%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Simmons,</first-name><last-name>Dan</last-name></author>
<book-title>Hladové hry</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>ebook</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Simmons,</first-name><last-name>Dan</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>9016aec5-9263-4dcd-86d8-2772f5f8084f</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /><image xlink:href="#_3.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_4.jpg" />DAN SIMMONS</p>
<p>Hladové hry</p>
<p> <image xlink:href="#_5.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Název originálu:<strong> CARRION COMFORT</strong></p>
<p>Obálka:<strong> Jan Doležále</strong><strong>k</strong></p>
<p>Grafická úprava obálky:<strong> Lukáš Tuma</strong></p>
<p>Překlad:<strong> Milan Žáče</strong><strong>k</strong></p>
<p>Redakce:<strong> Helena Šebestová</strong></p>
<p>Copyright ©1989 by Dan Simmons</p>
<p>All Rights Reserved</p>
<p>Copyright ©2010 for the Czech translation by M. Žáček</p>
<p>Copyright ©2010 for Cover by J. Doležálek</p>
<p>Copyright ©2007 for the Czech edition by Laser-books s. r. o.</p>
<p>ISBN 978-80-7193-304-5</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Edu Bryantovi</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>PODĚKOVÁNÍ</strong></p>
<p>Každé knize, která úspěšně absolvuje dlouhou plavbu k vydání, napomáhalo víc myslí a rukou, než kolik jich má sám její autor, ovšem román téhle velikosti a rozsahu generuje více dluhů než obvykle. Chtěl bych poděkovat některým z oněch lidí, kteří pomohli<emphasis> Hladovým hrám</emphasis> přečkat mořské vichřice, vlnobití a bouře, aby nakonec bezpečně dopluly do přístavu:</p>
<p>Deanu R. Koontzovi, jehož laskavé povzbuzování bylo stejně dokonale načasované jako velkorysé.</p>
<p>Richardu Curtisovi, jemuž děkuji za vytrvalost a profesionalitu.</p>
<p>Paulu Mikolovi, jenž má bezvadný vkus a jehož přátelství si velmi vážím.</p>
<p>Brianu Thomsenovi, u něhož oceňuji lásku k šachu a úctu k historii.</p>
<p>Simonu Hawkeovi, zbrojíři v tradici Geoffreyho Boothroyda.</p>
<p>Arleen Tennisové, vynikající písařce, za ty horké letní dny, které jsme trávili nad předposledními verzemi revidovaných revizí.</p>
<p>Claudii Logerquistové, za to, jak mi trpělivě připomínala, že přehlásky a diakritická znaménka bych neměl nahodile rozhazovat jako sůl.</p>
<p>Wolfu Blitzerovi z<emphasis> Jerusalem Postu,</emphasis> za pomoc při hledání toho nejlepšího stánku s falafelem v Haifě.</p>
<p>Ellen Datlowové, která řekla, že ta novela nemůže mít pokračování.</p>
<p>A zvláštní díky musím vyjádřit…</p>
<p>Kathy Shermanové, která nadšeně, a narychlo, navázala uměleckou spolupráci za mzdu, která nestála za řeč.</p>
<p>Své dceři Jane, jejíž trpělivé čekání, až tatínek „dopíše tu strašidelnou knížku“, se protáhlo na dvě třetiny jejího života.</p>
<p>Karen, která se nemohla dočkat, co se stane pak.</p>
<p>A nakonec vyjadřuji co nejupřímnější díky Edwardu Bryantovi, gentlemanovi a vynikajícímu spisovateli, jemuž je tato kniha věnována.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Ne, nečistá útěcho, nebudu si zoufat, nepokochám se tebou; nerozpletu v sobě – byť by byla volná – tato poslední vlákna</p>
<p>lidství,</p>
<p>ani, ač znaven, <emphasis>už nemohu ronit slzy</emphasis>…“</p>
<p><emphasis>Gerard Manley Hopkins</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Prolog</strong></p>
<p><strong><emphasis>Chelmno</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>1942</emphasis></strong></p>
<p>Saul Laski ležel mezi umírajícími v táboře smrti a přemýšlel o životě. Chvěl se v chladu a tmě a nutil se rozpomenout na podrobnosti jednoho jarního rána – zlatavé světlo dotýkající se těžkých větví vrb u potoka, lán bílých sedmikrásek za kamennými staveními statku jeho strýce.</p>
<p>V baráku vládlo ticho přerušované pouze občasným drásavým kašlem a kradmě se zavrtávajícími Musselmänner, živými mrtvými, kteří marně hledali teplo ve studené slámě. Někde se rozkašlal stařec v mučivé křeči, která byla předzvěstí konce dlouhého a beznadějného zápasu. Stařec měl být ráno mrtvý. Nebo i kdyby tuhle noc přežil, nedostaví se na ranní apel ve sněhu, což znamenalo, že bude mrtvý ještě před polednem.</p>
<p>Saul se odvrátil od záře reflektoru řinoucí se ojíněnými okenními tabulkami a zády se přitiskl k dřevěným příčkám palandy. Přes tenkou látku ho do páteře a žeber škrábaly třísky. Chladem a vyčerpáním se mu neovladatelně roztřásly nohy. Sevřel si vyzáblá stehna a mačkal je, dokud třas nepolevil.</p>
<p><emphasis>Budu žít.</emphasis> Ta myšlenka byla pokynem, rozkazem, který si vtloukl do vědomí tak hluboko, aby se jeho vůli nedokázalo vzpříčit ani vlastní vyhladovělé a rozbolavělé tělo.</p>
<p>Když byl před několika roky, před celou věčností, malý a strýc Moše mu slíbil, že ho vezme chytat ryby na svůj statek u Krakova, naučil se trik spočívající v tom, že si těsně před usnutím představil hladký oválný kámen, na který napsal hodinu a minutu, kdy se chtěl probudit. Potom v duchu tento kámen hodil do průzračného rybníka a díval se, jak se snáší do hlubin. Následujícího dne se vždycky probouzel ve stanoveném okamžiku, bdělý a odpočatý, vdechoval chladivý jitřní vzduch a vychutnával si ticho velmi časného rána v onom křehkém mezidobí předtím, než se probudil jeho bratr a sestry, kteří tuto dokonalost rozbíjeli.</p>
<p><emphasis>Budu žít.</emphasis> Saul pevně zavřel oči a sledoval, jak kámen klesá do čiré vody. Znovu se roztřásl a zády se ještě silněji vtiskl do drsného prkenného rohu. Potisící se pokusil ještě hlouběji zavrtat do své prohlubně ve slámě. Bývalo to lepší, když s ním pryčnu sdíleli starý pan Šistruk a mladý Ibrahim, ale Ibrahima zastřelili v dole a pan Šistruk se přede dvěma dny v lomu posadil a odmítal vstát, i když na něj Glücks, náčelník hlídky SS, pustil psa. Stařík skoro radostně zamával kostnatou rukou, aby se tímto chabým gestem rozloučil s nevěřícně hledícími vězni, a po pěti vteřinách mu německý ovčák roztrhal hrdlo.</p>
<p><emphasis>Budu žít.</emphasis> Této myšlence byl vlastní rytmus překonávající slova, překonávající jazyk. Tato myšlenka vytvořila kontrapunkt ke všemu, co viděl a zažil během pěti měsíců v táboře.<emphasis> Budu žít.</emphasis> Tato myšlenka pulzovala světlem a teplem, jež částečně vyvažovaly chlad, závratnou jámu pekelnou, která hrozila, že se v něm ještě více otevře a pozře ho. Jáma. Saul už jámu viděl. Spolu s ostatními házel lopatou studené hroudy černé hlíny na teplá těla, mezi nimiž se některá ještě svíjela, na dítě slabě pohybující rukou, jako by mávalo čekajícímu příbuznému na vlakovém nádraží nebo se vrtělo ve spánku, házel hlínu a rozsypával vápno z pytlů, které byly příliš těžké, aby je uzvedli, zatímco dozorce SS seděl na okraji prohlubně a pohupoval nohama, měkké bílé ruce položené na černé ocelové hlavni automatické pistole, s kouskem náplasti na drsné líci, kde se pořezal při holení, ačkoli rána se mu už hojila; nahé bílé tvary se dál chabě vrtěly, když Saul házel hlínu do jámy, s očima zarudlýma od oblaku vápna, který visel v zimním vzduchu jako bledá mlha.</p>
<p><emphasis>Budu žít.</emphasis> Saul se soustředil na sílu této kadence a nevěnoval pozornost svým třesoucím se končetinám. O dvě pryčny výš vzlykal v noci muž. Saul cítil, jak mu po rukou a nohou lezou vši a pátrají po středu jeho slábnoucího tepla. Svinul se do ještě těsnějšího klubíčka, protože chápal nutkání pohánějící tuto havěť, reagoval na stejný bezmyšlenkovitý, nelogický, nepopiratelný imperativ nevzdávat se.</p>
<p>Kámen padal stále níže do azurových hlubin. Zatímco se Saul potácel na pokraji spánku, rozeznával hrubé číslice.<emphasis> Budu žít.</emphasis></p>
<p>Prudce otevřel oči, když mu hlavou bleskla myšlenka, která ho zmrazila důkladněji než vítr profukující špatně usazenými okenními rámy.<emphasis> Je třetí čtvrtek v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měsíci.</emphasis> Byl si skoro jistý, že je třetí čtvrtek v měsíci. Třetí čtvrtek přicházejí<emphasis> oni.</emphasis> Ale ne vždycky. Možná tento čtvrtek nepřijdou. Přitáhl si předloktí před obličej a zavrtal se do slámy v ještě sevřenější poloze.</p>
<p>Už takřka spal, když se v boudě s třesknutím rozletěly dveře. Bylo jich pět – dva dozorci Waffen-SS se samopaly, poddůstojník pravidelné armády, nadporučík Schaffner a jeden mladý oberst, kterého Saul ještě nikdy neviděl. Oberst měl bledou, árijskou tvář a přes čelo mu padal pramen světlých vlasů. Řady pryčen olízla zář svítilen. Nikdo se ani nehnul. Saul vnímal ticho, když osmdesát pět koster zadržovalo uprostřed noci dech. Zadržoval dech.</p>
<p>Němci udělali pět kroků do baráku. Zavanul kolem nich studený vzduch. Na pozadí otevřených dveří se rýsovaly jejich mohutné siluety, kolem nichž visela ledová oblaka dechu. Saul se ještě hlouběji vmáčkl do ostré slámy.</p>
<p><emphasis>„Du!“</emphasis> zazněl hlas. Kužel světla dopadl na postavu s čepicí v a pruhovaném hábitu, schoulenou v hlubinách jedné níže položené pryčny šest řad od Saula.<emphasis> „Komm! Schnell!“</emphasis> Když se muž nepohnul, dozorci SS ho hrubě vytáhli do uličky. Saul slyšel, jak na podlaze škrábou holé nohy.</p>
<p><emphasis>„Du, raus!“</emphasis> A zase.<emphasis> „Du!“</emphasis> Před mohutnými siluetami stanuli tři Musselmänner, připomínající tři vetché strašáky do zelí. Procesí se zastavilo čtyři pryčny od Saulovy řady. Dozorci SS se otočili, aby svítilnami klouzali po prostřední řadě pryčen. Rudé oči se ve světle odrážely jako vyděšené krysy vykukující z pootevřených rakví.</p>
<p><emphasis>Budu žít.</emphasis> Poprvé to byla spíše modlitba než rozkaz. Nikdy nevybírali víc než čtyři muže z jednoho baráku.</p>
<p><emphasis>„Du.“</emphasis> Muž se svítilnou se otočil a namířil ji přímo do Saulovy tváře. Saul se nepohnul. Nedýchal. Vesmír sestával z hřbetu jeho vlastní ruky několik centimetrů před tváří. Kůži tam měl bílou, bílou jako červ; na několika místech se loupala. Chlupy na hřbetu ruky měl velmi tmavé. Hleděl na ně s pocitem nesmírného úžasu. V záři světla vypadala pokožka jeho ruky a celé paže skoro průhledná. Viděl vrstvy svalů, elegantní soustavu šlach, modré žíly jemně pulzující za zběsilého bušení srdce.</p>
<p><emphasis>„Du, raus.“</emphasis> Čas se zpomalil a protočil. Celý Saulův život, každá vteřina, každé vytržení a banální, zapomenuté odpoledne vedly k tomuto okamžiku, na tuto křižovatku. V trpkém úsměvu se mu pootevřely rty. Už dávno došel k rozhodnutí, že ho do noci neodvedou. Budou ho muset zabít tady, před ostatními. Když nic jiného, alespoň vrahům určí čas svého zabití. Zaplavil ho nesmírný klid.</p>
<p><emphasis>„Schnell!“</emphasis> Jeden z esesáků na něho zařval a oba udělali krok kupředu. Oslepilo ho světlo, ucítil navlhlou vlnu a sladkou vůni šnapsu v esesákově dechu, ucítil na tváři studený vzduch. Kůže se mu stáhla v očekávání dopadu jejich hrubých rukou.</p>
<p><emphasis>„Nein!“</emphasis> vyštěkl mladý oberst. Saul ho viděl jen jako černé simulacrum člověka na pozadí bílé záře světla.<emphasis> „Zurücktreten!“</emphasis> Oberst udělal krok k Saulovi, zatímco příslušníci SS rychle ustoupili. Čas jako by ustrnul, když Saul vzhlédl k černé siluetě. Nikdo nepromluvil. Halila je mlha jejich dechu.</p>
<p><emphasis>„Komm!“</emphasis> pronesl oberst vlídně. Nebyl to rozkaz. Slovo zaznělo vlídně, takřka láskyplně, jako když člověk volá na svého oblíbeného psa nebo pobízí své dítě, aby učinilo první vratké krůčky.<emphasis> „Komm her!“</emphasis></p>
<p>Saul zaskřípal zuby a zavřel oči. Až přijdou, pokouše je. Vrhne se jim na hrdla. Bude žvýkat, trhat a škubat žíly a chrupavky, až budou muset vystřelit, budou muset vypálit, budou muset vypálit, budou nuceni…</p>
<p><emphasis>„Komm!“</emphasis> Oberst si lehce poklepal koleno. Saul s vrčením vycenil zuby. Na ty hajzly skočí, před všemi ostatními tomu zasranýmu zkurvysynovi prokousne to jeho pojebaný hrdlo, vyškubne mu ty jeho zkurvený vnitřnosti z…</p>
<p><emphasis>„Komm!“</emphasis> Pak to ucítil. Něco ho udeřilo. Žádný z Němců se ani o píď nepohnul, ale něco mu uštědřilo strašnou ránu do kostrče. Zařval. Něco ho udeřilo a potom do něho<emphasis> vniklo.</emphasis></p>
<p>Průnik vnímal ostře, jako by mu někdo vrazil do konečníku ocelovou tyč. Nic se ho však nedotklo. Nikdo se k němu nepřiblížil. Ještě jednou zavřeštěl a potom mu jakási neviditelná síla prudce scvakla čelisti.</p>
<p><emphasis>„Komm her, Du Jude!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Cítil</emphasis> to. Něco v něm bylo, zaráželo se mu to zpříma do zadku, až se mu v divoké křeči škubaly ruce a nohy. Bylo to<emphasis> uvnitř.</emphasis> Cítil, že mu něco jako svěrák obepíná mozek, a stlačuje, stlačuje. Pokusil se vykřiknout, nenechalo ho to. Zběsile sebou na slámě házel, selhaly mu nervy, promočil si nohavici. Potom se prudce vzepjal a s plesknutím dopadl na zem. Dozorci odstoupili.</p>
<p><emphasis>„Steh auf!“</emphasis> Opět se mu tak prudce prohnula záda, že vyskočil a padl na kolena. Ruce se mu samy od sebe třásly a zmítaly. Cítil něco ve své mysli, chladnou přítomnost zahalenou ve žhnoucí aureole bolesti.</p>
<p>Postavil se.</p>
<p><emphasis>„Geh!“</emphasis> Vnímal sytý smích linoucí se z hrdla jednoho esesáka, vůni dřeva a oceli, vzdálený tlak studených třísek pod nohama. Vyrazil k otevřeným dveřím a bílé záři za nimi. Oberst ho potichu následoval, přitom i klidně pleskal rukavicí o stehno. Saul klopýtal dolů po vnějším schodišti, málem upadl, ale neviditelná ruka ho zvedla, zmáčkla mu mozek a vystřelila mu do každého nervu oheň a jehly. Bos, aniž vnímal chlad, kráčel v čele procesí přes sníh a zmrzlé bahno k přistavenému náklaďáku.</p>
<p><emphasis>Já budu žít</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> </emphasis>pomyslel si Saul Laski, ale magická kadence se potrhala a prchla před smrští tichého, ledového smíchu a vůlí mnohem silnější, než byla ta jeho.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>KNIHA PRVNÍ</strong></p><empty-line /><p><strong>ZAHÁJENÍ</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pátek, 12. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Nina si hodlala připsat zásluhu za smrt jednoho člena Beatles, Johna. Myslela jsem, že je to velmi nevkusné. Na mém mahagonovém konferenčním stolku měla rozložené album, novinové výstřižky úhledně seskládané v chronologickém pořadí, strohá oznámení o smrti, zaznamenávající všechna její Krmení. Úsměv Niny Draytonové byl stejně zářivý jako obvykle, ale v bleděmodrých očích se jí nezračil ani náznak tepla.</p>
<p>„Měli bychom počkat na Williho,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ovšem, Melanie. Máš pravdu jako vždycky. Jak můžu být tak hloupá? Pravidla přece znám.“ Vstala a začala se procházet po místnosti, roztržitě se dotýkala zařízení, potichu se rozplývala nad keramickou soškou nebo nějakou výšivkou. V této části domu jsem kdysi mívala zimní zahradu, ale nyní jsem ji používala jako šicí dílnu. Ranní světlo stále dopadalo na zelené rostliny. Sluneční paprsky sice v místnosti vytvářely teplý, útulný prostor, ale s nástupem zimy byla dílna příliš studená, aby se dala využívat i v noci. Kromě toho se mi ani nezamlouvalo, jak se ke všem těm skleněným tabulkám tiskne tma.</p>
<p>„Tenhle dům se mi moc líbí,“ poznamenala Nina. Otočila se a usmála se na mě. „Ani nevíš, jak se těším, až se do Charlestonu zase vrátím. Měli bychom tady pořádat všechna naše setkání.“</p>
<p>Já jsem však věděla, jak silně Nina tohle město, tenhle dům nesnáší.</p>
<p>„Williho se to dotkne,“ namítla jsem. „Víš, jak rád se chlubí svým domem v Beverly Hills. A svými novými dívkami.“</p>
<p>„A chlapci,“ poznamenala Nina a rozesmála se. Ze všech Nininých změn a obratů k horšímu zůstal její smích dotčen nejméně. Pořád to byl onen zastřený, ale zároveň jaksi dětský smích, který jsem poprvé uslyšela před tak dlouhou dobou. Tehdy mě k ní přitáhl – jedna osamělá, dospívající dívka reagovala na teplo druhé jako můra na plamen svíčky. Nyní mě z něj jen mrazilo, nutil mě mít se ještě více na pozoru. Můr, které se v průběhu mnoha desítek let nechaly nalákat k Ninině plamenu, bylo dost a dost.</p>
<p>„Pošlu pro čaj,“ řekla jsem.</p>
<p>Pan Thorne přinesl čaj v tom nejlepším porcelánu značky Wedgwood. Seděly jsme s Ninou v pomalu se pohybujících čtvercích slunečního světla a potichu se bavily o banalitách; pronášely stejně nezasvěcené komentáře o ekonomice, zmiňovaly se o knihách, které ta druhá ještě neměla příležitost přečíst, a s pochopením se přidušenými hlasy vyjadřovaly o lidech z nižších vrstev, s nimiž se bylo možné v současnosti setkat při létání. Pokud by někdo nakoukl ze zahrady, mohl by si pomyslet, že před sebou vidí stárnoucí, ale atraktivní neteř na návštěvě u své nejoblíbenější tety. (Nikdy bych si nedovolila naznačit, že by si nás někdo mohl splést s matkou a dcerou.) Lidé mě obvykle považují za dobře oblečenou ženu, jež postrádá osobitý styl. Bůh ví, že utrácím spousty peněz, abych si nechávala vlněné sukně a hedvábné blůzky posílat až ze Skotska a Francie. Ale vedle Niny jsem se vždycky cítila jako hastroš. Dnes na sobě měla elegantní světlemodré šaty, které, pokud jsem správně určila návrháře, musely stát několik tisíc dolarů. Na pozadí této modré barvy vypadala její pleť ještě dokonalejší než obvykle a hezky se vedle ní vyjímala i modř jejích očí. Vlasy jí zešedly stejně jako mně, ale Nina je nějakým záhadným způsobem dokázala mít dlouhé a stažené jen jednou sponkou. Vypadalo to mladistvě a šarmantně a probouzelo to ve mně pocit, že mé krátké umělé lokny žhnou vyčpělým modrým přelivem.</p>
<p>Jen málokdo by uhádl, že jsem o čtyři roky mladší než Nina. Čas k ní byl milostivý. A častěji se Krmila.</p>
<p>Odložila šálek a talířek a začala opět bloumat po místnosti. Vůbec pro ni nebylo typické, aby vykazovala takové známky nervozity. Zastavila se před vitrínou. Klouzala pohledem po porcelánových figurkách, cínovém nádobí a potom se s překvapením zarazila.</p>
<p>„Panebože, Melanie. Co ta pistole! Neobvyklejší místo k uložení staré pistole sis najít nemohla.“</p>
<p>„To je rodinná památka,“ odpověděla jsem. „Docela drahá. A máš pravdu, pro pistoli je to opravdu nevhodné místo. Ale je to jediná skříňka v domě, na které je zámek, a paní Hodgesová chodí na návštěvy často i s vnoučaty…“</p>
<p>„To chceš říct, že je<emphasis> nabitá?“</emphasis></p>
<p>„Ne, ovšemže ne,“ zalhala jsem. „Ale děti by si s takovými věcmi hrávat neměly…“ Nepřesvědčivě jsem se odmlčela. Nina pokývala hlavou, ale jistou blahosklonnost v úsměvu se skrývat neobtěžovala. Šla se podívat z jižního okna na zahradu.</p>
<p><emphasis>Ať jde k čertu.</emphasis> Skutečnost, že tu pistoli nepoznala, vypovídala o Nině Draytonové mnohé.</p>
<p>V den, kdy byl zabit, byl Charles Edgar Larchmont mým nápadníkem přesně pět měsíců a dva dny. Nebylo vydáno žádné oficiální ohlášení, ale měli jsme se vzít. Těch pět měsíců bylo mikrokosmem tehdejší éry – naivní, koketní, formální až k přepjatosti, a romantické. Především romantické. Romantické v tom nejhorším smyslu slova; zasvěcené cukrkandlovým či nanicovatým ideálům, o něž se může snažit zasazovat pouze člověk v pubertě – nebo společnost v pubertě. Byli jsme děti hrající si s nabitými zbraněmi.</p>
<p>Nina, tehdy ještě Nina Hawkinsová, měla svého vlastního nápadníka – vysokého, nemotorného, ale přátelského Angličana jménem Roger Harrison. Pan Harrison se s ní seznámil o rok dříve v Londýně během první fáze její poznávací cesty po Evropě. Poté, co tento vysoký Angličan prohlásil, že ho uhranula – což byla další absurdita oněch dětinských časů – následoval ji z jednoho evropského hlavního města do druhého, dokud se po důrazném napomenutí Ninina otce (suchopárného kloboučníka věčně hájícího své společenské postavení) nevrátil do Londýna, aby „dal do pořádku své záležitosti“, načež se o několik měsíců později objevil v New Yorku, právě když Ninu posílali k tetě do Charlestonu, aby ukončila další svůj flirt. Náš neohrabaný, ale neohrožený Angličan se za ní vydal i na jih, neustále dbaje všech tehdejších protokolů a restrikcí.</p>
<p>Byli jsme šprýmovná partička. Den poté, co jsem se s Ninou seznámila na červnovém plese sestřenice Celie, jsme se všichni čtyři vydali v pronajatém člunu proti proudu Cooperu na Danielův ostrov. Roger Harrison, u každého tématu vážný a vznešený, byl ideálním terčem Charlesova neuctivého humoru. Dobrosrdečné vtipkování Rogerovi podle všeho nevadilo, neboť se záhy svým podivným štěkavým smíchem připojoval k všeobecnému veselí.</p>
<p>Nině se to všechno nesmírně zamlouvalo. Oba páni ji zahrnovali pozorností, a třebaže Charles ani na chvíli nepřestával dávat najevo, že prvořadou náklonnost cítí ke mně, všem nám bylo jasné, že Nina Hawkinsová je jednou z oněch mladých žen, které se bez výjimky stávají středem pánské galantnosti a pozornosti při každé společenské události. Vůči společnému kouzlu naší čtveřice nezůstával slepý ani Charleston. Po dva měsíce toho již tak vzdáleného léta se bez pozvání nás čtyř veselých šprýmařů – a našeho souhlasu – neobešel žádný večírek, nebylo možno náležitě naplánovat žádný výlet, nebylo možno považovat za úspěšnou žádnou společenskou událost. Naše nadšené ovládnutí mládežnické společenské scény bylo tak výrazné, že sestřenice Celia a Loraine přemlouvaly rodiče, aby mohly odjet na svůj každoroční srpnový pobyt do Maine už s dvoutýdenním předstihem.</p>
<p>Už si nejsem jista, kdy jsme s Ninou přišly na nápad uspořádat souboj. Možná to bylo za jedné z oněch dlouhých horkých nocí, kdy ta druhá „zůstala přes noc“ – kdy jsme si lezly vzájemně do postele, šeptaly si a hihňaly se, dusily v sobě smích, když šustot naškrobených uniforem prozrazoval, že se potemnělými chodbami pohybují naše černošské služebné. Tak či onak byl ten nápad přirozeným důsledkem romantické samolibosti oné doby. Představa, jak Charles a Roger svádějí reálný souboj ohledně nějaké abstraktní věci cti, související s<emphasis> </emphasis><emphasis>námi,</emphasis> nás obě tělesně rozechvívala způsobem, který nyní vnímám jako jednoduchou formu sexuálního vydráždění.</p>
<p>Kdyby nebylo naší Schopnosti, bylo by to neškodné. Při manipulaci mužským chováním – manipulaci, která se za oněch časů očekávala a podporovala – jsme slavily tak velké úspěchy, že ani jedna z nás zatím netušila, že se za způsobem, jakým umíme přetavovat své rozmary do skutků jiných lidí, skrývá něco, co přesahuje běžné meze. Parapsychologie v té době ještě neexistovala, nebo spíše existovala pouze v klepání a ťukání salonních seancí. V každém případě jsme se svými šeptanými fantaziemi bavily několik týdnů, dokud jedna z nás – nebo možná my obě – neuplatnila Schopnost, aby tyto fantazie proměnila ve skutečnost.</p>
<p>Svým způsobem to bylo naše první Krmení.</p>
<p>Už si nevzpomínám, jaká byla domnělá příčina rozepře, patrně nějaká úmyslná dezinterpretace jednoho z Charlesových vtipů. Nevybavuji si, koho Charles s Rogerem při tom nezákonném klání přiměli vystupovat v roli sekundantů. Nicméně si vzpomínám na dotčený a zmatený výraz, který se během oněch několika dní zračil v tváři Rogera Harrisona. Byla to karikatura klopotné nechápavosti, zmatek člověka, který se ocitne v situaci způsobené někým jiným, z níž nemůže uniknout. Vzpomínám si na Charlese a jeho rtuťovité změny nálad – výbuchy humoru, fáze zlostného vzteku, slzy a polibky noc před soubojem.</p>
<p>Velice jasně si vzpomínám, jaké bylo tehdy krásné ráno. Z řeky vzlínala mlha, jež rozptylovala paprsky vycházejícího slunce, když jsme ujížděli na louku, kde se měl souboj konat. Vzpomínám si, jak ke mně Nina natáhla ruku a sevřela mi prsty prudkým vzrušením, které se mým tělem prohnalo jako elektrický šok.</p>
<p>Na zbytek toho dopoledne se už z větší části nepamatuji. Možná jsem v intenzitě toho prvního, podvědomého Krmení doslova pozbyla vědomí, když mě pohltily vlny strachu, vzrušení, hrdosti…<emphasis> mužství…</emphasis> které čišely z našich dvou nápadníků, zatímco toho nádherného rána stáli tváří v tvář smrti. Vzpomínám si, jak jsem si v šoku uvědomila, že se to všechno<emphasis> doopravdy děje,</emphasis> když jsem ve vysokých botách zprostředkovaně našlapovala do trávy. Někdo odpočítával kroky. Matně si vybavuji tíhu pistole ve své ruce… Charlesově ruce, ačkoliv to nikdy nebudu vědět s jistotou… a vteřinu chladného jasu předtím, než naše spojení přerušil výstřel a štiplavý zápach střelného prachu mě přivedl zpátky k vědomí.</p>
<p>Umřel tam Charles. Pořád nedokážu zapomenout na neuvěřitelné množství krve, která se mu řinula z kulaté dírky v hrudi. Než jsem k němu došla, bílá košile se proměnila v karmínovou. V našich fantaziích žádná krev nebyla. Nebyl v nich ani pohled na Charlese s bezvládně svěšenou hlavou, s ústy, z nichž mu na zakrvácenou hruď vytékaly sliny, s očima, z nichž bylo vidět jen bělmo připomínající dvě vajíčka, která mu někdo zasadil do lebky. Když Charles na té nevinné louce naposledy trhavě vydechl, Roger Harrison se rozvzlykal.</p>
<p>Ze zmatených hodin, které následovaly, si nevybavuji už vůbec nic. Když jsem však následujícího rána otevřela svou plátěnou tašku, našla jsem v ní mezi svými věcmi Charlesovu zbraň. Proč jsem si ten revolver chtěla ponechat? Pokud jsem si přála vzít si po svém padlém milenci něco na památku, proč zrovna ten cizorodý kus kovu? Proč jsem mu vypáčila z prstů právě tento symbol našeho neuváženého hříchu?</p>
<p>Skutečnost, že Nina tuto pistoli nepoznávala, vypovídala o mnohém.</p>
<p>+++</p>
<p>„Willi je tady.“</p>
<p>Příjezd našeho hosta neoznámil pan Thorne, ale Ninina „stenotypistka“, ohavná slečna Barrett Kramerová. Kramerová vypadala stejně bezpohlavně, jak naznačovalo její jméno: nakrátko zastřižené černé vlasy, mohutná ramena a prázdný, agresivní pohled, který jsem si spojovala s lesbičkami a kriminálnicemi. Vypadala, že je jí něco mezi třiceti a čtyřiceti.</p>
<p>„Děkuji ti, má milá Barrett,“ řekla Nina.</p>
<p>Šla jsem Williho přivítat, ale pan Thorne už ho pustil dovnitř, a tak jsme se setkali na chodbě.</p>
<p>„Melanie! Vypadáš úžasně! Při každém našem setkání jsi mladší a mladší. Nino!“ Proměna ve Williho hlase byla zřejmá. Když muži Ninu opět spatří po delším odloučení, neustále podléhají ohromení. Následovala objetí a polibky. Willi sám vypadal zhýraleji než minule. Měl na sobě výtečně padnoucí alpakové sportovní sako, rolák mu úspěšně skrýval hluboké vrásky na laločnatém krku, ale když si strhl slušivou automobilovou čepici, rozčepýřil si dlouhé prameny bílých vlasů, které si původně pečlivě sčesal, aby zakryl rozrůstající se lysinu. Ve tváři byl zardělý vzrušením, ale zároveň se mu na nose a na lících rozlévala výmluvná kapilární červeň; poukazovala na konzumaci nadměrného množství alkoholu, nadměrného množství drog.</p>
<p>„Dámy, mé společníky… Toma Reynoldse a Jensena Luhara… už myslím znáte, je to tak?“</p>
<p>Oba muži doplnili sešlost v mé úzké chodbě. Pan Reynolds byl hubený a světlovlasý a při úsměvu odhaloval dokonalé korunky zubů. Pan Luhar byl obrovitý, humpolácký černoch s mrzutým, zhmožděným výrazem v drsné tváři. Byla jsem si jista, že Nina ani já jsme se s těmito konkrétními Williho loutkami ještě nikdy nesetkaly.</p>
<p>„Nepůjdeme do salonu?“ navrhla jsem. Vydali jsme se na nemotorný pochod, na jehož konci jsme se my tři posadili do mohutně vypolstrovaných křesel rozestavěných kolem georgiánského čajového stolku, který kdysi patříval mé babičce. „Poprosila bych ještě o čaj, pane Thorne.“ Slečna Kramerová moji žádost pochopila jako signál k odchodu, ale oba Williho nohsledi zůstali nejistě stát u dveří, kde přešlapovali a vrhali kradmé pohledy na vystavený křišťál, jako by svou pouhou blízkou přítomností mohli něco rozbít. Nepřekvapilo by mě, kdyby tomu tak doopravdy bylo.</p>
<p>„Jensene!“ Willi luskl prsty. Černoch zaváhal a potom k nám přistoupil s drahou, koženou aktovkou. Willi ji položil na stolek a krátkými širokými prsty cvakl přezkami. „Co kdybyste se šli zeptat komorníka slečny Fullerové, jestli by vám nedal něco k pití?“</p>
<p>Jakmile odešli, Willi zavrtěl hlavou a usmál se na Ninu. „Promiň, má drahá.“</p>
<p>Nina mu položila ruku na rukáv. Dychtivě se předklonila. „Melanie mi nechtěla dovolit, abych se do Hry pustila bez tebe. Nebylo ode mě <emphasis>příšerné,</emphasis> že jsem chtěla začít bez tebe, Willi?“</p>
<p>Willi se zamračil. I po padesáti letech se při oslovení Willi pořád ošíval. V Los Angeles byl Big Bill Borden. Když se vracel do rodného Německa – k tomu s ohledem na související nebezpečí nedocházelo často –, stával se opět Wilhelmem von Borchertem, pánem temného panství, lesa a lovu.</p>
<p>Ale Nina mu při jejich prvním setkání ve Vídni roku 1925 začala říkat Willi, a Willim už zůstal.</p>
<p>„Začni ty, Willi,“ řekla Nina. „Ty budeš první.“</p>
<p>Pamatovala jsem si dobu, kdy jsme prvních několik dní našeho shledání trávili rozhovory a zjišťováním, co nového se událo v našich životech. Teď už na nezávaznou konverzaci nebyl čas.</p>
<p>Willi se zazubil a vytáhl z aktovky novinové výstřižky, deníky a hromádku kazet. Jakmile svými materiály pokryl celý stolek, pan Thorne přišel s čajem a s Nininým albem z šicí dílny. Willi mu rychle udělal místo.</p>
<p>Na první pohled by si člověk mohl na Willim a panu Thorneovi všimnout jistých podobností. To by však byl omyl. Oba muži sice tíhli k brunátnosti, nicméně pokud bylo zabarvení Williho pleti důsledkem excesů a emocí, pan Thorne jedno ani druhé už mnoho let nezažil. Williho lysina byla nerovnoměrná a rozpačitě zakrývaná – lasice stižená prašivinou – holou hlavu pana Thornea pokrývala hladká a napjatá kůže. Nikdo si nedokázal představit, že by pan Thorne někdy vlasy vůbec měl. Oba muži měli šedé oči – oči, které by romanopisec popsal jako studené a šedé –, ovšem z očí pana Thornea čišel lhostejný chlad, chlad jasu pramenícího z naprosté absence znepokojivých pocitů nebo myšlenek. Williho oči byly studené jako bouřlivá severomořská zima a častokrát je kalily rozevláté závoje emocí, v jejichž područí se nacházel – pýchy, nenávisti, lásky k bolesti, potěšení z ničení. Willi se nikdy nezmiňoval o používání Schopnosti jako o Krmení – já byla zjevně jediná, kdo uvažoval v těchto pojmech – ale někdy hovořil o Lovu. Když se sterilními ulicemi Los Angeles plížil za svou lidskou kořistí, možná myslíval právě na temné lesy své domoviny. Přemýšlela jsem, zda sní o lese. Vracel se ve vzpomínkách k zeleným vlněným kamizolám, potlesku družiníků, krvi prýštící z umírajícího kance? Nebo vzpomínal na klapot jezdeckých bot na kočičích hlavách a bušení jeho důstojníků na ztichlé dveře? Možná si svůj Lov stále spojoval s temnou evropskou nocí planoucích pecí, na niž pomáhal dohlížet.</p>
<p>Já to nazývala Krmení. Willi tomu říkal Lov. Od Niny jsem nikdy žádné označení téhle věci neslyšela.</p>
<p>„Kde máš videopřehrávač?“ zeptal se Willi. „Nahrál jsem je všechny na kazetu.“</p>
<p>„Ale, Willi,“ zvolala Nina podrážděně. „Znáš přece Melanii. Jak je staromódní. Kde by se u ní vzal videopřehrávač?“</p>
<p>„Já nemám ani televizi,“ podotkla jsem. Nina se zasmála.</p>
<p>„Zatracená práce,“ zamručel Willi. „Ale co. Mám tu i jiné záznamy.“</p>
<p>S pleskáním stahoval gumičky z malých černých zápisníků. „Na kazetě by to prostě bylo lepší. Losangeleské stanice věnovaly Hollywoodskému škrtiči velkou pozornost a já sestříhal… Ále! Nechme toho.“ Hodil videokazety zpátky do aktovky a zacvakl přezky.</p>
<p>„Dvacet tři,“ pronesl. „Dvacet tři od našeho posledního setkání před dvanácti měsíci. Ani se nezdá, že by to bylo už tak dlouho, co?“</p>
<p>„Ukaž nám to,“ vyzvala ho Nina. Předkláněla se a modré oči se jí jen třpytily. „Od chvíle, co jsem rozhovor se Škrtičem viděla v ‘Šedesáti minutách’, hořím zvědavostí. Byl tvůj, Willi? Vypadal tak…“</p>
<p><emphasis>„Ja, ja,</emphasis> byl můj. Byla to nula. Nesmělý človíček. Pracoval jako zahradník u jednoho mého souseda. Nechal jsem ho naživu, aby ho policie mohla vyslechnout, abych zahladil všechny pochybnosti. Až média ztratí zájem, oběsí se příští měsíc v cele. Ale tohle je ještě zajímavější. Podívejte.“ Přisunul k nám několik lesklých černobílých fotografií. Ředitel NBC zavraždil pět členů své rodiny a utopil v bazénu seriálovou herečku, která u nich byla na návštěvě. Potom se několikrát pobodal a krví na stěnu šatny u bazénu napsal 50 SHARE.</p>
<p>„Prožíváš si znovu nádheru starých časů, Willi?“ zeptala se Nina. „‘Smrt policajtům’ a tak dál?“</p>
<p>„Ne, sakra, co tě nemá. Myslím, že tohle by si spíš zasloužilo body za ironii. Ta holka se v tom seriálu stejně měla utopit. Už to bylo i v námětu scénáře.“</p>
<p>„Bylo těžké ho Použít?“ To jsem se zeptala pro změnu já. Neovládla jsem svou zvědavost.</p>
<p>Willi nadzvedl jedno obočí. „Ani ne. Byl alkoholik a navíc těžce závislý na kokainu. Moc toho v něm nezbylo. A nesnášel svou rodinu. Většina lidí nesnáší svou rodinu.“</p>
<p>„Možná většina lidí v Kalifornii,“ podotkla Nina upjatě. Byla to od ní zvláštní poznámka. Její otec spáchal sebevraždu skokem pod tramvaj.</p>
<p>„Kde jsi s ním navázal kontakt?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Na večírku. Jako obvykle. Nakupoval kokain od režiséra, který zničil jednoho z mých…“</p>
<p>„Musel jsi kontakt opakovat?“</p>
<p>Willi se na mě zamračil. Pokoušel se vztek dusit, ale už mu brunátněla tvář.<emphasis> „Ja, ja.</emphasis> Viděl jsem ho ještě dvakrát. Jednou jsem se jenom díval z auta, jak hraje tenis.“</p>
<p>„Dostaneš body za ironii,“ řekla Nina. „Ale za opakovaný kontakt je zase ztrácíš. Jestli byl tak prázdný, jak tvrdíš, měl jsi být schopný ho Použít po jediném kontaktu. Co tu ještě máš?“</p>
<p>Přivezl svou obvyklou kolekci. Ubohé vraždy z chudinských čtvrtí. Dvě domácí zabití. Nehodu na dálnici, která se zvrhla ve smrtelnou přestřelku. „Byl jsem mezi přihlížejícími,“ poznamenal Willi. „Navázal jsem kontakt. Pistoli měl v přihrádce v palubní desce.“</p>
<p>„Dva body,“ řekla Nina.</p>
<p>To nejlepší si Willi nechal na konec. Kdysi slavný dětský herec se stal obětí bizarní nehody. Dotyčný odešel v Bel Air ze svého bytu, který se vzápětí naplnil plynem, a když se nebohý herec vrátil, škrtl zápalkou. Při následném požáru uhořeli další dva lidé.</p>
<p>„Připisuji ti jenom jeho,“ prohlásila Nina.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ja, ja.“</emphasis></p>
<p>„Seš si tímhle doopravdy jistý? Ona to vážně mohla být nehoda…“</p>
<p>„Nebuď směšná,“ vyštěkl Willi. Otočil se ke mně. „Použít tohohle chlapa nebylo vůbec snadné. Měl strašnou sílu. Vymazal jsem mu vzpomínku, že zapnul plyn. Musel jsem jej blokovat celé dvě hodiny. Potom jsem ho přinutil vejít zpátky do místnosti. A škrtnutí se zoufale bránil.“</p>
<p>„Měl jsi ho přimět použít zapalovač,“ opáčila Nina.</p>
<p>„Jenže on nekouřil,“ zavrčel Willi. „Loni přestal.“</p>
<p>„Ano.“ Nina se usmála. „Asi si vzpomínám, jak to říkal Johnnymu Carsonovi.“ Nedokázala jsem určit, jestli si dělá legraci.</p>
<p>Potom jsme se pustili do rituálu připisování bodů. Většinou mluvila jen Nina. Willi přecházel od mrzutosti k hovornosti a zpátky k mrzutosti. V jednom okamžiku natáhl ruku a poplácal mě po koleni, přičemž mě se smíchem požádal o pomoc. Nic jsem na to neřekla. Nakonec toho nechal, přešel k baru a z otcovy karafy si nalil vysokou sklenku burbonu. Večerní světlo vysílalo poslední vodorovné paprsky vitrážemi v arkýřových oknech a Williho, stojícího vedle dubového přístěnku, zalévalo rudým přísvitem. Jeho oči se podobaly malým řeřavým uhlíkům v masce zalité krví.</p>
<p>„Jednačtyřicet,“ řekla Nina nakonec. Rozjařeně vzhlédla a ukázala kalkulačku, jako by stvrzovala nějaký objektivní fakt. „Napočítala jsem jednačtyřicet bodů. Co máš ty, Melanie?“</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> ozval se ještě Willi. „To by šlo. Teď se ale podívejme, čím se můžeš pochlubit ty, Nino.“</p>
<p>Promluvil suchým a prázdným hlasem. Dokonce už i Willi ztratil o Hru trochu zájem.</p>
<p>Než mohla Nina začít, do místnosti vstoupil pan Thorne a pokynul nám, že je připravena večeře. Odebrali jsme se do jídelny, ale ještě předtím si Willi nalil další sklenku burbonu a Nina rozhodila ruce v předstíraném roztrpčení z přerušení Hry. Jakmile jsme se usadili u dlouhého mahagonového stolu, začala jsem se chovat jako správná hostitelka. V souladu s tradicí dlouhou několik desítek let byly řeči o Hře u večeře zapovězeny. Nad polévkou jsme se bavili o Williho novém filmu a akvizici nového obchodu do řetězce Nininých butiků. Dozvěděli jsme se, že ve<emphasis> Vogue</emphasis> měl přestat vycházet Ninin každoměsíční sloupek, ale zájem o něj projevil jistý novinový syndikát.</p>
<p>Oba mí hosté se rozplývali nad dokonalostí pečené šunky, ale já byla názoru, že pan Thorne trošičku přesladil šťávu. Než jsme dojedli čokoládovou pěnu, okna vyplnila tma. Odražené světlo z lustru vykreslovalo v Nininých vlasech příjemné melírové pruhy, zatímco já jsem se obávala, že moje vlasy žhnou tou nejsytější modří.</p>
<p>Najednou jsme uslyšeli jakýsi hluk z kuchyně. V létacích dveřích se objevila tvář obrovitého černocha. Rameno mu svíraly bílé ruce a pohlížel na nás s výrazem nevrlého dítěte.</p>
<p>„… si sakra myslíš, že tu budem sedět jak…“ Bílé ruce ho odtáhly z dohledu.</p>
<p>„Omluvte mě, dámy.“ Willi si ubrouskem otřel rty a vstal. I přes pokročilý věk se pořád pohyboval s velkou elegancí.</p>
<p>Nina zajela lžičkou do čokolády. Z kuchyně se ozval jeden ostrý, vyštěknutý rozkaz a plesknutí. Bylo to plesknutí mužské ruky – prudké a ploché jako třesknutí malorážky. Vzhlédla jsem a po mém boku stanul pan Thorne, aby odklidil dezertní talířky.</p>
<p>„Kávu, prosím, pane Thorne. Pro nás všechny.“ Přikývl a na rtech mu hrál vlídný úsměv.</p>
<p>+++</p>
<p>Franz Anton Mesmer o ní věděl, i když jí nerozuměl. Mám tušení, že Mesmer sám musel mít nějaký slabý náznak Schopnosti. Moderní pseudovědy ji studují a přejmenovaly ji, zbavily ji větší části moci, vnesly zmatek do jejího využití a původu, ale i tak nadále zůstává stínem Mesmerova objevu. Vědci nevědí, jaké to je se Krmit.</p>
<p>Z nástupu současného násilí propadám beznaději. Někdy opravdu propadám zoufalství, ocitám se v oné hluboké propasti zoufalství bez budoucnosti, kterou básník Hopkins nazval nečistou útěchou. Sleduji americká jatka, lhostejné útoky na papeže, prezidenty a bezpočet dalších lidí, a přemýšlím, jestli existuje mnohem víc lidí se Schopností, nebo jestli se masakry prostě staly moderním způsobem života.</p>
<p>Všichni lidé se sytí násilím, drobným uplatňováním moci nad jinými, ale jen málokdo zakouší – tak jako my – moc absolutní. Bez Schopnosti jen málokdo zná jedinečné potěšení spjaté s ukončením lidského života.</p>
<p>Bez Schopnosti si ti, kdo se doopravdy sytí životem, nemohou vychutnat proudění emocí mezi pronásledovatelem a obětí, dokonalou povznesenost útočníka, který se vymanil ze sféry veškerých pravidel a trestů, ono podivuhodné, skoro až erotické podvolení se oběti v poslední vteřině pravdy, kdy jsou jí znemožněny všechny volby, upřeny všechny budoucnosti, kdy jsou eliminovány všechny možnosti a uplatňuje se jen absolutní moc nad jinou lidskou bytostí.</p>
<p>Propadám beznaději ze současné vědy. Propadám beznaději z její neosobní povahy a lhostejnosti, jež ji zpřístupnila tolika lidem. Mívala jsem televizi, dokud jsem ji na vrcholu vietnamské války neprodala. Ty retušované útržky smrtí – odosobněné čočkou kamery – mi nic neříkaly. Ale domnívám se, že něco říkaly stádu, kterým jsem obklopena. Když válka a každonoční televizní počítání mrtvých skončily, žádalo si víc,<emphasis> víc, </emphasis>a filmová plátna a ulice této líbezné a zmírající země mu to poskytly v nevalné, masové hojnosti. Je to návyk, který velmi dobře znám.</p>
<p>Oni to nechápou. Při pouhém pohledu je násilná smrt smutnou a umolousanou přehlídkou zmatku. Nicméně pro nás, kdo se Krmíme, může být smrt<emphasis> svátostí.</emphasis></p>
<p>„Teď je řada na mně! Teď je řada na mně!“ Ninin hlas stále připomínal hlas hostující krásky, která právě vyplnila taneční pořádek na červnovém plese sestřenice Celie.</p>
<p>Vrátili jsme se do salonu. Willi dopil kávu a požádal pana Thornea o brandy. Bylo mi za Williho trapně. Náznaky nepředpokládaného chování ze strany jeho nejbližších společníků byly zcela jistě příznakem slábnoucí Schopnosti. Nicméně se zdálo, že Nina si ničeho nevšímá.</p>
<p>„Mám je všechny seřazené,“ spustila. Na vyklizeném konferenčním stolku otevřela své album. Willi všechny záznamy pečlivě procházel, občas se na něco zeptal, častěji však jen souhlasně zamručel. Já také čas od času potichu přitakala, ačkoli jsem o žádném z jejích případů neslyšela. Kromě toho člena Beatles, samozřejmě. Toho si Nina schovávala na konec.</p>
<p>„Panebože, Nino, to jsi byla ty?“ Vypadalo to, že Willi vybuchne vzteky. Ninina Krmení vždycky inklinovala k sebevraždám na Park Avenue a manželským neshodám zakončeným střelbou z drahých dámských pistolí malého kalibru. Tahle věc měla blíže k Williho drsnému stylu. Možná měl pocit, že vniká na jeho výsostné území.</p>
<p>„… pěkně jsi riskovala, nemyslíš? Tohle je tak… hergot… tak<emphasis> veřejné.“</emphasis></p>
<p>Nina se zasmála a položila na stůl kalkulačku. „Willi,<emphasis> drahoušku,</emphasis> právě o tom naše Hra přece je, ne?“</p>
<p>Willi došel k baru a dolil si sklenku. Vítr smýkal holými větvemi o olověné sklo arkýřového okna. Nemám ráda zimy. Dokonce i na Jihu si vybírají daň na duši.</p>
<p>„Nekoupil si ten chlápek… jak se jenom jmenuje… pistoli na Havaji nebo na nějakém takovém místě?“ zeptal se Willi přes místnost. „To bych skoro označil za jeho vlastní iniciativu. Jestli toho chlapa totiž už předtím sledoval…“</p>
<p>„Můj milý Willi,“ Ninin hlas ochladí jako vítr, který mlátil větvemi, „nikdo neřekl, že byl<emphasis> vyrovnaný.</emphasis> Kolik z těch tvých je vyrovnaných, Willi? Ale já zatahala za nitky, drahoušku. Zvolila jsem místo a čas. Vnímáš ironii toho<emphasis> místa,</emphasis> které jsem vybrala, Willi? Po tom kousku, co jsme před několika lety provedli režisérovi toho čarodějnického filmu? To bylo přesně podle scénáře…“</p>
<p>„Já nevím.“ Willi ztěžka dosedl na pohovku a rozlil si brandy na své drahé sportovní sako. Nevšiml si toho. Světlo lamp se mu odráželo od olysalé lebky. V noci byly víc vidět jeho stařecké skvrny a krk, v místech, kde mu mizel pod rolákem, měl samý provazec a šlachu. „Já nevím.“ Vzhlédl ke mně a znenadání se usmál, jako bychom byli spoluspiklenci. „Mohlo by to být jako s tím spisovatelem, že, Melanie? Mohlo by to být zrovna tak.“</p>
<p>Nina se zadívala na své ruce v klíně. Konečky pěstěných prstů měla celé bílé.</p>
<p>+++</p>
<p><emphasis>Psychičtí upíři.</emphasis> Tak ten spisovatel hodlal nazvat svou knihu. Někdy přemýšlím, zda by doopravdy něco napsal. Jak se jmenoval? Bylo to jakoby ruské jméno.</p>
<p>Dostali jsme s Willim od Niny telegram: RYCHLE PRIJEDTE. POTREBUJI VAS TU. To stačilo. Příštího rána už jsem letěla do New Yorku. Přepravovala jsem se hlučným vrtulovým constellationem a většinu času na palubě jsem strávila přesvědčováním přespříliš starostlivé letušky, že nic nepotřebuji, že se opravdu cítím dobře. Očividně totiž došla k závěru, že jsem něčí babička, která letí poprvé v životě letadlem.</p>
<p>Willimu se podařilo přijet dvacet minut přede mnou. Ninu jsem v životě neviděla tak rozrušenou až takřka hysterickou. Před dvěma dny byla na večírku na dolním Manhattanu – nebyla rozrušená natolik, aby nám zapomněla vypočítat, jaké osobnosti se tam sešly –, když zjistila, že sdílí zastrčený kout, kameninový hrnec s fondue a důvěrnosti s jedním mladým spisovatelem. Nebo spíše důvěrnosti s ní sdílel tento spisovatel. Popsala ho jako trhana s řídkými vousy, silnými brýlemi a v manšestrovém sportovním saku navlečeném přes starou kostkovanou košili – zástupce mužského typu, který se podle Niny v řídké míře vyskytoval na všech úspěšných večírcích té doby. Věděla, že by ho neměla označovat za beatnika, neboť tento výraz právě vyšel z módy, ale nikdo ještě neslyšel výraz hipík, a na něho by se stejně nehodil. Byl to spisovatel toho druhu, který si vydělává na velice skromné živobytí – přinejmenším za těch časů – psaním krváků a převáděním televizních seriálů do románové podoby. Alexander něco.</p>
<p>Napadlo ho napsat knihu – Nině řekl, že na ní už nějakou dobu pracuje – o tom, že řadu vražd, které se v té době páchaly, má ve skutečnosti na svědomí skupinka psychických upírů – on sám je nazýval<emphasis> mentálními upíry</emphasis> – kteří využívají k provádění svých odporných skutků jiné lidi. Řekl, že o námět už projevil zájem šéf jednoho paperbackového nakladatelství, který mu byl hned dalšího dne ochoten nabídnout smlouvu, pokud název změní na<emphasis> Faktor zombie</emphasis> a přidá více sexu.</p>
<p>„No a co?“ zeptal se Willi Niny otráveně. „To mě nutíš lítat přes celou Ameriku jenom kvůli takové prkotině? Tenhle námět bych od něj mohl pro svou produkci odkoupit i já.“</p>
<p>Nakonec jsme se na základě této záminky rozhodli tohoto Alexandera Něco vyzpovídat na improvizované party, kterou Nina uspořádala hned následujícího večera. Já se jí nezúčastnila. Večírek nebyl podle Niny žádné terno, ale Willi alespoň dostal příležitost si s tím mladým rádobyspisovatelem dlouze pohovořit. Ve své skoro politováníhodné dychtivosti spolupracovat s Billem Bordenem, producentem<emphasis> Vzpomínek na Paříž, Tří na houpačce</emphasis> a nejméně dvou dalších naprosto tuctových technikolorových filmů, které toho léta kolovaly po autokinech, Alexander prozradil, že kniha prozatím sestává z banálního konceptu a dvanácti stránek poznámek. Byl si však jistý, že by byl pro pana Bordena schopný vyhotovit technický rozpis scénáře během pěti týdnů, možná tří, kdyby ho nechal letět do Hollywoodu, aby se mu dostalo patřičné tvůrčí stimulace.</p>
<p>Ještě té noci jsme probírali možnost, že by Willi prostě zakoupil na technický scénář opci, ale Willi v té době nebyl při penězích a Nina si nedala říct. Nakonec si tento mladý spisovatel žiletkou otevřel stehenní tepnu a s řevem vyběhl v Greenwich Village umřít do jedné úzké boční uličky. Domnívám se, že jeho zbylými neuspořádanými poznámkami se už nikdo ani neobtěžoval probírat.</p>
<p>+++</p>
<p>„Mohlo by to být jako s tím spisovatelem,<emphasis> ja,</emphasis> Melanie?“ Willi mě poplácal po koleni. Přikývla jsem. „Byl můj,“ pokračoval, „ale Nina si za něj pokoušela připsat body. Vzpomínáš?“</p>
<p>Znovu jsem přikývla. Ve skutečnosti nebyl Ninin ani Williho. Na večírek jsem nešla, abych mohla později navázat kontakt, aniž by si mladík všiml, že ho někdo sleduje. Udělala jsem to snadno. Pamatuji se, jak jsem seděla v přetopeném malém lahůdkářství naproti domu, kde se bavili. Nebylo to vůbec obtížné. Skončilo to tak rychle, že jsem nějaké Krmení skoro ani nezaregistrovala. Potom jsem opět začala vnímat chrčení radiátorů a vůni salámů, zatímco se lidé hnali ke dveřím, aby se podívali, kdo to tam venku tak řve. Vzpomínám si, jak pomalu jsem dopíjela čaj, abych nemusela odejít před odjezdem sanitky.</p>
<p>„Ale kdeže,“ opáčila Nina. Pořád něco vyťukávala na své malé kalkulačce. „Kolik bodů?“</p>
<p>Podívala se na mě.</p>
<p>Já se podívala na Williho.</p>
<p>„Šest,“ pronesl ledabyle. Nina začala poněkud teatrálně sčítat body.</p>
<p>„Třicet osm,“ řekla a přehnaně si povzdechla. „Zase jsi vyhrál, Willi. Nebo spíš zase jsi mě porazil. Teď si ale musíme vyslechnout Melanii. Jsi celou dobu tak potichu, drahoušku. Určitě pro nás máš nějaké překvapení.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Willi, „teď je s vítězstvím řada na tobě. Čekáš už několik let.“</p>
<p>„Nemám nic,“ odpověděla jsem. Očekávala jsem příval otázek, ale ticho narušovalo jen tikání hodin na krbové římse. Nina ode mě odvrátila zrak a zadívala se do stínů v koutě.</p>
<p>„Nic nemáš?“ zopakoval Willi.</p>
<p>„Něco by se snad našlo…“ prohlásila jsem nakonec. „Ale byla to jen náhoda. Narazila jsem na ně, jak okrádají jednoho starce za… byla to jen náhoda.“</p>
<p>Willi byl vyvedený z míry. Vstal, přešel k oknu, otočil si starou židli s rovným opěradlem, obkročmo se na ni posadil a založil si ruce na hrudi. „Co to má znamenat?“</p>
<p>„Ty odstupuješ ze Hry?“ zeptala se Nina, když se na mě zase otočila. Otázku jsem nechala, aby posloužila jako odpověď.</p>
<p>„Proč?“ vyštěkl Willi. Ve vzrušení mu uniklo hrčivé německé „r“.</p>
<p>Kdybych byla vychována v době, kdy je mladým dámám dovoleno krčit rameny, učinila bych tak. V této situaci jsem se tedy spokojila jen s tím, že jsem si prstem přejížděla po imaginárním švu na sukni. Otázku mi sice položil Willi, ale když jsem nakonec odpověděla, dívala jsem se upřeně do očí Nině. „Jsem unavená. Trvá to už moc dlouho. Myslím, že stárnu.“</p>
<p>„Když nebudeš Lovit, zestárneš<emphasis> mnohem</emphasis> víc,“ poznamenal Willi. Tělem, hlasem, rudou maskou tváře vysílal jasné signály, že v sobě dusí nesmírný vztek. „Panebože, Melanie, vždyť ty už<emphasis> vypadáš</emphasis> starší! Vypadáš hrozně. Právě<emphasis> proto</emphasis> Lovíme, ženská. Podívej se na sebe do zrcadla! Chceš umřít jako stará bába jenom proto, že tě unavuje využívat<emphasis> tyhle lidi?</emphasis> Ts!“ Hněvivě vstal a otočil se k nám zády.</p>
<p>„Nesmysl!“ Nina promluvila silným, sebevědomým hlasem; už se opět ovládala. „Melanie je<emphasis> unavená,</emphasis> Willi. Buď na ni hodný. Na každého z nás to občas přijde. Vzpomínám si, jak jsi na tom byl po válce ty. Byl jsi jak zpráskané štěně. Ani jsi nevycházel z toho svého ubohého bytečku v Badenu. A i když jsme ti pomohli do New Jersey, byl jsi nevrlý a pořád ses litoval. Melanie vymyslela Hru, aby ti zvedla náladu. Tak mlč! A<emphasis> </emphasis><emphasis>nikdy </emphasis>neříkej dámě, která se cítí unavená a skleslá, že vypadá hrozně. Vážně, Willi, někdy jsi takový<emphasis> Schwächsinniger.</emphasis> A kromě toho i děsný křupan.“</p>
<p>Očekávala jsem, že mé prohlášení vyvolá celou škálu reakcí, ale právě této jsem se bála nejvíc. Znamenala, že Hra začala nudit i Ninu. Znamenala, že je připravena přejít na další herní úroveň. Určitě znamenala právě tohle.</p>
<p>„Děkuji ti, má drahá Nino,“ řekla jsem. „Věděla jsem, že ty mi budeš rozumět.“</p>
<p>Natáhla ke mně ruku a povzbudivě mi stiskla koleno. I přes vlnu jsem cítila chlad jejích bílých prstů.</p>
<p>+++</p>
<p>Mí hosté se nechtěli zdržet přes noc. Prosila jsem je. Protestovala. Poukazovala na skutečnost, že mají připravené pokoje, že pan Thorne už stáhl přehozy.</p>
<p>„Příště,“ řekl Willy. „Příště, Melanie, lásečko moje. Protáhneme to na celý víkend, jak jsme to dělávali. Na celý týden!“ Měl mnohem lepší náladu poté, co mu každá z nás vyplatila jeho tisícidolarovou „odměnu“. Byl sice nabručený, ale nedala jsem se. Jeho ego ukonejšilo, když pan Thorne přinesl šek, který byl již vypsaný na jméno William D. Borden.</p>
<p>Ještě jednou jsem ho požádala, aby zůstal, ale namítal, že už si zaplatil letenku půlnočním spojem do Chicaga. Měl se setkat s jedním úspěšným autorem v souvislosti s nějakým scénářem. Potom už mě objímal na rozloučenou, jeho společníci stanuli za mnou na chodbě a mě na okamžik zalila hrůza.</p>
<p>Ale odešli. Světlovlasý mladík obnažil bílé zuby v zářivém úsměvu a černoch v gestu loučení pokýval hlavou. Potom jsme osaměly. Já a Nina jsme zůstaly samy.</p>
<p>Ale úplně samy zase ne. Na konci chodby stála vedle Niny slečna Kramerová. Pan Thorne byl mimo dohled za létacími dveřmi do kuchyně. Nechala jsem ho tam.</p>
<p>Slečna Kramerová udělala tři kroky. Cítila jsem, jak se mi na okamžik stáhlo hrdlo. Potom ta urostlá bruneta přistoupila k šatníku, vyňala Ninin kabát a vrátila se, aby jí do něj pomohla.</p>
<p>„Opravdu se nezdržíš?“</p>
<p>„Ne, děkuji, má milá. Slíbila jsem Barrett, že dnes v noci pojedeme na Hilton Head.“</p>
<p>„Ale už je pozdě…“</p>
<p>„Máme tam rezervaci. Ale i tak ti děkuji, Melanie. Určitě se ti ozvu.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Myslím to vážně, má drahá. Musíme si promluvit. Chápu naprosto <emphasis>přesně,</emphasis> jak se cítíš, ale nesmíš zapomínat, že pro Williho je Hra pořád důležitá. Budeme muset najít způsob, jak ji ukončit, aniž raníme jeho city. Třeba bychom ho mohly příští jaro navštívit v Karinhallu nebo jak už říká té své ponuré bavorské rezidenci. Výlet do Evropy by s tebou, má drahá, udělal divy.“</p>
<p>„To ano.“</p>
<p>„Určitě se ozvu. Jen co ukončím nejnovější transakci. Musíme spolu strávit nějaký čas. Melanie… jen my dvě… jako za starých časů.“ Její rty políbily vzduch vedle mé líce. Na několik vteřin mi sevřela předloktí. „Na shledanou, drahoušku.“</p>
<p>„Na shledanou, Nino.“</p>
<p>+++</p>
<p>Odnesla jsem sklenku od brandy do kuchyně. Pan Thorne ji mlčky převzal.</p>
<p>„Zkontrolujte zabezpečení domu,“ řekla jsem. Přikývl a šel prověřit zámky i poplašné zařízení. Bylo teprve tři čtvrtě na deset, ale byla jsem nesmírně unavená.<emphasis> Stárnu,</emphasis> pomyslela jsem si. Vyšla jsem do patra po širokém schodišti – patrně nejkrásnějším stavebním prvku v domě – a převlékla se ke spánku. Venku se strhla bouřka a pleskot studených kapek dopadajících na okno prostoupil pokoj smutným rytmem.</p>
<p>Když jsem si česala vlasy a přála si, aby byly delší, nakoukl dovnitř pan Thorne. Otočila jsem se k němu. Sáhl si do kapsy tmavé vesty. Když ruku opět vytáhl, z prstů mu vystřelila útlá čepel. Přikývla jsem. Čepel v dlani opět zatáhl a zavřel za sebou dveře. Poslouchala jsem, jak se jeho kroky vzdalují po schodech k židli ve vstupní hale, kde hodlal strávit noc.</p>
<p>Myslím, že se mi té noci zdálo o upírech. Nebo jsem o nich přemýšlela těsně předtím, než jsem usnula, a útržek těchto myšlenek ve mně přetrval až do svítání. Ze všech hrůz, které si lidstvo samo přivodilo, ze všech jeho ubohých netvorů pouze z mýtu o upírech čišel jakýsi náznak vznešenosti. Podobně jako lidé, jimiž se sytili, i upíři se poddávali vlastním temným potřebám. Leč na rozdíl od malicherných lidských obětí upíři využívali svých mrzkých prostředků k dosažení jediného cíle, který takové skutky mohl ospravedlnit – za účelem nabytí opravdové nesmrtelnosti.</p>
<p>Willi měl pravdu – stárla jsem. Uplynulý rok si na mně vybral větší daň než celé předchozí desetiletí. Ale během něj jsem se Nekrmila. Navzdory hladu, navzdory stárnoucímu odrazu v zrcadle, navzdory temnému nutkání, které tolik let určovalo naše životy,<emphasis> jsem se Nekrmila.</emphasis></p>
<p>Když jsem usínala, pokoušela jsem se vybavit si rysy Charlesovy tváře.</p>
<p>Usnula jsem hladová.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Beverly Hills</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 13. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Na trávníku před rezidencí Tonyho Haroda se skvěla velká kruhová fontána, do níž močila socha satyra s rozeklaným kopytem, upírající kaňonem k Hollywoodu pohled doprovázený věčným úšklebkem, který bylo možno interpretovat buď jako výraz bolestného odporu, nebo posměšného opovržení. Ti, kdo Tonyho Haroda znali, neměli pochyb, který výraz mu přísluší víc.</p>
<p>Dům kdysi patřil herci němé éry, jenž na vrcholku slávy a po značném úsilí zvládl obtížný přechod ke zvukovému filmu, načež tři měsíce po premiéře svého prvního takového snímku v Graumannově Čínském kině zemřel na rakovinu jícnu. Vdova, kterou po sobě zanechal, odmítala rozlehlé panství opustit a setrvala na něm dalších pětatřicet let fakticky jako údržbářka mauzolea. Přitom často tahala peníze ze starých hollywoodských známých a dříve odvrhovaných příbuzných, aby měla na zaplacení daní. Když roku 1959 zemřela i ona, rezidenci zakoupil scenárista podepsaný pod třemi z pěti romantických komedií, které do té doby natočila Doris Dayová. Scenárista si stěžoval na zpustlou zahradu a zápach v pracovně v prvním poschodí. Nakonec se silně zadlužil a prostřelil si hlavu v kůlně, kde ho druhého dne objevil zahradník, jenž smrt nenahlásil z obavy, že by vyšel na světlo jeho ilegální status. Scenáristovu mrtvolu tak podruhé objevil právník Cechu scenáristů, jenž přišel rozebrat jejich blížící se obhajobu v jistém plagiátorském sporu.</p>
<p>Mezi pozdější majitele patřila slavná herečka, která v domě sídlila během tříměsíční pauzy mezi svým pátým a šestým manželstvím, trikový specialista, který zemřel v roce 1976 při požáru kantýny, a starý šejk, který natřel satyra na růžovo a dal mu židovské jméno. Šejka v roce 1979 zavraždil jeho švagr na pouti v Rijádu a o čtyři dny později koupil panství Tony Harod.</p>
<p>„Kurva, tak to je paráda,“ řekl tehdy realitnímu makléři, když stáli na vydlážděné pěšině a hleděli na močícího satyra. „Ten dům beru.“ O hodinu později už předával šek na 600 000 dolarů zálohy. V domě samém ještě nebyl.</p>
<p>Shayla Berringtonová znala historky o Harodově impulzivním jednání. Věděla, jak kdysi slovně napadl Trumana Capota před dvěma stovkami hostů, i o skandálu z roku 1978, kdy byl spolu s jedním z nejbližších asistentů Jimmyho Cartera málem zatčen za přechovávání drog. Ve vězení nikdo neskončil, nic se nedokázalo, ale šuškalo se, že to byl právě Harod, kdo na tohoto nebohého chlapíka z Georgie ušil boudu. Zatímco její řidič hladce naváděl mercedes po příjezdové cestě k rezidenci, Shayla se předklonila, aby alespoň letmo zahlédla satyra. Palčivě si uvědomovala, že s ní není její matka. Na tomto konkrétním výletu s ní nebyla ani Loren (její agentka), Richard (agent její matky), Cowles (její řidič a tělesný strážce) a Esteban (její kadeřník). Shayle bylo sedmnáct, už devět let byla úspěšnou modelkou a poslední dva roky i filmovou hvězdou, ale když mercedes zastavil před bohatě vyřezávanými vstupními dveřmi Harodova domu, nejvíc ze všeho se cítila jako princezna z pohádky, která je nucena navštívit ukrutného zlobra.</p>
<p><emphasis>Ne, zlobra ne,</emphasis> pomyslela si Shayla.<emphasis> Za co Norman Mailer označil loni na jaře Tonyho Haroda po večírku u Stephena a Leslieho? Za zlomyslného skřeta. Než najdu poklad, musím projít jeskyní tohohle zlomyslného skřeta.</emphasis></p>
<p>Když zmáčkla zvonek, cítila, jak jí trnou svaly v krku. Utěšovala se vědomím, že tam bude i pan Borden. Toho starého producenta s jeho evropskou zdvořilostí a příjemným slabým přízvukem měla velmi ráda. A strnula ještě jednou, když si představila, jak by zareagovala matka, kdyby se měla někdy dozvědět, že si její dcera potají domluvila tuhle schůzku. Shayla už se chystala odejít, když se doširoka rozletěly dveře.</p>
<p>„Ach, slečna Berringtonová, nemýlím-li se.“ Ve dveřích stanul Tony Harod v sametovém županu. Shayla na něho zůstala civět a uvažovala, jestli pod tím županem něco má. V černém porostu na obnažené hrudi bylo vidět několik šedých chlupů.</p>
<p>„Dobrý den,“ pozdravila Shayla a následovala svého potenciálního koproducenta do haly. Na první pohled Tony Harod zrovna zřetelný kandidát na vstup do skřetího světa nebyl. Do průměrné výšky mu scházelo pár centimetrů – Shayla měřila 178 centimetrů, byla vysoká i na modelku, a Harod mohl měřit maximálně 168 – a jeho dlouhé paže a mohutné dlaně svěšené z útlého, takřka chlapeckého těla působily neúměrně velkým dojmem. Měl velice tmavé, nakrátko ostříhané vlasy a z vysokého bledého čela se mu stáčela černá ofina. Shaylu napadlo, že prvním náznakem skrytého skřeta je možná nezdravě žlutý odstín jeho pokožky, který by působil patřičněji na obyvateli nějakého ukoptěného města na severovýchodě než na muži, který strávil v Los Angeles už dvanáct dlouhých let. Harod měl kostnatý, ostře řezaný obličej, který určitě nezměkčovala proříznutá, sardonická ústa, jež působila dojmem, jako by je vyplňovalo příliš mnoho drobných zubů, a rychlý růžový jazyk, kterým si neustále navlhčoval úzký dolní ret. Měl hluboko zasazené a jakoby zhmožděné oči, ale to, co Shaylu přinutilo zhluboka se nadechnout a strnule zůstat stát ve vykachlíčkovaném vchodu, byla pronikavost jeho pohledu. Na oči byla citlivá – vlastní zrak jí ostatně pomohl stát se tím, čím nyní byla – a ještě nikdy se nesetkala s pohledem, který by ji uhranul tak jako pohled Tonyho Haroda. Harodova malá hnědá očka, malátná, přimhouřená, ve svém výsměšném nezájmu skoro nezaostřená, jako by čišela silou a výzvou, jež byly v zásadním rozporu se zbytkem jeho vzezření.</p>
<p>„Jen pojďte dál, má milá. Panebože, kde máte zbytek suity? Kde by mě napadlo, že jste schopná někam se vydat bez zástupu, vedle něhož by Napoleonova Velká armáda vypadala jako okleštěné setkání fanklubu Richarda Nixona.“</p>
<p>„Promiňte?“ podivila se Shayla a okamžitě toho zalitovala. Na téhle schůzce záviselo příliš mnoho, aby neuváženě ztrácela body.</p>
<p>„Ale to nic,“ řekl Harod a poodstoupil, aby se na ni podíval. Vsunul si ruce do kapes županu, ale Shayla si ještě předtím stačila všimnout, jak neobyčejně dlouhé a bledé má prsty. Na mysli jí vytanula představa Gluma z<emphasis> Hobita.</emphasis></p>
<p>„Pane jo, jste fakt kurevsky krásná,“ řekl skrček. „Věděl jsem, že jste k sežrání, ale ve skutečnosti jste ještě úchvatnější. Kluci z pláže z vás musí uchcávat.“</p>
<p>Shayla ztuhla. Byla smířená s faktem, že bude muset snášet jistou neomalenost, ale rodiče v ní vypěstovali odpor k vulgaritám. „Je tady už pan Borden?“ zeptala se ledovým hlasem.</p>
<p>Harod se usmál, ale zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne,“ odpověděl. „Willi musel jet navštívit nějaké staré známé na Východ… do nějakého jižního státu… do Bažinákova, Buranova nebo tam někam…“</p>
<p>Shayla zaváhala. Myslela si, že je velice dobře připravena uzavřít dohodu s panem Bordenem a jeho koproducentem, ale z představy, že bude jednat<emphasis> pouze</emphasis> s Tonym Harodem, ji zalila hrůza. V tom okamžiku už by se byla na něco vymluvila a odešla, kdyby jí v onom rozhodnutí nezabránil nenadálý příchod krásné ženy.</p>
<p>„Slečno Berringtonová, dovolte mi, abych vás seznámil s mojí asistentkou Marií Chenovou,“ řekl Harod. „Marie, tohle je Shayla Berringtonová, velice talentovaná mladá herečka, která může být hvězdou našeho nového filmu.“</p>
<p>„Dobrý den, slečno Chenová.“ Shayla si starší ženu soustředěně prohlédla. Maria Chenová, něco po třicítce, s orientálním původem patrným pouze v krásně tvarovaných lícních kostech, hustých havraních vlasech a lehounce sešikmených očích, mohla snadno sama vystupovat jako modelka. Jemné napětí, které přirozeně vznikne při setkání dvou nápadně pohledných žen, okamžitě rozptýlil vřelý úsměv té starší z nich.</p>
<p>„Slečno Berringtonová, opravdu velice ráda vás poznávám.“ Pevně a příjemně stiskla Shayle ruku. „Už nějakou dobu velmi obdivuji vaši reklamní tvorbu. Je na nás něco výjimečného. Myslím, že ta dvojstrana od Avedona ve<emphasis> Vogue</emphasis> byla přímo úžasná.“</p>
<p>„Děkuji vám, slečno Chenová.“</p>
<p>„Říkejte mi Marie, prosím.“ Usmála se, uhladila si vlasy a otočila se k Harodovi. „Bazén má správnou teplotu. Zařídila jsem, aby příštích pětačtyřicet minut nikdo nevolal.“</p>
<p>Harod přikývl.</p>
<p>„Po nehodě, kterou jsem měl loni na jaře na dálnici do Ventury, jsem zjistil, že mi pomáhá, když každý den strávím nějakou dobu ve vířivce,“ řekl. Chabě se pousmál, když si všiml, jak dívka zaváhala. „V bazénu platí pravidlo povinného nošení plavek.“ Harod si rozvázal pásek a pod županem se objevily červené plavky s jeho zlatě vyšívanými iniciálami. „Má vás Maria zavést do převlékárny, nebo byste se o tom filmu radši pobavila někdy v budoucnu, až tady bude i Willi?“</p>
<p>Shayla rychle přemýšlela. Pochybovala, že se jí takovou dohodu před Loren a matkou podaří utajovat dlouho. Dnes se jí mohla nabízet jediná šance domluvit angažmá podle sebe. „Nepřivezla jsem si plavky,“ řekla.</p>
<p>Tomu se zasmála Maria Chenová: „Ale v tom není žádný problém. Tony má plavky pro hosty všech tvarů a velikostí. Dokonce má několik i pro případnou návštěvu své postarší tety.“</p>
<p>Shayla se taky rozesmála. Vydala se za Marií dlouhou chodbou, místností s velkou pohodlnou rohovou pohovkou, které kromě ní dominovalo široké projekční plátno, kolem polic s elektronickým videozařízením a další krátkou chodbičkou, jež vyústila do cedrem vykládané převlékárny. Když vysunuly široké zásuvky, objevila se před nimi obrovská škála pánských a dámských plavek různých střihů a barev.</p>
<p>„Nechám vás, abyste se mohla převléct,“ řekla Maria Chenová.</p>
<p>„Přijdete za námi?“</p>
<p>„Možná později. Ještě musím na stroji přepsat nějakou Tonyho korespondenci. Užijte si vody… a, slečno Berringtonová… nevšímejte si Tonyho chování. Někdy umí být trochu drsný, ale je velice férový.“</p>
<p>Shayla přikývla a Maria Chenová zavřela dveře. Začala se probírat hromádkami plavek. Objevila jak maličké francouzské bikiny, tak jednodílné plavky bez ramínek nebo konzervativní dvoudílné úbory. Na štítcích se skvěla jména jako Gottex, Christian Dior a Cole. Vybrala si krátké oranžové jednodílné plavky, které nebyly ani zdaleka vyzývavé, ale byly vykrojené natolik, aby v nich vynikla její stehna a dlouhé nohy. Ze zkušenosti věděla, jak hezky se jí budou rýsovat malá pevná prsa a jak tečky bradavek vypnou tenkou lycru. Barva měla naopak zvýraznit zelený odstín jejích mandlových očí.</p>
<p>Vyšla dalšími dveřmi a vstoupila do skleníkového prostředí obklopeného ze tří stran oblými skleněnými stěnami, jimiž se linulo světlo na spoustu tropické vegetace. Ve čtvrté stěně bylo vedle dveří zasazeno další velké promítací plátno. Z neviditelných reproduktorů se linula tlumená vážná hudba. V místnosti panovalo velké horko. Shayla si všimla, jak se další, mnohem větší bazén třpytí venku na ranním slunci. Uvnitř už ležel Tony Harod, natažený na mělkém konci lázně, a upíjel z vysoké sklenky. Cítila, jak se na ni horký vlhký vzduch tiskne jako mokrá deka.</p>
<p>„Kde jste se zdržela, má milá? Začal jsem bez vás.“</p>
<p>Shayla se usmála a posadila se na okraj bazénku. Zůstala asi půldruhého metru od Haroda – ne tak daleko, aby z jejího počínání čišela přezíravost, ale ne tak blízko, aby zavánělo důvěrností. Líně kopala do zpěněné vody, zvedala stehna a vypínala chodidla, aby co nejlépe vystavila na odiv lýtkové a stehenní svaly.</p>
<p>„Tak se do toho pustíme, ano?“ navrhl Harod. Věnoval jí úzký, mírně posměšný úsměv a špičkou jazyka si rychle olízl dolní ret.</p>
<p>„Vůbec bych tu neměla být,“ hlesla Shayla. „Tyhle věci vyřizuje moje agentka. A než se rozhodnu pro nějaký nový projekt, vždycky se napřed radím s matkou… i když mám třeba jen jet na víkend předvádět oblečení. Dnes jsem přijela jenom proto, že mě o to požádal pan Borden. Je k nám velice milý od té doby, co…“</p>
<p>„Jo, jasně, i ten je z vás na větvi,“ přerušil ji Harod a odložil sklenku na kachlíky. „Jde o tohle. Willi koupil práva na paperbackový bestseller s názvem<emphasis> Bílý otrokář.</emphasis> Je to nenápaditá sračka napsaná pro negramotné čtrnáctky a ten typ vymaštěných hospodyněk, co se každý měsíc staví do fronty na novou harlekýnku. Onanistický blábol pro intelektuální mrzáky. Není divu, že se prodaly asi tři miliony výtisků. Práva jsme sehnali ještě předtím, než vyšel. Willi zná v Ballantine člověka, co ho upozorní, když je šance, že se z nějaké takové hovadiny může stát nečekaný trhák.“</p>
<p>„Takhle to zní fakt hodně zajímavě,“ podotkla Shayla potichu.</p>
<p>„To si sakra pište. Filmová verze samozřejmě většinu obsahu pošle do kytek – ponechá se hrubý děj a laciný sex. Ale budou na tom dělat kvalitní lidi. Na scénáři už začal makat Michael May-Dreinen a Schubert Williams souhlasil, že se ujme režie.“</p>
<p>„Schu Williams?“ užasla Shayla. Williams právě dokončil práci s Georgem C. Scottem na jednom přehnaně vychvalovaném filmu pro MGM. Zadívala se na bublající hladinu bazénu. „Obávám se ale, že zrovna taková věc nás asi nebude moc zajímat,“ řekla. „Moje máma… chci říct, že si dáváme velký pozor, jakým způsobem rozjedeme moji filmovou kariéru.“</p>
<p>„Jasně,“ odbyl ji Harod a dopil zbytek sklenky. „Přede dvěma lety jste měla hlavní roli v<emphasis> Shannerlyho naději</emphasis> s Ryanem O’Nealem. Umírající holka se setkává s umírajícím podvodníkem na mexické klinice, kde se léčí laetrilem. Oba se vykašlou na hledání falešných léčiv a najdou opravdové štěstí v těch několika týdnech života, co jim zbývají.<emphasis> No to mě vážně poser. </emphasis>A teď cituju Charlese Champlina: ‘Diabetici budou dostávat záchvaty už jen z upoutávek na tuhle cukrkandlovou obludnost.’“</p>
<p>„Distribuce a propagace nestály za nic a…“</p>
<p>„Za to byste měla být setsakramentsky vděčná, holčičko. Loni vás potom máma protlačila do Wiseova<emphasis> Na východ od štěstí.</emphasis> Měla jste být další Julií Andrewsovou v té prachsprosté napodobenině<emphasis> Za zvuků husy.</emphasis> Akorát že jste nebyla – a tohle nejsou květinový šedesátky, žijeme v drsňáckých osmdesátých letech a já, slečno Berringtonová, sice nejsem váš agent, nic takovýho, ale řekl bych, že matička a celá vaše sestava vám celou filmovou dráhu pěkně a luxusně pohnojily. Snaží se z vás udělat někoho na způsob Marie Osmondové… jo, jo, já vím, že jste členkou mormonské církve… no a co? Byla jste fakt třída na obálkách<emphasis> Vogue</emphasis> a<emphasis> Seventeen</emphasis> a teď nechybí moc a všechno to totálně poserete. Snaží se vás prodat jako dvanáctiletou naivku, jenže na tyhle blbosti už je pozdě.“</p>
<p>Shayla se ani nepohnula. Horečnatě uvažovala, ale nenapadalo ji, jak by mohla zareagovat. Měla sto chutí tomuhle zlomyslnému skřetovi říct, ať se jde vycpat, ale žádná slova jí ze rtů nesplývala a zůstávala sedět na okraji bublajícího bazénu. Její budoucnost závisela na několika nejbližších minutách a v hlavě měla jak vymeteno.</p>
<p>Harod vylezl z vody a doťapkal po kachlíkách k baru ukrytému mezi kapradím. Nalil si vysokou sklenku grapefruitového džusu a ohlédl se na Shaylu. „Dáte si něco? Mám tady všechno. I nějaké ovocné nektary, jestli jste dneska v obzvlášť mormonském rozpoložení.“</p>
<p>Shayla zavrtěla hlavou.</p>
<p>Producent sklouzl zpátky do vířivky a opřel si sklenku o hruď. Vzhlédl k zrcadlu na jedné ze stěn a sotva postřehnutelně přikývl. „Tak jo,“ začal. „Pohovořme si o tom <emphasis>Bílém otrokáři</emphasis> nebo jak se to nakonec bude vlastně jmenovat.“</p>
<p>„Myslím, že o to nebudeme mít zájem…“</p>
<p>„Dostanete čtyři sta tisíc dolarů zálohy,“ nenechal se vyrušit Harod, „plus procenta z filmu… která za současného stavu účetnictví nikdy neuvidíte. Ve skutečnosti si tím ale uděláte jméno, které pak můžete zpeněžit v každém hollywoodském studiu. Ten film totiž bude bomba, moje milá. Věřte mi. Cítím, že to bude kasovní trhák, ještě než se napíše druhá verze scénáře. Lidi si z toho budou sedat na prdel.“</p>
<p>„Lituji, ale ne, pane Harode. Pan Borden říkal, že jestli nebudu mít zájem po vyslechnutí předběžného návrhu, mohli bychom…“</p>
<p>„Natáčet se začíná v březnu,“ pokračoval Harod. Dlouze se napil a zavřel oči. „Schu to vidí tak na dvanáct týdnů, takže počítejte s dvaceti. Exteriéry se budou točit mimo jiné v Alžírsku, Španělsku, pár dní v Egyptě, a pak to budou ještě asi tři týdny v Pinewoodu v tom jejich velkém nahrávacím studiu kvůli palácovým scénám.“</p>
<p>Shayla vstala. Na nohou se jí leskla voda. Dala si ruce v bok a na toho odporného skrčka v bazénu upřela nevraživý pohled. Harod ani neotevřel oči.</p>
<p>„Vy<emphasis> neposloucháte,</emphasis> pane Harode,“ vyštěkla. „Řekla jsem, že ne. Ne, já ve vašem filmu hrát nebudu. Neviděla jsem ani scénář. Víte co, toho svého<emphasis> Bílého otrokáře</emphasis> nebo co to je si můžete… můžete…“</p>
<p>„Můžu si ho strčit do prdele?“ Harod otevřel oči. Shayle připadal jako probouzející se ještěr. Kolem bledé hrudi mu pěnila voda.</p>
<p>„Na shledanou, pane Harode.“ Shayla Berringtonová udělala čelem vzad. Ušla tři kroky, když ji zastavil Harodův hlas.</p>
<p>„Bojíte se, že budete vystupovat nahá?“</p>
<p>Zaváhala a pak pokračovala v odchodu.</p>
<p>„Bojíte se, že budete vystupovat nahá,“ zopakoval Harod a tentokrát už to nebyla otázka.</p>
<p>Shayla už byla skoro u dveří, když se prudce otočila. Zamáchala ve vzduchu zaťatými prsty. „Neviděla jsem scénář!“ Zlomil se jí hlas a s úžasem zjistila, že má na krajíčku.</p>
<p>„Jistě, několik nahých scén by se tam našlo,“ pokračoval Harod, jako by nic neřekla. „A jedna milostná scéna, při které budou puberťačky přímo vlhnout. Mohli bychom použít náhradnici… ale to nebude třeba. To zvládnete, moje milá.“</p>
<p>Shayla zavrtěla hlavou. Cítila, jak v ní kypí nepopsatelný vztek. Otočila se a slepě natáhla ruku ke klice.</p>
<p>„Stůjte.“ Tony Harod promluvil velice potichu. Skoro neslyšně. Ale v jeho slově bylo něco, co ji zastavilo důrazněji než výkřik. Jako by se jí kolem krku omotaly studené prsty.</p>
<p>„Pojďte sem.“</p>
<p>Shayla se otočila a vydala se k němu. Harod ležel, ruce s dlouhými prsty založené na hrudi. Oči měl jen lehce pootevřené – vlhké, pod těžkými víčky –, hleděl na ni unylým krokodýlím pohledem. Část Shayliny mysli panicky vřeštěla a protestovala, zatímco druhá část v sílícím úžasu pouze přihlížela.</p>
<p>„Posaďte, se.“</p>
<p>Posadila se na okraj bazénu asi metr od něho. Dlouhé nohy spustila do vířivky. Opálená stehna jí ostřikovala bílá pěna.</p>
<p>Cítila se od vlastního těla odtržená, dívala se na sebe s takřka klinickým odstupem.</p>
<p>„Jak jsem říkal, má milá, vy to zvládnete. Proboha, vždyť kousek exhibicionisty je v každém z nás. Akorát vy za to, co stejně chcete udělat, dostanete štědře zaplaceno.“</p>
<p>Jakoby proti tlaku strašlivé malátnosti Shayla pozvedla hlavu a zadívala se Tonymu Harodovi do očí. V kropenatém světle se zdálo, že se mu duhovky roztáhly do té míry, že mu v bledé tváři zůstaly jen černé otvory.</p>
<p>„Jako třeba teď,“ řekl Harod potichu, nesmírně potichu. Možná vůbec nic neřekl. Slova jako by klouzavě zapadala do Shaylina mozku, studené mince padající do temné vody. „Je tady doopravdy teplo. Ty plavky nepotřebujete. Není to tak? Ovšemže je.“</p>
<p>Shayla poulila oči. Kdesi daleko, v hloubi své mysli, byla malá holčička se slzami na krajíčku. V mlčenlivém překvapení sledovala, jak zvedá pravou ruku a pomalu uvolňuje horní část plavek, jak prsty zajíždějí pod elastickou látku. Jemně tahala a lycra jí sjížděla po boku a překonávala vyvýšeninu ňader. Látka už sahala jen těsně nad bradavku. Viděla slabou červenou linku, kde ji pružný okraj ještě před chvilkou obepínal. Podívala se na Tonyho Haroda.</p>
<p>Harod se sotva znatelně pousmál a přikývl.</p>
<p>Shayla, jako by dostala svolení, si prudce stáhla plavky. Prsa, jež se vymanila z oranžové látky, se jí měkce zhoupla. Byla velmi bílá; na jemné kůži měla rozesetých jen několik pih. Bradavky jí v chladivém vzduchu rychle naběhly. Dvorce měla hnědé a rozlehlé, obkroužené několika tmavými chloupky, které Shayle připadaly příliš krásné, aby si je vytrhala. Nikdo o tom nevěděl. Ani matka. Nikomu nedovolila, ani Avedonovi, aby jí fotografoval ňadra.</p>
<p>Znovu se podívala na Haroda, ale ten měl místo obličeje jen bledou skvrnu. Připadalo jí, jako by se místnost kolem ní nakláněla a kroužila. Hluk recyklátoru vody zesílil natolik, že jí začal tepat v uších. Ve stejném okamžiku ucítila, jak se v ní něco pohnulo. Začalo ji naplňovat příjemné teplo. Měla pocit, jako by jí někdo sáhl přímo do mozku a hladil jí centrum rozkoše se stejnou neomylností, jako by jí dlaní a prsty hladil měkký pahorek mezi nohama. Hekla a bezděčně se prohnula v zádech.</p>
<p>„Opravdu je tu docela teplo,“ podotkl Tony Harod.</p>
<p>Shayla si přejela dlaněmi tvář, s těžko popsatelným úžasem se dotkla vlastních víček a potom si dlaněmi sklouzla po krku, klíční kosti a nakonec si prsty přitiskla k hrudníku, v místě, kde začínala bledá kůže. Cítila, že se jí v hrdle třepotá dech jako v kleci uvězněný ptáček. Potom sklouzla rukama ještě níž, opět se prohnula, když si dlaněmi přejela po bolestně zcitlivělých bradavkách, nadzvedla si prsa, jak ji to naučil doktor Kemmerer, když jí bylo čtrnáct, ale neprohlížela si je, jen je mačkala, vyvíjela na ně příjemný tlak, z něhož by se nejraději rozkřičela.</p>
<p>„Plavky vskutku nejsou zapotřebí,“ zašeptal Harod.<emphasis> Opravdu</emphasis> zašeptal? Shayla byla na rozpacích. Dívala se přímo na něho, ale rty se mu nepohnuly. Ve slabém úsměvu vycenil drobné zuby, připomínající ostré bílé kamínky.</p>
<p>Nezáleželo na tom. Shayle záleželo pouze na tom, jak se rychle zbavit přiléhavého úboru. Stáhla látku níž, srolovala ji přes mírnou oblinu břicha a vypjala hýždě, aby přes ně přetáhla elastický okraj. Potom z plavek zbyl už jen těsný pás na jedné noze, a ten skopla. Pohlédla na sebe, na stáčející se oblouk stehna a svislou linku stydkého ochlupení, které se jí v nepravidelném véčku táhlo až k hranici opálení. Na okamžik se jí znovu zatočila hlava, tentokrát v jakémsi odtažitém šoku, ale hned vzápětí ucítila, jak ji v nitru opět začíná něco hladit, zaklonila se a opřela se o lokty.</p>
<p>Vířivka jí zalévala stehna zpěněnou teplou vodou. Natáhla ruku a pomalu si přejížděla po modré žíle, která jí pulzovala pod bílou pokožkou hrudi. I ten sebemenší dotyk ji rozpaloval. Připadalo jí, jako by se jí měkké obliny ňader zároveň stáhly a ztěžkly. Jako by se hluk z bazénu sladil a synkopoval s dunícím rytmem jejího srdce. Pozvedla levé koleno a spustila si ruku na vnitřní stranu stehen. Potom dlaní klouzala výš, rozhrnovala kapky vody, které se jí třpytily na drobných zlatavých chloupcích v horní části stehen. Prostoupilo ji teplo, celou ji zalilo, ovládlo ji. Pochva jí pulzovala potěšením, které poznávala jen před spánkem za soumraku, spjatým s pocitem provinění, které poznávala jen pod rouškou studu, po němž nyní nebylo ani památky, a které nikdy nepoznala s tímto drtivým pocitem vášně a naléhavosti. Její prsty nalezly vlhké záhyby stydkých pysků; se slabým vzdychnutím je roztáhla.</p>
<p>„Na plavky je příliš velké horko,“ řekl Tony Harod. „Pro nás oba.“ Naposledy usrkl ze sklenky s grapefruitovým džusem, zvedl se na kachlících a postavil sklenku co nejdál od okraje bazénu.</p>
<p>Shayla se vláčně otočila, pod bokem ucítila chladnou dlažbu. Na zapřených loktech se začala vytahovat z bazénu, dlouhé vlasy jí spadly kolem obličeje, zlehka otevírala ústa. Harod se dál opíral o lokty a chodidly nenuceně čeřil vodu. Shayla se zarazila a vzhlédla k němu. Masáž v její hlavě zesílila, našla nejcitlivější centrum a dráždivými pohyby ji pomalu posunovala dál. Smysly vnímala pouze průběh hladkého tření. Vzdychala a bezděčně přitahovala stehna k sobě, když jí prochvívala jedna vlna blížícího se orgazmu za druhou. V hlavě jí sílil šepot, vábivé sykání, které se zdálo být součástí potěšení.</p>
<p>Dotkla se ňadry podlahy, když se natáhla a horečnatým pohybem, který byl zároveň prudký a elegantní, stáhla Tonymu Harodovi plavky. Srolovanou látku mu přetáhla přes kolena a dál do vody. Z břicha se mu do rozkroku táhly černé chlupy. Penis měl bledý a ochablý, v hnízdu tmavého ochlupení se jen zvolna probouzel.</p>
<p>Podívala se mu do tváře a spatřila, že se přestal usmívat. Z jeho očí byly otvory v bledé masce. Nebylo v nich žádné teplo. Žádné vzrušení. Zračilo se v nich jen intenzivní soustředění dravce upírajícího zrak na svou oběť. Shayle na tom nezáleželo. Nevěděla, co vidí. Věděla jen, že laskání v její mysli ještě zesílilo, přecházelo od rozkoše k bolesti. Čirá slast jí zaplavovala nervovou soustavu jako droga.</p>
<p>Položila tvář na Harodovo stehno a pravou ruku natáhla k jeho údu. Líně ji odstrčil. Skousla si ret a zakňučela. Mysl se jí proměnila ve vír počitků, které vnímala jen jako stimuly vášně a bolesti. Nohama škubala v nahodilých křečích, svíjivě se tiskla k okraji bazénu. Klouzala rty po slané ploše Harodova stehna. Na jazyku ucítila vlastní krev, když natáhla ruku, aby vzala do dlaně Harodova varlata. Mužík nadzvedl pravou nohu a jemně ji odstrčil do bazénu. Shayla se nepouštěla jeho nohou, hledala ho ústy a rukama a vydávala přitom slabé steny.</p>
<p>Potom do místnosti vstoupila Maria Chenová, do zdířky ve stěně zastrčila telefonní kabel a na zem vedle Haroda položila aparát. „Volá Washington,“ řekla, sklouzla pohledem k Shayle a odešla.</p>
<p>Teplo a tření vyprchaly z Shayliny mysli a těla v ledovém šoku, při němž bolestně vykřikla. Chviličku jen slepě civěla, potom se odstrčila zpátky do zpěněné vody. Prudce se roztřásla a rukama si zakryla hruď.</p>
<p>„Tady Harod,“ ohlásil se producent. Vstal, udělal tři kroky a vklouzl do svého froté županu. Shayla se se zmučenou nevěřícností dívala, jak si zahaluje bledé přirození. To už se třásla takřka neovladatelně. Probíhaly jí vlny třesavky. Konečky prstů si zajížděla do vlasů a sklonila hlavu do pěnící vody.</p>
<p>„Ano?“ řekl Harod. „Sakra, sakra,<emphasis> sakra.</emphasis> Kdy? Jste si jistý, že tam byl?<emphasis> Do prdele.</emphasis> Jo. Oba? Co ten druhý… jak se, kurva, jmenuje?<emphasis> Do prdele!</emphasis> Ne, ne, postarám se o to. Ne. Řekl jsem, že se o to<emphasis> postarám. </emphasis>Jo. Ne, radši dva dny. Jo. Přijedu tam.“ Harod třískl sluchátkem, rychle přešel k proutěnému křeslu a vrhl se do něj.</p>
<p>Shayla se co nejvíc natáhla a do bazénu sklouzly zmuchlané plavky. Stále roztřesená, s odporem, z něhož se jí točila hlava, si dřepla do bublající vody, aby se oblékla. Vzlykala, aniž si toho byla vědoma.<emphasis> Tohle je zlý sen,</emphasis> ozývalo se jí opakovaně ve vířící mysli.</p>
<p>Harod uchopil dálkové ovládání a zmáčkl ho před velkým projekčním plátnem vsazeným do stěny. Plátno se okamžitě rozzářilo scénou, na níž Shayla Berringtonová seděla na okraji bazénu. Zadívala se na stranu, kamsi upřela prázdný pohled, usmála se, jako by si užívala nějaký sen, a začala si stahovat elastickou látku plavek. Měla bledá ňadra, vztyčené bradavky, velké dvorce viditelně hnědé i v chabém světle…</p>
<p>„Ne!“ zakřičela Shayla a začala rukama tlouct do vody.</p>
<p>Harod otočil hlavu a zatvářil se, jako by si jí všiml až teď. Úzké rty se mu zkřivily do napodobeniny úsměvu.</p>
<p>„Obávám se, že se naše plány trochu změnily,“ pronesl potichu. „Pan Borden na tomto filmu spolupracovat nebude. Jediným producentem budu já.“</p>
<p>Shayla přestala zběsile plácat do vody. Vlasy jí visely přes obličej v mokrých loknách. Měla otevřená ústa a z brady se jí spouštěly pramínky slin. S výjimkou jejího neovladatelného vzlykání bylo slyšet jen vrnění vodního recyklátoru.</p>
<p>„Budeme se držet původního natáčecího harmonogramu,“ pronesl Harod, skoro jako by nebyl přítomen. Vzhlédl k velkému projekčnímu plátnu. Shayla Berringtonová se plížila přes tmavé kachlíky. Do obrazu vstoupilo nahé mužské tělo. Kamera zaostřila na Shaylinu tvář, když si otřela líci o chlupaté bílé stehno. Oči měla zastřené vzrušením a vyšpulená ústa se jí stahovala jako nějaké rybě. „Obávám se, že pan Borden s námi už žádné filmy produkovat nebude,“ řekl Harod. Otočil k ní hlavu a černé majáky jeho očí pomalu zamrkaly. „Od téhle chvíle jsme v tom už jen my dva, má milá.“</p>
<p>Harodovi se zaškubaly rty a Shayla spatřila jeho drobné zuby. Vypadaly velmi bílé a ostré. „Obávám se, že pan Borden už nebude produkovat filmy s nikým.“ Upřel pohled zpátky na plátno. „Willi je mrtvý,“ dodal potichu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 13. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Probudila jsem se do jasného slunečního světla linoucího se mezi větvemi. Byl to jeden z oněch křišťálově čistých, proteplených zimních dnů, díky nimž je život na americkém Jihu mnohem méně skličující než pouhé zimní přežívání někde v Nové Anglii. Nad červenými střechami jsem viděla zelené sabaly. Když mi pan Thorne přinesl tácek se snídaní, požádala jsem ho, aby pootevřel okno. Zatímco jsem upíjela kávu, slyšela jsem, jak si na nádvoří hrají děti. Před léty mi pan Thorne nosil s táckem i noviny, ale už dávno jsem zjistila, že čtení o pošetilostech a skandálech světa vezdejšího ráno znesvěcuje. Popravdě vzato jsem o lidské záležitosti přestávala jevit zájem. Už dvanáct let jsem se obešla bez novin, telefonu či televize a netrpěla jsem žádnými nežádoucími účinky, pokud za něco neblahého nebudu počítat rostoucí sebeuspokojení. Usmála jsem se při vzpomínce na Williho zklamání, že si u mě nebude moci přehrát svoje videokazety. Byl jako malý kluk.</p>
<p>„Dnes je sobota, že, pane Thorne?“ Když přikývl, pokynula jsem mu, aby tácek odnesl. „Půjdeme dnes ven,“ řekla jsem. „Na procházku. Možná na výlet do pevnosti. Potom povečeříme u Henryho a vrátíme se domů. Musím vyřídit nějaké věci.“</p>
<p>Pan Thorne zaváhal a při odchodu zaškobrtl. Právě jsem si zavazovala župan a zarazila jsem se. Tak neelegantní pohyb nebyl pro pana Thornea vůbec typický. Uvědomila jsem si, že i on stárne. Narovnal podnos i nádobí, přikývl a odešel do kuchyně.</p>
<p>Za tak krásného rána jsem nechtěla, aby mě zneklidňovaly myšlenky na stáří. Cítila jsem se nabitá novou energií a odhodláním. Setkání předchozího dne nedopadlo nejlépe, ale zároveň nedopadlo tak hrozně, jak mohlo. K Nině a Willimu jsem byla se svým úmyslem zanechat Hry upřímná. V následujících týdnech a měsících měli oba – či přinejmenším Nina – nad důsledky mého stanoviska vážně přemítat, ale než se rozhodnou nějak zareagovat, společně nebo každý zvlášť, budu už dávno pryč. Nové (a staré) totožnosti na mě čekaly na Floridě, v Michiganu, Londýně, jižní Francii a dokonce v Novém Dillí. Michigan prozatím nepřipadal v úvahu. Nehostinným povětrnostním podmínkám už jsem odvykla. Ani Nové Dillí už pro cizince nebylo tak pohostinným místem, jak tomu bývalo v době, kdy jsem tam krátce pobývala před válkou.</p>
<p>Nina měla v jedné věci pravdu – dobře by mi udělal návrat do Evropy. Taky už jsem toužila po sytém světle a srdečném<emphasis> savoir</emphasis> <emphasis>vivre</emphasis> vesničanů, žijících nedaleko mé staré letní rezidence u Toulonu.</p>
<p>Venkovní ovzduší bylo osvěžující. Měla jsem na sobě jednoduché šaty s potiskem a jarní kabát. Cestu ze schodů mi znepříjemnil náznak artritidy v pravé noze, ale jako oporu jsem využila starou vycházkovou hůl mého otce. Toho léta, kdy jsme se přestěhovali z Greenvillu do Charlestonu, ji otci uřízl jeden mladý černošský sloužící. Když jsme vyšli do teplého vzduchu nádvoří, usmála jsem se.</p>
<p>Ze dveří vyšla do světla i paní Hodgesová. To její vnuci a jejich kamarádi si hráli kolem zdejší vyschlé fontány. Nádvoří bylo společné pro všechny tři cihlové domy už dvě stě let. Nicméně pouze moje rezidence nebyla rozdělena na drahé městské byty.</p>
<p>„Dobré ráno, slečno Fullerová.“</p>
<p>„Dobré ráno, paní Hodgesová. To máme krásný den.“</p>
<p>„Svatá pravda. Jdete na nákup?“</p>
<p>„Jen na procházku, paní Hodgesová. Překvapuje mě, že venku není pan Hodges. Připadá mi, že v sobotu vždycky něco dělá na nádvoří.“</p>
<p>Paní Hodgesová se zakabonila, když mezi námi proběhla jedna malá holčička. Za ní se s vřískotem přihnala její kamarádka s rozevlátým svetrem.</p>
<p>„Ach, George, ten už je v přístavišti.“</p>
<p>„Ve dne?“ Každovečerní odchod pana Hodgese do práce mě často pobavil; míval úhledně vyžehlenou uniformu člena ostrahy, zpod čepice mu trčely šedé vlasy, v podpaží pevně svíral černou nádobku s jídlem. Pan Hodges měl kožnatý obličej a nohy do O jako nějaký zestárlý kovboj. Patřil k lidem, kteří mají pořád každou chvíli odejít do důchodu, ale kteří si nejspíš uvědomují, že zůstat nečinně sedět doma se svým způsobem rovná rozsudku smrti.</p>
<p>„Už je to tak. Jeden z barevných, co dělají na denní směně ve skladišti, odešel z práce, a tak George požádali, jestli by za něj nezaskočil. Řekla jsem mu, že je dost starý na to, aby pracoval čtyři noci týdně a pak ještě o víkendu, ale znáte George.“</p>
<p>„Tak ho ode mě pozdravujte,“ řekla jsem. Dívky pobíhající kolem fontány mě znervózňovaly.</p>
<p>Paní Hodgesová za mnou šla až ke kované bráně. „Pojedete někam na svátky, slečno Fullerová?“</p>
<p>„Pravděpodobně ano, paní Hodgesová. S velkou pravděpodobností ano.“ Potom jsme s panem Thornem vyšli na chodník a ubírali se k Battery Parku. Úzkými uličkami pomalu projíždělo několik aut, turisté si prohlíželi domy v naší Staré čtvrti, ale den byl klidný a tichý. Když jsme vstoupili na Broad Street, zahlédla jsem stěžně jachet a plachetnic, ještě než jsme došli na dohled vody.</p>
<p>„Kupte, prosím, lístky, pane Thorne,“ řekla jsem. „Myslím, že bych se ráda podívala do pevnosti.“</p>
<p>Jak už je pro lidi žijící v těsné blízkosti oblíbené turistické atrakce typické, dlouhá léta jsem si jí vůbec nevšímala. Nynější návštěva pevnosti byla z mé strany výrazem jisté sentimentality. Činem, který vyvolalo mé sílící přijetí skutečnosti, že se budu muset z těchto končin jednou provždy odstěhovat. Jedna věc je stěhování plánovat; něco úplně jiného je pak nutnost vypořádat se s nezvratnou realitou.</p>
<p>Turistů nebylo mnoho. Trajekt vyplul od mola do klidných vod přístavu. Kombinace teplého slunečního světla a neustálého hučení naftového motoru mě nakrátko ukolébala do spánku. Probudila jsem se, až když jsme přistávali u temné masy ostrovní pevnosti.</p>
<p>Chvíli jsem se pohybovala se skupinkou, vychutnávala si podzemní ticho dolních podlaží a bezduché monotónní brebentění mladé průvodkyně. Ale jakmile jsme se vrátili do muzea s jeho zaprášenými exponáty v životní velikosti a lacinými přihrádkami na diapozitivy, vyšla jsem po schodech zpátky na hradby. Pokynula jsem panu Thorneovi, aby zůstal stát na vrcholu schodiště, a sama jsem vystoupala až k ochrannému valu. Podél celé zdi jsem zahlédla jen jeden další pár – mladou dvojici s malým dítětem neseným v nepohodlně vyhlížejícím vaku na zádech a s laciným fotoaparátem.</p>
<p>Byla to příjemná chvíle. Od západu se blížila polední bouřka, jež vytvářela temné pozadí pro sluncem ozářené vížky kostela, cihlové věže a holé větve města. I na vzdálenost více než tří kilometrů jsem postřehla pohyb lidí procházejících se po chodníku v Battery Parku. Před tmavými mračny se hnal vítr a na pohupující se trajekt a dřevěné molo vrhal zpěněné vlny. Vzduch voněl řekou, zimou a deštěm za soumraku.</p>
<p>Nebylo obtížné představit si ten den před dávnou dobou. Granáty dopadaly na pevnost, až z horních vrstev zbývaly pouze ochranné hromady suti. Lidé jásali ze střech za Battery Parkem. Pestré barvy šatů a hedvábných slunečníků musely přivádět dělostřelce ze Severu k šílenství. Nakonec jeden vypálil nad střechy plné lidí. Následný zmatek musel být z této vyhlídky velice zábavný.</p>
<p>Upoutal mě pohyb na hladině. Šedou vodou klouzalo něco tmavého: něco tmavého a tichého jako žralok. Vzpomínky na minulost se mi rázem vykouřily z hlavy, když jsem v siluetě poznala ponorku Polaris, starou, ale zjevně funkční, neslyšně se šinoucí temnou vodou. Nad trupem hladkým jako sviňucha se svíjely a čeřily vlny, potom po obou bocích sklouzávaly v bílé brázdě. Na tmavé věži stálo několik mužů. Choulili se do těžkých bund, čepice vražené do čela. Na krku muže, kterého jsem považovala za kapitána, visel nezvykle velký dalekohled. Ukazoval na něco za Sullivanovým ostrovem. Nespouštěla jsem z něho oči. Když jsem s ním přes hladinu navázala kontakt, začalo se mi rozostřovat periferní vidění. Jakoby zdáli se ke mně nesly zvuky a vjemy.</p>
<p><emphasis>Napětí. Rozkoš slané vodní tříště, vítr od severoseverozápadu. Úzkost ze zapečetěných příkazů dole. Vědomí písečných mělčin, které se právě začínaly objevovat na levoboku.</emphasis></p>
<p>Polekala jsem se, když ke mně někdo zezadu přistoupil. Jakmile jsem se otočila, tečky mihotající se mi na okraji zorného pole se rozprchly.</p>
<p>Přišel ke mně pan Thorne. Stál mi u lokte. Bez vyzvání. Otevřela jsem ústa, abych ho vykázala zpátky nad schodiště, a vtom jsem spatřila důvod, proč ke mně přistoupil tak těsně. Blížil se ke mně mladík, který fotografoval svou bledou ženušku. Pan Thorne u mě stál, aby mu zastoupil cestu.</p>
<p>„Haló, promiňte, paní, mohla byste nás vy nebo váš pan manžel vyfotit?“</p>
<p>Přikývla jsem a Thorne převzal nabízený aparát. V jeho dlouhých prstech vypadal miniaturní.</p>
<p>Dva snímky a pár byl rád, že jejich přítomnost na tomto místě byla zaznamenána i pro příští generace. Mladík se připitoměle zubil a pokyvoval hlavou. Potom se jim rozplakalo dítě, když k nám zavanul studený vítr. Ohlédla jsem se zpátky na ponorku, ale už odjela a z její šedé věže zbyl jen tenký pásek spojující moře s oblohou.</p>
<p>+++</p>
<p>Už jsme byli takřka zpátky ve městě, trajekt se zrovna kolébal k rampě, když mi jakási cizí žena pověděla o Williho smrti.</p>
<p>„To je příšerné, co?“ Ta užvaněná stařena mě následovala na nechráněnou část paluby. Ačkoli vítr se nepříjemně ochladil a už dvakrát jsem odešla z dosahu jejího bezduchého brebentění, bylo zjevné, že si mě ta nána vybrala v závěrečné fázi plavby za svůj konverzační cíl. Neodradila ji ani moje mlčenlivost, ani nasupená přítomnost pana Thornea. „Muselo to být strašné,“ mlela. „V té tmě a vůbec.“</p>
<p>„O čem to mluvíte?“ K otázce mě dohnala jakási temná předtucha.</p>
<p>„Přece o tom leteckém neštěstí. Copak jste o něm neslyšela? Muselo to být příšerné, zřítit se do toho močálu. Dneska ráno jsem říkala své dceři…“</p>
<p>„Jaké letecké neštěstí? Kdy?“ Žena při mém strohém tónu poněkud ztuhla, ale nejapný úsměv jí z tváře nevymizel.</p>
<p>„Přece včera v noci. Dneska ráno. Říkala jsem své dceři…“</p>
<p><emphasis>„Kde?</emphasis> Jaké letadlo?“ Pan Thorne k nám přistoupil, když zaslechl, jakým hlasem mluvím.</p>
<p>„To, co startovalo včera v noci,“ odpověděla rozechvěle. „Letadlo z Charlestonu. Bylo to všechno v novinách v hotelové hale. Není to hrozné? Osmdesát pět lidí. Říkala jsem své dceři…“</p>
<p>Nechala jsem ji stát u zábradlí. U bistra ležely zmuchlané noviny a pod čtyřslovným nadpisem se zmiňovaly chabé podrobnosti o Williho smrti. Let číslo 417 do Chicaga opustil charlestonské mezinárodní letiště osmnáct minut po půlnoci. O dvacet minut později letadlo explodovalo ve vzduchu nedaleko města Columbia. Úlomky trupu a části těl dopadly do congareeského močálu, kde je našli noční rybáři. Katastrofu nikdo nepřežil. Vyšetřuje ji Federální letecký úřad, Národní úřad pro bezpečnost v dopravě i FBI.</p>
<p>Začalo mi hlasitě hučet v uších a musela jsem se posadit, abych neomdlela. Zeleného vinylového čalounění jsem se dotýkala lepkavýma rukama. Lidé kolem mě procházeli cestou k východu.</p>
<p>Willi byl mrtvý. Byl zavražděn. Zabila ho Nina. Několik bláznivých vteřin jsem se zamýšlela nad možností spiknutí, komplikovaného úskoku, na jehož základě by mě Nina a Willi chtěli dovést k přesvědčení, že zbývá jen jedna hrozba. Ale ne. Neměli by k tomu důvod. Kdyby Nina do svých plánů zahrnula i Williho, takové absurdní machinace by nebyly nutné.</p>
<p>Willi je mrtvý. Jeho ostatky jsou rozptýlené po smrdutých, tajuplných bažinách. Bylo velice snadné představit si jeho poslední okamžiky. S největší pravděpodobností se rozvaloval v pohodlí první třídy, se sklenkou v ruce možná něco šeptal jednomu ze svých hulvátských společníků. Následuje exploze. Řev. Náhlá tma. Prudký náklon a závěrečný pád do náruče smrti. Zachvěla jsem se a sevřela kovovou ručku křesla.</p>
<p>Jak to Nina provedla? Skoro určitě ne prostřednictvím někoho z Williho doprovodu. Nina sice byla s to Použít Williho nohsledy, zvlášť s ohledem na jeho slábnoucí Schopnost, ale neměla by k tomu pražádný důvod. V tom letadle mohla Použít kohokoliv. Ano, bylo by to obtížné. Musela by se komplikovaně podílet na přípravě bomby, vynaložit nesmírné úsilí, aby dotyčnému vytěsnila všechny vzpomínky, a přitom ho celou dobu skoro nepředstavitelně Používat i v době, kdy jsme spolu seděli a popíjeli brandy. Ale Nina to mohla dokázat. Ano.<emphasis> Mohla.</emphasis> A to načasování. Načasování mohlo znamenat pouze jediné.</p>
<p>Z kabiny vyšli poslední turisté. Ucítila jsem slabý náraz, který znamenal, že nás přivázali k molu. Pan Thorne už stál u dveří.</p>
<p>Ninino načasování znamenalo, že se pokouší vypořádat současně s námi oběma. Akci zjevně naplánovala dlouho před setkáním a mým bázlivým oznámením o odstoupení ze Hry. Muselo ji opravdu nesmírně pobavit. Není divu, že reagovala tak vstřícně! Ale přesto se dopustila jedné velké chyby. Pokud se vypořádala napřed s Willim, vsadila všechno na předpoklad, že se o nehodě nedozvím dřív, než bude moct upřít pozornost na mě. Věděla, že nemám přístup ke zprávám a už skoro nevycházím z domu. Přesto pro Ninu nebylo typické, aby cokoliv ponechávala náhodě. Došla snad k závěru, že jsem už úplně přišla o Schopnost a že Willi představuje větší hrozbu?</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou; vyšli jsme z kabiny do šedivého odpoledního světla. Přes tenký kabát mě bodal vítr. Nástupní můstek jsem viděla rozmazaně a až pak jsem si uvědomila, že se mi oči zalily slzami. Kvůli Willimu? Vždyť to byl nabubřelý a slabý starý hlupák. Kvůli Ninině zradě? Třeba za to mohl jen ten studený vítr.</p>
<p>Na ulicích Staré čtvrti nebyli skoro žádní chodci. Před okny elegantních rezidencí o sebe klepaly holé větve. Pan Thorne se mi držel po boku. Studený vzduch mi pravou nohou až k boku vysílal jehly artritické bolesti. Ještě silněji jsem se opřela o otcovu vycházkovou hůl.</p>
<p>Jaký bude její další tah? Zastavila jsem se. Kolem kotníku se mi obalil cár novin unášený větrem a zase odletěl.</p>
<p>Jak na mě zaútočí? Z dálky ne. Je někde ve městě. To jsem věděla. Ačkoli je možné někoho Použít i na velkou vzdálenost, vyžaduje to silné spříznění, takřka důvěrnou znalost dotyčné osoby, a kdyby se kontakt přerušil, na dálku by bylo obtížné ne-li nemožné jej opět navázat. Nikdo z nás nevěděl, proč tomu tak je. Teď na tom nezáleželo. Ale při pomyšlení, že Nina je pořád někde tady, poblíž, se mi rozbušilo srdce.</p>
<p>Z dálky ne. Ten, koho Použije, na mě zaútočí. Dotyčného agresora uvidím. Pokud jsem tedy Ninu znala, byla jsem o tom přesvědčená. Williho smrt určitě představovala to nejméně osobní Krmení, jaké si bylo možné představit, byla to pouze technická operace. Nina se očividně rozhodla, že si vyřídí účty<emphasis> se mnou,</emphasis> a Willi se pro ni stal překážkou, nevelkou, leč zřetelnou hrozbou, kterou musela před dalším postupem eliminovat. Dokázala jsem si snadno představit, že smrt, kterou pro Williho zvolila, musela v hloubi duše interpretovat jako soucitný čin, až jakýsi výraz přízně. U mě tomu tak být nemělo. Cítila jsem, že bude chtít, abych třeba jen na kratičký okamžik poznala, že za útokem stojí právě ona. V jistém smyslu mě měla její marnivost varovat. V to jsem alespoň doufala.</p>
<p>Byla jsem v pokušení okamžitě odjet. Mohla jsem přimět pana Thornea, aby vyzvedl z úschovny moje audi, a za hodinu jsme mohli být mimo dosah Ninina vlivu – za pár dalších hodin jsme mohli uhánět vstříc novému životu. V domě se sice nacházely důležité věci, ale finanční prostředky, které jsem si uložila jinde, měly většinu z nich nahradit. Možnost všechno opustit, společně s odvrženou identitou, která tyto věci nashromáždila, bych skoro uvítala.</p>
<p>Ne. Nemohla jsem odjet. Ještě ne.</p>
<p>Dům se přes ulici zdál temný a zlovolný. Opravdu jsem stáhla tu roletu v patře? Na nádvoří byl patrný jakýsi nezřetelný pohyb a potom jsem spatřila, jak vnučka paní Hodgesové a jedna její kamarádka pobíhají od jedněch dveří ke druhým. Stála jsem nerozhodně na chodníku a ťukala otcovou holí do stromu s černou kůrou. Takové otálení bylo pošetilé – to jsem dobře věděla – ale už dlouho jsem nebyla nucena dospět k rozhodnutí ve stresu.</p>
<p>„Pane Thorne, běžte prosím zkontrolovat dům. Nahlédněte do každé místnosti. Rychle se vraťte.“</p>
<p>Zatímco jsem se dívala, jak černý kabát pana Thornea splývá s přítmím nádvoří, opět se zvedl studený vítr. Sama na ulici jsem si připadala úděsně zranitelná. Uvědomila jsem si, jak těkám pohledem po ulici, pátrám po tmavých vlasech slečny Kramerové, ale jediný člověk, který se pohyboval na dohled, byla mladá žena tlačící o kus dál na ulici kočárek.</p>
<p>V patře vystřelila vzhůru roleta a z okna na chvíli vykoukla bílá tvář pana Thornea. Potom se odvrátil a já zůstala civět na prázdný tmavý obdélník. Polekal mě výkřik z nádvoří, ale to jen ta holčička – jak se vlastně jmenovala? – volala na svou kamarádku. Kathleen, ano, Kathleen.</p>
<p>Obě seděly na okraji fontány a otevíraly krabičku sušenek se zvířecími tvary. Upřeně jsem se na ně dívala a potom jsem se uvolnila. Dokonce jsem se rozsahu své paranoie pousmála. Na okamžik jsem si pomyslela, že bych přímo Použila pana Thornea, ale představa, že zůstanu bezmocně stát na ulici, mě od tohoto úmyslu odradila. Když člověk naváže úplný kontakt, smysly mu sice stále fungují, ale přinejlepším odtažitě.</p>
<p><emphasis>Pospěš si.</emphasis> Ta myšlenka se vyslala skoro o vlastní vůli. Po chodníku na mé straně ulice kráčeli dva vousatí muži. Přešla jsem k bráně a zůstala před ní stát. Muži se smáli a něco na sebe gestikulovali. Jeden se na mě podíval.<emphasis> Pospěš si.</emphasis></p>
<p>Pan Thorne vyšel z domu, zamkl za sebou dveře a vydal se přes nádvoří ke mně. Jedna z dívek mu něco řekla a podala mu krabičku se sušenkami, ale nevěnoval jí pozornost. Muži na druhé straně ulice pokračovali v chůzi. Pan Thorne mi podal velký klíč od vstupních dveří. Vsunula jsem si ho do kapsy kabátu a ostře se na něho podívala. Přikývl. Svým klidným úsměvem se mimoděk vysmíval mému zděšení.</p>
<p>„Jste si jistý?“ zeptala jsem se. Další přikývnutí. „Prošel jste všechny místnosti?“ Přikývnutí. „Zkontroloval alarmy?“ Přikývnutí. „Nahlédl jste do sklepa?“ Přikývnutí. „Nenašel jste žádnou stopu po cizí přítomnosti?“ Pan Thorne zavrtěl hlavou.</p>
<p>Přiblížila jsem ruku ke kovu brány, ale zaváhala jsem. Úzkost mi naplnila hrdlo jako žaludeční šťávy. Byla jsem pošetilá stařena, unavená, s tělem rozbolavělým působením větru, ale nedokázala jsem se přinutit, abych bránu otevřela.</p>
<p>„Pojďte.“ Přešla jsem ulici a rychle se vzdalovala od domu. „Povečeříme u Henryho a vrátíme se později.“ Jenomže k restauraci jsem nešla; zamířila jsem pryč od domu ve stavu, o kterém jsem byla v duchu přesvědčena, že to je slepá panika, prostá jakéhokoli zaměření. Uklidňovat jsem se začala, až když jsme došli na nábřeží a ubírali se podél zdi Battery Parku. Nikoho nebylo vidět. Ulicí projíždělo několik aut, ale kdyby se k nám chtěl někdo přiblížit, musel by přejít rozlehlé prázdné prostranství. Šedá mračna visela velice nízko na obloze a splývala s rozbouřenými, zpěněnými vlnami zátoky.</p>
<p>Venkovní vzduch a slábnoucí večerní světlo mě vzkřísily, začala jsem uvažovat přece jen poněkud střízlivěji. Ať už Nina plánovala cokoliv, moje celodenní nepřítomnost jí skoro jistě udělala čáru přes rozpočet. Pochybovala jsem, že by se v Charlestonu zdržovala, kdyby jí hrozilo sebemenší nebezpečí. Ne, zatímco jsem se třásla na chodníku u Battery Parku, ona už pravděpodobně seděla v letadle do New Yorku. Ráno obdržím telegram.</p>
<p>Vlastně jsem si dokázala představit, jak bude znít: MELANIE. NENI PRISERNE, JAK WILLI SKONCIL? JE TO STRASLIVE SMUTNE. BUDES SE MNOU MOCI JET NA POHREB? TVA NINA.</p>
<p>Začínala jsem si uvědomovat, že moje váhání ze všeho nejvíc vyplynulo z touhy vrátit se do tepla a pohodlí domova. Prostě jsem se bála zbavit se téhle staré ulity. Teď jsem to udělat mohla. Počkám na bezpečném místě, zatímco se pan Thorne vrátí do domu pro onu jedinou věc, kterou jsem tu nemohla zanechat. Potom vyveze auto z úschovny, a než přijde Ninin telegram, budu pěkně daleko. A nakonec to bude<emphasis> Nina,</emphasis> kdo se bude v nadcházejících měsících a letech lekat každého stínu. Usmála jsem se a začala v duchu formulovat potřebné pokyny.</p>
<p>„Melanie.“</p>
<p>Prudce jsem trhla hlavou. Pan Thorne nepromluvil dvacet osm let. Teď ano.</p>
<p>„Melanie.“ Tvář měl zkřivenou v křečovitém úšklebku, v němž mu bylo vidět až na zadní zuby. V pravé ruce třímal nůž. Zatímco jsem se nevěřícně dívala, vyletěla z něj čepel. Hleděla jsem mu do prázdných šedých očí a pochopila, co se děje.</p>
<p>„Melanie.“</p>
<p>Dlouhé ostří se mihlo v širokém oblouku. Neměla jsem možnost ho zastavit. Proťal látku rukávu a pokračoval k mému boku. Prudce jsem se otočila a trhla i kabelkou. Nůž proklál kůži, neuspořádaný obsah, probodl mi kabát a rozsekl mi pokožku nad posledním levým žebrem. Kabelka mi zachránila život.</p>
<p>Pozvedla jsem otcovu těžkou vycházkovou hůl a udeřila jí pana Thornea přímo do levého oka. Zapotácel se, ale nevydal ani hlásku. Ještě jednou máchl nožem, ale mezitím už jsem stačila udělat dva kroky dozadu, navíc měl zastřený zrak. Uchopila jsem hůl oběma rukama a znovu se jí ohnala a podařilo se mi zasadit ostrý sek. Bylo to k nevíře, ale opět jsem našla oční důlek. Couvla jsem o další tři kroky.</p>
<p>Panu Thorneovi se po levé líci řinula krev a na tvář se mu vylouplo zasažené oko. Křečovitého šklebu se nezbavil. Pozvedl hlavu, pomalu natáhl levou ruku, s mlaskavým chřupnutím šedého provazce si oko vytrhl a hodil ho do vody zátoky. Vykročil ke mně. Otočila jsem se a dala se na útěk.</p>
<p><emphasis>Pokusila</emphasis> jsem se dát na útěk. Po dvaceti krocích mě bolest v pravé noze přinutila přejít do chůze. Po patnácti dalších spěšných krocích se mým plícím nedostávalo vzduchu a hrozilo, že mi pukne srdce. Cítila jsem, jak se mi po levém boku rozlévá vlhkost, a v místě, kde se mě dotkla čepel nože, mě štípalo, jako by mi na kůži někdo držel kostku ledu. Jedním rychlým pohledem jsem zjistila, že pan Thorne ke mně kráčí rychleji, než jsem se já belhala od něho. Za normálních okolností by mě dohonil čtyřmi kroky. Když někoho Používáte, je těžké ho přimět k běhu. Zvlášť pokud tělo dotyčného reaguje na šok a ničivé zranění. Ohlédla jsem se… ještě jednou, a málem jsem uklouzla na kluzkém chodníku. Pan Thorne se široce usmíval. Z prázdného očního důlku se mu řinula krev a zalévala mu zuby. Na dohled nebyl žádný jiný člověk.</p>
<p>Dolů po schodech, chytila jsem se zábradlí, abych nespadla. Dál klikatou pěšinou a vzhůru po asfaltovém chodníku na ulici. Nade mnou se rozblikávaly a rozsvěcovaly pouliční lampy. Pan Thorne za mnou seběhl po schodech dvěma skoky. Zatímco jsem spěchala po chodníku, děkovala jsem bohu, že jsem si na výlet lodí vzala boty s nízkým podpatkem. Co by si pomyslel nezaujatý pozorovatel, kdyby spatřil tuto prapodivnou, zpomalenou honičku dvou starých lidí? Žádní pozorovatelé však nikde poblíž nebyli.</p>
<p>Zabočila jsem do postranní uličky. Zavřené obchody, prázdné sklady. Kdybych pokračovala doleva, dostala bych se na Broad Street, ale napravo, půl bloku daleko, se z temného průčelí krámku vynořila osamělá postava. Vyrazila jsem k ní; už jsem nebyla schopna běžet, měla jsem každou chvíli omdlít. Artritické křeče v noze mi způsobovaly bolest, jakou bych si nikdy nedokázala představit, a bylo pravděpodobné, že z ní na chodníku zkolabuji. Pan Thorne byl dvacet kroků za mnou a rychle vzdálenost zkracoval.</p>
<p>Muž, k němuž jsem se blížila, byl vysoký hubený černoch v hnědé nylonové bundě. Nesl krabici s čímsi, co vypadalo jako zarámované sépiové fotografie. Všiml si mě a potom se mi zadíval přes rameno na přízrak, klopýtající za mnou s odstupem deseti kroků.</p>
<p>„Hej!“ Muž stihl vykřiknout pouze tuto jedinou slabiku a potom jsem k němu vyslala myšlenku a<emphasis> udeřila.</emphasis></p>
<p>Zaškubal se jako špatně vedená marioneta. Spadla mu čelist, zastřel se mu zrak a prohnal se kolem mě, zrovna když pan Thorne zezadu natáhl ruku, aby mi chňapl po kabátu.</p>
<p>Krabice vyletěla do vzduchu, sklo se roztříštilo na cihlovém chodníku. Dlouhé snědé prsty se natáhly k bílému hrdlu. Pan Thorne je odstrkával, ale černoch se držel zarputile a oba muži se točili jako nemotorní tanečníci. Došla jsem do ústí jakési uličky a opřela se tváří o chladné cihly, abych se vzpamatovala. Úsilí, jež jsem vynakládala, když jsem se soustředila na Použití tohoto neznámého člověka, mi nedovolovalo, abych si byť jen na vteřinku odpočinula. Sledovala jsem těžkopádné klopýtání obou dlouhánů a dusila v sobě absurdní nutkání k smíchu.</p>
<p>Pan Thorne vrazil svému protivníkovi do břicha nůž, vytáhl ho a zabořil ještě jednou. Černoch se mezitím snažil vydloubnout panu Thorneovi zdravé oko. Silnými zuby mu rafal po krční žíle. Vzdáleně jsem ucítila třetí průnik studené čepele, ale srdce mu pořád bilo a pořád byl použitelný. Vyskočil, objal pana Thornea nohama kolem pasu a v čelistech mu sevřel svalnaté hrdlo. V bílé kůži mu nehty vyryl krvavé šrámy. Oba muži se svalili na zem.</p>
<p><emphasis>Zab ho.</emphasis> Prsty opět zatápaly po oku, ale pan Thorne natáhl levou ruku a zlomil černochovi útlé zápěstí. Ochablé prsty se nepřestávaly svírat. Pan Thorne za vynaložení nepředstavitelné síly zaklínil pod hruď svého soka předloktí a celého si ho zvedl nad hlavu jako dítě, které si vyhazuje ležící otec. Zuby mu sice odtrhly kus masa, ale nezpůsobily žádnou smrtelnou újmu. Pan Thorne pak nad sebe dál bodal nožem, nahoru doleva, nahoru doprava. Druhou ranou odsekl černochovi polovinu krku a oba zalil příval krve. Muži v nylonové bundě se dvakrát v křeči zaškubaly nohy, pan Thorne ho shodil na zem, a já se otočila a rychle se pustila uličkou pryč.</p>
<p>Pospíchala jsem opět do světla, do slábnoucího večerního šera, když jsem si uvědomila, že jsem se ocitla ve slepé uličce. Zadní strany skladišť a plechová, okny nepřerušovaná zeď přístaviště v Battery Parku končily přímo u vod zátoky. Doleva se sice stáčel další průchod, ale byl tmavý, opuštěný a příliš dlouhý, abych se jím pokusila vytratit. Ohlédla jsem se a uviděla, že právě v tom okamžiku vstoupila do mé uličky i černá silueta.</p>
<p>Pokusila jsem se navázat kontakt, ale žádné reakce jsem se nedočkala. Nic. Jako by pan Thorne byl prázdné místo ve vzduchu. S tím, jak to Nina dokázala, jsem si však hlavu lámat nechtěla.</p>
<p>Boční dveře do přístaviště byly zamčené. Hlavní vstup se nacházel skoro sto metrů daleko a měl být také zamčený. Pan Thorne vyšel z uličky, otáčel hlavou doprava a doleva, pátral po mně. V kalném světle jeho silně potřísněná tvář vypadala takřka černá.</p>
<p>A pak ke mně ztěžka vyrazil.</p>
<p>Pozvedla jsem otcovu vycházkovou hůl, rozbila dolní okenní tabulku a mezi zubatými střepy protáhla dovnitř ruku. Jestli je na dveřích spodní nebo horní zástrčka, jsem mrtvá. Nahmatala jsem jednoduchý zámek na kulaté klice a příčnou západku. Na studeném kovu mi sklouzly prsty, ale když pan Thorne stanul na chodníku za mými zády, západku jsem odšoupla. Potom jsem se ocitla uvnitř a západku zase ihned zacvakla.</p>
<p>Byla tam tma. Z betonové podlahy stoupal chlad a bylo slyšet pleskání mnoha člunů, pohupujících se na úvazných lanech. Padesát metrů ode mě se rozlévalo světlo z oken kanceláře. Doufala jsem, že aktivuji poplašný systém, ale budova byla příliš stará a kotviště příliš laciné, aby byly vybaveny něčím takovým. Vykročila jsem ke světlu, když pan Thorne ve dveřích za mnou předloktím vyrazil zbytek skla. Ruka se odtáhla. Potom horní dveřní závěs a naštípnuté dřevo kolem západky vylomil mocný kop. Zadívala jsem se ke kanceláři, ale z nesmírně vzdálených dveří se linul jen zvuk jakési rozhlasové besedy. Další kopnutí.</p>
<p>Otočila jsem se doprava a seskočila skoro metr na příď pohupujícího se výletního člunu. Pět kroků a ocitla jsem se v malém krytém prostoru, přední kajutě. Zavřela jsem za sebou chatrnou vstupní přepážku a vyhlédla ven pruhovaným plexisklem.</p>
<p>Po třetím kopnutí pana Thornea se dveře rozletěly a zůstaly uvnitř viset na dlouhých pásech rozlámaného dřeva. Otvor vyplnila jeho tmavá silueta. Světlo ze vzdálené pouliční lampy se zablesklo na noži v jeho pravé ruce.</p>
<p><emphasis>Prosím vás. Prosím vás, všimněte si toho rachotu.</emphasis> Ale v kanceláři se nic nepohnulo, z rádia se dál nesly skřehotavé hlasy. Pan Thorne udělal čtyři kroky, zastavil se a sestoupil na první člun v řadě. Byl to otevřený člun s přívěsným motorem a pan Thorne byl za šest vteřin zpátky na betonovém chodníku. Druhá loďka měla malou kajutu. Ozval se rachot, když rozkopl maličká dvířka, a hned vzápětí se znovu objevil na betonu. Můj člun byl osmý v řadě. Divila jsem se, že neslyší moje divoce bušící srdce.</p>
<p>Posunula jsem se a vyhlédla okénkem na pravoboku. Matné plexisklo dělilo světlo do pásů a obrazců. Oknem jsem letmo zahlédla bílé vlasy a rádio se přepnulo na jinou stanici. V dlouhém prostoru se rozezněla hlasitá hudba. Vklouzla jsem zpátky a k dalšímu okénku. Pan Thorne odcházel ze čtvrté loďky.</p>
<p>Zavřela jsem oči, zklidnila dech a pokusila se rozpomenout na bezpočet večerů, kdy jsem na ulici sledovala dobře známou postavu s nohama do O. Pan Thorne skončil s prohlídkou pátého plavidla, dlouhého obytného motorového člunu s několika tmavými přístěnky, a vytáhl se na betonový chodník.</p>
<p><emphasis>Nechte být tu </emphasis><emphasis>kávu v termosce. Nechte být tu křížovku. Pojďte se podívat ven!</emphasis></p>
<p>Šesté plavidlo byl opět malý otevřený člun. Pan Thorne se na něj zadíval, ale nevstoupil na něj. Sedmé byla nízká jachta se složeným stěžněm, s plachtou nataženou přes kabinu. Pan Thorne nožem rozsekl tlustou látku. Krví zalitýma rukama plachtu odtáhl, jako by strhával rubáš. Vyskočil zpátky na chodník.</p>
<p><emphasis>Nechte být tu kávu! Pojďte se podívat! Honem!</emphasis></p>
<p>Pan Thorne vstoupil na příď mého člunu. Cítila jsem, jak se pod jeho vahou zhoupl. Neměla jsem se kam schovat, jen pod lavicí byla uzamykatelná skříňka, ovšem příliš malá, abych se do ní vmáčkla. Odvázala jsem pásky, kterými byly k lavici připevněny podušky. Zdálo se mi, že můj trhaný dech se ve stísněném prostoru rozléhá nepatřičnou ozvěnou. Schoulila jsem se do klubíčka za poduškou, když kolem otvoru na pravoboku prošly nohy pana Thornea.<emphasis> Honem.</emphasis> Jeho tvář najednou vyplnila plexisklo ani ne třicet centimetrů od mé hlavy. Jeho neskutečně široký škleb se ještě víc rozšířil.<emphasis> Honem.</emphasis> Vstoupil do kabiny.</p>
<p><emphasis>Ho</emphasis><emphasis>nem. Honem. Honem.</emphasis></p>
<p>Pan Thorne se přikrčil u dveří kabiny. Snažila jsem se nohama zapřít o žaluziová dvířka, ale pravá končetina mě neposlouchala. Pan Thorne pěstí prorazil tenké dřevěné lišty a popadl mě za kotník.</p>
<p>„Haló, co je to tam?“</p>
<p>Roztřesený hlas pana Hodgese. Jeho svítilna se zahoupala a začala se k nám blížit.</p>
<p>Pan Thorne strčil do dveří. Levá noha se mi bolestivě ohnula. Levá ruka pana Thornea mi za roztříštěnými lištami pevně držela kotník, zatímco otvorem vedle protahoval ruku s nožem.</p>
<p>„Hej –“ vykřikl pan Hodges a vtom jsem ho udeřila myslí. Velmi silně. Stařík se zarazil. Upustil svítilnu a odepnul kožený řemínek, obepínající pažbu revolveru.</p>
<p>Pan Thorne švihal nožem. Málem mi vyrazil podušku z rukou, kabinu vyplnily kousky molitanu. Když se ještě jednou ohnal nožem, čepelí mě zasáhl do špičky malíčku.</p>
<p><emphasis>Udělejte to. Honem. No tak.</emphasis></p>
<p>Pan Hodges oběma rukama sevřel revolver a vystřelil. Rána v přítmí daleko minula cíl; od betonu a vody se jen odrazila ozvěna třesknutí.<emphasis> Pojď blíž, hlupáku! Jen do toho!</emphasis> Pan Thorne znovu vrazil do dveří a vmáčkl tělo do proraženého otvoru. Pustil můj kotník, aby si uvolnil levou ruku, ale skoro okamžitě ji strčil zpátky do kabiny a začal po mně šátrat. Natáhla jsem se a rozsvítila světlo u stropu. Z prázdného očního důlku pana Thornea na mě hleděla tma. Světlo linoucí se mezi rozbitými laťkami se mu v žlutých pruzích rozlévalo po zmasakrovaném obličeji. Odtáhla jsem se, ale rukou, kterou mě chytil za kabát, mě už stahoval ze sedadla. Klečel a uvolňoval si pravou ruku, aby mohl opět zaútočit nožem.</p>
<p><emphasis>Honem!</emphasis> Druhý výstřel z revolveru pana Hodgese zasáhl pana Thornea do levého boku. Zamručel, když jím náraz smýkl dozadu, až se posadil. Roztrhl mi kabát a na palubě zarachotily knoflíky.</p>
<p>Nůž proťal přepážku těsně vedle mého ucha, pak ho pan Thorne vytrhl.</p>
<p>Pan Hodges roztřeseně vstoupil na příď, málem upadl a jen pomaloučku se šinul na pravobok. Přirazila jsem dvířka panu Thorneovi na ruku, ale dál svíral můj kabát a nepřestával mě k sobě táhnout. Padla jsem na kolena. Čepel znovu zasvištěla, projela molitanem a rozřízla mi kabát. Zbytek podušky mi vyletěl z ruky. Přiměla jsem pana Hodgese, aby se zastavil asi metr od nás a opřel se o střechu kabiny, aby mohl dobře zamířit.</p>
<p>Pan Thorne vytáhl nůž z látky a podržel ho, jako když matador třímá meč. Cítila jsem tichý vítězoslavný ryk, který se mu řinul přes krví zalité zuby jako jedovatá pára. V upřeně vypouleném oku hořelo světlo Ninina šílenství.</p>
<p>Pan Hodges vystřelil. Kulka přeťala panu Thorneovi páteř a doletěla až do palubního odtoku na levoboku. Pan Thorne se prohnul v zádech, rozhodil ruce a plácl sebou na palubu jako čerstvě vylovená ryba. Nůž odletěl na podlahu kajuty, zatímco strnulé, bílé prsty dál netečně pleskaly do prken. Přiměla jsem pana Hodgese, aby udělal krok, zapřel hlaveň panu Thorneovi do spánku těsně nad nepoškozeným okem a ještě jednou vypálil. Rána zazněla tlumeně a dutě.</p>
<p>+++</p>
<p>V koupelně kanceláře byla lékárnička. Nechala jsem muže stát u dveří, obvázala jsem si malíček a vzala si tři aspiriny.</p>
<p>Kabát jsem měla zničený, šaty mi potřísnila krev. Na těchto šatech mi nikdy zvlášť nezáleželo – měla jsem za to, že v nich vypadám sešle –, ale kabát byl oblíbenou součástí mého šatníku. Měla jsem rozcuchané vlasy. Potřísnily mi je maličké vlhké kousky šedé hmoty. Ošplíchala jsem si vodou obličej a co nejlépe se učesala. Bylo to k nevíře, ale pořád jsem v ruce třímala cáry své kabelky, ačkoli většina obsahu se rozkutálela. Klíče, peněženku, brýle na čtení a papírové kapesníčky jsem si přestěhovala do velké kapsy kabátu a kabelku hodila za záchod. Otcovu vycházkovou hůl už jsem u sebe neměla; ani jsem si nevzpomínala, kde jsem ji upustila.</p>
<p>Panu Hodgesovi jsem těžký revolver opatrně vymanila ze sevření. Stařík před sebou dál držel nataženou ruku a prsty měl zkroucené kolem prázdného vzduchu. Po několika vteřinách nešikovného snažení se mi podařilo vyklopit bubínek. Zbývaly v něm dva nevystřelené náboje. Ten starý blázen chodil po kotvišti a měl nabito ve všech šesti komorách!<emphasis> Pod kohoutkem vždy nechávej prázdnou komoru.</emphasis> Tohle mě naučil Charles toho veselého léta před tak dávnou dobou, kdy zbraně byly pouze záminkami k výletům na ostrov, abychom si vyzkoušely střelbu na terč. Ostatně jsme ji přerušovaly ječivým, úzkostným smíchem, když jsme se s Ninou nechávaly s podepřenýma rukama a těly schoulenými v pevném sevření paží objímat našimi smrtelně vážnými instruktory.<emphasis> Vždycky je potřeba spočítat náboje,</emphasis> poučoval mě Charles, když jsem se na něj kácela napůl v mdlobách a cítila, jak se z něj toho teplého, jasného dne line sladká mužná vůně pěny na holení a tabáku.</p>
<p>Pan Hodges se zlehka pohnul, neboť jsem polevila v pozornosti. Spadla mu čelist a v ústech mu volně visela protéza. Zadívala jsem se na odřený kožený pás, ale žádné další náboje v něm nebyly a netušila jsem, kde je může přechovávat. Zašátrala jsem mu v mysli, ale v chaosu jeho myšlenek zbyl nanejvýš mátožný, zacyklovaný záznam scény, kdy panu Thorneovi přikládal k spánku hlaveň, ozvala se exploze a…</p>
<p>„Pojďte,“ řekla jsem. Narovnala jsem panu Hodgesovi brýle na prázdné tváři, vrátila mu revolver do pouzdra a nechala ho, aby mě vyvedl z budovy. Venku byla tma. Pohybovali jsme se od jedné lampy ke druhé. Ušli jsme šest bloků, když mi jeho divoký třas připomněl, že jsem ho zapomněla přimět, aby si oblékl kabát. Utáhla jsem svůj duševní svěrák a on se přestal třást.</p>
<p>Dům vypadal úplně stejně, jak vypadal – můj ty Bože – před pouhou třičtvrtěhodinou. U mě se nesvítilo. Otevřela jsem bránu na nádvoří a zapátrala v přecpané kapse kabátu po klíči. Kabát na mně volně visel a studený noční vzduch mě štípal. Zpoza osvětlených oken na druhé straně nádvoří se ozýval holčičí smích; pospíšila jsem si, aby Kathleen nespatřila, jak její dědeček vchází ke mně do domu. Pan Hodges vešel dovnitř jako první s revolverem v natažené ruce. Než jsem do domu vstoupila já, nechala jsem ho cvaknout vypínačem.</p>
<p>Předsíň byla prázdná, netknutá. Světlo z lustru v jídelně se odráželo od vyleštěných ploch. Na chvilku jsem se v chodbě posadila do imitace klasické williamburgské židle, aby se mi zklidnil tep. Pana Hodgese jsem nenechala, aby na pistoli, kterou pořád držel před sebou, natáhl kohoutek. Vypětím se mu roztřásla ruka. Nakonec jsem vstala a oba jsme se chodbou vydali k zimní zahradě.</p>
<p>Slečna Kramerová vyrazila z létacích dveří do kuchyně vyzbrojena těžkým železným pohrabáčem, který už se obloukem snášel k zemi. Zbraň neškodně vypálila do vyleštěné podlahy, protože starému hlídači úder přelomil ruku. Když slečna Kramerová pozvedla pohrabáč k druhé ráně, revolver mu vypadl ochablých prstů.</p>
<p>Otočila jsem se a utíkala zpátky chodbou. Za sebou jsem uslyšela jakoby puknutí zralého melounu, když pohrabáč dopadl panu Hodgesovi na lebku. Neutíkala jsem na nádvoří, ale do schodů. To byla chyba. Slečna Kramerová po nich vyskákala a ke dveřím ložnice doběhla jen pár vteřin po mně. Než jsem zabouchla a zamkla těžké dveře, zahlédla jsem její vytřeštěné, nepříčetné oči a pozvednutý pohrabáč. Západka cvakla těsně předtím, než se bruneta na druhé straně začala vrhat proti dřevu. Masivní dub se ani nepohnul. Potom jsem uslyšela, jak se dveře a rám otřásly nárazem kovu. A dalším. A dalším.</p>
<p>Vynadala jsem si za svou hloupost a otočila se do dobře známého pokoje, ale nebylo v něm nic, co by mi mohlo pomoci, dokonce ani telefon. Nebyl v něm ani přístěnek, do něhož bych se mohla ukrýt, jen starobylá skříň. Rychle jsem přešla k oknu a trhla stahovacím rámem nahoru. Křikem jsem k sobě mohla upoutat pozornost, ale až poté, co se ke mně měla dostat ta obludnost. Už páčila okraj dveří. Vyhlédla jsem, uviděla stíny v okně naproti a udělala, co jsem musela udělat.</p>
<p>O dvě minuty později jsem si sotva uvědomovala, jak se láme dřevo kolem západky. Odněkud z dálky jsem slyšela skřípění pohrabáče zápasícího se vzdorujícím kovovým plátem. Dveře do pokoje se otevřely.</p>
<p>Slečna Kramerová byla zalitá potem. Měla svěšenou čelist a z brady jí kanuly sliny. Její oči nepatřily člověku. Ani ona, ani já jsme neslyšely měkké našlapování tenisek za jejími zády.</p>
<p><emphasis>Nezastavuj se. Zvedni to. Natáhni to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>až na doraz. Oběma rukama. Zamiř.</emphasis></p>
<p>Něco slečnu Kramerovou varovalo. I když spíš bych měla říct, že to varovalo Ninu, protože žádná slečna Kramerová už neexistovala. Tmavovlasá žena se otočila a spatřila, jak na horním schodu stojí Kathleen a míří těžkou dědečkovou zbraní s nataženým kohoutkem. Druhá dívka byla na dvoře a něco na svou kamarádku křičela.</p>
<p>Nina tentokrát pochopila, že se s hrozbou musí vypořádat. Slečna Kramerová potěžkala pohrabáč a otočila se do chodby přesně v okamžiku, kdy pistole vystřelila. Zpětný ráz shodil Kathleen ze schodů, zatímco slečně Kramerové rozkvetla nad levým prsem červená kytička. Prudce se otočila, ale levou rukou se chytila zábradlí a vyrazila ze schodů za dívkou. Svou desetiletou pomocnici jsem propustila, zatímco pohrabáč spadl dolů, vznesl se nahoru a zase spadl dolů. Přešla jsem nad schodiště. Musela jsem to<emphasis> vidět.</emphasis></p>
<p>Slečna Kramerová vzhlédla od své odporné práce. V krví potřísněné tváři jí byla vidět jenom bělma očí. Svou pánskou košili měla prosáknutou vlastní krví, ale pořád se pohybovala, pořád fungovala. Levou rukou zvedla revolver. Ještě víc otevřela ústa; vylinul se z nich zvuk připomínající sykot páry, unikající ze starého radiátoru.</p>
<p>„Melanie… Melanie…“ Když se ta zrůda vydala po schodech za mnou, zavřela jsem oči.</p>
<p>Kathleenina kamarádka na rychlých, pružných nohou proběhla otevřenými dveřmi. Šesti skoky vyběhla schodiště a útlýma bílýma rukama silně sevřela slečně Kramerové krk. Obě se na širokých schodech začaly převažovat přes ležící Kathleen, spadly až dolů na vyleštěnou dřevěnou podlahu.</p>
<p>Zdálo se, že dívka utrpěla jen několik zhmožděnin. Sešla jsem k nim a odsunula ji. Na jedné lícní kosti se jí rozlévala modrá skvrna a na rukou a na čele byla poškrábaná. Nechápavě mrkala modrýma očima.</p>
<p>Slečna Kramerová měla zlomený vaz. Cestou k ní jsem sebrala ze země revolver a odkopla pohrabáč. Hlava jí ležela v nepřirozeném úhlu, ale pořád byla naživu. Měla ochrnuté tělo, dřevo podlahy už potřísnila močí, ale pořád mrkala a nechutně cvakala zuby. Musela jsem si pospíšit. Z domu Hodgesových se ozýval křik dospělých hlasů. Dveře na nádvoří byly dokořán. Otočila jsem se k dívce. „Vstávej.“ Jednou mrkla a bolestivě se postavila na nohy.</p>
<p>Zavřela jsem dveře a z věšáku popadla svůj světlehnědý nepromokavý plášť. Trvalo mi jen chvilku, než jsem přemístila obsah svých kapes do pláště a odhodila zničený jarní kabát. Z nádvoří už se k nám nesly hlasy.</p>
<p>Klekla jsem si vedle slečny Kramerové a sevřela jí tvář v dlaních; s vypětím všech sil jsem jí přidržela čelisti u sebe. Oči se jí znovu protočily, ale drsně jsem jí zatřásla hlavou, dokud se znovu neobjevily duhovky. Předklonila jsem se, až jsme se dotýkaly lícemi. Můj šepot byl hlasitější než křik.</p>
<p>„Jdu si pro tebe, Nino.“</p>
<p>Upustila jsem hlavu na dřevěnou podlahu a rychle přešla k zimní zahradě, mé šicí dílně. Neměla jsem čas zajít pro klíč nahoru, takže jsem zvedla klasickou židli ve windsorském stylu a rozbila jí sklo skříňky. Kapsa pláště jen sotva stačila.</p>
<p>Dívka zůstala stát na chodbě. Podala jsem jí pistoli pana Hodgese. Ruka jí visela ve zvláštním úhlu a mě napadlo, jestli si přece jen něco nezlomila. Ozvalo se zaklepání a někdo vzal za kliku.</p>
<p>„Tudy,“ zašeptala jsem a zavedla dívku do jídelny. Cestou jsme překročily slečnu Kramerovou, prošly jsme kuchyní, zatímco bušení sílilo každou vteřinou, a nakonec jsme vyšly ven, do průchodu, do noci.</p>
<p>+++</p>
<p>V této části Staré čtvrti stála tři ubytovací zařízení. Jedním z nich byl drahý, ale moderní motel vzdálený asi deset bloků, pohodlný, ale příliš komerční. Ten jsem zavrhla okamžitě. Druhým byl malý, ale domácký penzion pouze jeden blok od mého bydliště. Byl to příjemný, ale nikterak snobský podnik, přesně ten typ zařízení, jaké bych si vybrala při návštěvě jiného města. Ten jsem rovněž zavrhla. Třetí podnik stál o dva a půl bloku dál; původně stará rezidence na Broad Street byla přestavěna na malý hotel s drahými starožitnostmi v každém pokoji, vše směšně předražené. Tam jsem ihned pospíšila. Dívka se mi rychle pohybovala po boku. V ruce pořád svírala revolver, ale přinutila jsem ji, aby si svlékla svetr a zbraň jím zakryla. Bolela mě noha a ve spěchu na ulici jsem se často musela o dívku opřít.</p>
<p>Ředitel hotelu Mansarda mě poznal. Když si povšiml mého poněkud neuhlazeného vzezření, sotva postřehnutelně nadzvedl obočí. Dívka zůstala stát o tři metry dál u vchodu, napůl skrytá ve stínech.</p>
<p>„Hledám jednu svou známou,“ pronesla jsem s úsměvem. „Jistou paní Draytonovou.“</p>
<p>Ředitel začal něco povídat, zarazil se, zamračil se, aniž si toho byl vůbec vědomý, a zkusil to ještě jednou. „Je mi líto. Nikoho s tímto jménem tu zapsaného nemáme.“</p>
<p>„Možná se nechala zapsat pod svým dívčím jménem,“ řekla jsem. „Nina Hawkinsová. Je to postarší, avšak velice atraktivní dáma. O několik let mladší než já. Má dlouhé šedé vlasy. Možná ji na sebe zapsala její přítelkyně… atraktivní mladá tmavovláska jménem Barrett Kramerová.“</p>
<p>„Ne. Je mi líto,“ odpověděl ředitel zvláštně monotónním hlasem. „Nikoho s tímto jménem jsme zde neubytovali. Chtěla byste tu zanechat vzkaz, kdyby vaše známá později přece jen přijela?“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem. „Vzkaz ne.“</p>
<p>Přivedla jsem dívku do haly a vydaly jsme se chodbou k toaletám a bočnímu schodišti.</p>
<p>„Promiňte, prosím,“ oslovila jsem procházejícího nosiče. „Možná byste mi mohl pomoci.“</p>
<p>„Ano, paní.“ Rozmrzele se zastavil, odmetl si z čela dlouhé vlasy. Čekal mě ošidný tah. Pokud jsem nechtěla přijít o dívku, musela jsem jednat rychle.</p>
<p>„Hledám jednu svou kamarádku,“ řekla jsem. „Postarší dámu, stále však dosti atraktivní. Má modré oči, dlouhé šedé vlasy. Cestuje s mladou ženou s tmavými kučeravými vlasy.“</p>
<p>„Ne, paní. Nikdo takový tu ubytovaný není.“</p>
<p>Natáhla jsem ruku a sevřela mu předloktí, přitom jsem pustila dívku. A soustředila se na tohoto mladíka. „Jste si jistý?“</p>
<p>„Paní Harrisonová,“ pronesl. Díval se kamsi mimo mě. „Pokoj 207. Severní strana.“</p>
<p>Usmála jsem se.<emphasis> Paní Harrisonová.</emphasis> Panebože, jak je ta Nina hloupá. Dívka najednou slabě zaúpěla a opřela se o stěnu. Došla jsem k rychlému rozhodnutí. Chci si myslet, že to bylo ze soucitu, ale někdy si vzpomenu, že levou ruku měla stejně nepoužitelnou.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí a jemně ji pohladila po vlasech. Zmateně těkala pohledem. „Jaké je tvé<emphasis> jméno,“</emphasis> ponoukala jsem ji.</p>
<p>„Alicia,“ zašeptala slabě.</p>
<p>„Dobrá tedy, Alicie. Chci, abys teď šla domů. Pospěš si, ale neutíkej.“</p>
<p>„Bolí mě ruka,“ řekla. Roztřásly se jí rty. Ještě jednou jsem se jí dotkla na čele a<emphasis> </emphasis><emphasis>zatlačila.</emphasis></p>
<p>„Jdeš domů,“ řekla jsem. „Ruka tě nebolí. Na nic si nebudeš pamatovat. Tohle je jako sen, který zapomeneš. Běž domů. Pospěš si, ale neutíkej.“ Převzala jsem od ní pistoli, ale nechala jsem ji zabalenou ve svetru. „Pá pá, Alicie.“</p>
<p>Zamrkala a přešla halu ke dveřím. Rozhlédla jsem se na obě strany a podala zbraň hotelovému zřízenci. „Dejte si ji pod vestu,“ poručila jsem mu.</p>
<p>+++</p>
<p>„Kdo to je?“ Ninin hlas zněl nevýrazně.</p>
<p>„Albert, paní. Nosič. Auto máte před hotelem. Jsem připravený vám snést zavazadla.“</p>
<p>Bylo slyšet cvaknutí zámku a dveře se otevřely na délku zaháknutého řetízku. Albert v záři světla zamrkal a nesměle se usmál, uhrábl si vlasy. Přitiskla jsem se ke stěně.</p>
<p>„Výborně.“ Nina vyhákla řetízek a ustoupila. Už se stačila otočit a právě zaklapla kufr, když jsem vstoupila do pokoje.</p>
<p>„Ahoj, Nino,“ pozdravila jsem ji potichu. Narovnala se, ale i tento její pohyb byl velice ladný. Na přehozu postele jsem ještě zahlédla otisk jejího těla. Pomalu se otočila. Měla na sobě růžové šaty, které jsem na ní ještě neviděla.</p>
<p>„Nazdar, Melanie.“ Usmála se. Nikdy jsem se nesetkala s jemnějším, průzračnějším odstínem modři, než jaký se jí zračil v očích. Přiměla jsem nosiče, aby vytáhl revolver pana Hodgese a zamířil. Ruka se mu ani nepohnula. Natáhl kohoutek, až cvakl. Nina si založila ruce na hrudi. Ani na okamžik ze mě nespustila oči.</p>
<p>„Proč?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Nina sotva postřehnutelně pokrčila rameny. Blesklo mi hlavou, že se dokonce rozesměje. Kdyby se zasmála, nesnesla bych to – ten přidušený, jakoby dětský smích, který se mě už tolikrát dotkl. Místo toho zavřela oči. Úsměv jí na rtech přetrval.</p>
<p>„Proč paní Harrisonová?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Proč, má drahá… měla jsem pocit, že mu něco dlužím. Myslím tedy mému ubohému Rogerovi. Už jsem ti někdy řekla, jak zemřel? Ne, ovšemže ne. A ty ses na to nikdy neptala, má drahá Melanie.“ Otevřela oči. Rychle jsem se podívala na nosiče, ale ten dál neochvějně mířil. Nezbývalo mi než ho přimět, aby na spoušť vyvinul o trošku větší tlak.</p>
<p>„On se<emphasis> utopil</emphasis>,“ řekla Nina. „Chudák Roger se vrhl do moře z toho parníku – jak se jenom jmenoval? –, který ho odvážel zpátky do Anglie. Bylo to tak zvláštní. A to mi právě napsal dopis, kde mi sliboval sňatek. Není to<emphasis> příšerně</emphasis> smutná historka, Melanie? Proč si myslíš, že něco takového udělal? Domnívám se, že se to nikdy nedozvíme, co?“</p>
<p>„Myslím, že ne,“ opáčila jsem. V tichosti jsem nosiči poručila, aby stiskl spoušť.</p>
<p>Nic.</p>
<p>Honem jsem se podívala doprava. Mladík natáčel hlavu ke mně.<emphasis> To jsem po něm nechtěla.</emphasis> Strnule natažená ruka začala pomalu mířit ke mně. Zbraň se otáčela hladce jako korouhvička stáčející se ve větru.</p>
<p><emphasis>Ne!</emphasis> Zatínala jsem všechny svaly, až mi vystoupily provazce šlach na krku. Pohyb se zpomalil, ale zastavil se, až když mi hlaveň mířila přímo do obličeje. To už se Nina rozesmála. V malém pokojíku se její smích hlasitě rozléhal.</p>
<p>„Na shledanou, má<emphasis> drahá</emphasis> Melanie,“ a Nina se znovu rozesmála. Smála se a kývla na nosiče. Dívala jsem se do černé díry, když cvakl kohoutek.</p>
<p>Nad prázdnou komorou. A další. A další.</p>
<p>„Na shledanou, Nino,“ opáčila jsem, když jsem z kapsy pláště vytáhla Charlesovu dlouhou pistoli. Třesknutí mi zalomcovalo zápěstím a naplnilo pokoj modrým kouřem. Přesně uprostřed Ninina čela se objevila malá dírka, menší, než je průměr deseticentu, ale stejně dokonale kulatá. Na zlomek vteřiny zůstala stát, jako by se nic nestalo. Potom se skácela dozadu, odrazila se od vysoké postele a padla tváří dolů na podlahu.</p>
<p>Otočila jsem se na nosiče a vyměnila jeho neupotřebitelnou zbraň za starobylý, ale dobře udržovaný revolver. Až nyní jsem si všimla, že hoch není o mnoho starší, než byl Charles. Vlasy měl skoro úplně stejného odstínu. Předklonila jsem se a zlehka ho políbila na rty.</p>
<p>„Alberte,“ zašeptala jsem, „zbývají čtyři náboje. Člověk si musí náboje vždycky přepočítat, víš? Běž dolů do haly. Zastřel ředitele. Zastřel jednoho dalšího člověka, toho, co bude nejblíž. Strč si hlaveň do úst a zmáčkni spoušť. Jestli revolver vystřelí naprázdno, zmáčkni ji ještě jednou. Než přijdeš do haly, měj zbraň schovanou.“</p>
<p>Vstoupili jsme do zmatku chodby.</p>
<p>„Zavolejte sanitku!“ vykřikla jsem. „Došlo k nehodě. Zavolejte někdo sanitku!“ Několik lidí vyrazilo, aby mi vyhovělo. Zapotácela jsem se a opřela se o jednoho bělovlasého pána. Lidé se bezhlavě motali kolem, někteří nakukovali do pokoje a ječeli. Z haly znenadání zazněly tři výstřely. V obnoveném chaosu jsem vyklouzla zadním schodištěm, prosmekla se nouzovým východem a vyšla do noci.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Šerif Bobby Joe Gentry se zhoupl na židli a znovu se napil z plechovky RC Coly. Nohy měl položené na hraně svého zaneřáděného psacího stolu. Ještě pohodlněji se svým rozložitým tělem uvelebil v křesle, až zavrzala kůže řemenu, na němž měl připnuté pouzdro se služební pistolí. Kancelář byla malá, sevřená zdí ze škvárobetonových cihel a starobylými dřevěnými přepážkami, které ji oddělovaly od hluku a ruchu zbytku okresní administrativní budovy. Nátěr olupující se ze starého dřeva měl jiný odstín institucionální zeleni než nátěr olupující se z drsného škvárobetonu. Kancelář praskala ve švech přítomností šerifova masivního stolu, tří vysokých kartoték, dalšího dlouhého stolu zaskládaného knihami a složkami, tabule, přeplněných polic zavěšených na kovových konzolách a dvou židlí, které se topily pod složkami a volně loženými listy papíru stejně jako psací stůl.</p>
<p>„Myslím, že víc už tady toho udělat nemůžu,“ řekl agent FBI Richard Haines. Odklidil několik složek a teď seděl na okraji stolu. Puk na šedé nohavici měl ostrý, jako by si ho obtáhl břitvou.</p>
<p>„Ne,“ přisvědčil šerif Gentry, potichu si říhl a položil si plechovku s kolou na koleno. „Řekl bych, že není důvod, abyste se tu ještě zdržoval. Klidně jeďte domů.“</p>
<p>Oba muži zákona neměli na první pohled skoro nic společného. Gentrymu bylo teprve něco kolem pětatřiceti, ale vysoká postava se mu už začínala roztékat sádlem. Břicho mu napínalo šedou košili uniformy a viselo mu přes opasek, jako by se chtělo připodobnit nějaké kreslené karikatuře. Tvář měl brunátnou a mírně pihovatou. Navzdory ustupující linii vlasů a dvojité bradě měl Gentry upřímný, přátelský, jaksi neurčitě nezbedný výraz, díky němuž z jeho dospělé tváře stále vystupovaly rysy mladého chlapce.</p>
<p>Mluvil tlumeným hlasem s dobráckým protahovaným jižanským mumláním, na které si Američané poslední dobou začínali zvykat díky vzniku tisícovek soukromých radiostanic, rozšíření bezpočtu country-westernových písniček a zdánlivě nekonečné řady letních filmových hitů s Burtem Reynoldsem. Gentryho rozepnutá košile, vyvalené břicho a pomalý styl řeči dokreslovaly všeobecný dojem vlídné nedbalosti, který vyvolávala jeho neuspořádaná pracovna, ale přitom se pohyby jeho mohutného těla vyznačovaly i jakousi hbitou lehkostí, až skoro ladností, která do celkového obrazu jeho osobnosti příliš nezapadala.</p>
<p>Speciální agent Richard M. Haines z Federálního úřadu pro vyšetřování byl co do vzezření a povahy konzistentnější. Haines byl o dobrých deset let starší než Gentry, ale vypadal mladší. Měl na sobě světle šedý trojdílný letní oblek a béžovou košili od firmy Jos. A. Bank. Nachově červená hedvábná kravata měla ve stejném katalogu číslo 280235. Vlasy měl přiměřeně zastřižené, pečlivě učesané a jen na spáncích byla patrná jakási stopa po šedinách. Haines měl hranatý, střízlivý obličej s pravidelnými rysy, jenž ladil se štíhlou postavou. Čtyřikrát týdně chodil do posilovny, aby si uchoval ploché a pevné břicho. Plochý a pevný, hluboký a bez přízvuku, měl i hlas. Vypadalo to, jako by již zesnulý J. Edgar Hoover navrhl Hainese jako mustr pro všechny své agenty.</p>
<p>Oba muže nicméně odlišovalo něco víc než pouhý rozdíl ve vzhledu. Richard Haines strávil tři roky průměrným studiem na Georgetown University, než byl naverbován do Úřadu. Vzdělání si pak dokončil výcvikem u FBI.</p>
<p>Bobby Joe Gentry studoval uměnovědu a historii na Duke University a pokračoval na Northwestern, kde z historie získal magisterský titul. K policejní práci ho přivedl jeho strýc Lee, okresní šerif působící nedaleko Spartanburgu, který Bobbyho Joea v létě roku 1967 zaměstnal na poloviční úvazek jako svého zástupce. O rok později Bobby Joe odpromoval a seděl v jednom chicagském parku, kde sledoval rozběsněné policisty, jak hlava nehlava mlátí pokojně se rozcházející protiválečné demonstranty.</p>
<p>Gentry se vrátil domů na Jih, dva roky učil v Atlantě na Morehouse College, potom se nechal zaměstnat jako člen ochranky a při tom pracoval na knize o Freedmanově Úřadu a jeho roli při obnově Jihu. Knihu nikdy nedokončil, naopak si uvědomil, že ho baví rutinní práce v ostraze, ačkoli se neustále potýkal s nutností udržet si požadovanou váhu. V roce 1976 se přestěhoval do Charlestonu a vstoupil do policejního sboru jako pochůzkář. O rok později odmítl nabídku zaskakovat rok na místě docenta historie na Duke University. Užíval si rutinní policejní práce, každodenního kontaktu s opilci a blázny a vědomí, že žádný den v policejní službě není nikdy stejný jako ten předchozí. O rok později sám sebe překvapil, když kandidoval na post šerifa charlestonského okresu. Nemálo dalších lidí pak překvapil tím, že byl zvolen. Jeden místní komentátor poznamenal, že Charleston je zvláštní město, město zamilované do svých vlastních dějin, a že veřejnost patrně zaujala představa, že funkci šerifa bude zastávat vystudovaný historik. Gentry se za historika nepovažoval. Považoval se za policajta.</p>
<p>„…takže jestli mě už nebudete potřebovat,“ řekl Haines.</p>
<p>„Eh? Co prosím?“ zeptal se Gentry. Někam se v myšlenkách zatoulal. Zmačkal prázdnou plechovku a hodil ji do koše, kde narazila do dalších pomačkaných plechovek a odrazila se na zem.</p>
<p>„Říkal jsem, že jestli mě už nebudete potřebovat, promluvím si s Gallagherem a pak bych v noci odletěl do Washingtonu. Přes Terryho a lidi z Federálního leteckého úřadu zůstaneme v kontaktu.“</p>
<p>„Jo, jasně,“ přikývl Gentry. „A asi nemusím zdůrazňovat, jak moc si ceníme vaší pomoci, Dicku. S Terrym o těchhle věcech víte víc než celé naše oddělení dohromady.“</p>
<p>Haines vstal a měl se k odchodu, když tu do dveří strčila hlavu šerifova sekretářka. Měla účes, který se nosil před dvaceti lety, a brýle osázené falešnými diamanty. „Pane šerife, je tady ten psychiatr z New Yorku.“</p>
<p>„Ajéje, málem jsem na něho zapomněl,“ řekl Gentry a ztěžka vstal. „Děkuji, Lindo Mae. Budete tak hodná a řeknete mu, aby sem přišel?“</p>
<p>Haines přistoupil ke dveřím. „Dobře, šerife, kdyby něco, máte na mě číslo…“</p>
<p>„Dicku, prokázal byste mi ještě laskavost a asistoval nám při rozhovoru? Zapomněl jsem, že ten člověk má přijít, ale přece jenom by nám mohl ohledně případu Fullerová poskytnout nějaké informace. Zavolal včera. Říkal, že byl psychiatr paní Draytonové a teď je služebně v Jižní Karolíně. Vadilo by vám, kdybyste ještě pár minut počkal? Jestli budete muset pospíchat na letadlo, řeknu Tommymu, aby vás pak zavezl do motelu některým ze služebních aut.“</p>
<p>Haines se usmál a pokrčil rameny. „Nikam nespěchám, šerife. Rád si toho psychiatra poslechnu.“ Přešel k jedné ze dvou židlí a odklidil z ní bílou papírovou tašku z McDonald’s.</p>
<p>„Díky, Dicku, máte to u mě,“ řekl Gentry a otřel si tvář. Vydal se ke dveřím, zrovna když se ozvalo zaklepání a do pracovny vešel malý vousatý mužík v manšestrovém sportovním saku.</p>
<p>„Šerif Gentry?“ Psychiatr jméno vyslovil s „G“ na začátku.</p>
<p>„Ano, jsem Bobby Joe Gentry.“ Šerif sevřel v mohutných dlaních nabízenou ruku. „Vy jste doktor Laski, že?“</p>
<p>„Saul Laski.“ Psychiatr byl normálně vysoký, ale vedle obra Gentryho vypadal jako trpaslík. Byl hubený, měl bledé čelo, prošedivělé neupravené vousy a smutné hnědé oči, které vypadaly starší než zbytek jeho těla. Brýle mu na jednom spoji držely pohromadě jen díky kousku izolepy.</p>
<p>„Tohle je speciální agent Richard Haines z Federálního úřadu pro vyšetřování,“ představil Gentry svého společníka mávnutím ruky. „Požádal jsem Dicka, aby tu s námi zůstal. Doufám, že vám to nebude vadit. Byl tu právě na návštěvě a napadlo mě, že nejspíš bude schopný klást inteligentnější otázky než já.“</p>
<p>Psychiatr na Hainese kývl. „Nevěděl jsem, že se FBI zajímá i o místní vraždy,“ řekl Laski. Mluvil tichým hlasem, v jeho angličtině byl patrný jen slabý přízvuk, na správné syntaxi a výslovnosti si dával velmi záležet.</p>
<p>„Obvykle ne,“ odpověděl Haines. „V téhle… situaci… je však několik faktorů, které by… ehm… mohly spadat do naší kompetence.“</p>
<p>„Vážně? Jak to?“ podivil se Laski.</p>
<p>Haines si založil ruce na hrudi a odkašlal si. „Za prvé únos, pane doktore. Pak také porušení jednoho či více občanských práv obětí. A kromě toho nabízíme místním policejním orgánům pomoc našich forenzních odborníků.“</p>
<p>„A Dick u nás je hlavně kvůli tomu letadlu, co se tu rozletělo na kousky,“ podotkl Gentry. „Ale posaďte se, pane doktore. Posaďte se. Moment, jenom to tady trochu odsunu.“ Přenesl na stůl několik časopisů, složek a plastových kelímků a vrátil se na svou židli. „Tak, včera jste v telefonu říkal, že byste nám s tímhle případem několikanásobné vraždy mohl pomoct.“</p>
<p>„Newyorský bulvár si ho přejmenoval na Vraždy v hotelu Mansarda,“ řekl Laski. V zamyšlení si posunul brýle ke kořenu nosu.</p>
<p>„Jo?“ užasl Gentry. „Páni, tak to je myslím ještě lepší než Charlestonský masakr, i když to není moc přesné. Většina z těch lidí<emphasis> uvnitř</emphasis> hotelu vůbec nebyla. Pořád si myslím, že se kvůli devíti mrtvým lidem dělá zbytečně velký poprask. Dovedu si představit, že v New Yorku je jich za klidné noci zastřeleno ještě víc.“</p>
<p>„Ano, možná že ano,“ souhlasil Laski, „ovšem okruh obětí a podezřelých vrahů není tak… fascinující jako v tomto případě.“</p>
<p>„To máte naprostou pravdu,“ přikývl Gentry. „Určitě bysme byli rádi, pane doktore, kdybyste do tohoto zmatku dokázal vnést trochu světla.“</p>
<p>„Pomohl bych vám opravdu velice rád. Bohužel vám nemám moc co nabídnout.“</p>
<p>„Byl jste psychiatr paní Draytonové?“ zeptal se Haines.</p>
<p>„Ano, svým způsobem.“ Saul Laski se odmlčel a zatahal se za vousy. Poulily a klížily se mu oči, jako by už dlouho nespal dobře. „Paní Draytonovou jsem viděl jen třikrát, naposledy letos v září. Poprvé za mnou přišla po přednášce, kterou jsem měl v srpnu na Columbii. Poté jsme spolu měli dvě… sezení, mohu-li to tak říct.“</p>
<p>„Byla tedy vaší pacientkou?“ Hainesův hlas přešel do nevzrušené naléhavosti státního zástupce.</p>
<p>„Přísně vzato ano,“ připustil Laski. „Ve skutečnosti nemám žádnou praxi. Víte, učím na Columbii a občas poskytuji konzultace na tamější klinice… pro studenty, o nichž si interní psycholožka Ellen Hightowerová myslí, že by jim pohovor s psychiatrem mohl nějak prospět. A občas se najde i člen katedry…“</p>
<p>„Paní Draytonová byla<emphasis> studentka?“</emphasis></p>
<p>„Ne. To bych neřekl,“ opáčil Laski. „Občas navštívila nějaký ten postgraduální kurz a chodila na večerní semináře, jako byl ten můj. Taky, víte, projevila zájem o jednu knihu, kterou jsem napsal…“</p>
<p><emphasis>„Patologii násilí,“</emphasis> ozval se šerif Gentry.</p>
<p>Laski zamrkal a narovnal si brýle.</p>
<p>„Nevzpomínám si, šerife, že bych se o titulu své knihy zmiňoval, když jsem s vámi včera mluvil.“</p>
<p>Gentry si složil ruce na břiše a zazubil se. „Nezmínil jste se o ní, pane profesore. Četl jsem ji loni na jaře. Abych pravdu řekl, četl jsem ji dvakrát. Až teď jsem si uvědomil, jak se vlastně jmenujete. Myslím, že ta kniha je zatraceně skvělá. Měl byste si ji přečíst, Dicku.“</p>
<p>„Žasnu, že jste ji vůbec sehnal,“ poznamenal psychiatr. Otočil se na agenta. „Je to poněkud pedantický pohled na několik případů. Tiskem vyšlo jen dva tisíce kusů. Nákladem Academy Pressu. Většina prodaných výtisků se používala v newyorských a kalifornských kurzech.“</p>
<p>„Doktor Laski si myslí, že někteří lidé jsou vnímaví k… jak jste to nazval, pane profesore? K násilnému klimatu. Tak to bylo, že?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A že jiní lidé… nebo místa… nebo časová období… jaksi tyhle vnímavé lidi naprogramovávají, aby se chovali způsobem, který by byl pro ně za jiných okolností nemyslitelný. To je samozřejmě jen moje prostoduché shrnutí.“</p>
<p>Laski opět zamrkal. „Velmi chytré shrnutí,“ řekl.</p>
<p>Haines vstal a šel se opřít o kartotéku. Založil si ruce a zlehka se zamračil. „Moment, nějak se v tom začínáme ztrácet. Paní Draytonová za vámi přišla… projevila zájem o tu knihu… a pak se stala vaší pacientkou. Je to tak?“</p>
<p>„Ano, souhlasil jsem, že se s ní setkám jako psychiatr.“</p>
<p>„A měl jste s ní i osobní vztah?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Laski. „Setkal jsem se s ní jen třikrát. Jednou na pár minut po mé přednášce o násilí ve Třetí říši a dvakrát – při dvou hodinových sezeních – na klinice.“</p>
<p>„Rozumím,“ pokračoval Haines, ačkoli z jeho hlasu bylo patrné, že tomu tak není, „a myslíte si, že z těch sezení vyplynulo něco, co by nám mohlo napomoci vyjasnit současnou situaci?“</p>
<p>„Ne,“ pronesl Laski. „Obávám se, že nikoliv. Aniž bych porušil slib mlčenlivosti, mohu říct, že paní Draytonovou trápil vztah s jejím otcem, který zemřel před mnoha lety. V našich debatách jsem nezaznamenal nic, co by mohlo objasnit pozadí její vraždy.“</p>
<p>„Hm.“ Haines se vrátil do svého křesla. Podíval se na hodinky.</p>
<p>Gentry se usmál a otevřel dveře. „Lindo Mae! Drahoušku, přinesla byste nám prosím trochu kávy? Díky, má drahá.“</p>
<p>„Pane doktore, možná víte, že je nám známo, kdo zavraždil vaši pacientku,“ řekl Haines. „V současné době však postrádáme motiv.“</p>
<p>„Ano, ovšem,“ přisvědčil Laski. Prohrábl si vousy. „Byl to jeden místní mladík, že?“</p>
<p>„Albert LaFollette,“ doplnil Gentry. „Devatenáctiletý hotelový zřízenec.“</p>
<p>„A o jeho účasti není žádných pochyb?“</p>
<p>„Nic, co by stálo za řeč,“ řekl Gentry. „Podle pěti svědků, které jsme vyslechli, Albert vyšel z výtahu, přešel k recepčnímu pultu a střelil svého nadřízeného, Kylea Andersona, který byl zároveň ředitelem hotelu Mansarda – střelil ho přímo do srdce. Přiložil mu revolver k hrudi. Na saku jsme zajistili stopu po ožehu střelným prachem. Ten kluk měl u sebe jednočinný kolt ráže pětačtyřicet. Nebyla to žádná laciná imitace, pane doktore, ale pravá, nefalšovaná pistole z fabriky pana Colta, opatřená sériovým číslem. Skutečná starožitnost. Ten kluk položil tenhle kousek na Kyleovu hruď a zmáčkl spoušť. Podle svědků vůbec nic neřekl. Potom se otočil a přímo do obličeje střelil Leonarda Whitneyho.“</p>
<p>„Kdo je pan Whitney?“ zeptal se psychiatr.</p>
<p>Teď si odkašlal a odpověděl Haines: „Leonard Whitney byl obchodník z Atlanty na návštěvě v Charlestonu. Těsně předtím, než byl zastřelen, vyšel z hotelové restaurace. Pokud víme, tak s žádnou jinou obětí nebyl nijak spjatý.“</p>
<p>„Jo,“ přitakal Gentry. „A potom si mladý Albert vloží revolver do vlastních úst a zmáčkne spoušť. Nikdo z našich pěti svědků nehnul ani prstem, aby čemukoli z toho zabránil. Samozřejmě že se to seběhlo během několika málo vteřin.“</p>
<p>„A stejnou zbraní byla zabita i paní Draytonová?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Té střelbě byl někdo přítomen?“</p>
<p>„To ne,“ odpověděl Gentry. „Ale pár lidí Alberta vidělo, jak nastupuje do výtahu. Pamatují si ho, protože odcházel od místnosti, z níž se linul křik. Někdo po střelbě právě objevil paní Draytonovou. Zvláštní ale je, že nikdo z těch lidí si nepamatuje, že by v jeho ruce zahlédl revolver. To však není neobvyklé. Někdy může člověk přijít mezi lidi s prasečí kýtou a stejně si nikdo ničeho nevšimne.“</p>
<p>„Kdo uviděl tělo paní Draytonové jako první?“</p>
<p>„To si nejsme jistí,“ řekl šerif. „Nahoře byl strašný zmatek a pak začala ta sranda dole v hale.“</p>
<p>„Pane doktore,“ ozval se Haines, „pokud nám nemůžete pomoct informacemi o paní Draytonové, nejsem si jistý, jak užitečné tohle setkání může být.“ Agent FBI byl očividně připravený interview ukončit, ale přerušila ho sekretářka, která se do pracovny vtetelila s kávou. Haines si odložil plastový kelímek na kartotéku. Laski se vděčně usmál a zlehka usrkl vlažného nápoje. Gentry dostal kávu ve velkém bílém hrnku, na němž bylo napsáno BOSS. „Děkuji vám, Lindo Mae.“</p>
<p>Laski mírně pokrčil rameny. „Chtěl jsem vám jen nabídnout veškerou svou pomoc,“ odpověděl potichu. „Uvědomuji si, že teď máte plné ruce práce. Už vás tedy nebudu okrádat o čas.“ Postavil kelímek s kávou na stůl a vstal.</p>
<p>„Zadržte!“ zvolal Bobby Joe Gentry. „Když už vás tu máme, chtěl bych znát váš názor na pár věcí.“ Obrátil se na Hainese. „Tady pan profesor působil před pár lety jako konzultant u newyorské policie, když se pokoušela vypátrat Samova Syna.“</p>
<p>„Byl jsem jen jeden z mnoha,“ opravil ho Laski. „Pomáhali jsme vytvořit osobnostní profil vraha. Nakonec byl víceméně nepodstatný. Vrah byl zatčen na základě poměrně přímočarého policejního vyšetřování.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Gentry. „Ale o záležitostech souvisejících s masovými vraždami jste napsal knížku. Byli bysme s Dickem moc rádi, kdybyste se k tomuhle našemu chaosu mohl trochu vyjádřit.“ Vstal a přešel k dlouhé tabuli. Izolepou k ní byl přilepený kus hnědého balicího papíru. Gentry papír přehodil přes horní okraj tabule a odhalil plochu posetou křídovými nákresy, načmáranými jmény a časovými údaji. „O zbytku našich protagonistů už jste nejspíš četl.“</p>
<p>„O některých ano,“ přitakal Laski. „Newyorské noviny věnovaly zvláštní pozornost Nině Draytonové, té holčičce a jejímu dědovi.“</p>
<p>„Ano, Kathy,“ pokýval hlavou Gentry. Přejel prstem po tabuli vedle jejího jména. „Kathleen Marie Eliotová. Deset let. Včera jsem viděl její školní fotku ze čtvrté třídy. Hezká holčička. Byl to mnohem hezčí pohled než na snímky z místa činu, které máme támhle ve složce.“ Gentry se odmlčel a promnul si líce. Laski se znovu napil kávy a čekal. „Máme tu čtyři základní situace,“ pokračoval šerif a poklepal na schematické znázornění ulic. „Jeden občan byl zabit za bílého dne na Calhoun Street. Další mrtvý byl nalezen tady, asi jeden blok daleko v přístavišti u Battery Parku. Tři těla pak v bydlišti paní Fullerové, tadyhle…“ Zaťukal na úhledný čtvereček, v němž se tísnily tři křížky. „A velkolepé finále se čtyřmi mrtvými se odehrálo tady v hotelu Mansarda.“</p>
<p>„Mají nějakého společného jmenovatele?“ zeptal se Laski.</p>
<p>„V tom je právě zakopaný pes,“ povzdechl si Gentry. „Mají a nemají, jestli mi rozumíte.“ Mávl na sloupec jmen. „Tadyhle pan Preston, to je ten černoch ubodaný na Calhoun Street, působil dvacet šest let jako místní fotograf a obchodník ve Staré čtvrti. Pracujeme s předpokladem, že to byl nevinný přihlížející, kterého zabila další mrtvola na našem seznamu…“</p>
<p>„Karl Thorne,“ četl Laski ze seznamu.</p>
<p>„Komorník nezvěstné,“ dodal Haines.</p>
<p>„Jo,“ řekl Gentry, „ale navzdory údajům na jeho řidičském průkazu se nejmenoval Thorne. Ani Karl. Na základě ztotožnění podle otisků prstů, které jsme dnes obdrželi od Interpolu, býval známý jako Oscar Felix Haupt, ubohý švýcarský hotelový zlodějíček. Z Bernu zmizel roku 1953.“</p>
<p>„Panebože,“ zamumlal psychiatr, „to se otisky prstů bývalých hotelových zlodějů vedou v evidenci tak dlouho?“</p>
<p>„Haupt byl ještě něco víc,“ přerušil je Haines. „Zdá se, že byl hlavním podezřelým v docela nechutném případu vraždy z roku 1953, v němž vystupoval jistý francouzský baron na návštěvě v lázních. Haupt krátce poté zmizel. Švýcarská police si v té době myslela, že Haupta někdo zabil, nejspíš další členové evropského gangsterského syndikátu.“</p>
<p>„Řekl bych, že se spletla,“ podotkl šerif Gentry.</p>
<p>„Co vás přimělo kontaktovat Interpol?“ zeptal se Laski.</p>
<p>„Jenom jakési tušení,“ odpověděl Gentry a zadíval se opět na tabuli. „Dobře, takže mrtvého Karla Oscara Felixe Thornea-Haupta máme tady v přístavišti, a kdyby tím to šílenství skončilo, možná bysme splácali i nějaký motiv… asi krádež člunu… Kulka nalezená v Hauptově mozku vyšla ze zbraně nočního strážného, z osmatřicítky. Potíž je v tom, že kromě dvou výstřelů Haupta někdo pěkně zřídil. Na oblečení měl dva druhy krvavých skvrn, tedy kromě svých vlastních, a vzorky kůže a tkáně zpod jeho nehtů docela jasně prokázaly, že to byl on, kdo napadl pana Prestona.“</p>
<p>„To se pěkně zamotává,“ poznamenal Saul Laski.</p>
<p>„Jenže to, profesore, ještě vůbec nic není.“ Gentry poklepal tabuli vedle tří následujících jmen: Barrett Kramerová, George Hodges, Kathleen Marie Eliotová. „Znáte tuhle dámu, profesore?“</p>
<p>„Barrett Kramerová?“ zopakoval Laski. „Ne. Četl jsem její jméno v novinách, ale jinak mi nic neříká.“</p>
<p>„Ne? Zkuste se zamyslet. S paní Draytonovou cestovala jako společnice. Myslím, že Newyorčané, kteří požádali o vydání těla paní Draytonové, ji označili za její ‘výkonnou asistentku’. Byla to asi pětatřicetiletá žena. Bruneta. S poměrně vypracovanou postavou. Nic?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Laski. „Nevzpomínám si na ni. S paní Draytonovou na žádné sezení nepřišla. Možná byla na mé přednášce toho večera, kdy jsem se setkal s paní Draytonovou poprvé, ale nepostřehl jsem ji.“</p>
<p>„Tak jo. Máme teda slečnu Kramerovou, kterou zastřelila osmatřicítka Smith & Wesson patřící panu Hodgesovi. Akorát že koroner si je poměrně jistý, že ten ji nezastřelil. Podle všeho si zlomila vaz při pádu ze schodů v domě slečny Fullerové. Když se tam dostali zdravotníci, pořád dýchala, ale na příjmu už byla prohlášena za mrtvou. Nevykazovala žádnou mozkovou aktivitu.</p>
<p>Víte, co je na houby? Forenzní údaje naznačují, že chudák pan Hodges tuhle dámu opravdu nezastřelil. Našli ho<emphasis> tady</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>Gentry zaťukal na další schéma – „na chodbě domu slečny Fullerové. Jeho revolver se našel<emphasis> tady</emphasis>, na podlaze pokoje paní Draytonové v hotelu Mansarda. Co tu teda máme? Osm obětí, devět, pokud počítáte Alberta LaFolletta, pět zbraní…“</p>
<p>„Pět zbraní…?“ podivil se Laski. „Promiňte, šerife. Nechtěl jsem vás přerušovat.“</p>
<p>„Ne, to je dobrý, sakra. Jo, pět zbraní, o kterých víme. Ta stará pětačtyřicítka, kterou použil Albert, Hodgesova osmatřicítka, nůž nalezený vedle Hauptova těla a jeden zatracený pohrabáč, kterým Kramerová zabila tu holčičku.“</p>
<p>„Kterým Barrett<emphasis> Kramerová</emphasis> zabila tu malou holčičku?“</p>
<p>„Jo jo. Alespoň ten krám byl posetý jejími otisky a Kramerová byla celá od krve té malé.“</p>
<p>„To jsou pořád jenom čtyři zbraně,“ řekl Laski.</p>
<p>„No, jasně, pak je tu taky dřevěná vycházková hůl, kterou jsme našli u zadního vchodu do přístaviště. Byla na ní krev.“</p>
<p>Saul Laski zavrtěl hlavou a podíval se na Richarda Hainese. Agent měl založené ruce a upíral oči na tabuli. Vypadal velmi unaveně a tvářil se velmi znechuceně.</p>
<p>„Hotová Pandořina skříňka, co, pane profesore?“ dodal Gentry. Přešel zpátky ke své židli a s povzdechnutím do ní ztěžka usedl. Opřel se a napil se studené kávy z velkého hrnku. „Nějaké teorie?“</p>
<p>Laski se smutně pousmál a zavrtěl hlavou. Upřeně se díval na tabuli, jako by se snažil zapamatovat informace, které na ní byly uvedené. Za chvíli se poškrábal ve vousech a potichu pronesl:</p>
<p>„Obávám se, šerife, že žádnou teorii nemám. Ale musím vám položit samozřejmou otázku.“</p>
<p>„Jakoupak?“</p>
<p>„Kde je paní Fullerová? Ta dáma, jejíž dům se stal dějištěm takového krveprolití?“</p>
<p><emphasis>„Slečna</emphasis> Fullerová,“ opravil ho Gentry. „Podle toho, co nám řekli sousedé, byla jednou z vlivných charlestonských starých panen. Označení slečna je tu pro takové osoby zcela běžné. Abych tedy odpověděl na vaši otázku – po slečně Melanii Fullerové se slehla zem. Zaznamenali jsme jedno svědectví, že jakási neznámá starší žena byla na chodbě v druhém patře hotelu spatřena těsně poté, co byla zastřelena paní Draytonová, ale nikdo nám nepotvrdil, že to byla právě slečna Fullerová. Vyhlásili jsme po té ženě pátrání hned ve třech státech, ale zatím se nikdo neozval.“</p>
<p>„Připadlo mi, že právě ona může být klíčem k celé záhadě,“ vysvětloval Laski ostýchavě.</p>
<p>„No jo, možná. Na druhou stranu se v přístavišti za záchodem v koupelně kanceláře našla její roztrhaná kabelka. Krvavé skvrny, které na ní byly, se shodovaly se skvrnami na francouzském vystřelovacím noži Karla-Oscara.“</p>
<p>„Panebože,“ vydechl psychiatr. „To nedává žádný smysl.“</p>
<p>Následovalo krátké ticho a potom vstal Haines. „Třeba je to jednodušší, než se zdá,“ řekl a potáhl si manžety. „Paní Draytonová byla u paní Fullerové… promiňte, slečny Fullerové… v den před vraždami na návštěvě. Otisky prstů sejmuté v domě potvrzují, že tam byla, a jedna sousedka ji viděla, jak v pátek večer vstupuje dovnitř. Paní Draytonová udělala tu chybu, že si za asistentku najala právě Barrett Kramerovou. Kramerová byla ve Filadelfii a Baltimore na seznamu hledaných osob kvůli obviněním z roku 1968.“</p>
<p>„Jaká proti ní byla vznesena obvinění?“ zeptal se Laski.</p>
<p>„Mravnostní delikty a omamné látky,“ odpověděl poněkud příkře agent. „Takže – slečna Kramerová a komorník slečny Fullerové – ten Thorne – se setkají, aby na své postarší zaměstnavatelky ušili boudu. Říká se totiž, že majetek paní Draytonové dosahuje skoro dvou milionů dolarů, a paní Fullerová měla tady v Charlestonu otevřený solidní bankovní účet.“</p>
<p>„Ale jak by mohli…“ začal psychiatr.</p>
<p>„Chviličku. Kramerová a Thorne – nebo Haupt, to je jedno – zabijí tu vaši paní Fullerovou a zbaví se jejího těla… přístavní stráž zrovna teď prohledává zátoku. Jenomže plány jim zkříží její soused, ten starý hlídač. Zastřelí Haupta a vrátí se do domu paní Fullerové, tam však narazí na Kramerovou. Vnučka pana Hodgese ho spatří přes dvůr a přiběhne do domu v nevhodnou chvíli, takže padne za oběť spolu s ním. Albert LaFollette, jejich spoluspiklenec, propadne panice, když se Kramerová a Haupt neobjeví, zabije paní Draytonovou a začne vyšilovat.“</p>
<p>Gentry se točil se židlí, ruce složené na břiše. Zlehka se usmíval. „A co Joseph Preston, ten fotograf?“</p>
<p>„Jak jste říkal, to byl nevinný přihlížející,“ odpověděl Haines. „Třeba viděl, kam Haupt hodil tělo té staré paní. Není pochyb, že ho zabil ten skopčák. Vzorky kůže a tkání nalezené pod Prestonovými nehty se dokonale shodují se škrábanci na Hauptově tváři. Na tom, co z Hauptovy tváře zbylo.“</p>
<p>„Jo, a co to oko?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Oko? Čí oko?“ Psychiatr těkal pohledem ze šerifa na agenta.</p>
<p>„Hauptovo,“ odpověděl Gentry. „To totiž chybí. Někdo mu rozmlátil levou stranu obličeje nějakou palicí.“</p>
<p>Haines pokrčil rameny. „Pořád je to jediný scénář, který dává jakýs takýs smysl. Máme dva zaměstnance, dva bývalé zločince, kteří pracují pro dvě bohaté dámy. Jejich pokus o únos, vraždu nebo kdovíco se zvrhl a skončil jako sériové zabíjení.“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Gentry. „Možná.“</p>
<p>V následném tichu Saul Laski slyšel smích linoucí se z dalších kanceláří administrativní budovy. Někde zakvílela siréna a potom umlkla.</p>
<p>„Co si myslíte, profesore? Napadají vás nějaká jiná řešení?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>Saul Laski pomalu zavrtěl hlavou. „Nejde mi to na rozum.“</p>
<p>„Co ten koncept z vaší knihy o ‘ozvěnách násilí’?“ zeptal se ještě Gentry.</p>
<p>„Hmmm,“ uvažoval Laski, „takovou situaci jsem tak úplně na mysli neměl. Určitě se zdá, že je tu řetězec násilí, ale nějak nevidím, jaký byl katalyzátor.“</p>
<p>„Katalyzátor?“ zopakoval Haines. „O čem to tady sakra mluvíme?“</p>
<p>Gentry si položil nohy na stůl a otřel si krk červeným kapesníkem. „Doktor Laski ve své knize psal o situacích, které programují lidi k vraždám.“</p>
<p>„To nechápu,“ řekl Haines. „Co tím myslíte, ‘programují’? Myslíte tím ten starý liberální názor, že chudoba a sociální podmínky jsou příčinou zločinu?“ Z tónu agentova hlasu bylo zřejmé, co si o takovém názoru myslí.</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ odpověděl Laski. „Přišel jsem s hypotézou, že existují určité situace, podmínky, zřízení či jedinci, kteří v jiných vyvolávají stresovou reakci, jež nakonec vyvrcholí násilím, dokonce i vraždou, byť se zdá, že mezi nimi neexistuje žádný bezprostřední kauzální vztah.“</p>
<p>Agent se zamračil. „Pořád to nechápu.“</p>
<p>„Krucinál,“ zaklel šerif Gentry, „viděl jste naši vazbu. Dicku? Ne? Panebože, než odjedete, musíte do ní nakouknout. Loni v srpnu jsme ji natřeli na růžovo. Říkáme jí Pepto-Bismol Hilton. Ale ono to zatraceně funguje. Od té doby, co jsme tam nanesli tu barvu, asi o šedesát procent ubylo násilností, a to nemáme o nic vybranější klientelu. I když, samozřejmě, je to jaksi opak toho, o čem tu mluvíte vy, profesore, že?“</p>
<p>Laski si narovnal brýle. Když zvedl ruku, Gentry zahlédl, že má na předloktí, těsně nad zápěstím, vytetovaná vybledlá modrá čísla. „Ano, ale možná by se na to daly aplikovat určité aspekty stejné teorie,“ vysvětloval psychiatr. „Studie o vlivu barvy prostředí u subjektů prokázaly měřitelné změny v postoji a chování. Důvody ke snížení výskytu násilností v takovém prostředí jsou přinejlepším vágní, ale empirická data jsou k dispozici… což jste dosvědčil i vy sám, šerife… a podle všeho vskutku implikují modifikaci psychofyziologické reakce pouze na základě změny barevné proměnné. Moje práce přichází s domněnkou, že některé méně pochopitelné násilné zločiny jsou důsledkem komplexnější série stimulačních faktorů.“</p>
<p>„Panejo,“ opáčil Haines. Podíval se na hodinky a potom i na Gentryho. Šerif dál seděl pohodlně s nohama položenýma na stole. Haines si podrážděně ometl ze šedých kalhot imaginární smítko. „Obávám se, profesore, že nechápu, jak nám tohle může pomoct,“ řekl. „Šerif Gentry tu vyšetřuje nechutnou sérii vražd a ne nějaké laboratorní myši, které na jeho popud kličkují bludištěm.“</p>
<p>Laski přikývl a zlehka pokrčil rameny. „Byl jsem tu na návštěvě,“ řekl. „Rozhodl jsem se, že šerifovi povím o svém napojení na paní Draytonovou a nabídnu mu veškerou možnou pomoc. Uvědomuji si, že vás určitě okrádám o drahocenný čas. Děkuji za kávu, šerife.“</p>
<p>Psychiatr se zvedl a vykročil ke dveřím.</p>
<p>„Děkuji za pomoc, profesore,“ řekl Gentry a vysmrkal se do červeného kapesníku. Ještě si jím promnul nos, jako by si chtěl poškrábat svědivé místo. „Jo, a ještě jsem se vás chtěl zeptat na jednu věc.“</p>
<p>Laski se s jednou rukou na klice otočil a čekal.</p>
<p>„Doktore, myslíte si, že ty vraždy mohly být důsledkem nějaké hádky mezi těmi dvěma dámami – tedy Ninou Draytonovou a Melanií Fullerovou? Je možné, že celou tuhle záležitost daly nějak do pohybu?“</p>
<p>V Laskiho tváři se nezračil žádný výraz. Smutné oči zamrkaly. „Možné to je, ale nevysvětlují se tím ty vraždy v hotelu, nemyslíte?“</p>
<p>„Ne, to určitě ne,“ přitakal Gentry a naposledy si kapesníkem utřel nos. „Dobrá tedy. Děkuju vám, profesore. Určitě jsme vám vděční, že jste se u nás zastavil. Jestli si v souvislosti s paní Draytonovou vzpomenete ještě na něco, co by nám mohlo poskytnout vodítko k pozadí tohohle zmatku, zavolejte nám, prosím, na účet volaného, ano?“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděl psychiatr. „Hodně štěstí, pánové.“</p>
<p>Haines počkal, až se zavřou dveře. „Měli bychom si Laskiho proklepnout.“</p>
<p>„Hm,“ povzdechl si Gentry. Držel v prstech prázdný hrnek a pomalu jím otáčel. „To už jsme udělali. Je tím, za co se vydává, nic za tím není.“</p>
<p>Haines překvapeně zamrkal. „Vy jste ho proklepli ještě<emphasis> předtím,</emphasis> než sem dneska přišel?“</p>
<p>Gentry se usmál a hrnek odložil. „Hned jak včera zavolal. Nemáme zase tolik podezřelých, že bych telefonátem do New Yorku nějak zásadně marnil čas.“</p>
<p>„Nechám u FBI prověřit, kde se vyskytoval mezi…“</p>
<p>„Měl přednášku na Columbia College,“ přerušil ho Gentry. „V sobotu večer. Účastnil se veřejného fóra o pouličním násilí. Pak následovala recepce, která končila někdy po jedenácté. Mluvil jsem s děkanem.“</p>
<p>„Ale stejně si jeho dokumentaci projdu,“ řekl Haines. „To povídání o Nině Draytonové se mi prostě nějak nezdálo.“</p>
<p>„Jasně,“ souhlasil Gentry. „Byl bych vám moc vděčný, Dicku.“</p>
<p>Agent si vzal plášť do deště a aktovku. Když se ještě podíval na šerifa, zarazil se. Gentry si svíral ruce tak pevně, že mu zbělely prsty. V obvykle dobrosrdečných modrých očích se zračila zlost hraničící se zuřivostí. Gentry k němu vzhlédl.</p>
<p>„Dicku, v téhle věci budu potřebovat veškerou pomoc, kterou mi budete schopný poskytnout.“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Myslím to vážně,“ dodal Gentry a oběma rukama zvedl tužku. „V mým okrese nikomu devět vražd jen tak neprojde. Někdo tohle všechno nastartoval a ať visím, jestli nezjistím, kdo to byl.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Haines.</p>
<p>„Já zjistím, kdo to byl,“ pokračoval Gentry. Opět vzhlédl. V očích se mu zračil led. Aniž si toho všiml, přelomil tužku. „A potom ho dostanu, Dicku. Dostanu ho. To vám přísahám.“</p>
<p>Haines přikývl, rozloučil se a odešel. Gentry po agentově odchodu ještě dlouho civěl na zelené dveře. Nakonec se podíval na zlomenou tužku ve svých prstech. Neusmíval se. Potom pomalu, pečlivě začal tužku lámat na stále menší a menší kousky.</p>
<p>+++</p>
<p>Haines se svezl taxíkem do hotelu, sbalil si věci, zaplatil a stejným taxíkem odjel na charlestonské mezinárodní letiště. Přijel s předstihem. Když předal zavazadla k odbavení, chodil po hale, koupil si<emphasis> Newsweek</emphasis> a prošel kolem několika telefonních automatů, načež se zastavil u řady telefonních budek stojících stranou v boční chodbě. Vyťukal číslo s washingtonským předčíslím.</p>
<p>„Volané číslo je dočasně mimo provoz,“ informoval ho nahraný ženský hlas. „Zkuste to prosím ještě jednou, nebo se obraťte na místního servisního technika společnosti Bell.“</p>
<p>„Haines, Richard M.,“ řekl agent. Podíval se přes rameno, když kolem něho cestou na toalety prošla žena s dítětem. „Hlášení. Snažil jsem se dovolat na 779-491.“</p>
<p>Ozvalo se cvaknutí, slabý šustot a pak šumění dalšího záznamového zařízení. „Tato kancelář je až do odvolání vzhledem k inventarizaci uzavřena. Pokud si přejete zanechat vzkaz, počkejte prosím, dokud nezazní tón. Není nastaven žádný časový limit.“ Po půlminutovém tichu se ozvalo slabé cinknutí.</p>
<p>„Tady Haines. Právě odlétám z Charlestonu. Dnes se u Gentryho objevil na slovíčko psychiatr jménem Saul Laski. Laski tvrdí, že pracuje na Columbii. Napsal knihu s názvem<emphasis> Patologie násilí.</emphasis> Vydal Academy Press. Říká, že se v New Yorku třikrát setkal s Ninou Draytonovou. Popírá, že by znal Barrett Kramerovou, ale možná lže. Laski má na ruce tetování z koncentračního tábora. Číslo 4490182.</p>
<p>Gentry taky prověřil totožnost Karla Thornea a dozvěděl se, že je to ve skutečnosti švýcarský zloděj jménem Oscar Felix Haupt. Gentry je flákač, ale není hloupý. Zdá se, že mu celá tahle věc nějak leží v žaludku.</p>
<p>Hlášení podám nejpozději zítra. Mezitím doporučuju, aby se zahájilo sledování Laskiho a šerifa Gentryho. Nebylo by od věci zvážit, zda oběma těmto pánům preventivně nezrušit pojistky. Dnes do osmi večer budu doma a budu čekat na další instrukce. Haines. Konec hlášení.“</p>
<p>Agent Richard Haines zavěsil, vzal si aktovku a rychle vykročil, aby se vmísil do zástupu mířícího k východu k letadlům.</p>
<p>Saul Laski opustil budovu okresní administrativy a zašel do boční uličky, kde parkovala jeho pronajatá toyota. Slabě pršelo. I navzdory mrholení ho překvapilo, jak teplý je vzduch. Muselo být kolem osmnácti stupňů Celsia. Když předešlého dne odjížděl z New Yorku, sněžilo a teplota se už několik dní držela někde kolem minus tří.</p>
<p>Zůstal sedět v autě a díval se, jak po předním skle kloužou kapky. Auto vonělo novým čalouněním a doutníkem. I v tom teplém vzduchu se najednou rozechvěl. Chvění přešlo do třasu. Pevně svíral volant, dokud mu třas neodezněl v horní části těla a nezměnil se ve strnulé záchvěvy v nohách. Potom zaťal svaly ve stehnech a myslel na jiné věci: na jaro, na klidné jezero, které loni v létě objevil v pohoří Adirondacks, na opuštěné údolí, na něž narazil na Sinajském poloostrově, kde se na pozadí břidlicových útesů rýsovaly pískem ošlehané starořímské sloupy.</p>
<p>Po několika minutách nastartoval a bezcílně jezdil v dešti po mokrých ulicích. Nebyl skoro žádný provoz. Zvažoval, že pojede po silnici číslo 52 do svého motelu. Ale místo toho odbočil na jih na East Bay Drive a zamířil do charlestonské Staré čtvrti.</p>
<p>Hotelu Mansarda vévodila vyklenutá zelená markýza s přesahem až k ulici. Rychle pohlédl k potemnělému vchodu pod ní a pokračoval v jízdě. O tři bloky dál odbočil doprava do úzké ulice v rezidenční čtvrti. Kované brány oddělovaly dvory a nádvoří od cihlových chodníků. Zpomalil, potichu počítal a pátral na domech po číslech.</p>
<p>V domě Melanie Fullerové se nesvítilo. Nádvoří bylo prázdné a zdálo se, že dům, který k němu přiléhá ze severní strany, uzavírají těžké okenice. Na bráně se táhl řetěz s visacím zámkem.</p>
<p>Na další křižovatce odbočil doleva a pak zase doleva, a než našel místo k parkování za jedním dodávkovým autem, málem zase dojel až na Broad Street. Mrholení se změnilo v pořádný liják. Vytáhl ze zadního sedadla bílý plátěný klobouk, stáhl si ho do čela a zvedl si límec manšestrového saka.</p>
<p>Ulička ubíhala středem bloku a lemovaly ji maličké garáže, husté listoví, vysoké ploty a bezpočet popelnic. Odpočítával domy stejně, jak to dělal za jízdy, ale přesto musel chvíli pátrat po dvou uschle vyhlížejících sabalech u jižního arkýřového okna, aby měl jistotu, že opravdu našel hledaný dům. Kráčel s rukama v kapsách i s vědomím, že je v úzké uličce nápadný, ale s tím nic nenadělal. Z oblohy se dál snášel déšť. Šedé odpoledne zvolna klouzalo do přítmí zimního večera. Zbývala mu nanejvýš půlhodina světla. Třikrát se zhluboka nadechl a vydal se tři metry dlouhou příjezdovou cestou; končila u domku, který musel kdysi sloužit jako přístřešek pro kočáry. Okna byla začerněná, ale bylo zjevné, že domek se nikdy nepoužíval jako garáž. Zadní plot tvořilo vysoké pletivo propletené popínavými rostlinami a ostrými větvemi husté vegetace. Níže položená branka, kdysi součást černého plechového plotu, byla opatřena řetězem a visacím zámkem. Kolem řetězu se táhla žlutá plastová páska s nápisem ZÁKAZ VSTUPU Z PŘÍKAZU ÚŘADU ŠERIFA CHARLESTONSKÉHO OKRESU.</p>
<p>Zaváhal. Slyšel pouze přívaly deště bičující břidlicovou střechu přístřešku a vodu kapající z popínavé kudzu. Natáhl ruku, chytil se vysokého plotu, levou nohou se zapřel o trubku v bráně, chvíli nebezpečně balancoval nad rezavými hroty a pak seskočil na dlaždice zadního dvora.</p>
<p>Několik vteřin se choulil na zemi, prsty roztažené na mokrém kameni, křeč v pravé noze. Poslouchal, jak mu buší srdce a potom jak se znenadání na nedalekém dvorku rozštěkal nějaký malý pes. Štěkot ustal. Rychle se prosmekl kolem záhonů a nakloněného ptačího bazénku k zadní dřevěné verandě, která byla k celé stavbě očividně přilepena až dlouho po dokončení cihlového domu. Déšť, slábnoucí světlo a voda kanoucí z živého plotu tlumily vzdálené zvuky a zesilovaly každý jeho krok. Nalevo, kde do dvora vybíhala přebudovaná zimní zahrada, viděl za skleněnými tabulkami spoustu rostlin. Zkusil vzít za síťové dveře pod vchodovou stříškou. S rezavým zavrzáním se otevřely; vstoupil do tmy.</p>
<p>Ocitl se v dlouhém a úzkém prostoru, který páchl plesnivinou a zatuchlou hlínou. Spatřil tmavé siluety prázdných květináčů, rozestavěných na policích u cihlových stěn. Masivní vnitřní dveře se vsazenými tabulkami olověného skla a okrasnými lištami byly bezpečně zamčené. Věděl, že v domě bude několik zámků. Také nepochyboval, že stará paní bude mít nainstalovaný nějaký poplašný systém, ale zároveň nepochyboval, že to bude jen systém vnitřní, bez připojení na policejní stanici.</p>
<p><emphasis>Ale co když ho policie napojila?</emphasis> Zavrtěl hlavou a přešel tmavý prostor, aby se zadíval do úzkých okének za jednou z polic. Uviděl bledou masu lednice. Najednou se ozvalo vzdálené zahřmění a déšť dvojnásobně zesílil útok na střechy a živé ploty. Přemístil několik květináčů, odložil je na prázdné regály a ometl si z rukou černou prsť, potom odstranil skoro metr dlouhou část police. Okénka nad hrubým pultem měla zevnitř pevně zasunuté zástrčky. Přikrčil se, na chviličku přitiskl ke sklu prsty a pak se otočil, aby se podíval po největším a nejtěžším květináči.</p>
<p>Třeskot skla mu připadl nesmírně hlučný, hlučnější než hromy, které v těsném závěsu následovaly po otáčivých odrazech blesků, které proměňovaly nerozbité tabulky v zrcadla. Ještě jednou se ohnal, roztříštil vousatou siluetu svého vlastního odrazu a spolu s ní i okenní příčku, vyklepal nevysypané střepy a zašátral ve tmě po zástrčce. Při nenadálé dětinské představě, že se jeho prstů dotkne nějaká cizí ruka, mu šíji zalil led. Našel řetízek a trhl jím. Okno se vyklápělo ven. Vmáčkl se dovnitř, sestoupil na umakart a rozbité sklo a ztěžka seskočil na vykachlíkovanou podlahu kuchyně.</p>
<p>Ve starobylém domě se ozývaly různé zvuky. Okapy těsně vedle okna proudila voda. Lednička se kdesi uvnitř automaticky seřídila s poskočením, při němž mu spadlo srdce do kalhot. Všiml si, že elektřinu v domě ještě nikdo nevypnul. Odkudsi se linulo slabé skřípění, jako kdyby někdo jezdil nehty po skle.</p>
<p>Z kuchyně vedly troje létací dveře. Vybral si ty přímo naproti místu, kde stál, a vstoupil do dlouhé chodby. I v mdlém světle viděl, kde byla několik kroků ode dveří do kuchyně rozbita temně vyleštěná podlaha. Zastavil u paty širokého schodiště a napůl očekával, že na zemi uvidí křídou vykreslené siluety mrtvých těl, jak tomu bývalo v amerických detektivních filmech, které měl tak rád. Žádné siluety se nekonaly. Našel jen rozsáhlou skvrnu, která změnila barvu dřeva v blízkosti prvního schodu. Další krátkou chodbou se zadíval do vstupní haly a poté se přesunul do velké místnosti zaskládané spoustou nábytku, která působila dojmem salonu zařízeného věcmi z minulého století. Světlo dovnitř pronikalo tabulkami barevného skla, zasazenými v horní části arkýřového okna. Hodiny na krbové římse ustrnuly na 3:26. Těžký čalouněný nábytek a vysoké vitríny plné křišťálu a porcelánu jako by v místnosti vstřebaly veškerý kyslík. Odtáhl si límec a podrobil salon rychlé prohlídce. Místnost byla<emphasis> cítit.</emphasis></p>
<p>Páchla starobou, leštidlem, hořkým pudrem a puchem zahnívajícího masa, který si vždycky spojoval se svou tetou Danutou a jejím malým bytem v Krakově. Když Danuta umřela, byly jí sto tři roky.</p>
<p>Na druhé straně vstupní haly se rozkládala prázdná jídelna. Svými kroky slabě rozcinkal spletitý lustr. Za vstupními dveřmi stál prázdný věšák na klobouky a o stěnu se opíraly dvě černé hole. Venku pomalu projelo nákladní auto a dům se zachvěl.</p>
<p>V zimní zahradě, umístěné za jídelnou, bylo mnohem větší světlo než ve zbytku domu. Když v ní stanul, cítil se odhalený a nechráněný. Déšť ustal. Viděl, jak se z mokré zeleně zahrady vypínají růže. Za pár minut se mělo setmít.</p>
<p>Někdo v místnosti rozbil krásnou vitrínu. Vyleštěné třešňové dřevo bylo roztříštěné a podlaha posetá skleněnými střepy. Opatrně je překročil a přikrčil se. Na prostřední polici leželo několik převržených sošek a cínových talířů.</p>
<p>Vstal a rozhlédl se. Bez jakéhokoli zjevného důvodu v něm sílila panika. Měl pocit, jako by ho do místnosti následoval i zápach mrtvého masa. Uvědomil si, že křečovitě svírá a uvolňuje pravou ruku. Teď mohl odejít, vrátit se létacími dveřmi do kuchyně a během dvou minut být za bránou.</p>
<p>Otočil se a vydal se potemnělou chodbou ke schodišti. Na dlani ucítil hladké a chladivé zábradlí. Navzdory malému kulatému oknu ve stěně naproti schodišti mu připadalo, že tma stoupá jako studený vzduch a usazuje se před ním na odpočívadle. Těsně u vrcholu se zastavil. Dveře napravo byly prakticky vytrženy z pantů. Z rámu visely bledé třísky připomínající utržené šlachy. Protlačil se do ložnice. Páchlo to v ní jako v lednici na maso několik týdnů poté, co přestala fungovat elektřina. V koutě se tyčila vysoká skříň, podobná svisle postavené přecpané rakvi. Okna do dvora halily těžké závěsy. Přesně uprostřed starobylého toaletního stolku ležela drahá starožitná slonovinová sada s hřebenem a kartáčem. Zrcadlo bylo zamžené a potečkované skvrnami. Vysoká postel byla úhledně ustlaná.</p>
<p>Otočil se k odchodu, když uslyšel ten zvuk.</p>
<p>Ztuhl uprostřed kroku, bezděčně pozvedl ruce a zaťal je do pěstí. Nevnímal nic kromě zápachu hnijícího masa. Byl připravený pokračovat v chůzi, připravený připsat šramot vodě v ucpaných venkovních okapech, když ho uslyšel ještě jednou, tentokrát už zřetelněji.</p>
<p>Dole bylo slyšet kroky. Pomalu, ale rozvážně a vytrvale začaly stoupat po schodech.</p>
<p>Udělal čelem vzad a čtyřmi kroky přešel k velké skříni. Když otevřel dveře, nevydaly žádný zvuk. Vklouzl mezi přilnavou vlnu svršků staré dámy. V uších mu divoce dunělo. Zkřivené dveře se nedaly úplně dovřít; ve štěrbině před sebou viděl úzkou svislou linku šedého světla, proťatou tmavou horizontálou postele.</p>
<p>Kroky vystoupaly na poslední schod, v dlouhém tichu zaváhaly a poté vstoupily do pokoje. Byly sotva slyšet.</p>
<p>Zadržel dech. Vlna a zápach naftalínu se mu v nose mísily s puchem hnijícího masa a hrozily, že ho udusí. Těžké šaty a šátky se na něho lepily, sahaly mu na ramena a hrdlo.</p>
<p>Nedokázal určit, zda kroky ustoupily nebo ne; tak hlasitě mu hučelo v uších. Zmocnila se ho klaustrofobická panika. Nedokázal zaostřit na ten úzký pásek světla. Vybavoval si hlínu dopadající na vzhůru hledící tváře, bledý pohyb ruky proti přívalu černé zeminy, bílou náplast na drsné tváři a lhostejnou váhu nohy, šedou vlnu přetékající v zimním světle do černi, visící nad jámou, kde se bílé končetiny prodíraly jako pomalí červi černou hlínou…</p>
<p>Nahlas zalapal po dechu. Ohnal se po dotěrné vlně a natáhl ruku, aby otevřel dveře skříně.</p>
<p>Dotknout se jich však nestačil. Než se mohl pohnout, dveře zvenku někdo prudce rozrazil.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Toni Harod a Maria Chenová přiletěli na washingtonský National Airport, půjčili si auto a rovnou vyrazili do Georgetownu. Bylo krátce po poledni. Když přejížděli Mason Memorial Bridge, šinul se pod ním šedě a líně Potomac. Holé stromy vrhaly útlé stíny na Mall. Wisconsin Avenue nebyla nijak přehuštěná.</p>
<p>„Tady,“ řekl Harod. Maria odbočila na M Street. Drahé městské rezidence vypadaly, jako by se k sobě v chabém zimním světle choulily. Dům, který hledali, se podobal mnoha dalším. Před světle žlutými garážovými vraty bylo zakázáno parkování. Minula je dvojice zahalená v těžkých kožiších, s pudlem škubajícím za vodítko.</p>
<p>„Počkám,“ řekla Maria.</p>
<p>„Ne,“ opáčil Harod. „Jezděte kolem. Vracejte se sem v desetiminutových intervalech.“</p>
<p>Když vystoupil, ještě chvilku váhala a potom vyjela, vyrazila před limuzínu s uniformovaným řidičem.</p>
<p>Harod před domem nevěnoval pozornost vstupním dveřím a zamířil ke garáži. Nadzvedl plechový panel, pod nímž se objevila úzká štěrbina a čtyři neoznačená plastová tlačítka. Vytáhl z peněženky maličkou kreditní kartu a vsunul ji do štěrbiny. Ozvalo se cvaknutí. Přistoupil ke zdi a čtyřikrát zmáčkl třetí tlačítko a pak i tři ostatní. Vrata garáže se s rachocením zvedla. Vytáhl kartu a vstoupil dovnitř.</p>
<p>Když se za ním vrata zase spustila, ocitl se ve tmě v prázdném prostoru. Necítil ani náznak oleje nebo benzínu, jenom studený beton a pryskyřicovou vůni dřevěných trámů. Udělal tři kroky do středu garáže a zůstal nehnutě stát, nesnažil se hledat ani dveře, ani vypínač. Ozvalo se slabé elektrické vrnění. Poznal, že si ho prohlédla na stěně umístěná kamera a sleduje jej, aby se ujistila, že s ním do garáže nevstoupil nikdo jiný. Předpokládal, že kamera je vybavena infračerveným či na světlo citlivým objektivem. Ve skutečnosti mu to bylo úplně jedno.</p>
<p>Cvakly dveře. Vydal se ke světlu a vkročil do prázdné místnosti, která měla – soudě podle elektrických zásuvek a vodovodních ventilů – původně sloužit jako prádelna. Při vstupu na něho upřela pohled další kamera, namontovaná nad druhými dveřmi. Rozepnul si koženého bombera.</p>
<p>„Odložte, prosím, ty sluneční brýle, pane Harode.“ Hlas se ozval z mluvítka běžného domácího telefonu.</p>
<p>„Abyste se neposrali,“ odpověděl Harod vlídně a stáhl si letecké sluneční brýle. Když si je znovu nasazoval, otevřely se dveře a do místnosti vstoupili dva vysocí muži v tmavých oblecích. Jeden byl holohlavý a mohutný, s typickým vzezřením vyhazovače nebo tělesného strážce. Druhý byl vyšší, štíhlý, tmavovlasý a jakýmsi neurčitým způsobem neskonale hrozivější.</p>
<p>„Budete tak hodný a zvednete ruce, pane?“ zeptal se vazoun.</p>
<p>„Kdybych vám dal čtvrťák, půjdete se vycpat?“ opáčil Harod. Nesnášel, když se ho dotýkali muži. Nesnášel představu, že by se<emphasis> jich</emphasis> dotýkal. Oba trpělivě čekali. Zvedl ruce. Obr ho profesionálně, neosobně prohledal a kývl na svého tmavovlasého kolegu.</p>
<p>„Tudy, pane Harode.“ Štíhlý muž ho provedl dveřmi, nepoužívanou kuchyní, projasněnou chodbou kolem několika prázdných, nezařízených pokojů a zastavil se pod schodištěm. „Je to první pokoj nalevo, pane Harode,“ řekl a ukázal nahoru. „Čekají na vás.“</p>
<p>Harod neodpověděl a vydal se do schodů. Podlahy v domě byly ze světlého dubu, vyleštěné do vysokého lesku. Boty, v nichž došlapoval na schody, vysílaly do celého domu ozvěny. Budova byla cítit novými nátěry a prázdnotou.</p>
<p>„Pane Harode, jsme velice rádi, že jste dorazil.“ Na skládacích židlích rozestavených v nedokonale uzavřeném kruhu seděla pětice mužů. Místnost musela být původně koncipována jako ložnice nebo velká pracovna. Podlaha byla holá, okna se žaluziemi bílá a krb studený. Harod všechny muže znal – nebo přinejmenším jejich jména. Zleva doprava mu byli známi jako Trask, Colben, Sutter, Barent a Kepler. Měli na sobě drahé, konzervativně šité obleky a seděli v takřka identických pozicích, záda rovná, nohu přes nohu, ruce založené. Tři měli u sebe na zemi aktovky. Tři měli brýle. Všichni byli běloši. Pokud šlo o věk, nejmladšímu ještě nebylo padesát, nejstaršímu, Barentovi, bylo lehce přes šedesát. Colben byl skoro plešatý, ale ostatní působili dojmem, jako by měli stejného kongresového holiče. Jako první ho oslovil Trask. „Jdete pozdě, pane Harode,“ dodal.</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Tony Harod a přistoupil o kousek blíž. Pro něho žádnou židli nepřichystali. Svlékl si koženou bundu a jedním prstem si ji podržel přes rameno. Měl na sobě jasně červenou hedvábnou košili s rozhalenkou, v níž byl vidět medailonek ze žraločího zubu na zlatém řetízku, černé manšestrové kalhoty podtržené velkou zlatou přezkou na opasku s vyobrazením R2-D2, kterou mu daroval George Lucas, a těžké kotníkové boty s mohutnými podrážkami. „Letadlo mělo zpoždění.“</p>
<p>Trask přikývl. Colben si odkašlal, jako by se chystal promluvit, ale spokojil se jen s tím, že si narovnal brýle s kostěnými obroučkami.</p>
<p>„Tak co víme?“ zeptal se Harod. Aniž čekal na odpověď, přešel k vestavěné skříni, vytáhl si plechovou skládací židli a opěradlem dopředu ji postavil do neuzavřeného místa v kruhu. Obkročmo se na ni posadil a přes opěradlo pověsil bundu. „Je něco nového?“ zeptal se. „Nebo jsem se sem trmácel na hovno?“</p>
<p>„To jsme se chtěli zeptat my<emphasis> vás,“</emphasis> odpověděl Barent. Mluvil kultivovaným a hezky modulovaným hlasem. V jeho samohláskách byly patrné stopy východního pobřeží i Anglie. Barent očividně nepatřil k lidem, kteří musí zvedat hlas, aby jim bylo popřáno sluchu. I teď mu naslouchali.</p>
<p>Harod pokrčil rameny. „Pronesl jsem jednu z oslavných řečí na Williho zádušní mši. Na hřbitově Forest Lawn. Bylo to moc smutné. Přišlo se s ním rozloučit asi dvě stě hollywoodských celebrit. Jen deset nebo patnáct se jich s Willim skutečně<emphasis> setkalo.“</emphasis></p>
<p>„Jeho dům,“ pronesl Barent trpělivě. „Prohledal jste jeho dům, jak jsme vás požádali?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„A?“</p>
<p>„A nic,“ odsekl Harod. Ústa se mu změnila v tenkou linku na bledé tváři. Svaly v koutcích úst, která tak často vyjadřovala sarkazmus a krutý humor, měl stažené psychickým vypětím. „Měl jsem jenom pár hodin. Polovinu té doby jsem strávil pátráním po několika Williho bývalých milencích, kteří měli klíče a kteří by se tam vrátili jako supi, aby obrali kosti jeho pozůstalosti…“</p>
<p>„Byli Použiti?“ otázal se Colben. V jeho hlase byla patrná úzkost.</p>
<p>„Ne, myslím, že ne. Nezapomeňte, že Willi o svou moc přicházel. Možná je trošku vyšperkoval. Trochu je polaskal. Ale i o tom docela pochybuju. Nemusel to dělat, s tolika penězi a vlivem, jaký měl ve studiích.“</p>
<p>„Pátral jste,“ řekl Barent.</p>
<p>„Jo. Zbyla mi tedy asi tak hodina. Tom McGuire, Williho právník, je můj starý kamarád a nechal mě projít spisy ve Williho sejfu a psacím stole. Moc tam toho nebylo. Nějaký filmový a literární majetek. Několik akcií, ale portfolio by se tomu říct nedalo. Willi se při investování držel filmového průmyslu. Pak spousta obchodní korespondence, ale skoro nic osobního. Včera se četla jeho poslední vůle. Já dostal barák… když zaplatím ty zkurvený daně. Většina peněz byla vázaná v různých projektech. Zbytek na bankovním kontu zanechal společnosti, co brojí proti krutému zacházení se zvířaty.“</p>
<p>„Neříkejte?“ podivil se Trask.</p>
<p>„To si pište. Willi byl blázen do zvířátek. Pořád si stěžoval, jak otřesně se s nimi ve filmech jedná, a lobboval za přísnější zákony a vyhlášky chránící koně při kaskadérských kouscích a podobný věci.“</p>
<p>„Pokračujte,“ ponoukl ho Barent. „Nenašel jste žádné listiny, které by mohly odhalovat Williho minulost?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nic, co by mohlo poukazovat na jeho Schopnost?“</p>
<p>„Ne. Nic.“</p>
<p>„Na žádnou zmínku o nás?“ zeptal se Sutter.</p>
<p>Harod se narovnal. „Ovšemže ne. Víte, že Willi o Klubu nic nevěděl.“</p>
<p>Barent přikývl a sepjal prsty do stříšky. „Je to vyloučené, pane Harode?“</p>
<p>„Vyloučené.“</p>
<p>„Ale o vaší Schopnosti věděl?“</p>
<p>„No to ano, jasně. Ale před lety jste se dohodli, že mu o tom dáme vědět. Zmínili jste se o tom, když jste mi řekli, abych se s ním seznámil.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A kromě toho si Willi stejně vždycky myslel, že moje Schopnost je ve srovnání s tou jeho slabá a nespolehlivá. Protože jsem nikoho nemusel Používat tak důkladně jako on a protože… protože mám poněkud jiné preference…“</p>
<p>„Nepoužívat muže,“ podotkl Trask.</p>
<p>„Protože mám poněkud jiné preference,“ zopakoval Harod. „Co mohl Willi, kurva, vědět? Díval se na mě spatra, i když přišel o všechno kromě schopnosti udržet na uzdě Reynoldse a Luhara, dva závisláky na jeho přízni. A ani to se mu v polovině případů nedařilo.“</p>
<p>Barent opět přikývl. „Věříte tedy, že už nebyl schopný Používat lidi k likvidaci jiných?“</p>
<p>„Přesně tak,“ odpověděl Harod. „Neměl na to. Možná by zvládl využít ty své dva rváče nebo někoho ze svých milenců, ale nebyl tak hloupý, aby to dělal.“</p>
<p>„A vy jste ho nechal odjet do Charlestonu na to… ehm… setkání s těmi dvěma ženami?“ zeptal se Kepler.</p>
<p>Harod přes svého bombera sevřel opěradlo židle. „Co tím myslíte, že jsem ho ‘nechal’? Jo, sakra, nechal jsem ho. Měl jsem za úkol ho sledovat, ne ho omezovat v cestování. Willi cestoval po celým světě.“</p>
<p>„A co si myslíte, že na těch setkáních dělal?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Harod pokrčil rameny. „Vzpomínal na starý časy. Vykecával s těma dvěma vyzobanýma slunečnicema. Co je mi do toho? Možná ty dvě babiny pořád klátil. Jak to mám, kurva, vědět? Obvykle byl pryč jen dva nebo tři dny. Nikdy s tím nebyl problém.“</p>
<p>Barent se obrátil na Colbena a pokynul mu. Holohlavý muž uvolnil přezky na své aktovce a vytáhl hnědý notes v kroužkové vazbě, který vypadal jako něčí fotoalbum. Přinesl ho přes kruh Harodovi.</p>
<p>„Co to má, do prdele, být?“</p>
<p>„Podívejte se na to,“ poručil mu Barent.</p>
<p>Harod listoval albem, napřed rychle, potom velice pomalu. Od začátku do konce si přečetl několik novinových výstřižků. Když skončil, konečně si stáhl sluneční brýle. Nikdo neřekl ani slovo. Na M Street někdo zatroubil.</p>
<p>„Tohle není Williho,“ řekl Harod.</p>
<p>„Ne,“ přisvědčil Barent. „Patřil Nině Draytonové.“</p>
<p>„To snad ne. To mi fakt hlava nebere. To nemůže být, kurva, pravda. Ta stará rajda musela být senilní, trpět slavomamem. Přát si, aby to bylo jako za starých dobrých časů.“</p>
<p>„Ne,“ namítl Barent. „Vypadá to, že většinou byla v příhodnou dobu opravdu přítomna. S největší pravděpodobností jsou její.“</p>
<p>„To je gól,“ hlesl Harod. Vrátil si brýle na nos a promnul si tváře. „Jak jste k tomu přišli? V jejím newyorském bytě?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Colben. „Kvůli té Williho letecké nehodě jsme v sobotu poslali člověka do Charlestonu. Podařilo se mu to zajistit u koronera mezi osobními věcmi Niny Draytonové předtím, než se na to stačily podívat místní orgány.“</p>
<p>„Jste si jistí?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Otázka je,“ nadnesl Barent, „hráli ti tři pořád nějakou variantu té své staré Vídeňské hry? A pokud ano, měl váš kamarád Willy ve svém vlastnictví nějaké podobné dokumenty?“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou, ale nahlas neodpověděl.</p>
<p>Colben vytáhl z aktovky nějaký spis. „V pozůstatcích letadla se nenašlo nic průkazného. Samozřejmě je jen velice málo věcí, které vůbec byly k poznání. Více než polovinu těl ještě zbývá vytáhnout. Ta, které už byla z bažiny vylovena, jsou zpravidla příliš poškozená, aby je bylo možno rychle identifikovat. Došlo k nesmírně silnému výbuchu. Bažinaté prostředí hatí záchranářské práce. Pro vyšetřovatele je to velice obtížná situace.“</p>
<p>„Která z těch starých čubek to má na svědomí?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„To si nejsme jistí,“ řekl Colben. „Nicméně to vypadá, že Williho kamarádka paní Fullerová nepřežila víkend. Je to logická kandidátka.“</p>
<p>„To byla pro Williho fakt hnusná smrt,“ prohlásil Harod do pléna.</p>
<p>„Pokud tedy doopravdy zemřel,“ poznamenal Barent.</p>
<p>„Cože?“ Harod se zaklonil. Natáhl nohy a podrážkami vykreslil do dubové podlahy černé značky. „Vy si myslíte, že není po něm? Myslíte si, že v tom letadle nebyl?“</p>
<p>„Kontrolor letenek si pamatuje, jak Willi a jeho dva kolegové nastupovali do letadla,“ řekl Colben. „Willi a jeho černošský společník se hádali.“</p>
<p>„Jensen Luhar,“ dodal Harod. „Ten vygumovanej kretén.“</p>
<p>„Ovšem není žádná záruka,“ pokračoval Barent, „že v tom letadle zůstali. Než se letoun definitivně uzavřel, kontrolora letenek někdo na několik minut z nástupní zóny odvolal.“</p>
<p>„Ale zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by Willi v letadle<emphasis> nebyl,“ </emphasis>nevzdával se Harod.</p>
<p>Colben spis odložil. „Ne. Ovšem než tělo pana Bordena nalezneme, nemůžeme se s jistotou domnívat, že byl… ehm… zneškodněn.“</p>
<p>„Zneškodněn,“ zopakoval Harod.</p>
<p>Barent vstal a přešel k oknu. Odtáhl záclony před bílými žaluziemi. V nepřímém světle se zdálo, jako by měl porcelánově hladkou pokožku. „Pane Harode, existuje sebemenší možnost, že Willi von Borchert věděl o Ostrovním klubu?“</p>
<p>Harod prudce trhl hlavou dozadu, jako by dostal facku. „Ne. To rozhodně ne.“</p>
<p>„Jste si jistý?“</p>
<p>„Na sto procent.“</p>
<p>„Nikdy jste se o něm nezmínil? Ani nepřímo?“</p>
<p>„Proč bych to, kurva, dělal? Ne, ksakru, Willi o tom nevěděl<emphasis> </emphasis><emphasis>vůbec </emphasis>nic.“</p>
<p>„Jste si tím jistý.“</p>
<p>„Willi byl starý muž, Barente. Tím myslím opravdu<emphasis> starý.</emphasis> Byl napůl šílený, protože už nemohl Používat lidi. Zvlášť k zabíjení. A říkám k<emphasis> </emphasis><emphasis>zabíjení,</emphasis> Colbene, z-a-b-í-j-e-n-í, ne k žádnému zneškodňování, rušení pojistek, elegantnímu zbavování se nebo jak už tomu, kurva, mezi sebou kulantně říkáte. Willi<emphasis> zabíjel,</emphasis> aby zůstal mladý, a už to prostě nezvládal. Ten starej páprda sesychal jak na slunci zapomenutá švestka. Kdyby věděl o nějakém vašem zatraceném Ostrovním klubu, připlazil by se sem na kolenou, aby vás poprosil o přijetí.“</p>
<p>„Je to i váš Ostrovní klub, Harode,“ poznamenal Barent.</p>
<p>„Jo, něco takovýho jsem slyšel. Akorát jsem tam ještě nebyl, tak si nemůžu být jistej.“</p>
<p>„Teď v létě budete pozván na druhý týden,“ řekl Barent. „Ten první není, abych tak řekl, nutný, že?“</p>
<p>„Možná ne. Ale myslím, že s bohatými a mocnými bych si chtěl potykat. Nemluvě o tom, že bych si sám někoho polaskal.“</p>
<p>Barent se rozesmál. Několik ostatních následovalo jeho příkladu. „Panebože, Harode,“ řekl Sutter, „copak si toho dosyta neužijete v továrně na sny?“</p>
<p>„Nepřipadlo by vám to navíc trochu obtížné?“ zeptal se Trask. „Tedy s ohledem na seznam hostů na první týden… a s ohledem na vaše <emphasis>preference</emphasis>?“</p>
<p>Harod se otočil a zadíval se na Traska. Oči se mu proměnily v úzké štěrbiny v bledé masce. Promluvil velmi pomalu, každé slovo zapadávalo vedle druhého jako náboje do komor revolveru. „Vy víte, co jsem<emphasis> myslel. </emphasis>Nedělejte si ze mě prdel.“</p>
<p>„Ale ovšem,“ řekl Barent. Znělo to konejšivě; britský přízvuk byl víc slyšet. „My víme, co jste myslel, pane Harode. A příští rok se možná dočkáte. Víte, kdo bude v červenci na Ostrově?“</p>
<p>Harod pokrčil rameny a odvrátil zrak od Colbena. „Řekl bych, že obvyklá partička kluků, co si chtějí užít letní tábor. Dovedu si představit, že tam zase bude Henry K. Možná nějaký bývalý prezident.“</p>
<p>„<emphasis>Dva</emphasis> bývalí prezidenti,“ usmál se Barent. „A západoněmecký kancléř. Ale to není tak důležité. Bude tam náš<emphasis> příští</emphasis> prezident.“</p>
<p>„<emphasis>Příští</emphasis> prezident? Panebože, copak jste teď jednoho nedosadili?“</p>
<p>„Ano, ale ten je<emphasis> starý,“</emphasis> odpověděl Trask a všichni se zasmáli, jako by to byl jejich oblíbený vtip, určený pouze zasvěceným.</p>
<p>„Ne, vážně,“ řekl Barent, „příští rok se dočkáte, pane Harode. Když nám pomůžete objasnit záhady toho charlestonského zmatku, vašemu plnému členství už nebude stát nic v cestě.“</p>
<p>„Jaké záhady?“</p>
<p>„Za prvé, pomozte nám zjistit, zda je William D. Borden, zvaný též Herr Wilhelm von Borchert, mrtvý. My budeme dál pokračovat ve vlastním vyšetřování. Možná, že se jeho tělo brzy najde. Pomohl byste nám už jen tím, kdybyste eliminoval jiné možnosti, které by se případně objevily.“</p>
<p>„Dobrá, co dál?“</p>
<p>„Za druhé, proveďte mnohem důkladnější průzkum pozůstalosti pana Bordena, než se na ni snesou… další supi. Ujistěte se, že po sobě nezanechal naprosto nic, co by mohlo komukoli jinému zkomplikovat život.“</p>
<p>„Dnes v noci letím zpátky domů,“ řekl Harod. „Ráno se vrátím do Williho rezidence.“</p>
<p>„Výtečně. Za třetí a za poslední, byli bychom rádi, kdybyste nám pomohl vyřídit i poslední charlestonský úkol.“</p>
<p>„A tím je…?“</p>
<p>„Osoba, která zabila Ninu Draytonovou a která je takřka určitě odpovědná za smrt vašeho kamaráda Williho. Melanie Fullerová.“</p>
<p>„Myslíte si, že je pořád naživu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A ode mě chcete, abych vám ji pomohl najít?“</p>
<p>„Ne,“ opravil ho Colben. „My ji najdeme.“</p>
<p>„Co když odjela ze země? Na jejím místě bych to udělal.“</p>
<p>„My ji najdeme,“ zopakoval Colben.</p>
<p>„Pokud nechcete, abych ji našel, co chcete, abych udělal?“</p>
<p>„Chceme, abyste byl přítomen jejímu zadržení,“ odpověděl Colben. „Chceme, abyste jí zrušil pojistku.“</p>
<p>„Zneškodnil ji,“ pronesl Trask s náznakem úsměvu.</p>
<p>„Sprovodil ji ze světa,“ dodal Kepler.</p>
<p>Harod zamrkal a podíval se k oknu, kde stál Barent. Dlouhán se otočil a usmál.</p>
<p>„Je čas, abyste zaplatil členský příspěvek, pane Harode. My vám tu dámu najdeme. Potom budeme chtít, abyste tu všetečnou čubku zabil.“</p>
<p>Harod a Maria Chenová museli odletět z Dulles International, aby na cestě do Los Angeles nemuseli nikde přesedat. Let měl dvacetiminutové zpoždění způsobené mechanickými potížemi. Harod se zoufale potřeboval napít něčeho ostřejšího. Létání nesnášel. Nesnášel, když se musel někomu vydávat na milost, a přesně tohle pro něho létání vždycky znamenalo. Znal statistiky, které dokazovaly, jak bezpečné je cestovat letadlem. Byly mu ukradené. Před očima mu vyvstávaly sugestivní obrazy trosek rozesetých na ploše několika akrů, zkroucených kusů do běla rozpáleného plechu, růžových a červených kusů těl, jež leží v trávě jako plátky lososa schnoucí na slunci.<emphasis> Chudák Willi,</emphasis> pomyslel si.</p>
<p>„Proč ten chlast nepodávají<emphasis> před</emphasis> odletem, když je ho nejvíc potřeba?“ zeptal se. Maria se usmála.</p>
<p>Když konečně dorolovali na vzletovou dráhu, začala se objevovat první světla, jakmile se však ocitli nad jednolitou hradbou mračen, čekalo je ještě několik posledních minut slunce. Harod otevřel aktovku a vytáhl z ní těžký balík scénářů. Na klíně měl pět potenciálních rukopisů. Dva byly příliš dlouhé, přes 150 stran, takže ty hodil zpátky do aktovky, aniž si je přečetl. Jeden měl nečitelnou první stránku, takže ten taky odložil. Stačil přečíst osm stránek čtvrtého textu, když k nim přistoupila letuška, aby si poznamenala, co si dají k pití.</p>
<p>„Vodku s ledem,“ požádal Harod. Maria alkohol odmítla.</p>
<p>Když se mladá letuška vrátila s pitím, Harod k ní vzhlédl. Zastával názor, že k jednomu z nejstupidnějších kroků v obchodní historii došlo rozhodnutím, že aerolinky kapitulují pod tlakem obvinění z diskriminace pohlaví a začnou zaměstnávat jako stevardy i muže. Připadalo mu, že i stevardky jsou poslední dobou starší a obyčejnější. Pro tuhle to však neplatilo. Tahle byla mladá a pěkně vymydlená; nebyla to žádná vzdušná manekýna a jakýmsi venkovským způsobem působila příjemně sexy. Vypadala skandinávsky. Měla světlé vlasy, modré oči a lehce zardělé tváře poseté pihami. Měla plná prsa, na svou výšku možná až příliš plná, která se jí hezky dmula pod zlatomodrým sáčkem.</p>
<p>„Děkuji, má milá,“ řekl Harod, když před něho letuška postavila sklenku na tácku. Než se stačila narovnat, dotkl se její ruky. „Jak se jmenujete?“</p>
<p>„Kristen.“ Usmála se, ale dojem z úsměvu vyrušila rychlost, s níž odtáhla ruku. „Přátelé mi říkají Kris.“</p>
<p>„Poslyšte, Kris, posaďte se sem na chviličku.“ Harod poplácal širokou opěrku svého sedadla. „Popovídejme si chvilku.“</p>
<p>Kristen se opět usmála, ale byl to formální úsměv, skoro mechanický. „Promiňte, pane. Máme zpoždění a já musím připravit jídla.“</p>
<p>„Čtu si tady jeden filmový scénář,“ nedal se odbýt Harod. „Možná ho budu nakonec produkovat. Je v něm jedna část, která působí dojmem, jako by byla napsána přesně pro takovou krásnou<emphasis> mädchen,</emphasis> jako jste vy.“</p>
<p>„Díky, ale já vážně musím pomoct Laurie a Curtovi s těmi jídly.“</p>
<p>Když se měla k odchodu, Harod jí sevřel zápěstí. „Zabilo by vás, kdybyste mi přinesla další vodku s ledem, než se do toho s Curtem a Laurie pustíte?“</p>
<p>Pomalu odtáhla ruku a zjevně odolala pokušení promnout si zápěstí, které jí tak pevně stiskl. Neusmála se.</p>
<p>Druhá sklenka vodky dorazila, až když mu usmívající se Laurie podala steak a humra. Večeři nesnědl. Venku byla tma a na konci levého křídla blikala červená světla. Harod si nad hlavou rozsvítil bodové světlo, ale nakonec scénář odložil. Díval se, jak se Kristen cílevědomě pohybuje tam a zpátky. Netknuté jídlo odnesl Curt. „Dal byste si ještě kávu, pane?“</p>
<p>Harod nic neřekl. Sledoval, jak světlovlasá letuška žertuje s jedním obchodníkem a přináší polštář pro ospalé pětileté dítě dvě řady před jeho sedadlem.</p>
<p>„Tony,“ začala Maria Chenová.</p>
<p>„Držte hubu,“ usměrnil ji.</p>
<p>Čekal, dokud Curt a Laurie nebyli zaneprázdněni jinde a Kristen nezůstala sama u přední toalety. Potom vstal. Dívka se v uličce natočila, aby se vedle ní mohl protlačit, ale jinak působila dojmem, že si ho nevšímá. Na toaletě nikdo nebyl. Harod vstoupil dovnitř a potom otevřel dveře, aby nakoukl zpátky za roh.</p>
<p>„Promiňte, slečno?“</p>
<p>„Ano?“ Kristen vzhlédla od skládání tácků.</p>
<p>„Vypadá to, že tu neteče voda.“</p>
<p>„Nemá tlak?“</p>
<p>„Vůbec neteče,“ odpověděl Harod. Ustoupil, aby ji nechal projít. Přes rameno viděl, jak cestující v první třídě poslouchají ve sluchátkách hudbu, čtou si nebo podřimují. Na ně se dívala jen Maria Chenová.</p>
<p>„Už se zdá, že teče, jak má,“ řekla letuška. Harod za ní vkročil a zasunul zástrčku. Kristen se narovnala a otočila. Než stačila něco říct, stiskl jí ruku nad loktem.</p>
<p><emphasis>Buď</emphasis><emphasis> zticha.</emphasis> Přiblížil k ní obličej. Kabinka byla velmi malá, přepážkami a kovovým pultem otřásaly vibrace tryskových motorů.</p>
<p>Dívka vytřeštila oči a pootevřela rty, aby něco řekla, ale Harod<emphasis> zatlačil </emphasis>a ona neřekla nic. Tak upřeně se jí díval do očí, že síla jeho pohledu značně překonávala tlak prstů, kterými jí svíral ruku. Ucítil, jak mu klade odpor, a zatlačil i proti němu. Vnímal proud jejích myšlenek a zatlačil ještě silněji, razil si do ní cestu jako člověk brodící se proti proudu řeky. Cítil, jak se svíjí, napřed tělesně, potom i uvnitř své mysli. Její vzpírající se vědomí znehybnil stejně pevně, jako kdysi znehybnil svou sestřenici Elizabeth při zápase, když byli ještě malé děti. Tehdy se náhodou ocitl na ní, držel jí ruce za zápěstí, tlačil je k zemi, dolní částí těla se jí vtlačoval mezi nohy, mezi stehna, vlastní vahou překonal její zmítající se, vzpínající se pánev, rozpačitý a vzrušený svou nenadálou erekcí a marným a divokým bojem své bezmocné zajatkyně.</p>
<p><emphasis>Přestaň s tím.</emphasis> Kristenin odpor polevil a odplynul. Pro Haroda to bylo jako omračující předstupeň tepla při fyzickém vnikání do ženy. Pocítil náhlý klid a skoro znepokojivou volnost, když se jeho vůle rozprostřela dívčinou myslí. Její já pohaslo jako skomírající světlo. Nechal ho pohasínat. Nijak se nesnažil klouzat kolem vazby jejích myšlenek k teplému centru rozkoše v jádru. Neztrácel čas laskáním. Nezajímalo ho její potěšení, jen její odevzdání.</p>
<p><emphasis>Nehýbej se.</emphasis> Ještě víc k ní přiblížil obličej. Na Kristeniných zardělých tvářích si všiml lehkého zlatavého chmýří. Oči měla doširoka otevřené, modré jako pomněnky, panenky na nejvyšší míru rozšířené. Rty měla vlhké a pootevřené. Přiložil jí na ně ústa, jemně ji kousl do plného spodního rtu a potom mezi ně strčil jazyk.</p>
<p>Kristen se ani nepohnula, z úst jí splynul jen lehký výdech, který, kdyby byla volná, mohl být povzdechnutím, zaúpěním nebo výkřikem. Chutnala po mátě. Ještě jednou ji kousl do spodního rtu, tentokrát ostře, pak tvář oddálil a usmál se. Ze rtu jí na bradu pomalu skanula kapička krve. Očima hleděla kamsi za něho, skrze něho, odevzdaná, necitelná, ale kdesi vzadu se mihotal plamínek děsu; připomínal sotva postižitelný pohyb ptáka, lapeného za studenou mříží klece.</p>
<p>Přestal jí svírat ruku a přejel jí dlani po tváři. Vychutnával si bezmocné svíjení její vůle, pevnou jistotu moci, v níž ji držel. Kristenina panika mu vnikala do nosních dírek jako silný parfém. Tlumeným podtónům nevěnoval pozornost a sledoval dobře známé temné stezky, vinoucí se k motorickému centru dívčina mozku. Tvaroval a modeloval jí vědomí se stejnou jistotou, s jakou pevné ruce dokážou hníst měkké těsto. Znovu vzdychla.</p>
<p><emphasis>Ani se nehni.</emphasis> Stáhl jí sáčko a nechal ho dopadnout na pult za jejími zády. Kabinka rezonovala jeho těžkým oddechováním a duněním motorů. Letadlo se zlehka naklonilo; neudržel rovnováhu, přepadl na ni, dotkli se stehny. Vzrušení ještě posílilo moc, kterou nad ní měl.</p>
<p><emphasis>Zůstaň zticha.</emphasis> Do béžové blůzky měla zasunutý hedvábný šátek v červené a modré barvě aerolinek. Šátku si Harod nevšímal a jistými prsty jí začal rozepínat blůzku. Když ji neurvale vytáhl ze sukně, dívka se roztřásla, ale stačilo, aby přitvrdil sevření, a třas odezněl.</p>
<p>Kristen na sobě měla obyčejnou bílou podprsenku. Nad bílou křivkou látky se jí kulatila bledá a těžká prsa. Harod ucítil, jak se v něm probouzí nevyhnutelná něžnost, vlna lásky a ztráty, jež jím v těchto situacích vždycky procházela. Do moci, kterou nad mladou ženou uplatňoval, se ale nijak nevměšovala.</p>
<p>Dívka slabě pohybovala ústy. Na spodním rtu se jí chvěly sliny a krev.</p>
<p><emphasis>Nehýbej se.</emphasis> Stáhl jí z ramen blůzku a nechal ji viset na ochablých pažích. Cukaly jí prsty. Rozepnul jí podprsenku a vytáhl ji nahoru. Rozhalil si koženou bundu a rozepnul si košili, aby se o dívku otřel hrudí. Prsa měla ještě větší, než si myslel, těžce se k němu tiskla, pokožkou tak zranitelně bílou a bradavkami tak jemně růžovými a nevyužitými, že cítil, jak se mu láskou k ní svírá hrdlo.</p>
<p><emphasis>Mlč, m</emphasis><emphasis>lč, mlč. Stůj klidně, děvko.</emphasis> Letadlo se ještě ostřeji naklonilo doleva. Opřel se o Kristen, přenesl na ni svou váhu, třel se o hebkou oblinu jejího břicha.</p>
<p>Z chodbičky se ozval šramot. Někdo zkusil vzít za kliku. Harod vykasal dívce sukni a prudce ji přetáhl přes široká stehna až k dívčiným rtům. Roztrhl jí punčocháče, serval je dolů, podržel je jednou nohou a kolenem jí odsunul levou nohu, aby ji z nich vymanil. Pod punčocháči měla bílé kalhotky. Na stehnech se jí tetelilo další hebké, zlatavé chmýří. Její nohy mu připadaly hladké a neuvěřitelně pevné. Vděčně zavřel oči.</p>
<p>„Kristen? Jsi tam?“ ozval se zpoza dveří stevard. Zámek znovu zarachotil. „Kristen? Tady Curt.“</p>
<p>Harod stáhl Kristen bílé kalhotky a rozepnul si poklopec. Pyj měl bolestivě ztopořený. Dotkl se jejího podbřišku těsně nad ochlupením, a tím dotykem se celý rozechvěl. Letadlo se v turbulenci nahnulo. Někde se naléhavě rozezněl zvonek. Harod sevřel dívce hýždě, roztáhl nohy a vklouzl do ní právě v okamžiku, kdy se letadlo prudce roztřáslo. Když mu celou vahou dosedla do dlaní, ucítil pod prsty okraj umyvadla. Následovala vteřina suchého odporu a potom podruhé zakusil omračující pocit poddávajícího se tepla. Drsně přirazil. Dívce na zploštělých ňadrech poskočil medailonek ze žraločího zubu.</p>
<p>„Kristen? Co se tam sakra děje? Venku je pěknej čurbes. Kristen?“ Letadlo se prudce zhouplo doprava. Umyvadlo a pultík se zatřásly. Harod znovu přirazil, přenesl na sebe její váhu, znovu přirazil.</p>
<p>„Hledáte tu letušku?“ Přes tenké dveře byl slyšet hlas Marie Chenové. „Pomáhala jedné starší paní, které bylo špatně… obávám se, že opravdu moc špatně.“</p>
<p>Následovalo nesrozumitelné mumlání. Kristen se mezi prsy leskl pot. Harod si ji podržel ještě pevněji, mačkal ji, svíral v utahujícím se svěráku své mysli uvnitř jejího těla, a v neostrém odrazu jejích myšlenek cítil, jak do ní vniká, jak z ní vystupuje, cítil sůl její kůže a slaný strach její paniky, v reakci na to jí pohyboval jako velkou měkkou panenkou, cítil, jak v ní mohutní orgazmus, ne v ní, v něm, jak se oba proudy myšlenek a vjemů vlévají do jednoho tmavého kotle fyzické reakce.</p>
<p>„Určitě jí to řeknu,“ dodala Maria Chenová. Několik centimetrů od Harodovy tváře se ozvalo slabé zaklepání.</p>
<p>Harod se vypjal, vybuchl, ucítil, jak se do nich obou zarývá medailonek, zabořil bradu do prohlubně na straně dívčina krku. Kristen měla zakloněnou hlavu, ústa otevřená v němém výkřiku, oči upírala na nízký strop.</p>
<p>Letadlo poskočilo a smýklo sebou. Harod políbil pot na Kristenině krku a sklonil se, aby zvedl kalhotky. Když jí znovu zapínal blůzku, třásly se mu prsty. Punčocháče měla na několika místech potrhané. Nacpal si je do kapsy bundy a uhladil si pomačkanou košili. Připadalo mu, že má dostatečně opálené nohy, aby na nich chybějící punčochy nebyly vidět.</p>
<p>Pozvolna uvolňoval tlak. V hlavě měla chaos, vzpomínky se jí mísily se sny. Nechal ji předkloněnou nad umyvadlem a uvolnil zástrčku.</p>
<p>„Lidi mají mít zapnuté bezpečnostní pásy, Tony.“ Dveře vyplnila útlá postava Marie Chenové.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Co?“ zeptala se Kristen nepřítomně. Ještě se jí nezaostřily oči. „Co je?“ Sklonila hlavu do umyvadla a potichu se vyzvracela.</p>
<p>Maria vešla dovnitř a podržela dívku za ramena. Když skončila, Maria jí otřela tvář mokrým ručníkem. Harod stál v chodbičce a zapíral se o rám dveří, zatímco letadlo sebou házelo jako člun na rozbouřeném moři.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptala se Kristen a upřela na Marii Chenovou nechápavý pohled. „Já si… proč tu jsem… nic nepamatuju?“</p>
<p>Maria se dívala na Haroda, zatímco hladila dívce čelo. „Měl byste si jít sednout, Tony. Kvůli tomu nezapnutému pásu budete mít potíže.“</p>
<p>Harod se vrátil na sedadlo a vytáhl rozečtený scénář. Zakrátko se vedle něho posadila i Maria. Turbulence zeslábly. Vpředu byl i přes rachot motorů slyšet Curtův znepokojený hlas.</p>
<p>„Já nevím,“ zněla Kristenina malátná odpověď. „Já nevím.“ Harod jim nevěnoval pozornost a dělal si poznámky na okraj rukopisu. Když o několik minut později vzhlédl, uviděl, že se na něho Maria dívá. Usmál se; svaly v koutcích úst se mu stočily dolů. „Nerad čekám na druhou sklenku tak dlouho,“ pronesl potichu.</p>
<p>Maria se odvrátila a zadívala se do tmy a na rudě pulzující světlo na konci křídla.</p>
<p>+++</p>
<p>Následujícího dne brzy ráno zajel Tony do Williho domu. Strážný u brány už z dálky poznal jeho auto, a než červené ferrari stačilo zastavit, bylo otevřeno.</p>
<p>„Dobré ráno, Chucku.“</p>
<p>„Zdravíčko, pane Harode. Nejsem moc zvyklý vídat vás tady takhle brzy.“</p>
<p>„Pro mě je to taky novinka, Chucku. Musím projít ještě pár obchodních listin. Snažím se rozplést financování několika nových projektů, do kterých nás Willi zatáhl. Zvlášť pak záležitost zvanou<emphasis> Bílý otrokář.“</emphasis></p>
<p>„Ano, pane, četl jsem o tom v nějakém filmovém plátku.“</p>
<p>„Ostraha tu zůstává, Chucku?“</p>
<p>„Ano, pane, nejmíň do aukce, co bude příští měsíc.“</p>
<p>„Platí vás McGuire?“</p>
<p>„Ano, pane. Peníze jdou z pozůstalosti.“</p>
<p>„Jasně. Ještě se uvidíme, Chucku. Nespokojte se se žádnými dřevěnými žetony.“</p>
<p>„Vy taky ne, pane Harode.“</p>
<p>S uspokojivým zaburácením opět vyrazil a na dlouhé příjezdové cestě zrychlil. Ranní slunce vytvářelo v okolním topolovém stromořadí stroboskopický efekt. Objel vyschlou fontánu před hlavním vchodem a zaparkoval u západního křídla, kde měl Willi kancelář.</p>
<p>Belairská rezidence Billa Bordena vypadala jako palác přenesený na sever z některé banánové republiky. Ranní světlo se zachytávalo v rozsáhlých plochách štuku, červených tašek a dělených oken. Brány se otevíraly do nádvoří lemovaných podloubími sousedícími s otevřenými vzdušnými pokoji, které dlážděné průchody propojovaly s jinými nádvořími. Dům vypadal, že ho dostavovalo několik generací a ne že byl kompletně postaven v horkém létě roku 1938 pro jistého nepříliš významného magnáta, který zemřel o tři roky později při sledování nesestříhaných denních záběrů.</p>
<p>Harod se s pomocí vlastního klíče dostal do západního křídla. Žaluziemi se na koberec v kanceláři sekretářek linuly žluté pruhy světla. V místnosti panoval pořádek, všechny psací stroje byly přikryté, stoly uklizené. Znenadání ho bodlo u srdce, když si vzpomněl na obvyklý chaos vyzvánějících telefonů a pobíhajících lidí. Williho pracovna byla o dvoje dveře dál, za konferenční místností.</p>
<p>Vytáhl z kapsy lístek a otevřel sejf. Potom doprostřed Williho širokého bílého stolu rozložil barevně rozlišené složky a založené spisy. Odemkl kartotéku a povzdechl si. Čekalo ho dlouhé dopoledne.</p>
<p>O tři hodiny později se protáhl, zazíval a i se židlí se odstrčil od papíry posetého stolu. Mezi listinami Williama Bordena nebylo nic, co by mohlo způsobit nesnáze komukoliv jinému než několika flákačům a vysoce postaveným stoupencům filmového umění. Vstal a chvilku cvičně boxoval proti stěně. Ve svých běžeckých adidaskách se cítil lehký a mrštný. Měl na sobě světle modrou teplákovou soupravu, u zápěstí a kotníků rozepnutou. Měl hlad. Lehkým krokem, za slabého povrzávání tenisek na dlažbě, se vydal chodbou západního křídla, přes nádvoří s fontánou, po kryté terase, která byla dostatečně dlouhá, aby se na ní mohlo konat zasedání Asociace filmových herců, a jižními dveřmi vstoupil do kuchyně. V ledničce dosud bylo jídlo. Odzátkoval litr a půl velkou láhev šampaňského a právě si na krajíček bagety natíral majonézu, když uslyšel jakýsi zvuk. S lahví šampaňského v ruce prošel obrovitou jídelnou do obývacího pokoje.</p>
<p>„Hej, co tady, kurva, děláš?“ vykřikl. Osm metrů od něj se skláněl nějaký muž a prohrabával se policemi, kde Willi míval knihovnu svých videonahrávek. Muž se honem narovnal a horní částí těla vrhl stín na takřka čtyřmetrové promítací plátno v koutě.</p>
<p>„Aha, to jsi ty,“ poznal ho Harod. Hoch býval jedním z Williho milenců. Harod s Tomem McGuirem ho vyhnali z domu už před několika dny. Byl velmi mladý, velmi světlovlasý a honosil se tím druhem dokonale opálené kůže, jakou si mohlo dovolit udržovat jen velice málo lidí na světě. Měřil přes metr osmdesát a na sobě měl jen kraťasy z ustřižených kalhot a tenisky. Obnažená hruď se mu vlnila vyvinutým svalstvem. Jen deltové a prsní svaly byly jasným důkazem stovek hodin strávených zvedáním činek a soubojem s komplikovaným cvičebním náčiním. Jeho břicho na Haroda působilo dojmem, jako by na něm někdo pravidelně rozbíjel kámen.</p>
<p>„Jo, to jsem já.“ Haroda napadlo, že mluví spíš jako výcvikový instruktor od mariňáků než přihřátý chlapec z pláže v Malibu. „Chcete to nějak rozmazávat?“</p>
<p>Harod si unaveně povzdechl a dlouze se napil šampaňského. Otřel si ústa. „Vypadni odsud, blbečku. Tady nemáš co pohledávat.“</p>
<p>Opálený Amor vyšpulil rty. „Jo, to říká kdo? Bill byl můj dobrý kamarád.“</p>
<p>„No jasně.“</p>
<p>„Mám právo tady být. Měli jsme spolu smysluplný vztah.“</p>
<p>„Jo, třesky plesky,“ opáčil Harod. „Teď vodsaď táhni, než poletíš.“</p>
<p>„Jo, a kdo mě vyhodí?“</p>
<p>„Já,“ odpověděl Harod.</p>
<p>„Vy a kdo ještě?“ Kluk se vypjal do plné výšky a zaškubal svaly.</p>
<p>Harod si nebyl jistý, jestli vidí bicepsy nebo tricepsy; připadalo mu, že všechny svaly se na něm proplétají jako pískomilové, kteří si to rozdávají pod napjatou celtou.</p>
<p>„Já a poldové,“ opravil se Harod a přešel k telefonu u rohové pohovky.</p>
<p>„Neříkejte.“ Kluk vytrhl Harodovi z levé ruky sluchátko a potom vyškubl kabel z přístroje. S tím se však nespokojil; hekl a vyrval ze zdi i pětimetrovou šňůru.</p>
<p>Harod pokrčil rameny a odložil láhev se šampaňským. „Klid, Brucíčku. Telefonů je tady víc. Willi měl strašnou spoustu telefonů.“</p>
<p>Hoch udělal tři rychlé kroky a postavil se Harodovi do cesty. „Ne tak rychle, zmrde.“</p>
<p>„Zmrde? Panečku, tohle slovo jsem naposledy slyšel na evanstonské střední škole. Znáš ještě nějaká jiná, Brucíčku?“</p>
<p>„Neříkej mi Brucíčku, hajzle.“</p>
<p>„Tohle si zapamatuju,“ řekl Harod a začal hocha obcházet. Bruce mu ale položil na hruď tři prsty a strčil do něj. Harod narazil do opěradla pohovky. Kluk odskočil, přikrčil se a nachystal ruce v podivném úhlu. „Karate?“ zeptal se Harod. „Hele, na férovku si to zrovna rozdávat nemusíme.“ V hlase mu zaznívalo sotva postřehnutelné chvění.</p>
<p>„Hajzle,“ řekl kluk. „Zasranej zmrde.“</p>
<p>„Ale, nějak se nám opakuješ. Že bys stárl?“ zeptal se Harod a otočil se, aby vyrazil na útěk. Kluk vyskočil. Harod dokončil otočku a najednou se mu v ruce znovu objevila ta velká láhev šampaňského. Opsala široký oblouk, na jehož konci byl Bruceův levý spánek. Láhev se nerozbila. Ozvalo se duté zadunění, které nejvíc ze všeho připomínalo úder mrtvou kočkou do velkého zvonu, kluk padl na pravé koleno a hlava mu spadla. Harod udělal krok, napřáhl nohu a pak prudce nakopl imaginární míč, který se nacházel přímo pod špičkou Bruceovy těžké čelisti.</p>
<p>„Au!“ zařval Tony a popadl se za adidasku. Poskočil na levé noze, zatímco Bruce odletěl dozadu, odrazil se od těžkých polštářů pohovky a přistál před Harodem na obou kolenou jako kající se hříšník. Harod mu do pohledné tváře mrštil těžkou mexickou lampu, kterou zvedl z konferenčního stolku. Na rozdíl od láhve se lampa poměrně uspokojivě roztříštila. Stejný osud potkal i hochův nos a další méně vystouplé rysy. Svalil se do hustého koberce jako potápěč vrhající se z voru do hlubin.</p>
<p>Harod ho překročil a přešel ke kuchyňskému telefonu. „Chucku? Tady Tony Harod. Postav k bráně Leonarda a přijeď s autem k domu, ano? Willi tady nechal nějaké odpadky, které je potřeba odvézt na smetiště.“</p>
<p>Později, když už byl Williho milenec odvezen na pohotovost, Harod spořádal druhou porci šampaňského a bagety s paštikou a vydal se zpátky do Williho videoknihovny. Na policích bylo více než tři sta nahrávek. Nacházely se mezi nimi kopie Williho dřívějších úspěchů – takové mistrovské kusy jako<emphasis> Tři na houpačce, Netvor na plážovém večírku</emphasis> a<emphasis> Vzpomínky na Paříž.</emphasis> Vedle nich stálo na policích osm filmů, které produkovali Harod s Willim, jako třeba<emphasis> Masakr na školním plese, Děti umřely</emphasis> a dvě pokračování<emphasis> Valpuržiny noci.</emphasis> A kromě nich se na policích daly najít oblíbené záběry z nedávných kamerových zkoušek, vystřižené scény, pilotní díl a tři epizody Williho neúspěšné snahy proniknout do světa televizních sitcomů – „Jeho a její“, úplná kolekce pornografických filmů Jerryho Damiana, několik posledních novinek a různorodá směsice dalších kazet. Bruce několik nahrávek vytáhl a Harod si klekl, aby se na ně podíval. První nesla označení<emphasis> A&B.</emphasis> Harod zapnul projektor a vložil kazetu do přehrávače. Načítaly se počítačově vytvořené názvy. „Alexander a Byron 4/23“.</p>
<p>Úvodní záběry ukázaly Williho velký bazén. Kamera přejížděla doprava, kolem vodopádu, k otevřeným dveřím Williho ložnice. Do světla vběhl hubený mladík v červených vykrojených plavkách. Zamával na kameru v té nejlepší tradici domácích videonahrávek a zůstal rozpačitě stát na okraji bazénu, přičemž vypadal, jak Harodovi blesklo hlavou, jako chudokrevná, bezprsá napodobenina Botticelliho Zrození Venuše. Potom ze stínů vystoupil jeho svalnatý přítel. Ten měl na sobě ještě vykrojenější červené plavky a okamžitě začal zaujímat řadu kulturistických póz. Hubený mladík – Alexander? – jeho umění napodoboval. Harod věděl, že Willi měl na svém domácím videozařízení výbornou mikrofonovou aparaturu, ale tento konkrétní exkurz do<emphasis> cinema verité</emphasis> byl němý jako jeden z prvních Chaplinových krátkometrážních filmů.</p>
<p>Svalnatec zakončil přehlídku krkolomným finále. Alexander tou dobou už klečel jako Adonisův zbožňovatel. Jakmile Adonis ustrnul v poslední póze, uctívač natáhl ruce a stáhl svému bohu plavky. Hoch byl dokonale opálený. Harod vypnul video.</p>
<p>„Byron?“ zamumlal. „Panebože.“ Vrátil se ke stěně s policemi. Zabralo mu to sice čtvrt hodiny, ale nakonec našel, co hledal. Pod označením „V případě mé smrti“ byla kazeta založena mezi<emphasis> Chladnokrevně</emphasis> a<emphasis> V žáru noci.</emphasis> Harod se posadil na taburet a otáčel kazetu v prstech. Cítil v sobě jakousi prázdnotu a také nutkání vyrazit ze dveří a odjet. Vložil kazetu do přehrávače, zmáčkl „Play“ a předklonil se.</p>
<p>„Ahoj, Tony,“ řekl Willi, „zdravím ze záhrobí.“ Na obrazu byl větší než ve skutečnosti. Seděl na proplétaném křesílku u bazénu. Ve větru se za ním třepotaly palmové listy, ale v záběru nebyl vidět nikdo jiný, ani žádný sloužící. Bílé vlasy měl sčesané dopředu, ale Harod si všiml, jak má na lysých místech spálenou kůži. Willi měl na sobě volnou květovanou havajskou košili a plandavé zelené šortky. Kolena měl bílá. Harodovi bušilo srdce do žeber. „Jestli jsi tuhle kazetu našel,“ pokračoval Williho obraz, „musím předpokládat, že nás od sebe odtrhla nějaká nešťastná událost. Věřím, že ty, Tony, tuhle… hmmm… kazetu s poslední vůlí najdeš jako první a že ji zhlédneš o samotě.“</p>
<p>Harod zaťal pěst. Nedokázal přesně určit, kdy byla nahrávka pořízena, ale příliš staře nevypadala.</p>
<p>„Věřím, že jsi vyřídil všechny naše případné nedokončené záležitosti,“ pokračoval Willi. „Vím, že produkční společnost bude v dobrých rukou. Uvolni se, kamaráde, jestli sis už nechal přečíst závěť, nemusíš si dělat starosti. Na téhle kazetě nenajdeš žádné překvapivé dodatky. Dům je tvůj. Tohle je jen přátelské setkání dvou starých kamarádů,<emphasis> ja?“</emphasis></p>
<p>„Běž do prdele,“ sykl Harod. Na rukou mu naskakovala husí kůže.</p>
<p>„… dům si užívej,“ říkal Willi. „Vím, že jsi mu nikdy nepřišel na chuť, ale v případě potřeby by se měl snadno přeměnit v investiční kapitál. Možná bys ho mohl využít pro náš projekt <emphasis>Bílý otrokář</emphasis>, co myslíš?“</p>
<p>Nahrávka byla <emphasis>velmi</emphasis> čerstvá. Harod se i navzdory teplému dni zachvěl.</p>
<p>„Tony, nemám ti moc co říct. Souhlasil bys, že jsem s tebou jednal jako se synem,<emphasis> nicht wahr?</emphasis> No, pokud ne jako se synem, pak možná jako s oblíbeným synovcem. A to i přesto, že jsi ke mně nebyl vždycky tak upřímný, jak jsi být mohl. Máš přátele, o nichž jsi mi nepověděl… není to tak? Ale co se dá dělat, žádné přátelství není bez poskvrnky, Tony. Možná jsem ti ani já neřekl všechno o svých vlastních přátelích. Každý si musí žít svůj život, že?“</p>
<p>Harod se narovnal, seděl nehybně, sotva dýchal.</p>
<p>„Teď už na tom nezáleží,“ Willi odvrátil oči od kamery, aby se zadíval na světelné třpytky tančící na vodě. „Jestli se díváš na tuhle kazetu, musím být po smrti. Nikdo nežije věčně, Tony. Až se dožiješ mého věku, pochopíš to…“ Willi stočil pohled zpátky do objektivu.<emphasis> „Pokud</emphasis> se dožiješ mého věku.“ Usmál se. Zubní protéza byla dokonalá. „Chci říct ještě tři věci, Tony. Za prvé, mrzí mě, že ses nikdy nenaučil hrát šachy. Víš, jak moc to pro mě znamenalo. Je to víc než pouhá hra, kamaráde.<emphasis> Ja,</emphasis> je to víc než pouhá hra. Kdysi jsi říkal, že na takové hry nemáš čas, když musíš žít život. Na učení je ale čas pořád, Tony. I mrtvý ti může pomoct v učení.<emphasis> Zweitens,</emphasis> za druhé, musím ti říct, že jsem vždycky nesnášel jméno Willi. Jestli se někdy setkáme na onom světě, Tony, chtěl bych tě požádat, abys mi říkal jinak. Přijatelné by bylo Herr von Borchert.</p>
<p>Nebo Der Meister. Věříš v posmrtný život, Tony? Já ano. Jsem si jistý, že něco takového existuje. Jak si takové místo představuješ, hm? Ráj jsem si vždycky představoval jako nádherný ostrov, kde se člověku splní všechny potřeby, kde může konverzovat se spoustou zajímavých lidí a kde lze do sytosti Lovit. Příjemný obrázek, co?“</p>
<p>Harod zamrkal. Častokrát četl o tom, jak někomu „vyrazil studený pot“, ale nikdy nic takového nezažil. Až do tohoto okamžiku.</p>
<p>„Nakonec se tě musím, Tony, na něco zeptat. Co je zač jméno Harod, hm? Tvrdíš, že pocházíš z křesťanské rodiny ze Středozápadu a není pochyb, že Kristova jména se dovoláváš dost často, ale není možné, že by jméno Harod mělo jiný původ? Já totiž přemýšlím, jestli můj drahý synovec není třeba Žid. Ale co, na tom už stejně nezáleží. Můžeme si o tom promluvit, kdybychom se setkali v ráji. Do té doby tě už jenom upozorním, že na téhle kazetě najdeš ještě něco, Tony. Přidal jsem několik výňatků ze zpráv. Třeba ti přijdou poučné, ačkoliv ty na takové věci obvykle nemáš čas. Na shledanou, Tony. Nebo spíš<emphasis> Auf Wiedersehen.“ </emphasis>Willi zamával na kameru. Několik vteřin se odvíjela prázdná kazeta a potom se objevil střih na pět měsíců starou televizní reportáž o zatčení Hollywoodského škrtiče. Poté následovalo několik dalších zpráv s výběrem nahodilých vražd za jeden rok. Za dvacet pět minut nahrávka skončila a Harod přehrávač vypnul. Potom zůstal ještě dlouho sedět s hlavou v dlaních. Nakonec vstal, vytáhl kazetu, vsunul si ji do kapsy teplákové bundy a odešel.</p>
<p>Domů jel agresivně, delší trasou, prudce přeřazoval a na hollywoodskou dálnici se vřítil rychlostí sto třicet kilometrů za hodinu. Nikdo ho nezastavil. Když zabočil na příjezdovou cestu a zastavil pod zlověstným pohledem satyra, teplákovou soupravu měl promáčenou potem.</p>
<p>Přešel k baru vedle vířivky a nalil si vysokou sklenku vodky. Vypil ji na čtyři hlty a potom vytáhl z kapsy kazetu. Vyškubl z ní pásek, odmotával ho na podlahu, nakonec ho vytrhl i z plastových kotoučků. Trvalo mu několik minut, než celou pásku spálil ve starém grilu na terase za bazénem. V popelu zůstaly roztavené zbytky. Prázdnou kazetou poté opakovaně třískal do kamenného komínu grilu, až z ní zbyly jen kousíčky plastu. Ty hodil do kontejneru vedle chatky a vrátil se do domu, aby si dal dalšího panáka vodky, kterého si tentokrát namíchal s limetkovou šťávou.</p>
<p>Svlékl se a ulehl do vířivky. Když Maria Chenová přišla s poštou a diktafonem, už skoro spal.</p>
<p>„Nechte to tu ležet,“ přikázal a opět zaklimbal. O čtvrt hodiny později otevřel oči a začal se probírat hromádkou obálek, která toho dne došla, přičemž občas nadiktoval do malého sony poznámku nebo krátkou odpověď. V poště přišly čtyři nové scénáře. Tom McGuire poslal hromadu listin vztahujících se ke koupi Williho domu, organizaci aukce a úhradě daní. Dorazily i tři pozvánky na večírky a Harod si udělal poznámku, že jeden z nich by stál za zvážení. Přehnaně sebevědomý mladý spisovatel Michael May-Dreinan mu poslal ručně psaný vzkaz se stížností, že režisér Schubert Williams už přepisuje jeho scénář a to<emphasis> s tou zatracenou prací ještě ani nejsem hotový. Budete, pane Harode, tak laskavý a zakročíte? Jinak od toho projektu dávám ruce pryč.</emphasis> Harod vzkaz zahodil a žádnou odpověď nenadiktoval.</p>
<p>Poslední dopis přišel v malé růžové obálce s razítkem losangeleské čtvrti Pacific Palisades. Roztrhl ji. Papír ladil s obálkou a linula se z něj slabá vůně. Rukopis byl sevřený a hodně sešikmený, nad „i“ byly dětinské kroužky.</p>
<p><emphasis>Milý pane Harode,</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>nevím, co mě to minulou sobotu popadlo. Nedokážu to pochopit. Ale nemám Vám to za zlé a odpouštím Vám, i když sobě odpustit nemůžu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dnes moje agentka Loren Saylesová obdržela štos formulářů smluv týkajících se Vašeho filmového návrhu. Loren i matce jsem ře</emphasis><emphasis>kla, že došlo k omylu. Řekla jsem jim, že jsem o tom filmu s panem Bordenem mluvila těsně před jeho smrtí, ale že jsme se nedohodli na ničem závazném.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pane Harode, v této fázi mé kariéry nemůžu s takovým projektem spojovat své jméno. Jsem si jistá, že mou </emphasis><emphasis>situaci chápete. Neznamená to však, že bychom spolu nemohli pracovat na nějakém jiném filmovém podniku v budoucnu. Věřím, že tomuto rozhodnutí rozumíte a odstraníte veškeré překážky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>či jakékoli žinantní podrobnost</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>které by takovou budoucí spolupráci m</emphasis><emphasis>ohly poškodit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vím, že se na Vás, pane Harode, můžu spolehnout a že v této situaci uděláte, co je správné. Minulou sobotu jste se zmínil, že jste si vědom, že jsem členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Musíte také chápat, že má víra je velmi</emphasis><emphasis> silná a že má oddanost Pánovi a jeho Zákonům musí mít přednost před vším ostatním.</emphasis></p>
<p><emphasis>Modlím se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a v hloubi srdce vím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis>, že Bůh Vám v této situaci pomůže nahlédnout ten nejlepší možný postup.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>S upřímným pozdravem</emphasis></p>
<p><emphasis>Shayla Berringtonová</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Harod vrátil provoněný papír zpátky do obálky. Shayla Berringtonová. Už na ni skoro zapomněl. Zvedl maličký diktafon a promluvil do mikrofonu zabudovaného na jeho konci. „Marie, dopis Tomu McGuireovi. Milý Tome. Všechny ty právnické záležitosti vyřídím, jen co budu moct. S aukcí pokračuj podle plánu. Nový odstavec. Jsem moc rád, že se ti líbily ty mládeži nepřístupné vystřižené scény, které jsem ti poslal na Calovu narozeninovou oslavu. Myslel jsem, že z toho budete na větvi. Posílám ti další kazetu, která by se ti mohla líbit. Na nic se mě neptej, jen si to užij. Klidně si udělej tolik kopií, kolik budeš potřebovat. Možná by se tomu mohl zasmát i Marv Sandborne a kluci ve Four Star. Nový odstavec. Věci související s tím převodem ti pošlu co nejdřív. Mí účetní s tebou budou v kontaktu. Nový odstavec. Pozdravuj ode mě Sarah a děti. Závěr. Srdečně zdravím! A, Marie, přineste mi to dnes k podpisu, ano? K tomu dopisu přiložte kazetu číslo 165. A Marie – pošlete to kurýrem.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Mladá žena se ani nehnula, paže měla natažené, oběma rukama svírala pažbu pistole, kterou mířila na hruď Saula Laskiho. Saul věděl, že kdyby ze skříně vykročil, mohla by vystřelit, ale žádná síla na zemi ho už nemohla udržet v tom temném prostoru, kde mu do nosu vnikal puch Jámy. Vypotácel se do šedého světla ložnice.</p>
<p>Žena ustoupila, aniž sklopila zbraň. Nevystřelila. Saul se zhluboka nadechoval a všiml si, že je mladá, černoška a na bílém plášti a krátkém afro účesu jí ulpívají kapky vody. Mohla být i hezká, ale soustředit se na cokoliv jiného než na zbraň, kterou na něho pořád mířila, mu dělalo velkou potíž. Byla to malá automatická pistole – domníval se, že dvaatřicítka –, ale ani tak malá ráže nezabránila tomu, aby na hlaveň upíral veškerou pozornost.</p>
<p>„Dejte ruce vzhůru,“ vyzvala ho. Mluvila hebkým, smyslným hlasem s kultivovaným jižanským přízvukem. Saul zvedl ruce a za krkem si propletl prsty.</p>
<p>„Kdo jste?“ zeptala se ho. Dál oběma rukama svírala pistoli, ale zdálo se, že si použitím zbraně příliš jistá není. Pořád se držela příliš blízko, jen něco přes metr. Saul věděl, že by měl poměrně velkou šanci vychýlit hlaveň dřív, než by stačila zmáčknout spoušť. Ale nijak se o to nepokusil. „Kdo jste?“ zopakovala.</p>
<p>„Jmenuju se Saul Laski.“</p>
<p>„Co tady děláte?“</p>
<p>„To bych se mohl zeptat i já vás.“</p>
<p>„Odpovězte na otázku.“ Pozvedla pistoli, jako by ho tím chtěla přimět k odpovědi. Saul už věděl, že má co do činění s amatérskou pistolnicí, člověkem, který se nechal televizí přesvědčit, že zbraně jsou kouzelné hůlky, jimiž lze jiné lidi přinutit, aby vám byli po vůli. Podíval se na ni. Byla mladší, než si původně myslel, mohlo jí být jen něco přes dvacet. Měla přitažlivou oválnou tvář, jemné rysy, plná ústa a velké oči, které v chabém světle vypadaly, že jsou úplně černé. Odstín její pleti dokonale odpovídal barvě kávy se smetanou.</p>
<p>„Rozhlížím se tu,“ odpověděl. Mluvil pevným hlasem, ale se zájmem zjišťoval, že jeho tělo reaguje víceméně stejně, jak tomu bývalo ve všech případech, když na něho někdo mířil zbraní: varlata se mu chtěla zatáhnout do podbřišku a cítil neodolatelné nutkání se za někým – kýmkoliv – schovat, třeba i za sebou samým.</p>
<p>„Tenhle dům uzavřela policie,“ řekla žena. To, jak slovo policie pronesla, se vůbec nepodobalo způsobu, jakým ho vyslovovalo tolik amerických černochů v New Yorku.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil. „To já vím.“</p>
<p>„Co tady teda<emphasis> děláte?“</emphasis></p>
<p>Saul zaváhal. Zadíval se jí do očí. Zračila se v nich úzkost, napětí a nesmírná intenzita. Tyto lidské emoce ho uklidnily a přesvědčily ho, aby jí řekl pravdu.</p>
<p>„Jsem lékař,“ prohlásil. „Psychiatr. Zajímají mě vraždy, k nimž tu došlo minulý týden.“</p>
<p>„Psychiatr?“ Ženě se ve tváři zračily pochybnosti. Pistole se ani nepohnula. V domě už byla dost velká tma; jediné světlo se linulo z plynové lampy na dvoře. „Proč jste se sem vloupal?“ zeptala se.</p>
<p>Saul pokrčil rameny. Začínaly ho bolet paže. „Mohl bych dát ty ruce dolů?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Přikývl. „Bál jsem se, že by mi místní úřady nedovolily, abych si dům prohlédl. Doufal jsem, že bych tu mohl najít něco, co by mi pomohlo přijít těm věcem na kloub. Myslím, že tu nic takového není.“</p>
<p>„Měla bych zavolat policii,“ nadhodila.</p>
<p>„To každopádně,“ souhlasil Saul. „Dole jsem si telefonu nevšiml, ale někde tu být musí. Zavolejme policii. Zavolejte šerifu Gentrymu. Mě obviní z násilného vniknutí. A myslím, že vy budete obviněna z násilného vniknutí, vyhrožování vraždou a držení nelegální zbraně. Předpokládám správně, že ta pistole<emphasis> není</emphasis> registrovaná, že?“</p>
<p>Žena při zmínce o Gentryho jménu nadzvedla hlavu. Saulovu otázku ignorovala. „Co víte o těch vraždách z minulé soboty?“ Při slově „vraždách“ jí málem přeskočil hlas.</p>
<p>Saul se prohnul v zádech, aby si ulevil od bolesti v krku a rukou. „Vím jenom to, co jsem četl,“ řekl. „Ačkoliv s jednou z těch žen – Ninou Draytonovou – jsem se setkal. Myslím, že s tím souvisí víc věcí, než si policie – šerif Gentry nebo Haines, ten agent FBI – dokáže představit.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>„Chci tím říct, že v tomhle městě minulou sobotu umřelo devět lidí a nikdo to nedokáže vysvětlit,“ odpověděl. „A já si přesto myslím, že existuje nějaký společný jmenovatel, který policii uniká. Bolí mě ruce, slečno. Teď je spustím, ale nebudu dělat žádné jiné pohyby.“ Než stačila odpovědět, ruce spustil. Žena o půl kroku ustoupila. Starý dům se kolem nich sesedal. Někde na ulici se na vteřinu rozeřvalo autorádio a ihned utichlo.</p>
<p>„Myslím, že lžete,“ řekla mladá žena. „Možná jste obyčejný zloděj. Nebo nějaký úchyl, co tu pátrá po suvenýrech. Nebo jste byl do těch vražd sám nějak zapletený.“</p>
<p>Saul mlčel. Upíral na ni ve tmě oči. Maličká automatická pistole nebyla v jejích rukou skoro vidět. Cítil její nerozhodnost. Za chvilku promluvil. „Preston,“ řekl. „Joseph Preston, ten fotograf. Jste jeho manželka? Ne, jeho manželka ne. Šerif Gentry říkal, že pan Preston v téhle oblasti bydlí už… myslím šestadvacet let. Tak možná dcera. Ano, jeho dcera.“</p>
<p>Žena ustoupila o další krůček.</p>
<p>„Vašeho otce zabili na ulici,“ pokračoval Saul. „Brutálně. Nesmyslně. Policie vám nedokáže říct nic jednoznačného. A to, co vám přece jenom řekne, vás neuspokojuje. Takže čekáte. Díváte se. Možná jste tenhle dům sledovala už několik dní. Potom sem přijde tenhle newyorský Žid v plátěném klobouku a přeleze plot. Uvažujete:<emphasis> tohle mi něco napoví.</emphasis> Mám pravdu?“ Dívka zůstávala zticha, ale pistoli sklonila. Viděl, jak se jí zlehka pohybují ramena, a napadlo ho, jestli nepláče.</p>
<p>„Víte,“ řekl a jemně se dotkl její ruky, „možná vám přece jenom můžu pomoci. Možná společně tohle bláznovství trochu rozkryjeme. Pojďte, půjdeme odsud. Páchne to tu smrtí.“</p>
<p>+++</p>
<p>Déšť ustal. Zahrada voněla mokrým listím a hlínou. Dívka zavedla Saula na druhý konec přístřešku pro kočáry, kde byl mezi železným šrotem a novým pletivem vyřezán otvor. Napřed se jím protáhla ona, potom on. Všiml si, že si pistoli vrátila do kapsy bílého pláště. Šli uličkou, boty jim jemně chřupaly na škváře. Noc byla chladivá.</p>
<p>„Jak jste to poznal?“ zeptala se.</p>
<p>„Nepoznal jsem to. Hádal jsem.“</p>
<p>Dospěli k ulici a chvíli mlčky stáli. „Auto mám z druhé strany,“ řekla nakonec mladá černoška.</p>
<p>„Vážně? Jak jste mě pak ale uviděla?“</p>
<p>„Všimla jsem si vás, když jste projížděl kolem, upřeně jste se díval a před domem jste málem zastavil. Když jste objel blok, přišla jsem se podívat, co tady děláte.“</p>
<p>„Hmm… Byl by ze mě mizerný slídil.“</p>
<p>„Opravdu jste psychiatr?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Odsud ale ne.“</p>
<p>„Ne. Z New Yorku. Někdy pracuju na klinice na Columbia University.“</p>
<p>„Jste americký občan?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ten váš přízvuk… je… německý?“</p>
<p>„Ne, německý ne,“ odpověděl Saul. „Narodil jsem se v Polsku. Jak se jmenujete?“</p>
<p>„Natalie,“ řekl. „Natalie Prestonová. Můj otec byl… ale vždyť už to všechno víte.“</p>
<p>„Ne.“ Saul zavrtěl hlavou. „Vím toho velice málo. V téhle chvíli vím s jistotou jen jedno.“</p>
<p>„A to co?“ Z očí mladé ženy čišela velká naléhavost.</p>
<p>„Že mám strašný hlad,“ řekl Saul. „Od snídaně jsem až na příšernou kávu u šerifa nic neměl. Kdybyste se mnou někde povečeřela, mohli bychom v naší debatě pokračovat.“</p>
<p>„Ano, ale pod dvěma podmínkami,“ vymínila si Natalie Prestonová.</p>
<p>„A ty jsou jaké?“</p>
<p>„Za prvé, že mi řeknete všechno, co víte a co by mohlo objasnit smrt mého otce.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„A za druhé, že při jídle odložíte ten promáčený klobouk.“</p>
<p>„Platí,“ přikývl Saul Laski.</p>
<p>+++</p>
<p>Restaurace se jmenovala U Henryho a nacházela se jen několik bloků daleko, poblíž staré tržnice. Zvenku příliš slibně nevypadala. Nabílené průčelí nenarušovala žádná okna a zdobil ho jediný osvětlený štít nad úzkými dveřmi. Interiér byl starý a potemnělý a Saulovi připomněl hostinec poblíž Lodže, kde jeho rodina občas jídávala, když byl ještě malý chlapec. Mezi stoly se nenápadně pohybovali vysocí černoši v čistých bílých sakách. Ovzduší bylo prosycené dráždivou vůní vína, piva a mořských plodů.</p>
<p>„Vynikající,“ vydechl Saul. „Pokud to jídlo chutná stejně dobře, jak voní, bude to úžasný zážitek.“ A taky byl. Natalie si objednala krevetový salát. Saul si dal mečouna na špízu s vařenou zeleninou a malými bílými bramborami. Oba pili studené bílé víno a mluvili o všem kromě toho, o čem se sem přišli pobavit. Natalie se dozvěděla, že Saul žije sám, ačkoliv ho souží hospodyně, napůl klepna a napůl psychoterapeutka. Natalii ujistil, že dokud mu bude Tema vysvětlovat jeho neurózy a pídit se po vhodných lécích, nikdy nebude muset využívat profesionální pomoci svých kolegů.</p>
<p>„Vy tedy nemáte žádnou rodinu?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Ve Státech jen synovce,“ odpověděl Saul a kývl na číšníka, když jim odnášel talíře. „Mám ještě bratrance v Izraeli a v Izraeli mám i spoustu vzdálených příbuzných.“</p>
<p>On naopak zjistil, že Nataliina matka umřela před několika roky a že Natalie v současné době chodí na vysokou školu. „Říkáte, že studujete na škole na Severu?“ zeptal se.</p>
<p>„No, na Severu tak úplně ne. V St. Louis. Washington University.“</p>
<p>„Proč jste si vybrala tak vzdálenou školu? V Charlestonu je přece taky něco. Měl jsem kamaráda, který krátce učil na University of South Carolina v… v Columbii?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A Wofford College. Ta je taky v Jižní Karolíně, ne?“</p>
<p>„Jistě,“ souhlasila Natalie. „A Bob Jones University je kus odsud v Greenvillu, jenže táta chtěl, abych se dostala co nejdál od toho, co nazýval Buransko-jižanským pásmem. Washington University v St. Louis má vynikající pedagogickou fakultu… pro studentku výtvarného umění je to jedno z nejlepších míst, kde se může upíchnout. Nebo alespoň sehnat stipendium.“</p>
<p>„Vy děláte do umění?“</p>
<p>„Fotografuji,“ odpověděla Natalie. „A taky trochu filmuji. Dělám skicy i olejomalby. Jako druhý obor jsem měla angličtinu. Na střední jsem chodila v Oberlinu v Ohiu. Slyšel jste o ní někdy?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jedna kamarádka – dobrá akvarelistka jménem Diana Goldová – mě loni přesvědčila, že učení může být zábava. Ale proč vám tohle všechno vlastně vykládám?“</p>
<p>Saul se usmál. Číšník přišel s účtenkou a Saul trval na tom, že zaplatí. Nechal i štědré spropitné.</p>
<p>„Vy mi neřeknete nic, co?“ zeptala se Natalie. V hlase jí zazníval bolestný podtón.</p>
<p>„Právě naopak,“ opáčil Saul. „Nejspíš vám řeknu víc, než jsem vůbec kdy někomu řekl. Otázka zní… proč?“</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>„Myslím tím… proč si důvěřujeme? Vy spatříte, jak se do domu vkrádá nějaký cizí muž, a o dvě hodiny později s ním klábosíte nad skvělou večeří. Já potkám mladou ženu, která na mě okamžitě namíří pistoli, a za pár hodin jsem ochotný se jí svěřit s věcmi, které zůstaly spoustu let nevyřčeny. A ptám se – pročpak, slečno Prestonová?“</p>
<p>„Klidně mi říkejte Natalie. A mluvit můžu jenom za sebe.“</p>
<p>„Tak schválně.“</p>
<p>„Máte upřímný obličej, pane doktore. Možná upřímný není to nejlepší slovo.<emphasis> Starostlivý</emphasis> obličej. V životě jste zakusil smutek…“ Natalie se zarazila.</p>
<p>„Všichni zakoušíme smutek,“ pronesl Saul potichu.</p>
<p>Černoška přikývla. „Ale někteří lidé se z toho nepoučí. Myslím si ale, že vy ano. Máte to… máte to vepsané v očích. Nevím, jak jinak to říct.“</p>
<p>„Na tom tedy zakládáme své soudy a svou budoucnost?“ zeptal se Saul. „Na očích?“</p>
<p>Natalie k němu vzhlédla. „Proč ne? Znáte nějaký lepší způsob?“ Nebyla to výzva, ale vážně míněná otázka.</p>
<p>Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Žádný lepší způsob nejspíš neexistuje. A nikdy neexistoval.“</p>
<p>+++</p>
<p>Vyjeli na jihozápad z historického centra Charlestonu, Saul ve své vypůjčené toyotě za Nataliiným zeleným Chevroletem Nova. Na dálnici číslo 17 přejeli řeku Ashley a o několik minut později zastavili ve čtvrti St. Andrews. Domy byly z bíle natřeného dřeva, oblast byla úhledná, ale nijak zámožná. Saul zastavil na příjezdové cestě za Nataliiným vozem.</p>
<p>Dům byl uvnitř čistý a pohodlný, skutečný domov. Většinu malého obýváku zabíral ušák a těžká pohovka. V krbu stačilo zapálit dříví; bílá krbová římsa byla zaskládaná květináči s molicemi a spoustou rodinných fotografií v kovových rámečcích. Další zarámované fotografie visely na stěnách, ale ty už byly ryzími uměleckými díly, nikoli jen momentkami. Saul přecházel od jednoho obrázku ke druhému, zatímco Natalie rozsvěcovala a pověsila si kabát.</p>
<p>„Ansel Adams,“ určil Saul s pohledem upřeným na pozoruhodnou černobílou fotografii pouštní vísky a hřbitova, které žhnuly ve večerním světle pod bledým měsícem. „Už jsem o něm slyšel.“ Na dalším snímku se na město na kopci nasouvala těžká mlžná masa.</p>
<p>„Minor White,“ poznamenala Natalie. „Otec se s ním poznal počátkem padesátých let.“</p>
<p>Na stěně byly i fotografie od Imogen Cunninghamové, Sebastiana Milita, George Ticea, Andrého Kertésze a Roberta Franka. Před Frankovým snímkem se Saul zastavil. Muž v tmavém obleku a s holí v ruce stál před vchodem do jakéhosi starobylého domu nebo hotelu. Tvář mu zakrývala řada schodů do druhého patra. Saul měl chuť udělat dva kroky doleva a zjistit, kdo oním mužem je. Něco na té fotografii v něm probouzelo nesmírný smutek. „Mrzí mě, že ta jména neznám,“ řekl. „Jsou to slavní fotografové?“</p>
<p>„Někteří ano,“ odpověděla Natalie. „Ty tisky by teď stály stokrát víc, než kolik za ně otec tehdy zaplatil, ale za žádnou cenu by je neprodal.“ Dívka se odmlčela.</p>
<p>Saul si vybral snímek černošské rodiny na pikniku. Manželka měla hřejivý úsměv, a rovné černé vlasy natočené ve stylu raných šedesátých let. „Vaše matka?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila Natalie. „Umřela při jedné šílené nehodě v červnu roku 1968. Dva dny po tom, co byl zabit Robert Kennedy. Bylo mi devět.“</p>
<p>Holčička na fotografii stála na piknikovém stole, usmívala se a mžourala na svého otce. Jiný portrét Nataliina otce byl kousek vedle, portrét muže v letech, vážného a docela pohledného. Úzký knírek a zářivé oči Saulovi připomněly Martina Luthera Kinga bez dvojité brady. „Tohle je moc hezký portrét,“ řekl.</p>
<p>„Děkuji. Udělala jsem ho loni v létě.“</p>
<p>Saul se rozhlédl. „Od vašeho otce tu žádné zarámované fotografie nemáte?“</p>
<p>„Tudy,“ zavedla ho Natalie do jídelny. „Táta je nechtěl mít ve stejné místnosti jako ty ostatní.“ Nad pianinem na dlouhé stěně naproti jídelnímu stolu byly zavěšeny čtyři černobílé fotografie. Dvě byly studiemi světla a stínu na zdech starých cihlových domů. Na další byl neuvěřitelně prosvětlený širokoúhlý záběr donekonečna se táhnoucí pláže a moře. Poslední zobrazoval lesní stezku a byl studií ploch, stínů a kompozice.</p>
<p>„Jsou úžasné,“ prohlásil Saul, „ale nejsou na nich žádní lidé.“</p>
<p>Natalie se potichu zasmála. „To je pravda. Portrétní fotografii se táta věnoval v práci a říkal, že to by tak hrálo, aby ji měl i jako koníčka. A taky byl nesmělý člověk. Nikdy nedělal rád momentky… a vždycky tvrdil, že když je budu dělat já, bude proti tomu písemně protestovat. Byla mu proti srsti představa vpádu do cizího soukromí. A táta byl prostě… no prostě…<emphasis> nesmělý.</emphasis> Když jsme si objednávali pizzu, vždycky chtěl, abych volala já.“ Natalii se zastřel hlas a na chvilku se odvrátila. „Nechtěl byste kávu?“</p>
<p>„Ano,“ kývl Saul. „To byste byla hodná.“ Za kuchyní byla temná komora. Původně to musela být spíž nebo druhá koupelna. „Tady jste s otcem vyvolávali fotky?“ zeptal se. Natalie přikývla a rozsvítila červené světlo. Místnůstka byla úhledně uspořádaná: zvětšovací přístroj, vyvolávací misky, láhve s chemikáliemi, všechno uložené na policích a opatřené nálepkami. Nad umyvadlem bylo na nylonové šňůře kolíčky přichyceno osm nebo deset snímků. Saul se na ně zadíval. Všechny zobrazovaly dům slečny Fullerové, v různém světle, v různých denních dobách, z různých pohledů.</p>
<p>„Ty jsou vaše?“</p>
<p>„Ano. Vím, že je to hloupé, ale je to lepší než jen tak celý den sedět v autě a čekat, až se něco stane.“ Pokrčila rameny. „Každý den chodím na policii nebo k šerifovi a nikam to nevede. Dáte si smetanu nebo cukr?“</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou. Přesunuli se obývacího pokoje a posadili se ke krbu. Natalie do ušáku, Saul na pohovku. Kávu popíjeli z tak tenkých porcelánových šálků, že byly skoro průsvitné. Natalie prohrábla polena a třísky a zažehla dlouhou krbovou zápalku. Oheň se rychle vznítil a dobře hořel. Oba chvíli seděli a jen upírali oči do plamenů.</p>
<p>„Minulou sobotu jsem byla s přáteli nakupovat vánoční dárky v Claytonu,“ spustila nakonec Natalie. „To je předměstí St. Louis. Šli jsme do kina… na<emphasis> Pepka námořníka</emphasis> s Robinem Williamsem. Asi v půl dvanácté v noci jsem se vrátila do svého bytu v univerzitním městečku. Jen co se rozdrnčel telefon, věděla jsem, že se něco stalo. Nevím proč. Známí mi často volají i takhle pozdě. Frederick, to je můj hodně dobrý kamarád, obvykle odchází z počítačového centra až někdy po jedenácté a dost často chce vyrazit třeba někam na pizzu. Ale tentokrát jsem věděla, že je to meziměstský hovor a že to bude nepříjemná zpráva. Volala mi paní Culverová, která bydlí tady vedle. S mámou byly velké kamarádky. Pořád opakovala, že došlo k neštěstí, tohle slovo pořád opakovala, ‘neštěstí’. Trvalo mi pár minut, než jsem pochopila, že táta je mrtvý, že ho někdo zabil.</p>
<p>V neděli jsem si koupila letenku do prvního letadla, které sem letělo. Všechno tady bylo zavřené. Ještě ze St. Louis jsem zavolala do márnice, ale když jsem se sem dostala, dveře márnice byly zamčené a já musela běhat všude možně a shánět někoho, kdo by mě pustil dovnitř, a nikdo na mě nebyl připravený. Paní Culverová mě vyzvedla na letišti, ale nedokázala přestat brečet a zůstala v autě.</p>
<p>Vůbec se tátovi nepodobal. V úterý na pohřbu pak ještě míň, pod všemi těmi kosmetickými přípravky. Nechápala jsem, co se děje. V neděli nikdo na policejním ředitelství netušil, co se stalo. Slíbili mi, že mi večer zavolá nějaký detektiv Holmann, ale nikdo nezavolal, tedy až do pondělního odpoledne. Místo toho přišel v neděli do márnice okresní šerif – říkal jste, že jste se s ním potkal – pan Gentry. Ten mě potom svezl domů a pokusil se mi odpovědět na otázky. Všichni ostatní mi otázky naopak <emphasis>kladli.</emphasis></p>
<p>No a v pondělí přijela teta Leah a všechny sestřenice a bratranci a až do středy jsem byla tak v jednom kole, že jsem neměla vůbec čas přemýšlet. Na hřbitov přišla spousta lidí. Úplně jsem zapomněla, jak byl táta oblíbený. Bylo tam hodně obchodníků a lidí ze Staré čtvrti. Přišel i šerif Gentry.</p>
<p>Leah se chtěla pár týdnů zdržet, ale její syn Floyd se musel vrátit do Montgomery. Řekla jsem jí, že to zvládnu. Třeba se k nim podívám na Vánoce.“ Natalie se odmlčela. Saul se předkláněl, ruce sepjaté. Zhluboka se nadechla a udělala jakési neurčité gesto k oknu na ulici. „Tohle je víkend, kdy jsme s tátou vždycky stavěli stromek. Je to dost pozdě, ale táta vždycky říkal, že je větší zábava, když člověk nemá doma stromek dlouhé týdny. Obvykle jsme ho kupovali na parkovišti před Dairy Queen v Savannah. Víte, zrovna jsem mu v sobotu koupila červenou vlněnou kostkovanou košili od Pendletona. Z jakéhosi důvodu jsem ji přivezla s sebou. Nevím, proč jsem to udělala. Teď ji budu muset odvézt zpátky.“ Domluvila a sklonila tvář. „Omluvte mě na chviličku.“ Rychle zašla do kuchyně.</p>
<p>Saul zůstal několik minut sedět, díval se do ohně, prsty pevně sevřené. Potom se za ní vydal. Opírala se o linku, ruce měla strnulé, v levé křečovitě svírala papírový kapesník. Zůstal stát metr od ní.</p>
<p>„Strašně moc mě to<emphasis> štve,“</emphasis> řekla, aniž se na něho podívala.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Připadá mi to totiž, jako by na něm vůbec<emphasis> nezáleželo.</emphasis> Nebyl důležitý. Víte, co tím myslím?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Když jsem byla malá, dívala jsem se v televizi na kovbojky. A když někoho zabili – ne hlavního hrdinu nebo padoucha, prostě jenom nějakého chlápka – vypadalo to, jako by nikdy neexistoval, rozumíte? A to mi vadilo. Bylo mi teprve šest nebo sedm, ale vadilo mi to. Vždycky jsem nad takovým člověkem přemýšlela, že musel mít taky rodiče a jak dlouhá léta dospíval a jak se toho rána musel obléct a potom, prásk, přestane existovat, protože scenárista chtěl ukázat, jak rychle umí kladná postava zacházet s pistolí nebo něco takového.<emphasis> Sakra,</emphasis> plácám nesmysly…“ Pravou rukou, otevřenou dlaní, udeřila do desky.</p>
<p>Saul udělal krok a dotkl se její levé ruky. „Ale kdepak,“ vrtěl hlavou, „neplácáte.“</p>
<p>„Prostě to ve mně probouzí strašný vztek,“ řekla. „Můj táta byl<emphasis> skutečný.</emphasis> Nikdy nikomu neublížil.<emphasis> Nikdy.</emphasis> Byl to ten nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy znala, někdo ho<emphasis> zabil</emphasis> a nikdo vůbec netuší proč. Oni prostě nic nevědí. Sakra, omlouvám se…“ Saul ji objal a držel ji, než se vyplakala.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie ohřála kávu. Seděla v ušáku. Saul stál u krbu a roztržitě se dotýkal listů molice.</p>
<p>„Byli tři,“ řekl. „Melanie Fullerová, Nina Draytonová a muž jménem Borden z Kalifornie. Byli to zabijáci, všichni tři.“</p>
<p>„Zabijáci? Ale policie tvrdí, že slečna Fullerová je postarší dáma… vlastně dost stará… a že paní Draytonová byla oběť.“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Saul, „a všichni tři byli zabijáci.“</p>
<p>„O Bordenově jménu se nikdo nezmiňoval,“ namítla Natalie.</p>
<p>„Byl tam taky. A byl v tom letadle, které vybuchlo v pátek v noci… vlastně v sobotu ráno. Nebo v tom letadle aspoň být měl.“</p>
<p>„Tomu nerozumím. K tomu došlo několik hodin předtím, než někdo zabil mého otce. Jak mohl tenhle Borden… nebo kdokoliv z těch lidí – mít něco společného s otcovou smrtí?“</p>
<p>„Oni využívali lidi. Jednoduše jiné lidi…<emphasis> ovládali.</emphasis> Každý využíval několik zaměstnanců. Těžko se to vysvětluje.“</p>
<p>„Chcete říct, že byli napojení na mafii nebo něco takového?“</p>
<p>Saul se usmál. „Kdyby to bylo tak jednoduché.“</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou. „Nerozumím tomu.“</p>
<p>„Je to hodně dlouhá historie,“ nadechl se Saul. „Z větší části neskutečná, neuvěřitelná. Lepší by bylo, kdybyste si ji nevyslechla. Budete si myslet, že jsem buď šílenec, nebo se necháte vtáhnout do záležitosti s příšernými důsledky.“</p>
<p>„Vtažena už do ní jsem,“ opáčila Natalie neochvějně.</p>
<p>„Ano,“ zaváhal Saul. „Ale dalšího zaplétání není třeba.“</p>
<p>„Já vtažena<emphasis> zůstanu,</emphasis> přinejmenším dokud nebude odhalen vrah mého otce. Bude tomu tak s vámi a s vašimi informacemi, nebo bez vás, pane doktore. To vám můžu odpřisáhnout.“</p>
<p>Saul se na mladou černošku dlouze zadíval. Potom si povzdechl. „Ano, věřím vám. I když si to možná rozmyslíte, až si můj příběh vyslechnete. Obávám se, že abych vám mohl vůbec vysvětlit, co jsou zač ti tři lidé – ti tři zabijáci, kteří zodpovídají za smrt vašeho otce –, budu vám muset vypovědět i svůj vlastní příběh. Nikdy jsem ho nikomu nevyprávěl. Je to hodně dlouhá historie.“</p>
<p>„Jen do toho,“ pobídla ho Natalie Prestonová. „Času mám habaděj.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Narodil jsem se roku 1925 v Polsku,“ začal Saul, „ve městě Lodž. Moje rodina byla poměrně dobře situovaná. Můj otec byl lékař. Byli jsme Židé, ale ne ortodoxní. Matka, když byla mladší, zvažovala konverzi ke křesťanství. Otec se na prvním místě považoval za lékaře, na druhém za Poláka, na třetím za Evropana a na čtvrtém za Žida. Možná svůj židovský původ nestavěl ani tak vysoko.</p>
<p>Když jsem byl malý, Lodž byla pro Žida skvělé místo k žití. Třetinu z šesti set tisíc obyvatel tvořili Židé. Mnozí významní občané, obchodníci a řemeslníci byli Židé. Několik matčiných přátel se aktivně věnovalo umění. Její strýc hrál dlouhá léta v městském symfonickém orchestru. Když mi bylo deset, spousta věcí se změnila. Ve volbách uspěly místní politické strany, které slibovaly vypuzení Židů z města. Země, jakoby stižena stejnou protižidovskou nákazou, která běsnila u našich sousedů v Německu, se obracela proti nám. Otec připisoval vinu krušným časům, kterými jsme si právě prošli. Nikdy nepřestal poukazovat na skutečnost, že evropští Židé si zvykli na vlny pogromů, po nichž přicházely generace pokroku. ‘Všichni jsme lidé,’ říkával, ‘navzdory dočasným rozporům, které nás rozdělují.’ Jsem si jistý, že když šel otec vstříc smrti, byl o tom pořád přesvědčený.“</p>
<p>Saul se odmlčel. Přecházel po pokoji, a když se nakonec zastavil, položil ruce na opěradlo pohovky. „Víte, Natalie, nejsem zvyklý vyprávět tyhle věci. Nevím, co je důležité a potřebné a co ne. Možná bychom měli vyčkat na jinou příležitost.“</p>
<p>„Ne,“ ohradila se, „teď je vhodná doba. Nikam nepospíchejte. Říkáte, že se tím třeba vysvětlí, proč umřel můj otec.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pokračujte. Povězte mi všechno.“</p>
<p>Saul přikývl, obešel pohovku a usedl do ní. Opřel si lokty o kolena. Měl velké dlaně a při vyprávění gestikuloval. „Když Němci vstoupili do našeho města, bylo mi čtrnáct. Bylo to v září roku 1939. Zpočátku to nebylo tak hrozné. Postarali se o ustanovení Židovské rady, která měla pomáhat řídit tuhle novou výspu Německé říše. Otec mi vysvětloval, že je to důkaz, že s každým se dá jednat civilizovaně. Nevěřil na ďábly. Navzdory matčiným protestům se nabídl, že bude v Radě působit. Ale nakonec k tomu nedošlo. Už bylo jmenováno jednatřicet jiných prominentních Židů. O měsíc později, počátkem listopadu, Němci členy Rady deportovali do tábora a vypálili nám synagogu.</p>
<p>Bavili jsme se tehdy o tom, jestli se celá rodina nepřestěhujeme na statek strýce Mošeho ke Krakovu. V Lodži už byl patrný akutní nedostatek potravin. Na statku jsme obvykle trávili léto a představa, že tam budu i se zbytkem rodiny, se mi moc zamlouvala. Od strýce Mošeho jsme se dozvěděli o jeho dceři Rebece, která si vzala jednoho amerického Žida a měla v plánu jet farmařit do Palestiny. Už několik let ponoukala jiné mladší příbuzné, abychom se k ní přidali. Já bych třeba na takovou farmu jel rád. Mezitím mě už, stejně jako jiné Židy, v Lodži vyloučili ze školy. Strýc Moše kdysi přednášel na Varšavské univerzitě a já věděl, že by mě rád vyučoval soukromě. Nové zákony navíc stanovily, že otec může poskytovat praxi pouze Židům – z nichž většina žila v odlehlých, chudších částech města. Důvodů zůstat doma bylo tedy málo, důvodů odjet naopak celá řada.</p>
<p>Ale nakonec jsme zůstali doma. Plánovali jsme, že strýce Mošeho navštívíme v červnu, jako obvykle, a až tehdy se rozhodneme, zda se vrátíme do města. Jak jsme byli naivní.</p>
<p>V květnu roku 1940 nás gestapo vyhnalo z domovů a vytvořilo ve městě židovské ghetto. V den mých narozenin, 5. dubna, bylo ghetto hermeticky uzavřeno. Židům bylo zakázáno kamkoliv cestovat.</p>
<p>Němci opět ustanovili radu – Judenrat – a tentokrát už do ní byl zvolen i můj otec. Jeden ze Starších, Chaim Rumkowski, k nám chodil do bytu – jediného pokoje, kde nás spalo osm – a celou noc se s otcem bavil o správě ghetta. Ač to bylo k nevíře, navzdory přeplněnosti a hladovění vládl v tom místě pořádek. Vrátil jsem se do školy. Když se otec nesetkával s ostatními radními, pracoval šestnáct hodin denně v jedné z nemocnic, kterou s Rumkowskim vybudovali prakticky z ničeho.</p>
<p>Takhle jsme přežívali celý rok. Já byl na svůj věk malý, ale brzy jsem se naučil, jak v ghettu přežívat, i když to znamenalo krást, křečkovat nebo směňovat s německými vojáky různé věci za jídlo a cigarety. Na podzim roku 1941 začali Němci svážet do našeho ghetta tisíce západních Židů. Někteří k nám byli dopraveni až třeba z Lucemburku. Byla mezi nimi i spousta německých Židů, kteří se na nás ostatní dívali spatra. Vzpomínám si na rvačku, kdy jsem se utkal s jedním starším chlapcem, Židem z Frankfurtu. Byl o hodně vyšší než já. Tehdy mi bylo šestnáct, ale někdo mi klidně mohl hádat třináct. Ale i tak jsem ho srazil na zem. Když se pokoušel vstát, udeřil jsem ho prknem a rozsekl mu kůži na čele. Přijel o týden dřív v jednom z uzavřených vlaků a pořád byl velmi slabý. Už si nevzpomínám, kvůli čemu jsme se tehdy porvali.</p>
<p>Moje sestra Stefa tu zimu umřela na tyfus. A s ní i spousta dalších. Všichni jsme byli vděční za příchod jara, i navzdory zprávám o obnoveném německém postupu na východní frontě. Můj otec vnímal blížící se pád Ruska jako dobré znamení. Myslel si, že válka v srpnu skončí. Očekával, že řada Židů bude přemístěna do nových měst na východě. ‘Budou z nás statkáři, kteří budou krmit novou říši,’ říkával. ‘Ale zemědělství není špatný život.’</p>
<p>V květnu byla většina německých a cizích Židů poslána na jih do Osvětimi. Do Auschwitzu. Než se z našeho ghetta začaly vypravovat transporty do Osvětimi, skoro nikdo z nás o tom místě neslyšel.</p>
<p>Do toho jara se naše ghetto používalo jako obrovské záchytné shromaždiště. Teď z něj čtyřikrát denně vyrážely vlaky. Jako člen Judenratu byl můj otec nucen dohlížet na svozy a vyhánění tisícovek lidí. Bylo to velice organizované. Otci se to hnusilo. Ve dne v noci pracoval v nemocnici, jako by činil pokání.</p>
<p>Na nás přišla řada koncem června, přibližně v době, kdy jsme obvykle odjížděli na statek strýce Mošeho. Všech nás sedm dostalo rozkaz, že se musíme hlásit na vlakovém nádraží. Máma a můj mladší bratr Josef plakali. Ale šli jsme. Myslím, že otci se ulevilo.</p>
<p>Neposlali nás do Osvětimi. Jeli jsme na sever do Chelmna, vesnice necelých sedmdesát kilometrů od Lodži. Kdysi jsem míval kamaráda, venkovského kluka jménem Mordechai, jehož rodina z Chelmna pocházela. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že právě v Chelmnu Němci prováděli první experimenty se zplynováním… zrovna tu zimu, kdy chudák Stefa umírala na tyfus.</p>
<p>Na rozdíl od mnoha vyprávění, která jsme slyšeli o uzavřených transportech, nebyla naše cesta nijak nepříjemná. Absolvovali jsme ji za několik hodin. Sice nás namačkali do vagonů, ale byly to normální osobní vozy. Byl krásný den, 24. června. Když jsme přijeli do cíle, připadal jsem si, jako bychom dorazili ke strýci Mošemu. Nádraží v Chelmnu bylo maličké, bylo to v podstatě jen takové venkovské depo obklopené hustým zeleným lesem. Němečtí vojáci nás dovedli k čekajícím náklaďákům, ale připadali nám uvolnění, div ne bodří. Nemuseli jsme snášet žádné strkání a řvaní, na jaké jsme byli zvyklí v Lodži. Zavezli nás několik kilometrů daleko na rozsáhlé panství, kde byl zřízen tábor. Po registraci – jasně si vybavuji řady stolků rozestavených venku na štěrku a ptačí štěbetání – jsme byli rozděleni podle pohlaví do sprch a k dezinfekci. Nemohl jsem se dočkat, až se přidám k ostatním mužům, a ani jsem si kvůli tomu nevšiml matky a čtyř sester, které zmizely za plotem ženské zóny.</p>
<p>Museli jsme se svléct a postavit se do řady. Strašně jsem se styděl, protože tu zimu jsem teprve začal dospívat. Nevzpomínám si, že bych byl vyděšený. Byl teplý den, po očistě nám slíbili jídlo a zvuky z nedalekého lesa a tábora dodávaly dnu sváteční, takřka karnevalovou atmosféru. Vpředu na mýtině jsem viděl velkou dodávku s pestrobarevnými obrázky zvířat a stromů na bočních stěnách. Naše řada se začala šinout k mýtině, když se podél ní vydal esesák, mladý nadporučík se silnými brýlemi a ostýchavou tváří, který odděloval nemocné, velmi mladé a starší muže od těch zdatnějších. Jakmile přišel ke mně, zaváhal. Na svůj věk jsem byl pořád velmi malý, ale tu zimu jsem poměrně dobře jedl a na jaře jsem začal o překot růst. Usmál se a máchnutím krátké hůlky mě poslal do zkrácené řady tělesně zdatných mužů. Do ní poslal i mého otce. Josef, kterému bylo teprve osm, musel zůstat s dětmi a starci. Josef se rozplakal a otec ho odmítl opustit. Vrátil jsem se do řady a postavil se k otci a Josefovi. Mladý esesák mávl na dozorce. Otec mi řekl, abych se vrátil k ostatním. Odmítl jsem.</p>
<p>Tehdy mě poprvé v životě otec udeřil. Odtlačil mě a řekl: ‘Běž!’ Zavrtěl jsem hlavou a setrvával v řadě. Dozorce, statný četař, už k nám funěl. Otec mi dal velmi silnou facku a zopakoval: ‘Běž!’ Než dozorce přišel, v šoku, s bolavou tváří jsem doklopýtal několik kroků do kratší řady. Esesák pokračoval dál. Strašně jsem se na otce zlobil. Nešlo mi na rozum, proč bychom se nemohli osprchovat spolu. Ponížil mě před ostatními muži. Přes slzy vzteku jsem se díval, jak odchází, jak mu v ranním světle bledě září holá záda, jak nese Josefa, který přestal brečet a rozhlížel se kolem dokola. Ještě jednou se ke mně otočil, než mi v řadě dětí a starců zmizel z dohledu.</p>
<p>My ostatní, asi pětina mužů, kteří toho dne přijeli, jsme dezinfikováni nebyli. Odvedli nás rovnou do baráků a dali nám hrubé vězeňské uniformy.</p>
<p>Otec se toho odpoledne ani večera už neobjevil, a když jsem v noci v tom špinavém baráku usínal, vzpomínám si, že jsem plakal osaměním. Byl jsem si jistý, že tím, že nás v řadě rozdělil, mi odmítl poskytnout možnost pobývat v té části tábora, kde se zdržovaly rodiny.</p>
<p>Ráno nás nakrmili studenou bramborovou polévkou a roztřídili do pracovních čet.</p>
<p>Moji skupinu odvedli do lesa. Tam byla vykopána jáma. Byla přes šedesát metrů dlouhá, dvanáct metrů široká a nejméně čtyři metry hluboká. Podle čerstvě navršené hlíny jsem poznal, že v okolí byly nedávno zaplněny další podobné jámy. V tom zápachu mi mělo být všechno jasné, ale dál jsem zavíral oči, dokud nepřijela první dodávka. Byly to stejné nákladní vozy, které jsem viděl předešlého dne.</p>
<p>Víte, Chelmno bylo experiment. Podle toho, co bylo zjištěno, dal Himmler příkaz, aby v něm byly zbudovány plynové komory s kyselinou kyanovodíkovou, ale toho léta v uzavřených komorách a těch pestrobarevných nákladních autech pořád ještě používali oxid uhelnatý.</p>
<p>Naším úkolem bylo oddělovat těla, ve skutečnosti je od sebe doslova páčit, házet je do jámy a před příjezdem dalších nákladů na ně házet hlínu a vápno. Plynové dodávky nebyly stoprocentně účinné. Působení výfukových plynů dost často přežila třeba i polovina obětí, které pak na okraji jámy zastřelily<emphasis> Totenkopfverbände</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>jednotky umrlčích lebek –, jejichž příslušníci tam mezi příjezdy dodávek čekali, pokuřovali a vtipkovali. Ale i tak někteří lidé přežili plyn i střelbu a byli pohřbeni, přestože se ještě hýbali.</p>
<p>Toho večera jsem se do baráku vrátil pokrytý výkaly a krví. Té noci jsem zvažoval, jestli nemám umřít, ale rozhodl jsem se, že budu naopak žít. Žít navzdory všemu, žít tváří v tvář čemukoliv, žít jen pro žití samé.</p>
<p>Zalhal jsem a řekl, že jsem syn zubaře a že i mně se dostalo zubařského vzdělání. Kápa se představě tak mladého učně smáli, ale v průběhu příštího týdne mě přeřadili do zubního oddílu. Tři další Židé a já jsme na nahých tělech hledali prsteny, zlato, cokoliv cenného. Ocelovými háky jsme šťourali do konečníků a pochev. Potom jsem kleštěmi vytahoval zlaté zuby a výplně. Často mě posílali pracovat i do Jámy. Četař jménem Bauer mi házíval na hlavu hroudy hlíny a smál se tomu. Sám měl dva zlaté zuby.</p>
<p>Po asi dvou týdnech Němci Židy z pohřebních oddílů obvykle stříleli a nahrazovali nováčky. Možná kvůli tomu, že jsem byl při práci rychlý a efektivní, jsem v Jámě zůstal devět týdnů. Každé ráno jsem si byl jistý, že přijde řada i na mě. Každou noc v baráku, když starší muži odříkávali kaddiš a z temných paland byly slyšet výkřiky ‘Eli, Eli’, jsem uzavíral zoufalé dohody s Bohem, v něhož jsem už přestal věřit. ‘Ještě jeden den,’ říkával jsem. ‘Jenom jeden jediný den.’ Ale ze všeho nejvíc jsem věřil ve svou<emphasis> vlastní vůli</emphasis> přežít. Možná jsem trpěl solipsizmem dospívání, ale byl jsem přesvědčený, že pokud budu dostatečně silně<emphasis> věřit</emphasis>, že nepřestanu existovat, nevyhnutelně se tak stane.</p>
<p>V srpnu se tábor rozšiřoval a z nějakého důvodu mě převedli pod <emphasis>Waldkommando</emphasis>, lesní brigádu. Káceli jsme stromy, vytrhávali pařezy, v lomech těžili kámen na stavbu silnic. Skoro obden byla celá jedna řada vracejících se dělníků nasměrována k dodávkám nebo rovnou do Jámy. Tímhle způsobem se brigáda obměňovala. S příchodem prvního sněhu v listopadu jsem ve<emphasis> Waldkommandu</emphasis> působil nejdéle ze všech s výjimkou starého kápa Karskiho.“</p>
<p>„Kdo je to kápo?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Kápo je Žid s bičem.“</p>
<p>„A oni pomáhali Němcům?“</p>
<p>„O kápech a jejich vazbě na německé pány se píšou učená pojednání,“ odpověděl Saul. „Tímto typem podřizování se v koncentračním táboře i jeho srovnáváním s poslušností a vazbami amerických černošských otroků se zabýval třeba Stanley Elkin a jiní. Zrovna letos v září jsem se účastnil panelové diskuse o takzvaném stockholmském syndromu, kdy se zajatci nejenže ztotožňují se svými únosci, ale také jim poskytují aktivní podporu.“</p>
<p>„Ano, jako u té, jak se jenom jmenuje… Patty Hearstové,“ řekla Natalie.</p>
<p>„Ano. A touhle… touhle<emphasis> dominancí</emphasis> na základě síly vůle jsem posedlý už mnoho let. Ale o tom si povíme ještě později. Nyní mi dovolte, abych řekl, že pokud za dobu, kterou jsem strávil v táborech, mi lze vůbec něco přičíst k dobru, pak to, že<emphasis> jsem se nes</emphasis><emphasis>tal kápem.</emphasis></p>
<p>V listopadu 1942 úpravy tábora skončily a já byl přesunut z přechodných chatrčí zpátky do hlavního areálu. Převedli mě zpátky do čety obsluhující Jámu. Tou dobou už byly dokončeny pece, ale Němci podcenili množství Židů, kteří přijížděli v transportech, takže se pořád musely používat i dodávky a Jáma. Mých služeb jakožto zubaře mrtvých už nebylo třeba. Rozhazoval jsem vápno, třásl se v chladu nastupující zimy a čekal. Věděl jsem, že je jen otázkou dnů, než se přidám k těm, které jsem každý den pohřbíval.</p>
<p>Potom se jedné čtvrteční noci v listopadu roku 1942 něco stalo.“ Saul se odmlčel. Po chvilce vstal a přešel ke krbu. Oheň už skoro vyhasl. „Natalie, nemáte tu něco ostřejšího než jen kávu? Třeba sherry?“</p>
<p>„Ale ovšem,“ odpověděla Natalie. „Může to být brandy?“</p>
<p>„Skvělé.“</p>
<p>Když se za chvilku vrátila se skoro plnou velkou sklenkou, všimla si, že Saul stačil prohrábnout uhlíky, doplnit dřevo a přimět oheň opět k životu.</p>
<p>„Děkuji, má milá.“ Zakroužil jantarovou tekutinou, a než se napil, zhluboka vdechl její vůni. Oheň praskal a prskal. „Ve čtvrtek – jsem si poměrně jistý, že to bylo 19. listopadu 1942 – přišlo pozdě v noci do našeho baráku pět Němců. Přicházeli k nám i dřív. Pokaždé odvedli čtyři muže. Nikdy jsme je pak už neviděli. Vězni z ostatních sedmi baráků v našem areálu nám řekli, že totéž se dělo i u nich. Netušili jsme, proč si nacisté volí takový způsob likvidace, když tisíce lidí končí za bílého dne v Jámě, ale nerozuměli jsme spoustě jiných věcí. Šeptalo se něco o lékařských pokusech.</p>
<p>Té noci tam byl jeden mladý oberst, jeden nadporučík a dozorci. A té noci si vybrali mě.</p>
<p>Už dříve jsem se rozhodl, že když pro mě v noci přijdou, budu bojovat. Uvědomuji si, že to může být v rozporu s mým rozhodnutím žít, děj se co děj, ale něco na představě, že mě odvedou kamsi do noci, ve mně probouzelo paniku a dusilo veškeré naděje. Byl jsem odhodlaný bojovat. Když mi dozorci přikázali, abych vylezl z lůžka, věděl jsem, že mi zbývá jen pár vteřin života. Byl jsem odhodlaný pokusit se zabít alespoň jednoho z těch hajzlů, než měli oni zabít mě.</p>
<p>Ale nedošlo k tomu. Oberst mi přikázal, abych vylezl,<emphasis> a já ho poslechl. </emphasis>Nebo spíš ho poslechlo moje tělo. Nebyla v tom zbabělost ani nějaké odevzdání, ten oberst mi totiž<emphasis> vnikl do mysli.</emphasis> Nevím, jak jinak bych to mohl popsat. Cítil jsem to stejně bezpečně, jako jsem byl připravený ucítit kulky, kterých jsem se nedočkal. Cítil jsem, jak mi hýbe svaly, šoupá mi nohama po podlaze a vyvádí mi tělo z boudy. A dozorci SS se celou dobu smáli.</p>
<p>Nedokážu popsat, co jsem tehdy zakoušel. Dalo by se to nazvat jen jako znásilnění mysli a ani tento výraz nepostihuje podstatu jeho počínání. Tehdy… stejně jako teď… jsem nevěřil na žádná posednutí ďáblem nebo nadpřirozené jevy. To, co se tehdy dělo, bylo důsledkem jakési obludné, ale<emphasis> velice skutečné</emphasis> psychické nebo psychologické schopnosti přímo ovládat mysli druhých lidí.</p>
<p>Naložili nás na náklaďák. To bylo samo o sobě neuvěřitelné. Kromě krátké, klamné jízdy z nádraží v Chelmnu nebylo Židům nikdy dovoleno jezdit auty. Otroci byli té zimy v Polsku mnohem lacinější než nafta.</p>
<p>Zavezli nás do lesa. Na náklaďáku nás bylo šestnáct, včetně jedné mladé ženy z ženské ubikace. Psychické znásilnění prozatím nepokračovalo, ale zanechalo ve mně odpornější a hanebnější stopu než výkaly, kterými jsem byl dennodenně umazaný při práci v četě u Jámy. Z chování a šepotu ostatních Židů jsem pochopil, že mu ještě nikdy nebyli vystaveni ani oni. Abych pravdu řekl, v dané chvíli jsem pochyboval o své příčetnosti.</p>
<p>Cesta trvala necelou hodinu. Na korbě náklaďáku s námi byl jeden dozorce. Měl automatickou pistoli. Stráže v prostoru tábora u sebe skoro nikdy automatické zbraně nenosily kvůli nebezpečí, které hrozilo, kdyby je někdo přepadl. Kdybych se nevzpamatovával z toho strašného zážitku v baráku, byl bych se pokusil toho Němce přemoct nebo alespoň vyskočit ven. Ale pouhá neviditelná přítomnost obersta v kabině vozu mě naplňovala hrůzou, jakou jsem za poslední měsíce nezažil.</p>
<p>Někdy po půlnoci jsme přijeli na panství ještě větší, než byla rezidence, kolem níž byl postaven tábor v Chelmnu. Bylo ukryto hluboko v lese. Američané by takové místo označili za hrad, ale bylo zároveň větší i menší. Bylo to jakési starobylé sídlo, na jaké člověk občas narazí v těch nejtemnějších hvozdech mé vlasti: obrovská kupa kamení starší než naše dějiny, opečovávaná a dostavovaná bezpočtem generací samotářských rodin, jež odvíjejí svůj původ až někam do předkřesťanských časů. Oba náklaďáky zastavily a vojáci nás nahnali do sklepa nedaleko hlavní síně. Podle vojenských aut zaparkovaných ve zbytku kdysi formální zahrady a halasu linoucího se ze síně jsem usoudil, že Němci rezidenci zabrali jako odpočinkové a rekreační středisko pro privilegované jednotky. A vskutku, jakmile jsme se ocitli uvnitř a byli jsme zamčeni v temném sklepě, uslyšel jsem, jak jeden litevský Žid z druhého auta šeptá, že poznal označení pluku na vozidlech. Patřila<emphasis> Einsatzgruppe 3</emphasis> – speciální akční skupině, která zlikvidovala celé židovské vesnice poblíž jeho domova v Daugavpilsu. Na <emphasis>Einsatzgruppe</emphasis> pohlížely se strachem a úžasem dokonce i<emphasis> </emphasis><emphasis>Totenkopfverbände</emphasis> SS, které se činily při vyhlazování v našem táboře.</p>
<p>Po nějaké době se dozorci vrátili s pochodněmi. Ve sklepě nás bylo dvaatřicet. Rozdělili nás do dvou stejných skupin a odvedli nahoru do oddělených místností. Tam se naše skupina musela obléct do hrubých, černě nabarvených halen s bílými symboly na přední straně. Můj symbol – věž nebo jakýsi barokní kandelábr – mi vůbec nic neříkal. Muž vedle mě měl na sobě siluetu slona zvedajícího pravou přední nohu.</p>
<p>Přivedli nás do velké síně. Tam nás uvítala středověká scéna jakoby z pláten Hieronyma Bosche; stovky esesáků a vrahů z<emphasis> Einsatzgruppen </emphasis>se tam rozvalovaly, hrály karty a pelešily, kde se jim zachtělo. Mužům v šedém sloužily a otročily polské venkovské dívky, leckdy v dětském věku. V držácích na stěnách hořely pochodně a celý výjev byl osvětlený jako nějaký mihotající se horečný sen o pekle. Všude možně zahnívaly poházené zbytky jídla. Otevřené ohně ušpinily a sazemi zanesly staletí staré gobelíny. Kdysi nádherný hodovní stůl byl takřka rozsekán na kusy bajonety, jimiž Němci vyrývali do dřeva svá jména. Na zemi leželi muži v bezvědomí. Díval jsem se, jak dva řadoví vojáci močí na koberec, který museli křižáci přivézt ze Svaté země.</p>
<p>Síň byla nesmírně rozlehlá, ale v jejím středu, v prostoru asi jedenáct metrů dlouhém a devět širokém, se nacházelo podezřele prázdné místo. Na podlaze se střídaly černé a bílé dlaždice, každá o straně dlouhé asi metr dvacet centimetrů. Na protilehlých koncích tohoto otevřeného čtvercového prostranství, těsně pod okrajem balkonů, byla na kamenných deskách postavena dvě těžká křesla. Na jednom z trůnů seděl mladý oberst. Byl bledý, světlovlasý, árijský. Měl bílé a útlé ruce. Ve druhém křesle seděl muž, který vypadal stejně starobyle jako kamení všude kolem nás. I on měl na sobě uniformu SS, generálské hodnosti, ale působil v ní spíš jako seschlý voskový panák, kterého navlékly do plandavé uniformy nějaké zlomyslné děti.</p>
<p>Bočním vchodem byla do sálu uvedena skupina Židů z druhého náklaďáku. Měli na sobě světle modré haleny s černými symboly podobnými těm našim. Všiml jsem si, že žena, která s nimi přijela, byla oblečena do světle modrého pláště se symbolem koruny nebo čelenky. Tehdy mi došlo, co se bude dít. Za onoho stavu vyčerpání a neustálého strachu, v němž jsem se nacházel, jsem dokázal uvěřit i tomu nejvýstřednějšímu šílenství.</p>
<p>Přikázali nám, abychom se rozestavili na čtverce. Já byl pěšec, pěšec střelce bílého krále. Stál jsem tři metry napravo před oberstovým trůnem, naproti vyděšenému litevskému Židovi, který byl pěšcem černého střelce.</p>
<p>Křik a zpěv utichly. Němečtí vojáci se shromáždili kolem nás a strkali se, aby si u šachovnice našli vhodné místo. Někteří vyšli na schody nebo se nahrnuli na balkony, aby měli lepší výhled. Půl minuty bylo ticho, které přerušovalo jen syčení pochodní a těžké oddychování přítomných. My jsme stáli na určených čtvercích, dvaatřicet vyhladovělých a vyděšených Židů s bledými tvářemi, mělce jsme dýchali a čekali, co bude následovat.</p>
<p>Stařec se na křesle zlehka předklonil a otevřenou dlaní pokynul oberstovi. Mladší muž se pousmál a přikývl. Hra začala.</p>
<p>+++</p>
<p>Oberst znovu kývl a pěšec po mé levici, vyzáblý postarší muž s šedým strništěm na bradě, vrávoravě popošel o dvě pole dopředu. Stařec odpověděl tím, že vysunul králova pěšce. Při pohledu na pohyby ubohých zmatených vězňů jsem poznal, že nad svými těly nemají žádnou moc.</p>
<p>S otcem a strýcem jsem trochu hrával šachy. Znal jsem klasická zahájení. Nedělo se nic překvapivého. Oberst se podíval doprava a dopředu vystoupil urostlý Polák v haleně s jezdcem a postavil se přede mě. Stařec vyslal kupředu jezdce na královnině straně. Oberst zpoza mě vyjel naším střelcem, drobným mužíkem s ovázanou levou rukou, a postavil ho do páté řady jezdcova sloupce. Stařec o jedno pole vysunul královnina pěšce.</p>
<p>Tehdy jsem si přál, abych měl na sobě jakýkoli jiný symbol kromě pěšce. Z podsadité postavy vesničana přede mnou, jezdce, nečišel takřka žádný pocit bezpečí. Po mé pravici se otočil další pěšec, načež se mu bolestně zkřivil obličej, když ho oberst přinutil dívat se dopředu. Začínaly se mi třást nohy.</p>
<p>Oberst vysunul pěšce na křídle naší dámy o dvě řady dopředu, kde zůstal stát vedle starého pěšce v králově sloupci. Pěšec naší dámy byl mladý chlapec, který ještě ani nedosáhl puberty. Kradmo se díval doprava a doleva, aniž otočil hlavou. Vesnický jezdec přede mnou byl jedinou záštitou, kterou měl tento hoch před Starcovým pěšcem.</p>
<p>Stařec chabě pokynul levou rukou a jeho střelec vystoupil před Holanďanku, která byla jeho dámou. Střelec byl nesmírně bledý. Oberst svým pátým tahem vyrazil naším druhým jezdcem. Tomuto muži jsem do tváře neviděl. Esesáci shromáždění kolem šachovnice začínali povykovat a po každém tahu tleskali, jako by sledovali fotbalové utkání. Slyšel jsem útržky rozhovorů, při nichž byl oberstův protivník označován jako<emphasis> Der Alte. </emphasis>Oberst byl při jejich skandování<emphasis> Der Meister.</emphasis></p>
<p>Stařec se předklonil jako bledý pavouk a jeho královský jezdec se vysunul před střelcova pěšce. Jezdec byl mladý a silný, příliš silný, aby byl v táboře víc než pár dní. Ve tváři se mu zračil připitomělý úsměv, jako by si tuhle přízračnou hru užíval. Jakoby v reakci na hochův úsměv oberst posunul vetchého střelce na stejné pole. Tehdy jsem střelce poznal. Byl to tesař z našeho baráku, který se před dvěma dny zranil při řezání dřeva na saunu pro dozorce. Drobný mužík pozvedl zdravou ruku a poplácal černého jezdce po rameni, jak by kamarád poplácal kolegu při střídání stráží.</p>
<p>Záblesk z hlavně jsem neviděl. Puška vystřelila někde z balkonu za mými zády, ale třesknutí bylo tak silné, že jsem povyskočil a začal se otáčet dřív, než mi oberst myšlenkami opět sevřel krk. Úsměv mladého jezdce zmizel v červenošedé spršce, při zásahu kulkou se mu rozletěla lebka. Pěšci za ním se vyděšeně přikrčili, než se zase museli bolestivě narovnat. Jezdcovo tělo sklouzlo bezmála na jeho výchozí pole. Na poli bílého pěšce se mezitím rozlilo tratoliště krve. Na šachovnici vstoupili dva esesáci a mrtvolu odtáhli. Střepiny lebky a kousky mozku zasáhly několik sousedních černých figur, ale zraněn nebyl nikdo. Sál se otřásal jásotem.</p>
<p>Stařec se opět předklonil a jeho střelec diagonálně postoupil na místo, kde čekal ten náš. Černý střelec se zlehka dotkl tesařovy ovázané ruky. Tentokrát výstřel nenásledoval bezprostředně. Kulka nakonec našeho střelce zasáhla pod levou lopatku, mužík udělal dva vrávoravé kroky, zůstal vteřinu stát, natáhl pravou ruku, jako by se chtěl poškrábat, a až pak se mu podlomila kolena a zhroutil se na dlaždice. Přistoupil k němu nějaký četař, přiložil mu k lebce luger a jednou vystřelil. Potom stále se cukající tělo ze šachovnice odtáhl. Hra pokračovala.</p>
<p>Oberst pohnul naší dámou o dvě pole dopředu. Dámu ode mě dělilo jen jedno prázdné pole; viděl jsem, jak má až do masa okousané nehty. To mi připomnělo moji sestru Stefu; užasl jsem, když jsem si uvědomil, že mi pohled zastřely slzy. Tehdy jsem vůbec poprvé kvůli Stefě plakal.</p>
<p>Stařec uskutečnil další tah za řevu opilého davu. Pěšec jeho krále se rychle přesunul a vzal pěšce naší dámě. Náš pěšec byl vousatý Polák, očividně ortodoxní Žid. Puška dvakrát po sobě rychle vystřelila. Když pěšec černého krále zaujal místo našeho pěšce, byl celý od krve.</p>
<p>Teď už přede mnou nestál nikdo. Zadíval jsem se přes pouhé tři prázdné řady do tváře černého jezdce. Světlo pochodní vrhalo dlouhé stíny. Esesáci hráčům s křikem radili z okraje šachovnice. Neodvažoval jsem se na obersta otočit, jen jsem se díval, jak se Stařec na trůnu ošívá. Musel si uvědomovat, že uprostřed šachovnice ztrácí vliv. Otočil hlavu a pěšec jeho krále postoupil o jedno pole. Oberst posunul našeho zbývajícího střelce na další pole, čímž zatarasil cestu protivníkovu pěšákovi a ohrozil Starcova střelce. Dav je hlasitě povzbuzoval.</p>
<p>Zahájení bylo u konce a oba hráči se jali rozvíjet střední hry. Obě strany udělaly rošádu. Obě uvedly do hry věže. Oberst přede mě posunul naši dámu. Díval jsem se na lopatky, které se jí ostře rýsovaly pod látkou haleny, na pramínky kučeravých vlasů, které se dotýkaly zad. Zatínal jsem a uvolňoval pěsti. Od začátku partie jsem se nepohnul ani o píď. Tak příšerně mě bolela hlava, že se mi před očima dělaly mžitky, a měl jsem hrozný strach, že omdlím. Co by se pak stalo? Dovolil by mi oberst, abych zůstal ležet na zemi, nebo by moje tělo v bezvědomí držel vestoje dál na místě? Lapal jsem po dechu a soustředil pohled na světlo pochodní, mihotající se na gobelínu na protější stěně.</p>
<p>Při čtrnáctém tahu černé strany Stařec poslal svého střelce na místo, kde uprostřed šachovnice stál náš venkovský jezdec. Tentokrát jsme se žádné střelby nedočkali. Statný četař SS vstoupil na šachovnici a podal černému střelci ceremoniální dýku. Místnost utichla. Světlo pochodní tančilo na ostré oceli. Podsaditý jezdec se svíjel a ošíval. Viděl jsem, jak se mu napínají svaly na rukou v marné snaze vymanit se z oberstovy moci. Nedokázal to. Střelec mu proťal hrdlo jediným máchnutím dýky. Četař převzal nůž a pokynul dvěma vojákům, aby odnesli mrtvé tělo. Hra pokračovala.</p>
<p>Jedna z našich věží vzala jejich střelce-narušitele. Opět došlo na nůž. Stál jsem za mladou dámou a pevně zavíral oči. Otevřel jsem je o několik tahů později, kdy oberst posunul moji dámu o jedno pole dopředu. Když mě opustila, chtěl jsem vzlykat, křičet. Stařec okamžitě vyvedl svou dámu, mladou Holanďanku, úhlopříčně na páté pole ve sloupci jeho věže. Nepřátelská dáma stála úhlopříčně jen jedno prázdné pole ode mě. Mezi námi už nic nebylo. Cítil jsem, jak se mi strachem uvolňují střeva.</p>
<p>Oberst se pustil do útoku. Napřed po levé straně postoupil pěšcem jezdce. Stařec posunul pěšce věže, brunátného muže, kterého jsem poznával z lesní brigády, aby našemu pěšci zastoupil cestu. Oberst reagoval postupem pěšce naší věže. Moc dobře jsem na ně neviděl. Většina ostatních vězňů byla vyšší než já a místo šachových figur jsem viděl jen záda a ramena, holé hlavy a potící se, vyděšené muže. Snažil jsem si v duchu šachovnici představit. Věděl jsem, že v řadě za mnou zůstávají už jen náš král a jedna věž. Jediná další figura v mé řadě byl pěšec před králem. Vpředu a nalevo ode mě byl hlouček tvořený dámou, pěšcem, věží a střelcem. Ještě víc nalevo stál osamoceně náš zbývající střelec. Po jeho levici stáli v mrtvém bodě pěšci obou věží. Černá dáma mě nadále ohrožovala z pravé strany.</p>
<p>Náš král, vyzáblý šedesátiletý Žid, se diagonálně posunul o pole doprava. Stařec vyrovnal obě věže do jednoho sloupce s králem. Moje dáma se najednou přesunula zpátky na druhé pole ve sloupci naší věže. Opět jsem zůstal sám. Přes čtyři prázdná pole jsem viděl přímo před sebe na litevského Žida, který na mě upíral zrak. Z očí mu čišela zvířecí panika.</p>
<p>Najednou jsem se posunul dopředu; nohy mě táhly přes mramorovou plochu. V lebce jsem vnímal strašlivou, nepopiratelnou cizí přítomnost, která mě tlačila, svírala, pevně mi zatínala čelisti, aby zdusila výkřik, jenž vyvěral až odněkud od kořene mé páteře. Zůstal jsem stát na místě, kde původně stála naše dáma, s dalšími bílými pěšci po obou stranách. Stařec táhl černým jezdcem, který zůstal stát přede mnou přes jedno prázdné bílé pole. Přihlížející řvali stále hlasitěji. Slyšel jsem, jak výkřiky<emphasis> ‘</emphasis><emphasis>Meister! Meister!</emphasis><emphasis>’</emphasis> přecházejí do skandování.</p>
<p>Opět jsem vykročil – tentokrát jen o jedno políčko. Byl jsem tehdy jediná bílá figura za polovinou šachovnice. Někde za mnou a napravo ode mě stála černá dáma. Její přítomnost jsem cítil stejně silně jako přítomnost neviditelného střelce na balkonu. Půl metru přede mnou plula zpocená tvář a vytřeštěné oči černého jezdce. Za ním se krčil litevský Žid.</p>
<p>Černá věž mě minula po levé straně. Když muž, jenž ji ztvárňoval, vstoupil na pole bílého pěšce, oba se pustili do křížku. Napřed jsem si myslel, že buď oberst, nebo Stařec ztratil nad hráči kontrolu, ale pak jsem si uvědomil, že i to je součást hry. Němečtí vojáci krvežíznivě chroptěli. Černá věž byla silnější, nebo nebyla v takovém ochromení, a bílý pěšec se v jejím sevření začal sklánět. Věž oběma rukama popadla pěšce pod krkem a ještě silněji ho sevřela. Následovalo dlouhé suché chrčení a pěšec se zhroutil.</p>
<p>Jen co tělo našeho pěšce odklidili, oberst přetáhl na pole našeho zbývajícího jezdce a bitva pokračovala. Tentokrát byla odvlečena černá věž. Na dlaždicích zaskřípěly holé nohy; její představitel poulil vytřeštěné oči.</p>
<p>Šouravě se kolem mě provlekl černý jezdec a opět došlo k potyčce. Oba muži se na sebe vrhli, drápali si navzájem oči, kopali se koleny, až byl bílý jezdec vytlačen na prázdné pole za mými zády. Puška musela vystřelit z balkonu přímo přede mnou. Ucítil jsem svistot, kulka se mi prohnala kolem ucha a bylo slyšet, jak našla cíl. Umírající jezdec do mě při pádu narazil. Chvilku mi slabě svíral kotník, jako by mě žádal o pomoc. Neotočil jsem se.</p>
<p>Moje dáma byla opět za mnou. Černý pěšec po mé pravici postoupil dopředu, aby ji ohrozil. Kdyby to alespoň trochu šlo, byl bych ho býval popadl. Nešlo to. Dáma se stáhla o tři pole. Stařec posunul pěšce své dámy o jedno pole dopředu. Oberst naopak vysunul pěšce našeho druhého střelce.</p>
<p><emphasis>‘Meister! Meister!’</emphasis> skandoval dav. Stařec stáhl dámu o dvě pole.</p>
<p>Potom jsem se dal opět do pohybu. Stanul jsem tváří v tvář litevskému Židovi. On se ani nepohnul, byl ochromený strachem. Věděl, že mu nemůžu ublížit, pokud stojíme ve stejném sloupci? Možná ne, ale já si byl palčivě vědomý skutečnosti, že černá dáma mě může každou chvíli vyhodit. Určitý pocit bezpečí mi dopřávala pouze přítomnost mé vlastní dámy pět polí za mnou. Ale co kdyby byl<emphasis> Der Alte</emphasis> svolný k výměně dam? Místo toho však posunul věž zpátky na původní královo pole.</p>
<p>Po mé levici došlo k další šarvátce, když pěšec druhé věže odstranil jednoho černého pěšce a byl naopak vyhozen zbývajícím černým střelcem. Chvíli jsem stál sám na nepřátelském území. Potom oberst přivedl bílou dámu na pole těsně za mými zády. Ať se mělo poté stát cokoliv, neměl jsem být sám. Tajil jsem dech a čekal.</p>
<p>Nic se nestalo. Nebo spíš Stařec sestoupil ze svého vysokého křesla, mávl rukou a odešel. Partii vzdal. Opilá banda z<emphasis> Einsatzgrup</emphasis><emphasis>pen</emphasis> souhlasně ryčela. K oberstovi přiběhl hlouček vojáků s odznakem umrlčích lebek a nosil ho po sále na ramenou. Já zůstal stát na šachovnici, tváří v tvář Litevci; oba jsme přihlouple mrkali. Hra skončila a já věděl, že jsem při oberstově vítězství sehrál klíčovou roli, ale byl jsem příliš omráčený, abych v dané chvíli chápal jak. Viděl jsem jen unavené Židy postávající se zmatenou úlevou uprostřed sálu, který se otřásal řevem a zpěvem. Umřelo šest našich mužů v bílém. Chybělo šest černých figur. My ostatní jsme se mohli pohybovat, bloumat po místnosti. Otočil jsem se, abych objal ženu za sebou. Plakala. ‘Šalom,’ řekl jsem a políbil jí ruce. ‘Šalom.’ Litevský žid padl na svém bílém poli na kolena. Pomohl jsem mu na nohy.</p>
<p>Jednotka řadových vojáků s automatickými pistolemi nás provedla davem do prázdného předsálí. Tam nás přinutili se svléct a naházet haleny na hromadu. Potom nás vyvedli do noci, aby nás postříleli.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Přikázali nám, abychom si vykopali vlastní hroby. Na mýtině čtyřicet metrů za panstvím leželo šest lopat a s jejich pomocí jsme hloubili široký mělký příkop, zatímco vojáci drželi pochodně nebo stáli a ve tmě potahovali z cigaret. Na zemi byl sníh. Půda byla zmrzlá a tvrdá jako kámen. Kopat hlouběji než půl metru nebylo možné. Mezi tupými údery lopat jsem z rezidence slyšel nové salvy smíchu. Ve vysokých oknech hořela světla a na štíty z břidlicových tašek vrhala žluté obdélníky. Jen fyzická námaha a strach nám nedovolovaly zmrznout. Moje bosé nohy dostaly strašlivý modrobílý odstín, přestal jsem cítit prsty. S kopáním jsme byli takřka hotovi a bylo mi jasné, že se musím rozhodnout, co udělám. Byla velká tma a cítil jsem, že největší naděje mi kyne, když vyrazím do lesa. Lepší by bylo, kdybychom všichni vyrazili najednou, ale některým starším Židům byla očividně příliš velká zima a byli příliš vyčerpaní, aby něco takového zvládli, a navíc jsme spolu nemohli mluvit. Obě ženy stály několik metrů od příkopu a marně se snažily skrývat svou nahotu. Dozorci na jejich adresu pronášeli drsné vtipy a přidržovali u nich pochodně.</p>
<p>Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli mám prostě utéct nebo se ohnat lopatou s dlouhou násadou a pokusit se některého z dozorců srazit a případně mu sebrat pistoli. Sice nás střežili příslušníci<emphasis> Einsatzgruppen Totenkopfverbände,</emphasis> ale byli opilí a uvolnění. Musel jsem se rozhodnout.</p>
<p>Zvolil jsem lopatu. Vybral jsem si dozorce – malého, mladého vojáka, který podřimoval jen několik kroků ode mě. Pevněji jsem sevřel dlouhou násadu.</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Halt! Wo ist denn mein Bauer?</emphasis><emphasis>’</emphasis> Z lesa se k nám chřupavým sněhem blížil světlovlasý oberst. Měl na sobě těžký plášť a čepici s odznakem své hodnosti. Když vstoupil do kruhu světla pochodní, rozhlédl se. Ptal se po svém pěšci.<emphasis> Kterém</emphasis> pěšci?</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Du! Komm her!</emphasis><emphasis>’</emphasis> Ukázal na mě. Přikrčil jsem se, protože jsem znovu očekával, že mi začne znásilňovat myšlenky, ale nestalo se tak. Vyskočil jsem z mělké jámy, předal lopatu dozorci a nahý a celý rozechvělý jsem zůstal stát před oberstem, před člověkem, kterému ostatní říkali Meister.</p>
<p>‘Musíte to tady dokončit,’ řekl dohlížejícímu četaři německy.<emphasis> ‘</emphasis><emphasis>Schnell!</emphasis><emphasis>’</emphasis></p>
<p>Četař přikývl a nahnal Židy k okraji díry. Obě ženy se choulily na vzdáleném konci hloučku, objímaly se útlýma rukama. Četař všem poručil, aby ulehli do studeného výkopu. Tři muži odmítli a byli na místě zastřeleni. Jeden, muž, který ztvárňoval černého krále, se cukal na zemi jen dva metry ode mě. Podíval jsem se na své popelavé nohy a snažil se ani nehnout, ale sám jsem se silně roztřásl. Ostatní Židé dostali rozkaz skutálet těla do díry, kam si pak sami vlezli. Potom se rozhostilo ticho. V záři pochodní žhnula mým spoluvězňům bledá záda a hýždě. Četař dal pokyn a propukla střelba.</p>
<p>Netrvalo to ani minutu. Třeskot automatických pistolí a lehkých karabin mi připadal tlumený, bezvýznamný, ozvalo se slabé prásknutí, v jámě se na chviličku křečovitě zasvíjelo další nahé bílé tělo a zůstalo nehybně ležet. Ženy zemřely ve vzájemném objetí. Litevský Žid něco křičel hebrejsky a snažil se zvednout na kolena, ruce vzepjaté buď k dozorcům, nebo k nebi – pořád si nejsem jistý k čemu vlastně – a pak ho palba z automatické pušky málem rozpůlila.</p>
<p>Já jsem tohle všechno přečkal v silném třasu, s pohledem upřeným na své nohy a modlil se, abych byl neviditelný. Ale ještě než skončili, četař se na mě otočil a zeptal se: ‘A tenhle,<emphasis> mein Oberst?</emphasis><emphasis>’</emphasis></p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Mein </emphasis><emphasis>zuverlässiger Bauer?</emphasis><emphasis>’</emphasis> podivil se oberst.<emphasis> Můj spolehlivý pěšec? </emphasis>‘Budeme mít lov,’ odpověděl.</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Eine Jagd?</emphasis><emphasis>’</emphasis> zeptal se četař.<emphasis> ‘</emphasis><emphasis>Heute nacht?</emphasis><emphasis>’</emphasis></p>
<p><emphasis>‘Wenn es dämmert.’</emphasis></p>
<p><emphasis>‘Auch Der Alte?’</emphasis></p>
<p><emphasis>‘Ja.’</emphasis></p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Jawohl, mein Oberst.</emphasis><emphasis>’</emphasis> Viděl jsem, jak je četař znechucený. Tu noc neměl mít vůbec šanci dostat se do postele.</p>
<p>Když dozorci začali na těla házet tenkou vrstvu zmrzlé hlíny, mě odvedli zpátky na hrad a spoutali ve stejném sklepě, kde nás věznili před několika hodinami. Začalo mi mravenčit v nohách a potom mě začaly pálit. Byla to příšerná bolest. Ale i přesto jsem dřímal, když se vrátil četař, odemkl mi pouta a poručil mi, abych se oblékl: do spodního prádla, modrých vlněných kalhot, košile, silného svetru a ponožek a mohutných bot, které mi byly jen trošku malé. V poctivém oblečení jsem se po měsících strávených ve vězeňských hadrech cítil báječně.</p>
<p>Četař mě zavedl ven, kde ve sněhu čekali čtyři esesáci. Nesli si baterky – svítilny – a těžké pušky. Jeden měl na vodítku německého ovčáka, a zatímco jsme čekali, nechal své vzpouzející se zvíře, aby mě očichalo. Kamenné sídlo mezitím potemnělo, křik pro tu noc utichl. S blížícím se úsvitem získala noc na jakési šedivé průsvitnosti.</p>
<p>Dozorci sotva zhasli svítilny, když mezi ně přišel oberst a ten starý generál. Neměli na sobě uniformy. Oblékli si těžké zelené kamizoly a pláštíky. Oba si nesli nevojenskou pušku velkého kalibru s přídavným teleskopickým zaměřovačem. Tehdy jsem to pochopil. Věděl jsem přesně, co bude následovat, ale byl jsem příliš vyčerpaný, aby mi na tom záleželo.</p>
<p>Oberst pokynul a dozorci ode mě přešli k oběma důstojníkům. Chvíli jsem nerozhodně stál, odmítal jsem udělat, co po mně chtěli. Četař na mě zavrčel lámanou polštinou: ‘Utíkej! Utíkej, ty židovská verbež. Běž!’ Ale já se pořád nehýbal. Pes škubal vodítkem, vrčel a vzpínal se. Četař pozvedl pušku a vypálil kulku, která mi u nohou rozvířila sníh. Nehýbal jsem se. Potom jsem v mysli ucítil první opatrné dotyky.</p>
<p><emphasis>Běž, kleiner Bauer. Běž!</emphasis> Ze sametového šepotu, který jsem slyšel uvnitř mozku, se mi zatočila hlava a zvedl žaludek. Otočil jsem se a vyrazil do lesa.</p>
<p>Nebyl jsem ve stavu, abych vydržel běžet příliš dlouho. Za několik minut jsem lapal po dechu a ztěžka se potácel. Ve sněhu byly jasně vidět moje stopy, ale s tím jsem nemohl nic udělat. Zatímco jsem klopýtal k jihu, jak jsem alespoň doufal, obloha se projasňovala. Za sebou jsem uslyšel zběsilý štěkot a věděl jsem, že lovecký oddíl mě právě začal pronásledovat.</p>
<p>Uběhl jsem něco přes kilometr, když jsem se ocitl pod širou oblohou. Skoro sto metrů široký pás byl zbaven veškerých stromů a podrostu. Středem téhle země nikoho se táhly kotouče ostnatého drátu, ale kvůli němu jsem se nezastavil. Ve středu mýtiny stála bílá cedule s německy a polsky psaným varováním STÁT! MINOVÉ POLE!</p>
<p>Štěkot se přiblížil. Zabočil jsem doleva a s hekáním jsem bolestným poklusem pokračoval dál. Věděl jsem, že odtamtud žádná úniková cesta nevede. Zaminovaná hranice musela obepínat celé panství – jejich soukromou honitbu. Mojí jedinou nadějí bylo najít cestu, kterou jsme byli minulou noc, před celou věčností, přivezeni. Tam měly skoro určitě stát stráže a hlídky, ale přesto jsem to chtěl po ní zkusit. Bude lepší, když mě sejmou dozorci, než ty ohavnosti za mnou. Rozhodl jsem se, že než abych dovolil lovcům pohodlný výstřel, vběhnu raději do minového pole.</p>
<p>Zrovna jsem přiběhl k jakémusi mělkému potoku, když mi někdo opět začal znásilňovat mysl. Nehnutě jsem stál, upíral oči na částečně zamrzlý potok a cítil, jak do mě vniká. Několik vteřin jsem se mu vzpíral, svíral si spánky, padl ve sněhu na kolena, ale pak už byl oberst ve mně, naplňoval mi hlavu tak, jak voda naplňuje ústa, nos a plíce topícímu se člověku. Bylo to ještě horší. Bylo to, jako by mi do lebky pronikla velká tasemnice a zarývala se mi do mozku. Křičel jsem, ale z úst mi nevycházel žádný zvuk. Ztěžka jsem se zvedl.</p>
<p><emphasis>Komm her, mein kleiner Bauer!</emphasis> šeptal mi neslyšně oberstův hlas. Jeho myšlenky se zaklesávaly do mých, vytlačovaly mou vůli do nějaké temné propasti. Zahlédl jsem letmé obrazy tváří, míst, uniforem a pokojů. Nesl jsem se na vlnách nenávisti a arogance. Jeho láska k násilí mi plnila ústa mědnatou pachutí krve.<emphasis> Komm!</emphasis> Psychický šepot zněl svůdně, odporně, jako by mi do úst vnikal mužský jazyk.</p>
<p>Sledoval jsem sám sebe, jak vbíhám do potoka, opět se otáčím na západ,<emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lovcům,</emphasis> ženu se jako splašený, mělce, bolestně hekám. Ledová voda mi stříkala na nohy, ztěžkly mi jí vlněné kalhoty. Z nosu se mi spustila krev a volně mi stékala po tváři a krku.</p>
<p><emphasis>Komm her!</emphasis></p>
<p>Vyplazil jsem se z potoka a dovrávoral lesem až k hromadě jakýchsi balvanů. Když jsem vylezl nahoru, abych se zaklínil do štěrbiny mezi kameny, moje tělo sebou trhalo a škubalo jako marioneta. Zůstal jsem ležet tváří na kameni. Krev se mi pod lící slévala na zmrzlém mechu. Blížily se hlasy. Lovci nebyli dál než padesát metrů za stěnou stromů. Předpokládal jsem, že obstoupí mou hromadu a potom mě oberst přinutí, abych vstal a mohli mě pohodlně zastřelit. Zoufale jsem se snažil pohnout nohama, přesunout si paži, ale měl jsem pocit, jako by mi někdo přesekl provázky spojující mozek s tělem. Zůstal jsem tam přimáčknutý, jako by na mě balvany popadaly a znehybnily mě.</p>
<p>Donesly se ke mně útržky rozhovoru a potom, světě div se, se lovci vydali směrem, kterým jsem se ubíral před deseti minutami. Slyšel jsem štěkot psa běžícího po mé stopě. Proč si se mnou oberst pohrával? Snažil jsem se zachytit jeho myšlenky, ale moje chabé pokusy odrazil, jako by odháněl dotěrnou mouchu.</p>
<p>Najednou jsem se opět dal do pohybu, přikrčeně jsem se hnal kolem stromů, potom se plazil po břiše sněhem. Než jsem je spatřil, ucítil jsem cigaretový kouř. Stařec a četař byli na mýtině. Stařec seděl na kládě, loveckou pušku přes kolena. Četař stál kousek od něho, zády ke mně, prsty roztržitě bubnoval do pažby.</p>
<p>Narovnal jsem se a opět vyrazil. Hnal jsem se rychleji než kdy předtím. Četař se prudce otočil, aby se podíval, co se děje, ale to už jsem vyskakoval a udeřil ho ramenem. Byl jsem menší než on a mnohem lehčí, ale rychlost nárazu ho poslala k zemi. Jednou jsem se s tichým výkřikem překulil; chtěl jsem jen znovu získat vládu nad svým tělem a prchnout do lesa, ale místo toho jsem popadl Starcovu loveckou pušku a začal jí mlátit četaře do tváře a krku; nádherně vyřezávanou pažbou jsem se oháněl jako palicí. Četař se pokusil vstát; opět jsem ho srazil na zem. Zašátral po své zbrani, ale já mu hned rozdrtil ruku botou a pak ho mlátil pažbou do obličeje, až jsem mu polámal kosti a žádný obličej mu nezůstal. Potom jsem pušku upustil a otočil se na Starce.</p>
<p>Ten pořád seděl na kládě a v jedné ruce držel luger, který vytáhl z pouzdra. Z úzkých rtů mu stále visela cigareta. Vypadal, jako by mu bylo tisíc let, ale na přízračné svraštělé tváři mu pohrával úsměv.</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Sie!</emphasis><emphasis>’</emphasis> pronesl a já věděl, že nemluví ke mně.</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Ja, Alte,</emphasis><emphasis>’</emphasis> odpověděl jsem a žasl nad tím, jak mi slova vycházejí z úst. <emphasis>‘</emphasis><emphasis>Das Spiel ist be</emphasis><emphasis>endet.</emphasis><emphasis>’</emphasis></p>
<p>‘Uvidíme,’ řekl Stařec a pozvedl pistoli, aby vystřelil. Tehdy jsem vyskočil a kulka mi proletěla svetrem a kolem žeber. Než stačil znovu vystřelit, popadl jsem ho za zápěstí a začali jsme se točit ve sněhu; Stařec musel ztěžka vstát, aby se ke mně připojil v prapodivném tanci – vychrtlý mladý Žid, jemuž se z nosu řine krev, a letitý stařec, ztracený ve vlněném plášti. Jeho pistole znovu vystřelila, ovšem neškodně do vzduchu, a vtom jsem se jí zmocnil. Zavrávoral jsem a namířil.</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Nein!</emphasis><emphasis>’</emphasis> vykřikl Stařec a potom jsem v hlavě ucítil<emphasis> jeho</emphasis> přítomnost, jako by mi dal ránu kladivem. Chvíli jsem sám sebe nevnímal, protože ti dva obludní cizopasníci zápasili o nadvládu nad mým tělem. Potom jsem měl naopak pocit, že shlížím na celý výjev odněkud z výšky. Viděl jsem, jak Stařec nehybně stojí a moje tělo se zmítá, jako by ho stihl nějaký příšerný záchvat. Oči se mi protočily v důlcích, ústa jsem měl otevřená do O jako blázen. Kalhoty mi zalila moč a ve studeném vzduchu se z nich linula pára.</p>
<p>Potom jsem se už díval vlastníma očima a Stařec opustil mou mysl. Udělal tři kroky dozadu a ztěžka dosedl na kládu. ‘Willi,’ řekl.<emphasis> ‘</emphasis><emphasis>Mein Freund…</emphasis><emphasis>’</emphasis></p>
<p>Pozvedl jsem ruku a dvakrát Starce střelil do tváře a jednou do srdce.</p>
<p>Skácel se na záda a já zůstal hledět na ocvočkované podrážky jeho bot.</p>
<p><emphasis>Už se blížíme, Pěšče,</emphasis> zašeptal oberst.<emphasis> Počkej na nás.</emphasis></p>
<p>Stál jsem a čekal, dokud jsem za stromy nezaslechl jejich křik a vlčákovo vrčení. V ruce jsem pořád svíral pistoli. Snažil jsem se uvolnit si tělo, veškerou vůli a energii jsem soustředil do jediného prstu na své pravé ruce, aniž jsem vůbec přemýšlel o tom, co se chystám udělat. Skupinka už byla skoro na dohled, když oberstovo sevření zlehounka povolilo; snad bych se mohl o něco pokusit. Byl to ten nejzásadnější a nejobtížnější boj v mém životě. Stačilo, abych pohnul prstem o několik milimetrů, ale musel jsem uplatnit veškerou energii a odhodlání, které mi zbyly v těle a v duši.</p>
<p>Podařilo se mi to. Pistole vystřelila a kulka se mi prohnala po stehnu a rozdrtila mi malíček na pravé noze. Bolest mi připadala jako očistný oheň. Zdálo se, že výstřel obersta překvapil, a cítil jsem, jak se mi na několik vteřin stáhl z mysli.</p>
<p>Otočil jsem se a vyrazil na útěk a ve sněhu zanechával krvavé stopy. Nedaleko za mnou bylo slyšet výkřiky. Rozjektala se automatická puška a slyšel jsem, jak kolem mě jako včely sviští projektily v ocelových pláštích.<emphasis> Ale oberst mě neovládal.</emphasis> Dospěl jsem k minovému poli a bez zaváhání do něho vběhl. Holýma rukama jsem rozhrnoval ostnatý drát, odkopával zaklesnuté úponky a utíkal dál. Nepochopitelně, nevysvětlitelně jsem se dostal na druhou stranu mýtiny. Tehdy mi oberst znovu vnikl do hlavy.</p>
<p><emphasis>Halt!</emphasis> Zastavil jsem se. Otočil jsem se a uviděl, jak na mě čtyři dozorci a oberst upírají oči přes pásmo smrti.<emphasis> Vrať se, pěšáčku,</emphasis> šeptal hlas toho netvora.<emphasis> Hra skončila.</emphasis></p>
<p>Pokusil jsem se přiložit si luger k vlastnímu spánku. Nedokázal jsem to. Moje tělo k nim samo pochodovalo, vracelo se na minové pole, k pozvednutým zbraním. V tom okamžiku se vlčák vysmekl z vodítka dozorci a vyrazil ke mně. Zvíře stačilo doběhnout na okraj pásu, necelých šest metrů od obersta, když explodovala mina. Byla to protitanková puma, nesmírně silná. Vzduch byl rázem plný hlíny, kovu a kousků psa. Viděl jsem, jak všech pět mužů padlo k zemi, a potom mě něco měkkého udeřilo do hrudi a srazilo na zem.</p>
<p>Vyškrábal jsem se na nohy a spatřil u svých nohou vlčákovu hlavu. Oberst a dva esesáci klečeli s rukama na zemi a omráčeně vrtěli hlavami. Další dva esesáci se nehýbali.<emphasis> Oberst ve mně nebyl.</emphasis> Zvedl jsem pistoli a vyprázdnil na obersta celý zásobník. Byl příliš daleko. Příliš silně jsem se třásl. Žádná kulka se k oběma mužům ani nepřiblížila. Nemarnil jsem další čas okouněním, otočil jsem se a vyrazil na útěk.</p>
<p>Do dnešního dne nevím, proč mi oberst dovolil utéct. Možná ho zranil výbuch. Nebo by možná jakýkoli další projev jeho moci nad mou myslí prokázal, že Starcova smrt byla jeho dílem. Nevím. Ale do dnešního dne si myslím, že jsem toho dne uprchl, protože to vyhovovalo nějakému oberstovu záměru…“</p>
<p>Saul domluvil. Oheň vyhasl, bylo dlouho po půlnoci. Seděl s Natalií Prestonovou v takřka naprosté tmě. Poslední půlhodinu Saulova vyprávění byl jeho hlas spíše jen chraptivým skřehotem.</p>
<p>„Jste vyčerpaný,“ řekla Natalie.</p>
<p>Nepopřel to. Nespal dvě noci – od chvíle, kdy v neděli ráno uviděl v novinách fotografii „Williama Bordena“.</p>
<p>„Ale ten příběh pokračuje dál, že?“ zeptala se Natalie. „To všechno nějak souvisí s lidmi, kteří zabili mého otce, že?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>Natalie odešla z pokoje a za chvíli se vrátila s přikrývkami, povlečením a těžkým polštářem. Začala přestýlat pohovku na lůžko. „Zůstaňte tu na noc,“ vybídla jej. „Ráno mi to můžete dovyprávět. Udělám vám snídani.“</p>
<p>„Mám zaplacený pokoj v motelu,“ namítl Saul ochraptěle. Představa, že po silnici číslo 52 pojede ještě<emphasis> tak daleko,</emphasis> v něm probouzela touhu zavřít oči a usnout přímo tam, kde právě seděl.</p>
<p>„Ale já bych byla ráda, kdybyste tu zůstal,“ opáčila. „Chci slyšet… ne,<emphasis> potřebuji</emphasis> slyšet zbytek toho příběhu.“ Odmlčela se. „A nechci být dnes v noci sama.“</p>
<p>Saul přikývl.</p>
<p>„Výborně,“ řekla. „Na poličce v koupelně je nový kartáček. Mohla bych vám donést tátovo čisté pyžamo, kdybyste chtěl…“</p>
<p>„Ne,“ přerušil ji Saul. „To není nutné.“</p>
<p>„Tak dobře.“ Zastavila se ve vchodu do krátké chodby. „Saule…“ Zarazila se a mnula si paže. „To všechno… to všechno je pravda, že?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A ten váš oberst byl minulý týden tady v Charlestonu, že? Byl jedním z těch lidí, co můžou za smrt mého otce.“</p>
<p>„Myslím, že ano.“</p>
<p>Natalie přikývla, tiše pronesla pár slov, jemně si skousla ret a řekla jen: „Dobrou noc, Saule.“</p>
<p>„Dobrou noc, Natalie.“</p>
<p>Ačkoli byl Saul Laski nesmírně unavený, ještě nějakou dobu ležel a sledoval, jak se přes fotografie na stěně míhají bludné obdélníky odražených světel aut. Snažil se myslet na příjemné věci: na zlatavé světlo dotýkající se vrbových větví u potoka nebo na louku plnou bílých sedmikrásek na statku, kde si hrával jako malý chlapec. Ale když nakonec usnul, zdálo se mu o nádherném červnovém dnu a bratru Josefovi, který ho následoval do cirkusu na líbezné louce, kde pestrobarevně pomalované cirkusové vozy odvážely houfy smějících se dětí k čekající Jámě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 17. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Zjištění, že ho někdo sleduje, šerifa Joea Gentryho napřed potěšilo. Pokud věděl, takhle v patách mu ještě nikdo nikdy nešel. On sám už se lidí nasledoval dost; zrovna včera se vydal za tím psychiatrem, Laskim, pozoroval ho, jak se vloupal do domu slečny Fullerové, v neoznačeném dodgi Lindy Mae trpělivě vyčkal, dokud Laski s mladou slečnou Prestonovou neodešli na večeři, a pak strávil větší část noci v St. Andrews, popíjel kávu a nespouštěl z očí vchod do domu Natalie Prestonové. Byla to mimořádně chladná a neplodná noc. Dnes brzy ráno kolem domu ještě jednou projel ve vlastním autě, a psychiatrova vypůjčená toyota pořád stála na příjezdové cestě. Co měli ti dva společného? Z Laskiho měl hodně zvláštní pocit – poprvé ho postřehl, už když s psychiatrem mluvil po telefonu – a tento zvláštní pocit či předtucha se rychle proměňoval v jedno z oněch svědění intuice kdesi mezi lopatkami, kde se člověk nedokáže poškrábat, a které Gentry na základě zkušenosti chápal jako jeden ze základních atributů dobrého policajta. Proto Laskiho včera sledoval. A teď zase sledoval někdo jeho, šerifa Bobbyho Joea Gentryho z charlestonského policejního ředitelství.</p>
<p>Zpočátku měl co dělat, aby tomu vůbec uvěřil. Tohoto středečního rána vstal v šest jako obvykle, unavený nevyspáním a přísunem příliš velkého množství kofeinu, zajel k domu slečny Prestonové v St. Andrews, aby se ujistil, že tam Laski doopravdy strávil noc, zastavil se na koblihu v bistru Sarah Dixonové na Rivers Avenue a potom jel do Hampten Parku vyslechnout paní Lewellynovou. Manžel této ženy odjel z města před čtyřmi dny ve stejný večer, kdy došlo k vraždám v hotelu Mansarda, a v neděli brzy ráno zemřel při automobilové nehodě v Atlantě. Když jí policista z Georgie zatelefonoval, aby jí sdělil, že se stala vdovou, že její manžel vrazil v rychlosti skoro sto čtyřiceti za hodinu do mostního pilíře na dálničním obchvatu číslo I-285 těsně před Atlantou, paní Lewellynová položila policistovi otázku: „Co proboha dělá Arthur v Atlantě? Včera večer si šel koupit doutník a nedělní noviny.“</p>
<p>Gentry to považoval za případnou otázku, která zůstala nezodpovězena i poté, co v devět hodin po půlhodinovém rozhovoru s čerstvou vdovou z cihlového domu Lewellynových odjížděl. A tehdy si všiml zeleného plymouthu, zaparkovaného o půl bloku dál ve stínu vysokých převislých stromů lemujících ulici.</p>
<p>Toho plymouthu si poprvé všiml, už když brzy ráno vyjížděl z parkoviště před bistrem. Věnoval mu pozornost jenom proto, že měl marylandskou poznávací značku. Podle jeho zkušeností byli policisté sledováním tohoto druhu podrobností přímo posedlí, byť jim nakonec ve většině případů vůbec k ničemu nebyly. Jen co vklouzl za volant hlídkového auta zaparkovaného před domem Lewellynových, seřídil si zrcátko, aby si plymouth stojící o kus dál na ulici pořádně prohlédl. Bylo to stejné auto. Neviděl, jestli v něm někdo sedí, protože se mu na čelním skle odráželo světlo. Pokrčil rameny a vyrazil od chodníku. Na první stopce odbočil doleva. Plymouth za ním vyjel přesně v okamžiku, kdy by se mu ztratil z dohledu. Znovu odbočil doleva a jel na jih; snažil se rozhodnout, zda se má vrátit na policejní stanici a dokončit papírování, nebo zajet ještě jednou do St. Andrews. Viděl, jak se zelený sedan drží o dvě auta za ním.</p>
<p>Jel pomalu, velkýma brunátnýma rukama bubnoval do volantu a hvízdal si jakousi country-westernovou melodii. Na půl ucha poslouchal chrčení policejní vysílačky a v duchu probíral všechny myslitelné důvody, proč by ho někdo chtěl sledovat. Na mnoho jich nepřišel. S výjimkou několika pomstychtivců, které v průběhu posledních pár let vsadil za mříže, ho nenapadal nikdo, kdo by si s ním chtěl vyřizovat staré účty, natožpak marnit čas jeho pronásledováním při rutinním výkonu služby. Uvažoval, jestli to se svými obavami nepřehání. Zelených plymouthů jezdilo v Charlestonu víc.<emphasis> Ale s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>marylandskou poznávací značkou?</emphasis> poškleboval se policajt v jeho hlavě. Gentry se rozhodl, že se delší trasou vrátí do kanceláře.</p>
<p>Zabočil doleva do hustého provozu na Cannon Street. Plymouth se ho nepřestával držet, teď s odstupem tří aut. Kdyby o něm Gentry ještě nevěděl, teď by si ho určitě nevšiml. Pronásledovatelovy karty odkryla jen prázdná boční ulička u Hampten Parku, kde bydlela paní Lewellynová. Gentry teď odbočil na dálnici číslo 26, skoro dva kilometry jel na sever, potom z dálnice sjel a zamířil bočními uličkami na východ na Meeting Street. Plymouth ani na chvíli nezmizel ze zpětného zrcátka, kdykoli to bylo možné, ukryl se za jinými auty, když na dohled nebyly žádné jiné dopravní prostředky, udržoval si značný odstup.</p>
<p>„Tak ty takhle…“ utrousil šerif Gentry. Pokračoval na sever do Charleston Heights, minul námořní základnu po pravé straně. Za mřížovím jeřábů se občas vynořily mohutné šedé lodě. Odbočil doleva na Dorchester Road, potom opět najel na dálnici 26 a tentokrát zamířil na jih. Plymouth mu zmizel z dohledu. Už se chystal, že u centra sjede a celou záležitost připíše nestřídmému sledování thrillerů na kabelovce, když asi osm set metrů za ním přejel z pruhu do pruhu tahač s návěsem a on opět zahlédl dobře známou zelenou kapotu.</p>
<p>Sjel na výjezdu 221 a vrátil se do úzkých uliček v blízkosti administrativní budovy. Začalo lehce mrholit. Řidič plymouthu pustil stěrače ve stejném okamžiku jako Gentry. Šerif se snažil vymyslet, jaké zákony by jeho pronásledovatel mohl porušovat. Narychlo ho nic nenapadalo. Dobrá, pomyslel si, jak se člověk zbaví takového dotěry? Před očima mu bleskly divoké honičky z filmů. Ne, děkuji. Pátral v paměti, k jakým fintám se uchylují agenti z řady špionážních románů, které přečetl, ale vybavovaly se mu jen obrázky z přestupování v komplexu moskevského metra. To mu taky nebylo k ničemu. Určitě mu nepomáhalo, že řídí světlehnědý policejní vůz s nápisem ŠERIF CHARLESTONSKÉHO OKRESU na obou stranách.</p>
<p>Věděl, že by mohl vzít vysílačku, párkrát objet blok a na další větší křižovatce mohlo na urputného otravu čekat osm hlídkových vozů a polovina lidí z dopravního oddělení. Ale co pak? Už se viděl před soudcem Trantorem, obviněný z obtěžování návštěvníka z jiného státu, který se pokoušel najít cestu k pevnosti Sumter a který se rozhodl sledovat místního policistu.</p>
<p>Věděl, že nejchytřejší bude počkat si, co chlapík podnikne dál. Ať si za mnou jezdí, pomyslel si, jak dlouho chce – dny, týdny, roky –, dokud nepřijdu na to, jakou hru se mnou hraje. Ten muž v plymouthu – pokud to je muž – může být soudní doručovatel, novinář, neodbytný svědek Jehovův nebo člen guvernérova nového týmu vyšetřujícího policejní korupci. Nejchytřejší bude, pomyslel si Gentry rozhodně, když se vrátím do kanceláře, nebudu si s tím dál lámat hlavu, nechám věcem volný průchod a ony už se samy nějak vyřeší.</p>
<p>„Ále, kčertu s tím,“ utrousil nakonec. Trpělivost nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Na mokrém asfaltu prudce otočil auto o sto osmdesát stupňů, zapnul maják a houkačku a v úzké jednosměrné ulici se začal řítit přímo proti blížícímu se plymouthu. Pravou rukou uvolnil kožený popruh na své nepředpisové pistoli. Rychle se ohlédl, aby se ujistil, že obušek má uložený na sedadle tam, kde ho vždycky vozíval. Potom ještě víc dupl na plyn a troubil, aby zdůraznil pocit naléhavosti.</p>
<p>Mřížka plymouthu se zatvářila překvapeně. Všiml si, že ve voze sedí jen jeden člověk. Plymouth prudce zabočil doprava. Gentry strhl volant doleva, aby mu zablokoval cestu. Plymouth naznačil pohyb co nejvíc doleva a poté zrychlil na chodník na pravé straně ulice, aby se prosmekl vedle šerifova auta. Gentry škubl volantem doleva, poskočil, když přeletěl obrubník, a připravil se na čelní náraz.</p>
<p>Plymouth se smykem sklouzl do strany, pravým zadním blatníkem zboural řadu popelnic a bokem narazil do telefonního sloupu. Gentry svůj vůz prudce zabrzdil těsně před doutnajícím chladičem druhého auta a ujistil se, že je v takovém úhlu, aby plymouthu znemožnil případný odjezd. Potom vyskočil ven, jedním úderem si odmetl z ramene popruh a levou rukou pozvedl těžký obušek.</p>
<p>„Můžete mi ukázat řidičský a technický průkaz, pane?“ zeptal se řidiče. Civěla na něho bledá protáhlá tvář. Plymouth narazil do telefonního sloupu takovou silou, že dveře spolujezdce vmáčkl do kabiny a řidiči způsobil silný otřes. Muž měl poměrně vysoké čelo a velmi tmavé vlasy. Gentry mu tipoval nějakých pětačtyřicet. Měl na sobě tmavý oblek, bílou košili a tenkou tmavou kravatu, která patřila spíše do éry prezidenta Kennedyho.</p>
<p>Gentry se ostražitě díval, jak muž šátrá po peněžence. „Byl byste tak hodný a vytáhl si doklady z náprsní tašky, pane?“ Muž se zarazil, zamrkal a otočil se, aby šerifovi vyhověl.</p>
<p>Gentry rychle vykročil a levou rukou, z níž nechal na řemínku viset obušek, otevřel dveře. Pravou ruku odtáhl a už se jí dotýkal pažby svého revolveru Ruger Blackhawk. „Pane! Prosím vás, abyste si vystoupil… a do prdele!“</p>
<p>Řidič se otočil už s automatickou pistolí v ruce a hned zamířil na Gentryho tvář. Gentryho sto dvacet kilogramů živé váhy se prodralo otevřenými dveřmi auta; hmátl po muži, aby jej chytil za zápěstí. Pistole dvakrát vystřelila; jeden projektil prosvištěl šerifovi kolem ucha a proletěl střechou, druhý šel ještě více mimo a proměnil čelní sklo plymouthu v prachovou pavučinu. Potom Gentry oběma rukama sevřel muži zápěstí a oba zůstali natažení na předním sedadle jako dva teenageři v autokině. Oba hekali a oddechovali. Gentryho obušek se zachytil ve volantu a plymouth ryčel jako postřelená šelma. Řidič natahoval k šerifovu obličeji levou ruku se zaťatými prsty. Gentry sklonil mohutnou hlavu a muže udeřil; jednou, dvakrát a při třetím úderu slyšel, jak mu vyrazil dech. Řidiči vypadla z ruky pistole, odrazila se od tyče volantu a Gentryho nohy a s rachotem dopadla na chodník. Gentry s vrozeným strachem z upuštěných zbraní napůl očekával, že vystřelí a vyprázdní mu do zad půlku zásobníku. Nic takového se nestalo.</p>
<p>„To mě teda poser,“ sykl Gentry, ztěžka se vysoukal ven a přitom z auta vytáhl i muže. Pravou rukou ho chytil za límec a poté, co si ověřil, že pistole leží opodál, mrštil řidičem na zem více než dva metry daleko. Než muž stačil vstát, Gentry už pevně svíral svůj těžký Ruger Blackhawk, který mu daroval při odchodu do důchodu jeho strýc. Bylo příjemné držet tak bytelnou zbraň.</p>
<p>„Ani se nehni. Běda, jestli cukneš jediným svalem,“ varoval muže. Z okolních provozoven a obchodů už vyšlo asi dvanáct lidí, aby se podívali, co se na ulici děje. Gentry se ujistil, že jsou mimo dostřel a že za řidičem stojí jenom cihlová zeď. S příšerným pocitem si uvědomil, že se toho hajzla chystá zastřelit. Ještě nikdy v životě nevystřelil na člověka. Místo aby oběma rukama namířil revolverem, jak ho to učili instruktoři, nohy daleko od sebe, zůstal vzpřímeně stát s pokrčeným loktem a hlavní namířenou k nebi. Na brunátnou tvář mu dopadaly jemné kapičky deště. „Je dobojováno,“ hekal. „Dej si chvilku oraz, chlape. Proberem to.“</p>
<p>Řidič vytáhl z kapsy ruku, v níž svíral nůž. Čepel vyskočila s dobře slyšitelným cvaknutím. Přikrčil se a s doširoka roztaženými prsty druhé ruky zlehka přenesl rovnováhu. Šerif si s lítostí všiml, že nůž drží správně, nebezpečně, palec přitisknutý ke střence nad čepelí. Dvanácticentimetrová ocel se mu už míhala v krátkých, plynulých obloucích před tělem. Gentry odkopl automatickou pistoli dál pod plymouth a o tři kroky couvl.</p>
<p>„No tak pojď, chlape,“ řekl. „Hlavně neudělej žádnou blbost. Ten nůž hezky odlož.“ Nepodceňoval rychlost, s níž jeho protivník mohl urazit necelých pět metrů, které je dělily. Zároveň nepochyboval, že vržený nůž se může na takovou vzdálenost stát stejně vražednou zbraní jako kulka. Ale taky si vzpomněl na otvory, které blackhawk zanechal v černém papíru terče na vzdálenost čtyřiceti kroků. Nechtěl přemýšlet o tom, co střely ráže .357 napáchají v lidské tkáni z pěti metrů.</p>
<p>„Odlož ho,“ zopakoval. Hovořil nevzrušeným monotónním hlasem, v němž nezaznívala žádná hrozba a jenž nepřipouštěl žádnou diskusi. „Dáme si pauzu a rozebereme to.“</p>
<p>Od okamžiku, kdy přistoupil k plymouthu, muž v tmavém obleku neřekl ani slovo a z hrdla se mu linulo jen vrčení. Nyní mu mezi zaťatými zuby vyrazil zvláštní hvizd, jako když z chladnoucí konvice uniká pára. Začal zvedat nůž.</p>
<p><emphasis>„Ani hnout!“</emphasis> Gentry jednou rukou odjistil revolver, namířil a podél hlavně našel střed mužovy úzké kravaty. Kdyby čepel dosáhla výšky vhodné k hodu, musel by vystřelit. Napětí, kterým jeho prst působil na spoušť, skoro stačilo, aby zvedl kohoutek.</p>
<p>Potom spatřil něco, při čemž mu divoce tlukoucí srdce bolestně strnulo. Připadalo mu, jako by se muži rozechvívala tvář, netřásla se, ale spíše se<emphasis> roztékala</emphasis> jako špatně padnoucí gumová maska, která klouže po pevnějších rysech obličeje. Oči se rozšířily, jakoby překvapením nebo hrůzou, a začaly těkat jako drobná zvířata zachvácená panikou. Gentry na okamžik zahlédl, jak z té protáhlé tváře vystupuje jiná osobnost, v uvězněných očích se objevil výraz naprostého děsu a zmatku, a poté svaly ve tváři a krku ustrnuly, jako by na ně někdo ještě pevněji natáhl masku. Čepel stoupala, až ji měl muž přímo pod bradou, dostatečně vysoko, aby jí mohl přesně hodit.</p>
<p>„Hej!“ vykřikl Gentry. Okamžitě uvolnil spoušť.</p>
<p>Řidič si vsunul čepel do krku. Nebodl ani nesekl, jen si dvanácticentimetrový<emphasis> nůž zasunul</emphasis> do hrdla způsobem, jakým chirurg zahajuje operaci nebo jakým by někdo mohl opatrně nařezávat meloun. Potom rozvážně, silně a pomalu táhl čepel zleva doprava po celé délce dolní čelisti.</p>
<p>„Panebože,“ zašeptal Gentry. Kdosi z přihlížejících zaječel.</p>
<p>Mužovu bílou náprsenku zalila krev, jako by mu nad ní praskl balonek plný červené barvy. Pak nůž vyškubl a neuvěřitelných deset nebo dvanáct vteřin ještě zůstal stát, nohy od sebe, tělo strnulé a bez výrazu. Trup mu máčel příval krve, která začala slyšitelně odkapávat na chodník. Potom se zhroutil na záda a křečovitě zaškubal nohama.</p>
<p>„Nepřibližujte se k němu, sakra!“ zakřičel Gentry na okolostojící a vyrazil k muži. Těžkou botou mu znehybnil pravé zápěstí a obuškem odrazil nůž. Řidič se prohnul v zádech a červený řez na krku se mu otevřel jako obludný žraločí úsměv. Gentry zahlédl přeřezanou chrupavku a potrhané konce šedých vláken, načež celý výjev opět zalila krev. S přívaly do plic se muži začala zvedat a klesat hruď.</p>
<p>Gentry utíkal k policejnímu vozu a zavolal sanitku. Potom ještě jednou zakřičel na okolostojící, aby se nepřibližovali, a obuškem zašátral pod plymouthem po pistoli. Byl to browning ráže 9 mm s jakýmsi dvojitým zásobníkem, kvůli němuž byl neuvěřitelně těžký. Našel pojistku, zacvakl ji, zastrčil si zbraň za opasek a nakonec poklekl vedle umírajícího muže.</p>
<p>Řidič se převalil na pravý bok. Měl pokrčená kolena, pevně natažené ruce a zaťaté pěsti. Tratoliště už vytvořilo louži víc než metr širokou a další krev se do něj vlévala s každým pomalým úderem mužova srdce. Gentry si klekl přímo do krve a holýma rukama se pokusil uzavřít ránu, ale řez byl příliš široký a zubatý. Za pět vteřin měl promáčenou košili.</p>
<p>V očích zachraňovaného se objevil upřený, skelný pohled, jaký Gentry viděl ve tvářích až příliš mnoha mrtvol.</p>
<p>Trhané dýchání a bublání ustalo, právě když se v dálce ozvala siréna blížící se sanitky.</p>
<p>Gentry poodstoupil, padl na obě kolena a otřel si ruce o stehna. Řidičova náprsní taška se při potyčce po jednom z kopů ocitla na chodníku a Gentry ji teď zvedl z cesty blížícího se potůčku krve. Bez ohledu na pravidla ji rychle otevřel a začal se probírat plastovými přihrádkami.</p>
<p>V peněžence bylo něco přes devět set dolarů v hotovosti, malá černobílá fotografie šerifa Bobbyho Joea Gentryho a nic víc. Nic. Žádný řidičský průkaz, kreditní karty, rodinné snímky, kartička pojištěnce, navštívenky, staré recepty – nic.</p>
<p>„Řekněte mi někdo, prosím, co se to tady děje,“ zašeptal Gentry. Déšť ustal. Řidičovo tělo leželo klidně opodál. Úzká tvář byla tak bílá, že vypadala jako z vosku. Gentry zavrtěl hlavou a upřel nevidoucí pohled na tlačící se dav a blížící se policisty a záchranáře. „Řekne mi někdo,<emphasis> co se to tady sakra děje?“</emphasis> zařval.</p>
<p>Nikdo mu neodpověděl.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Bavorská Železná Ruda</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 18. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Tony Harod a Maria Chenová ujížděli na severovýchod od Mnichova, minuli Deggendorf a Řezno a vnořili se do hlubin Bavorského lesa a horského kraje u české hranice. Harod řídil vypůjčené BMW stylem brzda-plyn, za vysokých otáček podřazoval, aby řízenými skluzy vybíral deštěm navlhlé zatáčky, na rovných úsecích ihned zrychloval na sto dvacet kilometrů za hodinu. Ani toto soustředění a aktivita nestačily, aby mu z těla vypudily napětí z dlouhého letu. Během nekonečné cesty se sice snažil usnout, ale každou vteřinu si uvědomoval, že je hermeticky uzavřený v křehké, natlakované trubce visící kilometry nad studeným Atlantikem. Zachvěl se, zapnul topení a předjel další dvě auta. Jakmile se dostali do kopcovitějšího terénu, na polích se objevila sněhová pokrývka a podél cesty se zvedly sněhové bariéry.</p>
<p>Před dvěma hodinami, když po přecpané<emphasis> autobahn</emphasis> opouštěli Mnichov, se Maria Chenová upřeně zadívala do automapy a řekla: „No ne, jen několik kilometrů odsud je Dachau.“</p>
<p>„No a?“ podivil se Harod.</p>
<p>„Tam stával jeden z těch táborů.“ odpověděla. „Kam posílali za války Židy.“</p>
<p>„No a co? To je kurevsky dávná historie.“</p>
<p>„Tak dávná zase ne.“</p>
<p>Harod sjel na exit s číslem 92 a vyměnil jednu přeplněnou dálnici za druhou. S BMW se prodral do levého pruhu a ručičku tachometru udržoval na stovce. „Kdy jste se narodila?“ zeptal se.</p>
<p>„V roce devatenáct set čtyřicet osm,“ odpověděla Maria.</p>
<p>„O ničem, co se stalo před tím, než jste se narodila, nemá cenu přemýšlet,“ prohlásil. „Je to kurevsky dávná historie.“</p>
<p>Maria zmlkla a zadívala se na studenou stužku řeky Isar. Na šedavé obloze sláblo světlo pozdního odpoledne.</p>
<p>Harod se podíval na svou sekretářku a vzpomněl si, jak ji uviděl poprvé. Bylo to před čtyřmi lety, v létě 1976. Tehdy byl v Hongkongu na obchodní návštěvě bratrů Foyových, za nimiž ho poslal Willi ohledně financování jednoho z jeho bezduchých kung-fu filmů. Harod byl rád, že v době vrcholících oslav dvoustého výročí Vyhlášení nezávislosti nemusí snášet americkou hysterii. Mladší z bratří Foyů ho jednou večer vzal do Kowloonu.</p>
<p>Harodovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že luxusní bar a noční klub, který navštívili v osmém patře jednoho věžáku, je ve skutečnosti bordel a že ty krásné, duchaplné ženy, z jejichž společnosti se tak těšil, jsou kurvy.</p>
<p>Tehdy ztratil zájem a byl by okamžitě odešel, kdyby si nevšiml krásky euroasijského původu, osaměle sedící na baru. V očích se jí zračila tak hluboká lhostejnost, že se ani nedala předstírat. Když se na ni Foye zeptal, rozložitý Asiat se jen usmál a řekl: „Hm, velice zajímavé. To být velmi smutný příběh. Její matka být americká misionářka, její otec učitel na pevnině. Matka zemřít krátce po jejich příjezdu do Hongkongu. Umřít i otec. Maria Chenová zůstat tady a být slavná modelka, vysoce placená.“</p>
<p>„Modelka?“ zeptal se Harod. „Co pak dělá tady?“</p>
<p>Foy pokrčil rameny a usmál se, až se mu zablyštěl zlatý zub. „Ona vydělávat spoustu peněz, ale potřebovat mnohem víc. Velice nákladné záliby. Chtít jet do Ameriky – být americká občanka – ale nemůže se vrátit kvůli nákladným zálibám.“</p>
<p>Harod přikývl. „Kokainu?“</p>
<p>„Heroinu,“ usmál se Foy. „Rád byste se setkal?“</p>
<p>Harod se rád setkal. Když byli představeni a zůstali sami u baru, Maria Chenová řekla: „Vás znám. Budujete si kariéru na špatných filmech a ještě horším vystupování.“</p>
<p>Harod souhlasně přikývl. „A já znám vás,“ odpověděl. „Jste závislačka na heroinu a hongkongská kurva.“</p>
<p>Všiml si blížící se facky a vyslal myšlenku, aby ji zastavil. Ale nepodařilo se mu to. Okolosedící lidé zaslechli plesknutí, zarazili se uprostřed rozhovorů a zůstali překvapeně hledět. Když místnost opět prostoupil ruch, Harod vytáhl kapesník a otřel si jím ústa. Prstenem mu natrhla ret.</p>
<p>S Neutrály – lidmi, na něž Schopnost nijak nepůsobila – se setkal už dříve. Ale jen zřídkakdy. Ve velice vzácných případech. A nikdy ne v situaci, kdy by o tom nevěděl s dostatečným předstihem, aby se vyhnul bolesti. „Dobrá,“ řekl, „představování máme za sebou. Teď bych pro vás měl jeden obchodní návrh.“</p>
<p>„Nic, co byste mi mohl nabídnout, mě nebude zajímat,“ odpověděla. O upřímnosti jejího prohlášení nebylo pochyb. Ale zůstala sedět u baru.</p>
<p>Harod přikývl. Rychle uvažoval, vybavoval si obavy, které cítil poslední měsíce. Práce pro Williho mu naháněla hrůzu. Stařík svou Schopnost využíval jen zřídkakdy, ale když se tak stalo, bylo naprosto zřejmé, že vládne mnohem větší mocí než Harod. I kdyby si Harod měsíce či roky pěstoval asistenta, bylo takřka jisté, že Willi takového pomocníka během okamžiku zmanipuluje. Harod cítil rostoucí úzkost od chvíle, kdy ho ti zatracení členové Ostrovního klubu přiměli, aby se k tomuto vražednému starci přiblížil. Kdyby to Willi zjistil, použil by jakýkoliv existující nástroj, aby…</p>
<p>„Dám vám práci ve Státech,“ nabídl. „Budete mou osobní sekretářkou a výkonnou tajemnicí produkční společnosti, kterou zastupuji.“</p>
<p>Maria mu věnovala ledový pohled. V krásných hnědých očích nebyl patrný žádný zájem.</p>
<p>„Padesát tisíc dolarů ročně,“ pokračoval, „plus zaměstnanecké výhody.“</p>
<p>Ani nemrkla. „Tady v Hongkongu si vydělám víc,“ odpověděla. „Proč bych měla vyměnit kariéru modelky za hůře placenou práci sekretářky?“ Důraz, který položila na slovo „sekretářky“, neponechával žádné pochybnosti o opovržení, s nímž na jeho nabídku pohlížela.</p>
<p>„Ty zaměstnanecké výhody…“ začal Harod. Když Maria Chenová nic neřekla, pokračoval. „Neustálý přísun… všeho, co si budete přát,“ dodal potichu. „A už nikdy se nebudete muset účastnit nákupní části celého procesu.“</p>
<p>Tehdy zamrkala. Sebejistota z ní sklouzla jako roztržený závoj. Zadívala se na své ruce.</p>
<p>„Popřemýšlejte o tom,“ vybídl ji. „Do úterního rána budu v hotelu Victoria and Albert.“</p>
<p>Když z nočního klubu odcházel, ani nevzhlédla. V úterý ráno se připravoval k odjezdu, nosič už mu snesl zavazadla, a právě se na sebe naposledy díval do zrcadla a zapínal si cestovní sako značky Banana Republic, když se ve dveřích objevila Maria Chenová.</p>
<p>„Jaké jsou mé povinnosti kromě funkce osobní sekretářky?“ zeptala se.</p>
<p>Harod se pomalu otočil, odolal nutkání usmát se a pokrčil rameny. „Všechno, co určím,“ odpověděl. Pak se usmál. „Ale ne to, co si myslíte. Kurvy mě neberou.“</p>
<p>„Budu mít jednu podmínku.“</p>
<p>Harod z ní nespouštěl oči a poslouchal.</p>
<p>„Někdy příští rok s tím chci… skončit,“ řekla a na hladké pokožce čela jí vyrazil pot. „Prostě s tím… jak to říkáte v Americe? Seknout. A až určím vhodnou dobu, vy to… zařídíte.“</p>
<p>Harod chvíli uvažoval. Nebyl si jistý, zda jeho plánům neuškodí, když se Maria Chenová zbaví závislosti, ale pochyboval, že o něco takového někdy doopravdy požádá. Pokud ano, pak se tím bude zabývat. Do té doby bude využívat služeb krásné a inteligentní asistentky, které se Willi nebude moci dotknout. „Platí,“ přikývl. „Pojďme zjistit, co je třeba udělat, abyste dostala vízum.“</p>
<p>„To není třeba,“ opáčila Maria a ustoupila, aby ho nechala projít k výtahu. „Všechno už jsem zařídila.“</p>
<p>+++</p>
<p>Třicet kilometrů za Deggendorfem se začali blížit k Řeznu, středověkému městu ve stínu skalnatých útesů. Když sjížděli klikatou horskou silnicí k hranici města, Maria ukázala na svislou oválnou desku, kterou pod stromy poblíž vozovky ozářily světlomety jejich vozu. „Všiml jste si jich cestou?“ zeptala se.</p>
<p>„Jo.“ Harod podřadil, aby vybral ostrou zatáčku.</p>
<p>„V průvodci se píše, že na nich nosili místní vesničany k pohřbu,“ vysvětlovala. „Každá deska je opatřena jménem mrtvého a žádostí o modlitbu.“</p>
<p>„Roztomilé,“ utrousil Harod. Silnice se vinula městem. Zahlédl pouliční lampy žhnoucí v zimní tmě, mokré dlažební kostky v bočních ulicích a černou budovu, temně se rýsující nad městem na zalesněném hřebenu.</p>
<p>„Ten hrad kdysi patřil hraběti Hundovi,“ četla. „Nechal zaživa pohřbít svou ženu poté, co v řece Regen utopila jejich malé dítě.“</p>
<p>Harod mlčel.</p>
<p>„Není to zajímavá informace z místních dějin?“ zeptala se.</p>
<p>Harod znovu zařadil nižší rychlost a zabočil doleva na silnici číslo 11 do zalesněného horského kraje. V kuželech světla linoucích se z jejich reflektorů se míhal sníh. Harod natáhl ruku, sebral průvodce Marii z ruky a vypnul jí světlo nad hlavou. „Buďte tak laskavá,“ řekl, „držte už hubu.“</p>
<p>+++</p>
<p>Do hotýlku v Bavorské Železné Rudě přijeli až po deváté, ale pokoje na ně čekaly a v jídelně, kam se sotva vešlo pět stolů, se dosud podávala večeře. Místnost prohříval oheň v obrovském krbu, který rovněž poskytoval většinu světla. Pojedli v tichosti.</p>
<p>Bavorská Železná Ruda připadala Harodovi na základě letmých pohledů, které se jim naskytly, než hotel našli, malá a prázdná. Jediná cesta, několik bavorsky vyhlížejících starých budov schoulených v úzkém údolíčku mezi temnými kopci; vesnice mu připomínala nějakou ztracenou kolonii kdesi v Appalačských horách. Cedule na okraji ho informovala, že se nacházejí jen několik kilometrů od české hranice.</p>
<p>Když se vrátili do svých sousedících pokojů v druhém patře, Harod řekl: „Jdu ještě dolů zjistit, jak to tu mají se saunou. Vy připravte věci na zítřek.“</p>
<p>V hotelu bylo dvacet pokojů, z nichž většinu obsadili běžkaři, kteří sem přijeli vyzkoušet tratě na Velkém Javoru, čtrnáct set metrů vysoké hoře pár kilometrů od městečka na sever. Několik párů sedělo v malé společenské místnosti v přízemí, popíjelo pivo nebo horkou čokoládu a smálo se tím bodrým německým tónem, který Harodovu uchu vždycky zněl trochu strojeně.</p>
<p>Sauna byla v suterénu a tvořila ji jen bílá cedrová kóje se dvěma stupni. Harod si přitopil, v titěrné šatně před saunou se svlékl a jen v ručníku vkročil do vyhřátého interiéru. Usmál se, když si přečetl cedulku na dveřích s anglickým a německým upozorněním: PŘIPOMÍNÁME HOSTŮM, ŽE V SAUNĚ NENÍ TŘEBA ODĚVU. Očividně sem v minulosti zamířili američtí turisté, které překvapila lhostejnost, jakou v takových situacích projevují Němci.</p>
<p>Už skoro spal, když dovnitř vstoupily dvě dívky. Byly mladé – nebylo jim více než devatenáct – a byly to Němky. Při vstupu se hihňaly. Nepřestaly, ani když uviděly Haroda:<emphasis> „Guten Abend,“</emphasis> řekla ta vyšší. Nechaly si kolem těla omotané ručníky. Ručník na sobě měl i Harod; zatímco se na ně díval zpod ztěžklých víček, neřekl nic.</p>
<p>Vzpomínal na měsíc skoro před třemi lety, kdy mu Maria Chenová oznámila, že je načase, aby jí s tím pomohl seknout.</p>
<p>„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se.</p>
<p>„Protože jste to slíbil,“ odpověděla.</p>
<p>Upřeně se na ni tehdy zadíval a pomyslel na měsíce sexuálního napětí, jejího ledového odmítání jeho sebenepatrnějších pokusů o sblížení a na noc, kdy se potichu vydal k ní do pokoje a otevřel dveře. Ačkoli bylo po druhé ráno, seděla v posteli a četla si. Jakmile stanul ve dveřích, klidně odložila knihu, vytáhla ze šuplíku nočního stolku osmatřicítku revolver, pohodlně si ho položila do klína a optala se: „Ano, co se děje, Tony?“ Zavrtěl hlavou a odešel.</p>
<p>„Dobře, slíbil jsem to,“ přikývl, „co chcete, abych udělal?“</p>
<p>Maria Chenová mu to řekla.</p>
<p>Tři týdny nevycházela ze zamčené suterénní místnosti.</p>
<p>Napřed dlouhými nehty trhala molitanové obložení, které jí pomohl umístit na stěny a dveře. Ječela a bušila do dveří, škubala matraci a polštář, které byly jediným vybavením místnůstky, a pak znovu ječela. Její křik slyšel pouze Harod, usazený v místnosti s promítacím plátnem za dveřmi.</p>
<p>Ani se nedotkla jídel, která jí dovnitř vsouval štěrbinou v dolní části dveří. Po dvou dnech už nevstala z matrace, jen ležela schoulená, střídavě se potila a třásla, chvíli slabě naříkala, vzápětí řvala jako zvíře. Nakonec s ní v místnosti zůstal tři dny a noci, pomáhal jí do vedlejší koupelny, když se dokázala posadit, umýval ji a staral se o ni na zemi, když vstát nedokázala. Potom, patnáctého dne, spala dvacet čtyři hodiny; vykoupal ji a ošetřil jí škrábance, které si způsobila. Když jí žínkou přejížděl bledé líce, dokonalá ňadra a potem zalitá stehna, vzpomínal na chvíle, kdy v kanceláři sledoval její v hedvábí oděné tělo a přál si, aby nebyla Neutrál.</p>
<p>Když ji umyl a usušil, oblékl ji do hebkého pyžama, špinavé cáry jí vyměnil za čisté povlečení a pokrývky a nechal ji o samotě spát.</p>
<p>Třetí týden vyšla z místnosti sama – postoj a lehce odtažité chování dokonalé a bezchybné stejně jako vlasy, šaty, líčení. Ani jeden z nich o těch třech týdnech nikdy poté nepromluvil.</p>
<p>+++</p>
<p>Mladší z německých dívek se zasmála, zvedla ruce nad hlavu a řekla něco své kamarádce. Harod se na ně díval oblakem páry, jeho černé oči byly temnými štěrbinami pod těžkými víčky.</p>
<p>Starší dívka několikrát zamrkala a rozvázala si ručník. Měla pevná a těžká prsa. Mladší dívka zůstala překvapeně hledět, ruce stále nad hlavou. Harod si všiml jemného chmýří v jejím podpaží a zauvažoval, proč se tam německé dívky neholí. Začala něco povídat, zarazila se a taky rozvázala ručník. Měla poněkud neohrabané prsty, jako by je měla znecitlivělé nebo jako by na něco takového nebyly zvyklé. Ručník z ní sklouzl právě ve chvíli, kdy ta starší natáhla ruce k prsům své sestry.</p>
<p><emphasis>Sestry,</emphasis> uvědomil si Harod, když přimhouřil oči, aby si vychutnal fyzické vjemy.<emphasis> Kirsten</emphasis> a<emphasis> Gabi.</emphasis> Se dvěma to nebylo snadné. Musel neustále přesunovat pozornost, nesměl ani na okamžik dopustit, aby mu jedna vyklouzla, když se věnoval druhé. Bylo to, jako by hrál sám proti sobě tenis – což není hra, při níž by někdo vydržel příliš dlouhou dobu. Ale ostatně to nemusela být dlouhá hra. Zavřel oči a usmál se.</p>
<p>+++</p>
<p>Když se vrátil, Maria Chenová stála u okna a dívala se na skupinku vánočních zpěváků shromážděných kolem saní, tažených jediným koněm. Otočila se, právě když studený vzduch venku prostoupil smích a úryvek z písně „O Tannenbaum“.</p>
<p>„Kde je?“ zeptal se Harod. Měl na sobě hedvábné pyžamo a zlatý župan. Měl mokré vlasy.</p>
<p>Otevřela svůj kufr a vytáhla automatickou pistoli ráže .45. Položila ji na konferenční stolek.</p>
<p>Harod zbraň zvedl, jednou naprázdno vystřelil a přikývl. „Myslel jsem, že vás celníci nebudou otravovat. Kde je zásobník?“</p>
<p>Maria vyňala z kufru tři kovové schránky a položila je na stůl. Harod posouval nenabitou zbraň přes skleněný povrch, dokud ji neměla těsně u ruky.</p>
<p>„Výborně,“ řekl, „tak se na to zasraný místo podívejme.“ Rozložil na stole zelenobílou topografickou mapu. Na jednom konci ji zatížil automatickou pistolí a zásobníky zajistil rohy na druhé straně. Krátkým ukazovákem se zastavil u shluku teček po stranách červené linky. „Bavorská Železná Ruda,“ řekl. „Tady jsme my.“ Potom bodl prstem asi o dva centimetry na severozápad. „Williho panství je za tímhletím kopcem…“</p>
<p>„Velký Javor,“ poznamenala.</p>
<p>„Nějak tak. Přímo tady uprostřed lesa…“</p>
<p>„Bavorského lesa,“ podotkla.</p>
<p>Harod se na ni na chvíli zadíval a potom znovu upřel pozornost na mapu. „Je součástí jakéhosi národního parku… ale pořád je to soukromý pozemek. Do prdele, to mi teda hlava nebere.“</p>
<p>„Soukromé pozemky jsou i v amerických národních parcích,“ řekla Maria. „Kromě toho to panství má být prázdné.“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil. Sroloval mapu a spojovacími dveřmi prošel do svého pokoje. Za chvilku se vrátil se sklenkou whisky z láhve zakoupené v bezcelním obchodu na Heathrow. „Tak,“ řekl, „zítřejšímu postupu rozumíte?“</p>
<p>„Ano,“ přitakala.</p>
<p>„Když tam nebude, nic se neděje,“ zopakoval. „Když tam bude a bude sám a bude se mu chtít mluvit, v pořádku.“</p>
<p>„A když se vyskytne problém?“</p>
<p>Harod se posadil, postavil whisky na stůl a zacvakl do zbraně zásobník. Pistoli podržel a čekal, dokud ji od něj nepřevzala. „Pak ho zastřelte,“ řekl. „Zastřelte jeho a každého, kdo tam bude s ním. Do hlavy. Dvakrát, budete-li mít čas.“ Přešel ke dveřím a zaváhal. „Ještě nějaké otázky?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Harod zašel do svého pokoje a zavřel za sebou. Maria Chenová uslyšela, jak cvakl zámek. Chvíli seděla s pistolí v ruce, poslouchala občasné zvuky sváteční <emphasis>Gemütlichkeit</emphasis> linoucí se z ulice a dívala se na tenký pásek žlutého světla pod Harodovými dveřmi.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola devátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 18. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>C. Arnold Barent opustil hotel Mayflower a čerstvě zvoleného prezidenta a přes budovu FBI odjel na National Airport. Před jeho limuzínou jel šedý mercedes a za ním modrý mercedes; obě vozidla si pronajímala jedna z jeho společností a muži v nich byli vycvičeni stejně dobře jako agenti tajné služby, které bylo tak dobře vidět v Mayfloweru.</p>
<p>„Řekl bych, že diskuse proběhla velice dobře,“ ozval se Charles Colben, jediný další cestující v limuzíně.</p>
<p>Barent přikývl.</p>
<p>„Prezident byl k tvým návrhům velmi otevřený,“ pokračoval Colben. „Vypadá to, že v červnu by se dokonce mohl vrátit do útočiště Ostrovního klubu. To by bylo zajímavé. Žádného prezidenta jsme tam v době jeho úřadování ještě neměli.“</p>
<p>„Prezidenta před inaugurací,“ opravil ho Barent.</p>
<p>„Co prosím?“</p>
<p>„Řekl jsi, že prezident byl velmi otevřený,“ vysvětloval Barent. „Myslel jsi prezidenta, který ještě nebyl uvedený do úřadu. Až do ledna je naším prezidentem pan Carter.“</p>
<p>Colben si posměšně odfrkl.</p>
<p>„Co tvoje zpravodajská skupina říká o těch rukojmích?“ zeptal se Barent potichu.</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Budou propuštěna během posledních hodin Carterova úřadování, nebo až za příští vlády?“</p>
<p>Colben pokrčil rameny. „Jsme FBI, ne CIA. Musíme se soustředit na práci doma, ne v cizině.“</p>
<p>Barent přikývl a nepřestával se zlehka usmívat. „A součástí tvých domácích úkolů,“ namítl, „je tajně sledovat CIA. Tak se zeptám ještě jednou: kdy se vrátí domů rukojmí?“</p>
<p>Colben svraštil čelo a zadíval se na holé stromy kolem promenády. „Při nejlepším to bude čtyřiadvacet hodin před nebo po inauguraci,“ odpověděl. „Ale podle toho, jak ajatoláh posledního půldruhého roku Cartera v téhle věci posílal do prdele, si myslím, že mu tuhle kost nehodí.“</p>
<p>„Jednou jsem se s ním setkal,“ řekl Barent. „Zajímavý člověk.“</p>
<p>„Cože? Kdo?“ zeptal se Colben nechápavě. Carterovi byli za poslední čtyři roky hned několikrát hosty v Barentově rezidenci v Palm Springs a na hradě na Tisíci ostrovech.</p>
<p>„Ajatoláh Chomejní,“ odpovídal Barent trpělivě. „Přijel jsem z Paříže, abych se s ním krátce setkal poté, co začal žít v exilu. Jeden můj přítel naznačil, že by mi<emphasis> imám</emphasis> mohl připadat zábavný.“</p>
<p>„Zábavný?“ podivil se Colben. „Ten fanatický hajzl?“</p>
<p>Barent na Colbenův výběr slov zareagoval mírným úšklebkem. Neměl rád vulgarity. Začátkem týdne sice použil při rozhovoru s Tonym Harodem slovo „čubka“, ale pouze proto, že cítil, že má-li něco vtlouci do hlavy vulgárnímu muži, musí použít vulgární obrat. Charles Colben byl také vulgární muž. „Bylo to zábavné,“ řekl Barent, ačkoli už litoval, že toto téma vůbec nadnesl. „Vedli jsme s tímto náboženským vůdcem patnáctiminutový rozhovor – prostřednictvím tlumočníka, i když mi bylo řečeno, že ajatoláh rozumí francouzsky – a vsadím se, že neuhádneš, co ten chlapík těsně před koncem audience udělal.“</p>
<p>„Požádal tě, abys financoval jeho revoluci?“ zeptal se Colben tónem, z něhož čišel nezájem. „Nevím, vzdávám se.“</p>
<p>„Pokusil se mě Použít,“ usmál se opět Barent; vzpomínka v něm očividně stále vyvolávala pobavení. „Cítil jsem, jak mi šátrá v mysli, naslepo, instinktivně. Získal jsem dojem, že podle něj je jediným člověkem na světě, který disponuje Schopností. Taky jsem získal dojem, že si myslí, že je Bůh.“</p>
<p>Colben opět pokrčil rameny. „S tím božstvím by trochu ubral plyn, kdyby měl Carter odvahu poslat mu pár B-52 hned první týden po tom, co zajali naše lidi.“</p>
<p>Barent změnil téma. „A kdepak je dnes náš přítel pan Harod?“</p>
<p>Colben vytáhl inhalátor, přiložil si ho k jedné i druhé nosní dírce a ušklíbl se.</p>
<p>„Včera večer odletěl i se svou sekretářkou – nebo kdo to vlastně je – do Západního Německa.“</p>
<p>„Nejspíš aby zjistil, jestli jeho kamarád Willi není třeba naživu a nezašívá se v otčině, co?“ usoudil Barent.</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„A poslali jste s ním někoho?“</p>
<p>Colben zavrtěl hlavou. „Není důvod. Trask s pomocí několika svých frankfurtských a mnichovských kontaktů ještě z éry působení ve Společnosti hrad sleduje. Harod se tam musí vydat. Budeme sledovat komunikaci CIA.“</p>
<p>„A najde tam něco?“</p>
<p>Charles Colben našpulil rty.</p>
<p>„Ty si nemyslíš, že je náš pan Borden ještě naživu, co?“ zeptal se Barent.</p>
<p>„Ne. Nevím, jak by dokázal být tak zatraceně mazaný,“ odpověděl Colben. „Byl to přece<emphasis> náš</emphasis> nápad oslovit Draytonovou se žádostí o jeho likvidaci. Přece jsme jednohlasně odhlasovali, že jeho jednání začíná být příliš vidět, je to tak?“</p>
<p>„A do toho se dozvíme o nerozvážných kouscích Niny Draytonové,“ řekl C. Arnold Barent. „Ale je to velká škoda.“</p>
<p>„Co je škoda?“</p>
<p>Barent se podíval na plešatého byrokrata.</p>
<p>„Je škoda, že ani jeden z nich nebyl členem Ostrovního klubu,“ řekl. „Byly to výrazné osobnosti.“</p>
<p>„Kecy,“ ohradil se Colben. „Byli to zasraní blázni.“</p>
<p>Limuzína zastavila. Na dveřích vedle Colbena cvakly zámky. Barent se podíval na ošklivý zadní vchod do nové budovy FBI. „Tady vystupuješ,“ řekl a potom, když Colben stál na chodníku a řidič už se chystal zavřít dveře, dodal: „Charlesi, to už prostě nejde, s tím tvým slovníkem musíme něco udělat.“ Holohlavý muž zůstal stát venku a díval se na odjíždějící limuzínu.</p>
<p>Cesta na National Airport trvala jen několik minut. Barentův upravený Boeing 747 čekal před soukromým hangárem; motory hučely, klimatizace byla zapnutá a vedle Barentova oblíbeného křesla stála sklenice s minerálkou a ledem. Do záďové kabiny přišel pilot Don Mitchell a zasalutoval. „Všechno v pořádku, pane Barente,“ hlásil. „Musím sdělit věži, jaký platí letový plán. Kam poletíme, pane?“</p>
<p>„Rád bych letěl na svůj ostrov,“ odpověděl Barent a napil se minerálky.</p>
<p>Mitchell se pousmál. Byl to starý vtip. C. Arnold Barent vlastnil po celém světě více než čtyři sta ostrovů a na více než dvaceti z nich měl rezidenci. „Rozkaz,“ zopakoval pilot a čekal.</p>
<p>„Informujte věž, že platí letový plán E,“ pokračoval Barent. Vstal a se sklenicí v ruce přešel ke dveřím své ložnice. „Dám vám vědět, až budu připravený.“</p>
<p>„Rozkaz,“ řekl Mitchell. „Máme povolení odletět kdykoli během následujících patnácti minut.“</p>
<p>Barent dal pilotovi kývnutím hlavou pokyn, že může odejít, a počkal, až tak učiní.</p>
<p>Když vstoupil do ložnice, na manželské posteli seděl speciální agent Richard Haines. Vstal, ale Barent mávl rukou, že může zůstat sedět. Barent dopil, svlékl si sako, odvázal kravatu a vysoukal se z košile. Zmuchlanou ji pak hodil do koše na prádlo a ze zásuvky zabudované do záďové přepážky vytáhl novou.</p>
<p>„Povězte mi, Richarde,“ řekl Barent, zatímco si zapínal košili, „co je nového?“</p>
<p>Haines zamrkal a začal mluvit. „Pánové Colben a Trask se opět setkali dnes ráno před vaší schůzkou s novým prezidentem. Trask působí v přechodovém týmu…“</p>
<p>„Ano, ano,“ přitakával Barent ještě vestoje. „A jaká je situace v Charlestonu?“</p>
<p>„Úřad pořád provádí průzkum,“ odpověděl Haines. „Specialisté si jsou jistí, že to letadlo zničila bomba. Jeden z cestujících – uvedený na seznamu jako George Hummel – použil kreditní kartu pocházející z krádeže ve městě Bar Harbor ve státu Maine.“</p>
<p>„Maine,“ zopakoval Barent. Nieman Trask byl „pobočník“ senátora za stát Maine. „Tomu říkám odfláknutá práce.“</p>
<p>„Ano,“ přitakal Haines. „Pana Colbena nicméně velmi znepokojil váš pokyn neplést se do práce šerifu Gentrymu a nezasahovat do vyšetřování. Včera se v hotelu Mayflower setkal s pány Traskem a Keplerem a jsem si jistý, že ještě včera večer poslali do Charlestonu svůj vlastní tým nebo týmy.“</p>
<p>„Někoho z Traskových instalatérů?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dobře, pokračujte, Richarde.“</p>
<p>„Dnes přibližně v devět dvacet východního času šerif Gentry zadržel muže, který ho sledoval ve voze značky Plymouth Volaré model 1976. Gentry se pokusil vzít muže do vazby. Muž zpočátku kladl odpor, potom si však podřezal krk vystřelovacím nožem francouzské provenience. V charlestonské nemocnici byl na příjmu prohlášen za mrtvého. Identifikací na základě otisků prstů a podle dokladů vozu nebylo nic zjištěno. Prověřuje se zubní karta, ale to bude trvat několik dní.“</p>
<p>„Jestli je to někdo z Traskových instalatérů, nic nezjistí,“ uvažoval Barent. „Byl šerif zraněn?“</p>
<p>„Ne, podle naší sledovací skupiny nebyl.“</p>
<p>Barent pokýval hlavou. Vytáhl z přihrádky hedvábnou kravatu a začal si ji uvazovat. Vyslal průzkumnou myšlenku a dotkl se vědomí speciálního agenta Richarda Hainese. Ucítil štít, díky němuž Haines patřil mezi Neutrály, pevný krunýř obklopující vír myšlenek, ambicí a temných tužeb, jež vytvářely jeho osobnost. Podobně jako řada jiných lidí se Schopností, jako sám Barent, vybral si Neutrála za svého nejdůvěrnějšího pobočníka i Colben. Ačkoli ho nebylo možno přizpůsobit, u Hainese zároveň nehrozilo nebezpečí, že ho pro sebe získá někdo se silnější Schopností. Nebo to si Colben alespoň myslel.</p>
<p>Barent klouzal po povrchu mentálního štítu, dokud nenašel nevyhnutelnou skulinku, pak vklouzl hlouběji do labyrintu Hainesovy chabé ochrany, pohyboval se po předivu agentova vědomí. Dotkl se centra rozkoše a agent zavřel oči, jako by jím protékal nějaký proud.</p>
<p>„Kde je Fullerová?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Haines otevřel oči. „Od toho poprasku na atlantském letišti v pondělí v noci jsme se nic nedozvěděli.“</p>
<p>„Podařilo se vám vystopovat ten telefonát?“</p>
<p>„Ne, pane. Letištní operátor si myslí, že to byl místní hovor.“</p>
<p>„Myslíte si, že Colben, Kepler nebo Trask budou mít přístup k nějakým jiným informacím ohledně místa jejího… nebo Williho pobytu?“</p>
<p>Haines na okamžik zaváhal. „Ne, pane,“ řekl nakonec. „Až se někdo z nich najde, myslím, že se to Úřad dozví obvyklou cestou. Budu o tom vědět stejně rychle jako pan Colben.“</p>
<p>„Lepší by bylo dřív,“ usmál se Barent. „Děkuji, Richarde. Vaši společnost jako obvykle shledávám velmi podnětnou. Pokud se se mnou budete potřebovat spojit, Lester bude k dispozici na obvyklém místě. Jakmile budete mít jakékoli informace o tom, kde se zdržuje ta Fullerová nebo náš přítel z Německa, chci o tom okamžitě vědět.“</p>
<p>„Rozkaz.“ Haines se měl k odchodu.</p>
<p>„A Richarde.“ Barent si oblékal modré kašmírové sako. „Pořád máte pocit, že šerif Gentry a ten psychiatr…“</p>
<p>„Laski,“ doplnil Haines.</p>
<p>„Ano,“ usmál se opět Barent. „Pořád máte za to, že by se měly oběma těmto pánům zrušit smlouvy?“</p>
<p>„Ano.“ Haines se zachmuřil a pečlivě formuloval odpověď: „Gentry má tu smůlu, že je prostě příliš chytrý. Napřed jsem si myslel, že ho rozrušily ty vraždy v hotelu, protože v jejich světle vypadal ve svém okrese neschopně, ale ještě před cestou zpátky jsem nabyl přesvědčení, že je bere <emphasis>osobně</emphasis><emphasis>.</emphasis> Debilní, tlustý, buranský polda!“</p>
<p>„Ale chytrý,“ poznamenal Barent.</p>
<p>„To jo.“ Haines se znovu zamračil. „U Laskiho si nejsem jistý, ale připadá mi, že je do toho nějak moc…<emphasis> zapletený.</emphasis> Znal paní Draytonovou a…“</p>
<p>„Ano, ano,“ přitakával Barent. „No, s panem Laskim možná máme trochu jiné plány.“ Upřel na agenta dlouhý pohled. „Richarde?“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>Barent spojil prsty do stříšky. „Víte, chtěl jsem se vás na něco zeptat, Richarde. Než pan Colben vstoupil do Klubu, několik let jste pro něj pracoval. Je to tak?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Barent si hrotem sepjatých prstů poklepal dolní ret. „Rád bych se vás, Richarde, zeptal… ehm… proč?“</p>
<p>Haines se opět zamračil ve výrazu nepochopení otázky.</p>
<p>„Chci říct,“ pokračoval Barent, „proč jste dělal všechny ty věci, o které vás Charles žádal… a stále žádá… když máte na vybranou?“</p>
<p>Haines se rozzářil. Při úsměvu mu bylo vidět dokonalé zuby. „No, myslím, že mě moje práce těší. Bude to pro dnešek všechno, pane Barente?“</p>
<p>Barent mu věnoval ještě jeden krátký pohled a potom přikývl: „Ano.“</p>
<p>Pět minut po jeho odchodu zavolal palubním telefonem pilotovi. „Donalde,“ řekl, „prosím, odlétáme. Rád bych se přesunul na svůj ostrov.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola desátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 17. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Saul se probudil za povyku dětí hrajících si venku na ulici a několik vteřin nedokázal určit, kde je. Nebyl ve svém bytě; ležel na vysouvacím lůžku pod okny se žlutými závěsy. Žluté závěsy mu na okamžik připomněly jeho domov v Lodži, křik dětí… Stefu a Josefa…</p>
<p>Ne, to vzrušené povykování znělo anglicky. Charleston. Natalie Prestonová. Vzpomněl si, jak jí vylíčil svůj příběh, a hned pocítil příval rozpaků, jako by ho ta mladá černoška uviděla nahého. Proč jí to všechno vykládal? Po všech těch letech, proč…</p>
<p>„Dobré ráno.“ Natalie k němu nakoukla z kuchyně. Měla na sobě červenou mikinu a měkce vyhlížející džíny.</p>
<p>Saul se posadil a promnul si oči. Košili a kalhoty měl úhledně přehozené přes opěrku pohovky. „Dobré ráno.“</p>
<p>„Přišla by vám vhod slanina s vajíčky a tousty?“ zeptala se. Vzduch voněl čerstvě upraženou kávou.</p>
<p>„To zní přímo báječně,“ odpověděl, „jenom bez té slaniny bych se obešel.“</p>
<p>Zaťala pěst a předstírala, že se bouchla do hlavy. „No jasně,“ řekla. „Náboženské důvody?“</p>
<p>„Cholesterolové důvody,“ opáčil.</p>
<p>Při snídani se bavili o banalitách – jak se žije v New Yorku, jak se studuje v St. Louis, jak se vyrůstá na Jihu.</p>
<p>„To se těžko vysvětluje,“ uvažovala Natalie, „ale nějakým způsobem je snazší být černý tady než v nějakém městě na severu. Rasizmus tu je pořád, ale… nevím, jak to vysvětlit… mění se. Možná díky faktu, že se lidé tady s těmi rolemi tak dlouho potýkali a teď je<emphasis> musí</emphasis> měnit, jsou všichni jaksi upřímnější. Na severu mi to přijde takové syrové a drsné.“</p>
<p>„Já St. Louis za město na severu nepovažuji,“ usmál se Saul. Dojedl poslední zbytek toastu a napil se kávy.</p>
<p>Natalie se rozesmála. „Ne, ale zároveň to není město na<emphasis> Jihu,“</emphasis> řekla. „Myslím, že je to prostě město na Středozápadě. Měla jsem na mysli spíš Chicago.“</p>
<p>„Vy jste žila v Chicagu?“</p>
<p>„V létě jsem tam strávila určitou dobu,“ odpověděla. „Táta mi tam u jednoho starého kamaráda z<emphasis> Tribune</emphasis> domluvil fotografickou brigádu.“ Zarazila se a zmlkla, zadívala se na svůj šálek s kávou.</p>
<p>Saul potichu řekl: „Je to těžké, že? Člověk se chvíli zapomene a potom bezmyšlenkovitě zmíní jméno dotyčného a všechno se mu vrátí…“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>Saul se podíval z okna kuchyně na sabalové listy. Okno bylo pootevřené a síťkou dovnitř vnikal teplý vánek. Sotva dokázal uvěřit, že je polovina prosince.</p>
<p>„Studujete pedagogiku,“ řekl, „ale zdá se, že vaší největší láskou je fotografování.“</p>
<p>Opět přikývla a vstala, aby jim oběma dolila kávu. „Tak jsme se s tátou dohodli,“ vysvětlovala a tentokrát se usmála. „On mi měl dál pomáhat s fotografováním, pokud vystuduju nějaký ‘poctivý obor’.“</p>
<p>„Budete učit?“</p>
<p>„Snad.“</p>
<p>Opět se na něho usmála a Saul si všiml, jak dokonalý má chrup. Její úsměv byl zároveň vřelý i nesmělý, hotové požehnání.</p>
<p>Pomohl jí umýt a utřít těch několik málo talířů od snídaně, nalili si další šálky kávy a vyšli na malou přední verandu. Na ulici nebyl skoro žádný provoz a dětský smích utichl. Saul si uvědomil, že je středa; děti měly být ve škole. Seděli naproti sobě v bílých proutěných křeslech, Natalie s lehkým svetříkem přes ramena, on pohodlně uvelebený v pomačkaném manšestrovém sportovním saku, které měl na sobě i předešlého dne.</p>
<p>„Slíbil jste mi druhou část vyprávění,“ připomněla mu tiše.</p>
<p>Přikývl. „Nepřipadla vám ta první část příliš neuvěřitelná?“ zeptal se. „Jako blouznění šílence?“</p>
<p>„Jste psychiatr,“ odpověděla. „Nemůžete být blázen.“</p>
<p>Saul se nahlas rozesmál. „Tak o tom bych vám mohl vyprávět…“</p>
<p>Usmála se. „Ano, ale napřed tu druhou část vyprávění.“</p>
<p>Odmlčel se a zadíval se na černý kruh kávy.</p>
<p>„Utekl jste tomu oberstovi,“ připomněla mu Natalie.</p>
<p>Saul na chvíli zavřel oči, otevřel je a odkašlal si. Když promluvil, v hlase mu nezaznívaly skoro žádné emoce – nanejvýš jen slabý stín smutku.</p>
<p>Natalie po několika minutách také zavřela oči, jako by si chtěla představovat scény, které Saul popisoval svým tichým, podivně příjemným, lehce posmutnělým hlasem.</p>
<p>„V zimě roku 1942 bylo v Polsku prakticky vyloučené, aby Žid někam utekl. Celé týdny jsem bloumal lesem severozápadně od Lodže. Noha mi nakonec přestala krvácet, ale zdálo se, že infekce se mi nevyhne. Ovázal jsem si nohu mechem, navíc omotal cáry hadrů a belhal se dál. V dlouhých šrámech na boku a pravém stehnu mi několik dní pulzovala bolest, ale brzy je zavřely strupy. Kradl jsem jídlo ze statků, držel se mimo cesty a vyhýbal se i těm několika skupinkám polských partyzánů, kteří v těch lesích působili. Partyzáni by Žida zastřelili stejně rychle jako Němci.</p>
<p>Nevím, jak jsem tu zimu vůbec přežil. Vzpomínám si na dvě rodiny statkářů – křesťanů, kteří mi dovolili, abych se v jejich stodolách ukryl v hromadách sena a kteří mi nosili jídlo, ačkoliv jim samým skoro žádné nezbývalo.</p>
<p>Na jaře jsem se vydal na jih s úmyslem dojít na statek strýce Mošeho u Krakova. Neměl jsem žádné dokumenty, ale podařilo se mi připojit ke skupince dělníků, kteří se vraceli ze stavby německých obranných opevnění na východě. Na jaře roku 1943 nebylo pochyb, že se Rudá armáda brzy ocitne na polské půdě.</p>
<p>Byl jsem osm kilometrů od statku strýce Mošeho, když mě jeden z dělníků udal. Zatkla mě polská modrá policie, jejíž příslušníci mě tři dny vyslýchali, ačkoliv si myslím, že nestáli o žádné odpovědi, jen o záminku k bití. Ti mě potom předali Němcům.</p>
<p>Gestapo o mě nemělo zájem, protože si možná myslelo, že jsem jen jeden z mnoha Židů, kteří utekli z měst nebo prchli z transportu. Německá síť na Židy měla spoustu děr. Podobně jako tomu bylo v mnoha okupovaných zemích, pouze ochotná spolupráce samotných Poláků Židům prakticky znemožnila, aby unikli svému osudu v táborech.</p>
<p>Z nějakého důvodu mě poslali na východ. Neposlali mě do Osvětimi, Chelmna, Belzecu ani Treblinky, které by byly blíž, ale napříč celým Polskem. Po čtyřech dnech v uzavřeném nákladním vagonu – čtyřech dnech, během nichž třetina lidí ve vagonu umřela – se opět odsunuly dveře a my vyklopýtali ven, se slzami v očích mrkali ve světle, na které už jsme skoro zapomněli, a ocitli se v Sobiboru.</p>
<p>Právě v Sobiboru jsem se opět setkal s oberstem.</p>
<p>Sobibor byl vyhlazovací tábor. Nestály tam žádné továrny jako v Osvětimi nebo Belsenu, nikdo se tam nepokoušel něco zastírat jako v Terezíně nebo Chelmnu, nad vstupem se neskvělo žádné ironické heslo<emphasis> Arbeit Macht Frei</emphasis> jako v tolika jiných nacistických branách do pekla. V letech 1942 a 1943 Němci provozovali šestnáct obrovských koncentračních táborů, jako byla Osvětim, více než padesátku menších, stovky pracovních táborů, ale jen tři<emphasis> Vernichtungslager,</emphasis> tábory smrti, které sloužily výhradně k zabíjení: Belzec, Treblinku a Sobibor. Za dvacet krátkých měsíců jejich existence v nich zemřely víc než dva miliony Židů.</p>
<p>Sobibor byl malý tábor – menší než Chelmno – a nacházel se na řece Bug. Tahle řeka před válkou tvořila východní hranici Polska a v létě roku 1942 k ní Rudá armáda hnala wehrmacht. Na západ od Sobiboru se táhla divočina Parczewského lesa, Lesa sov.</p>
<p>Celý sobiborský areál by se vešel na tři nebo čtyři hřiště amerického fotbalu. Byl však velmi efektivní ve své činnosti, kterou bylo urychlení Himmlerova Konečného řešení.</p>
<p>Upřímně jsem očekával, že tam umřu. Vystoupili jsme z transportu a chodbou z ostnatého drátu jsme byli nahnáni za vysoký živý plot. Do drátů byly vloženy došky, abychom neviděli nic kromě jedné vysoké strážní věže, vrcholků stromů a dvou cihlových komínů přímo vpředu. Cestu po areálu určovaly tři cedule se šipkami: KANTÝNA –> SPRCHY –> CESTA DO NEBE –>. Někdo v Sobiboru projevil esesácký smysl pro humor. Poslali nás do sprch.</p>
<p>Židé z francouzských a holandských transportů toho dne kráčeli poměrně poslušně, ale vzpomínám si, že polští Židé museli být popoháněni pažbami pušek a nadávkami. Jeden stařík kousek ode mě na každého Němce sprostě křičel a esesákům, kteří nás přinutili, abychom se svlékli, hrozil pěstí.</p>
<p>Nedokážu vám říct, co přesně jsem cítil, když jsem vešel do těch sprch. Necítil jsem vztek a skoro žádný strach. Ze všeho nejvíc jsem možná zakoušel úlevu. Skoro čtyři roky mě poháněl jediný imperativ – <emphasis>budu</emphasis><emphasis> ž</emphasis><emphasis>ít</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis>, </emphasis>a abych tento imperativ uspokojil, sledoval jsem, jak jsou mí krajané, mí soukmenovci a mí příbuzní vháněni do chřtánu obludného německého vražedného stroje. Díval jsem se. Určitým způsobem jsem pomáhal. Nyní jsem si mohl odpočinout. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, abych přežil, a nyní to končilo. Mrzela mě jen jedna věc, že mi nedovolili zabít místo toho Starce obersta. V té chvíli oberst ztělesňoval všechno zlé, co mě na to místo přivedlo. Když tehdy v červnu roku 1943 zavírali těžká vrata do sprch, měl jsem před očima právě oberstovu tvář.</p>
<p>Pořádně nás tam namačkali. Muži se strkali, křičeli a úpěli. Chvilku se nic nedělo a potom se roztřásly a rozrachotily trubky. Spustily se sprchy a muži se od nich začali odtahovat. Já ale ne. Já jsem stál přímo pod jednou sprchovou hlavicí a dokonce jsem k ní pozvedl tvář. Myslel jsem na svou rodinu. Přál jsem si, abych se rozloučil s matkou a sestrami. Právě v tom okamžiku mě konečně zaplavila nenávist. Soustředil jsem se na oberstův obličej, zatímco vztek ve mně hořel jako jasný plamen a muži naříkali a trubky se třásly a rachotily a plivaly na nás svůj obsah.</p>
<p>Byla to voda. Voda. Sprchy – tytéž sprchy, které každý den připravily o život tolik tisíc lidí – se pro několik skupin za měsíc používaly jako opravdové sprchy. Místnost se otevřela. Vyvedli nás ven a odvšivili. Oholili nám hlavy. Dostal jsem vězeňský pracovní oblek. Na ruku mi vytetovali číslo. Nevzpomínám si na žádnou bolest.</p>
<p>V Sobiboru, kde vládla taková efektivita při likvidaci tolika tisíc lidí denně, si každý měsíc vybrali několik vězňů, které nechali naživu pro údržbu tábora a další práci. A vybrali zrovna náš transport.</p>
<p>V té chvíli – stále omráčený, stále neschopen uvěřit, že jsem opět vystoupil do bolestivého světla – jsem si uvědomil, že jsem byl vyvolen splnit nějaký úkol. Pořád jsem odmítal uvěřit v Boha… žádný Bůh, který tak zradil svůj lid, si nezasloužil mou víru… ale od oné chvíle jsem věřil, že moje nekončící existence má nějaký důvod. Ten důvod by se dal vyjádřit obrazem oberstovy tváře, s níž jsem byl připraven umřít. Pochopit nezměrnost zla, které pozřelo můj lid, by bylo nad síly kohokoliv – natožpak sedmnáctiletého hocha, jímž jsem tehdy byl. Ovšem ohavnost oberstovy existence jsem chápal velice dobře.<emphasis> Chtě</emphasis><emphasis>l jsem </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ít.</emphasis> Chtěl jsem žít, ačkoli jsem už nereagoval na žádný imperativ směřující k přežití. Chtěl jsem žít, abych naplnil osud, který mě očekával, ať byl jakýkoliv. Hodlal jsem se smířit s žitím a vytrpět všechno, abych jednoho dne tu ohavnost sprovodil ze světa.</p>
<p>Následující tři měsíce jsem žil v Táboře I v Sobiboru. Tábor II byl přestupní stanice a z Tábora III se nikdo nevracel. Jedl jsem, co mi dali, spal jsem, když mi to dovolili, kálel jsem, když mi to přikázali, a vykonával jsem své povinnosti jako<emphasis> Bahnhofkommando.</emphasis> Nosil jsem modrou čepici a modrý pracovní oblek ozdobený žlutými písmeny BK. Několikrát denně jsme přebírali nové transporty. Do dnešního dne, když v noci nemůžu spát, vidím křídou načmáraná místa původu těchto uzavřených vozů: Turobin, Gorzkow, Wlodawa, Siedlce, Izbica, Markugzow, Kamorow, Zamosc. Omráčeným Židům jsme brali zavazadla a vydávali jim zavazadlové stvrzenky. S ohledem na odpor polských Židů – zpomaloval hladký průběh operací – se opět zavedl zvyk přeživším z transportů vysvětlovat, že Sobibor je jen zastávka, odpočívárna na cestě do přesídlovacích středisek. Nějakou dobu dokonce na nádraží stály ukazatele udávající vzdálenost do těchto mytických center. Polští Židé sice ničemu z toho nevěřili, ale nakonec se šourali do sprch spolu s ostatními. A vlaky dál přijížděly: Baranow, Ryki, Dubienka, Biala-Polaska, Uchanie, Demblin, Rejowiec. Nejméně jednou jsme lidem z transportů z vybraných ghett rozdávali pohlednice. Byly na nich předepsané vzkazy – PŘIJELI JSME DO PŘESÍDLOVACÍCH STŘEDISEK. PRÁCE NA STATCÍCH TU JE TVRDÁ, ALE SLUNCE JE PŘÍJEMNÉ A JE TU SPOUSTA DOBRÉHO JÍDLA. TĚŠÍME SE, AŽ SE S VÁMI ZASE BRZY SETKÁME. Židé před odchodem do plynu na tyto pohlednice dopisovali adresy a svoje jména. Koncem léta, když se ghetta vyprazdňovala, už nebylo tohoto úskoku zapotřebí. Konskowola, Jozefow, Michow, Grabowic, Lublin, Lodž. Některé transporty přijížděly bez živého nákladu. Tehdy jsme jako<emphasis> Bahnhofkommando</emphasis> odkládali zavazadlové stvrzenky a ze zapáchajících vozů vytahovali jen nahá mrtvá těla. Bylo to podobné jako v případě plynových vozů v Chelmnu, jen tady zůstávala těla zaklesnutá v smrtelném objetí dny nebo týdny, kdy se vagony pekly v letním horku na nějaké venkovské odstavné koleji. Když jsem jednou z vozu vlekl jakousi mladou ženu svírající v posledním objetí dítě a starší ženu, škubl jsem a v prstech mi zůstala její ruka.</p>
<p>Proklel jsem Boha a vybavil si oberstovu bledou, opovržlivou tvář. Chtěl jsem žít.</p>
<p>V červenci Sobibor navštívil Heinrich Himmler. Toho dne přijely i speciální transporty Židů ze Západu, aby mohl zhlédnout příslušnou operaci. Od příjezdu vlaku neuplynuly ani dvě hodiny a z šesti pecí se vylinuly poslední zbytky kouře. Během této doby byl zabaven, roztříděn, zapsán a uskladněn veškerý pozemský majetek Židů. V Táboře II se dokonce ženám stříhaly vlasy a vyráběla se z nich plst nebo obšívky pantoflí pro posádky německých ponorek.</p>
<p>Zrovna jsem v přijímacím prostoru třídil zavazadla, když velitelův oddíl uvedl branou Himmlera a jeho doprovod. Na Himmlera si skoro nepamatuji – byl to malý mužík s úřednickým knírkem a brýlemi –, ale těsně za ním kráčel mladý světlovlasý důstojník, kterého jsem okamžitě poznal. Byl to oberst. Oberst se dvakrát naklonil, aby Himmlerovi něco pošeptal do ucha, a SS Reichsführer jednou zaklonil hlavu s podivně ženským smíchem na rtech.</p>
<p>Přiblížili se ke mně na vzdálenost pěti metrů. Skláněl jsem se nad svou prací, ale jednou jsem vzhlédl a spatřil, jak se na mě oberst zpříma dívá. Myslím, že mě nepoznal. Od Chelmna a událostech na panství uběhlo pouze osm měsíců, ale pro obersta jsem musel být bezvýznamný židovský vězeň, probírající se zavazadly mrtvých. Tehdy jsem zaváhal. Byla to má šance, ale zaváhal jsem a všechno bylo ztraceno. Věřím, že tehdy se mi oberst mohl dostat do rukou. Než by zazněly výstřely, mohl jsem ho chytit pod krkem. Možná by se mi dokonce podařilo sebrat některému z důstojníků v Himmlerově blízkosti pistoli a vystřelit dřív, než by oberst vůbec poznal, že je v ohrožení.</p>
<p>Od té doby přemýšlím, jestli mi ruku nezastavilo něco jiného než jen překvapení a nerozhodnost. V té době jsem zcela jistě neznal strach. Můj strach zemřel spolu s ostatními částmi mé duše před několika týdny ve sprchách. Ať už to bylo jakkoliv, několik vteřin, možná minutu jsem váhal, a vhodná příležitost pominula. Himmlerova skupina se přesunula dál a prošla branou do velitelského štábu, prostoru zvaného Veselá blecha. Zatímco jsem se díval na bránu, v níž zmizeli, četař Wagner na mě začal řvát, ať koukám makat, nebo půjdu do ‘špitálu’. Ze špitálu se nikdy nikdo nevrátil. Sklopil jsem hlavu a vrátil se do práce.</p>
<p>Po celý zbytek toho dne jsem měl oči na stopkách, v noci jsem oka nezamhouřil a celý příští den jsem čekal, jestli ho alespoň nezahlédnu, ale obersta už jsem nespatřil. Himmlerova skupina v noci odjela.</p>
<p>Čtrnáctého října se Židé v Sobiboru vzbouřili. Zvěsti o vzpouře jsem sice zaslechl, ale připadaly mi tak přitažené za vlasy, že jsem jim nevěnoval pozornost. Pečlivě zorganizované přípravy se nakonec smrskly na vraždu několika dozorců a zběsilý úprk asi tisícihlavého židovského davu k hlavní bráně. Většinu vzbouřenců hned v první minutě skosila kulometná palba. Jiní se v následném zmatku dostali ven přes drátěný plot v zadní části areálu. Když šílenství propuklo, moje pracovní četa se právě vracela z nádraží. Desátníka, který nás střežil, umlátil předvoj blížícího se houfu a mně nezbývalo nic jiného než utíkat s ostatními. Byl jsem si jistý, že můj modrý mundúr k sobě přitáhne palbu Ukrajinců na hlídkové věži. Ale dostal jsem se až mezi stromy, právě když palba skolila dvě ženy, které utíkaly se mnou. V lese jsem se převlékl do šedého vězeňského mundúru starce, kterého našla zbloudilá kulka v okamžiku, kdy doběhl do bezpečí stromů.</p>
<p>Myslím, že toho dne nás z tábora utekly asi dvě stovky. Byli jsme sami nebo v malých skupinkách, z větší části bezradní. Skupinka, která útěk naplánovala, nevymyslela nic pro případ, že by přežila a dostala se na svobodu. Většinu židovských a ruských vězňů následně pochytali Němci nebo objevili a zabili polští partyzáni. Řada z nich vyhledala útočiště na okolních statcích, kde je lidé rychle udali. Několik v lese přežilo a několika dalším se podařilo překonat Bug a dostat se k blížící se Rudé armádě. Já měl štěstí. Třetího dne mě v lese objevili příslušníci židovské partyzánské skupinky zvané<emphasis> Chil.</emphasis> Velel jim statečný a zcela neohrožený muž jménem Jechiel Greenshpan, který mě přijal do skupinky a poručil jejich lékaři, aby mi pomohl opět získat původní váhu a zdraví. Poprvé od minulé zimy mi někdo náležitě ošetřil poraněnou nohu.</p>
<p>Pět měsíců jsem putoval s<emphasis> Chile</emphasis><emphasis>m</emphasis> Lesem sov. Stal jsem se pomocníkem lékaře, doktora Jaczyka, a když to bylo možné, zachraňoval jsem životy, dokonce i Němcům.</p>
<p>Nacisti tábor v Sobiboru krátce po útěku uzavřeli. Zničili boudy, odstranili pece a na jámách, kde ležely tisíce nezpopelněných těl, zasázeli brambory. V době, kdy partyzánská skupina slavila chanuku, ve většině Polska vládl chaos vyvolaný wehrmachtem stahujícím se na jihozápad. V březnu Rudá armáda osvobodila oblast, kde jsem operoval, a válka pro mě skončila.</p>
<p>Několik měsíců mě zadržovali a vyslýchali Sověti. Někteří členové<emphasis> Chilu</emphasis> byli posláni do ruských táborů, ale mě v květnu pustili a vrátil jsem se do Lodže. Tam mě nic nečekalo. Židovské ghetto bylo srovnáno se zemí; bylo vymazáno ze světa. Náš starý dům na západní straně města byl za bojů zničen.</p>
<p>V srpnu roku 1945 jsem se vydal do Krakova a potom jsem na kole odjel na statek strýce Mošeho. Už na něm žila jiná rodina – křesťanská. Hospodářství koupila za války od státu. Tvrdila, že o místu pobytu bývalých vlastníků nic neví.</p>
<p>Během téže cesty jsem se ještě vrátil do Chelmna. Sověti vyhlásili zákaz vstupu na tamější území a já se k táboru nemohl ani přiblížit. Pět dnů jsem se toulal v okolí a jezdil na kole po všech polních cestách a pěšinách. Nakonec jsem objevil pozůstatky hradu. Byl zničený, buď ostřelováním, nebo ustupujícími Němci, a kromě hromad kamení, spálených trámů a sežehnutého sloupu ústředního komína z něj skoro nic nezůstalo. Po dlažbě hlavního sálu nezbylo ani památky.</p>
<p>Na mýtině, kde zela mělká pohřební jáma, byly patrné stopy po nedávném kopání. Celý prostor byl posetý spoustou ruských nedopalků. Když jsem se vyptával v místním hostinci, vesničané se zapřísahali, že o exhumování masových hrobů nic nevědí. Také tvrdili – tentokrát už vztekle –, že nikdo v oblasti neměl ani tušení, že Chelmno může být něco jiného, než za co ho vydávali Němci, tedy za dočasný internační tábor pro zločince a politické vězně. Táboření už mě unavovalo a před další jízdou na jih jsem chtěl přenocovat v hostinci, ale to bylo vyloučené. Židy do podniku nepouštěli. Dalšího dne jsem se vydal vlakem do Krakova, abych si našel práci.</p>
<p>Zima na přelomu let 1945 – 1946 byla skoro stejně krušná jako zima na konci roku 1941. Tvořila se nová vláda, ale naléhavější byl nedostatek potravin, nedostatek paliva, šmelina, uprchlíci vracející se po tisících navázat zpřetrhaná vlákna svých předešlých životů, a sovětská okupace. Zvlášť ta okupace. Celá staletí jsme s Rusy bojovali, podrobovali si je, bránili se jejich invazím, žili pod jejich hrozbou, a pak je uvítali jako osvoboditele. Tehdy jsme se probouzeli z noční můry německé okupace do mrazivého rána ruského osvobození. Stejně jako Polsko jsem byl vyčerpaný, otupělý a docela překvapený, že jsem to všechno vůbec přežil, odhodlaný nějak se probít další zimou.</p>
<p>Někdy na jaře roku 1946 přišel dopis od mé sestřenice Rebeky. Se svým americkým manželem žila v Tel Avivu. Několik měsíců strávila korespondencí a kontaktováním úředníků, zasíláním telegramů agenturám a institucím, ve snaze dopídit se někoho z její rodiny, kdo přežil. Prostřednictvím přátel v Mezinárodním červeném kříži se jí podařilo vystopovat mě.</p>
<p>Poslal jsem jí dopis a brzy jsem se dočkal telegramu, v němž mě naléhavě nabádala, abych za ní přijel do Palestiny. Spolu s Davidem mi nabízeli, že mi převodem pošlou peníze na cestu.</p>
<p>Nikdy jsem nebyl sionista – moje rodina vlastně nikdy neuznala existenci Palestiny jako potenciálního židovského státu –, ale když jsem v červnu roku 1946 vystoupil z turecké nákladní lodi a vkročil na území, které se mělo později stát Izraelem, připadlo mi, jako by mi z beder spadlo těžké břemeno, a poprvé od osmého září 1939 jsem se dokázal svobodně nadechnout. Přiznávám, že jsem padl na kolena a toho dne prolil mnoho slz.</p>
<p>Možná jsem se svobodou opájel předčasně. Několik dní poté, co jsem přijel do Palestiny, došlo v Jeruzalémě k explozi v hotelu Krále Davida, kde sídlilo britské velitelství. Nakonec vyšlo najevo, že jak Rebeka, tak její manžel David byli aktivními členy Hagany.</p>
<p>O rok a půl později jsem se k nim přidal ve válce za nezávislost, ale navzdory své partyzánské průpravě a zkušenostem jsem vstoupil do války jen jako zdravotník. K Arabům jsem žádnou nenávist nepociťoval.</p>
<p>Rebeka trvala na tom, abych pokračoval ve studiu. David byl tehdy ředitelem izraelské pobočky jedné velice vážené americké firmy a peníze nepředstavovaly žádnou potíž. Tak se tedy lhostejný žáček z Lodže – hoch, jehož základní vzdělání bylo na pět let násilně přerušeno – vrátil do školních škamen jako dospělý muž, zjizvený, cynický, na svých třiadvacet let nesmírně starý.</p>
<p>Ač to bylo k nevíře, dařilo se mi. V roce 1950 jsem nastoupil na univerzitu a o tři roky později jsem pokračoval na fakultě medicíny. Dva roky jsem studoval v Tel Avivu, patnáct měsíců v Londýně, rok v Římě a jedno hodně deštivé jaro v Curychu. Jakmile to bylo možné, vracel jsem se do Izraele, pracoval v kibucu nedaleko farmy, kde David s Rebekou trávili léto, a obnovoval stará přátelství. Sestřenici a jejímu manželovi jsem byl zavázán natolik, že už jsem se jim ani neměl jak odvděčit, ale Rebeka trvala na tom, že z jediného přeživšího člena Laskiovy větve Eškolova rodu musí něco být.</p>
<p>Zvolil jsem si psychiatrii. Medicínská studia mi vždycky připadala jen jako nutný anatomický předpoklad pro to, abych se mohl učit o lidské mysli. Brzy jsem začal být posedlý teoriemi násilí a dominance v lidském jednání. S úžasem jsem zjistil, že v tomto oboru proběhl jen zanedbatelný výzkum. Množství nashromážděných dat vysvětlovalo přesné mechanizmy fungování hierarchie ve lví smečce, uskutečnil se obsáhlý výzkum v souvislosti se společenským žebříčkem u řady ptačích druhů a stále nové informace přicházely od primatologů, jež studovali roli dominance a agrese ve společenských skupinách našich nejbližších příbuzných, ale o mechanizmu lidské agrese a jejím vztahu k dominanci a společenskému uspořádání se skoro nic nevědělo. Netrvalo dlouho a začal jsem rozvíjet vlastní teorie a spekulace.</p>
<p>Během let na univerzitě jsem se pouštěl do mnoha pátrání po oberstovi. Měl jsem jeho popis, věděl jsem, že byl důstojníkem v<emphasis> </emphasis><emphasis>Einsatzgruppe 3, </emphasis>viděl jsem ho s Himmlerem a vzpomínal jsem si, že poslední Starcova slova zněla: ‘Willi, příteli můj.’ Spojil jsem se se spojeneckými komisemi pro stíhání válečných zločinů v jednotlivých okupačních zónách, s Červeným křížem, se Stálým tribunálem sovětského lidu pro stíhání fašistických válečných zločinů, Židovským výborem a bezpočtem ministerstev a úřadů. Nic se nenašlo. Po pěti letech jsem se obrátil na Mosad, izraelskou zpravodajskou službu. Tam o moje vyprávění projevili aspoň větší zájem, ale tehdy Mosad nebýval onou efektivní organizací, za niž se považuje v dnešní době. Na seznamu vyšetřování měli navíc mnohem známější jména jako Eichmann, Murer a Mengele, důležitější než nějaký neznámý oberst, o němž se zmínil pouze jediný přeživší holocaustu. V roce 1955 jsem se vydal do Rakouska, abych se poradil s lovcem nacistů Simonem Wiesenthalem.</p>
<p>Wiesenthalovo ‘Dokumentační středisko’ zabíralo jedno podlaží omšelé budovy v chudé části Vídně. Dům vypadal, jako by byl narychlo postaven za války jako přechodná ubytovna. Měl tři místnosti, dvě napěchované přetékajícími kartotékami, a podlahu Wiesenthalovy pracovny tvořil holý beton. Wiesenthal sám byl nervózní, zarputilý člověk se znepokojivýma očima. Na těch očích mi bylo něco povědomého. Napřed jsem si myslel, že má oči fanatika, ale potom jsem si uvědomil, kde už jsem ty oči viděl. Oči Simona Wiesenthala mi připomněly oči, do nichž jsem se každé ráno upřeně díval při holení.</p>
<p>Vylíčil jsem mu zkrácenou verzi svého příběhu a pouze naznačil, že oberst páchal zvěrstva na chelmnských vězních pro zábavu svých vojáků. Wiesenthal nesmírně zpozorněl, když jsem mu řekl, že jsem obersta opět viděl v Sobiboru ve společnosti Heinricha Himmlera. ‘Jste si jistý?’ zeptal se. ‘Naprosto,’ odpověděl jsem.</p>
<p>Ačkoli měl spoustu práce, dva dny mi pomáhal zjistit, kdo byl oberst zač. Ve svém přeplněném, stísněném kancelářském komplexu měl stovky spisů, desítky rejstříků a odkazových rejstříků a jména více než dvaadvaceti tisíc esesáků. Prohlíželi jsme si fotografie příslušníků<emphasis> Einsatzgruppen, </emphasis>snímky z promocí na vojenských akademiích, výstřižky z novin a záběry z oficiálního časopisu SS<emphasis> Č</emphasis><emphasis>erné sbory.</emphasis> Na sklonku prvního dne jsem nedokázal zaostřit oči. Té noci se mi zdálo o fotografiích důstojníků wehrmachtu přijímajících medaile od uculujících se nacistických vůdců. Po oberstovi nebylo ani stopy.</p>
<p>Na jeden snímek jsem narazil až druhého dne vpodvečer. Fotografie v novinách byla označena datem 23. listopadu 1942. Na snímku byl nějaký baron von Büler, pruský aristokrat a hrdina z první světové války, který se vrátil do aktivní služby jako generál. Podle komentáře pod fotografií generál von Büler zemřel v akci, když na východní frontě vedl hrdinský odvetný úder proti ruské obrněné divizi. Upíral jsem dlouhý pohled na vrásčitou a ostře řezanou tvář na vybledlém snímku. Byl to Stařec.<emphasis> Der Alte.</emphasis> Vrátil jsem výstřižek do spisu a pokračoval v pátrání.</p>
<p>‘Kdybychom znali alespoň příjmení,’ řekl toho večera Wiesenthal, když jsme jedli v malé restauraci poblíž katedrály svatého Štěpána. ‘Kdybychom znali jeho příjmení, jsem si jistý, že bychom ho našli. SS i gestapo si vedly vyčerpávající registry svých důstojníků. Kdybychom jenom znali to jméno…’</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a řekl, že se ráno vrátím do Tel Avivu. Prošli jsme prakticky všechny Wiesenthalovy výstřižky týkající se<emphasis> Einsatzgruppen </emphasis>a východní fronty a brzy jsem měl opět upřít veškerou svou pozornost na studium.</p>
<p>‘To mi vůbec neříkejte!’ zvolal Wiesenthal. ‘Přežil jste lodžské ghetto, Chelmno i Sobibor. Musíte mít spoustu informací o důstojnících, o dalších válečných zločincích. Musíte tady strávit nejméně celý příští týden. Udělám s vámi rozhovor a rozhovory nechám přepsat do svých spisů. Nikdo neví, jaké drahocenné údaje byste mohl znát.’</p>
<p>‘Ne,’ opáčil jsem. ‘Mě ostatní nezajímají. Mám zájem jenom o obersta.’</p>
<p>Wiesenthal se zadíval na svou kávu a potom opět upřel pohled na mě. V očích se mu lesklo zvláštní světlo. ‘Vás zajímá jenom pomsta.’</p>
<p>‘Ano,’ odpověděl jsem. ‘Stejně jako vás.’</p>
<p>Wiesenthal smutně pokýval hlavou. ‘Ne,’ odporoval. ‘Sice jsme nejspíš oba posedlí, příteli, ale mně jde o spravedlnost, ne o pomstu.’</p>
<p>‘V tomto případě je to určitě jedno a totéž,’ namítl jsem.</p>
<p>Wiesenthal opět zavrtěl hlavou. ‘Spravedlnosti je třeba,’ řekl tak potichu, že jsem ho sotva slyšel. ‘Vyžadují ji miliony hlasů nesoucí se z neoznačených hrobů, z rezivějících pecí, z prázdných domů ve stovkách měst. Ale pomsty ne. Pomsta toho není hodna.’</p>
<p>‘Čeho není hodna?’ vyštěkl jsem ostřeji, než jsem měl v úmyslu.</p>
<p>‘Nás,’ řekl Wiesenthal. ‘Jich. Jejich smrtí. Naší pokračující existence.’</p>
<p>Tehdy jsem zamítavě zavrtěl hlavou, ale o té konverzaci jsem pak často přemýšlel.</p>
<p>Wiesenthal byl zklamaný, ale souhlasil, že bude pokračovat v pátrání po jakékoliv informaci, jež by zapadala do oberstova popisu. O patnáct měsíců později, jen několik dní poté, co jsem dostal diplom, přišel od Simona Wiesenthala dopis. V něm byly přiloženy kopie výplatních pásek<emphasis> Section IV Sonderkommando Sub-section IV-B</emphasis> týkající se ‘speciálních poradců’<emphasis> Einsatzgruppen.</emphasis> Wiesenthal na nich zakroužkoval jméno obersta Wilhelma von Borcherta, důstojníka speciálně přiděleného do <emphasis>Einsatzgruppe Drei</emphasis> úřadem Reinharda Heydricha. K těmto kopiím byl připnutý novinový výstřižek, který Wiesenthal našel ve svých spisech. Sedm usmívajících se mladých důstojníků pózovalo před fotoaparátem při zvláštním představení Berlínské filharmonie ve prospěch wehrmachtu. Výstřižek byl označený datem 23/6/41. Na koncertě se hrál Wagner. Byla uvedena i jména usmívajících se důstojníků. Pátý zleva, za rameny svých druhů sotva viditelný, s čepicí staženou přes bledý obličej, byl oberst. Na popisku bylo uvedeno jméno Oberleutnant Wilhelm von Borchert.</p>
<p>Za dva dny už jsem byl ve Vídni. Wiesenthal dal svým korespondentům příkaz prozkoumat von Borchertův původ, ale výsledky přinesly zklamání. Von Borchertové byli zavedený rod s aristokratickými kořeny v Prusku a ve východním Bavorsku. Rodové jmění pocházelo z půdy, podílů v dolech a vývozu uměleckých předmětů. V záznamech sahajících až do roku 1880 Wiesenthalovi agenti nenašli žádný záznam o narození nebo křtu osoby jménem Wilhelm von Borchert. Co ovšem našli, bylo úmrtní oznámení. Podle noticky v<emphasis> Regen Zeitung</emphasis> ze dne 19. 7. 1945 oberst Wilhelm von Borchert, jediný dědic hraběte Klause von Borcherta, zemřel v boji při hrdinské obraně Berlína před sovětskými útočníky. Zpráva se donesla k starému hraběti a jeho ženě, kteří právě pobývali na svém letním sídle zvaném Waldheim v Bavorském lese nedaleko městečka Bavorská Železná Ruda. Rodina požádala Spojence o povolení panství uzavřít a vrátit se domů k Brémám na zádušní mši. Wilhelm von Borchert, pokračoval článek, obdržel kýžený Železný kříž za odvahu a v čase své smrti byl doporučen k povýšení do hodnosti SS Oberstgruppenführer.</p>
<p>Wiesenthal dal svým lidem pokyn, aby sledovali veškeré další stopy. Žádné se ale nenašly. Von Borchertovu rodinu v roce 1956 tvořila jen postarší teta v Brémách a dva synovci, kteří přišli o většinu rodového majetku v nekvalitních poválečných investicích. Obrovské panství ve východním Bavorsku bylo už několik let uzavřené a větší část tamějšího honebního revíru se rozprodala za účelem úhrady daní. Pokud Wiesenthalovy omezené kontakty ve Východním bloku byly schopny zjistit, žádné informace o životě či smrti Wilhelma von Borcherta neměli Sověti ani Východní Němci.</p>
<p>Letěl jsem do Brém, abych si promluvil s oberstovou tetou, ale žena trpěla pokročilou senilitou a na žádného Williho z rodiny si nevzpomínala. Myslela si, že mě posílá její bratr, abych ji vzal na<emphasis> Summerfest</emphasis> do Waldheimu. Jeden ze synovců se se mnou odmítl setkat. Ten druhý, mladý floutek, kterého jsem zastihl v Bruselu cestou do lázní ve Francii, mi řekl, že se se strýcem Wilhelmem setkal pouze jednou, v roce 1937. Synovci bylo tehdy teprve devět let. Vzpomínal si jenom na nádherný hedvábný oblek, který měl strýc na sobě, a slaměný klobouk, který nosil štramácky na stranu. Pokud věděl, tak strýc byl válečný hrdina a zemřel v boji proti komunizmu. Vrátil jsem se do Tel Avivu.</p>
<p>Několik let jsem se v Tel Avivu věnoval své profesi, zjišťoval, jak je tomu u všech psychiatrů, že titul z psychiatrie člověka pouze opravňuje, aby se<emphasis> zač</emphasis><emphasis>al</emphasis> učit o spletitostech a zvláštnostech lidské osobnosti. V roce 1960 umřela moje sestřenice Rebeka na rakovinu. David mě nabádal, abych odjel pokračovat ve výzkumu mechaniky lidské dominance do Ameriky. Když jsem namítal, že mám přístup k vhodnému materiálu v Tel Avivu, David zažertoval, že nikde nebude spektrum násilí tak úplné jako právě ve Spojených státech. Do New Yorku jsem přijel v lednu roku 1964. Země se vzpamatovávala ze ztráty prezidenta a připravovala se utopit svůj žal v pubertální hysterii kolem příjezdu britské rockové skupiny jménem Beatles. Na Columbia University mi na rok nabídli post hostujícího profesora. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam zůstal, dokud jsem nedopsal knihu o patologii násilí, a pak se stal i americkým občanem.</p>
<p>V listopadu 1964 jsem se rozhodl zůstat ve Státech natrvalo. Byl jsem zrovna na návštěvě u přátel v Princetonu ve státě New Jersey. Po večeři se mě poněkud omluvně zeptali, jestli by mi nevadilo, kdybych se s nimi díval hodinu na televizi. Já sám jsem žádnou televizi neměl a ujistil jsem je, že mě takové rozptýlení bude bavit. Ukázalo se, že na programu je dokument připomínající první výročí zavraždění prezidenta Kennedyho. Pořad mě zaujal. Dokonce i v Izraeli, kde jsme byli posedlí místními záležitostmi, nám smrt amerického prezidenta všem vyrazila dech. Viděl jsem fotografie z prezidentovy kolony v Dallasu, dojímal mě často přetiskovaný snímek Kennedyho synka salutujícího před otcovou rakví a četl jsem líčení, jak Jack Ruby zabil pravděpodobného vraha, ale nikdy jsem neviděl skutečný záznam, jak byl Oswald zastřelen. Teď mi tento dokument onu střelbu ukázal – ušklíbající se drobný chlapík v tmavém svetru, dallasští policisté v civilu se stetsony na hlavách a typicky americkými tvářemi, urostlý muž razící si cestu mezi lidmi, pistole vražená Oswaldovi skoro do břicha, ostrý, plochý zvuk, který mi připomněl bílá nahá těla padající do Jámy, Oswald se šklebí a svírá si břicho. Díval jsem se, jak policisté zápasí s Rubym. V nastalém zmatku někdo strčil do kamery a ta sklouzla pryč od záběru lidí.</p>
<p>‘Panebože, panebože!’ vykřikl jsem polsky a vyskočil. Mezi těmi lidmi byl i oberst.</p>
<p>Aniž jsem byl schopen vysvětlit svým hostitelům, co mě tak rozrušilo, ještě té noci jsem odjel a vydal se vlakem do New Yorku. Brzy ráno jsem byl v manhattanském sídle televizní stanice, která dokument vysílala. Využil jsem svých kontaktů na univerzitě a v nakladatelských sférách a získal přístup k jejím filmům, videozáznamům a takzvaným vystřiženým či neuvedeným scénám. Tvář z davu se objevila jen v těch několika vteřinách dokumentu, který jsem viděl na obrazovce. Jeden vysokoškolský student, s nímž jsem spolupracoval, byl tak hodný, že na televizním střihačském monitoru zhotovil fotografie a pak je pro mě co nejvíc zvětšil.</p>
<p>Když jsem se na ni podíval takhle, byla k poznání ještě méně než během těch snad dvou vteřin, co probleskla v televizi: bílá šmouha zahlédnutá mezi krempami texaských kovbojských klobouků, neurčitý náznak úsměvu úzkých rtů, oční důlky temné jako otvory v holé lebce. Snímek by nemohl sloužit jako důkaz u žádného soudu na světě, ale já<emphasis> vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l,</emphasis> že to byl oberst.</p>
<p>Letěl jsem do Dallasu. Tamější úřady se ještě nevzpamatovaly z kritiky tisku a celosvětových ohlasů. Skoro nikdo se mnou nechtěl mluvit a ještě míň lidí bylo ochotných rozebírat události v podzemní garáži. Nikdo nepoznával člověka na snímcích, které jsem jim ukazoval – na fotografii, kterou jsem nechal udělat z filmového záznamu, ani na té ze starých berlínských novin. Mluvil jsem s novináři. Mluvil jsem se svědky. Pokusil jsem se mluvit s Jackem Rubym, vrahem vraha, ale nedostal jsem k tomu povolení. Oberstova stopa byla rok stará a už vychladla, stejně jako mrtvé tělo Lee Harveyho Oswalda.</p>
<p>Vrátil jsem se do New Yorku. Spojil jsem se se známými na izraelském velvyslanectví. Ti sice popřeli, že by izraelské zpravodajské agentury mohly někdy působit na americkém území, ale souhlasili, že zkusí něco vypátrat. Najal jsem si soukromého detektiva v Dallasu. Nechal si zaplatit sedm tisíc dolarů a jeho výsledné hlášení by se dalo shrnout do jediného slova: nic. Velvyslanectví si za svou zápornou odpověď neúčtovalo ani cent, ale nepochybuji, že mí známí si museli myslet, že jsem blázen, když hledám válečného zločince na místě, kde byl zavražděn prezident. Ze zkušeností věděli, že většina bývalých nacistů v exilu ze všeho nejvíc touží po anonymitě.</p>
<p>Začal jsem pochybovat o vlastní příčetnosti. Tvář, která se mi tolik let zjevovala ve snech, se zjevně stala ústřední obsesí mého života. Jako psychiatr jsem chápal mnohoznačnost takové posedlosti: fixace na vypátrání obersta, vypálená do mého vědomí v sobiborské plynové komoře, vytvrzená nejstudenější zimou mé duše, byla<emphasis> dů</emphasis><emphasis>vodem</emphasis> mého života; zruším jedno a zmizí i druhé. Stvrzení oberstovy smrti by se rovnalo stvrzení mé vlastní smrti.</p>
<p>Jako psychiatr jsem chápal svou posedlost. Chápal jsem ji, ale nevěřil jsem svým racionálním argumentům. I kdybych jim uvěřil, nesnažil bych se o vlastní ‘vyléčení’.<emphasis> Oberst byl skuteč</emphasis><emphasis>ný. Šachová pa</emphasis><emphasis>rtie byla skuteč</emphasis><emphasis>ná. </emphasis>Oberst nebyl člověk, který by zemřel v nějakém provizorním opevnění před Berlínem. Byl to netvor. Netvoři neumírají. Ti se musí<emphasis> zabít.</emphasis></p>
<p>V létě roku 1965 jsem si konečně domluvil rozhovor s Jackem Rubym. K ničemu to nevedlo. Ruby byl zkormoucená lidská troska. Ve vězení zhubl a na tváři a rukou mu visela volná kůže připomínající záhyby špinavé fáčoviny. Oči měl nesoustředěné a prázdné, hlas nakřáplý. Toho listopadového dne jsem se ho pokusil z jeho duševního rozpoložení vytáhnout, ale jen krčil rameny a zopakoval to, co už tolikrát uvedl při výsleších. Ne, to, že Oswalda zabije, poznal až těsně předtím, než k tomu došlo. Do prostoru garáže mu umožnili přístup jenom nedopatřením. Když spatřil Oswalda, něco ho popadlo, jakési nutkání, které nedokázal ovládnout. Šel před ním muž, který zabil jeho milovaného prezidenta.</p>
<p>Ukázal jsem mu oberstovy fotografie.</p>
<p>Unaveně zavrtěl hlavou. Na místě činu poznal několik dallaských detektivů a spoustu novinářů, ale toho člověka nikdy neviděl. Cítil něco <emphasis>zvláštního,</emphasis> než Oswalda zastřelil? Když jsem mu položil tuhle otázku, Ruby na okamžik pozvedl vyčerpanou basetí tvář a v očích jsem mu zahlédl záblesk zmatku, ale ten taky pohasl a odpověděl mi stejným monotónním hlasem jako předtím. Ne, nic zvláštního, jen vztek při pomyšlení, že Oswald bude pořád naživu, zatímco prezident Kennedy je po smrti a chudák paní Kennedyová a děti zůstaly úplně samy.</p>
<p>O rok později v prosinci 1966 mě nepřekvapilo, že byl Ruby přijat do parklandské nemocnice, aby se podrobil léčbě rakoviny. Jako smrtelně nemocný člověk mi připadal už v době, kdy jsem s ním vedl rozhovor. Když potom v lednu 1967 umřel, málokdo ho oplakával. Země skončila se zármutkem a Jack Ruby byl jen připomínkou časů, na něž bylo nejlepší zapomenout.</p>
<p>Koncem šedesátých let jsem se stále víc zabýval výzkumem a výukou. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že teoretickou prací v sobě vymítám démona, kterého symbolizovala oberstova tvář. Uvnitř jsem věděl, že tomu tak nejspíš není.</p>
<p>Na základě tehdejšího násilí jsem pokračoval ve studiu násilí všeobecně. Jak je možné, že někteří lidé dokážou jiné lidi tak snadno ovládat? V rámci výzkumu jsem dával dohromady skupinky mužů a žen, cizí lidi, které jsem shromáždil za účelem splnění nějakého banálního úkolu, a sledoval, jak se třicet minut po vytvoření skupiny začíná nevyhnutelně ustanovovat jakási společenská hierarchie. Účastníci si sestavení žebříčku častokrát ani neuvědomovali, ale když jsem se jich dotázal, skoro všichni uměli určit ‘nejdůležitějšího’ člena skupiny nebo toho ‘nejdynamičtějšího’. Se svými studenty jsem vedl rozhovory, analyzovali jsme jejich přepisy a trávili nekonečné hodiny sledováním videozáznamů. Simulovali jsme konfrontace mezi subjekty a lidmi na pozicích autorit – děkany fakult, policisty, učiteli, pracovníky daňového úřadu, vězeňské stráže a duchovnimi. Záležitosti hierarchie a dominance byly vždycky složitější, než jak mohlo vyplývat z pouhého společenského postavení.</p>
<p>V té době jsem začal spolupracovat s newyorskou policií na osobnostních profilech vrahů. Údaje byly přímo fascinující. Rozhovory deprimující. Závěry neprůkazné.</p>
<p>Jaký je prvotní zdroj lidského násilí? Jakou roli sehrává násilí a hrozba násilím při naší každodenní interakci? Naivně jsem doufal, že s využitím odpovědí na tyhle otázky někdy dokážu vysvětlit, jak mohl geniální, ale zcestně uvažující psychopat jako Adolf Hitler proměnit jednu z nejskvělejších kultur na světě v bezduchý, nemorální vraždící stroj. Vycházel jsem z poznatku, že každý jiný komplexní živočišný druh na Zemi má nějaký mechanizmus, kterým si stanovuje nadvládu a společenskou hierarchii. Tato hierarchie se obvykle vytváří bez vážnějších újem. I tak divoké šelmy, jako jsou vlci a tygři, znají přesné signály podvolení se, které okamžitě ukončí i tu nejprudší konfrontaci, než dojde k úmrtí nebo ochromujícímu zranění. Ale co člověk? Chybí nám, jak se domnívali mnozí, takový instinktivní signál k uznání submisivity, a jsme tudíž odsouzeni k věčným válkám, jakémusi druhu vnitrodruhového šílenství předurčeného našimi geny? Myslel jsem si, že ne.</p>
<p>Zatímco jsem takto léta shromažďoval data a postuloval nejrůznější premisy, potají jsem rozvíjel teorii tak bizarní a nevědeckou, že kdybych se o ní byť jen šeptem zmínil kolegům, rázem bych přišel o svůj profesionální status. Co když se lidstvo vyvinulo do fáze, že ustanovení dominantního postavení je paranormálním – a někteří mí méně racionální přátelé by možná použili slovo<emphasis> parapsychologickým</emphasis> – jevem? Nebylo pochyb o tom, že mdlá přitažlivost některých politiků, to, co média z nedostatku jiného výrazu nazývají<emphasis> charizma,</emphasis> se nezakládá na velikosti, rozmnožovací schopnosti ani projevech hrozby. Co když, uvažoval jsem, v některém mozkovém laloku nebo hemisféře existuje oblast zaměřená výlučně na projekci tohoto dojmu osobní nadvlády? Byl jsem velice dobře obeznámený s neurologickými studiemi, které napovídaly, že vnímání hierarchie jsme zdědili a přejali z nejstarší části mysli – takzvaného plazího mozku. Co když však došlo k evolučnímu vývoji – <emphasis>mutacím</emphasis> které některé lidi obdařily schopností ne nepodobnou empatii nebo telepatii, která je však s ohledem na schopnost přežití nekonečně mocnější a užitečnější? A co když tahle schopnost, poháněná svou vlastní touhou po nadvládě, nalezla svůj dokonalý výraz v násilí? Byli by lidé vykazující takovou schopnost pořád ještě lidé?</p>
<p>Nakonec jsem mohl jen donekonečna teoretizovat o tom, co jsem<emphasis> cítil, </emphasis>když do mě vstoupila síla oberstovy vůle. V průběhu desetiletí podrobnosti oněch strašných dnů bledly, nicméně<emphasis> bolest</emphasis> toho duševního znásilnění, odpor a hrůza, které ve mně vyvolalo, mě nepřestávaly budit uprostřed noci. Dál jsem učil, věnoval se výzkumu a pohyboval se šedou realitou každodenního života. Loni na jaře jsem se jednoho dne probudil a uvědomil si, že stárnu. Od chvíle, kdy jsem viděl v televizi tu tvář, uplynulo už skoro šestnáct let. Pokud byl oberst skutečný, pokud pořád někde na světě žil, musel být už velmi starý. Pomyslel jsem na bezzubé, roztřesené starce, kteří byli nadále odhalováni jako váleční zločinci. Oberst byl s největší pravděpodobností mrtvý.</p>
<p>Zapomněl jsem, že netvoři neumírají. Musí se zabíjet.</p>
<p>Před necelými pěti měsíci jsem do obersta málem vrazil na ulici v New Yorku. Byl dusný červencový večer. Byl jsem nedaleko Central Park West, zamyšleně jsem kráčel, v duchu sestavoval článek o vězeňské reformě, když oberst vyšel z restaurace asi patnáct metrů přede mnou a zamával na taxi. Byla s ním jakási žena, postarší, ale pořád krásná dáma, jíž přes drahé hedvábné večerní šaty splývaly bílé vlasy. Oberst měl na sobě tmavý oblek. Připadal mi opálený a velice fit. Přišel o většinu vlasů a ty, co mu zbyly, už nebyly blonďaté, nýbrž šedé, ale ve tváři, ač věkem těžší a brunátnější, se mu nadále zračily stejně ostré rysy krutosti a nadvlády.</p>
<p>Po několika vteřinách, kdy jsem jen omráčeně stál a hleděl, jsem vyrazil za taxíkem. Ten mezitím vklouzl do proudu ostatních vozidel a já mezi nimi kličkoval v horečnaté snaze ho dostihnout. Cestující na zadním sedadle se ani jednou neotočili. Taxík mi ujel a já se na pokraji zhroucení dopotácel na chodník.</p>
<p>Vrchní číšník v restauraci mi pomoct nedokázal. Ano, distingovaný starší pár u nich toho večera sice pojedl, ale jména dotyčných bohužel neznal. Ne, rezervaci neměli.</p>
<p>V oblasti Central Park West jsem se pak zdržoval několik týdnů, pátral jsem v ulicích, hledal oberstovu tvář v každém okolojedoucím taxíku. Najal jsem si mladého newyorského detektiva a opět jsem zaplatil za nulové výsledky.</p>
<p>V té době jsem se, jak mi to dochází až dnes, opravdu dramaticky nervově zhroutil. Nespal jsem. Nemohl jsem pracovat a moje hodiny ve škole byly zrušeny nebo mě zastupovali nervózní asistenti. Celé dny jsem chodil ve stejném oblečení, do bytu jsem se vracel, jen abych se najedl a úzkostně přecházel sem a tam. V noci jsem bloumal po ulicích a několikrát mě dokonce zastavila policie. Jenom můj post na Columbii a kouzelný titul ‘doktor’ mě zachránily před vyšetřením na Bellevue. Potom jsem jedné noci ležel doma na podlaze, když jsem si znenadání uvědomil věc, které jsem do té chvíle vůbec nevěnoval pozornost.<emphasis> Tvář</emphasis><emphasis> té </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>eny mi byla pov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>domá.</emphasis></p>
<p>Po zbytek noci a skoro celý příští den jsem se zoufale snažil vypáčit z paměti, kde jsem ji viděl. Bylo to na nějaké fotografii, tím jsem si byl jistý. S jejím obrazem jsem si spojoval mlhavé vzpomínky na nudu, neklid a mdlou hudbu.</p>
<p>Ve čtvrt na šest v podvečer jsem si chytil taxík a nechal se rychle odvézt na okraj města ke svému zubaři. Sice zrovna odešel, ordinace se zavírala, ale začal jsem něco plácat a nakonec přemluvil recepční, aby mě nechala prolistovat hromádku starých časopisů v čekárně. Byly tam výtisky časopisů<emphasis> Seventeen, GQ, Mademoiselle, U.S. News and World Report, Time, Newsweek, Vogue, Consumer Reports</emphasis> a<emphasis> Tennis World.</emphasis> Recepční byla čím dál nevrlejší, a když jsem začal časopisy procházet podruhé, bylo vidět, že ji moje horečnatost značně znepokojuje. Pouze síla mé posedlosti a skoro stoprocentní jistota, že žádný zubař nebude měnit nabídku časopisů ke čtení častěji než čtyřikrát ročně, mě poháněly k dalšímu hledání, zatímco ta uječená ženská hrozila, že na mě zavolá policii.</p>
<p>Nakonec jsem ji našel. Její černobílá fotografie se skrývala u titulní stránky toho tlustého svazku křiklavých reklam a vzrušených přídavných jmen zvaných též<emphasis> Vogue.</emphasis> Snímek byl v záhlaví sloupku pojednávajícího o nákupu módních doplňků. Vedle něj stálo jméno autorky – NINA DRAYTONOVÁ.</p>
<p>S tímhle v ruce bylo vystopování Niny Draytonové otázkou jen několika hodin. Mého newyorského soukromého detektiva potěšilo, že může dělat na něčem konkrétnějším, než byl můj předešlý prchavý fantom. Harrington za mnou za čtyřiadvacet hodin přišel s tlustým spisem o dotyčné. Většina informací pocházela z veřejně dostupných zdrojů.</p>
<p>Paní Nina Draytonová byla bohatá známá osobnost v newyorském módním světě, majitelka řetězce butiků, a vdova. V srpnu roku 1940 se provdala za Parkera Allana Draytona, jednoho ze zakladatelů American Airlines. Její manžel deset měsíců po svatbě zemřel a vdova pokračovala v započatém díle, moudře investovala a vmáčkla se do několika představenstev, kde dosud neseděla žádná žena. Paní Draytonová sice byla aktivní jen ve svých buticích, ale působila ve správních radách několika prestižních charit, tykala si s mnoha politiky, umělci a spisovateli, prý měla poměr s jedním slavným newyorským skladatelem a dirigentem a disponovala prostorným bytem v šestnáctém patře na Park Avenue, jakož i několika letními a prázdninovými sídly.</p>
<p>Zařídit si s ní schůzku nebylo nic obtížného. Napadlo mě totiž projít si seznamy pacientů a brzy jsem našel jméno bohaté maniodepresivní dámy, která žila ve stejném domě jako paní Draytonová a pohybovala se alespoň přibližně ve stejných společenských kruzích.</p>
<p>S Ninou Draytonovou jsem se setkal druhý srpnový víkend na zahradní slavnosti pořádané mojí bývalou pacientkou. Hostů přišlo málo. Většina rozumných lidí uprchla z města do chalup u moře nebo do prázdninových chat v horách. Ale paní Draytonová přítomna byla.</p>
<p>Ještě než jsem si s ní potřásl rukou nebo se zadíval do jejích průzračných modrých očí, bez sebemenších pochybností jsem poznal, že je jednou z<emphasis> nich.</emphasis> Byla stejná jako oberst. Jako by svou přítomností vyplňovala celé nádvoří, lampiony díky ní zářily ještě silněji. Jistotu tohoto poznání jsem cítil jako studenou ruku na hrdle. Možná mou reakci vycítila nebo možná ráda házela návnady psychiatrům, ale Nina Draytonová se mnou toho večera sváděla verbální šermířský souboj vyznačující se směsicí pobaveného pohrdání a škodolibé vyzývavosti, jemné jako kočičí drápky zahalené v sametu.</p>
<p>Pozval jsem ji, aby se zúčastnila veřejné přednášky, kterou jsem měl ten týden na Columbii. K mému překvapení se objevila, v patách se zlomyslně vyhlížející drobnou ženou jménem Barrett Kramerová. Hovořil jsem o promyšlené politice násilí ve Třetí říši a její vazbě na některé současné režimy třetího světa. Přednášku jsem připravil tak, abych na ní mohl přednést teorii, která je v rozporu se současným uvažováním – že nevysvětlitelná brutalita milionů Němců byla, alespoň částečně, důsledkem manipulace nepočetné a utajené skupiny mocných osobností. Celou dobu jsem viděl, jak se na mě paní Draytonová z páté řady usmívá. Byl to ten typ úsměvu, který musí vidět myš na tváři kočky, která se ji právě chystá sežrat.</p>
<p>Po přednášce si se mnou paní Draytonová přála soukromě pohovořit. Zeptala se mě, zda se pořád věnuji pacientům, a požádala mě o odbornou konzultaci. Zaváhal jsem, ale oba jsme věděli, jak bude znít odpověď.</p>
<p>Setkal jsem se s ní dvakrát, bylo to v září. Předstírali jsme, že zahajujeme oficiální terapii. Nina Draytonová byla přesvědčená, že její nespavost přímo souvisí s otcovou smrtí před několika desítkami let. Přiznala se mi, že se jí vrací noční můra, v níž<emphasis> postrč</emphasis><emphasis>ila</emphasis> otce před bostonskou tramvaj, která ho na místě zabila, ačkoli ona sama byla v dané chvíli kilometry daleko. ‘Je pravda, pane doktore,’ zeptala se mě v průběhu druhého sezení, ‘že vždycky zabíjíme ty, které milujeme?’ Odpověděl jsem jí, že podle mě je pravdou spíše opak; že se snažíme, alespoň v duchu, zabíjet ty, které předstíráme, že milujeme, ale které potají nenávidíme. Nina Draytonová se na mě jenom usmívala.</p>
<p>Přišel jsem s návrhem, abychom při třetím sezení použili hypnózu a pokusili se znovu prožít její reakci na zprávu o otcově smrti. Souhlasila, ale ani mě nepřekvapilo, když její tajemnice počátkem října zavolala, že veškeré další schůzky ruší. Tou dobou už jsem jednomu soukromému detektivovi zadal úkol nespustit paní Draytonovou ani na okamžik z očí.</p>
<p>Pokud říkám soukromému detektivovi, měl bych tenhle pojem poněkud ozřejmit. Místo cynického bývalého policisty, který by vám mohl vytanout před očima, jsem na radu přátel najal čtyřiadvacetiletého bývalého studenta, odpadlíka z Princetonu, který ve volném čase psal poezii. Francis Xavier Harrington se ve sféře soukromého vyšetřování pohyboval dva roky, ale aby mohl chodit do restaurací, kde paní Draytonová trávila dobu oběda, musel si koupit nový oblek. Když jsem dal souhlas s nonstop dohledem, Harrington si musel najmout dva spolužáky ze školy, aby na úkol stačil. Ale nebyl žádný hlupák; pracoval rychle a zdatně a každé pondělní a páteční ráno jsem od něj měl na stole písemné hlášení. K některým svým výsledkům nedošel zcela legální cestou, jako když se mu například podařilo získat kopie Nininých účtů za telefon. Ukázalo se, že volá spoustě, spoustě různých lidí. Harrington vyhledal čísla uvedená na výpisu a vytvořil seznam lidí a adres. Někteří byli slavní. Jiní zajímaví. Žádný kontakt mě však nedovedl k oberstovi.</p>
<p>Uplynulo několik týdnů. Tou dobou už jsem na dokumentaci každodenních záležitostí, stravovacích návyků, obchodních jednání a telefonních hovorů Niny Draytonové utratil většinu svých úspor. Mladý Harrington chápal, že mám omezené zdroje, a laskavě mi nabídl, že bude paní Draytonové zadržovat poštu a odposlouchávat telefon. Odmítl jsem, alespoň ještě na několik týdnů. Nestál jsem o nic, co by mohlo odkrýt naše karty.</p>
<p>Potom, to bylo před dvěma týdny, mi paní Draytonová zavolala. Pozvala mě na slavnostní vánoční večírek, který se měl sedmnáctého prosince konat v jejím bytě. Řekla mi, že volá osobně, abych se nemohl na nic vymluvit. Chtěla, abych se setkal s jedním jejím<emphasis> drahým</emphasis> přítelem z Hollywoodu, producentem, který nesmírně touží se se mnou setkat. Nedávno mu poslala výtisk mé knihy<emphasis> Patologie násilí</emphasis> a její přítel z ní byl přímo<emphasis> unesený.</emphasis></p>
<p>‘Jak se jmenuje?’ zeptal jsem se. ‘O to se nestarejte,’ odpověděla. ‘Až se s ním setkáte, možná ho poznáte. ’</p>
<p>Když jsem zavěsil, třásl jsem se tak silně, že mi trvalo celou minutu, než jsem dokázal vyťukat Harringtonovo telefonní číslo. Toho večera jsem se s ním a jeho dvěma kolegy setkal, abychom probrali další strategii. Opět jsme prošli její telefonní výpisy. Tentokrát jsme zavolali na všechna losangeleská telefonní čísla, která nebyla uvedena v městském seznamu. Při šestém telefonátu se ozval hlas nějakého mladíka: ‘Dům pana Bordena.’ ,Je to soukromé číslo na Thomase Bordena?’ zeptal se Francis. ‘To jste se spletli,’ vyštěkl hlas. ‘Tady je dům pana Williama Bordena.’</p>
<p>Jména jsem si napsal na tabuli ve své pracovně. Wilhelm von Borchert. William Borden. Jak mnoho to vypovídá o lidské povaze; cizoložník se podobnou verzí svého jména podepíše do hotelové knihy hostů; hledaný zločinec má šest falešných jmen, z nichž pět se křestním jménem shoduje s jeho skutečným občanským jménem. Na našich jménech je něco, co je pro nás nesmírně těžké opustit – bez ohledu na to, jak silný k tomu máme důvod.</p>
<p>To pondělí, čtyři dny předtím, než došlo k událostem tady v Charlestonu, Harrington odletěl do Los Angeles. Původně jsem měl v úmyslu tam letět sám, ale Francis namítl, že by bylo lepší, kdyby letěl napřed Bordena proklepnout, vyfotografovat ho a zjistit, jestli je to doopravdy von Borchert. Přesto jsem chtěl letět, ale uvědomil jsem si, že nemám žádný plán postupu. Ani po všech těch letech jsem neměl jasno v podrobnostech, co udělám, jakmile obersta konečně najdu.</p>
<p>V noci z pondělka na úterý volal Harrington, aby mi zvěstoval, že film během letu za nic nestál, že jeho hotel byl rozhodně horší než Beverly Wiltshire a že policie v Bel Air má sklony zastavovat a vyslýchat lidi, kteří dvakrát projedou čtvrtí nebo mají tu opovážlivost parkovat na tamějších klikatých ulicích, aby si prohlédli rezidenci nějaké filmové hvězdy. V úterý zavolal, aby zjistil, co je nového s paní Draytonovou. Řekl jsem mu, že jeho dva přátelé Dennis a Selby jsou trochu ospalejší než on, ale paní Draytonová se věnuje svým záležitostem jako obvykle. Francis mi pak řekl, že navštívil studio, s nímž bývá nejčastěji spojován – prohlídka taky nestála za nic a ačkoli tam měl Borden kancelář, nikdo nevěděl, kdy by se mohl objevit. Naposledy ho tam lidi viděli pracovat někdy v roce 1979. Francis doufal, že získá Bordenovu fotografii, ale žádná nebyla k mání. Uvažoval, jestli sekretářce neukáže von Borchertovu berlínskou fotografii, ale pak podle svých slov došel k závěru, ‘že by to nebylo moc fajn’. Dalšího dne měl v plánu vzít si na Bordenovo belairské panství fotoaparát s teleskopickým objektivem.</p>
<p>Ve středu Harrington ve stanovenou dobu nezavolal. Spojil jsem se s jeho hotelem, kde mi bylo řečeno, že je pořád zapsán, ale toho večera si nevyzvedl klíče. Ve čtvrtek ráno jsem zavolal na losangeleskou policii. Sice souhlasili, že se na to podívají, ale vzhledem k omezeným informacím, které jsem jim poskytl, cítili, že není velký důvod očekávat něco nekalého. ‘Tohle je dost rušné město,’ řekl mi seržant, se kterým jsem mluvil. ‘Takový mladý muž se může zaplést do spousty věcí a hned zapomene, že má zavolat.’“</p>
<p>Celý den jsem se pak pokoušel spojit s Dennisem nebo Selbym. Nepodařilo se mi to. Odpojený byl i záznamník ve Francisově agentuře. Vydal jsem se do domu na Park Avenue, kde měla byt Nina Draytonová. Bezpečnostní služba v hale mi sdělila, že paní Draytonová je na dovolené. Dál než do přízemí jsem nemohl.</p>
<p>Celý pátek jsem seděl sám ve svém zamčeném bytě a čekal. V půl dvanácté mi zavolala losangeleská policie. Otevřeli pokoj pana Harringtona v hotelu Beverly Hills. Jeho oblečení a zavazadla zmizely a v pokoji nebyla žádná stopa po násilném trestném činu. A jestli prý tuším, kdo by mohl uhradit hotelový účet ve výši 329,48 dolaru.</p>
<p>Té noci jsem se přinutil zajít na plánovanou večeři k jednomu příteli. Cesta podél dvou bloků od autobusové zastávky k domu v Greenwich Village mi připadala nekonečná. V sobotu večer, zrovna když byl tady v Charlestonu zavražděn váš otec, jsem se na univerzitě účastnil panelové diskuse o násilí ve městech. Přítomných bylo i několik politických kandidátů a sešlo se víc než dvě stě posluchačů. V průběhu celé diskuse jsem se nepřestával dívat do publika, kde jsem očekával, že spatřím kobří úsměv Niny Draytonové nebo ledové oberstovy oči. Opět jsem cítil, že jsem pěšec – ale v čí hře?</p>
<p>Teď v neděli jsem si přečetl ranní noviny. Poprvé jsem se dozvěděl o charlestonských vraždách. Na jiném místě v novinách jsem se v krátkém sloupku dočetl, že na palubě nešťastného letu, který se v sobotu ráno zřítil v Jižní Karolíně, byl i hollywoodský producent William D. Borden. V článku vyšla i raritní fotografie onoho samotářského producenta. Snímek pocházel ze šedesátých let. Oberst se na něm usmíval.“</p>
<p>+++</p>
<p>Saul se odmlčel. Šálky se studenou kávou stály nepovšimnuty na zábradlí verandy. Během monologu se mu kradly po nohou stíny dřevěných latěk. V náhlém tichu začaly být slyšet zvuky vzdálené ulice.</p>
<p>„Kdo z nich zabil mého tátu?“ zeptala se Natalie. Přitáhla si svetr kolem těla a teď si třela ruce, jako by jí byla zima.</p>
<p>„Já nevím,“ odpověděl Saul.</p>
<p>„Tahle Melanie Fullerová byla jedna z nich?“</p>
<p>„Ano, skoro stoprocentně.“</p>
<p>„A nemohla to být ona?“</p>
<p>„Mohla.“</p>
<p>„A jste si jistý, že ta Nina Draytonová je mrtvá?“</p>
<p>„Ano. Byl jsem v policejní márnici. Viděl jsem fotografie z místa činu. Četl jsem pitevní protokol.“</p>
<p>„Je ale možné, že mého otce zabila předtím, než zemřela?“</p>
<p>Saul zaváhal. „Možné to je.“</p>
<p>„A Borden – oberst – ten podle všeho zemřel, když v pátek explodovalo to letadlo.“</p>
<p>Saul přikývl.</p>
<p>„Myslíte si, že je mrtvý?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Natalie vstala a začala na malé verandě přecházet sem a tam. „Máte nějaký důkaz, že by mohl být pořád naživu?“ zeptala se.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ale myslíte si to.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A že buď on, nebo ta Fullerová mohli zabít mého otce?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A pořád po něm jdete? Po Bordenovi… von Borchertovi… nebo jak se vlastně jmenuje?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Panenko skákavá.“ Natalie zašla do domu a vrátila se se dvěma sklenkami brandy. Jednu podala Saulovi a jediným dlouhým douškem vypila druhou. Z kapsy svetru vytáhla balíček cigaret, našla zápalky a roztřesenými prsty si připálila.</p>
<p>„To byste neměla,“ poznamenal Saul potichu.</p>
<p>Natalie ostře odfrkla.</p>
<p>„Ti lidi jsou upíři, co?“ zeptala se.</p>
<p>„Upíři?“ Zavrtěl hlavou, neboť jí příliš nerozuměl.</p>
<p>„Využívají jiné lidi a pak je odhodí jako plastové obaly nebo něco takového,“ vysvětlovala. „Jsou úplně stejní jako ti zatracení otřepaní upíři, které můžete vidět pozdě v noci v televizi, akorát že tihle lidi jsou <emphasis>skuteč</emphasis><emphasis>ní.“</emphasis></p>
<p>„Upíři,“ zopakoval Saul a uvědomil si, že to řekl polsky. „Ano,“ přisvědčil anglicky. „To není špatná analogie.“</p>
<p>„Tak jo,“ kývla, „co teď uděláme?“</p>
<p>„My?“ podivil se Saul. Promnul si dlaněmi kolena.</p>
<p>„My,“ odpověděla a v jejím hlase zazníval náznak vzteku. „Vy a já. My. Nevykládal jste mi přece tu celou historku, abyste si ukrátil čas. Potřebujete spojence. Tak jaký je náš další krok?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou a poškrábal se ve vousech. „Nejsem si jistý, proč jsem vám to všechno vyprávěl,“ přiznal se. „Ale…“</p>
<p>„Ale co?“</p>
<p>„Je to hodně nebezpečné. Francis, ti ostatní…“</p>
<p>Natalie přešla prostor, který je dělil, dřepla si a dotkla se pravou rukou jeho paže. „Můj otec se jmenoval Joseph Leonard Preston,“ řekla tiše. „Bylo mu čtyřicet osm let… šestého února by mu bylo čtyřicet devět. Byl to dobrý člověk, dobrý otec, dobrý fotograf a hodně mizerný obchodník. Když se smál…“ Odmlčela se. „Když se smál, člověk měl co dělat, aby se nesmál spolu s ním.“</p>
<p>Několik vteřin mlčky dřepěla, dotýkala se jeho zápěstí u vybledlého modrého čísla, které tam měl vytetované. Potom řekla: „Co uděláte?“</p>
<p>Saul se nadechl. „Nejsem si jistý. Musím teď v sobotu letět do Washingtonu navštívit člověka, který by mohl mít nějaké informace… informace, které by nám mohly sdělit, jestli je oberst pořád naživu. Není pravděpodobné… že můj kontakt tyhle informace bude mít.“</p>
<p>„A potom co?“ naléhala.</p>
<p>„Potom budeme čekat. Čekat a dívat se. Pátrat v novinách.“</p>
<p>„V novinách? Po čem?“</p>
<p>„Po dalších vraždách.“</p>
<p>Natalie zamrkala a zhoupla se na patách. Cigareta, kterou držela v ruce, dohořela skoro na konec. Típla ji o dřevěná prkna podlahy. „To myslíte vážně? Ta Fullerová a ten váš oberst nejspíš přece odjeli ze země… ukryli se… něco na ten způsob. Proč by se tak brzy zase pouštěli do něčeho takového?“</p>
<p>Saul pokrčil rameny. Najednou se cítil velice unavený. „Taková už je prostě jejich povaha,“ řekl. „Upíři se potřebují krmit.“</p>
<p>Natalie vstala a přešla na konec verandy. „A když je najdete… když je<emphasis> najdeme,</emphasis> co uděláme?“</p>
<p>„To se rozhodneme až pak. Napřed je musíme najít.“</p>
<p>„Abyste zabil upíra, musíte mu vrazit do srdce kůl,“ podotkla.</p>
<p>Mlčel.</p>
<p>Natalie vytáhla další cigaretu, ale nezapálila si ji. „Co když se k nim přiblížíte a oni zjistí, že po nich jdete?“ zeptala se ještě. „Co když půjdou oni po<emphasis> vás?“</emphasis></p>
<p>„Tím by se to všechno mohlo zjednodušit.“</p>
<p>Už se chystala něco říct, když u chodníku zastavilo světle hnědé auto s policejními insigniemi. Ze dveří řidiče vystoupil podsaditý muž a brunátnou tváří pod pomačkaným stetsonem. „Šerif Gentry,“ řekla Natalie.</p>
<p>Dívali se, jak na ně otylý policista upírá oči a pak se k nim začíná pomalu, skoro váhavě blížit. Gentry se zastavil u schůdků na verandu a sundal si klobouk. V opálené tváři se mu zračil výraz malého chlapce, který spatřil něco příšerného.</p>
<p>„Zdravíčko, slečno Prestonová, profesore Laski,“ pozdravil.</p>
<p>„Dobré ráno, šerife,“ odpověděla Natalie.</p>
<p>Saul se podíval na Gentryho, hotovou karikaturu jižanského policajta, a ucítil z něj stejnou pronikavou inteligenci a citlivost jako předešlého dne. Jeho pohled byl v příkrém rozporu s velkou částí zbytku jeho vzezření.</p>
<p>„Potřebuju pomoc,“ řekl Gentry a v jeho hlase zazníval náznak bolesti.</p>
<p>„Jakou pomoc, s čím?“ zeptala se Natalie. Saul slyšel v jejím hlase soucit.</p>
<p>Šerif Gentry se zadíval na svůj klobouk. Ladným pohybem buclaté růžové ruky zmáčkl krempu a vzhlédl k nim. „Mám devět mrtvých lidí,“ řekl. „Způsob, jakým zemřeli, nedává vůbec žádný smysl, ať to dáváte dohromady, jak chcete. Před pár hodinami jsem zastavil chlapa, který neměl v peněžence nic kromě mojí fotky. A než aby mi něco vysvětlil, radši si podřezal hrdlo.“ Podíval se na Natalii a potom i na Saula. „Teď z nějakého důvodu,“ pokračoval, „z nějakého důvodu, který mi nedává o nic větší smysl než zbytek celého toho zatraceného zmatku, mám pocit, že vy dva byste mi mohli pomoct.“</p>
<p>Saul a Natalie mu mlčky opětovali upřený pohled.</p>
<p>„Můžete?“ zeptal se Gentry nakonec. „Pomůžete mi?“</p>
<p>Natalie se podívala na Saula. Saul se poškrábal ve vousech, sňal brýle a zase si je nasadil, podíval se na Natalii a zlehka přikývl.</p>
<p>„Pojďte dovnitř, šerife,“ vyzvala Gentryho Natalie a podržela mu vstupní dveře. „Udělám něco k obědu. Nejspíš to bude chvíli trvat.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola jedenáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Bavorská Železná Ruda</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pátek, 19. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Tony Harod a Maria Chenová posnídali v malé hotelové jídelně. V sedm hodin sice byli dole, ale první vlna strávníků už posnídala a vyrazila na běžecké tratě. V kamenném ohništi praskal oheň a Harod malým děleným oknem v jižní stěně viděl na bílý sníh a modrou oblohu.</p>
<p>„Myslíte, že tam bude?“ zeptala se potichu Maria, když dopili kávu.</p>
<p>Harod pokrčil rameny. „Jak to mám, do prdele, vědět?“ Včera si byl jistý, že Willi na rodinném panství<emphasis> nebude,</emphasis> že starý producent zemřel při havárii letadla. Zmínku o rodinném panství si vybavoval z rozhovoru, který spolu vedli před pěti lety. Harod byl pod obraz; Willi se právě vrátil z třítýdenní cesty do Evropy a najednou se se slzami v očích zeptal: „Kdo říká, že už se nemůžeš vrátit domů, hm, Tony? Kdo to říká?“ a následně popsal dům své matky v jižním Německu. O nejbližším městě se zmínil nedopatřením. Harod nynější cestu chápal jako způsob vyloučení znepokojivé možnosti, nic víc. Ale teď, v ostrém ranním světle, s Marií na protější straně stolu a s browningem ráže 9 mm v její kabelce, se nepravděpodobné zdálo být až příliš možné.</p>
<p>„A co Tom a Jensen?“ zeptala se Maria. Měla na sobě stylové modré manšestrové pumpky, podkolenky, růžový rolák a tlustý modrorůžový lyžařský svetr, který stál šest set dolarů. Tmavé vlasy měla stažené do krátkého ohonu a i nalíčená působila čerstvě a vymydleně. Harod si pomyslel, že vypadá jako mladá euroasijská skautka, která se chystá na lyžařský výlet s tatínkovými přáteli.</p>
<p>„Jestli je budeme muset zlikvidovat, oddělejte napřed Torna,“ řekl jí. „Willi Reynoldse Používá snadněji než toho negra. Ale Luhar je silný… <emphasis>moc</emphasis> silný. Ujistěte se, jestli ho dostanete, že je doopravdy po něm. Ale když přijde na věc, nejdřív budete muset odrovnat Williho. Do<emphasis> hlavy.</emphasis> Eliminujte ho a Reynolds s Luharem nebudou představovat žádné nebezpečí. Jsou tak zmanipulovaní, že bez Williho souhlasu se už ani nevychčijou.“</p>
<p>Maria zamrkala a rozhlédla se. Zbývající čtyři stoly byly obsazené smějícími se německými dvojicemi v družném hovoru. Zdálo se, že Harodovy šeptané instrukce nikdo nezaslechl.</p>
<p>Harod pokynul servírce, aby jim ještě přinesla kávu, usrkl ze šálku a zachmuřil se. Nevěděl, zda Maria splní jeho pokyny, kdyby došlo na střílení do lidí.<emphasis> Př</emphasis><emphasis>edpokládal,</emphasis> že ano – zatím se nikdy nestalo, že by nějakého příkazu neuposlechla –, ale na okamžik si přál, aby měl u sebe ženu, která by Neutrál nebyla. Ale kdyby jeho agentka Neutrál nebyla, vždycky by existovala možnost, že Willi by takovou osobu mohl získat pro své vlastní Použití. O Schopnosti toho starého skopčáka si nedělal žádné iluze – už jen fakt, že si Willi u sebe stále držel dva poskoky, byl jasným důkazem rozsahu jeho moci. Uvěřil, že Williho Schopnost vskutku pohasínala – otupil ji věk, drogy a desetiletí prostopášností – ale ve světle nedávných událostí by bylo pošetilé a nebezpečné se o tuto domněnku nadále opírat. Zavrtěl hlavou. K čertu s tím vším. Ten zasraný Ostrovní klub ho měl pěkně v hrsti. Neměl zájem cokoliv si začínat s tou starou charlestonskou štětkou. Člověk, který už padesát let hrál s Willim Bordenem – von Borchertem – nebo jak se vlastně jmenoval – tu zatracenou hru, neprobouzel v Tonym Harodovi touhu po bližším seznámení. A co Barent a ti jeho debilní kamarádíčci udělají, až zjistí, že je Willi naživu? <emphasis>Kdyby</emphasis> byl naživu? Vzpomněl si na svou reakci před šesti dny, kdy se telefonicky dozvěděl o Williho smrti. Napřed ho zalila vlna starostí – co bude se všemi těmi projekty, na kterých Willi dělá? Co bude s penězi? –, kterou následoval příval úlevy. Ten starý zkurvysyn je konečně po smrti. Harod v sobě dlouhá léta dusil skrývanou hrůzu, že se stařík dozví o Ostrovním klubu, o Tonyho špiclování…</p>
<p><emphasis>„Ráj jsem si vž</emphasis><emphasis>dycky p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>edstavoval jako ostro</emphasis><emphasis>v, kde č</emphasis><emphasis>lov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>k m</emphasis><emphasis>ůž</emphasis><emphasis>e do sytosti Lovit, co, Tony?“</emphasis> Opravdu to na té kazetě řekl? Harod si vzpomněl na ledovou sprchu, když Williho obraz pronesl tato slova. Přece nebylo možné, aby o tom věděl. A kromě toho, nahrávka vznikla před tím leteckým neštěstím. Willi je mrtvý.</p>
<p>A kdyby neumřel tehdy, pomyslel si ještě, pak k tomu dojde velice brzy. „Jste připravená?“ zeptal se.</p>
<p>Maria Chenová si plátěným ubrouskem otřela rty a přikývla.</p>
<p>„Pojďme,“ řekl Tony.</p>
<p>+++</p>
<p>„Támhleto je Československo?“ zeptal se Harod. Cestou z města na severozápad zahlédl za nádražím závoru hraničního přechodu, malou bílou budovu a několik strážných v zelených uniformách a podivně tvarovaných přilbách. Na malé ceduli se skvěl nápis<emphasis> Übergangstelle.</emphasis></p>
<p>„Přesně tak,“ odpověděla Maria.</p>
<p>„Ti s tím nadělají,“ opáčil Harod. Jel vzhůru klikatou údolní cestou, kolem odboček na Velký Javor a Malé javorské jezero. Na jednom vzdáleném kopci viděl bílý pás sjezdovky a pohybující se tečky lyžařské lanovky. Malá auta s řetězy na kolech a ohrádkami na střechách se míhala po silničkách, které tvořily vlastně jen koridory udusaného ledu a sněhu. Harod se třásl v proudu studeného vzduchu, který jim do vypůjčeného vozu foukal zadním oknem. Vzadu na pravé straně jim z okna trčely hroty dvou párů běžek, které si Maria ráno vypůjčila v hotelu. „Myslíte si, že ty krámy budeme potřebovat?“ zeptal se a trhl hlavou k zadnímu sedadlu.</p>
<p>Usmála se a pozvedla deset nalakovaných nehtů. „Možná,“ řekla. Zadívala se do automapy a údaj si ověřila i na topografické mapě. „Na nejbližší odbočce doleva,“ navigovala. „Potom šest kilometrů na soukromou příjezdovou cestu.“</p>
<p>BMW poslední kilometr a půl „příjezdové cesty“ muselo proklouzat, protože ji tvořily jen dvě koleje ve sněhu mezi stromy. „Někdo tady nedávno byl,“ poznamenal Harod. „Jak daleko to ještě je na to panství?“</p>
<p>„Ještě kilometr za mostem,“ odpověděla.</p>
<p>Silnička se stočila do hustého shluku holých stromů a pak se jim před očima zjevil most – malý dřevěný pás za pruhovanou závorou, která vypadala bytelněji než zátaras na české hranici. Dvacet metrů po proudu řeky stála malá chatka vysokohorského stylu. Vyšli z ní dva muži a pomalu se vydali k autu. Harod napůl očekával, že v těchto venkovských končinách budou všichni chodit v zimní obdobě kožených kalhot a plstěných čepic, ale tihle dva muži měli hnědé vlněné kalhoty a světlé bundy plněné husím peřím. Pomyslel si, že vypadají jako otec a syn; mladšímu muži mohlo být něco přes pětadvacet, v podpaží nedbale svíral loveckou pušku.</p>
<p><emphasis>„Guten Morgen, haben Sie sich verfahren?“</emphasis> zeptal se starší muž s úsměvem.<emphasis> „Das hier ist ein Privatgrundstück.“</emphasis></p>
<p>Maria překládala. „Přejí nám dobré ráno a ptají se, jestli jsme se ztratili. Říkají, že je tu soukromý pozemek.“</p>
<p>Harod se na oba muže usmál. Starší muž mu úsměv opětoval a přitom ukázal několik zlatých korunek; syn žádný výraz neměl. „Neztratili jsme se,“ odpověděl. „Přijeli jsme se podívat na Williho – Herr von Borcherta. Pozval nás. Přijeli jsme až z Kalifornie.“</p>
<p>Když dal starší muž svraštěným čelem najevo, že nerozumí, Maria mu rychlou němčinou Harodovu odpověď přeložila.</p>
<p><emphasis>„Herr von Borchert lebt hier nicht mehr,“</emphasis> řekl starší muž.<emphasis> „Schon seit vielen Jahren nicht mehr. Da</emphasis><emphasis>s Gut ist schon seit sehr langer Zeit geschlossen. Niemand geht mehr dorthin.“</emphasis></p>
<p>„Říká, že Herr von Borchert už tady nežije,“ překládala Maria. „Už mnoho let. Panství je uzavřené. Je uzavřené už velmi dlouhou dobu. Nikdo tam nechodí.“</p>
<p>Harod se zazubil a zavrtěl hlavou. „Tak jak to, že to tady, chlapi, pořád hlídáte, hm?“</p>
<p><emphasis>„Warum lassen Sie es noch bewachen?“</emphasis> zeptala se Maria.</p>
<p>Starý muž se usmál.</p>
<p><emphasis>„Wir werden von der Familie bezahlt, so daß dort kein Vandalismus entsteht,“</emphasis> řekl.<emphasis> „Bald wird all das ein Teil des N</emphasis><emphasis>ationalwaldes werden. Die alten Häuser werden abgerissen. Bis dahin schickt der Neffe uns Schecks aus Bonn, und wir halten alle Wilddiebe und Unbefugte fern, so wie es mein Vater vor mir getan hatte. Mein Sohn wird sich andere Arbeit suchen müssen.“</emphasis></p>
<p>„Rodina nás platí, aby tu nedošlo k žádnému vandalizmu,“ překládala Maria. „E… někdy brzo… zanedlouho se to tu stane součástí Národního parku. Starý dům bude stržen. Do té doby nám synovec… von Borchertův synovec, myslím, Tony… nám tento synovec posílá šeky z Bonnu a my se staráme, aby sem nechodili žádní pytláci a nezvaní hosté, stejně jako to dělal přede mnou můj otec. Můj syn si bude muset jít hledat práci,“ dodala. „Oni nás dovnitř nepustí, Tony.“</p>
<p>Harod podal muži malý, třístránkový technický scénář Bordenova chystaného projektu<emphasis> Bílý otro</emphasis><emphasis>kář</emphasis><emphasis>.</emphasis> Mezi stránkami vykukovala stomarková bankovka. „Řekněte mu, že jsme přijeli až z Hollywoodu, abychom si tu prohlédli exteriéry,“ nařizoval. „Řekněte mu, že z toho starého panství by byl skvělý strašidelný hrad.“</p>
<p>Maria Chenová tak učinila. Muž se podíval na leták i na peníze a lhostejně je vrátil.<emphasis> „Ja, es wäre eine wunderbare Kulisse für einen Gruselfilm. Es besteht kein Zweifel, daß es hier spukt. Aber ich glaube, daß es keine weiteren Gespenster braucht. Ich schlage vor, daß Sie umdrehen, so daß Sie h</emphasis><emphasis>ier nicht stecken bleiben. Grüß Gott!“</emphasis></p>
<p>„Co říkal?“ ptal se hned Harod.</p>
<p>„Souhlasil, že panství by bylo skvělou kulisou pro hororový film,“ přeložila Maria. „Říká, že tam doopravdy straší. Říká, že další duchy už nepotřebuje. Říká nám, abychom se tady otočili, abychom tu nezůstali trčet, a přeje nám hezký den.“</p>
<p>„Řekněte mu, aby se šel vycpat,“ odpověděl Harod a na oba muže se mile usmál.</p>
<p><emphasis>„Vielen Dank für Ihre Hilfe,“</emphasis> řekla Maria.</p>
<p><emphasis>„Bitte sehr,“</emphasis> odpověděl starší muž.</p>
<p>„Nic si z toho nedělejte,“ poznamenal mladší muž s puškou.</p>
<p>+++</p>
<p>Harod otočil BMW nazpět po dlouhé příjezdové cestě, odbočil na západ na německou obdobu polní cesty a ujel asi osm set metrů, než zaparkoval v mělkém sněhu necelých pět metrů od plotu. Vytáhl z kufru štípací nůžky a na čtyřech místech plot rozstříhal. Botami pak odkopal volné kusy pletiva. Otvor nebyl přes stromy vidět a navíc na cestě nebyl nikterak hustý provoz. Harod se vrátil k autu, vyměnil pohorky za běžkařské boty s legračními špičkami a nechal si od Marie pomoct do lyží.</p>
<p>V životě lyžoval zatím jen dvakrát, v obou případech při běžkařských výpravách v Sun Valley, jednou s neteří Dina de Laurentise a Ann-Margret, a tento zážitek mu připadl přímo odporný.</p>
<p>Maria nechala kabelku v autě, zasunula si browning pod svetr za gumičku kalhotek, do kapsy péřové vesty si vsunula druhý zásobník, kolem krku si pověsila dalekohled a jako první prolezla dírou v plotu. Harod se nemotorně vsoukal za ní.</p>
<p>Na prvním půldruhém kilometru dvakrát upadl a s nadávkami se zase ztěžka zvedl, zatímco Maria ho sledovala s pobaveným úsměvem. Kromě slabého svištění jejich lyží, občasného zavřísknutí veverek a Harodova trhaného dechu nebylo nic slyšet. Když urazili více než tři kilometry, Maria se zastavila a podívala se na kompas a topografickou mapu.</p>
<p>„Támhle je ten potok,“ řekla. „Můžeme ho přebrodit u té klády. Panství by mělo stát na mýtině asi kilometr daleko<emphasis> támhletím</emphasis> směrem.“ Ukázala do hustší části lesa.</p>
<p><emphasis>Ještě</emphasis><emphasis> t</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i fotbalová h</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>išt</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>,</emphasis> pomyslel si Harod, zatímco se snažil popadnout dech. Vzpomněl si na loveckou pušku, kterou držel ten mladík, a uvědomil si, jak nicotná by byla Mariina pistole při měření sil obou zbraní. A to bylo docela dobře možné, že Jensen a Luhar a desítka dalších Williho otroků čeká v lese se samopaly a automatickými pistolemi. Přinutil se ještě jednou nadechnout a všiml si, jak má stažený žaludek. <emphasis>Do prdele,</emphasis> pomyslel si. Ztrhal se, aby se dostal až sem. Neodjede, dokud nezjistí, jestli se sem Willi zašil.</p>
<p>„Jdeme na to,“ řekl. Maria přikývla, vsunula si mapu do kapsy a na lyžích ladně vyrazila sněhem.</p>
<p>Před domem ležela dvě mrtvá těla.</p>
<p>Harod a Maria Chenová se schoulili za tenkou zástěnou smrků a střídavě se dalekohledem dívali na mrtvoly. Na vzdálenost padesáti metrů mohly být dvě tmavé kupy cokoliv – třeba hromady zapomenutého prádla – ale v dalekohledu se už objevil bledý obrys bílé tváře i rozhozené ruce zkroucené v úhlu, který by spící osobě způsobil mučivou bolest. Ti dva nespali.</p>
<p>Harod se podíval ještě jednou. Dva muži. Tmavé pracovní oděvy. Kožené rukavice. Jeden měl původně na hlavě klobouk; ten teď ležel asi dva metry daleko na sněhu. Sníh byl kolem těl potřísněný krví. Rudé stopy se spolu s otisky bot táhly k velkému francouzskému oknu starého sídla. O dalších třicet metrů dál na východ se ve sněhu táhly hluboké souběžné rýhy, k domu vedly oběma směry dvě řady stop, a na zemi se zvedaly velké okrouhlé hřebeny prašanu, jako by k zemi zavál nějaký obrovský vějíř.<emphasis> Vrtulník,</emphasis> pomyslel si Harod.</p>
<p>Nepostřehl žádné známky po automobilech, sněžných skútrech ani lyžařské stopy.</p>
<p>Stezka, která spojovala příjezdovou cestu, kde byli s Marií před chvílí zastaveni, byla jen slabou zasněženou mezerou mezi stromy. Ze své pozice neviděli horskou chatku ani most.</p>
<p>Hlavní budova byla něco víc než typické panské sídlo, rozhodně jen o něco méně než zámek. Rezidence, obrovská hromada tmavého kamení a úzkých oken, se rozbíhala v křídlech a patrech, působila dojmem, že původně byla jen impozantní ústřední síní, k níž generace obyvatel přidávaly další segmenty. Barva kamení a velikost oken se na různých místech měnily, ale celkový dojem zůstával ponurý: tmavý kámen, málo skla, úzké dveře, těžké zdi natřené stíny holých stromů. Haroda napadlo, že rezidence se hodí k Williho osobnosti víc než belairská vila, jakoby přenesená z nějaké banánové republiky.</p>
<p>„Co teď?“ zašeptala Maria.</p>
<p>„Držte hubu,“ odpověděl Harod a znovu pozvedl dalekohled, aby se zadíval na mrtvá těla. Neležela daleko od sebe. Jeden muž měl tvář odvrácenou, takřka schovanou v hlubokém sněhu, takže Harod zahlédl jen tmavé, nakrátko ostříhané vlasy, které se zlehka zachvěly, když se zvedl vítr, kdežto druhému muži, tomu, který ležel na zádech, byla vidět bledá líce a otevřené bílé oko upřené k řadě jehličnanů, jako by očekával Harodův příjezd. Harod tipoval, že nejsou mrtví příliš dlouho. Nezdálo se, že by si k nim našli cestu ptáci nebo zvěř.</p>
<p>„Odejděme odsud, Tony.“</p>
<p>„Držte hubu, kurva.“ Harod spustil dalekohled a zamyslel se. Z místa, kde se nacházeli, neviděli druhou část rezidence. Pokud se chtěli k domu přiblížit, bylo by rozumné zůstat v lese a vydat se na lyžích širokým obloukem, aby si mohli dům obhlédnout ze všech stran. Upřeně se zadíval na rozlehlé lesní prostranství. Stromy byly rozeseté všude možně; mělo jim trvat hodinu i víc, než se vrátí do lesa a opatrně se přiblíží. Slunce zahalily mraky a zvedl se studený vítr. Začalo lehce sněžit. Harod měl po pádech promáčené džíny a z namáhavé cesty ho bolely nohy. Slábnoucí světlo působilo dojmem večerního soumraku, ačkoli ještě nebylo ani poledne.</p>
<p>„Vypadneme odsud, Tony.“ Hlas Marie Chenové nebyl žadonivý ani vyděšený, jen klidně naléhavý.</p>
<p>„Dejte mi tu bouchačku,“ nařídil. Když zpoza opasku vytáhla pistoli a podala mu ji, ukázal jí k šedému domu a černým hromádkám těl. „Běžte tam,“ pobídl ji. „Na lyžích. Budu vás odsud krýt. Myslím, že v tom zaslaným baráku nikdo není.“</p>
<p>Podívala se na něho. V tmavých očích se jí nezračila žádná otázka ani vzdor, jen zvědavost, jako by ho nikdy předtím neviděla.</p>
<p><emphasis>„Mazejte,“</emphasis> vyštěkl a sklopil pistoli, aniž si byl jistý, co by udělal, kdyby odmítla.</p>
<p>Maria se otočila, elegantním pohybem hůlky odhrnula smrkové větve a vyrazila k domu. Harod se přikrčil a odjel z místa, kde doposud stáli. Zastavil se až u rozložitého listnatého stromu, obklopeného mladými jedlemi. Zvedl dalekohled. Maria dojela k tělům. Zastavila, zapíchla hůlky a zadívala se k domu. Potom se otočila nazpět k místu, kde zanechala Haroda, a popojela až k domu. Zdržela se u širokého francouzského okna, potom se otočila doprava a jela podél průčelí. Zmizela za pravou zdí – rohem, který byl nejblíž přístupové cestě – a Harod si odepjal lyže a přidřepl si v suchém prostoru pod stromem.</p>
<p>Uplynula absurdně dlouhá doba, než se znovu objevila na opačném konci domu, přijela k ústřednímu francouzskému oknu a zamávala k místu, kde si myslela, že na ni čeká.</p>
<p>Harod počkal další dvě minuty, přikrčil se a pak pokradmu poklusem vyrazil. Myslel si, že bez lyží se mu bude postupovat lépe. Přepočítal se. Sníh mu sice sahal jenom po kolena, ale zpomaloval ho a podrážel mu nohy; na zmrzlé krustě uběhl tři metry, potom se prolomila a musel se ztěžka brodit hlubším sněhem. Takto upadl třikrát, jednou mu dokonce i upadla pistole. Ubezpečil se, že se neucpala hlaveň, ometl sníh z pažby a klopýtal dál.</p>
<p>Zastavil se u mrtvých těl.</p>
<p>Tony Harod produkoval osmadvacet filmů, jen na třech nespolupracoval s Willim. Ve všech osmadvaceti filmech se v hojném množství vyskytovaly sex a násilí, často se obojí proplétalo. Pětice filmů ze série<emphasis> Valpurž</emphasis><emphasis>iny noci</emphasis> – Harodova nejúspěšnějšího počinu – byla prakticky jen sledem vražd povětšinou atraktivních mladých lidí před, po nebo během pohlavního styku. Vraždy byly nahlíženy především subjektivní kamerou, simulující pohled vraha. Harod se na natáčení častokrát zaskočil podívat a viděl lidi ubodané, zastřelené, napíchnuté na kůl, upálené, vykuchané a sťaté. Kolem tvůrců speciálních efektů se pohyboval dostatečně dlouho, aby odhalil veškerá tajemství pytlíků s krví, vzduchových kapes, vydloubnutých očí a hydraulických zařízení. Osobně napsal scénu z pátého dílu <emphasis>Valpurž</emphasis><emphasis>iny noci: no</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ní m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>ra nekon</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í,</emphasis> kde se chůvě rozletí hlava na stovky kousíčků poté, co polkne výbušnou kapsli nastraženou maskovaným zabijákem Golonem.</p>
<p>Navzdory tomu všemu nikdy neviděl oběť skutečné vraždy. Jediná mrtvá těla, k nimž se kdy přiblížil, patřila jeho matce a tetě Miře, a ta byla uložená v naaranžovaných rakvích, chráněná prostředím pohřebního ústavu a smutečními hosty. Matčina pohřbu se zúčastnil, když mu bylo devět; teta Mira umřela, když mu bylo třináct. O otcově smrti se nikdy nikdo nezmínil.</p>
<p>Jednoho z mužů ležících před rodovým sídlem Williho Bordena zasáhlo pět nebo šest výstřelů; druhého někdo zardousil. Oba silně krváceli. Množství prolité krve Harodovi připadlo absurdní, jako by nějaký příliš horlivý režisér vycákal na scénu celé kýble červené barvy. Při pouhém pohledu na mrtvá těla, krev a otisky ve sněhu si pomyslel, že část výjevu dokáže rekonstruovat. Asi třicet metrů od domu přistála helikoptéra. Tihle dva muži z ní vystoupili, na nohou vyleštěné černé polobotky, a přešli k francouzskému oknu. Na dlažbě před domem se začali rvát. Přímo před očima měl celou scénu: jak se menší z nich, ten, který teď ležel tváří k zemi, náhle otáčí a vyskakuje na svého druha, kouše ho a drápe. Větší muž zacouval – Harod viděl ve sněhu otisky podpatků –, potom pozvedl pistoli a opakovaně vystřelil. Jeho menší protivník se k němu nepřestával blížit, možná i poté, co dostal zásah do obličeje. Menší mrtvola měla v pravé líci dva zubaté, zhmožděné otvory. Mezi vyceněnými zuby jí pořád vězel kus svaloviny a tkáně. Jakmile se menší muž zhroutil, větší muž se ještě několik metrů potácel; až potom, jako by si uvědomil, že mu chybí polovina hrdla, že má přeťatou tepnu a do studeného německého vzduchu z něho stříká krev a že má vytržený hrtan, padl na zem, přetočil se a umřel s pohledem upřeným na řadu jehličnatých stromů, v níž se o několik hodin později měli objevit Harod s Marií. Větší muž pozvedával paži, ustrnulou v modelovém sevření rigoru mortis. Harod věděl, že rigor mortis začíná a odeznívá určitý počet hodin po smrti; teď si nevzpomínal, jak přesně dlouho to trvá. Nezáleželo na tom. Oba muže si představoval jako společníky, kteří společně opustili vrtulník a společně zemřeli. Otisky to nicméně nepotvrzovaly dokonale. To mu ale bylo jedno. Další rýha stop od francouzského okna k mírné prohlubni, která mohla být přistávací plochou, ukazovala, kudy z domu odešlo několik lidí a odkud odletělo. V okolí domu se nenacházel žádný náznak, který by prozrazoval, odkud se vrtulník vzal, kdo ho řídil, kdo z domu do něj nastoupil nebo kam měl namířeno. I to bylo Harodovi jedno.</p>
<p>„Tony?“ zavolala Maria přidušeně.</p>
<p>„Vteřinku,“ odpověděl Harod. Otočil se, odpotácel se od obrovského tratoliště krve a vyzvracel se do sněhu. Stál zlomený v pase, opět cítil chuť ranní kávy a tlusté německé klobásy, kterou posnídal. Když skončil, nabral si hrst čistého sněhu, vyčistil si ústa, vstal, širokým obloukem obešel mrtvá těla a stanul na dlažbě vedle Marie.</p>
<p>„Dveře nejsou zamčené,“ zašeptala.</p>
<p>Za sklem viděl jenom závěsy. Už silně sněžilo, těžké vločky zastíraly řadu stromů vzdálených šedesát metrů. Přikývl a nadechl se. „Běžte tam a seberte tomu chlapovi pistoli,“ řekl. „A podívejte se, jestli u sebe nemá doklady.“</p>
<p>Maria se na něho zběžně podívala a odjela k tělům. Aby získala pistoli, musela vyšší mrtvole silou rozevřít prsty. Vysoký muž měl doklady v náprsní tašce; druhé mrtvé tělo mělo peněženku a pas v kapse kabátu. Než našla, co po ní Harod požadoval, musela ve sněhu obě těla překulit. Když se vrátila na dlažbu, modrý svetr i péřovou vestu měla potřísněné krví. Skopla z nohou lyže a ruce i vestu si začala otírat sněhem.</p>
<p>Harod se mezitím prohrabával peněženkou a pasem.</p>
<p>Vyšší muž se jmenoval Frank Lee, měl mezinárodní řidičský průkaz, přechodnou mnichovskou adresu a tři roky starý miamský řidičský průkaz vystavený na stejné jméno. Druhý muž se jmenoval Ellis Robert Sloan, třicet dva let, trvalý pobyt v New Yorku, víza a razítka v pasu pro Západní Německo, Belgii a Rakousko. V peněženkách jim zůstalo osm set amerických dolarů a kromě nich i šest set německých marek. Harod zavrtěl hlavou a všechny tři věci upustil na dlažbu. Nedozvěděl se nic důležitého – věděl, že jen otálí, oddaluje okamžik, kdy bude muset vstoupit do domu.</p>
<p>„Pojďte za mnou,“ vyštěkl a vnořil se dovnitř.</p>
<p>+++</p>
<p>Sídlo bylo rozlehlé, studené, tmavé a – jak Harod zoufale doufal – prázdné. Najednou si už s Willim promluvit nechtěl. Věděl, že kdyby svého bývalého hollywoodského patrona uviděl, vyprázdnil by mu do hlavy celý zásobník svého browningu. Pokud by mu to Willi dovolil. Tony Harod si o své Schopnosti, ve srovnání s tou Williho, nedělal žádné iluze. Barentovi a ostatním sice mohl vykládat o Williho upadající moci – a do jisté míry to myslet vážně –, ale v hloubi duše věděl, že i naprosto vyčerpaný Willi Borden by ho psychicky ovládl během deseti vteřin. Ten starý hajzl byl netvor. Harod si najednou přál, aby do Německa vůbec nejezdil, aby neopouštěl Kalifornii, aby nikdy Barentovi a ostatním nedovolil, aby ho ke spojenectví s Willim přinutili. „Buďte připravená,“ zašeptal naléhavě a nesmyslně a vedl Marii hlouběji do temné kamenné masy.</p>
<p>V jedné místnosti za druhou byl nábytek úhledně skrytý pod bílými plachtami. Podobně jako tomu bylo u těl venku, i tyto výjevy mu byly známy z bezpočtu filmů, ale když se s nimi nyní setkával v realitě, působily podivně znepokojivým dojmem. Uvědomil si, že míří pistolí na každou zakrytou židli a lampu, čeká, že se zvednou a začnou se k němu šinout jako postava pod plachtou v Carpenterově prvním<emphasis> Halloweenu.</emphasis></p>
<p>Ústřední vstupní hala byla obrovská, černobíle vydlážděná a prázdná. Spolu s Marií našlapovali jen zlehka, ale přesto jejich kroky vyvolávaly ozvěny. V běžkařských botách s hranatými špičkami si připadal jako trouba. Maria šla klidně za ním, se zakrváceným lugerem u boku. V jejím výrazu se zračilo asi takové napětí, jaké by cítila, kdyby se procházela jeho hollywoodským domem a pátrala po nějakém zašantročeném časopisu.</p>
<p>Trvalo mu patnáct minut, než se ujistil, že nikdo není v přízemí ani v prostorném sklepení plném ozvěn. Obrovský dům působil opuštěně; kdyby venku neležely mrtvoly, byl by si jistý, že v domě nikdo nebyl několik let. „Nahoru,“ zašeptal s pistolí stále připravenou k výstřelu. Klouby na prstech mu zbělely.</p>
<p>V západním křídle panovala tma, chlad a nebyl v něm ani nábytek, když však vstoupili do chodby k východnímu křídlu, oba strnuli. Napřed se jim zdálo, že chodba je zatarasena jakýmsi obrovským plátem zvlněného ledu – Harod si vzpomněl na scénu, kdy se Zivago a Lara vracejí do zimou zpustlého venkovského sídla ale potom udělal pár opatrných kroků a uvědomil si, že slabé světlo se odráží od závěsu tenkého průhledného plastu, zavěšeného ze stropního držáku a uchyceného na jedné stěně.</p>
<p>O necelé dva metry dál je zpomalil další průhledný závoj. Byla to tepelná bariéra, izolace k utěsnění východního křídla. Chodba byla temná, ale z několika otevřených dveří na jejích patnácti metrech se linulo bledé světlo. Kývl na Marii a pokradmu pokračoval dál s oběma rukama na pistoli, nohy od sebe. Prudce se otáčel do dveří, připraven vystřelit, pozorný, napjatý jako kočka. V hlavě mu tančily obrázky Charlese Bronsona a Clinta Eastwooda. Maria stála u plastového závěsu a sledovala ho.</p>
<p>„Do prdele,“ utrousil po necelých deseti minutách takového počínání. Choval se, jako by byl zklamaný, a – v důsledku přívalu adrenalinu – trochu zklamaný doopravdy byl.</p>
<p>Pokud v něm nebyly žádné tajné místnosti, dům byl prázdný. Ve čtyřech pokojích na této chodbě byly patrné známky nedávného obývání – neustlané postele, naplněné ledničky, přenosné elektrické vařiče, stoly poseté papíry. Zvláště jeden pokoj, velká studovna s knihovnami, starou žíněnou pohovkou a krbem, v němž byl na dotek ještě teplý popel, v Harodovi vyvolával dojem, že se s Willim minul jenom o pár hodin. Možná za tento náhlý odchod mohli nevítaní návštěvníci ve vrtulníku. Ale nikde nezůstalo žádné oblečení, žádné osobní věci; ať tu pobýval kdokoliv, byl k odchodu připravený. Ve studovně, u úzkého okna, stála na těžkém stole obrovská šachovnice s luxusně vyřezávanými figurami, rozestavenými uprostřed hry. Harod přešel ke stolu a pistolí se prohrabal několika papíry, které na něm pořád ležely. Adrenalinové opojení odeznívalo, nahrazoval je trhaný dech, sílící třas a obrovská touha být někde jinde.</p>
<p>Zbylé papíry byly psané německy. Ačkoli Harod německy nerozuměl, získal pocit, že se týkají banalit – daní z majetku, hlášení o využití půdního fondu, aktiv a pasiv. Jediným máchnutím ruky udělal na stole pořádek, prohrabal se několika prázdnými zásuvkami a došel k závěru, že je načase, aby odešel.</p>
<p>„Tony!“</p>
<p>Něco v Mariině hlase ho přimělo, aby se okamžitě otočil a namířil před sebe pistoli.</p>
<p>Stála vedle šachového stolu. Přistoupil k ní a napadlo ho, že nejspíš něco zahlédla vysokým úzkým oknem, ale dívala se na rozlehlou šachovnici. Také se na ni podíval. Za chvilku spustil pistoli, poklekl na jedno koleno a zašeptal: „To mě poser.“</p>
<p>O šachách toho příliš mnoho nevěděl, hrál je jen několikrát ještě jako malý chlapec, ale i on poznal, že partie rozehraná na šachovnici je v počáteční fázi. Nepřítomní hráči ztratili a přesunuli mimo hrací plochu jen pár figur, dvě černé, jednu bílou. Přisunul se blíže, stále na koleni, až se na nejbližší postavy díval jen ze vzdálenosti několika centimetrů.</p>
<p>Šachy byly ručně vyřezávané ze slonoviny a částečně z ebenového dřeva. Každá figura byla dvanáct až patnáct centimetrů vysoká, detailně zpracovaná a musela stát Williho spoustu peněz. Ano, o šachu toho věděl málo, ale i jeho chabé vědomosti napovídaly, že jde o velmi neortodoxní partii. Kluk, který ho porazil v jeho druhé a poslední partii před bezmála třiceti lety, se smál, když vyjel s královnou velice brzy po zahájení. Posmíval se mu, že jen amatéři používají královnu tak brzy. Ale tady očividně přišla na královny řada záhy. Bílá královna stála uprostřed šachovnice, přímo před bílým pěšcem. Černá královna byla ze hry odstraněna a stála sama za postranní čárou. Ještě víc se předklonil. Ebenová tvář byla elegantní, aristokratická, stále krásná i navzdory pečlivě vyrytým stařeckým vráskám. Tuto tvář viděl před pěti dny ve Washingtonu, když mu C. Arnold Barent ukázal fotografii staré paní, která byla zastřelena v Charlestonu a která byla natolik neopatrná, že v hotelovém pokoji nechala album s výstřižky. Tony Harod se díval do tváře Niny Draytonové.</p>
<p>Horečnatě těkal pohledem z jedné tváře ke druhé. Většinu z nich nepoznával, ale některým náhle vystoupily rysy jako při prudkém zaostření, které používal v některých svých filmech.</p>
<p>Bílý král byl Willi; nebylo o tom žádných pochyb, ačkoli tvář měl mladší, rysy ostřejší, vlasy hustší a uniforma už byla v Německu zakázaná. Černý král byl C. Arnold Barent, dokonce ve svém vycházkovém obleku. V černém střelci Harod poznal Charlese C. Colbena. V bílém střelci okamžitě rozpoznal reverenda Jimmyho Waynea Suttera. Kepler bezpečně seděl v přední řadě černých pěšců, ale černý jezdec řadu nehybných pěšců už přeskočil, aby se připojil k bitvě. Harod figurku jemně natočil a poznal v ní vyzáblý a upjatý obličej Niemana Traska.</p>
<p>Buclatá, stařecká tvář bílé královny mu nebyla povědomá, ale její totožnost i tak bez potíží uhodl. „My ji najdeme,“ řekl tehdy Barent. „Potom budeme chtít, abyste tu všetečnou čubku zabil.“ Bílá královna a dva bílí pěšci postoupili do hloubi černého pole. Pěšec, který byl obklopený hrozivými černými figurami, byl Harodovi neznámý; vypadal na padesátiletého, možná až šedesátiletého muže s vousy a brýlemi. Něco v jeho tváři Harodovi napovědělo, že by mohl být<emphasis> Ž</emphasis><emphasis>id.</emphasis> Nicméně druhého bílého pěšce, postavičku čtyři pole před Williho jezdcem, vystavenou zdánlivému útoku hned několika černých figur zároveň – tohoto pěšce, když jím pomalu pootočil, poznal okamžitě a bez váhání. Tony Harod se díval na svou vlastní tvář.</p>
<p>„Do prdele!“ Harodův výkřik se v rozlehlém sídle nesl v ozvěnách.</p>
<p>Vykřikl ještě jednou a podruhé, potřetí, máchl hlavní browningu po šachovnici a shodil na zem všechny slonovinové a ebenové figury.</p>
<p>Maria poodstoupila a zadívala se k oknu. Venku vyprchaly poslední zbytky denního světla, když mračna poklesla, temná řada stromů se rozptýlila do šedé mlhy a těžký sníh jemně pokryl dvě mrtvá těla, ležící na trávníku před panstvím jako popadané šachové figury.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvanáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 18. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>„Vypadá to, jako by mělo sněžit,“ řekl Saul Laski.</p>
<p>Všichni tři seděli ve voze šerifa Gentryho: Saul a Gentry na předních sedadlech, Natalie vzadu. Jemně pršelo a bylo asi patnáct stupňů Celsia. Natalie a Gentry na sobě měli bundy, Saul si pod staré sportovní sako oblékl tlustý modrý svetr. Teď si ukazováčkem posunul brýle na kořen nosu a zamžoural ven deštěm zalitým předním sklem. „Zbývá šest dní do Vánoc,“ řekl, „a po sněhu ani památky. Nechápu, jak si na to vy Jižané můžete zvyknout.“</p>
<p>„Když jsem poprvé uviděl sníh, bylo mi sedm,“ pronesl Bobby Joe Gentry. „Zrušili nám vyučování. Na ulicích nebyly ani tři centimetry, ale všichni jsme pelášili domů, jako by byl konec světa. Hodil jsem sněhovou koulí… první, co jsem v životě udělal… a rozbil okno obývacího pokoje slečny McGilvreyové. Pro mě to skoro<emphasis> byl</emphasis> konec světa. Když se táta vrátil domů, čekal jsem už skoro tři hodiny, prošvihl jsem večeři a vůbec. Byl jsem rád, že mi nařezal a měl jsem to z krku.“ Gentry zmáčkl tlačítko a stěrače jednou dvakrát vrzly a s cvaknutím se vrátily na původní místo. Okamžik čisté oblouky na předním skle se ihned začaly strakatit kapkami. „To víte,“ dodal Gentry svým hlubokým, příjemně mručivým hlasem, který Laski začínal už tak dobře znát, „uvidím sníh a vždycky si pomyslím, že dostanu výprask, a snažím se nerozbrečet. Připadá mi, že zimy jsou čím dál studenější a sněží čím dál víc.“</p>
<p>„Už je tu ten doktor?“ zeptala se Natalie ze zadního sedadla.</p>
<p>„Ne. Do čtvrté pořád zbývají tři minuty,“ odpověděl Gentry. „Calhoun sice stárne, už to prý není takový rychlík, ale je přesný jak babiččiny staré hodiny. Hbitý jako nadmutá kočka. Když řekne, že tu bude ve čtyři, bude tu.“</p>
<p>Jakoby na důkaz jeho tvrzení nedaleko před nimi zastavil dlouhý tmavý cadillac a začal couvat na parkovací místo pět aut před Gentryho hlídkovým vozem.</p>
<p>Saul vzhlédl k budově. Několik kilometrů od stylové Staré čtvrti se zvedala atraktivní výstavba; kombinovala eleganci stáří s půvabem moderních vymožeností. Bývalá konzervárna se proměnila v komplex obytných domů a kanceláří – přidala se do ní okna a garáže, cihly se otryskaly pískem, doplnily se, opravily nebo natřely dřevěné části. Saul měl dojem, že se zde k restauraci a přestavbě přistupovalo s velkou péčí. „Jste si jistý, že Aliciini rodiče jsou ochotní udělat něco takového?“ zeptal se.</p>
<p>Gentry si kapesníkem otřel kožený pásek uvnitř klobouku. „Fakt o to stojí,“ řekl. „Paní Kaiserová je z té holky celá bez sebe. Alicia prý nejí, když se pokusí usnout, s křikem se zase budí a celou dobu jen sedí a hledí do prázdna.“</p>
<p>„Vždyť je to teprve šest dní, co viděla, jak jí zabili nejlepší kamarádku,“ poznamenala Natalie. „Chudák holčička.“</p>
<p>„A dědečka její nejlepší kamarádky,“ dodal Gentry. „A pokud víme, možná i jiné lidi.“</p>
<p>„Myslíte, že byla v tom hotelu?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Nikdo si tam na ni nevzpomíná,“ odpověděl šerif, „ale to vůbec nic neznamená. Když k tomu lidi nejsou vycvičení, většina si toho, co se kolem nich děje, nevšímá. Jasněže někteří si všimnou – <emphasis>úplně</emphasis><emphasis> všeho.</emphasis> Akorát to nejsou ti, co se zrovna octnou na místě zločinu.“</p>
<p>„Alicii našli blízko toho místa, že?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Přímo uprostřed mezi těmi dvěma masakry,“ potvrdil Gentry. „Jedna sousedka ji uviděla, jak stojí na nároží, pláče, jakoby omráčená, asi na půl cesty mezi domem, kde bydlela slečna Fullerová, a hotelem Mansarda.“</p>
<p>„Hojí se jí ta ruka?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>Gentry se k dívce na zadním sedadle otočil. Usmál se a jeho modrá očka vypadala jasnější než slabé zimní světlo venku. „Jistě, milostivá. Byla to jednoduchá zlomenina.“</p>
<p>„Ještě jednou řeknete to ‘milostivá’, šerife,“ opáčila Natalie, „a zlomím vám ruku.“</p>
<p>„Ano, milostivá,“ řekl Gentry bez zjevné potměšilosti. Znovu se podíval oknem ven. „To je prostě celý doktor C. Ten pitomý černý deštník si koupil, když jel před druhou světovou do Anglie. Měl tam myslím sérii letních přednášek v nemocnici v londýnské City. Byl členem předválečného plánovacího týmu pro potírání pohrom. Vzpomínám si, jak strýci Leemu před lety říkal, že britští doktoři byli připravení na asi stokrát větší týdenní přísun obětí, než kolik se jich k nim po začátku německého bombardování skutečně dostalo. Netvrdím, že byli až tak<emphasis> př</emphasis><emphasis>ipravení… </emphasis>jenom jich prostě očekávali víc.“</p>
<p>„Má ten váš doktor Calhoun velké zkušenosti s hypnózou?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Řekl bych, že má,“ přisvědčil Gentry se svou neodmyslitelnou jižanskou rozvláčností. „Zrovna ohledně ní jel v roce 1939 Britům radit. Vypadá to, že někteří tamější odborníci si mysleli, že bombardování způsobí lidem takové trauma, že všichni civilisti utrpí šok. Mysleli si, že by jim Jack moh pomoct se svou posthypnotickou sugescí a tím vším ostatním.“ Začal otevírat dveře auta. „Jdete taky, slečno Prestonová?“</p>
<p>„Rozhodně,“ odpověděla Natalie a vystoupila do deště.</p>
<p>Gentry vylezl z auta a zastavil se. Jemný deštík mu bubnoval do krempy klobouku. „Určitě nechcete jít s námi, pane profesore?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne, nechci tam být,“ řekl Saul. „Chci, aby bylo vyloučeno jakékoli vměšování z mé strany. Ale opravdu se těším, až uslyším, co ta dívka řekne.“</p>
<p>„To já taky,“ přisvědčil Gentry. „Budu se k tomu snažit přistupovat s otevřenou myslí, ať se děje co se děje.“ Zavřel dveře a vyběhl – na tak těžkého muže běžel vskutku ladně – za Natalii Prestonovou.</p>
<p><emphasis>S otevř</emphasis><emphasis>enou myslí,</emphasis> zopakoval si v duchu Saul.<emphasis> Ano, věř</emphasis><emphasis>ím ti, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e ty k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu tak p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>istoupíš. Opravdu tomu v</emphasis><emphasis>ěř</emphasis><emphasis>ím.</emphasis></p>
<p>+++</p>
<p>„Já vám věřím,“ řekl šerif Bobby Joe Gentry, když mu Saul předešlého dne dovyprávěl svůj příběh.</p>
<p>Saul vyprávění zestručnil, jak to jen šlo; líčení, které mu zabralo většinu dopoledne a předchozího večera, zredukoval na pětačtyřicetiminutovou synopsi. Natalie ho několikrát přerušila a požádala, aby rozvedl část, kterou přeskočil. Gentry mu položil několik stručných otázek. Zatímco vyprávěl, poobědvali. Během hodiny, kdy domluvil, stačili i dojíst a šerif Gentry pokýval hlavou a řekl: „Já vám věřím.“</p>
<p>Saul zamrkal. „To jako jenom tak?“ zeptal se.</p>
<p>Gentry přikývl. „Jo.“ Šerif se otočil a podíval na Natalii. „Vy jste mu uvěřila, slečno Prestonová?“</p>
<p>Mladá žena zaváhala jen na okamžik. „Ano, uvěřila.“ Podívala se na Saula. „Pořád mu věřím.“</p>
<p>Gentry nic víc neřekl.</p>
<p>Saul se potáhl za vousy, sňal brýle, aby si je očistil, a zase si je nasadil. „Ani jednomu z vás nepřipadá to, co jsem tu řekl… neuvěřitelné?“</p>
<p>„Mně teda určitě,“ odpověděl Gentry, „ale zároveň mi přijde neuvěřitelné i to, že mi někdo ve městě zabije devět lidí a já nemám ani tuchy, jak spolu jejich vraždy souvisejí.“ Šerif se předklonil. „To jste o tom nikdy předtím nikomu nevyprávěl? Myslím jako o tomhle?“</p>
<p>Saul se poškrábal ve vousech.</p>
<p>„Řekl jsem to sestřenici Rebece,“ pronesl potichu. „Nedlouho předtím, než v roce 1960 umřela.“</p>
<p>„Věřila vám?“</p>
<p>Saul se šerifovi podíval do očí. „Ona mě milovala. Viděla mě těsně po válce, díky její péči se mi opět vrátil zdravý rozum. Věřila mi.<emphasis> Ř</emphasis><emphasis>ekla</emphasis> mi, že mi věří, a já jsem se rozhodl jí věřit. Ale proč byste takovou historku měli přijímat vy?“</p>
<p>Natalie neodpověděla. Gentry se na židli opřel, až pod tlakem jeho zad zavrzalo dřevo. „No, mám-li mluvit za sebe, pane profesore,“ začal rozvážně, „musím se přiznat ke dvěma slabostem. Za prvé, lidi zhusta soudím podle toho, jaký mám z toho, co říkají,<emphasis> pocit,</emphasis> jakým dojmem působí. Vezměte si toho agenta FBI, se kterým jste se včera setkal u mě v pracovně – Dickieho Hainese. Všechno, co<emphasis> ř</emphasis><emphasis>íká,</emphasis> je jaksepatří a logické a přímé.<emphasis> Vypadá</emphasis> jaksepatří. Krucinál, on i<emphasis> voní</emphasis> jaksepatří. Ale zároveň je na tom chlapovi něco, kvůli čemu bych mu důvěřoval asi stejně jako hladovému úhořovi. Přijde mi, že pan Haines hraje takovou habaďůru. Chci říct, že přede dveřma mu pěkně svítí lucerna, ale nikdo není doma, jestli chápete, jak to myslím. Taková je spousta lidí. Když potkám někoho, komu věřím, mám tendenci mu prostě věřit, to je všechno. Tím se dostávám do spousty malérů.</p>
<p>Moje druhá slabost – povětšinou hodně čtu. Nejsem ženatý. Kromě práce nemám žádné koníčky. Myslíval jsem si, že chci být historik… pak zas popularizátor dějin jako třeba Catton nebo Tuchman… pak možná romanopisec. Jsem strašně líný, abych se něčím z toho doopravdy stal, ale pořád toho moc načtu. Mám rád brak. Uzavřel jsem se sebou dohodu – po každých třech seriózních knížkách si dopřeju nějaký brak. Dobře napsaný brak, chápete, ale pořád brak. Takže čtu detektivky – Johna D. MacDonalda, Parkera, Westlakea – a čtu i napínavé věci – Ludluma a Trevaniana a le Carrého a Deightona, a čtu i horory – Stephena Kinga, Steva Rasnicka Tema… takovýhle chlapíky.“ Věnoval Saulovi úsměv. „Váš příběh není zase tak zvláštní.“</p>
<p>Saul se na šerifa zamračil. „Pane Gentry, to mi chcete říct, že proto, že čtete fantastickou literaturu, vám moje neuvěřitelná historka nepřipadne neuvěřitelná?“</p>
<p>Gentry zavrtěl hlavou. „Ale kdepak, tím chci říct, že to, co jste mi řekl, odpovídá faktům a je to první vysvětlení, které všechny tyhle vraždy nějak propojuje.“</p>
<p>„Haines měl jistou teorii o Thorneovi,“ podotkl Saul. „Sluhovi té staré paní – a té Kramerové. Prý se spikli, aby okradli své zaměstnavatele.“</p>
<p>„Haines říká strašný sračky. Omluvte ten výraz, milostivá,“ řekl Gentry. „A je absolutně vyloučené, aby se s někým spřáhl Albert LaFollette, ten poskok, co se zcvokl v Mansardě. Znal jsem Albertova otce. Ten kluk měl co dělat, aby si zvládl zavázat tkaničky, ale jinak byl moc hodný. Na střední nechtěl hrát fotbal, a jak řekl svému tátovi, jen proto, že nechtěl nikoho zranit.“</p>
<p>„Ale můj příběh popírá logiku… a vstupuje do sféry nadpřirozena,“ namítal Saul. Při dohadování s šerifem se cítil hloupě, ale Jižanovo okamžité přijetí svého příběhu nedokázal jen tak přijmout.</p>
<p>Gentry pokrčil rameny. „Na upírských filmech, kde se hromadí mrtvoly s dvěma dírkama v krku a některé dokonce dokážou znovu obživnout, mě vždycky vytáčí, jak klaďasovi trvá devadesát minut z dvou hodin, co trvá celý film, než ostatní klaďasy vůbec přesvědčí, že upíři jsou skuteční.“</p>
<p>Saul si promnul vousy.</p>
<p>„Podívejte,“ pokračoval Gentry mírným tónem, „ať vás k tomu vedlo cokoli, řekl jste nám to. A já mám teď na vybranou pár věcí – za prvý vy sám v tom máte nějak prsty. Myslím, že jste nikoho z těch lidí osobně nezabil. V sobotu odpoledne a večer jste byl na semináři na Columbii. Ale mohl jste do toho být zapletený. Třeba jste paní Draytonovou zhypnotizoval nebo něco takového. Já vím, já vím, hypnóza takhle nefunguje – ale lidi se obvykle nenabourávají jiným lidem do hlavy.</p>
<p>Za druhý by vám mohlo šplouchat na maják. Jako některýmu z těch blbů, co se zničehonic vynoří a oznámí, že došlo k vraždě.</p>
<p>Za třetí byste nám mohl říkat pravdu. Prozatím si vyberu tuhle třetí možnost. Kromě toho se i mně osobně dějí divné věci, které zapadají spíš do vašeho vyprávění než kamkoli jinam.“</p>
<p>„Jaké divné věci?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Jako třeba ten chlap, co mě dnes ráno sledoval a pak se zabil, místo aby si se mnou promluvil,“ odpověděl Gentry. „A to album té staré paní.“</p>
<p>„Album?“ podivil se Saul.</p>
<p>„Jaké album?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>Gentry si opět sundal klobouk, zmačkal ho a upřel na něj podmračený pohled. „Byl jsem první policajt na místě činu, když zastřelili paní Draytonovou,“ řekl. „Záchranáři odváželi tělo, městští detektivové v civilu dole ještě počítali mrtvé, takže jsem se v pokoji paní Draytonové trochu rozhlídl. To jsem neměl dělat. To se prostě nedělá. Ale co, jsem jenom jižanský polda. Zkrátka a dobře, v jednom kufru jsem našel tlusté album s výstřižky, a náhodou jsem ho prolistoval. Bylo plné zpráv o vraždách – Johna Lennona a dalších. Většinou v New Yorku. Končilo loni v lednu. Dalšího dne se vyšetřování chopili už skuteční poldové, všude samý agent FBI, i když na tyhle případy se zrovna nesoustřeďují, a když jsem se v neděli večer dostal do márnice, po albu nebylo ani stopy, nikdo ho neviděl, v policejních záznamech z místa činu o něm není žádný zápis, neexistuje žádný doklad z márnice, nic.“</p>
<p>„Ptal jste se po něm?“ optal se Saul.</p>
<p>„To si pište,“ odpověděl Gentry. „Všech, od záchranářů až po kluky z městské kriminálky. Nikdo ho neviděl. Z márnice jsme převzali a v neděli ráno zaregistrovali všechno ostatní – její spodní prádlo, oblečení, prášky na tlak ale album s novinovými výstřižky, týkající se asi dvaceti vražd, nikde nebylo.“</p>
<p>„Kdo ty věci původně sepisoval?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Městští detektivové a FBI. Ale Tobe Hartner – chlapík, co dělá v márnici – mi řekl, že hodinku před příjezdem kriminálky se na zabavené věci díval náš pan Haines. Dick jel z letiště přímo do márnice.“</p>
<p>Saul si odkašlal. „Myslíte si, že FBI má zájem na ukrývání důkazů?“</p>
<p>Šerif Gentry na něho upřel komicky naivní pohled. „Proč by FBI něco takového dělala?“</p>
<p>Rozhostilo se dlouhé ticho. Nakonec je porušila Natalie Prestonová: „Šerife, jestli je jedna z těch… stvůr zodpovědná za smrt mého otce, co uděláme?“</p>
<p>Gentry si založil ruce na břichu a podíval se na Saula. Šerif měl oči jako pomněnky. „To je vážně dobrá otázka, slečno Prestonová,“ kývl. „Co s tím, pane doktore? Co kdybysme toho obersta nebo paní Fullerovou nebo oba dva chytli? Nemyslíte, že by bylo dost těžké je před velkou porotou z něčeho obvinit?“</p>
<p>Saul rozhodil ruce.</p>
<p>„Souhlasím, zní to šíleně. Pokud tomu člověk uvěří, pak se nemůže spoléhat na logiku. Žádný usvědčený vrah není usvědčený bez stínu pochybnosti. Žádný důkaz nepostačuje, aby odlišil nevinné od viníků. Chápu, co máte na mysli, šerife.“</p>
<p>„Ale ne,“ řekl Gentry. „Tak hrozné to zase není. Chci říct, že<emphasis> vě</emphasis><emphasis>tšina </emphasis>vražd jsou pořád vraždy, ne? Nebo si myslíte, že po světě běhají stovky tisíc těchhle duševních upírů?“</p>
<p>Saul při této představě zavřel oči. „Upřímně se modlím, aby tomu tak nebylo.“</p>
<p>Gentry přikývl. „Takže se tu potýkáme s určitým zvláštním případem, že ano? Tím se opět dostáváme k otázce slečny Prestonové. Co teď uděláme?“</p>
<p>Saul se zhluboka nadechl. „Potřeboval bych, abyste mi pomohli se… <emphasis>sledováním.</emphasis> Existuje šance – byť malá –, že se jeden nebo druhý z přeživších vrátí do Charlestonu. Třeba Melanie Fullerová neměla čas odnést z domu nějaké klíčové věci. Třeba se William Borden… pokud je naživu… vrátí právě pro<emphasis> ni.“</emphasis></p>
<p>„A pak co?“ zeptala se Natalie. „Nemůžou dojít trestu. Tedy soudní cestou. Co se stane, když je pro vás<emphasis> n</emphasis><emphasis>ajdeme?</emphasis> Co byste s nimi mohl udělat?“</p>
<p>Saul sklopil hlavu, narovnal si brýle a roztřesenými prsty si otřel čelo. „O tom přemýšlím už čtyřicet let,“ pronesl nesmírně potichu, „a pořád nevím. Ale cítím, že jsme s oberstem předurčeni k opětovnému shledání.“</p>
<p>„Jsou to smrtelníci,“ podotkl Gentry.</p>
<p>„Co prosím?“ zeptal se Saul. „Ano, ovšem, jsou to smrtelníci.“</p>
<p>„Někdo by se k někomu z nich mohl zezadu přiblížit a mohl by mu vystřelit mozek, je to tak?“ chtěl se ujistit šerif. „Nevstávají přece za úplňku.“</p>
<p>Saul se na muže zákona upřeně zadíval. Za chvíli se ho zeptal: „Co tím chcete naznačit, šerife?“</p>
<p>„Chci tím naznačit… když přijmu vaši teorii, že tihle lidé dokážou dělat to, co říkáte… že to jsou ty nejděsivější potvory, o jakých jsem kdy slyšel. Jít po někom z nich by bylo jako pátrat v noci v bažinách po jedovatých hadech jen s holýma rukama a jutovým pytlem. Jakmile je ale někdo<emphasis> identifikuje,</emphasis> stanou se terčem jako vy nebo já nebo John F. Kennedy nebo John Lennon. Každý člověk s puškou a mířidly by je mohl docela snadno vyřídit, ne, profesore?“</p>
<p>Saul věnoval šerifovi klidný pohled. „Nemám pušku s mířidly,“ podotkl.</p>
<p>Gentry přikývl. „Přivezl jste si z New Yorku nějakou zbraň?“</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Vlastníte vůbec nějakou zbraň, profesore?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Gentry se obrátil na Natalii. „Ale vy ano, milostivá. Zmínila jste se, že jste ho včera sledovala do bytu paní Fullerové a byla jste ho připravená zatknout s pistolí v ruce.“</p>
<p>Natalie se začervenala. Saula překvapilo, jak jí ruměncem ztmavla kávově zbarvená pokožka.</p>
<p>„Já žádnou nevlastním,“ přiznala se. „Patřila mému otci. Měl ji u sebe v ateliéru. Legálně. Několikrát ho vykradli. Zastavila jsem se tam a v pondělí ji vyzvedla.“</p>
<p>„Mohl bych se na ni podívat?“ zeptal se Gentry vlídně.</p>
<p>Natalie vešla do přístěnku v předsíni a vytáhla pistoli z kapsy svého pláště. Položila ji na stůl vedle šerifa. Šerif ukazováčkem zlehka otočil hlaveň, aby na nikoho nemířila.</p>
<p>„Vyznáte se ve zbraních, profesore?“ zeptal se.</p>
<p>„Tuhle neznám,“ odpověděl Saul.</p>
<p>„Co vy, slečno Prestonová? Jste obeznámená se střelnými zbraněmi?“</p>
<p>Natalie si promnula ruce, jako by jí byla zima. „Mám v St. Louis kamaráda, který mě učil střílet,“ řekla. „Mířit a mačkat spoušť. Není to moc složité.“</p>
<p>„Tuhle pistoli znáte?“ chtěl vědět Gentry.</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou. „Táta si ji koupil, až když jsem odešla do školy. Myslím, že z ní nikdy nevystřelil. Nedokážu si představit, že by byl schopný vystřelit na<emphasis> č</emphasis><emphasis>lov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ka.“</emphasis></p>
<p>Gentry nadzvedl obočí, vzal automatickou pistoli ze stolu, zamířil jí na podlahu a opatrně ji podržel za chránič spouště. „Je nabitá?“</p>
<p>„Ne,“ ujistila ho Natalie. „Všechny náboje jsem včera před odchodem z domu vytáhla.“</p>
<p>Teď nadzvedl obočí zase Saul.</p>
<p>Gentry přikývl a dotkl se páčky, aby z černé plastové rukojeti uvolnil zásobník. Podržel ho, aby Saulovi ukázal, že je opravdu prázdný.</p>
<p>„Ráže třicet dva, je to tak?“ řekl Saul.</p>
<p>„Pistole Llama, ráže 32, samonabíjecí,“ přisvědčil šerif. „Vážně moc hezká zbraň. Nová stála pana Prestona tak tři sta dolarů. Slečno Prestonová, nikdo není rád, když ho někdo jiný poučuje, ale mám pocit, že vám by se takové malé poučení hodilo.“</p>
<p>Natalie lakonicky přikývla.</p>
<p>„Za prvé,“ začal Gentry, „nemiřte na nikoho střelnou zbraní, pokud z ní nejste ochotná vystřelit. Za druhé, nikdy nemiřte prázdnou zbraní. A za třetí, pokud budete mít prázdnou zbraň, ujistěte se, že je doopravdy prázdná.“ Gentry ukázal na pistoli. „Vidíte ten maličký indikátor, milostivá? Tam, kde je vidět ta červená tečka? Tomu se říká indikátor nabití a ta červená se vám snaží něco sdělit.“ Gentry uvolnil závěr, z komory vyklouzl náboj a s rachotem dopadl na stůl.</p>
<p>Natalie zbledla; její tvář nabyla odstínu starého popela. „To není možné,“ špitla. „Když jsem ty náboje vytahovala, počítala jsem je. Bylo jich <emphasis>sedm.“</emphasis></p>
<p>„Váš táta musel jeden strčit do nábojové komory a potom spustil kohoutek,“ vysvětloval Gentry. „Někteří lidé je tak nosí. Takhle můžou mít osm nábojů místo obvyklých sedmi.“ Šerif zaklapl prázdný zásobník do zbraně a zmáčkl spoušť.</p>
<p>Při prázdném cvaknutí sebou Natalie mírně cukla. Při letmém pohledu na to, co Gentry označil jako „indikátor nabití“, se přesvědčila, že už není vidět červená. Vzpomněla si, jak včera pistolí mířila na Saula… jak si byla jistá, že není nabitá… a udělalo se jí špatně.</p>
<p>„Co tím chcete naznačit tentokrát, šerife?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Gentry pokrčil rameny a položil pistoli zpátky na stůl. „Myslím, že jestli po těch zabijácích půjdem, bylo by dobré, kdyby byl mezi námi <emphasis>ně</emphasis><emphasis>kdo,</emphasis> kdo o zbraních něco ví.“</p>
<p>„Vy to nechápete,“ namítl Saul. „Zbraně jsou proti těmhle lidem k ničemu. Dokážou vás přimět, abyste ji otočil proti sobě. Zbraň můžou udělat i z vás. Kdybychom my tři po oberstovi… nebo té Fullerové… šli jako skupina, nikdy bychom si nemohli být jistí sami sebou.“</p>
<p>„To chápu,“ přikývl Gentry. „Ale taky chápu, že jestli je najdem, budou zranitelní. V prvé řadě jsou totiž nebezpeční tím, že nikdo neví, že existují. Jenže my to teď víme.“</p>
<p>„Ale zase nevíme, kde jsou,“ opáčil Saul. „Myslel jsem, že jsem nablízku.<emphasis> Byl</emphasis> jsem tak blízko…“</p>
<p>„Borden se pohybuje v určitém prostředí,“ uvažoval Gentry, „má pozadí, filmovou produkční společnost, spolupracovníky a přátele. Od toho se můžeme odrazit.“</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Myslel jsem, že Francis Harrington bude hra na jistotu. Že se trochu poptá. Kdyby to byl opravdu oberst, mě by možná poznal. Myslel jsem, že Francis bude v bezpečí, ale teď je skoro určitě po smrti. Ne, nechci, aby se do toho přímo zapletl ještě někdo jiný…“</p>
<p>„Jenže my už do toho zapletení jsme,“ vyštěkl Gentry. „Už v tom jsme až<emphasis> po uši.“</emphasis></p>
<p>„Šerif má pravdu,“ přitakala Natalie.</p>
<p>Oba muži se k ní otočili. Do hlasu se jí vrátila síla. „Jestli jste se nezbláznil, Saule, tak ti hnusní úchyláci zabili mého tátu naprosto bezdůvodně. Já ty vrahy najdu, ať už s vámi nebo bez vás, a najdu i způsob, jak je postavit před soud.“</p>
<p>„Dobrá. Teď předstírejme, že jsme inteligentní lidé,“ ujal se slova znovu Gentry. „Saule, řekla vám Nina Draytonová během těch dvou sezení něco, co by nám teď mohlo pomoct?“</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl Saul. „Opravdu mluvila o smrti svého otce. Dovodil jsem si, že ho zabila s použitím té své schopnosti.“</p>
<p>„O Bordenovi a Melanii Fullerové se nezmiňovala?“</p>
<p>„Přímo ne, ačkoli se zmínila o přátelích z Vídně někdy z počátku třicátých let. Na základě jejího popisu mohlo jít o obersta a Fullerovou.“</p>
<p>„Bylo v tom něco, co by nám mohlo být užitečné?“</p>
<p>„Ne. Šlo o náznaky sexuální žárlivosti a soutěživosti.“</p>
<p>„Saule,<emphasis> vás</emphasis> oberst použil,“ řekl šerif.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A přesto si na to vzpomínáte. Nenaznačoval jste, že Jack Ruby a ostatní trpěli po použití něčím na způsob amnézie?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul. „Myslím, že lidé, které oberst a ostatní použili, si své činy pamatují – pokud si na ně vůbec pamatují – jako si někdo pamatuje sen.“</p>
<p>„Neodpovídá to tomu, jak si psychotici pamatují násilné epizody?“</p>
<p>„Někdy,“ odpověděl Saul. „Jindy je snem naopak psychotikův běžný život, a bdělý a živý je dotyčný jen tehdy, když někomu způsobuje bolest nebo smrt. Ale lidé, které oberst a ostatní použili, nejsou nutně psychotici – jenom oběti.“</p>
<p>„Ale<emphasis> vy</emphasis> si přesně pamatujete, jaké to bylo, když vás oberst… posedl,“ namítl Gentry. „Jak to?“</p>
<p>Saul si začal čistit brýle. „Bylo to jiné. Bylo to za války. Byl jsem Žid z tábora. Věděl, že nepřežiju. Nebylo nutné plýtvat energií na mazání paměti. Krom toho jsem unikl o své vlastní vůli, když jsem se střelil do nohy a obersta tak překvapil…“</p>
<p>„Na to jsem se vás chtěl zeptat,“ přikývl Gentry. „Říkal jste, že ta bolest obersta překvapila natolik, že nad vámi na pár minut ztratil kontrolu…“</p>
<p>„Na pár sekund,“ opravil ho Saul.</p>
<p>„Dobrá, na pár sekund. Ale<emphasis> všichni</emphasis> lidé, které tady v Charlestonu využívali, museli trpět strašnými bolestmi. Haupt… Thorne, ten bývalý zloděj, kterého si Melanie Fullerová vydržovala jako komorníka, přišel o oko a přesto dál fungoval. Ta dívka – Kathleen – byla umlácena k smrti.</p>
<p>Barrett Kramerová spadla ze schodů a byla postřelena. Pan Preston… no, víte, na co narážím…“</p>
<p>„Ano,“ řekl Saul. „O tom jsem hodně přemýšlel. Naštěstí, když byl oberst… v mojí hlavě, nevím, jak to jinak říct… zaregistroval jsem jeho myšlenky…“</p>
<p>„Něco na způsob telepatie?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Ne.“ Saul zavrtěl hlavou. „Tak ne. Ne tak, jak se to obvykle popisuje v románech. Spíš jako bych se snažil zachytit útržky snu, na které si občas napůl vzpomeneme při bdění. Ale z oberstových myšlenek jsem vycítil dost na to, abych pochopil, že jeho splynutí se mnou, když mě využil k zabití toho starého esesáka, nebylo obvyklé. Chtěl to prožít úplně, chtěl si vychutnat každou nuanci smyslových vjemů. Cítil jsem, že obvykle ostatní využíval tak, že mezi sebe a bolest, kterou zakoušely jeho oběti, postavil jakýsi tlumič.“</p>
<p>„Jako by se třeba díval na televizi s vypnutým zvukem?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Možná,“ řekl Saul, „ale v tomto případě nedošlo ke ztrátě žádné relevantní informace, jen k šoku z bolesti. Cítil jsem, že si oberst<emphasis> už</emphasis><emphasis>ívá </emphasis>nejen zprostředkované bolesti lidí, které zabíjel, ale i bolesti těch, které využíval, aby vraždu spáchali…“</p>
<p>„Myslíte si, že opravdu lze vymazat takové vzpomínky?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„V myslích těch, které využil?“ opáčil Saul. Po Gentryho přikývnutí řekl: „Ne. Možná silou potlačit. Podobně jako oběť nějakého strašlivého traumatu potlačí zážitek a zasune ho hluboko do podvědomí.“</p>
<p>Gentry vstal s širokým úsměvem ve tváři a poplácal Saula po rameni. „Profesore,“ řekl stále celý rozesmátý, „právě jste nám poskytl návod, jak bysme mohli vyzkoušet, co je skutečné a co ne, kdo je blázen a kdo má všech pět pohromadě.“</p>
<p>„Vážně?“ podivil se Saul, ale když šerif Gentry tázavý pohled Natalie Prestonové oplatil úsměvem, začínal chápat.</p>
<p>„Vážně,“ odpověděl Gentry, „už zítra můžeme znát výsledky téhle zkoušky a budeme vědět, na čem jsme.“</p>
<p>+++</p>
<p>Saul seděl v autě šerifa Gentryho a poslouchal, jak se snáší déšť. Už uplynula skoro hodina od chvíle, kdy Gentry s Natalií odešli spolu se starým doktorem na kliniku. O několik minut později zaparkovala na druhé straně ulice modrá toyota a Saul zahlédl blonďatou dívku s levou rukou v sádře, s tmavýma a unavenýma očima, kterou před sebou postrkovala dvojice oblečená v dokonalém, leč poněkud předvídatelném stylu mladých profesionálů.</p>
<p>Saul čekal. V tom byl velmi zběhlý; byla to dovednost, které se naučil jako mladík v táborech smrti. Po dvacáté si v duchu zopakoval argumenty, proč do toho všeho zatáhl i Natalii Prestonovou a šerifa Gentryho. Argumenty nestály za nic – byly jimi pocit, že se ocitl ve slepé uličce, nepředvídatelný záchvěv důvěry vůči těmto dvěma neočekávaným spojencům po tolika letech osamělé podezíravosti a nakonec i prostá potřeba vyjevit svůj příběh.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. Racionálně věděl, že dělá chybu, ale pocitově zjišťoval, že opakované vypravování na něho má neuvěřitelně léčivý účinek. Útěcha, že má spojence, že jiní lidé jsou na jeho věci<emphasis> aktivně</emphasis><emphasis> zainteresováni,</emphasis> mu dovolovala klidně sedět v Gentryho policejním voze a poměrně spokojeně čekat.</p>
<p>Byl unavený. Znavenost nevnímal jen jako nedostatek spánku a důsledek přemíry adrenalinu; bylo to palčivé vyčerpání, bolestivé jako naražená kost, staré jako Chelmno. Byla v něm únava stejně trvalá jako tetování na vnitřní straně jeho ruky. Podobně jako tetování si měl i tuto bolestivou únavu vzít s sebou do hrobu, měl se oddat jejímu věčnému působení. Opět zavrtěl hlavou, stáhl si brýle a promnul si kořen nosu.<emphasis> Vykašli se na to, kamaráde,</emphasis> pomyslel si.<emphasis> Těž</emphasis><emphasis>komyslnost je nudné rozpolo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ení. Nudn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jší pro ostatní ne</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> pro tebe.</emphasis> Pomyslel na Davidovu farmu v Izraeli, na svých vlastních devět akrů vzdálených od sadů i polí, na piknik, který si tam s Davidem a Rebekou dopřáli krátce předtím, než odletěl do Ameriky. Mladý Aaron a Isaac, Davidova a Rebečina dvojčata, kterým toho léta nemohlo být víc než sedm, si hráli na kovboje a indiány mezi kamením a v roklinách, kde římští legionáři kdysi pronásledovali izraelitské bojovníky.</p>
<p><emphasis>Aaron,</emphasis> pomyslel si Saul. Pořád měl v plánu, že se s tímto hochem setká v sobotu odpoledne ve Washingtonu. Okamžitě ucítil, jak se mu sevřel žaludek při představě zbytečného zapletení další osoby do jeho noční můry. Tentokrát dokonce svého příbuzného.<emphasis> Kolik toho zjistil?</emphasis> pomyslel si Saul.<emphasis> Jak mám zař</emphasis><emphasis>ídit, aby z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stal stát stranou?</emphasis></p>
<p>Z kliniky vyšla dvojice s dívenkou; lékař se objevil hned za nimi, potřásl si s mužem rukou a rodinka odešla. Saul si uvědomil, že přestalo pršet. Pak ven vyšel Gentry s Natalií Prestonovou, v krátkosti si s doktorem pohovořili a rychle se vydali k autu.</p>
<p>„Nuže?“ zeptal se Saul, když rozložitý šerif vklouzl za volant a dívka usedla na zadní sedadlo. „Jak to šlo?“</p>
<p>Gentry si kapesníkem otřel čelo. Úplně stáhl okénko a Saul ve vánku ucítil vůni vlhké trávy a mimózy. Gentry se ohlédl na Natalii. „Nechcete mu to říct vy?“</p>
<p>Natalie se nadechla a přikývla. Vypadala otřeseně, rozrušeně, ale promluvila rychlým a pevným hlasem. „S ordinací doktora Calhouna sousedí taková malá pozorovatelna,“ řekla. „Je v ní jednosměrné zrcadlo. Aliciini rodiče a my jsme se jím mohli dívat, aniž bychom do něčeho zasahovali. Šerif Gentry mě představil jako svou asistentku.“</p>
<p>„Což je v kontextu tohoto vyšetřování vlastně pravda,“ poznamenal Gentry. „Své<emphasis> zástupce</emphasis> můžu z lidí dělat jen v případě, kdy je v okrese vyhlášen stav ohrožení, to byste pak byla<emphasis> zástupkyně</emphasis> Prestonová.“</p>
<p>Natalie se usmála. „Aliciini rodiče vůči naší přítomnosti nic nenamítali. Doktor Calhoun dívku zhypnotizoval s použitím takové malé věci podobné metronomu se světýlkem…“</p>
<p>„Ano, ano,“ přitakával Saul, který měl co dělat, aby v sobě potlačil nenadálou netrpělivost. „Co ta dívka řekla?“</p>
<p>Natalii se zlehka rozostřily oči, když si začala scénu vybavovat. „Doktor ji přiměl, aby si podrobně vybavila ten den… minulou sobotu. Když Alicia vešla před hypnózou do místnosti, měla tvář strnulou, bez jakéhokoli výrazu, skoro ochablou. Teď se ale projasnila, oživla. Mluvila s Kathleen, svou kamarádkou… tou dívkou, která byla zabita.“</p>
<p>„Ano.“ Netrpělivost už Saula opustila.</p>
<p>„S Kathleen si hrály v obýváku paní Hodgesové. Ve vedlejším pokoji byla Kathleenina sestra Debra a dívala se na televizi. Najednou Kathleen upustila barbínu, se kterou si hrála, a vyběhla ven… přes dvůr ke dveřím bytu paní Fullerové. Alicia na ni volala… stála na dvoře a křičela…“ Natalie se zachvěla. „Potom přestala mluvit. Znovu jí ochabl obličej. Řekla, že víc říct nemá dovoleno.“</p>
<p>„Pořád byla zhypnotizovaná?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Odpověděl Gentry. „Byla pořád zhypnotizovaná, ale nebyla schopná vysvětlit, co se stalo potom. Doktor Calhoun zkoušel různé způsoby, jak jí pomoct tuhle fázi překonat, ale dál civěla do prázdna a odpovídala, že říct víc nemá dovoleno.“</p>
<p>„A to bylo všechno?“ ptal se dál Saul.</p>
<p>„Ne tak úplně,“ odpověděla Natalie. Podívala se ven na deštěm umytou ulici a potom upřela pohled opět na Saula. Plné rty měla stisknuté napětím. „Potom doktor Calhoun řekl: ‘Teď jdeš do bytu na druhé straně dvora. Pověz nám,<emphasis> kdo</emphasis> jsi.’ A Alicia ani na vteřinu nezaváhala. Jiným hlasem, starým a chraplavým, pronesla: ‘Jsem Melanie Fullerová.’“</p>
<p>Saul se prudce napřímil. Naskočila mu husí kůže, jako by mu někdo ledovými prsty přejel po páteři.</p>
<p>„A potom se jí doktor Calhoun zeptal, jestli nám – jako Melanie Fullerová – může něco říct,“ pokračovala Natalie. „A tvář malé Alicie se proměnila – jako by se<emphasis> zč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ila</emphasis>, na pokožce jí naskočily vrásky a rýhy, které tam ještě před chvilkou nebyly… a řekla, tím obludným stařeckým hlasem: ‘Jdu si pro tebe, Nino.’ A tuhle větu pořád opakovala, stále hlasitěji: ‘Jdu si pro tebe, Nino,’, dokud ji prakticky nekřičela.“</p>
<p>„Panebože,“ vydechl Saul.</p>
<p>„Doktorem Calhounem to pěkně otřáslo,“ dodala Natalie. „Dívku uklidnil a vyvedl ji z tranzu. Řekl jí, že až se probudí, bude se cítit šťastná a osvěžená. Šťastná teda nebyla… Když se probrala z hypnózy, rozplakala se a říkala, že ji bolí ruka. Její matka řekla, že na zlomenou ruku si stěžuje poprvé od doby, co ji našli v tu noc, kdy došlo k těm vraždám.“</p>
<p>„Co si o sezení u doktora Calhouna mysleli její rodiče?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Byli rozrušení,“ řekla Natalie. „Když Alicia začala křičet, její matka chtěla odejít z pozorovatelny, aby mohla být u ní. Ale když to skončilo, připadalo mi, že se jim ulevilo. Aliciin otec Calhounovi řekl, že i její trápení s rukou a slzy jsou ve srovnání s prázdnotou, kterou na ní celý týden viděli, velkým posunem.“</p>
<p>„A doktor Calhoun?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Gentry si položil ruku na opěradlo sedadla. „Doktor řekl, že to vypadá na případ ‘traumaticky vyvolaného přenosu’. Doporučuje, aby si domluvili terapii u kvalifikovaného psychiatra – jeho kolegy ze Savannah, který se specializuje na dětské případy. Pak se ještě dlouho bavili, kolik z toho pokryje jejich pojištění.“</p>
<p>Saul přikývl a všichni tři zůstali chvíli mlčky sedět. Venku se mezi mračny prodralo večerní slunce a ozářilo stromy, trávu a zeleň třpytící se kapkami vody. Saul vdechoval vůni čerstvě posečené trávy a snažil si připomenout, že je prosinec. Cítil se odtržený v čase i prostoru, ztracený na vlnách, které ho odnášely stále dál a dál od jakéhokoli známého břehu.</p>
<p>„Navrhuju, abysme si zašli na časnou večeři a ještě si o některých věcech promluvili,“ prohlásil znenadání Gentry. „Profesore, vy zítra brzo ráno odlítáte do Washingtonu, je to tak?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul.</p>
<p>„Tak jo, pojedeme,“ rozhodl Gentry. „Večeře půjde na účet okresu.“</p>
<p>+++</p>
<p>Pojedli ve skvělé rybí restauraci na Broad Street ve Staré čtvrti. Ve dveřích stála fronta, ale když majitel spatřil Gentryho, okamžitě je nasměroval do salonu k prázdnému stolu, který se tam objevil jakoby mávnutím kouzelného proutku. Místnost byla plná lidí, takže se bavili jen o obecných věcech, debatovali o newyorském počasí, charlestonském počasí, fotografování, krizi s íránskými rukojmími, politice charlestonského okresu, newyorské politice a americké politice. Zdálo se, že nikdo z nich není nadšený z výsledku právě skončených voleb. Po kávě se vrátili do Gentryho vozu, aby si vzali svetry a pláště, a potom se vydali podél hráze Battery Parku.</p>
<p>Noc byla chladná a jasná. Poslední oblaka se rozptýlila a tlumenou září městských světel byla vidět zimní souhvězdí. Na druhé straně přístavu se jasně skvěly pouliční lampy Mount Pleasantu. Kolem mysu se k západu, podél bójí Intercoastal Waterway, pohyboval člun se zeleně a červeně zářícími navigačními světly. Za Saulem, Natalii a Gentrym do noci oranžově a žlutě žhnula vysoká okna asi dvou desítek rezidencí.</p>
<p>Zastavili se na hrázi Battery Parku. Tři metry pod nimi pleskala o kameny voda. Gentry se rozhlédl, nespatřil nikoho na dohled a potichu se zeptal: „Tak co dál, profesore?“</p>
<p>„Výtečná otázka,“ odpověděl Saul. „Nějaké návrhy?“</p>
<p>„Vztahuje se ta vaše sobotní schůzka ve Washingtonu k naší… otázce?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Možná,“ připustil Saul. „Nejspíš ano. Budu to vědět až po ní. Omlouvám se, že nemůžu být konkrétnější. Týká se to… rodiny.“</p>
<p>„Co ten člověk, který mě sledoval?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Ano,“ pokývl hlavou Saul. „Dokázali vám lidi z FBI dát nějaké jméno?“</p>
<p>„Nic mi neřekli,“ odpověděl šerif. „Auto bylo podle hlášení před pěti měsíci ukradené v Rockvillu ve státě Maryland. Ale na toho mrtvého nesedí nic. Žádné otisky, zubní karty… nic.“</p>
<p>„Není to nezvyklé?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Skoro neslýchané.“ Gentry zvedl ze země kámen a hodil ho do zátoky. „V dnešní společnosti po sobě<emphasis> kaž</emphasis><emphasis>dý</emphasis> zanechává nějaké záznamy.“</p>
<p>„Třeba se FBI dostatečně nesnaží,“ podotkl Saul. „Máte nějakou teorii?“</p>
<p>Gentry hodil do vody další kámen a pokrčil rameny. Celý den chodil v civilním oblečení – světlehnědých kalhotách a staré kostkované košili – ale než se vydal na procházku kolem Battery Parku, vytáhl si z kufru auta těžký šerifský kabát a zpocený kovbojský klobouk, a stal se opět ztělesněním jižanského šerifa. „Myslím, že FBI by takhle nevyužívala nějakého hladového blázna z ulice,“ soudil. „A jestli ten chlap nedělal pro ně, kdo by ho mohl využívat? A proč by se spíš zabil, než se nechal zatknout?“</p>
<p>„Odpovídalo by to způsobu, jakým by někoho mohl využít oberst,“ poznamenal Saul. „Nebo spíš Fullerová.“</p>
<p>Gentry hodil další kámen a přimhouřenýma očima se zadíval ke světlům Sumterské pevnosti, žhnoucím tři kilometry daleko. „Jo,“ procedil, „jenže to nedává žádný smysl. Ten váš oberst by o mě neměl jevit žádný zájem… sakra, vždyť dokud jste mi nevyprávěl svůj příběh, Saule, nikdy jsem o něm ani neslyšel. A pokud si slečna Fullerová láme hlavu s tím, kdo po ní jde, udělala by mnohem líp, kdyby se zaměřila spíš na dálniční policii, kluky z kriminálky a FBI. Ten chlap neměl v peněžence nic kromě <emphasis>mojí</emphasis> fotky.“</p>
<p>„Máte ji u sebe?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Gentry přikývl, vytáhl ji z kapsy kabátu a podal ji psychiatrovi. Saul přešel k nejbližší lampě, aby na ni lépe viděl. „Zajímavé,“ zamumlal. „To za vámi je průčelí té administrativní budovy, kde sídlíte?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Dalo by se podle něčeho na té fotce poznat, kdy byla pořízena?“</p>
<p>„Jo,“ přikývl Gentry. „Vidíte tu náplast, kterou mám tady na bradě?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Používám tátovu břitvu – patřívala ještě<emphasis> jeho</emphasis> tátovi ale moc často se při holení neříznu. Ale minulou neděli ráno ano, když mi fakt hodně brzy zavolal Lester, jeden z mých zástupců. Tu náplast jsem nosil po většinu dne.“</p>
<p>„Neděle,“ řekla Natalie.</p>
<p>„Tak tak.“</p>
<p>„Ten, kdo měl zájem vás sledovat, vás tehdy vyfotil… vypadá to na pětatřicet milimetrů, je to tak?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„V neděli vás tedy přes ulici vyfotil a pak vás někdo začal v úterý sledovat.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Mohla bych se na ten snímek, prosím, podívat?“ zeptala se Natalie. Chvilku si ho pod světlem prohlížela a potom prohlásila: „Člověk, který ji udělal, používal zabudovaný expozimetr… vidíte, že je exponovanější kvůli tomu slunečnímu světlu tady na dveřích než na vaší tváři. Nejspíš měl dvěstěmilimetrový objektiv. Ten je pěkně velký. Negativ nebyl vyvolaný v komerční laboratoři, ale v soukromé temné komoře.“</p>
<p>„Jak to poznáte?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Vidíte, jak je seříznutý ten papír? Na komerční zakázku to není dostatečně přesné. Myslím, že dotyčný fotografii dokonce vůbec neořízl… proto si myslím, že to byl dlouhý objektiv… a vyvolaná byla ve spěchu. Soukromé temné komory, kde vyvoláte barevnou fotku, jsou v dnešní době už docela běžné, ale pokud se ten váš oberst nebo slečna Fullerová nezdržují u někoho, kdo má takové zařízení, sami to v kufru auta nezpracovali. Šerife, neviděl jste v poslední době někoho s automatickou jednookou zrcadlovkou s dlouhým objektivem?“</p>
<p>Gentry se na ni zazubil. „Takové nářadíčko má Dickie Haines,“ řekl. „Maličkou koniku s obrovským objektivem značky Bushnell.“</p>
<p>Natalie mu vrátila fotografii a zamračila se na Saula. „Je možné, že existují i… jiní? Že je těch stvůr víc?“</p>
<p>Saul si založil ruce a zadíval se k městu. „To já nevím,“ vzdychl. „Dlouhá léta jsem si myslel, že oberst je jediný. Strašlivá abnormalita… zplozená Třetí říší, pokud je něco takového možné. Potom jsme na základě výzkumu došli k názoru, že schopnost ovlivňovat akce a reakce jiných lidí není až tak nezvyklá. Studoval jsem historii a přemýšlím, jestli tak nesourodé postavy jako Hitler, Rasputin a Gándhí touhle mocí taky nedisponovaly. Možná existuje nějaká souvislá řada a oberst, Fullerová, Nina Draytonová a bůhvíkolik dalších lidí, stojí na jejím současném konci…“</p>
<p>„Tak jiní by<emphasis> mohli</emphasis> existovat?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul.</p>
<p>„A z nějakého důvodu mají zájem o mě,“ podotkl Bobby Joe Gentry.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dobrá, jsme zpátky na začátku,“ řekl šerif.</p>
<p>„Ne tak úplně,“ poznamenal Saul. „Zítra ve Washingtonu zjistím všechno, co se dá. Vy, šerife, byste třeba mohl dál pátrat po místě, kam se poděla slečna Fullerová, a zjistit, jaký je současný stav vyšetřování toho leteckého výbuchu.“</p>
<p>„A co já?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>Saul zaváhal. „Možná by nebylo od věci, kdybyste se vrátila do St. Louis a…“</p>
<p>„Jenom kdybych nemohla být nápomocná tady,“ ohradila se mladá žena. „Co můžu udělat?“</p>
<p>„Já mám pár nápadů,“ řekl Gentry. „Můžeme si o nich popovídat zítra, až povezeme profesora na letiště.“</p>
<p>„Dobrá tedy,“ souhlasila Natalie. „Zůstanu tady alespoň do začátku roku.“</p>
<p>„Oběma vám dám číslo domů i do své kanceláře v New Yorku,“ řekl Saul. „Nejméně obden bychom si měli zatelefonovat. A šerife, i kdyby veškerá naše pátrání k ničemu nevedla, existuje způsob, jak bychom po nich mohli pátrat přes média…“</p>
<p>„Opravdu? A jak?“</p>
<p>„Metafora slečny Prestonové, že to jsou upíři, není úplně k zahození,“ vysvětloval Saul. „Podobně jako upíři jsou i tihle hnáni svými temnými potřebami. Tyhle potřeby, když jsou ukojeny, neprojdou jen tak bez povšimnutí.“</p>
<p>„Myslíte hlášení o dalších vraždách?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Jenže v téhle zemi se za den stane tolik vražd jako v Anglii za celý rok,“ namítl Gentry.</p>
<p>„Ano, ale oberst a ostatní mají sklony k… bizarnostem,“ zašeptal Saul. „Pochybuji, že by dokázali tak dokonale změnit svoje návyky, aby jimi neprobleskl aspoň náznak jejich osobité zvrácenosti.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Gentry. „Když bude nejhůř, počkáme, dokud tihle… tihle<emphasis> upíř</emphasis><emphasis>i</emphasis> nezačnou znovu zabíjet, a tím způsobem je vystopujeme. Najdeme je. A pak<emphasis> co?“</emphasis></p>
<p>Saul z kapsy kalhot vytáhl kapesník, sňal si brýle, a zatímco si čistil čočky, zamžoural na světla přístavu. Světla pro něj byla rozostřenými prizmaty, noc rozptýlená a všepronikající. „Najdeme je, budeme je sledovat a chytíme je,“ řekl. „A pak jim uděláme to, co by se mělo dělat se všemi upíry.“ Nasadil si brýle na nos a na Natalii a šerifa se slabě, neradostně pousmál. „Vrazíme jim kůl do srdce,“ dodal. „Vrazíme jim kůl do srdce, usekneme jim hlavu a nacpeme jim česnek do chřtánů. A když to nebude fungovat…“ Saulův úsměv se proměnil v něco nekonečně ledovějšího, „… vymyslíme něco, co fungovat bude.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třináctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 24. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Byl to ten nejosamělejší Štědrý den, jaký kdy Natalie Prestonová zažila, a rozhodla se, že s tím něco udělá. Vzala si kabelku a fotoaparát Nikon s 135mm portrétním objektivem, vyšla z domu a pomalu zajela do charlestonské Staré čtvrti. Ještě nebyly ani čtyři hodiny odpoledne, ale už se zlehka stmívalo.</p>
<p>Zatímco projížděla kolem starých domů a luxusních obchodů, poslouchala v rádiu vánoční písničky a popouštěla uzdu svým myšlenkám.</p>
<p>Stýskalo se jí po otci. Ačkoli ho poslední roky vídala čím dál míň, při pomyšlení, že už není – že už<emphasis> ně</emphasis><emphasis>kde</emphasis> není – nemyslí na ni, nečeká na ni –, měla pocit, jako by se v ní něco hroutilo, skládalo, škubalo samou podstatou jejího bytí. Chtělo se jí plakat.</p>
<p>Neplakala, když se telefonem smutnou zprávu dozvěděla. Neplakala, když ji Fred vezl na letiště v St. Louis – trval na tom, že poletí s ní, ona trvala na tom, že o to nestojí, a nakonec se nechal přesvědčit. Neplakala na pohřbu ani během následujících hodin a dnů plných zmatku v přítomnosti přátel a příbuzných. Až když pět dnů po otcově vraždě, čtyři dny po návratu do Charlestonu, hledala v noci nějakou knihu na usnutí, našla nový paperback s humornými příběhy Jeana Shepherda a kníha jí vypadla, otevřela se a v ní, na okraji, stála připomínka napsaná otcovým podivně zakrouceným a velkorysým rukopisem:<emphasis> Př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>íst si s Nat letos o Vánocích. </emphasis>Přečetla si stránku popisující nepříčetně komickou a děsivou návštěvu chlapce u Santa Clause v obchodním domě – která jí silně připomněla časy, kdy ji její vlastní rodiče jako čtyřletou zavedli do středu města, a jak čekali hodinu ve frontě, načež jim v klíčovém okamžiku utekla v záchvatu paniky –, a když dočetla, smála se, až se smích proměnil v slzy a slzy pak ve vzlyky; té noci se hodně naplakala, usnula jen asi na hodinu před úsvitem, ale vstala za zimního rozbřesku a cítila se prázdná, vyčerpaná, ale lépe, podobně, jako se cítí člověk trpící žaludeční nevolností po prvním náporu zvracení. Nejhorší měla za sebou.</p>
<p>Zabočila doleva a jela kolem štukových sídel na Rainbow Road, kolem barevných fasád, jež ztrácely intenzitu s tím, jak se vedle nich rozsvěcovaly plynové lampy. Přemýšlela.</p>
<p>Zůstat v Charlestonu byla chyba. Paní Culverová odvedle k ní sice chodila skoro každou hodinu, ale Natalii připadala konverzace se starší vdovou strojená a bolestná. Došla k podezření, že se paní Culverová původně kojila nadějemi, že se stane druhou paní Prestonovou, a tato myšlenka v Natalii při každém dalším dobře známém, nesmělém zaklepání probouzela touhu utéct do ložnice a schovat se tam.</p>
<p>Každý večer, přesně v osm, volal ze St. Louis Frederick, a Natalie si dokázala představit strohý výraz na tmavé tváři svého kamaráda a bývalého přítele, když jí říkal: „Holčičko,<emphasis> vrať</emphasis> se sem. Tím, že budeš vysedávat v tátově domě, si nijak nepomůžeš. Chybíš mi, holčičko. Vrať se domů k Frederickovi.“ Ale její domov v maličkém bytě v univerzitním městě jí už jako domov nepřipadal… a Frederickův zaneřáděný pokoj na Alamo Street mu sloužil prakticky jen jako místo na spaní mezi čtrnáctihodinovými směnami v počítačovém středisku, kde se potýkal s matematickými výpočty rozdělené hmoty v galaktických kupách. Frederick, chytrý, ale nevzdělaný mladík, o němž se od společných přátel dozvěděla, že se vrátil ze dvou výprav do Vietnamu ve vražedném rozpoložení, s čerstvým vztekem na obranu důstojnosti a s revolučním zápalem, jehož využil k tomu, aby se stal mimořádným výzkumným matematikem, kterého Natalie poznala a… alespoň po většinu loňského roku… milovala. Kterého si myslela, že miluje. „Vrať se za mnou domů, holčičko,“ opakoval jí každý večer jeho hlas a Natalie – osamělá, rozdrásaná bolestnou ztrátou, která v ní stále přebývala – mu odpovídala: „Ještě pár dní, Fredericku. Ještě pár dní.“</p>
<p><emphasis>Ještě</emphasis><emphasis> pár dní na co?</emphasis> uvažovala. Velké staré domy podél jižní části Battery Parku rozjasňovala světla, linoucí se z oken na řady krytých vchodů, sabalů, kupolí a balustrád. Tuto část města vždycky milovala. Když byla malá, chodívala sem s otcem na procházky kolem zdí Battery Parku. A až ve dvanácti si uvědomila, že tu nežijí žádní černoši – že ve všech těch krásných starých domech a krásných starých obchodech najde pouze bílé. O několik let později užasla, že jako černošská dívka vyrůstající v šedesátých letech na Jihu učinila tento objev tak pozdě. Tolik věcí bylo přirozených, každodenně musela<emphasis> snášet</emphasis> tolik starých zvyklostí, že nemohla uvěřit, že si nikdy nevšimla, že prostředí jejích večerních procházek – ty velké staré domy z jejích dětských snů – jsou jí a lidem jako ona nepřístupné podobně jako některé bazény, kina a kostely, do nichž by ji nikdy ani nenapadlo vstoupit. Když byla dost velká na to, aby se po charlestonských ulicích mohla pohybovat sama, všechny nehorázné cedule už byly odstraněny, veřejné kašny byly opravdu veřejné, ale zvyky přetrvávaly, hranice ustanovené dvěma staletími tradic stále odolávaly a ona s ohromením zjišťovala, že si pořád vzpomíná na den – vlhký, studený listopadový den v roce 1972 –, kdy zůstala otřeseně stát nedaleko tohoto místa u jižní části Battery Parku a civěla na starobylé rezidence a<emphasis> uvě</emphasis><emphasis>domila si,</emphasis> že v nich nikdy nežil nikdo z její rodiny a nikdo v nich ani žít nebude. Ale tuto druhou myšlenku zapudila tak rychle, jak ji napadla. Po matce zdědila oči a po otci hrdost. Joseph Preston byl první černošský obchodník, který vlastnil a provozoval podnik ve vážené oblasti u zátoky. A ona byla dcera Josepha Prestona.</p>
<p>Jela po Dock Street, kolem tamějšího zrestaurovaného divadla s kovanými ornamenty pnoucími se po balkonu v prvním patře jako změť železného břečťanu.</p>
<p>Byla doma deset dní a všechno, co existovalo předtím, jí připadalo jako jiný život. Gentry už měl mít po službě, měl přát hezký večer a šťastné a veselé svým podřízeným a sekretářkám a dalším bělochům, kteří pracovali ve staré, rozlehlé budově správy okresu a policejního ředitelství. Někdy teď měl zavolat i jí.</p>
<p>Zaparkovala nedaleko episkopálního kostela svatého Michala a přemýšlela o Gentrym.</p>
<p>O Robertu Josephu Gentrym.</p>
<p>Když se minulý pátek rozloučili na letišti se Saulem Laskim, většinu toho dne strávili spolu. A taky toho dalšího. Velká část debat onoho prvního dne se týkala Laskiho vyprávění – představy lidí, kteří dokážou myšlenkami využívat jiné. „Jestli je profesor blázen, nejspíš se tím nikomu neublíží,“ řekl tehdy Gentry. „Jestli blázen není, vysvětlí se tím, proč došla újmy spousta lidí.“</p>
<p>Natalie šerifovi popsala, jak vykoukla ze svého pokoje, když se vyčerpaný newyorský psychiatr vracel z koupelny k rozkládací pohovce v obývacím pokoji. Byl bos, na sobě měl jenom kalhoty a to, co označila za „stařecké tílko“. Podívala se mu na pravou nohu. Chyběl mu malíček, na bledé kůži byly vidět jizvy připomínající bílé žíly.</p>
<p>„To nic nedokazuje,“ připomněl jí Gentry.</p>
<p>V neděli mluvili o jiných věcech. Gentry pro ně doma připravil oběd. Natalii se nesmírně líbil jeho dům – stárnoucí viktoriánská budova nacházející se asi deset minut od Staré čtvrti. Celá čtvrť byla v přechodu; některé domy chátraly, jiné se opravovaly do plné krásy. Gentryho blok byl obydlený mladými páry – černošskými i bělošskými – s tříkolkami na chodnících ke vstupním dveřím, švihadly na trávníčcích; ze dvorků se nesl smích.</p>
<p>Tři pokoje v přízemí byly plné knih, uložených v krásných zabudovaných knihovnách v pracovně těsně za předsíní, na ručně vyráběných dřevěných policích po obou stranách arkýřových oken v jídelně a laciných plechových regálech lemujících holou cihlovou stěnu v kuchyni. Zatímco Gentry připravoval salát, Natalie, se šerifovým požehnáním, přecházela z jednoho pokoje do druhého, obdivovala starobylé, v kůži vázané svazky, všímala si polic s vázanými knihami pojednávajícími o historii, sociologii, psychologii a desítce dalších témat, usmívala se na dlouhé řady špionážních, detektivních a thrillerových paperbacků. Gentryho pracovna v ní probudila chuť okamžitě se tam uvelebit s nějakou knížkou. Obrovský psací stůl se stahovací roletou, posetý papíry a listinami, měkoučkou koženou klubovku a pohovku a stěny s vestavěnými a přecpanými policemi srovnávala se svou spartánskou pracovnou v St. Louis. Z pokoje šerifa Bobby ho Joea Gentryho čišel pocit zabydlenosti, pocit, jako by byl samým středem světa, který vždycky zakoušela v temné komoře svého otce.</p>
<p>Když byl salát promíchaný a lasagne se pekly, posadili se do jeho pracovny, vychutnávali prvotřídní jednosladovou skotskou whisky a opět se rozhovořili – jejich konverzace se znovu stočila k hodnověrnosti Saula Laskiho a jejich reakci na jeho vyprávění.</p>
<p>„Z celé té věci je cítit klasická paranoia,“ řekl Gentry, „ale na druhou stranu, kdyby nějaký evropský Žid předpověděl podrobnosti holocaustu deset let předtím, než se plně rozvinul, každý dobrý psychiatr – i ten židovský – by ho diagnostikoval jako pravděpodobného paranoidního schizofrenika.“</p>
<p>Zatímco pomalu večeřeli, dívali se, jak venku za arkýřovými okny pohasíná světlo. Gentry se ještě předtím chvíli přehraboval v suterénu bohatě zásobeném láhvemi s vínem, a skoro zčervenal rozpaky, když Natalie prohodila, že má doma hotový vinný sklep, načež se vynořil se dvěma láhvemi vynikajícího cabernetu savignonu, které si otevřeli k jídlu. Večeře jí připadla vynikající a složila mu kompliment, že je kuchařský mistr. Na to jí odpověděl poznámkou, že ženy, které umějí vařit, jsou známy jako dobré kuchařky, zatímco staří mládenci, kteří se v kuchyni neztratí, musí být kuchařští mistři. Zasmála se a slíbila mu, že si tento stereotyp vyškrtne ze seznamu.</p>
<p>Stereotypy.</p>
<p>Sama na Štědrý večer, usazená v rychle chladnoucím autě kousek od kostela svatého Michala, přemýšlela o stereotypech.</p>
<p>Saul Laski jí připadal jako nádherný příklad stereotypu: newyorský polský Žid s neodmyslitelnými vousy a smutnýma semitskýma očima, které na ni hleděly z jakési evropské temnoty, již si nedokázala ani<emphasis> př</emphasis><emphasis>edstavit,</emphasis> natožpak jí porozumět. Profesor… psychiatr… s měkkým cizím přízvukem, který pro její neškolené ucho mohl docela dobře být Freudovým vídeňským nářečím. Nosil brýle stažené<emphasis> lepicí páskou;</emphasis> proboha, úplně jako teta Ellen, která jedenáct let, po většinu Nataliina tehdejšího života, trpěla až do smrti senilitou – jíž se dnes říkalo Alzheimerova choroba.</p>
<p>Saul Laski vypadal jinak, zněl jinak, choval se jinak, byl<emphasis> jiný</emphasis> než většina lidí – černochů či bělochů –, které v životě poznala. Ačkoli její stereotypní představa Žida byla jen povrchní – tmavé oblečení, zvláštní zvyklosti, etnický vzhled, příchylnost k penězům a moci na úkor vztahu jejího vlastního lidu k penězům a moci –, neměla by problém dopustit, aby zásadní jinakost Saula Laskiho do těchto stereotypů zapadla.</p>
<p>Ale nestalo se to. Nepropadla iluzi, že je příliš inteligentní, aby degradovala lidi na stereotypy; bylo jí teprve jednadvacet, ale byla svědkem toho, jak inteligentní lidé jako její otec a Frederick prostě jen<emphasis> př</emphasis><emphasis>esouvají </emphasis>stereotypy, které se rozhodli aplikovat na jiné lidi. Její otec – jakkoli citlivý a velkorysý, jakkoli zuřivě hrdý na svou barvu pleti a dědictví –, vnímal vzestup takzvaného Nového Jihu jako nebezpečný experiment, manipulaci, snahy radikálů obou barev pleti změnit systém, který se konečně dostatečně vyvinul ve svém vlastním rámci, aby umožnil zajistit určitý úspěch a důstojnost přičinlivým černošským občanům, jako byl on sám.</p>
<p>Frederick vnímal lidi jako nástroje systému, hybatele systému nebo oběti systému. V systému měl Frederick velmi jasno; byla to politická struktura, jejímž přičiněním nevyhnutelně došlo k vietnamské válce, mocenská struktura, která ji udržovala, a společenská struktura, která ho vsunula do čekajícího chřtánu. Frederick na to reagoval dvojace: vystoupil <emphasis>ze</emphasis> systému do něčeho tak nepodstatného a neviditelného, jako je matematický výzkum, a dosáhl v tom takového úspěchu, aby měl moc v této sféře zůstat a po zbytek života se systému vyhýbat. Mezitím žil pro hodiny, které trávil v propojení se svými počítači, vyhýbal se lidským komplikacím, miloval se s Natalii stejně divoce a zdatně, jako bojoval s každým, kdo působil dojmem, že by si na něj mohl dovolovat, a učil Natalii střílet z revolveru ráže 38, který přechovával ve svém přecpaném bytě.</p>
<p>Natalie se zachvěla a nastartovala, aby mohla zapnout topení. Projela kolem kostela, zahlédla lidi trousící se k jakési časné štědrovečerní bohoslužbě a zabočila k Broad Street. Vzpomněla si na ranní vánoční mše, na něž před tolika lety chodila s tátou do baptistického kostela tři bloky od jejich domu. Už dříve došla k rozhodnutí, že letos ho o Vánocích doprovázet nebude, aby v těchto věcech nebyla pokrytecká. Věděla, že ho její odmítnutí raní, rozzlobí, ale byla připravená nenechat se ve svém stanovisku zviklat. Cítila, jako by prázdnota v její duši narůstala ve vlně smutku, který jí působil fyzickou bolest. V této chvíli by dala všechno na světě, aby ve sporu s ním prohrála a zítra ráno mohla jít s tátou do kostela.</p>
<p>Matka zahynula při nehodě v létě toho roku, kdy Natalii bylo devět let. Stala se obětí kruté shody okolností, jak jí řekl táta toho večera, když klečel vedle pohovky a v dlaních jí svíral ruce; máma šla domů z práce, procházela malým parkem, třicet metrů od silnice, když se přes trávník zničehonic přiřítil kabriolet s pěti bělošskými studenty, do jednoho opilými. Ve smyku se prohnali kolem kašny, na sypké hlíně trávníku se jim protočila kola a srazili dvaatřicetiletou ženu, která se vracela domů za manželem a dcerkou, aby si užili páteční piknik. Podle svědků si vozu všimla až v posledním okamžiku a vzhlédla k řítícímu se autu s výrazem, v němž se podle popisu jednoho okolojdoucího nezračil šok ani hrůza, pouze dokonalé překvapení.</p>
<p>Prvního dne ve čtvrté třídě Nataliin učitel chtěl, aby žáci napsali slohovou práci na téma, co se stalo během jejich letních prázdnin. Natalie se deset minut dívala na modře linkovaný papír a potom napsala, velmi pečlivě a krasopisně, svým novým plnicím perem zakoupeným předešlého dne u pana Keenera:<emphasis> Letos v létě</emphasis><emphasis> jsem šla na poh</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>eb své mámy. Moje máma byla moc hodná a laskavá. Velice m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> milovala. Byla p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íliš mladá, aby um</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ela u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> letos v lét</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>. Lidé, kte</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í v</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>bec nem</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>li </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ídit auto, ji srazili a zabili. Nešli do v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>zení a nic se jim nest</emphasis><emphasis>alo. Po mámině</emphasis><emphasis> poh</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>bu jsme jeli s tátou na t</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i dny k tet</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> Leah. Ale potom jsme se vrátili. Po mám</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> se mi moc stýská.</emphasis></p>
<p>Po dopsání slohové práce se zeptala, jestli může jít na záchod, rychle prošla dobře známými a zároveň cizími chodbami a potichu a opakovaně se vyzvracela ve třetí kabince dívčích toalet.</p>
<p>Stereotypy. Natalie odbočila z Broad Street k domu Melanie Fullerové. Jezdila tamtudy každý den, cítila dobře známou bolest a vztek, věděla, že to dělá na základě stejného instinktu, který člověka nutí dotýkat se jazykem bolavého zubu, ale přesto jezdila dál a dál. Každý den se na dům – který byl poté, co se odstěhovala paní Hodgesová odvedle, stejně temný jako jeho soused – dívala a vzpomínala na minulé úterý, kdy do domu následovala toho muže s vousy.</p>
<p>Saula Laskiho. Mělo být snadné vidět ho stereotypně, ale nebylo. Vzpomněla si na jeho zkormoucené oči a tichý hlas a napadlo ji, kde Saul právě teď je? Co se s ním stalo? Domluvili se, že každý druhý den zavolá, ale ani jí, ani Gentrymu se neozval od chvíle, kdy se s ním v pátek rozloučili na charlestonském letišti. Včera, ve čtvrtek, Gentry zavolal k Saulovi domů a na univerzitu. Doma telefon nikdo nezvedl a sekretářka na columbijské katedře psychologie oznámila, že doktor Laski je až do 6. ledna na dovolené. Ne, doktor Laski se se svou kanceláří nespojil od 16. prosince, kdy odjel do Charlestonu, ale 6. ledna bude stoprocentně zpátky. Tehdy mu znovu začínají přednášky.</p>
<p>V neděli, když si s Gentrym povídali v jeho pracovně, Natalie ukázala šerifovi zprávu z Washingtonu, týkající se výbuchu v kanceláři jednoho senátora, k níž došlo předchozího večera. O život přišli čtyři lidé. Mohla exploze nějak souviset se Saulovým tajemným setkáním, k němuž mělo dojít právě onoho dne?</p>
<p>Gentry se usmál a připomněl jí, že při tomtéž incidentu byl zabit i člen ochranky budovy Výkonného úřadu, že jak washingtonská policie, tak FBI si jsou jisty, že šlo o osamocený teroristický útok, že žádný ze čtyř potvrzených mrtvých nebyl identifikován jako Saul Laski a že určitá<emphasis> č</emphasis><emphasis>ást </emphasis>bezduchého násilí ve světě nemá nic společného s noční můrou, kterou jim Saul popisoval.</p>
<p>Natalie se souhlasně usmála a usrkla whisky. O tři dny později pořád o Saulovi nic nevěděli.</p>
<p>+++</p>
<p>V pondělí ráno jí Gentry zavolal z práce. „Chtěla byste nám pomoct s oficiálním vyšetřováním vražd v hotelu Mansarda?“ zeptal se.</p>
<p>„Ovšem,“ odpověděla. „Jak by se to dalo udělat?“</p>
<p>„No, snažíme se najít fotografii slečny Melanie Fullerové. Podle kluků z městské kriminálky a místní pobočky FBI neexistuje žádná její fotka. Neobjevili žádné její příbuzné, sousedi řekli, že žádné její snímky nemají, a při domovní prohlídce se u ní nic nenašlo. V oznámení o vyhlášení pátrání poskytli jen popis. Ale myslím, že by bylo docela šikovné, kdybysme měli k dispozici i obrázek, neřekla byste?“</p>
<p>„Jak bych vám mohla pomoct?“</p>
<p>„Za patnáct minut na mě počkejte před jejím domem,“ řekl. „Poznáte mě podle růže v klopě.“</p>
<p>Gentry přijel a v knoflíkově dírce uniformy měl opravdu zastrčenou růži. S elegantním gestem jí květinu nabídl a společně se vydali k zamčené bráně na nádvoří před domem slečny Fullerové.</p>
<p>„Čím jsem si ji zasloužila?“ zeptala se Natalie, když k narůžovělé růži přičichla.</p>
<p>„Může to být jediná odměna, kterou dostanete za dlouhé, ubíjející a nejspíš i marné hledání,“ vysvětlil Gentry. Vytáhl z kapsy obrovský svazek klíčů, našel jeden těžký a staromódní a odemkl jím bránu.</p>
<p>„To budeme zase prohledávat její byt?“ zeptala se Natalie. Při představě, že tam opět vstoupí, pocítila silný odpor. Vzpomněla si, jak před pěti dny následovala do domu Saula. I navzdory panujícímu teplému počasí se mimoděk zachvěla.</p>
<p>„Ne.“ Gentry ji přes malé prostranství zavedl k druhému starému cihlovému příbytku. Vyhledal ve svazku další klíč a odemkl vyřezávané dřevěné dveře. „Po tom, co jí zabili manžela a vnučku, se Ruth Hodgesová odstěhovala ke své dceři na západní konec města, na sídliště Sherwood Forest. Mám její svolení vzít to, co potřebujeme.“</p>
<p>Uvnitř panovalo přítmí – naolejované dřevo a starý nábytek –, ale nebyla tam patrná zatuchlost a neobývanost, jakou Natalie cítila u slečny Fullerové. V prvním patře Gentry rozsvítil stolní lampu v místnůstce s pracovním stolem, pohovkou a velkými zarámovanými grafikami koňských dostihů na stěně. „Tohle býval kamrlík George Hodgese,“ vysvětlil. Dotkl se alba se sbírkou známek, jemně otáčel tvrdé stránky a zvedl lupu. „Ten chudák nikdy nikomu neublížil. Třicet let úředničil na poště a posledních devět let strávil jako noční hlídač v přístavu. Pak došlo k těm věcem…“ Gentry zavrtěl hlavou. „No, prostě, paní Hodgesová říká, že ještě asi před třemi roky měl George fotoaparát, který pravidelně používal. Byla si jistá, že slečna Fullerová mu nikdy nedovolila, aby ji vyfotil… stará paní prý za každou cenu odmítala být takhle zvěčněna… ale George zhotovil spoustu diapozitivů a paní Hodgesová nemůže odpřisáhnout, že by se snímek Melanie Fullerové třeba někde nenašel…“</p>
<p>„Vy chcete, abych ty diapozitivy prošla a podívala se, jestli někde není,“ dovodila Natalie. „Jasně. Jenže já Melanii Fullerovou nikdy neviděla.“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Gentry, „ale dám vám kopii popisu, který jsme rozesílali. V podstatě jde o to, abyste dala stranou všechny fotky přibližně sedmdesátiletých dam.“ Odmlčel se. „Máte vy nebo měl váš otec světelnou desku nebo nějaký třídič diapozitivů?“</p>
<p>„Ve studiu ano,“ odpověděla Natalie. „Velkou desku, asi metr a půl dlouhou. Ale nemohla bych použít jen projektor?“</p>
<p>„Se světelnou deskou to možná bude rychlejší,“ a Gentry otevřel dveře do přístěnku.</p>
<p>„Panebože,“ vydechla Natalie.</p>
<p>Přístěnek byl velký a rozvrstvený na několik ručně sbitých polic. Na policích vlevo byly knihy a krabice s označením<emphasis> známky,</emphasis> avšak zadní a pravou stranu od podlahy až po strop lemovaly dlouhé otevřené bedny plné žlutých krabiček na diapozitivy. Natalie se nechápavě zarazila a podívala se na Gentryho. „Vždyť jich tu jsou<emphasis> tisíce,“</emphasis> řekla. „Možná desetitisíce.“</p>
<p>Gentry zvedl ruce dlaněmi nahoru a věnoval jí svůj nejzářivější klukovský úsměv. „Říkal jsem, že to bude práce pro dobrovolníky,“ pronesl. „Dal bych to za úkol některému svému zástupci, ale jediný můj zástupce, který má teď čas, je Lester a ten je tak trochu natvrdlý… jako je to vážně hodný kluk, ale nedá se říct, že by měl nějak zvlášť pod čepicí… a obávám se, že tahle práce vyžaduje soustředění.“</p>
<p>„Hmm,“ povzdechla si Natalie. „To je silné doporučení od toho nejlepšího z Charlestonu.“</p>
<p>Gentry se na ni dál zubil.</p>
<p>„Ale co,“ pokrčila rameny Natalie. „Nic jiného nedělám a studio je volné, dokud Lorne Jessup… otcův advokát… buď nedokončí prodej celého podniku frančíze Shutterbug Shops, nebo neprodá budovu. Tak jo, pustíme se do toho.“</p>
<p>„Pomůžu vám vynést ty bedny do auta,“ nabídl se Gentry.</p>
<p>„Tisíceré díky,“ odpověděla Natalie. Přičichla k růži a ještě jednou si povzdechla.</p>
<p>Diapozitivů byly tisíce a jeden každý z nich byl na úrovni amatérského snímku nebo ještě níž. Natalie věděla, jak těžké je udělat opravdu dobrou fotografii – dlouhá léta se snažila potěšit svého otce poté, co jí k devátým narozeninám věnoval její první fotoaparát, lacinou manuální yashiku –, ale proboha, vždyť člověk, který nasnímal<emphasis> tisíce</emphasis> fotografií v průběhu dvou nebo tří<emphasis> desítek let, musel</emphasis> udělat alespoň pár zajímavých diapozitivů.</p>
<p>George Hodges je neudělal. Nacházela rodinné snímky, prázdninové snímky, snímky s rodinou na dovolené, snímky domů a lodí, snímky hausbótů, snímky z různých událostí a svátků – nakonec si prohlédla všechny jejich vánoční stromky od roku 1948 do roku 1977 – a každodenní snímky, ale úplně všechny se kvalitou pohybovaly na úrovni momentek nebo níž.</p>
<p>Za osmnáct let práce s aparátem se George Hodges nenaučil nefotografovat proti slunci, vyhýbat se objektům mžourajícím do slunce a stojícím před stromy, stožáry a jinými předměty, které jim na snímcích jakoby vyrůstaly z uší a staromódních účesů a trvalých, nenaklánět horizontální rovinu, nenutit lidské objekty ke křečovitým pózám nebo nefotografovat neživé předměty jakoby z několikakilometrové vzdálenosti, nespoléhat se na blesk u velice blízkých či vzdálených předmětů či lidí a nevměstnávat do portrétů<emphasis> celou</emphasis> postavu.</p>
<p>Právě tento poslední amatérský zlozvyk přivedl Natalii k objevení Melanie Fullerové.</p>
<p>Bylo po sedmé večer, Gentry přišel do studia s jídlem z čínské restaurace, které oba snědli vestoje nad světelnou deskou. Natalie mu přitom ukazovala hromádku možných objevů. „Myslím, že to žádná z těchhle starších paní nebude,“ řekla. „Všechny pózují dobrovolně a většina mi přijde buď moc mladá, nebo moc stará. Alespoň že pan Hodges označil krabičky podle roků.“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Gentry. Přidržoval diapozitivy nad deskou a rychle si je prohlížel. „Nic z toho do popisu nezapadá. Vlasy jsou jinak. Paní Hodgesová tvrdila, že Fullerová nosila stejný účes nejmíň od konce šedesátých let. Vlasy víceméně nakrátko, natočené, s modrým přelivem. Tak nějak, jak se teď cítíte a vypadáte vy.“</p>
<p>„Díky,“ řekla Natalie, ale usmála se, když odložila krabičku s vepřovým v sladkokyselé omáčce a stáhla gumičku z dalšího žlutého zásobníku. Popořádku začala rozprostírat jednotlivé diapozitivy. „Nejtěžší ze všeho je po prohlédnutí odolat nutkání smést každou dávku na zem,“ poznamenala. „Myslíte, že se jimi bude paní Hodgesová někdy probírat?“</p>
<p>„Nejspíš ne,“ řekl Gentry. „Říkala, že George s fotografováním sekl mimo jiné i proto, že o jeho výtvory neprojevovala žádný zájem.“</p>
<p>„Nechápu proč ne,“ utrousila Natalie a rozprostřela třístou sadu snímků syna Lawrence a snachy Nadine – většina diapozitivů byla označená –, kteří stáli na dvoře, mžourali do jasného slunce a drželi mžourající miminko Laurel, zatímco tříletá Kathleen tahala matku za příliš krátkou sukni a taky mžourala. Lawrence měl na nohou bílé ponožky v kombinaci s černými botami. „Momentíček,“ řekla Natalie.</p>
<p>V reakci na náhlé vzrušení v jejím hlase Gentry odložil další snímky a naklonil se. „Máte něco?“</p>
<p>Natalie ukázala prstem na desátý diapozitiv v řadě.</p>
<p>„Tady. Vidíte? Tihle dva. Ten vysoký plešatý muž, nemohl by to být… jak se jmenoval?“</p>
<p>„Pan Thorne,“ řekl Gentry, „známý též jako Oscar Felix Haupt. Ano, ano, ano. A tahle dáma v tuctových šatech a s krátkými modrými kučerami… Zdravíčko, slečno Fullerová.“ Oba se naklonili a obrázek si prohlédli pod velkou lupou.</p>
<p>„Nevšimla si, že někdo fotí tuhle skupinku,“ pronesla Natalie potichu.</p>
<p>„To teda ne,“ pokýval hlavou Gentry. „Divím se, proč jí to uniklo.“</p>
<p>„S ohledem na počet diapozitivů zachycujících tenhle konkrétní rodinný výjev,“ řekla Natalie, „bych tipovala, že pan Hodges je tam tak nutil stát dvě stě dní v roce. Slečna Fullerová si už nejspíš myslela, že jsou to sochy.“</p>
<p>„Jo,“ usmál se Gentry zeširoka. „Mimochodem, půjde z toho udělat fotka? Tak, aby tam byla jenom ona?“</p>
<p>„Mělo by to jít,“ odpověděla Natalie už úplně jiným tónem. „Vypadá to, že používal Kodachrome šedesát čtyřku pro denní světlo, a ten by se musel opravdu hodně zvětšit, aby se projevila zrnitost. Vyrobte internegativ, aby měla fotografie nejvyšší možnou kvalitu. Ořízněte to tady a tady a tady a tady a budete mít dobrý tříčtvrteční profil.“</p>
<p>„Paráda!“ zvolal Gentry. „Odvedla jste skvělou práci. Budeme muset… hej, co se děje?“</p>
<p>Natalie k němu vzhlédla a pevně si sevřela nadloktí, aby se přestala třást. Nešlo to. „Na sedmdesát nebo osmdesát nevypadá dost stará,“ hlesla.</p>
<p>Gentry se ještě jednou podíval na diapozitiv. „Tohle fotil… podívám se… asi před pěti lety, ale ne, máte pravdu. Vypadá… tak na šedesát. Ale na úřadě leží záznamy, že ten dům vlastnila už koncem dvacátých let. Ale tohle vás asi nedostalo, co?“</p>
<p>„Ne,“ přiznala Natalie. „Viděla jsem strašně moc fotek malé Kathleen. Pořád zapomínám, že ta holčička je mrtvá. A její děda… který ty fotky dělal… je mrtvý taky.“</p>
<p>Gentry přikývl. Podíval se na Natalii shlížející na diapozitiv. Zvedl levou ruku, jako by se chtěl dotknout dívčina ramene, a potom ji spustil. Natalie si toho nevšimla. Naklonila se ještě blíž k diapozitivu.</p>
<p>„A tohle je ta zrůda, která je nejspíš zabila,“ řekla. „Tahle neškodná stará paní. Neškodná jako velká černá vdova, která zabije všechno, co jí vleze do doupěte. A když vyleze na světlo, umírají jiní lidé. Včetně mého táty.“ Natalie vypnula světelnou desku, podala diapozitiv Gentrymu a řekla: „Nate, ráno projdu zbytek těch snímků, jestli nenajdu ještě nějakou. Mezitím z toho udělejte fotku a přidejte ji do těch svých interních hlášení, zatykačů, věstníků nebo jak těm věcem vlastně říkáte.“</p>
<p>Gentry přikývl a opatrně diapozitiv převzal, nataženou rukou, jako by to byl pavouk, pořád ještě živý a pořád velmi, velmi vražedný.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie zastavila naproti domu slečny Fullerové, ze zvyku se na starou budovu podívala, zařadila rychlost, aby odjela někam, odkud by mohla Gentrymu zavolat ohledně večeře, a potom najednou ztuhla. Nechala auto stát a vypnula motor.</p>
<p>Roztřesenýma rukama popadla svůj nikon, podívala se do hledáčku a zapřela 135mm objektiv o pootevřené okno po své levé straně, aby se ani nepohnul.</p>
<p>V domě se svítilo. V prvním patře. Sice ne v žádném z pokojů s okny na ulici, ale dostatečně blízko, aby světlo proniklo do chodby v prvním patře a odtamtud ven okenicemi. Po setmění kolem domu projížděla všechny tři uplynulé večery. Nikdy se z něj světlo nelinulo.</p>
<p>Sklopila fotoaparát a zhluboka se nadechla. Srdce jí bilo absurdní rychlostí. Muselo pro to světlo existovat racionální vysvětlení. Ta stará žena se nemohla jen tak vrátit domů a začít se starat o domácnost, když po ní v desítce států pátrá policie a FBI.</p>
<p><emphasis>Proč</emphasis><emphasis> ne?</emphasis></p>
<p>Ne, pomyslela si Natalie, vysvětlení existuje. Třeba je tam dnes Gentry nebo někdo z dalších vyšetřovatelů. Mohli tam být lidi z města; Gentry jí přece říkal, že zvažují uskladnění věcí slečny Fullerové, dokud neskončí výslechy a vyšetřování. Světlo v domě mohlo mít stovku racionálních vysvětlení.</p>
<p>Pak zhaslo.</p>
<p>Povyskočila, jako by jí někdo přejel prstem týl. Chvilku zápasila s aparátem a zvedla ho. Hledáček vyplnilo okno v prvním patře. Mezi lištami bledých okenic už žádné světlo neprosvítalo.</p>
<p>Opatrně odložila fotoaparát na sedadlo spolujezdce a opřela se, několikrát se nadechla, aby se uklidnila, vysunula z přihrádky ve středovém panelu kabelku a položila si ji do klína. Aniž spustila z očí temné průčelí domu, zašátrala v kabelce, vytáhla samonabíjecí llamu ráže 32 a kabelku vrátila na původní místo. Seděla dál v autě, hlaveň pistole opřenou o dolní oblouk volantu. Tlakem ruky automaticky uvolnila pojistku na pažbě. Druhá pojistka byla pořád aktivovaná, ale stačil by zlomek vteřiny, aby povolila i ji. Ve čtvrtek večer ji Gentry zavedl na soukromou střelnici a ukázal jí, jak se má nabíjet, ovládat a používat střelná zbraň. Nyní byla nabitá všemi sedmi náboji, které se do pružinového hnízda vklínily jako kovová vajíčka. Indikátor nabití se skvěl rudou barvou krve.</p>
<p>V myšlenkách tetelivě zabrousila k laboratorním myším pátrajícím po východu z bludiště. Co má sakra dělat? Proč by měla vůbec něco dělat? Slídiči tam byli už dřív… Saul tam slídil… Kde je sakra Saul? Může to být zase on? Tuto absurdní myšlenku zapudila ještě dřív, než ji zcela formulovala. Tak kdo? Před očima jí vytanul obrázek Melanie Fullerové a jejího pana Thornea z diapozitivu. Ne, Thorne je mrtvý. Melanie Fullerová je dost možná mrtvá taky.<emphasis> Tak kdo?</emphasis></p>
<p>Sevřela prsty kolem pažby pistole, opatrně, aby nepřiblížila prst ke spoušti, a podívala se na potemnělý dům. Dýchala rychle, ale kontrolované.</p>
<p>Vypadni odsud. Zavolej Gentrymu.</p>
<p>Kam? Do kanceláře, nebo domů? Tam i onam. Když budeš muset, promluv si s jeho zástupcem. V sedm večer o Štědrém večeru. Jak rychle by šerifův úřad nebo městská policie zareagovaly? A kde je nejbližší telefon? Pokusila se rozpomenout, ale vybavila si jen temné obchody a restaurace, kolem nichž přijela.</p>
<p>Tak zajeď na policejní ředitelství nebo ke Gentrymu domů. Je to jen deset minut cesty.<emphasis> Ten, kdo je v tom domě</emphasis><emphasis>, bude za deset minut p</emphasis><emphasis>ry</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>. </emphasis>Paráda.</p>
<p>Jediné, co věděla, že<emphasis> neudě</emphasis><emphasis>lá,</emphasis> bylo, že se do toho domu nepustí sama. Poprvé se zachovala hloupě, ale poháněl ji vztek, žal a silácká suverenita zrozená z nevědomosti. Kdyby tam šla i dnes večer, byla by trestuhodně pitomá. Bez ohledu na pistoli.</p>
<p>Když byla malá, v pátek nebo v sobotu hrozně ráda zůstávala dlouho do noci vzhůru, aby se mohla dívat na strašidelné filmy. Táta ji nechával, aby si roztáhla pohovku a hned po skončení filmu – byť velice často ještě dřív – na ní mohla usnout. Někdy se díval s ní – on ve svém modrobílém pruhovaném pyžamu, ona ve svém flanelovém –, polehávali, pojídali popcorn a komentovali za vlasy přitažené krveprolití a akční scény. Na jednom se jednoznačně shodli: člověk by neměl nikdy litovat hrdinku, která se chová pitomě. Mladé ženě v krajkové noční košili se dostalo opakovaného varování: NEOTVÍREJ TY ZAMČENÉ DVEŘE NA KONCI TÉ TEMNÉ CHODBY. A co udělá, jakmile všichni zmizí z dohledu? Jen co jejich noční hrdinka odemkla zamčené dveře, Natalie s tátou začali hlasitě povzbuzovat jakoukoli zrůdu, která tam na ni číhala. Táta měl pro takové chování jednu průpovídku – Za hloupost se platí.</p>
<p>Natalie otevřela dveře auta a vystoupila na ulici. Pistole v pravé ruce ji podivně tížila. Venku zůstala chvíli stát a dívala se na oba temné domy a přilehlé nádvoří. Pouliční lampa o deset metrů dál osvětlovala stíny cihel a stromů.<emphasis> Jenom k bráně</emphasis><emphasis>,</emphasis> řekla si v duchu. Kdyby někdo vyšel, pořád by mohla utéct. Brána bude stejně zamčená.</p>
<p>Přešla tichou ulici a přistoupila k bráně. Byla odemčená a mírně pootevřená. Levou rukou se dotkla studeného kovu a zadívala se do tmavých oken domu. Pod přívalem adrenalinu jí bilo srdce do žeber, ale zároveň se cítila silnější, lehčí, rychlejší. V ruce držela skutečnou pistoli. Odjistila ji tak, jak ji to naučil Gentry. Střílet bude, jen když na ni někdo zaútočí… jakkoli… ale střílet<emphasis> bude.</emphasis></p>
<p>Věděla, že je nejvyšší čas, aby se vrátila do auta, odjela, zavolala Gentrymu. Zatlačila na bránu a vešla na nádvoří.</p>
<p>Velká stará fontána vrhala hluboký stín, v němž se mohla na dlouhou minutu skrýt. Stála v něm a sledovala okna a vchodové dveře do bytu slečny Fullerové. Cítila se jako desetiletá dívenka, která se z hecu šla dotknout dveří místního strašidelného domu.<emphasis> Opravdu se tam svítilo.</emphasis></p>
<p>Jestli tam někdo byl, mohl odejít zadním vchodem, tak, jak se tam dostala i ona se Saulem. Nevycházel by vstupními dveřmi, na něž bylo dobře vidět z chodníku. Tak či onak, už zašla dost daleko. Bylo načase vrátit se do toho zatraceného auta a ihned odtud vypadnout.</p>
<p>Pomalu došla k maličké verandě a zlehka nadzvedla pistoli. Když se ocitla pod krytým vchodem, spatřila, co se dosud skrývalo ve stínech stříšky; vchodové dveře byly částečně otevřené. Těžce oddychovala, skoro se zalykala, ale pořád se jí nedařilo dostat do plic dostatečné množství vzduchu. Třikrát se zhluboka nadechla a třetí nádech zadržela. Dech a tep se jí zklidnily. Natáhla ruku s pistolí a jemně do dveří strčila. Nehlučně se otevřely dovnitř, jako by jejich závěsy ani neznaly tření, a za nimi se objevilo dřevo vstupní chodby a část dolních schodů. Představila si, že vidí skvrny, na nichž umřely Kathleen Hodgesová a slečna Kramerová. Člověk, který by teď scházel ze schodů, by se jí zjevoval jako dvě chodidla, potom tmavé nohy…</p>
<p><emphasis>Seru na to,</emphasis> blesklo jí hlavou, otočila se a vzala nohy na ramena. Na volné dlaždici se jí zachytil podpatek, a než doběhla k bráně, málem zakopla. Udržela rovnováhu, přes rameno vrhla vyděšený pohled na otevřené dveře, temnou fontánu, stíny na cihlách, skle a kameni, a potom se branou prosmekla, přeběhla ulici, netrpělivě škubla klikou auta, otevřela a vklouzla do vozu.</p>
<p>Zarazila bezpečnostní západky, duchapřítomně stihla zajistit pistoli, než ji pohodila na sedadlo spolujezdce, natáhla prsty ke klíčku a mezitím se ještě pomodlila, aby ho vůbec nechala v zapalování. Motor okamžitě naskočil.</p>
<p>Natáhla ruku k řadicí páce, když zpoza jejího sedadla vystřelily dvě ruce, jedna dlaň se jí přimáčkla na ústa a druhá jí zkušeně sevřela hrdlo. Vykřikla a vykřikla ještě jednou, načež v ní prudký tlak ruky na ústa zadusil veškeré zvuky a vehnal jí vlnu dechu zpátky do staženého hrdla. Obě ruce měla volné, a tak se jimi začala ohánět po těžkém kabátu a silných rukavicích, které jí svíraly tvář a krk. Prohnula se na sedadle v zoufalé snaze zbavit se tlaku, dosáhnout na útočníka prsty a nehty.</p>
<p><emphasis>Pistole.</emphasis> Prudce natáhla pravou ruku, ale na sedadlo spolujezdce nedosáhla. Chvilku tloukla do řadicí páky, potom opět začala škrábat. Celá strnula, vykláněla se ze sedadla, kolena nad dolním okrajem volantu. Útočník jí ztěžka přiléhal vlhkou tváří ke krku a pravé líci. Zaťaté prsty na levé ruce zaryla do jakési těžké čepice. Přestala cítit tlak cizí ruky na ústech a vzápětí ho ucítila na hrdle. Potom k sedadlu spolujezdce vystřelila útočníkova dlouhá pravá paže a Natalie uslyšela, jak na gumovou rohož na podlaze spadla pistole. Škrábala do těžkých rukavic, ale ruka se vrátila k jejímu hrdlu. Pokusila se rozdrásat tvář, která se jí tiskla ke krku, ale útočník ji snadno odrazil. Měla volná ústa, ale chyběl jí vzduch, aby mohla vykřiknout. V koutcích očí jí poskakovaly jasné tečky a v uších hučela krev.</p>
<p><emphasis>Takové je to být uškrcená,</emphasis> pomyslela si, zatímco se dál oháněla po látce, kopala do palubní desky a snažila se zvednout kolena dostatečně vysoko, aby udeřila do klaksonu na volantu. Ve zpětném zrcátku vedle svého krku zahlédla krví podlité oči, rudou líci a teprve pak si uvědomila, že rudá je její kůže, rudé je světlo a pohled se jí zaplňuje rudými tečkami.</p>
<p>O líci se jí otřela kůže, do tváře jí zavanul horký dech, do ucha jí zašeptal přidušený hlas: „Chceš najít tu ženu? Hledej v Germantownu.“</p>
<p>Natalie se divoce prohnula a co nejrychleji škubla hlavou dozadu a do boku. Ucítila uspokojivou bolest, jak lebkou narazila do masa a kosti.</p>
<p>Tlak na zlomek vteřiny pominul; zhroutila se dopředu, natáhla do zmoženého hrdla a plic bolestivý dech a pak ještě jeden a naklonila se doprava, zašátrala za řadicí pákou a sedadlem po pistoli.</p>
<p>Hrdlo jí opět sevřely prsty, tentokrát bolestivěji, a nahmatávaly nějaké klíčové místo. Ruce ji znovu vytáhly nahoru.</p>
<p>Potom následoval záblesk červených skvrn, spalující bolest v krku.</p>
<p>A pak už vůbec nic.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>KNIHA DRUHÁ</strong><strong>STŘEDNÍ HRA</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Ó mysli, v mysli se dmou hory;</p>
<p>závratné útesy děsivé, strmé, nezměrné…“</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Gerard Manley Hopkins</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtrnáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Č</emphasis><emphasis>as je pro m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> jeden velký</emphasis><emphasis> chaos. Poslední hodiny v Charlestonu si pamatuji velmi jasn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> a dny a týdny, které následovaly, jen velmi chab</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>. Do pop</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>edí se derou jiné vzpomínky. Vybavuji si sklen</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>né o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>i a chyb</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jící chumá</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e vlas</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> hocha ve s</emphasis><emphasis>trašidelném dě</emphasis><emphasis>tském pokoji v Grumblethorpu. Zv</emphasis><emphasis>láštní, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e si pamatuji práv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> toto: strávila jsem tam tak krátkou dobu. Vybavuji si hrající si d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti a dívku zpívající v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zimním šeru na stráni nad lesem toho rána, kdy vrtulník narazil do mostu. Vybavuji si samozř</emphasis><emphasis>ejm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> tu bílou postel, onu podivnou ochromujíc</emphasis><emphasis>í krajinu, v ní</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> se nacházelo skute</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>né v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>zení mého t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la. Vybavuji si, jak se Nina probouzela ze spánku smrti, modré rty sta</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ené ze </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>lutých zub</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, modré o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>i tla</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ící se do o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ních d</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>lk</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> na dmoucí se vln</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>erv</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, kre</emphasis><emphasis>v, která opě</emphasis><emphasis>t vytékala z díry o velikosti dese</emphasis><emphasis>ticentu, zející v jejím bledém </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ele. To však není skute</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ná vzpomínka. Myslím, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e není.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když</emphasis><emphasis> se pokouším rozpomenout na ony hodiny a dny následující t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> po posledním Setkání v Charlestonu, pomyslím nejd</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íve na</emphasis><emphasis> pocit rozjař</emphasis><emphasis>enosti, povznesenosti, znovu naby</emphasis><emphasis>tého mládí. Tehdy jsem si myslela, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e to nejhorší je pry</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak pošetilá jsem byla.</emphasis></p>
<p>Byla jsem svobodná!</p>
<p>Oprostila jsem se od Williho, od Niny, od Hry a veškerých souvisejících nočních můr.</p>
<p>Opustila jsem hluk a zmatek hotelu Mansarda a pomalu kráčela tichem noci. Navzdory bolestem a žalu, které jsem toho dne zakusila, jsem se po mnoha, mnoha letech cítila mladší. Svobodná! Povzneseně jsem našlapovala, vychutnávala si tmu a studený noční vzduch. Sirény kdesi vřeštěly svou tklivou melodii, já jim však nevěnovala pozornost. Byla jsem svobodná!</p>
<p>Zůstala jsem stát u přechodu na rušné křižovatce. Naskočila červená a zastavilo přede mnou dlouhé modré auto – myslím, že to byl Chrysler. Sestoupila jsem z chodníku a zaťukala na okénko na straně spolujezdce. Naklonil se ke mně řidič, statný muž středního věku se zbytečkem vlasů kolem hlavy, a podezíravě se na mě zadíval. Potom se usmál a zmáčkl tlačítko, aby okno spustil. „Ano, paní, stalo se něco?“</p>
<p>Přikývla jsem a nastoupila. Sedačky byly z jakéhosi umělého sametu a byly velmi měkké. „Jeďte,“ pobídla jsem ho.</p>
<p>O několik minut později jsme byli na dálnici a vyjížděli z města. Mluvila jsem, jen abych mu dávala pokyny. Třebaže jsem byla vyčerpaná, uchovat si nad ním moc mě nestálo skoro žádné úsilí. S povzneseným pocitem z nově nalezeného mládí se dostavila i neochvějná síla, jakou jsem už dlouhá léta nepoznala. Uvelebila jsem se na sedadle a dívala se, jak nás míjejí a opouštějí světla Charlestonu. Byli jsme několik kilometrů za městem, když jsem si uvědomila, že řidič kouří doutník. Doutníky jsem nesnášela. Stáhl okno a vyhodil ho. Nechala jsem ho trochu seřídit topení a potom jsme dál v tichosti pokračovali v jízdě na severozápad.</p>
<p>Někdy před půlnocí jsme minuli temnou plochu bažiny, kam se zřítilo Williho letadlo. Zavřela jsem oči a vyvolala vzpomínky na ony dávné dny ve Vídni: na veselí<emphasis> biergärten,</emphasis> osvětlených šňůrami žlutých žárovek, noční procházky po nábřeží Dunaje, vzrušení, z něhož jsme se všichni tři těšili, rozkoš z prvních vědomých Krmení. Za těch prvních několika lét, kdy jsme se s Willim s Ninou setkávali v nejrůznějších hlavních městech a lázních, jsem se domnívala, že se do něho možná zamilovávám. Pouze oddanost vzpomínce na mého drahého Charlese mi bránila v úvahách, zda nezahořet city k našemu šviháckému mladému spolucestujícímu na cestě nocí. Otevřela jsem oči, abych zamžourala na temnou hradbu stromů a mlází napravo od silnice. Představila jsem si, jak tam někde uprostřed bahna, hmyzu a plazů leží jeho zohavené tělo. Nic jsem necítila.</p>
<p>V Columbii jsme zastavili, abychom dotankovali, a pokračovali v jízdě. Jakmile řidič zaplatil, vzala jsem si jeho peněženku a prohrabala se v ní. Kromě obvyklé změti karet a fotografií měl u sebe už jenom třicet dolarů. Jeho jméno nebylo důležité, takže jsem po řidičském průkazu jen sklouzla pohledem, aniž bych si ho ukládala do paměti.</p>
<p>Řízení je takřka reflexivní činnost. Udržet ho při ní nevyžadovalo z mé strany takřka žádnou koncentraci. Dokonce jsem si při jízdě po I-20 kolem Augusty dál do Georgie na chvíli zdřímla. Když jsem se probudila, byl neklidný, začínal si něco mumlat a nechápavě vrtět hlavou, ale stačilo, abych mu trochu víc přitáhla uzdu a opět upřel pohled na silnici. Potom jsem znovu přivírala oči a pronikaly ke mně jen filtrované obrázky předních světel a odrazek.</p>
<p>Do Atlanty jsme přijeli krátce po třetí hodině ráno. Atlanta se mi nikdy nelíbila. Postrádala jakoukoli eleganci a kouzlo, které byly typickými znaky kultury přímořského Jihu, a jako by chtěla projevit svou nekonečnou lhostejnost k jižanskému stylu, táhla se teď kolem nás do všech směrů jako nekonečný sled průmyslových zón a amorfní obytné zástavby. Z dálnice jsme sjeli nedaleko jakéhosi obrovského stadionu. Ulice v centru byly opuštěné. Ponoukla jsem řidiče, aby mě zavezl k bance, která byla cílem mé cesty, ale její temné prosklené průčelí ve mně jen posílilo pocit marnosti. Uložit doklady o mé nové totožnosti do bezpečnostní schránky mi kdysi připadlo rozumné, ale jak jsem mohla vědět, že je budu znovu potřebovat v neděli v půl čtvrté ráno?</p>
<p>Litovala jsem, že jsem ve shonu toho dne ztratila kabelku. Kapsy mého světlehnědého pláště se nadouvaly vším, co jsem do nich přestěhovala ze zničeného kabátu. Podívala jsem se do peněženky, abych se ujistila, že v ní pořád mám klíč od bezpečnostní schránky a bankovní kartu. Byly tam. Přiměla jsem řidiče, aby centrum několikrát projel, ale zdálo se, že to k ničemu nevede. Na většině křižovatek blikala oranžová a několikrát nás pomalu minulo policejní auto, za nímž se ve studeném vzduchu jako pára stáčely výfukové plyny.</p>
<p>V centru, nedaleko mé banky, stálo několik slušných hotelů, nicméně můj neupravený zevnějšek a absence zavazadel je jako potenciální útočiště vylučovaly. Poručila jsem svému řidiči, nyní už beze slov, aby po další dálnici vyrazil k předměstím. Trvalo nám dalších čtyřicet minut, než jsme našli motel, u něhož by ještě svítil nápis VOLNO. Sjeli jsme z dálnice za zelenou cedulí, na níž stálo Sandy Springs, a přiblížili jsme se k jednomu z oněch příšerných zařízení se jménem jako Super 8 nebo Motel 6 nebo podobným nesmyslem, jako by lidé byli příliš hloupí, aby si jméno dokázali zapamatovat bez přídavné číslice. Zvažovala jsem, jestli mám poslat řidiče vyřídit ubytování, ale bylo by to obtížné; mohl by na recepci zapříst rozhovor a já byla příliš unavená, abych ho Používala natolik hladce. Mrzelo mě, že jsem neměla čas náležitě ho zpracovat, ale jinak to prostě nešlo. Nakonec jsem si s pohledem upřeným do zpětného zrcátka co nejlépe uhrábla vlasy, vešla jsem dovnitř a zapsala nás osobně. Na recepci seděla ospalá žena v šortkách a pokaňkaném tričku s nápisem Mercer University. Vymyslela jsem si jména, adresu a poznávací značku, ale žena se ven na vyčkávající Chrysler ani nepokusila podívat. Jak bylo u takových infantilních podniků obvyklé, požádala o platbu předem.</p>
<p>„Jednu noc?“ zeptala se.</p>
<p>„Dvě,“ odpověděla jsem. „Můj manžel bude zítra celý den pryč. Je obchodní zástupce Coca-Coly a jde na návštěvu do továrny. Já mám v plánu…“</p>
<p>„Šedesát tři dolary a osmdesát pět centů,“ přerušila mě.</p>
<p>Bývaly doby, kdy by se za takovou částku mohla moje rodina ubytovat v luxusním hotelu v Maine, a to na celý týden. Zaplatila jsem.</p>
<p>Podala mi klíček připevněný k plastové borovici. „Dvacet jedna šestnáct. Celé to objeďte a zaparkujte u kontejnerů.“</p>
<p>Celé jsme to objeli a zaparkovali u kontejnerů. Parkoviště bylo nepochopitelně plné; u zadního plotu dokonce parkovalo několik kamionů. Odemkla jsem a vrátila se do auta.</p>
<p>Řidič se choulil nad volantem a třásl se. Čelo měl zalité potem a z úsilí uniknout z těsného prostoru, v němž jsem uvěznila jeho vůli, se mu chvěl podbradek. Byla jsem neskonale unavená, ale v sevření jeho mysli jsem ani trošku nepolevila. Chyběl mi pan Thorne. Dlouhá léta jsem nemusela svá přání pronášet nahlas, aby se uskutečnila. Používání tohoto zavalitého chlapíka mě rozčilovalo, bylo to jako muset manipulovat s okujemi, když jsem byla zvyklá na práci s těmi nejvzácnějšími kovy. Zaváhala jsem. Setrvávat v jeho přítomnosti až do pondělka mělo své výhody, zvláště možnost disponovat jeho vozem. Avšak rizika nakonec převážila nad výhodami. Jeho nepřítomnosti už si možná někdo všiml. Někdo už možná upozornil policii, aby spustila pátrání po jeho autě. To všechno sice mělo svou váhu, ale nakonec mě k rozhodnutí přiměla přímo obludná únava, která zaujala místo původního rozjaření. Musela jsem se vyspat, zotavit se ze zranění a napětí toho přízračného dne. Nemohla jsem řidiči věřit, že bez náležitého podmanění zůstane během mého spánku v nečinnosti.</p>
<p>Naklonila jsem se k němu a rukou se ho zlehka dotkla na krku. „Vrátíte se na dálnici,“ zašeptala jsem. „Objíždějte město. Pokaždé, když minete výjezd, zvyšte rychlost o patnáct kilometrů za hodinu. Až minete čtvrtý výjezd, zavřete oči a neotevírejte je, dokud vám neřeknu. Kývněte, jestli rozumíte.“</p>
<p>Muž přikývl. Měl zastřené a vytřeštěné oči. Tímto člověkem bych se řádně nenakrmila, ani kdybych o to stála.</p>
<p>„Jeďte,“ poručila jsem mu.</p>
<p>Dívala jsem se, jak Chrysler opouští parkoviště a odbočuje doleva na dálnici. Když jsem zavřela oči, viděla jsem dlouhou kapotu, zář blížících se světel a odrazek předjíždějících vozidel, zatímco se řidič snažil dosáhnout dálniční rychlosti. Cítila jsem hučení zapnutého topení a škrábání vlněného svetru na jeho holých předloktích. V ústech se mi převalovala pachuť vyčpělého doutníku. Otřásla jsem se a poněkud stáhla své vědomí. Když minul první výjezd, hladce zrychlil na sto kilometrů v hodině. Byl už několik kilometrů daleko a moje vjemy byly stále slabší. Mísily se se zvuky z parkoviště a větrem, který mi vanul do tváře. Jen slabě jsem vycítila okamžik, kdy vůz dosáhl rychlosti sto padesáti kilometrů a řidič zavřel oči.</p>
<p>Motelový pokoj byl přesně tak úděsně praktický, jak jsem si ho představovala. Nezáleželo na tom. Svlékla jsem si plášť i potrhané šaty. Na levém boku se mi táhlo jen slabé škrábnutí, ale šaty i spodničku jsem měla zničené. Rána na malíčku tepala mnohem silnější bolestí než šrám na boku. Spánek jsem oddalovala už tak dlouho, že jsem si ještě dopřála horkou koupel a umyla si vlasy. Potom jsem seděla zachumlaná ve dvou ručnících a vzlykala. Neměla jsem ani župan nebo náhradní spodní prádlo. Neměla jsem ani<emphasis> kartáč</emphasis><emphasis>ek na zuby.</emphasis> Banka měla otvírat až v pondělí ráno, za víc než dvacet čtyři hodiny. Seděla jsem a plakala, cítila se stará, zapomenutá a opuštěná. Chtěla jsem se vrátit domů a vyspat se ve své posteli a nechat si ráno od pana Thornea přinést kávu a croissant jako obvykle. Ale návrat byl vyloučený. Vzlyky jsem připomínala spíše opuštěnou holčičku než ženu mého věku.</p>
<p>Po chvíli, stále zabalená v ručnících, jsem se položila na bok, přitáhla si pokrývku a usnula.</p>
<p>+++</p>
<p>Probudila jsem se krátce po poledni, když do pokoje chtěla vstoupit uklízečka. Šla jsem se do koupelny napít vody, přičemž jsem se pečlivě vyhnula svému odrazu v zrcadle, a potom jsem se vrátila do postele. Pokoj za těžkými závěsy tonul v přítmí, ventilátor jemně předl a já se vrátila ke spánku tak, jak se raněné zvíře vrací do temného útočiště svého doupěte. Nevybavuji si žádné sny.</p>
<p>Večer jsem vstala, zesláblá a rozbolavělá víc než předchozího dne, a pokusila jsem se vylepšit svůj vzhled. Mnoho jsem s ním udělat nemohla. Šaty jsem měla zničené. Pokud to bylo možné, nesměla jsem si svlékat plášť. Zoufale jsem potřebovala kadeřnici. Ale i přes to všechno se mi docela leskla pokožka, na kůži pod bradou byla patrná pevnost, které jsem si na sobě doposud nevšimla, a vrásky, na nichž zanechal stopu Čas, se mi vyhladily. Cítila jsem se mladší. Navzdory hrůze předešlého dne mi Krmení velmi prospělo.</p>
<p>Na protější straně nekonečného prostoru parkoviště stála restaurace. Bylo to nelidské místo – osvětlení natolik silné, že by se mohlo využívat při operacích, červeně kostkované gumové ubrusy stále vlhké, jak je pomocný číšník přetáhl špinavou houbou, a obrovské, v plastu zatavené jídelní lístky s barevnými fotografiemi místních „specialit“. Domnívala jsem se, že fotografie mají sloužit negramotným zákazníkům, kteří by nedokázali rozšifrovat nabubřelé texty vnucující „vynikající, do hněda usmažené domácí hranolky“ a „jižanskou klasiku z nejklasičtějších, výtečnou kukuřičnou krupici, přesně jak ji dělávaly naše babičky!!“ Jídelní lístek se hemžil poznámkami a užaslými zvoláními. Postranní sloupek vysvětloval, co jsou tyto podivné jižanské pamlsky vlastně zač, a nabádal turisty ze Severu, aby se je osmělili ochutnat. Napadlo mě, jak je zvláštní, že protivná, ubohá jídla lidí příliš chudých nebo příliš nevzdělaných, aby se kvalitně najedli, se nevyhnutelně stávají „tradiční jižanskou stravou“ příští generace. Objednala jsem si čaj a anglický muffin a čekala na ně půl hodiny, přičemž jsem celou dobu musela útrpně poslouchat hašteření, mlaskání a srkání početné buranské rodiny ze Severu, usazené u vedlejšího stolu. Přemýšlela jsem, a určitě ne poprvé, jak velmi by prospělo duševnímu zdraví Spojených států, kdyby bylo ze zákona povinné, aby děti a dospělí jedli v oddělených stravovacích zařízeních.</p>
<p>Když jsem se vrátila do motelu, byla tma.</p>
<p>Z nedostatku lepšího způsobu jak trávit čas jsem zapnula televizi. Vysílání jsem nesledovala už více než deset let, ale skoro nic se nezměnilo. Jeden kanál obsadily bezduché střety amerického fotbalu. „Vzdělávací“ kanál mi nabízel mnohem více, než jsem chtěla vědět o estetice suma. Třetí pokus mi naservíroval často přerušovaný televizní film o partě sotva zletilých prostitutek a mladém sociálním pracovníkovi, který zasvětil život snaze zachránit hlavní hrdinku před tak ponižující existencí. Tento slabomyslný pořad mi připomněl pohoršující brakové „detektivní věstníky“, tak oblíbené v době mého mládí; při odsuzování ohavností tabuizovaného chování – tehdy to byla<emphasis> volná láska,</emphasis> dnes za ně myslím média považují „dětské porno“ – nás nechávají vychutnat si všechny dráždivé podrobnosti.</p>
<p>Na posledním kanálu dávali místní zprávy.</p>
<p>Mladá černošská hlasatelka se usmívala celou dobu, co předčítala reportáž o takzvaných „charlestonských vraždách“. Policie usilovně pátrala po podezřelých lidech a pídila se po motivech. Svědci popisovali masakr ve známém charlestonském hotelu. Státní policie i FBI by velice rády věděly, kde se zdržuje jistá paní Fullerová, dlouholetá charlestonská obyvatelka a zaměstnavatelka jedné z obětí. Snímky staré paní nebyly k dispozici. Celá zpráva netrvala ani pětačtyřicet vteřin.</p>
<p>Televizi jsem vypnula, zhasla jsem světla a třásla se ve tmě na posteli. Říkala jsem si, že za čtyřicet osm hodin už budu v útulném bezpečí své vily v jižní Francii. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si drobné bílé kvítky, které rašily mezi dlaždicemi na cestičce ke studni. Chviličku jsem užuž cítila slanou mořskou svěžest, s letními bouřkami vanoucí od jihu. Představovala jsem si taškové střechy nedaleké vesnice, červené a oranžové lichoběžníky, které se skvěly nad zelenými obdélníky sadů vyplňujících údolí. Tyto příjemné obrazy pak najednou překryl můj poslední pohled na Ninu, na její užasle vytřeštěné modré oči, na pootevřená ústa, na průstřel v jejím čele, děsivý asi jako šmouha, kterou si měla záhy otřít pohybem svých dlouhých, dokonale pěstěných prstů. Potom v mém předspánkovém snění začala prýštit krev, nejen z oné rány v čele, ale také z Nininých úst, nosu a vytřeštěných, vyčítavých očí.</p>
<p>Pevně jsem si přitáhla pokrývku pod bradu a soustředila se, abych už na nic jiného nemyslela.</p>
<p>+++</p>
<p>Kabelku jsem prostě musela mít. Ovšem pokud jsem měla zaplatit za taxi, aby mě odvezlo do centra k bance, na kabelku by mi už nezbylo dost peněz. Ale do banky jsem nemohla jít<emphasis> bez</emphasis> kabelky. Znovu jsem si spočítala hotovost v peněžence, ale i kdybych započítala všechny drobné, stačit mi to nemohlo. Jak jsem tak stála v motelovém pokoji, objednané taxi už začínalo netrpělivě troubit z parkoviště.</p>
<p>Problém jsem vyřešila tak, že jsem řidiče nechala cestou do centra zastavit u jednoho krámku se zbožím ve výprodeji. Za sedm dolarů jsem si koupila naprosto příšernou slaměnou „nákupní tašku“. Jízda včetně započítávaného čekání, kdy jsem nakupovala onen skvost, mě stála něco přes třináct dolarů. Nechala jsem řidiči dolar od cesty a zbylý dolar jsem si nechala na nečekané výdaje.</p>
<p>Zatímco jsem čekala, až banka otevře, musel na mě být děsný pohled. S účesem se už nedalo dělat vůbec nic. Nebyla jsem nalíčená. Světlehnědý plášť do deště, z něhož se stále linul jemný odér střelného prachu, jsem měla zapnutý až úplně ke krku. V pravé ruce jsem svírala novou nepoddajnou slaměnou tašku. Už jenom tenisky mi chyběly, abych vypadala jako dokonalá „bezdomovkyně“, nebo jak se tomu dneska vlastně říká. Potom jsem si uvědomila, že na nohou mám pořád plátěné boty s gumovou podrážkou, které k teniskám neměly daleko.</p>
<p>Nemohla jsem uvěřit, že mě zástupce šéfa pobočky poznal a dokonce se tvářil, že mě rád vidí. „Ach, paní Straughnová,“ řekl, když jsem nesměle přistoupila k jeho přepážce, „velice mě těší, že vás opět vidím!“</p>
<p>Zalapala jsem po dechu. Od mé poslední návštěvy v bance uplynuly skoro dva roky. Můj spořící účet nebyl ani zdaleka natolik významný, abych si od zástupce vedoucího zasloužila tak zdvořilé zacházení. Chvilku jsem cítila panickou jistotu, že v bance byla policie a že jsem se ocitla v pasti. Rozhlížela jsem se po zákaznících a zaměstnancích banky, snažila se určit, kdo je mezi nimi policista v civilu, když jsem si povšimla bankéřova uvolněného jednání a spokojeného úsměvu. Dlouze jsem vydechla. Jednala jsem s mužem, který si zakládal na umění zapamatovat si jména svých klientů, nic jiného v tom nebylo.</p>
<p>„Dlouho jsme vás neviděli,“ pronesl vlídně a sklouzl pohledem po mých svršcích.</p>
<p>„Dva roky,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Daří se vašemu manželovi?“</p>
<p><emphasis>Mému manž</emphasis><emphasis>elovi?</emphasis> Zoufale jsem se snažila rozpomenout, co jsem mu nabulíkovala při svých předchozích návštěvách. Nezmiňovala jsem se… s trhnutím jsem si uvědomila, že hovoří o tom vysokém holohlavém pánovi, který mi tiše stál po boku při každé mé návštěvě. „Ach tak,“ řekla jsem, „máte na mysli pana Thornea, mého tajemníka. Obávám se, že pan Thorne již není v mých službách. Pokud jde o pana Straughna, ten v roce 1956 zemřel na rakovinu.“</p>
<p>„To je mi líto,“ omluvil se zástupce šéfa a jeho zardělá tvář nabyla ještě brunátnějšího odstínu.</p>
<p>Přikývla jsem a oba jsme za bájného pana Straughna drželi několik vteřin ticho.</p>
<p>„Co pro vás můžeme dnes udělat, paní Straughnová? Doufám, že si k nám jdete uložit peníze.“</p>
<p>„Obávám se, že jsem je přišla vybrat,“ opáčila jsem. „Ale nejdříve bych chtěla nahlédnout do své bezpečnostní schránky.“</p>
<p>Předložila jsem mu příslušnou kartičku, přičemž jsem si dala pozor, abych si ji nespletla s některým z šesti dalších dokladů, které už jsem tak dlouho nosila v peněžence. Absolvovali jsme slavnostní rituál s použitím dvou klíčů. Potom jsem zůstala sama v prostoru velkém jako zpovědnice a jala se zvedat víko ke své nové existenci.</p>
<p>Pas byl sice čtyři roky starý, ale pořád platný. Byl to pas vydaný při příležitosti dvoustého vyhlášení americké nezávislosti – ten, který měl na papíru červenomodré pozadí – a pán na atlantské poště mi řekl, že tyhle kousky budou mít jednou pěknou cenu. Hotovost, dvanáct tisíc dolarů v různých měnách, byla také pořád platná. A také těžká. Cpala jsem si svazky bankovek do vyboulené nákupní tašky a modlila se, aby laciná sláma vydržela jejich tíhu. Akcie a dluhopisy vystavené na jméno paní Straughnové nebyly pro mé aktuální potřeby důležité, ale na celou tu těžkou hromadu bankovek hezky dosedly. Klíčkům od Fordu Granada jsem nevěnovala pozornost. Nijak jsem netoužila po námaze spojené s vyzvedáváním vozu z depozitu, a kdyby bylo objeveno na letištním parkovišti, vyvolávalo by zbytečné otázky. Posledním předmětem ve schránce byla maličká beretta, určená pro použití pana Thornea, kdyby si to žádaly okolnosti, ale tam, kam jsem měla namířeno – tam, kam jsem si myslela, že mám namířeno –, jsem ji potřebovat neměla.</p>
<p>Když jsme vrátili schránku na místo, se stejnou pohřební obřadností jako při jejím vyjmutí, postavila jsem se do fronty před pokladnu.</p>
<p>„To dneska chcete vybrat celých deset tisíc dolarů?“ zeptala se žvýkající dívka za mříží.</p>
<p>„Ano, přesně jak to stojí na lístku.“</p>
<p>„To znamená, že si u nás zavřete účet?“</p>
<p>„Ano, znamená.“ Je úžasné sledovat, jak léta odborné průpravy dokážou vyprodukovat taková ztělesnění efektivity. Dívka sklouzla pohledem k místu, kde stál zástupce vedoucího s prsty založenými na břiše jako nějaký bledý smuteční host. Ten úsečně přikývl a dívka začala žvýkat v ještě rychlejším rytmu. „Ano, paní. Jak je chcete vyplatit?“</p>
<p>Měla jsem sto chutí říct<emphasis> v peruánských pěť</emphasis><emphasis>ácích.</emphasis> „V cestovních šecích, prosím.“ Usmála jsem se. „Tisíc dolarů v padesátidolarovkách. Tisíc ve stodolarovkách. Zbytek v pětistovkách.“</p>
<p>„Ty jsou speciálně zpoplatněné,“ podotkla dívka a mírně svraštila čelo, jako by mě tahle vidina měla přimět změnit stanovisko.</p>
<p>„To je v pořádku, má milá,“ odpověděla jsem. Den byl pořád mladý. <emphasis>Já</emphasis> se cítila mladá. V jižní Francii mělo být chladno, ale světlo tam mělo být syté jako rozpuštěné máslo. „Nemusíte pospíchat, má milá. Času je dost.“</p>
<p>Atlantský hotel Sheraton stál dva bloky od banky. Ubytovala jsem se. Byla jsem požádána o kreditní kartu. Ale místo ní jsem zaplatila cestovním šekem na pět set dolarů a drobné si vložila do peněženky. Pokoj byl o něco méně plebejský než pokoj v motelu s číslem, ale o nic méně sterilní. Přímo z pokoje jsem zatelefonovala do jedné cestovní kanceláře v centru. Po krátké poradě s jejich interním počítačem mi mladá žena na druhém konci linky nabídla odlet z Atlanty v šest hodin ještě téhož dne se společností TWA, se čtyřicetiminutovou přestávkou na Heathrow, po níž mělo letadlo pokračovat do Paříže, nebo přímou linku do Paříže v deset večer s Pan Am. V obou případech jsem měla stihnout stejný podvečerní let z Paříže do Marseilles. Doporučila mi však pozdější let, protože byl o něco levnější. Rozhodla jsem se pro první třídu dřívějším spojem.</p>
<p>Krátkou jízdou taxíkem jsem se z hotelu mohla dostat do tří obstojných obchodních domů. Zavolala jsem do všech tří a vybrala si ten, kde byli nejméně šokováni představou, že by měli<emphasis> doruč</emphasis><emphasis>it</emphasis> zakoupené zboží zákazníkovi do hotelu. Potom jsem si zavolala taxi a vydala se na nákupy.</p>
<p>Zakoupila jsem osmery šaty s visačkou Albert Nipon, čtyři sukně – jeden rozkošný zelený vlněný model od Cardina –, kompletní sadu světlehnědých zavazadel od Gucciho, dva kostýmy značky Evan-Picone, z nichž jeden bych ještě před několika dny považovala za patřičný pro mnohem mladší ženu, adekvátní množství spodního prádla, dvě kabelky, tři noční košile, pohodlný modrý župan, patery boty včetně černých lodiček na vysokém podpatku od Ballyho, šest vlněných svetrů, dva klobouky – jeden slamák se širokou střechou, který docela ladil s mou slaměnou taškou za sedm dolarů –, tucet blůzek, toaletní potřeby, flakónek parfému Jean Paton, na němž stálo, že je „nejdražším parfémem na světě“ a klidně mohl být, digitální budík a kalkulačku za pouhých devatenáct dolarů, líčidla, nylonky (žádné stahovací punčochy nebo ty nešikovné „punčocháče“, nýbrž opravdové nylonové punčochy), šest paperbackových bestsellerů z oddělení knih, Michelinova průvodce po Francii, velkou peněženku, několik různých čokolád a anglických sušenek a nevelký kovový kufr. Poté, zatímco prodavačka sháněla někoho, kdo mi nakoupené zboží doručí do hotelu, jsem zašla vedle do salonu Elizabeth Ardenové, abych podstoupila kompletní proměnu.</p>
<p>Později, osvěžená, uvolněná, s ještě oživenou kůží na těle i na hlavě, jsem si oblékla pohodlnou sukni a bílou blůzu a vrátila se do Sheratonu. Objednala jsem si oběd – kávu, sendvič se studeným rostbífem a dijonskou hořčicí, bramborový salát, vanilkovou zmrzlinu – a dala mladému hotelovému poslíčkovi pět dolarů, když mi to všechno přinesl. V televizi běžel polední zpravodajský blok, ale o sobotních událostech v Charlestonu v něm nebyla ani zmínka.</p>
<p>Šla jsem si dopřát dlouhou, horkou koupel.</p>
<p>Na cestu jsem si připravila tmavomodrý kostým. Potom, ještě ve spodničce, jsem se pustila do balení. Do malé příruční tašky jsem si uložila svršky na převlečení, noční košili, toaletní potřeby, svačiny, dvě knížky a většinu hotovosti. Musela jsem ještě jednou zavolat hotelovou službu, aby mi přinesla nůžky, kterými bych odstřihla visačky a provázky. Ve dvě hodiny jsem byla hotová – ačkoli plechový kufr byl jen zpola zaplněný a musela jsem do něj přibalit deku, kterou jsem našla ve skříni, aby v něm věci nehrkaly – a ještě jsem si lehla, abych si zdřímla před příjezdem limuzíny, která mě měla ve čtvrt na pět odvézt na letiště. S potěšeným zaujetím jsem sledovala černé číslice, které se tekutě přelévaly na šedém displeji mého nového cestovního budíku. Netušila jsem, jak zařízení funguje. Na poslední čtvrtině dvacátého století by se našlo mnohé, čemu jsem nerozuměla, ale na tom nezáleželo. Usnula jsem s úsměvem na rtech.</p>
<p>+++</p>
<p>Atlantské letiště bylo stejné jako každé jiné větší letiště, které jsem kdy navštívila, a že jsem byla na většině z nich. Stýskalo se mi po velkých vlakových nádražích, z nichž se cestovalo před desítkami let: po mramorové, zvláštně prosvětlené vznešenosti Grand Central v době jeho největší slávy, po nekryté majestátnosti berlínského předválečného nádraží, i po architektonické nestřídmosti a venkovském chaosu bombajské Victoria Station. Letiště v Atlantě bylo ztělesněním beztřídního cestování: nekonečné vykachlíkované haly, sedadla z prohýbaného plastu a řady obrazovek němě oznamující přílety a odlety. Chodby se hemžily pobíhajícími obchodníky a hlučnými, upocenými rodinami v pastelových hadrech. Ale na tom nezáleželo. Za dvacet minut jsem měla být volná.</p>
<p>Předala jsem k odbavení všechna svá zavazadla s výjimkou příruční tašky a kabelky. Jakýsi zaměstnanec mých aerolinek mě svezl přes hlavní halu na malém elektrickém vozíku. Neskrývám, že artritida mě opravdu pěkně trápila a po sobotní fyzické námaze mě příšerně bolely nohy. Prošla jsem další kontrolou v odletové hale, ujistila se, že se v mé části první třídy nebude kouřit, a posadila se, abych přečkala poslední minuty do nástupu do letadla.</p>
<p>„Slečna Fullerová. Melanie Fullerová. Zvedněte, prosím, nejbližší bílý letištní telefon.“</p>
<p>Zůstala jsem strnule sedět a poslouchala. Místní rozhlas nepřestával od mého příchodu blábolit, vyvolával cestující, vyhrožoval, že auta zaparkovaná v nakládacím prostoru dostanou pokutu a budou odtažena, distancoval se od náboženských fanatiků, kteří slídili po terminálu jako smečky šakalů s letáčky. Určitě to byl nějaký omyl! Kdyby vyvolali mé jméno, určitě bych ho slyšela už dříve. Vzpřímeně jsem seděla, sotva dýchala a poslouchala, jak bezpohlavní hlas odříkává litanii vyvolávaných jmen. Trochu jsem se uvolnila, když jsem uslyšela, jak hlas vyvolal jistou slečnu Reneé Fowlerovou. To by bylo docela přirozené přeřeknutí. Nervy jsem měla napjaté už několik dnů, týdnů. Setkáním jsem se v duchu obírala od začátku podzimu.</p>
<p>„Slečna Fullerová. Melanie Fullerová. Zvedněte, prosím, nejbližší bílý letištní telefon.“</p>
<p>Na vteřinu mi přestalo bít srdce. Když se mi stáhly svaly, ucítila jsem bolest v hrudi.<emphasis> To je ně</emphasis><emphasis>jaká chyba. Docela b</emphasis><emphasis>ěž</emphasis><emphasis>né </emphasis><emphasis>jméno. Urč</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> jsem p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>eslechla hlášení…</emphasis></p>
<p>„Paní Straughnová. Beatrice Straughnová. Zvedněte, prosím, nejbližší bílý letištní telefon. Pan Bergstrom. Harold Bergstrom…“</p>
<p>Nastal okamžik, kdy jsem si byla jistá – nechutně jistá –, že přímo tam, v Zámořské odletové hale Trans World Airlines, omdlím. Sklonila jsem hlavu, když se mi před očima rozostřila celá červenomodrá místnost a na periferii zorného pole se mi roztančily spousty malých teček. Potom jsem vstala a dala se do pohybu, kabelku, slaměnou tašku a příruční kabelu přitisknuté k tělu. Procházel kolem mě muž v modrém sportovním saku s plastovou jmenovkou, popadla jsem ho za ruku. „Kde<emphasis> je</emphasis> to?“</p>
<p>Nechápavě se na mě zadíval.</p>
<p>„Ten bílý telefon,“ sykla jsem. „Kde<emphasis> je</emphasis>?“</p>
<p>Ukázal na nedalekou stěnu. K aparátu jsem přistupovala, jako by to byla zmije. Chvíli – celou věčnost – jsem na něj nemohla dosáhnout. Potom jsem odložila příruční zavazadlo, zvedla sluchátko a zašeptala do něj své nové jméno. Jakýsi zvláštní hlas mi odpověděl: „Paní Straughnová? Okamžik, prosím. Máte hovor.“</p>
<p>Nehnutě jsem stála, zatímco duté zvuky naznačovaly, že mě někdo přepojuje. Když se ten hlas nakonec ozval, zněl také dutě, prázdně, rozléhal se, jako by vycházel z tunelu nebo nějaké holé místnosti. Nebo z hrobky. Ten hlas jsem velmi dobře znala.</p>
<p>„Melanie? Melanie, drahoušku, tady Nina… Melanie? Drahoušku, tady Nina…“</p>
<p>Upustila jsem sluchátko a odcouvala. Okolní hluk a hemžení ustupovaly, až se proměnily ve vzdálené, nesouvisející bzučení. Připadalo mi, že upírám oči do dlouhého tunelu, na maličké kmitající postavičky. V záchvatu paniky jsem se otočila a vyrazila halou pryč, zapomněla jsem na příruční tašku, zapomněla jsem na peníze, které jsem v ní měla, zapomněla jsem na svůj let, zapomněla jsem na všechno s výjimkou onoho mrtvého hlasu, který mi zněl v uších jako výkřik uprostřed noci.</p>
<p>Když jsem se přiblížila k východu z terminálu, začal se ke mně hnát nosič zavazadel. Neuvažovala jsem. Na chvátajícího černocha jsem letmo pohlédla a muž se skácel na zem. Myslím, že nikdy předtím jsem nikoho Nepoužila tak surově nebo rychle. Černoch se začal svíjet v sevření urputné křeče, opakovaně tloukl hlavou do podlahy. Zatímco se lidé řítili ke zmítajícímu se nosiči, proklouzla jsem automaticky se otevírajícími dveřmi ven.</p>
<p>Stála jsem na chodníku a neúspěšně se pokoušela utlumit vír paniky a zmatku, jenž mnou cloumal. Z každé blížící se tváře čišela hrozba, že se promění v onu bledou a usmívající se masku, jejíž zjevení jsem napůl očekávala. Prudce jsem se otáčela a tiskla si k hrudi kabelku a slaměnou tašku, ubohá stará žena na pokraji hysterie.<emphasis> Melanie? Drahoušku, t</emphasis><emphasis>ady Nina…</emphasis></p>
<p>„Taxi, paní?“</p>
<p>Další prudká otočka, abych se podívala, kdo mě oslovil. Aniž jsem si všimla, zastavilo u mě zelenobílé taxi. Ve speciálním pruhu vyhrazeném pro taxislužbu za ním čekaly další vozy. Řidič byl běloch, něco po třicítce, hladce oholený, ale s oním druhem průsvitné pleti, která už prozrazovala stín zítřejších vousů.</p>
<p>„Chcete svézt?“</p>
<p>Přikývla jsem a začala zápasit s dveřmi. Řidič se natáhl a zevnitř mi je otevřel. Ve voze byl cítit vyčpělý cigaretový kouř, pot a vinyl. Když jsme vyrazili po stáčející se příjezdové cestě, ještě jsem se otočila, abych se podívala zadním oknem. Přes okno a kapotu auta se míhaly zelené obdélníky světla. Nedokázala jsem určit, jestli nás pronásleduje některé z dalších aut. Na ulicích byl šílený provoz.</p>
<p>„Ptal jsem se, kampak chcete odvézt,“ zahulákal taxikář.</p>
<p>Zamrkala jsem. V hlavě jsem měla jak vymeteno.</p>
<p>„Do centra?“ ptal se dál. „Na hotel?“</p>
<p>„Ano.“ Připadala jsem si, jako bych nemluvila jeho jazykem.</p>
<p>„Kterýpak?“</p>
<p>Za levým okem mi rozkvetla silná bolest. Cítila jsem, jak mi stéká z lebky ke krku a potom mi naplňuje tělo jako tekutý plamen. Chvilku jsem se nedokázala nadechnout. Seděla jsem, svírala kabelku a tašku a čekala, až bolest poleví.</p>
<p>„… nebo co?“ zeptal se řidič.</p>
<p>„Co prosím?“ Můj hlas připomínal šustění uvadlých kukuřičných klasů v suchém větru.</p>
<p>„Mám najet na dálnici nebo co?“</p>
<p>„Sheraton.“ Slovo mi znělo jako nějaká nesmyslná slabika. Bolest začala ustupovat, zanechávala ve mně ozvěnu nevolnosti.</p>
<p>„V centru nebo u letiště?“</p>
<p>„V centru,“ odpověděla jsem, aniž jsem tušila, o čem se to dohadujeme.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Uvelebila jsem se na chladném vinylovém sedadle. Páchnoucím vnitřkem auta se s hypnotickou pravidelností přelévaly pásy světla a já se soustředila na zpomalení svého dechu.</p>
<p>Hučení pneumatik na vlhkém asfaltu pomalu proniklo bzučením, které mi doposud prostupovalo ušima.<emphasis> Melanie? Drahoušku…</emphasis></p>
<p>„Jak se jmenujete?“ zašeptala jsem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Jak se jmenujete?“ naléhala jsem.</p>
<p>„Steve Lenton. Mám to támhle na vizitce. Proč?“</p>
<p>„Kde bydlíte?“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Měla jsem ho dost. Zatlačila jsem. I navzdory bolesti hlavy, i navzdory vírům nevolnosti jsem zatlačila. Náraz byl tak silný, že se na několik vteřin zlomil nad volantem v pase. Potom jsem mu dovolila, aby se narovnal a opět upřel pozornost na silnici.</p>
<p>„Kde bydlíte?“</p>
<p>Obrázky, výjevy, žena s rozcuchanými světlými vlasy před garáží.</p>
<p><emphasis>Vyjádř</emphasis><emphasis>ete to slovn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>„Beulah Heights,“ promluvil monotónním hlasem.</p>
<p>„Je to odsud daleko?“</p>
<p>„Patnáct minut.“</p>
<p>„Žijete sám?“</p>
<p>Smutek. Ztráta. Žárlivost. Bolestí prostoupený obraz blondýny s usmrkaným dítětem v náručí, zlostně zvýšené hlasy, červené šaty vzdalující se po chodníku. Poslední pohled na její kombík. Sebelítost. Slova z country písničky znějící pravdou.</p>
<p>„Pojedeme tam,“ řekla jsem. Myslím, že jsem to řekla nahlas. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do hučení pneumatik na mokrém asfaltu.</p>
<p>+++</p>
<p>V taxikářově domě byla tma. Byla to kopie všech ostatních omšelých domků, které jsme v oné čtvrti minuli – štukové zdi, jediné rozlehlé okno s výhledem na maličký obdélníkový dvorek, garáž velká stejně jako celý zbytek domu. Když jsme k němu přijeli, nikdo se na nás nedíval. Taxikář zvedl vrata garáže a zajel autem dovnitř. Stál tam nejnovější model buicku, tmavomodrý nebo černý, v chabém světle jsem to nedokázala rozlišit. Přiměla jsem ho, aby s buickem vycouval na příjezdovou cestu a pak se vrátil. Motor taxíku jsme nevypnuli. Taxikář stáhl vrata garáže.</p>
<p>„Ukažte mi dům,“ řekla jsem potichu. Byl stejně předvídatelný jako skličující. Ve dřezu byly naskládané talíře, podlaha v ložnici byla posetá ponožkami a spodním prádlem, všude se válely noviny a na celý tento nepořádek shlížely laciné malby dětí s velkýma nevinnýma očima.</p>
<p>„Kde máte pistoli?“ zeptala jsem se. Nemusela jsem mu šátrat v mysli, abych zjistila, jestli vlastní střelnou zbraň. Byli jsme koneckonců na americkém Jihu. Muž zamrkal a zavedl mě dolů, do mizerně osvětlené dílny. Na škvárobetonových stěnách visely staré kalendáře s fotografiemi nahých žen. Muž kývl k plechové skříňce, kde přechovával brokovnici, loveckou pušku a dvě pistole. Pistole byly zabalené v umaštěných hadrech. Jedna byla jakási pistole pro střelbu na terč s dlouhou hlavní, jednorázová, malého kalibru. Druhou byl poněkud povědomější revolver, ráže třicet osm, s šestipalcovou hlavní, jenž mi do jisté míry připomínal Charlesův rodinný klenot. Spolu s revolverem jsem si vložila do slaměné tašky tři krabičky nábojů a vrátili jsme se nahoru do kuchyně.</p>
<p>Přinesl mi klíčky od buicku a oba jsme se posadili ke kuchyňskému stolu, kde jsem ho přiměla napsat vzkaz. Nebyl příliš originální. Osamění. Výčitky. Neschopnost pokračovat. Policejní orgány by si mohly všimnout chybějící střelné zbraně a určitě budou pátrat po autu, nicméně většinu pochybností o jakýchkoli nepravostech rozptýlí pravost vzkazu a zvolená metoda. V to jsem alespoň doufala.</p>
<p>Muž se vrátil do taxíku. I během oněch několika málo vteřin, kdy se do garáže otevřely kuchyňské dveře, se mi z výfukových plynů zalily oči slzami. Připadalo mi, že běžící motor dělá absurdní hluk. Když jsem naposledy pohlédla na taxikáře, už seděl vzpřímeně ve voze s rukama na volantu, oči upřené na horizont nějaké neviditelné dálnice. Zavřela jsem dveře.</p>
<p>Měla jsem okamžitě odjet, ale musela jsem se posadit. Třásly se mi ruce a v pravé noze mi pulzovala slabá křeč, která mi vysílala bodání artritické bolesti až někam k pasu. Sevřela jsem umakartovou desku stolu a zavřela oči.<emphasis> Melanie? Drahoušku, tady Nina…</emphasis> Ten hlas byl nezpochybnitelný. Buď mi byla Nina pořád v patách, nebo jsem přišla o rozum. <emphasis>Ta dírka uprostř</emphasis><emphasis>ed jejího </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ela m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la pr</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>r deseticentu a byla dokonale kulatá.</emphasis><emphasis> Z rány se nevyhnula </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ádná krev.</emphasis></p>
<p>Hledala jsem v kredenci víno nebo brandy. Objevila jsem jen půl láhve Jacka Danielse. Našla jsem si čistou sklenici a napila se. Whisky mi popálila hrdlo a žaludek, ale sklenku jsem umývala a vracela do kredence už pevnějšíma rukama.</p>
<p>Blesklo mi hlavou, jestli se nemám vrátit na letiště, ale tu myšlenku jsem rychle zavrhla. Má zavazadla už měla být na cestě do Paříže. Mohla bych je dostihnout, kdybych letěla pozdějším spojem Pan Amu, ale jen při představě nástupu do letadla jsem se zase roztřásla.<emphasis> Willi se uvolň</emphasis><emphasis>uje, otá</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í se, aby n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>co </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ekl jednomu ze svých spole</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ník</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>. Následuje exploze, k</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ik, dlouhý, temný pád do zapomn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ní.</emphasis> Ne, teď nějakou dobu létat nebudu.</p>
<p>Dveřmi z garáže ke mně doléhal zvuk motoru: tlumené, neustávající vrčení. Uplynulo víc než půl hodiny. Byl nejvyšší čas, abych odešla.</p>
<p>Ujistila jsem se, že nikdo není nablízku, a zavřela za sebou vstupní dveře. Ve cvaknutí zámku zazněla jakási definitivnost. Když jsem vklouzla za volant buicku, motor taxíku jsem přes široká garážová vrata už skoro neslyšela. Na okamžik mě popadla panika, když jsem nedokázala zasunout do zapalování žádný z klíčků, ale potom jsem to zkusila ještě jednou, dala si záležet a motor naskočil, jak měl. Další minutu jsem si ještě posouvala dopředu sedadlo, upravovala zpětné zrcátko a hledala vypínač osvětlení. Auto už jsem neřídila – sama, bez cizí pomoci – mnoho let. Vycouvala jsem z příjezdové cesty a pomalu se ubírala klikatými ulicemi rezidenční čtvrti. Najednou mi došlo, že nevím, kam jet, neměla jsem žádný záložní plán. Upřela jsem se na vilu u Toulonu a totožnost, která mě tam očekávala. Totožnost Beatrice Straughnové byla jen dočasná, bylo to pouhé jméno na cesty. S trhnutím jsem si uvědomila, že oněch dvanáct tisíc v hotovosti jsem nechala v příruční tašce, která zůstala stát u telefonu na letišti. Pořád jsem sice měla víc než devět tisíc dolarů v cestovních šecích v peněžence a slaměné tašce, spolu s mým pasem a dalšími doklady totožnosti, ovšem modrý kostým, který jsem měla právě na sobě, představoval jediný kus oblečení v mém vlastnictví. Při pomyšlení na všechny ty nádherné věci zakoupené dopoledne se mi sevřelo hrdlo. V očích mě zaštípaly slzy, ale zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v jízdě, když naskočila zelená a nějaký pitomec za mnou začal netrpělivě troubit.</p>
<p>Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo najít nájezd na dálnici a vyrazila jsem na sever. Zaváhala jsem, když jsem uviděla zelenou ceduli upozorňující na výjezd k letišti. Příruční taška mohla pořád ještě ležet u telefonu. Vyřídit náhradní let by vůbec nebylo obtížné. Jela jsem dál. Nic na světě by mě nepřinutilo, abych ještě jednou vstoupila do toho prozářeného mauzolea, kde na mě čekal Ninin hlas. Opět jsem se zachvěla, když mi před očima mimoděk vyvstal obrázek odletové haly společnosti TWA, kde jsem stála před pouhými dvěma hodinami, před celou věčností. Ale byla tam i Nina, upjatě tam seděla stále v těch svých hebkých růžových šatech, v nichž jsem ji viděla naposledy, ruce složené na kabelce v klíně, oči průzračně modré, čelo poznamenané průstřelem o průměru deseticentové mince a rozlévající se podlitinou, se širokým, bělostným úsměvem na rtech. Zuby měla zbroušené do špiček. Chystala se nastoupit do letadla. Čekala na mě.</p>
<p>Za častého nahlížení do zpětného zrcátka jsem přejížděla z pruhu do pruhu, měnila rychlost a dvakrát sjela z dálnice, jenom abych se na ni vrátila po protějším nájezdu. Nedokázala jsem s jistotou říct, jestli mě někdo sleduje, ale domnívala jsem se, že ne. Světlomety protijedoucích aut mi propalovaly oči. Opět se mi roztřásly ruce. Pootevřela jsem okno a nechala si tvář poštípat studeným nočním vzduchem. Zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala celou láhev whisky.</p>
<p>Na ceduli se mihlo I-85 SEVER, CHARLOTTE, SEVERNÍ KAROLÍNA. Sever. Nesnášela jsem Sever, novoanglickou strohost, šedá města, pronikavý chlad a dny bez slunce. Každý, kdo mě znal, věděl, že nemohu vystát severní města, zvláště v zimě, a že se jim pokud možno budu vždycky vyhýbat.</p>
<p>Sledovala jsem ostatní auta do zatáčky výjezdového čtyřlístku. Na reflexních písmenech ukazatele nad dálnicí jsem četla CHARLOTTE, SEVERNÍ KAROLÍNA 384 KM, DURHAM, SEVERNÍ KAROLÍNA 540 KM, RICHMOND, VIRGINIE 864 KM, WASHINGTON, D.C. 1040 KM.</p>
<p>Vší silou jsem sevřela volant a snažila se držet krok se šílenou rychlostí okolo jedoucích aut, ujížděla jsem do noci na sever.</p>
<p>+++</p>
<p>„Hej, paní!“</p>
<p>Prudce jsem se probudila a zadívala se na přízrak několik centimetrů od mé tváře. Jasné slunce osvětlovalo dlouhé rozcuchané vlasy napůl zakrývající hlodavčí rysy: drobná, roztěkaná očka, dlouhý nos, špinavou kůži a úzké, popraskané rty. Přízrak se přinutil k úsměvu a zahlédla jsem, jak se mu zableskly ostré, zažloutlé zuby. Přední zub měl vyražený. Klukovi mohlo být nanejvýš sedmnáct let. „Hej, paní, jedete mým směrem?“</p>
<p>Napřímila jsem se a potřásla hlavou. Zavřené auto prohřálo dopolední slunce. Rozhlédla jsem se po interiéru buicku a na okamžik jsem si nedokázala vybavit, proč spím venku v autě a ne doma v posteli. Potom jsem si vzpomněla na nekonečnou celonoční jízdu a na strašlivý tlak únavy, který mě nakonec přinutil zajet na prázdné odpočívadlo. Jak daleko jsem dojela? Neurčitě jsem si vybavovala, že jsem těsně před zastavením minula ukazatel na Greensboro v Severní Karolíně.</p>
<p>„Paní?“ Postava klepala na okno prstem, v jehož záhybech se usadila špína.</p>
<p>Zmáčkla jsem tlačítko, kterým se spouštělo okno, ale nic se nestalo. Na okamžik se o mě začala pokoušet klaustrofobie, než mě napadlo, že bych mohla otočit klíčkem zapalování. Všechno v tomto absurdním vozidle bylo poháněno elektřinou. Všimla jsem si, že podle ukazatele mám skoro plnou nádrž. Vzpomněla jsem si, že jsem v noci poté, co jsem minula několik benzínek, zastavila na pumpě, která nefungovala výhradně jako samoobsluha. Ať se dělo cokoliv, nehodlala jsem klesnout na úroveň, kdy bych si musela sama tankovat benzín. Okno s vrněním zajelo do dveří.</p>
<p>„Berete stopaře, paní?“ Chlapcův hlas, jakési nasální kňourání, byl stejně odporný jako jeho vzezření. Měl na sobě špinavou vojenskou bundu a jeho jedinými zavazadly byl batůžek a stočený spací pytel. Za jeho zády se po dálnici míhala auta, jimž se na čelních sklech blyštělo sluneční světlo. Znenadání mě zaplavil povznášející pocit, že jsem za školou. Kluk venku popotáhl a utřel si rukávem nos.</p>
<p>„Jak daleko jedeš?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jedu na sever,“ odpověděl s pokrčením ramen. Neustále žasnu nad tím, že se nám nějakým způsobem podařilo vychovat generaci, která není schopna odpovědět na jednoduchou otázku.</p>
<p>„Vědí tvoji rodiče, že jezdíš stopem?“</p>
<p>Zase to pokrčení ramen, takové nedomrlé, kdy nadzvedl jen jedno rameno, jako by k úplnému gestu bylo zapotřebí příliš velkého množství energie. Okamžitě jsem poznala, že ten kluk skoro určitě utekl z domu, je to nejspíš zloděj a docela dobře i riziko pro každého pošetilce, který by se ho rozhodl svézt.</p>
<p>„Nastup si,“ řekla jsem a dotkla se tlačítka, abych odemkla dveře na straně spolujezdce.</p>
<p>+++</p>
<p>Zastavili jsme v Durhamu, abychom se nasnídali. Hoch se zamračil na obrázky na plastovém jídelním lístku a potom zamžoural na mě. „No, já nemůžu… chci říct, že na tohle nemám peníze. Víte, mám dost na to, abych se dostal k strýcovi a tak, ale…“</p>
<p>„Nic se neděje,“ řekla jsem. „Tohle platím já.“ Oba jsme měli uvěřit, že cestuje ke svému strýci do Washingtonu. Když jsem se ho na začátku jízdy ještě jednou zeptala, jak daleko jede, upřel na mě jeden z těch svých mžouravých, fretčích pohledů a odpověděl: „Jak daleko jedete<emphasis> vy?“</emphasis> Když jsem naznačila, že mým cílem je Washington, opět na mě bleskurychle vycenil ty své nikotinem zažloutlé zuby a prohlásil:<emphasis> </emphasis>„<emphasis>Paráda,</emphasis> přesně tam bydlí můj strýc. Tam mám namířeno, ke strýcovi. Do Washingtonu.<emphasis> Paráda</emphasis>.“ Teď servírce zamumlal svou objednávku, přikrčil se a začal si hrát s vidličkou. Jak tomu bylo u tolika mladých lidí, s nimiž jsem se v současnosti setkávala, nedokázala jsem určit, jestli je opravdu retardovaný, nebo jen žalostně nevzdělaný. Připadá mi, že většina obyvatelstva mladší třiceti let spadá do jedné z těchto dvou kategorií.</p>
<p>Napila jsem se kávy a zeptala se ho: „Říkáš, že se jmenuješ Vincent?“</p>
<p>„Jo.“ Hoch sklopil obličej k šálku jako kůň ke korytu. Zvuky, které se potom ozvaly, nebyly nepodobné.</p>
<p>„To je hezké jméno. Vincent, a jak dál?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Jaké máš příjmení, Vincente?“</p>
<p>Hoch znovu sklopil obličej k šálku, aby získal čas k přemýšlení. Vrhl na mě další krysí pohled. „No… Vincent Pierce.“</p>
<p>Přikývla jsem. Hoch málem řekl Vincent Price. S Pricem jsem se koncem šedesátých let jednou setkala na umělecké aukci v Madridu. Byl to nadmíru jemný muž, vskutku vytříbený, s velkýma hebkýma rukama, které nikdy nezůstávaly v klidu. Bavili jsme se tehdy o umění, vaření a španělské kultuře. Price tehdy nakupoval umělecké originály jménem jakési obludné americké společnosti. Připadal mi rozkošný. Až o několik let později jsem se dozvěděla o jeho rolích ve všech těch úděsných hrůzostrašných filmech. Možná někdy spolupracoval i s Willim.</p>
<p>„A teď stopuješ, aby ses dostal ke strýci do Washingtonu?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Určitě máš vánoční prázdniny,“ řekla jsem. „Určitě máte ve škole volno.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„V které části Washingtonu tvůj strýc bydlí?“</p>
<p>Vincent se opět nahrbil nad šálkem. Vlasy mu visely jako změť mastných šlahounů. Co chvíli zvedal mátožnou ruku a odhrnoval si z očí zbloudilý pramen. Tento pohyb byl stejně nutkavý a nesnesitelný jako tik. Neznala jsem tohoto tuláka ještě ani hodinu a už mě jeho osobité projevy doháněly k šílenství.</p>
<p>„Třeba někde na předměstí?“ nadhodila jsem. „Jo.“</p>
<p>„Na kterém, Vincente? Kolem Washingtonu je předměstí habaděj. Možná jím budeme projíždět a já tě tam budu moct vysadit. Je to některá ze zámožnějších oblastí?“</p>
<p>„Jo. Můj strýc má spoustu prachů. Celá moje rodina je bohatá, víte?“</p>
<p>Nedalo mi to a sklouzla jsem pohledem na jeho špinavou vojenskou bundu, pod níž jsem zahlédla roztrhanou černou mikinu. Džíny poseté nejrůznějšimi fleky měl na několika místech prodřené. Byla jsem si samozřejmě vědoma, že oblečení v dnešní době nic neznačí. Vincent mohl být vnukem J. Paula Gettyho a klidně se mohl promenádovat i v takových svršcích. Vzpomněla jsem si na nažehlené hedvábné obleky, v nichž chodil můj Charles. Vzpomněla jsem si, jak se při každé příležitosti rafinovaně odíval Roger Harrison; na jeho cestovní pláště a úbory i na ty nejkratší výlety, na krátké jezdecké kalhoty, na tmavou vázanku a frak pro večerní společenské události. Pokud jde o oblečení, Amerika určitě dosáhla svého rovnostářského vrcholu. Oděvní možnosti celého národa jsme převedli na roztrhané, špinavé hadry nejmenšího společného jmenovatele.</p>
<p>„Chevy Chase?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Cože?“ Vincent na mě zase zamžoural.</p>
<p>„To předměstí. Není to třeba Chevy Chase?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Bethesda? Silver Spring? Takoma Park?“</p>
<p>Vincent svraštil čelo, jako by tyto možnosti zvažoval. Už se chystal něco říct, ale přerušila jsem ho. „Už vím! Jestli je tvůj strýc bohatý, pak nejspíš bydlí v Bel Air. Je to tak?“</p>
<p>„Jo, to je ono,“ přitakal Vincent s úlevou. „Přesně tam bydlí.“</p>
<p>Přikývla jsem. Dočkala jsem se svého toustu a čaje. Před Vincentem přistála jeho vajíčka s párkem, bramboráčky a vafle. Jedli jsme v tichu přerušovaném jen jeho srkáním a mlaskáním.</p>
<p>+++</p>
<p>Za Durhamem se dálnice I-85 opět stočila na sever. Za hodinu a něco po snídani jsme přejeli do Virginie. Když jsem byla malá, moji příbuzní často jezdívali do Virginie za přáteli a příbuznými. Obvykle jsme cestovali vlakem, ale mým nejoblíbenějším dopravním prostředkem byla pohodlná, byť malá poštovní loď, která cestující přes noc dopravila do Newport News. Nyní jsem pro změnu cestou na sever uháněla po čtyřproudé dálnici ve velikánském a nedostatečně výkonném buicku, poslouchala v rádiu gospely a nechávala pootevřené okno, abych rozptýlila zápach potu a zaschlé moči, který se linul z mého spícího spolucestujícího.</p>
<p>Minuli jsme Richmond a až v podvečer se Vincent konečně probudil. Zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl nějakou dobu taky řídit. Z neustálého udržování tempa v rychlém provozu mě už bolely ruce i nohy. Předepsanou devadesátku tady nikdo nedodržoval. Už jsem měla unavené i oči.</p>
<p>„Tyjo, to jako myslíte vážně?“ zeptal se Vincent.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla jsem. „Předpokládám, že pojedeš opatrně.“</p>
<p>„Jo, jasná věc.“</p>
<p>Našla jsem odpočívadlo, kde jsme si mohli vyměnit místa. Vincent jel stabilní rychlostí sto deseti kilometrů za hodinu, na volantu měl položená jenom zápěstí a tak silně se mu klížily oči, až jsem se bála, aby za volantem neusnul. Ale chlácholila jsem se připomínkou, že moderní automobily jsou natolik jednoduché, že by je mohli řídit i šimpanzi. Sklopila jsem si sedadlo do co nejnižší polohy a zavřela oči. „Budeš tak hodný, Vincente, a vzbudíš mě, až dojedeme do Arlingtonu?“</p>
<p>Něco zavrčel. Uložila jsem si kabelku mezi obě přední sedadla a věděla jsem, že po ní Vincent pomrkává. Když jsem z ní vytáhla štos bankovek, abych zaplatila za snídani, nedokázal dostatečně rychle odvrátit oči. Zdřímnutím jsem dosti riskovala, ale byla jsem nesmírně unavená. Jedno washingtonské radio hrálo Bachův koncert. Hučení pneumatik a jemný svistot okolních aut mě za necelou minutu bezpečně uspaly.</p>
<p>Probudila mě absence pohybu. Okamžitě jsem procitla, naprosto dokonale, do maximální bdělosti – tak jako se dravec probouzí, když se přiblíží jeho kořist.</p>
<p>Parkovali jsme na nedostavěném odpočívadle. Večerní sklon zimních slunečních paprsků prozrazoval, že jsem spala asi hodinu. Silný provoz prozrazoval, že jsme nedaleko Washingtonu. Vystřelovací nůž ve Vincentově ruce prozrazoval, že se hodlá uchýlit k surovostem. Zvedl zrak od cestovních šeků, které právě přepočítával. Netečně jsem se mu zadívala do očí.</p>
<p>„Tohle musíš podepsat,“ zašeptal.</p>
<p>Nepřestávala jsem se na něho dívat.</p>
<p>„Musíš podepsat všechny tyhle věci, kurva,“ sykl můj stopař. Vlasy mu padaly do očí; rychle si je odhrnoval. „Musíš je okamžitě podepsat.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Vincentovi se překvapením rozšířily zorničky. Úzké rty měl potřísněné slinami. Věřím, že by mě tam dokázal zabít, za bílého dne, za silného provozu, který svištěl dvacet metrů od nás, i když se mu na uklizení těla staré paní nabízel jen Potomac, kdyby jen – a dokonce i můj drahý zabedněný Vincent to byl schopný pochopit – nepotřeboval na šecích můj podpis.</p>
<p>„Poslouchej, ty stará rašple,“ sykl a popadl mě vpředu za šaty, „podepiš tyhle zasraný šeky, nebo ti ufiknu ten tvůj zkurvenej rypák. Rozumíš, <emphasis>kurvo?“</emphasis> Přiblížil ocelovou čepel na několik centimetrů od mých očí.</p>
<p>Zadívala jsem se na umolousanou ruku, která mi svírala šaty, a povzdechla si. Ve zlomku vteřiny jsem si vybavila, jak jsem před třemi desítkami let vstoupila do svého hotelového apartmá, v jiné zemi, v jiném světě, a spatřila holohlavého, ale pohledného pána ve společenském obleku, který se mi prohrabával ve šperkovnici.<emphasis> Onen</emphasis> zloděj se při nachytání ironicky usmál a krátce uklonil. Stýskalo se mi po té eleganci, snadném Použití, klidné účinnosti, jakou nedokázala zajistit žádná mentální úprava.</p>
<p>„No tak,“ zasyčel ten odporný mladík, aniž mě pustil. Přesunul nůž k mé líci. „Ty si o to vyloženě koleduješ,“ dodal. V očích se mu blýskalo způsobem, který neměl s penězi vůbec nic společného.</p>
<p>„Ano,“ řekla jsem. Ruka se mu zastavila uprostřed pohybu. Chviličku se snažil, až mu na čele vystoupily žíly. Zašklebil se a vytřeštil oči, když se mu ruka ohnula v zápěstí, otočila se a začala vracet tenkou čepel zpátky k jeho vlastní tváři.</p>
<p>„Je čas začít,“ pronesla jsem potichu.</p>
<p>Čepel ostrá jako břitva se stočila do svislé polohy. Vklouzla mezi úzké rty, mezi zažloutlé a rozbité přední zuby.</p>
<p>„Je čas výuky,“ pronesla jsem potichu.</p>
<p>Ostří nože zajíždělo do úst, řezalo dásně a jazyk. Vincentovi se vyšpulil ret a těsně sevřel studenou ocel. Čepel zvlhla krví, když se hrot dotkl měkkého patra.</p>
<p>„A pro tebe čas učení,“ usmála jsem se a pustili jsme se do první lekce.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola patnáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 20. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Saul Laski dvacet minut nehnutě stál, pohled upřený na dívku. Ona mu pohled opětovala bez jediného mrknutí, stejně nehybně, ustrnulá v čase. Měla slaměný klobouk mírně zvednutý z čela a šedou zástěru oblečenou na prosté bílé spodničce. Měla světlé vlasy a modré oči. Spínala před sebou ruce, paže svěšené s nemotorným dětským půvabem.</p>
<p>Někdo vstoupil mezi něho a obraz a Saul couvl, ustoupil, aby lépe viděl. Dívka v slaměném klobouku se dál dívala do prázdného prostoru, který opustil. Netušil, proč ho obraz tak dojímá; většina děl Marie Cassattové mu připadala příliš sentimentální, jako neostré šmouhy pastelových barev, ale tato malba ho dojala k slzám už při první návštěvě Národní galerie takřka před dvaceti lety, a nyní se bez pouti k „Dívce se slaměným kloboukem“ neobešla žádná jeho cesta do Washingtonu. Myslel si, že baculatá tvářička a posmutnělý pohled mu možná nějakým způsobem připomínají jeho sestru Stefu – která během války umřela na tyfus –, ačkoli Stefa měla mnohem tmavší vlasy a oči neměla ani zdaleka modré.</p>
<p>Odvrátil se od obrazu. Při každé návštěvě muzea si sliboval, že se podívá do nových oddělení, stráví víc času u moderních děl, ale pokaždé trávil příliš mnoho času tady, s dívkou. Příště, pomyslel si.</p>
<p>Bylo po jedné, a když stanul u vchodu do galerijní restaurace a začal se dívat po volných stolech, všiml si, že se prostor zvolna vyprazdňuje. Aarona spatřil okamžitě, jak sedí u stolku kousek od kouta, zády k vysoké rostlině v květináči. Zamával a vydal se za mladíkem.</p>
<p>„Ahoj, strýčku Saule.“</p>
<p>„Ahoj, Aarone.“</p>
<p>Synovec vstal a pevně Saula objal. Saul se usmál, sevřel chlapci ruce a zadíval se na něj. Už to nebyl žádný chlapec. Aaronovi mělo být v březnu dvacet šest let. A i když už to možná nebyl žádný chlapec, byl pořád hubený a Saul na něm viděl Davidův úsměv, vzhůru směřující křivku svalu v obou koutcích úst, měl však i Rebečiny tmavé lokny a zpoza brýlí vykukovaly velké oči. Něco na snědé kůži a vystouplých lícních kostech však patřilo pouze Davidovi, jako by to bylo dodatečné dědictví faktu, že je<emphasis> sabra,</emphasis> rodilý Izraelec. Když propukla Sestidenní válka, Aaronovi a jeho dvojčeti bylo třináct let a na svůj věk byli malí. Saulovi chybělo pět hodin, aby odletěl do Tel Avivu a připojil se k boji – byť jen jako lékař; přesto si stačil vyslechnout mladého Aarona a Isaaka, kteří mu opakovaně líčili hrdinské činy jejich staršího bratra Avnera, kapitána izraelských vzdušných sil. A vyslechl si i podrobnosti o statečném počínání Aaronova a Isaakova bratrance Chaima v čele jeho praporu na Golanských výšinách. Za dva roky byl mladý Avner mrtvý, během Opotřebovávací války ho zabila egyptská raketa země-vzduch, a následujícího srpna přišla řada i na Chaima, jenž padl za oběť nevhodně umístěnému izraelskému minovému poli během Jomkipurské války. Aaronovi bylo toho léta osmnáct, byl neduživý následkem astmatu, kterým trpěl od raného dětství.</p>
<p>David, jeho otec, hatil všechny plány, s nimiž Aaron přicházel, aby se také zapojil do boje.</p>
<p>Aaron se z celého srdce toužil stát příslušníkem komanda nebo výsadkářem jako jeho bratr Isaac. Když ho všechny služby odmítly kvůli astmatu a slabému zraku, dokončil vysokou školu a potom vytáhl svůj poslední trumf. Oslovil otce a Davida požádal – snažně ho poprosil –, aby využil svých letitých kontaktů u izraelské zpravodajské služby a našel mu místo tam. V červnu roku 1974 vstoupil Aaron do Mosadu.</p>
<p>Nepodstoupil výcvik jako agent v terénu; Izrael měl v Mosadu k dispozici příliš mnoho bývalých příslušníků komand a dalších hrdinů, aby musel do tak náročné role obsadit i tohoto drobného, intelektuálně založeného mladíka, u něhož neustále hrozilo, že ho sklátí nějaká nemoc. Přesto Aaron prošel standardním výcvikem v sebeobraně a zacházení se zbraněmi, dokonce se naučil zdatně manipulovat s malou berettou ráže 22, která se tehdy u agentů Mosadu těšila velké oblibě, nicméně jeho nejsilnější stránkou zůstala kryptografie. Po tříleté práci na komunikacích v Tel Avivu a dalším roce stráveném v terénu kdesi na Sinaji se přesunul do Washingtonu, aby spolupracoval s operační skupinou na izraelském velvyslanectví. Skutečnost, že je synem Davida Eškola, jeho šancím na získání tak vynikající pozice vůbec neuškodila.</p>
<p>„Jak se máš, strýčku Saule?“ zeptal se Aaron hebrejsky.</p>
<p>„Víš co, mluv prosím anglicky,“ odpověděl Saul.</p>
<p>„Dobře.“ V jeho mluvě nebyl patrný ani náznak přízvuku.</p>
<p>„Jak se mají tvůj otec a bratr?“</p>
<p>„Ještě líp, než když jsme spolu mluvili naposled,“ řekl Aaron. „Doktoři si myslí, že otec bude v létě schopný strávit nějakou dobu na farmě. Isaaka povýšili na plukovníka.“</p>
<p>„Výborně, výborně,“ pokýval hlavou Saul. Sklouzl pohledem na tři složky, které synovec rozložil na stůl. Snažil se přijít na způsob, jak obrátit chod věcí a nemuset chlapce do ničeho zatahovat, ale přitom aby pořád dokázal získat veškeré informace, které byl Aaron schopný zajistit.</p>
<p>Aaron, jako mu četl v myšlenkách, se k němu naklonil a naléhavým šepotem se ho zeptal: „Strýčku Saule, do čeho ses to namočil?“</p>
<p>Saul zamrkal. Před šesti dny Aaronovi zavolal a zeptal se ho, jestli by nemohl získat nějaké informace o Williamu Bordenovi nebo místu, kde se zdržuje Francis Harrington. Udělal hloupost: dlouhá léta se zdráhal využívat rodiny nebo rodinných styků, ale teď ho vyděsila představa zmizení mladého Harringtona a obával se, že kdyby se vypravil do Charlestonu, unikla by mu nějaká zásadní informace o Bordenovi – o oberstovi. Aaron mu zpátky zavolal zabezpečenou telefonní linkou a řekl: „Strýčku Saule, tohle se týká toho tvého německého plukovníka, že?“ Saul to nepopřel. Všichni v rodině věděli o jeho posedlosti nepolapitelným nacistou, s nímž se potkával během války v táborech. „Víš, že Mosad rozhodně nechce operovat ve Spojených státech?“ dodal Aaron. Na to Saul neodpověděl a jeho ticho bylo dostatečně výmluvné. S Aaronovým otcem spolupracoval, když byly ilegální a aktivní organizace Irgun Zvai Leumi a Hagana, nakupovaly zbraně a<emphasis> zbrojovky,</emphasis> které se pak kus po kuse posílaly do Palestiny, aby se znovu sestavily a byly připravené v době, kdy se arabské armády měly nevyhnutelně převalit přes hranice právě vzniklého sionistického státu. „Dobře,“ odpověděl Aaron na jeho mlčení. „Udělám, co bude v mých silách.“</p>
<p>Saul znovu zamrkal a sňal brýle, aby si je otřel ubrouskem.<emphasis> „Nu, co </emphasis>tím myslíš?“ zeptal se. „Zajímal mě ten Borden. Francis byl kdysi můj student. Vydal se do Los Angeles, aby o Bordenovi něco zjistil. Řekněme takové ty rodinné záležitosti. Když se Francis včas nevrátil a pan Borden prý zemřel, jeden můj přítel mě požádal, jestli bych s tím nemohl nějak pomoct. A napadl jsi mě ty, Aarone.“</p>
<p>„Jasně.“ Aaron se soustředěně na svého strýce zadíval, nakonec pokýval hlavou a povzdechl si. Rozhlédl se, aby se ujistil, že nikdo není na doslech nebo dostatečně blízko, aby Saulovi viděl přes rameno. Potom otevřel první složku. „V pondělí jsem letěl do Los Angeles,“ přiznal se.</p>
<p>„To snad ne!“ Saul se zarazil. Předpokládal, že jeho synovec zavolá z Washingtonu několika lidem, využije několika důmyslných počítačů, jimiž v současnosti disponovali na izraelském velvyslanectví – zvlášť v kanceláři, kde pracovalo šest agentů Mosadu –, případně nahlédne do izraelských nebo amerických utajovaných souborů. Neočekával, že hoch hned druhý den poletí na západní pobřeží.</p>
<p>Aaron mávl rukou. „To nestojí za řeč. Nahromadilo se mi pár týdnů dovolené. A taky jsi od nás vlastně nikdy nic nechtěl, co, strýčku Saule? Od dětství jsi nám pořád jenom něco dával a dával. Peníze z New Yorku mi pomohly vystudovat univerzitu v Haifě, i když jsme si ji mohli dovolit. Takže když požádáš o nějakou drobnost, není na místě, abych ti vyhověl?“</p>
<p>Saul si promnul čelo. „Nejsi žádný James Bond, Moddy,“ odpověděl Saul, přičemž Aarona oslovil jeho přezdívkou z dětství. „Kromě toho Mosad ve Státech přece neoperuje.“</p>
<p>Aaron to pominul. „Byla to dovolená, strýčku Saule. Chceš si tedy poslechnout, co jsem dělal na dovolené, nebo ne?“</p>
<p>Saul přikývl.</p>
<p>„Tady byl ubytovaný tvůj pan Harrison,“ začal Aaron a posunul k němu černobílou fotografii hotelu v Beverly Hills. Saul si snímek prohlédl, byť ho nechal ležet na stole, a potom ho posunul zpátky Aaronovi.</p>
<p>„Dozvěděl jsem se toho velmi málo,“ pokračoval Aaron. „Pan Harrison se ubytoval osmého prosince. Jedna servírka si vzpomněla, že ryšavý mladík odpovídající Harrisonovu popisu ráno devátého posnídal v hotelové kavárně. Nosič si<emphasis> mož</emphasis><emphasis>ná</emphasis> vzpomíná, že viděl žlutý datsun podobný tomu, jaký si vypůjčil Harrison, jak toho úterý kolem třetí odpoledne odjíždí z hotelového parkoviště. Nebyl si ale jistý.“ Aaron přes stůl posunul další dva listy papíru. „Toto jsou kopie toho novinového článku… jeden odstavec… a policejního protokolu. Zaparkovaný žlutý datsun byl objeven u letištní pobočky půjčovny Hertz ve středu desátého. Lidé z Hertzů nakonec zápůjčku naúčtovali Harrisonově matce. V pondělí patnáctého došla poštou anonymní poštovní poukázka na 329 dolarů a 48 centů za hotel. To bylo téhož dne, kdy jsem se tam dostal. Obálka nesla newyorské razítko. Nevíš o tom něco, strýčku Saule?“</p>
<p>Saul se na něho podíval.</p>
<p>„Myslel jsem si to.“ Aaron zavřel složku. „Opravdu zvláštní na tom všem je, že dva asistenti, kteří v Harringtonově amatérské detektivní kanceláři pracovali na částečný úvazek – Dennis Leland a Selby White –, se ještě tentýž týden zabili při autonehodě. V pátek dvanáctého prosince. Jeli z New Yorku do Bostonu po tom, co přijali nějaký meziměstský hovor… Co se děje, strýčku Saule?“</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>„Připadlo mi, že se ti na okamžik udělalo špatně. Znals ty dva muže? White studoval s Harringtonem na Princetonu… pochází z rodu Whiteů z Hyannis Portu.“</p>
<p>„Jednou jsem se s nimi setkal,“ řekl Saul. „Pokračuj.“</p>
<p>Aaron na strýce zlehka zamžoural. Saul si stejný výraz na Aaronově tváři pamatoval z doby, kdy si ještě jako malý chlapec nebyl jistý věrohodností ztřeštěných historek, které mu strýc vyprávěl před spaním. „Ať se stalo cokoliv, působí to na mě hodně profesionálně,“ poznamenal Aaron. „Jako něco, co by mohly provést americké zločinecké klany – zdejší nová mafie. Tři zásahy. Všechny velmi čisté. Dva lidé našli smrt při autonehodě; o náklaďáku, který je smetl ze silnice, se pořád nic neví. Třetí tělo zmizelo z povrchu zemského. Otázka však zní: na čem Francis Harrington v Kalifornii pracoval, že to profesionály – pokud to opravdu byla mafie – muselo znepokojit natolik, že se vrátili ke starému způsobu řešení těchto záležitostí? A proč všichni tři? Leland a White měli normální zaměstnání, jejich propojení s Harringtonovou ochotnickou detektivní kanceláří bylo v podstatě jen na úrovni jakéhosi občasného víkendového povyražení. Harrington měl za minulý rok tři případy a z toho dva se týkaly rozvodů jeho kamarádů. Třetí případ byl naprostá ztráta času, protože se snažil jakémusi troubovi vypátrat biologické rodiče čtyřicet osm let po tom, co ho opustili.“</p>
<p>„Kde ses tohle všechno dozvěděl?“ zeptal se Saul potichu.</p>
<p>„Když jsem se ve středu vrátil, zašel jsem jednoho večera do jeho kanceláře a promluvil si s Francisovou příležitostnou sekretářkou.“</p>
<p>„Beru to zpět, Moddy. Přece jen je v tobě něco z Jamese Bonda.“</p>
<p>„No jo,“ zamumlal Aaron. Rozhlédl se kolem dokola. Restaurace už přestala podávat obědy, lidé odcházeli, stoly se vyprazdňovaly. Přesto u nich zůstávalo ještě dost nikam nepospíchajících jedlíků, aby Saul s Aaronem nepůsobili příliš nápadně; žádný z nich však neseděl v okruhu pěti metrů. Někde v suterénní chodbě za restaurací se rozplakalo dítě s hlasem připomínajícím klakson. „A to pořád ještě nic není,“ dodal Aaron v imitaci ostříleného kovboje.</p>
<p>„Pokračuj.“</p>
<p>„Sekretářka mi řekla, že Harringtonovi velice často volal muž, který se nikdy nepředstavil,“ navázal Aaron. „Policisté chtěli vědět, kdo byl ten neznámý zač. Řekla jim, že to neví… a Harrington si o případu nevedl žádné záznamy s výjimkou soupisu cestovních výdajů a tak podobně. Ať to bylo jakkoliv, tento nový klient zaměstnal Francise natolik, že musel požádat o pomoc své staré kamarády z univerzity.“</p>
<p>„Ano ano,“ přisvědčil Saul.</p>
<p>Aaron usrkl kávy. „Strýčku, říkal jsi, že Harrington byl tvůj bývalý student. V archivu na Columbii o něm nebyl žádný zápis.“</p>
<p>„Chodil na dvoje přednášky, ze kterých ale nehodlal skládat zkoušky,“ odpověděl Saul. „Na<emphasis> Válku a lidské chování</emphasis> a<emphasis> Psychologii agrese.</emphasis> Francis z Princetonu neodešel proto, že by mu to nepálilo… byl znamenitý – a znuděný. Moje přednášky ho ale nenudily. Můžeš pokračovat, Moddy.“</p>
<p>Aaron měl ústa stažená v zatvrzelé grimase, která Saulovi připomněla ten nejzarputilejší výraz Davida Eškola, když se spolu na farmě u Tel Avivu dlouho do noci dohadovali o morálnosti partyzánského stylu vedení války. „Sekretářka policistům řekla, že Harringtonův klient zněl jako Žid,“ dodal. „Mně řekla, že vždycky pozná Žida podle způsobu řeči. Tenhle jí připadal jako cizinec. Němec nebo možná Maďar.“</p>
<p><emphasis>„Nu?“</emphasis></p>
<p>„Řekneš mi, co se děje, strýčku Saule?“</p>
<p>„Teď ne, Aarone. Sám si tím ještě nejsem jistý.“</p>
<p>Aaron měl dál pevně stažená ústa. Poklepal na další dvě složky. Byly objemnější než ta první. „Mám tady pár dalších věcí, a ty jsou mnohem šílenější než ta slepá ulička s Harringtonem,“ řekl. „Mám pocit, že by to byl férový obchod.“</p>
<p>Saul zlehka nadzvedl obočí. „Tak teď už jde o obchodní výměnu a ne o laskavost?“</p>
<p>Aaron si povzdechl a otevřel druhou složku. „Borden, William D. Narozený údajně 8. srpna 1906 v Hubbardu, stát Ohio, ale mezi jeho rodným listem z roku 1906 a všemi těmi kartičkami sociálního zabezpečení, řidičskými průkazy a kdoví čeho ještě, co se vyrojily v roce 1946, nejsou k dispozici žádné jiné dokumenty. Jsou to přesně ty věci, kterým počítače FBI věnují pozornost, ale zdá se, že v tomto případě to bylo všem ukradené. Já sám bych tipoval, že kdybychom navštívili hřbitovy v okolí ohijského Hubbardu… ať je to kde chce… našli bychom malý náhrobní kámen se jménem maličkého Billyho Bordena, ať mu pějí kúry andělské – víš, jak to chodí. No, a zdá se, že náš dospělý pan Borden se mezitím počátkem roku čtyřicet šest znenadání zjevil v Newarku, stát New Jersey. Příštího roku se přestěhoval do New Yorku. Ať to byl kdokoliv, byl při penězích. Během sezóny 48-49 to byl jeden z těch neviditelných mecenášů broadwayských divadelních představení. Patřil mezi velká zvířata, ale jak se zdá, nijak si s nimi neužíval… aspoň jsem o tom nenašel žádné zmínky v tehdejších společenských rubrikách a nevzpomíná si na něho ani žádná z těch starých babek, co dělají pro zavedené producenty nebo agenty.</p>
<p>No, v roce 1950 se Borden vydal do Los Angeles, téhož roku financoval svůj první film a od té doby je tam pečený vařený. V šedesátých letech se trochu zviditelnil. Hollywoodští zasvěcenci ho znají jako Němčoura nebo Velkého Billa Bordena. Občas pořádal večírky, ale nikdy nic tak divokého, aby ho kvůli tomu navštívila policie. Ten chlap byl hotový světec… nemá žádné dopravní přestupky, pokuty za nebezpečné přecházení… nic. Buď má teda svatozář, nebo měl takový vliv, že dokázal všechny svoje škraloupy zahladit. Co si myslíš, strýčku Saule?“</p>
<p>„Co jiného tam ještě máš?“</p>
<p>„Nic. Nic kromě pár zdrcujících filmových kritik, fotku hlavní brány rezidence Herr Bordena v Bel Air… dům tam vidět není… a výstřižky z<emphasis> </emphasis><emphasis>L. A. Times</emphasis> a<emphasis> Variety</emphasis> o jeho smrti při tom leteckém neštěstí z minulé soboty.“</p>
<p>„Mohl bych se na ně, prosím, podívat?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Když Saul dočetl, Aaron se ho potichu zeptal: „Byl to ten tvůj Němec, strýčku? Ten tvůj oberst?“</p>
<p>„Pravděpodobně ano,“ odpověděl Saul. „Chtěl jsem to vědět.“</p>
<p>„A Francise Harringtona jsi to poslal zjistit ten týden, kdy Borden zahynul při výbuchu letadla.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pak v období tří dnů umře jak tvůj bývalý student, tak oba jeho společníci.“</p>
<p>„O osudu Dennise a Selbyho jsem se dozvěděl až teď od tebe,“ poznamenal Saul. „Vůbec jsem netušil, že jim může hrozit nebezpečí.“</p>
<p>„Nebezpečí od<emphasis> koho?“</emphasis> naléhal Aaron.</p>
<p>„V téhle fázi to opravdu nevím,“ odpověděl Saul.</p>
<p>„Pověz mi tedy, co víš, strýčku. Možná ti budeme schopní pomoct.“</p>
<p><emphasis>„Budeme?“</emphasis></p>
<p>„Levi. Dan. Jack Cohen a pan Bergman.“</p>
<p>„Lidi z ambasády?“</p>
<p>„Jack je můj nadřízený a zároveň kamarád. Pověz nám, co se děje, a my ti pomůžeme.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne, jako že mi to říct nemůžeš, nebo nechceš?“</p>
<p>Saul se ohlédl. „V téhle restauraci budou za pár minut zavírat,“ vysvětloval. „Nepůjdeme někam jinam?“</p>
<p>Aaronovi ztuhly svaly v koutcích úst. „Tři z těch lidí… ta dvojice u vchodu a ten mladík, co je nejblíž k tobě… jsou lidi od nás. Zůstanou tu, dokud je tady budeme potřebovat.“</p>
<p>„Ty jsi jim už o tom řekl?“</p>
<p>„Ne, jenom Levimu. Ten měl stejně na starosti fotografování.“</p>
<p>„Jaké fotografování?“</p>
<p>Aaron ze třetí a nejtlustší složky vysunul fotografii. Byl na ní malý muž s tmavými vlasy, v košili s rozepnutým límcem a v koženém kabátu, s tmavýma přivřenýma očima a krutými ústy. Přecházel úzkou ulici s kabátem povlávajícím za zády. „Kdo to je?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Harod,“ řekl Aaron. „Tony Harod.“</p>
<p>„Společník Williama Bordena,“ dodal Saul. „Jeho jméno se objevilo v tom článku ve<emphasis> Variety.“</emphasis></p>
<p>Aaron vytáhl ze složky další dvě fotografie. Harod stál před garáží, držel kreditní kartu a podle všeho se ji chystal vsunout do jakéhosi malého zařízení zabudovaného v cihlové zdi. Saul už takové bezpečnostní zámky viděl. „Kde jste ji pořídili?“ zeptal se.</p>
<p>„V Georgetownu, před čtyřmi dny.“</p>
<p>„<emphasis>Tady</emphasis> v Georgetownu?“ podivil se Saul. „Co dělal ve Washingtonu? A jak to, že jste ho fotili?“</p>
<p>„Levi ho fotil,“ usmál se Aaron. „Já jsem se v pondělí účastnil posledního rozloučení s panem Bordenem na hřbitově Forest Lawn. Tony Harod pronášel oslavnou řeč. Z toho mála, co jsem o něm stačil zjistit, vyplynulo, že pan Harod měl k tvému panu Bordenovi velmi blízko. Když Harod letěl v úterý do Washingtonu, sledoval jsem ho. Stejně bylo načase, abych se vrátil domů.“</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou. „Ty jsi ho sledoval do Georgetownu.“</p>
<p>„To jsem nemusel, strýčku. Zavolal jsem Levimu a ten ho sledoval z letiště. Připojil jsem se k němu až později. Tehdy jsme pořídili ty snímky. Chtěl jsem si s tebou promluvit, než je ukážeme Danovi nebo panu Bergmanovi.“</p>
<p>Saul upřel na fotografie podmračený pohled. „Nepřipadnou mi nějak zvlášť zásadní,“ řekl. „Je důležitá ta adresa?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Aaron. „Je to dům pronajatý firmě Bechtronic, dceřiné společnosti HRL Industries.“</p>
<p>Saul pokrčil rameny. „To má být důležité?“</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl Aaron, „ale tohle ano.“ Posunul přes stůl dalších pět fotografií. „Levi tam měl svou dodávku s logem Bell Telephone,“ pokračoval s výrazem jistého uspokojení. „Když pořídil tyhle fotky, jak odjíždějí vedlejší uličkou, visel devět metrů vysoko na sloupu. Ta ulička je jinak dokonale stíněná. Ti lidé chodí po tomto zadním krytém chodníku, otevřou bránu, nastoupí přímo do limuzíny a odjedou. Sousedé je nemůžou spatřit. Z konce uličky by nebyli vidět. Prostě dokonalé.“</p>
<p>Černobílé fotografie zachytily každého muže v témže okamžiku, kdy procházel mezi branou a limuzínou; snímky byly kvůli velkému zvětšení zrnité. Saul si jeden pečlivě prohlédl a řekl: „Nic mi to neříká, Moddy.“</p>
<p>Aaron se popadl za hlavu. „Jak dlouho žiješ v téhle zemi, strýčku?“ Když Saul mlčel, Aaron bodl prstem do fotografie muže s drobnými očky, masivním podbradkem a hlavou věnčenou vlnitými bílými vlasy. „Tohle je James Wayne Sutter, věřícím známější spíše jako reverend Jimmy Wayne. Pořád nic?“</p>
<p>„Ne,“ přiznal se Saul.</p>
<p>„Je to televizní kazatel,“ vysvětloval Aaron. „V roce 1964 začínal kázat v autokině v alabamském Dothanu a teď má vlastní satelitní a kabelové kanály a zisk jeho firmy před zdaněním dosahuje výše přibližně sedmdesáti osmi milionů dolarů ročně. Jeho politické názory jsou trošku napravo od hunského náčelníka Attily. Pokud reverend Jimmy Wayne oznámí, že Sovětský svaz je nástrojem Satanovým – což dělá v televizi každý den –, asi osm milionů lidí řekne jen ‘aleluja’. S tímhle hňupem se pokouší sblížit i ministerský předseda Begin. Některé jejich dary nakonec končí v Izraeli ve formě zbraní. Pro záchranu Svaté země cokoliv.“</p>
<p>„Fakt, že se Izrael paktuje s těmito fundamentalistickými pravičáky, není žádná novina,“ opáčil Saul. „Tohle tebe a tvého kamaráda Leviho tak zaujalo? Třeba je pan Harod věřící.“</p>
<p>Aaron byl rozrušený. Snímky s Harodem a Sutterem založil zpátky do složky a usmál se na servírku, když k němu přišla, aby mu dolila kávu. Restaurace už byla skoro prázdná. Jakmile se vzdálila, s nemalým vzrušením pokračoval: „Jimmy Wayne Sutter nám leží na srdci ze všeho nejmíň, strýčku. Poznáváš tohoto muže?“ Dotkl se fotografie muže s protáhlou tváří, tmavými vlasy a hluboko zasazenýma očima.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nieman Trask,“ pronesl Aaron. „Důvěrný poradce senátora Kelloga z Maine. Vzpomínáš? Kellog se loni v létě málem dostal na stranickou kandidátku na pozici viceprezidenta.“</p>
<p>„Vážně?“ zeptal se Saul. „Jaké strany?“</p>
<p>Aaron zavrtěl hlavou. „Strýčku Saule, co pořád děláš, když si nevšímáš věcí, co se kolem tebe dějí?“</p>
<p>Saul se usmál. „Nic moc,“ odpověděl. „Každý týden mám tři přednáškové kurzy. Pořád funguji jako pedagogický poradce, i když už nemusím. Na klinice se věnuju výzkumu. Šestého ledna mi má vyjít druhá kniha…“</p>
<p>„Dobře…“ přerušil ho Aaron.</p>
<p>„Každý týden mám na klinice nejmíň dvanáct hodin přímých konzultací. V prosinci jsem cestoval na čtyři semináře, z nichž dva byly v Evropě, na všech čtyřech jsem měl přednášku…“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Minulý týden byl nezvyklý, protože jsem moderoval pouze jedinou univerzitní panelovou diskusi,“ dodal Saul. „Starostův výbor a Státní poradní sbor mi obvykle zaberou dva večery. Moddy, pověz, proč je pan Trask tak důležitý? Protože je to jeden z poradců senátora Kelloga?“</p>
<p>„Ne<emphasis> jeden</emphasis> z několika,“ odpověděl Aaron, „je to<emphasis> hlavní</emphasis> poradce. Říká se, že Kellog si bez porady s Niemanem Traskem ani neodskočí. Trask kromě toho pro stranu sehnal obrovskou spoustu peněz na volební kampaň. Říká se, že kam se pohne, tam tečou peníze.“</p>
<p>„Pěkné,“ řekl Saul. „A co tenhle pán?“ Poklepal na čelo muže, který se zlehka podobal herci Charlesů Hestonovi.</p>
<p>„Joseph Phillip Kepler,“ vysvětloval Aaron. „Bývalá trojka v CIA Lyndona Johnsona, bývalý urovnávač sporů na ministerstvu zahraničí a v současnosti mediální konzultant a komentátor na stanici PBS.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul, „ten mi připadal trochu povědomý. Nemá nějaký program v neděli večer?“</p>
<p>„‘Rychlopalbu’,“ doplnil rychle Aaron. „Zve si vládní úředníky, aby je ztrapnil. Tenhle –“ Aaron poklepal na snímek malého zakaboněného holohlavého muže – „je Charles C. Colben, speciální asistent zástupce ředitele Federálního úřadu pro vyšetřování.“</p>
<p>„Zajímavá hodnost,“ podotkl Saul. „To může znamenat všechno nebo nic.“</p>
<p>„V tomhle případě to znamená strašně moc,“ upřesnil Aaron. „Colben je nejspíš jediný z podezřelých středních kádrů v aféře Watergate, který nebyl zavřený. V rámci FBI měl kontakty na Bílý dům. Někteří lidé říkají, že to byl on, kdo stál v pozadí vyvádění Gordona Liddyho. Když se odkutálely ostatní hlavy, místo aby byl obviněn, získal na ještě větší důležitosti.“</p>
<p>„Co tohle všechno znamená, Moddy?“</p>
<p>„Momentíček, strýčku, to nejlepší jsme si nechali na konec.“ Aaron odložil všechny fotografie s výjimkou té, na níž byl zachycen hubený, bezvadně oblečený muž těsně po šedesátce. Měl distingované, dokonale zastřižené šedé vlasy. Saul si i na černobílém snímku všiml kombinace opálení, oděvu a jakéhosi podprahového výrazu moci, jejž umí vytvořit pouze nesmírné bohatství.</p>
<p>„C. Arnold Barent,“ řekl Aaron, na chvilku se odmlčel a pokračoval, „‘přítel prezidentů’. Každá prezidentská rodina od časů Eisenhowera strávila alespoň jedny prázdniny v některé z Barentových zašíváren. Barentův otec podnikal v oceli a železniční dopravě… byl to pouhý milionář… ve srovnání s Barentem jr. a jeho miliardami byl v podstatě nuzák. Přeleť si jakoukoli část Manhattanu a vyber si jeden mrakodrap, jakýkoliv mrakodrap, a existuje velká šance, že jednu z korporací v nejvyšším patře vlastní mateřská společnost, která je dceřinou společností konglomerátu, řízeného konsorciem vlastněným z větší části C. Arnoldem Baretem. Ať jde o média, mikročipy, filmová studia, ropu, umění nebo novorozeneckou stravu, Barent má v tom všem prsty.“</p>
<p>„Co znamená to C.?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„To naprosto nikdo netuší,“ odpověděl Aaron. „C. Arnold starší to nikdy nevyjevil a jeho syn mlčí. No ale každopádně tajná služba je nadšená, když je prezident s rodinou u Barenta na návštěvě. Barentovy domy jsou obvykle na ostrovech… vlastní ostrovy po celé zeměkouli, strýčku… a jejich rozvržení, zabezpečení, přistávací zařízení, satelitní spojení a tak dál jsou na lepší úrovni než v Bílém domě.</p>
<p>Jednou za rok – obvykle v červnu – pořádá Barentova Historická západní nadace ‘letní tábor’ – týdenní party pro několik velkých zvířat ze západní polokoule. Lze se tam dostat jenom na pozvání, a abys takové pozvání dostal, musíš působit nejméně na vládní úrovni a mít před sebou zářnou budoucnost… nebo být za zenitem a být legendou své doby. Podle zvěstí, které za poslední roky prosákly, tam bývalí němečtí kancléři tančí kolem táboráků a zpívají oplzlé písničky s bývalými americkými ministry zahraničí a nějakým tím bývalým prezidentem. Má to být místo, kde vůdci můžou hodit všechno za hlavu… říká se to tak tady v Americe, strýčku?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul. Díval se, jak Aaron schovává poslední fotografii. „Pověz mi, co to všechno znamená, Aarone. Proč se Tony Harod z Hollywoodu vydal na utajované setkání s těmihle pěti muži, které jsem měl znát, ale neznal?“</p>
<p>Aaron vrátil složky do aktovky a sepjal ruce. Koutky úst se mu zvlnily. „To mi pověz<emphasis> ty,</emphasis> strýčku. Bývalý nacistický producent, o němž si myslíš, že je ten tvůj bývalý nacista, je zabit při letecké katastrofě, k níž nejspíš došlo v důsledku výbuchu bomby. Pošleš bohatého univerzitního studenta, který si hraje na detektiva, do Hollywoodu, aby zapátral v historii tohoto producenta, a tvůj přítel je unesen… skoro určitě zavražděn… stejně jako dva jeho amatérští kolegové. O týden později společník tvého nacistického producenta… člověk, v němž se podle všeho mísí neodolatelné kouzlo šarlatána a pedofila… letí do Washingtonu a setká se s nadmíru zajímavou sestavou politických zasvěcenců a podezřele vlivných osob, s níž snese srovnání snad jen první schůze Výkonné rady Jásira Arafata. O co tu jde, strýčku Saule?“</p>
<p>Saul sňal brýle a začal si čistit čočky. Celou minutu neřekl nic. Aaron čekal.</p>
<p>„Moddy,“ pronesl Saul nakonec. „Já nevím, o co tu jde. Zajímal mě jenom ten oberst… muž, o němž jsem si myslel, že byl Williamem D. Bordenem. O<emphasis> ž</emphasis><emphasis>ádném</emphasis> z těch ostatních lidí jsem až do dneška neslyšel. Netušil jsem, co je Borden zač, dokud jsem nespatřil jeho fotografii v nedělních <emphasis>New York Times</emphasis> a nepocítil jistotu, že byl oberstem Wilhelmem von Bordiertem z Waffen SS…“ Odmlčel se, nasadil si brýle a třesoucími se prsty se dotkl čela. Věděl, že synovci musí připadat jako vetchý, zmatený stařík. V dané chvíli tomu tak doopravdy bylo.</p>
<p>„Strýčku Saule, mně můžeš říct, co se stalo.“ Aaron přešel do hebrejštiny. „Dovol mi, abych ti pomohl.“</p>
<p>Saul přikývl. Cítil, jak se mu do očí derou slzy, a honem se podíval jinam.</p>
<p>„A pokud by to mělo být náhodou nějak důležité i pro Izrael,“ naléhal dál Aaron, „pokud by to měla být nějaká hrozba… musíme spolupracovat, strýčku.“</p>
<p>Saul se na židli narovnal.<emphasis> Pokud by to mě</emphasis><emphasis>la být n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jaká hrozba.</emphasis> Najednou před očima uviděl svého otce, jak nese malého Josefa v řadě bledých, nahých mužů v Chelmnu, opět na tváři ucítil štípnutí facky a ponížení a věděl přesně… stejně jak to přesně věděl i jeho otec… že záchrana rodiny někdy<emphasis> musí</emphasis> mít největší prioritu, musí být jedinou prioritou. Uchopil do dlaní Aaronovu ruku. „Moddy… v tomhle mi musíš důvěřovat. Myslím, že se tu děje spousta věcí, které spolu navzájem nesouvisejí. Ten muž, o němž jsem si myslel, že je oberst, kterého jsem poznal v táborech, jím nejspíš nebyl. Francis Harrington byl vynikající, ale nestálý… sekl s každou svou odpovědností stejně, jak před třemi lety sekl s Princetonem. Na výlohy související s proklepnutím Williama Bordena jsem mu poskytl nechutně velkou zálohu. Jsem si jistý, že Francisova matka… nebo sekretářka… nebo přítelkyně od něho každým dnem dostane pohlednici s razítkem z Bora Bora nebo nějakého takového místa…“</p>
<p>„Strýčku Saule…“</p>
<p>„Prosím tě, Moddy, poslouchej. Francisovi přátelé… ti umřeli při autonehodě. Copak neznáš nikoho, kdo by umřel při autonehodě? Třeba tvůj bratranec Chaim, který jel ve svém džípu z Golan, aby navštívil dívku na úrovni kdejaké<emphasis> nafkeh…“</emphasis></p>
<p>„Strýčku Saule…“</p>
<p><emphasis>„Poslouchej,</emphasis> Moddy. Zase si hraješ na Jamese Bonda, stejně, jako sis hrával na Supermana. Pamatuješ? To léto, kdy jsem vás navštívil… bylo ti devět… byl jsem příliš starý, abych skákal z terasy s ručníkem kolem krku. Celé léto sis nemohl hrát se svým nejoblíbenějším strýcem, protože jsi měl na levé noze sádru.“</p>
<p>Aaron se začervenal a zadíval se na své ruce.</p>
<p>„Tvoje fotografie jsou zajímavé, Moddy. Ale co naznačují? Že se kují pikle proti Jeruzalému? Že je buňka Arafatova Fatahu připravena poslat bomby na hranici?<emphasis> Moddy,</emphasis> viděl jsi, jak se bohatí, mocní lidé setkávají s pornografem v bohatém, mocném městě. Myslíš si, že to bylo<emphasis> tajné </emphasis>setkání? Sám jsi to řekl: C. Arnold Barent vlastní ostrovy a domy, kde je dokonce i prezident ve větším bezpečí než ve svém vlastním domě. Tohle prostě jen nebylo<emphasis> veř</emphasis><emphasis>ejné</emphasis> setkání. Kdo ví, do jakých oplzlých filmových kontraktů tihle lidé vrážejí peníze nebo jaké oplzlé filmy financuje ten tvůj znovuzrozený reverend Wayne Jim.“</p>
<p>„Jimmy Wayne,“ opravil ho Aaron.</p>
<p>„To je jedno,“ řekl Saul. „Opravdu si myslíš, že bychom tím měli zatěžovat tvoje nadřízené na ambasádě, zatahovat do toho<emphasis> skuteč</emphasis><emphasis>né</emphasis> agenty a možná dokonce dopustit, aby se to doneslo i k Davidovi, i když je zrovna nemocný, a to všechno kvůli nějaké<emphasis> meshuggener</emphasis> schůzce, na které se probíral nějaký pornofilm nebo něco takového?“</p>
<p>Aaronova protáhlá tvář zčervenala jako řepa. Saulovi blesklo hlavou, že se mladý synovec možná dokonce rozbrečí. „Dobrá, strýčku Saule, opravdu mi nic neřekneš?“</p>
<p>Saul mu ještě jednou poplácal ruku.</p>
<p>„Přísahám ti na hrob tvé matky, Moddy, že jsem ti řekl všechno, co mi dává smysl. Ještě den dva se zdržím ve Washingtonu. Třeba bych za vámi s Deborou mohl ještě jednou zajít a mohli bychom si promluvit. Je to za řekou, že?“</p>
<p>„V Alexandrii,“ potvrdil Aaron. „Ano. Co takhle dneska večer?“</p>
<p>„To mám schůzku,“ odpověděl Saul. „Ale zítra… Moc rád bych si dal nějaké domácí jídlo.“ Hodil pohled přes rameno na tři Izraelce, kteří nyní tvořili zbytek zákazníků restaurace. „Co jim řekneme?“</p>
<p>Aaron si taky narovnal brýle. „Jenom Levi ví, proč jsme tady. Stejně jsme se všichni chystali zajít na oběd…“ Zostra se zadíval Saulovi do očí. „Víš, co děláš, strýčku?“</p>
<p>„Ano, vím,“ odpověděl Saul. „A zrovna teď toho chci dělat co možná nejmíň, chci si ve zbývajících dnech dovolené odpočinout a připravit se na lednové přednášky. Moddy, nenechal bys mě někým z nich“ – Saul trhl hlavou – „sledovat nebo něco na ten způsob, že ne? Mohlo by to působit trapně vůči jedné… kolegyni, abych tak řekl, s níž dnes večer, jak doufám, půjdu na večeři.“</p>
<p>Aaron se zazubil. „Stejně bychom na to neměli koho vyhradit,“ řekl. „Status agenta v terénu tady má jenom Levi. Harry a Barbara se mnou pracují na šifrách.“ Oba vstali. „Tak zítra, strýčku Saule? Mám tě přijet vyzvednout?“</p>
<p>„Ne, mám auto z půjčovny,“ odpověděl Saul. „Co takhle v šest?“</p>
<p>„Jestli budeš moct, i dřív. Budeš mít čas ještě si před večeří pohrát s dvojčaty.“</p>
<p>„Tak v půl páté.“</p>
<p>„A promluvíme si?“</p>
<p>„Slibuju,“ přisvědčil Saul.</p>
<p>Oba vyšli po schodech do prostoru pod kupolí, objali se a vydali se každý svou cestou. Saul stál v obchodě se suvenýry, dokud nespatřil, jak Harry, Barbara a snědý muž jménem Levi společně odcházejí. Potom se pomalu vydal nahoru do impresionistického oddělení.</p>
<p>Dívka v slaměném klobouku ještě čekala, dál se dívala do dálky s oním lehce polekaným, lehce rozpačitým a lehce dotčeným pohledem, který v Saulovi rozechvíval nějakou strunu. Stál tam dlouhou dobu, přemýšlel o své rodině, o pomstě a o strachu. Uvědomil si, že uvažuje i o své morálce – ne-li přímo o své příčetnosti –, když zatahuje dva gojim do něčeho, co by nikdy nemělo být jejich bojem.</p>
<p>Rozhodl se, že se vrátí zpátky do hotelu, dá si velmi dlouhou a velmi horkou sprchu a přečte si kousek z knihy Mortimera Adlera. Potom, až zlevní tarif, zavolá do Charlestonu, a pokud to bude možné, promluví si s Natalii a se šerifem. Řekne jim, že jeho setkání dopadlo dobře; že už ví, že producent, který zemřel v letadle z Charlestonu, nebyl tím německým plukovníkem, který ho strašil ve snech. Připustí, že byl v poslední době ve stresu, a nechá je, aby si vyvodili vlastní závěry o jeho analýze Niny Draytonové a událostech v Charlestonu.</p>
<p>Stál pořád před obrazem dívky ve slaměném klobouku a tonul v myšlenkách, když se za ním ozval tlumený hlas: „Je to velice hezký obraz, co? Je moc smutné, že dívka, která stála modelem, už musí být mrtvá a shnilá.“</p>
<p>Saul se prudce otočil. Stál za ním Francis Harrington. Oči se mu zvláštně leskly, pihovatou tvář měl bledou jako posmrtnou masku. Ochablé rty mu začaly poskakovat, jako by za ně tahaly háčky a provázky, dokud se mu v křečovitém úšklebku neobjevila široká plocha zubů vyceněných v příšerné napodobenině úsměvu. I ruce mu poskočily, jako by chtěly Saula obejmout nebo uchvátit.</p>
<p><emphasis>„Guten Tag, mein alte Freund,“ </emphasis>řekla stvůra, která bývala Francisem Harringtonem. „<emphasis>Wie geht</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s, mein kleine Bauer?… </emphasis>Můj nejoblíbenější pěšáku?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šestnáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 25. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Ve vstupní hale nemocnice stál uprostřed prostoru čekárny asi devadesáticentimetrový stříbrný vánoční stromek. Kolem podstavce bylo rozeseto pět prázdných krabic v pestrobarevných obalech, děti vyrobily papírové ozdoby, které visely z větví. Slunce malovalo na dlaždice podlahy bílé a žluté obdélníky.</p>
<p>Šerif Bobby Joe Gentry cestou přes halu kývl na recepční a pokračoval k výtahům. „Hezké ráno a veselé Vánoce, paní Howellsová,“ zavolal. Zmáčkl tlačítko a s velkou bílou papírovou taškou v náručí čekal na příjezd výtahu.</p>
<p>„Veselé Vánoce, šerife!“ odpověděla mu sedmdesátiletá dobrovolnice. „Oh, šerife, mohla bych vás na vteřinku vyrušit?“</p>
<p>„Ale ovšem, paní.“ Gentry si přestal všímat otevírajících se dveří výtahu a přešel k recepčnímu pultu. Paní Howellsová na sobě měla pastelově zelenou šatovou zástěru, která příliš neladila s tmavozeleným odstínem umělohmotných borových větviček, jež měla před sebou rozložené na umakartovém pultu. U mechanické kartotéky ležely dvě rozečtené harlekýnky. „Co pro vás můžu udělat, paní Howellsová?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>Stará paní se naklonila a spustila si brýle, až jí zůstaly viset na korálkové šňůrce. „Týká se to té černošky na čtyřce, kterou přivezli včera večer,“ spustila vzrušeným šepotem, jemuž chybělo jen maličko, aby zněl spiklenecky.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Sestra Oleanderová říká, že jste tam celou noc seděl… jako nějaká ochranka… a že když jste dnes ráno musel odejít, postavil jste před pokoj svého zástupce…“</p>
<p>„To je Lester,“ odpověděl Gentry. Posunul si papírovou tašku, aby ho tak netlačila. „Lester a já jsme tady na policii jediní dva neženatí páni. Takže si obvykle bereme sváteční služby.“</p>
<p>„No, ano,“ přisvědčila paní Howellsová, zlehka vyvedená z míry, „ale jenom jsme tak uvažovaly, sestra Oleanderová a já, když máme ten Štědrý den a dnes Boží hod a vůbec… z čeho je ta černoška<emphasis> obvině</emphasis><emphasis>ná?</emphasis> Já vím, že to může být součást vyšetřování, ale je pravda, že je ta dívka podezřelá v souvislosti s těmi vraždami v Mansardě a musela být předvedena násilím?“</p>
<p>Gentry se usmál a naklonil se k ní. „Paní Howellsová, umíte udržet tajemství?“</p>
<p>Recepční si vrátila silné brýle zpátky na nos, stiskla rty, posadila se zpříma a přikývla. „Jistě, šerife. Nic z toho, co mi řeknete, neopustí prostor téhle recepce.“</p>
<p>Gentry přitakal a naklonil se ještě blíž, aby jí do ucha zašeptal: „Slečna Prestonová je moje snoubenka. Moc se jí ta představa nezamlouvá, takže ji držím pod zámkem doma ve sklepě. Včera večer, když jsme byli koledovat, se pokusila utéct, takže jsem jí musel jednu ubalit. Lester jí tam teď nahoře, dokud se nevrátím, drží u těla pistoli.“</p>
<p>Gentry se před odchodem k výtahu ještě jednou otočil a významně mrkl. Paní Howellsová setrvávala v naprosto stejné póze jako předtím, ale brýle jí sklouzly na špičku nosu a dolní čelist zlehka poklesla.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie vzhlédla, když Gentry vstoupil do dvoulůžkového pokoje, kde kromě ní nikdo nebyl.</p>
<p>„Hezké ráno a veselé Vánoce!“ zahlaholil. Přitáhl si její stolek na kolečkách a ztěžka na něj upustil bílou tašku. „Ho, ho, ho, děti.“</p>
<p>„Veselé Vánoce,“ odpověděla Natalie. Měla strhaný a zastřený hlas. Škubla sebou a přitáhla si levou ruku k hrdlu.</p>
<p>„Už jste viděla ty modřiny?“ zeptal se Gentry, když se naklonil, aby si je sám prohlédl.</p>
<p>„Ano,“ zašeptala Natalie.</p>
<p>„Člověk, co to udělal, měl prsty jako ten pianista Van Cliburn,“ řekl Gentry. „Co hlava?“</p>
<p>Natalie se dotkla silného obvazu na levém spánku. „Co se stalo?“ zeptala se chraptivě. „Pamatuju si, že mě někdo škrtil, ale ne že by mě udeřil do hlavy…“</p>
<p>Gentry začal z tašky vytahovat pěnové termonosiče na jídlo. „Už tu byl doktor?“</p>
<p>„Co jsem se probudila, tak ne.“</p>
<p>„Doktor si myslí, že jste se v autě bouchla o rám dveří, když jste se rvala s tím chlapem.“ Gentry snímal víčka z velkých pěnových kelímků s vřící kávou a z plastových sklenic s pomerančovým džusem. „Je to zhmožděnina, která jen trochu krvácela. Odrovnalo vás to škrcení.“</p>
<p>Natalie se dotkla hrdla a při té vzpomínce sykla. „Tak teď už vím, jaké to je, když vás někdo škrtí,“ zašeptala se slabým úsměvem.</p>
<p>Gentry zavrtěl hlavou. „To zas ne. Sice vás složil škrtičským sevřením, ale tím, že zamezil přívod krve do mozku, ne přívod vzduchu do plic. Věděl, co dělá. Stačila ještě chvilka a přinejmenším byste měla poškozený mozek. Chcete k těm míchaným vajíčkům muffin?“</p>
<p>Natalie se zadívala na opulentní snídani, která se před ní objevila: káva, muffiny, vajíčka, slanina, párek, pomerančový džus a ovoce. „Kde jste to proboha všechno sehnal?“ zeptala se nevěřícně. „Přinesli mi snídani, kterou jsem nedokázala pozřít… gumové vařené vajíčko a slabý čaj. Která restaurace je tu otevřená na Boží hod?“</p>
<p>Šerif strhl klobouk, podržel si jej na srdci a zatvářil se dotčeně. „Restaurace?<emphasis> Restaurace?</emphasis> Víte, milostivá, todlecto je ctihodné křesťanské město. Dnes ráno žádnou otevřenou restauraci nenajdete… možná akorát bistro Toma Delphina na dálnici. Tom je agnostik. Ne, milostivá, tohle jídlo pochází z kuchyně mé maličkosti. A teď jezte, než vám to vychladne.“</p>
<p>„Děkuju vám… šerife,“ špitla Natalie. „Ale tohle všechno nesním…“</p>
<p>„To ani neočekávám,“ odpověděl Gentry. „Tohle je i moje snídaně. Tady máte pepř.“</p>
<p>„Ale můj krk…“</p>
<p>„Doktor říká, že vás bude chvíli bolet, ale najíte se bez problémů. Tak jen do toho.“</p>
<p>Natalie otevřela ústa, ale nic neřekla a místo toho uchopila vidličku.</p>
<p>Gentry vytáhl z tašky malé tranzistorové rádio a postavil ho na stolek. Na většině stanic hráli vánoční muziku. Naladil stanici s vážnou hudbou, kde právě dávali Händelova<emphasis> Mesiáše,</emphasis> a nechal zaznít jeho vzletné tóny.</p>
<p>Zdálo se, že Natalii jdou míchaná vajíčka k duhu. Usrkla horké kávy a poznamenala: „Nádhera, šerife. A co Lester?“</p>
<p>„Pro jeho popis bych slovo nádhera vždycky nepoužil.“</p>
<p>„Ne, myslela jsem, jestli tady ještě je.“</p>
<p>„Není,“ odpověděl Gentry. „Až do poledne bude na stanici. Potom ho přijde vystřídat Stewart. Nedělejte si starosti, Lester už snídal.“</p>
<p>„Výborná káva.“ Podívala se na Gentryho přes hromádku pěnových kelímků a misek. „Lester říkal, že jste tady strávil noc.“</p>
<p>Gentrymu se podařilo zkombinovat gesto, při němž si sundal klobouk a zároveň pokrčil rameny. „Ta zatracená vejce vystydnou, i když je zabalím do tohohle blbého pěnového polystyrenu,“ utrousil.</p>
<p>„Myslel jste si, že ten… víte kdo… že se vrátí?“ zeptala se.</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl, „ale než vám včera večer dali tu injekci, neměli jsme moc času si spolu popovídat. Napadlo mě, že by nebylo od věci mít tady někoho, kdo by si s vámi mohl po probuzení promluvit.“</p>
<p>„To jste Štědrý večer strávil na nemocniční židli?“</p>
<p>Gentry se na Natalii zazubil. „Ale co, je to zábavnější než se podvacáté dívat na Quincyho Magoo v roli Dickensova Vydřigroše.“</p>
<p>„Jak jste mě včera večer tak rychle našel?“ zeptala se s hlasem pořád zastřeným, ale už ne tak strhaným.</p>
<p>„No, dohodli jsme se přece, že se sejdeme,“ řekl Gentry. „Když jste nebyla doma a na mém záznamníku nebyl žádný vzkaz, vydal jsem se cestou domů kolem domu paní Fullerové. Víte, že mám ve zvyku tam občas mrknout.“</p>
<p>„Ale toho útočníka jste nezahlédl?“</p>
<p>„Ne. Uviděl jsem jenom vás na předním sedadle, tak nějak schoulenou, se zakrváceným fotoaparátem v ruce.“</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou. „Pořád si nepamatuju, že bych ho tím foťákem udeřila,“ řekla. „Snažila jsem se dosáhnout na tátovu pistoli.“</p>
<p>„Díky za připomínku.“ Gentry přešel k zelené šerifovské bundě, kterou předtím přehodil přes židli, vytáhl z kapsy automatickou dvaatřicítku a položil ji na opačný konec pojízdného stolku kousek od Nataliina pomerančového džusu. „Zase jsem ji zajistil,“ dodal. „Je pořád nabitá.“</p>
<p>Natalie zvedla trojúhelníkový toust, ale nezakousla se. „Kdo to byl?“</p>
<p>Gentry zavrtěl hlavou. „Říkáte, že to byl běloch?“</p>
<p>„Ano. Zahlédla jsem jenom nos… kousek tváře… a oči, ale jsem si jistá, že to byl běloch…“</p>
<p>„Jak starý?“</p>
<p>„To nevím. Měla jsem pocit, že zhruba jako vy… něco po třicítce, řekla bych.“</p>
<p>„Vzpomněla jste si na něco, co jste mi včera večer neřekla?“</p>
<p>„Ne, ani ne. Když jsem doběhla k autu, už v něm byl. Musel ležet vzadu na zemi…“ Odložila toast a zachvěla se.</p>
<p>„Rozbil vám v autě stropní světlo,“ pokračoval Gentry, když dojedl poslední zbytek svých vajíček. „Proto se nerozsvítilo, když jste na straně řidiče otevřela dveře. A říkáte, že jste viděla, jak se v patře u paní Fullerové svítí?“</p>
<p>„Ano. Nebylo to světlo z chodby ani v jejím pokoji. Možná z pokoje pro hosty. Viděla jsem ho přes okenice.“</p>
<p>„Nate, dojezte to,“ pobídl ji Gentry a přisunul k ní talířek se slaninou. „Věděla jste, že je v tom domě vypnutá elektřina?“</p>
<p>Natalie nadzvedla obočí. „Ne.“</p>
<p>„Nejspíš tam měl někdo baterku,“ řekl. „Možná takovou tu velkou příruční svítilnu.“</p>
<p>„Věříte mi?“</p>
<p>Gentry zavíral prázdné misky a házel je do nedalekého koše. Zarazil se a podíval se na ni. „Proč bych vám neměl věřit? Sama jste si ty zhmožděniny na krku nezpůsobila.“</p>
<p>„Ale proč by se mě někdo pokoušel zabít?“ špitla Natalie hlasem slabším, než jí dovoloval bolavý krk.</p>
<p>Gentry před ní skládal talíře a misky. „Něco vám povím. Ať to byl kdokoliv, nesnažil se vás zabít. Chtěl vás<emphasis> zranit…“</emphasis></p>
<p>„To se mu teda podařilo,“ opáčila Natalie a zlehka se dotkla krku a ovázané hlavy.</p>
<p>„… a<emphasis> vydě</emphasis><emphasis>sit.“</emphasis></p>
<p>„To taky,“ přiznala. Rozhlédla se. „Panebože, jak já nesnáším nemocnice.“</p>
<p>„A něco vám přitom řekl,“ připomněl jí Gentry. „Zopakujte mi to.“</p>
<p>Natalie zavřela oči. „Chceš najít tu ženu? Hledej v Germantownu.“</p>
<p>„Řekněte to ještě jednou,“ pobídl ji Gentry. „Pokuste se to pronést stejným tónem, se stejnou intonací, jak jste to slyšela.“</p>
<p>Natalie zopakovala věty nevzrušeným tónem, prostým jakékoli emoce.</p>
<p>„Je to ono?“ zeptal se Gentry. „Žádný přízvuk nebo dialekt?“</p>
<p>„Ani ne,“ uvažovala Natalie. „Bylo to takové monotónní. Jako by hlasatel v rádiu četl předpověď počasí.“</p>
<p>„Místní přízvuk to ale nebyl,“ nadhodil Gentry.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Co třeba yankejský?“ zeptal se ještě. Zopakoval věty s newyorským přízvukem, natolik výrazným a přesným, že se Natalie i navzdory bolavému krku nahlas rozesmála.</p>
<p>„Ne, to ne,“ řekla.</p>
<p>„Nová Anglie? Německo? New Jersey – židovsko-americký přízvuk?“ ptal se dál Gentry a věty bezchybně přednesl ve všech třech podobách.</p>
<p>„Ne,“ smála se Natalie. „Jste fakt dobrý… ne, bylo to prostě… takové nevýrazné, jednotvárné.“</p>
<p>„A co poloha hlasu, zabarvení?“</p>
<p>„Byl hluboký, ale ani zdaleka tak hluboký, jakým mluvíte vy. Takový mírný baryton.“</p>
<p>„Mohla to být žena?“</p>
<p>Natalie zamrkala. Pomyslela na odraz v zrcadle, kdy jí zorné pole už zalévala červeň – na onu hubenou tvář, záblesk líce, modrošedé oči. Vzpomněla si na sílu paží a prstů.<emphasis> Mohla to být ž</emphasis><emphasis>ena,</emphasis> blesklo jí hlavou. <emphasis>Hodně</emphasis><emphasis> silná </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ena.</emphasis> „Ne,“ pronesla nahlas. „Je to sice jen můj pocit, ale <emphasis>př</emphasis><emphasis>ipadlo</emphasis> mi to jako útok muže. Jestli víte, jak to myslím. Ne že by mě někdy nějaký muž napadl. A nebyl v tom sexuální podtón, nic takového…“ Odmlčela se, celá zmatená.</p>
<p>„Vím, jak to myslíte,“ řekl Gentry. „Každopádně máme další vodítko ve faktu, že ať to byl kdokoliv, nesnažil se vás zabít. Lidi obvykle nevyřizují vzkazy někomu, koho se zrovna snaží oddělat.“</p>
<p>„Vzkazy komu?“</p>
<p>„Možná je lepší slovo ‘varování’,“ nadhodil Gentry. „Útok byl v každém případě zaprotokolován jako nahodilé napadení a případný pokus o znásilnění. Asi bych ho neoznačoval za pokus o loupež, protože vám dotyčný nesebral kabelku ani nic jiného.“ Už uklidil všechno s výjimkou kelímků na kávu a z vypleněné bílé tašky vytáhl jen nevysokou termosku. „Dala byste si ještě trošku kávy?“</p>
<p>Natalie zaváhala. „Jistě,“ řekla nakonec a posunula k němu kelímek. „Z kávy jsem obvykle docela vyklepaná, ale připadá mi, že mírní účinky té injekce, co mi dali včera večer.“</p>
<p>„Kromě toho,“ dodal Gentry, zatímco jí i sobě naléval další dávku, „jsou Vánoce.“ Chvíli jen tak seděli a poslouchali triumfální závěr<emphasis> Mesiáše.</emphasis></p>
<p>Když skladba dohrála a hlasatel začal pořad rozebírat, Natalie řekla: „Já jsem tady včera večer vlastně nemusela zůstávat, že?“</p>
<p>„Byla jste dost otřesená,“ vysvětloval Gentry. „Nejmíň deset minut jste byla v bezvědomí. Po nárazu do úchytky bezpečnostního pásu máte na hlavě osm stehů.“</p>
<p>„Ale domů jsem odejít mohla, že?“</p>
<p>„Nejspíš ano,“ připustil. „Ale já nechtěl. Nebylo by vhodné, abyste zůstávala sama, nebyla byste schopna poradit si s návrhem, abyste šla ke mně, a já nechtěl strávit Štědrý večer v neoznačeném autě před vaším domem. Kromě toho jste tu<emphasis> mě</emphasis><emphasis>la</emphasis> zůstat přes noc na pozorování. To řekl i doktor.“</p>
<p>„Já bych k vám šla,“ pronesla potichu. V hlase jí nezaznívala ani stopa koketnosti. „Mám strach,“ dodala prostě.</p>
<p>Gentry přikývl. „Jasně.“ Dopil kávu. „To já taky. Ani si nejsem jistý proč, ale mám pocit, že jsme až po uši zapadli do něčeho, čemu nerozumíme.“</p>
<p>„Pořád věříte té Saulově historce?“</p>
<p>„Cítil bych se líp, kdyby se nám za těch šest dní, co je pryč, aspoň jednou ozval,“ řekl. „Ale nemusíme souhlasit s každou větou jeho vyprávění, abychom poznali, že se něco děje i kolem nás.“</p>
<p>„Myslíte si, že toho, kdo mě včera večer napadl, najdete?“ zeptala se Natalie. Najednou se cítila unavená, položila se na polštáře, trochu si nadzvedla postel.</p>
<p>„Jestli se budeme spoléhat jen na otisky prstů a forenzní zjištění, tak ne,“ přiznal Gentry. „Analyzujeme krev na tom foťáku, ale moc se z ní nedozvíme. Zjistíme to jenom tak, že budeme pokračovat v určitém stylu vyšetřování.“</p>
<p>„Nebo počkáme, až se na mě ten člověk vrhne znovu.“</p>
<p>„Ne. To zas ne. Myslím, že to, co měli na srdci, už vyřídili.“</p>
<p>„‘Chceš najít tu ženu? Hledej v Germantownu’,“ pronesla Natalie. „Jedná se o Melanii Fullerovou?“</p>
<p>„Napadá vás někdo jiný?“</p>
<p>„Ne. Kde je Germantown? Je to skutečné místo? Myslíte si, že nějak souvisí s tím Saulovým oberstem…<emphasis> Ně</emphasis><emphasis>mecké m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sto,</emphasis> nebude to nějaká šifra?“</p>
<p>„Pár Germantownů znám,“ řekl Gentry. „Jsou to čtvrti ve městech na severu. Myslím, že historická část, která nese tohle jméno, je třeba ve Filadelfii. Ale přesně takhle se jmenuje asi stovka měst po celých Státech. V mém malém atlase uvedená nejsou, ale zajdu se na ně podívat do knihovny. Jako šifra mi to nezní… spíš jako nějaké místní jméno.“</p>
<p>„Ale proč by nám někdo říkal, kde je?“ zeptala se. „A kdo by to měl vědět? A proč by to říkal nám?“</p>
<p>„Skvělé otázky,“ pokýval hlavou šerif. „Žádné odpovědi na ně zatím nemám. Pokud je Saulův příběh pravdivý, pak se s tím nejspíš pojí mnohem víc, než kolik on sám chápal.“</p>
<p>„Mohl ten chlap včera večer být… něco jako prostředník paní Fullerové? Někdo, koho využila stejně, jako Saul říkal, že jeho využíval ten oberst? Je možné, že je pořád v Charlestonu a snaží se nás svést na falešnou stopu?“</p>
<p>„Jistě,“ kývl Gentry, „ale každý takový scénář, který napadá<emphasis> mě</emphasis><emphasis>,</emphasis> má spoustu děr. Pokud je Melanie Fullerová naživu a v Charlestonu, proč by nás na sebe takhle upozorňovala? Copak jsme sakra nějak důležití? Vždyť už to řeší dva městské orgány, tři státní policejní oddělení i ta zatracená FBI. Všechny tři televizní kanály o tom minulý týden natočily reportáž, před týdnem v pondělí bylo na tiskovce okresního státního zástupce padesát novinářů a pár z nich tady pořád čmuchá… i když našemu oddělení už velkou pozornost nevěnují. Což je další důvod, proč jsem v protokolu nespecifikoval, že jste včera večer parkovala přímo naproti domu té Fullerové. Už vidím ty titulky v tom nejvykřičenějším bulváru: ZABIJÁCKÝ CHARLESTONSKÝ DŮM SI MÁLEM VYBRAL DALŠÍ OBĚŤ.“</p>
<p>„A který scénář vám dává největší smysl?“</p>
<p>Gentry douklízel, odsunul pojízdný stolek a posadil se na okraj její postele. Na to, že byl tak velký, z něj čišela jakási zvláštní lehkost a ladnost, jako by se pod jeho růžovoučkou kůží a tukem ukrýval vysportovaný atlet. „Řekněme, že Saulovo vyprávění bylo pravdivé,“ začal potichu. „Potom se ocitáme v situaci, kdy několik těchhle psychických upírů útočí na sebe navzájem. Nina Draytonová je mrtvá… její tělo jsem viděl před cestou do márnice i po ní. Ať předtím byla čímkoliv, teď už je jen vzpomínkou… popelem… lidé, kteří se přihlásili o její tělo, ji nechali zpopelnit.“</p>
<p>„Kdo se přihlásil o její tělo?“</p>
<p>„Rodina to nebyla, ani přátelé. Byl to nějaký newyorský právník, který spravuje její pozůstalost, a dva členové společnosti, v jejímž představenstvu seděla.“</p>
<p>„Nina Draytonová je tedy vyřízená,“ pronesla Natalie. „Kdo nám potom zůstává?“</p>
<p>Gentry zvedl tři prsty. „Melanie Fullerová, William Borden… Saulův oberst…“</p>
<p>„To jsou dva,“ počítala Natalie s pohledem upřeným na poslední prst. „Kdo zbyl?“</p>
<p>„Množina milionů neznámých,“ a Gentry zakýval všemi deseti prsty. „Poslyšte, mám pro vás vánoční dárek.“ Přešel ke své bundě a vrátil se s obálkou. Uvnitř bylo vánoční přání a letenky.</p>
<p>„Letenka zpátky do St. Louis,“ řekla Natalie. „Na zítřek.“</p>
<p>„Přesně tak. Na dnešek už žádné nebyly.“</p>
<p>„Vyháníte mě z města, šerife?“</p>
<p>„Dalo by se to tak říct.“ Gentry se na ni usmál. „Vím, že si docela dovoluju, slečno Prestonová, ale cítil bych se neskonale líp, kdybyste odsud zmizela, než se celý tenhle nesmysl vyřeší.“</p>
<p>„Nevím, jak to mám brát,“ připustila. „Proč mám být v St. Louis ve větším bezpečí? Jestli po mně někdo jde, proč by se za mnou nemohl vypravit i tam?“</p>
<p>Gentry si založil ruce na hrudi. „To je dobrá námitka, ale já nemyslím, že někdo jde po<emphasis> vás.“</emphasis> Když neodpověděla, pokračoval: „Každopádně jste mi onehdy říkala, že tam máte přátele… mohl by u vás zůstat Frederick…“</p>
<p>„Nepotřebuju ochranku ani chůvu,“ pronesla ledovým hlasem.</p>
<p>„To ne,“ souhlasil Gentry, „ale v St. Louis byste měla co dělat a byla byste obklopená přáteli. A vymanila byste se z toho, co se děje tady.“</p>
<p>„A co kdybych hledala vraha svého otce?“ nadhodila Natalie. „Co kdybych sledovala ten dům, než se zase ozve Saul?“</p>
<p>„Dům paní Fullerové pošlu hlídat někoho od nás. Paní Hodgesová souhlasila, že nechá někoho u sebe doma… v pracovně pana Hodgese. Je odtamtud výhled na nádvoří.“</p>
<p>„A co budete dělat vy?“</p>
<p>Gentry si vzal z postele klobouk, pomačkal dýnko a nasadil si ho. „Napadlo mě, jestli bych si nevzal dovolenou.“</p>
<p>„Dovolenou?!“ Natalie nemohla uvěřit vlastním uším. „Uprostřed vyšetřování? Když se tu dějí takové věci?“</p>
<p>Gentry se usmál. „Skoro přesně tohle řekli u nás v centru. Ale jde o to, že jsem na dovolené nebyl už dva roky a okres mi dluží nejmíň pět týdnů. Myslím, že jestli budu chtít, týden dva bych si vzít mohl.“</p>
<p>„Kdy nastupujete?“</p>
<p>„Zítra.“</p>
<p>„A kam pojedete?“ V Nataliině hlase zaznívalo něco víc než zvědavost.</p>
<p>Gentry si promnul tvář. „No, napadlo mě, že bych se zdejchl na sever, zajel na pár dní do New Yorku. Už jsem tam nebyl ani nepamatuju. Pak mě napadlo, že bych strávil pár dní ve Washingtonu.“</p>
<p>„A pátral po Saulovi,“ přidala se Natalie.</p>
<p>„Možná se po něm podívám,“ zamumlal Gentry. Sklouzl pohledem na hodinky. „Ajéje, to to letí. Kolem deváté by se na vás měl přijít podívat doktor. Potom budete moct nejspíš odejít.“ Odmlčel se. „Vraťme se v našem rozhovoru k pasáži, kde jste řekla, že byste se u mě nechala ubytovat…“</p>
<p>Natalie se na polštářích narovnala. „To má být pozvání?“ zeptala se.</p>
<p>„Tak tak,“ přitakal. „Cítil bych se líp, kdybyste před odjezdem netrávila moc času doma. Jistěže byste si mohla dneska na noc někde sehnat hotel a já bych mohl požádat Lestera nebo Stewarta, aby si prohodili směny a čekali se mnou, než…“</p>
<p>„Šerife,“ přerušila ho, „než řeknu ano, musíme se dohodnout na jedné věci.“</p>
<p>Gentry se zatvářil vážně. „Jen do toho, milostivá.“</p>
<p>„Už mě unavuje říkat vám pořád ‘šerife’ a ještě víc mě unavuje, když mi říkáte ‘milostivá’,“ řekla. „Buď si budeme tykat, nebo nic.“</p>
<p>„To by šlo,“ přitakal Gentry se širokým úsměvem, „milostivá.“</p>
<p>„Je tu akorát jeden zádrhel,“ podotkla Natalie. „Nějak se nemůžu přinutit říkat ti Bobby Joe.“</p>
<p>„To nedokázali ani moji rodiče. Bobby Joe se uchytil, až když mi tak začali říkat kolegové, když jsem se tady v Charlestonu stal zástupcem šerifa. Nechal jsem je při tom, i když jsem se ucházel o nejvyšší post.“</p>
<p>„Jak ti říkali ostatní děti a vaši?“</p>
<p>„Ostatní děti mi nejvíc říkali Tubby,“ odpověděl Gentry s úsměvem. „Máma mi říkala Robe.“</p>
<p>„Ano,“ zvolala Natalie. „Děkuji za pozvání, Robe. Přijímám.“</p>
<p>+++</p>
<p>U Nataliina domu zastavili jen na tak dlouho, aby se stihla sbalit a zavolala otcovu právníkovi a několika přátelům. Vypořádání pozůstalosti a jednání ohledně prodeje studia mělo trvat nejméně měsíc. Nebyl důvod, aby kvůli tomu setrvávala ve městě.</p>
<p>Boží hod byl teplý a slunečný. Gentry jel pomalu a do města se vrátil delší trasou, jel po Cosgrove Avenue přes řeku Ashley a přijel po Meeting Street. Byl čtvrtek, ale připadlo jim, že je spíše neděle.</p>
<p>Dopřáli si časnou večeři. Gentry připravil pečenou šunku, bramborovou kaši, brokolici se sýrovou omáčkou a čokoládovou pěnu. Oblý jídelní stůl stál poblíž velkých arkýřových oken a oba popíjeli kávu a dívali se, jak časný soumrak zastírá barvy na domech a stromech v okolí. Potom, když vycházely první hvězdy, si oblékli bundy a vyšli na dlouhou procházku. Rodiče volali domů děti, které si až dosud hrály s novými hračkami. Potemnělé místnosti se začínaly mihotat barevnými světýlky televizorů.</p>
<p>„Myslíš, že je Saul v pořádku?“ zeptala se Natalie. Bylo to od rána poprvé, co se pouštěli do debaty o vážných věcech.</p>
<p>Gentry si zastrčil ruce hluboko do kapes džínů. „Nejsem si jistý,“ odpověděl. „Mám tušení, že se něco stalo.“</p>
<p>„Já zas nemám dobrý pocit z ukrývání v St. Louis,“ přiznala se Natalie. „Bez ohledu na to, co se děje, mám pocit, že bych měla pokračovat, že to prostě tátovi dlužím.“</p>
<p>Gentry nic nenamítal. „Víš, co udělám?“ řekl. „Dovol mi, abych zjistil, jak to s profesorem vypadá, potom se spojíme a naplánujeme další krok. Myslím, že vyřídit tenhle úkol bude snadnější pro jednoho člověka.“</p>
<p>„Ale Melanie Fullerová je třeba tady v Charlestonu,“ nevzdávala se Natalie. „Vždyť ani nevíme, jak to ten chlap včera večer vlastně myslel.“</p>
<p>„Já bych řekl, že tu Fullerová není,“ opáčil Gentry. Řekl jí, jak se večer, kdy došlo k vraždám, Arthur Lewellyn vydal do obchodu pro doutníky – a o tom, jak jeho cesta skončila na předměstí Atlanty, ve stopadesátikilometrové rychlosti, nárazem do mostního pilíře. „Krámek s doutníky, kam měl pan Lewellyn namířeno, stojí kousek od hotelu Mansarda,“ dodal.</p>
<p>„Tak pokud je Melanie Fullerová schopna toho, o čem s námi mluvil Saul…“</p>
<p>„Jo,“ navázal Gentry. „Je to sice naprostá šílenost, ale dává smysl.“</p>
<p>„Myslíš si, že se ukrývá v Atlantě?“</p>
<p>„To bych neřekl. Je to moc blízko. Spíš bych řekl, že odtamtud co nejdřív odletěla nebo odjela. Celý týden jsem byl na telefonu. Před týdnem v pondělí došlo k nějakému poprasku na atlantském letišti – dva dny po zdejších vraždách. Jakási žena tam nechala dvanáct tisíc dolarů v tašce… nikdo ji nedokázal popsat. Jeden letištní nosič… čtyřicetiletý muž těšící se podle záznamů takřka dokonalému zdraví… tam umřel, zničehonic dostal silný epileptický záchvat. Nechal jsem si vyjet všechna úmrtí z té noci. Šestičlenná rodina zemřela při nehodě na I-285, když jim do auta zezadu vrazil náklaďák; řidič usnul za volantem. Muž v Rockdale Parku zastřelil svého švagra v hádce o to, kdo vlastní člun, který rodina dlouhá léta užívala. U Atlantského stadionu se našlo mrtvé tělo bezdomovce… podle místního šerifa tam leželo už asi týden. A taxikář jménem Steven Lenton spáchal doma sebevraždu. Podle policie jeho přátelé uvedli, že trpěl depresemi poté, co ho opustila manželka.“</p>
<p>„Jak může něco z toho souviset s Melanií Fullerovou?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„To je na tom právě zajímavé,“ odpověděl Gentry. „Když začneš spekulovat.“ Došli k malému parku. Natalie seděla na houpačce a plynule se houpala. Gentry se držel řetězu vedlejší houpačky. „Zvláštní na sebevraždě pana Lentona je to, že k ní došlo, když byl ve službě. Většina lidí si neodskakuje z práce, aby se zabila. A určitě neuhádneš, kde byl, když se ozval se svým posledním pasažérem…“</p>
<p>Natalie se přestala houpat. „To teda… Ne! Na letišti!“</p>
<p>„Bingo.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „To nedává žádný smysl. Pokud Melanie Fullerová někam odlétala z atlantského letiště, proč by tam nechávala peníze nebo se obtěžovala zabíjením nosiče nebo taxikáře?“</p>
<p>„Představme si prostě, že ji něco vylekalo,“ usoudil Gentry. „Třeba si něco v rychlosti rozmyslela. Tomu taxikářovi taky zmizelo jeho soukromé auto – jeho bývalá manželka kvůli němu skoro týden otravovala policii, až se nakonec našlo.“</p>
<p>„Kde?“ zeptala se rychle Natalie.</p>
<p>„Ve Washingtonu,“ odpověděl Gentry. „Přímo v centru.“</p>
<p>„To nedává vůbec žádný smysl,“ vrtěla hlavou Natalie. „Copak není pravděpodobnější, že ten muž prostě spáchal sebevraždu a někdo mu ukradl auto a nechal ho stát ve Washingtonu?“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil Gentry. „Jenže na verzi Saula Laskiho je šikovné to, že nahrazuje dlouhý sloupec náhod jediným vysvětlením. Vždycky jsem byl velkým zastáncem Occamovy břitvy.“</p>
<p>Natalie se usmála a znovu se vysoko zhoupla. „Pokud s ní zacházíš opatrně,“ řekla. „Když se otupí, můžeš si podřezat vlastní hrdlo.“</p>
<p>„Hmmm,“ opáčil Gentry. Cítil se výtečně. Večerní vzduch, vrzání houpačky, které mu připomínalo dětství, a Nataliina přítomnost, všechno se slévalo tak, že se cítil šťastný.</p>
<p>Natalie se znovu zastavila. „Pořád chci být součástí,“ vyhrkla. „Zatímco budeš ve Washingtonu, třeba bych mohla zajet do Atlanty a na všechny tyhle záležitosti se podívat.“</p>
<p>„Bude to jen pár dní,“ bránil se Gentry. „Navážeš kontakty v St. Louis a já se ti co nevidět ozvu.“</p>
<p>„Přesně to říkal i Saul Laski.“</p>
<p>„Podívej. Mám takový telefonní záznamník. Je to zařízení, které mi umožňuje přehrávat vzkazy přes telefon, když se nemůžu dostat domů. Pořád něco ztrácím, takže tyhle věcičky mám hned dvě. Jednu si vezmeš s sebou. Každý den v jedenáct dopoledne a v jedenáct večer si zavolám na svoje vlastní číslo. Pokud mi budeš chtít něco říct, necháš mi prostě vzkaz na záznamníku. Ty můžeš dělat totéž.“</p>
<p>Natalie zamrkala. „Nebylo by snadnější, kdybys mi prostě zavolal?“</p>
<p>„Jo, jenže kdyby ses se mnou potřebovala spojit, mohlo by to být obtížné.“</p>
<p>„Ale… všechny tvoje soukromé telefonické vzkazy…“</p>
<p>Gentry se na ni ve tmě zeširoka usmál. „Nemám před tebou žádná tajemství, má milá,“ řekl. „Nebo spíš – až ti to elektronické udělátko dám, už žádná mít nebudu.“</p>
<p>„Už se nemůžu dočkat.“</p>
<p>+++</p>
<p>Když se vrátili ke Gentrymu domů, někdo na ně čekal. Z hloubi stínů na dlouhé verandě zažhnula cigareta. Gentry a Natalie strnuli na kamenném chodníku, a zatímco si šerif pomalu rozepínal bundu, Natalie si všimla, že má za opaskem zastrčenou pažbu revolveru. „Kdo je tam?“ zeptal se Gentry potichu.</p>
<p>Cigareta zazářila o něco jasněji a potom zmizela, když se tmavá silueta napřímila. Natalie sevřela Gentrymu levou ruku; vysoký stín se vydal k nim a zastavil se u předních schodů na verandu, „Čau, Robe,“ ozval se sytý, chraplavý hlas, „dneska je moc dobrá noc na lítání. Jenom jsem se přišel zeptat, jestli by ses nechtěl proletět podél pobřeží.“</p>
<p>„Nazdar, Daryle,“ pozdravil Gentry a Natalie ucítila, jak se mohutný společník uvolnil.</p>
<p>Její oči se zvolna přizpůsobily tmě a už v ní rozeznávala vysokého hubeného muže s dlouhými vlasy, které mu na skráních začínaly šedivět. Měl na sobě džíny s ustřiženými nohavicemi, kristusky a mikinu s vybledlým nápisem CLEMSON UNIVERSITY. Ve tváři se mu zračila jakási drsná hloubavost, která jí připomněla mladšího Morrise Udalla.</p>
<p>„Natalie,“ řekl Gentry, „tohle je Daryl Meeks. Daryl provozuje v přístavu charterovou leteckou službu, část roku cestuje s jednou rockovou partičkou, lítá s ní všude možně a taky hraje na bicí. Myslí si, že je napůl Chuck Yeager a napůl Frank Zappa. Chodili jsme spolu do školy. Daryle, představuju ti slečnu Natalii Prestonovou.“</p>
<p>„Rád vás poznávám,“ řekl Meeks.</p>
<p>Měl pevný a přátelský stisk, který se Natalii zamlouval.</p>
<p>„Přitáhněte si židle,“ pobídl je Gentry. „Donesu pár piv.“</p>
<p>Meeks típl o zábradlí cigaretu a hodil ji do křoví, zatímco si Natalie natočila proutěné křesílko k houpačce. Meeks se na houpačku usadil a zkřížil si kostnaté nohy. Začal si na prstu pohupovat jednou kristuskou.</p>
<p>„Na jakou školu jste spolu chodili?“ zeptala se Natalie. Měla pocit, že Meeks vypadá o něco starší než Rob.</p>
<p>„Na Northwestern,“ odpověděl přátelským chraplákem, „ale Rob dostudoval s vyznamenáním, zatímco já jsem vyletěl a pak dostal povolávací rozkaz. Pár roků jsme spolu bydleli. Dva vyjukaní jižanští kluci ve velkým městě.“</p>
<p>„No jo, jasně,“ ozval se Gentry, když se vrátil se třemi vychlazenými plechovkami Michelobu. „Daryl fakt vyrostl na jihu – na jižním předměstí Chicaga. Jižně od Masonovy a Dixonovy hranice byl maximálně tehdy, co tady se mnou strávil jedny letní prázdniny. Svůj dobrý vkus projevil, až když se sem přestěhoval po návratu z Vietnamu. A z žádné školy nevyletěl. Odešel z ní, aby narukoval, i když byl mariňák<emphasis> př</emphasis><emphasis>edtím,</emphasis> než šel na vejšku, a během školy pak zas protiválečný aktivista.“</p>
<p>Meeks se zhluboka napil, v kalném světle se zadíval na plechovku s pivem a ušklíbl se. „Panebože, Robe, ty pořád piješ tyhle chcanky? Pít se dá tak akorát Pabst. Kolikrát ti to budu muset ještě říkat?“</p>
<p>„Tak vy jste byl ve Vietnamu?“ zeptala se Natalie. Vzpomněla si na Fredericka a jeho neochotu hovořit o roce, který tam strávil, na zuřivost, které propadal při pouhé zmínce o jménu té země.</p>
<p>Meeks se usmál a přikývl. „Ano, byl jsem tam dva roky jako předsunutý letecký návodčí. Lítal jsem tam ve svým malým Piper Cubu a říkal stíhačům, jako skutečným pilotům ve stíhačkách, kam mají shazovat munici. Za celou dobu, co jsem tam byl, jsem ani jednou nevystřelil ve vzteku. Byla to ta nejpohodovější práce, jakou jsem mohl najít.“</p>
<p>„Daryla dvakrát sestřelili,“ podotkl Gentry. „Je to jediný čtyřicetiletý hipísák, kterého znám, se šuplíkem plným medailí.“</p>
<p>„Všechny jsem je koupil ve vojenské kantýně,“ opáčil Daryl. Dopil pivo, krkl si a řekl: „Myslím, že dneska není na vyhlídkovej let ta nejvhodnější doba, co, Robe?“</p>
<p>„Příště, amigo,“ slíbil Gentry.</p>
<p>Meeks přikývl, vstal a uklonil se Natalii. „Bylo mi potěšením, slečno. Kdybyste někdy potřebovala poprášit pole, soukromý let nebo dobrého bubeníka, poptejte se po mně na letišti v Mount Pleasant.“</p>
<p>„Beru vás za slovo,“ usmála se Natalie.</p>
<p>Meeks poplácal Gentryho po rameni, oddupal po schodech do tmy a přitom si hvízdal titulní melodii z<emphasis> Rozbouř</emphasis><emphasis>eného nebe.</emphasis></p>
<p>+++</p>
<p>Večer poslouchali hudbu, bavili se o svém dětství, hráli šachy, bavili se a dospívání na Jihu a studiu na Severu, umyli nádobí a v noci si dali brandy. Natalie si uvědomila, že mezi nimi není cítit skoro žádné napětí, že má pocit, jako by Roba Gentryho znala dlouhá léta.</p>
<p>Překvapil a potěšil ji nádherný pokoj pro hosty, kde Gentry neustále uklízel a měl ustláno. Holé dřevo a jednoduchá pružinová postel doplňovaly místnost, která byla jako ze škatulky, ale spartánská neútulnost v něm neměla místo díky barevným přehozům na lůžku a jemnému ananasovému vzoru na stěnách.</p>
<p>Ukázal jí čisté ručníky v koupelně na chodbě, popřál jí dobrou noc, vydal se naposledy zkontrolovat zámky a světla na dvorku a odebral se do vlastního pokoje. Převlékl se do pohodlných čistých tepláků a trička. V průběhu posledních osmi let byl hospitalizován se čtyřmi ledvinovými kameny. K záchvatu pokaždé došlo v noci. Byly to vápníkové ledvinové kameny – kterým nebylo možné předejít, ačkoli obvykle držel nízkokalciovou dietu – a neuvěřitelná bolest na počátku každého záchvatu ho vždycky ochromila do té míry, že byl pouze schopný zavolat si sanitku, která by ho odvezla na urgentní příjem. Vadilo mu, že mu cokoliv může přivodit takovou bezmoc a že ani sebevětší prozíravost nebo připravenost nemůže této bezmoci zabránit, a tak už dávno vyměnil pyžamo za tepláky a tričko, aby průměrně tu jednu noc co dva roky, kdy končil v nemocnici, nepřijížděl právě v něm.</p>
<p>Na židli u postele pověsil pouzdro s revolverem Ruger Blackhawk. Visela tam vždycky; i za nejtemnější noci ji mohl najít jediným pohybem ruky.</p>
<p>Neusnul ale hned. Uvědomoval si, že o dva pokoje dál leží přitažlivá mladá žena a taky si uvědomoval, že dnes v noci se do jejího pokoje nevydá. Vychutnával si příjemné napětí, které mezi nimi panovalo, dokázal oddělit míru přitažlivosti, jakou ho k sobě poutala, a prostým odpočtem této přitažlivosti od všeobecného sexuálního napětí mezi nimi se dostával k hrubému odhadu, jak velké množství této přitažlivosti je opětováno. Díval se, jak přes strop kloužou odrazy světel aut, a zlehka se zamračil. Dnes v noci ne. Ať už jejich vztah skýtal jakékoliv možnosti, dnes nebyla vhodná doba. Jeho rozum i tělo na něho křičely, aby Natalii Prestonovou co nejrychleji dostal z Charlestonu, z dosahu šílenství, které se kolem nich rozpoutávalo. Instinkty měl vždycky neomylné; už mu nejednou zachránily život. Důvěřoval jim i teď.</p>
<p>Když ji nechával přespat u sebe doma, nesmírně riskoval, ale nenapadala ho žádná jiná možnost, jak ji mít pod dohledem do chvíle, než ji ráno posadí do letadla. Někdo ho sledoval… ne, nebyl to někdo, byl to<emphasis> ně</emphasis><emphasis>kolikrát</emphasis> někdo. Nebyl si jistý až do včerejška – do středy, do Štědrého dne. Ráno se déle než devadesát minut projížděl v autě a tuto skutečnost si ověřil, když jednotlivá vozidla identifikoval. Nebylo to z jejich strany tak těžkopádné jako před týdnem; dotyční ho pronásledovali tak nenápadně a profesionálně, že ho varovala pouze jeho zesílená paranoia.</p>
<p>Podílelo se na tom nejméně pět aut; jeden taxík, ostatní čtyři vozy byly díky detroitské masové produkci naprosto nevýrazné. Nicméně tři z nich si s ním hrály na kočku a na myš už předešlého dne. Jedno auto ho pronásledovalo – drželo se dost daleko, nikdy se nepřiblížilo dokud prudce nezměnil směr, načež se na něho pověsilo jiné. Trvalo mu dva dny, než si uvědomil, že kontaktní vozidlo mohlo jet i<emphasis> </emphasis><emphasis>př</emphasis><emphasis>ed</emphasis> ním. Věděl, že k tak složitému sledování je zapotřebí nejméně šesti aut, nejspíš dvakrát tolik lidí a spojení přes vysílačky. Napadlo ho, jestli v tom třeba nemá prsty oddělení vnitřních záležitosti charlestonské policie, ale tuto domněnku rychle zavrhl; za prvé, v jeho minulosti, způsobu života nebo šetřených případech nebylo nic, co by je k tomu opravňovalo. Za druhé, rozpočet charlestonské policie by něco takového neunesl. Za třetí, policisté, které znal, by podezřelého nedokázali takto pronásledovat, ani kdyby na tom záležel jejich vlastní život.</p>
<p>Kdo tedy zbýval? FBI? Richard Haines se mu nelíbil ani se netěšil jeho důvěře, ale nenapadal ho jediný důvod, proč by FBI měla z výbuchu v letadle nebo z vražd v hotelu Mansarda podezírat právě jeho. CIA? Zavrtěl hlavou a zadíval se na strop.</p>
<p>Usínal, začínal zlehka podřimovat – a zdálo se mu, že je zpátky v Chicagu a snaží se na univerzitě najít nějakou třídu – když Natalie vykřikla.</p>
<p>Popadl ruger, a ještě než se stačil úplně probudit, už se naboso šinul chodbou. Ozval se druhý, poněkud tlumenější výkřik, a potom vzlyk. Padl vedle dveří na koleno, zkusil vzít za kulatou kliku – nebylo zamčeno –, prudce otevřel dveře a přitom se stáhl, aby ho nebylo vidět. O čtyři vteřiny později vpadl dovnitř s revolverem v natažené a kroužící ruce.</p>
<p>Natalie byla sama, seděla v posteli a štkala. Tvář měla zabořenou v dlaních. Prohlédl si místnost, ověřil si, že okno je zamčené, potichu položil revolver na noční stolek a posadil se na okraj postele vedle ní.</p>
<p>„Já… já… se moc omlouvám,“ koktala Natalie mezi vzlyky. V hlase neměla nic strojeného, zaznívaly v něm jen děs a rozpaky. „Po-pokaždé když… když začnu usínat, se vy-vy noří zpoza sedadla ty ruce a natáhnou se po mně…“ Přinutila se přestat naříkat, škytla a zašátrala na nočním stolku po krabičce s papírovými kapesníky.</p>
<p>Gentry ji objal levou rukou. Ještě chvilku zůstala strnule sedět, potom se k němu měkce sesula, až se vlasy zlehka dotkla jeho tváře a brady. Ještě několik minut se obě těla třásla slabými dozvuky záchvatu děsu, který ji probudil. „To je v pořádku,“ šeptal Gentry, zatímco ji hladil po zádech. „Všechno je v pořádku.“ Uklidňoval ji vlídně a konejšivě, jako by hladil kotě.</p>
<p>O něco později, když už skoro spal a byl si jistý, že ona už také spí, Natalie pomalu zvedla hlavu, objala ho kolem krku a políbila ho. Byl to velmi dlouhý, velmi vláčný polibek, až se jim oběma zatočila hlava. Cítil na sobě tlak jejích měkkých, plných ňader.</p>
<p>Ještě později k ní vzhlédl, když na něho obkročmo dosedla, v tiché touze zaklonila dlouhý krk a oválnou tvář, pevně si propletli prsty, a potom opět ucítil, jak jí proudí chvění, i jím uvnitř ní, ale tentokrát to nebylo chvění vyvolané strachem, ne, strachem ne…</p>
<p>Nataliino letadlo do St. Louis odlétalo o dvě hodiny dříve než Gentryho spoj do New Yorku. Políbila ho na rozloučenou. Oba věděli, jakožto rodilí Jižané, vychovaní a navyklí jistým věcem, že černoška a běloch, kteří se líbají na veřejném místě, mohou na Jihu i v roce 1980 vyvolat pohoršené reakce a mlčenlivě výtky. Ale oběma to bylo srdečně jedno.</p>
<p>„Dárky na rozloučenou,“ řekl a předal jí<emphasis> Newsweek,</emphasis> ranní noviny a druhý tónový přenašeč ke svému záznamníku. „Dnes večer to vyzkouším,“ ujistil ji.</p>
<p>Natalie přikývla, rozhodla se, že neřekne nic, a rychle se pustila letištní chodbou.</p>
<p>O hodinu později, někde nad Kentucky, odložila<emphasis> Newsweek,</emphasis> zvedla noviny a narazila na článek, který jí měl jednou provždy změnit život. Byl na třetí stránce.</p>
<p><emphasis>FILADELFIE (AP)</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Filadelfská policie stále nemá ž</emphasis><emphasis>ádná spolehlivá vodítka ani podez</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>elé v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>souvislosti s vraž</emphasis><emphasis>dami </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis> mladých </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>len</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> g</emphasis><emphasis>ermantownského gangu, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimž</emphasis><emphasis> došlo na Št</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>drý ve</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>er, se zlo</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>inem, který plukovník Leo Hartwell, detektiv z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oddě</emphasis><emphasis>lení vra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>d, popsal jako „jednu z nejd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>siv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jších v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>cí, kterých jsem byl za deset let u policie sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>dkem“.</emphasis></p>
<p><emphasis>Č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>lenové mláde</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>nického pouli</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ního g</emphasis><emphasis>an</emphasis><emphasis>gu zvaného „Soul Brickyard“ byli na Ště</emphasis><emphasis>drý den ráno nalezeni mrtví na Market Square v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Germantownu. A</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>koli jména ob</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tí a konkrétní podrobnosti o této mnohonásobné vra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> nebyly zve</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ejn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ny, je známo, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e všem </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>em ob</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tem bylo </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>trnáct a</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> sedmnáct let a </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e </emphasis><emphasis>je</emphasis><emphasis>jich tě</emphasis><emphasis>la byla zohavena. Plukovník Hartwell, kriminalista pov</emphasis><emphasis>ěř</emphasis><emphasis>ený vyšet</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ováním, nechce potvrdit ani pop</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ít lí</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ení sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>dk</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> z místa </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>inu, nazna</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ující, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e všichni </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i chlapci byli s</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>ati.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zahájili jsme dů</emphasis><emphasis>kladné vyšet</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ování,“ </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íká kapitán Thomas Morano, </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>di</emphasis><emphasis>tel germantownského oddě</emphasis><emphasis>lení vra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>d. „Zabýváme se všemi stopami.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Filadelfský Germantown se násilím př</emphasis><emphasis>i st</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>etech gang</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> zapsal do historie u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> d</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íve. V roce 1980 došlo ke dv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ma vra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dám, v roce 1979 bylo válkám gang</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ipsáno celkem šest ob</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tí. „Vra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dy z let</emphasis><emphasis>oš</emphasis><emphasis>ního Ště</emphasis><emphasis>drého dne nás však p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ekvapily,“ p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>iznává reverend William Woods, vedoucí Komunitního centra v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Germantownu. „Násilí mezi př</emphasis><emphasis>íslušníky gang</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> bylo posledních deset m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>síc</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> na ústupu a nevím o </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ádných sou</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>asných sporech nebo vendetách.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Gang Soul Brick</emphasis><emphasis>yard je jeden z ně</emphasis><emphasis>kolika desítek mláde</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>nických gang</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Germantownu a údajně</emphasis><emphasis> ho tvo</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ibli</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>icet </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ádných </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>len</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, na n</emphasis><emphasis>ěž</emphasis><emphasis> je napojen dvojnásobný po</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>et pomocník</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>. Jak u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> je u v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tšiny filadelfských pouli</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ních gang</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> zvykem, v minulosti se dostával do </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ast</emphasis><emphasis>ýc</emphasis><emphasis>h stř</emphasis><emphasis>et</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> s místními policejními orgány, a</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>koli v posledních letech se objevují snahy vylepšit image t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>chto gang</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> díky program</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m aktivní pomoci financovaným filadelfskou radnicí, mezi n</emphasis><emphasis>ěž</emphasis><emphasis> pat</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í nap</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íklad D</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m dohody nebo Komunitní p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ístup. Všichni </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i za</emphasis><emphasis>vr</emphasis><emphasis>až</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ní mladíci byli </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>leny gangu Soul Brickyard.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Natalie okamžitě, instinktivně a bez sebemenších pochyb poznala, že to nějakým způsobem souvisí s Melanií Fullerovou. Netušila, jak může být tato stará žena z Charlestonu zapletena do války gangů ve Filadelfii, ale opět ucítila ruce na krku a v pravém uchu uslyšela hřejivý, sykavý šepot: „Chceš najít tu ženu? Hledej v Germantownu.“</p>
<p>Na mezinárodním letišti v St. Louis – jemuž místní pořád říkají Lambert Field – došla k rozhodnutí, a začala ho uskutečňovat dříve, než v ní mělo vyvolat příliš velké obavy. Věděla, že jakmile by zavolala Frederickovi a navštívila přátele, už by se nikam nevydala. Zavřela oči a vybavila si obraz svého otce, jak leží o samotě, s tváří bez líčidla, v prázdném pohřebním ústavu, a jak podrážděný zřízenec pořád dokola opakuje: „Ale příbuzné jsme tu čekali až zítra.“</p>
<p>Kreditní kartou zaplatila za letenku nejbližším spojem společnosti TWA do Filadelfie. Podívala se do peněženky; pořád měla dvě stě dolarů v hotovosti a šest set padesát v cestovních šecích. Ujistila se, že u sebe má pořád novinářský průkaz z letní brigády v<emphasis> Chicago Sun-Times,</emphasis> a potom zavolala Benu Yatesovi, tamějšímu fotoeditorovi.</p>
<p>„Nat!“ Jeho hlas se ozval na pozadí praskání statické elektřiny a letištního hluku. „Myslel jsem, že jsi až do května na škole.“</p>
<p>„To jsem, Bene,“ odpověděla, „ale příštích pár dní strávím ve Filadelfii a napadlo mě, jestli bys nechtěl fotky k reportáži o těch vraždách, co postihly ten místní gang.“</p>
<p>„Jistě,“ přitakal Yates váhavě. „Jakých vraždách?“</p>
<p>Natalie mu to vysvětlila.</p>
<p>„Sakra,“ sykl Yates, „z toho žádné fotky nebudou. A jestli ano, pak nám přijdou telegraficky.“</p>
<p>„Ale kdybych sehnala něco zajímavého, chtěl bys to, Bene?“</p>
<p>„Jo, jasně,“ odpověděl. „Co se děje, Nat? Jste ty i Joe v pořádku?“</p>
<p>Natalie měla pocit, jako by ji někdo udeřil do břicha. Ben se nějakým záhadným způsobem ještě nedoslechl o smrti jejího otce. Počkala si, až se bude moci nadechnout, a řekla: „Povím ti o tom později, Bene. Prozatím, kdyby se ozvala filadelfská policie nebo někdo jiný, mohl bys potvrdit, že dělám na jedné zakázce pro<emphasis> Sun-Times?“</emphasis></p>
<p>Ticho se rozhostilo jenom na pár vteřin. „Jo, jasně, Nat. To můžu udělat. Ale řekneš mi, co se děje, ano?“</p>
<p>„Jasně, Bene. Při první příležitosti. Slibuju.“</p>
<p>Před odletem zavolala ještě do univerzitního počítačového střediska a nechala vzkaz pro Fredericka, že se brzy ozve. Potom zavolala na Gentryho číslo do Charlestonu, poslechla si jeho hlas nahraný na záznamníku a po pípnutí řekla: „Robe, tady Natalie.“ Pověděla mu o změně svých plánů a důvodech, které ji k nim vedly. Zaváhala. „Dávej si pozor, Robe.“</p>
<p>Přímý let do Filadelfie byl plně obsazený. Muž vedle ní byl černoch, mimořádně vybraně oblečený a jakýmsi zápasnickým způsobem i pohledný. Byl zcela zaujatý četbou<emphasis> Wall Street Journalu</emphasis> a Natalie se chvíli dívala z okna a potom začala podřimovat. Když se o čtyřicet pět minut později probudila, cítila se jako omráčená, mírně dezorientovaná, litovala, že se pustila do něčeho, co mělo skoro určitě vyznít naprázdno. Z fotografické tašky si vytáhla charlestonské noviny a podesáté si přečetla inkriminovaný článek. Připadlo jí, že v Charlestonu… a s Robem Gentrym… nebyla už několik dní.</p>
<p>„Vidím, že si čtete o problému na mém dvorku.“</p>
<p>Otočila se. Elegantně oblečený muž vedle ní odložil<emphasis> Wall Street Journal.</emphasis> Usmál se na ni přes okraj sklenky s whisky. „Spala jste, když letuška přijímala objednávky,“ řekl. „Chcete, abych ji zavolal?“</p>
<p>„Ne, díky,“ odpověděla. Něco na mužově chování ji neurčitě odpuzovalo, ačkoli všechno na něm – jeho úsměv, vlídný hlas, ležérní póza – působilo dojmem nefalšované přátelskosti. „Co myslíte tím ‘problémem na vašem dvorku’?“</p>
<p>Posunul sklenku k novinám. „Ta válka gangů,“ ukázal. „Bydlím v Germantownu. Tyhle nesmysly tam jsou na denním pořádku.“</p>
<p>„Můžete mi o tom něco říct?“ zeptala se. „O tom gangu… o těch vraždách?“</p>
<p>„O tom gangu jistě,“ pronesl hlasem, který Natalii připomněl basové hrčení herce Jamese Earla Jonese, „o těch vraždách ne. Posledních pár dní jsem byl mimo město.“ Věnoval jí ještě zářivější úsměv. „Kromě toho, slečno, pocházím z poněkud zámožnější části města než ti ubozí chlapci. Chystáte se při návštěvě Filadelfie navštívit i Germantown?“</p>
<p>„To nevím. Proč?“</p>
<p>Úsměv urostlého muže překonal všechny dosavadní meze, ačkoliv číst v jeho hnědých očích nebylo nic snadného. „Jen jsem doufal, že byste mohla,“ odpověděl lehkovážně. „Germantown je historické, zajímavé místo, které stojí za návštěvu. Má svou krásu a bohatství, stejně jako svoje slumy a gangy. Jestli jste ve Filadelfii jenom na návštěvě, byl bych rád, kdybyste poznala obě tyto stránky. Nebo třeba tam žijete. Neměl bych se ve svých závěrech příliš ukvapovat.“</p>
<p>Natalie se s vynaložením určitých sil uvolnila. Nemohla trávit veškerý svůj čas ve stavu paranoidní úzkosti. „Ne, letím jenom na návštěvu,“ řekla. „A o Germantownu bych se ráda něco dozvěděla… o tom dobrém i zlém.“</p>
<p>„Výborně,“ přisvědčil spolucestující. „Objednám další pití.“ Mávl na letušku. „Opravdu byste si nic nedala?“</p>
<p>„Myslím, že kolu ano,“ usoudila Natalie.</p>
<p>Objednal dva nápoje a obrátil se k ní s dalším úsměvem. „Nuže,“ začal, „pokud mám být váš oficiální filadelfský průvodce, myslím, že bychom se měli na úvod přinejmenším představit…“</p>
<p>„Jsem Natalie Prestonová.“</p>
<p>„Rád vás poznávám, slečno Prestonová,“ odvětil její soused se zdvořilým přikývnutím. „Já se jmenuju Jensen Luhar. K vaším službám.“</p>
<p>Boeing 727 pokračoval v cestě na východ a hladce klouzal vstříc kvapem se blížící zimní noci.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmnáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Alexandria, Virginie</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 25. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Pro Aarona Eškola a jeho rodinu si přišli na Boží hod krátce po druhé ráno.</p>
<p>Aaron spal neklidně.</p>
<p>Někdy po půlnoci vstal a sešel dolů sníst trochu vánočního cukroví, které jim dali sousedé Wentworthovi. Večer strávili příjemně; už třetí rok v řadě se sešli s Wentworthovými a Donem a Tinou Seagramovými ke štědrovečerní večeři. Aaronova manželka Debora byla Židovka, ale ani jeden z nich nebral své náboženství příliš vážně; Deboře nebylo příliš po chuti, jak se Aaron pořád považoval za sionistu. Aaron si často říkal, jak hladce zapadla do Spojených států. Vidí každý aspekt každé záležitosti. Vidí aspekty, které ani neexistují. Sám se vždycky cítil nepříjemně na večírcích jejich velvyslanectví, když Debora hájila stanovisko Organizace pro osvobození Palestiny. Ne, nikoliv OOP, opravil se v duchu, když dojedl třetí a poslední kousek cukroví – ale Palestinců.<emphasis> Jen č</emphasis><emphasis>ist</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> teoreticky, </emphasis>říkávala, ale teoretizování jí tedy šlo… lépe než Aaronovi, který si občas myslel, že jediné, v čem je dobrý, jsou kódy a šifry. Strýc Saul si debaty s Deborou vždycky užíval.</p>
<p><emphasis>Strýc Saul.</emphasis> Čtyři dny se dohadovali, jestli se o jeho zřejmém zmizení zmínit Jacku Cohenovi, jeho nadřízenému a šéfovi služebny Mosadu na washingtonském velvyslanectví. Jack byl malý tichý muž, a působil dojmem trochu rozpačité přátelskosti. Byl taky kapitánem parašutistů. Když se před čtyřmi roky účastnil Operace Entebbe, a říkalo se o něm, že byl mozkem, stojícím za zajištěním celé jedné egyptské rakety země-vzduch během Jomkipurské války. Jack už bude vědět, jestli je Saulovo zmizení vážné nebo ne. Ale Levi nabádal k opatrnosti. Aaronův přítel ve světě šifer, Levi Cole, zhotovoval fotografie a pomáhal Aaronovi s identifikací. Levi byl nadšenec – byl si jistý, že Aaronův strýc narazil na něco velkého – ale bez detailnějších informací nechtěl oslovovat Jacka Cohena nebo pana Bergmana, velvyslancova atašé. Právě Levi minulou neděli pomáhal Aaronovi v tichosti prověřit místní hotely při bezvýsledném pátrání po Saulu Laskim.</p>
<p>Deset minut po jedné hodině v noci Aaron rozsvítil v kuchyni, zkontroloval bezpečnostní panel na chodbě v přízemí a šel si lehnout do postele a zírat do stropu.</p>
<p>Dvojčata byla nesmírně zklamaná; Aaron řekl Beck a Reah, že k nim v sobotu večer přijde strýc Saul na návštěvu. Saul k nim z New Yorku přijížděl maximálně třikrát čtyřikrát za rok, ale Aaronovy čtyřleté dcerky byly z každé jeho návštěvy nadšené. Aaron to chápal; vzpomínal si, jak se sám na Saulovy návštěvy těšil ještě v Tel Avivu, když byl malý. Každá rodina by měla mít strýčka, který děti nerozmazluje, ale<emphasis> dává pozor, </emphasis>když říkají něco důležitého, který vždycky přinese ten správný dárek – ne nutně něco velkého, ale něco, co odráží opravdový a hluboký zájem dítěte – a který vykládá vtipy a příběhy tím suchým, klidným tónem, který je mnohem příjemnější než nucené veselí, k němuž se uchyluje tolik dospělých. Pro Saula nebylo typické, aby si nechal takovou příležitost ujít.</p>
<p>Levi nadhodil, že se Saul právě tu sobotu podílel na bombovém útoku na kancelář senátora Kelloga. Spojitost s Niemanem Traskem byla příliš zřejmá, aby jí nepřikládali význam, ale Aaron věděl, že strýc by se k takovému útoku nikdy nepropůjčil – Saul měl příležitost ve čtyřicátých letech, kdy se všichni, od Aaronova otce až po Menachima Begina, podíleli na tom typu aktivit organizace Hagana, které titíž bývalí ozbrojenci nyní odsuzovali jako terorizmus. Věděl, že Saul šel ve třech válkách na frontu, ale vždy jen jako zdravotník, nikoliv bojovník. Vzpomínal si, jak ho v bytě v Tel Avivu i v létě na farmě uspávaly hlasy jeho otce a strýce Saula, dohadující se o morálnosti bombových útoků – Saul hlasitě namítal, že odvetné útoky s použitím A-4 Skyhawks zabíjejí děti stejně, jak to dělají partyzáni OOP se svými kalašnikovy.</p>
<p>Po čtyřech dnech vyšetřování exploze v budově senátorské kanceláře nebyli Levi s Aaronem o nic blíže pravdě než na začátku. Leviho obvyklé zdroje na americkém ministerstvu spravedlnosti nebo u FBI buď nic nevěděly, nebo v tomto případě nechtěly hovořit. Saulovu stopu nezachytil ani Aaron po několika telefonátech do New Yorku.</p>
<p><emphasis>Je v poř</emphasis><emphasis>ádku,</emphasis> pomyslel si Aaron a strýcovým hlasem dodal:<emphasis> Nehraj s</emphasis><emphasis>i na Jamese Bonda, Moddy.</emphasis></p>
<p>Zrovna usínal a v mysli se mu spřádal sen o tom, jak si dvojčata hrají u vánočního stromku Wentworthových, když na chodbě uslyšel hluk.</p>
<p>Během okamžiku byl plně při smyslech. Strhl ze sebe pokrývku, z nočního stolku popadl brýle a ze zásuvky vytáhl berettu ráže 22.</p>
<p>„Co…“ zeptala se Debora ospale.</p>
<p>„Ani muk,“ sykl.</p>
<p>Nebylo možné, aby někdo vstoupil do domu bez varování. Velvyslanectví v minulosti využívalo jejich dům v Alexandrii jako konspirační byt. Stál v tiché slepé uličce, kus od cesty. Dvorek byl nasvícený reflektory, vrata a zdi protkané elektronickými čidly, která měla spustit alarm na bezpečnostních panelech v hlavní ložnici a chodbě v přízemí. Dům sám byl chráněný ocelí vyztuženými dveřmi a soustavou zámků, která by odradila i toho nejprofesionálnějšího zloděje; na bezpečnostní systém byly připojeny také senzory ve dveřích a oknech. Deboru dopalovaly četné falešné poplachy spouštěné venkovními alarmy a krátce po nastěhování dokonce část soustavy odpojila. Tehdy se Aaron neudržel a rozkřičel se na ni, což během jejich manželství udělal jen málokdy. Nyní tyto bezpečnostní prvky akceptovala jako cenu, již je třeba zaplatit za bydlení na odlehlém předměstí. Aaronovi se bydlení tak daleko od práce, tak daleko od dalších zaměstnanců velvyslanectví vůbec nezamlouvalo, ale na daný stav přistoupil, protože se dvojčatům na venkově líbilo a Debora tu byla šťastná. Připadlo mu nemožné, aby případný narušitel pronikl oběma úrovněmi bezpečnostního systému, aniž by spustil alarm.</p>
<p>Na chodbě se ozval další zvuk, tentokrát odněkud od zadního schodiště a pokoje dvojčat. Aaron měl dojem, že slyší slabý šepot.</p>
<p>Mávl na Deboru, aby si na opačné straně postele lehla na zem. Učinila tak a přitom si s sebou stáhla mimo dohled i telefon se zabudovanou lampičkou. Aaron udělal tři kroky k otevřeným dveřím. Zhluboka dýchal, levou rukou si posunul brýle na kořen nosu, pravou pozvedl pistoli, posunul do závěru první náboj a vykročil do chodby.</p>
<p>Pět metrů od něho stáli v temné chodbě tři muži, možná i víc. Měli na sobě těžké vojenské bundy, rukavice a lyžařské masky. Dva muži vpředu drželi u hlav Rebeky a Reah pistole s dlouhou hlavní; dvojčata třeštila oči nad rukama, které jim zakrývaly ústa, před tmavými bundami jim visely bledé nohy v pyžamech.</p>
<p>Aaron bezmyšlenkovitě zaujal postoj s rozkročenýma nohama, s oběma rukama na pistoli, postoj, k němuž byl vycepován. V duchu slyšel Eliahuův hlas a dokonale si vybavoval pomalá, ale přísná slova svého bývalého cvičitele: „Jestliže nejsou připravení,<emphasis> palte.</emphasis> Jestliže jsou připraveni, <emphasis>palte.</emphasis> Jestliže mají rukojmí,<emphasis> palte.</emphasis> Jestli se nabízí víc než jeden terč,<emphasis> palte. </emphasis>Dvě střely na každého,<emphasis> dvě</emphasis><emphasis>.</emphasis> Nemyslete – <emphasis>palte.“</emphasis></p>
<p>Jenže tohle nebyla rukojmí; tohle byly jeho<emphasis> dcery</emphasis> – Rebeka a Reah. Dobře viděl Mickeyho Mouse na jejich pyžamech. Namířil svou malou berettu na první lyžařskou masku. Na střelnici, i za chabého osvětlení, by vsadil cokoliv, že dokáže vpálit dvě kulky do jakéhokoliv terče o velikosti hlavy toho muže, otočí se celým tělem a se stále nataženýma rukama vpálí další dvě kulky do druhé tváře. Na vzdálenost čtyři a půl metru uměl vyprázdnit celý zásobník s deseti náboji ráže 22 do kruhu o velikosti své pěsti.</p>
<p>Jenže tohle byly jeho<emphasis> dcery.</emphasis></p>
<p>„Zahoďte tu pistoli.“ Mužův nevzrušený hlas tlumila lyžařská maska. Pistolí – luger s dlouhou hlavní s černým válcovitým tlumičem – ani nemířil přesně na Beckyinu hlavu. Aaron si byl jistý, že by oba muže dokázal zastřelit dřív, než by se sami zmohli na výstřel. Pod chodidly svých bosých nohou cítil dřevěnou podlahu. Od jeho příchodu do chodby uplynuly dvě vteřiny.<emphasis> Nikdy se nezbavujte zbraně</emphasis><emphasis>,</emphasis> vtloukal jim Eliahu do hlavy toho horkého léta v Tel Avivu.<emphasis> Nikdy. Vž</emphasis><emphasis>dycky st</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ílejte, abyste zabili. Je lepší, kdy</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> vy nebo rukojmí budete zran</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ni nebo um</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ete a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zabi</emphasis><emphasis>jete nepř</emphasis><emphasis>ítele, ne</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> abyste se zbavovali zbra</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>„Zahoďte ji.“</p>
<p>Aaron stále v podřepu položil berettu na podlahu a rozepjal ruce. „Prosím. Prosím vás, neubližujte mým holčičkám.“</p>
<p>+++</p>
<p>Bylo jich osm. Lepicí páskou z cívky mu znehybnili ruce za zády, vytáhli Deboru zpoza postele a všechny čtyři odvedli dolů do obývacího pokoje. Dva maskovaní muži zašli do kuchyně.</p>
<p>„Moddy, spojení nefungovalo,“ hlesla Debora, než jí muž, který ji k nim dovlekl, zalepil páskou ústa.</p>
<p>Aaron přikývl. Nevěřil, že dokáže něco říct.</p>
<p>Velitel ho přinutil dosednout na stoličku u klavíru. Debora a dívky byly na podlaze, zády k bílé stěně. Dvojčatům ústa ani zápěstí nezalepili a obě dívky teď vzlykaly a objímaly matku. Po bocích jim dřepěli muži ve vojenských bundách, džínách a lyžařských maskách. Na pokyn velitele si všech šest masky stáhlo.</p>
<p><emphasis>Panebož</emphasis><emphasis>e, oni nás zabijí,</emphasis> blesklo Aaronovi hlavou. V tom okamžiku by dal všechno, co kdy měl, nebo doufal, že někdy mít bude, za to, aby vrátil čas o tři minuty zpátky. Byl by dvakrát vystřelil, otočil se, dvakrát vystřelil, otočil se…</p>
<p>Všech šest mužů, které teď viděl, byli běloši, opálení, upravení. Nevypadali jako palestinští agenti nebo příslušníci skupiny Baader-Meinhofová. Vypadali jako muži, které Aaron každý den potkával ve Washingtonu na ulici. Ten, který stál přímo před ním, se naklonil, až byli tvářemi jen několik centimetrů od sebe. Měl modré oči, dokonalé zuby. Hovořil s lehkým středozápadním přízvukem. „Chceme si s tebou promluvit, Aarone.“</p>
<p>Aaron přikývl. Ruce měl za zády stažené tak pevně, že mu do prstů neproudila krev. Kdyby ze stoličky spadl dozadu, možná by se mu podařilo uštědřit hezounovi pořádný kopanec. Pětice ostatních byla ozbrojená a příliš daleko, aby na ně jakkoliv dosáhl. Ucítil v ústech žaludeční šťávy a silou vůle se snažil přimět své srdce, aby přestalo bít tak prudce.</p>
<p>„Kde jsou ty fotografie?“ zeptal se ho elegán.</p>
<p>„Jaké fotografie?“ Aaron nemohl uvěřit, že mu ještě fungují hlasivky a z hrdla se mu line tak pevný a nevzrušený hlas.</p>
<p>„Ale, Moddy, nedělej si z nás legraci,“ odpověděl muž a kývl na hubeného muže u stěny. Ten, aniž se mu jakkoliv změnil výraz, dal čtyřleté Becky facku.</p>
<p>Holčička začala naříkat. Debora zápasila s pouty, křičela pod páskou. Aaron se zvedl ze stoličky. „Ty hajzle!“ vykřikl hebrejsky. Pohledný muž mu podrazil nohy. Ztěžka dopadl na pravé rameno, na vyleštěné podlaze se udeřil do nosu a lícní kosti. Obě holčičky se rozkřičely. Uslyšel, jak se z cívky odmotává páska, a křik umlkl. Přistoupil němu hubený muž a postavil ho na nohy a pak ho prudce srazil zpátky na stoličku.</p>
<p>„Jsou tady v domě?“ zeptal se ho pohledný muž vlídně.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Aaron. Z nosu mu na horní ret tekla krev. Zaklonil hlavu a cítil, jak se mu na líci rozlévá modřina. Pravou ruku necítil. „Jsou v sejfu na ambasádě,“ dodal a olízl si část krvavého čůrku.</p>
<p>Pohledný muž přikývl a pousmál se. „Kdo jiný je viděl kromě tvého strýce Saula?“</p>
<p>„Levi Cole,“ odpověděl Aaron.</p>
<p>„Šéf komunikace,“ dodal muž potichu, povzbudivě.</p>
<p>„Zastupující šéf,“ upřesnil Aaron. Třeba se ještě rýsovala nějaká šance. Opět se mu rozbušilo srdce. „Uri Davidi má dovolenou.“</p>
<p>„Kdo jiný je ještě viděl?“</p>
<p>„Nikdo,“ vysoukal ze sebe Aaron.</p>
<p>Pohledný muž potřásl hlavou, jako by ho Aaron zklamal. Kývl na třetího muže. Debora vykřikla, když ji do boku udeřila těžká bota.</p>
<p><emphasis>„Nikdo!“</emphasis> zařval Aaron.<emphasis> „Př</emphasis><emphasis>ísahám!</emphasis> Levi nechtěl s nikým mluvit, dokud nebudeme mít víc informací. Přísahám. Můžu vám ty fotky sehnat. Negativy má Levi v sejfu. Můžete dostat všechno…“</p>
<p>„Tiše, tiše,“ řekl pohledný muž. Otočil se, když z kuchyně přišli zbývající dva muži. Přikývli. Muž vedle Aarona řekl: „Nahoře.“ Čtyři muži se vydali do patra.</p>
<p>Aaron najednou ucítil plyn.<emphasis> V troubě</emphasis><emphasis> v kuchyni zapnuli plyn,</emphasis> pomyslel si.<emphasis> Otevř</emphasis><emphasis>eli ventily.</emphasis> Panebože, proč?</p>
<p>Zbývající tři spoutali dětem páskou nohy a ruce, Deboře nohy. Aaron se zoufale snažil přijít na něco, s čím by mohl smlouvat. „Zavezu vás tam,“ řekl. „Teď tam skoro nikdo nebude. Někdo by mohl jet se mnou. Vezmu ty fotky… všechny dokumenty, které chcete. Řekněte mi, co chcete, a já pojedu s vámi a přísahám…“</p>
<p>„Pst,“ sykl muž. „Viděl je Hany Adam?“</p>
<p>„Ne,“ hekl Aaron. Muži opatrně pokládali Deb a dvojčata na podlahu, dávali pozor, aby se hlavou neuhodily o dřevo. Debora byla bílá jako stěna, oči v sloup. Aaron uvažoval, jestli neomdlela.</p>
<p>„Barbara Greenová?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Moše Herzog?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Paul Ben-Brindsi?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Chaim Tsolkov?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Zvi Hofi?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Litanie pokračovala všemi úrovněmi velvyslanectví až ke kolektivu velvyslance. Aaron si od začátku uvědomoval, že je to hra… neškodný způsob jak zabít čas, zatímco v patře a v pracovně probíhala prohlídka. Byl ochotný hrát jakoukoli hru, prozradit jakékoliv tajemství, pokud by to znamenalo ulevit Deboře a dvojčatům na dalších pár minut od bolesti. Jedna dívenka zaúpěla a pokusila se překulit. Hubený muž ji poplácal po drobném rameni.</p>
<p>Čtveřice mužů se vrátila. Nejvyšší z nich zavrtěl hlavou.</p>
<p>Pohledný muž si povzdychl a řekl: „Tak dobře, jdeme na to.“</p>
<p>Jeden jeho kolega přinesl z pokojíčku jednoho z dvojčat bílé prostěradlo. S použitím náplasti ho pověsil na stěnu. Potom před něj opřeli Deboru i děti.</p>
<p>„Probuďte ji.“</p>
<p>Hubený muž vytáhl z kapsy kapsli čichací soli a rozlomil ji Deboře pod nosem. Žena s trhnutím hlavy nabyla plného vědomí. Dva muži popadli Aarona za vlasy a ramena a přivlekli ho ke stěně, srazili ho na kolena.</p>
<p>Hubený muž ustoupil, vylovil malý polaroid a udělal tři snímky. Počkal, až se vyvolají, a ukázal je pohlednému muži. Další muž vytáhl malý magnetofon značky Sony a podržel Aaronovi u tváře mikrofon.</p>
<p>„Přečtěte to, prosím,“ pobídl ho pohledný muž a uhladil před ním list s předepsaným textem s dvojitým řádkováním. Podržel ho asi dvacet centimetrů před Aaronovýma očima.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Aaron a připravil se na úder. Kdyby dokázal nabourat jejich plány – jakkoliv získat čas…</p>
<p>Pohledný muž zamyšleně přikývl a otočil se. „Zabijte jedno z těch dětí,“ pronesl potichu. „Jedno které.“</p>
<p>„Ne, počkejte, přestaňte, prosím!“ Aaron křičel. Hubený muž položil tlumič Rebece na spánek a natáhl kohoutek. Při Aaronově křiku se nezastavil ani nevzhlédl.</p>
<p>„Davide, momentíček, prosím,“ řekl pohledný muž. Opět podržel Aaronovi před očima papír a zmáčkl tlačítko na magnetofonu.</p>
<p>„Strýčku Saule, Deb, děti a já jsme v pořádku, ale prosím tě, udělej, co říkají…“ spustil Aaron. Přečetl oněch několik předepsaných odstavců. Netrvalo mu to ani minutu.</p>
<p>„Výborně, Aarone,“ pochválil ho pohledný muž. Aarona opět popadli za vlasy dva muži a silně mu zaklonili hlavu. Sevřeným hrdlem lapal po dechu a snažil se něco zahlédnout koutky očí.</p>
<p>Prostěradlo zase strhli a odnesli z dohledu. Jeden muž vytáhl z kapsy bundy černou igelitovou plachtu a roztáhl ji na zemi před Deborou. Nebyla větší než devadesát na sto dvacet centimetrů a vylinul se z ní zápach, připomínající laciný závěs do koupelny.</p>
<p>„Přiveďte ho sem,“ nařídil pohledný muž a Aarona přivlekli ke stoličce u klavíru. Jakmile mu pustili vlasy, Aaron se pohnul – nohy mu vystřelily jako pružina, temenem udeřil elegána do brady, otočil se, jeho kolegu zasáhl do břicha, odtáhl se od šestice rukou, které se po něm sápaly, kohosi se pokusil nakopnout do rozkroku, netrefil se a potom padl na zem, jeden muž byl pod ním, dva na něm, opakovaně ho bili do pravé tváře, tvrdě, a bylo jim jedno, jestli…</p>
<p>„Začněme znovu,“ pronesl pohledný muž potichu. Dotýkal se prstem šrámu na bradě a zíval, protahoval si svaly čelisti. Větší část modřiny měla nejspíš zůstat pod bradou.</p>
<p>„Co jste zač?“ hekl Aaron, když ho zvedli ze země a usadili na stoličku před klavírem. Někdo mu páskou slepil kotníky.</p>
<p>Nikdo neodpovídal. Hubený muž táhl Deboru, až klečela na černé igelitové plachtě. Dva muži drželi patnácticentimetrové kusy tenkého drátu, na jednom konci naostřeného, na druhém zasunutého do páskou omotaného dřevěného držadla. V místnosti byl cítit plyn. Z jeho zápachu se Aaronovi zvedal žaludek.</p>
<p>„Co se chystáte udělat?“ Měl tak sucho v krku, že slova z něj vycházela jako cvakání. Když mu pohledný muž odpověděl, cítil, jak se jeho mysl dostává do smyku jako auto na náledí, cítil, jak se mu přesouvá úhel pohledu, takže nakonec na všechno shlížel z výšky, neakceptoval, k čemu se schylovalo, ale<emphasis> vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l,</emphasis> co se stane, cítil – ve své naprosté neschopnosti změnit jedinou vteřinu minulosti nebo budoucnosti – neuvěřitelnou, naprosto neúprosnou vlnu<emphasis> bezmoci,</emphasis> jakou před ním cítily desítky generací Židů, jakou cítily ve vstupu do pecí, jakou cítily u dveří do sprch, jakou cítily při pohledu na plameny šlehající ze starých měst a při blízko a zuřivě se nesoucím křiku gojim.<emphasis> Strýc Saul to vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l,</emphasis> pomyslel si, když pevně zavřel oči a nutil svou mysl, aby nechápala slova, která se k němu nesla.</p>
<p>„Dojde k výbuchu plynu,“ vysvětlil pohledný muž. Měl trpělivý hlas – hlas učitele. „K požáru. Těla se najdou v posteli. Silně popálená. Velmi dobrý koroner nebo soudní lékař by dokázal poznat, že dotyčné osoby zemřely krátce předtím, než těla zuhelnatěla požárem, ale na to se nepřijde. Drát se zasouvá do koutku oka… přímo do mozku. Zanechává jen maličkou dírku, a to i na těle, které neshoří.“ Obrátil se na ostatní. „Myslím, že paní Eškolovou necháme, aby ji nalezli na chodbě v patře… s dětmi v náručí… jako by se jim málem podařilo před plameny utéct. Napřed tedy oddělejte tu ženskou. Potom dvojčata.“</p>
<p>Aaron se vzpíral, křičel, kopal. Znehybňovaly ho pevné ruce. „Kdo jste?“ vřeštěl.</p>
<p>Pohledný muž mu kupodivu odpověděl. „Kdo jsme?“ optal se. „No, my nejsme nikdo. Vůbec nikdo.“ Poodstoupil, aby měl Aaron lepší výhled na to, co dělají jeho kolegové.</p>
<p>Když nakonec přišli s drátem k němu, neprotestoval.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola osmnáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Cesta na sever autobusem, nekonečnými baltimorskými slumy řadových domků a průmyslovou stokou Wilmingtonu, mi připomněla citát ze spisů svatého Augustina: „Ďábel postavil svá města na severu.“</p>
<p>Velká města na severu jsem odjakživa nesnášela: ten jejich puch neosobního šílenství, tmu a špínu uhelného kouře a pocit beznaděje, který jako by pokrýval špinavé ulice a jejich stejně nečisté obyvatele. Vždycky jsem si myslela, že nejviditelnější stránkou Nininy dávné zrady byla skutečnost, že vyměnila Jih za studené kaňony New Yorku. Až do New Yorku, tak<emphasis> daleko</emphasis> na sever, jsem se ale vydávat nehodlala.</p>
<p>Skličující výhled najednou zástřel nenadálý, krátký příval sněhových vloček a já upřela pozornost zpátky do vnitřku autobusu. Žena sedící přes uličku vzhlédla od knihy a věnovala mi potutelný úsměv, třetí od chvíle, kdy jsme opustili washingtonská předměstí. Kývla jsem na ni a pokračovala v pletení. Už jsem začínala tušit, že tato ostýchavá paní poblíž mě – žena, které bylo zjevně jen něco přes padesát, ale působila dojmem staropanenské sešlosti, jako by jí bylo o dvacet let více – by mohla docela dobře představovat řešení mého problému.</p>
<p>Jednoho z mých problémů.</p>
<p>Byla jsem ráda, že jsem nechala Washington za zády. V mládí jsem si to ospalé, jižansky působící město docela vychutnávala; až do druhé světové války si uchovávalo atmosféru uvolněného zmatku. Ale nyní mi tento mramorový úl připomínal jakési nabubřelé mauzoleum, hemžící se neklidným hmyzem lačnícím po moci.</p>
<p>Zadívala jsem se ven na sněhové přívaly a chvilku jsem si nemohla uvědomit, jaký máme den nebo měsíc. Den mě napadl první – čtvrtek. Úterní a středeční noc jsme přečkali v jakémsi úděsném motelu několik kilometrů od centra Washingtonu. Ve středu jsem Vincenta přiměla, aby s buickem zajel do blízkosti Kapitolu, nechal ho tam stát a vrátil se zpátky do motelu. Procházka mu zabrala tři hodiny, ale nestěžoval si. Stěžovat si neměl ani v budoucnu. V úterý v noci jsem ho přiměla, aby se postaral o nezbytné osobní záležitosti a použil jednoduchou šicí nit a jehlu, kterou jsem zahřála nad plamínkem svíčky.</p>
<p>Nákup, který jsem toho středečního dopoledne obstarala v jednom nákupním středisku – několikerý šaty, župan, spodní prádlo –, byl ve srovnání s vybranými věcmi, o něž jsem přišla v Atlantě, přímo deprimující. Pořád jsem měla skoro devět tisíc dolarů ve své směšné slaměné nákupní tašce. Mnohem víc peněz jsem samozřejmě měla k dispozici v bezpečnostních schránkách a na spořících účtech v Charlestonu, Minneapolis, Novém Dillí a Toulonu, ale v této době jsem se nehodlala pokoušet získat tyto prostředky nazpět. Pokud Nina věděla o mém atlantském účtu, musela vědět i o těch ostatních.</p>
<p><emphasis>Nina je mrtvá,</emphasis> pomyslela jsem si.</p>
<p>Ale měla z nás všech nejsilnější Schopnost. Zatímco si se mnou povídala, použila jednu z Williho loutek ke zničení letadla. Její Schopnost byla neuvěřitelná, děsivá. Její Schopnost ke mně mohla dosáhnout i z hrobu, sílit, i když tělo Niny Draytonové hnilo v rakvi. Rozbušilo se mi srdce a ohlédla jsem se přes rameno na tváře, které byly vidět v potemnělých řadách autobusových sedaček…</p>
<p><emphasis>Nina je mrtvá.</emphasis></p>
<p>Byl čtvrtek, přesně jeden týden před Vánoci. To znamenalo, že je 18. prosince. Setkání se konalo 12. prosince. Tato dvě data oddělovaly celé věky. Posledních dvacet let se v mém životě odehrálo jen velice málo zjevných změn mimo nezbytných požitků, kterých jsem si občas dopřála. Nyní se změnilo úplně všechno.</p>
<p>„Promiňte,“ ozvala se žena přes uličku, „ale musím vyjádřit obdiv tomu, co pletete. Bude to svetr pro vnouče?“</p>
<p>Otočila jsem se a věnovala ženě svůj nejzářivější úsměv. Když jsem byla mladá, předtím, než jsem zjistila, že existuje spousta věcí, které mladá dáma prostě nedělá, jsem chodívala s otcem na ryby. Největší vzrušení ve mně vždycky probudilo ono první cuknutí vlasce, ono první zkusmé tahání a chvění splávku.</p>
<p>V tom okamžiku, kdy se háček ještě nezaklesl, musely přijít ke slovu všechny rybářovy dovednosti.</p>
<p>„No víte, ano,“ odpověděla jsem. Z představy, že bych někde měla ukňourané vnouče, se mi zvedal žaludek, ale už dávno jsem objevila terapeutický účinek pletení a psychologickou kamufláž, kterou skýtalo na veřejnosti.</p>
<p>„Vnuka?“</p>
<p>„Vnučku,“ řekla jsem a vklouzla té ženě do mysli. Připadala jsem si, jako bych prošla otevřenými dveřmi. Nenarazila jsem na žádný odpor. Našlapovala jsem co nejopatrněji a nejjemněji, nevtíravě jsem klouzala po psychických chodbách a průchodech a dalšími otevřenými dveřmi, dokud jsem v jejím mozku nenašla centrum rozkoše. Podržela jsem v něm obraz, jak hladí perskou kočku, ačkoli kočky se mi hnusily, laskala jsem ji a cítila, jak se jí valí vlna potěšení a zase z ní vytéká jako neočekávaný příval teplé moči.</p>
<p>„Ach,“ hlesla, začervenala se a potom se začervenala ještě jednou, protože nevěděla, proč se začervenala. „Vnučku, to je úžasné.“</p>
<p>Laskání jsem tlumila, modulovala ho, koordinovala s každým nesmělým pohledem, který na mě upřela, zesilovala ho, když uslyšela můj hlas. Někteří lidé nás při setkání zasáhnou touhle silou přirozeně. U mladých lidí se tomu říká zamilování. U politiků zase charizma. Když s ní manipuluje protřelý mluvčí obdařený špetkou Schopnosti, výsledky se obvykle nazývají masovou hysterií. Jednou z často zmiňovaných, ale málokdy zdůrazňovaných skutečností, na niž poukazovali současníci a společníci Adolfa Hitlera, je fakt, že se lidé v jeho přítomnosti<emphasis> cítili dobř</emphasis><emphasis>e.</emphasis> Několik týdnů modifikace, kterou jsem u této ženy právě zahájila, vytvoří závislost mnohem silnější, než jakou dokáže vytvořit heroin. Milujeme, když jsme zamilovaní, protože lidé tuto psychickou závislost nemohou nikdy pocítit důvěrněji.</p>
<p>Po několika větách banálního rozhovoru tato osamělá žena, která na svůj věk vypadala o tolik starší, o kolik jsem já vypadala na svůj věk mladší, poplácala sedadlo vedle sebe a s dalším ruměncem ve tváři mě vybídla: „Je tady spousta místa. Nechtěla byste si ke mně přisednout, abychom mohly pokračovat v rozhovoru a nemusely mluvit tak nahlas?“</p>
<p>„Nesmírně ráda,“ odpověděla jsem a nacpala klubko a jehlice do nákupní tašky. Pletení splnilo účel.</p>
<p>+++</p>
<p>Jmenovala se Anne Bishopová a vracela se domů do Filadelfie po dlouhé a neuspokojivé návštěvě u rodiny své mladší sestry ve Washingtonu. Po deseti minutách konverzace jsem se dozvěděla všechno, co jsem potřebovala vědět. Psychického laskání ani nebylo třeba; tahle žena přímo umírala touhou si s někým promluvit.</p>
<p>Anne pocházela z vážené a zámožné filadelfské rodiny. Hlavním zdrojem jejího příjmu zůstával svěřenecký fond ustavený jejím otcem. Nikdy se neprovdala. Třicet dva roky se tento vybledlý stín staral o svého bratra Paula, paraplegika, který se působením progresivního nervového onemocnění pomalu proměňoval v kvadruplegika. Tento rok v květnu Paul zemřel a Anne Bishopová se ještě nevyladila na svět, v němž za něj nebyla zodpovědná. Návštěva u sestry Elaine – první takové setkání po osmi letech – dopadla žalostně: Anne neměla trpělivost s Elaininým hulvátským manželem a nevychovanými dětmi – rodina zase zjevně nedokázala strpět staropanenské zvyky tetičky Anne.</p>
<p>S typem Anne Bishopové jsem byla dobře obeznámená – dokonce jsem se za takovou poraženou ženu vydávala během svého několikaletého zimního spánku. Byla satelit hledající svět, kolem něhož by mohla kroužit. Přijatelný byl každý svět, který by nevyžadovat studenou, osamělou elipsu nezávislosti. Paraplegičtí bratři byli pro takové ženy darem shůry; nekonečná a soustředěná oddanost manželovi nebo dítěti by také přicházela v potaz, ale péče o churavějícího bratra nabízela mnohem více záminek k vyhýbání se dalším povinnostem, spletitostem a protivným záležitostem života. Ve své nepolevující úslužnosti a oddanosti jsou všechny tyto ženy sobeckými zrůdami. V jejích skromných, zdrženlivých a láskyplných komentářích o drahém zesnulém bratrovi jsem cítila zvrácený fetišizmus spjatý s podložní mísou a invalidním vozíkem, nechutné požitkářství třicetiletého odepírání si všeho ostatního, kdy obětovala dospívání, dospělost a rodičovství službě smrdutým potřebám částečně pohyblivé mrtvoly. Anne Bishopovou jsem dobře znala: byla to vykonavatelka jakési pomalé a masturbační sebevraždy. Při této představě se stydím, že jsme stejného pohlaví. Při setkání s těmito ubohými slimáky mám často sto chutí napomoci jim vrazit si prsty a ruce do krku, dokud se nezadusí vlastními zvratky a se vším neskoncují.</p>
<p>„No tak, no. Já tomu rozumím,“ říkala jsem a poplácávala ji po ruce, zatímco ronila slzy při líčení svého martyria. „Rozumím, jaké to je.“</p>
<p>„Vy mi opravdu rozumíte,“ přisvědčila Anne. „Není vůbec obvyklé setkat se s člověkem, který má pochopení pro soužení jiné lidské bytosti. Cítím, že máme hodně společného.“</p>
<p>Přikývla jsem a na Anne Bishopovou jsem se podívala. Ač jí bylo dvaapadesát, mohla by snadno být pokládána za sedmdesátnici. Dobře se oblékala, ale patřila mezi ony povadlé slunečnice, které dokážou nosit jakýkoliv kostým nebo šaty jako vytahanou zástěru nebo svetr. Vlasy měla omšele hnědé, rozdělené pěšinkou, kterou si na stejném místě česala už čtyřicet pět let, ofinu marnou a splihlou. Pod očima, stvořenýma pro pláč, se jí rozlévaly tmavé kruhy. Ústa měla úzká a upjatá, málo výrazná, aby je bylo možno označit za přísná, ale smích si s nimi očividně pohrával jen málokdy. Všechny její vrásky ubíhaly dolů; byl do nich hluboko vrytý rozsudek gravitace. Její mysl se vyznačovala netrpělivou, hladovou plytkostí vyděšené veverky.</p>
<p>Byla dokonalá.</p>
<p>Vyprávěla jsem jí o sobě – přitom jsem používala jméno Beatrice Straughnová, protože jsem se pořád mohla prokázat její totožností. Můj manžel byl úspěšný bankéř ze Savannah. Po jeho smrti před osmi lety zbyla pozůstalost, tu však prohospodařil Todd, syn mé sestry, jenž, jak se zdá, dokázal přijít o všechny mé i své peníze předtím, než se i se svou nevychovanou manželkou zabil letos na podzim při dramatické autonehodě; tím na mě připadly ještě výdaje na jeho pohřeb, jeho nedobytné pohledávky a péče o jejich syna Vincenta. Můj vlastní syn a jeho těhotná manželka žili na Okinawě, kde učili v misionářské škole. Právě jsem prodala dům v Savannah, splatila poslední Toddovy dluhy a vydávala se na sever, abych pro sebe a svého prasynovce našla nový život.</p>
<p>Celá ta historka byla nesmyslná, ale jemným, příjemným masírováním, doprovázejícím každé odhalení, jsem Anně Bishopové pomohla, aby jí uvěřila.</p>
<p>„Váš synovec je velmi pohledný,“ řekla.</p>
<p>Usmála jsem se a podívala se přes uličku na Vincenta. Měl na sobě lacinou bílou košili, tmavou vázanku, modrou bundu, pomačkané kalhoty a černé boty, které jsme koupili ve washingtonském K-Martu. Trochu jsem mu zastřihla vlasy, ale potom jsem se jen tak z rozmaru rozhodla, že je nechám dlouhé; teď je měl čisté a úhledně sčesané do culíku. Tupě zíral na vánici a scenerii míhající se za oknem. Změnit mu fretčí tvář bez brady nebo akné plné hnisu už možné nebylo. „Děkuji,“ odpověděla jsem. „Je celý po matce… ať je jí země lehká.“</p>
<p>„Je velice klidný,“ poznamenala Anne.</p>
<p>Přikývla jsem a nechala si oči zalít slzami.</p>
<p>„Ta nehoda…“ začala jsem a musela se na chvilku odmlčet. „Ten chudáček přišel při té nehodě o většinu jazyka. Prý už nikdy nebude moct mluvit.“</p>
<p>„Panebože, panebože,“ kvokala Anne. „Nepřísluší nám, abychom chápali Boží vůli, musíme ji jen snášet.“</p>
<p>Utěšovaly jsme se navzájem, zatímco si to autobus syčel po nadjezdu nad nekonečnými slumy Jižní Filadelfie.</p>
<p>Anne Bishopovou potěšilo, že jsme přijali její pozvání strávit u ní několik dní.</p>
<p>Centrum Filadelfie bylo přecpané, hlučné a špinavé. S Vincentem, který nám nesl tašky, jsme došly na stanici podzemní dráhy a na lince do Chestnut Hillu Anne koupila lístky na Chelten Avenue. Ještě v autobusu mi vyprávěla o svém krásném domě v Germantownu. Ačkoli se zmínila, že město v posledních desetiletích s příchodem „nežádoucích živlů“ upadlo, Germantown jsem si pořád představovala jako prostor oddělený od filadelfské cihlové a ocelové aglomerace. Nebylo tomu tak. Slabé odpolední světlo za oknem podzemky ukazovalo řady domků, drolící se cihlové továrny, prohýbající se nábřeží, úzké uličky poseté plechovými mrtvolami opuštěných automobilů, prázdné parcely a černochy. Kromě několika našich spolucestujících ve vlaku a občas zahlédnuté bílé tváře v autě na dálnici, ubíhající souběžně s tratí, to vypadalo, jako by město obývali výhradně černoši. Seděla jsem vyčerpaná a sklíčená, dívala se z upadaného okna na černošské děti běhající po prázdných pozemcích, na černé tvářičky vykukující ze zimních bund s kapucemi, na černochy šourající se svým typickým jednotvárným a hrozivým krokem studenými ulicemi, na rozložité černošky tlačící ukradené nákupní vozíky, na černošské tváře míhající se za tmavými okenními tabulkami…</p>
<p>Opřela jsem si hlavu o studené sklo a dusila v sobě pláč. Můj otec měl pravdu, za oněch posledních slunečných dní před první světovou válkou, když prorokoval, že až barevní začnou volit, země se rozklíží. Kdysi velkolepou zemi přetvořili v zaneřáděné rozvaliny svého líného zoufalství.</p>
<p>Tady mě Nina rozhodně nemohla najít. Posledních několik dní jsem se pohybovala zcela nahodile. Až u Anne strávím týden nebo několik týdnů – i kdyby to mělo znamenat sestoupit do tohoto pekla nezaměstnaných barevných lidí přidám k už tak nahodilému vzorci ještě další nahodilý prvek.</p>
<p>Vystoupili jsme na městské stanici označené cedulí Chelten Avenue. Trať ubíhala mezi strmými betonovými zdmi, nad nimiž se tyčilo město.</p>
<p>V nenadálém děsu, příliš unavená, abych dokázala vyjít po schodišti na úroveň ulice, jsem nás všechny nechala odpočinout na nepohodlné lavičce barvy zvratků. S rachotem se kolem nás prohnal vlak mířící zpátky do centra. Po schodech vyskákala partička barevných výrostků. Častovali se nadávkami a strkali do sebe i do každého, kdo se jim připletl do cesty.</p>
<p>V dáli jsem slyšela zvuky ulice. Vítr byl strašlivě studený. Zničehonic začalo chumelit a naši betonovou čekárnu začal zasypávat sníh. Vincent se ani nepohnul, ani si nezapnul bundu.</p>
<p>„Pojedeme taxíkem,“ řekla Anne.</p>
<p>Přikývla jsem, ale vstala jsem, až když jsem spatřila dvě krysy velké jako menší kočky, které vylezly z praskliny v betonovém útesu na druhé straně trati a začaly se tam ve vyschlých korytech pídit po odpadcích.</p>
<p>+++</p>
<p>Taxikář byl taky barevný, a nevrlý. Za jízdu osm bloků daleko nás vzal pěkně na hůl. Germantown byl směsicí kamení, cihel, neonů a billboardů. Chelten Avenue a Germantown Avenue byly přecpané auty, lemované lacinými obchody, poďobané bary a zalidněné lidským smetím běžným v každém severním městě. Ale po Germantown Avenue rachotily opravdové tramvaje a mezi bankami, bary a bazary se tísnily hezké staré kamenné domy, tu a tam i cihlový obchod z minulého století nebo parčík se železným plotem a zelenými sochami. Před dvěma sty lety musel být Germantown maličká vesnice; skvěl se nádhernými domy a uhlazenými statkáři nebo kupci, kteří se rozhodli žít deset až šestnáct kilometrů od Filadelfie. Před sto lety měl být tichým městem několik minut jízdy vlakem od Filadelfie – stále půvabné místo s rozlehlými domy rozestavenými na ulicích s alejemi stromů a občasným hostincem na hlavní třídě. V současnosti Filadelfie pozřela Germantown stejně, jako by nějaký obrovitý kapr spolkl neskonale krásnější, ale drobnější rybku, a ponechala z ní pouze dokonalé bílé kosti minulosti, jež se smísily se syrovým odpadem ve strašlivých žaludečních šťávách pokroku.</p>
<p>Anne byla na svůj domeček tak hrdá, že se při prohlídce neustále červenala. Byl to anachronizmus: příjemné bílé dřevěné stavení – kdysi možná patřilo nějakému statkáři – postavené několik desítek metrů od Germantown Avenue na úzké ulici s názvem Queen Lane. Honosilo se vysokým dřevěným plotem, vpředu zjizveným a pomalovaným graffiti i navzdory zjevným snahám udržet ho v čistotě, dvorečkem menším než nádvoří před mým charlestonským domem, miniaturním přístřeškem nad vchodem, dvěma vikýřovými okny prozrazujícími existenci prvního patra a jedinou zakrslou broskvoní, která vypadala, jako by už nikdy neměla rozkvést. Dům sám byl vklíněný mezi čistírnou, která dělala ve výloze reklamu mrtvým mouchám, a dvoupatrovým obytným domem, který by mi připadal, že už je několik desítek let opuštěný, kdyby z jeho tmavých oken nevykukovaly tmavé tváře. Přes ulici stálo několik roztodivných malých skladišť, prohýbajících se cihlových budov přeměněných ve dvoupodlažní byty, a půl bloku na jih pak první z všudypřítomných slumů.</p>
<p>„Sice to není nic moc, ale je to můj domov,“ řekla Anne a čekala, až se ohradím proti první části jejího výroku. Ohradila jsem se.</p>
<p>V prvním patře byla Annina velká ložnice a menší pokoj pro hosty. Maličký pokoj u kuchyně patříval jejímu bratrovi a byly v něm pořád cítit léky a doutníky. Anne měla očividně v plánu nabídnout dolní pokoj Vincentovi a malý pokoj pro hosty mně. Pomohla jsem jí, aby nám nabídla oba pokoje nahoře a nechala si pokoj v přízemí. Zatímco si stěhovala oblečení a osobní věci, prohlížela jsem si zbytek domu.</p>
<p>Objevila jsem malou jídelnu, na svou velikost až příliš formální, maličký obývací pokoj s příliš mnoha kusy nábytku a příliš mnoha reprodukcemi na stěnách, kuchyni tak upjatou a vzhledově nepříjemnou, jako byla sama Anne, další bratrův pokoj, koupelnu a malou zadní verandu, z níž byl výhled na dvorek velký asi jako psí výběh.</p>
<p>Otevřela jsem zadní dveře, abych do zatuchlého domu vpustila trochu vzduchu, a kolem nohou se mi protáhl tlustý šedý kocour. „Ach, to je Chlupáč,“ řekla Anne nesoucí do malého pokoje náruč oblečení. „To je můj chlapeček. Starala se o něho paní Pagnelliová, ale on už poznal, že je maminka doma. Ze, zlatíčko?“ obrátila se na kocoura.</p>
<p>Usmála jsem se a ustoupila. Od žen mého věku se očekává, že budou mít rády kočky; při každé příležitosti si jimi plní příbytky a obvykle se v přítomnosti těchto arogantních, proradných tvorů chovají jako husy. Když jsem byla malá – nemohlo mi být víc než šest sedm let – teta k nám každé léto přijížděla na návštěvu s tlustou siamskou kočkou. Vždycky jsem se bála, že mi ta stvůra v noci dolehne na tvář a udusí mě. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou odpoledne nacpala do pytle, když dospělí popíjeli na dvorku limonádu. Utopila jsem ji v korytě na vodu za sousedovým přístřeškem a promáčené mrtvé tělo jsem nechala ležet za stodolou, kde se často shromažďovala smečka žlutých psů. Po ukončení Annina „zpracování“ bych se vůbec nedivila, kdyby podobná nehoda potkala i jejího „chlapečka“.</p>
<p>+++</p>
<p>Pokud má někdo Schopnost, Využít jiného člověka je poměrně snadné, avšak úspěšně ho zpracovat je mnohem těžší. Když jsme s Ninou a Willim skoro před padesáti lety začali ve Vídni s naší Hrou, bavili jsme se Využíváním ostatních, obvykle cizích lidí, a nutností vždycky se těchto lidských nástrojů nějak zbavit jsme se takřka nezabývali. Později, když jsme zestárli a v používání Schopnosti vyzráli, jsme všichni pocítili potřebu mít společníka – napůl sluhu, napůl osobního strážce –, který by byl natolik vyladěný na naše požadavky, že by nás jeho Využití nestálo prakticky žádné úsilí. Než jsem před pětadvaceti lety objevila ve Švýcarsku pana Thornea, cestovala jsem s madam Tremontovou a před ní s mladíkem, kterému jsem z mladické, povrchní sentimentálnosti dala jméno Charles, podle svého posledního nápadníka. Nina a Willi měli také dlouhou řadu svých loutek, jež vyvrcholila v katastrofální existenci Williho dvou společníků a Nininy odporné slečny Barrett Kramerové. Takové zpracovávání zabere nemálo času, ačkoliv klíčových je několik prvních dní. Trik spočívá v tom, že je třeba dotyčnému ponechat alespoň duté jádro osobnosti, aniž byste mu ponechali jakoukoli možnost nezávislého jednání. A třebaže jednání takové osoby nesmí být nezávislé, musí být<emphasis> autonomní</emphasis> v tom smyslu, aby se do jednoduchých úkolů a běžných každodenních aktivit pouštěla a vykonávala je bez přímého Používání. Pokud s takto „zpracovanými“ společníky cestujete na veřejnosti, musí v nich zůstat zachováno alespoň zdání původní osobnosti.</p>
<p>Výhody takového uspořádání jsou zřejmé. Třebaže je obtížné – skoro nemožné, byť Nina by toho byla schopna – <emphasis>Použ</emphasis><emphasis>ívat</emphasis> dva lidi zároveň, je docela snadné usměrňovat jednání dvou zpracovaných loutek. Willi nikdy necestoval s méně než dvěma svými „chlapci“ a o Nině, před její feministickou fází, se vědělo, že cestuje s pěti nebo šesti mladými, nezadanými, pohlednými těly.</p>
<p>Anne Bishopová se zpracovávala snadno, neboť po podmanění toužila. Za tři dny, které jsem strávila v jejím domě, byla dokonale upravena. Vincent byl úplně jiný případ. Ačkoliv v něm mé prvotní učení zničilo veškerou vůli vyššího řádu, jeho podvědomí zůstávalo bouřlivou a z větší části nespoutanou změtí vzdouvajících se nenávistí, strachů, předsudků, tužeb a temných nutkání. Nechtěla jsem je všechny vymýtit, neboť byly zdrojem energie, kterou jsem chtěla čerpat o něco později. Během oněch tří dlouhých dní o víkendu před Vánoci roku 1980 jsem zůstávala v Annině nakysle zapáchajícím domě a prozkoumávala emoční džungli Vincentova temného podvědomí a zanechávala v něm stezky a páky pro budoucí použití.</p>
<p>V neděli 21. prosince jsem si dopřávala pozdní snídani, kterou mi Anne laskavě připravila, a ptala se jí na kamarádky, příjmy, na její život. Zjistila jsem, že žádné kamarádky nemá a skoro žádný život nevede. Občas ji chodila navštívit paní Pagnelliová, sousedka bydlící o kus dál na ulici, která taky někdy hlídala Chlupáče. Při zmínce o nepřítomném zvířeti se Anne zalily oči slzami a já ucítila, jak se jí myšlenky smýkají jako auto na náledí. Zesílila jsem psychické sevření a navedla ji zpět k její nové a hlavní vášni – touze se mi zavděčit.</p>
<p>Anne měla na úsporách víc než sedmdesát tři tisíce dolarů. Podobně jako řada sobeckých starých žen na nudném sklonku nudného života i ona žila desítky let na pokraji chudoby, zatímco si ukládala peníze, akcie a dluhopisy jako nějaká patologická veverka hromadící žaludy, které nikdy nesní. Navrhla jsem jí, jestli by během příštího týdne třeba nechtěla proměnit tyto komodity v hotovost. Anne se domnívala, že je to skvělý nápad.</p>
<p>Když jsme se bavily o zdrojích jejích příjmů, zmínila se o Grumblethorpu. „Společnost mi vyplácí drobnou prebendu za to, že na něj dohlížím, občas se ujmu nějaké soukromé prohlídky a kontroluji to tam, když máme dlouho zavřeno, jako třeba teď.“</p>
<p>„Co je to za Společnost?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Filadelfská společnost pro uchování dominant,“ odpověděla Anne.</p>
<p>„A co za dominantu je to Grumblethorpe?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Velice ráda bych vám ji ukázala,“ navrhla Anne dychtivě. „Není ani blok odsud.“</p>
<p>Po třídenním odpočinku a modifikaci těch dvou ve stísněném prostoru Annina domu jsem se už nudila. „Po snídani,“ přikývla jsem. „Jestli se budu na takovou procházku cítit.“</p>
<p>+++</p>
<p>I teď jen těžko dokážu vyjádřit kouzlo a rozporuplnost, kterým na mě Grumblethorpe dýchlo. Stálo přímo na uvadající cihlové Germantown Avenue. Těch několik tamějších starých budov je obklopeno bary a bazary, lahůdkářstvími a všemožnými výprodeji. Úzké ulice větvící se z tohoto úseku hlavní třídy se brzy mění v opravdové slumy, řadové bytovky a prázdné parcely. Ale tam, na Germantown Avenue číslo 5267, za hradbou parkovacích automatů a dvěma zčernalými, noži pořezanými duby, ani ne tři metry od šňůr aut, tramvají a nekonečného procesí barevných chodců, trůní dokonalé Grumblethorpe s kamennými zdmi, osázené okenicemi, se šindelovou střechou.</p>
<p>Byly tam dvoje vstupní dveře. Anne vytáhla svazek klíčů a uvedla nás dovnitř východním vchodem. Uvnitř vládlo přítmí, okna halily těžké závěsy a zatažené žaluzie. Dům byl cítit starobou, dřevem starým několik stovek let a leštěnkou na nábytek. Voněl mi jako domov.</p>
<p>„Dům postavil v roce 1744 John Wister,“ spustila Anne; zesílil jí hlas a prostoupil ho průvodcovský tón. „To byl filadelfský kupec, který jej využíval jako letní sídlo. Později se stal celoroční rodinnou rezidencí.“</p>
<p>Přešly jsme z malé vstupní haly do salonu. Široká prkna podlahy se silně leskla, elegantně jednoduché stropní lišty byly vytvořeny ve stylu snubních prstenů a vedle malého krbu stál ušák. Na dobovém stolku stála jediná svíce. Nebyla tam žádná elektrická světla ani zásuvky.</p>
<p>„Během bitvy o Germantown,“ pokračovala Anne, „zemřel v této místnosti britský generál James Agnew. Pořád jsou tu vidět šmouhy jeho krve.“ Ukázala na podlahu.</p>
<p>Podívala jsem se na slabé šmouhy na dřevě. „Venku nejsou žádné cedule,“ namítla jsem.</p>
<p>„V okně bývala malá cedulka,“ řekla Anne. „Dům býval veřejnosti otevřený v úterý a ve čtvrtek odpoledne mezi druhou a pátou hodinou. Společnost pořádala soukromé prohlídky pro zájemce o historii této oblasti. Teď je to tu zavřené – a zůstane to zavřené ještě nejmíň měsíc –, dokud nezískáme přístup k prostředkům, které by nám umožnily dokončit jistou renovaci v kuchyni.“</p>
<p>„A kdo tu teď bydlí?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Anne se zasmála – z hrdla se jí vydralo slabé myší zapištění. „Nikdo tu<emphasis> nebydlí.</emphasis> Není tu elektřina, kromě krbů žádné topení a nejsou tu žádné rozvody. Já to tu pravidelně kontroluj u a jednou za šest až osm týdnů sem přichází na inspekci paní Waverlyová ze Společnosti.“</p>
<p>Přikývla jsem.</p>
<p>„Jsou tu Namlouvací dveře.“</p>
<p>„Ach ano,“ přisvědčila Anne. „Znáte ten zvyk. Také se tu pořádaly pohřby.“</p>
<p>„Ukažte mi i zbytek domu,“ poručila jsem jí.</p>
<p>V jídelně stál rustikální stůl a židle; upomínaly na prostou nádheru raně koloniálního stylu. Stála tam neuvěřitelná tovaryšská lavice, v níž se snoubily veškeré dovednosti uměleckého truhláře. Anne mě upozornila na židli zhotovenou Solomanem Fusselem, který vyrobil židle i pro Síň nezávislosti.</p>
<p>Z kuchyně byl výhled na zadní dvorek a i navzdory zmrzlé hnědé hlíně a kupičkám sněhu jsem na něm rozeznala obrys krásné staré zahrady, která tam musela v létě kvést. Kuchyňská podlaha byla z kamene a topeniště bylo dosti veliké na to, aby se do něj dalo vstoupit se zvednutou hlavou. K jedné stěně byla přitlučena podivná sestava starých nástrojů a nářadí – starodávné zahradnické nůžky, bezmála dva metry dlouhá kosa, motyka, staré hrábě, železné kleště, další věci – a opodál stál velký šlapací brousek. Anne ukázala na roh, který někdo z větší části vytrhal a zbavil kamenů. Výkop nyní zakrýval ošklivý kus černého igelitu. „Viklalo se tam pár kamenů,“ vysvětlovala. „Během údržbářských prací v listopadu tam dělníci pod podlahou objevili nahnilé dřevěné dveře a částečně zasypaný tunel.“</p>
<p>„Únikový tunel?“</p>
<p>„Nejspíš,“ odpověděla Anne. „Když se tento dům stavěl, pořád tu byli aktivní indiáni.“</p>
<p>„Kam vede?“</p>
<p>„Jakýsi kamenný východ byl objeven těsně za sousední garáží,“ ukázala Anne k ojíněným okenním tabulkám. „Ale Společnost nemá dost prostředků, aby pokračovala v kopání, dokud někdy začátkem února nedostane dotaci od Filadelfské historické komise.“</p>
<p>„Vincent by se do toho tunelu rád podíval,“ řekla jsem.</p>
<p>„No…“ Anne jakoby zakolísala a přejela si rukou čelo, „nevím, jestli by to bylo správné…“</p>
<p>„Vincent se tam podívá,“ rozhodla jsem.</p>
<p>„Ovšem,“ souhlasila Anne.</p>
<p>V salonu byla svíčka, ale musela jsem Vincenta poslat k Anně domů pro zápalky. Když potom odhrnul igelitovou plachtu a sestoupil po krátkém žebříku do tunelu, zavřela jsem oči, abych lépe viděla.</p>
<p>Hlína, kamení, zápach vlhkosti a hrobu. Tunel se táhl pod dvorek jen asi čtyři metry. Strop jeho částečně znovuotevřené části vyztužovaly nové dřevěné vzpěry. Vyvedla jsem Vincenta ven a otevřela oči.</p>
<p>„Chtěla byste se podíval nahoru?“ zeptala se Anne.</p>
<p>Bez jediného slova či gesta jsem přisvědčila.</p>
<p>+++</p>
<p>Dětský pokoj ke mně zašeptal, jen co jsem do něj vstoupila.</p>
<p>„Říká se, že v tomto pokoji straší,“ řekla Anne. „Psi paní Waverlyové sem nechtějí vejít.“</p>
<p>Domnívala jsem se, že Anne šepot taky slyší, ale když jsem se dotkla její mysli, nebylo tam po něm ani stopy. Zaznamenala jsem jen sílící dychtivost vycházet mi vstříc.</p>
<p>Vkročila jsem hlouběji do místnosti. Okno do ulice nevpouštělo přes dřevěné žaluzie takřka žádné světlo. V přítmí jsem rozeznala nízkou kovovou postýlku, ošklivou a staromódní – matnou klec pro zlé dítě. Byly tam ještě dvě další pružinové postele a dětská židlička, ale ze všeho nejvíce mě zaujaly hračky, panenky a figurína v životní velikosti. V jednom koutě stál domeček pro panenky. Pocházel z odlišného časového období – musel být vyroben přinejmenším sto let po domu samém –, ovšem pozoruhodné na něm bylo, že zpráchnivěl a částečně se sesul úplně stejně jako nějaké skutečné opuštěné stavení. Skoro jsem očekávala, že uvidím, jak se v něm budou po maličkých chodbách prohánět drobné krysy. Vedle domečku leželo na nízké pružinové posteli šest pohozených panenek. Jen jedna z nich vypadala dost stará na to, aby mohla mít původ v osmnáctém století, a hned několik bylo dostatečně reálných, aby se daly považovat za zplesnivělě mrtvoly skutečných dětí.</p>
<p>Celé scéně však dominovala figurína. Velikostí připomínala živého sedmiletého či osmiletého chlapce. Měla na sobě letitou rekonstrukci chlapeckého oblečku z období války za nezávislost. Látka však v průběhu uplynulých desetiletí vybledla, švy se rozpáraly a místnost nyní prostupoval zápach hnijící vlny. Ruce, krk a tvář přišly na mnoha místech o růžovou patinu, jíž teď vykukoval tmavý porcelán. Lesklou paruku kdysi tvořily skutečné lidské vlasy, z nichž však zbyly jen odporné chumáče, temeno hlavy bylo poseté prasklinami. Oči působily naprosto skutečně; uvědomila jsem si, že se dívám na lidské protézy. Pouze tyto skleněné oči si uchovaly lesk a jas, zatímco zbytek figuríny zchátral: v těle stojící mrtvoly zářily dychtivé chlapecké oči.</p>
<p>Z nějakého důvodu jsem měla za to, že šepot vychází z figuríny, ale když jsem se k ní přiblížila, nejasné ševelení spíše zesláblo, než zesílilo. Mluvily tam stěny. Před odevzdanými pohledy Anne a Vincenta jsem se opřela o omítnuté stěny a zaposlouchala se. Šepot byl slyšet, ale těsně pod úrovní, kdy by v něm bylo možno rozlišit jednotlivá slova. Připadalo mi, že v něm zaznívá víc než jeden hlas, a měla jsem zřetelný pocit, že slyším věty určené mně, že neodposlouchávám cizí rozhovor.</p>
<p>„Slyšíte něco?“ zeptala jsem se Anne.</p>
<p>Zakabonila se a snažila se určit odpověď, která by mě nejvíc potěšila. „Jenom auta,“ pronesla nakonec. „Několik chlapců, kteří křičí na ulici.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a opět přiložila ucho ke stěně. Šepot byl stále slyšet, nebyl ani naléhavý, ani hrozivý. Měla jsem dojem, že v tichém proudu zvuku rozeznávám slabiky svého jména.</p>
<p>Na duchy nevěřím. Nevěřím na nadpřirozené věci. Ale s tím, jak stárnu, začínám věřit, že stejně jako se rádiové vlny nepřestávají šířit dlouho po vypnutí vysílače, šíří se dál prostorem i síla vůle určitých zemřelých jedinců. Nina mi kdysi řekla, že jeden archeolog objevil hlas hrnčíře mrtvého tisíce let, zaznamenaný do drážek hrnce, který vyrobil, kdy železo v hlíně a vibrace z konečků jeho prstů působily jako záznamová deska a jehla. Nevím, jestli to byla pravda, ale je to představa, které jsem začala věřit. Lidé – zvlášť těch několik z nás obdařených Schopností – možná umějí otisknout sílu své vůle do předmětů stejně, jako ji otiskujeme do lidí.</p>
<p>Opět jsem si vzpomněla na Ninu a rychle poodstoupila od stěny. Šepot odezněl. „Ne,“ pronesla jsem nahlas, „tohle nemá s Ninou nic společného. Tohle jsou přátelské hlasy.“</p>
<p>Mí dva společníci na mě mlčky upírali oči; Anne nevěděla, co má říct, a Vincent toho nebyl schopen. Usmála jsem se na ně a Anne mi úsměv opětovala.</p>
<p>„Pojďte,“ vybídla jsem je. „Poobědváme a vrátíme se sem později. Grumblethorpe se mi velice zamlouvá, Anne. Udělala jste dobře, že jste mě sem zavedla.“</p>
<p>Anne Bishopová se na mě zářivě usmívala.</p>
<p>Do pondělního poledne Anne s Vincentem nanosili do Grumblethorpu pojízdnou rozkládací postel a novou matraci, nakoupili další svíčky a tři petrolejové teplomety, kuchyňské police z poloviny zaplnili plechovkami a trvanlivými potravinami, na masivní kuchyňský stůl postavili malý propanbutanový vařič a uklidili a vysmýčili každou místnost. Postel jsem si nechala postavit do dětského pokoje. Anne přinesla čisté ložní prádlo, deky a svou oblíbenou amišskou přikrývku. Vincent si v kuchyni ke stěně postavil sadu svých nových lopat a kbelíků. S neexistujícím rozvodem vody jsem v dané chvíli nedokázala dělat nic – kromě toho jsem stejně měla v úmyslu trávit většinu času u Anne doma. Grumblethorpe jsem si pouze zútulňovala pro své nevyhnutelné návštěvy.</p>
<p>V pondělí odpoledne Anne vybrala všechny peníze ze svých spořících a běžných účtů – celkem skoro čtyřicet dva tisíce dolarů – a pustila se do převádění akcií, dluhopisů a cenných papírů na hotovost. V několika případech musela zaplatit pokutu, ale mně ani jí to nevadilo. Peníze jsem si uložila do svých zavazadel.</p>
<p>Ve čtyři hodiny odpoledne – kdy venku dohasínalo zimní světlo – už všechny místnosti v Grumblethorpu jasně zářily desítkami svíček, salon, kuchyni a dětský pokoj příjemně vytopily žhnoucí teplomety a Vincent už tři hodiny prokopával tunel a přenášel hlínu na protější konec dvorku pod obrovitý jinan. Byla to špinavá, náročná a možná i nebezpečná práce, ale Vincentovi mohl takový úkol jedině prospět. Při takto vynakládaném úsilí se mu rozpouštěla část potlačované zuřivosti. Věděla jsem, že je velmi silný – mnohem silnější, než by si člověk pomyslel při pohledu na jeho hubené tělo a shrbený postoj –, ale nyní jsem objevila skutečný rozsah jeho šlachovité síly a takřka ďábelské energie.</p>
<p>Během prvního odpoledne kopání protáhl tunel na skoro dvojnásobnou délku.</p>
<p>V Grumblethorpu jsem tu první noc nepřespala, ale když jsme před odchodem zhasínali svíčky a vypínali teplomety, vydala jsem se ještě sama do dětského pokoje a zůstala tam stát ve svitu jediné hořící svíce, jejíž plamen se odrážel v knoflíkových očích hadrových panenek a skleněných očích nehybného hocha.</p>
<p>Šepot zněl hlasitěji. Ačkoliv jsem stále nerozuměla jednotlivým slovům, cítila jsem z jeho tónu vděk. Hlasy mi přály všechno nejlepší a žádaly mě, abych se vrátila.</p>
<p>+++</p>
<p>V úterý, den před Štědrým večerem, Vincent odnosil půl tuny hlíny. Poté, co vyklidil další tři a půl metru chodby, jsme zjistili, že zbytek tunelu je z větší části neporušený, tedy pokud jsme odhlédli od několika hromádek kamení a hlíny, které se v průběhu uplynulých dvou staletí sesypaly na dno. Ve středu dopoledne uvolnil takřka celý východ těsně u uličky, lemující dvorky a zadní trakty slumů v bloku za námi. Naskládal na něj fošny a vrátil se do Grumblethorpu. Ten ale vypadal! Byl špinavý; staré oblečení, které měl při práci na sobě, měl roztrhané a zablácené, dlouhé rozcuchané vlasy mu visely ve špinavých pramenech přes ukoptěný obličej a vytřeštěné oči. Toho dne jsem s sebou v Grumblethorpu měla jenom jednu velkou termosku s vodou; nechala jsem ho, aby se svlékl a posadil v kuchyni vedle teplometu a vrátila jsem se do Annina domu, abych mu v její pračce a sušičce uvedla svršky do původní podoby.</p>
<p>Anne se celé odpoledne věnovala přípravě speciálního štědrovečerního jídla. Ulice byly temné a skoro prázdné. Kolem prorachotila jediná tramvaj s teple zářícími žlutými vnitřními světly. Začínalo sněžit.</p>
<p>Takto tedy došlo k tomu, že jsem se ocitla na ulici sama, bez ochrany. Za normálních okolností bych se v nepřítomnosti náležitě zpracovaného společníka ve městě neprošla kolem jediného bloku, ale celodenní práce v Grumblethorpu a zvláštní varovný tón v šepotu dětského pokoje ve mně probudily jakousi nesoustředěnost až roztržitost. Taky jsem přemýšlela o Vánocích.</p>
<p>Vánoce pro mě byly vždycky důležité. Vzpomínala jsem na velký stromek a ještě větší večeři, kterou jsme mívali, když jsem byla malá. Otec porcoval krocana; já měla za úkol rozdávat drobné dárky sloužícím. Vzpomínám si, jak jsem se několik týdnů předtím zamýšlela nad přesným zněním krátkých vět uznání našemu pomocnému personálu, sestávajícímu povětšinou z postarších černochů a černošek. Většinu jsem chválila, několika jsem však jemně vyčinila za nedostatečnou píli pečlivým vynecháním klíčových frází. Nejhezčí dárky a nejvřelejší slova jsem si vždycky nechala pro tetičku Harriet, stárnoucí ženu s mohutným poprsím, která mě odkojila a vychovala. Harriet se narodila jako otrokyně.</p>
<p>Bylo zajímavé, jak jsme se o několik let později ve Vídni s Ninou a Willim všichni shodli na takových společných rysech dětství, jako byla právě laskavost vůči sloužícím. I ve Vídni pro nás byly Vánoce důležitým obdobím. Vzpomínám si na zimu roku 1928, na sáňkování kolem Dunaje a obrovskou hostinu ve Williho pronajaté vile jižně od města. Teprve v posledních letech jsem Vánoce neslavila tak svědomitě, jak bych ráda. Právě při našem posledním Setkání před dvěma týdny jsme se s Ninou bavily o žalostném zesvětštění vánoční atmosféry. Lidé už nevědí, co znamená křesťanství.</p>
<p>+++</p>
<p>Bylo to osm hochů, samí černoši. Nevím, jak staří byli. Všichni byli vyšší než já; tři nebo čtyři měli černé chmýří nad odulými horními rty. Když se na Germantown Avenue vynořili z Bringhurst Street, mně přímo do cesty, připadlo mi, že jsou jednolitá vlna hluku, loktů, kolen a skřehotavých sprostých slov. Jeden z nich nesl velké rádio, z něhož se linul jakýsi monotónní rachot.</p>
<p>Polekaně jsem vzhlédla, ztracená v myšlenkách na Vánoce a nepřítomné přátele. Aniž jsem začala řádně uvažovat, zastavila jsem se a čekala, až sejdou z chodníku a uhnou mi z cesty. Nejspíš něco v mé tváři nebo hrdém postoji, něco ve zjevném rozporu s útrpnou bázlivostí, která bělochy obvykle opanovává v černošských čtvrtích severních měst, jednoho z nich přimělo, aby si mě všiml.</p>
<p>„Na co kurva vejráš, babo?“ zeptal se vysoký hoch s červenou čepicí. V jeho obličeji s mezerou mezi zuby se zračila veškerá tupost a pohrdání, vštípené jeho rase staletími kmenové nevzdělanosti.</p>
<p>„Čekám, hoši, až ustoupíte a necháte mě projít,“ odpověděla jsem. Řekla jsem to klidně, zdvořile. Za normálních okolností bych neřekla nic, ale uvažovala jsem nad jinými věcmi.</p>
<p>„Hoši!“ zvolal ten v červené čepici. „Komuhle kurva řikáš hoši?“ Ostatní mě v půlkruhu obstoupili. Dívala jsem se někam nad jejich hlavy.</p>
<p>„Hej, kdo si kurva mysliš, že seš?“ zeptal se mě tlouštík ve špinavé šedé bundě s kapuci.</p>
<p>Nic jsem neřekla.</p>
<p>„Ser na to,“ řekl menší, ale ne tak drsně vypadající hoch. Měl modré oči. „Pojď, vole.“</p>
<p>Už se ode mě začali odvracet, ale černoch v červené čepici ještě musel mít poslední slovo. „Dávej si bacha, ty stará rašple, komu řikáš, ať se ti klidí z cesty,“ varoval mě a naznačil pohyb, jako by mě chtěl dloubnout do hrudi nebo ramene.</p>
<p>Rychle jsem ustoupila, abych před tím dotykem uhnula. V mezeře chodníku mi však zůstal vězet podpatek a ztratila jsem rovnováhu, zamávala rukama a ztěžka dosedla do prostoru mezi chodníkem a ulicí, plného sněhu a psích výkalů. Většina černochů se hlasitě rozchechtala.</p>
<p>Menší hoch s modrýma očima je mávnutím ruky utišil a popošel ke mně. „Jste v pořádku, paní?“ Natáhl ke mně ruku, jako by mi chtěl pomoci na nohy.</p>
<p>Upřeně jsem se dívala mimo a jeho ruce nevěnovala pozornost. Za chvilku pokrčil rameny a odvedl ostatní pryč. Od výloh obchodů a ztichlých krámků se odrážela jejich odporná hudba.</p>
<p>Zůstala jsem tam sedět, dokud mi všichni nezmizeli z dohledu, a potom jsem se pokusila vstát, vzdala to a otočila se, abych se na všech čtyřech doplazila k parkovacímu automatu, po němž bych se mohla vytáhnout na nohy. Nějakou dobu jsem se o automat opírala a celá se třásla. Občas kolem mě projelo auto – možná to byli lidé, kteří na Štědrý večer pospíchali domů – a pneumatiky na mě šplíchly břečku. Jednou kolem mě proběhly dvě obtloustlé mladé černošky, něco si brebentily plantážnickými hlasy. Nikdo nezastavil, aby mi pomohl.</p>
<p>Když jsem došla do Annina domu, pořád jsem se třásla. Později jsem si uvědomila, že jsem ji mohla docela snadno přimět, aby mi přišla na pomoc, ale v dané chvíli jsem neuvažovala jasně. Ve studeném větru se mi tvořily, řinuly a na lících mrzly slzy.</p>
<p>Anne mi okamžitě napustila horkou vanu, pomohla mi z promáčených šatů, a než jsem se vykoupala, připravila mi suché věci na převlečení.</p>
<p>Když jsem se najedla – sama, zatímco Anne seděla ve vedlejším pokoji – bylo devět hodin večer, a než jsem dojedla dezert, třešňový koláč, věděla jsem přesně, co musím udělat.</p>
<p>Vzala jsem si noční košili a všechny nezbytné věci. Ponoukla jsem Anne, aby vzala spací pytel pro sebe, náhradní oblečení pro Vincenta, nějaké jídlo a pití a pistoli, kterou jsem si vypůjčila od atlantského taxikáře.</p>
<p>Cesta zpátky do Grumblethorpu byla krátká a ničím nerušená. Už silně sněžilo. Před místem, kde jsem upadla, jsem odvrátila zrak.</p>
<p>Vincent seděl tam, kde jsem ho zanechala. Oblékl se a hladově se najedl. Netrápilo mě, že občas vynechá pár jídel, ale za poslední dva dny kopání spálil tisíce kalorií a chtěla jsem, aby znovu načerpal energii. Jedl jako zvíře. Prsty, ruce, tvář, vlasy, všechno měl ještě špinavé, ulepené a umazané od červeného bláta, a na pohled i poslech jeho krmení působilo, jako by se proměnil v nenasytnou šelmu.</p>
<p>Po jídle se pustil do práce na brousku; začal ostřit kosu a jeden z rýčů, který Anne koupila před dvěma dny v železářství na Chelten Avenue.</p>
<p>Když jsem šla ulehnout nahoru do dětského pokoje, byla skoro půlnoc. Zavřela jsem dveře a převlékla se do noční košile. V mihotavém světle svíček mě sledovaly zaprášené skleněné oči chlapecké figuríny. Anne seděla dole v salonu a hlídala vstupní dveře – spokojená, s lehkým úsměvem na rtech, s nabitou osmatřicítkou pohodlně uloženou na zástěře v klíně.</p>
<p>Vincent odešel tunelem. Když táhl kosu a rýč černou chodbou, tvář a vlasy měl ještě zastřené šmouhami, v nichž se mísilo bahno s potem. Zavřela jsem oči a zřetelně viděla, jak se před kalným světlem v uličce snáší sníh, když vylezl kousek od garáže, vytáhl své dlouhé nářadí a rychle odběhl uličkou.</p>
<p>Ve vzduchu byla cítit čistota a chlad. Cítila jsem Vincentovo silně a jistě bušící srdce, cítila jsem, že se mu jakoby v silném větru zmítá a čeří džungle uvnitř mysli, jak mu tělem proudí vlny adrenalinu. Když jsem si uvědomila, že se doširoka usmívá, cení ústa ve zvířecím šklebu, cítila jsem, jak se mi v sympatické reakci stahují svaly kolem vlastních úst.</p>
<p>Pohybovali jsme se městem rychle, zastavili se u vchodu do chudinské uličky zčernalých slumů a běželi dál po jejich jižní straně, tonoucí v nejhlubšíqh stínech. Zastavili jsme se; přiměla jsem Vincenta, aby zvedl hlavu a podíval se do směru, kterým zmizelo mých osm černochů. Cítila jsem, jak se mu rozšiřují nosní dírky, když nasával noční vzduch ve snaze zjistit, kudy se vydali.</p>
<p>Tou dobou už se z nebe snášely husté přívaly sněhu. Ticho noci narušovalo jen vzdálené hlaholení kostelních zvonů zvěstujících narození našeho Spasitele. Vincent sklopil hlavu, položil si na rameno rýč a kosu a vyrazil do tmy.</p>
<p>Já jsem se v horním patře Grumblethorpu usmála, otočila se zpátky do dětského pokoje a byla si neurčitě vědoma šustivého šepotu, vzdouvajícího se kolem mě jako tlumené burácení příboje.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola devatenáctá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 20. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>„O skutečné povaze násilí nevíš nic,“ řekl Saulu Laskimu tvor, který kdysi býval Francisem Harringtonem.</p>
<p>Ubírali se na východ po Mailu ke Kapitolu. Studené kužely večerního slunečního světla ozařovaly bílé mramorové budovy a bílé obláčky z autobusových a automobilových výfuků. U skoro prázdných laviček opatrně poskakovalo několik holubů.</p>
<p>Saul cítil chvění v břiše a horní části stehen a věděl, že to není jen reakce na chlad. Když vyšli z Národní umělecké galerie, zachvátilo ho nesmírné vzrušení.<emphasis> Po všech tě</emphasis><emphasis>ch letech.</emphasis></p>
<p>„Děláš ze sebe odborníka na násilí,“ řekl Harrington německy, jazykem, kterým ho Saul nikdy neslyšel mluvit, „ale nic o něm nevíš.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“ zeptal se Saul anglicky. Strčil si ruce do kapes svrchníku. Neustále pohyboval hlavou, zadíval se na muže vycházejícího z Východní budovy Národní galerie, zamžoural na osamělou postavu na vzdálené lavičce, pokusil se někoho spatřit za polarizovaným předním sklem pomalu jedoucí limuzíny.<emphasis> Kde jsi, oberste?</emphasis> Při představě, že nacistický plukovník může být někde nablízku, se mu stahovaly svaly bránice.</p>
<p>„Násilí považuješ za jakousi úchylku,“ pokračoval Harrington bezchybnou němčinou, „třebaže je ve skutečnosti normou. Je samotnou podstatou lidské přirozenosti.“</p>
<p>Saul se přinutil věnovat rozhovoru pozornost. Musí obersta vytáhnout ven… najít způsob, jak Francise vymanit ze starcovy moci… najít obersta osobně. „To je nesmysl,“ namítl. „Jde o sice běžné selhání, ale je asi stejnou podstatou lidské přirozenosti jako nemoc. Nemoci jako obrna a neštovice postupně vymycujeme. Z lidského konání můžeme vymýtit i násilí.“ Saul přešel do profesionálního tónu.<emphasis> Kde jsi, oberste?</emphasis></p>
<p>Harrington se zasmál. Byl to stařecký smích, trhaný, zahleněný. Saul se na mladíka vedle sebe zadíval a zachvěl se. Hlavou mu bleskla strašlivá myšlenka, že Francisova tvář – s krátkými nazrzlými vlasy a pihami na vystouplých lícních kostech – vypadá jako kožená maska natažená na lebce jiného člověka. Harringtonovo tělo pod dlouhým nepromokavým pláštěm působilo zvláštně mohutně, jako by hoch přibral celé záhyby tuku nebo měl na sobě několik svetrů.</p>
<p>„Násilí se ti podaří vymýtit asi tak stejně, jako se ti podaří vymýtit lásku, nenávist nebo smích,“ pronesl hlas Williho von Borcherta ústy Francise Harringtona. „Láska k násilí je jednou stránkou naší lidskosti. I slabí chtějí být silní hlavně proto, aby mohli třímat bič.“</p>
<p>„Nesmysl,“ opáčil Saul.</p>
<p>„Nesmysl?“ zopakoval Harrington. Přešli Madison Drive na Mail pod jezírkem Reflecting Pool a budovou Kapitolu. Harrington se pak posadil na lavičku natočenou ke Třetí ulici. Saul učinil totéž a přitom se dál otáčel, aby se zadíval do každé tváře na dohled. Příliš mnoho jich nebylo. Žádná z nich mu nepřipomínala obersta.</p>
<p>„Můj milý Žide,“ řekl Harrington, „podívej se na Izrael.“</p>
<p>„Cože?“ Saul se prudce otočil a podíval se na Francise. To nebyl ten muž, kterého znával. „Co tím chcete říct?“</p>
<p>„Tvoje drahá druhá vlast je proslulá svou mimořádnou šikovností, s níž se dopouští násilí na nepřátelích,“ pokračoval Harrington. „Její filozofie zní: ‘Oko za oko’, její politikou je jistá odplata, její pýchou efektivita armády a vzdušných sil.“</p>
<p>„Izrael se jen brání,“ namítl Saul. Ze surreálného rozhovoru se mu začínala točit hlava. Kupole Kapitolu jim nad hlavami zachycovala poslední paprsky denního světla.</p>
<p>Harrington se opět rozesmál. „Ale ovšem, můj věrný pěšáku. Násilí ve jménu obrany je vždycky přijatelnější. Proto byl i Wehrmacht.“ Položil důraz na slovo<emphasis> Wehr</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>ochrana. „Izrael má nepřátele,<emphasis> nicht wahr?</emphasis> Ale nepřátele měla i Třetí říše. A mezi významné nepřátele patřila i verbež, která ze sebe dělala bezbranné oběti, když se snažila zničit Říši, a nyní ze sebe dělá hrdiny, když páchá násilí na Palestincích.“</p>
<p>Na tato slova Saul nijak nezareagoval. Oberstův antisemitizmus byl dětinskou provokací. „O co vám jde?“ zeptal se potichu.</p>
<p>Harrington zvedl obočí. „Je snad špatné vyhledat starého známého a navázat s ním podnětný rozhovor?“ zeptal se anglicky.</p>
<p>„Jak jste mě našel?“</p>
<p>Harrington pokrčil rameny. „Já bych řekl, že<emphasis> ty jsi našel mě</emphasis><emphasis>,“</emphasis> odpověděl zvláštním hrdelním zamručením, které nemělo nic společného s hlasem Francise Harringtona. „Představ si, jaké bylo mé překvapení, když můj drahý pěšák dorazil do Charlestonu. Můj mladý Věčný Žid se pustil velice daleko od Chelmna.“</p>
<p>Saul už se chtěl zeptat:<emphasis> Jak jste mě</emphasis><emphasis> poznal?,</emphasis> ale zarazil se. Oněch několik hodin před bezmála čtyřiceti lety, kdy oba sdíleli jeho tělo, vytvořilo odpornou důvěrnost trvalejšího rázu, než se vůbec dala vyjádřit slovy. Věděl, že by obersta okamžitě poznal – a poznal ho – i přes propast času. Místo toho se tedy zeptal: „Sledoval jste mě z Charlestonu?“</p>
<p>Harrington se usmál. „Bylo by mi nesmírným potěšením, kdybych si mohl vyslechnout některou z tvých přednášek na Columbijské univerzitě. Možná bychom se spolu mohli pobavit o etice Třetí říše.“</p>
<p>„Možná,“ řekl Saul. „A možná bychom se mohli pobavit o relativní příčetnosti vzteklého psa. Taková nemoc má jenom jedno řešení. Psa zastřelit.“</p>
<p>„Ach tááák,“ odpověděl Harrington. „Konečné řešení v ještě další podobě. Vy Židé jste nikdy nebyli vytříbená rasa.“</p>
<p>Saul se zachvěl. Za klidným hlasem a lidskou loutkou se skrýval muž, který osobně zabil stovky – možná tisíce – lidí. Jediné vysvětlení, proč ho oberst vyhledal a sledoval z Charlestonu, bylo, že ho chce zabít. Oberst Wilhelm von Borchert, známý též jako William Borden, si dal nesmírně záležet, aby přesvědčil okolní svět, že je po smrti. Neexistoval sebemenší důvod, proč by se měl odhalovat možná jedinému člověku na světě, který znal jeho totožnost, pokud si na závěr nechtěl zahrát na kočku a na myš. Saul zašátral hlouběji v kapse a sevřel v prstech ruličku čtvrťáků. Byla to jediná zbraň, kterou nosil od událostí v polském Lese sov před třiceti šesti lety.</p>
<p>Kdyby se mu podařilo Francise poslat k zemi – což, jak dobře věděl, bylo mnohem obtížnější, než jak by se mohl člověk domnívat z televize a filmů –, co by udělal pak? Utekl by. Ale co by oberstovi zabránilo, aby pronikl do<emphasis> jeho</emphasis> mysli? Při představě, že by opět zakusil duševní znásilnění, se bezděčně zachvěl. Nemusel by být ani obětí přepadení, jen dalším statistickým údajem, roztržitým profesorem, který se těsně po soumraku vydal do rušných washingtonských ulic…</p>
<p>Nenechal by Francise jen tak. Sevřel pěst kolem čtvrťáků a začal pomalu vytahovat ruku. Netušil, jestli by hocha dokázal přivést nazpět – stačil mu jeden pohled na masku před sebou, aby si pomyslel, že se mu to nepodaří – ale věděl, že se o to musí pokusit. Jak se dá na Mailu přepravit tělo v bezvědomí o blok a půl dál do vypůjčeného auta? Jak znal Washington, předpokládal, že to už musel někdy někdo udělat. Rozhodl se, že nechá chlapce na lavičce, vyrazí k autu, rychle přijede ke Třetí ulici, zastaví u chodníku a hodí tělo vysokého mladého muže na zadní sedadlo.</p>
<p>Pokud šlo o způsob, jak by se mohl ubránit oberstovu ovládnutí, nic ho nenapadalo. Nezáleželo na tom. Ledabyle vytáhl z kapsy pěst s ruličkou mincí, přičemž ji zakrýval svým příhodně natočeným tělem.</p>
<p>„Chci, aby ses s někým setkal,“ řekl Harrington.</p>
<p>„Co?“ Saulovi srdce bilo tak prudce, že prakticky nedokázal mluvit.</p>
<p>„Je tu jistý člověk, s nímž bych tě rád seznámil,“ zopakoval oberst a přiměl Harringtona, aby vstal. „Myslím, že tě setkání s ním bude zajímat.“</p>
<p>Saul zůstával sedět na místě. Paže mu vibrovala napětím zaťaté pěsti.</p>
<p>„Tak jdeš, Žide?“ Němcova slova a tón se takřka shodovaly s těmi, kterými před osmatřiceti lety k Saulovi promlouval v chelmnské kůlně.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Saul a vstal, dal si ruce do kapes a vydal se za Francisem Harringtonem do náhlé zimní tmy.</p>
<p>+++</p>
<p>Byl nejkratší den roku. Několik otrlých turistů čekalo na autobus nebo spěchalo ke svým autům. Šli po Constitution Avenue kolem Kapitolu a zastavili se u východu krytého parkoviště senátního úřadu. Za několik minut se otevřela automatická vrata a na ulici vyklouzla limuzína. Harrington se rychle vydal po rampě dovnitř a Saul ho následoval, přičemž se přikrčil pod spouštějícími se plechovými vraty. Zadívali se na ně dva hlídači. Vzápětí k nim rázně vykročil ten brunátnější a otylejší z nich. „Sakra, sem nemůžete,“ zavolal na ně. „Otočte se a mazejte odsud, než vás zabásnu.“</p>
<p>„Hele, omlouváme se!“ zakřičel na něho Harrington, který už zněl jako Francis Harrington. „Víte, jde o to, že máme propustky k návštěvě senátora Kelloga, ale dveře, které jsme podle jeho instrukcí měli použít, jsou zamčené a na klepání nikdo nereagoval…“</p>
<p>„Hlavní dveře,“ řekl hlídač a nepřestával máchat rukama. Druhý hlídač stál u jejich budky. Pravou ruku měl položenou na revolveru a velice pozorně si prohlížel Saula i Harringtona. „Ale po páté sem už žádné návštěvy nesmějí. Takže odsud vypadněte, nebo vás zatkneme.<emphasis> Pohyb.“</emphasis></p>
<p>„Jistě,“ odpověděl Harrington přívětivě a vytáhl z kabátu automatickou pistoli. Obtloustlého hlídače střelil do pravého oka. Druhý hlídač zůstal stát jako přikovaný. Saul při prvním výstřelu ucukl a pak si všiml, že hlídačova nehybnost není přirozenou reakcí vyděšeného člověka. Muž se vší silou snažil pohnout pravou rukou, ale jen se mu třásla, jako by ji měl ochrnutou. Na čele mu vyrazil pot, ostře mu vystupoval horní ret a oči lezly z důlků.</p>
<p>„Pozdě,“ utrousil Harrington a čtyřikrát muže střelil do hrudi a krku.</p>
<p>Saul uslyšel jen pfft-pfft-pfft-pfft a uvědomil si, že část dlouhé hlavně tvoří tlumič. Dal se do pohybu a potom ztuhl, když Harrington zbraň obrátil na něho. „Odvleč je dovnitř.“ Saul tak učinil; když těžkého muže táhl přes výjezdovou rampu do budky, ve studeném vzduchu se mu před obličejem srážel dech.</p>
<p>Harrington vysunul zásobník a dlaní zacvakl do pistole další. Přidřepl si, aby posbíral pět nábojnic. „Pojďme nahoru,“ řekl.</p>
<p>„Mají tady kamery,“ hekl Saul.</p>
<p>„Ano, v budově nahoře,“ odpověděl Harrington opět německy. „Suterén je propojený jen telefonem.“</p>
<p>„Ti hlídači budou někdy někomu chybět,“ poznamenal Saul pevnějším hlasem.</p>
<p>„To bezpochyby,“ souhlasil Harrington. „Navrhuji, aby sis do těch schodů pospíšil.“</p>
<p>Vyšli do přízemí a vydali se chodbou. S překvapením v očích k nim vzhlédl člen ostrahy s novinami v rukou. „Promiňte, pane, ale tohle křídlo je zavřené po…“ Harrington ho dvakrát střelil do hrudi a odtáhl tělo ke schodišti. Saul se ochable opřel o dřevěný rám dveří. Měl pocit, jako by mu zrosolovatěly nohy, a uvažoval, jestli nebude zvracet. Napadlo ho, jestli nemá utéct, napadlo ho, jestli nemá začít křičet, ale neudělal nic a dál se držel dubové zárubně.</p>
<p>„Výtah,“ řekl Harrington.</p>
<p>Chodba ve druhém patře byla prázdná, ačkoli zpoza rohu Saul zaslechl rozhovor a smích. Harrington otevřel čtvrté dveře vpravo.</p>
<p>Jakási mladá žena právě kladla kryt na psací stroj značky IBM. „Promiňte,“ řekla, „ale už je po…“</p>
<p>Harrington se ohnal pistolí a tvrdě ji udeřil do levého spánku. Takřka nehlučně se zhroutila na podlahu. Harrington zvedl ze země plastový kryt a umístil ho na psací stroj místo ní. Potom chytil Saula za kabát a protáhl ho prázdným předpokojem a prostornou potemnělou pracovnou. Saul mezi tmavými závěsy zahlédl osvětlenou kupoli Kapitolu.</p>
<p>Harrington otevřel další dveře a vstoupil do nich. „Nazdar, Trasku,“ pozdravil anglicky.</p>
<p>S mírným překvapením k nim vzhlédl hubený muž za stolem a ve stejném okamžiku k nim z kožené sedačky vystřelil urostlý muž v hnědém obleku. Harrington dvakrát střelil osobního strážce, šel se podívat na malý automat, který muži vypadl z ruky, a potom ho střelil ještě jednou za levé ucho. Mohutné tělo se křečovitě zachvělo, jednou koplo do měkkého koberce a zůstalo nehnutě ležet.</p>
<p>Nieman Trask se ani nepohnul. V levé ruce pořád držel kroužkový zápisník, v pravé zlaté pero značky Cross.</p>
<p>„Posaď se,“ Harrington kývl na Saula, aby přešel ke kožené sedačce.</p>
<p>„Kdo jste?“ zeptal se Trask Harringtona. V jeho tónu zaznívala mírná zvědavost.</p>
<p>„Na otázky a odpovědi bude čas později,“ odpověděl Harrington. „Napřed, prosím, pochop, že tady s mým přítelem“ – ukázal na Saula – „si nesmí nikdo nic začínat. Jestli se pohne z té sedačky, otevřu levou ruku.“</p>
<p>„Otevřete ruku?“ zeptal se Trask.</p>
<p>Když Harrington vstoupil do místnosti, měl levou ruku prázdnou; nyní v ní byl vidět plastový kroužek velký jako dlaň, v jehož středu byl zasazen malý spínač. Rukávem pláště se mu táhl zaizolovaný drát. Palcem tiskl střed spínače.</p>
<p>„Ano, chápu,“ pronesl unaveně Trask a odložil kroužkový zápisník. Oběma rukama sevřel zlaté pero. „Výbušniny?“</p>
<p>„C-4,“ potvrdil Harrington a rukou, v níž držel pistoli, si rozepnul nepromokavý plášť. Měl pod ním plandavou rybářskou vestu s nacpanými kapsami. Saul zahlédl maličké drátěné smyčky. „Asi šest kilo plastické trhaviny,“ dodal Harrington.</p>
<p>Trask přikývl. Tvářil se vyrovnaně, ale pero svíral bílými konečky prstů. „To je víc než dost,“ podotkl. „Co byste rád?“</p>
<p>„Rád bych si promluvil,“ odpověděl Harrington a posadil se na židli necelý metr od Traskova stolu.</p>
<p>„Ale beze všeho,“ a Trask se na židli opřel. Bleskl pohledem na Saula a zase zpátky. „Prosím, spusťte.“</p>
<p>„Navaž konferenční hovor s pány Colbenem a Barentem,“ přikázal Harrington.</p>
<p>„Je mi líto,“ opáčil Trask a odložil pero. Roztáhl prsty. „Colben je právě na cestě do Chevy Chase a domnívám se, že pan Barent je v zahraničí.“</p>
<p>Harrington přikývl. „Budu počítat do šesti,“ řekl. „Jestli jim nezavoláš, uvolním palec. Jedna… dva…“</p>
<p>Při čísle čtyři Trask zvedl sluchátko, ale trvalo dalších několik minut, než navázal všechna potřebná spojení. Colbena zastihl v jeho limuzíně na Rock Creek Expressway a Barenta někde nad Maine.</p>
<p>„Zapni reproduktor,“ vyzval ho Harrington.</p>
<p>„Co se děje, Niemane?“ ozval se vlídný hlas s náznakem cambridgeského přízvuku. „Richarde, ty jsi tu taky?“</p>
<p>„Jo,“ zamručel Colben. „Netuším, co to má znamenat. Co se děje, Trasku? Už dvě minuty mě necháváš čekat.“</p>
<p>„Mám tady takový malý problém,“ řekl Trask.</p>
<p>„Niemane, tohle není zabezpečená linka,“ pronesl opět klidný hlas, jenž podle Saula patřil Barentovi. „Jsi tam sám?“</p>
<p>Trask zaváhal a podíval se na Harringtona. Když se Francis pouze usmál, Trask řekl: „Nejsem. V kanceláři senátora Kelloga tu jsou se mnou ještě dva pánové.“</p>
<p>V reproduktoru přeskočil Colbenův hlas. „Co se, kurva, děje, Trasku? Co to má znamenat?“</p>
<p>„Klid, Richarde,“ chlácholil ho Barentův hlas. „Pokračuj, Niemane.“</p>
<p>Trask pozvedl k Harringtonovi ruku, dlaní vzhůru, jako by mu chtěl dát přednost.</p>
<p>„Pane Barente, chtěli bychom požádat o členství v jednom z vašich klubů,“ řekl Harrington.</p>
<p>„Promiňte, ale mohl byste se nám představit?“ odvětil Barent.</p>
<p>„Jmenuji se Francis Harrington. Mým zaměstnavatelem je zde přítomný doktor Saul Laski z Columbijské univerzity.“</p>
<p>„Trasku!“ zvolal Colbenův hlas. „Co se děje?“</p>
<p>„Tiše,“ ozval se Barent. „Pane Harringtone, doktore Laski, rád vás poznávám. Co bych pro vás mohl udělat?“</p>
<p>Saul Laski si na sedačce unaveně povzdychl. Dokud oberst neuvedl celé jeho jméno, kojil se jistou nadějí, že z této noční můry vyvázne se zdravou kůží. Nyní, ačkoliv netušil, jakou hru to oberst hraje nebo jací mají tito lidé vztah ke trojici Willi, Nina a Melanie Fullerová, pochyboval, zda by oberst prozradil jeho jméno, kdyby ho nebyl připravený obětovat.</p>
<p>„Zmínil jste se o nějakém klubu,“ ponoukl ho Barentův hlas. „Můžete být konkrétnější?“</p>
<p>Harrington se příšerně usmál. Levou ruku měl nadále zvednutou, palec na spoušti rozbušky. „Rád bych vstoupil do<emphasis> vašeho</emphasis> klubu,“ řekl.</p>
<p>V Barentově hlase zaznívalo pobavení. „Já jsem členem mnoha klubů, pane Harringtone. Můžete být ještě konkrétnější?“</p>
<p>„Zajímá mě pouze ten nejvybranější klub ze všech,“ odpovídal Harrington. „A vždycky jsem měl slabost pro ostrovy.“</p>
<p>Z reproduktoru se ozval přidušený chichot. „To já také, pane Harringtone, ale ačkoliv je pan Trask výtečný mecenáš, obávám se, že většina klubů, jichž jsem členem, vyžaduje další doporučení. Zmínil jste se, že je tam s vámi váš zaměstnavatel, pan Laski. Vy byste rovněž stál o přihlášku, doktore?“</p>
<p>Saula nenapadalo nic, co by mohlo zlepšit jeho situaci. Zůstal zticha.</p>
<p>„No… nezastupujete taky třeba někoho jiného?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Harrington se jenom pousmál.</p>
<p>„Má na sobě šest kilo trhaviny přidrátované k jedinému červenému tlačítku,“ vysvětloval Trask nevzrušeně. „To mi přijde jako výtečné doporučení. Co kdybychom se všichni domluvili, že se někde sejdeme, a promluvili si?“</p>
<p>„Posílám k tobě lidi,“ řekl Colben úsečně. „Drž se, Trasku.“</p>
<p>Nieman Trask si povzdechl, promnul si čelo a naklonil se blíže k mikrofonu. „Colbene, ty všiváckej hajzle, jestli pošleš někoho na vzdálenost deseti bloků od téhle budovy, vlastníma rukama ti vyrvu srdce z těla. Tak se do toho, kurva, nemontuj. Barente, jsi tam?“</p>
<p>C. Arnold Barent mluvil, jako by předešlou výměnu vůbec neslyšel. „Je mi to nesmírně líto, pane Harringtone, ale mým krédem je, že nikdy nesedávám ve výběrových komisích klubů, jejichž jsem členem. Nicméně mě těší, mohu-li občas nějakého nového člena podpořit. Byl byste, prosím, tak laskavý a sdělil mi, zda mi můžete poskytnout zasílací adresy některých potenciálních členů, jež jsem měl v minulosti zájem kontaktovat?“</p>
<p>„Mluvte,“ řekl Harrington.</p>
<p>Právě v tom okamžiku Saul Laski ucítil, jak mu Trask vklouzl do mysli. Bylo to nepředstavitelně bolestivé – jako by mu někdo zajel dlouhým ostrým drátem do levého ucha. Jednou se zachvěl, ale nebylo mu dovoleno vykřiknout. Sklouzl očima k automatu, který pořád ležel asi třicet centimetrů od natažené ruky mrtvého osobního strážce. Cítil Traskovy chladné výpočty ohledně načasování a vynaloženého úsilí: dvě vteřiny mu zabere výskok, vteřinu, než zvedne pistoli a vystřelí do Harringtonova mozku, přičemž ho ve stejném okamžiku chytí za pěst a přidrží tlačítko spouště. Cítil, jako by se mu o své vlastní vůli zatínaly a uvolňovaly ruce, díval se, jak se mu zlehka pohybují nohy, napínají se, jako by byl běžec před závodem. Byl vytlačován stále hlouběji do bezmocného podkroví své mysli; chtěl křičet, ale nedostávalo se mu hlasu. Tohle tedy Francis zažívá už několik týdnů?</p>
<p>„William Borden,“ řekl Barent.</p>
<p>Saul už úplně zapomněl, čeho se jejich rozhovor týkal. Trask zlehka pohnul Saulovou pravou nohou, přenesl mu těžiště, napjal mu pravou ruku.</p>
<p>„Toho pána neznám,“ odpověděl Harrington lehkovážně. „Koho tam máte dál?“</p>
<p>Saul cítil, jak mu při Traskových přípravách tuhnou všechny svaly v těle. Zaregistroval lehkou změnu plánu. Trask ho hodlal přimět, aby Harringtona udeřil při útěku, vytlačil ho do předpokoje a přidržel mu levou ruku, dokud ho nevystrčí do senátorovy hlavní pracovny, načež by se svým tělem postavil tlaku exploze, zatímco by se Trask schoval pod mohutný dubový stůl. Saul chtěl zakřičet na obersta a varovat ho.</p>
<p>„Slečna Melanie Fullerová,“ pokračoval Barent.</p>
<p>„Ach ano,“ opáčil Harrington. „Domnívám se, že s tou se lze spojit v Germantownu.“</p>
<p>„A kterémpak Germantownu?“ zeptal se Trask, zatímco dál připravoval Saula na útok. Nevšímat si pistole. Popadnout ho za ruku. Vytlačit ho pryč odsud. Pořád stát mezi Harringtonem a Traskovým stolem.</p>
<p>„Na předměstí Filadelfie,“ řekl Harrington vlídně. „Přesnou adresu si nevybavuji, ale když se podíváte do seznamu v okolí Queen Lane, měl byste být schopen tu paní zkontaktovat.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl Barent. „Ještě jedna věc. Kdybyste mohl…“</p>
<p>„Omluvte mě na vteřinu,“ přerušil ho Harrington. Opět se mu z hrdla vydral ten stařecký smích. „Panebože, Trasku,“ posteskl si. „Opravdu si myslíš, že to necítím? Tuhle schránku bys neovládl ani za měsíc…<emphasis> </emphasis><emphasis>Mein Gott,</emphasis> chlape, šátráš tam jak puberťák, který se někde na balkonu v kině potají snaží chytnout holku za kozu… říká se to tak? A když už jsme u toho, nech na pokoji i mého ubohého židovského přítele. Jakmile se pohne, odpálím to. Z toho stolu bude rázem tisíc létajících třísek. No, to už je lepší…“</p>
<p>Saul se zhroutil na sedačku. Křečovitě se mu zaškubaly svaly, nenadále zbavené pevně utaženého svěráku cizí moci.</p>
<p>„Kde jsme to skončili, pane Barente?“ zeptal se Harrington.</p>
<p>Než se z reproduktoru opět vylinul Barentův klidný hlas, několik vteřin se ozýval jen šum. „Promiňte, pane Harringtone. Mluvím s vámi ze svého soukromého letadla a obávám se, že se budu muset odmlčet. Děkuji za zavolání a těším se, že si spolu brzy opět promluvíme.“</p>
<p>„Barente!“ zařval Trask. „Sakra, zůstaň na…“</p>
<p>„Na shledanou.“ Ozvalo se cvaknutí. Z otevřené linky se linulo jen praskání.</p>
<p>„Colbene!“ ječel Trask. „Řekni něco.“</p>
<p>Z reproduktoru promluvil hluboký hlas: „Jistě. Běž do prdele, Niemane.“ Další cvaknutí a šum.</p>
<p>Trask vzhlédl s výrazem šelmy zahnané do kouta.</p>
<p>„To nic,“ konejšil ho Harrington. „Můžu u tebe nechat vzkaz. Pořád se můžeme na něčem dohodnout, Trasku. Ale byl bych radši, kdyby to proběhlo pouze mezi námi. Doktore Laski, byl byste tak laskavý?“</p>
<p>Saul si narovnal brýle a zamrkal. Vstal. Trask se na něho zamračil, Harrington se usmál. Saul se otočil, rychle prošel senátorovou pracovnou, a když se dostal do prvního předpokoje, dal se do běhu. Vyrazil ze dveří a uháněl chodbou, když si vzpomněl na sekretářku. Zaváhal, pak opět vyrazil na útěk.</p>
<p>Zpoza rohu se před ním objevila čtveřice mužů. Otočil se, uviděl, jak z opačného směru přibíhá pět mužů v tmavých oblecích, dva prudce zatáčejí k Traskově pracovně.</p>
<p>Otočil se včas, aby spatřil, jak tři muži na konci chodby takřka zároveň zvedají revolvery, ruce sepjaté, paže natažené – černá ústí zbraní vypadala i na takovou vzdálenost nesmírně velká. Najednou se ocitl někde úplně jinde.</p>
<p><emphasis>Francis Harrington v tichu </emphasis><emphasis>vlastní</emphasis><emphasis> mysli zakř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>el. Neur</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> ucítil, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e najednou je tam ve tm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> s ním i Saul. Spol</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> se Harringtonovýma o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ima dívali, jak Nieman Trask n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>co </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ve, zvedá se ze </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>idle, prosebn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> vzpíná ruce.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Auf Wiedersehen,“ ř</emphasis><emphasis>ekl oberst hlasem Francise Harringtona a uvolnil odp</emphasis><emphasis>alovací zař</emphasis><emphasis>ízení.</emphasis></p>
<p>Jižní dveře a stěna explodovaly do chodby v kouli oranžového plamene. Saul najednou letěl vzduchem k trojici mužů v tmavých oblecích. Zvednuté ruce jim odletěly dozadu, jeden revolver vystřelil – v ohlušujícím zvuku burácivě zahlcujícím chodbu zvláštně potichu – a potom letěli i oni, hnali se, odkud přišli, a jen zlomek vteřiny před Saulem narazili do stěny na konci chodby.</p>
<p>Po nárazu, zatímco ho zalévala vlna tmy, Saul uslyšel ozvěnu – nikoliv výbuchu, ale starcova hlasu pronášejícího <emphasis>Auf Wiedersehen</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>New York</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pátek, 26. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Šerif Gentry létal rád, ale cíl cesty mu býval ukradený. Létal rád, protože fenomén zaklínění se do sedadla druhé třídy ve válci s regulovaným tlakem vznášejícím se několik kilometrů nad mraky byl v jeho případě jednoznačným stimulem k meditaci. Nynější cíl, New York, mu vždycky připadal jako pokušení směřující k jinému vyprázdnění mysli: stádnímu způsobu uvažování, pouličnímu násilí, paranoii, informačnímu zahlcení nebo blábolivé nepříčetnosti. Už dávno došel k závěru, že není člověkem stvořeným pro život ve velkém městě.</p>
<p>Na Manhattanu se vyznal. Když před nějakými dvanácti lety chodil na vysokou školu, na vrcholu vietnamské éry, strávil s přáteli ve městě hned několik víkendů – jednou si vypůjčili auto v Chicagu, kde poblíž univerzity pracovala na pobočce Hertzů jeho přítelkyně, předepsali si 3600 kilometrů a vyrazili na cestu bez přestávky. Po čtyřech dnech beze spánku jich nakonec všech šest jezdilo ještě dvě hodiny brzo ráno po chicagských předměstích, aby skutečným počtem najetých kilometrů alespoň o trochu překročili to, co bylo původně zaznamenáno na formuláři.</p>
<p>Sedl na kyvadlový autobus k Přístavnímu úřadu. Tam si chytil taxi do hotelu Adison kousek od Times Square. Podnik stárl a ztrácel dobrou pověst, ubytovávali se v něm většinou turisté z nejrůznějších zapadákovů a prostitutky, ale přesto si udržoval poněkud starosvětskou hrdost. Portorický kuchař v bistru byl hlučný, vulgární a mistr svého řemesla, a pokoj stál třetinu toho, co si účtovala většina manhattanských hotelů. Když byl v New Yorku naposledy, aby doprovázel deportovaného osmnáctiletého zločince, který v Charlestonu zabil čtyři prodavače z večerky, platilo za něj jejich policejní ředitelství a rezervovalo mu i pokoj.</p>
<p>Ve sprše ze sebe smyl kus únavy a převlékl se do pohodlných modrých manšestráků, starého roláku, svétlehnédého manšestrového saka, měkkého klobouku a kabátu, který mu sice dokázal posloužit v Charlestonu, ale otupit newyorský zimní vítr už nedokázal. Zaváhal a potom si vytáhl z kufru i ruger ráže .357 a zastrčil ho do kapsy kabátu. Ne, tam byl příliš objemný a výrazný. Zkusil ho dát za pás kalhot. Rozhodně ne. Na rugera neměl žádné připínací pouzdro. S uniformou vždycky nosil opasek a pouzdro a mimo službu býval vyzbrojen speciální policejní osmatřicítkou. Proč si sakra bral místo menší pistole právě ruger? Nakonec si revolver vložil do kapsy saka. Pokud chtěl rýsující se zbraň schovat, musel si nechávat kabát i navzdory nepřízni počasí rozepnutý a ani v místnostech ho nesměl svlékat.<emphasis> Ale co,</emphasis> pomyslel si.<emphasis> Všichni nemůž</emphasis><emphasis>eme být Steve McQueenové.</emphasis></p>
<p>Než odešel z hotelu, zavolal domů do Charlestonu a aktivoval záznamník. Vzkaz od Natalie neočekával, ale myslel na ni po celý let a těšil se, až uslyší její hlas. Vzkaz od ní byl hned první v pořadí. „Robe, tady Natalie. V St. Louis jsou asi dvě hodiny odpoledne. Právě jsem se sem dostala, ale nejbližším spojem odlétám do Filadelfie. Myslím, že mám stopu, kde bychom mohli najít Melanii Fullerovou. Podívej se na třetí stránku dnešních charlestonských novin… nebo to možná bude i v některých newyorských novinách. Povražděný gang v Germantownu. Jasně, nevím, proč by se zrovna tahle stará ženská měla zaplést s nějakým pouličním gangem, ale je to<emphasis> Germantown</emphasis> a Saul říkal, že největší šance, jak vypátrat tyhle lidi, je sledovat stopy podobného nesmyslného násilí. Slibuju ti, že na sebe nebudu nijak upozorňovat… Jenom se porozhlédnu, jestli tam není něco, co by stálo později za bližší prozkoumání. Až budu vědět, kde budu ubytovaná, nechám ti zase večer vzkaz. Musím běžet.<emphasis> Dávej na sebe pozor, </emphasis>Robe.“</p>
<p>„Do prdele,“ ulevil si potichu, když položil sluchátko. Znovu vytočil své číslo, vydechl, když mu jeho vlastní hlas řekl, aby zanechal vzkaz, a po pípnutí spustil: „Natalie, krucinál, ve Filadelfii, Germantownu nebo kde už to jsi, rozhodně nezůstávej. Na Štědrý den tě někdo<emphasis> </emphasis><emphasis>vidě</emphasis><emphasis>l.</emphasis> Sakra, jestli se nechystáš zůstat v St. Louis, přileť sem za mnou do New Yorku. Je<emphasis> blbost,</emphasis> abysme někde lítali každý zvlášť a hráli si na Joea Hardyho a Nancy Drewovou. Hned jak si tenhle vzkaz vyslechneš, zavolej mi.“ Nadiktoval jí číslo na hotel a číslo svého pokoje, odmlčel se a zavěsil. „Sakra,“ řekl. Bouchl pěstí do stolu, až se laciná deska zachvěla.</p>
<p>+++</p>
<p>Gentry zajel metrem do Village a vystoupil nedaleko St. Vincent’s. Během jízdy si prolistoval notýsek a pročetl všechny poznámky, které si zapsal: Saulovu adresu, Nataliin dodatek, že se Saul zmínil o hospodyni jménem Tema, číslo jeho linky na Columbii, děkanovo číslo, na které zavolal před necelými dvěma týdny, číslo mrtvé Niny Draytonové. Moc toho není, pomyslel si. Zavolal na Columbii a ověřil si, že na katedře psychologie až do příštího pondělí nikdo nebude.</p>
<p>Saulova čtvrť nezapadala do Gentryho laického názoru na životní úroveň newyorského psychiatra. Musel si připomenout, že Saul je spíš profesor než psychiatr a potom už mu jeho čtvrť připadala přijatelnější. Tvořily ji především tří- a čtyřpatrové obytné domy, na většině nároží stály restaurace a lahůdkářství a všechno svou sevřeností působilo jako nějaké malé svébytné město. Rychle ho minulo několik dvojic – mezi nimi i dvojice mužů držících se za ruce –, ale věděl, že většina místních obyvatel je spíš někde mimo centrum, ukrytá v nakladatelstvích, makléřských firmách, knihkupectvích, agenturách a jiných ocelových a skleněných klecích, všichni jsou na pozicích někde mezi sekretářkou a zástupcem ředitele, vydělávají nezbytné tisíce, aby si ve Village mohli pronajmout své dva nebo tři pokoje, a očekávají významný posun, průlom, nevyhnutelný postup do vyššího patra, do větší kanceláře, k oknům v rohu, jen kratičké přesuny taxíkem domů do rezidencí v západní části Central Parku. Smýkaly jím poryvy větru. Ještě pevněji si přitáhl kabát a pospíchal dál.</p>
<p>Doktor Saul Laski doma nebyl. To Gentryho nepřekvapilo. Zaklepal ještě jednou a zůstal chvíli stát na úzkém odpočívadle, kde poslouchal tlumené brebentění televizorů a dětský nářek, cítil hovězí maso z konzerv a ozvěny desítky let starého zelí. Potom vytáhl kreditní kartu a zkusil jí otevřít zámek. Zavrtěl hlavou; Saul Laski byl obecně známý odborník na násilí, člověk, který přežil koncentrační tábor, ale svůj domov měl zabezpečený přímo žalostně.</p>
<p>Na poměry Village to byl velký byt – pohodlný obývací pokoj, malá kuchyně, menší ložnice a prostorná studovna. V každé místnosti – i v koupelně – byly knihy. Studovna byla napěchována notesy, složkami, policemi pečlivě označených výpisků a stovkami knih – řada z nich byla v němčině nebo polštině.</p>
<p>Gentry si bedlivě prohlédl všechny pokoje, chvíli listoval rukopisem naskládaným vedle psacího stroje IBM a připravil se k odchodu. Cítil se jako vetřelec. Byt byl cítit, jako by v něm týden dva nikdo nebydlel, kuchyně byla dokonale uklizená, lednička skoro prázdná, ale nikde nebyl prach, nikde nebyla hromádka pošty ani žádné jiné zjevné znaky delší nepřítomnosti. Ujistil se, že na telefonu nejsou žádné vzkazy, rychle ještě jednou prošel všechny místnosti, aby si ověřil, že nepřehlédl žádné vodítko ohledně místa, kde by se mohl Saul nacházet, a potichu zase odešel.</p>
<p>Sešel jednu řadu schodů, když proti němu začala vycházet stará žena se šedými vlasy staženými do drdolu. Jakmile ho minula, zastavil se, zlehka se dotkl plátěného klobouku a řekl: „Promiňte, paní. Nejste náhodou Terna?“</p>
<p>Žena se také zastavila a podezíravě na něho zamžourala. V jejím hlase zazněl silný východoevropský přízvuk. „Vás neznám.“</p>
<p>„To ne, paní,“ odpověděl Gentry a smekl klobouk. „A omlouvám se, že vás oslovuji křestním jménem, ale Saul se mi s vaším příjmením nesvěřil.“</p>
<p>„Walisjezlskiová,“ řekla žena. „Vy jste kdo?“</p>
<p>„Jsem šerif Bobby Gentry. Jsem Saulův přítel a snažím se ho najít.“</p>
<p>„Doktor Laski se nikdy o žádném šerifovi Gentrym nezmínil.“ Místo <emphasis>Dž</emphasis> vyslovila jeho jméno s<emphasis> G.</emphasis></p>
<p>„Ne, paní. Myslím, že ne. Setkali jsme se teprve před dvěma týdny, když přijel do Charlestonu. To je v Jižní Karolíně. Nezmínil se třeba, že k nám jede na návštěvu?“</p>
<p>„Doktor Laski jen řekl, že má nějaké jednání,“ odsekla žena. Odfrkla si. „Jako by tam ty letenky neležely, aby je uviděl i slepý. Dva dny, říkal. Možná tři. Paní W., řekl, budete tak hodná a zalijete mi kytky? Po deseti dnech by byly ty kytky suché, kdybych tam svědomitě nechodila.“</p>
<p>„Paní Walisjezlskiová, viděla jste doktora Laskiho v průběhu minulého týdne?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>Žena si ještě pevněji přitáhla svetr a nic neřekla.</p>
<p>„Měli jsme dohodnutou schůzku,“ pokračoval Gentry. „Saul říkal, že zavolá, až se vrátí… nejspíš minulou sobotu. Ale neozval se.“</p>
<p>„Nemá vůbec ponětí o čase,“ řekla žena. „Minulý týden mi z Washingtonu zavolal jeho synovec. ‘Je strýček Laski v pořádku?’ zeptal se. ‘Měl k nám v sobotu přijít na večeři,’ řekl ještě. Jak tak doktora Laskiho znám, prostě na to zapomněl… odjel někam na seminář. A tohle mám říct jeho synovci? Jeho jedinému příbuznému v celé Americe?“</p>
<p>„To je ten synovec, co pracuje ve Washingtonu?“</p>
<p>„A který jiný?“</p>
<p>Gentry přikývl; byl si dobře vědomý ženina postoje a tónu, z nichž bylo patrné, že jí tento rozhovor není po chuti, a chystal se k odchodu. „Saul říkal, že bych se s ním u jeho synovce mohl spojit, ale ztratil jsem číslo. Je to přímo ve Washingtonu, že?“</p>
<p>„Ne, ne,“ odpověděla paní Walisjezlskiová. „Tam je velvyslanectví. Doktor Laski říkal, že teď bydlí dost daleko na venkově.“</p>
<p>„Mohl by být Saul na polském velvyslanectví?“</p>
<p>Zase na něho zamžourala. „Proč by byl doktor Laski na polském velvyslanectví? Aaron pracuje na izraelském, ale nebydlí tam. Říkáte, že jste <emphasis>šerif?</emphasis> Co má doktor společného se šerifem?“</p>
<p>„Obdivuju jeho knihu,“ odpověděl Gentry. Cvakl propiskou a na zadní stranu jedné své nekvalitně vytištěné vizitky začal něco škrábat. „Tady jsem dnes ubytovaný. To druhé číslo je můj telefon doma v Charlestonu. Jakmile se Saul vrátí, řekněte mu, ať mi zavolá. Je to velice důležité.“ Vydal se dolů po schodech. „A mimochodem,“ zavolal ještě za ní, „až budu volat na ambasádu, píše si Saulův synovec v příjmení jedno ‘e’ nebo dvě?“</p>
<p>„Jak by mohla být ve jménu Eškol dvě ‘e’?“ odfrkla si paní Walisjezlskiová.</p>
<p>„To máte pravdu,“ přisvědčil Gentry a oddusal.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie se neozvala. Gentry počkal, až bude po desáté, zavolal do Charlestonu a odměnou mu nebylo nic kromě jejího původního vzkazu a jeho vlastní tirády. Ve dvacet tři deset zavolal ještě jednou. Pořád nic nového. Ve čtvrt na dvě to vzdal a pokusil se usnout. Zpoza tenké stěny k němu doléhal hluk, jako by se ve vedlejším pokoji hádalo šest Íránců. Ve tři ráno zavolal znovu do Charlestonu. Pořád nic nového. Zanechal další vzkaz, omluvil se za nadávky a Natalii zdůraznil, jak je důležité, aby se sama netoulala po Filadelfii.</p>
<p>Časně ráno záznamník opět vyzkoušel, nadiktoval jméno washingtonského hotelu, kde si zamluvil pokoj, a ve čtvrt na devět nasedl na nejbližší letecký spoj. Let byl příliš krátký, aby se při něm dokázal důkladně zamyslet, a tak si vytáhl z aktovky zápisník a složku a pustil se do čtení.</p>
<p>Natalie četla o bombovém útoku na budovu senátního úřadu, k němuž došlo 20. prosince, a dělala si starosti, jestli nějak nesouvisel se Saulem. Gentry ji upozornil, že ne<emphasis> kaž</emphasis><emphasis>dou</emphasis> vraždu, nehodu a teroristický útok v Americe lze vysledovat až k Laskiho stárnoucímu oberstovi. Připomněl jí, že za výbuchem, který zabil šest lidí, stáli podle televizního zpravodajství portoričtí nacionalisté. Upozornil ji, že k útoku na senátní budovu došlo jen několik hodin po Saulově předpokládaném příletu do města, že jeho jméno nebylo na seznamu mrtvých – ačkoliv terorista sám nebyl identifikován – a že začíná být paranoidní. To Natalii uklidnilo. Sám ale pořád cítil pochybnosti.</p>
<p>Když dorazil do budovy FBI, bylo něco po jedenácté. Netušil, jestli tam bude někdo v sobotu v práci. Recepční mu potvrdila, že speciální agent Richard Haines je přítomen, a potom Gentryho nechala několik minut čekat, než zaneprázdněnému agentovi zatelefonovala interní linkou. Pak Gentrymu oznámila, že ho speciální agent Haines přijme. Gentry na sobě nedal najevo, jak velkou radost mu to dělá. Jakýsi mladík v drahém obleku a s nedomrlým knírkem ho odvedl do bezpečnostní zóny, kde ho vyfotografovali, zaznamenali si všechny jeho relevantní údaje, nechali ho projít detektorem kovu a předali mu laminovaný návštěvnický průkaz. Gentry byl rád, že nechal revolver v kufru na hotelu. Mladík ho beze slova vedl po chodbách, nastoupil s ním do výtahu, prošel s ním prostorem tvořeným trojstrannými kójemi, další chodbou, načež zaklepal na dveře zřetelně označené cedulkou Speciální agent Richard Haines. Když Hainesův hlas zavolal: „Jen dál,“ mladík přikývl a udělal čelem vzad. Gentry v sobě potlačil nutkání zavolat ho zpátky a dát mu něco málo od cesty.</p>
<p>Pracovna Richarda Hainese byla tak velká a vkusně vyzdobená, jak byla ta Gentryho malá a přeplácaná. Na stěnách visely fotografie. Gentry si povšiml muže s lalokem pod bradou a prasečími očky, který mohl být již zesnulým J. Edgarem Hooverem, jenž si na ní třásl rukou s poněkud méně šedovlasým Richardem Hainesem. Potom mu bylo mávnutím ruky pokynuto, aby se posadil. Haines nevstal ani mu nenabídl ruku.</p>
<p>„Co vás – přivádí do Washingtonu, šerife Gentry?“ zeptal se Haines uhlazeným barytonem.</p>
<p>Gentry si poposedl na malé židli, aby se mu líp sedělo, došel však k závěru, že byla schválně navržena tak, aby se na ní lidem pohodlně <emphasis>nesedě</emphasis><emphasis>lo,</emphasis> a odkašlal si. „Jsem tady na dovolené, Dicku, a napadlo mě, že se zastavím, abych vás pozdravil.“</p>
<p>Haines nadzvedl obočí. Nepřestával přerovnávat papíry. „To je od vás moc hezké, šerife, ale teď o víkendu je tu docela frmol. Pokud jde o vraždy v tom hotelu, kromě toho, co jsem poslal přes Terryho a atlantskou kancelář, nemám nic nového.“</p>
<p>Gentry si zkřížil nohy a pokrčil rameny. „Byl jsem tady nedaleko a napadlo mě, že se zastavím. Máte to tady fakt moc hezky uspořádaný, Dicku.“</p>
<p>Haines zamručel.</p>
<p>„Podívejme,“ pokračoval Gentry, „co se vám stalo na bradě? Jako by vám někdo jednu ubalil. Nějaká potíž při zatýkání?“</p>
<p>Haines se dotkl brady, kde se mu na pozadí velké nažloutlé modřiny skvěla motýlková náplast. Nedokázalo ji zakrýt ani líčidlo v tělové barvě. Posmutněle se usmál. „Za tohle žádné Purpurové srdce nedostanu, šerife. Uklouzl jsem, když jsem na Štědrý den lezl z vany, a udeřil se bradou do držáku na ručníky. Štěstí, že jsem se nezabil.“</p>
<p>„Jo, říká se, že většina nehod se stane v domácnosti,“ pronesl Gentry pomalu s jižanským přízvukem.</p>
<p>Haines přikývl a podíval se na hodinky.</p>
<p>„Jo a ještě,“ pokračoval Gentry, „dostal jste tu fotku, co jsme vám poslali?“</p>
<p>„Fotku?“ podivil se Haines. „Aha, s tou nezvěstnou ženou. Paní Fullerovou. Ano, díky, šerife. Už ji dostali všichni naši agenti v terénu.“</p>
<p>„Výborně, výborně,“ přitakal Gentry. „Asi se vám nedoneslo, kde by se mohla vyskytovat, co?“</p>
<p>„Ta Fullerová? Ne. Pořád si myslím, že je mrtvá. Tipl bych si, že její tělo se nikdy nenajde.“</p>
<p>„Nejspíš to tak bude,“ přisvědčil Gentry. „Poslyšte, Dicku, když jsem jel autobusem kolem Kapitolu, šikmo naproti přes cestu stojí ta velká budova, co je teď obklopená policejními zátarasy. V okně v prvním patře se pořád něco dělá. Je to… jak se tomu říká…?“</p>
<p>„Budova senátního úřadu,“ řekl Haines.</p>
<p>„Jo, tam asi tak před týdnem odpálili teroristi toho senátora?“</p>
<p>„Terorista,“ opravil ho Haines. „Byl jen jeden. A senátor z Maine nebyl při té události ani ve Washingtonu. O život tam přišel jeho politický poradce – poměrně důležitý chlapík v republikánské straně jménem Trask. Nikdo jiný důležitý tam nebyl.“</p>
<p>„Předpokládám, že na tom pracujete, co?“</p>
<p>Haines si povzdechl a odložil papíry. „Tohle je dost velký úřad, šerife. Agentů je tady habaděj.“</p>
<p>„Jo,“ kývl Gentry. „To je jasný. Říká se, že ten terorista byl nějaký Portorikánec. Je to tak?“</p>
<p>„Promiňte, šerife. K probíhajícímu vyšetřování se nemůžeme nijak vyjadřovat.“</p>
<p>„Jistě. A poslyšte, pamatujete se na toho newyorského psychiatra, Saula Laskiho?“</p>
<p>„Saul Laski,“ řekl Haines. „Učí na Columbii. Ano, prověřili jsme si, kde byl během toho víkendu třináctého. Opravdu se účastnil té panelové diskuse, jak naznačovaly vaše zdroje. Do Charlestonu nejspíš přiletěl, aby zpropagoval tu svou novou knihu.“</p>
<p>„To je možné,“ přisvědčil Gentry. „Jde ale o to, že mi měl poslat nějaké věci ohledně těch záležitostí s masovými vraždami, a teď ho nemůžu nikde sehnat. Nesledovali jste ho náhodou i dál, co?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Haines a znovu se podíval na hodinky. „Proč bychom měli?“</p>
<p>„Žádný důvod k tomu nebyl. Ale myslím, že Laski měl namířeno sem do Washingtonu. Myslím, že minulou sobotu. Bylo to v ten den, kdy tady došlo k tomu teroristickému útoku na senátní budovu.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Gentry pokrčil rameny. „Jenom jsem měl pocit, že se ten chlap snaží řešit věci na vlastní pěst. Napadlo mě, jestli se tady třeba neobjevil.“</p>
<p>„To tedy ne,“ řekl Haines. „Šerife, rád bych s vámi ještě poklábosil, ale za pár minut mám nějakou další schůzku.“</p>
<p>„Jistě, jistě,“ pokýval hlavou Gentry, vstal a nasadil si klobouk. „Měl byste si to nechat prohlídnout.“</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>„Tu bradu,“ upřesnil Gentry. „Ta modřina je vážně odporná.“</p>
<p>+++</p>
<p>Gentry se ubíral po Deváté ulici k Mailu, přešel Pennsylvania Avenue a minul ministerstvo spravedlnosti. Došel na Constitution Avenue a na Desáté ulici za sebou nechal úřad daňové správy, opět zabočil doleva na Pennsylvania Avenue a vyběhl schody před Starou poštou. Zdálo se, že ho nikdo nesleduje. Pokračoval po Pennsylvania Avenue k Pershingovu parku a přes ulici nahlédl na střechu Bílého domu. Napadlo ho, jestli tam zrovna sedí Jimmy Carter, jestli přemýšlí o zajatcích a jestli viní ze své prohry Íránce.</p>
<p>V parku se posadil na lavičku a vytáhl z kapsy zápisník. Listoval stránkami s hustě psanými poznámkami, pak ho zavřel a povzdychl si.</p>
<p><emphasis>Slepá ulič</emphasis><emphasis>ka.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co když</emphasis><emphasis> byl Saul podvodník? Paranoidní blázen? </emphasis>Ne.</p>
<p><emphasis>Proč</emphasis><emphasis> ne?</emphasis></p>
<p>Prostě ne.</p>
<p><emphasis>Dobř</emphasis><emphasis>e, tak kde sakra je? Zajdi do Kongresové knihovny a</emphasis><emphasis> pro</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ti si no</emphasis><emphasis>viny, úmrtí oznámení, protokoly o nehodách z minulého týdne. Zavolej do nemocnic.</emphasis></p>
<p><emphasis>A co když</emphasis><emphasis> le</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>í v márnici jako n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jaký portorický XY?</emphasis></p>
<p><emphasis>To nedává ž</emphasis><emphasis>ádný smysl. Co má oberst spole</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ného s n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jakým poradcem senátora?</emphasis></p>
<p><emphasis>Co mě</emphasis><emphasis>l spole</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ného s Kennedyovými </emphasis><emphasis>a Rubym?</emphasis></p>
<p>Gentry si promnul oči. Doma v Charlestonu, když seděli u Nataliina kuchyňského stolu a poslouchali Saulovo vyprávění, to skoro dávalo smysl. Všechno do sebe zapadalo; zdánlivě nahodilé vraždy se proměnily v sérii úskoků a výpadů dvou nebo tří starých protivníků se vskutku neuvěřitelnými schopnostmi. Ale teď nedávalo smysl nic. Pokud ovšem…</p>
<p><emphasis>Pokud jich ovšem nebylo víc…</emphasis></p>
<p>Gentry se narovnal. Saul tady ve Washingtonu musel s někým mluvit. Navzdory všem důvěrným informacím, o něž se s nimi v poslední době podělil, nechtěl prozradit, s kým se má setkat.<emphasis> Př</emphasis><emphasis>íbuzní.</emphasis> Z jakého důvodu? Gentry si vybavil bolest, s níž Saul hovořil o zmizení svého najatého detektiva – Francise Harringtona. Saul možná požádal o pomoc. Synovce z izraelské ambasády? Ale možná se do toho zapletl i někdo jiný.<emphasis> Kdo? </emphasis>Vláda? Gentryho nenapadal žádný důvod, proč by se federální vláda zajímala o ochranu nějakého stárnoucího bývalého nacisty, ale co když je lidí jako oberst, Fullerová a Draytonová víc?</p>
<p>Zachvěl se a ještě víc si přitáhl kabát k tělu. Byl jasný, bezoblačný den. Teplota se držela kolem nuly. Slabé zimní světlo dodávalo zlatavý nádech hnědé a křupavé trávě parku.</p>
<p>Na nároží u hotelu Washington našel telefonní automat a s pomocí kreditní karty zavolal do Charlestonu. Od Natalie pořád žádný vzkaz. Nalistoval číslo, které si opsal z telefonního seznamu v hotelovém pokoji, a zavolal na izraelskou ambasádu. Napadlo ho, jestli tam o sabatu vůbec někdo bude.</p>
<p>Na druhém konci linky se ozvala nějaká žena.</p>
<p>„Haló?“ řekl Gentry, když stačil potlačit nenadálé nutkání říct „šalom“. „Mohl bych mluvit s Aaronein Eškolem?“</p>
<p>Následovalo krátké zaváhání a potom se žena zeptala: „Kdo, prosím, volá?“</p>
<p>„U telefonu šerif Robert Gentry.“</p>
<p>„Vteřinku, prosím.“</p>
<p>Vteřinka trvala víc než dvě minuty. Gentry držel v ruce sluchátko a díval se na budovu ministerstva financí přes ulici.</p>
<p>Pokud existuje víc lidí – psychických upírů jako je oberst, mnohé by se tím vysvětlilo. Jako třeba proč oberst považoval za nutné fingovat svou vlastní smrt. A proč někdo týden a půl sledoval šerifa charlestonského okresu. A proč všechno, co říkal jistý agent FBI, v Gentrym vyvolávalo chuť vymlátit mu zuby. A co se stalo s jistým albem hrůzných novinových výstřižků, které bylo naposledy spatřeno na místě vraždy…</p>
<p>„Haló.“</p>
<p>„A, dobrý den, pane Eškole, u telefonu šerif Bobby Gentry…“</p>
<p>„Ne, ne, já jsem Jack Cohen.“</p>
<p>„Aha. Pane Cohene, víte, rád bych mluvil s Aaronem Eškolem.“</p>
<p>„Jsem vedoucí oddělení pana Eškola. Prosím, řekněte mi, co by vás zajímalo.“</p>
<p>„Pane Cohene, volám v jisté osobní věci.“</p>
<p>„Jste Aaronův přítel, šerife Gentry?“</p>
<p>Gentry poznal, že se něco stalo, ale nedokázal určit, co to mohlo být. „Ne, pane,“ odpověděl. „Jsem spíš přítel Aaronova strýce, Saula Laskiho. Potřebuju s Aaronem mluvit.“</p>
<p>Následovalo krátké ticho. „Bylo by nejlepší, kdybyste sem přišel osobně, šerife.“</p>
<p>Gentry se podíval na hodinky. „Nevím, jestli budu mít tolik času, pane Cohene. Kdybyste mě mohl spojit s Aaronem, zvážím, jestli je to nezbytné.“</p>
<p>„Dobrá. Odkud voláte, šerife? Odsud z Washingtonu?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Gentry. „Z telefonního automatu.“</p>
<p>„Jste přímo ve městě? Někdo by vám mohl vysvětlit, jak byste se mohl dostat na velvyslanectví.“</p>
<p>Gentry se snažil ovládnout sílící vztek. „Jsem přímo u hotelu Washington,“ řekl. „Přepojte mě na Aarona Eškola, nebo mi dejte jeho číslo domů. Jestli se s ním budu muset setkat na ambasádě, vezmu si taxík.“</p>
<p>„Dobře, šerife. Zavolejte prosím za deset minut.“ Cohen zavěsil dříve, než Gentry dokázal vznést jakoukoliv námitku.</p>
<p>Podrážděně přecházel před hotelem, měl sto chutí sbalit si věci a okamžitě odletět do Filadelfie. Bylo to směšné. Věděl, jak obtížné je najít nezvěstného člověka v Charlestonu, kde měl šest přímých podřízených a desetkrát tolik kontaktů. Bylo to absurdní.</p>
<p>Zavolal dvě minuty před uplynutím zmíněné desetiminutovky. Telefon opět vzala ona žena. „Ano, šerife. Vteřinku.“</p>
<p>Gentry si povzdechl a opřel se o kovový rám telefonního stojanu. A tu ho dloublo do boku něco ostrého. Otočil se, kousek od sebe spatřil dva muže, stáli těsně u něho – všiml si, že ten vyšší se na něho široce usmívá. Potom sklopil oči a uviděl, že se ho dotýká hlaveň malorážní automatické pistole.</p>
<p>„Teď půjdeme k tomu autu a nastoupíme si,“ řekl větší muž se srdečným úsměvem. Poplácal Gentryho po rameni, jako by byli dva staří přátelé, kteří se setkali po dlouhém odloučení. Hlaveň se zaryla ještě hlouběji.</p>
<p>Ten vysoký je příliš blízko, pomyslel si Gentry. Měl docela dobrou šanci, že by dokázal pistoli odrazit dříve, než by stačil vystřelit. Ale jeho společník ustoupil o metr a půl dozadu, pravou ruku schovanou v kapse pláště, a ať by Gentry udělal cokoliv, tento druhý muž měl volné palebné pole.</p>
<p>„Běžte,“ pobídl ho vysoký muž.</p>
<p>Gentry šel.</p>
<p>+++</p>
<p>Nebyla to špatná projížďka. Jeli kolem Elipsy, na západ od Lincolnova pomníku, kolem zátoky Tidal Basin, po Jefferson Drive až ke Kapitolu, kolem nádraží Union Station a zase zpátky. Pamětihodnosti nikdo nekomentoval. Limuzína byla přepychová, široká a nehlučná. Okna byla zvenku neprůhledná, dveře se automaticky zamykaly ze sedadla řidiče, za nímž byla přepážka z plexiskla; a oba muži z nároží seděli Gentrymu po pravé a levé ruce. Před ním se na sklápěcím sedadle rozvaloval muž s mizerně zastřiženými bílými vlasy, smutnýma očima a hrbolatou, poďobanou tváří, která jakýmsi způsobem působila hezky.</p>
<p>„Chlapi, něco vám prozradím,“ řekl Gentry. „Únos je v téhle zemi protizákonný.“</p>
<p>Bělovlasý muž potichu odpověděl: „Mohl byste mi ukázat nějaký průkaz, pane Gentry?“</p>
<p>Gentry zvažoval několik povýšených a rozhořčených námitek. Potom pokrčil rameny a podal muži peněženku. Když po ní sáhl, žádný z jeho únosců nepovyskočil; oba muži ho při vstupu do auta prošacovali.</p>
<p>„Mluvíte jako Jack Cohen,“ řekl Gentry.</p>
<p>„Já jsem Jack Cohen,“ odpověděl muž, zatímco se prohrabával peněženkou, „a vy máte všechny příslušné doklady, kreditní karty a další drobnosti patřící jižanskému šerifovi jménem Robert Joseph Gentry.“</p>
<p>„Pro své přátele a voliče jsem Bobby Joe,“ podotkl Gentry.</p>
<p>„Na světě neexistuje místo, kde doklad totožnosti znamená méně než v Americe,“ řekl Cohen.</p>
<p>Gentry pokrčil rameny. Instinkt mu napovídal, aby jim důkladně vysvětlil, jak málo mu na tom záleží, a navrhl jim, jaké úkony a jakým ostrým nástrojem by na sobě mohli vykonat. Potom přešel do protiútoku: „Můžu vaše doklady vidět i já?“</p>
<p>„Jsem Jack Cohen.“</p>
<p>„Jasně. A jste doopravdy šéf Aarona Eškola?“</p>
<p>„Jsem vedoucí Oddělení pro komunikaci a interpretaci na izraelské ambasádě,“ ujistil ho Cohen.</p>
<p>„To je Aaronova sekce?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Cohen. „Je to pro vás novinka?“</p>
<p>„Aaron Eškol může být klidně jeden z vás,“ řekl Gentry. „Nikdy jsem se s ním nesetkal. A podle toho, jak mi všechno připadá, se s ním ani nesetkám.“</p>
<p>„Proč to říkáte, pane Gentry?“ Cohenův hlas byl odtažitý a ledový jako vražedné ostří.</p>
<p>„Řekněme, že je to moje domněnka,“ odpověděl Gentry. „Zavolám, jestli bych s Aaronem nemohl mluvit, a celá ambasáda mě nechá čekat, zatímco vy naskáčete do nejbližší limuzíny a přihasíte si to, abyste mě s namířenou pistolí provezli po místních památkách. No, pokud opravdu jste, za koho se vydáváte… a kdo to má v téhle fázi vědět, že… na vyslance našeho oddaného a závislého spojence na Středním východě vystupujete poněkud netypicky. Domnívám se, že Aaron Eškol je po smrti nebo nezvěstný a vy jste z toho trochu nervózní… a to dokonce do té míry, že vrážíte pistole do žeber zákonitě zvoleným mužům zákona.“</p>
<p>„Pokračujte,“ řekl Cohen.</p>
<p>„Běžte do prdele,“ opáčil Gentry. „Já už svoje řekl. Řekněte mi, co se děje, a já vám povím, proč jsem Aaronu Eškolovi volal.“</p>
<p>„Vaši účast na této debatě bychom mohli podnítit… i jinými prostředky,“ pronesl Cohen. Absence hrozby v jeho tónu působila děsivě.</p>
<p>„To pochybuju,“ odsekl Gentry. „Pokud teda nejste to, za co se vydáváte. Každopádně vám už nic jiného neřeknu, dokud mi<emphasis> vy</emphasis> neřeknete něco, co by stálo za pozornost.“</p>
<p>Cohen se zadíval na mramorovou scenerii ubíhající za oknem a pak zpátky na Gentryho.</p>
<p>„Aaron Eškol je mrtvý,“ oznámil. „Byl zavražděn. On, jeho manželka a obě dcery.“</p>
<p>„Kdy?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Před dvěma dny.“</p>
<p>„Na Boží hod,“ zamumlal Gentry. „To teda byly svátky. Jak byli zabiti?“</p>
<p>„Někdo jim zasunul dráty do mozků,“ řekl Cohen. Pronášel to tónem, jako by popisoval nový způsob opravy automobilového motoru.</p>
<p>„Panebože,“ vydechl Gentry. „Proč jsem se o tom nedočetl?“</p>
<p>„Došlo i k výbuchu a požáru,“ odpověděl Cohen. „Virginský koroner stanovil smrt následkem nehody… úniku plynu. Aaronovo spojení s ambasádou zpravodajské agentury nezaznamenaly.“</p>
<p>„Příčinu smrti odhalili až vaši vlastní lékaři?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Cohen. „Včera.“</p>
<p>„Ale proč tak trojčíte, když vám zavolám?“ zeptal se Gentry. „Aarou musel mít… ne, počkejte. Zmínil jsem se o Saulu Laskim. Vy si myslíte, že Saul je s Aaronovou smrtí nějakým způsobem spjatý.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„No tohle,“ vydechl Gentry. „Kdo zabil Aarona Eškola?“</p>
<p>Cohen zavrtěl hlavou. „Teď je řada na vás, šerife Gentry.“</p>
<p>Gentry chvíli mlčel, aby si seřadil myšlenky.</p>
<p>„Měl byste si uvědomit,“ pokračoval Cohen, „že pro Izrael by byla hotová katastrofa, kdyby pohoršil americké daňové poplatníky právě v takto citlivém období dějin našich zemí. Jsme ochotni riskovat ztrapnění, když nás přesvědčíte o své nevinnosti a my vás propustíme. Pokud nás ale nepřesvědčíte, pro všechny zúčastněné by bylo mnohem snadnější, kdybyste prostě zmizel.“</p>
<p>„Držte hubu,“ odsekl Gentry. „Přemýšlím.“ Potřetí minuli Jeffersonův pomník a přejeli most. Před nimi se tyčil Washingtonův památník. „Saul Laski přijel před deseti dny do Charlestonu, aby se dozvěděl něco víc o těch vraždách v hotelu Mansarda… na CBS jim dali nálepku Charlestonský masakr… slyšeli jste o té naší patálii?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Cohen. „Kvůli penězům tam bylo zavražděno několik starých lidí a bylo odstraněno i několik nevinných svědků, je to tak?“</p>
<p>„Docela jste to trefil,“ připustil Gentry. „Jeden z těch starých lidí byl bývalý nacista, žijící pod jménem William D. Borden.“</p>
<p>„To je filmový producent,“ ozval se vysoký kudrnatý Izraelec po Gentryho levici.</p>
<p>Gentry povyskočil. Skoro zapomněl, že osobní strážci umějí mluvit. „Jo,“ dodal. „A Saul Laski právě po tomhle konkrétním nacistovi už čtyřicet let pátral – od Chelmna a Sobiboru.“</p>
<p>„Co jsou zač?“ zeptal se mladík po Gentryho pravici.</p>
<p>Gentry se na něho zadíval. Cohen něco hebrejsky vyštěkl a mladík zrudl.</p>
<p>„Ten Němec… Borden… zemřel, ne?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>„Při letecké havárii,“ odpověděl Gentry, „údajně. Ale Saul si to nemyslel.“</p>
<p>„Tak doktor Laski předpokládal, že jeho bývalý mučitel je pořád naživu,“ přemítal nahlas Cohen. „Ale co měl Borden společného s těmi charlestonskými vraždami?“</p>
<p>Gentry si položil plátěný klobouk a začal dloubat do dýnka. „Vyřizoval si s někým účty,“ řekl. „Saul si nebyl jistý. Jenom měl pocit, že oberst… jak Bordenovi říkal… je do toho nějak zapletený.“</p>
<p>„Proč se Laski setkal s Aaronem?“</p>
<p>Gentry zavrtěl hlavou. „Já nevěděl, že se setkali. Vlastně až do včerejška jsem nevěděl, že nějaký Aaron Eškol vůbec existuje. Saul odletěl z Charlestonu, aby mohl být dvacátého prosince ve Washingtonu a s někým si mohl popovídat… nechtěl mi říct, o koho jde. Měl se mnou zůstat v kontaktu, ale co je z Charlestonu pryč, neozval se. Včera jsem se byl podívat v Saulově domě v New Yorku a promluvil jsem si s jeho hospodyní…“</p>
<p>„Temou,“ poznamenal vysoký muž a po Cohenově strohém pohledu zase zmlkl.</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Gentry. „Zmínila se o Aaronovi. A tak mě tu máte.“</p>
<p>„O čem chtěl doktor Laski s Aaronem mluvit?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>Gentry si spustil klobouk na koleno a rozevřel ruce. „Nemám ponětí. Podle mě Saul doufal, že by mohl získat nějaké další informace o Bordenově životě v Kalifornii. Mohl by mu Aaron v tomhle ohledu pomoct?“</p>
<p>Než Cohen odpověděl, chvíli se kousal do rtu. „Aaron si před setkáním se svým strýcem vzal čtyři dny dovolené,“ řekl nakonec. „Celou tu dobu strávil v Kalifornii.“</p>
<p>„Co tam zjistil?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„To my nevíme.“</p>
<p>„Jak jste se dozvěděli o jeho setkání se Saulem? Přišel Saul k vám na ambasádu?“</p>
<p>Vysoký muž pronesl něco hebrejsky; znělo to jako varování. Cohen ho ignoroval. „Ne,“ řekl. „Doktor Laski se s Aaronem přesně před týdnem setkal v Národní galerii. Aaron a Levi Cole, jeho kolega z oddělení komunikací, měli za to, že je ta schůzka významná. Podle přátel na oddělení Aaron a Levi ten týden ukrývali v kryptografickém sejfu nějaké soubory, které považovali za velice důležité.“</p>
<p>„Co v nich bylo?“ zeptal se Gentry, aniž předpokládal, že se mu na tuto otázku dostane odpovědi.</p>
<p>„Nevíme,“ odpověděl Cohen. „Několik hodin po tom, co byla povražděna Aaronova rodina, se Levi Cole přihlásil na ambasádě a soubory odstranil. Od té doby ho nikdo neviděl.“ Cohen si promnul kořen nosu. „A nic z toho nedává smysl. Levi je starý mládenec. Nemá tady ve Státech žádnou rodinu, žádný příbuzný mu nezůstal ani v Izraeli. Je zapálený sionista, v minulosti působil u komand. Nedokážu si představit, s čím za ním mohli přijít. Podle logiky věci měli zlikvidovat jeho, Aarona Eškola měli vydírat. Otázkou samozřejmě zůstává, o<emphasis> koho</emphasis> tu jde?“</p>
<p>Gentry mlčel.</p>
<p>„Dobrá, šerife,“ odhodlal se Cohen. „Řekněte nám, prosím, cokoliv, co by nám ještě mohlo nějak pomoct.“</p>
<p>„To je z mojí strany asi všechno,“ odpověděl Gentry. „Pokud si tedy nechcete vyslechnout příběh Saula Laskiho.“<emphasis> Jak ho mám vylíč</emphasis><emphasis>it, ani</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> bych se zmínil o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oberstově</emphasis><emphasis> moci, o schopnostech t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ch starých </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>enských? </emphasis>pomyslel si Gentry.<emphasis> </emphasis><emphasis>Nebudou mi věř</emphasis><emphasis>it, a jestli mi nebudou v</emphasis><emphasis>ěř</emphasis><emphasis>it, je po mn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>„Chceme vědět všechno,“ řekl Cohen. „Pěkně od začátku.“</p>
<p>Limuzína projela kolem Lincolnova pomníku a zamířila k Tidal Basin.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 27. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Natalie Prestonová se svým nikonem se 135mm čočkou zaznamenávala chátrající rozpory umírajícího města; kamenné domy, cihlové bytovky, banku navrženou tak, aby po obou stranách splynula s budovami z osmnáctého století, obchody se starožitnostmi plné rozbitého harampádí, pobočky Armády spásy plné harampádí, prázdné parcely plné harampádí, úzké ulice a průchody plné harampádí. Založila do nikonu černobílý film Plus-X, a aniž si dělala starosti se zrnitostí, nastavovala dlouhou, pomalou expozici, která měla na snímcích zvýraznit každé oprýskané a popraskané místo na každé zdi. Po Melanii Fullerové nebylo ani stopy.</p>
<p>Když založila film, sebrala odvahu a nabila i automatickou llamu ráže 32. Ta jí teď ležela na dně velké kabelky, pod všemožným haraburdím, kryty čoček a falešným lepenkovým dnem.</p>
<p>Za denního světla město nepůsobilo tak děsivě. Předešlého večera, po přistání za tmy, když se cítila vykolejená a dezorientovaná, dovolila muži, který vedle ní seděl v letadle – Jensenu Luharovi –, aby ji zavezl do Germantownu. Řekl, že to má cestou. Šedý mercedes parkoval na parkovišti pro dlouhodobé stání. Napřed byla ráda, že jeho nabídku přijala; cesta byla dlouhá – jeli po rušné dálnici, přes dvouúrovňový most, do centra Filadelfie, z něj pak zase ven po klikatící se, hektické dálnici a opět přes řeku – nebo to možná byla jiná řeka –, načež najeli na Germantown Avenue, širokou cihlovou třídu ubíhající kolem temných slumů a prázdných obchodů. Jakmile se začali blížit do srdce Germantownu, k hotelu, který jí doporučil, byla si jistá, že se vytasí s návrhem: „Co kdybych zašel na chvíli nahoru?“ nebo „Velice rád bych vám ukázal, kde bydlím – je to jenom kousek odsud.“ Nejspíš to první; neměl snubní prsten, ale to nic neznamenalo. Jediné, čím si byla jistá, bylo, že dojde na jeho nevyhnutelný návrh a její neobratné odmítnutí.</p>
<p>Mýlila se. Zaparkoval před starým hotelem, pomohl jí dovnitř se zavazadly, popřál jí hodně štěstí a odjel. Napadlo ji, jestli není gay.</p>
<p>Před jedenáctou zavolala do Charlestonu a na Robově záznamníku zanechala telefonní číslo do hotelu a číslo svého pokoje. Očekávala, že jí hned po jedenácté zavolá a nejspíš jí navrhne, aby se vrátila zpátky do St. Louis, ale neudělal to. Zklamaná a podivně dotčená zavolala v půl dvanácté do Charlestonu ještě jednou a použila zařízení vypůjčené od Roba. Nevyslechla si žádný jeho vzkaz, jen dvě svá předchozí volání. Nakonec zmatená a trochu vystrašená podlehla spánku, který se o ni už delší dobu pokoušel.</p>
<p>Za denního světla to bylo lepší. Ačkoliv se od Gentryho pořád nedočkala žádného vzkazu, zavolala do redakce<emphasis> Philadelphia Inquireru,</emphasis> a když uvedla jméno svého chicagského editora, dokázala z místního editora vymámit několik informací. Podrobnosti o zločinu zůstávaly nadále dosti nejasné, ale už bylo jisté, že někteří nebo snad všichni čtyři členové gangu byli stati. Gang Soul Brickyard měl ústředí v městem financovaném Komunitním domě kousek od Bringhurst Street, jen asi půldruhého kilometru od Nataliina hotelu na Chelten Avenue. Vyhledala telefonní číslo Komunitního domu, zavolala tam a představila se jako reportérka<emphasis> Sun Times</emphasis>. Pastor Bill Woods si pro ni ve tři hodiny vyhradil patnáct minut.</p>
<p>Den strávila prozkoumáváním Germantownu; zacházela stále hlouběji do bezútěšných bočních ulic a fotografovala. Místo působilo zvláštním kouzlem. Na sever a západ od Chelten Avenue velké staré rezidence nevzdávaly svůj boj i navzdory omezené roli, již si uchovaly se svými dvojpodlažními byty, zatímco si v nich černošské i bělošské rodiny udržovaly zdání středostavovského života. Na východ od Bringhurst Street potom čtvrť upadala v zástavbě vypálených bytovek, záplavě opuštěných aut a v nevidoucích pohledech zoufalců.</p>
<p>Svítilo však slunce a chvíli ji sledoval chichotající se hlouček dětí, žadonících, aby je taky vyfotila. Vyhověla jim. Nad hlavou se jí rozburácel vlak, ze dveří asi o blok dál zahulákala jakási žena a celá smečka se rozptýlila jako listí ve větru.</p>
<p>Vzkazu od Roba se nedočkala v deset, ve dvanáct ani ve dvě. Hodlala počkat až do jedenácté večer.<emphasis> Sakra.</emphasis></p>
<p>Ve tři zaklepala na dveře velkého domu ve stylu dvacátých let, stojícího uprostřed rozvalin, vypálených obytných budov a továrních dvorů.</p>
<p>Na úzké terase, která dům obkružovala z několika stran, si všimla kusu vytrženého zábradlí. Ve druhém patře byla zabedněná okna, ale loni někdo natřel zdi tenkou vrstvou laciné žluté barvy. Dům teď vypadal, jako by měl žloutenku.</p>
<p>Reverend Bill Woods byl neforemný běloch. Posadil se s ní do neuspořádané pracovny v přízemí a začal si stěžovat na nedostatečné financování ze strany města, na byrokratickou noční můru spjatou s řízením takového akčního projektu, jako je jejich Komunitní dům, a na nedostatek spolupráce mládežnických uskupení a obyvatel obecně. Odmítal používat slovo „gang“. Natalie na chodbách občas zahlédla mladé černochy a ze suterénu a prvního patra slyšela křik a smích.</p>
<p>„Mohla bych si promluvit s někým ze… skupiny Soul Brickyard?“</p>
<p>„Ne, to ne,“ zvolal Woods. „Ti kluci nechtějí mluvit s nikým kromě lidí z televize. Baví je, že je snímají kamery.“</p>
<p><emphasis>„Bydlí</emphasis> tady?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Ne, proboha. Jenom se tady často scházejí, aby se kamarádili a zabavili.“</p>
<p>„Musím si s nimi promluvit,“ trvala Natalie na svém a vstala ze židle.</p>
<p>„Obávám se, že to nebude… hej, počkejte!“</p>
<p>Vyrazila chodbou, otevřela dveře a vydala se po úzkém schodišti nahoru. V prvním patře se asi dvanáct mladých černochů krčilo u biliáru nebo se rozvalovalo na matracích poházených na podlaze poseté kousky oloupané omítky. Na oknech byly plechové okenice a Natalie vedle nich napočítala čtyři brokovnice s posuvným předpažbím.</p>
<p>Když vešla dovnitř, všichni strnuli. Jeden vysoký, neuvěřitelně vyzáblý muž těsně po dvacítce se opřel o tágo a vyštěkl na ni: „Co chceš, děvko?“</p>
<p>„Chci s vámi mluvit.“</p>
<p>„Ty vole,“ ozval se zarostlý mladík rozvalený na jedné z matrací. „Slyšeli jste to? Co je to za přízvuk. Vodkaď seš, ženská? Z nějakýho plantážnickýho státu někde na Jihu?“</p>
<p>„Chci s vámi udělat interview,“ odpověděla Natalie a divila se, že ji nezradil hlas nebo kolena. „Ohledně těch vražd.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Protahovalo se, až bylo nepříjemné. Vysoký mladík, který promluvil jako první, zvedl tágo a pomalu k ní přešel. Asi metr a půl od ní se zastavil, napřáhl ruku a zajel jí nakřídovaným hrotem do rozepnuté péřové bundy, sklouzl jí po blůzce, až nakonec tágo zahákl za opasek jejích džínů. „Já bych ti poskytl interview, děvko. Jako fakt důkladný interview, jestli mi rozumíš.“</p>
<p>Natalie se přinutila neucuknout. Odsunula si fotoaparát na bok, sáhla do kapsy a vytáhla barevnou fotografii zhotovenou z diapozitivu pana Hodgese. „Viděl někdo z vás tuhle ženu?“</p>
<p>Mladík s tágem se na snímek podíval a mávl na jednoho chlapce, kterému nemohlo být víc než čtrnáct let. Hoch se přišel taky podívat, přikývl a vrátil se na své místo u okna.</p>
<p>„Přiveďte sem Marvina,“ vyštěkl mladík s tágem. „A hejbněte prdelí.“</p>
<p>+++</p>
<p>Marvinu Gayleovi bylo devatenáct, a se svýma světlemodrýma očima, dlouhými řasami, kůží úplně stejného odstínu jako Natalie byl mimořádně pohledný. Navíc byl rozený vůdce. Natalie to poznala hned, jak vstoupil do místnosti. Najednou se v místnosti<emphasis> posunulo</emphasis> ohnisko, všichni sotva postřehnutelně změnili postoj, a Marvin se stal<emphasis> stř</emphasis><emphasis>edobodem.</emphasis> Deset minut se vyptával, kdo je ta bílá žena. Deset minut jim Natalie nabízela, že jim to řekne,<emphasis> až</emphasis> jí povědí o těch vraždách.</p>
<p>Marvin nakonec v širokém úsměvu vycenil nádherné zuby. „Holčičko, seš si jistá, že to chceš doopravdy vědět?“</p>
<p>„Ano,“ řekla Natalie. Frederick jí taky říkal holčičko. Vyvádělo ji z míry, že tohle slovo slyší i tady.</p>
<p>Marvin zatleskal. „Leroy, Calvin, Mnich, Louis, George,“ vypočítával. „Vy ostatní zůstaňte tady.“</p>
<p>Ozvaly se sborové protesty.</p>
<p>„Držte, kurva, huby!“ okřikl je Marvin. „Jsme pořád ve válce, víme? Venku je pořád někdo, kdo se nás snaží vyřídit. Zjistíme, co je ta stará bílá štětka zač, co s tím má společnýho, zjistíme, po<emphasis> kom</emphasis> máme jít. Chápete? Je to<emphasis> jasný?</emphasis> Tak držte už ty huby.“</p>
<p>Vrátili se ke svým matracím a biliáru.</p>
<p>+++</p>
<p>Byly čtyři hodiny a venku se smrákalo. Natalie si zapnula bundu až ke krku a nenadálou třesavku připsala nepříjemnému větru. Vydali se po Bringhurst Street na sever, pod železniční trať, a pak na západ ulicí, kterou původně měla jen za nějaký průchod. Cestu neosvětlovaly žádné pouliční lampy. Snažilo se sněžit. Noční vzduch páchl kanály a sazemi.</p>
<p>Zastavili se u ústí do skutečného průchodu. Marvin ukázal na čtrnáctiletého kluka. „Mnichu, řekni, co se stalo.“</p>
<p>Hoch si strčil ruce do kapes a odplivl si do zmrzlého plevele a rozházených cihel prázdného pozemku. „Muhammed, jo, se třema dalšíma, došli na tohle místo. Já šel za nima, jo, ale ještě jsem tu nebyl. Měli jsme něco jako Vánoce v pekle, jo, a Muhammed a Toby si trochu ujeli na koksu. Vodešli beze mě, jo, aby něco splašili u Zigovo bráchy. V Pulaski Townu, chápeš. Ale já byl tak kurevsky sťatej, jo, že jsem si ani nevšim, jo, že jako vodcházej, a výběh jsem za nima, chápeš.“</p>
<p>„Řekni jí vo tom bílým typovi,“ pobídl ho Marvin.</p>
<p>„Tyjo, to byl nějakej zmrdanej bílej týpek, chápeš, vyrazil tady vodsaď z uličky, a ukázal Muhammedovi prostředníka. Zrovna tady, tak ňák. Já byl ještě asi tak půl bloku vodsaď, chápeš, když jsem uslyšel, jak Muhammed říká: Ty vole, chápeš to, kurva? Nějakej zasranej bílej magor tady Muhammeda a tři další bráchy posílá jako do prdele, chápeš.“</p>
<p>„Jak vypadal?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Drž zobák,“ ozval se hned Marvin. „Tady se ptám já. Řekni jí, jak vypadal.“</p>
<p>„Vypadal jak<emphasis> hnusák,“</emphasis> odpověděl Mnich a ještě jednou si odplivl. S rukama pořád v kapsách si otřel bradu o rameno. „Malej bílej hajzl, kerej vypadal, jo, jako by ho někdo vymáchal ve sračkách. Jak kdyby už rok žral smetí. Chápeš? Zplihlý vlasy. Jako by mu přes ksicht visely nějaký hnusný šlahouny, chápeš. Všude byl jaksi zalitej, jakoby vod krve nebo co. Kurva.“ Mnich se zachvěl.</p>
<p>„Jsi si jistý, že to byl běloch?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>Marvin se zamračil, ale Mnich se nahlas rozesmál a řekl: „To zas jo, <emphasis>bílej</emphasis> teda byl. Byla to zasraná bílá zrůda. Fakt nekecám.“</p>
<p>„Řekni jí vo tom srpu,“ pobídl ho opět Marvin.</p>
<p>Mnich rychle přikývl. „Jo, takže tenhle bílej mamrd běžel tou uličkou. Muhammed, Toby a ostatní zůstali stát, chápeš, jako že co to má jako znamenat. Pak Muhammed řek: na něj, a všichni se seběhli, víš. Žádný ciráty. Vytáhli nože, jo. Co jako. Chystali se, že tomu hovadu daj do těla.“</p>
<p>„Řekni jí vo tom srpu.“</p>
<p>„Jo.“ Mnichovi se jakoby zastřely oči. „Uslyším kravál, přiběhnu sem a kouknu na ně. Neutek sem, to zas ne, jo. A přemejšlím, do prdele, po tom krámu s chlastem mám ještě podmínku, chápeš, nepotřebuju, aby mi přišili ještě ňákýho zabitýho typa. Takže jsem jen koukal, jakej to byl mazec. Akorát že ten bílej týpek vůbec nekrvácel, jo. Měl s sebou takovejhle velkej srp… jako v kreslenejch filmech.“</p>
<p>„Jakých kreslených filmech?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Ty vole, dyť víš, jak bejvá ten starej typ s tou lebkou a tyčkou se srpem na konci. A někdy mívá i přesejpací hodiny, dyť víš. V kreslenejch filmech si chodí pro mrtvý. Kurva.“</p>
<p>„Měl kosu?“ zeptala se Natalie. „Jaká se používala ke sklízení obilí?“</p>
<p>„Jo, kurva,“ přitakal Mnich a ukázal na ni. „Akorát že tenhle bílej hnusnej magor s ní kosil Muhammeda a vostatní bráchy, jo. A jako fakt rychle. Ty vole, ten jel. Když jsem toho viděl tak akorát, chápeš, schoval jsem se támhle…“ Ukázal na velký kontejner. „Čekal jsem, chápeš, dokud s tím neskončil. A pak jsem ještě dlouho čekal, až vodtáh pryč. Vo tohle jako fakt nestojím. Když se pak rozednilo, jo, šel jsem to říct tady Marvinovi.“</p>
<p>Marvin si založil ruce a podíval se na ni. „Stačí ti to, holčičko?“</p>
<p>Už byla tma. Daleko na konci průchodu Natalie viděla světla a projíždějící auta na ulici, kterou musela být jedině Germantown Avenue. „Skoro,“ řekla. „To jako… to je jako ten bílej kluk všechny pozabíjel?“</p>
<p>Mnich se jakoby objal a rozesmál se. „Dyť ty to, kurva, víš. A taky si dal záležet.<emphasis> Už</emphasis><emphasis>íval</emphasis> si to.“</p>
<p>„Sťal je?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Myslí jako, jestli jim usekal hlavy,“ vysvětloval Marvin. „Řekni jí to, Mnichu.“</p>
<p>„Jo, kurva,<emphasis> sť</emphasis><emphasis>al</emphasis> je. Tím zkurveným srpem a lopatou jim ty hlavy přímo kurevsky<emphasis> vodř</emphasis><emphasis>ezal.</emphasis> A pak je na ulici narazil na parkovací automaty, chápeš.“</p>
<p>„Panebože,“ hlesla Natalie. Tvář jí bičovaly sněhové vločky a mrzly jí na lících a obočí.</p>
<p>„To nebylo všechno,“ pokračoval Mnich. Jeho smích zněl tak křečovitě, že neměl daleko k vzlykům. „Taky jim vyřízl srdce, vole. Myslím, že je snědl.“</p>
<p>Natalie začala couvat z průchodu. Otočila se, aby vyrazila na útěk, ale všude viděla jen cihly a tmu, a zůstala nehnutě stát.</p>
<p>Marvin ji chytil za ruku. „No tak, holčičko. Teď se vrátíš s náma. Je nejvyšší čas, abys nám taky něco řekla. Abysme si pokecali.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Beverly Hills</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 21. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Když Tonymu Harodovi zavolali z Washingtonu, byl hluboko uvnitř jedné pohasínající hvězdičky.</p>
<p>Tari Eastenové bylo dvaačtyřicet, na roli v<emphasis> Bílém, otrokář</emphasis><emphasis>i,</emphasis> o niž tak stála, byla už nejméně dvacet let stará, ale měla na ni správně zralá a tvarovaná prsa. Když se na ně díval zdola, zatímco se nad ním svíjela, měl dojem, že v místě, kde ňadra navazovala na hrudní koš, postřehl slabé růžové linky, prozrazující, kam jí vstříkli silikonový gel. Prsa byla tak uměle pevná, že se sotva chvěla, i když si nad ním Tari dávala tak hodně záležet, ve výtečné imitaci vzrušení zakláněla hlavu, ústa otevřená, ramena stažená dozadu. Harod ji Nepoužíval, jen využíval.</p>
<p>„No tak, zlato, dej mi do těla. No tak. Jen tak dál,“ hekala tahle stárnoucí naivka, kterou<emphasis> Variety</emphasis> v roce 1963 nazvalo „Příští Elizabeth Taylorovou“. Místo toho se stala příští Stellou Stevensovou.</p>
<p>„Dej mi do těla,“ vydechovala. „Udělej se do mě, zlato. No tak, no tak.“</p>
<p>Tony Harod se snažil. Někdy během posledních patnácti minut jejich vášeň přešla od pouhého tření k nefalšované dřině. Tari znala všechny správné pohyby; podávala výkon jako ta nejlepší pornoherečka, kterou kdy Harod režíroval. Byla ztělesněným snem, předjímala každé jeho přání, každým dotykem vyvolávala čirou rozkoš, celý akt soustředila na sebestředné uctívání pyje, po němž, jak zjistila před dávnou dobou, touží každý muž. Byla dokonalá. Haroda napadlo, že je zaujatý a vzrušený asi stejně, jako by píchal díru po suku.</p>
<p>„No tak, zlato, dej mi do těla,“ hekala, stále se držela role, házela, sebou jako kovbojka na mechanickém býkovi v klubu Gilley’s.</p>
<p>„Mlč už,“ okřikl ji Harod a soustředil se na dosažení orgazmu. Zavřel oči a vzpomněl si na letušku při letu z Washingtonu před dvěma týdny. Bylo to tehdy naposledy? Ty dvě Němky, které si spolu hrály v sauně… ne, o Německu teď přemýšlet nechtěl.</p>
<p>Čím víc se oba snažili, tím víc ztrácel erekci. Z Tařiných prsou mu kanul na hruď pot. Vzpomněl si, jak Maria Chenová před třemi roky přestala brát drogy – vzpomněl si na pot na jejím hnědém nahém těle, na malé bradavky vztyčené studenou vodou, kterou jí nanášel houbou na tělo, na kapičky zachycené v černém trojúhelníku chlupů na jejím přirození.</p>
<p>„No tak, zlato,“ šeptala Tari; cítila, že se blíží vítězství, vypínala se jako utrmácený poník, který konečně zahlédl stáj. „Dej mi do těla.“</p>
<p>A Harod tak učinil. Tari zaúpěla, zazmítala se, celým tělem ztuhla v předstírané extázi, která by jí zajistila Cenu za celoživotní zásluhy, kdyby se rozdávaly Oskary za orgazmy.</p>
<p>„Zlato, zlatíčko, ty jsi tak skvělý,“ vrkala Tari, rukou mu zajížděla do vlasů, obličejem se mu třela o rameno, prsy mu klouzala po hrudi.</p>
<p>Harod otevřel oči a všiml si, že bliká světýlko na telefonu. „Slez,“ řekl.</p>
<p>Když řekl Marii Chenové, že hovor převezme, ještě se k němu přitulila.</p>
<p>„Harode, tady Charles Colben,“ zavrčel dobře známý hrubiánský hlas.</p>
<p>„Jo?“</p>
<p>„Dnes v noci letíte do Filadelfie. Setkáme se s vámi na letišti.“</p>
<p>Harod si odstrčil Tařinu ruku z rozkroku. Zadíval se na strop.</p>
<p>„Harode, jste tam?“</p>
<p>„Jo. Proč zrovna do Filadelfie?“</p>
<p>„Prostě tam buďte.“</p>
<p>„Co když se mi nechce.“</p>
<p>Teď byla s mlčením řada na Colbenovi.</p>
<p>„Minulý týden jsem vám řekl, že s tím končím,“ řekl Harod. Podíval se na Tari Eastenovou. Kouřila mentolovou cigaretu. Oči měla stejně modré a prázdné, jako byla voda v jeho bazénu.</p>
<p>„S ničím nekončíte,“ opáčil Colben. „Víte, co se stalo Traskovi.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„To znamená, že v řídícím výboru Ostrovního klubu se uvolnilo místo.“</p>
<p>„Nejsem si jistý, jestli mě to ještě zajímá.“</p>
<p>Colben se zasmál. „Harode, vy natvrdlej hajzle, vy byste se měl modlit, abysme<emphasis> my</emphasis> neztratili zájem o<emphasis> vás.</emphasis> Jakmile se to stane, vaši zasraní hollywoodští kamarádi potáhnou na Forest Lawn, aby si užili další tryzny. Ve dvě ráno budete sedět v letadle United Airlines.“</p>
<p>Harod opatrně položil sluchátko, vykulil se z postele a oblékl si oranžový župan s vyšívaným monogramem.</p>
<p>Tari típla cigaretu a vzhlédla k němu přes hradbu svých řas. Byla rozvalená způsobem, který Harodovi připomněl jeden nízkorozpočtový italský erotický film, v němž si zahrála Jayne Mansfieldová nedlouho předtím, než přišla o hlavu při autonehodě. „Zlato,“ vydechla, podle všeho skoro ochromená uspokojením, „nechceš si o tom promluvit?“</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>„O tom<emphasis> pr</emphasis><emphasis>ojektu,</emphasis> přece, ty hlupáčku,“ zahihňala se.</p>
<p>„Jistě.“ Harod stál u baru a do vysoké sklenice si naléval pomerančový džus. „Ten film se jmenuje<emphasis> Bílý otrokář</emphasis> a za námět mu posloužila knížka, která loni na podzim ležela u všech pokladen. Režii má Schu Williams. Rozpočet máme na dvanáct milionů, ale Alan očekává, že ho přetáhneme, milion budou zálohy a určitě vyděláme.“</p>
<p>Harod věděl, že Tari má velice blízko k nefalšovanému orgazmu.</p>
<p>„Ronny říká, že jsem pro tu roli jako stvořená,“ zašeptala.</p>
<p>„Za to ho platíš,“ odpověděl Harod a dlouze se napil džusu. Ronny Bruce byl její agent a oblíbený patolízal.</p>
<p>„Ronny říkal, že<emphasis> tys</emphasis> říkal, že bych pro ni byla jako stvořená.“ V hlase jí zazníval náznak trucovitosti.</p>
<p>„To ano,“ potvrdil Harod. „To bys byla.“ Usmál se svým krokodýlím úsměvem. „Ale samozřejmě ne pro hlavní roli. Na to jsi o dvacet pět let starší, na zadku máš celulitidu a kozy máš, jako by spolkly softbalový míčky.“</p>
<p>Tari zaúpěla, jako by ji někdo udeřil do břicha. Pohybovala rty, ale z úst jí nevycházela žádná slova.</p>
<p>Harod dopil. Klížila se mu víčka. „Je ale pravda, že tam máme roličku pro postarší tetu té holky, která se vydává svou neteř hledat. Dialogy nic moc, ale má tam zajímavý výstup, když ji na bazaru v Marrákeši znásilní pár Arabů.“</p>
<p>Konečně se zmohla na slovo: „Ty zasranej teplej skřete…“</p>
<p>Harod se ušklíbl. „Beru to tedy, jako že se ještě uvidí, popřemýšlej o tom, kotě. Řekni Ronnymu, aby mi zavolal, a zajdeme na oběd.“ Odložil sklenku a odkráčel do vířivky.</p>
<p>„Proč letíme uprostřed noci?“ zeptala se Maria Chenová, když byli někde nad Kansasem.</p>
<p>Harod se zadíval do tmy. „Myslím, že se jenom snaží mnou manipulovat.“ Opřel se a podíval se na ni. Po Německu se mezi nimi něco změnilo. Zavřel oči, pomyslel na svou tvář vyřezanou do slonovinové šachové figury a zase je otevřel.</p>
<p>„Co je ve Filadelfii?“ zeptala se.</p>
<p>Harod si připravil ironickou poznámku o herci W. C. Fieldsovi, potom ale došel k závěru, že je na uštěpačnost příliš unavený. „Nevím,“ řekl. „Buď Willi, nebo ta Fullerová.“</p>
<p>„Co uděláte, kdyby to byl Willi?“</p>
<p>„Vezmu nohy na ramena,“ odpověděl. „Předpokládám, že mi pomůžete.“ Rozhlédl se. „Zabalila jste ten browning, jak jsem říkal?“</p>
<p>„Ano.“ Odložila kalkulačku, na níž vypočítávala výdaje na ošacení. „Co kdyby to byla ta Fullerová?“</p>
<p>Tři řady kolem nich nikdo neseděl. Hrstka dalších lidí v první třídě spala. „Pokud to bude jenom ona,“ řekl, „zabiju ji.“</p>
<p>„Vy, nebo my?“</p>
<p><emphasis>„Já.“</emphasis></p>
<p>„Jste si jistý, že to dokážete?“</p>
<p>Harod na ni upřel pohled a pocítil zřetelný hmatový dojem, jak jí do dokonalých zubů vráží pěst. Skoro by to za to stálo – zatčení, odhalení, všechno, jen aby naboural tu zasranou orientální vyrovnanost. Jenom jednou. Udeřit ji a opíchat ji, přímo tady v první třídě letu United Airlines z LAX na chicagské O’Hara a dál do Filadelfie. „Jsem si jistý,“ řekl. „Je to zatracená stará ženská.“</p>
<p>„Willi byl… je starý muž.“</p>
<p>„Viděla jste, čeho je schopný. Musel letět z Mnichova přímo do Washingtonu, aby Traska takhle oddělal. Pěkně mu hrabe.“</p>
<p>„O té Fullerové nic nevíte.“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „Je to ženská,“ opáčil. „Žádná ženská na světě není tak podlá jako Willi Borden.“</p>
<p>Po přestupu v Chicagu přiletěli do Filadelfie půl hodiny před úsvitem. Harod nedokázal usnout, v první třídě celou dobu od přestupu mrzlo a připadalo mu, že vnitřní strany víček má pokryté štěrkem a lepidlem. Když si všiml, že Maria vypadá čerstvá a bdělá, cítil se ještě vražedněji.</p>
<p>Na letišti se s nimi setkali tři chlapíci s odpornými, ostře řezanými tvářemi, připomínali agenty FBI. Jejich velitel – pohledný muž s motýlkovou náplastí a blednoucí modřinou na bradě – se ho zeptal: „Pan Harod? Odvezeme vás k panu Colbenovi.“</p>
<p>Harod předal pohlednému agentovi své příruční zavazadlo. „Jo, tak jedem. Už se chci dostat do postele.“</p>
<p>Agent podal tašku jednomu ze svých společníků a odvedl je po eskalátorech a dveřmi označenými cedulkou ZÁKAZ VSTUPU ven na asfaltovou plochu mezi hlavním terminálem a soukromým hangárem. Rudožluté šmouhy na oblačném východě slibovaly úsvit, ale naváděcí světla pořád zářila.</p>
<p>„A do prdele,“ pronesl Harod procítěně. Čekal na ně drahý šestimístný vrtulník, aerodynamický, s oranžovými a bílými pruhy, s pomalu se otáčejícími rotory a blikajícími polohovými světly. Jeden agent jim přidržel dveře, zatímco druhý naskládal dovnitř jejich zavazadla. V otevřených dveřích byl vidět Charles Colben. „Do prdele,“ zopakoval Harod Marii. Přikývla. Harod nesnášel všechny létající dopravní prostředky, ale vrtulníky ze všeho nejvíc. V době, kdy každý podřadný režisér v Hollywoodu utratil třetinu rozpočtu za pronájem těchto nebezpečných, šílených strojů a svištěl, nalétával a vznášel se nad každým záběrem jako vyšinuté káně s božským komplexem, Tony Harod v nich létat odmítal.</p>
<p>„Nemáte tu, kurva a třikrát do prdele, nic, v čem bysme mohli jet po zemi?“ rozkřičel se na pozadí pomalého svistotu rotorů.</p>
<p>„Nastupte si!“ zavolal Colben.</p>
<p>Harod si neodpustil ještě několik posledních poznámek a následoval Marii do vrtulníku. Dobře<emphasis> vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l,</emphasis> že se rotory točí nejméně dva a půl metru nad zemí, ale nedokázal si představit, jak by se kdokoliv příčetný mohl pod tyhle neviditelné čepele vydat, aniž by se přikrčil a šinul jako krab.</p>
<p>Ještě na polstrované zadní lavici zápasili s bezpečnostními pásy, když se Colben otočil v křesle a ukázal pilotovi, že je všechno v pořádku. Haroda napadlo, že chlapa u řídící páky muselo poslat castingové oddělení – odřená kožená bunda, hubená, drsná tvář pod červenou čepicí, oči, které vypadaly, že viděly pěknou řádku soubojů a všechno méně vzrušující už je nudí. Pilot něco řekl do mikrofonu, který mu trčel ze sluchátek, levou rukou si přitáhl jednu páku, pravou rukou odtáhl druhou páku a vrtulník se rozburácel, vznesl, naklonil předkem k zemi a chvíli letěl ve stabilní výšce bezmála dvou metrů nad zemí. „Kurva,“ zamumlal Harod. Měl pocit, jako by klouzali na prkně po tisícovce kuličkových ložisek.</p>
<p>Dospěli do prostoru mimo hangár a terminál, vyměnili si pár nesrozumitelných vět s řídící věží a vyrazili vzhůru. Než Harod zavřel oči, spatřil dole ropné rafinérie, řeku a neuvěřitelně obrovský ropný tanker.</p>
<p>„Ta stará ženská je tady ve městě,“ řekl Colben.</p>
<p>„Melanie Fullerová?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„Koho tak asi, kurva, můžu myslet?“ vyštěkl Colben. „Helen Hayesovou?“</p>
<p>„Kde je?“</p>
<p>„To se dozvíte.“</p>
<p>„Jak jste ji našli?“</p>
<p>„To je naše věc.“</p>
<p>„Co se bude dít dál?“</p>
<p>„To vám včas řekneme.“</p>
<p>Harod otevřel oči. „Moc rád se s vámi bavím, Chucku. Přijde mi to, jako bych se bavil s vaším pojebaným podpažím.“</p>
<p>Holohlavý muž se na Haroda podíval přivřenýma očima a potom se usmál. „Tony, můj milý chlapče, já si třeba myslím, že jste pěknej hajzl, ale pan Barent si z nějakého důvodu myslí, že byste měl patřit do Klubu. Je to vaše veliká příležitost, grázlíku. Tak si to neposerte.“</p>
<p>Harod se zasmál a zavřel oči.</p>
<p>Maria Chenová se dívala, jak letí kolem klikaté šedé řeky. Napravo ustupovaly vysoké budovy centra Filadelfie; místo nich se pod nimi rozkládaly bytovky a cihlově hnědá síť města protkaná dálnicemi, zatímco nalevo se souběžně s řekou táhl zdánlivě nekonečný park a nízké kopce řídce porostlé holými stromy a poseté sněhovými kapsami. Vycházelo slunce, zlatý reflektor zaklíněný mezi obzorem a nízkými mračny, a jeho světlo odrážely stovky oken na věžácích a rezidencích na kopcích. Colben položil Marii ruku na koleno. „Můj pilot je veterán z Vietnamu,“ řekl. „Je jako vy.“</p>
<p>„Nikdy jsem ve Vietnamu nebyla,“ odpověděla potichu.</p>
<p>„Ne,“ řekl Colben a zajel jí rukou ke stehnu. Zdálo se, že Harod spí. „Chci říct, že je Neutrál. Nikdo s ním nezamete.“</p>
<p>Maria přitiskla nohy k sobě a rukou zbrzdila muži z FBI šátravé prsty. Ostatní tři agenti v kabině se na ně dívali, muž s naraženou bradou se zlehka usmíval.</p>
<p>„Chucku,“ ozval se Harod, aniž otevřel oči, „jste levák nebo pravák?“</p>
<p>Colben se zakabonil. „Proč?“</p>
<p>„Přemýšlím, jestli byste si dokázal honit péro, kdybych vám zpřelámal pravou ruku,“ řekl Harod. Otevřel oči. Oba muži se na sebe upřeně zadívali. Všichni tři agenti si rozepnuli bundy pohybem, který vypadal, jako by ho měli nacvičený.</p>
<p>„Jdeme na přistání,“ oznámil pilot.</p>
<p>Colben odtáhl ruku a otočil se dopředu. „Dosedněte u komunikačního centra,“ řekl. Byl to zbytečný rozkaz. Malý městský blok uprostřed zchátralé čtvrti, tvořené bytovkami a opuštěnými továrnami, obklopoval vysoký dřevěný stavební plot. U středu plochy byly k sobě připojeny čtyři obytné přívěsy a na jih od nich parkovala hrstka aut a dodávek. Jedna dodávka a dva přívěsy měly na střechách mikrovlnné antény. Přistávací plochu už vyznačovaly oranžové plastové panely.</p>
<p>Všichni kromě Marie odešli z dosahu listů rotoru v podřepu. Harodova asistentka šla vzpřímeně, v botách na vysokém podpatku opatrně našlapovala mezi louže a bahno. V jejím postoji nebylo ani stopy po napětí. Pilot zůstal u stroje, rotory se dál otáčely.</p>
<p>„Krátká zastávka,“ řekl Colben, když dovedl procesí do jednoho z obytných přívěsů. „Potom budete mít práci.“</p>
<p>„Pokud jde o práci, teď ráno budu nanejvýš hledat postel,“ odpověděl Harod.</p>
<p>Oba přívěsy uprostřed byly postaveny ve směru sever-jih a na koncích byly propojeny širokými společnými dveřmi. Západní stěnu tvořila spousta televizních obrazovek a komunikačních panelů. Na obrazovky se dívalo osm sedících mužů v bílých košilích s tmavými kravatami, kteří občas něco zašeptali do mikrofonů.</p>
<p>„Tohle vypadá jako nějaký zatracený řídící středisko,“ utrousil Harod.</p>
<p>Colben přikývl. „Tohle je naše komunikační a řídící ústředí,“ odpověděl se slabým náznakem pýchy. Vzhlédl k nim muž u prvního panelu a Colben řekl: „Larry, tohle je pan Harod a slečna Chenová. Ředitel je požádal, aby sem přiletěli a podívali se, jak fungujeme.“ Larry na domnělé důležité osoby kývl a Harod pochopil, že má před sebou jen obyčejné agenty FBI, kteří skoro jistě nevědí nic o svém skutečném poslání.</p>
<p>„Na co se to díváme?“ zeptal se.</p>
<p>Colben se dotkl prvního monitoru. „Tohle je dům na Queen Lane, kde podezřelá a dosud neztotožněný mladý běloch právě přebývají u jisté Anne Marie Bishopové, padesát tři let, neprovdaná, od smrti bratra, k níž došlo letos v květnu, žije sama. Tým Alfa zřídil sledovací základnu v prvním patře skladiště přes ulici. Číslo dvě ukazuje zadní část téhož domu – ta je snímána z prázdného druhého patra bytovky přes boční uličku. Číslo tři, ulička z dodávkového auta s označením společnosti Bell Telephone.“</p>
<p>„Tam teda teď je?“ zeptal se Harod a kývl na černobílý obraz malého bílého domu.</p>
<p>Colben zavrtěl hlavou a odvedl je k obrazovce, na níž byl vidět jakýsi starý kamenný dům. Kamera ho očividně snímala přes rušnou ulici odněkud z přízemí, protože výhled občas zastřela pohybující se auta. „V současné době je v Grumblethorpu,“ řekl Colben.</p>
<p>„V čem?“</p>
<p>„V Grumblethorpu.“ Colben ukázal na dvě zvětšené kopie stavebních výkresů, přilepené ke stěně nad obrazovkou. „To je historická památka. Pro veřejnost většinou nepřístupná. Tam teď tráví spoustu času.“</p>
<p>„Rád bych v tom měl jasno,“ řekl Harod. „Ta ženská, o které jsme se bavili, se ukrývá v národní kulturní památce?“</p>
<p>„Není to žádná národní kulturní památka,“ odsekl Colben, „jenom místní pamětihodnost. Ale ano, tráví tam většinu času. Ráno… přinejmenším obě rána, co ji sledujeme, spolu s tou druhou starou ženou a tím klukem přecházejí do toho domu na Queen Lane, nejspíš, aby se osprchovali a dali si nějaké teplé jídlo.“</p>
<p>„Panebože,“ hlesl Harod. Rozhlédl se po mužích a technickém vybavení. „Kolik mužů jste na tuhle prácičku vyhradili, Chucku?“</p>
<p>„Šedesát čtyři,“ odpověděl Colben. „Místní úřady vědí, že tu jsme, ale dostaly pokyn, aby do ničeho nestrkaly nos. Až dojde na věc, budeme možná potřebovat, aby nám pomohly usměrnit dopravu.“</p>
<p>Harod se zazubil a podíval se na Marii. „Čtyřiašedesát agentů, jeden zatracenej vrtulník, milion dolarů za krámy jako z Hvězdných válek a to všechno, aby zabásli jednu osmdesátiletou bábu.“ Larry a několik dalších agentů vzhlédlo s udivenými výrazy ve tvářích. „Pokračujte ve své kvalitní práci,“ dodal Harod svým nejlepším VIP hlasem, „celá země je na vás hrdá.“</p>
<p>„Pojďme ke mně do kanceláře,“ pronesl Colben ledově.</p>
<p>+++</p>
<p>Kanceláře zabíraly přívěs ubíhající ze západu na východ na jižní straně komplexu. Colbenova kancelář byla větší než kóje a menší než běžný pokoj.</p>
<p>„Co je na druhém konci téhle sestavy?“ zeptal se Harod, když se spolu s Marií Chenovou a náměstkem ředitele FBI usadili k příliš malému stolku.</p>
<p>Colben zaváhal. „Zadržovací a výslechové zařízení,“ řekl nakonec.</p>
<p>„Vy se chystáte tu Fullerovou vyslýchat?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Colben. „Na to je příliš nebezpečná. Chystáme se ji zabít.“</p>
<p>„Teď někoho zadržujete a vyslýcháte?“</p>
<p>„Možná,“ opáčil Colben. „O tom ale vy nemusíte vědět.“</p>
<p>Harod si povzdechl. „Dobře, Chucku, co bych tedy měl vědět?“</p>
<p>Colben se podíval na Marii. „To je důvěrná informace. Dokážete fungovat i tady bez Connie Chungové?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Harod. „A jestli si o ni ještě otřete hubu nebo ruku, Barent v tom svém Ostrovním klubu bude muset nepředpokládaně obsadit ještě jedno místo.“</p>
<p>Colben se chabě pousmál. „Tohle budeme muset rozhodně ještě dořešit. Později. Mezitím tady my musíme splnit jistý úkol a vy – pro změnu – budete mít práci.“ Posunul k němu přes stůl fotografii.</p>
<p>Harod si ji prohlédl: snímek z polaroidu, barevný, za venkovního osvětlení, a na něm atraktivní mladá černoška – dvacet dva nebo dvacet tři let –, která čeká na rohu ulice, až naskočí zelená. Na hlavě bohaté kudrliny, kterým chybělo jen málo, aby se daly označit za afroúčes, pronikavé oči, jemný oválný obličej a plné rty. Harod sklouzl k jejím ňadrům, ale žlutohnědý kabát, který měla na sobě, byl příliš neforemný, aby pod ním něco vyčetl. „Ucházející kost,“ řekl. „Hvězda to úplně není, ale s kamerovou zkouškou nebo nějakým štěkem bych to u ní nejspíš zkusil. Kdo to, kurva, je?“</p>
<p>„Natalie Prestonová,“ řekl Colben.</p>
<p>Harod dal tupým pohledem najevo, že mu jméno nic neříká.</p>
<p>„Její táta se před několika týdny v Charlestonu připletl do hádky mezi Ninou Draytonovou a Melanií Fullerovou.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„No a táta je mrtvý a mladá slečna Prestonová se najednou objeví tady ve Filadelfii.“</p>
<p>„Teď?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Myslíte, že jde po té staré bábě?“</p>
<p>„Ne, Tony, myslíme, že ta truchlící dcera opustila mrtvé tělo svého otce, zanechala studia v St. Louis a odletěla do Germantownu v Pensylvánii, protože zničehonic pocítila zájem o dávnou historii Spojených států. <emphasis>Samozř</emphasis><emphasis>ejm</emphasis><emphasis>ě</emphasis> že jde po té ženské, vy idiote.“</p>
<p>„Jak ji našla?“ zeptal se Harod. Nespouštěl z fotografie oči.</p>
<p>„Přes ten gang.“ Když Harod nechápavě vzhlédl, Colben dodal: „Panebože, to v Hollywoodu nemáte noviny a televizi?“</p>
<p>„Měl jsem plné ruce práce s uzavíráním jednoho dvanáctimilionového filmového projektu,“ odpověděl Harod. „Co to bylo za vraždy?“</p>
<p>Colben mu pověděl o štědrovečerním masakru. „A od té doby přibyly ještě dvě,“ dodal. „Bylo to něco odporného.“</p>
<p>„Proč tahle slaďoučká čokoládka spojila nějakou negerskou filadelfskou vyvražďovačku s Melanií Fullerovou?“ podivil se Harod. „A jak jste vůbec přišli na to, že ona nebo ta stará ženská jsou tady ve městě?“</p>
<p>„Máme svoje zdroje,“ odpověděl Colben. „Pokud jde o tu černou děvku, napíchli jsme telefon jí i jednomu debilnímu jižanskýmu šerifovi, se kterým se spřáhla. Nechávají si na jeho záznamníku roztomilé vzkazy. Poslali jsme tam člověka, aby na něm nechal zprávy, které tam nechat chceme, a zbytek vymazal.“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „To nechápu. Jak se celá tahle blbost týká mě?“</p>
<p>Colben uchopil nůž na dopisy a začal si s ním pohrávat. „Pan Barent došel k závěru, že tohle je věc přesně ve vašem stylu, Tony.“</p>
<p>„Co jako?“ Harod podal snímek Marii.</p>
<p>„Postarat se o slečnu Prestonovou.“</p>
<p>„No jo,“ ohradil se Harod, „jenže my jsme se bavili o Fullerové. Jenom o té.“</p>
<p>Colben nadzvedl obočí. „Ale copak, Tony? Tahle holka vám nahání hrůzu stejně jako létání? Co jiného vás ještě děsí, pane machře?“</p>
<p>Harod si promnul oči a zazíval.</p>
<p>„Postarejte se o tuhle maličkost,“ řekl Colben, „a je možné, že se už nebudete muset zabývat Melanií Fullerovou.“</p>
<p>„To říká kdo?“</p>
<p>„To říká pan Barent. Panebože, Harode, tady vám spadne do náruče vstupenka do nejvybranějšího klubu v dějinách. Vím, že jste kretén, ale tohle je hloupé i na vás.“</p>
<p>Harod opět zazíval. „Napadlo někoho z té vaší partičky duševních mrzáků, že mě pro tuhle špinavou práci vůbec nepotřebujete?“ zeptal se. „Tu starou babu máte několikrát denně v dalekohledu, sám jste to říkal. Vyměňte ho za pušku a teleskopické hledí a máte po problému. A co máte s tou Natalii nebo jak se vlastně jmenuje? Má Schopnost nebo co?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Colben. „Natalie Prestonová má bakaláře z Oberlinu a dvě třetiny pedagogické nástavby. Je to velmi mírumilovná mladá dáma.“</p>
<p>„Tak proč zrovna já?“</p>
<p>„Je to členský příspěvek,“ objasnil Colben. „Členské příspěvky musíme platit všichni.“</p>
<p>Harod si vzal od Marie fotografii. „Co chcete, abych udělal? Zadržel ji a vyslechl?“</p>
<p>„To není třeba,“ zavrtěl hlavou Colben. „Veškeré informace, které by nám mohla sdělit, máme už z… ehm… jiného zdroje. Chceme prostě, aby odstoupila ze hry.“</p>
<p>„Napořád?“</p>
<p>Colben se potichu zasmál. „Co jiného máte na mysli, pane Harode?“</p>
<p>„Napadlo mě, jestli by třeba nestála o krátkou nedobrovolnou dovolenou v Beverly Hills,“ odpověděl Harod. Padala mu víčka. Rychlým pohybem jazyka si navlhčil rty.</p>
<p>Colben se znovu přidušeně zasmál. „To je jedno. Ale řešení v záležitosti téhle… jak jste to říkal?… slaďoučké čokoládky… musí být nakonec trvalého rázu. To, co s ní uděláte předtím, je jen na vás, můj milý Tony. Akorát nesmíte udělat žádnou botu.“</p>
<p>„To se nestane.“ Harod se podíval na Marii a potom znovu na fotografii. „Víte, kde je v této chvíli?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Colben. Zvedl psací podložku a podíval se na výjezd z tiskárny, který k ní byl připevněný. „Je pořád ubytovaná v Chelten Arms. To je malý hotel asi dvanáct ulic odsud. Haines vás tam může zavézt.“</p>
<p>„Jo, jasně. Napřed ale chci pokoj v hotelu pro každého z nás…<emphasis> dobrý </emphasis>pokoj, pokud možno apartmá. A potom sedm nebo osm hodin na vyspání.“</p>
<p>„Ale pan Barent…“</p>
<p>„Na C. Arnolda Barenta seru,“ přerušil ho Harod s úsměvem. „Jestli se mu to nelíbí, ať si přijde tu kočku vyřídit sám. Teď Hainesovi nebo někomu řekněte, aby nás zavezl do bezva hotelu.“</p>
<p>„Co bude s Natalii Prestonovou?“</p>
<p>Harod se zastavil u dveří. „Pokud se nemýlím, tak ji taky sledujete, že?“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Tak vyřiďte svým klukům, Chucku, aby se ji pokusili sledovat ještě osm nebo devět hodin.“ Otočil se ke dveřím, ale potom se ještě jednou zastavil a zadíval se na Colbena. „Ještě jste mi neodpověděl na moji otázku. Melanii Fullerovou máte už nejmíň několik dní v merku. Proč to tak natahujete, do prdele? Proč ji nevyřídíte a nevypadnete odsud?“</p>
<p>Colben uchopil nůž na dopisy. „No, čekáme, jestli se neprokáže nějaká spojitost mezi paní Melanií a vaším bývalým šéfem, panem Bordenem. Čekáme, až Willi udělá chybu a vyloží karty na stůl.“</p>
<p>„A jestli ji udělá?“</p>
<p>Colben se usmál a přejel si tupou stranou ostří nože přes hrdlo. „Jestli ji udělá…<emphasis> až</emphasis> ji udělá, pak si bude váš přítel Willi přát, aby byl v Traskově společnosti, když explodovala ta bomba.“</p>
<p>+++</p>
<p>Harod a Maria dostali pokoje v motelu Chestnut Hill, luxusním podniku asi deset kilometrů daleko od Germantown Avenue, za slumy a městem, v oblasti alejí a odlehlých parků. Ubytovaný tam byl i Colben. Agent s modřinou na bradě určil jiného, světlovlasého agenta, který u motelu zůstal v autě. Harod spal šest hodin a probudil se zmatený a unavenější, než byl po příletu. Maria mu nalila vodku s pomerančovým džusem a seděla na okraji postele, dokud ji nevypil.</p>
<p>„Jak to provedete s tou holkou?“ zeptala se.</p>
<p>Harod odložil sklenici a promnul si tvář.</p>
<p>„Co je vám do toho?“</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>„Tak o tom nemusíte vůbec nic vědět.“</p>
<p>„Chcete, abych vás doprovázela?“</p>
<p>Harod se zamyslel. Necítil se ve své kůži, pokud mu někdo nekryl záda, ale v tomto případě to nemuselo být nutné. Čím víc o tom uvažoval, tím méně nutné mu to připadalo. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Vy zůstanete tady a budete korespondovat s Paramountem. Nebude to trvat dlouho.“</p>
<p>Maria beze slova odešla z pokoje.</p>
<p>Harod se osprchoval a oblékl se do hedvábného roláku, luxusních vlněných kalhot a černé bundy s fleecovou podšívkou. Zavolal na číslo, které mu předal Colben.</p>
<p>„Ta Natalie nebo jak se jmenuje je pořád na místě?“ zeptal se.</p>
<p>„Procházela se po slumech, ale teď je zpátky v hotelu na večeři,“ řekl Colben. „Tráví hodně času s tím negerským gangem.“</p>
<p>„S tím, co dopadá jak deset malých černoušků?“</p>
<p>Colben se rozesmál.</p>
<p>„Co je na tom tak srandovního?“ podivil se Harod.</p>
<p>„Jo, přesně tak jich ubývá,“ smál se Colben. „A pěkně po kouskách. Minule jim vrah sejmul hlavy a posledním dvěma ufikl péra.“</p>
<p>„Panebože,“ vydechl Harod. „A vy si myslíte, že to dělá ta Fullerová?“</p>
<p>„To nevíme,“ odpověděl Colben. „Když k těm vraždám došlo, nevšimli jsme si, že by z Grumblethorpu odešla i s tím klukem, ale mohla Použít někoho jiného.“</p>
<p>„Co to tam v Grumblethorpu máte za pozorovatele?“</p>
<p>„Mohlo by to být lepší,“ přisvědčil Colben. „Náklaďák telefonní společnosti nemůžeme zaparkovat do každé uličky, i takové staré ženské by to mohlo přijít podezřelé. Ale zepředu je dům pokrytý dobře, jedna kamera sleduje zadní dvorek a agenti hlídkují kolem celého bloku. Jakmile ta stará čubka vystrčí nos, zachytíme ji.“</p>
<p>„To je fajn,“ poznamenal Harod. „Podívejte, jestli se dnes večer postarám o tu druhou maličkost, ráno odsud budu chtít vypadnout.“</p>
<p>„To budeme muset probrat s Barentem.“</p>
<p>„Na to se vyserte. Nebudu tu čekat, až se objeví Willi Borden. To bych se načekal. Willi je po smrti.“</p>
<p>„Tak dlouho to zas nebude,“ namítl Colben. „Dostali jsme povolení vyřídit i tu starou ženskou.“</p>
<p>„Dneska?“</p>
<p>„Ne, ale v dohledné době.“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Jestli to budete muset vědět, řekneme vám to.“</p>
<p>„Díky za pokec, podpaží,“ řekl Harod a zavěsil.</p>
<p>Mladý světlovlasý agent zavezl Haroda do města. Ukázal mu hotel Chelten Arms a o půl bloku dál našel místo k parkování. Harod mu dal čtvrťák od cesty.</p>
<p>Byl to starý hotel, který si i v krušnějších podmínkách snažil uchovat důstojnost. Vstupní hala byla ošuntělá, ale bar zkombinovaný s jídelnou byl příjemně tmavý a nedávno renovovaný. Haroda napadlo, že většina poledních strávníků se rekrutuje z oněch několika málo bílých obchodníků, kteří ještě působili v okolí. Mladou černošku našel bez obtíží – seděla sama v koutě, jedla zeleninový salát a četla knížku. Byla přesně tak přitažlivá, jak to sliboval snímek z polaroidu – a vlastně ještě víc, uvědomil si, když si všiml, jak se jí světlehnědá blůzka dme plnými ňadry. Posadil se na chvíli k baru a pokoušel se rozeznat agenty FBI. Osamělý mladík u baru – ultraluxusní třídílný oblek a naslouchátko v uchu – byl jasný. O něco déle mu trvalo, než agenta rozeznal i v obézním černochovi, který pojídal hustou rybí polévku a jednou za čas upřel na Natalii zvídavý pohled.<emphasis> To už</emphasis><emphasis> se dneska v F</emphasis><emphasis>BI zam</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>stnávají i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neg</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i?</emphasis> pomyslel si.<emphasis> Nejspíš musejí naplnit tabulková místa.</emphasis> Tipoval, že nejméně jeden další agent bude nejspíš číst noviny ve vstupní hale. Vzal si svou vodku s tonikem a vydal se ke stolu Natalie Prestonové. „Ahoj, vadilo by ti, kdybych si na chvilku přisedl?“</p>
<p>Mladá žena vzhlédla od knížky. Harod si přečetl její název:<emphasis> Uč</emphasis><emphasis>ení jako uchovávání.</emphasis> „Ano,“ řekla, „vadilo.“</p>
<p>„Nic se neděje,“ odpověděl Harod a přehodil si bundu přes opěradlo židle. „Mně ne.“ Posadil se.</p>
<p>Natalie Prestonová otevřela ústa, aby něco řekla, ale Harod k ní napřel myšlenky a<emphasis> zmáč</emphasis><emphasis>kl…</emphasis> zlehka, zlehka. Nic se neozvalo. Pokusila se vstát a strnula uprostřed pohybu. Vykulila oči.</p>
<p>Harod se usmál a ztěžka dosedl na židli. Na doslech nikdo neseděl. Založil si ruce na břiše. „Jmenuješ se Natalie,“ řekl. „Já Tony. Co bys řekla na to, kdybychom si trošku zašpásovali?“ Uvolnil sevření, aby jí umožnil zašeptat odpověď, ale ne aby vykřikla nebo vyjekla. Natalie sklopila hlavu a zalapala po dechu.</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „Ty nehraješ, jak bys měla, Natálko. Ptal jsem se, jestli by sis nechtěla trochu zašpásovat.“</p>
<p>Natalie Prestonová vzhlédla a nepřestávala hekat, jako by se byla proběhnout. Zablesklo jí v očích. Odkašlala si, zjistila, že může opět mluvit a zašeptala: „Běž do prdele… hajzle…“</p>
<p>Harod se vypjal. „Ale ale,“ řekl, „to je<emphasis> špatná</emphasis> odpověď.“</p>
<p>Díval se, jak se Natalie přelomila v pase neočekávanou bolestí v lebce. Sám jako dítě trpěl strašlivými migrénami. Věděl, jak se o ně podělit. Okolojdoucí číšník se zastavil a zeptal se: „Jste v pořádku, slečno?“</p>
<p>Natalie se pomalu narovnala jako mechanická loutka, které se v zádech otáčí klíček. Zastřeným hlasem pronesla: „Ano. Nic mi není. To jsou jen menstruační křeče.“</p>
<p>Číšník v rozpacích odešel. Harod se musel zazubit od ucha k uchu.<emphasis> Jež</emphasis><emphasis>íši,</emphasis> pomyslel si,<emphasis> jaký já bych mohl být bř</emphasis><emphasis>ichomluvec.</emphasis> Předklonil se a pohladil jí ruku. Pokusila se odtáhnout. Musel se hodně soustředit, aby jí v tom zabránil. V očích se jí začínal zračit výraz lapeného zvířete, který se mu vždycky tak líbil.</p>
<p>„Tak začneme znovu,“ zašeptal. „Co bys ráda dnes večer, Natalie?“</p>
<p>„Ráda… bych… ti… ho… vykouřila.“ Každou slabiku ze sebe páčila, ale to Harodovi nevadilo. Vytřeštěné hnědé oči se jí zalily slzami.</p>
<p>„Co ještě?“ broukal Harod. Mračil se soustředěným úsilím, jež musel vynakládat. Tahle čokoládka ho stála více sil, než byl zvyklý. „Co ještě?“</p>
<p>„Chci… abys… mě… omrdal.“</p>
<p>„Ale ovšem, holčičko, nejbližších pár hodin nemám nic lepšího na práci. Pojďme k tobě do pokoje.“</p>
<p>Společně vstali. „Možná bys tu měla nechat trochu peněz,“ zašeptal Harod. Natalie upustila na stůl desetidolarovou bankovku.</p>
<p>Harod při odchodu mrkl na dva agenty v restauraci. Další muž v tmavém obleku sklopil noviny a podíval se na ně, když čekali u výtahu. Harod se usmál, udělal kolečko z levého ukazováčku a palce a rychle jím šestkrát projel pravým prostředníčkem. Agent zrudl a znovu zvedl noviny. Do výtahu ani na chodbě ve druhém patře je nikdo nenásledoval.</p>
<p>Harod převzal od Natalie klíče a otevřel dveře. Nechal ji čekat, s prázdným pohledem, zatímco kontroloval pokoj. Byl uklizený, ač malý, postel, psací stůl, černobílý televizor na otočném stolku, otevřený kufr na nízké polici. Vzal jedny její kalhotky, přejel si jimi po tváři, nahlédl do koupelny a z okna na požární schodiště, do uličky, na nízké střechy za ní.</p>
<p>„Můžeš!“ zvolal zvesela, odhodil kalhotky a přisunul si od stěny nízké zelené křeslo. Posadil se. „Představení začíná, kotě.“ Stála mezi ním a postelí. Ruce měla svěšené podél boků a tvář skleslou, ale v jemných záchvěvech po celém jejím těle dobře viděl úsilí, které vynakládala, aby se mu vymanila z područí. Usmál se a ještě víc zesílil tlak. „Takový striptýzek na začátek vždycky potěší, nemyslíš?“</p>
<p>Natalie Prestonová se dál dívala upřeně před sebe a přitom zvedla ruce a pomalu si rozepínala blůzku. Stáhla si ji a upustila na podlahu. Velká prsa ve staromódní bílé podprsence Harodovi někoho připomněla… koho? Najednou si vzpomněl na letušku před dvěma týdny. Ta měla kůži bledou do té míry, jak ji tato kráska měla tmavou. Proč ale nosí tyhle obyčejné podprsenky, které nemůžou nikoho vzrušit?</p>
<p>Přikývl a Natalie si dala ruce za záda, aby si rozepnula háčky. Podprsenka sklouzla dopředu, dolů a na zem. Harod se zadíval na hnědé dvorce a olízl si rty. Než se bude věnovat jemu, mohla by si trošku pohrát sama se sebou. „Dobře,“ pronesl potichu, „myslím, že je načase, abys…“</p>
<p>Ozvalo se třesknutí a Harod sebou prudce trhl, takže ještě stačil zahlédnout, jak se rozletěly dveře pokoje, jak světlo z chodby zastínilo mohutné tělo, a ještě si stihl uvědomit, že browning nechal v zavazadle Marie Chenové.</p>
<p>Začal se zvedat, začal zvedat ruce, když mu na hlavě přistálo cosi o velikosti a váze kovadliny, srazilo ho dolů, do křesla, do polstrování, do měkké hmoty podlahy, která najednou získala jakoby těstovitou strukturu, do teplé čekající tmy pod tím vším.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Udržet Vincenta v čistotě nebylo vůbec snadné. Byl jedním z těch mladých lidí, kteří jakoby vylučují špínu každým svým pórem. Nehty měl zanesené černým mazem jen hodinu poté, co jsem mu je vyčistila. Musela jsem se neustále urputně snažit, abych ho přinutila zůstat v čistém oblečení.</p>
<p>Na Boží hod jsme odpočívali. Anne vařila, měnila na gramofonu desky a vypořádávala se s několika dávkami prádla, zatímco já si četla úryvky z Písma a rozjímala nad nimi. Občas Anne naznačila, že se chystá zapnout televizi – než jsem ji potkala, dívala se na ni šest až osm hodin denně –, ale potom nad ní zvítězily úpravy, kterým jsem ji podrobila, a našla si jinou práci. První týden u Anne jsem si několik bezduchých hodin před obrazovkou dopřála i já, ale jednou ve zprávách o jedenácté v noci vysílali půlminutový aktuální souhrn o tom, čemu se říkalo Charlestonské vraždy. „Státní policie po této nezvěstné ženě pořád pátrá,“ četla mladá hlasatelka. Tehdy jsem došla k závěru, že v domě Anne Bishopové se televize už sledovat nebude.</p>
<p>V sobotu, dva dny po Vánocích, jsme jeli s Anne na nákupy. V garáži měla zaparkované deSoto z roku 1953; bylo to ošklivé zelené vozidlo s mřížkou, která mi připomínala vyděšenou rybu. Anne řídila tak váhavě a opatrně, že než jsme vyjeli z Germantownu, přiměla jsem ji, aby zastavila, a nechala jsem za volant usednout Vincenta. Naváděla nás ven z Filadelfie, k drahému nákupnímu centru v oblasti zvané King of Prussia – což bylo dost možná to nejabsurdnější jméno pro předměstí, jaké jsem kdy slyšela. Nakupovali jsme čtyři hodiny a pořídila jsem si několik hezkých věcí, ačkoliv se obávám, že žádná nebyla tak hezká jako oblečení, které jsem zanechala na atlantském letišti. Za tři sta dolarů jsem si obstarala velice pěkný tmavomodrý kabát se slonovinovými knoflíky – díky němu jsem se měla ubránit mrazivé pensylvánské zimě. Anne byla ráda, že mi těch pár věcí může koupit, a já jí nechtěla stát v cestě ke štěstí.</p>
<p>Té noci jsme se vrátili do Grumblethorpu. Ve světle svíček bylo velmi příjemné pohybovat se z pokoje do pokoje jen ve společnosti stínů a slabého šepotu. Toho odpoledne Anne v nákupním centru, v obchodě se sportovními potřebami, koupila dvě brokovnice. Mladého prodavače s mastnými světlými vlasy a špinavými teniskami pobavila naivita postarší paní, která kupovala zbraň svému dospělému synovi. Doporučil jí dvě drahé brokovnice s posuvným předpažbím, pumpy – buď kalibru 12, nebo 16, podle typu lovu, o který měl Annin syn zájem. Anne je koupila obě a s nimi i po šesti krabičkách nábojů. Když jsem teď v Grumblethorpu nosila svícen z jedné místnosti do druhé, Vincent zbraně olejoval a laskal v kamenných stínech kuchyně.</p>
<p>Nikdy v minulosti jsem nikoho Nepoužila tak jako Vincenta. Dříve jsem přirovnala jeho mysl k džungli a nyní mi tato metafora připadla ještě příhodnější. Obrazy, které se mu míhaly pozůstatky mysli, takřka bezvýhradně souvisely s násilím, smrtí a destrukcí. Zahlédla jsem výjevy z vražd rodinných příslušníků – matka v kuchyni, otec ve spánku, starší sestra na vykachlíkované podlaze v prádelně –, ale nevím, jestli odrážely realitu nebo byly smyšlené. Pochybuji, že to věděl Vincent sám. Nikdy jsem se ho nezeptala, a i kdybych tak učinila, nedokázal by mi odpovědět.</p>
<p>Používat Vincenta bylo do značné míry jako jezdit na bujném oři; stačilo povolit otěže a zvíře udělalo, co jste po něm chtěli. Na svou velikost a postavu byl neuvěřitelně silný, skoro nevysvětlitelně. Měla jsem pocit, jako by mu i v těch nejklidnějších chvílích tělem proudily mohutné vlny adrenalinu, a když byl skutečně vzrušený, jeho síla nabývala takřka nadlidských rozměrů. Připadalo mi úžasné, že s ním tyto stavy mohu sdílet, byť poněkud pasivním způsobem. Každým dnem jsem se cítila mladší. Věděla jsem, že jakmile dorazím do svého domu v jižní Francii, možná už příští měsíc, budu omlazená natolik, že by mě nepoznala ani Nina.</p>
<p>Dny po Štědrém večeru mi kazily jen noční můry s Ninou. Sny byly stále stejné: Nině se otevírají oči, Ninina tvář jako bílá maska s průstřelem v čele, Nina si sedá v rakvi, má zažloutlé a ostré zuby, modré oči se jí tlačí z prázdných důlků na vlně červů.</p>
<p>Ty sny se mi nelíbily.</p>
<p>V sobotu v noci jsem Anne nechala v přízemí v Grumblethorpu, aby hlídala dveře, a sama jsem se v dětském pokoji schoulila na skládací posteli a nechávala se šeptem ukolébávat do polospánku.</p>
<p>Vincent vylezl tunelem ven. Tunel vyvolával představu zrození: dlouhá úzká chodba, svírající se drsné stěny, sladká, ostrá vůně hlíny ne nepodobná měďnatému aromatu krve, úzký otvor na konci, tichý noční zvuk, který působí jako výbuch světla a zvuku.</p>
<p>Vincent se ladně přenesl přes uličku, přes plot, prázdnou parcelu, do stínů vedlejší ulice. Brokovnice zůstaly v Grumblethorpu v kuchyni; měl s sebou jenom kosu – s dlouhou dřevěnou násadou zkrácenou o víc než třicet centimetrů – a svůj nůž.</p>
<p>Byla jsem si jistá, že v létě se tyto ulice hemží černochy – tlusté ženy sedí na schodištích a buď brebentí jako paviáni, nebo jen tupě civí, zatímco si všude hrají otrhané děti a muži bez práce, bez ambicí a bez zjevných prostředků k obstarání živobytí se klátivě šourají do barů a na nároží. Avšak dnes, v hloubi krušné zimy, byly ulice temné a tiché, na úzkých oknech úzkých domů byly stažené rolety, dveře na plochých průčelích bytovek mlčely. Vincent se nepohyboval jako tichý stín, on se jím <emphasis>stal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>klouzal z průchodu do ulice, z ulice na nezastavěný pozemek, z nezastavěného pozemku na dvůr; přitom vůkolní klid narušoval jen jako nějaký temný vítr.</p>
<p>Přede dvěma večery pronásledoval černochy z gangu až k velkému starému domu obklopenému prázdnými pozemky, co by kamenem dohodil od vyvýšené železniční trati, jejíž násep protínal tuto část ghetta jako zarostlá Čínská zeď, marný pokus jakési civilizovanější skupiny uzavřít barbary za zdí. Uvelebil se ve zmrzlém býlí u opuštěného auta a díval se.</p>
<p>Před osvětlenými okny se pohybovaly černé siluety, připomínaly karikatury negrů v minstrelských stínohrách. Nakonec jich pět vyšlo ven. V přítmí jsem je nepoznávala, ale na tom nezáleželo. Vincent vyčkal, dokud mu takřka nezmizeli z dohledu v úzké uličce u železničního náspu, a potom se jim začal nenápadně krást v patách. Účast na jeho tichém pronásledování, na nenuceném klouzání tmou, mě vzrušovala. Vincentovy oči fungovaly v takřka naprosté tmě skoro stejně dobře jako zrak většiny lidí za denního světla. Měla jsem pocit, jako bych byla napojena na mysl a smysly silné a ladné kočky na lovu. Hladové kočky.</p>
<p>Ve skupince byly i dvě černošky. Když se zastavili, zastavil se i Vincent. Zavětřil a podařilo se mu zachytit silný zvířecí pach mladých gazel. Na Jihu už není zdvořilé používat tato ani žádná jiná podobná označení, ale jen málo slov se na ně takto hodí. Je nezpochybnitelný fakt, že černošský samec se snadno rozpálí a přestane vnímat okolí jako hřebec nebo pes v blízkosti hárající feny. A gazelami v říji nyní byly i obě tyto dívky; Vincent se díval, jak souloží na potemnělém náspu; přihlížel s ním i třetí hoch, dokud na něho taky nepřišla řada. Holé černé nohy dívek se otevíraly a zavíraly pod přirážejícími boky samců. Vincentovo tělo se vzdouvalo nutkáním<emphasis> oka</emphasis><emphasis>mž</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis> zakročit, ale přiměla jsem ho, aby odvrátil zrak a počkal, dokud chlapci neukojili svůj chtíč a dívky s povykováním a smíchem – nevinné a bezelstné jako uspokojené pouliční kočky – nezamířily zpátky ke svým domovům. Potom jsem Vincenta vypustila.</p>
<p>Čekal, když trojice černochů vyšla zpoza rohu na konci Bringhurst Street nedaleko opuštěné obuvnické továrny. Kosa zasáhla prvního hocha do břicha, projela mu tělem, a než vyklouzla zády, zachytila se o páteř. Vincent ji tam nechal vězet a na druhého se vrhl s nožem v ruce. Třetí začal utíkat.</p>
<p>V minulosti, když jsem ještě chodívala do biografu, před druhou světovou válkou, než se z filmů staly oplzlé bezduché nesmysly, o nichž v současnosti čítáváme, jsem si vždycky užívala scény s vyděšenými černošskými sloužícími. Vzpomínám si, jak jsem jako malá viděla<emphasis> Zrození národa </emphasis>a smála se, když černošské děti vyděsil pohled na kohosi v prostěradle. Vybavuji si, jak jsem seděla s Ninou a Willim ve vídeňském biografu, kde vstupné stálo pět feniků, sledovala starý film s Haroldem Lloydem, který nepotřeboval titulky, a svíjela se se zbytkem obecenstva smíchy ze slaboduché hrůzy Stepina Fetchita. Vzpomínám si, jak jsem v televizi sledovala jeden starý film s Bobem Hopem – než mě vulgárnost šedesátých let přinutila na televizi zcela zanevřít – a nahlas se smála Hopeovu černošskému pomocníkovi, který i navzdory své tmavé pleti dokázal zblednout strachy v jakési frašce o strašidelném domě. Druhá Vincentova oběť vypadala jako jeden z těchto filmových komiků obrovské, bílé, vytřeštěné oči, ruka přiložená k otevřeným ústům, kolena u sebe, chodidla do strany. Zatímco Vincent svým nožem vykonával, co bylo třeba vykonat, já jsem se v Grumblethorpu smála v tichu dětského pokoje.</p>
<p>Třetí kluk utekl. Vincent za ním chtěl vyrazit,<emphasis> škubal se,</emphasis> aby za ním vyrazil, jako pes zápasící s vodítkem, ale držela jsem ho zkrátka. Černoch znal ulice lépe než on a Vincentovou hlavní devízou byla schopnost utajení a překvapení. Věděla jsem, jak riskantní hru hrajeme, a rozhodně jsem neměla v úmyslu, po tom všem, co jsem do něho investovala, o Vincenta přijít. Než jsem ho však povolala nazpět, nechala jsem ho, aby se vyřádil na těch dvou, které už udolal. Jeho hry netrvaly dlouho a uspokojovaly něco, co stále přetrvávalo v nejhlubší části džungle uvnitř jeho lebky.</p>
<p>A právě když druhému chlapci svlékl bundu, vypadla ta fotografie. Vincent byl příliš zaneprázdněný, aby si jí všiml, ale přiměla jsem ho, aby odložil kosu a fotografii zvedl. Byla jsem na ní já a pan Thorne.</p>
<p>V dětském pokoji v Grumblethorpu jsem se prudce posadila na posteli.</p>
<p>Vincent se okamžitě vrátil. Počkala jsem na něho v kuchyni a vzala mu fotografii ze zakrvácených a špinavých prstů. Nebylo o tom žádných pochyb; snímek byl rozmazaný, očividně vyříznutý a zvětšený z větší fotografie, ale byla jsem na něm dobře vidět a pan Thorne byl znát take naprosto zřejmě. Okamžitě jsem poznala, že to musela být práce pana Hodgese. Dlouhá léta jsem se dívala, jak tenhle zpropadený chlapík dělá svým zpropadeným fotoaparátem fotografie své zpropadené rodinky Měla jsem za to, že jsem učinila veškerá nezbytná opatření, abych se na žádném jeho snímku nevyskytla, ale zjevně se mi to nepodařilo.</p>
<p>Seděla jsem v Grumblethorpu při svíčkách v chladu kamenné a cihlové kuchyně a vrtěla hlavou. Jak se tomu mladému černochovi mohla dostal, do rukou? Bylo jasné, že po mně někdo pátrá, ale kdo? Policie? Jak mohla mít tušení, že jsem ve Filadelfii? Nina?</p>
<p>Nenapadalo mě nic, co by dávalo sebemenší smysl.</p>
<p>Nechala jsem Vincenta vykoupat ve velké pozinkované vaně, kterou koupila Anne. Anne přinesla i petrolejový teplomet, ale byla studená noc a z Vincentovy bílé kůže při koupeli vzlínala pára. Za chvilku jsem k němu přišla a pomohla mu umýt si vlasy. Musel na nás být vážně skvělý pohled: dvě důstojné tety koupou udatného mladíka, který se právě vrátil z války a z něhož v chladném vzduchu stoupá pára, zatímco svíčky vrhají na hrubou stěnu naše třímetrové stíny.</p>
<p>„Vincente, zlatíčko,“ šeptala jsem, když jsem mu vmasírovávala šampon do dlouhých vlasů, „musíme zjistit, odkud se ta fotografie vzala. Dnes večer už ne, zlatíčko, až lidé objeví tvé dílo, na ulicích bude příliš rušno. Ale brzy. A až zjistíš, kdo dal tu fotku tomu černochovi, přivedeš toho člověka sem… sem ke mně.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 21. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Saul Laski ležel ve své ocelové hrobce a přemýšlel o životě. Třásl se chladem z klimatizace, přitáhl si kolena k hrudi a snažil se rozpomenout na podrobnosti jednoho jarního rána na strýcově farmě. Myslel na zlatavé světlo dotýkající se těžkých vrbových větví a na louku bílých sedmikrásek za kamennou pevností strýcovy stodoly.</p>
<p>Cítil bolest; neustále ho bolelo levé rameno a ruka, dunělo mu v hlavě, bolestí mu mravenčily prsty a vnitřek pravé paže mu tepal bolestí ze všech těch injekcí, které mu tady dali. Bolest vítal, povzbuzoval ji. Bolest byla jediným spolehlivým majákem v husté mlze léků a dezorientace.</p>
<p>Poněkud se vymkl z kloubů času. Někdy si to uvědomoval, ale nemohl s tím nic dělat. Byl si vědom nejrůznějších podrobností – přinejmenším do okamžiku exploze v budově senátního úřadu –, nedokázal je však správně seřadit. Chvíli ležel na úzké pryčně v mrazivé cele z nerezavějící oceli – zabudovaná pryčna, mřížka klimatizace, ocelová lavice a záchod, plechové dveře zajíždějící do stěny – a vzápětí už se pokoušel zavrtat do studené slámy, cítil studený polský noční vzduch vanoucí rozbitým oknem a věděl, že si pro něho brzy přijde oberst s německými dozorci.</p>
<p>Bolest byla maják. Oněch několik příčetných minut během prvních dnů po výbuchu ukula právě bolest. Pronikavá bolest poté, co mu srovnali zlomenou klíční kost; zelené chirurgické pláště v aseptickém prostoru, kterým mohl být jakýkoliv operační sál, jakákoliv jednotka intenzivní péče; ale pak následoval studený šok z bílých chodeb a ocelové cely; muži v oblecích, barevné identifikační visačky připjaté na kapsy a klopy, bolest injekce následovaná sny a nesouvislostmi.</p>
<p>Bolest nabídly první výslechy. Oba muži – jeden holohlavý a malý, druhý světlovlasý s vojenským sestřihem. Holohlavý muž klepal Saulovi na rameno kovovou hůlkou. Saul křičel, plakal nečekanou bolestí, kterou v něm rány probudily, ale vítal ji – uvítal, že rozptýlila mlhu a opar.</p>
<p>„Víte, jak se jmenuju?“ zeptal se holohlavý muž.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Co vám řekl váš synovec?“</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>„Komu jste ještě řekl o Williamu Bordenovi a ostatních?“</p>
<p>„Nikomu.“</p>
<p>Později – nebo předtím, Saul si nebyl jistý –, když byla bolest pryč, v příjemném oparu po injekcích:</p>
<p>„Víte, jak se jmenuju?“</p>
<p>„Charles C. Colben, zvláštní zástupce asistenta náměstka ředitele FBI.“</p>
<p>„Kdo vám to řekl?“</p>
<p>„Aaron.“</p>
<p>„Co vám ještě Aaron řekl?“</p>
<p>Saul rozhovor zopakoval, jak nejlépe si ho pamatoval.</p>
<p>„Kdo ještě ví o Williamu Bordenovi?“</p>
<p>„Ten šerif. Ta dívka.“ Saul jim vysvětlil, kdo jsou Gentry a Natalie.</p>
<p>„Řekněte mi všechno, co víte.“</p>
<p>Saul mu řekl všechno, co věděl.</p>
<p>Mlha a sny přicházely a odcházely. Když otevíral oči, často se ocital v ocelové místnosti. Pryčna byla zabudovaná do stěn. Záchod byl příliš malý a neměl páčku na splachování; splachoval automaticky v nepravidelných intervalech. Jídla, na plechových tácech, se objevovala, když spal. Jedl je usazený na plechové lavici, tác nechával ležet. Když se probudil z dalšího spánku, býval pryč. Občas přicházeli plechovými dveřmi muži v bílých zřízeneckých pláštích a dávali mu injekce nebo ho odváděli bílými chodbami do místnůstek se zrcadly na stěnách, proti nimž seděl. Colben nebo někdo jiný v šedém plášti mu kladl otázky. Když odmítl odpovědět, následovaly další injekce, naléhavé sny, v nichž se chtěl s těmito lidmi zoufale přátelit, a říkal jim všechno, co si přáli vědět. Několikrát cítil, jak mu někdo – Colben? – vklouzává do mysli, a z minulosti vzdálené čtyřicet let se mu vynořila stará vzpomínka na podobné znásilnění. Tyto zákroky zažíval zřídka. Injekce naopak ne.</p>
<p>Klouzal dopředu a dozadu v čase; navštěvoval svou sestru Stefu na farmě strýce Mošeho, utíkal, aby udržel krok s otcem v lodžském ghettu, házel vápno na těla v Jámě, popíjel limonádu s Gentrym a Natalií, hrál si s desetiletým Aaronem a Isaakem na Davidově a Rebečině farmě u Tel Avivu.</p>
<p>Nyní tyto léky vyvolané nesouvislosti ustupovaly. Čas se začínal opět sešívat. Ležel schoulený na holé matraci – neměl deku, vzduch vanoucí ocelovou mřížkou byl příliš studený – a přemýšlel o sobě a svých lžích. Lhal si dlouhá léta. Jeho pátrání po oberstovi byla lež – záminka nejednat. Jeho život jakožto psychiatra byl lež, způsob, jak zahnat své posedlosti do bezpečné, akademické vzdálenosti. Jeho zdravotnické působení ve třech izraelských válkách bylo lež, způsob, jak se vyhnout přímé akci.</p>
<p>Ležel v šedém zázemí mezi drogovou nirvánou a bolestnou skutečností a viděl pravdu let strávených ve lži. Lhal si o důvodech, proč tomu charlestonskému šerifovi a Natalii Prestonové pověděl o Nině a Willim. Potají doufal, že jednat budou<emphasis> oni</emphasis> – sejmou z něho břemeno odpovědnosti za pomstu. Požádal Aarona, aby pátral po Francisi Harringtonovi nikoliv proto, že by byl tak zaneprázdněný, ale proto, že potají chtěl, aby to, co bylo třeba udělat, udělal Aaron a Mosad. Nyní chápal, že Rebece před dvaceti lety pověděl o oberstovi částečně i proto, že tajně a nepřiznané doufal, že ona to poví Davidovi, že David všechno vyřídí svým silným, schopným americko-izraelským způsobem…</p>
<p>Zachvěl se, přitáhl si kolena k hrudi a díval se na lži, které tvořily jeho život.</p>
<p>S výjimkou několika vzácných minut, jako když se v Chelmnu rozhodl zabít, než aby byl odveden do noci, byl celý jeho život oslavou nečinnosti a kompromisu. Zdálo se, že lidé u moci to cítí. Nyní pochopil, že do oddílu u Jámy v Chelmnu a na nádraží v Sobiboru byl zařazen díky něčemu jinému než jen náhodě a štěstí; parchanti, kteří nad ním měli moc, vycítili, že Saul Laski je rozený<emphasis> kapo,</emphasis> kolaborant, člověk, jehož je bezpečné<emphasis> využ</emphasis><emphasis>ívat.</emphasis> Předpokládali, že se neuchýlí k násilí, nebude se bouřit, neobětuje život pro jiné – ani aby si uchoval vlastní důstojnost. I útěk ze Sobiboru a předtím z oberstovy obory mu umožnila do značné míry náhoda, díky níž ho strhly a odvedly pryč následné události.</p>
<p>Skulil se z pryčny a zapotácel se uprostřed malého plechového prostoru. Měl na sobě šedou kombinézu. Sebrali mu brýle a kovové plochy jen metr daleko mu připadaly rozmazané a zlehka nehmotné. Levou ruku míval zavěšenou v pásce, ale teď mu volně visela podél těla. Opatrně jí pohnul a bolest mu vystřelila do ramene a krku – pronikavá, umrtvující, mozek pročišťující bolest. Pohnul jí ještě jednou. A znovu.</p>
<p>Doklopýtal k plechové lavici a ztěžka na ni usedl.</p>
<p>Gentry, Natalie a jeho rodina – všem hrozilo nebezpečí. Od koho?</p>
<p>Sklopil hlavu ke kolenům, když se jím prohnala vlna nevolnosti. Jak mohl být tak hloupý a předpokládat, že Willi a ty staré ženy jsou jediní lidé s tak strašlivou mocí? Kolik dalších osob mělo oberstovy schopnosti a touhy? Trhaně se zasmál. Gentryho, Natalii a Aarona naverboval do akce, aniž se vůbec vážně zamyslel nad taktikou, jak se vypořádat třeba jen s oberstem. Neurčitě si představoval nějakou léčku – oberst si nebude ničeho vědomý, jeho přátelé budou v bezpečí své anonymity. A potom co? Třeskot malých berett ráže 22, které používá Mosad?</p>
<p>Opřel se o studenou kovovou stěnu, přiložil tvář na ocel. Kolik lidí kvůli své zbabělosti a nečinnosti obětoval? Stefu. Josefa. Své rodiče. Nyní skoro jistě i šerifa a Natalii. Francise Harringtona. Slabě zaúpěl, když si vzpomněl na hrdelní<emphasis> Auf Wiedersehen</emphasis> v Traskově kanceláři a následný výbuch. Vteřinu před ním mu oberst nějakým způsobem umožnil pohlédnout Francisovýma očima – a ucítil vyděšenou přítomnost chlapcova vědomí, vězně v jeho vlastním těle, čekajícího na nevyhnutelné obětování. On toho chlapce poslal do Kalifornie; a jeho přátelé, Selby White a Dennis Leland, byli další dvě oběti na oltáři jeho bázlivosti.</p>
<p>Nevěděl, proč tentokrát dovolují, aby v něm odeznělo působení léků. Třeba s ním skončili; při příští návštěvě ho možná odvedou na popravu. Nezáleželo mu na tom. Vztek mu proudil zmláceným tělem jako elektřina. Než se mu nevyhnutelná, dlouho odkládaná kulka prožene lebkou, bude <emphasis>jednat.</emphasis> V odplatě<emphasis> ně</emphasis><emphasis>komu</emphasis> ublíží. V tom okamžiku by ochotně vyměnil život za možnost varovat Aarona a ty další dva, ale životy jich<emphasis> všech</emphasis> by vyměnil za možnost pomstít se oberstovi, komukoliv z těch arogantních šmejdů, kteří řídí svět a pošklebují se bolesti lidských bytostí, jež využívají jako pěšáky.</p>
<p>Bouchly dveře. Dovnitř vstoupili tři velcí muži v bílých kombinézách. Saul vstal, dovrávoral k nim a těžkou pěstí se rozehnal prvnímu z nich po tváři.</p>
<p>„Hele,“ zasmál se hromotluk, když Saulovu ruku snadno zachytil a zkroutil mu ji za zády, „tenhle starý Žid si chce hrát.“</p>
<p>Saul se vzpíral, ale chlap ho držel, jako by byl dítě. Když mu druhý muž vyhrnul rukáv, Saul se snažil nerozbrečet.</p>
<p>„Pojedeš pá-pá,“ řekl mu třetí muž, zatímco mu vtlačoval jehlu do útlé, zhmožděné paže. „Příjemnou cestu, staříku.“</p>
<p>Počkali třicet vteřin, pustili ho a měli se k odchodu. Saul se za nimi zapotácel se zaťatými pěstmi. Než se dveře znovu zabouchly, upadl do bezvědomí.</p>
<p>+++</p>
<p>Zdálo se mu, že ho někdo někam vede. Bylo slyšet tryskové motory a cítil vyčpělý kouř z doutníků. Zase kráčel, nadloktí mu svíraly silné ruce. Světla zářila velmi jasně. Když zavřel oči, slyšel klapot ocelových kol na kolejnicích, jak je všechny odvážel vlak do Chelmna.</p>
<p>Probral se v pohodlném sedadle nějakého dopravního prostředku. Slyšel neutuchající, rytmický svistot, ale trvalo mu několik minut, než v něm rozeznal zvuk rotoru vrtulníku. Měl zavřené oči. Pod hlavou měl polštář, ale tváří se dotýkal skla nebo plexiskla. Cítil, že je oblečený a na očích má opět brýle. Slyšel tiché mužské hlasy a občas se ozvalo zachrčení vysílačky. Oči neotevíral, urovnával si myšlenky a doufal, že si jeho věznitelé nevšimnou, že se vymaňuje z vlivu omamných látek.</p>
<p>„My víme, že jste vzhůru,“ řekl jakýsi muž v těsné blízkosti. Hlas zněl Saulovi zvláštně povědomě.</p>
<p>Otevřel oči, bolestně pohnul krkem, narovnal si brýle. Byla noc. Spolu se třemi dalšími muži letěl na sedadlech pro cestující v dobře vybaveném vrtulníku. Pilota a druhého pilota zalévalo červené světlo přístrojů. Oknem napravo nic neviděl. Na sedadle po levé ruce seděl s kufříkem na klíně speciální agent Richard Haines a v záři maličkého bodového světla nad hlavou si pročítal nějaké listiny. Saul si odkašlal a olízl suché rty, ale než stačil něco říct, Haines pronesl: „Za minutu přistáváme. Připravte se.“ Agent FBI měl na bradě blednoucí modřinu.</p>
<p>Saul přemýšlel, jaké věcné otázky by mu mohl položit, a jednu po druhé je zavrhoval. Shlédl a teprve tehdy si uvědomil, že má levé zápěstí připoutané k Hainesovu pravému zápěstí. „Kolik je hodin?“ zeptal se hlasem, který měl blízko k žabímu skřehotu.</p>
<p>„Asi deset.“</p>
<p>Znovu se podíval na tmu a usoudil, že je noc. „Jaký den?“</p>
<p>„Sobota,“ zavrčel Haines s náznakem úsměvu.</p>
<p>„Datum?“</p>
<p>Agent zaváhal, zlehka pokrčil rameny. „Dvacátého sedmého. Prosince.“</p>
<p>Said zavřel oči před náhlým přívalem nevolnosti. Ztratil týden. Připadalo mu to mnohem déle. Příšerně ho bolela levá ruka a rameno. Opět se na sebe podíval a všiml si, že má tmavý oblek s kravatou a bílou košili. Jeho košile to nebyla. Uchopil do volné ruky brýle a prohlédl si je. Dioptrie odpovídaly, ale rám byl nový. Bedlivě se zadíval na pětici mužů. Poznával jenom Hainese. „Pracujete pro Colbena,“ řekl. Když mu agent neodpověděl, dodal: „Přiletěl jste do Charlestonu, aby místní policie nezjistila, co se doopravdy stalo. Sebral jste z márnice album Niny Draytonové.“</p>
<p>„Zapněte si pás,“ řekl Haines. „Jdeme na přistání.“</p>
<p>+++</p>
<p>Byl to jeden z nejnádhernějších pohledů, jaké se mu kdy naskytly. Napřed si myslel, že je to zaoceánská loď zářící světly, na pozadí noci bílá, která zanechává fosforeskující brázdu v černozelené vodě, ale když se vrtulník snesl k osvětlenému oranžovému kříži na zadní palubě, uvědomil si, že je to soukromé plavidlo, jachta, elegantní a bílá a dlouhá jako hřiště na americký fotbal. Členové posádky je s pomocí žhnoucích ručních hůlek navedli k přistání a vrtulník jemně dosedl na palubu v záři reflektorů. Než rotory začaly vůbec zpomalovat, ve čtyřech vystoupili a odcházeli.</p>
<p>Přidalo se k nim několik členů posádky v bílém. Když se mohli narovnat, Haines odemkl pouta a vsunul si je do kapsy. Saul si promnul zápěstí těsně pod místem, kde měl vytetovaná modrá čísla.</p>
<p>„Tudy.“ Procesí se vydalo nahoru po schodech a dál po širokých spojovacích chodbách. Saul poněkud vrávoral, ačkoliv se loď nijak nepohybovala. Haines dvakrát natáhl ruku, aby ho zachytil. Saul vdechoval teplý, vlhký, tropický vzduch – sytě vonící vzdálenou vegetací – a díval se otevřenými dveřmi na elegantní okázalost kajut, salonů a barů, které postupně míjeli. Všechno bylo z týkového dřeva a opatřené koberci, navržené bytovými architekty, pokryté mosazí a zlatem. Loď byla plovoucím pětihvězdičkovým hotelem. Prošli kolem můstku a Saul zahlédl uniformované muže na hlídce, zelenou zář elektronického vybavení. Výtahem se dostali do soukromé kajuty s balkonem – možná se mu v tomto prostředí mělo správně říkat navigační můstek. A tam seděl muž v drahém bílém obleku s útlou sklenkou v ruce. Saul se zadíval za něj, na ostrov vzdálený asi kilometr a půl za temnou vodou. Palmy a bujná tropická vegetace byly ověšené stovkami papírových lampionů, chodníky lemovala bílá světla, dvě desítky pochodní osvětlovaly dlouhou pláž, zatímco nad vším ostatním, v záři paprsků svislých reflektorů, které Saulovi připomněly filmy o norimberských shromážděních ve třicátých letech, se nad útesem z bílého kamene jakoby vznášel hrad s dřevěnými zdmi a červenými taškami.</p>
<p>„Znáte mě?“ zeptal se muž v plátěném křesle.</p>
<p>Saul na něho zamžoural.</p>
<p>„Tohle je nějaká reklama na kreditní karty?“</p>
<p>Haines kopl Saula do podkolenních jamek a tak ho poslal na palubu.</p>
<p>„Můžete nás nechat o samotě, Richarde.“</p>
<p>Haines a ostatní odešli. Saul se bolestivě postavil.</p>
<p>„Víte, kdo jsem?“</p>
<p>„Jste C. Arnold Barent,“ odpověděl Saul. Kousl se do vnitřní strany úst. Chuť vlastní krve se mu v mysli smísila s vůní tropické vegetace. „Zdá se, že nikdo neví, co znamená to C.“</p>
<p>„Christian,“ řekl Barent. „Můj otec byl velmi zbožný muž. A do jisté míry taky ironik.“ Ukázal na nedalekou skládací židli. „Doktore Laski, posaďte se, prosím.“</p>
<p>„Ne.“ Saul popošel k zábradlí balkonu, můstku, kdovíčeho, co byl ten zatracený prostor zač. Devět metrů pod ním se v bílé příďové brázdě čeřila voda. Pevně sevřel zábradlí a ohlédl se na Barenta. „Neriskujete, když tu se mnou zůstáváte takhle o samotě?“</p>
<p>„Ne, doktore,“ odvětil Barent. „Já neriskuji.“</p>
<p>Saul kývl ke vzdálenému hradu žhnoucímu uprostřed noci. „Ten je váš?“</p>
<p>„Patří Nadaci,“ řekl Barent. Dlouze se napil svého studeného nápoje. „Víte, proč tady jste, doktore Laski?“</p>
<p>Saul si narovnal brýle. „Pane Barente, vždyť já ani nevím, kde je to ‘tady’. Ani proč jsem pořád naživu.“</p>
<p>Barent přikývl. „Váš druhý výrok je nyní relevantnější. Předpokládám, že se vaše tělo v dostatečné míře zbavilo oněch… ehm… léčiv, abyste dokázal uvažovat a dobrat se v tomto směru nějakých závěrů.“</p>
<p>Saul si skousl dolní ret. Uvědomil si, jak bídně na tom ve skutečnosti je… napůl vyhladovělý, částečně dehydrovaný. Na to, aby se jeho tělo kompletně zbavilo léků, měl potřebovat několik týdnů. „Domnívám se, že si myslíte, že pro vás znamenám cestu k oberstovi.“</p>
<p>Barent se zasmál. „Oberst. Jak osobité. Domnívám se, že právě tak o něm smýšlíte, vzhledem k vašemu… ehm… nezvyklému vztahu. Povězte mi, doktore Laski, byly ty tábory opravdu tak hrozné, jak je líčí sdělovací prostředky? Vždycky jsem měl tušení, že existuje snaha – možná neuvědomělá – toto téma krapet nadsazovat. Možná odčiňovat podvědomou vinu přeháněním…“</p>
<p>Saul se na muže upřeně zadíval. Vnímal každičký detail jeho dokonalého opálení, všiml si hedvábného sportovního saka, měkkých mokasín od Gucciho, ametystového prstenu na malíčku. Neodpověděl.</p>
<p>„Na tom nezáleží,“ pokrčil Barent rameny. „Máte samozřejmě pravdu. Jste stále naživu, protože jste poslem pana Bordena a my si s tímto pánem náramně chceme popovídat.“</p>
<p>„Já nejsem jeho posel,“ opáčil Saul netečně.</p>
<p>Barent pohnul pečlivě pěstěnou rukou. „Tak tedy jeho vzkaz,“ opravil se. „Není v tom skoro žádný rozdíl.“</p>
<p>Zaznělo jakési cinkání a jachta zvýšila rychlost, zabočila doleva, jako by měla v plánu objet ostrov. Saul spatřil dlouhé molo ozářené rtuťovými výbojkami.</p>
<p>„Byli bychom rádi, kdybyste panu Bordenovi předal zprávu,“ pokračoval Barent.</p>
<p>„Dokud mě budete věznit nadopovaného v plechové cele, nepřipadne mi to příliš pravděpodobné,“ odpověděl Saul. Poprvé od výbuchu ucítil záchvěv naděje.</p>
<p>„To je samozřejmě pravda,“ přisvědčil Barent. „Postaráme se, aby se vám naskytla co nejlepší příležitost opět se s ním setkat… ehm… na místě, které si on sám zvolí.“</p>
<p>„Víte, kde oberst je?“</p>
<p>„Víme, kde… ehm… se rozhodl působit.“</p>
<p>„Jestli se s ním setkám,“ pronesl Saul, „zabiju ho.“</p>
<p>Barent se zlehka zasmál. Měl dokonalé zuby. „To je velice nepravděpodobné, doktore Laski. Nicméně bychom ocenili, kdybyste mu doručil náš vzkaz.“</p>
<p>Saul se zhluboka nadechl mořského vzduchu. Nenapadal ho žádný důvod, proč po něm Barent a jeho skupina mohou chtít, aby doručoval nějaké vzkazy, neviděl žádný důvod, proč by mu měli dovolit užívat vlastní svobodné vůle, aby tak učinil, a nedokázal si představit, jaký by měli užitek z toho, kdyby ho po splnění jejich požadavku nechali naživu. Cítil se omráčený a přiopilý. „V čem spočívá ten váš vzkaz?“</p>
<p>„Sdělíte Willimu Bordenovi, že klub bude nesmírně potěšen, přijme-li nabídku na volné místo v řídícím výboru.“</p>
<p>„To je všechno?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Barent. „Chtěl byste se před odchodem něčeho najíst nebo napít?“</p>
<p>Saul zavřel na chvilku oči. V nohou, v pánvi cítil pohyby lodi. Pevně sevřel zábradlí a otevřel oči. „Vůbec se od nich nelišíte,“ řekl Barentovi.</p>
<p>„Od koho?“</p>
<p>„Od byrokratů, od velitelů, státních úředníků, ze kterých se stali členové komand<emphasis> Einsatzgruppen,</emphasis> od železničních inženýrů, od průmyslníků z I. G. Farben a od těch tlustých četařů páchnoucích pivem, kteří nad Jámou klátili tlustýma nohama.“</p>
<p>Barent chvíli uvažoval. „Ne,“ pronesl nakonec, „myslím, že nakonec se od nich nikdo z nás neliší. Richarde! Budete tak hodný a doprovodíte doktora Laskiho na místo určení?“</p>
<p>Vrtulníkem přeletěli na ostrovní vzletovou dráhu, a zatímco za nimi bledla obloha, pokračovali na severozápad soukromým tryskáčem. Saul si před přistáním na hodinu zdříml. Za poslední týden to byl jeho první spánek bez léků v krvi. Haines jím zatřásl a probudil ho. „Podívejte se na tohle,“ přikázal.</p>
<p>Saul se zadíval na fotografii. Aaron, Debora a děti na ní byli pevně svázaní, ale zjevně stále živí. Bílé pozadí neprozrazovalo, kde se mohli nacházet. Blesk zachytil vytřeštěné oči dětí a jejich panické výrazy. Haines pozvedl malý magnetofon. „Strýčku Saule,“ ozval se Aaronův hlas, „prosím tě, udělej, co po tobě chtějí. Jestli uděláš, co po tobě chtějí, neublíží nám. Splň jejich pokyny a budeme propuštěni. Prosím, strýčku Saule…“ Nahrávka znenadání skončila.</p>
<p>„Jestli se pokusíte zkontaktovat je nebo ambasádu, zabijeme je,“ zašeptal Haines. Dva agenti spali. „Udělejte, co vám bylo řečeno, a budou v pořádku. Rozumíte?“</p>
<p>„Rozumím,“ řekl Saul. Položil si tvář na studený plast okna. Klesali nad centrem nějakého velkého amerického města. V záři pouličních světel zahlédl cihlové budovy a bílé vížky mezi vysokými kancelářskými budovami. V tom okamžiku poznal, že nikdo z nich nemá sebemenší naději.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C.</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 28. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Šerif Bobby Joe Gentry byl naštvaný. Vypůjčený Ford Pinto měl automatickou převodovku, ale Gentry prudce přeřadil z druhé na třetí rychlost, jako by jel ve sportovním autě s šestirychlostní převodovkou. Jakmile vyjel z Beltway na I-95, vyrazil s protestujícím pintem bezmála stodvacítkou, čímž zelenému chrysleru, který ho sledoval, dal signál, že s ním nebude snadné udržet krok, a zároveň vyzval marylandskou dálniční policii, aby se ho opovážila zastavit. Přitáhl si na přední sedadlo kufr, chvilku šátral ve vnější kapse, položil do středové konzoly nabitý ruger a hodil zavazadlo zpátky na zadní sedadlo. Byl naštvaný.</p>
<p>Izraelci ho zdržovali až do svítání, vyslýchali ho napřed v té jejich zatracené limuzíně, potom v konspiračním bytě někde u Rockvillu, potom zase v tom zatraceném autě. Držel se svého původního příběhu – že Saul Laski pátrá po nacistickém válečném zločinci, aby si s ním vyřídil účty, přičemž on sám se to všechno snaží napasovat na Charlestonské vraždy. Izraelci se ani na okamžik neuchýlili k násilí ani – po Cohenově prvních poznámkách – k pohrůžkám násilí, ale pracovali ve skupinkách, aby ho umořili neustálým opakováním. Pokud to opravdu<emphasis> byl</emphasis><emphasis>i</emphasis> Izraelci. Gentry <emphasis>cítil,</emphasis> že jsou… věřil Jacku Cohenovi, že je přesně to, co říká… přijal fakt, že Aaron Eškol a celá jeho rodina byli zavražděni, ale s jistotou<emphasis> nevě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l </emphasis>už nic. Věděl pouze, že lidé, kteří ho musí vnímat jako nevýznamného dotěru, rozehráli jakousi obrovskou a nebezpečnou hru. Popohnal pinto k ještě větší rychlosti, podíval se na ruger a potom zpomalil na stabilní stovku. Zelený Chrysler se držel o dvě auta dál.</p>
<p>Po dlouhé noci si chtěl vlézt do velké postele ve svém hotelovém pokoji a spát až do Silvestra. Místo toho z telefonního automatu v hale zavolal do Charlestonu. Na záznamníku nic nebylo. Zatelefonoval k sobě do kanceláře. Lester mu řekl, že nemá žádné vzkazy a jak se prý má na dovolené? Gentry odpověděl, že skvěle, že prochází všechny pamětihodnosti. Zatelefonoval na Nataliino číslo v St. Louis. Ozval se nějaký muž. Gentry se zeptal na Natalii.</p>
<p>„Kdo, sakra, volá?“ zachrčel vzteklý hlas.</p>
<p>„Šerif Gentry. Vy jste kdo?“</p>
<p>„Krucinál, Nat mi o vás minulý týden říkala. Připadáte mi jako typickej dementní jižanskej polda. Proč se, kurva, po Natalii tak sháníte?“</p>
<p>„Chci s ní mluvit. Je tam někde?“</p>
<p>„Ne, hergot, není tady. A nemám čas se váma vybavovat, žebráku jeden jižanskej.“</p>
<p>„Frederick,“ řekl Gentry.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Vy jste Frederick. Natalie mi o vás vyprávěla.“</p>
<p>„Jděte se bodnout.“</p>
<p>„Po návratu z Vietnamu jste dva roky nenosil kravaty,“ upřesňoval Gentry. „Myslíte si, že matematika má ze všech věcí nejblíž k věčné pravdě. Každou noc kromě soboty děláte od osmi večer do tří ráno v počítačovém středisku.“</p>
<p>Ze sluchátka se linulo ticho.</p>
<p>„Kde je Natalie?“ nevzdával se Gentry. „Tohle je policejní záležitost. Týká se to vraždy jejího otce. Teď může být ohrožena i její vlastní bezpečnost.“</p>
<p>„Co tím, sakra, myslíte, že může být…“</p>
<p>„Kde je?“ vyštěkl Gentry.</p>
<p>„V Germantownu,“ hlesl dopálený hlas. „V Pensylvánii.“</p>
<p>„Ozvala se vám od chvíle, co tam přijela?“</p>
<p>„Jo. V pátek večer. Nebyl jsem doma, ale vzkaz převzal Stan. Ubytovala se v hotelu Chelten Arms. Volal jsem tam šestkrát, ale nikdy tam zrovna nebyla. Ona se mi zpátky ještě neozvala.“</p>
<p>„Dejte mi na ni číslo.“ Gentry si ho zapsal do zápisníku, který s sebou neustále nosil.</p>
<p>„Do čeho se to Nat namočila?“</p>
<p>„Podívejte, pane Rytíři,“ odpověděl Gentry. „Slečna Prestonová pátrá po osobě nebo osobách, které zabily jejího otce. Já nechci, aby ty lidi našla nebo aby oni našli ji. Až se vrátí do St. Louis, musíte se postarat, aby – a) už nikam neodletěla a b) příštích pár týdnů nezůstala sama. Je to jasný?“</p>
<p>„Jo.“ Gentry v jeho hlase slyšel dost drsného vzteku na to, aby věděl, že rozhodně nechce, aby musel snášet další jeho výlev.</p>
<p>Potom chtěl odejít nahoru do postele a zčerstva se pustit do práce až zase večer. Místo toho však zavolal do Chelten Arms, nechal nepřítomné slečně Prestonové vlastní vzkaz, zamluvil si výpůjčku auta – což v neděli časně ráno nebylo vůbec nic lehkého –, zaplatil za ubytování, sbalil si zavazadlo a odjel na sever.</p>
<p>Zelený Chrysler se držel o dvě auta dál víc než šedesát kilometrů. Těsně za Baltimorem Gentry sjel na Snowden River Parkway, kilometr a půl po ní jel na hlavní silnici číslo 1 a zastavil u prvního motorestu, který uviděl.</p>
<p>Chrysler zastavil přes silnici na opačném konci rozlehlého parkoviště. Gentry si objednal kávu a koblihu a zastavil sběrače nádobí, který kolem něho procházel s tácem špinavých talířů. „Hele, nechtěl by sis vydělat dvacet dolarů?“ Hoch se na něho podezíravě zadíval. „Támhle venku stojí auto, o kterým bych se rád něco dozvěděl,“ Gentry ukázal na chryslera. „Kdyby se ti naskytla příležitost k němu nenápadně zajít, rád bych věděl, jakou má poznávací značku, a zajímalo by mě i všechno ostatní, čeho by sis na něm všiml.“</p>
<p>Hoch se vrátil dřív, než Gentry dopil kávu. Celý zadýchaný podal hlášení, které zakončil slovy: „Tyjo, myslím, že si mě vůbec nevšimli. Šel jsem totiž vynést smetí do kontejneru, tak jak mě tam s ním vždycky v poledne posílá Nick. A kdo to vlastně má bejt?“ Gentry hocha vyplatil, odešel na toaletu a z telefonního automatu v zadní chodbičce zavolal na Správu baltimorského přístavního tunelu. Hlavní úřad byl v neděli ráno zavřený, ale ze záznamníku se dozvěděl číslo pro hlášení mimořádných událostí. Na něm se mu ozvala žena s unaveným hlasem.</p>
<p>„Sakra, vůbec bych vám neměl volat, páč by mě zabili, kdyby se to dozvěděli,“ spustil, „ale Nick, Louis a Delbert zrovna vodešli, aby zahájili revoluci tím, že vyhoděj do povětří přístavní tunel.“</p>
<p>Žena se ho začala ptát na jméno a okamžitě přestala znít unaveně. Gentry v pozadí uslyšel pípnutí zapnutého magnetofonu.</p>
<p>„Na to neni čas, na to neni čas!“ povykoval. „Delbert sehnal zbraně a Louis zas šestatřicet válečků dynamitu ze staveniště, který nastrkali do tajný skrýše v kufru. Nick říká, že dneska začíná revoluce. Sehnal jim falešný doklady a všecko vostatní.“</p>
<p>Žena vyjekla nějakou otázku, ale Gentry ji přerušil. „Musím vodsaď padat. Jestli zjistěj, že jsem vám něco bonznul, je po mně. Jsou v Delbertově autě… zeleným leBaronovi model šestasedmesát. Marylandská poznávací značka DB7269. Delbert řídí. Je to ten s tím knírkem, v modrým vobleku. Panebože, všichni maj zbraně a celý to auto je naládovaný, že může každou chvíli vybuchnout.“ Gentry přerušil spojení, objednal si kávu na cestu, zaplatil a odkráčel k pintu.</p>
<p>Byl jen několik kilometrů od tunelu a nijak zvlášť k němu nespěchal, takže zajel na kampus místní univerzity, propletl se s pintem hřbitovem v Louden Parku a projel po nábřeží. Chrysler se vzhledem k slabému nedělnímu provozu musel držet hodně vzadu, ale jeho řidič nebyl žádný amatér a nikdy Gentryho vůz neztratil úplně z dohledu a ani se mu příliš neukazoval.</p>
<p>Gentry sledoval ukazatele až k silnici nořící se do tunelu, zaplatil mýto, a když do osvětleného tunelu pomalu zajížděl, nepřestával se dívat do zadního zrcátka. Chrysler se k budce, kde vybírali mýto, vůbec nedostal. Tři vozidla dálniční policie, černá neoznačená dodávka a modrý kombík ho obklíčily asi padesát metrů před vjezdem do tunelu. Provoz vzadu zastavila další čtyři policejní auta. Gentry zahlédl muže přikrčené za kapotami s namířenými brokovnicemi a pistolemi, spatřil všechny tři muže v chrysleru, jak mávají z okýnek, a potom šlápl na plyn, aby se co nejrychleji dostal z tunelu. Pokud měl v patách agenty FBI, nejspíš se měli za pár minut z téhle šlamastyky vysekat. Ale bůh s nimi, pokud to byli ozbrojení Izraelci.</p>
<p>Jakmile se dostal z tunelu, sjel z průtahu, na několik minut se ztratil někde u centra, zorientoval se, když zahlédl Johns Hopkins University, a po hlavní silnici číslo 1 vyjel z Baltimoru. Byl slabý provoz. Všiml si odbočky na Germantown, stát Maryland, několik kilometrů od Baltimoru, a musel se v duchu usmát. Kolik je ve Spojených státech Germantownů? Doufal, že si Natalie vybrala ten špatný.</p>
<p>+++</p>
<p>V půl jedenácté dorazil na jihozápadní předměstí Filadelfie a v jedenáct byl v Germantownu. Po chrysleru nikde nebylo ani stopy, a pokud se do pronásledování pustil někdo jiný, pohyboval se příliš hladce, aby ho Gentry dokázal v provozu rozeznat. Hotel Chelten Arms působil dojmem, že na Avenue zažil lepší časy, ale nevydrží dostatečně dlouho, aby zažil jejich návrat. Gentry zaparkoval pinto asi půl bloku od něj, zasunul si do kapsy ruger a vrátil se směrem, kterým přijel. Cestou napočítal ve dveřích pět pobudů – tři černochy, dva bělochy.</p>
<p>Slečna Prestonová se na volání z recepce neozvala. Recepční byl všetečný drobný běloch s velikánským nosem, který si česal zbývající tři prameny vlasů z místa těsně nad levým uchem na místo těsně nad pravým uchem. Když ho Gentry požádal o univerzální klíč, jen zamlaskal a zavrtěl hlavou. Potom mu Gentry ukázal policejní odznak. Recepční mlaskl ještě jednou:<emphasis> „Charleston?</emphasis> Kamaráde, to budete muset přijít s něčím lepším než s odznakem z prvního krámu na ulici. Policajt z Georgie tady nemá žádnou pravomoc.“</p>
<p>Gentry přikývl, povzdechl si, rozhlédl se po prázdné hale, otočil se a popadl recepčního za mastnou kravatu deset centimetrů pod uzlem. Trhl pouze jednou, ale stačilo to, aby mu přitáhl bradu a nos na vzdálenost dvaceti centimetrů od pultu. „Poslouchej,<emphasis> kamaráde,“</emphasis> řekl potichu, „jednám tu v těsné spolupráci s šéfem detektivního oddělení kapitánem Donaldem Romanem z okrsku Franklin Street, úsek vražd. Ta žena může mít informace, které povedou k zadržení člověka, který chladnokrevně zabil šest lidí. A nespal jsem čtyřicet osm hodin, abych se sem dostal. Mám zavolat kapitánu Romanovi<emphasis> po tom,</emphasis> co ti několikrát jen tak ze srandy třísknu ksichtem o dřevo, nebo to vyřídíme jednodušeji?“</p>
<p>Recepční zašátral za sebou a vylovil univerzální klíč. Gentry ho pustil a mužík od pultu odskočil jako čertík z krabičky, promnul si ohryzek a pokusil se polknout.</p>
<p>Gentry udělal tři kroky k výtahu, otočil se, udělal dva dlouhé kroky zpátky k recepci, a než brunátný mužík stačil vycouvat, chytil ho za kravatu podruhé. Přitáhl si ho k sobě, usmál se na něho a sykl: „A synku, okres Charleston je v Jižní Karolíně, ne v Georgii. To si zapamatuj. Potom tě z toho vyzkouším.“</p>
<p>+++</p>
<p>V Nataliině pokoji nebylo žádné mrtvé tělo. Nebyly tam žádné krvavé šmouhy kromě několika pozůstatků po rozmáčknutých breberkách u stropu. Žádné dopisy s požadavkem výkupného. Na rozkládací polici ležel její otevřený kufr, oblečení úhledně složené, na podlaze pár společenských bot. Šaty, které měla přede dvěma dny na sobě cestou na charlestonské letiště, visely v otevřené skříni. V koupelně nebyly rozestavené žádné toaletní potřeby; sprcha byla suchá, ačkoliv jedno mýdlo bylo rozbalené a použité. Brašna na fotoaparát a fotoaparáty v pokoji nebyly. Postel už byla buď ustlaná, nebo v ní v noci nikdo nespal. Gentry si tipl, jak to v Chelten Arms asi mají s výkonností, a pomyslel si, že v posteli nikdo nespal.</p>
<p>Posadil se na okraj postele a promnul si tvář. Nenapadal ho žádný další chytrý tah. Jedinou možností, která dávala jakýs takýs smysl, bylo začít chodit po Germantownu, doufat v nahodilé setkání, každou hodinu se vracet do hotelu a doufat, že recepční nebo ředitel nezavolají filadelfskou policii. Několik hodin chůze v chladném počasí by mu přece nijak neuškodilo.</p>
<p>Svlékl si kabát a sako, lehl si na postel, položil si ruger vedle pravé ruky a za dvě minuty spal.</p>
<p>+++</p>
<p>Probudil se v potemnělém pokoji, dezorientovaný, s pocitem, že se stalo něco příšerného. Rolexky, dárek od otce, ukazovaly 16:35. Venku se rozlévalo kalné šedé světlo, ale pokoj tonul ve tmě. Zašel do koupelny, aby si umyl obličej, a potom zavolal na recepci. Slečna Prestonová se nevrátila ani nezavolala, aby si vyzvedla vzkazy.</p>
<p>Gentry přešel půl bloku k autu, uložil kufr do zavazadlového prostoru a vydal se na procházku. Ubíral se pár bloků k jihovýchodu po Germantown Avenue, kolem plotem obehnaného parčíku. Velice rád by se někde zastavil na pivo, ale bary byly zavřené. Neměl pocit, že je neděle, ale nedokázal se rozhodnout, na<emphasis> jaký</emphasis> den v týdnu by to odhadoval. Když se zastavil pro kufr a vydal se zpátky do hotelu, lehce sněžilo. Službu měl mnohem mladší a mnohem zdvořilejší recepční. Ubytoval se, zaplatil třicet dva dolary zálohy a chystal se následovat nosiče do svého pokoje, když ho napadlo, že by se měl zeptat na Natalii. V kapse měl pořád univerzální klíč; možná že nosáč odešel z práce, aniž se o něm komukoliv zmínil.</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl mladý recepční. „Slečna Prestonová si vyzvedla vzkazy asi před patnácti minutami.“</p>
<p>Gentry zamrkal.</p>
<p>„Je pořád tady?“</p>
<p>„Na několik minut šla k sobě do pokoje, pane, ale domnívám se, že jsem ji viděl, jak šla potom do jídelny.“</p>
<p>Gentry mu poděkoval, dal zřízenci tři dolary za vynesení zavazadla a přešel ke vchodu do malé restaurace spojené s barem.</p>
<p>Když uviděl Natalii, jak sedí u stolku na druhém konci místnosti, poskočilo mu srdce. Vydal se k ní, ale potom se zarazil. U jejího stolu stál jakýsi malý muž s tmavými vlasy a v drahé kožené bundě a něco jí říkal. Natalie k němu vzhlížela se zvláštním výrazem ve tváři.</p>
<p>Gentry zaváhal jen na vteřinku, načež změnil směr k salátovému baru. Dokud se neposadil, k Natalii se už nepodíval. Přispěchala k němu servírka; objednal si u ní kávu. Pustil se do jídla a k Nataliinu stolu už pohledem přímo nezabloudil.</p>
<p>Něco bylo v nepořádku. Natalii Prestonovou znal sice jen necelé dva týdny, ale věděl, jak je živá. Teprve se začínal učit výrazovým nuancím, které tvořily tak velkou součást její osobnosti, ale nyní na ní žádnou živost ani nuance neviděl. Na muže, který před ní stál, civěla, jako by byla zdrogovaná nebo podstoupila lobotomii. Občas něco řekla a strnulý pohyb jejích úst Gentrymu připomněl poslední rok jeho matky, poté, co prodělala mrtvici.</p>
<p>Přál si, aby zahlédl více z mužovy tváře, něco jiného než černé vlasy, bundu a bledé ruce složené na stole. Když se nakonec přece jen otočil, Gentry si povšiml těžkých víček, sinalé pleti a drobných úst s úzkými rty. O co mu šlo? Gentry vzal z vedlejšího stolu noviny a na několik minut se stal osamělým, obézním obchodním cestujícím pojídajícím salát. Když k Natalii opět pohlédl, nabyl jistotu, že muž u jejího stolu je v centru pozornosti nejméně dvou dalších mužů v jídelně. Policistů? Agentů FBI? Izraelců? Dojedl salát, napíchl zbloudilé cherry rajče a snad potisící se toho dne zamyslel, do čeho se to s Natalii namočili.</p>
<p>Tak co dál? Nejhorší možný scénář: muž s ještěrčíma očima je jeden z<emphasis> </emphasis><emphasis>nich,</emphasis> jedno z těch Saulových psychických monster, a jeho úmysly s Natalii nejsou vůbec přátelské. Detektivní dohled v jídelně představuje zálohu pro krok, který se tenhle chlapík chystá učinit. Další agenti budou nejspíš ve vstupní hale. Kdyby odešli a on by se za nimi vydal, okamžitě by se prozradil. Aby je mohl sledovat, musel je teď předběhnout – ale kudy?</p>
<p>Zaplatil a vydal se pro kabát, právě když Natalie a muž vstali ze židlí. Asi z šesti metrů se na něho zpříma zadívala, ale v jejích očích se nezračilo žádné poznání; nezračilo se v nich vůbec<emphasis> nic.</emphasis> Rychle prošel vstupní halou a zastavil se u hlavních dveří, kde se začal okázale soukat do kabátu.</p>
<p>Muž odvedl Natalii k výtahu, přičemž ještě stihl udělat vulgární gesto na jiného muže, usazeného na odřené pohovce. Gentry to riskl. Natalie byla ubytovaná v pokoji 312, on požádal o číslo 310. Hotel měl pokoje pro hosty jen na třech poschodích. Pokud ji ten chlap s mrtvýma očima odváděl jinam než k ní do pokoje, měli se mu ztratit.</p>
<p>Rychle přešel ke schodišti, vyrazil po dvou po třech schodech vzhůru, asi deset vteřin si dovolil oddechnout na nejvyšším odpočívadle a otevřel dveře právě včas, aby zahlédl, jak muž následuje Natalii do pokoje číslo 312. Necelou minutu tam ještě stál, čekal, jestli za nimi nepřijedou ostatní ze vstupní haly. Když už se nikdo neobjevil, vydal se zlehka chodbou a zastavil se. Tři prsty položil na dveře Nataliina pokoje. Nahmatal pažbu revolveru a potom se rozhodl, že ho nepoužije. Pokud byl ten chlap něco jako Saulův oberst, mohl by Gentryho přinutit, aby zbraň namířil sám na sebe. Pokud jako oberst nebyl, nejspíš vůbec nebude zbraň potřebovat.</p>
<p>Panebože, pomyslel si Gentry, co když tam vtrhnu a on to bude nějaký Nataliin důvěrný přítel, kterého si sama pozvala do pokoje? Vzpomněl si na výraz v její tváři a potichu vsunul klíč do zámku.</p>
<p>Rychle vešel dovnitř, vměstnal se do krátké chodbičky, uviděl muže usazeného na křesle, jak se otáčí a otevírá ústa, aby něco řekl. Gentry si ve zlomku vteřiny všiml Nataliina polonahého těla a hrůzy vryté v jejím obličeji. Napřáhl a vší silou udeřil muže pěstí do temene, jako by hranou ruky zarážel gigantický hřebík. Muž vstával; nyní zajel hluboko do poddajného polstrování, dvakrát povyskočil a v bezvědomí se rozvalil přes levé opěradlo křesla.</p>
<p>Gentry se ujistil, že vetřelec je vyřízený, a potom se obrátil k Natalii. Měla rozepnutou blůzku, staženou podprsenku, ale nedělala nic, aby se zahalila. Najednou se roztřásla po celém těle, jako by měla dostat nějaký záchvat. Gentry ze sebe strhl kabát a zabalil ji do něj, zrovna když se mu zhroutila do náruče. Hlavou trhala ze strany na stranu v němém nesouhlasu. Když se pokusila promluvit, tak silně se jí rozcvakaly zuby, že jí Gentry sotva rozuměl.</p>
<p>„Ach… Ro-Robe… o… o… on se m-ině po-pokusil… nic… nic jsem n-nemo… hla dě-dělat…“</p>
<p>Gentry ji objímal, držel ji na nohou a hladil po vlasech. Horečnatě uvažoval, co by měl udělat.</p>
<p>„Pa-pane… bože… j-já… bu-budu… zvracet.“ Natalie vyrazila do koupelny.</p>
<p>Gentry zpoza zavřených dveří slyšel, jak dáví. Sehnul se nad bezvládným mužem, stáhl ho na podlahu, rychle a účelně ho prošacoval a nakonec mu z kapsy vylovil peněženku. Anthony Harod, Beverly Hills. Pan Harod měl asi třicet kreditních karet, kartičku od Playboye, kartičku, která ho identifikovala jako váženého člena Asociace amerických scenáristů, a další plastové a papírové průkazy, jež ho spojovaly s Hollywoodem. V kapse saka měl klíč od pokoje v motelu Chestnut Hills. Harod se začínal zlehka vrtět, když Natalie vyšla z koupelny, upravená, s tváří dosud vlhkou po důkladném umytí. Anthony Harod zaúpěl a překulil se na bok.</p>
<p>„Ty<emphasis> hajzle!“</emphasis> pronesla Natalie dopáleně a nakopla zhrouceného muže do rozkroku. Měla na nohou pevné polobotky na nízkém podpatku a energie, kterou do kopu vložila, by dobře posloužila při kopu na branku ze vzdálenosti nějakých čtyřiceti metrů. Mířila Harodovi na varlata, ale Harod se převaloval a bota ho zasáhla jen do boku, dvakrát ho převalila, až narazil hlavou do dřevěné nohy postele.</p>
<p>„Klid, klid,“ a Gentry poklekl, aby muži zkontroloval pulz a dech. Anthony Harod z Beverly Hills v Kalifornii byl pořád naživu, ale v naprostém bezvědomí. Gentry se přesunul ke dveřím. V pokoji nebyla žádná západka s řetízkem; chránil je druhý zámek. Vrátil se a objal Natalii.</p>
<p>„Robe,“ hlesla, „on byl<emphasis> uvnitř</emphasis> mé h-hlavy. Nu-nutil mě dělat různé věci, nutil mě říkat věci…“</p>
<p>„Už je dobře,“ chlácholil ji Gentry. „Okamžitě odsud vypadneme.“ Posbíral její náhradní boty, zacvakl kufr, pomohl jí do kabátu a přehodil si přes rameno fotografickou brašnu. „Do támhleté uličky vede požární schodiště. Myslíš si, že se tam se mnou dokážeš dostat?“</p>
<p>„Ano, ale proč musíme…“</p>
<p>„Promluvíme si, až se odsud dostaneme. Mám kousek odsud auto. Pojď.“</p>
<p>Venku byla tma. Požární schodiště bylo prověšené, kluzké a Gentry očekával, že na ně vyběhne polovina hotelového personálu, když nechal sklouznout skřípavý, zrezivělý žebřík posledních dva a půl metru. U zadního vchodu se nikdo neobjevil.</p>
<p>Pomohl Natalii z několika posledních příčlí a oba se rychle vnořili do temné uličky. Gentry ucítil sníh a hnijící odpadky. Vyšli na Germantown Avenue, ušli třicet kroků na západ a zpoza rohu vyklouzli deset metrů od Gentryho pinta. Na dohled nebyl nikdo; když Gentry otočil klíčkem v zapalování, zařadil rychlost a vyrazil na Chelten Avenue, nikdo nevystoupil z temných průčelí obchodů ani ze vzdáleného hotelu.</p>
<p>„Kam to jedeme?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Nevím. Akorát odsud musíme co nejrychleji zmizet a o všem si promluvit.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Gentry zabočil na východ na Germantown Avenue a musel zpomalit kvůli tramvaji jedoucí stejným směrem. „Hergot.“</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Ale nic. Jenom jsem v tom tvém hotelu nechal kufr.“</p>
<p>„Bylo v něm něco důležitého?“</p>
<p>Gentry pomyslel na rezervní košile, kalhoty a přidušeně se zasmál. „Ne. Ale zpátky mě tam nedotáhne ani párek volů.“</p>
<p>„Robe, co se to<emphasis> dě</emphasis><emphasis>je?“</emphasis></p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že to bys mohla třeba říct ty mně.“</p>
<p>Natalie se zachvěla. „Nikdy jsem necítila… nikdy jsem nic takového necítila. Nemohla jsem nic dělat. Jako by mi přestalo patřit moje vlastní tělo.“</p>
<p>„Tak teď víme, že opravdu existují,“ podotkl.</p>
<p>Natalie se nahlas rozesmála. „Robe, ta stará žena… ta Melanie Fullerová… je<emphasis> tady.</emphasis> Někde v Germantownu. Marvin a ostatní ji viděli. A včera večer zabila další dva členy jejich gangu. Byla jsem s…“</p>
<p>„Moment,“ přerušil ji Gentry, předjel tramvaj i městský autobus s logem společnosti SEPTA. Před nimi se táhla rovná prázdná cihlová třída. „Kdo je Marvin?“</p>
<p>„Marvin je vůdce gangu Soul Brickyard,“ odpověděla. „To on…“</p>
<p>Do pinta něco zezadu prudce narazilo. Natalie vyletěla dopředu a musela se zapřít rukama, aby nenarazila hlavou do čelního skla. Gentry zasakroval a prudce se otočil, aby se podíval za auto. Zadní okno pinta vyplňovala obrovská maska chladiče městského autobusu, který právě zrychloval, aby do nich ještě jednou vrazil. „Drž se!“ vykřikl a dupl na plyn. Autobus se rychle přiblížil a ještě jednou ťukl osobní auto do zadního nárazníku, načež mu pinto začalo ujíždět.</p>
<p>Gentry zrychlil na devadesátku a auto se roztřáslo a rozskákalo na nerovné cihlové vozovce a na rýhách tramvajových kolejí. I přes zavřená okna bylo slyšet burácení motoru mohutného autobusu, který za přeřazování šesti rychlostí nepřestával zrychlovat, aby je nenechal ujet. „A sakra,“ ulevil si Gentry. O ulici dál couval do vykládacího prostoru kamion s návěsem a dočasně blokoval celou třídu. Gentrymu blesklo hlavou, jestli by ho neměl objet vpravo po chodníku, ale spatřil jakéhosi starce přehrabujícího se v kontejneru, takže strhl volant doleva a vřítil se do úzké uličky, přičemž zadní konec pinta odskočil na chodníku v řízeném smyku. Podle zvuku odhadoval, že se jim při prvním nárazu uvolnil zadní nárazník a teď ho táhnou za autem. Po obou stranách se míhaly bytovky. Pravý chodník lemovaly staré rachotiny, nové modely aut i vraky bez kol.</p>
<p>„Pořád je za námi!“ vykřikla Natalie.</p>
<p>Gentry se podíval do zpětného zrcátka a stihl zahlédnout, jak obrovitý autobus vybral zatáčku tak, že vyrazil na chodník, smetl dvě značky se zákazem parkování a poštovní schránku, a opět za nimi v oblaku naftových zplodin vyrazil z kopce. Všiml si i malé promáčkliny v širokém předním nárazníku, která v něm zůstala po prvním nárazu. „To snad není pravda,“ hlesl.</p>
<p>Ulice na úpatí kopce končila křižovatkou ve tvaru písmena T, před nimi se tyčil zasněžený železniční násep, na východ i na západ se táhly prázdné parcely a skladiště. Gentry ostře zabočil doleva, uslyšel, jak se jim utrhl zadní nárazník, a poslouchal, jak si jejich malý čtyřválcový motor může vyřvat duši.</p>
<p>„Můžou nás dohnat?“ vydechla Natalie, když se autobus vyřítil zpoza rohu a s rachotem vyjel na násep, z něhož vzápětí sklouzl zpátky na chodník. Gentry zahlédl řidiče v khaki uniformě, jak zápolí s obrovským volantem a jak se v uličce za ním smýkají další temné postavy.</p>
<p>„Jestli neuděláme žádnou blbost, nedožene nás,“ odpověděl. Úzká ulice prudce zahnula doprava před opuštěnou továrnou, ubíhala ještě asi padesát metrů z kopce mezi prázdnými bytovkami a pozemky plnými cihlové suti, a skončila u železničního náspu jako slepá ulička, která však nebyla předem nijak označená.</p>
<p>„Jako třeba tohle?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Jo.“ Gentry smykem zastavil na úzké točně.</p>
<p>Věděl, že je vyloučené, aby pinto vyjelo deset metrů vysoko po stráni plné harampádí. Vlevo jim kynula prázdná cihlová budova, před níž stála vysoká brána a šest metrů drátěného plotu, který odděloval zablácené parkoviště od ulice. Gentryho napadlo, že by pintem bránu nejspíš prorazil, ale pochyboval, zda by parkoviště mohli ve srovnání s jejich aktuální pozicí považovat za výhru. Vpravo jim řada prázdných dvoupatrových budov nabízela zabedněná okna a dveře počmárané graffiti. Na východ vybíhal z ulice úzký průchod.</p>
<p>Autobus za nimi zabočil doprava a začal se řítit z kopce. Řidič podřadil o dvě rychlosti a vozidlo zaryčelo jako zvíře střelené do břicha.</p>
<p>„Ven!“ zařval Gentry. Stihl popadnout Nataliin kufr, ona sáhla po brašně s fotoaparátem. Vyrazili do uličky vpravo.</p>
<p>Autobus v rychlosti zešikma narazil do levého zadního nárazníku auta. Vůz se otočil o tři sta osmdesát stupňů, odletěly z něho kusy plechu, prasklo mu zadní sklo a autobus odskočil doleva, málem se převrátil, když se pravými koly zaryl do náspu, s rozzářenými brzdovými světly proletěl pletivem plotu a zastavil na zmrzlém bahně parkoviště. Zarachotila zpátečka a autobus vycouval přes převálcovaný plot, prudce vrazil do pravých předních dveří pinta a auto z půjčovny strkal zpátky, dokud asi deset metrů od průchodu, z něhož Gentry s Natalii všechno sledovali, nedřelo do obrubníku. Potom pinto vrazilo do požárního hydrantu a za mohutného plechového skřípění se překulilo na bok. Z rozbitého hydrantu naštěstí nevytryskla voda, ale zato noční vzduch prostoupil zápach benzinu.</p>
<p>„Tohle je snad zlý sen,“ vydechla Natalie.</p>
<p>Gentrymu došlo, že vytáhl ruger a teď ho drží v pravé ruce. Zavrtěl hlavou a vsunul si ho do kapsy kabátu.</p>
<p>Autobus znovu přeřadil a poodjel do středu ulice. Vlekl za sebou chromové cáry a zaplavoval je naftovými výpary. Gentry zatáhl Natalii o pár metrů hlouběji do průchodu, širokého pouze něco málo přes jeden metr.</p>
<p>„Kdo tohle dělá?“ zašeptala Natalie.</p>
<p>„To já nevím.“ Poprvé dokázal uvěřit, nejen racionálně, ale i instinktivně, že lidské bytosti jsou opravdu schopny udělat to, co s Natalii právě zažili. Vzpomněl si, jak před lety četl<emphasis> Exorcistu,</emphasis> a chápal radost agnostického kněze, když byl svědkem působení síly, jež mohla pocházet pouze od ďábla. Existence ďábla naznačovala, pokud přímo nepotvrzovala, existenci Boha, o níž kněz pochyboval. Ale co potvrzoval tenhle neuvěřitelný sled událostí? Lidskou zvrácenost? Zdokonalení jakési parapsychologické síly, jež byla odjakživa lidskou součástí?</p>
<p>„Zastavují,“ řekla Natalie. Autobus zacouval do náspu a prudce se otočil doleva, aby směřoval zpátky do svažité ulice.</p>
<p>„Třeba to skončilo,“ poznamenal Gentry. Pevně objal chvějící se mladou ženu po svém boku. „Ať se stane cokoliv, tady nás ten zpropadený autobus nedostane.“</p>
<p>Dveře autobusu byly na opačné straně vozidla, ale oba uslyšeli zasyčení stlačeného vzduchu. Gentry sledoval siluety na pozadí bledé záře vnitřního osvětlení, pasažéry pohybující se dopředu nebo do zadní části. Co si teď musí myslet, když vystupují po tak zběsilé jízdě? Co teď dělá řidič? Rozeznával jen vysoký stín, schoulený na volantu. Potom spatřil sedm váhavě se pohybujících cestujících, tři autobus obcházeli zepředu, čtyři zezadu. Kráčeli jako lidé s obrnou na kovových berlách, jako nemotorně řízené marionety. Zbytek se zastavil, když se jeden z nich, a pak i druhý, začal šourat ulicí. Stařec v čele padl na všechny čtyři a vyrazil k průchodu; zdálo se, jako by za běhu čenichal u chodníku.</p>
<p>„Ach, panebože,“ hlesla Natalie.</p>
<p>Utíkali úzkým tunelem, přeskakovali haraburdí, odírali si ruce a ramena o cihly. Gentry si uvědomil, že v levé ruce pořád nese Nataliin kufr, zatímco pravou jí svírá ruku. Přes ústí průchodu se táhlo zrezivělé drátěné pletivo. Gentry uslyšel těžké zvířecí oddychování, když za nimi někdo vtrhl do úzkého prostoru. Pustil Natalii a kufrem a svým tělem jako beranidlem vytrhl pletivo ze zdi.</p>
<p>Vyběhli na ulici, která napravo od nich končila zdí, ale nalevo se svažovala k temnému železničnímu nadjezdu a pokračovala na sever kolem osvětlených bytovek. Gentry zabočil doleva a hnal se dál. Než dospěli k rozbitému chodníku, Natalie ho předběhla. Někdo se za nimi už prodíral pletivem. Gentry se ohlédl a uviděl muže s bílými vlasy a ve vycházkovém obleku, jak se drápe přes vychýlené betonové pláty jako nějaký nepříčetný dobrman. Gentry vytáhl revolver a utíkal.</p>
<p>Ve tmě pod železničním mostem byl led. Natalie k němu doběhla první a Gentry zahlédl, jak jí ustřelily nohy, a uslyšel ve tmě těžké žuchnutí. Měl čas se zastavit, ale přesto uklouzl a padl na koleno.</p>
<p>„Natalie!“</p>
<p>„Jsem v pořádku.“</p>
<p>Zašátral ve směru jejího hlasu a pomohl jí na nohy. „Nechám tady tvůj kufr,“ řekl jí.</p>
<p>Natalie jen vyprskla smíchy. „Pojďme.“ Vyběhli ze tmy na ulici zúženou zaparkovanými auty, z nichž většinu tvořily zbídačené vraky. Vypálené budovy se mísily s bytovkami s rozsvícenými okny. Na ulici nebyly žádné lampy. Gentry slyšel dusot bot sbíhajících z kopce, rozléhal se ozvěnou pod obloukem mostu. Když postavy začaly ztěžka padat, neozýval se křik ani klení, jen škrábání a drápání na ledu a cihlách.</p>
<p>„Támhle,“ zavolal a popostrčil Natalii do kopce k prvnímu osvětlenému domu asi třicet metrů daleko.</p>
<p>Ztěžka oddechoval, a když dospěli ke třem betonovým schůdkům přede dveřmi, vyčerpáním málem zakopl. Otočil se a zůstal stát na stráži, zatímco Natalie začala bušit do dveří a volat o pomoc. Jakási tmavá silueta na okamžik odtáhla natrženou roletu, ale ke dveřím nikdo nepřišel. „Prosím!“ zaječela Natalie.</p>
<p>„Natalie,“ zavolal na ni Gentry. Posledních devět metrů k nim sprintoval muž v roztrženém a špinavém vycházkovém obleku. Gentry ve světle z jediného okna zahlédl vytřeštěné bílé oči a zející ústa, z nichž starci tekly sliny na bradu a límec. Gentry na něho namířil ruger a vynaložil dostatečný tlak, aby natáhl kohoutek. Potom kohoutek zase spustil a zbraň sklopil. „K čertu s tím,“ zavrčel a nastavil běžícímu muži rameno.</p>
<p>Útočník v plné rychlosti narazil do Gentryho, odrazil se do vzduchu a přistál na zádech na chodníku a nejnižším schodu. Při nárazu hlavy do země se ozvalo nepříjemné křupnutí. Gentry se k němu sklonil, ale muž byl rázem znovu na nohou, a třebaže mu z rozcuchaných vlasů crčela krev, za cvakání zubních protéz šel Gentrymu okamžitě po krku. Šerif starce popadl za klopy a smýkl s ním do ulice; hodil ho na zem. Muž dopadl na cestu, převalil se, z hrdla se mu vydralo nelidské zavrčení, v němž se skrýval i smích, a ihned byl na nohou a znovu se vrhal do útoku. Gentry ho udeřil hlavní revolveru. Tělo zůstalo ležet tváří k zemi a jen se zacukalo.</p>
<p>Gentry dosedl na nejnižší schod a spustil hlavu mezi kolena. Natalie kopala a bušila do dveří. „Prosím vás, pusťte nás dovnitř!“</p>
<p>„Jsem policajt!“ zařval Gentry, sotva popadal dech. „Pusťte nás dovnitř.“ Dveře zůstávaly zamčené.</p>
<p>Zpod železničního nadjezdu se ozval dusot dalších kroků. „Panebože,“ hekl Gentry. „Já myslel… že Saul říkal… že oberst nedokáže… najednou ovládat… víc než jednoho…“</p>
<p>Ze stínů pod mostem se vynořila postava vysoké ženy. Běžela jen v punčochách a v pravé ruce držela něco ostrého.</p>
<p>„Pojď,“ řekl Gentry. Uběhli do kopce asi deset metrů, když za zatáčkou ulice uslyšeli rachocení městského autobusu. Na cihlových bytovkách nalevo přes ulici se zableskly světlomety.</p>
<p>Gentry pátral po nějakém průchodu, mezeře mezi domy, čemkoliv, ale na vzdálenost čtyřiceti metrů nazpět k železničnímu nadjezdu se táhla jen ničím nepřerušovaná hladová zeď vybydlených domů. „Támhle dolů!“ zvolal. „Po náspu na trať.“ Otočil se, zrovna když vysoká bosá blondýna potichu uběhla poslední tři metry a vrazila do něho. Oba se skáceli na zem a skutáleli se na mokrou ulici, přičemž Gentry upustil revolver ve snaze udržet si co nejdál od krku její hlavu a cvakající zuby a stisknout jí co nejpevněji hrdlo. Blondýna měla nesmírnou sílu. Trhla hlavou a zakousla se mu hluboko do levé ruky. Zaťal pěst a pokusil se ji udeřit do čelisti, ale podařilo se jí sklonit hlavu dostatečně brzy, aby náraz odnesla hlavně její lebka. Odtlačil ji a snažil se vymyslet, jak ji zneškodnit, aniž by jí způsobil nějaké trvalé zranění, když tu máchla pravou rukou a zasáhla ho do podpaží. Pocítil ledový šok a zmohl se jen na pohled, jak bodla nůžkami podruhé. Odtáhla ruku, aby mu zasadila třetí ránu, když se mohutně rozmáchl, aby jí uštědřil boční hák, po němž by jí uletěla hlava, ale netrefil se.</p>
<p>Blondýna odtančila o dva kroky dozadu a pozvedla si nůžky do úrovně očí; Natalie ji zničehonic vší silou třískla do hlavy plnou fotobrašnou. Žena se jako loutka zhroutila na ulici, zrovna když se Gentry dokázal ztěžka zvednout na koleno. Levý bok a levou ruku měl v jednom ohni. Ozýval se sílící rachot a v prudké záři je přikovala na místo světla blížícího se autobusu. Gentry zašátral po revolveru, věděl, že někde tady musí být. Autobus byl patnáct metrů daleko a z kopce neustále zrychloval.</p>
<p>Revolver měla Natalie. Upustila brašnu a teď stála rozkročená, oběma rukama svírala zbraň a čtyřikrát vystřelila tak, jak ji to Gentry naučil.</p>
<p>„Ne!“ zakřičel, zrovna když první kulka našla cíl a zhasla jeden světlomet. Druhá roztříštila široké čelní sklo nalevo jen kousíček od sedadla řidiče. Zpětný ráz poslal další dvě kulky někam vysoko do vzduchu.</p>
<p>Když k nim řidič strhl volant, Gentry popadl brašnu a odtáhl Natalii k chodníku a schůdkům před jedním z domů. Autobus se odrazil od schodů, až se zajiskřilo, a pravá kola bez viditelného nadskočení přejela bezvládnou blondýnu. Natalie a Gentry se navzájem vytáhli ke dveřím, ale to už autobus najel na led, otočil se o devadesát stupňů doleva a bokem se vřítil pod železniční nadjezd. Ozvalo se skřípění kovu o dřevo.</p>
<p>„Honem!“ hekl Gentry a vyrazili k náspu. Gentry běžel přikrčený a levou paží si svíral bok.</p>
<p>Dieselový motor ryčel, převody úpěly a z opačného konce krátkého tunelu zazářil jediný šikmý paprsek světla, když se autobus protočil na zadních kolech, najel na pevnou zem a zase se protočil. Se zaskřípěním prasklo jakési dřevo a zadní konec autobusu vyrazil ven. Gentry a Natalie v tom okamžiku doběhli k náspu a začali šplhat do zamrzlého svahu plného odpadků. Gentrymu se kolem kotníku omotala rezavá drátěná smyčka a ztěžka ho stáhla na zem. Na vteřinu se ocitl v plné záři šíleného světlometu; shlédl na svůj kabát, rozepnutý, roztrhaný na cáry, po předloktí mu na pokousanou ruku kanula krev. Zadíval se přes rameno, když ho Natalie popadla za pravou ruku a pomohla mu na nohy. „Dej mi ten revolver,“ křikl na ni.</p>
<p>Autobus couval do kopce, chystal se vyrazit rovně nahoru po náspu.</p>
<p>„Ten<emphasis> revolver.“</emphasis></p>
<p>Jakmile řidič obrovského vozidla prudce zařadil jedničku, Natalie podala šerifovi zbraň. Obě těla na ulici vypadala jako placky. „Běž!“ poručil jí Gentry. Natalie se otočila a po čtyřech se pustila do srázu. Gentry se vydal za ní. Nebyli ani v půli náspu, když narazili na plot.</p>
<p>Autobus chvatně zrychloval, přeřazoval rychlosti, rachot se odrážel od cihlových budov – jediné přední světlo bylo vytočené vzhůru v takovém úhlu, že ozařovalo Gentryho a Natalii na svahu.</p>
<p>Plot nebyl zdola vidět. Prohýbal se a svinoval, až připomínal stočený ostnatý drát. Natalie uvízla v druhé vrstvě potrhaného pletiva. Gentry jí odtáhl drát z nohavice, zaslechl zvuk párání a začal ji strkat do kopce. Udělala čtyři kroky a zastavila se – znovu ji to zachytilo. Gentry se otočil, zapřel se nohou o sráz a pozvedl ruger. Městský autobus byl skoro tak dlouhý, jak byl násep vysoký. Gentrymu vadil v pohybu kabát. Shodil ho a otočil se bokem, zvedl zbraň, ucítil slabost v ruce.</p>
<p>Autobus přejížděl přes těla, pořád přeřazoval, povyskočil na neviditelném obrubníku dostatečně vysoko na to, aby se přední maskou nezabořil do studené země, a začal se šinout do svahu.</p>
<p>Gentry sklopil ruku, aby vyrovnal tendenci střílet při palbě dolů z kopce příliš vysoko. Řidiče ozářilo světlo odražené od zasněženého srázu. Byla to žena v khaki uniformě s vytřeštěnýma očima.</p>
<p><emphasis>Oni… on… j</emphasis><emphasis>i stejně</emphasis><emphasis> nenechají na</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ivu,</emphasis> pomyslel si Gentry a vystřelil poslední dva náboje. Přímo před řidičkou se objevily dvě hvězdy, celé čelní sklo zbělelo a rozpadlo se na prach. Gentry se otočil a divoce vyrazil na násep. Byl tři metry od Natalie, když ho autobus dostihl, prudce do něj narazil maskou, vystřelil ho nahoru jako dítě, které někdo ledabyle vyhodil do výšky. Ztěžka dopadl na levý bok, ucítil vedle sebe Natalii, natáhl se přes studenou kolejnici a díval se.</p>
<p>Autobus se dostal metr a půl od vrcholu náspu, pak mu podklouzla kola a začal se smýkat dolů; jeho světlo bloumalo jako splašený pátrací reflektor. Pravý zadní blatník narazil do silnice s mohutným, definitivním třesknutím – dlouhý autobus se pokusil postavit na zadek. Přední část pak dopadla třicet stupňů dál po svahu a potom se celé vozidlo pomalu překulilo doprava, a než skončilo na střeše, uvelebilo se na boku; kola se neustále protáčela.</p>
<p>„Nehýbej se,“ zašeptala Natalie, ale Gentry už se ztěžka zvedal. Podíval se na sebe a málem se nahlas rozesmál, když spatřil, že ve studené levé ruce pořád svírá revolver. Pokusil se ho zasunout do kapsy kabátu, ale zjistil, že kabát ani sako už na sobě nemá, a tak si ho zastrčil za opasek.</p>
<p>Natalie mu pomohla nahoru.</p>
<p>„Co uděláme?“ zeptala se potichu.</p>
<p>Gentry se snažil vyčistit si hlavu. „Počkáme na poldy, hasiče. Sanitky,“ říkal. Věděl, že na téhle myšlence není něco v pořádku, ale byl příliš unavený, aby se jí zabýval hlouběji.</p>
<p>Rozsvěcovalo se v dalších oknech bytovek, ale nikdo z nich nevycházel. Gentry se několik dlouhých studených minut vestoje opíral o Natalii. Začalo sněžit. Po sanitkách nebylo ani stopy.</p>
<p>Dole na ulici se ozývalo duté bušení, na boku převráceného autobusu povyskočilo okno a dopadlo na zem. Z otvoru vylezly nejméně tři tmavé siluety a jako obrovští tmaví pavouci se rozcupitaly po plechové mrtvole autobusu.</p>
<p>Aniž cokoliv řekli, Gentry a Natalie se otočili a začali se mezi kolejnicemi rychle belhat pryč. Gentry na jednu z nich upadl a ucítil mohutné vytrvalé chvění. Natalie mu pomohla na nohy a popohnala ho do běhu. Na škváře za zády už slyšel vzdálený dusot.</p>
<p>„Támhle!“ ukázala najednou Natalie. „Támhle. Vím, kde jsme.“</p>
<p>Gentry otevřel oči a uviděl starý třípatrový dům, vklíněný mezi dva prázdné pozemky. Z asi deseti oken se linulo světlo.</p>
<p>Klopýtl a spadl ze strmého břehu. Něco ostrého se mu zarylo do pravé nohy. Vrávoravě se postavil a pomohl Natalii na nohy, když nad nimi proburácel příměstský vlak.</p>
<p>U vchodu stáli lidé. Provokovaly je černošsky znějící hlasy. Gentry spatřil dva mladíky s brokovnicemi. Zašátral po rugeru, ale nedokázal v prstech sevřít pažbu.</p>
<p>Nataliin hlas k němu doléhal z velké dálky, naléhal, pobízel ho. Rozhodl se, že na chviličku zavře oči, jen na tak dlouho, než se mu vrátí síly.</p>
<p>Když se sesul k zemi, popadly ho jakési silné ruce.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pondělí, 29. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Natalie celé pondělí chodila Gentryho pozorovat. Zápasil s horečkou, nebyl si jistý, kde vůbec je, a občas mluvil ze spaní. V noci ležela vedle něho, dávala si pozor, aby se mu neotřela o stažená žebra nebo obvázanou levou ruku. Jednou ve spánku natáhl pravou ruku a jemně ji pohladil po vlasech.</p>
<p>Když v neděli večer s Gentrym doklopýtali ke vstupním dveřím Komunitního domu, Marvin Gayle se netvářil dvakrát nadšeně.</p>
<p>„Co je zač ten tvůj tlustej kámoš, holčičko?“ zavolal z horního schodu. Vedle něho stáli Leroy a Calvin s odpilovanými brokovnicemi v rukou.</p>
<p>„To je šerif Rob Gentry,“ řekla Natalie a okamžitě zalitovala, že prozradila jeho policejní totožnost. „Je zraněný.“</p>
<p>„To vidim, holčičko. Proč ho nezavezeš do bílý nemocnice?“</p>
<p>„Někdo po nás jde, Marvine. Pusť nás dovnitř.“ Věděla, že pokud se jí podaří vetřít do přízně tohoto charizmatického mladého vůdce gangu, popřeje jí sluchu. V Komunitním domě strávila většinu víkendu. Byla v něm v sobotu večer, kdy se rozneslo, že někdo zabil Mnicha a Lionela. Na Marvinovu žádost s nimi šla ven a vyfotografovala zmrzačená těla. Potom odvrávorala za roh, aby se ve tmě potichu vyzvracela. Teprve pak jí Marvin řekl, že Mnich u sebe nosil fotografii Melanie Fullerové, kterou ukazoval neaktivním členům z okolí, když se snažil starou paní vystopovat. Fotografii pak u Mnicha nenašli. Když to Natalie slyšela, krve by se v ní nedořezal.</p>
<p>Ač to bylo k nevíře, na vraždy nezareagovala policie ani zpravodajská média. Zločin neměl žádné svědky kromě George, vystrašeného patnáctiletého chlapce, kterému se podařilo utéct, a George se svěřil pouze příslušníkům gangu. A ti nic neudělali. Obě zmrzačená těla byla zabalena do sprchových závěsů a uložena v mrazáku v suterénu činžovního domu, kde bydlel Louis Taylor. Mnich bydlel sám v domě určeném k demolici kousek od Pastorius Street. Lionel žil se svou matkou na Bringhurst Street, ale stará paní trávila většinu času v alkoholovém spánku a několik dní ho neměla postrádat.</p>
<p>„Napřed si to vyřídíme s tím bílým zmrdem, co to všecko způsobil, pak vo tom řeknem poldům a televizi,“ prohlásil Marvin v sobotu pozdě v noci. „Kdybysme jim to řekli teď, neměli bysme žádnej manévrovací prostor.“ Jeho soukmenovci plnili rozkazy. Natalie u nich zůstala až do nedělního odpoledne, pořád dokola opakovala upravenou verzi popisu schopností Melanie Fullerové a potom poslouchala jejich válečné plány. Ty byly jednoduché: chystali se Fullerovou i tu její „bílou zrůdu“ najít, a zabít.</p>
<p>V neděli v noci, za silné chumelenice, stála na chodníku, pokoušela se udržet na nohou těžké tělo omráčeného Roba Gentryho a naléhala: „Někdo po nás jde.“</p>
<p>Marvin pohnul levou rukou. Louis, Leroy a další člen party, kterého Natalie nepoznávala, seskočili ze schodů před vchodem a ztratili se ve tmě. „Kdo po vás jde, holčičko?“</p>
<p>„To já nevím. Nějací lidi.“</p>
<p>„A taky jsou posedlí vúdú jako ta bílá zrůda?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Má v tom prsty zas ta stará ženská?“</p>
<p>„Možná. Já<emphasis> nevím.</emphasis> Ale Rob je zraněný. Pátrá po nás několik lidí. Pusťte nás dovnitř. Prosím.“</p>
<p>Marvin na ni upíral své chladné, krásné modré oči a potom ustoupil a pokynul jim, aby vešli dovnitř. Gentryho museli odnést na matraci ve sklepě. Natalie trvala na tom, aby zavolali lékaře nebo sanitku, ale Marvin jen vrtěl hlavou. „Ne-ne, holčičko. Máme tu dva mrtvý, vo kterých nikomu nic neřeknem, dokud nenajdem tu vúdú čarodějku. Zapomeň na to, že na sebe kvůli tomu zraněnýmu Jižanovi přivoláme chlupatý. Zavoláme Jacksona.“</p>
<p>Jackson byl Georgeův třicetiletý nevlastní bratr, tichý, schopný muž s řídnoucími vlasy, který sloužil jako zdravotník ve Vietnamu a který vystudoval dva a půl roku zdravotní školy, než s ní nakonec sekl. Přišel za nimi s modrým batohem plným obvazů, stříkaček a léků. „Dvě zlomená žebra,“ pronesl potichu, když Gentryho prohlédl. „Tady má hlubokou ránu, ale ta mu ty žebra nezlomila. Kdyby byla o cenťák níž a čtyři cenťáky hloubej, zabila by ho. Někdo mu taky určitě požvýkal ruku. Nejspíš má otřes mozku. Bez rentgenu nepoznám, jak vážný to je. Ustupte, prosím, ať se mu můžu věnovat.“ Potom Gentrymu zastavil krvácení, vyčistil a obvázal hlubší tržné a řezné rány, znehybnil zlomená žebra a dal injekci na kousnutí, které mu skoro rozmělnilo tkáň levé ruky. Potom Gentrymu rozlomil pod nosem kapsli a skoro okamžitě šerifa probudil. „Kolik je to prstů?“</p>
<p>„Tři,“ odpověděl Gentry. „Kde to, sakra, jsem?“</p>
<p>Mluvili několik minut, aby Jackson došel k závěru, že o silný otřes mozku naštěstí nešlo, a potom dal Gentrymu další injekci a umožnil mu znovu upadnout do spánku. „Bude v pořádku. Zítra se sem přijdu zase mrknout.“</p>
<p>„Proč jste nedokončil tu zdravotní školu?“ zeptala se Natalie a hned se nad svou zvídavostí začervenala.</p>
<p>Jackson pokrčil rameny. „Bylo to o ničem. Radši jsem se vrátil sem. Každý dvě hodiny ho probouzejte.“</p>
<p>Ve sklepním koutě za závěsem, kde je Marvin nechal spát, nakrátko probouzela Gentryho každých devadesát minut. Hodinky jí ukazovaly 4:38, když jím zatřásla naposledy a on se zlehka dotkl jejích vlasů.</p>
<p>„Šmejdí tady v okolí banda divnejch typů,“ řekl Leroy.</p>
<p>Dvanáctka členů jejich gangu posedávala kolem kuchyňského stolu, seděla se spuštěnýma nohama na lince nebo se opírala o skříňky a stěny. Gentry spal do dvou odpoledne a probudil se hladový jako vlk. Ve čtyři svolali válečnou poradu a Gentry pořád jedl, uždiboval z čínského jídla, které si nechal za úplatu přinést jedním mladším členem. Natalie byla v místnosti jediná žena kromě Marvinovy mlčenlivě přítelkyně Kary.</p>
<p>„Jakých divných typů?“ zeptal se Gentry s pusou plnou vepřových nudliček.</p>
<p>Leroy se podíval na Marvina, který na něho kývl, a odpověděl: „Takoví divní bílí policajti. Benga. Jako ty, chlape.“</p>
<p>„V uniformách?“ zeptal se ještě Gentry. Stál u jednoho pultu a se staženými žebry a ovázaným bokem vypadal mohutnější, než ve skutečnosti byl.</p>
<p>„To zas ne,“ řekl Leroy. „Jsou<emphasis> v civilu.</emphasis> Jako fakt nenápadní hajzli. Černý kalhoty, bundy a špičatý polobotky. Snažej se splynout s okolím. Cheche.“</p>
<p>„Kde jsou?“</p>
<p>„Jsou tady všude,“ vložil se do hovoru Marvin. „Na vobou koncích Bringhurstský stojí nevoznačená dodávka. Už dva dny parkujou kousek vod Green a Queen Lane s telefonním náklaďákem. Mezi Church Street a náma sedí dvanáct bengošů ve čtyřech nevoznačenejch autech. A hromada jich postává v druhejch patrech několika baráků na Queen a Germantown.“</p>
<p>„Dohromady jich teda bude asi kolik?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Tak čtyřicet. Možná padesát.“</p>
<p>„Střídají se v osmihodinových směnách?“</p>
<p>„Jo. Myslej si, jak jsou neviditelný, když tam tak seděj u prádelny na Ashmeadský. Ale jsou to jediní běloši v celý čtvrti. Střídaj se tam, jako kdyby dělali v Bethlehemský vocelárně. Jeden chlap nedělá nic jinýho než běhá mezi nima a nosí jim koblihy.“</p>
<p>„Jsou od filadelfský policie?“</p>
<p>Vysoký hubený černoch jménem Calvin se rozesmál. „Ty vole, ses posral? Místní benga choděj v tesilovejch voblecích, bílejch fuskách,<emphasis> ortopedickejch</emphasis> bagánech… na sledovačku by si nevzali nic jinýho.“</p>
<p>„Kromě toho,“ podotkl Marvin, „je jich tady jako fakt hodně. Kdybys dal dohromady všechny místní detektivy, kriminálku, pěšáky a přidal lidi z dopravky, určitě bys jich padesát nesehnal. Musej to bejt cajti z federálního protinarkotickýho oddělení nebo něčeho takovýho.“</p>
<p>„Nebo od FBI,“ poznamenal Gentry. Mimoděk si promnul levý spánek. Natalie si všimla, jak lehce sykl bolestí.</p>
<p>„Jo.“ Marvinovy oči na několik minut opustilo pronikavé soustředění, když začal nad něčím uvažovat. „To je možný. Ale nechápu to, vole. Proč jich je tolik? Napadlo mě třeba, jestli jako nejdou po tom, kdo zabil Ziga, Muhammeda a vostatní, ale ne, těm je u prdele, jestli tady někdo voddělal pár negrů. Jestli teda nejdou po tý vúdú čarodějnici a tý bílý zrůdě. Není to tak, holčičko?“</p>
<p>„Klidně by to tak mohlo být,“ odpověděla Natalie. „Akorát, že je to ještě složitější…“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>Gentry se se strnulým trupem pomalu přiblížil ke stolu. Položil na něj ovázanou levou ruku. „Těch, co ovládají vúdú… je tu víc,“ řekl. „Tady ve městě se nejspíš skrývá ještě jeden takový muž. Stejnou moc mají i jiné vysoce postavené osoby. A zuří tu jakási válka.“</p>
<p>„Ty vole, mně se fakt líbí, jak ty mluvíš,“ odfrkl si Leroy a napodobil Gentryho pomalou, tlumenou kadenci. „A zu-ří tu jaká-si vál-ka.“</p>
<p>„Mě ten váš černošskej slang taky docela baví,“ zahuhlal Gentry s tvrdým jižanským přízvukem.</p>
<p>Leroy naznačil, jako by chtěl vstát, a divoce se ušklíbl. „Co to meleš, vole?“</p>
<p>„Říkal ať zavřeš hubu, Leroyi,“ pronesl Marvin potichu. „Takže to udělej.“ Posunul se, aby se zadíval na Gentryho. „OK, pane šerife, něco mi řekněte… ten chlap, co se tu ukrejvá, je běloch?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Ty chlapi, co jdou po něm, jsou běloši?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Ty vostatní lidi, co v tom můžou bejt namočený, jsou běloši?“</p>
<p>„Jo-jo.“</p>
<p>„A všichni jsou tak kurevsky drsní jako ta vúdú čarodějka a ta bílá zrůda?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Marvin si povzdechl. „To sedí.“ Sáhl do volné kapsy své plátěné bundy, vytáhl Gentryho ruger a s třesknutím ho položil na stůl.</p>
<p>„Nosíte kurevsky velkej kvér, pane šerife. Nenapadlo vás někdy, že byste ho moh i nabít?“</p>
<p>Gentry se po zbrani nenatáhl. „Náhradní náboje mám v kufru.“</p>
<p>„A kde máš ten kufr? Jestli v tom rozmláceným pintu, tak to je fuč.“</p>
<p>„Marvin šel do té uličky pro můj kufr,“ vysvětlovala Natalie. „Byl pryč. A pryč byl i vrak tvého auta z půjčovny. A taky ten autobus.“</p>
<p>„Autobus?“ Gentrymu vystřelilo obočí tak vysoko, že sykl a chytil se za hlavu. „Ten<emphasis> autobus</emphasis> byl pryč? Jak dlouho po tom, co jsme sem přišli, jste se tam vrátili?“</p>
<p>„Za šest hodin,“ odpověděl Leroy.</p>
<p>„To, že vás pronásledoval velkej městskej autobus, musíme tady holčičce prostě věřit,“ řekl Marvin. „Říkala, že jste ho museli zastřelit. Možná se vodplížil chcípnout do křoví, co, pane šerife?“</p>
<p>„Šest hodin,“ zopakoval Gentry. Opřel se o ledničku, aby neztratil rovnováhu. „Co zprávy? Už by to mělo být i v celostátní televizi.“</p>
<p>„Ve zprávách nic není,“ odpověděla Natalie. „Žádný televizní zpravodajství. Ani krátká zmínka v<emphasis> Philadelphia Inquireru</emphasis>.“</p>
<p>„Panebože,“ užasl Gentry. „Na tak rychlé uklizení a zahlazení stop musí mít ale neuvěřitelné konexe. Na té ulici museli umřít… nejmíň čtyři lidi.“</p>
<p>„Jo, a SEPTA bude pěkně nasraná,“ podotkl Calvin s poukazem na místní dopravní společnost. „Doporučuju vám, dokud tady budete, nejezděte hromadnou dopravou. Ničení autobusů dokáže SEPTU vážně vytočit.“ Calvin se tak rozchechtal, že málem spadl ze židle.</p>
<p>„Tak kde je ten tvůj kufr, chlape?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>Gentry se vytrhl ze zasnění. „Nechal jsem ho v tom hotelu, v Chelten Arms. Pokoj 310. Ale zaplatil jsem jenom za jednu noc. Už ho museli zajistit.“</p>
<p>Marvin se otočil na židli. „Taylore, ty v tom hotelu děláš. Moh by ses tam dostat do úschovny?“</p>
<p>„Jasně, vole.“</p>
<p>Taylor byl sedmnáctiletý nebo osmnáctiletý mladík s temnými jizvami po akné na vyzáblé tváři.</p>
<p>„Může to být nebezpečné,“ připomněl Gentry. „Možná tam ani nebude, a jestli jo, někdo ho bude mít nejspíš v merku.“</p>
<p>„Nějaký vúdú benga?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Mimo jiné.“</p>
<p>„Taylore,“ řekl Marvin. Byl to rozkaz. Kluk se zazubil, spustil se z kuchyňské linky a zmizel.</p>
<p>„Ještě musíme probrat jiný věci,“ dodal nakonec Marvin. „Běloši se můžou vodpoklonkovat.“</p>
<p>Natalie a Gentry stáli na malé zadní verandě Komunitního domu a dívali se, jak se do noci vytrácejí poslední zbytky šedého zimního světla. Nabízel se jim pohled na dlouhý pozemek posetý hromadami rozbitých a zasněžených cihel a na zadní strany dvou činžáků určených k demolici. Záře petrolejek za několika umouněnými okny prozrazovala, že budovy jsou stále obývány. Byla velká zima. Kolem osamělé nepoškozené pouliční lampy o půl bloku dál bylo občas vidět, jak chumelí.</p>
<p>„Zůstaneme tady?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>Gentry se na ni podíval. Z armádní deky, kterou si přehodil přes ramena místo bundy, mu čouhala jenom hlava. „Nic chytřejšího teď v noci nevymyslíme,“ řekl. „Možná nejsme mezi přáteli, ale máme společného nepřítele.“</p>
<p>„Marvin Gayle je docela chytrý,“ usoudila.</p>
<p>„Jak opice,“ přisvědčil.</p>
<p>„Proč si myslíš, že marní život s gangem?“</p>
<p>Zamžoural do špinavého soumraku. „Když jsem byl v Chicagu na škole, musel jsem tam pracovat s městskými gangy. Pár jejich vůdců byli pošuci – jeden z nich byl přímo psychopat ale většinou to byli docela chytří lidé. Když dáš do uzavřené skupiny alfa osobnost, vystoupá na vrcholek čehokoliv, co představuje tu nejkonkurenčnější hierarchii moci. Zrovna tady je to místní gang.“</p>
<p>„Co je to alfa osobnost?“</p>
<p>Gentry se zasmál, ale rychle toho nechal a dotkl se žeber. „Výzkumníci zabývající se zvířecím chováním zkoumají společenskou hierarchii, a nejvlivnějšího člena skupiny, nejvýše postaveného berana, vrabce, vlka nebo jakékoliv jiné zvíře nazývají alfa samcem. Nechci, aby to vyznělo sexisticky, takže o tom uvažuju z hlediska osobností. Někdy si myslím, že přehnané množství alfa osobností je plodem diskriminace a dalších stupidních společenských překážek. Možná je to jakýsi přirozený výběr, na základě něhož etnické kulturní skupiny obhajují své spravedlivé pozice v nespravedlivých společnostech.“</p>
<p>Natalie natáhla ruku a přes deku se dotkla jeho paže. „Víš, Robe, na obyčejného šerifa se ti hlavou honí docela zajímavé myšlenky.“</p>
<p>Zadíval se na zem. „Tak strašně originální zas nejsou. Saul Laski rozebíral něco podobného ve své knize, v<emphasis> Patologii násilí.</emphasis> Psal o tom, jak se v utlačovaných společnostech, od nichž by to často nikdo nečekal, rodí neuvěřitelní bojovníci, pokud na tom záleží národní nebo kulturní přežití… tedy jakési specializované alfa osobnosti. Jistým zvráceným způsobem do tohoto schématu zapadal i Hitler.“</p>
<p>Natalii přistála na víčku sněhová vločka. Mrknutím se jí zbavila. „Myslíš, že je Saul ještě naživu?“</p>
<p>„Logika mi napovídá, že by neměl být,“ odpověděl Gentry. V průběhu dlouhého rozhovoru, který spolu vedli toho odpoledne poté, co se probudil, vylíčil Natalii, co dělal poslední dny. Teď si kolem sebe ještě pevněji přitáhl deku a opřel si ofačovanou ruku o drsné zábradlí verandy. „Ale přesto,“ dodal, „mi něco našeptává, že je naživu. Někde.“</p>
<p>„A někdo ho vězní?“</p>
<p>„Jo. Pokud se mu teda nepodařilo zmizet všem z očí. Ale to by nás pak varoval.“</p>
<p>„Jak?“ zeptala se. „Oba jsme na tvém záznamníku nechávali vzkazy, které někdo vymazal. Jak by se s námi mohl Saul spojit, když jsme to nesvedli ani my? Zvlášť když je na útěku?“</p>
<p>„To je dobrá připomínka,“ pokývl. Natalie se zachvěla. Přisunul se k ní a zabalil ji do deky. „Vzpomínáš na včerejšek?“ zeptal se.</p>
<p>Přikývla. Pokaždé, když se začala cítit alespoň maličko sebejistá, něco v ní se rozpomnělo na pocit, jak jí do mysli vniklo vědomí Anthonyho Haroda, a roztřásla se po celém těle, jako by se rozpomínala na brutální znásilnění. I když ono to brutální znásilnění<emphasis> bylo.</emphasis></p>
<p>„Už to skončilo,“ řekl. „Už tě nezmanipulují.“</p>
<p>„Ale vždyť pořád šmejdí venku,“ zašeptala.</p>
<p>„Ano. Což je další důvod, proč bychom se dneska nejspíš neměli snažit odjet z Filadelfie.“</p>
<p>„A ty si pořád myslíš, že to nebyl… Harod… kdo způsobil, že ten autobus… kdo je za námi poslal?“</p>
<p>„Nechápu, jak by to bylo možné,“ odpověděl. „Když jsme odcházeli, ten chlap byl v opravdovém a nepředstíraném bezvědomí. Možná se po deseti minutách probral, ale nemohl být natolik fit, aby prováděl nějakou duševní gymnastiku. Kromě toho, copak jsi sama neříkala, že máš dojem, že to svoje… vúdú… používá jenom na ženy?“</p>
<p>„Ano, ale to byl jenom<emphasis> pocit,</emphasis> který jsem měla, když… když mi…“</p>
<p>„Důvěřuj tomu pocitu,“ opáčil. „Ten, kdo na nás včera večer poštval ty lidi, využíval i muže.“</p>
<p>„Jestli to nebyl ten Harod, tak kdo to byl?“ Už padla tma. Někde ve městě zakvílela houkačka. Pouliční lampa, matně osvětlená okna, odraz bezpočtu městských výbojek na nízko visících mracích, všechno Natalii připadalo nereálné, jako by světlo v těchto kaňonech špinavých cihel, rezavého plechu a tmy nemělo žádné místo.</p>
<p>„Já nevím,“ krčil rameny Gentry. „Ale vím, že teď máme za úkol se tady zavrtat a přežít. Když o tom tak přemýšlím, jediná dobrá věc na včerejšku je ta, že jsem si skoro jistý, že ten, kdo po nás šel, si nás chtěl tady<emphasis> podrž</emphasis><emphasis>et,</emphasis> nechtěl nás zabít… nebo aspoň nechtěl zabít<emphasis> tebe.“</emphasis></p>
<p>Natalie překvapeně otevřela ústa. „Jak to můžeš říct? Podívej se, co napáchali! Ten autobus… ti lidé… koukni, co udělali tobě!“</p>
<p>„Jo,“ přitakal, „ale uvaž, jak to mohli provést mnohem jednodušeji.“</p>
<p>„Jak?“ Než otázku vyslovila, už jí bylo jasné, co Rob řekne.</p>
<p>„Jestli jsme pro ně byli natolik blízko, aby nás mohli pronásledovat,“ dovozoval, „mohli jsme být natolik blízko, aby nás zároveň mohli fyzicky ovládnout. Já měl u sebe celou dobu revolver. Mohli mě přinutit, abych tě zastřelil a pak ho obrátil proti sobě.“</p>
<p>Natalie se pod dekou zachvěla. Objal ji pravou rukou. „Tak ty si myslíš, že se nás doopravdy nesnažili zabít?“ hlesla.</p>
<p>„Je to jedna z možností,“ odpověděl a najednou se zarazil.</p>
<p>Vycítila, že myšlenku nechce dokončit. „Jaká je ta druhá možnost?“ naléhala.</p>
<p>Vyšpulil rty a potom se slabě usmál. „Druhá možnost – a i té by odpovídaly důkazy – je, že si jsou natolik jistí, že jim neutečeme, že se trochu baví a hrají si s námi.“</p>
<p>Natalie se lekla, když se za ní prudce otevřely dveře. Byl to Leroy. „Hele, Marvin říká, že máte jít dovnitř. Taylor se vrátil a má tvůj bágl. Zpátky je i Louis a má dobrý zprávy. Spolu s Georgem a vostatníma zjistili, kde bydlí ta čarodějka, sledovali ji, počkali, dokud neusne, a dostali ji, do prdele. A tu bílou zrůdu taky.“</p>
<p>Natalii bušilo srdce do žeber. „Co tím myslíš, že ji dostali?“</p>
<p>Leroy se na ně zakřenil.<emphasis> „Zabili</emphasis> je, sakra. Louis té staré vúdú obludě ve spánku podříz hrdlo. George a Setch se zas vrhli s nožem na tu bílou zrůdu. Desetkrát, dvanáctkrát, jako fakt. Rozsekali ji na maděru. Ta kurva už lidi z naší party sekat nebude.“</p>
<p>Natalie a Gentry se na sebe podívali a vydali se za Leroyem do domu otřásajícího se bujarým veselím.</p>
<p>Louis Solarz byl kus chlapa se světlou pletí a velkýma výmluvnýma očima. Seděl v čele kuchyňského stolu, zatímco Kara a další mladá žena se mu snažily umýt a ovázat krk. Žlutou košili měl potřísněnou krví.</p>
<p>„Co máš s tím krkem, vole?“ zeptal se Marvin. Vůdce gangu k nim právě sešel ze schodů. „Myslel jsem, žes říkal, žes podříz ty<emphasis> ji.“</emphasis></p>
<p>Louis vzrušeně přikývl, pokusil se něco říct, ale z hrdla se mu vydralo jen zachroptění. Chraplavým šepotem začal ještě jednou. „Jo. Podříz. Akorát než jsme ji voddělali, sekla mě ta bílá zrůda.“ Kara plácla Louise do ruky, aby ji odtáhl z rány, a položila na ni obvaz.</p>
<p>Marvin se opřel o stůl. „Ty vole, to mi hlava nebere. Říkals, žes dostal ve spánku tu čarodějku, ale ten bílej zmrd tě stih pořezat. Kde jsou, kurva, George a Setch?“</p>
<p>„Jsou pořád tam.“</p>
<p>„Jsou v pohodě?“</p>
<p>„Jo, v pohodě. George chtěl té bílé zrůdě ufiknout kokos, ale Setch říkal, ať s tím počká.“</p>
<p>„Počká na co?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Počká na<emphasis> tebe,</emphasis> čéče.“</p>
<p>Natalie a Gentry stáli v zadní části hloučku. Natalie upřela na Roba tázavý pohled. Ten pokrčil pod dekou rameny.</p>
<p>Marvin si založil ruce na hrudi a povzdechl si. „Tak jo, řekni to ještě jednou, Louisi. Všechno, jak to bylo.“</p>
<p>Louis se dotkl obvázaného krku. „To<emphasis> bolí.“</emphasis></p>
<p>„Ven s tím,“ vyštěkl Marvin.</p>
<p>„Dobře. Dobře. George, Setch a já jsme se bavili s lidma přesně, jaks říkal, a už jsme mysleli, že toho máme dost, jako nikdo nic neviděl a tak…</p>
<p>Pak se octnem na Germantown, když tu vyšla z toho krámku na rohu Wisterský.“</p>
<p>„Ze Samovejch lahůdek?“ zeptal se Calvin.</p>
<p>„Jo, vodtamtaď,“ odpověděl Louis a zazubil se. „Byla to přímo ta vúdú čarodějka.“</p>
<p>„Poznali jste ji podle té mojí fotky?“ zeptala se Natalie. Všichni se k ní otočili a Louis na ni upřel dlouhý, zvláštní pohled. Natalii napadlo, jestli ženy nemají při válečných poradách držet jazyk za zuby. Odkašlala si a zeptala se ještě jednou: „Pomohla vám ta moje fotka?“</p>
<p>„Jo, to jo,“ zašeptal Louis přidušeně. „Ale ta bílá zrůda s ní byla taky.“</p>
<p>„Seš si jistej, že to byl<emphasis> von?“</emphasis> obořil se na něj Leroy.</p>
<p>„Jo, jsem,“ odpověděl Louis. „A nezapomeň, že George ho předtím už viděl taky. Vychrtlej týpek. Dlouhý mastný vlasy. Divný voči. Kolik takovejch typů tady chodí se starejma ženskejma, aby to nebyli ta vúdú čarodějka a ten bílej zmrd?“</p>
<p>Dvacet pět lidí v místnosti se hlasitě rozesmálo. Natalii připadlo, že to zní, jako by se smíchem zbavovali úzkosti.</p>
<p>„Pokračuj,“ vyzval ho Marvin.</p>
<p>„Šli jsme jako za nima. Zašli do nějakýho starýho baráku. Setch říkal, abysme tě zavolali, ale já na to, že se nejdřív mrknem, co se bude jako dít. George kousek vod toho baráku vylez na strom a uviděl, že ta baba chrápe. Řek jsem jim, že jdem na to. Setch jako že jo, takže vylomil zámek a vešli jsme tam.“</p>
<p>„Kde je ten barák?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Pak to ti ukážu.“</p>
<p><emphasis>„Ř</emphasis><emphasis>ekni</emphasis> mi to,“ udeřil na něj Marvin a chytil Louise za límec.</p>
<p>Urostlejší Louis zaúpěl a sevřel si hrdlo. „Na Queen Lane, sakra. Kousek vod Avenue. Ukážu ti to. Setch a George tam čekaj.“</p>
<p>„Dopověz to,“ vyzval ho Marvin potichu.</p>
<p>„Tiše jsme tam vešli,“ pokračoval Louis. „Byly teprv čtyři, chápeš? Ale ta vúdú čarodějka spala nahoře v pokoji plným panenek…“</p>
<p>„Panenek?“</p>
<p>„Jo, jako v ňákým dětským pokojíku, chápeš? Akorát že vona tak úplně nespala, spíš jako by byla na něčem sjetá.“</p>
<p>„Byla v tranzu,“ poznamenala Natalie.</p>
<p>Louis se na ni podíval. „Jo. Tak nějak.“</p>
<p>„A co potom?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>Louis se na všechny zazubil. „Pak jsem jí podřezal krk.“</p>
<p>„Je mrtvá?“ zeptal se Leroy.</p>
<p>Louis se zazubil ještě víc. „To si piš.<emphasis> Mrtvá.“</emphasis></p>
<p>„Co ta bílá zrůda?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Setch, George a já jsme toho hajzla našli v kuchyni. Zrovna si brousil to svý velký zahnutý sekadlo.“</p>
<p>„Myslíš kosu?“ ujistila se Natalie.</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Louis. „A měl ještě nůž. Tím mě fiknul, když jsme mu ho brali. Pak ho Setch s Georgem dosekali. Jako dali mu pořádně do těla. Podřízli mu krk.“</p>
<p>„Je mrtvej?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Jste si jistí?“</p>
<p>„Klidně ti to, kurva, vodpřisáhnu. Mysliš, že nepoznáme, když je někdo kách?“</p>
<p>Marvin upřeně hleděl na Louise. V působivých modrých očích vůdce gangu se cosi zvláštně lesklo. „Ten bílej zmrd zabil pět skvělejch bráchů, Louisi. Muhammeda, drsnýho typa, co má přes dva metry. Jak to, že jste toho sráče ty, Setch a malej George sejmuli tak snadno?“</p>
<p>Louis pokrčil rameny. „Nemám tucha, vole. Po smrti tý vúdú děvky přestal bejt tou bílou zrůdou. Byl z něho vychrtlej bílej kluk. Když mu Setch pižlal kejhák, řval jak najatej.“</p>
<p>Marvin zavrtěl hlavou. „To se mi nezdá, vole. Přijde mi to moc jednoduchý. Co benga?“</p>
<p>Louis se na něho zpříma zadíval. „Hele,“ řekl nakonec. „Setch říkal, ať vás co nejdřív přivedu. Chcete je vidět, nebo ne?“</p>
<p>„Jo,“ souhlasil Marvin. „Jasně.“</p>
<p>„Ty nikam nepůjdeš,“ řekl Gentry.</p>
<p>„Co tím myslíš, že nikam nepůjdu?“ zeptala se Natalie. „Marvin chce udělat pár fotek.“</p>
<p>„Co chce Marvin je mi úplně jedno,“ odpověděl. „Ty zůstaneš tady.“</p>
<p>Byli v prvním patře ve výklenku za závěsem. Všichni členové gangu byli dole. Gentry si nahoru přinesl kufr a právě se převlékal do manšestrových kalhot a svetru. Natalie si všimla, kde mu nad žebry obvazy prosákly krví. „Jsi zraněný,“ řekla. „Ani ty bys neměl nikam chodit.“</p>
<p>„Musím se přesvědčit, že je ta Fullerová mrtvá.“</p>
<p>„Já se chci taky přesvědčit…“</p>
<p>„Ne.“ Gentry si přetáhl přes svetr péřovou vestu a otočil se k ní. „Natalie…“ Zvedl jednu mohutnou ruku a jemně se dotkl její líce. „Prosím tě. Jsi… jsi pro mě moc důležitá.“</p>
<p>Opatrně se k němu přivinula, dávala si pozor, aby se nedotkla jeho boku. Zvedla obličej, aby ho políbila. Potom, když mu opřela tvář o vestu, zašeptala: „I ty jsi pro mě důležitý, Robe.“</p>
<p>„Dobře. Vrátím se, hned jak zjistíme, co se děje.“</p>
<p>„Ale ty fotky…“</p>
<p>„Udělám je tvým foťákem, jo?“</p>
<p>„Dobře, ale nemám dobrý pocit…“</p>
<p>„Koukni,“ přerušil ji Gentry a s tím nejtvrdším jižanským přízvukem ji ubezpečil: „Tenhlecten Marvin není žádnej blbec. Ten nijak riskovat nebude.“</p>
<p><emphasis>„Ty</emphasis> neriskuj.“</p>
<p>„Nebudu, milostivá. Už musím jít.“ Přitáhl si ji, aby jí mohl dát dlouhý, upřímný polibek, při němž ho silně objala, neboť zapomněla na jeho bolavá žebra.</p>
<p>Natalie se dívala z okna v prvním patře, jak se skupinka vydává na cestu. S Louisem šel Marvin, Leroy, vysoký mladík jménem Calvin, mrzutě se tvářící starší člen gangu, kterému říkali Pstruh, dvojčata, která Natalie neznala, a Jackson. Bývalý zdravotník se objevil, právě když výprava opouštěla dům. Všichni kromě Louise, Gentryho a Jacksona byli ozbrojení. Calvin a Leroy si nesli pod volnými bundami upilované brokovnice, Pstruh si nesl dvaadvacítku s dlouhou hlavní a dvojčata měla lacině vyhlížející pistolky, kterým Rob říkával bambitky na sobotní noc. Gentry požádal Marvina o svůj revolver, ale vůdce gangu se jen zasmál, těžký revolver nabil a vsunul si ho do kapsy vojenské bundy. Když odcházeli, Gentry se ještě otočil a zamával Natalii jejím nikonem:</p>
<p>Natalie seděla na matraci v koutě a bojovala s nutkáním propuknout v pláč. Prošla v duchu všechny možnosti a permutace.</p>
<p>Pokud byla Melanie Fullerová mrtvá, mohlo by se jim podařit odejít. <emphasis>Mohlo.</emphasis> Ale co ty další vlivné osoby, o kterých mluvil Rob? A co oberst?</p>
<p>A co Anthony Harod? Při pomyšlení na toho parchanta s ještěrčíma očima jí vystoupaly do krku žaludeční šťávy. Při vzpomínce na strach a nenávist k ženám, které vycítila během oněch několika málo minut, kdy byla v jeho područí, se jí zvedl žaludek. Litovala, že mu nerozkopla ten jeho hnusný obličej, dokud měla šanci.</p>
<p>Potom ji jakýsi šramot na schodech přinutil vstát.</p>
<p>Někdo na vrcholu schodiště vystupoval do kalného světla. V prvním patře kromě ní nikdo nebyl. Dům připadl na starost Taylorovi, několik jeho parťáků šlo varovat ostatní a z přízemí k ní doléhal smích. Postava na vrcholu schodiště se váhavě šinula ke světlu a Natalie zahlédla bílou ruku, bledou tvář.</p>
<p>Rychle se rozhlédla. V patře nezůstaly žádné zbraně. Přeběhla k biliáru, jasně ozářenému jednou zavěšenou lampou, popadla tágo a lehce jím zahoupala, aby našla těžiště. Podržela ho oběma rukama a zeptala se: „Kdo je tam?“</p>
<p>„To jsem jenom já.“ Do světla vstoupil Bill Woods, pastor, který Komunitní dům údajně řídil. „Promiňte, jestli jsem vás vylekal.“</p>
<p>Natalie se uvolnila, ale tágo neodložila. „Myslela jsem, že jste pryč.“</p>
<p>Křehce vypadající muž se naklonil nad stůl a začal si pohrávat s bílou hrací koulí. „Víte, celé odpoledne jsem měl různé pochůzky. Víte, kam šli Marvin a ostatní kluci?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Woods zavrtěl hlavou a narovnal si silné brýle. „Ty děti trpí příšernou diskriminací a zneužíváním. Věděla jste, že míra nezaměstnanosti mezi mladými černochy převyšuje v téhle oblasti devadesát procent?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie. Sice před tímto hubeným mužem s upřeným pohledem couvala kolem biliáru, ale cítila z něj jen spalující touhu s někým si pohovořit.</p>
<p>„Ano, je to tak,“ řekl Woods. „Obchody a nejrůznější provozovny na Germantown Avenue vlastní skoro výhradně běloši. Většinou Židé. Už tu sice nebydlí, ale zbylé fungující podniky pořád kontrolují. To je stará známá věc.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“ zeptala se Natalie. Přemýšlela, jestli už tam Rob s ostatními jsou. Pokud by ta mrtvá<emphasis> nebyla</emphasis> Melanie Fullerová, co by Rob udělal?</p>
<p>„Myslím tím ty Židy,“ vysvětloval Woods. Posadil se na okraj biliárového stolu a stáhl si nohavici. Dotkl se malého knírku, rozčepýřené černé linky, která na jeho horním rtu vypadala jako nervózní housenka. „Židé vykořisťují sociálně slabé vrstvy v amerických městech už hodně dlouho. Vy jste černoška, slečno Prestonová. Musíte to implicitně chápat.“</p>
<p>„Nevím, o čem to, sakra, mluvíte,“ odpověděla Natalie, právě když přední částí domu zacloumala silná exploze.</p>
<p>„Panebože!“ vyhrkl Woods a Natalie přiskočila k jednomu oknu.</p>
<p>U chodníku prudce vzplála dvě opuštěná auta. Plameny šlehaly asi deset metrů vysoko a ozařovaly prázdné pozemky, vybydlené domy přes ulici i železniční násep na severní straně. Na protější chodník přiběhlo dvanáct hulákajících výrostků. Třímali brokovnice a jiné zbraně.</p>
<p>„Měl bych se vrátit do Mládežnického centra a zavolat hasiče,“ řekl Woods. „Náš telefon ještě před chvílí nefungoval…“</p>
<p>Natalie se otočila, aby se podívala, proč pastor přestal mluvit. Woods civěl na jakousi postavu – stála na vrcholu schodiště, těsně za hranicí kaluže světla.</p>
<p>Byl to mladý hubený muž, skoro vychrtlý, oblečený v roztrhané a špinavé armádní bundě. Vyzáblé líce mu bíle zářily a dlouhé rozcuchané vlasy mu visely přes oči zasazené tak hluboko v hlavě, jako by žhnuly z důlků v kůží potažené lebce. Ústa měl široká a otevřená a Natalie v jejich temném zejícím otvoru zahlédla pahýl jazyka, pohybující se jako nějaká růžová zohavená zrůdička. Třímal kosu větší, než byl on sám, a když udělal krok, jeho stín vyskočil tři metry vysoko na flekatou omítku stěny.</p>
<p>„Ty sem nepatříš,“ začal reverend Bill Woods. Kosa opsala dlouhý oblouk, jen to zasvištělo. Woodsova hlava nebyla úplně oddělena od těla. Ještě ji volně držely cáry tkáně a úzký kus páteře, pak se na ni však pomalu skácel zbytek těla. Ozvalo se slabé žuchnutí a na zelený plstěný povrch biliárového stolu začala šplíchat krev, jež se vzápětí začala hromadit v nejbližší kapse. Mlčenlivá vlasatá postava trhnutím vymanila ostří kosy z těla a otočila se k Natalii.</p>
<p>Ještě než Woods dořekl svá poslední, značně absurdní slova, Natalie stačila tágem rozbít sklo. Všechna okna byla osázena kovovými mřížemi. Co nejsilněji zařvala; překvapila ji hysterie, kterou zaslechla ve svém hlase a která ji vzpamatovala. Její křik přehlušily plameny a povyk venku. Nikdo k ní nevzhlédl.</p>
<p>Otočila tágo tak, aby měla těžší konec co nejdál od těla, a vyrazila ke stolu. Stvůra s kosou se posunula doprava; Natalie se posunula doprava, tak, aby stůl pořád zůstal mezi nimi. Bleskla pohledem ke schodišti. Bylo vyloučené, aby k němu stihla doběhnout. Podlomily se jí nohy a hrozilo, že se skácí na podlahu. Zaječela, zavřeštěla o pomoc, ohnala se těžkým tágem, cítila, jak ji začíná zaplavovat adrenalin. Dlouhovlasé monstrum se rychle přešouplo doprava. Natalie se posunula, aby je pořád odděloval stůl, a nepatrně se přiblížila ke schodům. Stvůra pozvedla kosu a rozbila skleněné stínítko na zavěšené lampě, která se divoce rozhoupala.</p>
<p>Ozvalo se šplouchání.</p>
<p>Natalie shlédla a uvědomila si, že je to krev, která stále prýštila z krku mrtvého těla na stole. Potom přímo před jejíma očima proud ustal. Houpající se světlo vrhalo na stěnu fantasmagorické stíny a každým pohybem měnilo barvu krve a plátna, z červené a zelené na černou a šedou. Natalie vykřikla, když nestvůra za stolem vyskočila, jakoby přeletěla hrací plochu a zeširoka máchla kosou.</p>
<p>Prosmýkla se pod ostřím i ratištěm, otočila tágo a bodla jím vzhůru jako kopím. Jakmile se na ni monstrum začalo řítit, ucítila, jak se hrot zaryl do bundy. Padla na koleno, konec tága narazil do podlahy, hůl se zachovala jako páka a zběsilou postavu přes ni přehodila.</p>
<p>Zrůda se zaduněním přistála na zádech a ještě vleže se kosou ohnala Natalii po nohou. Ostří zarachotilo na prknech podlahy. Natalie sebou mrskla, v půlmetrové výšce je přeskočila a vyrazila ke schodišti, právě když se stín v potrhané bundě napřímil.</p>
<p>Mrštila po něm tágem, uslyšela, že zasáhla cíl, ale nečekala, aby se podívala na výsledek. Hnala se po třech ze schodů. Za ní zadusaly těžké kroky.</p>
<p>Vtrhla do chodby, odrazila se od Kary ve dveřích do kuchyně a řítila se dál.</p>
<p>„Kam se sakra ženeš, holka?“ zavolala za ní Kara.</p>
<p>„Utíkej!“</p>
<p>V kuchyňských dveřích se objevilo ratiště kosy a tvrdě udeřilo Karu mezi oči. Krásná mladá žena se bez jediného slova sesula na zem a bouchla hlavou o podstavec sporáku. Natalie se divoce prohnala zadními dveřmi, přeskočila zábradlí, přistála a překulila se na zmrzlé zemi více než o metr níž, a než se za ní dveře s třísknutím opět rozletěly, vstala a pelášila pryč.</p>
<p>Běžela studeným nočním vzduchem, přes nerovnou pustinu za Komunitním domem, černočerným průchodem, přes ulici a dalším průchodem. Za ní se stále hlasitěji a blíže ozývaly kroky. Slyšela těžké oddychování, chrčivý dech zvířete.</p>
<p>Sklonila hlavu a utíkala.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 28. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Tony Harod si uvědomoval jen napůl, o čem se Colben a Kepler baví, když ho v neděli večer vezli zpátky do motelu Chestnut Hills. Napůl seděl, napůl ležel na zadním sedadle auta a přidržoval si balíček s ledem. Připadalo mu, že pozornost se mu zaostřuje a rozostřuje v závislosti na proudění bolesti, jež se mu přelévala sem a tam hlavou a krkem. Nevěděl, proč je s nimi Joseph Kepler ani odkud se vzal.</p>
<p>„Podle mě to byla sakra lajdácká improvizace,“ řekl Kepler.</p>
<p>„To jo,“ přitakal Colben, „ale neříkej mi, že se ti to nelíbilo. Viděls ten výraz ve tvářích cestujících, když na to ta řidička dupla?“ Colben vyprskl zvláštně dětským smíchem.</p>
<p>„Teď budeš muset vysvětlit tři mrtvé civilisty, pět zraněných a rozmlácený autobus.“</p>
<p>„To řeší Haines,“ odpověděl Colben. „Žádný strachy. Nezapomeň, že tuhle věc máme podchycenou odspodu až do nejvyšších pater.“</p>
<p>„Nedokážu si představit, že Barent z toho bude nějak zvlášť odvázaný.“</p>
<p>„Barent mi může políbit prdel.“</p>
<p>Harod zaúpěl a otevřel oči. Byla tma, ulice skoro prázdné. Každé poskočení na cihlách nebo tramvajových kolejích mu vyslalo až do týla zášleh ostré bolesti. Začal něco povídat, ale uvědomil si, že má příliš odulý a příliš nemotorný jazyk, aby na tento úkol stačil. Rozhodl se, že oči zase zavře.</p>
<p>„… důležité bylo udržet je v zabezpečené zóně,“ pokračoval Colben.</p>
<p>„A co kdybychom tam jako záloha nebyli?“</p>
<p>„My tam<emphasis> byli</emphasis>. Myslíš si, že tomu blbovi na zadním sedadle svěřím tak významnou věc?“</p>
<p>Harod neotvíral oči a přemýšlel, o kom se to asi baví.</p>
<p>Znovu se ozval Keplerův hlas. „Jsi si jistý, že ty dva používá ten stařík?“</p>
<p>„Willi Borden?“ zeptal se Colben. „Ne, ale jsme si jistí, že použil toho Žida. A jsme si jistí, že ti dva měli s tím Židem něco do činění. Barent si myslí, že ten Němčour má za lubem něco víc než jen umlčet Traska.“</p>
<p>„Proč by Borden po Traskovi vůbec šel?“</p>
<p>Colben opět vyprskl smíchy. „Náš kamarád Nieman poslal do Německa pár svých instalatérů, aby Bordena vyřídili. Skončili ale v igelitových pytlích a viděls, co se pak stalo Traskovi.“</p>
<p>„A proč tady Borden vlastně je? Aby dostal tu starou babu?“</p>
<p>„To nikdo neví, sakra. Všem těm gerontům pěkně šplouchá na maják.“</p>
<p>„Víš, kde je Borden?“</p>
<p>„Myslíš, že bysme se tady tak poflakovali, kdybysme to věděli? Barent tvrdí, že ta stará Fullerová je nejlepší návnada, jakou máme, ale mě už to čekání začíná pěkně srát. To neustálé odhánění místní policie a městských úředníků nás stojí strašně moc sil.“</p>
<p>„Zvlášť když používáte městské autobusy tak, jak je používáte,“ podotkl Kepler.</p>
<p>„Jak je používá<emphasis>me</emphasis>,“ opravil ho Colben a oba muži se zasmáli.</p>
<p>+++</p>
<p>Maria Chenová překvapeně vzhlédla, když Colben a další muž, kterého neznala, pomohli omráčenému Tonymu Harodovi do obývacího pokoje motelového apartmá. „Váš šéfík si dneska večer ukousl větší sousto, než dokázal sníst,“ utrousil Colben, když upustil Harodovu ruku a nechal ho dopadnout na pohovku.</p>
<p>Harod se pokusil zpříma sednout, zakymácel se a padl nazpět do polštářů.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptala se Maria.</p>
<p>„Toníčka přistihl žárlivý milenec v ložnici u jeho milé,“ zasmál se Colben.</p>
<p>„Nechali jsme ho prohlídnout doktorem na ústředí,“ poznamenal druhý muž, ten, který vypadal trochu jako Charlton Heston. „Myslí si, že je to jen slabý otřes mozku, nic vážnějšího.“</p>
<p>„Musíme se vrátit,“ řekl Colben. „Teď, když váš pan Harod svou část operace takhle posral, se tady v Negrově rozpoutá učiněné peklo.“ Ukázal na Marii. „Postarejte se, aby byl ráno před desátou ve velitelském přívěsu. Rozumíte?“</p>
<p>Maria nic neřekla, nedala výrazem najevo vůbec nic. Colben zamručel, jako by byl spokojený, a oba muži odešli.</p>
<p>+++</p>
<p>Harod byl toho večera plně při vědomí jen občas; zřetelně si pamatoval, že opakovaně zvracel v malé vykachlíkované koupelně, vzpomínal si, jak ho Maria něžně svlékala, a pamatoval si na chladivý pohyb povlečení na kůži. Někdo mu během noci přikládal na čelo studený hadr. Jednou se probudil a našel Marii vedle sebe v posteli, snědou pokožku zahalenou pouze bílou podprsenkou a kalhotkami. Natáhl k ní ruku, ucítil, jak se mu zatočila hlava a na několik dalších vteřin zavřel oči.</p>
<p>+++</p>
<p>Probudil se v sedm ráno s kocovinou, jakou v životě snad ještě nezažil. Zašátral po Marii, nikoho vedle sebe nenašel a se zaúpěním se posadil. Seděl na okraji postele a uvažoval, ve kterém motelu na Sunset Stripu to vlastně je, když se rozpomněl, co se mu stalo. „Panebože,“ vydechl.</p>
<p>Trvalo mu čtyřicet pět minut, než se osprchoval a oholil. Byl si poměrně jistý, že by stačil sebemenší prudký pohyb a upadla by mu hlava. Neměl zájem se pak v bezhlavé tmě plazit na všech čtyřech po podlaze a pátrat po ní.</p>
<p>Maria hlučně vešla do obývacího pokoje, právě když se do něj v oranžovém županu sám všoural.</p>
<p>„Dobré jitro,“ pozdravila ho.</p>
<p>„Nekecejte voloviny.“</p>
<p>„Je nádherné ráno.“</p>
<p>„Jděte do prdele.“</p>
<p>„Koupila jsem v kavárně snídani. Nedáme si něco k jídlu?“</p>
<p>„Nechcete už kurva zavřít hubu?“</p>
<p>Usmála se a položila bílé tašky na stolek na opačném konci pokoje. Sáhla do kabelky a vytáhla automatický browning. „Tony, poslyšte. Ještě jednou vám chci navrhnout, abychom spolu posnídali. Jestli od vás uslyším ještě jedno sprosté slovo… nebo vůbec náznak nevrlé odpovědi… všechny náboje z téhle pistole vystřílím do ledničky. Dovedu si představit, že hluk, který by se rozlehl, by vašemu chatrnému zdravotnímu stavu v tomto okamžiku určitě neprospěl.“</p>
<p>Harod se na ni zadíval. „To byste se neodvážila.“</p>
<p>Cvakla pojistkou, zamířila odjištěnou zbraní na ledničku a s přivřenýma očima odvrátila hlavu.</p>
<p>„Počkejte!“ zvolal Harod.</p>
<p>„Chtěl byste se mnou posnídat?“</p>
<p>Položil si obě ruce na spánky a promnul si je. „Bylo by mi potěšením,“ odpověděl.</p>
<p>+++</p>
<p>Přinesla čtyři zavřené kelímky z pěnového polystyrenu, a když dojedli vajíčka se slaninou a studené bramboráčky, oba si dopřáli druhý šálek kávy.</p>
<p>„Dal bych deset tisíc dolarů, abych zjistil, kdo mě udeřil,“ řekl Harod.</p>
<p>Vytáhla Harodovu šekovou knížku a jeho oblíbené pero značky Cross, jímž parafoval smlouvy. „Byl to šerif Bobby Joe Gentry. Pochází z Charlestonu. Barent si myslí, že je tady kvůli té holce, ta holka tady jde po Melanii Fullerové a všichni mají něco společného s Willim.“</p>
<p>Harod odložil kelímek a cípem županu otřel rozlitou kávu. „Jak to víte, u všech čertů?“</p>
<p>„Řekl mi to Joseph.“</p>
<p>„Kdo je,<emphasis> kurva,</emphasis> Joseph?“</p>
<p>„Ale, ale.“ Zavrtěla hlavou a ukázala prstem na ledničku.</p>
<p>„Kdo je Joseph?“</p>
<p>„Joseph Kepler.“</p>
<p>„Kepler. Měl jsem pocit, že tu byl. Co tady Kepler pohledává, krucinál?“</p>
<p>„Pan Barent ho sem včera poslal,“ odpověděla. „Spolu s panem Colbenem byli včera před hotelem, když Hainesovi muži vysílačkou nahlásili, že šerif a ta holka utíkají. Pan Barent nechtěl, aby se ti dva dostali pryč. Právě pan Colben jako první Použil ten autobus.“</p>
<p>„Co že použil?“</p>
<p>Vysvětlila mu to.</p>
<p>„Tak to mě teda po-se-rte.“ Harod zavřel oči a pomalu si masíroval kůži na hlavě. „Ten zpropadenej jižanskej polda mi udělal bouli velkou jako ego Warrena Beattyho. Čím mě to, do prdele, třískl?“</p>
<p>„Pěstí.“</p>
<p>„Nekecáte?“</p>
<p>„Nekecám.“</p>
<p>Otevřel oči. „A tohle všechno jste slyšela od toho zaníceného hemeroidu jménem J. P. Kepler. Strávila jste s ním noc?“</p>
<p>„Šli jsme si s Josephem dnes ráno zaběhat.“</p>
<p>„On je tady ubytovaný?“</p>
<p>„V pokoji číslo 1010. Vedle Hainese a pana Colbena.“</p>
<p>Harod vstal, zavrávoral a vyrazil ke koupelně.</p>
<p>Maria podotkla: „Pan Colben vás žádá, abyste byl v deset u velitelského přívěsu.“</p>
<p>Harod se usmál, vrátil se, aby zajistil pistoli, a řekl: „Povězte mu, aby se šel vycpat.“</p>
<p>+++</p>
<p>Zvonění se ozvalo v 10:13. V 10:15:30 se Tony Harod posadil a zašátral po telefonu. „No?“</p>
<p>„Harode, okamžitě sem přijďte.“</p>
<p>„Chucku, to jsi ty?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Jdi se vycpat, Chucku.“</p>
<p>+++</p>
<p>Druhý telefonát přijala večer Maria. Harod se právě dooblékal, aby mohl odejít na večeři.</p>
<p>„Domnívám se, že si to budete chtít vzít sám, Tony,“ řekla.</p>
<p>Harod popadl telefon. „No, co je?“</p>
<p>„Myslím, že tohle byste asi rád viděl,“ řekl Kepler.</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>„Šerif, se kterým jste si včera zatančil valčík, běhá venku.“</p>
<p>„Jo, kde?“</p>
<p>„Přijďte do ústředí v přívěsu a my vám to ukážeme.“</p>
<p>„Nemůžete mi poslat auto, sakra?“</p>
<p>„Zaveze vás sem jeden z agentů, co jsou u vás na motelu.“</p>
<p>„Jasně. Poslyšte, hlavně ať ten hajzl neuteče. Mám s ním nevyřízené účty.“</p>
<p>„Tak to si pospěšte,“ řekl Kepler.</p>
<p>+++</p>
<p>Když Harod vstoupil do stísněného řídícího střediska, byla tma a silně sněžilo. Kepler k němu vzhlédl od obrazovky. „Dobrý večer, Tony, slečno Chenová.“</p>
<p>„Kde je, kurva, ten plantážnickej polda?“ zeptal se Harod.</p>
<p>Kepler ukázal na monitor, na němž byl vidět dům Anne Bishopové a prázdná ulice. „Před dvaceti minutami prošli po Queen Lane kolem pozorovatelny Modrého týmu.“</p>
<p>„Teď je kde?“</p>
<p>„To nevíme. Colbenovi lidé ho nedokázali dál sledovat.“</p>
<p>„Nedokázali ho sledovat?“ podivil se Harod. „Panebože, vždyť Colben tam musí mít tak třicet čtyřicet agentů…“</p>
<p>„Je jich skoro stovka,“ přerušil ho Kepler. „Washington dnes ráno poslal posily.“</p>
<p>„Stovka zasraných agentů a nedokáže sledovat tlustýho bílýho policajta v ghettu plným negrů?“</p>
<p>Několik mužů u konzol nesouhlasně vzhlédlo a Kepler Harodovi a Marii pokynul, aby vešli do Colbenovy kanceláře. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Kepler řekl: „Zlatý tým dostal rozkaz sledovat šerifa i černošské mladíky, kteří s ním byli. Ale Zlatý tým nemohl úkol splnit, protože měl dočasně mimo provoz sledovací vozidlo.“</p>
<p>„Co to má, sakra, znamenat?“</p>
<p>„Falešnému nákladnímu autu firmy AT&T, ve kterém se ukrývali, někdo propíchal pneumatiky,“ odpověděl Kepler.</p>
<p>Harod se zasmál. „Proč je nepronásledovali pěšky?“</p>
<p>Kepler se opřel v Colbenově křesle a složil si ruce na plochém břiše. „Zaprvé, protože všichni ve Zlatém týmu byli na té směně bílí a mysleli si, že by byli příliš nápadní. Za druhé, mají trvalý příkaz náklaďák neopouštět.“</p>
<p>„A proč jako?“</p>
<p>Kepler se slabounce pousmál.</p>
<p>„Je to nebezpečná čtvrť. Colben a ostatní se báli, že by je mohl někdo obrat.“</p>
<p>Harod se rozchechtal. Nakonec se zeptal: „A kde je vlastně náš milý Chuck?“</p>
<p>Kepler kývl hlavou k vysílačce na konzole táhnoucí se podél severní stěny kanceláře. Linulo se z ní praskání a brebentění. „Nahoře ve vrtulníku.“</p>
<p>„Jak jinak,“ utrousil Harod. Založil si ruce a zamračil se. „Chci vidět, jak ten zatracenej šerif vypadá.“</p>
<p>Kepler něco vyťukal do interkomu a něco do něj potichu řekl. O půl minuty později se na konzole rozzářila obrazovka a objevil se na ní záznam zachycující průchod Gentryho a ostatních. Zařízení pro zvýraznění světla zalévalo scénu zelenobílým přísvitem, ale Harod urostlého muže mezi mladými černochy zřetelně rozeznal. V dolní části monitoru obraz překrývaly bledé číslice, kódy a údaj digitálních hodin.</p>
<p>„Zanedlouho se s<emphasis> ním</emphasis> zase setkám,“ zašeptal Harod.</p>
<p>„Máme venku další pěší tým, který po nich pátrá,“ řekl Kepler. „A jsme si poměrně jistí, že se celá ta partička vrátí do toho komunitního střediska, kde se schází jejich gang.“</p>
<p>Najednou se rozšveholila vysílačka a Kepler zesílil zvuk. Hlas Charlese Colbena skoro přeskakoval vzrušením. „Hrade, tady Rudý vůdce. Hrade, tady Rudý vůdce. Na ulici u KD-1 něco hoří. Opakuju, na ulici u KD-1… oprava, hoří dva ohně…“</p>
<p>„Co je to KD-1?“ zeptala se Maria Chenová.</p>
<p>„Komunitní dům,“ odpověděl Kepler a začal na monitoru přepínat kanály. „To je ten velký starý barák, kde, jak jsem právě říkal, má gang ústředí. Charles mu říká Koksová díra 1.“ Na monitoru se objevily plameny, vzdálené půl bloku. Zdálo se, jako by kamera byla umístěná v nějakém vozidle u chodníku. Zařízení pro zvýraznění světla proměnilo obě hořící auta v oslňující koule, které zalévaly celý obraz, dokud někdo nevyměnil čočku. I potom bylo pořád dost světla, aby spatřili, jak z domu vybíhají tmavé postavy se zbraněmi v rukou. Kepler zapnul zvuk. „… é… oprava, Rudý vůdce. Tady Zelený tým u KD-1. Po vetřelci ani stopa.“</p>
<p>„Hergot,“ ozval se Colbenův hlas, „sežeňte Žluté a Šedé, aby oblast obsadili oni. Fialoví, vidíte, že by se někdo blížil od severu?“</p>
<p>„Ne, Rudý vůdce.“</p>
<p>„Hrade, rozumíte tomu?“</p>
<p>„Ano, Rudý vůdce,“ ozval se znuděný hlas agenta v řídícím centru v přívěsu.</p>
<p>„Pošlete ty požáry uhasit to kázetpéčko ze včerejška, než se o to začne zajímat město.“</p>
<p>„Ano, Rudý vůdce.“</p>
<p>„Co je to ‘kázetpéčko’?“ zeptal se Harod Keplera.</p>
<p>„Dodávka krizové a zdravotnické pomoci. Colben ji nechal přivézt z New Yorku. I proto celá tahle akce stojí dvě stě tisíc dolarů denně.“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „Stovka federálních agentů. Vrtulník. Dodávky krizové pomoci. Abyste zahnali do úzkých dva starouše, kteří už ani nemají vlastní zuby.“</p>
<p>„Ani bych neřekl,“ řekl Kepler, když si vyložil nohy na Colbenův stůl a ještě víc se uvelebil v křesle, „aspoň jeden z nich umí pořád pěkně kousat.“</p>
<p>Harod a Maria Chenová si otočili židle a pohodlně se usadili, aby mohli sledovat představení.</p>
<p>+++</p>
<p>V úterý ráno Colben svolal zasedání, které se mělo konat v devět hodin ve výšce jeden a půl kilometru nad zemí. Harod dal najevo, jak je mu tento plán proti srsti, ale do vrtulníku nakonec nastoupil. Kepler a Maria Chenová se na sebe usmáli, oba stále ještě trochu zardělí po desetikilometrovém běhu po pěšinách Chestnut Hillu. Richard Haines seděl na místě druhého pilota, zatímco Colbenův Neutrální pilot apaticky setrvával za svými leteckými brýlemi. Colben se na sklápěcím sedadle otočil k trojici usazené na zadní lavici, zatímco se vrtulník ubíral po trase mířící na jih od řeky a Fairmont Parku, na východ od dálnice a potom na severozápad opět k Germantownu.</p>
<p>„Pořád nevíme, čeho se týkala ta potyčka z dnešní noci,“ řekl Colben, „při které se ti negři stříleli navzájem. Možná v tom má prsty Willi nebo ta stará rašple. Ale Barenta musel popohnat k rozhodnutí rostoucí počet mrtvých. Dal nám zelenou. Operace se rozběhla.“</p>
<p>„Skvělé,“ řekl Harod, „protože já odsud dnes večer zvedám kotvy.“</p>
<p>„To zase ne,“ opáčil Colben. „Máme osmačtyřicet hodin na to, abysme vyšťourali vašeho kamaráda Williho. Potom si vezmeme na paškál tu děvku Fullerovou.“</p>
<p>„Vždyť ani nevíte, jestli tu Willi je,“ namítl Harod. „Já si pořád myslím, že je po smrti.“</p>
<p>Colben zavrtěl hlavou a namířil na Haroda prstem. „Ne, to si nemyslíte. Víte stejně dobře jako my, že ten starý hajzl je někde tady a kuje pikle. Nevíme, jestli s ním Fullerová spolupracuje nebo ne, ale ve čtvrtek ráno na tom už nebude záležet.“</p>
<p>„Proč čekat tak dlouho?“ zeptal se Kepler. „Harod je tady. Tví lidé jsou na místě.“</p>
<p>Colben pokrčil rameny.</p>
<p>„Barent chce použít toho Žida. Jestli nám Willi skočí na vějičku, okamžitě podnikneme nezbytné kroky. Jestli ne, vyřídíme Žida, dorazíme tu starou babu a uvidíme, co se dál vyvine.“</p>
<p>„Jakého Žida?“ zeptal se Tony Harod.</p>
<p>„Jednoho z dávných nástrojů vašeho kamaráda Williho,“ řekl Colben. „Barent ho podrobil jedné z těch svých úprav a chce ho proti tomu Němčourovi poštvat.“</p>
<p>„Přestaňte ho označovat za ‘mého kamaráda’,“ vyštěkl Harod.</p>
<p>„Jistě,“ opravil se Colben. „‘Váš šéf’ už zní líp?“</p>
<p>„Přestaňte s tím,“ pronesl Kepler nevzrušeně. „Pověz Harodovi, jaký je další plán.“</p>
<p>Colben se naklonil a řekl něco pilotovi. Zůstali nehnutě viset kilometr a půl nad šedohnědým, pravidelně uspořádaným Germantownem. „Ve čtvrtek ráno celou oblast neprodyšně uzavřeme,“ začal Colben. „Nikdo nebude moct dovnitř ani ven. To už budeme přesně vědět, kde je ta Fullerová. Většinu nocí tráví v té barabizně na Germantown Avenue, v Grumblethorpu. Haines vtrhne dovnitř s taktickým oddílem. Agenti se postarají o Bishopovou i toho kluka, kterého Používá. Melanie Fullerová zůstane sama. A bude patřit jenom vám, Tony.“</p>
<p>Harod si založil ruce a zadíval se na prázdné ulice. „A co potom?“</p>
<p>„Potom ji vyřídíte.“</p>
<p>„Jen tak?“</p>
<p>„Jen tak, Harode. Barent tvrdí, že dokážete Použít každého, koho chcete. Ale udělat to musíte<emphasis> vy.“</emphasis></p>
<p>„Proč já?“</p>
<p>„Je to členský příspěvek, Harode. Členský příspěvek.“</p>
<p>„Vyslýchat ji třeba nechcete?“</p>
<p>Odpověděl mu Kepler: „I o tom jsme uvažovali, ale pan Barent rozhodl, že důležitější je ji zneškodnit. Naším skutečným cílem je vyštvat z úkrytu toho starého dědka.“</p>
<p>Harod se kousal do nehtu na palci a shlížel na střechy. „A co když se mi ji… zneškodnit nepodaří?“</p>
<p>Colben se usmál. „Potom ji vyřídíme my a v Klubu zůstane neobsazené místo. Nikomu to žíly trhat nebude, Harode.“</p>
<p>„Ale pořád ještě to musíme zkusit s tím Židem,“ připomněl Kepler. „Nevíme, k čemu to nakonec povede.“</p>
<p>„S tím začnete kdy?“ zeptal se Harod.</p>
<p>Colben se podíval na hodinky. „Už to začalo.“ Pokynul pilotovi, aby slétl níže. „Chcete vidět, co se bude dít?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Prožili jsme klidný víkend.</p>
<p>V neděli nám všem třem Anne připravila příjemnou večeři. Plněné vepřové kotlety byly docela dobré, ale měla jsem pocit, že má tendenci převařovat zeleninu. Vincent uklidil ze stolu, zatímco já a Anne jsme upíjely čaj z jejích nejlepších porcelánových šálků. Pomyslela jsem, jak v Charlestonu dosedá prach na můj wedgwood, a píchlo mě u srdce.</p>
<p>I navzdory zvědavosti, kterou ve mně probouzela nalezená fotografie, jsem byla toho večera příliš unavená, abych Vincenta někam posílala. Všechno mohlo počkat. Důležitější byly hlasy v dětském pokoji. Každý večer byly zřetelnější, už jim skoro začínalo být rozumět. Předchozí noci, poté, co jsem vykoupala Vincenta a než jsem se odebrala do postele, se mi podařilo šepot rozdělit na jednotlivé nenápadné hlasy. Byly nejméně tři – hoch a dvě dívky. Připadlo mi docela logické, že ve dvě stě let starém dětském pokoji jsou slyšet právě dětské hlasy.</p>
<p>V neděli pozdě večer, někdy po deváté, se Anne a Vincent se mnou vrátili do Grumblethorpu. Nedaleko kvílely sirény. Když jsem zajistila dveře a okenice, zanechala jsem Anne v salonu a Vincenta v kuchyni a vydala se do patra. Byla studená noc. Vlezla jsem si pod pokrývky a v přítmí pokoje sledovala vlákna ohřívače. V očích nehybného chlapce se odráželo světlo, oranžově mu žhnuly poslední chumáče vlasů.</p>
<p>Hlasy byly jasně slyšet.</p>
<p>V pondělí jsem poslala Vincenta ven.</p>
<p>Ve dne jsem ho nevysílala ráda; byla to zlá čtvrť. Ale potřebovala jsem se dozvědět něco o té fotografii.</p>
<p>Vincent měl u sebe nůž a revolver, který jsem si vypůjčila od toho atlantského taxikáře. Několik hodin se krčil na vykuchaném zadním sedadle opuštěného auta a díval se, jak kolem prochází barevná mládež. Jednou jakýsi zarostlý opilec prostrčil hlavu zadním oknem a něco zařval, ale Vincent otevřel ústa a zasyčel a pobuda honem zmizel.</p>
<p>Nakonec uviděl někoho povědomého. Byl to ten třetí kluk, ten, který mu utekl v sobotu v noci. Šel ještě s jedním vypaseným pubescentem a jedním starším mladíkem. Vincent jim nechal jeden blok náskok a pak se jim vydal v patách.</p>
<p>Prošli kolem Annina domu a pokračovali na jih do míst, kde trať příměstského vlaku vyhloubila umělou rokli. Z východu na západ se táhla úzká ulička a všichni tři chlapci z ní vstoupili do opuštěného činžáku. Budova byla jakousi podivnou karikaturou panského sídla z doby ještě někdy před občanskou válkou; z plochého vystouplého patra se drolily čtyři různě dlouhé sloupy, vysokým oknům uhnívaly překlady a pozůstatky plotu z tepaného železa ohraničovaly zahrádku plnou zmrzlého plevelu a rezavých plechovek. Okna v přízemí byla zabedněná a na vstupních dveřích visel řetěz; hoši však zamířili k oknu do sklepa, kde už někdo ohnul mříže a rozbil sklo, a vklouzli do domu.</p>
<p>Vincent utíkal čtyři bloky nazpět do Annina domu. Přiměla jsem ho, aby vzal velký péřový polštář z Anniny postele, vecpal si ho do velikánského batohu a běžel zpátky k činžáku. Byl šedý, unavený den. Z nízké oblohy nesoustavně vypadával sníh. Vzduch byl cítit výfukovými plyny a starými doutníky. Na ulicích nebyl skoro žádný provoz. Kolem domu proburácel vlak, Vincent před sebou protlačil batoh a proklouzl rozbitým oknem za chlapci.</p>
<p>Hoši byli v druhém patře, v těsném hloučku se choulili mezi kusy popadané omítky a kalužemi ledové vody. Okna byla vytlučená a zpráchnivělým stropem bylo vidět kousky šedé oblohy. Stěny do posledního centimetru pokrývalo graffiti. Všichni tři klečeli, jako by uctívali bílý prášek bublající na lžičkách, které drželi nad plamenem jediné plechovky s denaturovaným lihem. Měli obnažené levé ruce; kolem bicepsů měli pevně utažené gumové šňůry. Na špinavých hadrech před sebou měli poskládané injekční stříkačky. Podívala jsem se Vincentovýma očima a uvědomila si, že jsem svědkem opravdové svátosti – nejsvětější svátosti současné církve Zoufalství městského černocha.</p>
<p>Dva z nich pak vzhlédli a spatřili Vincenta, jak vystupuje ze skrýše, jak před sebou na způsob štítu drží polštář. Mladíček – ten, kterého jsme v sobotu večer nechali utéct – začal něco křičet, právě když ho Vincent střelil do otevřených úst. Vzduchem se jako sníh vznášelo peří, bylo cítit spálený povlak. Starší hoch udělal čelem vzad a pokusil se na kolenou utéct, odhrabat se přes hromádky omítky. Vincent vystřelil ještě dvakrát; první rána srazila chlapce na břicho, druhá ho minula. Chlapec se překulil, sevřel si břicho a začal se svíjet jako nějaká mořská nestvůra vyplavená na nehostinný břeh. Vincent na černochovu vyděšenou tvář pevně položil polštář, hluboko do něj zaryl pistoli a ještě jednou zmáčkl spoušť. Po jediném prudkém kopnutí svíjení ustalo.</p>
<p>Vincent zvedl revolver a obrátil se na třetího hocha. Byl z nich nejobjemnější. Pořád klečel nad kahanem, nad levou rukou pořád držel stříkačku a třeštil oči. Na vypaseném černém obličeji se mu objevil výraz blížící se zbožné bázni a úctě.</p>
<p>Vincent si zastrčil pistoli do kapsy a vystřelil svůj dlouhý nůž. Hoch se začal pohybovat – pomalu –, každý jeho pohyb byl zveličený, jako by byl pod vodou. Vincent ho kopl do čela, srazil ho na záda a klekl mu na hruď. Stříkačka se odkutálela po špinavé podlaze. Potom chlapci vsunul hrot ostří pod kůži na krku, těsně vedle ohryzku.</p>
<p>Tehdy jsem si uvědomila, že mám problém. Velkou část energie jsem v té chvíli soustředila na krocení Vincenta. Od chlapce jsem potřebovala, aby mi řekl něco o té fotografii; kdo ji přivezl do Filadelfie, jak se k ní dostala tahle barevná pakáž a k čemu ji používala. Vincent mu však tyto otázky položit nemohl. Neurčitě jsem se zamýšlela, jestli nemám hocha Použít přímo, ale to mi v dané chvíli nepřipadalo proveditelné. Dá se Použít někdo, koho jste neviděli na vlastní oči – je to obtížné, ale možné. Už několikrát jsem využila upravenou oběť jakožto nástroje k navázání takového kontaktu. V tomto případě jsem však čelila dvěma potížím: zaprvé by bylo krajně obtížné, ne-li nemožné, někoho vyslýchat, když bych ho zároveň Používala. Ačkoliv lze zaregistrovat záblesk povrchu jejích myšlenek, zvlášť v okamžiku kontaktu, samotné potlačení vůle oběti, jež je nutné k patřičnému Použití, rovněž působí jako inhibitor nebo likvidátor jejích racionálních myšlenkových pochodů. V zákoutích mozku tohoto tlustého černocha bych mohla číst podobně těžko, jako by si on mohl číst v těch mých. Použít ho by bylo jako usednout ke krátké jízdě do odporného, ale nezbytného dopravního prostředku; dopravil by mě do cíle cesty, ale nemohl by mi odpovědět na otázky. Zadruhé: kdybych dostatečně přesunula pozornost, abych mohla tohoto hocha Použít – možná abych ho nasměrovala do Annina domu nebyla jsem si jista, zda mám pod natolik silnou kontrolou Vincenta, abych mu zabránila podlehnout vlastním impulzům a podřezat tomu černochovi hrdlo.</p>
<p>Bylo to dilema.</p>
<p>Nakonec jsem Vincenta přiměla, aby tam hocha podržel, a poslala jsem za nimi Anne. Sama v domě – a to ani v Grumblethorpu – jsem se necítila vůbec dobře, ale neměla jsem na vybranou. Nechtěla jsem toho tlusťocha přivést ani do jednoho z našich domů, pokud existovala možnost, že by jeho nebo Vincenta někdo zahlédl.</p>
<p>Anne vyrazila ve svém deSotu, zaparkovala u chodníku a dala si pozor, aby zamkla. Bylo pro ni těžké prolézt oknem do sklepa, takže jsem Vincenta nechala dovléct černého pořízka dolů, kde oba rozlomili zámek na bočních dveřích. Místnost v přízemí tonula v naprosté tmě a Anne začala klást otázky.</p>
<p>„Odkud se vzala ta fotografie?“</p>
<p>Chlapec ještě víc vypoulil oči a olízl si rty. „Jaká fotka?“</p>
<p>Vincent ho udeřil, pod pás, hodně tvrdě. Černoch hekl, začal se zmítat. Vincent mu k zakrvácenému krku opět přiložil ostří nože.</p>
<p>„Ta fotografie ženy v letech. Měl ji u sebe jeden z těch hochů, co v sobotu umřel,“ pokračovala Anne potichu. Díky předchozím úpravám mi nebylo zatěžko ji Používat, zatímco jsem držela na uzdě Vincenta.</p>
<p>„Vy myslíte tu vúdú čarodějku,“ hekl hoch. „Ale to nejste vy!“</p>
<p>Anne se usmála, když jsem já učinila totéž. „Kdo je vúdú čarodějka?“</p>
<p>Hoch se pokusil polknout. Měl komický výraz. „To je ta paní, co nutí tu bílou zrů… co nutí tohohle typa dělat to, co dělá. To říká ta ženská.“</p>
<p>„Jakápak ženská?“</p>
<p>„Ta, co tak divně mluví.“</p>
<p>„Co je na jejím projevu divného?“</p>
<p>„Víte,“ hoch lapal po dechu, jako by měl za sebou dlouhý běh, „mluví jako ten tlustej bílej policajt. Jako by byli někde z dalekýho jihu…“</p>
<p>„A to ona přinesla tu fotografii? Nebo to byl ten… obézní policista?“</p>
<p>„To vona. Předevčírem. Pátrala po té vúdú čarodějce. Marvin tu fotku uviděl a hned si na ni vzpomněl. Teď po ní pátráme všichni.“</p>
<p>„Po té ženě na fotografii. Po té… vúdú čarodějce.“</p>
<p>„Jo.“ Hoch se začal vykrucovat. Vincent ho dlaní udeřil do spánku, převalil ho, dvakrát s ním bouchl do stěny a zvedl ho za roztrženou košili. Ostří nože zůstalo viset jen několik centimetrů od černochova oka.</p>
<p>„Promluvíme si ještě jednou,“ pronesla Anne vlídně. „Povíš mi všechno, co potřebuji vědět.“</p>
<p>Hoch udělal, co mu řekla.</p>
<p>+++</p>
<p>Nakonec jsem poslala Vincenta ven z místnosti a potom jsem hocha Použila. Nebylo to nikterak obtížné. Nedokázala jsem sice ani vzdáleně napodobit mladíkův rozevlátý, fanfarónský styl chůze, ale nebyl k tomu žádný důvod. Větší starosti mi dělaly jeho řečové návyky – tón, slovník, větná skladba. Než jsem ho začala přímo Používat, nechala jsem ho více než hodinu mluvit s Anne. Nekladl mi větší odpor. Zpočátku jsem měla s jeho hlasem a frázováním nemalé potíže, ale když jsem povolila uzdu, umožnila jeho podvědomí, aby také uplatnilo část svého citu pro slang, dokázala jsem s jeho přičiněním mluvit způsobem, o němž jsem doufala, že bude působit důvěryhodně.</p>
<p>Anne oba zavezla zpátky do blízkosti Grumblethorpu; Vincenta i druhého hocha, Louise, vysadila na nároží. Vincent se na několik minut vytratil, načež se vrátil s náboji do revolveru. Louise jsem pak poslala zpátky do toho jejich Komunitního domu, zatímco Vincent prolezl nazpět tunelem a Anne vrátila vůz do garáže za jejím domem na Queen Lane.</p>
<p>Šaráda před členy gangu dopadla velmi dobře. Jednou nebo dvakrát jsem cítila, jak na zlomek vteřiny ztrácím nad hochem kontrolu, ale rozpaky jsem zamaskovala tím, že jsem Louise nechala simulovat potíže s krkem. Okamžitě jsem poznala vůdce jejich bandy, Marvina. Právě jeho modré oči na mě tak nelítostně shlížely na Štědrý den, když jsem ležela ve psích výkalech. Těšila jsem se, až si s tímto hochem vyřídím účty.</p>
<p>Uprostřed debaty, zrovna když jsem se začínala cítit pevná v kramflecích, se odněkud zezadu zeptala jedna mladá černoška: „Poznali jste ji podle té mojí fotky?“ a tehdy jsem nad Louisem málem ztratila nadvládu. V jejím hlase nezaznívalo nic z toho prázdného severského slangu. Připomněl mi, jak se mluví u nás doma. Vedle ní byl ve směšné dece zachumlaný běloch, jehož tvář mi byla velmi povědomá. Trvalo mi jen chviličku, než jsem si uvědomila, že i on musí být z Charlestonu. Měla jsem pocit, že jsem viděla jeho fotografii v jednom večerníku paní Hodgesové, před několika lety… Týkalo se to jakýchsi voleb.</p>
<p>„… Přijde mi to moc jednoduchý,“ říkal Marvin. „Co benga?“</p>
<p>Měl na mysli policii. Po Louisově výslechu jsem věděla, že se v okolí pohybují policisté v civilu. Netušil o nic více než já, proč tam všichni jsou, třebaže jsem předpokládala, že likvidace pěti lidí, byť bezcenných příslušníků jakéhosi gangu, vyvolá<emphasis> jistou</emphasis> oficiální reakci. Ale až když použil ten ošklivý slangový výraz pro policisty,<emphasis> benga,</emphasis> jsem si dala dvě a dvě dohromady. Ten brunátný běloch byl charlestonský policista – šerif, pokud jsem si to pamatovala správně. Před několika lety jsem o něm četla článek. „Hele,“ nechala jsem Louise říct Marvinovi, „Seth říkal, ať vás co nejdřív přivedu. Chcete je vidět, nebo ne?“</p>
<p>+++</p>
<p>Ačkoliv přítomnost těchto dvou osob z Charlestonu a vědomí, že se čtvrť hemží policisty v civilu, mě hluboce znepokojily, příval obav vyrovnalo rozechvění hraničící s opravdovým povznesením. Bylo to vskutku <emphasis>vzrušující.</emphasis> Každou hodinou, co se tato hra hrála, jsem se cítila mladší.</p>
<p>Správné načasování bylo ošemetné. Vincent odpálil zápalné láhve v odstavených vozidlech, právě když Louis vyvedl vůdce gangu, šerifa, na jehož jméno jsem si nedokázala vzpomenout, a šest dalších na ulici vedle činžáku. Zůstávala jsem u Vincenta, i když oběhl Komunitní dům, zneškodnil jediného člena gangu, který zůstal na zadní verandě, a vyrazil se svou neumělou kosou do patra.</p>
<p>Doufala jsem sice, že ta dívka odejde s Louisem a ostatními – bylo by to užitečné, ale už dávno jsem se naučila přijímat realitu takovou, jaká je, ne jakou si ji přeji mít. Ale chtěla jsem tu dívku dostat<emphasis> ž</emphasis><emphasis>ivou.</emphasis></p>
<p>V prvním patře Komunitního domu došlo ke krátké potyčce. Právě když Louis vyžadoval moji pozornost, měla jsem co dělat, abych Vincenta zbrzdila v přehnané surovosti. Kvůli této dočasné nemotornosti se dívce podařilo utéct na ulici za domem. Nechala jsem Vincenta, aby ji pronásledoval, a upřela pozornost opět k Louisovi, kolébajícímu se na chodníku kousek od činžáku.</p>
<p>„Co s tebou, kurva, je?“ Vůdce gangu se jmenoval Marvin něco.</p>
<p>„Nic, vole,“ slyšela jsem, jak odpověděl Louis. „Bolí mě krk.“</p>
<p>„Seš si jistej, že tam jsou?“ zeptal se hoch jménem Leroy. „Já teda nic neslyším.“</p>
<p>„Jsou vzadu,“ přiměla jsem odpovědět Louise. Bílý šerif stál opodál ve světle jediné funkční pouliční lampy v celém bloku. Pokud jsem byla s to určit, neměl u sebe žádnou zbraň s výjimkou fotoaparátu podobného tomu, jaký při každé příležitosti vytahoval pan Hodges. Kolem se prohnaly dva vlaky, skryté v jakémsi betonovém kaňonu.</p>
<p>„Boční dveře jsou votevřený,“ pokračoval Louis. „Pojďte, ukážu vám to.“ Před chviličkou si rozepnul bundu. Pod svetrem a hrubou vlněnou košilí jsem zřetelně cítila studenou ocel taxikářova revolveru. Vincent ho o něco dříve nabil v temné uličce.</p>
<p>Marvin zaváhal. „Ne. Půjdem Leroy, Jackson, já a von.“ Ukázal palcem na šerifa. „Louisi, ty tu zůstaneš s Calem, Pstruhem, G. R. a G. B.“</p>
<p>Nechala jsem Louise pokrčit rameny. Šerif mu věnoval dlouhý pohled, ale pak se otočil a vydal se za Marvinem a dalšími dvěma k bočním dveřím. Nechala jsem Louise ještě zavolat: „Jsou ve druhým patře! Vzadu!“</p>
<p>Zmizeli v zasněžené tmě. Neměla jsem mnoho času. Část mého vědomí vnímala teplé žhnutí topidla a upřené pohledy figuríny v dětském pokoji, jiná část utíkala s Vincentem potemnělými uličkami, slyšela hekání unavené oběti o kus vpředu, zatímco další díl pozornosti jsem musela věnovat Louisovi, když hoch jménem Calvin přešlápl z jedné nohy na druhou a řekl:<emphasis> „Do prdele,</emphasis> to je kosa. Nemáš cígo, vole?“</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Louis s mým přispěním. „Něco tady mám.“ Sáhl si pod košili, vymanil z ní pistoli a z půl metru střelil Calvina do břicha. Vysoký hoch se neskácel k zemi. Zapotácel se, o krok couvl, přiložil si ruku k díře v bundě a hlesl:<emphasis> „Kurva,</emphasis> vole.“ Dvojčata se na sebe podívala a vyrazila zpátky ke Queen Lane. Jejich dvacetiletý společník jménem Pstruh vytáhl zpoza bundy revolver s dlouhou hlavní. Louis se rychle otočil, zamířil a střelil Pstruha do levého oka. Hluk nebylo možné nijak ztlumit.</p>
<p>Calvin mezitím na ulici padl na kolena, držel si oběma rukama břicho a tvářil se podrážděně. Když jsem se pokusila poodejít, popadl Louise za kotník. „Hej, ty pokurvenče, pročs to udělal?“</p>
<p>Ze směru, kterým utekla dvojčata k zaparkovaným autům na Queen Lane, se ozvaly tři ostré, prázdné zvuky a Louise něco zasáhlo do nadloktí levé ruky. Jemu i mně jsem utlumila bolest a dál si byla vědoma jen prázdného mravenčení. Pozvedl zbraň a vyprázdnil ji do míst, odkud vyšly rány. Někdo zařval, šlehla další rána, ale nic nezasáhla.</p>
<p>Přiměla jsem Louise, aby odhodil revolver, roztrhl Calvinovi bundu a vytáhl z ní brokovnici. Přešel o kus dál a z Pstruhovy zaťaté ruky vypáčil cvičnou pistoli. Od Queen Lane zaštěkaly další tři výstřely a něco zasáhlo Calvina; ozval se zvuk, jako by někdo udeřil kladivem do hovězího boku. Bylo to k nevíře, ale dlouhán se pořád držel Louisovy nohy: „Kurva, proč, vole?“ opakoval potichu. Louis ho odkopl, zastrčil si pistoli do kapsy, potěžkal upilovanou brokovnici a vyrazil za roh činžáku. Od Queen Lane se už žádné další výstřely neozvaly.</p>
<p>Vincent zahnal dívku do vypálené bytovky nedaleko Germantown Avenue. Stál ve dveřích a poslouchal, jak někde vzadu klopýtá mezi sežehnutým dřevem a zřícenými schodišti. Okna byla zabedněná. Pokud věděl, z domu se dalo odejít jen těmi jedinými dveřmi. S použitím veškeré síly své vůle jsem Vincenta přiměla, aby vstoupil těsně za dveře a zůstal tam dřepět ve tmě, aby poslouchal, větřil, čichal slabou líbeznou vůni ženina strachu a zlehka pohupoval čepelí kosy.</p>
<p>Louis vstoupil bočními dveřmi do činžáku. Pohyboval se rychle, aby se nerýsoval na pozadí dveřního otvoru. Lidé uvnitř museli slyšet výstřely z ulice. Nebo už museli najít těla v druhém patře.</p>
<p>Když se Louis chvatně hnal chodbou, k žádné střelbě nedošlo. Zastavil se před první místností a nahlédl dovnitř. Nebylo v ní žádné světlo. Něco se pohnulo na chodbě od hlavního schodiště a Louis vystřelil z brokovnice. Zpětný ráz mu vymrštil pravou ruku vzhůru. Zapřel si krátkou pažbu o stehno, aby do komory postrčil další nábojnici, přidřepl si a pátral ve stínech.</p>
<p>Na okamžik se mi oba mladíci, Vincent i Louis, smyslově a dojmově překryli; byli sice víc než kilometr a půl od sebe, ale dřepěli v takřka stejných pozicích a napínali uši po sebemenším zvuku. Potom něco zablesklo, rozlehl se rachot, Louisovy líce zasypala omítka a Vincent i já jsme reflexivně ucukli. Hned vzápětí jsem Louise nechala vyrazit k záblesku, vypálit z brokovnice, zastavit se, aby nabil další náboj, a znovu vyrazit.</p>
<p>Na schodišti plném haraburdí se ozvaly kroky. Někdo zakřičel z prvního patra.</p>
<p>Louis dřepěl u paty schodiště, zatímco jsem se rozmýšlela. Byl nadmíru postradatelný. Jeho reflexy už utlumil šok způsobený malou kulkou, jež mu zůstala vězet v levém nadloktí. Velice ráda bych Použila někoho z těch dalších mužů v budově, ale to už bych chtěla příliš mnoho; už tak jsem měla co dělat, abych v přízemí Grumblethorpu udržela ve střehu Anne, ve vypálené bytovce na uzdě Vincenta a v chodu Louise. Chtěla jsem toho modrookého černocha. Přímo jsem po něm toužila. Také jsem chtěla znovu vidět šerifa, dostat se k němu co nejblíže. Chtěla jsem mu položit několik otázek a možná ho i po vyslechnutí odpovědí Využít.</p>
<p>Z horní podesty se zablesklo, třeskla nějaká velká zbraň a ze zábradlí odletěl kus dřeva. Louis se ještě více přikrčil. Byli čtyři. Marvin, který nabil těžký revolver a smál se, když ho šerif ještě v Komunitním domě požádal, aby mu ho vrátil. Zarostlý Leroy, který byl vyzbrojen upilovanou brokovnicí, úplně stejnou, jakou nyní svíral Louis. Šerif, který žádnou viditelnou zbraň neměl. A Jackson, ten starší černoch, který nesl modrý batoh. Se svými pistolkami se mohla každou chvíli vrátit i ta mladá dvojčata, G. B. a G. R.</p>
<p>Louis vyrazil do schodů, zakopl, špatně došlápl a skácel se na podestu v prvním patře. Z pěti metrů vystřelila brokovnice. Něco se Louisovi prudce otřelo o kůži na hlavě a o spánek. Utlumila jsem bolest, ale přiměla jsem ho, aby se hřbetem ruky dotkl tváře a levého ucha. Levé ucho měl pryč. Podržel brokovnici v natažených rukou a vypálil tam, odkud se objevil zášleh.</p>
<p>„Hergot,“ vykřikl černošský hlas, který bych nejspíš připsala Leroyovi.</p>
<p>Z opačného směru třeskla pistole, kulka se prohnala Louisovým lýtkem a vletěla do lišty zábradlí. Poručila jsem mu, aby vyrazil k záblesku pistole, a mezitím ho ještě nechala, aby si zapřel brokovnici o hruď a nabil ji. Někdo před ním utíkal temnou chodbou a potom způsobil strašlivý lomoz, když uklouzl a upadl. Louis se zastavil, na tmavém pozadí našel světlejší stín, pozvedl brokovnici. Zrovna když vystřelil, postava se vrhla do černého obdélníku jedněch dveří. V záblesku z hlavně jsme spatřili, jak se Marvin kutálí z dohledu právě ve chvíli, kdy se dveře kousek od něj rozletěly na třísky.</p>
<p>Louis znovu nabil, vysunul brokovnici za roh a zmáčkl spoušť. Nic. Nabil a vystřelil ještě jednou. Nic. Nechala jsem ho neužitečnou zbraň zahodit, když vtom opět třeskla pistole a něco prudce zasáhlo Louise do levé klíční kosti a divoce ho otočilo. Vrazil do stěny, sesul se na zem a přitom vytáhl pistoli s dlouhou hlavní. Následovala další rána, ale minula, zasáhla stěnu necelý metr nad Louisovou hlavou. Pomohla jsem mu pečlivě, velice pečlivě zamířit, přesně do místa, odkud šlehl záblesk z hlavně.</p>
<p>Pistole nevystřelila. Louis zašátral po pojistce, našel nějakou páčku, stlačil ji. Vypálil dvakrát k rohu, potom se převalil doleva přes znecitlivělou ruku a ztěžka se postavil.</p>
<p>Hned vzápětí se s někým střetl, ucítil, jak si vyrazil dech, a uslyšel, že ho vyrazil i druhému muži, načež oba nalítli do rohu. Podle velikosti těla jsem poznala, že to je šerif. Pozvedávala jsem pistoli, až se dotkla jeho hrudi.</p>
<p>Do očí nám explodovalo světlo. Louis zacouval a mně v očích zamrzl obrázek šerifa, jak tam stojí a u boku mačká elektronický blesk fotoaparátu. Následoval druhý záblesk a třetí; Louis se snažil mrkáním zbavit modrých sítnicových paobrazů, pak jsem ho i s napřaženou pistolí nasměrovala ke skutečné hrozbě, ale bylo pozdě; když jsme se otočili a zamžourali do modrého oparu, vůdce černošské bandy se už krčil s těžkým revolverem sevřeným v obou rukou, a mačkal a mačkal spoušť.</p>
<p>Sice jsem necítila bolest, ale zaregistrovala jsem náraz, když první kulka zasáhla Louise do rozkroku a druhá do hrudníku, kde mu praskla žebra. Ještě bych ho Použila, kdyby ho třetí kulka nezasáhla do tváře.</p>
<p>Ozval se jakýsi hlučný příval a ztratila jsem s ním kontakt. Ač jsem smrt člověka, jehož jsem Používala, zakusila už mnohokrát, vždy je to znepokojivý zážitek podobný tomu, když vám někdo uprostřed telefonického rozhovoru položí sluchátko.</p>
<p>Chvilku jsem odpočívala, vnímala syčení teplometu, strupovitou tvář figuríny v lidské velikosti a nyní i dobře slyšitelný šepot stěn dětského pokoje.<emphasis> „Melanie,“</emphasis> volaly.<emphasis> „Melanie, hrozí ti nebezpeč</emphasis><emphasis>í. Poslechni si nás.“</emphasis></p>
<p>Poslouchala jsem a přitom jsem upřela pozornost zpátky na Vincenta.</p>
<p>Šramot v zadní části domu páchnoucího spáleninou takřka ustal. Dívka neměla kam uniknout.</p>
<p>Ucítila jsem, jak se Vincentovým silným tělem prohnala vlna adrenalinu, když vstal, potěžkal vyváženou smrtonosnou kosu a jistě a tiše se vydal tmou ke své oběti.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá devátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pondělí, 29. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Saula Laskiho operovali v pondělí odpoledne. V bezvědomí byl asi dvacet minut a malátný další hodinu. Když si začal opět uvědomovat své okolí – byla to tatáž malá cela, v níž byl od nedělního rána –, odtáhl si obvazy a prohlédl si řez.</p>
<p>Řízli ho do masa na vnitřní části levého předloktí, asi osm centimetrů nad vybledlým vytetovaným číslem z koncentračního tábora. Operace byla dokončena, stehy pečlivě utaženy. Navzdory pooperační bolavosti a zduření si nahmatal bulku, kterou předtím v ruce neměl. Pod velký sval na předloktí mu vsunuli jakýsi předmět o velikosti silného čtvrťáku. Vrátil si obvazy na místo a lehl si, aby se zamyslel.</p>
<p>Času k přemýšlení měl habaděj. Překvapilo ho, když ho v neděli ráno nepropustili ani nevyužili k nějakému účelu. Byl si jistý, že ho do Filadelfie dopravili z nějakého specifického důvodu.</p>
<p>Vrtulník přistál v odlehlé části jakéhosi velkého letiště a Saul byl se zavázanýma očima převeden do přistavené limuzíny. Podle brzdění, rozjezdů a tlumených pouličních zvuků nabyl přesvědčení, že projížděli rušnou částí města. Jednou pod koly zaslechl hučení mostního kovu.</p>
<p>Než zastavili, ještě prodrkotali po nějakém hrbolatém terénu. Kdyby kolem nebylo slyšet město – vzdálená siréna, křik, svistot zrychlujícího příměstského vlaku –, Saul by si pomyslel, že jsou někde na venkově. Nebyl to tedy venkov, ale nějaká otevřená, zablácená a rozježděná oblast uprostřed zástavby. Prázdný pozemek? Staveniště? Park? Vyšel tři schody a stanul ve dveřích, zavedli ho doprava do úzké chodby a zase doprava. Dvakrát vrazil do zdi a něco na její struktuře a ozvěnách v úzké místnosti ho přivedlo k domněnce, že je v přívěsu nebo karavanu.</p>
<p>Cela byla méně bytelná a působivá než ta ve Washingtonu. Bylo v ní lůžko, chemický záchod, malá mřížka ventilátoru, jíž pronikaly přidušené hlasy a občasný smích. Dal by cokoliv za nějakou knihu. Bylo zvláštní, jak se lidský organizmus dokázal přizpůsobit takřka každému prostředí, ale on sám by si nikdy nezvykl trávit celé dny bez čtení. Z útlého mládí v lodžském ghettu si vzpomínal, jak se jeho otec rozhodl, že sepíše seznam všech dostupných knih a založí jakousi půjčovnu. Lidé, kteří byli posíláni do táborů, si někdy knihy brali s sebou a Saulův otec pak s povzdechem vyškrtával příslušný název ze seznamu, přesto je unavení muži a ženy se smutnýma očima obvykle svědomitě vraceli, někdy ještě se záložkou na místě, kam právě dočetli. „Dočtete to, až se vrátíte,“ říkával jim otec a lidé přikyvovali.</p>
<p>Dvakrát nebo třikrát přišel do cely Colben, aby ho podrobil vlažnému výslechu, ale Saul z něho cítil nezájem. Podobně jako on i Colben vyčkával. V komplexu přívěsů vyčkávali všichni. Dobře to cítil. Čekali na co?</p>
<p>Čas využíval k přemýšlení. Uvažoval o oberstovi, Melanii Fullerové, Colbenovi, Barentovi a dalších neznámých lidech. Léta byl obětí zásadní a fatální mylné představy. Myslel si, že pokud<emphasis> pochopí</emphasis> psychologii takového zla, dokáže ho napravit. Uvědomil si, že po oberstovi pátral nejen ze svých vlastních nejasných osobních důvodů, nýbrž i se stejnou dychtivou vědeckou zvídavostí, s níž by se imunolog v Centru pro potírání nemocí snažil vypátrat a izolovat nový a smrtící virus. Bylo to zajímavé. Intelektuálně podnětné. Najít, pochopit, vyléčit.</p>
<p>Ale na bacil této epidemie žádné protilátky existovat neměly.</p>
<p>Dlouhá léta sledoval výzkum a teorie Lawrence Kohlberga. Kohlberg zasvětil život studiu etického a morálního vývoje. Na psychiatra obeznámeného s poválečnou psychoterapeutickou teorií působilo Kohlbergovo uvažování příliš jednoduše až dětinsky, ale když tak teď ležel ve své cele a poslouchal šepot ventilace, uvědomoval si, jak velký smysl Kohlbergova teorie morálního vývoje v této situaci dává.</p>
<p>Kohlberg objevil sedm úrovní morálního vývoje – jež si podle všeho odpovídají v různých kulturách, časových obdobích a lokalitách. Na první úrovni je elementární malé dítě – nevnímá dobro či zlo; veškeré jeho činy se řídí potřebami a nedostatkem a tyto činy brzdí jen negativní stimuly. Jeho etické soudy vycházejí z klasického dělení potěšení/bolest. Na druhé úrovni lidé rozdělují „dobro a zlo“ akceptováním autority na pozici moci. Velcí lidé to vědí nejlíp. Osoba na třetí úrovni je fixovaná na pravidla. „Plnil jsem příkazy.“ Etiku čtvrté úrovně diktuje většina. Osoba na páté úrovni zasvěcuje svůj život vytváření a hájení zákonů, jež nejlépe slouží nejobecnějšímu společnému blahu, přičemž hájí zákonná práva i těch osob, jejichž stanoviska tato osoba na páté úrovni nemůže akceptovat. Lidé na páté úrovni jsou skvělí právníci z Americké unie občanských svobod. Saul mnoho lidí páté úrovně poznal v New Yorku. Lidé z šesté úrovně jsou schopni se přenést nad právně dogmatickou fixaci kolegů o úroveň níže a soustředit se na společné dobro a vyšší etické skutečnosti stírající národní, kulturní a společenské hranice. Lidé na sedmé úrovni reagují <emphasis>pouze</emphasis> na univerzální principy. Lidi na této úrovni podle všeho jednou za čas reprezentuje nějaký ten Ježíš, Gándhí a Buddha.</p>
<p>Kohlberg nebyl ideolog – Saul se s ním několikrát setkal a bavil se jeho klukovským smyslem pro humor – a jako výzkumník se bavil poukazováním na jednoduché paradoxy, vyplývající z jím ustanovené hierarchie morálního vývoje. Spojené státy, říkal Kohlberg na jednom večírku na Hunter College, je země na páté úrovni, vybudovaná a založená tou nejneuvěřitelnější směsicí praktických osob šesté úrovně v dějinách jakékoliv země, a obydlená především lidmi na čtvrté a třetí úrovni. Kohlberg zdůraznil, že při běžném, každodenním rozhodování se obvykle pohybujeme <emphasis>pod</emphasis> svou nejvyšší úrovní morálního vývoje, ale tuto svou úroveň vývoje <emphasis>nikdy</emphasis> nepřekonáváme. Kohlberg se pak zkroušeně zmiňoval o nevyhnutelném zničení veškerého učení sedmé úrovně. Kristus předal svůj odkaz Pavlovi z třetí úrovně, Buddhu zastupovaly generace kněží, iež nebyli nikdy schopni vystoupat nad šestou úroveň a i té dosáhli jen ve výjimečných případech.</p>
<p>Jediné, o čem Kohlberg nikdy nežertoval, byl jeho pozdější výzkum. Zjistil – ke svému počátečnímu úžasu a nevíře, jež uvadly ve smíření a šok –, že existuje i úroveň nula. Že existují lidské bytosti mimo fetální stadium, které nemají absolutně žádnou morálku; u těchto lidi – pokud to „lidé“ opravdu byli – nebyl spolehlivým vodítkem ani stimul na úrovni duality potěšení/bolest.</p>
<p>Zástupce úrovně nula mohl přistoupit ke svému bližnímu na ulici, z rozmaru ho zabít a odejít bez sebemenšího náznaku výčitek či snah své jednání jakkoliv posoudit. Zástupci úrovně nula nechtěli být chyceni a potrestáni, ale své jednání nezakládali na vyhýbání se trestu. V jejich případě nešlo ani o jednoduchý případ, kdy potěšení ze zapovězeného trestného činu převažuje nad strachem z trestu. Zástupci úrovně nula nedokázali odlišit trestné činy od každodenního fungování; byli morálně slepí. Kohlbergovy hypotézy testovaly stovky výzkumníků, ale fakta působila neochvějně a závěry přesvědčivě. V jakékoliv době, v jakékoliv kultuře se na úrovni nula lidského morálního vývoje nacházelo<emphasis> jedno nebo dvě</emphasis> procenta populace.</p>
<p>+++</p>
<p>Přišli si pro něho v pondělí odpoledne. Colben a Haines ho přidrželi, zatímco třetí muž mu píchl injekci. Za tři minuty byl v bezvědomí. Když se později probudil s bolestí hlavy a rozbolavělou levou rukou, zjistil, že mu něco voperovali pod kůži.</p>
<p>Prohlédl si řez, pokrčil rameny a přetočil se, aby přemýšlel.</p>
<p>+++</p>
<p>Někdy v úterý, nevěděl kdy, ho propustili. Haines mu uvázal pásku přes oči, zatímco Colben k němu mluvil: „Teď vás pustíme. Nepůjdete dál než šest bloků jakýmkoliv směrem od místa, kde vás necháme jít. Nebudete používat telefon. Někdo se s vámi zanedlouho spojí, aby vám řekl, co uděláte. Nemluvte s nikým, kdo vás neosloví jako první. Pokud některé z těchto pravidel porušíte, vašeho synovce Aarona, Deboru a děti stihne tvrdý trest. Rozumíte tomu dokonale?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Zavedli ho k limuzíně. Nejeli ani pět minut. Colben mu pak sňal pásku a vystrčil ho z otevřených dveří.</p>
<p>Saul zůstal stát na chodníku a v kalném odpoledním světle připitoměle mrkal. Až příliš pozdě se otočil, aby si přečetl poznávací značku na odjíždějícím autě. Zacouval, vrazil do jakési černošky s nákupní taškou, omluvil se a nedokázal se přestat culit. Šel po úzkém chodníku, všímal si každého detailu cihlové městské ulice, omšelých obchodů, šedých mračen… papíru, kterým vítr smýkl do hnědozeleného kandelábru. Šel rychle, nevšímal si bolesti v levé ruce, přešel na červenou, nejapné zamával nadávajícímu řidiči tramvaje. Byl VOLNÝ.</p>
<p>Věděl, že je to iluze. Nebylo pochyb, že někteří lidé, kolem nichž na ulici procházel, ho pozorují, sledují. V některých projíždějících autech a dodávkách skoro určitě jeli vážní muži v tmavých oblecích a šeptali do vysílaček. Hrbolek na jeho předloktí pravděpodobně obsahoval rádiový vysílač nebo výbušné zařízení nebo obojí. Jenže na tom mu ani za mák nezáleželo.</p>
<p>Měl prázdné kapsy, takže přistoupil k prvnímu člověku, kterého uviděl – urostlému černochovi v odřené červené zimní bundě –, a požádal ho o čtvrťák. Černoch se zadíval na podivný zarostlý přízrak, zvedl mohutnou ruku, jako by ho chtěl odehnat, a potom zavrtěl hlavou a podal Saulovi pětidolarovou bankovku. „Sežeň si pomoc, brácho,“ zavrčel obr.</p>
<p>Saul zašel do nárožní kavárny, rozměnil pětidolarovku na čtvrťáky a, z telefonního automatu ve vstupní hale zavolal na izraelské velvyslanectví ve Washingtonu. Ne, s Aaronem Eškolein ani Levim Colem ho spojit nemohli. Představil se. Spojovatelka sice nezalapala nahlas po dechu, ale poněkud změněným hlasem řekla: „Ano, doktore Laski. Jestli vydržíte minutku, jsem si jistá, že pan Cohen by s vámi velice rád mluvil.“</p>
<p>„Volám z automatu ve Filadelfii v Pensylvánii,“ vysvětloval Saul. Nadiktoval jí i jeho číslo. „Došly mi mince. Můžete mi zavolat zpátky, abychom neztratili spojení?“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděla spojovatelka na izraelském velvyslanectví.</p>
<p>Saul zavěsil. Telefon se rozezvonil. Ve sluchátku jednou zašumělo a spojení se přerušilo. Přešel ke druhému telefonu, pokusil se zavolat na velvyslanectví na účet volaného a poslouchal, jak přestala fungovat i druhá linka.</p>
<p>Vyšel na chodník a bezcílně bloumal. Moddy a jeho rodina byli mrtví. Už předtím to sice v hloubi srdce věděl, ale nyní si byl jistý. Co jiného mu mohli ještě provést? Zastavil se, rozhlédl se, snažil se postřehnout agenty, kteří mu šli v patách. Na dohled bylo jen velmi málo bělochů, ale to nic neznamenalo: FBI měla i černošské agenty.</p>
<p>Ulici přešel pohledný černoch v drahém kabátu z velbloudí srsti a přistoupil k němu. Měl výrazné, široké rysy, široký úsměv a velké zrcadlovky. Nesl drahý kožený kufřík. Usmál se, jako by Saula znal, zastavil se, stáhl si rukavici z jelenice a nabídl mu ruku. Saul ji sevřel.</p>
<p>„Buďte vítán, pěšáčku,“ pronesl muž dokonalou polštinou. „Je načase, abyste se připojil k naší hře.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Vy jste oberst.“ Saul v hloubi svého těla zakusil vlnivý, těkavý pocit. Zavrtěl hlavou a pocit poněkud vyprchal.</p>
<p>Černoch se usmál a promluvil německy. „Oberst. Čestný titul, který jsem neslyšel už velice dlouhou dobu.“ Zastavil se před restaurací Horn and Hardart a mávl rukou. „Máte hlad?“</p>
<p>„Zabil jste Francise.“</p>
<p>Muž si mimoděk promnul tvář. „Francise? Obávám se, že toho… ach ano. Toho mladého detektiva. No…“ Usmál se a zavrtěl hlavou. „Pojďte, zvu vás na pozdní oběd.“</p>
<p>„Víte, že nás sledují,“ poznamenal Saul.</p>
<p>„Ovšem. A my sledujeme je. Znám tedy i produktivnější činnosti.“ Otevřel Saulovi dveře. „Račte,“ řekl anglicky.</p>
<p>+++</p>
<p>„Jmenuji se Jensen Luhar,“ představil se černoch, jakmile se usadili u stolu v takřka prázdné restauraci. Objednal si cheeseburger, cibulové kroužky a sladové mléko s vanilkovou příchutí. Saul civěl na šálek kávy.</p>
<p>„Jmenujete se Wilhelm von Borchert,“ řekl. „Pokud někdy nějaký Jensen Luhar existoval, už je dávno po něm.“</p>
<p>Jensen Luhar trhl rukou a odložil sluneční brýle. „V této fázi je to jen sémantická záležitost. Baví vás tato hra?“</p>
<p>„Ne. Je Aaron Eškol mrtvý?“</p>
<p>„Váš synovec? Ano, obávám se, že ano.“</p>
<p>„A Aaronova rodina?“</p>
<p>„I ta je po smrti.“</p>
<p>Sard se zhluboka nadechl. „Jak k tomu došlo?“</p>
<p>„Pokud vím, pan Colben poslal do domu vašeho synovce svého mazánka Hainese a s ním několik dalších mužů. Došlo k požáru, ale jsem si prakticky jistý, že ona nešťastná rodinka zemřela předtím, než vyšlehly první plameny.“</p>
<p>„Haines!“</p>
<p>Jensen Luhar usrkl z dlouhého brčka. Pořádně si ukousl cheeseburgeru, jemně si otřel ústa ubrouskem a usmál se. „Hrajete šachy, doktore.“ Nebyla to otázka. Luhar Saulovi nabídl cibulový kroužek. Saul se na černocha zadíval. Luhar kroužek spolkl a řekl: „Máte-li pro tuhle hru nějaký cit, doktore, musíte ocenit, co se v téhle chvíli děje.“</p>
<p>„Tak tímhle je pro vás tohle všechno? Hrou?“</p>
<p>„Ovšem. Pohlížet na to jako na něco většího by znamenalo brát život a sebe sama až příliš vážně.“</p>
<p>„Najdu vás a zabiju vás,“ pronesl Saul potichu.</p>
<p>Jensen Luhar přikývl a opět se zakousl do cheeseburgeru. „Kdybychom se setkali osobně, určitě byste se o to pokusil. Nyní v této záležitosti na vybranou nemáte.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>„Myslím tím to, že vážený prezident toho, co je v současnosti eufemisticky známo jako Ostrovní klub, jistý pan C. Arnold Barent, vás upravil, abyste vyhověl tomuto jedinému účelu – zabil filmového producenta, o němž si svět již myslí, že je mrtev.“</p>
<p>Saul se napil studené kávy, aby skryl svůj zmatek. „Barent nic takového neudělal.“</p>
<p>„Ale ovšemže udělal,“ odpověděl Luhar. „Žádný jiný důvod, proč se s vámi osobně setkat, by neměl. Jak dlouho si myslíte, že trval váš rozhovor?“</p>
<p>„Několik minut,“ odpověděl Saul.</p>
<p>„Spíše několik hodin. Úprava měla dva účely: na potkání mě zabít a ujistit se, že pro pana Barenta nikdy nebudete představovat žádnou hrozbu.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>Luhar dojedl poslední cibulový kroužek. „Nehrajte to tak komplikovaně. Představte si pana Barenta a potom si představte sám sebe, jak na něj útočíte.“</p>
<p>Saul se zamračil, ale udělal to. Bylo to velmi obtížné. Když si vybavil Barenta, jak ho viděl naposledy – uvolněného, opáleného, usazeného na balkonu lodi s výhledem na moře –, užasl, když si uvědomil, jak se v něm vzdouvá směsice přátelství, potěšení a oddanosti. Přinutil se představit si, jak Barentovi ubližuje, ohání se pěstí po tom hladkém, pohledném obličeji…</p>
<p>Zlomil se v pase nečekanou bolestí a nevolností. Zalapal po dechu, každou chvíli se měl pozvracet. Na čele a spáncích mu vyrazil studený pot. Zašátral po sklenici vody a hltavě polykal, myslel na jiné věci, pomalu si v břiše rozplétal uzel bolesti.</p>
<p>„Zajímavé,<emphasis> nein</emphasis>?“ zeptal se Luhar. „V tom spočívá největší síla pana Barenta. Nikdo, kdo s ním stráví určitý čas, si už nikdy nebude přát jakkoliv mu ublížit. Sloužit panu Barentovi je pro řadu lidí zdrojem potěšení.“</p>
<p>Saul dopil vodu a utřel si ubrouskem pot z čela. „Proč s ním bojujete?“</p>
<p>„<emphasis>Bojuji?</emphasis> Ne, ne, můj milý pěšáku. Já s ním nebojuji.<emphasis> Já</emphasis> s ním<emphasis> hraji</emphasis>.“ Luhar se rozhlédl. „Prozatím nemají dostatečně blízko žádné mikrofony, aby odposlouchávali náš rozhovor, ale za chviličku venku zaparkuje dodávka a my přijdeme o soukromí. Je načase, abychom se šli projít.“</p>
<p>„A kdybych nešel?“</p>
<p>Jensen Luhar pokrčil rameny. „Za několik hodin začne být hra opravdu velmi zajímavá. Budete v ní mít určitou roli. Pokud si přejete udělat něco s lidmi, kteří zlikvidovali vašeho synovce a jeho rodinu, vaší kauze by pomohlo, kdybyste mě doprovodil. Nabízím vám volnost… alespoň od nich.“</p>
<p>„Ale od vás ne?“</p>
<p>„Ne od vás samotného, milý pěšáku. Pojďte, pojďte, je čas se rozhodnout.“</p>
<p>„Jednou vás zabiju.“</p>
<p>Luhar se zazubil, navlékl si rukavici a nasadil zrcadlovky.<emphasis> „Ja, ja.</emphasis> Tak jdete?“</p>
<p>Saul vstal a vyhlédl z okna. U chodníku zastavila zelená dodávka. Vyšel za Jensenem Luharem ven.</p>
<p>+++</p>
<p>Ulice vybíhající z Germantown Avenue byly úzké a plné rozporů. Kdysi dávno mohly být vysoké úzké budovy příjemnými domy – některé Saulovi připomínaly úzké domy v Amsterodamu. Nyní z nich byly přeplněné slumy. Malé krámky a podniky kdysi mohly tvořit jádro opravdové komunity – malá lahůdkářství, titěrné prodejny potravin, rodinná obuvnictví, provozovny drobných živnostníků. Nyní v oknech nabízely jen mrtvé mouchy. Některé se proměnily v byty s nízkým nájmem; v jedné z výloh stála ušmudlaná tříletá holčička a tiskla na sklo tvář a špinavé prstíky.</p>
<p>„Jak jste to myslel, když jste říkal, že s Barentem ‘hrajete’?“ zeptal se Saul. Ohlédl se, ale zelenou dodávku už nikde neviděl. Nezáleželo na tom; byl si jistý, že je pořád někdo pozoruje. Chtěl najít obersta.</p>
<p>„Hrajeme šachy,“ odpověděl Luhar. Hromotluk se otočil a Saul v jeho tmavých brýlích zahlédl svůj odraz.</p>
<p>„A v sázce jsou naše životy,“ řekl Saul. Zoufale se pokoušel přijít na způsob, jak obersta přimět, aby prozradil, kde je.</p>
<p>Luhar se zasmál a přitom vycenil široké bílé zuby. „Ne, ne, pěšáčku,“ pronesl německy. „Vaše životy nic neznamenají. V sázce není nic menšího než to, kdo bude vytvářet pravidla hry.“</p>
<p>„Hry?“ zopakoval Saul. Přešli na druhou stranu ulice. Na dohled nebyl nikdo kromě dvojice objemných černošek, vycházejících z prádelny na konci ulice.</p>
<p>„Nepochybuji, že víte o Ostrovním klubu a jeho každoročních hrách,“ řekl oberst. „Herr Barent a zbytek těch zbabělců se mě bojí nechat hrát. Vědí, že bych se zasazoval o přenesení hry do většího rámce. Do něčeho, co by se slušelo na rasu<emphasis> Ubermenschen.“</emphasis></p>
<p>„Copak jste si toho neužili dost za války?“</p>
<p>Luhar se opět zazubil. „Snažíte se mě provokovat,“ pronesl přidušeným hlasem. „Jak bláhový je váš úmysl.“ Zastavili se vedle prádelny před nenápadným domem ze škvárových tvárnic. „Odpověď zní ‘ne’. Za války jsem si toho dost neužil. Členové Ostrovního klubu se domnívají, že mají určitý nárok na moc pouze proto, že<emphasis> ovlivň</emphasis><emphasis>ují…</emphasis> vůdčí osobnosti, země, ekonomiky.<emphasis> Ovlivň</emphasis><emphasis>ují</emphasis>.“ Luhar si odplivl na chodník. „Až pravidla hry stanovím já, uvidí, co dokáže skutečná moc. Svět je kus shnilého, červy prolezlého starého masa, pěšáčku. My ho očistíme ohněm. Já jim ukážu, jaké je to hrát s<emphasis> armádami</emphasis> a ne s nějakými ubohými zástupci. Ukážu jim, jaké je to sledovat při ztrátě figury zánik měst, dobývat celé rasy a využívat je pro projekty zrozené z rozmaru Uživatele. A ukážu jim, co znamená hrát tuto hru v globálním měřítku. Všichni umřeme, pěšáku, jenže Herr Barent nevidí, že není důvod, aby náš svět přežil.“</p>
<p>Saul stál na chodníku a nevěřícně zíral. Studený vítr mu škubal kabátem a naskakovala mu z něj husí kůže.</p>
<p>„Jsme tady,“ řekl Luhar a vytáhl svazek klíčů, aby v nevýrazné budově, před níž stanuli, otevřel dveře. Vstoupil do tmy a pokynul Saulovi. „Jdete, pěšáku?“</p>
<p>Saul polkl. „Jste ještě větší šílenec, než se mi zdálo,“ zašeptal.</p>
<p>Luhar přikývl. „Možná,“ řekl potichu. „Ale jestli se mnou půjdete, budete mít příležitost pokračovat ve hře. Bohužel ne v té větší hře. V té už pro vás místo nebude. Ale vaše nevyhnutelná oběť umožní, že se taková hra bude jednou hrát. Pokud se mnou teď půjdete… o své vlastní vůli… odstraníme vám zábrany, jimiž vás spoutal Herr Barent, abyste mi mohl nadále sloužit jako věrný pěšák.“</p>
<p>Saul stál v chladu, zatínal pěsti, cítil bolest v levé ruce, kde mu tepal chirurgický implantát. Vkročil do tmy.</p>
<p>Luhar se zazubil a zavřel za nimi dveře na zástrčku. Saul v přítmí zamrkal. V přízemí nebylo nic než piliny a hromady ližin v rozlehlém skladištním prostoru. Na půdu vedlo dřevěné schodiště. Luhar ukázal prstem a Saul se vydal vzhůru.</p>
<p>„Panebože,“ hlesl. Na půdě byl v mdlém světle linoucím se ukoptěným světlíkem vidět jediný stůl a čtyři židle. Na dvou židlích seděla dvě nahá mrtvá těla.</p>
<p>Saul k nim přistoupil a začal si je prohlížet. Byla studená a sevřená ve svěráku rigor mortis. Jedním byl černoch, přibližně Luharovy výšky a váhy. Měl otevřené oči, zastřené smrtí. Druhé mrtvé tělo patřilo bělochovi o několik let staršímu než Saul, vousatému, s řídnoucími vlasy. Měl svěšenou dolní čelist a Saul si všiml popraskaných kapilár na lících a nose, které prozrazovaly pokročilý alkoholizmus.</p>
<p>Díval se, jak si Luhar svléká drahý velbloudí kabát. „Naši dvojníci?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Ovšem,“ odpověděl oberst Luharovým prostřednictvím. „Už jsem odstranil všechny nebo skoro všechny stopy vlivu, které vám vštípil do mysli Herr Barent. Jste připravený pokračovat, pěšáku?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Saul.<emphasis> Pokrač</emphasis><emphasis>ovat v hledání zp</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>sobu, jak t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> zabít, </emphasis>pomyslel si.</p>
<p>„Výborně.“ Luhar se podíval na hodinky. „Máme asi třicet minut, než se pan Colben rozhodne, že by se k nám mohl přidat. Mělo by to stačit.“ Položil kufřík na stůl vedle levé ruky černochova těla. Když ho otevřel, Saul si všiml, že je plný stejné plastické trhaviny, kterou měl na sobě už Harrington.</p>
<p>„Mělo by to stačit na co?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Na přípravu. V této budově je neoznačený průlez, který ji spojuje se sklepem vedlejší budovy. Z vedlejšího sklepa je přístup do krátkého úseku staré městské kanalizace. Dostaneme se jím jen asi blok daleko, ale mělo by to být mimo bezprostřední okruh sledování. Na mě bude čekat auto. Vy se můžete vydat, kam se vám zlíbí.“</p>
<p>„Jste tak zatraceně mazaný, až se mi z toho chce zvracet,“ řekl Saul „Tohle fungovat nebude.“</p>
<p>„Ne?“ Luhar nadzvedl huňatá obočí.</p>
<p>Saul si svlékl kabát a vyhrnul si rukávy. Na obvazech se mu rozlévala slabá žlutá skvrna z masti, kterou ho natřeli. „Něco mi tam včera strčili Myslím, že je to nějaká vysílačka.“</p>
<p>„To samozřejmě je,“ přisvědčil Luhar. Z kufříku vyňal balíček v zelené látce a rozbalil ho. V kalném světle shora se zaleskla lahvička jodové tinktury a chirurgické nástroje. „Zákrok by neměl trvat víc než dvacet minut, co myslíte?“</p>
<p>Saul pozvedl skalpel ve sterilním obalu. „A domnívám se správně, že se ho zhostíte vy?“</p>
<p>„Trváte-li na tom,“ odpověděl Luhar, „měl bych vás však upozornit, že se mi nikdy nedostalo lékařského vzdělání.“</p>
<p>„Takže je to na mně.“ Saul se podíval do kufříku a vzhlédl. „Nemáte stříkačky? Žádnou lokální anestezii?“</p>
<p>V zrcadlovkách Jensena Luhara se odrážel okolní prostor. V těžké tváři se mu nezračil žádný výraz. „Bohužel nikoliv. Jak moc si ceníte své svobody, doktore?“</p>
<p>„Jste šílenec, oberste,“ prohlásil Saul. Posadil se ke stolu, rozložil náčiní a přitáhl si lahvičku s tinkturou.</p>
<p>Luhar vytáhl zpod stolu sportovní tašku. „Napřed se převlečeme,“ nadhodil. „Pro případ, že byste se na to později necítil.“</p>
<p>Když se mrtvá těla oděla do jejich svršků a Saul se oblékl do plandavých džínsů, černého roláku a mohutných, asi o půl čísla menších bot, Luhar řekl: „Zbývá nám asi osmnáct minut, doktore.“</p>
<p>„Posaďte se,“ řekl Saul. „Vysvětlím vám, co přesně uděláte, kdybych ztratil vědomí.“ Z čistého sáčku vyňal balíček s obinadlem a obvazy. „Budete to muset zašít.“</p>
<p>„Jak si přejete, doktore.“</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou, na okamžik pozvedl oči k světlíku, potom zrak sklopil a jediným jistým pohybem skalpelu provedl úvodní řez.</p>
<p>+++</p>
<p>Vědomí neztratil. Dvakrát zařval a těsně poté, co si od svalových vláken oddělil vlákna vysílače, se zlomil v pase a pozvracel se. Luhar ránu sešil hrubými stehy a stáhl motýlkovou náplastí, zakryl ji obinadlem a nasoukal mrákotného psychiatra do objemného kabátu. „O pět minut jsme to přetáhli,“ sykl. „Pospěšte si.“</p>
<p>Ve zdánlivě jednolité betonové podlaze se pod dřevěnými ližinami v opačném koutě otevíraly padací dveře. Když za sebou Luhar stáhl poklop, Saul zaslechl rachocení vrtulníku a vzdálené bušení. „Pohněte se!“ sykl mohutný černoch ve stísněné tmě. Saul se pokusil plazit, ale vykřikl, když se mu ruka rozhořela bolestí, a zhroutil se na zem. Domem shora otřásla mohutná exploze a seslala Saulovi do tváře a do vlasů prach a pavučiny. „Honem!“ naléhal Luhar a začal Saula postrkovat.</p>
<p>Poházené betonové tvárnice. Luhar je odkopl z cesty, v temném sklepě páchnoucím plesnivinou a starými novinami vytáhl Saula na nohy a nutil ho k pohybu. Vmáčkli se mezi jakousi mříž a cihly a potom se znovu plazili; Saul měl ruce a kolena ponořené v ledové vodě, dotýkal se ve tmě kluzkých, sliznatých věcí. Pokoušel se přidržovat si levou ruku u těla a plazit se po třech. Dvakrát uklouzl a udeřil se do levého ramene a namočil si kabát. Luhar se smál a zezadu jím cloumal. Saul zavřel oči a vzpomněl si na Sobibor, na řvoucí masy, na ticho Lesa sov.</p>
<p>Nakonec se přece jen mohli napřímit. Luhar ušel sto kroků, zabočil doprava do poněkud užšího kanálu a zastavil se pod mříží. Silnýma rukama se pokusil železnou mříží pohnout. Saul zamžoural do šedého světla, dál se soustředil na potlačení nevolnosti a vsunul ruku do kapsy kabátu, aby se dotkl chladivé oceli skalpelu, který se mu podařilo ukrást, zatímco se Luhar věnoval posledním úpravám na časovači v kufříku.</p>
<p>„Ták,<emphasis> a je to,“</emphasis> hekl Luhar a odstrčil mříž stranou. Obě ruce měl pořád nahoře. Bundu měl rozevřenou, břicho a hrudník pod tenkou látkou obnažené. Saul sebral síly a ohnal se skalpelem. Cíl čepele si představoval někde za Luharovou páteří.</p>
<p>Jensen Luhar švihl levou rukou, sevřel mohutnými prsty Saulovo předloktí a čepel strnula asi osm centimetrů nad černochovou hrudní kostí. „Ale, ale,“ zavrtěl hlavou. Pravou rukou sekl Saula do krvácející levé ruky. Saul zalapal po dechu a padl na kolena. V tenčícím se zorném poli mu začaly plout rudé kruhy. Luhar mu skalpel z pravé ruky jemně odebral. „Tady někdo zlobí,<emphasis> mein klein Jude,“</emphasis> zašeptal.<emphasis> „Auf wiedersehen.“</emphasis></p>
<p>Na okamžik pohaslo světlo a Luhar zmizel. Saul klečel ve tmě. Na několik minut ponořil čelo do vody a ke studenému kameni, zoufale se snažil zůstat při vědomí.<emphasis> Proč</emphasis><emphasis>?</emphasis> pomyslel si.<emphasis> Proč</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stávat vzh</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>ru? Pospi si chvilku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mlč</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>,</emphasis> zavrčel na sebe.</p>
<p>Uplynula celá věčnost, ale nakonec se zvedl, zdravou rukou uchopil mříž nad hlavou a pokusil se vytáhnout ven. Stálo ho to pět pokusů a džíny si promáčel několika pády, ale nakonec se přece jen vydrápal na světlo.</p>
<p>Kanál se otevíral za plechovým kontejnerem čtyři metry od ústí úzkého průchodu. Ulice, na niž se vypotácel, mu nebyla nijak povědomá. Do dlouhého kopce se táhla řadová zástavba.</p>
<p>Ušel půl bloku, než nad ním zvítězila nevolnost. Zastavil se a natáhl levou ruku. Rána se otevřela. Krev prosákla tlustým sakem, kanula mu po ruce a zalila celou levou stranu kabátu. Ohlédl se na místo, odkud přišel, a rozesmál se, když spatřil zřetelnou stopu karmínových cákanců. Sevřel si ruku a dovrávoral ke skleněné výloze opuštěného obchodu. Chodník se zvedal a klesal jako paluba člunu na rozbouřeném moři.</p>
<p>Stmívalo se. Před vzdálenou pouliční lampou se jako světlušky míhaly husté sněhové vločky. Z kopce na jeho straně ulice scházela jakási objemná tmavá postava. Klopýtavě zacouval do dveří obchodu, sklouzl po drsné zdi, přitáhl si kolena k tělu a ze všech sil se snažil zůstat neviditelný jako opilý pobuda, pro něž jsou taková místa jako stvořená.</p>
<p>Právě když ho muž pomalu míjel, Saul ucítil, jak mu ve svalech levé ruky zaškubalo ještě něco jiného. Znovu ji sevřel a zaskřípal zuby, až to bylo dobře slyšet. Muž kolem něho prošel. V pravé ruce nesl něco těžkého a kovového.</p>
<p>Saul ucítil, jak nad ním vítězí tma, když o několik kroků dál těžké kroky utichly a potom se pomalu vrátily. Převalil se na levý bok a jen vzdáleně cítil, že udeřil hlavou do dveří. Levou ruku měl v jednom ohni a cítil, jak mu krev zalévá zápěstí a prsty.</p>
<p>Do očí ho bodla zář svítilny. Urostlý muž se nad ním sehnul, zastřel ulici, celý svět. Saul zaťal pravou pěst a snažil se setrvat nad vířícím chaosem bezvědomí. Pravé rameno mu sevřela silná ruka.</p>
<p>„Ježíši,“ pronesl pomalý, známý hlas. „Saule, jste to vy?“</p>
<p>Saul přikývl a cítil, jak mu hlava padá dopředu, jak mu brada dosedá na hruď, zavírají se mu oči, zatímco klidný hlas dál říkal věci, kterým nerozuměl, a silné paže šerifa Bobbyho Joea Gentryho ho zvedly a podržely v náručí tak snadno, jako by uchopily spící dítě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 30. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Gentry uvažoval, jestli nezešílel. Když uháněl do Komunitního domu, přál si, aby Saul zůstal při vědomí a mohli si o všem popovídat. Připadalo mu, že se svět stal paranoidní noční můrou, kde se naprosto zpřetrhaly řetězce příčin a důsledků.</p>
<p>Půl bloku od domu Gentryho zastavilo dvojče jménem G. B. Šerif se zadíval na ústí hlavně neumělé pistole a vyštěkl: „Pusť mě. Marvin ví, že se vracím zpátky.“</p>
<p>„Jo, jenže neví, že se vracíš s ňákým mrtvým bílým typem.“</p>
<p>„Mrtvý není a je možné, že nám pomůže. Jestli umře, postarám se, aby ses z toho musel Marvinovi zodpovídat. Teď mě nech běžet.“</p>
<p>G. B. váhal. „Táhni do prdele, bengoši,“ pronesl nakonec, ale ustoupil.</p>
<p>Než se Gentry dostal do domu, musel projít ještě třemi dalšími kontrolními stanovišti. Marvin rozšířil střežený prostor na sto metrů ve všech směrech. Na každé neznámé vozidlo ve čtvrti měli hodit zápalnou bombu, pokud by ihned neodjelo. Zelená dodávka se dvěma bělochy vpředu a kdoví kolika dalšími na zadních sedadlech zvažovala Leroyovo ultimátum celou půlminutu, než rychle odfičela. Možná je přesvědčila litrová láhev shellu naturalu, kterou Leroy svíral v pravé ruce.</p>
<p>Pondělní noc otevřela dveře noční můře.</p>
<p>Marvin a ostatní se bočními uličkami a přes zadní dvorky vrátili do Komunitního domu, Leroy krvácel z asi deseti ran, které utržil po zásahu broky, všichni kromě Marvina byli po přestřelce v temné bytovce na pokraji hysterie. Přitáhli do budovy Calvinovo a Pstruhovo tělo a Marvin už plánoval, jak pošle Jacksona nebo Taylora zpátky v dodávce Jima Woodse, ale chaos, v němž se ocitli, tyto plány vytlačil na několik hodin na vedlejší kolej. Když dodávku těsně před úsvitem nakonec na místo útoku poslali, pět těl už bylo pryč a v prvním a druhém patře zůstávaly jen anonymní kaluže krve. Na místo činu se nedostavily žádné oficiální orgány.</p>
<p>V Komunitním domě nastal po jejich návratu hotový blázinec. Stříleli po každém stínu. Někdo sice uhasil požáry ve zpustošených autech, ale nad celým blokem pořád visel kouř připomínající nějaké smrtonosné mračno.</p>
<p>„Von byl tady, vole, ta bílá zrůda, fakt<emphasis> tady,</emphasis> jako tady v baráku, sejmul toho posranýho Woodse a dal do těla Káře a Raji ho viděl, jak na dvoře honí tu holku s foťákem a…“ blekotal Taylor, když přišli.</p>
<p><emphasis>„Kde</emphasis> je Kara!“ zaryčel Marvin. Gentry poprvé uslyšel, jak tento mladík zvýšil hlas.</p>
<p>Taylor jim vysvětlil, že Kara je v patře, na matraci za závěsem, a utrpěla těžké zranění. Gentry se za nimi vydal do schodů. Většina členů gangu se tam zadívala na Woodsovo bezhlavé tělo rozvalené na kulečníku, ale Marvin a Jackson zamířili rovnou k místu, kde ležela v bezvědomí Kara a kde o ni nyní pečovaly čtyři další dívky.</p>
<p>„To nevypadá dobře,“ prohlásil Jackson. Dívčina krásná tvář byla takřka k nepoznání zohavena, měla groteskně napuchlé čelo, oči ztmavlé vylévající se krví. „Měla by bejt v nemocnici. Má strašně slabej pulz a tlak.“</p>
<p>„Hele, vole,“ protestoval Leroy a ukázal mu pravou ruku a nohu poseté krvavými kruhy. „Já jsem raněnej. Pojedu s váma a nechám se dát dohromady a…“</p>
<p>„Ty zůstaň<emphasis> tady,“</emphasis> umlčel ho Marvin. „Svolej ty mamlasy. Na půl bloku vodsaď se nikdo nedostane, jasný? Řekni Shermanovi a Eduardovi, aby hejbnuli prdelí a zajeli do Dogtownu, a ozvi se Manniemu. Potřebujem vojáky, který nám slíbil loni v zimě, když jsme mu pomohli s tím Pastoriem. Potřebujem je<emphasis> hned teď</emphasis><emphasis>.</emphasis> Škrťákovi řekni, že okamžitě potřebujem na ulici všechny špunty a pomocníky. Chci zjistit, kde se ukrejvá ta zkurvená vúdú čarodějka.“</p>
<p>Zatímco dál rozdával rozkazy a zatímco Jackson opatrně snášel Karu do přízemí, Gentry si odtáhl stranou Taylora. „Kde je Natalie?“</p>
<p>Mladík zavrtěl hlavou a potom zalapal po dechu, když mu Gentry sevřel biceps. „Kurva, chlape. Šla po ní ta bílá zrůda. Raji je viděl, jak utíkaj přes dvorek, mezi baráky. Byla<emphasis> tma.</emphasis> Vyrazili jsme za ním, ale viděli jsme hovno.“</p>
<p>„Jak je to dlouho?“ Gentry ho stiskl ještě silněji.</p>
<p>„Hej,<emphasis> kurva.</emphasis> Dvacet minut. Možná pětadvacet.“</p>
<p>Gentry rychle sešel dolů a před odchodem ještě odchytil Marvina. „Chci svůj revolver.“</p>
<p>Vůdce gangu na něho upřel světlemodré oči studené jako mořský led.</p>
<p>„Ten zmrd jde po Natalii a já vyrážím za ním. Dej mi můj ruger.“ Napřáhl ruku.</p>
<p>Leroy si nechal sklouznout do pravé ruky brokovnici. Hlaveň se posouvala ke Gentrymu, pohledem žádal Marvina o souhlas.</p>
<p>Marvin vyškubl těžký revolver a podal ho Gentrymu. „Vyřiď ho.“</p>
<p>„Jo.“ Gentry ještě vyběhl nahoru, vyhrabal náhradní krabičku s náboji a začal revolver nabíjet. Těžké náboje značky Magnum mu hladce klouzaly z prstů. Uvědomil si, že se mu třese ruka. Předklonil se a zhluboka dýchal, dokud třas neustal, sešel dolů, aby našel baterku, a vyrazil do noci.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul Laski nabyl vědomí ve chvíli, kdy si Jackson prohlížel jeho zranění. „Vypadá to, jako by se na vás někdo vrhl s otvírákem na konzervy,“ poznamenal bývalý medik. „Ukažte mi druhou ruku. Než se na to budu moct mrknout, dám vám ampulku morfia.“</p>
<p>Saul se opřel hlavou o matraci. Pod tmavými vousy měl popelavě bledou tvář a rty. „Díky.“</p>
<p>„Moc mi neděkujte. Vystavím vám účet. Jsou tady bráchové, co by kvůli tomuhle morfiu vraždili.“ Rychlým, jistým pohybem dal Saulovi injekci. „Vy běloši nevíte, jak se máte starat vo svý těla.“</p>
<p>Než morfium Saula odrovnalo, Gentry na něho rychle promluvil: „Co tady, ksakru, děláte, Saule?“</p>
<p>Stařík zavrtěl hlavou. „To je na dlouhé vysvětlování. Šerife, v téhle věci je zapleteno víc lidí, než bych si kdy pomyslel…“</p>
<p>„To právě taky zjišťujeme,“ odpověděl Gentry. „Víte, kde je ten váš oberst?“</p>
<p>Jackson skončil s čištěním rány a začal ji znovu sešívat. Saul se jednou podíval a pak odvrátil zrak. „Ne, přesně to nevím. Ale někde tady je. Někde blízko. Zrovna jsem se setkal s jedním černochem, Jensenem Luharem, který už dlouhá léta dělá oberstovi zprostředkovatele. Ostatní… Colben, Haines… mě pustili na svobodu s nadějí, že je k oberstovi dovedu.“</p>
<p>„Haines!“ zvolal Gentry. „Sakra, já věděl, že se mi ten hajzl nelíbí.“</p>
<p>Saul si olízl rty. Malátněl mu jazyk. „Natalie? Je tady?“</p>
<p>Gentry odvrátil oči, vztekle se zadíval do stínů. „Byla tady. Někdo ji napadl… odvedl… před čtyřiadvaceti hodinami.“</p>
<p>Saul se pokusil posadit. Jackson zaklel a zatlačil ho zpátky na matraci. „Je naživu?“ vysoukal ze sebe Saul.</p>
<p>„To já nevím. Čtyřiadvacet hodin už po ní pátrám na ulicích,“ řekl Gentry. Promnul si oči. Nespal víc než dva dny. „Není důvod se domnívat, že by Melanie Fullerová nechala Natalii naživu, když zabila tolik jiných lidí,“ dodal. „Ale něco mě žene, abych ji pořád hledal. Mám jakousi<emphasis> př</emphasis><emphasis>edtuchu.</emphasis> Kdybyste mi mohl říct, co víte, třeba bysme společně mohli…“ Gentry se odmlčel. Jackson byl skoro hotový. Saul Laski tvrdě spal.</p>
<p>+++</p>
<p>„Jak se má Kara?“ zeptal se Gentry, když vstoupil do kuchyně.</p>
<p>Marvin vzhlédl od stolu. Měl před sebou rozložený laciný plánek města, zatížený plechovkami od piva a sáčky bramborových čipsů. Vedle něho seděl Leroy; pod potrhaným oblečením mu prosvítaly bílé obvazy. V místnosti se střídali různí níže postavení členové gangu, v domě panovala tichá, odhodlaná atmosféra, na hony vzdálená chaosu předešlého dne. „Není na tom dobře,“ odpověděl Marvin. „Doktor říká, že utrpěla vážný zranění. Teď jsou u ní Cassandra se Shelli. Jestli se něco změní, někoho sem pošlou.“</p>
<p>Gentry přikývl a posadil se. Cítil, jak na něho působí toxiny únavy, jak zastírají matným odleskem každý povrch, na nějž se podíval. Promnul si tvář.</p>
<p>„Ten chlap nahoře ti jako pomůže najít tu ženskou?“</p>
<p>Gentry zamrkal. „Nevím.“</p>
<p>„Může nám pomoct najít tu vúdú čarodějku?“</p>
<p>„Možná. Podle Jacksona s námi bude moct za pár hodin mluvit. Zjistil někdo z tvých lidí něco novýho?“</p>
<p>„Je to jenom otázka času,“ odpověděl Marvin. „Otázka času. Poslali jsme holky, pomocníky, aby to brali dveře vod dveří. Není přece možný, aby tady někde trčela taková bílá stařena a nikdo si ničeho nevšim. Hned jak ji najdem, jsme připravení.“</p>
<p>Gentry se snažil soustředit na to, co chtěl říct. Se slovy se mu manipulovalo stále obtížněji. „Víš i o těch dalších… o těch federálních agentech.“</p>
<p>Marvin se zasmál. Byl to slabý, ledový skřek. „Jo, jasně, všude se tady motaj. Ale místní benga a televizní štáby sem nepouštěj, co?“</p>
<p>„To ne,“ přisvědčil Gentry. „Chci jenom říct, že jsou stejně nebezpeční jako ta vúdú čarodějka. Někteří z nich mají stejné… stejné schopnosti jako ona. A slídí po chlapovi, který je ještě nebezpečnější.“</p>
<p>„Myslíš jako, že maj pracky v tom, co se stalo naší partě?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Maj něco společnýho s tou bílou zrůdou?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak je necháme chvíli čekat. Jestli se nám připletou do cesty, vyřídíme i je.“</p>
<p>„Bavíme se tu o čtyřiceti padesáti federálních agentech v civilu,“ podotkl Gentry. „Ti obvykle chodí po zuby ozbrojení.“</p>
<p>Marvin pokrčil rameny. Někdo přiběhl do kuchyně a něco mu potichu řekl. Vůdce gangu klidným hlasem rozdal rychlé, neochvějné rozkazy. Druhý mladík odešel.</p>
<p>Gentry zvedl plechovku, zjistil, že v ní zbyla trocha teplého piva, a napil se. „Nenapadlo tě, že bys odsud na chvíli vypadl, dokud to ještě jde?“ zeptal se. „Myslím jako všechny někam ukryl a nechal všechny ty upíry, aby si to vyřídili mezi sebou?“</p>
<p>Marvin se na Gentryho upřeně zadíval. „Ty vole,“ řekl hlasem, který neměl daleko k šepotu, „ty toho fakt moc nechápeš. Běloši, vláda, benga, místní bílí úlisní politici – ti všichni už s náma pěkně dlouho vydrbávaj. Na tom, co ta bílá zrůda dělá černochům, není vůbec nic novýho, jenže ten hajzl to dělá<emphasis> nám,</emphasis> na našem vlastním písečku. Ty i Natalie říkáte, že to ve skutečnosti dělá ta vúdú čarodějka, a já myslim, že je to pravda. Fakt mi to tak<emphasis> př</emphasis><emphasis>ipadá</emphasis>. Ale stejně to není jenom vona. Za ní jsou další, připravení s náma vyjebat. Dělaj to už dlouho, fakt dlouho. Ale my jsme Soul Brickyard. Lidi, co tu zabili – Muhammeda, George, Calvina… možná i Karu… to jsou<emphasis> naši</emphasis> lidi, chápeš? Za to tu bílou zrůdu i tu bílou čarodějku vodkráglujem. Nečekáme, že nám někdo pomůže. Ale jestli se k nám chceš přidat, můžeš.“</p>
<p>„Chci se k vám přidat,“ řekl Gentry. Jeho vlastní hlas mu zněl jaksi zpomalený, jako singl přehrávaný rychlostí elpíčka.</p>
<p>Marvin přikývl a vstal. Potom muži zákona pevně stiskl ruku, vytáhl ho na nohy a dovlekl ho ke schodišti. „Chlape, teď se ale musíš vyspat. Jestli se něco stane, zavolám tě.“</p>
<p>+++</p>
<p>Jackson ho vzbudil v půl šesté následujícího rána. „Tvůj kámoš je vzhůru,“ hlásil bývalý medik.</p>
<p>Gentry mu poděkoval a ještě několik minut seděl na okraji matrace, držel si hlavu a snažil se přimět ji k činnosti. Před návštěvou ještě sešel dolů, udělal si ve stařičkém překapávači kávu a vrátil se nahoru se dvěma horkými otřískanými hrnky. Na matracích v různých místnostech chrápalo asi deset členů gangu. Po Marvinovi nebo Leroyovi nebylo nikde ani stopy.</p>
<p>Saul přijal hrnek se srdečnými díky. „Vzbudil jsem se a myslel, že se mi to všechno jenom zdálo,“ řekl. „Očekával jsem, že budu u sebe doma a půjdu přednášet na univerzitu. A potom jsem ucítil tohle.“ Pozvedl levou ruku omotanou obvazy.</p>
<p>„Jak k tomu došlo?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>Saul se napil kávy a odpověděl: „Poslyšte, šerife. Na něčem se domluvíme. Já začnu s těmi nejdůležitějšími informacemi a budu chvíli mluvit. Vy potom uděláte to samé. Jestliže se naše vyprávění nějakým způsobem protnou, vydáme se po průsečíku dál. Platí?“</p>
<p>„Platí,“ přitakal Gentry.</p>
<p>Hovořili hodinu a půl a potom si ještě půl hodiny navzájem kladli otázky. Když skončili, Gentry pomohl doktorovi na nohy, oba přešli k zamřížovanému oknu a zadívali se na první šedivé jitřní šmouhy.</p>
<p>„Dneska je Silvestr,“ řekl Gentry.</p>
<p>Saul natáhl ruku, aby si narovnal brýle, a uvědomil si, že je nemá nasazené. „Všechno je to příliš neuvěřitelné, nezdá se vám?“</p>
<p>„Ano. Ano, ale Natalie Prestonová je teď někde venku a já z Filadelfie neodjedu, dokud ji nenajdu.“ Vrátili se do výklenku pro Saulovy brýle a potom společně sešli dolů, aby se podívali po něčem k jídlu.</p>
<p>+++</p>
<p>Marvin a Leroy byli v deset ráno zpátky a naléhavě hovořili se dvěma vysokými Hispánci. U chodníku běžela na volnoběh tři nízká auta plná mladých Mexikánců, kteří civěli na černochy před vchodem do Komunitního domu. Příslušníci černošského gangu jim pohledy nevraživě opětovali.</p>
<p>Kuchyně se proměnila ve velitelské ústředí, kam se vstupovalo pouze na pozvání. Dvacet minut po odjezdu Hispánců byli přivoláni i Saul s Gentrym. Marvin, Leroy, jedno z dvojčat a šest dalších na ně v tichosti upřeli oči.</p>
<p>„Jak se má Kara?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Umřela,“ odpověděl Marvin. Podíval se na Saula. „Řekl jste Jacksonovi, že se mnou chcete mluvit.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul. „Myslím, že mi můžete pomoct najít místo, kde jsem byl uvězněný. Nebude daleko odsud.“</p>
<p>„Proč bysme to měli dělat?“</p>
<p>„To místo je operační středisko policie, která to tu sleduje.“</p>
<p>„No a? Na ně seru.“</p>
<p>Saul se zatahal za vousy. „Myslím, že ta policie… ti federální agenti… vědí, kde je Melanie Fullerová.“</p>
<p>Marvin zvedl hlavu. „Jste si jistej?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul, „ale na základě toho, co jsem viděl a zaslechl, mi to dává smysl. Myslím, že oberst je z jakéhosi soukromého důvodu k její skrýši navedl.“</p>
<p>„Oberst je ten váš vúdú čaroděj?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Na ulici je hromada vládních agentů. Věděl by některej z nich něco vo tý vúdú čarodějce?“</p>
<p>„Možná,“ uvažoval Saul, „ale kdybychom se dokázali dostat do toho operačního centra, a ehm… s někým si tam promluvit… myslím, že bychom to zjistili s větší pravděpodobností.“</p>
<p>„Co vo tom víte?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Je to nezastavěná oblast asi osm minut autem odsud,“ začal Saul. „Myslím, že tam teď pravidelně přistává a odlétá vrtulník. Je to dočasný komplex… nejspíš z nějakých přívěsů nebo unimobuněk, jaké bývají na staveništích.“</p>
<p>+++</p>
<p>Když Saul spolu s Gentrym a pěti členy gangu odešel z domu, měl na hlavě pletenou kuklu a rukavice. Pokud Colben a Haines věřili, že je mrtvý, Gentry navrhoval, aby je z tohoto omylu nevyváděli. Nasedli do Woodsovy dodávky a vydali se na krátkou cestu na západ po Germantown Avenue, na jih po Chelten Avenue a potom znovu na západ po nepojmenované ulici do oblasti průmyslových skladišť.</p>
<p>„Jede za náma modrej fordík,“ řekl Leroy od volantu.</p>
<p>„Jdem na to,“ odpověděl Marvin.</p>
<p>Dodávka prodrkotala zaneřáděným parkovištěm, zajela do úzké uličky, a zastavila u prohýbající se kůlny z vlnitého plechu jen na tak dlouho, aby z ní vyskákali Marvin, Saul, Gentry a jedno z dvojčat G. a stačili se ukrýt ve stínech jejích otevřených dveří. Dodávka potom okamžitě zrychlila a zabočila na východ do další úzké ulice. O dvacet vteřin později se kolem nich prořítil modrý ford se třemi bělochy.</p>
<p>„Tudy,“ ukázal Marvin a propletl se s nimi pustinou naftových barelů a plechového odpadu na malé vrakoviště, na němž se do výšky deseti metrů zvedala kupa slisovaných aut. Marvin a mladší černoch na ni bleskurychle vyšplhali; Gentrymu a Saulovi to trvalo o poznání déle.</p>
<p>„Je to vono?“ zeptal se Marvin, jakmile Saul zdolal poslední dva metry a konečně stanul na vratkém, zrezivělém vrcholu a opřel se o hekajícího šerifa. Podal psychiatrovi malý dalekohled.</p>
<p>Saul si v otevřeném saku přitiskl k tělu levou ruku a zadíval se do dáli.</p>
<p>Půl bloku ohrazoval vysoký dřevěný plot. Na jižní straně byly vykopány základy, do nichž byl nalit beton. Na staveništi nečinně stály dva buldozery, rypadlo a několik menších strojů. Uprostřed zbývajícího prostoru vytvářely tři přívěsy éčko, jemuž chyběla střední část. Opodál parkovalo sedm vládních automobilů a dodávka společnosti Bell Telephone. Prostřední přívěs se ježil mikrovlnnými anténami. Na otevřeném prostranství bylo do země zasazeno kolo červených světel a na kovovém stožáru zplihle visel větrný pytel.</p>
<p>„Musí to být ono,“ odpověděl Saul Laski.</p>
<p>Zatímco se dívali, z prostředního přívěsu vyšel muž v košili a rychle ušel dvacet metrů k jednomu ze tří mobilních wc poblíž místa, kde parkovala auta.</p>
<p>„Není to některejch z těch typů, se kterejma si chcete popovídat?“ zeptal se Marvin.</p>
<p>„Nejspíš ano,“ přikývl Saul. Na hromadě rezavého plechu nebyli skoro určitě vidět, ale Gentry i ostatní si uvědomovali, že i přesto se krčí za nápravami, koly a slisovanými karoseriemi.</p>
<p>Marvin se podíval na hodinky. „Do tmy nám zbejvá asi tak pět hodin,“ řekl. „Pak se na to můžem vrhnout.“</p>
<p><emphasis>„Hergot,“</emphasis> zavrčel Gentry. „To musíme čekat tak dlouho?“</p>
<p>Jakoby v odpověď se ze severu začal blížit elegantní vrtulník, jednou zakroužil nad přistávací plochou a usedl mezi světly. Ze dveří vyskočil muž v nadýchané péřové bundě a běžel k hlavnímu přívěsu. Saul si vzal od Marvina dalekohled a zachytil v něm kulatou tvář Charlese Colbena. „S tímhle chlapem se určitě setkat nechceme,“ řekl. „Počkáme, dokud neodletí.“</p>
<p>Marvin pokrčil rameny.</p>
<p>„Padáme odsud,“ řekl Gentry. „Jdu sám pátrat po Natalii.“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul hlasem zastřeným kuklou. „Já jdu taky.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Pátráte po jejím těle?“ zeptal se Saul Laski, když se oba probírali sutinami dalšího polorozbořeného domu.</p>
<p>Gentry se posadil na metrovou cihlovou zídku. Štěrbinami ve stropu a otvory ve střeše nad nimi se snášely poslední zbytky kalného denního světla. „Ano,“ řekl. „Myslím, že ano.“</p>
<p>„Myslíte, že ji zabil ten přisluhovač Melanie Fullerové a nechal její tělo na nějakém takovém místě?“</p>
<p>Gentry sklopil oči a vytáhl revolver. Byl nabitý. A odjištěný. Mechanizmus hladce fungoval. Ráno ho dvakrát naolejoval. Povzdechl si.</p>
<p>„Alespoň by se to potvrdilo. Proč by ji ta baba nechávala naživu, Saule?“</p>
<p>Saul si našel kus zříceného zdiva a taky se posadil. „Jeden z problémů práce s psychotiky spočívá v tom, že jejich myšlenkové pochody nejsou snadno pochopitelné. Domnívám se, že je to dobře. Kdyby každý chápal, jak funguje psychopatova mysl, bezpochyby bychom měli sami blíž k šílenství.“</p>
<p>„Jste přesvědčený, že je ta Fullerová psychotička?“</p>
<p>Saul roztáhl prsty na pravé ruce. Povytáhl si kuklu, až z ní měl na čele jakýsi neforemný kulich. „Podle všech měřítek, s nimiž nyní pracujeme, je zralá na blázinec. Problém není v tom, že se stáhla do psychoticky pokřiveného a zdeformovaného pohledu na realitu, ale to, že její schopnost jí dovoluje tento postoj upevňovat a udržovat.“ Saul si narovnal brýle. „To byl v podstatě problém nacistického Německa. Psychóza je jako virus. Může se skoro podle libosti množit a šířit, jakmile ji hostitel přijme a začne ji volně přenášet.“</p>
<p>„Chcete mi říct, že nacistické Německo dělalo to, co dělalo, kvůli lidem, jako byl ten váš oberst a Melanie Fullerová?“</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ opáčil Saul; Gentry ho nikdy neslyšel mluvit tak pevným hlasem. „Já si nejsem ani jistý, jestli jsou tyhle osoby lidmi po všech stránkách. Považuji je za jakési vadné mutace – oběti evoluce, do níž se započítává takřka milion let šlechtění, které vede k mezilidské dominanci, společně s dalšími rysy. Oberstové nebo Melanie Fullerové, dokonce ani Barentové nebo Colbenové nevytvářejí fašistické společnosti zaměřené na násilí.“</p>
<p>„A co tedy?“</p>
<p>Saul máchl rukou k ulici, která byla vidět za rozbitými okenními tabulkami. „Členové gangu si myslí, že se na této operaci podílejí desítky federálních agentů. Tipl bych si, že Colben je mezi nimi jediný, kdo je obdařen alespoň špetkou téhle bizarní mutantní schopnosti. Ostatní umožňují šíření viru násilí proto, že jen ‘vykonávají rozkazy’ nebo jsou částí společenského mechanizmu. Němci byli odborníci na vymýšlení a sestavování strojů. Vyhlazovací tábory byly částí většího vyhlazovacího mechanizmu. Ten nebyl zničen, jen přebudován do jiné podoby.“</p>
<p>Gentry vstal a přešel k otvoru v zadní stěně. „Pojďme. Než se úplně setmí, doděláme zbytek tohohle bloku.“</p>
<p>+++</p>
<p>Kus látky našli v popelu a mezi ožehlými trámy dvou domů, které vyhořely, ale nikdo je nestrhl. „Jsem si jistý, že pochází z košile, kterou měla v pondělí na sobě,“ řekl Gentry. Plátno ohmatal a se svítilnou v ruce si prohlédl i vrstvu popela. „Je tady spousta stop. Vypadá to, jako by zápasili támhle v koutě. Tenhle hřebík jí mohl roztrhnout rukáv, pokud s ní tady někdo smýkl o stěnu.“</p>
<p>„Nebo pokud ji někdo nesl na rameni,“ podotkl Saul. Psychiatr si držel levou ruku v pravé dlani. Byl nesmírně bledý.</p>
<p>„Jo. Podívejme se, jestli tu nejsou stopy krve nebo… něčeho jiného.“ Oba muži v slábnoucím světle pátrali asi dvacet minut, ale nic jiného nenašli. Ocitli se venku a uvažovali, kterým směrem se ve spleti uliček a prázdných budov mohl Nataliin únosce vydat, když se na ulici objevil mladík jménem Taylor; utíkal a mával na ně. Gentry si u boku volně přidržel revolver a čekal. Hoch se zastavil tři metry od nich. „Helejte, Marvin chce, abyste se hnedka vrátili do baráku. Leroy dostal jednoho z těch pásků z přívěsu. Řek Marvinovi, kde najde tu vúdú čarodějku.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Grumblethorpe,“ řekl Marvin. „Je v Grumblethorpe.“</p>
<p>„Co je, proboha, Grumblethorpe?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Gentry s psychiatrem se mačkali v kuchyni spolu s dalšími třiceti lidmi. Další členové gangu zaplnili chodby a místnosti o patro níž. Marvin seděl v čele kuchyňského stolu a smál se. „Jo, to jsem se taky ptal – co je Grumblethorpe? Pak mi ten typ řek, kde leží, a mně to docvaklo, bingo, dyť já ho znám.“</p>
<p>„Je to starej barák na Avenue,“ vmísil se Leroy. „Fakt starej. Vyrostl tam, když se tu běloši ještě promenádovali v těch srandovních třírohejch kloboukách.“</p>
<p>„Koho jste nakonec podrobili výslechu?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Kterýho z těch chlapů jste podusili?“ překládal Gentry.</p>
<p>Marvin se zazubil. „Leroy, G. B. a já jsme se tam za soumraku vrátili. Vrtulník byl fuč. Tak jsme čekali za těma hajzlama, dokavaď někdo nevyleze. Měl bouchačku v takovým maličkým pouzdře na gatích. Než jsme na něho s G. B. bafli, nechali jsme ho, aby si je sundal. Leroy z boku přijel s dodávkou. Nechali jsme ho dokončit, co začal, a pak ho vzali s sebou.“</p>
<p>„Kde je teď?“ zeptal se Gentry.</p>
<p>„Pořád v té reverendově dodávce. Proč?“</p>
<p>„Chci si s ním promluvit.“</p>
<p>„To asi ne,“ řekl Marvin. „Tedka chrápe. Říkal, že je speciální agent, videotechnik. Říkal, že vo ničem nic neví. Říkal, že se s náma bavit nebude a že jsme v pěknejch sračkách, páč jsme napadli vládního cajta a tak. Leroy a D. B. mu pomohli votevřít zobák. Podle Jacksona bude v pohodě, akorát teď prostě chrápe.“</p>
<p>„A ta Fullerová je v domě zvaném Grumblethorpe na Germantown Avenue,“ zopakoval Gentry. „Byl si ten agent jistý?“</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Marvin. „Ta vúdú čarodějka bydlí s jinou bílou starou rajdou na Queen Lane. Mělo mi to docvaknout. Starý bílý rajdy držej při sobě.“</p>
<p>„Co teda dělá v tom Grumblethorpu?“</p>
<p>Marvin pokrčil rameny. „Ten vládní agent říkal, že tam tenhle tejden pobejvá čím dál víc. Myslíme si, že vodtamtaď vylejzá ta bílá zrůda.“</p>
<p>Gentry se protlačil zástupem, až se ocitl vedle Marvina. „Dobře. Víme, kde je. Tak jdeme.“</p>
<p>„Ještě ne,“ nesouhlasil Marvin. Otočil se, aby řekl něco Leroyovi, ale Gentry ho popadl za rameno a otočil ho nazpět.</p>
<p>„Tohle ‘ještě ne’ si strč za klobouk,“ varoval ho. „Natalie Prestonová tam může být pořád naživu.<emphasis> Jdeme.“</emphasis></p>
<p>Marvin na něho upřel ledově modré oči. „Do toho se nemontuj, vole. Až se do toho pustíme, uděláme to pořádně. Taylor teď mluví s Eduardem a jeho klukama. G. R. a G. B. se šli k Grumblethorpu mrknout, jak to tam vypadá. Leila a holky kontrolujou, kde jsou teď všichni ti vládní agenti.“</p>
<p>„Tak půjdu sám,“ pronesl Gentry a měl se k odchodu.</p>
<p>„Ne,“ stál si na svém Marvin. „Jestli se k tomu baráku přiblížíš, všechny vládní benga tě poznaj a z překvapení bude hovno. Buď počkáš, až budem připravení, nebo tě necháme tady.“</p>
<p>Gentry se otočil nazpět. Marvin se před mohutným bělošským jižanským šerifem napřímil. „Jestli bys mi v tom chtěl zabránit, musel bys mě zabít,“ pronesl Gentry.</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Marvin, „to je pravda.“</p>
<p>Napětí v místnosti by se dalo krájet. Někdo v domě zapnul rádio a během několika vteřin, než ho zase vypnul, ovzduší prostoupil zvuk Motownu.</p>
<p>„Pár hodin, chlape,“ řekl Marvin. „Vím, jak se cejtíš. Dej nám pár hodin. Půjdeme do toho spolu.“</p>
<p>Gentryho mohutné tělo se pomalu uvolnilo. Zvedl pravou ruku a Marvin ji sevřel, propletli si prsty. „Pár hodin,“ zopakoval Gentry.</p>
<p>„Na to vem jed, brácho,“ odpověděl Marvin a usmál se.</p>
<p>+++</p>
<p>Gentry seděl o samotě na matraci v prázdném prvním patře a už potřetí toho dne si čistil a olejoval revolver. Jediné světlo se linulo ze zavěšené lampy s poničeným mušelínovým stínítkem. Povrch biliárového stolu byl posetý tmavými skvrnami.</p>
<p>Do kruhu světla vstoupil Saul Laski, váhavě se rozhlédl a přešel k místu, kde seděl Gentry.</p>
<p>„Ahoj, Saule,“ řekl Gentry, aniž vzhlédl.</p>
<p>„Dobrý večer, šerife.“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, kolik jsme si toho spolu prošli, Saule, byl bych rád, kdybys mi tykal. Jsem Rob.“</p>
<p>„Dobře, Robe.“</p>
<p>Gentry zacvakl na rugeru bubínek a roztočil ho. Opatrně, s plným soustředěním, do něj zasouval náboje.</p>
<p>„Marvin už vysílá první skupinky,“ řekl Saul. „Po dvou třech lidech.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Rozhodl jsem se, že půjdu s Taylorovou skupinkou… k řídícímu centru,“ pokračoval Saul. „Sám jsem to navrhl. Abychom odvedli pozornost.“</p>
<p>Gentry rychle vzhlédl. „V pořádku.“</p>
<p>„Ne že bych nechtěl být při tom, jak dostanou tu Fullerovou,“ pokračoval Saul, „ale myslím, že nechápou, jak nebezpečný může být Colben…“</p>
<p>„Já tomu rozumím,“ souhlasil Gentry. „Řekli, za jak dlouho to bude?“</p>
<p>„Nedlouho po půlnoci.“</p>
<p>Gentry odložil zbraň a povytáhl matraci ke stěně jako polštář. Propletl si ruce za hlavou a natáhl se. „Máme Silvestra,“ řekl. „Tak šťastný nový rok.“</p>
<p>Saul si sňal brýle a očistil je papírovým kapesníkem. „S Natalii Prestonovou už jste staří známí, co?“</p>
<p>„Po tvém odjezdu sice zůstala v Charlestonu jen pár dní,“ upřesnil Gentry, „ale ano, začínal jsem se s ní seznamovat.“</p>
<p>„Pozoruhodná mladá žena. Máš v její přítomnosti pocit, jako bys ji znal už dlouhá léta. Je velice inteligentní a vnímavá.“</p>
<p>„To jo.“</p>
<p>„Je šance, že je pořád naživu.“</p>
<p>Gentry se podíval na strop. Stíny na něm mu připomínaly skvrny na kulečníku. „Saule,“ řekl, „jestli je naživu, dostanu ji z téhle noční můry.“</p>
<p>„Ano. To věřím. Teď mě prosím omluv, než začnou oslavy, hodinku dvě se vyspím.“ Přešel k matraci u okna.</p>
<p>Gentry ještě nějakou dobu ležel s očima upřenýma na strop. Později, když pro něj nahoru přišli, byl připravený a nedočkavý.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 31. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>Pokoj byl bez oken a velice studený. Byl to spíš přístěnek než pokoj, metr osmdesát na délku, metr dvacet na šířku, tři kamenné stěny a masivní dřevěná podlaha. Natalie kopala a bušila do dveří, až měla potlučené pěsti a nohy, ale dveře se ani nepohnuly. Věděla, že silný dub musí být zvenku opatřený mohutnými závěsy a západkami.</p>
<p>Právě chlad ji probudil. Napřed se v ní jako zvratky vzedmula panika, naléhavější a bolestnější než šrámy a zhmožděniny na čele. Okamžitě si vybavila, jak se choulí za zčernalými trámy, jak svět páchl popelem a strachem, když se k ní temnotou šinul mohutný stín s kosou. Vybavila si, jak uskakuje, jak hází cihlou, kterou svírala, snaží se rychle proběhnout kolem hbitě se otáčejícího stínu. Paži jí sevřely silné prsty; ječela, divoce kopala. Potom utržila mocnou ránu do hlavy a hned další, která jí natrhla kůži na spánku a čele, do levého oka se jí začala řinout krev, cítila, jak ji někdo zvedá a odnáší. Zahlédla oblohu, sníh, naklánějící se kandelábr, pak tmu.</p>
<p>Probudila se v chladu a tmě natolik pronikavých, že několik minut musela uvažovat, jestli nebyla oslepena. Vyplazila se z hnízda dek na kamenné podlaze a ohmatala neopracované hranice své kamenné a dřevěné cely. Strop byl příliš vysoko a nedosáhla na něj. Ve stěně byly zapuštěny staré kovové konzoly, jako by na nich někdy spočívaly police. Za několik minut se jí podařilo rozeznat úzké pásy slabší tmy nad a pode dveřmi, ne světlo jako takové, ale venkovní tmu prosycenou alespoň náznakem odraženého světla.</p>
<p>Nahmatala obě deky a celá roztřesená se schoulila do kouta. Nepředstavitelně ji bolela hlava a nevolnost zkombinovaná se strachem ji udržovaly ve stavu permanentního nutkání k divokému zvracení. Celý život, obdivovala odvahu a klid za mimořádných událostí, toužila být jako otec – v klidu si uchovat rozvahu a schopnosti za situací, kdy by ostatní jen neužitečně blekotali – a místo toho se bezmocně krčila v koutě, neovladatelně se třásla a modlila se k nějakému nekonkrétnímu bohu, aby se ta bílá zrůda už nikdy nevrátila.</p>
<p>V místnosti bylo chladno, ale nepanovala v ní mrazivá zima jako venku; byl to chlad, houževnatá vlhká lepkavost jeskyně. Netušila, kde může být. Uplynulo několik hodin a třebaže se stále chvěla, začínala upadat do dřímoty, když se pode dveřmi rozsvítilo, ozvalo se cvakání několika zámků a do místnosti vstoupila Melanie Fullerová.</p>
<p>Natalie si byla jistá, že je to Melanie Fullerová, třebaže tančící světlo jediné svíčky, kterou držela stará žena v ruce, jí ozařovalo tvář zespodu a vykreslovalo tak jakousi bizarní karikaturu lidské bytosti: líce a okolí očí zbrázděné vráskami, šlachovitý krk připomínající krocaní laloky, oči jako kuličky civějící z temných jam, levé víčko svěšené, řídnoucí modrobílé vlasy rozcuchané na flekaté lebce jako nimbus statické elektřiny. Za tímto přízrakem rozeznala vyzáblou postavu bílé zrůdy, vlasy zplihlé přes obličej, ušmudlanou a zakrvácenou. Ve světle stařeniny svíčky se zrůdě žlutě třpytily polámané zuby. Ruce měla prázdné a nepravidelně se jí cukaly dlouhé bílé prsty, jako by jí tělem proudila elektřina.</p>
<p>„Dobrý večer, má milá,“ řekla Melanie Fullerová. Měla na sobě dlouhou noční košili a těžký, laciný župan. Chodidla se jí ztrácela v chlupatých růžových bačkorách.</p>
<p>Natalie si ještě těsněji přitáhla deku k tělu a neřekla nic.</p>
<p>„Je tady zima, co, drahoušku?“ zeptala se stará žena. „Promiň. Pokud tě to utěší, docela zima je v celém tomto domě. Nevím, jak před zavedením ústředního topení lidé na Severu vůbec žili.“ Usmála se a přísvit svíčky se jí zaleskl na hladké, dokonalé protéze. „Chtěla by sis se mnou chvilku promluvit?“</p>
<p>Natalie uvažovala, že dokud má možnost, mohla by na stařenu zaútočit a potom se kolem ní prodrat do tmavé místnosti vzadu. Zahlédla dlouhý, dřevěný stůl – určitě starožitnost – a za ním kamenné zdi. Avšak mezi ní a místností stál ten kluk s ďábelskýma očima.</p>
<p>„Tak ty jsi do tohoto města až z Charlestonu přivezla moji fotografii, co, má drahá?“</p>
<p>Natalie vytřeštila oči.</p>
<p>Melanie Fullerová smutně zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Netoužím ti nijak ublížit, drahoušku, ale jestli se mnou nebudeš ochotně mluvit, budu muset požádat Vincenta, aby ti ukázal, zač je toho loket.“</p>
<p>Natalii se rozbušilo srdce, když sledovala, jak k ní bílá zrůda udělala krok a zastavila se.</p>
<p>„Kde jsi přišla k té fotografii, má drahá?“</p>
<p>Natalie se pokusila najít v ústech dost vlhkosti, aby dokázala promluvit. „Pan Hodges.“</p>
<p>„Dal ti ji pan Hodges?“ V hlase Melanie Fullerové zaznívala jistá skepse.</p>
<p>„Ne. Paní Hodgesová nás nechala, abychom si prošli diapozitivy.“</p>
<p>„Co znamená ‘nás’, má milá?“ Stařena se zlehka usmála. Svíčka jí osvětlovala lícní kosti, jež tlačily na kůži jako čepele nožů pod pergamenem.</p>
<p>Natalie mlčela.</p>
<p>„Domnívám se, že to ‘nás’ zahrnuje tebe a toho šerifa,“ pronesla Melanie Fullerová potichu. „Ale proč byste u všech všudy s tím charlestonským policistou vážili takovou cestu, abyste pronásledovali starou ženu, která vám nijak neublížila?“</p>
<p>Natalie cítila, jak ji začíná zachvacovat vztek, jak jí silou rozpaluje končetiny, jak z ní vyhání slabost hrůzy. „Zabila jste mi otce!“ vykřikla. Odřela si záda o drsný kámen, když se pokusila vstát.</p>
<p>Stařena se tvářila nechápavě. „Tvého otce? To musí být nějaký omyl, má milá.“</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou a dusila v sobě palčivé slzy.</p>
<p>„Využila jste toho vašeho zatraceného sluhu, aby ho zabil. Úplně bezdůvodně.“</p>
<p>„Mého sluhu? Pana Thornea? Obávám se, že to máš nějak popletené.“</p>
<p>Natalie by v dané chvíli na modrovlasou stvůru nejraději plivla, ale v ústech neměla žádné sliny.</p>
<p>„Kdo po mně ještě pátrá?“ zeptala se stařena. „Jste se šerifem sami? Jak jste mě sem vysledovali?“</p>
<p>Natalie se přinutila k smíchu; zazněl, jako by v prázdné plechovce rachotila semena. „<emphasis>Všichni</emphasis> vědí, že tu jste. Víme všechno o vás, o tom starém nacistovi i vaší další kamarádce. Už nemůžete někoho jen tak zabít. Ať se mnou uděláte cokoliv, jste vyřízení…“ Odmlčela se, protože srdce jí bušilo, div neprorazilo hrudník.</p>
<p>Stařena se poprvé zatvářila vyděšeně. „Nina?“ vyhrkla. „Poslala tě Nina?“</p>
<p>Natalii jméno chvilku nic neříkalo a potom si vzpomněla i na třetího člena trojice, kterou popisoval Saul Laski. Vybavila si Robův popis vražd v hotelu Mansarda. Zadívala se Melanii Fullerové do vytřeštěných očí a spatřila v nich šílenství. „Ano,“ pronesla pevně, ač věděla, že si tím může přivodit zkázu, ale chtěla za každou cenu zaútočit. „Poslala mě Nina. Nina ví, kde jste.“</p>
<p>Stařena se zapotácela dozadu, jako by ji udeřila do tváře. Hrůzou jí spadla čelist. Zašátrala po dveřích, aby neupadla, zadívala se na tvora, kterému říkala Vincent, nenašla u něho žádnou pomoc a hlesla: „Jsem unavená. Promluvíme si později. Později.“ Dveře se s třísknutím zavřely, západky zapadly.</p>
<p>Natalie se choulila ve tmě a třásla se.</p>
<p>+++</p>
<p>Denní světlo se objevilo jako tenké pásky šedi nad a pod silnými dveřmi. Natalie horečnatě pospávala, bolela ji hlava. Probudila ji nutkavá potřeba. Musela na záchod a neměla kde, v místnosti nebyl ani nočník. Zabušila na dveře a křičela do ochraptění, ale nedočkala se žádné odpovědi. Nakonec v nejzazším koutě našla uvolněný kámen, hrabala kolem něj, dokud ho nevyzvedla z hlíny, a použila otvůrek jako latrínu. Když skončila, přitáhla si pevně k tělu deku, lehla si a vzlykala.</p>
<p>Když se s trhnutím probudila, byla opět tma. Cvakly západky a mohutné dveře zavrzaly. Stanul v nich Vincent; byl sám.</p>
<p>Natalie se honem začala drát ke zdi, šátrala po nějakém uvolněném kamenu, který by použila jako zbraň, ale mladík na ni v mžiku skočil, popadl ji za vlasy a vytáhl ji na nohy. Levou rukou ji chytil kolem krku, ochromil jí průdušnici i vůli. Natalie zavřela oči.</p>
<p>Bílá zrůda ji drsně vytáhla z cely a napůl ji vyvlekla, napůl dotlačila ke strmému, úzkému schodišti. Než po něm Natalie začala klopýtat, stačila zahlédnout tmavou kuchyni z koloniálních časů a salonek s petrolejovým topidlem, které žhnulo v titěrném krbu. Nahoře se ocitla na krátké tmavé chodbě a potom ji Vincent strčil do místnosti ozářené svíčkami.</p>
<p>V šoku zůstala stát a nevěřícně hleděla. Melanie Fullerová ležela schoulená jako novorozeně ve změti prošívaných dek a pokrývek na nízkém rozkládacím lůžku. Místnost měla vysoký strop a jediné zabedněné okno se zataženým závěsem; ozařovaly ji nejméně tři desítky svíček rozestavených na podlaze, stolech, ozdobných římsách, parapetech, obrubě krbu a ve čtverci kolem stařeniny postele. Na několika místech byly patrné plesnivé upomínky na dávno mrtvé děti – rozbitý dům pro panenky, postýlka s kovovými tyčkami, která připomínala klec na nějaké malé zvíře, starobylé hadrové panenky a znepokojivá, více než metr vysoká figurína chlapce, jenž vypadal, jako by byl delší dobu vystaven radiaci: měl vypelichané vlasy a olupující se lak na jeho tváři vypadal jako výron podkožní krve.</p>
<p>Melanie Fullerová se překulila a podívala se na ni. „Slyšíš je?“ zašeptala.</p>
<p>Natalie natočila hlavu. Slyšela jen Vincentovo těžké oddechování a bušení svého srdce. Neodpověděla.</p>
<p>„Říkají, že čas se takřka naplnil,“ sykla stařena. „Poslala jsem Anne domů, kdybychom potřebovali auto.“</p>
<p>Natalie se ohlédla ke schodišti. Vincent jí stál v únikové cestě. Klouzala očima po místnosti, pátrala po příhodné zbrani. Kovová postýlka byla příliš objemná. Figurína skoro určitě příliš těžkopádná. Kdyby měla nůž, cokoliv ostrého, mohla by se jím stařeně ohnat po krku. Co by ta bílá zrůda dělala, kdyby vúdú čarodějka umřela? Melanie Fullerová vypadala mrtvá; v mihotajícím se světle světélkovala její pleť skoro stejně modře jako její vlasy, levé víčko měla přivřené.</p>
<p>„Řekni mi, co Nina chce,“ šeptala Melanie Fullerová. Těkala pohledem, hledala Nataliiny oči. „Nino, řekni mi, co chceš. Já jsem tě nechtěla zabít, drahoušku. Slyšíš ty hlasy, má milá? To ony mi řekly, že přijdeš. Povídají mi o tom požáru i řece. Měla bych se obléct, drahoušku, ale čisté oblečení mám u Anne a to je pro mě až příliš daleko. Musím si chvíli odpočinout. Anne je přinese, až přijde. Anne se ti bude líbit, Nino. Jestli ji chceš, můžeš si ji vzít.“</p>
<p>Natalie stála, zlehka lapala po dechu, tělo jí zaplavovala zvláštní instinktivní hrůza. Mohla by to být poslední šance. Měla by se pokusit prosmeknout kolem Vincenta, seběhnout ze schodů a najít východ? Nebo zaútočit na tu babiznu? Podívala se na Melanii Fullerovou. Byla cítit starobou, dětským zásypem a zapoceností. V tom okamžiku bez jakýchkoliv pochyb poznala, že tahle stvůra je odpovědná za otcovu smrt. Vzpomněla si, kdy jej viděla naposledy – objímali se při loučení na letišti dva dny po Díkůvzdání, voněl mýdlem a tabákem; ty jeho smutné oči a laskavá vůně.</p>
<p>Natalie došla k závěru, že Melanie Fullerová musí zemřít. Zaťala před skokem svaly.</p>
<p>„Ta tvoje opovážlivost už mě unavuje, holka!“ zaječela stařena. „Co tady nahoře vůbec děláš? Vrať se ke svým povinnostem. Víš, co táta dělá nehodným negrům!“ Stařena v posteli zavřela oči.</p>
<p>Natalie ucítila, jak jí něco proťalo lebku jako sekera. V mysli jí zašlehly plameny. Zvrtla se, začala padat na tvář, pokusila se opět získat rovnováhu. Zrazovaly ji synapse, potácela se v ochromujícím tanci. Vrazila do stěny, vrazila do ní ještě jednou a skácela se na Vincenta. Kluk jí položil své špinavé ruce na prsa. Dech mu páchl jako zdechlina. Vpředu jí roztrhl košili.</p>
<p>„Ne, ne,“ ozvala se babizna z lůžka. „Udělej to dole. Až skončíš, odnes tělo zpátky do toho domu.“ Opřela se o loket a podívala se na Natalii jedním otevřeným okem; ve druhém bylo pod přivřeným víčkem vidět pouze bělmo. „Ty jsi mi lhala, má milá. Žádný vzkaz od Niny mi nakonec neneseš.“</p>
<p>Natalie otevřela ústa, aby něco řekla, aby zakřičela, ale Vincent ji popadl za vlasy a přitiskl jí na tvář svou silnou ruku. Vyvlekl ji z místnosti, postrkoval ji ze strmých schodů. V šoku se pokoušela odplazit, oběma rukama šátrala po drsných deskách. Vincent nikam nepospíchal. Pomalu sešel ze schodů, popadl ji, když se zvedla na kolena, a surově ji kopl do boku.</p>
<p>Natalie se svalila ke stěně a pokusila se schoulit do pevného, neviditelného klubíčka. Vincent ji oběma rukama znovu popadl za vlasy a silně škubl.</p>
<p>S křikem vstala a vší silou se ho pokusila kopnout do rozkroku. Ale snadno jí chodidlo zachytil a ostře jím trhl. Otočila se, ale ne dost rychle; uslyšela, jak jí kotník křupl jako suchá větev a ztěžka dopadla na ruce a levé rameno. Bolest se jí prohnala pravou nohou jako modrý plamen.</p>
<p>Ohlédla se, zrovna když Vincent vytáhl z vojenské bundy nůž a vystřelil z něj dlouhou čepel. Snažila se odplazit, ale natáhl k ní ruku a zvedl ji za košili. Opět roztrhl kus látky a potom celou košili rozškubal na cáry. Dál se plazila temnou chodbou a šátrala před sebou po nějaké vhodné zbrani. Nenacházela nic, jen studená prkna podlahy.</p>
<p>Převalila se na záda, když se k ní Vincent s dusotem vydal a rozkročený nad ní zůstal stát. Otočila se a zakousla se mu do špinavé džínoviny, ucítila, jak mu zuby zajela hluboko do lýtkového svalu. Neucukl ani nevykřikl. Kolem ucha jí prolétla šmouha nože, odsekla ramínko podprsenky a zanechala jí na zádech dlouhou čáru bolesti.</p>
<p>Prudce vydechla, opět se převalila na záda a zvedla ruce v marné snaze zbrzdit vracející se čepel.</p>
<p>Venku začalo něco explodovat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 31. prosince 1980</emphasis></strong></p>
<p>„Potíž je v tom,“ řekl Tony Harod, „že jsem ještě nikdy nikoho nezabil.“</p>
<p>„Nikoho?“ zeptala se Maria Chenová.</p>
<p>„Nikoho,“ zopakoval. „Nikdy.“</p>
<p>Přikývla a oběma přilila do sklenky šampaňské. Leželi naproti sobě nazí v dlouhé vaně pokoje číslo 2010 v motelu Chestnut Hills. Zrcadla odrážela světlo jediné aromatické svíčky. Harod se uvolněně opíral a díval se na Marii zpod přivřených víček; snědé nohy jí vyčnívaly mezi ostrými bílými hranicemi jeho kolen, stehna měla rozevřená, kotníky se ve vodě plné pěny dotýkala jeho žeber. Bublinky zakrývaly všechno kromě horní obliny pravého ňadra, ale viděl i druhou bradavku; ve tmavé vodě byla rozkošná a těžká jako jahoda. Obdivoval křivku Mariina hrdla a tíhu černých vlasů, když pohodila hlavou, aby se napila z přetékající sklenky.</p>
<p>„Je půlnoc,“ řekla, když sklouzla pohledem k jeho zlatým rolexkám na odkládací ploše. „Šťastný nový rok.“</p>
<p>„Šťastný nový rok,“ odpověděl. Přiťukli si. Pili už od devíti večer. Nápad vlézt si do vany vzešel z Mariiny hlavy. „Nikdy jsem nikoho nezabil,“ zamumlal. „Nikdy jsem nemusel.“</p>
<p>„Vypadá to, že teď budete muset,“ usoudila. „Když Joseph dneska odcházel, zopakoval požadavek pana Barenta, abyste zrovna vy…“</p>
<p>„Jo.“ Vstal a odložil sklenku vedle vany. Utřel se a natáhl ruku. Maria ji uchopila a pomalu se vynořila z bublinek. Harod na ni jemně položil ručník, otřel ji dosucha a zezadu ji objal, aby jí přejel hebkou froté látkou přes prsa. Když ji utíral mezi nohama, přenesla váhu na jedno chodidlo a zlehka roztáhla stehna. Nakonec ručník upustil, zvedl Marii do náruče a odnesl ji do ložnice.</p>
<p>Bylo to pro něho jako poprvé. Ženu, která by se mu sama oddala, neměl od patnácti let. Pleť Marie Chenové chutnala po mýdle a skořici. Vzdychla, když do ní vstoupil, převalovali se po rozlehlé ploše měkkých pokrývek; když zůstali na jednom místě, ležela na něm, byli stále spojeni, stále se pohybovali, třeli se o sebe rukama a ústy. Mariin orgazmus byl náhlý a silný, jemně zaúpěla. Harod vyvrcholil o vteřinu později, zavřel oči a držel se jí, jako se padající člověk drží poslední věci, která může zbrzdit jeho pád.</p>
<p>Rozezvonil se telefon. A zvonil a zvonil.</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. Maria mu políbila ruku a natáhla se přes pokrývky, aby zvedla sluchátko. Potom mu ho podala.</p>
<p>„Harode, okamžitě se sem musíte dostavit,“ ozval se Colbenův rozrušený hlas. „Je tady hotové peklo!“</p>
<p>+++</p>
<p>Colben se vrátil do řídící místnosti. Muži seděli u monitorů, zapisovali si poznámky, šeptali do mikrofonů upevněných na sluchátkách. „Kde je, sakra, Gallagher?“ zahřímal Colben.</p>
<p>„Pořád nic nevíme, pane,“ odpověděl technik u konzole číslo dvě.</p>
<p>„Serem na to,“ řekl Colben. „Řekněte Zeleným, aby po něm přestali pátrat. Pošlete je podpořit Modrou Dvojku u Market Street.“</p>
<p>„Rozkaz.“</p>
<p>Colben přešel úzkou chodbičku a postavil se za poslední konzoli. „Negři jsou pořád na Hlavním hradu?“</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděla mladá žena u monitoru. Cvakla vypínačem a obraz přeblikl z průčelí domu Anne Bishopové do uličky za ním. I s pomocí speciálních čoček byly postavy u garáže vzdálené padesát metrů pouhými stíny.</p>
<p>Colben jich napočítal dvanáct. „Dejte mi Zlatou Jedničku,“ vyštěkl.</p>
<p>„Ano, pane.“ Technik mu podal náhradní sluchátka.</p>
<p>„Petersone, vidím jich tam teď dvanáct. Co se, kurva, děje?“</p>
<p>„Nevím, pane. Chcete, abychom tam šli?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Colben. „Buďte připraveni.“</p>
<p>„Osm dalších neidentifikovaných osob na Ashmead Street,“ ozval se agent u konzole číslo pět. „Právě minuli Bílou skupinu.“</p>
<p>Colben si stáhl sluchátka. „Kde je, sakra, Haines?“</p>
<p>„Právě vyzvedl Haroda a jeho sekretářku,“ zavolal muž u konzole číslo jedna. „Za pět minut by tady měli být.“</p>
<p>Colben si zapálil cigaretu a poklepal na rameno techničce. „Okamžitě přivolejte Hajeka a vrtulník.“</p>
<p>„Rozkaz.“</p>
<p>Z Colbenovy kanceláře vystoupil agent James Leonard a kývl na něho. „Pan Barent na lince číslo tři.“</p>
<p>Colben zavřel dveře. „Tady Colben.“</p>
<p>„Šťastný nový rok, Charlesi,“ ozval se Barentův hlas. Podle praskání a dutého tónu Colben usoudil, že mu volá přes satelitní telefon.</p>
<p>„Jo,“ řekl Colben. „Co se děje?“</p>
<p>„Před chvíli jsem mluvil s Josephem,“ řekl Barent. „Je mírně znepokojen směrem, kterým se operace ubírá.“</p>
<p>„A to je nějaká novina?“ opáčil Colben. „Kepler pořád na něco nadává. Proč tady, kurva, nezůstal, když si dělal takový starosti?“</p>
<p>„Joseph řekl, že musí vyřídit jiné věci v New Yorku,“ vysvětloval Barent. Rozhostilo se ticho. „Nějaké novinky ohledně našich přátel?“</p>
<p>„Myslíš toho starého skopčáka?“ zeptal se Colben. „Ne. Od toho včerejšího výbuchu ve skladu nic.“</p>
<p>„Netušíš, proč by chtěl Willi obětovat jednoho svého jednatele k likvidaci doktora Laskiho? A proč s takovou ničivou silou? Joseph říkal, že na místo museli být přivoláni hasiči.“</p>
<p>„Jak to mám, do prdele, vědět?“ odsekl Colben. „Vždyť my ani nevíme, jestli tam Luhar a ten Žid vůbec byli.“</p>
<p>„Já myslel, Charlesi, že na tom tví lidi z forenzního dělají.“</p>
<p>„To jo. Ale zítra je federální svátek. Kromě toho, pokud jsme schopní určit, Luhar a Laski seděli na patnácti kilech C-4. Pro lidi z forenzního tam toho moc k zjišťování není.“</p>
<p>„Rozumím, Charlesi.“</p>
<p>„Podívej,“ řekl Colben, „budu muset jít. Něco se tady děje.“</p>
<p>„Copak se tam u vás děje?“ zeptal se Barent na pozadí statického šumu.</p>
<p>„Nic, co by stálo za řeč. V bezpečné zóně dělá bordel pár fracků z toho gangu.“</p>
<p>„Ranní záležitosti to ale nijak nezkomplikuje, že?“</p>
<p>„Ne,“ vyštěkl Colben. „Nechal jsem poslat pro Haroda. Když bude třeba, během deseti minut můžeme celou oblast neprodyšně uzavřít a Fullerovou vyřídíme v předstihu.“</p>
<p>„Myslíš, že pan Harod na ten úkol má, Charlesi?“</p>
<p>Colben típl cigaretu a zapálil si další. „Myslím, že Harod nemá ani na to, aby si vytřel prdel,“ odpověděl. „Otázka zní, co uděláme, až to posere.“</p>
<p>„Předpokládám, že jsi už zvážil různé možnosti…“</p>
<p>„Jo. Haines je připravený nastoupit a tu babku vyřídit. Jakmile to Harod zbodá, rád bych si to s tím hollywoodským farizejem sám vyřídil.“</p>
<p>„Předpokládám, že bys navrhoval zrušení pojistky.“</p>
<p>„Navrhuju, že tomu grázlovi strčím do huby policejní bouchačku a rozstřelím mu mozek po celý západní Filadelfii.“</p>
<p>Nastalo krátké ticho, které přerušovalo jen praskání na telefonní lince. „Udělej, co uznáš za nutné,“ pronesl Barent nakonec.</p>
<p>„Jo,“ poznamenal ještě Colben, „a ta jeho šikmooká sekretářka bude muset zmizet taky.“</p>
<p>„Ovšem,“ přisvědčil Barent. „Charlesi, ještě jednu věc…“</p>
<p>Agent Leonard vsunul hlavu do kanceláře a řekl: „Haines s panem Harodem a tou holkou právě dorazili. Všichni jsou ve vrtulníku.“</p>
<p>Colben přikývl. „Jo, o co jde?“ zeptal se Barenta.</p>
<p>„Zítřek je pro nás všechny velmi důležitý. Ale prosím nezapomeň, že až ta baba vypadne ze hry, naším hlavním zájmem zůstane pan Borden. Spojíš se s ním a pokud to bude možné, budete jednat, ale vyžádá-li si to situace, zlikviduješ ho. Charlesi, Ostrovní klub do tvého úsudku vkládá velkou důvěru.“</p>
<p>„Jasně,“ usekl Colben. „Nezapomenu. Promluvíme si později, ano?“</p>
<p>„Hodně štěstí, Charlesi,“ rozloučil se Barent. Linka zasyčela a spojení se přerušilo.</p>
<p>Colben zavěsil, natáhl si neprůstřelnou vestu a baseballovou čepici a do náprsní kapsy na péřové bundě si zasunul osmatřicítku a připínací pouzdro.</p>
<p>Když se skloněnou hlavou vyrazil k otevřeným dveřím vrtulníku, listy rotoru zrychlily otáčky.</p>
<p>Saul Laski, Taylor, Jackson a šest mladších členů gangu přihlíželo, jak se vrtulník odlepuje od země a odlétá k severovýchodu. S dodávkou předtím zastavili u vysokého dřevěného plotu půl bloku od vstupní brány řídícího střediska FBI.</p>
<p>„Co si myslíš?“ zeptal se Taylor Saula. „Letí za tím vaším vúdú čarodějem?“</p>
<p>„Možná. Jsme u stavebního konce toho areálu?“</p>
<p>„Blíž už to ani nešlo,“ odpověděl Taylor.</p>
<p>„Jste si jistí, že to zařízení nastartujete i bez klíčků?“</p>
<p>Na to se ozval Jackson. „No to bych řek! Než jsem skončil v džungli, byl jsem ve Vietnamu tři měsíce u vozovýho parku jednoho stavebního praporu. Na drátky bych nahodil i tvoji mámu.“</p>
<p>„Buldozery budou stačit,“ řekl Saul, ačkoliv věděl, stejně jako Jackson, že k nastartování buldozeru je potřeba víc než jen spojit pár drátků.</p>
<p>„Hele,“ nadhodil Jackson, „když je nahodím, uřídíš ten svůj krám?“</p>
<p>„Čtyři roky jsem stavěl a udržoval v chodu kibuc,“ odpověděl Saul. „Já bych tvoji mámu buldozerem srovnal se zemí.“</p>
<p>„S tímhle bacha, kámo,“ ohradil se Jackson a zeširoka se usmál. „Do žádnejch slovních přestřelek se se mnou nepouštěj. Bílí hoši nemaj ten správnej talent na kvalitní urážky.“</p>
<p>„V mém kulturním prostředí,“ opáčil Saul, „máme ve zvyku vyměňovat si urážky se samotným Bohem. Mohl by mít někdo pro tyhle černošské slovní přestřelky lepší průpravu?“</p>
<p>Jackson se zasmál a poplácal Saula po rameni.</p>
<p>„Hele, vy dva, už s těma kecama přestaňte,“ přerušil je Taylor. „Máme dvě minuty zpoždění.“</p>
<p>„Seš si jistý, že ti jdou dobře hodinky?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Taylor se zatvářil pohoršeně. Natáhl zápěstí a ukázal elegantní přístroj značky Lady Elgin s čtyřiadvacetikarátovou zlatou výzdobou, vykládaný diamantovými úlomky. „Tyhle hodinky se nezpozdí ani o pět sekund za rok,“ řekl. „Musíme sebou hodit.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Saul. „Jak se dostaneme dovnitř?“</p>
<p>„Sumče!“ zavolal Taylor a jeden z hochů vzadu otevřel zadní dveře, vyšvihl se na střechu dodávky, skočil na tři metry vysoký dřevěný plot a zmizel na druhé straně. Následovalo ho pět dalších chlapců z auta. Měli s sebou těžké batohy, v nichž cinkaly láhve.</p>
<p>Saul se podíval na svou ovázanou levou ruku.</p>
<p>„Pojď,“ sykl Taylor a taky vylezl z auta.</p>
<p>„Ta ruka tě bude bolet,“ upozornil Jackson. „Chceš něco píchnout?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul. Vydal se za ostatními přes plot.</p>
<p>+++</p>
<p>„Tohle přece nemůže být legální,“ poznamenal Tony Harod. Díval se, jak se pod jejich rachotícím vrtulníkem míhají asi o devadesát metrů níž pouliční lampy, věžáky a dálnice.</p>
<p>„Je to policejní helikoptéra,“ odpověděl Colben. „Máme speciální povolení.“</p>
<p>Colben si natočil sklápěcí sedadlo tak, že se skoro vykláněl z okna, které si otevřel na pravé straně. Dovnitř se burácivě hnal studený vzduch a jako neviditelné čepele sekal po Harodovi a Marii Chenové. Colben přidržoval v otevřeném okně vojenskou odstřelovací pušku značky Colt ráže .30 ve speciálním rámu. Zbraň se svým mohutným nástavcem na noční vidění, laserovým zaměřovačem a velikánským zásobníkem vypadala těžkopádně. Colben se culil a něco šeptal do mikrofonu, který mu vyčníval ze sluchátek pod kapuci bundy. Pilot prudce naklonil vrtulník doprava a zakroužil nad Germantown Avenue.</p>
<p>Harod se oběma rukama přidržoval polstrovaného sedadla a zavíral oči. Byl přesvědčený, že pouze bezpečnostní pás mu brání, aby vypadl z otevřeného okna a zřítil se třicet pater hluboko na cihlovou ulici.</p>
<p>„Rudý vůdce volá Ústředí,“ řekl Colben, „podejte hlášení o situaci.“</p>
<p>„Tady Ústředí,“ ozval se hlas agenta Leonarda. „Modrá skupina dvě hlásí průnik čtyř vozidel s hispánskými mladíky do zabezpečené oblasti u Chelten a Market Street. Další neznámé skupiny v uličce za Hradem jedna a Hradem dva. Skupina patnácti neidentifikovaných černochů právě minula Bílou skupinu jedna na Ashmead Street. Přepínám.“</p>
<p>Colben se otočil a zazubil se na Haroda. „Kurva, myslím, že se schyluje k pořádné<emphasis> bitce.</emphasis> Silvestr: negři kontra Mexikánci.“</p>
<p>„Už je po půlnoci,“ podotkla Maria. „Je Nový rok.“</p>
<p>„To je jedno,“ mávl rukou Colben. „To můžem mít u prdele. Pokud nenaruší Operaci Úsvit, ať se klidně mydlí. Že jo, Harode?“</p>
<p>Tony se dál držel a neříkal nic.</p>
<p>+++</p>
<p>Šerif Gentry za běhu ztěžka oddychoval a snažil se udržet krok s mladíky v čele. Marvin a Leroy vedli neuspořádanou řadu deseti členů gangu Brickyard Soul temným labyrintem uliček, dvorů, prázdných parcel plných haraburdí a opuštěných budov. Doběhli k ústí další uličky a Marvin mávl rukou, aby se všichni zastavili. Šedesát metrů před nimi, za kontejnery a prohýbajícími se garážemi, Gentry zahlédl zaparkovanou dodávku.</p>
<p>„Vládní benga,“ zašeptal Leroy. Zarostlý mladík se pak podíval na hodinky a usmál se. „Jsme tu o minutu dřív.“</p>
<p>Gentry se zapřel rukama o kolena a lapal po dechu. Bolela ho žebra. Byla mu zima. Přál si, aby byl doma v Charlestonu, poslouchal na své stereoaparatuře Dave Brubeck Quartet a četl si Bruce Cattona. Položil hlavu na chladné cihly a vzpomínal na něco, co se stalo, když opouštěli Komunitní dům, na něco, co změnilo způsob, jímž pohlížel na Germantown a tenhle černošský gang.</p>
<p>Když se k odchodu chystala poslední skupinka, přiběhl k nim malý chlapec – mohlo mu být sedm osm roků. Přiřítil se rovnou k Marvinovi. „Stevie,“ napomenul jej jejich vůdce, „říkal jsem ti, abys sem nechodil.“ Chlapec plakal, rukou si otíral slzy. „Máma říká, že máš jít okamžitě domů, Marvine. Máma říká, že tě s Maritou potřebujou doma a měl bys hnedka přijít.“ Marvin chlapce objal a odvedl ho do vedlejší místnosti. Gentry pak zaslechl: „… řekni mámě, že hnedka ráno dorazím domů. Marita ať tam zůstane a vo všecko se postará. Řekneš jim to, jo, Stevie?“</p>
<p>To Gentryho znepokojilo. Gang byl do té doby součástí pětidenní noční můry, kterou prožíval. Germantown a jeho obyvatelé existovali v dokonalém souladu s přízračným sledem bolesti, tmy a zdánlivě nesouvisejících událostí, jenž kolem něho vířil. Už věděl, že členové gangu jsou mladí – Jackson byl výjimka, ale ten byl ztracená duše, návštěvník, bývalý žák, který se vrátil na stará místa, protože život mu nenabízel žádnou jinou možnost, kam by se měl vydat. Gentry na studených ulicích viděl jen velmi málo jiných dospělých; ti, které spatřil, byli jen mlčenlivě, umlácené vyhlížející ženy na spěšných pochůzkách, starci bloumající odnikud nikam, vykukující ze dveří hospod, nevyhnutelní opilci polehávající v zaneřáděných vchodech do obchodů. Věděl, že tohle není skutečná místní komunita, že v létě se ulice a schody před domy zaplní rodinami, dětmi skákajícími přes dvě švihadla, teenagery házejícími na koše, smějícími se mladíky, kteří se opírají o vyleštěná auta. Věděl, že tahle přízračná prázdnota je důsledkem zimy a nového násilí na ulicích a přítomnosti armády vetřelců, kteří si myslí, že jsou neviditelní; nicméně se Stevieho příchodem se tohle vědomí stalo realitou. Najednou se cítil ztracený na cizím, studeném místě, bojoval v přítomnosti dětí proti dospělým nepřátelům, kteří třímají veškerou moc.</p>
<p>„Jsou tady, vole,“ zašeptal Leroy.</p>
<p>Na opačném konci uličky burácivě zastavily tři hlučné, proklatě nízko posazené automobily. Vyhrnuli se z nich mladíci; smáli se, zpívali si a španělsky po sobě pokřikovali. Několik jich přišlo k dodávce a začalo do ní mlátit baseballovými holemi a trubkami. Auto zapnulo světla. Někdo uvnitř zařval. Z bočních dveří vyskočila trojice mužů; jeden vystřelil do vzduchu z brokovnice.</p>
<p>„Pojďte,“ sykl Marvin.</p>
<p>Řada jeho kumpánů v tichosti utíkala dvacet metrů uličkou, držela se garáží a plotů. Zastavili se na prázdném prostranství za jakousi kůlnou, většina se opřela o nízký kovový plot. Od dodávky k nim dolehly další výstřely. Gentry uslyšel, jak nízká žihadla zrychlují k Germantown Avenue.</p>
<p>„Grumblethorpe,“ řekl Leroy a Gentry nahlédl přes plot a uviděl malý dvorek, velký holý strom a zadní část kamenného domu.</p>
<p>Marvin se přikradl blíž. „V přízemí jsou tam na voknech mříže. Vzadu jsou jedny dveře, vpředu dvoje. Vtrhnem tam zezadu i zepředu. Jdem na to.“ Marvin, Leroy, G. B., G. R. a dva další mladíci přelezli plot jako stíny. Gentry se pokusil vydat za nimi, ale zůstal viset na vyčnívajícím drátu, až ztěžka dopadl na jedno koleno do zmrzlé hlíny. Vytáhl si z kapsy revolver a vyrazil za nimi.</p>
<p>Marvin a G. B. na něj kývli, aby běžel k boku. Oba si nesli brokovnice a Marvin si kolem čela a afroúčesu uvázal červený šátek. „Vrhnem se na dveře z ulice.“</p>
<p>Mezi kamenným domem a lahůdkářstvím vedle stál víc než metrový dřevěný plot. Všichni tři počkali, až kolem prorachotí prázdná tramvaj, Leroy pak vykopl branku, spolu s G. B. směle, nonšalantně vykročili a prošli kolem zavřených okenic ke dveřím. Po obou stranách obou dveří stálo nízké zábradlí připomínající turnikety. Skoro až k chodníku se skláněly dveře do sklepa, opatřené visacím zámkem. Gentry ustoupil a vzhlédl k průčelí starého domu. V žádném z devíti oken se nesvítilo. Germantown Avenue byla prázdná kromě oné odjíždějící tramvaje, nyní už o dva bloky dál na západ. Jasné, „bezpečnostní“ pouliční lampy zalévaly výlohy obchodů a cihly žlutou září. Noc byla cítit zpozdilostí, chladem.</p>
<p>„Udělej to,“ přikázal Marvin. G. B. přistoupil k západním dveřím a prudce do nich kopl. Bytelný dub se ani nezachvěl. Marvin kývl a oba napumpovali brokovnice, ustoupili a vystřelili na zámek. Ze dveří se rozletěly třísky a Gentry se prudce otočil a instinktivně si zakryl oči. Vystřelili ještě jednou. Když se Gentry ohlédl, uviděl, že západní dveře se prověsily a otevřely. G. B. se zazubil na Marvina a ve vítězném gestu pozvedl zaťatou pěst, když se mu na hrudi objevila malá červená tečka a přesunula se mu k spánku. G. B. vzhlédl, dotkl se čela, takže se mu kroužek světla objevil na hřbetu ruky, a s výrazem pobaveného překvapení sklouzl pohledem na Marvina. Výstřel zazněl tlumeně a vzdáleně. Mladíkovo tělo odletělo do dřevěných dveří a odrazilo se zpátky na chodník.</p>
<p>Gentry si měl ještě čas všimnout, že mladíkovi chybí větší část lebky, a pak už utíkal, padl na všechny čtyři, doškrábal se k brance na dvorek vedle domu. Sotva si stačil všimnout, že Marvin přeskočil nízká zábradlí a vrhl se do otevřených západních dveří. Na kamenech nad Gentrym se roztančily červené tečky, po dvou výstřelech mu ve tváři přistály spršky prachu, ale to už se prohnal brankou, překulil se na pravý bok a tvrdě do něčeho narazil, zatímco několik dalších kulek prostřílelo plot a zasvištělo do zmrzlé půdy po jeho levé ruce. Slepě se plížil do zadní části dvora. Z ulice se ozvaly další výstřely, ale žádný neskončil v jeho blízkosti.</p>
<p>Přiběhl k němu Leroy, zalapal po dechu a padl na koleno. „Co to je, kurva?“</p>
<p>„Někdo střílí přes ulici,“ sykl Gentry a užasl, že v ruce pořád drží revolver. „Z prvního patra nebo ze střechy. Používá nějaký laserový zaměřovač.“</p>
<p>„A Marvin?“</p>
<p>„Ten je, myslím, uvnitř. G. B. je mrtvý.“</p>
<p>Leroy vstal, pokynul mu rukou a zmizel. K přední části domu proběhlo šest stínů.</p>
<p>Gentry utíkal k boční straně kamenné budovy a nahlédl do zadního dvora. Zadní dveře byly dokořán a zevnitř se linulo slabé světlo. Potom v uličce zabrzdila dodávka; otevřely se dveře, vnitřní světlo na okamžik vykreslilo siluetu muže slézajícího ze sedadla řidiče, načež z tmavého prostoru u kůlny třesklo šest výstřelů. Muž spadl zpátky do vozu a dveře se zabouchly. Od kůlny někdo vykřikl a Gentry zahlédl stíny, které rychle běžely k velikému stromu. Shora se ozvalo rachocení vrtulníku a z oblohy bez varování šlehl oslepující snop světla z reflektoru, který bílou září zalil většinu zadního dvora. V kuželu jako jelen před světlomety auta strnul chlapec, kterého Gentry ani neznal jménem, a zamžoural do záře. Potom se mu na hrudi na zlomek vteřiny roztančila červená tečka a explodoval mu hrudní koš. Gentry nezaslechl žádný výstřel.</p>
<p>Oběma rukama pevně sevřel revolver a třikrát vystřelil do reflektoru. Kužel nepohasl, ale divoce se protočil, osvětlil větve, střechy a dodávku. Vrtulník se zhoupl a odletěl výš do noci.</p>
<p>Od průčelí domu se ozvala divoká střelba. Gentry uslyšel, jak někdo pištivě zaječel. Následovaly další exploze a zášlehy z hlavní z uličky, kde stála dodávka, a Gentry opodál uslyšel další auta. Podíval se na svůj ruger, došel k závěru, že na nabíjení není čas, a vyrazil k otevřeným zadním dveřím Grumblethorpu.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul Laski neřídil buldozer už dlouhá léta, ale jakmile Jackson vyměnil magneto, aby kolos s rachotem probudil k životu, ocitl se v polstrovaném sedadle a snažil se vybavit si dovednosti, které nevyužil od časů, kdy před bezmála dvěma desetiletími pomáhal vyklidit kibuc. Stroj byl naštěstí americký Caterpillar D-7, přímý nástupce jeho strojů z kibucu; sešlápl spojku, zařadil neutrál, nažhavil svíčku, aby se mu snadněji startovalo, vyšlápl pravou brzdu a zajistil ji, ubezpečil se, že je převodovka na neutrálu, a začal hledat spínací skříňku.</p>
<p>„Ahá,“ zašeptal, když ji našel. Nastavil patřičný převodový stupeň – jak doufal –, stlačil páku startovacího motoru, otevřel ventil přívodu paliva, upravil sytič, nastavil volnoběh, cvakl startérem – a nic.</p>
<p>„Hej!“ zařval hubený mladík jménem Sumec, který se krčil vedle sedadla. „Víš, kurva, co vůbec děláš, dědku?“</p>
<p>„Jasně!“ odpověděl nahlas Saul. Natáhl ruku k jedné páce, došel k za věru, že je to spojka, popadl jinou a zatáhl za ni. Elektrický startér zakvílel a motor burácivě naskočil. Našel škrticí klapku, povolil spojku, přidal příliš mnoho plynu, pravý pás příliš zabral a málem přejel Jacksona, který se přikrčil, aby nastartoval druhý buldozer na levé straně. Saul stroj vyrovnal, ačkoliv se mu málem vypnul, a podařilo se mu ho vyrovnat do jedné řady s komplexem šedesát metrů vzdálených přívěsů. Do tváří se jim hnaly dieselové zplodiny a černý kouř. Ohlédl se doprava a uviděl, jak tři členové gangu utíkají přes nerovný terén vedle stroje.</p>
<p>„Nemůže to jet rychlejc?“ zakřičel Sumec.</p>
<p>Saul uslyšel hlasité škrábání a uvědomil si, že ještě nezvedl radlici. Poradil si s ní a stroj vyrazil s mnohem větším nadšením.</p>
<p>Pak se zezadu ozval rachot, když ze stavební zóny vyjel s buldozerem i Jackson.</p>
<p>„Co uděláš, až tam dojedem?“ zařval Sumec.</p>
<p>„Jen se dívej!“ zavolal Saul a narovnal si brýle. Ani v nejmenším netušil, co udělá. Věděl, že každou vteřinu agenti FBI vyjdou ven, rozestoupí se do stran a začnou střílet. Pomalu se pohybující buldozery pro ně měly být snadným terčem. Šance, že se jim podaří dojet až k přívěsům, byla neuvěřitelně malá. Saul se tak skvěle necítil už několik desítek let.</p>
<p>+++</p>
<p>Malcolm Dupris zavedl osm členů gangu do domu Anne Bishopové. Marvin si byl poměrně jistý, že vúdú čarodějka je na tom druhém místě – v tom starém domě na Germantown Avenue –, ale Malcolmův tým dostal za úkol prověřit dům na Queen Lane. Neměli vysílačky; Marvin zařídil, aby v každé skupině byli nejméně dva špunti – členové pomocného gangu ve věku mezi osmi až jedenácti lety –, kteří měli sloužit jako běžci. Zatím se k nim od Marvinovy skupiny nic nedoneslo, ale jakmile Malcolm zaslechl od Avenue štěkot zbraní, poslal polovinu své skupiny z uličky na dvorek Anne Bishopové. Zbylých šest mladíků zůstalo na místě, aby sledovalo dodávku telekomunikační společnosti, temně a tiše trůnící na konci uličky.</p>
<p>Malcolm, Donnie Cowles a malý tlustý Jamie – mladší bratr Louise Solarze – šli jako první; vykopli kuchyňské dveře a vtrhli do domu. Malcolm mával naolejovanou a lesklou 9mm automatickou pistolí, kterou koupil za sedmdesát pět dolarů od Muhammeda. Zacvakl do ní střídavě uspořádaný zásobník se čtrnácti náboji. Donnie třímal neumělou, podomácku zhotovenou pistolku s jediným nábojem ráže .22, založeným do provizorní hlavně. Jamie si nesl pouze nůž.</p>
<p>Stará žena, která tam bydlela, nebyla doma, nenašli ani žádnou stopu po vúdú čarodějce nebo té bílé zrůdě. Průzkumu domku věnovali tři minuty, potom se Malcolm vrátil do kuchyně, zatímco Donnie zkontroloval přední dvorek.</p>
<p>„Nahoře na posteli je strašnej bordel,“ hlásil Jamie, „jako by se tam někdo rychle spakoval.“</p>
<p>„Jo,“ řekl Malcolm. Zamával na skupinku na zadním dvorku a přiběhl k nim Jefferson, jejich desetiletý kurýr. „Zaběhni do toho starýho baráku ua Avenue a zjisti, co bude Marvin…“</p>
<p>Do toho se s vrzáním otevřela vrata garáže a uslyšeli nastartovaný motor. Malcolm mávl na ostatní, prořítil se zadní brankou a sklouzl se do uličky, právě když z garáže vyjelo prapodivné staré auto s divnou maskou chladiče. Nemělo zapnutá světla a stará paní svírala volant se zoufalým výrazem bázlivé sváteční řidičky. Malcolm ve staré bělošce poznal slečnu Bishopovou; ve čtvrti ji vídával celý život, a když byl mladý, dokonce jí sekával trávu na maličkém předním dvorku.</p>
<p>Pět jeho kumpánů se autu postavilo do cesty, zatímco on sám přikročil ke dveřím na levé straně. Vyděšená paní se rozhlédla a potom stáhla okno. Mluvila zvláštním, jakoby náměsíčným hlasem. „Hoši, budete muset ustoupit. Musím kolem vás projet.“</p>
<p>Malcolm nakoukl do auta, aby se ujistil, že v něm není nikdo jiný; seděla v něm jenom slečna Bishopová. Sklopil pistoli a naklonil se k ní. „Omlouvám se, ale dál budete moct jet, až…“</p>
<p>Anne Bishopové nečekaně vystřelily ruce, prsty zahnuté jako drápy. Kdyby Malcolm instinktivně netrhl hlavou dozadu, byla by mu vyškrábla oči. Ale i tak mu stařeniny dlouhé nehty zanechaly na tvářích a víčkách osm krvavých šrámů. Malcolm zařval, stará rachotina se zaryčením poskočila, vyhodila do vzduchu malého Jeífersona a levým kolem přejela Jamieho.</p>
<p>Malcolm zaklel, zašátral na škváře po pistoli, a když ji našel, poklekl a vypálil po odjíždějícím autu tři kulky, než na něho někdo zavolal, aby dával bacha. S kolenem pořád na zemi se prudce otočil. Přímo k němu se divoce hnala telefonní dodávka, která dosud stála na konci uličky. Napřáhl před sebe pistoli, ale než to udělal, uvědomil si, že špatným pohybem promarnil pár vteřin. Otevřel pusu, aby zaječel.</p>
<p>Dodávka FBI se řítila nejméně osmdesátkou, když předním nárazníkem zasáhla Malcolma přímo do tváře.</p>
<p>„Padáme odsud!“ zařval Tony Harod, jakmile něco s dutým cinknu tím a v záblesku jisker udeřilo do levé ližiny vrtulníku. Viseli asi osmdesát metrů nad jakousi budovou s rovnou střechou. Colben hlava nehlava pálil z pušky, která by se mohla dobře vyjímat v Hvězdných válkách, přičemž se mu v obličeji nepřestával rozlévat obrovský připitomělý škleb. Pilot Hajek s Harodem zjevně souhlasil, protože stroj prudce nahnul doprava a začal divoce stoupat dřív, než se Colben odlepil od okna, aby vydal nějaký rozkaz. Richard Haines stoicky seděl na levém sedadle druhého pilota a vyhlížel z okna, jako by byl na nočním výletu po místních pamětihodnostech. Maria Chenová seděla po Harodově pravici a pevně zavírala oči.</p>
<p>„Rudý vůdce volá Ústředí,“ zavolal Colben. Harod a Maria měli na uších sluchátka s mikrofony, aby spolu v burácení větru, motoru a rotorů mohli komunikovat i na palubě. „Rudý vůdce volá Ústředí!“</p>
<p>„Tady Ústředí,“ ozval se hlas nějaké ženy. „Mluvte, Rudý vůdce.“</p>
<p>„Co se to, sakra, děje? Hrad číslo dva se hemží negry.“</p>
<p>„To je pravda, Rudý vůdce. Zelená skupina potvrzuje kontakt s neznámým počtem ozbrojených černochů, kteří se pokoušejí násilně vniknout do Hradu číslo dva. Zlatá skupina pronásleduje Cíl číslo dva v deSotu model 1953, který jede na sever souběžně s Queen Lane. Bílá, Modrá, Šedá, Stříbrná a Žlutá skupina hlásí kontakt s nepřátelskými neznámými subjekty. Dvakrát nám volal starosta. Přepínám.“</p>
<p><emphasis>„Starosta,“</emphasis> zopakoval Colben. „Panebože. Kde je Leonard, hergot? Přepínám.“</p>
<p>„Agent Leonard je v terénu a vyšetřuje výtržnost na staveništi. Řeknu mu, aby se vám ozval hned, jakmile sem dorazí. Přepínám.“</p>
<p>„Krucinál,“ zvolal Colben. „Dobře, poslouchejte. Vysadím Hainese, aby dohlídl na situaci v Hradu dva. Pošlete Modrou a Bílou skupinu uzavřít prostor mezi Market a Ashmead Street. Zeleným a Žlutým řekněte, že dovnitř a ven z Hradu číslo dva<emphasis> nikdo</emphasis> nesmí. Rozumíte?“</p>
<p>„Ano, Rudý vůdce. Máme…“ Ozval se hlasitý skřípot a spojení se přerušilo.</p>
<p>„Sakra,“ sykl Colben. „Ústředí? Ústředí? Hainesi, přepněte na Taktickou dva pětku. Zlatá skupina? Zlatá skupino, tady Rudý vůdce. Petersone, slyšíte mě?“</p>
<p>„Ano, Rudý vůdce,“ ozval se hlas muže, očividně vystaveného velkému stresu.</p>
<p>„Kde, sakra, jste? Přepínám.“</p>
<p>„Míříme na západ po Germantown, pronásledujeme Cíl číslo dvě, Rudý vůdce. Přepínám.“</p>
<p>„Tu Bishopovou? Kam má…“</p>
<p>„É… potřebujeme pomoc, Rudý vůdce,“ vyhrkl tentýž hlas. „Dvě vozidla, hispánští mladíci, é… Ozveme se vám, Rudý vůdce. Přepínám.“</p>
<p>Colben se předklonil a zařval na pilota: „Přistaňte.“</p>
<p>Muž s baseballovou čepicí na hlavě nevzrušeně žvýkal. „Není tu volné místo, pane. Držím se na třech stech metrech.“</p>
<p>„S tím běžte do prdele,“ odpověděl Colben. „Jestli to jinak nejde, přistaňte přímo na Germantown Avenue.<emphasis> Okamž</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.“</emphasis></p>
<p>Pilot se podíval doprava, zakroužil vrtulníkem a přikývl.</p>
<p>Tony Harod div nevykřikl, když se stroj spustil k zemi jako utržený výtah. Připadlo mu, že se k nim řítí pouliční lampy, jeden blok vlevo zahlédl, že něco hoří, a vrtulník přibrzdil a jemně dosedl na cihly a asfalt uprostřed ulice. Haines okamžitě vyskočil a elegantně přikrčen doběhl k chodníku.</p>
<p>„Nahoru!“ zařval Colben a trhl před pilotem palcem.</p>
<p>„Ne!“ zařval Harod. Kývl na Marii a oba začali zápasit s bezpečnostním pásem. „My dva si vystupujem.“</p>
<p>„Na to zapomeňte,“ sykl na ně Colben přes interkom.</p>
<p>Harod si stáhl sluchátka, právě když Maria vytáhla z kabelky browning a namířila ho Colbenovi na hruď. „My hned teď vystupujeme,“ zařval znovu Harod.</p>
<p>„To je váš konec, Harode,“ pronesl Colben potichu.</p>
<p>Tony zavrtěl hlavou. „Neslyším vás, Chucku,“ zakřičel.<emphasis> „Ciao!“</emphasis> Vyskočil levými dveřmi a vyrazil do uličky táhnoucí se opačným směrem, než kam utíkal Haines. Maria počkala ještě půl minuty a potom sklouzla ke dveřím.</p>
<p>„Je po vás obou,“ dodal Colben a usmál se. Podíval se na pušku upevněnou ve svorkách na pravé stěně a potom se uvolnil.</p>
<p>Maria přikývla, vyskočila a vyrazila za Harodem.</p>
<p>„Třicet metrů,“ řekl Colben do mikrofonu.</p>
<p>Vrtulník se vznesl nad dráty a střechy, zatočil doleva a zůstal viset ve výši deseti pater nad Germantown Avenue. Colben zasunul pušku značky Colt do palebné podpěry a zařízením pro noční vidění prohledával uličky. Nic se nehýbalo. „Je tady kurevsky moc převisů,“ zamumlal. Taktický kanál mu zaplnil sluchátka naléhavým brebentěním. Slyšel Hainesův hlas, který si vynucoval odpověď od odstřelovací skupinky u Zelené jedničky.</p>
<p>Colben zavrtěl hlavou. „Zpátky k Hradu číslo dva,“ vyštěkl. „S tím sráčem si to vyřídíme později.“</p>
<p>Vrtulník se otočil, naklonil se dopředu, nabral výšku a zamířil na východ.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Germantown</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 1. ledna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Natalie Prestonová ležela na zádech, ruce zvednuté na obranu před Vincentovým nožem, když něco explodovalo před vstupními dveřmi Grumblethorpu, necelé dva metry od nich. Stísněnou chodbou se rozletěly třísky. Ozval se druhý výbuch a Natalie se podívala doleva, dveřmi do malého salonu, a spatřila, jak se rozpadly a rozletěly dveře na ulici.</p>
<p>Vincentovi se v nenadálém tichu zvedala hlava, otáčela se, jako by byl špatně naprogramovaný robot. V pravé ruce se mu blyštěl nůž. Natalie se nehýbala, nic neříkala ani nedýchala.</p>
<p>Následovala druhá série explozí, tentokrát ve větší vzdálenosti. Najednou se do salonu vřítila jakási tmavá postava, převalila se a narazila do ušáku u krbu. Přes holá prkna podlahy se sklouzla brokovnice a zastavila se o nohy stolu.</p>
<p>Vincent překročil Natalii a vstoupil do salonu. Natalie zahlédla rozšířené modré oči Marvina Gaylea, když ho Vincent zvedl, a pak už po kolenou zoufale škobrtala do zadní části domu. Málem vykřikla bolestí, která se jí rozhořela v kotníku, ale skousla si ret, až ucítila krev, a zůstala zticha. Před domem se ozvaly další výstřely a slyšela i rány ze salonu, kde se do sebe pustili Marvin s tou bílou zrůdou. Vytáhla se na levou nohu a stanula ve vchodu do prostory, která musela sloužit jako kuchyně. V dlouhé místnosti byly zavřené okenice, obrovský krb, dvě hořící svíčky na dlouhém stole a těžké dveře zavřené na západku. O stěnu u dveří se opírala brokovnice.</p>
<p>Natalie slabě zaúpěla a začala poskakovat ke zbrani. Už byla takřka u ní, když dveřmi zvenku otřásly v rychlém sledu tři exploze. Čtvrtá a pátá rána roztříštily železný zámek a dřevěnou západku a zasypaly jí ruku a levou nohu třískami. Uskočila, přenesla tíhu na pravou nohu, vrazila do stolu, převrhla ho a ztěžka dopadla na kamennou podlahu. Dveřmi zalomcovaly další dvě rány a viditelně je vyrazily dovnitř místnosti. Necelé dva metry před Natalií zely dokořán dveře do spižírny, kde byla nedávno uvězněna a kde se jí naskýtala možnost úkrytu. Dovlekla se k nim a skácela se do tmy v okamžiku, když někdo zvenku vykopl dveře do kuchyně.</p>
<p>Do místnosti vtrhl hoch, v němž poznala jedno z dvojčat z Marvinova gangu, a za ním přiběhl druhý mladík. Oba měli v rukou brokovnice. Oba skočili za převržený stůl.</p>
<p>„Nestřílejte!“ zakřičela Natalie. „To jsem já!“</p>
<p>„Kdo jako?“ zařvalo dvojče. Vstávalo a v krátkých obloucích mávalo zbraní.</p>
<p>Natalie vklouzla zpátky do spižírny, právě když se do kuchyně vpotácel Marvin Gayle. Ruce a hrudník měl zalité krví a po zemi za sebou táhl pažbu brokovnice, jako by byl příliš unavený, aby ji dokázal zvednout.</p>
<p>„Marvine! Kurva, vole, jak ses sem dostal?“ Dvojče se narovnalo a sklopilo zbraň. Zpoza stolu vystrčil hlavu i druhý chlapec.</p>
<p>Marvin prudce zvedl brokovnici a dvakrát vystřelil. Dvojče odletělo dozadu do studeného topeniště. Jeho společník se odkutálel do kouta, něco zakřičel, pokusil se vstát. Marvin se otočil a vystřelil od boku. Hoch vrazil do stěny, skácel se dopředu a jednoduše zmizel v otvoru, který nebyl ve stínech vidět.</p>
<p>Natalie si uvědomila, že se krčí a pořád si přidržuje roztrženou podprsenku. Vyhlédla štěrbinou ve dveřích a uviděla Marvina, jak toporně kráčí ke krbu, aby si prohlédl tělo zastřeleného dvojčete. Otočil se a šel se podíval do ústí tunelu. Potom sklopil brokovnici a ještě jednou vystřelil.</p>
<p>Rychle vyskákala do chodby; podprsenku nechala sklouznout na zem a ucítila, jak jí na celé horní části těla naskočila husí kůže. Zvenku k ní doléhal rachot zběsilé střelby.</p>
<p><emphasis>Tohle je všechno zlý sen,</emphasis> pomyslela si.<emphasis> Př</emphasis><emphasis>inutím se probudit.</emphasis> Nicméně prudká bolest vystřelující ze zlomeného kotníku jí sdělovala něco jiného.</p>
<p>Do chodby vstoupil Vincent – nohy od sebe, dlouhý nůž volně sevřený v pravé ruce.</p>
<p>Natalie se zastavila a přidržela se táflování, aby neupadla. Po levé straně se strmě zvedalo schodiště do prvního patra.</p>
<p>Vincent k ní udělal krok.</p>
<p>Natalie uskočila doleva a vykřikla, když kotníkem narazila do schodu. Se vzlykotem se vlekla do schodů, i když zaslechla, jak se z kuchyně ozval hlas Roba Gentryho.</p>
<p>Saul Laski navrhoval pojmout úder na řídící středisko jako pustošivou zteč; rychle udeřit, vyvolat co možná největší zmatek a vypadnout. V ideálním případě nemělo dojít k obětem na životě, pokud možno ani ke střelbě. V duchu doufal, že tam narazí na Colbena nebo Hainese. Teď, když buldozer ukrajoval z posledních dvaceti metrů k přívěsu, přemýšlel, jestli jeho teorie dává vůbec nějaký smysl.</p>
<p>Nalevo od něj došlo k prudkému otřesu a šest metrů vysoko se rozvinuly ohnivé květy, když Taylor a ostatní hodili do zaparkovaných aut Molotovovy koktejly. Prostranství na chvilku ozářily plameny, v jejichž světle vystoupil ze dveří hlavního přívěsu muž v bílé košili a tmavé kravatě. Zadíval se na plameny a potom i na oba blížící se buldozery, něco neslyšně zařval a z malého pouzdra na opasku vytáhl pistoli.</p>
<p>Saulovi chybělo k přívěsu deset metrů. Zvedl radlici jako štít a uvědomil si, že si tím prakticky znemožnil výhled. V rachotu motoru neslyšel střelbu ani náhlé třesknutí dalšího Molotovova koktejlu, ale něco dvakrát zadunělo o radlici a ještě hlasitější rána se ozvala od masky chladiče. Buldozer nezakolísal. Saul nadzvedl radlici o třicet centimetrů, a když vyhlédl vzniklou štěrbinou, zahlédl muže, jak uskočil zpátky do přívěsu.</p>
<p>„Tady vysedám!“ zakřičel Sumec, přeskočil pravý pás a odkutálel se do tmy.</p>
<p>Saul přemýšlel, jestli taky nemá vyskočit, ale pokrčil rameny a zapřel se o železnou konzolu. Vytáhl radlici o dalších několik desítek centimetrů nahoru.</p>
<p>Poslední tři metry k přívěsu vedly do mírného stoupání a radlice buldozeru se do přívěsu zarazila asi dva a půl metru nad zemí, jen kousek napravo ode dveří. Dřevěná plošina před vchodem se rozletěla na kusy a radlice ji odhrnula stranou, Saul vyletěl dopředu, kousl se do jazyka a dopadl zpátky do bytelného sedadla, když se pásy zakously, aby buldozer převalil dlouhý karavan na bok.</p>
<p>Celý komplex se otřásl a potom se otřásl ještě jednou, když do něj asi šest metrů nalevo ode dveří vrazil i Jacksonův stroj. Zkroutil se a v pásech se z něj odtrhával tenký hliník. Ze stěny vyskočil okenní komplet a okamžitě padl za oběť pásům Saulova buldozeru. Saul si byl několik vteřin jistý, že radlice se hladce probourají na druhou stranu přívěsu, ale vzápětí jeho ocelová zbraň narazila do tvrdého kovu, oba buldozery se dostaly do otáček a prostřední přívěs se za mohutného skřípění přírub oddělil od zbývajících dvou a jako dlouhá krabice se začal překlápět.</p>
<p>Několik metrů od Saulova levého ramene se otevřely hlavní dveře, vyklouzla z nich horní část těla jakéhosi muže, který ihned začal mávat revolverem a pátrat po terči. Nato přívěs překonal své těžiště a převrátil se. Ruka zůstala trčet přímo vzhůru, vypálila dvě rány do vzduchu a zmizela z dohledu.</p>
<p>Saul vyřadil na buldozeru rychlost a seskočil na zem. Jackson už taky odcházel od svého stroje, oba se na sebe v unaveném tichu podívali a přikrčili se za nárazníkem jednoho z vozidel FBI.</p>
<p>„Co teď?“ zeptal se Jackson po chvíli.</p>
<p>Z převráceného vraku rozbitého přívěsu vylézali muži. Saul zahlédl ženu, které pomáhali ven z trhliny ve střeše. Většina osob mu připadala omráčená, sedala si na studenou zem nebo bezcílně bloumala jako oběti dopravní nehody, ale několik vytáhlo pistole. Saul věděl, že by bylo pošetilé zůstávat na místě. Taylor a ostatní nebyli nikde vidět, a tak předpokládal, že se vrátili do dodávky. „Jdu po jednom člověku,“ odpověděl.</p>
<p>Čekal, dokud z přívěsu nevylezli poslední agenti; připomínali mravence hemžící se z rozkopaného mraveniště. Po Charlesu Colbenovi ani Richardu Hainesovi nebylo nikde ani stopy. Saul pocítil zklamání jako žaludeční šťávy na patře.</p>
<p>„Měli bysme padat,“ zašeptal Jackson. „Začínají se dávat dohromady.“</p>
<p>Saul přikývl a následoval urostlejšího kolegu do stínů.</p>
<p>+++</p>
<p>Leroy uviděl, že na chodníku leží tělo G. B., a zahlédl zášlehy ze zbraní v druhém patře na protější straně ulice, načež se musel přikrčit a odkutálet k bráně. Vlevo od něj prostřelovaly plot dalekonosné kulky. Připadalo mu, že některý z jeho bratrů střelbu opětuje ze západní strany domu a o kus dál z ulice, ale věděl, že jejich pestrá kolekce ručních zbraní a několika málo brokovnic se s puškami federálních policajtů nemůže měřit. Zatímco z plotu dělaly další střely řešeto, tiskl tvář k studené zemi. „Ty vole, to je síla,“ zašeptal.</p>
<p>Vedle kamenné zdi asi třicet centimetrů od jeho pravé ruky leželo mrtvé tělo. Převalil těžkou postavu a uslyšel, jak v laciném batohu z bazaru zacinkaly láhve. Do nosu mu vnikl palčivý zápach benzinu.</p>
<p>Byl to Dexter Coleman, student třetího ročníku Germantownské střední školy a nový člen jejich gangu. Dexter byl několikrát na rande s jeho sestrou. Leroy věděl, že ho víc než ulice zajímaly školní dramatický kroužek a počítačová místnost, ale přesto Marvina několik let prosil, aby mu dal šanci vstoupit do gangu. Tuto šanci mu vůdce poskytl teprve před týdnem. Dalekonosná kulka chlapci odtrhla větší část krku.</p>
<p>Leroy převalil tělo do původní polohy a zatahal za popruhy na batohu.</p>
<p>Celou dobu si sám pro sebe bručel: „Ty seš fakt zasranej debil, Leroyi. Fakt debil, jakýho svět neviděl. Vždycky uděláš tu největší blbost.“</p>
<p>Utáhl si popruhy, ucítil, jak mu benzin z rozbité láhve prosakuje na záda, a zavrtěl hlavou. Zastrčil si nepoužitelnou pistolku ráže .25 za opasek, a aniž si dopřál čas k přemýšlení, prudce otevřel bránu a vyrazil.</p>
<p>Ozvaly se dva výstřely a něco mu škublo patou tenisky, ale to ho nezastavilo. Prohnal se řadou popelnic v ústí uličky a skočil na požární žebřík. „Nic lepšího tě fakt nemohlo napadnout,“ mumlal si, zatímco šplhal nahoru.</p>
<p>Ve třetím patře nebyla do uličky žádná okna, pouze zamčené plechové dveře bez venkovní kliky. „Debile, debile,“ šeptal si Leroy a přikrčil se napravo ode dveří. Poplácal si kapsy kalhot i bundy. Neměl zápalky, zapalovač, nic. Když zpoza domu vyběhly do uličky tři stíny, už se nahlas smál. Z vyhlídky devět metrů nad nimi viděl jejich bílé tváře a ruce, když k němu vzhlédly a namířily na něj zbraně. „A seš nahranej, vole,“ zamumlal si.</p>
<p>Jakmile v záblesku jisker mřížkou schodu s jekotem prolétla první kulka, přitiskl se tváří a břichem co nejvíc k cihlové zdi. Druhá kulka mu proděravěla podrážku tenisky a vyhodila mu nohu několik desítek centimetrů vysoko. Najednou mu končetina znecitlivěla. Zadíval se na černý průstřel v horní části bílé boty. „To si děláte prdel?“ zašeptal.</p>
<p>Potom se plechové dveře otevřely a na plošinu požárního žebříku vystoupil muž v tmavém obleku. Třímal zvláštně vyhlížející pušku. Leroy mu pušku sebral a udeřil ho s ní do krku, přehnul muže dozadu přes zábradlí a necitlivou pravou nohou zároveň zachytil zavírající se dveře. Zdola se žádné výstřely neozývaly, ale Leroy viděl, jak se bílé tváře rozestupují, aby našly vhodný palebný úhel. Muž se pod ním kroutil a prskal, jednou rukou se ho pokoušel podrápat v obličeji, druhou tahal za závěr pušky, kterou měl vtlačenou do krku.</p>
<p>Leroy se do pušky zapřel ramenem a celou svou vahou a vytlačil muže ještě víc přes zábradlí. „Nemáš sirku?“ zašeptal. V pokoji za nimi byly slyšet kroky. Leroy strčil levou ruku do kapsy agentova saka a vytáhl z ní zlatý zapalovač. „Díky, vole,“ pronesl už nahlas a muže nechal sletět, i s puškou, do uličky o devět metrů níže. Potom, právě když se zdola opět spustila střelba, vstoupil do místnosti.</p>
<p>„Dostals…“ spustil další běloch s vytaženou pistolí. Tři další stáli u okna, u něhož byly na těžkých trojnožkách připevněny luxusní pušky a dalekohledy. Leroy zahlédl skládací židle, karetní stolky s jídlem a plechovkami s nealkem a několik vysílaček opřených o stěnu.</p>
<p>„Ani hnout!“ zařval běloch a namířil pistoli na Leroyovu hruď.</p>
<p>Leroy už zvedal ruce. Zároveň škrtl kamínkem na zapalovači; u pravého ucha ucítil horko drobného plamínku. „To mám ale štígro. Teďka, kurva, chytne napoprvý,“ řekl a upustil zapalovač do otevřeného batohu s benzinem zalitými láhvemi plnými shellu naturalu.</p>
<p>+++</p>
<p>Anne Bishopová byla půl bloku od Grumblethorpu, když došlo k výbuchu. Šinula si to svou dvacítkou, ruce sevřené na volantu deSota, oči bez mrkání upřené přímo před sebe. Všechna okna ve druhém patře domu naproti Grumblethorpu se rozletěla do ulice ve stovkách střepů. Třpytící a tetelící se sklo se jako sníh snášelo na Germantown Avenue. O půl minuty později se objevily plameny. Anne Bishopová zastavila u chodníku před Grumblethorpem a přeřadila automat do parkovací polohy. Na základě reflexů starých tři desítky let pečlivě zatáhla ruční brzdu.</p>
<p>Plameny šlehající z hořící budovy už byly mnohem jasnější a Grumblethorpe a celý úsek Germantown Avenue zalévaly oranžovým přísvitem. Ozval se rozptýlený štěkot střelby. O padesát metrů dál přeběhla ulici šestice dlouhonohých postav. Těsně za pravým kolem deSota ležel tváří k zemi u chodníku chlapec. Pod rozdrcenou hlavou se mu objevila mala černá kaluž, do kanálu z ní odtékal pramínek.</p>
<p>Z hořící budovy přes ulici se linulo hlasité praskání, jako by tam někdo lámal stovky těžkých větví. Občas explodovala munice a kupodivu zněla jako pukání pražené kukuřice. V dálce někdo zakřičel. Ozvalo se kvíleni sirén. Anne Bishopová seděla ve svém deSotu model 1953, oči upřené přímo před sebe, ruce na volantu, a čekala.</p>
<p>+++</p>
<p>Gentry rychle prošel otevřenými zadními dveřmi, revolver v napřažené ruce. Převrácený stůl nabízel možnost úkrytu. Využil ji, ztěžka se spustil na jedno koleno a rozhlédl se.</p>
<p>Starou kuchyni osvětlovala svíčka na kuchyňské lince a další, která hořela převrácená na podlaze. Dvojče jménem G. R. leželo mrtvé v obrovském topeništi necelé dva metry za Gentrym. Péřovou bundu mělo roztrženou od krku až po rozkrok. Tvář, trup i nohy nehybného těla pokrývalo peří. Zbytek kuchyně byl prázdný. U vchodu na chodbu blokovala výhled ven úzká pootevřená dvířka – vedla do spižírny nebo nějakého malého pokoje.</p>
<p>Gentry namířil na dvířka zbraň, protože na chodbě za nimi bylo něco slyšet. Uvědomil si, že dýchá ústy, příliš rychle, divže nehyperventiluje. Na deset vteřin zatajil dech. Ve střelbě venku nastala pauza, v krátkém tichu slyšel, jak v temném koutě za jeho zády něco šramotí. Otočil se na koleni a díval se, jak z kamenné podlahy vylézá Marvin Gayle, vytahuje se z díry jako muž nořící se z bazénu. I ve slabém světle Gentry viděl, že se vůdci gangu nezračí ve tváři naprosto žádný výraz a že se mu oči proměnily v bílé štěrbiny s pouhým náznakem duhovky.</p>
<p>„Marvine?“ pronesl nahlas ve stejném okamžiku, kdy hoch pozvedl z díry, v níž stál, brokovnici, namířil ji na Gentryho a zmáčkl spoušť.</p>
<p>Při pohybu úderníku se ozvalo cvaknutí.</p>
<p>Gentry namířil revolver. Marvin napumpoval brokovnici a opět vystřelil. Úderník zbraně ale opět cvakl naprázdno.</p>
<p>Gentry zmáčkl spoušť dostatečně silně, aby na revolveru nadzvedl kohoutek; potom ho zachytil palcem a spustil ho. „Sakra,“ sykl a vyskočil, když napodobenina Marvina Gaylea odhodila brokovnici a začala se škrábat z ústí tunelu.</p>
<p>Hoch byl sice menší a lehčí než Rob Gentry, ale byl taky mladší a rychlejší a poháněla ho ďábelská energie. Gentry netušil, čeho bude zapotřebí, aby ho přemohl v tom, co by se mohlo nazvat spravedlivým bojem; nečekal, aby to zjistil. Zatímco se Marvin pořád drápal na nohy, zacouval do kouta a prudce se ohnal revolverem. Dlouhou hlavní udeřil mladíka do spánku. Marvin se skácel na zem, jednou se překulil a zůstal nehnutě ležet.</p>
<p>Gentry vedle něho poklekl, nahmatal mu tep, a když vzhlédl, spatřil ve dveřích do spíže bílou zrůdu. Dvakrát vypálil; první kulka zasáhla kámen v místě, kde ještě před vteřinou stál přízrak, druhá se prohnala dveřmi do spíže. V chodbě bylo slyšet dusot. Zvenku se ozval tlumený otřes výbuchu.</p>
<p>„Natalie!“ zařval Gentry. Vteřinu počkal a zařval ještě jednou.</p>
<p>„Tady, Robe! Dávej pozor, je…“ Natalie najednou zmlkla. Znělo to, jako by byla někde blízko na chodbě.</p>
<p>Gentry vstal, odstrčil stůl a vyrazil za hlasem.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie se na schodišti vyplazila, jak nejvýš byla schopna, a doufala, že když nic jiného, kopne Vincenta do tváře, a vtom si najednou uvědomila, že není sama. Přinutila se přestat se ohlížet a vzhlédnout.</p>
<p>Na vrcholu schodiště, necelý metr od její hlavy, stála Melanie Fullerová. Měla na sobě dlouhou flanelovou noční košili, laciný růžový župan a chlupaté růžové papuče. Přísvit svíček z dětského pokoje osvětloval nesmírně zestárlou tvář, vrásky, které se prolínaly se záhyby erodujícími do šlach, lebku snažící se uniknout masce mrtvé kůže. Ježatá gloriola modrých vlasů vypadala až příliš prořídle, na několika místech jí prosvítala kropenatá kůže, jako by jí většina vlasů vypadala v chumáčích po chemoterapii nebo požití nějakého léku. Levé oko měla zavřené a groteskně opuchlé, pravé shlíželo ze schodů jen jako žlutá koule. Usmála se a Natalie si všimla, že horní protéza stařeně volně visí z dásní. Její jazyk ve světle svíček vypadal černě jako zaschlá krev.</p>
<p>„Styď se, má milá,“ řekla Melanie Fullerová. „Zakryj svou nahotu.“</p>
<p>Natalie se zachvěla a přitiskla si cáry blůzy k ňadrům. Stařeně se ze rtů linul šeplavý předsmrtný chropot; její dech otravoval schodiště hnilobným puchem. Natalie se k ní pokusila přitáhnout, sevřít v rukou ten šlachovitý krk.</p>
<p>„Natalie!“ Robův hlas.</p>
<p>Chytila se uvolněných dřevěných schodů a taky na něj zavolala. <emphasis>Kde</emphasis> <emphasis>je Vincent?</emphasis> Pokoušela se Roba varovat, když tu Melanie Fullerová sešla o tři schody níž a růžovou bačkorou se dotkla jejího ramene. „Tiše, má milá.“</p>
<p>Gentry se blížil chodbou s pistolí v ruce. Vzhlédl k Natalii a vytřeštil oči. „Natalie. Panebože.“</p>
<p>„Robe!“ vykřikla a využívala každé vteřiny, dokud jí myšlenky ještě patřily. „Dávej pozor! Ta bílá zrůda je někde tady…“</p>
<p>„Pst, má milá,“ tišila ji Melanie Fullerová. Stařena naklonila hlavu k rameni a s pronikavým, zkoumavým pohledem vyšinutého člověka se zadívala na Gentryho. „Já vím, kdo jsi,“ zašeptala. Kvůli uvolněným protézám doprovázela každé slovo sprškou slin. „Ale nehlasovala jsem pro tebe.“</p>
<p>Gentry se ohlédl za sebe do chodby, k salonu a pokoji do ulice. Vstoupil na schodiště, přitiskl se zády ke stěně a pozvedl revolver, zamířil jím Melanii Fullerové na hruď.</p>
<p>Stařena pomalu zavrtěla hlavou.</p>
<p>Revolver klesal, jako by ho stahovala nějaká neviditelná magnetická síla, zakolísal, ustálil se, zůstal namířený přímo na tvář Natalie Prestonové.</p>
<p>„Tak, áno,“ zašeptala Melanie Fullerová.</p>
<p>Gentry sebou křečovitě škubal, oči se mu rozšířily, a ve tváři byl stále brunátnější. Divoce se mu třásla ruka, jako by se každý nerv v jeho těle vzpíral rozkazům z mozku. Svíral v prstech pistoli, zatínal ukazováček na spoušti.</p>
<p>„Áno,“ zopakovala potichu Melanie Fullerová. Znělo to netrpělivě.</p>
<p>Gentrymu vyrazil v obličeji pot a promáčel košili, která mu byla vidět v rozepnuté bundě. Na krku mu vyvstávaly šlachy a na spáncích mu nabíhaly žíly. Tvář měl staženou v bolestné grimase, jež se zračívá u těch, kdo vynakládají nadlidské úsilí, čelí nemožnému úkolu, v němž se snoubívaly, mysl a vůle. Zatínal prst na spoušti, uvolňoval ho, zatínal, až se zvedal a zase spouštěl kohoutek.</p>
<p>Natalie se nedokázala pohnout. Upírala oči na jeho bolestnou grimasu, viděla modré oči Roba Gentryho, nic jiného.</p>
<p>„Ferif fi dává na faf,“ zašeptala Melanie Fullerová. Otřela si čelo, jako by byla unavená.</p>
<p>Gentry najednou odletěl dozadu, jako by se účastnil urputné přetahované s titány a jeho protivníci pustili svůj konec provazu. Zapotácel se do chodby, sklouzl po stěně na zem, upustil revolver a zalapal po dechu. Ve zlomku vteřiny, kdy se střetli pohledem, Natalie zahlédla v Robově tváři euforii.</p>
<p>Potom ze salonu vyšel Vincent a dvakrát se ve výšce pasu ohnal nožem. Gentry hekl a zvedl si ruce ke krku, jako by chtěl tlakem prstů uzavřít nečekanou ránu. Tři vteřiny to vypadalo, že se mu to daří, a potom se mu krev vyřinula přes prsty, valila se mu v nepředstavitelném množství po rukou, hrudi a trupu. Klouzal zešikma po stěně, až se hlavou a levým ramenem jemně dotkl podlahy. Ani na chvíli nespustil oči z Natalie, pak se mu ale začala klížit víčka, jako mladíkovi, který ospale mžourá, aby si odpoledne zdříml. Tělo se mu jednou zaškubalo a ve smrti se uvolnilo.</p>
<p>„Ne!“ zaječela Natalie a vyskočila. Dostala se až na osmý schod, nyní po všech osmi střemhlav sklouzla zase zpátky dolů. Levou rukou prudce narazila do nejnižšího schodu a ucítila, že se jí něco zlomilo v rameni. Nevěnovala tomu pozornost, nevěnovala pozornost bolesti, nevěnovala pozornost prstům, které jí dotíraly na mysl jako můry narážející do okenní tabulky, nevěnovala pozornost druhému nárazu, když se převalila na tvrdém dřevě, přes Robovy nohy, Vincentova lýtka.</p>
<p>Neuvažovala. Nechávala své tělo dělat, co dělat muselo, co mu poručila, aby dělalo, před dávnými věky, než skočila.</p>
<p>Vincent se nad ní kymácel, máchal rukama, aby udržel rovnováhu po srážce. Musel otočit horní část těla, aby se po ní mohl ohnat nožem.</p>
<p>Natalie neztrácela čas přemýšlením, když se převalila na záda, nechala dopadnout pravou ruku na zem, aby nahmatala těžký revolver na místě, kde věděla, že musí ležet, zvedla ho a zamířila. Střelila Vincenta do otevřených úst.</p>
<p>Zpětný ráz jí srazil ruku zpátky na podlahu, a náraz kulky vymrštil Vincenta do vzduchu. Narazil do stěny více než dva metry nad zemí, a když po ní opět klouzal, zanechával za sebou širokou šmouhu.</p>
<p>Melanie Fullerová se pomalu štrachala ze schodů. Bačkory potichu škrábaly na dřevě.</p>
<p>Natalie se pokusila zvednout na levé ruce, ale skácela se na bok, na Robovy nohy. Spustila revolver a zapřela se, aby se mohla posadit. Musela si otřít slzy, aby dokázala na Melanii Fullerovou namířit.</p>
<p>Stařena byla metr a půl daleko, dva kroky nad ní. Natalie očekávala, že jí mozek sevřou prsty, že ji zastaví, ale nic neucítila. Jednou, dvakrát, potřetí zmáčkla spoušť.</p>
<p>„Vždycky je potřeba spočítat náboje, má milá,“ zašeptala stařena. Sešla ze schodů, překročila Nataliiny nohy a šourala se ke dveřím. Jednou se zastavila a ohlédla. „Na shledanou, Nino. Ještě se setkáme.“</p>
<p>Melanie Fullerová se naposledy rozhlédla po chodbě a po domě, odstranila západku na roztříštěných vstupních dveřích, vyšla na plameny ozářenou ulici a byla pryč.</p>
<p>Natalie upustila pistoli a zavzlykala. Připlazila se k Robovi, tahala ho za ramena, dokud ho neodvlekla od Vincentova bezvládného těla, a položila si na nohu jeho hlavu. Nohavici, prkna podlahy, všechno třísnila krev. Pokusila se mu cáry své roztržené blůzky otřít bundu a košili, ale vzdala to.</p>
<p>Když Saul Laski s Jacksonem o pět minut později vstoupili do domu, hnáni plameny, sirénami a obnovenou střelbou na ulici, našli ji s Robovou hlavou stále v klíně, jak mu potichu zpívá a něžnými prsty ho hladí po čele.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Grumblethorpe jsem opouštěla velice nerada, ale v dané chvíli jsem prakticky neměla na vybranou. Ve čtvrti prostě přestal vládnout klid; barevní si vybrali oslavu Silvestra k uspořádání jedné ze svých nesmyslných výtržností, o nichž jsem tak dlouho čítávala. K těmto věcem nikdy nedocházelo před takzvanými demonstracemi za občanská práva, typickými pro poslední dvě či tři desetiletí. Otec říkával, že když podáte černochům prst, požádají o celou ruku a popadnou celé tělo.</p>
<p>Ninina vyslankyně – barevná dívka, která by vypadala přitažlivě, kdyby nebylo těch jejích neposlušných vlasů, s nimiž vypadala jako malá přičmoudlá nezbednice – mě předtím, než jsem prohlédla její úskok, málem přesvědčila, že ji Nina neposlala. Řekly mi to až hlasy. Ten poslední den a noc v Grumblethorpu mluvily velmi zřetelně. Přiznávám, že když jsem se snažila pochopit, co mi tyto hlasy – patřící zcela jednoznačně mladému chlapci a dívce s nezvyklým, skoro britsky znějícím přízvukem – sdělují, jen s potížemi jsem se dokázala soustředit na méně důležité věci.</p>
<p>Některá jejich sdělení mi nedávala takřka žádný smysl. Varovali mě ohledně požáru, mostu, řeky a šachovnice. Přemýšlela jsem, zda jde o skutečné události z jejich životů – možná dokonce pohromy, při nichž přišli o své mladé životy.</p>
<p>Nicméně varování ohledně Niny byla dostatečně jasná.</p>
<p>Nakonec oba Ninini emisaři – poslaní až z Charlestonu – nepředstavovali nijak zvláštní potíže. Mrzelo mě, že jsem přišla o Vincenta, ale, mám-li být upřímná, svůj účel už splnil. Všechny poslední chvíle v Grumblethorpu si nevybavuji jasně. Vzpomínám si však, že jsem zakoušela nesmírnou bolest na pravé straně hlavy. Když se Anne balila, předtím, než mě vyzvedla, přiměla jsem ji, aby s sebou vzala i láhev Dristanu. Nebylo divu, že mě v tak studeném, vlhkém, nehostinném severském podnebí zlobily dutiny.</p>
<p>Když jsem vyšla z Grumblethorpu, Anne se ve voze natáhla přes sedadlo spolujezdce a otevřela mi dveře. Dům přes ulici stál v plamenech; určitě to bylo dílo černošských výtržníků. Když paní Hodgesová jezdívala na Sever na návštěvy a potom plácala o posledních zvěrstvech, k nimž tam došlo, jen málokdy opomněla poznamenat, že ty domněle chudé, podvyživené, diskriminované menšiny při první příležitosti ukradnou každý drahý televizor a všechno nóbl oblečení. Měla pocit, že barevní na pozici sloužících kradli u bílých jako straky a nyní v tom pokračují, i když jsou závislí na sociálních dávkách. Byl to jeden z mála názorů, v němž jsem byla s touto všetečnou ženskou zajedno.</p>
<p>Na zadním sedadle Annina deSota ležely tři kufry. V jednom z těch větších bylo moje oblečení, další obsahoval hotovost a zbylé cenné papíry, které se Anne podařilo nashromáždit, v tom menším pak nějaké Anniny svršky a osobní věci. Ležela u nich i moje slaměná nákupní taška. Na podlaze u zadního sedadla byla uložená brokovnice ráže 12, kterou Anne celou dobu přechovávala doma.</p>
<p>„Pojedeme, má milá,“ řekla jsem a opřela se.</p>
<p>Anne Bishopová řídila jako stará žena. Odjely jsme od Grumblethorpu a hořícího domu a pomalu, pomaličku se šinuly na severozápad po Germantown Avenue. Ohlédla jsem se a všimla si, že poblíž místa, kde se na Avenue napojovala Queen Lane, došlo k jakési kolizi nebo třenici. V křižovatce těsně vedle sebe stály dodávka a dva nízké, nevzhledné automobily. Po policii nebylo nikde ani památky.</p>
<p>Projely jsme Penn Street a Coulter Street a blížily se k Church Street, když napříč ulicí zastavily dvě dodávky s názvy nějakých společností a zatarasily nám cestu. Řekla jsem Anne, aby vlevo vyjela na chodník a prosmekla se kolem nich. Z vozu vyskákali muži se zbraněmi v rukou, ale rychle si nás přestali všímat, když muž, na něhož jsem upřela pohled, k nim natočil revolver a začal po svých společnících pálit.</p>
<p>Nedávalo to vůbec žádný smysl. Pokud přijeli, aby zadrželi barevné výtržníky, měli se věnovat jim a dvě bělošské dámy měli nechat na pokoji.</p>
<p>Dojely jsme na Market Street; i ve tmě jsem rozeznala bronzového vojáka Severu, stojícího na svém pomníku. Anne mi při našem prvním výletu řekla, že žula pochází z Gettysburgu. Pomyslela jsem na generála Leea, jak ustupuje v dešti, toho dne udolaného, ale neporaženého, jak z příšerného krveprolití odchází s nedotčenou hrdostí Konfederace, a hned jsem měla ze svého vlastního dočasného ústupu z bojiště lepší pocit.</p>
<p>Po Germantown Avenue se k nám řítily zapnuté majáky hasičských, policejních a dalších zásahových vozidel. Za námi zrychlila jedna dodávka a jakýsi tmavý sedan. Zaslechla jsem zvláštní rachocení, a když jsem vzhlédla, nad střechami jsem spatřila záblesky červených a zelených světel.</p>
<p>„Odbočte doleva,“ řekla jsem. Když jsme tak učinily, byla jsem dostatečně blízko, abych pod helmou zahlédla tvář řidiče hasičského vozu. Zavřela jsem oči a zatlačila. Dlouhé červené vozidlo znenadání přejelo střed ulice, přeskákalo tramvajové koleje a vrazilo do dveří dodávky na straně spolujezdce. Dodávka se několikrát převrátila a koly vzhůru se zastavila uprostřed Market Square. Zahlédla jsem tmavý sedan, jenž sklouzl do smyku, aby se vyhnul červené stěně hasičského vozu, který zatarasil ulici, a potom jsme jely dál po School House Lane, pryč od nastalého zmatku.</p>
<p>Ze všeho, co jsem Anne pomáhala dělat, bylo nejtěžší ji přinutit jet rychlostí větší než padesát kilometrů za hodinu. Musela jsem soustředit veškerou svou vůli, abych ji přiměla řídit automobil tak, jak jsem chtěla. Nakonec jsem zcela prostřednictvím jejích smyslů sledovala, jak kolem pableskují ulice, slyšela, jak nad námi pořád burácejí rotory, a dívala se, jak se nám z cesty klidí poslední vozidla, která ještě zůstávala na ulici.</p>
<p>School House Street byla příjemná ulice, avšak nebyla uzpůsobená pro deSoto model 1953 jedoucí rychlostí bezmála sto čtyřiceti kilometrů za hodinu. Smykem se za námi vyřítilo zelené auto a začalo nás pronásledovat. Občas jsem zahlédla vrtulník, jak burácí nad střechami rovnoběžně po naší levé nebo pravé straně. Přiměla jsem Anne, aby zabrzdila a smykem vybrala zatáčku, potom zrychlila – a najednou nám popraskalo pravé zadní okno a do vozu vystřelilo sklo. Ohlédla jsem se a uviděla dva otvory, velké jako moje pěst.</p>
<p>Když jsme se přiblížily k Ridge Avenue, u silnice se potácel jakýsi černoch bez kabátu. Stačilo málo, před přijíždějícím zeleným autem vyběhl a vrhl se mu do cesty. V zrcátku jsem sledovala, jak zelené vozidlo prudce zabočilo doprava, rychlostí přes sto deset kilometrů v hodině narazilo do obrubníku, provedlo ve vzduchu veletoč a proletělo skleněnou výlohou stánku s hamburgery.</p>
<p>V přihrádce před sebou jsem šátrala po plánu Filadelfie a zároveň prostřednictvím Anny ovládala vůz. Chtěla jsem z tohoto přízračného města vyjet po dálnici, a ačkoliv se k nám blížila spousta zelených cedulí, šipek a nadjezdů, nevěděla jsem, kterou cestou se mám vydat.</p>
<p>Rozbitým oknem k nám doléhal neuvěřitelný hluk a obrovský vrtulník ryčel jen asi deset metrů po naší pravé straně. V záblescích ubíhajících pouličních světel jsem na vzdálenější straně zahlédla pilota a nějakého muže v baseballové čepici, který se k nám vzadu vykláněl. Obličej mu křivil nepříčetný škleb a v rukou něco třímal.</p>
<p>Nechala jsem Anne zabočit doprava na nájezd. Levé zadní kolo deSota však uklouzlo na nezpevněné krajnici a na vteřinu jsem se musela plně věnovat řízení, opatrnému našlapávání na pedál plynu, úsilí zabránit havárii.</p>
<p>Zatímco jsme se stáčely po nekonečném nájezdu, vrtulník nám dál burácel po levé straně. Na okně před Anne a na její levé líci se zamihotala červená tečka. Okamžitě jsem ji přinutila dupnout na plyn. Staré auto skočilo dopředu, tečka zmizela a pak něco se silným třesknutím udeřilo do zadního levého nárazníku.</p>
<p>Najednou jsme byly na mostě vysoko nad řekou. Na mostě jsem být nechtěla; chtěla jsem jet po dálnici.</p>
<p>Vrtulník jsme teď měly vpravo, letěl ve stejné úrovni s naším vozem. V očích mi na okamžik zazářilo červené světlo, Anniným prostřednictvím jsem prudce strhla volant doleva, najela vedle mikrobusu značky Volkswagen a použila ho jako štít mezi námi a létajícím strojem. Řidič volkswagenu se znenadání zhroutil na volant a auto zabočilo doprava do hrazení. Vrtulník naletěl ještě blíž; nějakým způsobem se mu dařilo letět bokem rychlostí sto třicet kilometrů za hodinu.</p>
<p>Sjely jsme z mostu. Anne prudce stočila řízení doleva, přeskákaly jsme střední dělicí pás, jen tak tak se vyhnuly tahači s návěsem, který na nás zatroubil, a opustily dálnici u velkého ukazatele, na němž stálo „prezidentská apartmá“. Před námi se stáčely čtyři prázdné jízdní pruhy, nad nimiž rtuťové výbojky vytvářely umělé denní světlo. Opět zableskla červená a zelená světla, když se nám vrtulník s rykem prohnal jen asi pět metrů nad hlavami, zakroužil a zůstal viset bokem sto metrů před námi.</p>
<p>Bylo to příliš jasné, příliš otevřené, příliš snadné. Byly jsme na dlouhé střelnici v roli malých plechových kachniček.</p>
<p>Prostřednictvím Anne jsem strhla volant prudce doleva. Pneumatiky deSota na asfaltu strašlivě zaječely, potom zabraly a katapultovaly nás na úzkou neoznačenou příjezdovou silnici, která nebyla širší než nájezd k domu.</p>
<p>Silnice ubíhala na jihovýchod pod nadzemním úsekem schuylkillské dálnice, jak to alespoň stálo v mapě. I když „silnice“ bylo označení příliš velkorysé. Spíš šlo o rozježděnou štěrkovou cestu. V záři světlometů se před námi míhaly betonové sloupy a nosníky, ustřelovaly nám kolem oken. Anna měla šaty a svetr promáčené potem a na její tvář byl velmi zvláštní pohled. Vrtulník se nám teď objevil po levém boku, letěl nízko nad železniční tratí ubíhající souběžně s dálnicí. Mezi námi se míhaly sloupy a zesilovaly dojem rychlosti. Ručička na našem letitém tachometru se třásla na sto šedesátce.</p>
<p>Štěrková cesta před námi končila v labyrintu nadjezdů nad stovkami pilířů, zídek a příčných výztuh, v lese oceli a betonu.</p>
<p>Dávala jsem si pozor, abych Anne nenechala úplně zablokovat brzdy, ale smyk nás musel vynést na vzdálenost přibližně poloviny fotbalového hřiště, rozvířily jsme mračno prachu, které na nás zlehka dosedalo a svíralo zář našich světlometů do dvou kosých sloupců žlutého světla. Prach se rozptýlil. Zastavily jsme necelý metr od pilíře velkého jako rodinný domek.</p>
<p>DeSoto ho pomalu objelo, vsunulo se mezi další dva pylony a obezřetně se přesunulo zpod jedné silnice do skrytu druhé. Na dálničních smyčkách nad našimi hlavami muselo být nejméně patnáct pruhů, přičemž mnohé se stáčely k mostu, který přidával další kmeny do betonového a ocelového lesa vzpěr.</p>
<p>Kodrcaly jsme se dalších padesát metrů do hloubi bludiště, kde jsem nakonec nechala Anne zastavit u jakéhosi betonového ostrůvku. Vypnula motor, zhasla světla.</p>
<p>Otevřela jsem oči.</p>
<p>Byly jsme jako myši, které neoprávněně vnikly do jakési bizarní katedrály. Gigantické sloupy se zvedaly patnáct metrů k jedné vozovce, pětadvacet metrů k jiné a ještě výše k dolním stranám tří mostů, rozklenutým nad temnou řekou Schuylkill. Vládlo kolem nás ticho narušované jen vzdáleným hučením dopravy vysoko nad našimi hlavami a ještě vzdálenějším houkáním vlaku. Napočítala jsem do tří set, než jsem se odvážila doufat, že nás vrtulník ztratil a odletěl pryč.</p>
<p>Když se rachot znovu ozval, vyděsil nás k smrti.</p>
<p>Ten pekelný stroj se vznášel asi devět metrů pod nejvyšší vozovkou, lomoz motoru a rotorů se odrážel od všech betonových ploch a před ním ještě bodal reflektor. Vrtulník se pomalu přesouval, rotory se ani jednou nepřiblížily k pylonu nebo náspu, trup se mu natáčel jako hlava pozorné kočky.</p>
<p>Nakonec nás reflektor našel, znehybnil nás ve své nelítostné záři. To už jsem ale nechala Anne vystoupit z auta. Nemotorně držela brokovnici, zapírala ji o střechu deSota.</p>
<p>Jakmile jsem ji nechala vystřelit, věděla jsem, že to bylo příliš brzy, že vrtulník byl ještě příliš daleko. Třesknutí zbraně přidalo své k už tak nesnesitelnému hluku, ale ničeho jiného jsme nedosáhly.</p>
<p>Zpětný ráz odstrčil Anne o dva kroky dozadu. Zásah dalekonosné kulky jí pak vyrazil brokovnici z rukou a srazil ji na zem. Já se choulila na podlaze automobilu, když nám druhá rána roztříštila čelní sklo a rozsypala na přední sedadlo drobné střepy.</p>
<p>Anne se dokázala postavit, dovrávorala zpátky k autu a levou rukou otočila klíčkem v zapalování. Pravá jí bezvládně visela; v rameni byla takřka odškubnutá. Pod roztrženou látkou a vlnou byla vidět holá kost.</p>
<p>Jely jsme přímo pod vrtulníkem – zoufalá myška cupitající pod nohama vyplašené kočky – a potom jsme si to začaly burácivě hnát po další štěrkové cestě, dočasně zamířily pryč od řeky, šplhaly do zalesněného srázu k jakémusi temnému mostu.</p>
<p>Vrtulník nám letěl v patách, ale holé stromy po obou stranách štěrkové cesty tvořily dostatečnou klenbu, aby nás za neustálého pohybu chránily. Vyjely jsme na zalesněném hřebenu, po pravé straně měly pásy na jih se stáčející dálnice, po levé straně železniční trať a řeku. Všimla jsem si, že naše cesta prudce zabočuje doleva k jižnějšímu z obou temných mostů. Neměly jsme na vybranou; vrtulník jsme měly opět za zády, stromy zde byly příliš řídké, aby nám poskytly útočiště, a bylo vyloučené, aby se deSoto dostalo ze strmého a zarostlého náspu na dálnici vzdálenou stovky metrů.</p>
<p>Zabočily jsme doleva a zrychlily na temný most. A zastavily.</p>
<p>Byl to železniční most, a navíc velice starý. Po obou stranách ubíhaly nízké kamenné a železné zídky. Rezavé kolejnice, dřevěné pražce a úzké škvárové lože se táhly do tmy dvacet pět strmých metrů nad řekou.</p>
<p>Deset metrů před námi blokovala cestu mohutná barikáda. Kdybychom zátaras prorazily, ničeho bychom nedosáhly; kolejové lože bylo příliš úzké, příliš obnažené a pražci tvořená překážková dráha by nás příliš zpomalovala.</p>
<p>Nestály jsme tam déle než dvacet vteřin, ale i to bylo příliš dlouho. Ozval se rachot, obklopilo nás zvedající se mračno prachu a větviček a já se přikrčila, když oblohu zastínila těžká masa. V čelním skle se objevilo pět otvorů, volant a palubní deska se roztříštily a Anne Bishopová se zazmítala, když ji kulky zasáhly do břicha, hrudi a tváře.</p>
<p>Otevřela jsem dveře auta a vyrazila na útěk. Jedna bačkora se mi skutálela po náspu do křoví. Župan a noční košile se roztřepotaly v hurikánu vyvolaném nedalekými rotory. Vrtulník se prohnal kolem, přičemž ližiny mě minuly ve výšce necelých dvou metrů, a zmizel za hřbetem.</p>
<p>Klopýtala jsem po dřevěných pražcích, pryč od mostu. Za hřbetem a odraženým přísvitem z dálnice jsem zahlédla relativní tmu Fairmount Parku. Anne mi řekla, že je to největší park ve vlastnictví města na světě: více než tisíc šest set hektarů lesa podél řeky. Kdybych se tam dostala…</p>
<p>Vrtulník se vznesl nad linii stromů jako pavouk, který šplhá po své pavučině. Klouzal ke mně ze strany. Viděla jsem, jak tenoučký červený paprsek z bočního okna krájí prašný vzduch.</p>
<p>Otočila jsem se a klopýtala zpátky na most, k zaparkovanému deSotu. Přesně to chtěli, abych udělala.</p>
<p>Napravo od náspu ubíhala křovím strmá pěšina. Svezla jsem se po ní, uklouzla, ztratila druhou bačkoru a ztěžka dosedla na studenou vlhkou zemi. Vrtulník mi zarachotil nad hlavou, zůstal viset patnáct metrů nad řekou a začal bodat do břehu pátracím reflektorem. Škobrtala jsem po pěšině, sklouzla se šest metrů po příkrém svahu, cítila, jak mi keře a větve rozdírají kůži. Opět na mě udeřil reflektor. Vstala jsem, zastínila si oči a zamžourala do prudkého světla. Kdybych mohla Použít jejich pilota…</p>
<p>Lemem mého županu škubla kulka.</p>
<p>Padla jsem na všechny čtyři a drápala se po svahu dvanáct metrů pod mostem.</p>
<p>Vrtulník se snesl níže a sledoval mě.</p>
<p>Nina ve vrtulníku nebyla? Kdo tam tedy seděl? Zalezla jsem si za zpuchřelý kmen a vzlykala. Dřevo zasáhly dvě kulky. Snažila jsem se co nejvíc schoulit. Strašně mě bolela hlava. Župan a noční košili jsem měla umazané od hlíny.</p>
<p>Vrtulník se vznášel skoro na mé úrovni, deset dvanáct metrů daleko, ještě ne tak úplně pod mostem. Točil se kolem své osy, pohrával si se mnou jako hladový dravec, víceméně připravený celou hru ukončit.</p>
<p>Zvedla jsem hlavu, soustředila veškerou vůli na stroj a lidi v něm. Agonií, kterou mi způsobovala bolest hlavy, jsem vysílala svou vůli dál, neúprosněji a definitivněji než kdy předtím. Nic.</p>
<p>Ve stroji seděli dva muži. Pilot byl Neutrál… otvor v předivu myšlenek. Druhý byl Manipulátor… nebyl to Willi… ale Willimu v jeho nejintenzivnější podobě se vyrovnal zatvrzelostí a krvežíznivostí. Dokud jsem ho nepoznala, nespatřila ho, nestanula mu tváří v tvář, bylo vyloučené, abych překonala jeho Schopnost do takové míry, abych ho sama Použila.</p>
<p>A<emphasis> on</emphasis> mohl zabít<emphasis> mě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Pokusila jsem se plazit dál, ke kamenné klenbě šest metrů daleko. Dvacet centimetrů od mé ruky se do hlíny zavrtala kulka.</p>
<p>Pokusila jsem se vylézt zpátky po úzké pěšině k hustému křoví. Kulka mi málem odřela chodidlo.</p>
<p>Přitiskla jsem líce k zemi, záda k zpráchnivělému kmeni a zavřela oči. Další kulka se prohnala měkkým dřevem jen několik centimetrů od mé páteře. Další zasvištěla do hlíny mezi mýma nohama.</p>
<p>Anne zasáhly čtyři kulky. Jedna jí proletěla břichem a těsně minula páteř. Jedna zasáhla třetí žebro, odrazila se od hrudního koše a rozdrtila jí levou ruku. Třetí proklouzla pravou plící a uvízla v pravé lopatce. Poslední kulka se jí trefila do levé tváře, odtrhla jí jazyk, vyrazila většinu zubů a vylétla ven pravou čelistí.</p>
<p>Abych ji mohla Používat, musela jsem přetrpět veškerou bolest, kterou cítila, když umírala. Jakýkoliv případný tlumič by jí umožnil, aby mně, všemu vyklouzla. Ještě jsem jí nemohla dovolit umřít. Ještě jsem s ní měla poslední plán.</p>
<p>Motor běžel. Automatická převodovka byla v poloze P. Aby mohla Anne přeřadit na D, musela vklínit obličej do rozbitého volantu a posunout kovovou páku zbytkem zubů. Z dlouholetého zvyku zatáhla i ruční brzdu. K uvolnění jsme musely použít její koleno.</p>
<p>Potom se jí zastřel zrak a přestala vidět. Silou vůle jsem ji k tomu opět přinutila. Pravé oko jí zakrývaly úlomky čelisti. To nebylo důležité. Pomalu položila rozdrcené ruce na kovové kolo klaksonu a zaťatou pravou ruku zahákla do zlomeného plastu volantu.</p>
<p>Otevřela jsem svoje vlastní oči. Na suché trávě kousek ode mě tančila červená tečka, našla mou paži a sklouzla mi na obličej. Zpráchnivělý kmen byl rozstřílený na padrť.</p>
<p>Pokoušela jsem se červený paprsek odehnat mrkáním.</p>
<p>Hučení zrychlujícího deSota prorážejícího zábradlí vysoko nade mnou bylo slyšet i přes burácení rotorů. Vzhlédla jsem a právě v tom okamžiku jsem zahlédla, jak oba světlomety míří do prázdného prostoru a pak dolů. Zahlédla jsem tmavou převodovku a olejovou vanu a deSoto model 1953 se začalo řítit takřka kolmo dolů k zemi.</p>
<p>Pilot byl velmi, velmi dobrý. Periferním viděním nad sebou musel něco zahlédnout a zareagoval skoro okamžitě. Vrtulníku zaječel motor a trup se prudce naklonil a natočil k otevřené řece. S padajícím vozem se střetl pouze konec jednoho rotoru.</p>
<p>Ale to stačilo.</p>
<p>Červený paprsek mi z oka zmizel. Následovalo takřka lidské zaječení mučeného kovu. Vypadalo to, jako by vrtulník přenesl veškerou svou rotační energii z rotorů na trup, aerodynamická kabina se jednou, třikrát, pětkrát prudce otočila proti směru hodinových ručiček a narazila do kamenného oblouku železničního mostu.</p>
<p>Nedošlo k požáru. Ani k výbuchu. Roztříštěná masa oceli, plexiskla a hliníku v tichosti padala osmnáct metrů a šplíchla do vody necelé tři metry od místa, kde před několika málo vteřinami zmizelo deSoto.</p>
<p>Proud byl velmi silný. Na vrtulníku několik dalších přízračných vteřin svítil pátrací reflektor a ukazoval, jak mrtvý stroj klouže hlouběji pod hladinu a mizí dále po proudu, než by někdo v tak krátkém čase považoval vůbec za možné. Potom světlo zhaslo a tmavá voda se nad vším zavřela jako bahnitý rubáš.</p>
<p>Uběhla celá minuta, než jsem se posadila, a půlhodina, než jsem se pokusila vstát.</p>
<p>Bylo slyšet pouze slabé šplouchání řeky a vzdálené, neměnné ševelení neviditelné dálnice.</p>
<p>Za chvíli jsem si z noční košile ometla větvičky a prach, utáhla si pásek županu a pomalu se vydala vzhůru pěšinou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Filadelfie</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 1. ledna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Děti dostaly svolení odejít z domu, aby si hodinu před snídaní pohrály. Bylo chladné, ale průzračné ráno, vycházející slunce bylo jasně viditelnou oranžovou koulí snažící se vymanit z bezpočtu holých větví lesa. Všechny tři děti se smály, hrály si a válely se na dlouhém svahu, který ubíhal k lesu a řece za ním. Tara, nejstarší z nich, oslavila teprve před třemi týdny osmé narozeniny. Allison bylo šest. Justinovi, s ryšavými vlasy, mělo být v dubnu pět.</p>
<p>Jejich smích a křik se rozléhal zalesněnou strání. Všechny tři vzhlédly, když se mezi stromy objevila jakási stará paní a pomalu se k nim vydala.</p>
<p>„Proč na sobě máte pořád župan?“ zeptala se Allison.</p>
<p>Žena se zastavila dva kroky od nich a usmála se. Promluvila zvláštním hlasem. „Víte, ráno bylo tak krásně slunečno, že se mi před vycházkou ani nechtělo oblékat.“</p>
<p>Děti přikývly, jako že rozumějí. Samy si často chtěly venku hrát jen v pyžamu.</p>
<p>„Proč nemáte zuby?“ zeptal se Justin.</p>
<p>„Ticho,“ okřikla ho Tara. Justin sklopil oči a začal se ošívat.</p>
<p>„Kde bydlíte?“ zeptala se paní.</p>
<p>„Bydlíme na hradě,“ odpověděla Allison. Ukázala do kopce k vysokému starému domu z šedého kamene. Stál o samotě, obklopen stovkami hektarů parku. Po hřebenu se do lesa vinula úzká asfaltová stuha.</p>
<p>„Můj táta je zástupce správce pozemků,“ pípla Tara.</p>
<p>„Vážně?“ opáčila paní. „Jsou tam teď vaši rodiče?“</p>
<p>„Táta ještě spí,“ řekla Allison. „Včera večer s mámou dlouho ponocovali na té silvestrovské oslavě. Máma už je vzhůru, ale bolí ji hlava a před snídaní ještě odpočívá.“</p>
<p>„Budeme mít chleba ve vajíčku,“ hlásil Justin.</p>
<p>„A budeme se dívat na novoroční Růžový pochod,“ dodala Tara.</p>
<p>Paní se usmála a vzhlédla k domu. Měla světle růžové dásně.</p>
<p>„Chcete se podívat, jak umím udělat kotrmelec?“ zeptal se Justin a zatahal ji za ruku.</p>
<p>„Kotrmelec?“ zopakovala paní. „Ale ano, chci.“</p>
<p>Justin si rozepnul bundu, klekl si, nemotorně se překulil dopředu a dopadl na záda, až mu o zem pleskly tenisky. „Vidíte?“</p>
<p>„Bravo!“ zvolala paní a zatleskala. Znovu se podívala na dům.</p>
<p>„Já se jmenuju Tara,“ řekla Tara. „Tohle je Allison. Justin je ještě škvrně.“</p>
<p>„Nejsem!“ vykřikl Justin.</p>
<p>„Ale jsi,“ ujistila ho Tara upjatě. „Jsi nejmladší, takže jsi pro všechny v rodině ještě škvrně. Říkala to máma.“</p>
<p>Justin se divoce zamračil, přešel ke staré paní a vzal ji za ruku. „Vy jste hodná,“ řekl.</p>
<p>Volnou rukou ho roztržitě pohladila po hlavě. „Máte auto?“ zeptala se.</p>
<p>„Jasně,“ odpověděla Allison. „Máme bronco a modré vole.“</p>
<p>„Modré vole?“</p>
<p>„Myslí jako modré volvo,“ vysvětlovala Tara a vrtěla hlavou. „Justin tomu tak říká a máma a táta to teď říkají po něm. Myslí si, že je to <emphasis>roztomilé.“</emphasis> Ušklíbla se.</p>
<p>„Je dnes ráno v domě ještě někdo jiný?“</p>
<p>„Ne-e,“ řekl Justin. „Měla přijet teta Carol, ale nakonec jela někam jinam. Táta říká, že to vůbec neva, protože s tetou Carol je stejně otrava.“</p>
<p><emphasis>„Ticho!“</emphasis> vyštěkla Tara a rozmáchla se, aby Justina plácla po ruce. Hošík se ukryl za starou paní.</p>
<p>„Vsadím se, že se na tom hradě někdy cítíte sami,“ řekla. „Bojíte se někdy zlodějů nebo zlých lidí?“</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděla Allison. Hodila kámen ke vzdálené řadě stromů. „Táta říká, že park je pro nás děti to nejbezpečnější, nejlepší místo ve městě.“</p>
<p>Justin vykoukl zpoza županu a zadíval se té paní do tváře. „Hele,“ zeptal se, „co to máte s okem?“</p>
<p>„Trochu mě bolí hlava, zlatíčko,“ odpověděla a roztřesenými prsty si otřela čelo.</p>
<p>„Úplně jako mámu,“ podotkla Tara. „Taky jste byla včera na nějaké silvestrovské oslavě?“</p>
<p>Paní vycenila dásně a zadívala se na dům. „Takový zástupce správce pozemků, to zní hodně důležitě,“ usoudila.</p>
<p>„To teda ano,“ přitakala Tara. Další dvě děti ztratily o rozhovor zájem a hrály si na babu.</p>
<p>„Musí váš táta u sebe něco nosit, aby ochránil park před cizími lidmi?“ zeptala se paní. „Něco jako pistoli?“</p>
<p>„Jo, jednu takovou má,“ pronesla Tara rozjařeně. „Ale my si s ní hrát nesmíme. Má ji na polici ve skříni. Další kulky má v té modrožluté krabičce na stole.“</p>
<p>Paní se usmála a přikývla.</p>
<p>„Chcete si poslechnout, jak zpívám?“ zeptala se Allison, když ustala v hektické hře s Justinem.</p>
<p>„Ovšem, drahoušku.“</p>
<p>Děti se se zkříženýma nohama posadily na trávu. Paní zůstala stát. Za jejich zády se oranžové slunce vymanilo z ranního oparu a holých větví a vyplulo na studenou, azurovou oblohu.</p>
<p>Allison vzpřímeně seděla, založila si ruce a zpívala „Hey, Jude“ od Beatles, bez jakéhokoliv doprovodu, tři verše, všechny tóny a slabiky byly jasné a ostré jako krystalky jinovatky na trávě, které zachytávaly syté ranní světlo. Když dozpívala, usmála se a děti zůstaly v tichosti sedět.</p>
<p>Paní se zalily oči slzami. „Myslím, že bych se teď ráda setkala s vašimi rodiči,“ pronesla tiše.</p>
<p>Allison vzala paní za levou ruku, Justin ji vzal za pravou a Tara šla jako první. Právě když došli na stezku z kamenných dlaždic, která mířila ke kuchyňským dveřím, paní si položila ruku na spánek a odvrátila se.</p>
<p>„Nejdete dovnitř?“ zeptala se Tara.</p>
<p>„Možná později,“ odpověděla ta paní zvláštním hlasem. „Zničehonic mě strašně rozbolela hlava. Možná zítra.“</p>
<p>Děti se dívaly, jak udělala několik váhavých kroků od domu, slabě vyjekla a padla do záhonu růží. Přiběhly k ní a Justin ji zatahal za rameno. Stará paní měla popelavou tvář, zkřivenou v příšerném úšklebku. Levé oko měla úplně zavřené, v pravém bylo vidět jenom bělmo. Měla dokořán otevřená ústa, mezi jejichž rty krvavě zářily dásně a bílý jazyk se stáčel dozadu jako krtek, zavrtávající se k hrdlu. Z brady jí v dlouhém provazci visely sliny.</p>
<p>„Je mrtvá?“ vyhrkl Justin.</p>
<p>Tara si strčila do pusy kousek zaťaté pěsti. „Ne, myslím, že ne. Nevím. Půjdu pro tátu.“ Otočila se a utíkala k domu. Allison ještě chvilku váhala, potom se otočila a vydala se za starší sestrou.</p>
<p>Justin si klekl do záhonu a přitáhl si hlavu paní v bezvědomí na kolena. Zvedl jí ruku. Byla studená jako led.</p>
<p>Když ostatní vyšli z domu, našli Justina, jak tam klečí, jemně jí poplácává ruku a pořád dokola opakuje: „Neumírejte, hodná paní, ano? Prosím vás, neumírejte, hodná paní, ano?“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>KNIHA TŘETÍ</strong><strong>KONCOVKA</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Probudím se a cítím kůži tmy, ne dne.“</p>
<p>Gerard Manley Hopkins</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dothan, Alabama</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 1. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Světové biblické misijní středisko, ležící osm kilometrů jižně od Dothanu ve státě Alabama, tvořilo dvacet tři oslnivě bílých budov rozesetých na pozemku o velikosti šedesáti čtyř hektarů. Ve středu komplexu stála obrovská Svatyně ze žuly a skla, amfiteátr s koberci a závěsy, v němž se mohlo v klimatizovaném pohodlí usadit šest tisíc věřících. Na osmisetmetrovém oblouku Bulváru víry každá zlatá cihla představovala příslib v hodnotě pěti tisíc dolarů, každá stříbrná cihla příslib v hodnotě tisíce dolarů a každá bílá cihla příslib v hodnotě pěti set dolarů. Při příletu, třeba některým ze tří luxusních Lear Jetů v majetku Střediska, návštěvníci na Bulvár víry leckdy shlíželi a na mysli jim tanula představa obrovského bílého úsměvu, zvýrazněného několika zlatými zuby a řadou stříbrných výplní. Každý rok byl úsměv širší a zlatější.</p>
<p>Za Bulvárem víry naproti Svatyni by si návštěvník spletl dlouhé, nízké Biblické misijní komunikační středisko s velkou továrnou na počítače nebo výzkumným ústavem, pokud by se mu na střeše neskvěla šestice obrovských satelitních vysílacích parabol. Středisko tvrdilo, že jeho čtyřiadvacetihodinové televizní vysílání, přenášené jedním nebo vícero ze tří komunikačních satelitů kabelovým operátorům, televizním stanicím a církví vlastněným přijímacím zařízením, dosáhne do více než devadesáti zemí a ke sto milionům diváků. Komunikační středisko také zahrnovalo počítačem řízenou tiskárnu, lisovnu dlouhohrajících desek, nahrávací studio a čtyři ústřední počítače, připojené do Celosvětové evangelizační informační sítě.</p>
<p>V místě, kde končil bílo-zlatě-stříbrný úsměv, kde Bulvár víry opouštěl ostře sledovanou oblast a měnil se v okresní silnici číslo 251, stála Biblická vysoká škola Jimmyho Wayne Suttera a Sutterova škola křesťanského podnikání. Na obou neakreditovaných institucích studovalo osm stovek studentů, z nichž šest set padesát bydlelo v areálu na přísně oddělených kolejích, jako byly Západní kolej Roye Rogerse, Východní kolej Dalea Evanse a Jižní kolej Adama Smithe.</p>
<p>Jiné budovy, opatřené betonovými sloupy, se žulovými fasádami, vypadající jako kříženci mezi moderními baptistickými kostely a mauzolei s okny, poskytovaly kancelářský prostor zástupům zaměstnanců, kteří zde vykonávali práci v administrativě, ostraze, dopravě, komunikaci a účtárnách. Světové biblické misijní středisko své konkrétní příjmy a výdaje tajilo, ale bylo všeobecně známo, že místní komplex, dokončený v roce 1978, stál více než čtyřicet pět milionů dolarů, a šuškalo se, že aktuální dary přinášejí do pokladny asi půldruhého milionu dolarů týdně.</p>
<p>V očekávání rychlého finančního růstu v osmdesátých letech se Světové biblické misijní středisko připravovalo rozvětvit i do Dothanského křesťanského nákupního centra, řetězce motelů pod značkou Křesťanský odpočinek a zábavního parku Biblický svět v ceně 165 milionů dolarů, který se právě stavěl v Georgii.</p>
<p>Světové biblické misijní středisko bylo nevýdělečnou náboženskou organizací. Víra a.s. byl daňový subjekt vytvořený za účelem budoucí obchodní expanze a koordinace frančíz. Reverend Jimmy Wayne Sutter byl prezidentem Misijního střediska a v současné době i předsedou jednočlenného představenstva společnosti Víra.</p>
<p>+++</p>
<p>Reverend Jimmy Wayne Sutter si nasadil bifokální brýle se zlatou obroučkou a usmál se do kamery číslo tři. „Jsem jen venkovský kazatel,“ řekl, „všechny tyhle bombastické finanční a právní záležitosti jdou mimo mě…“</p>
<p>„Jimmy,“ přerušila ho jeho pravá ruka, obézní muž s kostěnými brýlemi a dvojitou bradou, která se mu zachvěla pokaždé, když se rozrušil, jak tomu bylo i v této chvíli, „celá ta věc… vyšetřování berňáku, perzekuce ze strany komunikačního regulátora… je tak<emphasis> oč</emphasis><emphasis>ividným</emphasis> dílem Nepřítele…“</p>
<p>„… jenže já<emphasis> perzekuci</emphasis> dobře poznám,“ pokračoval Sutter zvýšeným hlasem a přitom se sotva znatelně pousmál, když si všiml, že kamera zůstala celou dobu namířena na něj. Všiml si, jak se na trojce otevírá objektiv při nájezdu na velký detail. Tim Mcintosh, režisér v kabině, Suttera po osmi letech a více než deseti tisících pořadech velmi dobře znal. „A taky dobře poznám puch<emphasis> Ď</emphasis><emphasis>ábla.</emphasis> A tohle smrdí Ďáblem. Ďábel by byl celý <emphasis>bez sebe,</emphasis> kdyby se mu podařilo zastavit Boží slovo… Ďábel by byl celý <emphasis>bez sebe,</emphasis> kdyby se mu podařilo použít naši vládu, aby znemožnila šíření Slova<emphasis> Jež</emphasis><emphasis>íšova</emphasis> k těm, kdo volají, aby jim pomohl, aby jim odpustil a spasil je…“</p>
<p>„A tahle… tahle<emphasis> perzekuce</emphasis> je tak očividným dílem…“ začala jeho pravá ruka.</p>
<p>„Jenže Ježíš Své lidi v čase nouze neopouští!“ vykřikl Jimmy Wayne Sutter. To už stál a přecházel ze strany na stranu, šlehal za sebou šňůrou od mikrofonu, jako by tahal Satana za ocas. „Ježíš hraje za<emphasis> náš tým… </emphasis>Ježíš stojí na<emphasis> naší</emphasis> straně a<emphasis> poráž</emphasis><emphasis>í</emphasis> Nepřítele a Nepřítelovy hráče…“</p>
<p>„Amen!“ vykřikla otylá bývalá televizní herečka v křesle pro hosta. Před rokem ji během živého televizního vysílání z Houstonu Ježíš vyléčil z rakoviny prsu.</p>
<p>„Velebte Ježíše!“ zvolal muž s knírem, usazený na pohovce. Ten za posledních šestnáct let napsal devět knih o blížícím se konci světa.</p>
<p><emphasis>„Jež</emphasis><emphasis>íš</emphasis> si těchhle… vládních byrokratů…“ Sutter poslední slova skoro vyprskl, „všímá asi tak, jak si vznešený lev všímá kousnutí nějaké malilinké blešky!“</p>
<p>„Ano, Ježíši!“ vydechla pěvecká hvězda, která od roku 1957 nevydala úspěšnou desku. Zdálo se, že všichni tři hosté používají lak na vlasy stejné značky a výhodně nakupují svršky z dvojité pleteniny ve stejném oddělení obchodního domu Sears.</p>
<p>Sutter se odmlčel, škubl za šňůru mikrofonu a otočil se čelem k obecenstvu. Scéna byla podle televizních měřítek obrovská – rozlehlejší než většina jevišť na Broadwayi –, tři úrovně, červený a modrý koberec, tu a tam dekorace ze spousty čerstvých bílých květin. Horní pódium, které se používalo především pro pěvecká vystoupení, připomínalo kobercem pokrytou terasu, jejíž pozadí tvořila tři katedrální okna, za nimiž žhnul věčný západ – nebo východ – slunce. Na prostřední úrovni praskal krb – praskal i za dnů, kdy bylo v Dothanu osmatřicet stupňů ve stínu – a v jejím středu se nacházel konverzační prostor s imitacemi starožitné pohovky a židlí se zlatým filigránem, jakož i psací stůl z doby Ludvíka XIV., za nímž reverend Jimmy Wayne Sutter obvykle sedával na zdobeném křesle s vysokým opěradlem jen o málo okázalejším, než byl trůn nějakého borgiovského papeže.</p>
<p>Reverend nyní seskákal na nejnižší úroveň, do řady ramp a polokruhových prodloužení hlavní scény, které režisérovi umožňovaly využívat bočních záběrů ze zapuštěných kamer tak, aby zachytil Suttera v jednom obrazu se šesti sty osobami v obecenstvu. Toto studio se používalo jak pro každodenní „Ranní biblickou relaci“, tak pro delší „Biblický misijní program s Jimmym Wayne Sutterem“, který se právě natáčel. Pořady vyžadující větší počet účinkujících nebo početnější publikum se natáčely ve Svatyni nebo v terénu.</p>
<p>„Jsem sice jen skromný, provinční kazatel,“ pronesl Sutter a znenadání přešel do konverzačního tónu, „ale s<emphasis> Bož</emphasis><emphasis>í</emphasis> pomocí a<emphasis> vaší</emphasis> pomocí všechny tyto trýzně a strasti překonáme. S<emphasis> Bož</emphasis><emphasis>í</emphasis> pomocí a<emphasis> vaší</emphasis> pomocí přečkáme toto období perzekuce, takže Boží slovo zazní ještě HLASITĚJI, SILNĚJI A JASNĚJI než kdykoliv předtím.“</p>
<p>Sutter si hedvábným kapesníkem otřel zpocené čelo. „Ale pokud máme dál vysílat, drazí přátelé… pokud vám máme i<emphasis> nadále</emphasis> přinášet Hospodinovu zvěst prostřednictvím<emphasis> Jeho</emphasis> evangelií… potřebujeme<emphasis> vaši</emphasis> pomoc. Potřebujeme vaše modlitby, potřebujeme, abyste těm vládním byrokratům, kteří po nás jdou, posílali dopisy vzdoru, potřebujeme dary vaší lásky… potřebujeme všechno, co nám v Kristovu jménu můžete dát, abychom vám s<emphasis> vaší</emphasis> pomocí mohli i nadále zvěstovat Boží slovo.<emphasis> Víme,</emphasis> že nás nezklamete. A zatímco nám budete telefonicky předávat své příspěvky a adresovat obálky s dary lásky, které vám tento měsíc rozeslali Kris, Kay a bratr Lyle –, poslechněme si Gail a Gospelové kytary společně s našimi Biblickými misijními zpěváky, kteří vám připomenou, že – ‘Nemusíte rozumět, stačí, když Ho budete držet za ruku’.“</p>
<p>+++</p>
<p>Asistent režie před Sutterem odpočítal na prstech do čtyř a hůlkou mu dal znamení, že je načase ukončit přestávku po výběr milodarů. Reverend už seděl u psacího stolu; židle vedle něho byla prázdná. Na pohovce začínalo být těsno.</p>
<p>Sutter, s uvolněným, až poněkud povzneseným výrazem, se usmál do objektivu kamery číslo dvě. „Přátelé, hovoříme-li o síle Boží lásky, hovoříme-li o moci věčného spasení, hovoříme-li o daru znovuzrození v Božím jménu… je mi nesmírným potěšením uvést našeho dalšího hosta. Náš další host byl dlouhá léta ztracen v západopobřežní pavučině hříchu, o níž jsme všichni dobře slyšeli… dlouhá léta se tato dobrá duše toulala daleko od Kristova světla v temném lese strachu a smilstva, jež číhají na ty, kdo nedbají Božího slova… nicméně dnes večer bude svědkem Ježíšova nekonečného milosrdenství a moci, Jeho nekonečné lásky, jež nenechá bloudit nikoho, kdo si přeje najít cestu… dnes večer je tu s námi slavný filmař, hollywoodský režisér a producent…<emphasis> Anthony Harod!“</emphasis></p>
<p>Harod přešel širokou scénu za nadšeného potlesku šesti stovek křesťanů, kteří neměli ani ponětí, kdo je zač. Napřáhl ruku, ale Jimmy Wayne Sutter vyskočil, objal ho a mávnutím ruky ho poslal do křesla pro hosta. Harod se posadil a nervózně si přehodil nohu přes nohu. Z pohovky se na něho zazubil zpěvák, apokalyptický spisovatel mu věnoval odtažitý pohled a otylá herečka se sladce zaculila a poslala mu vzdušný polibek. Harod měl na sobě džíny, své nejoblíbenější kovbojské boty z hadí kůže, červenou hedvábnou košili s rozhalenkou a na opasku přezku s robotem R2-D2.</p>
<p>Jimmy Wayne Sutter se k němu naklonil a založil si ruce. „Nuže, Anthony, Anthony, náš milý Anthony.“</p>
<p>Harod se nejistě usmál a zamžoural kamsi k obecenstvu. S ohledem na jasná televizní světla z něj byl vidět jen občasný záblesk brýlí.</p>
<p>„Anthony, neodmyslitelnou součástí hollywoodské scény jsi už… jak vlastně dlouho?“</p>
<p>„No… šestnáct let,“ odpověděl Harod a odkašlal si. „Začínal jsem tam v roce 1964… páni… to mi bylo devatenáct. Začínal jsem jako scenárista.“</p>
<p>„A Anthony…“ Sutter se předklonil a promluvil hlasem, který dokázal být žoviální a spiklenecký zároveň, „je pravda, co lze občas slyšet… že je Hollywood zkažený… ale ne celý Hollywood, to zase ne, netýká se to tam všech… Kay a já tam máme několik dobrých křesťanských přátel, včetně tebe, Anthony… ale obecně vzato, je tak zkažený, jak se to o něm říká?“</p>
<p>„Je pěkně zkažený,“ potvrdil Harod a vrátil nohy do původní polohy. „Je to… abych tak řekl… je to tam dost hrozné.“</p>
<p>„Rozvody?“ zeptal se Sutter.</p>
<p>„Všude.“</p>
<p>„Drogy?“</p>
<p>„V těch jedou všichni.“</p>
<p>„I ty tvrdé?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Kokain?“</p>
<p>„Všude, kam se podíváš.“</p>
<p>„Heroin?“</p>
<p>„I hvězdy mají rozpíchané žíly, Jimmy.“</p>
<p>„Lidé berou jméno Boží nadarmo?“</p>
<p>„Neustále.“</p>
<p>„Rouhají se?“</p>
<p>„Je to velká móda.“</p>
<p>„Uctívají Satana?“</p>
<p>„Říká se to.“</p>
<p>„Uctívá se Všemohoucí dolar?“</p>
<p>„O tom nepochybuju.“</p>
<p>„A co sedmé přikázání, Anthony?“</p>
<p>„No…“</p>
<p>„Nesesmilníš?“</p>
<p>„Ach tak… myslím, že s tím si nikdo hlavu neláme…“</p>
<p>„Máš zkušenost i s divokými hollywoodskými večírky, Anthony?“</p>
<p>„I já na ně chodil…“</p>
<p>„Užívání drog, smilstvo, nepokryté cizoložství, honba za Všemohoucím dolarem, uctívání Ďábla, vzpírání se Božím Zákonům…“</p>
<p>„Jo,“ přitakával Harod, „a to všechno jen na těch nudnějších večírcích.“ Z obecenstva se ozvalo něco mezi odkašláváním a přidušeným hekáním.</p>
<p>Reverend Jimmy Wayne Sutter si složil prsty do stříšky. „Anthony, řekni nám něco o sobě, o své minulosti, o svém původu a definitivním povznesení z téhle… téhle…<emphasis> jámy</emphasis> pekelné vystlané norkovou kožešinou.“</p>
<p>Harod se zlehka usmál, koutky úst mu na okamžik vystřelily vzhůru. „Víš, Jimmy, byl jsem mladý… nechal jsem se snadno ovlivnit… byl jsem ochotný se nechat vést. Přiznávám, že svody tohoto životního stylu mě nějakou dobu – několik let – vedly temnou cestou.“</p>
<p>„A dočkal ses světského zadostiučinění…“ pobídl ho Sutter.</p>
<p>Harod přikývl a našel si kameru, na níž svítilo červené světlo. Věnoval objektivu pohled, v němž se zračila upřímnost a zároveň trochu smutku. „Jak jsi tady už řekl, Jimmy, Ďábel má své nástroje. Dočkal jsem se peněz… víc peněz, Jimmy, než kolik jsem byl schopný utratit. Rychlých aut. Rezidencí. Žen… krásných žen… slavných hvězd se slavnými tvářemi a krásnými těly… stačilo mi jen zvednout sluchátko, Jimmy. Užíval jsem si pocitu falešné moci. Užíval jsem si falešného pocitu prestiže. Užíval jsem si pití a drog. Cesta do pekla, Jimmy, může vést i přes vyhřívaný bazén.“</p>
<p>„Amen!“ vykřikla otylá televizní herečka.</p>
<p>Sutter přikývl a zatvářil se vážně a zamyšleně. „Ale, Anthony, to skutečně<emphasis> dě</emphasis><emphasis>sivé…</emphasis> to, čeho se na tom musíme bát<emphasis> nejvíc…</emphasis> je, že právě tihle lidé vyrábějí filmy, zábavu, takzvané<emphasis> estrády</emphasis> pro naše<emphasis> dě</emphasis><emphasis>ti.</emphasis> Není to tak?“</p>
<p>„Je to přesně tak, Jimmy. A filmy, které produkují, se řídí jen jediným kritériem… ziskem.“</p>
<p>Sutter se zadíval do kamery, která zaostřila, aby ho zabrala zblízka. V jeho tváři už nebylo ani stopy po lehkovážnosti; silná čelist, tmavé obočí a dlouhé vlnité bílé vlasy mohly patřit nějakému starozákonnímu prorokovi. „A tak se našim dětem dostává<emphasis> špíny,</emphasis> milí přátelé. Špíny a hnusu. Když jsem byl malý… když většina z nás byla malá… schraňovali jsme čtvrťáky, abychom mohli jít do biografu… a chodili jsme na sobotní odpolední představení a sledovali kreslené filmy… Co se vlastně stalo s těmi kreslenými filmy, Anthony? A po kresleném úvodu jsme se dívali na western… vzpomínáte na Edmunda ‘Houkala’ Gibsona? Vzpomínáte na Hopalong Cassidy? Vzpomínáte na Roye Rogerse? Bůh mu žehnej… Roy byl v našem pořadu minulý týden… výtečný člověk… velkorysý člověk… a potom třeba film s Johnem Waynem. A potom jsme šli domů a věděli, že kladní hrdinové vyhrávají a že Amerika není jen tak ledajaké místo… je to požehnaná země. Vzpomínáte na Johna Waynea v<emphasis> Boji stavebních praporů</emphasis>? A vraceli jsme se domů ke svým rodinám… vzpomínáte na Mickeyho Rooneyho v<emphasis> </emphasis><emphasis>Andym Hardym</emphasis>? Vraceli jsme se ke svým rodinám a věděli, že rodina je důležitá… že naše vlast je důležitá… že dobrota a úcta a autorita a vzájemná láska jsou důležité… a umírněnost a disciplína a sebeovládání jsou důležité… že BŮH JE DŮLEŽITÝ!“</p>
<p>Sutter odložil bifokální brýle. Na čele a horním rtu se mu leskl pot.</p>
<p>„A na co se naše děti dívají TEĎ?! Vidí samou pornografii a bezbožnost a špínu a odpad a hnus. Když zajdete do kina dnes… a to prosím na přístupný film… ani nemluvím o těch odporných nepřístupných filmech, na které teď narazíte všude, které se šíří jako rakovina, na něž stejně může zajít každé dítě, žádné věkové omezení u nich vlastně neexistuje, jak příšerně je to pokrytecké… špína je špína… to, co není dobré pro naše šestnáctileté děti, není dobré ani pro dospělé, bohabojné občany… ale děti na to chodí, ano ano, jak na to chodí! A tak se dívají na přístupné filmy, které jim nabízejí nahotu a rouhání… kde jedna nadávka střídá druhou, jedno sprosté slovo střídá druhé… a tyto filmy ničí rodiny,<emphasis> nič</emphasis><emphasis>í </emphasis>je, a ničí naši zemi,<emphasis> nič</emphasis><emphasis>í</emphasis> ji, a ničí Boží zákony a vysmívají se slovu Božímu a nabízejí jim sex a násilí a špínu a vzrušení. A vy se zeptáte: co s tím můžu udělat? Co s tím<emphasis> můž</emphasis><emphasis>eme</emphasis> udělat? A na to já říkám: přibližte se Bohu, nechte se prostoupit Slovem, nechte se prostoupit Ježíšem Kristem do té míry, že tenhle odpad, tenhle brak přestane být přitažlivý… a přimějte své DĚTI, aby přijaly Ježíše, aby přijaly Ježíše do SVÝCH SRDCÍ, aby přijaly Ježíše za svého SPASITELE, za svého OSOBNÍHO Spasitele, a filmová špína ztratí na přitažlivosti, tahle hollywoodská verze Gomory už je nebude ničím lákat… ‘Všecken soud dal Otec Synu… A dal jemu moc i soud činiti… neboť přijde hodina… v kterouž všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho, a půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili…<emphasis> ti, kteř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> zlé v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ci </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>inili…</emphasis> na vzkříšení soudu’. Evangelium svatého Jana, kapitola pátá, verš dvacátý druhý až dvacátý devátý.“</p>
<p>Obecenstvo provolávalo aleluja. „Chvalte Pána!“ křičel zpěvák. Apokalyptický spisovatel zavřel oči a přikyvoval. Otylá herečka vzlykala.</p>
<p>„Anthony,“ pronesl Sutter tichým hlasem, který k němu opět přitáhl pozornost, „přijal jsi Pána?“</p>
<p>„Přijal, Jimmy. Našel jsem Hospodina…“</p>
<p>„A přijal jsi ho jako svého osobního Spasitele?“</p>
<p>„Ano, Jimmy. Uvedl jsem Ježíše Krista do svého života…“</p>
<p>„A dovolil mu, aby tě vyvedl z lesa strachu a smilstva… z falešné záře hollywoodské zhýralosti do hojivého světla Božího slova…“</p>
<p>„Dovolil jsem mu to, Jimmy. Kristus vlil do mého života novou radost, dal mi důvod, abych dál žil a pracoval v Jeho jménu…“</p>
<p>„Velebme jméno Boží,“ vydechl Jimmy a blaženě se usmál. Potřásl hlavou, jako by se zalykal, a otočil se ke kameře číslo tři. Asistent režie naléhavě točil prsty. „A mám pro vás dobrou zprávu… v blízké budoucnosti, doufám, že velice blízké budoucnosti… Anthony uplatní svůj um, nadání a zkušenosti ve<emphasis> speciálním</emphasis> biblickém misijním projektu… prozatím o něm nemůžeme mnoho říct, ale mohu vás ujistit, že využije veškerých svých úžasných hollywoodských dovedností, aby přinesl<emphasis> Bož</emphasis><emphasis>í slovo </emphasis>milionům dobrých křesťanů, kteří dychtí po kvalitní rodinné zábavě.“</p>
<p>Obecenstvo a ostatní hosté zareagovali nadšeným potleskem. Sutter se naklonil k mikrofonu a na pozadí halasu pokračoval: „Zítra následuje speciální biblická misijní bohoslužba s duchovní hudbou… našimi zvláštními hosty budou Pat Booneová, Patsy Dillonová, Zpěváci dobré zvěsti a naše vlastní Gail a Gospeloví kytaristé…“</p>
<p>Potlesk ještě zesílil, když se rozsvítily elektronické nápovědy. Kamera číslo tři v detailu zabrala Sutterovu tvář. Reverend se usmíval: „Příště opět na viděnou a nezapomeňte na Evangelium svatého Jana, kapitola třetí, verš šestnáctý – ‘Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.’ Na shledanou! Bůh vám žehnej!“</p>
<p>+++</p>
<p>Sutter s Harodem odešli, jen co zhasla červená světla živého vysílání, ještě než utichl potlesk, a spěšně procházeli po kobercích klimatizovaných chodeb. Maria Chenová a reverendova žena Kay na ně čekaly v Sutterově vnější pracovně. „Co si myslíš, zlato?“ zeptal se Sutter.</p>
<p>Kay Ellen Sutterová byla vysoká a hubená, obtěžkaná vrstvami líčidel i účesem, který vypadal, jako by byl kdysi složitě vymodelován a několik et ponechán napospas osudu. „Úžasné, zlato, vynikající.“</p>
<p>„Budeme se muset obejít bez monologu toho zpropadeného zpěváka, když se začal rozčilovat nad Židy v hudebním průmyslu,“ řekl Sutter. „Než se bude moct ten pořad odvysílat, stejně budeme muset vystříhat ještě asi dvacet minut.“ Nasadil si bifokální brýle a zamžoural na svou ženu. „Kam máte vy dvě vlastně namířeno?“</p>
<p>„Napadlo mě, že bych Marii ukázala jesle a školku na koleji pro manželské páry,“ odpověděla Kay Sutterová.</p>
<p>„Výborně, výborně!“ zvolal reverend. „Já a Anthony máme ještě jednu krátkou schůzku a pak bude nejvyšší čas, abych vás, moji milí, doprovodil k letadlu a vy stihli odlet z Atlanty.“</p>
<p>Maria věnovala Harodovi tázavý pohled. Harod pokrčil rameny. Ženy odešly; Kay Ellen Sutterová se hned rychle rozhovořila.</p>
<p>Pracovna reverenda Jimmyho Wayne Suttera byla prostorná, s hebkým kobercem a vymalovaná jemnými béžovými a zemitými tóny, které ostře kontrastovaly s červenou, bílou a modrou výzdobou, převažující v ostatních částech komplexu. Jednu dlouhou stěnu tvořilo oblé okno vyhlížející na pastviny a remízek, který se tu developeři rozhodli ponechat. Za Sutterovým širokým stolem se devět metrů týkové stěny doslova ztrácelo pod podepsanými fotografiemi slavných a bohatých, čestnými uznáními, oceněními za prokázané služby, plaketami a dalšími doklady prestiže a trvalé moci Jimmyho Wayne Suttera.</p>
<p>Harod se rozvalil v křesle a natáhl si nohy. „Tyjo!“</p>
<p>Sutter si svlékl sako, pověsil ho přes opěradlo luxusního koženého křesla, posadil se, vyhrnul si rukávy a sepjal si ruce za hlavou. „Tak co, Anthony, byla to taková legrace, jak jsi předpokládal?“</p>
<p>Harod si zajel rukama do naondulovaných vlasů. „Jenom doufám, že to neviděl nikdo z mých mecenášů.“</p>
<p>Sutter se usmál. „Pročpak, Anthony? Přichází snad člověk spojením s bohulibými záležitostmi ve filmové branži o body?“</p>
<p>„Přichází o body, když vypadá jak debil.“ Harod sklouzl pohledem ke kuchyňskému koutu na opačném konci pracovny. „Můžu si dát něco k pití?“</p>
<p>„Jistě,“ kývl Sutter. „Vadilo by ti, kdyby sis nalil sám? Víš, co a jak.“</p>
<p>Harod už přešel místnost. Naplnil si sklenku vodkou Smirnoff a ledem a další láhev vylovil z tajné skříňky. „Burbon?“</p>
<p>„Ano, prosím,“ odpověděl Sutter. Jakmile mu Harod podal sklenku, reverend pokračoval: „Jsi rád, Anthony, žes přijal mé pozvání přijet k nám na několik dní na návštěvu?“</p>
<p>Harod usrkl vodky. „Myslíš, že bylo chytré odkrýt karty zrovna tím, žes mě pozval do toho programu?“</p>
<p>„Oni věděli, že tu jsi,“ řekl Sutter. „Kepler tě sleduje a spolu s bratrem C. dohlíží i na mě. Třeba je tvé svědectví trochu zmate.“</p>
<p>„To si piš, že mě teda zmátlo,“ opáčil Harod a šel si dolít.</p>
<p>Sutter se přidušeně zasmál a začal se prohrabávat papíry na stole. „Anthony, určitě si nemysli, že ke svému pastoračnímu poslání přistupuju cynicky.“</p>
<p>Harod se při sypání ledu do sklenky zarazil a upřel na Suttera pohled. „To si snad děláš prdel,“ utrousil. „Tahle fraška je ta nejcyničtější bouda na křupany, jakou jsem kdy viděl.“</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ hájil se Sutter vlídně. „Moje pastorační činnost je upřímná. Upřímná je i moje starost o lidi. Upřímná je má vděčnost za schopnost, kterou mi dopřál Bůh.“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „Jimmy Wayne, už dva dny mě provádíš po tomhle fundamentalistickým disneylandu a úplně všechno, co tu vidím, má jediný účel – vybrat těm zatraceným vesnickým balíkům peníze z jejich pravých koženkových peněženek. Máš tu mašinky, který třídí dopisy se šeky od těch, kde žádný šeky nejsou, máš počítače, který skenujou dopisy a samy píšou odpovědi, máš zavedený automatizovaný telefonní bankovnictví, vedeš poštovní reklamní kampaně, ze kterých by Dickovi Viggeriemu spadla čelist, a vysíláš bohoslužby, vedle kterých reprízy show pana Eda vypadají jako těžká intelektuálština…“</p>
<p>„Anthony, Anthony,“ vrtěl Sutter hlavou, „musíš proniknout pod povrch k hlubší pravdě. Věřící mého virtuálního církevního sboru sice jsou… z velké části… prosťáčci, burani a naprostí joudové, ale to z mé misijní činnosti ještě nedělá podvod, Anthony.“</p>
<p>„Že ne?“</p>
<p>„Ale vůbec ne. Já ty lidi<emphasis> miluju</emphasis>!“ Sutter mohutnou pěstí bouchl do stolu. „Před padesáti lety, když jsem byl mladý kazatel… bylo mi sedm a byl jsem prodchnutý slovem Božím… a jezdil jsem s tátou a tetou El z jednoho setkání pod širým nebem na druhé, jsem věděl, že Bůh mi mou Schopnost dopřál z určitého důvodu… a nejen proto, abych vydělal peníze.“ Sutter zvedl kousek papíru a zadíval se na něj přes bifokální skla. „Anthony, řekni mi, kdo si myslíš, že tohle napsal:</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Kazatelé… </emphasis><emphasis>dě</emphasis><emphasis>ste se p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íchodu v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>dy, jako se </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>arod</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jky d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sí p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íchodu denního sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tla, a ce</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>te zuby na neblahého zv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>stovat</emphasis><emphasis>ele, ohlašují</emphasis><emphasis>cího odkrytí šalby, z níž</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ijí.’</emphasis>“</p>
<p>Sutter se podíval na Haroda přes obroučky brýlí. „Řekni mi, Anthony, kdo si myslíš, že to napsal.“</p>
<p>Harod pokrčil rameny. „H. L. Mencken? Madalyn Murrayová O’Hairová?“</p>
<p>Zavrtění hlavou. „Jefferson, Anthony.<emphasis> Thomas</emphasis> Jefferson.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>Sutter namířil na Haroda silný tupý prst. „Nechápeš to, Anthony? Navzdory všem těm řečem evangelistů, že tahle země byla založena na náboženských zásadách… že žijeme v křesťanské zemi a kdoví co ještě… většina Otců zakladatelů byla jako Jefferson… byli to ateisté, zatvrzelí intelektuálové,<emphasis> unitář</emphasis><emphasis>i</emphasis>…“</p>
<p>„A co tím chceš říct?“</p>
<p>„Tím chci říct, že tuhle zemi založila partička popletených sekulárních <emphasis>humanistů</emphasis><emphasis>,</emphasis> Anthony. Proto už nemůžeme mít Boha na školách. Proto se každý den zabíjejí miliony nenarozených dětí. Proto tu posilují komunisté a jedním dechem mluvíme o omezení vojenských arzenálů. Bůh mi dal Schopnost probouzet srdce a duše prostých lidí, abychom z naší vlasti <emphasis>uč</emphasis><emphasis>inili</emphasis> křesťanskou zemi, Anthony.“</p>
<p>„A proto chceš, abych ti pomohl, výměnou za podporu a ochranu před Ostrovním klubem,“ řekl Harod.</p>
<p>„Ty podáš ruku mně,“ přisvědčil Sutter s úsměvem, „a já se postarám, že oni ji na tebe nevztáhnou.“</p>
<p>„To zní, jako by ses chtěl někdy stát prezidentem,“ řekl Harod. „Myslel jsem, že včera jsme se bavili jen o mírném přeskupení klubové hierarchie.“</p>
<p>Sutter roztáhl ruce dlaněmi vzhůru. „Co je špatného na uvažování ve velkém měřítku, Anthony? Bratr C., Kepler, Trask a Colben si s politikou zahrávají už desítky let. S bratrem C. jsem se seznámil před čtyřiceti lety na politickém shromáždění konzervativních kazatelů v Baton Rouge. Na představě dosadit do Bílého domu pro změnu dobrého křesťana rozhodně není nic špatného.“</p>
<p>„Myslel jsem, že dobrým křesťanem měl být Jimmy Carter,“ poznamenal Harod.</p>
<p>„Jimmy Carter byl znovuzrozený slaboch,“ řekl Sutter. „Opravdový křesťan by věděl, co se sluší udělat s ajatoláhem, když takový pohan zkřiví vlásek americkým občanům. V bibli se praví ‘oko za oko, zub za zub’. Těm muslimským šíitským parchantům jsme měli všechny zuby vymlátit.“</p>
<p>„Když si poslechneš národní konzervativce, Reagana teď do Bílého domu dosadili křesťané,“ podotkl Harod. Vstal, aby si dolil vodku. Politické debaty ho vždycky nudily.</p>
<p>„Kecy,“ odpověděl Jimmy Wayne Sutter. „Přítele Ronalda dosadili do úřadu bratr C., Kepler a ten osel, co stojí za Traskem. Dolan a ti národněkonzervativní hňupové melou nesmysly. Země nabírá směr doprava, ale dojde ke krátkodobým zvratům. Půda pro<emphasis> skuteč</emphasis><emphasis>ného</emphasis> křesťanského kandidáta bude připravena až někdy kolem roku 1988 nebo 1992.“</p>
<p>„Pro tebe?“ zeptal se Harod. „Nestojí před tebou ve frontě ještě jiní?“</p>
<p>Sutter se ušklíbl. „Kdo třeba?“</p>
<p>„Jak se jmenuje? Pan Morální většina. Falwell?“</p>
<p>Sutter se rozesmál. „Jerryho<emphasis> stvoř</emphasis><emphasis>ili</emphasis> naši pravicoví přátelé ve Washingtonu. Je to golem. Až mu vyschnou zdroje, všichni si nejspíš všimnou, že je to jen hromada hlíny v lidské podobě. A navíc hlíny, která nepobrala moc rozumu.“</p>
<p>„A co ti starší chlápci?“ nadhodil Harod a snažil se rozpomenout na jména zázračných léčitelů a zaklínačů, které na losangeleské kabelovce vždycky přepínal. „Rex Hobart…“</p>
<p><emphasis>„Humbard,“</emphasis> opravil ho Sutter, „a ještě možná Oral Roberts. To ses jako zbláznil, Anthony?“</p>
<p>„Proč myslíš?“</p>
<p>Sutter vytáhl z humidoru kubánský doutník a připálil si. „Protože těmhle lidem pořád trčí sláma z bot. Tihle chlapi se objeví v televizi a řeknou: ‘Přátelé, přitiskněte na televizní obrazovku nemocnou nebo neduživou část těla a já ji<emphasis> vyléč</emphasis><emphasis>ím</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>’</emphasis> Dokážeš si představit, Anthony, všechny ty hemeroidy, vředy, otevřené rány a plísňové infekce… a člověka, který všem těmhle bolákům<emphasis> ž</emphasis><emphasis>ehná,</emphasis> jak se setkává s cizími prominenty a spí v Lincolnově ložnici?“</p>
<p>„To je nad mou představivost,“ přiznal Harod, který se pouštěl do čtvrté sklenky vodky. „A co jiní? Tví konkurenti, vždyť víš…“</p>
<p>Reverend si opět sepjal ruce za hlavou a usmál se. „No, jsou tu Jim a Tammy, ale ti jsou většinou v pěkným srabu kvůli telekomunikačnímu regulátorovi… ve srovnání s nimi moje potíže nestojí vůbec za řeč. Kromě toho se na střídačku nervově hroutí. Jimovi se vůbec nedivím. Mít takovou ženskou, hroutil bych se taky. Pak tu máme Swaggarta v Louisianě. To je chytrej kluk, Anthony. Ale upřímně si myslím, že chce být spíš rockovou hvězdou jako jeho bratranec…“</p>
<p>„Jeho bratranec?“ podivil se Harod.</p>
<p>„Jerry Lee Lewis,“ odpověděl Sutter. „A koho tam máme ještě? Pata Robertsona, samozřejmě. Tipuju, že Pat bude kandidovat v čtyřiaosmdesátém nebo osmaosmdesátém. Pat není žádná lehká váha. V porovnání s jeho sítí vypadá můj maličký misijní projekt jako plechovka s pár provázky. Ale i Pat má své slabé stránky. Lidi někdy zapomínají, že Pat má být duchovní, a Pat jakbysmet…“</p>
<p>„To je všechno sice zajímavé,“ přerušil ho Harod, „ale vzdalujeme se od důvodu, proč tu vlastně jsem.“</p>
<p>Sutter odložil brýle, vyňal z úst doutník a upřel na Haroda pohled. „Anthony, tys sem přijel, protože ti setsakramentsky teče do bot, a pokud ti někdo nepíchne, Klub pro tebe nakonec najde využití při některé z nočních ostrovních zábav…“</p>
<p>„Ale no tak,“ ohradil se Harod, „vždyť už jsem plnohodnotným členem řídícího výboru.“</p>
<p>„To ano,“ kývl Sutter. „A Trask je po smrti. Colben je po smrti. Kepler nevystrkuje nos a bratr C. se ztrapnil tím fiaskem ve Filadelfii.“</p>
<p>„S nímž jsem neměl nic společnýho,“ poznamenal Harod.</p>
<p>„Z něhož se ti podařilo vymotat,“ opravil ho Sutter. „Panebože, to byla ale pohroma. O život tam přišlo pět agentů FBI a šest Colbenových zvláštních zmocněnců. A taky dvanáct místních černochů. A místní duchovní. A ty požáry, ničení soukromého i veřejného majetku…“</p>
<p>„Média pořád věří těm historkám o válce gangů,“ podotkl Harod. „FBI tam měla být kvůli té militantní černošské skupince teroristů…“</p>
<p>„Ano, a to všechno našlo odezvu až u starosty a ještě dál… dokonce ve Washingtonu. Věděls, že Richard Haines teď pracuje soukromě – a diskrétně – pro bratra C.?“</p>
<p>„A trhá to někomu žíly?“</p>
<p>„No právě.“ Jimmy Wayne Sutter se usmál. „Ale jistě chápeš, proč tvé jmenování za člena řídícího výboru přichází v… citlivé době.“</p>
<p>„Podle tebe mě určitě chtějí využít, abych se spojil s Willim.“</p>
<p>„Rozhodně,“ přisvědčil Sutter.</p>
<p>„A pak mě hodí přes palubu?“</p>
<p>„Doslova a do písmene.“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Harod. „Proč chtějí přijmout zabijáckého starého psychopata, jako je Willi?“</p>
<p>„Existuje jedno staré pouštní pořekadlo, které sice nebylo zahrnuto do Písma svatého, ale je dost staré, aby se mohlo dostat do Starého zákona,“ řekl Sutter.</p>
<p>„A jak zní?“</p>
<p>„‘Je lepší mít velblouda ve stanu, odkud chčije ven, než mimo stan, odkud chčije dovnitř’,“ zarecitoval Sutter.</p>
<p>„Děkuji, reverende.“</p>
<p>„Není zač, Anthony.“ Sutter se podíval na hodinky. „Jestli vás máme dostat do Atlanty, abyste stihli ten let, měl bys sebou hodit.“</p>
<p>Harod rychle vystřízlivěl. „Nevíš, proč Barent svolal na sobotu tu schůzku?“</p>
<p>Sutter neurčitě mávl rukou. „Myslím, že bratr C. ji svolal kvůli těm událostem z pondělka.“</p>
<p>„Střelbě na Reagana…“</p>
<p>„Ano, ale věděls, kdo tam s prezidentem byl… tři kroky za ním… když zazněly ty výstřely?“</p>
<p>Harod nadzvedl obočí.</p>
<p>„Ano, sám bratr C.,“ pokýval hlavou Sutter. „Domnívám se, že budeme mít o čem mluvit.“</p>
<p>„Panebože,“ hlesl Harod.</p>
<p>Jimmy Wayne Sutter se zakabonil. „V téhle místnosti se jméno Boží nadarmo brát<emphasis> nebude,“</emphasis> vyštěkl. „A radím ti, abys to nedělal ani v přítomnosti bratra C.“</p>
<p>Harod přešel ke dveřím a zarazil se. „A ještě jedna věc, Jimmy, proč říkáš Barentovi ‘bratr C.’?“</p>
<p>„Protože C. Arnold není rád, když mu říkám křestním jménem,“ odpověděl Sutter.</p>
<p>Harod se zatvářil užasle. „Ty to jméno<emphasis> znáš?“</emphasis></p>
<p>„Ovšem,“ přisvědčil Sutter. „Bratra C. znám už od třicátých let, kdy jsme oba byli prakticky ještě kluci.“</p>
<p>„Jak se jmenuje?“</p>
<p>„Křestní jméno C. Arnolda je Christian,“ pronesl Sutter s úsměvem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Christian,“ zopakoval Sutter. „Ideální křesťanské jméno. Christian Arnold Barent, jeho táta byl věřící, i když bratr C. není.“</p>
<p>„Panebože, to mě teda poser,“ utrousil Harod a chvatně opustil pracovnu, než se Sutter zmohl na slovo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Caesarea, Izrael</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 2. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Natalie Prestonová přistála na letišti Bena Guriona poblíž Lodu v půl jedenácté dopoledne místního času po letu se společností El AI z Vídně. Izraelská celní kontrola byla klidná a efektivní, byť nijak přehnaně zdvořilá. „Vítejte zpátky v Izraeli, slečno Hapshawová,“ pozdravil ji muž za přepážkou, když nabídla k prohlídce svá dvě zavazadla. Na falešný pas přilétala do země už potřetí a během čekání jí pořád bušilo srdce. Jen trošku ji uklidňovalo, že falešné doklady jí vytvořil Mosad, izraelská zpravodajská agentura.</p>
<p>Jakmile měla kontrolu za sebou, nechala se svézt autobusem El AI do Tel Avivu, kde přešla z autobusového nádraží na Jaffské ulici do pobočky autopůjčovny ITS/Avis na Hamasgerské. Zaplatila týdenní tarif a složila čtyřsetdolarovou kauci za zelený opel z roku 1975 s brzdami, které při každém zastavení táhly auto doleva.</p>
<p>Když opouštěla ošklivá telavivská předměstí a vyjížděla po pobřeží haifskou cestou na sever, bylo krátce po poledni. Svítilo slunce a teplota se pohybovala kolem čtrnácti stupňů Celsia. Nasadila si sluneční brýle proti ostrému polednímu světlu odrážejícímu se od dálnice a Středozemního moře. Asi třicet kilometrů za Tel Avivem minula Netanyu, neuspořádané malé letovisko vystavěné na útesech nad pláží. O několik kilometrů dál uviděla ukazatel s nápisem Or Akiva a odbočila ze čtyřproudé dálnice na užší asfaltovou silnici, která se vinula mezi písečnými dunami k pláži. Zahlédla římský akvadukt a mohutné hradby Křižáckého města a vzápětí se už ubírala po staré pobřežní cestě kolem hotelu Dan Caesarea s jeho osmnáctijamkovým golfovým hřištěm, bezpečně obehnaným vysokým plotem a spirálami ostnatého drátu.</p>
<p>Odbočila na východ na štěrkovou cestu a pokračovala podle ukazatele ke kibucu Ma’agan Mikhael, dokud cestu nezkřížila další, užší stezka Opel se ještě asi čtyři sta metrů kodrcal do svahu mezi hájky rohovníků, kolem hustých keřů pistácií a tu a tam osaměle stojící borovice, až nakonec zastavil před branou opatřenou visacím zámkem. Natalie vystoupila z auta, protáhla si nohy a zamávala k bílému domu na vršku kopce.</p>
<p>Saul Laski sešel po cestě, aby ji pustil dovnitř. Zhubl a oholil si vousy. Z plandavých khaki kalhot mu čouhaly útlé nohy a se svou úzkou hrudí pod bílým tričkem měl vypadat jako parodie vězně z filmu<emphasis> Most př</emphasis><emphasis>es </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>eku Kwai,</emphasis> ale ve výsledném účinku převládala opálená kůže, halící šlachovité svalstvo. Díky opálení se mu zvýraznila i lysina na temeni hlavy, ale zbytek vlasů mu zešedl a poporostl, kroutil se mu nad ušima a v týlu. Rozbité kostěné brýle vyměnil za stříbrné letecké, které v jasném slunečním světle tmavly. Na levé ruce se mu stále táhla nezhojená červená jizva.</p>
<p>Odemkl bránu a oba se krátce objali.</p>
<p>„Dopadlo to dobře?“ zeptal se.</p>
<p>„Výtečně,“ odpověděla Natalie. „Simon Wiesenthal vás nechává pozdravovat.“</p>
<p>„Zdraví mu slouží?“</p>
<p>„Na člověka jeho věku přímo skvěle.“</p>
<p>„A dokázal vás nasměrovat ke správným zdrojům?“</p>
<p>„Nejen to,“ řekla Natalie, „sám se pustil do bádání. To, co neměl v té své zvláštní malé pracovně, mu přinesli jeho výzkumníci z nejrůznějších vídeňských knihoven, matrik a podobných úřadů.“</p>
<p>„Výborně,“ zaradoval se Saul. „A ty další věci?“</p>
<p>Natalie ukázala na velký kufr na zadním sedadle. „Je plný fotokopií. Jsou to příšerné materiály, Saule. Pořád jezdíte dvakrát týdně do Jad Vašemu?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul. „Nedaleko odsud je Lohame HaGeta’ot, které postavili Poláci.“</p>
<p>„A je stejné jako Jad Vašem?“</p>
<p>„Jen v menším měřítku,“ řekl. „Bude stačit, pokud budu mít jména a osudy. Projeďte dovnitř, já zamknu bránu a svezu se s vámi.“</p>
<p>+++</p>
<p>Na vrcholu kopce stál rozlehlý bílý dům. Natalie ho minula, přejela na jižní svah a pokračovala k nabílenému jednopodlažnímu domku trůnícímu na okraji pomerančovníkového háje. Byl od něj neuvěřitelný výhled.</p>
<p>Na západě, za háji a obdělávanými poli, se táhly písečné duny, rozvaliny a zubaté vlny modrého Středozemního moře. V dáli na jihu se v mihotavém horkém oparu vypínaly zalesněné útesy Neganyje. Na východě ubíhal řetězec kopců a pomeranči provoněné Šaronské údolí. Na severu, za templářskými hrady, pevnostmi starými už za Šalamounových časů a zeleným hřebenem hory Karmel, ležela Haifa se svými úzkými uličkami z větrem ošlehaných kamenů. Natalie byla ráda, že je zpátky.</p>
<p>Saul jí podržel dveře, aby mohla dovnitř přinést kufr. Domek vypadal úplně stejně, jako když ho před osmi dny opouštěla; v dlouhé místnosti s ohništěm se sloučila malá kuchyně s jídelnou: prostý dřevěný stůl se třemi židlemi, další židle u ohniště, malá okna, z nichž se linulo syté světlo na nabílené stěny, a dvě ložnice. Natalie odnesla zavazadla do svého pokoje a hodila je na prostornou postel. Saul do bílé vázy na nočním stolku vložil květiny.</p>
<p>Když se vrátila do hlavní místnosti, už vařil kávu. „Cesta byla dobrá?“ zeptal se. „Bez potíží?“</p>
<p>„Bez potíží,“ odpověděla. Na neopracované dřevo stolu položila několik složek. „Sarah Hapshawová se podívá všude tam, kam by se Natalie Prestonová nikdy nepodívala.“</p>
<p>Saul přikývl a postavil před ni bílý hrnek s hustou černou kávou.</p>
<p>„Tady šlo všechno dobře?“ zeptala se.</p>
<p>„Ano. Žádné problémy jsme ani neočekávali.“</p>
<p>Nabrala si z modré misky cukr a vmíchala ho do kávy. Uvědomila si, že je velmi unavená. Saul se posadil naproti ní a poplácal ji po ruce. Ačkoli měl vyzáblou tvář zbrázděnou rýhami a vráskami, připadalo jí, že vypadá mladší, než když nosil vousy. Před třemi měsíci. Před dlouhými staletími.</p>
<p>„Mám nové zprávy od Jacka,“ řekl. „Chtěla byste se projít?“</p>
<p>Podívala se na hrnek s kávou.</p>
<p>„Vezměte si ji s sebou,“ navrhl. „Zajdeme k hipodromu.“ Vstal a na okamžik odešel do svého pokoje. Když se vrátil, měl na sobě volnou khaki košili. Spodní okraj mu přesahoval kalhoty. Ale ani pod ní se úplně neschovala vyboulenina automatické pětačtyřicítky, kterou měl zastrčenou do trenek.</p>
<p>+++</p>
<p>Kráčeli na západ, dolů z kopce, kolem plotů a pomerančovníkových hájů až do míst, kde se písečné duny přibližovaly k obhospodařovaným polím a zeleným pozemkům vil. Saul sešel z vrcholu duny na akvadukt, který čněl osm metrů nad písek a táhl se několik kilometrů ke shluku rozvalin a nových budov nedaleko moře. Najednou se k nim začal chvatně blížit mladík v bílé košili, něco volal a mával rukama, ale Saul mu něco klidně hebrejsky vysvětlil, mladík přikývl a odešel. Společně se s Natalií dál ubírali po hrbolatém povrchu akvaduktu.</p>
<p>„Co jste mu řekl?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Zmínil jsem se, že znám trojici Frova, Avi-Jonah a Negev,“ odpověděl Saul. „Tihle tři pánové tady od padesátých let provádějí vykopávky.“</p>
<p>„To je všechno?“</p>
<p>„Ano.“ Saul se zastavil a rozhlédl se. Středozemní moře měli na pravé straně; asi kilometr a půl daleko odrážela sluneční světlo změť nízkých nových domů.</p>
<p>„Když jste mi říkal o svém tehdejším bydlišti, představovala jsem si tady jen nějakou chatrč v poušti,“ nadhodila Natalie.</p>
<p>„Takové to tu bylo, když jsem sem přišel těsně po válce,“ odpověděl Saul. „Napřed jsme postavili a rozšířili kibucy Gaaš, Kfar Vitkin a Ma’agan Mikhael. Po válce za nezávislost si tady David s Rebekou postavili farmu…“</p>
<p>„Je to hotové panství!“ zvolala Natalie.</p>
<p>Usmál se a dopil zbytek kávy. „Hotové panství byla rezidence barona Rothschilda. Teď je z něj támhleten pětihvězdičkový hotel Dan Caesarea.“</p>
<p>„Strašně se mi líbí ty ruiny,“ pokračovala Natalie. „Akvadukt, divadlo, Křižácké město, všechno je to tak…<emphasis> staré</emphasis>.“</p>
<p>Saul přikývl. „Když jsem byl v Americe, tenhle pocit překrývání věků mi tam chyběl.“</p>
<p>Natalie sňala červenou tašku, kterou nesla přes rameno, uložila do ní prázdné hrnky od kávy a pečlivě je zabalila do utěrky. „Mně zase chybí Amerika,“ řekla. Přitáhla nohy k tělu, objala si kolena a rozhlédla se po písečném moři dotírajícím na žlutý kamenný akvadukt jako světlehnědé zmrzlé moře.<emphasis> </emphasis>„<emphasis>Myslím</emphasis>, že mi chybí Amerika,“ dodala. „Ty poslední dny byly jako nějaký zlý sen…“</p>
<p>Saul na to nic neřekl a oba zůstali několik uvolněných minut mlčky sedět.</p>
<p>Potom opět promluvila Natalie: „Ráda bych věděla, kdo šel Robovi na pohřeb.“</p>
<p>Saul se na ni podíval. V polarizovaných brýlích se mu odráželo světlo. „Jack Cohen napsal, že šerif Gentry byl pohřben na charlestonském hřbitově v přítomnosti místních zaměstnanců několika vládních úřadů a policistů.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila, „ale mám na mysli někoho, kdo mu byl doopravdy <emphasis>blízký.</emphasis> Byl tam nějaký jeho příbuzný? Jeho kamarád Daryl Meeks? Někdo, kdo ho… kdo ho miloval?“ Odmlčela se.</p>
<p>Saul jí podal kapesník. „Kdybyste tam šla, bylo by to holé šílenství,“ poznamenal potichu.<emphasis> „Oni</emphasis> by vás poznali. Kromě toho to vylučoval váš stav. Doktoři v Jeruzalémské nemocnici říkali, že jste si ošklivě zlomila kotník.“ Saul se na ni usmál a kapesník si od ní zase vzal. „Dneska jsem si všiml, že už skoro nekulháte.“</p>
<p>„To je pravda,“ opětovala mu úsměv Natalie. „Je to mnohem lepší.“ Usadila se pohodlněji. „Dobrá tedy,“ řekla. „Kdo začne?“</p>
<p>„Myslím, že vy,“ vybral si Saul. „Jack zjistil několik velice zajímavých věcí, ale chci si poslechnout, co vezete z Vídně.“</p>
<p>Přikývla. „Hotelové záznamy potvrdily, že tam byly… slečna Melanie Fullerová a Nina Hawkinsová… tak se jmenovala ta Draytonová za svobodna… v hotelu Imperial… v letech 1925, 1926 a 1927. V hotelu Metropole pak v letech 1933, 1934 a 1935. Mohly tam být i v jiných letech a v jiných hotelích, kde se záznamy poztrácely kvůli válce nebo z nějakého jiného důvodu. Pan Wiesenthal to pořád prověřuje.“</p>
<p>„A von Borchert?“</p>
<p>„O tom v hotelích záznamy nejsou, ale Wiesenthal mi potvrdil, že Wilhelm von Borchert si v letech 1922 až 1939 pronajímal malou vilu v Perchtoldsdorfu kousek za městem. Po válce byla stržena.“</p>
<p>„A co… ty další záznamy?“ zeptal se Saul. „Zločiny.“</p>
<p>„Vraždy,“ upřesnila. „Obvyklá škála pouličních zločinů, politické atentáty… zločiny z vášně a tak podobně. Potom, v roce 1925, došlo ke třem bizarním, nevysvětlitelným vraždám. Známí zabili dva významné muže a jednu ženu – prominentní vídeňskou celebritu. Ani v jednom případě neměli vrazi motiv, alibi, důvod. V novinách se o tom psalo jako o ‘letním šílenství’, protože všichni vrazi přísahali, že si své činy nevybavují. Všichni tři byli shledáni vinnými. Jeden muž byl popraven, jeden spáchal sebevraždu a třetí z nich… žena… byla poslána do ústavu pro choromyslné, kde se jen týden po příjezdu utopila v rybníčku.“</p>
<p>„To mi připadá, jako by naši mladí psychičtí upíři začínali se svými hrami,“ řekl Saul. „Začínala jim chutnat krev.“</p>
<p>„Pan Wiesenthal sice nedokázal pochopit spojitosti,“ pokračovala Natalie, „ale bádal pro nás dál. V létě roku 1926 došlo už k sedmi nevysvětlitelným vraždám. K jedenácti pak mezi červnem a srpnem 1927… ale to bylo léto jistého nezdařeného puče… při demonstraci, která se vymkla z rukou, přišlo o život osmdesát dělníků… vídeňské úřady si musely lámat hlavu s jinými věcmi než s úmrtími několika občanů z nižších vrstev.“</p>
<p>„Naše trojice změnila zaměření,“ poznamenal Saul. „Možná, že smrt lidí srovnatelného společenského postavení je vystavovala příliš velkému tlaku.“</p>
<p>„Žádné relevantní protokoly o zločinech jsme nenašli pro zimu ani léto 1928,“ navázala Natalie, „ale v roce 1929 došlo k sedmi záhadným zmizením v rakouském letovisku Bad Ischl. Ve vídeňském tisku se psalo o ‘vlkodlakovi od Zaunera’, protože všichni lidé, kteří tam tehdy zmizeli – a někteří byli prominenty ve Vídni či Berlíně – byli naposledy spatřeni v elegantní kavárně Zauner na tamější Promenádě.“</p>
<p>„Ale potvrzení o tom, že by tam byli i náš mladý Němec a jeho dvě americké dámy, nemáme, co?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Zatím ne,“ odpověděla Natalie. „Ale pan Wiesenthal podotýká, že v oblasti stály desítky soukromých rezidencí a hotelů, po nichž se už slehla zem.“</p>
<p>Saul uspokojeně pokýval hlavou. Oba vzhlédli, když těsně nad Středozemním mořem proburácela formace pěti izraelských F-16 mířící někam na jih.</p>
<p>„Je to začátek,“ řekl. „Budeme potřebovat víc podrobností, mnohem víc podrobností, ale je to začátek.“ Několik minut mlčky seděli. Na jihozápadě klesalo slunce, jež na duny vrhalo spletité, prodlužující se stíny jejich akvaduktu. Svět vypadal, jako by byl zahalen do rudozlaté záře. Nakonec Saul pronesl: „Toto město založil v roce 22 před Kristem úlisný patolízal Herodes Veliký a věnoval ho císaři Augustovi. Kolem roku 6 našeho letopočtu bylo střediskem vlády, bíle tu žhnulo divadlo, hipodrom a akvadukty. Deset let tu byl prefektem Pilát Pontský.“</p>
<p>Natalie svraštila čelo. „Většinu těchhle věcí jste mi říkal, když jsme sem přijeli v únoru poprvé.“</p>
<p>„To ano,“ přitakal Saul. „Podívejte.“ Ukázal na duny dotírající vysoko na kamenné oblouky. „Většina těchto kamenů zůstávala posledních patnáct set let pod pískem. Ten akvadukt, na kterém sedíme, byl znovu vykopán až počátkem šedesátých let.“</p>
<p>„Co tím chcete naznačit?“</p>
<p>„Tou císařovou mocí?“ zeptal se. „A Herodovými podlézavými pletichami? Obavami a zlými předtuchami apoštola Pavla, když tady byl uvězněn?“ Saul se několik vteřin odmlčel. „Všichni jsou mrtví,“ řekl nakonec. „Mrtví a zasypaní pískem času. Jejich moc je pryč, artefakty moci se skácely a skončily pod vrstvou písku. Zůstal tu jen kámen a vzpomínky.“</p>
<p>„Co mi tím chcete říct?“</p>
<p>„Oberstovi a Fullerové musí být v dnešní době kolem sedmdesátky,“ uvažoval. „Na fotografii, kterou mi ukázal Aaron, byl šedesátiletý muž. Jak jednou řekl Rob Gentry, jsou smrtelní. Určitě pak nevstanou při nejbližším úplňku.“</p>
<p>„Tak to tady prostě zůstaneme?“ vyštěkla Natalie zlostným hlasem. „Budeme se tu krčit, dokud tyhle… tyhle<emphasis> zrů</emphasis><emphasis>dy</emphasis> nesejdou věkem nebo se navzájem nepovraždí?“</p>
<p>„Tady nebo na jiném bezpečném místě. Víte, jaká je druhá možnost. I my budeme muset zabíjet.“</p>
<p>Vstala a přecházela po úzké kamenné zdi. „Zapomínáte, Saule, já už jsem zabila. Zastřelila jsem toho odporného kluka – Vincenta, kterého využívala ta stařena.“</p>
<p>„Tou dobou už to nebyla lidská bytost,“ opáčil. „Vy jste ho nezabila, zabila ho Melanie Fullerová. Vy jste vymanila jeho tělo z její nadvlády.“</p>
<p>„Pokud jde o mě, tak<emphasis> ani jeden z nich</emphasis> není lidská bytost,“ řekla Natalie. „My se<emphasis> musíme</emphasis> vrátit.“</p>
<p>„Ano, ale…“ začal Saul.</p>
<p>„Nemůžu uvěřit, že se vážně zabýváte myšlenkou, že bychom po nich už nešli,“ přiznala Natalie. „Veškeré to riziko, které kvůli nám podstupuje Jack Cohen ve Washingtonu tím, že využívá svých počítačů, aby se dopídil všech těchto informací. Týdny, které jsem strávila bádáním v Torontu, ve Francii a Vídni. Stovky hodin, které jste vy strávil v Jad Vašemu…“</p>
<p>Saul vstal. „To byl jen návrh,“ řekl. „Minimálně by nemuselo být nutné, abychom oba dva…“</p>
<p>„Ahá,<emphasis> takhle</emphasis> to je,“ pochopila. „Víte co, zapomeňte na to, Saule. Oni mi zabili otce. Zabili Roba. Jeden z nich se mě dotkl svou hnusnou myslí. Jsme tu sice jen my dva a pořád nevím, co můžeme udělat, ale<emphasis> já</emphasis> se vracím. S vámi nebo bez vás, Saule, já se vracím.“</p>
<p>„Dobrá.“ Saul jí podal tašku a dotkli se rukama. „Jenom jsem si musel být jistý.“</p>
<p>„Já si<emphasis> jsem</emphasis> jistá,“ opáčila. „Řekněte mi, co máte nového od Cohena.“</p>
<p>„Později,“ slíbil, „po večeři.“ Zlehka se dotkl její paže, obrátili se, aby se vydali na dlouhou cestu po akvaduktu; jejich stíny se spojily, ohýbaly se a kroutily na vysokých březích dotírajícího písku.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul připravil výtečnou večeři; sestávala ze salátu z čerstvého ovoce, domácího chleba, kterému říkal<emphasis> hagele</emphasis> a který ani náhodou nevypadal a nechutnal jako bageta, z jehněčího udušeného po orientálsku a sladké turecké kávy. Práci se šli do jeho pokoje věnovat už za tmy, a tak zesílili plamen syčící svítilny.</p>
<p>Dlouhý stůl byl pokrytý složkami, hromadami okopírovaných dokumentů, stohy fotografií – na těch horních byly vidět oběti z koncentračních táborů, upírající do prázdna odevzdané pohledy – a desítkami žlutých poznámkových bloků, popsaných Saulovým sevřeným rukopisem. K drsným bílým stěnám byly připevněny listy bílého papíru poseté jmény a daty a mapy koncentračních táborů. Natalie si povšimla žloutnoucí fotokopie mladého obersta a několika důstojníků SS, usmívajících se z novinové fotografie vedle barevného snímku formátu A4, na němž byla zachycena Melanie Fullerová a její komorník, jak přecházejí nádvoří jejich charlestonského domu.</p>
<p>Usadili se do těžkých, pohodlných křesel a Saul si přitáhl tlustou složku. „Jack si myslí, že se jim podařilo lokalizovat Melanii Fullerovou,“ řekl.</p>
<p>Natalie se napřímila. „Kde?“</p>
<p>„V Charlestonu,“ odpověděl. „V jejím původním bydlišti.“</p>
<p>Natalie pomalu zavrtěla hlavou. „To není možné. Tak hloupá být nemůže.“</p>
<p>Saul otevřel složku a zadíval se na popsané listy hlavičkového papíru izraelského velvyslanectví.</p>
<p>„Dům Melanie Fullerové byl uzavřen do definitivního posouzení jejího právního statutu. Než ji soudy prohlásí za oficiálně mrtvou, bude to nějakou dobu trvat, a ještě delší dobu potrvá, než se vyřídí pozůstalost. Už se zdálo, že po sobě nezanechala žádné živé příbuzné. Do toho se však objevil jistý Howard Warden, který tvrdí, že je prasynovcem Melanie Fullerové. Prokazoval se dopisy a listinami – včetně závěti s datem 8. ledna 1978 –, na základě nichž mu byly dům a věci s ním související k tomu datu převedeny…<emphasis> nikoliv</emphasis> v případě její smrti… a na základě nichž byl vybaven plnou mocí. Warden vysvětloval, že stará paní si tehdy dělala starosti se svým zhoršujícím se zdravotním stavem a nástupem senility. Řekl, že šlo o pouhou formalitu, že ani v nejmenším neočekával, že by jeho prateta v domě nedožila, ale po jejím zmizení a předpokládaném úmrtí cítil, že je nutné, aby se o dům někdo postaral. V současné době tam žije se svou rodinou.“</p>
<p>„Opravdu by to mohl být její dávno ztracený příbuzný?“</p>
<p>„Připadá mi to nepravděpodobné. Jackovi se podařilo získat o Wardenovi nějaké informace. Vyrostl v Ohiu a asi před čtrnácti lety se přestěhoval do Filadelfie. Poslední čtyři roky působil na pozici zástupce správce pozemků městského parku a poslední tři roky bydlel ve Fairmount Parku…“</p>
<p>„Ve Fairmount Parku!“ vydechla Natalie. „To je poblíž místa, kde zmizela Melanie Fullerová.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přitakal Saul. „Podle filadelfských zdrojů měl Warden – kterému je sedmatřicet – manželku a tři děti, dvě holčičky a chlapce. Jenže v Charlestonu jeho manželka sice odpovídá témuž popisu, ale mají jen jedno dítě… pětiletého syna jménem Justin.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Moment, to není všechno,“ přerušil ji. „V březnu se prodal i dům Hodgesových hned vedle. Koupil ho jistý lékař jménem Stephen Hartman. Doktor Hartman tam teď bydlí se svou ženou a třiadvacetiletou dcerou.“</p>
<p>„Co je na tom podezřelého?“ podivila se Natalie. „Dokonale chápu, proč by se paní Hodgesová nechtěla na to místo vrátit.“</p>
<p>„Ano,“ Saul si posunul letecké brýle výš na nos, „ale zdá se, že doktor Hartman je taky z Filadelfie… je to velmi úspěšný neurolog… který najednou zanechal praxe, oženil se a v březnu odjel. Bylo to tentýž týden, kdy Howard Warden s rodinou pocítili potřebu přestěhovat se na jih. Nová manželka doktora Hartmana – je třetí a jeho přátelé se divili, že se opět žení – se jmenuje Susan Oldsmithová, je bývalá vrchní sestra na oddělení intenzivní péče Filadelfské všeobecné nemocnice…“</p>
<p>„Na tom, že se lékař ožení se sestrou, není přece nic až tak neobvyklého, že ne?“ podotkla Natalie.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul, „ale podle zjištění Jacka Cohena se mohl vztah doktora Hartmana a paní Oldsmithové označit za odtažitě profesionální, tedy až do týdne, kdy oba podali výpověď a vzali se. Možná ještě zajímavější na tom všem je, že ani jeden z našich šťastných novomanželů neměl třiadvacetiletou dceru…“</p>
<p>„Kdo to tedy…?“</p>
<p>„Ona mladá dáma, kterou Charleston nyní zná jako Constance Hartmanovou, se silně podobá jisté Connie Sewellové, ošetřovatelce na oddělení intenzivní péče v oné filadelfské nemocnici, která podala výpověď tentýž týden jako paní Oldsmithová. Jack nebyl schopný provést porovnání, ale slečna Sewellová opustila svůj byt a přátele, aniž se slůvkem zmínila, kam má namířeno.“</p>
<p>Natalie se zvedla a začala přecházet po pokoji, aniž vnímala syčení svítilny a dramatické stíny, které vrhala svým tělem na stěnu. „Tedy: předpokládáme, že Melanie Fullerová v tom filadelfském šílenství utrpěla nějaké větší či menší zranění. V novinách se psalo o jakémsi autě a těle, které se našly v Schuylkillu poblíž místa, kam se zřítil ten vrtulník FBI. Ona to nebyla. Já<emphasis> vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la,</emphasis> že je někde naživu.<emphasis> Cítila</emphasis> jsem to. Dobrá, tak je nějak zraněná. Přinutí toho správce parku, aby ji odvezl do místní nemocnice. Prověřil Cohen nemocniční záznamy?“</p>
<p>„Samozřejmě. Zjistil, že FBI, nebo někdo vydávající se za FBI, už tam byl před ním. O Melanii Fullerové tam žádné záznamy nebyly. V nemocnicích leží spousta starých žen, ale žádná neodpovídala profilu Fullerové.“</p>
<p>„To není důležité,“ řekla Natalie. „Ta stará stvůra po sobě nějak zametla stopy. Víme, čeho je schopná.“ Zachvěla se a promnula si ruce. „Dál: když přišel čas na rekonvalescenci, Melanie Fullerová přiměla skupinku svých přeprogramovaných zombií, aby ji odvezly zpátky do Charlestonu. Zkusím si tipnout… pan a paní Wardenovi u sebe mají nemohoucí babičku…“</p>
<p>„Matku paní Wardenové,“ přisvědčil Saul s lehkým úsměvem. „Sousedé ji neviděli, ale někteří se Jackovi zmínili o zdravotnickém vybavení, které tam nanosili. Je to dvojnásob divné, protože Jackovo pátrání ve Filadelfii ukázalo, že matka Nancy Wardenové zemřela v devětašedesátém.“</p>
<p>Natalie vzrušeně přecházela sem a tam. „A ten doktor… jak se jmenuje?…“</p>
<p>„Hartman.“</p>
<p>„Jo… ten tam má za úkol společně se sestrou Oldsmithovou zajišťovat prvotřídní zdravotní péči.“ Natalie se zarazila a zůstala upřeně hledět. „Ale, panebože, Saule, vždyť tohle je tak<emphasis> riskantní!</emphasis> Co když úřady…“ Odmlčela se.</p>
<p>„Přesně tak,“ souhlasil Saul. „Jaké úřady? Charlestonská policie nebude podezírat nemohoucí matku paní Wardenové, že je nezvěstnou Melanii Fullerovou. Šerif Gentry by takové podezření třeba pojal… Rob měl opravdu pod čepicí… ale ten je mrtvý.“</p>
<p>Natalie se rychle podívala na zem a zhluboka se nadechla. „Co Barentova skupina?“ zeptala se. „Co FBI a ti ostatní?“</p>
<p>„Možná uzavřeli příměří,“ navrhl Saul. „Třeba pan Barent a jeho přeživší přátelé už nemohou tolerovat takovou publicitu, jaké se jim dostalo v prosinci. Kdybyste byla Melanie Fullerová, Natalie, a prchala před spřízněnými monstry, která by už nechtěla přitahovat pozornost ke krvavým činům, kam byste se vrtla?“</p>
<p>Natalie pomalu přikývla. „Do domu, kterému se dostalo celostátní pozornosti díky sérii bizarních vražd.<emphasis> Neuvěř</emphasis><emphasis>itelné.“</emphasis></p>
<p>„To ano. Je to neuvěřitelné a nám se neuvěřitelně poštěstilo. Jack Cohen dělá všechno, co může, aniž by dopálil své nadřízené. Poslal jsem mu šifrovanou zprávu, v níž jsem mu poděkoval a požádal ho, aby se nepouštěl do dalšího pátrání, dokud se mu neozveme.“</p>
<p>„Kdyby nám tak předtím věřili i<emphasis> ostatní!“</emphasis> zaúpěla Natalie.</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou. „Dokonce i Jack Cohen zná tu historii a věří jí, ale jen zčásti. Zcela nepochybně ví, že někdo zavraždil Aarona Eškola a celou jeho rodinu a že já mluvil pravdu, když jsem tvrdil, že oberst a americké úřady se na tom podíleli způsobem, kterému jsem nerozuměl.“</p>
<p>Natalie se posadila. „Panebože, Saule, co se stalo s Wardenovými zbylými dětmi? S těmi dvěma dívkami, o kterých se zmínil Jack Cohen?“</p>
<p>Saul zavřel složku a zavrtěl hlavou. „Jack nedokázal nic zjistit,“ odpověděl. „Nezaznamenal, že by je někdo oplakával. Ve Filadelfii ani v Charlestonu se neobjevila žádná úmrtní oznámení. Je možné, že je poslali k blízké rodině, ale Jack nepřišel na způsob, jak si to ověřit, aniž by se všem neodhalil. Pokud všichni slouží Melanii Fullerové, je docela dobře možné, že té babě prostě začalo vadit mít kolem sebe tolik dětí.“</p>
<p>Natalii zbledly rty. „Ta čubka musí umřít,“ zašeptala.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil. „Ale myslím, že se musíme držet svého plánu. Zvlášť teď, když jsme zjistili, kde je.“</p>
<p>„Myslím, že ano, ale představa, že ji nikdo ještě nezastavil…“</p>
<p>„Budou zastaveni,“ ujistil ji, „všichni. Ale máme-li mít nějakou šanci, musíme mít plán. To, že Rob Gentry umřel, byla<emphasis> moje</emphasis> chyba.<emphasis> Moje</emphasis> chyba byla, že umřel Aaron a celá jeho rodina. Myslel jsem, že nám nebude hrozit žádné nebezpečí, když se k těmhle lidem nepozorovaně přiblížíme. Ale Gentry měl pravdu, když říkal, že to bude jako chytat jedovaté hady se zavřenýma očima.“ Přitáhl si další složku a přejel prsty po obalu. „Pokud máme opět vkročit do bažiny, Natalie, musíme se stát lovci, a nikoliv jen čekat, až tyhle vražedné stvůry zaútočí.“</p>
<p>„Vy jste ji neviděl,“ zašeptala Natalie. „Ona není… člověk. A já příležitost měla, Saule. Byla vyvedená z míry. Několik sekund jsem měla v rukou nabitou zbraň… ale zastřelila jsem tu druhou<emphasis> stvů</emphasis><emphasis>ru.</emphasis> Vincent Roba nezabil,<emphasis> ona</emphasis> ho zabila. Neuvažovala jsem dostatečně rychle.“</p>
<p>Saul jí pevně sevřel nadloktí. „Přestaňte s tím. Okamžitě. Melanie Fullerová je jen jedna zmije v hnízdě. Kdybyste ji v tom okamžiku zlikvidovala, ostatní by zůstali na svobodě. I jejich počet by zůstal stejný, pokud předpokládáme, že právě Fullerová zabila Charlese Colbena.“</p>
<p>„Ale kdybych…“</p>
<p>„Už ani slovo,“ trval na svém Saul. Poplácal ji po vlasech a pohladil ji po tváři. „Jste moc unavená, má milá. Zítra, jestli budete chtít, se mnou můžete jet do Lohame HaGeta’ot.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila. „To bych ráda.“ Sklopila hlavu, když ji Saul políbil na temeno.</p>
<p>Poté, když Natalie odešla spát, Saul otevřel tenkou složku se štítkem HAROD, TONY a chvíli si v ní četl. Nakonec ji odložil, přešel ke vstupním dveřím a odemkl je. Svítil měsíc a svah a vzdálené duny zaléval stříbřitou září. Na vrcholu kopce se rozkládal tmavý a tichý dům Davida Eškola. Od západu se nesla vůně pomerančů a moře.</p>
<p>Po několika minutách dveře zamkl a opatřil západkou, zkontroloval okenice a odešel do svého pokoje. Otevřel první spis, který mu poslal Wiesenthal. Na štosu banálních formulářů, plných frází polských státních úřadů a úsečného těsnopisu německého Wehrmachtu, byla připnutá fotografie osmnáctileté nebo devatenáctileté židovské dívky s drobnými ústy, bledými lícemi, tmavými vlasy skrytými pod bavlněným šátkem a obrovskýma tmavýma očima. Na snímek se díval několik minut a přemýšlel, co se této mladé ženě mohlo honit hlavou, když hleděla do objektivu úředního fotoaparátu, přemýšlel, jak a kdy umřela, přemýšlel, kdo ji oplakával a jestli odpověď na některou z těchto otázek najde ve složce; tedy přinejmenším holá fakta týkající se doby, kdy byla zatčena za hrdelní zločin svého židovského původu, kdy byla transportována a možná… jenom možná… kdy byl její spis uzavřen s tím, jak veškeré naděje, myšlenky, lásky a možnosti, jež tvořily její krátký život, byly rozptýleny jako hrstka popela ve studeném větru.</p>
<p>Povzdechl si a pustil se do čtení.</p>
<p>+++</p>
<p>Dalšího dne vstali brzy ráno a Saul připravil jednu z oněch obrovských snídaní, o nichž neúnavně tvrdil, že jsou izraelskou tradicí. Slunce se sotva vykutálelo nad východní kopce, když hodili do zadní části svého ctihodného landroveru batoh a vydali se po pobřežní dálnici na sever. O čtyřicet minut později dojeli do přístavního města Haifa, rozloženého na úpatí hory Karmel. „Tvá hlava se tyčí jako Karmel, vrkoče tvé hlavy jsou jak purpur,“ pronesl Saul na pozadí hučícího větru.</p>
<p>„To je pěkné,“ řekla Natalie. „Píseň Šalamounova?“</p>
<p>„Píseň Písní,“ odpověděl Saul.</p>
<p>Když se přiblížili k severnímu oblouku Haifské zátoky, cedule začaly ohlašovat Akko a překládaly je buď jako Akra, nebo Svatý Jan z Akry. Natalie upírala oči na západ na bílé opevněné město třpytící se v sytém jitřním světle. Zdálo se, že bude teplý ten.</p>
<p>Úzká cesta je svedla z dálnice do Naharije do kibucu, kde ospalá ostraha mávla na Saula, že může jet dál. Projížděli zelenými poli a komplexem kibucu, dokud nezastavili u velké hranaté budovy, na níž hebrejsky a anglicky psaná cedule oznamovala: LOHAME HAGETA’OT, DŮM BOJOVNÍKA Z GHETTA a uváděla otevírací hodiny. Ze dveří vyšel malý mužík bez tří prstů na pravé ruce a hebrejsky se se Saulem pustil do rozhovoru. Saul mu vtiskl do dlaně nějaké peníze a muž s nimi zamířil dovnitř, přičemž se usmíval a pořád dokola říkal Natalii<emphasis> šalom.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Toda raba,“</emphasis> odpověděla Natalie, když vstoupili do ústřední místnosti.<emphasis> „Boker tov.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Šalom.“</emphasis> Mužík se usmál.<emphasis> „L’hitra’</emphasis><emphasis>ot.“</emphasis></p>
<p>Natalie ho sledovala, jak odchází, a potom se začala procházet kolem vitrín s časopisy, rukopisy a památkami na beznadějný odpor obyvatel varšavského ghetta. Zvětšené fotografie na stěnách zobrazovaly život v ghettu a nacistická zvěrstva, která tento život zadupala. „Je to tu jiné než v Jad Vašemu,“ řekla. „Nepůsobí to tu tak tísnivě. Možná kvůli tomu vyššímu stropu.“</p>
<p>Saul si mezitím přitáhl nízkou lavici, usedl na ni a zkřížil nohy. Na levou stranu si položil hromadu složek a napravo malý bateriový stroboskop. „Lohame HaGeta’ot je zasvěcený spíše myšlence<emphasis> odporu</emphasis> než památce holocaustu,“ vysvětloval.</p>
<p>Natalie se zadívala na snímek rodiny vystupující z dobytčáku, jejíž majetek ležel na nedaleké hromadě. Rychle se otočila. „Mohl byste zhypnotizovat<emphasis> mě</emphasis><emphasis>,</emphasis> Saule?“</p>
<p>Saul si narovnal brýle. „Mohl. Trvalo by to mnohem déle. Proč?“</p>
<p>Natalie pokrčila rameny. „Myslím, že bych ráda zjistila, jaké to je. Připadne mi, že vám to jde tak… snadno.“</p>
<p>„To jsou léta zkušeností,“ odpověděl. „Dlouhé roky jsem využíval jisté formy autohypnózy, abych se zbavil bolestí při migréně.“</p>
<p>Natalie uchopila jednu ze složek a prohlédla si v ní fotografii mladé ženy. „Opravdu dokážete tohle všechno učinit součástí svého podvědomí?“</p>
<p>Saul si promnul tvář. „Existuje několik úrovní vědomí,“ řekl. „Na některých z nich se prostě jen snažím vyvolat vzpomínky, které v nich už jsou, tím, že se snažím… odblokovat bloky, abych tak řekl. V jiném smyslu se snažím do jisté míry sám sebe potlačit tím, že soucítím s ostatními, kdo sdíleli společnou zkušenost.“</p>
<p>Natalie se rozhlédla. „A tohle všechno pomáhá?“</p>
<p>„Ano, pomáhá. Zvlášť při podprahové absorpci některých biografických údajů.“</p>
<p>„Kolik máte času?“ zeptala se.</p>
<p>Saul se podíval na hodinky. „Asi dvě hodiny, ale Smuelik mi slíbil, že bude turisty posílat pryč, dokud neskončím.“</p>
<p>Natalie se dotkla těžké tašky na rameni.</p>
<p>„Půjdu se projít a začnu s tříděním a memorováním některých těch vídeňských záležitostí.“</p>
<p>„Šalom,“ odpověděl Saul. Když osaměl, pečlivě si přečetl první tři spisy. Potom se otočil a zapnul malý stroboskop a nastavil časové zařízení. Metronom tikal v rytmu s pulzujícím světlem. Saul se dokonale uvolnil, vytěsnil z mysli vše kromě pravidelného tepání světla a otevřel se jiné době a jinému místu.</p>
<p>Ze stěn kolem něho shlížely přes kouř, plameny a roky bledé tváře.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie stála před hranatou budovou a sledovala mladé pracovníky kibucu, jak se věnují své práci, jak s nimi do polí odjíždí poslední nákladní auto. Saul jí řekl, že tento kibuc osídlili přeživší z varšavského ghetta a koncentračních táborů vystavěných na polském území, ale většinu pracovníků, které tady Natalie viděla, tvořili<emphasis> sabra</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>rodilí Izraelci – štíhlí a snědí jako mladí Arabové.</p>
<p>Pomalu přešla na okraj pole a posadila se do stínu jediného eukalyptu, zatímco vysoký zavlažovač stříkal vodu na plodiny v bezprostřední blízkosti, v rytmu stejně hypnotickém, jako byl Saulův metronom. Z hloubi tašky vytáhla láhev piva Maccabee a otevřela ji pomocí otvíráku na svém novém švýcarském noži. Pivo už sice bylo teplé, ale chutnalo velmi dobře, hezky se mísilo s netypickým horkem dne, zvukem rozstřikovačů a vůní vlhké prsti a rostoucí úrody.</p>
<p>Při představě, že se vrátí do Spojených států, se jí stáhl žaludek a zrychlil tep. Na hodiny a dny po smrti Roba Gentryho si vzpomínala jen nesmírně mlhavě. Vybavovala si plameny a tmu a míhající se světla a sirény, jakoby z nějakého snu. Vzpomínala si, jak vynadala Saulovi a jak ho udeřila za to, že nechal Robovo tělo v tom prokletém domě, vzpomínala si, jak ji Saul nesl tmou, jak bolestí v noze opakovaně upadala do bezvědomí jako plavkyně, která se střídavě vynořuje nad hladinu rozbouřeného moře a zase se pod ni potápí. Vzpomínala si – domnívala se, že si vzpomíná –, jak ten starší muž jménem Jackson vedle nich běží s bezvládným tělem Marvina Gaylea přehozeným přes rameno, jako by byl hasič. Saul jí posléze řekl, že Marvin byl v bezvědomí, ale naživu, když se v oné noci temných uliček a ječících sirén obě dvojice rozdělily.</p>
<p>Vzpomněla si, jak ležela na lavičce v parku, zatímco Saul volal z telefonní budky, a potom bylo světlo – skoro světlo, studené šedé šero – a ona ležela v kufru kombíku plného cizích mužů, Saul na předním sedadle s kýmsi, o němž se až později dozvěděla, že to je Jack Cohen, šéf buňky Mosadu na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu.</p>
<p>V následujících osmačtyřiceti hodinách si nedokázala udělat pořádek. Figuroval v nich motelový pokoj. Injekce analgetika na zlomený kotník. Lékař, který ho srovnával pomocí zvláštní nafukovací dlahy. Plakala pro Roba, ve spánku volala jeho jméno. Křičela, když si vzpomněla na zvuk, který vydala kulka při nárazu do horního patra úst Vincenta, té bílé zrůdy, na šedorudou šmouhu mozku na stěně. Na šílené oči té babizny, které se jí propalovaly do duše. „Na shledanou, Nino. Ještě se setkáme.“</p>
<p>Saul jí později řekl, že v životě nepracoval s větším nasazením než během oněch prvních čtyřiceti osmi hodin rozhovorů s Jackem Cohenem. Zjizvený bělovlasý agent ani náhodou nemohl přijmout celou pravdu, přesto musel být na základě lží přesvědčen o podstatě této pravdy. Nakonec Izraelci uvěřili, že Saul, Natalie, Aaron Eškol a nezvěstný šéf šifrovacího oddělení Levi Cole se přece jen zapletli do něčeho velkého a vražedného, do záležitosti, v níž figurovali washingtonští prominenti a jeden nepolapitelný bývalý nacistický plukovník. Cohenovi se sice od jeho ambasády nebo nadřízených v Tel Avivu nedostalo takřka žádné podpory, ale v neděli 4. ledna kombík se Saulem, Natalií a dvěma rodilými americkými agenty ve službách Izraele přejel Peace Bridge z Niagara Falls ve státě New York do Niagara Falls v Kanadě. O pět dní později už letěli s novými identitami z Toronta do Tel Avivu.</p>
<p>Následující dva týdny se v Nataliině vědomí jen k máločemu vztahovaly konkrétní pojmy. Druhý den v Izraeli se kotník nevysvětlitelně zhoršil, horečka jí prudce stoupla a jen v mrákotách si uvědomovala krátký přelet soukromým letadlem do Jeruzaléma, kde si Saul vybral laskavost u starých známých lékařů, aby jí našli soukromý pokoj v nemocnici Hadassa. Saul se tentýž týden sám podrobil operaci ruky. Natalie ležela v nemocnici pět dní a v průběhu posledních tří se vždy za úsvitu a za soumraku s pomocí berlí dobelhala do synagogy, aby si prohlédla vitráže od Marka Chagalla. Cítila se apatická, jako by celé její tělo dostalo koňskou dávku novokainu. Každou noc zavírala oči a viděla Roba Gentryho, jak se na ni dívá. Modré oči se mu na příšernou vteřinu naplnily radostí z dočasného vítězství, pak se však objevila čepel a švihla do strany…</p>
<p>Dopila pivo a vrátila láhev do tašky; cítila se trochu provinile, že pije tak brzy, zatímco ostatní pracují. Vytáhla první stoh složek: hromádky okopírovaných fotografií a psaných informací o Vídni dvacátých a třicátých let, policejní protokoly přeložené Wiesenthalovými pomocníky, útlý životopis Niny Draytonové, přepsaný na stroji zesnulým Francisem Harringtonem, k němuž Saul připisoval poznámky svým nespoutaným, těžko čitelným rukopisem.</p>
<p>Natalie vzdychla a dala se do práce.</p>
<p>+++</p>
<p>Brzy odpoledne se vydali zpátky na jih, a než všechny podniky před šábesem zavřely, zastavili se v Haifě na pozdní oběd. Koupili si falafely ve stánku na ulici HaNevi’im a žvýkali je cestou do rušného přístavu. Chvíli se kolem nich motalo několik šmelinářů, kteří se jim snažili prodat zubní pastu, džínsy a rolexky, ale Saul na ně něco hebrejsky štěkl a hned se stáhli. Natalie se opřela o zábradlí a dívala se, jak na moře vyjíždí obrovská nákladní loď.</p>
<p>„Za jak dlouho se vrátíme do Ameriky, Saule?“ zeptala se.</p>
<p>„Já budu připravený za tři týdny. Možná dřív. Kdy si myslíte, že budete připravena vy?“</p>
<p>„Nikdy,“ odpověděla.</p>
<p>Přikývl. „Kdy se tedy budete ochotná vrátit?“</p>
<p>„Kdykoliv,“ opáčila. „Vlastně čím dřív to budě, tím líp.“ Vydechla. „Bože, stačí, abych si pomyslela, že se tam vrátím, a už se mi podlamují kolena.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Saul. „Mám úplně stejný pocit. Projděme si ještě jednou všechna fakta a domněnky, jestli v našem plánu nenajdeme nějakou slabinu.“</p>
<p>„Slabina jsem<emphasis> já</emphasis>,“ hlesla Natalie.</p>
<p>„Kdepak,“ namítl. Zamžoural na vodu. „Dobrá, předpokládejme, že Aaronovy informace byly přesné a že ústřední tajný spolek tvořilo – přinejmenším – pět lidí: Barent, Trask, Colben, Kepler a pak ten kazatel, Sutter. Traska jsem sledoval, jak umírá oberstovým přičiněním. Budeme předpokládat, že Colben zahynul v důsledku jednání Melanie Fullerové. Tím nám v téhle skupince zůstávají tři lidi.“</p>
<p>„Čtyři, pokud započítáme Haroda,“ připomněla.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil, „víme, že podle všeho jedná v součinnosti s Colbenovými lidmi. Jsou tedy čtyři. Možná ještě agent Haines, ale něco mi říká, že ten je spíš instrument než iniciátor. Otázka zní: Proč oberst zabil Traska?“</p>
<p>„Z pomsty?“ nadhodila.</p>
<p>„Možná, ale mám dojem, že tu jde o nějaký mocenský boj. Předpokládejme prozatím, že celá ta filadelfská šaráda byla zaměřena spíše na vyhledání obersta než Fullerové. Barent mě nechal žít jen proto, že jsem se měl stát další zbraní, namířenou proti oberstovi. Ale proč mě nechal naživu<emphasis> oberst…</emphasis> a vnesl do rovnice vás a Roba?“</p>
<p>„Aby všechno zamotal? Pro zábavu?“</p>
<p>„Možná, ale vraťme se k předchozímu předpokladu a řekněme, že nás nepřímo využíval jako nástroje. Není pochyb o tom, že Jensen Luhar byl v Hollywoodu pobočníkem Williama Bordena. Jack Cohen v tomto ohledu potvrdil Harringtonova zjištění. Luhar vám v letadle odhalil svou identitu. Toho nebylo zapotřebí, pokud nám oběma tedy oberst nechtěl sdělit, že s námi manipuluje. A oberst pak dělal všechno pro to, aby Barentovy a Colbenovy zástupce přesvědčil, že jsem zemřel při té filadelfské explozi a následném požáru. Proč?“</p>
<p>„Má s vámi další plány.“</p>
<p>„Přesně tak. Ale proč nepoužil každého z nás přímo?“</p>
<p>„Třeba to pro něho bylo příliš obtížné. Zdá se, že pro tyhle duševní upíry je důležitá blízkost. Třeba ve Filadelfii nikdy nebyl.“</p>
<p>„Byli tam jen jeho zmanipulovaní zmocněnci,“ souhlasil Saul. „Luhar, chudák Francis a jeho bílý společník Tom Reynolds. Právě Reynolds na vás tehdy na Štědrý den zaútočil před domem Melanie Fullerové.“</p>
<p>Natalie zalapala po dechu. Tuto domněnku dosud neslyšela. „Proč to říkáte?“</p>
<p>Saul si otřel brýle cípem košile. „Jaký mohlo mít to napadení jiný důvod než vás s Robem opět nasměrovat na správnou stopu? Při závěrečné konfrontaci s Colbenovými lidmi vás chtěl mít oberst na místě činu ve Filadelfii.“</p>
<p>„Tomu nerozumím,“ přiznala Natalie. Zavrtěla hlavou. „Jak do toho všeho zapadá Melanie Fullerová?“</p>
<p>„Pokračujme s domněnkou, že slečna Fullerová nespolupracuje ani s oberstem, ani s jeho nepřáteli. Měla jste snad dojem, že o té či oné skupině vůbec ví?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie. „Zmínila se jenom o Nině… Měla jsem za to, že o Nině Draytonové.“</p>
<p>„Ano. ‘Na shledanou, Nino. Ještě se setkáme.’ Přesto však, budeme-li sledovat Robovy myšlenkové pochody… a nevidím důvod, proč bychom neměli… právě Melanie Fullerová Ninu Draytonovou v Charlestonu zastřelila. Proč by si Fullerová myslela, že jednáte za mrtvou ženu, Natalie?“</p>
<p>„Protože jí dočista přeskočilo. Měl jste ji vidět, Saule. Měla… úplně nepříčetný pohled.“</p>
<p>„Doufejme, že tomu tak je. I když Melanie Fullerová může být ze všech těch hadů nejjedovatější, její nepříčetnost by nám ještě mohla pomoci. A co náš pan Harod?“</p>
<p>„Byla bych nejradši, kdyby bylo po něm,“ odpověděla Natalie, když si vzpomněla na jeho upocenou, neodbytnou přítomnost ve své mysli.</p>
<p>Saul přikývl a opět si nasadil brýle. „Ale Haroda při jeho manipulaci někdo vyrušil – podobně jako se to stalo před čtyřiceti lety v mém případě oberstovi. V důsledku toho si oba na tento zážitek částečně vzpomínáme a máme určitou představu o tom, jak náš manipulátor… jak to říct… uvažuje?“</p>
<p>„Ne tak docela. Spíš bych řekla, co cítí. Jakou má<emphasis> osobnost.“</emphasis></p>
<p>„Ano,“ přitakal Saul, „ale bez ohledu na to, v čem takový přesun spočívá, jste získala zřetelný dojem, že se Tonymu Harodovi protiví, pokud by měl svou Schopnost využívat vůči mužům?“</p>
<p>„Byla jsem si tím jistá. K ženám cítil něco neskutečně<emphasis> odporného,</emphasis> ale vnímala jsem, že… útočí jenom na ně. Připadalo mi, jako bych byla jeho matka a on se mnou musel mít styk, aby něco dokázal…“</p>
<p>„Jak příhodně freudovské,“ podotkl, „ale trochu to přežeňme a přijměme vaši domněnku, že Harod má schopnost ovlivňovat pouze ženy. Pokud je to pravda, má tahle konkrétní smečka šelem dvě slabá – místa silnou samici, která není součástí skupiny a které úplně přeskočilo, a samce, který součástí jejich skupiny být může či nemusí, ale který neumí nebo nechce využívat svou schopnost proti mužům.“</p>
<p>„Výborně. Pokud je tohle všechno tedy pravda, co to pro nás znamená?“</p>
<p>„Že pojedeme podle plánu, o němž jsme se poprvé bavili už v únoru.“</p>
<p>„Což bude znamenat naši smrt.“</p>
<p>„Dost možná. Ale pokud s těmihle jedovatými hady zůstaneme v jednom močálu, chcete strávit zbytek života čekáním, kdy vás uštknou, nebo riskovat uštknutí, zatímco se budete pokoušet je ulovit?“</p>
<p>Natalie se rozesmála. „Tomu teda říkám mít sakra na vybranou, Saule.“</p>
<p>„Nic jiného nemáme.“</p>
<p>„Tak popadneme jutový pytel a jdeme trénovat chytání hadů.“ Natalie se zadívala na zlatou kupoli svatyně Bahá’í, blyštící se na hoře Karmel, a sklouzla pohledem zpátky k nákladní lodi mizející na moři. „Víte,“ pokračovala, „sice to nedává smysl, ale mám pocit, že Robovi by se tahle část líbila. Plánování. Napětí. I když je to všechno holé šílenství odsouzené k neúspěchu, určitě by se tím bavil.“</p>
<p>Saul ji poplácal po rameni. „Tak v tom šíleném plánování pokračujme,“ řekl, „abychom Roba nezklamali.“</p>
<p>Společně se vydali k silnici do Jaffy a čekajícímu landroveru.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Bylo nádherné vrátit se domů.</p>
<p>Nemocnice už jsem měla dost, i se soukromým pokojem, celým oddělením, které kvůli mně uzavřeli, a všemi zaměstnanci, kteří mi sloužili. Nakonec ale jenom domov může člověka pozvednout na duchu a napomoci mu v rekonvalescenci.</p>
<p>Před lety jsem četla o takzvaném astrálním cestování či o zážitcích mimo tělo, které zakoušejí umírající pacienti, nešťastní jedinci, kteří projdou na operačním sále klinickou smrtí, než jsou opět přivedeni k životu, a nikdy jsem takovým vyprávěnkám nevěřila – jde jen o další příklad dnes tak běžné absurdní a senzacechtivé novinařiny. Nicméně přesně takový pocit jsem zakusila, když jsem v nemocnici opět nabývala vědomí. Nějakou dobu se mi zdálo, jako bych se vznášela u stropu svého pokoje, nic neviděla, ale všechno cítila. Uvědomovala jsem si scvrklé, zkroucené tělo na posteli, čidla, hadičky, jehly a cévky, které k němu byly připojené. Uvědomovala jsem si hemžení sester, lékařů, zřízenců a jiných lidí, kteří dělali všechno, aby toto tělo udrželi při životě. Když jsem nakonec přece jen vstoupila do světa zvuků a barev, došlo mi, že tak činím prostřednictvím očí a uší těchto lidí. A tolika najednou! Nikdy v minulosti jsem nedokázala – a vím, že ani Willi nebo Nina – někoho Použít tak dokonale, že by zřetelné počitky přicházely od více osob naráz. Třebaže bylo možné, na základě značných zkušeností, Použít cizího člověka a zároveň udržovat pod kontrolou již modifikovanou loutku, nebo, s vynaložením ještě většího úsilí a na základě ještě větších zkušeností, Používat dvě cizí osoby rychlým střídáním vlády nad jejich myslemi, přístup k tak jasnému zření, sluchu, hmatu, za tak snadného uplatnění vlivu, jaký se mi nyní otevřel, byl něčím neslýchaným. A co víc, s Používáním druhých vždy souviselo i to, že si tito lidé naši přítomnost uvědomovali, což mělo za následek buď zničení nástroje, nebo nutnost vytěsnění veškerých vzpomínek na naše setkání – tedy poměrně jednoduchý úkon, který však v paměti subjektu vždy zanechával nevysvětlitelné okno. Nyní jsem se tedy dívala ze šesti různých pohledů a věděla, že pozorovatelé si mé přítomnosti nejsou ani v nejmenším vědomi.</p>
<p>Ale dokázala jsem je Použít? Opatrně jsem experimentovala s uplatněním nenápadného vlivu, tu jsem přiměla sestru zvednout sklenici, támhle zřízence zavřít dveře, lékaři jsem pomohla říct několik slov, která by jinak nepronesl. Nikdy jsem se do nich však nevměšovala do té míry, aby to mělo vliv na jejich profesionální fungování. Nikdo z nich nikdy nevycítil, že jsem přítomna v jeho mysli.</p>
<p>Plynuly dny. Zjišťovala jsem, že zatímco mé tělo leží ve zjevném komatu, udržováno při životě přístroji a neustálým dohledem, uvězněné v tom nejmenším prostoru, jaký si bylo možno představit, ve skutečnosti jsem se toulala a věnovala průzkumům se snadností, jíž jsem se nikdy ani nepřiblížila, o jaké jsem nikdy ani nesnila. Opouštěla jsem pokoj skryta za očima mladé ošetřovatelky, vnímala její sílu a vitalitu, cítila chuť mátové žvýkačky, kterou žvýkala, a na konci chodby jsem přenášela další úponek vědomí – aniž bych ztratila kontakt se svou mladou ošetřovatelkou! – do vědomí primáře chirurgického oddělení, sjížděla s ním výtahem, startovala jeho Lincoln Continental a jela deset kilometrů na předměstí, za jeho čekající manželkou… přičemž jsem byla celou dobu v důvěrném kontaktu se svou ošetřovatelkou, dobrovolníkem na chodbě, medikem, prohlížejícím si o patro níže rentgenové snímky, a druhým lékařem, který nyní stál u mě v pokoji a shlížel na mé tělo v komatu. Vzdálenost přestala být pro mou Schopnost překážkou. Dlouhá desetiletí jsme s Ninou žasly nad Williho uměním Používat své loutky na větší vzdálenost než my, a nyní jsem ho v této dovednosti o mnoho předčila.</p>
<p>A mé schopnosti každým dnem narůstaly.</p>
<p>+++</p>
<p>Druhého dne, právě když jsem testovala svou novou vnímavost a dovednosti, se vrátila rodina. Vysokého ryšavého muže ani jeho hubenou světlovlasou ženu jsem nepoznala, ale rozhlédla jsem se po chodbě očima sestry na příjmu a spatřila tři děti. Okamžitě jsem je poznala – byly to děti z parku.</p>
<p>Ryšavý muž se při pohledu na mě zatvářil vyděšeně. Ležela jsem na jednotce intenzivní péče, v pavučině klínovitých kójí, paprskovitě se rozbíhajících z centrálního stanoviště sester. Uvnitř této pavučiny jsem byla, vpletena do ještě těsnější sítě nitrožilních hadiček a drátků všelijakých čidel. Nakonec lékař ryšavého muže nasměroval pryč od průhledné přepážky toho, co moje ošetřovatelka nazývala „jipkou“.</p>
<p>„Jste příbuzný?“ zeptal se lékař. Byl to zručný, precizní muž s hřívou prošedivělých vlasů. Jmenoval se doktor Hartman. Když se sestry ocitly v jeho přítomnosti, cítila jsem jejich potěšení, úzkost a úctu.</p>
<p>„Ne, to ne,“ odpověděl urostlý zrzek. „Jmenuju se Howard Warden. My ji našli… tedy moje děti ji našly včera ráno, když se toulala po našem… no… dvorku. Zhroutila se, když…“</p>
<p>„Ano, ano,“ přisvědčil doktor Hartman. „Přečetl jsem si hlášení, které jste podal sestře na urgentním příjmu. Netušíte, kdo je ta paní zač?“</p>
<p>„Ne, měla na sobě jen župan a noční košili. Děti říkaly, že ji viděly, jak vychází z lesa, když si…“</p>
<p>„A opravdu netušíte, odkud se vzala?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Warden. „Byl jsem… no prostě, policii jsem nevolal. Myslím, že jsem měl. S Nancy jsme tu pár hodin ještě čekali, a když bylo jasné, že… víte… jako že… jako že je ve stabilizovaném stavu… odjeli jsme domů. Měl jsem ten den volno. Chystal jsem se zavolat policii dneska ráno, ale napadlo mě, že bysme se napřed podívali, jak se jí daří…“</p>
<p>„My jsme policii už informovali,“ zalhal doktor Hartman. Bylo to poprvé, co jsem ho Použila. Bylo to snadné jako obléci si starý a oblíbený kabát. „Přijeli a sepsali protokol. Zdálo se, že netuší, odkud paní Jonesová pochází. Nezvěstnou příbuznou nikdo nehlásil.“</p>
<p>„Paní Jonesová?“ zeptal se Howard Warden. „Jo, chápu, nějaké jméno jí dát museli. Jasně. Je to pro nás záhada, pane doktore. Bydlíme více než tři kilometry uvnitř parku a podle toho, co říkaly děti, se ani nepřiblížila po příjezdové cestě.“ Ohlédl se k oddělení intenzivní péče. „Jak se jí daří, pane doktore? Vypadá… no… prostě příšerně.“</p>
<p>„Ta paní utrpěla vážnou mrtvici,“ odpověděl doktor Hartman. „Možná hned několik.“ Při Howardově nechápavém pohledu lékař pokračoval: „Utrpěla to, čemu říkáme CVP, neboli cerebrovaskulární příhoda, jíž se někdy říká i krvácení do mozku. Došlo u ní k dočasnému zastavení přívodu kyslíku do mozku. Pokud jsme schopni určit, příhoda se u této pacientky odehrála v pravé mozkové hemisféře a měla za následek narušení mozkové a neurologické funkce. Většinu následků lze zaznamenat na levé straně svěšené víčko, ochrnutí končetin –, ale v jistém smyslu to lze vnímat jako příznivý signál, poněvadž afázie… potíže s mluvením… se obvykle spojují s příhodami v levé hemisféře. Udělali jsme jí EEG i tomografické vyšetření, a abych pravdu řekl, výsledky jsou poněkud nejasné. Zatímco tomograf potvrdil infarkt a pravděpodobné ucpání střední mozkové tepny, údaje z EEG vůbec neodpovídají tomu, co bychom očekávali po příhodě takové povahy…“</p>
<p>O tyto lékařské tlachy jsem záhy ztratila zájem a upřela jsem pozornost zpátky na příjem k sestře středního věku. Přiměla jsem ji vstát a přejít k těm třem dětem. „Ahoj,“ řekla na můj popud. „Vsadím se, že vím, koho jste sem přišli navštívit.“</p>
<p>„My na návštěvy nemůžeme.“ odpověděla šestiletá dívka, ta, která na pozadí vycházejícího slunce zpívala „Hey, Jude“. „Jsme moc malí.“</p>
<p>„Ale vsadím se, že vím, koho byste <emphasis>rádi</emphasis> viděli,“ usmála se sestra.</p>
<p>„Já chci vidět tu hodnou paní,“ odpověděl chlapec. Měl v očích slzy.</p>
<p>„Já ne,“ odpověděla neoblomně nejstarší dívka.</p>
<p>„Já taky ne,“ přidala se šestiletá sestra.</p>
<p>„Proč ne?“ zeptala jsem se. Dotklo se mě to.</p>
<p>„Protože je<emphasis> ujetá,“</emphasis> řekla nejstarší dívka. „Myslela jsem, že se mi líbí, ale když jsem se včera dotkla její ruky, byla taková divná.“</p>
<p>„Co myslíš tím divná?“ podivila jsem se. Sestra nosila silné brýle a výhled z jejích očí byl poněkud zkreslený. Já sama jsem kromě čtení brýle nikdy na nic nepotřebovala.</p>
<p>„Divná,“ vysvětlovala dívka. „Taková zvláštní. Jako by měla hadí kůži nebo co. Rychle jsem ji zas pustila, než jí začalo být špatně, ale měla jsem takový jakoby pocit, že je moc zlá.“</p>
<p>„Jo,“ přitakala mladší dívka.</p>
<p>„Buď zticha, Allie,“ řekla ta starší a očividně litovala, že se se mnou bavila.</p>
<p>„Mně se ta hodná paní<emphasis> líbila,“</emphasis> ozval se opět jejich pětiletý bratr. Vypadalo to, jako by před příjezdem do nemocnice plakal.</p>
<p>Kývla jsem na obě dívky, aby od chlapce poodstoupily a přešly k pultu. „Pojďte sem, dívenky. Něco pro vás mám.“ Zašátrala jsem v přihrádce a vytáhla dva zabalené kulaté mentolové bonbony. Když se starší dívka po jednom bonbonu natáhla, pevně jsem ji chytila za zápěstí. „Napřed ti povím, jaký tě čeká osud,“ zašeptala jsem prostřednictvím sestry na, příjmu.</p>
<p>„Pusťte mě,“ odpověděla mi dívka také šeptem.</p>
<p>„Ticho,“ okřikla jsem ji přidušeným hlasem. „Jmenuješ se Tara Wardenová. Tvoje sestra se jmenuje Allison. Obě bydlíte ve velkém kamenném domě na kopci, v parku, a říkáte mu Hrad. A zanedlouho přijde v noci do vašeho pokoje obrovský zelený bubák s ostrými žlutými zuby a<emphasis> rozseká vás na malič</emphasis><emphasis>ké kousky</emphasis> – vás obě<emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a ty kousky sní</emphasis>.“</p>
<p>Dívky se zapotácely a ucouvly, bílé jako stěny, oči vykulené jako tenisové míčky, čelisti spadlé strachem a úlekem.</p>
<p>„A jestli to někomu řeknete… vašemu otci, matce,<emphasis> komukoliv,“</emphasis> sykla jsem za nimi ústy sestry na příjmu, „ten bubák si pro vás přijde už<emphasis> dneska v noci!“</emphasis></p>
<p>Dívky dovrávoraly ke svým sedadlům a civěly na sestru, jako by se proměnila v hada. Za chvilku přišel jakýsi postarší pár, zeptal se, kudy se dostane do nějakého pokoje, a sestra se na můj podnět vrátila ke své vlídné, prosté, lehce všetečné povaze.</p>
<p>O patro výš doktor Hartman dovysvětlovával Howardu Wardenovi můj zdravotní stav. O kus dál na chodbě vrchní sestra Oldsmithová kontrolovala léky určené pacientům a svědomitě ještě jednou ověřovala všechno, co měla připravené pro paní Jonesovou. V mém pokoji mě mladá sestra jménem Sewellová jemně umývala studenými obklady, skoro uctivě mi masírovala kůži. Vnímala jsem to jen jakoby z velké dálky, ale cítila jsem se lépe s vědomím, že je mi poskytována veškerá možná péče. Bylo příjemné být zpátky mezi svými.</p>
<p>+++</p>
<p>Třetího dne, či vlastně třetí noci, jsem odpočívala… ve skutečnosti už jsem nespávala, jen jsem umožňovala svému vědomí, aby volně plulo, nahodile, snově se přesouvalo od jednoho subjektu ke druhému… když jsem najednou zakusila fyzické vzrušení, jaké jsem už léta nepoznala, přítomnost muže, jeho ruce sevřené kolem mého těla, jeho přirážející bedra. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, když jsem se k němu přitiskla plnými mladými prsy se vztyčenými bradavkami. Měla jsem v ústech jeho jazyk. Cítila jsem, jak mi rukama šátrá po knoflících sesterské uniformy, zatímco mé prsty mu uvolňovaly přezku na opasku, tahaly za zip a obepínaly ztopořený úd.</p>
<p>Bylo to odporné. Bylo to obscénní. Byla to sestra Connie Sewellová, zavřená ve skladovací komoře s nějakým medikem.</p>
<p>Jelikož jsem stejně nemohla spát, nechala jsem své vědomí, aby se vrátilo k sestře Sewellové. Utěšovala jsem se myšlenkou, že nejsem<emphasis> iniciátorka,</emphasis> ale jenom pouhá<emphasis> úč</emphasis><emphasis>astnice.</emphasis> Noc uběhla rychle.</p>
<p>+++</p>
<p>Nejsem si jista, kdy mě napadlo, že bych se mohla vrátit domů. Bez nemocnice bych se během těch prvních týdnů, prvního měsíce, neobešla, ale někdy v polovině února jsem se v myšlenkách začínala stále více vracet do Charlestonu a k domovu. Setrvávat v nemocnici, aniž bych k sobě poutala pozornost, bylo jen mírně obtížné; v průběhu třetího týdne mě doktor Hartman přestěhoval do prostorného soukromého pokoje v šestém patře a většina zaměstnanců nemocnice žila v dojmu, že jsem velmi bohatá pacientka, jež si zaslouží zvláštní péči. To byla pravda.</p>
<p>Jeden administrativní pracovník, jistý doktor Markham, se neustále pídil po podrobnostech mého případu. Každý den se vracel na šesté podlaží a čenichal jako pes na stopě. Přes doktora Hartmana jsem ho ujišťovala, že je všechno v pořádku. Přes vrchní sestru Goldsmithovou jsem mu vysvětlovala, jak se věci mají. Nakonec jsem tomu človíčkovi vstoupila do mysli a ujistila ho po svém. Ale přesto se nevzdával. Za čtyři dny se vrátil, dotazoval se sester na nadstandardní služby a péči, kterých se mi dostávalo, chtěl vědět, kdo platí za další a další léčiva, testy, vyšetření na tomografu a konzultace se specialisty. Markham upozorňoval, že na administrativním oddělení není žádný záznam o mém příjmu, žádné výkazy s číslem 26479B15-C, žádné sjetiny s rozpisem úkonů a žádné informace o způsobu úhrady za ošetření. Sestra Goldsmithová a doktor Hartman souhlasili, že se následujícího dopoledne zúčastní schůzky s naším inkvizitorem, předsedou nemocničního představenstva, s vedoucím finančního oddělení a třemi dalšími zaměstnanci nemocnice.</p>
<p>Toho večera jsem se přidala k Markhamovi, když se vracel domů. Schuylkillská dálnice byla přecpaná a znovu ve mně vyvolala vzpomínky na Silvestra. Těsně předtím, než jsme přijeli ke křížení s Rooseveltovou dálnicí, jsem přítele Markhama nechala zajet na úzkou krajnici, zapnout blinkry a vystoupit před chryslera. Více než minutu jsem mu tam pomáhala zůstat stát, škrábat se na hlavě a přemýšlet, co se mu stalo s autem. Když nastal vhodný okamžik, bylo to jasné: všech pět pruhů se zaplnilo rychle se pohybujícími auty. Ve vnějším pruhu se hnal velký kamion.</p>
<p>Náš milý administrativní pracovník se třemi dlouhými kroky chvatně vrhl do vozovky. Měla jsem čas zaregistrovat burácení klaksonů, zahlédnout šok ve tváři řidiče rychle se blížícího nákladního vozu a ucítit nevěřícné hemžení Markhamových myšlenek, než mě náraz přenesl do jiných pohledů. Vyhledala jsem sestru Sewellovou a sdílela s ní dychtivé očekávání konce směny a příjezdu mladého medika.</p>
<p>+++</p>
<p>V tomto období pro mě čas takřka nic neznamenal. Posouvala jsem se v něm dopředu a dozadu stejně snadno, jako jsem měnila úhly pohledu. S obzvláštním potěšením jsem opět prožívala léta v Evropě ve společnosti Niny a našeho nového přítele Wilhelma.</p>
<p>Vzpomínám si na vlahé letní večery, kdy jsme se všichni tři procházeli po elegantní Ringstrasse, kde se každý, kdo ve Vídni něco znamenal, promenoval ve svých nejvybranějších svršcích. Willi nesmírně rád chodil do kina Koloseum na Nussdorferstrasse, tam však bez výjimky pouštěli jen nudnou německou filmovou propagandu, takže se nám s Ninou našeho mladého společníka většinou podařilo přesvědčit, aby s námi zašel do kina Krüger, kde se běžně promítaly nové americké gangsterky. Vzpomínám si, jak mi jednou večer smíchem tekly slzy z očí při sledování Jimmyho Cagneyho, který odpornou rakouskou němčinou prskal slova v prvním dabovaném zvukovém filmu, jaký jsem kdy viděla.</p>
<p>Poté jsme často chodívali na skleničku do Reiss-Barr kousek od Kärntnerstrasse, kde jsme se zdravili s dalšími skupinkami mladých flamendrů a hověli si ve stylovém pohodlí křesel z pravé kůže, kochali se pohledem na hříčky světla odrážejícího se od mahagonu, skla, chromu a pozlacených a mramorových stolků. Někdy do podniku přišlo se svými zákazníky i několik extravagantnějších prostitutek z nedaleké Kruggerstrasse, což večeru dodalo i jakýsi troufalejší, pokoutní rozměr.</p>
<p>A tyto noční tahy jsme často zakončovali návštěvou Simplu, nejlepšího vídeňského kabaretu. Plné jméno podniku znělo Simplicissimus a zřetelně si vybavuji, že ho vedli dva Židé – Karl Frakas a Fritz Grunbaum. I později, když na ulicích starého města dělali povyk hnědokošiláči a příslušníci úderných oddílů, tihle dva komici přiváděli návštěvníky k záchvatům smíchu satirickými skeči o nacistických stereotypech při absurdních společenských setkáních nebo debatách o detailech fašistické doktríny, zatímco zvedali pravici před psy, kočkami a kolemjdoucími. Vzpomínám si, jak Willi ryčel smíchy, až mu tekly slzy po brunátných tvářích. Jednou se popadal za břicho tak silně, že se začal dusit, a já s Ninou jsme ho musely důrazně poplácat po zádech a nabídnout mu své sklenky se šampaňským. Několik let po válce se Willi během jednoho našeho Setkání mimochodem zmínil, že buď Frakas, nebo Grunbaum – už se nepamatuji, který z nich to byl – zemřel v jednom z táborů, které Willi krátce řídil před odsunem na východní frontu.</p>
<p>Nina byla za těch časů nesmírně krásná. Světlé vlasy měla ostříhané a natočené podle nejposlednější módy a díky svému dědictví si mohla dovolit ty nejkrásnější hedvábné šaty z Paříže. Na jeden zelený kus si obzvláště vzpomínám; měl velký dekolt, hebká látka jí lnula k malým ňadrům a zelená barva úžasně zvýrazňovala jemný odstín její alabastrové pokožky, přičemž se zvláštně snoubila s modří jejích očí.</p>
<p>Nevzpomínám si, kdo toho léta oficiálně navrhl, abychom si zahráli Hru, ale pamatuji se na nadšení a vzrušení, které v nás ona zprostředkovaná honička probouzela. Střídali jsme se při Používání nejrůznějších loutek – našich známých, přátel našich zamýšlených cílů – což byla chyba, které jsme se pak už nikdy nedopustili. Následujícího léta jsme Hru hráli s ještě větší opravdovostí, seděli jsme ve svých hotelových pokojích na Josefstadterstrasse a Používali tentýž nástroj – natvrdlého rolníka s býčí šíjí, který sice nebyl nikdy dopaden, ale jehož se Willi později sám zbavil –, a to, jak jsme byli všichni tři přítomni v jedné mysli a sdíleli stejné pronikavé zážitky, bylo jakýmsi způsobem důvěrnější a úchvatnější než jakékoli společné sexuální hrátky, s nimiž bychom případně experimentovali.</p>
<p>Vzpomínám si na léto, které jsme strávili v Bad Ischlu. Nina vymyslela vtip o vlakové stanici, kde jsme museli přesedat cestou z Vídně… vesničce jménem Attnang-Puchheim. Když jste to rychle opakovali, AttnangPuchheim se záhy proměnil ve zvuk vydávaný bafajícím vlakem. Smáli jsme se, až jsme nemohli, a potom jsme se začínali smát nanovo. Vzpomínám si na nevraživé pohledy postarší dámy přes uličku.</p>
<p>Právě v Bad Ischlu jsem se jednou brzy odpoledne ocitla sama v Café Zauner. Jako obvykle jsem odešla na jedno ze svých hlasových cvičení, ale učitel byl nemocný, a když jsem se vrátila do kavárny, kde na mě Willi s Ninou vždycky čekali, náš obvyklý stůl zel prázdnotou.</p>
<p>Vrátila jsem se do hotelu na promenádě, kde jsme byly s Ninou ubytované. Vzpomínám si, že jsem cítila mírnou zvědavost, na jaký nepředpokládaný výlet se mí přátelé asi tak vydali a proč na mě nepočkali. Odemkla jsem dveře a prošla do poloviny obývacího pokoje, když jsem z Ninina pokoje zaslechla zvuky. Napřed mě napadlo, že je vydává někdo v ohrožení, a vyrazila jsem k pokoji s naivní představou, že pokojské nebo komukoliv jinému, kdo se tam ocitl v úzkých, nabídnu pomoc.</p>
<p>Byli to samozřejmě Nina s Willim. Žádné nebezpečí jim nehrozilo. Vzpomínám si, jak se v kalném světle deroucím se vínově červenými závěsy bledě skvěla Ninina stehna a Williho přirážející boky. Stála jsem tam celou minutu a nespouštěla je z očí, teprve potom jsem se otočila a potichu z apartmá odešla. Během té dlouhé minuty měl Willi neustále odvrácenou hlavu, skrytou za Nininým ramenem a v prachovém polštáři, ale Nina ke mně tvář a průzračné modré oči natočila skoro okamžitě. Jsem si jistá, že mě viděla. Avšak ve svém počínání neustala, nezdusila rytmické zvířecí hekání, které se jí linulo z otevřených, růžových a dokonalých úst.</p>
<p>+++</p>
<p>V polovině března jsem se rozhodla, že je načase opustit nemocnici i Filadelfii a vrátit se domů.</p>
<p>Praktické záležitosti spjaté se stěhováním jsem nechala na Howardu Wardenovi. Howard však i se všemi svými úsporami dokázal dát dohromady jen asi 2 500 dolarů. Ten chlap by byl naprosto zbytečný. Naopak Nancy vypověděla spořící účet, založený s penězi z pozůstalosti své matky, a měla k dispozici příjemných 48 000. Sice je odkládala dětem na vysokou školu, ale ta teď přestala být na pořadu dne.</p>
<p>Potom jsem na Hrad poslala doktora Hartmana. Howard a Nancy čekali v ložnici, zatímco se lékař vydal se dvěma injekčními stříkačkami do pokoje obou dívek. Hartman se poté postaral i o poslední náležitosti. Vzpomněla jsem si na příjemnou mýtinku v lese ve Fairmont Parku, asi půldruhého kilometru od železničního mostu. Ráno Howard s Nancy nakrmili pětiletého Justina a – díky síle mé manipulace – nezaregistrovali nic nezvyklého, snad s výjimkou občasného záblesku uvědomění ne nepodobnému oněm snům, kdy člověk znenadání zjistí, že se zapomněl obléci a sedí nahý ve škole nebo na nějakém jiném veřejném místě.</p>
<p>Tyto záblesky však pominuly. Howard s Nancy si na fakt, že mají jen jedno dítě, bez obtíží zvykli a mě těšilo, že jsem se při souvisejících úkonech rozhodla Howarda dál nepoužívat. Duševní modifikace je vždycky jednodušší a úspěšnější, když ji nedoprovází žádné přetrvávající trauma nebo roztrpčení.</p>
<p>Svatba doktora Hartmana a vrchní sestry Oldsmithové nebyla nikterak okázalá; obřad odsloužil jeden filadelfský smírčí soudce a přítomni mu byli pouze sestra Sewellová, Howard, Nancy a Justin. Měla jsem za to, že tvoří pohledný páreček, ačkoliv někteří lidé tvrdí, že sestra Oldsmithová má strohou, příliš vážnou tvář.</p>
<p>Když jsme měli tento krok za sebou, doktor Hartman přispěl do společného fondu. Chvíli mu trvalo, než prodal jisté akcie a podíly v nemovitostech a kromě toho se zbavil onoho směšného nového porsche, jehož si tak cenil, nicméně i poté, co si odložil prostředky, z nichž hodlal vyplácet výživné dvěma bývalým manželkám, pořád byl schopen přispět do našeho podniku 185 600 dolary. Uvážíme-li, že se doktor Hartman chystal do předčasného důchodu, základní výdaje jsme měli mít pro bezprostřední budoucnost pokryté.</p>
<p>Peněz však nebylo dost na to, abychom mohli vyřešit problém se zakoupením mého bývalého domu nebo domu Hodgesových. Už jsem neměla zájem dovolovat cizím lidem bydlet naproti mně. Wardenovi naprosto pošetile neuzavřeli žádné životní pojistky na děti. Howard si sice platil desetitisícovou životní pojistku, ale tato částka ve světle cen charlestonských nemovitostí působila směšně.</p>
<p>Nakonec nejlepší řešení nabídla pozůstalost dvaaosmdesátileté matky doktora Hartmana, těšící se plnému zdraví a žijící v Palm Strings. Na Popeleční středu byl doktor Hartman na operačním sále, když se dozvěděl, že matku stihla náhlá embolie. Ještě toho odpoledne letěl na západní pobřeží. Pohřeb se konal v sobotu 7. března, a jelikož bylo třeba vyřídit několik právních náležitostí, domů odletěl až ve středu jedenáctého. Neviděla jsem důvod, proč by se stejným letem neměl vrátit i Howard. Počáteční výplata pozůstalosti lehce přesáhla 400 000 dolarů. O týden později, na den svatého Patrika, jsme se přestěhovali na jih.</p>
<p>+++</p>
<p>Před odjezdem ze severu bylo třeba vyřídit ještě několik posledních záležitostí. V kruhu své rodinky – tvořené Howardem, Nancy a malým Justinem, jakož i v přítomnosti budoucích sousedů: doktora Hartmana, sestry Oldsmithové a slečny Sewellové – jsem se cítila příjemně, ale zároveň jsem vnímala, že zbývá dořešit jistý bezpečnostní aspekt. Lékař byl malý útlý muž, měřil jen 163 centimetry, a třebaže Howard se vyznačoval velkou výškou i objemem, pohyboval se se stejnou pomalostí, s jakou uvažoval, a velkou část jeho váhy tvořil tuk. Abych se cítila bezpečnější, potřebovali jsme ještě jednoho či dva další pomocníky.</p>
<p>Howard přivedl Culleyho do nemocnice víkend před plánovaným odjezdem. Culley byl hromotluk vysoký přes sto devadesát centimetrů a vážil nejméně sto čtyřicet kilo; vše, co z něj bylo vidět, bylo naskládáno do špalíků svalstva. Sice byl natvrdlý a takřka se neuměl souvisle vyjadřovat, ale pohyboval se rychle a hbitě jako puma. Howard mi vysvětlil, že Culley působil jako zástupce vedoucího údržby parku, než byl před sedmi lety poslán za zabití do vězení. Před rokem se vrátil do údržbářské čety na tu nejnižší, nejnáročnější úroveň – klučil pařezy, boural staré stavby, asfaltoval pěšiny a cestičky, odklízel sníh. Pracoval bez remcání a už ani nebyl v podmínce.</p>
<p>Culleyho hlava se zužovala z nejširšího místa na spojnici čelisti a krku k nejužšímu na vrcholu téměř zašpičatělé lebky porostlé tak krátkým a zubatým ježkem, že vypadal, jako by se o něj postaral nějaký slepý sadistický holič.</p>
<p>Howard sdělil Culleymu, že se mu nabízí unikátní pracovní příležitost, ačkoliv použil poněkud jednodušší výrazivo. Nápad přivést ho do nemocnice vzešel z mojí hlavy.</p>
<p>„Tohle bude tvoje šéfová,“ řekl Howard a ukázal na lůžko, v němž leželo moje zbídačené tělo. „Budeš jí sloužit, chránit ji, a jestli bude třeba, položíš za ni život.“</p>
<p>Culley vydal zvuk, jako by si odkašlala kočka. „Ta baba ještě dejchá?“ zeptal se. „Přijde mi, že je po ní.“</p>
<p>Tehdy jsem do něho vstoupila. V protáhlé lebce bylo místo prakticky jen pro základní pohnutky – hlad, žízeň, strach, pýchu, nenávist a nutkání zavděčovat se, založené na neurčité touze někam patřit, být milován. Právě tuto poslední potřebu jsem rozvíjela, na ní jsem stavěla. Culley seděl v mém pokoji osmnáct hodin v kuse. Když odešel Howardovi pomoci s balením a dalšími přípravami na cestu, z původního Culleyho v něm nezbylo nic kromě jeho velikosti, síly, rychlosti a potřeby zavděčovat se. Zavděčovat se mně.</p>
<p>Nikdy jsem nepřišla na to, jestli Culley je křestní jméno nebo příjmení.</p>
<p>+++</p>
<p>Když jsem byla mladá, při každé cestě se u mě projevovala jistá slabost; nedokázala jsem odolat nakupování suvenýrů. Už ve Vídni ve společnosti Williho a Niny mé nutkavé schraňování suvenýrů záhy zavdávalo mým druhům důvod k vtipkování. Teď už jsem sice nebyla na cestách několik let, ale moje slabost pro upomínkové předměty se zcela nevytratila.</p>
<p>Večer 16. března jsem poslala Howarda a Culleyho do Germantownu. Tamější smutné ulice pro mě byly jako krajina polozapomenutého snu. Domnívám se, že kdyby nebylo Culleyho uklidňující přítomnosti, Howard by se v černošské čtvrti – i navzdory úpravám, kterým jsem ho podrobila – cítil nesvůj.</p>
<p>Věděla jsem, co chci; vzpomínala jsem si na křestní jméno a popis, na nic jiného. První čtyři mladíci, které Howard oslovil, buď odmítli odpovědět, nebo tak učinili za doprovodu šťavnatých nadávek, ale pátý mladíček, ušmudlaný desetiletý kluk, navzdory mrazu oblečený jen v roztrhané mikině, řekl: „Tyjo, jasně, to myslíte Marvina<emphasis> Gaylea.</emphasis> Zrovna ho pustili <emphasis>z basy,</emphasis> za vyvolávání výtržností nebo jak tomu nadávaj. Na co Marvina chcete?“</p>
<p>Howard s Culleym nechali tuto otázku bez odpovědi, ale i tak se jim podařilo z kluka vymámit, kudy se dostanou k Marvinovi domů. Marvin Gayle bydlel v prvním patře plesnivého domu se šindelovou střechou, vklíněného mezi dva činžáky s převislými střechami. Otevřel jim jakýsi malý chlapec a Culley a Howard vstoupili do obývacího pokoje s prosezenou pohovkou zahalenou růžovým přehozem, se starobylou televizí, v níž moderátor se zelenou pletí s nadšeným halekáním uváděl jakýsi soutěžní pořad, s oprýskanými stěnami honosícími se několika svatými obrázky, s fotografií Roberta Kennedyho a s dospívající dívkou, která na návštěvníky vleže na břiše upřela prázdný pohled.</p>
<p>Z kuchyně přišla objemná černoška; utírala si ruce do kostkované zástěry. „Co tady chcete, vy dva?“</p>
<p>„Rádi bychom mluvili s vaším synem, paní,“ odpověděl Howard.</p>
<p>„Vo čempak?“ dotazovala se dál černoška. „Nejste policajti. Marvin nic neproved. Nechte mýho kluka na pokoji.“</p>
<p>„Ne, paní,“ řekl Howard slizce, „o nic takového nejde. Chceme jenom Marvinovi nabídnout práci.“</p>
<p>„Práci?“ Žena se podezíravě zadívala na Culleyho a potom se pohledem vrátila k Howardovi. „Jakou<emphasis> práci?“</emphasis></p>
<p>„To je v pohodě, mami.“ Marvin stanul ve dveřích do vnitřní chodby, oblečený pouze ve starých trenkách a o několik čísel větší košili. Měl ochablou tvář a zastřené oči, jako by se zrovna probudil.</p>
<p>„Marvine, s těmahle lidma se bavit nemusíš, jestli…“</p>
<p>„To je v pohodě, mami.“ Zíral na ni s tím svým mrtvolným výrazem, dokud nesklopila zrak, a potom upřel oči opět na Howarda. „Co chcete, sakra?“</p>
<p>„Můžeme si promluvit venku?“ zeptal se Howard.</p>
<p>Marvin pokrčil rameny a navzdory tmě a mrazivému větru s námi vyšel ven. Matčiny protesty zadusily zavřené dveře.</p>
<p>Zadíval se na Culleyho a potom přistoupil k Howardovi. V očích se mu objevil slaboučký záchvěv vitality, jako by věděl, co se blíží, a skoro z toho měl radost.</p>
<p>„Nabízíme ti nový život,“ zašeptal Howard. „Úplně nový život…“</p>
<p>Marvin Gayle tehdy začal něco říkat, ale já jsem na vzdálenost šestnácti kilometrů<emphasis> zatlač</emphasis><emphasis>ila,</emphasis> černouškovi spadla čelist a nedořekl ani první slovo. Technicky vzato jsem tohoto chlapce Použila už dříve, krátce, během oněch posledních šílených minut předtím, než jsem se rozloučila s Grumblethorpem, a díky tomu měl být tento zákrok o něco snadnější. Ale teď na tom nezáleželo. Než jsem utrpěla zranění,<emphasis> nikdy</emphasis> bych nebyla schopna udělat to, co jsem udělala toho večera. Třebaže jsem operovala přes filtr vnímání Howarda Wardena a přitom ovládala Culleyho, mého lékaře a šest dalších upravených loutek na šesti různých místech, pořád jsem dokázala uplatnit svou vůli s takovou silou, že černoch zalapal po dechu, zapotácel se, začal tupě civět a očekával můj první pokyn. Z očí mu už nečišelo drogové opojení ani porážka; zračil se v nich jasný, průzračný pohled nevyléčitelně poškozeného mozku.</p>
<p>To, co tvořilo smutnou sumu Marvinova života, myšlenek, vzpomínek a žalostných tužeb, bylo jednou provždy pryč. Tento způsob definitivní úpravy jsem nikdy takto na jeden zásah neprovedla a mé takřka zapomenuté tělo sebou pak dlouhou chvíli škubalo v sevření totální paralýzy na nemocničním lůžku, kde ho svědomitě masírovala sestra Sewellová.</p>
<p>Schránka, jíž kdysi býval Marvin Gayle, tiše čekala v mrazivém větru a tmě.</p>
<p>Nakonec jsem promluvila prostřednictvím Culleyho. Mluveného příkazu sice nebylo třeba, ale chtěla jsem ho slyšet skrze Howardovo vědomí. „Běž se obléct,“ řekl, „tohle dej svý mámě. Řekni jí, že je to záloha před výplatou.“ Culley podal mladému černochovi stodolarovou bankovku.</p>
<p>Marvin zmizel v domě a za tři minuty se vrátil. Měl na sobě jen džíny, svetr, tenisky a černou koženou bundu. Nevzal si žádná zavazadla. Přesně tak jsem si to přála; vhodné svršky mu připravíme, až se přestěhujeme.</p>
<p>Nevzpomínám si, že bychom někdy za mého mládí neměli barevné sloužící. Připadlo mi příhodné, aby tomu po příjezdu do Charlestonu bylo stejně.</p>
<p>Z Filadelfie jsem nemohla odjet, aniž bych si domů přivezla nějaký suvenýr.</p>
<p>+++</p>
<p>Konvoj nákladních vozidel, dvou sedanů a vypůjčené dodávky s mým lůžkem a lékařským vybavením zvládl cestu na jih za tři dny. Howard jel napřed ve volvu jejich rodiny, kterému Justin říkal „modré vole“, aby dojednal poslední věci, vyvětral a připravil všechno pro můj návrat.</p>
<p>Přijeli jsme pozdě v noci. Culley mě s pomocí doktora Hartmana vynesl do patra; sestra Oldsmithová šla vedle nás a přidržovala kapačku.</p>
<p>Moje ložnice ve světle lampy zářila, prošívaná přikrývka byla odestlaná, povlečení bylo čisté a svěží, tmavé dřevo postele, psacího stolu a skříně vonělo po citronové leštěnce a na toaletním stolku ležela v dokonalé řadě sada mých kartáčů na vlasy.</p>
<p>Všichni jsme plakali. Culleymu se řinuly slzy po tvářích, když mě něžně, skoro uctivě pokládal do dlouhé postele. Pootevřeným oknem dovnitř pronikala vůně sabalových listů a mimózy.</p>
<p>Přinesli a instalovali vybavení. V mém starém známém pokoji bylo zvláštní vidět zelený přísvit osciloskopu. Chvilku tam byli úplně všichni – doktor Hartman a jeho nová manželka, sestra Oldsmithová, věnující se posledním lékařským úkonům, Howard a Nancy s malým Justinem mezi sebou, jako by pózovali pro rodinnou fotografii, mladá sestra Sewellová, která se na mě usmívala od okna, ve dveřích Culley, který ani ve své bílé zřízenecké uniformě nevypadal o nic méně mohutně, a na chodbě nakonec Marvin oblečený ve střízlivém fraku s kravatou, s bílými rukavicemi na vydrhnutých rukou.</p>
<p>Na drobnou potíž Howard narazil u paní Hodgesové; dům v sousedství sice byla ochotna pronajmout, ale nechtěla ho prodat.</p>
<p>To pro mě bylo nepřijatelné.</p>
<p>Ale to jsem chtěla vyřídit až ráno. Prozatím jsem byla doma – doma –, obklopena svou milující rodinou. Poprvé za několik týdnů jsem se měla opravdu vyspat. Drobné potíže se musely vyskytnout – třeba paní Hodgesová ale s těmi jsem se chystala vypořádat až na druhý den. Ráno bývá moudřejší večera.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá devátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>10 500 metrů nad Nevadou</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 4. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>„Přehrajte to ještě jednou, Richarde,“ řekl C. Arnold Barent.</p>
<p>Kabina upraveného Boeingu 747 potemněla a na velké televizní obrazovce se znovu roztančil obraz: prezident se otočil směrem, odkud někdo zakřičel otázku, pozvedl levou ruku, aby zamával, a obličej mu zkřivil úšklebek. Následoval křik, zmatek. Dopředu vyskočil nějaký agent tajných služeb a zdálo se, jako by ho na špičky zvedl jakýsi neviditelný drát. Střelba zněla slabě a banálně. V ruce dalšího agenta se jakoby mávnutím kouzelného proutku objevil samopal uzi. Několik mužů strhlo na zem mladého muže. Záběr se posunul a stočil k muži na zemi s krví na holé hlavě. Tváří k zemi ležel policista. Agent se samopalem se přikrčil a štěkal rozkazy jako dopravák, zatímco ostatní bojovali s podezřelým. Příval agentů vtlačil prezidenta do jeho limuzíny, dlouhý černý vůz vyrazil od chodníku, pryč od chaosu a povykujícího davu.</p>
<p>„Tady to zastavte, Richarde,“ řekl Barent. Na obrazovce strnul obraz vzdalující se limuzíny a v kabině se opět rozzářila světla. „Pánové?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Tony Harod zamrkal a rozhlédl se. C. Arnold Barent seděl na hraně svého velkého kulatého stolu. Za zády se mu blyštěl telefonní aparát a počítačový terminál. Za okny kabiny byla tma, hučení tryskových motorů tlumilo týkové táflování. Joseph Kepler seděl naproti Barentovi na druhé straně stolu. Zdálo se, jako by mu někdo právě vyžehlil šedý oblek, černé boty se jen leskly. Harod se zadíval na jeho ostře řezanou pohlednou tvář a došel k závěru, že Kepler se hodně podobá Charltonu Hestonovi, a že jsou to oba kreténi. Vedle Barenta se v křesle rozvaloval reverend Jimmy Wayne Sutter, ruce sepjaté na objemném břichu. Dlouhé bílé vlasy se mu třpytily v záři zapuštěných stropních světel. Jedinou další osobou v míst nosti byl Barentův nový asistent Richard Haines. Maria Chenová a další seděli a čekali v přední kabině.</p>
<p>„Mně to připadá,“ řekl Jimmy Wayne Sutter modulovaným hlasem vytrénovaným léty kázání, „že se někdo pokusil zabít našeho milovaného prezidenta.“</p>
<p>Barentovi se zacukala ústa. „To je nad slunce jasnější. Ale proč by Willi Borden tak riskoval? A byl cílem Reagan, nebo já?“</p>
<p>„Vás jsem na tom záznamu neviděl,“ poznamenal Harod.</p>
<p>Barent se na producenta rychle podíval. „Stál jsem asi pět metrů za prezidentem, Tony. Když jsme zaslechli výstřely, zrovna jsem vyšel bočním vchodem z Hiltonu. Richard a další lidi z mé ochranky mě honem zatáhli zpátky do hotelu.“</p>
<p>„Pořád nemůžu uvěřit, že s tím měl něco společného Willi Borden,“ řekl Kepler. „Teď toho víme víc než minulý týden. O Hinckleym se už dlouho vědělo, že má psychické potíže. Vedl si deník. Proboha, celá ta věc vycházela z jeho posedlosti Jodie Fosterovou. Vždyť to přece vůbec neodpovídá jeho profilu. Ten dědek mohl využít některého z Reaganových vlastních tajných agentů nebo nějakého washingtonského policajta, jako byl ten, kterého tam postřelili. Kromě toho je ten skopčák bývalý důstojník Wehrmachtu, ne? Přece to není takový trouba, aby nepoužil něco pořádnějšího než lacinou dvaadvacítku!“</p>
<p>„Nabitou výbušnými náboji,“ připomněl mu Barent. „Je jen náhoda, že neexplodovaly.“</p>
<p>„Je jen náhoda, že se jediná kulka odrazila ode dveří auta a zasáhla Reagana,“ řekl Kepler. „Kdyby v tom měl prsty Willi, mohl počkat, až se s prezidentem pohodlně usadíte, a pak přimět toho agenta, aby vás bez jakéhokoli rizika selhání pokropil z toho uzi, Mac-10 nebo co už to tam měl.“</p>
<p>„Vskutku uklidňující představa,“ podotkl Barent suše. „Jimmy, co si myslíš ty?“</p>
<p>Sutter si hedvábným kapesníkem otřel čelo a pokrčil rameny. „Na tom, co říká Joseph, něco je, bratře C. Ten kluk byl úředně prohlášen za pomatence. Připadá mi absurdně neadekvátní vkládat tak obrovské úsilí do vytváření nějaké podpůrné historie, a potom se netrefit.“</p>
<p>„Jenže on se trefil,“ řekl Barent potichu. „Prezident byl postřelen do levé plíce.“</p>
<p>„Myslel jsem netrefit se do<emphasis> tebe</emphasis>,“ vysvětloval Sutter se širokým úsměvem. „Koneckonců, co má náš kamarád producent proti chudákovi Ronniemu? Oba jsou to hollywoodské produkty.“</p>
<p>Harod uvažoval, jestli se Barent zeptá na názor i jeho. V téhle situaci poprvé vystupoval jako člen řídícího výboru Ostrovního klubu.</p>
<p>„Tony?“ pronesl Barent.</p>
<p>„Já nevím,“ odpověděl Harod. „Já prostě nevím.“</p>
<p>Barent kývl na Richarda Hainese. „Třeba nám to pomůže v našich úvahách,“ podotkl. Světla pohasla a na obrazovce se začal promítat zaváděcí pás a trhaný a zrnitý osmimilimetrový film, který někdo převedl na videokazetu. Zobrazoval nahodilé davové výjevy. Kolem se prohnalo několik policejních aut a konvoj limuzín a vozidel tajné služby. Harod si uvědomil, že sleduje příjezd prezidenta do washingtonského Hiltonu.</p>
<p>„Vyhledali jsme a zabavili tolik soukromých amatérských snímků a filmů, kolik bylo v našich silách,“ dodal Barent.</p>
<p>„Kdo je to ‘my’?“ zeptal se Kepler.</p>
<p>Barent nadzvedl obočí. „Ačkoliv Charlesova předčasná smrt pro nás byla velkou ztrátou, Josephe, pořád máme v jistých agenturách jisté kontakty. Tohle je ta část.“</p>
<p>Záznam zachycoval z větší části prázdnou ulici a týly hlav. Harod tipoval, že byl natočen asi deset až patnáct metrů od místa střelby, na špatné straně ulice, navíc slepou osobou s mozkovou obrnou. Skoro vůbec se nesnažila kameru stabilizovat. Nebylo nic slyšet. Jakmile došlo ke střelbě, byla patrná pouze z většího rozruchu uvnitř nepočetného zástupu; kameraman v dané chvíli nesnímal prezidenta.</p>
<p>„Tady!“ zvolal Barent.</p>
<p>Film na velké obrazovce strnul na jediném záběru. Úhel byl sice prazvláštní, ale mezi rameny dvou dalších přihlížejících byla vidět tvář nějakého starého muže. Starci, jemuž mohlo být něco přes sedmdesát, vykukovaly zpod kostkované sportovní čepice bílé vlasy a upřeně sledoval scénu na druhé straně ulice. Měl malé a studené oči.</p>
<p>„Je to on?“ zeptal se Sutter. „Můžeš si být jistý?“</p>
<p>„Ty jeho fotky, co jsem viděl, mi teda moc nepřipomíná,“ poznamenal Kepler.</p>
<p>„Tony?“ pronesl znovu Barent.</p>
<p>Harod cítil, jak mu na horním rtu a na čele vyrazily kapičky potu. Pozastavený záběr byl zrnitý, zkreslený špatným objektivem, nepřirozeným úhlem a laciným filmem. V dolní pravé třetině obrazu se skvěl osmiúhelník pronikavého světla. Harod si uvědomil, že by mohl říct, že je záběr příliš neostrý, že opravdu neví. Nemusel by se do toho vůbec namáčet.</p>
<p>„Jo,“ řekl nakonec, „je to Willi jak když ho vyšije.“</p>
<p>Barent přikývl a Haines vypnul projektor, opět rozsvítil a odešel. Několik vteřin bylo slyšet jen uklidňující vrnění tryskových motorů. „Že by to byla jen náhoda, Josephe?“ zeptal se C. Arnold Barent. Obešel je a posadil se za svůj nízký kulatý stůl.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl Kepler, „ale pořád to nedává žádný smysl. Co se snaží dokázat?“</p>
<p>„Třeba to, že se pořád pohybuje venku,“ řekl Jimmy Wayne Sutter. „Že čeká. Že na nás, na každého z nás, může udeřit, kdykoliv se mu zlíbí.“ Sutter sklopil hlavu, až se mu zvrásnil podbradek, a usmál se na Barenta přes bifokální brýle. „Předpokládám, že nějakou dobu nikde na veřejnosti vystupovat nebudeš, bratře C.,“ řekl.</p>
<p>Barent sepjal ruce do stříšky. „Tohle bude naše poslední schůzka před červnovým letním táborem Ostrovního klubu. Do té doby budu mimo Spojené státy… služebně. A naléhám na vás všechny, abyste přijali příslušná preventivní opatření.“</p>
<p>„Opatření před čím?“ chtěl vědět Kepler. „Co vlastně<emphasis> chce?</emphasis> Všemi myslitelnými kanály mu nabízíme členství v Klubu. Dokonce jsme za ním poslali se vzkazem toho židovského psychiatra a jsme si jistí, že byl v kontaktu s Luharem předtím, než je oba zabil ten výbuch…“</p>
<p>„Ztotožnění nebylo úplné,“ přerušil ho Barent. „Zubní karta doktora Laskiho nebyla u jeho newyorského zubaře nalezena.“</p>
<p>„Jo,“ kývl Kepler, „ale stalo se něco? Vzkaz mu skoro určitě vyřídil. Co Willi<emphasis> chce?“</emphasis></p>
<p>„Tony?“ pronesl Barent. Všichni tři muži se zadívali na Haroda.</p>
<p>„Jak mám, sakra, vědět, co chce?“</p>
<p>„Tony, Tony,“ pokáral ho Barent, „léta jste byli kolegové. Jedl jsi s ním, mluvil jsi s ním, žertoval jsi s ním… o co mu<emphasis> jde?“</emphasis></p>
<p>„O hru.“</p>
<p>„Cože?“ zeptal se Sutter.</p>
<p>„Jakou hru?“ přidal se Kepler a předklonil se. „On si chce po skončení letního tábora zahrát na ostrově naši hru?“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „Ale ne,“ odpověděl. „Vaše ostrovní hry zná, ale<emphasis> tahle</emphasis> hra se mu líbí. Je to jako za starých časů – předpokládám jako v Německu –, když byli on a ty dvě babizny ještě mladí. Je to jako šachy. Willi je šachy úplně posedlý. Jednou mi řekl, že se mu o nich dokonce zdá. Myslí si, že všichni hrajeme jakousi šachovou partii.“</p>
<p>„Šachy,“ zamumlal Barent a poklepal prsty o sebe.</p>
<p>„Jo,“ ujistil ho Harod, „Trask provedl špatný tah, poslal pár pěšáků příliš hluboko na Williho území. Bumbác. Trask je odstraněn ze šachovnice. To samý bylo s Colbenem. Není v tom nic osobního… jsou to jen šachy.“</p>
<p>„A ta stará ženská,“ řekl Barent, „byla snaživou dámou, nebo jen jedním z Williho mnoha pěšáků?“</p>
<p>„Jak to mám, do prdele, vědět?“ vyštěkl Harod. Vstal a začal přecházet po kabině, na jejímž hustém koberci nebyly vůbec slyšet kroky. „Jak znám Williho,“ pokračoval, „v téhle záležitosti by nikomu jako spojenci nedůvěřoval. Možná se jí bál. Jedno je ale jisté, zavedl nás k ní, protože věděl, že ji podceníme.“</p>
<p>„To jsme udělali,“ připustil Barent. „Ta žena měla mimořádnou Schopnost.“</p>
<p>„Měla?“ podivil se Sutter.</p>
<p>„Nemáme žádný důkaz, že je naživu,“ řekl Joseph Kepler.</p>
<p>„Jak to vypadá se sledováním jejího domu v Charlestonu?“ zeptal se reverend. „Zhostil se ho někdo po Niemanových a Charlesových lidech?“</p>
<p>„Já tam mám lidi,“ řekl Kepler. „Nic nehlásí.“</p>
<p>„Co letecké spoje a podobné věci?“ naléhal Sutter. „Colben si byl jistý, že se snažila odletět ze země, než ji v Atlantě něco vyděsilo.“</p>
<p>„Jenže tady nejde o Melanii Fullerovou,“ přerušil je Barent. „Jak Tony správně podotkl, byla rozptýlením, falešnou stopou. Jestli je naživu, můžeme ji ignorovat, a jinak není vůbec důležité, jakou hrála roli. Otázka, kterou se nyní musíme zabývat, zní: jak na tento poslední… tah… našeho německého přítele zareagujeme?“</p>
<p>„Já navrhuji nevěnovat mu vůbec pozornost,“ řekl Kepler. „Tím pondělním incidentem nám chtěl dát starý pán na srozuměnou, že ještě umí kousat. Všichni jsme se shodli, že pokud chtěl zaútočit na pana Barenta, mohl tak učinit. Ať se ten starý páprda baví. Až skončí, promluvíme si s ním. Jestli pochopí pravidla, může obsadit páté křeslo v Klubu. Jestli ne…<emphasis> pro boha svatého,</emphasis> pánové, mezi námi třemi… pardon, Tony, mezi námi<emphasis> č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>mi…</emphasis> my máme k dispozici stovky placených strážců. Kolik jich má Willi, Tony?“</p>
<p>„Dva, když opouštěl Los Angeles,“ řekl Harod. „Jensena Luhara a Tonyho Reynoldse. Ti ale nebyli placení, byli to jeho osobní mazlíčci.“</p>
<p>„Vidíš?“ spustil Kepler. „Počkáme, dokud ho hraní téhle jednostranné hry neunaví, a pak budeme jednat. Jestli on jednat nebude, pošleme za ním Hainese a pár tvých lidí nebo několik mých instalatérů.“</p>
<p>„Ne!“ zařval Jimmy Wayne Sutter. „Druhou tvář jsme nastavovali už mnohokrát. ‘Hospodin uvodí pomstu na protivníky své a drží hněv proti nepřátelům svým… Před rozhněváním jeho kdo ostojí? A kdo se postaví proti prchlivosti hněvu jeho? Prchlivost jeho vylévá se jako oheň, a skály vyvracejí se před ním… Nepřátele Boží budou stíhat temnosti!’ Proroctví Nahuma, Proroka, kapitola první.“</p>
<p>Joseph Kepler potlačil zívnutí. „Kdo tady mluví o Hospodinovi, Jimmy? My se tady bavíme o senilním nacistovi s těžkou závislostí na šachách.“</p>
<p>Sutter zbrunátněl a namířil na Keplera tupý prst. Na světle se zablyštěl velký rubín v jeho prstenu. „Neposmívej se mi,“ varoval ho basovým zavrčením. „Hospodin ke mně a mnou promlouvá a nikdo ho nebude odmítat.“ Sutter se rozhlédl. „‘Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.’ Epištola svatého Jakuba, kapitola první, verš pátý.“</p>
<p>„A co Bůh říká v téhle věci?“ zeptal se Barent potichu.</p>
<p>„Ten muž je s velkou pravděpodobností Antikrist,“ pronesl Sutter hlasem přehlušujícím slabé hučení motorů. „Bůh říká, že ho musíme najít a zapudit. Musíme ho zbít hlava nehlava. Musíme ho najít a musíme najít jeho přisluhovače…‘… i tenť bude píti krev hněvu Božího; a trápen bude ohněm a sírou před obličejem svatých andělů a před obličejem Beránka; a dým muk jejich vstoupit' na věky věků.’“</p>
<p>Barent se pousmál. „Jimmy, chápu z tvých slov správně, že tomu, abychom s Willim jednali a nabídli mu členství v Klubu, nejsi příznivě nakloněn?“</p>
<p>Reverend Jimmy Wayne Sutter se dlouze napil burbonu smíchaného s vodou.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl tak potichu, že se Harod musel naklonit, aby ho vůbec uslyšel. „Myslím, že bychom ho měli zabít.“</p>
<p>Barent přikývl a otočil se ve svém mohutném koženém křesle. „Máme rovnost hlasů,“ prohlásil. „Tony, co si myslíš ty?“</p>
<p>„Já se k tomu vyjadřovat nebudu,“ řekl Harod, „ale myslím, že rozhodování je jedna věc a vystopování a zneškodnění Williho je věc druhá. Podívejte, jak jsme to zpackali s Melanií Fullerovou.“</p>
<p>„Tu chybu udělal Charles a taky za ni zaplatil,“ opáčil Barent. Podíval se na ostatní dva muže. „Jelikož se Tony v této věci zdržuje hlasování, vypadá to, že čest odevzdat rozhodující hlas budu mít já.“</p>
<p>Kepler otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale potom si to rozmyslel. Sutter mlčky popíjel svůj burbon.</p>
<p>„Ať měl náš přítel Willi ve Washingtonu za lubem cokoliv,“ řekl Barent, „neocenil jsem to. Nicméně to budeme interpretovat jako projev dotčenosti a necháme to protentokrát být. Možná, že Tonyho zasvěcený názor ohledně Williho obsese hrou v šach je nám v této záležitosti nejlepším vodítkem. Do letního tábora na Dolmannově ostrově a našich… ehm… tamějších následných aktivit nám zbývají dva měsíce. Musíme mít i nadále jasno v prioritách. Pokud se Willi zdrží dalšího obtěžování, nevylučujeme, že s ním budeme později jednat. Pokud nám bude dál házet klacky pod nohy… a stačí, aby tak učinil byť jen jednou… využijeme veškerých možností, veřejných i soukromých, abychom ho vyhledali a zničili způsobem, jenž… abych tak řekl… nebude v rozporu s Jimmyho radou ze Zjevení. Bylo to Zjevení, že, bratře J.?“</p>
<p>„Věru tak, bratře C.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl Barent. „Myslím, že už nebudu na nic čekat a půjdu se vyspat. Zítra mám schůzku v Londýně. Spací kabiny jsou přichystané i pro vás všechny. Kde byste chtěli vysadit?“</p>
<p>„Já v L. A.,“ řekl Harod.</p>
<p>„New Orleans,“ řekl Sutter.</p>
<p>„New York,“ řekl Kepler.</p>
<p>„Dobře,“ uzavřel Barent. „Donald mě před několika minutami informoval, že jsme byli někde nad Nevadou, takže Tonyho vysadíme prvního. Omlouvám se, Tony, že nevyužiješ zdejšího ubytování přes noc, ale než přistaneme, klidně si můžeš na chvilku zdřímnout.“</p>
<p>„Jo,“ souhlasil Harod.</p>
<p>Barent vstal a objevil se Haines, který mu přidržel dveře do přední chodby. „Než se opět setkáme na letním táboře Ostrovního klubu, pánové,“ rozloučil se Barent,<emphasis> „ciao</emphasis> a všem vám přeji hodně štěstí.“</p>
<p>+++</p>
<p>Sluha v modrém saku uvedl Haroda a Marii Chenovou dopředu do jejich soukromé kabiny. Zadní část Boeingu 747 byla proměněna v Barentovu velkou pracovnu, společenskou místnost a miliardářskou ložnici. Před pracovnou, směrem k pilotní kabině a nalevo od chodby, která Harodovi připomněla všechny evropské vlaky, jimiž cestoval, byly velké kabiny, vymalované jemnými odstíny zelené a korálově červené barvy, tvořené soukromou koupelnou, prostorem na spaní s manželskou postelí, pohovkou a barevným televizorem. „Kde je krb?“ zamručel Harod ke sloužícímu v saku.</p>
<p>„Domnívám se, že funkční krb lze nalézt v letadle šejka Muzada,“ odpověděl pohledný mladý muž bez náznaku úsměvu.</p>
<p>Harod si připravil další vodku s ledem a přisedl si k Marii na pohovku, když někdo jemně zaklepal na dveře. Mladá žena v saku stejném, jaké měl její mužský kolega, řekla: „Pan Barent se ptá, zda byste za ním se slečnou Chenovou nechtěli přijít do salonku Orion?“</p>
<p>„Do salonku Orion?“ zopakoval Harod. „Ale jistě, čert to vem.“ Ubírali se za mladou ženou chodbou a dveřmi ovládanými bezpečnostní kartou prošli k točitému schodišti. Harod věděl, že v běžném dopravním Boeingu 747 by takové schodiště vedlo do salonu první třídy. Jakmile však tmavé schodiště nahoře opustili, on i Maria úžasem strnuli. Mladá žena se vrátila, po schodech dolů a zamkla kartou dveře, čímž uzavřela cestu poslednímu paprsku odraženého světla zdola.</p>
<p>Místnost měla stejnou velikost jako normální salon v 747, ale působila dojmem, jako by někdo letadlu odstranil strop a ve výšce deseti a půl kilometru vytvořil plošinu pod širým nebem. Nad hlavou jim žhnuly tisíce hvězd. Zdálo se, že se v této výšce už ani nemihotají, a Harod měl výhled doprava i doleva na tmavé klíny křídel, blikající červená a zelená polohová světla a koberec hvězdami ozářených mračen asi o dva kilometry níže. Mezi místem, kde stáli, a nekonečným prostorem nočního nebe nebylo vůbec nic slyšet, necítili žádné rozhraní. Pouze nízké siluety naznačovaly, že je v salonu přítomen jakýsi stinný nábytek a jediná sedící osoba. Za nimi a pod nimi ustupoval dlouhý kovový trup letadla, jehož horní část se slabě třpytila ve hvězdné záři, a na vysoké zádi blýskalo jediné jasné světlo.</p>
<p>„Panebože,“ zašeptal Harod. Uslyšel, jak Maria rychle nasála vzduch, když si vzpomněla, že má dýchat.</p>
<p>„Jsem rád, že se vám to líbí,“ ozval se ze tmy Barentův hlas. „Pojďte se posadit.“</p>
<p>Harod a Maria obezřetně došli ke shluku nízkých křesel, rozestavených kolem kulatého stolu, zatímco pořád uvykali přísvitu hvězd. Za nimi zářil nad vstupem na točité schodiště proužek rudého bezpečnostního osvětlení a přepážka prostoru pro posádku tvořila černou polokouli na pozadí západního hvězdného pole. Zhroutili se do měkkých polštářů a dál upírali oči na nebe.</p>
<p>„Je to průhledná umělohmotná sloučenina,“ vysvětloval Barent. „Je tam ve skutečnosti ve více než třiceti vrstvách, ale je skoro dokonale průhledná a silnější než plexisklo. Táhnou se tam desítky vzpěr, ale ty jsou tenké jako vlákna a ve výhledu na noc nijak nepřekážejí. Vnější povrch se za denního světla polarizuje a zvenku vypadá jako lesklý černý nátěr. Mí technici ho vyvíjeli celý rok a mně pak trvalo dva roky, než jsem přesvědčil Úřad pro civilní letectví, že s tím můžeme létat. Kdyby bylo na technicích, letadlo by nemělo vůbec žádná okna pro cestující.“</p>
<p>„Je to nádhera,“ řekla Maria. Harod viděl, jak se jí v tmavých očích odráží hvězdný přísvit.</p>
<p>„Tony, pozval jsem vás sem oba, protože se to týká vás obou,“ řekl Barent.</p>
<p>„A co jako?“</p>
<p>„No, abych tak řekl… dynamika naší skupiny. Možná sis všiml, že se ve vzduchu vznáší jisté napětí.“</p>
<p>„Všiml jsem si, že všem chybí kurevsky málo, aby se zcvokli.“</p>
<p>„Přesně tak,“ souhlasil Barent. „Události posledních několika měsíců byly… ehm… obtížně zvládnutelné.“</p>
<p>„Nechápu proč,“ podivil se Harod. „Většinu lidí přece nevytočí, když se jejich kolegové rozletí na sračky nebo slítnou do Schuylkillu.“</p>
<p>„Pravda je taková,“ navázal C. Arnold Barent, „že nás prostoupila příliš velká samolibost. Náš Klub a zvyklosti si udržujeme už příliš mnoho let… vlastně desetiletí… a je tedy možné, že Williho drobné vendety suplují nezbytné… abych tak řekl… prořezávání.“</p>
<p>„Za předpokladu, že dalším adeptem na prořezání nebude nikdo z nás, co?“ podotkl Harod.</p>
<p>„Velmi správně.“ Barent nalil víno do křišťálové číše a postavil ji před Marii. Harodovy oči uvykly přítmí do té míry, že už zřetelně viděl i ostatní, ale hvězdy tak zářily ještě jasněji, kolem vrcholů mračen se rozlévala ještě výraznější mléčná zář. „V této době,“ pokračoval Barent, „musí být patrná jistá nerovnováha ve skupinové dynamice, která s takovou nejistotou vznikla za již neexistujících okolností.“</p>
<p>„Co tím chcete říct?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„Tím chci říct, že zde existuje mocenské vakuum,“ odpověděl Barent hlasem stejně ledovým, jako byla zář hvězd, v níž se koupali. „Nebo abych byl ještě přesnější,<emphasis> vnímání</emphasis> mocenského vakua. Willi Borden dovolil malým lidem, aby si mysleli, že jsou obři. A za to bude muset zemřít.“</p>
<p>„Willi zemře?“ divil se Harod. „Tak všechny ty řeči o možných jednáních a o tom, že se Willi stane členem Klubu, byly kecy?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Barent. „Bude-li třeba, povedu Klub sám, ale ten bývalý nacista nebude za<emphasis> ž</emphasis><emphasis>ádných</emphasis> okolností sedět u našeho stolu.“</p>
<p>„Tak proč…“ Harod se odmlčel a chvíli uvažoval. „Myslíte, že Kepler a Sutter jsou připravení začít jednat?“</p>
<p>Barent se usmál. „Jimmyho znám už dlouhá léta. Poprvé jsem ho viděl kázat před čtyřiceti roky v Texasu na evangelizačním stanovém shromáždění. Jeho Schopnost byla sice nezaměřená, ale neodolatelná; dokázal přimět stan plný zpocených agnostiků dělat přesně to, co chtěl, a udělat to s nadšením v Božím jménu. Ale Jimmy stárne a své skutečné přesvědčovací dovednosti používá stále méně a méně, přičemž se spoléhá na již vybudovaný přesvědčovací aparát. Vím, že si tě minulý týden pozval do toho svého malého fundamentalistického kouzelného království…“ Barent pozvedl ruku, aby umlčel Harodovo vysvětlování. „To je v pořádku, Jimmy ti musel říct, že se to dozvím… a pochopím to. Nevěřím, že by nám Jimmy chtěl udělat čáru přes rozpočet, ale cítí možnost posunu moci, a až posouvání skončí, chce být na správné straně. Jak se zdá – alespoň na povrchu – Williho zásahy nabouraly velice křehkou rovnováhu.“</p>
<p>„Ale ve skutečnosti to tak není?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Barent. Jemně pronesená slabika zazněla s definitivností výstřelu z pušky. „Zapomínají na základní fakta.“ Barent sáhl do šuplíku nízkého stolu před sebou a vytáhl dvojčinnou poloautomatickou pistoli. „Vezmi ji, Tony.“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Harod a naskočila mu husí kůže.</p>
<p>„Ta zbraň je opravdová a nabitá,“ řekl Barent. „Zvedni ji, prosím.“</p>
<p>Harod uchopil pistoli a volně ji podržel v obou rukou. „Dobře, o co teda jde?“</p>
<p>„Zamiř ji na mě, Tony.“</p>
<p>Harod zamrkal. Ať mu chtěl Barent předvést cokoliv, nechtěl s tím mít nic společného. Věděl, že Haines a desítka dalších členů jeho ochranky je v kritické blízkosti. „Já jí na vás mířit nechci,“ bránil se. „Tyhle kurevský hry se mi vůbec nelíbí.“</p>
<p>„Namiř na mě tu pistoli, Tony,“</p>
<p>„Běžte se bodnout,“ odsekl Harod, vstal a měl se k odchodu. Máchl rukou v odmítavém gestu a vydal se k rudému světlu označujícímu začátek schodiště.</p>
<p><emphasis>„Tony,“</emphasis> ozval se Barentův hlas,<emphasis> „pojď</emphasis><emphasis> sem.“</emphasis></p>
<p>Harod měl pocit, jako by vstoupil do jedné z umělohmotných stěn. Křečovitě se mu stáhly svaly a po celém těle mu vyrazil pot. Pokusil se skočit dopředu, pryč od Barenta, ale podařilo se mu jen padnout na kolena.</p>
<p>Jednou, před čtyřmi nebo pěti roky, měli s Willim sezení, při němž se nad ním Willi pokusil uplatnit svou moc. Bylo to přátelské cvičení, odpověď na otázku, kterou Harod starému muži položil v souvislosti s vídeňskou Hrou, o níž Willi pořád něco blekotal. Místo aby ucítil teplou vlnu dominance, kterou Harod podle svého vědomí uplatňoval na ženy, působil Williho útok jako neurčitý, ale příšerný tlak v Harodově lebce, bílý šum a zároveň jakási klaustrofobní důvěrnost. Přitom se však Harod nepřestal ovládat. Okamžitě poznal, že Williho Schopnost je mnohem silnější než jeho – v mysli mu bleskl výraz<emphasis> </emphasis><emphasis>brutálně</emphasis><emphasis>jší</emphasis> –, ale ačkoliv pochyboval, zda by během Williho útoku dokázal Použít někoho jiného, necítil, že by Willi mohl Použít<emphasis> jeho samotného. </emphasis>„<emphasis>Ja</emphasis>,“ řekl tehdy Willi, „takhle je to vždycky. Můžeme se do sebe navzájem pouštět, ale ti, kdo Používají, nemohou být Použiti,<emphasis> nicht wahr?</emphasis> Svou sílu zkoušíme prostřednictvím třetích stran, že? Což je opravdová škoda. Ale král nemůže vzít krále, Tony. To si zapamatuj.“</p>
<p>Harod si to pamatoval. Až doteď.</p>
<p>„Pojď sem,“ řekl Barent. Nadále hovořil klidným, modulovaným hlasem, ale Harodovi připadalo, že se jeho hlas mohutně šíří, až mu vyplnil lebku, vyplnil místnost, vyplnil celý vesmír, takže se v jeho ozvěně otřásaly hvězdy.<emphasis> „Pojď</emphasis><emphasis> sem, Tony.“</emphasis></p>
<p>Harod, na kolenou, se strnulýma rukama, krkem a celým tělem, se s trhnutím převalil na záda jako kaskadér, kterého neviditelné lano strhne z koně. Křečovitě se zmítal a tloukl botami do podlahy. Čelisti se mu zatínaly a oči mu vylézaly z důlků. Cítil, jak se mu v hrdle rodí výkřik, a věděl, že se z něj nikdy nevydere, že tam bude sílit, až vybuchne a rozprskne po místnosti cáry jeho masa. Na zádech, se zdřevěnělýma a křečovitě zaťatýma nohama, cítil, jak se mu stahují a napínají, stahují a napínají svaly v pažích, jak se mu do koberce zarývají lokty, jak se mu prsty zatínají jako drápy, a klouže pozpátku k sedícímu stínu.<emphasis> „Pojď</emphasis><emphasis> sem, Tony.“</emphasis> Jako ochrnuté desetiměsíční dítě, které se učí lézt po zádech, Tony Harod vykonával příkaz shora.</p>
<p>Když se hlavou dotkl nízkého stolu, ucítil, jak ho mocný svěrák pouští. Tělo se mu křečovitě zacukalo takovým uvolněním, že se málem pomočil. Překulil se a zvedl se na kolena, položil předloktí na černé sklo stolu.</p>
<p>„Namiř na mě tu pistoli, Tony,“ pronesl Barent stejným konverzačním tónem jako předtím.</p>
<p>Harod ucítil, jak jím zmítá vražedná zuřivost. Prudce se mu třásly ruce, když zašátral po zbrani, uchopil ji, pozvedl…</p>
<p>Ještě ani nevyrovnal hlaveň, když ho zachvátilo nutkání na zvracení. Před lety, během prvního roku v Hollywoodu, ho stihla ledvinová kolika. Bolest byla neuvěřitelná, nepředstavitelná. Jeden známý mu kdysi popisoval, že si připadal, jako by mu někdo vrážel kudlu do zad. Harod ale věděl svoje: do zad byl bodnut, když jako malý kluk běhal s jedním chicagským gangem. Ledvinový kámen bolel víc. Měl pocit, jako by ho nůž páral zevnitř ven, jako by mu někdo tahal přes vnitřnosti a žíly žiletky. A při téhle neuvěřitelné bolesti způsobené kamenem mu okamžitě začalo být špatně od žaludku, dostavilo se zvracení, křeče a horečka.</p>
<p>A tohle bylo horší. Mnohem horší.</p>
<p>Než se hlaveň dostala do vodorovné polohy, Harod se krčil na podlaze, zvracel si na hedvábnou košili a snažil se schoulit do klubíčka. Spolu s bolestí, zvracením a ponížením se dostavilo zdrcující vědomí, že se <emphasis>pokusil ublíž</emphasis><emphasis>it panu Barentovi.</emphasis> Ta představa byla nesnesitelná. Byla to ta nejsmutnější myšlenka, jaká Tonyho kdy napadla. Při zvracení plakal a úpěl bolestí. Pistole mu z ochablých prstů vypadla na černé sklo stolu.</p>
<p>„Ale, ty se necítíš dobře,“ poznamenal Barent potichu. „Možná by na mě měla namířit zbraň slečna Chenová.“</p>
<p>„Ne,“ hekl Harod a svinul se do ještě pevnějšího klubíčka.</p>
<p>„Ano,“ opáčil Barent. „Chci, aby to udělala.<emphasis> Ř</emphasis><emphasis>ekni jí, Tony, aby na m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> namí</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ila zbra</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>.“</emphasis></p>
<p>„Namiřte na něho pistoli!“ zahekal Harod. „Namiřte ji na něho!“</p>
<p>Maria Chenová se pohybovala pomalu, jako by byla pod vodou. Zvedla, revolver, podržela jej ve svých drobných rukou a namířila na hlavu Tonyho Haroda.</p>
<p>„Ne! Na něho!“ Harod se zlomil v pase, když ho znovu popadly křeče. „Na něho!“</p>
<p>Barent se usmíval. „Ona mé pokyny nemusí slyšet, aby je uposlechla, Tony.“</p>
<p>Maria odtáhla palcem kohoutek. Černý otvor mířil přesně na Harodovu tvář. Harod sledoval, jak jí za hnědýma očima sílí hrůza a smutek. Maria dosud nikdy nebyla Použita.</p>
<p>„To není možný.“ Harod lapal po dechu. Cítil, jak bolest a nutkání na zvracení ustupují, věděl, že mu možná zbývá jen několik vteřin života. Ztěžka se zvedl na kolena a zvedl proti kulce ruku jako nějaký marný štít. „To není možný… ona je<emphasis> Neutrál!“</emphasis> Slova skoro zakřičel.</p>
<p>„Co je Neutrál?“ optal se C. Arnold Barent. „Nikdy jsem se se žádným nesetkal, Tony.“ Otočil hlavu. „Zmáčkněte, prosím, spoušť, Marie.“</p>
<p>Spustil se kohoutek. Harod uslyšel hlasité cvaknutí. Maria Chenová zmáčkla spoušť ještě jednou. A ještě jednou.</p>
<p>„Taková nedbalost,“ řekl Barent. „Zapomněli jsme ji nabít. Marie, mohla byste, prosím, pomoci Tonymu do křesla?“</p>
<p>Harod se roztřeseně posadil. Košili měl potem a zvratky přilepenou k břichu, hlavu skloněnou, předloktí na kolenou.</p>
<p>„Debra tě odvede dolů, Tony, a pomůže ti s očistou,“ řekl Barent, „a Richard a Gordon uklidí tady. Jestli bys chtěl před přistáním ještě přijít a dát si tady v salonku Orion něco k pití, je ti plně k dispozici.</p>
<p>Je to jedinečné místo, Tony. Ale měj, prosím, na paměti, co jsem říkal o pokušení, které budou ostatní cítit ohledně… ehm… přeskupení přirozeného řádu věcí. Je to částečně moje chyba, Tony. Většina z nich se už příliš dlouhou dobu nesetkala s… ehm… názornou ukázkou. Paměť slábne, třebaže v zájmu dotyčného je, aby se tak nedělo.“ Barent se předklonil. „Až za tebou Joseph Kepler přijde s nějakou nabídkou, přistoupíš na ni. Rozumíme si, Tony?“</p>
<p>Harod přikývl. Na špinavé kalhoty mu kanul pot.</p>
<p>„Řekni, že ano, Tony.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A okamžitě se se mnou spojíš?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Hodný chlapec,“ a C. Arnold Barent poplácal Haroda po tváři. Natočil vysoké křeslo tak, že z něj bylo vidět jen opěradlo, černý obelisk na pozadí hvězdného nebe. Když se otočilo nazpět, Barent už v něm neseděl.</p>
<p>Muži přišli vyčistit a dezinfikovat koberec. O minutu později se dostavila mladá služebná se svítilnou a vzala Haroda za loket. Ten jí ale ruku odstrčil. Maria Chenová se pokusila dotknout jeho ramene, ale otočil se k ní zády a sám se klopýtavě vydal ze schodů.</p>
<p>O dvacet minut později přistáli na letišti v Los Angeles. Na letadlo čekal řidič s limuzínou. Tony Harod se ani neohlédl, aby se podíval, jak 747 roluje po ranveji a odlétá.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Tijuana, Mexiko</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pondělí, 20. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Krátce po západu slunce vyjížděli Saul s Natalií vypůjčeným volkswagenem z Tijuany na severovýchod. Bylo velké horko. Jakmile opustili dálnici číslo 2, předměstí se proměnilo v labyrint polních cest táhnoucích se vesnicemi plechových bud a přístěnků, které se rozkládaly mezi opuštěnými továrnami a malými ranči. Saul řídil a Natalie ho navigovala podle ručně nakreslené mapy od Jacka Cohena. Zaparkovali kousek od malého hostince a šli dál na sever mrakem prachu a malých dětí. V dohasínajícím krvavě rudém soumraku hořely na svahu ohně. Natalie se ještě jednou podívala do mapy a ukázala na pěšinu, která ubíhala ze stráně poseté odpadky a skupinkami mužů a žen usazených kolem ohňů nebo dřepících ve tmě pod nízkými stromy. Necelý kilometr severně na druhé straně údolí na pozadí černého svahu bíle žhnul vysoký plot.</p>
<p>„Počkejme tady, dokud se úplně nesetmí,“ navrhl Saul. Položil kufr a spustil na zem těžký tlumok. „V současnosti mají zločinci působit na obou stranách hranice. Bylo by ironií osudu dojít až sem a nechat se zabít příhraničním banditou.“</p>
<p>„Kdybychom si chvíli poseděli, vůbec by mi to nevadilo,“ řekla Natalie. Ještě neušli ani kilometr a půl a modrou bavlněnou košili už měla přilepenou na kůži a tenisky se jí ztrácely pod vrstvou prachu. Kolem uší jí svištěli komáři. Jediné elektrické světlo zářící vedle baru na kopci za nimi přitáhlo tolik můr, až se zdálo, jako by před ním padal sníh.</p>
<p>Půl hodiny seděli ve vyčerpaném tichu, unaveni po šestatřiceti hodinách letu tryskáčem a pravidelnou linkou a neustálým napětím spojeným s cestováním na falešné pasy.</p>
<p>Nejhorší to bylo na Heathrow – tříhodinová přestávka pod dohledem strážníků.</p>
<p>Natalie i navzdory horku, hmyzu a nepohodlnému podřepu vedle mohutného balvanu podřimovala, dokud ji Saul neprobudil jemným dotykem na rameno. „Jsou v pohybu,“ zašeptal. „Jdeme.“</p>
<p>Nejméně sto ilegálů mířilo v malých šouravých skupinkách ke vzdálenému plotu. Na stráni za nimi se objevilo ještě více ohňů. Daleko na severozápadě bylo vidět mihotající se světla jakéhosi města ve Spojených státech; před nimi se táhly jen kaňony a svahy. Na východ od neviditelné příjezdové silnice na americké straně plotu zmizely světlomety jediného auta.</p>
<p>„Pohraniční hlídka,“ poznamenal Saul a vedl Natalii po strmé pěšině do dalšího kopce. Během několika minut oba hlasitě oddechovali, potili se pod batohy a zápasili s velkými kufry obtěžkanými papíry. Ačkoli se snažili udržet si od ostatních odstup, zanedlouho se museli připojit k dlouhé řadě zpocených mužů a žen; někteří si mezi sebou španělsky šeptali nebo nadávali, jiní se trmáceli ve flegmatickém tichu. Vysoký hubený muž před Saulem nesl na zádech sedmiletého nebo osmiletého chlapce a o něco podsaditější žena nesla velký lepenkový kufr.</p>
<p>Fronta se zastavila ve vyschlém řečišti asi dvacet metrů od drenážního kanálu ubíhajícího pod hraničním plotem a štěrkovou silnicí za ním. Skupinky tří čtyř lidí postupně přeskakovaly řečiště a mizely do černého ústí tunelu. Z druhé strany se občas ozvalo povykování a Natalie jednou uslyšela výkřik, který k nim musel dolehnout z místa těsně za silnicí. Uvědomila si, že jí už několik minut divoce bije srdce a pokožku má ulepenou potem. Pevně uchopila držadlo kufru a přinutila se zklidnit.</p>
<p>Když kolem projel a zastavil druhý vůz pohraniční hlídky, celý zástup padesáti nebo šedesáti lidí se ukryl za skalisky a křovím; lidé se schovávali i sami za sebou. Přes<emphasis> arroyo</emphasis> sklouzl jasný pátrací reflektor a jen o tři metry minul ubohý trnitý keř, který se Natalie se Saulem pokoušeli využít jako skrýš. Výkřiky a výstřel odněkud ze severovýchodu přiměly vůz vyrazit plnou rychlostí, z vysílačky se ozvala vřeštivá policejní angličtina a zástup ilegálů se opět začal šinout do kanálu.</p>
<p>Za několik málo minut už se Natalie na všech čtyřech plazila za Saulem, postrkovala před sebou těžký kufr, zatímco batohem bouchala do vlnitého plechu tvořícího strop tunelu. Byli v naprosté tmě. Kanál páchl močí a výkaly, ruce a nohy pokládala do měkké vlhkosti prokládané skleněnými střepy a kusy plechu. O kus dál za ní se v dusné tmě rozplakala nějaká žena nebo dítě, jež vzápětí drsně utišil ostrý mužský hlas. Natalie si byla jistá, že tunel nikam nevede a že bude stále užší a užší, nerovný strop se bude dále snižovat, až je vtlačí do bahna a výkalů a nad hlavy se jim přivalí voda…</p>
<p>„Už tam skoro jsme,“ zašeptal Saul. „Vidím měsíční světlo.“</p>
<p>Natalie si uvědomila, že ji z panického tlukotu srdce a zatajovaného dechu bolí žebra. Vydechla, když Saul spadl do asi šedesát centimetrů hlubokého kamenitého koryta a pomohl jí z páchnoucí roury ven.</p>
<p>„Vítejte zpátky ve Spojených státech,“ pronesl přidušeně, když opět popadli zavazadla a vyrazili do tmavého bezpečí vyschlého potoka, kde na některé imigranty plné nadějí bezpochyby čekali zloději a vrazi.</p>
<p>„Díky,“ odpověděla Natalie šeptem, zatímco lapala po dechu. „Příště poletím přímo, i kdyby to mělo znamenat cestování nízkonákladovou linkou.“</p>
<p>+++</p>
<p>Jack Cohen na ně čekal na vrcholu třetího kopce. Jednou za dvě minuty zablikal světly staré modré dodávky, kterou tam zaparkoval a která byla majákem, jenž k němu Natalii se Saulem nakonec přivedl. Se Saulem a pak i s Natalii si potřásl rukou a řekl: „Pojďte, musíme si pospíšit. Tohle místo určitě není vhodné k parkování. Přivezl jsem věci, o které jste mě žádali v dopise, a velice nerad bych ohledně nich podával vysvětlení pohraniční hlídce nebo sandiegské policii. Tak honem.“</p>
<p>Zadní část dodávky byla z poloviny zaskládaná krabicemi. Přihodili k nim svá zavazadla, Natalie se posadila na místo spolujezdce, Saul se za ní, mezi oběma předními sedadly, uvelebil do nízké přepravky a Jack Cohen řídil. Asi kilometr drkotali vyjetými kolejemi, potom zabočili na východ na štěrkovou cestu a nakonec našli asfaltovou okresní silnici, mířící na sever. O deset minut později už sjížděli po přivaděči na dálnici a Natalie se cítila vykořeněná a dezorientovaná, jako by Spojené státy během její nepřítomnosti prošly různými nenápadnými proměnami.<emphasis> Ne, spíš mám pocit, jako bych tady vůbec nikdy než</emphasis><emphasis>ila,</emphasis> pomyslela si s pohledem upřeným na předměstí a malá nákupní centra míhající se za oknem. Dívala se na pouliční lampy a auta a žasla nad neuvěřitelnou skutečností, že tisíce lidí se tady věnují svým večerním záležitostem, jako by se vůbec nic nedělo – jako by se šestnáct kilometrů od těchto pohodlných středostavovských domů muži, ženy a děti neplazili kanály plnými výkalů, jako by ostrozrací mladí Izraelci přesně v tom okamžiku nedrželi pojízdné ozbrojené hlídky na hranicích svých kibuců, zatímco maskovaní zabijáci z Organizace pro osvobození Palestiny – také mladí chlapci – promazávali své kalašnikovy a čekali, až se setmí, jako by Rob Gentry nebyl mrtvý, zavražděný a na pravdě boží, stejně definitivně nedosažitelný jako otec, který ji přicházel každý večer přikrývat a vyprávět příběhy o Maxovi, zvídavém jezevčíkovi, který vždycky…</p>
<p>„Sehnali jste v Mexiko City tu zbraň, jak jsem vám říkal?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>Natalie se s trhnutím probudila. Dřímala s otevřenýma očima. Cítila novokainové opojení naprostého vyčerpání. V uších jí znělo tlumené ryčení tryskových motorů. Soustředila se, aby oba muže dobře slyšela.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Saul. „Šlo to bez problémů, i když jsem se bál, co by se stalo, kdyby ji u mě našli<emphasis> federales.“</emphasis></p>
<p>Natalie se snažila zaostřit oči, aby agenta Mosadu lépe viděla. Jacku Cohenovi bylo něco přes padesát, ale vypadal starší, zvlášť teď, když si Saul oholil vousy a on si je nechal narůst. Měl útlou a poďobanou tvář, s níž kontrastovaly velké oči a nos, který mu už zjevně někdo nejednou přerazil. Měl řídké bílé vlasy, které vypadaly, jako by si je zkoušel sám ostříhat, a než byl hotový, nechal toho. Mluvil plynulou a idiomaticky správnou angličtinou, tu však zastíral přízvuk, který Natalie nedokázala blíže specifikovat – bylo to, jako by se Západní Němec naučil anglicky od Velšana, který se ji naučil od brooklynského učence. Líbil se jí hlas Jacka Cohena. Líbil se jí celý Jack Cohen.</p>
<p>„Můžu se na tu zbraň podívat?“ zeptal se.</p>
<p>Saul si zpoza opasku vytáhl malou pistoli. Natalie vůbec netušila, že něco takového má. Vypadala jako laciná kapslová pistolka.</p>
<p>Jeli sami v levém pruhu na mostě. Nejméně kilometr a půl se za nimi nikdo neobjevil. Cohen pistoli převzal a vyhodil ji z okna přes zábradlí do temné strže. „Nejspíš by vybuchla při prvním pokusu z ní vystřelit,“ prohlásil. „Zalitoval jsem, že jsem vám to vůbec navrhoval, ale už bylo pozdě posílat telegram. S těmi<emphasis> federales</emphasis> jste měl pravdu – bez ohledu na dokumenty, kdyby ji u vás našli, pověsili by vás za<emphasis> cojones</emphasis> a každé dva tři roky se přišli podívat, jestli pořád úpíte. Nejsou to příjemní lidé, Saule. Jenom ty zatracené peníze mě nakonec přivedly k přesvědčení, že to za ten risk stojí. Kolik peněz jste nakonec převezli?“</p>
<p>„Asi třicet tisíc,“ odpověděl Saul. „Dalších šedesát převádí Davidův advokát do jedné losangeleské banky.“</p>
<p>„Ty jsou vaše, nebo Davidovy?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>„Moje,“ řekl Saul. „Prodal jsem farmu o rozloze 3,6 hektaru, kterou jsem měl u Netanyaji ještě z doby před válkou o nezávislost. Napadlo mě, že by bylo pošetilé, kdybych se pokoušel dostat ke svému newyorskému spořicímu účtu.“</p>
<p>„To vás napadlo správně,“ přisvědčil Cohen. Byli právě v nějakém městě. Rtuťové výbojky vrhaly na čelní sklo zářivé obdélníky a Cohenovu ošklivě pohlednou tvář zbarvovaly do žluta. „Panebože, Saule,“ řekl, „víte, jak těžké bylo sehnat některé z věcí na vašem nákupním seznamu? Padesát <emphasis>kilo</emphasis> plastické trhaviny<emphasis> C-4</emphasis>! Vzduchovku. Šipky se sedativy! Dobrý bože, člověče, víte, že v celých Spojených státech prodává tyhle šipky jen šest firem a že musíte být diplomovaný zoolog, abyste měl alespoň<emphasis> mlhavou </emphasis>představu, kde ty firmy najdete?“</p>
<p>Saul se zazubil. „Promiňte, ale nesmíte si stěžovat, Jacku. Víte, jste náš takový místní<emphasis> deus ex machina.“</emphasis></p>
<p>Cohen se smutně pousmál. „Nevím jak deus,“ odpověděl, „ale mašinou mě to protáhlo pěkně. Víte, že jsem vyřizováním těchhle vašich věcí spotřeboval dovolenou našetřenou za dva a půl roku?“</p>
<p>„Někdy se vám to pokusím vynahradit,“ řekl Saul. „Měl jste s ředitelem ještě nějaké potíže?“</p>
<p>„Ne. Většinu z nich urovnal telefonát z kanceláře Davida Eškola. Doufám, že dvacet let po odchodu do výslužby budu mít taky takový vliv. Má se dobře?“</p>
<p>„David? Ne, po dvou infarktech se dobře nemá, ale je plně vytížený. S Natalií jsme se s ním před pěti dny setkali v Jeruzalémě. Máme vás prý srdečně pozdravovat.“</p>
<p>„Pracoval jsem s ním jenom jednou,“ řekl Cohen. „Před čtrnácti roky. Tehdy se vrátil z výslužby, aby řídil operaci, při níž se nám podařilo Egypťanům přímo pod nosem vyfouknout ruské odpalovací zařízení raket země vzduch. Zachránilo to spoustu životů během Šestidenní války. David Eškol byl brilantní taktik.“</p>
<p>Už byli v San Diegu a Natalie se zvláštním pocitem nepatřičnosti sledovala, jak najíždějí na dálnici číslo pět a jedou dál na sever.</p>
<p>„Jaké máte plány na nejbližší dny?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Aklimatizovat vás,“ odpověděl Cohen. „Ve středu už bych měl být, ve Washingtonu.“</p>
<p>„To je v pořádku,“ řekl Saul. „Budete k dispozici, abyste nám mohl případně poradit?“</p>
<p>„Dvacet čtyři hodiny denně,“ ujistil ho Cohen, „pokud mi ovšem odpovíte na jednu otázku.“</p>
<p>„A ta zní?“</p>
<p>„Co se tady doopravdy děje, Saule? Jaká je ta kritická spojitost mezi vaším starým nacistou, tou skupinou ve Washingtonu a tou starou ženou v Charlestonu? Ať to na sebe jakkoliv napasovávám, nedává mi to žádný smysl. Proč by americká vláda poskytovala útočiště válečnému zločinci?“</p>
<p>„Nic takového nedělá,“ zavrtěl hlavou Saul. „Různá uskupení uvnitř vlády se ho snaží najít stejně usilovně jako my, ale z vlastních důvodů. Věřte mi, Jacku, mohl bych vám toho říct víc, ale nebyl byste o nic moudřejší. Velká část téhle záležitosti popírá logiku.“</p>
<p>„Úžasné,“ odpověděl Cohen sarkasticky. „Jestli mi nemůžete říct víc, nemůžeme doufat, že do věci angažuji i naši službu, bez ohledu na to, v jak velké úctě všichni chovají Davida Eškola.“</p>
<p>„To je nejspíš dobře,“ uvažoval Saul. „Viděl jste, co se stalo, když se do ní zapletli Aaron a váš přítel Levi Cole. Až teď mi došlo, že se na poslední chvíli nerozezní žádná trubka a přes kopec nevyrazí žádná kavalerie. Upřímně vzato jsem desítky let otálel s činy právě kvůli tomu, že jsem na příjezd takové kavalerie čekal. Teď si uvědomuji, že právě tohle musím udělat sám… a Natalie cítí totéž.“</p>
<p>„Nesmysl,“ zavrčel Cohen.</p>
<p>„To ano,“ souhlasil Saul, „ale všechny naše životy řídí jistý stupeň víry v nesmysl. Sionizmus byl před sto lety do nebe volající nesmysl, ale dnes je naše hranice – izraelská hranice – jediným čistě politickým rozhraním, které je vidět z oběžné dráhy. Tam, kde končí stromy a začíná poušť, tam končí i Izrael.“</p>
<p>„Odbíháte od tématu,“ podotkl Cohen suše. „Já tyhle věci dělám, protože jsem měl rád vašeho synovce, a Leviho Colea jsem miloval jako svého syna a věřím, že jdete po tom, kdo je zabil. Je to tak?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A ta žena, o níž si myslíte, že se vrátila do Charlestonu, se na tom všem podílí a není tedy oběť?“</p>
<p>„Podílí se na tom.“</p>
<p>„A ten váš oberst pořád zabíjí Židy?“</p>
<p>Saul zaváhal. „No, pořád zabíjí nevinné lidi.“</p>
<p>„A ten<emphasis> putz</emphasis> v Los Angeles se na tom taky podílí?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Cohen, „budu vám tedy dál pomáhat, ale někdy bude muset dojít k vyúčtování.“</p>
<p>„Jestli to pomůže,“ pokračoval Saul, „u Davida Eškola jsme s Natalií zanechali zapečetěný dopis. Dokonce ani David nezná podrobnosti téhle noční můry. Jestli s Natalii zemřeme nebo zmizíme, David nebo vykonavatelé jeho závěti dopis otevřou. Dostanou pokyny, aby vám sdělili jeho obsah.“</p>
<p>„Úžasné,“ zopakoval Cohen. „Tak už se nemůžu dočkat, až budete oba po smrti nebo nezvěstní.“</p>
<p>Mlčky jeli dál k Los Angeles. Natalii se zdálo, že se s Robem a svým otcem prochází starou částí Charlestonu. Byl krásný jarní večer. Hvězdy zářily za sabaly a nalévajícími se pupeny; vzduch voněl mimózami a hyacinty. Zničehonic vyrazil ze tmy pes se světlou hlavou na tmavém těla a začal na ně vrčet. Natalie se bála, ale otec jí řekl, že se ten pes chce jenom spřátelit. Klekl si a natáhl k psovi pravou ruku, aby si ji mohl očichat, ale pes ho do ní kousl, kousal ji a žvýkal, vrčel a polykal, až celá otcova ruka zmizela a potom zmizel i otec. Potom se pes proměňoval a zvětšoval, zatímco Natalie si uvědomovala, že se zmenšila, stala se z ní malá holčička. A pak se na ni ten pes vrhl, nesmyslně bílá hlava mu žhnula ve světle hvězd a ona byla příliš vyděšená, aby se otočila, vyrazila na útěk nebo křičela. Rob se dotkl její tváře a vkročil před ni, právě když pes vyskočil. Zvíře mu narazilo do hrudi a povalilo ho na zem. Zatímco spolu zápasili, Natalie si povšimla, že se psovi zmenšuje a mizí podivná hlava. Potom si uvědomila, že se prokousává Robovou hrudí. Slyšela, jak se krmí a mlaská.</p>
<p>Dosedla ztěžka na chodník. Na nohou měla brusle a oblečená byla v modrých šatech, které dostala od své nejoblíbenější tety k šestým narozeninám. Před sebou měla Robova záda, velkou šedou stěnu. Podívala se na pistoli v pouzdře u jeho pasu, ale ta byla zajištěna koženou chlopní a patentním uzávěrem. Navíc se nedokázala přimět, aby k ní natáhla ruku. Robovo tělo se chvělo divokostí psích pohybů a bylo zřetelně slyšet, jak zvíře žvýká a drtí kosti.</p>
<p>Pokusila se vstát, ale pokaždé, když posunula nohy pod sebe, brusle jí vystřelily a opět ztěžka dosedla na zadek. Jedna brusle už se jí taky uvolnila a visela na zeleném pásku. Překulila se na kolena a byla jen asi deset centimetrů od Robových nesmírně vysokých šedých zad, když se jimi prodrala psí hlava. Netvorovi visela u lící a zubů vlákna masa a látky košile. Zazmítal se, aby otvor zvětšil; nepříčetně se mu blyštěly oči, mohutnými čelistmi pohyboval jako žralok.</p>
<p>Natalie se odplazila asi o půl metru dozadu, ale dál nemohla. Nedokázala odpoutat pozornost od psa, který vrčel, štěkal a zavrtával se dál do Roba, aby se k ní dostal. Z otvoru už mu čouhal krk a hruď. Postříkaly ji sliny a krev. Viděla tmavou, rozcuchanou srst na jeho plecích a předních nohách, s jejichž pomocí se zoufale snažil vymanit ze své masité nory. Měla pocit, jako by sledovala nějaký strašlivý, přízračný porod, přičemž celou dobu věděla, že zrození netvora bude znamenat něčí smrt.</p>
<p>Ale ze všeho nejvíc ji upoutala ona tvář; při pohledu na ni strnula, že se nemohla pohnout, slabost vyvolaná hrůzou jí stoupala hrdlem jako zvratky. Nad tmavou srstí mohutných, deroucích se plecí a škrábajících pracek, nad místem, kde krví potřísněná srst přecházela do modrošeda, se totiž rozlévala bělost – posmrtná bělost tváře Melanie Fullerové, zkřivené nepříčetným úšklebkem, a s obrovitou uvolněnou protézou vybíhající do blyštivých bílých hrotů jen několik desítek centimetrů od Nataliiných očí.</p>
<p>Psí zrůda zavyla, celé tělo se jí zachvělo krutým, krvežíznivým prodráním, a byla na světě.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie se s trhnutím probudila a zalapala po dechu. Napřáhla ruku k palubní desce dodávky, aby se jí přidržela a uklidnila se. Vítr vanoucí otevřeným oknem přinášel zápach splašků a dieselových výparů. Přes středový pás dálnice je ozařovala světla protijedoucích aut.</p>
<p>Saul potichu říkal: „Možná potřebuju poradit, jak někoho zabít.“</p>
<p>Cohen se na něho úkosem podíval. „Já nejsem zabiják, Saule.“</p>
<p>„Ne, já taky ne. Ale oba jsme byli svědky spousty vraždění. Viděl jsem, jak se provádí chladnokrevně a účelně v táborech, rychle a prchavě v lesích, vášnivě a vlastenecky v poušti a nahodile a podle na ulicích. Možná je načase, abych se naučil, jak se to dělá profesionálně.“</p>
<p>„Chcete absolvovat seminář o zabíjení?“ zeptal se Cohen.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Cohen přikývl, vyklepl cigaretu z krabičky, kterou nosil v kapse košile, a připálil si zapalovačem z palubní desky. „Tohle zabíjí,“ řekl a vydechl kouř. V poryvu větru se kolem nich stodvacetikilometrovou rychlostí prořítil kamion.</p>
<p>„Měl jsem na mysli něco rychlejšího a méně škodlivého pro nevinné lidi v bezprostřední blízkosti,“ podotkl Saul.</p>
<p>Cohen se usmál a s cigaretou v ústech se pustil do vysvětlování: „Nejúčinnějším způsobem, jak někoho zabít, je najmout si člověka, který zabíjení ovládá.“ Podíval se na Saula. „To myslím vážně. Dělají to všichni – KGB, CIA, všechny drobné rybky mezi nimi. Američany před několika lety znepokojilo, když se dozvěděli, že CIA zaměstnává nájemné vrahy z řad mafie, aby dostala Castra. Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Bylo by morálnější cvičit lidi v agentuře spadající pod demokraticky zvolenou vládu, aby se vydávali do terénu někoho zabíjet? Historky o Jamesech Bondech jsou naprosté nesmysly. Profesionální zabijáci jsou sledovaní psychopati, kteří jsou asi stejně příjemní jako Charles Manson, ale jsou pod větší kontrolou. Použitím mafiánů se dosáhne stejného výsledku a taky se zabrání tomu, aby přesně tihle psychopati několik týdnu zabíjeli další Američany.“</p>
<p>Cohen chvíli mlčky řídil. Při každém nádechu mu zažhnula cigareta. Nakonec oklepl popel z okna a řekl: „Pokud jde o úkladnou vraždu, všichni používáme žoldáky. Jedním z úkolů, které jsem měl, když jsem pracoval mimo Spojené státy, bylo využívat mladé rekruty Organizace pro osvobození Palestiny k provádění poprav dalších palestinských předáků. Tipuju, že k třetině bratrovražedných úderů v teroristické komunitě došlo v důsledku našich operací. Někdy k odstranění člověka A stačí, abychom jen tak vystřelili po člověku D, potom tomuto člověku D sdělili, že člověk C dostal zaplaceno od člověka B, aby zneškodnil člověka D na pokyn člověka A, a posadit se a počkat si na ohňostroj.“</p>
<p>„Předpokládejme, že najímání nějaké takové osoby je zhola vyloučené,“ řekl Saul.</p>
<p>Natalie na základě jejich tichého rozmlouvání usoudila, že si myslí, že spí. Uvědomila si, že se jí opět málem zavřely oči, že světla protijedoucích aut a občasné lampy na parkovišti se jí derou do očí přes přivřená víčka a řasy. Vzpomněla si, jak jako malá usínala na zadním sedadle auta, když poslouchala tichý monotónní hovor svých rodičů. Ale jejich rozhovory nikdy nezněly takhle.</p>
<p>„Dobře,“ řekl Cohen, „předpokládejme, že si nemůžete nikoho najmout z politických, praktických nebo osobních důvodů. Potom se všechno komplikuje. V prvé řadě musí mít člověk jasno v tom, jestli je ochotný vyměnit svůj život za život vyhlédnuté oběti. Pokud ano, potom má obrovskou výhodu. Tradiční bezpečnostní metody jsou v podstatě k ničemu. Většina velkých zabijáků minulosti, aby mohla provádět své posvátné mise, byla ochotná vzdát se svého života… nebo alespoň být okamžitě zatčena.“</p>
<p>„V tomto případě předpokládejme, že… zabiják… by po spáchání svého činu zůstal raději na svobodě,“ řekl Saul.</p>
<p>„Potom se to, co je obtížné, stává ještě obtížnějším,“ odpověděl Cohen. „Na výběr jsou tyto možnosti: vojenský zásah – naše nálety F-16 do Libanonu jsou ve skutečnosti jen bezohlednými pokusy zabíjet – selektivní použití trhavin, pušek na delší vzdálenost, ručních zbraní zblízka s připravenou únikovou cestou, dále otrava, nůž nebo boj muže proti muži.“ Cohen vyhodil nedopalek první cigarety a zapálil si další. „V současnosti jsou v módě trhaviny, ale ty jsou velmi zrádné, Saule.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Vezměte si C-4, jíž máte teď vzadu zásobu tak na deset let. Je bezpečná jako Silly Putty, ta inteligentní plastelína. Můžete si s ní házet, modelovat ji, nořit do vody, sedět na ní, střílet s ní nebo ji používat jako přísadu do tmelu, a nevznítí se. Odpálí ji až kyselina dusičná, výbušnina ve smrtících malých detonátorech, velice pečlivě uskladněných ve speciální krabici uložené v plastových nudlích v další krabici, která je tam kromě ní. Použil jste někdy<emphasis> plastique,</emphasis> Saule?“</p>
<p>„Ne.“ o</p>
<p>„Pánbůh s námi,“ poznamenal Cohen. „Dobře, zítra v konspiračním domě uspořádáme seminář o plastických trhavinách. Ale řekněme, že jste trhavinu nastražil, jak byste ji teď odpálil?“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„Chci říct, že možností je nepřeberná řada – mechanické, elektrické, chemické, elektronické –, ale žádná není bezpečná. Většina<emphasis> odborníků</emphasis> na trhaviny umírá při přípravě svých bomb. Je to vedle dalších teroristů největší zabiják teroristů. Ale řekněme, že se vám přesto podaří plastickou trhavinu umístit, instalujete rozbušku, k rozbušce připojíte elektrický spouštěč – který aktivujete rádiovým signálem z vysílačky – a máte všechno připravené. Sedíte v autě v bezpečné vzdálenosti za vozidlem vaší oběti. Počkáte si, až se vozidlo objeví někde na venkově daleko od svědků a nevinných kolemjdoucích. Ale i když máte vysílačku vypnutou, vozidlo nečekaně vybuchne při předjíždění školního autobusu plného handicapovaných dětí.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Natalie slyšela únavu v Saulově hlase a uvědomila si, že musí být stejně utahaný jako ona.</p>
<p>„Otvírače garážových dveří, letecká komunikace, dětské vysílačky, soukromé radiostanice,“ vypočítával Cohen. „Takový spouštěč by mohlo aktivovat i dálkové ovládání televize. Proto na své<emphasis> plastique</emphasis> použijete nejméně dva spínače, manuální k odjištění a záměrný elektronický vypínač k aktivaci. Přesto je šance na neúspěch dosti veliká.“</p>
<p>„Jiné způsoby,“ řekl Saul.</p>
<p>„Puška.“ Cohen už skoro dokouřil druhou cigaretu. „Poskytuje bezpečí střelbou z dálky, poskytuje čas k úniku, je selektivní a při správné manipulaci takřka vždy účinná. Preferovaná zbraň. Vybrali si ji Lee Harvey Oswald, James Earl Ray a bezpočet dalších neopěvovaných zabijáků. Pár problémů by se ale našlo.“</p>
<p>„Jakých?“</p>
<p>„Ze všeho nejdřív zapomeňte na televizní nesmysly o tom, jak si odstřelovač někam nese pušku v kufříku a skládá ji, zatímco se oběť ochotně staví na příhodné místo. Je potřeba zamířit pušku a puškohled, přizpůsobit je vzdálenosti, úhlu, rychlosti větru a vůbec rozmarům konkrétní zbraně. Střelec musí mít zkušenost s takovou zbraní, s poměrem mezi vzdáleností a rychlostí. Vojenský odstřelovač pracuje na vzdálenosti, kdy má cíl čas ujít mezi výstřelem a zásahem tři kroky. Přišel jste někdy do styku s puškami, Saule?“</p>
<p>„Od války… myslím tím té evropské… ne,“ odpověděl Saul. „A nikdy jsem s nimi nikoho nezabil.“</p>
<p>„K ničemu jinému se nehodí,“ opáčil Cohen. „Mám tam vzadu věci z vašeho seznamu… osmnáct tisíc z vašich peněz investovaných do směsice krámů, jaké jsem nikdy v životě nemusel shánět… ale puška tam není.“</p>
<p>„A co bezpečnostní opatření?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Vaše nebo jejich?“</p>
<p>„Jejich.“</p>
<p>„Co je s nimi?“</p>
<p>„Jak se s nimi dá vypořádat?“</p>
<p>Cohen držel cigaretu po evropsku a mžoural do světelného tunelu, který do noci hloubily světlomety jejich dodávky. „Pokud vás někdo hodlá zabít, bezpečnostní opatření jsou – v nejlepším případě – k nezdaru odsouzeným pokusem oddálit nevyhnutelné. Pokud vede vaše oběť veřejný život – má veřejné závazky –, ta nejlepší bezpečnostní opatření dokážou úspěšnému zabijákovi pouze ztížit únik. Viděl jste, jak to dopadá, když se nevycvičený zelenáč rozhodne zastřelit amerického prezidenta špuntovkou ráže 22…“</p>
<p>„Aaron mi říkal, že agenty cvičíte ve střelbě berettami právě ráže 22,“ poznamenal Saul.</p>
<p>„V posledních letech to děláme,“ přisvědčil Cohen, „ale pro případnou střelbu zblízka, kde by se daly očekávat nože, v situacích, které si žádají spíše tišší zákrok nebo rychlé vyřízení než palebnou sílu. Kdybychom vysílali skupinu, aby někoho zabila, byla by to<emphasis> skupina…</emphasis> bylo by to po několika týdnech sledování cíle, nacvičování operace a testování únikové cesty. Ten kluk, který minulý měsíc postřelil vašeho prezidenta, zaútočil asi s takovou přípravou, jakou byste měl vy nebo já, kdybychom si šli koupit na nároží noviny.“</p>
<p>„A co to tedy ukazuje?“</p>
<p>„Ukazuje to, že pokud se dají dopředu vyčíst vaše pohyby, nic jako bezpečnostní opatření vlastně neexistuje,“ řekl Cohen. „Dobrý šéf ochranky svému klientovi umožní, aby nedodržoval žádný časový rozvrh, nedodržoval předepsané postupy a nedomlouval si nic, o čem by se mohla dozvědět veřejnost. Nepředvídatelnost šestkrát zachránila život třeba Hitlerovi. Jen z tohoto důvodu jsme nezneškodnili tři nebo čtyři nejhledanější Palestince na našem oficiálním seznamu lidí k likvidaci. O čích bezpečnostních opatřeních se bavíme v téhle teoretické debatě?“</p>
<p>„Teoreticky vzato?“ odpověděl Saul. „Bavme se teoreticky o bezpečnostních opatřeních chránících pana C. Arnolda Barenta.“</p>
<p>Cohen prudce trhl hlavou. Vyhodil cigaretu z okna a další už si nezapálil. „Proto jste mě požádal o informace týkající se Barentova Letního tábora?“</p>
<p>„Bavíme se v teoretické rovině,“ ujistil ho Saul.</p>
<p>Cohen si zajel rukou do vlasů. „Panebože, člověče, vy jste se zbláznil.“</p>
<p>„Řekl jste, že bezpečnostní opatření jsou beznadějným pokusem předejít nevyhnutelnému,“ řekl Saul. „Je pan Barent výjimka?“</p>
<p>„Poslyšte,“ začal Jack Cohen, „když prezident Spojených států někam cestuje…<emphasis> kamkoliv,</emphasis> třebas i na setkání s vrcholnými představiteli jiných zemí do nějakých odlehlých bezpečných zón… tajná služba je posraná strachy. Kdyby bylo na ní, prezident by nikdy neopouštěl suterén Bílého domu, a to není s jeho umístěním dvakrát spokojená. Jediné místo… <emphasis>jediné</emphasis> místo, kde si tajná služba může úlevně vydechnout, je, když se prezident vyskytuje ve společnosti C. Arnolda Barenta… což prezidenti dělají už nějakých třicet let. V červnu Barentova Historická západní nadace pořádá svůj každoroční letní tábor a čtyřicet nebo padesát nejmocnějších mužů světa si zuje boty a na jeho ostrově takříkajíc popustí páru. Napovídá vám to něco o bezpečnostních opatřeních, která tento muž používá?“</p>
<p>„Jsou kvalitní?“</p>
<p>„Nejlepší na světě. Kdyby Tel Aviv zítra podal hlášení, že budoucnost státu Izrael závisí na náhlém úmrtí C. Arnolda Barenta, povolal bych naše nejlepší muže z Izraele, zalarmoval komanda, díky nimž Operace Entebbe vypadala jako hračka, stáhl z Evropy odvetné oddíly, a<emphasis> př</emphasis><emphasis>esto</emphasis> bych nám nedával ani desetiprocentní šanci, že bychom to mohli zvládnout.“</p>
<p>„Jak byste se o to pokusil?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Cohen několik minut řídil bez jediného slova. „Teoreticky,“ pronesl nakonec, „bych si počkal, až bude závislý na bezpečnostních opatřeních někoho jiného… třeba prezidenta… a pak bych to zkusil. Panebože, Sarde, tyhle řeči o zavraždění Barenta… kde jste byl teď třicátého března?“</p>
<p>„V Caesareji,“ odpověděl Saul. „Na očích svědkům. Co jiného byste ještě vyzkoušel.“</p>
<p>Cohen si skousl ret. „Barent pořád někde lítá. S letadly se vždycky pojí zranitelnost. Díky bezpečnostním opatřením na zemi byste skoro určitě nemohl na palubu vpašovat trhaviny, ale zajetí letadla nebo střelám země vzduch by taková opatření nezabránila.<emphasis> Pokud</emphasis> byste dopředu věděl, kde se bude letadlo v určitém okamžiku nacházet, kdy odlétá a jak ho identifikovat, když už je ve vzduchu.“</p>
<p>„Tyhle věci vy umíte?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Cohen, „kdybychom měli k dispozici všechny prostředky izraelských leteckých sil ve spojitosti s elektronickými zpravodajskými službami<emphasis> a</emphasis> s pomocí americké satelitní výzvědné služby<emphasis> a</emphasis> pokud by byl pan Barent tak laskavý, že by letěl přes Středozemní moře nebo nejjižnější část Evropy podle letového plánu, o němž by informoval s několikatýdenním předstihem.“</p>
<p>„Má i loď,“ řekl Saul.</p>
<p>„Ne,“ opravil ho Cohen, „má pětašedesát metrů dlouhou jachtu<emphasis> Antoinette,</emphasis> která stála šedesát devět milionů dolarů před dvanácti lety, kdy mu ji prodal jistý již zesnulý nejmenovaný řecký lodní magnát, proslavený jako druhý manžel jedné americké vdovy, jejíž první manžel se dostal příliš blízko k pušce, již výtečně seřídil střelec, kdysi sloužící u námořní pěchoty.“ Cohen se nadechl. „Barentova ‘loď’ je sama o sobě, jakož i v bezprostředním okolí, zabezpečena stejně pečlivě jako některý z jeho rezidenčních ostrovů. Nikdo neví, kam má namířeno ani kdy bude Barent zrovna na palubě. Má přistávací plochy pro dva vrtulníky a motorové čluny, které jí uvolňují cestu, když se v okolí vyskytne silnější provoz. Ke dnu by ji<emphasis> mohlo</emphasis> poslat torpédo nebo střela Exocet, ale já o tom pochybuji. Má lepší radar, manévrovací schopnosti a systémy k minimalizaci poškození než většina moderních torpédoborců.“</p>
<p>„Konec teoretické diskuse,“ řekl Saul a Natalie z tónu jeho hlasu usoudila, že všechno, co mu Cohen řekl, už dávno věděl.</p>
<p>„Tady opustíme dálnici,“ oznámil Cohen a zamířil k výjezdu. Na ceduli stálo San Juan Capistrano. Zastavili u čerpací stanice s celonočním provozem a Cohen zaplatil kreditní kartou. Natalie vystoupila a protáhla si nohy, i když pořád zápasila se spánkem. Vzduch už byl příjemně chladivý a měla pocit, že cítí moře. Když přišla k budově benzínky, Cohen právě vybíral z automatu kelímek kávy.</p>
<p>„Už jste vzhůru,“ řekl. „Vítejte zpátky.“</p>
<p>„Byla jsem vzhůru i v autě… většinu času,“ přiznala se.</p>
<p>Cohen usrkl kávy a ušklíbl se. „Podivuhodný rozhovor, co? Bavili jste se spolu o Saulových plánech?“</p>
<p>„Ano, vymýšleli jsme je spolu.“</p>
<p>„A víte, co vezeme vzadu v autě?“</p>
<p>„Pokud je tam to, co bylo na našem seznamu, tak ano,“ odpověděla.</p>
<p>Cohen se s ní vydal k dodávce. „Doufám, že oba víte, co děláte.“</p>
<p>„To nevíme,“ opáčila Natalie a usmála se na něho, „ale jsme vám opravdu vděční, že nám pomáháte, Jacku.“</p>
<p>„Jo jo,“ otevřel jí dveře, „pokud moje pomoc nebude mít za následek, že o to dřív přijdete o život.“</p>
<p>+++</p>
<p>Jeli třináct kilometrů po dálnici číslo 74, pryč od moře, a pak se vydali na sever křovinatým porostem, až nakonec zastavili u farmy. Stavení tonulo ve tmě na konci čtyři sta metrů dlouhé příjezdové stezky.</p>
<p>„Naši lidé ze západního pobřeží farmu využívali jako konspirační dům,“ vysvětloval Cohen. „Poslední rok ji neměl nikdo důvod použít, ale někdo to tu udržuje a seká trávu na dvoře. Místní si myslí, že je to letní rezidence, kterou vlastní dvojice mladých lidí z Anaheim Hills.“</p>
<p>Dům byl jednopatrový. V pokojích v prvním patře byla spousta laciných lůžek. Ve třech ložnicích by se vyspalo dvanáct lidí. V přízemí, v přístavku sousedícím se starou dřevěnou budovou, vedlo jednosměrné zrcadlo do místnůstky s pohovkami a nízkým konferenčním stolkem. „Tohle se tady zřídilo kvůli jednomu dlouhému letnímu výslechu jistého člena Černého září, který si myslel, že se vydal do rukou CIA. My mu pomáhali držet se co nejdál od velkého zlého Mosadu, dokud se nám nesvěřil se vším, co věděl. Napadlo mě, že tahle místnost by mohla docela dobře vyhovovat vašim požadavkům.“</p>
<p>„Přímo dokonale,“ ujistil ho Saul. „Ušetří nám týdny příprav.“</p>
<p>„Škoda, že se tu nemůžu zdržet, abych si to taky užil,“ poznamenal Cohen.</p>
<p>„Jestli si to užijeme,“ odpověděl Saul a potlačil mohutné zívnutí, „někdy si s vámi sedneme a všechno vám to povyprávíme.“</p>
<p>„Platí,“ souhlasil Jack Cohen. „Co byste řekli na návrh, že si teď každý vybere pokoj a trochu se vyspí? Zítra v půl dvanácté dopoledne mi z Los Angeles letí letadlo.“</p>
<p>+++</p>
<p>Krátce po osmé ráno Natalii probudilo třesknutí exploze. Rozhlédla se, několik vteřin si nebyla jista, kde je, a potom našla své džíny a oblékla si je. Zavolala na Saula, ale z vedlejšího pokoje se nic neozvalo. Ani Jack Cohen nebyl ve svém pokoji.</p>
<p>Sešla dolů a vyšla ven. Užasla nad modrou oblohou a teplým vzduchem. K silničce, po které přijeli, se táhlo pole s nějakou nízkou plodinou.</p>
<p>Vydala se za dům a našla Saula s Cohenem, jak se krčí nad starými dveřmi, šikmo opřenými o plot. Do jejich středového panelu byla vyražena asi pětadvaceticentimetrová díra.</p>
<p>„Seminář o plastických trhavinách,“ vysvětlil jí Cohen, když se k nim přiblížila. Obrátil se na Saula. „To bylo přibližně deset gramů. Určitě si dokážete představit, co by udělalo dvacet kilo.“ Vstal a ometl si nohavice. „Snídaně.“</p>
<p>Lednička byla prázdná a vypnutá, ale Cohen přinesl z dodávky velký chladicí box a dalších dvacet minut všichni tři vydolovávali hrnce a konvice na kávu, střídali se u sporáku a povětšinou si jen navzájem překáželi. Když opět zavládl pořádek, kuchyně voněla kávou a vajíčky a všichni tři byli usazení u velkého arkýřového okna v jídelně. Uprostřed nenucené snídaňové konverzace Natalii zalila mohutná a nečekaná vlna smutku; uvědomila si, že jí místnost připomněla Robův dům. V tom okamžiku jí Charleston připadal deset tisíc kilometrů a dvakrát tolik let daleko.</p>
<p>Po snídani vynosili věci z dodávky. Jen když všichni tři spojili síly, dokázali vynést velkou bednu s elektroencefalogramem. Elektronické zařízení také skončilo v místnosti na pozorovatelské straně jednosměrného zrcadla. Krabice s C-4 a větší bednu s rozbuškami uložili do sklepa.</p>
<p>Když byli hotovi, Cohen položil na stůl v jídelně dvě krabičky. „Tohle je dárek ode mě,“ řekl. Uvnitř byly dvě poloautomatické pistole. Do modré oceli bylo vyraženo označení: COLT MK IV SERIES GOVERNMENT MODEL 380 AUTO. „Radši bych vám dal verzi ráže pětačtyřicet, kterou sám nosím,“ pokračoval Izraelec, „něco s pořádným zastavovacím účinkem. Ale obě tyhle zbraně jsou skoro o půl kila lehčí než vládní model ráže pětačtyřicet, hlaveň mají skoro o pět centimetrů kratší, vejde se do nich sedm nábojů místo šesti, pro začátečníky mají slabší zpětný ráz a taky by se měly snáze ukrýt. A pokud se budou používat zblízka, svou práci odvedou stejně dobře.“ Vyložil na stůl tři krabičky s náboji. „Tenhle materiál nemůže nikdo vyčmuchat,“ dodal. „Byl součástí zadržené zásilky IRA, který se v následném zmatku někde zašantročil.“ Potom na stůl vytáhl o něco větší krabici a vyňal z ní dlouhou a těžkou zbraň, která vypadala jako hračkářská parodie na pistole. Z pažby vybíhala nezvykle dlouhá a mohutná kovová hlaveň ve tvaru hranolu. Mohlo jít o prototyp nějakého typu samopalu, kdyby neměla tak maličký otvor v hlavni a nechyběl jí zásobník. „Než jsem dokázal vypátrat takovýhle kousek s dostřelem přes tři metry, málem jsem musel obvolávat slavné lovce,“ řekl Cohen. „Většina lovců totiž používá speciálně vyrobené pušky.“ Zbraň rozlomil, vyňal z krabičky šipku a vsunul ji do jednorázového závěru. „Nábojnice s CO2 vydrží asi na dvacet střel,“ řekl. „Chcete vidět, jak funguje?“</p>
<p>Natalie sešla z verandy, zadívala se na dodávku a rozesmála se. Na modrém podkladu se skvěla žlutá písmena.</p>
<p>JACKŮV & NATŮV VODNÍ SVĚT</p>
<p>INSTALACE A OPRAVY</p>
<p>SPECIALIZACE NA VYHŘÍVANÉ BAZÉNY A VÍŘIVKY</p>
<p>„Takhle vypadala už předtím, nebo jste ji nechal takhle vyzdobit?“ zeptala se Cohena.</p>
<p>„Je to moje práce.“</p>
<p>„Nebude to trochu nápadné?“</p>
<p>„Možná, ale doufám, že poslouží opačnému účelu.“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„Pojedete do ukázkové drahé čtvrti,“ odpověděl Cohen. „Působí v ní jeden z nejostražitějších místních policejních oddílů v celé zemi. Kromě toho je ta čtvrť paranoidní. Jestli někde budete půl hodiny parkovat, lidi si toho všimnou. Tohle by vám mohlo pomoct.“</p>
<p>Natalie se přidušeně zasmála a vydala se za stodolu. V ohradě k nim přicupitalo malé prase. „Myslela jsem, že se ta farma už nevyužívá,“ podivila se.</p>
<p>„To ne,“ řekl Cohen. „Tohohle pašíka jsem přivezl včera ráno. Byl to Saulův nápad.“</p>
<p>Natalie se podívala na Saula.</p>
<p>„Váží asi sedmdesát kilo,“ konstatoval Saul. „Vzpomínáte na ty potíže, o kterých se bavil Itzak v telavivské zoo…“</p>
<p>„Aha,“ řekla Natalie.</p>
<p>Cohen pozvedl vzduchovou pistoli. „Je to poněkud těžkopádné, ale míří se s ní víceméně stejně jako s každou jinou pistolí. Myslete si, že hlaveň je váš ukazováček, zamiřte a vystřelte.“ Objemnou zbraň ještě jednou pozvedl a ozvalo se hlasité<emphasis> pffft.</emphasis> Šipka s modrým pírkem na konci se objevila uprostřed vrat stodoly pět metrů od nich. Cohen pak pistoli rozlomil a otevřel krabičku se šipkami. „Ta modrá řada tady nahoře jsou prázdné šipky. Namíchejte si vlastní roztok. Červenou řadu tvoří stříkačky o objemu 50 mililitrů, zelenou stříkačky na 40 mililitrů, žlutou na 30 mililitrů a oranžovou na 20 mililitrů. Jestli si budete chtít namíchat vlastní dávky, Saul má náhradní nádobky.“ Vyňal červenou šipku a vsunul ji do závěru. „Natalie, chcete to zkusit?“</p>
<p>„Jistě.“ Uzavřela pistoli a namířila na vrata stodoly.</p>
<p>„To zase ne,“ zastavil ji Saul. „Vyzkoušejme ji tady na našem kamarádovi.“</p>
<p>Natalie se otočila a upřela na prase podezíravý pohled. Zvíře zavětřilo, až se mu roztáhly nozdry.</p>
<p>„Základem sloučeniny je kurare,“ vysvětloval Cohen. „Je strašně drahé a ani zdaleka tak bezpečné, jak se tvrdí v přírodopisných filmech. Musíte si přichystat správné množství, odpovídající tělesné váze. Úplně je neodrovná… ve skutečnosti to není žádné narkotikum… je to spíš speciální nervový toxin, který ochromuje nervovou soustavu. Když ho bude málo, oběť pocítí jakousi novokainovou otupělost, ale dokáže odskákat. Když ho bude moc, potlačí dýchání a tepovou frekvenci a taky volní funkce.“</p>
<p>„Tohle je správné množství?“ zeptala se Natalie s očima upřenýma na pistoli s šipkou.</p>
<p>„To se dá zjistit jenom jedním způsobem,“ řekl Cohen. „Tady pašík váží tolik, jak říkal Saul, a šipka s 50-mililitrovou dávkou je doporučena pro zvířata jeho velikosti. Tak to zkuste.“</p>
<p>Natalie obešla výběh, aby se jí dobře střílelo. Prase prostrčilo hlavu laťkami, jako by od Saula a Jacka Cohena očekávalo nějakou laskominu. „Doporučuje se nějaké místo?“ zeptala se.</p>
<p>„Snažte se ho nezasáhnout do tváře a očí,“ odpověděl Cohen. „Problémy se můžou vyskytnout na krku. Všude jinde na těle je to v pořádku.“</p>
<p>Natalie pozvedla pistoli a ze čtyř metrů střelila prase do zadku. Zvíře poskočilo, zakvičelo a věnovalo jí vyčítavý pohled. O osm vteřin později mu vypověděly službu zadní nohy, opsalo půlkruh na předních nohách a skácelo se na zem, kde se mu zvedaly a klesaly boky.</p>
<p>Všichni si za ním vlezli do výběhu. Saul mu položil dlaň na bok. „Šíleně mu tluče srdce. Tahle dávka může být až příliš koncentrovaná.“</p>
<p>„Chtěli jste dávku, která zaúčinkuje rychle,“ podotkl Cohen. „Pokud zvíře, které lovíte, nechcete zabít, rychleji už to nepůjde.“</p>
<p>Saul se praseti zadíval do otevřených očí. „Vidí nás?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Cohen. „Nejspíš bude ztrácet vědomí, ale většinou mu smysly budou fungovat. Pašík se sice nemůže pohnout ani vydat žádný zvuk, ale pro budoucí potřebu si zapisuje vaše jména.“</p>
<p>Natalie poplácala ochromené prase po boku. „On se nejmenuje Pašík,“ řekla.</p>
<p>„Ne?“ Cohen se na ni s úsměvem podíval. „A jak tedy?“</p>
<p>„Harod,“ odpověděla. „Anthony Harod.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Washington, D.C</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 21. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Jack Cohen přemýšlel o Saulovi a Natalii během celého letu na východ. Dělal si o ně starosti; nebyl si jistý jejich plány ani jejich schopnostmi je realizovat. Za třicet let, které strávil u zpravodajských služeb, už poznal, že na konci dané operace právě amatéři vždycky končí na seznamu obětí. Připomínal si, že toto žádná operace není.<emphasis> Ale co to je?</emphasis> ptal se pak sám sebe.</p>
<p>Saul měl obavy – velké obavy, pomyslel si Cohen – ohledně jeho úsilí zjišťovat o Barentovi a ostatních informace. Ptal se ho, jestli učinil všechna preventivní opatření, aby ho během počítačového pátrání nikdo neobjevil. Jestli byl během cest do Charlestonu a Los Angeles dostatečně obezřetný. Nakonec mu musel připomenout, že tuhle práci dělá už od čtyřicátých let.</p>
<p>Zatímco se letadlo blížilo k Washingtonu, Cohen si uvědomoval, že cítí stále větší úzkost a neurčitý pocit viny, které spojoval s realizací operace, při níž se využívalo civilistů. Popadesáté si připomínal, že je nevyužívá. <emphasis>Využ</emphasis><emphasis>ívají</emphasis><emphasis> oni mě</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>
<p>Byl si jistý, že Laskiho synovce a Leviho Colea zabil nějaký nevyzpytatelný prvek v Colbenově křídle kontrašpionážního týmu FBI. Nicméně vyvraždění celé rodiny Aarona Eškola bylo neuvěřitelné a nevysvětlitelné. Cohen věděl, že CIA se může taková situace vymknout z ruky, když ztratí kontrolu nad některým ze svých zabijáků – sám byl svědkem, jak se jim v Jordánsku nezdařila jedna operace, za což hned tři civilisté zaplatili životem –, ale nikdy neslyšel o tom, že by FBI jednala tak nehorázně. Jakmile však Laski poukázal na vazbu mezi Charlesem Colbenem a miliardářem Barentem, rychle byla naprosto zřejmá. Cohen si slíbil, že vypátrá všechny důkazy související s vraždou Leviho Colea. Levi byl jeho chráněnec, vynikající mladý agent, dočasně sloužící na oddělení komunikace a šifer, aby získal potřebné zkušenosti, ale jinak předurčený k velkým věcem. Levi se vyznačoval nezbytnými přednostmi toho nejvzácnějšího druhu – byl úspěšným agentem v terénu. Levi byl instinktivně obezřetný, ale dokázal i podlehnout vábení ryzí hry, složitého a často nudného porovnávání důvtipu protihráčů, kteří se nikdy nesetkají a nejspíš ani navzájem neznají svá skutečná jména nebo pozice.</p>
<p>Cohen shlédl dolů a spatřil sluneční světlo na čerstvých pupenech a květech. Měl svou vlastní teorii, proč se mohla FBI tak rychle začít chovat ničemně. Napadlo ho, že Aaronovo a Leviho bezděčné pátrání Colbena upozornilo na Operaci Jonáš, sedm let trvající infiltraci amerických kontrašpionážních služeb. V bezuzdném sebevědomí měsíců po Šestidenní válce byl v Tel Avivu navržen plán nabourat se do hlavních kanálů americké rozvědky tím, že na její klíčové pozice budou dosazeni špioni a placení informátoři. Infiltrace CIA a dalších agentur nebyla nutná; Mosad na základě analýzy zjistil, kde je třeba se napojit na FBI a jiné vnitrostátní zdroje informací o soupeřících uskupeních. Kromě umožnění přístupu ke zdrojům elektronické špionáže daleko přesahující schopnosti Mosadu měla infiltrace klíčových zdrojů v FBI otevřít cestu k vnitřním americkým informacím – zvláště spisům vedeným na klíčové politické představitele, které FBI shromažďovalo ve vlastním zájmu od počátku vlády J. Edgara Hoovera –, jež měly být použity k uplatnění zásadního vlivu v době, kdy bude při budoucích krizích zapotřebí podpory amerického kongresu nebo vlády.</p>
<p>Operace byla považována za příliš riskantní – stejně šílenou jako plán Drahokam Gordona Liddyho –, dokud děsivé překvapení vyvolané Jomkipurskou válkou neukázalo starcům v Tel Avivu, že na přístupu k natolik dokonalejším a rozsáhlým informacím, jaké dokážou poskytnout pouze Američané, závisí samo přežití státu Izrael.</p>
<p>Operace Jonáš byla spuštěna ve stejném měsíci, kdy se Jack Cohen v roce 1974 stal šéfem washingtonské buňky. Nyní se Jonáš stal velrybou, která pozřela Mosad. Do projektu se investovalo nepřiměřené množství času a peněz – napřed za účelem jeho rozšíření, potom k jeho utajení. Politici v Tel Avivu žili v neustálém strachu, že Američané Jonáše odhalí v klíčovém okamžiku, kdy bude nejvíce zapotřebí americké podpory. Spousta informací, přitékající z Washingtonu, nemohla být využita, neboť mohla prozradit existenci samotné infiltrace. Cohen si myslel, že se Mosad začal chovat jako klasický cizoložník – děsil se dne, kdy bude jeho poměr odhalen, ale cítil se tak provinilý a unavený touto provinilostí, že odhalení by už víceméně uvítal.</p>
<p>Cohen zvažoval, jaké se mu nabízejí možnosti. Mohl pokračovat v úzké spolupráci se Saulem a Natalií, udržovat formální odstup mezi Mosadem a jejich záhadným amatérským snažením, a čekat, co se z něj vyvrbí. Nebo mohl ihned zakročit. Přimět přinejmenším buňku na západním pobřeží, aby začala hrát aktivnější roli. Saulovi neřekl, že konspirační dům má nainstalovaný odposlech. Mohl nechat zajet tři lidi s losangeleskou komunikační dodávkou do lesa půldruhého kilometru od konspiračního domu a po zabezpečených linkách zahájit odposlech v reálném čase. Znamenalo by to sice aktivní zapojení nejméně šesti agentů Mosadu, ale žádnou jinou možnost neviděl.</p>
<p>Saul Laski mluvil o tom, jak už nečeká, že zpoza kopce vyrazí kavalerie, ale v tomhle případě, pomyslel si Cohen, se kavalerie přiřítí, ať o ni kolona povozů bude či nebude stát. Sice neviděl žádnou zřejmou spojitost mezi Operací Jonáš a Barentovými a Colbenovými kontakty, ani mezi Laskiho nepřítomným a možná imaginárním nacistou a zbytkem celého toho šílenství, k němuž docházelo ve Washingtonu a Filadelfii, ale<emphasis> ně</emphasis><emphasis>co </emphasis>se určitě dělo.</p>
<p>Hodlal zjistit, co to je, a pokud proti tomu bude ředitel něco namítat, ať si namítá.</p>
<p>Na cestu si s sebou vzal malou brašnu, ale do letadla ji nenesl, protože v ní měl schovanou automatickou pistoli ráže 45. Zatímco na letišti Dulles čekal u pásu se zavazadly, docházel k závěru, že bezpečnost letového provozu je pěkná pakárna.</p>
<p>Když si nesl tašku k parkovišti, kde zanechal svůj starý modrý chevrolet, měl ze svého rozhodnutí dobrý pocit. Ještě odpoledne zavolá Johnovi nebo Efraimovi do Los Angeles, upozorní je, že konspirační dům je opět používán, a požádá je, aby ho začali sledovat. Když nic jiného, Saul s Natalií budou mít při svém počínání někoho v záloze.</p>
<p>Vmáčkl se mezi své a sousední auto, odemkl a hodil brašnu na sedadlo spolujezdce. Podrážděně se ohlédl, když do úzkého prostoru za ním vstoupil ještě nějaký další člověk. No, bude muset počkat, dokud nevycouvá…</p>
<p>Jacku Cohenovi trvalo jen vteřinu, než v něm převládly letité instinkty, a další vteřinu, než ve slabém světle rozeznal mužovu tvář. Byl to Levi Cole.</p>
<p>Přesto si zajel rukou do sportovního saka, i když si vzápětí uvědomil, že pětačtyřicítku má zabalenou pod ponožkami a trenkami. Zvedl ruce v obranném gestu, ale fakt, že má před sebou Leviho Colea, ho dočista zmátl. „Levi?“</p>
<p>„Jacku!“ Byl to výkřik o pomoc. Mladý agent mu připadal vyzáblý a bledý, jako by strávil několik týdnů v zamčené místnosti. Měl šokovaný, skoro prázdný výraz. Pozvedl prázdné ruce, jako by chtěl Cohena obejmout.</p>
<p>Cohen opustil svůj defenzivní postoj, ale položil mladíkovi dlaň na hruď, aby ho zastavil. „Co se děje, Levi?“ zeptal se hebrejsky. „Kde jsi byl?“</p>
<p>Levi Cole byl levák. Na to Cohen zapomněl. Do dlaně mu z pružinového pouzdra neslyšně vklouzl nůž s krátkou čepelí. Leviho ruka se objevila, tak rychle, že pohyb působil takřka křečovitě; a o dvě vteřiny později ho následovala Cohenova bezděčná křeč, když mu čepel zajela pod žebro a do srdce.</p>
<p>Levi opatrně umístil tělo na přední sedadlo a rozhlédl se. Za chevrolet najela limuzína, aby znemožnila výhled zezadu.</p>
<p>Sebral Cohenovi peněženku, vybral peníze a kreditní karty, prohledal mrtvému kapsy saka a kufřík, odházel oblečení na zadní sedadlo. Ponechal si pětačtyřicítku, Cohenovy letenky, peníze, kreditní karty a obálku s účtenkami. Svalil tělo na zem, zamkl dveře auta a přešel k čekající limuzíně.</p>
<p>Opustili kryté parkoviště a po dálnici se vydali k Arlingtonu.</p>
<p>„Moc toho tady není,“ řekl Richard Haines do radiotelefonu. „Dva doklady na nákup benzínu z pumpy Shell v San Juan Capistrano. Stvrzenky z hotelu na Long Beach. Říká vám to něco?“</p>
<p>„Pošlete tam svoje lidi,“ odpověděl Barentův hlas. „Začněte s tím hotelem a benzínkou. Není nejvyšší čas, aby se do Capistrana vrátily vlaštovky?“</p>
<p>„Myslím, že to jsme propásli, vlaštovky se z Argentiny do tamějšího kostela vracejí pravidelně 19. března,“ odpověděl Haines na zabezpečené lince. Podíval se na Leviho Colea, který vedle něho seděl s pohledem upřeným přímo před sebe. „Co uděláme tady s vaším kamarádem?“</p>
<p>„Já jsem s ním skončil,“ řekl Barent.</p>
<p>„Dneska nebo jednou provždy?“</p>
<p>„Myslím, že jednou provždy.“</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Haines. „Postaráme se o to.“</p>
<p>„Richarde?“</p>
<p>„Začněte s tím vyšetřováním okamžitě, prosím. To, co tam vzbudilo zájem zvědavého pana Cohena, zcela určitě vzbuzuje zájem i u mě. Nejpozději v pátek od vás očekávám hlášení.“</p>
<p>„Budete ho mít,“ odpověděl Richard Haines. Uložil telefon do držáku a zadíval se na okolní virginskou krajinu. Nad hlavou se mu zableskl velký stoupající tryskáč a napadlo ho, jestli někam neodlétá letadlo pana Barenta. Za silně tónovaným sklem měla jasná obloha barvu brandy; rozlévalo se z ní nezdravé měďnaté světlo, které vzbuzovalo dojem, jako by se někde schylovalo ke strašlivé bouři.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Poblíž Meridenu, Wyoming</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Středa, 22. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Oblast na severovýchod od Cheyenne ve Wyomingu byla tím typem západní krajiny, z níž se někteří lidé zalykali nadšením a v jiných probouzela okamžitou agorafobii. Jakmile státní silnice zmizela z dohledu dálnice, při pětašedesátikilometrové jízdě se nabízely pohledy na nekonečné travnaté pláně, větrem ošlehané sněhové zábrany titěrně a zapomenutě se choulící na pozadí ohromného prostoru prérie, tu a tam rozeseté ranče postavené několik kilometrů od silnice, stolové hory tyčící se na severovýchodě jako mohutné tvrze, říčky sevřené topoly a křovinami, váhavá stáda vidlorohů a skupinky dobytka, které nepůsobily dojmem, že by si zasloužily miliony hektarů pastvin, které tu měly k dispozici.</p>
<p>A raketová sila.</p>
<p>Sila vypadala stejně nevábně jako každá jiná uměle vytvořená věc na pozadí této rozlehlé krajiny; malé čtvercové plochy štěrku obehnané větrolamy, umístěné obvykle padesát až sto metrů od státní silnice. Jedinými viditelnými indikátory, že tyto ohrazené čtverce nejsou přečerpávacími stanicemi zemního plynu nebo prázdnými pozemky, byly plechové větrné korouhve, čtyři roury s reflexními zrcadly a nízká, masivní betonová střecha, uložená na rezavých kolejnicích. Tyto poslední podrobnosti mohl zvídavý člověk spatřit, jenom když se po kolejích vyjetých v štěrku přiblížil natolik, aby mohl přečíst cedule, na nichž stálo ZÁKAZ VSTUPU – MAJETEK VLÁDY SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH – <emphasis>za tímto místem je povoleno použ</emphasis><emphasis>ití </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ivotu nebezpe</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ného materiálu.</emphasis> Nic jiného vidět nebylo. Slyšet byl pouze vítr ženoucí se přes prérii a občasné zabučení dobytka na okolních pastvinách.</p>
<p>Modrá dodávka vzdušných sil odjela v 6:05 z letecké základny Warren a vracela se v 8:27 s posledními příslušníky tamější letky; mezitím rozvezla na určená řídící stanoviště zaměstnance z příští směny. V dodávce jelo toho rána šest mladých poručíků, dva měli namířeno na velitelství strategického letectva třináct kilometrů jihovýchodně od Meridenu a čtyři do bunkru šedesát kilometrů dál směrem na Chugwater.</p>
<p>Dva poručíci na zadním sedadle sledovali ubíhající krajinu očima otupělýma rutinou. Za svého zdejšího působení viděli satelitní snímky oblasti o rozloze deseti tisíc čtverečních kilometrů tak, jak ji viděli i Sověti – deset prstenců raketových sil, kruhy o průměru třináct kilometrů, každé ze šestnácti sil v každém prstenci nabité raketou Minuteman III typu MRV. V minulých měsících se mluvilo o tom, jak jsou tato stárnoucí sila zranitelná, debatovalo se o drtivé sovětské strategii, v jejímž rámci mohli nechat nad těmito travnatými pláněmi jednou za minutu po několik hodin vybuchovat jadernou hlavici, a šeptalo se o vyztužení sil nebo jejich naplnění novějšími zbraněmi. Tyto taktické otázky však u poručíka Daniela Bealea nebo poručíka Toma Walterse neprobouzely žádný bezprostřední zájem; byli to jednoduše dva mladí muži, kteří se za studeného jarního rána dopravovali do práce.</p>
<p>„Nejsi dneska trochu mimo, Tome?“ zeptal se Beale.</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl Walters, aniž sklouzl pohledem ze vzdáleného obzoru.</p>
<p>„Pařili jste s těmi turisty dlouho do noci?“</p>
<p>„Ani náhodou,“ řekl Walters. „V osm jsem byl doma.“</p>
<p>Beale si narovnal sluneční brýle a zazubil se. „Jo, to mi povídej.“</p>
<p>Modrá dodávka zpomalila a odbočila doleva na dvě štěrkové koleje stoupající na severozápad po mírném svahu nad silnicí. Minula tři cedule s varováním, že nepovolaným je na tato místa vstup zakázán, že by se měli otočit a odjet. Čtyři sta metrů od řídícího stanoviště zastavili před první branou a hlídkou. Oba muži ukázali visačku s průkazem totožnosti a hlídka vysílačkou upozornila následující hlídku. Tento postup se zopakoval i u vjezdu do hlavního komplexu. Poručíci Beale a Walters se oploceným koridorem vydali ke svislé vstupní budově, dodávka se otočila a zaparkovala čelním sklem ze svahu. Studeným ranním vzduchem se šířily její výfukové plyny.</p>
<p>„Podařilo se ti dostat do Smittyho banku?“ zeptal se poručík Beale, zatímco čekali na klec výtahu. Znuděný člen ostrahy vyzbrojený puškou M-16 potlačil zívnutí.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl poručík Walters.</p>
<p>„Nekecej, myslel jsem, že se tam snažíš ulít prachy.“</p>
<p>Poručík Walters zavrtěl hlavou, oba vstoupili do menší klece a sjeli o tři poschodí níže do řídícího střediska. Prošli dvěma kontrolními stanovišti, načež zasalutovali před službu konajícím důstojníkem v předsálí řídící místnosti. Bylo přesně sedm hodin ráno.</p>
<p>„Poručík Beale se hlásí do služby,<emphasis> pane.“</emphasis></p>
<p>„Poručík Walters se hlásí do služby,<emphasis> pane.“</emphasis></p>
<p>„Vaše doklady, pánové,“ vyzval je kapitán Peter Henshaw. Pečlivě porovnal fotografie na jejich visačkách s jejich tvářemi, ačkoli je znal už více než rok. Kapitán Henshaw přikývl, četař vsunul do štěrbiny zámku kódovanou bezpečnostní kartu a vnější dveře se se zasyčením otevřely. O dvacet vteřin později se otočily vnitřní dveře a dva letečtí poručíci vyšli ven. Všichni čtyři muži před sebou zasalutovali a usmáli se.</p>
<p>„Četaři, zaznamenejte, že poručíci Beale a Walters vystřídali poručíky Lopeze a Millera<emphasis> v… 7</emphasis> hodin 1 minutu a 30 vteřin,“ řekl kapitán Henshaw.</p>
<p>„Rozkaz,<emphasis> pane.“</emphasis></p>
<p>Oba unavení muži odevzdali pouzdra s osobními zbraněmi a dva tlusté pořadače se třemi kroužky.</p>
<p>„Jak to šlo?“ zeptal se Beale.</p>
<p>„Podle zápisu o komunikaci došlo v 3:50 k nějakým potížím s nadzemním vedením,“ odpověděl poručík Lopez. „Věnuje se tomu Gus. Ve 4:20 jsme měli pohotovost a v 5:10 poplach. Terry v 5:35 přijal upozornění z Jižní Šestky. Prověřili jsme ho.“</p>
<p>„Zase králíci?“ zeptal se Beale.</p>
<p>„Vadné čidlo tlaku. A to je asi tak všechno. Jsi vzhůru, Tome?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Walters a zakřenil se.</p>
<p>Beale a Walters za sebou uzavřeli dvojité dveře a vstoupili do dlouhé úzké řídící místnosti. Oba se připoutali do modrých, měkce polstrovaných křesel, která klouzala na kolejnicích podél řídících panelů na severní a západní stěně. Efektivně, s tím, že si občas prostřednictvím mikrofonů na sluchátkách promluvili s muži v jiných částech řídícího střediska, prošli prvních pět kontrolních seznamů. V 7:43 Warren uskutečnil kontrolu spojení s velitelstvím v Omaze a poručík Beale absolvoval dvanáctikanálový test připravenosti. Když telefon uložil nazpět do modrého držáku, ohlédl se na poručíka Walterse.</p>
<p>„Jsi si jistý, že se cítíš dobře, Tome?“</p>
<p>„Bolí mě hlava,“ odpověděl Walters.</p>
<p>„Vezmi si támhle z lékárničky aspirin.“</p>
<p>„Za chvíli,“ řekl Walters.</p>
<p>V 11:56, právě když Beale otevíral termosky a papírové sáčky s obědem, vydala letecká základna Warren pokyn k pohotovosti. V 11:58 Beale s Waltersem odemkli červený sejf pod konzolou číslo dvě, vytáhli své klíče a aktivovali program pro vypuštění raket. Ve 12:10:30 byl program pro vypuštění raket zdárně realizován s výjimkou samotného odjištění a vypuštění šestnácti raket a jejich 120 hlavic. Warren vzal jejich zákrok na vědomí a Beale spustil dvouminutový program k odvolání pohotovosti, když si Walters rozepnul pás na rameni a začal odcházet od svého ovládacího pultu.</p>
<p>„Tome, co to děláš? Než se najíme, musíme to zase uvést do původního stavu,“ snažil se ho zastavit Beale.</p>
<p>„Bolí mě hlava.“ Walters byl bílý jako stěna a měl skelný pohled.</p>
<p>Beale natáhl ruku pro lékárničku ležící na poličce, kam si postavil i svou termosku. „Myslím, že je tady nějaký extra silný anacin…“</p>
<p>Poručík Walters vytáhl svou automatickou pětačtyřicítku a střelil poručíka Bealea do týla; dal si pozor, aby dráha střely vedla dolů a do strany a vystřelená kulka nezasáhla pult. Kulka z těla nevyletěla. Beale sebou jednou zaškubal a zhroutil se v popruhu. Hydrostatickým tlakem se mu z očí, uší, nosu a úst vyřinula krev. Několik vteřin po výstřelu se rozblikala dvě žlutá světla na interkomu a indikátor ukázal, že se otevírají vnější dveře.</p>
<p>Walters beze spěchu přešel k vnitřním dveřím a vpálil dvě kulky do elektronického zámku. Vrátil se k Bealeovu pultu a cvakl vypínačem, který v nezávislé řídící místnosti zapínal stoprocentní přísun záložního kyslíku. Potom se vrátil do svého křesla a několik minut studoval manuál.</p>
<p>Přes silné ocelové dveře bylo sotva slyšet horečnaté bušení, když Walters vstal, udělal sedm kroků k Bealeovu křeslu, vyňal mrtvému muži z kapsy dlouhý aktivační klíč a vsunul ho do příslušného panelu. Nahodil pět vypínačů nutných k odjištění střel, totéž učinil u svého pultu a vsunul do něj vlastní klíč.</p>
<p>Poručík Walters stiskl vypínač na interkomu.</p>
<p>„… sakra děláte, poručíku?“ ozval se hlas plukovníka Andersona z řídícího střediska na základně Warren. „Víte, že klíč mohou ovládat jen dva muži.<emphasis> Okamž</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis> otevřete ty dveře!“</p>
<p>Walters vypnul interkom a díval se, jak digitální hodiny pozpátku odpočítávají devadesát vteřin. Podle manuálu se v dané chvíli odjišťovaly trhaviny na obrovském betonovém krytu sila a připravovaly se vyrazit stodesetitunová vrata asi čtyři sta metrů daleko do prérie a obnažit hladké ocelové šachty a kužely na špicích netečných Minutemanů. Při šedesáti vteřinách zbývajících do zážehu se měly u každé rakety rozječet sirény – podle všeho proto, aby varovaly všechny případné opravářské nebo kontrolní týmy, které by se mohly na místě v dané chvíli zdržovat. Jekot ve skutečnosti vyplašil pouze králíky, nedaleko se pasoucí dobytek a občas nějakého toho rančera projíždějícího kolem v pickupu. Střely Minuteman létaly na tuhé pohonné hmoty a při zážehu čekaly pouze na akci elektronického zápalníku. Zaměřovací pokyny, naváděcí programy, gyroskopy a elektronická přídavná zařízení k odpalu se už spustily během nácvikové části startovacího programu. Při třiceti vteřinách zbývajících do zážehu měly počítače sekvenci zastavit a počkat na signál k aktivaci odpalu, který měl přijít od dvojice klíčů. Pokud by klíči nikdo neotočil, ustrnutí mělo trvat nekonečně dlouho.</p>
<p>Walters se ohlédl na Bealeův pult. Klíče byly pět metrů od sebe. Oba musely být otočeny během jedné vteřiny. Vzdušné síly udělaly vše pro to, aby znemožnily jednomu muži aktivovat svůj klíč a potom během naprogramovaného časového intervalu doběhnout ke druhému.</p>
<p>Tomu Waltersovi zacukaly koutky úst. Přešel k Bealeově pultu, odstrčil po kolejnici křeslo s mrtvým tělem a vytáhl si z kapsy lžíci a dva provázky. Lžíce byla obyčejná polévková lžíce, kterou ukradl z důstojnické jídelny na základně Warren. Misku lžíce přivázal k širší části klíče, rukojeť k ní natočil v pravém úhlu a delší provázek pak přivázal k jejímu konci. Přešel ke svému pultu, napjal provázek, počkal, dokud hodiny nedotikaly na třicítku, otočil vlastním klíčem a silně trhl za provázek. Tlak lžíce byl natolik silný, že otočila i Bealeovým klíčem.</p>
<p>Počítač zareagoval na signál k aktivaci odpalu, ověřil odpalovací kód, který spolu s Bealem naprogramovali při nácviku, a nechal ubíhat závěrečných třicet vteřin odpalovací sekvence.</p>
<p>Walters si přitáhl poznámkový blok a něco si v krátkosti zapsal. Podíval se na dveře. Část oceli kolem zámku se rozzářila třešňovou červení z acetylenového hořáku, který někdo přidržoval u vzduchového zámku. Kov měl prohořet nejméně za dvě minuty.</p>
<p>Poručík Tom Walters se usmál, připoutal se do křesla, vložil si do úst hlaveň pětačtyřicítky, až se mu mířidla dotkla horního patra, a palcem zmáčkl spoušť.</p>
<p>+++</p>
<p>O tři hodiny později Verne Ketchum, generál amerických vzdušných sil, a jeho asistent plukovník Stephen Anderson odcházeli od komplexu řídícího střediska, aby se nadýchali čerstvého vzduchu a prohlédli si nastalý chaos. Přibližně dvanáct vojenských vozidel a tři sanitky zaplnily parkoviště a zůstávaly stát i na svahu za hranicí vnitřní bezpečnostní zóny. Na poli za západní ochrannou linií stálo pět vrtulníků a Ketchum viděl a slyšel, jak se od jihozápadu s burácením blíží další dva.</p>
<p>Plukovník Anderson se podíval na bezoblačnou oblohu. „Rád bych věděl, co si o tomhle dění myslí Rusové.“</p>
<p>„Rusové ať jdou do prdele,“ opáčil Ketchum. „Dneska mi zvedli mandle všichni včetně viceprezidenta. Až se vrátím dovnitř, budu ho mít na lince. Všichni chtějí vědět, jak k tomu došlo. Co jim mám říct, Steve?“</p>
<p>„Už jsme tady měli pár problémů,“ řekl Anderson. „Ale zatím nic podobného. Viděl jste Waltersův poslední psychologický profil. Je starý necelé dva měsíce. Ten chlap byl přiměřeně inteligentní, svobodný, dobře reagoval na stres, ctižádostivý byl jen v rámci služby, rozkazy plnil do puntíku, loni na podzim byl členem vítězného družstva při vanderburgské soutěži odpalovacích čet a představivost měl asi stejně bohatou jako támhleten pelyňkový keř. Dokonalý profil pro odpalovače raket.“</p>
<p>Ketchum si zapálil doutník a přes kouř se zamračil. „Tak co se, kurva, <emphasis>stalo?“</emphasis></p>
<p>Anderson zavrtěl hlavou a sledoval blížící se vrtulník. „Nedává to smysl. Walters věděl, že závěrečnou fázi aktivace střely je třeba provést ve spolupráci se dvěma dalšími klíči v jiném řídícím středisku. Věděl, že pokud zákrok nebude takhle ověřený, počítače se zastaví pět vteřin před samotnou aktivací. Sebe i Bealea zabil úplně zbytečně.“</p>
<p>„Máš tu jeho poslední poznámku?“ zamručel Ketchum s doutníkem v ústech.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Dej mi ji.“</p>
<p>Waltersova poznámka byla zabalena v igelitu, ačkoliv Ketchumovi nebylo jasné, proč vlastně. Bylo nad slunce jasnější, že z ní nemusí snímat otisky prstů. Text byl i přes igelit jasně čitelný:</p>
<p><emphasis>WvB pro CAB</emphasis></p>
<p><emphasis>Králů</emphasis><emphasis>v p</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>šec na Db6. Šach</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsi na tahu, Christiane</emphasis></p>
<p>„To má být nějaký zatracený kód, Steve?“ zeptal se Ketchum. „Říkají ti něco tyhle šachové nesmysly?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Myslíš, že to CAB je nějaký nástroj?“</p>
<p>„Nedává mi to smysl, pane.“</p>
<p>„A co ten Christian, kdo to může být? To W a B by mohlo znamenat Walters a Beale,“ uvažoval nahlas Ketchum, „ale co je pak to ‘v’ uprostřed?“</p>
<p>Anderson zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, pane. Možná by na to mohli přijít lidi z rozvědky nebo FBI. Myslím, že zrovna v tom zeleném vrtulníku se blíží ten agent z Denveru.“</p>
<p>„Byl bych mnohem radši, kdyby se do toho montovat nemuseli,“ zavrčel Ketchum. Vytáhl si doutník z úst a odplivl si.</p>
<p>„Takový je zákon,“ odpověděl Anderson. „Jinak to nejde.“</p>
<p>Generál Ketchum se otočil a věnoval plukovníkovi pohled, který ho přinutil sklopit zrak a pocítit náhlý zájem o puk na svých kalhotách. „Dobře,“ řekl Ketchum nakonec a odhodil doutník kamsi k ochranné linii, „pojďme si s těmi civilními kanóny promluvit. Co už naděláme, dneska už to horší být nemůže.“ Ketchum se otočil na patě a vykročil ke vzdálené delegaci.</p>
<p>Plukovník Anderson odběhl k místu, kam dopadl generálův doutník, ujistil se, že zhasl, a potom pospíchal za nadřízeným, aby ho co nejdřív dostihl.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Svět mi jakýmsi způsobem připadal bezpečnější.</p>
<p>Závěsy a roletami se jemně linul denní přísvit a osvětloval dobře známé věci: tmavé dřevo lišty postele, vysokou skříň, kterou rodiče nechali vyrobit v roce stého výročí vyhlášení nezávislosti, kartáče na vlasy rozestavené na toaletním stolku tak, jak tam byly rozestavené vždycky, a babiččinu prošívanou deku přehozenou přes nohy postele.</p>
<p>Bylo příjemné jen tam tak být a poslouchat cílevědomé hemžení lidí v domě. Howard a Nancy obsadili pokoj pro hosty vedle mé ložnice, pokoj, který kdysi patříval matce a otci. Sestra Oldsmithová spala na pojízdné posteli u dveří uvnitř mého pokoje. Slečna Sewellová trávila většinu času v kuchyni, kde pro všechny připravovala jídlo. Doktor Hartman bydlel na oko přes dvůr, ale i on, jako ostatní, trávil většinu času v mém domě a pečoval o mě. Culley spal v pokojíku u kuchyně, který patříval panu Thorneovi. I když toho příliš nenaspal. V noci sedával na židli na chodbě u vstupních dveří. Černošský mladík spal na skládacím lehátku, které jsme mu postavili na zadní verandě. V noci bylo venku sice pořád chladno, ale jemu to nevadilo.</p>
<p>Mnoho času se mnou trávil i malý Justin, česal mi vlasy, díval se na knihy, které jsem si chtěla přečíst, a byl po ruce vždycky, když jsem potřebovala, aby někdo něco vyřídil. Někdy jsem ho jen posílala do šicí dílny, aby se posadil na proutěnou lenošku, těšil se ze slunce, pohledů na modré nebe za zahradou a vůní nových rostlin, které koupil a přesadil Culley. Ve vitríně, kterou jsem nechala opravit toho černošského mladíka, jsem měla vystaveny porcelánové figurky od Hummela a jiných výrobců.</p>
<p>Bylo příjemné a zároveň poněkud znepokojivé sledovat tak často svět Justinovýma očima. Smysly a vnímání měl tak pronikavé, tak nezkalené působením vědomého já, že mi skoro působily bolest. Bezesporu jsem si na ně vytvořila závislost. O to víc bylo těžké upírat pozornost zpátky k omezením mého vlastního těla.</p>
<p>Sestra Oldsmithová a slečna Sewellová pevně věřily, že se zotavím, a neustávaly v pokusech o patřičnou terapii. Dovolovala jsem jim – dokonce je povzbuzovala aby v tomto přístupu neochabovaly, neboť jsem doopravdy chtěla zase chodit, mluvit a vrátit se do světa, ale pokroky, které jsem podle nich činila, ve mně vyvolávaly rovněž jistou rozpolcenost, protože jsem si byla jista, že se s ní pojí i oslabení mé zesílené Schopnosti.</p>
<p>Každý den mě vyšetřoval a prohlížel doktor Hartman, promlouval ke mně povzbudivými slovy. Sestry mě koupaly, každé dvě hodiny mě převracely a pohybovaly mi končetinami, aby mi nestrnuly svaly a klouby. Zanedlouho po našem návratu do Charlestonu započaly s terapií, jež vyžadovala i aktivní účast z mé strany. Sice jsem dokázala pohnout levou paží a nohou, ale když jsem tak učinila, velice se mi tím ztěžovalo, ba až znemožňovalo ovládání mé rodinky, takže si během těchto dvou každodenních půlhodinových terapií všichni kromě sester a mě brzy zvykli, že zůstanou sedět nebo ležet na posteli, v naprostém klidu, a budou vyžadovat asi stejnou přímou pozornost nebo řízení jako koně ve stájích.</p>
<p>Koncem dubna jsem opět začala vidět na levé oko a dokázala jsem, do jisté míry, pohybovat končetinami. Celou levou stranu jsem cítila velmi zvláštně – jako bych dostala do čelisti, paže, boku, pasu a nohy novokainové injekce. Nebylo to nepříjemné.</p>
<p>Doktor Hartman na mě byl pyšný. Říkal, že je velice nezvyklé, že ačkoli jsem během prvních týdnů po oné cerebrovaskulární příhodě zakusila značnou smyslovou deprivaci a zjevně u mě došlo k hemiparéze na levé straně těla, nevykazovala jsem žádné příznaky postižení zrakového vnímání. Nedělala jsem řečové chyby nebo jsem v nich nesetrvávala.</p>
<p>Skutečnost, že jsem tři měsíce vůbec nepromluvila, neznamenala, že doktor došel k mylnému závěru, že nejsem stižena řečovou dysfunkcí, kterou tak často trpí lidé po mozkové mrtvici. Každý den jsem hovořila prostřednictvím Howarda, Nancy, slečny Sewellové nebo někoho z ostatních. Když jsem doktora Hartmana nějakou dobu poslouchala, došla jsem k vlastním závěrům, proč u mě tato schopnost nebyla narušena.</p>
<p>Hlavním důvodem byl fakt, že mrtvice byla ischemickým infarktem omezeným především na pravou mozkovou hemisféru, protože právě na levé – nezasažené – straně jsem měla, ostatně jako většina praváků, umístěna řečová centra mozku. Doktor Hartman přesto poukazoval na to, že lidé, jež utrpí tak masivní cerebrovaskulární příhodu jako já, často mají problémy s řečí a vnímáním, dokud se funkce nepřesunou do nových, nepoškozených oblastí mozku. Uvědomila jsem si, že k takovým přesunům u mě dochází neustále v souvislosti s mou Schopností – a nyní, se Schopností ještě zesílenou, jsem byla přesvědčena, že si dokážu uchovat veškeré jazykové, řečové a osobnostní funkce, i kdyby mi mrtvice postihla obě hemisféry mozku. Měla jsem totiž k dispozici neomezenou zásobu zdravé mozkové tkáně! Každý člověk, s nímž jsem přicházela do styku, se stával dárcem neuronů, synapsí, jazykových asociací a paměťové kapacity.</p>
<p>V jistém smyslu jsem se stala nesmrtelnou.</p>
<p>Právě v tom čase jsem začínala chápat návykovost a zdravotní klady naší Hry. Při využívání Schopností, zvláště pak dokonalém Používání vyžadovaném Hrou, jsme doopravdy<emphasis> mládli.</emphasis> Stejně jako se životy pacientů obnovují transplantacemi orgánů a různých tkání,<emphasis> naše</emphasis> životy se obnovovaly Používáním jiných myslí, transplantacemi energií, výpůjčkami RNA a neuronů a všech ostatních tajemných složek, na něž novodobá věda zredukovala mysl.</p>
<p>Když jsem se zadívala na Melanii Fullerovou Justinovýma jasnýma očima, viděla jsem starou ženu, schoulenou jako nemluvně, do jejíž vyzáblé ruky odkapávají nitrožilní roztoky, s bledou kůží napjatou přes kosti, ale už jsem věděla, jak naprosto zavádějící tento pohled dokáže být – věděla jsem, že tak mladá jako nyní jsem nikdy nebyla, že vstřebávám energii lidí kolem sebe, jako slunečnice vstřebává sluneční světlo. Zanedlouho jsem měla být schopna vstát z postele, vzkříšená obnovou zářivé energie, kterou jsem cítila, jak do mě proudí, den za dnem, týden za týdnem.</p>
<p>+++</p>
<p>Uprostřed noci jsem prudce otevřela oči.<emphasis> Panebož</emphasis><emphasis>e, mo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ná </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e práv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> takto Nina p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ila smrt.</emphasis></p>
<p>Pokud moje Schopnost mohla díky odumření jedné malé části mého mozku získávat na síle, rozsahu a záběru, čeho mohla Ninina mnohem větší Schopnost dosáhnout během oné mikrosekundy poté, co jsem ji zastřelila? Copak nebyla kulka, kterou jsem jí vpálila do mozku z Charlesova koltu, jen větší a dramatičtější verzí mé vlastní cerebrovaskulární příhody?</p>
<p>Ninina moc a vědomí mohly během hodin a dnů po našem střetu přeskočit do stovky podřízených myslí. V minulých letech jsem četla dost na to, abych věděla, že lidi v současné době udržují při životě stroje nahrazující, stimulující nebo simulující funkce mozku, ledvin a bůhvíjakých dalších orgánů. Nenacházela jsem žádný rozpor v představě, že Ninino čisté a průbojné vědomí se drží života prostřednictvím myslí jiných jedinců.</p>
<p><emphasis>Nina hnije v rakvi, zatímco Schopnost umožň</emphasis><emphasis>uje její </emphasis><emphasis>mysli kráč</emphasis><emphasis>et nocí jako n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jakému beztvarému, zlovolnému duchovi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nininy modré oč</emphasis><emphasis>i se vysouvají z d</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>lk</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> na vln</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>erv</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, zatímco zni</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ený mozek se jí obnovuje navzdory tomu, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e zárove</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> uhnívá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Energie všech lidí, které Použ</emphasis><emphasis>ívala, do ní proudí, a</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> nakonec vstane</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>témž</emphasis><emphasis>e zá</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ivém rozpuku mládí, jaké jsem ve svém t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>le cítila i já</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a Nina jako mrtvola se bude šinout tmou.</emphasis></p>
<p>Přijde i sem?</p>
<p>Tu noc zůstala celá moje rodina vzhůru, někdo byl u mě, jiní stáli mezi mnou a temnotou, ale přesto jsem nespala.</p>
<p>+++</p>
<p>Paní Hodgesová byla svolná s prodejem svého domu, až když jí doktor Hartman nabídl – a zaplatil – jistou přemrštěnou sumu. Mohla jsem do jednání zasáhnout, ale poté, co jsem paní Hodgesovou spatřila, rozhodla jsem se, že to neudělám.</p>
<p>Od nešťastné nehody, která se přihodila Georgeovi, jejímu manželovi, neuběhlo ještě ani pět měsíců, ale paní Hodgesová zestárla o dvacet let. Na vlasy si vždycky s velkou pečlivostí nanášela falešný a nápadný hnědý odstín, ale teď jí visely ve zplihlých, bílých pramíncích. Nikdy sice nebyla přitažlivá, ale nyní se ani v nejmenším nesnažila skrývat pod maskou líčidel vrásky, bradavice a povislou kůži.</p>
<p>Vyplatili jsme jí nehoráznou cenu. Peníze ale zanedlouho neměly být problém a kromě toho, jakmile jsem paní Hodgesovou opět spatřila, napadlo mě, jak bychom ji v následujících dnech a týdnech mohli ještě využít.</p>
<p>+++</p>
<p>Jaro přišlo elegantně, jak už to tak na mém milovaném Jihu bývá. Někdy jsem Culleymu dovolovala, aby mě donesl do šicí dílny, a jednou – pouze jednou – i ven, kde mě uložil do lenošky, zatímco se náš mladý černoch věnoval přípravě zahrádky. Culley, Howard a doktor Hartman vztyčili kolem celého pozemku vysoké ploty a vzadu třímetrovou bariéru, takže jsme si nemuseli dělat starosti se zvědavýma očima. Nelíbilo se mi pouze setrvávat na přímém slunci. Mnohem více mě těšilo, když jsem vnímala okolí očima Justina usazeného v trávě, nebo se přidávala ke slečně Sewellové, když se nahá opalovala na dvorku.</p>
<p>Dny se prodlužovaly a byly stále teplejší. Otevřenými okny ke mně pronikal vlahý vzduch. Občas jsem z nádvoří zaslechla pištění a smích vnučky paní Hodgesové, ale potom mi docházelo, že to musí být jiné děti o kus dál na ulici.</p>
<p>Dny voněly čerstvě posečenou trávou a noci zimolezem. Cítila jsem se v bezpečí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Beverly Hills</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Čtvrtek, 23. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Ve čtvrtek krátce po poledni ležel Tony Harod na manželské posteli v hotelu Beverly Hilton a přemýšlel o lásce. Toto téma ho doposud nikdy příliš nezajímalo. Láska byla pro něj fraškou, od níž se odvíjely stovky banalit; byla záminkou ke všem lžím, sebeklamům a licoměrnostem, jež vytvářely vztahy mezi pohlavími. Tony Harod se pyšnil tím, že souložil se stovkami, možná tisícovkami žen, a nikdy nepředstíral, že by byl do některé z nich zamilovaný, ačkoli si myslel, že během oněch posledních několika vteřin jejich odevzdání, v okamžiku svého orgazmu, cítil něco, co se lásce blížilo.</p>
<p>Teď ale byl zamilovaný.</p>
<p>Uvědomoval si, že neustále myslí na Marii Chenovou. Jeho dlaň a prsty si přesně vybavovaly texturu její pokožky. Zdálo se mu o její líbezné vůni. Mariiny tmavé vlasy, tmavé oči a jemný úsměv se mu vznášely na okraji vědomí jako obraz v periferním vidění – byly prchavé, mizely, jen co otočil hlavu. Už jen vyslovení jejího jména v něm vyvolávalo zvláštní pocit.</p>
<p>Položil si ruce za hlavu a upíral oči na strop. Ve zmuchlaných pokrývkách nadále přetrvávala přímořská vůně sexu. V koupelně burácela sprcha.</p>
<p>Každodenní život Tonyho Haroda a Marie Chenové byl stejný jako vždycky. Ona mu ráno nosila do vířivky poštu, vyřizovala telefonáty, zapisovala vzkazy, které jí diktoval, potom s ním chodila do studia sledovat natáčení<emphasis> Bílého otrokář</emphasis><emphasis>e</emphasis> a vyhodnocovat záběry natočené předešlého dne. Studiové sekvence se kvůli potížím s britskými odbory přesunuly z Pinehurstu k Paramountu a Harod uvítal možnost dohlížet na produkci, aniž musel trávit celé týdny mimo domov. Předchozího dne sledoval nesestříhané záběry s Janet Delacourteovou – tou osmadvacetiletou husou, která se vmáčkla do role napsané pro křehkou sedmnáctku – a najednou si v hlavní roli začal představovat Marii Chenovou, jemnou výraznost Marie Chenové místo drsného přehrávání Delacourteové, svůdnou a smyslnou obnaženost Marie Chenové místo těžkopádné nahosti bledé bělošské hvězdičky.</p>
<p>Harod se s Marií od Filadelfie miloval jen třikrát – a ačkoli této zdrženlivosti nerozuměl, rozpalovala ho touhou, jež se rozlévala z tělesné do duševní sféry; většinu dne na ni musel myslet. Potěšení v něm vzbuzoval pouhý pohled na to, jak přechází po místnosti.</p>
<p>Sprcha utichla, zaslechl tlumený zvuk utírání, následovaný rachotem fénu.</p>
<p>Pokoušel se oddávat představám, jaké by to bylo s Marií žít. Dohromady měli dost peněz, aby se mohli sbalit a odjet, aniž by dva nebo tři roky museli živořit. Mohli jet kamkoliv. Vždycky chtěl hodit všechno za hlavu, najít si nějaký malý ostrůvek na Bahamách nebo na podobném místě a zkusit napsat i něco jiného než další otřepaný krvák. Představoval si, že Barentovi a Keplerovi nechá vzkaz, v němž je pošle do prdele, a prostě se vypaří; a Maria se bude vracet z pláže v modrých plavkách, budou si spolu povídat nad croissanty a čerstvě pomletou kávou na pozadí slunce vycházejícího nad lagunou. Tonymu Harodovi se zamilovanost zamlouvala.</p>
<p>Janet Delacourteová vyšla nahá z koupelny a rozprostřela si nad jeho rameny dlouhé světlé vlasy. „Tony, zlatíčko, nemáš cigárko?“</p>
<p>„Ne.“ Harod otevřel oči, aby se na ni podíval. Janet měla tvář protřelé patnáctileté holky a prsa, která by mohla hrát hlavní roli v erotickém snu Russe Meyera. Její herecké schopnosti zůstávaly i po třech filmech milosrdně skryté. Provdala se za třiašedesátiletého texaského milionáře, který jí koupil plnokrevníka, koupil jí roli divy v operním večeru, kterému se Houston smál ještě několik měsíců, a nyní jí kupoval i místo v Hollywoodu. Schu Williams, režisér<emphasis> Bílého otrokář</emphasis><emphasis>e,</emphasis> se Harodovi před týdnem nad sklenkou svěřil, že ta zatracená Delacourteová by nedokázala sehrát ani pád, kdyby ji někdo shodil z útesu. Harod Williamsovi připomněl, odkud pocházejí tři miliony z jejich devítimilionového rozpočtu a přišel s návrhem, aby popáté přepsali scénář a zbavili se scén, v nichž Janet musela dělat něco mimo záběr jejích schopností – jako třeba mluvit a naopak přidali pár scén z vany a harému.</p>
<p>„To nevadí, jednu mám tady v kabelce.“ Začala se prohrabovat plátěnou taškou větší než Harodova obvyklá příruční zavazadla.</p>
<p>„Nemáš být dneska ještě jednou na place?“ zeptal se Harod. „Ještě jednou zkusit s Dirkem tu scénu v sultánově paláci?“</p>
<p>„Ne-e.“ Při kouření žvýkala a obojí nějakým způsobem zvládala s otevřenou pusou. „Schuey říká, že nic lepšího, než je ten záběr, co jsme udělali v úterý, stejně nenatočíme.“</p>
<p>Natáhla se na břiše přes postel, podpírala se lokty a obrovská prsa jí spočívala na Harodových holeních jako bledě žluté melouny na výprodejovém pultu v krámku s ovocem a zeleninou.</p>
<p>Harod zavřel oči.</p>
<p>„Tony, drahoušku, je pravda, že máš originál té nahrávky?“</p>
<p>„Jaké nahrávky?“</p>
<p>„Vždyť víš. Té, kde Shayla Berringtonová honí nějakýmu chlápkovi péro.“</p>
<p>„Jo, tuhle myslíš.“</p>
<p>„Páni, tohle desetiminutové video jsem musela za posledních pár měsíců vidět nejmíň na šedesáti večírcích. Koho by napadlo, že lidi ještě nepřestane bavit. Vždyť nemá skoro žádný kozy, že?“</p>
<p>„No…“ odpověděl Harod.</p>
<p>„Byla jsem na té benefiční slezině, kde se taky ukázala. Víš, kterou myslím, pro ty děcka po obrně s těma… no, víš, co myslím? Seděla tam u stolu s Dreyfusem, Clintem a Meryl. Shayla je podle mě tak nafoukaná, že si myslí, že když jde na velkou, obestře ji libá vůně, víš, co chci říct? Dobře jí tak, teď je každýmu jen pro smích.“</p>
<p>„Lidi se jí smáli?“</p>
<p>„To víš, že jo. Třeba Don je strašně vtipný. Umí fakt skvěle mluvit, víš, u předního stolu fakt roznesl všechny na kopytech. A když došlo na Shaylu, řekl něco jako: ‘A také jsme poctěni přítomností jedné z nejkrásnějších mladých mořských panen od časů, kdy Esther Williamsová dala do frcu svou koupací čepici,’ nebo něco v tom smyslu, víš, akorát, že ještě srandovnějšího. Tak máš ji?“</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>„Vždyť víš, tu originální nahrávku.“</p>
<p>„A záleží na tom, kdo má originál, když kopie kolují po celým Hollywoodu?“</p>
<p>„Tony, miláčku, já jsem jenom<emphasis> zvě</emphasis><emphasis>davá,</emphasis> nic víc. Myslím, že by to byla pěkná bomba, kdybys to natočil po tom, co tě Shayla odmítla v Bílým otrapovi.“</p>
<p>„Bílým otrapovi?“</p>
<p>„Jo, takhle Schuey tomu filmu říká. Je to něco, jako když Chris Plummer vždycky říkal, že<emphasis> Za zvuků</emphasis><emphasis> hudby</emphasis> je pro něho<emphasis> Za zvuků</emphasis><emphasis> husy,</emphasis> vzpomínáš? Na place tomu tak říkáme všichni.“</p>
<p>„Pěkný,“ opáčil Harod. „Kdo říkal, že jsem tu roli někdy nabízel Berringtonové?“</p>
<p>„Ale, zlatíčko, všichni přece vědí, že nejdřív jsi oslovil právě ji. Kdybyste si se slečnou Sluníčkovou plácli, přineslo by ti to těch dvacet melounů.“ Janet Delacourteová típla cigaretu a zasmála se. „Samozřejmě že teď všude akorát tak utře. Disney prej odpískal ten velkej muzikál, kterej plánoval pro ni a Donnyho, a Marie ji vyhodila z toho programu, co natáčeli na Havaji. Její mormonskou mámu to tak rozdivočilo, že dostala infarkt. To je<emphasis> fakt hrozný.“</emphasis> Pohrávala si s Harodovými prsty na nohou a komíhala mu prsy na holeních.</p>
<p>Tony odtáhl nohy a posadil se na okraj postele. „Jdu se osprchovat. Budeš tady, až se vrátím?“</p>
<p>Janet Delacourteová nechala prasknout bublinu na žvýkačce, převrátila se na záda a věnovala mu převrácený úsměv. „Chceš, abych tu byla, zlatíčko?“</p>
<p>„Ani ne,“ přiznal se Harod.</p>
<p>Překulila se na břicho. „Tak si vyser voko,“ řekla beze stopy nevraživosti v hlase. „Jdu nakupovat.“</p>
<p>+++</p>
<p>O čtyřicet minut později Harod vyšel pod markýzu před vchodem do hotelu a předal klíče chlapci v červené vestě a bílých kalhotách.</p>
<p>„Dnes to bude které, pane Harode?“ zeptal se hoch. „Mercedes, nebo ferrari?“</p>
<p>„Dnes pojedu tou šedou skopčáckou šunkou, Johnny,“ odpověděl Harod.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Harod při čekání mžoural přes zrcadlové brýle na palmy a modrou oblohu. Došel k závěru, že Los Angeles má pravděpodobně nejnudnější podnebí na celém světě. Možná s výjimkou jižního Chicaga, kde vyrostl.</p>
<p>Mercedes přijel k chodníku, Harod ho obešel a začal natahovat ruku s pětidolarovou bankovkou, když zjistil, že se dívá do usmívající se tváře Josepha Keplera.</p>
<p>„Nasedni si, Tony,“ pobídl ho Kepler. „Musíme si promluvit.“</p>
<p>+++</p>
<p>Kepler jel ke Coldwater Canyonu. Harod z něho přes zrcadlovky nespouštěl oči. „S ochrankou to jde v Hiltonu vážně do sraček,“ poznamenal. „V poslední době člověku pustí do auta kdejakého pobudu.“</p>
<p>Keplerovi se zacukaly koutky v úsměvu à la Charlton Heston. „Johnny mě zná,“ odpověděl. „Řekl jsem mu, že je to kanadský žertík.“</p>
<p>„Ha-ha,“ utrousil Harod.</p>
<p>„Musíme si promluvit, Tony.“</p>
<p>„To jsi už říkal.“</p>
<p>„Ty jsi mi pěkný rozumbrada, co, Tony?“</p>
<p>„Přestaň s těmi kecy,“ vrčel Harod. „Jestli mi chceš něco říct, ven s tím.“</p>
<p>Kepler jel s mercedesem po klikaté silnici v kaňonu příliš rychle. Řídil arogantně, jen pravou rukou, zápěstí položené na nejvyšším místě volantu. „Tvůj kamarád Willi udělal další tah,“ podotkl.</p>
<p>„Pravidlo číslo jedna,“ přerušil ho Harod. „Klidně si tady můžeme poklábosit, ale jestli ještě jednou, kurva, řekneš, že je to můj kamarád Willi, budu ti muset vrazit do krku ty tvoje vybělený korunky. Jasný, Josephe?“</p>
<p>Kepler se na Haroda podíval. „Willi provedl další tah a bude muset následovat odpověď.“</p>
<p>„Co teď udělal? Opíchal prezidentovu starou nebo co?“</p>
<p>„Je to trochu dramatičtější a složitější.“</p>
<p>„To tady máme odpoledne s hádankami?“</p>
<p>„Ono je vlastně jedno, co udělal,“ krčil rameny Kepler, „a v novinách se o tom nedočteš, ale Barent něco takového ignorovat nemůže. Znamená to, že tvůj… že Willi je ochotný hrát o hodně a my mu budeme muset nějak odpovědět.“</p>
<p>„A to teď zvolíme taktiku spálené země?“ zeptal se Harod. „Zabijeme každého Američana s německým původem, kterému je přes pětapadesát?“</p>
<p>„Ne, pan Barent bude vyjednávat.“</p>
<p>„Jak to uděláte, když toho starýho hajzla nemůžete ani najít?“ Harod se zadíval na suché stráně míhající se za oknem. „Nebo si myslíte, že s ním jsem pořád v kontaktu?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Kepler, „ale v kontaktu jsem s ním já.“</p>
<p>Harod se narovnal. „S Willim?“</p>
<p>„Bavíme se snad o někom jiném?“</p>
<p>„Kde… jak jsi ho našel?“</p>
<p>„Já ho nenašel. Napsal jsem mu. On mi odepsal. Vedeme velice příjemnou korespondenci.“</p>
<p>„Kam jsi mu napsal, proboha?“</p>
<p>„Poslal jsem doporučený dopis do toho jeho domečku v bavorských lesích.“</p>
<p>„Do Waldheimu? Na to staré panství u českých hranic? Tam nikdo není. Od prosince, kdy jsem tam byl, Barentovi lidi panství sledují.“</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčil Kepler, „ale dům pořád střeží sloužící. Meyerovi, německý otec se synem. Dopis se nevrátil a o pár týdnů později se mi Willi sám ozval. Na dopisu bylo francouzské razítko. Druhý dopis přišel z New Yorku.“</p>
<p>„Co psal?“ zeptal se Harod. Dopalovalo ho, že srdce mu buší dvakrát rychleji než obvykle.</p>
<p>„Napsal, že chce jenom vstoupit do Klubu a letos v létě si pěkně zarelaxovat na ostrově.“</p>
<p>„Cože?!“ vyhrkl Harod.</p>
<p>„Já mu věřím,“ podotkl Kepler. „Myslím, že se starého pána dotklo, že nás nenapadlo ho pozvat dřív.“</p>
<p>„A nemrzelo ho třeba trošičku, že jste se pokusili vyhodit letadlo s ním do povětří a poštvat proti němu jeho dlouholetou kamarádku Ninu?“</p>
<p>„Možná i to,“ přisvědčil Kepler. „Ale myslím, že je ochotný udělat za minulostí tlustou čáru.“</p>
<p>„Co na to říká Barent?“</p>
<p>„To, že jsem s Willim v kontaktu, pan Barent vůbec neví.“</p>
<p>„Panebože, neriskuješ tak trochu?“</p>
<p>Kepler se zazubil. „To si tě tím manipulačním sezením onehdy pěkně podal, co, Tony? Ne, žádné velké riziko nepodstupuji. I kdyby na to Barent přišel, nic unáhleného nepodnikne. Od té doby, co mezi námi nejsou Charles a Nieman, se začíná Arnoldova koalice trochu viklat. Myslím, že Barent nechce mít svou ostrovní zábavu jenom pro sebe.“</p>
<p>„Povíš mu to?“</p>
<p>„Ano. Po včerejšku si myslím, že Barent bude vděčný, že jsem našel způsob, jak se s Willim spojit. Barent bude souhlasit, aby se Willi připojil k letnímu dovádění, pokud si bude jistý, že je to bezpečné.“</p>
<p>„Jak by to mohlo být bezpečné? Ty snad nevidíš, co Willi dokáže? Ten starý hajzl se nezastaví před ničím.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přitakal Kepler, „ale myslím, že jsem našeho nebojácného vůdce přesvědčil, že je bezpečnější mít Williho mezi námi, kde na něho můžeme dohlédnout, než někde ve stínech, kde si může hrát na Pavoučího krále a po jednom nás likvidovat. Kromě toho Barent stále věří, že každý, kdo s ním vstoupí do… ehm…<emphasis> osobního</emphasis> kontaktu, už nikdy nebude představovat hrozbu.“</p>
<p>„Myslíš, že dokáže Williho zneškodnit?“</p>
<p>„Ty si to nemyslíš?“ V Keplerově hlase zazněl nelíčený údiv.</p>
<p>„Já nevím,“ zněla Harodova váhavá odpověď. „Barentova schopnost působí jedinečně, ale Willi… no, nejsem si jistý, jestli je Willi čistokrevný člověk.“</p>
<p>„Na tom opravdu nezáleží, Tony.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Myslím, že Ostrovní klub měl s velkou pravděpodobností už dávno vyměnit vedoucího představitele.“</p>
<p>„Myslíš, že bysme měli hodit Barenta přes palubu? Jak bysme to udělali?“</p>
<p>„My to dělat nemusíme, Tony. Stačí, abychom zůstali v kontaktu s Wilhelmem, naším korespondenčním přítelem, a ujistili ho, že si zachováme neutralitu v případě, že na ostrově dojde k nějaké… nepříjemnosti.“</p>
<p>„Willi se tam tedy během letního tábora objeví?“</p>
<p>„Poslední noc veřejné části,“ odpověděl Kepler. „Potom se k nám připojí během lovu, který se uskuteční následující týden.“</p>
<p>„Nevěřím, že by se Willi jen tak odevzdal Barentovi do rukou,“ poznamenal Harod. „Barent tam musí mít nejmíň stočlennou ochranku.“</p>
<p>„Spíš dvousetčlennou,“ podotkl Kepler.</p>
<p>„No právě, takže Willimu bude jeho Schopnost proti takové armádě k hovnu. Proč by to dělal?“</p>
<p>„Barent dá své čestné slovo, že Willimu zaručí bezpečný pohyb,“ řekl Kepler.</p>
<p>Harod se rozesmál. „No, to jo, tak to je pak v pořádku. Jestli dá Barent svoje zasraný<emphasis> slovo,</emphasis> Willi by měl položit hlavu na špalek.“</p>
<p>Kepler sjel po Mulholland Drive. Už před sebou viděli dálnici. „Ale vidíš, jaké se otevírají možnosti, Tony. Jestli Barent toho staříka vyřídí, prostě budeme pokračovat, jako by se nechumelilo, a ty budeš plnohodnotný člen. Jestli má Willi v rukávu nějaké překvapení, uvítáme ho na palubě s otevřenou náručí.“</p>
<p>„Myslíš, že bys mohl fungovat vedle Williho?“</p>
<p>Kepler odbočil na parkoviště u hollywoodského amfiteátru. Čekala tam šedá limuzína se začerněnými skly. „Až budeš uléhat s hady tak dlouho jako já, Tony,“ řekl, „zjistíš, že je víceméně jedno, jaký jed koluje novému hadovi v těle, pokud jím neuštkne své spolunocležníky.“</p>
<p>„A co Sutter?“</p>
<p>Kepler vypnul motor mercedesu. „Zrovna jsem s reverendem vedl dlouhý rozhovor. Třebaže si na svém dlouholetém přátelství s kamarádem Christianem sentimentálně zakládá, i on je ochotný dát císaři, co je císařovo.“</p>
<p>„Což znamená?“</p>
<p>„Což znamená, že si Willi může být jistý, že Jimmymu Wayne Sutterovi nebude proti mysli, pokud portfej pana Barenta přejde do jiných rukou.“</p>
<p>„Chceš něco vědět, Keplere?“ zeptal se Tony Harod. „Ty bys nedokázat poskládat jednoduchou oznamovací větu, ani kdyby na tom závisel tvůj život.“</p>
<p>Kepler se usmál a otevřel dveře. Na pozadí hluku výstražného bzučáku se zeptal: „Stojíš na naší straně, Harode?“</p>
<p>„Jestli to znamená, že nebudu vystrkovat hlavu a nepolezu do žádných sraček, pak stojím na vaší straně.“</p>
<p>„Jednoduchou oznamovací větou,“ vyštěkl Kepler.<emphasis> „Tvů</emphasis><emphasis>j kamarád </emphasis>Willi potřebuje vědět, na čí straně jsi. Na naší, nebo na té druhé?“</p>
<p>Harod se zadíval na jasnou plochu parkoviště. Otočil hlavu zpátky ke Keplerovi a jeho hlas zněl unaveně.</p>
<p>„Jsem na vaší straně.“</p>
<p>+++</p>
<p>Bylo skoro jedenáct v noci, když si Harod uvědomil, že chce dva hotdogy s hořčicí a cibulí. Odložil korekturu scénáře, na které pracoval, a přešel do západního křídla, kde se pode dveřmi stále rozlévalo světlo z pokoje Marie Chenové. Dvakrát zaklepal. „Jedu do Pinks. Nechcete jet se mnou?“</p>
<p>Odpověď zněla tlumeně, jako by na něho volala z koupelny. „Ne, děkuji.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Vážně. Ale děkuju.“</p>
<p>Harod si oblékl koženého bombera a vyjel z garáže ve ferrari. Jízdu si užíval, ostře přeřazoval, křižovatkami projížděl těsně předtím, než naskočila červená, a setřásl dvě závodní auta, která udělala tu chybu, že se s ním na Boulevardu snažila tři bloky držet krok.</p>
<p>V Pinks bylo plno. V Pinks bylo vždycky plno. Harod snědl dva hotdogy u pultu a třetí si odnesl na parkoviště. Mezi tmavou dodávkou a jeho autem stáli dva výrostci; jeden se dokonce o ferrari opřel, když se pustil do řeči se dvěma dívkami. Harod k němu došel a strčil mu obličej jen několik centimetrů před oči. „Zařaď zpátečku, nebo je s tebou amen,“ řekl mu.</p>
<p>Hoch byl o patnáct centimetrů vyšší než Harod, ale ode dveří sportovního auta ucukl, jako by to byla žhavá kamna. Všichni začali pomalu ustupovat, ohlíželi se na Haroda a čekali, až se dostanou dostatečně daleko, aby na něho mohli vyrukovat s uštěpačnými poznámkami. Harod se zadíval na obě dívky. Ta menší vypadala jako luxusní Hispánka, černé vlasy a snědá pokožka, vše zabalené v drahých šortkách a tričku na ramínku kolem krku, které působilo dojmem, že musí snášet velký tlak. Harod si představil, jak by se oba frajírci tvářili, kdyby si za ním tahle čokoládová kost přišla sednout do ferrari a rozhodla se, že trochu uleví elastické látce.<emphasis> Seru na to,</emphasis> řekl si v duchu.<emphasis> Jsem unavený.</emphasis></p>
<p>Za volantem dojedl třetí hotdog, zapil ho zbytkem dietní koly a otočil klíčkem v zapalování, když ho oslovil tichý hlas. „Pane Harode.“</p>
<p>Necelý metr a půl od něho se otevřely dveře dodávky. Na místě spolujezdce seděla černošská dívka, bokem k čelnímu sklu. Něco mu na ní bylo povědomé a věnoval jí automatický úsměv, než si uvědomil, kde už ji viděl. Držela něco v klíně, pevně to svírala.</p>
<p>Dupl na spojku a už natahoval ruku k řadicí páce, když se ozval tichý zvuk připomínající svištění tlumičů ve špionážních filmech a do levého ramene ho píchla vosa. „Do prdele!“ vykřikl, zvedl pravou ruku, aby hmyz odmetl, ještě si stačil uvědomit, že to žádná vosa není, a potom se celý vnitřek auta znenadání naklonil, prudce k němu vyletěla středová konzole a vedlejší sedadlo a udeřily ho do tváře.</p>
<p>+++</p>
<p>Harod ani na chvíli úplně neztratil vědomí, ale účinek byl stejný. Připadal si, jako by ho někdo nahnal do podzemního krytu jeho vlastního těla. Sice k němu pronikaly obrazy a zvuky – byť jen mlhavě ale měl pocit, jako by na laciném černobílém televizoru sledoval vzdálenou UKV stanici, k níž dodávalo zkomolený zvuk rádio ve vedlejším pokoji. Potom mu někdo stáhl přes hlavu kapuci. Vyšlo to prakticky nastejno. Občas si uvědomil, že se jemně kolébá, jako by se ocitl na palubě nějakého člunu, ale hmatové vjemy byly prchavé a lživé a jejich rozkódování ho stálo příliš mnoho sil.</p>
<p>Někdo ho někam nesl. Alespoň měl takový dojem. Možná na končetinách cítil jen své ruce. Ne, ruce měl někde za sebou, spojené pásem kůže a chrupavky, který se najednou objevil jakoby odnikud.</p>
<p>Blíže nespecifikovanou dobu nebyl nikde – nebyl ani při smyslech, ani v bezvědomí –, vznášel se kdesi uvnitř sebe sama v příjemné prvotní kaši falešných vjemů a zmatených vzpomínek. Vzdáleně vnímal dva hlasy, přičemž jeden patřil jemu samému, ale rozhovor – pokud to rozhovor opravdu byl – ho nudil, a tak se zanedlouho opět vrátil do vnitřní tmy, stejně jako se sportovní potápěč nechává snést závažím a jemným proudem do nachových hlubin.</p>
<p>Tony Harod věděl, že se děje něco nadmíru nepatřičného, ale bylo mu to úplně ukradené.</p>
<p>+++</p>
<p>Probudilo ho světlo. Světlo a bolest v zápěstích. Světlo, bolest v zápěstích a pak jakási další bolest, která mu připomněla<emphasis> Vetř</emphasis><emphasis>elce</emphasis> Ridleyho Scotta, když se vydral z hrudi toho zpropadeného ubožáka. Kdo ho hrál? John Hurt. Proč mu, sakra, svítí to světlo do očí a proč ho tak bolí zápěstí a co pil, že mu to převrátilo naruby celou lebku?</p>
<p>Posadil se… pokusil se posadit. Zkusil to ještě jednou a zařval bolestí. Připadlo mu, že výkřik protrhl nějakou poslední blanku napjatou mezi ním a okolním světem, a pak jen ležel a věnoval pozornost věcem, které mu předtím nepřipadaly důležité.</p>
<p>Měl na rukou pouta. Ležel v posteli, spoutaný. Pravou ruku měl na polštáři vedle sebe, želízko kolem pravého zápěstí spojené s těžkým bílým kovem pelesti. Levou ruku měl spuštěnou podél boku, ale želízko na ní bylo připojeno k něčemu těžkému pod bokem matrace. Pokusil se levo\i ruku zvednout; kov zarachotil o kov. Takže postranice. Nebo nějaká trubka. Nebo něco jiného. Ještě nebyl připravený pohnout hlavou, aby se podíval. Možná později.</p>
<p><emphasis>S kým jsem, sakra, vč</emphasis><emphasis>era v noci byl?</emphasis> Měl pár kamarádek, které nacházely velké zalíbení ve svazování a lehkém SM, ale nikdy jim nedovolil, aby tyto praktiky zkoušely na něm.<emphasis> Př</emphasis><emphasis>ehnal jsem to s pitím? Vita m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> kone</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> dostala do své komnaty rozkoší?</emphasis> Znovu otevřel oči a nutil je, aby zůstaly otevřené i navzdory bolesti ze světla, které mu útočilo na zrakové nervy.</p>
<p>Bílá místnost. Bílá postel – povlečení, bíle natřená mosaz –, bílé stěny, malé zrcadlo na protější stěně, v bílém rámu. Bílé dveře s bílou kulatou klikou. Jediná holá žárovka – o síle asi deseti milionu wattů, jak usuzoval podle její záře zavěšená na bílé šňůře. Na sobě měl bílý nemocniční plášť. Cítil, že je vzadu otevřený a že je pod ním nahý.</p>
<p>Dobře, takže Vita ne. Její komnata rozkoší tíhla spíše k sametu a kamenům. Znal někoho, kdo má úchylku na nemocniční zařízení? Nikoho.</p>
<p>Zachřestil pouty a ucítil rozbolavělou kůži, kde si už odřel zápěstí. Vyklonil se doleva a podíval se dolů. Bílá podlaha. Levé zápěstí připoutané k bílé kovové kostře postele. Chvíli se zase pohybovat nemusel, pokud nepocítí nutkání vyzvracet se na tu hezkou bílou podlahu. To by bylo.</p>
<p>Na chvilku ztratil vědomí. Když si později uvědomil, kde je – světlo bylo stejné, bílá místnost byla stejná, bolest hlavy zlehka polevila na mysli mu vytanula představa psychiatrické léčebny. Poslal ho tam někdo, když se nedíval?</p>
<p>V psychiatrických léčebnách lidem nedávají pouta.<emphasis> </emphasis><emphasis>Ž</emphasis><emphasis>e </emphasis><emphasis>ne?</emphasis></p>
<p>Potom jím proběhla vlna strachu dostatečně silná na to, aby sebou začal házet a kopat, aby rachotil kovem o kov, dokud se s lapáním po dechu nezhroutil zpátky na postel. Barent. Kepler. Sutter. Ti prohnilí hajzli ho odklidili na nějaké bezpečné místo, kde mohl po zbytek života civět do bílé stěny a močit do pokrývek.</p>
<p>Ne, tahle bandička by ho zabila a nedělala takové ciráty.</p>
<p>Potom si vzpomněl na Pinks, na ty výrostky, na tu dodávku, na černošku. Může za to ona. Co o ní říkal Colben ve Filadelfii? Mysleli si, že Willi ji i s tím šerifem Používá. Ale šerif je přece mrtvý… Harod s nimi ještě byl, když se Kepler s Hainesem postarali, aby šerifovo tělo bylo objeveno na baltimorském autobusovém nádraží a nikdo ho tak nemohl spojit s filadelfským fiaskem.</p>
<p>Kdo ji teď Používal? Willi? Možná. Třeba nebyl spokojený se vzkazem, který poslal přes Keplera. Ale k čemu tohle všechno?</p>
<p>Dospěl k závěru, že na chvíli přestane uvažovat. Bolest byla nesnesitelná. Počká, až ho někdo navštíví. Jestli za ním přijde ta černošská holka a Willi nebo kdokoliv jiný ji nebude držet<emphasis> hodně</emphasis> pevně v rukou, dočkají se překvapení.</p>
<p>+++</p>
<p>Harod zápasil s neodolatelným nutkáním ulevit svému močovému měchýři a už se pokusil i dát o sobě z plna hrdla vědět, když se nakonec přece jen otevřely dveře.</p>
<p>Stanul v nich muž. Měl na sobě zelený chirurgický úbor a místo očí se mu v černé pletené kukle leskly zrcadlovky. Harod si hned vzpomněl na Keplerovy sluneční brýle, potom si vybavil zabijáka ze série<emphasis> Valpurž</emphasis><emphasis>ina noc</emphasis>, kterou natočil spolu s Willim. A tehdy se už málem doopravdy pomočil.</p>
<p>Willi to nebyl. To poznal okamžitě. Postava mimoto neměla správnou velikost ani věk Toma Reynoldse, Williho přiteplené loutky s prsty škrtiče. Ale na tom nezáleželo. Willi měl dost času, aby naverboval zástupy nových nýmandů.</p>
<p>Harod se<emphasis> pokusil</emphasis> na muže zaútočit. Opravdu se o to pokusil. Ale v posledním okamžiku ho zalila vlna dobře známého hnusu – silnější než předchozí nevolnost a bolest hlavy – a odtáhl se dřív, než se dotkl mužovy mysli. Připadlo by mu snadnější a méně důvěrné, kdyby druhému muži musel olíznout konečník nebo vzít do úst penis. Už jen při té představě se roztřásl a zalil ho studený pot.</p>
<p>„Kdo jste? Kde to jsem?“ Harodovi skoro nebylo rozumět, slova mu odpadávala z jazyka vyřezaného z laciného dřeva.</p>
<p>Muž přišel k posteli a upřel na Haroda pohled. Potom si vsunul ruku pod chirurgický úbor a vytáhl automatickou pistoli. Zamířil ji na Harodovo čelo. „Tony,“ pronesl potichu, „napočítám do pěti a vystřelím. Jestli se chystáš něco udělat, měl bys to udělat co nejdřív.“</p>
<p>Harod škubl želízky, až pohnul celou postelí.</p>
<p>„Jedna… dva… tři…“</p>
<p>Harodovi poskočila mysl, ale třicet let sebemanipulace mu zabránilo, aby kontakt dokončil.</p>
<p>„… čtyři…“</p>
<p>Harod zavřel oči.</p>
<p>„… pět.“ Kohoutek se uvolnil a cvakl.</p>
<p>Když Harod opět otevřel oči, muž stál u dveří a pistole nebyla nikde vidět. „Potřebuješ něco?“ zeptal se tichý hlas s cizím přízvukem.</p>
<p>„Mísu,“ zašeptal Harod.</p>
<p>Kukla přikývla. „Sestra ji přinese.“</p>
<p>Harod počkal, až se zavřou dveře, a potom urputným soustředěním zavřel oči.<emphasis> Sestra,</emphasis> pomyslel si.<emphasis> Panebož</emphasis><emphasis>e, a</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> je to klasická sestra s kozami naho</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e a dírou mezi nohama.</emphasis></p>
<p>Čekal.</p>
<p>+++</p>
<p>Sestra byla ta černoška. Ta z Filadelfie. Ta, která ho střelila a dovezla sem.</p>
<p>Vzpomněl si, jak se jmenuje. Natalie. Hodně jí toho dlužil.</p>
<p>Kuklu sice neměla, ale připadalo mu, že má bílé náplasti na spáncích a drátky ve vlasech. Přinesla mu mísu a profesionálně mu ji podala. Ustoupila a čekala.</p>
<p>Zatímco se vyprazdňoval, zlehka se jí otřel o mysl. Nikdo ji Nepoužíval. Nemohl uvěřit, že se zachovali tak hloupě – ať jsou kdokoliv. Třeba je to jen tahle pitomá čubka a nějaký její komplic. Colben říkal něco v tom smyslu, že oba jdou po Melanii Fullerové. Očividně vůbec netušili, čeho je schopný.</p>
<p>Počkal, dokud nevzala mísu a nevydala se zpátky ke dveřím. Musel se ujistit, že dveře jsou odemčené. Přesně takového žertu by se mohli od Williho dočkat, nechat je oba zamčené v jedné místnosti – poskytnout Harodovi někoho, koho by mohl Použít, a upřít mu možnost, jak toho dosáhnout. Co byly, sakra, zač, ty drátky v jejích vlasech? Harod je viděl ve filmech z nemocničního prostředí, ale na<emphasis> pacientech,</emphasis> ne na sestrách. Byla to nějaká čidla.</p>
<p>Otevřela dveře.</p>
<p>Udeřil na ni s takovou rychlostí a silou, že upustila mísu a rozlila si moč na bílou sukni.<emphasis> Ty jsi pě</emphasis><emphasis>kn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> drsná ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ka,</emphasis> pomyslel si a vyvedl ji ze dveří a rozhlédl se jejíma očima.<emphasis> Sež</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> klí</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e,</emphasis> poručil jí.<emphasis> Jakýmkoliv způ</emphasis><emphasis>sobem zabij toho druhého hajzla, se</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> klí</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e a dosta</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> odsud.</emphasis></p>
<p>Za dveřmi byla skoro dva metry dlouhá chodba a další dveře. Ty byly zamčené. Přiměl Natalii, aby do nich vrazila, až ucítil, jak se jí zkroutilo rameno, přinutil ji drápat do dřeva. Dveře se ani nepohnuly.<emphasis> Kurva.</emphasis> Přivedl ji zpátky k sobě do pokoje. Nebylo v něm nic, co by se dalo použít jako zbraň. Přešla k posteli, zatahala za pouta. Jestli by třeba postel nerozebrala, nerozbila kostru. Ale pokud byl ke kostře a pelesti připoutaný, bylo vyloučené, aby to zvládla rychle. Zadíval se na sebe jejíma očima a uviděl černé strniště na bílých lících, vytřeštěné oči, slepené kudrnaté vlasy.</p>
<p>Zrcadlo. Zadíval se na ně a pochopil, že je určitě jednosměrné. Když bude třeba, nechá Natalii, aby ho rozbila holýma rukama. Jestli se jím nikam nedostane, přinutí ji, aby střepy použila jako zbraň, až dovnitř zase vstoupí ten kretén v kukle. Jestli bude nerozbitné, bude předpokládat, že je jednosměrné, a nechá ji, aby do něj tak dlouho třískala tou svou hezoučkou tvářičkou, až z ní zbudou jen rozlámané kosti v černé kaši. Ať si pozorovatelé na druhé straně užijí pěknou podívanou. Potom, až přijdou dovnitř, by jim mohla nehty a zbývajícími zuby rozdrásat hrdla, popadnout zbraň, sehnat klíče…</p>
<p>Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil muž v kukle. Natalie se prudce otočila, přikrčila se před skokem. Její škleb by se hodil spíše do zoo, když se zvíře dlouho nemůže dočkat krmení.</p>
<p>Muž v kukle ji střelil do boku pistolí na šipky, která se mu objevila v ruce. Natalie se zaťatými pařáty vyskočila. Muž ji zachytil a spustil ji na podlahu. Asi minutu vedle ní klečel, měřil jí pulz, nadzvedl jí víčko, aby zkontroloval zornici. Potom vstal a přešel k Harodově posteli. Chvěl se mu hlas. „Ty hajzle,“ procedil mezi zuby. Otočil se a vyšel z pokoje.</p>
<p>Když se vrátil, z převrácené lahvičky naplňoval stříkačku. Odstříkl několik kapek a otočil se k Harodovi. „Tohle bude trochu bolet, pane Harode,“ pípl sevřeným hlasem.</p>
<p>Harod se pokusil trhnout levou rukou a ucuknout, ale muž mu injekcí propíchl plášť a zarazil mu ji do boku. Následovala krátká otupělost a potom Tonymu Harodovi připadalo, jako by mu někdo přímo do žil nalil skotskou. Z břicha se mu do hrudi prohnal plamen. Zalapal po dechu, když mu teplo proteklo srdcem. „Co… to je?“ zašeptal a věděl, že ho muž v kukle zabil. Smrtící injekce, tak o ní psávali v bulvárních novinách. Harod byl vždycky zastáncem trestu smrti. „Co to je?“</p>
<p>„Drž hubu,“ odpověděl muž a otočil se k němu zády, když se zavlnila a zavířila tma a strhla Tonyho Haroda jako třísku na rozbouřeném moři.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Nedaleko San Juan Capistrano</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pátek, 24. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Natalii po vynoření z mlhy anestezie přivítal pohled na Saula a jeho jemný dotek, když jí otíral čelo mokrým hadrem. Podívala se na sebe, uviděla popruhy kolem svých nohou a rukou a rozplakala se.</p>
<p>„No tak, no tak,“ konejšil ji. Sklonil se a zlehka jí políbil vlasy. „Všechno je v pořádku.“</p>
<p>„Jak…“ Odmlčela se a olízla si rty. Připadaly jí vzdálené a gumové. „Jak dlouho?“</p>
<p>„Asi třicet minut,“ odpověděl. „Možná jsme byli s tou směsí až příliš opatrní.“</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou. Vzpomněla si na hrůzu, kterou zažívala, když se pozorovala, když<emphasis> cítila,</emphasis> jak se chystá ke skoku na Saula. Věděla, že by ho zabila holýma rukama. „Muselo to být… rychlé,“ zašeptala. „Harod?“ Sotva se dokázala přinutit vyslovit jeho jméno.</p>
<p>Said přikývl. „První výslech probíhal výtečně. Údaje z EEG jsou úžasné. Brzy by se měl začít probouzet. Proto i ty…“ Ukázal na popruhy.</p>
<p>„Já vím,“ řekla. Postel s plátěnými zábranami sama pomáhala připravit. Po neuvěřitelném adrenalinovém rauši, který zažila, když se jí Harod zmocnil, a předtím, než se k němu s obavami vůbec vydala, jí ještě divoce bilo srdce. Vstoupit do té místnosti bylo to nejtěžší, co v životě udělala.</p>
<p>„Myslím, že to vypadá velice dobře,“ pokračoval Saul. „Podle EEG v době, kdy byl pod vlivem Sodium Pentothalu, se ani na vás, ani na mě nepokusil uplatnit svou moc. Už asi patnáct minut se z toho probírá… hodnoty se už skoro vrátily k základu, který jsme u něj dnes ráno stanovili… a nepokusil se s vámi znovu navázat kontakt. Cítím poměrně velkou jistotu, že při prvotním kontaktu nebo po jeho přerušení je důležitý určitý proces zření. Není pochyb, že u subjektů, kterými už manipuloval, by to bylo jinak, ale domnívám se, že s vámi, teď, když vás nemůže vidět, kontakt navázat už nedokáže.“</p>
<p>Natalie se usilovně snažila neplakat. Popruhy jí sice nepůsobily nijak velké nepohodlí, ale vyvolávaly v ní zdrcující pocit klaustrofobie. Z elektrod na hlavě se jí táhly drátky k malému telemetrickému modulu, který měla upevněný u pasu. Saul se o takovém zařízení dozvěděl od kolegů zabývajících se výzkumem snů, a tak dokázal Cohenovi přesně říct, kde by se dal koupit. „To ale nevíme bezpečně,“ opáčila.</p>
<p>„Víme toho mnohem víc než před dvaceti čtyřmi hodinami,“ připomněl jí Saul. Podržel dva dlouhé papírové pásy s aktuálními údaji z EEG. Jehla počítačového zobrazovacího zařízení vykreslila šílenou změť vrcholil a prohlubní. „Podívejte se na tohle. Napřed tu máme tenhle jakoby nahodilý zkrat v hipokampu. Harodovy alfa vlny dosáhnou vrcholu, potom skoro zmizí, načež přejdou do něčeho, co vypadá jako cyklus REM. O tři celé dvě vteřiny později… podívejte…“ Ukázal jí druhý pás, na němž vrcholy a zlomy dokonale odpovídaly prvnímu záznamu. „Naprostý soulad. Zbavil vás veškerých funkcí vyššího řádu, přestala jste mít vládu nad volními reakcemi, na slovo ho začala poslouchat i vaše autonomní nervová soustava. V tomto pozměněném stavu REM, nebo co to vlastně je, jste se k němu přidala za necelé čtyři vteřiny.</p>
<p>A tou možná nejzajímavější anomálií je, jak tady Harod vytváří theta rytmus. Je to naprosto jasné. Tady váš hipokampus odpověděl stejným theta rytmem, zatímco neokortikální EEG se vyrovnalo. Natalie, tento theta rytmus je dobře zdokumentovaný u králíků, krys a tak dále, u aktivit charakteristických pro různé živočišné druhy – jako jsou projevy agrese a dominance – ale nikdy ne u primátů!“</p>
<p>„Chcete říct, že mám mozek na úrovni krysy?“ zeptala se Natalie. Byl to chabý pokus o vtip a ani ten v ní nezadusil nutkání k pláči.</p>
<p>„Harod… a podle všeho i ostatní… nějakým způsobem generuje tuhle výjimečnou aktivitu v theta rytmu jak ve svém vlastním hipokampu, tak v hipokampu oběti,“ vysvětloval Saul napůl sám pro sebe. Nataliina pokusu o žert si vůbec nevšiml. „Sympatickým účinkem na váš mozek se vám vyrovnala neokortikální aktivita a zároveň vytvořil umělý stav REM. Přijímala jste senzorická data, ale nemohla na jejich základě jednat. Harod ano. To je<emphasis> neuvěř</emphasis><emphasis>itelné.</emphasis> Přesně tady…“ Ukázal na místo, kde se v jejím záznamu kudrlinky náhle zploštily, „… zabírají nervové toxiny v sedativu. Povšimněte si absentující reciprocity na tomhle diagramu.</p>
<p>Všechno, co zamýšlel, bylo evidentně možné převést na neurochemické povely ve vašem těle, ale to, co jste sama zažívala, se k Harodovi přenášelo jen nepřímo. Vaši bolest nebo paralýzu cítil asi tak, jako by je cítil ve snu. Tady, o čtyřicet osm vteřin později, jsem mu píchl směs Amatylu a Pentothalu.“ Ukázal na místo, kde se přestaly divoce zmítat nejrůznější čáry funkcí mozkových vln. „Panebože, dal bych nevím co, abych ho mohl mít měsíc připojený na tomograf.“</p>
<p>„Saule, co když se… co když se mu podaří mě znovu ovládnout?“</p>
<p>Saul si narovnal brýle. „Poznám to okamžitě, i když nebudu sledovat výstupy. Přeprogramoval jsem počítačový alarm, aby se spustil při první známce té rozkolísanosti jeho hipokampu, náhlém poklesu ve struktuře vašich alfa vln nebo při nástupu toho theta rytmu.“</p>
<p>„Ano,“ nadechla se Natalie, „ale co pak<emphasis> udě</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>áte?“</emphasis></p>
<p>„Provedeme plánovanou časovou a dálkovou analýzu,“ odpověděl Saul. „Pokud použijeme ten vysílač, co koupil Jack, všechny datové kanály na vzdálenost čtyřiceti kilometrů by měly být volné.“</p>
<p>„Ale co když to dokáže na vzdálenost sta kilometrů, tisíce?“ Natalie se snažila, aby jí v hlase nezaznívala hysterie. Chtěla vykřiknout:<emphasis> co když</emphasis><emphasis> m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> nikdy nepustí?</emphasis> Cítila se, jako by přistoupila na nějaký lékařský pokus, při němž jí mohl začít v těle růst nějaký odporný parazit.</p>
<p>Saul ji vzal za ruku. „Víc než čtyřicet kilometrů nás v tomhle okamžiku nebude zajímat. Jestli se to stane, prostě se vrátíme a zase ho uspím. Víme, že v bezvědomí vás ovládat nemůže.“</p>
<p>„To už by nikdy nemohl, kdyby byl mrtvý,“ poznamenala.</p>
<p>Saul přikývl a stiskl jí ruku. „Už je vzhůru. Počkáme tři čtvrtě hodiny, a jestli se vás nepokusí zmocnit, budete moct vstát. Já osobně jsem přesvědčen, že náš pan Harod na to nemá. Ať ty zrůdy čerpají svou moc odkudkoliv, všechny předběžné údaje naznačují, že Anthony Harod není jako zrůda příliš významný.“ Přešel k umyvadlu, vzal kelímek vody a podržel Natalii hlavu, aby se mohla napít.</p>
<p>„Saule… až mě z toho vyprostíte, že ještě necháte připojený ten alarm a že u sebe budete mít i tu pušku se šipkami?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Saul. „Dokud budeme mít v domě tuhle zmiji, budeme ji držet v kleci.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Druhý výslech Anthonyho Haroda. Pátek, dvacátého čtvrtého dubna 1981… devatenáct dvacet tři. Subjektu byl injekčně aplikován Sodium Pentothal a Meliritin-C. Údaje jsou k dispozici rovněž na videozáznamu, z vyšetření na EEG, detektoru lži a biosenzorickými kanály. Tony, slyšíš mě?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Jak se cítíš?“</p>
<p>„V pohodě. Divně.“</p>
<p>„Tony, kdy ses narodil?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Kdy ses narodil?“</p>
<p>„Sedmnáctého října.“</p>
<p>„V kterém roce, Tony?“</p>
<p>„No… 1944.“</p>
<p>„A kolik ti teď je?“</p>
<p>„Třicet šest.“</p>
<p>„Kde jsi vyrostl, Tony?“</p>
<p>„V Chicagu.“</p>
<p>„Kdy jsi poprvé zjistil, že máš tu sílu, Tony?“</p>
<p>„Jakou sílu?“</p>
<p>„Schopnost ovládat jednání jiných lidí.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Kdy jsi na to přišel, Tony?“</p>
<p>„No… když mi teta řekla, že mám jít spát. Nechtělo se mi. Přinutil jsem ji říct, že klidně můžu zůstat vzhůru.“</p>
<p>„Kolik ti bylo?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Kolik myslíš, že ti bylo, Tony?“</p>
<p>„Šest.“</p>
<p>„Kde byli tví rodiče?“</p>
<p>„Táta byl po smrti. Zabil se, když mi byly čtyři roky.“</p>
<p>„Kde byla tvoje matka?“</p>
<p>„Ta mě nechtěla. Byla na mě naštvaná. Dala mě tetě.“</p>
<p>„Proč tě nechtěla?“</p>
<p>„Říkala, že za to můžu já.“</p>
<p>„Za co můžeš?“</p>
<p>„Že táta umřel.“</p>
<p>„Proč si to myslela?“</p>
<p>„Protože mě táta uhodil… ublížil mi… ublížil mi těsně předtím, než skočil.“</p>
<p>„Skočil? Z okna?“</p>
<p>„Jo. Bydleli jsme nahoře, ve druhém patře. A spadl na takový ten plot s hroty.“</p>
<p>„Bil tě táta často, Tony?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Vzpomínáš si na to?“</p>
<p>„Teď ano.“</p>
<p>„Vzpomínáš si, proč tě uhodil v tu noc, kdy se zabil?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Pověz mi o tom, Tony.“</p>
<p>„Byl jsem vyděšený. Spal jsem v předním pokoji, tam, kde byla ta velká skříň, a v té skříni byla tma. Probudil jsem se a měl jsem strach. Jako vždycky jsem šel k mámě do pokoje, akorát, že tam byl táta. Obvykle tam nebýval, protože prodával různé věci a musel být pořád pryč. Akorát že teď tam byl a ubližoval mámě.“</p>
<p>„Jak jí ubližoval.“</p>
<p>„Byl na ní, neměl na sobě žádné oblečení a ubližoval jí.“</p>
<p>„A co jsi udělal, Tony?“</p>
<p>„Volal jsem a křičel, aby s tím přestal.“</p>
<p>„Udělal jsi ještě něco?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Co se stalo pak, Tony?“</p>
<p>„Táta… přestal. Vypadal divně. Odvedl mě do obýváku a zbil mě opaskem. Strašně mě mlátil. Máma mu říkala, aby toho nechal, ale on mě pořád bil. Moc to bolelo.“</p>
<p>„A přinutils ho, aby s tím přestal?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Co se stalo pak, Tony?“</p>
<p>„Táta mě najednou přestal mlátit. Držel se za hlavu a tak divně chodil. Podíval se na mámu. Ta už nekřičela. Měla na sobě tátův fialový župan. Chodívala v něm, když táta nebyl doma, protože byl teplejší než ten její. Potom táta přešel k oknu a vypadl z něho.“</p>
<p>„To okno bylo zavřené?“</p>
<p>„Jo. Venku byla příšerná zima. Ten plot byl nový. Domácí ho postavil těsně před Díkůvzdáním.“</p>
<p>„A za jak dlouho ses pak přestěhoval k tetě, Tony?“</p>
<p>„Za dva týdny.“</p>
<p>„A proč sis myslel, že se na tebe máma zlobí?“</p>
<p>„Řekla mi to.“</p>
<p>„Že se zlobí?“</p>
<p>„Že jsem ublížil tátovi.“</p>
<p>„Tím, žes ho přinutil skočit z okna?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Přinutils ho skočit z toho okna, Tony?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Jsi si jistý?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Jak potom tvoje máma věděla, že dokážeš nutit lidi dělat různé věci?“</p>
<p>„To já nevím!“</p>
<p>„Ale ano, víš, Tony. Vzpomeň si na to. Jsi si jistý, že jsi poprvé někoho ovládl teprve tehdy, když jsi přiměl tetu, aby tě nechala být vzhůru?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Jsi si tím jistý, Tony?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Proč si potom tvoje máma myslela, že něco takového dokážeš, Tony?“</p>
<p>„Protože to uměla i<emphasis> ona!“</emphasis></p>
<p>„Tvoje máma uměla ovládat lidi?“</p>
<p>„Máma to dělala. Dělala to vždycky. Když jsem byl malý, poslala mě třeba na nočník. Přinutila mě nebrečet, když jsem měl na krajíčku. Nutila dělat různé věci tátu, když byl po ruce, aby pořád někam chodil. To ona to udělala!“</p>
<p>„Ona ho té noci přinutila vyskočit?“</p>
<p>„Ne. Ona přinutila<emphasis> mě</emphasis><emphasis>,</emphasis> abych ho přinutil vyskočit.“</p>
<p>„Třetí výslech Anthonyho Haroda. Dvacet nula sedm, pátek, dvacátého čtvrtého dubna. Tony, kdo zabil Aarona Eškola a jeho rodinu?“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Toho Izraelce.“</p>
<p>„Izraelce?“</p>
<p>„Pan Colben vám o tom musel říct.“</p>
<p>„Colben? Ne, o tom mi řekl Kepler. Je to pravda. Byl to ten kluk z ambasády.“</p>
<p>„Ano, ten kluk z ambasády. Kdo ho zabil?“</p>
<p>„Šel si s ním promluvit Haines se svou skupinou.“</p>
<p>„Richard Haines?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Agent FBI Haines?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Vyvraždil rodinu Aarona Eškola Haines osobně?“</p>
<p>„Myslím, že ano. Kepler říkal, že tu skupinu vedl právě on.“</p>
<p>„Kdo tu operaci schválil?“</p>
<p>„No… Colben… Barent.“</p>
<p>„Který z nich, Tony?“</p>
<p>„To je jedno. Colben byl Barentův maňásek. Můžu zavřít oči? Jsem strašně unavený.“</p>
<p>„Ano, Tony. Zavři oči. Vyspi se, dokud si znovu nepopovídáme.“</p>
<p>+++</p>
<p>„Čtvrtý výslech Anthonyho Haroda. Pátek, dvacátého čtvrtého dubna 1981. Dvacet dva šestnáct. Nitrožilně aplikován Sodium Pentothal. Amobarbital opětovně podán ve dvacet dva nula čtyři. Údaje k dispozici na videozáznamu, detektoru lži, EEG a biosenzoru. Tony?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Víš, kde je oberst?“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„William Borden.“</p>
<p>„Aha, Willi.“</p>
<p>„Kde je?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Nemáš představu, kde by mohl být?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Existuje způsob, jak bys mohl zjistit, kde je?“</p>
<p>„Ne. Možná. Nevím.“</p>
<p>„Proč to nevíš? Znáš někoho jiného, kdo by věděl, kde je?“</p>
<p>„Kepler. Možná.“</p>
<p>„Joseph Kepler?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Kepler ví, kde je Willi Borden?“</p>
<p>„Kepler tvrdí, že od Williho dostává dopisy.“</p>
<p>„Jak jsou ty dopisy staré?“</p>
<p>„To nevím. Pár posledních týdnů.“</p>
<p>„Věříš Keplerovi?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Odkud ty dopisy chodí?“</p>
<p>„Z Francie. New Yorku. Kepler mi neřekl všechno.“</p>
<p>„Zahájil korespondenci Willi?“</p>
<p>„Nerozumím, co tím myslíte.“</p>
<p>„Kdo napsal první – Willi nebo Kepler?“</p>
<p>„Kepler.“</p>
<p>„Jak se s Willim spojil?“</p>
<p>„Poslal dopis lidem, kteří stráží Williho dům v Německu.“</p>
<p>„Ve Waldheimu?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Kepler poslal dopis Willimu na adresu waldheimských správců a Willi mu odepsal?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Proč mu Kepler psal a co Willi odpověděl?“</p>
<p>„Kepler hraje na obou stranách, proti středu. Chce stát na Williho straně, pokud Willi vstoupí do Ostrovního klubu.“</p>
<p>„Do Ostrovního klubu.“</p>
<p>„Jo. Do toho, co z něj zbylo. Trask je mrtvý. Colben je mrtvý. Podle mě si Kepler myslí, že Barent bude muset vyjednávat, jestliže se Willimu podaří udržovat patřičný tlak.“</p>
<p>„Tony, pověz mi něco o tom Ostrovním klubu…“</p>
<p>+++</p>
<p>Někdy po druhé hodině ráno přišel Saul za Natalii do kuchyně. Vypadal unaveně a nesmírně pobledle. Natalie mu nalila čerstvý šálek kávy, posadili se a zadívali na velký autoatlas. „Nic lepšího jsem nesehnala,“ omlouvala se. „Objevila jsem ho v jednom nonstop motorestu na I-5.“</p>
<p>„Potřebujeme opravdový atlas nebo nějaká satelitní data. Třeba by nám mohl pomoct Jack Cohen.“ Saul klouzal prstem po pobřeží Jižní Karolíny. „Tady to vůbec není.“</p>
<p>„Ne, ale jestli leží třicet sedm kilometrů od pobřeží, jak říká Harod, na téhle mapě by nejspíš nebyl,“ opáčila. „Myslím, že to musí být někde tady, na východ od Cedrového a Murphy ho ostrova… a ne jižněji než mys Romain.“</p>
<p>Saul sňal brýle a promnul si kořen nosu. „Jenže to není nějaký útes, co se vynoří za odlivu, nebo písečná lavice,“ namítl. „Podle Haroda má Dolmannův ostrov víc než jedenáct kilometrů na délku a skoro pět kilometrů napříč v nejširším místě. Vy jste prožila většinu života v Charlestonu, copak jste o něm neslyšela?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie. „Jste si jistý, že spí?“</p>
<p>„Naprosto,“ ubezpečil ji. „Dalších šest hodin se neprobudí, ani kdybych to zkoušel.“ Saul vytáhl mapu, kterou nakreslil podle Harodových pokynů, a porovnal ji s mapou ze spisu, který Cohen vedl o Barentovi. „Jste dostatečně vzhůru, abyste to se mnou prošla?“</p>
<p>„Zkuste to.“</p>
<p>„Dobře. Barent a jeho skupina… ti její členové, co jsou ještě naživu… se setkají na letním táboře na Dolmannově ostrově v týdnu od sedmého června. To je tedy ta veřejná část. Lidi, o nichž nám Harod řekl, že tam budou, odpovídají formátu prominentů, o nichž nám pověděl Jack Cohen. Budou tam samí muži. Ženy tam mají vstup zakázaný. Ani Margaret Thatcherová by se tam nedostala, i kdyby chtěla. Veškeré zázemí budou tvořit mužské síly. Podle Jacka tam budou desítky strážců a členů ochranek. Veřejná zábava skončí v sobotu třináctého června. V neděli čtrnáctého června tam podle Haroda přijede oberst a na pětidenní sportovní klání se připojí ke čtyřem členům Ostrovního klubu – včetně Haroda.“</p>
<p>„Sportovní klání!“ vydechla Natalie. „Tak bych to tedy nenazvala.“</p>
<p>„Krvavé sporty,“ opravil se Saul. „Dává to smysl. Ti lidé disponují stejnou mocí jako oberst, Melanie Fullerová a ta Draytonová. Chuť násilí v nich probouzí úplně stejnou závislost, jenže jsou veřejně činnými osobami. Oddávat se byť jen okrajově tomu typu nepřímého pouličního násilí, s nímž podle všeho ve Vídni začali naši tři staříci, je pro ně mnohem obtížnější.“</p>
<p>„Tak si to nechávají na jeden příšerný týden v roce,“ podotkla Natalie.</p>
<p>„Ano. A za další se tím každý rok bezbolestně – bezbolestně pro ne – obnovuje vnitřní hierarchie toho jejich spolku. Ten ostrov je do maximální možné míry soukromý. Technicky vzato ani nespadá do jurisdikce Spojených států. Když tam Barent je, spolu se svými hosty se zdržuje v téhle oblasti… na jižním konci. Tam je jeho panství a stejně tak i ten takzvaný letní tábor. Dalších pět kilometrů pralesních stezek a mangrovových močálů oddělují bezpečnostní zóny, ploty a minová pole. Právě tam hrají svou verzi oberstovy staré hry.“</p>
<p>„Není divu, že dělá všechno pro to, aby ho tam pozvali,“ řekla Natalie. „Kolik nevinných lidí tam během toho šíleného týdne obětují?“</p>
<p>„Harod tvrdí, že každý člen Ostrovního klubu dostane pět zástupců,“ odpověděl Saul. „To znamená jeden denně na každý z těch pěti dnů.“</p>
<p>„Kde proboha všechny ty lidi shánějí?“</p>
<p>„Podle Haroda podstatnou část obstarával Charles Colben. Princip je takový, že si losují… jak by se to dalo nazvat? Hrací figury. Každé ráno si je náhodně vylosují pro použití za daného dne. Či spíše večera. Harod říká, že hra začíná až někdy před soumrakem. Jde o to, aby si otestovali své schopnosti za přítomnosti určitého prvku nahodilosti. Nechtějí přijít o… figury… které si dlouhou dobu formovali.“</p>
<p>„Odkud vezmou oběti pro letošní setkání?“ Natalie přešla ke kredenci a vrátila se s lahví Jacka Danielse. Dolila si kávu až po okraj.</p>
<p>Saul se na ni usmál.</p>
<p>„A jsme u toho. Jakožto nový společník nebo upírský učeň nebo co už je náš pan Harod vlastně zač, dostal za úkol sehnat patnáct zástupců právě on. Musí to být lidé v přiměřeně dobrém zdravotním stavu, ale zároveň lidé, kteří nebudou nikomu chybět.“</p>
<p>„To je absurdní. Skoro každý bude někomu chybět.“</p>
<p>„Ani bych neřekl,“ povzdechl si Saul. „Každý rok se v téhle zemi objeví desítky tisíc mladých lidí na útěku. Většina se nikdy nevrátí domů. V každém větším městě jsou psychiatrická oddělení nemocnic zpola zaplněná lidmi bez jakéhokoli zázemí, po nichž se neshánějí žádní příbuzní. Policie je zaplavená hlášeními o nezvěstných manželech a nevypočitatelných manželkách.“</p>
<p>„Stačí tedy dvě desítky takových lidí zajistit, poslat je na ten zatracený ostrov a přinutit je, aby se pozabíjeli?“ Natalii se pletl jazyk únavou.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vy Harodovi věříte?“</p>
<p>„Možná sděloval nesprávné informace, ale narkotika mu neumožnila vymýšlet nějaké lži.“</p>
<p>„Vy se ho chystáte nechat naživu, že, Saule?“</p>
<p>„Ano. Největší šanci najít obersta budeme mít, když tahle bandička uspořádá to svoje ostrovní šílenství. Kdybychom Haroda zneškodnili… nebo ho třeba jen drželi příliš dlouho v zajetí… všechno bychom nejspíš pokazili.“</p>
<p>„To si myslíte, že se všechno nepokazí, když tahle… tahle<emphasis> svině</emphasis> okamžitě vyrazí za Barentem a ostatními a všechno jim o nás vyklopí?“</p>
<p>„Podle mě je pravděpodobné, že to neudělá.“</p>
<p>„Panebože, Saule, jak si tím můžete být jistý?“</p>
<p>„Tím si jistý nejsem, ale jsem si jistý tím, že Harod je pořádně zmatený. Chvíli je přesvědčený, že oba jednáme na oberstův popud. Hned vzápětí má za to, že nás poslal Kepler nebo Barent. Nedokáže uvěřit, že v tomto melodramatu vystupujeme sami za sebe…“</p>
<p>„Melodrama je správné slovo,“ poznamenala Natalie. „Táta mě v pátek v noci nechával vzhůru, abych takovéhle věci sledovala v tom cyklu o příšerách. Třeba taková<emphasis> Nejnebezpeč</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jší hra.</emphasis> Tohle je blbost, Saule.“</p>
<p>Saul Laski tak prudce bouchl dlaní do kuchyňského stolu, že třesknutí zaznělo ve vykachlíkované kuchyni jako výstřel z pušky. Natalii poskočil šálek s kávou a rozlil se po dřevěné desce. „Neříkejte<emphasis> mně</emphasis><emphasis>,</emphasis> že je to blbost!“ zařval. Bylo to poprvé za pět měsíců, co ho Natalie slyšela zvednout hlas. „Neříkejte mi ani, že je to nechutné melodrama. To si říkejte svému otci a Robu Gentrymu s podřezanými hrdly! To si říkejte mému synovci Aaronovi, jeho manželce a dětem! Říkejte si to jim všem… říkejte si to těm tisícům, které oberst poslal do pecí. Říkejte si to mému otci a bratru Josefovi…“</p>
<p>Saul vstal tak prudce, že se za ním překotila židle. Opřel se o stůl a Natalie si všimla svalů pod opálenou kůží na jeho předloktích, příšerné jizvy, kterou měl na levé ruce, vybledlého tetování. Když promluvil znovu, znělo to tišeji, ale ne klidněji; zběsilost měl pod kontrolou. „Natalie, celé tohle století je ubohé melodrama zinscenované podřadnými mozky na úkor duší a životů jiných lidí. My to nezastavíme. Ani když skoncujeme s těmihle… těmihle zrůdami; reflektor se v té divoké frašce upře na jiného mrchožravého herce. Tyhle věci dělají každý den lidé bez špetky téhle absurdní duševní schopnosti… lidé, kteří uplatňují svou moc formou násilí za pomoci svého postavení, kulky, hlasování nebo hrotu nože… ale <emphasis>proboha,</emphasis> tihle parchanti ublížili<emphasis> našim</emphasis> rodinám,<emphasis> našim</emphasis> přátelům, a my je zastavíme.“ Saul se odmlčel, opřel se rukama o stůl a sklopil hlavu. Na stůl odkapával pot.</p>
<p>Natalie se dotkla jeho ruky. „Saule,“ pronesla tiše. „Já vím. Omlouvám se. Jsme moc unavení. Potřebujeme se vyspat.“</p>
<p>Přikývl, poplácal ji po ruce a promnul si líce. „Vy si určitě běžte na pár hodin zdřímnout. Já si lehnu na skládací lůžko v pozorovatelně. Naprogramoval jsem čidla, aby spustila alarm, hned jak se Harod probudí. Když budeme mít štěstí, oba se sedm hodin prospíme.“</p>
<p>Natalie zhasla světlo a přešla s ním k patě schodiště. Když se pustila nahoru, zarazila se a řekla: „To znamená, že rozhodně budeme muset přikročit k další části, že? K Charlestonu?“</p>
<p>Saul unaveně přikývl. „Myslím, že ano. Jinak to nevidím. Mrzí mě to.“</p>
<p>„To je v pořádku,“ odpověděla, ačkoli jí strachem z toho, co je čeká, naskočila husí kůže. „Já věděla, že k tomu dojde.“</p>
<p>Saul se na ni podíval. „Ale nemusí.“</p>
<p>„Ale ano.“ Opět se pomalu vydala do schodů a zbytek věty si zašeptala sama pro sebe. „Ale ano, musí.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Los Angeles</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pátek, 24. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Speciální agent Richard Haines zavolal telefonem FBI se zabudovaným kodérem do Barentova komunikačního centra v Palm Springs. Když se miliardář ozval, Haines vůbec netušil, kde je.</p>
<p>„Richarde, jaká pro mě máte hlášení?“</p>
<p>„Moc toho není, pane,“ odpověděl Haines. „FBI tady sleduje místní izraelský konzulát – to je standardní postup –, ale podle jejích zjištění Cohen nenavštívil ani konzulát, ani kancelář pro dovoz, která slouží jako losangeleská zástěrka pro agenty Mosadu operující ve Spojených státech. Máme mezi nimi našeho člověka a ten přísahá, že sem Cohen služebně nezavítal.“</p>
<p>„To je všechno, co jste zjistil?“</p>
<p>„Ne tak docela. Prověřili jsme ten motel v Long Beach a utvrdili se, že tam Cohen doopravdy byl. Recepční na denní směně nám řekl, že to ráno, kdy se u nich ubytoval – šestnáctého, ve čtvrtek –, přijel v autě z půjčovny, ale když v pondělí ráno odjížděl, měl dodávku. Recepční si byl poměrně jistý, že to byl Ford Econoline. Jedna z pokojských si vzpomněla, že v sobotu a v neděli měl v pokoji uložených několik krabic, prý velkých skoro jako přepravky. Na jedné byl prý nápis Hitachi.“</p>
<p>„Tak elektronika?“ zeptal se Barent. „Sledovací zařízení?“</p>
<p>„Možná,“ odpověděl Haines, „ale Mosad většinou taková zařízení poskytuje, aniž by ho nakupoval někde v krámě.“</p>
<p>„Co když Cohen pracoval sám… nebo pro někoho jiného?“</p>
<p>„S touto domněnkou teď operujeme.“</p>
<p>„Dokázali jste zjistit, jestli se v okolí nepohyboval i Willi Borden?“</p>
<p>„Ne, pane. Nechali jsme opět sledovat jeho dům… ještě ho neprodal… ale po něm, Reynoldsovi a Luharovi se slehla zem.“</p>
<p>„A co Harod?“</p>
<p>„No, s tím se nám zkontaktovat nepodařilo.“</p>
<p>„Co to znamená, Richarde?“</p>
<p>„Víte, pane, Haroda jsme několik týdnů nesledovali, a když jsme se mu včera a dnes pokusili dovolat, jeho sekretářka nám řekla, že je někde pryč a ona sama neví kde. Dneska tam máme svoje lidi, ale prozatím ani neodešel z domu, ani se neukázal ve studiu Paramountu.“</p>
<p>„To jste mě poněkud zklamal, Richarde.“</p>
<p>Haines se zlehka roztřásl po celém těle. Opřel si lokty o stůl a oběma rukama pevně sevřel sluchátko. „Omlouvám se, pane. Je obtížné vést vyšetřování ve Wyomingu a přitom dohlížet na speciální tým tady v Kalifornii.“</p>
<p>„Co ještě vyšlo najevo z toho wyomingského vyšetřování?“</p>
<p>„No… nic konkrétního, pane. Jsme si jisti, že Walters, ten napadený důstojník vzdušných sil, který…“</p>
<p>„Ano, já vím.“</p>
<p>„Tak tedy tento Walters byl v úterý večer v jednom cheyennském baru. Číšník si s poměrně velkou jistotou vzpomíná na skupinku mužů, v níž se pohybovala i osoba odpovídající Williho popisu…“</p>
<p>„S poměrně velkou jistotou?“</p>
<p>„Byla tam hlava na hlavě, pane Barente. Předpokládáme, že to byl Willi. Prověřujeme všechny hotely a motely ve stále se zvětšujícím okruhu, který už dosáhl až k Denveru, ale nikdo si nevzpomíná, že by jeho nebo jeho dva kumpány někde viděl.“</p>
<p>„Vaše hlášení se pomalu stává litanií marnosti, Richarde. Máte při zjišťování Williho současné polohy<emphasis> vů</emphasis><emphasis>bec</emphasis> nějaká vodítka?“</p>
<p>„Máme pohotovostně podchycené všechny letecké, železniční a autobusové síťové počítače pro případ, že by někdo z Williho doprovodu použil kreditní kartu nebo letěl pod svým vlastním jménem. Sledování jsme rozšířili i na toho židovského psychiatra, který pravděpodobně zemřel ve Filadelfii, a na slečnu Prestonovou. Tohle všechno se týká i pohraniční služby; tento týden je to pro FBI záležitost nejvyšší priority. Varování jsme zaslali i regionálním agenturám a jejich místním kontaktům…“</p>
<p>„Tohle všechno já ale<emphasis> vím,</emphasis> Richarde,“ pronesl Barent potichu. „Ptal jsem se, jestli máte nějaká nová vodítka.“</p>
<p>„Od úterý, kdy jsme zajistili stopu po útoku na počítač Jacka Cohena, nemáme nic nového.“</p>
<p>„Pořád si myslíte, že Cohena Použil Willi?“</p>
<p>„Neznám nikoho jiného, kdo by se mohl zabývat vazbami mezi reverendem Sutterem, panem Keplerem a vámi, pane.“</p>
<p>„Možná jsme se unáhlili ve způsobu, jak jsme pana Cohena při návratu… ehm… přivítali.“</p>
<p>Haines mlčel. Viditelný třas pominul, ale na čele a horním rtu mu vyrazila vrstvička potu.</p>
<p>„Co ten doklad z čerpací stanice, Richarde?“</p>
<p>„Ach… ano, pane. To jsme prověřili. Majitel říká, že je tam frmol, nemůže si pamatovat každého, kdo u nich zastaví. Na základě kopií z použité kreditní karty jsme potvrdili, že to byl Cohen. Hoch, který formulář vyplňoval, má teď týden volno a trampuje někde v horách u Santa Any. Tahle možnost se nejeví příliš pravděpodobně…“</p>
<p>„Richarde, připadá mi, že je načase, abyste začal sledovat i nepravděpodobné stopy. Chci, abyste našel Williho Bordena, a chci, abyste zjistil, jak do toho zapadá Cohen. Je to jasné?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Richarde, velice nerad bych zažil takové zklamání, že bych vás sem musel povolat k disciplinárnímu řízení.“</p>
<p>Haines si rukávem popelínového sportovního saka značky Joseph Bank otřel z tváře pot. „Ano, pane.“</p>
<p>„A teď, nezmiňoval jste se náhodou, že považujete za možné, že Izraelci mají poblíž Los Angeles nějaký konspirační dům… nebo že nemusí být jediný? Že existují domy, které vaše agentura ještě neobjevila?“</p>
<p>„No… říkal jsem, že to není vyloučené, pane Barente. Nepřipadá mi to příliš pravděpodobné.“</p>
<p>„Ale možné to je?“</p>
<p>„Ano, pane. Víte, před pár lety jeden střední palestinský kádr z AI Fatah, působící jako účetní pro Černé září, souhlasil, že emigruje do Spojených států, jenže agenti CIA, s nimiž si myslel, že jedná, ve skutečnosti patřili ke Cohenovu Mosadu. Ti tedy tohoto muže dostali do Států, ukázali mu, že je v Los Angeles, a potom ho odvedli na místo, kde je nemohla najít CIA ani FBI, aby…“</p>
<p>„Richarde, to není tak důležité. Máte tedy důvod se domnívat, že někde poblíž Los Angeles může stát další konspirační dům?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„A je možné, že stojí poblíž čerpací stanice u San Juan Capistrano?“</p>
<p>„Ano, pane, ale může být kdekoliv.“</p>
<p>„Dobrá, Richarde. Povím vám, co uděláte. Ze všeho nejdřív se okamžitě vydáte do domu pana Haroda a provedete důkladný výslech… zdůrazňuji<emphasis> dů</emphasis><emphasis>kladný,</emphasis> Richarde… slečny Chenové. Pokud bude Harod doma, vyslechnete ho. Pokud doma nebude, najdete ho. Za druhé využijete veškerých zdrojů a možností vaší losangeleské kanceláře a veškerých jiných místních zdrojů k nalezení toho trampa z benzínky a všech dalších svědků, které by bylo záhodno vyslechnout. Chci přesně vědět, jaké vozidlo řídil pan Cohen, kdo s ním jel a kterým směrem odjeli z oné čerpací stanice. Za třetí, začněte procházet obchody s elektronikou v Long Beach a okolí. Zjistěte, jestli tam Jack Cohen nebo Willi něco nekoupili. Za čtvrté, vyslechněte pokojské a recepční v motelu v Long Beach a zkuste zajistit jakoukoliv další stopu a informaci. Můžete použít veškerých přesvědčovacích metod, které vám připadnou vhodné.</p>
<p>A nakonec vám odsud poskytnu jistou výpomoc. Dnes odpoledne za vámi vyrazí dvanáct Josephových instalatérů, kteří vám budou nápomocni ve vašem… ehm… důvěrném vyšetřování. Také zjistíme, jak je to s tím dalším konspiračním domem. Tuto informaci vám sdělím do dvaceti čtyř hodin.“</p>
<p>Haines si promnul obočí. „Ale jak…“ Zmlkl.</p>
<p>Přidušený smích C. Arnolda Barenta na zašifrované lince zněl spíš jako praskání statické elektřiny. „Richarde, opravdu věříte, že jste byli s Charlesem mými jedinými zdroji informací? Pokud všechno ostatní selže, volám jistým… ehm… kontaktům, které mám v izraelské vládě. S ohledem na časový posun pro vás budu mít danou adresu až zítra ráno. Tak dlouho ale nečekejte. Už dnes odpoledne začněte prozkoumávat oblast kolem San Juan Capistrano. Nahlédněte do katastrů, prověřte domy, které bývají po většinu roku neobydlené… prostě tam jezděte, a když vás nic jiného nenapadne, pátrejte třeba po tmavé dodávce Econoline. Nezapomeňte, že hledáte soukromý dům v chráněné oblasti, nejspíš daleko od rezidenčních oblastí.“</p>
<p>„Ano, pane,“ přisvědčil Haines.</p>
<p>„Ozvu se vám, co nejdříve to bude možné,“ řekl na závěr C. Arnold Barent. „A Richarde?“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>„Už se od vás nechci dočkat žádného dalšího zklamání.“</p>
<p>„Ne, pane,“ řekl Richard Haines.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Los Angeles</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 25. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Když ho blok od Disneylandu vysadili, měl Harod pásku přes oči a v těle narkotika. Když nabyl plného vědomí, seděl za volantem svého ferrari, oblečený, ruce volné, oči zakryté pouze černou maskou na spaní. Auto parkovalo za obchodem se zlevněnými koberci, mezi kontejnerem na odpadky a cihlovou zdí.</p>
<p>Harod vystoupil z auta a opíral se o kapotu tak dlouho, dokud se nezbavil žaludeční nevolnosti a závratí. Uplynulo třicet minut, než se cítil natolik dobře, aby mohl řídit.</p>
<p>Vyhýbal se dálnicím, sobotním provozem jel nejdříve na západ a pak dál na sever po Long Beach Boulevard a pokoušel se udělat si v hlavě pořádek. Předešlých čtyřicet hodin se mu ztrácelo v mlhách – rozpomínal se jen na útržky dlouhých rozhovorů –, nicméně nitrožilní modřiny a odeznívající brnění z posledního sedativa ho nenechávaly na pochybách, že byl omámen, unesen, že si prošel peklem.</p>
<p>Musel to být Willi. Ten poslední rozhovor – jediný, který si kompletně vybavoval – rozptyloval i ty nejmenší pochyby.</p>
<p>Přišel za ním ten muž v kukle a posadil se na postel. Harod se mu chtěl podívat do očí, ale setkal se jen s reflexními čočkami, v nichž se odrážela jeho bledá a neoholená tvář.</p>
<p>„Tony,“ řekl muž s tím protivně známým přízvukem, „teď tě zase necháme jít.“</p>
<p>V tom okamžiku si byl jistý, že zemře.</p>
<p>„Než odejdeš, Tony, mám na tebe ještě jednu otázku,“ pokračoval muž. Ústa byla jedinou lidskou částí jeho hlavy. „Jakým způsobem se letos chystáš obstarat většinu lidských náhradníků na to pětidenní klání Ostrovního klubu?“</p>
<p>Harod si pokusil olíznout rty, ale neměl sliny, aby si vůbec navlhčil jazyk. „O tom já nic nevím.“</p>
<p>Černá kukla se zakývala dopředu a dozadu, zrcadlové čočky odrážely jen bílou a bílou. „Ale Tony, na to už je pozdě. My víme, že těla obstaráváš ty, jen nás zajímá, jak to uděláš? Když dáváš přednost užívání žen? Opravdu budou ostatní letos ochotni absolvovat herní část pouze se ženami?“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Tony, než se rozloučíme, v tomhle musím mít jasno.“</p>
<p>„Willi?“ zachroptěl Harod. „Proboha, Willi, tohle mi dělat nemusíš. MLUV se mnou!“</p>
<p>Obě zrcadla se ustálila na Harodově tváři. „Willi? Myslím, že nikoho jménem Willi tu neznáme, že? Nuže, jak je možné, že budeš obstarávat obě pohlaví, když víme, že to nedokážeš?“</p>
<p>Harod zaškubal za pouta, prohnul se v zádech a kopl, aby muži srazil hlavu v kukle z ramen. Ten však beze spěchu vstal a přešel k pelesti, mimo dosah jeho nohou či rukou. Jemně popadl Haroda za vlasy a zvedl mu hlavu z polštáře. „Tony, my z tebe odpověď vypáčíme. To ti přece musí být jasné. Nebo se tak už možná stalo. Teď jenom potřebujeme, abys to potvrdil i za plného vědomí. Jestli ti budeme muset opět podat sedativa, zákonitě tím jen oddálíš svoje propuštění.“</p>
<p><emphasis>Oddalování propuště</emphasis><emphasis>ní</emphasis> Harodovi připadalo jako eufemizmus pro „oddalování okamžiku, kdy tě zabijeme“, a byl s tím smířený. Pokud by mlčení – dokonce i mlčení v bolesti a pod nátlakem – mohlo oddálit nevyhnutelnou kulku do mozku, byl připraven mlčet jako zatracená Sfinga.</p>
<p>Jenže tomu nevěřil. Z útržků vzpomínek věděl, že si pouštěl pusu na špacír, přesně jak to po něm chtěli; s chemickým stimulátorem v těle nedokázal utajit vůbec nic. Pokud měl proti sobě opravdu Williho, což se zdálo pravděpodobné, ten to z něho vypáčí. Možná by to dokonce bylo v jeho zájmu. Pořád se kojil nadějí, že s ním má Willi nějaké další plány. Vzpomínal si na tvář pěšce na šachovnici ve Waldheimu. Pokud tyhle dva řídil Barent, Kepler, Sutter nebo všichni tři v koalici, chtěli potvrdit věci, které už buď věděli, nebo mohli snadno zjistit. Tak či onak, nyní potřeboval navázat<emphasis> dialog.</emphasis></p>
<p>„Za obstarání těl platím Hainesovi,“ spustil. „Uprchlíků, bývalých vězňů, bývalých informátorů s novými identitami. Všechno to nějak narafičí. Budou pracovat za výplatu, myslet si, že se podílejí na jakési vládní šarádě. Než si uvědomí, že jedinou výplatou jim bude mělký hrob, budou na ostrově a v některé z vězeňských ohrad.“</p>
<p>Muž v kukle se zasmál.<emphasis> „Platíš</emphasis> Richardu Hainesovi. Jak se k tomu staví jeho skutečný pán?“</p>
<p>Harod se pokusil pokrčit rameny, ale se spoutanýma rukama mu to nešlo, takže jen zavrtěl hlavou. „To je mi fakt jedno, a myslím, že Barentovi taky. S nápadem dát tenhle zasraný úkol mně přišel Kepler. Je to v zásadě inteligenční test, ne test mojí Schopnosti…“</p>
<p>Zrcadlové čočky se pohnuly nahoru a dolů. „Pověz mi ještě něco o tom ostrově, Tony. O jeho rozvržení. O těch vězeňských ohradách. O tábořišti. Bezpečnostních opatřeních. O všem. Potom tě požádáme o laskavost.“</p>
<p>V tom okamžiku si byl Harod jistý, že má do činění s Willim. Mluvil ještě hodinu. A zůstal naživu.</p>
<p>+++</p>
<p>Jakmile se Harod ocitl v Beverly Hills, došel k rozhodnutí, že o tom poví Barentovi a Keplerovi. Nemohl sedět věčně na dvou židlích – pokud stál za jeho únosem Willi, mohl dokonce očekávat, že se obrátí na Barenta. Jak znal Williho, nejspíš to byla součást celkového plánu. Pokud to však byla zkouška věrnosti, kterou zorganizovali Barent s Keplerem, kdyby se ji rozhodl nenahlásit, mohl by se dočkat fatálních následků.</p>
<p>Když muži dovysvětloval, co ví o Dolmannově ostrovu a tamější hře, muž v kukle řekl: „Dobře, Tony, děkujeme ti za pomoc. Tvoje propuštění teď závisí na splnění ještě jedné naší podmínky.“</p>
<p>„Jaké?“</p>
<p>„Říkáš, že v sobotu třináctého června máš převzít od Richarda Hainese ty… dobrovolníky. V pátek dvanáctého se s tebou spojíme. A nejméně jednoho z Hainesových dobrovolníků vyměníme.“</p>
<p><emphasis>Ovšem,</emphasis> pomyslel si Harod.<emphasis> Willi se pokouší cinknout karty.</emphasis> Potom ho udeřilo, co to doopravdy znamená.<emphasis> Willi na ten ostrov doopravdy jede!</emphasis></p>
<p>„Jsme domluvení?“ zeptal se muž za zrcadlovými čočkami.</p>
<p>„Jo, jsme.“ Harod pořád nedokázal uvěřit, že se ho chystají pustit. Mohl cokoliv odkývat a potom stejně udělat, co se mu zlíbí.</p>
<p>„A tu změnu si necháš pro sebe?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Uvědomuješ si, že na tomto závisí tvůj život? Závisí na tom teď i v budoucnu… Se zradou se nepojí žádná doba promlčení, Tony.“</p>
<p>„Jo, rozumím.“ Harod přemýšlel, za jakého pitomce ho Willi vlastně má? A jaký pitomec se stal z Williho. Ti „dobrovolníci“, jak je nazývá tenhle chlápek, jsou očíslovaní a čekají nazí v ohradě, dokud se náhodným losem neurčí, kdo bude bojovat a kdy. Nenapadalo ho, jak by něco takového mohl Willi zmanipulovat, a jestli doufal, že se mu tímhle způsobem podaří pronést Barentovou bezpečnostní bariérou zbraně, stal se z Williho senilní dědek, za něhož ho původně měl. „Jo,“ zopakoval, „rozumím tomu. Souhlasím.“</p>
<p><emphasis>„Sehr gut,“</emphasis> řekl muž v kukle.</p>
<p>A potom ho pustili.</p>
<p>+++</p>
<p>Harod se rozhodl, že Barentovi zavolá, jen co se vykoupe, dá si sklenku a pobaví se o celém tom zmatku s Marií Chenovou. Přemýšlel, jestli jí chyběl, jestli si o něho dělala starosti. Zazubil se, když si představil, jak volá na policii a oznamuje, že je nezvěstný. Kolikrát v průběhu let zmizel na celé dny – dokonce týdny –, aniž jí dal vědět, kam má namířeno? Potom mu úsměv ztuhl na rtech, když si uvědomil, jak zranitelným se díky tomuto životnímu stylu stal právě v souvislosti s tím, co se mu právě stalo.</p>
<p>Zaparkoval ferrari pod zlověstným pohledem svého věrného satyra a začal se trmácet k domu. Možná Barentovi zavolá, jen co si dopřeje koupel, sklenku, masáž a…</p>
<p>Vstupní dveře byly otevřené…</p>
<p>Několik nekonečných vteřin stál jako přikovaný, načež se prořítil dveřmi a cítil, jak v něm sílí narkotiky vyvolaná omráčenost, když se potácel mezi zdmi a nábytkem, volal Marii, sotva registroval převrácené vybavení, až se pokusil přeskočit překocenou židli a ztěžka dopadl na koberec. Rychle se vyškrábal na nohy a začal znovu křičet a pátrat.</p>
<p>Našel ji v její pracovně, schoulenou za stolem. Černé vlasy měla vpředu ulepené krví a obličej měla opuchlý takřka k nepoznání. Tvář měla zkřivenou v grimase roztažených fialových rtů a přinejmenším jednoho zlomeného předního zubu.</p>
<p>Přeskočil stůl, poklekl u ní a na druhé koleno si zlehka položil její hlavu. Když s ní pohnul, zaúpěla: „Tony.“</p>
<p>Tony Harod zjistil, že v čistém žáru té největší zuřivosti, jakou kdy v životě pocítil, mu na mysl nepřicházely žádné nadávky. Z úst se mu nedral žádný řev. Když se konečně zmohl na slovo, promluvil jen silnějším šeptem: „Kdo vám to udělal? Kdy?“</p>
<p>Maria začala odpovídat, ale zničená ústa ji přinutila zmlknout a zadusit příval slz. Harod se k ní naklonil, aby porozuměl šepotu, když to zkusila ještě jednou. „Včera v noci. Tři muži. Hledali vás. Neřekli, kdo je poslal. Ale viděla jsem Richarda Hainese… v autě… než zazvonil zvonek.“</p>
<p>Harod ji pohybem ruky utišil a nesmírně opatrně ji zvedl do náručí. Když ji nesl do svého pokoje a s rostoucím úžasem mu docházelo, že byla jen surově zbita, že přežije a bude opět v pořádku, ke svému naprostému ohromení si uvědomoval, že se mu po tvářích řinou slzy.</p>
<p>Pokud ho tady včera v noci hledali Barentovi muži, potom nemohlo být pochyb, že ho unesl Willi.</p>
<p>Přál si, aby v tom okamžiku mohl zvednout sluchátko a Willimu zavolat. Rád by mu řekl, že pro jeho složitou hru, pro všechna ta absurdní bezpečnostní opatření, už není důvodu.</p>
<p>Ať Willi chtěl provést Barentovi cokoliv, byl připraven mu maximálně napomáhat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Nedaleko San Juan Capistrano</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 25. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>V sobotu po poledni mířili Saul s Natalii zpátky do konspiračního domu. Na Natalii byla patrná úleva, ale Saul měl smíšené pocity. „Výzkumný potenciál tam byl ohromný,“ řekl. „Kdybych mohl Haroda studovat týden, nashromáždil bych dat, o jakých se nám ani nesnilo.“</p>
<p>„Ano,“ opáčila, „ale je pravděpodobné, že by objevil způsob, jak se nám dostat na kobylku.“</p>
<p>„Myslím, že ne,“ odpověděl. „Už jen použití barbiturátů prokázalo, že v něm potlačují schopnost vytvářet rytmy nezbytné ke zkontaktování a ovládnutí jiných nervových soustav.“</p>
<p>„Ale kdybychom ho věznili týden, určitě by se po něm začal někdo shánět. Bez ohledu na to, kolik byste toho zjistil, nemohl byste přistoupit k další části plánu.“</p>
<p>„Ano, to je pravda,“ přisvědčil, ale v hlase mu pořád zaznívala lítost.</p>
<p>„Opravdu věříte, že Harod dodrží svou část ujednání a na ostrov někoho dostane?“</p>
<p>„Existuje jistá šance, že ano. V této chvíli pan Harod podle všeho jedná v duchu taktiky vedoucí k co největšímu zmírnění škod. Jsou tu jisté stimuly, jež ho nutí držet se našeho plánu. Jestli nebude spolupracovat, nebudeme na tom o nic hůř, než jsme byli.“</p>
<p>„Co když bude spolupracovat do té míry, že dostane někoho z nás na ostrov a potom ho předá Barentovi a ostatním jako exkluzivní úlovek? Být na jeho místě, tohle bych třeba udělala.“</p>
<p>Saul se zachvěl.</p>
<p>„V tom případě bychom na tom byli hůř, než jsme byli. Ale než se budeme zabývat touto možností, musíme se postarat o jiné věci.“</p>
<p>Farma byla stejná, jako když ji opouštěli. Natalie se dívala, jak Saul přehrává různé pasáže videozáznamů. I z pohledu na Tonyho Haroda na pásku se jí dělalo trochu špatně. „Co dál?“ zeptala se.</p>
<p>Saul se rozhlédl. „No, musíme udělat pár věcí. Přepsat a vyhodnotit výslechy. Projít a přeštítkovat záznamy EEG a dalších snímačů. Pustit se do počítačové analýzy a sjednocování veškerých dat. Potom s pomocí získaných informací můžeme zahájit experimenty s biologickou zpětnou vazbou. Vy se musíte cvičit v technikách hypnózy a studovat soubory týkající se vídeňských let a Niny Draytonové. Oba musíme ve světle informací o Dolmannově ostrově kriticky posoudit naše další plány a možná i přehodnotit roli, kterou by v nich měl hrát Jack Cohen.“</p>
<p>Natalie si povzdechla: „Skvělé. S čím byste chtěl, abych začala?“</p>
<p>„S ničím,“ usmál se Saul. „Jestli jste si během pobytu v Izraeli nevšimla, dnes lidé jako já světí sabat. Dnes odpočíváme. Běžte nahoru a já připravím jídlo, jaké se sluší a patří na návrat do Ameriky: steak, pečené brambory, jablkový koláč, a to všechno zapijeme budweiserem.“</p>
<p>„Saule, vždyť nic takového tady nemáme. Jack nakoupil do zásoby jenom konzervy a instantní jídla.“</p>
<p>„Já vím. A proto, zatímco vy budete spát, pojedu nakoupit do toho obchodu v kaňonu.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Ale nic, má milá.“ Saul ji otočil a poplácal ji po zádech. „Zavolám vás, až se budou péct steaky, a pak si budeme moct dát na oslavu toho Jacka Danielse, kterého už tak dlouho schraňujete.“</p>
<p>„Chtěla bych vám pomoct s tím koláčem,“ řekla Natalie ospale.</p>
<p>„Platí,“ souhlasil. „Budeme pít Jacka Danielse a péct jablečný koláč.“</p>
<p>+++</p>
<p>Saul si dával s nakupováním načas, tlačil vozík jasně osvětlenými uličkami mezi regály, poslouchal jednotvárnou podkresovou hudbu a uvažoval o theta rytmech a agresi. Už dávno zjistil, že americké supermarkety nabízejí jeden z nejsnazsích způsobů, jak se zhypnotizovat. Také už měl dlouho ve zvyku upadat do lehkého hypnotického tranzu, kdykoliv se potýkal s komplikovanými problémy.</p>
<p>Cestou z jedné uličky do druhé si uvědomoval, že pokud se posledních dvacet pět let snažil přijít na kloub mechanizmu lidské dominance, ubíral se po špatné trase. Jak tomu bývá u většiny výzkumníků, postuloval složitou interakci společenských impulzů, fyziologických nuancí a chování vyššího řádu. Ačkoliv mu byla známa primitivní povaha jednání, jímž oberst ovládal jeho mysl, pídil se po spouštěcím mechanizmu v neprobádaných závitech kůry mozkové, přičemž občas zabrousil do mozečku. Nyní údaje z EEG naznačovaly, že tato schopnost vychází z primárního mozkového kmenu a nějakým způsobem ji šíří hipokampus společně s hypotalamem. Obersta a jeho soukmenovce dlouho považoval za jakousi mutaci, evoluční experiment nebo statistickou odchylku ilustrující běžné lidské schopnosti v patologické přemíře. Čtyřicet hodin, které strávil s Harodem, však tyto názory jednou provždy proměnily. Pokud tyto nevysvětlitelné schopnosti vycházejí z mozkového kmene a limbického systému primitivních savců, potom schopnosti psychických upírů musely předcházet vzniku tvora jménem Homo sapiens. Harod a ostatní byli hříčkami přírody, jedinci s atavistickými rysy, upomínající na dávnou evoluční fázi.</p>
<p>O theta rytmech a cyklech REM uvažoval až do chvíle, kdy si uvědomil, že zaplatil za nákup a dostává do rukou dvě vrchovaté papírové tašky. Jen tak z rozmaru požádal o vyplacení čtyř dolarů ve čtvrťácích. Cestou k dodávce s nákupem v náručí zvažoval, jestli by neměl zavolat Jacku Cohenovi.</p>
<p>Logika vznášela argumenty, proč by to neměl dělat. Byl pořád odhodlán Izraelce do celé záležitosti nezapojovat více, než bylo nezbytně nutné, aby ho nemohl seznámit s žádnými zjištěními, k nimž dospěl v uplynulých dnech. A žádné jiné požadavky na agenta neměl. Zatím tedy ne. Telefonát Jackovi by tak byl z jeho strany pouhý rozmar.</p>
<p>Uložil nákup do dodávky a doklusal k několika telefonním automatům u vchodu do supermarketu. Možná bylo načase, aby si dopřál takový malý luxus. Byl ve vítězoslavném rozpoložení a chtěl se s někým o svůj dobrý pocit podělit. Nemluvil by na rovinu, ale Jack by pochopil, že čas a úsilí, které jim věnoval, přinesly ovoce.</p>
<p>Vytočil tedy číslo Jackova domácího telefonu, které si svědomitě uložil do paměti. Nikdo nebyl doma. Vybral vrácené drobné a zavolal přímo na izraelskou ambasádu. Požádal spojovatelku, aby ho na Jacka přepojila. Když se ho jiná sekretářka zeptala, kdo volá, představil se jako Sam Turner, přesně, jak to navrhl Jack Cohen. Ten měl na patřičných místech upozornit, aby Sama Turnéra upřednostnili před vším ostatním.</p>
<p>Čekal skoro minutu. Dusil v sobě odporný pocit déjá vu. Nakonec se ozval jakýsi muž: „Haló, kdo volá, prosím?“</p>
<p>„Sam Turner,“ řekl Saul a cítil, jak se mu dělá mdlo. Věděl, že by měl zavěsit.</p>
<p>„A s kým byste chtěl mluvit, prosím?“</p>
<p>„S Jackem Cohenem.“</p>
<p>„Mohl byste mi, prosím, sdělit, v jaké záležitosti byste chtěl s panem Cohenem mluvit?“</p>
<p>„Jde o osobní záležitost.“</p>
<p>„Jste příbuzný nebo osobní přítel pana Cohena?“</p>
<p>Saul zavěsil. Věděl, že vystopovat telefonní hovor je obtížnější, než jak by se mohlo zdát z filmů a televize, ale setrval na lince dost dlouho. Zavolal na informace, získal číslo na<emphasis> Los Angeles Times</emphasis> a s použitím posledních drobných vytočil přímé číslo.</p>
<p><emphasis>„Los Angeles Times.“</emphasis></p>
<p>„Ano,“ řekl Saul, „jmenuji se Chaim Herzog a pracuji na oddělení pro styk s veřejností na izraelském konzulátu tady v Los Angeles. Volám, abych prověřil jistou chybu, která se objevila v jednom vašem článku z minulého týdne.“</p>
<p>„Ano, pane Herzogu. V tomto ohledu bude nejvhodnější archiv. Vteřinku, hned vás spojím.“</p>
<p>Saul se díval na dlouhé stíny na svahu za dálnicí, a když se další žena představila jako „depozitář“, povyskočil. Zopakoval svou smyšlenou historku.</p>
<p>„Kdy ten článek vyšel, pane?“</p>
<p>„Tak to se omlouvám,“ odpověděl Saul. „Nemám ten výstřižek u sebe a už jsem zapomněl, kterého to bylo.“</p>
<p>„A jak se jmenoval ten pán, o němž jste se zmínil?“</p>
<p>„Cohen,“ řekl Saul. „Jack Cohen.“ Opřel se o telefon a sledoval velké vlhovce, kteří těsně u dálnice klovali do něčeho v křoví. Nad hlavou mu ve výšce sto padesáti metrů proletěl vrtulník; směřoval někam na západ. Představoval si, jak zaměstnankyně v archivu ťuká do klávesnice počítače.</p>
<p>„Tady je to,“ ozvala se nakonec. „Vydání ze středy dvacátého druhého dubna, čtvrtá strana. ‘Přepadení na letišti nepřežil úředník izraelského velvyslanectví’. Je to ten článek, ohledně kterého voláte, pane?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Byla to zpráva vydaná agenturou Associated Press, pane Herzogu. Případná chyba tedy musela vzniknout na jejím washingtonském pracovišti.“</p>
<p>„Mohla byste mi tu zprávu, prosím, přečíst?“ poprosil. „Abych se přesvědčil, že se tam ta chyba doopravdy objevila?“</p>
<p>„Jistě.“ Žena se pustila do čtení čtyř odstavců článku slovy: „Dnes odpoledne bylo na parkovišti mezinárodního letiště Dulles objeveno tělo Jacka Cohena, osmapadesátiletého zemědělského atašé izraelského velvyslanectví, jenž se podle všeho stal obětí loupežného přepadení“ a skončila větou… „Ačkoliv policie v současné době nemá k dispozici žádná vodítka, nepolevuje ve vyšetřování.“</p>
<p>„Děkuji vám,“ řekl Saul a zavěsil.</p>
<p>Na druhé straně dálnice vlhovci opustili svou skrytou hostinu a ve zvětšující se spirále se vznesli k nebi.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul se hnal kaňonem rychlostí přes sto deset kilometrů za hodinu; dodávka se pohybovala na hranici svých možností a řiditelnosti. Ještě nejméně minutu zůstal stát u telefonu a snažil se přijít s logickou, optimistickou konstrukcí, kterou by se přesvědčil, že k smrti Jacka Cohena opravdu mohlo dojít v důsledku nepovedeného přepadení. K takovým náhodám docházelo v reálném životě neustále. A i kdyby ne, uběhly už čtyři dny. Kdyby vrazi dokázali dát Cohena do souvislosti s jejich konspiračním domem, už dávno měli dorazit.</p>
<p>Stejně ho to nepřesvědčilo. Na cestu k farmě odbočil v oblaku prachu a dál se rychle hnal kolem stromů a plotů. Automatický kolt si na nákup nevzal. Nechal ho v ložnici, nahoře vedle Nataliina pokoje.</p>
<p>Před domem nestála žádná auta. Vstupní dveře byly zamčené. Otevřel je a vstoupil dovnitř. „Natalie!“ Shora se neozvala žádná odpověď.</p>
<p>Rozhlédl se, nespatřil nic nepatřičného, honem prošel jídelnou a kuchyní do pozorovatelny, pistoli na šipky našel přesně tam, kde ji zanechal. Ujistil se, že v komoře je červená šipka, popadl krabičku se zbytkem šipek a vyrazil zpátky do obývacího pokoje. „Natalie.“</p>
<p>S pistolí v ruce vyšel tři schody nahoru, když se objevila nad schodištěm. „Co se děje?“ Rozespale si mnula oči.</p>
<p>„Balíme. Všechno popadněte a naházejte do auta. Musíme okamžitě zmizet.“</p>
<p>Na nic se ho neptala, otočila se a zamířila do svého pokoje. On zašel k sobě, sáhl po pistoli odložené na víku kufru, zkontroloval zásobník a natáhl závěr, aby mohl do komory vsunout náboj. Ujistil se, že je pistole zajištěná, a hodil si ji do kapsy saka.</p>
<p>Když z domu vynesl batoh a tašku, Natalie už měla v dodávce kufr. „Co mám udělat?“ zeptala se. Ve velké kapse venkovské sukně se jí rýsoval její vlastní kolt.</p>
<p>„Pamatujete se na ty dva kanystry s benzínem, které jsme s Jackem našli ve stodole? Přineste je před vchod a pak tu zůstaňte a dívejte se, jestli na naši cestu neodbočí nějaké auto. Nebo jestli se nebude blížit vrtulník. Počkejte, tady je klíček od dodávky. Nechte ho v zapalování. Ano?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Saul vběhl dovnitř a začal odpojovat dráty z elektronického zařízení, vytahovat adaptéry a házet přístroje do krabic, aniž dával pozor, co kam patří. Videorekordér a kameru mohl nechat v domě, ale potřeboval elektroencefalograf, telemetrické moduly, pásky, počítač, tiskárnu, papíry a rádiový vysílač. Krabice vynášel do auta. Sestavení a kalibrace zařízení a příprava výslechové místnosti jim zabraly dva dny. Všechno odnést a nacpat do zadních dveří dodávky mu netrvalo ani deset minut. „Vidíte něco?“</p>
<p>„Zatím nic,“ odpověděla Natalie.</p>
<p>Přemýšlel jen vteřinu, potom odnesl kanystry s benzínem do zadní části domu a začal polévat výslechovou místnost, pozorovatelnu, kuchyni i obývací pokoj. Toto počínání mu sice připadalo poněkud barbarské a nevděčné, ale netušil, čeho by se mohli Hainesovi nebo Barentovi lidé dobrat z věcí, které by tu zanechali. Prázdné kanystry hodil ven, ujistil se, že pokoje v patře jsou prázdné, a naložil poslední věci z kuchyně. Vytáhl zapalovač a zůstal stát před vchodem. „Zapomněl jsem na něco, Natalie?“</p>
<p>„Na plastickou trhavinu a rozbušky ve sklepě!“</p>
<p>„Panebože,“ zvolal Saul a vyrazil ke schodům. Natalie uprostřed beden v autě vytvořila pro vypolstrovanou bednu s rozbuškami hnízdečko, a když se Saul vrátil, bezpečně ji do něj uložila.</p>
<p>Saul naposledy prošel dům, vytáhl z kredence láhev Jacka Danielse a zapálil benzínové cestičky. Účinek byl okamžitý a dramatický. Zakryl si obličej před horkem a hlavou mu blesklo:<emphasis> Promiň</emphasis><emphasis>, Jacku.</emphasis></p>
<p>Když vyšel ven, Natalie už seděla za volantem, a aniž počkala, než zavře dveře, vyrazila k příjezdové cestě, až jim od kol odletoval štěrk. „Kudy?“ zeptala se, když k ní dojeli.</p>
<p>„Na východ.“</p>
<p>Natalie odbočila na východ.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá devátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Nedaleko San Juan Capistrano</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 25. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Richard Haines přijel právě včas, aby spatřil, jak z izraelského konspiračního domu začíná stoupat dým. Odbočil doleva na příjezdovou cestu k farmě a v čele karavany tří aut vyrazil vysokou rychlostí ke stavení.</p>
<p>Když smykem zastavil vládní pontiac a vyběhl ke krytému vstupu, v oknech přízemí spatřil plameny. Předloktím si zastínil tvář, nahlédl do obývacího pokoje, pokusil se vejít dovnitř, ale horko ho přinutilo vycouvat. „Do prdele!“ Tři muže poslal dozadu a čtyři další prohledat stodolu a další hospodářská stavení.</p>
<p>Když sešel ze schůdků a udělal třicet kroků k autu, celý dům už stravovaly plameny.</p>
<p>„Mám to nahlásit?“ zeptal se agent s vysílačkou v ruce.</p>
<p>„Ale ano, klidně,“ řekl Haines. „Než se sem někdo dostane, barák lehne popelem.“ Přešel o kus dál a díval se, jak se plameny objevují i v oknech prvního patra.</p>
<p>Přiběhl k němu agent v tmavém letním obleku a s pistolí v ruce. Zlehka lapal po dechu. „Ve stodole, kůlně ani kurníku nic není, pane. Jenom na dvorku za domem se prochází jedno prase.“</p>
<p>„Na dvorku za domem?“ podivil se Haines. „Myslíte v ohradě?“</p>
<p>„Ne, pane. Prochází se tam úplně volně. Branka do ohrady byla dokořán.“</p>
<p>Haines přikývl a sledoval, jak oheň začíná olizovat střechu. Tři auta před domem zacouvala dál od plamenů. Na volném prostranství přecházeli sem a tam muži s rukama v bok. Haines přistoupil k prvnímu autu a oslovil muže sedícího u vysílačky. „Petere, jak se jmenuje ten okresní polda, co vede pátrání po tom klukovi z benzínky?“</p>
<p>„Nesbitt, pane. Šerif Nesbitt z El Toro.“</p>
<p>„Jsou někde na východ odsud, že?“</p>
<p>„Ano, pane. Myslí si, že s kamarádem vyrazil na túru do kaňonu Travuco. Poslali za nimi i Lesní službu a…“</p>
<p>„Pořád používají i vrtulník?“</p>
<p>„Ano, pane. Slyšel jsem, jak se před chvílí hlásil. Akorát se nepodílí na pátrání. V Clevelandském národním lese totiž hoří a…“</p>
<p>„Najděte jejich frekvenci a spojte mě s Nesbittem,“ poručil Haines. „Potom mě ještě spojte s nejbližším oddělením kalifornské dopravní policie.“</p>
<p>První hasičské auto se začalo blížit, zrovna když agent natáhl k Hainesovi ruku s vysílačkou.</p>
<p>„Šerif Nesbitt?“ zeptal se Haines.</p>
<p>„Ano. Kdo hovoří?“</p>
<p>„Tady speciální agent Richard Haines z Federálního úřadu pro vyšetřování. To já jsem schválil pátrání po tom mladém Gomezovi, které právě vedete. Objevila se však ještě neodkladnější záležitost a teď potřebujeme vaši pomoc. Přepínám.“</p>
<p>„Mluvte. Poslouchám. Přepínám.“</p>
<p>„Vyhlašuji pátrání po tmavé dodávce Ford Econoline, ročník 1976 až 1978,“ řekl Haines. „Osoba nebo osoby, které se v ní pohybují, jsou stíhány pro žhářství a vraždu. Je možné, že právě opustily toto místo v kaňonu San Juan na… moment… na devatenáctém a půltém kilometru. Nevíme, jestli jeli na východ nebo na západ, ale tipujeme, že na východ. Můžete postavit zátarasy na silnici číslo sedmdesát čtyři na východ od našeho stanoviště? Přepínám.“</p>
<p>„Kdo za tohle všechno přejímá zodpovědnost? Přepínám?“</p>
<p>Haines pevně sevřel mikrofon. Za jeho zády se zřítily části střechy hlavní obytné budovy a oblohu olízly plameny. S rachotem vedle nich zastavila další stříkačka a hasiči ihned začali odmotávat těžké hadice. „Tohle je velice naléhavá záležitost národní bezpečnosti,“ zařval. „Federální úřad pro vyšetřování oficiálně žádá v této záležitosti o místní výpomoc. Tak můžete dát postavit ty zátarasy? Přepínám.“</p>
<p>Rozhostilo se dlouhé ticho vyplněné praskáním. Potom se ozval Nesbittův hlas. „Agente Hainesi? Na silnici číslo sedmdesát čtyři východně od vás se pohybují dvě policejní auta. Prověřovali jsme tábořiště U modré sojky a několik stezek v bezprostředním okolí. Posílám svého zástupce Byerse postavit zátaras na hlavní silnici přímo na hranici okresu západně od jezera Elsinore. Přepínám.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl Haines. „Má silnice před tím místem ještě nějaké odbočky? Přepínám.“</p>
<p>„Nemá,“ odpověděl Nesbitt. „Jen přístupové cesty do národního lesa. Pošlu Dustyho s druhým oddílem, aby odbočky zahradil. Budeme potřebovat podrobnější popis osob jedoucích v té dodávce, pokud tedy nechcete, abychom zadrželi jen ji. Přepínám.“</p>
<p>Haines zamžoural k plamenům, když se propadla přední část hlavní budovy. Tenké proudy vody ze čtyř hadic s požárem vůbec nic nezmohly. Haines zamáčkl mikrofon. „Počtem ani popisem osob v dodávce si nejsme jistí,“ řekl. „Je možné, že v ní jede asi sedmdesátiletý běloch hovořící s německým přízvukem, bílé vlasy… a s ním je tam černoch, třicet dva let, sto osmdesát tři centimetry, něco pod sto kilo, případně i běloch, dvacet osm let, světlé vlasy, sto sedmdesát osm centimetrů. Ti muži jsou ozbrojení a mimořádně nebezpeční. Je ale možné, že dodávku už řídí i jiné osoby. Najděte ji a zastavte ji. Při zásahu proti kterékoli osobě v ní jedoucí buďte velmi obezřetní. Přepínám.“</p>
<p>„Rozuměl jste, Byersi?“</p>
<p>„Rozuměl.“</p>
<p>„Dusty?“</p>
<p>„Ano, Carle.“</p>
<p>„Dobře, speciální agente Hainesi. Silniční zátarasy jsou zařízeny. Ještě něco? Přepínám.“</p>
<p>„Ano, šerife. Máte ještě ve vzduchu ten pátrací vrtulník? Přepínám.“</p>
<p>„Á… ano. Steve zrovna končí s pátráním v okolí vrcholu Santiago. Steve, slyšíme se? Přepínám.“</p>
<p>„Ano, Carle. Poslouchám vás. Přepínám.“</p>
<p>„Hainesi, chcete i náš vrtulník? V této chvíli podléhá velení Lesní služby a nás. Přepínám.“</p>
<p>„Steve,“ řekl Haines, „od tohoto okamžiku přebírá velení vašeho vrtulníku vláda Spojených států amerických v záležitosti národní bezpečnosti. Rozumíte? Přepínám.“</p>
<p>„Jasně,“ ozvala se lakonická odpověď, „myslel jsem, že Lesní služba patří pod americkou vládu. Kam chcete, abych zaletěl? Mám plnou nádrž, takže v téhle výšce můžu lítat ještě tak tři hodiny. Přepínám.“</p>
<p>„Kde se nyní nacházíte? Přepínám.“</p>
<p>„No… letím na jih mezi vrcholy Santiago a Trabuci. Asi třináct kilometrů od vašeho stanoviště. Chcete mapové souřadnice? Přepínám.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Haines. „Chci, abyste mě vyzvedl tady. Hlavní budova na farmě na severní straně kaňonu San Juan, asi osm kilometrů nad Mission Viejo. Najdete to tu? Přepínám?“</p>
<p>„To si děláte srandu?“ zeptal se pilot. „Až odsud vidím kouř. Vy federální mi dokážete připravit pěkný přistávací místečko. Jsem tam za dvě minuty. NL 167-N. Konec.“</p>
<p>+++</p>
<p>Haines odemkl kufr pontiaku. Okolojdoucí hasič se zadíval na změť pušek M-16, brokovnic, odstřelovaček, neprůstřelných vest a zásobníků a zahvízdal. „Tak to mě poser,“ řekl, aniž se obracel na někoho konkrétního.</p>
<p>Haines vytáhl jednu M-16, zaťukal o okraj kufru zásobníkem, aby sklepal náboje, a zacvakl ho do pušky. Svlékl si sako, pečlivě ho poskládal, uložil ho do kufru, natáhl si neprůstřelnou vestu a naplnil si velké kapsy dalšími zásobníky. Z náhradní pneumatiky zvedl modrou baseballovou čepici a nasadil si ji na hlavu. Potom na něho zavolal agent sedící u vysílačky. „Mám na lince velitele dopravní policie, pane.“</p>
<p>„Poskytněte mu stejné informace ohledně vyhlášeného pátrání,“ nařídil Haines. „A jestli by je nemohl rozšířit z okresu Orange na všechny dopravní policisty.“</p>
<p>„Myslíte ty zátarasy, pane?“</p>
<p>Haines se na mladého agenta upřeně zadíval. „Na dálnici číslo 5, Tylere? Jste tak hloupý, jak naznačuje vaše poznámka, nebo máte jen tendence k občasným selháním? Řekněte mu, že se pátrání vztahuje na ten Econoline. Policie by měla zaznamenávat poznávací značky, monitorovat provoz a spojit se se mnou prostřednictvím losangeleského komunikačního centra FBI.“</p>
<p>Za Hainesem přišel agent Barry Metcalfe z losangeleské pobočky. „Dicku, přiznám se ti, že mi to celé nějak uniká. Co má banda libyjských teroristů společného s izraelským konspiračním domem a proč ho podpálili?“</p>
<p>„Kdo říkal, že to jsou libyjští teroristi, Barry?“</p>
<p>„No… na schůzce jsi říkal, že jsou to teroristi ze středního Východu…“</p>
<p>„A tos nikdy neslyšel o izraelských teroristech?“</p>
<p>Metcalfe zamrkal a nic na to neřekl. Za jeho zády se v oblaku jisker zhroutila celá přední část domu. Hasičům stačilo, že stříkali vodu na opodál stojící hospodářská stavení. Ze severovýchodu se s rachocením přiblížil malý vrtulník značky Bell s bublinovou kabinou z plexiskla, jednou zakroužil a dosedl na pole jižně od domu. „Chceš, abych letěl s tebou?“</p>
<p>Haines ukázal na vrtulník. „Přijde mi, Barry, že v tom starým krámu je místo jenom pro jednoho cestujícího.“</p>
<p>„To jo, fakt to vypadá jako něco z M*A*S*H*e.“</p>
<p>„Ty to za mě vezmi tady. Až se jim podaří uhasit ten požár, budeme muset pečlivě prosít popel. Možná tam budou i nějaká těla.“</p>
<p>„Panebože,“ zaúpěl Metcalfe bez špetky nadšení a vrátil se ke svým mužům.</p>
<p>Zatímco Haines běžel k vrtulníku, zamířil k němu muž, kterého znal pod jménem Swanson. Byl nejstarším z šestice Keplerových instalatérů, které si Haines přivezl. Swanson upřel na agenta tázavý pohled.</p>
<p>„Sice ještě vaříme z vody,“ zařval Haines přes rachot rotorů, „ale něco mi říká, že za tohle může Willi. Možná ne přímo on sám, ale třeba Luhar nebo Reynolds. Jestli se mi je podařilo vyplašit, vyřiďte je.“</p>
<p>„A co povolení?“ zeptal se Swanson a kývl k Metcalfeovi a jeho skupince.</p>
<p>„O ta se postarám,“ slíbil Haines. „Vy se postarejte o práci.“</p>
<p>Swanson pomalu pokýval hlavou.</p>
<p>+++</p>
<p>Hainesův vrtulník se sotva odlepil od země a začal se prodírat kouřem z hořícího domu, když se z vysílačky ozvalo první hlášení.</p>
<p>„Agente Hainesi, tady zástupce Byers z třetího oddílu u zátarasu na východní čtyřiasedmdesátce. Přepínám.“</p>
<p>„Mluvte, Byersi.“ Pod vrtulníkem se zvedala hornatá krajina, jejímž kaňonem se vinula silnice jako světle šedá stuha. Provoz byl slabý.</p>
<p>„Pane Hainesi, možná je to planý poplach, ale myslím, že jsem před pár minutami zahlédl tmavou dodávku… možná to byl i ford… jak asi dvě stě metrů od našeho stanoviště udělala čelem vzad. Přepínám.“</p>
<p>„Kterým směrem by teď měla jet? Přepínám.“</p>
<p>„Směrem k vám, pane, zpátky po čtyřiasedmdesátce. Pokud se tedy nevydá po nějaké lesní cestě. Přepínám.“</p>
<p>„Mohla by vás po těch cestách objet? Přepínám.“</p>
<p>„Ne, pane Hainesi. Žádná z těch cest nikam nevede nebo se maximálně mění v cestičky pro zvěř, až na požární cestu Lesní služby; tu ale hlídá Dusty. Přepínám.“</p>
<p>Haines se otočil na pilota, malého podsaditého muže v bundě s nášivkou L.A. Dodgers a baseballovou čepicí Cleveland Indians. „Steve, můžete se odsud spojit s Dustym?“</p>
<p>„Ztrácí se mi,“ odpověděl pilot přes interkom. „Záleží, na které straně kopce právě je.“</p>
<p>„Chci ho na linku,“ žádal Haines a díval se, jak devadesát metrů pod nimi rychle uhání krajina. Zakrslé křoviny a borovice coloradské se míhaly ve šmouhách světla a stínů. Statnější borovice a topoly americké lemovaly vyschlá koryta bystřin a níže položená místa. Haines odhadoval, že ještě asi hodinu a půl bude světlo.</p>
<p>Doletěli k vrcholu průsmyku a vrtulník se vznesl do výšky a zakroužil. Na západě Haines zahlédl modrý opar Tichého oceánu a na severozápadě oranžově hnědý smogový příkrov nad Los Angeles. „Ten silniční zátaras je tady za kopcem,“ řekl pilot. „Na dálnici jsem si žádné tmavé dodávky nevšiml. Chcete letět na jih k oblasti, kde je Dusty?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Haines. „Už ho máte na drátě?“</p>
<p>„Neodpovídal na… no vida, tady je.“ Cvakl na řídícím pultu vypínačem. „Na dva pětce, pane Hainesi.“</p>
<p>„Dusty? Tady speciální agent Haines. Slyšíte mě? Přepínám.“</p>
<p>„Á… ano, pane. Slyším vás dokonale. No… pane Hainesi, mám tu něco, co byste možná rád viděl. Přepínám.“</p>
<p>„Co to je, Dusty?“</p>
<p>„No… tmavomodrá dodávka ford z roku 1978… No… chtěl jsem zajet blíž ke zpevněné cestě a našel jsem ji tady. Opuštěnou. Přepínám.“</p>
<p>Haines se dotkl mikrofonu na svých sluchátkách a usmál se. „Je v ní někdo? Přepínám.“</p>
<p>„Ne… není. Ale vzadu je spousta nějakých krámů. Přepínám.“</p>
<p>„Krucinál, Dusty, buďte konkrétní. Jakých krámů?“</p>
<p>„Elektronika, pane. Nejsem si jistý. Měl byste přiletět a podívat se na to sám. No… já se půjdu podívat do lesa…“</p>
<p>„Ne, Dusty,“ vyštěkl Haines. „Zajistěte tu dodávku a zůstaňte sedět na místě. Jakou máte polohu? Přepínám.“</p>
<p>„Polohu? No… řekněte Steveovi, že jsem na hlavní požární cestě osm set metrů od Coot Lake. Přepínám.“</p>
<p>Haines se podíval na pilota. Steve přikývl. „Rozumím,“ řekl Haines. „Zůstaňte tam, Dusty. Mějte po ruce revolver a buďte ve střehu. Máme co do činění s mezinárodními teroristy.“ Vrtulník se prudce stočil doprava a sletěl k zalesněným stráním. „Taylore, Metcalfe, slyšíte mě?“</p>
<p>„Já tě slyším, Dicku,“ ozval se Metcalfův hlas. „Jsme připravení vyrazit.“</p>
<p>„Ne,“ odmítl to Haines. „Zůstaň na farmě. Opakuju, zůstaň na farmě. U té dodávky se chci setkat se Swansonem a jeho muži. Rozumíš?“</p>
<p>„Se Swansonem?“ Metcalfův hlas zněl zmateně. „Dicku, tohle patří do naší jurisdikce.“</p>
<p>„Já chci<emphasis> S</emphasis><emphasis>wa</emphasis><emphasis>nsona,“</emphasis> vyštěkl Haines. „Nenuť mě, abych se opakoval. Přepínám.“</p>
<p>„Richarde, rozumíme a vyrážíme,“ ozval se Swansonův hlas.</p>
<p>Haines se vyklonil z otevřených dveří, když prolétali necelých dvě stě metrů nad Coot Lake a spustili se do malého údolí. V náručí držel M-16 a usmíval se. Měl radost, že potěší pana Barenta, a na příštích několik minut se vyloženě těšil. Už věděl, že s Willim samotným skoro jistě čest nemá… stařík by šerifova zástupce Použil a zátaras objel, určitě by neopouštěl dodávku… ale ať už to byl kdokoliv, svůj zápas prohrál. Národní les sice zabíral plochu mnoha stovek čtverečních kilometrů, ale pokud se Williho lidé museli vydat po vlastních, federálové měli vítězství prakticky v kapse. Haines měl k dispozici takřka neomezené možnosti a „les“ tvořily z větší části jen zakrslé křoviny.</p>
<p>Ale Haines tyto neomezené možnosti využít nechtěl, nechtěl ani čekat na ráno, aby se pustil do pátrání. Tuto část hry chtěl ukončit před soumrakem.</p>
<p><emphasis>Mož</emphasis><emphasis>ná to není Luhar ani Reynolds,</emphasis> pomyslel si. Pravděpodobně to nejsou oni. Mohla by to být ta černoška, kterou Willi využil v Germantownu. Po té se naprosto slehla zem. Mohl by to být i Tony Harod.</p>
<p>Haines si vzpomněl, jak předešlého večera vyslýchali Marii Chenovou, a usmál se. Čím víc o tom přemýšlel, tím větší mu dávalo smysl, že by to mohl být Tony Harod. No, bylo načase, aby se tomu hollywoodskému blbečkovi přestali podvolovat.</p>
<p>Richard Haines pracoval pro Charlese Colbena a C. Arnolda Barenta víc než třetinu svého života. Colben s ním jako s Neutrálem nemohl nijak manipulovat, ale dostávalo se mu štědré odměny v podobě peněz a moci. Richarda Hainese uspokojovala práce samotná. Zamlouvala se mu.</p>
<p>Vrtulník přeletěl ve výšce šedesáti metrů mýtinu rychlostí sto deseti kilometrů za hodinu. Černá dodávka parkovala pod širým nebem, zadní dveře otevřené. Vedle ní stálo prázdné policejní terénní auto. „Kde je ten policajt, kurva?“ sykl Haines.</p>
<p>Pilot zavrtěl hlavou a pokusil se spojit s Dustym vysílačkou. Odpovědi se nedočkal. Kroužili nad pasekou ve stále se zvětšujících kruzích. Haines pozvedl M-16 a pátral v křoví po náznaku pohybu nebo barvy. Nic. „Obleťte to ještě jednou,“ poručil.</p>
<p>„Podívejte, kapitáne,“ řekl pilot, „já nejsem policajt, federální agent ani hrdina a vodkroutil jsem si svoje ve Vietnamu. Tahle mašina je moje živobytí. Jestli hrozí, že se v ní nebo v nás objeví nějaká díra, budete si muset najmout jinýho vrtíka a jinýho pilota.“</p>
<p>„Mlčte a ještě jednou to tady obleťte,“ zavrčel Haines. „Jde o otázku národní bezpečnosti.“</p>
<p>„Jo,“ odpověděl pilot, „to byla i Watergate. Ani to mě nějak zvlášť nebralo.“</p>
<p>Haines se otočil, takže puška mu ležela přes kolena a hlavní směřovala k pilotovi. „Steve, znovu vás žádám. Ještě jednou to obleťte. Jestli nic neuvidíme, přistanete na jižní straně prostranství.<emphasis> Comprende?“</emphasis></p>
<p>„Jasně,“ pousmál se pilot,<emphasis> „yo comprendo.</emphasis> Ale ne proto, že jste sem natočil tu zkurvenou M-16. Ani federální kreténi nestřílejí piloty, pokud sami mašinu neuříděj a nejsou si zatraceně jistí, že se jim nikdo neskácí na řízení.“</p>
<p>„Přistaňte,“ poručil Haines. Mýtinu obletěli čtyřikrát, ale šerifova zástupce ani nikoho jiného nikde nezahlédli.</p>
<p>Pilot rychle navedl malý stroj k zemi, i když ho ještě musel zvednout nad linii stromů, než přibrzdil a spolehlivě dosedl na ližiny přesně na místo, které mu Haines ukázal.</p>
<p>„Ven,“ přikázal agent FBI a pokynul puškou.</p>
<p>„To si snad děláte prdel,“ odpověděl Steve.</p>
<p>„Jestli budeme muset vystoupit ve spěchu, chci se ujistit, že vystoupíme spolu,“ vysvětloval Haines. „Tak<emphasis> ven,</emphasis> než vás provrtám kulkou.“</p>
<p>„Vám<emphasis> fakt</emphasis> hráblo,“ procedil pilot. Posunul si čepici víc do týla. „Udělám takovej virvál, že sám J. Edgar Hoover vyleze z hrobu a nakope vám prdel.“</p>
<p>„<emphasis>Ven</emphasis>,“ zopakoval Haines. Odjistil pušku a nastavil ji na plně automatický chod.</p>
<p>Pilot přeskupil páčky na středovém ovládacím panelu, rotory zpomalily; rozepnul si bezpečnostní pás a vystoupil. Haines počkal, dokud ho od stroje nedělilo deset metrů a nezastavil se u okraje lesa, potom se sám odpásal a vyrazil k policejnímu Fordu Bronco. Běžel uhýbavými, přikrčenými přískoky, s puškou pozvednutou. Schoulil se za levým zadním bokem auta a pátral na okolních svazích po náznaku pohybu nebo záblesku slunečního světla na kovu nebo skle. Nikde nic.</p>
<p>Opatrně zvedl hlavu. Nakoukl na zadní sedadlo a potom se šinul kolem levé strany, dokud nespatřil, že prázdné je i přední sedadlo. Na kovové přepážce mezi předními a zadními sedadly byly úchyty pro dvě pušky. Oba byly prázdné. Haines zkusil otevřít přední dveře. Byly zamčené. Spustil se na koleno a prohlížel si kopce ve stodvacetistupňovém oblouku, do nějž měl výhled.</p>
<p>Jestli se ten pitomý policajt teď coural po lese, navzdory rozkazům, bylo logické, že si vzal pušky a zamkl za sebou. Jestli. Jestli na přepážce byla uchycená jen jedna puška. Jestli tam byla vůbec nějaká puška. Jestli je ten policajt ještě vůbec naživu.</p>
<p>Haines vyhlédl zpoza bronka na dodávku stojící šest metrů od něho a najednou zalitoval, že nezůstal ve vzduchu až do příjezdu Swansona a jeho party. Za jak dlouho mohli dorazit? Za deset minut? Za patnáct? Nejspíš dříve, pokud jezero neleželo od silnice dál, než se zdálo ze vzduchu.</p>
<p>Najednou mu před očima vytanul obrázek hlavy Tonyho Haroda na talíři. Usmál se a přeběhl šest metrů k boku dodávky.</p>
<p>Zadní dveře byly dokořán. Sunul se po rozpáleném postranním plechu, dokud nedokázal nahlédnout dovnitř. Věděl, že je dokonalým terčem pro každého, kdo by teď na svazích na jižní straně mýtiny třímal pušku, ale nemohl s tím nic udělat. Zvolil si příchod z této strany, protože s výjimkou okraje lesa, kde pořád ještě stál pilot, byly okolní kopce většinou porostlé travou a poseté kamením a neskýtaly takřka žádnou možnost úkrytu. Mezi stromy během čtyř přeletů nad tímto místem nic nezahlédl. Přidržel si M-16 u pasu a obešel otevřené křídlo dveří.</p>
<p>Krabice, změti drátů a elektronického zařízení. Rozeznal rádiový vysílač a počítač značky Epson. Ve voze nebylo dost místa, aby se v něm mohl ukrýt člověk. Haines vlezl dovnitř a začal se prohrabovat krabicemi a zařízením. V bedně uprostřed leželo cosi připomínajícího třicet nebo pětatřicet kilogramů šedé modelářské hlíny, pečlivě zabalené v samostatných plastových balíčcích. „Do prdele,“ zašeptal.</p>
<p>Pak už v dodávce být nechtěl.</p>
<p>„Haló, kapitáne, nepoletíme už?“ zavolal pilot z lesa vzdáleného třicet metrů.</p>
<p>„Jo, nahoďte motor!“ zakřičel Haines. Nechal pilota dojít zpátky ke stroji a pak se opět přikrčeně, uhýbavě vydal k otevřeným dveřím na pravé straně bubliny z plexiskla.</p>
<p>Byl asi v půli cesty, když ze severního svahu zahřímal hlas příliš hlasitý, aby mohl patřit lidské bytosti: „HAINESI!“ První výstřely se ozvaly o vteřinu později.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Nedaleko San Juan Capistrano</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 25. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>Saul s Natalií nejeli ještě ani čtvrt hodiny, když uviděli první zátaras. Tvořilo ho jediné policejní auto postavené napříč silnicí, přičemž na obou jeho koncích vyznačovala signalizační světla úzké průjezdní pásy. Na silnici mířící na východ stála čtyři auta, v západním pruhu, proti Saulovi s Natalií, stála tři.</p>
<p>Natalie zajela s dodávkou na krajnici na vrcholu kopce čtyři sta metrů od shluku vozidel. „Co to je, bouračka?“ zeptala se.</p>
<p>„Myslím, že ne,“ odpověděl. „Otočte to. Honem.“</p>
<p>Vrátili se zpátky přes nejvyšší místo průsmyku, kterým právě projeli. „Mám jet do kaňonu stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli?“ zeptala se.</p>
<p>„Ne. Asi před třemi kilometry z ní odbočovala štěrková cesta.“</p>
<p>„Tam, kde byla ta odbočka k tábořišti?“</p>
<p>„Ne, ještě asi kilometr a půl za ní na jižní straně silnice. Možná se nám ten zátaras podaří objet z jihu.“</p>
<p>„Myslíte, že si nás všimli policisté?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl. Zpoza místa spolujezdce vytáhl kartonovou krabici, vylovil z ní automatickou pistoli a ujistil se, že je nabitá.</p>
<p>Natalie našla štěrkovou odbočku a zabočili doleva, projeli hustými borovicovými háji a několika loukami. Jednou museli zastavit na krajnici, aby kolem nich projel pickup s malým přívěsem. Z hlavní silničky se větvilo několik bočních cest, ale zdály se příliš úzké a nepoužívané, aby mohly někam vést, a Natalie s dodávkou neopouštěla požární cestu, která přecházela od štěrkového povrchu k uježděné hlíně a vinula se na jih, potom na východ a zase na jih.</p>
<p>Potom, zatímco několika prudkými serpentinami sjížděli ze zalesněného kopce, uviděli policejní auto zaparkované na mýtině asi dvě stě metni pod nimi. Natalie zastavila, jen co si byla jista, že na ně není vidět. „Sakra!“ vykřikla.</p>
<p>„Neviděl nás,“ řekl Saul. „Šerifa, nebo kdo to vlastně byl, jsem zahlédl, jak stojí mimo auto. Zrovna se díval dalekohledem na opačnou stranu.“</p>
<p>„Uvidí nás, až cestou zpátky budeme projíždět přes támhleto otevřené prostranství,“ poznamenala Natalie. „Je to tady tak úzké, že do toho kopce budu muset couvat až na to širší místo za dvěma zatáčkami. Sakra, <emphasis>sakra!“</emphasis></p>
<p>Saul chvíli uvažoval. „Nikam necouvejte,“ řekl nakonec. „Jeďte dál. Uvidíme, jestli nás zastaví.“</p>
<p>„Ale vždyť nás<emphasis> zatkne,“</emphasis> opáčila.</p>
<p>Saul zašátral vzadu a vytáhl kuklu a pušku na šipky, kterou používali na Haroda. „Já v dodávce nebudu,“ oznámil jí. „Pokud po nás nepůjdou, zase si přisednu na druhé straně mýtiny, tam, kde se silnice stáčí na východ k támhletomu sedlu.“</p>
<p>„A pokud po nás půjdou?“</p>
<p>„Pak si zase přisednu ještě dřív. Dám ruku do ohně, že ten chlap je tam dole sám. Třeba zjistíme, o co jde.“</p>
<p>„Saule, co když bude chtít dodávku prohledat?“</p>
<p>„Ať si ji prohledá. Co nejvíc se k vám přiblížím, ale zkuste ho maximálně zabavit, abych se dostal přes celou mýtinu. Přijdu od jihu, a jestli to půjde, tak přiběhnu za dodávku na straně spolujezdce.“</p>
<p>„Saule, on jedním z<emphasis> nich</emphasis> nebude, že ne?“</p>
<p>„Nedovedu si představit, jak by mohl. Museli už zkontaktovat i místní policii.“</p>
<p>„Pak je to jenom… něco jako nevinný přihlížející.“</p>
<p>Saul přikývl. „Proto si musíme dát pozor, aby se mu nic nestalo. A aby se nic nestalo<emphasis> nám.“</emphasis> Shlédl na zalesněný svah. „Počkejte pět minut, abych se dostal na místo.“</p>
<p>Dotkla se jeho ruky. „Dávejte na sebe pozor, Saule. Teď už máme jenom sami sebe.“</p>
<p>Poplácal ji po útlých studených prstech, přikývl, popadl své věci a potichu vklouzl mezi stromy.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie počkala šest minut, nastartovala a pomalu se vydala z kopce. Když vjela na mýtinu, připadlo jí, že muž opírající se o bronco s policejním značením se zatvářil polekaně. Vytáhl pistoli z pouzdra a zapřel se pravou rukou o kapotu svého terénního auta. Když je dělilo jen asi šest metrů, zavolal na ni elektrickým megafonem, který přidržoval levou rukou: „ZASTAVTE, KDE JSTE!“</p>
<p>Natalie přeřadila na neutrál a rukama viditelně spočinula na horní části volantu.</p>
<p>„VYPNĚTE MOTOR. VYSTUPTE Z VOZU. DRŽTE RUCE VE VZDUCHU!“</p>
<p>Když zhasla motor a otevřela dveře, cítila, jak jí v krku tepe srdce. Šerif, jeho zástupce nebo kdoví, s kým měla tu čest, jí připadal velmi nervózní. Zatímco stála u dodávky s rukama nahoře, bleskl pohledem do auta, jako by chtěl použít vysílačku, ale nechtěl pustit pistoli ani megafon. „Co se děje, šerife?“ zavolala na něho. Slovo „šerif“ v ní vyvolalo zvláštní pocit. Tento muž se Robovi v ničem nepodobal; byl vysoký, hubený, nejspíš něco po padesátce, tvář posetou vráskami, jako by celý život mžoural do slunce. „TICHO! ODEJDĚTE OD VOZU. SPRÁVNĚ. DRŽTE RUCE ZA HLAVOU. A TEĎ SI LEHNĚTE. NATÁHNĚTE SE NA ZEM. NA BŘICHO.“</p>
<p>Natalie natažená na hnědé trávě na něho znovu zavolala: „Co se stalo? Co jsem udělala?“</p>
<p>„MLČTE. A VY V TÉ DODÁVCE – VEN! OKAMŽITĚ!“</p>
<p>Natalie se pokusila usmát. „Nikdo kromě mě tam není. Podívejte, šerife, muselo dojít k nějakému omylu. Nikdy jsem nedostala ani pokutu za špatné par-“</p>
<p>„TICHO!“ Policista na okamžik zaváhal a potom odložil megafon na kapotu. Natalii napadlo, že působí trochu zakřiknutě. Opět vrhl pohled k vysílačce a zdálo se, že se rozhodl – s pistolí stále namířenou na Natalii se rychle vydal kolem auta, pohled úzkostlivě upřený na dodávku. „Běda, jestli se pohnete,“ zakřičel na ni, když stanul za otevřenými dveřmi dodávky na straně řidiče. „Jestli tam někdo je, radši mu řekněte, aby odtamtud okamžitě vypadl.“</p>
<p>„Jsem tady úplně sama,“ odpověděla Natalie. „Co se děje? Nic jsem neudělala…“</p>
<p>„Držte hubu!“ okřikl ji policista. Náhle a nemotorně se vrhl k sedadlu řidiče, prudce namířil pistoli dovnitř auta – a viditelně se mu ulevilo. Napůl stále v dodávce opět namířil pistoli na Natalii. „Stačí jeden pohyb, slečinko, a rozstřelím vás vejpůl.“</p>
<p>Natalie dál nepohodlně ležela s lokty v prachu a rukama za krkem a pokoušela se přes rameno dohlédnout na šlachovitého muže zákona. Pistole, kterou na ni mířil, jí připadala neskutečně obrovská. Napětím a představou, že ji střelí do zad, ji rozbolelo mezi lopatkami. Co když je přece jen jedním z nich?</p>
<p>„Ruce za záda.<emphasis> Okamž</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>!“</emphasis></p>
<p>Jakmile se v kříži dotkla rukama, přiskočil k ní a zacvakl jí pouta. Dopadla tváří do prachu a na jazyku ochutnala prach. „Nepřečtete mi náhodou, jaká jsou moje práva?“ zeptala se a cítila, jak adrenalin a vztek začínají odbourávat částečné ochromení, které v ní vyvolal strach.</p>
<p>„S právy se běžte vycpat, slečinko,“ odpověděl, když se narovnal a viditelně se zbavil části napětí. Pistoli s dlouhou hlavní si zastrčil do pouzdra. „Vstaňte. Přivoláme FBI a pak uvidíte, co se tady děje.“</p>
<p>„Dobrý nápad,“ pronesl přidušený hlas za jejich zády.</p>
<p>Natalie sebou trhla a uviděla, jak kolem předního nárazníku dodávky přichází Saul v kukle a se zrcadlovými brýlemi. V pravé ruce držel automatický kolt, u levého boku mu visela neforemná puška se šipkami.</p>
<p>„Na to zapomeňte!“ vyštěkl a policista ztuhl uprostřed pohybu. Natalie se podívala na namířenou zbraň, černou masku a stříbrné zrcadlové brýle, a sama pocítila strach. „Lehněte si obličejem na zem.<emphasis> Okamž</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>!“ </emphasis>poručil Saul.</p>
<p>Policista jako by chvilku váhal a Natalie poznala, že hrdost se v něm sváří s pudem sebezáchovy. Saul trhl závěrem automatické zbraně a s dobře slyšitelným cvaknutím natáhl kohoutek. Policista poklekl a lehl si na břicho.</p>
<p>Natalie se odkulila a přihlížela. Byl to riskantní okamžik. Policista měl pořád v pouzdře pistoli. Saul mu měl říct, aby ji před ulehnutím odhodil. Teď mu nezbývalo, než se k policistovi přiblížit a sebrat mu ji. <emphasis>Jsme v tomhle opravdoví amatéř</emphasis><emphasis>i,</emphasis> pomyslela si. Přála si, aby Saul střelil muži do zadku šipku se sedativem a měli ho z krku.</p>
<p>Saul však rychle přistoupil k muži, dopadl mu kolenem na hubená záda, až mu z plic vymáčkl dech, a hlavní koltu mu přitiskl tvář do prachu. Potom jeho pistoli mrštil do prachu tři metry daleko a hodil Natalii svazek klíčů. „Jedním z nich si odemkneš pouta,“ zavolal na ni.</p>
<p>„Díky moc,“ odpověděla a pokusila se stáhnout si ruce pod hýždě a protáhnout jednu a pak druhou nohu.</p>
<p>„Je nejvyšší čas, abychom si promluvili,“ řekl Saul policistovi a ještě silněji ho přitlačil pistolí. „Kdo dal příkaz postavit ty zátarasy?“</p>
<p>„Táhněte k čertu,“ řekl policista.</p>
<p>Saul rychle vstal, udělal čtyři kroky dozadu a vystřelil do prachu deset centimetrů od mužovy tváře. Natalie úlekem upustila klíče.</p>
<p>„Špatná odpověď,“ opáčil Saul. „Nechci po vás, abyste prozradil státní tajemství, ptám se vás, kdo dal povolení ke stavbě těch zátarasů. Jestli se do pěti sekund nedočkám odpovědi, prostřelím vám levé chodidlo a začnu postupovat po levé noze vzhůru, dokud neuslyším, co chci slyšet. Jedna… dva…“</p>
<p>„Svině,“ sykl policista.</p>
<p>„Tři… čtyři…“</p>
<p>„FBI!“ vykřikl policista.</p>
<p>„Kdo v FBI?“</p>
<p>„To já nevím!“</p>
<p>„Jedna… dva… tři…“</p>
<p>„Haines!“ zařval policista. „Jakejsi agent jménem Haines z Washingtonu. Asi před dvaceti minutami se ozval ve vysílačce.“</p>
<p>„Kde je ten Haines teď?“</p>
<p>„Nevím… Přísahám.“</p>
<p>Druhý výstřel rozvířil prach mezi mužovýma dlouhýma nohama. Natalie našla nejmenší klíček a pouta jí odpadla ze zápěstí. Odřela si je, ale ihned po čtyřech dolezla zvednout z prachu policistovu pistoli.</p>
<p>„Je ve vrtulníku Stevea Gormana, letí podél silnice,“ dodal policista.</p>
<p>„Uvedl Haines i popisy lidí, nebo jen dodávky?“ udeřil ještě Saul.</p>
<p>Policista zvedl hlavu a zamžoural na ně. „Lidí,“ odpověděl. „Asi dvacetiletá černošská dívka ve společnosti bílého muže.“</p>
<p>„Lžete,“ odsekl Saul. „Kdybyste věděl, že v dodávce jedou dva hledaní lidé, určitě byste se k ní nepřibližoval. Co vám Haines řekl, že jsme provedli?“</p>
<p>Policista něco zamumlal.</p>
<p>„Nahlas!“ okřikl ho Saul.</p>
<p>„Jste prý teroristi,“ zopakoval policista nevrle. „Mezinárodní teroristi.“</p>
<p>Saul se pod černou látkou kukly rozesmál. „To má teda pravdu. Dejte ruce za záda.“ Reflexní čočky brýlí se stočily k Natalii. „Nasaď mu pouta. Dej mi tu druhou pistoli. Ustup. Jestli se k tobě jakkoliv pohne, budu ho muset zabít.“</p>
<p>Natalie nasadila muži pouta a odcouvala. Saul jí podal dlouhou pistoli. „Vážený pane,“ řekl, „teď půjdeme k vysílačce a budeme volat. Řeknu vám, co máte povídat. Máte teď na vybranou, jestli umřete, nebo přivoláte kavalerii a dostanete šanci na záchranu.“</p>
<p>Po šarádě přes vysílačku odvedli Natalie se Saulem policistu do kopce a znovu mu nasadili pouta na ruce, kterými objal kmen malé padlé borovice šedesát metrů vysoko na jižním svahu. Dva stromy tam spadly společně a kmen většího se zřítil na více než metr vysoký balvan. Kámen skrývala změť větví a vytvářela vynikající kryt, z něhož byl dobrý výhled na mýtinu dole.</p>
<p>„Zůstaňte tady,“ řekl Saul. „Vrátím se k dodávce pro injekce a pentobarbital. Potom přinesu z bronka jeho pušku.“</p>
<p>„Ale Saule, vždyť se sem<emphasis> blíž</emphasis><emphasis>í!“</emphasis> zvolala Natalie. „Blíží se sem Haines. Střelte mu tu uspávací šipku.“</p>
<p>„Z té střely nemám moc dobrý pocit,“ odpověděl Saul. „Když jsme ji museli použít, měla jste příliš vysoký pulz. Jestli má tenhle chlapík něco se srdcem, možná by to nezvládl. Zůstaňte tady. Hned se vrátím.“</p>
<p>Natalie se přikrčila za balvanem a Saul vyrazil k terénnímu autu a potom zmizel v dodávce.</p>
<p>„Slečno,“ sykl policista, „jste v pěkných sračkách. Odemkněte mi pouta a dejte mi pušku a máte šanci, že vyváznete se zdravou kůží.“</p>
<p>„Mlčte!“ zašeptala Natalie. Saul už běžel do svahu s policistovou puškou a malou modrou brašnou. V dálce slyšela rachocení blížícího se vrtulníku. Nebála se, naopak byla nesmírně vzrušená. Položila na zem policistovu pistoli a odjistila automat, který jí předtím předal Saul. Zkoušela zapírat ruce o plochý kámen před sebou a mířit na dodávku, která měla otevřené zadní dveře, i když věděla, že na střelbu z pistole je příliš daleko.</p>
<p>Saul se prohnal zástěnou větví a uschlého jehličí, právě když vrtulník s burácením přeletěl hřbet za jejich zády. Přikrčil se, zalapal po dechu a z převrácené lahvičky začal plnit stříkačku. Zatímco píchal policistovi injekci, muž mu nadával a vzpíral se, potom se ještě chviličku zmítal a nakonec ho zmohl spánek. Saul si stáhl kuklu a brýle. Vrtulník ještě jednou zakroužil, tentokrát o poznání níže, a Saul s Natalii se k sobě přitiskli pod střechou z větví.</p>
<p>Saul vysypal obsah brašny, oddělil červenobílou krabici s náboji s mosaznými plášti a po jedné jimi nabil policistovu pušku. „Natalie, omlouvám se, že jsem se o tom s vámi neporadil. Takovou příležitost jsem nemohl promarnit – Haines je velice blízko.“</p>
<p>„Nic se neděje,“ odpověděla. Vzrušením nedokázala zůstat v klidu, z kleku si sedla a hned opět poklekla. Olízla si rty. „Saule, tohle je dobrá <emphasis>zábava.“</emphasis></p>
<p>Podíval se na ni.</p>
<p>„Chci říct, že je to strašidelné, ale taky<emphasis> vzrušující.</emphasis> Dostaneme toho chlapa, vypadneme odsud a…<emphasis> au.“</emphasis></p>
<p>Saul jí sevřel rameno a pevně stiskl. Opřel pušku o balvan a pravou ruku jí položil na druhé rameno. „Natalie,“ oslovil ji naléhavě, „v této chvíli máme těla zaplavená adrenalinem. Ono to<emphasis> pů</emphasis><emphasis>sobí</emphasis> jako něco strašně vzrušujícího. Ale nejsme v televizi. Herci si po natáčení nepůjdou dát kávičku. Během následujících minut bude někdo zraněn a potom to bude asi stejně vzrušující jako chvíle po autonehodě.<emphasis> Soustř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>te se.</emphasis> Ať se ta bouračka stane někomu jinému.“</p>
<p>Natalie přikývla.</p>
<p>Vrtulník naposledy zakroužil, na chvilku zmizel za jižním hřbetem, vrátil se a přistál v oblaku prachu a borovicového jehličí. Natalie ležela na břiše a tiskla se ramenem k balvanu. Saul ležel na břiše s puškou u ramene.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul vdechoval vůni sluncem vyprahlé země a borovicového jehličí a myslel na jinou dobu a jiné místo. Po útěku ze Sobiboru v říjnu 1944 prchal Lesem sov se židovskou partyzánskou skupinou zvanou<emphasis> Chil.</emphasis> V prosinci, než začal pracovat jako pomocník a zřízenec jejich lékaře, dostal pušku a byl postaven na hlídku.</p>
<p>Byla studená, jasná noc – sníh se modral světlem úplňku když na mýtinu, kde číhal v úkrytu, dovrávoral německý voják. Byl to prakticky ještě chlapec a neměl přilbu ani pušku. Ruce a uši měl omotané cáry hadrů, líce bílé omrzlinami. Saul podle jeho insignií poznal, že je dezertér. Rudá armáda před týdnem zahájila v oblasti mohutnou ofenzívu, a ačkoliv do rozprášení Wehrmachtu chybělo ještě dva a půl měsíce, tento mladík se spolu se stovkami dalších vydal na překotný útěk.</p>
<p>Jechiel Greenshpan, vůdce<emphasis> Chilu,</emphasis> vydal jasné pokyny, jak s osamocenými německými dezertéry zacházet. Měli být zastřeleni a jejich těla měla být hozena do řeky, nebo je měli nechat shnít. Neměli ztrácet čas nějakými výslechy. Takové popravy se měli zdržet pouze v situaci, kdy by hluk výstřelu prozradil partyzánský oddíl některé z nepříliš četných německých hlídek. Potom měly hlídky buď použít nože, nebo nechat dezertéra projít.</p>
<p>Saul místo toho na zběha zavolal. Mohl vystřelit. Ostatní členové skupiny, v níž působil, leželi ukryti v jeskyni stovky metrů daleko. V oblasti nebyla patrná žádná německá aktivita. Ale přesto na Němce zavolal, místo aby ho bez váhání zastřelil.</p>
<p>Mladík padl na kolena do sněhu, rozplakal se a německy začal Saula zapřísahat. Saul se přikradl chlapci za záda, takže ústí jeho starobylého mauseru nebylo ani metr od týla světlovlasé hlavy. Potom si vzpomněl na Jámu – na bílá těla kácející se do hlubin a na náplast na líci dozorce Wehrmachtu, když si dával pauzu na cigaretu, seděl a pohupoval nohama nad hrůzným hrobem.</p>
<p>Mladík naříkal. Na dlouhých řasách se mu třpytil led. Saul pozvedl opakovačku. A potom ustoupil a řekl polsky „Běž“ a díval se, jak na něho mladý Němec upírá nevěřícný pohled přes rameno, plazí se, klopýtá pryč mýtinou.</p>
<p>Dalšího dne, když se oddíl vydal na jih, našli mladíkovo zmrzlé tělo zhroucené obličejem k zemi na palouku u potoka. Právě toho dne zašel Saul za Greenshpanem a požádal ho, aby z něj udělal pomocníka doktora Jaczyka. Vůdce<emphasis> Chilu</emphasis> na něho dlouho hleděl a nic neříkal. Oddílu se nezamlouvali Židé, kteří nechtěli nebo nemohli zabíjet Němce, ale Greenshpan věděl, že Saul přežil Chelmno a Sobibor. Souhlasil.</p>
<p>Saul šel do války opět v letech 1948, 1956, 1967 a, na několik hodin, i v roce 1973. Pokaždé jako zdravotník. S výjimkou oněch strašlivých hodin pod oberstovou nadvládou, když pronásledoval Starce, nezabil jedinou lidskou bytost.</p>
<p>Teď ležel na břiše na měkké vrstvě sluncem prohřátého jehličí, a jakmile vrtulník přistál, podíval se na hodinky. Byl na špatném místě, na opačné straně mýtiny, částečně zastíněný policejním autem. Policistova puška byla stará – dřevěná pažba, ruční závěr, mířidla s pouhými zářezy. Narovnal si brýle a zalitoval, že nemá puškohled. Všechno na této situaci bylo podle rad Jacka Cohena špatně – neznámá zbraň, z níž nikdy nestřílel, omezené palebné pole a neexistující úniková cesta.</p>
<p>Pomyslel na Aarona a Deboru a dvojčata, potáhl závěr a vsunul do komory nábojnici.</p>
<p>Napřed vystoupil pilot a pomalu se vzdálil od vrtulníku. To Saula překvapilo a znepokojilo. Muž vyčkávající na pravé straně bubliny byl ozbrojený automatickou puškou a měl nasazené sluneční brýle, čepici s dlouhým štítkem a jakousi mohutnou vestu. Na vzdálenost šedesáti metrů, kdy se od plexiskla odrážela zář zapadajícího slunce, si Saul nemohl být jistý, zda je dotyčný opravdu Richard Haines. Proto vyčkával. Najednou ucítil, jak se mu zvedá žaludek a zároveň ho zaplavuje jistota, že dělá špatnou věc. Když vybíral z auta pušku, v policistově vysílačce uslyšel, jak Haines volá Swansona.<emphasis> Musel</emphasis> to být Haines. Ale agentovi stačilo zůstat sedět a čekat na příjezd ostatních. Saul odložil policistův megafon vedle své levé ruky a opět se zadíval podél hlavně. Tehdy se muž v neprůstřelné vestě konečně pohnul a přikrčený jako voják vyrazil, aby se skryl za kapotou bronka. Saul ho sice neměl přímo na mušce, ale zahlédl silnou čelist a pod čepicí pečlivě zastřižené vlasy. Díval se na Richarda Hainese.</p>
<p>„Kde je?“ zašeptala Natalie.</p>
<p>„Psst,“ odpověděl Saul. „Teď za tou dodávkou. Má pušku. Nevystrkujte hlavu.“ Položil si megafon na trávu před obličej, ujistil se, že je zapnutý, a oběma rukama pevně uchopil pušku.</p>
<p>Pilot něco zavolal a agent za dodávkou mu hlasitě odpověděl. Pilot se pomalu šinul k vrtulníku a o pět vteřin později se rychlými přískoky objevila i druhá postava.</p>
<p>„Hainesi!“ zařval Saul; zesílené zahřímání vylekalo Natalii, až povyskočila, a v ozvěně se vrátilo z protějšího svahu. Pilot vyrazil k lesíku, zatímco postava v neprůstřelné vestě se prudce otočila, padla na pravé koleno a začala kropit svah palbou z automatu. Saulovi připadal štěkot zbraně banální, jako by někdo střílel z dětské zbraně. Něco se prohnalo větvemi asi dva a půl metru nad jejich hlavami. Saul si přimáčkl naolejovanou pažbu k líci, zamířil a vypálil. Zpětný ráz ho překvapivou silou udeřil pažbou do ramene. Haines byl pořád na nohou a střílel, smýkal M-16 v malých, smrtících obloucích. Dvě kulky zasáhly balvan před Saulem a další, se zasvištěním sekery protínající dřevo, se zaryla do padlého kmene nad ním. Přál si, aby policistu spoutal hlouběji uvnitř hromady dřeva.</p>
<p>Všiml si, jak před Hainesem a nalevo od něj poskočilo jehličí. Pozvedl mířidla nahoru a doprava a v periferním vidění matně registroval, jak se pilot otočil a vyrazil mezi stromy. Viděl záblesky z ústí M-16 nepřetržitě pálícího Hainese. Poslední sprška kulek zasáhla balvan kousek od místa, kde ležela Natalie schoulená do klubíčka, potom palba znenadání ustala, klečící postava odhodila obdélníkový zásobník, hned vytáhla další z kapsy vesty, a potom Saul pečlivě zamířil a Hainese konečně zasáhl.</p>
<p>Zdálo se, jako by speciálního agenta odtáhlo trhnutí neviditelného provazu. Odletěly mu sluneční brýle i čepice, přistál na zádech, nohy od sebe, puška skončila necelé dva metry za jeho hlavou.</p>
<p>Ohlušilo je náhlé ticho.</p>
<p>Natalie se zvedla na kolena, vykoukla zpoza balvanu, ztěžka oddychovala. „Panebože,“ zašeptala.</p>
<p>„Jste v pořádku?“ zeptal se jí Saul.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Zůstaňte tady.“</p>
<p>„To ať vás ani nenapadne,“ odpověděla, a když vstal, aby se vydal z kopce, vstala spolu s ním.</p>
<p>Ušli po svahu dvanáct metrů, když se Haines převalil, ztěžka se zvedl na kolena, popadl pušku a vyrazil k protější linii stromů. Saul poklekl, vystřelil, ale netrefil. „Sakra! Tudy.“ Houštím odtáhl Natalii doleva.</p>
<p>„Přijedou sem ostatní,“ hekala Natalie.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Saul. „Tak potichu.“ Běželi dál doleva, od stromu ke stromu. Na druhé straně mýtiny byl svah příliš holý, aby před nimi mohl Haines utíkat dál ve směru hodinových ručiček. Buď musel zůstat, kde byl, nebo zamířit k nim. Saul uvažoval, jestli je pilot ozbrojený.</p>
<p>Pokračovali co nejrychleji v cestě; přitom se drželi za stromy a co nejdál od okraje mýtiny. Jakmile se přiblížili k místu, kde vklouzl mezi stromy Haines, Saul mávl na Natalii, aby zůstala stát v hustém hájku mladých stromů, zatímco sám se přikrčeně vydal dopředu a po každém kroku se obezřele rozhlížel doleva a doprava. V kapsách saka mu cinkaly nepoužité náboje. Pod stromy se šeřilo. Objevovali se komáři a bzučeli mu kolem zpoceného obličeje. Měl pocit, jako by od příletu vrtulníku uplynulo už několik hodin. Letmý pohled na hodinky ho ubezpečil, že uběhlo jen šest minut.</p>
<p>Ve vodorovném pásu světla se mezi stromy něco zalesklo na pozadí tmavého jehličí. Saul padl na břicho a připlížil se k tomu. Zastavil se, levou rukou sevřel pušku a nataženou pravicí se dotkl krve, která zde potřísnila jehličí a hlínu. Další cákance byly vidět vlevo, kde mizely mezi hustěji rostoucími kmeny.</p>
<p>Začal couvat, když se nalevo od něj rozštěkala automatická puška; už nezněla jako dětská hračka, nýbrž divoce a zběsile. Přitiskl se tváří do prsti, a zatímco kolem něho kulky odtínaly větve, páraly kmeny a skučely až na mýtinu, pokoušel se silou vůle vmáčknout celé své tělo i s páteří do země. Zaslechl, jak nejméně dvě kulky zasáhly na mýtině kov, ale nezvedl hlavu, aby se podíval, který dopravní prostředek utrpěl újmu.</p>
<p>Asi dvanáct metrů od něj se vzápětí ozval příšerný výkřik, následovaný úpěním, které začínalo potichu a přidušeně a stoupalo až někam do ultrazvukových výšin.</p>
<p>Vyskočil a vyrazil doleva, zachytil si brýle, které mu strhla větev, a málem zakopl o Natalii schoulenou za zpráchnivělým pařezem. Vrhl se vedle ní a zašeptal: „Jste v pořádku?“</p>
<p>„Ano.“ Kývla pistolí k hustému porostu mladých borovic a smrků, kde se kopec svažoval k rokli po jejich levici. „Ten rachot se ozval odtamtud. Nepálil po nás.“</p>
<p>„Ne.“ Saul se zadíval na své brýle. Měly ohnuté obroučky. Poplácal si kapsy saka. Náboje zacinkaly. Pistoli měl stále v levé kapse. Lokty od bahna. „Jdeme.“</p>
<p>Plížili se porostem, Natalie tři metry po Saulově pravici. Když se přiblížili k potoku vytékajícímu z rokle, podrost zhoustl, vyrazily z něj křehké mladé smrky a jedle, hájky nízkých bříz a shluky kapradin. Natalie našla pilota. Málem mu položila předloktí na hruď poté, co se vyhnula hustému jalovcovému keři. Rychlopalba z M-16 malého muže takřka přeťala na polovic. Břišní stěna mu visela ve zplihlých záhybech rudé, příčně pruhované svaloviny a v prstech svíral bílošedé provazce střev, jako by si je snažil vrátit zpátky do břicha. Hlavu měl zakloněnou v nepřirozeném úhlu, ústa mu zela v nedokončeném výkřiku, zastřené oči upíral na malý kousek modré oblohy mezi vysokými větvemi.</p>
<p>Natalie se otočila a potichu se vyzvracela do kapradí.</p>
<p>„Pojďte,“ zašeptal Saul. Zurčení potoka bylo natolik silné, že se v něm slabé zvuky ztratily.</p>
<p>Na padlém kmenu za stěnou smrkových stromků našli hvězdičky krve. Haines se tu musel před několika minutami krčit, dokud v křoví nezaslechl šramot pilota hledajícího vlastní úkryt.</p>
<p>Saul nahlédl za smrky. Kterým směrem se Haines vydal? Vlevo, za osm metrů širokým otevřeným prostorem, opět začínal vzrostlý les, který vyplňoval údolí a zvedal se přes nízké sedlo na jihovýchod. Vpravo mladé stromy vyplňovaly rokli, zužující se o čtyřicet metrů výš do úzké průrvy zarostlé metrovými jalovci.</p>
<p>Saul se musel rozhodnout. Pohybem na tu či onu stranu by se vystavil pohledu člověka, který se vydal opačným směrem. Právě psychologická bariéra prázdného prostoru nalevo mu pomohla dojít k závěru, že se Haines vydal doprava. Vrátil se a předal pušku Natalii, a když jí až skoro k uchu přiložil ústa, zašeptal: „Jdu tam nahoru. Zalezte si za kmen. Dejte mi přesně čtyři minuty a potom vystřelte z té pušky do vzduchu. Držte se u země. Jestliže nic neuslyšíte, počkejte další minutu a vystřelte ještě jednou. Jestli se nevrátím za deset minut, vraťte se do dodávky a zmizte odsud. Z tohoto místa Haines na cestu neuvidí. Rozumíte?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Máte pořád ten pas,“ dodal ještě šeptem. „Jestli se něco pokazí, použijte ho k cestě do Izraele.“</p>
<p>Natalie neodpověděla. Byla nesmírně napjatá, ale měla pevně sevřené rty.</p>
<p>Saul na ni kývl a začal se plížit bariérou hebkých jedlí. Pohyboval se strání nahoru a držel se těsně u potoka.</p>
<p>+++</p>
<p>Cítil krev. Čím déle se plazil tunely nízkých jalovců, tím jí bylo víc. Pohyboval se příliš pomalu; uběhly tři minuty a roklí se nedostal nijak daleko. Pažbu koltu svíral zpocenou rukou a brýle mu ustavičně sklouzávaly z nosu. Měl rozedřené lokty a kolena a dech mu v hrudi chrčel.</p>
<p>Z dalšího jasného cákance krve se s bzučením vznesly mouchy a začaly mu dotírat na obličej.</p>
<p>Zbývala mu půlminuta. Haines se o mnoho dál dostat nemohl, pokud neutíkal. A utíkat mohl. Deset metrů by bylo klíčových. M-16 měla dvacetkrát větší záběr než Saulova pistole včetně kulky navíc, kterou jí nabil poté, co vsunul náboj do komory. Měl k dispozici osm střel. Kapsy se mu nadouvaly těžkými náboji do policistovy pušky, ale tři náhradní zásobníky do pistole nechal úhledně uložené na místě, kde policistu spoutal.</p>
<p>Nezáleželo na tom. Zbývalo dvacet vteřin a Natalie měla vypálit. Kdyby se nedostal dostatečně blízko, na ničem by nezáleželo. Vyrazil na loktech a kolenou dopředu, už hlasitě hekal a věděl, že dělá příliš velký hluk. Zapadl pod převislou jalovcovou větev, otevřenými ústy lapal po dechu, snažil se ovládnout dech.</p>
<p>Roklí zazněl Nataliin výstřel.</p>
<p>Převalil se na záda a podržel si předloktí u úst, aby ztlumil sípot svého dechu. Nic. V reakci se neozvaly žádné výstřely, nahoře nebyl patrný žádný pohyb.</p>
<p>Ležel na zádech, pistoli u tváře, a věděl, že by se měl vydat dál, plížit se do kopce. Nehýbal se. Obloha temněla. Zčeřený cirrus nad jeho hlavou zachycoval dohasínající růžový přísvit a u okraje rokle se zatřpytila hvězda. Zvedl levé zápěstí a podíval se na hodinky. Od přistání vrtulníku uplynulo dvanáct minut.</p>
<p>Vdechoval chladnoucí vzduch.</p>
<p>Cítil krev.</p>
<p>Od Nataliina prvního výstřelu uběhla příliš dlouhá doba. Znovu zvedl zápěstí, aby se podíval, kolik je hodin, když tu zazněla druhá Nataliina rána, tentokrát blíž, a odražená kulka odstřelila kus kamene ve stěně rokle devět metrů daleko.</p>
<p>Richard Haines se zvedl z houští asi dva metry od Saula a začal do rokle pálit z automatické pušky. Saul nad sebou viděl záblesky z hlavně a ve vzduchu cítil kordit. Kulky škubaly houštím, kterým se právě proplazil. Mladé stromky o průměru pět centimetrů se kácely k zemi, jako by je stala neviditelná kosa. Kulky narážely do východní stěny rokle, vzápětí zaječely na západní straně a rozvířily prach hluboko dole na východní straně. Vzduch prostoupila vůně mízy a zápach korditu. Zdálo se, že palba pokračuje donekonečna. Když utichla, Saul byl příliš omráčený, aby se dvě nebo tři vteřiny dokázal vůbec pohnout. Uslyšel kovové cvaknutí zásobníku vysouvaného z M-16 a cvaknutí dalšího, který do pušky zapadl. Zapraskaly větvičky a Haines se opět postavil. Potom se zvedl i Saul, uviděl Hainese, jak stojí necelé tři metry od něho, natáhl pravou ruku a šestkrát vystřelil.</p>
<p>Agent upustil pušku a se zamručením se posadil. Upřel na Saula udivený pohled, jako by byli dvě hrající si děti a Saul najednou zašvindloval. Haines měl zpocené a rozcuchané vlasy, neprůstřelná vesta mu na jednom boku volně visela, obličej měl umolousaný od hlíny. Levá nohavice mu zvlhla krví. Tři Saulovy střely ho musely zasáhnout do vesty a srazit, ale měl roztříštěnou levou ruku u ramene a přinejmenším jedna kulka mu vklouzla do těla v místě, kde se mu u krku svěsila vesta. Když Saul udělal nízkým jalovcovým mlázím několik kroků a přikrčil se necelý metr od Hainese, všiml si, jak mu z roztrženého masa vyčnívají bílé úlomky klíční kosti. Levou rukou mu odsunul pušku z dosahu.</p>
<p>Haines seděl na zemi s roztaženýma nohama, černé boty vytočené k obloze. Rozdrcená levá ruka mu visela v odporném úhlu, ale pravá ruka mu uvolněně, skoro ledabyle spočívala na koleni. Potom se mu v pohledné tváři několikrát otevřela a zavřela ústa a Saul zahlédl, jak se mu na jazyku jasně skví krev.</p>
<p>„Bolí to,“ pronesl Richard Haines slabým hlasem.</p>
<p>Saul přikývl. Přidřepl si a zadíval se na agenta. Na základě naučeného instinktu a zvyku začal posuzovat jeho zranění. Haines měl zcela jistě přijít o levou paži, ale kdyby se mu dostalo okamžitého ošetření, dostatečného přísunu krevní plazmy a během dvaceti třiceti minut ho vrtulník dopravil do nemocnice, mohl by přežít. Saul si vzpomněl, jak naposledy navštívil Aarona, Deboru a dvojčata. Jom Kippur. Zatímco si povídal s Aaronem, děti mezi nimi usnuly na pohovce.</p>
<p>„Pomozte mi,“ zašeptal Haines. „Prosím.“</p>
<p>„Ne, myslím, že ne,“ a Saul ho dvakrát střelil do hlavy.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie se s puškou trmácela do svahu, zatímco Saul scházel roklí. Zadívala se na M-16 v jeho rukách a na další zásobníky v jeho kapsách a nadzvedla obočí.</p>
<p>„Je mrtvý,“ řekl Saul. „Musíme si pospíšit.“</p>
<p>Když znovu nastartovala dodávku, od přistání vrtulníku uplynulo sedmnáct minut.</p>
<p>„Počkejte,“ dodal ještě. „Zkontrolovala jste po první střelbě toho policajta?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „Spal, ale byl v pořádku.“</p>
<p>„Momentíček.“ Saul s M-16 v ruce vyskočil z dodávky a zadíval se na vrtulník stojící dvanáct metrů daleko. Za bublinou byly vidět dvě kapkovité nádrže na benzín. Nastavil pušku na jediný výstřel a vypálil. Ozval se zvuk, který by mohl vydat sochor udeřivší do kotle, ale žádný výbuch. Vystřelil ještě jednou. Vzduch prostoupil palčivý puch leteckého paliva. Třetí výstřel zažehl oheň, který pohltil stroj a vykvetl vysoko do oblohy.</p>
<p>„Jedeme,“ zavelel Saul, když opět skočil do dodávky. Vyrazili kolem bronka. Stačili dojet ke stromům na jižní straně mýtiny, když explodovala i druhá palivová nádrž a odhodila bublinu kokpitu mezi stromy a sežehla levou stranu terénního vozu.</p>
<p>Za nimi, v otevřené serpentině na čtyři sta metrů vzdáleném kopci, probleskla dvě tmavá auta.</p>
<p>„Rychle,“ naléhal Saul, jakmile vjeli do tmy lesa.</p>
<p>„Moc velkou šanci nemáme, co?“</p>
<p>„To ne,“ přisvědčil. „Pošlou za námi všechny policajty z okresů Orange a Riverside. Uzavřou silnici odsud na druhou stranu, uzavřou všechny nájezdy na dálnici I-15 a ještě před úsvitem vyšlou do kopců vrtulníky a terénní auta.“</p>
<p>Prohnali se přes potok a rychlostí přes sto deset kilometrů v hodině prosvištěli ve spršce kamínků sedlem. Natalie smykem vybrala zatáčku, dokonale auto vyrovnala a zeptala se: „Stálo to za to, Saule?“</p>
<p>Vzhlédl od ohnutých brýlí, které si snažil narovnat. „Ano,“ odpověděl. „Stálo.“</p>
<p>Přikývla a uháněla z dlouhého svahu k ještě temnějšímu úseku lesní cesty.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dothan, Alabama</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 26. dubna 1981</emphasis></strong></p>
<p>V neděli ráno, v sále před živým obecenstvem čítajícím osm tisíc duší a diváky přímého televizního přenosu, jichž bylo snad dva a půl milionu, kázal reverend Jimmy Wayne Sutter o ohni pekelném s takovou přesvědčivostí, že posluchači ve Svatyni vstávali a upadali do extáze, zatímco lidé doma seděli u telefonů a čekajícím zapisovatelům diktovali čísla svých karet Visa a Master Charge. Televizní bohoslužba trvala devadesát minut, z nichž sedmdesát dvě minuty zabralo kázání reverenda Suttera. Jimmy Wayne přečetl věřícím několik úryvků z listů Korintským a po nich následovala mnohem delší pasáž, kdy si představoval, jak Pavel píše Korintským listy v aktualizované podobě, v nichž podává hlášení o mravní atmosféře a vyhlídkách ve Spojených státech amerických. Soudě podle slov, jež reverend Jimmy Wayne vkládal do Pavlových úst, vládlo v současné Americe ovzduší bezbožnosti, pornografie a plíživého sekulárního humanizmu, vštěpující bezbranné mládeži tajné rituály hříšného socializmu, liberálnosti, promiskuity a posedlosti ďáblem, prosazované rockovými videoklipy, všelijakými fantasy hrami na hrdiny a obecnou a všudypřítomnou zkažeností, která se nejviditelněji projevuje tím, jak hříšníci odmítají přijmout Krista za svého osobního Spasitele a současně neposílají štědré dary na tak naléhavé křesťanské projekty, jako je Biblické misijní středisko s telefonním číslem 1-800-555-6444.</p>
<p>Když Misijní gospelový sbor dozpíval poslední triumfální akord a na devíti mohutných kamerách zhasla červená světla, reverend Jimmy Wayne se prohnal soukromými chodbami do své pracovny v doprovodu pouze svých tří bodyguardů, své účetní a mediálního poradce. Všech těchto pět osob nechal ve vnější kanceláři. Cestou přes rozlehlý koberec svého<emphasis> sanctum sanctorum</emphasis> se začal svlékat, na podlaze za sebou zanechával stezku propocených svršků, až nakonec stanul nahý před barem. Jakmile si nalil pořádnou sklenku burbonu, za stolem se otočilo kožené křeslo s vysokým opěradlem a stařec s brunátnou tváří a bledýma očima pronesl: „Velice podnětné kázání, Jamesi.“</p>
<p>Sutter povyskočil a polil si zápěstí a ruku.</p>
<p>„Sakra, Willi. Myslel jsem, že dorazíš dneska odpoledne.“</p>
<p><emphasis>„Ja,</emphasis> ale rozhodl jsem se, že přijedu dřív,“ odpověděl Wilhelm von Borchert. Spojil si prsty do stříšky a usmál se Sutterově nahotě.</p>
<p>„Přijel jsi soukromou cestou?“</p>
<p>„Ovšem,“ odpověděl Willi. „Byl bys radši, kdybych se tu objevil spolu s turisty a pozdravil Barentovy a Keplerovy muže?“</p>
<p>Jimmy Wayne Sutter si odfrkl, dopil burbon a zašel do své soukromé koupelny, aby pustil sprchu. Přes tekoucí vodu zavolal: „Bratr Christian mi ohledně tebe dnes ráno volal.“</p>
<p>„Opravdu?“ podivil se Willi stále s oním slabým úsměvem na rtech. „A copak náš starý dobrý přítel chtěl?“</p>
<p>„Jenom mi sdělil, že jsi měl plné ruce práce,“ zavolal Sutter.</p>
<p><emphasis>„Ja?</emphasis> Jak to?“</p>
<p>„S Hainesem.“ Sutterův hlas se odrazil od vykachlíkovaných stěn, když vstoupil do sprchy.</p>
<p>Willi přešel ke dveřím do koupelny. Měl na sobě bílý lněný oblek a světle fialovou košili s rozhalenkou. „S Hainesem, tím agentem FBI?“ zeptal se. „Co je s ním?“</p>
<p>„Jako bys to nevěděl,“ opáčil Sutter, zatímco si drhl velké břicho a mydlil genitálie. Tělo měl růžové a prosté jakéhokoli ochlupení, takže připomínalo obrovskou, právě narozenou krysu.</p>
<p>„Předstírej, že to nevím, a řekni mi to,“ odpověděl Willi. Svlékl si sako a pověsil ho na háček.</p>
<p>„Po Traskově smrti Barent sledoval tu izraelskou stopu,“ zaprskal Sutter, když vnořil hlavu do proudu vody. „Zjistili, že někdo na izraelské ambasádě pátral v utajovaných počítačových souborech. Zjišťoval si věci o bratru C. i nás ostatních. Ale to přece není nic nového.“</p>
<p>„Pokračuj,“ vyzval ho Willi. Svlékl si košili a pověsil ji na háček, kde už viselo sako. Zul si i italské mokasíny, za které zaplatil tři sta dolarů.</p>
<p>„No, Barent šťourala odstranil a Haines vysledoval další konexe až na západní pobřeží, kde jsi ty hrál ty svoje hry. Včera večer Haines tvoje lidi málem dopadl, ale sám měl nehodu. Někdo ho vlákal do lesa a zastřelil ho. Koho jsi Používal? Luhara?“</p>
<p>„Pachatelé dopadeni nebyli?“ zeptal se Willi. Na prádelník pečlivě uložil složené kalhoty. Měl na sobě vyžehlené modré trenýrky.</p>
<p>„Ne,“ řekl reverend Jimmy Wayne. „Vyslali do toho lesa snad milion policajtů, ale ti je ještě nenašli. Jak se ti je podařilo dostat ven?“</p>
<p>„Obchodní tajemství,“ odpověděl Willi. „Pověz mi, Jamesi, věřil bys mi, kdybych ti řekl, že s tím nemám nic společného?“</p>
<p>Sutter se rozesmál. „Jasně! Úplně stejně, jako bys mi ty věřil, kdybych ti řekl, že všechny naše přijaté dary jdou na nákup nových biblí.“</p>
<p>Willi odložil zlaté hodinky. „Bude to mít nějaký neblahý vliv na náš harmonogram nebo plány, Jamesi?“</p>
<p>„Nechápu, proč by mělo,“ řekl Sutter a dál si vymýval šampon z dlouhých prošedivělých vlasů. „Bratr Christian bude mít ještě větší chuť dostat tě na ostrov, kde se s tebou bude moct vypořádat.“ Sutter odsunul dveře a podíval se na Williho, který za nimi stál už úplně nahý. Němci se mohutně zvedal pyj. Žalud mu skoro zfialověl.</p>
<p>„Nezaváháme, že ne, Jamesi?“ zeptal se Willi a vkročil do sprchy za kazatelem.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Jimmy Wayne Sutter.</p>
<p>„Jak poznáme, co musíme udělat?“ ptal se dál Willi, v jehož hlase začínala zaznívat rytmičnost litanie.</p>
<p>„Kniha zjevení,“ odpověděl Sutter a zaúpěl, když mu Willi jemně sevřel varlata.</p>
<p>„A jaký je náš cíl,<emphasis> mein Liebchen?“</emphasis> zašeptal Willi a pohladil statnějšímu muži penis.</p>
<p>„Druhý příchod,“ zasténal Sutter se zavřenýma očima.</p>
<p>„A čí Vůli naplníme?“ šeptal Willi, zatímco líbal Sutterovu tvář.</p>
<p>„Boží Vůli,“ odpověděl reverend Jimmy Wayne s podbřiškem pohybujícím se v reakci na klouzání Williho ruky.</p>
<p>„A co je náš božský nástroj?“ šeptal Willi do Sutterová ucha.</p>
<p>„Armageddon,“ pronesl Sutter nahlas. „Armageddon!“</p>
<p>„Jeho Vůle se naplní!“ vykřikl Willi a silnými rychlými pohyby tahal za Sutterův úd.</p>
<p>„Amen!“ zvolal Sutter. „Amen!“ Při vyvrcholení otevřel ústa Williho pátravému jazyku. Tenká bílá vlákna spermatu několik vteřin vířila na dně sprchy, než jednou provždy zmizela do odtoku.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Oddávala jsem se romantickým představám s Willim. Možná to bylo pod vlivem slečny Sewellové; byla to vitální a smyslná mladá žena s nepopiratelnými potřebami a schopností těšit se z jejich uspokojování. Občas, když ji tyto touhy rozptylovaly natolik, že mi nedokázala plně sloužit, jsem jí dovolila několik minut s Culleym. Někdy jsem těmto krátkým, prudkým tělesným mezihrám byla tajným svědkem z pohledu slečny Sewellové. A někdy z pohledu Culleyho. Jednou jsem si dopřála vnímat jejich spojení prostřednictvím jich obou. Ale když do mě přes ně vnikaly přívaly vášně, vždycky jsem myslela na Williho.</p>
<p>Willi byl za oněch blažených časů před válkou – tou druhou válkou – velice pohledný. Hubená, aristokratická tvář a světlé vlasy prozrazovaly všem, kdo ho spatřili, jeho árijský původ. S Ninou nás těšilo, že můžeme být viděny v jeho společnosti, a domnívám se, že i on s hrdostí sdílel společnost oněch dvou přitažlivých a hravých Američanek – nádherné blondýnky s pomněnkově modrýma očima a stydlivější, tišší, a přesto jaksi okouzlující mladé krásky s hnědými loknami a dlouhými řasami.</p>
<p>Vzpomínám si na jednu procházku v Bad Ischlu – ještě než nám začaly zlé časy –, kdy Willi řekl nějaký vtip, a když jsem se rozesmála, chytil mě za ruku. Jeho čin měl okamžitý a elektrizující účinek. Ihned jsem se přestala smát. Přiblížili jsme se k sobě. Vpíjel se do mě svýma krásnýma modrýma očima, tváře jsme měli natolik blízko u sebe, že se v nich odráželo naše vzrušení. Ale nepolíbili jsme se. Tehdy ne. Zdrženlivost byla za oněch časů součástí námluv, byla jakýmsi půstem před vybraným jídlem, jenž měl vystupňovat chuť. Dnešní mladí nenasytové o takových rafinovanostech a umírněnosti nic nevědí; každá chuť je pro ně jen čímsi, co je třeba okamžitě ukojit. Není divu, že s veškerými potěšeními se pojí vyčpělá chuť dlouho otevřeného šampaňského, ve všech úlovcích dutě zní zklamání.</p>
<p>Myslím, že kdyby nebylo Ninina hrubého svádění, Willi by se do mě toho léta zamiloval. Po onom strašném dni v Bad Ischlu jsem na více než rok odmítla hrát naši vídeňskou Hru, dokonce jsem odmítla se s nimi v Evropě setkat následujícího léta, a když jsem s oběma opět navázala společenský styk, odehrával se v nové a formálnější podobě. Nyní je mi zřejmé, že Williho krátký románek s Ninou byl tou dobou dávno u konce. Ninin plamen hořel jasně, ale krátce.</p>
<p>V průběhu našich posledních letních měsíců ve Vídni Williho stravovala posedlost jeho Stranou a jeho<emphasis> Führerem.</emphasis> Vzpomínám si, že na premiéru <emphasis>Das Lied von der Erde,</emphasis> kterou v roce 1934 dirigoval Bruno Walter, přišel v hnědé košili a s ošklivou páskou na ruce. Bylo tehdy příšerně horké léto a s Willim jsme bydleli v jednom ponurém starém domě, který si pronajímal na Hohe Warte nedaleko místa, kde žila ta nafoukaná Alma Mahlerová. Tato domýšlivá žena nás nikdy nepozvala na žádný svůj večírek, a my jí opláceli stejnou mincí. Nejednou mě lákalo soustředit na ni pozornost při Hře, ale za oněch dnů jsme se Hře kvůli Williho pitomým politickým zájmům skoro nevěnovali.</p>
<p>Nyní, když jsem se zotavovala ve své posteli ve svém domě v Charlestonu, jsem si ty dny a myšlenky na Williho častokrát vybavovala a uvažovala jsem, jak by mohlo všechno dopadnout jinak, kdybych ho nepatrným povzdechem, úsměvem nebo pohledem dříve povzbudila a pomohla mu odolat Nininým ničivým návrhům.</p>
<p>Možná byly tyto myšlenky podvědomou přípravou na události, k nimž mělo záhy dojít. Během nemoci měl pro mě čas stále menší význam, takže jsem možná v té fázi už byla schopna toulat se chodbou událostí dopředu stejně snadno, jako jsem se toulala do minulosti. Těžko říci.</p>
<p>V květnu jsem už natolik přivykla péči doktora Hartmana a sestry Oldsmithové, jemné léčbě slečny Sewellové, službě Howarda, Nancy, Culleyho a toho mladého černocha a neutuchající a něžné pozornosti malého Justina, že bych v takovém statu quo dokázala setrvat ještě další měsíce a roky, kdyby jednoho vlahého jarního večera někdo nezaklepal na železnou vstupní bránu.</p>
<p>Byl to posel, s nímž jsem se už setkala. Jmenoval se Natalie.</p>
<p>Poslala ji Nina.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pondělí, 4. května 1981</emphasis></strong></p>
<p>Později si to Natalie měla pamatovat jako sen čtyř tisíc osmi set kilometrů.</p>
<p>Začalo to zázračným terénním autem.</p>
<p>Celou noc jeli tmou Clevelandského národního lesa, poté, co před sebou ze zatáčky na vrcholu kopce spatřili světla, vraceli se a sjížděli z hlavní požární cesty, šinuli se na jih po cestách, které měly blíže k lesním pěšinám. Potom tyto pěšiny vymizely a pouze otevřený prostor daného úseku zalesněného údolí jim umožnil pokračovat v jízdě, napřed více než šest kilometrů podél vyschlého koryta bystřiny, kdy cestu před poskakující a rachotící dodávkou vykreslovala jen zapnutá parkovací světla, potom do dalšího nízkého hřebene a dál přes něj, kdy v husté trávě najížděli do skrytých kmenů a kamení. Plynuly hodiny. Muselo k tomu dojít. Tou dobou už řídil Saul. Natalie i navzdory otřesům, skokům a vrzání podřimovala. Poslední neviditelný balvan se nacházel v polovině strmého svahu, do nějž se dodávka musela drápat na dvojku. Přední náprava se přes něj ještě jaksi přenesla, ale ostrý kámen prorazil olejovou vanu, utrhl část hnací hřídele a nechal je viset na zbytku zadní nápravy.</p>
<p>Saul se s baterkou vplazil pod auto a za půl minuty se zase vysoukal. „Je vymalováno,“ řekl. „Jdeme pěšky.“</p>
<p>Natalie byla příliš unavená, aby dokázala plakat, příliš unavená, aby se jí vůbec chtělo. „Co si s sebou vezmeme?“ zeptala se.</p>
<p>Sklouzl světlem po vnitřku auta. „Peníze,“ řekl. „V batohu. Mapu. Trochu jídla. A pistole, řekl bych.“ Zadíval se na obě pušky. „Existuje důvod, proč bychom je měli brát?“</p>
<p>„Budeme střílet po nevinných policistech?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak tu nechme i pistole.“ Rozhlédla se po hvězdami prozářené noci, temné stěně kopce a stromech nad jejich hlavami. „Víte, kde jsme, Saule?“</p>
<p>„Měli jsme namířeno k Murriettě,“ odpověděl, „ale udělali jsme tolik kliček, že nemám sebemenší tušení.“</p>
<p>„Budou nás schopni pronásledovat?“</p>
<p>„Ve tmě ne.“ Podíval se na hodinky. Byly čtyři ráno. „Až se rozední, najdou stopy, které po sobě zanecháváme. Ze všeho nejdřív prohledají lesní cesty. Dříve nebo později dodávku objeví nějaké letadlo.“</p>
<p>„Má cenu ji nějak maskovat?“</p>
<p>Saul se podíval do kopce. K nejbližším stromům to bylo sto metrů. Než by nalámali dost větví, aby auto zakryli, a než by je k němu odnosili, bylo by ráno. „Ne,“ prohlásil, „sbalíme si věci a půjdeme.“</p>
<p>O dvacet minut později už se s hekáním trmáceli do kopce; Natalie s batohem a Saul s těžkým kufrem plným peněz a spisů, které odmítl nechat v dodávce. Když došli ke stromům, Natalie řekla: „Počkejte chvilku.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože musím na záchod.“ Zašátrala v batohu po papírových kapesnících, popadla baterku a zašla mezi stromy.</p>
<p>Saul si povzdechl a posadil se na kufr. Uvědomil si, že když byť jen na několik vteřin zavře oči, začíná dřímat a pokaždé, když zaklimbá, mu na mysli vytane stejný obrázek – Richard Haines s bílou tváří, překvapenýma očima a s pohybujícími se ústy, z nichž zvuk vychází se zpožděním, jako v nějakém špatně nadabovaném filmu. „Pomozte mi. Prosím.“</p>
<p>„Saule!“</p>
<p>Okamžitě se probral, vytáhl kolt, který si vzal s sebou, a vběhl mezi stromy. Natalie byla devět metrů od něj a klouzala svítilnou po nablýskané červené toyotě s pohonem na všechna čtyři kola, která designem záměrně co nejvíc připomínala britský landrover.</p>
<p>„Spím a tohle se mi zdá?“ zeptala se.</p>
<p>„Jestli ano, tak se nám zdá stejný sen,“ poznamenal. Auto bylo tak nové, že by se spíše hodilo za výlohu autosalonu. Saul stočil baterku na zem; cesta kolem nich žádná nebyla, ale viděl, kudy auto pod stromy zajelo. Zkusil dveře včetně zadních; všechny byly zamčené.</p>
<p>„Podívejte,“ vyhrkla Natalie, „tady je něco pod stěračem.“ Vytáhla cár papíru a podržela ho v kuželu světla. „Je to vzkaz,“ řekla. „‘Milí Alane a Suzanne: dostali jsme se sem bez potíží. Táboříme 4 kilometry dál u Little Margarita. Přineste pivo. Mějte se, Heather a Carl.’“ Posvítila baterkou do zadního okna. Na ploše za dveřmi trůnila krabice s plechovkami piva Coors. „Paráda!“ zvolala Natalie. „Nastartujeme přes drátky a vypadneme odsud?“</p>
<p>„Vy víte, jak pomocí drátků nastartovat auto?“ zeptal se Saul a opět dosedl na kufr.</p>
<p>„Ne, ale v televizi to vždycky vypadá tak jednoduše.“</p>
<p>„V televizi je vždycky všechno jednoduché,“ utrousil. „Než si začneme hrát se zapalováním – které je tady nejspíš elektronické a nejspíš nad mé primitivní schopnosti –, chvíli uvažujme. Jak mají Alan se Suzanne dostat ven to pivo? Auto je zamčené.“</p>
<p>„Že by druhým svazkem klíčků?“ nadhodila Natalie.</p>
<p>„Možná,“ řekl Saul, „nebo že by se první svazek ukrýval na nějakém dohodnutém místě?“</p>
<p>Byly na druhém místě, kam se Natalie podívala – ve výfuku. Klíčenka byla stejně nová jako auto a bylo na ní jméno autosalonu toyoty v San Diegu. Když odemkli dveře, nepoužité polstrování a vůně nového auta vehnaly Natalii slzy do očí.</p>
<p>„Musím zjistit, jestli auto dostanu bez úhony pod kopec,“ řekl Saul.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Přesunu sem věci, které potřebujeme – C-4 a rozbušky, EEG.“</p>
<p>„Myslíte, že ho budeme ještě potřebovat?“</p>
<p>„Potřebuju ho pro práci na biologické zpětné vazbě.“ Otevřel jí dveře, ale Natalie odstoupila. „Stalo se něco?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne, vyzvedněte mě, až pojedete zase zpátky nahoru.“</p>
<p>„Zapomněla jste na něco?“</p>
<p>Natalie se ošívala. „Tak nějak. Zapomněla jsem si odskočit na ten záchod.“</p>
<p>+++</p>
<p>Narazili na jeden zátaras. Toyota jela s přiřazeným pohonem na všechna čtyři kola hladce i otevřenou krajinou a po dvou a půl kilometrech objevili náznak kolejí, jež se proměnily v lesní cestu, která vyústila do štěrkové okresky. Někdy před úsvitem si uvědomili, že už delší dobu jedou podél vysokého drátěného plotu, a Natalie s pohledem upřeným na ceduli zavěšenou na drátu ve výšce dospělého člověka křikla na Saula, aby zastavil. „Majetek vlády Spojených států amerických – Zákaz vstupu – z příkazu velícího důstojníka, Camp Pendleton, Námořní pěchota Spojených států amerických.“</p>
<p>„V tom lese jsme se ztratili víc, než jsme si vůbec uvědomovali,“ řekl Saul.</p>
<p>„Amen,“ dodala Natalie. „Chcete ještě pivo?“</p>
<p>„Zatím ne.“</p>
<p>Na zátaras narazili po půldruhém kilometru na asfaltové silnici těsně před vesničkou Fallbrook. Jakmile vjeli na pevný povrch, Natalie se schoulila do prostoru mezi sedadly a zadní plochou, přitáhla si přes sebe tmavomodrou deku a pokusila se uvelebit na vyvýšenině převodovky. „Nemělo by to být nadlouho,“ uklidňoval ji Saul poté, co na její nový životní prostor uložil tábornické vybavení a krabici s pivem. „Pátrají po mladé černošce a jejím blíže neurčeném mužském společníkovi v tmavé dodávce. Doufám, že je osamělý starý dobrák ve své nové toyotě setřese. Co myslíte?“</p>
<p>Odpovědí mu bylo jen Nataliino pochrupování.</p>
<p>Probudil ji o pět minut později, když se objevil policejní zátaras. Přes silnici stálo jediné hlídkové auto dopravní policie a dva ospale vyhlížející strážci zákona upíjeli kávu z plechové termosky kousek od zadní části vozu. Saul zajel s toyotou do zúženého pásu a zastavil.</p>
<p>Jeden policista zůstal stát za služebním autem, druhý si přehodil kelímek do levé ruky a pomalu přešel k terénnímu vozu. „Dobré ráno.“</p>
<p>Saul přikývl. „Dobré ráno, pane. Co se stalo?“</p>
<p>Policista se naklonil a nahlédl dovnitř auta. Zadíval se na hromadu tábornického vybavení v zadní části. „Jedete z národního lesa?“</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Saul. Věděl, že provinilí lidé mají sklon blábolit, nabízet ke všemu příliš mnoho vysvětlení. Když krátce pracoval pro newyorskou policii jako poradce při vyšetřování vražd Samova Syna, jeden policejní důstojník, odborník na výslechy, mu řekl, že provinilé chytráky vždycky odhalil díky tomu, že až příliš pohotově líčili souvislé, důvěryhodné historky. Nevinní lidé, vysvětloval důstojník, tíhnou naopak k provinilé nesouvislosti.</p>
<p>„Byl jste tam jen na jednu noc?“ zeptal se policista a zlehka poodstoupil, aby se zadíval do prostoru, kde se pod dekou, batohem a hromadou pivních plechovek choulila Natalie.</p>
<p>„Dvě,“ řekl Saul. Podíval se na druhého policistu, který přistoupil za svého společníka. „Co se stalo?“</p>
<p>„Tábořil jste?“ ptal se dál první policista. Napil se kávy.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Saul, „a zkoušel, jak se jezdí na čtyři krát čtyři.“</p>
<p>„Krásné vozítko,“ řekl dopravní policista. „Je úplně nové?“</p>
<p>Saul přikývl.</p>
<p>„Kde jste ho koupil?“</p>
<p>Saul mu sdělil jméno autosalonu vyražené do klíčenky.</p>
<p>„Kde bydlíte?“ zeptal se policista.</p>
<p>Saul na vteřinu zaváhal. Ve falešném pasu a řidičském průkazu, které mu nechal zhotovit Jack Cohen, byla uvedena newyorská adresa. „V San Diegu,“ řekl. „Přistěhoval jsem se před dvěma měsíci.“</p>
<p>„Kde zhruba v San Diegu?“ Policista s ním sice přátelsky klábosil, ale Saul si všiml, že pravou rukou spočívá na dřevěné pažbě pistole a že má na pouzdru odepnutý kožený řemínek.</p>
<p>V San Diegu byl jenom jednou, před šesti dny, když s nimi Jack Cohen projížděl město po dálnici. Napětí a cestovní únava se na něm podepsaly do té míry, že v něm oné noci každý pohled a zvuk zanechaly hluboký dojem. Dokázal si vybavit nejméně tři sjezdy z dálnice. „Sherwood Estates,“ řekl. „Spruce Drive 1990, kousíček od Linda Vista Road.“</p>
<p>„Jo, jasně,“ přisvědčil policista. „Na Linda Vista míval zubařskou ordinaci můj švagr. Bydlíte kousek od univerzity?“</p>
<p>„Zas tak blízko ne,“ řekl Saul. „Jestli to chápu dobře, tak mi neřeknete, co se tady děje, že?“</p>
<p>Policista nahlížel do zadní části auta, jako by se snažil rozluštit, co se skrývá v naskládaných krabicích. „U Elsinore Lake došlo k nějakým nepříjemnostem. Kde jste říkal, že jste tábořil?“</p>
<p>„To jsem ještě neprozradil,“ odpověděl Saul, „ale byl jsem u Little Margarita. A jestli se rychle nedostanu domů, manželka nestihne kostel a já budu v pěkné kaši.“</p>
<p>Policista přikývl. „Neviděl jste tam náhodou modrou nebo černou dodávku?“</p>
<p>„To ne.“</p>
<p>„Myslel jsem si to. Mezi tímhle místem a oblastí u Coot Lake nevedou žádné spojovací cesty. A co takhle lidi, co chodí pěšky? Nějaká černoška? Kolem dvaceti? A starší chlap, třeba Palestinec?“</p>
<p>„Palestinec?“ podivil se Saul. „Ne, neviděl jsem tam nikoho kromě jedné mladé bělošské dvojice. Heather a Carla. Jsou tam na svatební cestě. Snažil jsem se od nich držet stranou. To tady mají manévry nějací teroristé ze Středního východu?“</p>
<p>„Není to vyloučené,“ řekl policista. „Pátráme po mladé černošce a Palestinci, oba u sebe mají hotový arzenál zbraní. Nedá mi to, ale chtěl bych se ještě zeptat na váš přízvuk, pane…“</p>
<p>„Grotzman,“ doplnil Saul. „Sol Grotzman.“</p>
<p>„Maďar?“</p>
<p>„Polák. Ale těsně po válce jsem se stal americkým občanem.“</p>
<p>„Ano, chápu. Znamenají ta čísla to, co si myslím, že znamenají?“</p>
<p>Saul se podíval na svou ruku s vyhrnutým rukávem spočívající na okně. „Je to tetování z nacistického koncentračního tábora.“</p>
<p>Policista pomalu přikývl. „Nikdy jsem ho neviděl. Pane Grotzmane, vážně se omlouvám, že vás musím zdržet, ale mám ještě jednu důležitou otázku.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Policista ustoupil, položil ruku opět na revolver a zadíval se na toyotu. „Jak velkou díru do rozpočtu vám vlastně udělá takový japonský džíp?“</p>
<p>Saul se rozesmál. „Podle mé ženy příliš velkou, pane. Až příliš velkou.“ Kývl na oba muže a pokračoval v jízdě.</p>
<p>+++</p>
<p>Projeli San Diegem, vydali se na východ na dálnici I-8, zajeli do Yumy, kde zaparkovali v boční ulici, a poobědvali v McDonaldu.</p>
<p>„Je nejvyšší čas sehnat nové auto,“ poznamenal Saul, zatímco upíjel koktejl. Někdy ho napadlo, co by řekla jeho košer babička, kdyby ho tak viděla.</p>
<p>„Tak brzo?“ podivila se Natalie. „Vážně se tady naučíme startovat pomocí drátků?“</p>
<p>„Jestli chcete, tak můžete,“ pokrčil rameny. „Ale měl jsem na mysli jednodušší způsob.“ Kývl na autobazar přes ulici. „Můžeme obětovat něco z těch třiceti tisíc dolarů, které mi vypalují díru v kufru.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila, „ale koupíme něco s klimatizací. Dneska nebo zítra budeme muset přejet pořádný kus pouště.“</p>
<p>+++</p>
<p>Z Yumy odjeli ve tři roky starém kombíku značky Chevrolet, vybaveném klimatizací, posilovačem řízení, posilovačem brzd a elektricky ovládanými okny. Saul dvakrát přivedl prodejce do rozpaků – jednou, když se ho zeptal, jestli má auto elektrické popelníky, a podruhé, když zaplatil požadovanou cenu bez náznaku smlouvání. Udělali dobře, že neztráceli čas dohadováním. Když se vrátili do boční uličky, kde zanechali toyotu, skupinka snědých školáků jim právě kamením rozbíjela okno. Se smíchem utekli a ještě Saulovi s Natalii ukázali prostředníky.</p>
<p>„To by se vážně povedlo,“ řekl Saul. „Přemýšlím, co by udělali s tou plastickou trhavinou a M-16.“</p>
<p>Natalie se na něho významně podívala. „Neřekl jste mi, že jste vzal i tu pušku.“</p>
<p>Saul si narovnal brýle a rozhlédl se. „Potřebujeme trochu víc času, než nám může dopřát tahle čtvrť. Pojeďte za mnou.“</p>
<p>Zajeli k nejbližšímu nákupnímu středisku, kde Saul přenesl všechny věci a nechal klíčky v autě se staženými okny. „Nechci, aby ho rozmlátili,“ vysvětloval, „ale jenom ukradli.“</p>
<p>+++</p>
<p>Po prvním dnu cestovali v noci a Natalie, která vždycky chtěla projet jihozápad Spojených států, si z cesty uchovala v paměti jen obrazy zářivých hvězdných polí nad stále stejnými dálnicemi, neuvěřitelných pouštních východů slunce zaplavujících šedý svět růžovou, oranžovou a indigovou barvou, a bušení a tlukot namáhané klimatizace v malých motelových pokojích, které páchly vyčpělým doutníkovým kouřem a dezinfekčními prostředky.</p>
<p>Saul se stahoval stále víc do sebe, nechával Natalii, aby co nejdéle řídila, a přitom každé ráno zastavovali čím dál dříve, aby mohl trávit čas se svými spisy a přístroji. Když přijeli do východního Texasu, probděl noc v zadní části kombíku, kde seděl se zkříženýma nohama před monitorem počítače a elektroencefalogramem připojeným k baterii, kterou koupil v Radio Shacku ve Fort Worthu. Natalie ze strachu, aby ho nevyrušila, nemohla pustit ani rádio.</p>
<p>„Podívejte, klíčovým faktorem je ten theta rytmus,“ říkával při oněch několika málo příležitostech, kdy se před ní rozhovořil o své práci. „Je to dokonalý signál, spolehlivý ukazatel. Sám ho sice nevytvořím, ale dokážu ho přehrát prostřednictvím smyčky biofeedbacku, abych rozpoznal potřebný signál. Když se vycvičím, abych zareagoval na počáteční vrchol alfa vln, budu moct naprogramovat vlastní spouštěcí mechanizmus na posthypnotické sugesce.“</p>
<p>„Tímhle způsobem bude možné odolávat jejich… moci?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>Saul si narovnal brýle a zachmuřil se. „Ne, ne tak docela. Mám obavu, že aby člověk takovou schopnost doopravdy potlačil, musel by jí sám disponovat. Bylo by zajímavé otestovat celou škálu jedinců v řízeném…“</p>
<p>„A k čemu to je pak dobré?“ zvolala Natalie roztrpčeně.</p>
<p>„Nabízí nám to šanci…<emphasis> šanci,“</emphasis> odpověděl Saul, „vytvořit v mozkové kůře něco jako vzdálený systém včasného varování. Myslím, že s patřičným naprogramováním a biofeedbackem budu moci využít fenomén theta rytmu ke spuštění posthypnotické sugesce, jež povede k vyvolání údajů, které si vštěpuji do paměti.“</p>
<p>„Údajů?“ zeptala se Natalie. „Tím myslíte všechny ty hodiny v Jad Vašemu a Domu bojovníka z ghetta…“</p>
<p>„Lohame HaGeta’ot,“ doplnil ji Saul. „Ano. To čtení spisů, které vám poslal Wiesenthal, memorování fotografií, životopisů a pásků za jejich současného automatického vyvolávání v lehkém tranzu, do něhož se sám uvedu…“</p>
<p>„Ale k čemu bude takové sdílení bolesti jiných lidí, když člověka před těmi psychickými upíry nedokáže ubránit?“ ptala se dál Natalie.</p>
<p>„Představte si diaprojektor s otočným zásobníkem. Oberst a ostatní mají schopnost posouvat takovým neurologickým zásobníkem, jak se jim zlíbí, umějí do něj zasouvat vlastní diapozitivy, vlastní nátlakovou vůlí a superegem umějí pronikat do onoho shluku vzpomínek, strachů a zálib, kterému říkáme osobnost. Já se jenom pokouším vsunout do zásobníku další diapozitivy.“</p>
<p>„Ale nevíte, jestli to bude fungovat?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„A nemyslíte si, že by to mohlo fungovat u mě?“</p>
<p>Saul si sňal brýle a promnul si kořen nosu.<emphasis> „Ně</emphasis><emphasis>co</emphasis> srovnatelného by u vás fungovat mohlo, Natalie, ale muselo by se to specificky přizpůsobit vašim zkušenostem, traumatickým zážitkům a empatickým drahám.<emphasis> Já </emphasis>bych hypnoindukční sezení k vytvoření nezbytných… ehm… diapozitivů vytvořit neuměl.“</p>
<p>„Ale jestliže tyhle věci takhle fungují u vás, nebudou fungovat u žádného psychického upíra kromě toho vašeho obersta.“</p>
<p>„Myslím, že ne. Jenom on by sdílel společné pozadí nutné k rozvinutí osobností, které při těchto empatických sezeních vytvářím… které se snažím vytvořit…“</p>
<p>„A opravdu ho to nemůže zastavit? A pokud budou všechny ty měsíce práce a triků a EEG k něčemu, jenom ho na několik vteřin vykolejí?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou a zadívala se na dva kužely světla ozařující před nimi nekonečný asfaltový pás. „Saule, jak to potom může stát za veškerou vaši námahu?“</p>
<p>Saul otevřel spis týkající se mladé dívky s bílou tváří, vyděšenýma očima, v tmavém kabátu a šátku. V horním levém rohu snímku byly patrné černé kalhoty a holínky příslušníka Waffen SS. Dívka se natočila k objektivu fotoaparátu natolik rychle, že její obličej byl prakticky jen bílá šmouha. V pravé ruce držela malý cestovní kufřík a levou si k hrudi tiskla odřenou, podomácku vyrobenou panenku. Fotografii doplňovala půlstránka německy psaného textu na tenkém papíru Simona Wiesenthala.</p>
<p>„I kdyby nic z toho nevyšlo, za tu námahu to stojí,“ řekl Saul Laski potichu. „Mocným se dostává patřičné pozornosti světa, třebaže se jejich moc představuje jako čiré zlo. Oběti zůstávají jednolitou, bezejmennou masou. Čísly. Masovými hroby. Tyto zrůdy zúrodnily naše století masovými hroby svých obětí a je načase, aby bezmocní získali jména, tváře a<emphasis> hlasy.“</emphasis> Zhasl baterku a narovnal se. „Omlouvám se,“ řekl, „je možné, že mi moje posedlost zatemňuje mozek.“</p>
<p>„Začínám posedlostem rozumět.“</p>
<p>Podíval se na ni v tlumeném přísvitu linoucím se z palubní desky. „A jste pořád ochotna s tou svojí pracovat?“</p>
<p>Nervózně se zasmála. „Žádná jiná možnost mě nenapadá. Ale s každým ujetým kilometrem ve mně narůstá děs.“</p>
<p>„Žádný další ujetý kilometr se už přičíst nemusí,“ poznamenal. „Můžeme zajet na letiště tady v Shreveportu a odletět do Izraele nebo Jižní Ameriky.“</p>
<p>„Ne, to nemůžeme,“ opáčila.</p>
<p>Po krátké odmlce řekl: „Ano, máte pravdu.“</p>
<p>Vyměnili se a několik hodin řídil Saul. Natalie podřimovala. Zdálo se jí o očích Roba Gentryho a jeho šokovaném a nevěřícném výrazu, když mu hrdlo proťala čepel. Zdálo se jí, že jí do St. Louis zavolal táta a řekl jí, že je to všechno omyl, že jsou všichni v pořádku, že dokonce i matka je doma, v bezpečí a také v pořádku, ale když přijela domů, v domě byla tma a pokoje byly plné lepkavých pavučin a dřez přetékal tmavou tuhnoucí tekutinou. Najednou z ní byla opět malá holčička a s pláčem se rozběhla do pokoje rodičů. Ale otec tam nebyl a matka, když se zvedla z pavučinou zastřených pokrývek, nebyla matka ani náhodou. V posteli se zvedala jakási rozkládající se mrtvola s tváří, jež byla prakticky jen lebkou s několika cáry kůže, do níž byly vsazeny oči Melanie Fullerové. A ta mrtvola se smála.</p>
<p>Natalie se s trhnutím a bušícím srdcem probudila. Byli na dálnici. Připadalo jí, že je venku světlo. „To už svítá?“ zeptala se.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul nesmírně vyčerpaným hlasem. „Ještě ne.“</p>
<p>+++</p>
<p>Dál na Jihu se města kolem dálničních obchvatů táhla v souhvězdích rozlehlých předměstí: Jackson, Meridian, Birmingham, Atlanta. Mezistátní dálniční síť opustili v Augustě a v jižní třetině Jižní Karolíny se ubírali po silnici číslo 78. I v noci Natalie začínala poznávat okolní krajinu – St. George, kam jela na letní tábor, když jí bylo devět, toho nekonečného osamělého léta poté, co jí umřela máma, Dorchester, kde žila otcova sestra, než v roce 1976 umřela na rakovinu, Summerville, kam jezdívala v neděli odpoledne fotografovat koloniální rezidence – Charleston.</p>
<p>Charleston.</p>
<p>Do města vjeli čtvrtou noc cesty, krátce po čtvrté hodině ranní, v oné bezdeché noční hodině, kdy se duch vskutku jeví nejmdleji. Dobře známé výjevy z dětství Natalii připadaly jaksi nahnuté a pokřivené, chudé úhledné čtvrti St. Andrews neskutečné jako obrázky nedokonale promítané na matné plátno. V jejím domě byla tma. Nestála před ním cedule NA PRODEJ, na příjezdové cestě neparkovalo žádné cizí auto. Vůbec netušila, kdo po jejím náhlém zmizení vyřizoval vlastnické a majetkové záležitosti. Dívala se na zvláštně dobře známý dům s malou verandou, kde se Saulem a Robem seděli před pěti měsíci nad limonádou a probírali bláznivou legendu o psychických upírech, a necítila sebemenší touhu vejít dovnitř. Napadlo ji, kdo zdědil fotografie jejího otce – Minora Martina Whitea, Cunninghama, Milita a otcovy vlastní skromné fotografie – a s úžasem ucítila, jak jí oči znenadání zalily horké slzy. Jela ulicí, aniž zpomalila.</p>
<p>„Dnes v noci do Staré čtvrti jezdit nemusíme,“ řekl Saul.</p>
<p>„Ale ano, musíme,“ a Natalie zamířila na východ, přes most do starého města.</p>
<p>+++</p>
<p>V domě Melanie Fullerové se svítilo v jediném okně. V jejím bývalém pokoji, v prvním patře vpředu.</p>
<p>Nebylo to elektrické světlo ani tlumený přísvit svíčky, ale neduživé pulzování slabé zelené záře; připomínala mdlou fosforescenci hnijícího dřeva hluboko ve tmě bažin.</p>
<p>Natalie pevně sevřela volant, aby se přestala chvět.</p>
<p>„Plot vpředu vyměnili za tu vysokou zeď a dvojitou bránu,“ podotkl Saul. „Teď je z toho hotová pevnost.“</p>
<p>Natalie se dál dívala, jak za přivřenými okenicemi a staženými roletami pulzuje bledý zelený přísvit.</p>
<p>„Nevíme, jestli je to ona,“ navázal Saul. „Jackovy informace byly jen nepřímé a několik týdnů staré.“</p>
<p>„Je to ona,“ prohlásila Natalie.</p>
<p>„Jedeme,“ rozhodl. „Jsme unavení. Najdeme si místo, kde bychom mohli dnes v noci přespat, a zítra seženeme něco, kde bychom mohli nechat rozestavené věci a kde nebude hrozit, že by se v nich někdo vrtal.“</p>
<p>Natalie zařadila rychlost a pomalu vyrazila potemnělou ulicí.</p>
<p>+++</p>
<p>Na severním konci města si našli levný motel a sedm hodin spali jako zabití. Natalie se probudila v poledne, cítila se zmatená a zranitelná, prchala před složitými a naléhavými sny, v nichž po ní rozbitými okenními tabulkami chmataly cizí ruce.</p>
<p>Oba byli unavení a podráždění a sotva spolu promluvili. Ve fast foodu si koupili kuře a stále ještě v severním Charlestonu pojedli v parku u řeky. Byl horký den, teplota se držela kolem třicítky a slunce zalévalo zemi neúprosnou září, srovnatelnou se stropními světly na operačním sále.</p>
<p>„Myslím, že ve dne byste neměla chodit ven,“ usoudil Saul. „Někdo by vás mohl poznat.“</p>
<p>Natalie pokrčila rameny. „Oni jsou upíři, ale nakonec se noční tvorové stanou z nás,“ odpověděla. „To mi nepřijde moc fér.“</p>
<p>Saul se s přimhouřenýma očima díval přes vodu proti slunečnímu třpytu. „Hodně přemýšlím o tom policistovi a pilotovi.“</p>
<p>„Co je s nimi?“</p>
<p>„Kdybych toho policistu nepřinutil zavolat Hainesovi, pilot by byl pořád naživu,“ vysvětloval Saul.</p>
<p>Natalie se napila kávy. „A Haines taky.“</p>
<p>„Ano, ale tehdy jsem si uvědomil, že kdybych musel obětovat jak pilota, tak toho policistu, udělal bych to. Jenom abych odrovnal jednoho člověka.“</p>
<p>„Vyvraždil vám rodinu. Pokusil se vás zabít.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ale tihle lidé se neúčastnili boje. Nechápete, kam to vede? Pětadvacet let opovrhuji palestinskými teroristy v kostkovaných šátcích, kteří slepě útočí na nevinné, protože jsou příliš slabí, aby se vrhli do otevřeného boje. A my jsme teď přijali stejnou taktiku, protože jsme příliš slabí, abychom se postavili těmhle zrůdám.“</p>
<p>„Nesmysl,“ odpověděla Natalie. Sledovala pětičlennou rodinku na pikniku u vody. Matka upozorňovala dítě předškolního věku, aby se nepřibližovalo k břehu. „Vy nevyhazujete do povětří letadla ani nestřílíte po autobusech z kulometů,“ dodala. „My jsme toho pilota nezabili, zabil ho Haines.“</p>
<p>„My jsme způsobili, že zemřel,“ opáčil Saul. „Uvažujte chvilku, Natalie. Předpokládejte, že by všichni – Barent, Harod, Fullerová, oberst – že by úplně všichni letěli ve stejném letadle jako stovka civilistů, kteří s nimi nemají vůbec nic společného. Byla byste v pokušení letadlo jedinou bombou zlikvidovat?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Uvažujte. Tyhle zrůdy mají na svědomí stovky – tisíce – mrtvých. Smrtí další stovky nevinných lidí se všechno uzavře. Navždy. Nestálo by to za to?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie neochvějně. „Takhle to nefunguje.“</p>
<p>Saul přikývl. „Máte pravdu, takhle to nefunguje. Kdyby člověk uvažoval takhle, stal by se jedním z nich. Ale tím, že jsme obětovali život toho pilota, jsme se tou cestou už vydali.“</p>
<p>Vztekle vstala.</p>
<p>„O co se tu snažíte, Saule? O tomhle jsme se bavili v Tel Avivu, v Jeruzalémě a Caesareji. Byli jsme si vědomi všech rizik. Podívejte, můj<emphasis> otec </emphasis>byl nevinný přihlížející. Stejně tak Rob – a Aaron a Debora a dvojčata – i Jack – a…“ Odmlčela se, složila si ruce na hrudi a zadívala se na vodu. „O co vám jde?“</p>
<p>Saul vstal. „Došel jsem k závěru, že se do další fáze nebudete pouštět.“</p>
<p>Natalie se prudce otočila a upřela na něho oči. „Vy jste se zbláznil! Je to naše jediná šance, jak ty ostatní dostat!“</p>
<p>„Nesmysl. Prostě jsme ještě nepřišli na lepší způsob. Ale přijdeme na něj. Jenom příliš spěcháme.“</p>
<p>„Jenom příliš spěcháme?!“ vykřikla. Rodinka u vody se na ni otočila. Přešla do naléhavého šepotu. „Jenom příliš spěcháme? Vždyť po nás pátrá FBI a polovina amerických policajtů. Víme, při které<emphasis> jediné</emphasis> příležitosti budou všichni tihle hajzli pospolu. Jsou každým dnem silnější a opatrnější a my jsme slabší a vyděšenější. Už jsme na to jenom my dva a já jsem strachy posraná natolik, že ještě týden, a už se na nic nezmůžu… a vy tvrdíte, že příliš spěcháme?!“ Poslední slova už opět vykřikla.</p>
<p>„Dobrá,“ ustoupil, „ale došel jsem k názoru, že to nemusíte být vy.“</p>
<p>„Co to říkáte? Jasně že to musím být já. Rozhodli jsme se tak na Davidově farmě.“</p>
<p>„Ty byl omyl.“</p>
<p>„Ona si mě bude<emphasis> pamatovat</emphasis>!“</p>
<p>„No a? Přesvědčíme ji, že byl vyslán nový posel.“</p>
<p>„To jako vy?“</p>
<p>„Dává to smysl.“</p>
<p>„Ne, nedává,“ odsekla. „A co všechny ty hromady informací a čísel, dat, úmrtí a míst, které si vtloukám do hlavy od svatého Valentýna?“</p>
<p>„Ty nejsou tak důležité,“ odpověděl. „Jestli je tak šílená, jak si myslíme, logika velký dopad mít nebude. Jestli je chladně racionální, pak máme informací příliš málo a naše konstrukce stojí na vodě.“</p>
<p>„No to se<emphasis> fakt</emphasis> povedlo. Já tady už pět měsíců se zaťatými zuby sbírám odvahu, abych to vůbec zvládla, a vy mi teď řeknete, že to není potřeba a že by to stejně k ničemu nebylo.“</p>
<p>„To neříkám,“ uklidňoval ji. „Říkám jenom, že bychom neměli tak spěchat, že bychom měli zvážit další možnosti a že si myslím, že na to každopádně nejste ten správný člověk.“</p>
<p>Natalie si povzdechla. „Dobře. Dohodneme se, že se o tom do zítřka nebudeme bavit? Jsme unavení z cesty. Já se potřebuju pořádně vyspat.“</p>
<p>„Platí,“ souhlasil Saul. Uchopil ji za ruku a cestou zpátky k autu ji zlehka stiskl.</p>
<p>+++</p>
<p>Rozhodli se, že si v motelu zaplatí na dva týdny chatku s přilehlými pokoji. Saul nanosil dovnitř přístroje biologické zpětné vazby a pracoval až do deváté, kdy ho Natalie přiměla dát si pauzu na večeři, kterou mezitím připravila.</p>
<p>„Funguje to?“ zeptala se.</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou. „V těch nejjednodušších případech není biofeedback vždycky úspěšný. Není to snadné. Jsem přesvědčený, že věci, které jsem si vštípil do paměti, pohotově vyvolá posthypnotická sugesce, ale zatím se mi nepodařilo nastavit spouštěcí mechanizmus. Theta rytmus rozhodně není možné reprodukovat a nejsem schopný stimulovat vrchol alfa vln.“</p>
<p>„Takže všechna vaše práce byla nadarmo,“ poznamenala.</p>
<p>„Prozatím ano,“ přisvědčil.</p>
<p>„Půjdete spát?“</p>
<p>„Později. Ještě několik hodin se tomu chci věnovat.“</p>
<p>„Dobře. Než se vrátím k sobě do pokoje, ještě vám uvařím kávu.“</p>
<p>„Skvělé.“</p>
<p>Natalie zašla do malé kuchyně, nechala na plotýnce povařit vodu, nasypala do obou šálků ještě půl lžičky, aby byla káva opravdu silná, a opatrně do ní přimíchala přesné množství fenothiazinu, tak jak jí to v Kalifornii předvedl Saul pro případ, že by musela podat Sedativa Tonymu Harodovi.</p>
<p>Saul se při prvním doušku trošku ušklíbl.</p>
<p>„Jaká je?“ zeptala se, když usrkla ze svého šálku.</p>
<p>„Dobrá a silná,“ odpověděl Said. „Taková, jakou ji mám rád. Už byste se měla jít vyspat. Já se s tím tady ještě chvíli zdržím.“</p>
<p>„Dobře.“ Natalie ho políbila na tvář a prošla dveřmi do svého sousedního pokoje.</p>
<p>O třicet minut později se potichu vrátila, oblečená v dlouhé sukni, tmavé blůzce a lehkém svetru. Saul spal v zeleném vinylovém křesle s hromádkou spisů na klíně; počítač a encefalogram byly stále zapnuté. Natalie přístroje vypnula, položila dokumenty na stůl, přidala na ně krátký vzkaz, stáhla Saulovi brýle a přikryla ho lehkou dekou. Před odchodem mu ještě na několik vteřin jemně sevřela rameno.</p>
<p>Ujistila se, že v kombíku není žádná cennost. Plastická trhavina zůstala schovaná u ní ve skříni, rozbušky u Saula. Vzpomněla si na klíček z motelu a odnesla ho do svého pokoje. Neměla u sebe kabelku ani pas, nic, co by mohlo prozradit jakékoliv další informace.</p>
<p>Obezřetně odjela do Staré čtvrti, zastavovala na semaforech, dodržovala všechna rychlostní omezení. Zaparkovala kousek od Henryho restaurace, přesně tam, kde Saulovi ve vzkazu napsala, že auto bude stát, a přešla několik bloků k domu Melanie Fullerové. Noc byla tmavá a vlhká, připadalo jí, že nad hlavou se jí slévá těžké listoví, aby zastínilo přísvit hvězd a pohltilo kyslík.</p>
<p>Když došla k domu slečny Fullerové, nezaváhala. Vysoká brána byla zamčená, ale bylo na ní ozdobné klepátko. Zabušila kovem o kov a čekala ve tmě.</p>
<p>V pravém ani levém domě se nikde nesvítilo, výjimkou byla jen zelená zář linoucí se z pokoje Melanie Fullerové. Nikde se nerozsvítilo, ale za minutu se ze tmy vynořili dva muži. Přišoural se k ní ten vyšší z nich, holohlavá hora masa s malýma očima, nepřítomným pohledem a mikrocefalickou lebkou beznadějně zaostalého člověka. „Co chcete?“ zahuhlal. Obě slova mu splynula ze rtů, jako by je pronesl pokažený hlasový syntezátor.</p>
<p>„Chci mluvit s Melanií,“ pronesla Natalie nahlas. „Řekněte jí, že je tu Nina.“</p>
<p>Jeden ani druhý chvíli nehnuli brvou. V křoví šustil hmyz a z vysokého sabalu, rostoucího u arkýřového okna v prvním patře starého domu, se vznesl noční pták. O několik bloků dál jednou dlouze a bolestně zaječela houkačka a odmlčela se. Natalie se soustředila, aby vydržela stát vzpřímeně na nohou, které se jí začaly podlamovat strachem.</p>
<p>Nakonec jí kolohnát odpověděl. „Pojďte.“ Otočil klíčem a trhnutím před ní otevřel bránu, vtáhl ji na nádvoří a zase za ní zamkl.</p>
<p>Někdo zevnitř otevřel vstupní dveře. V nitru chodby Natalie viděla jen tmu. Mezi oběma muži, s pravou paží stále pevně sevřenou obrovými prsty, rychle vešla do domu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Řekla, že ji posílá Nina.</p>
<p>Chvilku jsem byla tak vyděšená, že jsem utekla sama do sebe, pokusila se odplazit z postele, máchala jsem pravou rukou a nohou, vlekla necitlivou část svého těla jako kus mrtvého masa. Z rukou mi vyklouzávaly hadičky, kácely se stojany. Na vteřinu jsem nad všemi ztratila kontrolu – nad Howardem, Nancy, Culleym, doktorem i sestrami, nad tím mladým černochem, který pořád stál ve tmě dvorku s řeznickým nožem – a potom jsem se uvolnila, nechala tělo upadnout do schoulené nehybnosti a opět se opanovala.</p>
<p>Ze všeho nejdřív mě napadlo, že nechám Culleyho, Howarda a toho přičmoudlíka, aby ji na nádvoří zabili. Vodou z fontány by mohli smýt všechny skvrny, které by zůstaly na cihlové dlažbě. Howard by ji odnesl do garáže, zabalil tělo do sprchového závěsu, aby neušpinil vnitřek doktorova cadillaku, a Cully by už za pět minut mohl ujíždět na smetiště.</p>
<p>Ale neměla jsem dost informací. Zatím ještě ne. Pokud ji posílala Nina, musela jsem se dozvědět víc. Pokud ji Nina neposílala, chtěla jsem zjistit, na čí popud sem přichází, než bychom něco podnikli.</p>
<p>Culley s Howardem ji uvedli do domu. Doktor Hartman, sestra Oldsmithová, Nancy a slečna Sewellová se kolem nich shromáždili, zatímco Marvin stál venku na stráži. Justin mi dělal společnost nahoře.</p>
<p>Černoška, která řekla, že ji posílá Nina, se v hale rozhlížela po mé rodince. „Je tu tma,“ pronesla zvláštním, slabým hlasem.</p>
<p>Světla už skoro nepoužívám. Dům znám tak dobře, že bych jím prošla i se zavázanýma očima, a členové mé rodiny elektrické osvětlení využijí, jen když o mě pečují, a to jim pak tady nahoře obvykle stačí nevtíravý přísvit lékařských monitorů.</p>
<p>Pokud tato barevná dívka mluvila za Ninu, připadalo mi zvláštní, že Nina tmě ještě neuvykla. V rakvi musí být tma jak v pytli. Pokud dívka lhala, zanedlouho se měla s tmou důvěrně obeznámit.</p>
<p>Doktor Hartman se za mě zeptal: „Co chcete, slečno?“</p>
<p>Černoška si olízla rty. Culley jí pomohl usednout na pohovku. Všichni členové mé rodiny stáli. Tu a tam dopadaly na bledou tvář nebo ruku slabé čáry světla, ale když se na nás tak dívala, všichni jsme jí museli připadat jako tmavá masa. „Přišla jsem si s tebou promluvit, Melanie,“ pravila dívka. V jejím hlase zazníval slabý třas, který jsem v Ninině řeči nikdy nezaslechla.</p>
<p>„Nikdo takového jména tady není,“ řekl doktor Hartman ze tmy.</p>
<p>Černoška se rozesmála. Slyšela jsem v tom zvuku náznak Ninina chraplavého smíchu? Při té představě mě zamrazilo až v morku kostí. „Vím, že tu jsi,“ řekla. „Stejně jako jsem věděla, kde tě mám najít ve Filadelfii.“</p>
<p>Jak mě našla? Přiměla jsem Culleyho, aby za dívkou zvedl své mohutné ruce k hornímu okraji pohovky.</p>
<p>„My nevíme, o čem to mluvíte, slečno,“ řekl Howard.</p>
<p>Dívka zavrtěla hlavou.<emphasis> Proč</emphasis><emphasis> by Nina vyu</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ívala </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ernošku?</emphasis> ptala jsem se v duchu. „Melanie,“ pokračovala. „Já vím, že tu jsi. Vím, že na tom nejsi dobře. Přišla jsem tě varovat.“</p>
<p>Varovat před čím? V Grumblethorpu mě varoval šepot, ale ona nebyla jeho součástí. Přišla až později, když se všechno zhoršilo. Počkat, ona mě nenašla – já našla ji! Zašel pro ni Vincent a přivedl mi ji.</p>
<p>A ona zabila Vincenta.</p>
<p>Pokud byla tato dívka opravdu Nininou vyslankyní, pořád by mohlo být nejlepší, kdybych ji zabila. Nina by tak pochopila, že si se mnou není radno zahrávat, že jí nedovolím, aby mi beztrestně likvidovala loutky.</p>
<p>Marvin stále čekal ve tmě venku s dlouhým nožem, který slečna Sewellová nechala ležet na řeznickém špalku. Venku by to bylo lepší. Nemusela bych si dělat hlavu se skvrnami na koberci a dřevěných podlahách.</p>
<p>„Slečno,“ promluvila jsem ústy doktora Hartmana, „obávám se, že nikdo z nás neví, o čem to mluvíte. Žádná osoba jménem Melanie tady není. Culley vás vyprovodí ven.“</p>
<p>„Počkejte!“ zvolala žena, když ji Culley zvedl za ruku. Natočil ji ke dveřím. „Počkejte chvilku!“ zopakovala hlasem, který se ani v nejmenším nepodobal Ninině protahovanému stylu řeči.</p>
<p>„Na shledanou,“ řeklo nás pět jednohlasně.</p>
<p>Mladý černoch čekal těsně za fontánou. Nekrmila jsem se už dlouhé týdny.</p>
<p>Dívka sebou přímo ve dveřích, v Culleyho sevření, zaškubala. „Willi není mrtvý!“ vykřikla.</p>
<p>Přiměla jsem Culleyho, aby se zastavil. Nikdo z nás se nehýbal. Za chvíli jsem se prostřednictvím doktora Hartmana zeptala: „Co jste to řekla?“</p>
<p>Černoška se na nás dívala s nestydatou vzdorovitostí. „Willi není mrtvý,“ zopakovala už klidně.</p>
<p>„Vysvětlete, jak to myslíte,“ vyzval ji Howard.</p>
<p>Dívka zavrtěla hlavou. „Melanie, já budu mluvit s<emphasis> tebou.</emphasis> Jenom s tebou. Jestli tohoto posla zabiješ, už nikdy se tě nepokusím zkontaktovat. Lidé, kteří se pokusili zabít Williho a kteří teď mají v plánu zabít tebe, můžou dosáhnout svého.“ Otočila se a zadívala se do kouta, bez zájmu, aniž věnovala pozornost Culleyho mohutné ruce, která jí pevně svírala nadloktí. Vypadala jako stroj, který právě někdo vypnul.</p>
<p>V patře, sama – s výjimkou tiché přítomnosti malého Justina jsem se svíjela nerozhodností. Bolela mě hlava. Všechno mi to připadalo jako zlý sen. Chtěla jsem, aby ta ženská odešla a nechala mě na pokoji. Nina byla mrtvá. Willi byl mrtvý.</p>
<p>Culley ji přivedl zpátky na druhý konec místnosti a posadil ji na pohovku.</p>
<p>Všichni jsme ji pozorovali.</p>
<p>Zvažovala jsem, jestli ji nemám Použít. Někdy – docela často – během přesunu do mysli jiné bytosti, během oné vteřiny ovládnutí, dochází ke sdílenému proudění povrchových myšlenek doprovázejících smyslové dojmy. Kdyby Nina tuto dívku Používala, třeba bych nedokázala její vliv zlomit, ale možná bych ucítila Ninu samotnou. Kdyby tam Nina nebyla, možná bych dokázala nahlédnout do dívčiných skutečných motivů.</p>
<p>„Melanie hned přijde,“ řekl Howard a v okamžiku její reakce – nevím, zda úděsu nebo uspokojení – jsem jí vklouzla do mysli.</p>
<p>Nesetkala jsem se se žádným odporem. Připravovala jsem se, že se ji pokusím vytrhnout Nině ze spárů, ale absence jakékoliv protisíly mě přinutila v duchu klopýtnout, jako klopýtne člověk, který ve tmě hodlá přenést váhu na židli nebo skříňku, již nenajde. Náš kontakt byl krátký. Zachytila jsem palčivou stopu paniky, pocit<emphasis> už</emphasis><emphasis> ne,</emphasis> typický pro lidi, kteří již byli Použiti, aniž by byli mentálně přeprogramováni, a rozprchávající se myšlenky připomínající překotný útěk drobných živočichů ve tmě. Nezaznamenala jsem však nic souvislejšího. Zachytila jsem zlomek obrazu – starý most ze sluncem prohřátého kamene rozklenutý nad podivným mořem písečných dun a stínů. Výjev mi nic neříkal. Nedokázala jsem ho přiřadit k žádné Ninině vzpomínce, ačkoli po válce uběhlo příliš mnoho let, kdy jsem nebyla v její přítomnosti, abych si mohla být jista.</p>
<p>Stáhla jsem se.</p>
<p>Dívka sebou škubla, posadila se vzpřímeně, sklouzla pohledem po pokoji. Nina, která se opět chápe nadvlády, nebo podvodnice, zoufale se snažící nabýt rovnováhy?</p>
<p>„Tohle už<emphasis> nedě</emphasis><emphasis>lej,</emphasis> Melanie,“ pronesla černoška a v jejím rozkazovačném tónu jsem zaslechla první přesvědčivou ozvěnu Niny Draytonové.</p>
<p>Justin vstoupil do pokoje se svíčkou v ruce. Plamínek zdola osvětloval tu šestiletou tvář a jakousi hříčkou světla se mu v očích zračilo stáří. A šílenství.</p>
<p>Černoška ho sledovala, sledovala mě, jako by plachý kůň sledoval blížícího se hada.</p>
<p>Postavila jsem svíčku na georgiánský čajový stolek a zadívala jsem se na černošku. „Ahoj, Nino,“ řekla jsem.</p>
<p>Dívka pomalu zamrkala. „Nazdar, Melanie. Nechceš mě pozdravit osobně?“</p>
<p>„Jsem v tuto chvíli poněkud indisponovaná,“ odpověděla jsem. „Možná sejdu dolů, až se rozhodneš přijít osobně.“</p>
<p>Černoška mi věnovala náznak úsměvu. „To by pro mě bylo obtížné.“</p>
<p>Před očima se mi zatočil svět a několik vteřin jsem měla co dělat, abych si uchovala vládu nad svou rodinkou.<emphasis> Co když</emphasis><emphasis> Nina neum</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ela?</emphasis> Co když utrpěla zranění, ale nebylo smrtelné?</p>
<p><emphasis>Vidě</emphasis><emphasis>la</emphasis><emphasis> jsem díru v jejím č</emphasis><emphasis>ele. Jak se jí proto</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ily ty modré o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>i, a</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> se objevilo b</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lmo.</emphasis></p>
<p>Náboje byly staré. Co když kulka zasáhla lebku, možná do ní i pronikla, ale nenapáchala jí v mozku větší škody, než jaké v mém mozku napáchala cerebrovaskulární příhoda?</p>
<p>Ve zprávách se tvrdilo, že umřela. Slyšela a četla jsem její jméno na seznamu obětí.</p>
<p>Stejně jako moje jméno.</p>
<p>Vedle postele se mi pronikavě rozpípal jeden z monitorů. Přinutila jsem si zklidnit dech a tepovou frekvenci. Pípání ustalo.</p>
<p>Z dalších pohledů jsem viděla, že Justinův výraz se během oněch několika vteřin, které uplynuly, nezměnil. Šestiletou tvářičku mu poskakující plamínek svíčky pořád křivil do podoby jakéhosi mladého démona. Jeho malé dvoubarevné polobotky mířily vzhůru na vycpávce polstrovaného koženého křesla, které míval můj otec ze všech nejraději.</p>
<p>„Jak je to s tím Willim?“ zeptala jsem se prostřednictvím Justina.</p>
<p>„Je naživu,“ odpověděla dívka.</p>
<p>„To je vyloučené. Jeho letadlo se rozbilo a všichni v něm přišli o život.“</p>
<p>„Všichni kromě Williho a jeho dvou nohsledů,“ odpověděla černoška. „Ti totiž ještě před odletem vystoupili.“</p>
<p>„Proč jsi tedy zaútočila na<emphasis> mě</emphasis><emphasis>,</emphasis> když jsi věděla, že jsi s Willim neuspěla?“ vyštěkla jsem.</p>
<p>Dívka na okamžik zaváhala. „Já to letadlo nezničila.“</p>
<p>V patře mi bušilo srdce a osciloskop vykresloval zelené vrcholy, díky nimž světlo v místnosti pulzovalo v rytmu úderů mého srdce. „A kdo tedy?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ti druzí,“ pronesla nevzrušeně.</p>
<p>„Jací druzí?“</p>
<p>Zhluboka se nadechla. „Existuje skupina jiných lidí s naší mocí. Tajné uskupení…“</p>
<p>„S naší mocí?“ přerušila jsem ji. „Myslíš Schopností?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila.</p>
<p>„Nesmysl. Nikdy jsme nepotkaly nikoho, kdo by měl byť jen náznak naší Schopnosti.“ Přiměla jsem Culleyho, aby ve tmě zvedl ruce. Z tmavého svetru jí rovně čněl útlý krk. Praskl by jako suchá větvička.</p>
<p>„Ti druzí ji mají taky,“ řekla černoška silným hlasem. „Pokusili se Williho zabít. Pokusili se zabít tebe. Nepřemýšlela jsi, kdo to v tom Germantownu byl? Ta střelba? Ten vrtulník, co se zřítil do řeky?“</p>
<p><emphasis>Jak o tom Nina mohla vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>t? Ja</emphasis><emphasis>k o tom mohl vů</emphasis><emphasis>bec n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kdo v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>t?</emphasis></p>
<p>„I ty bys mohla být jednou z<emphasis> nich,“</emphasis> řekla jsem lstivě.</p>
<p>Dívka klidně přikývla. „Ano, ale kdybych byla, přišla bych sem, abych tě varovala? Pokusila jsem se tě varovat už v Germantownu, ale nechtěla jsi mi popřát sluchu.“</p>
<p>Snažila jsem se rozpomenout. Varovala mě ta černoška před něčím? Šepot byl tehdy velice silný; bylo těžké se soustředit. „Spolu s tím šerifem jste mě přišli zabít,“ obvinila jsem ji.</p>
<p>„Ne.“ Dívka pomalu pohnula hlavou jako zrezivělá plechová marioneta. Takto se hýbala Ninina Barret Kramerová. „Šerifa poslal Willi. I on tě přišel varovat.“</p>
<p>„Kdo jsou ti druzí?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Slavní lidé,“ řekla. „Mocní lidé. Lidé se jmény jako Barent, Kepler, Sutter a Harod.“</p>
<p>„Ta jména mi nic neříkají,“ namítla jsem. A pak jsem se Justinovým pronikavým, šestiletým hláskem rozkřičela: „Lžeš! Ty nejsi Nina! Jsi mrtvá! Jak o těch lidech můžeš něco vědět?“</p>
<p>Dívka zaváhala, jako by zvažovala, jestli má dál mluvit. „Některé z nich jsem poznala v New Yorku,“ pronesla nakonec. „Přemluvili mě, abych udělala… to, co jsem udělala.“</p>
<p>Následovalo ticho tak dokonalé a tak dlouhé, že jsem všemi svými osmi páry uší slyšela hrdličky hřadující na římse za arkýřovým oknem v prvním patře. Nechala jsem chlapce venku, aby si přehodil nůž ze ztuhlé pravé ruky do levé. Slečna Sewellová se potichu vytratila do kuchyně, a když se teď vrátila, stanula ve stínech dveří se sekáčkem na maso sevřeným v ruce za béžovou sukní. Culley se ošíval a v jeho hladové netrpělivosti jsem zachytila ozvěnu Vincentovy drsné dychtivosti.</p>
<p>„Naléhali na tebe, ať mě zabiješ,“ řekla jsem, „a slíbili, že zatímco se se mnou budeš potýkat, zlikvidují Williho.“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla.</p>
<p>„Ale neuspěli a ty taky ne.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Proč mi to všechno říkáš, Nino?“ zeptala jsem se. „Jenom tě o to víc nenávidím.“</p>
<p>„Zradili mě,“ řekla. „Nechali mě na holičkách, když sis pro mě přišla. Chci, abys je vyřídila, než se za tebou vrátí.“</p>
<p>Přiměla jsem Justina, aby se k ní naklonil. „Vyprávěj mi, Nino,“ zašeptala jsem. „Vyprávěj mi o starých časech.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Na to není čas, Melanie.“</p>
<p>Usmála jsem se a cítila, jak sliny navlhčují Justinovy mléčné zuby. „Kde jsme se setkaly, Nino? Na čím plese jsme to byly, když jsme si poprvé porovnaly taneční pořádky?“</p>
<p>Černoška se zlehka zachvěla a zvedla si k čelu tmavou ruku. „Melanie, moje paměť… jsou v ní mezery… moje zranění.“</p>
<p>„Ještě před chvílí ti nevadilo,“ vyštěkla jsem. „Kdo s námi jezdil na Danielův ostrov na pikniky, má drahá? Vzpomínáš si na něho? Kdo byli toho dávného léta naši nápadníci?“</p>
<p>Dívka se zapotácela s rukou stále přiloženou ke spánku. „Melanie, prosím, vzpomínám si a pak zapomínám… ta bolest…“</p>
<p>Zezadu k dívce přistoupila slečna Sewellová. Její nemocniční obuv se silnou podrážkou nevydávala na koberci žádný zvuk.</p>
<p>„Kdo byl toho léta v Bad Ischlu první obětí naší Hry?“ Zeptala jsem se, jen abych slečně Sewellové umožnila udělat poslední dva tiché kroky. Věděla jsem, že mi ta černošská podvodnice nebude schopna odpovědět. Uvidíme, jestli dokáže napodobit Ninu, až její tělo zůstane sedět na pohovce a hlava se jí bude kutálet po zemi.</p>
<p>Třeba, by byl Justin rád, kdyby měl něco nového na hraní.</p>
<p>Černoška řekla: „První byla ta tanečnice z Berlína – myslím, že se jmenovala Meierová –, všechny podrobnosti si už nevybavuju, ale vyhlídli jsme si ji z kavárny Zauner, jako vždycky.“</p>
<p>Všechno ustrnulo.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Dalšího dne… ne… bylo to o dva dny později, ve středu… následoval ten komický malý prodavač ledu. Jeho tělo jsme nechali v ledárně… viselo tam na železném háku… Melanie, to<emphasis> bolí.</emphasis> Chvíli si vzpomínám a pak ne!“ Dívka se rozplakala.</p>
<p>Justin se s vrzáním posunul k okraji sedáku, seskočil na zem a obešel stolek, aby ji poplácal po rameni. „Nino,“ řekla jsem. „Promiň. Moc a moc se omlouvám.“</p>
<p>+++</p>
<p>Slečna Sewellová uvařila čaj a naservírovala nám ho v mém nejlepším porcelánu. Culley přinesl více svíček. Doktor Hartman a sestra Oldsmithová mě přišli nahoru zkontrolovat, zatímco Howard, Nancy a ostatní se usadili v salonu. Negřík zůstal venku v křoví.</p>
<p>„Kde je Willi?“ zeptala jsem se prostřednictvím Justina. „Jak se má?“</p>
<p>„Má se dobře,“ odpověděla Nina, „ale nevím přesně, kde je, protože musí zůstat ve skrytu.“</p>
<p>„Před těmi lidmi, o kterých jsi mluvila?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Proč nám chtějí ublížit, má drahá?“</p>
<p>„Oni se nás bojí, Melanie.“</p>
<p>„Proč by se nás měli bát? Nic jsme jim neudělaly.“</p>
<p>„Bojí se naší… naší Schopnosti. A vyděsilo je, že by mohli být odhaleni kvůli Williho… excesům.“</p>
<p>Malý Justin přikývl. „Věděl o těch druhých i Willi?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ řekla Nina. „Napřed chtěl vstoupit do jejich… klubu. Teď už chce jenom přežít.“</p>
<p>„Do jejich klubu?“ podivila jsem se.</p>
<p>„Mají jakousi tajnou organizaci,“ vysvětlovala. „Místo, kde se každý rok setkávají, aby lovili předem vybrané oběti…“</p>
<p>„Už chápu, proč se k nim chtěl Willi přidat,“ řekla jsem. „Můžeme mu teď důvěřovat?“</p>
<p>Dívka se zarazila. „Myslím, že ano,“ řekla nakonec. „Ale když nic jiného, než tahle hrozba pomine, všichni tři se musíme semknout, abychom se ochránili.“</p>
<p>„Pověz mi ještě něco o těch lidech,“ vybídla jsem ji.</p>
<p>„Povím, ale později. Jindy. Já se totiž… snadno unavím…“</p>
<p>Justin nasadil svůj nejandělštější úsměv. „Nino, drahoušku, řekni mi, kde teď jsi. Dovol mi, abych za tebou přišla, pomohla ti.“</p>
<p>Dívka se usmála a neodpověděla.</p>
<p>„Dobrá,“ řekla jsem. „Setkám se s Willim?“</p>
<p>„Možná, ale jestli k tomu nedojde, budeme s ním muset do stanovené doby spolupracovat.“</p>
<p>„Do stanovené doby?“</p>
<p>„Je to ode dneška za měsíc. Na ostrově.“ Dívka si znovu přejela rukou čelo a podle jejího rozechvění jsem poznala, jak je vyčerpaná. Ninu muselo stát veškerou energii jen s ní pohybovat a mluvit přes ni. Najednou mi před očima vyvstal obrázek Ninina mrtvého těla zahnivajícího ve tmě hrobu, a Justin se zachvěl.</p>
<p>„Pověz mi o tom.“</p>
<p>„Později,“ nedávala se. „Ještě se setkáme a promluvíme si, co je třeba udělat… jak i ty můžeš pomoct. Teď už musím jít.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla jsem a můj dětský hlas nedokázal skrýt dětinské zklamání, které jsem nahoře cítila.</p>
<p>Nina – černoška – vstala, pomalu přešla k Justinově křeslu a políbila ho – políbila mě – na tvář. Kolikrát už mi Nina dala tento jidášský polibek před některou ze svých zrad? Vzpomněla jsem si na naše poslední Setkání.</p>
<p>„Na shledanou, Melanie,“ zašeptala.</p>
<p>„Zatím na shledanou, má drahá,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Vydala se ke dveřím, přičemž se ještě rozhlédla na obě strany, jako by ji Culley nebo slečna Sewellová měli každou chvíli zastavit. Všichni jsme seděli v přísvitu svíček a usmívali se, šálky na kolenou a v klínech.</p>
<p>„Nino,“ ozvala jsem se ještě, když dospěla ke dveřím.</p>
<p>Pomalu se otočila a připomněla mi kočku Anne Bishopové, když ji Vincent konečně zahnal do kouta v horní ložnici. „Ano, má drahá?“</p>
<p>„Proč jsi sem dnes v noci poslala tu černou špínu?“</p>
<p>Dívka se tajuplně usmála. „Ale Melanie, ty jsi snad nikdy neposlala vyřídit vzkaz černošského sloužícího?“</p>
<p>Přikývla jsem. Dívka odešla.</p>
<p>Venku se mladý černoch s řeznickým nožem stáhl hlouběji do křoví a nechal ji projít. Culley musel vyjít ven s ní, aby jí odemkl bránu.</p>
<p>Zabočila doleva a pomalu odkráčela temnou ulicí.</p>
<p>Ve stínech jsem za ní poslala mladého černocha. O minutku později otevřel bránu Culley a vydal se za nimi.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 5. května 1981</emphasis></strong></p>
<p>Natalie se nutila kráčet až k první křižovatce. Když zahnula za roh a zmizela z dohledu domu Melanie Fullerová, věděla, že má dvě možnosti: dovolit kolenům, aby se konečně podlomila, a zhroutit se na chodník, nebo vyrazit na útěk.</p>
<p>Vyrazila na útěk. Sprintem proběhla kolem prvního bloku, na nároží se zastavila, aby se ohlédla, a postřehla temnou mužskou siluetu, která přeběhla dvůr, zrovna když se o ni otřela světla odbočujícího auta. Mladík jí byl jakýmsi způsobem povědomý, ale na dálku nedokázala rozeznat detaily jeho obličeje. Spatřila však nůž, který třímal. Nato se zpoza rohu vynořil další, větší stín. Běžela podél dalšího bloku na jih a opět zabočila na východ. To už ztěžka oddechovala, pálilo a píchalo ji v boku, ale nevěnovala bolesti pozornost.</p>
<p>U bloku, kde zaparkovala kombík, sice jasněji svítily pouliční lampy, ale obchody a restaurace byly zavřené a chodníky prázdné. Sklouzla se k autu, otevřela dveře na levé straně a vrhla se za volant. Na okamžik ji zachvátila ještě hlubší, bezhlavější panika, když v zapalování nenašla klíčky a uvědomila si, že nemá kabelku ani kapsy. Ale vzápětí si vzpomněla, že klíčky nechala pod sedadlem, kde by je mohl najít Saul, až by se vydal pro auto. Jakmile se sklonila, aby je vytáhla, na straně spolujezdce se otevřely dveře a do vozu nasedl muž.</p>
<p>Narovnala se a přinutila se nevykřiknout, když v reflexní reakci pozvedla pěsti.</p>
<p>„To jsem já,“ řekl Saul. Narovnal si brýle. „Jste v pořádku?“</p>
<p>„Ach, panebože,“ vydechla Natalie. Zašátrala, našla klíčky a burácivě nastartovala.</p>
<p>Z křoví se oddělil stín a patnáct metrů od nich vyrazil na ulici. „Držte se!“ vykřikla Natalie. Surově zařadila rychlost a odrazila od chodníku; na konci bloku už se řítili osmdesátkou. Než mladík odskočil do strany, na pár vteřin ho ozářila přední světla.</p>
<p>„To snad ne,“ zvolala Natalie. „Všiml jste si, kdo to byl?“</p>
<p>„Marvin Gayle,“ odpověděl Saul a zapřel se o palubní desku, „teď doprava.“</p>
<p>„Co tady může dělat?“ zaúpěla Natalie.</p>
<p>„Nevím. Radši zpomalte. Nikdo nás nepronásleduje.“</p>
<p>Natalie zpomalila na osmdesátku a najela na dálnici ubíhající na sever. Uvědomila si, že se střídavě směje a pláče. Zavrtěla hlavou, opět se zasmála, pokusila se modulovat hlas. „Panebože, ono to fungovalo, Saule. Fungovalo to. A to jsem ve škole ani nehrávala divadlo. Fungovalo to. Nemůžu tomu uvěřit!“ Rozhodla se, že se poddá smíchu, ale místo toho se jí z očí začaly řinout slzy. Saul jí stiskl rameno; poprvé se na něho podívala. Tehdy jí na jeden děsivý okamžik blesklo hlavou, že na ni Melanie Fullerová vyzrála, že je ta stará zrůda nějakým způsobem vypátrala, zjistila, jaké mají plány, a dokázala se zmocnit Saula…</p>
<p>Ucukla před jeho dotykem.</p>
<p>Saul se zatvářil nechápavě a potom zavrtěl hlavou. „Ne, nic se neděje, Natalie. Probudil jsem se, našel váš vzkaz a sjel taxíkem kousek od Henryho…“</p>
<p>„Ten fenothiazin,“ zašeptala. Měla co dělat, aby zvládala sledovat ulici a Saula zároveň.</p>
<p>„Celou kávu jsem nevypil,“ přiznal se. „Byla moc hořká. Kromě toho jste ji namíchala na velikost Anthonyho Haroda. A ten je menší než já.“</p>
<p>Natalie si ho prohlížela. V koutku duše přemítala, jestli náhodou nepřichází o rozum.</p>
<p>Saul si narovnal brýle. „Dobrá tedy,“ začal. „Došli jsme k závěru, že tyhle… stvůry… nemají přístup k našim vzpomínkám. Chystal jsem si vás proklepnout, ale můžeme začít u mě. Mám popsat Davidovu farmu v Caesareji? Restaurace, do kterých jsme chodili v Jeruzalémě? Pokyny Jacka Cohena z Tijuany?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie. „To je v pořádku.“</p>
<p>„Vy<emphasis> jste</emphasis> v pořádku?“</p>
<p>Natalie si zápěstím otřela slzy a zasmála se. „Panebože, Saule, to bylo<emphasis> př</emphasis><emphasis>íšerné.</emphasis> Byla tam všude tma a jakýsi retardovaný kolohnát a další zombie mě zavedli do obýváku nebo salonu nebo co už to sakra bylo a tam jich<emphasis> ve tmě</emphasis> postávalo dalších šest. Panebože, vypadali jako mrtvoly, které tam někdo naaranžoval – jedna žena měla špatně zapnuté bílé šaty a celou dobu měla svěšenou dolní čelist – a já nemohla<emphasis> uvaž</emphasis><emphasis>ovat,</emphasis> neustále jsem si byla jistá, že už ze sebe nevypravím ani slovo, že mi selže hlas, a když tam přišel se svíčkou ten malý… ten malý…<emphasis> netvor,</emphasis> bylo to horší než v Grumblethorpu, horší, než jsem si dokázala představit, a ty jeho oči vypadaly – byly to její oči, Saule, šílené, vytřeštěné – ach, panebože, nikdy jsem nevěřila na démony, na Satana nebo peklo, ale připadalo mi, že to malé<emphasis> monstrum</emphasis> vypadlo odněkud z Danta nebo nějaké<emphasis> noč</emphasis><emphasis>ní m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>ry </emphasis>Hieronyma Bosche, a ona se mě přes něho pořád na něco ptala a já jsem na žádnou z jejích otázek neuměla odpovědět a do toho jsem věděla, že ta sestra, jedna z těch stvůr oblečená za ošetřovatelku, která byla přímo za mnou, se mi chystá něco provést, ale potom se Melanie, ve skutečnosti ten malý pekelný přízrak, který byl<emphasis> Melanie,</emphasis> zmínil o Bad Ischlu a mně to <emphasis>docvaklo,</emphasis> Saule, prostě mi to docvaklo, všechny ty hodiny čtení a biflování spisů, které shromáždil Wiesenthal, a já si vzpomněla na tu tanečnici, na tu Berlíňanku Bertu Meierovou, a pak už to bylo snadné, ale pořád jsem se děsila, že se mě ještě jednou zeptá na jejich počáteční roky, ale už to neudělala, Saule, takže si myslím, že ji<emphasis> máme,</emphasis> myslím, že je lapená, ale já tam zažívala takovou<emphasis> hrů</emphasis><emphasis>zu…“</emphasis> Natalie se odmlčela a zlehka lapala po dechu.</p>
<p>„Zastavte tady,“ a Saul ukázal na prázdné parkoviště vedle restaurace Kentucky Fried Chicken.</p>
<p>Zastavila, přeřadila na neutrál a ze všech sil se snažila ovládnout dech. Saul se k ní naklonil, uchopil jí tvář do dlaní a políbil ji napřed na levou a potom na pravou líci. „Má milá, jste ta nejodvážnější bytost, jakou jsem kdy poznal, kdybych měl dceru, byl bych hrdý, kdyby byla taková jako vy.“</p>
<p>Natalie si otřela poslední slzy. „Saule, musíme si pospíšit zpátky do motelu a připojit to EEG, jak jsme měli v plánu. Musíte mi dávat otázky. Ona se mě<emphasis> dotkla…</emphasis> cítila jsem to… bylo to horší než tehdy Harod… bylo to<emphasis> studené,</emphasis> Saule, studené a slizké… nevím… jako něco ze záhrobí.“</p>
<p>Saul přikývl. „Ona si myslí, že<emphasis> vy</emphasis> jste přišla ze záhrobí. Můžeme jenom doufat, že se dalšího zápasu s Ninou bojí natolik, že se vás nepokusí své domnělé neporazitelné protivnici sebrat. Kdyby se na vás chystala uplatnit svou moc, připadne mi logické, že by to udělala, když jste byly v kontaktu.“</p>
<p>„Schopnost,“ řekla Natalie, „říkala tomu ‘naše Schopnost’ a to velké S jsem v tom opravdu slyšela.“ S děsem v očích se rozhlédla kolem. „Musíme se vrátit, Saule, a podrobit se čtyřiadvacetihodinové karanténě, přesně jak jsme si to naplánovali. Musíte se mě ptát, ujistit se, že… si <emphasis>uchovávám</emphasis> vzpomínky.“</p>
<p>Saul se potichu zasmál. „Natalie, telemetrický modul EEG připojíme, až půjdete spát, a vy spát<emphasis> pů</emphasis><emphasis>jdete,</emphasis> ale žádné otázky a odpovědi nepotřebujeme. Tenhle váš malý monolog tady v autě mě přesvědčuje, že jste tím, čím jste vždycky byla… jinými slovy velmi statečná a krásná mladá žena. Pusťte mě za volant, vyměníme se a já budu řídit.“</p>
<p>Natalie si pohodlně zapřela hlavu do opěrky a Saul odřídil zbývajících několik kilometrů do motelu. Přemýšlela o svém otci – vzpomínala na klidné chvíle s ním v temné komoře nebo u večeře, vzpomínala, jak si kdysi rozřízla koleno o kus rezavého plechu za domem Toma Pipera – muselo jí být pět nebo šest, maminka byla ještě naživu –, jak utíkala domů, jak jí otec vyrazil naproti přes dvůr poté, co nechal sekačku sekačkou, jak se v šoku zadíval na její nohu a bílé kotníkové ponožky zarudlé krví, jak neplakala a on ji zvedl a odnesl domů přes síťové dveře a celou dobu jí říkal: „Ty moje odvážná holčičko, ty moje odvážná holčičko.“</p>
<p>A ona jí byla. Zavřela oči. Byla jí.</p>
<p>„To je začátek,“ říkal Saul. „To je rozhodně začátek. A je to začátek jejich konce.“</p>
<p>Se stále zavřenýma očima, se zpomalující se tepovou frekvencí Natalie přikyvovala a myslela na otce.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Za denního světla bylo těžší uvěřit, že mě Nina opravdu zkontaktovala. Mou první reakcí byla úzkost, pocit zranitelnosti, že jsem byla odhalena. Ta však záhy vyprchala a nahradilo ji odhodlání a nový příliv energie. Ať už ta dívka zastupovala kohokoliv, povzbudila mě k opětovnému zamyšlení nad budoucností.</p>
<p>Tu středu, myslím, že to bylo pátého května, se už černoška nevrátila, takže jsem něco podnikla sama. Doktor Hartman chodil po nemocnicích, na oko zvažoval, kde by se mohl nechat zaměstnat, ale ve skutečnosti zjišťoval, jestli někde dlouhodobě neleží pacientka, jejíž zdravotní stav by mohl odpovídat tomu, co jsem věděla o Nině. Jelikož jsem se pamatovala na svůj pobyt ve filadelfské nemocnici, Hartman se nevyptával lékařského personálu ani administrativních pracovníků, ale pod záminkou prohlídky nemocničního vybavení získával přístup k místním počítačům a prohlížel si seznamy předepisovaných léčiv, chirurgické záznamy a požadavky na materiálové vybavení. V pátrání pokračoval až do pátku; po černošské dívce nebylo ani stopy, a ani Nina o sobě nedávala nijak vědět. Do víkendu doktor Hartman prošel všechny nemocnice, soukromá sanatoria a medicínská centra, jež poskytovaly příslušnou dlouhodobou péči. Poptal se i v okresní márnici – jejíž zaměstnanci nadále tvrdili, že tělo slečny Draytonové vyzvedli a zpopelnili správci její pozůstalosti – ale to jen potvrdilo existenci možnosti, že je pořád někde naživu… nebo že někdo tajně odvezl její tělo… protože když jsem rychle klouzala do myslí jednotlivých zaměstnanců, narazila jsem na jednoho – přihlouplého muže středního věku jménem Tobe v němž byly patrné nezpochybnitelné mentální otisky člověka, který byl Použit a jenž obdržel příkaz na Použití zapomenout.</p>
<p>Culley se toho dne začal vydávat na návštěvy charlestonských hřbitovů, kde pátral po méně než rok starém hrobu, v němž by se mohlo ukrývat Ninino mrtvé tělo. Ninina rodina pocházela z Bostonu, takže když průzkum hřbitovů v okolí Charlestonu nepřinesl žádný výsledek, poslala jsem na sever Nancy – nechtěla jsem, aby byl v této době pryč Culley. Ve staré severní části Bostonu objevila hrobku rodiny Hawkinsových na jednom malém soukromém hřbitově. Do krypty vstoupila v pátek po půlnoci a pomocí páčidla a krumpáče, které zakoupila v cambridgeském K-Martu, v ní provedla důkladný průzkum. Hawkinsů v ní bylo habaděj, celkem jedenáct, devět dospělých, ale žádný z nich nevypadal, že by na tomto místě spočíval méně než půl století. Očima slečny Sewellové jsem zírala na rozdrcenou lebku Ninina otce – všimla jsem si totiž zlatého zubu, o němž jsme vtipkovaly – a uvažovala, už poněkolikáté, jestli ho v roce 1921 opravdu vehnala pod kola té tramvaje z dotčenosti, že jí nedovolil koupit si to modré kupé, po němž toho léta tak dychtivě toužila.</p>
<p>Z Hawkinsů, které tam oné noci vytáhla na světlo, zbyly pouze kosti, prach a dávno rozpadlé pozůstatky pohřební nádhery, ale abych si byla neotřesitelně jista, nechala jsem slečnu Sewellovou každou lebku rozbít a nahlédnout do ní. Nenašly jsme nic kromě šedého prachu a hmyzu. Nina se tam neukrývala.</p>
<p>+++</p>
<p>Třebaže mě tato pátrání nemohla uspokojit, těšilo mě, že dokážu tak jasně uvažovat. Měsíce rekonvalescence mi poněkud popletly hlavu, zpomalily mé obvykle pronikavé vnímání, teď jsem však cítila, že se mi vrací charakteristická myšlenková důslednost.</p>
<p>Mělo mi dojít, že se nerozhodne nechat pohřbít se svou rodinou. Rodiče nenáviděla a nesnášela i svou jedinou sestru, která umřela mladá. Ne, pokud byla Nina opravdu po smrti, představovala jsem si, že ji najdu vystavenou v nějaké čerstvě zakoupené rezidenci, možná přímo tady v Charlestonu, krásně oblečenou a denně opečovávanou, uloženou v hebkém přepychu zdobeného katafalku uprostřed opravdové nekropole služebníků mrtvých. Přiznávám, že jsem nechala sestru Oldsmithovou obléci se do nejlepších šatů a zajít na oběd do hotelu Mansarda, do tamějšího Koloniálního salonu, ale po Nině tam nebylo ani stopy, ačkoliv smysl pro ironii měla skoro stejně vytříbený jako já. Nebyla by tak pošetilá, aby se vracela právě tam.</p>
<p>Nechci vyvolat dojem, že jsem strávila celý týden marným pátráním po pravděpodobně neexistující Nině. Činila jsem praktická bezpečnostní opatření. Howard ve středu odletěl do Francie a pustil se do příprav na můj budoucí pobyt. Statek vypadal stejně, jak jsem ho před osmnácti lety zanechala. V toulonském sejfu ležel můj francouzský pas, náležitě aktualizovaný, doručený panem Thornem před pouhými třemi lety.</p>
<p>Fakt, že jsem schopna vnímat Howardovy počitky i přesto, že byl více než tři tisíce dvě stě kilometrů daleko, byl známkou mé nezměrně vylepšené Schopnosti. V minulosti mohly tak daleko cestovat jen mimořádně modifikované loutky jako pan Thorne, ovšem fungovat mohly jen předprogramovaným způsobem, jenž mi upíral přímou kontrolu.</p>
<p>Howardovýma očima jsem se nyní dívala na lesnaté kopce jižní Francie, na sady a oranžové obdélníky střech ve vesnici v údolí nedaleko mého statku a přemýšlela jsem, proč mi únik z Ameriky připadá tak obtížný.</p>
<p>V sobotu večer byl Howard zpátky doma. Všechno bylo zařízeno tak, že Howard, Nancy, Justin a Nancyina „nemohoucí matka“ mohli prakticky okamžitě opustit Spojené státy. Culley a ostatní měli přiletět později, pokud by nebylo zapotřebí akce na domácí frontě. Určitě jsem nehodlala přijít o svůj osobní zdravotnický personál, ale kdyby přišlo na věc, i ve Francii jsou výteční lékaři a ošetřovatelky.</p>
<p>Teď když jsem si zajistila ústupovou cestu, jsem si nebyla jista, zda ustupovat vůbec chci. Představa posledního Setkání s Ninou a Willim nebyla nepříjemná. Měsíce bloumání, bolesti a osamění byly znepokojivé i kvůli pocitu nedokončenosti, který všechno obestíral. Ninin telefonát na atlantské letiště před šesti měsíci mě přinutil prchnout v bezhlavé panice, ale nynější příchod Nininy zástupkyně – pokud jí tedy byla – nebyl tak znepokojivý ani zdaleka.</p>
<p>Ať jsem nahlížela na situaci z jakéhokoliv úhlu, chtěla jsem všemu přijít na kloub.</p>
<p>+++</p>
<p>Ve čtvrtek zašla sestra Oldsmithová do knihovny a pídila se po veškerých zmínkách o jménech, jež vypočítala ta černoška. Našla několik časopiseckých článků a nedávno vydanou knihu o nepostižitelném miliardáři C. Arnoldu Barentovi, zmínky o jistém Charlesů Colbenovi v několika knížkách pojednávajících o washingtonské politice, několik knih o astronomovi jménem Kepler – ten však nejspíš nepřipadal v úvahu, neboť byl už několik staletí mrtvý –, o dalších jménech, která utrousila, však nikde žádná zmínka nebyla. Knihy a články mě o ničem nepřesvědčily. Pokud tu holku Nina neposlala, skoro určitě mi lhala. Pokud ji Nina poslala, cítila jsem, že je možné, že lže i ona. Aby na mě Nina zaútočila, nepotřebovala popud z nějakého tajného uskupení jiných lidí se Schopností.</p>
<p>V Je možné,<emphasis> uvaž</emphasis><emphasis>ovala jsem,</emphasis> že smrt přivedla Ninu k šílenství?</p>
<p>V sobotu jsem vyřídila poslední drobnost. Doktor Hartman jednal s paní Hodgesovou a jejím zetěm ohledně koupě domu na druhé straně nádvoří. Věděla jsem, kde žije. Taky jsem věděla, že každou sobotu dopoledne sama jezdí na městskou tržnici a nakupuje čerstvou zeleninu, která pro ni byla hotovým fetišem.</p>
<p>Culley zaparkoval vedle auta dcery paní Hodgesové a počkal, až stará paní vyjde z tržnice. Když vyšla, s oběma rukama obtíženýma nákupy, přistoupil k ní a řekl: „Dovolte, abych vám pomohl.“</p>
<p>„Ale ne,“ odpověděla paní Hodgesová, „to zvládnu…“ Culley popadl jednu tašku, pevně jí stiskl levou ruku, zavedl ji ke cadillaku doktora Hartmana a vecpal ji na přední sedadlo způsobem, jakým by dopálený dospělý usadil vzdorovité dvouleté dítě. Paní Hodgesová zápasila se zamčenými dveřmi a snažila se dostat ven, když Culley vklouzl za volant, natáhl ruku stejně velkou, jako byla hlava té bláznivé ženské, a jednou stiskl. Ztěžka se zhroutila na dveře. Culley se ještě ujistil, že dýchá, a potom odjel domů. V přehrávači si přitom pouštěl Mozarta a pošetile se snažil pobrukovat si do rytmu.</p>
<p>+++</p>
<p>V neděli 10. května krátce po poledni zaklepala na bránu Ninina černošská kurýrka.</p>
<p>Poslala jsem Howarda a Culleyho, aby ji pustili dovnitř. Tentokrát jsem na ni už byla opravdu připravená.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 9. května 1981</emphasis></strong></p>
<p>Natalie se Saulem odletěli z Charlestonu krátce po půl osmé ráno. Bylo to poprvé za čtyři dny, kdy na sobě Natalie neměla telemetrický modul, a tak se cítila podivně nahá – a volná –, jako by jí bylo dovoleno opustit karanténu.</p>
<p>Malá Cessna 180 vzlétla z letiště přes charlestonský přístav, stočila se k jitřnímu slunci a potom se opět naklonila doprava, když se pustili přes zelenomodré vody v místech, kde se zátoka měnila v oceán. Pod pravým křídlem se objevil Foliy Island. Natalie sledovala Intracoastal Waterway deroucí se na jih šílenou spletí zálivů, zátok, říčních ústí a pobřežních mokřadů.</p>
<p>„Jak dlouho, myslíte?“ zavolal Saul na pilota. Saul seděl na pravém předním sedadle, Natalie za ním. Velká, v igelitu zabalená taška jí ležela u nohou.</p>
<p>Daryl Meeks vrhl na Saula letmý pohled, potom se podíval přes rameno na Natalii. „Asi hodinku a půl,“ odpověděl hlasitě. „Možná trochu dýl, jestli se zvedne vítr od jihovýchodu.“</p>
<p>Charterový pilot vypadal prakticky stejně jako před sedmi měsíci, když se s ním Natalie poprvé setkala na verandě u Roba Gentryho; na očích měl laciné plastové sluneční brýle, na nohou mokasíny a džíny s odstřiženými nohavicemi a na mikině se mu skvěl vybledlý nápis WABASH COLLEGE. Pořád si myslela, že Meeks vypadá jako poněkud mladší dlouhovlasá verze Morrise Udalla.</p>
<p>Vzpomněla si na jeho jméno a na to, že Gentryho starý kamarád létá jako charterový pilot, a pak už stačilo jen zalistovat Zlatými stránkami a najít jeho kancelář na jednom malém letišti severně od Mt. Pleasant, kousek za charlestonskou řekou. Meeks se na ni pamatoval a po několikaminutovém klábosení, které tvořily z větší části epizodické vzpomínky na Roba Gentry ho, souhlasil, že ji i se Saulem vezme na výzvědný přelet Dolmannova ostrova. Meeks podle všeho uvěřil jejich vysvětlení, že dělají reportáž o poustevnickém miliardáři C. Arnoldu Barentovi, a Natalie si byla jista, že jim účtuje méně, než je jeho běžná taxa.</p>
<p>Byl teplý a bezoblačný den. Natalie viděla, kde se podél sto šedesáti kilometrů zubatého pobřeží prolínají světlejší pobřežní vody s modrofialovými hlubinami opravdového Atlantiku i jak zelenohnědá Jižní Karolína na jihozápadě ustupuje k horkem zahalenému horizontu. Za letu toho mnoho nenamluvili; Saul i Natalie byli ztraceni ve vlastních myšlenkách, Meeks se občas vysílačkou spojil s kontrolními věžemi a jinak na něm bylo očividně znát, jak je rád, že může být za tak nádherného dne ve vzduchu. Jakmile je letová dráha vynesla dál nad moře, upozornil je na dvě vzdálené šmouhy na západě. „Ten velký ostrov je Hilton Head,“ pronesl lakonicky. „Oblíbený flek vyšších vrstev. Nikdy jsem tam nebyl. Ta druhá vyvýšenina je Parrisův ostrov, tábor námořní pěchoty. Před několika policejními operacemi mi tam umožnili strávit dovolenou s tím, že hradili všechny výlohy. Tehdy věděli, jak za necelých deset týdnů proměnit kluky v muže a muže v roboty. A podle toho, co se ke mně donese, to vědí pořád.“</p>
<p>Jižně od Savannah se opět stočili k pobřeží, kde se jim nabídl pohled na dlouhé pásy písku a zeleně, které Meeks identifikoval jako ostrovy St. Catharines, Blackbeard a Sapelo. Naklonil letadlo doleva, podržel ho v kurzu 112 stupňů a ukázal na další šmouhu asi devatenáct kilometrů dál v moři. „Támhleto bude ten váš Dolmannův ostrov,“ procedil v imitaci pirátského zavrčení.</p>
<p>Natalie si připravila fotoaparát, nový nikon s objektivem 300 mm, opřela ho o boční okno a stabilizovala monopodem. Používala velice rychlý film. Saul si položil na klín notes a psací podložku a listoval mapami a nákresy, které vybral ze spisu od Jacka Cohena.</p>
<p>„Přiletíme ze severu,“ zavolal na ně Meeks. „Snesu se, jak jsem říkal, od moře a potom tam zakroužím, abyste si prohlídli starou Faru.“</p>
<p>Saul přikývl. „Jak blízko tam s námi můžete zaletět?“</p>
<p>Meeks se zazubil. „Jsou tam dost cimprlich. Technicky vzato tvoří severní část ostrova velká přírodní rezervace a významná trasa letu stěhovavých ptáků, takže je tam v podstatě bezletová zóna. Ve skutečnosti se to má tak, že to tam celé vlastní Historická západní nadace a svůj majetek si střeží, jako by to byla ruská raketová základna. Stačí jeden přelet, a když pak u pobřeží někde přistanete, nakopou vám prdel, a jen co si ověří vaše registrační číslo, letecký úřad vám sebere licenci.“</p>
<p>„Udělal jste to, o čem jsme se bavili?“ zavolal na něj Saul.</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Meeks. „Nevím, jestli jste si všimli, ale spousta těch čísel je z červené pásky. Páska se odlepí a hned máme jiné registrační označení. OK, podívejte se támhle.“ Ukázal na šedý člun s vysokým stěžněm, který se šinul na sever asi půldruhého kilometru východně od ostrova. „To je jedna z jejich předsunutých lodí. S radarem. Sviští si tu i rychlé hlídkové čluny, a kdyby nějakého blázna napadlo, že si na ostrov zajede na piknik a pozorovat ptáky, čeká ho pořádnej šok.“</p>
<p>„Jak to vypadá v červnu, kdy se tady koná ten tábor?“</p>
<p>Meeks se rozesmál. „Tehdy se do akce zapojuje pobřežní stráž i námořnictvo,“ řekl. „Po moři se k Dolmannově ostrovu<emphasis> nikdo</emphasis> nedostane, pokud se nemůže prokázat příslušnou pozvánkou. Říká se, že společnost má plně vyzbrojené tryskové vrtulníky, které startují z dráhy, kterou vám ukážu na jihozápadní straně. Kámoši mi říkali, že přinutí přistát každé lehké letadlo, které se pokusí přiblížit na pět kilometrů. Tam je severní pláž. To je jediný písečný pás kromě rekreační pláže kolem Fary a letního tábora.“ Meeks se otočil a zadíval se na Natalii. „Doufám, že jste připravená, slečno. Čeká nás teď na téhle straně jednorázová prohlídka.“</p>
<p>„U mě dobrý!“ zvolala Natalie. Když ve výšce sto dvacet metrů a ve vzdálenosti čtyři sta metrů naletěli k ostrovu, začala cvakat fotoaparátem. Byla vděčná za automatické převíjení a velikánskou kazetu, ačkoli za normálních okolností by pro ně neměla skoro žádné využití.</p>
<p>Ona i Saul si prostudovali Cohenovy mapy ostrova, ale skutečnost byla zajímavější, byť se pod nimi hnala ve šmouze sabalů, mělčin a letmo zahlédnutých jednotlivostí.</p>
<p>Dolmannův ostrov byl typický pro bariérové a mořské ostrovy, které se obvykle vyskytovaly blíže pobřeží; ve tvaru neuměle načmáraného písmena L se táhl skoro přesně ze severu na jih, na délku měl 10,9 kilometru a na šířku u základny 4,3 kilometru, přičemž se těsně nad místem, kde se jeho masa stáčela od základny L k severu, zužoval na šířku necelých osmi set metrů.</p>
<p>Za dlouhou bílou pláží na severním konci ostrova bylo na východní straně vidět pobřežní mokřady, bažiny a subtropický prales, který tvořil jeho severní třetinu. Zběsilý příval bílých křídel vznášející se ze sabalů a cypřišů potvrzoval, že volavkám se v této předstírané přírodní rezervaci daří přímo výtečně. Natalie fotografovala, jak jí to automatický převíječ dovoloval, a v podrostu jižně od skalnatého mysu zahlédla vypálené kamenné ruiny.</p>
<p>„To jsou pozůstatky staré nemocnice pro otroky,“ zakřičel Saul a ukázal na mapu. „Les pozřel i DuBosovu plantáž za tím. Někde tu bude i hřbitov pro otroky… podívejte, támhle začíná bezpečnostní zóna!“</p>
<p>Natalie zvedla oko nad hledáček. Terén se k jihu stále víc zvedal, les byl tak hustý, že vypadal neprostupně, ale kromě sabalů a tropické vegetace se v něm už začínaly objevovat i duby viržinské, cypřiše a borovice. Vpředu zahlédli nízké, napůl zakryté betonové budovy, které vypadaly jako bunkry na normandském pobřeží, asfaltovou silnici černě a hladce ubíhající mezi palmami a asi sto metrů širokou plochu mezi vysokými ploty, průsek zbavený veškeré vegetace, táhnoucí se napříč celým ostrovem. Z výšky to vypadalo, jako by byl vydlážděný lasturami s ostrými hranami. Natalie natočila teleobjektiv a fotografovala.</p>
<p>Meeks si stáhl sluchátka. „Panebože, měli byste slyšet, co řve chlap z toho radarovýho člunu. Fakt škoda, že mi nefunguje vysílačka.“ Usmál se na Saula.</p>
<p>Blížili se k dolní části ostrova táhnoucí se z východu na západ a Meeks prudce naklonil letadlo, aby nepřelétal přímo nad ním.</p>
<p>„Výš!“ zavolal Saul.</p>
<p>Když nabrali výšku, Natalie měla hned lepší výhled. Vyměnila si aparáty, pozvedla ricoh se širokoúhlým objektivem a fotografovala manuálně, co nejrychleji převíjela film, přičemž se vrhla i k levému oknu, aby udělala několik snímků dlouhého pobřeží – táhlo se do směru, odkud přiletěli.</p>
<p>Severní strana základny písmene L vypadala jako úplně jiný ostrov; na jih od bezpečnostní zóny se rozprostíraly dubové a borovicové lesy, na vzdálenější jižní straně terén pozvolna stoupal k lesnatým kopcům šedesát metrů nad hladinou moře a všude byly patrné známky pečlivé výstavby. Asfaltová silnice ubíhala dál po pobřeží těsně za pláží, dokonale hladká stužka asfaltu stíněná palmami a starobylými duby. Mezi stromy bylo možné zahlédnout zelené střechy, a když ve výšce sto padesáti metrů srovnali let, nedaleko středu ostrova se objevil kruh lavic na travnaté mýtině.</p>
<p>„Ubytovny letního tábora a amfiteátr,“ zavolal Saul.</p>
<p>„Držte se,“ řekl Meeks a opět se prudce stočili doleva, přeletěli cosi, co vypadalo jako nachová kosa útesu, aby se vyhnuli přímému přeletu nad uměle vytvořeným přístavištěm a dlouhým betonovým dokem v jihovýchodním koutě ostrova. „Myslím, že by po nás nestříleli,“ poznamenal Meeks s úšklebkem, „ale pro jistotu.“</p>
<p>Za přístavem se ostře stočili doprava a letěli podél vysokého, skalnatého východního pobřeží. Meeks kývl ke střeše, která v nejvyšším bodě ostrova dál na jihu vykukovala nad klenbou letitých dubů a barevných magnolií. „To je Fara,“ řekl. „Bývalá Vanderhoofova plantáž. Starý pastor se přiženil do bohaté rodiny. Kolem roku 1770 ji postavili z cypřišových prken. Nad druhým patrem je jednadvacet vikýřů… počítám, že tam bude víc než sto dvacet pokojů. Ten barák přečkal čtyři hurikány, zemětřesení a občanskou válku. Heliport je na téhle straně lesa… támhle, na tom prostranství.“</p>
<p>Cessna se opět naklonila doprava a natolik ztratila výšku, že se s rachotem prohnala rovnoběžně s bílými útesy, které se řítily šedesát metrů do rozbouřeného příboje. Natalie udělala pět snímků pomocí teleobjektivu a dva širokoúhlým objektivem. Fara byla vidět na konci dlouhé zelené dubové aleje; obrovská, větrem ošlehaná budova se čtyřmi sty metry pečlivě sestřiženého trávníku rozprostřeného ke kolmému útesu.</p>
<p>Saul se podíval na mapu a zamžoural na střechu Fary mizející za vysokými duby. „Ze severu by k Faře měla vést nějaká silnice… nebo alej…“</p>
<p>„Jmenuje se Cesta živých dubů,“ odpověděl Meeks. „Dlouhá přes kilometr a půl, táhne se z přístavu až na úpatí kopce na druhé straně Fary, kde je park. Ale silnice to není. Spíš travnatá cesta, široká třicet metrů. Lemují ji víc než třicet metrů vysoké a dvě stě let staré duby. V korunách visí tlumená světla na způsob papírových lampionů… v noci jsem je viděl na vzdálenost šestnácti kilometrů… v noci vozí Cestou živých dubů na Faru všechny významné hosty, kteří právě přiletí. A támhle je místní přistávací dráha!“</p>
<p>Uletěli víc než tři kilometry na západ podél základny písmene L, útesy přešly do nízkého skalnatého břehu a poté se rozplynuly v široké bílé pláži, když se objevilo letišťátko: dlouhý tmavý zářez nořící se na severovýchod do hlubin lesa.</p>
<p>„Dostávají se sem letadly a pořád si užívají projíždku po Cestě,“ vysvětloval Meeks. „Akorát že není dost velké. Dráha zvládne soukromá letadýlka a soukromé tryskáče. V nouzi nejvyšší by tam nejspíš přistála i sedm-dva-sedmička. Držte se.“</p>
<p>Jihozápadní cíp ostrova obletěli opět v ostrém náklonu na pravé křídlo. Postupně se za nimi ztratila písčitá pláž. Rovnou linii písmena L vpředu nabourávala členitá zátoka s oplocenou bezpečnostní zónou táhnoucí se přes šíji do vnitrozemí. Sto metrů nicoty působilo v tropické bujnosti jako pěst na oko: Berlínská zeď přenesená do ráje. Na sever od bezpečnostní zóny na západní straně ostrova nebyly patrné stopy po žádných umělých objektech ani rozvalinách a záplava sabalů, borovic a magnolií končila až na mořském pobřeží.</p>
<p>„Jak vysvětlují tu bezpečnostní zónu?“ zeptal se Saul.</p>
<p>Meeks pokrčil rameny. „Měla oddělovat rezervaci od soukromých pozemků,“ řekl. „Jenže ve skutečnosti je tu v soukromých rukou všechno. Během letního tábora – to je ale blbej název, co? – tu mají mraky premiérů a bývalých prezidentů. Všechny VIP drží na jih od hranice, aby si usnadnili práci s jejich ochranou. I když zabezpečený je celý ostrov.“ Kývl doleva. „Ještě tři týdny a bude tam dvanáct dalších lodí, kutry pobřežní stráže, celá tahle sranda. I kdybyste na ostrov pronikli, daleko byste se nedostali. Úplně všude se to bude hemžit agenty tajné služby a soukromých bezpečnostních služeb. Jestli budete psát něco o C. Arnoldu Barentovi, už určitě víte, že si na bezpečnost hodně potrpí.“</p>
<p>Blížili se k severnímu konci ostrova. Saul na něj ukázal a řekl: „Rád bych tam přistál.“</p>
<p>Meeks k němu natočil sluneční brýle. „Podívejte, kamaráde,“ řekl, „můžeme tu lítat, když se prokážeme falešným letovým plánem. Možná nás ani nechytí, když nezabrousíme hluboko do Barentova letového prostoru. Ale jestli byť jen na vteřinu dosedneme na támhletu plochu, můžu se se svým letadlem z fleku rozloučit.“</p>
<p>„Já nemluvím o té přistávací ploše,“ ujistil ho Saul. „Pláž na severním konci je rovná, udusaná a na přistání mi přijde i dost dlouhá.“</p>
<p>„Vy jste se zbláznil,“ zamračil se Meeks a seřídil něco na řídícím panelu. Za severním koncem ostrova byl vidět oceán.</p>
<p>Saul vytáhl z kapsy košile čtyři pětisetdolarové bankovky a položil je na palubní desku.</p>
<p>Meeks zavrtěl hlavou. „Za tohle si ani zdaleka nekoupím nový letadlo ani nezaplatím nemocnici, když najedeme na šutr nebo do měkkýho písku.“</p>
<p>Natalie se naklonila a stiskla pilotovi rameno. „Prosím vás, pane Meeksi,“ zakřičela na pozadí rachotícího motoru, „je to pro nás strašně důležité.“</p>
<p>Meeks se posunul, aby se na Natalii mohl podívat. „Tady nejde jen o nějakej článek do časopisu, že?“</p>
<p>Natalie sklouzla pohledem na Saula, obrátila se zpátky na Meekse a zavrtěla hlavou. „Ne, nejde.“</p>
<p>„Týká se to nějak Robovy smrti?“ zeptal se Meeks.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla Natalie.</p>
<p>„Myslel jsem si to.“ Meeks přikývl. „Neuspokojilo mě ani jedno vysvětlení, co že měl Rob dělat ve Filadelfii a co s tím měla společnýho FBI. Má v tom nějak prsty i ten miliardář Barent?“</p>
<p>„Myslíme, že ano,“ přisvědčila Natalie. „Potřebujeme získat další informace.“</p>
<p>Meeks ukázal na pláž ubíhající pod letadlem. „A když tam dole na pár minut přistaneme, pomůže vám to něco zjistit?“</p>
<p>„Možná,“ řekl Saul.</p>
<p>„Tak jo, sakra,“ zamumlal Meeks. „Řekl bych, že jste oba teroristi nebo něco takovýho, ale teroristi mi nikdy nijak neublížili, zatímco hajzli jako Barent se mnou vyjebávají už roky. Držte se.“ Cessna se prudce nakláněla doprava, až se otočili a ve výšce šedesát metrů opět naletěli nad severní pláž. Písečný pás měl v nejširším místě jen deset metrů a těsně k okraji dotírala hustá vegetace. Do severozápadního konce pláže vyrývalo hluboké brázdy několik potoků a maličkých zátok. „Nemůže mít víc než sto dvacet metrů,“ zavolal Meeks. „Musím dosednout těsně u příboje a modlit se, abysme nenajeli na díru, šutr nebo kdovíco ještě.“ Podíval se na přístroje a shlédl na bílé linie vln a kolébající se koruny stromů. „Fouká ze západu,“ dodal. „Držte se.“</p>
<p>Cessna se ještě jednou prudce zhoupla doprava; nalétávali od moře a neustále ztráceli výšku. Saul si přitáhl pás a zapřel se o desku. Natalie si na zadním sedadle přidržela fotografické vybavení, zasunula si pod blůzku automatickou pistoli, zkontrolovala si pás a taky se zapřela.</p>
<p>Meeks přibrzďoval a cessna klesala tak pomalu, že se zdálo, jako by celou minutu visela nad vlnami na východ od ostrova. Saul si všiml, že je dráha přistání navede spíš do vody než na písek, ale Meeks v posledním okamžiku prudce otevřel klapky, sklouzl nad shlukem kamenů, které při náletu rázem narostly na velikost balvanů, a tři metry za nimi s lehkým letadlem pevně dosedl na mokrý písek.</p>
<p>Přední konec se rychle sklopil k zemi, čelní sklo postříkala slaná voda, Saul ucítil, jak se levé kolo ve smyku stočilo do strany, a pak to vypadalo, že má Meeks najednou co dělat, aby stihl naráz obsluhovat plyn, směrovku, brzdy a křidélka. Ocas se snesl k zemi a letadlo zpomalovalo, ale už ne dostatečně rychle, protože přílivové zátoky, které jim na severozápadním konci pláže připadaly tak vzdálené, se k nim prudce hnaly za šmouhou zpomalující vrtule. Pět vteřin předtím, než se měli zřítit do strže, Meeks navedl pravé kolo natolik nízko, že postříkal Saulovi okno, ubral plyn a přibrzdil, aby zlehka nadzvedl a natočil ocas, když se sklouzli v širokém a táhlém oblouku, při němž se levé kolo zvedlo ze země a pravé jen o pár desítek centimetrů míjelo rokli a duny, načež letadlo zastavilo, vrtule se začala volně protáčet a čelním sklem se jim naskytl pohled na východ, na pás mokrého písku zbrázděného třemi rovnoběžnými čarami, které rozhodně neubíhaly přímým směrem.</p>
<p>„Dám vám tři minuty,“ řekl Meeks a už přidával plyn. „Budu na východním konci pláže, a jestli utichne vítr nebo uvidím, že se kolem Otročího mysu začne blížit jejich loď,<emphasis> adios.</emphasis> Slečna zůstane v letadle, aby mi při obrátce pomohla zvednout zadek.“</p>
<p>Saul přikývl, rozepnul si pás a hned vyrazil z chatrných dveří. Ve větru a poryvech z vrtule se mu rozevlály dlouhé vlasy. Natalie za ním vystrčila dlouhou, těžkou tašku obalenou v umělohmotné plachtě, z níž vyčnívala kožená držadla.</p>
<p>„Hele!“ zařval za ním Meeks. „O něčem takovým jste mi neříkali…“</p>
<p>„Jeďte!“ zavolal Saul a zamířil k okraji lesa poblíž místa, kde pod silnými palmovými listy a tropickými květy mizela přílivová zátoka.</p>
<p>+++</p>
<p>Byl tam močál. Saul neušel od pláže ani deset metrů a už se brodil po kolena bažinou, když tenký pás magnolií a sabalů předal vládu starým cypřišům a pokrouceným dubům, ověšeným luisiánským mechem. Z velkého hnízda necelé dva metry nad jeho hlavou nečekaně vyrazil orlovec a tři metry napravo od něj se něco začalo vzdalovat vodou, zanechávalo to za sebou širokou brázdu ve tvaru písmena V a Saulovi připomnělo Gentryho slova o chytání hadů ve tmě.</p>
<p>Jeho tři minuty už takřka uplynuly, když se podíval na kompas a došel k závěru, že je dostatečně daleko. Na pravém rameni nesl těžkou brašnu a teď se rozhlédl a uviděl starý cypřiš zjizvený ohněm nebo bleskem, jehož spodní větve se rozpínaly nad poloslanou vodou jako popálené paže ječícího člověka. Začal se k němu brodit, a než k mohutnému kmenu došel, byl po pás pod hladinou. Na přivrácené straně stromu blesk vysekl zubatou rýhu a obnažil zpráchnivělý vnitřek.</p>
<p>Bahno a proudící voda mu škubaly za levou nohavici, když do průrvy vmáčkl podlouhlou brašnu, zatlačil ji, aby nebyla vidět, a tlakem a pomocí příčné vzpěry z krátkých suchých větví ulomených z šedého kmene ji bezpečně zaklínil v útrobách cypřiše. Vrátil se deset kroků, ujistil se, že brašna není vidět, a začal si zapamatovávat tvar i polohu starého stromu ve vztahu k zátoce, jiným stromům a kousku oblohy, již bylo vidět mezi šlahouny mechu a zkroucenými větvemi. Potom se otočil a pokusil se co nejdříve dobrodit na pláž.</p>
<p>Bahno ho zdržovalo, snažilo se ho vsát, hrozilo mu, že mu stáhne boty nebo zlomí kotníky. Košili měl pokrytou vrstvou poloslaných šlemů, mrtvá voda páchla mořem a hnilobou. Do hlavy ho tloukly vějířovité listy a kapradiny, zatímco se mu kolem zpoceného obličeje a ramen vznášel hustý roj bodavého hmyzu. Cestou zpátky mu pralesní porost připadal nepopsatelně hustší a zápas s ním nekonečný. Potom se prodral i poslední bariérou větví, a když proškobrtal písečnou, mělkou zátokou a vydral se hlubokou strží na pláž, uvědomil si, že i s pomocí kompasu vyšel o třicet metrů dál na západ, než kudy do pralesa vstoupil.</p>
<p>Cessna byla pryč.</p>
<p>Saul zůstal na vteřinu stát s hrdlem staženým šokem a potom uběhl patnáct metrů, když zahlédl odlesk slunečního světla na kovu a skle letadla, stojícího ve zdánlivě neskutečné vzdálenosti za ohybem nízkých dun. Když k němu po mokrém písku vyrazil, uslyšel, jak se ve stále vyšším tónu roztáčí motor, se skoro odtažitým smyslem pro detail registroval, že podle všeho nastává příliv, že už stačil zakrýt stopu kola, které mu bylo nejblíž, a rychle zmenšuje využitelnou plochu sluncem spečené pláže. Jakmile urazil dvě třetiny cesty k letounu, hekal natolik hlasitě, že ani neuslyšel pronikavější vrčení motorového člunu, když vtom ho spatřil, jak se blíží v bílých sprškách, jak objíždí severovýchodní mys ostrova. Bylo na něm vidět nejméně pět tmavých postav s puškami. Ještě více zrychlil a začal botami rozstřikovat vodu, když vběhl do příboje přímo před cessnou. Kdyby se letadlo už začalo rozjíždět před vzletem, zbývalo by mu buď jen skočit do vody, nebo se nechat rozetnout vrtulí vedví.</p>
<p>K letadlu mu zbývalo deset metrů, když pod levým křídlem vyskočily tři malé fontánky písku – byl to zvláštní pohled, jako by se k němu neviditelnými přískoky přibližovala nějaká housenka nebo gigantická písečná blecha. O vteřinu později uslyšel ostrý štěkot výstřelů. Motorový člun byl dvě stě metrů daleko, na dostřel z pušky. Saul předpokládal, že střelcovu mušku rozhodil pouze ostrý příboj a rychlost člunu.</p>
<p>V letadle se otevřely levé dveře a Saul vyrazil, aby překonal posledních šest metrů, skočil z ližiny na místo vedle pilota a zbrocený potem se do něj sesul. Ještě než se celý vsoukal dovnitř, letadlo poskočilo, naklonilo se a sklouzlo se ve smyku na zužujícím se pásu mokré pláže, zatímco se Natalie pokoušela zavřít třískající dveře.</p>
<p>Ozvalo se hlasité zadunění, když do plechu za nimi udeřila kulka, a Meeks zaklel, přepnul jakousi páčku nad svou hlavou, odtáhl páku plynu a pustil se do boje s vibrujícím kniplem.</p>
<p>Saul se narovnal a vyhlédl čelním sklem, právě když cessna, aniž se vznesla, dospěla na konec pláže a s rachotem se vrhla z písečné rampy nad mořskou zátoku a úzké potůčky. Na západní straně průrvy je čekala ostrá skaliska a nízké stromy.</p>
<p>Necelý metr prostoru pod nimi se nakonec ukázal jako klíčový. Pravé kolo jednou rozstříklo vodu a hned vzápětí už letěli, jen asi o třicet centimetrů se vyhnuli balvanům, naklonili se doprava nad vlny a vystoupali do šesti, pak do devíti metrů. Saul se podíval doprava a uviděl, jak se ke břehu stále blíží divoce poskakující motorový člun. Přímo proti jeho očím se na něm zablesklo z hlavní.</p>
<p>Meeks dupl na pedály, odtáhl a přitáhl kňipl a navedl cessnu do podivného, smýkavého oblouku a levého náklonu, při němž se ocitli jen asi metr a půl nad vlnami a zrychlili, vyrazili, aby se před hlídkovým člunem skryli za hradbou západního mysu a stromů, které na něm rostly.</p>
<p>Saul, který se ještě nestačil připoutat, se udeřil hlavou do stropu, odrazil se od nezabezpečených dveří a musel se chytit sedadla a přístrojové desky, aby nespadl na pilota a knipl.</p>
<p>Meeks mu věnoval kyselý pohled. Saul se připoutal a rozhlédl. Po levé straně se míhaly stromy. Osm set metrů vpředu se přímo k nim hnaly tři motorové čluny, aniž se příděmi dotýkaly vody.</p>
<p>Meeks si povzdechl a zabočil doprava s takovou prudkostí, že Saul přímo pod sebou, tři metry pod hladinou, rozeznal tmavou siluetu manty. Vzdálenost mezi koncem křídla a vlnou nebyla delší než jeho předloktí.</p>
<p>Vyrovnali let a pokračovali na západ. Ostrov a čluny nechali za sebou, ale dál se drželi poměrně nízko, takže ostře vnímali rychlost, když překročili hranici 240 kilometrů za hodinu. Saul si přál, aby cessna měla zatažitelný podvozek, a uvědomil si, že odolává nutkání zvednout nohy z podlahy. Meeks koleny podržel knipl, vytáhl si z kapsy červený kapesník a hlasitě se vysmrkal.</p>
<p>„Budeme muset letět až na soukromý letiště mýho kamaráda Terence v Monck’s Corner, zavolat Albertovi a nechat ho podat ten náhradní letový plán,“ řekl Meeks, „kdyby se tady rozhodli, že proklepnou pobřežní letiště i tak daleko na severu. Pěkně se nám to zkomplikovalo.“ Zavrtěl hlavou, ale účinek svého gesta pokazil, když se široce zazubil.</p>
<p>„Vím, že jsme říkali tři sta dolarů,“ ozval se Saul, „ale myslím, že takovou odměnu si tahle služební cesta nezaslouží.“</p>
<p>„Ne?“ podivil se Meeks.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul. Kývl na Natalii a ta zašátrala ve fotografické brašně po čtyřech tisících dolarech v padesáti a dvacetidolarových svazcích. Saul je položil na okraj pilotova křesla.</p>
<p>Meeks si položil hromádku do klína a prohrábl ji palcem. „Podívejte,“ řekl, „jestli vám něco z toho pomohlo získat nějaký informace o vrahovi Boba Gentryho, pak mi to stačí i bez tohohle bonusu.“</p>
<p>Natalie se k němu naklonila. „Pomohlo nám to,“ ujistila ho. „Ale ten bonus si nechte.“</p>
<p>„A řeknete mi teda něco o tom, co měl ten hajzl Barent s Robem společnýho?“</p>
<p>„Až budeme vědět víc,“ odpověděla Natalie. „A možná ještě budeme potřebovat vaši pomoc.“</p>
<p>Meeks se poškrábal na mikině a zase se zazubil. „To si pište, slečno. Revoluci beze mě určitě nerozjíždějte, jasný?“</p>
<p>Potom zapnul tranzistorové rádio, které viselo za poutko z knoflíku na palubní desce. K pevnině letěli v rytmu na barely hrající karibské kapely a španělsky zpívaných písniček.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Ninina loutka vzala v neděli Justina na projížďku.</p>
<p>Krátce před jedenáctou dopoledne, kdy slušní lidé bývají v kostele, zabušila na bránu. Odmítla Culleyho pozvání do domu a požádala, aby se s ní jel Justin – řekla „ten chlapec“ – projet.</p>
<p>Chvíli jsem uvažovala. Představa, že Justina nechám odejít z areálu našeho domu, mě znepokojovala – ze všech členů rodiny jsem ho měla nejraději –, ale skutečnost, že by ta černoška nevstoupila dovnitř, měla své výhody. Také existovala jistá šance, že by výlet mohl vnést trochu světla do tajemství Ninina úkrytu. Nakonec tedy dívka počkala u fontány, dokud sestra Oldsmithová hocha neoblékla do jeho nejhezčích šatů – modrých kraťasů a námořnické košile načež se vydal s mladou černoškou na výlet.</p>
<p>Její vůz mi nic neříkal; byl to zánovní datsun, který vypadal a byl cítit, jako by byl z půjčovny. Černoška na sobě měla světlehnědou sukni, kozačky a béžovou blůzku – nikde ani náznak kabelky nebo peněženky, kde by mohla mít doklady. Samosebou, kdyby byla Nininou upravenou figurkou, žádnou totožnost by už neměla.</p>
<p>Jeli jsme pomalu po East Bay Drive a potom na sever po dálnici do Charleston Heights. U parčíku, z něhož byl výhled na loděnice vojenského námořnictva, dívka zaparkovala, vzala z jinak prázdného zadního sedadla dalekohled a dovedla Justina k černému kovovému plotu. Pozorovala za vodou houštinu tmavých portálů a šedých lodí a pak se ke mně otočila.</p>
<p>„Melanie, jsi ochotna pomoci zachránit Willimu život a zároveň ochránit ten svůj?“ zeptala se.</p>
<p>„Ovšem,“ odpověděla jsem svým dětským kontraaltem. Nesoustředila jsem se na její slova, ale na kombík, který přijel na parkoviště a zastavil na jeho opačném konci. Seděl v něm jakýsi muž, tvář zastřenou vzdáleností, navíc tonula ve stínu, pod tmavými brýlemi. Byla jsem si jista, že jsem vozidlo za námi viděla už na East Bay Drive krátce poté, co jsme odbočili doleva z Calhoun Street. Justinovy kradmé pohledy bylo jednoduché skrýt za maskou dětské roztěkanosti.</p>
<p>„Výborně,“ řekla černoška a zopakovala svou nevěrohodnou historku o dalších lidech se Schopností, kteří kdesi na ostrově inscenují jakousi bizarní verzi naší Hry.</p>
<p>„Čím mohu pomoci?“ zeptala jsem se a zkřivila Justinovu tvář v přesvědčivém výrazu zaujatého zneklidnění. Dítěti je těžké neuvěřit. Zatímco mi černoška vyprávěla, čím bych mohla pomoci, zamýšlela jsem se nad svými možnostmi.</p>
<p>Původně by mi Použití téhle dívky prakticky k ničemu nebylo. Sondáž prokázala, že buď – a) ji Nina Používá, ale neprojevuje vůbec žádnou ochotu svést o ni boj, kdybych se pokusila uzurpovat nad ní moc, b) je tahle dívka znamenitě uzpůsobená loutka, která se obejde bez dohledu Niny či toho, kdo si ji podmanil, nebo c) ji vůbec nikdo Nepoužívá.</p>
<p>Teď se situace změnila. Pokud byl muž v kombíku s tou černoškou nějak spojen, jejím nynějším Použitím bych se mohla výtečným způsobem dopídit informací.</p>
<p>„Na, podívej se do toho dalekohledu,“ řekla a podala ho Justinovi. „Je to třetí loď z pravé strany.“</p>
<p>Vzala jsem od ní dalekohled a vklouzla jí do mysli. Ucítila jsem její šok a spatřila zvláštní obrazec na přístroji zvaném osciloskop – s nímž jsem byla obeznámena pouze z výbavy, kterou si doktor Hartman rozložil ve svém pokoji – a potom jsem ji měla. Přechod byl hladký, jak už jsem se svou zdokonalenou Schopností očekávala. Černoška byla mladá a silná; cítila jsem její vitalitu. Napadlo mě, že taková síla by mohla být v následujících minutách užitečná.</p>
<p>Nechala jsem tam Justina stát s tím absurdním dalekohledem stále v rukou a rychle jsem zamířila zpátky ke kombíku s přáním, aby černoška měla u sebe něco, co by se dalo použít jako zbraň.</p>
<p>Vůz stál na druhém konci parkoviště a vinou slunce odrážejícího se od čelního skla jsem si až v půli cesty uvědomila, že je prázdný a dveře na straně řidiče otevřené.</p>
<p>Dívku jsem zastavila a rozhlédla se. V parčíku bylo několik dalších lidí: u plotu se procházela černošská dvojice, pod stromem se nestydatě předkláněla mladá žena v běžeckém úboru, jíž se pod tenkou látkou jasně rýsovaly bradavky, u fontánky s pitnou vodou vážně rozmlouvali dva byznysmeni, od jiného auta mě sledoval postarší muž s krátkými vousy; u nedalekého piknikového stolku seděla rodina.</p>
<p>Když jsem v okolí zapátrala po Ninině tváři, na okamžik jsem ucítila, jak se ve mně vzdouvá něco na způsob dávné paniky. Bylo poledne za jasné, jarní neděle a já měla pocit, že každou vteřinu uvidím, jak na lavičce sedí poloshnilá mrtvola, jak na mě hledí z auta, jak se jí do důlků na vlně červů vtlačují modré oči…</p>
<p>Justin s dětskou bezstarostností zvedl ze země větev a začal jí před sebou mávat, potom se přiblížil k černošce, a když jsem ji přiměla, aby přistoupila k otevřenému autu, postavil se jí za záda. Nahlédla jsem do okna na řidičově straně a uviděla hromadu elektronických přístrojů a kabelů vinoucích se přes sedadlo do kufru auta. Justin se otočil, aby sledoval ostatní lidi v parku.</p>
<p>Potom jsem černošku postrčila, aby nahlédla na zadní sedadlo. Vtom mě zasáhl nečekaný, mírný pocit bolesti, který jsem rychle utlumila, a ucítila jsem, jak nad ní ztrácím kontrolu. Na okamžik jsem si byla jista, že se jí pokouší zmocnit Nina, ale vzápětí jsem si uvědomila, že se dívka hroutí na asfalt. Upřela jsem plné vědomí k Justinovi a přitom si ještě stihla všimnout, že dívka ztěžka dopadla na zem a hlavou sklouzla po plechových dveřích vozu. Někdo ji střelil.</p>
<p>Odstoupila jsem na Justinových krátkých nohou od auta a stále držela větev, která z Justinova pohledu sice původně vypadala impozantně, ale která se nyní ukázala být směšnou větvičkou. Kolem krku mi pořád visel dalekohled. Zacouvala jsem k prázdnému piknikovému stolu a otáčela hlavu, neboť jsem nevěděla, kdo je můj nepřítel nebo z které strany by se mohl přiblížit. Zdálo se, že černoščina pádu si nikdo nevšiml, teď ani nebylo vidět její tělo ležící mezi kombíkem a modrým sportovním autem. Netušila jsem, kdo ji zabil nebo jakým způsobem toho dosáhl. Justin si všiml červeného místa na zádech její béžové blůzy, ale na průstřel nevypadalo dostatečně velké. Pomyslela jsem na tlumiče a další exotická zařízení z filmů, které jsem sledovávala pozdě v noci v televizi předtím, než jsem panu Thorneovi nařídila, aby mě televizoru jednou provždy zbavil.</p>
<p>Použít černošku nebyl dobrý nápad. Teď byla mrtvá – nebo to jsem se alespoň domnívala; určitě jsem neměla zájem dovolit Justinovi, aby šel k jejímu tělu – a Justin zůstal na holičkách v parčíku několik kilometrů od domova. Začala jsem dál couvat z parkoviště a sunula se k plotu. Jeden z byznysmenů v oblecích se obrátil a vydal se ke mně. Prudce jsem se k němu otočila a zavrčela jako divoká šelma. Muž na mě jen letmo pohlédl a pokračoval v cestě k budově, kde se nacházely toalety.</p>
<p>Justina jsem nasměrovala na druhou stranu a sprintem ho poslala k plotu. V protějším rohu parkoviště jsem ho zastavila, zády ke studenému kovu.</p>
<p>Z toho úhlu nebylo tělo černošky vidět. Na mém konci parkoviště slezli z mohutných motorek dva muži a vydali se ke mně.</p>
<p>Culley a Howard vyrazili do garáže pro cadillac. Howard musel z vozu ještě vystoupit, aby v garáži otevřel vrata. Byla tam tma.</p>
<p>Sestra Oldsmithová mi dala injekci, aby mi zklidnila zběsile bušící srdce. Všude se rozlévalo podivné světlo, dopadalo na matčinu prošívanou deku v nohách mé postele, odráželo se Justinovi do očí od hladiny řeky Cooper, prodíralo se špinavými okny garáže, kde Howard šátral po západce.</p>
<p>Slečna Sewellová klopýtla na schodech, černoch v kuchyni zaúpěl a bezdůvodně si podržel hlavu, Justinovi se zastřel pohled a hned se zase vyjasnil, na trávě bylo najednou více mužů… bylo<emphasis> těž</emphasis><emphasis>ké</emphasis> ovládat tolik lidí najednou, bolela mě hlava. Posadila jsem se na posteli a zadívala se na sebe očima sestry Oldsmithové…<emphasis> kde</emphasis> byl doktor Hartman?</p>
<p><emphasis>Zatracená Nina!</emphasis></p>
<p>Zavřela jsem oči. Všechny své oči kromě Justinových. Nebyl žádný důvod k panice. Justin byl příliš malý, aby uřídil automobil, i kdyby našel klíče, ale jeho prostřednictvím jsem mohla Použít každého, koho viděl, aby ho zavezl domů. Ale byla jsem nesmírně unavená. Bolela mě hlava.</p>
<p>Culley vycouval s cadillakem zavřenými vraty garáže, přičemž málem srazil Howarda, a odjel uličkou i bez něho s kusy zpráchnivělého dřeva na kapotě kufru a zadním okně.</p>
<p><emphasis>Už</emphasis><emphasis> jedu, Justine. Nemusíš s</emphasis><emphasis>e nič</emphasis><emphasis>eho bát. A i kdyby mi t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> vzali, jsou tu jiní, kte</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í se mnou z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stanou.</emphasis></p>
<p>Co když to všechno mělo jen odvést mou pozornost? Culley odjel. Howard se plazil v garáži po podlaze a snažil se vyškrábat na nohy. Co když se v dané chvíli Ninini pomocníci blížili k bráně? Co když už lezli přes plot?</p>
<p>Soustředila jsem se, abych ze zadního dvorku vyslala k přední bráně přičmoudlíka jménem Marvin se sekerou. Pokusil se mi vzepřít. Trvalo to sice jen vteřinu, méně než vteřinu, ale<emphasis> pokusil se o to.</emphasis> Nepodmanila jsem si ho dostatečně tvrdě. Zbylo v něm příliš mnoho z jeho původní osobnosti.</p>
<p>Silou jsem ho vedla na nádvoří, kolem fontány. Nikdo tam nebyl. Přidala se k němu i slečna Sewellová a zůstali stát na hlídce. Probudila jsem doktora Hartmana v salonu Hodgesových a sprintem ho k sobě poslala.</p>
<p>Sestra Oldsmithová přinesla ze šatníku brokovnici a přitáhla židli k posteli. Culley byl na Meeting Street a blížil se ke sjezdu na Spruil Avenue nedaleko loděnice. Howard hlídkoval na zadním dvorku.</p>
<p>Cítila jsem se lépe. Opět jsem měla situaci pod kontrolou. Stihla mě pouze stará panika, kterou ve mně uměla probudit jen Nina. Už to přešlo. Kdyby Justina někdo ohrozil, nechala bych dotyčného, aby se nabodl na plot kolem parčíku. Ráda bych mu pomohla vydloubnout si oči a…</p>
<p>Justin byl pryč.</p>
<p>Zatímco jsem se věnovala jiným věcem, zanechala jsem ho napospas jeho vlastní situaci. Nechala jsem ho stát zády k plotu a řece, šestiletého kloučka, který si klackem držel od těla celý svět.</p>
<p>Teď byl pryč. Nepojily se s ním žádné počitky. Neucítila jsem žádný úder, nepostřehla žádnou kulku ani nůž. Možná je zastřela Howardova bolest nebo souboj s jiskřičkou vědomí v mladém černochovi, případně nemotornost slečny Sewellové. Nevěděla jsem.</p>
<p>Justin byl pryč. Kdo mi bude v noci česat vlasy?</p>
<p>Třeba ho Nina nezabila, ale jenom unesla. Z jakého důvodu? Ze msty, protože jsem byla příčinou smrti toho jejího pitomého přičmoudlého posla? Mohla být Nina tak malicherná?</p>
<p>Ano, mohla.</p>
<p>Culley přijel do parku a motal se po parkovišti, až na něho lidé začali zírat. Hleděli na mě.</p>
<p>Auto z půjčovny stálo pořád na místě, stále prázdné. Kombík byl pryč. Pryč bylo i černoščino tělo. Pryč byl i Justin.</p>
<p>Zapřela jsem mohutná Culleyho předloktí o kovové zábradlí a nechala ho civět na řeku o dvanáct metrů níž. Šedý proud se točil a mírně vlnil.</p>
<p>Culley plakal. Já jsem plakala. Všichni jsme plakali.</p>
<p><emphasis>Táhni k č</emphasis><emphasis>ertu, Nino.</emphasis></p>
<p>+++</p>
<p>Pozdě v noci, když jsem se vznášela v polospánku vyvolaném léky, se ozvalo vzteklé bušení na vstupní bránu. Celá omráčená jsem poslala Culleyho, Howarda a černocha ven. Uviděla jsem, kdo tam stojí, a strnula jsem.</p>
<p>Byla to ta Ninina černoška, s popelavou tváří, v rozedraném a špinavém oblečení, s vytřeštěnýma očima. V náručí držela Justinovo bezvládné tělo. Sestra Oldsmithová roztáhla závěsy a vykoukla okenicemi, aby mi nabídla pohled z jiného úhlu.</p>
<p>Černoška zvedla dlouhý prst a ukázala přímo na můj pokoj, přímo na mě.</p>
<p><emphasis>„Melanie!“</emphasis> zakřičela tak nahlas, že jsem si byla jista, že probudí všechny lidi ve Staré čtvrti. „Melanie,<emphasis> okamž</emphasis><emphasis>it</emphasis><emphasis>ě</emphasis> otevři bránu. Chci s<emphasis> </emphasis><emphasis>tebou </emphasis>mluvit.“</p>
<p>A dál na mě mířila prstem. Zdálo se, že uběhla velmi dlouhá doba. Zelené výběžky na monitoru u postele divoce pulzovaly. Všichni jsme zavřeli oči a potom se podívali ještě jednou. Černoška tam pořád stála, pořád na mě ukazovala, pořád na mě pánovitě hleděla s arogancí, jakou jsem nespatřila od chvíle, kdy jsem naposledy zmařila jeden z plánů Niny Draytonové.</p>
<p>Pomalu, váhavě jsem vyslala Culleyho, aby odemkl a honem ustoupil, než by se ho tahle Ninina stvůra stačila dotknout. Rychle vstoupila na nádvoří, namířila k otevřeným vstupním dveřím a prošla jimi.</p>
<p>My ostatní jsme před ní ustoupili a stáhli se, když vešla do salonu. Položila Justinovo tělo na pohovku.</p>
<p>Nebyla jsem si jista, co mám dělat. Čekali jsme.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá devátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 10. května 1981</emphasis></strong></p>
<p>Saul v parčíku sledoval Natalii s Justinem a přes mikrofon, který měla připnutý k límci své blůzky, poslouchal, o čem se baví, když počítač najednou spustil pronikavý alarm. Bleskl v kombíku pohledem na monitor přenosného zařízení uloženého na sedadle spolujezdce a pomyslel si, že musí jít o chybu telemetrického modulu, senzorů nebo baterie v zadní části auta, nikoliv o to, čeho se oba tak báli. Jediný letmý pohled ho ujistil, že žádná část zařízení neselhala. Vzorec theta rytmu byl nezpochybnitelný, alfa vzorec už vykazoval rozkolísanost typickou pro rychlé pohyby očí. V tom okamžiku také rozlouskl problém, s nímž se potýkal už několik měsíců, a ve stejném zlomku vteřiny si navíc uvědomil, že se jeho život ocitl v bezprostředním ohrožení.</p>
<p>Vyhlédl ven a uviděl, jak se k němu Natalie natáčí, a hned popadl pušku se šipkou, vyklouzl ze dveří a odběhl od auta, přičemž se snažil, aby spolu s dalšími vozy i nadále tvořilo mezi ním a Natalii s hochem bariéru.<emphasis> Ne, tohle není Natalie,</emphasis> pomyslel si a zastavil se za posledním autem na parkovišti, asi osm metrů od kombíku.</p>
<p>Proč se ta ženská rozhodla Natalii Použít zrovna teď? Uvažoval, jestli něco nepokazil, když je sledoval. Byl nucen držet se nablízku – mikrofon a vysílačka, které přidali k Nataliinu opasku s jinými přístroji, měly dosah necelých osm set metrů – a na ulicích nebyl silný provoz. V důsledku úspěchů z minulého týdne a výpravy na ostrov z předchozího dne začali cítit přehnanou sebejistotu. Potichu zaklel a přikrčil se, aby se na ně podíval oknem bílého Fordu Fairmont. Natalie kráčela ke kombíku.</p>
<p>Hoch přicházel patnáct kroků za ní a nesl si větev, kterou zvedl z trávy. Saul v tom okamžiku pocítil neodolatelné nutkání dítě zabít, vystřílet do jeho drobného tělíčka celý zásobník automatu, který ho tížil v kapse, zahnat démony smrtí. Zhluboka se nadechl. Na Columbii a dalších univerzitách přednášel o zvláštním a zvráceném proudu soudobého násilí v knihách a filmech jako<emphasis> Exorcista, Př</emphasis><emphasis>ichází Satan</emphasis> a bezpočtu jejich imitací, s kořeny u románu a filmu<emphasis> Rosemary má děť</emphasis><emphasis>átko.</emphasis> Záplavu zábavy zobrazující démonické děti vnímal jako symptom hlubších obav a nenávisti; neschopnost „Generace Já“ přejít do role odpovědného rodičovství, přenos pocitu viny z rozvodů – kdy dítě není ve skutečnosti dítě, nýbrž jakýsi starší, zlý tvor, jenž je schopen si<emphasis> zaslouž</emphasis><emphasis>it</emphasis> jakékoli násilné zacházení vyplývající ze sobeckého konání dospělého – a vztek celé společnosti bouřící se po dvou desetiletích kultury, ovládané mladickým vzezřením, na mládež orientovanou hudbou, juvenilní kinematografií a televizním a filmovým mýtem o dospělém dítěti, jež je nevyhnutelně moudřejší, klidnější a více „v obraze“ než dětinští dospělí doma. Na svých přednáškách říkal, že zviditelnění strachu z dětí a nenávisti k dětem, patrné v populárních filmech a knihách, má iracionální kořeny v pocitu viny, kolektivních obavách a všeobecné úzkosti našeho věku. Varoval, že celonárodní vlna násilí, lhostejnosti a nečitelnosti vůči dětem má svůj historický základ a musí logicky proběhnout, ale že je třeba udělat všechno pro to, aby se tento druh násilí vymýtil, aby se nerozbujel dříve, než otráví celou Ameriku.</p>
<p>Schoulil se, zadním oknem nespouštěl z očí příšerku, kterou býval malý Justin Warden, a došel k závěru, že ji nezastřelí. Ještě ne. Kromě toho vražda šestiletého kluka v parku v neděli odpoledne nebyla nejlepším způsobem, jak si v Charlestonu zajistit anonymitu.</p>
<p>Natalie obešla jejich auto a nahlédla dovnitř, potom se zlehka předklonila, aby se zády k Saulovi podívala na zadní sedadlo. V tom okamžiku se chlapec otočil, aby upřel zrak na lidi u nedalekého stolu. Saul vstal, zapřel pušku o střechu auta, vystřelil a rychle se zase schoval.</p>
<p>Několik vteřin si byl jistý, že netrefil, že vzdálenost, z níž střílel, byla na drobnou, plynem poháněnou šipku příliš velká, ale potom si všiml červených ocasních pírek na zádech Nataliiny blůzky, a hned vzápětí se skácela na zem. Chtěl k ní vyrazit, aby se ujistil, že jí droga nebo pád na asfalt nezpůsobily žádné zranění, ale Justin opět stočil pohled k němu, takže okamžitě dopadl za fordem na všechny čtyři, vylovil krabičku s anestetickými šipkami a rozlomil pušku, aby ji nabil druhým opeřeným nábojem.</p>
<p>Přiběhly k němu dvě krátké holé nohy a zastavily se necelý metr od jeho tváře. Trhl hlavou vzhůru a zahlédl asi devítiletého kluka, jak si bere modrý kopací míč. Kluk se pak podíval na jeho vzduchovou pistoli.</p>
<p>„Hej, pane,“ řekl. „Chystáte se někoho zastřelit?“</p>
<p>„Vypadni,“ sykl.</p>
<p>„Jste polda nebo něco takovýho?“ ptal se chlapec se zaujatým výrazem ve tváři.</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou.</p>
<p>„To je uzi?“ ptal se dál chlapec a vsunul si míč do podpaží. „Připadá mi to jako uzi s tlumičem.“</p>
<p>„Vodprejskni,“ zašeptal Saul oblíbený výraz britských vojáků v okupované Palestině, když se střetli s dětskými uličníky.</p>
<p>Hoch pokrčil rameny a utíkal pokračovat ve hře. Když Saul zvedl hlavu, uviděl, že utíká i Justin, zády k parkovišti, a máchá klackem v pravé ruce.</p>
<p>Saul se rychle rozhodl a chvatně přešel k části vyhrazené pro piknikování, dál od aut. Zahlédl světlehnědou látku Nataliiny sukně v místě, kde dopadla na asfalt. Pokračoval ve spěšné chůzi za stromy, aby na něho Justin neviděl. Zdálo se, že Natalie si ještě nikdo nevšiml. Na parkovišti s rachotem zastavily dva motocykly.</p>
<p>Přiblížil se o dalších dvanáct metrů k Justinovi, stojícímu zády k plotu nad řekou. Hochovi se v očích zračil upřený, nezaostřený pohled. Měl povislou čelist a na bradu mu stékal pramínek slin. Saul se opřel zády o strom, nadechl se a zkontroloval nálož CO2 v pažbě pistole.</p>
<p>„Helemese,“ zavolal na něho opodál stojící muž v šedém letním obleku značky Brooks Brothers, „to je moc šikovná věcička. Musíte mít na takové věci povolení?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul a ohlédl se za strom, aby se ujistil, že Justin pořád zírá do prázdna. Hoch stál něco přes patnáct metrů daleko. Příliš daleko.</p>
<p>„Moc šikovná,“ zopakoval muž v šedém obleku. „Co to střílí? Kulky, broky nebo něco jiného?“</p>
<p>Přidal se k němu i jeho kolega, mladík s knírkem, se světlými naondulovanými vlasy a v modrém letním obleku: „Kde se tyhle věci dají koupit, vašnosti? Bývaj i v K-Martu?“</p>
<p>„Promiňte,“ řekl Saul, obešel strom a zamířil přes otevřené prostranství k plotu. Justinova hlava se k němu nenatočila. Dál upírala prázdný pohled kamsi nad střechy aut na parkovišti. Saul cestou kolem plotu ke strnulé šestileté postavičce držel pistoli za zády. Dvacet kroků od hocha se zastavil. Justin se ani nepohnul. S pocitem, že je kočka plížící se k plyšové myšce, ušel posledních patnáct kroků, vytasil zbraň a šipkou s modrým koncem střelil hocha do holé pravé nohy. Když se Justin začal kácet k zemi, už stál u něho, aby ho zachytil. Zdálo se, že si jich nikdo nevšiml.</p>
<p>Musel se ovládat, aby na parkoviště neběžel; pořád se však pohyboval rychleji než svižnou chůzí. Na chodníku stáli dva dlouhovlasí muži, kteří před chvílí přijeli na motocyklech, a civěli na Nataliino bezvládné tělo. Ani jeden se nepohnul, aby jí pomohl.</p>
<p>„Promiňte, prosím,“ řekl, protlačil se mezi nimi, překročil Natalii, otevřel levé zadní dveře kombíku a jemně Justina uložil vedle baterií a vysílačky.</p>
<p>„Hele, kámo,“ zavolal na něho ten tlustší motorkář, „to je jako mrtvá nebo co?“</p>
<p>„Ale není,“ odpověděl Saul s přidušeným smíchem a hekl námahou, když ji zvedl na přední sedadlo a postrčil ji co nejdál doprava. Natalii sklouzla levá bota a tlumeně dopadla na asfalt. Saul ji vzal a usmál se na přihlížející motorkáře. „Jsem doktor. Právě utrpěla drobný epileptický záchvat vyvolaný neurologicky deficientním kardiopulmonálním edémem.“ Nasedl do auta, hodil pistoli na sedadlo a znovu se na motorkáře usmál. „To samé ten chlapec,“ řekl. „Mají to, abych tak řekl, v rodině.“ Zařadil zpátečku a vycouval. Napůl očekával, že než se dostane na ulici, zastaví ho auto napěchované zombiemi Melanie Fullerové. Ale žádné auto se neobjevilo.</p>
<p>Jezdil ulicemi, dokud si nebyl jistý, že je nikdo nesleduje, a potom se vrátil do motelu. Jejich sousedící pokoje nebyly ze silnice takřka vidět, ale než oba odnesl dovnitř, napřed Natalii, potom hocha, ujistil se, že kolem nikdo neprojíždí.</p>
<p>Natalie měla pořád připojena čidla EEG, sice ztracená ve vlasech, ale pořád funkční. Fungoval i mikrofon a telemetrický modul. Saul ještě chvíli počkal a potom šel vypnout počítač a také ho přinesl do pokoje. Theta rytmus vymizel, nebyla patrná žádná maxima REM. Údaje z elektroencefalogramu odpovídaly hlubokému, bezesnému, léky vyvolanému spánku.</p>
<p>Když odnosil přístroje, udělal Natalii s Justinem pohodlí a zkontroloval, jak na tom jsou. Aktivoval druhý telemetrický modul, připojil chlapci k lebce elektrody a vyťukal kód, díky němuž se měly obě sady údajů z EEG zároveň zobrazovat na monitoru počítače. Natalie nadále vykazovala schéma normálního hlubokého spánku. Chlapec vykazoval tradiční rovné linie klinické mozkové smrti.</p>
<p>Zkontroloval mu pulz, srdeční činnost a reakce sítnice, změřil mu krevní tlak a vyzkoušel reakce na zvuk, vůně a bolest. Počítač stále nezobrazoval žádné vyšší neurologické funkce. Saul přepnul telemetrické moduly a senzory, zkontroloval nabíjení vysílače, vrátil se k zobrazení jediného subjektu a použil větší množství elektrolytické hmoty a další dvě elektrody. Hodnoty zůstávaly stejné. Šestiletý Justin Warden byl z hlediska zákona po mozkové smrti, doslova a do písmene byl pouhým primárním mozkovým kmenem, na jehož popud tlouklo srdce, pracovaly ledviny a plíce pumpovaly vzduch schránkou bezduchého masa.</p>
<p>Saul si složil hlavu do dlaní a v této pozici setrval velice dlouhou dobu.</p>
<p>+++</p>
<p>„Co uděláme?“ zeptala se Natalie. Pila druhý šálek kávy. Uspávací injekce ji omráčila sice jen na necelou hodinu, ale další čtvrt hodiny jí trvalo, než byla schopná jasně uvažovat.</p>
<p>„Myslím, že ho budeme udržovat na sedativech,“ odpověděl Saul. „Jestli mu dovolíme, aby se probral z hlubokého spánku, Melanie Fullerová by nad ním mohla znovu získat moc. Ten malý kluk jménem Justin Warden – se všemi jeho vzpomínkami, láskami, obavami, vším lidským – jednou provždy zmizel.“</p>
<p>„Můžete si tím být jistý?“ zeptala se Natalie se staženým hrdlem.</p>
<p>Saul si povzdechl, odložil vlastní šálek a přilil si do kávy trochu whisky. „Ne,“ uznal, „bez lepšího vybavení, složitějších testů a sledování za širší škály okolností si tím jistý být nemůžu. Ale jestliže vykazuje tak nulové hodnoty, řekl bych, že existuje nesmírně velká pravděpodobnost, že už nenabude ani náznaku lidského vědomí, natožpak nějaké paměti nebo osobnosti.“ Dlouze se napil.</p>
<p>„A ty sny o tom, jak je zachráníme…“ začala.</p>
<p>„Ano.“ Saul rázně položil prázdný šálek. „Když o tom uvažujete, dává to smysl. Čím víc je ta stará ženská zpracuje, tím menší je šance, že si uchovají původní osobnost. Mám za to, že dospělí fungují alespoň se zbytkem své totožnosti… osobnosti; určitě by jí k ničemu nebylo, kdyby unesla zdravotníky a ti by jejím přičiněním pozbyli své bývalé dovednosti. Ovšem i v jejich případě musí výrazná psychická nadvláda… onen psychický vampyrismus… za nějakou dobu původní osobnost zlikvidovat. Je to jako nemoc, rakovina mozku, která postupem času bují, a špatné buňky zabíjejí ty dobré.“</p>
<p>Natalie si promnula rozbolavělou hlavu. „Je možné, že někteří z jejích… jejích lidí byli pod menší kontrolou než jiní? Jsou méně nakažení?“</p>
<p>Saul rozevřel prsty jedné ruky v tázavém gestu. „Možné? Ano, myslím, že ano. Ale jestli jsou upravení – zmanipulovaní – natolik, aby jim mohla důvěřovat jako svým sloužícím, obávám se, že funkce vyššího řádu budou mít vážně poškozeny.“</p>
<p>„Ale vás použil ten oberst,“ namítla Natalie bez jakéhokoliv emocionálního přídechu. „A do mě se dvakrát naboural Harod a nejméně tolikrát i tahle stará čarodějnice.“</p>
<p>„Ano?“ Saul si sňal brýle a promnul si kořen nosu.</p>
<p>„A ublížili nám nějak? Rozrůstá se v nás teď ta rakovina? Jsme jiní, Saule?<emphasis> Jsme?“</emphasis></p>
<p>„To já nevím,“ přiznal. Zůstal nehybně sedět, až Natalie odvrátila oči.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekla. „Cítit tu slizkou starou babiznu v hlavě je prostě… odporné. Nikdy jsem se necítila bezmocnější… musí to být horší než znásilnění. Když vám někdo znásilňuje tělo, alespoň vám zůstává rozum. A nejhorší… nejhorší na tom je… když se to stalo jednou nebo dvakrát… že…“ Natalie nedokázala pokračovat.</p>
<p>„Já vím,“ Saul ji uchopil za ruku. „Něco ve vás to chce zažít znovu. Je to jako příšerná droga s bolestnými vedlejšími účinky, která vyvolává stejně silnou závislost. Já vím.“</p>
<p>„Nikdy jste o tom nemluvil…“</p>
<p>„O těchto věcech se člověku moc mluvit nechce.“</p>
<p>„To ne.“ Natalie se zachvěla.</p>
<p>„Ale tohle není ta rakovina, o které jsme se bavili,“ pokračoval Saul. „Jsem si jistý, že závislost se pojí s intenzivní manipulací, které tyhle stvůry podrobují svých pár vyvolených. Což nás přivádí k dalšímu morálnímu dilematu.“</p>
<p>„Jakému?“</p>
<p>„Pokud se budeme držet plánu, bude zapotřebí několika týdnů úprav přinejmenším jedné osoby – možná i vícero… nevinného, nevinných.“</p>
<p>„To by přece nebylo<emphasis> totéž</emphasis><emphasis>…</emphasis> bylo by to dočasné, sloužilo by to konkrétnímu účelu.“</p>
<p>„Pro<emphasis> náš</emphasis> účel by to bylo dočasné,“ namítl. „Ale jak teď víme, důsledky mohou být trvalého rázu.“</p>
<p>„Krucinál!“ vyštěkla. „Na tom<emphasis> nezálež</emphasis><emphasis>í.</emphasis> Takový máme plán. Napadá vás něco jiného?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak jdem do toho,“ pronesla Natalie neochvějně. „Půjdeme do toho, i kdyby nás to mělo stát rozum a duši. Půjdeme do toho, i kdyby museli trpět další nevinní. Půjdeme do toho, protože do toho jít musíme, protože to dlužíme svým mrtvým. Naši příbuzní a lidi, které milujeme, přinesli oběť a my teď do toho půjdeme… přinutíme jejich vrahy přinést oběť… jestli teď přestaneme, spravedlnosti se nikdy nedočkáme. Bez ohledu na cenu, kterou zaplatíme, musíme pokračovat.“</p>
<p>Saul přikývl. „To máte samozřejmě pravdu,“ přisvědčil smutně. „Ale přesně tento požadavek nutí naštvané mladé Palestince ukládat do autobusů bomby a baskické separatisty střílet do davu. Nemají na vybranou nic jiného. Opravdu se to tak liší od Eichmannů plnících rozkazy? Reagujících na imperativy nulové osobní zodpovědnosti?“</p>
<p>„Ano, liší se to. A já jsem zrovna teď příliš znechucená, takže vám na ty vaše etické finesy zvysoka kašlu. Chci jenom vědět, co je třeba udělat, a půjdu a<emphasis> </emphasis><emphasis>udě</emphasis><emphasis>lám</emphasis> to.“</p>
<p>Saul vstal. „Eric Hoffer tvrdí, že pro frustrované lidi je oproštění se od zodpovědnosti přitažlivější než oproštění se od omezujícího prvku.“</p>
<p>Natalie důrazně vrtěla hlavou. Saul viděl, jak se jí jemná černá vlákna senzorů EEG noří do límce blůzky. „Mým cílem není oprostit se od zodpovědnosti,“ řekla. „Já tu zodpovědnost právě<emphasis> př</emphasis><emphasis>ijímám.</emphasis> Právě teď se snažím rozhodnout, jestli mám Melanii Fullerové vrátit toho kluka.“</p>
<p>Saulovi se ve tváři objevil výraz překvapení. „Vrátit ho? Jak bychom to mohli udělat? Vždyť…“</p>
<p>„Vždyť je biologicky mrtvý,“ přerušila ho. „Zabila ho stejně definitivně jako jeho sestry. Až se tam dnes v noci vrátím, mám s ním určitý plán.“</p>
<p>„Dnes se tam vrátit nemůžete,“ Saul se na ni zadíval, jako by ji neznal. „Je to příliš brzo. Je příliš labilní…“</p>
<p>„Proto tam musím jít hned teď,“ pronesla Natalie neochvějně. „Dokud je rozkolísaná, nejistá. Té ženské sice tak trochu šplouchá na maják, ale není hloupá, Saule. Musíme vědět, že jsme ji přesvědčili. A musíme přestat mlžit. Musím ji přestat vodit za nos ohledně toho, kdo vlastně jsem… nějaký posel… nějaká neurčitá bytost… Pro tu starou zrůdu se musím <emphasis>stát</emphasis> Ninou Draytonovou.“</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou. „Vycházíme z chabých předpokladů založených na nedostatečných informacích.“</p>
<p>„Jenže my nic jiného nemáme,“ namítla. „Musíme si s tím vystačit. Odhodlali jsme se k tomu – byla by škoda ztroskotat na polovičatých opatřeních. Musíme spolu mluvit, my dva, dokud nenajdu něco, co by mohla vědět<emphasis> jenom</emphasis> Nina Draytonová, něco, co překvapí i Melanii Fullerovou.“</p>
<p>„Wiesenthalovy spisy,“ utrousil Saul a roztržitě si promnul čelo.</p>
<p>„Ne, něco údernějšího. Něco, co vyplynulo z těch dvou sezení, která jste měl s Ninou Draytonovou, když vás navštěvovala v New Yorku. Pohrávala si s vámi, ale pořád jste k ní přistupoval jako psychoterapeut. Lidi se otvírají víc, než vůbec tuší.“</p>
<p>Saul si spojil prsty do stříšky a chvíli hleděl do prázdna. „Ano,“ řekl, „něco bych měl.“ Upřel na Natalii své smutné oči. „Budete strašlivě riskovat.“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Abychom mohli přejít do další fáze, kdy<emphasis> vy</emphasis> podstoupíte riziko, ze kterého se mi zvedá žaludek, jen když na ně pomyslím,“ řekla. „Tak jdeme na to.“</p>
<p>Mluvili pět hodin, rozebírali podrobnosti, o nichž diskutovali už bezpočtukrát předtím, ale které bylo nyní třeba vybrousit jako meč před bitvou. Skončili v osm večer, ale Saul navrhl, aby ještě několik hodin počkali.</p>
<p>„Myslíte, že spí?“ zeptala se Natalie.</p>
<p>„Možná, že ne, ale i na ďábla musí působit toxiny únavy. Spát budou přinejmenším její pěšáci. Kromě toho máme co do činění s opravdu paranoidní osobností a plánujeme vpád do jejího osobního prostoru – jejího teritoria – a všechno nasvědčuje tomu, že tihle psychičtí upíři vykazují právě takové teritoriální chování, jak to naznačuje jejich primitivní používání hypotalamu. Pokud tomu tak je, noční vpád bude nejúčinnější. Pro gestapo byly noční příchody běžným postupem.“</p>
<p>Natalie se podívala na hromádku poznámek, které si při rozhovoru udělala. „Vycházíme tedy z toho, že je paranoidní? Předpokládáme, že se drží klasické symptomatiky paranoidního schizofrenika?“</p>
<p>„Nejen to,“ odpověděl Saul. „Musíme mít na paměti, že jednáme s bytostí na Kohlbergově úrovni nula. Melanie Fullerová v celé řadě oblastí nepřekonala infantilní stadium vývoje. Možná to platí pro ně všechny. Jejich parapsychická schopnost je prokletí, které jim neumožňuje přesun mimo úroveň vyžadování a očekávání okamžitého uspokojení. Vše, co se příčí jejich vůli, je nepřijatelné, a z toho tedy nevyhnutelně vyplývá ona paranoia a závislost na násilí. Tony Harod je možná vyvinutější než většina ostatních – jeho psychická schopnost se patrně rozvinula později a méně úspěšně – ale způsob, jímž tuto omezenou moc používá, mu nanejvýš slouží pouze k uspokojování masturbačních fantazií z rané adolescence. V kombinaci s Melaniiným infantilním egem a pokročilou paranoiou se tu v jádru jejího dlouholetého soupeření s Ninou Draytonovou vytváří směsice pubertálních žárlivostí a nepřiznané homosexuální přitažlivosti.“</p>
<p>„Výborně,“ řekla, „evolučně vzato jsou to tedy nadlidé. Co do psychologického vývoje jsou opoždění. Co do morálky jsou to jacísi pololidé.“</p>
<p>„Žádní pololidé,“ opravil ji. „V tomto ohledu prostě neexistují.“</p>
<p>Dlouho mlčky seděli. Ani jeden od snídaně před dvanácti hodinami nic nejedl. Zobrazovací zařízení osciloskopu vykreslovalo na monitoru aktivní vrcholy a propady Nataliiných hemžících se myšlenek.</p>
<p>Saul se zachvěl. „Vyřešil jsem problém s posthypnotickým spouštěcím stimulem,“ řekl najednou.</p>
<p>Natalie se narovnala na židli. „Jak, Saule?“</p>
<p>„Mýlil jsem se, když jsem se pokoušel upravit reakci na theta rytmus nebo umělý alfa vrchol. To první vytvořit nedokážu a to druhé je příliš nespolehlivé. Spouštěčem musí být bdělý stav REM.“</p>
<p>„Dokážete ho zduplikovat, když budete vzhůru?“</p>
<p>„Možná. Ale ne spolehlivě. Místo něj vyvinu prozatímní stimul – třeba nějaký slabý zvonek – a přirozený stav REM využiju k jeho spuštění.“</p>
<p>„Sny,“ pronesla Natalie. „Bude na to čas?“</p>
<p>„Skoro měsíc. Pokud se nám podaří přimět Melanii upravit lidi, které potřebujeme, můžu přesvědčit svou mysl, aby upravila sama sebe.“</p>
<p>„Ale všechny ty sny, které se vám budou zdát,“ namítla. „Ti umírající lidé… beznaděj vyhlazovacích táborů…“</p>
<p>Saul se chabě usmál. „Ty se mi zdají i tak.“</p>
<p>+++</p>
<p>Po půlnoci ji zavezl do Staré čtvrti a zaparkoval půl bloku od domu Melanie Fullerové. V kombíku neměli žádné vybavení; Natalie neměla mikrofon ani senzory.</p>
<p>Ulice i chodník byly prázdné. Natalie zvedla Justina ze zadního sedadla, jemně odhrnula pramen vlasů, který mu sklouzl přes čelo, a otevřeným oknem řekla Saulovi: „Jestli odtamtud nevyjdu, pokračujte v našem plánu.“</p>
<p>Saul kývl hlavou k zadnímu sedadlu, kde uložili deset kilogramů zbývající plastické trhaviny rozdělené do balíčků a připnuté k textilním opaskům. „Jestli odtamtud nevyjdete,“ řekl, „přijdu si tam pro vás. Jestli vám ublíží, všechny je pozabíjím a budu pokračovat v našem plánu, jak nejlíp to dokážu.“</p>
<p>Natalie zaváhala a potom řekla: „Dobře.“ Otočila se a nesla Justina k domu, který osvětloval jen nazelenalý přísvit z prvního patra.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie chlapce v bezvědomí položila na starobylou pohovku. Dům byl cítit plesnivinou a prachem. „Rodina“ Melanie Fullerové ji obstoupila jako zástup pohybujících se mrtvol – retardovaně vyhlížející kolohnát, kterému paní domu říkala Culley, menší, snědší muž, o němž se Natalie domnívala, že je Justinův otec, ačkoliv se na chlapce ani jednou nepodíval, dvě ženy ve špinavých ošetřovatelských uniformách, z nichž jedna měla tak špatně nanesený silný makeup, že vypadala jako slepý klaun, další žena v roztrhané proužkované blůzce a nesladěných šatech s potiskem. Jediným světlem v místnosti byla zář prskající svíčky, kterou přinesl Marvin. Bývalý vůdce filadelfského gangu držel v pravé ruce dlouhý nůž.</p>
<p>Natalii Prestonové to bylo jedno. Tělo měla zaplavené adrenalinem, srdce jí bilo ostošest, mysl jí natolik kypěla rolí, kterou si do ní vlila během předchozích týdnů a měsíců, že už prostě chtěla něco, kde by mohla <emphasis>zač</emphasis><emphasis>ít.</emphasis> Cokoliv bylo lepší než čekání, obavy, útěky… „Melanie,“ spustila se svým nejlepším přízvukem jižanské bělošské krásky, „tady máš svou malou hračku. A už to<emphasis> nikdy</emphasis> nedělej.“</p>
<p>Přišourala se k ní hromada bílého masa jménem Culley a podívala se na Justina. „Je mrtvý?“</p>
<p><emphasis>„Je mrtvý?“</emphasis> napodobila ho Natalie. „Ne, moje milá, není mrtvý. Ale mohl být a možná měl být a ty možná taky. Na co jsi proboha myslela?“</p>
<p>Culley zamumlal něco v tom smyslu, že neví, jestli černošku opravdu poslala Nina.</p>
<p>Natalie se rozesmála. „Vadí ti, že Používám tuhle černošku? Nebo závidíš, má milá? Jak si vzpomínám, Barret Kramerová ti taky nikdy nebyla po chuti. Kolik mých společníků se ti v minulosti vlastně zamlouvalo?“</p>
<p>Ozvala se sestra s klaunovským líčením. „Prokaž, že jsi to ty!“</p>
<p>Natalie se na ni prudce otočila.<emphasis> „Sakra, Melanie!“</emphasis> vykřikla. Sestra o krok ustoupila. „Rozhodni se, kterými ústy budeš hovořit, a drž se jich. Už mě to<emphasis> unavuje.</emphasis> Vyprchala z tebe veškerá pohostinnost. Jestli se ještě jednou pokusíš zmocnit mého posla, zabiju každého, koho pošleš ven, a pak si přijdu i pro tebe. Od chvíle, co jsi mě postřelila, jsem načerpala nesmírnou sílu. Svou Schopností ses mi nemohla nikdy rovnat a<emphasis> teď</emphasis> se se mnou nemůžeš měřit už vůbec.<emphasis> Rozumíš?“</emphasis> Natalie poslední slovo na sestru se rtěnkou pečlivě rozmazanou po tváři přímo zaječela. Sestra ucouvla další krok.</p>
<p>Natalie se otočila, pohlédla do každé té voskové tváře a posadila se na židli stojící nejblíže čajovému stolku. „Melanie, Melanie, proč to musí být zrovna takhle? Má drahá, to zabití už jsem ti odpustila. Dokážeš si představit, jak bolí umřít? Máš vůbec ponětí, jak těžké je se soustředit s tím kusem olova z té tvé pitomé, staré pistole v mozku? Jestli ti to dokážu odpustit, jak můžeš být tak<emphasis> hloupá</emphasis> a vystavovat nebezpečí Williho a sebe – <emphasis>nás všechny</emphasis> – kvůli starým záštím. Co jsme si to jsme si, má drahá, nebo<emphasis> př</emphasis><emphasis>ísahám, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e tuhle tvoji barabiznu spálím na popel a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>budu pokra</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ovat bez tebe.“</emphasis></p>
<p>V místnosti bylo pět Melaniiných lidí, nepočítaje Justina. Natalie měla za to, že ještě víc je jich nahoře u Melanie, a možná ještě další budou v domě Hodgesových. Když utichla, všech pět přítomných viditelně ucuklo. Marvin narazil do vysoké dřevěné a prosklené skříňky. Na policích se zachvěly talíře a jemné vyparáděné figurky.</p>
<p>Natalie udělala tři kroky a zadívala se do tváře zmalované sestry. „Melanie,“ řekla, „podívej se na mě.“ Byl to jasný rozkaz. „Poznáváš mě?“</p>
<p>Sestra pohnula rozmazanými ústy. „Já… já si… je těžké…“</p>
<p>Natalie pomalu přikývla. „Po všech těch letech máš pořád potíže mě poznat? To jsi v sobě natolik ztracená, Melanie, že si neuvědomuješ, že o tobě… o nás… nemůže nikdo jiný vědět, protože kdyby věděl, tak by tě jednoduše odstranil jako příliš velké riziko?“</p>
<p>„Willi…“ vysoukala ze sebe klaunovská sestra.</p>
<p>„Ach, Willi,“ řekla Natalie. „Náš drahý přítel Wilhelm. Myslíš si, Melanie, že Willi je na to dostatečně chytrý? Nebo až takhle rafinovaný? Nebo by si to s tebou Willi vypořádal, tak jako s tím umělcem v hotelu Imperial ve Vídni?“</p>
<p>Sestra zavrtěla hlavou. Z očí jí kanula řasenka; stíny měla nanesené v tak silné vrstvě, že ve svitu svíčky její tvář vypadala jako lebka.</p>
<p>Natalie se k ní naklonila a vedle líce skrývající se pod šmouhou růže zašeptala: „Melanie, pokud jsem zabila svého vlastního otce, myslíš si, že se budu zdráhat zabít tebe, jestli se mi ještě jednou postavíš?“</p>
<p>Zdálo se, jako by se v potemnělém domě zastavil čas. Natalie mohla být v místnosti s ledabyle oblečenými, poškozenými figurínami. Sestra připomínající klauna zamrkala; nalepovací řasy měla nakřivo, víčka jí zpomaleně klouzala přes oči.</p>
<p>„Nino, to jsi mi nikdy neřekla…“</p>
<p>Natalie ustoupila a užasla, když ucítila, že jí tváře zalévají opravdové slzy. „Neřekla jsem to nikomu, má milá,“ zašeptala a věděla, že hazarduje se životem, pokud Nina Draytonová řekla své kamarádce Melanii to, s čím se svěřila doktoru Saulu Laskimu. „Byla jsem na něho naštvaná. Čekal na tramvaj.<emphasis> Zatlač</emphasis><emphasis>ila jsem</emphasis>…“ Honem vzhlédla a střetla se očima s nevidoucím pohledem ošetřovatelky. „Melanie, já tě chci vidět.“</p>
<p>Zmalovaná tvář se pohnula dopředu a dozadu. „To je vyloučené, Nino, necítím se dobře. Já…“</p>
<p>„Jak<emphasis> vylouč</emphasis><emphasis>ené</emphasis>?“ vyštěkla Natalie. „Jestli máme v našem snažení pokračovat… jestli si máme začít opět důvěřovat… musím vědět, že jsi tady, naživu.“</p>
<p>Všichni v místnosti s výjimkou Natalie a hocha v bezvědomí sborově vrtěli hlavami. „Ne… to je vyloučené… není mi dobře…“ ozývalo se z pěti úst.</p>
<p>„Na shledanou, Melanie,“ a Natalie se otočila, aby se odkradla.</p>
<p>Než došla na nádvoří, přiběhla k ní sestra a popadla ji za ruku. „Nino… má drahá… neodcházej, prosím. Cítím se tady tak osamělá. Nemám si s kým hrát.“</p>
<p>Natalie zůstala nehnutě stát, na těle jí naskočila husí kůže.</p>
<p>„Dobře,“ řekla sestra s umrlčí tváří, „tudy. Ale nejprve… žádné zbraně… nic.“ Přistoupil k nim Culley a Natalii prohledal. Mohutnýma rukama jí stlačoval prsa, zajížděl mezi nohy, všude se jí dotýkal, šátral, pátral. Natalie se na něho ani nepodívala. Když se jí měl z hrdla vydrat hysterický výkřik, skousla si jazyk.</p>
<p>„Pojď,“ vybídla ji opět sestra a společně s Culleym nesoucím svíčku vytvořila vznešené procesí, které se ubíralo od salonu do vstupní haly, z haly po širokém schodišti nahoru, ze schodiště na odpočívadlo, kde stíny vyskočily na tři a půl metru vysokou stěnu a kde byla na chodbě tma jako v pytli. Dveře do pokoje Melanie Fullerové byly zavřené.</p>
<p>Natalie si vzpomněla, jak právě do tohoto pokoje vstupovala před šesti měsíci s otcovou pistolí v kapse kabátu, jak uslyšela slabý šramot ve vysoké skříni, jak narazila na Saula Laskiho. Tehdy tam žádná monstra nebyla.</p>
<p>Dveře otevřel doktor Hartman. Náhlý průvan zhasl svíčku a prostor zůstal osvětlen pouze slabým zeleným přísvitem z monitorů stojících po stranách vysoké postele s nebesy. Z konstrukce postele visely jemné krajkové závěsy; připomínaly plesnivé sýrařské plachetky nebo husté pavučiny hnízd černých vdov.</p>
<p>Natalie udělala tři kroky a hned za prahem dveří ji zastavil rychlý pohyb doktorovy špinavé ruky.</p>
<p>Byla dostatečně blízko.</p>
<p>Stvůra v posteli byla kdysi ženou. Teď jí ve velkých chomáčích vypadaly vlasy, jejichž zbytky však byly kolem hlavy pečlivě rozčesány na polštáři, takže vytvářely jakousi korónu neduživého modrého plamene. Tvář byla stará, svraštělá, posetá boláky a zbrázděná krutými vráskami, a levá strana byla povislá jako vosková posmrtná maska, kterou někdo přiblížil k plamenům. Bezzubá ústa se otevírala a zavírala jako chřtán několik set let staré kajmanky dravé. Pravé oko bytosti se neposedně a bezcílně pohybovalo, sklouzlo ke stropu a hned vzápětí se vytočilo, až z něj bylo vidět pouze bělmo, bílek vsazený v lebce, zastřený volnou chlopní hnědnoucího pergamenu.</p>
<p>Tvář za šedou krajkou se potom natočila k Natalii, kajmančina ústa začala vydávat vlhké, mlaskavé zvuky.</p>
<p>Pitvorná sestra za Nataliinými zády zašeptala: „Mládnu, že, Nino?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla Natalie.</p>
<p>„Zanedlouho budu stejně mladá, jako když jsme všichni před válkou chodili do Simpls. Vzpomínáš si na to, Nino?“</p>
<p>„Simpls,“ řekla Natalie. „Jak by ne. Ve Vídni.“</p>
<p>Doktor je všechny nasměroval zase ven a zavřel dveře. Všech pět zůstalo stát na odpočívadle. Culley najednou natáhl paži a Nataliinu drobnou ruku jemně sevřel ve své ohromné pěsti. „Nino, drahoušku,“ pronesl dívčí, skoro koketní fistulí. „Stane se všechno, co chceš, abych udělala. Řekni mi, co je teď na řadě.“</p>
<p>Natalie se zachvěla, zadívala se na svou ruku v Culleyho sevření. Stiskla mu dlaň, volnou rukou mu poplácala předloktí. „Zítra, Melanie. Vyzvednu tě a vydáme se na další výlet. Justin bude ráno vzhůru a při smyslech, kdybys ho chtěla využít.“</p>
<p>„Kam se vydáme, má milá Nino?“</p>
<p>„Začít s přípravami,“ odpověděla Natalie. Naposledy stiskla obrovu mozolnatou ruku a přinutila se, aby z nekonečně dlouhého schodiště neseběhla, ale normálně sešla. U dveří stál Marvin, v očích se mu nezračila ani jiskřička poznání. V ruce třímal dlouhý nůž. Jakmile Natalie došla do haly, otevřel jí dveře. Zastavila se, s posledním vypětím vůle vzhlédla do schodů, aby se podívala na šílený živý obraz, který se tam v přítmí vytvořil, a řekla: „Zítra tedy na viděnou, Melanie. Ne abys mě zase zklamala.“</p>
<p>„Ne,“ vylinulo se jednohlasně z pěti hrdel. „Dobrou noc, Nino.“</p>
<p>Natalie se otočila a vydala se ven. Nechala Marvina, aby otevřel venkovní bránu, a pak se neotočila ani neohlédla, když minula Saula v zaparkovaném kombíku, jen se za chůze stále silněji nadechovala a s vypětím všech sil se snažila, aby se nádechy neproměnily ve vzlyky.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 13. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Koncem týdne už měl Tony Harod navazování kontaktů s bohatými a mocnými plné zuby. Dospěl k rozvážnému závěru, že bohatí a mocní mají výrazný sklon ke kreténství.</p>
<p>Minulou neděli pozdě odpoledne přiletěl společně s Marií Chenovou soukromým letadlem do Meridianu v Georgii, do toho nejparnějšího sedmého kruhu bezútěšnosti, jaký kdy navštívil, tam mu však bylo řečeno, že na ostrov je přepraví ještě<emphasis> jiné</emphasis> letadlo. Pokud by se tam tedy nechtěli přemístit na člunu. Nebylo o čem uvažovat.</p>
<p>Pětapadesátiminutová plavba byla krušná, ale i když celou cestu strávil zavěšený na zábradlí v očekávání, kdy se zbaví vodky s tonikem a jídel z letadla, dával přednost přeskakování z vlny na vlnu před mukami osmiminutového letu. Barentova loděnice, přístaviště nebo co to vlastně bylo, byla tím nejúchvatnějším přístřeškem, jaký kdy spatřil. Budova, vysoká tři patra, se zdmi z šedého, zestařeného cypřišového dřeva, s vnitřním prostorem otevřeným a majestátním jako katedrála, s vitrážovými okny, která tento dojem jenom podtrhovala a vrhala pásy barevného světla na vodu a řady blyštících se mosazných a dřevěných motorových člunů s naškrobenými vlajkami svinutými na přídích, byla patrně tou nejokázalejší utajenou stavbou, jakou měl kdy možnost projít.</p>
<p>Během týdenního letního tábora neměly ženy na Dolmannův ostrov přístup. Harod to sice věděl, ale přesto mu bylo proti srsti udělat si čtvrthodinovou zajíždku, aby vysadili Marii na Barentově jachtě, blyštícím se, bílém plavidle o délce fotbalového hřiště, s dokonale aerodynamickou nástavbou, vypouklinami s bílými kupolemi a anténní soustavou s radarem a Barentovým všudypřítomným komunikačním zařízením. Snad potisící si uvědomil, že C. Arnold Barent není člověk, který rád zůstává odtržený od okolního dění. Na koncové části paluby trůnil aerodynamický vrtulník a působil dojmem, jako by byl navržen pro polovinu jednadvacátého století; rotor se sice netočil, ale nebyl ani stažený, a vrtulník byl očividně připraven na páníčkovo zavolání vyrazit k ostrovu.</p>
<p>Voda se hemžila dalšími plavidly: byla tam elegantní motorová plavidla, na nichž se pohybovali členové ochranek vyzbrojení puškami M-16, mohutné předsunuté, hlídkové lodě s otáčejícími se anténami, nejrůznější soukromé jachty doprovázené bezpečnostními čluny z šesti zemí, a když objeli výběžek ostrova a zamířili k přístavu, asi kilometr a půl daleko spatřili i torpédoborec amerického vojenského námořnictva. Loď brala dech, byla břidlicově šedá a ladná jako žralok, vysokou rychlostí prorážela vodu, točily se jí radary, pleskaly jí vlajky a působila dojmem hladového chrta blížícího se k nebohému králíkovi.</p>
<p>„Co to, kurva, je?“ zakřičel Harod na muže, který řídil jejich člun.</p>
<p>Muž v proužkované košili se široce usmál, až se mu v opálené tváři zableskly bílé zuby, a odpověděl: „USS<emphasis> Richard S. Edwards,</emphasis> pane. Torpédoborec kategorie Forrest Sherman. Každý rok tu během letního tábora Historické západní nadace hlídkuje v rámci služby našim zahraničním hostům a místním představitelům.“</p>
<p>„To jako tahle loďka?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„Tahle<emphasis> loď</emphasis><emphasis>,</emphasis> ano, pane,“ potvrdil kormidelník. „Formálně vzato tady každé léto provádí manévry, při nichž se cvičí v blokádě a napadání nepřátelského zázemí.“</p>
<p>Torpédoborec se natočil, takže si Harod mohl na jeho přídi přečíst číslo 950. „Co je zač ta hranatá věc támhle vzadu?“ zeptal se ještě. „U toho zadního děla nebo co je to zač?“</p>
<p>„ASROC, protiponorková raketa, pane,“ odpověděl kormidelník, přičemž natočil člun doleva a k přístavišti, „uzpůsobená k protiponorkovému boji, při němž může použít i dělo MK 42 ráže 5 palců a dvě děla MK 33 ráže 3 palce.“</p>
<p>„Aha,“ opáčil Harod a dál se pevně přidržoval zábradlí, nad nímž se mu vodní tříšť mísila s potem na bledém obličeji. „Už tam skoro jsme, že?“</p>
<p>+++</p>
<p>Vylepšený golfový vozík s řidičem v modrém saku a šedých kalhotách zavezl Haroda z přístavu na Faru. Cesta živých dubů byla ve skutečnosti široká třída s trávníkem připomínajícím svým dokonalým sestřihem cvičné jamkoviště, jež ubíhala mezi dvěma řadami mohutných dubů táhnoucích se do dálky, kde se ztrácela v perspektivě. Ve výšce třiceti metrů se proplétaly obrovské větve a vytvářely pohyblivou klenbu listí a světla, v níž letmo zahlédnutá večerní obloha a oblaka nabízely barevný kontrapunkt k zelenému listoví. Zatímco tiše klouzali tímto dlouhým tunelem tvořeným stromy staršími než Spojené státy, fotoelektrické buňky detekovaly příchod soumraku a zapínaly soustavu tlumených reflektorů a slabě žhnoucích lampionů skrytých mezi vysokými větvemi, šlahouny břečťanu a mohutnými kořeny, které vytvářely dojem kouzelného lesa, pohádkový prostor plný světel a hudby, jež prostoupila večerní ovzduší jasnými tóny flétnových sonát z maskovaných reproduktorů. Na jiných místech dubového hvozdu hudbu doplňovaly stovky kovových zvonkoher, které v listí rozezníval vítr od moře.</p>
<p>„To jsou, kurva, stromy,“ pronesl Harod, když klouzali posledními čtyřmi sty metry dubové aleje k rozlehlému terasovitému parku na severním úpatí na jih otočené Fary.</p>
<p>„Ano, pane,“ přitakal řidič a pokračoval v jízdě.</p>
<p>+++</p>
<p>Haroda nemohl uvítat C. Arnold Barent, který na Faře nebyl právě přítomen, ale přítomen byl reverend Jimmy Wayne Sutter s vysokou sklenkou burbonu v ruce a zardělou tváří. Kazatel se blížil přes rozsáhlou plochu černobílých dlaždic v prázdné vstupní hale, která Harodovi připomněla katedrálu v Chartres, i když v ní nikdy nebyl.</p>
<p>„Anthony, chlapče můj,“ zahřímal Sutter, „vítej na letním táboře.“ V hale ještě několik vteřin utichal jeho hlas.</p>
<p>Harod se zaklonil a rozhlížel se jako turista, vzhlížel do obrovského prostoru sevřeného mezaniny a balkony, ochozy a napůl zahlédnutými chodbami, otevřeného prostoru stoupajícího ke klenuté střeše, kterou ve výšce pět a půl podlaží podpíraly nádherně vyřezávané krovy a labyrint blyštivých pilířů. Střechu samotnou tvořily cypřišové a mahagonové desky doplněné vitrážovým světlíkem, jenž právě pohasínal, takže červené odstíny zalévaly tmavé dřevo stále sytějšími tóny zasychající krve, vikýři a mohutným řetězem, na němž byl zavěšený ústřední lustr – působil tak bytelným dojmem, že by ho při houpání neuvedl do pohybu ani celý regiment „Fantomů opery“.</p>
<p>„To mě teda poser,“ hlesl Harod. „Jestli je tohle vchod pro služebnictvo, tak bych rád viděl vstupní dveře.“</p>
<p>Sutter se zamračil nad Harodovým slovníkem a mezitím sluha v modrém saku a šedých kalhotách přešel na cvakajících podpatcích půlhektarovou vydlážděnou plochu, zvedl Harodovo odřené příruční zavazadlo a zůstal v pozoru stát.</p>
<p>„Zůstaneš tady, nebo dáš přednost některému z bungalovů?“ zeptal se Sutter.</p>
<p>„Bungalovů?“ opáčil Harod. „Myslíš jako chatek?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Sutter, „pokud považuješ za chatku příbytek s pětihvězdičkovým ubytováním, kde vaří kuchaři od Maxima. Většina hostů si zvolí bungalov. Jsme tu koneckonců na letním táboře.“</p>
<p>„No jasně,“ řekl Harod, „v žádném případě. Vezmu si ten nejpohodlnější pokoj pod touhle střechou. Skautské roky už mám za sebou.“</p>
<p>Sutter kývl na sluhu a řekl: „Buchananovo apartmá, Maxwelli. Anthony, za chvilku tě tam zavedu. Teď pojď se mnou na skleničku.“</p>
<p>Vydali se do malé místnosti s mahagonovým táflováním sousedící se vstupní halou, zatímco komorník odjel výtahem do horních pater. Harod si nalil dvojitou vodku. „Neříkej mi, že tenhle barák postavili v osmnáctém století. Na to je až moc velký.“</p>
<p>„Už původní stavba pastora Vanderhoofa byla na svou dobu impozantní,“ odpověděl Sutter. „Následující vlastníci Faru ještě trochu rozšířili.“</p>
<p>„A kde vlastně jsou všichni?“ zeptal se Harod.</p>
<p>„Méně významní hosté právě přijíždějí,“ odpověděl Sutter. „Knížata, mocnáři, bývalí premiéři a ropní šejkové přijedou na tradiční pozdní snídani zítra v jedenáct. Někoho z bývalých prezidentů poprvé zahlédneme ve středu.“</p>
<p>„Jupí,“ zavýskal Harod. „Kde je Barent s Keplerem?“</p>
<p>„Joseph se k nám připojí dnes večer,“ odpověděl kazatel. „A náš hostitel dorazí zítra.“</p>
<p>Harod si vybavil poslední pohled na Marii u zábradlí jachty. Kepler mu už dříve řekl, že zatímco se pánové budou bavit na Dolmannově ostrově, pro veškerý dámský doprovod, asistentky, sekretářky, milenky a několik manželek, jichž se nebylo možno zbavit dříve, je přichystána<emphasis> Antoinette. </emphasis>„Je Barent na své lodi?“ zeptal se Suttera.</p>
<p>Televizní duchovní rozpřáhl ruce. „Jen Hospodin a Christianovi piloti vědí, kde se každý den právě nachází. Příštích dvanáct dní je v kalendáři našeho hostitele jediných, kdy jeho přátelé – či nepřátelé – mohou vědět, kde ho mají najít.“</p>
<p>Harod si odfrkl a napil se. „I když takovému nepříteli by to moc nepomohlo,“ namítl. „Viděls cestou sem ten zatracený torpédoborec?“</p>
<p>„Anthony,“ varoval ho Sutter, „už jsem ti říkal, ať se takhle nerouháš.“</p>
<p>„Před čím nás tak chrání?“ zeptal se Harod. „Před výsadkem ruských mariňáků?“</p>
<p>Sutter si dolil burbon. „Tak moc se zas nepleteš, Anthony. Před několika lety tu asi dva kilometry od pláže slídila ruská rybářská loď. Připlula ze svého obvyklého kotviště u mysu Canaveral. Nemusím ti říkat, že jak už je u ruských rybářských lodí u amerických břehů zvykem, bylo to výzvědné plavidlo napěchované strašnou spoustou komunistického odposlouchávacího zařízení.“</p>
<p>„A co tak mohli na ty dva kilometry slyšet?“</p>
<p>Sutter se přidušeně zasmál. „Myslím, že to zůstane mezi Rusy a jejich Antikristem,“ odpověděl, „ale poněkud to vyvedlo z míry naše hosty a znepokojilo bratra Christiana, takže proto tu teď hlídkuje ta mořská obluda.“</p>
<p>„Ta teda je,“ vydechl Harod. „Všechna tahle opatření tu budou platit i příští týden?“</p>
<p>„Ne, to zas ne. To, co se bude dít během lovecké části letní zábavy, je jenom naše věc.“</p>
<p>Harod upřel na brunátného kazatele pohled. „Jimmy, myslíš, že se tu Willi příští víkend objeví?“</p>
<p>Reverendu Jimmymu Wayne Sutterovi se zablesklo v drobných, živých očkách a rychle vzhlédl. „Ano, Anthony. Nepochybuji, že pan Borden se sem ve smluvenou dobu dostaví.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>Sutter se blaženě usmál, pozvedl sklenku a potichu pronesl: „Je to napsáno v Knize zjevení, Anthony. Všechno to bylo předpovězeno před tisíci lety. My neděláme nic, co by dávno nevytesal v chodbách času Sochař, jenž vidí zrnko v kameni mnohem ostřeji, než bychom to dokázali my.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Ano, Anthony, opravdu,“ přitakal Sutter. „Můžeš na to vsadit tu svou zpropadenou neznabožskou duši.“</p>
<p>Harodovi se úsměvem zacukaly úzké rty. „Myslím, že už to dělám, Jimmy. Jenom si nejsem jistý, jestli jsem na tenhle týden připravený.“</p>
<p>„Tenhle týden ještě nic není.“ Sutter zavřel oči a přidržel si studenou sklenku burbonu u tváře. „To je jenom předehra, Anthony. Jenom předehra.“</p>
<p>+++</p>
<p>Týden předehry připadal Harodovi nekonečný. Seznamoval se s muži, jejichž fotografie vídával celý život v<emphasis> Timesech</emphasis> a<emphasis> Newsweeku,</emphasis> a zjišťoval, že – s výjimkou aury moci, která se kolem nich šířila jako všudypřítomný zápach potu z prvotřídního atleta – jsou to na první pohled pouzí lidé, leckdy omylní, jež se velice často chovají jako blázni při horečnatých snahách uniknout ze zasedacích a konferenčních místností a síní a brífinků, které slouží jako ocelové mříže a klece jejich bohatých a mocných životů.</p>
<p>Ve středu 10. června večer Harod polehával v páté řadě Tábornického amfiteátru a sledoval, jak viceprezident Světové banky, korunní princ třetí nejbohatší země vyvážející ropu, bývalý americký prezident a jeho bývalý ministr zahraničí předvádějí tanec hula s mopy místo vlasů, půlkami kokosových ořechů místo ňader a šustivými sukněmi z narychlo posbíraného palmového listí, zatímco pětaosmdesát nejmocnějších mužů na západní polokouli hvízdalo, křičelo a celkově se chovalo jako studenti prvního ročníku při své první veřejné pitce. Harod civěl na táborák a myslel na hrubý střih<emphasis> Bílého otrokář</emphasis><emphasis>e,</emphasis> který se stále nacházel na kotoučích v jeho pracovně a k němuž už měla být tři týdny přidána zvuková stopa. Hudebník a dirigent v jedné osobě dostával své tři tisíce denně jen za to, že musel čekat v Hiltonu, až bude moci odřídit kompletní orchestr při nahrávce hudby, která bude stoprocentně znít stejně jako hudební doprovod, vytvořený pro šest minulých filmů – samé romantické dřevěné dechové nástroje a heroické žestě, které bude v dolby ještě obtížnější rozlišit.</p>
<p>V úterý a čtvrtek se Harod vydal motorovým člunem na<emphasis> Antoinettu </emphasis>za Marií Chenovou, s níž se pomiloval v hedvábném a táflovaném tichu její luxusní kajuty. Pak si s ní před cestou zpátky za večerní zábavou na letním táboře ještě povídal.</p>
<p>„Co tady tak děláte?“ zeptal se.</p>
<p>„Čtu si,“ odpověděla. „Pracuji na tom technickém scénáři pro Orion. Vyřizuji korespondenci. Sluním se.“</p>
<p>„Vídáte se někdy s Barentem?“</p>
<p>„Nikdy. Není snad s vámi na ostrově?“</p>
<p>„Jo, občas ho tam zahlídnu. Má pro sebe celé západní křídlo Fary – spolu s tím, s kým to všechno toho dne řídí. Jenom mě napadlo, jestli někdy zavítá taky sem.“</p>
<p>„Děláte si starosti?“ zeptala se Maria. Převalila se na záda a odmetla si z tváře tmavé vlasy. „Nebo žárlíte?“</p>
<p>„Neserte mě,“ opáčil Harod, vylezl z postele a nahý přešel k baru. „Kdyby vás píchal, bylo by to lepší. Pak bysme třeba mohli zjistit, co se to tady sakra děje.“</p>
<p>Maria vyklouzla z postele, přešla k Harodovi stojícímu zády k ní a objala ho. Přitiskla se k němu malými dokonalými prsy.</p>
<p>„Tony,“ řekla, „vy jste lhář.“</p>
<p>Harod se vztekle otočil. Ještě více se k němu přitiskla a levou rukou mu jemně sevřela šourek.</p>
<p>„Vy nechcete, aby se mnou někdo byl,“ zašeptala. „Za žádných okolností.“</p>
<p>„Kecy,“ odsekl. „Čistý kecy.“</p>
<p>„Ne,“ šeptala dál Maria a mezi jednotlivými slovy se mu rty otírala o krk. „Tohle je láska. Milujete mě stejně, jako já miluju vás.“</p>
<p>„Mě nikdo nemiluje.“ Chtěl jí to sdělit se smíchem, ale slova mu ze rtů splynula v přidušeném šepotu.</p>
<p>„Já vás miluju, a vy milujete mě, Tony.“</p>
<p>Odtáhl ji od sebe na délku paže a zamračil se na ni. „Jak to můžete říct?“</p>
<p>„Protože je to pravda.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Proč je to pravda?“</p>
<p>„Ne,“ vysoukal ze sebe, „proč se milujeme?“</p>
<p>„Protože musíme?“ odpověděla Maria a odvedla ho k široké, měkké posteli.</p>
<p>Později, když poslouchal pleskání vody a spoustu dalších jemných lodních zvuků, které nedokázal pojmenovat, ležel s rukou kolem Mariina těla, pravou dlaní jí volně spočíval na pravém prsu, oči zavřené, a možná poprvé od doby, kdy byl dost starý, aby začal samostatně uvažovat, se nebál vůbec ničeho na světě.</p>
<p>+++</p>
<p>Bývalý prezident je opustil v sobotu po poledním<emphasis> luau</emphasis> a v sedm večer, pokud šlo o hosty, zůstávali na ostrově už jen středně a málo významní pochlebovači, hubení a hladoví Cassiové a Jagové v oblecích ze žraločí kůže a džínovině od Ralpha Laurena. Haroda napadla, že je vhodná doba, aby se vrátil na pevninu.</p>
<p>„Zítra začíná Lov,“ řekl Sutter. „Tuhle zábavu si určitě nenech ujít.“</p>
<p>„Nechci si nechat ujít Williho příjezd,“ odpověděl Harod. „Je si Barent pořád jistý, že sem dorazí?“</p>
<p>„Před západem slunce. Tak znělo poslední slovo. Joseph o způsobu své komunikace s panem Bordenem nechce mluvit. Možná to až přehání. Domnívám se, že Christiana to začíná dopalovat.“</p>
<p>„To je Keplerův problém,“ namítl Harod. Sestoupil z mola na palubu dlouhého obytného motorového člunu.</p>
<p>„Opravdu potřebuješ vyzvednout ty další zástupce?“ zeptal se reverend Sutter. „Máme jich tu ve společném banku spoustu. Všichni jsou mladí, silní a zdraví. Většina pochází z mého resocializačního střediska pro lidi na útěku. Je tam dokonce i dost žen, kdyby sis chtěl vybrat, Anthony.“</p>
<p>„Chci pár svých lidí,“ vysvětlil Harod. „Vrátím se ještě dnes v noci. Nejpozději brzo ráno.“</p>
<p>„Dobrá,“ pokrčil Sutter rameny a zvláštně se mu zablesklo v oku. „Byl bych nerad, kdybys něco propásl. Letošek může být nakonec opravdu výjimečný.“</p>
<p>Harod se s ním pokývnutím hlavy rozloučil, člun burácivě naskočil a pomalu opustil přístav, ale hned za vlnolamem začal zrychlovat. Barentova jachta byla vedle strážních lodí a odplouvajícího torpédoborce poslední velkou lodí, která ještě zůstávala u ostrova. Jako obvykle se k člunu přiblížila motorová loď s ozbrojenou hlídkou, vizuálně ověřila Harodovu totožnost a doprovázela je na posledních několika stovkách metrů k jachtě. Maria Chenová čekala u záďového schodiště s příruční taškou v ruce.</p>
<p>Noční přesun k pobřeží byl mnohem hladší než cesta na moře. Harod s předstihem požádal o auto a teď na něho za Barentovou loděnicí čekal malý mercedes, přistavený laskavostí Historické západní nadace.</p>
<p>Harod vyrazil po silnici číslo 17 do South Newportu, přičemž posledních padesát kilometrů ujel po dálnici I-95 do Savannah.</p>
<p>„Proč Savannah?“ zeptala se Maria.</p>
<p>„To neříkali. Ten chlap v telefonu mi prostě řekl, kde mám zaparkovat – u kanálu na okraji města.“</p>
<p>„A myslíte, že to byl stejný muž, který vás unesl?“</p>
<p>„Jo. Nepochybuju o tom. Měl stejný přízvuk.“</p>
<p>„Pořád si myslíte, že je to Williho práce?“</p>
<p>Harod chvíli řídil bez jediného slova. „Jo,“ řekl nakonec, „nic jiného nedává smysl. Pokud o to stojí, Barent a ostatní už mají páky, jak dostat do tábora zástupců upravené lidi. Willi potřebuje určitou výhodu.“</p>
<p>„A vy jste ochotný do toho jít? Pořád k Willimu Bordenovi cítíte nějakou loajalitu?“</p>
<p>„Na loajalitu seru. Barent poslal Hainese ke mně domů… zmlátil vás… jenom aby mi ještě víc utáhl řetěz. Takhle se mnou nikdo zacházet nebude. Jestli se Willi chce o něco pokusit, mně je to u prdele. Ať jde do toho.“</p>
<p>„Nemůže to být nebezpečné?“</p>
<p>„Myslíte ti zástupci? Nechápu, jak by mohli. Ujistíme se, že nejsou ozbrojení, a jakmile se octnou na ostrově, je absolutně vyloučené, aby způsobili nějaký problém. Vždyť i<emphasis> vítě</emphasis><emphasis>z</emphasis> té zasrané pětidenní morbidní olympiády skončí na ostrově bradou vzhůru pod mangrovníkovými kořeny na nějakém starém otrockém hřbitově.“</p>
<p>„Tak o co se Willi pokouší?“</p>
<p>„Nemám páru.“ Harod sjel z dálnice. „Musíme se akorát dívat a nějak to přežít. Jo, a to mi připomnělo – vzala jste s sebou ten browning?“</p>
<p>Maria vytáhla automat z kabelky a podala mu ho. Harod jednou rukou držel volant a druhou vytáhl z pažby zásobník, zkontroloval ho a zase ho stehnem zatlačil dovnitř. Zasunul si zbraň za opasek a přetáhl si přes ni volnou havajskou košili.</p>
<p>„Já zbraně nesnáším,“ pronesla Maria suše.</p>
<p>„Já taky,“ přisvědčil Harod. „Ale najdou se lidi, který nesnáším ještě víc, a jedním z nich je ten hajzl s lyžařskou kuklou a polským přízvukem. Jestli je zrovna on ten zástupce, kterýho chce Willi se mnou poslat na ostrov, budu se muset setsakramentsky držet, abych mu nevystřelil mozek z hlavy, ještě než začneme.“</p>
<p>„To by Williho nepotěšilo.“</p>
<p>Harod přikývl a odbočil z vedlejší silnice, po níž přijeli z dálnice, k opuštěnému molu u zarostlé a těžko přístupné části kanálu SavannahOgeechee. Čekalo tam auto, kombík. Harod zaparkoval asi dvacet metrů od něj, jak bylo dohodnuto, a zablikal předními světly. Z vozu vystoupil muž se ženou a pomalým krokem se k nim vydali.</p>
<p>„Už mám plný zuby starostí, co potěší Williho, co potěší Barenta nebo co potěší nějakýho jinýho kreténa,“ procedil Harod. Vystoupil z auta a vytáhl zpoza opasku pistoli. Maria otevřela příruční tašku a vytáhla řetězy a visací zámky. Když byli muž se ženou šest metrů od nich a měli pořád prázdné ruce, Harod se naklonil k Marii a usmál se. „Je načase, aby se všichni začali zajímat, jak by mohli potěšit Tonyho Haroda,“ řekl, pozvedl pistoli a neochvějně a přesně ji zamířil na hlavu muže s krátkými vousy a dlouhými prošedivělými vlasy přes uši. Muž se zastavil, zadíval se na hlaveň Harodovy pistole a ukazováčkem si narovnal brýle.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 14. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Saul Laski měl pocit, jako by si tím vším už někdy prošel.</p>
<p>Po půlnoci člun narazil do betonového mola a Tony Harod vyhnal Saula i slečnu Sewellovou na břeh. Stáli na molu a Harod už stačil schovat zbraň, protože toto byly dvě loutky, nad nimiž měl mít plnou kontrolu. Připluly k nim dva golfové vozíky a Harod řekl muži v saku a kalhotách: „Odvezte ty dva do kotců pro zástupce.“</p>
<p>Saul se slečnou Sewellovou netečně seděli na prostředním sedadle vozíku, s mužem vyzbrojeným automatickou puškou za zády. Saul pohlédl na ženu vedle sebe; ve tváři se jí nezračila žádná emoce ani zájem. Nebyla nalíčená, vlasy měla sepnuté v týle, laciné šaty s potiskem na ní volně visely. Když zastavili na kontrolním stanovišti na jižním konci bezpečnostní zóny a potom pokračovali dál zemí nikoho posetou drcenými lasturami, uvažoval, co všechno, pokud vůbec něco, se přenáší Natalii prostřednictvím šestiletého familiára Melanie Fullerové.</p>
<p>Betonový objekt za severním plotem bezpečnostní zóny zalévala jasná světla. Právě přijelo deset dalších zástupců a Saul se slečnou Sewellovou se k nim připojili na vybetonovaném dvoře o velikosti basketbalového hřiště, obehnaném vysokým plotem z ostnatého drátu.</p>
<p>Na této straně bezpečnostní zóny nebyla vidět žádná modrá saka a šedé kalhoty. S automatickými zbraněmi v rukou tu stáli muži v zelených kombinézách a černých nylonových kšiltovkách. Saul si byl podle Cohenových poznámek jist, že to jsou příslušníci Barentovy soukromé ochranky, a stejnou jistotu nabyl před dvěma měsíci z výslechu Tonyho Haroda, že všichni byli svým pánem do jisté míry psychicky upraveni.</p>
<p>Předstoupil před ně dlouhán s pistolí v podpažním pouzdře a řekl: „Tak jo, vážení,<emphasis> svlíkáme se!“</emphasis></p>
<p>Dvanáct vězňů, většinou mladých mužů, ačkoliv Saul v popředí viděl i dvě ženy – vlastně ještě dívky – se na sebe otupěle zadívalo. Všichni mu připadali zdrogovaní nebo v šoku. Ten výraz dobře znal. Viděl ho, když se blížili k Jámě v Chelmnu, když vystupovali z vlaků v Sobiboru. On a slečna Sewellová si začali odkládat svršky, zatímco většina ostatních jen dál stála a nic nedělala.</p>
<p>„Řek jsem<emphasis> svlíkáme se!“</emphasis> zařval muž se zbraní v pouzdře a pak před ně nastoupil další hlídač s puškou a udeřil jí nejbližšího vězně, asi devatenáctiletého chlapce se silnými brýlemi a předkusem. Hoch beze slova padl a udeřil tváří do betonu. Saul zřetelně slyšel, jak mu křuply zuby. Devět dalších mladých lidí se začalo svlékat.</p>
<p>Slečna Sewellová byla hotová jako první. Saul si všiml, že její tělo, s výjimkou fialové jizvy po operaci slepého střeva, vypadá mladší a hladší než její tvář.</p>
<p>Vězně rozestavili do dvou řad, aniž oddělili muže od žen, a po dlouhé betonové rampě je odvedli pod zem. Saul koutkem oka sledoval dveře do vykachlíkovaných chodeb, které vybíhaly z ústředního podzemního tunelu. Strážci v kombinézách se přicházeli do dveří podívat na pochodující zástupce a jednou se obě řady musely přitisknout ke stěnám, když kolem nich projel konvoj čtyř džípů, jenž naplnil tunel rachotem a oxidem uhelnatým. Saula napadlo, jestli je bezpečnostními tunely takto prošpikovaný celý ostrov.</p>
<p>Zavedli je do holé, jasně osvětlené místnosti, kde jim muži v bílých pláštích a s chirurgickými rukavicemi nahlíželi do úst, konečníků a ženám do pochev. Jedna mladá žena vzlykala, dokud ji jeden z dozorců neumlčel fackou.</p>
<p>Saul se cítil podivně klidný, i když se v duchu ptal, odkud se všichni tito zástupci vzali, jestli už byli Použiti a jak by se jeho chování mohlo viditelně lišit od jejich. Z vyšetřovny je odvedli dlouhou úzkou chodbou, která byla podle všeho vytesána do kamenné základny ostrova. Mokré stěny byly natřeny na bílo a v malých polokulovitých skalních výklencích se tísnila nahá, tichá těla.</p>
<p>Když se řada zastavila, aby si slečna Sewellová mohla vlézt do svého otvoru ve skále, Saul si uvědomil, že zde není třeba cel běžné velikosti, neboť nikdo se na ostrově neměl zdržet déle než jeden týden. Potom přišla řada na něho.</p>
<p>Výklenky byly vyhloubené v různých výškách, řady srpkovitých štěrbin s ocelovými mřížemi zasazenými v bílém kameni, a jeho ruka se nacházela něco přes metr nad zemí. Vkulil se do ní. Kámen ho zastudil na kůži; římsa byla tak dlouhá, aby se v ní mohl natáhnout. Koryto a páchnoucí otvor vysekaný v zadní části mu sdělovaly, kde může vykonávat potřebu. Mříže hydraulicky zajížděly ze stropu výklenku do hlubokých otvorů v římse s výjimkou asi pěticentimetrové mezery, kudy se musely dovnitř strkat tácy s jídlem.</p>
<p>Saul se položil na záda a zadíval se na kámen čtyřicet centimetrů nad svou tváří. Někde na chodbě se chraplavě rozkřičel muž. Ozvaly se kroky a údery do kovu a těla, načež se opět rozhostilo ticho. Cítil se klidný. Zůstával odhodlaný. Jakýmsi zvláštně důvěrným způsobem se cítil blíž své rodině – rodičům, Josefovi, Stefě – než za posledních několik desítek let.</p>
<p>Cítil, jak se mu zavírají oči, ale přinutil se je otevřít, promnul si je a vrátil si na nos brýle. Bylo zvláštní, že mu dovolili, aby si je nechal. Snažil se rozpomenout, jestli nechávali nahé vězně jít s brýlemi na očích i k Jámě v Chelmnu. Ne. Vzpomněl si, že pracoval v oddílu, který vyhazoval stovky brýlí, tisíce brýlí, strašné hromady brýlí, z místnosti na neumělý dopravní pás, na němž jiní vězni oddělovali sklo od kovu, drahé kovy od oceli. V reichu se ničím nemrhalo. Jenom lidmi.</p>
<p>Přinutil se otevřít oči, štípl se do tváří. Kámen byl tvrdý, ale věděl, že by bez obtíží mohl upadnout do spánku. Upadnout do snů. Ve skutečnosti se nevyspal už tři týdny, protože každou noc v něm nástup snění, fáze REM, spouštěla posthypnotické sugesce, jež nyní tvořily jeho sny. Stimul v podobě zvonku nepotřeboval už osm nocí. Sny spouštělo už jen samo REM.</p>
<p>Byly to sny, nebo vzpomínky? Už to nevěděl. Snové vzpomínky se staly skutečností. Dny strávené s Natalii, přípravami, plánováním, taktizováním, byly sny. Proto se cítil tak klidný. Tma, studená chodba, nazí vězni, cela – to všechno mělo mnohem blíže k jeho snové skutečnosti, neúprosným vzpomínkám na tábory, než horké letní dny v Charlestonu, kde sledoval Natalii a malého Justina. Natalii a toho mrtvého tvora, který vypadal jako dítě…</p>
<p>Snažil se myslet na Natalii. Pevně zavřel oči, dokud se mu nezalily slzami, doširoka je otevřel a myslel na Natalii.</p>
<p>+++</p>
<p>Bylo to před dvěma dny, teď už třemi, kdy Natalie přišla s řešením. „Saule,“ zvolala, odložila mapy a otočila se k němu, když seděli u malého stolu v motelové kuchyňce, „my to<emphasis> nemusíme</emphasis> provést sami. Můžeme mít někoho u extrakce a někdo jiný přitom může všechno sledovat v Charlestonu!“ Za jejími zády zvětšené fotografie Dolmannova ostrova pokrývaly jednu kuchyňskou stěnu zrnitou mozaikou.</p>
<p>Tehdy zavrtěl hlavou, příliš zmalátnělý únavou, aby zareagoval na její nadšení.</p>
<p>„Jak? Všichni jsou pryč, Natalie. Rob. Aaron, Cohen. Meeks bude pilotovat letadlo.“</p>
<p>„Ne – někoho!“ vyhrkla a pleskla si do čela hřbetem ruky. „Už několik týdnů uvažuju, že někdo takový musí existovat – někdo se specifickým zájmem. A zítra ho můžu sehnat. S Melanií mám schůzku až v sobotu ráno v parku.“</p>
<p>A potom mu to vysvětlila a o osmnáct hodin později se díval, jak vystupuje z letadla z Filadelfie se dvěma černochy po boku. Jackson vypadal starší než před pouhými šesti měsíci, pod jasnými světly letištní haly se mu leskla plešatějící hlava, vráskami zbrázděná tvář vyhlašovala definitivní, mlčenlivou neutralitu ve vztahu ke světu. Mladík po Nataliině pravé ruce byl Jacksonův dokonalý protiklad: vysoký, vyzáblý, samá ruka a noha, s tak proměnlivou tváří, že výrazy a reakce se mu v ní přelévaly jako světlo na povrchu rtuti. Jeho pronikavý, hlasitý smích se rozléhal chodbou terminálu, až k němu lidé otáčeli hlavy. Saul si vzpomněl, že mu ostatní říkali Sumec.</p>
<p>Později, během cesty do Charlestonu, Jackson nadhodil: „Laski, seš si jistej, že se vopravdu bavíme o Marvinovi?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Saul. „Ale je tak trochu… jiný.“</p>
<p>„Dostala ho ta vúdú čarodějka?“ zeptal se Sumec. Otáčel knoflíkem autorádia a snažil se najít nějakou dobrou stanici.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Saul a pořád nedokázal uvěřit, že o tom mluví s někým jiným kromě Natalie. „Ale možná není vyloučeno, že bychom ho mohli uzdravit… zachránit.“</p>
<p>„Jo, tak to uděláme,“ souhlasil Sumec. „Stačí říct našim šéfíkům a Soul Brickyard se na tohle jižanský město slítne jak vosy na cuc.“</p>
<p>„Ne,“ odmítl to Saul, „to by nešlo. Natalie ti určitě řekla proč.“</p>
<p>„Řekla nám to,“ ozval se Jackson. „Ale co říkáš ty, Laski? Jak dlouho budem čekat?“</p>
<p>„Dva týdny,“ odpověděl Saul. „Tak či onak bude za dva týdny po všem.“</p>
<p>„Dva tejdny ti dáme,“ kývl Jackson. „Pak podniknem všechno, co bude třeba, abysme Marvina dostali zpátky, bez vohledu na to, jestli budeš hotovej nebo ne.“</p>
<p>„Hotový budu.“ Saul se podíval na urostlého muže na zadním sedadle. „Jackson, to je tvoje křestní jméno nebo příjmení?“</p>
<p>„Příjmení. Křestní jméno jsem pustil k vodě, když jsem se vrátil z Vietnamu. Už jsem pro něj neměl použití.“</p>
<p>„Hej, Laski, ani já se ve skutečnosti nejmenuju Sumec,“ přidal se Sumec. „Správně je to Clarence Arthur Theodore Varsh.“ Stiskl Saulovu nataženou ruku. „Ale hele, mezi náma,“ dodal se širokým úsměvem, „jako že seš Nataliin kámoš a vůbec, můžeš mi říkat pane Varshi.“</p>
<p>+++</p>
<p>Poslední den před odjezdem byl nejhorší. Saul byl celou dobu přesvědčen, že se jim nic nepodaří – že Melanie Fullerová nedodrží svou část úmluvy nebo že nebyla schopna mentální úpravy, kterou podle svých slov prováděla tři týdny v květnu, kdy se Justin s Natalii dívali dalekohledem přes řeku. Nebo že měl Cohen nesprávné informace – nebo že byly správné, ale v uplynulých měsících se změnily. Nebo že Tony Harod počátkem června nezareaguje na telefonát – nebo se na ostrově svěří ostatním – nebo se jim sice nesvěří, ale Saula a osobu vyslanou Melanii Fullerovou zabije, jakmile se dostanou na dohled od pevniny. Nebo že Saula dopraví na ostrov a potom si Melanie Fullerová vybere právě tuhle chvíli, aby zaútočila na Natalii a zabila ji, zatímco Saul bude pod zámkem čekat na svou vlastní smrt.</p>
<p>Potom nastalo sobotní odpoledne a vyrazili na jih do Savannah, a než se snesl soumrak, připravili se na parkovišti u kanálu. Natalie s Jacksonem se schovali v mlází šedesát metrů severně, Natalie s puškou, kterou vzali v Kalifornii z policistova auta a nechali mimo, když balili M-16 a většinu trhaviny.</p>
<p>Sumec, Saul a zrůda, o které Justin mluvil jako o slečně Sewellové, čekali, přičemž oba muži se občas napili kávy z plechové termosky. Jednou se ženina hlava otočila jako hlava břichomluvcovy loutky, zadívala se upřeně na Saula a pronesla: „Vás neznám.“</p>
<p>Saul nic neřekl, opětoval jí netečný pohled a snažil se představit si mysl ukrytou za tolika lety bezduchého násilí. Slečna Sewellová se strojovou nenadálostí mechanické sovy zavřela oči. Nikdo nepromluvil až do příjezdu Tonyho Haroda krátce před půlnocí.</p>
<p>Saulovi blesklo hlavou, že během oněch dlouhých vteřin, kdy mu drobný producent mířil na obličej pistolí, nakonec přece jen vystřelí. Na hrdle mu vyvstávaly šlachy a Saul viděl, jak mu napětím zbělel prst na spoušti. Tehdy ho zachvátila hrůza, ale byl to čistý, zvládnutelný strach – nic, co by se podobalo úzkosti z uplynulého týdne nebo bouřlivému, ochromujícímu strachu z Jámy a beznaději nočních snů. Ať se mělo stát cokoliv, <emphasis>rozhodl</emphasis> se, že bude právě na tomto místě.</p>
<p>Nakonec se Harod spokojil s tím, že mu sprostě vynadal a dvakrát ho udeřil do tváře. Druhou ranou hřbetem ruky mu na pravé tváři zanechal mělký šrám. Saul neodporoval ani nevzdoroval a stejně pasivní zůstávala i slečna Sewellová. Natalie dostala pokyn vystřelit ze zálohy, jenom kdyby Harod Saula skutečně střelil nebo by Použil jinou osobu, aby Saula napadla s úmyslem připravit ho o život.</p>
<p>Saul a slečna Sewellová byli usazeni na zadní sedadlo mercedesu a nohy a zápěstí jim několikrát omotaly tenké řetězy. Harodova sekretářka euroasijského původu – Saul z Harringtonova a Cohenova hlášení věděl, že se jmenuje Maria Chenová – si počínala velmi zdatně, ale zároveň dávala pozor, aby jim při utahování řetězů a zamykání malých zámků nepřiškrtila krevní oběh. Saul se na ni tázavě díval, přemýšlel, co ji sem přivedlo, jaké má motivy. Měl za to, že tohle byla odjakživa zhouba jeho národa, ono věčné židovské hledání pochopení, motivací a<emphasis> dů</emphasis><emphasis>vod</emphasis><emphasis>ů</emphasis> nejrůznějších věcí, nekonečné talmudické rozebírání těch nejmenších nuancí, zatímco je jejich plytcí a úderní nepřátelé pevně spoutávali řetězy a odváděli do pecí; jejich vrazi si nikdy nelámali hlavy otázkou prostředek versus účel nebo morálka, pokud vlaky jezdily na čas a všechno bylo náležitě zdokumentováno.</p>
<p>Saul Laski se s trhnutím probudil těsně předtím, než mu fáze REM aktivovala sny. Do přehledu hypnoticky indukovaných osobností zanesl stovku životopisů, které mu poskytl Simon Wiesenthal, ale jen asi dvanáct se mu opakovaně objevovalo ve snech, které si vlastním přičiněním navozoval. Nesnilo se mu o jejich tvářích – navzdory dlouhým hodinám, kdy v Jad Vešemu a Lohame HaGeta’otu upíral oči na jejich fotografie –, protože se díval jejich očima; skutečnou krajinou existence Saula Laskiho se staly krajiny jejich životů, baráky na spaní a dílny, ostnaté dráty a upřené oči. Když tak ležel v kamenném výklenku pod skálou Dolmannova ostrova, uvědomil si, že krajinu vyhlazovacího tábora nikdy doopravdy neopustil. Ve skutečnosti to byla jediná země, jejímž byl věrným občanem.</p>
<p>Zatímco tedy balancoval na prahu spánku, najednou pochopil, čí sny se ho té noci zmocní: Saloma Krzaczeka, muže, jehož tvář a život si vryl do paměti, ale ty údaje se mu teď rozplynuly, když se podrobnosti staly indukovanou realitou, informacemi ztracenými v mlze skutečných vzpomínek. Nikdy v životě nebyl ve varšavském ghettu, ale nyní si ho každou noc vybavoval – řadu uprchlíků utíkajících kanály před požáry, výkaly, které na ně padaly, když se plazili černými a stále užšími rourami, jeden za druhým, nadávali a modlili se, aby nikdo před nimi neumřel a nezatarasil jim cestu; desítky vyděšených mužů a žen se drápaly, šinuly a prodíraly do árijských kanálů, za hradbu a dráty a řady tanků; Krzaczek vedl svého devítiletého vnuka Leona árijskými kanály, kde se na ně snášely árijské výkaly a pluly kolem nich, když se zvedla hladina, dusily je, topily je, a potom světlo vpředu a Krzaczek už nikoho nevedl, sám se plazil do árijského slunce, ale pak se otáčel, otáčel, po čtrnácti dnech cpal své tělo zpátky do úzké, páchnoucí díry v tmavých kanálech. Vracel se najít Leona.</p>
<p>Saul – s vědomím, že půjde o první z jeho snů, které nejsou sny –, sen přijal. A usnul.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 14. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Tony Harod sledoval, jak Willi přilétá v neděli hodinu před západem slunce, jak dvoumotorové tryskové letadlo dosedá na hladkou ranvej pomalovanou stíny vysokých dubů. V malém klimatizovaném terminálu na konci manipulační plochy se k němu přidali Barent, Sutter a Kepler. Harod si byl natolik jist, že Willi v letadle nebude, že když se objevily dobře známé tváře Toma Reynoldse, Jensena Luhara a poté i samotného Williho Bordena, překvapením málem zalapal po dechu.</p>
<p>Nikdo jiný užasle nevypadal. Joseph Kepler nově příchozí představoval, jako by byl Williho starý kamarád. Jimmy Wayne Sutter se ukláněl a záhadně se usmíval, když Willimu tiskl ruku. Harod se při stisku rukou nezmohl na slovo a Willi řekl: „Vidíš, můj milý Tony, ráj<emphasis> je</emphasis> opravdu ostrov.“ Když Willimu na uvítanou sevřel ruku Barent, byl nadmíru zdvořilý a producentovi stiskl loket jako protřelý politik. Willi měl na sobě společenský oblek: černou vázanku a frak.</p>
<p>„Je mi dlouho odkládaným potěšením.“ Barent se široce usmíval a pořád Williho držel.</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> odpověděl Willi s úsměvem. „Nápodobně.“</p>
<p>Svita se v koloně golfových vozíků přesunula do Fary, přičemž za jízdy přibírala asistenty a osobní strážce. Maria Chenová Williho uvítala ve Velké síni, políbila ho na obě líce a radostně se na něho usmála. „Bille, jsme moc rádi, že jsi zpátky. Strašně se nám po tobě stýskalo.“</p>
<p>Willi přikývl. „Mně se stýskalo po tvé kráse a duchaplnosti, má milá,“ odpověděl a políbil jí ruku. „Kdyby tě někdy přestala bavit Tonyho nevychovanost, zvaž, prosím, jestli bys nechtěla pracovat pro mě.“ Ve světlých očích mu jen jiskřilo.</p>
<p>Maria se zasmála a stiskla mu ruku. „Doufám, že brzy budeme všichni spolupracovat.“</p>
<p><emphasis>„Ja,</emphasis> možná velmi brzy,“ a Willi jí nabídl rámě, když se za Barentem a ostatními vydali do jídelny.</p>
<p>+++</p>
<p>Večeře měla podobu banketu, který se protáhl dlouho přes devátou hodinu. U jídelního stolu sedělo více než dvacet lidí – pouze Tony Harod si přivedl jedinou asistentku –, ale po jídle, když Barent uvedl hosty do Herny v prázdném západním křídle, jich zbylo jen pět.</p>
<p>„To jako nezačneme hned?“ zeptal se Harod s jistým znepokojením. Netušil, jestli dokáže Použít ženu, kterou si přivezl ze Savannah, a další zástupce ještě ani neviděl.</p>
<p>„Ne, ještě ne,“ odpověděl Barent. „Než si vybereme zástupce pro dnešní hru, máme ve zvyku věnovat se tady v Herně záležitostem Ostrovního klubu.“</p>
<p>Harod se rozhlédl. Místnost vyrážela dech: zčásti knihovna, zčásti anglický viktoriánský klub a zčásti luxusní zasedací místnost: dvě stěny knih s balkony a žebříky, kožená křesla s tlumeně svítícími lampami, samostatné stoly na kulečník a biliár a – u protější stěny – mohutný kulatý stůl potažený zeleným suknem, ozářený zavěšenou lampou. Ve stínech po obvodu stolu stálo pět kožených ušáků.</p>
<p>Barent se dotkl tlačítka na zapuštěném panelu. Těžké závěsy se potichu odtáhly a odhalily devítimetrové okno, z něhož byl výhled na nasvícený park a dlouhý tunel Cesty živých dubů. Harod byl přesvědčený, že jemně polarizované sklo je zvenku neprůhledné a dokonale neprůstřelné.</p>
<p>Barent natáhl ruku dlaní nahoru, jako by Willimu Bordenovi místnost a výhled představoval. Willi přikývl a posadil se do nejbližšího koženého křesla. Zavěšená lampa mu proměnila obličej v jakousi vrásčitou masku a oči mu uvrhla do tůní tiny.<emphasis> „Ja,</emphasis> moc hezké,“ řekl. „Čí je tahle židle?“</p>
<p>„Tahle patřila… ehm… panu Traskovi,“ odpověděl Barent. „Zdá se mi vhodné, že nyní připadne vám.“</p>
<p>Ostatní se usadili a Sutter ukázal Harodovi, která židle bude jeho. Harod se zabořil do starobylé, přepychové kůže, složil si ruce na zeleném stole a představil si tělo Charlese Colbena, které tři dny skýtalo potravu rybám, než ho nakonec našli v temných vodách Schuykillu. „Není to špatná klubovna,“ pronesl. „Co budeme dělat teď – naučíme se tajnou přísahu a budeme zpívat?“</p>
<p>Barent se shovívavě usmál a rozhlédl se kolem stolu. „Prohlašuji dvacáté sedmé výroční zasedání Ostrovního klubu za zahájené,“ řekl. „Máme nějaké nedořešené záležitosti?“ Ticho. „Nové záležitosti, které je třeba dnes večer vyřídit?“</p>
<p>„Budou se konat jiná plenární zasedání, kde bude možno probrat nové záležitosti?“ zeptal se Willi.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděl Kepler. „V průběhu tohoto týdne může takové zasedání svolat kdokoliv – s výjimkou doby, kdy budou probíhat hry.“</p>
<p>Willi přikývl. „V tom případě si svou novou záležitost nechám až na další zasedání.“ Věnoval Barentovi úsměv; v ostrém světle shora se mu žlutě zableskly zuby. „Musím si pamatovat, kde mám jako nový člen své místo, a podle toho jednat,<emphasis> nicht wahr?“</emphasis></p>
<p>„Ale vůbec ne,“ řekl Barent. „Kolem tohoto stolu jsme si všichni rovni… máme stejné postavení a jsme přátelé.“ Barent se poprvé zadíval zpříma na Haroda. „Jelikož dnes nejsou na pořadu jednání žádné nové záležitosti, jste všichni připraveni navštívit kotce a vybrat si na dnešek své zástupce?“</p>
<p>Harod přikývl, ale Willi se ještě ozval. „Rád bych využil jednoho ze svých lidí.“</p>
<p>Kepler se zamračil. „Bille, nevím, jestli… tedy chci říct, že můžete, pokud chcete, ale my se tady používání našich… abych tak řekl… stálých lidí snažíme vyhýbat. Šance vyhrát všech pět nocí je… ehm… dost nízká a nechceme nikoho urazit ani se s ním na závěr rozloučit s nepříjemným pocitem kvůli tomu, že… ehm… přišel o drahocenný prostředek.“</p>
<p><emphasis>„Ja,</emphasis> rozumím,“ řekl Willi, „ale přesto bych rád použil někoho ze svých lidí. Zakázané to přece není.“</p>
<p>„Ne,“ ozval se Jimmy Wayne Sutter, „ale budete ho muset nechat prověřit, a pokud dnes v noci vyhraje, držet ho v kotcích stejně jako ostatní.“</p>
<p>„S tím souhlasím.“ Willi se opět usmál a jen prohloubil Harodův dojem, že poslouchá hovořit bezokou lebku. „Je od vás hezké, že vyhovíte starému muži. Půjdeme se tedy podívat na ty kotce a vybrat si figury na dnešní partii?“</p>
<p>+++</p>
<p>Harod se vůbec poprvé ocitl na sever od bezpečnostní zóny. Podzemní komplex ho překvapil, ačkoliv věděl, že někde na ostrově musí být centrála bezpečnostní služby. I když ve strážnicích a na kontrolních stanovištích zahlédl dvacet pět nebo třicet mužů v kombinézách, ve srovnání s náporem strážců během letního tábora mu připadalo, že bezpečnostní opatření prakticky neexistují. Uvědomil si, že podstatná část Barentových bezpečnostních sil musí být rozmístěna na moři – na jachtě nebo na předsunutých strážných lodích kde je jejich prvořadým úkolem bránit nepovolaným lidem v samotném<emphasis> př</emphasis><emphasis>ístupu</emphasis> na ostrov. Uvažoval, co si tihle dozorci myslí o kotcích pro zástupce a ostrovních hrách. Sám dvacet let pracoval v Hollywoodu; věděl, že lidé udělají pro jiné lidi cokoliv pod sluncem, pokud dostanou přiměřeně zaplaceno. Někdy se postaví do fronty, aby to udělali i zadarmo. Nepochyboval, že Barent by neměl potíže sehnat lidi na tuto práci, ani kdyby nedisponoval svou jedinečnou Schopností.</p>
<p>Kotce byly zvláštní, byly vytesané do původního kamenného základu v chodbě mnohem starší a užší, než byl zbytek komplexu. Harod se ubíral za ostatními kolem říms, na nichž ležela schoulená, nahá těla, a už snad podvacáté ho napadalo, že tyhle zvláštnosti by se vůbec neztratily v nějakém špatném béčkovém filmu. Kdyby za ním s takovým námětem přišel scenárista, na místě by toho pitomce uškrtil a po smrti ho ještě nechal vyrazit ze scenáristické asociace.</p>
<p>„Tyto kotce jsou starší než původní Vanderhoofova kolonie a dokonce i než dřívější DuBosova plantáž,“ vysvětloval Barent. „Jistý archeolog a historik v jedné osobě, kterého jsem zaměstnával, vyslovil teorii, že právě do těchto cel Spanělé umisťovali vzbouřenecké živly z řad místního indiánského obyvatelstva, ačkoliv Spanělé takto daleko na severu budovali základny jen velmi zřídka. Každopádně byly tyto cely vytesány před rokem 1600 našeho letopočtu. Je jistě zajímavé si uvědomit, že Kryštof Kolumbus byl prvním otrokářem této polokoule. Několik tisíc Indiánů poslal do Evropy a další tisícovky jich zotročil nebo povraždil přímo tady na ostrovech. Klidně by vyhladil celé domorodé obyvatelstvo, kdyby nezasáhl papež a nepohrozil mu exkomunikací.“</p>
<p>„Papež tomu nejspíš utnul tipec proto, že se mu nedostávalo dostatečně velkého podílu na akci,“ prohodil reverend Jimmy Wayne Sutter. „Z těchhle si tedy můžeme vybrat?“</p>
<p>„S výjimkou dvou, které pan Harod přivezl včera večer,“ odpověděl Barent. „Předpokládám, že ti jsou pro tvoje osobní použití, že, Tony?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Kepler se k Harodovi přiblížil a dloubl ho loktem. „Jimmy mi říkal, že jeden z nich je muž, Tony. Měníš orientaci, nebo je to nějaký tvůj důvěrný přítel?“</p>
<p>Harod se zadíval na Keplerovy dokonale zastřižené vlasy, dokonalé zuby a dokonale opálenou pokožku a vážně zauvažoval, jestli nemá takové uspořádání změnit v něco méně dokonalého. Neodpověděl.</p>
<p>Willi nadzvedl obočí. „Máš mužského zástupce, Tony? Na několik týdnů odjedu a hned takové překvapení. Kde je ten člověk, kterého chceš použít?“</p>
<p>Harod na starého producenta upřel oči, ale z Williho výrazu nedokázal nic vyčíst. „Někde tam dole,“ odpověděl a neurčitě ukázal kamsi dál chodbou.</p>
<p>Skupinka se rozptýlila a začala si prohlížet těla jako porotci na přehlídce psů. Vězně buď někdo varoval, že mají zůstat zticha, nebo pouhá přítomnost pětice mužů okamžitě utlumila veškeré zvuky, neboť slyšet byly pouze ozvěny kroků a slabé crčení vody linoucí se z nejtemnějšího, nepoužívaného úseku starodávného tunelu.</p>
<p>Harod byl nervózní, přecházel od výklenku k výklenku a hledal dvojici, kterou přivezl ze Savannah. Napadlo ho, jestli si s ním Willi zase nepohrává. Nebo situaci vyhodnocoval úplně špatně? Ne, krucinál, nedávalo smysl, aby ho někdo z ostatních přiměl propašovat na ostrov speciálně upravené zástupce. Pokud ovšem Kepler nebo Sutter neměli něco za lubem. Nebo pokud Barent nehrál nějakou obzvlášť rafinovanou hru. Nebo pokud to nebyla prostě jen past, která ho měla zdiskreditovat.</p>
<p>Bylo mu špatně. Pospíchal chodbou, nahlížel za mříže na bílé, vyděšené tváře a uvažoval, jestli i ta jeho vypadá tak ustrašeně.</p>
<p>„Tony,“ zavolal na něj Willi ze vzdálenosti dvaceti kroků. V hlase mu zaznívala jistá rozkazovačná břitkost. „Je<emphasis> tohle</emphasis> ten tvůj zástupce?“</p>
<p>Harod k němu přispěchal a zadíval se na muže ležícího na římse ve výši jeho hrudi. Tonul sice ve stínech, vyzáblé líce se mu rýsovaly pod šedým strništěm, ale Harod si byl jistý, že právě tohoto člověka přivezl ze Savannah. O co proboha Willimu šlo?</p>
<p>Willi se naklonil k mřížím. Muž se na něho díval, oči zarudlé probuzením. Jako by mezi nimi proběhlo něco víc než pouhé poznání. „<emphasis>Willkommen in der Hölle, mein Bauer,“</emphasis> pozdravil Willi muže.</p>
<p>„<emphasis>Geh zum Teufel,</emphasis> oberste,“ procedil vězeň zaťatými zuby.</p>
<p>Willi se rozesmál, až se zvuk rozlehl úzkou chodbou, a Harod poznal, že něco pěkně podělal.</p>
<p>Pokud ho Willi netahal za nos.</p>
<p>Přistoupil k nim Barent. Ve světle holé šedesátiwattové žárovky mu jemně zažhnuly vyfénované šedé vlasy. „Je tu něco k smíchu, pánové?“</p>
<p>Willi poplácal Tonyho po rameni a usmál se na Barenta. „Můj chráněnec mi jen vyprávěl vtip, C. Arnolde. Nic víc.“</p>
<p>Barent se na oba muže podíval, přikývl a úzkou chodbou se vzdálil.</p>
<p>Willi s rukou stále na Harodově rameni stiskl prsty, až se Harodovi zkřivila tvář bolestí. „Doufám, že víš, co děláš, Tony,“ sykl celý brunátný.</p>
<p>„Promluvíme si později.“ Otočil se a vydal se za Barentem a ostatními k bezpečnostnímu komplexu.</p>
<p>Otřesený Harod se zadíval na muže, o němž si byl jist, že je Williho pěšec. Nahý, s bledým obličejem takřka pozřeným stíny, schoulený na studené kamenné desce za kovovými mřížemi mu připadal starý, vetchý, zdrcený věkem a krušnými časy. Po levém předloktí mu ubíhala fialová jizva a pod kůží se mu jasně rýsovala žebra. Připadal mu poměrně neškodný; cítil, že jediná případná hrozba čiší ze zřetelného vzdorovitého pohledu, který mu doutnal ve velkých, smutných očích.</p>
<p>„Tony,“ zavolal na něho reverend Jimmy Wayne Sutter, „pospěš si a vyber si zástupce. Chceme se vrátit na Faru a pustit se do hry.“</p>
<p>Harod přikývl, naposledy se zadíval na muže za mřížemi a začal odcházet, přitom se upřeně díval do dalších tváří a snažil se najít dostatečně mladou a dostatečně silnou ženu, kterou by zároveň snadno zvládl při nočním klání.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Willi byl naž</emphasis><emphasis>ivu!</emphasis></p>
<p>Očima slečny Sewellová jsem vzhlédla přes mříže klece a okamžitě ho poznala, i když mu žárovka za hlavou rozprostírala kolem zbývajících chomáčů hebkých vlasů aureolu tvrdého světla.</p>
<p>Willi byl naživu. Alespoň v tom mi Nina nelhala. Skoro nic jsem nechápala: s Ninou jsme na tuto zhýralou slavnost přivedly své formální oběti, zatímco Willi – o němž Nina tvrdila, že je vystaven bezprostřednímu nebezpečí – se smál a svobodně se pohyboval mezi svými údajnými vězniteli.</p>
<p>Willi vypadal skoro stejně – jen ho o trochu víc než před šesti měsíci poznamenaly požitky. Když se v neúprosném světle a hlubokých stínech chodby poprvé jasně objevila jeho tvář, slečnu Sewellovou jsem otočila a stáhla ji do stínů její cely, než mi došlo, jak pošetilé to ode mě je. Willi mluvil německy k muži, kterému Ninina černoška říkala Saul, a vítal ho v pekle. Muž Willimu řekl, aby táhl k čertu, Willi se zasmál a utrousil něco k mladšímu muži s hadíma očima a potom k nim přistoupil jeden velmi pohledný pán. Willi ho oslovil jménem C. Barent a já pochopila, že to musí být bájný pan Barent, o němž se chtěla co nejvíc dozvědět slečna Sewellová. I v nepříjemném světle a odporném prostředí tunelu jsem okamžitě poznala, že mám tu čest s mužem vznešeného a vytříbeného vystupování. V hlase mu zazníval kultivovaný, cambridgeský přízvuk, jímž hovořil i můj milovaný Charles, měl výtečně ušité tmavé sako, a pokud se slečna Sewellová při svém bádání nemýlila, patřil mezi osm nejbohatších mužů na světě. Domnívala jsem se, že jde o muže, který by dokázal ocenit mou vyzrálost a vybranou výchovu, o člověka, který by mi porozuměl. Nechala jsem slečnu Sewellovou, aby se přiblížila k mřížím, vzhlédla, přivřela oči a svůdně sklopila řasy. Zdálo se, že pan Barent si jí nevšiml. Odešel dříve, než se vzdálili Willi a jeho mladý přítel.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se Ninina černoška, ta, která si říkala Natalie.</p>
<p>Zlostně jsem k ní otočila Justina. „Podívej se sama.“</p>
<p>„Teď nemohu,“ odpověděla černoška. „Jak už jsem vysvětlovala dříve, na takovou vzdálenost není kontakt dokonalý.“ Seděly jsme v salonu a dívce ve světle svíčky zářily oči. V jejích kalných, hnědých duhovkách jsem neviděla ani stopu po Ninině blankytné modři.</p>
<p>„A jak pak můžeš někoho ovládat, má milá?“ zeptala jsem se a s Justinovým slabým šišláním zněl můj hlas ještě vlídněji, než jsem zamýšlela.</p>
<p>„Díky mentální úpravě,“ odpověděla Ninina loutka. „Co se tam děje?“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Pořád jsme v těch malých celách. Právě tu byl Willi…“</p>
<p>„Willi!“ zvolala černoška.</p>
<p>„Proč jsi tak překvapená, Nino? Sama jsi mi říkala, že Willi dostal pokyn, aby se tam dostavil. To jsi mi lhala, když jsi tvrdila, že jsi s ním byla v kontaktu?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne,“ vyštěkla dívka a ovládla se způsobem, který mi Ninu už připomněl. „Ale dlouhou dobu jsem ho neviděla. Vypadá dobře?“</p>
<p>„Ne,“ vyštěkla jsem zase já. Zaváhala jsem a rozhodla se, že ji vyzkouším. „Byl tam pan Barent,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Je přímo… úchvatný.“</p>
<p>„Ano, to je, že?“</p>
<p>Postřehla jsem u ní náznak vyhýbavosti? „Chápu, proč ses od něj nechala umluvit, abys mě zradila, má milá,“ řekla jsem. „Spala… spala jsi s ním?“ Tento absurdní aforismus se mi sice protivil, ale nenapadal mě žádný méně hrubý způsob, jak jí tuto otázku předložit.</p>
<p>Černoška se na mě jenom dívala a já Ninu snad posté v duchu proklela, že Používá tuhle…<emphasis> služ</emphasis><emphasis>ku…</emphasis> místo někoho, k němuž bych mohla přistupovat jako k sobě rovnému. I ta odporná slečna Barrett Kramerová by mi jako partnerka k dialogu byla milejší.</p>
<p>Nějakou dobu jsme seděly v tichosti, černoška ztracená v zasnění, kterým jí Nina zastřela mozek, a já jsem pozornost dělila mezi svou novou rodinu, omezené vnímání studeného kamene a prázdné chodby, které mi zprostředkovávala slečna Sewellová, Justinovo pečlivé monitorování Nininy loutky a poslední, sotva znatelné kontakty s myslí našeho nového přítele na moři. Udržet právě tento kontakt bylo zdaleka nejobtížnější, ani ne tak kvůli vzdálenosti, poněvadž vzdálenost přestala od mé nemoci představovat překážku, ale protože spojení muselo zůstat jemné, ba nepostřehnutelné až do chvíle, kdy měla Nina určit jinak.</p>
<p>Nebo tak si to alespoň představovala. Přistoupila jsem na tuto výzvu, protože jsem tehdy potřebovala s Ninou spolupracovat a taky kvůli jejímu poněkud dětinskému rýpnutí, že nedokážu navázat a udržet takový kontakt s někým, koho jsem viděla jen dalekohledem. Když jsem teď však dokázala, že to jde, neměla jsem důvod držet se i zbytku Ninina plánu. Tím spíš, když jsem nyní lépe chápala krutá omezení, kterými smrt spoutala Nininu Schopnost. Pochybuji, zda by dokázala někoho Použít na vzdálenost tří set dvaceti kilometrů ještě<emphasis> př</emphasis><emphasis>ed</emphasis> naší šest měsíců starou charlestonskou rozepří, ale byla jsem přesvědčena, že by svou slabost<emphasis> neprojevila</emphasis> ani by se nenechala vmanipulovat do situace, kdy by na mně měla být jakkoliv závislá.</p>
<p>Tak jako byla závislá teď. Černoška seděla v mém salonu, na sobě volný a podivně neforemný svetr navlečený přes ošuntělé šaty, a Nina tak byla prakticky vzato slepá a hluchá. O všem, co se na ostrově stane, se teď měla dozvědět – jak jsem si byla stále jistější – jen když jí to sama sdělím. Ani na okamžik jsem jí nevěřila, když tvrdila, že má nad loutkou jménem Saul jakousi přerušovanou moc. Během plavby na ostrov jsem se na zlomek vteřiny dotkla jeho mysli, a ačkoliv jsem zaregistrovala odezvy někoho, kdo byl Použit – někdy v minulosti opravdu do značné míry –, a taky vycítila něco jiného, něco vrstevnatého a skrytého a potenciálně nebezpečného, jako by mu Nina nějakým nevysvětlitelným způsobem nastražila v mysli bombu, taky jsem vycítila, že je to člověk, který se v současné době nenachází v její moci. Věděla jsem, jak je limitováno použití i té nejpříhodněji upravené loutky, když se změní podmínky nebo dojde k nepředvídaným okolnostem. Z naší veselé trojky jsem měla v průběhu minulých let právě já tu čest mít nejsilnější Schopnost, když došlo na mentální zpracování mých lidí. Nina si mě dobírala, že za tím stojí můj strach z dobývání nových území a získávání nových úlovků; Willi jakýmkoliv dlouhodobým vztahem pohrdal a přeskakoval od jednoho nástroje k druhému se stejnou povrchní rychlostí, s níž měnil předměty svého sexuálního zájmu.</p>
<p>Ne, pokud Nina doufala, že bude na ostrově působit pouze prostřednictvím nějakého přizpůsobeného nástroje, byla odsouzena ke zklamání. A v této fázi jsem ucítila, jak se mezi námi vychylují jazýčky vah – po všech těch letech! –, takže další tah měl být na mně a já sama si měla zvolit čas, místo a okolnosti.</p>
<p>A jak moc jsem chtěla vědět, kde se Nina právě nachází!</p>
<p>Černoška v mém salonu – v salonu! To by otec nepřežil! – upíjela čaj v bezduché nevědomosti faktu, že jakmile přijdu na jiný způsob, jak vypátrat místo Ninina pobytu, tento barevný nástroj mé pohany zlikviduji způsobem natolik originálním, že by nad ním užasla i Nina.</p>
<p>Mohla jsem počkat. Má pozice každou hodinou sílila, zatímco Ninina oslabovala.</p>
<p>+++</p>
<p>Staré pendlovky na chodbě právě odbily jedenáctou, Justin měl každou chvíli usnout, když žalářníci v omšelých kombinézách začali s rachotem otevírat staré železné dveře na konci chodby a hydraulicky zvedat mříže na pěti klecích. Cela slečny Sewellové se neotevírala, stejně jako zůstávala zavřená ta, jež patřila ve výklenku nad ní Ninině loutce.</p>
<p>Dívala jsem se, jak kolem procházejí čtyři muži a jedna žena, kteří zjevně měli být Použiti, a s obrovským šokem jsem zjistila, že vysoký svalnatý černoch je stejný člověk, s jehož ovládáním měl Willi jisté potíže při našem posledním Setkání – Jensen nějak.</p>
<p>Byla jsem zvědavá. S posledními zbytky své vylepšené Schopnosti, kdy jsem utlumila vědomí Justina, rodiny, muže spícího v malé, kolébající se důstojnické kajutě, všech – i mě samé –, jsem se dokázala přenést do jednoho z dozorců dostatečně přesvědčivě na to, abych obdržela alespoň matné smyslové dojmy a připadala si trochu, jako bych sledovala matný odraz na špatně vyladěném televizoru, a zachytila, jak skupinka odchází chodbou, míjí železné dveře a starobylou padací mříž, ubírá se toutéž širokou podzemní chodbou, kterou jsme vešli dovnitř, a vychází po dlouhé, potemnělé rampě vstříc zápachu hnijící tropické vegetace a vůni tropické noci.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pondělí, 15. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Druhou noc neměl Harod jinou možnost než se pokusit Použít muže, kterého přivezl ze Savannah.</p>
<p>První noc pro něj byla hotová noční můra. Měl co dělat, aby dokázal ovládnout ženu, kterou si vybral – vysokou statnou Amazonku s mohutnou čelistí, malými prsy a nevábně zastřiženými vlasy, jednu ze Sutterových znovuzrozených osob z ulice, které kazatel každý rok držel v izolaci a dobře krmil v Biblickém misijním středisku do doby, než Ostrovní klub potřeboval zástupce. Jako zástupce však za nic nestála; Harod musel použít poslední špetku své Schopnosti, jen aby ji přiměl dojít spolu se čtyřmi zástupci mužského pohlaví na mýtinu padesát metrů za severním plotem bezpečnostní zóny. Do hlíny tam byl vypálený velký pentagram s křídovým kruhem v každém cípu. Její čtyři kolegové zaujali místa – Jensen Luhar přešel ke svému kruhu pevným, jistým krokem – a čekali, až se Harodova žena omráčeně dopotácí na svou pozici. Harod věděl, že ho omlouvá spousta věcí: byl zvyklý ovládat ženy na menší, důvěrnější vzdálenosti, a tohle byla na jeho vkus až příliš velká mužatka, a – v neposlední řadě – byl vyděšený.</p>
<p>Zbývající muži u velkého kulatého stolu v Herně pohodlně seděli v křeslech, zatímco on se ošíval a vrtěl, zoufale se snažil udržet se ženou kontakt a přesunout ji na správné místo. Když se mu ji přece jen podařilo postavit do přibližného středu určeného kruhu, upřel pozornost zpátky do Herny, přikývl, otřel si pot z tváře a čela.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl C. Arnold Barent s nemalou blahosklonností v hlase, „zdá se, že jsme připravení. Pravidla všichni znáte. Pokud někdo přežije do svítání, ale nikoho nezabije, bude mu přiděleno patnáct bodů, nicméně zástupce bude utracen. Pokud váš zástupce nashromáždí sto bodů tím, že<emphasis> př</emphasis><emphasis>ed</emphasis> úsvitem zlikviduje ostatní, dotyčný… nebo dotyčná… bude moci být využit při zítřejší hře, budete-li si to přát. Je to jasné i našim novým hráčům?“</p>
<p>Willi se usmál. Harod strnule přikývl.</p>
<p>„Já jenom připomenu,“ podotkl Kepler, opřel se předloktím o hebké sukno a otočil se k Harodovi, „že pokud bude váš zástupce předčasně odstraněn, budete moci sledovat zbytek hry ze sousední místnosti. Na severní straně ostrova je více než sedmdesát kamer. Pokrytí je tedy výtečné.“</p>
<p>„Ovšem ne tak výtečné, jako když setrváte ve hře,“ poznamenal Sutter. Kazatelovo čelo a horní ret pokrývala vrstvička potu.</p>
<p>„Pánové,“ uzavřel Barent, „jsme-li hotovi, za třicet vteřin bude odpálena světlice. Při tomto signálu začneme.“</p>
<p>+++</p>
<p>První noc byla pro Haroda vážně noční můra. Ostat ní zavřeli oči a okamžitě se zmocnili svých zástupců, zatímco on se během půlminutové přípravné doby snažil vůbec jen znovu navázat původní kontakt.</p>
<p>Potom se jí ocitl v mysli, ucítil na její holé kůži vítr z pralesa, ucítil, jak jí v chladivém nočním vzduchu ztvrdly drobné bradavky, a začal si matně uvědomovat, že se ze svého kruhu o tři metry dál vyklání Jensen Luhar, ukazuje na ni – na něho – a pronáší s Williho osobitým chlípným úsměvem: „Ty budeš poslední, Tony. Tebe si nechám na konec.“</p>
<p>Potom devadesát metrů nad klenbou palmového listí třeskla světlice, čtyři muži se pohnuli, Harod otočil svou zástupkyni a nechal ji bezhlavě prchnout do džungle na severu.</p>
<p>Hodiny plynuly v horečnatém snu větví, hmyzu a adrenalinového zalykání strachem – jeho i jeho zástupkyně –, v nekonečném, střemhlavém, klopýtavém útěku pralesem a bažinami. Několikrát si byl jistý, že je skoro na severním konci ostrova, ale když vyrazil z krytu stromů, uviděl před sebou plot bezpečnostní zóny.</p>
<p>Pokoušel se vymyslet nějakou strategii, probudit v sobě nadšení z probíhající akce, ale jediné, na co se zmohl, zatímco se hodiny zvolna prokousávaly k ránu, bylo vytěsnit bolest ze zástupčiných krvácejících chodidel a kůže rozedřené stovkami větví a nutit ji k dalšímu běhu s těžkou holí, bezradně sevřenou v obou rukou.</p>
<p>Ze hry neuplynulo ani třicet minut, když noc pročísl první výkřik, necelých patnáct metrů od místa, kde svou zástupkyni ukryl v rákosí. Když s ní o deset minut později na všech čtyřech vylezl, uviděl mrtvé tělo statného světlovlasého muže, kterého při hře používal Sutter, jehož pohledná tvář civěla do hlíny z krku vytočeného o sto osmdesát stupňů vůči přední části těla.</p>
<p>O několik hodin později, krátce poté, co vyšla z hady zamořené bažiny, Harodova zástupkyně vykřikla, když z úkrytu vyskočil Keplerův vysoký, hubený Portoričan a několikrát ji udeřil silnou větví. Harod ucítil, jak se kácí na zem, a překulil ji na bok, ale ne dost rychle, protože na zádech jí přistála další rána. Harod utlumil bolest, ale cítil, jak se ženou šíří ochromující necitlivost, zatímco Portoričan se šíleným smíchem na rtech pozvedl tupý nástroj, aby jí uštědřil poslední úder.</p>
<p>V té chvíli však ze tmy vyletěl oštěp – oloupaný a naostřený kmen mladého stromku – a proklál Portoričanovi hrdlo; na místě, kde měl muž ještě před okamžikem ohryzek, vyčnívalo třicet pět centimetrů zakrváceného hrotu. Keplerův zástupce se chytil za krk, padl na kolena, skácel se na bok do hustého kapradí, dvakrát kopl nohama a umřel. Harod zvedl ženu na všechny čtyři a potom do pokleku, a mezitím vyšel na mýtinu Jensen Luhar, vytáhl mrtvole z krku neumělé kopí a krví zalitý hrot podržel Harodově zástupkyni těsně před očima. „Ještě jednoho, Tony,“ pronesl černý obr s úsměvem, který se zableskl v přísvitu hvězd, „potom jsi na řadě ty. Užij si hon,<emphasis> mein Freund.“</emphasis> Luhar poplácal ženu po rameni a splynul s nocí.</p>
<p>Harod ji nechal běžet po úzké pláži, aniž se staral, jestli ji někdo spatří, klopýtal s ní přes kameny a kořeny na hliněném pásu, spadl s ní do příboje v místě, kde už pláž nebyla, a pořád se pohyboval tak, aby unikal z oblasti, kde si myslel, že by mohl být Luhar – kde by mohl být Willi.</p>
<p>Barentova muže s vojenským sestřihem a zápasnickou postavou neviděl od začátku hry, ale instinktivně věděl, že ani tento zástupce nemá proti Luharovi šanci. Našel si dokonalý úkryt hluboko v zarostlých rozvalinách staré plantáže. Přiměl zástupkyni, aby vmáčkla své zhmožděné a potrhané tělo do spleti listí, šlahounů, kapradí a starých trámů u vypálené zdi v nejhlubším koutě rozvalin. Sice neměl dostat žádné body za zabití, ale s patnácti body za přežití do svítání by i tak skóroval a nemusel by být spojen se svou zástupkyní, až by ji Barentova stráž likvidovala.</p>
<p>Už skoro svítalo a Harod a jeho zástupkyně měli každou chvíli usnout. Omámeně vzhlíželi otvorem v listoví na kousek oblohy, kde si oblaka vyměňovala místa s pohasínajícími hvězdami, když se v něm objevil Jensen Luhar se širokým, lidojedským úšklebkem. Harod zařval, když se z výšky spustila mohutná ruka, popadla ženu za vlasy a mrštila ji na ostrou hromadu suti na protějším konci bývalého příbytku pro otroky.</p>
<p>„Hra skončila, Tony.“ Luhar/Willi se nahnul nad Haroda a jeho černé tělo lesknoucí se potem a krví zastřelo hvězdy.</p>
<p>Luhar Harodovu zástupkyni zbil a znásilnil a nakonec ji popadl za čelist a týl a jediným prudkým trhnutím jí zlomil vaz. Body si Willi připsal jen za zabití; znásilnění sice bylo dovolené, ale nepodstatné. Podle časomíry Harodova zástupkyně zemřela dvě minuty a deset vteřin před východem slunce, což ho připravilo o patnáct očekávaných bodů.</p>
<p>+++</p>
<p>V pondělí si hráči pospali. Harod se probudil poslední, osprchoval se, celý omráčený se oholil a krátce před polednem sešel na pozdní snídani v podobě bohatého švédského stolu. Zbývající čtyři hráči se smáli a vyměňovali si historky, všichni blahopřáli Willimu – Kepler mu se smíchem slíbil při nočním klání odplatu, Sutter hovořil o štěstí začátečníka a Barent byl samý upřímný úsměv a říkal Willimu, jak je skvělé, že ho mají mezi sebou. Harod si vzal od muže u baru dvě sklenky Bloody Mary a posadil se do vzdáleného kouta, aby se zahloubal.</p>
<p>Nejprve s ním navázal hovor Jimmy Wayne Sutter; vydal se k němu přes rozlehlou plochu černobílých dlaždic, když Harod upíjel z třetí Bloody Mary. „Anthony, kamaráde,“ začal, jakmile vedle sebe stanuli o samotě u širokých dveří na terasu, z níž byl výhled přes dlouhý mokřad na mořské útesy, „dnes večer se musíš pochlapit. Bratr Christian a ostatní očekávají styl a nadšení, body tak důležité nejsou. Dnes Použij toho muže, Anthony, a ukaž jim, že se rozhodli správně, když tě přizvali do klubu.“ Harod jen hleděl a nic neříkal.</p>
<p>Kepler ho oslovil, když se všichni vydali Willimu ukázat zařízení letního tábora. Kepler vyskákal posledních deset schodů amfiteátru a věnoval Harodovi svůj hestonovský úsměv. „Nebylo to špatné, Harode,“ řekl, „málem jsi do toho úsvitu vydržel. Dovolíš mi ale, abych ti dal jednu malou radu? Pan Barent a ostatní chtějí vidět trochu iniciativy. Přivezl sis vlastního zástupce. Takže – jestli budeš moci… dnes večer ho Použij.“</p>
<p>Barent při návratu na Faru Haroda přesvědčil, aby se s ním svezl v elektrovozíku. „Tony,“ usmál se miliardář vlídně, když Harod setrvával v nevrlém mlčení, „jsme velice rádi, že jsi mezi nás letos vstoupil. Myslím, že ostatní hráči by nic nenamítali, kdybys co nejdřív pracoval s nějakým mužským zástupcem. Ale samozřejmě jenom pokud chceš. Není kam spěchat.“ Na panství dojeli mlčky.</p>
<p>Willi byl poslední. Setkal se s ním, když Harod odešel z Fary, aby se hodinu před večeří setkal na pláži s Marií. Harod vyklouzl bočními dveřmi a snažil se zorientovat na spletitých pěšinách parku zapuštěných pod úroveň okolního terénu; bludiště ještě více komplikovaly vysoké břehy porostlé kapradím a květinami. Přešel malou okrasnou lávku, zabočil doleva do miniaturní zenové zahrady a narazil na Williho, usazeného na dlouhé bílé lavičce, kde vypadal jako bledý pavouk v železné síti. Za lavičkou stál Tom Reynolds, jehož netečné oči, zplihlé světlé vlasy a dlouhé prsty vyvolaly v Harodovi dojem – a to nikoliv poprvé – že Williho druhá nejoblíbenější loutka vypadá jako rocková hvězda proměněná v kata.</p>
<p>„Tony,“ pronesl Willi svým zastřeným hlasem s cizím přízvukem, „je načase, abychom si promluvili.“</p>
<p>„Teď ne,“ odpověděl Harod a odcházel. Reynolds vykročil a zastoupil mu cestu.</p>
<p>„Víš, co děláš, Tony?“ zeptal se Willi vlídně.</p>
<p>„Ty to víš?“ odsekl Harod. Okamžitě poznal, jak chabě jeho námitka zní. Ze všeho nejvíc chtěl pryč.</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> zamumlal Willi. „Vím. A jestli teď začneš do těchhle věcí šťourat, přijdou kvůli tobě nazmar léta snažení a plánování.“</p>
<p>Harod se rozhlédl a uvědomil si, že jsou v květy poseté slepé uličce mimo dohled Fary i bezpečnostních kamer. Nechtěl se vrátit stejnou cestou do rezidence a Reynolds mu pořád blokoval únikovou trasu. „Podívej,“ řekl nakonec hlasem prostoupeným napětím, „mně je tohle všechno úplně u prdele, nemám ani nejmenší ponětí, o čem to mluvíš, a<emphasis> </emphasis><emphasis>do nič</emphasis><emphasis>eho se tu, kurva, nechci míchat,</emphasis> jasný?“</p>
<p>Willi se usmál. Jeho oči jako by vůbec nepatřily člověku.<emphasis> „Ja,</emphasis> to je moc dobře, Tony. Ale jsme v závěrečné fázi a nepřipustím, aby se mi někdo pletl do cesty. Rozumíme si?“</p>
<p>Něco v hlase jeho bývalého společníka probudilo v Harodovi strach, jaký v životě nezakusil. Chvíli se nezmohl na slovo.</p>
<p>Willi potom změnil tón a přešel takřka do neformálnosti. „Předpokládám, že jsi našel toho mého Žida, když jsem s ním skončil ve Filadelfii,“ podotkl. „Buď ty, nebo Barent. Nezáleží na tom, i když ti poručili, abys odehrál tento gambit za ně.“</p>
<p>Harod začal něco povídat, ale Willi pozvedl ruku a umlčel ho. „Dnes hraj s tím Židem, Tony. Ten už mi k ničemu není, ale pro tebe po tomto týdnu budu mít místo ve svých plánech… pokud mi tedy odteď nebudeš působit komplikace.<emphasis> Klar?</emphasis> Je ti to jasné, Tony?“ Harodovi se do mozku vpalovaly šedivé katovské oči.</p>
<p>„Je mi to jasné,“ vysoukal ze sebe. V náhlém, pronikavém, halucinačním prozření si uvědomil, že Willi Borden, Wilhelm von Borchert,<emphasis> je </emphasis>mrtvý, že upírá oči na mrtvolu a že se na něho neusmívá jen lebka připomínající něco vytesaného z ostré kosti, ale lebka jakožto schrána milionů dalších lebek s chřtánem osázeným žraločími zuby, z něhož se line zápach kostnic a masových hrobů.</p>
<p><emphasis>„Sehr gut,“</emphasis> řekl Willi. „Uvidíme se později v Herně, Tony.“</p>
<p>Reynolds ustoupil se stejnou imitací Williho úsměvu, který Harod uviděl na tváři Jensena Luhara předešlé noci jen několik vteřin předtím, než černoch zlomil vaz jeho zástupkyni.</p>
<p>Harod se vydal na pláž a setkal se s Marií Chenovou. Nedokázal se přestat třást, a to ani na horkém písku a v záři rozpáleného slunce.</p>
<p>Maria se dotkla jeho ruky. „Tony?“</p>
<p>„Kurva,“ pronesl s cvakajícími zuby. „Kurva. Ať si toho Žida vezmou. Je mi jedno, kdo za tím stojí, je mi jedno, o co jim jde, ať si ho klidně dneska v noci vezmou. Kurva. Seru na ně. Seru na ně na všechny.“</p>
<p>+++</p>
<p>Druhý večer měla hostina komornější ráz, jako by se všichni v duchu obírali následujícími hodinami. Všichni kromě Haroda a Williho během dne navštívili kotce a vybrali si své favority s péčí obvykle vyhrazenou prohlídkám dostihových plnokrevníků. U večeře Barent přítomným sdělil, že se hry zúčastní s hluchoněmým Jamajčanem, kterého přivedl a nabídl k přezkoumání – muže, který prchl ze své ostrovní domoviny poté, co zavraždil čtyři muže v rámci vendetty. Kepler si dával při výběru druhého zástupce na čas, zvláštní pozornost věnoval mladším mužům, takže Saulovu klec dvakrát minul, aniž se do ní pořádně podíval. Nakonec si vybral jednoho ze Sutterových znovuzrozených sirotků z ulice, vytáhlého chlapce se silnýma nohama a vlasy po ramena. „Je to chrt,“ řekl u večeře. „Chrt se zuby.“ Sutter se při druhém pokračování hry také hodlal spolehnout na již upravenou loutku a oznámil, že použije muže jménem Amos, který dva roky sloužil jako jeho osobní strážce v Biblickém misijním středisku. Amos byl nevysoký, mocně vyhlížející člověk s loupežnickým knírem a ragbyovým krkem a rameny.</p>
<p>Willi se podle všeho spokojil s tím, že druhou noc opět využije Jensena Luhara. Harod řekl jen to, že se zúčastní s mužem – tím Židem –, a po zbytek večera už se do konverzace nezapojil.</p>
<p>Barent s Keplerem si na výsledek předešlé hry vsadili více než deset tisíc dolarů a toho večera sázky zdvojnásobili. Všichni se shodli, že na teprve druhý večer turnaje sázky dosahují nezvyklé výše a soutěž je nezvykle ostrá.</p>
<p>Západ slunce v pondělí večer zahalila mračna a Barent oznámil, že barometr prudce klesá v souvislosti s bouří, blížící se od jihovýchodu. V půl jedenácté opustili jídelní stůl i své strážce a asistenty a soukromým výtahem s týkovým obložením se odebrali do Herny.</p>
<p>Za zamčenými dveřmi jediná zavěšená žárovka zářila na velký zelený stůl a pět tváří proměňovala v masky utopené v stínech. Dlouhým oknem bylo vidět blesky křižující horizont. Barent poručil, aby byly u rezidence a v parku vypnuty reflektory a nekonkurovaly tak bouřkové nádheře, a zatímco se v nastalé pauze všechny oči upíraly na blesky, Barent pronesl: „Za třicet vteřin bude odpálena světlice. Při tomto signálu začneme.“</p>
<p>Čtyři z nich zavřeli oči, tváře strnulé nedočkavostí. Harod se otočil, aby se podíval, jak bílé záblesky na jihovýchodě ozařují siluety stromů lemujících Cestu živých dubů a zároveň osvětlují vnitřky samotných modročerných bouřkových mračen.</p>
<p>Vůbec netušil, co se stane, až stráže odstraní mříže zadržující Žida jménem Saul. Ani v nejmenším se nehodlal dotknout jeho mysli a bez zástupce neměl mít žádný kontakt s nočním děním. To mu náramně vyhovovalo. Ať se dělo cokoliv, ať už chtěl přizváním toho Žida někdo cokoliv sledovat a ať měl v plánu této výhody jakkoliv využít, Tonymu Harodovi to bylo skoro ukradené. Věděl, že s děním v průběhu následujících šesti hodin nebude mít nic společného, že si tuto hru jen odsedí. Tím si byl jistý.</p>
<p>Ještě nikdy se nemýlil tak strašlivě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Pondělí, 15. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Saul byl v maličké cele uvězněn už více než dvacet čtyři hodiny, když v kamenných stěnách zaúpěl mechanizmus a ocelové mříže vyjely vzhůru. Na okamžik nevěděl, co má dělat.</p>
<p>Uvěznění snášel kupodivu klidně, skoro spokojeně, jako by se rázem zbavil čtyřiceti přebytečných let a vrátil se ke klíčovým okamžikům svého života. Dvacet hodin ležel ve studeném kamenném výklenku a přemýšlel o životě, do posledního detailu si vybavoval večerní procházky s Natalii u farmy v Caesareji, sluneční svit na písku a cihlách a líně a zeleně se převalující vlny Středozemního moře. Vybavoval si rozhovory a smích, důvěrná sdělení a slzy, a když usnul, okamžitě se ho zmocňovaly sny a odnášely ho k dalšímu přitakávání životu v reakci na brutální odříkání.</p>
<p>Dozorci mu dvakrát denně přistrkovali škvírou jídlo a on ho jedl. Nízké plastové tácky byly plné lyofilizovaného dušeného masa a nudlí. Jídla pro astronauty. Vůbec se nepozastavoval nad ironií jídla vhodného pro posádky raketoplánů, podávaného v otrocké kolonii ze sedmnáctého století; jedl všechno, pil vodu a nepolevoval ve cvičení, aby nedostával křeče a příliš mu neprochladlo tělo.</p>
<p>Ze všeho nejvíc se strachoval o Natalii. Oba dlouhé měsíce věděli, co budou muset udělat a jak moc sami budou muset zůstat, aby to udělali, ale se samotným rozloučením se pojila jistá pachuť definitivnosti. Vzpomínal na slunce na otcových zádech, na Josefovu ruku na otcově rameni.</p>
<p>Ležel ve tmě páchnoucí čtyřmi staletími strachu a přemýšlel o odvaze. Přemýšlel o Afričanech a amerických domorodcích, kteří leželi přesně v těchto kamenných klecích a cítili – stejně jako ho cítil on – puch lidské beznaděje, aniž věděli, že zvítězí, že si jejich potomci vydobudou světlo a svobodu a důstojnost upírané těm, kdo na tomto místě čekali na smrt nebo řetězy. Zavřel oči a okamžitě uviděl dobytčáky valící se do Sobiboru, vyzáblá propletená těla, studené mrtvoly choulící se, aby našly trochu tepla, které nikde nebylo, ale i navzdory tomuto výjevu se zmrzlými těly a vyčítavýma očima viděl rovněž mladé<emphasis> sabra</emphasis> z kibuců, odjíždějící za ranní prací do sadů nebo vyzbrojující se na večerní hlídku u demarkační linie, s tvrdýma a sebevědomýma očima, možná až příliš sebevědomýma, ale živýma, nesmírně živýma; sama jejich existence byla odpovědí na tázavé oči mrtvol z dobytčáků, které se musely páčit ze vzájemného objetí na ojíněné vlečce roku 1944.</p>
<p>Dělal si starost o Natalii a bál se o sebe, strašně se bál, ochromoval ho strach z čepelí blížících se k očím a studené oceli v ústech, ale tento strach poznával a vítal ho zpátky – velice dobře věděl, že ho nikdy neopustil – a nechal ho kolem sebe a sebou, nikoliv přes sebe, protékat. Tisíckrát si nacvičoval, co hodlá udělat a co by ho mohlo zastavit. Posuzoval své možnosti. Zvažoval postupy pro případ, kdy by Natalie udržela Melanii Fullerovou na správné cestě tak, jak plánovali, a jiné postupy v pravděpodobnějším případě, že by ta stařena jednala tak nepředvídatelně, jak napovídalo její šílenství. Kdyby Natalie zemřela, pokračoval by. Kdyby nic nevycházelo podle plánu, pokračoval by. Kdyby nezbývala žádná naděje, stejně by pokračoval.</p>
<p>Ležel v temné průrvě ve studeném kameni a přemýšlel o životě a rozjímal o smrti, své vlastní i jiných lidí. Posuzoval každou eventualitu a potom vymýšlel další.</p>
<p>A přesto, když mříže začaly vyjíždět nahoru a mizet mu z dohledu a čtyři další lidé se pohnuli a vyklouzli ze svých říms a vydali se ke vzdálenému východu, ani tehdy Saul Laski celou věčnou minutu nevěděl, co má dělat.</p>
<p>Potom vyklouzl ze svého výklenku a napřímil se. Pod holýma nohama ho zastudila kamenná zem. Bytost, kterou bývala Constance Sewellová, k němu vzhlížela zpoza mříží a závoje zcuchaných vlasů.</p>
<p>Pospíšil si za ostatními ke dveřím ve tmě.</p>
<p>Tony Harod seděl v Herně a zpod přimhouřených víček upíral oči na tváře čtveřice mužů očekávajících zahájení nočního klání. Barentova tvář byla klidná a vyrovnaná, opíral si bradu o sepjaté prsty, svaly v koutcích úst se mu cukaly ve slabém úsměvu. Kepler zakláněl hlavu a mračil se usilovným soustředěním. Jimmy Wayne Sutter si poposedl dopředu, položil ruce na zelené sukno stolu, na svraštělém čele a nad dlouhým horním rtem mu vyrazil pot. Willi se zabořil tak hluboko do křesla, že se mu světlo dotýkalo jen čela, ostrých lící a čepele nosu. Harod měl nicméně neodbytný pocit, že má otevřené oči a sleduje ho.</p>
<p>Uvědomoval si absurditu své situace a cítil, jak v něm sílí panika; bylo vyloučené, aby zjistil, co se děje. Nechtěl se ani pokusit dotknout Židova vědomí, věděl, že kdyby se o to pokusil, ten, kdo jeho zástupce ovládá, by mu stejně zamítl přístup. Naposledy sklouzl pohledem po tvářích všech přítomných. Kdo z nich by mohl najednou manipulovat dvěma zástupci? Logika napovídala, že to musí být Willi – svědčily by pro to motivy i rozsah starcovy Schopnosti –, ale proč by se pak uchyloval k tomu úskoku v parku? Harod byl zmatený a vystrašený. Velkou útěchou mu nebylo ani vědomí, že Maria Chenová v té chvíli čeká dole nebo že propašovala svou zbraň na člun čekající v ostrovním přístavišti, kdyby bylo třeba znenadání odjet.</p>
<p>„Co to má sakra být!“ zařval Joseph Kepler. Všichni čtyři muži otevřeli oči a pohlédli na Haroda.</p>
<p>Willi se naklonil do světla, tvář brunátnou vztekem. „Co to děláš, Tony?“ Po ostatních přeletěl ledovým pohledem. „Nebo – <emphasis>je</emphasis> to vůbec Tony? Takhle tedy hrajete ty své poctivé hry?“</p>
<p>„Počkat! Počkat!“ zvolal Sutter a opět zavřel oči. „Podívejte. Utíká. Můžeme… všichni dohromady…“</p>
<p>Barentovi se prudce otevřely oči jako dravci, který se probouzí, aby se vydal na noční lov. „Ovšem,“ pronesl potichu stále se sepjatými prsty. „Laski, ten psychiatr. Měl jsem si toho všimnout dřív. Zmátlo mě, že nemá plnovous. Ten, kdo tohle vymyslel, má velmi ubohý smysl pro podstatu žertu.“</p>
<p>„To je mi teda žert,“ utrousil Kepler s pevně zavřenýma očima. „Dostaňte ho.“</p>
<p>Barent zavrtěl hlavou. „Ne, pánové. Kvůli těmto nekalým praktikám se dnešní klání ruší. Laskiho předvedou bezpečnostní síly.“</p>
<p><emphasis>„Nein!“</emphasis> vyštěkl Willi. „Ten je<emphasis> mů</emphasis><emphasis>j.“</emphasis></p>
<p>Barent se stále s úsměvem na rtu na Williho otočil. „Ano, pravděpodobně je váš. Uvidíme. Mezitím jsem zmáčkl tlačítko a uvědomil dozorce. Sledují zahájení hry a budou vědět, koho hledat. Jestli si přejete, můžete jeho dopadení napomoci, Herr Bordene, ale dohlédněte na to, aby ten psychiatr nezemřel dřív, než ho vyslechneme.“</p>
<p>Willimu se z hrdla vydral zvuk, který kupodivu zněl jako zavrčení, a zavřel oči. Barent stočil svůj vražedně klidný pohled na Haroda.</p>
<p>Saul následoval čtyři další zástupce po rampě ven do tropické noci prostoupené vlhkostí a tíživou hrozbou bouře. Nebyly vidět hvězdy, jen blesky vykreslovaly stromy a vymýcenou plochu severně od bezpečnostní zóny. Jednou zakopl a upadl na kolena, ale brzy zase vstal a pokračoval v chůzi. Na zemi byl narýsovaný obrovský pentagram a ostatní čtyři zástupci se už postavili do jeho cípů.</p>
<p>Zvažoval, jestli by se právě v onom okamžiku neměl pokusit o útěk, ale při každém záblesku se na druhé straně bezpečnostní zóny objevili dva dozorci s M-16 a zařízeními pro noční vidění. Ještě počká. Musel se postavit do prázdného kruhu mezi Jensenem Luharem a vysokým hubeným mužem s dlouhými vlasy. Kupodivu mu nepřipadlo nijak nepříhodné, že jsou všichni nazí. Ze shromážděné pětice jako jediný nebyl v dokonalé fyzické kondici.</p>
<p>Jensen Luhar otočil hlavou, jako by ji měl na gramofonovém talíři. „Jestli mě slyšíš, pěšáčku,“ pronesla hlava německy, „chci se rozloučit. Nezabiju tě ve vzteku. Bude to rychlé.“ Luharova hlava se natočila zpátky k obloze a čekala – podobně jako ostatní – na jakýsi signál. Blesky vykreslovaly černochův mohutný profil v tekutém stříbře.</p>
<p>Saul se otočil, napřáhl ruku a hodil po něm velkým kamenem, který zvedl, když se před minutou schválně skácel na kolena. Projektil zasáhl Luhara těsně za levé ucho a kolohnát se okamžitě zhroutil na zem. Saul se otočil a vyrazil na útěk. V křovinách a pralese zmizel, sotva se zbylí tři zástupci stačili otočit a podívat, jak se vzdaluje. Neozvaly se žádné výstřely.</p>
<p>Prvních pět minut běhu bylo nelíčeným, bezhlavým úprkem, kdy ho borovicové jehličí a spadané sabalové listy píchaly do holých nohou, větve a podrost mu odíraly žebra a v hrdle ho drásal dech. Potom se opanoval do té míry, že se zastavil, přikrčil se na okraji rákosové houštiny a zaposlouchal se.</p>
<p>Po levé straně slyšel pleskání vln a vzdálenější rachot silných přívěsných motorů. Podivné chraptivé mečení mohlo být zvukem linoucím se přes vodu z elektrických megafonů, ale nerozeznával jednotlivá slova.</p>
<p>Zavřel oči, pokusil se vybavit si mapy a fotomontáž ostrova a přitom vzpomínal na spoustu hodin, které strávil s Natalii v motelové kuchyňce. Na severní cíp ostrova to bylo sedm – skoro osm – kilometrů. Věděl, že les, v němž se právě nacházel, měl zakrátko zhoustnout do skutečné džungle, a i když se asi kilometr a půl pod severním koncem jemně rozestupoval do otevřených slaných mokřadů, před pláží opět nastupoval prales a bažiny. Jedinými stavbami na cestě měly být rozvaliny otročí nemocnice, zarostlé základy DuBosovy plantáže u skalnatého mysu na východním pobřeží a popadané náhrobky starého otročího hřbitova.</p>
<p>Při bílém záblesku z blížících se bouřkových mračen se podíval na rákosí a ucítil neodolatelné nutkání zalézt si do něj, přikrčit se a schoulit jako nemluvně, sejít světu z očí. Věděl, že kdyby to udělal, jen by o to dřív zemřel. Zrůdy na Faře – alespoň tři z nich – se na těchto několika čtverečních kilometrech už dlouhá léta navzájem pronásledovaly. Při výslechu v konspiračním domě Harod Saulovi řekl o „velikonočním honu“ konaném poslední noc soutěže, kdy členové Ostrovního klubu propouštějí všechny nevyužité zástupce – něco přes dvanáct nahých a bezbranných mužů a žen – a potom je pomocí svých oblíbených zástupců pronásledují s noži a pistolemi. Barent, Kepler a Sutter tu měli znát každou skrýš a Saul se nedokázal zbavit dojmu, že Willi místo jeho úkrytu dokáže vycítit. Každým okamžikem očekával, že v mysli ucítí starcův odporný dotyk, věděl, že takový útok by na tyto vzdálenosti znamenal naprostý krach veškerých jeho plánů, měsíců promarněné práce, nadarmo obětovaných celoživotních snů.</p>
<p>Věděl, že jediná jeho šance spočívá v útěku na sever. Vyklouzl z rákosí a utíkal pryč, zatímco za ním blýskala a burácela blížící se bouřka.</p>
<p>+++</p>
<p>„Tam.“ Barent ukázal na bledou, nahou postavičku klopýtající v záběru obrazovky v páté řadě monitorů. „Není pochyb, že je to ten psychiatr, Laski.“</p>
<p>Sutter se napil z vysoké sklenky burbonu a zkřížil si nohy v měkkém pohodlí jedné z hlubokých pohovek pozorovatelny. „Ani na okamžik o tom nebylo pochyb,“ řekl. „Otázka zní – kdo ho přivedl do naší hry a proč?“</p>
<p>Jeho další tři spoluhráči se zadívali na Williho, ale stařec sledoval monitor v první řadě, kde dozorci odnášeli stále bezvládné tělo Jensena Luhara. Další tři zástupci byli vysláni do džungle za Laskim. Willi se k nim se slabým úsměvem otočil: „Uvádět sem toho Žida by ode mě bylo hloupé,“ pronesl. „Já hloupé věci nedělám.“</p>
<p>C. Arnold Barent poodstoupil od monitorů a složil si ruce na hrudi. „Proč hloupé, Williame?“</p>
<p>Willi si poškrábal tvář. „Všichni si toho Žida spojujete se mnou, i když jste to byl<emphasis> vy,</emphasis> Herr Barente, kdo s ním manipuloval naposledy, a jako jediný z nás se od něho nemáte čeho obávat.“</p>
<p>Barent zamrkal, ale nic neřekl.</p>
<p>„Kdybych měl do vašich her přivést nějakého<emphasis> hochstaplera,</emphasis> proč bych nepřivedl někoho vám neznámého? A někoho v lepší kondici?“ Willi se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, stačí, abyste se nad tím na chvilku zamysleli, a uvědomíte si, jak absurdní by něco takového ode mě bylo. Já hlouposti nedělám a od vás by bylo hloupé, kdybyste si to mysleli.“</p>
<p>Barent se podíval na Haroda. „Tony, pořád se chceš držet té své historky o únosu a vydírání?“</p>
<p>Harod se zabořil do nízké pohovky a žmoulal si ohnutý prst. Řekl jim pravdu, protože měl tušení, že jsou připraveni na něho udeřit, a chtěl jejich podezření rozptýlit. Teď si mysleli, že je lhář, a podařilo se mu jen oslabit část jejich přirozeného strachu z Williho účasti. „Já<emphasis> nevím,</emphasis> kdo za to, kurva, může,“ vyhrkl, „ale někdo si s tím tady pěkně pohrává. Co bych tím tak asi získal?“</p>
<p>„Co tak asi?“ zeptal se Barent konverzačním tónem.</p>
<p>„Já myslím, že to má nějak odvést naši pozornost,“ procedil Kepler a se zjevným napětím se zadíval na Williho.</p>
<p>Nato se zasmál reverend Jimmy Wayne Sutter. „Odvést pozornost od čeho?“ zeptal se přidušeným hlasem. „Ostrov je od okolního světa dokonale izolovaný, na tento konec ostrova nesmí vstoupit nikdo kromě lidí z bezpečnostní služby bratra C., a to jsou samí Neutrálové. Nepochybuji, že při prvním náznaku herních nekalostí byli všichni naši asistenti… ehm… eskortováni do svých pokojů.“</p>
<p>Harod polekaně vzhlédl, ale Barent se jen dál usmíval. Harod si uvědomil, jak bláhové od něho bylo doufat, že Maria by mu mohla být v krizi nápomocna.</p>
<p>„Odvést pozornost od čeho?“ pokračoval Sutter. „Tomuto ubohému starému provinčnímu kazateli taková záminka připadá hodně chabá.“</p>
<p>„No,<emphasis> ně</emphasis><emphasis>kdo</emphasis> ho ovládá,“ vyštěkl Kepler.</p>
<p>„Možná ne,“ poznamenal Willi tiše.</p>
<p>Otočily se k němu všechny hlavy. „Můj Židáček už dlouhá léta vykazuje neuvěřitelnou houževnatost,“ řekl. „Představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem ho před sedmi měsíci objevil v Charlestonu.“</p>
<p>Barentovi ztuhl úsměv na rtech. „Wilhelme, to chcete tvrdit, že tento… muž… sem přišel o vlastní vůli?“</p>
<p><emphasis>„Ja.“</emphasis> Willi se usmál. „Můj pěšák ze starých časů mě neustále sleduje.“</p>
<p>Kepler zesinal. „Připouštíte, že je tady kvůli vám, i když sem za vámi přišel sám od sebe.“</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ odpověděl Willi vlídně. „Vzpomeňte na Virginii, kde mu právě vaše geniální uvažování vyvraždilo rodinu.“</p>
<p>Barent si zahnutým prstem poklepal dolní ret.</p>
<p>„Budeme-li předpokládat, že ví, kdo za tím stál, jak se mu podařilo zjistit podrobnosti o Ostrovním klubu?“ Ještě než svou otázku dořekl, otočil se k Harodovi.</p>
<p>„Jak jsem mohl vědět, že jedná<emphasis> na vlastní pě</emphasis><emphasis>st?“</emphasis> zeptal se Harod žalostně. „Kurva, vždyť do mě nacpali hromadu prášků.“</p>
<p>Jimmy Wayne Sutter vstal a přistoupil k monitoru, kde kamery na noční vidění zprostředkovávaly obraz bledé, nahé postavy prodírající se mlázím a popadanými náhrobními kameny. „A kdo s ním teda spolupracuje teď?“ zeptal se Sutter tak potichu, že se zdálo, jako by mluvil sám pro sebe.</p>
<p><emphasis>„Die Negerin,“</emphasis> řekl Willi. „Ta černoška. Ta s tím šerifem v Germantownu.“ Rozesmál se a zaklonil hlavu, až mu byly vidět plomby na stoličkách obroušených stářím.<emphasis> „Die Untermenschen</emphasis> povstávají, přesně, jak se toho bál Führer.“</p>
<p>Sutter se odvrátil od monitoru, zrovna když se na něm objevil Barentův jamajský zástupce; rychle a jistě se pohyboval šlahouny zarostlým hřbitovem, kde před chvilkou odklopýtal ze záběru kamery Laski. „A ta ženská je kde?“ zeptal se Sutter.</p>
<p>Willi pokrčil rameny. „To je jedno. Byly v těch vašich kotcích nějaké černé děvky?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Barent.</p>
<p>„Tak pak je někde jinde,“ řekl Willi. „Možná sní o pomstě na tajném spolku, který jí zabil otce.“</p>
<p>„My jsme jí otce nezabili,“ prohlásil Barent v očividném zamyšlení. „Zabila ho Melanie Fullerová nebo Nina Draytonová.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Willi se zasmál. „Což je další drobná ironie. Ale ten Žid je tady a je skoro jisté, že mu sem pomohla<emphasis> die Negerin.“</emphasis></p>
<p>Všichni se zadívali na monitory, ale jediný zástupce na dohled byl Sutterův Amos; prodíral se vysokou travou jižně od staré DeBosovy plantáže a připomínal při svém snažení miniaturního zápasníka sumo. Sutter zavřel oči a soustředil se na jeho ovládání.</p>
<p>„Musíme Laskiho vyzpovídat,“ řekl Kepler. „A zjistit, kde je ta ženská.“</p>
<p><emphasis>„Nein,“</emphasis> opáčil Willi a upřel na Barenta soustředěný pohled. „Toho Žida musíme co nejdřív zabít. I kdyby byl nepříčetný, může znát způsob, jak na nás zaútočit.“</p>
<p>Barent si uvolnil ruce a opět se usmál. „Děláte si starosti, Herr Bordene?“</p>
<p>Willi opět pokrčil rameny. „Vždyť to dává smysl. Jestli na jeho zabití budeme spolupracovat, vyloučíme tím možnost, že ho sem přivedl někdo z nás, aby získal jakousi výhodu. Ta holka se pak už najde snadno,<emphasis> nein</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Hádám, že je opět v Charlestonu.“</p>
<p>„Hádat nestačí,“ zvolal Kepler. „Já říkám, že ho musíme vyslechnout.“</p>
<p>„Jamesi?“ optal se Barent.</p>
<p>Sutter otevřel oči. „Musíme ho zabít a vrátit se ke hře,“ pronesl a oči zase zavřel.</p>
<p>„Tony?“</p>
<p>Harod s leknutím vzhlédl. „To chcete říct, že jako budu moct hlasovat?“</p>
<p>„Ostatní záležitosti budeme řešit později,“ odpověděl Barent. „V tomto okamžiku jsi členem Ostrovního klubu a máš volební právo.“</p>
<p>Harod vycenil drobné ostré zuby. „Zdržuju se,“ řekl. „Nechte mě, kurva, na pokoji a udělejte si s tím chlapem, co chcete.“</p>
<p>Barent si poklepal ret a zadíval se na prázdný monitor. Citlivý objektiv na okamžik zaslepilo bílé světlo blesku. „Williame,“ začal, „nechápu, jak tento člověk může představovat hrozbu, ale souhlasím s vaším logickým argumentem, že by představoval menší hrozbu, kdyby byl po smrti. Tu holku a další potenciální mstitele najdeme bez větších obtíží.“</p>
<p>Willi se překlonil. „Můžete počkat, až se vzpamatuje Jensen, můj zástupce?“</p>
<p>Barent zavrtěl hlavou. „Tím by se jen oddálila hra,“ odpověděl a zvedl z ovládacího panelu mikrofon. „Pane Swansone?“ řekl a v malých sluchátkách poslouchal, až se dotyčný ozve. „Sledujete toho zástupce, který utíkal na sever? Dobře. Ano, taky ho zobrazím v sektoru dva sedm šest. Ano, je nejvyšší čas, abychom tohoto vetřelce s maximální opatrností zlikvidovali. Pošlete na místo pobřežní stráž a uvolněte z hlídky vrtulník číslo tři. Ano, bude-li to možné, použijte infra a údaje z pozemních senzorů předávejte přímo pátracím oddílům. Ano, o tom nepochybuji, ale rychle, prosím. Děkuji vám. Přepínám.“</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie Prestonová seděla v potemnělém domě Melanie Fullerové ve Starém Charlestonu a přemýšlela o Robu Gentrym. V průběhu uplynulých měsíců o něm přemýšlela často, skoro každý večer, když začínala klimbat, ale dva měsíce po odletu z Izraele se pokoušela zármutek a lítost zahnat, aby udělala místo zarputilému odhodlání, o němž cítila, že jí musí prostoupit mysl. Nefungovalo to. Od příjezdu do Charlestonu se jí dařilo každý den, obvykle večer, jezdit kolem Robova domu. Těch několik málo hodin, které netrávila se Saulem, se procházela klidnými uličkami, kde chodívala s Robem, vzpomínala nejen na triviální detaily jejich rozhovorů, ale i na hlubší city, které se mezi nimi probouzely, prohlubovaly a otevíraly i navzdory vzájemnému pochopení, jak nešikovně načasovaný jejich milostný vztah je a jak bude komplikovaný. Třikrát byla navštívit Robův hrob a pokaždé podlehla takovému smutku ze ztráty, že by ho nemohla zahladit nebo vyvážit žádná pomsta, a pokaždé si přísahala, že se už nevrátí.</p>
<p>Na počátku druhé nekonečné noci v domě hrůzy Melanie Fullerové bez sebemenších pochyb věděla, že pokud má příštích několik hodin a dnů přežít, dokáže to pouze připomínkami na lásku, nikoliv odhodláním vykonat pomstu.</p>
<p>Zatím o samotě s biologicky mrtvým zvěřincem Melanie Fullerové strávila jen něco přes dvacet čtyři hodiny. Připadalo jí to jako věčnost.</p>
<p>Noc na pondělí byla velmi krušná. V domě se zdržela do čtyř hodin ráno a odešla, až se zdálo jisté, že Saul je až do vraždění nadcházejícího večera v bezpečí. Pokud byl tedy naživu. Věděla pouze to, co jí monstrum jménem Melanie sdělilo ústy biologicky mrtvého dítěte, kterým byl kdysi Justin Warden. Historka, že Nina nemůže Saula na takovou vzdálenost ovládat – že Nina potřebuje Melaniinu pomoc, pokud mají Williho a sebe samé zachránit před hněvem Ostrovního klubu – jí s plynoucími hodinami připadala stále méně uspokojivá.</p>
<p>Justin během první noci dlouhé chvíle jen mlčky a slepě seděl a ostatní členové Melaniiny „rodiny“ byli stejně bezduší jako figuríny ve výkladní skříni. Natalie se domnívala, že Melanie je zaneprázdněna manipulací se slečnou Sewellovou nebo s mužem, kterého několik týdnů sledovali dalekohledem, když s Justinem stáli v parčíku nad řekou. Ne, na to bylo ještě příliš brzy. Justin říkal, že Melanie přihlížela zabití, k němuž došlo první noci na ostrově, očima jednoho z dozorců. Natalie probudila svou nejsilnější Nininu osobnost a Melanii varovala, aby se nevměšovala příliš brzy a neprozradila se. Justin se na ni nevraživě podíval a hodinu neřekl ani slovo; nechal Natalii bezmocně čekat na další informace. Čekat, až jí stařena vklouzne do mysli a zabije ji. Zabije je oba.</p>
<p>Natalie seděla v domě páchnoucím odpadky a zahnívajícím jídlem a snažila se přemýšlet o Robovi, o tom, co by Rob v podobné situaci řekl, jaký vtip by utrousil. Někdy po půlnoci Nininým arogantním tónem poručila, aby se rozsvítilo. Obr jménem Culley se došoural zapnout jedinou čtyřicetiwattovou žárovku v lampě s napůl utrženým stínítkem. Ostré, ploché světlo bylo horší než tma. Salon byl plný prachu, zapomenutých oděvů, pavučin a divoké změti plesnivějících potravin. Pod promáčklou pohovkou byl vidět nahnědlý okousaný kukuřičný klas. Pod georgiánským čajovým stolkem byly poházené pomerančové slupky. Někdo, možná Justin, bezmyšlenkovitě pomazal opěrky křesla a pohovky malinovým nebo jahodovým džemem a dlaněmi na nich zanechal otisky, které Natalii připomínaly zasychající krev. Slyšela, jak ve stěnách, možná přímo na chodbách šramotí krysy; do domu měly snadný přístup ze sabalových listů a rozbitých oken, která zahlédla z nádvoří pokaždé, když se přiblížila k domu. Někdy se ozývaly zvuky i z prvního patra, ale ty byly příliš silné, aby se daly připsat krysám. Natalii tanul na mysli obrázek umírající zrůdy, již nahoře zahlédla; stařeny svraštělé a zkroucené jako nějaká starobylá želva vytržená z krunýře, udržovaná při životě fyziologickými roztoky a nemilosrdnými stroji, přičemž ji někdy – poté, co uplynula dlouhá doba, kdy se nepohnul nebo zdánlivě ani nedýchal nikdo z obludné „rodiny“ – napadalo, jestli třeba Melanie Fullerová nezemřela a tyto automaty z masa a kostí nadále jen neztvárňují poslední smrduté fantazie rozkládajícího se mozku, jako marionety tančící do rytmu smrtelných křečí své loutkářky.</p>
<p>„Mají toho tvého Žida,“ zašišlal Justin druhou noc někdy po půlnoci.</p>
<p>Natalie se vytrhla z polospánku. Culley stál za chlapcovou židlí, odulou tvář zespodu ozářenou jedinou žárovkou. Marvin, Howard a sestra Oldsmithová byli někde ve stínech za Natalii. „Kdo ho dostal?“ vydechla.</p>
<p>Chlapcova tvář vypadala ve studeném světle uměle, obličej panenky vymodelované ze zteřelé gumy. Natalie si vzpomněla na figurínu v životní velikosti z Grumblethorpu, a s mrazivým záchvěvem si uvědomila, že Melanie toto dítě jakýmsi záhadným způsobem proměnila v napodobeninu oné omšelé věci. „Nikdo ho nedostal,“ odsekl. „Před hodinou otevřeli mříže a vypustili ho, aby si užil večera. Ty s ním opravdu nemáš<emphasis> ž</emphasis><emphasis>ádný </emphasis>kontakt, Nino?“</p>
<p>Natalie si skousla ret a rozhlédla se. Jackson seděl v autě o blok dál, Sumec sledoval dům z protější uličky. Ale byli jí platní, jako by byli na jiné planetě. „Melanie, na to je příliš brzo,“ vyštěkla. „Řekni mi, co se děje.“</p>
<p>Justin vycenil dětské zoubky. „Myslím, že ne, má milá Nino,“ sykl. „Je čas, abys mi řekla, kde jsi.“ Culley obešel křeslo. Marvin přišel z kuchyně. Nesl dlouhý nůž, který odrážel světlo čtyřicetiwattové žárovky. Sestra Oldsmithová vydala za Nataliinými zády jakýsi zvuk.</p>
<p>„Stůjte,“ zašeptala Natalie. V poslední vteřině se jí stáhlo hrdlo, takže to, co mělo být Nininým autoritativním příkazem, jí splynulo ze rtů jako přidušená prosba.</p>
<p>„Ne, ne a ne,“ šeptal Justin a sklouzl z křesla. Přikrčeně se k ní blížil, prsty se dotýkal špinavého orientálního koberce, jako by byl moucha a lezl po stěně. „Je nejvyšší čas, abys nám to všem řekla, Nino, nebo přijdeš o tuhle černošku. Projev se, Nino. Ukaž mi, kolik Schopnosti v tobě zůstalo. Jestli jsi doopravdy Nina.“ Chlapcova tvář nabyla divokého, dravého výrazu, jako by hlavu gumové panenky tavily neviditelné plameny.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie a vstala. Culley jí zastoupil cestu ke dveřím. Marvin obešel pohovku. Sevřenou dlaní sklouzl po noži, a když čepel odsunul, zaleskla se jeho krví.</p>
<p>„Je nejvyšší čas, abys nám to všem řekla, Nino,“ šeptal chlapec. Z horního patra se ozval náraz, sklouznutí. „Nebo je nejvyšší čas, aby tahle holka zemřela.“</p>
<p>+++</p>
<p>Před deštěm udeřil vítr, zběsile zmítal palmami, v ostrém přívalu odnášel listy a větve. Saul padl na kolena a rukama si zakryl hlavu před listím, které ho bičovalo stovkami drápků. Blesky znehybňovaly větrný chaos v sérii stroboskopických obrazů a vrstvící se hromy vytvářely jednolitou hradbu hluku.</p>
<p>Saul se ztratil. Při nárazu bouřkové fronty se schoulil pod obrovskou kapradinu a pokusil se v nočním zmatku vyčíst směr, kterým by se měl vydat. Dostal se ke slaniskům, ale potom zůstal dezorientovaný, a když vstoupil do očekávaného posledního úseku džungle, o hodinu později se ocitl opět u otročího hřbitova. Nad hlavou mu burácel vrtulník a pátral v porostu kuželem bílého světla stejně intenzivním, jako byly blesky v jeho pozadí.</p>
<p>Saul si zalezl ještě hlouběji pod kapradinu, aniž tušil, na které straně slaniska se právě nachází. Když před několika hodinami opět dorazil ke hřbitovu, ze stínů za pobořenou zdí vystřelil vytáhlý zástupce s dlouhými vlasy a zuby a nehty na něho zaútočil. Vyčerpaný Saul, omráčený únavou a strachem, popadl nejbližší věc po ruce – rezavou železnou tyč, která kdysi mohla sloužit jako náhrobní vzpěra – a pokusil se mladíka odehnat. Tyč udeřila hocha do spánku a zanechala na něm dlouhou otevřenou ránu. Mladík se v bezvědomí skácel na zem. Saul vedle něho poklekl, nahmatal mu pulz a vyrazil do pralesa.</p>
<p>Vrtulník se znovu objevil, jen co se ukryl pod cypřiši za slaniskem. Vichr přehlušoval burácení rotorů, ačkoliv stroj se proti němu probíjel ve výšce pouhých šesti metrů nad stromy. Z vrtulníku neměl Saul prakticky žádný strach; v bouři byl příliš nestabilní, aby se dal použít jako pevná platforma pro střelbu, a byl si jist, že lidé v něm by ho mohli spatřit, jen kdyby se pohyboval na otevřeném prostranství.</p>
<p>Přemýšlel, proč nevyšlo slunce. Byl přesvědčen, že od počátku jeho soužení uběhlo víc než dost hodin na to, aby přešlo celých dvanáct nocí. Běžel celou věčnost. Přikrčil se u paty cypřiše. Hekal, zhluboka se nadechoval a díval se na své nohy a chodidla. Vypadaly, jako by po nich někdo přejel naostřeným ocelovým kartáčem. Na okamžik se oddal iluzi, že má na sobě červenobíle pruhované ponožky a karmínové trepky.</p>
<p>Vítr utichl a v krátké přestávce, než se spustil déšť, Saul pozvedl tvář k obloze a hebrejsky vykřikl:</p>
<p>„Hej! Jaké vtípky sis ještě přichystal?“</p>
<p>Zpoza cypřiše na něho vodorovně udeřil jasný kužel světla. Napřed mu prolétlo hlavou, že je to blesk, potom uvažoval, jak se vrtulníku podařilo přistát, ale hned vzápětí si uvědomil, že to není jedno ani druhé. Za hradbou cypřišů se táhla úzká pláž a za ní se rozléval oceán. Pobřeží pročesávaly pátrací reflektory hlídkových člunů.</p>
<p>Bez ohledu na světlo se začal plížit k písku. Jediná pláž na této straně bezpečnostní zóny lemovala severní cíp ostrova. Dokázal to. V duchu se ptal, kolikrát se k pláži přiblížil na pár metrů, nezorientoval se, otočil se zpátky do bažin a pralesa…</p>
<p>Pláž byla v oněch místech úzká, na šířku měřila jen asi tři až čtyři metry a hned za ní se o skaliska rozbíjely vysoké vlny. Až do pauzy v bouři zastíral burácení příbojových vln vichr a hromobití. Saul se na písku skácel na kolena a rozhlédl se po moři.</p>
<p>Za hranicí příboje byly nejméně dva malé čluny, jejichž silné reflektory prohledávaly pláž kývajícími se světelnými kužely. Na vteřinu obě plavidla obkreslil blesk a Saul si všiml, že nejsou ani sto metrů daleko. Byly na nich jasně vidět temné siluety mužů s puškami.</p>
<p>Jeden reflektor sklouzl po pláži a stěně stromů k Saulovi, který vyrazil do džungle a vrhl se mezi kapradí a vysokou mořskou trávu jen okamžik předtím, než místo zalilo světlo. Přikrčil se na všech čtyřech za nízkou dunou a uvažoval o své situaci. Vrtulník a hlídkové čluny dokazovaly, že Barent a spol. zanechali hry se zástupci a skoro určitě vědí, koho pronásledují. Saul mohl jen doufat, že jeho přítomnost zasela do jejich řad zmatek, pokud ne přímo rozkol, ale nepočítal s tím. Podceňovat inteligenci nebo zarputilost nepřátel nebylo nikdy ku prospěchu věci. Během nejpaničtějších hodin Jomkipurské války letěl domů a velice dobře věděl, jak často může mít pocit uspokojení fatální následky.</p>
<p>Hnal se rovnoběžně s pláží, probíjel se hustým podrostem a zakopával o mangrovníkové kořeny, aniž si byl vůbec jist, jestli míří správným směrem. Každou druhou minutu se vrhal na zem, když vedle něho probleskl pátrací reflektor nebo nad pláží zaburácel vrtulník. Věděl, že se jim ho nějakým způsobem podařilo lokalizovat na tomto cípu ostrova. Během hodin klopýtavěho běhu si nevšiml žádných kamer, ale nepochyboval, že Barent a jeho společníci využívají veškerou dostupnou techniku k nahrávání svých zvrácených her i k omezení možnosti, že by se nějaký chytrý zástupce týdny nebo měsíce ukrýval na ostrově.</p>
<p>Zakopl o neviditelný kořen a natáhl se na zem, hlavou udeřil do silné větve a potom tváří přistál v patnácti centimetrech slané bažiny. Při vědomí zůstal do té míry, aby se dokázal překulit na bok, chytit se ostré trávy a vytáhnout se k pláži. Po tváři a do otevřených úst mu tekla krev; chutnala hodně podobně jako slaná voda z močálu.</p>
<p>Pláž byla širší, ačkoliv ne tak široká jako v místech, kde přistála cessna. Uvědomil si, že pokud zůstane mezi stromy, přílivovou zátoku a potoky nikdy nenajde. Možná už je v přízračné džungli bažin a větví minul. Pokud ho od nich dělila jakákoliv větší vzdálenost, cesta k nim mu současným tempem měla trvat hodiny. Jeho jedinou nadějí tak byla pláž.</p>
<p>Do oblasti se stahovaly další čluny. Zpod nízkých cypřišových větví viděl hned čtyři, přičemž jeden se blížil k jeho pláži a ve vzdálenosti necelých třiceti metrů od břehu ho každá prudká vlna vyhodila do výše. Už začínalo pršet a Saul se modlil, aby se k zemi snesl tropický liják, záplava vod, která by snížila viditelnost na nulu a jeho nepřátele utopila jako faraonovy vojáky. Déšť však vydržel ve fázi lehkého mrholení, jež mohlo být pouze předehrou skutečné bouře, nebo mohlo zcela ustat a nakonec otevřít oblohu tropickému svítání, které by zpečetilo jeho osud.</p>
<p>Čekal pod větvemi pět minut a přikrčil se za mořskou trávu a kmen stromu pokaždé, když se přiblížily čluny se světly nebo nad ním přeletěl vrtulník. Měl chuť se rozesmát, vstát a několik blažených vteřin, než by ho zasáhly kulky, po nich metat kameny a nadávky. Krčil se a čekal a vyhlédl, když kolem v dešti proburácel další hlídkový člun, jenž za sebou zvedal oblouk vody doplňující slanou spršku, která se s vichrem hnala k pláži.</p>
<p>Džungli za jeho zády pročísly exploze. Na okamžik si pomyslel, že se jen blíže nahrnuly blesky, ale potom uslyšel svištění rotorů a uvědomil si, že jeho pronásledovatelé musí z vrtulníku shazovat nálože. Výbuchy byly příliš silné, aby je způsobovaly granáty; vibraci každé exploze cítil přes hluboký písek i třesoucí se větve cypřišů. Čím byly exploze hlasitější, tím víc chvění sílilo. Napadlo ho, že nálože shazují podél pláže, asi dvacet nebo třicet metrů hluboko v džungli, v šedesáti až osmdesátimetrových odstupech. I navzdory deštíku se k němu po pláži na pravé straně nesl zápach kouře. Uvědomil si, že pokud se z jihovýchodu pořád blíží bouře, směr kouře jen potvrzuje, že je nedaleko severního cípu ostrova, ale pořád za severovýchodním mysem, ještě dost daleko od místa, odkud vzlétla cessna, víc než čtyři sta metrů od přílivové zátoky.</p>
<p>Klopotná cesta pralesem na okraji pláže mu měla zabrat několik hodin a jakákoliv zkratka napříč bažinou byla sázkou na jistotu, že se opět ztratí.</p>
<p>Necelých dvě stě metrů na jih rozčísla noc další exploze. Ozvalo se neuvěřitelné vřeštění, když z úkrytu vyrazilo hejno volavek a zmizelo na tmavé obloze, následované táhlejším a příšerným řevem člověka ryčícího bolestí. Saul přemýšlel, jestli to byl někdo ze zástupců. Pokud ne, potom se za ním v terénu pohybovaly hlídky a někoho zasáhl výbuch bomby z vrtulníku.</p>
<p>Zřetelněji slyšel i svištění rotorů, sice vysoko a od jihu, i to se však neustále přibližovalo. Ozval se i štěkot automatických zbraní, když někdo z člunu probíjejícího se příbojem začal nahodile pálit do pralesa.</p>
<p>Saul si přál, aby nebyl nahý. Listím se na něho snášel studený déšť, příšerně ho bolely nohy a kotníky a pokaždé, když shlédl dolů, blesky mu ukázaly svraštělé, vyhublé břicho, kostnaté bílé nohy a genitálie stažené strachem a chladem. Pohled ho ani v nejmenším nenaplňoval sebevědomím a touhou vrhnout se do útoku a pustit se do boje. Naopak v něm spíše probouzel touhu dopřát si horkou koupel, obléct se do několika vrstev teplého oblečení a najít si klidné místo na spaní. Tělem mu několik hodin smýkala přílivová vlna adrenalinu a teď trpěl odlivem jejích následků. Byl prochladlý, ztracený a vyděšený, lidská schránka zbavená takřka veškerých emocí s výjimkou strachu, veškeré motivace s výjimkou překonaného, atavistického nutkání přežít z důvodů, které už zapomněl. Zkrátka a dobře, Saul Laski se stal přesně tím člověkem, kterým byl, když před čtyřiceti lety pracoval v Jámě, s tou výjimkou, že ho mezitím opustily vytrvalost a naděje mládí.</p>
<p>Ale to nebyl jediný rozdíl, jak si uvědomil, když pozvedával tvář proti stále zběsilejší bouři. „Já jsem tu<emphasis> dobrovolně</emphasis><emphasis>!“</emphasis> zakřičel polsky k obloze, aniž se staral, jestli ho pronásledovatelé uslyší. Pozvedl pěst, ale nezatřásl jí, jen ji nad hlavou zaťal, aniž sám věděl, zda ve výrazu ujištění, vítězství, vzdoru nebo odevzdání.</p>
<p>Proběhl cypřišovou bariérou, zabočil doleva podél poslední výspy mořské trávy a vyrazil na otevřenou pláž.</p>
<p>+++</p>
<p>„Harode, pojď sem,“ řekl Jimmy Wayne Sutter.</p>
<p>„Momentíček,“ odpověděl Harod. Byl jediný, kdo zůstal v místnosti s monitory. Třebaže pozemní kamery už nezobrazovaly nic důležitého, jedna černobílá byla upevněna na jednom z hlídkových člunů nedaleko severního mysu a jedna barevná ve vrtulníku, který shazoval mezi stromy tvarované nálože a napalmové pumy. Pomyslel si, že s kamerou pracují jako debilové – na záběry ze vzduchu bylo třeba steadicamu a ze všeho toho kývání a naklánění na obou obrazovkách se mu dělalo špatně –, ale musel uznat, že pyrotechnika svým rozpočtem překonávala všechno, co kdy s Willim natočili, a její efekty se blížily Coppolovu ohnivému orgazmu na konci<emphasis> Apokalypsy.</emphasis> Vždycky si myslel, že Coppola je blázen, když z předposlední verze vystřihl napalmové scény, a příliš ho neobměkčilo, když je viděl vsunuté pod titulky ve finální verzi. Zalitoval, že si pro události této noci nepřipravil pár steadicamů a Panavision na kamerovém vozíku – záznam by určitě k<emphasis> něč</emphasis><emphasis>emu</emphasis> využil, i kdyby měl na základě tohoto ohňostroje napsat celý film.</p>
<p>„No tak, Tony, už čekáme,“ pobídl ho Sutter.</p>
<p>„Za chviličku.“ Harod si hodil úst další hrst arašídů a napil se vodky. „Podle hlášení z vysílačky zahnali toho hňupa na severní konec a teď vypalují džungli, aby…“</p>
<p><emphasis>„Hned!“</emphasis> vyštěkl Sutter.</p>
<p>Harod se na kazatele podíval. Jeho čtyři společníci už skoro hodinu seděli v Herně, hovořili spolu a podle výrazu v Sutterově obličeji bylo jasné, že jim něco udělalo čáru přes rozpočet. „Jasně,“ řekl. „Už jdu.“ Při odchodu z místnosti se ještě mrkl přeš rameno a zahlédl nahého muže; běžel po pláži přímo před objektivy obou kamer.</p>
<p>Ovzduší v Herně vyjadřovalo stejné napětí jako masakr na televizních obrazovkách. Willi seděl přímo naproti Barentovi a Sutter se šel postavit vedle starého Němce. Barent měl založené ruce a tvářil se velice nespokojeně. Joseph Kepler přecházel před dlouhým oknem. Řada závěsů byla odtažená, po skle stékal déšť a Harod při občasném záblesku zahlédl Cestu živých dubů. Hromy bylo slyšet i přes mnohovrstevnaté sklo a silné stěny. Podíval se na hodinky; bylo tři čtvrtě hodiny po půlnoci. Unaveně se zamyslel, jestli je Maria Chenová pořád ve vazbě, nebo jestli už byli asistenti propuštěni. Hořce litoval, že vůbec opouštěl Beverly Hills.</p>
<p>„Máme problém, Tony,“ začal C. Arnold Barent. „Posaď se.“</p>
<p>Harod se posadil. Očekával, že Barent, nebo spíš Kepler, ohlásí, že jeho členství v Klubu zaniklo, a spolu s ním zanikne i on. Věděl, že při testu Schopnosti s Barentem, Keplerem nebo Sutterem by neměl sebemenší šanci. Neočekával, že Willi by na jeho záchranu pohnul prstem. Možná, pomyslel si s nenadálým prozřením odsouzence na smrt, možná na něho Willi toho Žida narafičil, aby ho zdiskreditoval a odstranil.<emphasis> Proč</emphasis><emphasis>? </emphasis>ptal se v duchu.<emphasis> Jak jsem mohl pro Williho př</emphasis><emphasis>edstavovat n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jakou hrozbu?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak mu moje odstraně</emphasis><emphasis>ní prosp</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je?</emphasis> S výjimkou Marie nebyla na ostrově jediná žena, kterou by mohl Použít. Těch přibližně třicet hlídačů, kterým Barent umožnil přístup na jih od bezpečnostní zóny, byli výtečně placení Neutrálové, kteří si užívali neotřesitelných postů v miliardářově službě. Barent by ani nemusel využít své Schopnosti, aby Tonyho Haroda odstranil, stačilo by zmáčknout tlačítko. „Jo,“ řekl unaveně, „o co jde?“</p>
<p>„Tvůj dávný přítel Herr Borden nám dnes večer vyjevil jedno překvapení,“ pronesl Barent ledovým hlasem.</p>
<p>Harod zamrkal a podíval se na Williho. Napadlo ho, že ono „překvapení“ bude na jeho účet, ale nebyl si jistý, jak v něm Willi figuruje.</p>
<p>„Jenom jsme navrhli úpravu programu Ostrovního klubu,“ řekl Willi. „C. Arnold a pan Kepler s naším návrhem nesouhlasí.“</p>
<p>„Je to naprostá šílenost,“ štěkl Kepler ze svého místa u okna.</p>
<p>„Ticho!“ okřikl ho Willi. Kepler zmlkl.</p>
<p>„My?“ zeptal se Harod hloupě. „Kdo je to my?“</p>
<p>„Reverend Sutter a já,“ odpověděl Willi.</p>
<p>„Jak se ukazuje, můj dávný kamarád James je už několik let přítelem Herr Bordena,“ vysvětloval Barent. „Což je docela zajímavý zvrat.“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. „Chlapi, víte vůbec, co se děje na severním konci tohohle vašeho zasranýho ostrova?“</p>
<p>„Ano.“ Barent si vytáhl z ucha sluchátko tělové barvy menší než lékařské naslouchátko a poklepal drobný mikrofon, který byl k němu připevněný tenkým drátkem. „Já to vím. Ve srovnání s touto debatou to není vůbec důležité. Byť se to zdá absurdní, vypadá to, že už první týden v řídícím výboru budeš moci uplatnit rozhodující hlas.“</p>
<p>„Já ani nevím, o čem se tu, kurva, bavíte,“ namítl Harod.</p>
<p>„Tony, mluvíme tu o úpravě, jež umožní rozšířit loveckou aktivitu Ostrovního klubu do míry… abych tak řekl… přiměřenější situaci,“ vysvětlil Willi.</p>
<p>„Na celý svět,“ podotkl Sutter. Kazateli zbrunátněla tvář a navíc mu ji zastírala jemná vrstvička potu.</p>
<p>„Na celý svět?“</p>
<p>Barent mu věnoval sardonický úsměv. „Oni nechtějí používat v roli zástupců hráče, ale národy.“</p>
<p>„Národy?“ zopakoval Harod. Někde za Cestou živých dubů udeřil blesk a zatemnil polarizované okno.</p>
<p>„Krucinál, Harode,“ zařval Kepler, „to neumíš dělat nic jinýho než stát a papouškovat, co tu říkáme? Tihle dva idioti chtějí poslat všechno do kytek. Žádají po nás, abychom místo lidí hráli s raketami a ponorkami. Abychom kvůli bodům vyhlazovali celé země.“</p>
<p>Harod se opřel o stůl a zadíval se na Williho se Sutterem. Nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.</p>
<p>„Tony,“ řekl Barent, „o tomhle návrhu slyšíš teď poprvé?“</p>
<p>Harod přikývl.</p>
<p>„Pan Borden s tebou na toto téma nikdy nemluvil?“</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Chápeš, jak je tvůj hlas důležitý,“ poznamenal Barent potichu. „Něco takového by podstatně změnilo ráz naší každoroční zábavy.“</p>
<p>Kepler se zvláštně, zdrceně zasmál. „Tohle by poslalo do kytek celej tenhle pojebanej svět.“</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> řekl Willi. „Možná. A možná taky ne. Ale ta zkušenost by byla úchvatná.“</p>
<p>Harod si sedl. „Vy si ze mě děláte prdel,“ vysoukal ze sebe nakřáplým hlasem, který nepoužil od puberty.</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ ujistil ho Willi uhlazeně. „Už jsem demonstroval, s jakou lehkostí lze obejít i tu nejvyšší úroveň vojenského zabezpečení. Pan Barent a ostatní už dlouhá desetiletí vědí, jak jednoduché je ovlivnit vůdce jednotlivých zemí. Stačí, abychom odstranili omezení co do času a rozsahu, a tato klání budou nekonečně zajímavější. Bylo by sice nutno trochu cestovat a zajistit bezpečný úkryt, kde bychom se mohli shromáždit, až by se soutěž dostala do… ehm… patřičných obrátek, ale jsme si jistí, že C. Arnold se o tyto věci dokáže postarat.<emphasis> Nicht wahr,</emphasis> Herr Barent?“</p>
<p>Barent si promnul tvář. „Nepochybně. Nenamítám nic proti zdrojům – ani proti nadměrnému množství času, který bychom museli této rozšířené verzi hry věnovat –, ale proti plýtvání zdroji, lidskými i jinými, akumulovanými po značnou dobu.“</p>
<p>Jimmy Wayne Sutter se hlasitě, od srdce zasmál, jak to u něj znaly miliony diváků, kteří ho sledovali v televizi. „Bratře Christiane, nemyslíš si přece, že si můžeš vzít všechno s sebou?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Barent potichu, „ale nevidím důvod, proč bych to měl všechno ničit jenom proto, že tu nebudu, abych si to užíval.“</p>
<p><emphasis>„Ja,</emphasis> ale já ano,“ opáčil Willi suše. „Byla nadnesena nová otázka. Návrh byl předložen plénu. Jimmy Wayne a já hlasujeme pro jeho schválení. Ty a ten zbabělec Kepler hlasujete proti. Tony, teď hlasuj ty.“</p>
<p>Harod vyskočil. Williho hlasu se nedalo vzpírat. „Já se hlasování zdržuju. Běžte všichni do prdele.“</p>
<p>Willi bouchl pěstí do stolu. „Harode, krucinál, ty hajzle židumilná. <emphasis>Hlasuj!“</emphasis></p>
<p>Harodovi připadlo, jako by mu hlavu sevřel mohutný svěrák a zarazil mu do lebky ocelové svorky. Chytil se za spánky a v tichém výkřiku otevřel ústa.</p>
<p>„Přestaňte!“ vyštěkl Barent a svěrák povolil. Harod málem ještě jednou vykřikl úlevou. „Odhlasoval,“ pokračoval Barent. „Má právo se zdržet jakéhokoliv hlasování. Bez většiny se návrh zamítá.“</p>
<p><emphasis>„Nein,“</emphasis> řekl Willi a jako by mu za ledovýma modrýma očima zaplál modrý plamen, „bez většiny jsme dosáhli patu.“ Prudce se otočil na Suttera. „Co říkáš, Jimmy Wayne, můžeme nechat tuhle situaci v patu?“</p>
<p>Sutter měl obličej zalitý potem. Zadíval se na místo nad a napravo od Barentovy hlavy a řekl: „A sedm andělů s polnicemi se připravilo, aby začali troubit. Zatroubil první anděl: nastalo krupobití a na zem začal padat oheň smíšený s krví. Třetina země byla sežehnuta…</p>
<p>Zatroubil druhý anděl; a jakoby mohutná hora hořící ohněm byla vržena do moře. Třetina moře se obrátila v krev…</p>
<p>Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod…</p>
<p>Zatroubil čtvrtý anděl, a byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd…</p>
<p>A viděl jsem a slyšel, jak středem nebeské klenby letí orel a volá mocným hlasem: ‘Běda, běda, běda obyvatelům země, až zaznějí polnice tří andělů, kteří ještě netroubili!’</p>
<p>Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak spadla z nebe na zem hvězda, byl mu dán klíč od jícnu bezedné propasti…“ Sutter se odmlčel, dopil zbytek burbonu a zůstal potichu sedět.</p>
<p>„A co to má znamenat, Jamesi?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Sutter jako by se vytrhl ze zasnění. Otřel si tvář světle fialovým hedvábným kapesníkem z náprsní kapsy saka svého bílého obleku. „To znamená, že žádné paty nejsou možné,“ zašeptal chraplavě. „Antikrist je tady. Konečně nastala jeho hodina. Nám nezbývá než vykonat, co je napsáno, a být co nejlepšími svědky strázní, jež na nás dopadnou. Nemáme na vybranou.“</p>
<p>Barent si založil ruce a usmál se. „A kdo z nás je ten tvůj Antikrist, Jamesi?“</p>
<p>Sutter s divokým výrazem sklouzl pohledem z Williho na Barenta. „Bůh chraň, to já nevím. Odevzdal jsem svou duši, abych mu sloužil, a<emphasis> to já nevím.“</emphasis></p>
<p>Tony Harod se odšoupl od stolu. „To je na mě, kurva, moc,“ řekl. „Jdu pryč.“</p>
<p>„Zůstaň sedět,“ vyštěkl Kepler. „Dokud to nevyřešíme, nikdo se odsud ani nehne.“</p>
<p>Willi se opřel v křesle a sepjal si prsty na břichu. „Mám návrh,“ zamumlal.</p>
<p>„Ven s ním,“ vybídl ho Barent.</p>
<p>„Navrhuji, Barente, abychom dokončili svou šachovou partii.“</p>
<p>Kepler přestal přecházet po místnosti a zadíval se napřed na Williho a potom na Barenta. „Šachovou partii,“ řekl. „Jakou šachovou partii?“</p>
<p>„Jo,“ přidal se Tony Harod. „Jakou partii?“ Přejel si rukou přes zavřené oči a spatřil obraz své tváře vyřezané ze slonoviny.</p>
<p>Barent se usmál. „S panem Bordenem už několik měsíců hrajeme korespondenční partii šachu,“ odpověděl. „Je to taková neškodná zábava.“</p>
<p>Kepler se sesul k oknu. „Ježíši Kriste Otče všemohoucí.“</p>
<p>„Amen,“ dodal Sutter opět s nepřítomným pohledem.</p>
<p>„Měsíců,“ zopakoval Harod. „Měsíců. To chceš říct, že tady se děly všechny ty věci… Trask, Haines, Colben… a vy jste si spolu celou dobu hráli nějaký<emphasis> zasraný šachy?“</emphasis></p>
<p>Jimmymu Wayne Sutterovi se z hrdla vydral zvuk někde na půl cesty mezi říhnutím a smíchem. „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení,“ šeptal. „A bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem; a jeho muka neuhasnou na věky věků.“ Sutter opět vydal onen zvuk. „A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele CEJCH… a jeho číslo je šest set šedesát šest.“</p>
<p>„Drž zobák,“ vyplísnil ho Willi vlídně. „Barente, souhlasíte? Hra je skoro u konce, stačí ji jenom dohrát. Pokud vyhraji, přeneseme… klání… na širší úroveň. Pokud vyhrajete vy, spokojím se se současným uspořádáním.“</p>
<p>„Hru jsme přerušili v pětatřicátém tahu,“ podotkl Barent. „Dostal jste se do… ehm… nezáviděníhodné pozice.“</p>
<p><emphasis>„Ja.“</emphasis> Willi se zazubil. „Ale budu hrát dál. Novou partii nevyžaduji.“</p>
<p>„A pokud tato partie skončí patem?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Willi pokrčil rameny. „Když to bude pat, vyhrajete vy,“ odpověděl. „Já vyhraji jen čistým vítězstvím.“</p>
<p>Barent se zadíval na blesky.</p>
<p>„Ty jeho kecy vůbec neposlouchej,“ vykřikl Kepler. „Totálně se zcvoknul.“</p>
<p>„Mlč, Josephe,“ řekl Barent. Otočil se k Willimu. „Dobrá. Tu partii dokončíme. Budeme hrát figurami, které máme k dispozici?“</p>
<p>„S tím budu velice rád souhlasit.“ Willi se široce usmál a ukázal dokonalé protézy. „Odebereme se do přízemí?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Barent. „Ještě momentíček, prosím.“ Vzal sluchátka a chvíli poslouchal. „Tady Barent,“ řekl do miniaturního mikrofonu. „Pošlete jeden oddíl na břeh a toho Žida okamžitě zlikvidujte. Rozumíte? Dobře.“ Sluchátka odložil zpátky na stůl. „Jsem připraven.“</p>
<p>Harod je vyprovodil k výtahu. Sutter, který šel před ním, najednou zavrávoral, otočil se a chytil ho za ruku. „A v ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji,“ zašeptal Harodovi naléhavě do tváře. „Budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.“</p>
<p>„Jdi do prdele,“ odsekl Harod a ruku odtáhl.</p>
<p>Společně jich pak všech pět mlčky sešlo dolů.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Vzpomínám na pikniky, které jsme pořádali v kopcích kolem Vídně: na kopce provoněné borovicemi, na louky s kvítím a Williho otevřený peugeot zaparkovaný u nějakého potoka nebo malebné vyhlídky. Když na sobě Willi neměl tu svou směšnou hnědou košili a pásku na rukávu, byl ve svých hedvábných letních oblecích a šviháckém bílém klobouku se širokou krempou ztělesněním krejčovského umění. Před Bad Ischlem, před Nininou zradou jsem nacházela potěšení v pouhé přítomnosti těchto dvou krásných lidí. Nina nebyla nikdy rozkošnější než za oněch posledních prázdnin naší radosti, a ačkoliv jsme obě vstupovaly do let, kdy jsme přestávaly být dívkami – a podle včerejších měřítek už jsme nebyly ani mladými dámami –, při pouhém pohledu na Ninu s jejím světlovlasým, modrookým nadšením jsem se pořád dokázala cítit a chovat mladě.</p>
<p>Nyní vím, že právě jejich zrada v Bad Ischlu, víc než Ninina věrolomnost, které se dopustila s mým Charlesem o několik let dříve, znamenala zlom, kdy jsem já začala stárnout, zatímco Nina ne. V jistém smyslu se Nina a Willi všechny ty roky Krmili mnou.</p>
<p>Bylo načase s tím přestat.</p>
<p>Během druhé noci mé zvláštní vigilie s Nininou černoškou jsem došla k rozhodnutí, že čekání ukončím. Bylo radno, abych něco předvedla. Byla jsem si jista, že i když tuhle přičmoudlou holku odstraním ze scény, Willi mi bude schopen sdělit, kde se Nina doopravdy nachází.</p>
<p>Přiznávám, že jsem měla rozpolcenou pozornost. Zatímco jsem cítila, jak se mi do těla vrací mládí a vitalita, zatímco paralýza pomalu uvolňovala mučivé sevření, v němž držela mou levou paži a nohu, dlouhé dny jsem vnímala, že do stejné míry slábne moje moc při jednání s mou rodinou a jinými kontakty. Někdy poté, co slečna Sewellová sledovala, jak Jensen Luhar, muž jménem Saul a zbývající tři zajatci odcházejí z prostoru cel, jsem řekla té přičmoudlici: „Mají toho tvého Žida.“</p>
<p>Ve zmatené reakci Nininy loutky jsem cítila, jak Nina nemá situaci pod kontrolou. Soustředila jsem se na všechny své svěřence a požádala Ninu, aby mi řekla, kde je. Odmítla to a nasměrovala svou ubohou služtičku ke dveřím. Byla jsem přesvědčena, že ztratila veškerý kontakt se svou osobou na ostrově, a proto také není ve styku s Willim. Ta holka mi byla doslova vydána na milost a nemilost.</p>
<p>Posunula jsem Culleyho tak, aby ho od černošky dělily jen dva kroky, a přivedla jsem do místnosti i negříka z Filadelfie. Ten držel v ruce nůž. „Je nejvyšší čas, abys nám to všem řekla, Nino,“ dobírala jsem si ji, „nebo je nejvyšší čas, aby tahle holka zemřela.“</p>
<p>Domnívala jsem se, že Nina tu holku obětuje. Žádná loutka – jakkoliv kvalitně přizpůsobená – by jí nestála za to, aby vyjevila, kde se skrývá. Připravila jsem Culleyho na poslední dva kroky a rychlý pohyb rukou, po němž by černoška zůstala ležet mrtvá na koberci s hlavou vytočenou v nepřirozeném úhlu, jak jsem to vídávala u kuřat, která Mammy Boothová před večeří zabíjela za domem. Matka si vybírala; Mammy Boothová opeřence popadla, zabila a hodila na verandu dřív, než si vůbec uvědomili, že jsou po smrti.</p>
<p>Černoška udělala překvapivou věc. Očekávala jsem, že ji Nina přinutí utéct nebo bojovat nebo že přinejmenším dojde k duševnímu souboji, kdy se Nina pokusí ovládnout některého z mých svěřenců, ale černoška zůstala stát na místě, rozhrnula si plandavý svetr a ukázala jakýsi podivný pás – jakoby<emphasis> bandilero</emphasis> mexického bandity – naplněný čímsi na způsob plastelíny zabalené v celofánu. Do balíčků plastelíny vybíhaly drátky ze zařízení, které vypadalo jako tranzistorové radio. „Melanie, nech toho!“ vykřikla.</p>
<p>Poslechla jsem ji. Culleymu strnuly ruce kousek od černoščina hubeného hrdla. Nic mě v dané chvíli neznepokojovalo, projev Ninina šílenství ve mně probudil jen mírnou zvědavost.</p>
<p>„Tohle jsou výbušniny,“ hekla ta holka. Rukou sklouzla k tlačítku na rádiu. „Jestli se mě dotkneš, odpálím je. Jestli se dotkneš mé mysli, tento snímač je odpálí automaticky. Výbuch tohle smradlavé mauzoleum okamžitě srovná se zemí.“</p>
<p>„Nino, Nino,“ řekla jsem prostřednictvím Justina, „jsi přetažená. Sedni si na chviličku. Pošlu pana Thornea udělat trochu čaje.“</p>
<p>Byla to naprosto přirozená chyba, ale černoška vycenila zuby v grimase, která se ani neblížila úsměvu. „Pan Thorne tu není, Melanie. Měkne ti mozek. Pan Thorne… ať se ve skutečnosti jmenuje jakkoliv… mi zabil otce a potom<emphasis> jeho</emphasis> zabil jeden z tvých odporných přátel. Ale pořád za tím stojíš ty, ty starý vřede. Ty jsi pavouk spřádající každou…<emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to se nepokoušej</emphasis>!“</p>
<p>Culley se sotva pohnul. Přiměla jsem ho, aby spustil ruce, pomalu, a ustoupil. Zvažovala jsem, jestli nemám ovládnout její volní nervovou soustavu. Trvalo by to jen několik vteřin – a než by stačila zmáčknout to malé červené tlačítko, přispěchal by k ní někdo z mých lidí. Třebaže jsem ani náhodou nevěřila, že na těch jejích pošetilých hrozbách je byť jen zrnko pravdy. „Jakou jsi říkala, že tam máš výbušninu, má milá?“ zeptala jsem se přes Justina.</p>
<p>„Jmenuje se C-4,“ odpověděla ta holka. Mluvila klidně a vyrovnaně, ale slyšela jsem, jak rychle dýchá. „Je to vojenský materiál… plastická trhavina… a mám tady toho šest kilo, což je víc než dost, abych tebe i tenhle barák odstřelila ke všem čertům a k tomu zničila i půlku domu Hodgesových.“</p>
<p>Nepřipadalo mi, že ke mně mluví Nina. Doktor Hartman o patro výš mi nemotorně odstranil z ruky kapačku a začal mě přetáčet na pravou stranu. Zdravou rukou jsem ho odstrčila. „Copak bys mohla odpálit tuhle nálož, kdybych ti vzala tu tvou malou přičmoudlici?“ zeptala jsem se přes Justina. Howard vzal z mého nočního stolku těžkou pětačtyřicítku, zul si boty a potichu se vydal ze schodů. Prostřednictvím slečny Sewellové jsem byla pořád ve velmi slabém kontaktu s vnímáním jednoho z dozorců, kteří nesli bezvládné tělo Jensena Luhara zpátky do bezpečnostního tunelu, zatímco ostatní pokračovali v honu na muže, kterému černoška říkala Saul. Alarmy slyšela i slečna Sewellová v celách pro zástupce. K ostrovu se blížila bouřka; jeden palubní důstojník hlásil vlny o výšce necelých dvou metrů, které stále rostly.</p>
<p>Černoška udělala krok k Justinovi. „Vidíš tyhle drátky?“ zeptala se ho a naklonila se k němu. Z hlavy se jí do límce blůzky vinula jemná vlákna. „Tyhle senzory přenášejí elektrické impulzy mých mozkových vln do tohoto monitoru. Rozumíš tomu?“</p>
<p>„Ano,“ hlesl Justin. Netušila jsem, o čem to mluví.</p>
<p>„Mozkové vlny mají určité vzorce,“ pokračovala černoška. „Tyhle vzorce jsou pro každého člověka charakteristické jako třeba otisky prstů. Jakmile se dotkneš mé mysli tím svým hnusným, prohnilým, nemocným mozkem, vytvoří něco, čemu se říká theta rytmus – dá se nalézt u krys, ještěrek a nižších forem života, jako jsi ty –, ten pak ucítí maličký počítač v tomto monitoru, který vzápětí odpálí C-4. To vše za necelou sekundu, Melanie.“</p>
<p>„Lžeš,“ řekla jsem.</p>
<p>„Vyzkoušej si mě,“ opáčila ta holka. Udělala další krok a prudce strčila do Justina; smýkla jím takovou silou, že narazil do otcova oblíbeného křesla a posadil se na zem, až mu cvakly paty. „Vyzkoušej si mě,“ zopakovala hlasem, v němž sílil vztek, „jen si mě vyzkoušej, ty seschlá stará čubko, a uvidíme se v pekle.“</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nikdo,“ řekla. „Jenom člověk, kterému jsi zabila otce. Nic důležitého, aby sis to musela pamatovat.“</p>
<p>„Ty nejsi Nina?“ ptala jsem se. Howard sešel k patě schodiště. Pozvedl pistoli a připravil se skočit do dveří a vystřelit.</p>
<p>Dívka se ohlédla na Culleyho a do vstupní haly. Zelený přísvit z odpočívadla v patře vrhal v místě, kde stál Howard, velice slabý stín. „Jestli mě zabiješ,“ řekla černoška, „monitor zaznamená přerušení mozkových vln a okamžitě exploduje. Zabije všechny v tomto domě.“ Necítila jsem v jejím hlase žádný strach, jen něco blížícího se radostnému nadšení.</p>
<p>Ta holka samozřejmě lhala. Spíš tedy lhala Nina. Bylo vyloučené, aby se nějaká barevná uličnice dozvěděla tolik věcí z Ninina života, souvislosti ohledně smrti jejího otce, podrobnosti o naší Vídeňské hře. Ale tahle holka se už při našem prvním setkání v Grumblethorpu<emphasis> zmínila,</emphasis> že jsem jí snad zabila otce. Nebo ne? Všechno začínalo být velmi chaotické. Možná, že smrt Ninu opravdu přivedla k šílenství a nyní měla ve všem takový zmatek, že si myslela, že jsem jejího otce před tu bostonskou tramvaj strčila<emphasis> já.</emphasis> Možná, že v posledních vteřinách života Ninino vědomí vyhledalo úkryt v podřadném mozku téhle holky – nebyla to třeba pokojská v Mansardě? – a Nininy vzpomínky se teď prolínaly a proplétaly s banálními vzpomínkami jakési černé pokojské. Při této myšlence jsem se prostřednictvím Justina málem rozesmála. To by byla přímo dokonalá ironie!</p>
<p>Ať byla pravda jakákoliv, té její imaginární trhaviny jsem se vůbec nebála. Pojem „plastická trhavina“ už jsem slyšela, ale byla jsem přesvědčena, že takové zařízení se těmto hromádkám hlíny nepodobá. Vždyť ani nevypadaly jako plast. Kromě toho si vzpomínám, jak otec musel před válkou odpálit bobří hráz na našem georgijském pozemku; se zrádným dynamitem mohl odjet k jezeru jen on a dělmistr a s rozbuškou se muselo manipulovat jen s maximální opatrností. Výbušniny byly příliš nespolehlivé, aby se daly nosit za nějakým směšným opaskem. Zbytek černoščiny historky – mozkové vlny a počítače – mi nedával smysl už vůbec. Takové nápady patřily do hájemství science fiction, kterou Willi čítával v těch křiklavých, senzacechtivých německých časopisech. A i kdyby taková myšlenka byla možná – a já byla přesvědčena, že není –, neměla by místo v chápání nějaké černé holky. Vždyť s porozuměním takové věci jsem měla potíže i<emphasis> já</emphasis> sama.</p>
<p>Přesto nemělo smysl na Ninu dál tlačit. Pořád existovala určitá mizivá možnost, že něco ve vybavení její loutky může obsahovat skutečný dynamit. Neviděla jsem důvod, proč bych Nině nemohla ještě několik minut vycházet vstříc. To, že jí šplouchalo na příslovečný maják, ještě neznamenalo, že je méně nebezpečná. „Co chceš?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Černoška si olízla odulé rty a rozhlédla se. „Odveď odsud všechny svoje lidi. Kromě Justina. Ten zůstane v křesle.“</p>
<p>„Ovšem,“ zavrněla jsem. Černoch, sestra Oldsmithová a Culley odešli každý svými dveřmi. Howard při Culleyho odchodu poodstoupil, ale pistoli nesklonil.</p>
<p>„Řekni mi, co se děje,“ vyštěkla černoška. Zůstávala stát s prstem u červeného tlačítka zařízení na opasku.</p>
<p>„Co tím myslíš, má drahá?“</p>
<p>„Na tom ostrově,“ odpověděla. „Co se stalo se Saulem?“</p>
<p>Nechala jsem Justina pokrčit rameny. „O to už se nezajímám,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Černoška udělala tři kroky a mně blesklo hlavou, že to nebohé dítě udeří.<emphasis> „Sakra!“</emphasis> zvolala. „Řekni mi, co chci vědět, nebo to okamžitě odpálím. Už jen vědomí, že jsi mrtvá, by za to stálo… že se smažíš v posteli jako nějaká holá krysí královna opékaná nad plamenem. Rozmysli si to, ty čubko.“</p>
<p>Klením jsem vždycky opovrhovala. Odpor, který jsem cítila k jejímu obhroublému vyjadřování, nezmírňovaly ani obrazy, které svými slovy vyvolávala. Moje matka se přehnaně bála záplav a stoupající vody. Mojí noční můrou býval vždycky oheň. „Ten tvůj Žid hodil kamenem po Williho svěřenci, a ještě než hra začala, utekl do pralesa,“ řekla jsem. „Vydalo se za ním několik dalších lidí. Dva dozorci odnesli muže jménem Jensen Luhar na ošetřovnu v tom jejich směšném podzemním bludišti. Už několik hodin je v bezvědomí.“</p>
<p>„Kde je Saul?“</p>
<p>Justin se ušklíbl. V jeho hlase zaznělo silnější zakňourání, než jsem měla v úmyslu. „Jak to mám vědět? Nemůžu být všude.“ Neviděla jsem důvod, proč bych jí měla vykládat, že v té chvíli dozorce, s nímž jsem přes slečnu Sewellovou navázala kontakt, nahlédl na ošetřovnu a uviděl, jak Williho černoch vstal ze stolu a uškrtil oba dozorce, kteří ho tam donesli. Podívaná ve mně zanechávala zvláštní pocit déjá vu, dokud jsem si nevzpomněla, jak jsme v létě roku 1932 chodili s Willim a Ninou do kina Kruger ve Vídni na film<emphasis> Frankenstein.</emphasis> Vzpomněla jsem si, jak jsem křičela, když se netvorovi na stole zacukala ruka a pak se zvedla, aby zardousila nic netušícího doktora, který se skláněl nad svým výtvorem. Nyní jsem žádné nutkání vykřiknout necítila. Poslala jsem svého dozorce dál, minul místnost, kde další dozorci sledovali řady televizních obrazovek, a zastavila ho u administrativního bloku. Pořád jsem neviděla důvod, proč bych Ninině černošce měla o tomto vývoji cokoliv sdělovat.</p>
<p>„Kudy se Saul vydal?“ zeptala se ta holka.</p>
<p>Justin si založil ruce. „Proč mi to neřekneš<emphasis> ty,</emphasis> když jsi tak chytrá?“</p>
<p>„Dobře,“ odpověděla černoška. Sklopila víčka, až jí byl vidět jen náznak bělma. Howard čekal ve stínech haly. „Utíká na sever,“ pronesla černoška, „hustým pralesem. Je tam… jakási pobořená budova. Náhrobní kameny. Je to hřbitov.“ Otevřela oči.</p>
<p>Tehdy jsem v patře zaúpěla a začala sebou v posteli házet. Byla jsem <emphasis>opravdu</emphasis> přesvědčena, že se Nina se svou loutkou nedokáže spojit. Ale právě tento obrázek jsem před necelou minutou uviděla na obrazovce dozorců. Williho černoch se mi ztratil v labyrintu tunelů. Bylo možné, že tuhle holku Používá Willi? Zdálo se, že se mu Používání barevných a jiných méně vyvinutých ras zamlouvá. Pokud to byl Willi, kde pak byla Nina? Cítila jsem, že mě každou chvíli začne bolet hlava.</p>
<p>„Co chceš?“ zeptala jsem se ještě jednou.</p>
<p>„Budeš pokračovat v našem plánu,“ řekla holka stále v Justinově těsné blízkosti. „Přesně, jak jsme se o tom bavily.“ Podívala se na hodinky. Ruku už neměla u červeného tlačítka, ale pořád mi nebyly jasné ty mozkové vlny a počítače.</p>
<p>„Připadá mi, že dál pokračovat nemá smysl,“ nadhodila jsem. „Nesportovní chování toho tvého Žida nabouralo večerní program a pochybuji, jestli ostatní budou…“</p>
<p>„Mlč,“ okřikla mě, a ačkoliv promluvila hrubě, tón patřil Nině. „Budeš dělat, co jsme si naplánovaly. Jestli ne, ověříme si, jestli C-4 dokáže zbourat tenhle dům na jeden pokus.“</p>
<p>„Můj dům se ti nikdy nelíbil,“ řekla jsem. Justin vyšpulil dolní ret.</p>
<p><emphasis>„Udě</emphasis><emphasis>lej to, Melanie,“</emphasis> poručila černoška. „Jestli to neuděláš, poznám to. Jestli ne hned, tak hodně brzy. A než tohle odpálím, nebudu tě nijak varovat.<emphasis> Do toho.“</emphasis></p>
<p>V tom okamžiku chybělo málo, abych Howarda přiměla vystřelit. Doma na mě nikdo takhle mluvit nesmí, určitě ne jakási přičmoudlá běhna, která by správně ani neměla být v mém salonu. Ale ovládla jsem se a nechala Howarda zvolna sklonit pistoli. Musela jsem uvážit další věci.</p>
<p>To bylo pro Ninu – a ostatně i pro Williho – typické, přesně tímhle způsobem mě vyprovokovat. Kdybych ji v té chvíli zabila, musela bych v salonu uklízet nepořádek a její úkryt by mi zůstával utajen jako předtím. Pořád existovala možnost, že na některé z jejích historek mohlo být něco pravdy. Bizarní Ostrovní klub, který mi popsala, byl kupříkladu skutečný, ačkoliv pan Barent byl mnohem větší džentlmen, než jak ho líčila. Vskutku se nabízel dostatek důkazů, že skupina pro mě představuje nebezpečí, třebaže jsem nechápala, v čem hrozí nebezpečí Willimu. Kdybych si nechala tuto příležitost utéct, nejenže bych přišla o slečnu Sewellovou, ale musela bych žít s úzkostí a nejistotou, jak se vůči mně skupinka rozhodne zachovat v následujících měsících a letech.</p>
<p>Navzdory vypjatosti předchozí půlhodiny jsem se tedy opět dostala do fáze rozpačitého spojenectví s Nininou černoškou – na stejné místo, kde jsem byla několik uplynulých týdnů.</p>
<p>„Dobrá tedy,“ povzdechla jsem si.</p>
<p>„Udělej to<emphasis> hned,“</emphasis> nařídila ta holka.</p>
<p>„Ano, ano, ano,“ zamumlala jsem. Justin ochabl a znehybněl. Moje rodinka se proměnila v sochy. Dásně se mi začaly otírat o sebe, když jsem zaťala čelisti, oči zavřené, tělo napjaté úsilím.</p>
<p>Slečna Sewellová vzhlédla, když se s bouchnutím rozletěly těžké dveře na konci chodby. Jakmile se v nich objevil Williho černoch, dozorce v budce vyskočil ze stoličky. Pozvedl automatickou pistoli. Černoch mu ji sebral a udeřil muže otevřenou dlaní do tváře, rozplácl mu nos a zarazil mu do mozku úlomky kostí.</p>
<p>Potom sáhl do budky a cvakl vypínačem. Mříže zajely do zdi, a zatímco se ostatní vězni choulili ve svých výklencích, slečna Sewellová vystoupila ven, protáhla se, aby si rozproudila krev, a otočila se k černochovi.</p>
<p>„Nazdar, Melanie,“ pozdravil mě.</p>
<p>„Dobrý večer, Willi.“</p>
<p>„Já věděl, že jsi to ty,“ pokračoval potichu. „Neuvěřitelné, jak se navzájem poznáváme i ve všech svých převlecích, po všech těch letech.<emphasis> Nicht wahr?“</emphasis></p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem. „Nemohl bys jí sehnat něco na sebe? Není vhodné, aby tu běhala nahá.“</p>
<p>Williho černoch se zazubil, ale přikývl, natáhl ruku a strhl z mrtvého dozorce košili. Přetáhl ji slečně Sewellové přes ramena. Soustředila jsem se na zapínání dvou zbylých knoflíků. „Zavedeš mě do toho velkého domu?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Je tady Nina, Willi?“</p>
<p>Černoch svraštil čelo a nadzvedl jedno obočí. „Očekáváš, že by tady mohla být?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Budou tady jiní,“ řekl a opět vycenil černochovy zuby.</p>
<p>„Pan Barent,“ doplnila jsem ho. „Sutter… a ostatní z Ostrovního klubu.“</p>
<p>Williho nástroj se srdečně rozesmál. „Melanie, lásko moje, ty mě nikdy nepřestaneš ohromovat. Nic nevíš, ale vždycky se všechno dozvíš.“</p>
<p>Vyšpulila jsem slečně Sewellové rty do svého jemného nevrlého výrazu. „Nebuď nezdvořilý, Willi,“ napomenula jsem ho. „Nesluší ti to.“</p>
<p>Opět se rozesmál. „Ano, ano,“ zahulákal. „Dnes nebuďme nezdvořilí. Toto je naše poslední Setkání,<emphasis> Liebchen.</emphasis> Pojď, ostatní už čekají.“</p>
<p>Vydala jsem se za ním chodbami a nahoru do noci. Žádné jiné dozorce jsme neviděli, ačkoliv jsem si pořád udržovala kontakt se strážcem, který stál u administrativního bloku.</p>
<p>Minuli jsme vysoký plot, kde ještě syčelo a doutnalo tělo dalšího dozorce, zavěšené s roztaženýma rukama a nohama na drátu pod proudem. Viděla jsem, jak se tma hemží bledými postavami dalších zajatců prchajících do noci. Nad hlavami se nám hnala mračna. Blížila se bouře. „Lidé, kteří mi ublížili, za to dnes v noci zaplatí, že, Willi?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„To ano,“ procedil přes bílé zuby. „To ano, zaplatí, má milá Melanie.“</p>
<p>Kráčeli jsme k rozlehlému domu, koupajícímu se v bílém světle. Přiměla jsem Justina, aby namířil prstem na Nininu černošku. „Tohle jsi chtěla!“ zaječela jsem na ni pištivým hlasem šestiletého dítěte. „Tohle jsi chtěla. Tak se teď <emphasis>dívej</emphasis>!“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Saul se dosud nikdy neocitl v tak prudkém dešti. Zatímco běžel po pláži, vzduch vyplnilo obrovské množství vody, která hrozila, že ho vmáčkne do písku jako nějaká mohutná opona padající na nebohého herce, jenž stanul na špatném místě. Pátrací reflektory šlehaly na břeh ze člunů za čárou přílivu nebo dolů z vrtulníku, ale jen prozařovaly závěsy smrště, jež se v noci třpytily jako řady stopovek. Běžel, holé nohy se mu smýkaly na písku, který v lijáku získal konzistenci bláta, a soustředil se, aby neuklouzl a neupadl, s jakousi podivuhodnou jistotou, že kdyby skončil na zemi, už by nevstal.</p>
<p>Stejně rychle, jak přívaly zesílily, tak také polevily. Jednu chvíli mu déšť bušil do hlavy a nahých ramen, zatímco hromobití a dunění vody na hustém listoví přehlušovalo všechny ostatní zvuky, a hned nato tlak zeslábl; dohlédl více než deset metrů vzdouvajícími se závěsy mlhy a uslyšel, jak na něho muži křičí. V drobných explozích před ním začal poskakovat písek, pak mu horečnatě blesklo hlavou, jestli takovým způsobem na bouřku nereagují třeba schované škeble nebo krabi, načež mu došlo, že po něm střílejí. Rachot rotorů nad jeho hlavou přebil lomoz bouřky, prohnal se kolem něho jakýsi obrovský tvar, přes pláž se k němu hnalo bílé světlo. Vrtulník se prudce naklonil, smýkl se před ním hustým vzduchem a jen šest metrů nad pískem a příbojem sklouzl do strany. Na moři zařvaly závěsné motory, když se bílou linií příbojových vln přiřítily dva čluny.</p>
<p>Saul klopýtl, srovnal se, aby nepadl na kolena, a pokračoval v běhu. Nevěděl, kde je. Jasně si vybavoval, že severní pláž je kratší a džungle je ve větší vzdálenosti. Na vteřinu, když přes něho šlehlo světlo reflektorů a vrtulník dokončil otáčku, si byl jist, že v lijáku svou zátoku přeběhl. Noc, bouře a příliv všechno proměnily a on ji prostě proběhl. Nezastavoval se, v hrdle a hrudi ho jako horký drát pálil dech, už slyšel i výstřely a díval se, jak před ním a po bocích vyskakuje písek.</p>
<p>Vrtulník se s rachotem hnal zpátky nad pláží, ve výšce Saulovy hlavy se zableskly ližiny. Saul se vrhl k zemi a hruď, břicho a genitálie si odřel pískem, drsným jako smirek. Když nad ním stroj přeletěl, poryvy větru z listů rotoru mu přitiskly hlavu hlouběji do písku. Sice nevěděl, jestli vrtulník zasáhla střelba z automatů, která měla mířit na něj, nebo něco mechanického dospělo do krizového bodu, ale najednou se ozval zvuk, jako by do valícího se plechového barelu dopadl hasák, vrtulník poskočil a přímo nad Saulovým ležícím tělem se prudce zachvěl. Padesát metrů dál nad pláží se snažil vystoupat do výšky, ale podařilo se mu jen sklouznout doleva nad příboj a potom se příliš prudce naklopil doprava, když se hlavní rotor a ocasní nosník pokusily o protiběh. Vrtulník letěl přímo do bariéry stromů.</p>
<p>Několik vteřin se zdálo, že si stoupající stroj vlastními rotory proseká stezku horními devíti metry vegetace – palmové listí a zbytky větví létaly nad stromy jako kopáči příkopů, uskakující z cesty splašené motorce v některé z komedií Marka Sennetta –, ale o několik vteřin později se vrtulník sám objevil nad okrajem džungle, dokončil nepřirozenou otáčku, v dešti se zablesklo plexi kabiny a odrazilo zář jeho vlastního reflektoru, který nyní mířil vzhůru k nebi ze vpáčeného trupu. Saul se opět vrhl na písek, když se na padesátimetrovém úseku pláže začaly řítit k zemi kousky vrtulníku.</p>
<p>Kabina narazila do okraje pláže, jednou poskočila, jako prudce vržená žabka přeskákala první tři bílé příbojové vlny a zmizela ve třech metrech vody. Vzápětí něco odpálilo nálože v kabině, moře zažhnulo jako otevřený plamen za silným zeleným sklem, šest metrů vysoko vystřelil gejzír bílé vodní tříště a zavanul k Saulovi. Ještě půl minuty pleskaly na písek úlomky stroje.</p>
<p>Saul vstal, ometl si písek z pokožky a nechápavě vypoulil oči. Zrovna si uvědomil, že stojí v potoku tekoucím jakousi širokou prohlubní, když ho zasáhla první kulka. Ucítil štípnutí na levém stehně, a když se otočil, hned dostal další, tentokrát přesnější zásah k pravé lopatce, po němž skončil jak dlouhý tak široký v bahnité bystřině.</p>
<p>S příbojem se blížily dva motorové čluny, zatímco třetí kroužil asi třicet metrů dál na moři. Saul zaúpěl a překulil se na bok, aby se podíval na levé stehno. Na vnější straně nohy těsně pod kyčlí mu kulka vyryla krvavý šrám. Levou rukou se pak pokusil nahmatat ránu na zádech, ale to, co ho tam zasáhlo, mu zcela znecitlivělo lopatku. Když ruku odtáhl, byla zalitá krví, ale to mu příliš mnoho nesdělilo. Zvedl pravou ruku a zakomíhal prsty. Alespoň že ruka reagovala.</p>
<p>K čertu s tím, pomyslel si anglicky, a začal se plazit k pralesu. O dvacet metrů dál vyjela na písek příď prvního člunu a na břeh se přibrodili čtyři muži s pozvednutými puškami.</p>
<p>Saul se nepřestával plazit. Vzhlédl přímo nad sebe a uviděl, jak nad ním klouže zubatý okraj mračen. Objevovaly se hvězdy, i když na severozápadě svět ještě osvětlovaly blesky. Potom i poslední mrak odplul jako nějaká ohromná opona, jež odhaluje jeviště před třetím a posledním dějstvím.</p>
<p>+++</p>
<p>Tony Harod si uvědomil, že je k smrti vyděšený. Všech pět jich sešlo do hlavní síně, kde Barentovi lidé už přichystali dvě obrovská křesla; stála naproti sobě na okrajích vydlážděné plochy. Barentovi Neutrálové stáli na hlídce u všech dveří a oken, vyzbrojeni automatickými zbraněmi, které vedle jejich modrých sak a šedých kalhot působily značně nepřípadně. Několik se jich shluklo i kolem Marie Chenové, včetně muže jménem Tyler, který byl Keplerovým asistentem, a Williho další loutky Torna Reynoldse. Harod viděl širokým francouzským oknem na Barentův luxusní vrtulník, který trůnil s nastartovaným motorem asi třicet metrů daleko na louce svažující se k mořským útesům. Obklopovala ho skupina Neutrálů; mžourali do záře venkovních reflektorů.</p>
<p>Zdálo se, že pouze Barent s Willim chápou, co se vlastně děje. Kepler dál přecházel z místa na místo a lomil rukama jako odsouzenec na smrt, zatímco Jimmymu Wayne Sutterovi se v tváři zračil skelný, blažený, mírně zmámený pohled člověka ujařmeného v hloubi meskalinového snění. „Kde je, kurva, ta šachovnice?“ zeptal se Harod.</p>
<p>Barent se usmál a přešel k dlouhému stolu z doby Ludvíka XIV., posetému láhvemi, sklenicemi a snídaňovým bufetem. Na dalším stole byla uložena elektronická zařízení, vedle nichž stál agent FBI jménem Swanson, s knírkem, se sluchátky a mikrofonem. „K partii šachu není třeba vždy šachovnice, Tony,“ řekl Barent. „Jde koneckonců o cvičení mysli.“</p>
<p>„Říkáte, že korespondenčně hrajete už několik měsíců?“ zeptal se Joseph Kepler. Znělo to poněkud nervózně. „Začali jste těsně po tom, co jsme loni v prosinci v Charlestonu vypustili Ninu Draytonovou?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Barent. Přikývl a sluha v modrém saku mu nalil sklenku šampaňského. Napil se a opět přikývl. „Abych pravdu řekl, pan Borden mě prvním tahem zkontaktoval několik týdnů před Charlestonem.“</p>
<p>Kepler se hořce zasmál. „A tys mě nechával žít v přesvědčení, že jsem jediný, kdo s ním navázal kontakt, ačkoliv se Sutterem jste s ním byli celou tu dobu ve styku.“</p>
<p>Barent se nevraživě zadíval na Suttera. Kazatel upíral prázdný pohled na francouzské okno. „Kontakt reverenda Suttera s panem Bordenem se táhne mnohem hlouběji do minulosti,“ řekl.</p>
<p>Kepler přešel ke stolu a nalil si vysokou sklenku whiskey. „Využils mě stejně, jako jsi využil Colbena a Traska.“ Skoro celou sklenici vypil na jeden lok. „Úplně stejně jako Colbena a Traska.“</p>
<p>„Josephe,“ konejšil ho Barent. „Charles a Nieman byli ve špatnou dobu na špatném místě.“</p>
<p>Kepler se opět zasmál a nalil si další sklenku. „Vyhozené figury,“ pronesl. „Smetené ze šachovnice.“</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> souhlasil upřímně Willi, „ale já jsem taky přišel o pár figur.“ Posolil si natvrdo uvařené vajíčko a ukousl si pořádné sousto. „Herr Barent i já jsme na počátku hry přistupovali velice lehkovážně k dámám.“</p>
<p>Harod se přiblížil k Marii a stiskl jí ruku. Měla studené prsty. Barentova ochranka byla několik metrů daleko. Naklonila se k němu a zašeptala: „Prošacovali mě, Tony. O té pistoli na člunu dobře věděli. Teď se už nijak z ostrova nedostaneme.“</p>
<p>Harod přikývl.</p>
<p>„Tony,“ zašeptala a sevřela mu prsty. „Já se bojím.“</p>
<p>Harod se rozhlédl po obrovské místnosti. Barentovi lidé v ní nainstalovali malé reflektory, které měly osvětlovat část černobíle vydlážděné Velké síně. Zdálo se, že každá dlaždice má velikost asi sto dvacet centimetrů na sto dvacet centimetrů. Harod napočítal osm řad osvětlených čtverců, přičemž každá řada měla osm čtverců na délku. Uvědomil si, že se dívá na gigantickou šachovnici. „Nebojte se,“ zašeptal Marii, „dostanu vás odsud, přísahám.“</p>
<p>„Miluju vás, Tony,“ zašeptala krásná míšenka.</p>
<p>Harod se na ni chvíli díval, stiskl jí ruku a vrátil se k bufetovému stolu.</p>
<p>„Herr Bordene, víte, čemu nerozumím,“ optal se Barent, „jak jste zabránil Melanii Fullerové v odletu ze země? Lidé Richarda Hainese nedokázali zjistit, co se na tom atlantském letišti vlastně stalo.“</p>
<p>Willi se zasmál a ometl si ze rtů maličké bílé zbytky vajíčka. „Byl to telefonát,“ odpověděl. „Nic víc, nic míň. Před několika lety jsem prozíravě nahrál několik telefonických rozhovorů mezi mou drahou přítelkyní Ninou a Melanii a trochu jsem je sestříhal.“ Willi přešel do fistule. „Melanie, má milá, jsi to ty, Melanie? Tady Nina, Melanie.“ Willi se rozesmál a sáhl po druhém vajíčku.</p>
<p>„A to už jste taky vybral Filadelfii jako hrací plochu pro naši střední hru?“</p>
<p><emphasis>„Nein.</emphasis> Byl jsem připraven hrát tam, kde se Melanie Fullerová schová. Nicméně Filadelfie byla docela přijatelná, protože můj společník Jensen Luhar se tak mohl volně pohybovat mezi ostatními černochy.“</p>
<p>Barent posmutněle zavrtěl hlavou. „Došlo tam k několika velmi dramatickým výměnám. Oba jsme provedli několik velice neuvážených tahů.“</p>
<p><emphasis>„Ja,</emphasis> moje dáma výměnou za jezdce a několik pěšáků,“ poznamenal Willi a zachmuřil se. „Bylo nutné se vyhnout předčasné remíze, ale při turnajových utkáních tak obvykle nehraji.“</p>
<p>Swanson, agent FBI, přišel Barentovi něco pošeptat. „Omluvte mě na moment, prosím,“ miliardář přešel k telekomunikačnímu pultu. Když se vrátil, vrhl na Williho zlostný pohled. „O co vám jde, pane Bordene?“</p>
<p>Willi si olízl prsty a nevinně se na Barenta zadíval.</p>
<p>„Co je zas?“ vyštěkl Kepler. „Co se stalo?“</p>
<p>„Několik zástupců opustilo kotce,“ vysvětloval Barent. „Na sever od bezpečnostní zóny jsou nejméně dva mrtví dozorci. Lidé z mé ochranky necelých čtyři sta metrů odsud na Cestě živých dubů zaregistrovali černošského kolegu pana Bordena a jednu ženu… zástupkyni, kterou na ostrov přivezl pan Harod. Co máte za lubem, pane?“</p>
<p>Willi rozevřel dlaně. „Jensen je můj starý a ceněný společník. Jenom ho sem přivádím na koncovku, Herr Barente.“</p>
<p>„A ta žena?“</p>
<p>„Přiznávám, že jsem chtěl Využít i ji.“ Willi pokrčil rameny. Prostornou síní se rozhlédl po více než dvou desítkách Barentových Neutrálů vyzbrojených automatickými puškami a izraelskými samopaly. Další členové ochranky byli vidět pouze jako stíny na balkonech nad nimi. „Dva nazí zástupci pro vás přece nebudou představovat žádnou hrozbu,“ podotkl a přidušeně se usmál.</p>
<p>Reverend Jimmy Wayne Sutter se odvrátil od oken. „Jestliže však Hospodin stvoří něco mimořádného,“ řekl, „a půda rozevře svůj chřtán a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí, poznáte, že tito muži znevážili Hospodina.“ Opět se zadíval do noci. „Numeri, kapitola šestnáct,“ dodal.</p>
<p>„Hej, to vám teda fakt kurevsky moc děkuju,“ pronesl Harod. Odšrouboval uzávěr na litrové láhvi vodky a napil se přímo z ní.</p>
<p>„Mlč, Tony,“ okřikl ho Willi. „Tak co, Herr Barente, přivedete sem moje ubohé pěšáky, abychom mohli pokračovat ve hře?“</p>
<p>Kepler zatahal C. Arnolda Barenta za rukáv, oči vytřeštěné zuřivostí nebo strachem. „Pozabíjej je,“ naléhal. Ukázal prstem na Williho. „Toho zabij. Vždyť se zbláznil. Chce zničit celej zatracenej svět jenom proto, že sám brzo umře. Zabij ho, než bude…“</p>
<p>„Už ani slovo, Josephe,“ opáčil Barent. Kývl na Swansona. „Přiveďte je a začneme.“</p>
<p>„Počkat,“ ozval se ještě Willi. Na půl minuty zavřel oči. „Je tu ještě někdo.“ Oči zase otevřel. Tváří se mu rozlil velikánský úsměv. „Dostavila se další figura. Tato hra bude uspokojivější, než jsem kdy předpokládal, Herr Barente.“</p>
<p>+++</p>
<p>Saula Laskiho střelil šikovatel Wehrmachtu s náplastí na bradě a shodili ho do Jámy, kde měl ležet se stovkami dalších mrtvých a nahých Židů. Saul ale mrtvý nebyl. V náhlé tmě se plazil mokrým pískem Jámy, přes hladké, chladnoucí kůže mrtvých těl, přes muže, ženy a děti z Lodže a stovky dalších polských měst. Strnulost pravého ramene a levé nohy se proměňovala ve spalující provazce bolesti. Byl dvakrát postřelen a shozen do Jámy – konečně –, ale byl pořád naživu. Naživu. A zuřil. Vztek, který mu proudil tělem, byl silnější než bolest, silnější než únava, strach nebo šok. Plazil se přes nahá těla a mokré dno Jámy a nechával vztek, aby přiživoval jeho maximální odhodlání zůstat naživu. Plazil se tmou.</p>
<p>Byl si jen matně vědom, že zakouší bdělou halucinaci, a profesionální část jeho mysli byla fascinovaná, uvažovala, jestli ji spustil šok z postřelení, žasla nad věrohodností nečekaného překrývání skutečností, jež oddělovalo čtyřicet let. Jiná část jeho mysli však tuto zkušenost přijímala jako realitu samu, vyřešení té nejkomplikovanější části jeho života – viny a posedlosti, která ho už čtyřicet let připravovala o velkou část života, obsesi, která mu upírala manželství, rodinu nebo myšlenku na budoucnost v průběhu čtyřiceti let, kdy opakovaně prožíval své vlastní nevysvětlitelné ne-úmrtí. Nemožnost přidat se k ostatním v Jámě.</p>
<p>K nimž se nyní přidal.</p>
<p>Čtveřice mužů, která přistála u břehu, na sebe volala a rozptýlila se za ním, aby obsáhla třicet metrů pláže. Do džungle zarachotila střelba z lehkých zbraní. Saul se soustředěně plížil v takřka naprosté tmě, šátral před sebou rukama, zatímco písek a hlínu postupně nahrazovaly další popadané kmeny a hlubší močál. Sklonil hlavu do vody a s heknutím ji zase zvedl, vytřepal si z vlasů kapky a větvičky. Někde ztratil brýle, ale ve tmě na tom příliš nezáleželo; od stromu, který hledal, mohl být tři metry nebo třináct kilometrů daleko, a stejně by to v téhle tmě vyšlo nastejno. Hustým listovím nepronikal přísvit hvězd a jen slabý odlesk jeho vlastních bílých prstů několik centimetrů od tváře ho přesvědčoval, že zásah kulkou do pravého ramene ho nepřipravil o zrak.</p>
<p>Jako zdravotník se v duchu ptal, jak silně krvácí, kde mu uvízla kulka – nepodařilo se mu najít průstřel na druhé straně – a za jak dlouho bude potřebovat lékařské ošetření, aby měl šanci na přežití. Nakonec to byly jen hypotetické otázky, neboť listí půl metru nad jeho hlavou záhy prostřílela druhá dávka z pušek. Do močálu s tichým pleskáním dopadaly větve a šlahouny. Devět metrů za ním se rozeřval mužský hlas: „Tudy! Zalezl támhle! Kelty, Suggsi, pojďte se mnou. Overholte, ty utíkej po pláži a dej pozor, aby odtamtud nevylezl!“</p>
<p>Saul se plazil dál, a když mu byla voda po pás, zvedl se na nohy. Kužely silných svítilen osvětlovaly džungli za ním prudkými záblesky žluté záře. Klopýtavě uběhl tři až pět metrů a znenadání zakopl o ponořený kmen. Dopadl na něj, odřel si stehna a vdechl špinavou vodu, když sklouzl hlavou pod hladinu.</p>
<p>Jakmile se opět vyškrábal na kolena a zvedl hlavu, kužel z baterky mu zasvítil přímo do očí.</p>
<p>„Támhle je!“ Kužel na vteřinu sklouzl a Saul přitiskl obličej ke zpuchřelému kmenu, když kolem něho začaly svištět kulky. Jedna prostřelila měkké dřevo jen asi dvacet pět centimetrů od jeho tváře a prohnala se po hladině močálu s bzukotem připomínajícím poblázněnou vážku. Instinktivně odvrátil tvář a v tom okamžiku se jeden ze tří kuželů, které po něm pátraly, zableskl na kmeni uschlého stromu, zjizveného a roztrženého hlubokým šrámem po blesku.</p>
<p>„Zpátky doleva!“ zařval muž. Z rachotu automatických pušek zaléhaly uši; pod klenbou hustého listoví se navíc zdálo, jako by trojice mužů střílela v rozlehlé, uzavřené místnosti.</p>
<p>Než se záblesky svítilen vrátily, Saul vstal a doklopýtal k šest metrů vzdálenému stromu. Jeden kužel sklouzl zpátky k němu, zachytil ho, ale vzápětí ho ztratil, když příslušník Barentovy stráže pozvedl pušku. Saul si všímal, že kulky při průletu kolem jeho uší už bzučí jako vzteklé včely. Potom močál pokropila další salva střel, až ho postříkala voda, a do stromu dutě zabubnovaly další kulky.</p>
<p>Záblesky ho našly, právě když dospěl ke stromu a vsunul ruku do průrvy.</p>
<p>Brašna, kterou tam zaklínil, byla pryč.</p>
<p>Jakmile kulky začaly strom trhat na kusy v úrovni jeho hlavy a ramen, vrhl se pod hladinu. Střely dopadající do vody vydávaly přízračný, ječivý zvuk. Vlekl se po dně, chytal se kořenů, chuchvalců vodních rostlin, všeho, co se dalo sevřít. Za stromem vystrčil hlavu, zalapal po dechu, modlil se, aby měl hůl, kámen, cokoliv bytelného, až k nim vyrazí v posledních, marných vteřinách života. Jeho zuřivost dosáhla transcendence, přehlušila i bolest zranění. Představoval si, že z něho září jako rohy světla, s nimiž se údajně vrátil z hory Mojžíš, nebo jako tenké sloupce světla, které nyní zářily dutým stromem v místech, kde ho provrtaly kulky.</p>
<p>Ve svitu těchto paprsků si všiml, jak se ve zničeném stromu něco leskne na úrovni hladiny.</p>
<p>„Pojďte!“ zakřičel muž, který zařval před chvílí, a střelba ustala, když se spolu s dalším mužem začal močálem brodit doprava, aby jim nic nepřekáželo v palbě.</p>
<p>Třetí muž se pohyboval doleva a pevně držel svítilnu.</p>
<p>Saul zaťal pěst a udeřil do silného dřeva, kde v záři prosvítala kůra. Jednou. Dvakrát. Při třetím úderu kůru prorazil a prsty sevřel mokrý plast v místě, kam brašna propadla.</p>
<p>„Vidíte ho?“ vykřikl muž po jeho levici. Kužely svítilen částečně zakrývaly závoje mechu, visící z nízkých větví.</p>
<p>„Do prdele, přibližte se k němu!“ zavolal muž po pravé straně. Už byl za oblinou kmene skoro vidět.</p>
<p>Saul svíral kluzký plast a pokoušel se ho protáhnout úzkou dírou, kterou ve stromu vyrazil. Brašna však byla příliš velká. Pustil ji a oběma rukama se vrhl na kůru, aby v ní nehty rozšířil otvor. Odtrhával pásy a kusy zčernalého a zpráchnivělého dřeva, ale některé části kůry byly tvrdé jako ocel.</p>
<p>„Už ho vidím!“ zařval druhý muž po jeho levici a náhlá střelba přinutila Saula ucuknout do vody, ačkoliv strom nadále drásal i mezi šplíchanci, které z vody vyrážely při nárazech okolo létajících kulek.</p>
<p>Rachot po dvou nebo třech vteřinách utichl a Saul se s hekáním narovnal a začal si vytírat vodu z očí.</p>
<p>„… Barry, ty debile pojebanej!“ ječel jeden z mužů necelých osm metrů nalevo od Saula. „Vždyť ti stojím před puškou, ty kreténe!“</p>
<p>Saul sáhl do kmene a nahmatal jen vodu. Brašna sklouzla ještě níž. Ustoupil a vrazil levou ruku do zubatého otvoru, kam jen to šlo. Konečně sevřel držadlo na horní straně dlouhé torny.</p>
<p>„Vidím ho!“ vykřikl muž po pravici.</p>
<p>Saul couval; přítomnost obou mužů za zády cítil jako strnutí v bolavé lopatce. Vší silou trhl. Brašna povyskočila a pevně se zaklínila, na otvor byla pořád příliš velká.</p>
<p>Muž po jeho pravé ruce ustálil svítilnu a jednou vystřelil. Několik centimetrů nad Saulovou hlavou vyrazil z nové díry v kmenu paprsek světla. Saul se přikrčil, posunul ruce a opět trhl. Brašna se ani nepohnula. Druhá kulka otevřela cestu proudu světla mezi jeho rukou a žebry. Uvědomil si, že muži za ním nestřílejí jen proto, že jejich druh je nyní přímo naproti nim a se stále pevně sevřenou svítilnou se brodí dopředu, aby vystřelil potřetí.</p>
<p>Saul oběma rukama popadl plastový popruh, přikrčil se a vší silou, kterou v sobě sebral, trhl. Očekával, že se držadlo utrhne, což se i stalo, ale až poté, co objemná brašna ve spršce kůry a vody vyrazila z otvoru. Okamžitě mokrou brašnu popadl, i když ji málem hned upustil, přitiskl si ji k hrudi, otočil se a vyrazil na útěk.</p>
<p>Muž po pravici jednou vystřelil a potom přepnul na plný automat, mezitím mu však Saul zmizel z kuželu světla. Vzápětí uprchlíka našel další kužel z levé strany, ale nečekaně zase sklouzl k zemi, když Barentův muž zaječel bolestí a začal hlasitě klít. Druhá zbraň spustila palbu necelých pět metrů od místa, kde střílela původně. Saul běžel a litoval, že ztratil brýle.</p>
<p>Voda mu dosahovala jen po kolena, když zakopl o potopený kmen a svalil se na ostrůvek tvořený keři a mrtvou bahenní vegetací. Uslyšel, jak se k němu hlasitě brodí nejméně dva muži. Přetočil brašnu vzhůru nohama, našel zip, škubl jím a vytáhl vodotěsnou vnitřní tašku.</p>
<p>„Něco tam má!“ zavolal jeden muž na druhého. „Pospěš si!“ S mohutným šploucháním se nepřestávali blížit pásem mělkého mokřadu.</p>
<p>Saul vyškubl textilní pás s plastickou trhavinou, odhodil ho a vytáhl M-16, kterou vzal Hainesovi. Nebyla nabitá. Opatrně, aby brašna neupadla do vody, zašátral po jednom ze šesti zásobníků, vytáhl ho, hmatem zjistil, že je otočený vzhůru nohama, a zacvakl ho do otvoru ve zbrani. Během desítek hodin, kdy se při několikatýdenním pobytu v Charlestonu cvičil v rozkládání, nabíjení a střelbě z této zbraně, se nikdy nezamýšlel nad<emphasis> dů</emphasis><emphasis>vodem</emphasis> rady, kterou mu dal Cohen před několika měsíci, že totiž každý, kdo používá pušku, by ji měl umět poskládat i se zavřenýma očima.</p>
<p>Kužely svítilen klouzaly po kmenu, za nímž se choulil, a podle dalšího šplouchání mu bylo jasné, že velitel skupinky strážců je maximálně tři metry daleko a rychle se blíží. Převalil se, nazpaměť naučeným pohybem přecvakal přepínač z pozice SAFE na SEMI, zapřel si do ramene plastovou pažbu a na vzdálenost necelých dvou metrů provrtal muži hruď a břicho přívalem mědí oplášťovaných kulek. Muž se zlomil v pase a jako by měl odletět dozadu; přitom upustil do bažiny svítilnu. Druhý muž se zastavil šest metrů po Saulově pravici a něco nesrozumitelně zařval. Saul vystřelil přímo do svítilny. Do stran se rozletělo sklo a plech, ozval se jediný výkřik a potom se rozhostila tma.</p>
<p>Saul zamžoural, jen pár desítek centimetrů od sebe zahlédl přízračný zelený přísvit a uvědomil si, že v půlmetru vody pořád žhne svítilna prvního zabitého muže.</p>
<p>„Barry?“ zavolal přidušený hlas ze vzdálenosti dvanácti metrů po Saulově levici, z místa, kde se ho oba muži původně pokusili obklíčit. „Kipe? Co se to tu, kurva, děje? Jsem zraněnej. Přestaňte mě srát.“</p>
<p>Saul vytáhl z tašky další zásobník, vrátil do ní pás s C-4 a rychle se přesunul doleva; snažil se zůstat v mělké vodě.</p>
<p>„Barry!“ ozval se opět zoufalý hlas, teď už šest metrů daleko. „Padám odsud. Jsem zraněnej. Střelils mě do nohy, ty debile!“</p>
<p>Saul dál klouzal dopředu, pohyboval se, jen když strážce dělal hluk.</p>
<p>„Hej! Kdo je tam?“ zavolal muž ze tmy. Na vzdálenost čtyř metrů Saul jasně uslyšel, jak cvaká pojistka.</p>
<p>Opřel se o strom a zašeptal: „To jsem já. Overholt. Posviť nám.“</p>
<p><emphasis>„Do prdele,“</emphasis> sykl muž a zapnul svítilnu. Saul vyhlédl zpoza stromu a uviděl muže v šedé uniformě se zakrvácenou levou nohavicí. Držel v náručí samopal značky Uzi a zápasil se světlem. Saul ho zabil jedinou ranou do hlavy.</p>
<p>Uniformu bezpečnostní služby tvořila jednodílná kombinéza se zipem vpředu. Saul zhasl svítilnu, stáhl mrtvole kombinézu a ve tmě si ji oblékl. Z pláže byly slyšet vzdálené výkřiky. Kombinéza byla příliš velká, boty naopak i bez ponožek příliš malé, ale Saul Laski si nikdy v životě oblečení nevážil tolik jako nyní. V osmi centimetrech vody ještě zašátral po čepici s dlouhým kšiltem, kterou měl muž na hlavě, našel ji a nasadil si ji.</p>
<p>S M-16 v náručí, s uzi v pravé ruce, se třemi náhradními zásobníky v hluboké kapse uniformy a se svítilnou připnutou k poutku opasku se začal brodit zpátky k místu, kde nechal brašnu. Pásy s trhavinou, další zásobníky do pušky a automat značky Colt byly suché a zaopatřené. Vsunul uzi do brašny, zavřel ji, hodil si ji přes rameno a vyšel z močálu.</p>
<p>O dvacet metrů dál přirazil ke břehu druhý člun a čtvrtý muž přispěchal za pěti novými posilami. Teď se prudce otočil, když se Saul vynořil západně od zátoky a vydal se přes pláž.</p>
<p>„Kipe, to jsi ty?“ Muž se snažil překřičet vítr a burácení příboje.</p>
<p>Saul zavrtěl hlavou. „Barry,“ zavolal s dlaní přiloženou k ústům.</p>
<p>„Co měla, sakra, znamenat ta střelba? Dostali jste ho?“</p>
<p>„Na východ!“ zavolal Saul záhadně a máchl rukou přes pláž kamsi za muže. Tři strážci pozvedli zbraně a klusem se vydali určeným směrem. Muž, který před chvílí křičel, zvedl vysílačku a rychle něco říkal. Dva čluny hlídkující za příbojovými vlnami zatočily na východ a po stromech začaly klouzat reflektory.</p>
<p>Saul se přebrodil k prvnímu člunu na pláži, zvedl z písku malou kotvu a hodil ji na záď. Vlezl si dovnitř a uložil brašnu na vedlejší sedadlo. Dlouhý popruh prosákl krví z jeho postřeleného ramene. Člun byl vybaven dvěma mohutnými závěsnými motory, ale měl elektrické zapalování a bylo třeba použít klíček. Ten vězel v mechanizmu na palubní desce.</p>
<p>Saul nastartoval, v zuřivém víru pěny a písku vycouval z pláže, navedl člun do vln a vyrazil na otevřené moře. Po dvou stech metrech stočil stroj na východ a přidal plyn na plný výkon. Nadzvedl příď, objel severovýchodní okraj ostrova a rychlostí pětačtyřiceti uzlů za hodinu burácivě vyrazil na jih. Dopady přídě a kýlu na vlny cítil v morku kostí. Vysílačka chrčela, a tak ji vypnul. Zablikal na něho člun mířící kamsi na sever, ale nevěnoval mu pozornost.</p>
<p>M-16 posunul o něco níž, aby ji nepostříkaly slané spršky. Na zarostlých lících se mu zachytávaly krůpěje vody a občerstvovaly ho jako chladivá sprcha. Věděl, že ztratil dost krve a dál krvácí – krev mu tekla z nohy a lepkavost cítil i na zádech ale i v postadrenalinovém útlumu v něm odhodlání hořelo jako modrý plamen. Cítil se silný a byl velmi, velmi rozzuřený.</p>
<p>Kilometr a půl vpředu zamžikalo zelené světlo na konci dlouhého mola, které vedlo k Cestě živých dubů, k Faře a oberstu Wilhelmu von Borchertovi.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Bylo po půlnoci a Natalie Prestonová se cítila lapena v noční můře, která ji trápila, když byla malá. Událost, k níž došlo večer po matčině pohřbu, ji několik měsíců toho dávného léta a podzimu nejméně jednou týdně probouzela, až s křikem volala otce.</p>
<p>Pohřeb se odehrával v starosvětském duchu včetně několikahodinového vystavení zemřelé ve staré obřadní síni. Přijeli přátelé a známí a snad celou věčnost se střídali u otevřené rakve, jak se alespoň zdálo Natalii, sedící ve smutném tichu vedle otce. Poslední dva dny proplakala, až jí nezbyly žádné slzy, a teď tam seděla a držela otce za ruku; potom ale v jedné chvíli ucítila naléhavou potřebu jít na záchod, a to také zašeptala otci. Vstal, aby ji tam odvedl, ale vtom k němu zamířila další skupina postarších příbuzných a jedna teta se nabídla, že Natalii zavede na záchod. Stará paní vzala holčičku za ruku a vedla ji chodbami, několika dveřmi a po schodišti, až nakonec ukázala na bílé dveře.</p>
<p>Když Natalie vyšla ven a ještě si přihlazovala naškrobenou tmavomodrou sukni, všimla si, že teta je pryč. Sebevědomě zabočila doleva místo doprava, procházela dveřmi, chodbami, chodila po schodištích, a za necelou minutu se ztratila. Nebyla vyděšená. Věděla, že kaple a přijímací místnosti musí zabírat většinu přízemí a že pokud otevře dost dveří, najde svého otce. Nevěděla pouze to, že zadní schodiště sestupuje rovnou do sklepa.</p>
<p>Už se přes dvoje dveře podívala do holých, prázdných místností, když otevřela další a světlem z chodby zalila ocelové stoly, řady obrovských sklenic s tmavou tekutinou a dlouhé duté ocelové jehly, připevněné k tenkým hadičkám. Oběma rukama si zakryla ústa a couvala chodbou, otočila se, aby proběhla širokými dvojitými dveřmi. Až někde v polovině další velké místnosti plné beden se jí oči přizpůsobily slabému světlu, deroucímu se dovnitř malými okny ověšenými záclonami.</p>
<p>Uprostřed místnosti se zastavila. Těžký vzduch nenarušovaly žádné zvuky. Předměty, které kolem sebe viděla, nebyly žádné bedny, ale rakve. Zdálo se jí, jako by těžké, tmavé dřevo jejich stěn pohlcovalo veškeré rozptýlené světlo. Několik rakví mělo otevřená víka, stejně jako je měla otevřené matčina rakev. Asi metr a půl od ní ležela malá bílá rakev – její velikosti – s křížem nahoře. O několik let později si uvědomila, že se dostala do skladiště rakví nebo do místnosti, kde se rakve před obřadem vystavují, ale tehdy si byla jista, že stojí sama v kalném světle uprostřed dvanácti plných rakví. Čekala, že se kolem ní začnou každou chvíli zvedat bledé mrtvoly, trhaně se budou lámat v pase, aby se posadily, budou natáčet hlavy a otevírat oči, přesně jak to dělaly každý pátek v noci v upírských filmech, které sledovala s tátou v televizi.</p>
<p>Byly tam ještě jedny dveře, ale ty jí připadaly kilometry vzdálené, a aby se k nim dostala, musela by projít na dosah čtyř nebo pěti tmavých rakví. Přesto se k nim vydala, dívala se dopředu pouze na dveře a šla pomalu, čekala, až se na ni vrhnou bledé ruce a prsty, ale odmítala běžet nebo křičet. Byl to příliš důležitý den; konal se matčin pohřeb a ona svou maminku milovala.</p>
<p>Prošla dveřmi, vyšla po osvětleném schodišti a vstoupila do haly u hlavního vchodu. „Tady jsi, má milá!“ zvolala postarší teta a zavedla ji zpátky k otci ve vedlejší místnosti za šeptaných výtek, aby si už nikdy neodcházela hrát sama.</p>
<p>Na svou dávnou noční můru si dvanáct let nevzpomněla, ale když teď seděla v salonu u Melanie Fullerové, proti sobě Justina, který na ni upíral šílené, stařecké oči vsazené do bledé, odulé tváře, reagovala stejně, jak reagovala ve snu, kdy se víka rakví opravdu zvedla, kdy se tucet mrtvol opravdu strnule posadil v truhlách a kdy ji popadly dva tucty rukou a odtáhly ji – ačkoliv se vzpírala, ale pořád nekřičela – k malé bílé rakvi, která tam prázdná čekala jen a jen na<emphasis> ni.</emphasis></p>
<p>„Pověz mi, nač myslíš, má milá,“ pronesla stařena ústy chlapce sedícího naproti.</p>
<p>Natalie se s trhnutím probudila. Byla to první slova, která někdo z nich pronesl po nesmyslném máchání rukou a křiku, jemuž hoch propadl před dvaceti minutami. „Co se děje?“ zeptala se.</p>
<p>Justin pokrčil rameny, ale po tváři se mu rozléval široký úsměv. Jeho mléčné zuby působily dojmem, jako by byly zbroušené do špiček.</p>
<p>„Kde je Saul?“ zeptala se hned Natalie. Sklouzla prsty k detektoru na opasku. „Řekni mi to!“ vyštěkla. Saul sice vymyslel propojení telemetrického modulu s trhavinou, ale odmítl nápad, aby ho mohla použít, když bude s Melanií. Došli ke kompromisnímu řešení, že místo odpálení C-4 vyšle detektor varování do druhého přijímače v autě, kde bude sedět Jackson. Jenže poté, co Saul odjel na ostrov, si Natalie drátky zase sama připojila k trhavině na pásu. Během uplynulých čtyřiadvaceti hodin si uvědomila, že napůl doufá, že se ta stará zrůda přece jen pokusí zmocnit její mysli a detektor trhavinu odpálí. Byla unavená a vyčerpaná strachem a chvílemi jí připadlo lepší mít to všechno už jednou provždy za sebou. Nevěděla s jistotou, jestli by C-4 na takovou vzdálenost stařenu zabilo, ale byla si jista, že Melaniiny zombie by jí stejně nedovolily, aby se k té stvůře v patře jakkoliv přiblížila.</p>
<p>„Kde je Saul?“ zopakovala.</p>
<p>„Tak toho už mají,“ pronesl hoch lehkovážně.</p>
<p>Natalie vstala. V sousedních místnostech se rozvlnily stíny. „Lžeš,“ štěkla.</p>
<p>„Vážně?“ Justin se usmíval. „A proč bych to dělala?“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>Justin pokrčil rameny a potlačil zívnutí. „Už jsem měla dávno spát, Nino. Nechceš v tomto rozhovoru pokračovat ráno?“</p>
<p><emphasis>„Ř</emphasis><emphasis>ekni mi to!“</emphasis> křikla Natalie. Prstem na detektoru nahmatala tlačítko ručního ovládání.</p>
<p>„No tak dobře,“ ušklíbl se chlapec. „Ten tvůj hebrejský kamarád utekl dozorcům, ale Williho pobočník ho chytil a odvedl zpátky na Faru.“</p>
<p>„Na Faru,“ vydechla Natalie.</p>
<p>„Ano, tam,“ odsekl Justin. Kopal patami do nohy křesla. „Willi a pan Barent si s ním chtějí promluvit. Hrají jistou hru.“</p>
<p>Natalie se rozhlédla. Něco se pohnulo v hale. „Je Saul zraněný?“</p>
<p>Justin pokrčil rameny.</p>
<p>„Je ještě<emphasis> naž</emphasis><emphasis>ivu?“</emphasis> naléhala Natalie.</p>
<p>Hoch se zamračil. „Vždyť jsem<emphasis> ř</emphasis><emphasis>ekla,</emphasis> že s ním chtějí mluvit, Nino. Nemůžou přece mluvit s mrtvým tělem.“</p>
<p>Natalie zvedla volnou ruku a začala si okusovat nehet. „Je nejvyšší čas udělat, co jsme si naplánovaly,“ řekla.</p>
<p>„To tedy<emphasis> není,“</emphasis> zaúpělo šestileté dítě. „Tohle není situace, na kterou jsi mi říkala, že máme čekat. Jenom si hrají.“</p>
<p>„Lžeš,“ odsekla Natalie. „Nemůžou nic hrát, jestliže je Williho pobočník venku a Saul na Faře.“</p>
<p>„Oni hrají<emphasis> jinou</emphasis> hru,“ odpověděl hoch a zavrtěl hlavou nad její hloupostí. Natalie měla co dělat, aby si připomněla, že je jen loutkou z masa a kostí, kterou manipuluje ta stará babizna o patro výše. „Oni hrají <emphasis>šachy,“</emphasis> dodal hoch.</p>
<p>„Šachy,“ zopakovala Natalie.</p>
<p>„Ano. Vítěz rozhodne o další hře. Willi chce hrát o větší sázky.“ Justin v gestu staré ženy zavrtěl hlavou. „Willi byl vždycky wagnerovsky zaujatý ragnarökem a armageddonem. Určitě to nějak souvisí s jeho německou krví.“</p>
<p>„Saul je raněn a uvězněn na Faře, kde teď hrají šachy,“ konstatovala Natalie monotónně. Vzpomněla si na odpoledne před sedmi měsíci, kdy s Robem Gentrym poslouchala vyprávění Saula Laskiho o táborech a zchátralé pevnosti v polském lese, kde mladý oberst vyzval Starce v poslední partii.</p>
<p>„Ano, ano,“ pronesl Justin zvesela. „Slečna Sewellová bude hrát taky. V družstvu pana Barenta. Je moc hezký.“</p>
<p>Natalie ustoupila. Se Saulem se bavili, co by měla udělat, kdyby plán ztroskotal. Doporučil jí, aby odhodila jednotlivě balené nálože se čtyřicetisekundovým časovačem a utekla, i kdyby to mělo znamenat, že Barenta a ostatní nechají uprchnout. Druhou možností bylo pokračovat ve lsti a popostrčit Melanii s nadějí, že se jim Barenta a možná i další členy Ostrovního klubu podaří dostat.</p>
<p>Nyní se Natalii nabízela třetí možnost. Měla k dobru nejméně šest hodin tmy. Uvědomovala si, že i když v ní stále silně plane touha po spravedlnosti a pomstě za otcovu smrt, láska k Saulovi je silnější. Věděla také, že debata, kterou vedla se Saulem o únikových plánech, byla jen tlacháním; on si žádný únikový plán nepřipravil.</p>
<p>Věděla, že spravedlnost si žádá, aby zůstala v domě a držela se plánu, ale v dané chvíli spravedlnost stála v jejím srdci až na druhém místě, za sílícím nutkáním zachránit Saula, pokud to tedy ještě vůbec bylo možné.</p>
<p>„Na několik minut se vzdálím,“ pronesla pevně. „Jestli se Barent pokusí odejít nebo se splní jiné podmínky, udělej přesně to, co jsme si naplánovaly. To myslím<emphasis> váž</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>,</emphasis> Melanie. V tomto případě nestrpím žádné selhání. Závisí na tom tvůj vlastní život. Jestli zklameš, Ostrovní klub zcela určitě začne plánovat tvoji likvidaci, ale bude příliš pomalý, protože předtím tě zabiju<emphasis> já</emphasis> sama. Rozumíš, Melanie?“</p>
<p>Justin na ni upíral oči, v kulaté tváři mu pohrával slabý úsměv.</p>
<p>Natalie se prudce otočila a zamířila k hale. Ve tmě před ní se někdo rychle pohnul a prošel dveřmi do jídelny. Justin kráčel za ní. Někdo se pohnul na odpočívadle nad schodištěm a z kuchyně se ozval šramot. Natalie se v hale zastavila, prst stále položený na červeném tlačítku. Pod oblou páskou s elektrodami jí na hlavě zcitlivěla kůže. „Před úsvitem budu zpátky,“ řekla.</p>
<p>Justin se na ni usmíval; tvář mu jemně zářila v slabém zeleném přísvitu z prvního patra.</p>
<p>+++</p>
<p>Když Natalie vyšla z domu Melanie Fullerové, Sumec byl na hlídce už víc než šest hodin. To však té noci neměli na programu. Na laciné vysílačce dvakrát zmáčkl tlačítko – Jackson mu říkal „umlčovák“ – a přikrčil se v křoví, aby se podíval, co se děje. Marvina ještě nezahlédl, ale v okamžiku, kdy se mu to mělo podařit, hodlal provést zásah, aby bez ohledu na cokoliv jiného zachránil svého bývalého vůdce ze spárů vúdú čarodějky.</p>
<p>Natalie rychle přecházela nádvoří. Počkala, až jí nějaký chlap, na kterého Sumec neviděl, otevře bránu.</p>
<p>Aniž se ohlédla, přešla ulici a zamířila doprava kolem ústí Sumcovy uličky, místo aby šla doleva, kde o kus dál parkoval Jackson. To byl předem domluvený signál, kterým sdělovala, že by ji někdo mohl sledovat. Sumec třikrát zmáčkl umlčovák, aby dal Jaxovi na vědomí, že má zamířit kolem bloku na místo, kde ji má vyzvednout, a potom se ještě víc schoulil a čekal.</p>
<p>Ze stínů nádvoří se vynořil muž, a jakmile Natalie zmizela z dohledu, přikrčeně přeběhl ulici. Sumec postřehl, jak se na ocelové hlavni mužovy ruční zbraně odrazil záblesk pouliční lampy. Zdálo se, že je vyzbrojený velkou automatickou pistolí. „Do prdele,“ zašeptal Sumec, ještě chvíli počkal, aby se ujistil, že se za Natalii už nikdo jiný nevydal, a začal se krást stíny zaparkovaných aut na východní straně ulice.</p>
<p>Muž s pistolí nebyl Sumcovi nijak povědomý – na obludného Culleyho, kterého zahlédl na nádvoří, byl příliš malý, na Marvina zase příliš bílý.</p>
<p>Sumec se potichu doplížil na nároží, prolezl křovím a vystrčil hlavu. Natalie byla uprostřed bloku, připravena přejít na druhou stranu. Bílý chlap s pistolí se pomaloučku šinul na její straně. Sumec čtyřikrát zmáčkl umlčovák a vydal se za ním, díky černým kalhotám a bundě neviditelný.</p>
<p>Doufal, že Natalie všechnu C-4 odpojila. Silné trhaviny Sumce znervózňovaly. Viděl cucky, které zbyly z jeho nejlepšího kamaráda Leroye po tom, co ten magor odpálil dynamit, který měl na sobě. Umřít by mu nevadilo – rozhodně nepředpokládal, že se dožije třicítky –, ale chtěl, aby jeho tělo s usmívajícím se obličejem bylo uloženo do velké, nádherné rakve, oblečené do toho nejlepšího obleku za sedm set dolarů, a aby si nad ním pěkně poplakaly Marcie, Sheila a Belinda.</p>
<p>Jackson, varovaný čtyřnásobným signálem, rychle vyrazil a prudce zahnul doleva, aby Natalii zaštítil při nastupování. Chlap oběma rukama zapřel pistoli o střechu zaparkovaného volva a namířil na odraz pouliční lampy na čelním skle přímo před Jacksonovou tváří.</p>
<p><emphasis>Dneska to s tou vúdú č</emphasis><emphasis>arod</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jkou </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ádná pohodi</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ka nebyla,</emphasis> pomyslel si Sumec.<emphasis> Ta stará rašple musí bejt docela nasraná.</emphasis> V adidaskách za padesát dolarů potichu vyrazil a prudce bělochovi podrazil nohy. Chlap třískl bradou o střechu, Sumec mu ještě nádavkem udeřil obličejem do okna na straně spolujezdce a pro jistotu mu sevřel v ruce pistoli a kůži mezi palcem a ukazováčkem na spoušti. Ve filmech se hází zbraněmi jako hračkami, ale Sumec už viděl bratry zastřelené pistolemi, které se jen lehce dotkly země.<emphasis> Lidi př</emphasis><emphasis>ece lidi nezabíjej,</emphasis> pomyslel si, když bělocha uložil na chodník tonoucí ve stínech,<emphasis> dě</emphasis><emphasis>laj to ty zkurvený zbran</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Jackson s Natalii odjel a přitom dvakrát zmáčkl umlčovák. Sumec se rozhlédl, ověřil si, že běloch je sice v bezvědomí, ale dýchá, a rychle zmáčkl tlačítko na vysílačce. „Hej, brácho, co se děje?“</p>
<p>Jacksonův hlas deformoval laciný reproduktor a ztlumený zvuk. „Slečinka je poho, vole. Co ty?“</p>
<p>„Jednomu týpkovi s velkým kvérem se moc nezamlouval tvůj ksicht. Teď spí.“</p>
<p>„Jak spí?“ zachrčel Jaxův hlas.</p>
<p>„Dává si šlofíka. Co bys chtěl, abych s ním udělal?“ Sumec měl u sebe nůž, ale už předtím se dohodli, že mrtvá těla objevená v tak upjaté bělošské čtvrti by nemusela jejich věci pomoci.</p>
<p>„Strč ho někam do závětří,“ odpověděl Jackson.</p>
<p>„Jo, super,“ řekl Sumec. Přizabitého bělocha odtáhl do mlází pod nedalekou vrbou. Ometl si oblečení a zmáčkl tlačítko. „Vrátíte se, nebo spolu někam prcháte?“</p>
<p>Jacksonův hlas slábl vzdáleností. Sumec přemýšlel, kam mají, sakra, namířeno. „Pak se ti ozvu, brácho,“ řekl Jax. „Buď v klidu. Vrátíme se. Nevystrkuj hlavu.“</p>
<p>„Do prdele,“ ulevil si Sumec přes vysílačku, „ty si jedeš vyrazit s kočkou a já mám trčet v bělošskejch uličkách.“</p>
<p>„To mám za zásluhy, vole,“ zavolal Jackson sotva slyšitelným hlasem. „Já patřil do Soul Brickyard, kdyžs ty byl ještě boule v tátovejch gatích. Drž se, brácho.“</p>
<p>„Ty mi taky polib,“ řekl Sumec, ale odpovědi už se nedočkal. Napadlo ho, že odjeli mimo dosah signálu. Strčil vysílačku do kapsy a rychle a potichu se vrátil do své uličky, přičemž kontroloval každý stín, aby se ujistil, že vúdú čarodějka nevyslala z domu žádné další pěšáky.</p>
<p>Ve skrýši mezi popelnicí a starým plotem seděl necelých deset minut a v paměti si zrychleně převíjel a zastavoval oblíbené vzpomínky na Belindu v posteli v hotelu Chelten Arms, když se v uličce za ním ozval sotva postřehnutelný šepot.</p>
<p>Rychle vyskočil a přitom ještě stačil vystřelit kapesní nůž. Muž za ním byl příliš velký a příliš plešatý, aby byl skutečný.</p>
<p>Culley jediným máchnutím mohutné dlaně vyrazil Sumcovi nůž z ruky. Pravou rukou popadl hubeného černocha pod krkem a zvedl ho ze země.</p>
<p>Sumec ucítil, že se mu uzavřel přívod vzduchu a že se mu dělají mžitky před očima, ale zatímco ho gigantický živý svěrák držel nad zemí, kopl obra dvakrát do koulí a připlácl mu ruce na uši s takovou silou, že mu prorazil bubínky. Netvor ani nezamrkal. Sumec mu začal strkat prsty do očí, ale obr mu sevřel hrdlo ještě pevněji, neskutečně pevně, pak se ozvalo křupnutí a Sumcovi praskl hrtan.</p>
<p>Culley hodil zmítajícího se, hekajícího černocha na škváru uličky a netečně ho sledoval. Trvalo mu skoro tři minuty, než umřel, než mu zlomený hrtan opuchl a zabránil vzduchu v proudění. Nakonec musel Culley zmítající se a křečovitě prohnuté tělo ještě podržet u země svou obrovitou botou. Když skončil, zvedl ze země nůž a provedl několik pokusů, aby se ujistil, že je černoch opravdu po smrti. Potom zašel za roh, zvedl Howardovo bezvládné tělo a jakoby nic odnesl obě mrtvoly přes ulici do domu osvětleného pouze nazelenalou září, linoucí se z prvního patra.</p>
<p>+++</p>
<p>Nebyli ani v půli cesty, když se opět spustil déšť. Jackson se pokusil spojit se Sumcem přes CB, ale zdálo se, že bouře a více než šestnáctikilometrová vzdálenost jsou nad síly malých radiostanic.</p>
<p>„Myslíš, že bude v pořádku?“ zeptala se Natalie. Hned jak nasedla do auta, zbavila se pásu s C-4, ale snímač EEG si ponechala. Kdyby se objevil theta rytmus, rozezněl by se alarm. Tento fakt ji však neuklidňoval. Svou hlavní naději vkládala do Melaniiny dosavadní neochoty zpochybňovat Nininu moc. Uvažovala, jestli si podepsala rozsudek smrti tím, že té staré stvůře řekla, že není Nininou loutkou.</p>
<p>„Sumec?“ zeptal se Jackson. „Jo, ten už si něčím prošel. Není to žádnej debil. Kromě toho někdo tam zůstat musel, aby zajistil, že vúdú čarodějka nikam neodejde.“ Podíval se na Natalii. Na deštěm zalitém čelním skle monotónně klouzaly stěrače. „Dochází ke změně plánu, Nat?“</p>
<p>Natalie přikývla.</p>
<p>Jackson si přesunul párátko z levého koutku úst na pravou stranu. „Ty se chystáš na ten ostrov, že?“</p>
<p>Vydechla. „Jak jsi na to přišel?“</p>
<p>„Tímhle směrem bydlí ten pilot. Ten, kterýmu jsi volala dnes odpoledne a řekla mu, ať nikam nelítá, že pro něj možná máš práci?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila, „ale uvažovala jsem o zítřku, až tohleto všechno skončí.“</p>
<p>Jackson pohyboval párátkem. „Tohle všechno zítra jako skončí, Natalie?“</p>
<p>Zadívala se před sebe z okna zastřeného lijákem. „Ano,“ prohlásila odhodlaně, „skončí.“</p>
<p>+++</p>
<p>Daryl Meeks stál v kuchyni svého přívěsu, hubené tělo zabalené do ošuntělého modrého županu, a mžoural na dva promáčené hosty. „Jak mám vědět, že nejste nějací dva černošští revolucionáři, co se mě snaží namočit do nějakýho ztřeštěnýho spiknutí?“ zeptal se.</p>
<p>„To nepoznáte,“ odpověděla Natalie. „V tomhle mi musíte prostě věřit. Lotři jsou tady Barent a jeho skupina. Vězní mého přítele Saula a já ho chci odtamtud dostat.“</p>
<p>Meeks si poškrábal šedé strniště. „Nevšiml si někdo z vás cestou sem, že venku leje a je tak osmička na Beaufortově stupnici?“</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Jackson, „všimli jsme si.“</p>
<p>„I přesto si chcete zaplatit cestu letadlem?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdila Natalie.</p>
<p>„Nejsem si jistej, kolik může být za takovej výlet odpovídající sazba,“ opáčil Meeks a otevřel plechovku pabstu.</p>
<p>Natalie vytáhla ze svetru naditou obálku a položila ji na kuchyňský stůl. Meeks ji otevřel, přikývl a napil se piva.</p>
<p>„Dvacet jedna tisíc, tři sta sedmdesát pět dolarů a devatenáct centů,“ pronesla Natalie.</p>
<p>Meeks se poškrábal na hlavě. „Kvůli tomuhle Organizace pro osvobození Palestiny vysypala prasátko, co?“ Dlouze se napil. „Ale co,“ rozhodl se nakonec, „noc na lítání jako stvořená. Počkejte tady, než se převlíknu. Jestli to není proti pravidlům KGB, klidně si dejte pivo.“</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie se dívala, jak se po dvoře a letišti smýkají závěsy deště a ve vzdálenosti čtyřiceti metrů zastírají malý nasvícený hangár.</p>
<p>„Já poletím taky,“ řekl Jackson.</p>
<p>Ohlédla se a znepokojeně pronesla: „Ne.“</p>
<p><emphasis>„Ale hovno,“</emphasis> zavrčel Jackson. Zvedl těžkou černou tašku, kterou si přinesl z auta. „Mám plazmu, morfium, mariňácký bojový obvazy… kompletní výbavičku. Co se stane, když se vám tahle záchranářská akce povede a ten chlap bude potřebovat doktora? Myslelas na to, Nat? Co když ho odtamtaď dostanete a cestou zpátky vykrvácí – to bys chtěla?“</p>
<p>„Dobře,“ vzdala se Natalie.</p>
<p>„Jsem hotovej!“ zavolal Meeks z chodby. Na sobě měl modrou kšiltovku s bíle vyšívaným nápisem YOKOHAMA TAIYO WHALES, starodávnou koženou leteckou bundu, džíny, zelené tenisky a opasek s pouzdrem, z něhož vyčníval Smith &; Wesson ráže 38 s perleťovou pažbou a dlouhou hlavní. „Jenom připomenu dvě pravidla,“ řekl. „Za prvý, když řeknu, že nemůžeme přistát, znamená to, že<emphasis> nemůž</emphasis><emphasis>eme p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>istát,</emphasis> ale ponechám si třetinu těch peněz. Za druhý, na zadním sedadle už nevytahujte tu zatracenou bouchačku, pokud ji nebudete chtít použít, a dobře si rozmyslete, jestli si zrovna tímhle způsobem se mnou budete chtít něco vyřizovat, jinak poplavete zpátky.“</p>
<p>„Platí,“ řekla Natalie.</p>
<p>+++</p>
<p>Na horské dráze byla Natalie jednou, s otcem, a byla dost chytrá na to, aby na žádnou jinou už nešla.</p>
<p>Tahle jízda byla tisíckrát horší.</p>
<p>Kokpit cessny byl stísněný a zapařený, čelní sklo se proměnilo ve vodní stěnu a Natalie ani nedokázala říct, kdy přesně vzlétli, snad jen s tou výjimkou, že otřesy, přískoky, smyky a skluzy byly najednou mnohem citelnější. Meeksova tvář, zdola osvětlená rudým svitem přístrojů, vypadala ďábelsky i idiotsky zároveň. Natalie si byla jista, že jí samé se v tváři zračí úplně stejná idiocie s přídavkem nelíčené hrůzy. Na zadním sedadle se čas od času zazmítal Jackson a sykl: „Hej, sakra,“ a poté se v kabině rozhostilo ticho rušené pouze deštěm, vichrem, směsicí mechanického skřípění, hromobití a žalostně zanedbatelného úpění motoru.</p>
<p>„Zatím to jde,“ pronesl Meeks. „Nad tenhle hnus se nedostanem, ale než budem nad Sapelem, bude za náma. Zatím je všechno v čajku.“ Otočil se na Jacksona a zeptal se: „Vietnam?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Pěšák?“</p>
<p>„Zdravotník, sto jednička.“</p>
<p>„Jak jste to měl s termínama?“</p>
<p>„Předčasnej návrat. Já a dva kámoši jsme vysmahli na speciální misi, když si jeden činorodej Vietnamčík šlápl na vlastní minu, když jsme byli zalezlí v noční obranný pozici.“</p>
<p>„Ti dva to přežili?“</p>
<p>„Ani ne. Poslali je domů v pytlech. Mně dali další stužku a hned mě lifrovali zpátky do Států, takže jsem ještě stihl volit Nixona.“</p>
<p>„A volil jste ho?“</p>
<p>„Těm tak nasrat,“ odpověděl Jackson.</p>
<p>„Jasně,“ řekl Meeks. „Ani já si nevzpomínám, kdy by pro mě nějakej politik něco udělal.“</p>
<p>Natalie na oba nevěřícně hleděla.</p>
<p>Cessnu znenadání osvětlil blesk, který vypadal, jako by proletěl pravým křídlem. Ve stejném okamžiku se je pokusil převrátit prudký poryv větru a do toho měli pocit, že jim zmizela podlaha pod nohama, protože letěli šedesát metrů jako ve výtahu s přetrženým lanem. Meeks nad sebou něco seřídil, poklepal na přístroj, v němž se divoce zmítala černobílá kulička, a zazíval: „Ještě tak hodinku a dvacet minut,“ a potlačil další zívnutí. „Pane Jacksone, někde tam vzadu u nohou budete mít velkou termosku. A myslím, že taky piškotový a čokoládový dortíky. Jestli chcete, nalijte si trochu kávy a pak mi ji taky podejte. A dal bych si jeden čokoládovej dortík. Slečno Prestonová, vy si něco dáte? S letenkou první třídy máte za letu nárok na občerstvení.“</p>
<p>Natalie natočila tvář k oknu. „Ne, děkuji,“ řekla. Bouřkovým mračnem tři sta metrů pod nimi se prohnal další blesk a ozářil cáry černých oblaků ženoucích se jako cípy čarodějnického pláště. „Zatím ještě ne,“ dodala. Pokusila se zavřít oči.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šedesátá devátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 26. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Saul ubral plyn a nechal člun doklouzat k molu. Na konci přístavní hráze pořád blikalo zelené světlo a vysílalo prázdnému Atlantiku nikým nepovšimnutý signál. Přivázal plavidlo k břehu, hodil na beton plastovou tašku, vystoupil a poklekl na molu, M-16 neustále v pohotovosti. Přístaviště a okolní prostor byly prázdné. Na asfaltové cestě ubíhající na jih podél pobřeží stály opuštěné golfové vozíky. U břehu nebyl uvázaný žádný jiný člun.</p>
<p>Hodil si tašku na rameno a opatrně zamířil ke stromům. I když se většina strážců vydala na sever, aby po něm pátrala v pralese, nevěřil, že by Barent nechal severní přístupovou cestu k Faře nechráněnou. Doklusal do tmy pod stromy, tělo napjaté před napůl očekávaným přívalem kulek. Kromě listí třepotajícího se v slábnoucím větru se nikde nic nehýbalo. Na jihu byla vidět slabá světla Fary. V dané fázi bylo jeho jediným cílem dostat se na Faru živý.</p>
<p>Podél Cesty živých dubů nesvítila žádná světla. Vzpomněl si, jak Meeks, ten pilot, mluvil o tom, že cesta bývá nasvícená pro hodnostáře a významné hosty, ale v travnaté aleji byla dnešní noc tma jako v lese. Přebíhání od stromu ke stromu, od keře ke keři bylo časově náročné. Uběhlo třicet minut, urazil polovinu vzdálenosti k Faře, ale po Barentových dozorcích pořád nikde ani stopy. Najednou mu bleskla hlavou myšlenka, která ho ochromila strachem ledovějším a pronikavějším, než byla jeho hrůza ze smrti; co když Barent s Willim už odjeli?</p>
<p>Bylo to možné. Barent nepatřil k lidem, kteří se nechávají vystavovat nebezpečí. Saul počítal s tím, že miliardářovo přehnané sebevědomí využije jako zbraň – všichni, kdo s ním strávili nějakou dobu, včetně Saula, byli zmanipulováni, aby mu nebyli schopni ublížit –, ale možná, že Williho zásah ve Filadelfii nebo nepatřičnost Saulova útěku tohle všechno změnily. Bez ohledu na hrozící nebezpečí si před hrudí sevřel pušku a vyrazil po travnaté cestě mezi duby, až ho do poraněného ramene začala bouchat brašna.</p>
<p>Uběhl jen asi dvě stě metrů a už bolestně lapal po dechu, když se sklouzl, padl na koleno a pozvedl pušku. Zamžoural a zalitoval, že nemá brýle. Ve stínu malého dubu leželo tváří k zemi nahé tělo. Podíval se doprava a doleva, spustil brašnu na zem a vyrazil k němu.</p>
<p>Žena nebyla úplně nahá. Ruku a část zad jí zakrývala roztrhaná a zakrvácená košile. Ležela na břiše, tvář odvrácenou a skrytou pod vlasy, ruce rozhozené, prsty zaťaté do hlíny a pravou nohu pokrčenou, jako by v okamžiku, kdy ji útočník srazil na zem, usilovně běžela. Podezíravě se rozhlédl a se stále připravenou puškou se dotkl jejího krku, aby jí zkusil nahmatat tep.</p>
<p>Žena prudce trhla hlavou a Saul stačil zahlédnout vytřeštěné, šílené oči a otevřená ústa slečny Sewellové předtím, než se mu divoce zakousla do levé ruky. Z hrdla se jí vydral jakýsi nelidský zvuk. Saul zkřivil tvář a pozvedl hlaveň M-16, aby ji vrazil do ženina nepříčetného obličeje, když z větví dubu seskočil Jensen Luhar a mohutným předloktím ho udeřil do krku.</p>
<p>Saul zařval a v plně automatickém režimu začal pálit z pušky, pokoušel se střely nasměrovat do Luhara, ale dařilo se mu jen ničit větve a listí nad vlastní hlavou. Luhar se zasmál, zbraň mu z ruky vytrhl a zahodil ji šest metrů daleko do tmy. Saul se vzpíral, tlačil bradou do Luharova silného předloktí, aby ho nezardousil, a pokoušel se vypáčit levou ruku z buldočího sevření slečny Sewellové. Pravou rukou sekal přes rameno ve snaze zasáhnout černochovu tvář a oči.</p>
<p>Luhar se opět zasmál a zvedl Saula jednoduchým nelsonem. Saul ucítil, jak se mu trhá kůže mezi palcem a ukazováčkem levé ruky, a potom se Luhar otočil a odhodil ho víc než dva metry daleko. Tvrdě dopadl na poraněnou levou nohu, převalil se na rameno, které už měl v jednom ohni, a po čtyřech se škrábal k brašně, kde nechal automatickou pistoli a uzi. Když se rychle ohlédl, uviděl Jensena Luhara připraveného v zápasnickém postoji, s nahým tělem lesknoucím se potem a Saulovou krví. Slečna Sewellová už byla taky na všech čtyřech, napjatá, jako by měla každou chvíli vyskočit, rozcuchané vlasy spadlé přes oči. Na bradu jí stekla krev, když vyplivla kus Saulovy ruky.</p>
<p>Dostal se na necelý metr k brašně, když Luhar rychle a tiše na bosých nohou vyrazil a silně ho kopl do žeber. Saul se čtyřikrát překulil a cítil, jak ho bleskurychle opouští dech a energie. Opět se pokusil dostat kolena pod sebe, ale vidění se mu kalilo a zužovalo do dlouhého, temného tunelu, v jehož středu byla blížící se Luharova tvář.</p>
<p>Černoch mu uštědřil ještě jednu ránu, odhodil brašnu daleko do tmy a popadl ho za vlasy nad čelem. Přitáhl si k očím Saulův obličej a zatřásl s ním. „Prober se, pěšáčku,“ řekl německy. „Je čas na hru.“</p>
<p>Reflektory ve Velké síni ozařovaly osm řad čtverců. Každý čtverec tvořila černá nebo bílá dlaždice o straně dlouhé sto dvacet centimetrů. Tony Harod se díval na šachovnici, která se táhla devět metrů šedesát centimetrů oběma směry. Barentovi strážci šramotili ve stínech, od stolu s elektronickým zařízením se ozývaly tlumené elektronické zvuky, ale ve světle stáli jen členové Ostrovního klubu a jejich pobočníci.</p>
<p>„Až do této chvíle to byla zajímavá partie,“ řekl Barent. „I když několikrát jsem si byl jist, že může skončit pouze patem.“</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> přitakal Willi, když vystoupil ze stínů do světla. Měl na sobě bílý hedvábný rolák a bílý oblek; obojí mu dodávalo vzezření kněze v negativním obraze. V záři stropních světel se mu leskly prořídlé bílé vlasy, zvýrazňující brunátný odstín jeho tváří a čelistí. „Vždycky jsem upřednostňoval Tarraschovu obranu. Od časů mého mládí, kdy byla tak oblíbená, sice vyšla z módy, ale já ji v kombinaci s patřičnými variacemi pořád považuji za rozumnou.“</p>
<p>„Až do dvacátého devátého tahu to byla poziční hra,“ řekl Barent. „Pan Borden mi nabídl pěšce věže na královském křídle, a já ho vzal.“</p>
<p>„Danajského pěšce,“ podotkl Willi a upřel na šachovnici zasmušilý pohled.</p>
<p>Barent se usmál. „Pro méně zdatného hráče snad. Ale když bylo po výměnách, měl jsem já pět pěšců, zatímco pan Borden tři.“</p>
<p>„A střelce,“ poznamenal Willi a podíval se na Jimmyho Wayne Suttera stojícího u baru.</p>
<p>„A střelce,“ souhlasil Barent. „Ale dva pěšci často v koncovce vyhrávají nad osamoceným střelcem.“</p>
<p>„Kdo vede?“ zeptal se Kepler. Už byl opilý.</p>
<p>Barent si promnul tvář. „To není tak jednoduché, Josephe. V tomto okamžiku mají černí – to je moje barva – výraznou výhodu. Ale v koncovce se všechno velice rychle mění.“</p>
<p>Willi vstoupil na šachovnici. „Chcete si vyměnit strany, Herr Barente?“</p>
<p>Miliardář se potichu zasmál.<emphasis> „Nein, mein Herr.“</emphasis></p>
<p>„Tak se do toho pusťme,“ řekl Willi. Rozhlédl se po lidech stojících na hranici stínu.</p>
<p>Agent FBI Swanson něco zašeptal Barentovi do ucha. „Momentíček,“ vzhlédl hostitel. Obrátil se na Williho. „Co to máte zase za lubem, proboha?“</p>
<p>„Pusťte je dovnitř,“ opáčil Willi.</p>
<p>„Proč?“ vyštěkl Barent. „Jsou to vaši lidé.“</p>
<p>„Přesně tak,“ odpověděl Willi. „Je zjevné, že můj černoch není ozbrojený, a přivedl jsem zpátky i svého židovského pěšce, aby mi posloužil způsobem, k němuž byl předurčený.“</p>
<p>„Ještě před hodinou jste říkal, že bychom ho měli zabít,“ namítl Barent.</p>
<p>Willi pokrčil rameny. „Jestli si to přejete, pořád ho můžete zabít, Herr Barente. Ten Žid je stejně skoro mrtvý. Ale mému smyslu pro ironii lichotí, že se vydal tak daleko, aby mi opět posloužil.“</p>
<p>„Pořád chcete tvrdit, že se na ostrov dostal svým vlastním přičiněním?“ odfrkl si Kepler.</p>
<p>„Já nic netvrdím,“ odpověděl Willi. „Žádám o povolení použít ho ve hře. Bude mi potěšením.“ Zašklebil se na svého hostitele. „Kromě toho, Herr Barente, si musíte být jist, že jste si toho Žida sám kvalitně upravil. I kdyby přišel ozbrojený, nemáte se od něj čeho obávat.“</p>
<p>„A proč tady potom je?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Willi se zasmál. „Aby mě zabil,“ objasnil. „No tak. Rozhodněte se. Já chci hrát.“</p>
<p>„A co ta žena?“ zajímalo ještě Barenta.</p>
<p>„To je pěšec mé dámy,“ řekl Willi. „Dám vám ji.“</p>
<p>„Pěšec vaší<emphasis> dámy?“</emphasis> zopakoval Barent. „A vaše dáma ji pořád ovládá?“</p>
<p>„Moje dáma byla odstraněna z šachovnice,“ vysvětloval Willi. „Ale můžete se tohoto pěšce zeptat, kdy zase přijde.“</p>
<p>Barent luskl prsty a vystoupilo šest ozbrojených mužů. „Přiveďte je,“ přikázal. „Při jakémkoliv podezřelém pohybu je zabijte. Řekněte Donaldovi, že na<emphasis> Antoinettu</emphasis> možná poletím dřív, než jsme předpokládali. Povolejte nazpět hlídky a zdvojte bezpečnostní opatření jižně od zóny.“</p>
<p>+++</p>
<p>Tonymu Harodovi poslední události vůbec nešly pod nos. Pokud byl schopen určit, z toho zatraceného ostrova se teď neměl jak dostat. Barentův vrtulník čekal hned za francouzskými okny, Williho Lear Jet čekal na přistávací dráze, letadlo čekalo dokonce i na Suttera; ale co se týkalo jeho, on a Marie Chenová byli na ostrově uvězněni. Teď dovnitř vpochodoval další šik strážců a hnal před sebou Jensena Luhara a dva zástupce, které Harod naložil v Savannah. Luhar byl nahý – hromada svalnatého černého masa. Žena na sobě měla jen roztrhanou a zakrvácenou košili, která vypadala, jako by v ní původně chodil některý ze strážců u bezpečnostní zóny. Obličej měla potřísněný a umolousaný hlínou a krví, ale nejvíce Haroda znepokojily její oči; byly skoro komicky vytřeštěné, hleděly zpoza zplihlých pramenů, duhovky ze všech stran obklopené bělmem. Pokud tahle žena vypadala špatně, muž jménem Saul, kterého Harod také přivezl na ostrov, vypadal přímo příšerně. Když stanuli deset kroků před Barentem, ukázalo se, že Luhar Žida přidržuje a že Harodův bývalý zástupce je naprosto vyřízený: z tváře mu kapala krev a vsakovala mu do košile a levé nohavice. Jeho levá ruka působila dojmem, jako by projela mandlem se železnými čelistmi. Ze svěšené končetiny mu crčela krev na pole s bílou dlaždicí. Nicméně něco v jeho výrazu prozrazovalo bdělost a vzpurnost.</p>
<p>Harodovi nic z toho nešlo na rozum. Bylo mu okamžitě jasné, že Willi nově příchozího muže i ženu zná – dokonce připustil, že Žid byl kdysi jeho zástupcem –, ale zdálo se, že Barent přijímá teorii, že oba tihle zbídačení vězni se na ostrov dostali o vlastní vůli. Willi už předtím řekl, že Žida si podrobil<emphasis> Barent,</emphasis> ale miliardář ho na ostrov nedopravil. Vypadalo to, že na něho pohlíží jako na nezávisle jednající postavu. Rozhovor s tou ženou byl ještě podivuhodnější. Harodovi z toho šla hlava kolem.</p>
<p>„Dobrý večer, doktore Laski,“ pronesl Barent ke krvácejícímu muži. „Omlouvám se, že jsem vás nepoznal dříve.“</p>
<p>Laski neodpověděl. Sklouzl pohledem na Williho usazeného v jednom z vysokých křesel, a neucukl, ani když mu Jensen Luhar trhl hlavou, aby se podíval na pana Barenta.</p>
<p>„Vaše letadlo přistálo před několika týdny na severní pláži,“ pronesl Barent.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Laski, aniž spouštěl z očí Williho.</p>
<p>„Chytrý plán,“ pokračoval Barent. „Škoda, že nevyšel. Uznáváte, že jste nás sem přišel zabít?“</p>
<p>„Všechny ne,“ odpověděl Laski, „jenom jeho.“ Na Williho sice neukázal, ale ani nemusel.</p>
<p>„Ano.“ Barent si promnul líci a pohlédl na Williho. „Doktore Laski, stále máte v úmyslu zabít našeho hosta?“</p>
<p>„Mám.“</p>
<p>„Znepokojuje vás to, Herr Bordene?“ zeptal se Barent.</p>
<p>Willi se usmál.</p>
<p>Barent potom udělal něco neuvěřitelného. Vstal z křesla, v němž seděl před příchodem všech tří zástupců, přešel k ženě, pozvedl její špinavou pravou ruku a něžně ji políbil. „Herr Borden mi sdělil, že mám tu čest hovořit se slečnou Fullerovou,“ pravil, jako když másla ukrajuje. „Je to tak?“</p>
<p>Vytřeštěná žena se usmála a uculila se. „Je to tak,“ odpověděla se silným jižanským přízvukem. Na zubech měla zaschlou krev.</p>
<p>„Je mi vskutku potěšením, slečno Fullerová,“ řekl Barent, aniž pustil ženinu ruku. „Ani nevíte, jak mne roztrpčovalo, že jsme se nesetkali dříve. Mohu se vás zeptat, co vás přivedlo na náš malý ostrov?“</p>
<p>„Pouhá zvědavost, pane,“ pronesl přízrak s divokým pohledem. Když se zlehka pohnul, Harod pod odhrnutou košilí zahlédl v ženině rozkroku hustý klín chlupů.</p>
<p>Barent dál vzpřímeně stál, usmíval se a stále držel ženu za špinavou ruku. „Rozumím,“ řekl. „Nebylo třeba, abyste přijela inkognito, slečno Fullerová. Na ostrově byste byla – kdykoliv – srdečně vítána a jsem přesvědčen, že… ehm… ubytování by vám připadlo pohodlnější v křídle Fary vyhrazené našim hostům.“</p>
<p>„Děkuji vám, pane.“ Zástupkyně se usmála. „V současnosti jsem indisponovaná, ale až se zotavím, vaše velkorysé pozvání ráda přijmu.“</p>
<p>„Výtečně,“ řekl Barent. Pustil ruku a vrátil se ke svému křeslu. Jeho strážci se trochu uvolnili a sklonili samopaly. „Zrovna jsme se chystali dohrát jednu šachovou partii,“ pokračoval. „Naši noví hosté se k nám musí přidat. Slečno Fullerová, budete tak laskava a dovolíte, aby vaše zástupkyně hrála na naší straně? Ujišťuji vás, že nepřipustím, aby její účast narušila hrozba ztráty její figury.“</p>
<p>Žena si uhladila cáry košile a rukama si z očí zlehka odhrnula chuchvalce vlasů. „Bude mi velkým potěšením, pane,“ řekla.</p>
<p>„Skvělé,“ zaradoval se Barent. „Herr Bordene, vy si, předpokládám, přejete hrát se svými dvěma figurami.“</p>
<p><emphasis>„Ja,“</emphasis> přisvědčil Willi. „Můj starý pěšec mi přinese štěstí.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl Barent, „navážeme na třicátý šestý tah?“</p>
<p>Willi přikývl. „V předchozím tahu jsem vám vzal střelce. Vy jste potom reagoval tahem krále na třetí pole v sloupci dámy, abyste se s ním dostal blíže ke středu.“</p>
<p>„No vida,“ poznamenal Barent, „moje strategie je na mistra příliš průhledná.“</p>
<p><emphasis>„Ja.</emphasis> To je,“ přitakal Willi. „Pusťme se tedy do hry.“</p>
<p>Natalie si s obrovskou úlevou vydechla, když někde poblíž ostrova Sapelo vyrazili z bouřkových mračen. Cessnou pořád pohazoval vítr a hvězdy osvětlovaly hluboko pod nimi rozvlněný oceán, ale divoký let se přinejmenším trochu vyrovnal. „Už letíme asi pětačtyřicet minut,“ řekl Meeks. Levou rukou si promnul tvář. „Protivítr nám přidá ještě asi půlhodinu.“</p>
<p>Jackson se předklonil a vedle Nataliina ucha potichu pronesl: „Opravdu si myslíš, že nás nechají přistát?“</p>
<p>Natalie se přitiskla k oknu. „Jestli ta stařena udělá to, co říkala. Možná.“</p>
<p>Jackson si se smíchem odfrkl. „Myslíš si, že to udělá?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděla. „Jenom si myslím, že je důležitější dostat ven Saula. A taky myslím, že jsme udělali všechno, co je v našich silách, abychom Melanii ukázali, že je v jejím zájmu jednat.“</p>
<p>„Jo, jenže jí přeskočilo,“ namítl Jackson. „Blázni nejednají vždycky ve svým zájmu, holčičko.“</p>
<p>Natalie se usmála. „Řekla bych, že právě to vysvětluje, proč tady jsme, nezdá se ti?“</p>
<p>Jackson jí poklepal na rameno. „Přemýšlelas, co uděláš, když bude Saul mrtvej?“ zeptal se potichu.</p>
<p>Natalie sotva postřehnutelně pokývala hlavou. „Dostaneme ho ven,“ řekla. „Pak se vrátím a zabiju tu stvůru v Charlestonu.“</p>
<p>Jackson se narovnal, schoulil se na sedadle a za minutu už spal a hlasitě oddechoval. Natalie sledovala oceán, až ji rozbolely oči, a potom se otočila k pilotovi. Meeks se ni na díval zvláštně. Při jejím pohledu se dotkl kšiltovky a upřel pozornost zpátky k záři přístrojů.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul, zraněný, zakrvácený, zoufale se snažící udržet se na nohou a při vědomí, byl rád, že je právě tam, kde je. Ani jednou nespustil z obersta oči na víc než několik vteřin. Po takřka čtyřiceti letech hledání se on – Saul Laski – ocitl ve stejné místnosti s oberstem Wilhelmem von Borchertem.</p>
<p>Nebyla to ideální situace. Dal v sázku všechno, dokonce umožnil Luharovi, aby ho přemohl, i když by se sám stihl dostat ke zbraním, neboť chtěl využít nepatrné naděje, že bude přiveden do oberstovy přítomnosti. Právě tento scénář popisoval Natalii před několika měsíci, když popíjeli kávu za pomeranči provoněného izraelského soumraku, představoval si však, že se realizuje za výhodnějších podmínek. Tomuhle nacistickému vrahovi by se měl šanci postavit, jen kdyby na něho použil své psychické schopnosti právě Willi. Teď měl před sebou všechny tyhle mutantní atavistické zrůdy – Barenta, Suttera, muže jménem Kepler, dokonce i Haroda a zástupkyni Melanie Fullerové – a bál se, že se jeho mysli pokusí zmocnit někdo z<emphasis> nich.</emphasis> Tím by promeškal jedinou, chabou šanci překvapit obersta. Ve svém scénáři vykresloval Natalii obrázek, že se se starcem střetne mezi čtyřma očima, kdy on na tom bude fyzicky mnohem lépe. Teď však větší část síly své vůle a těla vynakládal jen na to, aby se vůbec udržel na nohou, krvácející levá ruka mu bezvládně visela a někde u klíční kosti mu uvízla kulka. Oberst naopak působil zdatně a odpočatě, o patnáct kilo mohutněji než Saul, a nacházel se v přítomnosti nejméně dvou výtečně zpracovaných loutek a nejméně šesti dalších lidí, které by podle libosti mohl také využít. Saul kromě toho nevěřil, že by mu Barentova ochranka dovolila udělat víc než tři kroky, aniž by po něm začala chladnokrevně pálit.</p>
<p>Ale přesto byl spokojený. Na světě nebylo místo, kde by byl raději.</p>
<p>Potřásl hlavou, aby soustředil pozornost na to, co se právě dělo. Barent a oberst seděli, přičemž Barent rozmisťoval po hrací ploše lidské šachové figury. Toho nekonečného dne měl Saul už podruhé bdělou halucinaci, při níž se Velká síň zatetelila jako odraz na zčeřené hladině a on najednou spatřil dřevo a kámen jakési polské pevnosti, kde si šedě odění příslušníci <emphasis>Sonderkommand</emphasis> užívali pod několik staletí starými tapisériemi, zatímco stárnoucí<emphasis> Alte</emphasis> se krčil v křesle v generálské uniformě jako seschlá mumie, zabalená do plandavých hadrů. Pochodně vrhaly stíny na kámen, dlaždice a oholené lebky dvaatřiceti židovských vězňů stojících v unaveném pozoru mezi dvěma německými dozorci. Mladý oberst si z čela ometl světlé vlasy, opřel si loket o koleno a usmál se na Saula.</p>
<p>Oberst se usmál na Saula.<emphasis> „</emphasis><emphasis>Willkommen, Jude.“</emphasis></p>
<p>„No tak, no tak,“ říkal Barent, „budeme hrát přece všichni. Josephe, ty se pojď postavit na třetí pole v sloupci královského střelce.“</p>
<p>Kepler ustoupil s výrazem hrůzy ve tváři. „Ty si musíš dělat prdel.“ Natolik prudce zacouval do barového stolu, že převrhl několik láhví.</p>
<p>„Ne, ne,“ opáčil Barent, „nic takového si nedělám. Pospěš si, prosím, Josephe. Než bude pozdě, chceme to mít s Herr Bordenem vyřízené.“</p>
<p>„Běž se<emphasis> vycpat!“</emphasis> zařval Kepler. Zaťal pěsti a na krku mu vyvstaly šlachy. „Já se nenechám použít jako nějaký zasraný zástupce, zatímco ty…“ Kepler se odmlčel, jako by někdo z vadné desky zvedl jehlu. Ještě se mu chviličku hýbaly rty, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Zbrunátněl, potom zfialověl a málem zčernal, načež se skácel na dlaždice. Vzápětí jako by mu nějaké surové, neviditelné ruce strhly paže za záda, kotníky spoutaly neviditelné provazy a celé jeho tělo vyrazilo kupředu křečovitými, pleskavými přískoky – připomínajícími pohyb červa z představ nějakého narušeného dítěte –, kdy při každé absurdní křeči prudce narazil hrudí a bradou do dlaždice. Tímto způsobem se Joseph Kepler po tváři, břichu a stehnech sunul přes více než sedm metrů podlahy, až se dostal na třetí pole v sloupci královského střelce, přičemž za sebou na bílých dlaždicích zanechával krvavé šmouhy z rozbité brady. Když Barent uvolnil mentální sevření, Keplerovi úlevou viditelně zacukaly svaly, ozvalo se slabé crčení, nohavicí mu začala prosakovat moč a rozlévala se po tmavé dlaždici.</p>
<p>„Vstaň, prosím, Josephe,“ ponoukl ho Barent potichu. „Chceme začít hrát.“</p>
<p>Kepler se ztěžka zvedl na kolena, chvilku na miliardáře šokovaně hleděl a potichu se postavil na roztřesené nohy. V rozkroku drahých italských kalhot se mu rozlévaly moč a krev.</p>
<p>„Takhle Použiješ nás všechny, bratře Christiane?“ zeptal se Jimmy Wayne Sutter. Kazatel stál na okraji improvizované šachovnice, na hustých bílých vlasech se mu lesklo světlo ze stropních bodových světel.</p>
<p>Barent se usmál. „Nevidím důvod, proč bych měl někoho Používat, Jamesi,“ odpověděl. „Pokud se nestane překážkou pro dokončení téhle hry. Vnímáte to také tak, Herr Bordene?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Willi. „Pojď sem, Suttere. Jako můj střelec jsi jediná figura vyjma králů a pěšců, která je ještě naživu. Pojď, zaujmi místo tady vedle prázdného pole dámy.“</p>
<p>Sutter zvedl hlavu. Hedvábné sportovní sako mu promáčel pot. „Mám na vybranou?“ zašeptal. Hlas trénovaný pro teatrálnost mu najednou ochraptěl a zdrsněl.</p>
<p><emphasis>„Nein,“</emphasis> pronesl Willi. „Musíš hrát. Pojď.“</p>
<p>Sutter otočil tvář k Barentovi. „Myslím jako na vybranou, které straně budu sloužit,“ dodal.</p>
<p>Barent nadzvedl obočí.</p>
<p>„Herr Bordenovi sloužíš už dlouho a dobře,“ řekl. „Copak bys teď měnil strany, Jamesi?“</p>
<p>„‘Jakože jsem živ, nechci, aby svévolník zemřel,’“ recitoval Sutter. „‘Věřte v Pána Ježíše Krista a budete spaseni.’ Jan, kapitola 3, verš 16. a 17.“</p>
<p>Barent se přidušeně zasmál a promnul si bradu. „Herr Bordene, zdá se, že váš střelec chce zběhnout. Měl byste námitky, kdyby ukončil tuto hru na černé straně?“</p>
<p>V oberstově tváři se objevil mrzutý výraz malého dítěte. „Vezměte si ho a ať jde k čertu,“ řekl. „Já toho tlustého červa nepotřebuji.“</p>
<p>„Pojď,“ obrátil se Barent na zpoceného kazatele, „postavíš se po králově levici, Jamesi.“ Ukázal na bílou dlaždici jedno pole před místem, kde by pěšec černého krále zahajoval hru.</p>
<p>Sutter zaujal místo na šachovnici vedle Keplera.</p>
<p>Saul si dovolil záblesk naděje při pomyšlení, že by hra mohla pokračovat, aniž by tihle psychičtí upíři použili svou moc na pěšáky. Cokoliv, jen aby to oddálilo okamžik, kdy se oberst dotkne jeho mysli.</p>
<p>Oberst se na svém mohutném křesle naklonil a potichu se usmál. „Pokud mám přijít o svého fundamentalistického spojence, potom by mě potěšilo, kdybych mohl povýšit svého starého pěšce do pozice střelce. <emphasis>Bauer, verstehts Du?</emphasis> Pojď, Žide, a přijmi odznaky své funkce.“</p>
<p>Saul rychle, než ho oberst stačil ponouknout, přešel osvětlený vydlážděný prostor na černé pole v první řadě. Od obersta ho dělilo jen něco přes dva metry, ale mezi nimi stáli Luhar s Reynoldsem a navíc každý jeho krok bedlivě sledovala spousta Barentových strážců. Zranění mu způsobovala velkou bolest – levou nohu měl pořád strnulou, rameno přímo hořelo –, ale při chůzi se snažil nedávat nic z toho najevo.</p>
<p>„Je to jako za starých časů, co, pěšáčku?“ zeptal se ho oberst německy. „Promiň,“ opravil se. „Chtěl jsem říct, Herr<emphasis> Stř</emphasis><emphasis>el</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e.“</emphasis> Oberst se zazubil. „A teď honem. Zbývají mi tři pěšci. Jensene, na první pole v královském sloupci,<emphasis> bitte,</emphasis> Tony, ty na třetí pole ve sloupci dámské věže. Tom mi bude sloužit jako pěšec na pátém poli ve sloupci dámského jezdce.“</p>
<p>Saul se díval, jak Luhar s Reynoldsem zaujímají svá místa. Harod zůstal stát, kde byl. „Já nevím, kde to pole, kurva, je.“</p>
<p>Oberst na něho netrpělivě kývl. „Druhý čtverec před polem věže mé dámy,“ vyštěkl.<emphasis> „Schnell.“</emphasis></p>
<p>Harod zamrkal a vyrazil k černému čtverci na levé straně šachovnice.</p>
<p>„Rozestavte své poslední tři pěšce,“ vyzval oberst Barenta.</p>
<p>Miliardář přikývl. „Pane Swansone, budete-li tak laskav. Vedle pana Keplera, prosím.“ Agent s knírkem se rozhlédl, odložil svou automatickou zbraň a přešel na černou dlaždici vlevo za Keplerem. Saul si uvědomil, že je pěšcem králova jezdce, který se ještě nepohnul z výchozí polohy.</p>
<p>„Slečno Fullerová,“ pokračoval Barent, „budete-li tak hodná, přemístěte svou nádhernou zástupkyni na původní pozici pěšce dámské věže. Ano, přesně tam.“ Žena, která kdysi byla Constance Sewellovou, opatrně vykročila na bosých chodidlech a postavila se čtyři čtverce před Haroda. „Slečno Chenová,“ dodal Barent, „vy se postavte vedle slečny Sewellová, prosím.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikl Harod, když Maria udělala krok. „Ona nehraje!“</p>
<p>„Ale<emphasis> ja,</emphasis> hraje,“ řekl oberst. „Vnese do hry určitou krásu,<emphasis> nicht wahr?“</emphasis></p>
<p>„Ne!“ zařval Harod ještě jednou a prudce se otočil k oberstovi. „Ta do toho nepatří.“</p>
<p>Willi se usmíval a naklonil hlavu k Barentovi. „Jak dojemné. Navrhuji, abychom Tonymu dovolili vyměnit si místo se svou sekretářkou, pokud pozice jeho pěšce bude jakkoliv… ehm… ohrožena. Souhlasil byste s tím, Herr Barente?“</p>
<p>„Ano, ano, ano,“ odvětil Barent. „Mohou si vyměnit místa, jakmile a pokud si to bude Harod přát, za předpokladu, že tím nenaruší plynulost hry. Tak do toho. Ještě musíme rozestavit krále.“ Barent se podíval na zbývající hloučky pobočníků a členů ochranky.</p>
<p><emphasis>„Nein,“</emphasis> zavolal oberst, vstal a vstoupil na šachovnici.<emphasis> „My</emphasis> jsme králové, Herr Barente.“</p>
<p>„O čem to mluvíte, Willi?“ zeptal se miliardář unaveně.</p>
<p>Oberst otevřel dlaně a usmál se. „Je to důležitá hra,“ vysvětloval. „Musíme ukázat našim přátelům a kolegům, že podporujeme jejich úsilí.“ Zaujal místo dvě pole napravo od Jensena Luhara. „Kromě toho, Herr Barente,“ dodal, „krále nelze sebrat.“</p>
<p>Barent zavrtěl hlavou, ale vstal a přešel na třetí pole v dámském sloupci vedle reverenda Jimmyho Wayne Suttera.</p>
<p>Sutter stočil k Barentovi prázdný pohled a pronesl: „‘I řekl Bůh Noemu: Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí…’“</p>
<p>„Už drž hubu, ty starej buzerante,“ zvolal Tony Harod.</p>
<p>„Ticho!“ zahřímal Barent.</p>
<p>V krátké pauze, která následovala, si Saul pokusil v duchu představit šachovnici, jak vypadala po třicátém pátém tahu:</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" /></p><empty-line /><p>Směřování koncovky bylo se Saulovými skromnými šachovými znalostmi obtížné předpovídat – věděl, že bude svědkem klání dvou mistrů ale cítil, že Barent získal v posledních tazích velkou výhodu, a připadalo mu, že je přesvědčený o svém vítězství. Saul nechápal, jak by oberstovy bílé figury mohly i při výtečném pokračování dosáhnout lepšího výsledku než remízy, ale slyšel, jak oberst řekl, že pat znamená pro Barenta vítězství.</p>
<p>Jedno věděl jistě: jakožto jediná přeživší důležitá figura v poli tří pěšců bude střelec využíván ve velké míře, i za cenu velkého rizika. Zavřel oči a pokusil se odolat nečekaným, opakujícím se přívalům bolesti a slabosti.</p>
<p>„Dobrá, Herr Bordene,“ pronesl Barent k oberstovi. „Jste na tahu.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Toho šíleného večera jsme s Willim naplnili svou lásku. Po všech těch letech.</p>
<p>Stalo se to samozřejmě prostřednictvím našich loutek, ještě před příchodem na Faru. Kdyby něco takového navrhl nebo před samotným aktem byť jen naznačil, byla bych mu dala facku, ale jeho jednatel v podobě obrovitého černocha neztrácel čas s předehrou. Jensen Luhar popadl slečnu Sewellovou za ramena, ve tmě pod duby ji přitlačil na měkkou trávu a surově si ji podrobil. Nás. Mne.</p>
<p>Zatímco černochovo těžké tělo stále spočívalo na slečně Sewellové, nedalo mi to, abych si nevzpomněla na šeptané rozhovory, které jsme s Ninou vedly za dívčích pyžamových večírků, kdy mi světem protřelá Nina vyprávěla dechberoucí a zjevně jen zaslechnuté historky o zdánlivě nadsazených tělesných proporcích a zdatnosti barevných mužů. Když mě Willi takto svedl, a Jensen Luhar mě svou vahou stále tiskl tváří ke studené zemi, vrátila jsem se ve Vědomí od slečny Sewellové k Justinovi a přitom si ve své omráčenosti vzpomněla, jak mi ta Ninina přičmoudlá holka řekla, že ji Nina neposílá. Bylo dobré vědět, že ta holka lhala. Chtěla jsem Nině říct, že ona naopak měla pravdu…</p>
<p>Tyto skutečnosti nelíčím jen tak. S výjimkou nečekaných a snových meziher, jež mi slečna Sewellová zprostředkovala ve filadelfské nemocnici, byla toto moje první taková zkušenost s tělesnou stránkou námluv. Nicméně drsnou nevázanost Williho pobočníka jsem mohla jen stěží označit za jejich rozvinutí. Podobala se spíše zběsilé křeči tetina siamského kocoura, když se zmocnil nebohé samice, která nikoliv vlastní vinou právě hárala. A přiznávám, že slečna Sewellová působila dojmem, že hárá neustále, neboť na černochovu drsnou a takřka neexistující předehru zareagovala okamžitou vilností, již by nepřipustila žádná mladá dáma mé generace.</p>
<p>V každém případě jakoukoliv reakci či odpověď na tento zážitek Williho zástupce vzápětí znemožnil tím, že se nenadále postavil, zakroužil ve tmě hlavou a roztáhl široká chřípí. „Blíží se můj pěšec,“ zašeptal německy. Znovu mi přitiskl tvář k zemi. „Nehýbej se.“ A po těchto slovech se jako nějaká velká černá opice vyšplhal do dolních větví dubu.</p>
<p>Absurdní střet, jenž krátce nato následoval, už nebyl příliš důležitý a měl za následek jenom to, že Williho pobočník odnesl v naší společnosti Ninina údajného zástupce, muže jménem Saul, zpátky na Faru. Došlo i na kouzelný okamžik, kdy se krátce poté, co byl Ninin ubožák zpacifikován, a těsně předtím, než nás obklopili strážci, rozsvítily všechny venkovní bodové a prostorové reflektory a tlumeně zářící elektrické lucerny na stromech a on jako by vstoupil do pohádkového království nebo se nějakým tajným čarovným vchodem blížil do Disneylandu.</p>
<p>+++</p>
<p>Na několik minut mě rozptýlil odchod Nininy černošky z mého domu v Charlestonu a následující absurdní situace, ale jakmile Culley přinesl Howardovo bezvládné tělo a tělo černošského vetřelce, byla jsem připravena opět plně upřít pozornost na setkání s C. Arnoldem Barentem.</p>
<p>Pan Barent byl džentlmen každým coulem a slečnu Sewellovou přivítal s úctou, již si jako moje zástupkyně přirozeně zasloužila. Okamžitě jsem vycítila, že neduživým závojem mé loutky prohlédl do tváře zralé krásy, jež se pod ním ukrývala. Zatímco jsem ležela na posteli v Charlestonu a koupala se v zeleném přísvitu přístrojů doktora Hartmana, věděla jsem, že ženský žár, jenž ze mne čiší, je spolehlivě tlumočen vytříbenému jemnocitu C. Arnolda Barenta i skrze hrubou špínu slečny Sewellové.</p>
<p>Pozval mě na partii šachu a já nabídku přijala. Přiznávám, že až do té chvíle jsem se o tuto hru nikdy ani v nejmenším nezajímala. Šachy jsem vždycky považovala za snobské a nudné – můj Charles a Roger Harrison je hrávali často – a nikdy jsem se neobtěžovala naučit názvy figurek nebo jak se s nimi pohybuje. Podle mého gusta byly osvěžující spíše partie dámy, do nichž jsme se s Mammy Boothovou pouštěly za deštivých dnů mého mládí.</p>
<p>Mezi zahájením té jejich pitomé hry a fází, kdy jsem z okouzlení panem C. Arnoldem Barentem vystřízlivěla, uplynula nějaká doba. Většinu této doby jsem se soustředila na více věcí, neboť jsem rovněž musela poslat Culleyho a ostatní nahoru, aby se připravili na případný návrat Nininy černošky. Navzdory této nepříjemnosti mi tato doba připadala příhodná, abych uvedla do chodu plán, který jsem vymyslela o několik týdnů dříve.</p>
<p>Během téhož časového období jsem stále udržovala kontakt s člověkem, jehož jsem sledovala tolik týdnů během Justinových výletů k řece s tou Nininou holkou. V té chvíli jsem sice zanechala plánů využít ho, jak mi bylo nařízeno, nicméně přetrvávající předstírání, že s ním sdílím vědomí, pro mne nepřestávalo být výzvou s ohledem na význam jeho pozice a složitost odborného slovníku, který ovládal.</p>
<p>Později jsem byla do značné míry ráda, že jsem úsilí na udržení tohoto kontaktu vynaložila, ačkoliv v té době to byla jen další mrzutost.</p>
<p>Mezitím bláznivá šachová partie mezi Willim a jeho hostitelem pokračovala jako nějaká surreálná scéna, vystřižená z původní<emphasis> Alenky v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íši div</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>.</emphasis> Willi se posouval dopředu a dozadu jako dobře oblečený Kloboučník, zatímco já dovolovala slečně Sewellové, aby stála a občas se někam pohnula – důvěřujíc slibu pana Barenta, že se neocitne nikde, kde by jí mohlo začít hrozit jakékoliv nebezpečí –, přičemž ostatní ubozí pěšáci a hráči pochodovali tam a zpátky, vyhazovali jiné, sami byli vyhazováni, pokládali své bezvýznamné životy a opouštěli šachovnici.</p>
<p>Do okamžiku, kdy mě pan Barent zklamal, jsem jejich klukovské hře nevěnovala takřka žádnou pozornost a prakticky se do ní nezapojovala. S Ninou jsme musely dobojovat svůj vlastní boj. Věděla jsem, že se její černoška vrátí před úsvitem. A třebaže jsem byla značně unavená, pospíchala jsem, abych na její návrat všechno řádně přichystala.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá první</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Harod zoufale chtěl zaujmout stanovisko. Nepříjemné situace byly dost nepříjemné samy o sobě; cítil se zatraceně hloupě, když nezaujímal stanovisko. Doposud žádné nezaujal.</p>
<p>Pokud byl schopen říct, Willi a Barent tuto šachovou partii o závratné sázky brali naprosto vážně. Kdyby Willi vyhrál – a Harod byl jen málokdy svědkem, že by ten starý hajzl prohrál –, pokračovali by s Barentem v boji na úrovni, při níž by shazovali atomovky na města a ničili celé země. Kdyby vyhrál Barent, zachovalo by se status quo; tato představa však Haroda v příliš velkém klidu nenechávala, protože právě viděl, jak Barent status quo celého Ostrovního klubu torpédoval jen proto, aby mohl zorganizovat tuhle debilní partii. Harod teď stál na černé dlaždici dvě pole od zadního okraje šachovnice, tři pole od té potrhlé coury Sewellové, a snažil se přijít s nějakým stanoviskem.</p>
<p>Velice rád by tam stál dál, dokud by něco nevymyslel, ale Willi byl první na tahu a pronesl: „Pěšec na V-4,<emphasis> bitte.“</emphasis></p>
<p>Harod civěl. Ostatní civěli na něho. Připadlo mu přízračné, že ve stínech stojí dvacet nebo třicet goril, ale nikdo nevydá jedinou hlásku.</p>
<p>„To se týká tebe, Tony,“ poznamenal Barent klidně. Miliardář v černém obleku stál tři metry daleko za dvěma dlaždicemi v diagonálním směru.</p>
<p>Harodovi začalo bušit srdce do žeber. Děsilo ho, že by ho Willi nebo Barent mohli znovu Použít. „Hej!“ vykřikl. „Já těmhle kecům nerozumím! Nemůžete mi, sakra, říct, kam mám jít?“</p>
<p>Willi si založil ruce. „Už jsem to řekl,“ odpověděl znechuceně. „Pěšec na V-4, což v popisné notaci znamená pěšec na čtvrté pole ve sloupci věže. Teď jsi v tom sloupci na poli číslo tři, Tony. Postup o políčko dopředu.“</p>
<p>Harod rychle vkročil na bílou dlaždici před sebou. Nyní ho dělil jediný diagonální krok od světlovlasé zombie jménem Tom Reynolds a pouze dvě prázdná políčka od té šílené Sewellové. Maria Chenová tiše stála na bílém poli vedle zástupkyně Melanie Fullerové. „Podívej, máš tři pěšce,“ zavolal. „Jak mám, do prdele, vědět, že myslíš zrovna<emphasis> mě</emphasis><emphasis>?“</emphasis> Aby na Williho viděl, musel vykouknout zpoza rozložitého těla Jensena Luhara.</p>
<p>„Kolik pěšců stojí ve sloupci mé věže, Tony?“ položil mu Willi řečnickou otázku. „Teď už mlč, než tebou pohnu sám.“</p>
<p>Harod se otočil a odplivl si do stínů, a zároveň se snažil potlačit náhlý třas v pravé noze.</p>
<p>Barent rychle pokračoval, čímž naboural Harodovu představu šachistů, kteří mezi tahy dlouze přemýšlejí. „Král na čtvrté pole v sloupci dámy,“ pronesl s ironickým úsměvem a udělal krok dopředu.</p>
<p>Harodovi jeho tah připadal hloupý. Miliardář teď stál před všemi svými dalšími figurami, jen krok dopředu a úkrok stranou od Jensena Luhara. Harod v sobě musel zadusit hysterický smích, když si vzpomněl, že mohutný černoch má znázorňovat bílého pěšce. Kousl se do vnitřní strany líce a přál si, aby byl doma ve vířivce.</p>
<p>Willi přikývl, jako by tento tah očekával – Harod si vzpomněl, jak před nedávnem říkal něco o tom, že Barent navádí svého krále blíž ke středu –, a netrpělivě mávl rukou na krvácejícího Žida. „Střelec na třetí pole v sloupci věže.“</p>
<p>Harod se díval, jak se bývalý zástupce jménem Saul belhá šikmo přes tři černá pole na čtverec, kde ještě před chvílí stál on sám. Zblízka vypadal Saul hůř než z dálky. Plandavou kombinézu měl skrz naskrz prosáklou krví a potem. Žid na něho upřel bolestný, neurčitě zakřiknutý a přimhouřený pohled nevyléčitelně krátkozrakého člověka. Harod si byl jistý, že to je tentýž hajzl, co ho zdrogoval a vyslýchal v Kalifornii. Bylo mu úplně ukradené, co se tomuto Židovi stane, ale doufal, že než bude obětován, vyřadí několik černých figur.<emphasis> Panebož</emphasis><emphasis>e,</emphasis> pomyslel si Harod.<emphasis> Tohle je, kurva, ujetý.</emphasis></p>
<p>Barent si vsunul ruce do kapes, ukročil po diagonále a zůstal stát na bílém poli přímo před Luharem. „Král na páté pole v králově sloupci.“</p>
<p>Harod pořád nemohl partii přijít na kloub. Při těch několika málo příležitostech, kdy hrál šachy jako kluk – což mu stačilo, aby se naučil, jak se pohybují figury, a zjistil, že se mu šachy nelíbí –, napřed se svými špičkovými protivníky vybili všechny pěšce a potom si začali likvidovat silnější figury. Králi<emphasis> nikdy</emphasis> nehýbali, pokud nehodlali provést rošádu, kterýžto trik už se Harodovi vykouřil z hlavy, nebo pokud je někdo nepronásledoval. A teď se díval na tyhle dvě světové šachové extratřídy, kterým nezbývalo už skoro nic<emphasis> kromě</emphasis> pěšců a kteří obnažovali své krále jako exhibicionisté svá přirození.<emphasis> Seru na to,</emphasis> pomyslel si Harod a přestal se snažit do hry proniknout.</p>
<p>Williho a Barenta od sebe dělily jen necelé dva metry. Willi se zamračil, poklepal si dolní ret a řekl:<emphasis> „Bauer… entschuldigen… Bischric zum Bischof fünf.“</emphasis> Willi se přes tři metry dlaždic podíval na Jimmy ho Wayne Suttera a přeložil mu svá slova: „Střelec na páté pole ve střelcově sloupci.“</p>
<p>Hubený Žid za Harodem si promnul tvář, odkulhal po černých dlaždicích a postavil se napravo od Reynoldse. Harod počítal od zadního okraje šachovnice a přesvědčil se, že stanul na pátém čtverci ve střelcově řadě nebo sloupci, nebo jak už tomu zatraceně říkali. Několik dalších vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že Žid teď chrání pozici Luharova pěšce a přitom po černé diagonále ohrožuje Sewellovou. I když ta podle všeho vůbec netušila, že jí hrozí nějaké nebezpečí. Harod viděl mrtvoly, v nichž bylo víc života než v ní. Podíval se na ni ještě jednou a pokusil se pod cáry košile zahlédnout chumáč jejích chlupů. Jelikož si už začínal vybavovat něco ze základů šachu, cítil se uvolněnější. Dokud ho Willi nechá tam, kde je, nenapadalo ho, jak by mu mohl někdo ublížit. Pěšci nemůžou brát pěšce při čelním střetu a Reynolds stál krok před ním napravo, naproti Marii Chenové, čímž svým způsobem střežil Haroda zepředu. Harod si dál upřeně prohlížel Sewellovou a tipoval, že kdyby ji někdo vykoupal, vůbec by nevypadala hrozně.</p>
<p>„Pěšec na třetí pole v sloupci věže,“ řekl Barent a zdvořile pokynul rukou.</p>
<p>Harod si na okamžik s hrůzou pomyslel, že se bude muset opět pohnout, ale potom si uvědomil, že Barent je černý král. Slečna Sewellová přečetla miliardářovo gesto a křepče postoupila kupředu na bílou dlaždici.</p>
<p>„Děkuji vám, má drahá,“ řekl Barent.</p>
<p>Harod cítil, jak se mu opět rozbušilo srdce. Střelec Žid už neohrožoval pěšce Sewellovou. Ta teď stála šikmo proti Tomu Reynoldsovi. Kdyby Willi Reynoldse neponoukl, aby ji sebral, při dalším tahu mohla Reynoldse sebrat ona. A potom by se ocitla jeden šikmý krok od Tonyho Haroda. <emphasis>Do prdele,</emphasis> pomyslel si Harod.</p>
<p>„Pěšec na šesté pole v sloupci jezdce,“ vyštěkl Willi promptně. Harod prudce otočil hlavu ve snaze zjistit, jak by se tam ze svého místa mohl dostat, ale ještě než Willi promluvil, Reynolds už se dal do pohybu. Světlovlasá loutka vkročila na černý čtverec v jedné rovině se slečnou Sewellovou, naproti Marii Chenové.</p>
<p>Harod si olízl najednou suché rty. Marii nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. Reynolds ji nemohl vyhodit tahem přímo před sebe.<emphasis> Panebož</emphasis><emphasis>e, </emphasis>pomyslel si Harod.<emphasis> Co se s námi pě</emphasis><emphasis>šci stane, kdy</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> nás n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kdo vyhodí?</emphasis></p>
<p>„Pěšec na pole číslo čtyři v sloupci střelce,“ pronesl Barent nevzrušeně. Swanson zdvořile strčil do Keplera a člen Ostrovního klubu zamrkal a postoupil o jedno pole. Barent najednou vypadal mnohem méně osaměle než Willi.</p>
<p>„Čtyřicátý tah, nepletu-li se,“ řekl Willi a pokročil šikmo na černé pole. „Král na čtvrté pole v sloupci věže,<emphasis> Mein Herr.“</emphasis></p>
<p>„Pěšec na páté pole v sloupci střelce,“ odpověděl Barent a postrčil Keplera o další pole.</p>
<p>Muž ve špinavém obleku opatrně vykročil, a sklouzl nohou po černé dlaždici, jako by se ve čtverci vedle Barenta měly otevřít padací dveře. Když stanul na dlaždici celým svým objemem, držel se v její zadní části a upřel oči na nahého černocha necelé dva metry daleko na sousedícím černém poli po diagonále. Luhar se díval před sebe na Barenta.</p>
<p>„Pěšec bere pěšce,“ zašeptal Willi.</p>
<p>Luhar udělal krok dopředu a doprava a Joseph Kepler zaječel a otočil se, aby vyrazil na útěk.</p>
<p>„Ale tohle přece ne,“ zamračil se Barent.</p>
<p>Kepler strnul uprostřed skoku, svaly mu ztuhly, nohy se napjaly. Otočil se a zůstal nehybně stát před blížícím se černochem. Luhar se zastavil na stejném černém poli. Kepler pouze vykulenýma očima dával průchod nelíčené hrůze.</p>
<p>„Děkuji ti, Josephe,“ pronesl Barent. „Sloužil jsi mi dobře.“ Kývl na Williho.</p>
<p>Jensen Luhar uchopil oběma rukama Keplerovu ostře řezanou tvář, stiskl ji a surově škubl. Velkou síní se rozlehlo křupnutí Keplerova vazu. Jednou zakopal nohama a umřel. Během pádu si ještě jednou znečistil kalhoty. Na Barentův pokyn vyrazili ze stínů dozorci a tělo s volně svěšenou hlavou odtáhli.</p>
<p>Luhar stál sám na černém poli a civěl do prázdna. Barent se otočil, aby stanul tváří proti němu.</p>
<p>Harod nemohl uvěřit, že Willi nechá Barenta, aby mu vzal Luhara. Černoch byl už nejméně čtyři roky producentův favorit, nejméně dvakrát týdně s ním uléhal do postele. Barent měl zjevně stejné pochyby; zvedl prst a ze stínů vystoupilo šest strážců se samopaly namířenými na Williho a jeho loutku.</p>
<p>„Herr Bordene?“ Barent nadzvedl obočí. „Můžeme se dohodnout na remíze a pokračovat v normální soutěži. Co takhle příští rok?“</p>
<p>Williho tvář se nad bílým hedvábným rolákem a bílým sakem proměnila v netečnou koženou masku. „Jmenuji se Herr General Wilhelm von Borchert,“ pronesl monotónně.<emphasis> „Hrajte.“</emphasis></p>
<p>Barent se zarazil a potom kývl na ochranku. Harod očekával, že se ozve střelba, ale muži se jen ujistili, že mají volné palebné pole, a zůstali připraveni stát. „Budiž,“ kývl Barent a položil bledou ruku na Luharovo rameno.</p>
<p>Harod si později pomyslel, že kdyby měl k dispozici neomezený rozpočet, Alberta Whitlocka a dalších dvanáct techniků na manipulaci s hydraulikou a pytlíky s krví, možná by se na plátně pokusil nasimulovat následující dění, ovšem zvuk nebo výrazy na tvářích dalších statistů by nedokázal vystihnout za žádnou cenu.</p>
<p>Barent jemně položil černochovi dlaň na rameno a Luhar se v mžiku začal svíjet a kroutit, prsní svaly se mu nadouvaly, až hrozilo, že se mu roztrhne hrudník, brázdy svalů na plochém břiše se mu zmítaly jako rozepnutý stan ve větru. Hlava mu začala stoupat, jako by byla upevněna na skrytém ocelovém periskopu, napínaly a zatínaly se mu šlachy v krku, až nakonec slyšitelně praskly. Tělo Williho pobočníka oscilovalo v sevření strašlivé křeče – Harodovi vyvstal před očima obraz hliněné sochařské skicy, kterou umělec v záchvatu vzteku začne mačkat a drtit ale nejhorší byly jeho oči. Oči se Luharovi vtočily do hlavy a pak se mu začala nadouvat bělma, dosáhla velikosti napřed golfových, pak baseballových míčků a nakonec bílých balónků, které měly každou chvíli puknout. Luhar otevřel ústa, ale místo očekávaného řevu mu z hrdla vychrstl na bradu a hruď proud krve. Harod slyšel z Luharova nitra zvuky, jako by se mu tam trhaly svaly, podobné přetaženým klavírním strunám.</p>
<p>Barent ustoupil, aby mu krev nepotřísnila tmavý oblek, bílou košili ani vyleštěné polobotky. „Král bere pěšce,“ pronesl a narovnal si kravatu.</p>
<p>Potom vstoupili na šachovnici členové jeho ochranky a Luharovo tělo odtáhli. Barenta a Williho odděloval už jen jediný prázdný bílý čtverec. Pravidla šachu zakazovala, aby do něj jeden či druhý vstoupil. Králové se nesměli posunout do šachu.</p>
<p>„Domnívám se, že nyní jsem na tahu já,“ řekl Willi.</p>
<p>„Ano, Herr Bor… Herr General von Borcherte,“ opravil se Barent.</p>
<p>Willi přikývl, srazil podpatky a oznámil svůj následující tah.</p>
<p>+++</p>
<p>„Neměli bychom tam už být?“ zeptala se Natalie Prestonová. Naklonila se, aby vyhlédla ven deštěm zalitým předním sklem.</p>
<p>Daryl Meeks žmoulal nezapálený doutník a přesouval si ho z jednoho koutku úst do druhého. „Protivítr je horší, než jsem si myslel,“ řekl. „Uvolněte se. Brzo tam budeme. Koukejte se, jestli se támhle napravo neobjeví slavnostní osvětlení.“</p>
<p>Natalie se znovu uvelebila na sedadle a potřicáté odolala nutkání sáhnout do kabelky a nahmatat pistoli.</p>
<p>Jackson se posunul dopředu a chytil se opěradla jejího sedadla. „Pořád nechápu, co na tomhlectom místě dělá holka jako ty.“</p>
<p>Myslel to jako frázi, vtip, ale Natalie se k němu prudce otočila a štěkla: „Podívej,<emphasis> já</emphasis> vím, co tady dělám. Co tady děláš<emphasis> ty,</emphasis> chytráku?“</p>
<p>Jackson, jako by si všiml jejího napětí, se jen pomalu zazubil a klidným hlasem odpověděl: „Holčičko, Soul Brickyard nemá rád lidi, kteří si jen tak přijdou a začnou na našem písečku hrubě vytáčet naše bratry a sestry. Někdy se jim to musí spočítat.“</p>
<p>Natalie zaťala pěst. „Tohle není jen tak někdo,“ ujistila ho. „Tihle lidi jsou pěkní špinavci.“</p>
<p>Jackson sevřel její pěst v prstech a jemně stiskl. „Poslouchej, holčičko, na tomhlectom světě jsou jenom tři typy lidí: špinaví hajzli, špinaví černí hajzli a špinaví bílí hajzli. Špinaví bílí hajzli jsou nejhorší, protože jsou takoví špinavci nejdýl ze všech.“ Podíval se na pilota. „Bez urážky, jo?“</p>
<p>„V pohodě,“ odpověděl Meeks. Přesunul si doutník a krátkým prstem ukázal k oknu. „Tam na obzoru by mohlo bejt jedno z těch našich světel.“</p>
<p>Podíval se na rychloměr. „Dvacet minut,“ řekl. „Možná pětadvacet.“</p>
<p>Natalie vymanila ruku z Jacksonova sevření a zašátrala v kapse po dvaatřicítce. Při každém dotyku jí zbraň připadala menší a nehmotnější.</p>
<p>Meeks ubral plyn a cessna začala zvolna ztrácet výšku.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul se nutil věnovat partii pozornost i přes příkrov bolesti a únavy. Nejvíce se bál, že upadne do bezvědomí nebo – vinou nepozornosti – Williho přinutí, aby na něho uplatnil svou moc předčasně. Obě eventuality by v Saulovi aktivovaly snění a fáze REM by toho aktivovala ještě mnohem více.</p>
<p>Ze všeho nejvíc chtěl v dané chvíli ulehnout a spát dlouhým, bezesným spánkem. Skoro šest měsíců nespal, aniž by se mu zdály stejné, opakující se, předprogramované sny, a nyní mu připadalo, že kdyby byla smrt pouze bezesným spánkem, mohl by ji uvítat jako přítele.</p>
<p>Ale ještě ne.</p>
<p>Po Luharově smrti a ztrátě jediné spřátelené figury na vzdálenost pěti polí oberst – Saul mu v duchu odmítal schválit povýšení – využil čtyřicátého druhého tahu, aby postoupil o další pole kupředu, čímž přesunul bílého krále na páté pole v sloupci věže. Oberst vypadal velmi klidně na to, že byl jediným bílým hráčem na pravé straně šachovnice; dvě pole od Swansona, tři od Suttera a dvě od Barenta.</p>
<p>Saul byl jedinou bílou figurou, která mohla přijít starému Němci na pomoc, a nutil se ke koncentraci. Pokud by Barentův další tah vyvolal obětování oberstova střelce, Saula, zaútočil by na nacistu ihned. Od obersta ho dělilo skoro šest metrů. Jeho jedinou nadějí by bylo, kdyby Barentova přítomnost některým strážcům znemožnila palbu. A nedořešený zůstával i problém s Tomem Reynoldsem, zdánlivě bílým pěšcem, který stál na černém čtverci necelý metr od Saula. I kdyby nikdo z Barentových lidí nezareagoval, oberst by Reynoldse použil k jeho likvidaci.</p>
<p>Barent ho čtyřicátým druhým tahem posunul na čtvrté pole v sloupci královského střelce, stále jedno prázdné pole od obersta a sousedícího Sutterova pole.</p>
<p>„Střelec na třetí pole v králově sloupci,“ oznámil oberst. Saul se probral z letargie a rychle se přemístil, než ho k tomu měl pobídnout sám oberst.</p>
<p>I po změně stanoviště měl potíže si plně, strategicky, vizualizovat shluky unavených těl. Zavřel oči a představil si šachovnici, když se Barent přemístil na páté pole v králově sloupci a vkročil na čtverec vedle něho:</p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" /></p><empty-line /><p>Kdyby oberst Saulovi okamžitě nepřikázal, aby se vzdálil, Barent by ho dalším tahem vzal. Saul měl nadále zavřené oči, nutil se nevyrazit na útěk a vzpomínal na noc v chelmnských barácích, kdy byl připravený bojovat a zemřít, jen aby nebyl odveden do tmy.</p>
<p>„Střelec na druhé pole v sloupci střelce,“ poručil oberst.</p>
<p>Saul ustoupil dozadu a doprava, o jedno pole, o jeden šikmý úkrok pryč od Barenta.</p>
<p>Miliardář se jal uvažovat nad dalším tahem. Podíval se na obersta a usmál se.</p>
<p>„Je pravda, Herr General,“ zeptal se, „že jste se ke konci vyskytoval v Hitlerově přítomnosti?“</p>
<p>Saul vykulil oči. Mluvit s protivníkem uprostřed hry bylo neuvěřitelným porušením šachové etikety.</p>
<p>Oberstovi to však podle všeho nevadilo.<emphasis> „Ja,</emphasis> Herr Barente, během oněch posledních dní jsem byl ve<emphasis> Führerbunkru.</emphasis> Proč se ptáte?“</p>
<p>„Ale jen tak,“ odpověděl Barent. „Napadlo mě, jestli váš smysl pro <emphasis>Götterdämmerung</emphasis> nemá původ právě v oněch formativních letech.“</p>
<p>Oberst se přidušeně zasmál. „Führer byl ubohý<emphasis> poseur,“</emphasis> řekl. „Dvacátého druhého dubna… vzpomínám si, že to bylo dva dny po jeho narozeninách… se rozhodl, že odjede na jih, aby se před pádem Berlína ujal velení Schörnerových a Kesselringových skupin armád. Já ho přesvědčil, aby nikam nejezdil. Následujícího dne jsem město opustil v lehkém letounu; za rozjezdovou dráhu jsem využil třídu táhnoucí se zničenou Tiergarten. Jste na tahu, Herr Barente.“</p>
<p>Barent počkal dalších čtyřicet pět vteřin a ustoupil diagonálně na čtvrté pole ve sloupci svého střelce. Opět se ocitl vedle Suttera.</p>
<p>„Střelec na čtvrté pole ve sloupci věže,“ štěkl oberst.</p>
<p>Saul diagonálně přešel dvě černá pole a postavil se za obersta. Zatímco se belhal na tuhle krátkou vzdálenost, otevřela se mu rána na noze, a jakmile se zastavil, přitiskl si na ni látku kombinézy. Byl oberstovi tak blízko, že ho cítil: směsici staroby, kolínské a zkaženého dechu, sladkou a dráždivou, jak si představoval první a poslední závan Zyklonu B.</p>
<p>„Jamesi?“ pronesl Barent, Jimmy Wayne Sutter se vytrhl ze zasnění, postoupil o jedno pole a zůstal stát vedle Barenta ve čtvrtém sloupci královy řady.</p>
<p>Oberst pohlédl na Saula a stroze ukázal na prázdný čtverec, který ho dělil od Barenta. Saul se na něj postavil.</p>
<p>„Střelec na páté pole ve sloupci jezdce,“ oznámil oberst ztichlé místnosti.</p>
<p>Saul se díval na netečný obličej agenta jménem Swanson, stojícího dvě pole před ním. Cítil však přítomnost Barenta šedesát centimetrů nalevo a obersta ve stejné vzdálenosti vpravo. Představoval si, že stejný pocit by měl, kdyby ho strčili do díry mezi dvě vzteklé kobry.</p>
<p>Oberstova blízkost ho vybízela, aby jednal<emphasis> ihned.</emphasis> Stačilo se otočit a…</p>
<p>Ne. Ještě nenastala vhodná doba.</p>
<p>Pokradmu se podíval doleva. Barent mu připadal skoro lhostejný, upíral oči k houfu čtyř zapomenutých pěšců na levém okraji šachovnice. Poplácal Suttera po širokých zádech a zašeptal: „Pěšec na páté pole králova sloupce.“ Televizní kazatel vkročil do bílého prostoru.</p>
<p>Saul si okamžitě uvědomil, jakou hrozbu může Sutter pro obersta představovat. Úspěšný pěšec, kterému by bylo dovoleno dosáhnout osmé řady, by mohl získat sílu jakékoliv figury.</p>
<p>Ale Sutter stál teprve v páté řadě. Saul jakožto střelec měl pod kontrolou diagonálu, v níž bylo i pole v šesté řadě. V tom okamžiku mu připadalo pravděpodobné, že dostane za úkol Suttera „sebrat“. Ať se mu onen odporný pokrytec protivil sebevíc, v dané chvíli se rozhodl, že za žádnou cenu nepřipustí, aby ho oberst tímto způsobem opět využil. Příkaz zabít Suttera by znamenal, že zaútočí na obersta bez ohledu na to, zda bude mít šanci na úspěch nebo ne.</p>
<p>Zavřel oči a málem upadl do snového spánku. S vypětím všech sil se probudil; zaťal zraněnou levou ruku, aby ho vzkřísila bolest. Pravá paže ho brněla od ramene dolů, a když se pokusil pohnout prsty, skoro nezareagovaly.</p>
<p>Přemýšlel, kde je Natalie. Proč, sakra, nepřiměla tu starou ženskou jednat? Slečna Sewellová stála daleko ve třetí řadě v sloupci věže černé dámy, opuštěná socha s pohledem ztraceným ve stínech mezi trámy Velké síně.</p>
<p>„Střelec na třetí pole v králově sloupci,“ řekl oberst.</p>
<p>Saul si vtlačil dech do plic, odpotácel se na svou předchozí pozici a zablokoval Sutterův postup. Nemohl Sutterovi ublížit, dokud černý pěšec zůstával na bílém poli. Sutter mu nemohl ublížit, dokud proti sobě stáli takto.</p>
<p>„Král se přesouvá na třetí pole ve střelcově sloupci,“ odpověděl Barent a ustoupil o jedno pole dozadu. Swanson stál za ním po levé straně.</p>
<p>„Bílý král na čtvrté pole jezdcova sloupce,“ zahlaholil oberst. Posunul se o krok blíže k Sutterovi a Saulovi.</p>
<p>„A černý král neucukne,“ zavolal Barent skoro rozpustile. „Král na čtyřku králova sloupce.“ Postoupil šikmo dopředu a stanul těsně za Sutterem. Figury se blížily, aby svedly bitvu.</p>
<p>Saul na vzdálenost šedesáti centimetrů hleděl přímo do zelených očí reverenda Jimmyho Wayne Suttera. Nezračila se v nich žádná panika, jen veliký otazník, spalující touha pochopit, co se to kolem děje.</p>
<p>Saul cítil, že partie vstupuje do závěrečné fáze.</p>
<p>„Král na páté pole jezdcova sloupce,“ oznámil oberst a přesunul se na černý čtverec ve stejné řadě, kde stál Barent.</p>
<p>Barent se zamyslel, rozhlédl a vstoupil na dlaždici vpravo, pryč od obersta. „Herr General, nechtěl byste si dál pauzu na občerstvení? Je půl třetí ráno. Za třicet minut bychom mohli pokračovat, až se trošku najíme.“</p>
<p>„Ne!“ odsekl oberst. „Domnívám se, že jsme u padesátého tahu.“ Udělal krok k Barentovi a posunul se do bílého čtverce sousedícího se Sutterovým polem. Kazatel se neotočil ani nepodíval přes levé rameno. „Král na páté pole střelcova sloupce,“ ohlásil oberst.</p>
<p>Barent se odvrátil od oberstova nevraživého pohledu. „Pěšec na čtyřku ve sloupci věže, prosím,“ zavolal. „Slečno Fullerová, byla byste tak laskavá?“</p>
<p>Žena v řadě vzdálené věže se zachvěla a otočila hlavou jako rezavou korouhvičkou. „Ano?“</p>
<p>„Postupte si o pole dopředu, prosím,“ vyzval ji Barent. V hlase mu zazníval slabý náznak úzkosti.</p>
<p>„Ovšem, pane,“ odpověděla slečna Sewellová a vydala se na sousední pole. „Pane Barente, tento tah mou mladou dámu ještě nevystavuje žádnému riziku, že ne?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne, madam.“ Barent se usmál.</p>
<p>Slečna Sewellová bosky popošla a zastavila se třicet centimetrů od Tonyho Haroda.</p>
<p>„Děkuji vám, slečno Fullerová,“ zavolal Barent.</p>
<p>Oberst si založil ruce. „Střelec na druhé pole střelcova sloupce.“</p>
<p>Saul popošel dozadu a o pole doprava. Tahu nerozuměl.</p>
<p>Barent se široce usmál. „Pěšec na čtyřku jezdcova sloupce,“ ohlásil okamžitě.</p>
<p>Agent jménem Swanson zamrkal a rychle popošel o dvě pole – byl to jeho první tah, jedině tehdy mohl pěšec postoupit o dva čtverce – a stanul ve stejné řadě jako oberst.</p>
<p>Oberst si povzdechl a otočil se, aby se popasoval s přenesením hry. „Začínáte být zoufalý, Herr Barente,“ pronesl a zadíval se na Swansona. Agent se ani náznakem nepokoušel utéct nebo zareagovat. Čísi psychické sevření – Barentovo nebo oberstovo – mu dokonale ochromovalo volní funkce. Oberst jeho figuru nevyřadil ani v nejmenším tak dramaticky jako před chvílí Barent; v jednom okamžiku stál Swanson v pohovu a vzápětí byl mrtvý, ležel rozvalený přes spojnici černého a bílého čtverce. „Král bere pěšce,“ sdělil oberst.</p>
<p>Barent se o krok přiblížil k Harodovi. „Černý král na páté pole ve střelcově sloupci,“ ohlásil.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil oberst. Vstoupil na černý čtverec sousedící s dlaždicí Jimmyho Wayne Suttera. „Bílý král na páté pole ve sloupci bílého střelce.“ Saul si uvědomil, že oberst míří k Sutterovi, zatímco Barent zpečetil Harodův osud.</p>
<p>„Král na pětku jezdce,“ řekl Barent a vstoupil na pole vedle Haroda. Saul přihlížel, jak si Tony Harod uvědomuje, že je Barentovou příští obětí. Pobledlý producent si olízl rty a ohlédl se, jako by mohl vyrazit do stínů. Příslušníci Barentovy ochranky se přiblížili.</p>
<p>Saul znovu upřel pozornost na Jimmyho Wayne Suttera. Kazateli zbývalo jen několik vteřin života; bylo nemyslitelné, aby oberst nyní udělal něco jiného, než sebral ubohého pěšce.</p>
<p>„Král bere pěšce,“ potvrdil Willi von Borchert a vkročil na Sutterovo bílé pole.</p>
<p>„Okamžik!“ vykřikl Sutter. „Jenom chvilku. Musím něco říct tomu Židovi!“</p>
<p>Willi znechuceně zavrtěl hlavou, ale Barent požádal: „Dopřejte mu tu chvilku, Herr General.“</p>
<p>„Rychle,“ štěkl oberst v zjevné dychtivosti hru co nejdřív ukončit. Sutter zašátral v kapse po kapesníku, nenašel ho, a tak si otřel pot z horního rtu hřbetem ruky. Podíval se upřeně na Saula a promluvil tichým a pevným hlasem, odlišným od modulovaného ryku, který měl vyhrazený pro televizní obecenstvo.</p>
<p>„Z Knihy moudrosti,“ pravil. „Kapitola třetí:</p>
<p><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Duše sprav</emphasis><emphasis>edlivých jsou však v Bož</emphasis><emphasis>í ruce,</emphasis></p>
<p><emphasis>a</emphasis><emphasis> trýzeň</emphasis><emphasis> smrti se jich nedotkne.</emphasis></p>
<p><emphasis>V oč</emphasis><emphasis>ích </emphasis><emphasis>nemoudrých vypadali jako mrtví,</emphasis></p>
<p><emphasis>v jej</emphasis><emphasis>ich skonu se spatř</emphasis><emphasis>ovala záhuba,</emphasis></p>
<p><emphasis>v jeji</emphasis><emphasis>ch odchodu od nás jejich zánik;</emphasis></p>
<p><emphasis>oni však jsou v</emphasis><emphasis> pokoji.</emphasis></p>
<p><emphasis>I kdyby se</emphasis><emphasis> lidem zdálo, ž</emphasis><emphasis>e jsou trestáni,</emphasis></p>
<p><emphasis>maj</emphasis><emphasis>í plnou nadě</emphasis><emphasis>ji na nesmrtelno</emphasis><emphasis>st;</emphasis></p>
<p><emphasis>po malém utr</emphasis><emphasis>pení dojdou velikého dobrodiní.</emphasis></p>
<p><emphasis>Neboť</emphasis><emphasis> B</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>h je vyzkoušel</emphasis></p>
<p><emphasis>a shledal je hodnými sebe;</emphasis></p>
<p><emphasis>protř</emphasis><emphasis>íbil je jako zlato v tavicí</emphasis><emphasis> peci</emphasis></p>
<p><emphasis>a př</emphasis><emphasis>ijal je jako zápalnou ob</emphasis><emphasis>ěť</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>V č</emphasis><emphasis>as Bo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ího navštívení zazá</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í</emphasis></p>
<p><emphasis>a rozletí se jako jiskry po strnisku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo na ně</emphasis><emphasis>ho </emphasis><emphasis>spoléhají, porozumě</emphasis><emphasis>jí pravd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>,</emphasis></p>
<p><emphasis>a vě</emphasis><emphasis>rní z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stanou p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>m ú</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>astni jeho lásky,</emphasis></p>
<p><emphasis>vž</emphasis><emphasis>dy</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> milost a milo</emphasis><emphasis>srdenství patř</emphasis><emphasis>í jeho vyvoleným.’“</emphasis></p>
<p>„To je všechno, bratře Jamesi?“ zeptal se oberst lehce pobaveným hlasem.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Sutter.</p>
<p>„Král bere pěšce,“ zopakoval oberst. „Herr Barente, jsem unavený. Ať se o to postarají vaši lidé.“</p>
<p>Barent kývl hlavou, ze stínů se vynořil člen jeho ochranky, přiložil Sutterovi do týla uzi a střelil.</p>
<p>„Jste na tahu,“ řekl oberst Barentovi, když odstranili mrtvé tělo.</p>
<p>+++</p>
<p>Saul a oberst stáli sami napravo od středu šachovnice. Barent vyčkával ve svém shluku pěšců, pohled upřený na Tonyho Haroda. Potom se podíval opět na obersta a zeptal se: „Přijal byste remízu, kdyby to byla pouze remíza? Na rozšířené verzi klání se s vámi dohodnu.“</p>
<p>„<emphasis>Nein,“</emphasis> odpověděl Willi. „Hrajte.“</p>
<p>C. Arnold Barent udělal krok a natáhl ruku k rameni Tonyho Haroda. „Ne! Počkejte chvíli, vteřinku, jo?“ zaječel Harod. Zacouval co nejdál, aniž by opustil prostor bílého čtverce. Dva strážci se posunuli, aby ho měli přímo na mušce.</p>
<p>„Je pozdě, Tony,“ řekl Barent. „Nedělej hlouposti.“</p>
<p>„<emphasis>Auf Wiedersehen,</emphasis> Tony,“ dodal Willi.</p>
<p>„Počkej!“ vykřikl Harod. „Říkals, že se můžu vyměnit.<emphasis> Slíbils to!“</emphasis> Harodův hlas se proměnil v dotčené úpění.</p>
<p>„O čem to mluvíš?“ zeptal se Barent podrážděně. Harod s otevřenými ústy lapal po dechu. Ukázal na Williho. „Slíbils mi to. Říkals, že si s ní můžu vyměnit místo…“ Trhl hlavou k Marii Chenové, aniž spouštěl z očí Barentovu nataženou ruku. „Pan Barent tě <emphasis>slyšel.</emphasis> Říkal, že je to v pořádku.“</p>
<p>Williho výraz přešel od podráždění k mírnému pobavení. „Má pravdu, Herr Barente. Dohodli jsme se, že se může vyměnit.“</p>
<p>Barent se rozčílil. „Nesmysl. Mluvil o výměně s tou dívkou, pokud by nebezpečí hrozilo jí. To je absurdní.“</p>
<p><emphasis>„Ř</emphasis><emphasis>íkals</emphasis> to!“ skučel Harod. Lomil rukama a natahoval je k oberstovi, jako by se modlil o přímluvu. „Willi, řekni mu to. Oba jste slíbili, že když budu chtít, můžu se vyměnit. Řekni mu to. Willi. Prosím. Řekni mu to.“</p>
<p>Oberst pokrčil rameny. „Je to na vás, Herr Barente.“</p>
<p>Barent si povzdechl a podíval se na hodinky. „Necháme rozhodnout dámu. Slečno Chenová?“</p>
<p>Maria Chenová se soustředěně dívala na Tonyho Haroda. Saul nedokázal přečíst výraz v jejích tmavých očích.</p>
<p>Harod se ošíval, pohlédl na ni, potom trhl hlavou.</p>
<p>„Slečno Chenová?“ zopakoval Barent.</p>
<p>„Ano,“ zašeptala Maria.</p>
<p>„Co? Neslyšel jsem vás.“</p>
<p>„Ano,“ řekla.</p>
<p>Harod pokrčil rameny.</p>
<p>„Přijde mi to jako zbytečné mrhání,“ pronesl oberst hloubavě. „Máš bezpečnou pozici,<emphasis> fräulein.</emphasis> Ať partie skončí jakkoliv, tvůj pěšec má pevnou pozici. Mám pocit, že je škoda vyměňovat si místo s tímhle neschopným sráčem.“</p>
<p>Maria Chenová neodpovídala. Se zvednutou hlavou, aniž se na Haroda při výměně podívala, přešla na jeho tmavé pole. Na dlaždici jí zacvakaly vysoké podpatky. Když se otočila, usmála se na slečnu Sewellovou a natočila tvář k Harodovi. „Jsem připravená,“ řekla. Harod se na ni nepodíval.</p>
<p>C. Arnold Barent si povzdechl a zlehka jí prsty pohladil havraní vlasy. „Jste velice krásná,“ řekl. Vstoupil na její čtverec. „Král bere pěšce.“</p>
<p>Maria Chenová prudce zvrátila hlavu a v nemožném úhlu otevřela ústa. Z hrdla se jí vydraly suché, chrčivé zvuky, když se neúspěšně pokusila nadechnout. Skácela se, prsty si drápala kůži na krku. Úděsný chropot a zmítání pokračovaly ještě necelou minutu.</p>
<p>Zatímco odklízeli tělo, Saul se snažil analyzovat, co Barent a oberst dělají. Došel k závěru, že nepředvádějí nějaký nový rozměr své schopnosti, jen využívají již existující moc v surovém projevu síly, přebírají vládu nad somatickou a autonomní nervovou soustavou a potlačují základní biologické naprogramování. Oba je to viditelně vyčerpávalo, ale proces musel být stejný: u oběti se náhle objevuje theta rytmus, následovaný nástupem umělé fáze REM a ztrátou ovládání. Saul byl ochotný na to vsadit i svůj život.</p>
<p>„Král na páté pole v sloupci dámy,“ prohlásil oberst a postoupil k Barentovi.</p>
<p>„Král na jezdcovu čtyřku,“ opáčil Barent a posunul se šikmo o jedno černé pole.</p>
<p>Saul se snažil vyčíst, jak by mohl Barent danou situaci zachránit. Žádné řešení však neviděl. Slečna Sewellová – Barentův černý pěšec v sloupci věže – sice mohla postupovat dál, ale bylo vyloučené, aby se dostala až do osmé řady, pokud měl oberst k dispozici střelce. Harodův pěšec byl zablokovaný Tomem Reynoldsem a tedy nepoužitelný.</p>
<p>Saul krátkozrace mžoural na šest metrů vzdáleného Haroda. Ten se díval na podlahu, očividně bez zájmu o hru, která se kolem něho kvapem blížila k závěru.</p>
<p>Oberst měl plně k dispozici Saula – svého střelce – a mohl podle libosti zaútočit na černého krále. Saula nenapadalo, jak by se mohl Barent z této šlamastyky vyvléknout.</p>
<p>„Král na šesté pole v sloupci dámy,“ řekl oberst a vkročil na černý čtverec v řadě, kde už stál Reynolds. Po diagonále oddělovalo Williho a Barenta už jen jedno černé pole. Oberst si s miliardářem pohrával.</p>
<p>Barent se zazubil, zvedl tři prsty a naznačil, že salutuje. „Vzdávám se, Herr General.“</p>
<p><emphasis>„Ich </emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>in Der Meister,“</emphasis> opravil ho oberst.</p>
<p>„Jistě,“ řekl Barent. „Proč ne?“ Ušel takřka dvoumetrovou vzdálenost, která je dělila, a potřásl oberstovi rukou. Barent se rozhlédl po Velké síni. „Už je pozdě,“ dodal. „Ta partie mě přestala bavit. Zítra se s vámi spojím ohledně podrobností našeho dalšího klání.“</p>
<p>„Dnes večer letím domů,“ informoval ho oberst.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pamatujte si,“ pokračoval oberst, „že jsem u jistých přátel v Evropě zanechal dopisy a pokyny týkající se vašich globálních podniků. Jakési pojistky pro můj bezpečný návrat do Mnichova.“</p>
<p>„Ano, ano,“ přitakával Barent. „Nezapomněl jsem. Vaše letadlo má povolení k odletu, zůstanu s vámi v kontaktu prostřednictvím našich obvyklých kanálů.“</p>
<p><emphasis>„Sehr gut,“</emphasis> řekl oberst.</p>
<p>Barent se rozhlédl po takřka prázdné šachovnici.</p>
<p>„Bylo to přesně takové, jak jste před několika měsíci předpovídal – velice podnětný večer.“</p>
<p>Barent se chvatně vydal k francouzským oknům a síní se rozléhal klapot jeho kroků. Obklopil ho šik strážců a jiní zároveň vyšli ven. „Chcete, abych se postaral o doktora Laskiho?“ zeptal se ještě Barent.</p>
<p>Oberst se prudce otočil a podíval se k Saulovi, jako by na něho zapomněl. „Nechte ho být,“ řekl nakonec.</p>
<p>„A hrdina dnešní noci?“ Barent ukázal na Haroda. Producent seděl na svém bílém čtverci, hlavu zabořenou v dlaních.</p>
<p>„S Tonym si to už vyřídím,“ odpověděl oberst.</p>
<p>„A ta žena?“ Barent kývl na slečnu Sewellovou.</p>
<p>Oberst si odkašlal. „Vypořádání se s mou milou přítelkyní Melanií Fullerovou musí být při našem zítřejším jednání první věcí na programu,“ řekl. „Musíme jí prokázat patřičnou úctu.“ Promnul si nos. „Tuhle teď zabijte.“</p>
<p>Barent přikývl, jeden z jeho agentů vystoupil a začal pálit ze samopalu. Salva zasáhla slečnu Sewellovou do hrudi a břicha a mrštila s ní dozadu, jako by ji ze šachovnice odstrčila nějaká obrovitá ruka. Ujížděla po kluzké podlaze a zastavila se s roztaženýma nohama, bez jediného kusu oblečení na těle.</p>
<p><emphasis>„Danke,“</emphasis> řekl oberst.</p>
<p><emphasis>„Bitte sehr,“</emphasis> opáčil Barent.<emphasis> „Gute nacht, Meister.“</emphasis></p>
<p>Oberst přikývl. Barent se svou svitou odešel. Za okamžik se od země odlepil vrtulník a obloukem vzlétl nad moře a k čekající jachtě.</p>
<p>Ve Velké síni zůstal jen Reynolds, zhroucený Tony Harod, těla mrtvých, oberst a Saul.</p>
<p>„Nuže,“ pravil oberst, vsunul si ruce do kapes a z necelých pěti metrů se skoro lítostivě zadíval na Saula. „Je načase si popřát dobrou noc, můj pěšáčku.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá druhá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Melanie</emphasis></strong></p>
<p>Bylo zjevné, že C. Arnold Barent není tím džentlmenem, za něhož jsem ho měla.</p>
<p>Byla jsem zaneprázdněna jinými věcmi v Charlestonu, a když pan Barent zavraždil ubohou slečnu Sewellovou, byl to, mírně řečeno, šok. Nikdy není příjemné nechat si tělo cupovat kulkami, bez ohledu na to, do jak velké míry je tento zážitek zprostředkovaný, a kvůli mé dočasné nepozornosti byla tato zkušenost dvojnásobně překvapivá a nepříjemná. Slečna Sewellová byla před vstupem do mé služby nekultivovaná a poměrně vulgární a její reakce se od této primitivní podstaty nedokázaly nikdy oprostit, ale byla věrnou a užitečnou členkou mé nové rodiny a zasloužila si důstojnější odchod ze světa.</p>
<p>Slečna Sewellová přestala fungovat jen několik vteřin poté, co byla postřelena Barentovým strážcem – na Williho popud, jak jsem si s lítostí povšimla –, ale oněch několik vteřin mi poskytlo dostatek času přenést vědomí do dozorce, jehož jsem zanechala v administrativním bloku podzemního komplexu.</p>
<p>Dozorce byl vyzbrojen jakousi složitou automatickou pistolí. Ani v nejmenším jsem netušila, jak se s něčím tak absurdním zachází, on to ale věděl. Při provádění pokynů jsem se rozhodla nespoutávat mu reflexy.</p>
<p>U dlouhého stolu sedělo a pilo kávu pět strážců, kteří právě nebyli ve službě. Můj pistolník několikrát rychle vystřelil, tři z nich srazil ze židlí a zranil čtvrtého, když vyskočil pro zbraň ležící na nedalekém pultu. Pátý muž utekl. Můj dozorce obešel stůl, překročil těla, aby se dostal ke zraněnému, který se marně snažil odplazit do kouta, a dvakrát po něm střelil. Někde se spustilo poplašné zařízení a labyrint tunelů prostoupilo přízračné kvílení.</p>
<p>Můj dozorce došel k hlavnímu východu a zabočil za roh, kde ho okamžitě postřelil jiný vousatý dozorce mexického vzezření. Přenesla jsem vědomí na Mexičana a klusem ho poslala vzhůru po betonové rampě. K té přijel džíp se třemi muži, přičemž agent na zadním sedadle hned začal na mého Mexičana křičet otázky. Střelila jsem ho do levého oka, přeskočila do desátníka za volantem a z Mexičanova pohledu sledovala, jak vůz zrychluje směrem k elektrickému plotu. Oba muži na předních sedadlech přeletěli kapotu do drátů pod proudem, když se džíp dvakrát ve spršce jisker přetočil a v bezpečnostní zóně odpálil minu.</p>
<p>Zatímco se můj Mexičan pomalu ubíral po dlážděném chodníku napříč zónou, přeskočila jsem do mladého poručíka přibíhajícího se svými devíti muži. Obě mé loutky se zasmály při pohledu na tváře dozorců, na něž poručík namířil zbraň.</p>
<p>Další skupina se vracela ze severu s posledními zástupci, které dozorci pozatýkali po úniku Jensena Luhara. Přiměla jsem Mexičana, aby k nim hodil fosforový granát. Oheň vykreslil siluety nahých těl, s vřískotem prchajících do tmy. Všude kolem se rozštěkaly pušky, když po sobě jednotlivé skupiny vyděšených mužů začaly střílet. K břehu připluly dva hlídkové čluny, aby se podívaly, co se děje. Mladého poručíka jsem poslala na pláž, aby je pozdravil.</p>
<p>Sice bych na Faře radši sledovala dění, než umírala, ale slečna Sewellová tam byla můj jediný kontakt. Na Barentovy Neutrály jsem nemohla a jediný přeživší hráč ve Velké síni, jehož jsem mohla Použít, byl ten Žid, z něhož jsem cítila něco<emphasis> falešného.</emphasis> Patřil Nině a s tou jsem v dané chvíli nechtěla mít nic společného.</p>
<p>Jediný kontakt, který jsem tehdy obnovila, se nenacházel na ostrově. Byl o poznání blíže. Během uplynulých rušných hodin v Charlestonu jsem ho málem ztratila. Spojení jsem nakonec navázala jen díky mnohahodinové modifikaci na dálku.</p>
<p>Myslela jsem, že se Nina opravdu zbláznila, když její černoška tahala Justina do parčíku nad řekou a loděnicemi, odkud jsme den co den upírali oči do toho pitomého dalekohledu, jen abychom zahlédli našeho muže. Nakonec mi trvalo čtyři pozorování, než jsem navázala první opatrné kontakty. Právě Ninina černoška mě pobízela, abych k němu přistupovala s větší rafinovaností než kdy předtím… jako by mě zrovna Nina měla co učit o rafinovaném přístupu!</p>
<p>Byla jsem nemálo hrdá, že jsem kontakt udržela tolik týdnů, aniž by dotyčný pojal sebemenší podezření, že se s ním něco děje, nebo aby u něj zaznamenali nějakou změnu jeho kolegové. Je neuvěřitelné, co se člověk může naučit – jakou odbornost a výrazivo může vstřebat když se jen pasivně dívá cizíma očima.</p>
<p>Do chvíle, kdy kulky skosily slečnu Sewellovou, jsem tento zdroj navzdory Nininým prosbám a intrikám rozhodně nehodlala využít.</p>
<p>To se však rychle změnilo.</p>
<p>Muže jménem Mallory jsem probudila, přiměla ho, aby vstal z lůžka, prošel krátkou chodbou a vylezl po žebříku do místnosti osvětlené červenými lampami.</p>
<p>„Pane,“ řekl muž jménem Leland. Vzpomněla jsem si, že Lelanda označovali za zástupce velitele.</p>
<p>„Výborně, pane Lelande,“ nechala jsem Malloryho říct úsečně. „Jen tak dál. Budu v řídícím centru.“</p>
<p>Vyvedla jsem Malloryho ze dveří a slezla s ním ze žebříku dřív, než si mohl někdo z ostatních členů posádky všimnout, jak se mu mění výraz. Byla jsem ráda, že v červeně ozářené chodbě nebyl nikdo, kdo by mohl spatřit Malloryho tvář. Nic netušícímu člověku by připadlo zvláštní, ba znepokojivé, kdyby uviděl úšklebek plný očekávání natolik široký, že se mu při něm stáhly rty i z těch nejvzdálenějších zubů.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá třetí</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>„Držte se,“ řekl Meeks. „Tohle bývá zábava.“</p>
<p>Na přístrojové desce cessny zapípala jakási malá schránka a Meeks letadlo okamžitě strhl k zemi. Let srovnal až snad půldruhého metru nad rozbouřenými vlnami. Natalie svírala okraje sedadla a stroj se hnal k tmavé mase deset kilometrů vzdáleného ostrova.</p>
<p>„Co to je?“ zeptal se Jackson a ukázal na černý předmět, který přestal bzučet a pípat.</p>
<p>„Antiradar,“ odpověděl Meeks. „Protože nás někdo začal sledovat. Teď jsme buď příliš nízko, nebo se mi podařilo radar odblokovat ostrovem.“</p>
<p>„Oni teď vědí, že tam letíme?“ I s ohledem na matně fosforeskující vodu, míhající se pod nimi rychlostí sto šedesáti kilometrů v hodině, měla Natalie co dělat, aby jí do hlasu nepronikla panika. Věděla, že při Meeksově sebemenším špatném propočtu by se podvozek otřel o vrcholky vln, které jí teď připadaly vzdálené jen snad deset centimetrů. Bojovala s nutkáním zvedat nohy z podlahy.</p>
<p>„Musej vědět, že tu jsme,“ řekl Meeks. „Ale schválně jsem letěl spíš k východu, tím jsme měli ostrov minout o takových osm deset kilometrů dál na sever. Pokud jde o ně, prostě jsme jim zmizeli z radaru. V téhle chvíli se blížíme ze severovýchodu, protože bych si tipnul, že lepší zajištění budou mít spíš ze západu.“</p>
<p>„Podívejte!“ zvolala Natalie. Objevilo se zelené světlo přístaviště a za ním něco hořelo. Otočila se na Jacksona. „Třeba je to Melanie,“ dodala vzrušeně. „Možná už začala!“</p>
<p>Meeks se na ně podíval. „Prej jim tam v jakýmsi velkým amfiteátru hořej vatry,“ řekl. „Nejspíš je to nějaký představení.“</p>
<p>Natalie se podívala na hodinky. „Ve tři ráno?“</p>
<p>Meeks pokrčil rameny.</p>
<p>„Můžeme naletět přes ostrov?“ naléhala Natalie. „Než přistaneme, chtěla bych vidět Faru.“</p>
<p>„To ne,“ odmítl Meeks. „To je moc riskantní. Obletím to z východu a zpátky naletím podél jižního břehu jako prvně.“</p>
<p>Natalie přikývla. Oheň už vidět nebyl, přístaviště jim zmizelo z dohledu a podle toho, co viděli, když letěli podél východního pobřeží, mohl být celý ostrov neobydlený. Meeks zaletěl o dalších sto metrů dál nad moře a při přeletu kolem útesů na jihovýchodním mysu nabral výšku.</p>
<p>„Panebože!“ vykřikl a všichni se naklonili doleva, aby lépe viděli. Meeks prudce naklopil cessnu doprava a strmě ji navedl dolů do relativního bezpečí moře.</p>
<p>Na jihu oceán zářil světlem k nebi se rozšiřujícího hřibu plamenů; přitom k cessně vyšlehly žluté a zelené čáry. Když se dva metry nad příbojem vyrovnali, Natalie uhranuté sledovala, jak na lodi, rýsující se na jihu na pozadí plamenů, planou dvě oslepivé světlice, jak jasní a ženou se k letounu. Jedna zasáhla moře a zhasla, ale druhá se kolem nich prohnala a narazila do stěny útesu sto metrů za nimi. Exploze nadzvedla cessnu o dvacet metrů výš, stejně jako silná vlna dokáže nadzvednout surfovací prkno, a pak jí prudce smýkla k černé hladině. Meeks zápasil s řízením, přidal plnou rychlost a pustil stroj kupředu s čímsi, co znělo jako táhlý jižanský válečný pokřik.</p>
<p>Natalie přitiskla tvář k oknu, aby se podívala, jak se ohnivá koule za nimi rozpadá na stovku menších ohňů a část útesu se hroutí do moře. Trhla hlavou doleva a na siluetě lodi zahlédla další tři záblesky, když z ní na ně vyrazily další střely.</p>
<p>„To mě poser,“ vydechl Jackson.</p>
<p>„Držte se, mládeži!“ zařval Meeks a s takovou razancí naklonil letadlo doprava, že Natalie viděla, jak se šest metrů přímo pod jejím oknem míhají palmové listy.</p>
<p>Držela se pevně.</p>
<p>+++</p>
<p>C. Arnoldu Barentovi se ulevilo, že může opustit Faru a vzlétnout do vzduchu. Trysková turbína luxusního vrtulníku Bell se rozburácela, rotory změnily úhel náběhu a Donald, jeho pilot, je vynesl nad řadu stromů a zář reflektorů na trávníku. Po levém boku jim větší a starší vrtulník Bell UH-1 Iroquis „Huey“ převážel devět mužů z Barentovy speciální bezpečnostní jednotky – už bez Swansona –, a jemu se po levé straně zvedala elegantní a vražedná silueta útočného vrtulníku Cobra, jediného na světě, který byl čistě v soukromém vlastnictví. Po zuby ozbrojená cobra kryla všechny ze vzduchu a měla se u nich zdržet, dokud Barentova jachta<emphasis> Antoinette </emphasis>neodpluje dál na moře.</p>
<p>Barent se uvelebil v měkkém koženém křesle a zhluboka vydechl. Konfrontace s Willim mu sice nepřipadla příliš nebezpečná, se všemi jeho neutrálními ostrostřelci na balkonech a ve stínech, ale byl rád, že ji má za sebou. Začal si narovnávat kravatu a s úžasem si povšiml, že se mu chvěje ruka.</p>
<p>„Přistáváme, pane,“ hlásil Donald. Jednou zakroužili nad<emphasis> Antoinettou </emphasis>a teď se jemně snášeli k vyvýšené přistávací ploše na zádi. Barent s potěšením sledoval, že se moře zklidňuje a že metrové vlny nepředstavují pro výkonné stabilizátory jachty žádný problém.</p>
<p>Zvažoval, jestli Willimu nemá znemožnit odlet z ostrova, ale nepříjemnosti, které mu soupeř sliboval ze strany svých evropských spojenců, by nakonec byly příliš velké. Svým způsobem byl rád, že má úvodní partii za sebou – a odstranil staré brzdy – a s jistým sebezapřením se už těšil na rozšířenou verzi, kterou mu tento bývalý nacista navrhl před několika měsíci. Byl si jist, že se mu podaří dohodnout se starcem na něčem nanejvýš uspokojujícím, byť ne tak extrémním; něčem, co by se mohlo týkat třeba Středního východu nebo Afriky. Nebylo by to poprvé, co by se hry odvíjely v mezinárodním měřítku.</p>
<p>Pak tu byla ta stařena v Charlestonu; někdo, s kým nebyla žádná dohoda možná. Zapsal si za uši, aby ráno přes Swansona zařídil její likvidaci, ale potom se usmál své zapomnětlivosti. Byl unavený. Když to tedy nebude Swanson, postará se o to nový zástupce velitele DePriest, a když ne on, potom někdo z nekonečného zástupu jiných.</p>
<p>„Jsme na zemi, pane,“ oznámil pilot.</p>
<p>„Děkuji, Donalde. Prosím tě, spoj se s kapitánem Shiresem a řekni mu, že než půjdu spát, stavím se za ním na můstku. Jakmile zajistíme vrtulník, je možné, že se vydáme na cestu.“</p>
<p>Šedesátimetrovou vzdálenost k můstku absolvoval Barent v obvyklé formaci spolu se čtyřmi příslušníky speciálního bezpečnostního oddílu, které mezitím vysadil druhý vrtulník. Po speciálně upraveném boeingu byla<emphasis> Antoinette</emphasis> jeho nejbezpečnějším útočištěm. Jachta, obsluhovaná vybranou skupinou pouhých dvaceti tří jedinečně upravených Neutrálů, tak byla ještě lepší než ostrov – rychlá, tajně vyzbrojená, obklopená svižnými hlídkovými čluny, pokud se nacházela poblíž pevniny, jak tomu bylo i toho večera, a dokonale uzavřená pohledům cizích očí.</p>
<p>Když Barent vstoupil na můstek, kapitán a dva důstojníci uctivě přikývli. „Směr Bermudy, pane,“ hlásil kapitán Shires. „Vyrazíme, hned jak zajistíme cobru a zakryjeme ji plachtou.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl Barent. „Už ostrovní ostraha ohlásila odlet letadla pana Bordena?“</p>
<p>„Ještě ne, pane.“</p>
<p>„Jordane, dej mi pak, prosím, vědět, až jeho tryskáč odletí, ano?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Druhý důstojník si odkašlal a obrátil se na kapitána. „Pane, podle radarových údajů právě obeplouvá jihovýchodní mys nějaká velká loď. Je na stupni 169, pane. Ve vzdálenosti 6,4 kilometru a blíží se k nám.“</p>
<p>„Blíží se k nám?“ zeptal se kapitán Shires. „Co hlásí hlídka číslo jedna?“</p>
<p>„Hlídka číslo jedna neodpovídá na volání, pane. Stanley hlásí, že objekt je nyní vzdálený 5,6 kilometru a pluje rychlostí dvacet pět uzlů.“</p>
<p>„Dvacet pět uzlů?“ zopakoval kapitán. Vzal velký dalekohled s nočním viděním a postavil se vedle prvního důstojníka u oken na pravoboku. Slabý rudý přísvit přístrojových světel na digitalizovaném a automatizovaném můstku noční vidění nijak neoslaboval.</p>
<p>„Okamžitě ji identifikujte,“ vyštěkl Barent.</p>
<p>„Mám to, pane,“ odpověděl Shires. „Je to<emphasis> Edwards.“</emphasis> V jeho hlase byla patrná úleva.<emphasis> Richard S. Edwards</emphasis> byl torpédoborec kategorie Forrest Sherman, přidělený k ostraze Dolmannova ostrova během týdenního letního tábora. Prvním prezidentem, který si<emphasis> Edwardse</emphasis> „vypůjčil“, byl Lyndon Baines Johnson a každý další prezident jeho zvyk následoval.</p>
<p>„Co tady<emphasis> Edwards</emphasis> zase dělá?“ naléhal Barent. Ten žádnou úlevu nepociťoval. „Z těchhle vod měl odplout už před dvěma dny. Okamžitě se vysílačkou spojte s jeho kapitánem.“</p>
<p>„Vzdálenost 4,2 kilometru,“ ozval se opět druhý důstojník. „Radarový profil potvrzuje, že je to<emphasis> Edwards.</emphasis> Na rádiové dotazy neodpovídá, pane. Máme začít se signalizací?“</p>
<p>Barent jakoby ve snu došel k oknu. Za sklem neviděl nic než tmu.</p>
<p>„Ve vzdálenosti 3,2 kilometru přestává pospíchat, kapitáne,“ pokračoval druhý důstojník. „Natáčí se k nám bokem. Pokus o kontakt stále bez výsledku.“</p>
<p>„Možná si kapitán Mallory myslel, že došlo k nějakému problému,“ poznamenal kapitán Shires.</p>
<p>Barent se vytrhl ze zasnění.</p>
<p>„Okamžitě mizíme!“ zařval. „Vyřiďte na cobru, aby na ně zaútočila! Ne, počkejte! Řekněte Donaldovi, aby připravil bell, jdu na záď. Pospěšte si, Shiresi, krucinál!“</p>
<p>Než se trojice důstojníků stačila vzpamatovat, Barent proběhl dveřmi, rozehnal svůj čekající oddíl a s dupáním seběhl po schodišti na hlavní palubu. Na schodech ztratil vyleštěnou polobotku, ale už se kvůli ní nezastavoval. Cestou k osvětlenému helipadu zakopl o svinutý provaz, a když se svalil na palubu, roztrhl si sako. Než k němu stačila doběhnout jeho hekající ochranka, byl opět na nohou a pokračoval v běhu.</p>
<p>„Donalde,<emphasis> sakra!“</emphasis> zařval. Pilot a dva členové posádky odtrhli provazy z ližin, které k nim právě upevnili, a zápasili s třmeny na rotorech.</p>
<p>Devět metrů nad<emphasis> Antoinettou</emphasis> zaburácel bitevní vrtulník, vyzbrojený miniděly a dvěma teplem naváděnými raketami, a naletěl mezi jachtu a jejího bývalého ochránce. Moře na chvíli osvětlily záblesky, které Barentovi mámivě připomněly světlušky u lesa za dětství v Connecticutu. Teprve nyní spatřil obrys torpédoborce – a potom ve vzduchu explodovala cobra. Zažehla se jí jedna z raket, a než neškodně šplouchla do moře, ještě něco bezduše načmárala na noční oblohu.</p>
<p>Barent se otočil od vrtulníku a dopotácel se k hrazení na pravoboku. Uviděl záblesk pětipalcového děla jen zlomek vteřiny předtím, než uslyšel třesknutí a drtivý svistot blížící se střely.</p>
<p>První granát minul<emphasis> Antoinettu</emphasis> o deset metrů, ale nárazová vlna jachtu zhoupla a vrhla na záď tolik vody, že srazila na palubu Donalda a tři členy ochranky. Záblesk druhé střely se objevil, ještě než opadla voda po první explozi.</p>
<p>Barent se pevně zapřel nohama a sevřel hrazení, až se mu ocelové lano zarylo do dlaní. „K čertu s tebou, Willi,“ procedil.</p>
<p>Druhý granát, usměrňovaný a řízený radarem, zasáhl záď<emphasis> Antoinetty </emphasis>šest metrů od Barenta, pronikl dvěma palubami a vyhodil do pověří záďovou strojovnu a obě hlavní nádrže s naftou.</p>
<p>První ohnivá koule zachvátila polovinu<emphasis> Antoinetty</emphasis> a vyšplhala dvě stě padesát metrů vysoko, než se svinula a začala hasnout.</p>
<p>+++</p>
<p>„Cíl zničen, pane,“ ozval se z můstku hlas zástupce velitele Lelanda.</p>
<p>V bojovém řídícím centru<emphasis> Richarda S. Edwardse</emphasis> kapitán námořnictva Spojených států amerických James J. Mallory zvedl sluchátko telefonu. „V pořádku, Lelande,“ řekl, „natočte loď tak, aby radary detekovaly pobřežní cíle.“</p>
<p>Dělostřelci a důstojníci protiponorkového oddílu upírali oči na svého kapitána. Už čtyři hodiny byli v bojové pohotovosti a čtyřicet pět minut na bojových pozicích. Kapitán řekl, že jde o záležitost národní bezpečnosti, podléhající nejvyššímu utajení. Vojákům stačil pohled na velitelovu bledou, neživou tvář, aby věděli, že se děje<emphasis> ně</emphasis><emphasis>co</emphasis> příšerného. Jedním si byli jisti; pokud byla tato operace omyl, šéfova kariéra se měla povážlivě otřást.</p>
<p>„Zastavíme a budeme pátrat po přeživších, pane?“ zeptal se jeho zástupce.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Mallory. „Zaměříme cíle B tři a B čtyři a zahájíme palbu.“</p>
<p>„Pane!“ zvolal důstojník vzdušné obrany skloněný nad monitorem pátracího radaru. „Právě se objevilo letadlo. Vzdálenost: čtyři celé třicet dva kilometru. Paralelní stopa, pane. Rychlost: osmdesát uzlů.“</p>
<p>„Připravte terriéry,“ řekl Mallory.<emphasis> Edwards</emphasis> byl za normálních okolností vyzbrojen pouze 20mm děly Phalanx vzdušné obrany, ale pro strážní službu během tohoto léta byl dovybaven čtyřmi střelami země-vzduch Terrier/Standard-ER v mohutných vypouštěcích zařízeních ASROC. Posádka celých pět týdnů remcala, protože terriéry obsadily jediný dostatečně velký a plochý prostor, kde mohli pořádat turnaje v házení létacím talířem. Jeden z terriérů byl před třemi minutami použit ke zničení útočícího vrtulníku.</p>
<p>„Je to civilní letadlo, pane,“ řekl muž obsluhující radar. „Jednomotorové. Nejspíš cessna.“</p>
<p>„Vypusťte terriéry,“ přikázal kapitán Mallory.</p>
<p>Důstojníci ze stísněného řídícího centra uslyšeli start dvou střel, cvaknutí dobíjecího zařízení, vypuštění další střely a cvaknutí dobíječe tentokrát už naprázdno.</p>
<p>„Do prdele,“ utrousil důstojník pověřený řízením palby. „Promiňte, pane kapitáne. Cíl se zanořil pod útes a pták číslo jedna ho nezasáhl. Pták číslo dva explodoval na útesu. Pták číslo tři<emphasis> ně</emphasis><emphasis>co</emphasis> zasáhl, pane.“</p>
<p>„Je terč na monitoru?“ zeptal se Mallory. Očima připomínal slepce.</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Dobře,“ pronesl kapitán. „Dělostřelci?“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>„Zahajte palbu z obou věží, jakmile zaměříte letištní dráhu. Po pěti salvách soustřeďte palbu na objekt označený Fara.“</p>
<p>„Rozkaz, pane.“</p>
<p>„Budu u sebe v kajutě,“ dodal Mallory.</p>
<p>Všichni důstojníci po kapitánově odchodu civěli na prázdné dveře. Potom dělmistr oznámil: „Cíl B tři zaměřen.“</p>
<p>Vojáci vytěsnili veškeré otázky a vykonali svou práci. O deset minut později, právě když se zástupce velitele Leland chystal zaklepat na dveře, se z kapitánovy kajuty ozval výstřel z pistole.</p>
<p>+++</p>
<p>Natalie dosud nikdy neletěla<emphasis> mezi</emphasis> stromy. Skutečnost, že byla bezměsičná noc, zážitek nikterak nezpřijemnila. Hnaly se proti nim černé masy listí, které odpadly, když Meeks škubl cessnou nad další linii stromů a prudce s ní naletěl nad další mýtinu. I ve tmě Natalie rozeznávala chatky, pěšiny, bazén a prázdný amfiteátr, postupně se ženoucí pod letadlem a vedle něj.</p>
<p>Ať už Meeks používal jakýkoliv mentální radar, byl očividně lepší než výlučně mechanické senzory ve třetí raketě; ta zasáhla dub a explodovala v nepředstavitelné spršce kůry a větví.</p>
<p>Meeks prudce navedl letoun doprava nad holý pás bezpečnostní zóny. Hořely pod nimi ohně, doutnala nejméně dvě vozidla a v lese mžikaly záblesky z hlavní. Půldruhého kilometru na sever začaly na jedinou místní přistávací plochu dopadat granáty. „Ty vole,“ vydechl Jackson, když vzplály palivové nádrže u hangáru.</p>
<p>Přeletěli severní přístaviště a zamířili nad moře.</p>
<p>„Musíme se vrátit,“ řekla Natalie. Ruku měla v slaměné tašce, prstem se dotýkala chrániče spouště na pistoli.</p>
<p>„Řekněte mi jediný dobrý důvod,“ opáčil Meeks, když letadlo zvedl do bezpečných pěti metrů nad hladinu.</p>
<p>Natalie vytáhla z tašky prázdnou ruku.<emphasis> „Prosím.“</emphasis></p>
<p>Meeks se na ni zadíval a nadzvedl před Jacksonem obočí. „Tak co už,“ řekl. Cessna se prudce naklonila a opsala elegantní oblouk, až se přímo před ní rozblikalo zelené světlo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá čtvrtá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>V tichu, jež se rozhostilo po odletu Barentova vrtulníku, zůstal oberst stát s rukama v kapsách. „Nuže,“ řekl Saulovi. „Je načase si popřát dobrou noc, můj pěšáčku.“</p>
<p>„Myslel jsem, že už jsem střelec,“ opáčil Saul.</p>
<p>Oberst se přidušeně zasmál a přešel k vysokému křeslu, kde přednedávnem usedl Barent. „Jednou pěšec vždycky pěšec,“ pronesl oberst, když se usadil s elegancí krále zaujímajícího místo na trůnu. Pohlédl na Reynoldse a dlouhán se přišel postavit vedle křesla.</p>
<p>Saul nespouštěl zrak z obersta, ale koutkem oka si všiml, že Tony Harod se odplazil do stínů a zvedl si do klína hlavu své mrtvé sekretářky. Vydával odporné, kňouravé zvuky.</p>
<p>„Byl to plodný den,<emphasis> nein?“</emphasis> zeptal se oberst.</p>
<p>Saul mlčel.</p>
<p>„Herr Barent řekl, že jsi dnes v noci zabil nejméně tři jeho lidi,“ pokračoval oberst s lehkým úsměvem. „Jaké je to být zabiják,<emphasis> Jude?“</emphasis></p>
<p>Saul změřil vzdálenost, která je dělila. Šest čtverců a další asi dva metry. Celkem asi devět metrů. Dvanáct kroků.</p>
<p>„Byli to nevinní lidé,“ dodal oberst. „Placení strážci. Bezpochyby po sobě zanechali manželky a děti. Souží tě to, Žide?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul.</p>
<p>Oberst nadzvedl obočí. „Opravdu? Chápeš nutnost zabíjení nevinných, když je to zapotřebí?<emphasis> Sehr gut.</emphasis> Obával jsem se, že ulehneš do hrobu prostoupený stejnou odpornou přecitlivělostí, kterou jsem vnímal, když jsem se s tebou setkal poprvé, pěšáčku. To je tedy pokrok. Podobně jako tvůj svinský izraelský národ ses poučil o nutnosti zabíjet nevinné, když na tom závisí tvé vlastní přežití. Představ si, jak tahle nutnost tíží mě, pěšáčku. Lidé narození s mou schopností jsou nesmírně vzácní, není jich možná víc než jeden v několika stovkách milionů, pár desítek v každém lidském pokolení. Můj rod je odnepaměti terčem obav a štvanic. Při prvním náznaku naší nadřazenosti jsme cejchováni za čaroděje nebo ďábly, nemyslící davy nás ubíjejí. Nabýváme zkušenosti, zatímco se učíme skrývat nádherný plamen své odlišnosti. Pokud přežijeme útoky vyděšeného stáda, padáme za oběť těm několika málo dalším jedincům s naší mocí. Narodit se jako žralok mezi hejny tuňáků má tu potíž, že nám nezbývá než si chránit naleziště potravy, nemyslíš? Stejně jako ty jsem hlavně přežil něco, co jsem ani neměl. Oba jsme si podobnější, než je nám milé uznat, co?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Saul.</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ne,“ trval na svém Saul. „Já jsem civilizovaný člověk a ty<emphasis> jsi</emphasis> opravdu žralok – bezduchý, amorální, mrchožroutský vraždící stroj, evoluční obludnost, schopná leda tak žvýkat a hltat.“</p>
<p>„Snažíš se mě provokovat,“ odfrkl si oberst. „Bojíš se, že budu protahovat tvůj konec. Neboj se, pěšáčku. Bude to rychlé. A bude to brzy.“</p>
<p>Saul se zhluboka nadechl a snažil se setřást fyzickou slabost, jež ho mohla poslat do kolen. Pořád krvácel z utržených ran, ale bolest se přetavila do jakési rozlézající se zmrtvělosti, která mu připadala tisíckrát zlověstnější. Věděl, že na zákrok mu zbývá jen několik posledních minut.</p>
<p>Oberst ještě neskončil se svou tirádou. „Podobně jako Izrael žvaníš o morálce, zatímco se chováš jako gestapo. Veškeré násilí vyvěrá ze stejného zřídla, pěšáčku. Potřeby moci. Moc je jediná skutečná mravnost, Žide, jediný nesmrtelný bůh, a hlad po násilí je jeho jediným přikázáním.“</p>
<p>„Ne,“ opáčil Saul. „Jsi zoufalá a ubohá kreatura, která nikdy nepochopí lidskou morálku a potřebu lásky, která se za ní skrývá. Ale něco ti povím, oberste. Podobně jako Izrael jsem pochopil, že existuje morálka, která si žádá oběti a povinnosti stojící nad vším ostatním – a tou je už nikdy nedopustit, abychom se stali oběťmi tvých soukmenovců a těch, kdo tvým soukmenovcům slouží. Žádají si to stovky generací obětí. Žádná jiná možnost není.“</p>
<p>Oberst zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nic ses nenaučil,“ vyprskl. „Jsi stejně hloupě sentimentální jako tví pitomí příbuzní, kteří odevzdaně vcházeli do pecí, kteří se zubili a potahovali se za lokny a kynuli svým pitomým dětem, aby šly za nimi. Jste zoufalá, špinavá rasa a führerovým jediným zločinem bylo, že nedosáhl svého cíle a všechny vás nesprovodil ze světa. Přesto, když tě zlikviduji, pěšáčku, nebude v tom nic osobního. Sloužil jsi dobře, ale jsi příliš nevyzpytatelný. Tato nevyzpytatelnost se mi už nehodí.“</p>
<p>„Až zabiju já tebe,“ odpověděl Saul, „bude to naprosto osobní.“ Udělal krok k oberstovi.</p>
<p>Oberst si unaveně povzdechl. „Teď zemřeš,“ pronesl. „Na shledanou, Žide.“</p>
<p>Saul ucítil prudký příval oberstovy síly jako drtivou ránu do mozku a spodiny lebeční, pronikavou a nezvladatelnou, jako by byl naražen na naostřený ocelový rožeň. Během okamžiku ucítil, jak mu oberst sloupává vědomí jako chabé oblečení, které by strhával z oběti znásilnění, a přitom se mu někde u prodloužené míchy spustil theta rytmus a aktivoval mu v mozečku bdělou fázi REM, takže přestal být schopen ovládat své jednání jako náměsíčník, chodící mrtvola, Müsselman.</p>
<p>Ale i když bylo jeho vědomí odmrštěno na temnou půdu jeho vlastní mysli, přesto si v mozku uvědomoval oberstovu přítomnost, obludný zápach pronikavý a bolestný jako první spalující nádech jedovatého plynu. A zatímco onu první vteřinu sdílel toto vědomí, zaregistroval oberstovo překvapení, když prudký nástup fáze REM spustil příval vzpomínek a dojmů, které měl v podvědomí hypnoticky uložené jako nášlapné miny v lánu ozimé pšenice.</p>
<p>Poté, co odvrhl vědomí Saula Laskiho, oberst byl najednou konfrontován s druhou osobou – jistěže prchavou, hypnoticky vyvolanou a obestírající křehká nervová řídící centra jako ubohý plechový plát, jenž předstírá, že je opravdovým brněním. Oberst se s něčím takovým už jednou setkal, v roce 1941, kdy se spolu s<emphasis> </emphasis><emphasis>Einsatzgruppen</emphasis> nacházel v jedné litevské psychiatrické léčebně při likvidaci několika stovek pacientů. Z čiré nudy tehdy vklouzl do mysli nevyléčitelného schizofrenika několik vteřin předtím, než mu kulka dozorce SS roztříštila mozek a poslala ho do studené jámy. Druhá osobnost, ukotvená v hloubi schizofrenikovy mysli, tehdy obersta také překvapila, ale přemoci ji nebylo o nic složitější než přemoci osobnost původní. Ani tato uměle vytvořená druhá osobnost nepředstavovala zásadní překážku. Oberst se usmál ubohé marnosti Židova dětinského nápadu, a než hodlal Saulovo zoufalé dílko zničit, rozhodl se, že si ho chviličku vychutná.</p>
<p><emphasis>Tř</emphasis><emphasis>iadvacetiletá Mala Kaganová, ubírající se v náru</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í se svou </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>yř</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sí</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ní dcerou Edek k osv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>timským krematoriím, svírá v pravé p</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sti b</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>itvu, kterou všechny ty m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>síce pe</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>liv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> ukrývala. D</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stojník SS si razí cestu zástupem nahých, pomalu se vlekoucích </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>en. „Co to tam máš, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>idovská kurvo? Dej mi to.“ Mala vtiskne hol</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ku </emphasis><emphasis>do rukou své sestry, otoč</emphasis><emphasis>í </emphasis><emphasis>se k esesákovi a otevř</emphasis><emphasis>e dla</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>. „</emphasis><emphasis>Vezmi si to!“ zakř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sekne ho do tvář</emphasis><emphasis>e. D</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stojník zaje</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í a zapotácí se. Mezi nata</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>enými prsty mu prýští krev. Dvanáct esesák</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> zvedne zbran</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ed blí</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ící se Malou, svírající b</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>itvu mezi ukazová</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ke</emphasis><emphasis>m a palcem. „Ž</emphasis><emphasis>ivot!“ vyk</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ikne, kdy</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> se sou</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>asn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> spustí palba ze všech samopal</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Saul ucítil oberstův úšklebek a nevyslovenou otázku:<emphasis> Snaž</emphasis><emphasis>íš se m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> vyd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sit n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jakými duchy, p</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>šá</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ku?</emphasis></p>
<p>Třicet hodin autohypnotického úsilí Saulovi trvalo, než rekonstruoval poslední minutu existence Maly Kaganové. Oberst její osobu během okamžiku odrazil a učinil tak stejně snadno jako člověk, který v potemnělé místnosti odhrnuje pavučiny.</p>
<p>Saul udělal další krok.</p>
<p>Oberst znovu neúprosně vstoupil do jeho mysli, zaútočil na řídící centra a bez obtíží aktivoval požadovanou fázi REM.</p>
<p><emphasis>Dvaašedesátiletý Salom Krzaczek se na kolenou plazí varšavskými podzemními kanály. Je v č</emphasis><emphasis>erno</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>erné tm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>, na tichou </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>adu poz</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stalých dopadají výkaly z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„árijských záchodů</emphasis><emphasis>“, které se jim splachují nad hlavami. Sa</emphasis><emphasis>lom vstoupil do tunelů</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ed </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>trnácti dny, 25. dubna 1943, po šestidenním beznad</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jném boji proti tisíc</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m elitních nacistických voják</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>. Vzal s sebou i svého devítiletého vnuka. Chlapec je poslední </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ijící </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>len Salomovy rozv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tvené rodiny. Neustále </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ídnoucí </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ad</emphasis><emphasis>a Ž</emphasis><emphasis>id</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> se u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> dva týdny plou</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>í páchnoucím bludišt</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>m úzkých kanál</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, zatímco N</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>mci do ka</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dého kanálu a latríny v ghettu vypoušt</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jí st</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ely, ohe</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> z plamenomet</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> a nádoby s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedovatým plynem. Salom si vzal šest kousků</emphasis><emphasis> chleba a o ty se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lí s Leonem, schouleni ve t</emphasis><emphasis>mě</emphasis><emphasis> a výkalech. U</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>trnáct dní se schovávají a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plí</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>í, sna</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>í se dostat za zdi ghetta, pijí z odtok</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> a doufají, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e jsou sou</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ástí deš</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>ové kanalizace; p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ívají. Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> se jim nad hlavou odsouvá poklop kanálu, dívá se na n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> drsný obli</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ej polského partyzána. „Poj</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>e!“ zavolá. „Pojď</emphasis><emphasis>te ven. Tady jste v bezpe</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í.“ S posledním vyp</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tím sil, oslepen sluncem, se Salom plazí ven a ulehá na dla</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>bu ulice. Vylézají i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ty</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i další lidé. Leon mezi nimi není. S tvá</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í zalitou slzami se Salom sna</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>í rozpomenout, kdy ve tm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> mluvil s ho</emphasis><emphasis>chem naposledy. Př</emphasis><emphasis>ed hodinou? Dnem? Slab</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> odstrkuje ruce svých potenciálních zachránc</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, zalézá do tmavé roury a za</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>íná se plazit zpátky cestou, kterou p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>išel, a p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>itom volá Leonovo jméno.</emphasis></p>
<p>Oberst silnou ochrannou blánu jménem Salom Krzaczek šmahem zničil.</p>
<p>Saul udělal další krok.</p>
<p>Oberst se posunul v křesle a psychickou silou tupé sekery udeřil Saula do lebky.</p>
<p><emphasis>Sedmnáctiletý Peter Gine sedí v Osvě</emphasis><emphasis>timi a kreslí, zatímco se kolem n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ho trousí do sprch dlouhá </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ada chlapc</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>. Uplynulé dva roky v Terezín</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> vydával Peter</emphasis><emphasis> se svými kamarády bulletin</emphasis> Vedeme,<emphasis> který společ</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dalšími mladými um</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lci plnil básn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>mi a kresbami. T</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ed transportem, na úplný záv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>r, p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>edal všech 800 stran mladému Zde</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>kovi Taussigovi, aby je ukryl ve staré kovárn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> za Magdeburskými kasárnami. Pete</emphasis><emphasis>r nevidě</emphasis><emphasis>l Zde</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ka od chvíle, kdy oba p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ijeli do Osv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>timi. Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> Peter kouskem uhlu na poslední list papíru kreslí nekone</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>nou </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>adu nahých chlapc</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, kte</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í ho míjejí v ledovém listopadovém vzduchu. Sm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lými, jistými tahy zv</emphasis><emphasis>ěčň</emphasis><emphasis>uje vystouplá </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ebra a up</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ené pohledy, </emphasis><emphasis>roztř</emphasis><emphasis>esené kostnaté nohy a ruce p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>idr</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ované p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ed strachem sta</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>enými genitáliemi. P</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ichází k n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>mu kápo v teplém oble</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ení a s d</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ev</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>nou holí. „Co to má být?“ ptá se. „Za</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> se k ostatním.“ Peter ani nevzhlédne od svých kreseb. „Minutku,“ odpoví. „U</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> to mám sk</emphasis><emphasis>oro hotové.“ Kápo udeř</emphasis><emphasis>í Petera holí do tvá</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e a za</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ne mu drtit podpatkem ruku, a</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> mu zlomí t</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i prsty. Popadne Petera za vlasy, vytáhne ho na nohy a postr</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í ho do pomalu se šinoucí </emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ady. Zatímco si Peter jemn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> svírá ruku, ohlédne se p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>es rameno a spat</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í, jak</emphasis><emphasis> jeho kresbu popadne sviž</emphasis><emphasis>ný listopadový vítr, jak se nakrátko zachytí na nejvyšším hrotu ostnatého drátu na vysokém plotu a pak voln</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> letí pry</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ene se a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>povlává k linii stromů</emphasis><emphasis> na západ</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Oberst tu mladou osobu zapudil.</p>
<p>Saul udělal dva kroky. Bolest oberstova pokračujícího psychického znásilnění ho drásala za očima jako ocelové bodce.</p>
<p><emphasis>V temných zadrž</emphasis><emphasis>ovacích celách v Birkenau, noc p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>edtím, ne</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> mají být zplynováni, básník Jitzak Katznelson recituje svou báse</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> svému osmnáctiletému synovi a dvanácti dalším sch</emphasis><emphasis>ouleným tě</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m. P</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ed válkou Jitzaka v Polsku proslavily humoristické verše a písni</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ky pro d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti, je</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> do jedné oslavovaly radosti mládí. Jitzakovy nejmladší d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti, Benjamin a Bension, byly spole</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> se svou matkou p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ed osmnácti m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>síci zavra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ny v Treblince. Ny</emphasis><emphasis>ní recituje v hebrejštině</emphasis><emphasis>, jazyku, jemu</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> nerozumí nikdo z naslouchajících </emphasis><emphasis>Ž</emphasis><emphasis>id</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> s výjimkou jeho syna, a potom verše p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ekládá do polštiny:</emphasis></p>
<p>Zdál se mi sen</p>
<p>tak strašlivý sen:</p>
<p>můj lid už nebyl,</p>
<p>už nebyl!</p>
<p>S křikem se probouzím.</p>
<p>Můj sen byl pravda:</p>
<p>vskutku se to stalo,</p>
<p>mně se to stalo.</p>
<p><emphasis>V následném tichu se k ně</emphasis><emphasis>mu na studené slám</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>isune jeho syn. „A</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis> budu starší,“ zašeptá hoch, „taky budu psát skv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lé básn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.“ Jitzak hocha</emphasis><emphasis> obejme kolem hubených ramen. „</emphasis><emphasis>To tedy budeš,“ odpoví a zač</emphasis><emphasis>ne zpívat pomalou, líbeznou </emphasis><emphasis>polskou ukolébavku. Ostatní muž</emphasis><emphasis>i se p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>idají a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zanedlouho celá kasárna vypl</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>uje n</emphasis><emphasis>ěž</emphasis><emphasis>ný zvuk jejich zp</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>vu.</emphasis></p>
<p>Oberst zničil Jitzaka Katznelsona jediným mihnutím své železné vůle.</p>
<p>Saul udělal krok.</p>
<p>+++</p>
<p>Ohromeným, vytřeštěným očím Tonyho Haroda připadalo, že se Saul Laski k Willimu pohybuje jako člověk brodící se proti dravému proudu nebo kráčející do běsnící bouřky. Bitva mezi těmi dvěma byla němá a neviditelná, ale hmatatelná jako elektrická bouře, a na konci každého vzplanutí Žid pozvedl nohu, posunul ji o krok, položil na zem chodidlo jako paraplegik, který se učí chodit. Tímto způsobem přešel zraněný a krvácející muž šest čtverců a dosáhl poslední řady šachovnice, když se Willi otřásl a jakoby vytrhl z bdělého snu a sklouzl pohledem k Tomu Reynoldsovi. Světlovlasý zabiják povyskočil a začal se po Židovi sápat dlouhými, silnými prsty.</p>
<p>O pět kilometrů dál<emphasis> Antoinette</emphasis> explodovala silou dostatečně velkou na to, aby rozbila několik skleněných tabulí ve francouzských oknech. Willi ani Saul třeskotu nevěnovali pozornost. Harod přihlížel, jak se všichni tři muži shlukli, přihlížel, jak Reynolds škrtí Laskiho, a poslouchal, jak se někde od přistávací dráhy začínají ozývat další výbuchy. Opatrně, velice opatrně položil hlavu Marie Chenové na studenou dlažbu, uhladil jí vlasy a vstal, aby pomalu prošel kolem zápasících těl.</p>
<p>Saula dělilo od obersta asi dva a půl metru, když psychický atak ustal. Měl pocit, jako by někdo vypnul nepředstavitelný, nervy umrtvující rachot, který vyplňoval celý svět. Klopýtl a málem upadl. Nad svým tělem znovuzískával vládu jako člověk, který se vrací do domu, kde strávil dávné dětství; opatrně, takřka lítostivě, s vědomím světelných let času a vzdálenosti, která ho dělí od kdysi dobře známého prostředí.</p>
<p>Několik minut – celých věků – byli Saul a oberst takřka jedna bytost. Při onom strašlivém střetu psychické energie byl v oberstově mysli stejně nepochybně, jako byl oberst v té jeho. Cítil, jak se netvorova zdrcující povýšenost mění v nejistotu a nejistota ve strach, když oberstovi docházelo, že necelí jen několika nepřátelům, ale celým armádám, šikům mrtvých povstávajících z masových hrobů, které sám pomáhal kopat, a naposledy mu vzdorovitě ječících do tváře.</p>
<p>A Saul sám žasl a takřka propadal hrůze ze stínů, které s ním kráčely, které vstávaly, aby ho ochránily, než měly být zapuzeny zpátky do tmy. U některých si ani nevzpomínal, že je stvořil – z fotografie, ze spisu, z kusu látky v Jad Vašemu –, stejně, jak tvořil ostatní: mladého maďarského kantora, posledního varšavského rabína, dívku z Transylvánie, která v Den smíření spáchala sebevraždu, dceru Theodora Herzla, která umřela hladem v Terezíně, šestiletou dívenku, kterou zabily manželky dozorců SS v Ravensbrůcku – <emphasis>odkud se vzali?</emphasis> Na úděsný okamžik Saula zamčeného v beznadějných zákoutích vlastní mysli napadlo, jestli se nenapojil na nějakou neskutečnou rasovou paměť, která nemá nic společného se stovkami hodin pečlivé autohypnózy a měsíci dobrovolných nočních můr.</p>
<p>Poslední postava, kterou oberst odrazil, byl čtrnáctiletý Saul Laski sám, bezradně stojící v Chelmnu s pohledem upřeným na vzdalující se záda svého otce a bratra Josefa, odváděných do sprch. Až na to, že teď, několik vteřin předtím, než je oberst zapudil, si Saul vzpomněl na to, co mu paměť nedovolila vybavit si dřív – jak se otec otočil, s Josefem pevně sevřeným v ohbí paže, a hebrejsky zavolal: „Slyš! Ó Izraeli! Můj nejstarší syn přežije!“ A Saul, který čtyřicet let prosil o odpuštění tohoto nejneodpustitelnějšího hříchu, nyní toto odpuštění spatřil v tváři jediného člověka, který mu takové prominutí<emphasis> mohl</emphasis> dát – čtrnáctiletého Saula Laskiho.</p>
<p>Saul se zapotácel, opanoval a rozběhl se k oberstovi.</p>
<p>Tom Reynolds vyrazil, aby se mu postavil do cesty, natáhl mu k hrdlu silné ruce.</p>
<p>Saul ho ignoroval, odstrčil ho silou všech těch, kdo se s ním spojili, a urazil poslední půldruhý metr, který ho dělil od obersta.</p>
<p>Ještě stačil postřehnout výraz oberstovy šokované tváře, nechápavě vytřeštěných bledých očí, a potom se na něho vrhl, sepjal prsty starci kolem šlachovitého krku, srazil křeslo s ním dozadu a i s Reynoldsem se na něho skácel.</p>
<p>Herr General Wilhelm von Borchert byl starý muž, ale začal do Saula bušit silnými předloktími, tiskl mu je do tváře a hrudníku, zasypával ho ranami v zoufalé snaze vymanit se mu ze sevření. Saul nevěnoval úderům pozornost, nevěnoval pozornost starcovým kolenům, která mu vrážela do rozkroku, nevěnoval pozornost drtivým pěstem Toma Reynoldse, když ho oberstova loutka tloukla do zad a hlavy. Jejich společná váha dodávala energii jeho napjatým rukám, jejichž prsty nahmataly oberstovo hrdlo, sevřely ho a obepjaly. Věděl, že dokud bude oberst naživu, za žádnou cenu sevření nepovolí.</p>
<p>Oberst boxoval, svíjel se, sápal se po Saulových prstech a poté i očích. Z rozšklebených úst prskal sliny na Saulovy líce. Oberstova brunátná tvář nabyla krvavě rudého odstínu a za těžkého oddechování přecházela k ještě tmavším barvám. Saul cítil, jak mu pažemi proudí nadpřirozená síla, když ještě hlouběji zatínal prsty do oberstova hrdla. Na vodorovných nohách mohutného křesla klapaly a rachotily starcovy podpatky.</p>
<p>Saul si vůbec nevšiml, že další výbuch vyrazil francouzská okna a dvanáctimetrový pás normálních oken a všechny je zasypal skleněnými střepy. Nepostřehl, že další granát zasáhl horní část Fary a okamžitě naplnil Velkou síň kouřem ze zapálených starých cypřišových trámů. Nepostřehl, že Reynolds zdvojnásobuje, ztrojnásobuje své úsilí a sápe se na něj, zmítá se, seká a ohání se po něm jako nějaká nepříčetná, přetažená mechanická hračka. Nevšiml si, že Tony Harod, vyzbrojen dvěma těžkými láhvemi Dom Perignonu ročník 71 z barového stolku, prošel za křupání střepů hromadou rozbitého skla a jednou z nich udeřil Reynoldse do týla. Oberstova loutka se v bezvědomí svalila ze Saula, nepřestávala se však cukat a chvět nahodilými nervovými impulzy, které v ní vyvolávaly oberstovy rozkazy. Harod se posadil na černou dlaždici, otevřel druhou láhev a pořádně se napil. Saul si ho nevšiml. Držel pod krkem obersta, stále pevněji svíral ruce, aniž si uvědomoval, že mu z vlastní rozdrásané tváře a krku prýští krev a stříká na oberstovu tmavnoucí tvář a vytřeštěné oči.</p>
<p>Uplynula doba časem nezměřitelná, než si Saul uvědomil, že oberst je po smrti. Zaryl netvorovi prsty tak hluboko do krku, že i poté, co přinutil své ruce, aby se odtáhly, zůstaly v oberstově kůži rýhy připomínající otisky sochařových prstů v měkké hlíně. Willi měl zvrácenou hlavu, hrtan rozdrcený jako křehký plast, nevidoucí oči mu vylézaly z opuchlé černé tváře. Tom Reynolds ležel mrtvý v sousedním čtverci; jeho obličej byl zkroucenou karikaturou předsmrtné agónie jeho mrtvého pána.</p>
<p>Saul cítil, jak z něj poslední zbytky sil unikají jako voda z proražené nádoby. Věděl, že Harod je někde v místnosti a že si s ním musí vyřídit účty, ale teď ještě ne. Možná nikdy.</p>
<p>S návratem vědomí se vrátila i bolest. Měl rozdrcené pravé rameno a zakoušel pocit, jako by se mu v něm dřely o sebe úlomky ostrých kostí. Oberstova hruď a krk byly zalité jeho krví; ta rovněž vykreslovala bledý obrys na starcově hrdle, kam mu před chvilkou vtlačoval prsty.</p>
<p>Farou otřásly další dvě exploze. Do Velké síně se vevalil kouř a deset tisíc skleněných úlomků odrazilo světlo plamenů odněkud za Saulovými zády. Ucítil horko a věděl, že by měl vstát, podívat se, odkud žár pochází, a odejít. Ale teď ještě ne.</p>
<p>Přiblížil tvář k oberstově hrudi a nechal se k ní stáhnout přitažlivou silou. Těsně za zničenými francouzskými okny se ozval další rachot, ale Saul mu nevěnoval pozornost. Stačilo by mu, kdyby si jen na chvilku odpočinul, potřeboval si jen krátce zdřímnout, než bude pokračovat; zavřel oči a nechal se pohltit teplou tmou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá pátá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Dolmannův ostrov</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>„Tak, a je to,“ řekl pilot.</p>
<p>Jakmile ustalo bombardování, Meeks navedl cessnu níž nad přistávací dráhu. Granáty v ní vyhloubily jen několik kráterů, kterým by se bylo možné s dobrou pilotáží a ještě větším štěstím vyhnout, ale u jižního konce dráhy dopadly na asfalt dva stromy a severní konec planul hořícím leteckým palivem. Na hlavní ranveji hořel luxusní tryskáč a několika dalšími doutnajícími kostrami letadel byla poseta odstavná plocha a hromada popela a nosníků, které ještě nedávno tvořily hangár.</p>
<p>„To bude asi tak všechno,“ prohlásil Meeks. „Vynaložili jsme maximální úsilí. Podle ukazatele paliva je čas letět domů. I tak se budeme vracet nejspíš na výpary.“</p>
<p>„Mám nápad,“ řekla Natalie. „Můžeme přistát někde jinde.“</p>
<p>„To ne.“ Meeks zavrtěl hlavou. Kšilt modré baseballové čepice se mu pomalu hýbal zleva doprava. „Viděla jste pláž na severním konci, když jsme kolem ní před pár minutami letěli. Je příliv a ta bouřka ji pěkně rozorala. Tam nemáme šanci.“</p>
<p>„Má pravdu, Nat,“ přidal se Jackson unaveně. „Tady toho víc nenaděláme.“</p>
<p>„Ten torpédoborec…“ začal Meeks.</p>
<p>„Sám jste říkal, že teď už je osm kilometrů východně od jihovýchodního mysu,“ vyštěkla Natalie.</p>
<p>„Má dlouhý zuby,“ ucedil Meeks. „Tak co máte, sakra, za lubem?“</p>
<p>Při třetím přeletu se blížili k jižnímu konci přistávací dráhy. „Zabočte doleva,“ požádala Natalie. „Ukážu vám to.“</p>
<p>„Vy si ze mě děláte blázny,“ řekl Meeks, když zakroužili několik set metrů od útesů.</p>
<p>„Já myslím, že je to dokonalé,“ opáčila Natalie. „Měli bysme to zvládnout, než se vrátí ten člun.“</p>
<p>„Loď,“ opravil ji Meeks automaticky. „A vám přeskočilo.“</p>
<p>Na stěně útesu, kde se před dvaceti minutami automaticky odpálila raketa, stále hořelo křoví. Oblohu západně osvětlovaly požáry z přistávací dráhy. Pět kilometrů za nimi pořád doutnaly kusy<emphasis> Antoinetty,</emphasis> připomínaly žhavé uhlíky na černém suknu. Jakmile torpédoborec vyřídil přistávací dráhu, vrátil se na východ podél pobřeží a vyslal nejméně šest výbušných střel na Faru nebo do jejího bezprostředního okolí. Střechu obrovské budovy stravovaly plameny, východní křídlo bylo zničené, v záři nerozbitých reflektorů se vzdouvala oblaka kouře a zdálo se, že jeden granát přistál i u patia na jižní straně, kde vyrazil okna a proděravěl zeď u dlouhého trávníku, ubíhajícího až k mořským útesům.</p>
<p>Trávník sám se nezdál být poničený, ačkoliv na několika místech tonul ve tmě zhasnutých reflektorů. Oheň na útesech ozařoval nízké křoviny a trpasličí stromy u okraje, které by vůbec nebylo vidět, kdyby nedaleko nešlehaly plameny. Posledních dvacet osvětlených metrů trávníku vypadalo poměrně hladce s výjimkou kráteru po výbuchu granátu a trosek u zničeného patia.</p>
<p>„Je to dokonalé,“ řekla Natalie.</p>
<p>„Je to šílenost,“ opáčil Meeks. „U Fary se to tam musí svažovat v třicetistupňovým úhlu.“</p>
<p>„Pro přistání je to dokonalé,“ nevzdávala se. „Budete potřebovat menší rozjezdovou dráhu. Nemají snad britské letadlové lodě právě z tohoto důvodu šikmé paluby?“</p>
<p>„Teď vás dostala,“ podotkl Jackson.</p>
<p>„Ty vole,“ vrtěl hlavou Meeks.<emphasis> „Tř</emphasis><emphasis>icet stup</emphasis><emphasis>ňů</emphasis><emphasis>?</emphasis> Kromě toho, i kdybysme<emphasis> dokázali</emphasis> zastavit dřív, než vlítnem do toho hořícího baráku, na těch temných místech na trávníku… a ve tmě je ho většina… by mohly být větve, díry a okrasné skalky. Je to šílenost.“</p>
<p>„Já hlasuju pro přistání,“ řekla Natalie. „Prostě se<emphasis> musíme</emphasis> pokusit Saula najít.“</p>
<p>„Já taky,“ přidal se Jackson.</p>
<p>„Co má tahle<emphasis> hlasovací</emphasis> blbost znamenat?“ vydechl nevěřícně Meeks. „Odkdy vládne v letadle demokracie?“ Potáhl si kšiltovku a zadíval se na torpédoborec, vzdalující se k východu. „S pravdou ven. Tohle je jen začátek revoluce, že?“</p>
<p>Natalie se podívala na Jacksona a riskla to. „Jo,“ potvrdila. „Je to tak.“</p>
<p>„Ahá,“ opáčil Meeks. „Já to věděl. Tak to vám můžu říct, holky a kluci, že letíte s jediným socialistou se zaplacenými příspěvky v celým dorchesterským okrese.“ Vytáhl z kapsy košile vyhaslý doutník a chvíli ho žmoulal. „Co už,“ prohlásil nakonec, „než se dostanem zpátky, stejně nám nejspíš dojde palivo.“</p>
<p>+++</p>
<p>S přiškrceným motorem se letadlo jakoby úplně zastavilo, když sklouzlo po křídle ke stěně útesu, bíle zářícímu ve světle hvězd. Natalie v životě nebyla tak vzrušená. Pod širokým pásem, který ji svíral tak pevně, že skoro nemohla dýchat, se předkláněla a svírala přístrojovou desku s pohledem upřeným na útesy, které se k nim hnaly s ochromující prudkostí. Třicet metrů od cíle si uvědomila, že letí příliš nízko – že cessna narazí přímo do skalisek.</p>
<p>„Nádherně, setsakramentsky nám pomáhá protivítr,“ zamručel Meeks. Ubral plyn a jemně přitáhl knipl. O tři metry minuli okraj útesu a křoviny a vletěli do tmy v aleji mezi stromy. „Pane Jacksone, dejte mi vědět, jestli se bude vracet ta loď.“</p>
<p>Jackson ze zadního sedadla jenom něco zachrčel.</p>
<p>Zbývalo jim třicet metrů k prvnímu osvětlenému pásu a pak Meeks se strojem dosedl přesně na začátek bílého pruhu. Přistání bylo drsnější, než si Natalie představovala. Ucítila v ústech krev a uvědomila si, že se kousla do jazyka. Během několika vteřin zajeli do tmy mezi pásy světla. Myslela na popadané větve a okrasné skalky.</p>
<p>„Zatím to jde,“ oznámil Meeks. Letoun proskákal předposledním pásem světla a opět se vnořil do tmy. Natalii připadalo, že se šplhají po svislé dlážděné zdi. Něco bouchlo a škublo pravým kolem, cessna sebou smýkla a najednou hrozilo, že se v rychlosti osmdesát kilometrů za hodinu převrátí; Meeks si jako nějaký nepříčetný varhaník pohrával s plynem, brzdami a pedály směrového kormidla. Letoun se vyrovnal a prohnal posledním osvětleným pásem; přitom se na čelním skle roztříštilo světlo a oslepilo je. Jižní stěna hořící Fary se k nim blížila až příliš rychle.</p>
<p>Projeli několika hromadami sypké hlíny a provedli skákavý obrat, při němž pravé křídlo zasvištělo nad okrajem kráteru po vybuchlém granátu. Od patia je dělilo čtyři a půl metru. Ve víru vzduchu z vrtule odletěl roztrhaný stolní slunečník.</p>
<p>Meeks cessnu prudce zastavil, čumákem dolů. Natalie byla přesvědčena, že i ty nejobtižnějši lyžařské svahy, na nichž stanula, byly ve srovnání s touhle šikmou plochou méně strmé. Pilot si vytáhl doutník z úst a zadíval se na něj, jako by právě zjistil, že si ho ještě nezapálil. „Odpočívadlo, vysedáme,“ řekl. „Kdo se nevrátí do pěti minut nebo při prvním náznaku, že tu jsou nepřátelé, jde domů pěšky.“ Z pouzdra mezi sedadly vyňal svou osmatřicítku s perleťovou pažbou a v drsném pozdravu si poklepal hlavní do spánku. „<emphasis>Viva la revolution!“</emphasis></p>
<p>„Pojďte,“ řekla Natalie a začala zápasit s dveřmi a zároveň s přezkou pásu. Z letounu pak víceméně vypadla, upustila kabelku a málem si vyvrtla kotník. Vytáhla pistoli, zbytek nechala ležet na zemi a ustoupila, když ze dveří vyskočil Jackson. Ten si nesl pouze svůj malý černý zdravotnický kufřík a svítilnu, ale kolem hlavy si stačil uvázat červený šátek.</p>
<p>„Tak kam?“ zakřičel přes rachot stále se otáčející vrtule. „Našeho příletu si nejspíš někdo všiml. Nejlepší bude, když si pospíšíme.“</p>
<p>Natalie kývla hlavou k Velké síni. Elektrická světla v této části Fary nesvítila, ale oranžová zář ohně vykreslovala neurčité tvary v zakouřeném prostoru, který byl vidět za rozbitými francouzskými okny. Jackson opatrně našlapoval přes vyklopené dlaždice patia, vykopl hlavní dveře a zapnul bytelnou svítilnu. Kužel světla probodl hustý dým a ozářil obrovský vydlážděný prostor posetý skleněnými střepy a kusy zdiva. Natalie ho předešla, s pistolí pevně sevřenou v napřažených rukou. K ústům a nosu si přitiskla kapesník, aby se jí v kouři lépe dýchalo. Daleko po levé straně, za vyklizeným prostorem uprostřed nesmírného sálu, stály dva stoly s jídlem, pitím a neuspořádanou hromadou elektronického zařízení. Mezi dveřmi a stoly byla podlaha posetá čímsi, co zprvu považovala za rance prádla, než si uvědomila, že jsou to lidská těla. Jackson podržel svítilnu a obezřetně přešel k první hromadě. Kužel světla zazářil do mrtvé tváře krásné míšenky, která seděla v autě s Tonym Harodem, když si s ním dal Saul před třemi dny sraz v Savannah.</p>
<p>„Nesviť jí tím do očí,“ ozval se povědomý hlas ze tmy vlevo. Natalie se přikrčila a prudce otočila pistoli, zatímco Jackson ke zvuku strhl svítilnu. Harod seděl se zkříženýma nohama na podlaze vedle převráceného křesla, v blízkosti dalších bezvládných těl. V klíně měl poloprázdnou láhev vína.</p>
<p>Natalie přešla k Jacksonovi, pokynula mu, aby jí dal svítilnu, a předala mu pistoli. „Využívá ženy,“ řekla a ukázala na Haroda. „Jestli se pohne nebo se začnu chovat nějak divně, zastřel ho.“</p>
<p>Harod nevrle zavrtěl hlavou a dlouze se napil vína. „S tím je konec,“ zahuhlal. „Amen.“</p>
<p>Natalie vzhlédla. Rozbitou střechou o tři patra výš viděla hvězdy. Podle zvuku někde pracoval automatický protipožární systém, ale zdálo se, že oheň se v prvním a druhém patře jen tak nevzdává. V dálce uslyšela štěkot palby z malých ručních zbraní.</p>
<p>„Podívej!“ zavolal Jackson. Svítilna vykreslila tři těla u mohutného křesla.</p>
<p>„Saule!“ vykřikla Natalie a hned k němu vyrazila. „Panebože, Jacksone! Copak je mrtvý? Panebože, Saule.“ Odvalila ho z druhého těla, vypáčila mu prsty z mužovy košile. Ihned poznala, že mrtvý muž musí být oberst – Saul jí ukázal novinové fotografie „Williama Bordena“ ze svých spisů ale zkřivená, zčernalá tvář, vytřeštěné oči a ruce poseté jaterními skvrnami zaťaté jako drápy vůbec nevyhlížely lidsky, natožpak identifikovatelně. Vypadalo to, jako by Saul ležel na mrtvém těle jakéhosi zkrouceného, mumifikovaného<emphasis> monstra.</emphasis></p>
<p>Jackson poklekl vedle Saula a snažil se mu nahmatat tep, zvedl mu víčko a přidržel mu u oka svítilnu. Natalie viděla jen krev; krev zastírající Saulovu tvář a ramena a ruce a hrdlo a oblečení. Bylo jí jasné, že je mrtvý.</p>
<p>„Žije,“ řekl Jackson. „Cítím tep. Sice slabý, ale pořád tam je.“ Roztrhl Saulovi kombinézu, jemně psychiatra přetočil a sklouzl mu světlem po těle. Otevřel brašnu, připravil si stříkačku, vpíchl do Saulovy levé ruky jehlu, otřel mu záda a začal ho obvazovat. „Ježíši,“ zaklel. „Někdo ho dvakrát postřelil. Noha nic není, ale musíme mu zastavit krvácení na rameni. Někdo mu pěkně zmordoval ruku a krk.“ Zadíval se na požár. „Musíme odsud vypadnout, Nat. S plazmou začnu až v letadle. Podej mi ruku, jo?“</p>
<p>Když ho napřímili, Saul zaúpěl. Jackson se mu protáhl pod levou ruku a nemotorně ho zvedl.</p>
<p>„Hej,“ ozval se Harod ze tmy. „Můžu jít taky?“</p>
<p>Natalie málem upustila svítilnu, když se chvatně sklonila pro pistoli, kterou Jackson odložil na zem. Vtiskla ji Jacksonovi do levé ruky a podržela Saula, aby se Jackson mohl vyprostit. „On mě<emphasis> využ</emphasis><emphasis>ije,</emphasis> Jaxi,“ řekla. „Zastřel ho.“</p>
<p>„Ne.“ Slovo splynulo ze rtů Saulovi. Zachvěla se mu víčka. I rty měl zhmožděné a opuchlé. Než se pokusil pokračovat, olízl si je. „Pomohl mi,“ zachroptěl a trhl hlavou k Harodovi. Jedno oko měl zalepené zaschlou krví, ale druhé se mu otevřelo a zaostřilo na Nataliinu tvář. „Co je?“ zeptal se potichu. „Co vás tak zdrželo?“ Při jeho pokusu o úsměv se Natalie neubránila slzám. Objala ho, ale zase ho pustila, protože si všimla, jak sebou cukl, když mu zavadila o žebra.</p>
<p>„Jdeme,“ řekl Jackson. Palba zvenku se neustále přibližovala.</p>
<p>Natalie přikývla a naposledy sklouzla kuželem světla po Velké síni. Plameny byly blíž; oheň začínal stravovat sousední chodby v prvním patře a sílící rudá zář proměňovala scénu v pekelný výjev od Hieronyma Bosche, kde se rozbité sklo ve tmě třpytilo jako oči nekonečného zástupu démonů. Naposledy se podívala na mrtvé oberstovo tělo, které se ve smrti zmenšilo, až takřka zmizelo. „Jdeme,“ přitakala.</p>
<p>+++</p>
<p>Všechny tři zbývající reflektory na svahu zhasly. Natalie se pohybovala vpředu se svítilnou a pistolí, zatímco Jackson podpíral Saula. Než stačili projít francouzskými okny, psychiatr znovu upadl do bezvědomí. Cessna stála pořád na místě, vrtule se pořád točila, ale pilot zmizel.</p>
<p>„Panebože,“ vydechla Natalie, když zasvítila dovnitř a na zem vedle letadla.</p>
<p>„Umíš s tímhle lítat?“ zeptal se jí Jackson, jen co uložil Saula na vypolstrované zadní sedadlo a přikrčil se vedle něho. Už trhal sterilní obvazy a připravoval plazmu.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Natalie. Pořád se dívala z kopce. Tam, kde se předtím táhl náznak přistávací plochy, se nyní rozlévala naprostá tma. Její oči oslepené svítilnou ani nerozeznávaly, kde začínají stromy.</p>
<p>Potom se zdola ozvalo jakési funění a hekání a Natalie před sebe levou rukou namířila svítilnu a zároveň pravou rukou zapřela pistoli o rozpěru. Daryl Meeks zvedl hlavu, aby světlo zastínil, a zlomil se v pase, aby se sípavě a trhaně nadechl.</p>
<p>„Kde jste byl?“ zeptala se hned Natalie a přitom sklopila svítilnu k zemi.</p>
<p>Meeks začal odpovídat, ale odplivl si, chvíli sípal a nakonec ze sebe dostal: „Zhasla světla.“</p>
<p>„To my víme. Kde…“</p>
<p>„Vlezte si dovnitř,“ přerušil ji Meeks a otřel si tvář kšiltovkou s nápisem YOKOHAMA TAIYO WHALES.</p>
<p>Přikývla a zezadu oběhla cessnu, aby nastoupila ze své strany a nemusela se sunout kolem přístrojové desky a riskovat, že odjistí ruční brzdu nebo něco takového. Tony Harod čekal pod křídlem na druhé straně.</p>
<p>„Prosím,“ zaúpěl. „Musíte mě vzít s sebou. Já mu fakt zachránil život. Přísahám. Prosím.“</p>
<p>Natalie ucítila slaboučký náznak, jak jí něco proniká do vědomí, jakoby kradmá ruka ve tmě, a už na nic nečekala. Jakmile Harod promluvil, přiblížila se k němu a uštědřila mu tak prudkou ránu do varlat, jaké byla vůbec schopna, šťastná, že má na nohou pevné turistické boty a ne tenisky. Harod upustil láhev, kterou si pořád nesl, a schoulil se na trávě s rukama mezi nohama.</p>
<p>Natalie se postavila na vzpěru a tápavě otevřela dveře. Sice nevěděla, jak moc se psychický upír musí soustředit, aby se mu podařilo dosáhnout svého, ale domnívala se, že Tony Harod na to v dané chvíli mít nebude. „Leťte!“ vykřikla, ale nebylo to ani nutné; Meeks rozjel letadlo dříve, než zavřela dveře. Zašátrala po bezpečnostním pásu, nenašla ho a smířila se s tím, že se bude oběma rukama držet přístrojové desky, i když jí překážela pistole. Pokud bylo přistání vzrušující, cesta dolů byla kombinací Vesmírné hory, Jízdy z Matterhornu a nejoblíbenější atrakce jejího táty – Tygří horské dráhy. Okamžitě pochopila, co Meeks před chvílí dělal. Na konci dlouhé temné dráhy rudě prskala v devítimetrovém rozestupu dvě železniční signalizační světla.</p>
<p>„Musím přece vědět, kde končí země a začíná propast!“ křičel Meeks přes sílící ryk motoru a třískající podvozek. „Docela mi šlo, když jsme s tátou ve tmě házívali podkovy na tyče. Pokládali jsme na ně cigarety.“</p>
<p>Na další řeči už nebyl čas. Třískání zesílilo, světla se k nim rychle hnala, a najednou je měli<emphasis> za sebou</emphasis> a Natalie si uvědomila, jaká je nejhorší z obav snoubících se ve fobii z horských drah – co když se člověk přežene přes jeden z vrcholů, kolejnice<emphasis> skonč</emphasis><emphasis>í</emphasis> a vozítko pojede<emphasis> dál?</emphasis></p>
<p>Odhadovala – v klidnější době, kdy jí taková informace připadala mírně zajímavá –, že mořské útesy pod Farou jsou asi šedesát metrů vysoké. Cessna při pádu urazila polovinu této vzdálenosti, aniž se zdálo, že by se mohla zázračně zachránit, když Meeks udělal zajímavou věc: naklopil čumák letounu<emphasis> dolů</emphasis> a prudce přidal plyn, aby je ještě rychleji nahnal k bílým pásům příboje, které vyplňovaly čelní sklo. Natalie si nepamatovala, že by ječela nebo neuváženě zmáčkla spoušť pistole, ale Jackson ji později ujistil, že vřeštěla, až se hory zelenaly, a díra po kulce ve stropě cessny mluvila sama za sebe.</p>
<p>Kvůli té díře byl Meeks po většinu letu nazpět rozmrzelý. Jakmile vyrovnali střemhlavý pád, díky němuž nabrali dostatečnou rychlost, aby začali stoupat západním směrem do letové výšky, Natalie upřela mysl na jiné věci. „Jak se má Saul?“ zeptala se a otočila se na sedadle.</p>
<p>„Je mimo,“ odpověděl Jackson. Pořád ve stísněném prostoru klečel; Saulovi se věnoval po celou dobu jejich závratného vzletu.</p>
<p>„Přežije to?“ zeptala se ještě.</p>
<p>Jackson se na ni podíval; v chabém přísvitu přístrojů mu skoro nebyly vidět oči. „Jestli se mi ho podaří stabilizovat,“ řekl. „Nejspíš jo. Nevím, co ten zbytek – vnitřní poranění, otřes mozku. Ta kulka v rameni není tak hrozná, jak jsem si myslel. Vypadá to, že letěla hodně dlouho nebo se před zásahem od něčeho odrazila. Cejtím ji asi pět centimetrů pod kůží, těsně tady u kosti. Když ho trefila, musel být sehnutý. Kdyby stál vzpřímeně, při průletu tělem by mu rozflákala pravou plíci. Hodně krvácel, ale pumpuju do něho plazmu. Té mi zbyla ještě spousta. Chceš něco vědět, Nat?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Plazmu objevil černoch. Chlapík jménem Charles Drew. Někde jsem četl, že vykrvácel po bouračce někdy v padesátých letech, protože nějaká bělošská nemocnice v Severní Karolíně neměla v ledničce žádnou ‘černou krev’ a odmítla mu poskytnout ‘bílou’.“</p>
<p>„To mi teď přijde docela od věci,“ opáčila Natalie.</p>
<p>Jackson pokrčil rameny.</p>
<p>„Saulovi by se to líbilo. Ten chlap má větší smysl pro ironii než ty, Nat. Nejspíš proto, že je psychiatr.“</p>
<p>Meeks si vytáhl z úst doutník. „Strašně nerad vás ruším při tom tokání, panstvo,“ podotkl, „ale potřebuje se váš kámoš dostat do nejbližší nemocnice?“</p>
<p>„Myslíte jako jinde než v Charlestonu?“ zeptal se Jackson.</p>
<p>„Jo,“ odpověděl Meeks. „Savannah je o hodinku blíž než Charleston a Brunswick nebo Meridian nebo nějaký podobný místo je mnohem blíž než ty dvě. Taky by mi spad kámen ze srdce ohledně paliva.“</p>
<p>Jackson rychle pohlédl na Natalii. „Dopřejte mi s ním deset minut,“ řekl Meeksovi. „Dostanu do něho trochu krve, překontroluju mu životní funkce a uvidíme.“</p>
<p>„Jestli Saula budeme moct dopravit zpátky do Charlestonu, aniž bysme ho ohrozili na životě, tak bych chtěla spíš tam,“ odpověděla Natalie, čímž překvapila i sama sebe. „Musím.“</p>
<p>„Vy jste na výletě.“ Meeks pokrčil rameny. „Můžu zamířit rovnou tam a nedržet se pobřeží, ale kdybych to špatně odhad, čekalo by nás pěkně mokrý přistání.“</p>
<p>„Tak to odhadněte dobře,“ opáčila Natalie.</p>
<p>„Jasně. Nemáte žvejku nebo něco podobnýho?“</p>
<p>„Lituji.“</p>
<p>„No tak do té díry, co jste mi udělala ve střeše, strčte prst,“ nařídil Meeks. „To hvízdání už mi leze na nervy.“</p>
<p>Nakonec to byl Saul, kdo rozhodl, že se vrátí do Charlestonu. Po třech půllitrech plazmy se mu funkce stabilizovaly, tep zesílil a jakýmkoliv dalším dohadům učinil přítrž, když mihotavě otevřel zdravé oko a zeptal se: „Kde jsme?“</p>
<p>„Letíme domů,“ odpověděla Natalie a poklekla k němu. S Jacksonem si vyměnili místa, jakmile zdravotník Saulovi ještě jednou zkontroloval životní funkce a oznámil, že mu zdřevěněly nohy. Meeks z té výměny nebyl nadšený a utrousil, že lidi, kteří vstávají v kánoích a letadlech, jsou blázni.</p>
<p>„Budete v pořádku,“ dodala Natalie, zatímco hladila Saula po čele.</p>
<p>Saul přikývl. „Cítím se trochu divně.“</p>
<p>„To je morfiem,“ poznamenal Jackson a ještě se naklonil a změřil Saulovi tep.</p>
<p>„Není to vůbec špatný,“ Saul působil dojmem, že se opět chystá upadnout do bezvědomí. Najednou s vypětím sil otevřel obě oči a promluvil silnějším hlasem. „Co oberst? Je opravdu mrtvý?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdila Natalie. „Viděla jsem ho.“</p>
<p>Saul se trhaně nadechl. „Barent?“</p>
<p>„Jestli byl na té svojí jachtě, tak je po něm,“ odpověděla.</p>
<p>„Přesně, jak jsme si plánovali?“</p>
<p>„Víceméně. Nic nevycházelo, ale nakonec přiložila ruku k dílu i Melanie. Netuším proč. Jestli nelhala, tak co jsem slyšela naposledy, ona, oberst a pan Barent si náramně notovali.“</p>
<p>Saul pohnul opuchlými rty v bolestivém úsměvu. „Barent zlikvidoval slečnu Sewellovou,“ vysoukal ze sebe. „To mohlo Melanii vydráždit.“ Pohnul hlavou, aby se na Natalii zamračil. „Co tady vy dva vlastně děláte? O vaší cestě na ostrov jsme se nikdy nebavili.“</p>
<p>Natalie pokrčila rameny. „Máme vás zavézt na ostrov a začít znovu?“</p>
<p>Saul zavřel oči a pronesl něco polsky. „Těžko se soustřeďuju,“ dodal špatně srozumitelnou angličtinou. „Natalie, můžeme tu poslední část odsunout? Vyřídit si to s ní později? Ona je z nich nejhorší, nejsilnější. Myslím, že nakonec se jí bál i sám Barent. Sama to udělat nemůžete, Natalie.“ Hlas mu pomalu zastíral spánek. „Je konec, Natalie,“ zamumlal. „Vyhráli jsme.“</p>
<p>Natalie mu držela ruku. Když ucítila, že ho spánek přece jen udolal, potichu dodala: „Ne, konec ještě není. Ještě ne.“</p>
<p>Letěli na severozápad k nejistému pobřeží.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá šestá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Charleston</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úterý, 16. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Za dokonalého manévrování a se silným větrem v zádech přistáli na Meeksově malém letišti severně od Charlestonu čtyřicet pět minut před východem slunce. Když mezi řadami naváděcích světel klouzali na hladké přistání, palivová nádrž byla podle ukazatele už šestnáct kilometrů prázdná.</p>
<p>Saul se neprobudil, ani když ho přenesli na textilní lehátko, které Meeks přechovával v hangáru. „Potřebujeme druhé vozidlo,“ řekla Natalie, zatímco kráčela vedle dvou mužů vynášejících z letadla spícího psychiatra. „Je na prodej?“ zeptala se a kývla hlavou k dvanáct let starému mikrobusu značky volkswagen, zaparkovanému vedle Meeksova nového, vyladěného pickupu.</p>
<p>„Můj Psychedelickej Pony-Express?“ zeptal se Meeks. „Myslím, že jo.“</p>
<p>„Kolik za něj?“ pokračovala. Na starobylé dodávce pod vybledlým zeleným nátěrem prosvítaly divoké obrazce z šedesátých let, nicméně Natalii připadaly velice užitečné spíše závěsy na oknech a to, že zadní sedadla byla dost široká a dlouhá, aby se na ně vešla nosítka.</p>
<p>„Pět stovek?“</p>
<p>„Je naše,“ uzavřela. Zatímco muži připevňovali nosítka k dlouhé lavici za sedadlem řidiče, Natalie se prohrabovala kufry v zadní části kombíku, odkud nakonec vylovila devět set dolarů v dvacetidolarovkách, ukrytých v Saulových náhradních mokasínech. Byly to jejich poslední peníze. Kufry i zbylé tašky pak přenesla do mikrobusu.</p>
<p>Jackson, který Saulovi právě měřil tlak, k ní tázavě vzhlédl. „K čemu dvě auta?“</p>
<p>„Chci ho co nejdřív dostat do nemocnice,“ vysvětlila. „Bylo by moc riskantní, kdybys s ním jel do Washingtonu?“</p>
<p>„Proč do Washingtonu?“</p>
<p>Natalie vytáhla ze Saulova kufříku složku z konopného papíru. „Mám tu dopis od… jednoho Saulova příbuzného. Vysvětluje se v něm dost na to, aby se mu dostalo pomoci na izraelském velvyslanectví. Bylo to, abych tak řekla, naše nouzové řešení. Kdybychom ho vzali k doktorovi nebo do nemocnice v Charlestonu, těmi střelnými ranami se bude zabývat policie. Pokud to není nutné, nemůžeme to riskovat.“</p>
<p>Jackson si dřepl a přikývl. Změřil Saulovi tep. „Jo, myslím, že Washington je v pohodě, pokud ho tam teda co nejrychlejc odvezou do dobrýho špitálu.“</p>
<p>„Postarají se o něho na velvyslanectví.“</p>
<p>„Bude ho potřeba<emphasis> operovat.“</emphasis></p>
<p>„Mají operační sál přímo na ambasádě.“</p>
<p>„Jo? To je divný.“ V jakémsi gestu zvedl vzhůru obě dlaně. „A proč nejedeš taky?“</p>
<p>„Chci vyzvednout Sumce.“</p>
<p>„Než vyrazíme z města, můžem se pro něho zastavit.“</p>
<p>„Taky se potřebuju zbavit té C-4 a elektroniky,“ odpověděla. „Jeď ty, Jacksone, a já za vámi na ambasádu dorazím ještě dneska večer.“</p>
<p>Jackson se na ni dlouze zadíval a přikývl. Vystoupili z dodávky, načež za nimi přišel Meeks. „O revoluci v rádiu ani muk,“ řekl. „Nemělo by to všechno začít naráz?“</p>
<p>„Poslouchejte dál,“ pobídla ho Natalie.</p>
<p>Meeks přikývl a převzal od ní pět set dolarů. „Jestli bude revoluce dál pokračovat takhle, možná na ní ještě vydělám.“</p>
<p>„Dík za svezení,“ řekla Natalie. Potřásli si rukama.</p>
<p>„Jestli si všichni tři chcete po revoluci užívat života, měli byste se začít živit něčím jiným,“ podotkl Meeks. „Mějte se.“ Začal si hvízdat nějakou nerozpoznatelnou melodii a zašel do svého přívěsu.</p>
<p>„Uvidíme se ve Washingtonu,“ slíbila Natalie, když se ještě zastavila u dveří kombíku, aby si potřásla rukou s Jacksonem.</p>
<p>Vzal ji za ramena, přitáhl ji k sobě a pevně ji políbil na rty. „Dávej na sebe bacha, kočko. Dnes večer nemusíš dělat nic, co bysme my tři nezvládli, až se dá Saul do kupy.“</p>
<p>Natalie přikývla, ale nedůvěřovala si natolik, aby něco řekla. Rychle odjela z letiště a najela na hlavní silnici do Charlestonu.</p>
<p>+++</p>
<p>Při jízdě autem vysokou rychlostí se dala dělat velká spousta věcí. Na přední sedadlo si rozložila pás s trhavinou, monitor EEG a elektrody, ruční vysílačku, pistoli a dva náhradní zásobníky a uspávací pistoli s krabičkou šipek. Na zadním sedadle leželo zbývající elektronické vybavení a deka zakrývající sekeru, kterou koupili minulý pátek. Uvažovala, co by si o tom všem pomyslela dopravní policie, kdyby ji zastavila za překročení povolené rychlosti.</p>
<p>Noc bledla do kalného šedého přísvitu, kterému její otec říkal planá naděje, ale další mohutná oblačná kupa na východě ještě nedávala noci vydechnout, takže pouliční lampy nezhasínaly. Natalie s bušícím srdcem pomalu projížděla ulicemi Staré čtvrti. Zastavila půl bloku od domu Melanie Fullerové, vysílačkou předala signál, ale odpovědi se nedočkala. Nakonec zmáčkla tlačítko vysílání a řekla: „Sumče? Jsi tam?“ Nic. Po několika minutách projela kolem domu, ale v průchodu přes ulici, kde měl Sumec čekat, nic nespatřila. Odložila vysílačku a doufala, že někde spí nebo se po nich vydal pátrat nebo ho třeba zatkla policie za potulku.</p>
<p>Dům Melanie Fullerové i nádvoří tonuly ve tmě pod vysokými stromy, z nichž po včerejší bouři ještě odkapávala dešťová voda. Výjimkou byl zelenkavý přísvit linoucí se okenicemi z pokoje v patře.</p>
<p>Natalie pomalu objela blok.</p>
<p>Srdce jí tlouklo tak prudce, že jí působilo fyzickou bolest. Potily se jí dlaně a prsty měla příliš slabé, aby je dokázala zatnout do pěstí. Z nedostatku spánku se jí točila hlava.</p>
<p>Pokračovat na vlastní pěst nedávalo smysl. Měla by počkat na Saula, až se zotaví, měla by počkat na Sumce a Jacksona, aby jí pomohli vymyslet nějaký plán. Mnohem rozumnější by bylo, kdyby s autem udělala čelem vzad a zamířila do Washingtonu… pryč od černého domu, který zlověstně trůnil sto metrů před ní, prostoupený nazelenalou září jako nějaká fosforeskující houba, žhnoucí v temném zákoutí hlubokého hvozdu.</p>
<p>Nechala auto běžet na volnoběh a pokusila se zklidnit zběsile pracující plíce. Sklonila hlavu, položila čelo na chladivý volant a přinutila svou unavenou mysl racionálně uvažovat.</p>
<p>Stýskalo se jí po Robu Gentrym. Rob by věděl, co teď podniknout.</p>
<p>Měla za to, že nefalšovanou známkou únavy je, že jí tak snadno vytryskly slzy. Prudce se narovnala a hřbetem ruky si otřela nos.</p>
<p>Uvažovala, že v téhle noční můře zatím všichni vyvíjejí maximální úsilí – s výjimkou slečinky Natalie. Rob si odbyl svoje a teď byl za svou snahu na pravdě Boží. Saul se sám…<emphasis> sám…</emphasis> vydal na ostrov, i když věděl, že je tam hned pět stvůr. Jack Cohen umřel, když se jim snažil pomoci.</p>
<p>I Meeks, Jackson a Sumec nakonec odvedli většinu práce, když ji slečinka Natalie chtěla mít hotovou.</p>
<p>Teď v hloubi srdce z jakéhosi záhadného důvodu<emphasis> vě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la,</emphasis> že když se třeba jen o několik hodin opozdí, Melanie Fullerová už v domě nebude.</p>
<p>Sevřela volant takovou silou, že jí zbělely klouby na prstech. Vybičovávala svou unavenou mysl, aby rozebrala její motivaci. Věděla, že touhu po pomstě v ní otupil čas, události a šílenství uplynulých sedmi měsíců. Nebyla toutéž ženou, která jedné dávné prosincové neděle bezradně a ztraceně stála před zamčenou márnicí s vědomím, že uvnitř leží milovaný otec, a slibovala pomstu jeho neznámému vrahovi. Na rozdíl od Saula ji už nehnala snaha dosíci nepravděpodobné spravedlnosti.</p>
<p>Zadívala se na dům Melanie Fullerové, vzdálený půl bloku od auta, a uvědomila si, že síla, která ji nyní pohání, má blíže k imperativu, jenž ji přivedl ke studiu pedagogiky. Nechat v tomto světě Melanii Fullerovou naživu bylo stejné jako utéct ze školní budovy, když se mezi nic netušícími dětmi plazí jedovatý had.</p>
<p>Silně roztřesenýma rukama si připjala neforemný pás a připevnila na něj těžkou C-4. Monitor EEG potřeboval vyměnit baterie a příšernou chvilku bojovala s vědomím, že náhradní kusy nechala v jedné z brašen v mikrobusu. Potom nemotornými prsty rozlomila vysílačku a baterie přemístila do monitoru.</p>
<p>Dvě elektrodové pásky na vláknech senzorů se jí nepodařilo přilepit, tak je nechala viset, a připevnila aktivační kabel k rozbušce C-4. Hlavní rozbuška byla elektrická, ale měla mechanickou časovací zálohu a dokonce svinutou zápalnici, kterou se Saulem zkrátili na třicetisekundovou délku. Znovu ucítila, jak se jí hrdlo stáhlo panikou, poplácala si kapsy, ale zapalovač, který tak dlouho nosila, musel zůstat na ostrově spolu se zbytkem obsahu její tašky. Zašátrala v odkládací přihrádce. Mezi mapami byla založena plochá krabička zápalek z restaurace v Tulse, kde se zastavili na jídlo. Ani jedna nebyla použitá. Vsunula si je do kapsy.</p>
<p>Zadívala se na věci na sedadle vedle sebe a s nohou na brzdě zařadila rychlost. Jednou, když jí bylo asi sedm, ji kamarádka vyhecovala, aby skočila z vysokého skokanského prkna v novém městském bazénu, kam si šly zaplavat. Prkno, na které kamarádka ukázala, bylo ze všech šesti nejvýš, tři metry nad druhým nejvyšším, na věži vyhrazené zkušeným dospělým skokanům. Sotva uměla plavat. Přesto okamžitě vylezla z mělkého konce bazénu, sebevědomě prošla kolem plavčíka, který byl příliš zaneprázdněný rozhovorem s nějakou slečnou, aby věnoval pozornost sedmileté holčičce, vylezla po zdánlivě nekonečných schůdcích, došla na konec úzkého prkna a skočila do bazénu natolik vzdáleného, že jí připadal o dost menší.</p>
<p>Tehdy stejně jako dnes věděla, že<emphasis> př</emphasis><emphasis>emýšlet</emphasis> o něčem takovém znamená zůstat stát, že jediný způsob, jak danou věc udělat, je pečlivě si vyčistit mysl od všech myšlenek na další fázi, dokud nezačne. Ale když zařadila rychlost a na tiché ulici zrychlila, hlavou jí bleskl stejný zlomek myšlenky jako tehdy, když seskočila z prkna a věděla, že není cesty zpátky – <emphasis>Opravdu to dě</emphasis><emphasis>lám?</emphasis></p>
<p>+++</p>
<p>V přední části areálu domu Melanie Fullerové vyrostla po návratu staré paní nová, bezmála dva metry vysoká zeď s více než metr vysokým litinovým zábradlím, zasazeným do horní řady cihel. Původní ozdobná brána však byla zachována spolu s metrem železné mříže na obou stranách. Brána byla opatřena visacím zámkem, do betonu však nebyla zasazena příliš hluboko. Nataliin kombík se rozjel rychlostí padesát kilometrů za hodinu, potom prudce zabočil doprava, po drtivém nárazu překonal obrubník a prorazil černý kov.</p>
<p>Horní část brány se zřítila na čelní sklo a proměnila ho v pavučinu bílých zlomů, pravý nárazník udeřil do okrasné fontány a utrhl se a auto pak smykem přejelo nádvoří, křovím a zakrslými stromky a narazilo do průčelí domu.</p>
<p>Natalie si zapomněla zapnout pás. Vyletěla dopředu, udeřila čelem do skla a ztěžka dopadla zpátky do sedadla; zajiskřilo se jí před očima a měla pocit, že se pozvrací. Podruhé za tři hodiny se kousla do jazyku, až ucítila krev. Zbraně, které si tak pečlivě rozložila na sedadlo, teď ležely poházené po podlaze.</p>
<p><emphasis>Perfektní zač</emphasis><emphasis>átek,</emphasis> pomyslela si omráčeně. Předklonila se, aby zvedla pistoli a zbraň s uspávacími šipkami. Krabička se šipkami zapadla někam pod sedadlo, stejně jako náhradní zásobníky do automatické pistole.<emphasis> Kašlu na ně</emphasis><emphasis>; ob</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> pistole mám nabité.</emphasis></p>
<p>Kopnutím otevřela dveře a vkročila do předjitřní tmy. Slyšet byla pouze voda prýštící z rozbité fontány a odkapávající z proraženého chladiče, byla si však jista, že svým hřmotným vjezdem probudila půlku bloku. Na dokončení úkolu jí zbývalo jen několik málo minut.</p>
<p>Původně zamýšlela, že na vstupní dveře domu zaklepe tunu a půl těžkým automobilem, ale o jeden krok dveře minula. S dvaatřicítkou za pasem a s uspávací pistolí v pravé ruce zkusila dveře. Třeba jí to Melanie ulehčí.</p>
<p>Dveře byly zamčené. Vzpomněla si, že uvnitř si na nich všimla změti zámků a řetízků.</p>
<p>Položila uspávací pistoli na střechu auta, ze zadního sedadla vytáhla sekeru a pustila se do dveří na straně se závěsy. Po šesti mohutných úderech jí do očí skanul pot smíšený s krví po nárazu do čelního skla. Po osmi úderech se rozštíplo dřevo u spodního pantu. Po deseti úderech se rozštíply celé dveře a zůstaly viset na levé straně, přichycené zástrčkami a řetízky.</p>
<p>Ztěžka oddychovala, potlačila další nutkání ke zvracení a odhodila sekeru do křoví. Pořád neslyšela sirény ani zvuky z domu. Nádvoří dál zaléval neduživý zelený přísvit z patra.</p>
<p>Vytáhla zpoza opasku pistoli značky Colt a posunula náboj do komory; vzpomněla si, že z původních osmi jí kvůli nenadálému výstřelu v cessně zbývá už jen sedm. Uchopila i uspávací pistoli a na okamžik se se zbraní v každé ruce zarazila – připadala si směšně. Táta by řekl, že vypadá jako jeho nejoblíbenější kovboj Hoot Gibson. Sama žádný film s Hootem Gibsonem sice<emphasis> nevidě</emphasis><emphasis>la,</emphasis> ale dodneška byl i<emphasis> jejím</emphasis> nejoblíbenějším pistolníkem.</p>
<p>Kopla svěšené dveře do chodby a vstoupila do tmy. Neuvažovala nad dalším krokem ani nad tím, jenž měl následovat. Divila se, že lidské srdce dokáže tlouct tak divoce, aniž proskočí hrudí.</p>
<p>Sumec seděl na židli necelé dva metry ode dveří. Upíral na ni, a skrze ni, mrtvé oči a přes zuby v pokleslé dolní čelisti měl zavěšený provázek s neumělou cedulkou. I v kalném přísvitu z nádvoří přečetla fixem načmáraný nápis: BĚŽ PRYČ.</p>
<p><emphasis>Tř</emphasis><emphasis>eba odešla, t</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>eba odešla,</emphasis> pomyslela si Natalie, prosmýkla se kolem Sumce a zamířila ke schodišti.</p>
<p>Marvin vyrazil ze dveří do jídelny po její pravé ruce jen zlomek vteřiny předtím, než Culley vyplnil dveře do salonu po její levici.</p>
<p>Marvina střelila uspávací šipkou do hrudníku a již nepotřebnou zbraň odhodila. Potom hbitě máchla levou rukou, aby popadla Marvinovo pravé zápěstí a zastavila řeznický nůž, kterým se shora ohnal ve vražedném oblouku. Nůž nakonec jen zpomalila, hrot čepele se jí stačil zarýt asi centimetr hluboko do levého ramene. Zoufale se snažila udržet ruku co nejdál od sebe, načež Marvinem smýkla v nemotorném tanečním úkroku, když se je Culley oba pokusil holýma rukama obejmout ve smrtícím sevření. Jakmile ucítila, že jí za zády svírá ruce – a jelikož věděla, že by jí obr během dvou vteřin zlomil páteř – vrazila Marvinovi pistoli do levého podpaží, hlaveň zaryla Culleymu do měkkého břicha a dvakrát vystřelila. Třesknutí bylo nechutně ztlumené.</p>
<p>Culleyho netečná tvář nabyla výrazu zklamaného dítěte; za Nataliinými zády rozpojil ruce, zapotácel se a chytil se rámu dveří do salonu, jako by se pod ním najednou propadla podlaha. Tlakem, při němž se mu na rukou zaťaly bicepsy a dřevo dveří puklo, se vzpíral neviditelné síle, jež ho táhla zpátky do salonu, začal šplhat po imaginární stěně a s nataženou pravou rukou, jako by se chtěl zachytit Nataliina těla, k ní udělal těžkopádný krok.</p>
<p>Natalie se rukou zapřela o Marvinovo nenadále skleslé rameno a vypálila ještě dvě rány; první kulka pronikla Culleymu dlaní do břicha, druhá mu hladce, jakoby mávnutím kouzelné hůlky, utrhla lalůček levého ucha.</p>
<p>Uvědomila si, že vzlyká a křičí: „Padni! Padni!“ Culley ale nepadal, naopak se znovu chytil dveřního rámu a pomalu se spustil do sedu. Jeho pohyb byl dokonale sladěný s Marvinovým zpomaleným pádem. Napřed na podlaze zarachotil nůž, potom Natalie zachytila mladíkovu hlavu, než měl tváří udeřit do vyleštěného dřeva. Položila Marvina Sumcovi k nohám a rychle se napřímila. V krátkých obloucích trhala pistolí, aby pokryla prostor jídelny a krátkou chodbu ke kuchyňským dveřím.</p>
<p>Nic.</p>
<p>Ačkoliv stále vzlykala a lapala po dechu, vydala se k dlouhému schodišti. Plácla do vypínače. Křišťálový lustr zavěšený nad chodbou se nerozsvítil a odpočívadlo na vrcholu schodiště se nadále ztrácelo ve stínech. Po pěti schodech rozeznala zelenou zář, rozlévající se zpod dveří ložnice Melanie Fullerové.</p>
<p>Uvědomila si, že její vzlykot se proměnil v slabé kňučení. Zadusila ho. Tři schody od horní chodby se zastavila, odepjala si textilní pás, přehodila si přes levou ruku balíčky s C-4, mechanickým časovačem nahoru, s číselníkem nastaveným na třicet vteřin. K odpálení stačilo stisknout páčku. Sklouzla pohledem na monitor EEG. Zelené světýlko pořád blikalo; spouštěč byl stále připojen k rozbušce. Čekala dalších dvacet vteřin, aby stařeně umožnila zakročit, pokud o to stála.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Nakoukla na odpočívadlo. Nalevo ode dveří ložnice Melanie Fullerové stálo křeslo z ohýbaného dřeva s bambusovým sedákem. Natalie okamžitě a s iracionální jistotou poznala, že právě tady sedával po nocích pan Thorne dlouhá léta na stráži. Už ale neviděla za roh dál do chodby, která vedla z odpočívadla do zadní části domu.</p>
<p>Zdola zaslechla ránu a prudce se otočila; viděla však jen tři těla na podlaze. Culley se skácel na zem, a zvuk se ozval, když čelem narazil do leštěného dřeva.</p>
<p>Otočila se nazpět, pozvedla pistoli a vkročila do prvního patra.</p>
<p>Očekávala útok z temné chodby, byla na něj připravena, a do černočerné tmy málem vystřelila, i když z ní nikdo nevycházel.</p>
<p>Chodba byla prázdná; dveře zavřené.</p>
<p>Otočila se zpátky k Melaniiným dveřím, prst napjatý na spoušti, levou ruku s těžkým pásem trhaviny nataženou. Někde v přízemí tikaly hodiny.</p>
<p>Možná ji upozornil šramot, možná slabý závan vzduchu, který se jí otřel o líci, ale nějaká podprahová nápověda ji v tom okamžiku přiměla vzhlédnout k tři metry vysokému stropu, ztracenému ve stínech, a k temnějšímu čtverci, který se v nich rýsoval – malým otevřeným padacím dveřím na půdu, na jejichž pozadí se rýsovalo strnulé, napjaté tělo připravené každým okamžikem skočit na zem. Šestiletá tvář se nepříčetně šklebila, ruce byly zaťaté, prsty proměněné v pařáty, na naostřené oceli se odrážel zelený přísvit.</p>
<p>Natalie vystřelila nad sebe a zároveň se pokusila uskočit, ale Justin už se s hlasitým zasyčením spustil k zemi a kulka zasáhla jen dřevo. Ocelovými pařáty jí rozdrápal pravou ruku a vytrhl kolt z prstů.</p>
<p>Zapotácela se, ucouvla a jako štít zvedla levou ruku s C-4. Když byla malá, každý halloween si chodila do krámku na nároží koupit „čarodějnické pařáty“, voskové konečky prstů s osmicentimetrovými nalakovanými voskovými nehty. Justin měl těchto pařátů deset. A ty jeho byly z oceli a nehty tvořily osmicentimetrové skalpelové čepele. Mimoděk jí před očima vyvstal obraz Culleyho nebo jiné Melaniiny loutky, jak upravuje ocelové náprstky, plní je roztaveným olovem a dívá se, jak do nich chlapec noří prsty a čeká, až olovo zchladne a ztvrdne.</p>
<p>Justin k ní skočil. Zacouvala ke stěně a instinktivně před sebou dál držela zvednutou levou ruku. Justinovy pařáty se zabořily hluboko do textilního pásu; osm úzkých dýk proniklo látkou, plastovým obalem a samotnou plastickou trhavinou. Natalie zaskřípala zuby, když jí nejméně dvě čepele probodly kůži na předloktí.</p>
<p>Justin s nelidským vítězoslavným zasyčením vytrhl Natalii pás s trhavinou z ruky a mrštil jím přes zábradlí. Natalie uslyšela z chodby dole tlumené žuchnutí, když šest kilo inertní trhaviny dopadlo na podlahu. Podívala se na zem a všimla si, že mezi dvěma sloupky zábradlí leží její pistole. Udělala k ní půl kroku, ale strnula, když Justin rychle vyskočil a jednou svou modrou teniskou honem skopl pistoli přes okraj.</p>
<p>Naznačila pohyb doleva a skočila doprava a pokusila se vběhnout na schodiště. Justin znovu vyskočil, aby jí zahradil cestu, zatlačil ji nazpět, ale Natalie ještě předtím zahlédla, jak se po schodech nahoru plouží Culley, jak je celé vyplňuje svým mohutným tělem.</p>
<p>Už byl ve třetině schodiště. Zanechával za sebou stopu.</p>
<p>Otočila se, aby vyrazila zpátky do krátké chodby, ale zarazila se, protože si byla jista, že přesně tohle měla ta ženská v plánu. Jen bůh věděl, co všechno na ni v těch temných pokojích čekalo.</p>
<p>Justin se k ní rychle přiblížil a vzduchem se mihly konečky prstů. Plynulým pohybem dokončila otočku. Zakrvácenou pravou rukou zvedla do výšky ohýbanou židli. Jednou nohou zasáhla Justina do úst, vyrazila mu zuby, ale chlapec ani na vteřinu nezaváhal a s napřaženýma rukama se k ní dál blížil jako ďáblem posedlý netvor, kterým doopravdy byl. Čepele poškrábaly nohy židle a strhly bambusový sedák. Justin se přikrčil a při zemi se vrhl na Nataliiny nohy a stehna, zaútočil jí na stehenní tepnu. Máchla židlí a pokusila se ho přimáčknout k zemi.</p>
<p>Byl příliš rychlý. Skalpelové pařáty minuly stehna jen o několik centimetrů, a než ho stačila udeřit, odtančil jí z dosahu. Naznačil pohyb doprava, skočil doleva, švihl prsty vzhůru, odskočil, znovu zaútočil. Podrážky jeho tenisek na dřevěné podlaze skřípaly.</p>
<p>Natalie každý útok odrazila, ale posekané ruce ji už bolely únavou. Vpich na levé ruce ji pálil, jako by jí pronikl až na kost. Při každém útoku o trochu ustoupila, až se přitiskla ke dveřím ložnice Melanie Fullerové. Ač neměla čas přemýšlet, něco v mysli jí neodbytně chtělo vytvořit obraz prudce se otevírajících dveří, jejího těla řítícího se dovnitř, do natažené náruče a pod cvakající zuby…</p>
<p>Dveře zůstávaly zavřené.</p>
<p>Justin se přikrčil a opět k ní vyrazil. Přijal trest v podobě úderu nohama židle do hrudi a krku, ale přesto zaútočil ve snaze dosáhnout Natalii čepelemi na ruce, ramena nebo prsa. Sám měl však ruce o několik centimetrů kratší, než aby se mu podařilo zasadit podobné rány.</p>
<p>Zarýval pařáty do dřevěného rámu sedáku a škubal a tahal, snažil se Natalii židli vyrvat nebo ji přelomit na dva kusy. A i když kolem něho létaly třísky, rám odolával.</p>
<p>Někde za stěnou zběsilé paniky se jí pokoušel vyslat vzkaz jakýsi klidný kruh její mysli. Skoro ho slyšela, jak ho pronáší Saulův suchý, takřka pedantský hlas: Natalie, vždyť používá dětské tělo, má dosah a hmotnost šestiletého chlapce. Melaniina výhoda spočívá ve strachu a zuřivosti. Vaše výhoda naopak tkví v objemu, váze a síle vašich paží. Nepromrhejte ji.</p>
<p>Justin vydal zvuk, jako když hvízdá konvice, a znovu k ní vyrazil, drápal se po čtyřech těsně u země. Natalie zahlédla, jak se nad okrajem odpočívadla objevuje Culleyho plešatá hlava.</p>
<p>Postavila se Justinovu náporu, oběma rukama zvedla židli, sebrala veškerou sílu a tvrdě udeřila, přičemž při ráně ještě udělala krok. Nohy židle poseté třískami ho zasáhly po obou stranách krku a trupu, srazily ho do naleštěného zábradlí. Letité dřevo zaskřípalo, ale ani zdaleka se nezlomilo.</p>
<p>Hoch, mrštný jako lasička a rychlý jako kočka s ocelovými drápy, vyskočil na dvanáct centimetrů široké zábradlí, v mžiku získal rovnováhu a připravil se na ni skočit. Natalie bez jakéhokoliv váhání zeširoka ukročila do strany, sevřela židli jako baseballový pálkař a rozmáchla se k mohutné ráně, která Justina srazila ze zábradlí jako lidskou kuželku.</p>
<p>Z Justinova, Culleyho a z bezpočtu dalších hrdel za Melaniinými zavřenými dveřmi se vydral výkřik, ale dětský netvor ještě neskončil.</p>
<p>Ve vzduchu se s rozevlátými vlasy prohnul a popadl bytelný lustr, který visel víc než metr a půl daleko, těsně pod úrovní odpočívadla. Ocelové pařáty se zachytily železného řetězu, Justinovy nohy vrazily do křišťálových hranolů a vyvolaly zvukový chaos; a o vteřinu později už šplhal na lustr a balancoval skoro pět metrů nad zemí.</p>
<p>Natalie sklopila židli a nevěřícně přihlížela. Culleyho ruka dosáhla vrcholu schodiště a obr se dál vytahoval nahoru. Justinova kulatá tvář se roztáhla v příšerné napodobenině úsměvu, přitom s nataženou levou rukou rozhoupával lustr a pařáty napřahoval k zábradlí, k němuž se každým zhoupnutím přibližoval.</p>
<p>Za dnů své největší slávy – přinejmenším před sto lety – by lustr bez námitek udržel desetinásobek Justinovy přidané váhy. Železný řetěz a železné ukotvení by to zvládly i s odstupem času. Ale dvaceticentimetrový dřevěný trám, v němž byly železné díly ukotveny, musel už více než sto let čelit jihokarolínské vlhkosti, hmyzu a vědomému nedostatku péče.</p>
<p>Natalie se dívala, jak jí Justin zmizel z očí, jak zmizel lustr a za ním následovala metr a půl široká plocha stropu, elektrické dráty, železné úchyty a zpráchnivělé dřevo. Po dopadu se ozvala ohlušující rána. Střepy roztříštěného křišťálu narážely do stěn jako úlomky granátů.</p>
<p>Natalie chtěla sejít dolů pro pistoli a C-4, ale okamžitě si uvědomila, že jsou pohřbeny pod haraburdím, které vyplnilo dolní chodbu.</p>
<p><emphasis>Kde je policie? Co je tohle za č</emphasis><emphasis>tvr</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>?</emphasis> Vzpomněla si, že ve spoustě okolních domů se předešlé noci nesvítilo; sousedé byli pryč nebo jsou velmi staří. Pro ni byl vlastní příjezd dostatečně hlučný a dramatický, ale bylo možné, že auta si ještě nikdo nevšiml a nezjistil, odkud se vzal ten rámus. Za Melaniinými cihlovými zdmi bylo auto prakticky neviditelné. Dva ze čtyř výstřelů byly dostatečně silné, aby je někdo uslyšel, ale těžké tropické listoví v okolním bloku zvuky tlumilo a zkreslovalo. A možná, že se o tyto záležitosti nikdo ani nechtěl zajímat. Podívala se na svoje zakrvácené hodinky. Od okamžiku, kdy prošla vstupními dveřmi, neuplynuly ani tři minuty.</p>
<p><emphasis>Panebož</emphasis><emphasis>e,</emphasis> pomyslela si.</p>
<p>Culley se vytáhl na odpočívadlo a upřel na ni bledý, idiotský pohled.</p>
<p>Za němého nářku ho třískla židlí do hlavy – jednou, dvakrát, třikrát. Jedna noha se ulomila a odrazila se od stěny. Culley si obouchal bradu o dřevo, když sklouzl o pět schodů níž.</p>
<p>Dívala se, jak zvedá krví zalitý obličej, jak se mu cukají ruce a nohy a opět se začíná šinout vzhůru.</p>
<p>Otočila se a zabušila židlí do těžkých dveří. „Krucinál, Melanie Fullerová!“ zaječela z plna hrdla. Po čtvrtém úderu se jí ohýbaná židle rozpadla v rukou.</p>
<p>A dveře se otevřely dovnitř.</p>
<p>Nebylo zamčeno.</p>
<p>+++</p>
<p>Okna v pokoji měla sklopené lišty žaluzií a zatažené závěsy, takže se dovnitř nedostávala skoro žádná předjitřní šeď. Osciloskopy a další medicínské přístroje zalévaly elektronickým světlem několik bledých postav. Mezi Natalii a postelí stáli sestra Oldsmithová, doktor Hartman a Nancy Wardenová – Justinova matka. Všichni tři na sobě měli špinavé bílé oblečení a ve tvářích identické výrazy – výrazy, které Natalie vídala jen v dokumentech o lidech, kteří přežili vyhlazovací tábory a zpoza ostnatých drátů upírali oči na blížící se vojska – vypoulené oči, povislé čelisti, nevěřícnost.</p>
<p>Za touto poslední obrannou linií stála obrovská postel a v ní ležela jejich pacientka. Z konstrukce postele visela krajková tkanina a pohled do středu lůžka ještě více zkresloval igelit kyslíkového stanu, i přesto Natalie rozeznala scvrklou postavu ztracenou v pokrývkách: vrásčitou, zkřivenou tvář a upřeně hledící oko, skvrnitou klenbu lebky stále ještě lemovanou ofinou řídkých modrých vlasů a kostnatou pravou ruku položenou vedle pokrývek, vyzáblé prsty křečovitě svírající prostěradlo a deku. Stařena se na posteli slabě svíjela, čímž v Natalii jen utvrzovala předešlý dojem jakési mořské obludy, vylovené ze svého přirozeného prostředí.</p>
<p>Natalie se rychle rozhlédla a ujistila se, že nikdo nestojí za dveřmi ani se neblíží chodbou. Po pravé ruce měla starý prádelník se špinavým zrcadlem. Na zažloutlé dečce byly úhledně rozloženy hřeben a kartáč. Na štětinách ulpívaly chomáče modrých vlasů. Nalevo ležela na podlaze hromádka táců a kolem ní byly poházené čajové šálky, špinavé nádobí, metr vysoké hromady ušmudlaného ložního prádla, opodál stála vysoká skříň s otevřenými dveřmi a s oblečením nacpaným do spodní části, v nepořádku se válely lékařské nástroje, na dvoukolových vozících byly zasazeny čtyři dlouhé kyslíkové láhve. Dvě láhve měly neporušené plomby, což Natalii přivedlo k domněnce, že jde o čerstvé náhrady za láhve, z nichž nyní unikal vzduch do stařenina plastového stanu. V místnosti se vznášel puch, jaký Natalie dosud nikdy necítila. Zaslechla slabý šramot, a když se podívala doleva, uviděla, jak v hromadě špinavého nádobí a povlečení čenichají dvě krysy. Hlodavci se chovali, jako by v pokoji nebyli žádní lidé, jako by v něm nikdy nežila žádná lidská bytost. Natalie si uvědomila, že přesně tak tomu je.</p>
<p>Všechny tři chodící mrtvoly v dokonalém souznění pohnuly ústy. „Odejdi,“ zakňouraly hlasem nedůtklivého dítěte. „Já už nechci hrát.“ Zatímco stařenina bezzubá ústa vydávala vlhké, mlaskavé zvuky, její tvář, zkřivená a prodloužená pomačkanou čočkou průhledného igelitového stanu, se hýbala dopředu a dozadu.</p>
<p>Její tři loutky v dokonalém souzvuku pozvedly pravice. Na krátkých skalpelech se zablesklo zelené světlo monitoru.<emphasis> Jsou jenom tř</emphasis><emphasis>i?</emphasis> pomyslela si Natalie. Měla pocit, že by jich mělo být víc, ale byla příliš unavená, příliš vyděšená a zmlácená, aby se nad tím zamýšlela. Později.</p>
<p>Právě teď chtěla něco říct; nebyla si však jista co přesně. Možná těmhle zombiím a tomu monstru za nimi vysvětlit, že její otec je – byl – důležitý člověk, příliš důležitý člověk na to, aby ho někdo vyřídil jako vedlejší postavu v nějakém béčkovém filmu.<emphasis> Kdokoliv</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kaž</emphasis><emphasis>dý</emphasis> – by si zasloužil lepší zacházení. Něco v tomto smyslu.</p>
<p>Místo toho se k ní začal šourat netvor, který byl kdysi chirurgem, a dvě další stvůry ho následovaly. Natalie se spokojila s tím, že rychle ukročila doleva, zlomila plombu, otočila kolečkem na první kyslíkové láhvi a vší silou ji hodila po doktoru Hartmanovi. Netrefila se. Láhev byla nepředstavitelně těžká. S ohlušujícím třeskem dopadla na podlahu, podrazila nohy Nancy Wardenové, zakutálela se pod postel s nebesy a začala do pokoje vypouštět čistý kyslík.</p>
<p>Hartman se po ní rychle ohnal skalpelem. Natalie uskočila, ale nebyla dostatečně hbitá. Mezi sebe a neurochirurga strčila vozík s prázdnou kyslíkovou láhví, a když sklopila zrak, uviděla, že se jí na břiše táhne přes blůzku tenký šrám, který se už naléval krví.</p>
<p>Do pokoje se na loktech vplazil Culley.</p>
<p>Ucítila, jak v ní zuřivost dosahuje nových výšin. Ona, Saul, Rob, Cohen, Jackson, Sumec – <emphasis>všichni</emphasis> zašli už zatraceně daleko, aby ustrnuli zrovna tady. Saul by si možná uvědomil, jak je tahle situace ironická, ale ona ironii<emphasis> nenávidě</emphasis><emphasis>la.</emphasis></p>
<p>Pod přívalem adrenalinu, který matkám umožňuje zvedat z těl svých dětí těžká auta a obchodníkům vynášet ocelové sejfy z hořících budov, zvedla nad hlavu druhou čtyřicetikilovou kyslíkovou láhev a hodila ji Hartmanovi přímo do tváře. Jakmile nádoba a doktorovo tělo tvrdě dopadly na podlahu, z konce láhve se odlomil spouštěcí ventil.</p>
<p>To už se k ní plazila Nancy Wardenová. Mezitím pozvedla skalpel sestra Oldsmithová a divoce k Natalii vyrazila. Dívka hodila na vysokou ošetřovatelku promočené prostěradlo a ucukla doprava. Přízrak pod prostěradlem narazil do skříně. Za okamžik pročísl tenkou látku skalpel.</p>
<p>Natalie popadla šedý povlak na polštář a za běhu ho začala muchlat, když vtom na zemi vystřelila ruka Nancy Wardenové a popadla ji za kotník.</p>
<p>Natalie ztěžka dopadla na prošoupaný koberec a přitom se volnou nohou pokusila vetřelkyni odkopnout. Justinova matka sice ztratila skalpel, ale oběma rukama se držela Nataliiny nohy se zřejmým úmyslem stáhnout ji k sobě pod vysokou postel.</p>
<p>O metr dál se přes práh plížil Culley. Zranění mu protrhla břišní stěnu a teď za sebou trousil vnitřnosti – táhly se ven na temné odpočívadlo.</p>
<p>Sestra Oldsmithová prosekla poslední část prostěradla a otočila se jako zkřehlý mim někde na nároží.</p>
<p>„Přestaň s tím!“ vykřikla Natalie z plna hrdla. Nemotorně vytáhla krabičku zápalek, upustila ji, pak jednou zápalkou škrtla, a zatímco se Nancy Wardenové podařilo přitáhnout ji o několik desítek centimetrů blíž k posteli, pokusila se zapálit povlak. Ten se propálil, ale nechytil. Zápalka zhasla.</p>
<p>Culleyho prsty ji popadly za vlasy.</p>
<p>Dosud volnýma rukama zapálila druhou zápalku, přidržela ji u platíčka a její krátkodechý plamen vtiskla do povlaku, přičemž odolala nutkání zahodit ji, když jí dohasínající zbytek popálil prsty.</p>
<p>Povlak prudce vzplál.</p>
<p>Natalie ho bočním odhozem mrštila na postel.</p>
<p>Krajková nebesa, povlečení a dřevěný rám, prosycené zdola proudem čistého kyslíku, explodovaly v gejzíru modrého plamene, který vystřelil až ke stropu a během necelých tří vteřin se rozlil ke všem čtyřem stěnám.</p>
<p>Natalie zadržela dech, jakmile ucítila, že se ovzduší přehřívá nad únosnou mez, kopnutím se zbavila hořící ženy, která ji držela za kotník, a vstala, aby utekla.</p>
<p>Culley pustil její vlasy, ale vstal spolu s ní. Poté jí zatarasil dveře jako nějaká polovykuchaná mrtvola, rozhněvaně vstanuvší z pitevního stolu.</p>
<p>Dlouhýma rukama Natalii popadl a prudce ji otočil. Se stále zatajeným dechem spatřila, jak se stařenino tělo v posteli zmítá a svíjí v modré kouli koncentrovaného plamene, jak její černající tělo začíná vypadat jako hromádka ostrých kloubů a hran – jako kobylka, jež se smaží a mění tvar přímo před očima –, a v tom okamžiku žena na posteli táhle, pronikavě vykřikla. Vzápětí se k ní připojila sestra Oldsmithová, Nancy Wardenová, Culley, mrtvola doktora Hartmana a nakonec i sama Natalie.</p>
<p>V posledním vypětí sil otočila Culleyho i sebe a provlekla se dveřmi na odpočívadlo, právě když explodovala druhá láhev kyslíku. Culley za ní schytal přímý zásah a dům na okamžik prostoupil zápach škvařícího se masa. Když společně v zákrutu schodiště narazili do stěny, musel uvolnit sevření, Natalie se skutálela na schody, zatímco jeho hořící tělo přeletělo zábradlí a zřítilo se mezi těla o patro níže.</p>
<p>Natalie zůstala ležet čelem dolů na schodišti, tváří u sloupků zábradlí. Cítila horko sálající z hořícího stropu a viděla, jak se ve změti roztříštěného křišťálu zářivě odrážejí plameny, ale byla příliš vyčerpaná, aby se dokázala pohnout.</p>
<p>Udělala vše, co bylo v jejích silách.</p>
<p>Zvedly ji silné ruce. Chabě se po nich ohnala, pěstmi měkkými a bezmocnými jako tobolky bavlníku.</p>
<p>„Klid, Nat. Jednu ruku potřebuju ještě na Marvina.“</p>
<p>„Jacksone!“</p>
<p>Vysoký černoch ji nesl v levé ruce, zatímco svého bývalého vůdce vlekl za košili pravou. Natalii se v mysli míhaly zmatené dojmy z jakési skleněné místnosti s rozbitou stěnou, jak je nesena zahradou a tmavým tunelem garáže. V boční uličce čekal mikrobus a Jackson ji jemně zvedl na zadní sedadlo. Marvina položil vzadu na podlahu.</p>
<p>„Ježíši,“ zamumlal si Jackson sám pro sebe, „to je den.“ Dřepl si k Natalii, vlhkou žínkou jí otřel krev a saze. „Panebože, holka,“ pronesl nakonec, „ty seš ale případ.“</p>
<p>Natalie si olízla popraskané rty. „Chci se podívat,“ zašeptala. Jackson jí rukou podepřel ramena a pomohl jí do sedu. Dům Melanie Fullerové naprosto pohltily plameny a oheň se rozšířil i na dům Hodgesových. Mezerami mezi domy viděla hasičské stříkačky, střechy aut a hlavy zastírající ulici. Požár začaly marně zalévat dva vodní proudy, zatímco další hadice se stočily na stromy a střechy sousedů.</p>
<p>Podívala se doleva a uviděla Saula, jak se taky zvedá do sedu a krátkozrace mžourá do plamenů. Otočil se k ní, usmál se, v ospalé nevěřícnosti zavrtěl hlavou a opět usnul.</p>
<p>Jackson jí vložil pod hlavu srolovanou deku a další dekou ji přikryl. Potom vyskočil ven, aby zabouchl dveře, a vlezl za volant. Motor naskočil bez zaváhání. „Jestli vám to, vážení turisté, nevadí,“ řekl, „musím vás odsud dostat dřív, než tuhle uličku objeví policajti nebo hasiči.“</p>
<p>Než minuli tři bloky, vymanili se z pouličního ruchu, ačkoliv v protisměru pořád ke kouři uháněla auta a zásahová vozidla.</p>
<p>Jackson najel na silnici číslo 52 a zamířil na severozápad, kolem parčíku, odkud byl výhled na loděnice, a dál kolem řady motelů. Z Dorchester Road sjel na dálnici číslo 26 a kolem hlavního letiště vyjel z města.</p>
<p>Natalie zjistila, že nedokáže zavřít oči, aniž by viděla věci, které nechce vidět, a cítila, jak se jí ze rtů dere výkřik. „Jak se má Saul?“ zeptala se rozechvělým hlasem.</p>
<p>Jackson jí odpověděl, aniž spustil oči ze silnice. „Je to borec. Probudil se dost brzo na to, aby mi stihl říct, co se chystáš provést.“</p>
<p>Natalie změnila téma. „Co Marvin?“</p>
<p>„Dejchá,“ odpověděl Jackson. „Zbytek prověříme později.“</p>
<p>„Sumec je mrtvý,“ pronesla hlasem, který neměla stoprocentně pod kontrolou.</p>
<p>„Jo,“ potvrdil Jackson. „Poslyš, holka, pár kilometrů vodsaď za Ladsonem je podle mapy odpočívadlo. Nechám tě tam pořádně umejt. Na ty dva vpichy ti dám obvazy a na popáleniny a řezný rány mám mastičku. Dám ti injekci, po který se budeš moct vyspat.“</p>
<p>Natalie přikývla a vzpomněla si, že má říct: „Jasně.“</p>
<p>„Víš, Nat, že máš na čele obrovskou bouli a nemáš obočí?“ Díval se na ni ve zpětném zrcátku.</p>
<p>Natalie zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Nechceš mi říct, co se tam seběhlo?“ zeptal se jí vlídně.</p>
<p>„Ne!“ Potichu se rozvzlykala. Cítila se přitom úžasně.</p>
<p>„Tak jo, holčičko,“ kývl a zahvízdal si úryvek nějaké melodie. Potom znenadání dodal: „Do prdele, ze všeho nejvíc chci z tohodle jižanskýho města vypadnout pryč zpátky do Filadelfie, a nakonec je z toho zatracenej Napoleonův ústup od Moskvy, prokristapána. Jestli si s náma někdo něco začne mezi Charlestonem a izraelskou ambasádou, bude toho hořce litovat.“ Zvedl osmatřicítku s perleťovou pažbou a rychle ji zase schoval pod sedadlo.</p>
<p>„Kdes ji sehnal?“ zeptala se, zatímco si otírala slzy.</p>
<p>„Koupil jsem ji od Daryla. Nat, nejsi jediná, kdo je ochotnej financovat revoluci.“</p>
<p>Zavřela oči. Obrazy neustupovaly, ale nutkání křičet poněkud zesláblo. Uvědomila si, že – alespoň na chvíli – Saul Laski není jediný, kde se vzdal práva na vlastní sny.</p>
<p>„Viděl jsem ceduli,“ ozval se Jacksonův hluboký, konejšivý hlas. „Blížíme se k odpočívadlu.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá sedmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Beverly Hills</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Sobota, 21. června 1981</emphasis></strong></p>
<p>Tony Harod si blahopřál, že se mu podařilo přežít.</p>
<p>Po tom, co ho ta černošská čubka na ostrově bezdůvodně napadla, měl pocit, že mu přestalo přát štěstí. Trvalo mu půl hodiny, než se dokázal narovnat, a zbytek nepříčetné noci strávil úsilím vyhýbat se skupinám strážců, kteří měli tendenci bez váhání po všem střílet. Zamířil na ostrovní letiště a domníval se, že by se třeba mohl nějak vetřít do Sutterova nebo Williho soukromého letadla, ale stačil jediný pohled na požár, který tam řádil, a zaběhl zpátky do lesa.</p>
<p>Několik hodin se potom skrýval pod postelí jedné z chatek v letním táboře poblíž amfiteátru. Jednou dovnitř dokonce vtrhla skupinka opilých strážců, při hledání alkoholu a cenností vyplundrovala kuchyni a hlavní místnost a ještě se v obývacím pokoji zdržela na tři partičky pokeru, načež se vypotácela ven, aby se připojila ke svému oddílu.</p>
<p>Z jejich vzrušeného blekotání se dozvěděl, že v době zkázy<emphasis> Antoinette </emphasis>byl Barent na palubě.</p>
<p>Na východě už svítalo, když nakonec vylezl ven a vyrazil k přístavišti. Byly tam přivázány čtyři čluny a jeden z nich – čtyřmetrový rychlý motorový člun – se mu podařilo nastartovat pomocí drátků s využitím dovedností, které neuplatnil od časů svého působení v chicagských ganzích. Strážce, který vyspával kocovinu pod duby, po něm sice dvakrát vystřelil, ale to už byl nějakých osm set metrů daleko na moři, a žádné další pronásledování se nekonalo.</p>
<p>Věděl, že Dolmannův ostrov je jen asi třicet dva kilometry od pobřeží, a domníval se, že i navzdory chabým navigačním dovednostem by pro něj nemělo být obtížné trefit na pobřeží Severní Ameriky, pokud by se vydal přímo na západ.</p>
<p>Bylo zataženo, hladina moře byla klidná jako zrcadlo, jako by chtěla odčinit noční bouři a šílenství. Harod si našel provaz, aby znehybnil volant, přetáhl kabinu plachtou a usnul. Probudil se s prázdnou nádrží asi tři kilometry od pobřeží. Prvních devětadvacet kilometrů plavby mu zabralo devadesát minut. Poslední tři kilometry mu zabraly dalších osm hodin a nejspíš by se ke břehu vůbec nedostal, kdyby ho nespatřila posádka malého rybářského člunu a nepřirazila k němu. Georgijští rybáři ho vzali na palubu a poskytli mu vodu, jídlo, opalovací krém a dostatek paliva, aby doplul k pobřeží. V závěsu za lodí se potom proplétal mezi ostrovy a zalesněnými mysy, které vypadaly víceméně jako před třemi staletími, až nakonec přistál v malém přístavu u zapadákova jménem St. Mary’s. Zjistil, že je v jižní Georgii a přes deltu řeky se dívá na Floridu.</p>
<p>Tvrdil o sobě, že je suchozemská krysa, která si pronajala člun u Hilton Headu a na moři se ztratila, a třebaže místní nebyli ochotni uvěřit, že někdo může být tak hloupý, aby se ztratil<emphasis> až</emphasis><emphasis> takhle</emphasis>, zdálo se, že v Harodově případě jsou tuhle skutečnost svolni akceptovat. Ze všech sil se pokusil utužit vztahy mezi východním a západním pobřežím a své zachránce, majitele přístaviště a pět přihlížejících vzal do nejbližšího baru – pochybné špeluňky hned u odbočky k rezervaci Santa Maria –, a jako výraz dobré vůle za ně zaplatil útratu 280 dolarů.</p>
<p>Kamarádi mu ještě připíjeli na zdraví, když přesvědčil Star, dceru majitele baru, aby ho odvezla do Jacksonville Bylo teprve půl osmé večer a letní slunce mělo zůstat na obloze ještě hodinu, ale když byli skoro na místě, Star se rozhodla, že už je na ni příliš pozdě, aby jela dlouhých padesát šest kilometrů zpátky do St. Mary’s, a začala uvažovat, jestli by nebylo lepší, kdyby se ubytovala v motelu na Jacksonville Beach nebo v Ponte Vedra. Star táhlo na čtyřicet a své silonové kalhoty roztahovala způsobem, který Harodovi připadal nemyslitelný. Dal jí padesát dolarů od cesty, řekl jí, aby se mu ozvala, až bude příště v Hollywoodu, a nechal se vysadit na jacksonvillském letišti u vchodu společnosti United Airlines.</p>
<p>V peněžence sice měl ještě skoro čtyři tisíce dolarů – nerad cestoval bez kapesného a nikdo mu neřekl, že na ostrově se nedá nic koupit –, ale za letenku první třídy do L. A. zaplatil jednou svou kreditkou.</p>
<p>Při krátkém spojovacím letu do Atlanty si zdříml, ale během delšího letu na západ už vyšlo najevo, že letuška, která mu přinesla večeři a pití, je názoru, že zamířil do nesprávného oddělení. Podíval se na sebe, očichal se a pochopil, proč se asi tak chová.</p>
<p>Jeho světlehnědému hedvábnému sportovnímu saku od Giorgia Armaniho se předešlé noci sice vyhnula většina prolité krve, ale páchlo kouřem, motorovým olejem a rybinou. Černá hedvábná košile pohltila dost potu na to, aby měsíc zaměstnávala celý odsolovací závod. Lněné letní kalhoty Sangiorgio a mokasíny Polo z krokodýlí kůže byly, řečeno bez obalu, špinavé jako prase.</p>
<p>Harod přesto nehodlal připustit, aby k němu nějaká pitomá kurevská letuška přistupovala tímto způsobem. Zaplatil si přece první třídu. Tony Harod vždycky dostal, za co si zaplatil. Podíval se na toaletu vpředu; nebyla obsazená. Většina z přibližně dvanácti cestujících v první třídě už dřímala nebo si četla.</p>
<p>Upoutal pozornost nafoukané světlovlasé letušky. „Slečno?“ zavolal.</p>
<p>Když k němu přišla, všiml si každého detailu jejích nabarvených vlasů, vrstev makeupu a lehce rozmazané řasenky. Na předních zubech jí ulpíval náznak růžové rtěnky.</p>
<p>„Ano, pane?“ V hlase jí zaznívala zřetelná blahosklonnost.</p>
<p>Harod se na ni ještě několik vteřin díval. „Nic,“ řekl nakonec. „Ale nic.“</p>
<p>+++</p>
<p>Do Los Angeles přiletěl ve středu nad ránem, ale než se dostal domů, uplynuly ještě další tři dny.</p>
<p>V náhlém záchvatu opatrnosti si půjčil auto a odjel do Laguna Beach, kde měla Teri Easternová jeden ze svých tajných plážových domů. Když zrovna s nikým nechodila, několikrát se tam s ní zašíval. Věděl, že Teri teď v Itálii točí feministický spagetti western, ale klíč byl pořád na svém místě, ve třetím květináči s rododendronem. Dům sice potřeboval vyvětrat a byl vytapetovaný safari vzorem, ale v ledničce bylo evropské pivo a na vodní posteli čisté hedvábné povlečení.</p>
<p>Skoro celou středu prospal, večer se na videu podíval na Teriiny staré filmy a kolem půlnoci si podél pobřeží zajel do čínské restaurace. Ve čtvrtek se zamaskoval slunečními brýlemi a velikánským kloboukem, který patřil některému z Teriiných milenců, a zajel zpátky do Los Angeles, aby se podíval na svůj dům. Všechno se<emphasis> zdálo</emphasis> být v pořádku, ale přesto se na noc vrátil do Laguna Beach.</p>
<p>Ve čtvrtečních novinách byla až na šesté stránce krátká zpráva o tom, že nepostižitelný miliardář C. Arnold Barent zemřel na infarkt na svém panství v Palm Springs. Jeho tělo bylo zpopelněno a evropská větev Barentovy rodiny uspořádala soukromou zádušní mši. Kondolence zaslali čtyři žijící američtí prezidenti a v článku se dále psalo o dlouhé tradici Barentových filantropických podniků a spekulovalo o budoucnosti jeho hospodářského impéria.</p>
<p>Harod zavrtěl hlavou. Nikde ani zmínky o jachtě, ostrovu, Josephu Keplerovi nebo reverendu Jimmym Wayne Sutterovi. Nepochyboval, že jejich nekrology se v nadcházejících dnech objeví jako podzimní kvítí. Někdo držel všechno pod pokličkou. Rozpačití politici? Dlouholetí posluhovači téhle partičky? Nějaká evropská verze Ostrovního klubu? Pokud se to už nikdy nemělo týkat jeho osoby, o žádné informace nestál.</p>
<p>V pátek se pustil do soustředěného sledování svého vlastního domu, aniž by ovšem na sebe upoutal pozornost policistů z Beverly Hills. Všechno vypadalo v pořádku. Nezakoušel žádný nepříjemný pocit. Poprvé za několik let měl dojem, že může něco podniknout bez obav, že mu v případě omylu přistane na hlavě deset tun sraček.</p>
<p>V sobotu časně ráno, před desátou, přijel ke svému domu, pozdravil satyra, políbil španělskou služebnou a řekl kuchařce, že až mu připraví něco k pozdní snídani, může si vzít po zbytek dne volno. Zavolal domů šéfovi studia a potom Schu Williamsovi, aby zjistil, co se, krucinál, děje s<emphasis> </emphasis><emphasis>Bílým otrokář</emphasis><emphasis>em</emphasis> – film byl v poslední střihové fázi, zbavoval se asi dvanácti minut, které nudily zkušební obecenstvo –, zavolal dalším sedmi nebo osmi významným osobám, že se vrátil do Hollywoodu a zase plně funguje, a přijal telefonát od svého právníka Toma McGuirea. Potvrdil mu, že se rozhodně chystá přestěhovat do Williho bývalé rezidence a rád by si ponechal ostrahu. Zeptal se Toma, jestli neví o nějaké dobré sekretářce. McGuire nemohl uvěřit, že Harod po všech těch letech vyhodil Marii Chenovou. „I chytrý holky začnou být příliš závislý, když s nima začneš trávit příliš dlouhou dobu,“ řekl na vysvětlenou. „Musel jsem ji propustit, než mi začne látat ponožky a vyšívat svoje jméno na trenýrky.“</p>
<p>„Kam se poděla?“ zeptal se McGuire. „Vrátila se do Hongkongu?“</p>
<p>„Jak to mám, kurva, vědět, a proč by mě to mělo vlastně zajímat?“ vyštěkl Harod. „Dej mi vědět, kdybys slyšel o někom, kdo umí dobře těsnopis a kouřit ptáka.“</p>
<p>Zavěsil, několik minut ještě seděl ve své ztichlé promítací místnosti a potom se odebral do vířivky.</p>
<p>+++</p>
<p>Během relaxace v horké koupeli a úvah, zda si nemá jít zaplavat několik bazénů, nahý zavíral oči a byl by málem usnul. Skoro si dokázal představit kroky Marie Chenové na kachlíkách, jak mu přináší ranní poštu. Posadil se, zapálil si cigaretu z krabičky vedle vysoké sklenky s vodkou, opřel se do horkého proudu a nechal si masírovat bolavé svaly<emphasis>.</emphasis> <emphasis>Když</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>lov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>k p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>emýšlí nad jinými v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>cmi, není to tak hrozné</emphasis><emphasis>,</emphasis> pomyslel si.</p>
<p>Opět ho málem udolal spánek a cigareta mu skoro popálila prsty, když na chodbě uslyšel klapot vysokých podpatků.</p>
<p>Prudce otevřel oči, dal si cigaretu do úst a přitáhl ruce pod vodu, připraven rychle vstát, kdyby si to žádala situace. Oranžový župan měl odložený dva metry daleko.</p>
<p>Atraktivní mladou ženu v jednoduchých bílých šatech, která přišla s poštou, chvilku nedokázal zařadit. Potom zaostřil na lolitovské oči v misionářské tváři, vyšpulený, elvisovský dolní ret a chůzi hodnou manekýny.</p>
<p>„Shaylo,“ vydechl. „Do prdele, tys mě vyděsila.“</p>
<p>„Přinesla jsem poštu,“ odpověděla Shayla Berringtonová. „Nevěděla jsem, že odebíráte i National Geographic.“</p>
<p>„Panebože, holčičko, víš, že jsem ti chtěl zavolat?“ pokračoval Harod rychle. „Abych se omluvil za to příšerné nedorozumění z loňské zimy.“ Jelikož pořád neměl dobrý pocit, uvažoval, jestli ji nemá Použít. Ne. Začínal přece nanovo. Bez těch nesmyslů ještě nějakou dobu vydrží.</p>
<p>„To nic,“ odpověděla Shayla. Vždycky mluvila vlídně a zasněně, ale teď mu její slova připadala ještě ospalejší. Napadlo ho, jestli ta ubohá mormonka během měsíců, kdy nepracovala, neobjevila drogy. „Už se nezlobím,“ dodala roztržitě. „Hospodin mi to všechno pomohl zvládnout.“</p>
<p>„Tak to je super,“ řekl Harod a ometl si z hrudníku cigaretový popel. „A mělas absolutní pravdu, že<emphasis> Otrokář</emphasis> není pro tvou kariéru to pravé ořechové. Je to strašný škvár, několik světelných let pod tvou úroveň. Ale zrovna dneska ráno jsem mluvil se Schu Williamsem. Probíral se mnou projekt pro Orion, který by byl pro nás oba přímo ideální. Schu říká, že Bob Redford a nějakej mladej kluk jménem Tom Cruise se prý dohodli, že natočí remake staré dobré…“</p>
<p>„Tady je ten váš<emphasis> National Geographic,“</emphasis> přerušila ho Shayla a podala mu časopis a hromádku dopisů.</p>
<p>Harod si vsunul cigaretu do úst a natáhl ruku pro poštu, aby nespadla do vody. Stříbrná pistolka, která se jí znenadání objevila v ruce, byla tak malá, že muselo jít o nějakou hračku; i těch pět picnutí znělo jako rány z kapslovky rozléhající se na dlaždicích.</p>
<p>„Au, héj…“ řekl Tony Harod, když se zadíval na pět dírek ve své hrudi a pokusil se je odmést. Opět pozvedl pohled k Shayle Berringtonové a spadla mu čelist, cigareta odvířila na vodních proudech. „A kurva,“ dodal a opatrně se narovnal, ale už mu klouzaly prsty, zavírala se mu ztěžklá víčka a obličej mu pomalu klouzal pod bublající hladinu.</p>
<p>Shayla Berringtonová deset minut bez jakéhokoliv výrazu ve tváři přihlížela, jak se bílá pěna na vodě zbarvuje napřed do růžová a potom do červena a nakonec se pročišťuje, když do ní trysky hnaly čerstvou vodu a filtry svědomitě odváděly svou práci. Potom se otočila a pomalu odešla; v dokonalé póze, s hlavou zvednutou, vyleštěné střevíce na vysokých podpatcích zřetelně klapaly v sykotu vodních trysek. Při odchodu zhasla stropní světla. Místnost se zavřenými okenicemi zůstala ponořena v přítmí, ale rozptýlené sluneční světlo odrážející se od vířivky přesto vrhalo nahodilé obrazce na bílé štukové stěny a vytvářelo dojem obrazovky po skončení filmu, kdy promítací žárovka ještě prozařuje nahodilé rámečky prázdného celuloidu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmdesátá osmá</strong></p>
<p><strong><emphasis>Caesarea, Izrael</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Neděle, 13. prosince 1981</emphasis></strong></p>
<p>Natalie jela ve svém fiatu na sever po haifské silnici, často zastavovala a kochala se pohledem a zimním sluncem. Nebyla si jista, kdy tudy zase pojede.</p>
<p>Než dojela k odbočce na kibuc Ma’agan Mikkael, na pobřežní silnici ji zdržel silný vojenský provoz, ale osaměla, jen co navedla vůz mezi rozptýlené rohovníkové háje pod panstvím rodiny Eškolů.</p>
<p>Saul jako vždycky seděl u balvanu vedle dolní brány a přišel ji pustit dovnitř. Vyskočila z auta, aby ho objala, a potom ustoupila, aby se na něho podívala. „Vypadáte skvěle,“ řekla. Byla to skoro pravda. Vypadal líp. Nikdy znovu nenabral váhu, kterou ztratil, a na levé ruce a zápěstí měl obvazy po zatím poslední operaci, ale vousy mu narostly do bývalé bílé patriarchální vznešenosti, bledost, která ho tak dlouho neopouštěla, nahradil snědý odstín, a vlasy mu narostly do té míry, že se mu kroutily až skoro k ramenům. Usmál se a narovnal si brýle s kostěnými obroučkami, přesně, jak Natalie věděla, že to udělá. Přesně jak to dělával vždycky, když byl na rozpacích.</p>
<p>„I vy vypadáte skvěle,“ odpověděl, zajistil bránu a mávl na mladého sabru, který je pozoroval ze svého stanoviště u plotu. „Pojeďme nahoru do domu. Večeře už je skoro připravená.“</p>
<p>Během jízdy do hlavního příbytku se Natalie zadívala na jeho obvázanou ruku. „Jak to jde?“ zeptala se.</p>
<p>„Co? Ach tak, dobře,“ odpověděl, narovnal si brýle a zadíval se na obvazy, jako by je viděl vůbec poprvé. „Člověk by řekl, že bez palce se neobejde, ale když o něj přijde, uvědomí si, jak snadno se mu bez něj žije.“ Usmál se na ni. „Dokud se tedy nic nestane tomu druhému.“</p>
<p>„Zvláštní,“ řekla Natalie.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Dvě střelná zranění, zápal plic, otřes mozku, tři zlomená žebra a tolik šrámů a modřin, že by si s nimi fotbalové mužstvo vystačilo na celou sezonu.“</p>
<p>„Žida je těžké zabít.“</p>
<p>„Ne, tak to nemyslím,“ řekla a zajela s fiatem na parkoviště. „Myslím – samé tak závažné věci a pak vás málem zabije kousnutí té ženské – přinejmenším kvůli němu jste málem přišel o ruku.“</p>
<p>„O lidských kousnutích se dobře ví, že se snadno zanítí,“ podotkl a přidržel jí zadní dveře.</p>
<p>„Slečna Sewellová nebyla člověk.“</p>
<p>„To ne,“ přisvědčil a narovnal si brýle. „Myslím, že v té době už nebyla.“</p>
<p>+++</p>
<p>Připravil lahodnou večeři, jejíž součástí bylo i skopové maso a čerstvě upečený chléb. Během jídla se bavili o nepodstatných věcech – Saulových kurzech na Haifské univerzitě, Nataliině nejnovější fotografické zakázce pro<emphasis> Jerusalem Post,</emphasis> o počasí. Po sýrovém a ovocném dezertu Natalie vyjádřila přání navštívit akvadukt a vzít s sebou kávu, takže než zašla do pokoje vzít si z kufru teplý svetr, Saul naplnil plechovou termosku. Prosincové večery na pobřeží uměly být pěkně studené.</p>
<p>Pomalu scházeli z kopce kolem pomerančovníkových hájů, vyjadřovali se k sytému světlu a snažili se ignorovat dva mladé sabry, kteří je sledovali v uctivé vzdálenosti se samopaly na ramenou.</p>
<p>„Mrzí mě, že David umřel,“ řekla Natalie, když došli k písečným dunám. Středozemní moře před nimi získávalo měděný nádech.</p>
<p>Saul pokrčil rameny. „Prožil plný život. Druhá mrtvice byla milosrdně rychlá.“</p>
<p>„Je mi líto, že jsem nestihla pohřeb. Celý den jsem se snažila dostat z Atén, ale v odletech byl nepředstavitelný chaos.“</p>
<p>„Nic se nestalo. Často jsem na vás myslel.“ Mávl na své osobní strážce, řekl jim, aby zůstali, kde jsou, a vydal se na akvadukt. Vodorovné světlo proměňovalo na rozeklaných dunách jejich stíny v obry.</p>
<p>Zastavili se v polovině dlouhého mostu a Natalie si sevřela lokty. Foukal studený vítr. Na východě byly vidět tři hvězdy a uzoučký měsíc.</p>
<p>„Pořád chcete zítra odjet?“ zeptal se. „Vrátit se?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „V půl dvanácté z Ben Gurionu.“</p>
<p>„Odvezu vás. Nechám auto u Sheily a požádám ji, aby mě ona nebo některé z dětí odvezly zpátky.“</p>
<p>„To bych byla ráda.“ Natalie se usmála.</p>
<p>Saul nalil kávu a podal jí plastový kelímek. Do chladného vzduchu stoupala pára. „Bojíte se?“ zeptal se.</p>
<p>„Jenom návratu do Států, nebo že jich bude ještě víc?“ zeptala se a usrkla horkou, sytou tureckou směs.</p>
<p>„Jenom návratu.“</p>
<p>„Bojím,“ přiznala se.</p>
<p>Přikývl. Po pobřežní silnici se pohybovalo několik aut. Záře jejich světel se ztrácela v zapadajícím slunci. Několik kilometrů na sever rudě žhnula cimbuří Křižáckého města. Hora Karmel byla sotva vidět, neboť ji obestíral fialový přísvit takové sytosti, že kdyby jej Natalie spatřila na fotografii, nevěřila by, že jde o skutečnou barvu.</p>
<p>„Tedy chci říct, že nevím,“ navázala. „Chvíli to vyzkouším. Amerika byla děsivá i před… tím vším. Ale je to můj domov. Víte, co tím myslím.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vy uvažujete, že byste se vrátil domů? Jako do Států?“</p>
<p>Saul přikývl a posadil se na velký kámen. Ve štěrbinách, kam nedosáhlo denní slunce, byla jinovatka. „Pořád. Ale je tady tolik práce.“</p>
<p>„Pořád nemůžu pochopit, jak rychle Mosad všemu…<emphasis> uvěř</emphasis><emphasis>il,“</emphasis> řekla.</p>
<p>Saul se usmál. „Naše minulost je už dlouho spjatá s paranoiou,“ poznamenal. „Myslím, že jsme dobře přiživili jeho předsudky.“ Napil se kávy a oběma ještě dolil. „Kromě toho agenti měli spoustu informací, s nimiž si nevěděli rady. Nyní mají rámec pro fakta… bezpochyby divný rámec, ale je to lepší než nic.“</p>
<p>Ukázala přes temnící moře na sever. „Myslíte, že najdou… vždyť víte…?“</p>
<p>„Oberstovy záhadné kontakty?“ doplnil Saul. „Možná. Mám tušení, že to budou lidé, o které už se zajímají.“</p>
<p>Natalii se zastřel zrak. „Pořád myslím na toho… v tom domě… na toho, co zmizel.“</p>
<p>„Howarda,“ určil Saul. „Toho ryšavého muže. Justinova otce.“</p>
<p>„Ano.“ Natalie se zachvěla, když se slunce dotklo obzoru a zvedl se vítr.</p>
<p>„Sumec vám dvěma poslal hlášení, že ‘Howarda uspal’,“ řekl Saul. „Budeme-li předpokládat, že to byl on, kdo vás sledoval. Když Melanie někoho – nejspíš toho kolohnáta – poslala zabít Sumce, skoro určitě zachránil Howarda. Možná byl pořád v bezvědomí, když shořel dům. Možná to byl on, kdo na vás čekal v té zadní místnosti.“</p>
<p>„Možná,“ přisvědčila Natalie a sevřela v prstech kelímek, aby se zahřála. „Nebo ho Melanie mohla někde pohřbít, protože si myslela, že je mrtvý. To by vysvětlovalo, proč počet těl, o kterých se psalo v novinách, nevycházel správně.“ Dívala se, jak vycházejí další hvězdy. „Víte, jaké je dnes výročí? Rok od…“</p>
<p>„Od smrti vašeho otce,“ řekl Saul a pomohl jí na nohy. V krátkém soumraku se ubírali po akvaduktu zpátky domů. „Neříkala jste, že jste dostala dopis od Jacksona?“</p>
<p>Rozzářila se. „A dlouhý. Je zpátky v Germantownu. Vlastně je z něho nový ředitel Komunitního centra, ale zbavil se toho starého domu, řekl členům gangu, aby si našli jinou klubovnu – a na Germantown Avenue otevřel spoustu opravdových provozoven komunitních služeb. Rozjel například i bezplatnou kliniku.“</p>
<p>„Zmínil se, jak se daří Marvinovi?“ zeptal se Saul.</p>
<p>„Ano. Myslím, že Jackson ho víceméně adoptoval. Psal, že Marvin vykazuje známky jistého pokroku. Teď je zhruba na úrovni čtyřletého dítěte… podle Jacksona<emphasis> chytrého</emphasis> čtyřletého dítěte.“</p>
<p>„Myslíte, že se na něho pojedete podívat?“</p>
<p>Natalie si popotáhla svetr. „Možná. Pravděpodobně. Ano.“</p>
<p>Opatrně sešli z drolícího se náspu starobylého akvaduktu a ohlédli se na místa, jimiž přišli. Hromady dun, prosté veškerých barev, mohly být zmrzlým mořem dotírajícím na římské rozvaliny.</p>
<p>„Než se vrátíte na školu, budete se věnovat nějakým fotozakázkám?“</p>
<p>„Ano.<emphasis> Jerusalem Post</emphasis> mě požádal, abych nafotila reportáž o úpadku velkých amerických synagog, a napadlo mě, že bych mohla začít ve Filadelfii.“</p>
<p>Saul zamával na dvojici čekající v závětří za dvěma sloupy. Jeden z mužů si zapálil cigaretu, která v náhlém přítmí zažhnula jako rudé oko. „Ta fotoesej o arabských dělnících v Tel Avivu byla vynikající,“ řekl.</p>
<p>„No, co si budeme nalhávat,“ odpověděla Natalie se stopou vzdorovitosti v hlase. „Zachází se tam s nimi jako s izraelskými černochy.“</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil.</p>
<p>Ještě několik minut oba stáli na silnici na úpatí kopce, nemluvili, byla jim zima, ale zdráhali se vydat vzhůru do prosvětleného domu, do tepla, k nezávazné konverzaci a spánku. Najednou Natalie vstoupila do Saulova náručí, zabořila mu hlavu do saka, ucítila na vlasech jeho vousy.</p>
<p>„Ach, Saule,“ zavzlykala.</p>
<p>Ovázanou rukou ji nemotorně poplácal, rád, že může nechat tento okamžik jednou provždy ustrnout v čase; i smutek, kterým byl prostoupen, přijímal jako zdroj radosti. Slyšel, jak za nimi vítr jemně přelévá písek v nepřetržité snaze zakrýt všechno, co člověk udělal nebo doufá, že udělá.</p>
<p>Natalie zlehka ustoupila, vytáhla z kapsy svetru papírový kapesník a vysmrkala se. „Sakra,“ řekla. „Promiňte, Saule. Myslím, že jsem vám přišla říct šalom, a ještě na to nejsem úplně připravená.“</p>
<p>Saul si povytáhl brýle. „Nezapomeňte,“ odpověděl, „že šalom neznamená na shledanou. Ani ahoj. Znamená prostě jen<emphasis> mír.“</emphasis></p>
<p>„Šalom,“ řekla Natalie a před chladem nočního větru se vrátila do Saulova náručí.</p>
<p>„Šalom a <emphasis>L’</emphasis><emphasis>chaim</emphasis>,“ řekl, dotkl se tváří jejích vlasů a díval se, jak se písek stáčí a rozptyluje po úzké silnici. „Na život.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Epilog</strong></p>
<p><strong><emphasis>21. října 1988</emphasis></strong></p>
<p>Čas plyne. Jsem tady velmi šťastná. Žiji teď v jižní Francii, mezi Cannes a Toulonem, a mohu s radostí říci, že to není příliš blízko St. Tropez.</p>
<p>Z nemoci jsem se již takřka úplně zotavila a už se mohu pohybovat bez chodítka, ale ven chodím jen výjimečně. Henri a Claude mi nakupují ve vesnici. Občas je nechám, aby mě zavezli do mého<emphasis> pensione</emphasis> v Itálii, jižně od Pescary na Jadranském pobřeží, nebo do pronajatého domku ve Skotsku, abych se na<emphasis> ně</emphasis><emphasis>ho</emphasis> mohla dívat, ale i tyto výlety jsou čím dál méně časté.</p>
<p>V kopcích za mým domem stojí opuštěné opatství a je dostatečně blízko, abych si do něj šla občas posedět a popřemýšlet mezi kameny a kytkami. Přemýšlím nad odloučením a zdrženlivostí a jak je jedno tak krutě závislé na druhém.</p>
<p>V této době pociťuji svůj věk. Říkám si, že za to může moje dlouhá nemoc a záchvaty revmatizmu, které mě přepadají za chladných říjnových dnů, jako dnes, ale pak upadám do snění o Charlestonu a oněch posledních dnech. Je to snění o hladu.</p>
<p>Když jsem v květnu vyslala Culleyho, aby unesl paní Hodgesovou, ještě jsem nevěděla přesně, k jakému účelu tu starou ženu využiji. Někdy mi připadalo, že nestojí za námahu udržovat ji ve sklepě jejich domu při životě, natožpak se obtěžovat s barvením jejích vlasů, aby měly stejný odstín jako ty moje, a s experimentováním s různými injekcemi, abych nasimulovala moji nemoc. Ale nakonec to za to stálo. Když jsem blok od svého domu čekala v pronajaté sanitě během těch posledních minut předtím, než mě Howard odvezl na letiště a k čekajícímu letadlu, kvitovala jsem s povděkem, jak dobře mi Hodgesovi uplynulý rok posloužili. Sotva jsem je mohla požádat o něco víc. Spoutávat paní Hodgesovou v posteli se s ohledem na její zdravotní stav mohlo jevit jako zbytečné gesto, ale nyní se upřímně domnívám, že kdyby nebyla tak zajištěna, byla by z té hranice vyskočila a utekla by i z hořícího domu, čímž by pokazila pečlivě připravenou scénu, pro jejíž organizaci jsem toho tolik obětovala.</p>
<p>Můj ubohý dům. Moje drahá rodina. Pomyšlení na onen den mi stále vhání slzy do očí.</p>
<p>Howard mi byl prvních několik dní užitečný, ale jakmile jsem se zabydlela ve vesnici a byla si jista, že mě nikdo nesleduje, připadlo mi nejlepší, že by se mu daleko ode mě mohlo něco stát. Claude a Henri pocházejí z místní rodiny, která mi v průběhu desetiletí také dobře posloužila.</p>
<p>Sedím tu a čekám na Ninu. Už vím, že se zmocnila vlády nad všemi méněcennými světovými rasami – černochy, Židy, Asiaty a jim podobnými – a už jen tato skutečnost mi brání, abych se ještě někdy vrátila do Ameriky. Willi měl pravdu už za oněch prvních měsíců naší známosti, kdy jsme v jedné vídeňské kavárně zdvořile naslouchaly jeho vědeckému vysvětlení, jak se Spojené státy staly podřadným, smíšeným národem, hnízdem chamtivých<emphasis> podlidí,</emphasis> kteří se nemohou dočkat, až svrhnou čistší rasy.</p>
<p>Nyní je všechny ovládá Nina.</p>
<p>Té noci na ostrově jsem s jedním ze strážců zůstala v kontaktu dostatečně dlouho na to, abych spatřila, co Ninini lidé provedli mému ubohému Willimu. I pan Barent byl v jejím područí. Willi měl celou dobu pravdu.</p>
<p>Ale já se nespokojím s tím, že tu budu jen tak vysedávat a čekat, až mne Nina a její zparchantělí přisluhovači najdou.</p>
<p>Tento nápad mi paradoxně vnukla právě právě Nina a ta její černoška. Týdny sledování kapitána Malloryho dalekohledem a uspokojivý závěr té malé šarády. Ta zkušenost mi připomněla jeden dřívější kontakt, takřka náhodné setkání oné dávné prosincové soboty – právě toho dne, kdy mne poprvé napadlo, že Willi byl zabit jen proto, aby se Nina mohla pustit do mne – během mé poslední návštěvy Fort Sumteru.</p>
<p>Napřed jsem tu věc zahlédla, jak se temně a tiše jako žralok pohybuje vodou zátoky, a následoval překvapivý kontakt s kapitánem, jenž stál v šedé věži – teď už vím, že se jí říká velitelská s dalekohledem zavěšeným kolem krku.</p>
<p>Od té doby jsem ho vystopovala ještě šestkrát a sdílela s ním právě tyto okamžiky. Byly rozkošnější než nahodilé myšlenkové páření, jež bylo nutné s Mallorym. V mém domku u Aberdeenu může člověk stát o samotě na mořských útesech a sledovat ponorky klouzající do přístavu. Pyšní se svými klíči, kódy a bezpečnostními postupy, ale já už vím, co můj kapitán věděl dlouhou dobu: bude to velmi, velmi snadné. Jeho noční můry jsou mými manuály.</p>
<p>Ale mám-li to udělat, musí to být brzy. Kapitán ani jeho loď nemládnou. Já taky ne. Oba dva mohou brzy být příliš staří, aby mohli dál fungovat. A já možná taky.</p>
<p>Obavami z Niny a plány na tak obrovské Krmení se nezabývám každý den. Ale nyní je to stále častěji.</p>
<p>Některé dny vstávám za zpěvu dívek z vesnice, které kolem našeho domu projíždějí na bicyklech do mlékárny. Ty dny báječně teplé slunce září na drobné bílé kvítky rostoucí mezi pobořenými kameny opatství a mně stačí, že tam mohu jen tak sedět a sdílet s nimi slunce a ticho.</p>
<p>Avšak v jiné dny – chladné dny jako dnes, kdy se ze severu sunou mraky – si vybavuji tichou siluetu ponorky šinoucí se temnou vodou zátoky a přemýšlím, jestli moje dobrovolná zdrženlivost není k ničemu. Za takových dnů uvažuji, zda bych při tak obrovském, závěrečném Krmení třeba nakonec neomládla. Jak říkával Willi, když navrhoval některou z těch svých škodolibých rošťáren:<emphasis> Co můž</emphasis><emphasis>u ztratit?</emphasis></p>
<p>Zítra má být tepleji. Možná pak budu šťastnější. Ale dnes jsem nastuzená a poněkud zasmušilá. Jsem úplně sama a nemám si s kým hrát.</p>
<p>Blíží se zima. A já jsem velmi, velmi hladová.</p>
<p>KONEC</p>
<p><strong>Dan Simmons</strong></p>
<p>(1948 – )</p>
<p>Americký autor fantastiky, narodil se 4. dubna 1948 v Peorii ve státě Illinois a vyrůstal v řadě měst amerického středozápadu. V roce 1970 dokončil bakalářské studium anglického jazyka a o rok později také magisterské studium pedagogiky. Výuce na základním stupni věnoval následujících osmnáct let, poslední čtyři roky vyučoval zvláště nadané děti. V roce 1995 mu byl jeho alma mater udělen čestný doktorát za zásluhy v oblasti pedagogiky a psaní beletrie. Dnes žije spolu s manželkou Karen a dcerou Jane v Longmontu ve státě Colorado, ve stejném městě, kde po dlouhá léta působil jako učitel.</p>
<p>Dcera Jane se mu příznačně narodila ve stejný den, kdy mu za podpory Harlana Ellisona vyšla debutová povídka<emphasis> The </emphasis><emphasis>River Styx Runs Upstream</emphasis> (1982, č. Řeka Styx teče proti proudu-Modlitby ke zlomeným kamenům/Perseus 1997) v magazínu<emphasis> Twilight Zone.</emphasis> Podle jeho slov mu tato náhoda napomohla si uvědomit, jaké místo v jeho životě zaujímá rodina a psaní. Ve svém debutovém románu<strong> </strong><strong><emphasis>Song of Kali</emphasis></strong> (1985-World Fantasy Award, č. Píseň Kálí/Perseus 1998) zobrazil s přehledem zkušeného tvůrce a s minimem fantastických prvků dusivou atmosféru moderní Kalkaty, v jejíchž přelidněných ulicích pátrá americký spisovatel po dlouho nezvěstném indickém básníkovi a dostává se tak na stopu prastarému kultu uctívačů krvavé bohyně Kálí. Slušná pozornost věnovaná románu, jemuž se dostalo i ocenění v podobě Světové ceny fantasy (World Fantasy Award), ho povzbudila k tomu, aby v roce 1987 opustil učitelování a stal se spisovatelem z povolání.</p>
<p>Už o dva roky později se toto rozhodnutí ukázalo jako velice moudré, to když krátce za sebou publikoval hned dva skutečně průlomové romány, které slavily bouřlivý úspěch ve dvou různých žánrech. Rozsáhlý horor <strong><emphasis>Carrion Comfort</emphasis></strong> (1989-nom. WFA, č. Doba mrchožroutů/Perseus 1998 a Hladové hry/Laser-books 2010) vznikl na základě stejnojmenné povídky zveřejněné v časopise<emphasis> Omni</emphasis> už v roce 1983 (česky Doba mrchožroutů-Modlitby ke zlomeným kamenům/Perseus 1997) a vynesl mu záplavu ocenění v podobě ceny Locus, Ceny Brama Stokera a Ceny Augusta Derletha. Simmons v něm vytvořil rasu psychických upírů, jejíž členové jsou schopni ovládnout lidskou mysl a tak i přímo kontrolovat chování člověka, z jehož bolesti a utrpení čerpají energii zaručující dlouhověkost. Jedna z jejich obětí však dokáže vyváznout z nacistického pekla vyhlazovacího tábora, aby svůj následující život zasvětila zoufale odhodlanému boji proti této temné zhoubě. Román doprovází zasloužená pověst jednoho z nejvýraznějších upírských příběhů v dějinách moderního hororu.</p>
<p>Neméně význačný a prestižními cenami rovněž odměněný science fiction román<strong> </strong><strong><emphasis>Hyperion</emphasis></strong> (1989-Hugo, Locus, česky Hyperion/Laser-books 1996) zachycuje osudy skupiny poutníků na cestě do záhadných Hrobek času na odlehlé planetě Hyperion. Výprava má předurčit budoucnost galaktické Hegemonie Člověka, k níž se neodvratitelně blíží vlna revolučních změn. Spletitý příběh navíc jedinečným způsobem shrnuje soudobý stav science fiction díky vzpomínkovým příběhům, které jsou napsány za využití různých žánrových stylů, od náboženské či militantní science fiction přes space operu až k tehdy už doznívajícímu kyberpunku. Naplno se zde projevila také Simmonsova nezkrotná ‘fascinace intelektem’, což spolu s barvitou imaginací, okázalou symbolikou a ve space opeře tolik potřebnou originalitou vedlo ke vzniku díla, jež náleží k vrcholům fantastiky nejen osmdesátých let.</p>
<p>Přímé pokračování<strong> </strong><strong><emphasis>The Fall of Hyperion</emphasis></strong> (1990-Locus, Cena Britské asociace science fiction, nom. Hugo a Nebula, česky Pád Hyperionu/Laserbooks 1997) vzniklo rozdělením původně příliš rozsáhlého románu na dvě pouze zdánlivě samostatné části. Později souhrnně vydaný <strong><emphasis>Hyperion Cantos</emphasis></strong> (1990, česky Kantos Hyperionu/Laser-books 2010) je tak kompaktním příběhem, v němž je statické uspořádání lidské Hegemonie nezvratně narušeno pod náporem rozsáhlé invaze přeměněných Vyvrženců spolu s neprůhlednými zájmy mimo lidské chápání stojících umělých inteligencí z Technojádra. Detailně propracovaný příběh vznikal po dlouhá léta mimo jiné i jako literární cvičení určené pro rozvíjení fantazie talentovaných žáků, což dokládá samostatně vydaná součást románu<emphasis> </emphasis><emphasis>Remembering Siri</emphasis> (IASFM 1983, česky Vzpomínání na Siri-Modlitby ke zlomeným kamenům/Perseus 1997) a především částečně autobiografická novela<emphasis> </emphasis><emphasis>The Death of the Centaur</emphasis> (Prayers to Broken Stones 1991, česky Smrt Kentaura-Modlitby ke zlomeným kamenům/Perseus 1997), v níž jsou přiblíženy události následující po neočekávaném zhroucení sítě prostorových bran.</p>
<p>Ve stínu těchto masivních děl vyšel zajímavý, avšak spíše komorní román<strong> </strong><strong><emphasis>Phases of Gravity</emphasis></strong> (1989), ve kterém vysloužilý astronaut potkává tajemnou ženu, která mu při důležitých okamžicích uplynulého života daruje šanci sledovat události s osvobozujícím odstupem nezávislého diváka a uvědomit si tak, jakým člověkem ve skutečnosti byl. Rané práce byly shromážděny v oceněné sbírce<strong> </strong><strong><emphasis>Prayers to Broken Stones</emphasis></strong> (1990-Cena Brama Stokera, nom. WFA, česky Modlitby ke zlomeným kamenům/Perseus 1997), kde mimo již jmenovaných titulů vyšla i u nás dobře známá povídka<emphasis> Metastasis</emphasis> (Night Visions 5, ed. Douglas E. Winter 1988-nom. WFA, česky Metastáze-Hrůzný čas/Mustang 1996 a Metastáza-Temné vize/AF 167 1996). Za upozornění stojí, že české vydání sbírky je oproti originálu neúplné a postrádá dvě kratší práce, snad se někdy dočkáme dalšího vydání v novém překladu.</p>
<p>V následujících letech se Simmons opět věnoval především hororu. Pověst jednoho z nejtalentovanějších tvůrců a nekorunovaného ‘prince’ tohoto žánru potvrdil rozsáhlým románem<strong> </strong><strong><emphasis>Summer of Night</emphasis></strong> (1991 Locus, česky Černé léto/Perseus 1999), v němž se vrátil do jednoho z měst svého mládí, Brimfieldu, které pro románové účely přejmenoval na Elm Haven. Skupina dětí na prahu dospívání se tu bez pomoci nechápavých dospělých musí utkat s prastarým zlem v prostředí zapadlého zemědělského městečka šedesátých let minulého století. I přes svou mladickou nevinnost nakonec docházejí k názoru, že nezbývá než monstrum navždy zneškodnit. Část úvodního románu vyšla rovněž samostatně pod názvem<strong> </strong><strong><emphasis>Banished Dreams</emphasis></strong> (1990). Jeden z protagonistů příběhu se už jako dospělý muž vrací do Elm Havenu ve volném pokračování<strong> </strong><strong><emphasis>A Winter Haunting</emphasis></strong> (2002), aby zde našel inspiraci pro svou skomírající kariéru spisovatele.</p>
<p>Dalším zpracováním upírské tématiky je román<strong> </strong><strong><emphasis>Children of the Night</emphasis></strong> (1992-Locus, česky Děti noci/Perseus 2001), ve kterém se americká lékařka ujme během humanitárních prací v postkomunistickém Rumunsku vážně nemocného sirotka, jenž je díky svému původu předurčen stát se vládcem skryté upírské populace. Simmons však nezanevřel ani na science fiction, v románu<strong> </strong><strong><emphasis>The Hollow Man</emphasis></strong> (1992) zkoumá, podobně jako před ním např. Robert Silverberg či John Brunner, nitro člověka nadaného telepatickými schopnostmi. Hrdinou psychologicky orientovaného příběhu je muž, jenž se musí vyrovnat s trýznivou ztrátou stejně nadané manželky, s níž žil v jakési telepatické symbióze chránící před zničujícím šumem myšlenek ostatních lidí. Román vznikl na základě i u nás známé novelety<emphasis> </emphasis><emphasis>Eyes I</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dare Not Meet in Dreams</emphasis> (Omni 1982, česky Oči, do kterých se ve snech neodvážím podívat-Modlitby ke zlomeným kamenům/Perseus 1997) a opět dokazuje, jak inspirativní byla pro autora jeho raná povídková tvorba.</p>
<p>Ve své druhé povídkové sbírce<strong> </strong><strong><emphasis>Lovedeath: Five Tales of Love and Death</emphasis></strong> (1993, česky Láskosmrt/Perseus 2000) shromáždil povídky převážně hororového žánru, yedle nejdříve samostatně vydané<emphasis> </emphasis><emphasis>Entropy’</emphasis><emphasis>s Bed at Midnight</emphasis> (samostatně 1990-Locus, česky Entropie o půlnoci-Láskosmrt/Perseus 2000) se tu mimo jiné objevila i známá povídka<emphasis> </emphasis>Death in Bangkok (Playboy 1993.Dying in Bangkok-Locus, Cena Brama Stokera, nom. WFA, česky Umírání v Bangkoku-Láskosmrt/Perseus 2000). Ve sbírce však překvapivě chybějí oceněné hororové povídky<emphasis> </emphasis><emphasis>All Dracula’</emphasis><emphasis>s Children</emphasis> (The Ultimate Dracula, ed. Byron Preiss 1991-Locus) a<emphasis> </emphasis><emphasis>This Year’</emphasis><emphasis>s Class Picture</emphasis> (Still Dead, ed. John M. Skipp&Craig Spector 1993-Světová cena fantasy [World Fantasy Award], Cena Brama Stokera, Pamětní cena Theodora Sturgeona), které se souborného vydání doposud nedočkaly. K hororu náleží i následující samostatný román<strong> </strong><strong><emphasis>Fires of Eden</emphasis></strong><strong> </strong>(1995-Locus), v němž se rozpoutá vražedné peklo poté, co je jako palčivá urážka vmetená starým božstvům do tváře vystavěno na havajských ostrovech luxusní rekreační centrum.</p>
<p>Následně se vrátil ke svému stěžejnímu ranému dílu, aby ho dle svých slov alespoň v knižní podobě navždy uzavřel románovou dvojicí<strong> </strong><strong><emphasis>Endymion</emphasis></strong> (1996, česky Endymion/Perseus 1998) a<strong> </strong><emphasis>The </emphasis><strong><emphasis>Rise of Endymion</emphasis></strong><strong> </strong>(1997-Locus, nom. Hugo, česky Vzestup Endymionu/Perseus 1999). Stovky let po událostech popsaných v předchozím<emphasis> Hyperionu</emphasis> se odehrává příběh Raula Endymiona, společníka mytické Aeney na křížové výpravě za poznáním základní struktury vesmíru. V cestě za poznáním se jim pokouší jakýmikoli prostředky zabránit vládnoucí církev Paxu, mezitím zcela přetvořená utajenou spoluprací s Technojádrem a pokřivením trýznivého daru nesmrtelnosti. Poslední součástí oblíbeného cyklu je novela<emphasis> </emphasis><emphasis>Orphans of the Helix</emphasis> (Far Horizons, ed. Robert Silverberg 1999-Locus, česky Sirotci ze šroubovice-SF legendy/Beta 2000 a Dost světů a čas/Laser-books 2007). Oba romány samozřejmě vyšly také společně pod názvem<strong> </strong><strong><emphasis>The Endymion Omnibus</emphasis></strong> (2005).</p>
<p>Po svém posledním návratu do vesmíru lidské Hegemonie se Simmons jakoby rozhodl získat si i čtenáře mimo okruh věrných příznivců science fiction a hororu. Bouřlivé události válečného roku 1942 využil v románu <strong><emphasis>The Crook Factory</emphasis></strong> (1999), kde má zvláštní agent FBI za úkol prověřit podezřelé chování výstředního spisovatele Ernesta Hemingwaye, jenž na Kubě vede amatérskou špionážní skupinu. Specialista na rekonstrukce automobilových nehod odkryje v románu<strong> </strong><strong><emphasis>Darwin’</emphasis></strong><strong><emphasis>s Blade: A Novel of Suspense</emphasis></strong><strong> </strong>(2000) možný pojišťovací podvod, čímž na sebe upozorní zločineckou organizaci stojící v jeho pozadí. Pověst autora schopného nenuceného pohybu mezi žánry definitivně stvrdil sérií detektivních thrillerů <strong><emphasis>Hardcase</emphasis></strong> (2001, česky Krutá hra/BB art 2009),<strong> </strong><strong><emphasis>Hard Freeze</emphasis></strong><emphasis> </emphasis>(2002, česky Kruté mrazy/BB art 2009) a<strong> </strong><strong><emphasis>Hard as Nails</emphasis></strong> (2003, česky Krutý osud/BB art 2010), drsnými příběhy bývalého soukromého detektiva, jenž se krátce po propuštění z vězení zaplete do gangsterského vyřizování účtů. Dosud není jasné, zda se k cyklu někdy vrátí kdysi ohlášeným románem<strong> </strong><strong><emphasis>Hard Day Dying</emphasis></strong> (připravuje se).</p>
<p>Ve své dosud poslední povídkové sbírce<strong> </strong><strong><emphasis>Worlds Enough & Time: Five Tales of Speculative Fiction</emphasis></strong> (2002, česky Dost světů a čas/Laserbooks 2007) shrnul své nejnovější kratší práce, z nichž stojí za pozornost především <emphasis>povídky </emphasis><emphasis>Looking for Kelly Dahl</emphasis> (Omni Online 1995, česky Lov na Kelly Dahlovou-Science Fiction 1995/Netopejr 1997) a<emphasis> </emphasis><emphasis>On K2 with Kanakaredes</emphasis> (Redshift, ed. Al Sarrantonio 2001, česky Na K2 s Kanakaredesem-Rudý posuv/Triton 2005). Poprvé tu vyšla rovněž novela<emphasis> </emphasis><emphasis>The Ninth of Av</emphasis> (Worlds Enough & Time 2002, česky Devátý Av/Dost světů a čas/Laser-books 2007), která mu posloužila jako jakýsi prolog k barvité románové SF dvojici<strong> </strong><strong><emphasis>Ilium</emphasis></strong> (2003-Locus, nom. Hugo, česky llion/Laser-books 2005, 2009) a<strong> </strong><strong><emphasis>Olympos</emphasis></strong> (2005, česky Olymp/Laserbooks 2007), v jejímž rámci Simmons přepracoval motivy Homérova starořeckého eposu podobně, jak se mu to předtím podařilo s dílem Johna Keatse. Akademický vědec původem z dvacátého století je znovu přiveden k životu jako pozorovatel nepochopitelného experimentu ve službách tajemných božských bytostí, které příznačně sídlí na marťanské hoře Olympus Mons. Zdá se, že na povrchu Marsu znovu ožívají bájné události Homérovy Íliady. Civilizaci jen částečně organických umělých inteligencí – tzv. Moravců, původně vytvořených člověkem za účelem průzkumu vzdáleného vesmíru, zaujme na povrchu Marsu neobvykle silná kvantová aktivita, a tak neváhají uspořádat průzkumnou výpravu. To je jen nástin vrstevnatého děje rozsáhlé ságy, která je již dnes řazena k nejlepším space operám desetiletí.</p>
<p>Ambiciózní a vřele přijatý román<strong> </strong><strong><emphasis>The Terror</emphasis></strong> (2007, česky Terror/BB art 2007) je příběhem nechvalně známé arktické expedice Sira Johna Franklina, která v roce 1845 vyrazila na oceán s úkolem vypátrat bájnou Středozápadní cestu kolem amerického kontinentu. V mrazivém a notně působivém příběhu se posádky lodí Terror a Erebus snaží o zoufalé přežití v sevření neúprosného ledu, aby muži jeden po druhém podlehli nemocem, chladu, šílenství, vzpouře a kanibalizmu, ale také útokům děsivého a neznámého monstra. Obdobně temným historickým dílem s prvky nadpřirozena je román<strong> </strong><strong><emphasis>Drood</emphasis></strong> (2009, česky Drood/Plejáda 2009), který očima anglického romanopisce Wilkieho Collinse sleduje poslední léta jeho proslulého současníka a přítele Charlese Dickense. Simmons dokonce neváhal zčásti napodobit styl Collinsových „senzačních“ románů a dle svého zvyku bohatě využívá podrobných znalostí viktoriánské doby, mimo jiné prozrazuje možný závěr Dickensova nedokončeného románu Záhada Edwina Drooda. Fantastický prvek tu zastupuje záhadná postava děsivého pana Drooda, ačkoli není jasné, zda jde o reálnou bytost či jen o výplod rozrušené fantazie. Hrdinou románu<strong> </strong><strong><emphasis>Black Hills </emphasis></strong>(2010, česky připravuje Plejáda) je siouxský válečník Paha Sapa, jehož život se odvíjí před čtenářem v časově nesouvislých epizodách počínaje drtivou porážkou generála Custera. Pronásledován generálovým duchem a svou schopností nahlédnout do vzpomínek a budoucnosti slavných mužů je Paha Sapův dlouhý život řízen dramatickou vizí, kterou zažil již ve svém mládí.</p>
<p>Chystaný román<strong> </strong><strong><emphasis>Flashback</emphasis></strong> (2011) bude rozvedením stejnojmenné povídky vydané poprvé v autorově druhé povídkové sbírce (česky Vzpomínka-Láskosmrt/Perseus 2000) a půjde o pohled do dystopické budoucnosti, v níž je společnost silně ovlivněna novou drogou, která lidem umožňuje znovu prožít minulé chvíle jejich životů. Příběh by měl být překvapivě volně propojen s<emphasis> Kantosem Hyperionu,</emphasis> ačkoli by se mělo jednat spíše o paralelní svět, v němž se lidská Hegemonie teprve zrodí. V posledních letech se autor téměř přestal věnovat psaní kratších próz, a tak z nich můžeme jmenovat snad jen novelu<emphasis> Muse of Fire</emphasis> (New Space Opera, eds. Gardner Dozois a Jonathan Strahan 2007, česky Plamenná múza-New Space Opera/Laser-books 2008). Mimo beletrii se zmiňme rovněž o různorodém materiálu vydaném pod tituly<strong> </strong><strong><emphasis>Going After the Rubber Chicken</emphasis></strong> (1991) a<strong> </strong><strong><emphasis>Summer Sketches</emphasis></strong> (1992), v prvním případě jde o krátký soubor několika přednášek, druhá kniha pak obsahuje poznámky osvětlující vývoj autorovy literární produkce. Dan Simmons je spisovatel mnoha tváří, vždy se však s obdivuhodným smyslem pro detail snaží o absolutní věrohodnost, ať už se pohybuje v dávných dobách nebo ve vzdálených místech vesmíru. Tato vlastnost mu spolu s vytříbeným stylem a zářivou imaginací dokázala zajistit věrnost mnoha čtenářů, doslova lačnících po každé jeho nové knize.</p>
<p><emphasis>Martin Š</emphasis><emphasis>ust</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Dan Simmons</strong></p>
<p><strong>HLADOVÉ HRY</strong></p>
<p>Obálka Jan Doležálek</p>
<p>Překlad Milan Žáček</p>
<p>Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský</p>
<p>Jazykový redaktor Helena Šebestová</p>
<p>Sazba provedena v LATEXu</p>
<p>Vytiskla Tiskárna Havlíčkův Brod a.s.</p>
<p>Vydalo Nakladatelství Laser-books s.r.o.</p>
<p>Úslavská 2, Plzeň 326 00</p>
<p>tel+fax: 377 246 407</p>
<p>www.laser-books.cz</p>
<p>v edici Laser jako 400. publikaci</p>
<p>Edice Noir svazek 4.</p>
<p>Plzeň 2010, vydání 2.,</p>
<p>v nakladatelství Laser-books 1., v novém překladu</p>
<p>Prodejní cena včetně DPH 579 Kč</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAM2AkIDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5hZFqBqtu2aqNQAjPj+EU
1p/9haa1R0AP+0t/zzipftPy/dT/AL5qtxRQBN9qb/nnHSNdN/zzSoP4qTdQBY+1Nt/1Sf8
Aj1H2xt3+qT/x7/4qq+6lHNAFpbpmb/VJt/4F/wDFU9bld3+qT/x7/wCKquq4oZ8UAWvtn/
TCH82/+Kp/2z/p1h/76b/4qqSuv8NGVoAt/bB/z6Rfm3/xVJ9sVW/484f++n/+Kqvtpr2+W
+9QBY+3x/8APjD+b/8AxVO+3Rsv/HjB/wB9P/8AFVV8lQu3d81N2L92gC015/07Q/8AfTf/
ABVO+0/3ok/8e/8AiqqgfdqUDatAEn2gf88l/wDHqX7Thd3lJ/49UG2hqAJ/tef+WSf+Pf8
AxVDXf/TJP/Hv/iqg27WpGhU0AWPtf/TJP1/+Kpv2v/pgn/j3/wAVVdYl20Mi7aALS3a/88
k/8e/+KpftS/8APCH/AMe/xqsBRQBa+0r/AM+yf+Pf/FUfaV/59k/8e/8Aiqp806gC21z/A
NO0P/j3/wAVTftf8P2aH/vmofl/y1N6NQBbW7+7utofyp32yPb/AMe0Lf8AAW/+Kqk1Jt52
0AaH21f+fG3/APHv/iqf9sX/AJ8bb/x7/wCKrNHFP3fNQBc+1ru/487f/vlv/iqPtKn/AJd
ofyb/AOKqrTloAn+0L/z7Q/8AfNL56/8APJP++ajAo20ASeeu7/j2h/Kn/af+mUP/AHzUFA
FAEv2n/plD/wB8Ufaf+mUP/fFRLTttAD/tP/TKH/vipRc7VbdbQt+FV6N1AFj7Rn/llD/3x
TfP/wCmEP8A3xUNFAFj7Qu3/j2h/wC+KPPX/n2h/wC+Krt92j73zUAWluFX/l2h/wC+ab9p
/wCmSflUNFAE32n/AKZJ+VO+0/8ATJPyqvRQBY+0/wDTJPyo+0/9ME/74qvRQBY+1rt2/ZY
d397bSpdoq/NaQt+FVqfQBYNyrN8tsi/hTPO/6ZJ/3zUH8VOoAm+07f8Alkn/AHzSNd4/gT
/vmoF+9Q1AFtrvC/cT8qjhvst81sn/AHzVZ/u1Cn+vWgDW+0r/AM+sP/fNKbqML81slV1ps
33aAHf2miKytao1Qf2pu/5ZIv4VnT/66mr92gDV/tKQt/qk/wC+aGvZP+eSflWatTg0AXE1
KX7u0UXN3JLB5bbf71VFXFDUAc5c/wDH3N/vt/Oii5/4+5v99v50UAdUxqN/u1I33agagpj
GqFqkao2oJI2+9RTmptAEe6ihjRtoAKkApiD5t1WsLu+WgCCjbu+X+7Uny53U2gCLY1Pxn5
akK7vu03vtoAdn+Gm5ajP3aGNABu+WnfxVH/u07d8tABTgflptANADqbuo3ULQAbvloUtTa
KAHbqN1G7r8tG75moAdSrSelFAA1FFFACr92hjR020NQAf8Co37flpKP4loAXrQtDbafQA6
nL8y1HTgf/HqAJlopm7FG6gB9FFMagCWjdTQaCfloAduptFFADt1FC06gBtC0fw0LQAU6im
0APWh/wCCko/hoAP4abTqbQA6iiigB9FM/wCWlPoAXdRSU1jQAyZmpIP9dUbutMSdVegC8+
5F+Wq/mf3qGlZ6joAr3DZnqPP8NSv9+mN96gAB+aplquD92rC0ASL/AL1PqLdTqAOduf8Aj
7m/32/nRRc/8fc3++386KAOoqJjT6joKY1qhapGNRtQSNamtQ1DUAR0UrUDmgCZFZVpGqXi
mbfmoAaP7u6mk/NUlG2gA3ZprUf7VDbaAG0fw0N8y0UAHfdR/DRRQAUbqTmloAP4qdTactA
A1FN3UUADUUMKFoAduo3U2nL92gB1HWm0bsUAOaj+Gm04GgAX5Voo/ioP92gApVpFqRaAEB
+anrTKfQBLTRzSLUi0AHSmbs0/rTOlABto20/+GigAooooAKN1FFABRRRQAbvlp27FNooAd
uoH92m05aACjbQxptABup26m04GgA/io3U19yhmWqe5j95qALLTbaie4ao6NtADWZj/ABUJ
8rbqNvzUq/eoAtA/LTqYtFAETn5qqt96rDVWP3jQA+ph90VW3VYQ/LQBJQh+akpsf36AMS5
/4+5v99v50UXP/H3N/vt/OigDpmFQuKmao2oAgakapKjYUAR0lL/FRQBG1Kv3qRqKAJmoZs
VFv3feo3ZoAnytN/hqJtv96n5WgA6UbqTKt/FS0AHWij/gVClf71ABRRupy7f4qADrQxpzb
dzU1tpoAbTlbFC0baAG/wC1RTgKP4aADdTac33qNvy0ANAqRabhl/hoHFADmooaj/ZoAKFo
20LQAoFDU6igBm2lAoWn0AFSU3bTloAfRRSrQAzbTqKb/FQA9aKOlFABRRRQA7qtFNooAKK
KKAChqN1FABtoo/ipW+7QAlFM3U/+GgAoB+ao3dU/iqBrj+7QBad9tUt1DMzfeam0ASA0u3
NMWpaAGMKkWkpVoAlB+Wkaikb71AEEn3jVZvvVZfmqzfeoAWpE+7UY4p9AEu75aIf9dUf8N
SQf66gDFuf+Pub/AH2/nRRc/wDH3N/vt/OigDqG+7UDfeqdqhagCOmNT6Y1ADG+9Tac33qb
QAlMp9MagAprCnUfw0AR0UUUAFFFFABRRRQAd/lq1/DUMKZ+aptuKAGtTgPmoooAOadQtFA
BTad/DRQA3pTutNY0DigB1PB+VaZn+7RQArUlK1H8VACfw0fw0u2j+GgAWk/io/io/ioAkX
71DfeoWkoAWpFqNdtOHNAD/wCKhadRQA3dSU+igBWooooAN1DUzbQtABup+6kpi0APpm75q
XbijmgB+6iiigApjfeob/ep9ACUU1qf/DQBE8Sv96mfZm/vCrFFAFFkZG+am1oY3feoaNP7
tAFFacrZpZYWHzLTFoAlpRxSUtAAtO+6vzULTaAGP92q/wDvVO1RE/NQA3bTqZuoBoAfUsH
+t/4DUG6prf8A1lAGNc/8fc3++386KLn/AI+5v99v50UAdM1R1M1QtQBHVy40jUrbTbHUpb
Yra6ju+zPu+/tba3/j1U69H0zVdMXw1o8d5eQLLpdq2oQozfeuEurj9z/wLejf7q0AcfL4S
1+31RtNk09lu1uEtdm9fvuu5F+9/EtVI/D+sXF01qlm3nLdfYGViqt53zfL/wCOtXoFpq+n
trllcy6hB/x/aS7s0i9rVldv+At96oNK1jTvsWiavdX0Mdw2p2y3iM3zKyI6eft/usrIzN/
e3UFWOBtdH1C9t4pbS28xJXeJG3L8zKm9v/Hfmo03RtR1SKV7WBNiMqF5ZlgXLfdXczKu77
3y12WiCDSYdH0y8vrRblrm7dttyjKqta7F3Nuwu5qyBYS3HhT+xVuLNb2DUDcFDdRKrI6Kq
tu3bfl2N/tfNQFjFXw/qf2W6u5LZbZLWRoX+0OsLbx95FVm3My/3VovvD+pabZQ3135C28/
zQslyjs/8PyqrV2V1eWes3mvJPJay6N51xNBdNMqSrcBF2ui7tzK7Kny7W/4DtrmtSVLrw9
oSxTws1nYStJEzhWX/Sn+X/e+Zfl+9toJOcb71XxpN9/ZK6m0cS2rFlRnmVWfb8rbVZtzf8
BpLrTZbVZWee2kWN/J/czo+47d3y7W+Zf9qui00RXvhF7bWntI7ezQtZXH2lfNR2ddybFbc
yt8zfd+X726gDjatJY3Mmm3GoKq+TauiPz/ABPu2/8AoDV6W8WjIq2ct3Zz3C/2jaxTS3ML
b1a12xN8nyorN93c3y1g6w9jb+HLqxjntvO2aduWF1bcywzb/u/e2sy7qAOQFncnTm1Dy/8
AR0mWFn/2mVmVf++VaokTc1dNZQ/b/Ad3aRTwfaFv4ZtjzojFVidd3zN833lrrAun6fZ26r
9m1aa3u0WJ3ubdfNh+zvuZF2/L821l3bvmVf4qAPP20+caSmp8fZ3na3X5vm3Kqt/7MtMub
aS2fy5GRtyK3yOrfeXd/DXpFwdMh8NahYx6nb3OptdTS20srJ/Fb27Ovy/Lu++it93crba5
bxPaLJOupWqwtZLBaW+5GX7/ANlRm/8AQW3UFGE9jLDpdvqDY+zzyPAn97ciozf+hrVeu20
T7LL4c0xftyw3Fvc382xXRXfcluqr8/yru+b5v9lq6jZYq1rc2a6atq9/bNeO7wtuh+ywtM
u77rLu3btv8X8NAHkX8VSW9vJc3UVtEu6V3VAv+1Xo1tc6ClnoqRW0Elo/2bzme4iVYpluF
Z2ZW+b7u5f91qYjWOtz2ukN9k86/uL+0DIiLsVfJe3+791d+5f91moA83ddk7JuDbW27lO6
mtW9LqtmnjVtTitkksVu96w7PlaFW+7t/wB2pPFSWNpeWumafJDKllDzcQsreazMz/eX+6r
Kv/AaAM1dEvn1ax0xVX7RfiFoVz8v75VZf/QlqiVYNtavToLjTm1HwjPaXNtG1q+m/wBoM5
Xd8qJtbd/dX5lZf4W+9/Dtht7jw8mnaStzaJNprpbfaG3p8jrP++Zl+/u27l/3WoCx52lu7
W80q7Nqbdys3zf8BX+KpEtbk6dLfLFut0mWAv8A3WKsyr/461dRqHm/2Xrf9rtZNe4t/s32
fZt2b3+5t/h/9l21X0q9s7PwVqUc9nbXrPf2+2GZ2XjZcfN8rK393/vqgkyJ9H1C2naKeL9
8srQNCrKzqyrub5V/9Cpl5YS2KWjS7dt5B9oRgf4dzL/7K1elvqVnH4qa7tLq0WaXU9RUNu
Vtytbps+Zv4d1Vra7sWsoWZoZtSTTbdUVXi3bfPmZ1+f5f7ny/3aCrHmVLu+WvRBe6Y91p9
ta21jBC9tePCjbG2TbpvJVm/wBn5du7/ZqaFtFe8VdQ+wfaLC3t9TuduzbK8O/dB8vyszK0
O5V/iVqAseaVMLGU6a2o7V+zrMsLNu/iZWb/ANlauyv7e1TwXcK9zDcytBbXEU26Jfnf5nV
VX5vl3Mrbv7v3fu0eGJtP/wCEQvbSV7ddQe6X7H9oK7FfyG+Zlb/vlW/vMtBJxH8NM2/NXq
lp/ZH2zT/P+wf2b9p037D9zdu3J9o3/wAX3d+7d/FtqtZ3OnXunWt1crbf2m1tcpD5KxI25
Zk2/K3y7tjPt3UFWOBtrC5u7W4uYlXyoPv7nVdv3v8A4moU3O21VruNRmiuNOmfRbW1tFa8
m/tCF2iZ0Xam3b/s7t/3f/ia1ku9FvNXvfta2O231K8Sz8lIl+VoW8n/AGWXcq7d3y7qAse
f3Gl3ltbzXMqp5UFytq+11ba+1m/9laqlel2+qWkDwxrbW8G/VbNLtLjyn3LsZXb+6u7+Kq
Lpp66HNHEtj/ZX9nP93Zv+1+f8v+1u+7/s7aCTi7PTbrUWmW0VW8pPPfc6rtVf4vmqO2tZb
y4S0tl3Sv0Xdt3VuaFcxWnh/Xp2jga42QrE0yqzLufazLu/i27q6y6udMt9Wt1s9MF3C0jf
ZHQ267YTCy/L/eZflb5/4l/vNQB5vc28tpdS2sqhZYmZDtO75loht5bm6itol3SuVVV/3q9
Elh0jT9Ivo18nVGWW7W5eHyl+ZkXY/wDeXa3zLt+XcrVYSfTLnVFjlSw8mDUrNYdqIu1Ggf
f/ALy7lXdQVY8sdWSdkZh8p2/K26rFzay2tw1tJt3qFY7W3L8y7v4aLizubP7P5sfl+bCs6
c/eVvu16a6aPZvds2nrOyTQ/aLdPKXdb/ZU/vfd+bf8y/xUEnmNvbPcuyJt+VWdtzKvyhWa
owPmrc8N26TajdRyorL/AGddsu5d3zLA7V21z/Yq6l5VnZwMn75tNmm8rZ/x7vsX/a+bZ9/
+Kgqx5rd2dzZratKu1biPz0/2l3Mv/oStTGtpRZxXjLthd2Refvbfvf8AoVej3V99ks7eWX
7C18lpaIfkR9jefNv+X7u7+9/vVXuX06xXUHs1slaCK/8As/CN926TZ8rfe+X7v+zQB521J
Xd+KpbG50nUGijtVaDUrdYPs6Iu1Hhdn+7975lWqWlpc23gPULtYredZy0KKyozRKu1nfc3
zf7K/wDAqCTkasTWdzBZW946jyLpnVP+A7d3/oVbvhhW/s3U2sUt5NWVofIWYK3ybm37d3y
7vuf8B3V19z/Z3+qsfskmgpc6j5rNsbYm1du3+Jfm+7t/2aCrHlK1Kq4r0Ca4Wa61CLSLWw
+32tlZ/ZVVE+bciec3zfebd/7NTtS/4R9bXWL60jtf9Ae5tYlTayv521UZf723dcfN/srQB
wcFnc3UV28Sqy2cPnv/ALK71T/0Jlogtbm4t3u41HkoyqzM235m+7Xptu2jDWb+71NYbK1v
NNbFkyov2dvtUO1W2feT/wAe2q1Z9wtnbaD/AKTZrLMyzLdfZ1i2xXH2htrbvvfd2fKvy7W
oCxwl5ay2N7cWNyqrNA7I6/7Sttaoa9QubnT7/W9SluYrBrqLUr9LPciKrt5DNDu/vfOq/e
/iri/E6qL6x3JDHdNZo12sIVds25v4V/i27KAMLarbqge3Xbu+7VjpUFwfkoJIaVaYtPoAc
tNqTbTSv92gCF6rN96rTCmMKAIaKU/7NI1AAtWIP9dVVamtv9atAGTc/wDH3N/vt/Oii5/4
+5v99v50UAdQ33VqBvvVLUdAEbUUV3Vnpdy+h6JaXNpbL9tmWZbtrOFvKiXdsTdtXez/ADf
Kzf3F/iagDh7q1ubSbyrlNsrIr7f9ll3L/wCO1XKuFXcrKrfMNy/er1L+zrS4uoYl0xba6v
LNfMu3sbdltG8+ZWaaH7qKyqNzfeXav96qUkE+reHrWJbOCeb+wdtrtt0VmmW9Xeqsq/e2b
v8Avpv71AHnFMbbXr40mxSe3WLTbCSy/tLZfTeUjbLf7Pb7m3fwr8zNuX+L/ernbnSrNPC9
9qKwQeS2j2n2eXavzTeeivt/2vvbv97/AGqAONbTL5bNbzyv3LwtMrbl+ZVfYzf99U620rU
Ly3S5trZpInk+zhlZfv7d3/oNddZJptx4csY9Q2eUmluzM33k/wCJgqsy/wC1tZq3LmGJbC
6tbzT7OC3W8v2tkSNFVoVtH8pvl+9/st/FQUeT/wDj1WJtOvLewivpoGW3uP8AVvnh/wDdr
tfB9hHPolrctplrdq2sJBdPNGr7LbYu/wCZvur/ALX8NWbWPR5Z7Wzitrf5dIa4tmSzSeW4
uPOb7yt99tm75W/75agk8/srO51K8hsbVfMnlO1V3bd1V2r1fSo7Uaza3WmaZDEi3r/bvtE
SK9rthTZ/1xXdv27W+98v+zVLTtF09lS8nsbb7JLY6aqOyrtZ/Pt1m2/7X3lb/e/2qCjgrL
Try8iuJbaJpIrVd0jK33F2t83/AI7/AJ3U3+KuzkXztHvZ9N0203/bJkulitkbyLZVXZt+X
5V+/wDN975fvVuajb6Pa6lcRxaYGiiS8ltZprOJInRYPk27Wbzvm2srN/eoJPN7e2ubl2WJ
N2xGdvm+6qrualtbe8vv9DtN0m1Xm2bvl+VGZm/75Vv++a9CjttMuWa8aztVezsbbWJwqKq
yr9n+dNq/3n8n5fu/M1R2Yax1SyltLG2/sldNmZLnyU/ezfZH3qz/AHm+bcu3dQVY85wy/L
Vj7XcnTl0/d/o6zeft2/xbVX/2WujubR9Q8T6JHp0VrHdXttbsy+Snlbv4mZNu3/a27a6eO
2057q+lfQZfOgubdDaJpsW97bY3zsnyqm9vvMv3floA8t9K2tJtdeh26jpVoWV2+ypNsVtr
t/Cu77r7W/3q6uaXT7XRma20/T2aLSra6RprZHbzmdVZm3L83ys3yt/vfeqxc22kWviG106
KxsFtX1i/U7oVZtiMuxdzfw/eoCx5q6Mn3l2t/e/vVH8396uu1y8l+z+Erx7SCa1t7NP+Xd
FVysz7kZlX5u3y/wC1/tU/xHY6bpmrafplpHC0TyNdM6qvzI7/ACL/ALuxVb/gTUEnHdafX
qDWui3mt3SyWdpG0F/qNvaJb2yfNsRWhVl+VX+b7u77zfLWZf2y/YL6TRdF3XyukV3Fc2ab
4k8hfnWH5lRWfc25fu/L92gqxw93Z3NjcNbXcXlvtVtv+8u7/wBBao/4a9Mvp9Mm1SWXUrS
0aG1v9Ot2fy13eS9q6vu/vfdVvm+7S2Gg21tq8GnvBBKtgba0vES0Sfe77ndmZvuKu7Zv/w
Bn+GgLHnk9nc2kFrLKm1bpN8fzfeXcy/8AoStToNNvLmyuLyK2aS3tdvnOv3U3fd3V3GoNZ
2fhpbmO2tpZbPTf3H2hFfZ/pr/wt/s1e1Kx0O0t9Vaz0150+13iTpbWiz+VtX9z87NuhVfv
Lt+98y0Enl+Gb+GhlxXfeFtPjuNB0+WTTLSe3fUpkvZnhVmit1RN3zfwqu5vm/h/9CcYbN3
+zabplpNfQaPbzwIturtcTN5O9tv8bbN3y7f7zbd1BVjz0DLfL/FU95Z3OnXs1ndxeXcQOy
On91lrvr3TbR7LVo7OxjtPI2zTXP2ZXhZtkO+3V/8Aliyvv27fvbttX77SItS8SzX32NJ4U
1LUvtU3y7V2orJu/wCBfdoCx5v/AGXffaEg+zFne3W6VVP8Gzfu/wC+fmqnj+7XqFta6bLF
DcyWc2oTJb6ak1vDaLcM1v8AZV3L8zLt3fd3L935fu1R36bbaTceXplgzQaXbXULzQKzec0
yozN/e+Vm+X7v8VAWPPcK1SAfdXbXXJpljdeOte0C2ihjW6a4hs2z8sTq+5dv+8q7f+BVoT
R6Hd6bqWsWNjbLDpzzWiIq7d6uyrbs3+1taZt3+xQFjkf7I1D+1ptI+zf6bEzq6bl+Vk3M3
/oLVT+UV6pcTW1z4o1C7+y20U0Wq38KuibWZPs8zfN/e+ZapReHpX0S3torWCW+aa0W1uHs
0WJ96szfP/y2X7u7cv3loJPN2+Vqay/w16f9iWbULhbPw1C10l3bW5t7mzVP9G2tuuGTb8u
9lXc38NVX0rRbqya6sfsiwvcf2PE8y/x/aNyzt/2x2/NQUee/xVObaVLVLp42WGVmRGb+Jl
27v/Qlr0WbSbbykuU0pZNW+zXH2a2uLBIvNdZ4V/4913KzKjOyr/FtX71UoYba08PTX11pt
t9uis7hyk0K/JN9rRfuf7K7l20BY4Vp5HeKR2aXZtVd/wA3yr91at3Muoa7q6ySJ5t3eMqh
UXbu/hVVX/vmul8YQ2K2d39ksbaD7PqXkJ5KbW2Mm75v73zVqGG8vntNQW1haGDSrfYsNgk
7Ss21W2r8q7Vb5Wb+Hd/tUAjiIH1LSrdruNBHFfxPbq7BW+X7r7f7v93/AIFVG3tpbm6SKJ
PMmlZVRV/ib+GvVNS020RPsMWmQyaVA+qK8zDc1uqs2z5v4fmX5f71R22k6Z/a1rFLp1sun
LeWC2Nwybftgb7+5v4/l+Zv7rLQB5hc21zbXHlXcZidQrMrfKy7lVqiI+Wu6RdNuvCEurz6
Y0k063Pn/ZrNWW3fauzc+7cm35W+783zbqo6TbafceFLjU5baFpdNWaJ1b/lqzqqw/8AfLb
v++aAsc7p2l6lqkjJp9jcXbINx8lGbatNubO6tEhkuYjGs6M6bv4lVmRv/HlZf+A10FnaXm
q+BUsdFge5ukv3lure3Xc7qyIqNt+8yr8/+7u/2q18Wz+F7DT7y1g/daO8/msn71HW9f8Ai
/3d3y/7VAHC2tnc3jtHbRmRlRpW/wB1V3N/47UNeoX9pp2napexWenzQbbfUVjma2WBHh+z
tt2tubf/AL3+1TY7fSE1S3s/7F09k/tKwtGZofm2TQsz/wDjy/e/hoJPL9tP/wB6u/Nrpi6
ati2n223+yWu2uNv73etwy7t3+7UHibw99nW+Wz0zy2l1a4W22r963Vd3y/7O35v+A0FHHw
WtzcrM1tbPKsSb32Lu2r/eahLC8ms5b6K2dreL77/wr93/AOKWu08KHTtN0m3k1DUobL+1r
loXVlZt1sqsjfdX5fmmb739xaoaxp93pXhe3toNPVom3/2jc7N2yZJ2Xazfw/Lt/wC+qAsc
lt3LRurutF03Sry10KW7s1trVXWGbzbfa11MyTOjK+751ZlVWX5du5a5XxS8H9o2621jNZP
5C/aFe2+z7n3N8ypubau3b/49QSZjzLVZnZ2+am5aigB38VWAPmqvU0ZytAEtN/hp/wAoqN
jQBG/FV3bb/FT5Pu1WPNADt1Naj5f4ab1oActTW/8ArRUK1Nb/AOtFAGTc/wDH3N/vt/Oii
5/4+5v99v50UAdN/DUbVJ/DUbUAR/w0zb/s0+u6sdN02507R3bT1trd2W0uPtETK7TTI+2Z
X+6y/dbb/DtWgDh47ae5k8u2iaVlDPtUbvlVdzN/3z81V+K9QttM0OxWaOexaWaye2tLxIo
2ndlZGab7rLt+b5d38O1az2h0iz0XeujWM7xaXbXYeYMzM7XCo275v7rfdoA4l765Olw6U2
37PFM068fNuZVVv/QVqh1r0+fwxpv9qMtppqtaxXeqRTN8zKqom6FWb/0Guf8ADVhFNZPKm
lJql019b27wyhm2Qtu3N8v3fmXbu/hoA4+ivS7PQdFuLjTEtrOL7DFqa2873CMrXitM6qyP
91l27V21St9Bjs9BhuX0XzdTWwecW0yMzM32pU3Mv+ylAHI3M19a6b/Yt1H5cXnLdbGHzbm
Rf/ZdtZv/AAKvWr7w9bal4m0//iWeYv8AaS290q7mVIVtbdlVm/u/f/8AHq43wfpen621xY
3iLviaG6L7vm8lW2zL/wB8tu/4DQBy+Fpyr833a9D07T7G5h0ddR0GGKHUrrekqQsuyHc2x
Wbd/G3y/wC6v+1SiwsTp17dWPh77XqEAt1eF7R0Xc00ysypu3fd2L/vUFWOJWzu/sf2z7M/
2fdt87b8u7/eqGvTn03RYtRtdHjtx9mlvLxvmdn3GH/Upt3f3vl/vNXI+IbS2WeK6s7GaCH
Yqybrdok875vuq33dyru/76oCxl299Lbadd2MCoq3iqsr7fmZVbdt3f7yr/3zVPHzf7Vek6
PaW0N9oV9ZaZEkTo1uYbmFvOab7Pu3bt3zqzfd2/d3baZpvh+2m0jdqFjDvZIbpWS3ZVXfc
Ku1n3fe2s3y7floCx5yB8tP2t/31XpEel6LeSvIumwQNa3N/BHCiu/n+SkLJuXd8zLvdv8A
a21kaY1jb/FDSWs7Mxwtc26tDcIy7Xbbu+Vm+Vd25l/4DQBx1W00y+naFYrOaRpU3oqpu3r
u27l/vLu+Wuyj0iz1DS11BrG3gunLab5TbkVbtp12s3939yzf981pvZ2dhF/a76ftuorW7V
VZHt1ZoWhVPl37tvzsv3l3LQSeZXFtc23lebE8fmjcm5du5fu7l/75/wDHahz/AHVrqbwab
beKNEW8tlaxe0tGuEy33WRdzf8Aj1VvEdnFoOpWOnfZka6s4g11u+be7MzfN/wFlWgowP4f
u1OlldzrE0VrMyysyoyjduZfmbbXpGsafp95rniXULnTYY/7J1G5edcMqywurLb7v+Br/wC
P1JZ6FZ2zWP261VpbC58ndCrxK3+jzP8AK275vmRW3LtoA8xeKW2umiljaN0O0qy/MtOe3u
Ut4bmSBlhlVtjMPvYat7w6jar4muryXT4Z7VQ1xdLsZ9iblZtq7t25m+Vf96tp7OLUvD3y6
Z5cy2lzPBbLu3RN9rXcq/xfKrNQBwe6nfw/drqrm102w8ftZ3OnvJaoi5t0Rn+byfvbfvN8
zbmWtttKlfTZdFWx06SZtYVWmVH2qrJuX/aX+7t+9/DQScI99K+lw6c237PFK86/3ssqq3/
oC0r6bfBot1jcKzqzruRvmVV3M3+7t+au3vNO0i00641FdMSSVtMWYJNC0Sq/2rZu2bv7v+
1SX1jbSwTXkUBitP7NdbaF96SxbHhXa25vm+//AA/L8zUFWPPgq/3dtH+1t+avUJdL0F9bn
s10O0ji/ti408bWfcsKruX+L727+KsG50S1TQbrUFsflXSrSdJvm2+czIrt/wChUAcWf9r5
v96nQWz3NyltBG0kzuqoq/eZm+Wuy0bRLSfwzM95BDJ59pd3ELhGZ0aFW27n3bV+Zfu7W+9
/u0/wTaWzT6TeJpovrh9WSGZm3f6Oi7WVvlb5f4vmb+5QScRtZW+ZfmWtKa5vINITTJbYRQ
u63XzI26X5fkb/AHdrNt/3q7XTvsNnf2MVro9tLNdaJcXDs6uzSvsm/h3f7K0y00TR7t4Y5
bRV+y2lnqFy2W+a38n/AEhf++mWgDh0sb54Eljs5milbajKjbWZvlVV/wC+ak+w32zzPsM2
1jsDbG+ZvmXb/wCOt/49XdQ2mjGz0WxZHaG4e0uE2K+xZndVfc27bt27l/vfKtTaXYW10+h
RRWzxWUWpotykvmqzOzt8yNu27dqr93ay7aCjzmVJIZ2SRNsqttKsv3WqLdmu7FtpltpDP/
YttLNFpUN+rzM/zu1wqNu2t93a33f71Wn8Maf/AGt5dtp7SWsV7qKPtLNtVIFZFZv96gDzo
fK33qN38KrWx4f05ZfFem2Op2rNDK6M8L/LuRl3V09npmjXmlwau2nwJM2n7/syCV0ZvtDJ
u2q277q/3v8AaoA4X7NdPZtd+U/2des2z5f++v8AgVNZJY0ilZGVH3bGYfK396uy1KKKz8K
6n9l052sbq6f7GziVWRVb5nf5tvy/cXcv97+7TNFsdNm0vTGubPzproXKIzI7orq6bWdVbd
t2sy/L/eWgDjN5/vUb2+X5vu13H9g2MNl9mlsYW/0G5uLi+RmbyrhHdVRW3bdvyKu3+LfVX
xPoVtptnrEqWJiRdUSG2dt21oWR2+X+8v3aCTkfm+7Shm2tXbjR9PutJWzttPgjuv7NtroX
LOys0z3Co275tu3a9aFx4f09ES7/ALMhkvYku9tsiSok7oybflZtzffZv4d22gDz3ypYYEu
WiaOJz8jsvyt/e203v8td5ZafYyJp7XWkCO4vEuVCbJXiim3pt3Krbtu3d/wJl+9tqzbabb
TWWmWt5p9srWa3nzwh23zJ91dyt83975fm+Wgo8+mSW3naK5Ro5UbayONrL/s1Bvk+9urd1
2yabVpZdOs7mRJVXd+5f5n2bn27vm/2v92sV7eW32+bE8bOquu4bdy/3qCRmW+7/DtoZ2+V
tx3Ufw0xmVfmagByvj5WouJmVNu5vm/8equX+b5ajZmP3qAHbm27ab8zNRRQA5adUdO60AO
pUbFM206gCbf83+9TX+b7u6hfmaneW1AFcnK1XYVaKfNTSlAFfotNqVx/s0ygAqxb/wCtFV
1qxD/r1oAx7n/j7m/32/nRRc/8fc3++386KAOob7q1C33amb7q1CxoAa1DSSMixtIWVei/3
aGo8lzD5uxvK3bd235aAGrLKjsyuys3VlaoWdvu7m2/dqZ45F27o2+f7vy/eqPYyqzMp2r8
tAB50o3fvX+b73zfeqNXkRv3bMu75W21cu9NurOC3llUbLgbk2lW3L/7LVXyXafYsbM/93H
zUAN82XasfmHylO4Ln5Voa4lL+Z5r7/72fmpmx/7p27tv3f4qesLtuZULbPvfL92gAWWUL8
srr93v/d+7UYLD7rFamELum5Y2ZVO3cq/xU2W2lh/1kTx/7y7aAEaacx+W0rNEvZm+Wr1pq
19DYXVosrfvyjM7N867d235v+BNWdUwEiM3ysu07W/2aAH73+X5m2r0+b7tW3vLyaz+zSzm
SDez7Wbd823bu/8AHVqu8TokUkiMquu5GZfvf5apPJl8jzGQ7P7235f4v/iW/wC+aAA3ErM
v71/k+5833f8Ado+0XO3b5r7f7uaa33vlpv8AFQA4O6srbypU7t2f4qaTIX3tIWfdu3Z+aj
dTNtAD3nlfduZvm+Y/N/F/eoe4lc/vJS3+81CpI+7YrNxu+UU77JdtcQ2y20zTS7diYbc+7
7u2gCuWZvvN93+9QdzszSNuanMKkW3uWTesTtEzMqtt+XNADGmldm3yO3r833qGnnO1Wlfa
vT5qR1ZHZZFKt/dZaatAD0meJ9ySMv8AtK22pRcTh1kWVlb+8pprwvC7RyxmN1+8rrtZaj3
UASCaRWV1cq/97PzVJ5knzfvH+b5m+b733qr5/u0+gB5lkdm3yM27724/ep3nSu25pWb+H5
mqDq1SuklvK0UsbRyo21lK7WWgB3mv95nbdu3fe/ioaWTy9m87P4V3fLQ6OjMjqVZTtKt95
aaUkVVkZW2t91tv3qAHGaRV2K7Kv93Py01JpE+5Iy7vvbWptSPa3cKeZJbTLF8vzMjbfmXc
v/fVADRLIGWRZGVl+62fu0B33f6w/MNv3v4ag+Xb81WYba5mTdFbSyLnbuVd3zfN8v8A463
/AHzQBc03UpdNvbe7VVlWCZZhC7Ns3L93/wAeqF7y5mdmaV+rMq7vlVqh2Ns8za237u6gf3
qAJN7/AMTt/d+9QtzcqrL5r/P8x+b71R7qWZJI52jljMcqNtKsu1lagCW5uru6uPtMshadQ
qq33flVVVf/AB1VqJLiVGVo5XVl+6ytt20mxnXciFlX+6v+zu/9BWo1R2jZ1jLKvVtvyrQB
Kbm52GP7S/lN95d7bWq7Nq1y2nWNnB+4WzV1V4S252ZtzM3/AHytZpGWp1AAs0ixNEsr7N2
5kz8tOa4leLa8ryKv8LHdUfShqAJPNfb99trDb97tUzXV2XErXMzSr91mdty1V21Iqs33fm
oAsJeXiv5i3cyy/wB7e275tu6mpdXKKqx3LrtO4Krfxf3qYVZG2srK391lpvky7vuN8qs33
aAJ3ublm3Ncys33vmeoGdnb5mLbfl5qJpFqNpmb/ZoAmZ9q1XZs0IjO6xxqZJXbaqr8zM1G
xtrfK3y/e+X7tADaKKKACiiigAooBooAkopu6haAJk+9tqd32rVTdUjv8tADvvLuqJ/lWgP
8u2mSH/aoAY77ty/3qgpzUfw0ANqxb/60VCv3amt/9aKAMm5/4+5v99v50UXP/H3N/vt/Oi
gDqG+7UPWpm+6tQtQA1q7rTXg1vQ9NjupbiytdJa3W7t/u29xbtcff/wB/5/8AgW3/AGa4N
ttWHv76ayisZL6eS1T5kt2dti/8BoA9AS51B9R1qTXmPlWerWzW/nH5Yn8/btT+6uzd/wAB
VaZYWsQ1G7i1OILbv4ot4mWZdqttW43K3/fS7v8AergbnUL67giiu76edIvuI7syr/u0y61
LULxYlvL64nWIbUWZ2bYv+zuoKOm0o6zqnjBG8Q3c3/Eud7qdLtmVEZPm27f4dzKq1sXd59
l1z+0pZ3lXxBYotxe6Z8zxTK6q7L/vMnzL8u7fXBT6vq9zB5VzqV1MijZteZmXb/d/8dX/A
L5pLTVdTsf+PHULm227tvkyMu3d97/0GgD0aLT5E0u38K3kiT3a6zdmGb+/cQ+Tu+b/AGl3
/wDAttQ6hcahaalpUWhtLun1m7W5VPuyzfaNqq/95dm35f8AaavOFvLtGRkuZlaJ96bXb5X
+X5l/2vlX/vmpYdS1KD7R9m1C5h8//XbJmXf/AL396gk7W/eLUtJ1PTNInnsYtGe4uIViLf
Z7y3+0fKzf7a/Ltb5t21VrI8VXOpXsWi+bc3N2i2ELbWdn+Zt3zf7zVz/2/UP7N/s77dcfY
d277PvbZu/3fu0i3l8qrGt5cbVxtVXb+H5l/wC+aAIGR49rOjxrn7zDb9371er+KNOgv/GS
2dsjSaK99ctcqh2u92u5mR/+A7VT/Zb+9uryx5rq5T9680sSMzfMWZVZvvf99VIt/qG95Fv
Lje8qzu29tzOv3W/3vm/8eoKPQE0yz1/TdCs1s/sUzWazJtdmVU+1ur/e/wBlt3/AaydTu7
FPBUUS2bQfarlprNPPdtqKzLvZWbb833V/3WrHttc1G3uLu5umub27a2e3Es0rfuA6srN/t
feas19U1GayXT21C5a1X5Vt2mbYv/AaAO30XQdK1q30ryFRl3qt+zO6zK7b2Vdv3drbV+Zf
m3VmvY6Lc+JtFtbNg0N08KXKQl9isz7W2s/zbdu2sQX+pJa29q15c+TAd8ab22o395abNqN
9c3i3lzdzS3C7dszvuf8A76oA619H0y4gh1K00+GK3ia7W5W4lfZth8lVb5fm3fvlXatUrz
R4rbx0umWlit3E/ksLeZ3VV3wK/wAzfK21d3/jtY0GpahbbZLa+uImXdhkkZfvfe/762r/A
N8037dqUF0uoR3lzHcMu1bje277u35W/wB35akDs9M0rSL/AFeZbGAQaVf3DWEDedN5rbVV
nZVXd8u7a3z/AN6tCPTrRNb8E6lGplmll06B3U/La7VTav8AvP8A3v8AZ/3q4Ea7rSu8n9r
3qtLtZ289vn2/d3VXTUtQhZXivrhWXZ912/h+7/3zQB1tn4bsbzTWW8WKC6ZIbhZkd2fY9w
E+ZfuKu1m/2vlrVs7DT5NNXyrQ6bFp19fyopmf52hgTb833v8Ae2/3Wrz3+09Tez+xtqFy1
qo+WHzm2r8277v+9Q+t61M6SS6ndyPF80TNO25fl2/LVAdBanTLn4paa0ezUra6ubdn3l2V
nfbv+ZvmZdzNt3U9NI0i5sYf9BKy3lld34uElb/R9m/an+78i/e+b565R7u8mv8A7Y91M10
rK3nM7b938PzVM2q6u9vNFJqFy0M7b5kaZtrt/tLQB6JqGj6PrfiCbzLR45Uv7e3dkl/4+F
a1d9u3+Ft0O1f96su0s9ITRLjUv7GT/TNKeZbd3dvKZbhU3L827a3/ALK1cW1/eFmZrybcz
rOW3t99fut/vLuapjrGrm8+2NqNy10ybDN5zbmX+7uoA6DXdG06107U1s7Z45dNuLeH7Qzs
32pXVm+b+H+Hcu3+GrWleH9I1e3037NsZV/4/nZ3V1fZM6pt+7tbZ8rLuauSuL/ULmzhtLm
+uJbeL/Uwu7Mq/wC6tP8A7V1PyLe2/tG58m3ZWhTzG2oy/dZf7tAHWxJoMWkas1jaW13K1r
buzq0u23dp9rbGba237rf+O1oeI9HtofHV1JFGksKtcX9xd3DssXyu25V2/N8jbV/vM3+zt
rhG1fU3uZpW1G5aWdNjv5zbnX+63+zRDrGrwz+bHqF3HLvZ93nNu3N95v8AgVAHeNoeinXF
ivLV7tr+/tod5uGXYtxbrMzf3m2s/wDF/wACrm72wje98M6f9pdYbyBFZmPypuuHVmX/ANC
rHfVNSZ1uW1C5aXerh2dt25V2q27/AHaqvcXNwy+Yzy7BtHzbtq/M3/s1AHcJoOiy2txqX9
nzRLZPdp9kaRm+0eSqbfm+98u/5tv92tqaHTrm1gs7zTy1vdSaNBs85lZN1u67t1ecPretT
XEN5JqN200HywzNM25P91qY+qancN5r31zI29W3s7feX7rf7y/NQB1R8O6YLdbHyGa4ewmu
/tu/7jI7rt2/d2/J/wB9NXQ2FpZ2U9xY2dm8CWetNa73dm83bb3K7v8Ae/8AilrzT+09S+x
S2P264+yu24w722s3+7Vo63rE2xZNTu2WL7m6Vm2/Ky/+gsy/8CoA3LzSlh8GzLLtjuLP7P
cbEmdv9cv8asu3dt2/dqOw0uzutE0+JtIH9p6jcrDa7Z2VnTdtZm/hVf4f++v7tYEmq6jcW
a2cuoXEluqqqws7bV2/d+WnjXdZWzis11O7W3i27EWVtq7W3LtX/e+agDS17TtPtU0q80/Y
sV5CzMsLuybldl+Xf838NdF4o0W1HjS58uCO7hka5vbm4mkZYsBm3L8vzfJ/F/Ezf7O2uFv
tSvtSdJL6+nu2T7rTOzbalTWNXjfzYtRuVl3s+7zW+8y/M3/AqAOwa0sdFg11fIf+z3tLdk
Zbh1ZpprdWVF/vbWZm+b5tqt/eq5a6DpjrqGhpbTLCl1ZpLcb932jcjt/wFm/h2/wtXDHX9
cWOaP8Ati+2y/fXz2+b5dvzf3vlVV/4DTG1jV3t0ibU7loYtuxfObau37v/AHzQWb0mkaZc
+GptZtrV7SVrNp0t97Mqst0ibv723azf980n9hWK+PLvTGjma1tUmn8lW+Z9kLPt3f7W2sX
+3dcOo/bl1O7a9xs87zm37f7tVft1417/AGh9rm+1q2/zt7b/APe3UEHUWum+HrjQf7TvPJ
sVupLiBF852aJkRWXb8rbtzN/F/DWvbeGNBvNSt7FbOaLZd6dE7rcMzSrcJuZf9n5vu1xDa
3rD/aPM1O5b7V/rP3zfP8u35qjN/qKtu+2TqzbG3b2/g+43/Af4aCS9c6bFBoeg3nlvvv8A
fv3H7219q7a7KLQtGs/E121pbXNoul381ruW4+eVVgmdW/2W+T/vlq4C71XUNRuVl1C8mu2
Rty+c7Ntq7rHibVdX1a4vGurmNHmmeKHzGZYlf7yr/wAB+Wgo27zTtF/suHUJZBJfX9v9vi
Te7O7tcMvkfd27dqt827duWr+qG1uZ9Wkk85riys4Uu0W5ZkZ2uF3pu/uru2t/tKzVw8Wr6
nbWq2kWpXKQqd6osrKqt97d/wB9KrUt7rWr3jM15qdzOzjad8zNuXdu2/8AfVAFvxbBaJ4r
1j7HaLaW6XboqJ91drN/nbW4vhjR9tu2x9urlEsPn+6fs+5t397bM8K/99Vyt9reo6lZxW1
5dmdUlabc53MzMqr8zf7qrRZaq0F5p7X32i9tbA7o7fztu35t3y/e2/N96gk7bR9F0jTNe0
eT7LNPdf2naWr7ZNux9qO7bf8Aebbt/wBhqz7nSo/+EX1WOVlimihXUgqSszOrTKisy7dv3
Xbb826ub/t7VV1G6vItQngmvJmnm8l2Xc27dUD6vq72TWMmpXLWrfK0LTNt+9u/9CoKN/Rd
B07W9OsorZh9qa5Rbx3fa0CNMqKyr91l+Zf+BNVDxDa6PbPD/ZkqedvdJLdHd9m1vlbcyr8
33v8AvmsxdT1BNO/s9b64W03bvJV22/3vu/71NvdRvtSdZNQvJrtk+UNM27bQSdrf+GdIbU
r210yzdf7O1J7V/OufleFUd2Zm2/LtWFvu/wANc54m0+zsbuyaxZfJvLVLgBWZgu5mX5dyq
235f4qqJqurxXTXMeoXKzNJ9oZ1dtzPtb5v97azVBeX15qM6y313NPKo2q0z7m2/wB2gCtS
0lKtABTlptFAElN3Ubqa1AAGUNSO25qa1OoAZto2/LT6KAGdKkt/9aKjapLf/WigDJuf+Pu
b/fb+dFFz/wAfc3++386KAOoaoG+9U7fdqGgCOuwsfDumXGpaDoz+d9o1GBbqa58xVRV+Zt
irt+9tXbu/vf7tcfWhDrer29rb2kGoTxwwPvhVT9xt275f7vzfNQUjoE0Pw/cs8djci51CW
3Ro7JbtV+fc+5VfZtZvlRlX5fv/AMW2k1XTNIk0D7ZZ2L201vpENx8rqyu7XSp83H91m/yt
YS+INaWd5Y751d12ll2r/e/75+81Mg17WrXyVttQmjWKJrdNv8KM27b/ALu75qCzdtNM0yx
8f3umXNmb21it7llR32tuW3Z/7v8As01vD2kXSpp+m2102pz6Yl3HumVld2ZdyKu3+5vbdu
rmv7Y1H+1v7Y+3Tfbt277Qx+Zvl2/+g0kOt6vbajb6lBfTR3tuu2GZW+ZF27fl/wCA0EM6u
TwtpTNqaxOViRLuezuGuNzTxW6t82zb91mRvvMv/jvzaN/oMT3V3Hc3l5NbreXMsgZ13yrD
aq6/Nt+98zLu/h3fdrh7bXdStrVbFb64W02shRD/AAN99f8Adbc1XNU8T6hea9NqNnLNZRN
ctcQIr/cZlVd3/fKrQAajDbf8Ida3lmssUN1f3Cm3Z9yrsht9rZ2ru/1rf5+91MXhHSJtT8
qzlu7SW1vLeJ5nnVt6vC8u5fl+VlZPl+9XCXep318qrd3bSrvZ1X+FWZVVm/75RP8Avmpf7
Z1UStKuoTrK8yTlgdrM6fKjf8BVmoJPQYdO03XbPVpG1BrneltcT28Tq75Tzv3KNtVdzKqt
935dzfe2/Nz39haUtkyxx3K3sGnw6n5rSrsbe6Ls27f7rr8277y/7Xy8+db1XzfPW8dZco+
5Pl+ZPmVvl/u7mofW9Vks2s5b6ZrdvvJu/wBrd/3zuZm2/d3UFHqP9jrqGt69bNfGJb2fUo
fnb5E23dv91f7zbv8A0GuB0rTNPudb1Jpba5itbK3muBbM+2Vtn8LNt/76+X+FqzW1jV7jz
o31C4ZZ2fztzfe3srP/AN9Mq/8AfNWF1XUF1RtS+1v9tfdvm/ibcu1t397ctBJ3mo6Dot2t
lfahcvaW7W1hbpvuFRolaHczfd+dl/4D/FWVZeF9Nvl09rW58y18h3u7hblV/fJCz+RtZfk
+58rfN8tc7/wkOuefK7alNI0qqr7/AJt237v3v7v/AI7UK67qsUVvBFfPGtv80Sr8u1tu3/
gXy/L81BR1aad4fgsr77IrSzefZqlxFcK32VnV967tvzbWX/0H+7Wtqmi213b+XeXTyRadN
qL7prhUaXbdIi7n2/7W77v/ANj5/wD2zqW+4Zbtlafbv2hVVtv3fl/h21INd1lX837c+5Wf
738W9tz/AO9uagDtbLSdB/4l8VjmV21xIEvldGZVZVbb93a23dt/3l3f7NcX4fsY9b8UafY
3jzbb2dVmdT87bv4vmpItd1eBmaK8dd8y3DcL99fut/s1Ys/ED2uvaZqckC7dNVEREbb8q/
8AszNub/gVAG9ptjp1notx4hs2vYENkzC381JW3faFT7zJ/tK33dytWfNpdtc+OvsN9c3Mt
v8AY/Od967/AJbTft3Mv+ztrGn1jV7tJUub55FeFYHX+Fl3b/8A0L5v96q39pX321r77W/2
jZs3/wAW3Zs2/wDfPy0AdU+lWllpn9oab9uVbyO0f7Mrqztud1ZN+3+9CrL8tM1K00/VfiN
Y6dJJcbXeG3u2V0ba/wAqsqMqqu1fu/d/hauch17WbdrfytQmXyNnk/7OxmZP++WZv++qjn
1fUZtRh1FrlluotrJMiKu3/vlaAOgbQdMmtbHVYrSePT5bV5bhbi8VfKZZtm7fs+bd8vyqu
7dVq88JafaPfSebcNb6c1zFcNld3yqv2f8Ah/iZ1X/gLfdrlbbXdXtrdYoL6VYkRkCfKyqr
Nv8Aut/tfNTptc1eSC9SfUJmivXV7lWb/Wsv3WagDuLmDTJri6lu45tU01NKmazuftKfPsZ
dzY2fK/Pzbvm/3vlqufDlnfy27T3dwyWcNo9z935bd7L7Q2xdv3tySr8395d1cr/wkWtfaF
uftx81EZF+Vdu1vvfL/tVGurakPtG2+f8Af26Ws3zffRFVVVv91UWgs3F0qK88V6Fo95Lcf
ZZba2zt27kV0V22/L/eZq1NK0rT7TZ4g097i2hXT1uPs9xcxbtzXDw7d7Jt2/Ju+797bXFr
qV8l7b3n2orcQBVhf+JVVVVf/HVqe31jUbZYliu2VUj+zqrBWXZuZ9m1vlZdzbvm/ioIO21
HQLO58PWPlag13DFey2FvKn8Wbjas7/7O3/vpmX7tQ6ZpOn276heaatzEsUeo2ji4dX37Ld
mVvlVdv+7XGjW9XCsq30yqyupX/ZdtzL/3181Ty+IdaumVpdQdm2On8K/K67X/AOBMv3m+9
UgdpqWjRP4f1Brq5uJ0sHS4ZM7pZd1rD/s/dXd83+ytY/h7TYL/AMDa00/meVZ3dvcGGLbv
fbDN8q/+hN/dVW+9XP8A9vaws6yrqE25W3bv+AKn/oHy/wC7UNnquoWUSrZ3bxbZVn+X++q
sqt/483/fVUB2Vh4P0m81W30tpLlZo2sGnm3rtcXDIrKq7flZfO+X5m+6aj03S/Dhtf7Q+x
3ktvLZX7eVNOuVeFNyvu2f7X/AW/vVza+ItcRbVY9QmVbd0eLb/Cyfc/3tv8O77tV7XVdQs
/JW2uzGsG/YuFZV3rtf5W/vLQSdidB0x0tbrUpb+dnOnW4VZFXas0LN/db7u35arT+FdItN
Oi8++b7VKjTI32hPm23GzZs27vuqzbt33q5g65qbLErXjsqNC4/2WRdqN/wFWpG1vUntWga
7LRbmb51VmXc25trfw/NQUdwnh3w9ba5Kn2S6nt4Lu/sHSadfn8lNyv8Ac+X+L5f92sp9Ni
Ph540kuFt/7P8A7UWF2Vtr/avJ2s237u2udbXtTW6+1LfS+d9oa6Lf9Nn+83/Aqe/iDV205
9P+2f6K6srIqKq7d+/b937u75ttBJqaZoNteaFcXV5G9s5trm6tn+0r+9WFC23ydu7b8rLu
3L/47VjQdB0jUtJtJbxrr7Re3k1ojI6qibUVlbay/N977u6ufj13VrbTv7PgvGW22OmzC/d
f5XXP3trbvu1HbavqFolvHbXcqLBM00W3b8rsqqzf98qtBTO18OaDBFc6NqDo8N9FeWMuw3
CvvV5ht+RV+X+FvvUf2bYx6Xfanp/2hUvbO7RkmdXbck8PzfKq/e3r8tctF4j1pLeGJb51W
LZs4Xd8jKyfN/Ft2/Luqv8A2xqK2f2T7U32fDrs/wB/azf99bF/75oA7bUvDmmxXEuny6g0
kWkfaVe3S5iZ5VRWfcu1fk3Nu+9uZflqW/0rQ7i3028vEv8AyWh061RElVWVZlmZmZmX5tu
z+781cY/iHWTdQ3bXm64i3YfYu5ty7W3fL83y/wB7dUdz4g1i52+ffSSbWR1+VflZN2z/AL
53t/31QB0GpeFtN03SfMudQX7U8E06M1wiqzJcNDs8n7zbtjfNu/8AQWqfw7YafbW9vdP9p
a7vNNv51YFdiKsMy7du3du+Vvm3f3flrlJdb1K4s2tJ7vzEdmb5kVmXc25trbdy7m/u0+28
QavZWX2O1vGjt9rrt2q3yuu113f3WoA2db0DT7Kz1GOzkuPtGlyQwTu7qyXDOrbmVVX5fmX
+Jm3L/d21Zh8K6Ze7LGCW6S+e0tLrzXdWiVppkRl27d38e7du/wBn/arl7zXNTvrNbO6vGk
t12tt+X5tq7V3f3tq/Ku77tQf2rqG1l+2P89utu3+0isrKv/jq/wDfNBJ2Emh6ZZrqR0+/m
XZa3G+3F3FKxVZoVXcyL8u7d93725atXnhrw9candTDdp9iktta4a8hTZvTcz/MvzbV2/Kv
3vm+b+Guah8SSyxar/aDNPcXtt9nR1CJ8zOjMzbV+Zvkqv8A8JHrG5ma8WTeiI2+NGVti7U
3Ky/eX5trfeoA3f7A0C20l7q7+3yvBZQ3j+TOih902zaPkbb1Vt3zf3asXPhDRbO6exkub6
S4eS/ihdWVVX7Om5WZdvzbvu/w1x76nfG3a0a6ZoWhW3K/7CtuVf8Avqppte1eW6+1yXztM
rTNu2r9512v/wB9LQB3Uejxx3mg6M2q+RNBc2m3yZrdnf7Qm9mVdu5dm5VXfu+9/DVXTbNb
q10GOzvJZIYklc3KNC3kSrC77GTZu+Vl+VmZv4tu2ud0bxJc2erabeahm5h051dFVV3tsX5
F37d23+H/AGVqjFr2r28EUEF55SxdNkaru+Rk+bavzfKzL8396gDqNHsdI03xLFZv9rkmbS
bm4uZt67dr6a7sqrt/h3L8zN/wGuZ1yxs7O4spLHzvs95apcKsrqzJu3Ky7lVd33f7tR/25
q/2eKD7X8qRPAjMis6oyMjJu27tu1mXb/tVTubu5u/JW5cyeQiwJ/sr/d/8eoAipVpKKAFo
WkooAXdRSUu6gBKb0pGp9AC7vmoopjHb8tADqfD/AK9VplSQ/wCsWgDGuf8Aj7m/32/nRRc
/8fc3++386KAOo/hqJql/hWomoAYwrpbTRrG60jT5Utr77deXGyOFZU/eov33X5flVfu7mZ
v4v7rVzjVqJ4l1lEtFW5hX7EqrAy26blX5vl3bdzL8zfL/ALVBR29v4fivLfUlW5Cw3WmQ3
G1SkrIiTsrIjJ8rtth+X/e+auY/4R3T5LRVSW5W6eybUlLMrIqK7Ls+797au7d/e+XbWc/i
fWtyst55WxUVPJRU2Kr7127V+Xa3zVFN4h1iW1e0a5VYnVlO2FVbazb9itt3Ku75tv3aAOi
03wro0PiG4ivvPu7eDVbjT9isq7lRWZW/8drndetkttL0FoGbyZ7R7gBlX5P9IdfvL977i1
LceLfEFxPDLJfDzYpvtC4gRdz7drM3y/Mzf7VZF7qN3qK263MissCMkaqiqqruZ9vy/wC0z
UAzr7rT9PvvCujyM1xHfW+jNdBl27GVb2Zfm/i3fN97/ZWotX0Cxt5dVuvPn1Ca3vniuVhd
EaJFdVV2Xb/Fu+8vyq1cyNW1AW8UXn/uktmtFXC/6lnZ9v8A301TXHiHVbiC9jkli/00s1w
6worvubd97bu27lWgk6/UPCmhv4pntIPtNpBea3LpVqiHcInVh8zfL93502r97r81UIvD9r
b26xRXM32ufSnupt2xk+9t2L/3z96sn/hLdeFxNP8AbE86V/OZ/IT7/wDfX5flf/aX5qz/A
O19Q2/8fPy/Zvsn3V/1P3ttAGx4o8O2eg7oIr5Zbi3uWtZU85HZtv8AHtX5lX73ytWn4J0y
xS80fULxpmmvbm5ggVNuxQiKzbv727ft/h27d1cpqWr32qbWvmSSVerrCiu/+8yrub/gVTa
br+p6RbrFY3KxortOu6JW2My7WZdy/LuVVWgDpbfwnbeRFeQNPOl19m+zKrKrMrIzTfM3y/
IyMu7+H+KrF74Y0zTbP+1bqeeSxZbfZFDMjNvdn/jX5dq+S3/fS/d+auftPEGr29rY2i3X7
mw3+QjIrKqv99f9pW/2qm/4SfWf4rmGRPLWHyXt0ZNqtuVdm3b8rM22go27LRIv7BtWvIHj
VJ7eaSHzE3SpNtVfl+8i7W+Xd/eZv4qfceHtPgg1V4rkWUNxNcwxebJF+6WH5lX5vmbcy7f
l/wBn71c5L4j1h7X7I138mIVZtiqzbNuzc23c23atFx4h1O7guElkgkW6dnZWgT5WZdrMvy
/Lu2/w0AdZqnhvTdY1y7a2uriBoLm2guWZF27Ht3dmRf7y+S3+9urktWsLS1tdP1Cxab7Pe
ozbJtrMjK7K33f93dTF8Qaut09zHeFZ5biG4Z1VfvorKjf98u3/AH1VW91K71JomupE2xJs
RERURF3bvlVfl/iagDqNB0HTLmbw7cyrNfQ3l7Db3myZVWJmfaqMv3l3Ltbd/vf71CeG9Nu
oLf7M9zHcailzPaKxVlRYd3yv8vzbmRvu/d+X71c7ba9qdnBDBaTxRJE6TApCiszq25dzbd
zbf9qrDeJ9XMUyLcwqsu/7luism9dr7W2/Lu/i20AdZf8Ahmzvb2a+u7tbRH+z26N5qIqN9
kRtzbvvfeX5VrPuNN06DTnl06N4Jk0NLqbeVfcz3EKNt/u/K7Vhf8JDqbrNHLKkqS7dyvAj
LuVdisu5flbb8vy1E2s6k9n9jaVfJ+z/AGX7i7mh3q+1m27vvKtAFDTbZLzVrKzlfy4p7hE
L/wB1WZVrtxYR+JtQ1vRfsNtYizvIYLN0hVGg3XHk7GZfmf5W3fN/crh7m5kvLx7uXG+U72
2BVXd/ur92tC68S6xdIqy3m1ldbhnRFR3dfuuzKu5mX+81AHX6db6L/wAI1byWy3H2TZqm5
nVd7YS2/wA/7O6s608HWlzr32FXuVtZ/sywXDOibWuIVdVbd98ru+6tc/c+J9Zu4/LkuUUf
vvlS3RF/fbd/3V/i2rT7bxVrltKjxXS7kaFkZ4UbY0SKiMu5flbaqrQBu6labPDS3KsscsW
mW8TLsX5t1w+7/d+6tY+h2unT6T4glvoppJrOyWa3ZH2qrfaIU3f+P/8AoVUZtY1Ceza1ku
d0LIkTLtX7qszL/wCPM1Q2d/d2K3C2zLtuofJmV0VlZdyt/F/tKrf8BoA7RPCcdukVzG7wS
r9pt7iGZopWVlt3f5lX7n3du1vmWkg8G6fezxafZ31wt0xs2dplXYq3Cr93/d3f8CrNs/Ft
491NJq8rSRMlw+2G3Rd9w8DJubbt/vfM1ZS69q6TtLHeGOVhCu9Rtb9zt2f987VoLLniW2t
o3sbm0uU2ywqrQq6O0W35fmZPl+Zfm/3matHS/DVnqKaVIs88i3jbbm4h2stq3zfIy/e3bV
3bm+9XM3l7c306ySrCrL/DDCqL/wB8qtbPh7xVc6VeWXmKFtYHWUrDAiu7Krbdzfxbd38VB
BZ/4R7SDpP9vfabr+zVg3tDtXzmfztm3d93b/Fu/wCA1snwpGdOXSvP3Q2dzeXDTfKjOi28
LKvzfKv3l/3a5T/hI9X3K2+HyvL+z/Z/s6eVs3b9uzbt+981A8R6y1x9pa88yVpZp23Irbm
ddr7v9llXbtoCxuz6bp/h6yu777St8l1/osCqEn2N5CuzM3zLuXeq/L/tVYfwPp8Gqf2fc6
myywGZLjaUdm2W7vuVVbcq7kZfm/vLXMf25qAguLZfs32e6Ks0P2ZNitt27lXb8rbf4loPi
PU2nW5aRPtCoyGb7Om91ZNjbm27m+Vv4qks2P8AhGNNe1lltJbmVntEura03Isrbt27/e27
P4fm+anXHhzT9Rit4tFW4j1BrG2uFhdtyys7qjf+POtY9tr2o2zRNG0O6KFYInaBGZB833W
2/L95qZbeIdVtLq0ntp1inso2t4ZViXdt/ut8vzbf4aoixY8Q2cFja2SWNz5to73DQuyKrO
quybm/4Cq1qnTNP1Lw/o0DSTR339m3NwNoXa2x5m+b/aZVIrkri8ubi1t7SV9yWoZYV/u7m
Zmq5Dr+p2+mxaesqLCkLwI3kpvVGZmZVbbuXduagEdJZ+GNHtNSnXUZJ7uGSG/e1VNq7kS0
85Hb/e3LtX+8tU/+EWsTAqNfTRXC2cOoOzhdiwuyfL/vKrq3/fS1UvfEsp1HTZdNkfbp1mt
ojXCK29drK25fmX+Nl/3dtUn8Sam9n9laWPysLE37hNzIrblTdt+Zd38NBJuT6FpFhZeIGl
trpvs9sk1rNvVlfc6ruDL8rK3/AMVWL4ptvsfijULPcGW3m+zrtRUXavyr8tNl8R6lMssDN
D5L2/2VoVt02Km7d8q7fl+b5t1Q6rrcuqwL9piTzmuJria42/NKz7f/AIn/AMeago6A6ZFJ
8MrHV5W2pBd3KbUXczu3k7d391flb5v/AIqr1x4Z0aa8lltpJrS0iFmjbpk3K80G9n3My/K
u37v+1XHW+t6lBZLp6S/6LtddjIrK2/bu/wDQF/75qw3iTUT8sjQurRQoUe3RlbYu1Gbcv3
lX5d1AI3YPC1is9oq3z3My2j6hKq7FiZUdkVVZm+bcyr/wFq5rxHCttrt0sNxFcr/rd8WNv
K5x8vy8Zx8vpSxa3qEE8MkcobyIGtQrIrKyMzMysv8AF95qz7qZ7md5GVFZ/wCFEVV/75Wg
k7f/AIQzTH1e60+LU7lUsrpLe4leFfuujsrKqt/Dsasyz8PWl9YXV5HJcxRLFNcW7SlF3on
3l27tzN8rfMvy7qfrHi6+vNZuLvT2WC3e485F8lFZvlZV3t/FtVm+961mW+v6jBp32FJUVF
ie3VvJXdsfduTdt3bdzM1AG8/g61ga6klvpmt4HuHTYi7pbdFRlZf95pk/8erebRbN2tJ1l
t4bWWwsLQPcQxfJvh3ec25v4dv8P3t1cJ/wkesNPaySXIk+x232RFZFZfJ+b5WX+L71Pm8U
6vcMzTvbyqyoux7ZGRdisqbV2/LtVmWgpGuPCVpMsVrBfS/2g9ml3tYL5W1nVWXd/wAC3bq
X/hFdNdbi7ivrj7FZPcRXLPCu9mRd3yf727/gP+1WfqPie5ewsrOxbyFSzhtZn2Krttbdt3
fe27trVC3irWHdX82FfmdmRbdFV2ddrsy7fm3L/eoA6DVNF0h7e01Ge5uIrH7PZ2q7IVZ2Z
0ZtzfN/Cqf8Co1jw7aJa2mlSXLLqdnZ3bfIi7G8ma43bm+98yo3/jtYI8V619o81ngb7mEa
2RkXZ9zau3b8u5qjfxJrMtn5ElyJPkeDzWRWfa7Mz/N975tzbv8AeoA6L/hCbb+2/sdjqUz
Pa3q28zzQrt2+U825V3fwrC3yt/s1z/ii3jj1iKWLyVingV/Ki2fuPvLs+X5d3y7v+BU3/h
JNY+2Pefa/3z3KXTNsX5nVWVf/AB12XbWXeXLXU/mNFDF/DthRUX/vlaCSvuo3UUUAG6iim
rQA7LUu75qY1C0AOo/3aKKADdQ1N/ip1ABUsP8Ar1qKpYf9etAGRc/8fc3++386KLn/AI+5
v99v50UAdR/CtRNU/wDCtRsKAIa6prCKHSNN0ZozLqGo7Lj/AEe03uiN/Du3fM38X3f+BVy
7VsW/iTUrZbRUW3aWyG2KZ41Z1T5vk3fxL8zf99UFGo3gyL5mW8uJN1stxFboiNcP87q3yq
+1tuz+Fv4qS58PaK2nWN5Hd3MUKaYt3d/uVZmZrjyVVfm/vf8Ajq1mL4o1BLq3uo7a0WWzT
yrb/R1/0f5mZdv+1uZqih8SahHBb2zJbSxRW7Wu2aHdvTfv2t/e2t8y0AaeiaRa6b8SbXT7
6RpoV2zoyxq25WTem5W/2WWmXmiW81h/bF/qDJbC2hfMVsu9md5tuV3f3UZmasRtb1L+3v7
a8xftu772z5V+Xbt2/wC78tXtM17KfZNRvhBarAkCr9jW4VsMzK23cvzKzNtb/aoAt3/gtb
LV/wCz11AyfPfrv8rb/wAeys397+LbUOo+G7O0s7mSLUHkms7W2uJlaHav77ZtVTu/h30/U
vGt9c6pqVzaRQrBeXNzPD50Ks8S3G5XVW/3azU8SailzcSt5EvnwJbujpuVlTbs+X/Z2LQB
0Mvhn+zJ7iDzYLj7E+pRDfbL832eFW3N/wB9fLu+7WHpXh5dUsor77Z5cKvcLc/J/qlRN6t
/tbvm/wC+asX/AIonudOgkWfzNQne8e7Zodq7bhUVlX/gKt/31WPZ6vfadpl9p9tIq29+qr
Ou3+7/AHaANPRNBsdS06G7vNQe0ae+WwRUh3/My/eb5l+WrTeFILaLZPfP/aCWn294Vi3Js
37du7d97b833dtVdM8RtpPh5bW0jRrtb5bpGmjV1Xam1WX/AGlaoYPEupLb/ZG8iT5PJ814
lZ2h379m7+7u/wDiaANt/DOnreWsUV3fy77b7RKv2ZFa3Vm+Td8+1dy/N97+Jf71bWk+FrT
TfEMUWoXfmzebdwQw+QrI6wo3zN83y/N93/drmJvFWoXN1dXMlpZM14P9IXy/llbduVm/3W
WpE8Z60lzLcs1vJM8004d41ZkZ12vt/u7qALEek2L+OdE0e+b/AESVLRT9nTazb0R/m+b+8
/3quL4d3eGZmtFDfat89tNLbKrbEfbs3bvlZtv91vu/7Vcy+tX39r2ur7x9qtfJWFsf88VV
U/8AHVWnXOvXVza/ZntbTapZoWVPmt9zbmVP+BVJZ0FtpGi2c/iXT7m+mlazs9txMtsvyOt
1br8nzfN/Eu75ay18ORDxhcaG98VhiSZ/tCp8zKkLP93d/dWq114j1C8+1M8dsr3qbLmZYt
rS/Oj7m/2tyL/49Vdtb1BtXm1VpE+0So0JbHy7WTY3/jrVRB0MPgmO423UeoTNYypbskq24
3r5277y7vl27G/ipP8AhFWmigjlut0sVk04hsrdWeVvtUyNt+Zd+3bu3f3dtYq+I9Q+zrbS
x293brCkIhmTcvybtrf73zN/31V2XxCti+iyaakM1xp1mE824j+5N50z/Lz/AA71/wC+aAL
3/CO6LNp1rcpfXMG3Sv7Qud0Ctu/f7Pl+b/O2k0vwss0Wn3zXZg/0m3WZb63VU+fcysvzfM
vy/wAW3duWsceIdQ/stbFlh2/ZmtS+z52Tfv27v96pX8VX1xb+VLbWkiu0LS7oPml2LtXd/
wABZqCzpE0tLhZ7b7DFaP8A2ikSLcWiqyL9ldtu3c393+82771Y9j4Ra7urdoL4bZfszQM0
W5X3ozv8v+xsdf8Aa21nv4t1fcsi/Z41VkZFVPlTbA0Kr/u7WqsniLWbe30q2jlVYtNd3t/
kX5dzfNu/vL97/vpqCDprjQUmvGkWSy0+3nW0bbNbKv2XdMyfN8zbfu7m+b5lamSeH21LUb
62ito9P33VtahJrTZsRldmZfmb/nj/ALW6sW31q1h0jUla0hjuLprdUtki/dbUbczN83/Aa
RvFmsb0aJ4YFieF4gifKnkq23b/AN9t/wB9UAbOl6PoOpaI1rFqFwqz6nbW8Nw1ou/c6uv3
d3yr93+L/gNc/pelfbNRuLWf7RsgDMz28Kvt+bb825l2r81A8RXyTxNaW1paKl1DdqkMO1d
6fdb/AMeqKz1m6s/tqrHDLFe/65Jk3KzbtytQBq23htV8S6npF5feWumpcO8yJu3bP7q7v4
q1IPAf2u4Zkvpmt3e3SCbyF/5bJv3P83yqu5d33q5ttc1CbVNQ1JmT7RqKus3H3lf722pW8
RXzxyxXNtbXcLLCvkzJ8qlE2Ky/N97bQBsL4dsbjTre8vNQ+yQpBaL/AKPbKzM02/73zLuZ
dn3qbb+GGTTdaibPnQecvnPb/Iywt82x927c3+7VPU9eza2tjpzFrdbe2WVnTbudN33f9n5
2ofxZqc0EqypbNLKJkaZk+ZVmZmdV/wCBMzUFlu88Nrpp1iKOXzooNNNwtw9uuyVftEK7oW
3N/e+9/wDFVp674VsZNc1WWO+8h5b7UVtrZIPkX7P823du+X5flX5a5q48Q30tnLYpFbQWr
27W7JCny7WdXb/gW5FqS48Vavd3n2uVoWZprl/ufxXH36kDqf8AhF5I10m1ljto7hJ4UmZ7
T/W703L/ABfOq/d/hqpDpMWzREWO3kb7M901z9lVopWWFptjNu+Zl27WX5fm/vVm6V4hj/t
vT77V0T/Q9rG4SHdLLtXaqt823+781U4fE19a2sNtaRW0ES7s7E++zI0O5v8AgLN/31VAa2
m6JplnqzWd5eNJdfYJp7hfs6skW63Z12tu+Zl3L/CtZM2g23/CQafpsepKtvfrC63NwqpsV
/7y7v4f96o38SXm1fMS2a4W3a3a4ZPndNmzazf7tZ9zq8lxdWsssUMv2eJYVR1+VkX7u6gg
308J+feFFubi2WK6WC4W5t9jwIyM+/bub+FX/wC+f9qti28KxPb6LbagojR57bz3S22vKlx
8yqr7vm27lVvl/i/i21yj+K9XLXfl+TEt5bLalET5URV2rt/4DuXd/tNUH/CQ3jPaT+Vb/a
rIxbLnZ8/yfcVv4fl2r/D/AA0AbX/CMWtw0QtNQmWW9+0NZo8C/OsKt95t3yszKyr977tM/
wCEPj3XDf2huX5fso2f8fW6387+98vy7V/4FWf/AMJVqAR1gtraNv33lsE+aBXXa6p838Xz
f99NUmneIbl7zQY9RufKstJfcjIm5mG5W/4F91VoAn1bQ7a2tptSvrwQeaVRLe2tvlWZoVd
k+98qrvVaseLdHsbe41DUNPudq2t2lvJb+TsVN6sy7f733G/u1k3PiO6uZdQWW2glhvbhrh
UmTd5TN8u5f+A/+g1WvNdvr5b1Llk23s6XUu0fxIrKv/obUEmpaeE5bu4W1iu181rO3ulVl
+80zom3/wAfrQl0LTn0bTbaxknvf9Pu0kmS0+dlRIW+7u+7/wAC/irHi8WarHpy2iLbxusS
QfaVT97tR1dF3f7LKtSt4w1DbsWzslt90zPEsbKr+cq793zf7C/980FG3c+GPtK3dj+4ill
vYbjzhBt8qF7V7hl2/wCyv8O7+Gs1PCkU9q19bXlxLatbfaI0S3Vrh/nZG+Td/Cy/NtZvvL
VH/hLNX+0LOrQxsrwttVPl+SFoVX/d2NtoTxReRXtvdJZ2itZoqWq7G22/zM25fm/vNu+bd
QBqTaNpltpq3di7TTf2O13KtzB8u5p1h+X5v9pv93b/AN809Cs9NmuPEEb3JktYrJ2S4a3+
b5XT5lXd97/gVVE8Q3Rsks5YoWiW2+yO6rtd4WmV9u7/AHl+9/tVFFr0ttq2pXlnZ20cN+H
Q2zJuRUZt2z/x2gDUbwgvmo0epK1v9938v5ki+z/aFbbu/iVX/wCBLU9/4b0WFWuoNRuYrS
C1tHuGaBWbfMisqqu7/eb/AGdv8VVU8TOdH1lpXVbi/SG3S3RNqRIn8Q/4BuT/AIE1V18T3
mxY5bO0nT7PFbusqNtlVPuM3zfeXbt+X/aoAt3nhNdMRnvruWTZdtbv9mi3qiqy/Mzbvl3K
25aXxJpNnplvfLp7eZbpqc1qrSp867FX+Lc3Hz/+O1nP4l1KRL5mSH7RfndcXO1t7fNu2/e
27dyr/DU8vid7ye4a+0+2lWV7i42Iu0faHTZv/wDQW/3qCSzpmiR3vgq6vnxFFZ3e6e42bm
27FVVX+9uZqtf8InY3VrYy6fc3bf8AEt+33Krb72ZvP2fIu7/O2sGw16+021a1tvJa3Z2d0
ddyvuXayt/s7asJ4mvEtYbaS2tpYYrb7KyuG+eHfvVW+b+Fvu7dtAGt/wAIQwuobGTUf9Ln
u5rdFij3fJCqs7/e/ut8q1i+J9O/s7UovkWFbiBZ0h8nymRfmXay7m2t8rfxUkevX1s9o1q
sMK2Uk00Kqvy/PtVl/wB3au2s28nS5n8+O1htF27dkO7b/wCPM1AFam06igBq06iigBrU6i
lWgBKKa33qdQAUUfw0UAFSW/8ArRUdSw/69aAMi5/4+5v99v50UXP/AB9zf77fzooA6r+Fa
jY1J/CtRnbtoAjatuLQbW50S1vkvrlpp7lbcW/2X5mb+LZtb5tvy/wr95axGrei8VXVsum+
Xp1gsunJsimUPuZfm3bl37fm3NubbuoKRsf8IxY6boepSajctHC8FtcQ3D2v76JWndGXZu+
Vty/3vu1Wk8Mz2Ftd2zrZyOjX252jLM3kojfKd3+3uX/2b+Gh/wAJZP8AZfsbaZp7WHlJb/
ZsPt2K7Ov8e77zt826prfxPLeJqEmp3KK7xXjJtRtzy3CqrL/dVV2rQBafwJeabdbZ23Mn2
iGVbm1ZU3Lbs/yfN8/3W+b5fmrmdftfsWo29sqwrttLd/kXbu3or/N/tfNWxZeIrafWZ9U1
GK3gm+zXG+ZA7PdO0DIv8W1fvbv4f4q53UtQudTulublVVlhSH5f7qIqr/46tAGtonhtNXs
reVtTWCa8uXtIIfK3bnVFb5m3fKvzUxvDr/8ACLy60r3C+Uqs6S2zIjKzbfkfd83zf7NVtN
1680tLFbZYW+xXbXabgzfMyqvzf98LU1x4lvLnS5bFrO1VpYIbWW4VW3tEm3Z/FtX7q/dX5
qAKOkaa+r6va6dHII2nfbvb7qL/ABN/3zXW/wBiaY1r4fktFmvYWjmuJilgzvLibbtdFf8A
9m+7XHabe3Ol6pb6haMvnQPuXcNyt/vVtN4tuWsl05dI09dPWLyVtdr7fv7/AL2/c3zf7VA
I6az8Js6T6M1jbT6lv1GEMo27nVYdn+7t3N/u7q5mz8LreajZRWeqxSw3l/8A2ek3lNt3bV
bft/u/PRceM9YmnmudtvG8rXD7okZdrTKu7b83y/cXbUtr4zvrS8+2Lp+nSTfa1v0Z0bak2
1VZlVW/i2/N/D/d20Ac1uZfu10FxoMkPheLWt1xsyius1s0S/OrMrRNu+dfl/2a53dmty/8
TXl/YTWclpbL5/k+ZMitvfyVZU+83y/K38NAEek6b/a2qRWP2kQb0dt7LuVdqs3/ALLWo3h
e2XTp9R/tf/RFgSaFvI+eVmZk27d3ytuRv4qz/DeqRaVraX139xIZl+YbtzMjKv8A481Ld+
JLy7s3sVggtLZkhRIog3yKjM3y7m/vOzUAa6+Cle/azttTWRoLlrS62w/cm2M6qnzfPu8p1
X7vzf71TaV4a06SK1/0uf7c2rJYiK5tcIy/7a7ty/5/3qx7vxPc3m5brT7SRZZ/tVyq71+1
TbWXc+1vl+833dv3mqdfGeofbGu3tLOSb7Ul6m4P+6dF2rt+b7u1VX5t3/fVAF+48Kfb7O4
1jT2lW1ZZpYFitGWHZCvzbn3fL91tu7du2/w7quQ+ErH7FdaYupW7agmqQ2s0xg/492WC4Z
1X+8u5P/Hfu/3uP/th30tdNubO3nEW/wAh3374t33tu1lX/a+bdWq3jTUctKun2Czy3P2ua
ZVfdLNsdNzfN/ts3y7V3f8AAqkCyvhZ5rdk065hvVvIbd7d5omR/nn8n+98vzK3975aqx6F
oP2XW3bWp3awhVg8Vr8u7zwn975l+b/x7/Z21Th8T6nb2cNtbbI/KRER1HzLsn85W+9/eam
vr/zX3l6RYRrfweRcInm7Wbfv3r8/ysrKv3fl/wBmqA1R4VlsLi+a5ltpWtWvIkVkZlfyU3
b1/wBn5l2/7tWP+EFg+2/Y/wC3k877Ulht+zN/rnXcn8X3f9r+H/arEuPFepXLQs6Q/urBt
NXarfMjKyszfN975vvVM3jDUv7R+3bIN/25NQ+623ei7V/i+7QBzTNiuosvC9pe2dlcxat5
f2xZm2zW23asKM7svzNuX5dtcv1ron8Tys1rKmm2MM0Fs1qHTzfmRkZNu1n2/wATN9371AF
q68KxQWDXdtq/n7Ut7jYbdlbypm2q33m+bd/D/wCPVNL4K+zp9pudQmtLX7I90WuLRkddjq
jLs3f7a7fm/wC+az7XxbqdnLDJBHBviS3RWYf88WVl/i/vLSzeKbmbTpbGKxtYLdkli2oH+
67o7feZvm3Iv/j1AGuvg1/ms2vLZUWdmW78ltzJ9l85f+A7f4f71Zl34caLTm1G2vhPaskL
ws0WxmV3dPu/w7WhatDTPGD/AG7dqEdusSwu33Gbc32RrdV/3fu1S/4SqXa0X9lWLWXlpAl
syvsTYzOrK2/du3M33mbduoA077wtFFZRW0lykX9nTXi3dyqbmdUnRF+X+L5m+X/eqk3g+5
WeBV1BGhlf/W7G+RPJ85Xb/gG75f8AZqCbxdfXF3M89tbSRXD3DzxMrbX8597L8rbvlZV27
W/hqE+L9QZdTXy7fbqMK2+1VbbEqrtXZ83y/L8v+61AGlY+Crm9t7G5juniW4uEt3a5tmRV
Z1dlZW/iX5GotfDCh7W8sbmHUopUSZIXRk3q0zQ/Mv8Asvt/3t1Vv+E31Jbjz47GyjmaeG4
d1D7ndEZF3fN8vyu3yrtpvh/xE1g8UtzKka6dYzW9smxmaVmZnT/Z+V2Vv+A0AaelaBp9t4
o0K2vtQS7+23ibLf7P8ksPn7NzN/Du2t8vzVzOraatja2N5aXy3treo219mxtyttZdtWLPx
Pc2v9mv9htZbrTWVra4m371VX37flbay7t38P8AFWXc6lLc6bY6fIqbLLfsZfvNubc26gks
aVpUWo2l9fXeofYrey2M7eWzs25tvyrW0/giWGeGKXU7eOeW5mgVdrbVWFdzvu/u7fm/2qz
9E1SzsNI1i3urWG6a7EIS3mDbX2vub5lZdtS3Hi3U7i9t7yRbfzoLiaf7nyv521XVv9nau3
/doKLEXhNZrVr621CWWx+zfakZLZmlZd7I3ybv4WVtzbvu7f71XrLQdHit7TUGnSVP7Ma/u
Uu422/8fGz5drbv7vy/73975cmDxNNbX1ldppliv2BdtoitLtg5Lbvv5bczH7zMv/Aag/4S
a5/scaf9mg3fZTaedht/lNMJv72373+z/FQBrjwBqTpav5rRtK0Pms9uyoiujPuVv4tqr82
2pbnw7pkvh7T7yLUkht4rR7i4uPI+d/8ASti/Lu+98y/xfw1ir4mulurS+Wztvt1vsX7R8+
6VQuzay7tv3fl+Vadd+J7m50ttMjsba0tfs/2cLDu+VfP877zN97dQB0GmeEpFuLjTWtra+
uHe8t4mUNuZ0t9ybd3+06tWXYaDF9pW2juba+W9vF0xJtrbUdlX51/vKu7/AGfu1C3jHVTM
8ixwxlnuH3LuVlM0IRv4v7qin23jK5hvPtUmmWTyrdJfpvRtqXC9X2q38X3tv3d1AHOzpFE
kPl3IlZk3Oqqy7G3N8v8Atfwt/wACrotF0ix1Twy32m6SyuH1KG3imZN33kb5f93dWJe3Fn
c/Z/sdp5Cpbqr/AN53/ib/AD/dq3pPiCXSrP7L/Z9pdotyt2v2gN8rqvyt8rL/AN80Emlbe
Em+2Q/2heLFbssLOypubc87Qsi/7Ssr/wDfFPuPCUZvHgtdS3ebPcJZo8bbpfJ+9u/u/wB1
f73+zTJ/EMi+GNMs0uEnvUvnv5m2t8v9xW/vfM0zf8DqL/hL7vfLKum2iyq8z27Lv3WrTL8
+35v/AELdtoKLlp4Ws4tXtrHUr9wJ7Ga782KD5Plty67W/jHy9vTb/FWLrVmtkmmoqxtvtF
n3qrKz7mb5m/2vlq3D4oltIrKCDTLOO3tfOZod0zLL50XlP959y/L/AHdvzVmalqUmpNbs8
UcXkW6woqbvuru2/e/3qCS5pOg/2na/aZb5LKJ7lLSEuGbfM3+791f9qtq/8MIbCwS2lhh1
FLB5prbY259lxMrNu/vbR/45WJpGvT6XB5H2O2u0W4Fwi3G75Jl+63ysv/fLVbfxXfTWqq1
rbfalga1+2/Nv2M7O38W3d8zfw/xUFGhc+GrO00mWz+1pPfJqq2kj29uzMjbH3Kq/xruX/w
AdoXwx/ZtrqTXnkybYbf7N9oidZd0yvt2r/C3yt97/AGW/2Wr/APCbXiyyyLp1nGZ7hri52
7/3rujI/wDF8u5Xb7u2qN54kuruza0S2htE/wBHx5Jb5PJ37fmZv9tqCTUufAd1azutzeeU
kQuPOmlgdfmhVWbbu+8u1vlb+KmW/hVkulWO5tr2KXam9wyrErw+cs7L/sru+X/ZrPufEUk
93dXi6fbRXF5DMlwyb/m3/ebazbV/4D8vzf8AfN2z8RY0zVpLmSFbiexhsLeFQzN8qqm/+7
9zev8AwOgom0nw9Zpq0VpqF5byXEthcXDwsjbbdWtHdGZv4mX5W2rXPatpv9m3MCrdC5hnj
W4SZV27lb+8v8P8VXv+Enn3rO1jbNdrbPaPc/PudGgaH5l3bdyq393+Ff8Aa3ZV7fS3q2vm
Iq/ZYFtxt/iVf/2qAKfFFDUUEjduadRtow1ABSg0lH8NADWp1N206gAajbT6KAGVLD/r1pt
Oh/160AZFz/x9zf77fzoouf8Aj7m/32/nRQB1f8K1E1S/8s6Y33qCiJttb/8Awily1lDKl9
bSTS2i3Yt/m3eSz7N27bt+Vv8Aa+7XPtXWXviO0i0nT7aztIZrj+y0tJ7jcysq72Zk/wDQf
m/2qAKc/g+8Go3Gn212k91Bcw2roqMrbnZl3fMq/LuVfm/21qxo/hi1XxLo8WoX1rKt7KrC
2+f54dzLu3bflVtv+9tqxYeKlE814/k2yWWmta21uzO7u27enzN/dfa3+6tY9t4na2fSrlt
PhlvdN2rDcb2XciszKrL/AMC/75oAkj8LSmzlltJLbUlntFngmRnVt32hYflVtvzbv7396r
Vh4ViuLfXrGK7tr67t0TMyblS12zKrtuZfuqu75qyrXxReWelpp9tEi+Vb/Z0f5ty/6Qs27
/vpat2/i6W0ur2603Tbeylv9vnKGZlb59zfK38Lfd2/3WagCu3hW5+w+al9BI7WzXaW/wA2
5rdWZd/3dv8ACzbf7tVtU0C70tb1pZUb7HeNYNt3fMy7vm/3flq6/ih2tzHBp0EU32ZrCOX
LMyW5bds/8eZd392oNb8Sf2vZzRf2dBA0939rldGZmd9rK33vur833aCQj8LXkn9lRw3MLT
akN8QO7aifNuZn24+Xb823dWnZeGLPU9IWKz1Oya7l1FbeG4YSrvZk+VPu/L8396qOm+Krn
StOhs7OzT5LhZ3aZ2dX+V1Zdv8ADuV23babbeJFsp7X+z9NhgS3vEv0RnZtzL/Dub+GgoE8
K3ctujfbLZbhoFumtvm3rCzbd33dv8S/Lu+7VpvBd2LxrVdTs5BBLcW9w679sTwozsrfL/d
Vtu3+7TIPFTDylks4Fm8lLR7vLbvs6urbdv3d3yqu7+6tW9Y8YL/bupf2ZZ262st1dvuDN+
/85Gh3fN935WZtv+1QSZ7+E3hZpH1OzjtGFu0dy2/a/nKzJ8u3cv3W3bv7tSjwpLbXmmwan
eRWn225+z7djsy7XZG+ZV27tyt8v+7UQ8VM1qlpeaZb3drEluoRnZfmh3bW+X/Zdty03/hL
bpYLhVtk+0XF2t1O7OzKzq7P8qfdWgoj1nSoNMs0aBknR7y4gS5UtuYJs+Xay/7f+f4otI0
f+0bK6vn1CCzt4JIYGebd959237qt/dam6vrX9pwxQLaraQpczXCqrM21ptm5f/HP/Hq2LP
WNCtfDl3bLYi5ZzZsYZnZfNdFfe25f9plX/doArv4Sv7cOs9zBFfKlw6WnzbnW33K7K2Nv8
D/98t/s1GdAawv7ptQubf7PYXUME+4vtbcrN/Cu7b8m2ppvGV5c+bc3dnDJfMlzElz8y7Fu
Gdn+X7rffl2/73+zUv8Awmmbrz5NFtnleeG6nZnb966Iyq23+H727bQBPeeFf9M1C0sY7Xc
siJD+/dmVvJd9nzKvztt2/N/F8u3+7nWXhK8vry3sUurdb24hhmSJg7N8/wAyq21WVfl2t8
399f8AgLB4nltp99jZrEy30N+rPKztvTd95m/vbqu2vjee21Brz+zYPlu4bqKFXdVTYuxF/
wBpVVV27qAK91pulaRpen3ks/22XUbB5ViCsvlTb2RW/h+Vdv8A31/s1F4d0ltVWLbaW0u7
UbS2/fO6/M+/5fl/hbb8x+9VC91Vr3TdPs2tgrWSNCrhvvIzs+3b/vM1amgawmi6I94rpJe
pqdpdR27bvm8nzmbd/s/Mq0AR/wDCKXh02K6jvLaSZ7ZLpbRd+/Yz7Fb7u37zf3qTxDokuk
pbNth2KXtXeJn+aZGXf95V/vL935aZD4nuoFVYoEVksksFdd3yqs6zK3+9uWotb1ptbumuZ
LZ4Xd2d185nXLbd21W+6v8As0AbV14Y+1mGLToIImf+zkLu7fK01o0zN/d2/KzN/u/LS3Xh
6zTwrb3lq1rd/wCivO91udf+XpUVtv8Ae+bbtZaow+MLy3dGW2h+R7Rud3zfZ7drfb/wJXO
6km8VbtJ/sq20yGK1+zNb7d7M21p1m+Zv725dtBJR0zSlufELWqvbXdrbszyTM7LE0KfMzb
tu7btX+7uraHhy01KCWfTFt0tfPuGW43yuywwpCzLt27mb99/d+9/dVawrPVl07V5ry2s4f
s8qvCbRmZl2NuXbu+9/wKrcOvxQQW9tFpzR29rcvdQ7LlldGdYV+9/2x/8AHqChl9pVpbeG
bTU4tQSd57ma3ZFVvups+b7v+1/48v8AtVND4bubyzt7tWgtrf7KJnmbe27Mzou4KrfN8v8
AD8u1ar6rr7atavFLZpHK15NdqyHaq79u5dv/AAFa1J/EK6fptjp9tJ9rgfTRDci3kZGR/O
d1+b+8qt/481ADJfCt3bWc0M9lbNdwQzB/3j7t6XHlN/s53cVJZ+GLGBdetL7UrFriwttzO
u9ltX89Fbd8vzfeZfl3Ulz4gW10iySzkiluJ7a4WXlmaLfcb1+ZvvN8tULzxEtz/ackelJB
NqybblldmXdvV9yr/D8y/d/2qAIV8OXzeLF8NebD9qa48hX3fJu/vbtv3au/8Ik/2VLpNYs
HheEXAZd/zQtKIWf5l/hf/wBBqqviO5HjGLxL9mTzllE/k7m2/LTU16X+zYdP+zRKq2P9n7
938P2jzt3/AH18tBJqaZ4Ve3nuLvWYoWt7dZvMhaR1Zdjqm75FZtu5tv8AwFqjn8Nfa7DSr
m1ZLRG01bi5ldXZWc3UyL8qqzfdVf8AvmrWp+Kkh8V2uoW3+l/YreFA9vM0SvN992/2lZ2e
qS+MLoJ5T2oWH7N9nZbd2gb/AI+HmVlZfu/M7L/u0AMm8G6hDbzfabq2juIkuG+zbmZ2+zs
yv/Dt/hb+L5qu694Te31y4itPItkZHuLa2lLb2hRNzN/wLa23+9trMXxPcqkS/Zg2yC5t/m
dmZlm3bv8AvndWpD4obWPE2lXOpeRaLBcqzXDM3yW/8SN/eX73/fTLQUctqNhPp91FBcsm9
oUm2qfu70V1Vv8Aa2tW9L4J1Fbr7JFeWU9ws0MEyoz/ALreu5Wbcv3dv937tUdf1Kz1W8W+
trYxXEpd7j+78zttVf8AZVdtbup+Lktdcml0e2hbfJbyzTMzN5uxMbdv8K/M26gkx/8AhF5
fs7Xi6lZf2esfnfa/n2ff2bdu3du3Mv8AD935q1tX8FyjVNunz2sSS3S2VvDvbcz7EZm/3f
n3bqz/APhJ41sm0z+zR/ZjW7J9n81t25n37t397cq/w/d/76qa78aXk97a3kdjBE1rdtdKq
7trbkRNv+7tT/x6goksfDdsdN1K7lvrSW3+xedbXa79istwiN8u3du2t/d/iquPBmofaPsz
XdpG8s7W9srM3+lPsV/k+X+66fe2/fWhPE8Udk2mppSLp7WzQeV5zbvmnR2bd/e3ItS/8Jr
KbyK6fTIWltJ/tVl87bbc7ERV/wBpVWJP++f9pqCTPfw5dRxl5bm3jhVbZt7btrecu5f4d3
3d27/darzeFFt7PUrm81GKPyLNLu3+R/3oaVU/u7l7r/vf7NMs/GF1aWemW32RG+wF9z7mV
pVbcq/N/Cy732t/tU2fxR9pgltm0/8A0d7FbDa07M3yz+crbv726goq6VolzqunN9kjh81r
yG33u7Kybkdvu/3dqM27/ZqC80e6tbyytFkil+2qrQum5VdWbb/Eq7fmVvvVqaPrC6N4ca5
glRrv+0oZxb7juZFhmV2PoPnVaxr6+W8vkuWWdolCriadp2b/AIFQSaEnha8W6urS2ube9m
tZEt3RN6tvdmVfvKv8Sqv/AAJasz+G5rTRLqVmtpZl/fAq77vs6u0LOF27fmb/AGt21fu1L
B40ubbUre8trFWWC0+yotxMXZtr+cjM38W11Vl/3dtZ83iCe48P2+lS/aP9FRoEZJ2VGXez
/Mn8TfM1BRDp+g3l9a288UkKpK8ylmLfuvJTezNx/db/AMdro9I8OW1xremWN5aIyxXdtDe
Mrt+9W4+Zdv8AwHdXOaXr0+m6NqOnRxI323bh2+9F95W2/wC8rMtbFt41+yT29zHpCfaEuL
S4mdpW+drZdq/7u7+KgDF1Oz+yxae3lJH9otvPXazNu+d13N/d+7UtvoN5c2UV4kkfkvBcX
DMzfdWH7yt/tfd2/wC+tLc6pZ32krHd2xW6t7ZLe2ZT8u3e7szf99baLbXbm18M32ipEjLc
Nu87+JPu7lX/AHtif980Aag8HXVpq6W0tzY3ypctb3MMMrrtZVZ9rNt/iVW+7u+7VdfCk72
/nvqenwLshmdWd/kWZdybvlb+9t/i/wDZqevi+5XVL2++wpuvLz7Wy7m+Vtky7f8AyN/47V
KbxHK9vMnkKqy21tb/AHv+eO3a3/AttAAvhm8Lagi3MH2jTjN51u2/d8n3m3bdv97+L+Gof
EGlW2j6otnbXyXqtBDNvVWXbvRX/iVf71bE/jR5orrdYqrTrdrtWVlT/SN25mX+Jl3ferC1
XUl1S6iuvI8p1t4YH+fcr7EVFb/Z+VVoJM+mbafRQAU1adRQAylWhV/2qfQBHtpdtH+1R/F
QBIv3aG+7Tab/ABUAOp0P+vWm0+H/AFi0AY9z/wAfc3++386KLn/j7m/32/nRQB1vb/gNRH
+7T/4FphHzUFENdAvh6W5srC5Rreyhe1WZ7iaVtrM07ov8Pyt8n3f9ndWFXZnxIukaXpmnx
yyyK2mos7WVzseJ1uJnX5vm/hf5l/2v9mgEZNz4dubbTn83TttxFaO7t9obdlbtbf7u3+98
u3/gX+zUkHhWNLfXba+vrNbq1tkbd5zbbV/tCIyt8v3trMvy7qtanr32bSbVUkE9xdWDI7e
dvaJmvftC7m/ibaq/99Vmah4hs7pNYa2054JtXH+kbrjcqt5yzfL8v3fl+6zfxf7NAWMz+w
9Q/wCEl/4R9Y1a+a4+zqqv8u7dt+9/dq9Z+FLy9Zls9QsZFW5S0Rt7KrzOu5FXcv8AFtYVV
vtVjvfEravJFJGrzK5SGTay/wC622tx/G2by1uV08t5F/Z3+55tzytbqy/O235mbd8zUAZF
z4Y1C2tWuVlt54lhWfdC+7cu/wAlv++X2r/wL+KtOz8IyWniXR7HWJIGS61JbVrdHbc6LPs
dt393crL/AHqn8M+IY4NRsZLuOFbXTbW43pK/+v8AmZ0Xb/e37P8AvmqmleLf7Jt7Vfssly
8V4l23nT7kVkff8i7flZtu3duoAx5NCvobCW8/c+Stsl1uVvvKz7Nq/wC1u/k1W9B0X+2LP
Vliiaa6ihha3+bbt3TIrM3+ztZq011PSh4KsdM1FhK7PcT7YX3Mqoj/AGVG2/d/fTTM3+zW
PoPiCfQVvvIiEjXiLAVb7rKrqzKy/wASsqsv/AqAJoPCl9crbvFfWDLdPMsLed9/ZuZm+79
35anbwffRtFJ9psblNsU2yKf5mhd1RX+78q7mVf73+zUUPiOO3uLH7Lp5jt7IXKojTbvlmV
l27tv8O6nW3ij7Id32NW/0O3tdu/8AuXCTbv8AyDt/4FQBHrXh5NN0tdQ+1Qqz31za/ZFLM
0Wzb/Ft+b73/oP/AAGtD4b1C4TTWjaHztSdVtrfPzurOybv7qruVv4ql1TXY9UspbZrNo3/
ALQuLtXV/l2zbdy7dv8AsL81XNH8Vto+nW9tbWzyzRXKXA+0T7okZW3fIu3cu5flb5qAMPU
tNl09rdmlhnhuk3wy27MyP821vvf7S1tt4Vvri62WiQwbhCkKPJuMrtCr7V+X73zbv+Bbaz
NX1JtVvIW827kiQbQL2589l+b+9tX5a6bUvFf2C8u9Ptrm4aJfszpcWN3s+dbVEb5trbl+X
/x2gDMHh27u7dUs9O3XEv2NE/f/AMUyuy/Lt/i2/wDAdtWNP8KxX2l3qQahYS3a3ltBDMsj
bG3rN8n3fvMyL/8AFVbn8TtoV5apZrBeukenO7K+5N0MDqyfL/e3sv8AwGsm18Q2Om7E0zT
ZlhS+tL/bNPvbdDv+XdtX72//AMdoAxbPS7u+1L7DEqq67mdnO1UVVZmZv91Vati28FardS
qsdza7HeGGB2k2rM0ysyKvH8W1l/2WX5ttVNK12XSvEH9qpGW3ecpVX2ttdWVtrfwt833q0
08ZPDeW9zsubtYNQtr9Wu7ne+IVb5N23+Le1AFQ+E76I72ubT7MsDTvdb/3SKH2MrfLu3bv
lqG58N31jb3U99LbWyQO0AZ3/wBayru2pt+98rL/ALPzLVu38Txf2X/ZV5p5lsnidJdk21/
mm85WVtv8LL/wKjVfE9trFnNaahp77Udns/KuFXytyIm1ty/Mu1E/u/xVIDW8Gaut59kZ7V
XXzll/ef6h4U3urf7SrVi38H30Wo2qO1teo9zbQMkNztZlm+ZG3bflVl//AGalvvG0uo6rL
qNwt2XuoblXilut8SvNCybkXb8o+Zm/i/u0yz8Z/Y7xLn+z92yawfbv/wCfZdv93+KqA5M7
dzNXRHwXqu+GOOS1kleSGEqkvzI0yM6bv95VrFvvsPkWn2Pf5v2f/Sc/39zfd/4DtrpLXxm
1tqU14unht9zaTbd//PurLt+7/FuoJKGleF5L/Tpb6W+t7RPsj3UO/d8+19m3/Z+ard94YW
DSdQ1H7VDaNZmzX7Mzs7P51vv3btv/AI7/AL3935nL4l02OCGxi0yZbFLSa02tcqztvffu3
bf73+zUd/4kg1G11G2lsiv2pbNkZZvuNbxeT/d+YNuY0AU9O0O51LSFltrZfNa68jzmk2qi
7Gdty/3dqs27d/DWfqmmz6bKsU7JIrxLNHKjbkdW+6y11Gj6sug+FIblJVa4fUWbyUm2v5P
2dkZv7y/e+Wuf1jUX1O8adpbqVdmxftdx5rr97+LatAG7rvg25t/FGrWln5NpZQXNzs852+
S3SdkV2/2d3yr/AHmqpB4K1mSfyt1pHK1wtvErzf612RXTZ/e3Ky7a0NR8bJq2qaleahprH
+0vOhl2SbW8lpldF+71QhRu/urtqB/Gm7UtPuV0/wCSwvLe6RN/8EKIipu2/wB1PvUFGJb6
JLcaab6O6ttsW1pkZ/miTeqb2/2dzL/31U2q6A9l4ym8NW10l3Kl39lD/dVm3bfm/u1oTeK
o38M3WjR2c0bT2aWjbbj90uJ0ffs2/ebZ81U7zXop/HLeJYrNo914t21uz7vm3bmXdtoJFk
8Jamk6q0tps/fb5lm3JF5P393+7uX/AL6WpU8Ga07L81srPP8AZYVaT/WvsR1Vf95Zl21as
fGMtnvSO2dVle5MxSba2JtnQ7flKtCrVpxeKrGLRtP1C5Se/wBQg1ia7jWa63Ou2G2VGf5f
mXcv+z9zbQUcxF4W1GW1t5VaFmlVH8nf86o7Kquy/wB3cy/99LU58I6mJ9vn2rIm9Zpll3J
Eybd6t/u7l/76rR07xVAby0ae123bQ21hJdPJ8ixI6fNt2/e2ov8AFSXfiSzh1F4tPiu4IV
u7i6aa3ul3sz7V+Vtv3dq/d+bduoAwYdGnure4e2u7aRrZXZog/wAzIi7mYfL93bz/AN9Vr
Xng2eG/+zW2o2k8TQ27eaz7F3zJuVPm/i+9/wAB+b5atN40tmgu1g0p7b7ULtfJt7jZF/pG
/wCZl2/Myq21f9lV+7TYfGaorxxxXtsstvbK7W13sffCmxWVtv3WX+H/AMeoAqz+F5HtbBo
2htNtl9ovGuX2qrfanh/9lRdtQw+HrlJ9TsbtU/tCz3ott5qq25Pmdv8AaVVVv96lu/EjXm
ltZyxFnezW1aZn3MzfamuN3/j22thvHMT3F1c/2bNG909yxSG52o/nJt+f5fm20AcppOky6
xqK2dtcwRzOVVFmO3eWb7tXR4Y1d7jyooklb7OlwpR/ldWdYV2t/E29ttM0LVLPS3u5J7Sa
WWW3aFHhmVGi3feZflb+H5f+BNV618XTWGm2NnbW372yvkuo3lfd8kTs6xN/wN2ZmoAfe+F
2luGfTWgjsUgad7ia5Vk+V9rfNt/hZlX/AGvvfxVHbeErh9TfT7y+tbSZLOa6ZS25k2w79r
U+98TtcrfRL9ulhuoGRFubnf5TM6P8vyr/AHFWnjxRa7rJGs7mWKC3ubV3luFabZNDs2q23
7q/eX733moAzH8OahE03mNBHFEtuxmZ9qbZl3Jtb/d/9mqlqWm3On3CRSskiuizo6NuV1+b
5l/75b/vmuitvGEcFrpNs2n+YtgW3tv+aX5XWFvu/KyK7bf+A1m63rdtrDQu8Fz50Fslujz
T72ba7MzN8vzbt1AGhpmhaVqmiW/2S2vG1W4vFsIt1yixecy/K23Z93/Z3f8AAqot4X1FoJ
ZEkgkX59irKrNLsXc+z+9t/wDZW21JoPiJdJbTW+yeb9i1JNQ+/t3bf4adp/iGCy061jksz
Jd2EdxDbTLJtRVmVvvDb821mZv4etAAfDdzKqxWdi32h3tlXdcKy/PBv/u/3fm3fw1Xh8MX
1zv+yXNpOqv5KMk3y3D7d21P7zf/AGP96t688SppGpNbIkN6qpbLMyS7lZVtGhmTcv8Avsu
6qNr4pisNLl0yx/tC0t1na6gdLlVdXZFVtzbfmX5V/wC+f9qgDE0zTLnVZ5ktmhXyImuHaZ
9qqi7fm/8AHq0P+EV1nz5omWBZUfYq+Yv71tm/an975WVv+BLWZpt//Z6XyeX5n2y0a1+9t
2/Mrbv/AB2uk/4TafyJY4/tdk29JoXtrnYyssKQtltv+wrUAUU8L6hfMn2OOGJWS2X97cr8
z3CMybf97a3y/wANQv4V1NGXc1t5LI0zXCzqyIqttbc395WZV/4Etbd54gi0m6tIEVLvyf7
LuHaKZdoa3t2Vk+X/AH//AB2sy38S2y6T/ZF3YvJbutwsrI+1vndHVl+X+FoVoApP4b1CCK
6nupLeCGBlXe8i7ZWZd6qn975drf8AAl/vVj/MP9mulv8AxLZ6raPZXlhMsKMr2vlXAzHth
SHa2V+b5YU/u/drCury8vp/Nvrqaebbt3u25qCSvRRTeaAHU3ij/gVH8NABzT6TmlYUAM/h
o9KdRQAtJTf4adQAtOT760i/dpYf9YtAGPc/8fc3++386KLn/j7m/wB9v50UAdWv3FpG+7S
/8sl/3aRqAIG+98tar+HNTXSV1Dyk8loVuNqzJv2M21W27t23d8tZW2unTxUtvFC0Fod8Wm
paBmb5d63Hnbv93+GgCPUvDi2rqq2dy222maZftETbJkX51+X+78vy/e+ao7/w9FaT3ESxX
DS2do09yi3ETNFNvVNvy/wq7r/tf7tbB15NWutTullmjtfsl2/k3BRVR5l27U2/e/h+b/ZW
qVz4ttjFN5UE8909t5LXd1t3u32iF137fvbViZd33vmqUUUrbwld+RqyXjQR3Vnbq6r9qTb
E3nojK/zfL8rN96sG7sbuy1KXTbuLy7qJ9jpn7rVs6lremTprTWNrcxvqw3Oszqyo3nK/y/
3l+Vqz9T1KPVfFU2pKjRJPcK21j92qJNWHwbqserxaffWm7dLNbutvcxM0TorMyt821WVV3
bW27qZc+G5XRnsYNsKq87XFxdw7NnmsifN/E25W/wB7/drb1zxTp1n4h1+DT4pp0utSvLiW
berKxZJoU2bf4f3zN/3z/vVmaV4ltbP+z1ninaGztvs81uNpS6XznfY6t/D8y/N/DQUZ+o6
BJDpdpeWas0TWyPcMzr8ru7qu3/vipW8MXNvpywS2zrqct41pDC1xDtdlfYzKu7d97cu77v
8AtfLVuLxPp7aYun3lnceSttbpuhKq29Jnf+L+Ha+2rC+L7H7XLeNaXMu/VP7QjifZi3/0j
e2xvvKzKu1l+7/FQBjv4dvrJ5ZdSg8yJLaab/Rpkf5k+Xazbm+623cv3qt6v4Vey8TTWqRS
/YVkuNm513tDCrM7f98q3+8ytUQ8Rxf2RNY/Zn3PDdpu3fL++ZGX/vnZWpqXjSz1XxG2sXl
nNvZLm1bDLua3lR0X/gab2/3l2/3d1AHK6pZtZXu3Yywyos0O5tzbG+Za1rrwfqFt9l2XNr
Kstmt27/aUVIlZlX5m3f7S/wC9Wdr2pWupXlu1nFNFDBbQ24WU7mbYu3c1a3/CRafc6aljd
W1yqvp8NpMyMvysjqysv/sy0AI/g/Uv7Gt547bbqC3N3BPDLMit+5SFvlVvvN8zn5d38NUo
fC2qvHbvIsMST7PvzpuiV/uM67vlVv8Aa/8AZq1rnxlFNqljeNYvGlrc3EwTzdzbHhSFF3f
xFfK+ZveoX8UWhgluY7Ob7ddQ20Nxl12bYdvzL/vbF/3aAILnwjrEN7dRRLb3It5ngDLOn7
9kXc2xd3zbVZdyr937tZ2gaQ+va5a6ZFLDA07bd8x2qtdIvjDTo9Ui1BLO53WV5cXdmrMvz
NNtba/+yrL/AA/eX+7XM6BqUekeILHUpYjJFburMi/eZaAHf2DffY5rxWtpYoPvrFcozqu5
V3bVb7u5l+b/AGlq5c+E9V+0XzQWe2GCe4RUmuU81vJ++qr/ABsq/e2rWlaa9p40htFsba5
WWeBbT+BEdvtCurt/tbVVasap4ntLfxRcMsRnWC81Rt6Mu11uFZFZaAKOmeFHuJtNiurZ1+
0Oyy7Z0+Tcm+Jdv3l3fMfmrNbwvq6z7WjgVPLW4+0Ncp5Wxm2q2/dt+98tbT+NVN5a3TLPt
2r59sqJsZlhZFbd95vvbvm+7VRPEWn3Ph+30W8trlYVtVgeaFl3b1md1ZVb+HbMy0Ac3cWl
zZ6i9jcxNHcROyOjfwsvy7a6e58KrD4gutNijffAjL9ne7t1lab5tqbd397+Ffm/3dy1i6r
qf9q+IbjV/K8tZ594Tdu2r/d3V02neMNPtteutZazuI3l1R7/AHJs3ujNu2Mzfd2/7P3t1A
GTYeF7uTQ9S1C6h27LNLi2USLuZmuIUXcv3sMrtWVdaVqFlAz3MXlxLcvat8yt86bdy/8Aj
y10X/CS6f8AYrh/sdx/aE9jbWTbmXyv3M0LK3/AlhVar+INe07VLJrWxtrmPff3GoObgr96
bb8q7f7u2gDKh0e+k06K+WNNkr7Il81d8rblX5U+83zN/DTdS0q+0rZ9sVNrblDJKrruX7y
7lb7y1saP4hi0zSVSRHvbiKVJraGZV8qJ1dW3K33vmVdu3/aqt4h1hdXlRYJ7hrdXecI6Im
xn27vufe+6vzfxbaCSFPD2qvpa6lHEn2d4mmT98m9kVmVmVN25tu35qml8K6zDqjadLHBFe
rt/dPdxK3zM21fmb7zf+zL/AHq021PTrHw/o8m2SW+/su5t1UMuxd7zL838X3W3f7Xy/wDA
pYvFmnrr2parLbTrLcXiXSOmxn2KzfuNzfdVvl+Zf7v3aCjn4vD+pm4RWsztaNbg/OqtsZ9
n/fW75f8AerVsPCU9xdXs95EYLKKG7dFadPNbyUb+H+JdyqrMq7alm8W250tbZbR/O+27y+
f+Xbf53k/72/mpG8X6dKZbi5s7n7R9mvLSNVK7Ntw0rKzf7S72oAzLLwrffa4F1OLy4Xhmb
5JFZkdbdplVl/hb5V+VqhfwtriQW8v2MSee0OxElRn/AHy7k+VfmXctbl541W7v/tn+kKk/
nSzW2xFVXa3dFZWX5m+Z2+9/eqG28YR2eorfRWjsyf2btVm+VmtkVW/76ZaAMTxBpaaZewr
bLN9nlTeju6Pv+Zlb5kZl+Vvl/wCA0xdB1N0sGWBN9/t8hPOTey/3tu7cq/K3zN8tSa9qa6
pNCsVzcSW8QZUWWFE2bm3bdqfLWvpniq00yz0xWgku7i1f5XlRP3ELI6uiN95lbfu+b7u2p
AoQ+E9QNrd3c720S2cSPt+0o3nqzbflbd838X3f92pNZ8MzWHiOfT4sQWrXM0MD3MqIzIjM
u75mX0/4Ey1I/iGCRb62uZLmeKW2RLd/JRNmx9+3avy7fvVoal4v0/VfEFxrV3YzLcOsyI+
xX2K3+pba3y7lX5f/AB771AGHdeG9S/tT7NZ2L+TPc+TbK7ozN8quu5l+XbsdW3fd21VudI
e20GDUNu9nfbKyTo6orLuRWVW3K3yt97b92uhn8Z2jy6k0drO3n2lvDbM7LuR0tfs7M3/AW
b/gW2ll17Q9Ssxpkqz2No80MzBEULEqQvuVdvzMzM33m/4FVAcbBbtc3CRRsis52hndUX/v
pvlWumtfCN5caRqEsuxbq3e28o/aUWJ0m3/Nv3bW+6qr81Y+iXlrYaul1eWnnwqrrt2q21m
RlVtrfK21trbW/u109z4r0e9082F5FftCwtlMybN/7lpvm29Pm3/8B/8AQgk5qbQdTt92+1
MeyFpzuK/KgfY3/j3y7aZYaPqGppNLaojRQbfMd5lRU3fd3MzV02r66174QvbuWJYrrUtRm
aHa/wAy27NvZdv93eq/+PVnaHJp6eGtdTUGmVHe3x5O3f8Aeb7qt97/AOyoKKn/AAjWteRc
SNY+X5DujI7qrsyff2ru3Nt/i21Gvh7U/tUNr5UKzSxefsa4T5E2q25/m+T5f722ugm8Z2d
zf/2m9nPHdQG5+zIrKybZt23d/u7m/wB7/ZqNPE+n/ZUtZVuZzJavaT3boiyqjbNi8ff2sn
8X8LbfloAwn0HV47hYmtfnaWG3Xa6/MzruTa275lZfm3fdq7aeGLt9Pvr6+j8pIrWa4T94u
5trbd23723du+atePxbpX2q3W5s7v7PYTWktsqldzi3TZ8/93d1+X7v3arSeI9OntbiRra7
+2y2D6eFVl2KrPuVv73+ztoAqah4cW2t4VgWWG6e/u7UpczoqoIVhb5m+7u+d6wr6zudPvG
s7uPy5k2/LuVvlZdysrL95WVlbdXY3PizSry9le5s5FV7u8ukdoUnaJrjydrbW+VmXY3/AH
18tc34h1KDVtX+2QJIqC3t4P3pG47IQm75f92gCC40u8t7BL51ja3fau9JUfazLuVW2t8rf
71T6boGp6rb+fY2yyJv8ld0iLufb8qrub5mrV1jX9OvNGmsLG0eKJ7iGZYWRFSIKjrt+X5m
+995qs6BqOnaX4etbu++0SG11VbhEhK/PsVflb+6v+1QSc+vh/Vzpy332T9yw3hd679u7bu
2bt23d8u7bVr/AIRLXvtU1o1mFmidYmRp0Vt7fdRfm+Z/l+796tP/AISizdPtjxTf2g1mLA
qNvlbd+7f/AHvu/Lt/4FupU8Uae+pTXd5bXO1dWbU7dUK7mZm3bG/u/dX5vm/ioKMODQNXu
Z1torNmZokmC7l+67Kq/wDjzKtPuPDup208MVykMbT7sM1ymz5fvKzbtqsv92tm08ZRx2Wn
xy2ztcWt4k8jofvW6u0yov8AwJ2/75Wq9hr+mw6YtndWjsyvcypL5KP5TP5O1lVvlZvkZf8
AgVAFOXQJ4dLMs6+XfLeLb7XlVU2sm7du+7/d+bdtrLvrC6sLryLpFV8Ky7XVlZW+6ysvyt
XXz+LdInvXaexlaFplcbwj7GW18lW2/dZlb5tv3awPEOq22q3Vq9ss22C1S33TKqszLu+ba
vyr96gDE/3qdRTGoJH01aTbml6UAPHNO3U0D5aGoAKGo3UbqAGetPw1JS0AJSxffWmNT4vv
rQBk3P8Ax9zf77fzoouf+Pub/fb+dFAHVr9xaY/3alH+oFMagpEbVoDR7o2TSfZrhrpkSdE
ULtaFm27/APvraq1nsVrqo/EemLpa/wDH7HffYksPkRdq7bhX3q27721f7v3qCTF/4RrWjc
TRLY/vYNvnfvk+Tczbdzbtq/db71OTw9L/AGJfXl3bXUVxZuyeTsX5tu3fu/iXZ/F8v8S/d
rpn1XQ9T0HWpJJLmLeLZbm4S2RHuH3u2/yVbb93b/F975qral44i1CC4eJXsrhnu9i/ZIp9
6TfNtZ2+ZW+Zlbb95akox7HwlqE/2pbqI20q2bXUKM6qzbWT7y/wrtfd822syTw/rUVwts+
nzLKzuir/ALSLuf8A75Vlb/drcvte0ya91rUYvtX2jVoHV4XRdsTs6N8rbvmX5W/hX+Gte2
1i1vtL1e8nV4IW+z2trM/8DvCtvM3/AHwrN/wFf71UB5xjcy11lx4Nvn8TXWlWP/Hustwkd
xcOq7/JXc1c3drEmozLaSGS3V22O33mXd8rV2174w03U/E8OsXMFzGyeZbkIo5t3VlVtu77
43n5fut/vUEnMJ4f1l0SVbEsruqDaytu3NsX/gO75d33asL4d1FVvvtVnPG1qjfIoXcz/eZ
fvfwr8zfxLW3D4utYU0ryHmj+xLb28yCzi/0hIZldfn3bl+6vy/3l+9VeHxVGlhNGsj2k6X
VzcQutnFcM3nKqsrM/zJ937y/3moKOUt7aS6ultolDSv8AKq7lX/0KtH/hHdaN5LaLYs0yB
W2K67mV13Lt+b5ty/3ap6W2npq1rJq8c0lir7plh+8w/u112m+KdFtdfOrXP2m5uPt0N15r
WUOWQf8ALFVZ2VFX+Fl/8d21IHNQeHtaureGe2sWlilZVTY6szMysyrt3bvuq1I3h7V0vFt
ZLPy5mTeu51VWXdt3bt2373y1vWfiHRdNi0drNr9fsbNNPD9nRVlmZWVm3b/4flVfl/vf3q
q2uv6Qum2Vtd20n2i3s/s6TeQk6q32h3bar/L8ytt3VQGdb+GNfuVZotMuG2s6Hcu0qUb51
x/s/wAX92mr4b1w3U0C6c/nQbd6/L/Eu5dv97cvzLtroL7xhY3Oo3FzHbXCrK+pMFbb/wAv
K/L/AN8/xVKnjG1W1hiVXtHt1tnhm+yxXDb4U2fdf7v95W/2aAOZfQdZh01dSk091tmVWD/
7Lfdb/dqxqPh++s7SKZYJG2wtLcPxsX5trKGVv4dybv8AaNaCeJ7E+at3azSo+m29o6fd3M
lxC7f8BZUb/vqtB/FWjr9ktFiuGsVlu1uVS0it/wBzMiLtVVbazLt3bmoA52Hw/ffY7ue5t
pk8qLeqrt3N8qtu/wB1Ubd/3zWVaWc97eRWdnbGe4lbaiKu5mau1TxZpDPfX09m8d3efbFf
bAj71mRlT52bciru+6tYvg50TxpprSMyrvbO1v4dtABZ+GLuWe4jvra5i8q2+0b0RXXb/vb
tu37y7qx7+0+x3r2yrNHt2/LMqq33f9muim17T08Mvodn9pkX7MsCzTKqMzfaPOb5VZvlrJ
17UYtV1ua+iUqjhPlf73yqq/8AstSBG2haulvFK1idrRtcD+9s27t23723b81WrTw9qE8Fx
JJa3CqkHnJsX77Mu5f/AB35v91a1rbxJp8UWlSTpNd3EA+z3M3kKjfZmi2Mnyt8/wArNtZt
v3V/4DafxhbO1xsV7Rorxrizf7JFcbU2Kir833WVUT5lqgOfh8K+IZkSRNInaJ9jK3y/xru
T/vr+H+9WO6PDM0Dqyyo21lb7ytXVS+JrR7e6jSGdfNj06IdPvW6Krf8AfVYGr3aajr2oX0
SsqXFy84VvvKrMzf8As1AF1/DGvw3ENs2kXHnStsRNu5mZV3bf97b81RP4f1iO1mu5LGRYY
iyu3+621v8AgK/xNXb6x4k0zSfFGrLF9pnlmvWmkbau1NsLouxt3zbmfd/D92sC18RafDpt
k0sVx9vstPudPREVfKdZmm+dm3bl2+c3y7f4aAKJ8JeJfm3aNP8Ae2/d/i/u/wC9/s/xVVt
dC1C5vYrZrGdlbyWfYm5lR9u1v+Bbq6X/AITGx/tv7X9mudn9sW+obdq7tiLtZfvfep0usy
WHhnw+0ks9leu+93RFd/JTd5TbWb5t3muu1vl2pQBj3Phr/RZv7Paa9uFvEtERU+/uhZmb/
wAd/wC+aoQ+GNcnlaKPTZmlQru2/d+b7vzf7X8NdLD4v0eyun+x6e8du8yuVWFVXa1q8LsE
3Mo+Zmbbu21UbxVB9nWLdcSqlzaToy2yQKqQ79y7Vb/boAyYdBvH0S41Bra4XY6om1PvfNt
Zm/2Vbav+81TP4T8Q26M8uj3KKisx3D7u373/AAJf7tbF34ugnsljgZ4JkWSHH2ZG3o1wX+
/ncv3v/Hf++Xv4tsX1aW7WK42vqV/dr93dtuEVV/i+9QBxO3G2ti58PXSxWMljFNOt1BCzf
L913ZlVf+Bbapajb21tdLHa3S3MXkozOv8AeZVZl/4C25f+A11C+K7F7Lw/FcxTr/Y0sMyM
ir8zK/zq3zf3du1vZv71BJzU2g6zbzxW0unzRu+7C7fm+Vdzf98rTn0HV0RXaxm2sjPuX+6
q7m/75X5q1bbxHbQaTqtrKk0k0sztaN8vyLN8s27/AHlVavzeKtGha1j0+2mjtVvGd4Vtkg
227psZNyt87bWb5moKOcsfD99dLLI1nc7Et/OXYm7duXcn/fX3v93dTrfwrr9zbpLHpE7RO
FZWC/Ltb7rf8CroW8YwNLMsHnWSwXaT2Li0inZERFRFZWb5WVUX7v8AtVnzeJLSayurby5t
0tnaW6/Kv3odu7+KgDm3hljnaB0ZXU7GVhtZW/u1sXfhXWrbUfsP2TzZmjSbbC275XXcv/A
vmqnrd7HqXiDUtQiVlS4uXnRW+9tZmb/2auoTxB4f/tGLUJI5/tSpafO9ok+zyUVHVVZtvz
bVbdQSYY8PXL+H/wC0kjuWm83yGhWHcv3tq/Nu/vfLt2/eqJfDuuPdNbLpk29U3nj7q7tu7
d/vfL/vfLXQJ4n0ezuLW8sWulnTUv7QnheBdtwd7FV3bv4V/wBn7zNVK58Q2h0vUNNSWaWG
e2WGBfsqW+z/AEhXZWVW+b7tBRi3Oly2enefeR3EVx9pa32Mm1V2Ku7c3975l+Wo9K02fV9
Wt9PtmEbSs2Xb7qKq7mZv91V3Vva5runax5q/6THE15d3a/Iv8aJsX7395PmrJ0HUo9K1yG
+liaWFdyTIv3mR1ZGVf+As1AFu70FW01dS0a5m1C0y6Tb7fY8TIu5ty7m+Xb827d/C1RW+g
y/2RdaheR3MHlIssP7ncsu5dy/N/D8vzf7tatpr2maTBY2Nn9pu7X7SZ7yV0VGdGTZsVdzf
ws//AH1SyeI9Pu21JblZpbVy32O0e3Xam1FSFt+7crbVXcq7t22gDG/4R7XFnhi/sq582XL
KuxtzbV3N8v8Asr81RXmgaxptu1zfadcQQqVXe6bV+b7tdPd+LbOTVL28ja4+z3qXbNbLaI
nlPNbun3lb5/mb/vlazr7XrO5026tFjmUy2lnCu7+9Cm1qAMGz02+1B3SxtHnZF3vsX7q/3
m/76rbsfC08tvLJcwX8UyXa2vkpbbtzsyLt+8q7vm+7/F8v+1tPDn2Y6d4gS8leKJrFV3Iu
5v8Aj4h/h/irXuvE+n/2lpLRrcfZ7LUkumyF3OiJborfe+9+5Y/8CoJOK2KZ/L+b7237vzf
981oXOhagn22WKzuWtbeVkMzpt27fvbv/AB3d/dqpbhrjUoVgjZmeZcKv3vvV2HiHXokvNS
tYH8m6gubyEN9nV1lSZm3fM33fvNQUYaeEtVOjS3L2Nyt158MFvb+V80qujs3/AKAv/fVU/
wCwNc+2fY/7Mn+0bPO27P4P73+7XWf8JboyXeoXkX25nv8AUv7QKMiqsW5JlZV+b5vmdf8A
gK1kwa7ptx4cTQ7trmBPsqwPMiK21luHf7u5fl2v/wB9LQBj2/h3XrpWa20i6m2uyHbC3ys
v3l/3l3VUvLO6sLjyLy2eKZVVtrrt+VvmWuxuvF9jc6it2kU0aq+ott2r92a3WFP4vvfL81
czq99FqH2Hy1P7i0S3O7+8tBJmU3bT9tFACUUrUxqAJQflptJS0AJTd3zU5uW+WmfxUASDm
nf7NNT5VooAY1PhX51opyffVaAMe5/4+5v99v50UXP/AB9zf77fzooA6tP9QtIf7tTJ/qB/
u1E/3qCrldquro+rmC1lXT7jZePtg+T77f7NVX/2a7LTfEOj2lvpst9/pd7APs+9bba0Vu0
Loyt83z7WZdv+796gDAt/CutTQX0slm8SWGxp94+ZVb+7/wAB+amXnhq+h8QTadbRTSRLdT
W6TbPvqjbWb/gNbE2vWMtvfWct2mzyLdLZobbYvyPv27d3+196rWreIdA1nxLdaxdq8bOk0
UKPDviRt3yPt3fxLu3L/e+b+KgDmZvDmqvdXqWem3U0VrKyMzQMrLt+b5l/hbb822s+6s/s
1vaNufz54d5Vk2/Lubbt/vfdruH8VaR/blldRtN5MWpQ3TfutvyJbon3f95W+WuV1XUYr2f
Smtmdfs9okDtt+6ys33f++qAGf8I9rg1FbH+zLn7Vs3+Ts+bbu27v++qpW9leXOo/Yba1eS
63MvkqPm3L96u2bxHortfK3ktdajbq1zd/ZW2PMs+/7m7+Jfvbf4lrnoNXc+L7jU5byKNp3
mZ5mttyOrq27cn91t1BJF/wjGuLpq332F9jXP2Xav3t/wAv8P8AwLbTV8O69JeS2cekXLTI
FZkVP4W+63+7W+mqeE3k8hkmXT4tQNwluUb5kKKv97+Fl3bd33flpdV1/TptEaxtX3SrZw2
+5LfyEZhcO7fL/d2stBRyy6Rqf2e4uf7Pn8m1ZlnbY3yMv3laiw0fV9V3tp2n3F2qbVbyU3
bd27b/AOgtXY6r4tsbxLt7Nlim8272NNbb2dLj+6275fvMv/fNc/oWr21hpzwSs6s+oWd0N
o/gh87d/wAC+daAK6aJI3h641dluV8p/K2+Q23+H5t3/fS/722of+Ed177RFbf2Rc+a6b1X
Z823+9XVXfiuxNrvtFhWaLzoGhe23NKjXDTfe+6v3v8Ax2qlzqWi3F1ryrqMyxaz8/nNbfN
bt56vtb5vm/4D/dWgDkJYZLe4a2ljMbo20ow2srVtHw9d/wBm6fc21tcy3F6x2w/ZmX7vzb
t38Xy/NT/FM1nf6l/a9rc7vtu5th++ir8is3+021m/4FWwmvaOdcm1fzS39o2bWr28tvuW1
bYq/wB75l3L/wB80AZCeFdTk0h7yKzuWuIrl7eS3WH5kVUVt3/j1ZjaXqa6auptY3C2Lfdu
Njbf7tdfB4rtF1DS5bmUyCz1NLh2t4NitCsMKLtX+9tRqpya1pp0mZ/Mm+1S6XDpv2bZ8q7
GT593935N3+81AGda+Hr698NLq9jFPO32l4HRE3bFVFbd/wCPf+O1nvYXkazM9o6qgR33L9
1X2sjf8C3LXS+HNd0qx03TI7y5uI5dO1NtQZETcsq7U2r/ALzMtGtXn/FC6OjxNFd3n+u3D
76Qsywt/u7ZmX/tjQBzCaVqL2SXy2M7W8r7EdUbazf3VpL6wvNNn8rULR4JcbtrrtrrdD8Q
aZYWemXOobb24064RrdFt9rxJvZnVm+6y/eZf9pqxfEOox3jW9tbTwyW8CMqeTbNAq7mZv4
v9pv/AB6pJGDw9qcN1bx6hp91aJO7IG+zszM391V/ipt/oc9s1v8AZEmu1nt7edmCfdaZdy
rXUJ4r0xtXvruRpmil1WG7T5P4FSZf/Z1pv/CWac//AAj7P5y/2N9nbai/63aiq+7/AGl2/
K1UUc9qHhnUNO0S3vrmC4jdndbhHTb5SqyKrf8AAmas8aXqD37afHYzNdru3W6p8/y/e+Wu
70G80idtP0Pz7i80+KC7a+m8naqp8sysv+zuRa5XTdb2eJbvWr52WW4hudzJ/fdHX/0JqCS
n/wAI/rjXktmukXLXCBWZFibcqt92o/7H1cab/aLadP8AZNu77RsbZt3bfvf73y119j4p09
NOhs2kEc0UVoyzTQM6q8PnfLtVv9tWX/dqlN4ls7iBVuWdm/sp7R9o2/O1203y/wB1drUFH
PvoOspPb2zaZc+ddf6pPLbc/wDu1qnwjfJf2lr9nupGe0F1OqWzO0TfN8m3324rdfxH4ejg
axs28u3lku1RkttvlJNBsXd825m/vUW+v+GEutNnaV559OS0RZbi2Z9ypv3qq7vlb7m1moA
5e40JYdDt9R82ZvNs/tRUQ7lX/SGh+Zv4V+X73/Aaw/Wu1vfEOm3ekzWcbOrPZtbhtn8X9o
NN/wCgVzTW2mbmVdSlZd021vI/hVfk/i/i/wDHaCS1pmjR32l3up3V99itbN0Qt5TOzM+7b
8q/w/I3zVXGlak9kt4tjcNau21ZtjbWbdt/9CrS8JajaaXqX2q+1ForXK+fbLb+et5Du+ZP
7v8A31/erUtda0Cy0OVbVPLmltoUZPJZn3rcI7bn3fd2r8u2go5/T9Fu7q4uFnWaBIorltz
J/HCjOyf+g/8AfVQnRNZEEMrabcrFOv7tvLb5/l3fL/wGurvNf0ONbhbS7mn819Sm3Nb7dv
2iBVRf++l+anv4s062urjU7Od5Zr28trj7OyfLbrCrbl/2vvbV2/w0AcfbaPq94yfZNNnl3
pvTYjNuXdt3f99LtqpBZ3V1dLa2ttNLcfN8iDc3y/ers7nXNDuftWkRXlxaafE1t9kuGh3M
ywq25WX+8zOzf71Q6LfRah4+1XUebSG4g1Gb5fvIrW8zUEmLY+HtRudWbT57O6iZF3TKtsz
uq7dy/L/tf+zUf8I3rjabZXyadcSw3pZYdiMzNt+98v8An7tdJaax4ct2sVeTzJtOS2RLl4
GZXVXd32r/AAt86Ku7+Ff4ajTxFpkW26SV1libUVVNjfN9oVtjUAc9/YN8mlvfS2lzH+8WB
F8htrfeVvm/3l20v/CP6lFerBqFndWKsjzbmgZm2orM3y1v2OsaDZ6C8UX7u4ltoUdfKZn3
rdI7sz/3dqfKq0v/AAlGnlL7zJJmaWfUnX5P+fiFVT/x6go5TTtI1DVWlXT7Oadk+9sDN/u
/+g1YGg6v9utbOXT7mJ7r5k3Qt8y/3ttW/D+q22m2txHKzrK91aTDav8ACjMzf+hLWwuuaH
dptvmZpVuLyeFpkZ0UzNDt3KvzN8qv/wACZaAMGz0hbnxXb6G0k0fm3a2+502uqs23dtqH+
wdY+1fZV0y687Z5uzyW3bd23d/u7q2ZNe0z/hZNjriM/wBhgmtmLbNrfIqq3y/8BarS69p1
j4fuNMtL6aeSW1uE87YV+Z5oW2f98o3/AH1QSc4+g6zFZreS6Zcx27DcJmhbbtqr9juxdRW
zWzrM+3CbfmbO3b8v+1urttLm0+51TRdG0y+eWydGt7mFYWVv3y7Zpm/3f/QVX/arHTW7Zf
HzazJlbX7Q21k+8ibdq/8AfK7f++aAK9z4W1OBNPSOzuZL28R3Nt5Lb02uy/8AstQW2jyTb
VufPibfMrr9mZtmxdzf8C/2f4a6NtW0U+Hl0BdSdt1m0Bu2t22q32rztu3721l/9BWtC+1m
xez/ALX2zLazz38MTlPmfdaJCrf8Cb5qCjiNV0TUdGngTULR4GnRXTd/ErLu/wDZqemiXm3
zb62ubSFoGuEdoGbevy7f+A7mX5v9qpdcvLO8urG7tpfM22lvA6MrLsZEVP8AgX3a2tR1fT
JNU13UYr55f7WhfZCyNuty0yPsb/dVWX/gNBJialoN5Y6lqMVtFPPb2EzI9wqNt+X/ANBqh
a6bfaizLY2c92yLuZYUZtv/AHzXdal4s025W+ls2hjdbm7dPtFu7M6XH93a21W2/L83+zWJ
4VvdGsZ/tOoMsdxFc27ozozrsVm37VX+P7u3dQUYel6a2pXsts0nl7Laafdt3fcRn2/+O0z
+x9X8mGX+zbnyp92xvKba/wAu75f+A1p2OqWdt4h1C8dm8meC7RNq/e3o6r/6Etbs3irT4L
y41OzlaWa8urS4+zMjKtuqL8y7v/HV2/w0AcfbaVqd4yra6fcys6M67Imbcu7bu/3d1MvLX
7K0K7nbfEsvzIyfe/8AQv8Aerrr7WNFurW/0O0vprLT8Wy2l08bfMsO/crKvzfM8zN/wFa5
/Xby2vnsWtmZlgs4bc7l2/Mq/NQSY9H8NOamsaAA/wC1TGo/3qdQA1afR/DTPmFAAoanU3/
d/ioagAX7tPpBu20UAK3ytTkOZ1pp5pyD51oAx7n/AI+5v99v50UXP/H3N/vt/OigDrk/1S
/7tMb71P8A+WS/7tRsaAI3H8X8NSGzvEs1vmtLhbZm2rNsbZu/3vu01vvV1f23RYPB9za2l
ynnXVlChRhMz+d56M+7+BV2q23bQUclb2N5ds32O1mn2DcfJRm2r/wGrV9ol5babY6gqSS2
91bfaGdUban7502s3/AP/Hq2PDmo2VtYNaz6l/Zrpe2935uGbeiK25V2/wAXzfLWxeeIdIn
gS8S92omm3Nr/AGdsb773EzLt/h2qrq3/AAFaAOZbwxqFxPY21ir3c17A1wqLbuu1VXd/F/
7L/s/3qx7qza0aHczea6byrIy7G3bdvzfer0C68T6fJ4oW5iubaKwurm4uNyLcb4N8DKu/d
u/vL9z+7XH69dWl2unrbSiX7LZrC7KrfeVmagkpjTdR/wBHX+z7ndOu6JfKb5/93+9VSSCS
F2R0Mbr8pRl+ZW/3a9CXXtF3Nc3l1bS6leWk1vNMn2hbf+DYzfdZWbYyts+WuXvNWlm8Wxa
mtzbRzJJCyzRI7IrIqru2t8zfd/i+9QUZ7aTqYumtf7Mu/tCrvMP2dtyr/e2/3a0bbwxqc+
nLqEsUsFrLbXFxDMyfK+xd23/gVdKNb0G3a6itJbRbqdra6eZzc/Z1mRptyoy/Pt+dG+b5d
yt/s0/TfE+m262V9dtBO0SXivZMj7HZ2Zl/h27fm20AcIum6i6uy6fcssSqzssLfIv+1/dq
VtNxay3LXPypGku3yW+8/wDD/wB87vm/2flrstJ1Pw9Z6vLqEurrdyvdM7zXKys7Qsny/Kv
y79zMrbv+A1Q1u7ii8PtYu224ntdNdE2/eCwvu/8AQloA49ba5dV8u2kbedq7V+81XdL0m5
1W31B7VWd7KBZliVNzS7p0Tav/AH3/AOO1saFrFnaeHtQiuZSt7BvexVQ3zNMjQv8AN/D8u
1v+A1V8OXltb2Ot2c+ofYXv7VbeObDMu7zoWZW2/dXarUEmSljfP9o22NxItr/rNqN+6/3v
7tTS2CxWTXP2kt8iNt8l1+9u/i/2dv8AwKu6TxPor6pa3f8AaTRw6defaJlZH/09fs8Kf99
M0L/e/v1Xm8q60230OS5FlcXttp2Gf7qqqvuZv93ctBRw9pb/AGm4ZGdo9qO/3Gb7qs38P+
7U32C+2QyfYZ9svzI3kttf/d/vVqeFR/xPLjb8yrp1+27/ALdJq63/AIS3T49XivLae2gt3
2vtUXDSxOtq6Kp/gXazbfk/2aAON0/w5qF5eT2kttcWksSb2VrZ2b/vlV/u7tv+7WYkN1cz
rFHHNLMo2qihmZdtdppur6ebewvG1xLTUrKw8mL7QJtvnNO7btyq33UZWX/aZf7tZfg841j
UP9M8r/iW3f8ApC7vl/cN8396gDDOm6gPOjksbhWg/wBcrRMuz/e/u0TabfI8UTafcq8o3I
rRt8y/3lrt7nxFp9vpC2aXzXbRSWazbAyrdJCs27738PzKvzf3aVvEen2zXLLrJvZp31G4S
ZVf9151qyIvzfxM237vy/LQByel6Dc32rQ6dc77G4e5ht9s0Dbl3/xN/d+7VMabfTssdtYz
ysw3LsjZty/drtdN8T6RFcabLc3m7ZPpbOzKzfLCjq//AHzuWql9r9m9vq11Z3zRPf29usN
uoZfs+113QL/srt+X/Z2/xUAcittfC3uJY7a4WBPlmYI21f8AZam29tc3LbLSB55cbtqIzN
/47Xfar4n0yZNSbT2sWdrrUW/0hZVaVLjdtZVX5d21v4vu7Vrl9Bu7ZNO1axe+GnzXiJsuG
Dbflfcy/L/n5aCSvqmiXlhqN7arG93FZHa8yQttX5f4v7tZ1vbXN5cLFaW008rfwQqzN/3z
XpF54n0W41v7dHqu23tbm5meJkfdeB0VV/h/4C26uM8MXcVnqUy3NzbRWs8Hk3H2jftZNyt
tVkXcrfLu/Cgozfsd59l+1fY7j7OrbWm2NsVv7u6pTpmohdzaddqqhn/1TfKq/eauth1Lwx
aaRfQWd4WWe0uIFW481pd3nbk+X7irtVW3fe3VePi2xOr+a2pu1u2uXN033/mt2VVX/wCJ2
0AcK9lKmkJqT71WWRokXY38K/e3fd//AGWqGGzu7iNpYrOeSJN25kRmVdtdVrGu2l54fS2s
fsiq9taW7xbpfNVoUVWb+4q7lZvl/v8A+9V7w3eRWHhrSby71H7Fb2urTTyphv8ASFVIdy/
Kv8X3fm+X5qCTh/st0LVbpraZbdm2ibY21m/u7q0H8P6iNNtbv7LO011cPCLb7O2/5VRt23
/gf/jtdRaeI9GgWC8luvNh+x2dr/ZihtyvDNCzN93b91H/AIv4/wDeqcazaw28Fr/b9tqDS
XN207XAuFXyZlh+Xcq7lZtrN8tBRxD6Hq62dveNp9x5M8rQo2xvmdfvL/49/wChU6HQ9Xng
u5I9Nudtnt+0fI25N3y/drpkvvD8yWtp/ab/AGW3vbxoVmZ1ZldV8lmZV+7uX5tvzfNU17r
ti9vepZ6kkc39n2yoyLLtd0b5lXd833fu7qAOCeCVPmZCq527mX+KtW50p7GCG5+1/NLbQz
qqo33X3fLu/wCA/wDAq2PHFxbNqNrbWf3Gh+3uv9ya4/fMv/AVZF/4DWhpviPRrNtPe5lMi
2/9ms6Kjf8ALFn3/wDfO6gk5e40HUIbOyl+yXDXF1NNF9mW3beuxUb7v/A6r3WlS21raXPM
i3UDXDKq/wCqXeyfN/wJf/Hq7SHWLGCy03TJdftb0L9pS8eb7Qu5HeFl2sq7t3ybv+Asv+8
+28RaDb2Wj2iXJVNNmW4fKHddILp2VG/2lVldf4fmb/ZoKOXHh27K3Sx7pJrW2huGhW3bc2
90Xaq/7O//AMdrKFndOszLaTMsH+sZUb5P97+7XYXviCNNJ1KzivLTe1qqW72j3DM+66R2V
mf5vuqzVpSeI9Im1VLxdT8uG3vLi6ni2vuvVdEVf4fm+6y/Nt+9QB5vDDLNPsiR5G/ugM1X
LTS7qee4Roni+yws0zNC3ybV+6392rHh/UV01tSka58p3sXgRl3bmZtvy12Wm69oKa9Y6vc
6gPORrD7T5rS/MqW6K+1U+82/fu3fL/vbqAOEttNuZ3iZ1eK3l3bbhoWZW2r/ALP3qs32it
YQM0l2P+Pe2mHDfM0yK+3/AICu7/vmuosdZ0hItNu77UIftUET26Lb79uz7O6rvVl2qysyr
8v3vm/3qzta1exudBmtIrndMx03au1v+WNo6P8A98syrQSc3bJeeQ9zbR3GEHzzIG2qv+01
QYZ921S20bm2/wAK113hW90axs4Zbu8SO4Z7hZ0mMv3Gg2psVflbc27du/2ayfD09qj6lbX
d2lot5ZvAjzBtqtuVvm2qzfw0FGZ9mulVm+zTbVXczbPu/wCdy1qX+lS2cG2fUFkSKJZ412
P/ABt8qruX5f4mrqL7xRpUN5ZeVeNd2ialaTzwqrKsqJbwq33v9pW+Wsa/vIhpOpxS64mqX
F5Pbzo679zKu/du3qu37y/99UAZSaRczaGupxZkXz2gKIjMy7VVt3+781Zvky7d2x9qrub5
f4f71dv4V1ixstJ02KfV/sn2XV/t88OH/ewqifL8q/Nu2su2prbWNGt9J+1yXiM39mW9obT
Y2/cl2jt/Dt27V/vUAcqdHvE0mG+kjdWln8lIWRlZvl3bqpm2ukdo2imVlbaysGXa38K16I
2u2KQXET+IFuZ7i5vJYbja/wDo/nJtRvu7l/4D93dUC6rpEuyCfWIVe3fTne5KOyy+Tv37f
l3N99dv+7QBwC2d44aRLWZkRtrMqN8rf3aPsd358UX2ObzZV3Iuxtz/AO7XbrrGnvqWhXUe
spBb2F4WubZt+5910z7/AJV2t8rL97+7UVp4gtrnQ/s1zqZj1CVbtEuX3N5W54WX5vvbW2u
v/AqAONFrdv5u22mbyvv/ACN8n+9/dp97pt9pd19kvrZ4Jtivtcfwsu5f/Qq7O81jTb2y1C
1k1GFrdLdNkyNKstxcxWqJu+7tZGdfm3fw7m+WsDxVeJe62t5BfLdo9tbr1bcjLAqsrbv9p
WoAwNtNPNSbaa1BIyl20MP/AEGk5oAeq4pu2nL96hqAG0hHzUp420xvvUAOpaBxTv4loAZT
0++tN/hpyffWgDHuf+Pub/fb+dFFz/x9zf77fzooA64N+4X/AHajapE5gWmN96gCu33qCJN
m7a23+9T/AOGu4Ot2Mulw6ZLq7JZf2Pb27Iu5lWZbpWb5f7ypQUcXa6dJeailp5iW0sv3Gu
G2K3yt/FUUkLLcOu4SRK+zeqttb5q9Gutcs0e0itNQtp2Sa8R3mvpd32d1hVW85vuu3zN8v
y/e+X5mWqV3q2lW+hy2OkXaXMK/a7eV7i4ZWl3TMyT7P42ZPJ+b+FkqbhY4vVtNl0rW7rTp
WWSW1leDev3WZW2/LWe+5WaORWVv4lavTpPFVjd6/qEt1q/mr/aty1lMzErbq0Lqjr/dG7Z
XNarqKNrfh2WC7t729sI4VuLp9zI7rMzLub+JVVkVv92gDlmjlH3o2Xnb8y1cGmSnTVvlng
k3zeSLcN++3f7v/fPzf7X+9XeRatosWr3TXOpeYqJDqiq9w1wv2uFn/wBHV2X5lZX/APZdz
baq3PiGD/hH7L7Hcov+jQo6tcPvimV9zOqf3mbc27+6zVQHE3Fnd2d1NbTxNHNA+yZf7jVG
temJqelDxBqd5LriXcV5eXPmb7p9nksn7rai/e3bmX5vlXbXm9xb+QyKtzDLvRX3IzfLuXd
t/wB6gGQfe+7T7m4ubuXzbuV5ZW/ic7mqP/0Kl/z/AOhUEibW201fvfNTv9mhR/s0AA/u7q
mnuJbmffcyvNLt+87bmqHpTwfmoAkt7m5t9/lSvH5o2PsO3cv91v8AZpi7f/2adu+Wmqyqv
3qAD+L7tOV2h3NHIy7htbadvy03dmmb/agB+7H/AOumN83+7Q1HFACLQzYXbR2/4DS9aAGU
6hg1FAAB81N6U4H5lo/4DQAU3b81OYU1vvf7VADv4qf50n2dYmkbYrbgmflVvl+b/wAdWmf
71Kvl7aAGU7rRRQAfxUKzAqysysvSmg0UAPnuJbmdpbmd5Xf5md23M1M3U1mzRQAfw0U6m0
AH8VSA/LTVVj8v/oTU9zudm2qvy/dWgBjfepu5vmp1B/ioAi/ip1FNWgCXdxtp1No/hoAdR
/s0UUAFK1IDtalagBxbC/7VM+826j/aoX5moANu5abt2tTm+7TaAD5t1G7jbRRQA7dRtpq7
v4qM/wAVAA1H5U4802gB38VFNX71OoAjb71MPFSP96k9aABaKAKcu6gBtOT/AFq/71N6LTk
++tAGPc/8fc3++386KW5/4/Jv99v50UAdan3FpnWhP9UtDUAIwWoD/FU7VG22gCEqv/j1RL
96pf4qAKCrjKZ1oajpQSLt+akAw1PVfl3U35t1Acw/bikopuG9qAF/i/8AiqT/AIFSbW/ip
9ABTM8fepeaT+GgBtOG3dTWoBoAmBqNvmagN/eoYf8AoNAC7vlp67ahX7u3ingUADGk+X+7
S/xUdaAGdvmo7fLTmXNH3dy0ALn+9SdaPl/ip/yigBqr833aNvy/N8tC/wAO2nlfl+9QAN8
v+zUbfe21JuX+KmfLu+9QAg/u02nn/ZqL/doADzTqbRQA6m5anf7VN20AHzfw0zrT8NRt52
0AO/2v7tPgi3tuaRY1/vUkLtE25G2tQF/2vvUAK7qy7V+WKk5o7babQANTOafTaADbR0p3z
baM/wDAqAG/xVJ8qrTaN1ABTqjp38NAB/s06m+lDUAO/h+7R822o6ctADmFDbaN1DGgAb7t
N/io3U6gBv8ADTtvy01h8u2nUANA+aj/AGadTejUAC0NQrfxLTqAI3o3UOuaFoAFpytn+Km
04c0AHzbqE++tBHzU5F+Zf96gDGuf+Pyb/fb+dFF1/wAfk/8A10b+dFAHWp9xaY1Cf6paSg
BrmoWqbbuajZ81AEIFNPFTHbuqMjLUAQdaQ/N8tSMKYoXdQA9aKcv+7TaAGfebbUqhqaB81
SfN92gCNhTAKsEfepn8X96gBoFM3bvlpzN8u2mbfloAa/3aF20baNtABuzR1o24204GgBu3
5fmp1K4oGPmoAP8AdoH8NJuoXbQBJ8vO2mP96k/hp9ADFpQaTbQu2gBf4vvUm7/P/fVSbaP
4qAI6Puy1Iy/w0xl/2qAGU7+Kmr92ndKAGsKKXq1LtoAb1Wmt96pNuP4ab0oAbTv4qBn5qd
/u0ANytFH+1TloAPmVaa1P/wCWdOoAYq5opG+9StQA3dTfWnbaGFADaKdtoWgAo3UMuKP4a
ADdij5ttNooActG6haGFAB/FQ33qbUlADdtOoptADe/y1I1NAp235qAF2/N81Jto4pf4qAE
2/LSdGpV/ioyzUANOPlpv8VPb71MWgAWpB94U2jdQA5qA2XWm7qcv+tWgDGuf+Pyb/fb+dF
Jc/8AH3N/vt/OigDrk+4tRtSp/qloagBg+9/vVMbedbdblomWF3ZQ/wDCzL95f/Hl/wC+qj
/4DXoGg6ZF/YOlW2pWx892vLq1t/IWV5fkh2MqMy7vutt/hbbQUcFaWtzfXkNnap5lxO6oi
/3mb7tVdvy161oVnbf8JDptzpmh7ZV1OFbz7TbbXtVVIWVtvzeSrMzt8v8AdVf9msSO10ef
SUs7mztraH+y7a6e4VPn3tcIjNu/3Gb5f+Bf7VAWPPdtG3b81dh4rskttO3y6bDp919umS3
SFNm+3Xbtb/aXd91v4t33qr6LaXI8KatqH9kDUIdrQQ/6IrsjsvzOzbdyqq/N/vMv+1QBy6
/eptbXhhIn1dmubZJYktLl9jruXcsDsv8A48tdPNZ2OrI9nHa2FpM0enTJMqBFWabZv3bf4
fm+7935floJOIXTb5om/wBGPyQfaDu/ublXd/48tQhFVa9Iu9Mit9NmlWJrS6utNuEfzrVb
RvluIdu5FZtvy/8Aju3/AIFl+LdIi03Q7dmi8u6S8mt2f7Gtr5qKq7WVVZty7t212+ZqCjj
GNDxXK28VyyFYXZlRv723bu/9CrpfD9peHwvrGoLo66lborQJ/oaysrsvzOzbdyqq/N9772
3/AGq6KXRLWzs7Nb7Sn1Ca3ult0W3sFHmK1vM25FU/6QFZVbc33vm/2sAHmVSpa3M9rcXKR
7obUK0zZ+4rNtX/ANCr0ax8Lol5fR3ypdwu8yFrfTlXytsKsu9v+XdtzL8q/wASstW9I022
2raNpFuumTnTVSbZ/wAfW54fO+b+P5t27+7935aAPLIba5u3aOKJpGVGdtv8KqrMzUW9pLc
pcPEnmLAnnvj+Fdyru/76Za7hIdOvdGW+ksbe0ZrW8VvJTb8qPDtbb/e+dvmq1crJpV54h8
vRbeLT0s3WxZrZdlwn2iHa27/lt8u1v4qAPNamhhknnitol8yV2VQq/wATVqeKbe2t/E16l
nEIoflbYn3Vyqs23/Z+au9TRLNdUtY7zQ7aKx87TfszrHt+0O6r5y5/j+UtuX+Hb/Du+YA8
wura5tbhra6iMTr95GXay/LuourOeyuprO7Ty5om2umfu13Cx6bfeGZtVfTJZXl+0rc/ZLJ
XW3ZV/dbn3bkVfvf7Xzbt1b19pkV14llbU9Gt40fUreGzmaNV+2bkfeu7+P5lX/db5f8AZo
5gseRn5fm21YvLS5sbyWzu42jmiba67vutXcpoMlroMKroYl1r7CrNbTW+5/muHVmZP7yrt
X7vyq1a+q6XZ3PiG7ZtPhltHu7v+0rnG/7Gqp8nzfwf3l/vNQFjyc81YuLSW0uGtruPypl+
8rfw13kGkWNzBpt5bW0CTattljTyfN2fZ7dvtCqn8TM/3V/i21avLTT7D/TP7MgluJ3sN63
cCqys/nb/AJNzKrNtX/doA85a1lS3S7aNvJlZlR/7zLt3f+hLUAFdR4ts7WxgsorOJY9sty
n/AAFbhlX/AMdq/wCHtDjvtJ0q8/s9Z4ka/wDtT4+VdsKsm7/gX3aCTiwrO6xxruZjtCqu7
dUksLQTyxSx7XiLK6/3WX71el/2HZjVLWO50iC0tPP0v7PcKm37Q77PNXd/F8u5tv8ADtrN
s7WxVtHs00H7XLPZTTtNb2n2p1f7RMisyfxqqqvy/wD2NBVjip7O5itbe5dNsM6s0bZ+9tb
a1OXTL5kZ1tX2LB9qO7+GHcq7v93c1ejXGkaeuiWNnd+RNdQTzRXDL92K2+1MrzIv95fl/w
B1W/75LhbXTW1pho00EyadcD/S7JbeGVBcW6ptXc29V+b5v4vloCx5Xt+apILWW7vIbS2j8
yad1REX+Jmbatemx6Jpj6iq2ejW8sU95Ct6uxmWzt2t0dmX+4u5pvm/2FrivDaxr450dY28
xF1CHa39751oAxmRkcq33l+9RXotxpVtuvpdF0WHUmVbf7GrQtK1wjM/nOy/3t+1G/u/+PV
JfWGg27tp9np9tJbypqTC4+8/7nf5O1v+A/8AAqAPNPu/ep1ekf2Vaf268H9kD+z4rNpdNu
EtN/2x9itu+9++b7zbd38NWbXR9PuVsmtvDX+jz6o1veNcW217eH7PCz/LubYu5nZW/h/vU
AeWYZfm2/eo27fmr0V7NtV0PT0XTln26G/2V4bb5nmW6b5V2r8zbfm2/wC1/tVzXirS2sdX
mWKz8i1XZF8o+Xf5CMy/+PUAYn2eVrX7X5beQrbN/wDDu2/dp1tZ3l0krWts8qxJvfYu7av
95v8Avmup8K6bpl5pySX0Qkb7fsX5dzN/o8zKn8O7c6p8u5d1a9rpzwz6heWfh67lSK0VLm
3m03Y8szbtu1F3bE2rub/d/h3LQB5xzTq0dBER160+1afJqEO/57eJNzP8rfw/xf3ttdxaa
PY22o29nqFjYzvdaqlu7tb7NsLwq23b/A3zf8BagDzT+Kkr0D7FottpulM2i3WoJKls+63t
vvzb13o027+L5l27f7tXodE06Ce6lu9Pa/dprZmtraw+dLZkZm/c7l2M21V3fNt+X+9U3Cx
5jSkfeq/potv7etVltZr2389d1un35V3fd/3q7C80vT7GC4a+tLb/AEi6tIldrb7O9rC6TM
3yfwP8q/3qoDgNi/epNtel3Oi2bz/Y7rRU0+7vLu7tLJFTZvXavkt/tfPtXf8AxbqW3sdD+
2Q2MemW0sT6k+nvMytuwkKbmX+78+5v/saAsebfZ7n7K11sb7Or7N+35d23dt/75pkNtLcy
eXbRtJLhm2r/AHVVmb/x2vSdK8NwPo1kuoWjSReZZyq6221G82aJWXzd3zttb5l2/L8tUvs
em3ejy30enwwMseowbYdyqyoqMm75vvfO1AHn/Wj0ra8NJaS62q3NjNfKyP8AJDE07I235X
2/xKrNVXV7STTdevbOTyWlgnZW8lfkba38K/3f9mgkz6nuLSW3SGWVDGs6b0Zv4l3Mu7/vp
Wr0ttKbUvFX2y70xGtXWwt9kVnvZ1eJfm+8u1flZd/+ytC6Po1zZ6DbSxiRVmWG6Z32/Z7b
7XMu5f8Aeb5Wb+H5f73yhVjy8D5qmS2llSaWJGaKJdzsv3V+au8TQ4r+C3sbnRotP1q/FzB
Bb7GTbsZHRtrfd3fvk3fxbf8AgVR3Npos2m6nqFjaqtrYNNaqi7tsrMyrbu3+180zf8BoA4
P+KpJoJ7dk81Gj3qrjd8u5W+61ekSador65Lp66HaxwtrFxp+5Q25YVX/e+9/tf+y1xOvW1
tbNpX2aPy/N063mf/aZl+ZqCTHp1FL/ALVACLQv+9QDUdADj/s06gc0nRqAE60AUrfepAaA
ChqbRlqAHMKE++tClqB/rV/3hQBkXP8Ax+Tf77fzopLj/j6m/wB8/wA6KAOvh/1a0pHy01P
9UtOJ+Wgoh9aaF+9T2rtbaw0z+ztP26RDPdLpT3+3c+64fznT5lVvuqq7tq/3aARwu3/x2h
EeadYoo2kldtoCjczNXplpoWhjUrWK50aFvtt3YQywl33WvnQbnVfm/hb7u77tZdpp1tLb6
b4gs9PtrT/Q2nkhVZXVWW4ZFZFVt277v8W2gDgZlZGZWXay/Ky4qLb/AHlXrXpd1oeh2d7/
AGZ/ZCN59zqSec7vuiWFFZNvzbflb+9urD1nSbO30OHUbGz/AOQiUuE27m+zwqi7/wDgPnP
t3f7FBZy/2W5W3iuXidYZflRmX5W27d3/AKFTxaSrZreMh8nfs37fl3fe211WlaVBceH9Mv
PKhk2fa55PODurKv2dV2qrbvvP/wDFV0l9oum23h/ULaK182aC5a4trFty7ma1hZ/9r5NzN
t3fw/71BB5dj5f9mle3lgVfMiePeu9Nw27l/vLXZeIdI0+003UFtrEWkVhNbRW13ubdeb0Z
m3bm2t93d8v3f+BVYs9Isbm3tbVbESX11psLQPcB2iVt827dtb5WZVXa33flapA4Bly3zL9
2jarfer0S30HRneG1bT1W1QadOL3c+64aZk3q3zbf4n+7/crm9Y0j7BodjK1m0FxPe3afNu
+ZE8nb/wCPM9USYLow2qyFdw3fMv3lqJhtavT7iz0xdbt7W801L15bxNM3zOy7Ibe3RZmXa
33tzbv+A1m23hyzuLLTLpbaHzdRg/crMz7f3LO9w/y/M3yoq7V/vtt+ZaCjhKZ/dWvS30ax
s9XXUZdDhl09LOGa7i8uZf3zbmVEXfuVmVQ3zbtvzNWVq9hoNr4XSRbVY7q6tobpHVJW+d2
3bd7Nt2Ku5f725aAONa3lFrFdsjLC7Mgf+FmXbuX/AMeX/vqp9R1GfUrxru5Vd7IkXy/3UR
UX/wAdVa6ldL+0eELeJbQ3dwlj56IiszJNNdbVbb/uJ/48tbSeHdOt9RS2bQVnR9Smsp7h3
fbEkKJvfcrfe3b23N/dajlA86FleSqjR2czebuaJlRm3bfvbaRrO5SD7TJbSxpv8jcy/wAf
93/ers4baDR9LXU7WzN3fWdvbL991VGuPOff8jK33Ni/e2/M1Qalpi2eh6gz2zx2kUNnFbb
i21rl0R3Zf73yrN/s7WoLOPSBnZY449zM21VUfeqV7K7RZWe0dVi279y/c3fd/wC+q73R0s
brQ9Fs7rTYY1itrnUPOVZd0rK21Vba3zfc+bb/AAr/AA1n+IZLX+y9Su7ORpPt95Crs6v99
IGZ/vszbd0y/eb+7QBxpVgis0bKrfMrMPvU5U3bdq/N2rurbTJX0TSZLmzhkit7GaZ4blHb
5WumVdqoys3zN/u0axo9no/2pbHTBd7tSuLcu+9vsqJs2qu1v9pvvf3akg4eeCW2uHguY2j
miOx0ZfmVl+VqI0kldYokaSVuiqu5mr0bxDo9q/jK6e1tIZbVTd3ctzcb281t/wAybUb+Bm
Vdv+1ub5WrPs7W10v4t2ltbI0Vuqwz7F3Kyb7VXZV3fN95mqiTl9XOpT3n27ULN4G2pBu8p
kX5UVV+9/sqtUe23+Gu20m00zVYIbmWK7vYftFzuW7nZmbZaM6/d/2lqWaz0a2sG1dtDtpW
lgs3FuzvsRnaZX2/Nu+bZ/eoKOAZc1Jb2ktwszW0TN5Sb32r91f73/j1egapofh7R7e4Rov
N2y3ahtsrOrwzMqLuX5FX5V3bvm+b/dqYadpuiLqrRWaSrPptxfwq5ba1s88K26ttb/Zb/v
qpA8yWn7q9ITw/o39owrFo6TxX95bwOm9/9DR7dHba27+87fM275UrhhpV5capFp1pE8k8p
VYfk++G+63+781UDKi21yWZVifcibyuxvlX+9Tba3luZ4raKNpJnbaiL8zMzV6Ne6bFcr4g
1CdUktZ47h7d1E2/Yj+Snzbtm3eq/K26uW8PRyWviGWSWMxTWFvcXDKy7djojMu7/gSrS0A
5/wCZf4vu1ZN9cvpCaZ8vkxXD3C/3tzKqt/6Atd/P4f8ADUd7ZaTHbNLcRMrMyLKrXSi3d3
Xc3ytuZVVdn8LUxNE0f7Kl9d6OllcLYLdPbMtwyKz3DIvyq2/bsTd977zr/u0yzzj+KraPe
T2f2SPfJbwbrjYv3V3bVZv/AB1a7AWPh5WEUWneal59vuFuJS6tFborbNq7vvbkb71aFvoi
pb32mWemCJm+yWCXsruvns+2Z2b/AL8tt2r8q/3qCDgW1KX+wf7IWCFYfP8AtDMobe7bdq7
vm/2j91f4qi/s68V1iazm85tzBPJbc1bvieys7O40eS1tkga8tvPdIUdF/wBc6q212Zl+VK
7rVRFfa41sslzParquo/aHmdt0TrAzKq7W+VPl/wDHW/u0coHk9vBLcu0dtE8jKjPtQbvlV
WZm/wCAqu6o/m3V3um29nputW9tHpS/Z/7JuLh7tmfdcbtPmdl3btu3czL8q/w/e+9TrTQt
Puby01D+zbaOyuobZXt2819ruzL8iq277qN95tq1JZwA5qSWK5g8ppY3j3pvXd/EG/iruF0
jRbf7NaLpi3cywX1w2533XDQvMqJ8rfd+Xc397b/31oJpNtqWqac91p8CWj29hamJvNZlaZ
Wbam1v9lvmeqIPM0R33NGrNtXc23+FacySMnm7DsY7d38O6uv8GXNtpmp680u77L9m+z3H+
1C1wiP/AOOs1bdzpVzDoNt4R2wyTWep2zXCszbGmdLhm+Zfm+5sX5f7tAI8wapLi3ltp2tr
mNo5U6qy/Mtegm102x03UJbbTLaf7ZoK3XzJKqq32vydyqzblVlVW/8Asflq7eaVo2teILj
7TZiJotQSBnV33XCtbu+1v+BIq/L/AHqAPLW/z/49SfxV3Y03Qbxrq10y2t5dQltlZFdLlb
dWG/eqbm3K21UZd+5fvVbtvDmjzajFYyaeq28Dacwu1d/9M+0bN6/e2/xMy7du3bQWecr8r
K33WWm7a7eLStPu7K11i2022ghRLj7RC7XDoyq6KrfK27d++Vfvf7Xy1SudCtovHF1p9rEn
2W1RrgpcF9qKsO9vu/M23+796gg5cbvu/wDAaklhlgfbLHLGzL91l211k2iWaePtHs7ZPKt
7pba4dNrfKrKrNt3fNt+996tPUda0jVdNvb6WO71lbDc0L3xZWaa4fcq/K27Yqo/y7v4mqQ
PPWZt/y53VpmS+GnXGgrYhWWbz5/kbfuRW+9/dVdzV2UXh7Sv7UWz/ALN8qCy1K0t/trM/+
lK25pWb+HbtXcu37q/3qb/Z1tN4g1K2j/cLcRRQf2hKf+PhrmVP3v8AdVWRn+X+6rfxVQHn
e75v+BVJsdYIpWjfY25QzL8rfd/+KX/vqvQEj8PWfiBW0/TreWW1trxjC4uF+4m6Fm3Mrb9
ysrbfl/2a5PXkjhbT4o18rbZpO8O9mVWfc67d3+yy0EmVja3y1E33vmpy0m1fvUAJ1oAp22
n0AMHFLxRzQ240ANb71Jt+Wjd81P6LQBE1HXdTm3U2gApw/wBav+8KAPlpyfeWgDFuP+Pqb
/fP86KLkYu5h/tt/OigDrof9TTqbH/qlo/2fu0FEbH+Gpo5rxNlzG8ytF8qurN8lRN92u40
qDUNb8H2+m2Ms1p9jkVLm3d9kV0jszq+7+8u3/a+Vd38NAI4xJbyViySTyPu84srMzbl/i/
+yqutzdQL+4u5k2qyjY7L8rfeWvQhoWni6/4l7Qwf2jpqRK6s7IrTXaw7l3/Nt2bqoXmmeF
UuLiW2iMsNhDdvPCk0q7lVkW33Myr8zO+1tv8AdoA4Zrm5+99pf5d23n+996tO5166ktYrO
2UWlqlotrsX5tyb/Ob5m/vP81dXc+H/AA9PeNbW2nzQeVcwq7faGbfut3mmT/gLKqr/ABf3
q5e5sU0u10GVrbdcXEP2h0f5ldfOZUXb/tKn/j1AEM2q3g03TbSBTZfYldg6Mys7Pt3N/wC
OrVD7Vdblb7XN8rblbf8Adb7v/oNejs9tquuJ4humm1Kx1G21HZaXpbdauluzsq/3l+ZdrL
t/76Wqdp4c8PSXmk6bPIPtFx9kl2o775Vm271+7tXbu+Vl/u1IHCF7y5t9m6aWG3XdtyzLE
u7b/wAB+ZlX/gS1eu9ZurnyY4mNlDFbC12I7fOq7vvf3vvNXXWNtpUPhzV9U/st40n0+VHt
POb5mivbTa277235lVv91vu/wpP4c8NWqTXN3KsUM87QJvmdmt18hHXbtX5m3P8Axf3f96g
Dh2ubs28Vs1zK0KNuRN3yq3+7UVxd3dzta5u5pf8Aadmb+H/7Ff8Avmu3n8N6bcbbHTdPZr
5f7OYM1x/rWuEVmVv7q7mrF8Q2Gm20GmXmmqipeRuzrCzsm5XZfl3ru/8AsqoDDZ7xn+V5m
ly33Wbdub/4qmpc3UbQsly8bRfcZXb5P93+7XqWvWyP4y0+00/eum3Gqt9pmhba/wBp3bWV
m/h2q3y/7P8AwKufGgaNc6XFEts8V19ht7s3LSs3zPdJbsu37u3a26gDk01TUE3bb65Xf97
bK3zf71Qtd3bWq2bXMzW6tuEO9tit/e213U3h7TJYpby00w2yW99c28yXFy+zyYUVtzN97P
zfNtrnfFGlW2l6v5dir/ZXgt5x97arOitt3N838TfeoAyUvLyBmaK7mjbZsLI7L8v92rdxr
d9cWUNn5rxoiMj7Xb97udn+f+996sxhQwoJJkvbxGlaO7mVnTym2uy7l/ut/s057y7ngSKW
6mkRF2ojOzKv+fmqr/F2oH8NAF1NSvIVhWK8nj8os0e12XYzfxL/AHaimubmdmaWWWTc25t
7bvmb+L/x2od3zfd/8do3fLQBc/tK+Fx5v26485Rs3+a27b/d3f3ajXUb4LKqXlwvm/67a7
fP/vf3qr/xUq/eoAtQ399BLvivJ433M25ZWX5mX5mpvnSvcfaWlfzf7+fm/wC+qrrUo27aA
HiaW3XbHOVX5vutt+98tM8+Vk8vzXZNq/Lub+H7tN+X+7RtXduoAtJeXnkOn2u42TtukXzm
2u3+1/eqbUtXn1K889V8hFt0tUiR22rCiqqr/wCO7qz8fw/LRtoAtC/vIfOaO8uF81dr7ZW
Xcv8Adb+9Tp9W1CS9+2LePHcbFg3Qts2oqqqr8v8AsqtU/wCGo/mLbqANCz1TULNoViun8q
J1mW3ZmaLcGX+H7tQPdyzPNLJO7Sz/AHzu+/u+Zt1V1P8ADR23UAaFtqsqT2/25pr23g+5C
1wy7P8Adb+GpdQ8Qajeau2oJczWT7FRPs8jKyoq7du773/xVZlNagB7XFy33rl2+Xb8z/wt
95akXUtQ2wq19cMsG1ol85vk2/d2/wB2qvNOHC/MtAE1xc3Vy/mXNy8sv953Zm/vU4Xl3uZ
vtM252Zm+dvmb5v8A4pv++qgbb/dpKALy3t4LdbZbu4WFd2E85tq7vlb5f+BNTUv763X/AE
a+ni3Ls+SZl3L/AHf92q6lmpjbqAJxeXnnxSrdzK6fMjK7bl/3W/4FUy6pqId5F1C5WVx87
LO25v8AeqitPoAVZn+fazLv+VufvfxU77Xd7t63U3m71fdvbdu/vf71Rf8AAadQBZOpag0/
2lr65aZk2l/Obcyt95d1R/arrdu+0zbs7929vvL/ABf71QelDUAXZNV1UtNv1G5bz12zfvW
/er/db5vmqFtQ1Bkhi+3XGyBt0Sec21G/2f7tQH+KmUAWLe+vrVla1vJ4mXdhkdl27vvUC8
u0uvtcd3NHcL92ZXbf/wB9VXo3UAWGu7s3H2lrmZpv77O27/vqovNkCNHubym2sV3fK3+d1
Mo/ioAuvqGoOsKyX1xIsAZY1aVvkX+6v92oPtVy0WxrmZolVfkZ22/L93/0Jv8Avqo/SmrQ
BefVdTe4S8k1O6a4RNizNO25V/u7t1Uy8jtukkZm2qu5m3dF2rTaFHzfNQA7dTx93/epgHz
VJ/DQAxvu0NTqbtxQA6mrSL/F8tSr92gCIChv8/8Aj1Nanf5/9CoAb60vRqQ/xU7b/s0AKt
CfeWkXd8tL6UAYtz/x+Tf77fzopLn/AI+5v99v50UAddH/AKpaY/8AvU9G/cLTJaAD5W+Wt
Jte1n7Paxf2nd7LNt0Cec22Jv8AZrL6NSndtoKJrrVNSu9zXd9PKz7dzM7Nu2/d/wDQm/76
pt5q+p3zSteahcTs6bG3uzbl3btv/fXzVUf7v3qY33qCS1/amoJdLcrfTrMsv2jfvbdv/vf
71NutRvLy6F3d3U0s3y7Xd9zL81VWpg+8KANN9c1ia9hvpNTupLqIbUmaZtyf7v8A31Viw8
Q6lY3mnyvczT29lOsyW7TNt3K26sNalb7tHKBcudX1G7dmudQnl3p5Db3ZtyK25V/3dyq1P
GranF523UrlVnG2TbM3zhfl+b/gNZ4HzUN96gC1/aWoefu+2T7vk+be275Puf8AfP8ADTbz
UL69dZL68mnZV2r5zs22q7feqPbQHMX11XUkeV1vp1lldZnZXb5nX5lb/eqNry7b929zM0T
IsJXf95Fbcq/7u5Vaq9N3fNQB01/4svLmC1jsWuoPKdp/Omu2llZmVV27tq/LtX7v+9WJc3
+oXaMtzeTyq7KzK7s25lXav/jrNVRaGo5QE5oZs0Hij5tzUANY06m7qB/DQA4N/eo60Bc7q
k2qv3aAGHikXhttSNtZvmpny7qAEB+alX7tJt/2aXC0AOp9RHin7qAHU1l+X/apyn5d1I33
aAI2+7TKCPmpw/vUAC/K1L/DSHbuob7tAB91flo+98tKwpNtABt+ZabRRQA7+GjbT69D1dJ
dVv8AxNpslpHKtlsaz2RqrI7ToiorKv8AErN8tBR51tpzBa7W58KaebVWtpJluHjuVSFblL
j57dUdlZlVV+4zfd/iX71TTeHbGOCaB7q5ltbCe785FYfM0MMO7Dbf4nZv+A0AcFjb97/P3
adXZ3MNs/jbwpHFG32d0sPlm2s21mX7396tuCztE1TVdcazh8nV7O4W2TYu1W+zzPcbV/h2
vDt/4HQB5f8AxULXd23g/TLi/wD7N825Wa3aza5m3Ltdbjbu2Lt+XbvX+991qhsPD2h6k1i
ts1/G17dzQIzzJtRIUR2Zvl+825v9laAOKwx+6panV6LoWn2NrcKtjciRZZ7B3Tz1laJvtD
Lt3L8rfdVv+BVwtxC1xrb20aNJK9yyBF+8zM33aAKTfN/D8tJ/FXbXfhXT005ryKWaPbFc7
oWuUuNrw7P4lVV/j/8AsqdbeHNMfTms9szXd4+m7LlnXbF9oh3N8u35l3f+y/8AAgDh6b/F
Xa2/h7Q7lft0b38dkn2tXRnRnZoUV12tt2ru3f8AAaqeEEiSfWNQ+0wWP2e1/wBGlvU81UZ
nVfuqrbm27v4aAOVp1d3faX4a1PUbeS2+0xvqjzNb7AsSKqLtVtm3+N1b5f4ais/DOipJZW
t9PfSXU93b2Gy3dV2zOu5/mZf4N6Lt/vbqAOJ2/wDfVAFbt5ZSJaaLp9tIZGvVaZU27fmMz
Iv/AH0qK3/Av9quh17R9HbxdqX2y5uWt4Ld7uR7faqsjbfKVNy/7Sqzf7X+zQBwLL/tUDjd
Xa2fhTTryW2n+2SW1leorx7yu5dqs82W+VW2Kjf8CZKwNesdMsLy3XTZfMSW33ujXCTtE25
l270Xa33Vb/gVBJlZWgH5aT5fm2r81GFKUAPpv+zSbaXb8rUAG2n/AMNOWmUANPNDUhHy0r
UAMP3jTqX1pKAH01fvUm6lX71AGJc/8fc3++386KLn/j7m/wB9v50UAddH/qlooj/1S05qC
iLikb7v4UrfdpN2KCSN93/AajY1J8pqPdQBF+dNZW3fLUrNmmsv+1QAzbihqlaKjYv8TUAN
ooowzL8tABTG27m+anfxNTQKAHEZamfxU+m/71ACLu/u1Jt/2aFooAZ8277tH8NDfep1ADP
4qB/eo/2akWgAAp235qb/ABf7VSbtq0ARr/CtMancUMPlagBi/dqRf4qZj7tPX+81AAG+X7
tFM3U6gB6lVWmt9371DLu3fNTMZ/ioAN1I33aGXH8VFABto+98tDfdo20AL0Wk25VaNuKXm
gBOlDIyrS/Mq06gBuz3rXu/EeuXzRfa9SmbY6zLt+Rdy/db5fvN/tVlr83+zTloA1j4j1o3
VrdreFZrV2eFkRV2M23c21V2/NtqO21jU7ba0V43yO8q7lVtzOqq+7d97cqr96s07v8AdoL
MPvUAXrjWNRudUt9Vubpmu7fZ5T/L8mz7v/fO2hdX1FEt4lvH8qATKi/3Vm+V/wDvrdVH+K
l3bm+7QUaK+IdaWC1jW+bbAyMm0Krbk+58235tv8O6q9vqt9bfZWgu3j+yytPCytt2O23c3
/jq1T/3qN1BJpLr2ppP5kVysTZRv3MKou5GZl+VV2/LUVzqt3cz2EvyxS2SKqMnytu3M27/
AHtzVRpgb+9QBuf8JTrhnika+H7ovhViRU+fbv8Al27W3bfm+Wq8viHWLhrhp74s06orswX
+Bdqbf7rL/eX5qy8rTd1AGtP4h1m7ZmlvPmZXUqqKq/P9/wCVV+838TfeqilzcpazWaSlbe
d1d1/vMu7b/wChNUK/d+7RzQBZi1XULa6sbuK7Kz2G1bdvl+Ta27/0JmqVNY1JHSRbx1lin
a4Vv4t7bdzf73yrWetFAFtdSvvtVrd/af31mqLbt/c2/dp76rqT2v2VrtmTyfI27f4N+/bu
/wB75qo06gDQTXdTT+z/AC751/s7d9mX7ypuZmb/AL6qrdXU95dNcy7Nzf3EVF/75VdtV91
HWgAo60Yb+7Tvm/u0AJ1alX/epo/vU4CgCQH5aSm/8s6FoAQ/3aeu7+7TGoWgBetI1K1JQA
1qev3qT1pd3zUAYlz/AMfc3++386KLn/j7m/32/nRQB2EP+oWg/KvzUQ8QLQy5oKRE3zbqY
3zNT22/dru/smjp4P09ryOwja6sGZGXb9pa5+1Oqt/e27V/i+X5aAPPJaYwau6uPB+nJqL2
jazceV/aH9lwzfZl+ab+JvvfdX5f9r5qx9J02xlfWotXa4jeytWdfJXd8ysq/wB5f71BJzb
LinL8zf71beu6Cuk2rS/a/NVrnZb/AC7d6bFff/3y6f8AfVM1LSrOz0nT7y2vJ2mvdzeTNC
q7UX+L5Wb5Wbd/3zQBk/xU35dtdRc+FYo7VWttQuLu6T7I0kK238Nwisuz5vmZa0rnwlFNc
W7faXVGs90VvDAn2h2RtjLt3/M38TfNuoA4PPzfKtOO7bWloNm154q0qxVkj8+7RN00O9V3
Nt+Zf4v92tiPQLS5srW7vr5oIVs4Z/8AR7VWb57h0/vLu+7u3UFHJqvzbqAPmrt08NWOm63
brHdzakv26bT3ia1X55l2/d+f7vz/AHtysu2sqGziufFeo21ndQy26xXbpN9mXY6rCzfKn8
P3fl/u0EnOUV1GveFG0Kw897lvOidEmV0VVZmTd8nzfMq7dv8ADV6+8PW03/COy3N3FZLqU
dvbw7U3fNt+Z3/4Ey0AcVt+aiuqsvCTSvaR3T3Mcs8Ku+y3Vlt9zsi7mZl/u7qu3Olx22hr
G7Qq1nZ3HnuIFZmxdqny/wC1/wDs0AcK33qf/DXe3PhDRX164totSubSFtSXTbdGtldldvu
7m3/d/wDHq5vVbNbS10VZGRYp7Zp2ZIfm/wBe6/N83zfcoAw8NUuGrqpvDGkW1tcXMmr3Kx
WtslxMjWa+arO21V279u7btb738VW/+EZ+xu2mNJby/bZ7lFmaL5kW3RXVl/31egDit3y01
j/DXVTeFYoXhZrydrX7G13NcpbqyMqqvyp83zNubb823bWgvhnTE8PrBc3hVLq8tvs9wLbc
+2aBtu5d3y7f4vmb7tBRwS/do3Vv2uhRPdawmo3bwLpaMz7E3szeeqbV+Zf4mq5f+E1stNu
ryO7mvdjrtWGH7qMqMjv825dyv/d+8tAHJs2KN38TV2jeCoAqTyX1zbW+25aX7RbKsqNbor
t8iv8AxK38W2qmo6FFpeh311bXMc8LraMjzW+11WZXf+98v3NrUEnL7lZflp4Xav8An/arp
dP8LxywWt4+pQwWssML+dMnyq7z7Nrf7u12/wCA1rv4fW/1u6sViTT1lvLO0CtZ7WRX3/Mq
72/uK27d81BRwbLj+KmYx/FXXy+GNNOkteWep3EsrWZu0R7ZU+VH2MrNub5vlbbWLommxap
eyxS3Jghitprh3VN7bUXd935f7tBJks3y/wDoVKR8tdffeE7NIP8AQdQub2VWtGeFbT5tlw
m9NvzfM23buX/x6qfiTSv7PuNPlTasM9v8ieSqMuxmRtyqzfN8u7738VAHOf7NC13d54Ps2
1S6W71fypnu7xAlvZrs22672b73y7l+6tO0rwfG91LLHctLauLdIXe0Vtv2hN2513bV2/3v
m/hoKOC8qhlxXXt4UiOnL5WoGTUGtkuvJ8ldm1p1h27t33tzbvu1n63oMWn2r3dnfNdxQXb
2E2+HZtdV+8vzNuVvm/75oJMNqNtd1PZ6dcvLpH9m20WzR0u0uUXa6uturtu/vK3zfe/vVU
h8GpItozXk9osrOs32i2VWTbC033d27ayq33ttBRyA/u052w1dNH4Ys5b238q7upLK6tkuE
mS2Xcm52T59z7V+ZW/iqPSLWx0/xVfafq7QNLEs1vA9yrfZ1uFbarP/ALP3v/HaCTmmdv8A
Zpd1dg3huWSJk1LydNZLm/aZYbfcyeTbrN8rbvmVv4aT/hD7Oa4his9YeRnNox3223alxt2
/xfeXcvy/+PUAclxTVZR96uofwvp/2D7TZ6vLK7W0txEjW21W8lvn3Nv/ANn5f/Zan/4QqJ
9RmsV1f97ZXP2W8Z4Nqo+x23L83zL+5Zf4aCjkCfmpn8VdanhW1uE+02uoXFzbtaLdIiWy/
aG+d0b5N/8ADs+bazfeWmX3hWex0FdReV96xw3BVodqbX+6qtu+ZvmXd8v/AKDQScvRXTWf
hWS8tbW5ivF8q6tldWZf+WzXHk7P++vm3f3a038LRaVBqUj7pVaxm2faYNjKyTwru27m+Vl
b5WoA4NtvzUbc13fiHwra23ijWvtN39kit993IlvBu8qFplSFV+ZV3NvX/dX/AL5qk3hBlv
7G2W+3RX90tvC+z+B0R1bbu/uuvy0AciB81Iv3q3NL0WTV0mW1nDXCTQosO37yu+zd/wABZ
k/76rZtfD0X9k3UsTGWKK4Sf7RNbKqywrP5PyNu/i3qzfL/AA/e+WgDizt20u1dtdvqvhaz
n1LUp7C//cpc34KNb7dhhVn2r833e1cvqWnf2c1qvn+Z9otkuPu/dz/DQBm4/u06m04CgBt
O20Uv8NADW+9S4WlYUi0ANahfu0NTui0AC/e3U/buWmbqM/doACflo+Zd1NI+andFoAN1B5
oP3jTWb5ttADt3+zR95t1NHFS0AYVz/wAfc3++386KW5/4/Jv99v50UAdeh/0daGK/N/eoh
/1C0EfNQUMKq1TXF/c3MFikjLtsk2RbR91dzP8A+hO1RNtG2oS392gk2E8U6vb3lxeL5Ejy
3P2v54lbZN/fX+63zVmWuqXdldXEqbJWnhaGRZl3b1b/APZqBuf/ANqoWC7qANrxDqsV/Bp
VnFK8tvp1otursu1nb7zN/wCgr/wFag1PWJdTa3a5tLaNkCpuhTazKq7VWszC05m+7QBsW/
inU7e4W5ilRZf9Gbds/wCfdVVP/HVqRvFl4J7KRbOw22W77Mnk/LE27du/76rm3LUjfeoA6
nTtdsV8aaTrN3H9kt7J4XdYUVmdkVdzfw7mZl/8erN/4SDUDZrZ7k8pYUg6fwq7Ov8A48zV
kr975qN25qAOhh8V6mlxNK0dtL581xM6vH8u6ZVV/wDx2otJ1O0ttWu765jWHfaXCJDCny7
3gZFX73yr826sNflapAKANC/1W51JV+1xQecu1WuFTa77V2rub/dqSbXdQm05dPllVrdFRU
4+5s+6y/7VZu3/AGqP4qAOgfxjq82o3t9crbStdPDOyvB8iui7UZV/4E3/AH1VS48Q6ncwT
RSMm2VHR9q/wvN5zf8Ajy1kYYrTgKANqXxZqc15Fc/6Orpdpd7lT70yL8rNVCTVru4lsWlV
HWwXbCrD5du9n+b+98zNVJhQB81AHVJ4sVk1iW80+1a4v1TcvltslbfuZm+aq8HjHV0aV5P
s0szzTTB3gVmRplVX2/3dyqv/AHzXPrQoyv4UcoG0nifUILaG0toLSO1TdvhWL5Zdyqrb/w
Dvlfu1MnjDV1b/AFVowWVJ0Rrf5EZF2ptX/Zrn/l20M2KAN3SdXSxTWmu41nmvbbYqzLuV2
85Gbd/wFWpjeKdTM97cqtutxdLta4VPmVPl+Rf4VX5VrF/iobdQBt3HivU7hZV220Sy/aGZ
Uj27mmTa7f8AAlqrc61eXeltYyMnk4hXp837lWVf/QmrMooA1E1q+XSIdGbyZLKKf7Rscfe
b+63+z975f9pqvDxZqaXEMtssESwPbyxIqfInks7Iv/j7Vz+f4d1C0AaUWvXiW6W21PJW2a
06fwO+9v8AgW5mofVWXWNQvrO2S0S8WZPJVflRH+Xav/AWrN6LQtAG7b+J9Xtrj7XE0Kvi2
X7n/PumxP8Ax1fmqpd6q2qTWNteLb2Vra/Ii28PyorNub5f4vvVQ20hVd26gDodW8VXNzr1
xd2eFt/PvHt1dPm23C7G3f8AAaqL4hvtjQSxW09vshTyZk3L+5Xajf723d/31WP/AMBob71
AGl/bmoLG0ayKo+zLaBlHzKiurr/wLctGq69eaqixSrBEvmtcOIU275m+87f98/7tZbUzrU
2A3bnxPqVzZLZ7baDdbpavNDHtd0Xaqqzf8BX/AL5qxL4t1N3aTy7VZXd5nZYvvu6MjM3/A
AFmrnem2jpVAbkXibUIbVLTyraaGJEVFli3bWRndW/3tzv/ALPzfdqqNVkbV7rUrmztbt7o
szpNF8m5m3fLWV609fmagDfn8V6vc+bvZG3tcZZU/wCe0Hksv+7sVVX/AHaii8TajDPFKrQ
7kW3UfL/zx27P/QaxaZtbdQBppr2oJbrErJtS3uLfp/DN97/0Krp8W6rM/mqtuszPvmdU+a
4fYybm/wBrazf99NWFt+ahRhv7tAGxZ+ILuzeykW2tpJbIbbZ3Dbk+dn3fe/vO1R3OqvfWc
EVzbQNMiKi3O359q/dX+7/47WXTkK0AaceuajbaNDpETrHbwXK3QZR8yvt/vf3flp8uvSNP
dSJZ2kDXELQzeSrfNuZWZvvf3l/3azMK3zUjD5v4aAN2bxbqdzcSvcwW04nM3mo6NtdHZXZ
PlP3d67l/u0tv4y1WK6+0+VayyrOs8O+H/UMqqq7P9naqr/wFa537v+zXcReGLN4NPudtv5
L6LNdOrXaq7TKszK2zdu/hX/Z+WjlKOY0rWL7R7xryyIWV0ZOV3df67trL/tKtW08SX0enL
arBbfLALXzmT52RX3qv3v7y1btfB13fW9jLbXO2K8nS33zQOiqzqzLtZl+Zflbdtp82i2lx
p2kx2bmRp3uN1xDA7tLt27fk+9Ui1M9PE+pQ3Dyqtu3m3NxdOjD5XaZdrr/u7aqahrM+o7v
tNtbL8iQJsTbsVNyqq/8AfXzVt/8ACF3K3DW0uoQRXH2lrWFGR/ndUV/7vy/Ky1V8MabaXl
lq13LZ213LapCyLd3PlIu51X5m3L/6FQM5sD5qP9la7BNNsZvDzXf2OGOb7DcP8m5lVlukV
drf7rMtRah4Vubd7iSNk3NfvaR29ujsu9WVdu5vu/e+Xd96qA5VU/ip+Frp/wDhEGad1j1W
2aGBrhbmXa22JoU3t/tMu1W2/wC7WPqum/2VeRRfaUnilhS4R0XbuRl3f8BoJKHWmbd3zUA
0/d8tAEbiih6bQANQB92nfw01qAA/L8tG6iU02gB3X+Kjb81G2nfw0AFP/iWmUL978aAMW5
/4+5v99v50UXP/AB9zf77fzooA7BP+PdaOlOtlzbr9aG+992gCBjTCflqZxUe3nbQURtUf8
VTMvzfdqHp/DQSN3fNTmVfvULtofcy7fmWgCIjLU1htap9q/wAVGN33aAK+3c1HSpvJX+L5
qi27W+9QAnzbqVVZvloUf/tU9Vx/eoAci4p3Wmj73y5pyq33qAG9Kcu2hvu0uPvUAM/ib/C
nL8q00CigA3Nt+XdQu7+LNO3fK1GGagApvSjdjdQjfxbWoAb/ALVK33aT+GnbqAG7flp3y/
do602gB21fvU1ad/d6LR0Xd/s0AHb5qa3H8VOKrtprfw/LQA7d93bR6UfwrR8pVaAA7dtNY
rTmqJly22gByrlt1S7flWm4X5fmo6UANLf3aY26n/N/CtRtQBJ1ob7y0bfmoX/2WgA/3qGo
o+bO6gA+bdR/FR1o/ioANtHzLuoXdUjCgBqNinU0Cgbt3zUAN27mraHiG6We1fyod1vYNp4
X5vmRlddzfN9752rHbhW/4FTV3UAdQ3jO8Z1lXT7ZZvtENw7rv+dkRkX+Laq7W+6tUbLxFc
2enNp7WkMtq0TwOrFlZld0f7yt/eRf/Hqx91QN96gDpT4wvHvYbv7HbK0Vz9qVV3bd2xU2/
e+7tRaztK1VdNtb60k0+G9hvAiskxZdu1ty7drLWZt+Whf+A0AbA1+VbJ7OO0hjhaF7dV+Z
titMr/3v7y1ePiy7V9Qu4raGK6v33vMrv8vz712ru2/eWud3Ltprf6upsB0Vx4rndbiO2sb
aBJ/tHnKm753mRkZvmb+FW+Vfu/M1Y9/qEl+9u0qIvkQJbrs/iVfl3VT/AOBU/buX5qoBi/
do20dKVvvUAIR81AHy0fN/epvSgB+Pl+9SNR/DQ33aAI3pwNDUL92gB38NHbbQxpf9r7tAC
ULu3f8AAqfSgfNQBhXP/H5N/vt/Oii5/wCPyb/fb+dFAHY25/0X8aXmnWgVrXd/tU2b+7QA
h/u/5/iprp/wH+9R/wCPV12l+ELvUrXRLtbS5a0vGdrq4VflihV2Vvm/3VZqAOLI+b5VFQM
f++q61vDi3cum2djPDHdz2quUmfbvd3baq/8AAdn+zUWm+GHmt5dQvGhZFs5rtbdZv3rKqs
qNt/u79q0BynMf7W35qdu+b5q3bnwnqMDeXvtpH3ukypJu8p1RnZG/2tqt/wB81LpvhS+uC
kk8cOx0/co1xsaV3TciL/tfdb/dZf71AHO/x/dobb/DWp4esF1XxLpunuv7mWdVk+bb8n8X
/jqtVv8A4Ra+NxKy3dl9nW2+1faPP+TZv2fe/wB75aAOfb733qi2fNWtfaJfafBNLc+WqxO
sG7P3mZN67f8AgP8A6EtaVv4c+3eGbG8sZIftctxcoUeTa0uxUZVVf73zN/47QByvyihW/u
1r3mg31nBNLcqm2IwqzK33t6s67f73yrUuj+HtQ1iDfZvAq/aFtV86bbumb5lVf97bQBj4/
u0+ujs/DMkN6jak0MuntB9oe4hn2qq7tn3v9/5aXUfDktvojSraeVdWs1z9pTfu2qjIi7f7
3zPQBzOP4adV2506Wx1z+zbpRvSbZMqt91t3zLW7q3hK6tNb1BbPyZbKC5uF2wzbnRU+ba3
+1sXd/wABagDkvm+9/do3V0Oo+HlttIutXWeGBVmhVLRn3Oqum9fm2/e27f8Ax6s7StHudY
umtba5to5m+6tw+3d97/ZoAz1prc/Ktb1j4ek1LTYvsbQS3Tzon+v/ANUrNsXcv+0zL83+7
/eqO18Malc2TX37mK3VGnZriXZtVX2bv++vloAxU+VaNvy7tv3a6jS/CtzqFxp6/brRbe8u
FhMyPu8pmXdtb/a+Vqqt4Yvl01r5bm1khWF5htm+Z0RmVmVf7q7aA5TBO7bto/hrotc0P+z
dOt5FtvLmVvIu/wB6r+VNt+4y/wALfKzf8CZf4aq6VpEl4sUn2bzVvJGtLfa+3998u3d/s/
NQBjr92j73zVvW/hbUrmWytkaD7ReRNcJD5y7tmxn3N/d+Vauab4WYXn/Ew8mWxaFXFxDcq
qNubau1mX+8rL/31/doKOVXlVp3bbXUf8ItL9jsbP7N5etXty0SQvcL8y7mX7v+8u3738P+
1VdfDlzaeVeXax31kqLM/wBkkVmdN7JtX/gXyt/vL96gnlOdb5v92m11D+DNX3S7nso9iu5
Vrlfuo+x2/wB1WX/4msO/025029exutnmptb5G3KysqsrK3+0rUAU6G+Va6rVfCN0L2JdKW
GWJ1tl8lJ9zo0yKy7v7qs26qL+GL7yJblrm0+yIiv9p875G3Myqqt/e3K3/fNBRi/+PUKuK
6NvB9ytraXMWoWjJLafa5WZ9q2679nzf8C20zTvDt3P9iu5VT7O5RnRX/e+Szqm/b/d3UEm
Cfl+ahjXU6r4ZiVov7P8qJVW5e4eZ9qIi3DIv/sq1SfwlrQwrRwq73L2qI067mdPvf8AAVV
t277tAGC1N/iroIfCepyP+7ltNjbGSZp1VH3syrtb/eVlqjqei3mlLC120LK5Zd0Lqyqysu
5W/wBpaAMpd33qe/Faug2VjeXF62oLcNb2to9xtt3VGZl2/wATK397+7WnPodjb+VrMa3E+
jtafairbVmT5/J2/wC18/8A461AHLgU4q26t258N3li7NfNDGFu2t9nnfM7Kyq23/d3feqx
qXhi8hvdSa0jRbWC4uFiRn+d0hfazKv8W3/4qgDmvzpqr826uy/4Qy6XTXi/cNqX2xbfas6
7U2wu7q391vlqGx8MOL3y9SWGS18tHW4huVRG3N8u1m/vbWX/AGfmb+Ggo5ZfvVPtXdU0On
3U2rLpix+XdPN9n2udu1923a3/AAKrqaDqX9l/bmRdmdu3d8/3tm7b/d3fLQSY7feo2/NXQ
XPhXV7W1mlla2+RXfYtwrMyo7I7Kv8Ad3K1XdS8MbNNa5trUwNBc3C3G+dWVERU2/N/e3P/
AMC3UAce/wDEv3qb8wrpdO8OXN3PaSeXDe288qQOlvcqrKW3Mqt/db5W/wC+aiPh+Wa1hkR
YYFW2Sae4uLhVRt7Nt2/8BX7v+y1AHPUVd1KzWya0Ty2jle2Sd2Z1bdu+Zdv935WWtDTfCt
1d6pptjc3ltZNfhWXc+50Rl3KzL/tL92gDn2NHyit/T/DN1Nq1ol2qSWrmF3dJPlaF51h+V
v8AerL+wyXGu/2baL+9e5+zwq395m2rQBSY05WzW4fCep/xPaeUquzzeeuyLZt3Kzf3l3L/
AN9VTt9IurizuLmKW2kWBWZ0WVd+1fvNt/u0Bymev3vu0/duWujXwlqFpqVvBfRwyr9rW3u
Et7hN6t97b/s7lVttcu5XczKu1fSgB5Hy0hDbvu0Lz/FS7c0AJRQy4pu6gBxGFprfep26ig
COnUP938KKAJfvf71N5pN1G5t1AEwFG35qFo/ioAwLn/j8m/32/nRRc/8AH5N/vt/OigDtb
RW+x/L60NTrLatn97+Jqc4oAib5WrWHiDZeWsq2m1bfT2tEXP8AEyMu/wD76dmrHbbWmfDe
rrpqXyxI0TIkwVZVZ2Rm2q23723d8tAG1pvjtdNdZUsZlZDCw2T7N2yFU2v8vzL8u7b/ALV
ZjeKo1sP3enn+0PscNp9oab5NqOrLtXb/ABKm1vmqq/hbV0vIYH+zKZSyruuU27127k3bvv
fMvy1Wfw/qC/bd3kNLZF1mhS4Rn+VtrNt/iWgo1m8WWqXsMtppjLE141/do9xuaVmVl2q23
5V2s3/fVEPi+f7LdxM1zE8ty9xC1pc+QqMyqu1l2/Mq7F2/dqrceEtatrhbZrZGdpfIZUmV
tjbWba3935fmpkPhfV3nZY1g2qEfzmnTYys21W3btv3l20AVNNvP7NvGuVi8z9zNAvzfd3o
ybv8AgO6rUuttc6TFo0cSRLshhDs/8IZ2b/vpn3f8BqS48L61b3EVtLbIrMXVv3y7YmRVZ1
f5vl2q38VEXhLWrhmWOK3++sK7p0XezLuVV+b5tyt8tBI7xRqcV9dWVnbMjJZWyI7IdyyzK
iq7r/3yq/8AAKdpniO203TrJH09pbiwnmuIJlm2rudVX5l2/MvyVmpoWoOu5URYvIW63M6q
qoz7N3/fTLV688Ianbape2cT2939nl2B1uFXefvbV+b5m2/w0FEmt6kr+HdF05ZYZJooWe4
aF938W1Fb/aVFX/vqqej65/ZUFqv2bzfI1K3v927bu2fw/wDj1XH8K3U7Wrabs8pra2Z2uL
hE+eZdyr8397a1U10G6GiXV5LbOsqfMi71Vtittdtv3mVW+X/vqgC5pfi17LTobNbaZU+zN
bu1vNsf/XecrK235f7tXtH8QpcatatqHzWsD3c9y1zPuaVHX5l/2m+WuZ03SbzVEuJLTyVi
t9vnPNMqKm5tq/eqyvhjWgkzNarG0RmQozqrsyff2r/FtoJKM11Lcas2oS/vJnuPPf8A2m3
bq6218SW1/wCIYfKtk0+G8v2v7x7ifcm1tysq/Kv8LP8A99VlWPhO+u9RWxlubW0ma2e42v
Om5VVN+1vm+XdVS18N6jeJE1n5Eu91TalwjMrM21dy7vl3NUlE2pa9FewatE9o3+mXi3Vuy
tt8rbuXay7fm+Vv9n7tQ6LqdjpsV8t5ZzytdJ5G+GdUZF/iX5lb73yr/wB9f3qjTQNTOmpq
C237mV1iHK7mZmZV+X/eVqqNayrqLaezIsyvsbc67Vbdt+9VAdE/ipf7Dl0+K1miZ7eGEbb
n90jIytuVNv3m2/M1M1XxS2ptqDLZrBFeQJAqK+5Yv3yzN/30+7/vqsW8sLvTniS52MrpvR
0dXV13bdysv+61WbTQdRvILeS0WGXz3RAqXCMys7bV3Lu+Xd/tUAb7eNl3WTR6e6rBdQ3Wx
rnci7FZdiLt+VfmrNbXohAltbWbrDFZ3Nou+Xc22Znbd93+HfUNx4V1q3tWu5Et2hVGf5Ll
GZlX5W2qrfNt/irV1TwfLZ+JZ7SC2Mtity8CbLhGdflZl3f3W2ru+b+61AGf4h8T3Ov/ADS
/aVd38+ZGuN0W/wCb5lXb8v3mpdB1+10mCGO709rv7LeLd2+2bZtP3fm+X5l+VahtvD1462
8tzEGW4haZIUuEWVl2sytt+9t+XdTn8PXUOkQ3bRbZnZGO64RViR1XYzL95d395tv8P96pA
1/D/iWxH2TT7yJ2hgS4Znubjcq/6LMuxPl+VWZ//Qahg8Zx2lv9htrS5g09YEhXybnbKrK7
Pu3bdv3nb5dtUv8AhD9a3bfLttu1G3/a02bX3bPm3fxbWrP1HTWsbK3aWKaO4eaZG3bdq7G
27f8Ae3bqLAbVj4wjs4IfMtbm9dLxbrdcT7tvzMzbfl+Vm/ip/hjXktrqy+0rDHa6db3DTL
M//Hx8zOiqv++qVmp4au5LPSrpbmBkv1dyqyJuiRWbczbm/wA/dqVvCWsz3ky2NmFiW4ZIV
e5Tc/y71Vfm+b5WVvloD3iNfELC1iia28xlsprRn3/e3uz7v/HqzdVvl1LUftezy/3UMG37
33EVP/ZatHw9qCXiWjtbKzw+ejtcpsdd235W3bW+b5f+A1NP4YvoNLtbuWe2jee5mtWhe4R
GRk27t25vl+9/ndVEmgnjGOzuFvrHTWjvW+zeazzblZYVVflXb8u7bTYPFqRat9skXULuFY
vKW3uLpXVl3M21/k+Za5zULC50+dba7VdzIrqyOrq6t/ErL96oQPmqQOp0/wAS2tpPpty1n
crNZQfZ38m4VVlXfuVWVlb5fmZWofxk72VpFsuI2t9qqkM+2JkV96qy7f8AgP8AwFacvhzT
ZrextILu5XVbix+3orKvlNtVmZP7yttRqyYfD2o3K27Wiwz/AGp0QLDcIzKzLuVW+b5d21v
vf3aoo1k8ass77bR4opUmR/Jk2uqvN53ytt/hb5f9qq6eMLlNSsb5Vmkezu7ibfNNud1mVV
27v91Pvf7VYup6VeaW6LdbNsq+ajI6urLuZfvL/tK1bFxoFpb2ehMv2ue41LY29NqxfM21k
Vv760AEniRndl23M8XnW7r9puN7LsZm2/dX+/Ve61m2vLXyrmxLbZrmdGWXbtabbt/h/h20
4eFdXlT7TFEiw7WdfOuUVlRX2MzfN91WX5moj8Ja5O8sUVojOkjQ7WnRWZ1VW2r83zfK275
aAKWjalbabdXDXVs89vcWz27oj7G+b/a2tWn/AMJFaOs1nLprLprWn2VLdLj5k2v527cy/M
2773y/xVTbwxq/2po/Lt9qwrP532lPK2s21fn3bfvfLT/+EW1w2s1y1qFWJplZXkRX3J9/a
u7c22gDQufFsVy2rN9hm/0+488QvIrRRNvVtyrt3b/l27t38VLd+Nrm7tbiJVuYGaS4eFYr
jam2Z2dlddvzfMzf3fvVz+oaXeaa0S3Soruu7YrqzL91vmX+H738VWo9CvLmztZba2K74nn
eaaVFTar7d27+H5tq/N/FUgbv/CYWYnmli0p45ri5a6k3T7l3NC6Nt+X5V+fdUVj4xa1sor
Hypo0W0SAvby7X3I7urL8rf89mWuZFjcpq66ddWzxzLP5LJn5t27btq9NoOorbzXSW22FGb
Cl137VbYzbf4l3fLuWgClLdySXst40rec03m72bc27du3bq7PTvFSXPis6zLbQwWlrauxt2
dfnfd5y7f72642tWS/g/UBpa/ulbUGungZFuEZVVE3tu+b5WWq0HhjUG862ktTJdM1ulv5U
qMjNN9z5t3zL8rVQCJ4i/0O3ia2ZmTTZrBm3/AHt7u+7/AMf/APHa0bvxmt/ZXtjPp7fZLq
ea4dBJ90sqqjL8v3lYN/30y1jXHhjWYLJrx4oWhWPfuS4Rtyr8rMu1vm2t97+7VbS9KvNVv
Vs7HyWmZtoV5kTczN91d33qAO00nxZa3mo2Vo0TWUK3dvdO01yqxRLCjqyou1du7d/vVg/8
JDZ3NkunahYvJa/Z7dG8mba29N21l+X+67fLWPaadeXupLptpF5l0zMoRSvzMP8Aaq6fDGs
+fs+zQ7fLW4877QnlbGbbu37tv3vlqQKOq3y6lPbyKnl+VbQ2/wB7du2Kq7q2bPxPFZ2+jr
9lnnawuEmLTTK21VVtyJ8vyq27d/F/DWc3h7WUuFiksysrCb5WKr/qfv8A/fO2rj+G75vKi
trWZbhHmhuWmdFRXT7/APF91VZfm/2qoDSTWLbS/DOlRookdNQ+0BPMVn+zI25Ubb93c7NW
DpdyjeMNPvHYQp/aEM7MT8qL526tCfwtd/2Hb31osUr7bhrhVnRvlRvvL83zfL83y1kWGm3
epTypZorNEnnvl1RVXcq7tzf7y0Ab58SWNrdRR2Ntd21ulzNcFobldzM+1dq7l27Nqfdb+9
S/8JZZtZXUVtpj2izw3MHk28qrF++ZtrMu35mXcq/7q1U/4RXVbe/htr6xO1p/JdYZEZlbb
uVfvfLuVWZd33lqLTfC2oXmo2Nm8lvafbV3JvmRWVdu5WZd275lqQLreLVGrXV99jO2e/S/
27/u7Vddv/j/AP47XOXw0/z4V09nZPs6eYz/AMT7fn2/7O75f+A1qr4a1BJLee8gX7C4d2e
GdGZoU3b2X5v4djfNWVqVn9jvNm11idVnh37dzIy7lb/vmqJKu3FPVc0wGnofl/CgCN1xTd
tPlpn8VADv4qfTNtKtACP93bTae3zbqNu5qAEo3fNUgT5qdQA0My0fxUbqd/FQBz9z/wAfc
3++386KLn/j7m/32/nRQB21pxar/vNUjGo7Rc2q/wC81OY0AMJ+auht/FKWzRSxWjb4rCG0
DMfl3JMr7v8Ad+XbXONWqnhXXp7eK5i0/dC4Vg7Oi8N91vmb5V/2v73y0AbE3iyxm1f7dc/
2jIqCZ7Zcp/osz7fmX+9t2/8AoP8AdqrbeJNNs9Il0+2tLmPfb3Fv1Xa+9m2u/wAu7cqsq7
f9mskeHtaMFxL/AGe6pAzo+47WVk++u37zbf4ttWovCuoPolxfS2k3m/6P9mRdrM+9vl3L9
5dy/dqbFHQap4n03TfEOpR2dtNOs9473Lb12sux0+Rv+Bs27/drEufEVp/Za6ZaWs32eKGF
Imdl3NtmZ2Zv+BP/AOO1nf8ACOa0rTL9hLeUnnuyurKqbtu7du2/e+WrA8Mawl7ZRX1jNEk
9wsLFNrsv8X3d33tvzfNtqgNSHxrEl5dSraTKt5d3c5ZSu5VuFT7u7+JWSoofFSpeWUsn2m
7+y6il3umZVZlVVXb8v+7Wbqnh27tLO31CztppbR7aGZnYqzLv/wBlfm27vl3VSvtI1LSmX
+0LUxb2ZR8yt8y/eX5f4l3fdqQNpvEOntob2n2Sf7c9gun7t67FX7R527/x3bVuXxnE7Xv2
T7bZefc/a0ZNjMrsu1l+b+H5V2tWZqvhXULOeFrS1mnt5xbKjLtZmd0Vtu1fm+8zKv8Au1V
/4RjXBdeUtiWfymm+V1ZdqttZt27b8rfe/u1VgLr+JYmsobb7K+5Gs23bl+b7OrK3/fW6n3
/iz7ZpLWitc2jqsyKqbNjo87Ptb+L+Nl+Ws7/hHta8q1k+wt/pTIkXzLuZn+78v8O7+Hd96
op9B1e3nVJLN1ldnULlfvIu9v8AvlWXdQBd0OTT08Pa8moM+x/s+1YXXf8Afb7u6tF/Gdrc
3v8AaEtm63UD3LWqq67P333d/wDu7v8AgVcZtzR/FQSdhD4p09WsfNiubvyoZrd7h9vm7Hg
2Kq/3lX73zUk3iq0TQWsdPtp4JdlvsX5VRHRlbf8AKvzM23dXJgU5f4lqbFXO+sPEVtc+Ib
7V0tVg0yzs9yQzOvyzK/nJt/vbrhf++WauM0m8isdbt768tvtKIWZlba275fvfN8vy/eql/
FRVEm14g1iPV3sWTz2+z23kF7hl3P8AOzbvl/3q2rTxjY2drapBY3CrEbRmhVlVFaFlZmX+
8zbWbc396uIaj7q/dqSjo4fEMSadDbfZn+S0uLfdu+8zszbq1bjxnpw1K6vrOxuVa9uvtU6
uy/LtR1VV/wCBOzVxVH8NAXOnTxDp/wBsstRe2n+1xWq2jqrLsZVt2hVv++dvy/71S/8ACT
6RcK0l1Y3Mj3kVtb3SK6quyHZu2f7TbF/3fmrkFp+2iwXOovPENnP/AGg0SXDfbLm3uNzhV
2eSrrtVV/h2su3/AHao+INbj1fyvLiMW24uJ/m/23Z6xd3y0NQSdLpnie2sNOsomiuPNit7
i1dl2/ddt6su7+JWqWHxaiXVpJItzd/ZbtrgO+1WZPJRFX5flXbsrkttHFFirnV2HiextrO
1tpbS4W4tbZYFuIdrOu2Z3ZV3fdVt6/N975asN4q0ya8+13OnzMy3t3dIvyttW4VVVvm/iV
lVq48jLUbcUWA6DWNW07V7qCeVb7dFDDBuZ13Mqs29v95v4axJ2s/k+yecrZbfvZdv3vl/8
dqv83y0N/vVQHWr4i02O1tbmKzuW1K1sfsCM7r5SblZWf8AvM212q9D4z022W1W2sZ/Kiub
a4+zrsVE2Iysq/xNuZt25q4ej+KpAu6hqK3enaZaKhVrKF0Zv7253b/2atfStf0/StLitY4
7qVmube4mRyvlIUbczJ/tN92ua+U0zdQSdJceI4pkZfIf5rGa0+9/E9wz7v8Ax6rX/CW2y3
tvc/ZZv3V29x95f4rdE2/+Obq5HrRj71BR0yeIdPl0a30fULa5W3S2RC9uy7t6TzP/ABfw7
ZmWrVz4viub1blrN12veNtU7v8Aj4Tav/fNcht+ak+YUAbesaraalp1jbKtxJcW+7fdXCqr
sm1dqfL97btb5m/vVtwaxHo/h7TbSdv+PyxdXaHY7Rf6RvVtrfL/AA/d/wBquH+bb97tR/w
KgDbsp5dU8aWtzvMzS3iMzzbVb733m/h/hrXvPFuLdbaKSaOazeZBsRGS4Q3DP8zfeX7zf+
O1xfXdTqAudk/ijSES6W1s7vddXFzcN5zL8rTQsm3/AIDupum+Lraz/s/dZzN9jezY4P3vs
7Ozf99b64/duWm9VoC50Vvr0UOl29o0TM0VhcWjNn+J3Zt3/j1Q6DqWn6bcXUt4tz5z25ig
mtwrNFu+83zfxbfl/wCBVj7drUoFAGlo9/FpWuRX3lvIibtq/db5l2/+zVpweILF/D8Oi3k
VwtutsqO8O3duE7urbW/h2vtrmf8AdWjdztqgOuuvFsd5Z6xH9kZZrx2+zMrbvKR9u9W/vf
LCq/8AAmrQ1jXLa2vE0+7ibypdNVL3yXVmW4fazsrfd3fJDuX/AHlrgei0ZX+9QB0ia5Z2i
WsVtFcNDawXcAZ9u5vOVlVv/HqydMv1s01KNo2k+2WrW4Zf4Szo3/stZpO7/dpwG1aCTto/
GFomqXF41pNtlvLe42/L91IHT/2Zar2fiSxtV0drlJ72aylVmmcIrIm3ayK38S/7392uR30
b91TYDpk12xSe0jaKdrWLTbnT2K7d/wA7TfMq7tv8a/L/ALNZOvX1pqWowvZo8cMVtDbr5z
fN8ibd1Z+f4aP4vvUFEO2l9al2/wCzTW27m+aqJI2+ZqatPZfmWnhV20AM60dKlUL81Dhd3
y0ARf8AAqlP+zTdvzfNR/Cq0AOVsU35t1MPNG6gCX7zbaF4bbTd27/ep1AHP3P/AB9zf77f
zoouf+Pub/fb+dFAHa2n/Huv+81SsKZZ/wDHsv8AvGpHFAEX+1trornxDZvYXFsqXG59Nt7
AcL95HV2/i+78tYOP4agk/wB2gDs7nxZpFzqTakyXKzW9zdz2yKi7ZVm3bd7bvl2s3zfe+W
i18W6RY3UupRxXMl3O9o7wsiqi+Tt3Lu3Nu/2flrhG+9TOv8NBVzqL3X7abSb7T4rl5Ypbd
Et/9DS1VP36uy7Uar1t4r02LXrq8ZLjZLf290NoX7qJMrfxfe+da4f+Knf+O0EnVWnie2s7
hZ1tnkZLK2t1Vh8u+F4Xb+L7vyNVPV9U06XTV0/TZLmRWvJrt3uUVWXcqrt+Vm3fd+9/F/d
rBqL+KgDtbPxbZ2urPffZppAzWDbflVv9HRVb+L/vn/2Wqza5plrob6LYtdSwrbOizOiozO
7wt91Wb5dsNcrTKkq53ln4t0q31GLUtt21xLNZtPDsXai27KzbW3fNu2f3V21T03XNMg06F
bz7T51rcXbosKKyv50Cp8zM3y7dv/j1cf8AxVIu0rVEklwLYOv2Z5WXYN+9dvz7fm/4DuqH
/wCJpaYDQAvSn7sUzb95aft+agA3fNQf9mjDUdFoAP8APSiinf7tADf4aKcf8/NTV/3aAI/
4f92l/wCA09ttH8VADttN+7937tO/hp3/AAE0AQbqN1S7fmprCgAb71O203b83y1Iiq1ADW
Vf4aTZ/vU/imnigBp/u0zd81Pzz96hhQBHubdRQD81DfdoAXb81JRSrQAis275qVaP8/8Ao
NIv95aAG9N1OHNG35qKAF6NSf71Ku6k27VoAP4aX/gNC04HLUAM2/N8tAP8O2l/hpP4aADP
y/do3f7NKeK04NEubnQW1KNZ5P3nkKgtnZWYsqr8/wB3+9/tbtv975QDJY1E33t1av8AYmt
fbGs/7IvftSrvaHyG3Kv97bTP7N1A2cV8un3P2VztE3lttZt2373+9QBmg08n5a0v7FvoZf
K1C0u7LdG86b7Zvn2ru+7/AOzfw1SurK8s0ha8s5oFlXcjTIy71/vLQUV+lP21pXui3lnrz
aRFGb242Iyrbozbsor/ACr/AMCqFNK1eS6mtY9Nu2uIPmmRYW3Iv+0v8NBJT+XdTtvzVKmn
X2/y1s7hpfk+VUbd823b/wB9bqfc2l1Z3DWl5bPBcJ1SYbWWgCvupuf4aCPmoVc0AD/d/hp
i/KtP/h+9TPWgAy1PZv4qSjb8y0ALt+Vfmpm75qR/vVH/ABUASZxu3U3q1DfepwHzLQAi/e
qQH5qb0pP4qAMW5/4+5v8Afb+dFLc/8fk3++386KAO3sf+PX8WqY8VDY/8ev4tU38VADGDf
xL/AN9VFNuLfxbqlP3vutUT0AVyvzfeqPpUy/e3VCR81AEdJT2pq/eoAZtp4H/AqctIv3aA
EA3f980z/gVP/hpm2gBwHzUUU3+GgBAKXbt3baNvy1Iv3aAFx96m7fmp3+zRQADdtobcaev
3aZQA5V/h3U+mc0fw0AN60bfmoooAaRhaGFOb71HVqABfu7actHFL/DQAm2m7fmpy0u35qA
GbV3VNtqP+Kn7tq0AK1MZc0bm/u0hPy0AKwXdTHHzfLR/FTd1AEeFz826pMfw0fxUfxUAC/
eoVcUxafQAUzpT6Z1oAGVf4aP4qPm3U6gBy/dqMj5aOlOoAb0pP4qfTN1ACg/LSBvl+7Qv3
aKAD727/AD/erqEvNDu4tBbULkxQ6ci29xZKjfOvnMzMrL/e3fN/F8v+7XL/AMLf3qbu/wD
Hqko75Nb0V7jT7S5u7VtNS0+z3kKW8qq/+kO/7n+JW2su1mqOz1vSitu/2lmmewt9N+xbG+
V1dG37vu7fk3f3tzVwoPy0Asv8W3b0agLnoV9q2m6bqOrWjX0t28tzfuW8tl2M8Loq/N/Ez
fe/h+Wub8RXmn39vaXKuk+pMzfaZoUdFddqqm5W/j+Vt235fu1gu7OzMzFm/iZv4qNuaAud
reanor65dahFqa7dRsltPljfdbssCLub5fu7k2/L/C38VM1DWNI1LS5dGXUPI8pLTF20L7b
ryUZW3bfm/i+X/d/hriP7rUlAHfRa5pkO7ULPVfLvpUsNivbMywNCqq27+993+HdXO662nP
qm7SIxHCyLvVN2zft+bZu+bb/vVjg7fmpzS1RJKwWmbcVHvyy1Ju3LQA0rtX5aib7u6nuf9
qjK/KtADNrbqfuxTGpN3y0ADH/0Go6c4o2/NQAY+b71O9KXC0lACrTiPmpi0rCgDEuf+Pub
/fb+dFFz/wAfc3++386KAO4s/wDj1/Fqm3fNUNn/AMev/Aqm/ioACfmqH5W+7Tt1R0AQnio
fWrDVAeaAE+826m7amULt3VD95m2rQA1fvU6nAYajbuagBu3/AGqMLTlooAj6Uxqe1JQAxh
SrQwp4FADh/eqWmL92l7baAD+Gk/2qfTF3UAPoopoFADP4fu04Clb7tC/eoAfs2tTFp7H5v
lqPLUASUUzdmn7aAGf+hU/+Kj+KndKAIttO4pTxRQAbflqJvvVLtqNh/FQAbflqNhTqGoAb
/FRtooWgAop235qa1ABt+WjpR/FTNnvQAf8Aj1OoA/4FS7floASilpKAGbqFo/hoX7tAA33
aOtPpu3FACL92o2qT+Gm7aAG0NR/DTGNABup+75aNtHzbaAGfw0MKft+aigBjUbc0+igBm3
a1ANG6jC0AI1ANDUAUAL1ak2baVtwoY0AMpejUq0DmgBV+7SbaD8rbaVaABf8Aep6/damNt
p4NAGDc/wDH3N/vt/Oii5/4+5v99v50UAdxYf8AHr+NWG+9UOn/APHr/wACqZqCiH+Khtv8
VNajdmgkhcbXqOpX/wBmot1ADsbfvUbfmWmj/apylWXdQA0ou75aZ/DUu2mkfLQBHR220vz
bqTigBrD+Km1J/DTWFADV3VItNWnqv8TUAAFDLinUu3NADGpKfRQAUu2hFZqc33fmWgBrfK
tFOZf71Oxt+9QBHTP4qlam7aAEX5mp67ai6U9aAJOKMLTdzbaF+ZaABqb/ABUNTN3O2gB/8
VMwzfw0/wDioagCPbTaf2+WkoAbtpv8VSU37v3qAG07+Gm0UAOo20DmnLQA0D5aNq7ad935
ai5oAWk4pu6n0AG2j5VWjdR60AM+YU7c33qWmf7NAA1J/DS80nNADaP4af8Aw0jUAR07+Gj
bmg8UAB/io2r/ABUMy7mo/ioAbRt+aj+KnLQURbaP4ql/8dprD5vloJGfxf8A16dRTNtACs
uaNtOpV/ioKI1pf9mjH92nUAN20dKNtOoJClWhaTmgDCuP+Pqb/fP86KLn/j7m/wB9v50UA
d1Ybmtf+BVYcfdpum/8eX3e7VYfbQBSO0K3zCq7Vdxn5ahdVX7tAEB/2qZtp7baYeaAGt8q
1Ig+WozzUi0APqPq1SU1aAK38VFWSqtupNi0AV93y01qe23+GmUAH8NOBz8rU3infw0ASNR
UYO5akoAOlHWk4p+35vloAchVf+A0H5j92ilO1W3UAP6fw0x91OL/AC0vystAEON33qGp+G
akIwtAEe2nDigr/doWgB26hT8vzU1qKAHN8zVHhactG7/ZoAZS/wC9TFoY/wANACbc0UZWj
dQAq/epjCnbl/u0EfLQBHuo9ad/F92igAWiihWxQAbqbTv96m0AM20/LU48U3b8tABRRTqA
BfvU1hTvu/dprf7TUAH8NMapf4fvU3bQAlM/hqT+GkoKI1+9Sv3peKCPvUEiMKGo/ip9AEC
/ep3FG2m1JQH+Kgn5qdu+aovm3UEh6UN96j+KjC1QDqeBTf4qcOKAG0fw0dKKChmFo6U/1p
KCRVooWigDBuf+Pub/AH2/nRRc/wDH3N/vt/OigD0LS/8AkGsv+01STL83+1VTTWxZ/wDAm
q2x+XdQBAfvGojxT6Y1AEDfe20yntTOi0ANZf8AapyH5ttDU35t1AE9NPFIr/3qG+b/AHaA
F/hoaj86dQBEyL/eqJ021YH+1TiistAFLK0U4j5vmo6UAFKtG2jb8tAD/wCGnbadt+Wjbta
gAofil2/d+b5ac4+X/gVAEVPWkApVoAP977tDU+o2bNABtX+Gm7vm+apaioAdUdOprbv7tA
Bn+7Ruo+791qjPFACrSbfmo2ttoU/980AH+7Td3zU5v7v8NK38NACDaaG+VaKV/u0ARf71O
/4FTd1Oyq0ANPFC/MtOoBoAdj+7UdO3f7VNoAKP4aP4aP4aACnL92m7c0rfdoATdRtoahqA
ChvvUUbflWgAoaiigBn8VP8A4qKFoASmsP4qewpmfu0AMb/dop3zbqa4oKCm/wAVH8VG2pJ
E4pfl+9TG+9QDQA9drNTqav8Au07/AHlqig+bdTad826hqCRoNC0LtZqcB8tSUA3bqcwWm7
adVEnO3H/H1N/vn+dFFz/x9zf77fzooA7rTf8Aj1/4E1WWX5fmWq+m/wDHq3+9Vp1zQBEy4
qJtv3t1S/w/e+Wom+X/AHqAK7UypWX5fwqL5t1AB/DTV+9Tv4aAaAFX71O/3qf8oSoXbcx2
0ASjbtpuVpEHy/NQdq/L/wCPUAJub/gNOyzNt2/+O05V+b/Zp6L8vy0AQuij+Gq/zfd2tVi
Z2ZvlqNPvfe20ASbflWpNi/3ajY1IN2373zUAG1fu07Yvy/w03PzfL/D/ALNSDld26gCu27
d/F96pOv3fmqNl+tFAC9/lp38TU0N/ep427vu/NQAMF/u1H8277tT/APxVMYM1AEa/N96nt
x/DSjaKH5+ZaAIx/s0jKy/NSZaglv8AgX8NADW+9R1pnFGWoANq7aP4qeDSA/NQAqotK33a
Vd1NI+X5qAGNSdaVl/hplADf96ijb8tGPvfLQA7dTaPl53UdWoAKY3zLT6KAGf8AAqfSMFp
aADpRtp22igA24203bUmP7tNYfxUAH8K0c0fN/ep22gCPb81JxTzt3UbV+WgBpHzULTqb1o
AdQf8AZoz/AA03+KgApjL97/eqcc00ou35f4qAKq07b/6DT9n/AAGkx96gCP8Ai+7Tl/3ab
hi396pAKCgULTejVLUbfeqSRP8AlpRhfm/u1LtXcq0zbVANVf7tHFOA2rQtSAuxv9mn7Kft
X7tO/wCA1QHKXP8Ax9zf77fzopbr/j8n/wCujfzooA7rS/8Aj1b/AHqtnmqmlqzWrbf79W9
jUAQtx826pls7llXbbP8A981Hsr7T0gbdEsV/6d0/9BoA+LHs7td3+jTflVdrO6/59n/74r
7mrF1W/ubPV9Fs7aKBor+5aBy+7cu1Gf5f++KAPjFrS62/8e03/fFH2O5b/l2m/Jq+oLrx3
qUMbqmmWzXC3XkhEdn+TY7K33drbtn8P+1/dq14f8cNrHiWLSH01LZZU3wurbtw2I3/AI6z
f+g/3qAPld7a5+6sT/lUf2S527vsz/k1fXniHXtT0rxBpVja2KyW946RBvJZ/NZm+ddyt8m
1Pn+b73/Aaw9S8VeJ7LTbi6ijsL3dePa22y2ZWfYrs/y7/wC8m37y/dZtrfKrVYD5f+zXO3
5rZ/8AvmnQ2lyW/wCPZ/8AvmvrjUfFq2/h+6vLPT7iSZLTzoXe2f7O7Mvy7W/i3Vk2fjPWZ
vs7S21rHseFLlPJbe++6e3+X5vlZdm5vvfe+9/FUgfMbWkqr/qn/wC+WqNrS72/6p/++Gr6
41XXrw6T5ujWz2l15iQJDqNm6+a7fKqr8y7f7zN821ajvNY8QW17rFmtjbSy2dnbXEHk7mZ
t7ursy/7OxmVV/u/e+b5QD5JazuW/5dn/ACpv2G6HzeRN/wB8V9U2vinWp7fQNQaK3XT7+4
ZJWa2ZW27mWF1XfuXf8m1drbdzbmq/rHiS5GnLJpljNFdvNsjt76zdftTbWbavzLt+78zfd
VaAPktbK5X71tN/3w1PFndhl/0aba3+w1fUGpeL9ZstU1az+ww7rVN0KtA38U6JD827a+/c
21fl27drf3q2dC8RSappdj9p0+4W7nDKXhtWa3R9zL8zfw/MvzfN/wACoA+R/slyrbvIm+b
2anJa3Lbv3T/7u2vsLw3e6lqVlNeXzW0kDTMts9vGyb0X5dzKzN95t23/AGdtb22gD4ZkDQ
/K0ZVv7rLVdq9A+K3/ACVDWPl7p/6AtcXBbLc3lvbM21XdVZl/h+agCmf9qpEDfwtXYSeFd
F3eVFfX3nPNd26MyLt3267tzfN91t1H/CFWm+1tG1NI7p/JZ1Z0bcrrubaitu+X5fvfeoKs
cnt+VqaR81dxNbW03hW3fT5JlhS0uZdsyKzt+/RdrN/wL7y1attKW1ayZv3fkJeW7wvsZlf
7O7bm2/db/Zb7u1aCTztV3f71OIY/w11z+HNNVFWK8na4SG0uJN6Ls2zbPlX/AHd6/wDj1V
xp1tqPiXWv7Qlm8qzW4uC1uiqz7W+6q/dX71AHKbf4mpm3/vmu4tfCVnd6lDF5twtleC38i
4Yom1pl+625vmb/AGV+9Rp2gaHBdaVHqD3M73lncXDom1UXasyr/wCPJQVY4JaCv92uwbwx
p76cv2a7uftrWSXaq6rs2s6pt/3vm3VduPBukW169s+rnbALn7QqPE7t5K7tyqrfLu2t8rf
d20BY4L7rbqAPlq3ci1Lr9jabbt5Wbb8rbv8A4nbUJG35aCSLpSMW21JTOlACbm2035v9mn
NuqNVxQA7a22g/xU7+GjigCPd/stupPzp+35aFoAb/AOO0MFWnLTm+7QBHTlox/FRQAv8A8
TSH+Kn/AMNJtZvlX5t1ACquaTrX0D4Y8AeF/BPhpfE3jjyZbrareTMu5Im/uKv8TV5J421j
SPEHiq41LRdP/s+0dVUJsVdzKv3tq/doA5nH92l+bbW3o/hXxB4hbboukXF7t+VnUbUX/gT
fLWrqvw08a6Patd3mhzNCvVrcrLt/3ttAHHfxUbaV1+bbTAKACha27zwvr2m6Ha61faa8Wn
3n+pmO35t33f8AdrG+bdQA2nba6yx+HnjXUrZbm08P3Pkt8ys+1N3/AH01V7/wN4t0pGkvP
D96sSdXVN6r/wACWgDm1obcKevDN/DtprUAJ/tVH833ql20mz+KgCP+KhQrVJxRlQ3yrtoA
jI+ak+U0rHc1HRf9qgBKYtKPmb5vu1Kyrt+WgCE8UJ96l2Nt3balUruoAdR/6FS8UnT0oA5
a5/4/Jv8Afb+dFFz/AMfk3++386KAO/0r/jyf/rp/8TVpqq6R/wAeUv8Av/8AstWz/s0AMY
V9m6Z/yCLL/r3T/wBBr4y/ir7N0z/kDWn/AFwT/wBBWgC3XH+MNesdH1LSvtejw3021preZ
9u6JvOt0+X5fl/127/gNdhXl/xR/wCQtov/AF7v/wCldnQBzum/EvQ9YuIbOTwTYqt5q6Wj
btrKztu/ft8nzNXoX9t2Nprxs10eFXg1JNPWZdq/ft1fd93/AHV/4DXzb4Tb/ibaZ/2M9v8
A+zV7nd/8jldf9jDaf+kS0AdKviG2l1y3ik0wed/ak2liZm3Mm23aZmX5f4tu3bXPWvjLTN
d12+8NXfhm2a3tb65g+fa6s0K72fbt+826mw/8jXb/AOz4quP/AE3tXGeGv+Sm63/2F9S/9
E1QHp0/im2fQrFpdIilt7/R7jUjbsVZVVFhbZ935t2//wAdrn7XxhozaZ4avk8J2MbXVus9
uqhf9F3Tqny/L/tbv4aryf8AIteHf+xSvP8A0C2rkbHd/wAI94H/AOvOH/0rSpA6iH4wRXm
trpr+GlbZa29+rtPu2s+z/Z/h8773+zXZ3GvWb6D4o1OXTEl/slZoXRtv+lKib9rfL935m+
WvnLTf+R2P/YHs/wD22r2+b/kRfiUv/TW8/wDSVKAMxfiXp1x4wtbN/CsDXSaq2kJdsy70X
+8vy/7X3asab8QNP8WeKJtB1DwzbyRW+qfYEe4ZX+bZM2/ay/8ATHb/AMCry20P/FyLf/sb
GrR8B/8AJVdQ/wCxj/8AaF5VMD2LS9esdbtYvN0WHytR0z+0plba277q7W+X5qnTxPbWeh6
ZLa6UkNvcaVNqCW6NtVNiI2z7v+3XL+D/APj10n/sWD/6GtPuP+RV8N/9itd/+iIakDtfCu
sRa3pc0ltYrYJa3DW6ojfL8qq3/s1b1cP8NGzoOof9f7/+gJXcUEnyl8Vd3/CztY/3k/8AQ
FriUmaC4R422srblP8AtV3PxW/5KdrH1T/0Ba4FqplRLza7qazrKt18yvNMPlX70y7Xo/t7
Uc2jLKnnWbI0UyxrvXZ9z5tu75azGFOqQNWfxHq88XlNKkcCo0KpDGqKqllZlXav95VqSfx
VrVw25p0Xl3bZGi7mZWVmbav3mVqxPvfdpGoA0RrupeezfafmZIUPy/wpt2f+gLV3SvEEll
ealeS7pLi8gdN21WXczK3zL93b96ufDbm+9Uvys1SB0CeLNcS4+0rcp5u9Jk/cJ+6ZV2rtX
b8vy/3aoJrOpRX1reLc/vrNGgi3IrLtZm3Lt+6332/76qjTW+9QBoNrepOrK0qrug+y7Qir
8m7dt/76qWfXtRnne5dofOdHgd1t0Vn3rtbcyr8zbayVVv71Ob7tUA+S5edYY5Nu2JPKXaN
vy/M3/AvvVBxSZZvm21K33aAKzfepmGqUKxan/wC7QBX6UlSN96mbfmoARtpowrUu3nbUoH
3dtAETfw0Mv8NT+X81NdV20AQsf9qm7qc3y/dpoFABXo3gj4V6h4z0iXV/7QSxtdzJFlN7O
y/8C+7XndfRfh7UbnR/2cYtS01vLuIFZ1b/ALeKAPEPE/hnUfCmuzaRqKjzV+ZHX7rr/eWr
ngCxj1L4jaJayrui+0q7Lt+9t+b/ANlr1z4u2MHiP4d6T4vsV3NFsZm/6Yv/AHv+Bba8w+F
//JUNA/67N/6A1EtikdX8etUuZvFljo3mN9lt7ZZ1XP8AGzNub/vlV/8AHq5L4feEZPGfih
LFt0djAu+7dfvbf7q/71dB8c1/4uQv/Xmn/oT12vwzSLwr8HtS8VSRjzpd9x838Sr8qL/31
/6FQSTeM/iPp/gaOLwv4TsYGuIBtPHyW/8As7f4mrlPD3xx1qHUkTxDFb3do7cvCmx0/wBr
/aryi7uZby8mu7lmkmldndm/ibd81V9vO6pA9t+KvgnT7nSU8ceHo08lwr3Kw/dZW+66/wD
s1eHsu35d1fQvwZ1Jde8G6n4T1D97DANoVv8Ani6t8v8A31u/76rwfUrJ9O1S50+5/wBbbz
PC3+8rbaoD3j4jr/xYfRf920/9Arzn4RaVZ6v8SLeO+jWVLWJrgK33WZdqr/6FXo/xH/5IP
ou3+7af+gVxPwQX/i5L/wDXm/8A6ElT0QHVePPi1r2g+MLvRdItLWOGzZVZpkZ2dtqt/e/2
qyNN+O2swzqur6PbXcX8TW7Mjf8As1cj8Uf+Spa7/wBdk/8AQFrjcM1U0UfRGpeH/CfxX8P
Tax4fUWmsIPvbdrbv7rr/ABf71fO88EltcPbSqVdCyurfwtXsvwCtrz+3tWu1VvsX2ZYHb+
Fn3bv/AEHd/wB9V514zmtp/HOty233Gvpsf99tQSc4v3qkL/8AfVLsUfN/dqHd81ADelNY0
5qatABtp235fmo28bqOtAER/vVL/DTac1AAPus1N+ZWqTbQwX5l96AG/eX5f7v8NNO5l3U5
Rtb71D/K1AHMXPN5N/vt/Oikuf8Aj7m/32/nRQB6Fo43WTfN/H/7KtXnXFUdH/48X/67f+y
rWg4+WgCqefvV9m6Uu3RLH/r3T/0GvjTHzfer7L0z/kEWX/Xun/oNT9oC3Xl/xRP/ABN9FX
/pg/8A6V2deoV5b8Uf+Q5on/Xu/wD6V2daIDw/wn82raVu/i8T2/8A6C1e6XP/ACOVz/2MN
p/6RLXhfhP/AJDOl/8AYzw/+gtXulz/AMjpdf8AYw2n/pFUgLB/yNkH/Y0Tf+m9q4zwz/yU
jXf+wxqP/oiuzt2/4quL/saZv/Te1cd4Z/5KNrf/AGGNS/8ARNUB0knHh7w//wBilef+gW1
cjZf8i34H/wCvOH/0rSuuuP8AkXfDv/YpXn/oFtXI2Q/4p7wT/wBecP8A6WpQBxmm/wDI7H
/sD2f/ALbV7a5z4F+JX/Xe8X/yVSvEtNX/AIrVv+wPZ/8AttXtv/Mi/Er/AK+bz/0lSpKPI
7Xb/wALIh/7Gtq0vAPzfFPUP+xj/wDbe8rLtP8AkpEP/Y2NWl4B3f8AC09Q/wCxj/8Abe/q
iT0Twf8A8e+k/wCz4bb/ANDWn3Df8Up4d/7FW7b/AMg29HhJfk03/sXH/wDQ6bN/yKXh3/s
Vbv8A9J7egDd+Gf8AyL+of9fz/wDoCV3FcP8ADT/kA6h/1/P/AOgJXcVIHyl8V/8Akp2rL/
tJ/wCgLXCLXd/FZN3xO1j6p/6AtcMUqmA2ij+GgbjUgMZW/hqJq0Le23//ABNONkz/AN6p5
olWkZqIzyKqqWbdwq1pf2dHbf8AH9Iyt/Ci13HgzS9PuftcssSQXVqqqf7rBv4v9n+KuV1V
GuNWunjbcu9lWvLWJdWq6a0selCEKcOeSuxkaaNcr5UUjxzdt/8AFWbcwPbOyP8A/tU64hZ
F+b+H5t1dbqtlaSeGbG+aRftDqqhPm/iXd/7L/wCPVpzSozWt0wbhXpvSzRxa/d+7RsVlrQ
Wzb+7QbSRfl213c6PNtIzyPuqtG3O35qtPbsv8Lbqi2Sfw1SkTyjMKtHylfvUrI235lqVYP
l/1fzUc0SuUqOi7t1RFW/4DWh9ikZt22ke0k/u0cwcpS+bO2n7fl/2qn+ySVMlnI6/dovEL
SKPNG5f+BVcmtJBVYphfu/LReJPKVXFJ/FUj/M1RtVAC19AWX/Jrj/8AXF//AEor5/219AW
Q/wCMXX/64v8A+lDUAWfhfcReLPhLqXhW5bdLArwfN/CrfMjf99f+g15d8NbaS3+LWj206+
XKk7qy/wB1lRq1vgxrv9lePlsZG22+pI0H/A1+Zf8A2Zf+BV1F3oX9j/tLae6x7Yb92uk/F
G3f+PK1LoUc78c/+SkL/s2cP/oT12Grs1p+zFZRxdHgt1P/AAJ1Zq4/45fN8SP+3OH/ANCe
u30xG8Q/s2S2dsu6a1t2Xb/tI+7/ANBp9ST56bdTd1Pb71IBuagD1n4DTMvjW+T+FrNmb/v
ta4z4hIqfEjXlX7v2t2/8er0j4BaW323VtYZfkVFt0b/ab5m/9BWvL/FF4uq+L9W1BG3JPd
TOjf7O5tv/AI7Uopns/wASPl+BOi7fS0/9ArivgeG/4WQzMv8Ay4zf+hJXZ/Enj4FaL/u23
/oFcd8Dz/xcRv8Aryf/ANCSh7IF8RZ1rwfd+M/jjrWmxy+RCm2a4m27tqbE+7/tV1H/AAqj
4d6W+7Utedtn30mu0SmaZrUWlftFa1a3Pypf7bcN/t7EZf8A0Hb/AMCrgviv4fbRPHl1cqp
+z6j/AKVC3+033l/76/8AQqok7jxD8RvDPhfw++geA40Z2Vl86EfJF/tbv4mrwfdltzZb/a
p+5f4VpjH/AGf/AB6gBkrfMq/dWoWFSMaQtuX5aAIm/wB2jq1OWnptH3qAGANuWptisv8Ad
oX7vzU7+GgCrtxTv4fm+9T3PzVFuzQA88Uz5dv3qP4Vo/hoAcpQD5qVvm+6tM/hoUf99UAc
xc/8fk3++386KLn/AI/Jv99v50UAegaP/wAeb/8AXb/2Vauvuf7tU9H/AOPJvm2/vv8A2Va
0diqvyr/31QBW2L97d/30tfZmmrjS7Vf+mK/+g18bn+KvsjT/APkG2v8AuL/6DQBary/4m8
69ovzfdtpv/Suzr1CvL/ih8uuaL/s2s3/pbp9UgPD/AAeudb0lf73iSH/0Gvcrn/kcrr/sY
7b/ANN614f4M/5D2j/9jND/AOg17fP/AMjrc/8AYzW3/pvWpAW3/wCRsh/2vFNx/wCm9v8A
4muP8Mn/AIr/AFpv+ozqX/oiuwtv+Rosv9rxVc/+kT//ABNcX4Zb/i4GrL/e1jVG/wDIC0A
dRcf8gHw//s+Db/8A9BtK5Kz/AORa8Ff9edv/AOlaV1svzaDoP/YmX/8A6DZ1yNn/AMiz4K
/687f/ANKlqgON01f+K02/9Qmw/wDbava1/wCRB+JDL/Fc3/8A6Tqv/steLaZ/yOv/AHCNO
/8AbSvavu+APiL/ALVxf/8AoigDyO0H/FyLJf73ix//AB3b/wDFVpeAFz8UtQ/7GP8A9tdQ
rPtf+Sk6f/teK5v/AGStL4er/wAXSvv+xhb/ANJb+hlHoPhL7mm/9i63/odOufl8K+Hf9nw
pd/8Aom3png45t9Ib/qWd3/j9Puf+RX8Pf9ipd/8Aom3oJOg+G426Dff9fz/+grXZ1xXw6b
/iR33/AF+v/wCgrXa1JJ8q/FT/AJKbrH+8n/oC1wf8Nd58Vjj4m6x82350/wDQFrg/+A/NQ
USLCxapPs2xVZl+821auWKYfbLH5bfe+b+7Wob3RWTypZVkVv4VDN/6DXDXruHwo7aNDm3K
9ukcSLcsx2Ku/b/7NVtlXbu+X7zL8rLTf7W0hfl3Oq/3fJamJd6fNtjtvl/2WG2uD2sm72O
z2MbWLulXLQ6rqEca7Ue2DN/wHf8A/FVmWn2vf5rWe6Fj/Cu5q29Ntv8Aicy7sfPZFhu9N1
V01OxgURSMdyfK3y1y+0tUdvI35IuCizF1RUKW6opWaU/ccMu1f9qpbSbc62dzIy7ekMzMy
q395ale8tnvJbyX7u3bC3/oXy1Sv7qxvUVY32zIV2P/AHa7FNySTOZwjEvTTtBPcLK6/uhv
VFT76/71T3RjRoZfMX7O/wAu5Ru2/wC1/n+9WLdXDXM6Sq25/s21m/2t1SzzsNGbT7n5bi3
dF2/7O5fmqveK9lHQutBc3NurQRfeX7/+0rVkR/a3vJbaPZJs/iRNy1cudSf+yYdNiby/NZ
2kf/Z3tWhbarpFnbpFFFOqsvyt5X3v9ql7SokDowuFtZszMt1EjL/Cqnb/APFVA52autrFb
eb8jMy1bbXLNWWTa3lMG+bb8y/Mv/xVUdO1jT7a9uLq5WaSaVvlZV3bVqOepZuwckLmrY/Y
7zfGsZjmQ7Sjr8y1Uu7TNw0dtGjSqu75m2/3v/iaqX95Fc3sOoafmOaL5XVht3iprx7ldU8
yJtqsqujfeVmXcv8A6C1NOe4ckXoNhtpftDRXcUMW0bvlLfMv3flq/abYdRazlXa2eOPlZf
8AO5agtruW51EfaYkilVfu/N8y1fv9o8m+8v5rdtx/2hWM6072ZuqEVG5T1i02NC0cqx73C
Fdv3qx9e0+0sJPKju/PmXbuYfd+7W7fW93uS5lby5X/ANSn9z/a/wB75WrB1C2Zl+XdXThp
ylJa6HJXhGEPMwP4qY1PdMN81G2vZPKGbfmr6Asxt/Zdb/ri3/pU1eBdGr6Ctv8Ak19vXyW
/9KKOoHg9ldS6bqlrqEX+ut5ldP8AeVq+qryxg1/V/Bviq0XcsTszMv8AceBv/Ztv/fVfKD
7jXrXw++LkXhnQf7F1qzuJ4Yv+Pd4du5V/utuZaRRQ+OX/ACUf/tzh/wDQmrU+CfimKy1K4
8NX0m2G/bfBu+7v/iX/AIEv/oNee+LfEcvirxNdaxcx+UsvypD97Yi/dWsVJmR1eJirI25W
U7WWmyTtfiR4EuvCuvTXUUTNo90+63mX5lT/AGG/z83/AH1XL6Ro+oa1qUGmaZatPcS/dVf
/AEL/AGVr1rw38aVGnLp3i3T3vl27ftMIVmf/AHkb/P8As1sTfF7whpNm6+HtBPnP8wVbdL
dP95ttTcC7rb2nwu+FC6RayiTVbxWQMv3ndvvv/ur/APE186k/erX8TeI9T8UavLqWpy+ZK
3yoi/dRf7qrWEx3NVAfQ3xK+X4H6Kv/AF7f+gNXGfA4f8XEmbb8v2Kb/wBCSm+MPiBpmvfD
fSdBs7a4W7i8nzN6qqrsXb/wKsL4b+KbPwn4v/tLUI5mt3tngbYu5l3Mrbv/AB2l0Al+JFx
Pb/FzWLm2k8uZLhGRlb7rKi16n4yt4viD8HrfxBaJuu7NPtG1f4dvyzL/AJ/u14t4p1WPxB
401LWrZWjhuptyK/8Ad2qq16X8E9fWO6vfC92wZLwedbq38TbfmX/vn/0Gl1A8XdPm27aib
5Vrr/HHh5vDPi++01flt92+Bv70Lfd/75+7/wABrlZt3zf7NUBS+98u2n7WX/apiN/DUo4f
71AEW35qeOKlambf/QaADH3qGbFHRaiZs0AMbbTfl/ipm6nx7S3+9QAD/ZqT7y/NUmzatOW
FqAItvzN/8VR9371T7Nq7aidVX5t1AHJ3P/H5N/vt/Oii5/4/Jv8Afb+dFAHf6S3+gyr/AL
f/ALKtav3xWRoiq0M25tvO6tXdtX7u3dQAxk3bdtfY2n/8g21/64r/AOg18buWb+Hc1fZVl
/yDbX/riv8A6DQBYry74nf8hzR1/wCnV1/O/wBOr1GvLfih/wAh7Rf+vb/3JadVIDxPwXzr
2j/7XiaH/wBBr2+4/wCR0vf+xntv/TaleIeB2/4neiN/1Myf+g17hN/yOV7/ANjPbf8AptW
hFDbX/kZtP/2vFV3/AOkVx/8AE1xvhkf8XE1P/sK6y3/kGH/4quytf+Rm0z/sabz/ANJLiu
P8Mf8AJRNaX/qJaz/6Bb0EnRznHh/QW/u+C7//ANBs65SzVv8AhHvBX/Xnb/8ApUtdXdn/A
IpnSW/u+Cb/AP8AQbSuWtf+Rc8G/wDXlb/+lFAHH6Yv/FdMv93SdO/9tK9ofj4d/ENv+m2o
t/45Xi+lc+Ppv+wVYf8AoVpXs93/AMk2+Iv+9qP/AKIoA8mtlb/hZOn/APY23H/tGtX4df8
AJU73/sYX/wDSW8/+KrMtv+Snaf8A7Pi24/8AaNafw6+X4pXrf9TA/wD6T3lAHeeDv+Qdo8
n97wqrf99NUtz8vhfw7/s+E7z/ANE29Q+D/wDkE6L/ANilDUt5/wAivoX/AGKd5/6It6AOg
+G//Iv3/wD1/P8A+grXZ1xPw4/5F++/7CM3/stdtUknyr8V9v8AwsnWP95P/QFrzkug++rM
uP4a9C+K5/4ubq3++n/oC1wTbol82Nmb5fmX+9RIqBLBEqW7Sv8ANu/8e+b5a27S206ys2v
NTkDS4/1Kt93/AGdv8VZs83+j27J8q5Vt3/AWqs23+0fP2pNvDbkm/wDQq83kc02z15yVJp
I6C1uUvdzW1jaW1uqb2e4/hH97O35v91d1WYHtnuljVbT723cvyrWJp81sl06bW+zsjt935
tq/Nt/4F92nG+s0tLhkVm+VlVm/h/u1zSpu5spq1zu9H+yQ6/Oyyp5TaadrKu1W+YVSuYo9
zNtWsFLzbr1xHGu1YoHQL/d+YVBc6w32dlZju2fNWEMM/aP5GbnaKZbt2iubddyhmZFduF/
2qLyFEVPLTc7SL8qr821W3NWXYTpBdKssjRrtVflXd/DW89zpEir5ly7bfu7oF/vf71dPwk
ztzmYps/tW6K2dYWR9qt/e3f5/2a09btLUXFrdsv3GRX2/xL8u3/x6iPVNMjXaty+3721YP
/sqqy6ppkrNuvJtv/XBdv8A6FUcrvfUHWurFeZLSDVJpfIlktGDKGx8yNuZtzf7P3qr217J
ZW2yKRJIV+5vDNt/75rU+2aUv/L5N/wK3X/4qg3mjb9yyurM33ltl/8AiquPazI5/MjVrlr
K6vLlds21tm75antntoIlS2lLIo4Zm3VC9/pjIqyX023/AK91/vf71UGuNMZfl1Cdd3zfLb
L/APFU4x7pkuZZEtpLqUX2zP2eIM77f++V/wDQqV510633XNs+5v8AUv8Awqv91v7rVVSbS
El3LqE7f9uw/wDi6sS3mmOiq19cbf8Ar2X/AOKrRx9QU9A0zUlGr29z5fmbG3bW/i3LXRWz
Wlzef6Y223T55tv8Tfwr/n+H/erjHu7O2VZLO5mlb+60O3/2Zqet3Krrar80rK25fur/ALT
f7v8A8TWc6HPqaQracpvXl415qLyu33vu/wCyv+f8tU1xbW32Vmbb83X/AMerJs7b+0rr7N
bXiSXH3tu773+7u+9VK5vZbZ3tpMrKpZTWkaV9IdDGcmtzOvVUO22qf8NSyuzt975aYo+b5
q9KKPPBa+gIvl/Zf/3rf/24rwFl/hWvoBfl/Zh/7dl/9H1QHge3NJt3Nupr/drv7nQV1Lwb
4ZuYrzTbJvs825rm4WBn/ft/31QBwW35d3y7qag+9XW+NdPXTU8O2kbW8jLpe4vbncjt503
8X8VWrjUX8J+HtF/shIY77Ubb7XPdmFXfazsqou7dtXatAHFNt3bvvcU3LNXW66YNW8KWPi
X7LDBffantLryUVFl2qrq+1f4vmrW8Nw6v/wAIBFPobWC3DapMrtc/Z9zLsh2qvnf+y1JR5
5s2/wAXzUba7fxrD9n07TbbV47BfECF/tS2gVdqfLsV9vy7vvVHYTr4e8GW+s2ltDJq2o3U
0CTTIr/Z0RV3bVb+Jmf71UScioVqF+Vq7CS5/wCEj8G6hqd9FCupabJD/pMKKn2hH3Ltbb8
rbW/iq34KgvG8P+IJdNW0+1o9sqPc7Nqr8+77/wAtSBxShv8AgVXNI1K50TW7TVbT/W2bq4
+b723/AD/49XaeJ4bq18ILH4mWw/tZ50ltfsqIr+TtbczMny7fu154240bge+/FbTbbxD4G
0/xfp6+Z5CKzMv3vJf/AOJZl/76avBX27m+X/ZxXunwd1e21nwrqHgvU/3iojbFb+KF/lZf
+As3/j1eO67o9zoWvXukXX+ttXZN237y/wALVX2QML5V3M27/dpi/e+7V7H96o9u1aAI9v3
f92gjP/AakT7u2l+Vl27aAK6j/ZqJ/u/LVpodq1XZf7y0AVG+VqfF975acQrMu3+7Ug2r96
gCTdhPmqNpv7tRu+37rVGoWgCdmz/FUTU7bSH7v+7QBy1z/wAfc3++386KLn/j7m/32/nRQ
B6FoK/uJm/2q0GVmb5mFUNBK/Z5v9+tJvvNtoAYVXhq+xrL/kG2v/XFf/Qa+OfSvrmx1bSB
p1v/AMTO0+VF/wCW6/3an7QHNjxnqP8AaUU7Wdj/AGTLqjaQq/aG+1b97Jv2/d27l+7/AHf
mrK+JUbzeINF2IZP3H8K/9RCw/wDia1Do/hmTx5/wlF1eaPG0C/6OsJRXd2Xazu38TfwrXU
Nrei/9Bex/8CFquYDyHQfBkWmeObTRv7DsJPsT/wBqXD2l3cN9lfb8m7f8u5v7taHhjxA+v
+IL2SXRYZLhd2rultK++1uUX7OsD7vl3Mqt93+7/wACrrdNGkWi69v1+w87VLt5vOS4Xcis
qqq/8BVa5DS/DEUCrFc+JtEtIoNMuNNimsfkll3r992ZvvLt3f7zNRzAQ6J4rtriz1XXLvT
bSb+yUfWla0mfbFcujo1u+7+Lazf/ABNW9H0i5tfFGpWLabp669PbPqcLrNL5TfaGVJlZfv
fwL92orbwnZzW99FqGv6DBFLpTaYiacNit93a77m+Zl2/L/vNXQaVC/wDa97rWs+IdHa+ex
Wwt/sj7VRdzNubc33tzf+O0cwGZo/2zUtL1ZbzQYL630uzbRbP+zpX23SvtWZFZ/wC6yIu/
/erPSztLj4eaDqCaetlcWt4un7IXZ1REuGX+L733fvV3/hy40XRPDGm6N/bNgzWdskJZZl2
syr8zf8CqPw5NpGhaGunz61ZSyrcXD7lmVfvzs/8Ae/2qoDyi30rT7fZfWOj2rX1roNpd30
17dOnmjarKiKv3f+PdfmrpvEOq3dnpsOn6fY6XJaeL92LW7uXSV/ORfOZm+6qru/8Aia2/F
uk+GvFd1p8d9faT9libdcOxVpXX72xW/hVm+9UXieFtct7jR4tc0CLRbpFRmdd1xEv8W35t
u7+638NTzAYWv+GbTw94mtdcXSLJrf8AtVJ4la8l+1XFxMyqzKv3fl/u/wCzVSOLTtA8Uah
rmm6NbLaWetpbz77l2unuH+RnVfu7f9Ib5f4q6Ka1lHjWXXoNc8P3cO1ILf7a7M9qir86pt
bbub5vmqxqOj+F9T8dWviG8vtHWKy2umxl82Wb+Fnb+6v8K0cwGLZ6rHYeOofDFppkCwwKu
jpbeY7XK2mzd5393ZSeIH1yyuP7DTT9Nn+z6TdoPs7ys9rabNqs275dzbEVf+BVIug2yeIf
tP8AwkuiNZf2q2p/aP8Al73bt2zdu27f4f8Ad+Wuq0l9MsfEGt6nc65YStqUyMm2RdyIiKq
r/wB9bm/4FQBn+DJb7TvCt7cxae8+2/dnh+67JtXcyf3m/wBn/eruLO8tr2zivLSVZYZV3B
lrH1LUtPvLVbW21+2slc7ZnSZd+z+6rbvlb7vzf+zfNU1pqPh6xs0s7TULCKFBtCLcLQB80
/FT/kputf76f+gLXBbq7X4lzJcfEnWJbZ1kR3XDKdyt8i1xrL827/0KiQG1pt1Ytoh0+S2V
r5fuO/3dv8P/AMTWKrsl15qsY5lVl/2l3UzG5d27bt6MtGWP+tUSN/e+61cyhyN22Z3OtGp
FX3Q59zrtVmaVunP8VdNqdnFZ6atpHOjQsu59rbtq/L/49XLI0itu+Xd/epZnd/lZj/wJqi
dNzkuxVOoqcXrqza0GB9S1m4Xd8z27szM1Zlvay3epfY4/Vs/7Kr96o4LuS23PA0kTsuwsh
+VlpyXGxW8ttrN1ajlcW2upCmuRJ9DQ0iZm8V2isu39+qsrf3adqV+jWSReb5t0lwWaZV27
V/u7v4vmrFt7qSzvFu7Ztrp8wZvm2tTJ52uHd2+853Nt+Wl7D30yZV7o2bad/wDhGdQ+b5V
mh/8AHt27/wBBWsYmRfmbd81TQX9zBay2kezyXZWbcitu/wC+qr3d1JdsrP8AwhVG1VX5f+
A1tCLTZnKSaR0ekItxpdxYsqfaLxGeHc3zfL93/vra9c8JJFbcrFWX7tPGqXkN1b3SSIs0C
7U2ovy1D5sjT+a2zdndwKzhBpvzJc1oddcCO7urjU7FVjmgEyXMSf7rbXX/AMdrK0G3ivNe
t4rlVaLczbf721Was83t39oluVcK0qsr7VVdyt96oo5pYrhXify3Vtysv8NNUpKDRXOm0zU
vLxri18tpVl+fd80W1l/2V/2f9mptEupRqWn2e79012rMv97cy1n3V7c3f+tZPvbjtRV3N/
ebbTba7ltriK5iYLKnzBmG7bV+z9yxPP79y1qV5KZ7i2kwyJcMw4+781ad3bx6Rrc0l9GWh
vbR/Idf4d33W/z/AHq56ad7idpXb53bc3y7d1WxqUptVtrlRdwIvyK/8H+61Zum4pWNoTIN
j/ulikVmbptb7rfw1a1J/P1OaTduZvvNUX2xFXbbWqx/7bNuaq+dzbq1jHW4TslZCfKP9mg
bl+7/AN80rUdK2OQ19K8N65rDJ/ZmmXN2rvs3qjbN3+033a9s+Ir23hT4Paf4XWQSXE4S3/
3lTazN/wB9f+hVwPhL4qav4X8PLo1tp9tOqFmR33bl3Nu/h+9XL+IfEWp+J9WbUNXufNm27
UVflVF/urQBhHczfNWxqWppqGh6Lp6RGNtOidHbd97c7N8v/fVZh5qZduz5fvLQBd1jUo9S
tdJjjRo2sLP7KWb+P53bcv8A33V+21jR73RrXTPENpdN9g3LbXNoy71Rm3bGVvlZd1YDMp+
XbUTD5tu6gDa1vW7W8srTRtKtWtNMstzIrvud3bbud2/vfKtQNqsb+EIdF2NvivHut/8ADt
ZEXb/45WZs+bdRtxQB0Gpa1FrHh/T7a7idtTsv3K3P8L2/8Kt/tL/6DU+k6rY/2I+g65aTS
2PmfaInt2VXt327W27vlZW2r8v+zXOJuHzVMjNuWpA6LUdW09NEbQ9BtJ4rWWZZrma5ZWeV
l+7937qruqvZ6lFbeGtV0xo2Zr14WDL91dm7/wCKrI9af8oqgNd9diuPCH9i6hE8k1rNvsp
l/g3ffRv9n/2asDYx3VY/iqNj/DQBo+FteuvC3iGy1q0+Zon+dM/fT+Ja9z8a+ErH4j+H7X
xR4YnRr/Z8vzbfNX+6391lr57Zfl+Za3vD3jLXvClxv0e72xN9+3ddyP8A8BqdgKOqaHrWk
tt1PSLmy3NtDTIyqzf7Lfdasttv/Aa7rxb8TtX8YaJDpl5Y20CI/ns0O7czKrL/ABfd+9XC
76oBFfa1PX5lqFT8y/xVMm6gBrr8v+1VN2/hrRYVWuIaAM/d83y0jfep235qfjcvy0AIwXb
/ALVMA+WplVtvzU7Z96gCLbuWm4Zan20u3c1AHG3P/H5N/vt/Oii6/wCP2f8A66N/OigDv9
BG63f/AH61inzVmaDxBL/v1pzOwb7tAELfeVf4qrlH3NV7T1V9XtEZdytcJuVv4vmrpNf8V
X1l4h1K0ttP0lYYLp0Rf7Nt/uqzf7NAHBz/AH/lX7vvVdi39411D+M9T3f8g/R//BZb/wDx
NQt4z1L/AKB2j/8Agrt//iakDmVdt1SKWroP+Ey1H+HT9H/8Flv/APEU5fGWpfxWOkbv+wZ
b/wDxFAGBk/7VLvZf4WrpP+Et1Mf8uekf+Cu3/wDiaiPjDUR/y56R/wCCy3/+IoA55nbdTR
u+838VdB/wmWp/8+ek7f8AsF23/wARTP8AhMdSHy/ZdJ/8Flt/8RQBiZajOP4a6AeM9R27v
sukN/3C7b/4ihfGOpf8+ekf+Cu3/wDiKAMHf7UZZq3j4y1L/nx0n/wV2/8A8TUqeL9S+99h
0n/wW2//AMTVAc+qv95qWukXxZqrfd0/S9q/e/4llv8AL/47Uc3i3UkZlax0xSrfMraZb/8
AxFAHPt8y0lbZ8Y6jhf8AQ9I/8Fdv/wDE1L/wlupf8+ekL/u6Xb//ABFSBzu7/aphX+6y10
3jJ1mn0e7+zQRSz6bDO6woqKzNu+bavy1y7/7xaqAYzbV2rT92aT+H5fvVAGb+GgCX5vmam
N8yrt+Wptu5fmqObj/doAj3N92mF/4f4qlHHzSfM1V3+9QANRtbbRVpFXau7+KgCuqNt3UO
n+zV4Io+X7y1C3L7ttAFX+BqcirtqZvm2/7NFADfu/LRUbOyt92ml8/eoAm2ruo27v8AZpi
fN96pWHKtQBF/FUvy7FprbVahWxQA7bTloP3v4aapWgB/fdSb13U1lzQv3qAHLUlRrT6AHq
2KdupqUUAOptN24o3fNQA7bTtuKFbH96n0AM+bdT0+VqZzU0P+qoAfuz8v3aT94y/wtSptP
+1/vUPu/hoAdvXZ8y1EDsqVRsXc3zNUH+1QBPu3LUTmnbvlqNvmagBKav3aNnvT1XFADNv+
zUq7qavH3vvVYSFivzNQBHuqJz838VW2Tav3arzUAZ7bVanL92mzU3dtWgCejKrUQ/u07+G
gBf8AgVPCf7X/AH1TG+7T04oA4u7/AOP64/66N/Oii7/4/rj/AK6N/OigD0DQuLOb/eq/M+
+s7R/+PWb/AHqtnduoAu6Zt/tyx3f8/Cf+hVL4qXPjDWlX/n9m/wDQ2qLSW263Yru/5eU/9
Cq14sb/AIrLWm/6fpv/AENqlAc06Nu7VAyf7VXH5ZmqD5W+7VAdbps0vh7wGmtadsj1K/vH
t/texWa3RFX5V3fdZt3/AI7UOm6fdeKp9S1zWrm+u/saorfZY98srN8qqv8AwFW+aotJ1ux
TRJtD1q0mnsWfz0a3Kq8T7du5d3ytuqzY65pGm/2hp9n/AGlHpt6Eberqtwjpu+b5fl2/M3
y1NwLs/g3T7H+17nUr67W1sktpk2wr5rrMv3WVm+Vv/sqzrvw5p9t4hhsVbUb21ntkurZba
3VrhlKq21l3fL/FRNrlr/ZutafF9tlW/Nv5L3J3Muz727/vqrH/AAl+nuk1pc21zFDPYW1g
ZrcrvVof/ZWouBn6x4esdC1For66uoll09bu2V7fa+9vuo6/w/xbqm8E6tFpTawzayulzT2
nlW9wys21t6N/CrN93dUOr63ouqvCzWd6sVrpa2lt+9Xcsyt8rs38S/NWLpn9kb5V1dbrYy
/J9k27lP8AutVAdFrGpeKvD/ib7c+sme9ntlaO9hfd9ohb7u35f9musuL2eTxpa6dfXKT6t
p2kukL3G1t1+y7/APx3dtX/AHa4+48S6dP4q0e8fTpl0nS0RIbXerOyJ83zN/tNWT9sttS1
ya+1prhop3d5Wt9u/cf97/aqSjqvGVnqTeFNH1HXv+Qw000EzN99kXay7/8Aa+b/AL5Za0N
HsbRfh3pWvXUS3f8AZL3M62ir/rXZ02s/+wv3mrktd1azu7Ox0zTLSaDT7JW2+cVZ3dtu5m
2/7q/981Z0/wAWNpenaLFbWxaWwmuPtCv9y4SbbuT/AL5Vqok1NEvJYUvvGer6lcL5tx9n2
wxI7XDt87fK/wAu1dqt/wB81yV4VlvLiVZHk3uzb5vvN838X+1XQJregTWd9o0ljfrpMtz9
qtNjr5tu23ay/wB1l2/+g1zU7R/aJfs29Yd3yK/3tv8ADQBXb7tAbK7d1NK4b71HT+KgDoP
FnH9gsv8A0Crf/wBmrnGrqvFv+r0H73/IKt//AGauV+8v3qAGbv8AvmnAfNtX5aHX+HdQn3
lXdQBMF2p96mON38O7/wBlpcruX5t1S4bd8v3aAK7Ix27l20y4hx826r3zBdrf99Ux45GVl
3f/AGNAGdj5v9qnpuVvvU10YfKy09Ny/NtoAv71Zfm/76xUDj/ZDVXR2PptqX5v71ADm2r/
AA7aY3zLRRQBGU+b5VqPG1mqTO5fl/vUS/73zf3qABNtS+lVN+1lXdUudrL81AD8Luamt8z
f3aP4t33aNy7vm+agAoBo/wBr5qd91d23bQA3+Kjv8tG5f+BUxvvUAT7aFoT5mpUK0ATIrb
f4aRvnajf8tC0AN+Y0EfNTlLU7/a+WgCPb/FupyGnUbaAFX7u6pVZf7tQr/wCO1MnzNQA9O
V+X5dtPPFCrhP71MIV12rQANMpVlaq7Hb8tSwrjczVC9ABuqRStQ0/d0+WgB/ymnK3y7aNv
T5qdtbavy0AKoXdU6FfvK1V2LbaIfmoAsTPn5arum5am2/LUTUAZ8ybm3Um1dtSTL81AFAE
e2lRP9qp9m77tNZNny0AN2e9B420bs0UAcVd/8f0//XRv50UXX/H7P/10b+dFAHf6If8AR5
vrWgflb7tZujj/AEWb/erSK7m3UAFpL9m1GG6ZSyxTK+1fvfK1dBqWo+CtS1S6vpLXWlluJ
HnKrLFtVmbd/drl33CoctQBvM3gn/n21r/v7F/8TUTP4K/59tb/AO/0X/xNYjfdWovu/wDs
tTYo39/goLu+za1/3+i/+JqQP4Lb5vs2s/8Af6L/AOJrl6A+3+KixJ1SzeCf4rbWv+/0X/x
NQu3gn7v2TWf+/wBF/wDE1zabvvVIzfLt20WA3mk8E/8APnrX/f2L/wCJoWbwTu/49Nb/AO
/kX/xNcy+4UL92ixR02/wR/wA+utf9/Yv/AImhX8Ff8+us/wDf6L/4mufQ00n5qLEnSeb4I
/59Na/7/Rf/ABNNL+Cl/wCXPWtv/XeL/wCJrn93y/LTtuaLFHSK/gn/AJ9NZ/7/AMX/AMTT
C/gr/n11r/wIi/8Aia588Uf71FiTe3+CP+fXWv8Av/D/APE07d4H2/8AHprP/f6L/wCJrnv
4aaxWixRseJ9UsdTurL7DFNFb2dqlqFuGVmbbu+b5f96sIL/d+apXX+H/AGqYA21fm+7VEj
W2/dpFTY3zKfmqRm/i20zdQA/cv8NSK6/NUH/Af96pVG5ty0AO+0N51Lld33vvCmMPl204K
pX5qAB4d7VXdfn2/ntqbzV3Kq4qqrZuDu+9QApXay/7VKzMq/d3NTXK7tv8NOzh23fdoAcr
Nt+7S/7tHNG2gBijb92mv8zU59yt91mpifK9AEHfbQm4r8tSS7v/ANqhPu/d+ZaABeW+al/
i/wBmnnlv4aFHzbaADd8q0U7vtob5l2/xUARbqdS7fmodcUAOWnqv/AVpibTUwDbW20ACrm
j+983y05Rt+anUACbv96hlxR91vlo3fNQA3b8tOWj+GhaALKQ/3qeB81Qj/Zqb723/AGaAG
MWH8X/AaT5v4akdd21qZt420AROWqHrVry93+zUfktQBGB81KtStC22nLHj71TcB6Hf8u3b
Uu3/AGqIYlHzUrfeoAqvx8q06BaZNtZvlqa2HyUAS7aYR8tTbtq1Xc1QFcqvy7qP4aG5Zad
5a0APRsVWm2lt1Pdtvy1Fv+b3oAYV2/doVW3L81SkfLUdAHF3f/H9cf8AXRv50Ul3/wAf0/
8A10b+dFAHe6Qf9HmX/arQ3NuqjoP+ouF91rQdV3UAV3FQ1ZO3+H5arMi7qAI9y/8AAdtRz
Jj7tWCNvy1GQ275v/2aAKn8Pzbs0yrDJh/9mm7fm+WgARcVJhmpu75aF+796gCKYfxbv/sf
8/520m2lY7m+9QAv3VWgADMtJlmqRhUfSgBVLVKH+Zd38NVwflqYLuX5qAJGddu2m7/lpv8
AwGigALt8y0Dc3/fVG2n/APxNACNtb+7TfSnNz/DTTxtoAZtp/wA235VWmbqeq7v96gAX+7
/tVIrLt+78tR0HmgAZ/m3UH7272oI+WhFzQBXd9rf7VQk/eqw8O5mqu427d1ADsH/K1Mh3f
eX5m/u1XU7vlVqt4/u0AJUnWozu3feoU/8AoNAC/wAX+zSMqhv9qpAPmoZFb7v3v4aAKkvO
2nrwu7bQyMjUnzD5Wb7tADmb5/u1GrYZmWh+V3fdpi/M1AFjGY9392nbflXdUZZkX71Cyf3
l+WgA7bqN25aYv8VP/ioAcisrfL81TeYqrVf+LtTmoAsM2aAfmWoQaf8AKG+9QBKrf7NPwr
Uxf9ZQB81AD0Vd9S7P4qaNop2/bQAdFpRzUTGnI2KAJjzTN2KFbNG3FSA/Py/KtMWhfu0/+
KgBzfwtThteo9tSA0gJl20k3KUvFNJ+WgCmwqa3VtlNdcVYtvmSgB2z5aquKuE/LVe4X+Km
gKu35qHbCf7VO61G4y23+7VAVyflo61Iy5qPpQA5vu0LR1p6/dqQOGvBi/uB/wBNG/nRS33
/ACEbn/rq38zRVAdPpfiewsklWWCdt5BG1R/jVk+LtMYkmC55/wBlf/iqKKAIG8V2JXH2ef
8AT/Gq7+JrZznyZs/h/jRRQA5fE1mOsE36f40p8TWJx/o82R9P8aKKBkLeIbQ4xDLgew/xp
B4gtB/yyl/If40UUCEGv2wz+7l59h/jQfEFqFwsMv6f40UUAH/CQWv/ADxlz+H+NKfEFp2i
l/If40UUAH/CQ23/ADwlz+H+NRnXbcknypeRjt/jRRQAf25bf88pfyH+NPTxBbKuPJl/T/G
iigAPiC2Ix5Ev6f40f8JBbf8APKXrnoP8aKKAA+ILYrjyZf0/xo/4SC2/54y/p/jRRQA4eI
bUJt8iT8h/jTG161JJ8qXn2H+NFFADP7dt/wDnlL+n+NSDxBbD/lhJ+n+NFFAA3iC2b/lhJ
+n+NNGvW4/5ZSfkP8aKKAAa9bg58qT8h/jSr4gtwMGGQ/l/jRRQAv8AwkNt/wA8JP0/xqvN
rUMpB8pxgY6D/GiigBq6tbj+CT8h/jUya7Avy+XJt+g/xoooAX+3YOP3cnHsP8aT+3YP+eU
n5D/GiigBBrkAYny5OfYf40v9vQ/88X/If40UUANfW4W/gk/If400azCDnZJ+Q/xoooADrF
uRjZJ+Q/xpRrNuP+Wcn5D/ABoooAVtbgdArRycew/xpv8AbFt/zzk/If40UUAH9sW2c+XJ+
Q/xo/tmH+5J+Q/xoooAU61Af4JPyH+NO/t2H/nk/wCQ/wAaKKAE/tuDbjy5PyH+NL/bkH9y
T8h/jRRQA9fEEI/5ZP8AkP8AGn/8JIn/ADyf8h/jRRQAn/CSL/zzb8h/jR/wkaf883/If40
UUAJ/wkg/54n8h/jTv+Eki/55P+Q/xoooAP8AhJU/54n8h/jS/wDCTL/zyf8AIf40UUAA8T
IBjyn/ACH+NH/CTJnPlP8AkP8AGiigA/4Scf8APuf8/jTv+EpX/n3P+fxoooAYfEwxhUf8h
/jS/wDCTt6P/wB8j/GiigBp8S7vvI/5D/GnJ4oKfdRv++R/jRRQA4+K3JzsP/fI/wAaa3ig
sMbD/wB8j/GiigBn/CSf7Lf98j/Gk/4SFf7j/kP8aKKAD/hIV/uP+Q/xpr6/G3/LN/yH+NF
FACDXwOz/APfI/wAaX/hIF9H/AO+R/jRRQBhzyebcyy8/Oxbn3NFFFAH/2Q==
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEFAbADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6yi1+2vLZhYyWr3vz7baS
6TnaxU/Mm4dj6474rj73xr4W8Uyy+DNQ1zVfB2uuw/0d5PsV1kEHEUnKSA8fdLZFeR/tBy/
8KYvdE+IfgGFdPvdRvmg1Cy27rK8XyurxdFfg/Mm1jubJNfMHxT+KOn+PtatdT0nw6NFeaw
W31C3aXzonmDkiSPP3cDABwCOR9QD748UeHvEOuaV9p8FeOr2PUo/JgjmF0gSEBkEjtGE2S
OU3Ha69cbdnWq2mePPEnhS3ktvipYG1gt5zENfjtwlrLFhVSRxG8mxmYnIYIF9sVjeL73Xf
g34W0bWvDBXWtKluoLS+stWuVWQ+ZhVkW5bBByNuHJUb88AYrf8ABnxg8OeNrzUtMurWfRL
m0Cxz2Gqw+W6FnKAM4JjIY8KN2W5wCOaAPTY3SWNZEZWRhlWU5BHYg06qthcWlzbE2bo0UT
tCQgwFZDtK47YIIq1QBk+JbxtP8JavfpdxWbW9nLKLiUEpEQhIY45wOvFfBttJ4bubcReLv
Et1qFzdzudRuLCbypIpi7OjyJKreaHHzoYtowMMVJFfY/xsvY7D4FeMZXaMGXTpbeMSYw7y
DYq4PUlmAA7kgc18HyeKdJGv6Rr2tW3hQXLWkkpstFsGh+yXCKWjMy/u03Mx2lVYjjkHgUA
fRH7Mdn4itviF4umu7/WtV0Ka0gFlf6paXEIlIbdhPMLKAA5ON5JBVh3x9U18R/sneL5Nc+
M+qxXTtB5miMscPnO4kZZYiWweAcZ7DAOBxxX25QB5/wDFzxB4w8M+BRq3gm10+71GK5Qyw
3xwHgwTJs5A3Dg5JAChielfJM37R/xg0+ae+1nXba22KtzFpsOmQsjoZyrI0h5XCggEZzjk
8ZP3Rq2mJq+myWMlxLbpJwzRBCSO4w6sMH6V+efiLXvBsVt4l02CN9Pn0+6msI7CFbi78+2
hkwjlpDth52BSS4DbyV+YUAerfA74++OPF/xvtfCWv+IbfWdJvraRonWwS3ZJVi8zAwAeMM
vPXGRXe/Hbxp8TvC/iN5/Cuv22g+GtO0lLu9vLiySdTcSTtHHHyrMCwXghSBg59vkn4Ya/4
f8ADvxi8E6kv2iO3hv7ffF9oEqRGRPLlcnaOSzKQo6BcHnmvqn9rTQdIj+H9t4vvJLt7i2u
IbQ2qyMLe6QszhJVUj+IcNzj8cgA8Y8HfH348eONVfT9L8X6HaXUKJshu7a2hFySdvVwOSd
oIB78CvuLwrf3Oq+D9J1G9IN1cWsbzEIFBcqNxABIHOehP1Nfmv8AD3TdK8SfHHQdBsLuTT
tNu9aguoEs5Cz267TIUWVlDbkwqbvUE4PWv0+ijEUKRBmYKAuXYsTj1J6mgB9FFFACHAGa+
TPj7+0X4h0PWb3wh8NTHFd6c7JqOoognkiKqNyqhUhVBYAu3cEADGT9QeJL650vwnq+pWSI
91aWc08Kv91nVCVB9iQK/IuXWdTluL+dr6cSagWa7KyMPP3NuO/B+YbucHvQB6x4V/aC+Le
n+IIL2bxtcXkUc5nltL0qyXAYjenIwowvGCNozt54Pd6/8Yfixro1Lxd4b+IcOi2U96lrDo
RCPJbNIR5SmRo9m0gkl9wwVIOOKPh9+ydP4z+Elv4uuvE7WepalbNcWNmkKvHj/ln5jk5+b
HOB8ue+MV86wapNpNvdabJpVnK0iPFJ9rt1d42JHzI2AykYHf19aAP1s8PPfy+FtJl1aWOb
UHs4WuZIipR5Sg3lSvBBbOMceleHfFnRPjtqnxOs28D6zNB4USBJJbayvoba4cjd5m3cCSe
FAJ+XLr05I9g8Af8AJMPCn/YItP8A0SlfPP7XHhFoNL0/4h6Fcajaa7ADZTTWkrqDbgM+Gw
wCAfMcgc8DHcAHWeHE+MUvhaGHVbrUbPxJGGtormYQLaqgdgrXCSSs0jcBy8S9CFUtzWj4L
8f+Lbj41Xfw/wBb1jQdZht7Jrue4tgkE8E5PFusXmMSqqMk4Y/MMnGK+ENfi0G80ez1RvEG
s6nqUkKMwe3jCqgO1wzeczhg2cFgMjB4r6x/ZG8D+C5/Cp+INlY3w8QQzz2Dz3NxuUqQhJV
FwBwQOcnrzzwAerfFzxjrGhy6R4b8N61b6NrutLN9hublEeNpYwCEcOMBSCcsOVO3hgSK+e
Lz49fG618bjwhq1xpuhXE0v2V7iSxSSOzmZAUBl3bSOVZiVOA2QGGM/RXxr8G6Zr/g268R6
iIpn8NWN3e29vcWyzRO4iJyRlWyNvG115wT0r5O0L4reGLzW9HsNfgTSjZuJtOvba4ma3gz
EFaK7idy0gdcqJRIWQFQOFxQB1nws/aH+KV/8S9H0DxhPBqNneagLCdBYfZ5YCxCq+QijGT
nH3sKSRX134u1SfRfAuvazbbhPYWE9ymyMSNuSMsMKSAx46ZGa+L4fihYxePdMmmuRbaLba
rHNHp8d7NKt3GvlLEUdk3sE2MSrALnaFHBJ+ufih4hsPC3wp8Q67qulvq1nbWx82yRipnDM
E2kqCQDu5OOBnNAHzrffG/4qp8HLL4h2l9olrZu32K1tbm2Wa91OYSurvsV0CAAJlVDEfMe
gqz4H+MXxR1rSb/WvGniXRvDlvZGNxZQ6SJrqaMuquSGlUQgF0AL/wB7OMDnxTx/8WbTxBr
8OqeDtavNNS5hg8rTmsY1/sxw5DwJIMbYsDflBlywDdDT/Dfjnxp4lZ4ItburzXrzW0W185
jJbRSeW5DvvLEjG7C8AEbiSRwAfZnwS8e658SfBd94m1q0s7NH1GaC0t4M74oU24EpPBfJJ
yMDBHFR/GH4ny/D620ay0+K0Op6vcGOB76aOK3Cry4Z2cFGK/dbay7sA9a7Pwh4bTwzoMdm
NS1PUJZMSyy6levdSbyoBwzdBx0AA68c1598evB+haj4KvPHGq2n9oXXhiwuZ7W0mdhA7FQ
csFIO4YGGBBHagDyjQPjH8WfFOpLa6P4i0AySOXW2/s0ySJA0e+N8rJ87ocLNGAHjHzBXXk
bHwx+P/ijxr4n8OQTwRTC7lfT9X02KydWtZFA23cUh4MRJUOjZZCfRlI8u+G/jbwfqfirQP
s+qSeGLx7p7m20ozmawaQRoAszO3mLNI6kLKHLECMFe1enSfFmy8UeObP8A4QvxNcWj2niW
FbvSrSzKR6nAwIaTcURmf7oZGJI2EgYGKAPffiDreo+Gvhv4h1/R4Ip9QsLGWe3jl+6XVSR
npnnt36V8sXnxw+N+kfCux+IGvar4WsLXU7lItOtFtRLNdxEfvJVCy8BOAVPOeDjjP0R8bd
fsfDPwd1vVtT8Ow+I7RPJjk02f/VzhpkX5vTGcg4PIFfA/xh8WWPifxbb67oWoteaRc2hht
7G6s0txpYDn/RkjDEfKuweYoXdk+hoA9s+H3x4+NXxE1C+0/S77Qre5sozdSifTSiG3UgMy
t5h/eZZQE24OScjGD9K/CnxrqXjzwfc6tqumQafc2t/PYMsF0twkjREKzqygDBfcB7AHJzm
vh7wjrUps7bUre18OWumalfCG70uzjEs+JGVCuZw6qO6qd+Cc4HBH3n4B8AeHfhv4YPh3wv
DcRWBna4KzzGVt7BQTk9PujgcdaAN7V9StNG0O+1e+cR2tlA9xK3oqKWP6Cvz18Z/tTeO/F
uqzLbxR6VoQYOmnQEkvhSMSyKVZlJbJAI5C46c/Qf7YHiq/0b4Zad4fsJZIjrt2Y7jy+C8M
alioOOPnKE+oBHevhvwnol54j8VWGiaeyfaLuUIFdgA4yCRgkbuBnbnnHHNAHQ6N43u7bVN
Q1G/0ZNZ1cbbuC/mu2Sa3ZQS2WQjfGwJDR8ZHAI5z9AfCH9oXxufiNa6d4x1CPVfD2qTSxn
7HZlhYPsV1MZUZ8pQygg52jJ7ZPoHxj+E/w18K/B+68c6V4Us7PVNG+z3StbLsjusyorRSp
na8b7sEEdOleC+MPjlFYa3c2vhHwPp2i6fdaZ9lktru3EjtHKFbawYYAC/KAMgrtHQCgD9D
n3eV8m3fjjPTNfG3if8AaV+JWieN4dI1Kx0jRtNtpnW8u4bR5y8auV8yMO6hh8rBQG+bHbo
PpL4ReIJ/Ffwb8L69dBxPdWSmTewYllJUnIAHJXPTjNeDfGy10Tw1440fTdd8UXVuNYtXkn
1S4nRBCIWPk/uFiZJGUsdhCq2V++M0AcFqP7XPxAi0SzvrK58Oy3MlxKklmdPkWQRjGyQnz
WUAjIxnIOeCME/U/wAR/F/iWx+DyeJfAFrDfazei1NjFJEZFk81l4C8EkqSBnGM81+cus22
gSpHcLP9qgFyVudVtyEaUkMQqW7ENj5cl255wccZ++fhrZaf8RP2VPC2nQ6nf6dGunQwG5s
mCzRTW7BcjII4ePPTmgD54139pn42aH4vbww83hy7vBKsIMNk20uxACnLAggnBHY19GfBDx
h8S/Et14m034madZWN/pjweQLSPaGVzKrZIZgeYuO/XNfn14kXQ3sIri1maXVYtQuYbqR2I
N4gYMk2zAMeckY9vUGv0Y/Z+04WHwI8MuuozXiXdqLlVkk3rbhiSIk4B2r05ycg80Adz4o8
SaX4R8Lal4k1qbybDT4GnlfjJA6KM9WJwAO5Ir4L8Y/tKfF7xRqT6joF6fC+kQyotva2ioz
Nu+7vkYEufUDC89K9f/bX8SzWXgnw54WhZlXU7t7qYq2NywqAFI7gtID9Ur5N8Kaf4t+J/i
3wz4Kg1Ke7kRha2YuGMkdjCDudgp6IoBJHtigD27Rf2nPHeg6DceFL3X7DXNTntY/smuTIA
NPmYjespxiVUXPO0nd/eFep/BXx38Zde+Lcuh+Mte0zWNGt7N5Jn0+OAqkjKrRfMihuVbI7
c+xx4D8cf2fB8IdL0bWIPET6zZ39y1rNvtxA8b7dy7RuOQQH9MED1rpv2XtZa+/aN8lNFsN
GMem3McsVgjxq+CuA4LsDgjr6jvQB6V+227L8PfCyBvlbU3JHriI/418TSWenrEzxakrugB
2lGHmEgHA44wcg59Miv0H/AGm9W8O6X4f8Pf8ACUaNcatpktzKZIbe3hdgUUMCWkGVXI5CM
pI74GK+Rb/UfgNqs10ttp3iTw8txOJw9tHFdLGmCfKVHcFTknneRhVoA+z/ANpFLZ/2YPEQ
ujwIbZk4J+cTR7envXwPa/FLxna6Bb6E2ox3VlaeWLVLuBJvsyochF3A5Q90bK98ZAI/Qv4
16JY+Kv2e9ZsLq9msLZraG5WbYpcFHR1BVmUZJAGNw61+a/iXSpdH8Q3Vg4uSsTYR7i0Nqz
jHXyz92gD9Dv2YvHR8a/CUh7aaCbSrprNhJcSTjbtVk2vI7NgKQME4HQDFe418sfsS/wDJL
/En/YX/APaMdfU9AHI/ErwVD8RPhzqvhCa/fTxfKm24SMSeWyOrqSp4YZUZHHGeRX5x/EX4
K+PvhbeyXGtaObrSUk2xapbr5ltIM8bv7hP91se2a+6P2hPFmueD/AemaloOsnRpG1SJZ7w
Qiby4gjtgoSNysyop9iT2rxLTvjVoukeENWvLnxL4k8QX2qW80EElzoUQsxdmNDEjruIkOA
pXe7MEIDYIoA8x/ZJvJbf9ovToUVSt5ZXULkjkARl+PfKD9a/R0cDFfDH7OF98MNQ+OE2pi
K78P+JGlZtMsAgW1dGgKyxKMkhtxZgCegAr7nHSgAr8ifG8clv4+8QWskm8walcoOTgfvW6
enNfrtX5G+PPOHj3XobrIuIdRuY3TZtCYlbgd+pPWgDL0fUpdMvPtEXkMBhmSZAwcKQ23kH
qRX33+1BOviP9me01OzdfKvLuxuY9qb9yyDjHGf4xyME9O9fnlX3H8QtSXUP2BPDuptqT/a
I7fTtksY5MsbhNuRjaRtPPqtAHzz8E7SDRv2ivC8N49wlzb6vHbi3kgMUjbgy7iG+7glSVP
ODxX6d1+WXwduDdftF+DrpnkYy61E5aaTzHJL5+ZjjcfU96/U2gAooooA4L4zkf8KK8ahgd
raTcIxAzsBQgtj0AOT7CvylIwSM5r9WfjTv/AOFDeOdm3P8AY1z9708s5/SvymPWgD9SPgD
dw337PHgqWAtsWwERLDB3IzI36qa/Nnxsg/4TPWJxqSagZr64fzRIXY/vWGWOBknrkda++/
2T9WOpfs7aZbl976ddXNoRt27fn8wD34kHPv7V+eerhre/uNNkhgV7W5lRpYuS53Y5boQMc
Y9aAP1i8Af8kw8Kf9gi0/8ARKV4Z+2Xreo6X8ItMsLKREg1PURBcgxqxZAjOACR8vKjkYPb
pmvc/AH/ACTDwp/2CLT/ANEpXz3+23z8MvDX/YWP/ol6APh+wkVLS/BvntmeIAIucTcj5T/
P8K/QH9j6GAfAye7iiETXWrTu6r90EKijH4AV+d1fop+x9/yb8n/YTuf/AGSgD2Hx9Z3Gof
DPxRYWlubi4udKuoY4gMmRmiYBcZGck9Mivyu8SaZqVhqkLa5BNAJCQiTQJbzsgblmi6rkk
4LDnHtX6w+Ippbfwrq88EjRTR2czo6nBVghII981+TqWXiDxDJe+Jb20vdVke4DXF5cE+W8
jNlvNkJHJz6jr1GKAPTPBXiDwV4o1zTPB18o8HQ+WLa18SS3Jmni2ksscudsYRyWHyhCpKk
sec/YP7Sg1W8+AGqafodu15c6ncWtqqQgszBplPBHrgc9ME1+c2sWUdvqt3H9o04GMKwSxl
aWJiQMqjc5xnnJxwcE191+MvEWgWv7GXhvUvEFu/ii0uLewgQTTtayyvkfNmNi25QrfKG5w
cnrQB8U2/8AZl3pdjpl3c6Zo32OeTzbxo3nnmY7cbggIKA5xjtnqcZ9H+HXjLV9Sa00680T
UdQv7JJYNHv9It0UvM4Pl29xmMq8bOWG4YdfMfnBwON8d6NfaTY6Vf2ekaZF4cvPPTTdT06
KRRfoHwxkErNIrjGNr4Ixxkcnk7CWVLaSaDVJbe5RgqwR7wXQhixyvAwQox3LexoA/X21ad
rKBrmMRzmNTIgOQrY5H51xvxftkvPgj40t5PM2tpFyT5QBbiMnv9K6vSCDoWnkAgG3j4PX7
o+tcv8AFq3kuvgt4zghSN3bR7ogS/d4iYnsfT0oA/LK4vNPtP7LudBF9a39uqyT3Es6n9+D
kNEFUFAMcZJP0qRfE+vSa9Z6zcazeSX9rNHPHdPMzSI6NuVsnqQcnPWsWnoqMH3SBMDIyD8
x9KAP0U/apvo7r9mS6urd42hu7izdWdtrMpcMNoxyenHHGT2r86K+3Pj1qEmo/sV+B7y7kV
rm5bTmY71Yu32Z8njjPfA6ZxXybpmgabrvhqSPRxqU/iq3keVrJIRLHc2wC/NHtG4Op3FgQ
QV5BGCKAMzRr65TxdpV+kcctxFdwOiECNWKsuAcYAzgZP41+wCklQSMV+QF7bamt9ZahqOl
tYRXWzySLbyI5FUKpKjAB7ZI6k571+vyf6tfoKAPkX9sDxPdeGvGHw+1DTWt5byzjvplguE
EqKWEaK5Q8Ej5sEjqtfHmg6L4i8Qaylr4c0q81G/ZhiOzhZ2G44BO0cDJxk4FfaX7TF78O7
b4m+G7fxv4YutcmudPMVsRqZs7e3BmwXkKruOPrjHbuPlW6+LnjJdJfQfD11D4V0Rw4aw0R
DbrJuGG3vkyScHHzsfbFAH6O+MU0qL4IalB4rFza6cNIKXy2UQMqqI/nVBgqDwQOMD1HWvy
nkUTXcgtoWVWYlI1yxA7D3wK/SP41JNffse6uYIndm0m0mK9SFDxMxP0AJP0r83VuZowFjk
KhSWBU4IJGDzQB+kf7KpJ/Zr8OEknEt2P/JmSvFP20Wt7rxv4Ssri4WIQ6fcShR95iXAA54
AOz+ftXtv7K6lf2bPDmSpzJdHg563MleF/tmXJk+JfhjTpbmO3gj0qScM6bsu0jjGD/uDFA
HyP3r9Cv2RNWGpfs/3OmbzK+m39xAI3IICuBIAAOcEu3Xvmvz1r7R/Ye1Itb+NtJaSIBWtb
hE/jORIrH3Awv0z70AfIGq2i28ofegd5JA8KRsohKtjbkgA/h04zX6k/BmazuPgZ4KlsY/L
h/sm3Xbt2/MEAY492DH3zmvzI8YXF2mu32jXN1cSrp2oXaJG7nyo8y87EIBUkgk+vHAxX6V
fAX/k3vwT/ANg1P5mgD5l/beH/ABW3hHjn7BN/6MFeUfs1zx237SHhCVwTummjAHq0Eij9T
Xq/7b3Hjbwj/wBeE3/owV4N8PvElxB8ZPC+sXDx2+NXs3la2t0TCiRVIUKBjK5BAxnJzQB9
lftkXEkfwa0+2jUgXOqxo0uBtRRHI2CSOMkDpjNeD/seW8TfHVpzcqskemz4iI5cErkg+1e
z/trSSJ8J9AjSRlR9ZG5QcBsQyYyO9eKfsdzvH8e2iAGJdLuFbI54KHj8qAPoD9rDwV4i8b
+FfD1j4bazubu1nnuf7OeZUuroBAMwKSN5UE5Uc/MuPQ/BcT674T8RpIIrnSdY0+UOFliMc
sDjkZVhkH6ivu79rHw3Za1oHh3VrnWJ9JbRHuLozpayyqUPlgjcg+RywQLkgHJ54r5J1Lxs
99PDaeMLxfGNgbWKRLi+G29j6ExrcIWdW7fPvHAyoFAH218b7+O//ZH1TUdTlSKS806zlYq
AAXd4jhQfc8D9a/O28Zbq9Nvpt1d3tnHKY7OO5H70qSSPkUsAT3AJ5Pev0K+OGlSax+yLdW
ejIGSOwsbiMTzKp8qNo2OWOAW2j2yeg5xX5ylZ7aZSVeGVcMM5Vh3B/kaAPu79jfWk1Lwt4
ss49FtNL+zX0MjramQK7NEVOVdm2n93ng45PAr6lr5W/YnshH8OfEupSQOst1qip5rZxIqR
DGM8HBdunrX1TQB418ePHnhrwLpuhXetacNS1GS5kfTrWWHzYWcJtdnX12uQpAyGYds18/a
n8cvhV4m8G2/hNvBY0WUynUZHt7VWS3u8Ov7pI0UySYIwW2jsXGA1dJ+2lrUFjqXga2+zW1
3LGLudobiMldpEag7lIYc5PBHIB7CvmDd4D1iS3ltp7rwpqWR5vnBruyYjqwZcypnn5dr49
aAPofwT8K9Z1P44+GPiB4V16xn0iE2t8kNxcTC9ltD8jufMTazMN7OqsdhbbnOM/bK8KBXw
X8GfFniz4V33ktbz+KfD15cRxLdaLdpfW1pG0o3N5SgvEzHs2wnPK5xX3rQAV+SPxGGPin4
sBSVCNXu/lmbc4/fNwx7mv1ur8j/iF5o+J/ikTBxL/a11uDoEYHzWzkAAA+2BQBy9fVl5qR
1D/gnTaxvP5r2Wqi2Ixjy8XBYL7/KwP418p17l4d1AzfsZeONMIc/ZvEFnMGLZXEgUYA7cx
kn6igDzv4ZMqfFvweWbA/tqz/hDf8tl7Gv1qr8k/hqUX4teDy6Bx/bVnwSR/wAt09K/WygA
ooooA5L4m6euq/CPxdpzyPEs+k3SF0Tew/dN0XIyfbNfkqetfsrIqvGyOoZWGGBGQR3r8kf
iH4cfwl8S/Efhxk2rp9/LDHxjMe4lD0HVSp6UAfVf7EmvRnS/F3hh3j8xJYtQjTPzsCNjnH
cDan5+9fJvi3VotT126SxLR6VBczGytmjCeRG7ltuNzY5P9416l+yv4tk8N/HjTbF5VjtNc
ifTptwHUjdHz2+dVHHrXear+xR4zM7y6X4w0a53yMSLiOWHAzx0DZNAH2L4A/5Jh4U/7BFp
/wCiUrI+Jvwx8P8AxQ0K10rXxJstJvtEJUttD42ksFKk/KSByOTnnFdL4Y0yfRfB2i6Ncuk
k9hYwWsjR52syRqpIzzjIrk/iha/ER7PR7/4cXulW1/a3LC6/tZiIDA6FSSB1IbafX69KAP
lP4q/sra5pbzah4Lh1HWg0zGKwiVXFtbDIUGR3DO+dvyhTwTycc/TXwB8CX3w8+ENloepGZ
byaeW7lhmRVeAuR8h2swJAUcg85ryvw7pv7SVqUvV0/TvKn1dZ5p0uAxjti4eVIopHX92zD
pvB2gAYyTX0Z4U1HUtV8NwXurtprXjs4caZN50K4cgKG7sABu7A5FAFnxFK8HhXV548b47O
Z1z6hCRX5P6deeFLqTd4ms9SQnzHebTZU3SOxJXKSDAAPHB5HvzX6ueKcHwZrYPT7BP8A+i
2r8jpjc3eoJNqEJUuApCosOQqgccBQcAdv50Ab0PhGHWLidvDGt6deASYis7m4FrcsvJ6S7
VY8dFYn617T4t1S4h/YZ8GaZIJ47q1194z54ETRlRNIuwfxriVTuFfN86rHcvGsbxpnhZfv
Ae9eiS+JXk/Z/wBK8JLrFtCsWvz3U1sHzJseCMI+0c7QTKDjvQBi6N8Qdd0rw9rXh6aK11L
StZjZbiC9i3hJcgrOh4KyLjgg49QeKr69ZQ6faafqPh/VpLzS50Ox9ojmtJSPnhl29x2boy
8jHIGu9x4f1PSYpD4SmvjbQH7Zc6VbvZmAKoVXLbpEYZwWLRoeSOM8YFpqE+hQzC3lSWy1K
IpPYylZFli3HbuweHUjIOFZTyOOoB+s2gqF8NaWozgWkQGSSfuDuetY/wAR/wDkk/jDP/QF
vP8A0Q9bejFW8P6cyJsU20ZC5ztG0cZ71l+OzbD4b+J/tscklr/ZV15yRH52TyW3BffHSgD
8n9W0SfTI4buORbvTrkn7PeREFZAOxGco/qjcj6YNZex9obYcE4Bx1rXutIex05Hv7+CN5o
Yrm3topBMZVfOCSmVQgDkMQwyBjrjrNF8D6vBpEN74o1Wz8I+H9XGwXepQmWWRUYOTFCqtL
n5RggKG6bsGgD1PxTrfhqT9kX4VadrSX13ai7vWdrJkjkSWIyARncCMEyrluSAM4JOKufDR
Y9D2eL7fwTp3w30GO2AHinXppry4c84a3hZkWZ2IA+WMgcHnAB4nXfiL4P0X4caL4S8EW51
19M1C8ljv/ENojtAHWP54oOUAZskb9zKVPAzx5bqet6v4pvbrVPEniCa+vUjLK97LJI0nI+
ROCF6k44XAPsKAPpv4hftA/C/UdVstb8I+F5dX8VW0Yso73VrVEtJI2IEjSQq37w4UbQQMb
s/w4P2+n3B7ivxvtf8Aj9g/66L/ADr9kU/1a/SgD5J/a/GpanrngXwzb6dZfZr2d5Re3UDA
CReBEZV5CEMSygZ4BzXxDuIk3LwRyK+u/wBs9tVufiD4P07T2u5j9hlljt4NzHfv5ZVXvgd
R2FfJs1oLdYJJZ4iJgSVjcM8eDghl7H2oA/Sr4iXUl9+yDq17NN58lx4aSVpc53lolJbj1z
mvzJr9NPiCbRv2PdTbT1VbM+GYzAqHICeSu0D2xivzUSOzIj8y5dCc78R52+mOec/higD9G
P2TLyK5/Zz0eCNJA1pdXUUhdCoJMzP8p/iGHHI7gjtXif7bwT/hL/B7CNhIbKcF9mAR5gwN
3fHPHbI9a9h/ZCOf2fbcAqQNRuRxnI5Xrnv9O2PevHf23mk/4THwgpb92LGcqvofMGf6flQ
B8l19O/sW6wln8XNX0hwP+JjpbFGwSd0bqcegGC35CvmKvZf2YtTk0z9o3w1skKJdma1cf3
g0TYH/AH0FP4UAebeLZ5LrxvrlzO/mTS6hcO7ZByxlYk5HB/Div0g/ZruZ7r9m3whJcSb3W
GaMHGMKs8iqPwAAr81de/5GfVf+vuX/ANDNfpL+zH/ybT4R/wBy4/8ASmWgDwr9uGw26x4L
1TcxEkFzAV28LtaNs599x49q+QIpHhmSWMlXRgykdiORX6H/ALXvhk658Dn1aFMz6Fdx3XA
yTG37px9PnUn/AHa/O4dRmgD7x/aU8Rw6h+zZ4Q8VQTGG/u7qzvLSRI84Z7d2b1A4PfP414
l+x/8A8nBRn/qGXP8A7LXong/wnr3x3/Y+0Twpo+v2tle6BqjxSLdKwSVEDGNWK5Iwsowcf
w4963PgT+zj45+Gfxcj8S69qGmS6dBazQg2Vw7NKzgAZVkHHX8VFADP229N1W58L+EtStbG
WbT7O4uBdTohKwM4jEe49gcMMnvgV8PkMRkiv0N/aj8eeKPh/pXhfVtBeGaznnnt76xvLVZ
7W7UopVZQTns2AOvPIxg/PWpeDPA/jvSZdT0u98PeA/GbTLBP4avbmNbK5OwFZLaUHKbg4O
3cRuGDigD6G+OszQfsXMUVG32Gmod6BuC8PTPQ+/avh6Dx5qc2l2+keI4LfxFpsDqUS+XM8
aDjZHcD94i4yAuSo67a+5v2gbGSy/ZDk0y/ZbeW3i02Cdj84jZZYlY/L1AIPSvz6tIbF7S7
kngvJWjTKtABsjJ4BfI6Z47UAfff7Jn9lS+BdcufD2t6jdaO16qQ6bqIzJpjBcugcfK4bcr
Aqq+4BzX0bXyT+xBeTP4P8X6eQvlQ30EynHOXjYHPt+7X9a+tqAPjj9sLRjr/AIs8M6fptt
d3utm1YW9vbKZNwLnIK7eM4J3bjjYRtGc18yz+FNY8M6Lc3XiPwsLc2d/FbXAuHaK4HnQM6
IEOVAKjeGK5Bx9K+w/jR4uurr4nX3guxv8AR9TubbTo5rXSpRJBd+fIQjwRSrIiuZInyVYn
5QMKScV5n8QNU0TVP2e9Y1nUPBt9oupx61a2M0Gpwu0/mrAwwJWkDNsUuVdk77dpHQA+f38
UanoviO01HQtRvNOS2iWGBYZRDOtuHLCOZ4lTeT1JI5BHpgfrJaym4soJyNpkjV8emRmvx3
uVtHvLlrAyLaglolnI8zbngHHBPPbGcE4HSv128K3jah4L0O/cENc2EExBx1aNT2+tAGxX5
B+MHaTx1r8jYBbUbg8f9dWr9fK/KT4keENf8P8AjXWn1uyW3kmuZLoRxuj+WjzOF37CRGTt
4U4OCDigDgq37DX0tPA2teG2ikLajd2lysgfCqIRMCCO+fNH/fNN8RaPa6VFostnc/aE1DT
o7xj/AM83LMrpn2ZD/KsKgDqfhx/yVnwf/wBhqz/9HpX631+R3w7JX4q+EWVS5Gs2ZCjGT+
/Tjmv1wGec0ALRRRQAEZGK/P8A/bJ8KtpHxasvE0a/6PrtmuSAf9bDhG9vumPpX6AV86ftg
+Gm1j4HjWYokabQ76O4Zz94RP8AumA/4EyE/wC7QB8B6Fqk+h+I9N1u1Cm40+5iu4wwyCyO
GGfxFfrxourWevaBp+t6dKJrS/t47mFx/EjqGB/I1+Ql/pGraQYP7U0y7sDcJ5sP2mBovMT
ONy7gMj3Ffob+yb4uj8R/Ay10p2/0zQJnspASMlCd8bfTDbf+AGgD32vln9tiWRPhh4dVJG
VZNVw4BIDDynOD68ivqavlf9tv/kmXhr/sLH/0S9AHxTZeLfFWnWgs9P8AE2rWdsF2eTBey
Rpt9NobGOT+dfoj+yzd3d9+zzpNzevLLO93ds08r73nJnclyTznJI554zX5qV+jv7I8kj/s
7aerywOqXt0qCPG5B5mcP/tZJP8AulaAPbNbaBPDupPcxCaBbWUyRnOHXYcjjnkelfk8/wD
YEFtAbjXLu5e7Aa7ghshvgAPCCWRskjA6DHTk1+tdzFHPZzQzIHjkRlZT0IIwRX45XJZryU
sxY7zyTknmgDUur3QG0drSz0SZLzeD9umuy7bcnjYFCjIx69Kx0kdGVkYqynII6g1Yv9Ovt
LvPseo2slrcBEkMcgwwV1DKce6sD+NJb2N1dSW8VrF58txIIoooyGkZicABRzznjjmgBW1H
UHWRXvrhllGHBkOHHHXnnoPyp1laTajcxWNnDLcXtxIscMMUe4yMTjAA5znGABW74r8Gap4
OjsLbWoo4NQuPOLxJMsmwJIY+SuVzuVuhPTnFdB4e8L+JvBtvp3xAvtZi8Hry+mzzDzLq4J
Q8xQAFsbW4dwq/MPm5BoA/UPSoZLfRbG3lG2SK3jRh6EKAaj1sRN4f1BZmZYjbShyi5YDYc
kDuaXRJvtHh7Tbjz3uPNton82RQrSZQHcQCQCeuMml1eeW10O/uoCFlht5JEJGcMFJHH1FA
H5jp428JaLczWXw+0SLRUELY17WohfX8jKuQFUAxwbmAAKqWXOd+K5bXNM1+8sj4s1TVBrS
3Hledei7+0OjuHCpKSdytiJuG7AY4qv4m1jR9elj1S10htM1ad3e/SF82sjHBDxqfmjJJbK
5I6bcD5RkX1lfaZeSWV/A9tcR43xOMEZAIz+BH50AVaKntJ0tryK4e3iuRGwYxTAlH9mwQc
fQitvxIuksbC80/RJtHF5bCcwm58+Jz5kiloyRuVPlACsWIIOWORQBh2v8Ax+wf9dF/nX7I
p/q1+lfjda/8fsH/AF0X+dfsin+rX6UAfI/7R0mqJ+0x8Kxo1zNbXsoWFZYcblV59j4zx91
mB9s18Xaxa2tjrl9ZWN8L+1gmeOK5CFBMoJAbaeRkc4r7A/aptrm9+Pnw3srO4uba5uY1hj
ltW2yozXG0FT2PPWvn34w+Fbbw342tLe0a0dLixhJjtF2kPGPJdigUBSzRs3AwckjNAH234
r/5Mil/7FG3/wDSdK/NkjBINfoj8TW2/sI5iZlH/CP6YAc4OMwDnHt1r89oYYpniQ3CIzkh
jJkKg9SR/SgD9Cv2Pf8Ak35P+wnc/wDsleMftuRIPiJ4XnBk3vpbocgbMCViMHOc/Mc8enq
ce0/sgFT+z9EFXGNSucnOcn5efb/61eZftfeE9V1r4g6DqyW0o0qHTktnuUAfbK077VEYO9
ycjhQTyKAPjeuh8E+Iz4Q8eaH4nEckv9l3kV0Y432lwrZK59xkVBZaG934V1jW0JK6bPbxO
MgDEvmDOOpOUHT1NYtAE1zcS3d5NdTNulmkaRzjGSTk8V+l/wCzDIj/ALNXhQI4YotwrYPQ
/aZDj9RX5ljrX6YfsuxGP9mzwwxCYkNy42jH/LxIOffigD0nxn4eg8WeBNd8NXA+TUrKW2z
gHaWUhSM9wcH8K/I28tLmwvp7G8gaC5t5GilifqjqSGB9wQa/ZA5wcda/NL9pHwdPo/7Rmu
WemWstx/a2zUoYYULsTIuXwBk/fV/woA9F/Yr8WR2HjPXvB91c7F1W3W6to2PDSxZ3AcdSj
E/RK+6K/KH4ZeJV+HPxk0LxBrNncpHpV4Vu4ACksYIaNxgjOVDH5T1xjjrX6tQypPbxzxsH
jkUOrDuDyDQB8hftxSouk+B4jBGzNNdsJSDuUBYgVHscgn/dFfF0puFjijlZvLwWjUnIAPU
gds4r7M/bk/48fAn/AF0vf5QV8W5oA/TLx/eeGbH9mG2ufGWiya1og0+wFzaxziGTB8sb1Y
kfMpO4DPJAHevijWfhZZ6lBf6l8HvE/wDwmulQKXubFI2g1C3QBTueBgDKgJHzoCM9QK+m/
ikrf8MB6YszFJF0nSd3mA5J3Q8eufrXwpp2pahpOowajpd9PZXkDB4p7eQo6MDkEMORzQB9
o/sQxyQ6P45ilRkkS6tVZWGCpCy5BHY19eV80fsm+NtT8b6P4ovNas7D+07aW3jn1C3txDN
fZEhDT7eHcc/NgE55zX0s33TzigD80v2m7yG//aW8UNBJsEP2eElwR86W8YOMe/SvTdI8RN
/wxhrMmv2R8VWFjrEVqba+u3k2xbI8mKZSDGQzEqCMLnGDmvFfjsb2T9oPxpLqELQt/aciD
5cZQABD+KbT75969h8NadFH/wAE9/GVyYpFSXVPOhkcbTKBNboGIBPcMPwoA8STwf4e8Vhp
PAOrNBfBMnQ9ZlVLiRsEsIJlAjmGB0by27AHv+k3wtGop8IfCUGrw3EOow6XbxXMdwhSRJF
QKwYHocivyZLEk+lfqR+z/eTX/wCz54OuLm5e6m+xbGkd95wrsoBPsAB+FAHp9flf8YfFHi
DVvix4ottVvI3+y3k+niOCPZEkccx4RTkjLLuJzkknJ5r9UK/KL4u6bqVj8YvFsmo6dcWQu
dXu5ohPGV8xGmYhlPRgQRyMigDX+I2leT8K/hRrSW5hiu9JurY4+6zx3krE9TyfNBP1FeW1
7/42043P7GXwt1t4zI1nqN9aeYX+6skshC47/wCq9eMe9eAUAdT8OP8AkrPg/wD7DVn/AOj
0r9b6/H3w1K0Hi7RpkClo72FgGGQSJAeR3r9gQMZ9zQAtFFFABWfrmlxa3oF9pE0jRJeQtD
5ifejJGAy+4OCPcCtCjrQB+Vfxj1261j4kX9rcandagulu9ostzAbclt7NJ+5LMI/nZhgHB
xnAzivVP2OfGEWifFa+8M3M3lw6/abYgTgGeLLqPTlTJ+lct+1N4ZHhz9oDV5YyTDrEcepJ
nPylwVcZP+2jH8RXnnw28UP4M+J/h3xQsYkGn3iSSISBujJ2uMngfKW57UAfrYOlfLn7aa2
7fDfwwLiVokOsAMypuIXynycZGcenf2r6iR0kjV42DIwBVgcgj1r5e/bQtLm/+H/hOys4Wm
uZ9ZEcUa9XYxOAB7k0AfBsgjEhWJiyAkBiMEjscdq/SH9k8OP2b9FLRIgNzdFSowXHnNyfU
5yPoBX57S+FdZh0R9XlgRbdLo2ZUyr5nmBQxGzOcAEZOOvHY1+hn7KMUcf7NmgOiBWlnu2c
j+I/aHGT+AA/CgD2q7V3sZ0jYq7RsFZTgg44IPavxzmH+kyZ7Mc5PvX7IS8Quf8AZNfmLb+
EPFvgzwnqWr+INSsPB9pqyNEIbuJX1S7iJYFIocGSNGwcljGpwOcYyATfGq0itPHmgX97pk
0Daj4b0y48qUtkOIFQ7lbk48vBGcn1zUmg+D5fC3iGDxD411qX4d6Teo+21Sdm1GRShYBYI
/3iRl1AJbbxwDnmu0/aAWXQR8MfFHhudIPt/hq3tYLiVFaWPytrK4cgqjYdfmXBHPODXzde
TXU+ozz3ty91cyOWlmeTzDIxOSxbncSec96APbPHXjbTNA8KeDbXwHo8FklxpFzjUL+COe9
8h7u4QLkjZGThm3IN/wA2Nxxk+HNI8jlnZnbGMscngcV6l8X7K00/RPhlb26xrIfCdvNL5a
4yXmmfJ9yWP615UO/0oA/YPw66yeFNIkTZtazhI8tgy42DoR1HvTtf/wCRY1X/AK9Jf/QDV
LwUoT4eeG0CJGF0y2AVPur+6Xge1Xdf/wCRY1X/AK9Jf/QDQB+PNep/H2WG7+L1xqcMJhXU
NN0+8KFtxBezibn3+nFeWV7f+0ZpsNprXgO+jI333hHTpHAUDlUKAk9+FHPtQB4gOtegfEe
wFlpPgF45E8m58NwzJCrEmMmabeSDwNz7m49a4BVLMFHUnA5xXrPxytIrDU/A1oMx3UXhDT
VuYCoHkSbGyvA5yMMevLGgDyq2OLuEnoHX+dfsfbyLNbRSocq6BhyDwRntxX411+wfhrH/A
AiOjY/58of/AEWtAHyN+1ekcnx3+G8c0EtxG6xq0URUPIDcj5QW4yffivKvjF4kto/iZqr6
uI9c1KxivtLjjuYGb7O5upgm+QkeaY43UoygAEKpHy5Pon7ZsscHxR8FzzPIkcdkzs0ahmA
E2eASAT+NfP3xbmkl+MHikO0u0ahOVWVtzKGcuQT9WNAH2z8TAT+waoUE/wDFP6Wf1t6+Et
P8I6vd3VnazQNp018cWpvYniSbjOdxGAMd+lfenxBUv+wrtF4lp/xTennzHYgEAQkpwCct9
0DuWweK/P57y4u47dbm8vLy4LkhGmYhTgBcZ75HbtgcUAfoH+yTB9m+BRgBb5NVulw42upB
UEMv8JyDxXmX7Y/i/VtH8Q+HNDsre1iglgF6100KySOySnEfzA4QEAkd8kHjIr1v9lzc3wO
trp78Xb3V9cTsDI8jwFiv7tmcAlh1zyPmHJ6147+1voV94s+LnhDQNMntUu302R1F3dJBHg
zEZ3OQB0J+g9qAPFfANpJrPwc+MEnlp5sdtYXuEiGF23RLbQB8vBPTgDPavI6+0/g98B/Fe
ifD/wCI0Go3+nznXtJk063h0+dZhJIELKwlB2gZYoR657AE/L1x8K/iTaOwvPAuuWiK4R5p
7GSOJCTtyzsAoGf4ice9AHG1+mv7MMiP+zV4UVHDFBcK2Ox+0SHH6ivgnxH8Gfid4TsLfUN
b8IXkVrcS+VFLAyXCu2Nw/wBUzcEZIPQ4OK+8f2XreS1/Z00CGZJI5RJc70kiaMqfPfjBHP
1HFAHtFeIfH97HwpoLfEhpCl1ZWzWKJHAxkllc5gYSqR5RR9x3MGGHYDazA17fXCfGHwtL4
y+DXinw9bqXubmyZ4EGctLGRIg49WQCgD8p5ZnnuHnmkeWSQlndzlmJ6kk9STX6e/s8+K5f
F3wE8NX91Mst5bQtYzleoMLFFzx1KBD+NfmFPBLbzvDPE0UsZ2vG6lWUjqCDyDX2d+xL4nm
ex8T+DJIk8mF01OOTcA2WAjYYxyPlTnt+NACftyf8ePgT/rpe/wAoK+La+0v25P8Ajx8Cf9
dL3+UFfFtAH338X7pb39g6wvFjMYm03SX2tIXIy8PG48n6mvg+9GnD7P8A2dJcvmFTN56Ku
Jf4guCcqOxOCfQV98fGy4tbr9h23uLHH2WSw0potq7Rt3w4wO1fn5QB9pfsO3cH2HxtY7j5
/mWku3HG3Eozn619ikZGK+KP2HP+Q143/wCuFp/6FLX2ffzNb6ZdXCZ3RRO4wM8gE0AfB/x
O+LXwc8X2WuQah4Jv5PFUdxMlvqsUxlhDhiFdT5qkodqnaRxu4yFAPoXhKykH/BO/VzfRLJ
9os725Tdhs/wCkMVb65XP1FfFl1JLf3F5qlxOnmzStKwZdpkZmJOABjjOccV6s/wC0N4sPw
Nj+FEWmabDYLB9ke8WM+a8Gc7cZ2hj0LYyfrzQB43X6VfsrED9nHQYcfNFLchiCCDmZnGPw
YfjmvzWPJzX6F/sc6il78CJLRYPLaw1SeFmz/rCypJn8nA/CgD6Mr8pfEHjfxDbeJfEOlTX
v2/SpNSuHbTr1RNbgmZiSqn/Vk/3kKn3r9Wq/IDxX/wAjtrv/AGELj/0Y1AH1frVnFrP/AA
Tusbuz05NMjs5xdfZ1dmU4u3ViC3ODvLAEn6mvjevvT4baSdc/4J/3WmLGJJJdN1Jo1LEDe
s8rryPdRXwXQBpaB/yM+lf9fcX/AKGK/Yavx50D/kZ9K/6+4v8A0MV+w1ABRRRQBw3xY8X6
r4G+G174j0S1t7u/hmgiihuQxjbzJVQ52kEYDE5Hp0NfPqftJeNI/hpdeLBqHhbUbqK8Wxa
yhjeBoX8wqrhJJN8qSIpYbQCvOR8pr079qa9Sz/Z41vfYtdrLNbx5Em0QkyqVkPqAQBjvkV
8KandeNtO8PWul3Wn3Gk+HdVli1MW4jURTMSF8xSB8obaMIMDgHHegD6l/bO8NR3nhnwn4p
EW6S1vWsJMsFUpKu4ZY9PmjPPua+K7rSL+yvWtJol83AI2SKwYFsAqQcEE9COtfpR+0ho0m
s/s6+JY4Zlhe0hS8y3QiNwWHTuu78a/OHSpV0jUI7y4QEOo8qaJg/kMdp37ejkKSCjYBzg0
Afqd8Mtd/4SX4VeGNbMgeS606EykEHEgUK444yGVgfevBP22n/wCLc+F4hgFtUZs7ueIW7f
j/AJzXo37NXii+8V/BKzvdRupLy4tby4tPPeNIvMRXymEThAFZRgdMV5v+22kp+H/hWQE+U
NTcMN3G4xHHy454Dc549DngA+HI5DIjpK+flAUsCxGDwB6Zr9I/2Wba5tf2c9ChuoZIXE90
QkgIIHnv2IGP19e9fm3aXdxY3SXNpM8E6HKSIcMp6ZB7V+k/7LlzcXn7Oeg3F1cSXE7zXZe
SRy7MftEnUnnNAHr+osyaVeOswhZYXIkJxs+U88elfj7qNzeXeqXFzf3M1zdSOTJLO5d3Oe
Sxbkn61+wWpSPDpN5NHMIXjhdlkK7thCk5xkZx6ZFfjvcyPLdyyyyGSR3ZmdjksSckmgD6b
+POmpcfs6/BbU7dCrw6TsKZz8hgiJOfYjp15r5f719l/GGzhuP2JfhndXEDyRWkdiztHjeu
61dRgkcAsVzXxy0ZW5EbYByBwQRz9KAPc/2mNLj0zXvAccM0JjTwlZQiKPhkCFxkjsDnj6G
vBx3+lfSX7X1pHYeP/ClmpDSQeH4YmKqADtdwMfrXzZQB+vvhC4F54E8P3YcSCfTreQMF2h
sxKc47delT+InWPwrqzucKtnMSfQbDWZ8O/wDklPhH/sDWf/ohKt+MVlbwJ4gWC7WzmOnXI
S4Y4ELeU2HP0PP4UAfkHX1P+0nGLL4ffCfVGs7O5W78N/YVMyEvCRHbtvXBAyASBnIG5uM4
NfLFfaP7RunWsv7Mfwy1a7hMi2lvbwKY2CurSWWV5IPy7owSO+ByOtAHxdXuv7UOi3GifE3
RLe5ljlZvDtiAY84+RWjPX3Qn6EV4nYWrX2p2tkrhGuJUiDEZC7iBn9a+h/2yI0h+M2kxKQ
XTQ4FcjuRJL/TFAHzijbJFcqG2kHB6Gv2G0Sb7T4e065ESQiW2icRxjCplAdo9hX471+wfh
r/kUdH/AOvKH/0WtAHxp+2c/lfFDwXL/csi3Ge03tn+VfPnxYvbfUfjN4vvrSUSwz6pcOrg
EZy59QD+YFfQn7ZryR/FDwY8ThH+wsAxzx+9xngEj6jkdua8E+MbN/wuvxdGyIm3UpgAi7R
948jgdTk56nOaAPtX4k/8mILlN4/4R7TOOfWDnj06/hX53yYErhC2zJxu6496/RrxlrVzpH
7ENtq+mSRNLFoGmqPMjWWN1PkI6MrAhlKllII6E1+fjz6ZreuSzXS2+gxTkvi1hd4Y25OAu
SwUnsM49KAPvv8AZA3/APDPsG/dj+0rnZnOMZXp7Zz+teI/ttKf+Fn+G3yMHSMYyM8TSdvx
r3b9kyCS1+BK2r3UV0kWp3SxyQyb0K5Xle4BOTggHnOOa8w/ar8S6H4f+LPh7+3PBGm+J4H
0nLLeTTROB5z4CtGwx36g9aAM39h53/4SPxnHvbZ9ltjtzxne/OK8ivfjD8YPA3jHXNItvH
2qzNa3s1s63kn2lDscrwsu7b07V9B/ss+LvAmt+P8AxDZ+Evh/L4VuZdOWedl1RrqJwkirt
VWUFeZM5ya80+N2ifB22+M3iGw1W78T6FrrXJurm4+zw3lnM0qeaCEDrIgJYdz36UAGj/ti
/EjTZoota0vQ9atl2sQsTQP2PDKdoI5H3ev0r7K+FPjOw8f/AAz0zxVp2nzadDdmTdbTSmV
o3WRgw3n7wyCQfQ9BX5Z69p+naZq8ltpWuwa5Z4DR3cEMkQbPYrIoYEd+o9zX6E/skf8AJu
unf9ft1/6MoA9b17X7SwaLTItX0+x1i9BWxS+J8uSTGQCAQT0PAIJ7VX02fxsviP7PrFnpU
mjfYUb7XayOkougfnXy2z+7I5B3ZGMHOePj79pW91Rf2i47DwvpupXmqtpsDmO2kdz5qsXh
ljRRwUKqTnIOD0616N+zL8W/iB488S6xoHjd4Lg2lil3HcG1EMz5cLhtuARg/wB3PFAHknx
a1XxN4a8b+LNP8beCLDxZpcF2G0vVdVtxFPGjh2iAmTa86BdwKktjZ1UgYv8AwB1LwNZftB
aFqHgw6pp8WuQXVtd6XfL+7scxiSNY5gT5ymSNwNwU8DOSCT9A/Frx6ng7W5rTxJpOkeLPD
NxaC5m0d9i3tqi7g8yrL8k8fynIGGU+xrz3wZ4n/Zxl1fStf8EzXHhq+hnSSWy/slp9jH5N
rHZIUZ87Q0bjnH0IBkftyf8AHj4E/wCul7/KCvi2vsX9uGUG98EQ/bckR3TfZdn3cmMb93v
jGP8AZr46oA++Pi/eSXv7Bum3cyKJLjTdJZhEmFUloj07CvgevuH4xSbP2DfCC+bLH5lppS
7U6P8AugcNz04z35Ar4eoA+wv2HUb+1vG8mPl8m0XOe+6Wvq34j3MVn8KPFtzPMIUTSLsmQ
nG39ywHP1r55/Yk0uS38A+KNYcMEvNQjgTK4B8uPJIPf/WY9sV7B+0Fdiy/Z38aSnd89iYR
tfYfndU6/wDAunccd6APy9e4ne2itXmkeKIkxoWJVCcZwO2cDP0r6f179kO60f4Z3fi+Pxw
ly9npz6g9r/Z23eFTftDeZxx3I/CvmzQLQ6h4p0qxUhTc3cMIJOMbnA9D6+lfq/4/gW5+F3
im2dC6yaTdIVHcGFhgYoA/I2vur9iO6d/h/wCKbMn5ItSSQDPdogDx/wABFfCtfZ37Dk2U8
c252cGzcf3j/rgfw4H50AfZVfkN40hEHj/xFEGZgmpXK5ZdpOJW6jtX681+QnjCV5vHWvyS
sWdtRuGZj3JlagD9Cf2WTFd/szaHbFgVWS7ifaTkZnc88dcN79q/O7xJpT6F4q1bRJBh9Pv
JrU85+45XrgZ6elfoJ+yJLJL+zzaq5yI9QuUXjoNwP8ya+Rf2ldEh0L9ojxPBbkmO6kjveV
2gGWNXYD1+YnmgDzLQP+Rn0r/r7i/9DFfsNX4++GoZbnxfo1vbxtLNLewIiKMlmMgAA981+
wQOc0AFFFFAHiX7UZuk/Z91iW0SN5I7m1co8KzBwJl/hZSD6/QHtkH87X1q9vIdP0pvKisb
WcyxQxRqg3uw3MSBljwBkk4AAGBX6ofEe80nTPAd/q2rvapHZlZoTdK7J5wOIxtT5nJY7dg
+9nb3r81/iZL4Hn+Js1z4At7200mZ1kktr2Lymt5y53xhP4VHAA7cigD9Jvifb2918GfGEV
1EJof7GumZCcbtsLMOfqBX5NtIWRFwBtGAQACe/PrX62+P5YI/hP4qnnhW6t00a7d4t+0Sq
IGJXcOmR3FfktaXc9lcefAVD4K5ZFYYIweGBFAH6F/sef8AJv4/7Clx/JKy/wBr/Qjr/hHw
1BDq1naXMF1POILqYoJY1izI4ABJ2DBPoCT0rb/ZEt7mH9n23muImQXOo3M0ZIxvXIXI9sq
w/Cut+MfiTw34Z0i2utc8QyaXczQXEVpAlmlybjPl+bgMjAEJlcsQoEhJzjFAH5vanpOv+B
dZn0nW9IgS7liB8qdUnUqeVdSCR1GQQfY8Eiv0M/Zfh0uL9nbw/JpcRTzjK9yx3fPPvKueQ
P7oHHHHU9a+a9P07wxZS/2X4X1vWr64v71b6AaVptvcyCIABpZInYNaskmQvKjaACWBFfVn
wCtri1+BugR3SakrsJZR/aaBJmVpWZWwCRtIII55BoA73xAIz4X1YTMFjNpNuLDIA2HORX4
+kBpgoIAJxk9K/Y67giubG4tp41kiljZHRujKRgg/hX45TgC6kUDaAxA9uaAPvT4jaQ19+w
PpyeVBLLZaPp1ypRvkXaY9zKe/ylvzr4Q06Ga51Wzt7eITTSzIkcbdHYsAAfqa/RoaYNR/Y
cj0+VU3HwejDe4VQy24ZSSeBggGvgT4d28d58VvCVrNGskc2r2iMjEgMDMoIJHP5UAe+ftq
RMnxF8MOzHLaRt2YGFIlavlqvq79tsR/8J/4WIcmX+zZNy44A804Ofz/ACr5SBxQB+t/w6I
Pwp8IEHI/saz/APRCVq+IVVvC2rKyhlNnMCCMgjYayvhyqr8KPCCooUf2PZ8AY/5YpWtr/w
DyLGq/9ekv/oBoA/Hmvvj456e17+xLoU626ymxtNLuCxx+6GxELD/vvH418D1+kvjrTm1T9
iqa1SHzmTwvbThcDjy4o5M8+m3P4UAfnn4UtZr3xrodpbJ5k89/bxRpkDczSKAOfevf/wBt
P/ktmk/9gSL/ANHTV498I7Vr341eDLdIklY6xana7lQcSBuo+lew/tpf8ls0r/sCRf8Ao6a
gD5nr9g/DX/Io6P8A9eUP/ota/Hyv2D8Nf8ijo/8A15Q/+i1oA+QP2uZ7O1+Nfw9utSjElj
DEslwpyA0YuAWHAJ6Z6c18zfEnWE8QfFbxVrMUqSw3eqXMsTxklWQyNtIz2Iwa+uP2uIL+X
x78KG09XFwb6WOGRTtxKZbfaNxBAOR3r5i+ODSn45+LEl0qz0x476RPJs0CIwB4fA/iYYY+
pJNAH1vrdrPef8E8YooAGddBtZTk4+VJY3b/AMdU18DRSeROr7Ek2n7rjKn6iv0L+T/hgNf
M3bf+EXGdvXG2vz90+K3lu2iud4BQ7WUgbSOcnPbANAH6S/syXb6j8AtI1OSG2gkup7lmit
bdIIk2zMgCogAHCDrkkk814x+1unhC8+Jfh3TfEUt5pVy+m701iAefHGnmyfJJb8FhkfeVs
jJ4OBXsv7Lixp+zd4Z8tWUE3JIZt3PnvnsOM9u3qa8N/bR8Na1c+L/D/iWPTriTR4tOa1ku
ok3rHIsjthsfdGGHJ46+lAC/sd+Gb7TPiJrmsJc2eoabJpHlfabScOEkaZCEZThlbahOCOm
K5H9sjQm0741WusqiiLV9OjfcBgl4yY2zzycBOfTHpV79kO1sYPjNJNYa8Jmk0iVZrN4nic
ndGeOqsoPqQe+K9V/bE8N6VdeEdB8S6hBIBZTPa/aIZo1dPMAKjy25lGU6KQVG5ueaAPguv
0e/ZI/5N107/r9uv/RlfBcfg/VWsRrmhrD4gsIJVEv2RTI8J5IE0P31BCnnG09M5r9D/wBm
xE/4Z80CZLGGwM8lzI1vCrKsbfaJFIwxJ/h7mgD5c/ar1S50v9olruC3gkMFlayIZYQwLbW
+Vsj5l9UPB9K6L9jK8utU+KXjPVr6V5rq4sVklkKjDM0wJJxjBz0AGOvTFep/tBwfDK+F74
d8W67Y6bqV9aJdWrOX86K4QOsbbtrRxo4G07iu7aP7uR5d+xvp1xpXxK15bvy1a50kNFtkV
g+2ZN20qTnGRn6igDtf2s/HNx4RvvDVi2h6Vrenana3QntdStxIA6GPy3VhggqWzjODjkd6
+GPtLx3Mc9rI8Lxhdrr8rKQOuRjv3619dftx/wDIX8Df9cLz/wBChr5LtEvdQNvo9laNczS
y/uo4IN8sjnACjA3N2wtAHrPx4+Nlv8Y77RpLfwwujx6UsqrI9wJpZg+3gkKAANvA56mvGK
+pLv8AYn8fRWrvaeKdCuJhjbGxlQNz/e2HFYtz+xx8XbeAyRS6DdsP+WcN6wY/99xqP1oA4
zx58bNa8Z/DLwr8PlsItO0nQraGKXZIXa8ljTYrk4G0Ac7eeSTk8Y8tgt57l2W3gkmZFLsI
1LEKBkk47Ack17/Zfsf/ABhupzHcQaRYoBnzJr4MDz0ARWOfw7V7l8JP2TrHwbrSa9411eP
W7qPIjsLZWW2/hIMhODJggnaRtyATnFAHpn7Pfga58A/BLR9K1CJotSuy1/dxt1jkkwQh56
hQgPuDXgH7UvxslnbxN8G28OoBFNav/aX2k8rtjmx5e3rk4zu6V9qAbQcc18a/Gr9mn4jeP
vjPrPirQZNJGm6j5JRri5aNk2wohDAKe6ds9RQB8jeHtV/sLxRpet/ZIrz+z7qO6+zzEhJd
jBtrY5wcY4r7Q8eftR+b8F9KvrbwjLBP4vs9QtlK3+PsRjbyd4ITLnLbv4eleXxfsYfFRnI
l1Xw5GoUkEXUrZOOB/qu54zXe65+yt441D4TeEPD9trejHVtDF55yStIYn8+RWCo2zjaAed
vXpQB8YBHdyqKWIBOAM8AZP6V6v8D/AIxn4OeIdV1M+HxrKahbLAyfafIMe1t2QdrZ78Yru
k/Y2+LaOXXUPDWSCObuU9Rj/nlTf+GM/i1yf7Q8Oc/9Pkv/AMaoA+xPiP8AFC2+H3woHj46
TJqULiApbLMIyfNxjLEHpn0r8t9Wvv7T1y/1LyvK+13Ek+zOdu5i2M98Zr9Kfir8MfEPjL9
nuz+H+kXttLqsEdmjXF7IypIYQoZiwDHJxnp3r5a/4Yy+LP8A0EPDn/gZL/8AGqAOq/ZI+L
dzZanZfCOTSFnhv7m4u4b4TbTABCXKFNvzZMZ5yPve1UP21vDz2vj/AMOeJFjxFf2DWrNzy
8Tk+v8AdkH5V1XwT/Zo+IXw7+MOj+LtdvNFl0+zWdZFtbmR5DvhdBgGMDqw716v+0V8IdV+
Lfg/SrTw/NZw6tpt2ZY2vGKIYnXa67grEHIQ9P4aAPzy8D28t18RvDNrBcNbSzapaxpMvWN
jKoDD3B5r9dx3+tfCvg/9kb4naH488P61f6hoH2TT9Qt7qbyrqVm2RyKxABjGTgetfddABR
RUSySNPIjQMiKRtckYfjtg5HpzigDy39oiBrn4Ea5GjXyuHt3R7CESzIyzIVZVyDwQCSDkD
JHNfnTp/h1Ncktr2+8UaZZvf6obOaW+uiJIcqGa4lUgtsO4/N/eUg9q/Sf40+DfEnjv4W3v
h/wnqi6dq0k8E0UrzNEpCSBiC6gsOBkY7gds18z+FP2QvHMmrWNn451rSz4bguTdT29jcO0
0pYAMFYxjGQqg5PbjB5oA+ldZv9R0nwLofg/TLSLxNqOrae1lDPcsIbeXbCAzyMiOoBUkhe
jYwK+Sdf8A2cL/AFXVb2x0mWw0TXI08y1026vombVlWMtJJCI1VVXdtVVC9DliK9l1e1/aS
8IaPceF/BehW97pkMxGl31vfwzS28G3CxSfaFBcA8g43dizda7D4Y+B/iHN4qk8cfFK8t4b
2NJE07RrRhLFZebtMz7zkgsVXCqxCjPODgAHcfC7wzL4O+FHhnw3OHW4sbCNJ1cglZSN0g4
JHDMw69q+PP2jfjv4pn+Jdx4U8Ozy6NZ+Hpp7WR4pcm8dk2OXGBhQrOoHPXPXGPvXtXxh4+
/ZE8aeJ/HfiDxLYeLNLdNSvZbqKO780SAOxIViFI4Bx+AoA+fLX4t+I7fXrDWntdImv7aPy
BK1msX7vBAG6La2csW3Z3bsHPGK+w/2fvjJp/izXpPAOmw3F6ltYy6nLqtyDFI8rTDfGYyz
5GZOG39AARnmvBz+xl8WASBqPhwj1+2S/wDxqvb/AIA/s7+JfhN46uvEmta5pt7Hc6c9mYL
USbkdnjbOWABA2EfiKAPT/jF8V7L4S+FbTV7rSJ9Vkvrg2sMELBTu8tm3EnsNvOPWvy0dt8
5fj5iSa/SH9pP4YeKvil4S0PSPCqWpntL5riVrmby1VfKYDnBJJJA4Hf0r5Xk/ZG+MyMAum
abICAcrqCYGRnHOOR0/DjNAH0B+z58S9N+JXwlvvhrqenTpcaNo32W4nZxsuYWDRjH90hdo
5/pXyT8EbeOf9oHwVBP8yjVIj8rdSpyOR7gV9cfs2fA/xp8Ktf13UvFTacYtQtUgjS1nMrA
q+Tu+UDGPc1zfw1/Zo8YeEv2io/F+py6c3h6xubi6t2WTzJJQ29Y1KbRtYbgxPQY4zQB4t+
038RE8efFea0h042UXhwzaXl2DPM6TNufgcKcDA7c+teG19SePf2V/itrnxM8QazplvpU1j
qmo3F5FKb0LsSSRmAYEA5AIzgEe5rl3/ZG+M6SMq6XpsgBwGXUEwfzwaAPq79m34oxfEX4c
LYf2Q2nXHhuG20+Q+b5iTgRYVxwCM7DkHOOOTWj8d/i5p/wr8IQ/a9Kn1G41lZ7W3SNgqoR
H95ie2WXgc9fSuY/Zh+FnjD4XaP4ktPF1pBbyahPDJB5M6y5CqwOcdOoqf9pb4U+LPiroXh
+x8Kw2DSWFxNNM93MYyAUAVVODnJHPvt5AzQB+clfoD8KfH0XxR/Zj8S+HZ7KfT5tE0NtLn
uDIJBNm2dQ68DHC9D69a+eP+GSPjR/0CNP/APBhH/jX0X+zP8G/Gnw0j8V/8JjDawR6qkEc
MUNwJj8nmbiQOAPnA9eDQB8k/s/2TX/7Q3guBJAhW/E2SM8Rqzkfjtx+NaP7RXxDg+Ivxbm
vrbTZLCPSof7L2yOGaQxyyEvx0yWPHtXvPwR/Zp8X+BvjMninxK1j/Zul+abQxS73uGdWRW
AGNuAcnPrgZ615z4q/ZS+L194y1m/sbDTLm2uryW4jkW+Vcq7lhwwBB5weOtAHzaOTiv06+
AHxRX4n/DgXbaSdNuNJkXT5kWTzEkKxqQ6nggEEcHp6mvj7/hkj40f9AjT/APwYR/419T/s
zfDXxZ8MPBOs6T4ttYLe5u9Q+0RCGdZQU8tV5I6cg0AVv2qfDCax8OdI8QSvJHb+HtWgubp
4gTIts7COQqBxkZVsnGAp5FfFHxoQJ8c/Gcik4fVZ5FDAg7WclTz1ypBB7g1+puo2NpqemX
OnX9slzaXMbRSwyKGV1YYIIPtXw98Zv2X/AIh3fjrWvFXhVIdf0++la5WBZglxCD/yz2ucP
gcAg5IHQdKAPOP+GgfEX/DPZ+EradEUK/ZxqQmYSC23h/K2evVc5xt4x3rynTrXU55TJpsM
7yN+5/cg5Jk+Tbx13bsY75rtNL+CHxa1jUXsLP4f60kyAljc25t0GP8Abk2rn2zX1L8EP2W
Lvwn4gtfFfj+9t57yzdJ7TTbR2ZIpVOVkkfgMVPRRkZ5yaAPe/hX4XvPBXwk8NeF9QdXvbC
zVJ9pyFkJLMoPcAsQD7V8T/F39pHxPrHxKS+8EXl/4fstPhaxktpZFljumEjbmeIgoQRgYI
PAr9C+gHevzv1b9lH4yXmuX93DpGnmOe4kkXN/GOCxI/nQBtfBb4o/DSx+I6eKdX0mPwt4m
ltGsj9lYR6ZfyPj52XafsrEqM4ynOcLg19C/tKaW3if9mfVrwWiNc2aW+pIqSBxHtZd5DAY
YBGfkcHr0r5VX9kf4zscHStOXgnJ1CP06cV95W3hdLj4U2/g3WrdJ0bR0025iVyFf9yI2AY
YOOvIxQB+Tmn6jqGk3sd9pd7cWN3Gd0c9vI0bofUMpBFfp1+z3q+pa98AfDms6xdveahdi4
knuHA3SN9okGTgcnAHPfvXy74j/AGP/ABpJY22qeFo4YXlUedo99eI8ts2SDtnUBJE4BBIU
4OCMjn6z+C3hHV/AvwX8P+FddWJdRso5fOWJ96qXldwAe+AwoA+a/wBqrQtf/wCE5m1bRb6
9fS7y3tU1OzjjYQsYy+xnK8uoViSSMLuPOSRUH7KXhV9P+NviXUU1PS4RYwzWP2CO7juJZV
ZkYyRlDgxghRvAIOcfTs/jv8KvjT4w+Ktrr/ge/ddKs4YXtV/tLyfInXIZghIAPPUdQfrWz
4O+EPi3w7pln4v1vQdJl8f2l4832rQZUtmngZAWWZCgilZm3KQNnytkPuGaANL4k2+n/FjR
dZtv+Fe/2nHozT2tpfy3MEdw13G4DwIuS8alQWLHBIUHbjBrhfhl8CdP0n4y6F4w0m3lGix
iS6t5LTUor6O3dY1XypyFGGJdsFWYZjPY8dp48T9pSbxM9v4Ws9LuNGvxGIJROkTabKrK3m
FvlcjjBX5wVLDHNep/DbwQngTwRa6RNcR32psXnv75YVjNzO7s7n5QMgM7Bc8hcUAdlRRRQ
AUUUUAFFFQXd5aafaSXl/dQ2ltEMvNM4REGcck8CgCeisD/AITbwZ/0N2i/+B8X/wAVW5FL
FPCk0MiyRSKGR0OQwPIIPcUAPoqpf6npulWv2rVNQtrC3LBPNuZVjXJ6DLEDNZsfjLwhLKk
UXivR5JHYKqLfREsT0AG7k0AbtFVr3ULDTLRrzUr2CytlIBmuJFjQZ6ZLECsn/hNvBn/Q3a
L/AOB8X/xVAG/RSAhlDKQQeQR3paACiiigAooooAKKCQoyTgetYJ8a+DVJU+LdGBHBBv4uP
/HqAN6ioLO9s9QtI7uwu4bu3kBKTQOHRsHBww4PNT0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFee
/G6OOX4B+OFljWRRpFwwDDIyEJB+oIBHuK9CrgPjV/wAkF8c/9ge5/wDRZoA/KfvX7CeHgB
4V0kAYAs4f/QBX49V+w3h//kVtJ/684f8A0AUAeO/tYxxv+zfrTvGrNHc2rIWGSp85Rkehw
SPoTX59+COfiJ4ayP8AmKWv/o1a/Qf9q/8A5Ns17/rvaf8Ao9K/PjwR/wAlF8Nf9hS1/wDR
q0AfpT+0Da293+zx40juYhIi2JlAPZlZWU/gwB/Cvy2r9T/jz/yb542/7Bsn9K/LCgD9j9P
/AOQVaf8AXFP/AEEVZqtp/wDyCrT/AK4p/wCgirNABRRRQAUUUUAIQGBBGQe1fkN40s7fT/
iD4jsLRPLt7bU7mGJM52qsrAD8hX69V+RnxB/5Kj4s/wCwvd/+jnoA/Rb9mgD/AIZq8H4H/
LGf/wBKZa9dryL9mn/k2rwf/wBcZ/8A0plr12gAooooAKKKKACiiigAooooAKK8n+KXxXvv
CdwPCvg3w3qHiTxnexbrW1gtnMEIP/LSWThcDrtB9MlQc074a6d8cTLDqfxN8R6OsLRtu0m
yslLhiPlLTAgAj0UMPegD1aigdOaKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACuA+NX/ACQXxz/2B7n/ANFmu/rgPjV/yQXxz/2B7n/0WaAPy
nFfr34bvrP/AIRLR838Eh+xQ/OJF+b5BzxxX5CDrxXuFj+yt8ZNQ021v7bRrLybmJJo91/G
p2sARkZ4ODQB9YftV3NtL+zfrqRXETt59rwrgn/XpX5/eCP+Si+Gv+wpa/8Ao1a7jxl+z78
TfAPhS58T+I9OtLfTbZkSR47xJGBdgq/KDk8kVw/gn/kovhr/ALClr/6NWgD9L/jz/wAm+e
Nv+wbJ/Svywr9T/jz/AMm+eNv+wbJ/SvywoA/Y/T/+QVaf9cU/9BFfM2t/tkeHNB8Ralol1
4L1V59PupbV2E8WCyOVJH5V9M6f/wAgq0/64p/6CK4e8+DPwsv9VvtW1PwPpd7fX87XNxPc
RmVnkbqcsTjPoMCgDw7/AIbe8Kf9CRq3/gRFXoPw/wD2n/hx4+8R23h6A6ho+o3W1IE1GNF
SaQ/8s1dWI3Z4GcZ4A5OKwfix8LPgHH8N9fkjsdA0PU7O0me1mtLmOCUXCIWWPG7DEldu0g
nk4wea/PmKWWCVJYZGjkjYMrKcFSOQQexoA/YXWda0vw/od5rWs3sdjp9lGZZ7iT7sajqfU
/QcmvmjUf21/A9tqM0GneFtYv7ZGwlwzRxeYPUKSSB9efYVqftD6ve6j+x3aapLIY5tTi06
W4CE4bftcj3G7B/CvgXTbUX+sWdk7lBcTpEWAzt3MBnH40Afdei/to+A9Q1mC01Xw9q2k2s
rbWuyUlWL3ZV5x64yfavijxrd21/8QvEl9ZTrcWtzqdzNFKn3ZEaVirD2IINfoO37K3wdPh
Q6MugSrefZ/KGqC5k+0B8f63G7ZuzzjbjtjFfnVrmmS6L4j1PRpnWSWwupbV3XoxRypI/Kg
D9Kv2af+TavB/8A1xn/APSmWpPid+0B4A+F162lavc3F/rQjEn9n2MYd1B+7vYkKmeuCc45
xyM1v2cZ4rb9mLwlcTSCOKK3uHd26KouJSSfwFfnP4w8Q3ni3xvrXiS+laWfULuS4JY5wC3
yr9AuAPYCgD7F/wCG3vDPn4/4QbVDFt+99qj3bs9MY6Y75/Cu08FftZ/DHxVfxadqbXnhq7
mfZGb9QYWJ6fvFJC/8CAHvVH4X/s0/Dtfg9YR+KNCj1PWNZs1uLq8kZhJbmRdyrF/c2AjnG
SQc5HA+FfGPh2fwh431rwxcSB5dMvJbUupyHCsQD+IwaAP1d8VeIP8AhGvB2q+I0sJ9RXTr
V7o21uRvlVRkhc8dMmvnJ/22fAwXKeEteLYPBMI54x/EevP0x3zXof7NPidvF37P+im9kW4
udND6XPuAORHwgPr+7KdetfAXxV8KN4I+LPiPwz5RihtLxzbg94GO+I/ijLQB+pXhbxDZeL
PCOleJtN3iz1O2S5iDjDKGGdp9x0P0rmvij8VNA+E3h+y1zxFaX91bXd0LRFsUR2DlGbJDM
oxhT3rzD9j7xSNZ+CsuhyyZm0K9eAAnJ8qT94n05Lj8K8r/AGz/ABa+peMvDvgOxcyCyi+2
TRqfvTSnbGD7hQT/AMDoA+s/h34/0r4l+C4fFmi2V9aWM0skUa3sao7bDgsNrMCM5Gc9jXO
/Ef47/Dv4Y3I0/X9Smn1VkEg0+xi82UKehbkKmcdGIPtTJ54fgv8As1eZbWsfm+H9IXELv8
r3BUZycc5kYn8a/Next9U8Z+O7SzmuZLrU9cv0jeaQ5aSWWQAsfcls0AfaFx+2z4KW6ZLXw
hrU1vkYkeSJGI7/AC7j7969S+H37Qnw0+I2pR6Ro+pz2WrSjMdjqEXlSS8EkIQSrEAHgHPt
W2fhB8P/APhW7eA18N2a6Ubb7PnyR5mf+epfgl93zbs5zX5dajBd+HPFd5Zw3ciXWl3jxJP
ExRleNyA6kHg5GaAP2DorifhP4xTx78J/D3icyq9xdWqrc7c4E6fJIOf9oGu2oAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK4D41f8kF8c/8AY
Huf/RZrv64D41f8kF8c/wDYHuf/AEWaAPymr9hvD/8AyK+k/wDXnD/6AK/Hmv2G8P8A/Ira
T/15w/8AoAoA8g/av/5Ns17/AK72n/o9K/PjwR/yUXw1/wBhS1/9GrX6D/tX/wDJtmvf9d7
T/wBHpX58eCP+Si+Gv+wpa/8Ao1aAP0v+PP8Ayb542/7Bsn9K/LCv1P8Ajz/yb542/wCwbJ
/SvywoA/VL4kfErS/hX8LF8Tagn2icxJBZWgbBuZymVXPZeCSewB74Ffnh4t+KXxL+KWtJD
q+uXt2bmURwaZZ5jg3M3yokS/eOSACcseOTX0X+2gb3/hFvh9sDfYv9I8w8bfM2RbffON/6
14d+zVbQ3f7SPhCKeJZUWaaUBh0ZIJGU/gQD+FAHoyfsga3ZfDbVfFfirxTDp2o2VjLff2d
b2/n4CRF9jyFlAbIIOAwHqa+XK/W/4jj/AItN4wx/0Brz/wBEPX5IUAfevx3/AOTI9B/69d
K/9AWvh3w9/wAjTpP/AF+Q/wDoYr7i+O//ACZHoP8A166V/wCgLXw74e/5GrSf+vyH/wBDF
AH7C1+RnxB/5Kj4s/7C93/6Oev1zr8jfiDx8UvFgP8A0F7v/wBHPQB+gPwM/wCTPtG/7Bt7
/wCjZq/Niv0q+A0Mtx+yNoVvBGZJZdPvERF6sxmmAFfmsylHKsMMDgigD9i9J50Sw/694/8
A0EV+Zf7R0ENt+0f4yjgjWNDcxyEL3ZoY2Y/iST+NfpR4Wv49U8HaJqMSGNLqxgnVWIJUNG
pAOPrX5nftA6lb6t+0L4yvLUgxC++z5DBstEixscj3Q0AfWv7F/wDyQ7Uv+w3N/wCiYa8n/
bU8LGy8faB4rhh2xanZtbTOBwZYmyCT6lHUf8Br179jW1nt/gVdyzR7UuNYnkiOfvKI4lJ/
76Vh+FbH7V3hl/EPwD1C7gt1ludFnj1BTj5ggOyTH/AXJPsPpQB86fsc+LF0b4p6n4fuZdt
rrFg7qCwCiWH5wef9jzOf8ij8ODJ8Z/2xl8Q38LS2ZvZNTaOZVfZBCP3KMOh6RKfWvAdO1G
+0q9W8066ltLlVZVlibawDKVYZ91Yj6GvtP9irwitr4e8QeNri3cTXky6fbSMBgxJhn29+W
Kg9vkoA9Q/anA/4Zp8Tcfx2v/pTHX5x6DZapqfibS9O0RmXVLq6ihtGWTy2EzOAmGyNp3Ec
5GK/TH9ojRLjXv2evF1nbB2kitVuwqDJIhkWUj8kNfml4bv/AOyPF2j6p5zxCzvYbjzI/vL
tcNke/FAH0d/wqn9r7/oPa5/4Uw/+O1yE/wCyx8dbq5lubnw9DNPK5eSR9TgZnYnJJJfkk1
+kMbK8auvKsMj8adQB5b8AfB2u+AvgvpPhnxLbx22qW8s8kkUcqyBQ8rMPmXIPBHQ16lRRQ
AUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAVwfxli
ln+BfjaGCJ5ZX0i4VURSzMSh4AHWu8ooA/H3/hGvEX/QA1L/AMBJP8K/XDQAV8MaUGBUi0i
BBGCPkFaVFAHif7U9tcXf7Oeuw2tvJPKZ7UhIkLHAnQk4HtXwN4L8Pa9H4/8ADkz6HqCxrq
VsxY2r4A81ec4r9ZaKAPN/jurP+z941VFLH+zZOFGT2r8ubTTr+/do7GxuLp0G4rDEzkD1O
BX7HEAggjIPBBpiRRRkmOJEJ/uqBQB438dfhjN8TvgzHp+mwhte05Uu9PDHbvcLh4yT03KS
Oe4WvgPSNP8AiB8P/HVtqNnoOp2Ou6POsqpJZuSjDswxyCMj3Br9Y6KAPhrxL8Wvj18WPh1
qOh6Z8P30nTxbudV1GCGWNZIlUs6BpOFBUcqCzHoOuK+UVglc4SN2OCcBT2Ga/ZOoxb24OR
BGP+AigDxHxH4Im+Kn7JGj+H9GuUS9l0ixmtGmyiNJEiHa2RkZwy+xIPavz713wf4t8G6vJ
aeINDv9Ju7WQAmSIgK3VSrjg+oIJr9dgABgDFNZEddroGHoRmgD4y8O/tFfHPX/AA7B4Y0b
4ZS6j4iaEQf2qYpFXceBK6FQinHOSwXPPTivkTWLW/sde1Cy1QsdQt7iSK53PvPmqxD5bv8
AMDzX7FV+RnxB/wCSo+LP+wvd/wDo56AP0W/ZqGf2avB3/XKf/wBKZa+Mfj58HPEXgP4g6t
qVtplxc+GtQuHurS9hjLJGHJYxPjO0ryOeoAPsPf8A4T/Hj4a/Dj9nzwhpXiDWml1RYZi9j
ZRGeWMG4kI344Xgg4JBxXSn9sL4PkFWXWyDwQbEc/8Aj9AHzZ4H/ap+IHgfwTaeFItO0zVI
bFPJtZ7xH8yKPHyp8rAMF7ZGccV5foPhPxp8S/FckOh6Td6tqV7cGSeVYzsRnYkvI/3UGST
kmv0s8Fa/8Nvibp48U+GINN1Fo3CySSWarcQSAAhXDLuUgYwenoa4bW/2pfhZ4X8Ral4f1G
21q3vtPuHtp0WwAG9CQSPmGQcZB7jFAHo/wy8GR/D34Z6J4PjuPtLafBtlm7SSsxeQj0G5m
wPTFb+uaRaa/wCHtR0O/Xfa6hbSWsq+qOpU/oa83039oj4U3/gaTxhN4h/s3T0uHtRFeRlb
iSRVViEiXczDDDkZHPOKytC/am+D2u60mlJrdzp8ksgjilvrVoopCc4+fkKOnLbeooA/OjV
9Iu9I8RX2iTRM11ZXUlo6qvJdHKkcZ7iv1O+E3hGLwP8ACTw74bSERTW9oj3Py4LTuN8hPv
uYjn0Fcn48/aC+G/w58YTeGvElrqS6jEiTFoLIOjK4yCrFhn0+oI7Vs/DX41+DPitfahZ+F
Rf+Zp8aSTfaoBGMMSBj5jnoaAPRriCG6tZba4jWWGZDHIjjIZSMEEehFfnL8af2dPE3w+8R
zX3hzTrzW/C9wxkhmt4mle0H/POUKCRjs3Qj0ORX3Z8RfiT4a+F3hyHXvFDXQtJ7hbVBbRe
YxcqzDjIwMKec1wfhb9qD4YeL/FmneGdJbVlv9RlEMBntAqbiOASGOOnpQB4d8Lv2t38L+F
rPw1478P3+pSacot4b60K+YY1wFWRGxllGRuzk4GRnJrvB+2l4LlvIreDwjrYEkyRmSYxqq
oWALHBY8DJxjnGPevp77Pbt8xgjJPJJUUfZrb/n3j/74FAEisHUMpBUjII7iloooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigA69KKrWEdzFYwx3kyz3CqBJIqbA57kL2+lWaACiiigAr8jPiD/yVHxZ/2F
7v/wBHPX651+RnxB/5Kj4s/wCwvd/+jnoA+kP2c/2dvCPj74ezeL/Gf2m5W6nkgs7e3nMQj
VPlZ2I5Lbs4HT5RkHNeRfH34YWnwp+JraFplzNc6Xd263lo0/LorMylGbADEFTz6EZr7J/Z
L/5Ny0j/AK+7r/0aa8D/AG2LtZPij4eshIpaDSt5XaQRulfnPQ529umPpQBofsQ3E/8Awmn
i22EriFrCJ2jz8pYSYBx6gE/ma8X+P0KwftC+NUUkg6gz8/7Sq39a9j/Yi/5H3xX/ANg2P/
0aK8m/aNt4LX9o7xlDbxiNDdRykD+88KMx/FiT+NAHrX7LnwN8G+PPDepeMfGFs2qRQ3Zsr
axLtHGpVAzO+0gtneuBnjac5yMeo+Gv2UPC/h74y/8ACUeebrwzaIk9jpk7F3S6B/jJGGjX
GQDySQD05d+xf/yQ/Uv+w3N/6Jhr6UoA/PP9sn/kvUH/AGB7f/0OWuu/Ye/5Gfxn/wBelt/
6G9cj+2T/AMl7g/7A9v8A+hy1137D3/Iz+M/+vS2/9DegD0T9tT/ki+j/APYbi/8ARE1fJX
wG/wCTg/BP/YSj/rX1r+2p/wAkX0f/ALDcX/oiavkr4Df8nB+Cf+wlH/WgD9T6KKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK/Iz4g/8AJUfFn/YXu/8A0c9frma/I34g/wDJUfF
n/YXu/wD0c9AH33+yX/yblpH/AF93X/o0186fto/8lv0v/sCQ/wDo6avov9kv/k3LSf8Ar7
uv/Rpr57/bUt2T4xaNdF1Ky6MiBR1G2aXr/wB9UAaf7EX/ACPviv8A7Bsf/o0V5X+0r/ycp
4x/67Qf+k8den/sSXECfEbxPbPKqzS6Yroh6sFlXcR9Nw/OvLP2j54bj9pDxlJBIJEFzHGS
OzLDGrD8CCPwoA+rP2L/APkh+pf9hub/ANEw19KV81fsXkH4H6mAemuTZ/78w19K0Afnn+2
T/wAl7g/7A9v/AOhy1137D3/Iz+M/+vS2/wDQ3p37Y/w88QzeKrH4hWVlLeaR9iSzuniXcb
Z0ZyCwHIUhvvdMjBxxnxH4L/F3UPg/4un1i209NSsr2EW93aNIYy6hgwZW5ww5xkEYJHfNA
H1h+2p/yRfR/wDsNxf+iJq+SvgN/wAnB+Cf+wlH/Wu6+Onxy1f4x+HbaPTPDM+leFdMu1Mk
8reY0tyyNsDMAFX5Q+FGT1JPSuF+A3/Jwfgn/sJR/wBaAP1PooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAIyMGs2Xw/oU8rTT6LYSyucs72yMzH1JI5rSooAhtrS1soBBZ20VtE
CSI4kCKPwFQXek6VfyLJfaba3TqMBpoVcgegJFXaKAKNro+k2MpmsdLtLWQjaXhhVGI9Mgd
KZPoWiXVw9xdaPYzzP8Aekkt0Zm+pIya0aKAK9pY2VhEYbG0htYydxSGMICfXA71YoooAa6
JIpV1DKwwQeQR6Vkf8In4W88XH/CNaV5wG3zPsce7HpnbVnVdc0bQoIrjW9VtNMhmkEMcl3
MsSs5BIUFiBnCsce1Nttf0K9tkubPWrC5gfO2SK5R1bnHBBweaAPnD9sq0tLH4IaPBZWsNt
D/bkZ8uFAi58ibnAr5R+A3/ACcH4J/7CUf9a+of2z/EOhzfDTRNCg1W2m1N9US6FtHIGfyl
ilUuQOg3MBz1/A18vfAb/k4PwT/2Eo/60AfqfRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFACZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQ
AZozRRQAZozRRQAZozRRQAE8V5hJ8WvLmeP+wM7WK5+19cf8AoooA7vQNX/tzQ7bU/s/kee
GPl7923DEdcD0rUzRRQAZozRRQAZozRRQB4V+1NoX/CRfB+2sPtQtdmqRTb/L35xHLxjI9a
/P8A8S+HB4fkslN2Ln7VCJuI9m3np1OaKKAKuu6P/Yt+9n9o8/aT82zbn8Mmvpb9j/4aaZr
XiOb4h6hdNJLormK1tPL+USsuPMLZ5wC2BjqQc8UUUAfdI4HAozRRQAZozRRQAZozRRQAZo
zRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQAZozRRQB//9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAM7ASIDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5AC44pw4+61NWnH+7QBLn
2oaod2KUH7tAE/8Ad+akY/L/AA0yl3rQAufajqtN3L92jPy/7VADh/dxTc4/hpy1FJ96gB+
/PzbVo+8Nv3ahAqxCny7mWgCb7q7f6UfKKRtuKU0AHVv/AK1DD+61G2hR822gASadPmRyv0
NWk1LUU2ql9cL9JjVcJ/eagbaALy6rqx/5it5/3/b/ABpn9pajj/j/ALj8XNVOlHSgB00sj
/6xzJ/eJNRfLy21VprUxv8AZagBrYH92nUdfvU1qAHZ9qchqNacGzQA8N/eoG371OooAb17
7qeh2UzZ70nVqAJvvfNT/wAqiXqVqXbQAN/wGjdyaRuVpOtACn60nGMUmfmpvpQB0qeJdZR
FRdRkCqMAelFZwtcgHiioui7M540v8NKaSrIA803pTqa33qABqFpw4ox/dagApq04K26m7a
AHg0MaSn0AMqwvCqtQQ7S9WztJoASimgVKFVaAABQtGfmpw/2qbQABv71Gfmo/hpuPloAdu
prFStJjC00igB1M20Y+b71K1ACYamumaee9L6fSgCHbTl+9TsfxUD/aoAX+Gj/ap67femdf
4aAHUpXH8NBo3f3qADp6U/OaZ/EacDyRQA7pTd3+zTutH+9QA3bSDoKXqBil7mgDro7JTEp
2nkCiuhgtgbaI7T90fyorn5joPIMqVpaTvSNXQc43P8VOam07rQA2pFb+Ko6duoAlVhu4Xb
TX/vUzP+1TqABaN1L/AA0nFAEkRXzPwq3nb0qivFTedQBPuo+626ofMX72acHVmoAduoyvp
TM5p1ADlP8As0u/5aZTc/LQA/8Au7aNtFDUANP3lpMf3qCaYWbvQBKRk0FfYVFlqdubnvQA
9eO9NFBcf3aaD0oAkpTt20z+EbaTdQBJ33UdaZuwelGcUAP/AIjR/FTN1PNADsrQKaCd1O3
Z7mgA3Uh6UnpS4+U8buKAPbLWFPscPP8AAv8AKii1uMWcA3j/AFa/yorjudHKeCEtTacabX
Yc4UU5Vp22gBqfepyhaKaTQAdGpw5puM05aAJNtM208j+LvUe75qAF/wBqj0o3UZ+WgBMmj
dRuH901Ii7moAdEG9af+NH8NOoAb0Wj8aGphH8XegCal/i6/NUG6nZ+bpxQAjD5vUUjCnFv
mpcE/wAQoAZj5jQpYdKftXcaeoXatAEQDFvmpQOlPpVXFAEfSilYEfxCj1oAWlO3bTTR1+7
zQALTqKb7/wAVADj1Wnja2KiFALLQBIetJjrRQOhWgD0+C7UW0Q3dFH8qKz4i3kR/7o/lRX
Pyo6+U8yNA+9QetNX71dByElJk/d2mlWjNABTdtS03+GgBh+7Qn3qXB9Kei4oAkP3agaper
UlADP4qP4qP93mhaAHKMtVlRt+Wo1G1c07H+1QAmVHWjK7etMdP4qQBvSgCTI9aVhuzQqFS
pJGKfQBFsbPSjbhuSTU3VjwD9KaBztIJoAaOKf60zvu7U/P+zQAqhfQUgzjpTO1L+NAC0tR
5+Xoaf2oAazA9jQevzcUNSdWO6gB9FL/DTc0AN/Aj6UvBHzU7KqM4FMBBoAX8RS8be350nR
aNvpzQAZx/ep4wfvVHk0p65oA72J/3KfvB90d6KzY7uMRKPNHQdqKzsdPMjijTKeaStDmLe
mWT6jq9np6SLE91OsAZ+gJOM/rW1/widyW18m7iVNIxvbB/fZbA2fz5rJ0a7jsNf028nyIb
a5SZ2A52gg1083iXTX0gQ4mFzLbOtw2zhpAVEf5IgOfVjQBz7aHqJmlFpZ3NzAjY3mMr09R
+I+lRf2Vqf+kL/Z8uYM+b8v8AqyOv+fSuou/FFhLcXLQTTgSG77EZ81Rt/lUw8TaVJJZSSX
E0f2H95sEZ/wBIPkRxlT/wJG69jQBhf8I9KZLEK0rieATtiIqYxgcc/e5Ix65FR2Hh+7u7G
8vHiljgggM0chXiQh1Tb9Mt+Yreh1/SG1WC7vGO6G3sUh82NmCiOMCTCg9SRwenB9as/wDC
S6Q3nXT3EiubRrVbdYzt5uRKG+mBn13UAcoND1P7bBb3NjNAZjwWU/dyM8dcDP6Vm3ET291
NC29SjbcOuCK7ePxRYta30EzFmu7m5bfKjMEV/KK7hnPJjYe2a5vVJ7XUb241Ce93SuP+Wc
JRSQQBjPtQBX0bS21nVPsgmWACNpnkI3YVFJPA6k46Cp49HkuED6Z598hdwCsJUEAA8E/Xn
0qOykt7XW1e21SW0WJiY7sRncOODgc/hXXyeJdJ2Xcdt5irK9w25Y9oYvCqlsdtzKeO1AHN
NoesQSxRy6XOGlJVBtzvxz+HH6U2bQ9Vt1xNps0ZkcRrlerHOFGPXB+tdJH4psFdmeSdjsj
wSpJG22eI/wDjzCktvFNjbzJI73BC29lAF25wYkZXI9ME5HvQBgLoOsSXbWiaXcNOACY8D5
Qc4+vOfx4qnNp93BareT2jxQ7zGSwxlgSPyyMfhXTnX9MttOj0+1nlm8uJE88IRvYztKSe/
AIH4VDrOrabqen3QMhlmFyXswIyrQoSzMGboQcg49TQBiLpl1dLbGzt5p5JYyzKF6AEgYP1
/WobaxvLq4eC1t3mkUFnAGSvQE+2CRXY2eqQaX4e063uxHGZ7VzG80RkEZFw55UYPI/pXO2
mrKl5rdxIT52oW0katGu3czSKR9BxQBG2h6hFIgvLGeBGEpDBMklV3HjPTgdeg5p1v4b1m4
DqthIjJAbn52ALIMc/r0Nb0vijTWu5nPnkO8xAK5+9beUP/Hqjk1fSJIG+03PmXV1Ytb3F4
kDLuOVK7h3ICkZHrQUYP/CP60HdTptxvVfMI2jIHOCR7jNLD4e12eBJItKuW8xVK8YJyBj9
PzrpE8V2Qu71vMVWaWGaGa4gMoBQYxhcYPTrx1qJPE9mssTHziETT1PHUwsd+PY5oEcrZ2F
7eXklta27yyKCSgHIwQCTnpzirw8P6nFc29veadcQCdiqnZnoMtx6Dg/nRa6jBb3GtM+4fb
bWaGPHZmkVgf0P510sXivT0vb9pFdo7u5kkxIhYBHiCgkA54I6CgRzM/h3UvtF0tnZXMsEL
MnmFcZwNxyO3y8/SmyaPdtG0lrbzTLHbR3ErsmxUDDI69sd63x4otlew85/N+zXErHy4/LQ
obcRJgdeoNVdR1fS9U8PR6ZPLLAbeOMqdmRJIsKxlD9CMg+5oAivPCtxDpTXtqs9xJFK8dw
roAIgqgk498/hWPcaZf2lrHcXdo8UU3KOQBuB5/yK6m78U6fcao0wM5hM93JtK9PMh2L+tU
NX1vTb3Trt7ZpmudQmhd4mTCw7VwQPXJoAx49G1R4raVbOUpd8wHoX9wP6njFVLq1ns5za3
UbRyqBkMMH8xxXWaVr2l2lpp73q/aLqAmIMIeYoipBVv7wyeMds1gaxdi81Bpw6SIFWNWjj
8tcAf3aAM3rSqBtoyNooH3aABuelIePu0uflx3oxigBO9ALAHig/dpGBx1oA3lf5F5PT+5R
UiM/lry/Qd6Kg1ucqaT+GlNFWZCxo0kmxFLO2VUdSxPQYrXXRLiS0ubi3czrBHE2EQnfuJ4
X1wQQfoah8P3UNj4o0q8uWKwxXUTyN32gg11yazp+l6ZYWltqyu9usSu8G4AgXM0jDp/dYU
Acfc6ZLa29lOMyi7h8wAD7n7woAff5arxW1zK0gjhlkZBtbapO3rxx9DXdNqmhXJSIahDAi
7ZAWjbaAtxIxXp3DDFRaNdxiw1a6j1T7HD/a1tJ5uGBKfviV4B60Actp+nXN7d2kAR447qY
QLKVO0Etjr+dSLpFx5OoNIHia1jEmGQgyfvAvA/EV2Fv4h0kXy3xvvLtfLghjstpzC6TRsz
4xj7quc9fnxUWl+JtOhNrPf3BuGRP3m/LFv9K8wDn/AGef0oGcdDp15Peiza2lV8qCNhO0M
ev0pt5p89pe3Ns6M/2cnL46jdjd+dduNesnlFu2q29n5E0Eq3ERkbzI1eRnDE8kkuvHTAHp
VfV9U0m6ttTu4tSRmms2t0g8tgxbzwc9MdB60COHkgmjtRM1u6xMcCTadpP1/OtbTdHu7u6
tbdkkgW4JCzSIdvIP8x/OtO5vdIHgtrK3u1kmkWFxGd5YSc+Z1+VQM8Y6100uq2lheQNe6m
W822sdluVYmLEHJ9B1HT1oGefmwvDs22kpDnbFhD8/+etXk0K/NoLy4tnt4GaVBIUJ3OoyV
I7V09vrOmWNjbxafqMIm3wsv2kyNsHlyCXJ/h5OBj29M0kmraTDZz29vqbvbwy3SxxOWZmW
SMYOT2zn3+lSM5WPRrp7G5vHjkj8tVKKVOZNxwMd+9RmxnEIfY4nDhRBsJcDGQfof6V2sfi
DSrfVdTv21QzQagoS3XYxa1zwCAeAVPIxwaZaatBpuk6bd3Nw3mXTSW0s4XBVY0ZYpR3wTI
D9VqhHLXej6jHpMV/Mly4bcrIUJEIGDz6dazFs7prY3C28hgA5l2fLj1z6dq6+LWbe0sbfT
ptYN2qJdiZwWKyF48JnPXmpNNv7Ww8M6PPd3xNutrdI1iQxExMrhccYODg8n+GgRx/9nXxk
RBZzF5B8nyH5wOuP8+lWH0TV47e0nNhMVvUaSHC5MgDYOfyNdiNcsPtLIdYhuIrq5lkleYS
LshIQeXkDKnK8Y9KqHUdDls7NRq5RrW3mjhWYyAD98SpO3rlDwB369qBnGm3uVwphlXahfB
U8KDgn6Z4qLAPGOprv9T1rSdRttU8u8FvNNO9vbt5bYNq7GT04ywAHpXFSQW8cStDfCaUbT
5YjI5IGecdjxQI0tT8NXWnxytHdw3zW8qw3CQAhonP3QcgZ/Cs8aXqTvLGNPuGeIZYKmSvG
cn0yP/rV2VxqfhxNW1CRr/7UmqXKOxjRkEEag456kkkZ29galk8TafAmnRW+ojdBc2hnaJH
AKRuS4yTkqAe/WpKOQs9J+0aXd6lNfJa2tu4iIZSxckEhRgH06mozpV2xX7JBPcRlFJdIzw
SMkdPcfhWto1/ZwX+oy3eoRx6fKZGktXiYm4B3FNvGAQSOuK2o/EtjCNOEN60SxljIAGHS0
EYz64bj9aoRxY0rU2kdf7PuN8fDhVJI47+nY006XqJlkgXT5jNGu51CH5RjPPt6etdlB4ns
47XSl+3zCSNovOIDZO2Hac+vNNt9e09rW0hk1FreWEwXDTlWJZUY5Tjk5GMDpzQBxosNQNr
HKLOYQtgI4T72eP1xUM9vPbOY54GhdTyjDFdsfFNs1xI1reNAFtohGkiMyJIHB5A/HkVzuv
tYya3LNp7iRHQM7qGKs5HzFc87c9KAMXBpc4pdp9P1pvTpzQIce/tR60dRg8Gj1oAPWmgnH
SnGjAx1oA2FJ2jntRSL90fSipuaHPGkyaU9aWqMxoGTkEl87cYzmrHkSLbGdnAOdm08MOM9
D2qzo832bW7S5EMUrI+QkzBVb6k8CtzxC9munSQw3v2qY3fmlmkDsB5QyN38QDZXI44oA5Z
Efb5ihsdNwBK+nXpU2+5WN7bdJt3BzF83UZwSPxPPua6vSXWPwrbwS6vGkN5dKtwDMu61gD
gZEeepOTnHQD1rUW8tXv7a1a+jAltHhubn7crTQfvmIIcD58Lj5epHAoGcLe2NzZyxrIQ5k
gS4Gz5sKwBycdOtVkQuw4bkcNjt24/SvQbTUbPdElrqUMDIbAzPI2zfFHH+9Xn7wBIyvU+n
FRiXTri1luLPU7W1S4tUt4QzqHjk+0DJI6jj5s+h/IGcjdaTJZmZZZ4D5KKx2tnOccD3/wA
PwrP2s5cohPU8AnPrk9q7XxHfLc2GowS3cU+yS3jtSJlmZkUPuYkE5OTk+7AelReGtXh0/T
7ZWuo43a9Z5Vcg7ozEOD6gnPFBJyPlyjgI5Kj5lAPAIyO2Rx/KrSvPfTwh2eRnZIVd+QuBt
C13Nn4it4kguH1IC4luNOE8hbLSIrS+ZuPfjaD6iq0d/YJp2wX0QsPIKC13c+d9oDh9vrsB
+b04zQByV5aT2eoT2jxkyxMVG0E5wT09Rx1FQIsjKcROVyORkgfp+HrXfnXrW6nummvvNu3
a6S2mE4jMWTEV2t/AMBwPr71D/wAJOwt5it0llKzXTvHC+4B2A2dOpyMg9jQBwx++cqScYw
eD+XXPtV0far5NtxcAx28J2GVztVQfur6ZJ6dqfr2oNNryaja3OZRBDKZFHWTaN2ffOa6i5
1zQ1kuI45EazmtWuXiC8+a9xExT6+WoGPagDiSDxxnP97Iz7j2p7NM8KBpHZEzsHzbfm6qM
+/pV7xJe3V3q0s9xqQvY3YtEUk3BUJOBjtj04+ldNa+IdPP2SK6vRJbwDTtkeOFZYmEjAdv
mIJ9aAOStdPe6W4YSxw+Qm8rJkMwx0Hqe34j3qGGMzCUmRY9q7/mBO7GBj68/SuwXVrlJr+
9g1SKO7jt/s8am83efuyPMZgcOVXK49x6VgeHSu3WQ6Fgtg+7H/XSPvUgZg3FVG0ljkqMct
n0Hp71Hg7tjRkH+76fXPOfavQ9Q8RRRz6g9pdKEaKdrSdJdzLvMYVQP+WYGGwvua5PXLqC6
8Q/bIm8xSI2eQdSwAyfrVAZaIzscK5fOOASfy/n6UrRy5YmNsg4LbWAHsewP+Fehrd6eurK
8OuRR4vZ7sCKXbuTYgVCe2SOR0AB71WOvfaLKKzvtTXEtldJc7BuRpGuCynH8R29D1qSjiJ
bR41t2MilpVJEag7xyeo9fp6042zfY5Z5JFj2OsZiYYck88Z7DvXfzaxp9taAQ6mTPGLlYZ
jM0smzYgTLY+XJzx29qwvEepWV9pMYhuBLctcrNIRyT+4RTz/vA1RJyqxSNl9jFT/EFJH04
4qa2tjO+0SJAm0nzJAVDYHT654x6mul0nVI7Xw/bfabpY/scwlhhhlIM5LZZZE78Zweg6c1
s2eoaf9qu7a3ug2n6XaLfRyqMgTKScD3LyL/3zQM4XT9Pm1K48uIbNsLShyCQVUciqoViSr
qUcdQ+QQfxruF1pY7+DUY9WEVsLBo47dZMNBMVwSAOM57+9c3r91FealHcJKJma2g3sxyS+
z5sn1zQIyG4pQB6Un1pedvUUANOSx4NPBHTHHrTSBtzgUnbFAD6YQx6Gn03HNAG2qpsX6el
FQh22j94OnpRWZvcxSB6Co6lPU1FWhgWbK0lv9StrK2AMtzIsKZ45JxULqUZs54OCQP1+la
fhuSGHxbo0077Io7yKRm9F3Amu1gfTpNQR7P+zxaG6hdhLsBSzwQwbPcdG7k4PpQB59cWc9
qLd50AFxD5qY5JXJHPp0qADCglDgdCAcfhXo9hcaR9jgIjivJo0hxEZUTMW+XeuXHTJXI61
Jp4sZIluXWzGmQx2Z2nYWQ+YokyOo75z1B+lBR53d2ctnceTOgDAfgag757ium12xWHT7GJ
XthNBBI8+yVGPMxA5B5OCPwrmBQSL2x2pMDOcUmSOop1AB2x9aZkZz39aMn1owMdaAAsD1o
/pikNLQApOeuaMDOaUGk7UAIOaf06e9MWn0ANADcY5FaFtcXFnbzR28jRrMu2UD+JeuPpwP
yqtCoK7sCpqAE9/wClJ/SnZYdc/nTTx05oAdtHXC/lRg7+3pRQaAE24bcPvUdeDxS55z3pG
YelAACd3WpY7maGCaGOYpFONsqg4Dj0PrVcNmg5IXjp70AJkZHt0p656ZGaZkBuRTwR1xQA
Mp9qbtA6HNSYFJkDtQAm2mNUm6ozzQA6mjvS5pDwvHNAGmDwOW/KiowgwP3bf990VNizLfv
UdSHrUZqiBByMVJ/SmUEn1oAUgHqa0X1e9bSv7NUxJbnAkCRKjPjpuYctis4fdp3p7UAJgY
xS0UUAFFFFADDRkelOwPSk2j1oAT73Xiil20lACYNO/hoH3aQUAC1Io3nimYFTxqFTdnk9K
AJOFTAOPoKdgZ60hYbe9Lxu6/pQAcA8inJFJPcJDEuXdtigdC3p7fWoyTnOK2PDYtZPEMC3
QjP7uRlWX7hkCHYrf7JOPxwO9AGfc209pdvb3SeXKucqex9KgIbAA5OOmOcV3dpaTPo19Nq
1vbtNcpM0kfkxKYHVRtGeoJ9Bjqc5qe4gRnk1CysLQX9zbRtaWMscf7hRJtbI+62flOTg4y
enNK4zzwkY5/MCpLq3ktbp7eUAuhw2GDAEjjpXourWmlw2EhsLWx/sxoLxjcAKXLiQhNp64
GABj3qj4gt7R9P1eO1hgs0tbgskirGRcA4+VTncCOeO4BpiOHe2lht4J5U2RTjCN64PJ/Oo
imPmBGf89q7CztI7rR/DE06pLp8Mri4y64UGb+IZ4H9K1HjjW3lka2sf+Eg8iUxQiOPZjzs
A4+7u24x7ZoGed455/lUiqF42nj1ru4bO2hsF1GWws52W1tAYy6DfLvPmjGepxyfeue8UWq
wa+6xyI6yKr7QFHk7hkIQpPI6UCMU/eowPSj+KgUANxhuOaSnkEdKbQA3A9Kb34pcH1ppGS
MUAXhtx0oqPPv8AqKKB3ZSP3qjapGpuB6UCG/w0Uu2ngD0oASiiigApoBx1p4o/hoAZ/DR1
68UGn4B7UAJRRRQAUmB6UtFABTR0p1FAAq7jVnA2jjpUUQx1qUUAOwcgccdaTp3NLxjPNJz
zzQAp6UmQOgo53HJpeQeTQAu5yWJP3jk89T600l2JO9s4xnPaloyKAJ5ry4uLS2tpHzFbKy
RADG0Ft5z68k1XV+CoJ2ntSr3/ADpO9AAGkwRk4OeM+tMLMCCGOR3zUnJXioj1zQBIGJAGT
xTmJPc9/wBetMBA6CnYIzQAUuKKUfdoAbTadQMdO9ADTz0poB9RTqSgB5C5+8tFLhP8rRVC
uVmHWmU9+tMqRhTljcuAqP6kY6f/AK+1LBE9xPDAgZnkYLtUZPJxXqKw6ONXupbVppBHqEF
uysq7BDCC7bSOpKoKAPLHV45WSRSpGchhjHtSFJRGspjYRkkbscE9x+HH513tt4YtLq1km1
VDDdrODOY5GLYKPKV5+XdsXoOhxnrViXSrGXw3prDR5fL+TZZCRtxlnkcKSeoGyIf99UDPO
QSOhzUhV0VWeMhSeM9+cce1d8PCOitexGF5DZTzNbQyB8mRzOyBh6gRqWOO+PWsTWYrK81D
TLHS5GkLfuNgLME+dtuCeTkEE+5oEc88LxtsmQxuBkqevIyKj6da9I1Sw0G/ub3WprGWOK2
e4yomP76KNUSM+2ZGxx2zXOa9pmm2GnQXSQNDLqEUM1vGXLeWnlgux9QWOB9DQBzckbxybW
RlPfcCMUny7u9d8fDum6hdmyh3rcLNF58s0jZSFjGu5Ozcscg+tV5PD9lcaVd30Olz2skcF
wEty7MxMcsQD889HIP0NAziMD1puD6110Gh2I+IL6NLbStbxxysYdxDMVgZ8Z653LV6DQdH
ewtZp7CSCW/mtIdjSn/RRIWBbnrkAMM+tAjhqdHFLM6LFGzs3IVVyT+Vd3baHpM88RGlPb3
FxLNaW1vM0hR2UqFdj1+YEjPTNTWNnarZadeC2FrdWenyy70dh5siz7OSOuAT09RmgDhFG0
cjDehqVYmdgiIzs3ICgn+Vblvp1lc+J7+OyAuLC28yXfPuBMYPDcck8jj3q4dMt7Xx82nQC
RbYFiq5IZR5ZbqeaAOVzg/0qSSCSPyy8bASLvXI6qa7v/hHvDont7Uq8k6xCXapfNziFpGy
eg5AHHqRVldP0y9OmvfaSy+cthbrDvYeUszyBiO54Ax6UDPNyPxp/kyrGsrKTEzFVY9yP/1
13Vn4b0y4MFjJayRo0CTtfbjjc0yoU9OjEfVaLzTY73w3OI9IktWgiu5IYV3csssSqwzyfl
LUCOE8qUxmVYWMYOGbBwDUXOQACTnpivQ5dCs3urzQ7NXgjg1JEuxI7gCEuq7kPQnLEHvXO
eIbPTLXVrWDTyVbLLOoVlCkOVGN3J+UD8aBmC4eKUxyIyN3Vhg5pfKl8hZzE3lsxUNjgn0r
0G+0DQI3liuJX825uJVEhDM8RWUIoz90ALknPqKe9jYjQ2WXRZIba2nunjiLsFkKpHtbnnH
PPrmgDzsRyeWZAjbRwxxwDTMcdBXoDaRpiMVFkTbNNNIYBKdnFsrgZ9mJNZeuWGlLplzLY2
BtWtxasDuLFvNUs2c9uPyoEclz6VJnPY12mjaPYXOn6TFqembJLx3dZ1DDdGiMRkjqWYdPQ
cda57XILGHU9tjwpiUugRk2ydWADc4HvQBlg0ZowKMd8/hQAdORyKBjPfNIDil70AJn2ptO
pKAJMex/Oimkc0VV2SVn+9TaRifWlqShYpJIpkljcxuhBVl4II5FWI7u8RdkVzIMljhc/wA
Q2t+JHFS6LHb3HiCwguofNhknjV489QSMiuzhgtVght7Hz4fOlvJlj+UrF5UTEYPfkZ9qAO
NOsaqTFnUJz5ZDJluhAwD9cEinDVtX81pVv7jzJlCOwcguB0X8O1a3hvSNL1OCN9R+0Fpr+
CwTyWA2GTd8x9SMDitew8OafbXmlx/2okeoyvC6lZQXIkPIEeONoI59j7UAcUt5fAQqt3Nt
t3MkKBj+7c9SvoeKc13ePdi8ed2uwwYSA/MDjIP54rrdP8MWM0lndrdyIlyyeQxIXLqrmY5
PYMmB/virF1B4dmS6vbqZXdrmzVr2CTcLUN5m9RjggbM/QD0oGcWLm5CBJJ5WhYbSpJHyE7
mH4nnNWNV1E6hd2832byLWFBbwxglsKoGAGPU9z9a7E6UdTvNTNyzx27PC+ImEn2iERSPlT
6nYMe5qnaW2jap4Vhtxa3EKvdXzwDzc7PLto35PfOP1oEc7qes3moXNzLCXtrSVlJhViVGA
AOfXjNVjqupm5S5OoXBmRSivvOQp6iuj8L2lhf8Ah17S9jlZbnUraBdh2lNwYbvcD0qaw8M
aXdXMFg7Si48iK6km3fIVaZUKY7HDjn2IoKOb07WLiw1ddUYtczKroWZsMS8ZTOf+BfpVSS
9vJ3d57iWVnKlizE5K8L+Xauri0PRbjHkpcILt7gW8jP8A6oQxlgWHfcQfpU8nh7QYdQkhR
LqVFubey4fGHlBJf8Ow9qCTlv7Z1XzfP/tC483YY9+85CnqKgS+1CHYsd1NEIARH8xGzPXj
3rrYfC+lHY800vkXPl20JDYPnF3Qn6ZTP/AhUOtabZWmmz6pqQlu7tgkBTfs2SGMOS3HGCQ
Md8H0oA5+G6u7W6adHlguFBUnowyMHNXdP1I2OqrqM+bqZVON8hzkrt3E98Z6Vs+NbWxGoa
jqNuksUy6i8Eqs3D/IrAj07jFSvpGhWlr9peK5nEVnaSyIkm1nknXcT7BQDx3JFIZzgv7wL
Gou5gsZygDH5Oc8elI19qMkrSNeTyPuVy4Y5QqThvbBPFdfc+HNE0yK4S6W6uWt4bi48xJM
BhHP5YX6HIyeoxSnw9DA2rWqZjjnWVoZWnxIUVN5XZj5sHgn/CgZxgur14fs4uZjDu3CIMS
N3sPrUj6rqQuPMmvrrzo8gMXOUyRkV2L+HNHi1ICyS4jeznlQs0mfMZYDKDjtg/pXPalbz2
2qabLZhzd3dtBdrj5syOu7AH16fhSEZct/fTRyxyXczxs+58ueWByGNINQnmvo7y9drrym5
V35Iz/eruLy8lgXUZ4J1m1nT7e2hlnEatvZnO7gDBxhVzjmuW1+zt4PF99bqnk2YuCo2qTg
bhnHr34qhsrX2rXV7d3s5d4UuZC8kCv8vIwB+lRNe6jdYV7m4m2qVwXJ+UAZ/kPyrrhpGjJ
/aCrYKYJoIzZXS3RdRmTYZORxznIPpinw6XYQPcT2KSwBGurJvNbdvKRqwk5+797kVIHEm7
u25+0ynPP3j6YP6cUjyXDRkSyyBHAOSThgPumu6XR/D2m67LaPHDfNAk8UkRuSeFi3CUgD5
TnIx06Vy2vxeXPZBWkkiNhbSKW5Klo87c1SEU/7RvFiiiF7OEi+4oc4X6elQz3U1zIZZ53l
kPVnOSfxqPIwKjJYdDQIlHvTOc55pTmmDrg9aAH/AFpaQEehoB9qAF5wOlJ/FTcndTqAJOf
QfnRTSBn7y/mKKq5JUIGaKU/epuc+1SUPSR4pUljYpIjBlYdQR0NX5da1Se6FzLfSNIA4DY
AwHGH6DuCQazc496WgC1a395aBRa3DwhJVnXbjiRfut9RWlpXiK5sr6ya7kkntLSTzEjAAb
d6ZxnH41idKXtigC9/auppHbxR3kiRWrtJAgPERY5JH1qRde1dZppluyHnKmT5Fw5X7uRjH
H0rM607HvQBoya5q0s/nyahKZN6PkYX5lyFOBxxk/nTJNb1R5vMa8fcGduABy6BHOAO6gA/
Ss+igCxb3t3aqi21w8QjlWdQp+669G+oqymt6vHbx26ahKsUbiRFGOGDbgc4z1OcdKzqKAL
sOralBbTW0N7IkM5JkQY+Yng/TPtTota1SG6kuor+VZpMb34JOOh6dR2Pas/NOzQBfttQkU
20V5LcS2Mc3nNFE+CTxyvvwKlvPEGp3mo6lefaWj/tB2eaMAEEnp19s8+9ZfGP0pDz+WKAL
M9/fXQkFzcvKJZDM+453ORgsfepYdX1S3uBcQ30qSiNYt3B+RRhRz6DpVHApRycAc0AXo9Q
1B1Mb3krRlGjKls5Vm3sD9W5rR/tvVfLeEX8uyQEMCQc5GDz1GRWOBsGB1qUEj3oAvLq+qL
di5W/mEwk83fnndjGfy4pTqeovqUepPev9rixslXGVwMDHbiqB5GR1qWGVEmieVRKitl0Jx
uAPT8aALo1zVxfLex6jIbnb5fmBVUlc57Dnmqcl7duIhJO7rExdMnO1ick/nXaXsdnqU11q
UjJdac9lNNZCGMRmBlZQUIHXGeKhk8J6TbXMtrNqRaW3R2kSN1ZnKoGyB2GeOelTYo5eTVt
VmLSSXsjGSPyG4ABjPO3gY6jNRy6tqc5Bmv5nwrLyexGD9cgAE9a7K30XSZNGjsy1x5d9cQ
yQkbd6B4Qwye4Bx9aqR+FNNLWME+oFbmaOGVkWRdzKyszYXsRgdeuaLAcwdZ1NZoZRfSLJA
Csb5BKgjBHTnI9c1FJfXcwaOS5d4yFBB9FGF/DsK17jT7C11jRJLMyNbXbo2yXBIIk2HP1w
a3das4oNebSrAJHYxwT3C3KoP9IYj5vwHQDtihAzhCuCARikYc128/hfRob6aJLi7aK0nkj
mZsfvFWIONvocnH61zeuWVpY3FqLJpHiuLSG5Hm8FS65IqhGZS7RuBxRjkcGlHNAhMndRk4
pB2+tGDQA3FOowaADmgB5JyfvfkaKcUOf4vyFFIkpd6MAnpRRTKG4xTgKMUdKADtRRRQAHj
rS0EE9aUjPSgBmaWjHNHegAHPtRRRQAlLRx60UAGPlpOfelPelwM0AJUkYO5jn7v603+tWl
j2JjqaAEKjOe9KDhcjp60pA70w8dOaAFDfLSxlkdXB+ZcEHHSmqvvTunvQBryeINWmkjaS7
H7uNolUIoUKxywwBjk1asPEt5b3nn3EnmuIHjVgihskYBY4yePWueJJAA6U7AOfcYNAGjJr
+sSSCZ71/MDiUEADDBdoIAHGBxjpUS61qarCFuQPJGI28tdyjnjOM9zVFulN5x1oAmN7dMb
UmdibQ5g6fuzu3cf8C55qU63qmxk+2Pt3SNjA6uMP271UxUZxzQBrWWv3qaktxdX1ysJlMz
tCilt+3bnDfKfl45pNe1ePWNUjuYxJ5cUKQo0mNxVRgEgcc1kZ5A7CgcHjigCUnOD3ozt6A
mmKT+VBYDoKAHLTwKapG2nE46UANOR2pOn1pev5Uw5z1oAu74scs//fI/xopmxf7p/wC+qK
kLGf3oooqgClP0/CrOnraPqtnHqDmO0aZFmdeyE/MfwFdlBoMH9t3CT6VDb24eLZtkZw6MH
IZDnodv6dqAODoPB611Q8G3E3kpaahBLNIYmeMK2Y0eMyA9OcKDnGelVdQ0ZU8RrZsPs0Fx
GJoSkbthCMjC/eJ7fmaAMHPvUm0elbaeGbgazeWFxOsf2WD7QTsJZ0OCNqjnJDA9OBnPStF
vC+nnTrS8i1hQDZG8mDxt/wA9vLwOPw/WgdjjyMZI6A4NIMV22veE4l1XVJ9Pvbd7aCecCJ
A37vZtIXkc8MOaih8MTxWeWitbhx5jAsWBb9zEwHB7eYCPfNAHHADHWkrpLvRYdO0/UwtzB
fTWrRwzOFYCB2JBC/3vukZ965skAEmgQ6kxxz1rrZvBqxyzQrrVu00UkkGwIw/eIu8jOP7v
f1pz+F4i9pc3U628FxLDb7YUZ8FlUliegPPrjrigDkWFGPeuuuvCFujCWDV4vs7STY3I25U
jJDnpz2xVZvCMxaAx38DQz72EuCAqCISKx/3gcUAc0nLAHnHbvVvI5POD0rrLfwgqWesWom
R5LN4HlumRlEMZEm/af4gdq8/Sq2q+HZ9P0e2bCGUOqyEKwJLjKj0IwMcd80Ac62MZPGODk
1Go9M9wQD0ru08PWlrYtGsltf3NvcTxysyOApWEHH4E5BqprHhpP7UvvIniheSWeS2tADzH
GcNz7bWoGceAOhOD/nijJBrqk02zuvDGjrFPtlm86WYpbtIcK+B09OnakufB8lmLkXepRR3
MPnHyRGxyI3w3PsKBHLKcEZqYAHvXS3fhS3bXdR0/TbuaRbVmCmSI4yqFyGbtwD2oHhiztR
qS31/J5tpYm5UpEdjtuAwD3HPB9/akOxy5KtgDqRzg9P8AOKac4rutX8KDyrNi9tYr5z2jy
KCVkmMzAAA9gvOT+tc1Lo0sN3ZW0sjtLdb/AJEjJdArEZ2+4GaYjJ554pjKoZSOR0PtW5Lo
Pk+IrbSZLlgt1HHJHIEyxDjIBX19fpV6Dw2s1rqUdpOLjyJcC4aJgjKHCMQenVhx7UDOTAB
GaReTzXUP4TUMYYdUje4cyCBAjASmIEyc9hwcfSuduba4tJQl3btCzAEK3XB9qBEPIIxS44
603J4p3zUAAzTwSeooUDvTuewoAbz/AHTRRg07AOcUAT4PotFGPb+VFQaGcPeilxmkqzMcj
qk0bzRLNEGDGPONw9K6RfF08bRR2dhDFbwqqRR7idoUucZJz1dqwbGzm1G+t7KAqslxL5ab
u56Cte18LalcWdvOjwqLkKIVZyC7MzKqDAPzEofpx60DJIPFV5b3LXUUUYZ0ijYZI+WNDHj
/AIECagg102+szX0dqdksRieF5GJCkYyGzxzVnUtCFloEN0PJNwuw3O2Usyh0LR/Ljjoc4z
26U7R/DT3F9psl4Ynt55ofPtwxEiROcAkYwAfY55FAEI8SE+IE1mWyiMkaRpHFG7KF2IF65
z2/U06TxNNNp32R7OJXEJgMq/3DN5g49jxTE8L39x5RieBjKynyd5DpGxO1mOMY6c+46ZoP
huY3dpENTswt2jPbyhnKSfOUxwvBLAjn2oGWD4sujc3M8tnDLHcTzSyR5I4kADL7YwKu3Pi
nGhRSQiBb24lm3QpnEKeXEi8nvmOs5vC9+lgL2We2iAjMjRFiXVBKIixAB43/AI/WrN54Mn
h1C8gs9TtJ44JpIlLFg0rqocqBjr/nPSgkoXHiKO6M4bSrb/SZEluApYCRlz78fe7VmTXMM
ts0KWMEROz96GYsMZzxnHP9K1NR0hbTQLe5EAE8e03WJCSm8ZjBBGM4B/rio5PDl0umJqEl
1alWCOyKx3Ir/dY8YxnrzmgZM/iu8a8lnaGINLcy3JGTgGRNhH4daWPxTcxLcGK0hW4lijh
Eu5iAEKkcZxn5RzjPNN/4RW62ec1/Zx2qwiT7RJvVNpcp0IzwRjp79OajvfD17pkED388ML
TyNGqHcSAGKliQMAAj1zxQBPP4qlluUlSxt0gVZUMGWKsJOXGc5HPPFNfxPeNbX9uLaBba8
hhtljwT5UcYwm05zyOKmi8GX8jkC9tEiPlLHO7OFlMhZU2rt3dVPUD8qpz6LLaaZPLJChMe
H83efuklQq8Y3blbP04oA0ovGF2thDaQ2kCWqhVMTMzbkUuQrEnODvbjtxiqepa5LqaIZIf
LnXGZFkbDAdPlJxx9KtL4fNx4f029sGhNy9u0ktuWbzJP3xjBxjGMlBjNIvhS9czE31i0Nu
kjSz+Y21DGVDKRjORvU9Oc0ASyeKp5IZEjsLeEyu8krLuO93TaT19unSkufFt1L5rtawfaH
EqRzYO6FZGJZQM46s3502HwlfTSwxR3No80hVJY9xBhLKWG7jHOD0ziox4Vu2jLxXtk24Fg
Nxy8YkCNIMjgAnvzjnFAiKx8QTWlgtk9vFPAIZImViQWV2DHkc8EYqa98UXl/cXEslvErSC
XIUEYMhy3ftT7bwzfoyy3EEcw87yPswk2vIdxTcPYN19vzqlb6HNdHUNt1bRpYLvlkcnBwc
EAY55wPx+tAGiPGF2Zmm/s2183c8obDjbI8flu2M4yRVf/AISR/sQsRp9v9jNs9uYyXb7xD
ZyTkfMAcA4pf+ERvjerbLe2pfeY5sOcQMIy5U8c8A9M9DTbrwxNa2wmF/ZyxnyixTcSqyjK
MRj2J4yaCiW98VX2rI9pdrAscocHOQELOX3g9ipPHtUmreIw3jFtXshHLFEggQhcLIgTYTx
zzknNSSeE5p76UW09pZWuLdEaRpMMZSVUfd3Akg5yMYrk5kkt55YJOHjcoSD74OKCTcHiV4
9ah1AWFs3lW32aOLD7FQDaDnOc475zzT4/FM9vbrFBp9vGqxNDGQXJSMyiQryefmA681zxJ
Zh7dKMD0osO5tReKLyKF0FrA0u6TypGU5i8zIfjPOcnr61hAcKB24pTtPUCkGR0WgQ8Nx92
gElqb2FKOScUASAgnPal6CmjAXkU4cj0oAOMUmDzjvSHjinZ689qAJ8L6/pRTg4x/qz/AN8
//XoqR3Znd6AM00k5p3QVQiSBnhninjbbJEwZWHYg5rrZfGbS3N40UE9lazlHijs7gxtCUX
aPmxyp71x2RTsncCOCOntQBtX+um9sbiA2uVnS2RiX6eUpUfnmrkHiu4g/s15I7p5NP8sFP
tO2GRUII+TGc8AZ6VzBJ45PUH8qAACSB1oA6238U3E8unqDOksASIq1yRA0a5AyuOCRjkHH
tWjd+I7DR4dP0+xtzKsEAMghucsriZ38tnC4ZSGBYDjIAzxXBdQffqaT29v8n6+9AHRX3ic
3kckRswvmWclsfm/vXPnZ/pUt14rE97HeRaeUP2t7sqZd2XZFU444xjOa5ds4xk/nQSScnk
9/egDb1bX5dXs4o5BdLJtjWRfOLRNsXarBcfKaltvFD281tIbNJDEsKAO/URNkfma57qADy
B0B6CkYcZ70Adn/AMJJYXul3UV9azPEkaKkb3GXkBlZz82MDrjFQR+MGjmmnNk7zz3X2lka
UlV68xjGVPPXJ6CuT454HOO3pSdsevFA7nWT+MGaGCNbEhIZIXUyS7ncxs7An6lzn0xUGp6
qLjwpa2haLzprmSZlXnZGCWVT7hjIfxrnCzEMMnFIAACB36+9Ajes/ElxY20EUFuvmRWptl
kJ6HzxPu/8dAqxN4nSSyvdPttPEMV7G/mgybiZHZGZvYARqAvX1rmv8c/pikGXGxVyc4UDn
qaAOsg8W+VJ5y6chuJWQzuz4D7VKqQP4SQ3Pqag/wCEjKaYbY2am6Ns9mJt33YmfcRt7nPG
fSmXuiCG+tdNhkWO9KATJLKpCSE42DHGemBniqzeH9VE1tbmEC5uWISJnAb5c7mPPGMHr0p
DOgtPFD3muSanerFbJb2LxeWGJMjn5sr7mQBj7VzNpqDQ2t7DIN5u1UM3cYOT+tXE8L6nIW
KeQY/kAlMo2sXJ2EH3xj+dI+hXiWS3LQCCNIi8zyyA5bcygDA4ztPB9M0xF5vF5WaWaKwWO
S5d5Lk+Yf3jtGY/l9AAxOKitPFdxa7NtrGwVLdMZ6+UjKvX2Yn6ioNG060vNL1G7lW6mmtV
BFvbMocg5y/IOVXAzj17Cn6votvY6Npt1Fa3zG6gime5kx5JLLkqo29sepoAszeLpnigUWY
xE1s6szlmbynZlznudxz9KwL6eK5mM6wCKRndpCGJ3ksWH6HFbDafpdnaafFdi5lv76NJds
bBUiVj8gORliRzxU+peD75NcntrPyRAssiKWk4j2Dc4Y+oBFAzmQM8jAppLBuTW7H4Y1SaO
2aNInaby/kDgMof7jMOwOMj9af/AMI1ervjMK3bSIpgeCQEFi+wj3w3FAjnsUoODzXRw+HG
ltLy3haK4v4p4Y12SZVMhy4JHBxt61iX9jNYXCxzEOrqro6cq6nofbNAFUN83TipVA5wOtR
7SOM1Kudv3hmgBe2KM8VGWI70FmAoAfwRy1NMnPFMydtLnBoAs7m9P/HaKTa/r+tFSO7Kbc
nI6UoOaQ8DApBkd6oQtO57U0c0pJGcUALkGjPWkwaWgAzxRmilxQADB6mm54pQTz+lBFADT
xRR1ooADxRg0dTS5oAQ/wAVLikpcj1P5UAIcgU6N3gnSZOHjO4D3pM0npQB1tv4m0611W5v
raxu4Zbt1ldknUMjA5KodvCnv34608eMIU80/Y55WkndyssgIiRwwcRnGQWDc9uK5Dc2Bz0
GB7CjJ456DA9hQB29rruj/wBhXEM9nP8AZLSWzFvb+aPMfY0rN82ORk4OBxmqsXi2B7xbu6
t5y0cMiNEkgVJd7M3zKRyuGA9a5InJB7jvSjOAASADmgDY0LVrTR9RTUprWd54mDwLFJsQ8
HhhjJHIHFQapqh1NrTfG0QggWIAkkEjnOKzTjngY9KXuR05zxQBvLq1hc6fax39hM17ZxiK
KWKQKJFByoYEc4HHFXZfFAl+2FrMgXE8823f90SIqgfgVJrlcjbt7U4scdTzjvQB1Nv4sSA
RTLYyPe7IYJnL/LIkWcYXGQTwT9OKjs/Fb2lnapDajfDuw2flYmfzvr7VzOTgDsOntQAAQR
wBQB1dj4otdLurifS7K5jjuJlndZJQxU4cEqQO+84rD1S9N/qInR7l1VQg+0Sh2AHQZHFUe
cY9Dke1NyuMUALSZINJmgkUALnI6c0YPcUFuc03dnvQApz2p2V9abnAoJwaALW1f78dFRbj
RUmhCVPrRtFKaXFUZjVFLtyfarVhaPfaja2KMI2uJRGGbtk1p3+gSw/ZzpszajFcbwhWIo4
KnnKn270AYlGB3rRTRdVl8zytMuH8tijbUPykHofwINXE8NajJpt3OLWdrq2mSNrcId2GRi
D+gx65oAwccZpfWraadevapcC0laF28tXUZDMfSrq+HNVNrc3Mlm6RWskcU5xllL5x8vfpQ
Bj9Me1IRmtrTtBn1DV7a28ueOzmuVt/tBTBGWCg49ckZHaqttplzNOqSQSxpJxGwQsWYg7A
B/tEYGaAM7FGK0NG0uTVtVWwDFHaOVx8vUpGXx+JGPxpF0fVJJJIU0+czQgF1C9C3T/63rQ
BnUHg4q+mk6lKsTx2EzLOT5RC8MB1/LjmkOkamVZ/7PuP3cogb5D/AK0nhPrgjjrQBSIxn2
peucVan03UYGdZbGVSpUN8ucEkgfXOP0NSy6bNBas8sciTrtLRFD8qkDkn3zx9KAKGPWkIP
artvpd/ewNPa2ks0SMyl1XgYGSD747Vag0eWW1tJ2SYC5nEQCx7sKRweOpJzx7UAZOxdv3u
aQjFa95ot3azXPl208tvBJ5ZkKbee5x2/lmql3p15ZeV9rt2iEql03EHco4yMe9AFKnc8+9
BWt19Cgi0/TJXv5JLrUdrpDFbkhULYPzZ5Yf3QKAMLbQOtayaDrFxH51rpszwsflfGMgHGe
e316HiiHQNXn3NDpdw6gkHjBGDhup9evpQBkEelP25/Crw0fVD9pK2E3+jEiUFfukDJA9SB
ycVJ/YuqiGKc2E4juNuwhQd24ZXHPQj+tAGdtGfvUdBg1NPbS29yYJk2yIcMAQw/MGr8mha
tDLDFNpkytKSqhgAcgZOeeOPXHHPvQBlbv50cYzgVpL4f1mb7QYtNlIhYh8YOCF3EDnnC88
Z4qpdW/2ZbdSZN0kCytlcAbumPUYoAq0jEUZ5xRgN2oASl2+lJ16cU/OBxQAnakY/NS0jDv
QA/Leo/Kim8+3+fxoqSrsOppQcjOKQ8ULVEl/SLiKz13T7yb5YYZ0kcqOQoauvufEen3JMM
upzzzS289udQMRUxAuGVQByeAwz/tVw9vH5tzHFv2GRwhYjI5PpT/ss5A2wyMpJVGCHDHOM
A/XjHWgDt28VacPKWK4uMW8koZgpBlH2VYkbHu6kn0qO38Q6U0cMc2oXNu0T2MrFULb/ACY
2DqcH6Vxc0Etu4E8ckLEZXzFKnBySefxrQOiXK6VHfFJfMmnaGOAxHc2FVsj1yDxj0oGdHF
4j0qGxm+wzm0mlCyAmAs0cwlDsxYnkYHAFQyavohN2sNw8Czy2tyxSNtkkibvMCjPy5LDr0
rBGjXH9kLf+XIy+c8MkQQ5j2qGJPsN34YqCLT5pHg85ZLWKTLLPIh2nIzx6k9vXIosB1A8Q
aXJqukai15LCunXRd7cRFlnU3Jk3ZBxnBx/wEVY03WLa71TWNWYziIWYu3QLhYLmM4ix/sZ
boO3HauEMUkkwhEcjS7tuwL8zHjt61Mtnfl5raO0ugY/9YojYe6lgOnAz70AT6Hfx2Gr/AG
udiqmGVCy/3njZQR+JrprXxJpxXT1ubieM2TWksjBCxm8ofMpIP5GuLigWVZ90hXyYzJjGd
xDBce3XOTT5oZ7dlFxE0Zb5gGUjI9fw/pQI6ePxHZzB7Z5ZYIptOkszIFLeUzT+ZwoPTjH4
1bk8WWPmWCQvcNFbXhkfIxvTyEj8w/7fyE1x9xaPDdz2ke+cW5ILKhBwDycHoOh5qymlzHS
ptRYlfLZU2Mjbm3DKkdsEevtRYZ0dn4k0q0urWCSaee3tbVv3vl8tOJjMhwT0BO36E1W1O/
kbwLZpMGW4vZMSlxjfGjMUI9syEY/2a5xtPvw8lu1ncBkXey+WcqMfePp1Aq1daVrMCxi5s
brb5KzJlSVVDyPoKANLRtcttPsbS2klnCRX73MiKOCGjCj+RrZs/Eui2FjbQ2uYnWa2lKrB
84ZN3mHfn5sk8AdK44abqHmpH9iuBI+GVChDEew79qkGn3reaRY3BWItvPlnKkDJB9MDmkI
218QRf2FFZiZYZVWWKYvbea0kckpfIfPBwf8Ax0VFrVzpF9cl7bUZjawwrHbQiArtXPTknn
GWJ9ax5bQw2sc7uTKWYSRlDmL+6WPTnFRSwXEcMcskEiRvja5UgE9ePXNAxbhLRQPs00kvz
HOY8YHbvXS6PrWn6dosFvNdz3Lre29z9n8kj7LtbLFXPXPoMVyr21zHax3T27rDJ912HDD6
9/wqY2t2tvHObWURSYAlKH588ge/t60AdFP4hgfTpbaFpkMlq8PAI583f6+lWdS8U2Vy1x5
D3ADxXSqNmMNLIpB6+grnotD1W4N2UsZVa0h+0S7lxtTcBnHfr/OrC+HzJc6fCLlgbxC+77
O+Isfe3Dv+HtSswN0eKdImu0nla5jNvdSXMYEefPDRBCDz8vK989ahXxNbPEEtria2kENgi
t5e4I0KOH49Pm49a5cWF0rNJHbTyQBzGjhflJOVAHvmrSaXch5I7mOa0McRkxJGfnAIAGOv
U4oswuO1mexm1lp9LQpBtQthdoMmPnYL25zxXSDxbp51i5uZBI6TXs0oMke4BHhCAkZ55B4
rk5NN1GONpprC4RFXcS0ZAA6Hr71JFpck2jrfwbpZGuXh8pVOSFjD5+gz1qgN0eJrdHtjPK
ZfJvDJuih8pTGIPLA25rC1m+hv7y0kg3FIbSODDcYKDB/nUcFjO08iTJNCIQ+4+WW+YLkD8
aoZbb8xGOvPU0CGsMGm44zTmpuDigAp3GMU2lI4oAXikJJ6UlHSgCTzPY0Uu8+n6UVA7sZ1
pBkU7FGasRreHQf+Er0gAFnN1GMhck/N3/Cuug8RafanSURrZY4JY1uFd23xlbneSq9Px61
wVpLdw3kUlmzi4D/uynLZp1zBcwXEtvdQvHMrEMjL0OfmP4daANfV9UhvLXSGeQ3NzAZfOD
kk4MrEcn2NdZP4g050uYzrYklubq7mt5QpH2YSooT/AHeh6dK88uLZ7a6kiDJN5eAzxEsvI
45x70wpLz8kgyOcIcY7n6UFHo8XiDSVhsoP7aCraXCS3Pyn/SgkCK+P72SCBn73U1X03W7e
91VIZJGlsLbToJghUlElt1V8H0zhl/4FXnxRhGGaJgmBtcjGQOCfywPxrQ0+3vJLC9kt7wQ
QxxgTgkjeM/d9+f6UrsDQspBo/jF31G5Rtyy5nQ58tpIyFYeu1mB/A1u23iOxsWs4P7VeR4
rnT/OnXP71ImkZ8n0AZR71wLrII42eNhuHBZfvfTPbipZLVkPJ80mJZGKZbYCAcH0IwP1pk
nReGri2g1DXL54vNtILfzGUjhl+0xYH4jP61D4o1KDUbuEQy20sSM7q0LszAE5wxboKzLq0
vtMBtzKfKuoI3fZkK6uokCknqRxxWfKsySeS6uGXBKsuD0/woA6d9VtD4/1C9E+LC9lmjZ8
f8s5AVLY/EHHtWsviDSZZJri7mU2VnfJLZwLkSMqyINrDoU8tT17j3rhDFKSFMEgLD5QUPz
gdwP0poicuVEUu4j5l2nOP/r9fwp3KO8l16zubqe0uby0XTDGwZoXfzCCzMArHnOT096rS6
zZto0sI1WVzNY20DRjduAQ4auSW0JS4ldhE0GG8uQYZyewH05/CmIkrxOVjdkHylwCQCexP
rSA7+613SILRoLG+5X7QIyjMX2MqBMs3ckHNRv4pslntyl7JsadnmGD86mFU59ec1wzwTI5
jEUjNgFk8s5X3x9OtHlSqom8ltn+rDbCQT6ZoEdP4luw+haSQSLm7Bnn3AgnaPLUn6lCw/w
B6jUL3Rv8AhEZLCxuQ8rm1dFbcXBAfzNxPA6jgVzkwvZnWW6WchFVd8ithV7U2W32XLwB/O
IkKqVH3/oPUkcVIzZ1K6tLrwvp8c10kl/BiONYcjbGBn5lPGc9xXUHWbLSzpkt5dmdfsGmg
WZU/uyqglx9ByPWvO2jcHy3gkDZwQUOc+hHY/SrtzZXS6fZ3klwJhOpjjRNzSKq8dOwA4H5
1Qjq21iwSwudN/thpZJbC4j+1ENje06yKnr90H6E4q3d+KLK51dfJurKPTrh3aY7ZA4Rgod
Sf4DhRgDiuIstPmu5pYvNFtIkTSusuRwB9O/vVXypAFxFMQwOw+Wfn+nrQFzurXxHpFrHpU
dq8KW9tMkcomDGUIswfcvboM/mO9V4/EenNFE1zdyySLFNGWYEk5vBIp/75Ga5KG0eXzQx8
lokLbJEKkkHlQPXHOPY1CiSsHdI2ZY+WKrkL6ZoGdlL4ntpURJL6R49l2rK2SCXYlf6VT0P
VrC38I3ekXMxhnu5XPnoPmQbFwPo23B/CuW+zz+YI/ss28jcE8psnPtT0tp2kiQQSqZG2rv
jOWPfHrQB2sviPTHitSLht88Est78v3JygjAHqCAPzriridZ5hKtpBa8AFIVwD+FSTWssUs
0KI86wuR5iIccdB04981UPTPegkGpOcZpTyM0ZoAQjBpCM08kUzpmgAoo70oHrQBJj2aik/
GipNBOefajFLnhj2o9aozLNjKbbUbedX2NHJu3DtXoNxPY3GpXN7carZOUbUMkzAmTzIsR7
fXk15qp6n1rbPh3WbdLe8NuoWZowpDL8pcbkznpx6+hpAdnqeoWFnb3sCQwNcK7mSCW58kM
rQqAcY+bByQOOQPWo38R2sl3NG+oQtbm9mUDC/6oxYA6dN36815/eXNzdX8txezie4kY75M
8P9Pb2pbaxmuLK5u4mQw2xAl3MFK7jx16/hQUdjrT22q6THZ6WlsIkhin5uwWiWOE7lCY4y
3XnkgetZegSvb6DqlzFqVtFPKnkpbTThDgrhnAP3jt+UfU+lY9np19dw77OAyKZVgG04BYg
4H44JP0pken3MxYRGM/vlhXDgl3J7eo460gOi8ZahZ3kMaWEVuLcymSGRbkO6qVUBduBtHH
Stu1vrTT9NgHl2v2s2tpIY5bnyFuIvLPyk4ORnOR3zXAXmm3NmMzhAS7rwwJIUgZ47ZyPwp
s95c38xluZvMZVVNxGNiqOOnt2osyTvYdfsHmt4726ia3gXTwkZAZUZIyHP4Gub8QzCQaXH
NexXd9Gri4lhYOMGRio3DqcHH0rIFnL/AGWdRCp5PmGI88htvPHcYIos7KS9vBbW4/ebGbJ
P90Fjj8ATVDPSb7VYtN1rVPtep2ryi4vBbICCYVMRCjGOPmxgeozWTp+tWENnpV5JexJe3C
styMD92YomRM+m7cCfU1xk73F6tzf3E8ckhkAkdnxIxP8AEB+Bzjiqr/MeTySSSeueKBHXa
jqlteeFZhLdxy3ksdsHJ+85Vpep69Nv507S760jsdCeS/gWys5D9ttDIFZ2Mhw+3HzjG3nn
7prjQO5z+A9OatW9tNdW7yptMcTBXZmGMt0GO/Q0gO6PiGGB2Aure2nF3aEyw3XnvJF5kjP
ufAJwCox6cVLb3eiW9rJs1CJ45H84K9xkK4uFOBFjCgLnkdea4C9tJLDULmxuAplt38t9nT
d0P1zinWVpJfXsFnCyh5SFUnP6+1AHbz6/BPZvBPqKSRvbXQIJ43ebmMfl09KyP7QsR8R7/
UBcKbaSSZoZg3yhihCt6DBxzXMOQjsjKDhtufU55/z2qS5tZbO4e3uCpdOXKNuB/EelMDvI
9Y0uJSl7qUU9zaWyXAmU7hJOEK4B/iPKf98mpE1/TY5dOniNvHCIVzIbrc0Mn2dxgR4+XLH
k55NebndvKlOF9hxx/jU8ts8JiMmwtLF5i7DlgD06evX6VNmB2lzqyXmgNHbavBDqZtoPOl
kk8pplClWXd1znHHertz4isEuC1lLDHAYmaFzdF3hby8bQmP3fP9K86yMfewMDOB19jVm+s
J9Ou1tbkJ523eEjcNhT06Uyjtv7Ut7vS7u9ln+0T2VnDOkh5LTvH5b8/wB7+oNYGgarBpmm
XMc8oHmX1q8iAfNJEGO8fQiqF3Hf6fafYZJmFtdRx3OxfusCuVJOOvNZio2SuCABjpjge5p
iO/n1qG1sNQU6xHcakYLj7LcQSbjGjNHtj3dQcBuKfearpmo6jIJNW3Kl5LLbFJvLCr5S7A
G/hUtnp3+tefcpghcnGOeBj8aaCRxnjGMCp1Eekv4g0+C7TyNSjWOa7zcmNsrIptdrFj3+b
Irz+/shYXYt3lRtyCQbDkKCMgflVfLZzk5+tKWb1z6571QDOOlJ1OBSEc+1KODxQAEdcmm0
9wCM4plAB3p3XtTacOR15oAdx7UUwjn7oopDuLn5vrTvWm8Zz2p1MQ6BPNkCD+I969BudYt
J9a1bT7a3t0s40YKXk3faXSMwxHPou7cK8+Bxk96T7wAA4wRj1zQB6PIbMtJPDHFHe/ZIjH
Z4jzbuW2ud2MHhQeckbqr32q2DadeiK3s4I2sXmMCRqzeZLcfIu7GcqnPHpXArwp4GTxSjI
98Zx7VJR3Ok3EMXgCXSIbqK31C+aW5jkBwdiKo8sntuAb34x3NX7BNO0u1tYnu4JmhuYblJ
mZAWEUTyHAAyBnA5PPpXnHc44z2pu4BQBxj0qiToPEduWFneQKjW/lrD5qkAtMIw7j82611
Nve6TPeTxXklmYrVrb7IAiDY7W8uecc5kEec5wcV5yXkMKwlz5aksq54BPU/jU8lrcx2MV1
NGUt5chHz97B5x/n8qAPQ7K8jmhgt5BZWoW+h+2rMYzuiCjeRx3BPSq1vc6dDZWV9mKN71J
YWwANnkxPGPpv3c+teeMw3ltxLE4IPf3qzdXs95FbwSyAx26eVGgAAjHU/jQUdL4TGmiyub
nUY4/KivbfDsowMrMBkngDcFz6gDNatvqlrFLAskdpbSm9tIZi/luXi3N5hJxwMYzXEC4vI
tDNusgFjPOHIwBuZFwOTzwG71Uhhmn3mGJpPKQu2BnYvAJ+mTQSbem3yafDrtxbtCs4UC3L
IrZ/eA8ZHpXVXS6HFcayIbq2e2na4eNFkQJGQ4EYAxknoQc15uCAQdwK9jxgcf40gwxwDyA
M8dh2NAHpd3qtjeatfyPc2jXX227FnIVTAyibO3T7+Ce9SW13Zw31mbW90+OZJYm1CXKbXP
2dQ20/74fp615luULkDK8Dd0HcgZ/Gp7q3urCc217bNbTYDbJFwcMMjjt/k1IHdS6xp8WxW
e3a3jWw+VEU5DK3nnOOTzU7Xdpo1/FpaSWaG0vYrWViqnegUbyc9iSa4CH7RYTWt0u1Hz5s
ZIDD0BIP61FPLNcTTXM0m+SQlnYtySTzk+tUB0t1d2UniTw9fzyRNEjxNckAY2iQ5yPoK2r
BbSxa3sJLiwLXDTLJcRXCb7dGkyrgnIPHb0rzxhlgSVyRwOmRz3/pRgYyRwee4DA/pipswP
T5jp9rDpov5bR9N+w2LBMIHZ/MUsxHuu4n6iqVxdwy/bYLEWdrqYQLb3Lzo29PMcn5sYB2l
APYVyktnrF7ZW95JbyyQIi28LngbQMKB64xVW/wBLv9NnEN/atbzNyQy4Pb9eBRYo7W21XT
5HtoNRmt5YILfT9oIXIZVbfg47EjPtT4NUs7e5zKttBILqzSSR5Um82MyOZDnHTBGeK4ttC
1T+0n0wafKL2NDK8W07ggG4nH0rPRzgEMARxnH4f/WqgOj1+SPUbK2uEngeaFJzIwIXgTEK
AO/y4x7VzJ5JqQ/3jITubjnoKdDbS3NwLeEo0r5wN2OgJP6CgkZTtoNNXJIAA78Z5I9vpTu
uNvTpk+uPagCFuuO1HFKd3QimY59qAHZ4xTO+KdkUmOc0AJShhnNKBkZpAPagB5Uk9KKQo+
elFBI3Hy8dKfTVp3pQUKMkYyKcFB68Ui/QU6gAC4OaMmnbjSZoAShUB60uOPenZGM0ARkY7
13n9lzzXViLKJI9LS0WeGZIVl86QIN6jd99s54PTB64rhGoz6ZxnPBNAz0m40zTf9LhNr9l
s4riCe4u/KVlaN/L3IH52MNxOF9T6Up05St4zaXajVkiuPItxEpXy1kiEbAd+r4J6+9eZk4
XYMhfY1ZtbyezS5SFvluYmgcMSflJUnHpyooEd8bSxW5hWLTkmuZLiSORbaJZWikaOEsQp4
IUlxiud02BbHWfENtJPFP5drLDuQ4WTDoeB71zWQeuffnr70gb3wcYz60AemwaUk/iFL8wi
GB0jJ082kZkhRnKkOOgX5c785wwNVrbRdLi0qT7e6PZKRIHEaARj7SqlRIOSQu449K87JI6
sTkYOT1oLkjBJP1OaRWh1T2U83ji2i1iG3tLbzDJiOJUT7OpLHGMZyB9a3kay1W/s7+Bm1C
WaOSyNx5AJhcMCkhRuCoRgufrXmwJAC9O3uKCxJz0PtxSJPQraOwsLe2xDYzzb7aKQlVYEG
WQSHHuAKV/JuIJbjTrS2k1ZYpUto1iXGFm2ghMfM23GCR0rzwk4GOAPQ/59TSdQM9untzmq
A9C1ZNGj0/WbqzitcWTPYqqgEl5CGDAd8fOM/Ssi1gS48Cz7YlgezcyNM0QP2ok4Chsbgw6
46YBrmRgDA5AOQPSnITng8DoOwoA7DS4pbrwxC+owrHBpv72xuvNC72MwzER/FkliMelZfi
iW0fxley20PkhJsZ379xBB3CsPGEEYPyHGRng49qdkg5B5zmgD1ee+sx4gu9VW6ia7uWl09
juGSixsSc/7vl/jmsqz0+xg0u0+2yw3CxPAYZGjjVXLRyHGerjcEGW9K87yBngc80sU3lTx
y7Fk2HhHGVPsR6UAel29kGk0q5vI7ZJmhjF3HDBEdweZgzNnhMAYOOnFU7WE2sFhb3FtbS2
c9xOwl8lCsSKsgjXcByT1ySeMCuK1DU7nU5lknKosahI44xhYxnPA+pqnk9NxwBgDPSkVoe
g2r6PJdQWl7DaR2dutpJlI0BLMrbiT3ywXI6cVy3ih4v7XRVtWt5FjAlLwrHvOeDtXgfWsY
gEZ6n35/nUbfM3cnGMkk0yQJyf8KQ8DFKASaUrkigBnJPHSkzxUhUgY6VHjtQA5R8vvQKQE
g5xS5waAJ8R/wB8/lRUeW/u/wCfzoqeZgMAAOKcQAAaZkZHvS8kYqgHKDT+4HrUan1zUuV3
DrxQAwv3HSn8UwYAzSnmgB25d1HGKTHze1NJwM0APODTlwvbbTMe9KBjpQAwqxalxjrTwGL
UdOtAEZUGmcd8mpSMU0qDQA0nNIQwPQUp4pCSTmgBSec+lNPFOPOfekK5OKAFPK4o607bSA
DvmgBysQM08evfFNCYGKeFJYcj0oAaOoJHSlLcZFNbqAKQEYoAazEjNJjjNKemMGg8DGDQA
oOKXn86TaKdigBC2BimH5Tk0NSDJ60AB4OQaXPAOelDU08DFADs7sZNJimjPFOzQAoB7mk4
3+1ISCcAmkIxQA8jn736UUcetFK47De446U9M00DPIp6nGfamIcQAM4q+dHvl83dEB5Nst2
+DnEb42k+n3h+dUgNzBTwCa9HfVdLuby8snNnHB9stLASjhpbZCcs3Yj5FoA881Cyl02/ms
LjHnQOUfbyMg80qWcsmmTagu0QwzRxMCeSX3YIH/AG+nHrXexT6edPvZ7/AFHzrfUyssoMy
7Vd5wGATGcqgJzVlr5jZiCS6smvRNdy26LKhWIgKsK56DALlfc0rjPMyNvBIxx06+/HqMU/
7Mxs2uS6BA+wAthjx1A/n/Wu/OqaYItRvJ7qC4urAWrKWGftUojZSV9cPgn1x71m+Kb22Fg
thZRq9q5jeFhMpAwh3YUDI3FgTu64pgcslnM+mTaiNnkQSpE+Tg5YHp/3yfeoASvBBByMd/
qMV2Xh3U49O0e2txdpGJXubiZOPnVYsRqfXLA/nWjbXdnd3V7p88sf9k6fpcbsq/dZlMZdc
+rHjPvQBwMERnlKiVI8KzZcnHAzj8e1RkMcZHOM4wckDrit7Qrg3/iWee5UM8tvcuRgbeYW
JIHauklu4JAbhbyG31ObTmjt4vOUx27hk2sh6JuUMME/zpIR52Tk4yO/r6/4Vb03T5NT1KO
xjkWJnDMXcEqiqpYk49hXdrcaVcXPmLe2Ya2uJmndsAOxtgpZfXLg/nXJ+Fr06f4kiuROLc
CG4Xfn1iYD+YpgYUg2uwBBUMVDHgcUYbI46jPQ/L6En3r0O1ubOy8Pw+XcW99NG1tPEtzMP
lfkyAYHyjnHOOaralKosdSi0rVF+1SyJNcGaQb3jMY/d7gMHYxYe+RilcZxEkXlzvFvRwoP
zI2QTUlvD51xFEXVBIcCRzhAc9zj+ld8dcs4LtYYL2AW897N5wUD54vIULu46bs1Lph0+Wb
TpUubRzcSaXGsIxvzGcScY9fzoA4KS1eOOJzJE3m7tqq2WG1tvIHToT9KWa1eOKGQNGxmUu
FDZKjOPmx0rtvtlslmtrYXcFtqot5Y1lLY2H7W5Iz2YrtOfTiktdXhsbWAx3kQudtmrsCOc
SNv7enWgDgT0HOM85Pceo/WkVstlQAD2PX/ACa6/wAQSSa3bGeC4jm+xefLIxI+WPzQFA9f
vfkKqeEpJba7vr2C+jhkhh/dRSPtWZzkDJ9AMn8qAOa5UBiCB6nt/n607y2VtjKd2MkYOQe
wx1ru49Z09hbW93eQvY29vp5dAvBZWzJ9epzVx7+a8/tVLO5t7WeG3Ahu2uNxYNMSMtjC9f
wAxQB5qVLbtuTt6gc/hVrUbCXT9RksXcSSIVz5fPUZFd9catpDST+RfQR6ej3f2qADBmZkI
jKrjkZK/THamXOraZNeQvZ30EDJA8IU/wDPcoMSfQj5fagDhILJp1J8+KLD7MSEg5wT6dgK
gKncQATgZr0NLuw3C4lkhbyJLZLqdB8skwgYOfrnv3qrFrFnHZafKsytd3c0dvdRbfmjRFM
Yc/7wcmmBxVxZtBctD5iThRkyQ5KkYzkE9RUBRkba64JI/LGa9HXV4NK1MWFteLDFa3y2xI
A+eKOHaM+oOa5LxBdR3h0+QSiWUQYkI9QT/SgRhsB2phHNO5pzDng/pQAwcD3oI5pe+aQnJ
zQAnVumKG64o75oxk5NAD8r6f8AjpopMPn75oqDQUjAyKF70mc8UoBFWZignPJyaf8AKxbA
HUdB/X8qfZwpdajbwSTrAkzqrSt91ATyTXb39tp8OueGQ0cSA3flz+Y0Z3IHHLbOAMZ/CkB
wZRdpZVQnsccjqPT9als7Oa+uTaWyAybWkwODhFZjz7AdK9Es20q4037W9rA1+YH2iERqSo
l+6A3GdvH0qWw/sg3drfy2o0vT43uImthIjPPGyTEMpHIYD5TnuRSKPNBwRgDOOO+fXtz3p
XjMTYcFCVBBxjj/ACa9At9Os7iZHK6aEgvJHZ1ZQPIaNfLwCc88jHUHrVxJrW5QXN1bJezL
a2XlojxDKAESA7uMbsA96oDztrGdNNTUdo+zu4RHJHLA8DHtj/PGZ7NtRn0y7trTb9lXEk4
BUdOPy9vUiutjaFJbaa3t7QaQtg7qHdD/AKT5J3bu5O8Y6dhVlTow0uS6SzSeeSONruKB40
DKbdTk5/293C85H0oA8/tby5si7W82x5I2idsdmHI/L+dSHTLhbWS5MaeWkaS5yN2GOAfr7
fjXSaLaO/hl9z2+L2cQBpCmbWPcu6RhnPpj2BroJofK0eZLFbYai0Plr9pkiLELJgH5fl6f
pUiR5hgMwyRwOSTn9KPlXgkHqBg5z/n/ABr0iWHSrS31a8tjDPaEyz28e6MRRuk6gKF+8xI
G70waju7jTNHgvIdJW0aSJVmSRlDE75M4H0TaPzp3A4Jbd2tXugqCNGCktjqRnA/I1Xbkc/
d3dPTI44/WvU2j0ZLo34itDbrqLaeEYAoQHMpf/vkov4msK8u7e78OTLIbbz2sHkyqAN5gu
ti/+Q/0osM4YgN8oHBHPPOM9P1q1Y3M1jfRXdlL5VxE2+N+DsPT/wDVXZx3ET2cdrYrareJ
paGBjtXMpZdxyeM7ePpV6+utMtZ3is4rAxGG4ZsRqRvU/L+R5X0pgcDHE83nS/KVjUyOxbr
0B+pyR0z3qA9RnA9Bk8k4zXo62enSrfz+dC1vPC7PEjxhEcQ7gWzySW6YqQXGjXOpyC5+zs
sM7x24j2BifKB78fe5yeM1KBnmfzBWUMVVuCAcZHUfypuwuACenI5456jH6V6Qt1Yo1uvkQ
WxlmuFnSZ43ZttsGViRxzIM8d65PX4hNLBqEbQ4e1tjKYmHMrRgvwPf9aokqalomqaUFkvb
HyE3lM7lcAkdDtJ2n2OKoxTywwzQRzeXFMqiVOgbn0716HdwWses6yt3qMEUOp30Yt/LlV8
BRuMnoM8DnufappJ7KySCQfZxdzTWiz+c0bvsMsivu28fdAz7Ggo8/s9N1DUUnNnB5iWygy
O7qix5z13HGTjgdfSoJ0ktyokKgugcYYN8rc4/P8RXT6DEtzqmp6dNHbvoc8pM++VU8oAtt
kTnkjPbNa9ndabZrarFNaFHFrG5dVOV8pt2c9MnGfepA4Jb65/s5dPeVjahzI0XYnpnnrRb
XVxZ3Ud1azeVPEwZGQYK8cHFegW9/ZCGyuWktRcXDWkdyzBTuTzpAwI/3QAfamLdx3enwy2
UtoNYZnVCwRAsQuHGOePuhce1USeeO+4tJKxMjnLMxOWyec/jTC2DgNvP8xXo95eaUIHtrB
bVrSS2uZEhcAK8gul2g+mRn8K5jxeFbWFm88/vkV2hLo/kH+5lOD7UAc7Tgcnp+tIOTQKAE
zSYpwOe1GeM0AIRg0oOCRQeWo75oAdgZ7UUm0/3WoqR3GA45p2aTHSl496oQu0lFXjHTHtn
irdlZXN9OtvaQPPOTgKBknsRg9f8PpTtKWD+27FbkDyGuEEgPTbkD+td3YaPNYXltNJpMOY
XupJ0aIOzRIVCgDPBJO3/AIFmpYHnp80uYwGJJwAo6npgEf061GCNu4YOCQvH3eDx+proPD
02z4g6TNLBHCP7QjLxMvyIN/K49hW/9m0U6bbyanYIguXbz3ht9vkP9o2jLg/INn8PvQUcU
mm3b6edRWAm1DFfNJHLDGR9ckGmMRjcccZA7Dv0+vSut8URyx+H7NJLCGwxf3IEcShQVwmC
R7jofap9DsYJvDVs82mQSRTT3IuLl1+ZEWJWBB7YJJ9yMVRJyT6Vfi2ec2kqxoqyM2PuK3r
6Z4x65qiQedzjjjH+PuP6V381jaS22o2VvFFAEihkluCm5WQInybs/K2ST77sVl+MIdMgli
gtLMQPHM6rJHFsR4gF2YOfnOd3PuKRRyZIAGSMZGcdD7e/arFxbS2suy4h2PtBwW5AI4P/A
NauusNNkm0DSrV7KzWS/uBLHctCCI0QnhsfeLHIC+w9a0pLC1meSNLCOK8urLzjO8IKRMu/
OVzhNw24PYipBHnKoMZABYnnvz/nirL29xbRwvLD5ayxl03dxnse44rvbXR7JLOwF5bWssi
OoiYIqrMxt2cAn+Mb1QZPWrg+zJZadLf6bY/amFrE0TxghFklk34GeMjGfSnYDz+4nvpNJs
4JQFslZ2iULjcTgFj6npyfSq0FlcXCymCIyeUMvjsCdq8e5rX8QwWtvFpq26qR5EoIU5APn
OB+mK6rSoLdIIIhZW62TwWG6fADSu0i+aGOeec/SqJOAvbC6s3jNzCYjIDtOQw+Vip5Hup6
elVpPl7EHnHpivQ7CziuI9LmKwzRW0ckZtyiyMytdyjjJwAAMk+mK4zV7FrbULjYm22aZ1i
YHIIU44/KkUwbRtUh0xdTewZbTH+uJUhcggcA59e1Vo7Wa4t2eOESrGFBwQCc4GB3PrXYx6
Td2+g6Lp8QUJqMyXV3cSAGNe0cZGegHJHqa2JNK0xriyuJbCJJJmtvN3BV2/6UU5C8LlQOK
LoDzO4gFrK9vKixyxtsIJ6EH9R2phCjB2qPmyCOmcDv6eld2HsLTT5VSxsJJI7Ga4V5IwzG
ZbnYvX/YY8ewqxc6VYImvRR29tJbv9oEISNMxFMFRuJzk9sUCPP7m2lsbqWzu4gk8J2ODj5
SOvP4023tZbsT/Z0JWGJpnwf4RgFs/iK9Iu7WzuNZvna1t54Zbu5N5KQpaNViym05+Xkde9
cj4TYrf6k0UccrDTpNiTYIY7l4wev0pjMDCsAWG7JPPrx/9f8AGmkLznAHqfb/APVXoV1Za
U1nqNyLK2WfToVlnjQgqZJY1GwfR95/Cuc8MtBGNQuJ4YJXSAeUJ1DAHevr7ZoAxLe2lvLl
Le1XfLIflXP3zycfX0FE0TQSvBKm10JDDrj/AOvXo7x6M97fOlnaQS2k9zHZCBAASqxsmRn
5j8z4z6D0ri9fhI1Nr1LGSzguSTGrkHkHDdOOtIRkHbkdPTOfb9aaSQgwOSccjH/6q7uxtI
NuiD7FbPp8kG95m27nuijnYxzkDcBwaw/E0Cx3FkzQQwXk1qrXMcOAqvnvjgUxGAOKUcUHi
k56d6AFWkHIFKv40AcZoAO9JzTttJuFADtknqPzop/+etFICH0pRkjOaQ8dacBgYyKYD445
J50iiQyNIdoA6knFSefdpN808ysCBned3TAGc+n8queHWH/CV6Txn/TI8DOONwzmusu9EtL
myvbtNKe2u1+0LFbhizHa8IDe/Ejj/gJoA4qOOe4nCxrJLMdx4OW4BbP4f0qMzTMsgMzlXO
XUsSHOP8fXvXpdro9lpetmO00x5DuvI3m3n9yFt+B+JJ69a5vxPp+j2Ft5FkJBcRyABxE4S
RCnLFjwxzzx61JRzyRXtwjSiOaWNGCMxywUtnbn64wPpVuWXUotGFhLFJFbW8zSSfKRhpFX
GfY7AQK7rTtIsTZTab9kMVmzae5uVY5nJjeRunqxwMetVWtrbVopo7VmlkuLu1M4uYnjBdR
Nng/NjCr+oFMR595r7SPNfymPILHHHr60197IBvLKq8bmJGPQZ7V3t/ZWVno+rfZbGNjcWU
M+4wsCh3kEhTyvA5rK0nSRdeGg8mlrJNe3K2lpcEEAEsu52boFGQPxPpSGcuZZ9ioJpNoO4
DceOnbt61MBe/Z2nYy+VIxiaTccFhyR15PINdB4j0qysotJeBVQ3O9JCkTRL8r44VuenHPp
XVtolgbG5sZNNFnbW1/c/Zl2s5uAsabSQOW79OuKAujzAySOqgOxxjaCxIXH8hTvMkfLMxL
feyWJx1/PrXbxaPo2pCRLG38hUnia5lnhaMiJiisIyehDE/KecGpnh022j1uGz05GuV0+QO
klqyYPnKAVDc5wcnHpmgDhWguvsguGjYwIxQSHoTwdvt1pjGRhs3OMEnbngd+ldl4bs7S88
OiC927BdyuoKE73WEYGBywPp7UuoQWk3hu9h0ewMha6g/5d2WVWKHcADyFJGAKbEcT5kkeP
nYBVK43dRnp9PakEjAgk7gB0PI9zSyYJIxz0IPaoTxQIupLKI1j8xyinIUsSB+FWU1O5i0+
6skC7bor5jkZbC8gA9hnmqETHOM09iMZosgGF87eT+dKHbaRubBxnnrSYGR6Ck6DNMBSW+Y
bmAb7wz1qIGRM7XK57r1qRsEZqHJ7cUAXU1CaPS7jTo0iWG4kSSVtnzttztGfTk1UyVzgkZ
64NJ2680HPPtQA7LHB3YIIII6g+v1qV7ieSGOGSVmjizsUnIXJycfU81Dz7Uc89KAFOSpXJ
AJ3YHAz64phO7liSc5JJ607n2ppGBQAgb2NPxx7+tRgD0qQHNAAM+tLtJFIAM9qUPjigA4x
TTgHFO3gjAX86bgnnFADv+2iflRS+Zjj5f++RRUWERgepzTtoqPntzUwGRmrGKhMbo6EqU5
BB5B9c1ZW/vxLHKL648xQyq/mHcAeoB61WpwGNtAEwv78CQC+uB5pJk/eHMmRjn1qKSe4mh
jhluJZIoxhUZyQo9h2pmKXA9aAJ1ub51WFbi5dU5RFZuADngdsdqJLu9aRpHuJ2kDAklzuD
DPX6dvxrotBeS18N6jd2jNHMJ4IpJY497xxMGLED8B+Vav8AwjenS6gsGoyy3N1c6jJA10H
8sbEjVsbf7x3EZ96ko4Z7u7klZmvJyXXa2ZScjuPpUkd1ei3+yQ3VyID8zQo7Y+u306fjXb
Wvh3QLi+t/Ljkuobu8t7N44pG/0cuSGIJGT0z6daoeHFhtNQ8QATzWsUNo6LLBGJJFAmQcA
+1UBy01xcXOGu7mWZhwPOcsRzz1qX7beHYTd3DmMgIfNb5e3HPpXca3omkJPqd5fSRQT3Fz
P5XlMf3RVQVUKB1JIznGM01PC+lQ26y3sDCa1FxHNBDMxBeONWAJI6nPOOlLQVjhWvLxoni
ku7plkILIZSQxHcjpn3pxvb123Nd3O/aV3GRsgE8gHPTnpVnSdPa91bY1upiiVpJY5XKAKO
TyBnuPzrqZ/Cemi7hSNJnSSaRWCknagtlkUfgx6nqKQziUnlRd0czptO4bXIAOMZHuOmaU3
l0C8hu7jc5GSJGBcr0zzXb3On6P5S3n9iSSeTaWSfZ4ZW/eGVfmbp2Ax9SKxvEukaZo6QWl
oryXDtMz3fmcMFkdAAOnYVQHObHILiKQqM5faSPzqEruxj0yfp613sdrFLpnh/RWvLuB7mI
STBIv3bq7Fwd3c7cDFMGi6MdPXVpNLlRWiHl2pnIzI05SMnjIDKrcfSkI4pVC5xyR/jz+VO
bdhiOgGc+tdreeHtKgmaSC2m+xqt7OXZ/4EJiQfUPj6g1n6RoVteeHLi6uoVRzbyzwyh2Ln
YcH5cYAzxyaLgcsAxU8HjqcdPr7c9acysAQyspBAIIwf8812ngqygl0zVpp4VlnkVI7OJvu
zuoLlD7YAOO5GKY2nQ3drbXdxaC4vpYpL+9nllZFSMSbAoUDnqOlMDkPs8qhiYpdqEBmK4A
z0+mahwMZPQ8ZA716ZfaXaRxapDIsssfmtcSwoxJk8mNMIDjON8h7dBWe/h7SCs969pJBDa
rFPdRhyfLLQhjF9d+B+NK4HBAZYZOPr2pxXgnI54x716C/h7RGnfT49NlWaO4Fqr+aS08oh
LuMdsHbj61zr6RbyeIU0yyjWUWkf+klnIVioy7Z64zxRcDntvHToeadHC8pCxRs5ALFVHOK
9BOgaHBf2zz2JmW7kt0EYkZQhZC8x5GeFIwD3qTStEsLUz2kVtJG8trHH9vZiSrzt90DGDh
FIzRcDz77HcgEm3kGELn5DgKOp+nQfjUUqPEI/MUpv+7kEbvpXpcMOn3Mgt4biSWMRx6fJE
pYiNZJzyCQDnZH+Zrk/EkAhstNEu9ZZRNtWQ8pGshCD8hmi4HPKD6U4Limgj0p+famIbsGc
0Bc9KeORwRSjrgcUAR4J6804ZAxRj/ape3SgBpLZ6/pRURHzHk0UiR2cdsVIvpTQuepzTlz
nOKZQ+j04pcE9MUmTx8vSgBKCOKcFyAc9aAcDBFAE1pe3+nSmayuXglYBWZP4gOxHenyalf
yyiWS7laUSNMHLchzjJ+vAqsdw6U368UAdFpXiOaw1Jr+5NxcSkrIFSXYrFTkbgBWTBqd9a
3k93aTtBPMCrOh7E5x+ePyqnnJyetHFAF0arqKRTxi9mK3DbpQzZDk9Sfc1I+uatMAJNQuG
HIwXOCCAD+eOazjyQPWj7v3v0pWHdl19X1CTVpdTSdobqVtztGcDPsOw9qemuayrSFdUugZ
T8/7w/Nxgfpx9KzgMEGlHFMRoQ63q1uUMGozxmNBGuH6AHIqk9xNKipNK0ipkKGPQFix/Um
ose9KCTQBefWdUeKGI38/lwBfKUOf3e3pj0qObUtRuJftEt5K77lIYtnG37v5dqrbT6UmD0
zxQBbOp6ibN7Rr2ZoHBDIXODk7j+ZGadHqN9BZ/ZIruVIMkmNW+U5GDVIjkgNnFOJBXNKwE
0V5dW4jWC4kj8p/MTDfdbGN31wBzVganqUcnmR3s6ylPLLh+q5zj86oe9OJJGMjH0pgWv7U
1NbkXQv5vNUs24uSSW655qH7beOs0bXUrJOweUFj87DoT61ATyFI4NJkA0rAathrdxZX/wB
vdpJ51YyxM0hGyUrtMnucfyFZ8F5c2twbi2meKbnLqcE561Bu5xj6e1Nzgn3osBcfU7+SYy
yXcrPuL53HO4rgn8qP7U1LyI4TqFwUiYOo8w4BH3SPTFUTxn3pfX3osBek1TUXkaZ76cysy
uW8wg5U5H86hurq6vJfNurmWd8Y3SMSR9KrkZXrTwKLIBwA7mgKD3oI96Bx3pgPBAGBikH3
h70i8jpSgHI46UALxjIXNNxxinbeMDj8aSgCM7cnpRSHO4/dooJJAcDPNKuScZpHHII6GnJ
jd1oKJck9QKXihdzsFVCzMQAo6nkf41PJaXULSia1kj8lgkoZSChPY/kfyoArtjYD6VGeoz
zmrbWt0LiO38kiaTaUQ9Tu6fzH5iku9PurJkF1EYjKpdAe4DFT+oNAFVt3OTjnFJg9+aUjO
cjOTke9PiheaVYo0LSOcKo7nOKB2IyPwowKkuIZreZoJ4zFIv3lbqPw/CoCRgc0BYd/EPam
7sU3PzYyMgZp08E1vctbTRuky9UPUUCFU7sZ4xTgM0wYBABHofb61OkUjwyTIjNHGQGbHC5
6fpmgCLa3pThGR60mAR94d8c9cVqRaJq0rhFsptxXcARjjDH/ANlP5UAZwBA9T6UrKCT7VZ
tbW7upHW3gklaNSzgL91R1P0pLmGe2KefHsMsYlTPdT3oHYpYBY4GM0uGznNPVSfmxxTWCn
J3AAHrnqOtAhmeKDwpOTxVm7s7mxdY7q3aF2Xeqt1K5xnim3NvPaSiK5Xy3eNJVHqjAFSPq
DQBChyATzim7fXinIU6GRfzpyQvcSCONWZjxgCgCDjOc03PtU1xby26xmaIx+Yu9cnqKJYJ
IGRZl2s6hwM/wkZFAEB5GacATS4+UkFcDGeen1oAVT87YGexB4zjNACHhaXPHSnGMoSjcMD
ggjBHPel247E/hQADml/E0gOO1LQAsfpT8ENjIxTVBzkU7J9R+VADMikzxmlYgHpmm54oAQ
qMnk/8AfNFOKjPSX8qKRIm/oCOBT4+W6VE4OcCnKWLcUyjSsDt1C15wPMU57jkf4V6VqNn/
AGyL+5jeLdPq0UE6OCV3xB+cDrlduR3NeWJlAr4PBxx2INPjM8k2yETO5JIC557gcfj+VAH
p66bbJe22oW2li7vJWtWdJU2FVZ5A77Nxx/q1BOf4ulQXcOnXypYXlvF5Mdq8yzj/AFiH7a
QRn/dJrzZbicEHe5YggnJzjGev8qGeZI0Lq6rKOMjqM849Rn0oA7rUbTR7OLVpU0jFzaQt5
Ymh2If3qKCBuOSATz7D0q0mmaLdarPD/Z8FuthOVh8kEmQmCRwCMjJ3IOM+1ecvJK/Dsz+u
85OM9Oe1MLlGIVmDE7xz7nGD+P8AOkVc6YQWF34+ska0lEMrxtPHcKU8xivz8ZOMnnrxmte
y0e1vZ9N1E2MCRzQqLiCGDfuJmdFIUsMDanJzx+NeflmkYOWMjY3ZYHPXrn2o3yLnaTGeAA
GwACc9BzS1C56FfaHaWth5S6VELNLWR/tffzBc+WvOf7ueKbqdhppW6s0sYNzRXEgm5Lhkn
Cpg59K4i7vLi6htYJSNlvD5QxwWGc8+vJNQp5jBnUSSKoKswGcbvX06UxHo1x4ds3+z6W1u
n2y5ae0ilMQjXcio6EcnOSCA3vWZqEekvo2o6jZ2qRxwyGySJcjeSwKSEd2xuAPtXFB3Z1O
5nKcrkklcD9BV1b2aXTINHt4VAaXedmd8zMQADzzjoAPU0AdVpemJL4Wtpn0uMwyrdm4uyO
U2KTGQe3IA981sWxtv+EhuFjsoUW1uoYYkAOGHlTA5yecnH6Vwl4dQt7K20u6tjbrAGCAqV
LEud3XqOtUMEg/Mcg5x/wDX+n40wPSLS00+KEX17pbLqJjj+0WdvBuPl73BITcNuVCHIPGe
nNUNRW3vdI+xxWQPk2EEkL4/eht2ApP0OCK4hHkdwwmcMcjdu5HH8/8AGm/MoBXIOOCOoAP
9MUBcsvYX0cW82zBAGb8Adp/XiupsNPik8J2ssmmRGCWG5ae628oy58sA9juArj5BLHEjvG
6xyBihccOM9R7dc1Y+1X17p8FgkbSRWwkcCNckgncScdcZpAzvLiLSp9S1gnT2mS0nS3WG2
gEpEOz5upG3Jz83bA7VHf2tjK+jGOxjuI7i3ht7pmILQu0O2FeD0yVb3IIrz5HdnDqTuOOR
nJB+lallHqOnajDeDT5JZLeVVEcikr5obhSMjJz075oA7EaRbQQPax6VBNFa3k1ld3Gzosd
suW9svls+tVbfRbIRJdPYxmCUWfkybfv5hfeQe/IGa4y6v7p7P7C0ZULcSTnKkMJGADZ/Be
lN0m5ubPVYprOET3Cq6xocnaSpBOB3AJxQB1FzZJDo80umWEVxfCzttytGH2xshLOAffv2q
rBZ2svxLitTapNDhj5J5U4iJA/76ArlQX2MdxV+579fardlNd6beQ6jGrK5V9jSchsqUOPX
vTA7WLT48W850a2bWpBCt1bNEvyRs7ZbZ0BKgZIAxUM2l2ltaT6rZWkL2UFlLtmKgqJFuFG
PyzXAl5MswJDEbS27H1xSAthVPA54/nSHoeqXGl/a9Z1m4vII2juGmColuhVVSHcjs2flBI
GMAk4Oc15pOLUNGbOWaVSoLF0C4OOwBNRkyFcmRwDjdkn04P07DNNx82QMEfTj8qZIDmlwP
Smg807NAAf9kfrTST6Ugc0An1oADxg+tNbIPAzTmOAB3pAqkck0AP3L/wBNP++qKN7DjaKK
CRnPU9fSnrwo96azAg8YI70484HPFBRoWUtquoWr3qebarIolX/Zzk120Xh2wtrw6YImS+s
0+1XkiyFS1vvYOvHYxFWH1NedFmKjGABj8a07PVp4DdyMsk11dQfZ/OeQ5RDgED14GB6Ckx
nW22neHdyK+iRuEFkdzSSfN54G7oe2c+xrndctIbS301IXdv3T7tzZ6TOMD0GAKyftV2Aqr
dyA4TPzHoMY+uP6VFJPNKqGSRmCDAyc453f40wPQn8O6NJfTwtpZtFtHiKfO5NxugkkYZJ4
yyKoxjhhVIaPpVxZKbfT4INTvbP7RHbSNIUhA8wOAc8EqisN2RyRXO3+salf3CXEzzRRwsW
jjDECI8DI9CSMVDLqWrF5Xa9uQ94NsrF2zOAD19cdMdKkZ3I0ex1XxHaibR7OC0kjsbdgrS
53SL1QA9Ryc9OPc1nR+G7OWztruK1hJucJEJ3fbmPeLhjg54CDgc/MMVySapqtvGuzULpE2
bUIcjKhuAD6A1Et1fIsTJcTgQMXUqxxGzcFl9Ccfyo1A79NC0OOSCWTSI3W6ntIvLLuoiWU
Nu2gnPUAjdnFZV7p1i+hNdWlj9nluIFZYInc5bz3ThSSSflHWuXfUr6V1Zrud2DBwWck7hn
H5Zp1rqOoWc0MkdxLG1uwZA2cLhgw4xjqOnvVEmh4dt7OXULg6jai4igtpJjCWKgsoyqnHa
uo0XSLW1fSL24sLY3EF7YyZj8zDLK2drEnBKjBGOmK8/SWYPJKGcFgc7f4sjp+Oasm+vwkU
El1cKsJGxGdhtxyuB0BH6UFHX3cOmx20mq3GlxXGLd5hbvK4QH7U6eufu+9T3mgaRY3NzaL
pvnQqt1IblpX/dGJm2pnOMHA9/n69K4RridohG0rlSu35m6jO4j8+aeb2+mR7f7RM4mYO0Y
Ynecdffvmgk7ptA0+3uFkjsYrmCQSXytOXb/R3ZUjACnlic4+tLe6No1lPLp39mLMQLpzM0
rbx5UhxjnHIHpzXAx315DIpiu5l2x+SPnIwgOQo9B7U77VPI/mvcSSHaQRvOeTlqBnb3en6
XZwzyy2y34jtHvIBPI21IjIqRggHpjJ/GpbrR9GSXUPsVklt9llvLRQkjHeEjjYMcnrlz7H
A4rjtR1CfUJftCRtDBHFHbKiZwsSDCr75xnNUxdXZbm4k3OzFvmOSSMHP1wB+FAjd8MWtvP
Z3d09kNRngmto0hOeFkZgzjGOmFwe2a7bUrDSkvPslw7Yu7syYUuS0ouAmOPlA2554NeXW8
9zaTOYpJbd+VYrlTz1H+fSrun6reW1/BIWkuI45kna33nEzhsg4+oFTqUdG2laTFAXl00Sw
xwS3UlzubcCk+3ZnOOV4x196tQ+G9Mt9TGkxITeAG9M4YgrAH5UY7GElvwrhZbq9nFwnnTe
Szl2jQtsBLZ5HSrNhqk1iZp1DSXEsBgWVyx8pSNpx9V4x6UWYHWR2mhJbo6aLbyjyYpwXlf
ne+wjhv7tc/4ls7fT4rJLYMFImU5bIAEpA+nHpWKJJxCuHcIGCAhuMLyB+FRyPJOQJZTJ1w
C2cZOT+tUSdvBpFndxaZokukRW+qX9u5jmVnARiAYgSSQWO0n/AIEKlutK0hp7O00/TLczP
czbpJ3cgpECcYB6nB49hXG/b9Qk8kyXkziI5jBY/Ifb/PamLcTrKFhll3xEsu1iSD1J47mg
Dv5bXS7Gxv430tRZ3C6bczeYrI0QcnfgFuB3wScZrlPFGnRaRq0OlxQgTwxZlHXJbJH5Ais
uK7lMrNcSvNE4CzK0h/eIOcE59eBT9S1CfU9Uub+4OJJ2yVHQDGAPyoAog+nOKKAmepoIwO
KAGAgU8MOKQIDShRxQA0hqUOeKc2c4oCEkUAS+S55yPzH+NFIbkA42px9aKBEO3rz1pfmzk
ZP40nlnHBzS4I5Gce1Ayezt5L25ht4oi8kkgjVAcbm4GP1rotS0jTLK50i4ErQ2dzJsuPLc
vs2uAxBKjoPSubjmlt3jmiZo5UYOjDhgQQQfzFXbjWNQvLiKe5vHkkibfGWP3SSDwOnapKO
ytNF0jybqzl07aLjUrGKC4SYkeVKX5U456H/IrPi0LS72G9kW2a2jKTSWsjS7pCIgNxxjHY
9SOtYX/CQ6157z/wBozB32bsHHKfdIHQY9qbHrWq29o1pDfzrCwbK7hj5hzk+9MDtG0uDVd
UEcV7K2nTRRpbzJIG85DLtyeMhuv41F/Zuk6joFpdvFJa2dnayMsMs20nFwUJL4+p+prjpt
b1S4O+e/kZ8BQAcYCtu49BnJz61JJ4i1p7pbp9SlaYKYxuII2HkjH15+tIDqrnT9EOkWrXA
kvLSxtJnhKHYXH2x1BPHoadH4X08XrWYmn/s59QFhOA3zGfzwqjpwPLYn6muJfUb+SF4Gu3
8sqQFLYG3eWP4bufrV5/EN3/ZcVrBJN9pa++3zTbs75dvysB2xjP1NUBrvo2hy6WtxZ211D
M1tJcK7SAgbJ/KxjHcc/WoU0vTpvFOtWFxI890JfKs1kk2Gdi3dsZB446VzqaheqmwXT7FQ
x9eApbcR/wB9c1JBq+p211NdwX8iTXH+tkVvmcn+vvSEdPb6Pplvq1taSROJ4LJb955JMCR
igYoBg8Bj752mrR0fw9chZPMmu5L2W4AmWXiIx24lPUDJ3HH0FclFq+rBYIxfz4hf92M9M8
dPz4pjatqRl3m8myrFgc42kja2B2yOPpQM62DwxpptYftieXcQsVuIopclswNIMkjA5Xtnr
Vm30PR52gksYrm0dfsUmfOzxOjMQP8AdI4rlDretNGI5dQmaIAhQzEkjaV4/DIqJNS1Ff8A
VXkg4QcSH5dgIQH3GTTJKrW7GRlCsx3AA4JzkkD88VveG47SKz1y8v3aGGO1+zh0QO6SM4w
NuRzhWrNXVdUiRSL2QYKbenBUkr+pOKrtczlZF89wsj73UNkOwBwx9xk0Ad9qunxC0ntIIs
2sLwW8ryt5e1IIRvY4yRkyds+lMg8N6Np2v2EklpJdRy3CkRiQ7YljjWWQ+pAyRzjgGuK/t
nU1l88ancF33ZJb7xOM/qAfwqQa7rQaYDUZ/wB8S0h38MSpVifqCKnUrQ6s6Fpc95Kt0s32
j7RbiS53YEjTE7lA7YFS2+iaRpO2e7uPLmt5hays0jDy2K5fGAeVVgO2SK419X1KRLZJL2c
rbFfIG/lCOhpRq+qwifF9MDcjzJSed5bgtz1JB61QHS+GrTTn0m4tbuGSaDUL4RBlfa2yFD
IW+uDSjw3pNzIdPt4J0uUtYru4neTop+ZyB0GFPT/GuThu7qBIvKndFjYhcdty7SfqRkVci
1h4LG/CrK93fIsLzs/AiBBK49cgfQUEmlY2WhzWUM13M62sl7PFGjyERjEaFN3pnPJ9MVaj
8L2SJHY3No8d48U0ssiSnZEUk27PQjHfrzWCmtS22iWVlYiS1kinkuDcA8tuVVwBjoNo/Oq
japqRtZLU3s/kSk+ahfgknJ/P9aRWhsappFlptq10YJQi6m1vtJIyiopIH5nmtibRLTSPtj
K0juYJrhfnIDRCVECnHYgk5964+91XUNQjSO/vp7hIzlUlfcFyMZHv0FMe9vZdyy3MrZiEX
zMfuA8L9OnFMk7efw/p974h1UNYw2Vu8s6WwWRsq0cW87R07d+BniuEnhhjlRYbxLtWUEvG
pwMjocirf9u62wkU6pc4lAV/n+9gY5/Dj3rOJX0z7mgBADnFAHFAABzTxgCgCMUAfpRtUet
OxjHvQAnQ5NKHx2ppyR0o28ZyKAAh8npRTvMk9Gop2EDfKMAc0EsrdMH2pzZPOeaQK5bkUh
lvTbJLzVbS1d9i3Myxl15IBOP611Fv4bsmmhuNGurl7gu6RLcqrCRkkRM9Onz7vwrk7eee1
uYZ4nCyRuHU46EdK1dJ8QS6feJdzSSs1usxtwvZ5EKlj9OD+FAGtL4d8OR2c9019qEyx2jX
gKqg3oJ/Kx04JODn0FZ39hWkHifV9LuLidrXTUkcyRAB5Ngzjmsn+1dQNp9lNwREYRbEY6x
7t+P++uav2Ouz2+sX2rXREt3dQyIX2jBL98UitDp7PSLWzsbOOO7lYapdQ+SskSHy1MccuS
SP9oL7kCspNAsLww3TXF1Lbtby3FzPCVwJVjL+UFx8p4I5+tY8viHV5p4pXuiXilWeM4Hyu
AoGB6AIMCrOleJruwcCTaYVjkVY0UAFmjKAt/e6857UtQ0Nyy0O1tdPe9W+MVpfxosZn8sG
PdFnJyOSN2PlwSMmn6H4Wtk1SLybv/j/AI2itWmACnNsWcv7LvXntg1ysniDU5HlaeZZhIq
LsZBtXaCAVH8JA4GO1RDWdTEVtD9qYx2qSJCpH3RIMP8AmCRVBobreGdOTTZLg300ILzLGZ
yqY8scbk6kscjHbIq3c+FdCjnnto7i/Msdzc2iliuFaGLzN3ToegFczPrmpXETpcypNvwCz
oCwOMEg+4HNB1vVGnaZrkmRpZJmJA5aRNrn8RQSafhPT9Pa7stSv3mc/wBpQ28Sx4ABLZ3P
wcjpxU+oeHbSKC9ZJ5vtsFvHfSg48plkYYQDHUBwevY1iaXrGpaSWaxnMOWVwMAjcvR+e9S
yazqc2nNp0t2Db9wcbsZzjPpk1JWhvXGleZ4D0S+w8kmx7eKKEAszm4cgn2xkD1PHar0+ga
cLA311LMsNpZOTBHIhO9JEXG7GOd59ea5ODV9StoIoorxkhRNqqCMKN/mZ9ju5qxdeItUvb
ZopbovC8ZRlAAGGZSRjtyoOaNQ0N6bwrYRXpsxcXLPctcLaNx8ixIW+cY5yQR2x1px8K6VP
cyWsFxdh7YhZWcriTdA8ikYHGGjI/GufHiLWPLuIxfPicsXJAzlhtYA9sgY+lRJruqxXDXE
N4yP5iuz8EMyhgD+TYxVCLC6JFNquh2EcjD+0UiLOf4CxwcVqT6DoFrBcXct1PKkDRo9vDM
rMhMjqcnHcLnpXOXer6hfalFeXM+64hC7GUBSmOmAK1LfxVqENvekMPtdyYmEiIuNqFieMc
klqANTUPD1pp9l5uoz3FxDZJKDFGFUs3nuoGcfd+XcTzzxV1/DtrqSeHZJpWAu7NcbWGEEc
Jchie5x+XNcjDr+rwyRst47GJWXawDKQzbmzn1bmiLxFq8RAS+dSoUIuB0AwPxwcfjQM7D7
Dpd5by28ty84vLlHWSBlPlu0IYgnHIUjHGK5++0Swg0uYxSTi+tbaG5kclSjh/wCHHbHrnm
s063qQkWWK6WFll81QigANjGR+FNk1nU7nTxp0t28tuMZTADYX7oJ7gUEnSRaVZatoGkQM0
kd8LOWVJMgR8XGzBHU/ezn2oHhvw+zSzhrxLa3eeGSMsu6QxIrbhxwCXxXLLqN8sEcIuXCJ
C0IA4xGzbiPz5q1Nr+sXK5nvmYbTFxj5sjDZ+uB+VAHQ2vhXS7m5W2825SSAW81w5K4YTA5
Cj2xn3ql/YOmywx3FubhIZba6uNrsCV8qUov9Kyhr+srawW63riK2KlemV2ghQT3x2pkWu6
vbWT2EV6yWrF9ycHO7k4P15IoHoZg44bg4701qluLqW8uZLmdw8z4JYADPbgVExGCev0/zx
QITNL9ORSYpenA4FABx60oPT60zPTkc04DpQAKTtyegNKpG7oDQw4UDpnmm/dORQBa8tf7p
/wC+hRUO7/pkn50U7smyFI9qAxD4waNxDcnioyxFSUTA5Y8U0J83HApgc5yDmnq/HSmABFI
yTS7VHc/KMU8N8v3aU854HNAEBOB05pOlK1BwDjNACHBo4zikyM4xQGyOnNACnBGcDrmkPT
IP6UgyT7Uu0Yxj9aAL+iWI1PUVtjO0cYjkmklQZIVELkAevGPxrs5PC1tqcdjdW9x5ML2sC
KWCrh3TO+QnsOOlcJY3c+n3q3dqVEi7hh1yCGXBB/CteXxFqNzG8VxHbTQGNI1ieIbUCjAK
+hwcZ9KnUZt2fhi0a4tgl9uula2kkSSMGMiUbsY74x36ioPFGmrbadYarIw827hiSJYlAVs
J8xb0yeg+tZMXiDVLe4WaOZFZREo+QHiIYSoLnWr66spLOZ1aFtny7ehVdoI9OOD61Q9DaF
pFqnhexh0ezt3mt2VL1FTN0GLEKytnBVsjjtjmpm8KWMMbXl1eXMdt5SyiMbWdf3hjIJHB+
Zc1jWviLULG0itrQQQBHVzIkQEkm37gZu4HpS3HiLU7iD7MzQx24XYI4owqgeYX4HbljQBf
0PTLeLxdqOnXa21ytrBOA9wm6MFR94rRcaFZySWEyPJcG8SS4kWyjWONUVtuV3cAZHesQav
eDUbq/wDMBnuQyyMR1DdeKkt9bv7dIYgYJIordrURyRhlaMvuKkd+aTJOgl8I2cHmRTahN9
oeSaOIog2jy4vMy3rkccVX/sW2tLm6sDduLyCzEk5ZVMYyUOE78A9azJfE2rzzpNNcK7IXI
OwDG5Nh4+lOPiDUJIwr+SXEPkGYwjzJEG3Ac9x8opalaGneeGrGx+23M893/Z1sESORNhNw
zbsFD02/Kc55qrfeH7a10uaSC5le6tIoJrhXA8vbKOiHrke/XtUA8R6jlF8u1Nukfli2MIM
P3i33f94k59zUU+t6hd2KWMkkflLtDMqDe4UYVWPcDPFMNC3qLwaV4U0+O3srV5r+3knlnl
i3P94gBSfu4Arpda8NaVf+JLy5hvZ7eIXTw3CrGPl2QCQ7AOgxxz3rjE1a7GknTJFhmt+Qv
moGaPPXYf4asN4k1Z57iRp1L3DtJIdo5LJsP6UBoacPhizuja28d7cC4mggvH3KpjEUrhQB
3LjcPanxeGbeRpI9KvHZJ43j/wBJUcstwIgfbJOf51iR+ItVt7WG2imRVg2BHCDftQ5RSe6
g9BUQ1vUliMaz7F2suVHPzNvP/j3NBJ0em6JYXzalotjJIzfaIIDcTquQ+99xXHQfKetc7r
2kw6VfokEhcSR7wrsrOhzjDFeKlfxJqjs8qtFDK5jZ3hiCFyhJDMe5yTWZe3TXc7TGGGEt1
WFNi/lQMgHNB+YUDikBAGKYgwMD2pVCk96QHJxSj73FADiMgD0prKc4yKeOe1BXLZwKAIyE
z98UVN8mep/KilcRAclutA5OKXvmmg4OcUhjwFAyBQrDOOaByMUvJIIzzTAcWOMCgyME96a
TgetBI6YpgtQJzSZUHJBNGKVhQA04DdaQ8HApSoLUAZJJ7UAAOKM04gHGO9Nx068+1AADj8
amUg+tQDnHtTx8uOevegCQnNNY9felJwKaQTQA4qScZp2aNxx1ppUjvQAu0EZNNyPX9KeOB
g0wn2HWlYBOeuKcrj0puSeKUKQAfWmA4NSbuOevtSA4pcD3pWAUMAtL/FikIwMcUtFgGNRk
c80NTcDFFgA8DH9aQe9OHvSEYGaLAJSHIPOBSkgd6QnJ5pgCjnNKPvj3pAwFOG4EdKAHZxQ
XAOMVESRTd/Y9aAJzNz/rB+VFR7oO5eigVhDy3HSgAnvS4BIOBzSqDSsMUDFKpJxyOKDwcU
5SB2osAjLgcCo2POamd8rwKgY84pgPDAnG79KkYDLHselQZ7808E4waQCYOckYpQvXmlyT1
ppPOBTAQHJABzS9QMjp70qgEg4xj0p+w7elJMCMDHelJ6ADIFO2jgYJY4wo659KaVZG2lSp
BwcjGPX8qYCgEjmnFQH+/mgDAzTyuOmM0AR4NSYIOCKbk08ctyTQAgGRSbD6ZqQYAx+tGSp
wKAIivy4HWncbVp2OM4ox8ooAjC460/H4UcZxil69RQAzAHWlxhfehgaU/dweKAIyM02psc
ZphXAoAYeBmmnJGKeVyMUwcdaABT7ClxSHrgGgc96ADHOKTHOd1Cn5uaXPtQA0MM4xTc5Y8
dKQ/ez0pRkE+9AEmV/2vzopvy+v60VOoByMe1PVqaBzjNPVSTjFUADk5NIMGpAtNIxQApwR
iom+8cjpSk4GaHJII6k+lACY+WjNGfm9qdxnA5pWAM0u1fUA9geppvfFdl8PvA1x4712Wyi
uvsltbxiWacLuIBOAB79fypgcgqgfxDGcZ7CpgNx4yecYHrXZ/EL4eX/gS/txJc/bbC5/1N
wVwM/3SOx71i+ELZbvx1olq6gxveIGB6EbgT+gpNWA9t8NeGPC/wANPBqeK/F8MU2pzruRJ
AHK5GRGqngkeprxDxdrlv4k8XX2tW1ilhBcEFIUwAoC45x69a9I+P8AeyyeLdP0xWK29taB
0TtlmIP6AVh/CLwRF4s8UyXmoRl9M0/DyqR8sr9l+lNgtTI8PfDfxf4msxd6fpnl2pHyzXD
iNW+metReI/h/4s8MQm41TTG+zDgzwnzEU+5HSvSfHvxkvrTVH0bwa8NtbWnyNdeWGLkdkH
RV9+tWfAPxan1nUF8PeM/IuYrv93FcMgAJPZh0welTzAeAhSTgEE5xW14e8O6r4n1qPStHg
E1y6l8MwUBR3Oa6b4oeCx4P8TPFaIRp12PNtv8ApmM8rWt8Cl/4uZjjP2KQ8DA6rVMaR5vf
2N3pmp3OmX0JiuLZyjqexFbPhzwZ4k8Vh20PTHuY0IDSFgqg+mTVz4lA/wDCzvEHobuQ4/l
Xs2s63P4A+CmgS+H4Yo57gRoXdMj5l3MT6nNHUXQ8tu/g949tIfMOkLMPSGZWP5A1xl9peo
aZcm11GymtJk6rKpXj1+legWvxn8b20yyS3Fvdr3WWEfzFekaD4q8L/Fuwk8Pa9psdtqgTc
h4yf9qNuvHoaXMM+asc9e2elICQa2/FGhXPh3xLe6LdMDJbOQD6jsfxFYpXBpiGkA9hTc4/
hB+tP74pCKAGk4PtTWYcU5hjqc1GT09qAFyKYRRgUZoAQAEe9A47CgcUDk9aAEA5zSjnvQO
KMDGRQAwrk4NFLnnI5pPwoAQlc/dWinHGfv0UrgOAOc4NSoctwuaYMr0NOTJbkg0wJiOMio
WBxnFS8qBjvTWAxjH60AQsOMHijG3J9KU/XP1obqc8A0AN3HONopCe/T6U7HzUEZGMGlcBB
yc179+zyFW18TPGo88LCd+e3zY/WvAwQD0r3n9nf5k8TZII2Q9v96mOxrTSP49/Z0lmm/0j
UdMJYufvFkbv9U/nXjfgEA/ETQGbj/SkOPrXpnwE1eN9Q1vw1cMGju0eZI2787WH6rXE6Pp
kmh/G+z0l1INpqYQZ7rnijdXF1sbfx++X4iwjPP2KP/0Jq6zQpG8Ffs2XGqwJ5V7qIJVh1J
kO0H2wv8q5H9oED/hZEP8A15R/+hNXTfEGVof2c/DEcZ2o4twccdEOKOtgW1zwNu24ksc5p
0blJQ6khlOQw656g/gaiY/N1oDHd0NAH0R4+f8A4Sz4CaT4lfa1zamN3Yjpn5HH5gVyHwJ5
+JhOf+XKT+a11Xh5RP8Ass6pFNyi+btyOc+aDXK/ApQPiWR/05SH9VpdLjvrY5v4k8fEzxA
T2unr034pN/xZXwqB93dCfzjrzP4ljHxM8Qj/AKenr074nxST/BfwnBCu6WR7dFA/iJTGPz
p9RdDwjeAqgntmu9+EVjcX3xN0t4BuS0LTSsvZdpHPpyR+Vei23wk+H+hafa/8JZrJN9Kgd
vNuBCucZIA9O1Le/EPwB4D0WbT/AALZw3V6y7cxj5AfV3P3vUCgDzn4yXENz8WNTMfWNIom
Yf3lQZH16158GGMVNfXdzf3s15dOZJ52LO57knOarE4oAVvUUmeMUFgRimc9uaAFO3uaZgU
4H1FR5OaAHcetMx7inZ9xTWA7UAJ1OKMAHPWkBAfGaeuBQAm00mDn2p6+9JznFADdv4fSkB
zn2pcGlPQ4HWgCIk57/wDfNFS7j6N/31RUiuO2knFSDGMAmmZAfJWnKaoY9WJX6dqi3DPK0
8sDlvu5ppXPWgBGwegpp/P607GOlGKAGEgHOaUbT/8ArprfSgZHpSsOw/HOa97/AGeP9R4m
HOdkPb2avAhk175+zu2Y/E4wfuQd/Z/8KBnl/gLXD4f+Iel6kG2xC4MUoPTYxwf8fwr1zx1
oyWfx78K6zGv7rUZl3MBgF0xn9MV89lsSOCO7Yx2OeK+p7EHxr8P/AAbr8Y867sbmGR8dQQ
dsn+P0FFxeZ5d+0AGPxIhx/wA+Uf8A6Ea6vUUbxL+y7Zy2yhpNNVGYDk/u2KnH4c1y3x/5+
JUIGf8AjxjP/jzVp/A3xJZZ1HwPqjBre/y8CP0JYYZfyH86GwS6HiJAznPvShQCxLcL19q7
Dx14G1Pwd4gntZLZ5NPkJa3uAuVZT2J7H2q78OfAV/4w8QQNPbSJo9u4a4nZSA2P4R6k96c
tBHpOqR/8I1+y9b2coaOe/CLgjkNI/mEH6AYrkfgUc/E09v8AQpB+q1f+N/imHUNZs/C9hK
GtdMU+dtPy+YeAPwArO+BJ2/E05BP+hyf+hLU+Q0tTm/iUT/ws7xDn/n6evVPiXcPbfB3wf
dxcPDLBKvsQuR+teW/EoZ+JviLHa7cfWvTfikN3wS8KqP70A/8AIZquouhP8WrSDxb8NdE8
baeN3kKpk6nCtwQf91v514DjJA9O3pjpXu3wX1K313wtrHgXVH3RMheLP91uCPwPP414trG
nTaLrd7pV2jLPaSmJh64PBpJjaM87mbLGm55IPajfSjBDetMQnBODTX9+aXOB700lO+aAGn
IOKNgz1NDHjjk+1G4UAHA6jFI3XFB+XHOKQqSBg8mgBvOfu80oHHUUoHPWgHAxigB+CelMJ
5x2qXfxwKgZs9c/nQAuT7UKWFNwcYzT0IxkjpQAEDPQfmf8aKC0OekP4saKkQEkkEU5c4zU
a8bcVInIwKdxigFj1GKdnHalwR1UGkZ6YDc+xpcevFN/E04uB70ANIJPU8e9Mx8uadu6+9J
uK9OlA7irn0r3r9ncHZ4nwP4IP/Z/8a8EX5upNe8/s7kY8Tr32Qd/96pC54S/Er98Mf516V
8Nfii3gmC60+9tZLzT5iZFVGwY2x0A9D/SvNpeZJO/zN/M03aytllIXoDjgn0p2C50fjXxT
ceMfFM+t3CCBWAWKFTxGo4x/X6msC0uLi0uY57eVoZoW3RSKfmU+v8An1pm3gdSD3xxSqpO
VAyw7AZNKwI9z8P/AB0j/sxLHxZpH214xjz4lB8z3ZT396j8R/HUy6bJp3hPSm08uNv2mQg
FB/sqOAa8QxuwQeDS9FyAemc44/OklYLEjzSSyNI7M8jEszNyWJ65Peut+HfiqDwh4xXV72
B5bcwNCwi+8M46D8BXIKGyenPT3/z/AEpxDcsAcA4OATg/hTYzZ8T6wmv+KdS1lY2iF5O8i
qTnAPT8a6vxd8QrXxH8PtE8OQWUkUljtMrueCVXaMfma87bjHqMcfXpS54OVIAx1B79KfmI
6LwN4hbw1420zVd2yJZNkuemxuD/AEP4V6D8dfD8cOtaf4mtEzb6hHslYdC4HBP1WvHzgLs
YEZ4+tfQPh0j4i/Ai50KbbJqOmjy4z1YsgzGfxHB+tLrYZ867RTgcZpXR4yQ4wyttYDsaNp
JPB5qiRoPqDSFcjNPOWIzTXBXI9aAIjweOKOO5x9aXJ/ipg4x0NJsB2AeAcj2pwG04phyTz
+lGSSADx70XAUn0pASSeRxRTQMZPrRcB4yRmhUz3FKgyuKXbimAgQGlOBnFAYrjK0pAPPNA
CZP96D8Uoqbb/tn/AL9UVAWIV+XGVHHpTo1IPTrTehwKepY4XPSqsA5hgdvyqMgmpME5HpS
PgHFMCDOKQZ71IUNJtOCfSgBvr7Upxz7U/ZhCe5qM9/egB6DnAGa97/Z5Rk/4Sdyvy+XB0/
4FXiFhYX+o3ItNPtJbmYru2QruOK+gfA2nXHw6+Eus6/rUf2e7uFLxxuOVG3Eake57e9KwH
zo/Mjgc/Of5mu9stEXWfhdYut/p1gyalOTLeyGPeuxOAQDmuBLbn3fdJJJx71rz61HL4RtN
CNsd1vdS3Hmk53blQdP+A0DsbfjHT00zwv4Ut0uLW5K28pM9qdyv++YjnAz6VLqGqXvhLQt
EsNDZbKe9tkvridY8SSuzEhdx42qAOO/Nc/qOrre6Fo2mCAxf2bFIhk3Z37pC/Tt1q7b61o
15pNpYeI9OurhrFSlvcWswRymSdjbgQQCcgikO5J4qWC6sdC8QCCO2m1GBvtMcQ2qXRim8e
mcD8a70Q+LZtO8M23h3WLGxR9NjdoZ5FVmbnL7SpJHFeZa9rP8AbFxb+RaraWdpCLa3twc7
Iwc5J7knn8amv9flubjR7qyR7S40q2jgWQNncyE/N7A55FGorljxO2m6l42n/sgolrLKse5
F2oz4AZlHYE5I+tbPiDxLqPh/xFPo2jvFb6Zpr+QLfywVucfeaTu2T+Wa5rX9UttW1ybVLS
xFibjEksSN8vmEfMR6Ann2rWm8QeH9TuI9T1rRbmfUkx5nlThIrkjHzOMZGcc4p2C5B4psr
aw8ayQ2cKxWsjRTLDn/AFe8A7R9DXpd0PEUfjC9urrXdOHh20l826tS4kKwcZHl7ep6e1eP
6nq1xq2uzaxeKvnySh9q/dAHQD6YFX08WPD47ufE0FoBHcyOZ7VzlZY2GGRvqM0WC5j3U0c
t7O9uhSBnLIpPQE8V6P8ABfxJ/Y3jyGykk2QaophfPRXHKn88j8a80laGS9mlt4jFA7Exoz
ZKDsCe9Pt5Zre4S5iZkljO5GB6Ecg/gRRbW4jufip4aHhzx/e+TCEsr3/SYCBxhuo/A5FcE
DhWyOe3NfScf9mfGb4cwoZEtfEFgu33V+/H91vXtXhviLwb4k8MqzaxpUtvErbfO4ZG+jCi
99gOdyFPJz6YppkypBGCKhfrnOKcvfHFADtuRmojkAc9Kmz8uBTGGGHpRYBmBQFzjPangZO
Kdt9KLARYHrSYyMZqTHsKaOO4oSuAKSDilY0qjI96RhTAYee9SoqsmD1+tMCr3qRCvmHA+l
K4EmzHG8fkKKfmfPWT9aKi47laQg8Z5pyLkgnPNLtyMqBn3oXIZeTiruIkT5Scd6c6BjkYp
p3ZAHapBgqcZ4pgR7cDJFMxgEDvUpViB15pMck46UAMOClRscH7ufpUh4GCKbjKZ6GgDoPB
3i6/8G6+dWsoYp3aMwskvcEg9unSr/jL4j6941McN/5dtZxklbaHO0n+8T1J/lzXIbQ3rnP
amFSDmgBMjdSs3IHpSYO4e9IeTmlYdyUbcNnPzdaj/AflRmgDIyKLBck6CnKxIYU00uMAkd
6Yh5z/AHv0qLNOOfWl2nAOOtADCc9+tGw46VII2yOlIeG6cUACnBqZXGzkd6gC85py4AGaA
NbR9a1Lw/frqGkXslrcKfvKeGHoR6V1HiX4q+I/FHhttD1GG0jhchnkhTDNj68VwLNg+1Rl
80rAMfpRn0oPI4pP4sUWAdgf3f1pWcE8Ck3Dpmk/ipjsOD5OSKXcDjHemAHk+vWl2HcQx+l
AgPHGRTdpPNPAbhe30pQp25xQtAERRSHtjvUyBQQp64pTHk7gB7UAVeS+KAcHrzUhjwM98U
1oz1H8qnUCTLeq/nRUBMmT8iUVIEzswGC2McdKAQrDGSKJEZssFOCc0gG0ZqgJCwbkmpUL7
wU59agz3yM1YhVlxuNUA5zyQAM9qhLAEgtU0h2LgEbqr7mDfcNAChVb1/OkyFXBpd2FyFGa
jkk3FvlpXAFc7uDipfc4zVZeuakMgD+1MB+FyB+tNKbgdvP0oBLHgmnpwCW4+lAEIUmnogP
0peNwx0NG4KfagBXRggzjJowdtIznaSfwo3cUAKR7UByN244IoYmkwoAOcZ9aAGGQg8NT1Y
HGaiO3fgDNAJFAE4fHTmkLHGdtQgstPJyvWgBXNIq+tRluOhqVaAGsgzxmm4O/OOlSNnd3/
Kmc7iM89KAEcEn5sfhSZ+apSoGfWotpDdKB3HIdvTmnF1I4HNR544FKv4UBYmBxsJPWmbsg
4bigngc9OlMIHY0CHA980KTtxTDzwQc09Ac4zQAgYkDNTFT5YHPNQN8pPPfinGVvX6UAS7e
fvL/3zRRvb++3/fNFSO47aTgMSAKjcc8dKkZwoypyPSmkEruPSnYRAretXVfIGMVUUH+7Tk
POc8+lMCd2yc4H5VA3D4209nIXbioic5J60AP3kL1/SmHGR+tBUlehphJpWAC3GQKcBk5OK
Zjnd39Kev3vamOxJ8u4DGKTeMbe1OYoCDjmojhjjmgQBsZ/SkJyvNHK980cbeooACSD6inZ
HrTSM/hTSf8AZoAkYc9e9NY/MRjjtTix6YpvVuCKADdz05ooxzRSuAh4pN3GKUEHrQRgZzT
APmA4qVG21Dk5x604YBBJoAkDAnkGnbR196iBqXnHSgA4PJ4pjYz3pxYAYJqPgnk0AN2nHT
9aVQfSnZ7U5XUdaCiIqelLk4+6KU8nd2ppOBQSNyMDru789akALFTg4zzzUeDntU0ZXIOeR
QA2VQW60zvipm2k5UYqH+dADsS5/wBX/wCPmil+zuecfrRSsBKImLbRxUhicPgncPanrIuM
IQDSvKynAxj1FMCFlKtnPSo92M9KHyCcHOfSm7+TkCgBTIMZNNPTik6HhcigkAc0AP3nGcc
+lNbPp7UH3BNKxyfxoAbTkK7qaQQM0AEt09qB3JnxtxkZqAkAYGT9KCSTkmkwR93ikmIUYx
yKUKCOB+lH8P3aUFgODTHYNhwTSMM98U/eVXg5qMkmgQpyWI9aQjB6il289eaTOaVwFG49q
ad2NpFS7j34qJumeM0htAucdR+X0pxGVGaAMrzxSE4TJqhCH7w9qfwcYpu4DtQGK4wM5oAc
GAqYEetRYXuKkBQjJ4FK4EbjnpTQ205608kbuabt4pgGec0HBHHy0nSkoAUEE47UHFAx35p
SuQORx0560AMxjHvQHcdAPyp2CcZpMtnAoAMtjHekDegxS/LnrTT7GgCXfDnmBSf96io8Ln
pH/wB9UUxkiN83BH5VYQqRnGRUEabSMc4qZI2PHQGkIifrgcfSoh74qeRSDjFM2tjNACOpU
ZppOO2ak25X5jUTHAyeKVwA89hUhwWqPcM4p4OWJpgJxnJoBBbnJ+nFIwOcUAY6UAOUAihg
M8UwZ7Zo79alAO7Um0kU/P8ADjj1ppJ7GqHcViobP6UpHy7cUw+9OBwx70CFcAHiojz7U5i
D0FNxSsAvI96QZJxgc04DpQM4BJpDuIM7ak2khfSmDpUqtxjb06VQhnl4Ge1Js68/Sns3yj
PIpMUAIFJOTUmRjGT+VNAG7OaXrUgMHLfhT9o29aZjHSpAN3tVARFfb9aTB9afj3puM96AH
BCVpCAQMgDFOUHPWn9O2aAI9o75NMIO7gVJuamZO7rQAzaaMn0FLx60mPegBpfk/NH/AN8m
ip8r6/pRQO5e+zhd1ORMYq6UEyjHB71CsXNK4iq8R5JHI7VCuQ/r7VeliJUdj3qAxkDOOaY
FeRcKeOlViM/MfyNW2XCjJznrVU8nHalYBCQB05qXI7CoGYg4AxT9+flHyj1pgOLZfIFNyN
1NOe/FGRk55oHYVadhT2pFC+lKAQM4pJCDIo4puPlpdq0wEZRnrRs56U4ijI9aADGDntTel
S5IPqBTShP8VADRwMmlxxRtIOOopaVgGAZ6CpBxTM4p200wHHnkHPtSdzSgZ/8ArU7LZoAZ
g0oGOtKf84pQCeKVgGcE/wD1qUNinbRnIzS7Qc+9MBnG2hVp5IAwR0pCRxigAQfNTWI3dOf
WnnkE9KYwO6gBmaZnmpAmBkng00qQ1ADMZpwBx0FOIIOAaACO9AC4f1opp3ZP3vzop2Yrmx
BIw61Pu4yBxVWLq1TgnyvxqBiuzYz39Krk++frS3LEHg9/61DiqAXZuFQyQg9BU8ROP+A01
ugoGik8Z3baYVIOO9XG5mb8KqyE+e4+tAhgBJx3pdpxnNKv+ux7mlJ/dn6CgdxACKdwOd9L
/wAtMe1REnA9xQId2pMe3tTv7v4UD7+P9o0AFJg5zgUmT5mPepE5QE0AIP8A9dGTQnLP9aO
7+woAXGaZsOPrUuMU0c7fpQAwg8c9adlvWkz93/dpey0DsOTk4HWnlPQ0kfEnHrVnA9KBFY
o4b2pGzkkdKkkJ3kVG33DSGhu4gY70BiKG/i9hTSeTQ2C1Hksep+tBIFLiopCQ3HpTEP2nc
R61IUBYZFJ3z3qXpaj60AQsnIXPA5FJwG9aef4T7VESfOA9qAHeWSMg803ac1Mn8X0pR1P+
7mgCH91nkL+tFWfKj/uCiquKx//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAM6AS8DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5R3UrNmmbqduoAMK1Gxd1
G6m0AK1vH/dp21h/GV2+9CtinstAELqpbc2W/wB40CGP+7Tj/dpelADfJjb+GneRD/do60f
xUAGyP+FVpvlQ/wB2nbqGoAb5UP8AdpfJj/55in0UAM2xj+FVpdsf8K06mbqAJgVFDP8A7N
Q7qGfP8NACl/mpN3zU3d/s0fL95qAJQ3zU9qhX/wAdp9AETwx43bttVyf7tTXBXZtqutADs
tRn2ptO27loAbR0o24p1ADdppmdrfep9JQA/LUm8/3qi60UAPy33aaCaSjpQBJ/FUqn5fmq
JalWgBHX7vzVTmlJb5qusuazrgAPgUAa3SnLUY+9UnWgB9Mp9MoAXdQtJuo3UASNxSUzd81
G6gBd3zUlN3Y/io3UAO2/NSt92k3fNRuoAN1PqLdQWFADmptDNj7tG6gA607b8tR5/u0pYU
AL8v8Ado/hWm1G77f96gCbH8VNLqn+1VVpmbp8tNoAkdt53NTF+9SUUAWKX5fmpmV2r/tVL
QAzb8tNoz/tVC33qAF3+1J95d1N3U7+GgBv8NNp38NG2gBy1IFqNakoAdj+KngUwcU8H5aA
EdsVnTkl+avv92qjwl22hulAGjTv4qZT91ADui01qFpf4aAE3U3+Gj+GjdQA5qa27+Gmbvu
0nzYoAXPzUK2KTGaaeNtAD1bFPB+Wox92l+781AEo5pvSilyuPwoARqYxan55o/ioACKYTU
pNV3k/u0ATMfl3VT3ZNPLM33mplABRRtooAKbtp1NagCZDil3VAv3qmUbvmoAY1Nb71T+X7
U3bigCHbuag/eqbZjtUPSgB1HbdRQDQAv8ADQDSdaWKgB+6nL92m7cU7bQA1qrtweKl/wBm
omPNAGhQOKb/ABU6gB1H8NG6mk/K1AA1JTiVFRM38VAA1GKTq1O60AMUUUq/epKAHDhqX/Z
pFpVoAdS/w0lBddnKgfjQAp/u0wtj5qa04H3agZmPegCV3y1RUUUAFL1pFoWgB9N/hp1MJo
AKbTqbtoANtTJz/wABqOlRtrf7NAE5fDf71B5pjlTS5ytADGf5vlph5amlqcDQAU3dRTaAF
apFLVFUi0ATct8uaO3y0ynr/eoAif0quzbT81Tu1VHbng0Aa/8AFS5pFpM4U0ALn5aZu+X5
eaXPzU3+GgAo2nb1ozzuowu2gAJ+7TVPzLRR/DQA49qKKbQA5abTqbjpQA5aR1XrnilWmSs
d2MUARuu37tNpd1LtzQAlFFKPu0AOooooAKKKQ/doAYfvUYpaU/doASiiigAo3bVpv8VDUA
GKFFA+7TqAG4+ahqdTWoAAM06m/wANKPvUAO60u7PI4pAFPekagBr/AHaqP196nlJ9arUAb
G8ntSdOtKvHWmlgOooAXIo59RRn+VNoAdkU2ggjpzR/DQAo+9RSA0LQAvPpSU7rTevSgB1N
9KQc9eKGZV70Adb8PfC1t4v8WLo13cy20XktJviGTkY/xro9U+HOhXnhfU9e8F+IJdTXS/8
Aj7tZ4tjrjIyPwB/Ko/gWS3xPUDJP2Sb+ldT4V0bUfBnhLxvrfiW3k063vIGt7aKb5XmZtw
BA79QB9SaAPIbXwr4ivdPOpWWh3s9kMk3CREoPx71FZ+H9b1CCKax0i6u45ZDGjxxFgzAZK
j16V734H0O60K+8HhLjWdQ+22rXDOkuyzt42U/IU6O2SP0qhDqOoaJ8J9QuNLna1mXxIUBU
dAXx/SgDwW8s7qwupbe7tpLa4Q4aGUYZfwr0TTfAXhm08Ead4m8Ya7dWMeqMVtktofMCdeW
9/anfHIY+KE0hGGa1hYnGMkjrXT/DC88Q6lp9j4R1/wAKNq3hi8DNFcyxY8gc8h/TIPvzQB
5xb6ZoX/CIa5O1lf3t3BcBbS/jXECJkcv2yefzrKfwz4iCTO2gXwW2GZT5J+QYzk+nFes/Y
bTTPhP8RdO0+QyWltqixxOTkFRKuK9HGs6h/wALhi0f7Q32FtB85rcoNrNnG4+tAHyzPoWs
2klslxpN3A92B5CyRkebn0/PpT38N68lu0r6LerGsvkljET8+cY+ueMV7eNSvdZ+HXgTU9V
uWvLweJYk81zhgPMYYrevfEOrR3vxPgW9YR6ZBE9ouBiI4JyBjg555oA+ar3SdR027Wyv9O
uLWdsbIZEIds9PrTr/AEXWNNEf9o6Zc2Yl+55sZG78fX2r6Mjlg1HxX8LdS1grPd3GnvI0s
gGWk8sFT9ck1h6vLrNz8KvGEni0SGeLV1FgbkYKnzVyE9sE9P6UAeJt4d11VlY6PeBLcbpm
8o/Jxn+VQ2+iare2Et/Z6dc3FpEDumjiJUY759q+qX1a/b4tv4fNx/xLJdB854Ngw7ZxuJ6
muK8JmTxV8OrbwxZXWp+H76yguHjmji/0e9Q/3m6Y+vrQB89EUYNOkBVmU9QcU3cemOlAC0
vXpRRQAmDSY+an/wAVOoAjpVpdtJQAU08U7IpP4aAIXFQleM1NLURyBwcUAav8VNcnG7FP7
/59qaeV20ANH3aOi0vG0cGmt69qADLDt+tRlmp/8NMagB60/wDhqaaxu7WwtrueBo7e6DNB
If8Alrg4OKq7wwwG/WgB5OKTeOwz+lRbs/xD86mltZre7+yyhTIcAYfINAEO40VaOnXa6u+
klB9sWXydgPRwcEZ9KqnhiCelAFvT7+9066+06ddS2s2MeZCxU49Mip7/AFvV9UAGqand3g
X7qzzM4H0BNZ/y47YpdrKFLgoG5UnjPOM/T/CgDTh8T+Ira1is4Ncu4baE5iRZmAQew7VE+
tavLamzkv5jbtJ5xiLEqX9fr71nsecZq0bC4XSl1BhEtu8hhBMg3FhjPy5zjkc0AGoajfap
dfadQuZbqXGPMmYk49K0bXxb4k0/TRpljrl1BZjpCshAX6HqPwrCwAeopzqy7Sw27gCO2c9
DQBej1bUodPn06K7lW1uX3yxbjiQ9cn15q3/wlGv/ANpjUv7Yuftgj8kS+Yd+z0z6e1Yyqx
ZUHzMTgDrk/TrV/wDs2++xPe+Sfs6qG39QBkgY/EY5+tAEia7rCWlvZJqU6W1tL58MQb5Y5
P7y+/vUj+ItdkkvmfVZyb4YuSX/ANcP9qsoHjAPB4oz6mgC9LresTJYrPqEzLZDbbZcgwj1
XHSrOq+KPEOtxww6xrFzfRw/cSV8hffA6n3rFxz15p3HHt0oA2v+Er8SLqv9pjWbk35h8nz
tw3BP7tOg8Y+KrfQ20S31u7i05gR9mVgAAeoHf9azLXTr69V3trYyqkixsE5OWzjj8DUNxa
T23lJcp5fmr5i/7vagCBqSnYHrRj0H4DvQA3dT6We1ntbl7e6iaKVeqMMEGpbe1uLoyi3iM
nkxGZ/Zcgf1FAEGDShqnigluIpDEjP5Ufmv2wuQP61AB0zxnp7UAC0UHIHUUUAJS0U0/doA
iaonNSy1A33qANoA+lM/CpATu61GWC8scn0FACFuNvvTW+7SF/aosn1NADt4296FDSyqigf
Mcc8VHTu2e470AepY0a6uLfSEvBdHSLy3VopUAiCKRHKV7EM2G98moFn0270+3h1CGxWKWy
aad44UR963ewdBx8g4A6968/XT74yQQfYZmluBvgj2EmReeR6jrUjaXqH9oLp62M/248fZ9
pLcjIAGOeOfSgq53motY2a6u40yM3EFqxglntokRlM8Wwoqkg4Uv8x6571BqFtFDbyvo1lb
SN5wW7ZIlYxReWu0jP3Bu35I/OuG/s6/bTzfLZzfZt3M2z5M56Z+vGPWqeAD6VNguep32n6
fqXjCbTbTyBZ3wm8i6ON6yrIHlLnqPlVsdipFcfpka6t4zlktwlqHaaaOJYlfG1SwVUPBJ6
AHisywvbmyllNoiNLPG0SsVO4BhhtvvjgUy9069sHSO+tJrZ2GVWVSpx9MdR3FUSeltotlP
q1l5NjDJtu7GW7DKibFeFSwYDIUFs5HTPFVR9qudJsri3sILq5j01ls0+zowZxcFW4I+Zgv
Uc4zmvNsCpYLe4nJNvE8pUgZUZ68UFXOt8WLYWmnm20+2toxJfzh2jUMRgLhQeoAyauaWku
o+GNIt4/LP2VrmVI47ZJHkxtAAVup+bPPQA+grgXTYSjqVK9mpOhBHGKAuenyWumW94LAWN
o0V3cziVnjG4L9mR12n+H5iTxTobWbUbzT7ueKJ7eOytoiiWkcm9WHzHHA2gg5bORmvLsnG
MnHWgb/AOEthTt9hQFz0ywtYbLU9Ju7O2S0ittTFqxmiT/SAzsAyuevAwew4NT6ba2D2Kpf
QwpcT2pJibCq832qUIj46DoD6e1eYtFOkcTTLJskHmISPvD1A/A/lUsttdJbrdyJIIpjhZC
Dhzz0+nOfxoC51d1paT+FBqEOnL9ulH2V0RQPLaIu0jDt90R5+pqj4Wa2Szu557SC5kNzbR
Ks6hsKzNux9fXtxVGO/wBWubG30+xt8RhniPlAlpXl4w3qxAHT0FZz2N5DCJXt5I0ZfMGV7
Biv880EnoFp4fsF0+6EsCSRDM0O2NcJ/pATBctknG7jGMe9CWNhdXU7Q6NbC2a+ntrlkQ4g
gVAVOSflP3jnvtrzje+3bubb1xnil2zeQ8qh/JJ2sR0J9DQVc9MtNPt0txZLp0C6U1xYGOf
n9+CGLEnPOSc+3SuO8RCNrnSDjegs48hT1+bp7Vg+ZJhRvbC9BnpUrRzsyL5bs5TKDByQBk
Y9sd/agD0f+xtLW6uNRbTAYmjieCyFsfMihLsH3JnJPAG7PfPeuO0kaUviaWZ51t7aAs9us
ykjcPuA4B4zyfpjvWL5027zPOffjbu3HOPT6VGeetAXOo8aW048S3t2JRdxEoGmTJXcV9fX
it7QrG1g8PtIlnGba40l5Jr0khi/2hVK9eOBjHtmvOy7sCGYkNycnrSieUIUWR9pblNxwfw
oJPULfQ00621Vk0hWmZ71YoWB/eRoICgxn7uST71WfSdHiMcD6RaiS6kdZkZn3Qn7KjlV54
2uT1+lcBuvnlEQecsvO0Ek9u3UdB+VAW7kR5QJmQHJYAnn3PbHegq51GpaFa23g6Sd7eIXk
RtSs0SsAVkRmwSThm4GcdDXG1PI0/koJZJmhA+QMTg/TPBquetBItNanUlAEMtQHg1acDd0
qs3WgC/5j/3qAe9NXk80UAPplAJ3Z7UUAJR3paBx1oA7s6hP/afhq5uI7i9kl0p4pPK+aQB
zKoK+4yCPpXS6cdOtvGejJHfC11CNLS12XQPmFScnLKDhiu1cdskV5MBcCFLoBwifu1kB+6
cZwKd5cwQ3REmwNsMno2M9fzoKuehiB08FyQAM7CxnC3q58nyxPnyyv9/OcN6EDHGa5Xwtp
1trGoXGjyRK1xdQ/uHP/LNwwP8A6CGrBEsoQxCR/LJ3Fc8E+uKfDDPI/wDo0cjsi4+TOR7/
AE5oEXppbR/FJksIlitjdDy4x2UHiu8urjStT1jWtMeCaVdOe4u4/O/elpGljXYqjqAoY49
zXmxhuEj8x4njQnO4jHPB/lg0H7VDMJS80MjDeGzgkHvn3oEd6uj6NJG/2XTS1lN9tZ7iUM
HtvLUmJeuByBweTu+lNOn6VLqrW0VhHDFELEHY7Zbft3EnPfJ+lcKjXkkExRp2iUb5gCcEE
jBb15I/OmB5S64kbdxzn06UFGhtsbbxUTcweZZpdYkUkgFA2Nufp3rsR4e0bTbi5tby2SW6
sYI3nXDuGDyElgAc8JtHHHNefyQTq0qPC++I7ZCw+4ff3zUwmvYbjcZLiKcgDdkhjQImjTT
08UIn2a4uNOFz/qQCJHj3dMdc44rr5dL8vTtWsYdMsma4mtWgdElHlo4Yc5ORnjOff2rhtl
yt7sCy/aA3PXcH7/jnmnG7u2klka6mLyjEjFzlwOx9aBHpiWdrZXFtKNOhmme1v7Zo2WTyz
5URI2Bmz1Yj9eK53XrbTrTwrZ2scheZYIJ4QN+AZFy/U7eTxxzxzXLm+v2lSdr2cyp91zId
y8Y4P0pgnv54VsVlmljDFkg3EjceuBQVc67wYANPUZP/ACG9OGAfQy5/CrbWdve2VqLiPft
s8hSxAJN8ykH8DiuDWS4gARJJIsMsm1SRlhna35E/nQLq5AAFzKABgYY9M5x+fP1oJO9k0b
R5lku7fSEX7K11GLYM58/ywm0t82SRubOMdO1Ml0nRbVxLdWUkUEkltK9uhdvLMkBdlxnOA
2D/AHsVw0d5exOjxXcyNG5kUq5BVj1Ye5pwv76OYzJeTrKz+YXEhyW/vZ9fegZc1zTJ7DU5
lkt44omO1PKz5Z6HCE8nAIznmuktpFPgiLxCzr5tjbSaUG7mRm+Tj/rm7jPqK42Se7vHCSz
zXLO5cBmLFnPU49eBTC88du1u0rrCzCQxkkKT2bH4mgZreHLeynvbt761F1DDayyKm8qNwA
wSa6K28O6RdCCzktxbp5NrMb7ex3NKyh0/u4AZsd/k71w6vNbsQHeNnXYQMgsp5AI9DUst1
eiyjtJLq4+yo+5Imdtit7DpkZ/WgLnY2WnaFPPqV3qOnQ6db2k8NuIH85iUYvubgEmT5Bjo
vXNcYWW11BprWQSJHISm9AQwB4yDVr+2tYE/n/2rd+d5flb/ADmzs/u5z09qoOjALI/O8ZB
PTGSM+/egk9AuNQWLxZq6y3Fzb3V5DCI7m3TdJG3ynt2Pt04qTU7ySw1rxje2d1NHZQO9vF
Ar/u2mlOMY6EABz+VcJDqepW1211b39xFOy7TKkhDEdMZqMy3JtWjMjmBn3MpJ2lunPvQVc
7fxJn+xdUQs32KAWJssn5RujOdn1GCcd64HbViW+vZreO2muppIIv8AVxs5KpxjgduKrmgk
NtNwakpg+9QBG1VnJLcjFWXqJRGXPmM3/ARmgCxS0lLQAUUUUAIPvU+JQ8iKSFDNgn0pvSl
O09RQB6m2kaW9le6cumNFb6fd3BjRpGzdeXCSuffgE4qI6Jpp8I3kq27bsQ3iWJfneYSWXP
XAyX9x+dcA2t6u7Qs+qXTGDmImU/Jxjj04ph1XUjObk6hcGZnEhfzDksBgH64OKCrneR+Gt
Ca6uYWsXEdjKId/mMDdAwSvu9uY1Ix2aq8sFpo+lya7YWbg3NvAotkmcJFvDhjkfNg7OMnv
3rjH1fVXWFX1G4YQAiIGQ/ICMED044qSLVdUt1WWG/uUHleUSrkDZ/d9wDQSdL4pt1tvD0c
KyPJm4iP7xtx+a3jY8+lW5NIttZs7OyjsGa+XTbeaKdnKiVjKqbCOmMN+YrhZr26uIxHcXM
kqDB2uxI4AA/QAfhU/9sav9mS1/tO48hCpWPzDtUr93A9u1Az0jTPDumT2V59meOO3vbAlo
4GciRkuFG1GcZ3NgKPQ1gafoVnLo091dW0VrceU15bp5jmQosoTaRjbjqOueK5ubWNVu5Cb
jU7mViu3DSEkqGDH9Rn60865rLwNbtqdy1u+dyFzhjkEnH1/xoEdzqukxXGpeJBc+XE09xP
cptkfzHVJcAlcbduQR69DVbV7XTr7VdVW3QzX9jcNGFnlYsYUx+8U9CeuQe3Ncc+u60YZrd
tSuWikO503nDbuTn6nmmJquq+XPAuoXGy7fdKNx/esSOo75wKCrno+r6Jpdp4r1jUZZgptz
9qWdpGVJGkk2kKVBIC8jPr+VcTp1nosniW8spLkS2oaQWjzbkWVt3ybyOQCM1Sj1zWorlpI
tSuFclyzCQ5+Y5f8yOaq22o31neNeWl3JBO2cyKcMc9efegLnXTaTYtoUED6WLa9gguXZkk
LM7o2Np9f8K0tL0PStL1nSZxBNLNc3CxoN/8AqcQRyMT9S5HPZa4WDW9Xt9nk6jcJsZnXEh
+Vm+8R7nvUkfiHXUlkmTVrlXlIZ2EhyxAwCfpQI6ibw9Z3V1pnmNNN589jE2XztSSPLAfqB
SRaF4djgj86yuJZPJgkZlmwG3ttI6cYyDXLW+va1aSs1tqNxEWCKSrkfdGFz9B09KgbUtQO
7N7L0C/ePQdB+FAjRt9KjPiS8sjF5ltaM7OzybAFBxk8H/6/aukm8J6Hb3YtnWeU3U8kcMi
ycRjyEkXjHPLd8VxFvqF9b3r3cF3Ik75DOGILZ65qWXV9WlnEsuoTPIjFssx3AlQpOeucAD
8KAO20jQtLstXt3hSf7ZZXFmPMZvkl80EtxjPYYx1rMvtHsLbRP7TvVubxhHAixiXaFL7mH
boNuAPrVKbxRJHoEVhZyXnmq0b+ZPMD5ZQHGzAGOvfPSsqHW9WtyfKv5U3RiIrngqOn5UFX
O+v9Bs31m01CSVjN9hW93BgsalUQCMnBGcncR6fnVeXTdEvNNt7L7RNdmae8khuEkACssEc
h3cfNyNvauMj17WEYFNQlJyGPzZBwu0cem3r7VD/a2pl1cXbgqZGXHAG9dr4HuOKAubusaF
p1npl8bMTC606W3hmaRtySeYjEsoAyOV/UVZs9CgvNP0W5uhLJaPbMZD5wQQkzyIoHB/uk4
69egrm7nVtSvLGOzub2SW3i2lUJ4GBgZ9cDir7+JLiGw0210xnthaW5ilLEESMZGkyPcFzi
gRsx+HtER/sN6lzFdSX7WNvL5yhZMEguVx0BK9+cn0q8PD9nD4QvkneQm08u5lhBG93aPO1
fQAsC3oAa5UeIb+6a2i1S4kmtY5NxCgeYOd3B+vNLd+JdTuNYvNQiuGhe5uGnKjlRlSD9fl
JGPSgRbv8Aw/Bb+GP7QKvDdwPCskZlDbhKjMGwB8v3fU1y+DWnda5ql5p7WNxeFrZyjFMAb
yowufoCQPSs6gBvTrQeOlOpjUARvUBAzx81TvVZutAFylpKWgApB96looAGpwBZ1CjJbgD3
ptOVikgYHBByD6UAdLrug22maZa3KK0c/nyW08RlEmxlCnkgAZ+bpzUmteH9PsdPvntWm+0
6ZcRW05kIKys8bHK4GcZU9fUVi6hrWo6rEkd9cM6K7SqDgAuerH3OBzRd6zqd/aR2d5cmSG
Ig4PBJAwCT/FxxQB0Mmh6BaQPPKl5MtvaW8sqK4G+SUAjBI4ABPWtDxL4dtNM8Jxl3ab7DP
Nax7Bg/61vnf0Hy4/L8eTttc1K2uWuFut0pjjhYOoYFVA2gj2wMe4pza7qkkEscl48izKyy
K5BDqzbiT77ufrQBr6f4e0q70a0d3uPt13DcyIQR5a+SpbnjPOOauT+FdLivXtoI7q6ms7x
LG4jDqBKzIzb0OOFBQ9e2PesJvEd3F4dttJtWMSRpIkrHHIc9Af4cjrSx+KNZDQsb1d0CEI
DGG35Xad3947eMntQVc6XTdL8P2upiW0kupo7hL1bV2IxhIiPmGMtknI6Y4q1daKsLQWDao
FnsYJ1ba8Rab/R2YnAGQMrtG7muNj8TazDHPHBOkKyl8qkKgKHXa+3+7kcHFWbHxJIk7XGo
jzTFaywRska7nZk8sb27gA0Bcv22nWLfECz0/U0lu7aS3iZhkDJMIb09at+HdAtZbzTr8RT
wyrdQSqssqsHiM4UfKBkDBHJ4/SuSj1a/i1KLVPPBvIgoViueFGAMfQY/Orq+KdZSNFjuI1
2FWVliAPytuUfQN0oEdbF4Vs4Na1EyXjR+TKlrJNuRYw8wYlwW6ooAxjluornPDuiabqRn/
tCa4AS8gtUMBUZMu4BuR0+X9aojxLq/lGF5op4yoQpNErjAJKHnuMnHpmqljqd9p4P2WbZu
njnPGfnj5U/qaB3Ol/4RjTJZba5thdz2UkTmUvIkZiKylM5IxjgYHWppvCOm2txLp091O12
sd1OkiABNsJdcEdeShP0xXPW/iLVLeAwJNG8JBBjkiDqQTuzj1B5rZtvFnl6XefbbmS4vrh
ZUCGFQoMnXD9cck7fWgLlvUPDth/aFzPM89/JFfiC4SJ0jMUW9QHK4zzkjI4FJqPhPTP8Ai
Y3kEsltCJp1gDzJtXyhkgjqd3IGOnfNc23iHVGS6HmxiS6bfPMsKh3+YNgt1K7gDj1FJd+I
dSvUuFukt5VuHaRswKPLZvvMv90nvQFze1Pwxo9q2qw6fcXl9Pp8xjMRZFbA6ybcZKdBx0w
SeDW3q3hmCLx5rFy0jebbs94UVkVNpkCoFLcHGcn3GOtcN/wkGo+bfSl4jPfk+fMYV8wEjB
AP8IPerLeK9WaaWWeSG4ExfeksQdG3ncwIPUEjI96BElhoVrc+JNS0x7o3TW27yBAyhrtwQ
AEJyOeT36Grl1omknw/BdW8Vzb3UOlNeT+YwIdhcCLGMcdT+Q965+x1W507Uhf2sduZt2+P
fArBGznKjsc1Zh8TapDHHGTBKqRvCfNgV96M29lf1AbkD1oA6uw8N6fpGvGOa6mmmcXUduN
oKELAT8/19umPypXHhiGaexla8Ia4dYDtjCgYt0kzj6sR+tZQ8X66JriQyxO8rO5laFdyl1
2vt/u7hwaZB4s1iHdh4HOVZWeFWKFU2ZT0JUAfhQO5tQeENFdLcTajdrI7WaHbGpUPcoSoB
/2cHPr2xWNpujWU1vqs+oXUscOntGD5CZMm5yveq39v6oDEwlH7t4JFG0dYF2x/iAasaR4h
OmWOro6xyXN6UbbNGJI22sScj8eKCTdn8ASRboGvI47p3ZIMuio+JfKwcnJY9eBgAfk650S
wl8OadZWZup0jv7pZXCoj4VIu5OAvJOT61zE/iLUrmErcyQyypKZI53jBeJi247W7Atg/Um
r7+MNYmieJ0tDA/meZGLZQkhcoXyO/KKfwoGVtc8P3OjXtxAZY5IIJQgfeN755+7nOP85rE
71Y1HULnVtRl1C8IaeX75C7Qe1V6BBTf4adRQBC33aqN96rT1Vb71AF2lpKWgApRSUq0ALg
elOjQyzrGMBmO3mkpEJDBgcEHIPoaAO0PhHTHmdYdSnZbaa4iuS0Y5EMRd2T644z075psHh
LTma3mlv51sL6SCO2IUGRTLn746cbSOOvtS6n4sQQWzafcJc3ZmkuJpfsgiR/MQKwZcncWG
4H1yKbofioR6gbvV7lEhR4XjtUsg6HZnb5YyPLI55561IzS07w19os7uySSLa+ltLvMYBjC
Xe1m4+8doP1ziufbQLc6JJq8V3J9mWBnXco5lEoQR/UqQ9Q/wDCU6ws5eG58khPLXCjcF87
zcfXdz9Ktv4iRPDiWUapJPLfG9lgaECJCBgDHcHk/gKoCh4XghufGOjwXEKSwvcoskbjKsC
3IIrci07TvEWm2d9NBDpcizXMczWsOEkEcQkUhegbnB9ua5Oxv59N1G31G1Kia3kWRdy7gG
9/atGbxNqUtxGyC3gSKOWKO3giCRqJF2vhf7xz19qBG7B4IjuJZWW9P2WQW3lyEKpXzot6l
skcLxnFYuqaJHpunafdLNJci4Tc0kf+rVu6Bv7w5BB+vSm/8JJfmD7PcRW11EY4kEckQZQI
k2ofqO9VrjV7mXSE0sRQQWqyea3loFZ3xt3N6nrSGaWgw2MmkaybohTHAZRK0AfZzgKDngk
nH4n0rYbwtcX7tbiaAATgs0VuFYAQeYefoCMetctaa3PaaTNpgtLSeGd1kZpYskEDaDn2yT
W0/il49HjeKcHUjdGV08v92E8sRbT/AHgVyPxoGYut6Uuk6kLdJt6OiSKx6jKgnIBODzitq
38JQPJp4OosqXNpJdPMI90abYy5Tg8lcYPSuZurk3Nw0vkRwbv4IhgCuj0PxR9heKC4ghjt
YYZjsjhyJZGhZV3fmM/WmIkj8J2REdzLqrRWNw0CW8nkncXlz94Z4xg07VNCCaJbudkU1jp
7zShRzIwu2jBPvg/pVCPxbqQmZvItWiHlGO3eLKRGP/VlR2I/Wo4vE2oouydILlGgNuyypk
ODJ5mT/wAD5+lAihq1iNM12800vvFpM8Rk7EjPNWtf0YaJfR2qXDTZQOJSm1ZR6qcnI/nVP
UryXU9Vu9Tugvm3ErSuFHy7m56VNqOrTajb2tsYIoYbUYjSMYGev/1qANXTPC1reaLBfXWq
mAyxTS+UsBf5Yj83cU9fCAm1K7so71y0IzDL5GUcFN6hjn5SRjjmsuHXb2Cwiso1jKRxSxK
x7h/v1bh8Y6jETugt5WU7o9y/cOzZn/vmgCW48N2tlp8d8+oq8sa2000PkEgJKN3HPzYxjH
HWtm48Gx6lq8y2cywQxCCHEVuRskdSVVhnIxjLEk9a52PxNfx3CzNbwSqFtR5bDIYQDCg/X
vTj4ll3XubGExXTLLJGJH/1gzh85zk7jkVJVzoYfD0F9ohSOOKKRLGOeWfH+rAkk8x/fhR+
VZC+ExPaq0WpA3JhS5aIxn5YXkCo27P3sMDjHQ1UtfFWp2UcKwCEBI0i5H30DM20+x3EGpH
8TXgs/JgtYIJhGIfOTO8RK+5Y+ewOBnrgCqBFG/0c2Fos5uFfddS223HJKAc/+PfpW5o2i6
bJ4In8QXcJmezuHVos4MvypsB/2QxJJ+nrWTrOuy6xbwwmyt7SNJXnAiB+Z2C7s5+lN0/X7
zTLaG3iSN4YZXkZGGRMHRUKt6jCigkv6b4VbVLGC5gunUvPFE4e3IRUkkCBg2cOQSOABxUq
+DJJYLqW3vftEcLyRxSrAwWVol3PznCjGQCepFR23jO9to4Y4LG33QrEm5ieREyug68YI7d
aoR67N/ZslhNbLPG8ryJ+8ZfLZxg9DyOAefSgZZ1bw2umae14moi5eExLLF5RXZ5qFkwcnd
wPauerVvddur60uLd440SZ4XYg9PLXav8A6FWXQIKDQKKAK71Vb71XHqo3WgC5S0lJQA6jd
QOaQ0APH3aPusRg5zgCm5xU0bGORZExlTn5vWgDZ1bQG0vTrW+W4eaG4eSLEsBhdGXGRg8/
xDmti08LRy6VcWq3sMl9L9mYh0K/ZhIN33v4sLjd6Vka14il1uIRy2sduome5Z0LMWd9u7O
e3y8CrMXi+7ht4/Js7VLkGISz4JaVYxhQw6Djg+tAEtp4P/tC3mutP1J57YO8UEn2RgJXVd
zA8/KOQMn1FOm8HwQzbbnXYoY1WAs/2dm2vKu5EHP93JJ7Cqf/AAkINncWUelxw2juZkhju
HURSEBScg8544PHAp3/AAlUz3Ms13p8FzFIISYHJCh4U2I4I5yBkEdDmgobN4TurNXE9wiy
R2kt0VAPGyYxbfrkZ+lVtL0+2vNE1OSYZmhMSxMASULNgnA68Vel8W3U+mTW9xaRS3MsTwN
ckkMI3k8wrjpncSfpVPStek0a2WO1tIWlNwkzzOSSwX7qEdAKBGm/gwQRPc3GrLb2QhWfzp
rZ0cgyeX/q85GGH5c0y48FahbWN1dTMA1uZdoETlZFjbazb+g78Hng1XvfFVxd2D2CWUcUB
iWNQZGkYASeYTuPJ+Y96TUPFVzqlnLb3dsX3PJJEyXLqIwzbmBXo3JPWpGVbHQZb+xivo7q
NYn84PlT+58tA3P1BGKbBawP4Uvr4rmeK6hiR89iHz/6CKbY65cWOianpUUSGO/CAyMeYsH
Jx9RxTtP1eCz0u70650uO8indJPnmaMoy7sY29fvd6oDXg8E3NxciH+0YBKjKlyCpAgZomd
QT/FwrZx0pi+D2ysv9rQC0k8lYp9jDzHlyFXb2+62fTFPXxncxnzl0+COWZg9zJuY+cRGyh
iP4eHY4HUmp9A16Gf7Na6i9lFaWvkMpmkYH92zHeoH3iAx+U9eKAK8vgw20Dy3OtWsAjjM7
IUZiEExi3D1+YdPeopfCN7B58Ut5brcxmYxwLk+cIs72B9PlbHrg03UvFMt5NdJHbIIpYDa
jcx3bTcedn8+Kmn8YT3JnmfTIBdEyiGfe37gS53qB0OdzYJ6ZNAiwngmOLVktbzWYDH5jwT
NEhzE4QsB+QrGn8PTQQT3Auo5Io7f7SDgjKeaE/rWgfGFydRku30+Bg939pZAW2/cKEZ64I
PXrTLnxLFLoz2EelxrI8H2czCVyVTzA4UA8cY696AKNn4fu76wguoXRkn8447qyDO0+5DLj
6in634dvtCt0e6IZWkeBiqsuHXBIyRyORgjg02w1+5sdAvNJihjIumVxNk7osEE4HTnan/f
Io1zWn1q58+S2eFt7SOPPeRSzdwp+6PYUCL1v4WjXUWsr/VBbSCya4OEJGdmcZPX3I4qxpv
heDUINI3TLBb3Nx5M1ztbIZxlFGRg/dIyO/XtVeHxQsVtaWg0tZbaCORGjkuGZ2DrsIDdVA
xkKPU1L/wAJtKog26bGvl3UNwczttPlKyhQP4Rg9qBi3Hh5ofCcl4tqskiFp/PDNg2/mbNw
GMfe49cEVUtbbTLPw3HquoWTX8t5M0ccQmaJY1XHzZHJYk8Dp1qG919r7TY7E20sCx5RCLh
yNm4sAV6Ng96js9Wt00o6ZqWnC+gjkaaF/OMbxMwAb6g4H5UAa+l+FHk1XTHvGhmhlkt2nt
Qx3xwykbCT9CM+m4VVTwhezlPs09t5rlCLdn+ZIpH2I59slfwIqW38YtbPb3KaYhuEW2SST
ef3kcJG0Y7ZwPyHrT7bxa0TRXA01GvVSK3eUyHDRRyK6LjoOVQZ9B70AUl8LXDzXttDdWtx
NY79yxMSG2Dc2DjA79euDitE+D5RpckBltf7TW4WN9rnFuqxMzq/HUAEn6VXtPFa29rLEdO
JkY3BDiUqo81cNuH8RHapj4xRJJ5hpaia6maW6PnN++LxsjgemQxI96BnO6jpk2nXEcMzxy
JJH5scsZysiEZyD9M1T+la2oanaahBHDFY+QltGkUOZSSqDkg/VjnPrx0rJwaCQ7UUUfw0A
Qv0qmc55q64qoQWbA/WgC3RiiloAFo607A9KQigBuDT4BunRTyGYA03NPj/AHcquOcHNAHd
ap4f0m+1DVNP0HT5bO60+/FoEkuDKk6ligYkjKnIHTjn2rmNU0qXTFhl+0w3cNwG2SwElcg
4xz+FbNz4ykOoveadpUNlJLfLqNwxkMhlcMSF5HyryeB61k6pq0V/Fb21vZLZ21uCUj8zcc
s245J+mKALMWl2U/hBb2OSNLkXCwyu0hHBzgBccngk+wHrVyfwlI91ujuLW1tFtkn82VioP
zeWTgjIO8dOn4VXtPEdpa2mkoukhn02TzsmU7JGJySVxy2MD/gIpb7xOLmz+yR2kir9mFuH
kmMjMPN8zJJ9+PpUooR/CGpw4WWe1WVrqW0WMyDJaPBf+dY99YTWMFpLMylLqEyxhT/DuI/
pW7P4tefV7a9ewjPkXk12Yy33hIRuGfovX3rL1rVLfUXs0gtfs8VrAYFXdvJG5jnP41QMtW
3hLVLuWFITA32gQshL4BMmcc/gR+BqaHwqLnS72aHUoJru2u4rSKCP/lsZNwHX3H6H0qJfE
YfQNM0iW3ZVspfMaaOQq8q5JVc9iCzH8avP4wP2y4u1sCJTNazwt5nKyQggFsDncCSfc1II
zrrwxeQRGRLm0uoVSVzJC+RlCAy/UZBqwvgvVGQlrizVml8lEaTDSSbA4Ue+CPzqZ/Etgn+
iRaU66eVlLxmbL5kxnn22r+R9a0pPFuntp8GpGyVruK/knggEvMRWJApb1GR+lMZk3Gk28X
hu7u5bcR3CLasjCXcPnDlvzwOO2Ky9N0a91OJZLXy23XEVphmxtZwdrfThquXHiL7Vo89h9
m2mRLePeD0MQbJ/HdUega7/AGIb/NqLlbq38tQTjy5P4ZB9OfzpiKWm6XdaprMWl22w3Mrk
LubCnGe/4VonwxqDWhuoZ7WXasjoizZaVEOHdR3HX8qo6NfHStVg1Ap53lFjtzjquBWtaeI
Y4NMhVrJjewW8trBLu4VHYlsj+98zfmPSgCB/C16L02r3FpHNFH5lwDNzagYH7zHQ8gY9ax
7yzn06+msrobZoW8t1znDA9q6lfFVomq3eoQ2c8M2pwlb0o4+9kNvTPTkdPQ4rlr24a7v7i
5d3kaRywaQ/MSe5oBnVHw7pH9tw28FxeTWrad9u2bQJJWC5CAe/XjoK0bTwRYzXtxHtvSgj
t5ggIElpFJHvaSTPXb7e9cw2rw3OoabNMLmGO0tVg3WsmHBUdcn1rdj8bWwvDJPZT7IpoZr
cJOd2Ik2qsh/iUjkn60hGJHp2mXHha81GI3MVxZOke84KTFiwAHocAms7T7BtQu/IjntoH2
/KbiTYOwwOOvPStTUNX0u78PQadBZ3FtNExmbay+XLIx5Y9+nAqLw/rEGkG6M1vI5lUBXhI
DqQQcDI4zgZpgZklndRajJp8kDfao5DCYgOd2eMVd1XRbrSlR7t7eRJGMe+CYOAyn5kyO4J
GaS71mSTxbL4ghj8tmuzdKjfN3yB/SrGtarZ3tpFZ6fZTQW6zy3RMjAne4UH/gI2j35oEWt
L8Mf2hZabdfaLedby6ktzaJOElG1N2cnjv/L1qhrdhFZmB4I9kM3meX++EgcK5Ucj6Va0vX
rex021tpLWR5bW5mnVlIwyvGEKn3GAR9azb7UBdaXp1kIiptEeMsT13OXH86SGWrfw1qdzZ
2dxGbcR3oZod84B2KSCx9FXacmr8PhO4bRrvdGr3kMsWyVZv3RhaN2L56beAc+9Q2XiGO3/
ALNhmtJHitrKaxmK4y6yM5yPf5h+RrUXxfaR6bc6YNPlOmzxwwNGWXzDFGpAJP8Ae3YPpxi
mFjmrrRr+1gluJYlWKJYSz7uGEi7lx9RmqA3V02s32PB2h6f8vnlXkkO7cWTd+7LehAJ49x
XMfxD3oEFLj5aUCjNAEEnSqxyZDgZ+tWpSBnNVNrM5IPNAFzquRSUA8UZFAD6a1Jk+tOyM0
AJjipIkaSZIlGWY7VB7mosirFowF7Cx4G8En0oA3pfCGsQXi27pbhwziRlnGyBoxl97DhcA
gnNQDwvqbSXq+bZrJaxmaRTcKCybQ25e7AgjBHXNdFqniPS7fVdVsYba4ltLu6uTdsjqTmT
hfLPfBGecZFZ954i0q70+4hFveQylIoYpECtujiUBFbngZGTjPalcdgi8ItDZQG9iUzm6aO
byp1/dIi7nDdlK981Xn8PNHLMF0+cR5naI+apyqxCQNnuArBs9+K1o/GunwXM8traXKPfXE
s07EoxUyLtIQHIODzz+OKJddEOjW+oTyy3XnPdxJ5uxZNrW6RKSF4CjBHHYUkNnJRaddS6O
+qkolsj+VueQDewx8qjvgEZ9M1PaaVNc2bStBI7TRu9vg4GYxlyfYKDxU+m6ta2ehXunXCT
XBmB2QlVMSsQAHz94EY7Vb0zxBptppMMF1bXElzbx3SRlCNmJkwCee1UKxTHhbWPtM9uY4F
ktY99wGnA8gEgDzP7pJx19asDw5Mmk38tzazpfWzuqoHUBtuN3HU7c9R6j0rei1vRtQ0LVI
Lr7W2LJY5J3CC4mHnIQOOGwB1681WvPHDXUExhM9nKsrtEiRxujRtj5WY8g8fw9akZRtPB9
68GoR3SRJewxoVjNyoEbFwDv9PoazB4b1XypGFphkZ02lgG4YITj03HGa0r/AF7SpptVube
C6WXVW8yUSEFY23buD1I4q9d+NVuFeSE3NuVnkKxrHGyyxvJ5hDt1ByT09qoDGuPB2v2dtJ
PJZoQis7bZASdpO8Y9VHJHaqthoGqX+nm9s7bzI1do1ywBZgMkAd+CPzrXfxVZyOzC2mAM1
9N94dJ0VQPwxzU+lajp+meE9OurpZnnttRmmt1jK4JCJjdz93OOmehoAoaJ4Zub7X7eyu7d
1hZohIVPIEi74z+Iqa08LTDz1v4JWm3QmBIHB80NJtJB6Z6j61qWPjHSLeeK8e3u2uX+y+Y
ildv7mModvrn9KgtfE2mWMNlaQw3DW1o0TB32h2In81uBxwDj8KBmXc+GbuSDT5dMt5pBcx
ZcNjiQuygD8FyfxqnP4b1iIojWJYu8cSurhtzPnbj1BwR9Qa6OLxhZGy0y2ntJmGnhvLaPA
Pzlg3/jrDHuD60yy8Vabp7x20UM81raWRhgZwFcziRpEkP0ZsAUCMrTvDN3Pe2YukK2k8yR
SOjhjGTnGQOmccfQ1R03Rb3VbwxWseYY5FSVwQMAnAHP8Rx0rqLPxXpFhZwRxW8yZe1keNU
UKrx53sD1bcSTWHo+qadbwXNpqS3Ajmu4rlXgAJyhbjk/7R59qALEfhK6l8RxWrQSjTmvxb
+dvG4IZfL3Y9N3GfWs2+8O6rZvN5tqypHG0u8EHaivsJPvkgY966yXxxavd2V0DJCsE48yM
QqTND9o83O7qOwx6iqTeIdDNrPpubwWt0k2+ZlUyRmSRGAAzz/qx+dIDK/4RDWV09bk2w81
rgW/kZ+fdt3A/r+lVZfD2swyhHsXYtNHGhBBDNJ9zGOucH8q6aTxbpEmozXccNwB9rMiLhc
lWh8tvxA5qKz8VaZp+21ijuZrS0svLt5SuGadXd43x/sl2ApiOevNHms7F5J4JkuIXXzlON
iK6bkIPcthse1TR+F9ebyQumuy3EInjZiB+7OMMeePvDGe9aGu3hfwdodrKGW7nUyzk87kT
Kxfpmn/ANt6Vdxy2l2Z4LWaxs4DMigsHgQA8f3Sc/pQMyrfwx4guYZJIdKmMaE5PAI2nDdf
Tv6UR6Df+TqX2i2mSazU5iAGS64z7gAc1t6h4ts76a6uRDJG08FzGqjgAyShun+5U8fiXQR
PNdeVLHctG6MTEGaQeR5a8/wgMSfXmgGctqGhavpVvHc6hYSWyMQNz9ckZGfTI/lWaOTmul
1vXrPULW9SAyhp57d03f7MZU/0rmxQSKtLikHtS4OKAK0nOc81Xj+8asuKqFiGJU0AW6MUU
tABRR2ooAUgHoKkjUvIka43O2BTMYpy7A43EhSeWHWgDs/E3gtPD+sWugWd1dahqzkAxfZC
iybgCDG38QzWdJ4I8VrqX9mf2NOblojPsGCCi8Eg9D713SfEjRNMh8P28E2oa0dNvWne7u0
VZY4mQr5anPOA2cn0qsfHfh2ygGm2BvJra30e9tIbiZQHeSdsr34AqSrM4+LwT4rkv7zT00
SY3Vmq+eoH3A/3ee2fas1tG1R9fOjCymOqB/JNuoyxYDkH3/wr2bQtdtfFV7dQ2NhqDwM2n
7riBVDK8ONwckjC9ea4yXxLY6N8btS14g3Nn9uny0R+baQy7l9wTmqJIvC/w21XU/Etxput
Wl1YxW1q1y4jxvkUDgL2IJB59qyfDvhC48TajrFnp7skthC0scZXLSkMBsPvz1rql8eaFZX
cFrbyXk1na6HNp6Tuu15pXOQSvYCsDwB4wi8H3mr3h3faZrLy7ZsZ/eblPPtxQBXvfBd+ni
S60HRC+szWoVJ3hUKFfqQOex4960LDwNFcaDYajcvem4uZbmKSCGPLRmJcjqe3ete08U+Bb
bxPqGsQwTwzXNxBdxE2/mGHnMyDnHJ6GrifELw+s6yYuABeahN/q+06EJUlHmNjYC5t7+eW
RljtId5PqScAfmc/QVrnwtDDqL2zarE1rDYi/luo0JwhA4X1OSOaz9NuEOk6zYO4RriJZI9
3cq2cfkT+VaI1qFtVsZYL97OOKwjtZJGiDq21cFSvcH3qgJk8FNmZH1IKc4t/3RxIBEJQzn
+EFSMfr0rN1rRYNItrOT7XPNc3MUc+0wlUVXTcQG6E8jpXVDxrpkslzJJdXEStIQ8XlZ+2w
rEI0U9lPB6Y+9WRHc2F54dXRJ9blmaa4jlPnKdtiiI+QNx5PIGB/d96QGNoel/2xcSQfvkW
OIyNJDEZOB2I7ZGR9cVEui6s5tfL024xcn9z8mPM4yOP90f1q5pV3po0LUtLvLprU3UscqT
CNmBKbvlwM9d1dBN4qtmntzaXlnZxyLH5ym0kZsrGY/nPcEMV+XsaYHNyeHroWME0UUr3Ur
SJJCq8xlWAGfqSB9cVmPBc28aNLE0aM7JkjADDtj1Ga7S813Q5fDtxoenma2T7Q1xbOoJy2
7Ko3fDZJHpgZrO8b3aS6ta28KeUIoBLIh/gllO98/TcF/CgCTVPBw0+aZl1QXUUE0lrO0cL
bo5UUMRjuDnGegrC/sXWDcxwf2dcmZk8wJs5Cev0z9K6jUfF4v8AxPqdxJeOdOkW5FsnlhQ
PMGFJwBknA5PPFWf+Ej0jN0zz2sl/eQo0920EgieRXyCVB3ZII6cZFIDlm0O4Xw4+rsJ1Il
27PJOCoO0tv6YDZHrmpbHw1Ld6NHqr3KQWheZZJGGfK2BSCfXcWAAHetW+8SWt1YMj3O6Z9
NlgZY1IXzWuzKP/AB3Bpum67pv/AAhcXhq+lMcU1xNNIwX/AFL7I/LcY6gEOCPf6UwMzTvD
k1/LpqOJrdb+4MSyeWcbeob6n+lQXGjrFpE12srPLDskkjZcbVYsFOe/QfmK6zTdf8O6bZW
0aXA2ia1lfEbl8orCQtngjJ4xWbcahZXWk3LC4EcUttaWJJH3SvLPjuBt/UUAYek6WNXW5m
ub5bO2sYQ8srq0hRcgBQoBJ5I7dqS50WWOxsry1Z7pbuN5DsQjZiVkUH/e2jH1qz4buorDX
zO2sraW8Pys0sLSC4jzym3ByCOxro5/E2jTaNpljbk2gsLlrsBVwJF+0M3lH6KQV/EUAcjp
+g6xqcky2llKxhieQhhj5V+9UcGl3DT2azW08Md221X8sndkjOB34rs21jRYLhoINVVhNFe
AyqjKqmQfJxjNPfxVpxvICktvDazQ7C6pIZbeQwNHu54x82PloA4TUbM6fqU9p5vmeVwXK7
f0NVu9aF3MiIbQPb3QVtxvIw29z6cnp+FZ/fNBI5QRUmKbT6AKsvHSqLZz0rQkXOc1nt96g
C8B60Y6U3dk9KfigBtKBzSdqdgZoAWhMlwoGcnAFITiprV1S9ikc4VXBJoAuromom+t7eXT
7iB7liIy8Z5A+8QMcgfyqzcaBexaUb+3SeWMXM0EoSE5jEaodzf3R83Q9Oa6mPxRpkkt6tz
dCRrm6vCkk+/CrIE2Eledp2kYHrUC+J7UtbLPerGEa98xbYP5Z32ypH15JLLjJqSjjGt7+y
t0nkjuIIZhhW5VXHse/XNL/Z2oiOOX7DcBJSqxv5Z+Ytyo9ya6XXNZsbrQryGG7Nwb24t5o
ICCPsaorqVHGMksBx6V0P8AbFho+oabLfakzM1tpjJAAx8gLGrM/THQcYz1qhHALpMyWUss
m6K4jORbPGQWAxuP4fpg5p2oaNdWF/ewQxS3MNqxEkyIdvTiujsdW059Lhur7Vdt1HbXcDR
yIzM7SbijZxjBzjr2rRm8R6RJcSXa3xjiha6L2+1v9J8xNqdvXIOemKQHCppmqlfMOl3W3a
W3CI8gdT9PaoGt7mOLe8MirtDnI/hb7p/Wu+h8U2o1CD/iZS/Z/ttq7L82PLWPDj6HuKpan
qOk3Ph+aWLUENxLZW1stv5bblMZ+Yk4x2B60xnHrY3ZWKRLaYrKdsbBeGOcYHrTTb3S3P2Q
28oud2BEE5Ptj8a7rSda0iK00t9UuoHuLZHghCbwsaNE4JkHqGK8rzjNZsWsQ/8ACZLdXU9
siraPbrNCHKoxgKI2T8xIJBJ9jSuBi3eiXto1vGsMs0ksKzOiRnMe4kEH34qzpfh46hZx3K
3KwozugDIc5Clvp/Ca6xNa01ktLb/hIFSa0FpJLc5fEgQuXXpknkY9arrr2ltqenapHfRxa
fAkqyaa5cDcd+Ogxhtw5z3pAcOtndSguLWZ1RfMJCk7VPr/AI+nNT3umzWb20SuZjNbpPhR
0BGcfl3rttP1bRI/EUurPqi7ZLmOTZMzgJEV4QKuASPukHjArBl1i0i8T6NeJJ5kFvbwwzY
HUYAkH5Zpisc6kNy0saokoeT5kCqScc8+/SpZoL1vOubiGfCsQ7yA9c9z/Sum/taxtfHVpP
bXQ+w6fD5EMwX5ciIgtj3c5q5Z65pw0yC5vb/zYVtGinsmLF5ZTPu3HjnjnPWmM4wWd2zCP
7NNuK7wuw5K9iBj9ferOk6Nd63PLDatGDDDJOwdsfKo3EAd/p7V2trrNvb6lqsz6vBey3U0
clpM8kiKiBmJjOOnVfl9q5bRL+CDxVLfXDRwxNBdjgfKC0LhQP8AgRFBIyHw5qE+ipqccsP
zRtPHbb/3zxq+0sF9AePwNXpPBupQXPlG4syEaRJ5PN+W3ZFBkB46gMOmeSOtXNE1uKy8NS
G/mtWVLaW0gChvtAR3JZPQKCWbPXpWtquvQyzwpbajptwZJZkVDuWOS3dFB8093OPvdeOtK
5RwOp6fPpV6bKchj5aSK6HIZGAZWHsQQak1PSJtM1E2T5nYBSGRTg7kDAY9eRx7VreLGj1C
5/tS0kg+xxLFYxeUCNxRFB2jGdo9/UV1Goa7pd5q1tPYalFbCK1a1ycgeeYcCXPXn7vsRnv
TA8/1DSrmwmgjly7SwpIPlORuXdtwe4zVVUmZCwjZlUfMwGcZ7e2K9Gk1a1ktr2Z71byXSr
GCRJ1GQ0pg8l+fUFl/75NYfh+8sl8NTW2qTJBax3C3IVZP3srZXKlejKcfhg0AcpLHMoCvH
IueQGUgt+B9Omac0U8cbsYpVGMn5Dg9uvp9a6rxPq1vd6vZiN4XhjmaRZlmMhaNmzz/AHQM
dPetW98TQ3Fw8UuqLJbO9+GQtwVMZ8kfTP3aAPPdpxg7k2HBzketIRXY+KLjTpLC/nttQt5
Te3iTxpEfmRNhJz6c1xuSaCR+OOtPqKpaAKzseeaoP96tB161RfAb7tAFotgdOaXcadgHmj
A9KADApuTTgc0gHNACZyakQEOox8x4HvUeBuq5pw/4mtoOu2UcH6igCNo3ChBG29vujbyc+
n9PxqfT7CbUtVtNPiO2S4mSEMwJCliAM/j6V6JqOpQQ6ld2txrEL6i810ttcZz9mU42Ak9C
SGA9Kdp+t2C63ZyQ63BbPbXdrLfTMT/pKrGFkIOOcMD+YqSjzRIJDKkZUIjybPMcfLkHBOf
8mtdtCup72S2e+t5Z44JHJDlgFjiLkdCD8vA5xxXWWF/o9rpdrE2oRSoJbaYGSZiVYSAyYU
jCjGffvVOLXLSeMTXt6rzs+pgseu1rURxD6EjH0pgcNsBRWCsQVyDjqB/gaZgNt4yAWAwDj
/6/bpXaeIL6zn0CaJb6CeOWWF7OCPj7OioQ4P8AdOSv1xn3qpoepWcHh28e5lQXNgXa2Vh/
rDIhRvy+VvzpAcvyCOCOD2q1fWU2nXSwSEOzQRTlkycB4939RXfT6hZRGykhuIra81OzkvB
NINojnKhCSe2Sj4P+0OlWYNQ0uTxA93PrUE5dbSGfM22NgtsA5/2/myPwpgeZz29zBFBNLE
8azr5kZKnDryOPXof1qS50+eztrO5kwY72LzkVVzgBmTp65B49K1/EF/LeaJoAN+ZkgtXiZ
N2TGwkY4P4EfkK1rTWYD4etNMmvUMcWlqFjIGBML0N+ewk0iThypJjBBHoCDnP+elW7Cwn1
C/hs4ABLO2A7g4B6Y/Q/jXoSa7p91q0k1zeRSSJd3q2rB1j2oVUxYbGAPvYPan6bq9qdQjm
juLPT3S7LXsbyq/nJ5KhSCB82WDdO5z05oKPNYLaW5uBb28LyyjcAqjnjqastpUiWSXbXFu
qSI7qnmfMccYx2PPf071peD71rHxbC63X2YMJY95OACUIGfxxWtcajC1n9kmuIWRNKdcLjm
Zmyfx4FAHDowGd4IJO4D/PvinAfKC2ecnpjjPr6Zrc8O3i2Gna+4kSO4axVYdwByfNQHbnv
tzXZR3+lrOjzXlo1sZopLBNynyUETZ3Dt/D1xzVEnmJUAZOSPpn6irFxavAY0dl/exrINh3
cHoPTOK7uXVbPUrOGyvNRt4w9pA8j7F+WbztrN/vBOam1HUobW0uLtLqBdTj0+SNHkljmcN
9oTb8y8btm49O9IZ5suWbIDDPHTk46/wD16B8xCjJBOSK9NkS01X+1msFt5LqKcwW+1QFke
5Crx/ulZDz0zXC6HbW58R21tdXMcUSyEeaGGAwGQMnjkjHIxzRYRltnbhsquRkHjB/pUz28
0JQTRSIJE3x7weV6cDvXQeMWge8sZI3j81rT9+ySBzv3HhmXAzjFdG99NfabZPbXdu1+ulx
x2zSSRjYyuA4O7GDgDrjpxmgDz1b25jsXs4pmS2kIZkHcjp05/CpLC0udTvo7S32GaTcFDs
ADxkjr1rR1a7tLXxtcX+npHNbx3fmIFA2EBsniusuBYW91d6dos9nJeR2u+1uC6BWLy7yMt
xu2MF5P8J70wPO/JcyGJclt20KozvOf8fxpkkckTlJFdWjOHDAgj0r0M3un2WkaVJDDG8gM
DPOJ4gsM6uS5K43HPPfHNT3WoQtqMtvdSWbi5mvjMfkO5fJ3R/N2w3pSHY8/n0+e1sLa8k8
tYrrPllWGWwPm47ckD65qoOetdt4rl0t9KtoNNt1MAMZhm82MlV2cjaPmHOM5J6VxVMQo+b
2p+70puKAOPwoAa5rOkGJGFaDck1nyf61qALpbHalz60pFIcHtQAYxSfxUuelGKADFODmNw
6kh1bII9aSprPb/AGjbb8bPMBOfTigAlleeZ5ZXZ2kJd2I+8T1z7n9aj+UhUyOOg24I/wA/
zr0u51mC5eW2mmtDbu2oIdqoDtWLdCM9eG+7Uuy3tLWwVVTUpIrnyoZGuIVLI0JzJGP4RnB
G7PNK5R5o8DC1iuSyESMyr8wJXGCxI7dRj8aiPK7uuP8A6/8AX869BSHTpLwaLLqFrM15c3
ls125Xk/KY2J7DcMVMmqWM6PGjWqW9xNqCsh27gi248nnHGCOPemBxNxo93BpaalIYzAxVf
lfJGV3Dp09/Sswr0bJJHr0+ma9RtL6ytzaWsUtoILi8tFnBKkGM248zOfUnk1j3P2b/AIRO
cr9kGn/YY/IwV803RkBb/azgP1GOlSBy8v8AaWpW1xqtxIJ47URQsxPIByFAH/ATWdtBw3B
Xpk9PXH1rsPCN4tnp12pe2Hm3tllZtpBUF93BH+c1pXC6emlTLClkNKFrMJCSpf7SJ22Y/i
zjb2xigDgNqlCNpB7n16ZJ/TmmYXZkAEBhk/z/AFr1VZra78R6n9lTTfKi1OOKQMIwv2IZz
t/2evIyelZytY3SLpVpFZ7JNIfyAwUMZfN6liRztXoadxHnR5kzjHAJ+nUVu3PhPxFZ6ANc
u9Kkh06QKyysVUkNjHHX8cUeJooYPEkkcWwpGkQxGQVJCDPI9816D4x0h/EPjG18T2mt2X/
CP3ZtY0d51/0cfKCpjz2Iz6UXGeRnGwg8cDtz7VLbW32m5it08sPNIEXPAyeOf8a9/MOgRa
lpE9/HYyzxw38U3mtAPNCgeUWEeBz2HXnrXJQ61az+FfDjS2ml/atR1hxdP5ShkjEitgDHy
rxSA8yvrKSxv7iylZHkt3MbmNwy5BI4/n6VW4UHBGW659OmP8+le9aTB4bk1jV/Kg0l4W16
5XUDN5Z2Wu07AhP8PH8NUrH/AIR9vB0ViINPMcui6hM0jKvm+ZGxMXzdc8njvTuI8Wt7aW8
uYra1t2muJGCpGi5LnnpV/WPD+teHJ4o9Y057CSUb03Fcn34PH0rd+GeoWen+P9Pub66S3V
lkjjmkHEbshCsfTHFdH4f8O32keI9UTXBZXmrfYZpdMFzMkyPLkc8nGeuAaLjPNo9QvY7L7
HHOY4BJ52UADF8HncOvejTtNutX1O202xhae7un2RrkHcf8/wAq9vgi8MWOt6xPBZ6U8ou9
OjaJ1Ro1kfCz7QTjAy3sKs2tzo9n4u0G4srXTLQwa5d2O+KNQPIA+Q5/r1piPCtS0yXSdTm
0+6Ma3Fu2HEbBxnHqO/b61ViiMkyIi75XOEjUZLEnAHrn/wCtXtfhhNG1aB7y5s9JmjutRu
RqzzIimGBU/dlR/DzzletZ1rqOkaMPAQsbLTQbiYNcXckau4XzioznocHr9PSpA8mlheCaS
GaPy5YjtZG42nuD7jpVv+xdREUh+xuwigW4k2D/AFcZxtLfn9a3fiI1w/xG1xrqGNCbklPL
UBWTPytxwSRg5960p7l01zxrFFcFLWayLRpnAZPNi2f+OntVCOTOj6ithHe/Ypvs8mAsoXJ
Yt0x3wcECnyaBrcN3HYvptwk0yF0QjqM4J64HpzXc6PdRto0V1cLLp0nlWtlFPM4Me5ZlKu
qYHIUHPOODzzUmqT5dLUaLdxR38dxbSWcUoeZCZUcyqT2LKMDpjPNK5R5fcQT21xJb3CNDN
EShjfgpg4IPvSYFdL40RZ/EV5f26A2gK23mq+8GVY13Anuff3rmh1xTJDNOpp4pRmgCKQkd
KoyffJq6/IOe1U3x5h9PegDRPPtTTxSsePp196Yx96AEORS5O7BpetIRk0AAOelOGeB600A
CrdittJqlrDdOUt2kVZGHVVzyfyoAW60+9sBC13CYRcIJE3Y+dexHPT3pLW1uL+byLWEyye
U7kDGSqoWY+vQE16FDa24vdVl1TRbdTaTwxQW0NkJBJbZbcQM8/wAI389as6NZ6M1xp14tq
dP0wQXUMpeFRNIrW8pLh/4vl7dFOBU6FHlmMLuyPYj+Z/T8akS3uJY/OSBmRnEO5e7Efd/S
u6ewsRZ6xeT6bZRnSnYCOPlZI5kCwc99pGc9yeapeGp7GHw+v260E3/E2gCqJSm0kEbuO1U
By1zZXdokb3ELRI+4qxPBwxU021tLi6uWjtYmdxGzEKQMqoznHpgV6HPaC6uY5QsE4to7hj
E9utwXBuSBtU8d8k9hVsabY2GoXdvYabCbNl1ETXJXLxbQ6ou7r93bgd81IHlZwCyk85JOM
H8f0/Wpo7eeZJWiiLiFDJIARwOBk/njFej3Gj6U149lLpFrAk15JY6a6oB5yFD5cme/zbDv
9zTJbHQ7PSr/AMu0Moimls7pbe0MuTHCu2QMG/djfls9+fSgDzwWs7WTXgiY26t5bSZ6E84
9zxVdSRwSAW/xzz3ruvBwtZtLisb2zguYbvU4omWZd21WVgcZ6HnrVuHStLv9RtdBSwtos2
Nvcecq/O5BDSFj7R7uP9mnYDgbiCaARGaMoJVDq3Zhjgj2zUOTuGSeSMjP+e9dRrkbXmh6d
dQWuAqzuVUcRRedhPw3Ej8ataLpk9x4UQPpNvK+oXS21vObfJh+YbpHkHbPygZ7n0FFiTjQ
DuG0gg8kDr+dSW8Es84t4VZ5ZD8iKDknGeB3rqPFOmW1mmkzLbiGWYOsirbfZt22TaPkOcc
f09a6cabok2tzrHYQWX2C6uo4PJj3GUIgaMFc/Oc5OOp6Uijz06VqQbabScv5nlFcdWC52n
39R1qlNHNBO8UgMboxBUngH6etek2+mw3F/bXml2Em77bI9wZ7Vi6hIUdz5WTjBLY+orm7C
K3v/FeqzNpHllYZ5rewZD98fdUr1JGc4746UAc2bO4FiL1om8h5DEJOMFwAcfkc06O3uJo5
po0Z0hX53z9znAr05dJtf7Ks7QaKrQ3N6Dcpg4st9vEZP93BOfbbjvTtK0mxWJrAaUjabKm
n5nOR9o8wgyc9/myOOmKAPMRbXYtGvvJkMG/aZcfLn0znrSJBcSW0s0cbGKDG+ROQnofrx1
rvNKhivdKtoNQ0WOLTtS1JY4XiUhY0D4dy/wCSgn0NQarb2MGgawlpay28zRw+er2rW4yHY
DCsTkY7+1UBwW/nO9huwCc4DY9RS5OwfN06c8df8mu10rR7Ce18OQS6eJLfUZD9svQCdj+a
V8vI4Xjb7/NWmmn6CrSz/wBjGSZZbeCRZoHhXLPIrFVJ/uqv6mgk84LM2WZmOT1z1PcVNPL
dSeVNc7yCgSMt0KKMYB79B+VdVq2l6XZ+HrnU4YON62CjdnEwkcl/++FX/vqi10039j4OS6
tZmsZC6SOFIAzOwxu6DPTrQM5AtmFQWyFHyqWzjv8ASjzZfMDCVw4AAcNgj6Gu8fSbRdObV
h4dJvxASNN2vt4mKebt+9jAAx0yc1HFoGnJax395plybPybSWTy1Yk7mxIF98Z47VOgzh2u
LiS0itXmcwRsXRCflBPU/oPypuCCK2vEWlyWGsOohRLaQKYnjVlRgyhl69DgjI7ZrGz+lUS
J2p2cCkxSjkY70AQPu5461SfdnBPSrsnFU5OvXNAF89AKGA9KXGaQ5NABxmgjAzTckHHel3
ZGKAFx1owcjAzngetLmpbTm9tlODudT+tAE8sV9Zuq3MVzbyYKAS7kYr6DOOB+VV2lkOA0r
EKOm44AP3uPevVtWgtru/cXlpd3FtDcalM0F+21mdIty7COQgKisqw8OaZdW1h9t0+NHlub
VmWJWA8qY5xvPykkEdOhqSjhk1K4TSJdNRFCzOGeXqzADCj2GecVTyQ6hG684B4yP613x0n
S9T0mNLHQ4obqa0S5VvObHmfaRBj/AHTn+tUdc0+10e60DU7C0R55Hcvb+S6o7I2AAG5Pp7
07gcvNDe2kiidJ7aRlJAcNGSp6nnFEJu52aGEyyFgzsgc4baCSW/DNegXMSSf2tqclrNeLq
Gmfaoob4N5lqROEZfoCSQccjFXLHQtKj1y4QQHS4rWa4sPtEmW86IwPmUjvjAPH94UXA8wM
krkb5pGI+6Cx+X0x6UgmnQSBZGAYcgORuHvXeT6Fodtp8sl7ayWjSvPGi5eR0KKDGMjg5yC
c9mzU0Ph3R7rxJqNtHpaRWC3H2FGMsjOHAOW46evPHFIDzxXdcKrsmDuG1sYPr9avadf3Vj
JcSwRedPJA8AlJJ8pGG1j+RI5re8JaBaanI4v4A0E8xgjky+8MFJwAvGMYJJrR8HWCjR5Xk
urSBtVmbTx577SybSMqMH+J0/75pgcYdTvmt2g84iNoVtyoGB5asGA/MZqGOe5SNoo7iURt
1QOQp79PrzXbWnhG0me3guIprcNZxtLMxOElNyI2PpwM8fjT7rw/pU2i3F7b6PPZzItwEiM
juSY5IlDYPs7fjRcRw8kss21pZpHOM/M5Y/r9BTfOnD5WZ1k3F9wYg5/vfWu5u9C0q1S5S1
sPNubKZJLhJ5XQiM+WML2PLHPpmp7vQLC81bWnn02O1Vnumttksm5TCmT8vTGR39aQzkDqd
/JosVtGkqJBM0z3as+53YAcntworMFxMtx9oWZxNnd5m47s+ua7zwzPqCaP4citC7RT6nMk
8e3KNHiPdu/Ak81LD4a8Mvd6TaSSIz30sRUpO3mSB5dpUDG0AKevXIp3A4Npr5IRIZp0jm3
YbeQJD3z69qIZr2TEMUs77ASqo5+UDqQPzJ+ld5Dpul6l4fSd7aOK0s1uJY4ZZ3VOJUQBnG
W43HpVnT4dCskRLGzFzCs+pIlyHYNLGtvux+IIHqMZ7mi4Hm4uroQfZxdSiHvHvO3rnp9ea
JLm5lJV55pGYYO5ixI/wrubLwzpd3qduPsSw2WoJAIt9w5eOSSMMQmPv4zn5qwvCcUaeK4o
bpXRDDPk7c8CJzkevHNMDCFxcpCY1lkWFjkgMQrHOc49ff2p0l1cyszS3Msm4gnc5OSOn8z
+dd1cWGht4W06+jhmvrW1spJRG58lpGNwUySOSBk/pT5PC2g29ytm0M8zG4um3+aQfLhj3+
WQOjE/KTQI4yfUnuNHtdOEKrFbyvOzbyTK7BQSQenCiqy3l4lt9mS6mWDOfLDnb1z0+vNdq
PD2hvaW9yLaaNtQks0iQynFqZt6ksTy2NgIz2NMTwxpmqQ7dNtprW7mlmtbeF5C++SIqdwz
1ypbI6ArxQFjklvNRaZ7sXlwZkUJ5oc7gvYE9h7UxdQ1BIkjW8nEaHcqCQ7VOc8Cu5n0Tw/
b6d5CX6RxX5aSFTOxkbZP5YTaBggqGOeuaiu9A8O+RLFa2VzFNi5VXackL5POce4/+tUjOP
udTvryzS1ubhpUEjS5bqWIAJJ78KKo4NdPr2h2umw6hLbpJ+41JrSIsSRsC5GfU+9c1k8VR
IDJpyjnJpFOenFSbecUAVpACM1QkGG4rQk4X3rOYYNAGmeKTNKabQAhAIwaNlOIwcUZoASl
5DZQ8joRS7akgQfaIf3RmXcP3aHBbngZ7ZoAtPc6nNMnn3Fy8wBVdxYtg8Hr2POfWoW1HUB
FHH9tuNsWNi+YcIR0wO1egC3tr3xesgjYfZ0htbqR7sjZO+RhDjkjkY6ZUmqd74Y0e205oN
lw979nnn+0GTC5S4MYG33UfnUlHDpdXKKqrPIAowAGPAzu/nz9afNqF7cTCae7mlkU5DO5J
B9vToK7O58NaPJrrWNpBcJFFq8GnPukLFkbduYe/H6VylnarNr8ditq10ry+WsQk2F+cDnq
KAGm/wBTnmkujeXUj7cM+8scehPpz096Y1/fybPNvZnEabVBcnAK4YfiK7SLTtLa7SHR2mF
neXrWTksWLII1JIJ75LHNN0bR9CGoaVMtkNRtJIZBK/2g8zCEsVK4+UA5+o5oA4xdR1Fka3
+1zskoVSu4nIAwox+n0qRNR1OCScpeXEbO26T5iCxHHNdXpGgWMtlHqTp9luYXiuVXzjIzR
tMEwVxwORg96yWs4tS+JBsJ3YQ3Op+Q+0YYKZcHHvVEmTb6jf2kbx2t5NAjncVRsc0zzLht
gV3dotzRgdV75H8/wrrW0PSnFlqEFo62DwyvcC4udgQpL5YO7Hc449TitKy0HTNF1qaKTzp
7gx6hHFJn92qxxOvI7k9fbip6lHFx6nqksQiku7maBm5iDthjuyRn8M/X61o6n4pu7n7LHZ
NPbLbb8O85d2LYzk+nyjiui0nS0tV0iRwsc1pOqNDv343xM2W/unK9Kx9a8O6ZpeiQzfbYh
qDxwzlPNyzCUEkbO23jnvzQBgS6pqk8MkU2oTSRyndIGbO88Hn15A/KpX1vWHSRX1C5ZZDl
svyxwFJJ9xwfWtHQ9EsdT0yS7meUJaSOboqcDy9jMuM9MlCPxFdHPoWlvFp2k3upLttl8xk
hdWkdWhMjNjHG3aB75FDA4OLU9RgsXs4L2aG3clmjRsAkjBNLHqepW9vDDFeSxxRMrxjoIz
u3ZX8ea6RdF0CTSIrpVvFkmtHvgN4IVFm2bD77ec+oqn4p01dLFnE0jSMTJ5RxgeQDtjP1J
Dc/40WAxLfU7+0eN7a9liaPOwqemcZ/PAp39r6oIZY1v5gkrtI6g4DMwwx+pHWt5PDunT6B
FJB9rfUXsft3bYf3/l7MdehBzV8+EtJjh+0zSzrHHFOZYY5Vch4tnBPbO7p2oA5S21vWLcM
LbUbhPlVcq3GFGFGe2B0+tQC+vRNHMLmQSRoYkbPKoRgr9MHFddqGnWWi+G7swyzOt4YfJj
dFJRHiWRSx6gjOOOtc7oumpqs1zbbm88W7PAF53yA5wf8AgIY/hVEkNtq2pWjxG2vZYvJUo
gB4VSckYPYnmkGqakJ45vt03mRyGVG3chj1P496uXOmWsfi7+x4J2khW5W2Mpxyc4J/OtyL
wxo0t2IVursi6vpNPtWwo2tGoLO/sSwHsM0AcvcapqN4ZDcXkshkKs3PUqCF/IE4qw+ta29
7BqD6nKZ7YbY5AeY/XGO5zXTWnhXQTAn2m4vzIBaF9gQD9/nHX0x+NRReHkTQdTWSR43RvO
ViVzKizeXlV64y3J6ZFBRy8WqalDZfYo7x1t9+8R8YBznjuORS/wBqakck3kmSXJ5/v/f/A
D711r+C9OnvXSxubow2891BOJdqsxhVDlT0Gd4HPpms7UNC0rTLZ7ya8muIppvKthCVIDeW
rEOfYuo49zQBiX2s6rqUCQX99LcJGOFc/wAXT86z8Hj2rsPGOnacl7f6hZPNuS/eGWGRQFB
wDlMdsnvXIjmgkACe9SD71RYwakzg5oAhm4GazmHer0jMU5qk+cdKANE03mnHmjnPpQAhPz
dKBginr96kUDGMUANzUsM0lvcR3MLmKaFt6OvBB7VHt/z+dTQGMXVs9wpeEMC4HVlzQBqjx
PrzztOuqSCVwAzBVBODkNwOvJ5qu+ranMSZb2V8o0XJ/hZt7D8WOa9Z1XQLPxhrmhyWdxan
wrftKtv9ktvKnt2SEsVbPXlax7P4f6GukQ6pqN7eCH+yxqMojUbv9btKj8Km4HBW2v6zZ3N
xc2uozRS3DrJKwxlmXo3Tg+49ao2l7d2GpLfWczQ3KksJAMnP4163c/C7w/8A2illaalfFo
tUjsJ2kRRlXj3jb7//AF6rn4c+FbnTftOn6nqJmlsrueASxqAWt22sW54BPbtQB53H4m1+G
WeWLUpEedgzlVUZIGMjjjjrjrUI17WF+yql+8ZtDmLYAu04x2HPHrXocnwy06GPTrebVXS9
mktBKpZP3izkZ8tc5+XI69a4XxTp2l6T4ju9K0iee6js3MUkkygEuGIJAHaqAiHiLWxbm2O
oyeTkHYAoHDbh29RVQXt5Hqa6hHcMt0jfaFkxzvzkEf416BcfD/R7PRJZ3v7t72ytbS/ulC
LsaKZsFU9x6moPi61qPHcllZ7kgtbaJFXYqquVB4x7EUAcjbeINUtEWO3vmURgrggMAGbcR
gjB+bmpm8Ta+qThNTm/0lnZycfMXGHJ44yPSvZtK8P6NqWneGJYdOhM9jpfn3a7B+9SWCTa
59SHQD8a5W58HWd7ZW2o6vqUyWVjoVvcsLaBQ4aRyqr7+561JRwH/CR648MUbahJtjZcYUA
gqu0E8ZPB71XuNWv7iwhsZ7kyQREMikAkDnHzdRjPSvZIfAeg2+lX/hO9v51/4nUNvFdRxK
XZ3gDAHPIXNcj4h0LQtJ+HenzwpI+qG9ngln2jD7SAfw9P1qiTh7TUL2ztby2t53igvF2Tq
OQ4B7+2e/uam/t7UgLf/TMm3QpG5A3BdpXBOMn5SRVuySK28LXl5LCspa6hg2tx8mCxUHtn
iuhl/s+PxJqckFvpttdPbQSWsVyQsSblXeBnjPp+NSUcYuq3ixrb+eRGsRgCDGfLLbiv4nm
rOv6qNV1CGSNXMMVtFbxCQ4bYgAyR65GfxrvLjRtC+16tpdoLAW8P25plc/vldFYwhT6AAf
ka4rxALJrHQJ7ezjtPMsNzqnJciV1DEnqcKKokox6xqUMaiO9dQsXkLjHCb9+M9vm5rXtPG
OpxzyvdzmffBIkaqigK7lckjHOdozmqnhyKD7VcalckfZrKHzZEMQk8z5lUDBIHVq2j4Rt7
u1iv59Qa1+07Jy8qqsYjeTbgc53cg46VLKOfbxBqrzGSS6Luzs2SgIBKBOBjgBeAO1VbDUL
zS9Rhv7CYwXMB3I6gcHGP5V18vhyCHwxqMkwntodPu9ztPGPNYeWAqgA4wWP5ViatoEWm2n
2lLp5Y5JQkJKgb1KK+4+n30H50IkyYTdm8+1wKzzxt5hZRkhgS24/41oW+u6rZx3PkXW03L
mRyVBwxGGK56Ejg4rYWVdC8J6fPbW0Mk2qLN50kmWZUUlAi8jGOv41ebwJFHLFHdahJblVZ
pz5YIGITL8nOT90g5qhnMDW9TAwLo4/ddv8Ann9z8s09vE2svZSWn2oGOQFCWQbgnmeYRn0
L81tJ4QtruCFLDUZmvJo4pljliAXY8ojHIPXLA/jWf4q0r+zZbVgxKGIx7WQIw2ZXkAnr1z
70DKI1/VFmEwugS08lywIGHaRQr5HcEKKcmt36wXEA8kwzkM0ZiBVDjGUH8JxXWWXhp9Qjs
ruJVjiFjb2+RGrASSxk7zkj5Rjk9s1lzaBo6afaXv2y7jhS0E1ydisWcyFQEGenB/AZpAc/
e6le3gmW5k8zz5jcuMYG84Gf0rO5HSum1zS2sNLNvIENxY3kluzr0kQgMM+4Oa5taZIEYpw
yT0pCM00HHTFAEcgwh9qz361elYlDmqLUAaYG04NHfJ5oGc04DNADeAc5pR39qB160dc+9A
BmnRylGWVeHUgg+lMOaeiFpEjAyzcY7+xA7/SgDp5/Hviee90+9N+sUunsXg8mJY1ViMEkA
YJIpL3xz4lv0mjvNRDLND9mKhQAYt27aMDjmqevaD/Y8NpMHnCXG/5LiPY6lTyCATjrXTXU
ejeGfh/ok7aHb6jf60sjyXVyx/dBTtAQDv3qbAYp8eeKPtb3f9qKJGuFupDsHzSKmxW/Kq0
HjLXreBbeG+CokUsSjaDhJTmQfUmvSPEng2wnvrXWNLvIoZrX+zkmtPs3yDzSAGY9+e1P1L
wbFq+nwaUXtrW4/tu9We8igCAJGCSAo7cdKdgPN08aa+beyiN1FI1i6PFKYlMgKY2gt1IBr
Eu7q4vrye9um33E8pmd8YyxOSa9Y1TwXouq2ejtb6pHZ2dnohv5bsW/MqiUqSy/3ufzrDn+
Grw+HodTGpMzyxxXCI0W1Widwowc/ewc4oHY5+48X6/daAuhz3gazCLG3yAO6qcqrN1IB6C
s7WNUvNb1OXU9RdZLqZVV3C7chQAP0FdV4u8BR+GdHbULbWRqPl3pspk8rZsbZv49eOtVvC
/gyPxBpR1K91VdOt3u00+A+XvMtwwyFPoOnPvTEVLHxv4isJ45rXUAjJZHT8FRgxc446kjN
avh3xnPb6mr6vq11Bbw2S2Ki2gWUNEpztYNxn0NaWraNp2g/CS4hdojqraq9tPIYMuGTqiv
/CAOcjr0rH8OaDoGpeB/EmrajeSRXVgkXkhUyEZnGM+ueQfTrUsom1v4h6lfeILvU9KfyLO
S9W9hjkUMwkRNisfwFYF34n1a80WTSLmSKS1kuWu+YxuWRvvEHsD3FeieLPAEV/q013od3b
xzB7S3kslj2iIyIBuz9ecVxfi/wdN4VW2mN0bi3naSPc8ZjZXQ4PHp6HvVCMK1vDFo93p7J
vSdkdP9mRT6f7pNTJrd6uqfb3itp59iIPPjDKmwAKQPXgV6D4W8H6LrngTSbk2SnV5dQDMQ
xzNbpKqyJ+Cvn8KbfeBRqT2tlZNZ2NidRv1MnlnzIo4j1Y/xAdqVxnn669frb3ULNF5t42Z
pyn71geo3emabDq7KsC3cKXS2ts9rboR90MWOfzY16PpXgTS7HStTN/qkE9teaUl5b3hib9
wjS7QQOuT/ADNZl74C0vRPDXieS/1Qy6jpk0EcRRDtIcZXIx3/AEoEcNpuo3GmTPJD5TrKn
lSxyruSQHHykfXmrUmt3E0VvFc2dlN5LDyzJGSQoOQoOfu+1JoVvG8Op3k0ayLZ2rShWGcs
SqZ/8f8A0Fb8GkaLcX2gGKx2rc2E8rwzS/66ZGkVQT2yUU496YzLbxRrEsm1jCsDLt+ziP8
Ad7dmwAjPTAH4gGl13VIr2z0ixt5mmisbUQl2TAZiST9euP8AgNdlbeEdOl1KGL+yY2mvXt
knt/Nx9iR0+Zk5/vfl05rlJ7Wxbwhc3D2McM1tcpbw3CsS1yx3F8g9gNpz6n3qRFK01m4t9
LfT5ILa4tdxkUTpuMTEYJU54NPk8RXpdJzBameOJ4PtGw73VlKfNzg/KfSqekWsl/rNvaL5
YJLSEy/dCqhZicdgAT+Fbc/h5NTS51HS5oY7YCQQoEcBxHHvbJYDHHQ9yKbGZSeItTgC+VK
I3jt47VSq4OxXDD/x4Dmqeo3x1C5897O2t37/AGdCgY+p5PNdRbeD2SbWtLaWOa4t7USGYq
ypGPMGXzjlQM8isO40KaHTm1BbuKS08kTRyDP7zLlNns2Vb8qYCxeIL37ItpNDbXluI40EM
6Fl/dghWxkcjJ/PpT4PEl5Daw2zW1pPAsP2dkkjJWVN+8BuecN0xip9Ki0eDw21/qmmm7Z7
xbc7ZCrKhGcj3/StW58J/wBn2GoxSiImO4cRXT7s+SkgjZsDjO73zweOakDndV1l9TtIkm3
GZp5Lqd8cO7YH5AAfmayMYrpfEOi22km8is5o7qK3vGtxNhg/3QdvPp/WubxziqJEJ9KZzn
GBT8YpO5oAhmXEfHWqMme9aEuWFUpThs4B+tAGmVAamjIGaUMxOSKcACMUARAHOaftIGSDT
wpHahWJHNAEbEVLb3Etndw3UDYkhYOmRkAg5phGRwKkghNzdxWy8NI4jGfXNAFzVNZl1eOC
KS1toI4SzKkKEDLYyTkknpWrYeMtUsfDp0F7exvrMbvLW7txIYd3XaeMUs3g6SKbjVbZrZP
ME1wFbbEYyA46ZbllAxnrUcvhp7GMy3uoW8YMojtwAx+1narfLxxw69fUUAW38fa65uCVts
zNbFvkP/LAgpjn8TUn/Cx/ESXsF2v2VZI7ua9IEX32lGHBGeR7VS8QaZFawJKlvDA0N9c2M
qw5KlkKkEZ55D4+gFRaCLW0srzXrqFpxZyRwwQA4Ekj7jlsj7oCNx34qbDRoXfxA127jkja
CzhiexOneXHCVCRFtxA56571VbxfqE+i22m3FpZz/ZESKG5kQ+ciK24LuB6fhnFWF0BNZsI
NYtrtEmvLq4V7bDEQJEivkkLzwT09u+RTU8FXhcxNf2qPIwSEMHBmYxiQYGOOD3xg9aB3Id
a8aatr1hd2N7HAIbm/+3yeWuCJNmzjn7uKb4d8Yan4bt5La2itp4GmW6RLlCwjmXpIuCMN/
hVvSvDYv7PT5II7a4aW6WOYP5ibVbO1clcH7rZK5qC/8NO1rdanZy28dqEeaGIbyXhV9hYM
VA4OR2zg8UxFO98SanqWjNpd5IkqPetetIR87SsOSTnp3xjrTtJ8Q3ei2OqWEUEFxbalEsU
0cy5AIOQwwRzVa30iSbR5tVadY40m8hEKsTJJ6ZAwBgg5P4VfXw1L59xp8Nxb314Nke2Mt+
7dnCAZIxnJ65xx1pDL03xG1+Vr2UeRFLdywTF40IIaEYTHPHTmsfXvEM2v3EdxLYW1rJuZ3
Nvu+dm+8TljyfaryeCroxyTvqllHaRgE3LBwv3yhGNueCPTnr0qtJ4Vv45Ut5bq2juppjBB
ASd0pDbMggYA3Z6kdKoC3onjjV9D/sgWKwr/AGVLLLFuUneZPvBueRWvpPj7UpNYszcXVrY
QRXFzcNMYWkUmbl1YA8r2H1rktT0abS5rcPOk8VwnmRzRqwBG4r0YA9QRXSaz4cje5js9LS
2EUflIZ1dwATFvYsG64wT6UrIEaPivx5by40zQVt7m0/syPTp5fKMa5V937tT0GfrWHeePL
/UBriXdjZyx6uI/NBU/uyihQV564qOz8MwSWcV0mpW9+7XLW6wrvRXCpu3biOKjg8H6hO0E
cNxameUxboS2GhEn3C3GMHjpnrSRVjO0m4WxF2k4Z4bqBoWC9s7WX/x5VqX+1fNXTIryzjn
t7GJ4VjJI3hnZ+T9X/QUzU9Lm0p7cNcw3EVxH5kcsLEq4BIPX3U1vaV4UnOqQLdiG4Qq6zw
I5LROYXdFPv8vb0pklKPxK0eqtqf8AZ0BuYwq2pwdtrtXau0Z5wAKd/wAJBZ3lvptpfaNGY
bFlLmNjulAbc5IzgknqaSPwpqMm5FntlfcYkj8zmaUJudF7ZXIz+XWqh0G6QS+fNFFHAIWk
kYnaBKu5P0BzSAp2Opvp2rjUbaJDtL5hYfKUYFSuP90mtCXXf+JXJpkVl5NpuZoFjmYeWWU
Bt394cZ+taKeFxCklrIkd1drK3KPtQqLcyYzjgjHIx2xWZqOmKuvWum2Qw9xDbhV3dHdFY/
qxosDLsXjK6to44bOzijhjhMADsZMru3Mpz/CemPSotQ1OI+EINOiMQeW7e5KJkmJOgT6ZL
mmv4T1FFlH2i1cxsyIFkP75kXfJt9cD8zUv/CF6rsVvPtBnanl/aBuDsoYLj1I6VQFDTNeT
TtPa0bTIbzbcC4jMzHCOBjkdx7VNP4nvb3SzZXhaWVXdlcSsoG9tzbl6HnJotfDs97pUBtB
HJcyXCxMfNx5W7hAR2JIPNObwpqfmgPcW3kGJZRcmcbAC5TAPruBH4E1IMg1rXTqwlQWKW6
zXJunw27MhUAnp04rE3c1Yu7a5srmW2uo2jkiZkbIOAQelVtueRQiR2KZ6+tScc+1Rj7+TV
ANk+VOKpOmT83f0q7LytUSXJ4x+NAGgCwOKkUHvTSOcilz9aAHZPrTecZp3JPHSjjbQAmcD
ipIJjb3MMyqGaNg4z60xgB1qW2tXvbu3tImAkuGCLvOBknj6UAbSeKJNksM1kkltcmczJuw
0iyFCFB7YMakf1pbjxMt7E0d3paOqSCW12PgwfIq7f9oYRfyosvDV68UF1c2ymKSb7P5O/a
/mElVJGPu7hyamj8Eau+B51l8/l4LXCjHmD5P++qAIdQ1+1vwkktkJjLNcXcsW4hVklwODn
kKFSs7TNWSwjubO7tFv7O7C+ZEzFeVPyurdmHI/E1YbQLmW602ygsyk9zCz/PIMcFgW9hhe
fpWlfeD7qKDSPsXlO92io5EmQXZnCn/dIUc/WpAq6f4mGnRxRW1j5YiuZpI2847gkqBGTPX
OFGG7Glj8TPDNbvHbSyJb3JuF8+YuxJULtJx7A0sHhbUElga4hSVWKh4o5hvQum5MnHGcZp
l34dvY0M6Rx21usUX+unH713QNhOOcgg47fiKo0sacXjZ44bcfYSzwtAzBrglD5SlVCr/Dn
JJ9TWY/iGaTw7FpUizholZIpIrkqhQtu+ZB1xk96c3hHWFmMcptoxEpaSVp1CphlVgx9RvX
j3qSTwrqNkk5vrZZVRJsiC5UiJ4xnDYzngjI96kko6VrQ0qyvIIYHaa4BUt5uIwOzFMcsD0
Par6eJoYNUfU9P0wQXMkqzSbpty71cOCBjpkfrXReGvhuviDT/DF6n25otRnuEvJIkytsqD
5eccZ96w38Da694YIY4nRrc3SN5gA8rzNg5/vZ4xQBFd+J5LiO8iSG6YXXl83N00xRlbd8p
I4GafN4qEl/BqMmnsL60uGmt5UlIVFMvmFCMfNyT0xwalvPhx4psrm1t2soZ5rib7NshmU+
W+M7W5+X5eefSkT4deJZ5pYreK1lSOJbg3CzqIzExK7gx44wc+mKYGFrOpjVb0XBN0wVdoF
1ceew9QCQMCtSHxZKlw0gsUZHZRIhk4KeUYmHT0JrQm8B6neXtrFpdiLaP7BDcSy3VymzLk
hSD/tY4FJZ/DbxVdRu8dlGpSSSJledVYunJAGeeOfpTJM+z8QWmnweRaaZN5KTvPCGueRuT
YQ2FGfXjFWrfxgLeaK6j0/F5iBbiUzDbIkQAXAx8ucDOc/hWVZadbSaVdXt4/lIk8UCMq52
liSW98KD+dbreFdPj1TUIJry6ktrWeG3jMaASMZOjEH+EAfiSBmpKuc7eXwu7Kxt2Ty1tom
i6535cv17ferfh8brbX326HT/AC7uaTzZ3M/DOI3RSnHyDLlj1qyPAqi3eKS6lS5WQxNKU/
cI4n8vyyf7+OcenbvWLruiWthbW97YSTtbvPLalLpAjh48ZOBn5SCMflQBcXxdbHZOdLHnw
TPdxFJgEWd4wrkjHKgqGAHTmpE8W6eiIbjRTO5+zG5/0j5ZfJUqmBt+XhhnrnFUIfD0s+i2
k8MLNfXL74o2mjUGMAkvtJ3AZB5IwMU+28L6j9vtxqEax2xuI4WYzqDIGKcxjP7zhwcgHqK
CrD4vFEEE8rw2k7iWWWY+fOHdjJA0fUAf3iazZNZD6/Z6u1vgWvkfut3Xygo6++2pbrw5qq
y747T91JKscQ8xQx3MQuRnjJFOsvD11eWLTxpO00d3HbMsa7toOeePTFUSWbfxNFFbgSWTy
3EEk72ziTCoZRhtwxk9SRgjk85qb/hLFFwbhrLK/a4brG/vHHtx0qpL4V1dtbl06xtGnwSy
ZdRuQSeXnrwd3brUf/CMa692bZbNS2zKsLhChG4j74bbnIIxnPB9KARqjxtHHDbpHZS/JJA
xj84CJfLzyqgcFs81Uh8TWj6TFpF/YytapHh/KkCtuEsjjGQePnI/WqC+GtUjtZLi4sJvmh
8yCNHUsfnRclc7sfMR06/Q0v8Awimv+c0P2GMsFaUt58ZRVDBTls44LKCO2aAKuratfareT
ST3MiwPM06QbzsQk9h261m7jnHFa2oaU1jpsMrq8dyk0ltcxMchHXBGPYg4+oNZIUE55oJF
Ixuph5annJ3Um35qAI5ThaoS5UdcfStGZBt71ny5GM4/GgDUB4zRn2FOC4GDSbaAFBAGKQj
5eKbTgQBj060AIQacHZWBU4IOc++c5oJzShcuqjlicY6Z96AO+tvE8V5qOqapLClvbLYMqR
mUbvPL71ZBnJ/eZPGcA1kp4mT7TFO1kcxiyyN458kY9P4qw73TLzTnjN3Eq+bkh1kWTdjjq
pNdRZeGPD8/gGfxNLrVyksDiFohBlRKclVznofWgDPHiNP7ZsLz7K/l29tJaSLu+Z0cuTjj
rhzVoeLLK2ga1tdOkEEVj9mt/MkBKSZf9709JG49as+LvAOp6Bfu9ja3NxpWUjSd2BZpGUH
GB0B7cVzmr+HtY0MQnU7I2y3BYRnzA4YgjK5B6juDyKkDptI1+1u9RRVtfs9xctE95NPKqx
gRRkfKCAfmz3JrMu/Edle2S29xYSbrUpJbujr99Y0Qg5H3SUU8c9eas6H4TsL/AME3PiPUd
QuIEjujarDa23mkkIGBPIwOaoWXhDWJW0y5vLJo9PvbmGFriKRWKhyAucE7ePUVRVy1qfi9
r5dQx9raO/jI8qSRSsbGRHOAAP7nfPaln8WQvFqarYMPts1xKPmHyCRQMH8jmpfE/hGy0PR
r2+t7u4lkh1ifTlDgYKIMhjgfe/SsLSPDuteIfM/smwkuvK2htpAAJOe/Un0oA6nw98Qv7D
svDVuttOY9HnmlmSOXAuBJ0BHbbW5Fr8dr8OtItZri1F3eaqrKBKGdLPzPM+Y/w/PxzXMwe
CxH8OdS8UailzHcRXf2aGFCoUerPnnGeMVmaB4dm12y1m4imZTptuLgRpGXLfMBgY6cHtUg
eha58QtP0HxddLpFl9p2as19PK84KSHyjHiPA44J655rnb7xzbXGm6xp1vHqE0V9apBE9y6
ZhxJvI+VR8vaszW/BWp6TdzQW6tewww28ksgUDYZRwpBOevFRJ4I8VOkvl6HO6wuysAQSrL
gsvXk/4UAdHF490ue0Gnajpdw1g1jawP5LgOGgbcCMjGD9KtD4oxSanZ302lyhoL+a5KIw5
V02AfUCuETQNZl0iTWI9PlNkhJaXGAADjPrwT1Ax2rVtvB2pxSSJrem31tH9klngMIVixQB
iTn+HkZPvTEY8F3FJ4d1Cxlfy5DMlzFn1HysP/Hl/I1qw+JLX/hJ7rV2e+gicIDFbSbC6jH
ysccLx2rNfw3rsWjRaxJpcy2Mm0rMRwAeAT6ZwcHHNP1Xwxr+i2qXeqaVPZwu4jWSQDAbrj
A6cUxGvceMLe90+dbiO5FzPG0bxq+IsmTf5uP74PGPXmq+qataatp32WW+vJDaRtLG10QXl
mYqMHjAG0fnWNZ2H2jTry9dikcBSMH1djgA+2A35Vrv4Xjg1N7dtUjazhskv5buOM7fLKqe
EzycuBQUS2viLTorqx1GWG4+129r9hlAAZdu0ruAPfBHBz3qxa+LLVC3217i/RJImghliRR
HsZfmXH3ThcYHtUK+Di8vlPqCK80wt7QrESLhjGHGefkGGHryaqXHh02ujfa/tYN1HCtzLb
hCNiNwrZzyfu8e9AXNqy8RW99q2qa1PbMki2e+ckgDzlI8llHrkL+OTXOabrj6dpb20LzQz
veJcuY2K7lGcj9ayUjaaVIUjYvIwAVBknOOAO59q1tR8O3lpqNxa20cl2lugaWRYyuCyluh
/wDr0AdfpuswyrYTyo0Ul5rJKOJAG+zq28g+mWfP4VkQ+KdMs7H+yLZ50hT5/tT2ySP5gkZ
h8p4/ixnOcisO00C5kkC3UbwI1vJcRt3bahbj0B9apSaTqUbgSWM4JLEAIeSoyR7EA5PpSA
6KLxalvqsepGGS5ljtUiy+BukWVZCT7fKfzFRTa/pEOi3ul2C3bxXEUmJJgFcO8kT+v3dsW
M+vasfSdOTUprvzbs2kNtCZnfZ5mRvC8D6kflVu+8OXWnR38k/mSLAwMckcJKT5wQ27+HHH
X1AplWLHiLVbTULaSa1bBvr6S9dD1jQYVR9cgn8a5kDgnNa11oV1ZaGNTvbeW3czeVGkiFc
gjOeayRgAjFBmJyd1OI+ahDwxNDEZyKAGzEbazpVIYANitGVcpzWe+A3O38TQBpZyOvNIAS
M9PrRjByKB05JP4UAJj8qUISM/5NKBkbakC8daAIefQ1ZspIo9RtpbmIz26OjyxZ5dR1WoM
8Z5qa2hM9zFbg7TIwAPoScUAbniPV7LUbSztrMuyW7OxPkLCOcYAUH2p9trlrD8Pb7w6yzG
7nvorpSB8mxVxgmoLnw9cw21/cRSGcWNy1u+wHPyqSX+nGPxqn/YmsLZPdHT5xAE3F9vGMZ
z+X86BnoN/wDEfTpbrUZ7W3uXeS9tLqKOdcfLAo3A/wB3OK5/xx4msfEHkx6dPN9lSWWcwy
28cQiL4+XK8sTjqa59ND1liqrplx93fwn3QGAyfzFLc6LexG5kitJ3gtmKvIYdu3HqO2M80
AzbsfF02lfDeXw9ptzdWt7NqJunaL5UaExqmCfXNdInjrwna6QLPT7W5gRpbCUxrAgEflOC
/OcsSQTz7V57Lo2sW4xcabcR4y3zRnoOv4dPzom02SDS4bxw4cyGKSNhgodquhH1H8jQM6b
xT4p03WNDurK0SdZZtbn1EeYu0eU4wPx9qd4M8T6PpWkTabrQukRb6HUIpbZdzM0f/LNh6V
hX2htZaZDdvNMXkjVwn2ZlC84wT69frW/D8PpFsBd3WonBsrS8URxEtiaXZsI65Hb1pAQa3
4utNW8LarZpHJFd3uuf2pgcqsWwjbu+vameDfEyeG7LXZBNLDfXloI7aWIZKNu/+tWZf+Gt
Uh1Sa1trK6kiZ5fJkMW1pVjzubHt39KkTwn4mPl48P35EjKFIhPzHGR+Y5pknqXh7xRZ634
x1bVpo5JtFTT4XvDIQpEsQDL165IP51W0nxLpth4R0jxDrFxP9oGqXlz5MAz5rsCNrDsMGv
LrDTpJWvluneyitlBm3ZA3FgFVh35JP4VfbwyGiilGtRHS3g89Lp0bHL7Cu3Oclv0FSUdGv
jbT28ER2MUz2moRWslm0f2VWEis5PD5yo5/SpLjxxpk/jDUtQMty1ncaObCBGAO2QoF9emQ
a5mXwldWttO1zdRJdRB2FvzuaNH2Fs+mece1U9S0tLK2tLy3vFu7W4UhGClCrA85U/X9aoD
tL3xtosvhqZY/tBv7nT7fT3tSv7qIRNlnB9fQUni7xppWuaHq1namdnu9Riu4A6kBY1j2nv
1Jrjk0Wd9Jt9RiEsxuJvKSFbd9zHBOQ2MY46g56+lJY6Fe31/HbyW80CNN5LzPEcREHof8M
5pCCymSTw1qlgxCyebFcqpPDbdykf8Aj+fwrRXWYG1uyuIb5rJE0+G2kdoPNDFY1VkKdD92
sFrK9Hlk2sw81sRN5R+fAyccc9R68Gti28Ppc+Gv7T8wxkb3JPzcB448bfXLmgZt2/jCJfE
V5q5v3WJCrwWzWwLyMsYRWB6KTjGR2qudW0rU7NITdGG61C3t7CUMg2QrGy5kDZ5+6v5muV
awvVIaO1uJIfM8pZBEwDnOMD3zxj1qwmkXZsrlpYpLeaCJZgkqFS6FwrEEgcAlf19KYC6Rf
QaX4itrqXe9vE5BZV+YcEbh7963tP1qw0vS7myt72OW5E5njuJbct5oMeMdeMc/ma5M2V19
kN61rL9mJAEpjO3Ppn8+/aup0/4f6nfaTBdrdWkN1eRNPb2DMfOnjXqwGMc4OKQFmz8TaXZ
z6ZqEpF9f20DxEmEqrpsCojAnGeo3DtUcV9bR+G9fukeabE4FjNJ13TDbIDzydq/rWPrXhi
80qz0u5O+4j1C0S6DJExWPdnbGT68VnvpGuKhj/su/EaHLKYHwGztPGPwpAT6BqqaQ+pSrg
ST2ZihyoYbt6tjB+hrYh1zThoVzJcXDS6ldwsLkyRlneQuCMNnAAUY471zo0bV2maJNJuy8
bbWAgYlD2yMccVU+xXrW8l0llO9vC37yRYyUX6ntz+VMLnTeItY06+sLqOy1OS5kuNQN1sa
MgRLtwBzXIFsVantbyC2Sa6tJ4Em5R5EKh/p61TdfQ0ySQnqAOtIQQeelIqjPWnk/L60ARu
524xms+QjdgjP4VoOu1azpywwynigDUX9aUjgnJ47ZpB9/NOxwT3PegBiqc5zTwSO9NHHen
d8UAHtmprWZYb63kkGVWRS2PrUAGTk1IsTtIipyzELj34x/OgD0G08Sz63q4sJ7iW4S51F1
GUwEt3QoT9AGJ/Cppdc06GO31aa4kMSm9WCzCHbIrfIgPpt4z7CuYHhy5hk1JbTVLdrzT1b
zYkYiQheHI4xjqOvPWlbwrqZ+zYuIW3uqP85/0YlN53+nygk9elIo2Na8U29zFqyWtyoW+V
zCsURUqXliZlfnk4jqxceJtHnvjei9mTyEukFrsOJvNztc/Td/46K55vC08UNxcXOo2MFtD
5WyZ3OyXzAxUqcZOQhrBA2g9CDnP40Ad63iTS7qbVori7kVL2e7MckiltiuF2ZGf9jtWb4h
1C1k0vdayCeO6uIWG4bWCwRBOR2ySf8AvmsObSZUsLG6SQzm7HyQxRMXAGfbn8Kbp+mXeo6
jb2arIglmW2MjRkKhLYwx9QT0pgbWrapp08WuTw6jJdSanIskcbRn91hs7Sen5V2dp438Pr
Bao9xKPL07Trdv3R+/FPvf9OleUPZ3IxmCTDMFRth2tyRx26jFWbGxu7/UIrG3Uea5I+Y4C
47n6CpswPXpfHXhW4mjvpNTnjuLdtQCReST5gnyVbPYY61HN8RtLe8uTBqk6QNcacygAjCx
/wCtxXmsnhy6jzILmCeEwPMksBLI5UqCvQHPPp3rJjt7l2ZY7eV8EjCKWx7fgaNSTs76/wB
L1nW/FIFyYbS/vEvI5Sn/ACzVyCMeuJM49BSXl9o13cXOmDVY4dOeKNLYojHywhJw3ucsxP
TNcc1vP8gNvNuYfKvlnLLnH45qZrCaPShqP3VaY27IVw0TbcgH6jP5GizKOy1PxHpOqXcuq
/afInFvNYrbtGSSJJCwkz/usfxFUNYe11LS4FGqQ3VxpsBMkqpsEuXAVFHXIBJziuZtrGa5
tb65QqVtIw8nTO0sBx+JFS3dlc2MkUN1gNLAsqKp6KwHX8CKoDrrbWNLWe3u3v1CPpwsWtm
LAQSBAN5wfu8dRz83SrcHiHT5JrW61e7tZGs5A1slvvyuOG3Z+8pAzk85NcA0MqsiGJ1Zwd
quhBJ56evpR5LgOfLlUoSZPkPynpz6HtSsB3qarazxa7qUUrPEqLdW4YHEEjK0ZiH/AH0p+
iCqOj61plr4egtLi52zLuLDGeTcQn/0FGNc5qFvfabdXukvKzR28uyUpnYSvCk/UZFQvZXK
aWNR24WSUxKu35uADn6fNTA7208Q6Qmqx6i+pf6MoWP7NtPykXIcvjpjA69eelZA1SO60C4
nmuPNmit54cseSZJQUX8AGNcl5Egs5bh3VTE6JhuGbcpzgfh/KpdOsZdRnNtE3G13JOcDYp
bBx3wDQB0cd9pEPgu5s0uUM89oF2MzmQS+YpIA+6BtHXrXUaR4n8MJceHPE91qXk3mg6cbJ
tOMZLTSAMFIPTHzc/SvNtPsZ9Qv47OJtrMkkm9xwVVGY4/75xTbSwlvJJI4pYoTFG7sJX25
VeeD689KkD2fw1r2k6xcWmnzl7jTbXRLee7IQhYp7di65J4HGR71QtfiHY/2Ghk1hormTTt
S8xRuz5zuGhHTrkmvIY9R1CKCa1tbyaKG4G2aJHI8wcHBA5PeqpYhCVOMEA56gVQH0FbeIr
G98PjV4vEBtY4rnThdXW05dlj3SKe5zg1kr468LOJL1dQ+z2tvNqBl0wJgXnnE+X7YwfwxX
jaXt4lm2nLcTLbs/mvCD8rEDGSPpmqrspAOORhQfT2P4VIHonj7WtJ1nQNLeLU47zVFyky2
jOIAgAAwrfdbjtXnKira2L/2Z/aJKiF5TEq9CWABz+RqsMj0qiWHQ4Jpo6H6Zpcc5oUcD0F
ADJuR7Vlztk4HQVrSKQmKzJlaNuBmgDTzhuhp2flPtTMtu6in8YIz1oAbTh1JPakxxmlHGe
+aAEJxVzTrhbfVLO5kQNHHKrMD0POapEZqSIO0qIilmYgBMdaAO3uIrPT7TW5YtTtBqV1M8
TLI53iAHPyjHzbu3I4rRTX9LhfUD9shYa9IzEYJ+zZhkjO7jj5pe2eFrhf7Ovt4UqTPudDA
DmRNi5bI9MZx9DTLK0n1DUrawgCiW6lWFCxwAzcc/SpKO3sNWgttRsrRNasv7K0+KJLxZBu
S5wWLbARzw5XtiuL1C0NrNGQyETp5oRDnYp5APvjH51VJZSV5yhI6cH1/xrprfwJ4iudA/t
1I7dtPC5EhuVz6gY9cDpVEmtDqmm/2rLdPqMEltc2IgtImmaP7M4C5VsD5eFIyKs2es2Fxc
wXOpXdnbi2vY54hZzM24713bhjlcAnd1riNa0a60PWLnTL4L9ohAD7TuU8BjtP+eapbQucE
gk8Ar1J7+1Kz7lHpFnqWn3ur3U4uE/s+O2W/igHS2libiIj0JJGe+RXH6BexWviAzXjBEni
mheTrs8xGUN9MmtS/8KeK/Dugy313HDBYXQVXKTo3mgN0GOvOOlcowYk5Vs88AZIJ46d8+l
BJ2Md3Z6PpEWnJqUE1ykU8xkgyyB2Me1QT3+TNaep6nBpNxPaW1z9mMtstyADgh5ZlkI/BN
o/A154hMchIPzDHXkg9qkurqe7vDcXUzSTMcEsfmBGMD8aYHph1aHU7jWjaanErJJemGQ8B
I28kJj0Gc1i6xLb3Wn3IS5g/02e1iNwW+SSSGJllk6cAlh2rktPW6lllhtWKlom80k4BQDc
f/Qfzq6/h3WUa0i+zeYLpj5XlyhhkKGI64HGCaAH+Griyi1s22ozLbWd3FJazSMMhcj5W/B
gp/CoNWvxqfiGa7jwI3lAjA4wgwAPpxUieGtYkuri2SxLSWoQuN4wdwyoB6NnHFQf2LqS6b
JqiQr9miCu7BwWVSwAyPXJoKPQdTvre31jUre81S1N3LdXAs3zn7IChGG4+XPTvisu/1Cyu
NMv7OXULcbbeIvcxS4ea4WNVIK4+dc5GfUk1xircanqTK0ge4upGZmc7fMJyep9/1xUFzC1
vdPbuyGSJtjbOQeMEg9xU2A9I1DW9IeK9e3FtcxG5uPtCvMVLBiCGVcfNwB+RpLrV4YxPId
ZtZnE17Lb+WM+UrRAJgY4yRx6V55HZSNp8l8pUwRyCJueSWzgY/A/5NV2Zc9OeDk+3X8Tmq
A6/xHqFhdaeJIZo3uZGt3dlAyT9nAb82q34fvbe30CMC+gt0jS8FzC52u5Me1MDFcxe6Lqe
nafFqN1bGK1myY28xTu+gB7VnB4ypyw6kccDj1oA9Pt9W0+LU1nGpWot3kD6cRj/AERPs0g
YNx8uSyD6iq1tqlrBErSzW13rEa27Tt5oVZgrOdpbHOAUDD0rzdnUA/dySeO2MmnvaTCwS9
274WkaMFTyrjB/Dg0Aaeg3X2fxGl0kURDiTCPKEADAjKt2IzxXS3l5ptp4durfT549SjXzo
5XeRVLsX+V8Y5IG3kelcjpGhap4gneHR7B7ySNfMfYB8o9ecYqvqOn3ml3j2epWptLlNoaO
RcHnHI/XFAHR+EftK6PqpsrqC1uEktsSTkABSWzye9bF/faRJa3D209sNGCTq8AxvaUzfKQ
MZxgg59BXny3MvkTWivthlZS6g8Er93+Z/OoztY7uNwGBj0Bzke3agDtvFt2ZdDaKW+trnd
qMkkKQYO2IqoB4/wA8Vw+PpWhNot9baJZa88a/YL53WBw2SxQ4PHbmqAXJ5FBI3IpRwmKUA
DoM0mOKAGu2VrPkB3ZY81ekGBiqEmd3egDQCgnIp2BjpzSH24p3v+lAB/DR16frRxjFHXrz
QADI9Ks2Dtbavazq+wpIDu6gVX2ilb7wGCQegHrQB6b/AGm0fiNpFv4RdyT6iplBXkPABFz
j16VFZLZQ39pqbXlqsUr6Zsw43AxqPNyO2GBz61xcvh/WLe2ubiWxYQ2jlZipB8s8ZGM54O
B7UraFq6vabtOlDXjEREgZkOM/pnJqQNnV5LQeDrK5hjQXGqFBJgcp5AKj/vrIJx1xVqwuL
X/hURtHniW4OuRv5W7DbNhyaxpNP8TajL9kk0+WQ6bF5OxVAEf8Qx6nqeOtYewtPGijLM2A
TxkngD/69UB7zrXiDw9qN/I+qT2U9rb69CIzgE+V5Qy3uu4Vw3xHmgnurFFiiM8YcNcRyxu
ZVJyuQnFcJcwT2UzQXMYilUAlcg4+v5inW9tLcRXEkEYZbePzJMHBC71X8eWFSUeraNfaGI
Ph7BqV3bmOGO8LK7BhExzs3g9Ocdav3Or22n/27e+TYpqMGmRiNpGim82QSN8+F43YxXioP
zHkEMAvuxAz/PitM6Pqw0tdSOmyCzbnzQo2kDjPHbOeaBHqdrq+nPrHhnTWbTkRdG85XaNd
v2sxlVLn8OhqXUtV0rTLbX723/sy41i20mzSY7EKNc7iHKDvweceleMDPKkZGORjj/IpDHh
whJyPmH17mmBqaI4aHWo9paaSy/d9skOhOPwBrq4bY6FPp+iExeS0FzmcSKUa6lh24Hoowq
59a4u1s9RW0bUreNvJTevmKeoAXcPykU/jWex4CADn1wKAPSoGjaDSbBbmJJtLuLSa7JkGF
UD5vrs6fWue8tJNDFrpyq17rV/win7sSEhVP1ZifwFZel+Htb1eGa50vSJr2OHKO8Kbtuex
pr6dqmnWNnq8kT21vcSMLec8ZdCA30INMZpeG18vVbxAYftkdq/2UPgr5oYcjPH3d1dIJra
DRbNptMOoTFh58YMQjNwLjOGPXJXA9MGvO9ufnwCeoPXgfyq3qGl3lglo95beR9sgW6hLH/
WIT98evIPFAHoLpaR2uro08Ut7ctDLaRzbP3UhjbKMF4yFyAfcVzOuizHhrT7uBYvP1IB3C
jBUxrsY+wLbvyrDg0rVbmO2ng06eZblzFCyJkSuvUL6mtSTTPEOqWlqzacRDb2ziJIlA2JG
xL5HsSc5pAbGhCxfStNWTLXEdnMYPL2M4cy9Bu46Z61oHUbFJ7UJp1rbB5ruSSKdEZgViyu
SOMFs8e9efalYXmlyxRX9tJbvIizIGwMhhnd7j2qK2tLi4WT7NCZBHtLYXoScY/MgUwO+tD
bXOmW89xHa/YZYFZ2+QN9q84DGOv3c+2KytQWXVrPVIre3jLTajttIohtCpGrF8fQbcmudb
R9TW+/s86dP9sUBvI2fMR1yPzHtTVm1SKzDxrPHBbMy5CkKjOMMM+pA5oA7H4cxyXMHiezt
5kjuZtMMcTPKI8vuHQk+1drdapplrbXxupbHVdV0bQIIpJpsSK9yH42k/eIFeMtpWoqgL2E
yCRGlTKfeQAk/0NU8hUGFAUYYAHoe3/6qnUD2e8g8PP4GZ54dPTSDptvJHJEF88XrSfvB68
dx6VpajZeFft9kup22lxaeupwR6c1vt+eAx5bfg8rux1714PFbSXNzFb28bNJJIFjUfxMeP
8miSMq5R12MnG0jpzTA9U+JDzDwToFvdraR3aXt5vjtCu1E3ZU4B715Up70jbSdx6juTnkd
fzpvTvTJHKOvtTsUI2M5HWnYA6mgCvOMrms91G7lsfhWpMPlwKzJ2UP8wUn3oA0tnvRgYxm
lDA0gGe9ADcmjPtSjkZxSnigA3Vf0VoE8Rac92A1sLpC+e67uaz8VNDBLczpb26M8zttjQd
Wb2oA7GDTNRsdF1rWbi3aa5una2YDDCNA4Msjc9egA+prolkijfWRMUzqs0zacd4O8NbsBt
9PvKvOOT7V5bcSyzzy3FxIZJpDuZm7/AN4n1yaTyJlhS4EbCPcUD7eGYDoPw5pWGepabIh1
TS7C6093XTVtJ7q4jnVBbuiHKyHPI246dx71xWl2kbeL7X7bEEhuC0kSy8KcgmMH2Jx+Brn
QQcrnIOCc8ZxweO9WLiae5aN53aR0RY03f3VGFx6YAFMDvIEQ6Pe3Os6TJNqBllW6jhhjJR
fLXyyST8oBJbjsDWna2mnm5uZL+KKytJ9O2R2c4EfluJo9iswPKZxz1615VyeGLNnnJ6kD+
makzlFz824KBnptznj8akZ195bwp4Sl1Sa0givtx09woAxJ5hcsB34wOOxrUsorq3t9O1aY
iLS00eSKYlgRIxMgCe53EVxM2oTSaXb6d5aJFC7SDYuC7nGScnnjH5U2SzuYoIpbm2lSJjm
NmHynjjHPvnP0qgPQvs9tNeXSadotjLLDPbxGNlHETBmdyc9S2MkdOlJbaXo7w/Z5IYF0YQ
7/ALWcbzKZwu3dn+6SMegrzsKwIKjBIAJDcAH3Hrx+VSiOY27uFkMMb8tjgMScfng4qQPQr
qCSG1hivNMgsY1k1M+XCAoK+SgQnk46KB9BWJ4W0q2m0Waa6giuIJBMm0RKTGVjyGZiflBP
THOQa5u2mvS729o8jPcgR7Acl1yDjP1A/Kq0cUskwtoFZnlbaI07sT/PNUB698JX/wCKXuA
lvLKRq0J2xz+VsAX/AFjc8qPSrEmnDV7Dw/Et1a3T291qk27yhIs+HGAkeQCT714wDNGrxr
I8eflZVOM8dDilErBPlldSoOMNyCfT0z7fjSA9rvtA02ObV7vSNAsrvWDY2rx2EoG1N/8Ar
GCg4J9s1S8VWlpN8MrO4it4Z9Vg0u2SVGwfs0G5vmT3zwfavIoftJkkkiaVjHH8zBzuVfXc
OgyQPrSiS5eN3VpWVVCudxO1P7vsOv50tQPZvAE+kxeFPB6ahBLLO2qzG3ZJQgib+8/qKNM
gs4NMhu4kRbmfTtaErbsFsP8AKfx/WvE/tM/CxysFBLKAxAGe4oWecLt+0SAKCMbz36j6Gi
zA90bSdO1q+uIH0+GS8/su28m/ni82CEiLJVsEbfr615Pplpc3Hh2az08f6XNqMCnacY4cJ
k/99H9e1Yq3N59xLqbLYQgSHkZHGO/Wpbae9iMljbb1eYrGYlBDlg3AHv7/AFqgO0vBdul9
o9itzJc2dpDbxyEES3AVyXKk843Hj2FQa1eLLpXiy3SUPaDUoWRB91s+ZuYfXFceZ75rhpf
PuTLHlWYyEsgGOM9Rzx9ag3OF2+YVQjLKSeevPv8AeP0zQB6bcbv7anN02bW41h3tcnObfy
yH2/7O0r7cVheGNPgutNeSTSo70PqcNuSwJEUTk7mHPHA4PauWivruFsxzPkQtGgPO1GGCB
6cE8e9WYdSu7fRZNMhVobe5kEu5GKl9oIxnuvPNAHc6dpWnQarYJb2Uf2aI21xFe/xSSmdV
KE+gBPH+zVaPTtJ1uSFF02C1ub15o0ki4xslGT1/uFvyrhWa7jt4lZp44MmWIbiBkHlh78H
n61asdQudNleZIS0jxskLuxAi3KVJA75BP51IEOpLp/2h5rWUqzuwe3CHamOmD3rNwTVhl2
oVfP49Pb86gIAqiQXIOGqXI4BYZNRqgJyTUhAOBzge9ACSjIwOKy51AODya1XHftWXP9/lf
1oA0QjetItICc4z+v0pwGKAFAwtNPIzT88YpmeMYoAQjd901t+FVx4x0QsCV+2x7ucH736V
jquO9KXZHV1yjdQV4K+n/wCugDt5dGiurKdxoq2uoPay7baINklZkAYAnkgFh+FaEXhzS2u
Htp4VhWKWbbGWLKxW3V0UqDk/NnIHXpmvP1nvPOEhu5vNC7Fk8w5xggYOc9KvtqVwdKtbEA
q0MzXBl3HeznAznqMAACncoi1iC2TWZFsY/KiAVtgUoNxX5tqnkDPauvvdG0u61B7Wx0qzt
2tLzYCxdlljEbMdyg5PKE4GDziuJlaeZnmlMkjMcF5CTuPoT60q3FxGfNWeQPv3blYghh0O
fakBp+J7C0s9Sh+xwrAs1ukxh2lVVtvOAenPOK6eLRdCupra0NhBbKhsC0ylt0glTLhucdf
TpXByPNcOZJZHlY/xyEsT+fSnNJLhsySc4H3jnI6UAdulnpC6hNMNHgubW2t91zEbeRR5m4
qoiUnd83GSc4watRWOl3UdnbT20US2ukfa1SbzJBJIzDIKg5xjnAxyK4Y6nqQlMy6ndiQrt
L+cwJX0J7jr+dBk1OzmgnLT28xRTG4JDbD0KnNIDuba00TUYrLTYbGIWLalcqssiMsoAjVk
U9+ehGM1FbWekXE4soIAbOfULFZogjRKud4baH+YA9uvWuKF7e5eP7XOAzb2USn527seeT7
059SvZZhNLeXEsmd25pWJyOhz7dqYHcWOnaNJDFriWsNlILR5VhAkkQss5jyFXLZ2jP61y9
klrF49sksSxtV1JPJJBB27+P8AJrMiv7qCRJYLyeBkGEZJCpQHrimSrco4nfzI5CxO98gsV
5/OgDs3s9Flgk1U6Ki4huCbcO2C6ShVYnPPB59cdqltPDNhJa6ct/bRrOt3arIIg670mBJV
mPDHA/h6Vwwnm2FRcPtIKkbjyCQT/KpW1LUGtoYvt108MX+qUzNhMdMc9qAOtXS9KudPluY
o/sCXFkGZVkO1GF2sW7/aGOcGqeoWluo12KPTHsEs0VIl8xv3nz43N/ePv0rlGnuHjKF5jC
BtI3EqOcgE9snmppL69uUxcX1xMCNmJZCyhRzjk9M0Abnhix0u6t7mTUbA3RW5toUAYptEj
MH/AB4/StVNE0F2N19ljt1it5W8lhJIjsk4j+YKCx+U547jPtXFJPJFuSOR48ncQrYyV+6f
qMmlivr2KWOaK8nilXdtdZCuAevSgDq307R4tOuZ4rGWSCW6EVjcfOrMARvYg9AAQoz1J9j
WbbwC2+JsECZKR6oFBbJON/Wsw6nqRt5Lc6ndmCRt7x+e2Cc5yRnGc4Oaqmaf7T9o81jcFt
4k3HOeu6gDsJrDTrm1nv7W2ezLQXAdUkLAlHXn8QelWTp2l2r6jNaadDPYT6U0tqXLb1IkV
WJDAEEHr9PeuHFzcqu0XEoBVgV8w4weScZ78flVh9U1WWdbmXUruSYR+UG80k7MfdznOKnU
Dr18OaK92lubGdYra6hh3iQ/6UjxuzN04IKg5561Wg0ywurL+0PsksiQ28062SzNj5Z9gHq
MAkn1xXMjUNQkSGE3ly8cOPJUOSEwABjn0Hb1pYrq7tnSWG6njkhzsKu2UyeR9O5x1qgOuu
bDTW8IaLqlzayOI90clur/AOpiNy5LHvzyo/XHFOvNF0y0W6XUFmv57G3V9vm7FKed5aKcD
ps598iuQN/dNMRPczTRNlHUS7S6FtxXPue/rzS6tqtzf3s8y7reKWONPJDFsIq4VSe+MCgD
V8T6ZptlAkmn2z2+y7ntG3ymTeqBSG6cZ3dK5baCOtWXubmeJluJ3k+YvgnucZb8cCq+DQS
OXj0obgZFA4pcfL1oAaw43ZOay7gjzOorRlJC8H9azZEMjnagbHXFAGljntSbvanUztmgB9
Nz6jFJRjjjg0APzg4HNaeh2cepeJNNsroZgmuUikUHB296y1RieOatwvNbSpNBIYpEOVdTy
GyKAOstdL0e7giePTpUF4ly6S+aSYDEhwOnOcc+u7tWi2i6AsbRLpkvmCY2/mGc94t27GP7
36VxEeo30FvJaQ3cscE5+dFcgH1zz3px1C95Ju5doO/g5+bGMn8KRR29j4e0650izgvEKGC
WLzIYZTyJY2bc2RjOFXoTVe20Pw/PYxazNF9ntpI4i0LzMdmZJUJyBkn93np/FXLDWtZeGO
N9SnMcYGxd5wNowOntmkg1TU7fH2a8mhVUWLhjgDJYA/iT+tLUDrv7H8OW1r89hPebLZLnz
fOKb90uzGMcDHOawH0pf+Exm0i2h81IbmSIK7bRtUnqexwM55rNN9eMmJLqQgqEGW/hVtwH
0yP5UiXt3HqBv0uSt1uZvNzg5bqSenr+dUBo+IbCysNQtvsQ/czwJNtDEjqRgFgCenpXV3m
m2Oq6zvubUR2zQQW8Tm4JKN5Yb5QF57dcDg5PNcFdXlzeTq97cPcOo2/PzgZJx+H9KuR61r
NuWMeoTp5qqWw/JVRt7+3YfrQSdVZ6RoStbgWMsktt9jkcmb5ZPNI3LjHGM1BFoWl3q6jNc
Wj2QKyzwMkrOyqhx93bjGdw69TXL/2hqGWK3LlvkBC9fl6flx+VTt4h1orJEb+ULKGLKcDd
u65x+f1pFHTS6dpFpa6zLBpxntJNPWSyuDMWYr5yrv5Xg9OPb3rQ1DQrW6tminuJZmj1OW0
X5vnXdIFEreqjH6iuFOuanLIZHvpGdojCRxjaSDtx35/WgazqayyO17J5khcuQepYgtn64B
+opgb9zoWky6XdX1nFc25gWaNYnkLFmjaP5x8vpIQR2K1ga/Ypp2ry2sSOsKBcbhkZ2gkfk
aVvEOsNdJef2g5nQMinjGG657ZPeql3qV5fMRd3ZmLtvO7k7sYz+QoJOx01mSTQdKjUf2Zd
2Mj3AEYIkY79zMcdsD6YFLF4X0a6uBZQpcxPbR20skvmZEgkTcUUEcHsOua5KLVtTh09tPi
u3W0cY2j0OMjPUA45/CtDUvEuoXs0At5ntoLeOFY06spRAmc9+mR6ZoA14NC0GSCC/Nvdi3
nRCLb7RyjGYx537eeBu/Spz4U0Z0lvY1njtrUTBoZroL5pjkRcl8fLkPnp1GK5WfWtSmkka
W8YMwQHgAALkrgdAck/nTV1zU4yjR3bcbsq4BB3EFsgjB5Ude9Io6Wfw/4fjjeGCSad5UuH
iullARRGeMrjnIGPbGalfwxpLz3UEaXUbafLPbylpM+aywtIGUY+UZXOOeCK5L+075nz57Z
CsoAA4DHLD8c1YbxDrWbeVr+TNqf3RwODt2knj5sjjntQBs3OmaRYeFLmR7R5bmSGymWYy4
2mRDnjHTI6fT0qt4d0bTL+2Q3sczzT3YtEaKUKI8p97GOe1Y0+v6pcCZLm5dluURJAyDDKv
3eMcY9sVFDf3dqsa29wY1WQSrgdG6Zpgdtp+habp11pVwt0pvswyjM4bzQ4yQI8ZXaMfWqd
joGi3kVh50M9reSrPcPvuQBLFGhIbJUCPcQfUYGfSua/tnUljgH2s/6O26Jti7l44G7Gcc4
xmpv+Ej1mR7ZvtS77ZQiMIkBwF24JxkjB6HilZgLqGmwLrsen6bJ9rWXy1RYnD4ZgCUDd8E
4zW/J4Z0SCxn1OaOaSCK2MrQQ3SvlxKqcSBf8Aa9K5I3twdRF8sqx3Curq8YCYYdwBx+VWr
jXtYuYpYJbv93IpRo1jVQULBjwAAOQKANHxDpSaVarBFcSyxx31xCobHG0J831Oef0xXNHj
vV671C+vwRd3LTfvHkwQM5bGT+gqlwTjNMQnHrSEYUc9RmnEkU0nKjjoMUCI5n+ToKy5ppY
mPluVz1rRmyF5FZk67z1xQBr9abt+XqKAOvPSpMrjH9KAIjwcU8ISc9KUJjk08c96AAZBwD
WnosdvP4i06K8i86GWdVeNWxnJ9azTw3UU+GSSKWOaIlZEberDsc8GgDtJtE0Oe6BjS7jEs
t3IR5oIWOAE7Rx1bFW7fQrePTFurK5nhhuJIZEicqxTckmQTjk5T26iuVbXNUkvYr6S4xcR
szrtUAAt972xxV8+Jrh9GuYnklbUZbqOUuFASJERlVVA/wB49u1BRcg0uwt71bGJrr7Z9ge
4ln3DawMJcKFx7jmmeG9Oi1DwtrBncrBbXEUsm3HmSKqykovv/T6VkPruqfZI4vtEZSNDEj
bF3FSpU/MByME9agstSvNPH+hzGICRZcAD7yg7T+G4+2DQSdB/Yekl7AQR3UnmWQu7ktOsa
RqxAGGI9/xNaa6Po+l3FpauzJcQ6jdQm4kkVUkEaoVRgwwNxIGe2TXIprmqQzvOtwpZovIx
IisGTIIXHTjjHvSt4i1ZmYyzRTlp/tBWWBHy5GCcEdwKCjpJ9KWXT57nU/tEUELz3UsAKhy
wkVAN31Yc/Wi9sNLu/D9s0RuI7uDTWnQEjbtE7Ltbjk4br7Vz6eJNYNyLlr3fKS7MCgZWDn
JBB4Pb8qil1rUpAd03LxGDAQAFC+/H50iTofB9jYf2jpl9eea0lzdvBCq42rsUFi2eucgVc
XwtpNjqOnLqEzTySzQB4VmX94JV3HC9QFyBXK6Zr+qaOrrYTJHubccqGwx44z0P09KT+3dS
LWrvNG8toytDIY13Lt+6CcZIHvSKOp03w7p0V7pF+t0ySzTJPFG80ZyDNt2bc5JwM5HFQXe
kaXZal4htroS3Fzb2guFdCFQOZFAIz1GG69+a51vEWpHywTEfs8iywt5CfuyH3gA44Xd2FC
a/qhRvMuA4e3Nsd6BiULbiDn3xj0xxTA6DUvDcJvLu6a8leO3kmWd9oBDqVCDA4GdwqVvDl
jaXEz6fdT5ge6gYzKp3NFEGBH13fhiucfXtWkiu45Lj5byRZpuB8zjnI/H+VA8QaofPLTf6
6SSV8KOWkUK5P1ApknQwadommy+INNna6ka3s9l06gfNJ50QOz0GT1rGTQof+Eym0SS5Zbe
J5AZVX5iFUt0z7VDP4g1G7gkhmeJmlhFvKREoZ03KQGOOT8o5p2na3LB4o/tq73STBZXyqA
jc0ZXkenIoA3rTStPtNFur6Cdza3qRCGKaMO6s7SJye2Np57g/Sp9W0ayvzbWjSOmobLpo9
kYWNvLkY89xkA1zFzr2pXcRiaZBFuiZY1QKqeXu2gY7fMfzp8/iTWDZPbvJFtcMN4jG8Bn3
Pg4zzQVoddcaZZ2ou4ry4VltbOWCVYlQudpTEnB4zuxz6VlnQobYmzhud8V5K0YLp8wRYUl
XHocPg/SubufEN9cmUSmIPPG0crpGAZFJU5YjqflH61ah8U6rArspiYyAjc8SnHyBNy+5VQ
PegDZ8AaPYapH4jt75raFRYEpPcDiI7vvDuPyroNa8G6ZdeJ7K0iieOxj0+DzJ7NUCb34DE
sRjOOB1NecWGsX+mw30FqwWK+iME+5ckrwcA9ia3IvHniGI8zQuDDHAUkhDACM5jPPG4Z60
gNe7+HmnWluEm1iYXkupvpkIEY2uyuBuPoMc1uN4J0u50U+GtPu2LLr7wTXU0IDqI4csFwe
QdpwO9efX/i7WtRiVLq6UmO7e+UquCJGYEkfiKv3XxF8V3U0Mn22KN4Lj7UhjhC/Ptwc+pI
zn1zVXAuaJ4S0LXdXljsL3U207zEgS5eONQjt65b9Bk+1Wk+HJm07T2tL2S6uLi5NvNJEgM
Fp8+395zkEjkDHPSsmL4ga/DO8sKWUQklS6KC1TbHKoxvUdiRxmoR4518WLWlvJDah5hPJN
FCBJKwbcNx74NIkf4u8LQeHorKe0u3lS5MqNFMAJIihxkgE8GuSAAOa2ta8QXevzpLd21rG
6Hcfs0QjyT1LY7mscgMM5xQA0nIzQOV9KcUwMZpCGC9KAIJBleBWXOpLcNitWRfl45rMnB3
9hQBpgcketSp0yRxTEHOTUuOMdqAEb7tNAI609h8tHfB5oAQ4Jzxj6Vp6LaLf6/Y2cmdk8y
IwHYVnFMfSrNjcNaXttdwOVlhYSqevINAHR206Xema9Pe2NokLHMcixhWEzMMIp9AAxx9a3
hpGnSyXMH2OFV0a4WJWAP79RDI2GPUgmMen3q5S617dp8mmQadax2LSvNEssY3xlj1B7kDA
/CmP4m1N1tVxCBbMrgiMZkKrtBf8AvcEjnsaCjpLKDS7jVLSebTIGOo6RPLtHCRyKJAGAH+
4D6VwQIJyCCK1z4gv21EXwESOkD26Ii4REZSuAPoxqlcXEUtlZW8cCxm2Rg8g6ykknJ/Mfl
QSb1hpyT6Pp2nl4vtusyfuN0IIjTfsyWzxyp4x296kfwlAhkdbyeRVhMqwpGDO3zFfu7vbP
XpWPBrt3bWVtbxiIvaOJbe4Zfng+beAD9RnHbmpI/EMtvqn9oQafaRzqBsZY/uEkncCT79K
nUrQ3Lrw3bTJ4feWcWralDHFCqrkM23lmOeOcCub1PT201rWKSXM8sIlkXGPLznA/LB/Grs
ev3l5Fb2N5OsVuskZWQJkxbONy81V8Q6qNW1+91AH5JpMoOBhBwo9uAOKCTotV0rT7DQNOn
igWSbU44U3gcW+ApJ/3iSD9M1Sn8L23m7bbU2lX7cLEs0W35sZLdemeKzx4h1A27QP5bQmO
KIIw+7s+6w/2uMZ9Caks/E+o2bTlYIJmmuPtQWRCdsnTcPwzVAaQ0TTEm0BoFuZmuLY3Vyv
khh8rkf3hx8v6e9YWrWEmna1dWcjB2SbblRgEf0q1D4kvIbSC2e2t5Yo4TbYdSC0ZfzNpIP
8AeyaoahfTalqM1/cKollfcQvAqSjs9Z8MWN34onjtL4QwmeSOVTFhYSsXmDHPPQiufi0Bb
nRLvUraW4ZbcblEkOwSLvCgg56nPTH40v8Awk+otdT3DLHvlkeVvlIG54yhA/A9Kda+Jry1
s47cWttJsURlnUksgcPsPOMZA96oR1Vjo2mMlxbPaWkiw3Js5N7ESMViGfK9WLZxWfNpNgv
gn7T9lt1lFmJVaNj5+7zSuWX+7t4rDsfE99YQsFt7eeVp2uEllTJilIALLzx7fSkfxJdtov
8AZ4trdGERt2uNp8wxFy+zPpn0oEUtLsl1C+EDGYjbuJgi8wj8Mj+db8XhO0i1W3ttW1Fx5
mo/YFjij3GXhSTnPH3xWBpuqSaa822CO4jniMUkcpOGBIPUEEcgVcuPE2oXV9DeOIllhuze
ptXgSYUfl8goAyL21httTuIraQzW8cu1WZdpK/TmusWz011sr+40uCCUWct5LbLkI6qcRk8
556+4rlri7EupPeCGNQ8nmGID5c1r3Xiee51gaibC2SZ0aGZFL7Zo2GNpGeABwMYpFG3/AG
Xo0UtrcNpkbxarJaxqhc/uRKis5X3BPGfSnDRNOTw5NcwWsE32K2+0i53ZZ5llCmMjPTB9K
wI/FV5HdvcG1t3IdHgVl4tzGu2Pb9B69arW2sKmmmxNtHAlwwFzcRg+ZIm/cQOcdf5UtQI9
cs4LTXbyCJCIVctGPQHmux8GeELDX/DMd1JDA00WswxSPNNszAQNyD1Ncrq+o22pGWYWxju
pbmSV27BCBtUewwfzqXTvEt5pml2+m28ELRQX8WoqXGT5iYwP93iqJOi/4QSLV/Fev2Onyv
ZJbXksNunkM0ZC84MmcDpjuap2nw/a7tdC2a3At3rJzFAyHKKM72Jz2A/HNPtfiNqtrLPP/
Z9lPI93JeAupHlNICGxgjOc96zIvGOpQ3mh3cEUEcuiqyQHafmUkkhvXgkUDNHxho+l6b4R
8MSaU8d2Z2uVkukUr5+2QKMg+ma4kAAYIxXQeIfE8+v2VhZvY21nBYmQxJbggfOwY9T61gL
z1oEKcetRnBY89KlZRjOKi2fMfegCOXhMisa7Ul8AVtSjP0rIuww2uD1/SgDXx7U7nHWm59
+KXPPtQAEjbSjnmkAG2ngAcZoADnPLYrX8NWNvf+LdMs7pPMhnuo0cKcZBPTissgdWHbNWt
J1BtK1my1GGNXltpEmQN0+U0Aeia14Ht7vXb+C2Sw8P2mmxGV5BcGcyIH27m5+U45xWLL8N
9VGkx3tvdLcSypFKsQiYL5crbUbf0ySRx2BrLi8S3UD68wt4iutqVlySNnz7vlx78Vbl8aa
hLpVlaTWsX2qwRI4b1WYOI0OVUrnaee+OlIov3vw5uLHULK2udVWNLq4az8z7O3yzgA7Que
Qc/e9jU0fwwv5b28tINVhn8m4NpFJFEziWUJvKnH3QOmTxmooviNdReILfXholmLmMSFyWc
iR2GC2M4XGDjHrVSLx2Y7e8sl0S2Wxnm+0R26SSDyZCuCwbOTnqQeDQIwtEskm1ny7iMGK2
ilnkTOQxRS20/UjFbmkaTpmr6Xp5ey+xyveLbrLHISbhNpaQ8nAxwOO5Fc/pF2tlqqzT7jD
IrxTADJKurKcfga1ZfEaMmlvbaTFaz6ZtETrI5HB5ypOMseTTEXzYaL/ZQ8RnTP3JTaLLzW
CB/MKbgc5xhc/Wq0+maZCniC0ktTnTXZY7zzDvLCQBY8dDxnt0BqL/AISZQ32eTSIDpoj2f
Yi74zvL5z1+8TUd14ihv9HexvNOiMkszTvcRyMpMjMTkqDg4GR+PvUgZGlWMupanbWVvt3y
vjMnAA6kn2ABro5fDS6s099o8iJYr+7iCK7CR0jywz/D1HX1rFTVIbDxKdT0q0CQpKTFFJy
ChBBB9uTVw+IkXTp9Oh09obWR3ljVblwUdl2knn5ugPNMDRtPCUwuNQ0xjHcXn2QTAYIWH5
0BO49QFJORWRJobpay3Ud3FLbRwmXzBkBsSbNo9+9aMHjC6s4I4bC0SJYYTErM5kJyyMc56
rhcbemCahu9Vgfwb9giWFXuL5rgRKSxhQLjZ9CefwpICfR9Esrnwtc69exl4bO4IZEk5kBA
CKPT5jnPtVKTQJU04Xi3cLsbT7aYVzuVCwUZ9+f0qPTNfm061W2W2jmh81mlV+kqMoBQj8O
D2qePxDGtwwm05ZraSyFi8Jc/MoIOc+uQKYF5vB+LeOJb5Wvmunt2iwcbEQO7fgM8dazNY0
qS28QiyjhESXHltDgnAD42k5q+PGUwvHuxYRrKbt7pcMQAHQI6/iB17Vj3Op+drKagsUmEK
FUklLnCnOMn6UAalz4Rnt7aWUalaSsgl+RCTkx8yDPsOR60weErj+15NJTULeS7QABEV2Bc
gkLkLx25PHNR/wDCRzshT7MnJuWPJ6zDafy4q7beMjDqN3ePpyv5tyt2FSVkwyg4BI5I68e
tAGfF4bafR/7Rg1C3kOG/cch9yLucDPB2jkmk1DSjZ6OrlQbmCURyEejKGUfXlq09P1nTrr
V9ER7dbGK0ysryS5jdDnzfl9Wyc1l6nqovbOVFBEt1evdSgDgDoq/hz+dIoq22jzXWkXOoQ
yoxtxveHDbgmQM5xjPPTNbnhbwmPEfhrXrq2gabUbJoVtgHCry3zZzxVSLxCYPDv9lG1YsI
Xtt6yEDaX37ivdh0z6VX07X30zw7qujpagrqDREyhsFPLOfzOaok6jVfAEUvjq/8O6PfxQe
R5Qijn3kuzR5IyBgDPGTWcnw+1d4NNf7TaLPqMnlQwM+HLAkN+AAzn3rWj+KT/wBq3F/Joi
FpbmK5URzMhBSMJhsdQcZ+tY8vjq7/ALX0HUYrFEbSHd0XfnfvYlgfqGIpATeMfDlnoHhjw
9LC0U93cSXCz3MJ3CUKwxis6y8JXupeG5tatbiCUQr5j24JDqm7buPGOvvUnibxVB4g0/T7
C30tdPgsnmeNEffu8wg4J68VoJ49SLwsNE/sr5vsX2FpVl2qV3bg23+96nvTAw/Evhq48MX
0VjfXVvLcMm544ixKcDrkDI561iDmun8T+K/+EjsdKsksnt49OVoxJNJ5skmSMBm7gY4rmA
QBmgCQgFagkIAxVjd8vtUTKP1xQBDKCseOtZd3t24DHg9hWpKBtrLuzzjGOc0AamBjpxRjp
z1pSCDtx+NOwvPFADQCeKlWMADJ61GBg5PFSjkA56UABORz0xjNaPh3TYdV8U6dp91uENxO
sbBeuCfWs0nsORV/R9RfStds9U8oSG2lSQIejBTQB3niHwJpmkWWo3NtO3li7t47KV2JXy5
M53Y9CDVGDwRdWVxObr7NfwPpdzeQybnQI0eMkAjO4Z78GnW3xOvodLt7GXTIrhLfUTfJvb
jbuJ8sj0+Y4NE/xJlmyE0sov2K6sxvuGckTEHJJ67cdKkrQl8QeA1F7qN9p89vYabaRQ5Mp
YlmeIPjgHHPc1yVra2MOiDUb23e4EtyIkAfbkKMvz/wJB+NdVF8Rmivb/UBo/mTXcC2/lmd
hFgRhPmToeRkd65vStVs7W0hTULcXi2l2tzFA3AfI5BP1VPyoJNZ9B0S3uJbi5huHtx9kQ2
okAaFpVLcnvtwcfWm33hzT7G2ms5DM99BA1y8oPykLLs24+n8VU4/EVst9dzy6fLPBcyrdM
jS/N5ikkEn05OR+VSTeKBd2r/bLLzbyWM273AfGYTJ5hXHrnvTAq+IdMtrG20yWG0mspbhG
Z7d5N4Cg4DAjsTn8qdaaMtzo0B8tV1C8cC1VpyN8YbaW246ZHX6+gpLrVNMvLBbNbWaCG1h
cWwaUuzys6/e7Yx29qLPxDHbR6bI9iWu9O/dxSK+FMRcsVI9cluff2pDIbrwxf2lnNfTTW4
tUVWWUucS5zhV46/Kw59Permq+F7i31G8NmEihjVpo4Hb94yLgFgO4yf0NCeJ4kuLmVo7q5
WSExLFcTApzkfMAOeueOc1pWPiWLU/E1reXdrHF9n3LMzyYVrYgjZj1GTj6+1FwM3SPDE99
q2paXOwjurWEy5B4Qh1DE+wUtmof+EfN7vvdLeNLB7j7JB58uJJH+XkgexqO18QXlnqWpX8
TN9rveBIG+4d4f8AEfLjFWP+Ejto7q1kttMEKRXhu2jDcNuCAgenKcUAR2Hhi4vNOlu5b21
tsQiaFZZCN4Mnl+nHIP6etQXmjXSXFjbwWxSedvIWMuCWkB2sfYbuKuS+ILSW3ext7CWK2N
kbSL94NwbzfMDE+mam8Qa7t8XWV/biOQ2SxswX7jSn5359C5Y0ICi/hfUAGlFxZm2SMyNcC
UmMYbaRnHXPFQx+HdVmuBBFHG8hSGQAPwVlAKnP0OTWrbeJ7CzurcQWV2tpbhj5PnKfOZiN
wfI5XAAGOeKfB4utINs8elSG7EcEchMnyFYuBgdRleKAI7rw9Z22kxt5kct41nJdiWKUsjb
JShH5d/aqfhzR4NZl1CG5laN4bfzIcdHl3KoB9iWxVuTXNOOmSR2cM0IjtHtY1nYO8hklLk
nHGAARj3rMt9Tgs21EWULxx3MQih3NlosOrAk9/u0AW28NTzNbpaPEhaOIsJn2fvJM4RcZ5
ODSw+FtRaS0kcQypMYmMSTYk2uw2sRj5Rzz6HHrWrN42E007rDcWQlWJgbVlDLImeRkcKdx
47VJc+JbHTLizuLeN7i8ktrVZ5N42FU2sygdQxKqPTigZUuNC09Ir0qhcxxyPG/nBs7HjXG
QPVzWdrOiw6Zphknt2trl7h1iRpg2UUlWOMc4IIz7U2HX4otMezNoSWSVAcjA3yI/6bMfjU
uqeIbfUNNvoPJuGkup2mXzWUpBlifk4yDzj070w0KyeFtYMFtIkcUhuFjkSNJAXCSfcZh2B
qxZeGJBqqrqex7Dy2le4imAjChiv3sf3hjpWs+v2GlPZzWltJc3b2dqk53jy9iKCwA6hjwP
TrWedd0l9POjpbXY00pywdPN37ywbptx8xGPxpkkFl4Tvru9tojJb28NzLGuDJl4g+djMvU
A4OP6VHc+FtTitJbtfs8sSBmXy5QzSKH2FgO43VrN4uST+zGZb0LaPCXtyyiN1j4DdN24j1
OKrjxHBaSwvaQPiG2aCIyEHJM/mhjgenBHrSAytX0mTSktSyqyOpV5EkDqZB95eOhXPNZJ4
GMit/xBrS6tJG0U948asx8u4KkJnH3doHoOT6Vz5APNMBQcn29KCRtx75pQVAzimNj0oAjl
+7xzWbcozkMinmtOblf8KxryaRCFRyBQBtNkd84pcjbnNIR8pHXPehVGMnpQA4Db/nNKScZ
AP0o5HQY+lBJB68UAA46Vf0S1j1HxBZ2NxuEc8gRgvXBqhx0zzV3RL4aVr1nqMqlxbyCQqh
5IB/nQBafw5qot7mcpFHHbBGk8yQKVD525Hqdp461PbeFb2fzi13aIkdu06uJQyuF6qCO4y
M1cm8SWE63MkmlySzXl3DeXIdgUd037h67W35x2JNWpvFWmzZiEV55LQzxEssYb94VxjAxg
bfqakZQv9EtrBZQY5Ge3shJcIsoYwuXCgH2yw96qx+GtXl0+K8it1eOZQ6LuG4qW278dcbu
PrV7UPENjcaXLaRxXE00lt5DXNwEDsRIjLnb1ACY9cmtKHXLDR9P0u5EU81+9gIG2yL5aJ5
xY5HUHAwB+NAjEj8PXUH9oR3XlNcW6fLEkyltwwzcdwq5zUY8PapujV0hjZ4/NYNMB5K4XB
k/u53DGfWtax8T6da296TbTrLcPckvHsIkEsexdxPI289OuaWPxHp0ep3moxi8iudRg8u5A
WNhCwKEGMHqMqeD6j0oGYcOganeXtzaRQKJLTi481wgiG7bnP14oGhaixuUESCa2Zklh8we
YCCATt6kDPX61ONZU/wBuG5aeebUtuJZCA2RIHy2OD07d66CPxVpzyXJht7iKS6MqsqqgD7
zkFm+9kDjA9M1QznJfC+tQ3YtXtgJCzoTuG1CoBbcf4eDSjw3qMU3+mwLDDHMkR3uAXLbT8
n97hgfoa6PW9b0e213V7CMXb291dTC5cMpKbsAeX69Oc9qrv4p06RZo5orme3SOOG3t5thC
lFRRNnqHwp6ccj0pXAyNT8PXdte332S3L2kE8kUQZhvdVfaCB6Z4z6mpb3wveWXh+K+eIm5
WaUTKGBVUUxgdPd8fjWtdeN0kZZrRZoXhneRIvLQpKrS+Zhu464q1o2s6W99Db2cE8lkjXN
1eC4KqCrKrbR/wJB9aQHHDRdQae9iMSo1l/wAfBZwFjP8Adz68Hj2rT1Hwlfw3UAsLZp451
h2EsN5d0DAEeh5xTNJ1mC3vb241RpbiK6y8kAVWE55+9nvk9avWvimzhvprj7NKFk+ygKG5
Hlxsh59y2fbFAGPJ4Y1qK3a5a0BRRuOHXpu25HPI3cVLa6DOftpvo2RbdJcEH/lrGAdv/jw
qxDrttFbQxNBKWhs3tiM5AYzFx+GOPrV698R6RLDcrZx3TfaWuZSZFHyPKEAAx2Gz9aoNDm
V0y/MCTrAxRoTOG9Vzgn881JFouoyLaslsSbs4gXcN0gwTuxn7vB5q5FrUUfg19K8uQ3hkM
ayZ4EJIJT81B/E1oab4g0+10q1t7lZbqWNWgVwgDW0TRurKD3GXBA9qAMh9B1ZJliNk5dni
jUgghmkzswe+cVYvvDN5DZWl7bQSTxyQKZAMblYsV6detbVn4i0OF7eCX7WbWyktpIpdg3y
GIuSPoS/H0pIPFGl21xb6hGly91HAlt5JxtIEokLZ9cDFSSc43hnXBO0IsHZljaUlWXAVSA
ec9ieap3OmahaxytcWzx+S6xyb/wCEkZH8jXTS67pcGhXek2RuZBcRS/vJUAO95EYD6AJj3
JqHXNa0y/sLhbT7T9puZoppFdRtj2IVIH1PP5VQG7N8M3Sz1m6g1FpVsYYpYMpj7QHRWP4j
cKyr/wAB6vBf6hHpNrNqFtYtsknAA3MFBcKOp25/SursPiXpMcHhmC4trh4rGJ49Rwv+vHl
qi/ltqKy+ImkiSO+vortruxu7q6tljAMc/nAjEh7YNIZz/h7wFqepX1m+p209rp14rPFOGA
MmI2cYz2+Wl0/wPfXXh3UdYvraeCCODz7UqB+/+bAyOoFakPjjTV1zw3fOtz5GmaabWZMZJ
kIcbgP+BD8Ktf8ACcaDJoEkbyX0WpyadHYMiqCiGN9wfPqRnj60gaOA1bQtV0Voo9VtWtJJ
V3KrEE/Tg9aydvHX9K7fxxrukeITp81gJZ79FY3d08PleeSePlHTA4964zbnkmqERkkL0FM
bkZHNSlCTkdKRkA4DZ+ooAgkQMmc4rFvVHmYz+lbrjamaxL7/AFmcn8DQBtn0BOKRfSglR/
FTS4zkCgCX5gMkUwuDSHc3JPGcUbT7UAOyc54zWjommHVfEFjpnm+T9rmVN+OhPeqHHPtWt
4bvotM8U6bqN0SYbWdJH2DJwpoA2dT8GOmsNpnh2W61eaJWM4NsYwmDgn5uo561mxeEfE01
/eWMWj3LXNngTptHyE8qPckV2l5420w6prV6Nc1LUW1Cwnt4/OgCeSzMCqjHbj61Zbx74cu
tRnW7e8ht1vbS9heNfmkeJApjI7A4+lSB51H4e12dInj0yd1nV3jO37wT7/8A3z3q/beDvE
Uwsru40m4jsJ2jYzhR8qMcBvzNdxF4/wDDl0iXt+t5bXcX29EhRNyHzzkZPYDpx1rdbUreP
wtqHiG9hvLFJLazjMM2PLYxuM+Vg88c/jQM8q8V+E9Q8M6rLHLazmxMzR29zIMCfH046c1f
ufBLW3ghfEJ1IM3lRzlPKIQq5I2q3dhg5FX/ABV4u07WtA1CwhmuGmudZa8jDKR+5Kbcc9D
7V0lv8QPC/wDwjMNjLLIGitQlvbPbbktJ1UqZBjqGznFUM4rw/wCFNO1zRb7UrnxB9gaxTz
Jo/KL7F7Hj1qC48HapLdRpoem6pqCG3ildngAwXzg9funHWjQtYtNO0XxHZXDN52o26pDt5
GQ2efSuuTx3oiaeYo57mOX7LYQhkjI/1L5l/DHalck4O48LeI7Wa1S70S7ie7Zlg3LkyMBl
gPyPWqsuj6nb6tBpV7ayWl5M6Ikcw2n5jx+FenJ8RtEi1Y3cn2i5jbVZp9pQnELxFARnoQT
nFcnrPiC0ufF+jXcF0s9jp/lKGjtjAAobONpJPSkBmtodhc2l/LpeptcTWpDtA0RBZDIEB3
dOSQfp9KtP4R2SOU1WN7SAvHdT7GBjePbuGOp5dcVJNLp2j6NLZ2erRm8NwJrqPyWIl2v+7
VXHG0DJOev4VbbXtD8q806O6kMGpPPJNP5J/cl9hVcdTynOPXii4GOvhyD7Re2Q1SM3kUb3
EKeU2JYhH5gIPQZXnBrK0+zk1HUobOMuGkyDtXO33PtXUXGo6E1jqUlvqX2e8mjjs0MsDkm
FI1X5cdGfb1Pas2yk0/StRvLCW+AgntfJFyinERYBicDkjjbxzzQUZ91o17FNOYbaae3ilM
KymPG4htvT3OPzqV9BvY9OllkjlW7jn8hrYLkr8pfPHsDW/D4hhs9LtIdOvrWK5t18kytaO
zSDzjJvX0X7pxjPFWG8QaAmn6jp1tKYjf7fNuIomwjBOSoPO0twR6GmI4mS2uYQ/nQvGUcR
sxH3X9DWzqnhuawN0lpfxai9pcC0uEhiZWSQ8AYP3gfUVP4kuN+laJGyss08P2m4DcfMAEB
P4Jnn+9Wqde0TT9f1C/trx7pdTvVkdkjKCCEEnHPV8kcjgYoGckdI1RZ5IW06dZIk8x9yfc
X1p17omqafPbWt1ZlZblFlhVBu3BhkDjvjrXTRatpCWkel3mpLeWUUTLO7RuHlYs7KIz2xu
A545NZ9xq0X9s6VfWmoLH5drHDIZY2YRbU2Mreu71FIRiPpt/E4je0lVyDgbf7uSwHsMVpS
+FL+SaOGwjkuJGt/tLK0ezaOMrz1I9uua2W17Rba01GG0ZmaIhrJShI/eBBLyeQPlYAHnDV
Zu/EWnT6rPH9vhhtLhbhkeKJw0bSAAbyev3R096YHIXOnG1sYbjzGZj8s6FceWSMqP8+lQz
WV3bQpPcW0scMwykjJhX+nrXQ65qOlXGkXP2W98+4u5baQwmIjYEjYEE9OpzT9Y1LSD4WNh
p0quTNFLGm194Tad25jxnJ7YpDMt9CuvsthPbLLNJdIzLH5RBUDGTk/j+lN0/SJ7u5hSZXg
illEJlZD8rnpkex/nW+2oaNPrE+pSaoGWWAeRbSpJtgYFPlbbjPAOMelaN1qOmeILu4hOox
gNqBlsvLDRtGjSbmLHoVxyKAOBdSszggbwSD2PBxULY25DcVqaq1vLO95HOpe5d3eNQcxYb
jPsQM/jWWSD0GTTRI3aO5z9aQgZzk4qTCnrTGx0zxTAgm6e1Ydyu+TgA1tznKnHGKwrohHz
29qANrYNm40ZH4etOblRt6Gm4PAzwaAHAgYOMAnPFISQcU9RhRntSHG6gBRk/jVvTbKXUtV
gsIZFjkmk8sO+cD64qmCecKT6VqeHriKy8S2NzdSeVCku5mI4WgCa70O4i+zyWlwmpQXG5I
5IA3Lr1UqeQR/KqaWN+Vlk+xzfuyyyERk7SOoPp1zXS2d1oNrbwaYdQS4Mbyz/aNrJEJWAV
U4524Bz6mr134jsWdFt79ihmmeVk3KrA2yx59xuBFAHLWWkNd6bdX019FaWlsyoWcMdztkh
cDnOQaa9pqMyKkS3F6qoJMIHKpkZGAfxH4VpeFby1s7qVr/AFGFNPf5Li1kjLecnP3QBjcO
xJ71r2XiTT7WewMV7JEiT2TSAEjKRhg+fbnkVIHJHTtSebyTYz+bt3FPLOWHr/8AXphs79Z
44FtLhZZACkflkEjPUfTvXWHxJCNPXbqMn2ow+XvydwP2rfjP+7zVmfxBZXf2qFdUMU08t2
sNy+7MQZ42XkdAQjDj+9TA4kWV60crx2k/lpkswQgKR1yf1qJ4Z4likmikjWQEqzLgMOnHr
g1303iew3QpFfuIxPN52CcS5tljDkdwXBIz61g69eWt5Y6dJ9qWa/xskjhLbNgVQhwfut1B
x2WkMxZrSWN3SJXmjj2s0iowAyAec/XrUAimdZHhieREGWIBIXPHJ7V6DfapBZpdQZgS7hy
zpOWG9XhVMADgkc9elYnh+7thol5Y3t0sULP50aKzLKZAMDJHDKehB7UXEYC2E6nZcxyW+5
WdXeMjftGcdPSoUtrt3jjW1mZpVDKuw5Yeo/xr0jxBqlrba9qkF5qQnlaa4Ma5Y+SDEV289
MtgfhVC41W1n8+RdYjt9UurUo08cr+UhV1PB/h3BTkD096Y7HECKZjxHISc4GDyBnd/3zip
rfS9RnldIbGYNHGZDlSCFXknBrtbvXtHvIr53vijJO1vEUBBaGUpvYfk/wD31Usus2KlYIN
VWFmt7mESCd26kbAznnkA0hnEWGnTX14sHlvBuiklDspxhEZyQcc8Lj8aprHNIHMcLuowCQ
pOAR3I6V3txr+nmWBo54VtDFJtzMzPE5t3TAH8Ayw4HesrwhrEOlxRpLeGBG1CB5FHG6Mbt
2fUdOKdiTm3jvriYiVLiW4Kr95WY7c4GQRwKaIJCm8Rv5aMFLlSQpJx/Ou2i8SxppUUh1ST
7WY40d953sBO7dev3SvfpT59X09o5ZItSjSzjS5ja0z992kLIdnsCp3f7NIo47UdNudP1W4
sZI5HkikMassbfPgnJUen/wBeoILa5utQhsYIibiVwgjI+bJ9u3413tzrFjqWoXDXGqktHf
XElqxnMeVKIEUH+FTz07j3rIn1O1j+JFlqcN6Et0eAyXCscZAAc56n+tUByxhnjmaF45A4J
BTyzuJ6Zx9cD8a0E0dmluYnvIUMMKzOHVhk7d20D1HSuoTUdNls0TUNTAu2nNnJMjksYRKZ
fMz/AL2Bn0FGs61BHodxFZ6hE13JaRwtsmLsxEr5y/X7uOPfHSpuBxd7B9jupbfespThmUH
Gccjn06UXFvJBPNFGTMseNzohKgntn8K1vFlusut3ep280UkF7cu8IU5O0Hk/j2+ldbqWqW
lrb6jaxLCLgSXHnRy3Plbg6AKwXHzkenqKZJwNrYXFzex26xmNpCQrSAqp/wBnP9fekkt5I
dQltEPnyK+0FAf3nXkDv/hXef2pZ6lqHza5HGkF9JJGTL5X7ryxhFI+6GxisCw1C5Pji8vb
qWznluCxlkW4EaAN/cccKRSAxZLXyLSCaSRC8u4FAcFdrbcH8qgY9enHpXSeIpbH+y9Mgsb
tLlYmuMyZ5IMrMM/hXOL3wc5/z/n607AM4AzUbYFOc55HAzionYbsBs0wK9y6gHnrWJd/dB
Na8w454rIuz8ooA6FlO0HPA7ikJIx7UZyOv4UYwuTQAhdhxihs5zmo2K5zjNSAgjNACgMOn
FNXcTtXLbjwo5yaVQc4LVseGpLe18TW01w6KoLfO4yFODtz+JFAD4vD95ItmHuI4ftcXmr5
mQQPN8sKRjrnnHpVG7tJrK9uLSb5jBIYy4zglSQce2a77+07RbW0ivtUt5bqK2hjkbeD84u
95Ge529+adNc6RqnjGYieJ9MmhdhEq5MZjfewJ7ggMc/7VIDzeTKrtOQR1HQg+lO2v8wIJ2
j5uOmecH8gfpUmoXMt7fXF3JjfO5c4GACT2rtYtSsrmXR44pI2m1ZhDdKoB2Yh8nn0OSzfg
KLAcdDZXM0XnCBlt/MSJpiDsBflTn8KvDQrrzJo/tUDNEHOxTuLbE3tjHoMY9a6y31WOO+n
sxfIlpbavaBo3fCtFHlS2D1HC/lVPSNYE0Iml1GKG9d7075CB96FVT6DPQUh2OKCuzFNrFg
MkY6cZOfYdaapaLbMFKc/eIIyR0OfpzXo8epWEfnIPs15fRiHz2+0LGlxtiw43HIb5uuOtV
l1bTna0guZojZxQWReMAHkMPM5x1xwaBHG3kdybtWu5jcXE6rKxXLHkZGffkdc1UG9WLMrB
hyCRjA7Gu91HWzax6g0UkEF0lrtinS4SV5N1wp6gdlyPpU51CwvvNjlu7YyySXsUOcAKrRr
5Yz6Z6E0wPPpppridpriQvNISS7dWzyCfX/61NEcsjjZE7byAMLnJ7D8R/KtXXlhj1GOGOW
GUR20KkxYI3hBu/XNbFhMq+HLOWS4W0e1uVkj2zKfOBf+JOoYDJz6cUx3OUlhlhnMMsUkci
PjYy4KsPWpb+ym07UJ7S4CtJE+wlDwT3IrttQuY5bLXL6SaGaa0uJIo2XDeYsxG059gH9xm
rM7aZd3k12t7a7Ibq/aQvIuWV4QI8Dv8wOMUrCPNDke5x68jpnnv0pzDbjcjA46beef6U+C
NJLuKJ5BEjsAznsPWuq8XfZDZ2KwyRSzJJIpIlR2KgLtzj+VMDkkO4MSpJzjgZ9u1WIrCWW
KGVCgE8nkrubByMdf9nkCt/ws08FtqN3BPArxxbVhldB5jNkD73ZRk/XFdDZDTLXT9LW5uI
LhUubORXd0wAwYyqFxkAMQDnrSsUcHeadNYsEuPLLMShWNgwyADyB061Clu7wSTgARQAFt3
G7Jxgep/wADXZWt3a6pb2tvfT2yS38l0kszhVKfdKE+nIA+mfWrcmp6XLo99NZWkTqXnR0D
qmBtAQkEZOMZ4P8AOi4Hn8SebKsKgBnkx1AGff8AxpGj2OwBXg7ThQR3549hVvRzCuvWBuF
QQi4jL7/u4yMkjvXXQ6tbWujyJbPbK66c7r+6QsJvtWAenXYaZJxERZGjZePLOULHp74/Cp
mkuNS1Bnmm82e5bmR3wSxznJPTn6fpXe+XpZk1mSOe3aCV7s+WrxqkeI8xnpk5PQDGMVMqQ
NaRyzfYX01bu0W2bCEiPa27J7Z755yKQzzbGMgkEggccYz7UbckrkZPQY6+9d551ldWEelt
NZQW7WMDCTy03Ry+YAWPqQC3ftWjcx2pKNEkH9rC2ljtzM0JJYOuCQBtyVLEemaBHnLwPFb
28zNEUmDMu1gSADjkdqY+VXPT6Vua35f9i6MW8oXZWf7Q0YAIYzNgnHtisB/nVgCTkcUwIH
Y449c0zHQ45obhsEjrijPT2oArzfn9ax7vg464rYmIHNY95y+elAG/u5xtoYnOOtNyuc49q
VUGc4/WgAGB2FPGAegxTe+KVQM4oADjPGafj5GIyADzTR71seGWt/8AhIbb7R5e0hihkGUE
mDtJHpkigCnc2Utla2k8qjbdRmWILk4XcVPHbBU1Y/0/S7OG5jlEK6hbylSp5ZA7IQfTJU1
3Uk7vp1nGsuntrCW0asC0RUL50rOPQHlc/jTdUXRL2x0+20y4t4XWVtzsQdkBupNu3PpuBI
7g1IHndxazW3lecQPMQP8AKwO0HkZ9yOcVY0v7YdXtRp0my7eQRI3Aw5OBn0Iz1r0HaEvLa
+iW1lmtoZFlimMDPOQ2FU8YGevsOM1FpUNnFp1o108UjrNBNHLujXYfNBYLxu4BbOTTHY87
mVkuJY3O6VGK8eneiGGS5mVE2bnIUMWAAPbr6V1egCZL/Wb6AW9wsQO2GRUPmuSdhG7PTkn
1OK3NNs9OFhYwT+Tcnz7Zkkby/mDIxZQB8xAPB3HtSGedyW8kRUPsbcgcbW3ADtyO/epEsr
lkbbB8wMa+XjDMWz0HfPH6etdoEtH0m4hght4s2KO10FjZVKocoQ3vwCO+KvC8La5Y388ls
ZVuNL8pwqDEext/b/PFBJ5kOOcFcH5Tjp6Z9OtWlsZ/7LTUCi/Zi5i37gQSTwpHtit/Q44b
7W9R0/VVgheVlkMjKuE2OCwz0GVzjHety2k0iWHSGW0DwTTxFm2IqI/nfMWP3vu546YoGee
gqvOW789Oef8AGlba24EJn1GBknjn8sV3CXltc6XGJILJftBvfNPlLnCrmP6YPT1q5KLOKZ
HextZ4o7pRYIiJveIxtk+5BKn5s8imFjgjc3Z01LTn7H5hYAAY8zoee5wf1qDK7xnuG5Iyf
btXX6/9oi8NvYLcQ3cdtqUwd40RCQVUr06dT09PataK4s1lS1FtYeULixiyYY87JIz5vOPU
DnrTEeckB0HAyOPrg81PBaTXNvcTQqrJbR75OcYXcFz69SBXc2/9kSpb2d1BZrbpFbSNIEU
PnzAGG7ryCe9SvN9h0q8vJ7azj1E2jgIsaFfLE6lcqOCcE/gKQ7HnW1SSRtPJySOPxqxbaf
PdW091DEGht8GU7hlQenv1r0B9NsAmsbUgMExuXREhXELIuR8x+YZOOB7VhWLSWvhm3n0+3
hkc3Dm9MkQZlA27ev3R16frRcRy7q0chR42RoyAQRgg55z68daQuGJcndnkA98dgfWvTNY+
xMurXV1Zm4nmurlZBDAnCeWPJbOeFyc5HUiq9xbW97qT28Mdpai2uf3bRwK2V8vdjB4Y5HQ
0ijhX0e+VLl3hQLbcTEODs547+px9ar3VnPZXQguECSBR8oOcgj/GvQL1dOtbtf8ARrf/AE
y4sTOXRQQpUGTgcDJ646Vh65pF1Fo9u724WWEzSTkkBkTeAuTn3FMVjnLOyuLw3AgVGaCMz
OOBtQHBP6j86tXGsXt3ZR2MrRrChDbI40XcVHBbAGTjufU12ugQ2yaGimGJbCbTGNzcFcsZ
DMMrn12jp6VNHZW4vIxd6REkzTSwQCGFSI4sLskZOjhcnk/3qQzz+a1ntYbeWZPLF1H5kYJ
HzKCVP6g1X+QKMkA5x16j19vSvR5LQrp9pDZ29tqWoQWpSOMRqylftUm4henofoaZLp2h3J
uZLFLaIC5OmxmQ5XLTBhIfX5MrTFY882YU9cng0nA+XOOMcV1ni6xhtYNMuI7cxTypIsxaJ
YScOQCVX2xXKnJGM80xELID2GRyOKhZSoyQas7W9+vWmMp28mgChOo21lXDKJOeK1p8Y+6K
ybhSX6n8RQBvFCO/fPSlI9CKUhi2OaML3OfpQAijB9fpTsBW+Wk/DH0pV45oAQkg4qe2tp7
27jtLVN80rfKAcFsdP8+9QHBOa2/CmB4qsDuVQrHl+340AZIDtII0G5mbHHf2/wAamvbO5s
ZzBdxeTImGZGP3fT8+Dmu8tNEtBp9ot/FDOA8DJKLcIkm/LbC+fn5wDnp2qqTI0G/WNHtYb
y5vPIbzYFRkj2Y4GOMeo54qUOxxMsM8HlPOnleagkUk8suSAfr/AEFOa3niljt5kIlcKyp3
YNyD7dR/Su0u7KKHSp7nTdOhu7gRWyuGiEpjjMWSwH+9/F7VPeWccEkkmlafFcN9t23MgQS
G2jAUqR/c5LHPB4p2GcFco9tcTW0qBZ42KyDd90jscfjU+n6jcabdpeWkkayx7sZXdgHIGP
Tua6LxaYLmN7tLWCGX+0biHMSgblGwjcO5yTz+tbraNZve7LvSLeGCNovsmF2i5Ywlyuf4s
uFz6UWA85SOW5mW3iAkkkZQqjkMSeB/KkkRop2il4ZGKMCemOAPbvXUXduIPE/h9mtFs7ub
y5LmALt2MJCANv8AuhT+NbLaRbyeJDJaW0U2nxRhkZbfz3uCz4YsMjBB3L/sjp60hWOC+x3
j25vfJfyA2xpf4QemPrmnCzvHW2CQuwuVbyxuznB2n5fYg816MNHgty2lXukqdKuNTZIJQv
CxoxB3P6scLnPQGoorUyRWMt7o7W9xFaMfssNsXYL5zA4jyOoxz75oGedRo7mQqpxEuWP90
A8/rT44pphM0SOy26b2+bG1MgHvxywrbsrTT5tR1tQk0NmkRMfm8GJTMnX0wM9c101xHpmm
yav9m00o9vZyBkltvLidBLHsxkkt3y3egDzjJ2YBPzMSD/ex1GO/1pMOF5x1yOufXP4V6PP
oel/bXSHSl+yStObmYA/6IFjyuD/Dz69axvDFrp01kDd6fFdmXUILfM2fkV9wOPQ+9UKxyp
JI6k8rwf5GpIUlmk2RRuzOAdoOTx6+3Wu2TTdLt7JJZ9NV7GG2jujdYOWl81Q0ef8AdLce2
auRaJpemXE8VxbtPc2mzzVhRpGdZGYk8EdE2D8akZ59BDcyxzyRozrCpeQjoASASfxNMwdh
VMYY4IBwDjP4d+9dZ4VtbC5utbt5nZbVoCqqx2mQiVSqsf4c8A1MthYmwS2uNKjS5ktppmk
3NvR1lYAdcdKZJxsscsFxLDMJEkVgHRs5HYZ+n5VGWI7gH27e+fx/+vXoM2j2Ed/cQXmlAW
1xqQt4bpScogZdzFs8dQoz71z/AIhtIIjH9jsZYTGGWbEbxqPmOzr1yAfyosUc6XYnL5Zee
CxPfj+Q/KpEubhYpYknkRJQA43ffAOcH8h+VQkg9/wpfqfyosSCtiJowSFJ3YB6n+VODNlS
HYELt4J6enr/AJ6U1cUKrE4HNFgJgWB35JfON2ecEc/rimhio+VmHcc9D3/Ol9Bzx3oxxjF
FgHFy3zMW39c55B+v4U0E56gfWkx/FjmnBcHrmmAw9PxzSOflx+FP4AIHaoWYEbuc5oApzj
nFY05Ct8wb863JwpHHWsa6Ql8NQB0ZQg9Tmo8AHgVNlcYJO70/z/n0ppQjnFADPmAyBTgCB
1P50MG6AUDkA8c+1ABxnHvihWIIIPTnjikxjIJGSKF7cDmgCQyuQv7xyB/Dn9f68UGSViC0
jkg55bv/ADqI5Jwef50/cKVh3JcupJLvkgA88nHcmgPKu9VkbHfJzuweM0g4GFHH1pCSvAB
BHXHNMLiySOy8sSu4tz7/ANenNT3+pSahe/aZ8ggAIE42YUDjtngZ9aq4J4H5dqaB7UBcfv
YsWLnce59expRM6fclkXIwcMec9c/Xj8hTCP7vFIVIpWC5MJpmGDLJgncVLEgnPWkM8u9XM
z7hwW3HJH+RSAY9aYVP0pBcv2uoNaW17CkKsbuLymkJIKjeG4x1zgdfSqxkldQrSsVVdoJJ
Py+n8qZg+hpVzjGKdguKJZgrKJpArZyu4/Nx3/zxTVZ0ACEgAhuGI5Hf60nvjmlxnpx9aYX
HeZL5Pk+Y3k53bCeAcHt0xTlnuUl81J3EpGC4Yg4x096Z2xSkY70rBcQSOoOGYE4zz3znP9
efSnm4lYktM5J6nccnPJH50xgBzkZpuevHWmInN7dujRm5m2OSzKXJBJ70TXV1cDE9y8i8c
O2enT64/rVUv83FOGMZzn60DuGBnOBmk3Y6E/lQwBJznim4B9PzoEOAI7CngknPT6UDg4Ax
9aQ4wRnp19qB2HgYGT9cZo49KBt28+mKX5QcDNAgPBPt1FPBHXvTCuOecDp7/Wo8ll56UAI
5zgDoetRkEYOODT2ByPamkZJ447c0AV5eBnFZd0MP1rVlUsuQayLsnzflwRSA6EoQe3Hb/w
CvTxxxmnEEnA5PejyyzHIIx2pgROCDnNNHGQfwqVgSeetR4IOQM/WgA27uQcfUU0cY9qkwW
GR1pmygBMn/AOvS7T8vt1o2ntzTzkd2pXAXPy7egpPwyR15o/GkyNw/Wi4CnO7ABzSZxnjt
mncg8Hn3phDHPTkUwHY96QOMcninIoJ5NNYc8AYoAeDlelIB0xxmjHyZFGevH0qQFIx1z+V
AGO1OJB6ilC54HSnfWwDQc8449KQdMHpUhBxgY5puRQAAAnODSNgHHNKvrnkdKHYAZXk+1M
Bjc9M/lTCQKcTnoPzNMABoAYeR71MNpPGcUzH+zTwQKAEJJx+tAB9c078DQ3J+XigBBwDzg
ilOcZY/kOn+NIACCfWncEAd+/8An/PalcdxMg8k80/cduQc/jUZIB5xUZbcME4X35piHtJv
J4OBSjgZPX+dQgdPmI9cVKx46n29qAEzk5zimEAP1OMU7jPzYpDjPFAEcxwuAQCOwrGuAPN
wePpWtM3BycH2HNZUuTcYGF49KAR0xBJGScjp2oHHzDJx0JpHfB4po+9tx+tAAx+bjkeopm
72pxHzD37dKYQQW5+lACjOCDzn04pe+aQctQS2MGgBfTPNBGRSYGwcHNIchaVgHY9h6U3ac
j3p4Hb3oPQH0osA0AA8cfrSkHv6YoIxQcmmAgznAo6daUjjA60YzQAg+9kkH6UoBH3jSAj+
7n9KDlutKwD8inhhniocHGKUHHai2twJW2kAk1H6UvGeelBUjrRYAU5pCcjBGPpRkg00lic
UwDKkc01V9xRjjGRTgQP4aAG7Tu68UuKXqM0UALhScH+dJxu45p2RjOOaaSG55P0oAUeneg
kA5JpAcDjrTSdwwRSsAxsn5gBikHIIpScfSkI6470wH49qCc0m0Yzg04YIzQAAZPIFNfinZ
I+6KYXO7nnNAFadSvQk+9UAu66IP93NX5WXPQgVBbQtNqHlrjO09fagaRrntt/WgAhvepHX
p2po5fIoEHVjxn0qM9SfSnj73emgtnBAwaAADBJ9aazDGaXmmlSfpQA/Py9P1pQ3y8im/wA
I96XLBelADgcc44pG4+Ydab36HH1pzYUYxQA0sBjA60ZPpSbuTx9KcMn+I0AGec0uSRmkxS
jgYPFADDnsKXOenNHQ0pw3QZ/SgAzmlyAM0hHHPFISM57+lAC5FKT60mBjNNLZOKAELZpdw
2570zb7UmeMUASbl4yMYpQ2enNRgeg/OlAGMk/lQBIBz14pM4OKRdoPBp5XJoAUAEY201iA
MnBPoKUZFMP94gUAMOQCfSkyff8AOgYJOScU7aaAGAnuKcB6frRj2p2DjJ4oAMfLSE8YFSY
+XoaZgZ60AGD6+1NZeSRznrTj/XNOZBzuPX0oApTRnNN0pQur4YkkI1WJgVjwKg0lWk1plH
Xyz/OgdzWPXmowMtzxUxxUe0lwelAhoBznFIUB+bvT0BAyxoIYd6AGY4J9aawwpxT+cYzTe
qj26UAIoO05GfTFOIyMUmfkyT/Skydu2gBPSh80ZwcUrc9KAIycNzTxkUwgluafmgB2cdOa
QMT0/Wk6UDheKAFP5UA4GeKTPzcfrSjJWgBSQV60h27ulNyCMEYpxHzUAJ1PtTcDHvUnC9e
KaSB1FACYOM4pu3HapGBx160hyR1oAZn0pAoznHNOOBSKOc0ASLtz92gtjOe1IMAZJqPO5j
QA8Pmgr8vWmggU/ClepoAYFxS5oyP1xSc+tAC7W2deaceTjtUfQd6Nx9aAJDgjByPxpMEel
NCnHPen/WgBg64HNPJzTDwOOtAyaAIJyNvWm6AQNfdmzt8tun1FLODtpmh8626Dr5Z/nSA2
CcHkdKT+KnnHAPb9abtGMZ/GmAijJx2oAJ6ilHDUct3xQBHhtuM8UjrtGKf1Ab0GajOBznq
KAEbdjliRTcY208+nemnnPH0oAaSDge1GD/eNGD6U8ZPagBuOaDnoRg0rEg4xSAEpgjmgAa
lzkdKTLDtmlVj6UAJk56UucjnAoJx2puG9BQADJ7UpPftQtIeTjtQA4Y//AF0hx3pc0080A
BOQMHOKO2KM8YOM+woHOKAGkZpobnGeakZwpwcf5/z/ADqAFScgc0ASB8nGePpSDhuKcqn0
o25agBoOe1Owx7YFAXjNScYoAiOMc8cfrSgEDPWgr8tO6delAARntTdhLZ/SpOgBpqrz1oA
UDaBmnbfnxxSMMUnOevNADSmaatO3c4zQMBsUAQzj5ab4bGfELH/pm39KklVn4pvhxceI2G
cfuj1/ChoDUZBv69KQ478daeTljjHNBU5/xoAiX77Zp2PXilIbccHrSbSM85oAjbpjqP6Ug
BKjjpSsApwDmlVhg7TigCPacA9zTDx1zUuQD9Rj6cVGQQfXjFK4CN1XH40pOKQk5zn8qBwe
OaYDScvk0DgDg8+9KQB1FJjr8p56+1ADutAOOpoXJ70hGaAFxj2/WjLH+GjDFTkc+1NOR2H
50rgHGeB+tKwJPpQfvcgClXjuDTAbShsjgUUA4OMUALz1xxUeew60vfvikwcZ70AM8sk807
5R0Wn5x14puG9aAHgg9eKQEAe9JjmnYFACA4PtR0Ge1Hy04tngDigBucilJJGAP8/5/pRx2
pAuO9ADwDt5pMLnINLjjrRgUAKVB6mmuADyc4pVJHvSMu/OWxQBHjBzSc596kZeD83Q06OP
zGwBQAQq83yqM+9O0ZIY/FDgNuxEc8e9X/LW1s2YAZArI8NEf29cM/ICYJ/GgdjQ7rinMSD
Te/8AwKrB/wAKBEGGz0+vvRmnH/GmKT81ADXXjPeosFd1TyE7f8+tQuTluf4qAA4LcUxsg5
oBO4c96ATjrSsAnOMY5oBIPUflS5O4896b3FMB+M9DimsBzgD060qk+tICf1/rQAoAJ9Kds
PpTkpMn5eaAEYZ9qaVY9cU4k4H0/wAaQk+tKwCBMdQSfrTApHHFTZO7rSn735UwImDdifyp
nX73Jqy33f8APtTO9AEfK9iab0p5Jph+9QAq5HQdfSjBZuKATxTl+9/n3oAiG0/T0qTAPXn
6VEv+FSgnigBMCk+lB6H8KUfdoAeq9eOtLgUqE+tISf8AP1NJsBPWjBxim5PrTyT69qEwEX
FGKQE0uTu60wJBGTjjrwauQxqu3jj1qBCdv/AqtKTheaTYFbVHK2xBOQP1qh4UUPqV2x/ui
rer/wCoNU/CX/H7efQUykf/2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAqAE4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++u/ufsWn3l6IfPa0s7i6
EIO0zG3geURhtrbTIU2htrYJztPSv8mL4sf8HTH/AAWQ8TfFP4k+Ifht+0zB8LPhxrvj3xr
rngL4bN8IP2ePFx+H/hLUNe1PUPC3gIeLNZ+Dz6z4nbw1o01loaa9q2y61x7B7u4AklkWv9
I7/grL8Urf4M/8E0/27fiN/wALLn+Eer6F+y38YYfCHjy38S/8IZqWk/EDV/BF9ovw/tfCv
ifzIpNM8WeIfGOpaD4f8LJpkv8Aa954i1HTbbQymrSR5/xJSzMxZmLMzFmZjuLMSSWYt1JJ
JJPXJz1oA/07f+DWv/gox+3Z/wAFI5/2yPGH7ZH7SGtfFPT/AIOQ/Brwx4B8LWfw1+Cngnw
zb6h8SJfHOpa94pu7jwV8M/Dmu6pr+jnwRpelaLE+vSaJDaa1q7XGh6lcvpFzpn9hGB6D8h
X8nn/Bnn4T8S+F/wDgkt4h1bxJ4d17QrHx1+1n8W/E/hHUdU0u70+18VeGB4I+F/hePXfC8
jrGdX8P/wDCT+H/ABHoUWr6UXibxDo2uaQCJdKuMf1iZHrQAmB6D8hRgeg/IUtGR6+/4Dqf
woATA9B+QowPQfkKXI9aTI9R27+vT8+3rQAYHoPyFG1T2H8v5UtISAMkgD1JGPzoA/mG/wC
Ds741+GPhv/wRz+IngzxJpniC61j9oX4rfBX4V+Dn0uOwbTNI8R6N4psfjZd6l4rM2oRSf2
PH4X+F/iLSraXRxrEg8R3+jA26wGbUdP8A8oHvn/P+Nf6GP/B7n8UPGWk/D/8AYH+DWneIB
bfD/wAZ+L/jf8SvFXhfytOn/tXxX8P9E+Hfh3wdrc8hSTWrWLRtJ+IfjiztlR4rK5OrXDus
k+m2fkf59XhmwXU/Enh/TZLaW8j1DW9KsZLSBJpJrpLq+gge3iS3BuHkmSQxokI85mYCMby
KAP8AWe/4JvfGHwH/AMEq/wDghT+wRP8AtC67L4u8W+JPh1pt18IvhX8F7C78YfFL4++Ov2
lvGHin4wfCv4L/AAY8GXY0HWPGXxRvtC+IWlaRqOnacLfS9P1ux1m8n15fDmm3GrS+2/GL/
gtLpf7NGnfB/wAcftUf8E9f+Cgf7PHwa+LmpeFYZfjf4s8C/CDxl4I+Etp451jwvouly/G2
3+F3xe8f+K/hZfT3/inR7J/Cfinw/Z+OZr06tomj6BfappF1psXzF+0z8ZP7V/bM+B3/AAS
n/wCCaP7Iv7F/xY/aX/Yk/Zu8KfFHR/j3+2FfW3jj4afsEeCvDmpeA9F8EeEvD2laXb+Ivj
jqPxQ1jRdL8DQvJoviTw1r/hqLxH8LfHtxJ4i0ddYfSvzx/wCCuvhf/gqJ8VNP/wCCev7HX
7dX7b37HngnUv21P25fhn8GNd/Z1/ZB+Ees6jp2ufDeLxX4X8YaF+0D4g1340eMG+J+tf8A
CufiB4d0TR38K+FdL8H+DhP4l0wa34s1a71C30vTQD+nv9vH9vL4Xf8ABP8A8CfDnxh8RPB
fxh+LXij4zfFvwj8A/g38Ivgb4Yh8Y/En4p/FDxmLyez8M6DZalqPhvQLS4h0vT9S1qS71v
xFpKTRadNpulvNfT2um3Xyx4V/4Ko/EXwL8efgr8Bf24/2B/j7+yF4h/af+Lvij4Vfs8fEC
38W/DL9oH4MeIprT7LP8PtH+IXjT4S+I9Z1P4a/EnxqJGhufCN74ev/AAxp4gu9Wj8a6zoV
jqGsafgf8FQ/2M/DP/BRD4q/s7/Dn4QftzaN+yt+3N+xx4vsv2r/AIc6RZ22kfFnxHZaGIt
W8L+GvGet/ADWvHWleGm0h/GMdk+k/EfWfCvie40eC01Pw5bQvBrerWkvyb8I/wDgpB/wUe
/Y5/bm/ZP/AOCfP/BWXwv+zB46/wCGudKXSPgF+1b+zBN4/gh1Pxx4R0caDq/h3xt8PNb8O
3F7deL/ABZ4q1XwlDq/iuDSPhf8P/DEXiS41OytLzR7e8tfD4B+sf7bP7fPw/8A2K7PwN4Z
j+H/AMVf2jf2ifi1e6pafB79lf8AZ78PR+NPjF47i0mFZvEXig6NNMtp4Y+GXhC28iXxl49
1q50zRNF02YrZQ6hq8tvpNx8afCL/AIKyftA+GPjz8FP2c/8AgpH/AME6viL+wr4t/al8bN
8P/wBnHx34T+LfgX9qL4R+MvGWn2VzdzeCfGXjn4dwaRe/DzxhqMqonhK0vdD1Cw1DTTe65
d6ppGkabNM/56/s0ad+1l8c/wDg4M/4K3eMvhd+1X8Afhx4g+Bvw6+Dn7PfhvwP8WPhBe/G
LxnL8Iriw8G/ESwuPDPgvwl8TfgrdQ+FtA8YX+rDXfHOseKfEepf2z4q0rQZdNEc9lcad9W
ft0fsF/HP9tT4vfshfB79oL/gqn8APhb8ZPhJ8U5f2nvgX4E+CP7Nms/Cz43eNJ/h9aPY+J
dW0KPWf2w/E/iS88O6dod7dWusX/hzSFOjyXKXV3ez26taSAH1b/wUb/4K4eEP+Cevxc/Zd
+BUfwO+Kf7THxl/aqv/ABdp3gT4V/Bu0Nx42nbRdPSx8NanbJqMEfhe90nVfG15pXhrxKZv
EVjq/hnSri98Xw6Zrllp8tmftT9kX4rftK/FX4LReM/2tv2XbX9kj4uyeKta0q6+C+mfFrw
3+0Nb2WgWRjbRPEy+OPAul6dpLt4gSW6kfTlti+m/ZlSaQvcgV+W/jd3+OP8AwcUfA3T/AA
wv9k3P7DP7BfxP8WfE2TXcRweJbH9qPxJZ+GvBEfgRrAXI1G48P3ukT3PimPxAdDt4bZoxo
0ur3SyKv9A1AH+WH/wdw+Px8Yv+Ct154Q8MeDPiEzfs/fs+/CT4T+MdbuPD8t9pOreIdZk1
74znV/BslhNcrcaPbeFvip4e0KYX66bKviTSteTyDAkGoXn41f8ABOOXWvgJ+2Z+yZ+1b8S
vA3xL0v4DfAP9rP4B+IPil8RNP+G/i3xDpnhmwtvFEvi9LGaDT9F1I3niK88L+DPFuqaDot
vHLqupR6JqD6ecWAkX/bKyfU/maMn1P5mgD/P5+Kn/AAWE/wCCQHxM/bZ0n/goP4IP/BWn9
lj9pfXf2c9S8LeOPEX7Pfw8+Bnh3w/4huvCj+OItK+G3xb8K+LPCPxF0n4k/Ezxvptl4SsN
H8Y6l/wk/wAPdAhk+Fb6n4i8M3PgXU5vDt23/aP/AOCP3jzXP2Vf+CgGl/suf8Fqv2nf2i/
gf478W/tM/ED9oXVdE1nxz478C6X8BviXZ+KNR8N/Hi+8Vapp/wAAV+DHhvUfitoGtt4e/Z
h8PaJovgfQbnw5o99qvhq/1K603Uf7+cn1P5mjJ9T+ZoA/iE/4KQ/t4f8ABPDxN+1B8N/23
9c/Y2/4LS/Cv4t/DHwh4L8WfCH9vz9nH4X2nwj0r4gfA6eK10vQ1j8P/tC3raFq/wAJL3xX
8YLfRdQTxP8ACDT7rxbqOsaVpOoX2s+FNctdJ1Lov2Uf+CrP7JWj/tLxfE+D/gnr/wAFw/2
sv2t9bvl8Lab8Zf2gfhX4J+KPj74a+GPiX8PNC8dyeEvhh8PPAfirwv8ADr4V+HfEPws8HR
+Pr23+Fvwk8N+LPFPg1tb1bU9Q1ywvpIn/ALWcn1P5mjJ9T+ZoA/id+P8A44/Ze/bG+PHjn
9uD4Q/sDf8ABwz+z98XdMjvfAdx8XP2B/hNL8IIP2wrLwH8TY/CQuPFokXxDaapdeDb/wAL
Xt9dWnxEsPCd9e6PoZ0HxLZ6vruj6Touneg/srfH/wCEv7Lfxi8UftLR/wDBFv8A4ODf2hv
2qvGEPiLSdV/ab/ak+CGkfFP4yaX4Q8SXp1S48D+EJE8eeG/Bnw88FW11LfQaVpvgXwX4ZF
lp+o32hreTaRMmmx/2Q5PqfzNGT6n8zQB/LF4V/wCCjXh3wf8AtV/Fb9tDS/8Agh//AMF0L
r45/GP4ZfD74P8AiDWNS/Zh0KbRtL+Hfw1vb7UNJ0Dw7ocXxEggsl1PWr99V16/1JtW1K7v
bS0WwvdPsVntJv6Mv2c/irf/AB2+C/gL4uat8Kfij8D7vx7ow16T4SfG7w1F4T+LHgPfe3t
oui+O/DqanrMema4RbfbzAt5Ltsr2zBbIYD2vJ9T+ZoyT1JP40Af/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAM1AjcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDzT5gpbOB6U3eRxySaYrMP
m5JPrS45ySc0AOG9z1wKkBWIcHLVEXPQcUDmgB+4k8GjJ9TRjAoxQAuSe5pQaaKcBzQAlJS
nrSUAFFIKWgAoopaACijn0o570AJk0ZoNHegBc0cmjmlHFACDpS80Ud6dwEPBoo9qSi4Cg4
pcjFNoxRcB2cig0gpSO9ADcH0op22lAHemAlA4FBHOaUUALjvR1HWgUvUUrgNpw9KO1HakA
vel9KKXtQA3vS54oIpOoxQAHpSDjsaXjuKQjmgBRxig9QKOhpAeelAACc0Eml9O1JQAoPrQ
aOooOfSgBM80B8YFB603HpmgBc56UuCRzSD/ADxTxwKAE9fWnAjOc0nO2lGR3NADufxpu35
fr1pf0pO1ABj1J96D9aUcUYNADTx0pO+KcRzzzQRQAntmk604jBpDQAnelNN/Cl69qAAntS
EnApev0pD6UAMbOMUh4NOIFNNACMRxgU3Jpx6dKYelAEEwA5HHrRSyjjrj60UAT4AGTTScZ
p7HmozQAYqRcVHmnigBzdKAec0hpQaAHDrS9O9NzgUmc0AK3NJilpDQAUCigUALRmkzzRQA
uaWkNL2oAQ0UE0maAFFOBxTewpcZFABuozmkNHvQAGkpT60lABmigcUUAOB9hS5pmeKUDNA
Ds0bgKSigAyO1A4NJ0pRzQA4UUoFB9KAEpRRSgZNAC55xSikxS96AEbFNp+AaTGDQAnFGea
Uj6UlABg0AdxQee9AHNACjgikP1oH1o5LUAKPTOKXHJpMHPFLjigBnfml9P6UuOeaSgBoz+
lP/AIaMZ7UpA6YoATHrQAM0p6dMUgoAdSYyAaXqaTqKAFxxS4HvTad+FACUtHNLg0ANIpGH
SnY5xSEegoAjIwc0gPFSEdM0zkUALn8aaT3oP1pM/WgBetNcHPtS54pGoAaaaacTk03tQBW
l60UsvUCigCwaYR1NPbpTT0oAbT1GTTKkXigBe1GMUuRjFIaAGksThcZwTzT2t7yFDJJCwR
TgnHA/zmr2hTWtvrEUl65jgKurMBnGQRXR/wBmw6Wseo6cXktJhh5E+dCP9pT26/Sgdjm7C
0sLuFmn1VbZx0Rojz+Nav8Awiaz+aLTVoZDEMlnTajewOa6G68M6Ld6Z/aRWKBTGH3gFVKn
ByR2NcleaXd2QefT53FqzgoySbkOMdWHTn1oAzrizubNylxFswcbgcqT9airRTXJzE0Or2o
uYpVO2Qrtdf8AaB71mg7lBoEHelRGkkSJD80jBR9SaTrU9giy6nZxuAVadAQfTcKAOxm8F6
VbMscl1cuwxvZRx+QFUtb8KWGnaG2pWepNdbXVccEckDt9a6WGRYklM1jMixt8zcHcoyQMg
8gZrM8RQzyaDeMNsMaGNzCIQuQSO/5n9O1CGcGadFG888cEQBeVwignHJOKaaIyEmjc9FdS
ecd6GI6D/hCdYS3eec28KRnBLP8ArwOlOj8FaxIxRTblhjI38jIz6V0mma1JLbZ89JMAru2
lk3cY5/x9a3Uv4ZX8xSiTBPmfbxgdRn2z0oQ7Hk9np1xfapHp0e1ZpGZfn6KQDn+Vb0fgDV
ZWIS4tWwcEhjx+lVrlo9P8cSuZvKjWZyZDzt3KefzNd5pc8cNtHbRSGSZ4y3mbcCTrzn8vz
o6iR5/rHhS/0SyW7uJYHjZwn7sknJBP9Kw67HxpMLZVso52cSMJGjcklfvcjsBzXHUwCk9R
RQKQBnAzXUaB4HvtXiW6uH+yW7jK5GXYeuO1ZXhzTl1XX7a1kGYgTJIPUDt+J4r1wJKLgES
hbcLjYBg5HfP9KAOA1jwM1lA0lhdtcOoyYZFwx57YqSD4eyTQqw1SLeVyV2ZwfTrXYSX1p9
s+zrcRNck4dRIA+M5xVVrEG7mKQFVYbPNjfBXgc4/OgDyh1KOVPVTg10eg+EjrGkHUWvDGA
zL5aR7jx+Nc7KArsB0BI/Wuo8I2kGoWM1mNRuLa5Vi+1Wwu0kc0MaKt14cigk8tb8sX5hOz
IcY6nHToarTaBdw2slyssE0cXEhjbO0+ldmnh6xI2Ta1PJKcqcSDnjGMfSqWr/2RomjT6ck
s0s0yHYzZIJ/lxQBxdrbSXdyIYyq4G5nboo6ZNdGngO/YAi8t8NyDg4IrK8OXsVjrImnKrE
YmVi34V1sV7JZKFiEiWxIJDjftB6AEHp3J9qQWMlPA19JGXS9tWHbrk+1c5cwPbXDwP96Ni
p/A13kWpXAZ4oQFRpNwJjBQkknIIPPH8q4/XG36vdOTkls59eBzTEWNO8NXeoWkV0s0Ucco
zlwcKMnqenar48C3rRCVb61Kf3sNjpUml3UmoaTbaQ4aKIIGUk48088A+hrZupbn7GIVlQQ
LGflT7vsN2eRSuOxyMvhudVmeG7hnWKMyMVzgD0z69eKxSdoJ612OpN9g0+SOaZUW5QhR5e
4t3+i9RXHNnBP40xG5a+Fr64hEjzxQgkgBgeo7GrE3g27SIvHe20xUBtqBske3r9K3otSt7
mNfssYuAoWNnXByQc4Izn3zVKXUrq1vobizZZWJKuoTBPQklTypOO3X60rjsc1qWky6YIHa
aOaOddyPHnB6ev1p2j6Pc61cyQWzIDHHvJbuM4wPer2vSvcWNvcGeKRTIwxGu0A/5H6VB4c
vZLKe6njt2lwiqW37VjyepHcUxGgPBc5Zl/tO0BGMg5BGegPvUU3hC4gUn7fbs2AdgU5Oeg
FdXo0Een6Z51uv2hpsySScfMx6Y9qo6lI7zNNcD9zGSx+Y9OM8D6dKB2OJvbKSwuntpSCyY
zxjqAargEsqqpZmICqOpJ9Kv61cwXeqTT2+fLcgruGD0Aq34TsTe60khyUtcSHAzk54H9fw
oEamn+BZfJWfUdxLDiCM4wewY4rXu/CGnwwxQwabHK8n3n3EFfcc10VzdeWq4DE7hwB1rmD
4vgub82BtiGkfaJA+5WYdBj0JGKBmfqHgOaKykuLOXe6DJhzkEegPrXHkY6547V6NBf6tcP
NBDB5LqxOTwCc4JP8AntXHeIrKS01aUSgZl/eZXock5x+VMC1pfhC/1S2huY5rdIpVLAsSS
PQEVIPBl2c4vrcDf5eXVl+b0qXwzqJhgS1jkO7BPlopJHJyeeDwRXWWuqpKjJKfNw2VCp8y
AYH4YzSCx51rOkXOiTrDclGZk3grnGOf8K2LfwTczxwt/aEAeWMOI9pzgirPjxRIlpLuEj/
OjMOB1GBWj4ev7b7IbhJpZ2Cxo6hf9VjA4H5UMEZsngG7jSRv7QgZo13FdpziuVNei+IpY7
azN5JIyTZwjckHjpjOM9a85c4yaBGho2i3euXZhtwFVP8AWSt0X/69dTL8P7C3td0t9cCTb
zIANoP0/IVp+HtNNl4eihhcwzSqHeQDJyfr7cVfvr600+FGvLhEU5ADE/MxoA4m08Fs1xPF
fX62wRsRHaP3g7nBrO8RaCNEuIY0uftCyx7wxUDFd9KqahaI8SxyiRshskggZOc84rj/ABp
AIr+FzGY3kiyy7sgYOMD2/wAaAOXIAzxxmmkY709utNIyMCgBvb8KU8mgdaVhxmgBhphp55
OaYelAFaX71FEv3qKALT9BTDxT25NRk0ALS9qYKcOlADgcUuaaOTS0ALnNeleEZCPCtoNu4
fOMf8DNeaV6B4U1CCPQLWJ5NjLkYbjJLHp60mNGv4gITwveR8fLARwK5XwQ8ztf2ccoVSqO
AwyM8g8e/Fb2uTo2gagI33fIdw64PFc34Hbbq1z/ANcR/wChU+gdS9qehmWXD2pRlU48sZQ
knqPQY7cH61yl9araXkkK4CjBGGyOnrXq/mZrzzxfCkOuv5a4DxhiPfJ/woBmFjHer2gokn
iGwSRtq+bnOcdASP5VRzSx2811cJFbqWkOSADzwM0CPXRYQv5jOzuZF2nLHAHHQdKq69B/x
Td5EWLqsDEAjuOR+VclpniHVdLgQXSG4g/2sh1HHQ966SfVbXUNHmdJQFlgcBG4Occ/jQhs
81I7UUZzSCmI7jwRaQXWiTJcIHH2g4B+grqobSKGJEA4UdMcZ+lct4Ek26RMP+ng/wAhXTl
9y4yR9DUDOD8b26w64ZAOJoQxPqRkf0rsdG8o2dmzKAywgqRxjIyenHpXM+O4vntZ8k7ldO
v0P+NauiZlsrNj0NovzbznOMcD/PaqYI5/xu+/xC/OcRKP51zlb/jCNY9YUL/zxX+ZrANMQ
UlIaKQHS+BCE1ueZ32hIMfmwr0V3JT7xyB2rznwM+zVbknGPIGc/wC8K7gXTFXzG/ynA6cj
HUUhs81s7mZNdtrgNulNyuSx65PevVFk272LMSRnrwPpXlSKYtciTptu1H/j9elKwRNgbIH
UHnNMEeVTYEr/AO8a2/BwmOtMItuPLBcnHA3D1rEm/wBa/wDvGt/wSQNYlz0MH/swoYLc9D
hjiWRpCimQ9TiuN+IDBrmzA6hG/mK6xZPeuN8cvvu7XHOEb+dCYM5Rvut9DXqOn7ZLK2BQM
VhXGW4OVHb8K8ub7p969D0U3Ummwm4ZY0Ea4EfVl28ZNJgixcm0tJQYovMQ5Mkca52n/J6V
x/iZkbU2lUoQ8St8hyOmP6V2y/ZpVKRs5GQDgcda4jxLYCxnEiIUjlUlVY5II6/zFCA67TZ
VtdIs/OgMhjjULhc9QMEfSruoSPJaM1vAkikYIzggc5wPWs3Tb2OSySFpWmGxVXylPy8evr
VuKOSJT5SYLdfNbOfwpDOQ8RTm4eJ95ZBlRjoMAD8+M1gnFdJ4pinR4pZSgEhY7UXAzxz9e
lc2aoR1vgySJLO9807YzKoY5xgEVtXWnw3NwlzbxQYUYUNn5/p6HNYfgfH+mA8jcvB+hrrg
V/uj1qRnNeJtKFvozTIwX96rPGqgDpjP15qDwRbLNHfMWwdyDoD2P+NbfiVWm0K5VeSqhvy
IP9Kw/BjtFFcyBuN/zJjqAOo/OmxHYwRxRW5iQEDOdhPQ/wCFZOq2Ea6dfTpujcwsSgPB+X
2rQE0LgzJ85CnleT9Kr6jLv0a6OCu63c4PX7poQHmjDk810ng9nitNSmjGX+RV5x6/41zRP
Wum8JX1tY21ybiVUDyAAEZJwKbBHZ3ZM1q4kZkyhAK9Qcda80Yiz11CW2iG7ByfQNXbT32o
XJCWNusad5Z+PyHWuJmhL66IZ38wm62MxHXLYzigD0fT5YZwZkfzA+GBxgAdq5bxyg+22rd
zGRn6H/69dTAywxLGuAFGAAMVynjZt09of9l/6UIGUfCSq3iCMMAR5b5yK72CztodxiTYDj
AXjH5VwHhU7dfQ/wDTNq70S+9DBGR4zgR9DDKP9VKCPYHI/rWb4NK/YbpXUMhl+YEZyMf/A
FhWvr0SzaJcqM/KhcDPcc1zvhfDWt2vyDEsZJfpjFG41ubXjV0/sqFQf+WowPwNcOQGwPUg
V2XimNRpeV6mUE/ka4wcOvswo6E9T1i1kRYgisSEG3n2rjvGrMdRgG5ioh4BOe5/wrpROwK
BV3AnDEH7ox1rmfGG5prWQrjKsP5f40DNbwlK0mgwqxysbnaqnBxk9ayfHDBtRtwD0i/9mN
XvCbBdFRiTne4/U1meMmzfW+Dn9119fmoQM5qkPc0p4ppPNAgHWkY8UZ54o7GgBntTWxin9
qYelAFab71FE3XiigCduOaYxp7CmGgApaSnUAKopTSLSg7vagBa7Hw/p9tc6NavNGxOwjIc
jPzHjFcbXU6DqE9npUAlt2a3IO2SP5iOT1HWkxovazZ2dvpd00fnxl1PCMwUn3HTFYPhpZj
qMwhLDEQztfaTz2NdJf3EF1o1yY5FkQxNyp9q5vw0rPqE6rI0eYR8y9R8wo6DtqdvDckxHz
FePYvJf+eehrjPFsiy6yHVwwMK4IOe5rqPOeM5ZfMjwPujLds8VyXiVI11QeWgUGJSQBjPL
UITMer+hyrBqTTO5REhJZgcEDIBI98VRJq9odrHd6iRK21Y493seRwabBbmtJJpdxeLHPPM
3mZO8ynA6dc/j+VaE1naalZmCNXjdBvDbs89M+/SoH8OWwO+IlXHCg9KqXV1d6SjYQNGRkm
ZeX6ZGQfcdu9IZz2MDB60gpd2/wCbGM802mSdn4Lfbps3PHnn+QrpPM45rkvCTA6bMp6GY9
/YV0PmYx9KRRkeNB5mmRPn7kuPzU1o6AV/saybAyIQAfyqj4kAk0Sb1Taw/MVY0ZsaPaAcf
ul/kKGLqYPjDnV0b1gX+ZrArd8VndqUZ/6Yj+ZrA71XQQp6UlFFIDf8GuV1W4x3hH/oQrtj
Lheo/GvP/DU4h1tAekqFfxGD/Su13K4w2CPcUilscbqKeR4lOeP9KR8+xIP9a7mO48xCwzt
5A9/euP8AEMajW7VuiybBxx0bH+FdOrBY9oJIAxzyaGCR55Ly7fU1s+EZUh1aV3cIoh6k4/
iFY0wxM4HQMajUur7kzleSR2pknqizqwBDZB7g1yPjBma7t9x42nA9OazNP1G5sdjmJnTGV
UPxz1OPWoL+9e+uPNYngYClt2PxpIbZWY5BrvNIunbSrXyAhYxqGDH29q4Eniu30ryJdItk
kCswiXPr0oY0aqrMWzJc4HTagAAP8653xfAvkQSoxPzFCWJJOf8A9VaotzCD9mnaMZJ2sNw
PX15/WszxALibT0EyKQkqncjcenQ/WgLGu6SQQJcWe0lFG5M/K4A/nSrqS3lpuQNzwexHsf
SkS9twqR7gucYU8U2ePftlhO2VeRjow9DSGY/icOsFsHLfebaGOTjiuazXReI7hJ7e22ggq
WBVuqniudx1qiDpfBj7WvB7of511iykqO3tXEeGvMMtyYnw4KkZPHfrXTLcSGIM37s55FIp
FjUC01hcRKQC8TDP4Vh+E2jSxnLlciUnntwK0ftAmSRV3MQMEZxjp3rD0n7JDp+J4vOmWV9
sYGWPIHT8OpoDqalxrVva3AeyHn+blpVTn8frUFx4hS60xwxw0qOoVOSOD19velktJ9QwJ1
W0g7xRn5m9Mn+lLJplpY2dw8CEN5LjJJJ6GgTOSatzw40DWd5G6DzF3MHI+6MAVh1t+H/Ma
0vYo0J3/dOeM46U2COxE2V9O1cJdZGvlh1F3n/x6ux35wT25rjb0g6u5z/y8f8As1CBneCT
3/zzXMeLyDcWx6/K38xW6smFrA8UFG+znnd835UkNlPw223XIz/sNXarJkda4bQGxrMZ/wB
hq69HA/H/AOtQCJrv97ZTR93jYfpXOeD2H+mg4IzH/Jq3jICPbFYHhweTPqCD+GQL+W6joL
qaPiZ92ldOki/1rjTjjJ7ius8QNu0tsf3gf1NclJypHtT6A9z0eOX5QT7f0rD8UjzbKGQYO
yTBwfUf/WFXLC4EtnBIDgMgJ/HGah1pVl0qZQBkKCMe2CKSGyLwzMRpKRqMnexJH8PPFUfF
rbr2H/rn/wCzGrHhvC6YG7l2zzx1qp4obNxAcdU/rQgexgt0pueaCaQmmSGaU4xTaUc0AJT
DTjwM01qAK8o5opJetFAE56UypCajoAKcOtJmlBJoAcKXHNIOtOJoAQ9a6LQ3ufsEYUgIqE
rwRnrx1wec1zxNdHoU6Np0aK43JncO4OTSY0S6nC5s5LgIsbmM79pKseD1xwfoay/D03kaj
KzKxUxYJUZxyOTWzqDk6dcD/pm39axdAYjUXH/TL+oo6D6nUR3aTJmJ1deMkHPpXK69Ks2q
sVfdtRVPseeK3Xt4nJkTMch/jTg//X61z2qmX7bibbuEYAIGMjnBx2oQMoVs+GUVp7osoZd
qrgjOeprGJrQ0W4ELzM7qqn72SOmP8/pTBHTG3Mbhred4x/cPzIfw7fhVW9l86Pyb6MgLzv
hfI+pXr+hpj3sFy8apIzbyy8ZA6E8jvUsB2Mw4cjHzFQuBxx07VIzlZVVJXVG3KGIBxjIzT
BVrURt1Ccf7Wfzqrn2qiDpPC7bbKYf9Nj/Kt3zOetc54ccCzl/66n+VbPmgECkWtg1Mebp1
ynrE38qNLYpplqvcRr/IU3eJF2noRiiHEMKRA5CKBn8BSAxfEpDX0Z/6ZD+ZrENa2vvm8jP
/AEzH9aySaohiUUuaTNAElvMba6hnH/LOQMfpnmu7WZcAlhg4xz9K4A8gj1rqtIuvtFhExI
LL8rfUYpMpC+IUL2kVwn34JA2f8++KzB4i1BRjMZ/4BW1dgXFo8QIyy4H14xXIFj3GD3HpQ
hPQRmZmLHkk5NWdMkuIrtjbwCZimCp6YzVXNaOgtt1Jv+uR/mKGC3LclxeI4VtMblT91eAT
jpjisy6R0dQ0KxZXoBj+grrd/v3/AKisDXmP2qM9/L/rTQNGSQSK6zS7qMabbJjBEYySOOl
coa6LTGkOmweW6oAnOVye9JjibKsB9wnnnnJ9agvUluLfyjsPzBup7EGoWVXA3yu2fQ4Hf0
qcPikMjnkjlUKzk4A+QIDnpxk5p0K7EHkiVCW5Dv06duRTi4PB6fSmbgMAFl9CPwoAzvEQY
iEttLcjIGOKwu9aut3Su8UIbcygljisr0qiGaegFknuGRA0gC4BOOO9bhv0jYqxM0hOBGi5
I/z71zmkJ5l06GVo8qPunBatoRNbjFuUGB93pnnuaTKRKsV3cKBLJ9mjz9yMjcR9f8Kmsbd
LSMxqBkuxz1Jyciq0V0zKROrIe+Rx271Y3qy4z19D9KQyyWbzAQ+E2nK1HeyD7HP/ANc2/k
ajLkD6Corlv9EmHX923X6GgDlW7VtaHP8AZrK5lIyquCeO3FYpNaemORpd59W/kKpko6GJp
SreaVwem3tXMXfy6g/f99/7NW7bSN5ChyC2MEiufu3P9oMSDzL0/Gkhs67zOD+NYviEljBx
wA2PrkVf84Fc54NZmtvuMPXo3P4ihA9itox26rGf9lq6gSdD/ntXKaW2NSQ/7JroVkAwCQP
/ANYoe4ItGTjj/PFZmnKIr3UOMBpQf0J/rVnzT36YFMUKju6nmQgt9cUhjdbfdpzDP8S/zN
cqx+auj1Zs6e2PUfzrmWPOaaJe50vh64zYiInmJyv65FapdXTGcqeD79M1yuh3PlXrIeBKv
H1H/wBauiEnA/z6Uho5xL2708tbQy7VRjxtB7/Sobu9nvGUztuK8DjFWdWiC3pcdJFDfj3q
jtNUJkfekP3afTG6dKBCdqAaOtIeKAFPSo2p2eKa3rQBXlopZPvUUATNwKZmnPwtJ2zQAlK
KSnd6AFHWnZFM7U4UAFadjbwyadHLvaKVcjfGeSM96yzW1pJxp0eff+dJjQyW9kWCaK6jkz
gqJVBKucEc1W0mfyr1zjOY8Y9sitO52izkUAbdh9PesW0adLvdbkFwv3T/ABc9KA6nRNLcE
nDRqP7rZJI461i6q2+9Vt27MS88e9aEF6krhXXy5QPut198VQ1U/wCkqcAfuxQgZQNWLOHM
TzGNiPM27lPbHOR6e9Vz0rV0ttunZAyWYnA/GgEQlWFzAI5g4kc4IbHb2rZR3jJ3LuIO1Sv
XFYl4uNQg2jYS3BAwevetE3EsJ/fJvXP34x/Mf5+lIZm6ng38nuAf0qpjHSrN+yPdl42DBl
ByDmq1UJmlo1wsMMqYyxZm6cAY7mtRrg+fCV+7IWye54JFZGkxqVkc9QxA9uKuXTCOS29BJ
jH4EUhmkH/z/n/P1pfMORz/AJ/z/kVWV+9Lv6c+n+f8/rSGZmtHM8bf7GKy60tWOZY+f4ea
zs1RAlFFFABWlotysLTRu20HDjPT3rNpQdrqQM54x9aBo6qG5jlXdG4YDjI/Cuev4fKvJBz
hvmBPvz/PNbFsPKgVMAHvgd8iqOqpkRyjt8p/z+dJDZmEHNXdGONQP/XM/wA6p1PprFb0kD
P7s96bEtzpVfnrzWNrbbriM/7FaCyHaCwAPpn3rM1U5uF/3B/Wkhsz881vaZIVsIBj+Ejr7
1hY4rZ0xsWMX0P8zQxIvm4BmMfcLn+YoeZgcBCTjnBFUGf/AImQwc5hPH40pm8l/wB5IWZj
wg5JpFFqS9xLsXcx3AZ7demaWa8SEfNkn+6vJrMfz2aISERI0gCqvUVchVYwNq7cHr1JoBF
TUmkdIpJI1Qknvkngdaz60dUbdHF9TWcOKaJZc0pFa5lzkHZkEHBFbAn8hB5rZ+YDOOuTis
fS223Mn+4KuX7/AOhlgT8pVuPrQxrY0fM9OKaypIBuHORgg4OeKrrIcAMc+/5U7f8ALn0H+
FIYtvMxgVmctn1HXmn3Ev8Ao0mQRlD/ACNUrO4ZraNQOcZ5qWVyYJF5+6R+lAGGTmtLSpAl
rcE9m/pWYc5q9pz7bafnB3f0qmSjRsJ90bDPfOfUkAmsydwNQ3dcSg8fWp7QebEQCFB25IP
PH8qqTti6z2Eo/nSA3Q5x1BAHWs/VCxMRYYPzd/cVObhc7Rgn0z6VSvZjKEzjALYHp04oQ3
sQ2kohu0cgkAHgDPatiS4YwylDhkUkH37Vi2yq94gIyMHitSYqtvLjjKHP5Ch7gi6JdygjP
PI/Sjf0+n6VTtpd1rEc/wAA/lUu/A60hiam2bN+epH8659l5Fbd8SbVxnjj+dY5XpTRLEgf
yJ45M/cYE4rohdwtKI1cFj2Fc9jIwfStDTcsPMbHBCjB9Mf4UMET6ohe3WQf8szz9CAP8Ky
ifatmQebEYz0YY/lWM3HBHI60IGNbgcVE3SnlgeKa1MQ2kNLRQAnamtT6a1AFeQGilk60UA
SvyuKb2px4GfSm0AApaQU7FAB2pc0UYBoAQ1q6aw+wJn3/AJ1lkYq/p5Is07df50DRcuG/0
eUDj5Tx+dZmmsBdtnH+r/DrV2dswSD/AGTx+dZ9icXR4yPLpA9zXljjuFCyrnnv1FZd4jpM
FaQyDaNpPUfWr8cu5QQCoPY9qpXxzKp/2aBsqGtTT2CWUQz1BI/WspjwT7VNbPPBsAiJXHB
570CRPey5uoGPG0g4P1rUL84J6GsS8P71cHhQOvbmtTf19jjHv6UDW5R1BFW4BVQMrzj1qt
Vm/wCZEPsardqYnuaGltiOX/e5/Kl1NvkjIP3ZM1Xs0VldskMG4IPNF4XMYDMrc8ED60h9D
VV8il381Uhk3wo3qoqTefWgCrqR3Ohz2xVCrd+csn0qpTJCg0UGgApGGVNOjRnZgHVQPWl8
tsN84IXtQBsW03mW8T56iku/3lq69wAR+HNUbCbbE8f91sjJx1q4XyuMZz71JXQyqn087bv
/AIAagI2kj0OKlsv+Po5/uVQkapnjyBuHqMVS1Bt0qnOfl/xqwFjBB2Dr6VTvv9YuOPl/xp
IbK9XbeeNbCNWc85GF6nmqJ5q7YBFt0cL82OT3oYkLu2X0ICGNfLKjPXvVyPy1J28tjknqf
rVC7fF3C3oR/M1cDg9DmhjQy6kzPbBRkeZn8hVnzCMDkVQuH/0u39NxqyrH170AiK/J8pBn
OD/SqIq3enKp/ntVPvQhMs6ecXL+6VbvzmykH+etUrQgTv8A7gqzdHNs6/560AixFJ5kKE/
xKDSSzeXGckn5Tiqto58iM7uAuAMVJO3+iv1+7igdx1m220jyOAtSSNlGbJ+6eD06Gq9s2b
aI5/h9KkdgY2xxwf5Ug6GZnmrmnHCTcdxVIk5qzYtxKO4Oapi6lyzJFuoP5iqM7fvySP8Al
p09eatW2RCmapzf64/9dP60kBp7gRwMZHWql2RuGPQ/0qdXJHIwc1BdHJX2z/ShDZDbttuk
OM/Ken0qxcahGYXUBiSMcjFVoTi6T6GrkxBhcf7JpsSG2NxGtuI2cAqTxn3qb7ZCoxv/AEq
jaRRyBw6BiG6n0NO+yxM2FbAzxg5pWHcu3MqyW7YIOcfzrPI/z+VPaBosMHDLkZ4qKViFG3
qTTE3cXHFWLBgkjoT1wRVPewHzEqfpTxtMiFjuXOCelAJamuH5H+fSsu5GJ3HbqPx/+vmpV
Eik7JcgdFPpUc25yrtkMQR69/8A69JNMqSa0ZXpGp2KCO9MgbijFLjtRigBuKa1P7008igC
CXFFEgJNFAEjdKaemKc1NNAAKdTKUHNAD6UU0GnUAJVyyOLVPx/nVQCrFsf9GX8fyzQxonl
Y+S+CPun+VVLPi4b/AHKsOfkbd6H+VVbY/vm/3P60h26mgCQBzn1qpeHMic9jUwIOOp/Gq9
0cuv0P9KV9bF+zlyc/Qrvwh+laMZ2xoOOABWdJyuPWro5cH06D0pkJXI7iCWaX5QuDjqeat
7uPwqEzKMrvA7EZpc/zrNzOyOFut9SK65KenPOag5NT3BGF471COlaJ3Rxyi4uzJ7M4En+9
Trs5RT71Hb9HwO9OmyYxnPUUm9SlBtNjrSQi2Udxmpg3c9aqW54dfQ5H5VODyMdfSsm2pHd
GlTnSTtqRXhy6fQ1Wqa4JLJ6YP9Kirc85iUuaQ9KKBEltu81yoHGOtTlNkcjZHIxgdBUNsC
TIM+lPKlIGGeals2hC9mxlucTkZ+8P5VZPTpxVOI4uEP1q30HpWc9JHXh2nSsyvIMSMM556
0trxcn/AHf602U/vW/Ci2/4+D/u/wBa16HA172hoMSRgNj1NVLhQsgAJPHc/WpXZgMjrVaV
i7/MOQMcGhBOyegyrlocW64PWqfarVsMwJzQ2luVCEpu0UMvG+dWH8OD+tW1fjJG0e9UrkE
5JPVamjH7tSTyRnNK6YnCUXZiXDZuIjnkGrCtnmqc2fOT2IqfdzzimILlsxrz3/pVU8Gp5z
8o+v8ASq5NCEyW2P8ApDHp8tWZzmJh/nrVSA4mY/7NWJj+6IznFTJ2ZrTpuafkNtGIhAPYn
H51LO/+jsPUVXtT8rD0anzf6kj6VHO1KzOn6vF0eeO461kP2dB7VMW/dn6VVtmPkLzUu7Kk
E9q1ZxJXdkVTwaktDzLzjp/KoifSn2n35B7imxRTbsixbOfJGSTVefmTr1apYPlgUnuMnNR
TH5uP7wqU09i5RlDRloFlzuO/FRyuHIx2zn9Kdu5qGTcWG4jp2/CqIY1S3noFIBwetSubna
wJRhg81XDbZ0YDJx0FWRIsikBucYwaAIYWdJiEAbKjIzVqNyDyGBPbHSqsZKzIex4qyDmsZ
zaZ34bDwqRux8zZjPviqj8suP7w61PKf3Z/Cq7H5k/3hzVxleNzCrS9nV5ehYKBhycfSoHT
EbDI4NTYyQfT9aik53D61EHqbYmCUb2Gp5qjMThh1wetP8x2IDKR9R7UsO4opyMEU6QD5T3
zz+VNS96xnUpPk5iNuc0wk08nmmE81qcgmO9KeSaXIC0hIzQAmMUxqcTTDzQBDL60UkvWig
CY1GelPbimUAAFKKQHml6UALzmngU0U7OTxQAdantf+PdarlgOpA+tWLX/AI91yOKzqbHZh
PjY+QZRiBzg1Wt8+c2P7oq0/wB1vpVe1GWdsfKQAD69aUZaF1qSdRJdSfJz0z6iobjll+lT
8DrVaU5lOO3FOLuyKkHTptXIyAXQdiwq4AO1VEIadADnBq3Sm9R4eCa5mirIcqx+tWlJKZ/
nVJ3UoeRyKuIAI1+lE9kGFb5pDJvmAI6Aioevep5RiI/Wq+4EZBBFVDYxxCtO7JLfo/puNP
kP7rgd6bbY2Meo3GnynCEn1FS37xvGDVNvyGQ8SkHHIqZulQKR5qMOnTirFKe9y8O+anykE
4+ZT14NQ1Pc8lfpUFaxd0cVWKjNpBRmg0nFMzFjfy5D3BxkVZlIaIsDnPNQRIHkbgE8fe6V
O6qUZR2GKyl8R3Ub+zdyuh/fR/X+hq2c9sY75qksiiRD6HpVtGVhkYP0NE9wwzXK0QS4EjC
owcSHhegxn61I5y5psS+ZIxAztGMnpV9NTmt7/ukyyhT95cN2Y8Z9qbI2W6q3HVacqt8xKk
Hsc1GWORuOTjHTpUx3NKl+USrNsf3C46f/AF6rHCgknirFsf3C8Y//AF0VNisI7TYk/Lj/A
HakhYmFfpUcx+ZSeMj9aWAjyePUj+dQ/gR0U3+/kn1GzcN6cin81HI2Zdo5O4cVPjjNXzWS
Of2PPJ27kUmSo471EannOEBqE1UXdGVan7OXKJGcTH/dqzKf3ZqtFhpie2O1WJP9SSOeOai
e6NsOmoS80RWxIdx64NSTsdgA6ZqGAgz5z1XipLohUBPGDSa980jN/VmkNt2/dADsTUxyBg
Uy1GIFzxUuTnim56kww143uVM+lLA+2Rz04FMzxjn8adAP3pB7rWjehyQTcrItQuWiUkY4q
GYgP6DIzTrf/VKAc8UyZHaUKFJDEc1lDSTO6suanF9SwfbP0qKX74+h/pUozjrzUUhwefSi
Dd7E4inFR5kiNRmdfYGpSFZvmqJQZJl2tjGealJKjEgGP71XJ6mFOCcbkTHaFbngg1ZDA57
H0NVmw0ZA9KnQB4lJ9P8ACoqJG+Em1dIVydp9KgkO0BvQ5qR1cLw2V9D1qGQ8DnjNOCsjPE
ybqIsRSB1I4yKjc/MfrTwgAB4PoV4qNyFY5OPqaIblV3L2aUiSE5hT2FOc/Kue3+FQxTBYg
pB4qR2DADnj2pJPmLlOLpWv0GMeSaYTzSnqabWx54DmijoaKAA0hxn1HtSmkPU0AV5evWil
l/zmigBWJz7U3B709uKbnIzQACl7UlL2oAXPandKb0pw5oAWMZuY8gHr1q4Pw4qnghgwOCO
lO86Qcb/0rOUW2ddCtGEbMtcUnQH0qt50nqPyo82Q9W/IVPIzf6zAsO2wZqpzTsk8k5PvSV
pGNjjq1XUZNbgeSvr/APXqTtVVXZF2q3FKZHI+8ahwdzohXhGKTJSALjp/B6e9Sc4/+tVUs
27duO4Uvmv/AH/0FDixRrwV9Cyc47VBMAM8dV+lIJHOBu/QUfeHzHOacYtEVa0ZxskWAMDg
flQc/pURZv7x/ECk3OeNx/IUuRmyxMLWsNlyCxA6NnH41Z7fWqx+YHPQ0BmUABjx0qpRbMa
VZQb8x1wfnH0qHNOYknJbJpvQVUVZWMaklKTaCk6mlPNIKZmSQA+YcAHGOT+NPkAKMGJUE+
tQglSSpxmhiXxuJPcVDjdnRGrFQsMUOu5UQ5B6j8KeFYBW3EHtg9qcJG7kH3I5oJJ6mnZmd
4paDTyKsW4H2dPpzVenKzLwGIA96JK6Ko1FCV2WwP8AP51G6gI2OCevvzUPmP8A3zQXYjBY
4+tQoNG88RCStYQYMkecEbhVtRVQDODnGORTvMdTw5qpRbM6NWME7lmTIjbntUVseHH+0f5
VGXc/xnFIpK52nGevvS5Haxbrx51ImRv9Ik6YqUiqqkhs5IJ604u/980ODZVPExitUWTjHt
VQ/d/Cl8xz/GaTqCKcYuJjXqqpaxNBjyU4HSpcVUDMoADkAUpdv7xqHBtm8cTBK1hTxeDPT
J/lT7g4Kf74/nUJJYgknI6GhiXxuJOOavl1TMVWSi4rqWxRVXzH/vmkMkn98io9mzo+tQ7D
7j/WfhUYO1g3XB6e1BYsfmOaX/GtUtLHFOd58yLEGPKBHTtUoz+lUkYoflbGakE74xkZ9ay
cHc7IYmCjZk/IHPAFQM2TmmliepoOKuMbHNWrc+i2Jbf/AFbY/vGpe1VgdvCkjPNKZH7Mal
wbdzeGJjGCjYdIgU8DgjpRbuAmzoQcc0wsT3puOCPX3quVuNmYqso1HJIsufkPNVpM8AdSw
p+SVwWOKaeSfUGnGNlYmrUVSSkS4dFX+IDrjjFVyw3bk5Ge/apNzdNxx9abtBPUikotDnUi
9hVWRs7sgHrz/WnrwuOTx3pATjBJP1ozxmqS7mcmmrIDTadnNNOM0yBAaWkA560vSgBTwDT
D1NSHGMZpjZoAry8UUS0UASMPamgcVIQaZQA2loooAUCnqAKYD608UAKBvdUBxuYDNTfZh/
z0P/fH/wBeo4f9fH/vD+dWj+lZzbTOzD04Si3JFSWPy2ADbgRnOMUkSeZIEztBzzjPapboY
ZP9z+ppkH+vT6003y3MpRSq8vS4/wCzrj/WN/3x/wDXpjR7ZhFu6kDOKsY4zUT/APH4p/2l
/pURkzorUoRSsuofZwf+Wrf981HJH5bYzkYzkjFWiAfwqG5xvH+6KIN3CvShGF0iCiig962
OAXkU5ScgdqaBThQAueKQ0ZooAl8kYH7xjkZ6CmSRBFDbieccipU/1a/7tJP/AKof71Yxbu
ehOnBU20ir0NFKRSVseeHajFFFABR3opO9AC0UUUAKKKBQSB16UAGOaO4p4ikIyI2x24pro
yOVYYI7GldMpxkt0J0o+tFH0pkh9KUcUYFLjNACjNL04pAcGl+lACUUe5pKAF6mkzzjFLnF
B70ANopcYooAbRS4pKAClFJSigAxR3ozRnmgBe3FKTkU3tS9qAHUncCjNKDmgA7UDnFL2oA
/lQAvRe1I3rShaQjB9qAEoBpOeaB1oAdnpRnjFJ1ooAARijFFFAABg0HBoo7UALSHkUtIeM
0AV5sfrRSy+4ooAlbkVHjrmnscUwkHsKAEo60c0DrQAo604elMFOFAEkP+vj/3h/OrZ6n61
Uh/4+I/98fzq0TgnPrWM9z0ML8D9SG6+8n+5/U0yD/Xp9amlj8wqQ6jAxzmkigKSK5kXAOe
M0KS5bESpTdXmtoPOMVE/F2v+8v9Km7cVDKf9LXnuv8ASpj1Nq+y9SY9TUFz98f7oqc/eP1
qC64df92nDcMT/D+ZDR3q1FErxI3lA5HJx+FOMAH/ACxHHtV+0RzLCyavcqjikzg+9WDHGS
Rsx7g4qJ4SkoQHO7GD+NNTTInQlEaPU0dRVgRRrwFB9zzmnLErdIlI/wB2l7RGn1WXcbH/A
KpPTFE3+q/4F/Sn8cBRgAdKZP8A6kf739KiL1R01Vak0Vu9IRx1qaKIMN78jsM4z9anRRk7
I1z/ALmatzSOSGGlJXZSxSHirhjjOd0a59hg/pUEsQjKsPmU9j/Kmp3FUw8oa9CLFFXAkWA
fLTBGR8tRzxqIgVUKQcHApKd3YcsM4x5rlcUYqSFQ8oUgEAEkEe3+OKllWNISRGoLHAIHSq
crOxEaTcHO5WqaHyl+eRvmB4GMj60sUAYB5M4PRen4mpvKiCglIlB6ZH+NRKS2NaVGS95/i
Ma5x/q+v949arkknJJJ96ttFH0Maj3Xiq8sZjfGcg8inBrZCrxqbyd0MFKQaM0Dk1ocoAZH
SpFUYpY19qmWMhc460AVyozSYqZ1xUeB060ANxSdqdjtikxQAmaSlPFITzkUAJS59aO9J3o
ADSdqKDnFAAaAe1JRQAvejqRml70o60AH0oHvRQOaAF7UvRqD7Ue4oAO9OB5pMUq0AKM55p
rZp2aQ9KAGHrQDg0402gAyaXt+FIOSKO9AAOlFL2zSUALQKSlFAC0hpaCOtAFeYntRSzcc0
UAPbkVHjAqQ9+KYTQAlJSkYpKAFpwpo604dKAJIf9fH/vj+dWj+fNVID/pEf++P51cPU/Ws
am56OE+BjZJEj2hgSSM8U2OaOR1QBgWOO1MuvvJ/uf1NRwf8fEfruFCiuW5Mqs/a8vS5Z6C
opP8Aj7H1X+lTY4qCX/j7H1X+lTDqb4haR9SwR8341XueXH+6KsH71RSx+ZcKD90Lk/QUoO
zDEQcoWXcgQSyDaudo7k4AqVIHUZMiq3tk1MccAAADgAdBTJp1iyqruYdyeBT5nLYh0YUop
zY5sFjikk/10B9T/wCzU84LHjio5P8AW2/1/wDZqUdzasrR+aHDrTJmbzAMkAAdOO1S45qC
4/1uP9kfyqqerMMVdQJVYsqMTyRTJ/8AUj/e/pT4/wDVJ9P60y4/1A/3v6Uo/EVUX7l+g4D
EaAdkH8qbcPhFUd+TUn8C/wC6P5VDc4Bj/wB3+pohrLUK+lN2JIiTCpJ55GabN/qD9RSwA+
RkjgucfkKWX/UN+Gfzp/aE9aOvYbCd0GP7pI/A8/408gtE6j0z+VQWx+dlJ++OPqP/AK2as
KQCDSkrSHSftKdvkQ24+R27H5R/M/0ouslkixzj9TU4jCbYweB1P86rB990HIxlx+HNNaty
M6i5IRplknJJHrxUc0ckjKV27QoA+YCpD15pryxxkKwcnAPBFKN76G1VRcffdkCqyIiseQO
3OOT/AExTZ8GHP91v8/yo+0wk/df86ZNOjx7VVgSc5JpxjK+xlUqQdNpMhzVuxspryURxDJ
J71SzXR6JOLS3jmQHec9Bn1rY8829P8BXLx7pnVSex7Vem8DukWUYHA5rNi8Q3ayl2kmOPw
9a1ofGAMYUud3Qg96LjOb1Tw3c2mcrx2PY1z7wPGcMuCK9ctLux1m38tmUsR0NYms+EWYM8
Xzeg70xHnJGKac4rRvtNltJCrIaz2U5oEMPpRilxzQaAEIpKdSUAIBR259KWkIyKAEop34U
mOtACd80o/rQBS4OaAFHNIRtoyQaDzQAoNGeaT1oPBoAdnjFAOKbnnpS0AOBzS4z/AJ+tMH
SlzgnHegBTTcU7vSHPagBO9HXrSgY5pOg9aACg9aKDQAcGlHSk96UUAL2oPQ0dqU9DQBXm/
rRRMfaigB7CozjkipjyDURGM0AIO9HNHQ0Z96AE707tSU7nFAD4Bi4i/wB4fzq64+Y/WqUO
BPGScAOMk/WtExOWJAyDnHNYVdz1MDblZSu874/9z+pplv8A8fEf+8KkvQRIg77OfzNR2/8
Ax8Rf74/nVx+A5aj/ANo+Za7VDN/x9L9V/pVnypMfdqtPxdDpwV7/AErKHU7sVa0fUsH7xp
nAuP8Atn/UVKYn3E7ePrVedzFcKRjKj19aUVd2NK01FKT7koHIqpccyye7EVbQrKMow+hIy
KUhEbexjDDndwT/AI0RbiRWgqsVZiN940x/9bB9f61KYyeRgg9DmornMflNnlTnGfQ5ojvY
qvZU7+g8dar3GfNP0H8qsI6yfcYAn+EnBpWRcDzBEfTcQcU43i9ia0I1oaMZGMQx8fw02fm
3H+8efwqY4O1gdwPfHvUVwP8ARhx/F/SlF+8grxSoO3YcDuRSP7o/lUd0pKo3bkUQSqEEbE
DB4Of0qfy2YYwrD8CKesXcVo16VkyKHIt1z/ESf6f0omP+jt7kCpmTA+YqoHqQKqzyhsInK
jv6mnG8pXJrONOly31IkYRyKxGQpBq4w2kr6VSNXYh5kSMGGcYOSByKqp3MMHLeLGuQsLt+
A59ap5I57jmrN0QAseQT1OCDVbuaqmtDLEzvU06F44OGHRuR/OoLleUYd1x+IohmAURvnbn
g+lWAqyrjMbL6FgKy1jI7G416dk9ShSVeFpDnJRPxm/8Ar1XukWNwFwPl5CnIBraM+Z2OKr
h5U48zZX5zxWjp+oyW8fk8YySDjkVn0q8VZzGk19cxucP1pyag3AlRWB9sVRRg2M9aew4pW
Hc2bW/MUgaCRhznGeRXWaR4sZwIbzD/AO13rzlJGRsqSDVyK6BI3Eq3qKLAeo3Vlp+qwgkK
2RwR1FcnqXglwWe1lBB7MMVVsNantiAxLKO9dVYa9BcoFcjPuf8AP+fSi4WPPbjQ9QtmKy2
z4HcDNUWhZc5Bz7ivXWi3gtCQQexFVrrSbK5TE9qjY6kLzTA8oZcfnTMV3Vz4SsJ+bO4aJ8
cI/Irn7/w9eWWS8eR2ZD/SgLGKKMZFPeNl6g4pgFAgA4oxzS445pD1oAdjrim0pzim96ADO
KKTv0pRQAtBFJSk8UAJzmnDkUgpcdqAEpaQClFABRnml7UYoATB7GjByO3+RTsGk9OtACE4
FB64pDjtQc0ALSikxSigBfpSk0goNAEEwGPxoomPFFAEx74qNgD9akPU1H9RQNiGkxxTs56
iigQgpe1JSnpQAlFFFA7iGgUHpQKBDs/yo7Ug9KWgLhRS9aSgd2JSj6U3vS54oELn65oz3p
M46UoP1oAPxp2fek/GkOfWgC8n+pj+n9ac0ayRBS5ADZ4HJ4pif6iLPp/WhnMcLOAMjAGRm
uT7Wh7vu+x97aw37PF6yf8AfQ/wpslsuwtGxOOSG9KfC7So5bGVxjAxmpF6/gf5VXNKLs2Z
KlSqQ5oqxXjgjaJXJkySQcED+lONshX5XYH/AGyMfyp0H/HqP94/ypzNtjdhgkdM896HJ81
kxQpUnSUpLoRi3iHG6Q+/H8qBboGbezcYI2kDg/WkjucKxly7fw8fzot2LvKzHJIH8zVPnS
d2ZxdCUoqMdxTbxEcGQdepH+FQxoHmVCSAT1HWra9SfY/yqrB/x8p9acZOzJr04RqQSRN9m
h9ZfxK/4VBNGIpWRc4Hqat1Vu/+Ph8e38qVOTb1Hi6UIQTiiE0GjFIa3PNCjNHaigBVPNXj
EGjVhIo45B4xVFTg5rat7GOexDhmVwOc9DRcZnPGVPUH6UzpT3XYueDUZYUCLENy0XCn8DW
hBejOVJRu/PB/z/nNZAI9aVWI6UrDOtsteubU8nI+tdFZeI7a5AWUhc8EjpXm0d1JGRhsj0
PNWYr5WILfKf7woA9KntobsB4ZsepBpZIDJCIpI1dQPTiuBt9UuIGDRSEqP7prbsfFEu4CQ
7jnkEYOaAK2s+HGJeWAcdTweK5qbT5ockqcDrivS7TVba6xuYLu6hhxS3fh+3u/ngYIx7ry
M/40XA8qC9qPLyRzXb3vg+cOSpVx6gAVi3Hh+7tpP9U5XPXb/n/IpgYjoRn6VBitO4tyinI
xis/GCaBDOhoxxSkHPSnAUANx3NKAc0p6cUuOO9ADdvNL+dL3pAc0AAo6UoHFFABjig0lHN
ACmmnoKXvQe1ADetKegPrRgdqSgBaWk7Uo60ALQaWmnrQBDLgnrRSS4FFAFhu9Rnmnsc5NR
kigBMEUvU5o9aUUAJiijNGMigBPpRS5xSUAJ1NLijGKMigANHtRRQAueaSjpRQAnSlpDR0o
AU0o60lKOtABSZpx7U3HFAF+P/URfT+tMm/49W/3h/I0+P8A1EXPb+tNm5tW+o/ka5V8Z7c
/93foNtCPKl/4D/Wpl6n6H+VQ2n+ql/4D/WpUznj0P8qJ/Eww/wDAQyDi1A/2z/IUsn+okP
t/Wmw/8ew/3z/IU6T/AFMn0H86H8Yl/u3yKVTWh/1v0H8zUJqa0z+978D+Zrep8J52F/jIs
KeT9D/Kqtv/AMfKZ9atL1P0P8qq23/H1H9ayh8LOzEfxYFqq90P9Jf8P5VYqvef8fT/AF/p
RS+IeO+BepBRSUV0Hki55oNJSigC5pun/bpXUuUCLkkDNbSWk0EITIYA8lf8/wCfSsXTZJY
7keU2Mg5+las+uMh2KisuMZPekyipeWjcNEpAxzVBreX+6fyrTOuMT80Knn1/z6U1tVR+sW
OKBGYsT5Ax1p/kTAZ2HHrWgLuJyP3Z49qc9zEed+KAMsxyDqrD600kjrV6S5TcCDkVVldWH
ApiGrKynIJBHcVOl4wwGAYe4qoaXOKANi21No2G0svtmt+08SlU+Y5PqpxxXFKeQAalQtkA
N+INKwzvW8WyIVGNwzzv6iny+JrWcKHgYZ7jBxXDpKV6sT7VYS6gRPmU8ehoGbmpxW8q+Yh
wp9RzXKzxqkhAOR0q3PqUjx+XGSF9DVIktnJpiYw4zSDp7U+jHHSgQwgUZGOtP29eKNvWgC
M/UUnQ1Lt6dqaVoAaGpM4FLikI4oAM0p/zzSAZJoOc0AL0NJkDvSd6PSgAxzS0nNL1oAKUU
D3pcd6AF4pp5paQ0AQTUUTUUATHgGozzUjHnFMPFAB2pe1Ic0o7cUAJ2oFOxScY/GgBp60d
6dSEYxQAnakp3akoAB0oxRjjiigBRRQKMHigBO9FOAzilA9aAGjmlxijBpelACZpuKdwTSG
gC9H/AMe8XH8J/nTZ/wDj1bsNw/kaqrPKgCrI4HYA0jTSOMPIzc9Cc1iqbvc9CWKi6fJboW
bP/VS/h/WpkHz4A5ORVBJHjzsdlz6HFSfaZ+0z/wDfRolTbdxUsXGFNRaJ4h/ow4/jP8hSy
D9xJ9P61VWaVAQsjKD6Ghp5XUhpHYehNP2bvcPrUfZ8liPNT2jAO6kgbhxn1FV6PpWkldWO
OnNwkpGjhlbkEH3psduiybkRt3OMtwPpVRZ5UGFldfoxqSCWSS6jDuzfN/Ec1g6bS3PRWKh
OSTiWKrXn/Hy/4fyqzVa7/wCPp/w/lSpfEVjvgXqQUUUYrpPJCnKCSABkmmGrNjLHDOsjjO
05welAF63jS3tGCkmd/vccKOeKhFhczyfJGzZ9K3Ytf06PJNjG7HqSMZPPWmT+JxsK2tskK
n+6MUhmaNEugMyrsHvxUMsEFucbw7e3SlutRuZzl5DjPQdKpliTySaYEhfJ+XgU3rySaRAS
cCnqh6nIFIBhHrSFAc1P5ZI4z+IpPLbrii4EBjOev4U4W7t0U1dgRMlm5x0FL54XhRj6UXA
pNAY1BfIpYlwBjnvVxmEsZDDNQqm3JFFwGAkUwkkEe1SiPnHJ+lIRySBimBHjtSinOoxkUs
cbM2AM8UCGKO9SKhIq4LBhtPGGXjPepFs2EhXac57D/wCtQMqCE7S2MD1xxStDiLI5rbt9M
kdBlTjnOR/n0pJ7JAu1lZcYHv8AT/P5UgOfZeOlRMK0p4FBzgDPbPH/AOqqbRUxFYLQ3FS7
f84ppXNAEarkkChxhjU0SfMR69KZInPSgCLrzR2FOIpMYoATml70gNLnmgB1AFJ3pwzxmgA
xxTSMGn000AV5qKJgR1ooAnNRtUpB/Go2oAMUoFJu4pRQAoxQcYHpR9aMZoATHNI1OxSMKA
G85xSYpaPY0AHaiiigB3agDpSc4q7pul3OpTCOFflB+ZyOFoAqKpyMAk+gFbuneEtV1Fd8d
uUXH3pPlH61vCHSfDlliNBPcd3cZ5+n+frUF34znkg2REpxxzgUrlWM2TwRrQzstw4Bxww5
qs3hDWxn/QZOPTmtix8YXUeBJIT+NakfjIbOZiCcdqVwsc5a+D71mBkiZCM5yKx9R0+aynI
dDtPQ9q9ETxWBhmlBU+oqxKul6zBmeMAuOq4/z607iseTUmK7y+8BxzfPYXKHvtYVzl54X1
OxZvNt2Kr1ZDkUwsZAHHPalVCxOBV2OwaQlQG3DgjHertrpM2WO0kAdR0oEYzjacGo+1XdR
t3hmwR0HNUucUAGKVVLuEXqTgUnFLEwSZHPRWzSexUUnJXH/ZZ8/wCqY/TmpLeCZJ0kdCqq
cknin+dEP+Wn6GlM8R/j/Q1i5TatY9GNGhGV1IeKrXf/AB9P9RUwnhGSWJ9gOtVJJDJIznq
xzRTi07sWMqwlFKLuNoPWkpa3PNA0lLSdqADJzViHkc1XAq/bxYQHvSGNZOOetRlD0q35RY
4wSKaYyrgYouAW9v5jdcDGc1cEaqm3+IdaiibZ0607zDnk8dqAGldvHP500/MhA60OCWJFK
FPUDmkMiCnsOaXbu4IxUg4GTzTgjumExmgBiptJGTgenrUY4Yg1O67Bjv35quSAcigC5YW/
nTBcZB9BT7uxeOQr5ZHpxV/wvGZNWiXHvXoclvazoBNArduRTA8wttNkl58pmB746Vr2Ph1
p2GIiM4Gfy/8Ar13drp9lHkxW6IO5AxmpLm6tbFMttU9qBXMeDwtCYUExGQMdKvQ6Pplr1j
DN/eY1l3niRXDCJsZHHOKzjrMsjbWIAPvRcDsI1ssbVSM+3Wm3OlWN/GY2iCn1Axnr/wDXr
nbS5JKOp+b610tpdLIBzzRcDgtW0OazmkVkOzPBA6/5/OueeAg9OK9kvbOO9gZG4JGMiuI1
Lw89rM4fLAjIYDigRxLR8+9MERPU4q7dQGGQqfwquB82DTHYIowpNRTJ82QKuQxFgSO9QXC
7WP0pAUZOtMIqVxySaYRznPNMQzvR3oxzSc5oAdnFO/lTetKKAHA0jdKTpRnNAEEo796KWQ
UUAWCOKjPIqSo8UABHtTgOe1JnnmnCgAHbpS47UAUE0ANI5pGpzYzx0pp5NADTSUp69aSgA
NHNL2oHWgBe1alhrEtlaCGNtnUnjrWYT6VoWukSyAPcHykIyAepFJjI572e7JHJz1NQGB8Z
Zuh5rVmW2gTbEOg5J/z/AJ9azGlXeTnP0oGR7dnQmlLnGKYWD8AGnBcg4P8AnmkBMbmQIBn
irlje3ysFg8xh2UAmswjvXUaLdQC2EbSbHXlHB+6eaALFvc6s8qkt5WeMPwTXbaY2+3HnFX
bGCGrj7q5W8jjlY7XQnLKTz16VMdbWBvklbAGCM1Izr4bDTZw0htIQ+SMhQCakOj2TAFIwv
0rjk8RNC3mb8+2f8/41Np3iqeW68tT8h6A+uaq4rGb4y0Y2lwJFXahHXHymuJddpIr2a/WD
V7NrWYgsy8EDvXlGrafPp120E67SOhxwR6iqJM7H5Uh6U/GaCvAyKAGUUUUDuBooooEIaOa
WigBDR25paKAAcGr8VwoQHuKocUo4NAzVjuzjHGOnSnKTMDkd6pxLwCO9XYyVdPc4pDIpY2
iwe1IpLnvnP+fxq4xDpxg9RVZ0CnjikA9eRnPFKwx+dCKcZ560M3t75oAiY4pRLsU4BzRJk
Dr/AJ/z/kVH0GeKAEeRmPPr2pAaRqfDGZZVjXqx/KgDsfBVsqrJfPxxtT+tdbCfMUyHgelc
5byRWNlHCnAQdv8AP+fQVdl1PbZRheDIeB7f5/8A10CNG/1iKxibnntXB6nrEt9clnmOAc4
z06UzxFqryTmNDwFArnzKxcsTyfzp2Avm5keXG84FaFrIHK72OO59uaw4pwucjOaux3IBBz
06AetAJ2OtspYImVnk4B+71rftL9JGBSM7fyrz2O/Icbea6PRNWjRl3cjuKQbndQSqeB3pb
i2S4TDDkdDVeykinUSQkAYq6PeqEefeJvDzwP5iDKk54FcvFas0hBU+ley3FtFdRGORcg1z
d/4WUN5kBHXPTBoHc5FrMImcEE/5/wA/hWNdLlieev61291ppjt3LKRhT1/z/nvXGXihHYH
/APWOKQMzmXrURGD0qww571Ey0xEXfmkxTiDSYPpQAAcGjvR0oxmgA7UUY4ooAglziinSdO
aKBosEcVH0NSNUZ5+lAgyDTuM//rptL3xQA4fSlPbgUg/ClNADSPzpGpT2zRxQA0g0mKcR1
pvagBOwoAopVoA19CsoZZTczsu2M/Kp7mptS1BWbOd+PuqOn+f881kJO8a4BxmhVeWTAyxJ
4HWlbUBJZZJjg9P7opfI2YLnGe1XFtRarumB3dh6VDcupkyeT6DtQMjEYUAr+tRkbWz2p4f
I4pWQgc/e9PSgZGTxiljleL7hxSMuW+lMAx1OKBFh7u4kUL5hA9BTRcyjALk/WouMjmgY9a
ALH2jI5zU1pevb3CuueD0qmASeo/CmtxzSGdxpWqu10od8cj734Vt6/okHiHT90eFuV5U+h
9K4SydryDMbYuYhwM/eFdZoHiNLm2MLIfPjHIH8Q9aNhnDNpV5E7q1vJujJDDaeCOtD20gi
IKndjkEc16Zbxtqmp/Im1EGZDgc9v6Vn+JfDgZWuIY+erAUyWeZsCDikxU1xC0MzIw5BqKm
ISilxSYoAKKKQUAL3o7UDrzS0AJilFBoHWgCeNnVQV+lWFuCWG4YIOelV4GwBwDVoAPwV5p
FE8bDBx3PSjG5/r7UyNW28YqTp1Hb/AD+FICXAAxjj/wDXUbcc5OevH+etDOWOCT/WmEZ7/
rQAxs9+lJt3Ke+KkUCkIC/5/wA/59aYFdjzz/OtDSYj5hmI6dM1ny8sFFWxMLeNfLOOwH+N
AGndajsDJweDz+f+f8aqvqUjhQXPyjjH+f8APpVC4lZxksdxqssnzA+1FhE93L5spYnORVU
njqadI+WzmomOBTAN3NSK5zxUHU05DigCykhU1fs70wOGB4rM3DNPR8YNAHaaZ4ne1YENxx
lfWur03xVZXY/ePsbHevKEbcMA4OK07JDvUFipz/n/AD1qdgPXormKZQY3BzUjKGXBGQa5D
Sr4W0YLyAgD6VrLq7bdwbNO4rFq90/zYztAPHC15jr1hLbXDblZQCRgivUYtTgaAySuqAdc
n9aydZl0zVrd4QwaXGAdtF0FjyojnHNRsvtWjqOmyWc7I68A8E96qeTu+vamBWK8j8+lN25
FSspB6d/SkUcf4GgBgQ4NIVxVlELE5HU0x0xQBABzRjinbcUhwBQBXlxiikn6UUDRZPPA9K
jOc1IRzTCTmgQg96UA54pAMkVIB9KAAClPX36UoJpDQA0ikPrQeRikPrQAp9c03BxTvwoxQ
AzBpQKDRxigB4HHNbekPawQtJIR5h9ew/z/AJNYW7tml3EZwaBly/vBPMSmcepqnyTSH1NX
IoIo7dZ5JAWY8IO31oAijQqoY9ewoaTDZxzTZZizccCtbRYbRSJZ0Ejn7oPQUmMzY7G7uDm
OB2BOMhTSahYy2cwSRCuR6V3UGqraoPKCqnZQAQB7VW1i4t9XsiZIV3jo+ORS5gaOC70mak
mTy5WX04qMiqJFUnNSNh03D8ajA7twP50oJJIUdeMUAT2lzJazrIhIINbejJLNemeJ2iUn5
ueSaxIUAb5zn2rTtb1YDknB/THpSaGmelaNeQQRiL8Sc9T61fvmV48gZBHNedQasZJdytgL
z711dlrsMtn88ilugz/OgDi/F+lm1uhcxx4ik7jsa5rFega5fwXCGFkDj0zwDz/n/CuJntW
SQjbx2ouBVYetMPWpZFK8EEVEaYgooooAKU0dqDQAd6UU3vSigCzbJuG7OAD1q9t4Has62u
DbSBgoYd1PetRLywlALF4W9AMikxoRRnnI/Cl2HsCKu28VhIcLcM5/uhf8gf561aazZE3pG
FXGRkZJ4pDMjZgZA49+lQuwycuBUt5cFWKO2Tk9D71nseMinYCxu4+Vs/hQH3A54NV1Lhd/
bvShwRTESouW3Hp2qeFY5t5f7qj5QKqsxCHH0qW2crFjsaAIZG5Kn6VFUs3zP9KioACc1G9
PzSPQIj70vvSCloAdmnA8UwUqmgZZhYo4J6VbW5cAfP0HHPas8Nx1p4Y56/rQBqreuWBaQk
DnJPSrh12cJ5cPHvjNYO8sQPStrS7ZdolfrzgVDN4xSXMzWsrPULxBJPOY0+8cnp/9f/PFP
WWwWVY47iXzAeGwNp/z/nrVLVdVkaIWkL7V/i29/b6Vo+ELG0ld7q6lQuOEViOPehJIzc2z
YbTbLUrVVvDtkVRhuma5rUPCtxbPm2dbiMnjHBxVzxLrhec21o4Crxkd6pWx1yC3E4ErxAZ
55/z/AJ6VRO5k3lq8K7JoyrdqzgDu6V2dsYdatmjnwswXIHTn2rDvdEuLeYgrtxQDKUY4NR
zLx0PWtCCykCknGfbn/PaqlzGwyDxjjHpQhWKIHtTGXFSgY7VG+fSmIpzZzRTpM5yBzRQBO
TimDk5NPxnk00UAAHI4qSmjGacKAHU3+KnHFJjk0ANIpp/CpOozTKAE9aO/FL2oPA/pQAzi
k+lPPuKTFACD69qUUAUdvwoADS5I4zkD3pMVetLEMQ8vC+nrQBVjikZgyg8GpftDRz4HB71
ozTRRRBEXHHU1jTEeeSPWkM1Rcu6AliTTReMoILfKaoLcbVxmmPKcnHNKwDrsfvScH1qEKC
e+BVmFlkO1xw3GfSmXFsYWznK57VQiLZlueBTiVUYUYpBjNNOc0AOWTFPUgnLHAqIDApcmg
C7HMwwF4H9Kv/blROGIx0HTmscPjrxUbSljjkCgdzTbUWd+m4nrW3Z6BcXNgk7qRn5h9K5/
S7YPMssv+rHIU/xV6NpeorMyBmGMYxUjPPdZsZbSYK8ZX0z9KyT1r1TxL4fXUrUyQ/6xRlc
d68xuIHhdkdSCD3FUSQUUcUYoAKDS/SjHFACUoxVtLQsqEKSXGcVe0nQ5b+YAIT7Y4H1oHY
xwDjOOtWbSyuLuQRwxM7H0Fdva+CI/MEk7nGOe1azxWOjxEQIiser96QWMTTtEj0q1E12wM
xwdvZfr71navq8h+WIHbjHPbirGqasXRgpznvXL3U7SHk0AMlkaR9zHJpo5BFR5yaVTg80w
Ho5U7T0NLIpjY88HpTD0BFKrbk2H8DQA5W5wehq1G+2EoexNUhkHHpUyvlRzyKAA9ST1zUR
NPY56cVHQADrSNSg+1BoEMopT0poNADhRmkBpTQAuenNO3H1pmaM0DRPHyRW9bSYhXnGRxW
AhHB7VdMxMQAY8dak0lsXJbWQksg3A9qiaOe3QtggUkV/LEu3efxp11fNcxBc8DrTMyqryN
ICCSc9a6nTvF93ZQLbzwLIijGehxWX4fhQ3W+Rc9uabrbIb6RYsbQxA9/8AP+TQB0sN5puo
yrLCnly9cV09rFDd2xE0QYnjkV594et1V/PkcKMjGa6m78Qw2ke2JgSowPalcaTZrTaJZKp
MMYVsY47Vw2uae0bnbGeRkY6/5/zxXU6Lr/287JcL/WrupaUl5A237+OCOtNO4NOLszyiWA
rng1WlHA4rqr3TXttyuh3ZOQR061gXcYR2AHGeKYjJmGOtFLcc4ooETEUwjnrTzkmkb0oAb
T0PTNIMmnAFRQAppD1xS9BQ2DmgBO1M/wA/yp/A7UgFADRSkfjTgPSgjjORQBGRQRinUhBP
+NACYpDinGmHrQBPaAecpbBC9j3q+90qjJNZasVVufSms5IoAsTXPmHgYAqqxyxNKx7U3oa
BgaM0hozQIniY4I96tA702NyO1UY2wSTVpZO460AVj8rlT2NJ2pZOZG+tNyehoAXPOKQOf/
r0mD2owPWgAwzHjmpFCxnLcnsOwqMseg6UBj1oAtxTurA561s6fqLptO7GO1c6GzirUEhAF
A7nq2kapHdwbHIyOB/n86xPE/hdbp2ubdMO3JHrVDw3KEJlkb5AOnrXXw6ta3JERYBvQ0kD
PILqxntpGSRcFTzVavYtV8P2mrQnzFAfs4Febaz4eudKumjALxg8MKYGUsTMgYAkHNEUTSy
BADk8D6122keFZLvR4iXVGZCRx61o6V4Kjs5RLcuHK44A44pBYdpPhxPs0BkTGIxnit63tr
TT4yI0RAPvH1p9xcR29uSCARwBXJ3usHbgt9c96QGvqevwW4dEzIccEdq4TUNZuZ5CoYgZ6
U+8vVkzg8n8ayicnOKYCS3EjfeNQO26ny59KiOeaYgNJ0oooAXOMUdOlGaSgBcmnA02g0AS
E5PSmnrSBj07UueaBgCKQ8mjNJ3oADnFN96dnim0CCiijmgBaM8UlANAIeDjrU8cm01XHPW
nA4qTVamiphkXkYPtUsdujt8rdfWswORUkczqflOKLhyHRQ4tkOx8HsKz5kO8s5HXrVT7VI
OSxJ60RCS5faCT/Slcr2aW7Lr6kUiEcJwFGM/zqO3t7rUJAEDH37CtWx0W2ijWW7YnvjoK1
F1aytF8uFVwOgSiw+dR0iXtD0WS1izIw3MOtdRbERxgOw/OuO/4SIsoES9fWpLbXpmI3dc0
zJty3Oh1awhvICRgNjriuB1fSPL+YnnJzk8D3rtLbVUcYmwVPQ+tUtVMPlsSdynhfXNO5J5
jdxMhyQffiitfVVVl3AAc4x0NFAWMjtTM8k08gnNIRjP9aYgXinj0pgHP408dBQAvGOlB6U
DpRj5Tz0oAaTQKO3JpcUAL6etNNPxwKaR3xQA3FKetKKa1ACNUZp5Jpv4UAN7U2nEcU2gBx
phPJpSeaTHNACZyaWkxzmloABkVIjEcdqj704HBoAVj8xNJ1FGeKOtAAvvQRR7Uq+lADcGm
81IRxTMUAKp5FTI2O9RYGaeeAKANSwvPLwA5GRyK3bOUMy4PJPXNchE+GHpW7p1zmZSeq0m
hnp1q222j3v2A5rn/ABYyLp7XIAPOM1BLrGNsYbomSfx/+tUOtTC60KTbyBtJ/Lj+lAF7w7
rUUunxiQqpXC9aTWPExtZmghx8vDMa4jS7owOybvlb9Kl1SRpZFkB+YcGkBtXuvCZCwbAPG
D/n/Oa566vPOBHT3qo0rqMVEX7ZpgPLE9KZvIbk00Pg5pGO6mIczBhzURozSUDEoooxzQIK
KKKAFpO1FHagfQB70ucUlHSgQpFJ1pTSDGOKADtQKCaBQMKSlNJjmgQHmjjFHQ0maAAY7U4
Gm0ZoKTsSBhUqNVYHBzUqfMcVJopFiNTIwUdO5rUtmitMdCw7f5/z9KzYyEUADJra0rQ2u5
Fknfap5x37/lRYmUmxQ11qTBR9306Crn9hTLgPkZAroreG006DECBmHes6+mlnfcG7UElWP
TYUUmS4VTgnr061ZVLNPuzDP9OP8/41QkjuMErk/wCPP+fWqUsM6nOD17evGf8AP50AbyzR
oPllDZ4/wrL1C+JT5Tx2xWW0sqrjJI+tV3ncHDHP40xEN5cSSNnd+NFQXBOc9KKLCAfWkOA
af2ph/pTAKeOlM706gB1IfWgUEf5xQAg60vGKbxzxxS9e3NAD/bNNPNOpCAB0oAQrn/8AVT
WH607OaRsfhQBGRjNNxTzikI5oAY3UU3HelfIIpOooAQ+9NzTj70lAB2o7Uu04zSUAGDmnc
4zSdqXtQAlA60UooABSjrRjFAoAd2prd6Xt70hoATFONJ0BpcZ5oARat29wUcMPyqr0OKAe
/SgDTS7kd3Yu3zDHWtOC+xa+WeVKFSK55ZCBjPUVKty4XAJHfrSGOb5Jjg96mNwHQgnJqkW
yx96QMd3vRYQ4tng84pjc+9BPPT/PFJnimA003NOYUlACZ4pKWk7UAHrRRRQAClxRS0DG9K
KU0maACikzRmgQtFBNFAAaKTrRQAtFFFAB3ppp1JQA2lopMZoAcoyasRocgU2GIlh71sWel
ySuMRkg9wP8/wCe1JlCWVkGkDEEfhmuqtEt2QBGYADOB3/X/PtSWOiCKL5gQSO4q2LGRCSB
tHr6n/Pf9KQyCadIztUfgf61XNzsXcYsEce4p88bJJxk+47/AOfb9KpSOFG0g/yHagRHc6p
wRs4x2PaqRvmfORx35+lJcFW4CjPoM1TYlW680CJWbIJ6GqsrDpgdKcZTyO1QO+cgmqAglP
OPeimS9eKKQifPFRsKdk0w9aYAO1Px+dMAz9Kd2oAd27Yo9qB9aM/hQA0c04dfxpByaUGgB
5ORxTce1KKUdelADSKafcU8+1NoAZjmkI6/59afx1oxQBDN2qMcDrUsw6VEKACkPSiigBck
Ck60YoxQAo+tHvSUooAcFJFGMU5fu0EUAJRjFKRRQAnYdaMUc9KM0AJxjGaUk9KDSGgaDPN
FL3OKWgQcD6UBs0nelHFAB9OtAOM80ho9aBi96O1JmkzQIWm+9L2pKADvSUooxQAlLige1L
igBKXHWlxRQAzFJinkUnegBMUnalNIRmgAJooxRQAY5oxQOtHegAxzS80lOxQMaD60U4Dmp
fss2zf5bbfXFAivT0XLDvU9tZSXMojQDPucVsweFrojllFA7EWnW9qxU3Eyx4+hP+f88V0l
re6VaqAs+7Hr/wDWrJTwrJjmcD8P8/59aD4WlH/Lwv5GkM6VdZtSAFlX8W6VFNrGR8pXHbn
Oa5S50O6thuUhgP7tUw1xHwS+B+NIDo5dTLNuLjB4/nVaedJkyTyffr0rC84jgjv+VOWfPH
Ud8D+lOwi6SCc8e1QOOuPWmAsq5B3LUckhIwOO1CAccHoahkWmhz0JpxORTAqyZ7UUkw54F
FAE9NPJoA5pDweaBDhkUtJS5yaACl75poJFLkn/AD9KAEzk1IM5pg608ZzQAvNKAaM0frQA
3OTikwaeOvSgjmgCPkfWl7f596D1/wAaUDigCGftUNTzDpmq9ABRRRQAUGjvRQAtAz+FJSi
gCZRwKVv50dgKGoAaaXuKb36U4cUAJ3puKdSCgBO1FBzSZ70AHQ4pfegjuKYCcUASYpOxpM
g0tA2IaUUp4BpvUcCgQv1puaUD/P5UY9KAEJNGOadj2p231oAYBSgU4LS7aAGYoxUgHFJjr
QAgHNDD3p2PakYUAMNJgk0/ApKAG4pO1PxxTDxmgBpopSKTvQAnelpMc04daAHRQtPMkUYy
zsFUepNeiaX8N7fyw2o3DMxHKxnAB+tY/gbQZLjUo9RnTEEPzKSPvNXY+IdeSyj2Iegy1K4
yOy8C6DbXIYqbhh/AzZH5V0D21kqCFraLZ02lBiuc8GXc9/PPPKfl7CtXXLgQRs+8DFJMLC
3PhzS7thKkKRsucFBjk+orn7vwrqUO9oLt8DnhuPy/z+NR6fr92sghDbtzdSfetq61K4hgM
nVTwRmi4WOIn/teFijzycd8j/P+e1VJdR1GA8zvjr83euount7pWIZdx7/5/wA/WuX1OExn
HvQMRtfmOFcbx3zwaY86SnzEz81Yr/eIz3p0Uzxkc8Z6GnYRpSRxzezd/X/69VXhZMnnPqK
csm9cgjJpRMwO0nigCJJ3RuvFPJEq9g36GmTKh+ZeDUasVpiFZSODRuxSscimE0DIZjwKKJ
ORjtRSBFjHpTDyakPtUdMQvQUp6/j60lB64oAM5pR1poHPrTgOfpQAv4U4DJ56U3tT14oAe
OD3o6mj+VANACquKCMGlXv1peM0AQkc+lOUcGlPSgYA70AQzDpVWrc2BmqnfigBKKKKAFNH
YUmD1oFAC0qdQPenCNjGZONoO3rzn6UiD5x9aAJSD+FOHSnClI9qAIiOaKVuKTFACE8U2n/
UU3HNACetIR+VL3NFACKcGgr0xTe9KGIPSgBQOPw/pQTjP+fWnAjGOlNI3HrQAhpQO9KFpQ
o70AIATjH+elPWI96euBgAf54pynNAAseSfenGOnLnnFPKnGeaAK+zH+fpSBe1S8U2gBmKM
UvaigBMUYHend6T0oAjxTelSkUw49KAGHgU09DTyOKbjNADSaQU5utN7UABrc8MaXb6jfE3
RPlRjO0fxGsOtjQnkg3yRkjoM0mNHopvI7C0EcSKAq8AdhXBa5ftc3J5JUZ59auXd9MLd90
hJb3rn5pDJJk0gPU/CMEdhpUbMf3kihiPTNc14u1TzLl7cMSoOCM9eT/n/OaSx1q4j02OMO
MqgUH/AD/n2rm9SuWmmZmJJPUmhDLmg3BF6oz/APWrqNWvCtltyF7/AErjNFfy7kvntWnqt
550O0k4HFHUOg+xu/8ASgrNk8e9O8QbBAhTGcAcVhWDlLrI9avajOZYRu9fWjqHQyJFGaiI
xUrmozyRVEj4m2qRTmfI755qLOOKdkYJzQMXJNL/AIU0GjrQA8nimsOeKXPFFAiCTHeiibp
RSYFoimHg9O9PJxUf8QpgGPalPX8aT8aU/wCTQAn1py9aQelOAoAXIp44qMelSDBFADu1Kt
ID9fwp6igBRikOOKcKbnpQA096VQdtL1JGe9KBgCgCpdDBBBqtwTV64Ubc44FUu9ADTS0H0
oJoAXPtSUneloAWgDGMUgGaeBkADvQBY7Z6Up6UwcADj86f25oAY1J3pzdaAOfrQAh6ZqPO
TTz0phzx/SgA9ScUjdKX1ooAj6U4CjHzGlAoAQClC4pe3NH4f55oAAAacBmmjrUijigBVBx
SjPalXJpcUAWIIWbOO3apjAw59BV/SoQ4AwScD+lbcGkJdEqynOKVx2OPML54GaYYnHVcV3
aaHp6PsYDI657U9tLsC21Ame/Pf/P40CPP9hI6dKayleort30m1VzhFxjsOKj/ALMgAyEHX
/CmOxxmDk8GkKkdRXYx6baMASvbjntQ1jYhTkHP+f8AP8qVwscbjOO9IUPpXVNp1luOBThp
9mpB25H1ouByLJxzSCM84Fdqljpxb/VU9rXTh/BwP/rf5/pRcLHDPGc9KaIya7KWx09sbVH
PuagaxswNpRR+PtRcLHKCPmtmwj8qEDoD6VpPpVoSCkffjr/n/PWmNaJGQv8Aj0ouNGbeyb
hgdKzF+/8AjXSfYreRsMTj61BLp9khJU47j5qYrDLcbLfJ/H9KzLpSzknr71pYQDarnHbkf
5zURt4XIDOcdsEcdaSBlSxbyyfep7uQuPxq2LK1ib5ZNwP+1TJoYG43YH1/z/hSAzbfiUnJ
68VLcMSoz2qQ2yq3ynP4mgwFhjcKYGcQS1IeBV42aL/FzTVtN7DJwo6mmIpEYo25NX5rJVj
JU/Qk1V8sgnNADMcZoHSnhKXYcUAM7UGpCp700jmgCCTnjj8aKSXlqKQFhqYc5p571GTzTG
OB685o7im8jpT16985oEJuPWnBj+OKafSlX3oAUKSTUqjB5/nTAPbAqRep9KAHD26U4Z5NI
Bnv+lAHPagB4P60jcHP86cooI4GKAG9D1pwGVox7d6cOF/DP+f8/nSAY0e5SPWqctuY/mx8
taA69P8AP+f8ikkXKNn60wMhvvGm47VLONshFR0AHejvRSjpQAAdKlRe/YUwVMnP1oAXinY
wM0hIBpxOfXNADG6+9JQetGeaAGk9qb1zTv8ACkoATHX/AD60qgk4AoBrQ0oR5ZiAWzwSM0
hlUWNwV3eWQCM1BjbwRyD0rqmv1VNgUVg6iqefvQY3deKLg0VOMdKB3oGD0pwGM5xTEG2ng
U0kdacCDjjgUAAHSpkHbvmolBOB/SrMIOVA596ANTSHeKTaGJ45GPp/n/CurtrxAQNxVsdR
XJWcgRycjoP6f5/KtETDbnOCB3qRmvczFS7A4PNZT6gEkHOfU+3+fwpkk7MWBY4I5NUZpNz
njGD/AJ/z1oAuyaqZCACc96ha+lIwr49cfhVAgjkjrTgG59//AK1AFpbiUkjee2P8/wCT6U
1mlI4djjPHX/P+c1BnAzj+Xt+n6fWpoZTuJ2qcDv8A5/yPSgZpWGk3N6dzyrFHjq3fr2qW4
sVhYqt4jEeqVjy6jcMDlmxkjr9arSXkhGSxGPekBdd5YHJboD1B4/P/AD9KDfso5APPf/P+
fWs6G6ZlMbHg80rtx1H5f5/z2pgWTdM5HHpjAoNzkjqeO9UtxHPXIGae7fdxnPbP8qbEWXv
jwFBA+v8An/Paozdbj05HvVYsC3XvSEjf1pAi19oIGGUcjvTZH7446/59/wBaiLj60gZcYz
njoadgJdy+WSoHGc81HIcPyMY7k/5/z2pgB7H8vX/Gmt3IXH40CHF25AAINIrkkZz71ErlW
+8aPMyMZosFyyJB36cHJ/z/AJ70ySZQRg/lUIbk9ffmlI3HPGaYXH+duPFJ5hHrTQp6KN3t
irBtbjZu8p9o5JIpAN8zdHweTVVyN3XipiWGQwx9RVd+tMB2RSkjFRjtSgjpQArkbajbkU5
8dv0ppHFAyvKOtFLIOetFAiU4ppx9KcRzTfegbAccUqgZ6d6QfjTgeaBBj3pyCkH86cv1oA
X9KepO7v3pvNKOtAEoOacB9fyqWKEuOFJrQg0mV1yw2cccjPelcdjOGNv4UgOPT8DWlPp8k
KE7eh/Gs04HHHH+f8/jQIPypeMZPJ6/59/88Ue1J24oAUFRjj/P+f8AJpWPBHtTf1oGCSaY
GfdDD5qCrd2MKCcVUoAMc0o6Ug5NL2FADgORUy/d61EKlXigA5yadnAppB78incjvQA1utJ
nNGTntSZPrQAhPrSUo5NKMUAN9atRzIiIFBU/xf41GlvJJ90fiTUcivGcNkGkNFl7ojkY5q
KaTzAKgUjnNKuSvTmhA2Kpx6fnT+v1qIdalHGc4piDApyrhe9OUZ9amSPcPT3NAESKScVci
UhD1J9/89aRYAmOmRUi4AGOlIBIZvKl57/5/OrP2gbM5AH14/zxVCVT1HBqLcw6UWA1RNuO
3P4/nmkeQFuox/T/AA/Ssze/rUnmOeM80AXfMHHJP16n/wCvTfNA5yfwP0qnvYjHXHvS7zu
6UAW/NGAAPwz0qO6dxBuQlctjrUIbjr/n1pk7MEHzHqDSGIbmeMBWfOOxprzhxnGD3qAPnl
uaR3DHhQBQMtWwDPuzjbU+9QOp6/5/z+tVbUb5FjBxv4zUrxNHIVbgg80CHhxnr2pC4Pcc1
ERzUlvD506qTgHqfaqAMFzhQT24GaaVKfe4+oremWCBAkeBgYGO/wDn/JrKklDkq3IpX1Aq
ggk8j8aTC56jimldrEZPWk5piJQR64/z/n2q5BptzcLvC7FPdu9VbQoJlMg3KO3rWu2qeY6
jIwOgHAApNjRTl0l1GQ4PvjiqE0bROFdegxWtc3+SAgwO571RuZRLB8w5U8H2ouGhU9+/rT
lYD8qZmhWz19aYjesRFa2JmYAySdyM7eKhnuw/AGBg/wCR/wDWqib07NvamtOpXj9KkodOy
tk45qu65GQKQyFiD271JwRnimhMhx60Fe9PK56UhAxTEMOKQ04rSbcc5oAryqMUUs474ooA
dmgD0o6HpQDzQA3p+VOA74oI4zmjJoAcKUYx/hSClFACgVJEPnH6VGe9TwSYJPegDTgnEO0
t1A4HpVyK+yeBkketYAnyxJOanjlVjwako6eO6jIw4DA8EH05/wA/0rD1aAW938g+VuQf8/
hT4piOhyTmlvm860WQ/eB/T/P9KEBnAZpcEAGm5x0OaXIApkhxmlXk/XNJ3wKcooArXq/uu
OxrPrVvV/cN9ayTTAXHNKB2pO9Ko6e1AEqDOKmxgDHNRRgmrOMngcegoAgOSad1FLt5PFGe
P1oAYRz/APXpvf1p5780ygAHWrNpAJSC3Pt2qsAf0q3byhFbnoKALTssa8kDHTH+f8+1Zt0
wdsj/APVT5Ji2Rz0qu5JPWgCMHip7VlEnOMe9RDB4pVJFAFm5h2HePumowByc0okLRlTzxQ
KAJogATVmM4J+lV04Q4qSFsDnPtQBYB3A5A6U4jOeuQagExDZGcdqerZ69+KQxrjj/AAqIj
nNWiOB07VEycZxx7mmIh25HHpn604cDtUqxEpkg5z+Of8aPLIGR70AMwfTFIVxUwUAUbOOl
AyMD/P8AnvUco+XOM9+KsbRgccU1l96QGa3Bxgik6nnNSzvulOMY7VGoDNyOKALlhA0s6Y4
wRWvqlt8wnVccAMfyqpprRxsrSHap6ZrorG5hmUpIA+TwPypMDldozilQeUSxHb/P+f511F
/oUTxeZDF5bAcqB1rm7iPy8oeuCaYEM18XJ5GOKrCUk1XkPznvR5hUcUgLJZfl45zTgBUcY
aQjaNxp5HODTQDs7QcY/wDrVF5jdqdjPBJANQkHZnNDAsh88Fs/jStcmRChA2gcADvVZGAX
FPj5z6UAGaDjjilwSaf5YwKYisSc+1KCQAMcVNcRGMr2J7VAcjvSY0KDxzVkHCdsVXjyXHe
tBoMoGXj2oBkCrmnGHOeOangtctkkcev+f8+lXnjjROOee9AjKaDgfKajZdvBqzNKoyBye1
UnYk5PNMCvPx+dFJL05ooAeaQH8qU038KAHj7tHrTQTz/n1ozQA4HBpwGeaYtPQHFACgdc0
rEIg9TR90c1HK2cAUAN388GpElIqA9cZpVIOMmpKLyXJAGDVh7oNBtJJOen+NZoZVxlqsQo
ZEMingcYzQIlzx3p34f54poNHUc0xDwPWpFHGT1pideOamABBwOnt/n/AD60DIL0BbdvwrH
JrY1D/j3PGKx6YhOppRxR3ooAngGe1Wj0qG3X5PqanPU4oAjbrjHBpueTT255ppHzHPWgBv
8AFwDmm47U/r9KTvn3oAQDgmmK+F4PNSMSEP0qHsaAFLHn3pp65pSBTSeaAClxkcc038KcC
MAUAPUYqVBz3qNCCO3NSgYJFADwcCgMe1Jz39c0c5welAD1JJ4FWY0PAxmq8YJI9Kux9B1P
H580mME+6PSn7eAO/wD+ql2cd8+lPVdy9KQCCMmLAz0x/OmNCcZ61bIGCOo9x160jJx04ye
/50DKmzcOhpCuAKuLGu0DAwR/hUMqqrYz2/woEV8c4H+elMkACE9gKfgDv7VDcv8Au/qaYG
cTk80LzgZFHehR8wpiLayhcdSBV7Tr1UmHr0FZBOBinQtidTnHPUUmho7iPVSIMSnLDvWPq
6pLGJgACGzkemKrRXG5Tk0k05aMJnNAGTfRKkgZehquTkVPdNlyPQ4qv2pgyeCQo6sD0NaP
lJMm8dayh2NW4p2ERUnrSAc8ZU+1VJQUZh0wauNKAmO46VRkYsST360AKGyBmrdo6bvLeMN
uNUeuMVZtsoxc9FoAvvYtklCCO2TUDia3IZlI9O9XYLgqNx5Y+v8Anr/ninSusiEMOCKAMi
aZpWJOahzk1PNAUO4Yxniq5GCKYh8TbXDGtSK4QxY6AVkfWpPNwgUGgZsI+RkcfjUM0nON3
51Xt5SRjIptw+T1pIQ1881Eev1qXG5M1EwpgQSc/nRSye3rRQA4jjrTBUpXjrUdABjiik4p
QKAHxjJz2qwFwOtVlO2pA5IHOKACVuwqFmyKe5NREnNAB60negjApB1pDFGeKv24MagfnVO
L7wzVoHbyKAJZAAcjHvQv5/WnkhgD2pg9CKYh6thqsxnK8/561UHDDGPSrMY68mkxkOof6r
FYxHNbOpcQE5NY59aYhPWgdaM80q4yM0AW7fhVPoc1ZIOOn51FAoKBsdORU2O3Qe9ADAOcU
0rgkGn45J6YH5U0f7ooAbjtTduTUpBpp7GgCKQYjP4VCDjNTTH5PrUJ9RQAE8GmMOad/D/n
3pH60AJQppKUZoAkj7VY24NV4+q8Yq2eDgdfWgBoBPFORDkk8UqAbualAxQAqITx+dW1jOA
Mf41HGoHT06irSr7DA/l/hSGhFjBYDgD/APVUo+8KVRznocjI79v1/wA8UZ47dOopAPUbsn
ABIz1+v6UOCMjIx3/z/n8KGOOvJz+Pf/P+FLuOeCePTt+v+e+aBjCTk88j/PrVaUlmx/ntV
hW7cj8fp/n+lVJOM8igRESePpxVe5wVwDU+M/z/AM/5/Cq94eVpoClx+FOj+9nHFN6GljIz
TEDnNNQ4ehjyaRT8+R2oAtxOUbg04uSSTVdDyadkUARTfeJPeo+1PkPFMHSgBccVJH7mmAU
9eM/WkASMcccVCSfXNSSHHtUY5pgLHUyt/CDjPpUKelPHHegCcSkSAZ4HGK0I5FZOTjjuKy
Cx3deatRyfKaAJJyuT6VSbrViR8jryarsaAGZpe/GaTPFHegCWJiGp0hz3qNTgU4njpQBKh
O00x+SetOTpjFI/UigCvJ3+tFJN9KKAJz0qLBz6GpSKjIGPpQAgHH4U7GAT/SkANKwwmeKA
Ic5NTA9Me1Vx1qQE4HSgB7n5etRU5jlaZQAuOaMgGkJ5oPvQA9WxUwbd9arrg4FSBsGgC5E
/AXj/AAoYgNVdW+cGpnODkUAPVgTz6/5FWouTn17fhVJSMjj/AAq3H9efegA1CMvbMR6isR
hXQvgwtn8qwp0CtxQBD3pQaP4qcgywoA04VCwAY7Up4OQeO3+fWnjATA4ph789v0oGNJwP5
YFKOTxTB1pc45xQIQkDOaQ9cU7k0hznA5oAhk+7UR6VYlXK/wCearkZGaAGGkJ5pW4zTSaA
A0oNJmkB5oAmi61bC9+OKpx1dH9f1oAco+bj8c9qkVSze1NUAg/TFTIhDc5z0pAWEUqOf88
H9f1+lTqTnv6j/P8An3qNOE6cY/x/T9Km4wcDr+n+f/1UhiLxx9B+H+FSquV5PXv+VRAfU/
X8P8/4VKTlQMUDGkkngAYHP05/z/SjBIPqP/r/AOf8KSTg7c8E9vXn9f196RiAmB/9b/P+T
mgBrNtQk/h/n/P41WY5H41PIcjOOv8An/P9KrO2AeO1AhmRx06f4f5/xqpdnJHH+fWrOePf
PrVW6OWx6HtTEVQeaVD1o/Gm54pgB70maCc5pKAJQeacOlMHTmnZGDzmgCNqQDinsKQcA0A
KBk96cBxSCnCkBFJ1qOpJB83aoxTAcOtOznIOaaOtL/n+dAADn2p6nBqLNPU8igCRiSB6VH
2FOLfKOeKYDQADkGlPXikzgUA0DHCnfw00HpT8ZHNAh8Zwc+1NbvThxSPQBXlH0opZOVx0F
FAExA/SmYqTae3NNwfSgAI7YpkpwuKkANMlBxQBXHWndBikA5pelAAx4pufxpWNJ7UAFC5o
I5oFADxRn5jTR0o5yaAJA3IxU69c5quvJFWoSMnPrQAq8kH3qzH65xTUMeeR+n+f8Km/d7e
P89aAHg5QgVlXSHJPpzWonf0qvPDuGetJDMnvUttGWkBHRabJEUcjHfirtgmImJ6/0xTEWQ
hKU1gf8+tT4UKB74pGxjr2/wA/56UhlZVNOCHjinbgD1+uacD3659fwoER+WeT+FNKYGeal
ZsZ6VAWycn+dAARnIxVPdjIH4VcJzx/OqT58xvrTARu/wDn1php7cj2/wD103HWgBtKKU0n
YUASJnNaCLlQMduntVGFcuD2rRT0BwaAHRr83PX3/wA/57VYVB1IB4/z/n2pkA5znHp/n/P
vU4UluO1SMkRcr75/Xn9f8aftzwAP8P8APehR27f05/Tr7fWpcdc//r5/z/TFAEJ7YAx/Tj
9P60jEhPepCcdB/P2/z6/So5Dhec9KBkRc8jPGP8f8+nXinSTFhjrz/n/P8qRupwOhx/P/A
D/WlwcDA/8Ar/5/zmgCNpQWwVPT/D/P+NRk7h+X9P8AP+FTOPm/L+n+f8OtRhQFdzxgZpiK
xOTk9un+f8/jVa4wWP1qyDliPwqrP17daYiv6U09KXtSMeKAG0Gjil70APWlHIoX+lLigAI
BFGBt/ClIwBmjt1oGAHIpwFAXp1qXb8ue9AipJ96mU9gc02gAo6UY5owcf596AEHWnDg0hH
OKUdKAAkkYpqnApaRc0AKMYozg0DpSUDHinmkjAJFPIoEOU5I9aGznNCAZFKwFAFd/bI+lF
LICelFAFkHA6ZprEd6XIxTD2oAcCGIGKinPWpI8A9ajn5BIoAgFBOSKO+aQc0AIetGaO9HW
gAzzQOuKO9B60AANJk0uRmgDkUAPX1qzAAVYmqw6ZqeLH5//AF6ALEfJz71MOB1zUEfJ/pU
3bp/n/P40APBweD0NOAGOfp+H+FRDg9amB6cY/wAaQFSSFSckccVKihY8AYHp6Uu0nGOfpU
gGF/CgA7c+lNfnn3/xp5x9f8mkbBJ4/P8Az/n2oGV+hHanDgYxz9aUjB6d6Xr2piIyTnoKZ
16U9h8wIApu0GgBHPoO9V5kBO4VOVIPXpTJBhc0AVjTSaVjyaTjPSgApKXIOfSgDJ/GgCxb
j9a0Ixnn6VRgHH5VoJgEetJgT26Mze2f8/jVlVIHtUVvgHsB/SrK8D6UigHf15/r/n+tOz1
A4/z/AJ/+vSjBGen+HP8An+nej1yf8/5/yKAGcn/P+f8APYUyXG3rUmRxjP5/T/P+NMfkdP
8APFAEP4jA/wA/5/kKUkqD0GPXt1/z/Whhg5Hvj/P+fxpDyeP8/wCf8igQjnnp/n/P+TUEm
Mf/AF6mI79Pb0/z/nFQSHJ9KAIAapzMc++avLwBVGfhjVCIhwKjJp3b8aYeOc0ALu9KUGo8
08YzQBJnHSlUj9KbjmlB5PegCQ46UYBFCrup4TigY4KSBinkfuzk44oH3cUv8PFAii5w2Kb
jIPSnP944pBk0AIAR9KOc4H+etKBzR34/z1oAAKXFAzUhFAEJGKQdKe3SmgUAIOlKKQYx+F
L60DZIvQVIaiGeM1KTx+eaBD0HYVIVx2pIAOpxUjMoBzQBUkOPrnmimzEkkg45ooAlPA70z
2/OnGkHX1oAVail6n86mHAqKUUAQdDR+H+eKPWmkjpQAGijsKKAAUh+9S+tFACDrTl6ik+t
Kv3qAHgjHSp4l4qAf5zVmHBFAEiZ3VIM4oRM+lSbcdaQDQCPw/nUi89+KTHUdqcgOTx3oAF
H5048DpSBSAOKcAc8560DG0jc5FShASfpTzCGyRk/5P8An/CkIqEdaF4qdoQp5qNgijqPxp
oCFuTyOKQg9hilLLn/AD7UolA7GmAxlJqKdcIanMo9DUM8m5T/AIUAUm5/z9aTvSnvxSEUA
AoHUUo+lIOvtmgC5AvT/OK0EAHWqNuOV9c1fUdOc/5FJjLNvxz6VbwCvTj2qvCuF9v/ANX6
VYz04NIY48Dj3/r/AJ/Pmkb2/wA/5/zmnY4A6/5P+fy4oYen+etAEZ7Y/wA9P8/4Uwgj09s
VJ+H+eP8AP+NIxTHT/PH+f8KAIWBz0/L/AD/n0FG3r1H0/H/P9acT2H0/z/n86Xgn3/8A1/
5/pQBE6+3H0/z/AJ9arSKc8DpV5wMcdqhZMnjHbr+FAMp7SO2Pr/n/AD71Sul+fj/PNaTIc
ZxVSeMnJx6U0SZxG0VEec1O6nJqE+9MfQTtzSrwfSjtinBTjpQId/hSp1pMZNLH96gZMnBF
Oz1pjHBpN/qaAJd36U0OcHn9KQOMVGW+Yj1oERyZ3c0J3ob71KnQ0AAGaOc9P880Cl7/AOf
egBwHNOOdox2pB0JoJ4oAjJyM0g4FH1oB4/GgBvanDr+NHal70DY8DpTj1pue9SL8xFAFiF
cqKbID+lSqm1ce1RupJwDzQIpycDOe/FFPljKj8e/eigBTnvRjmlOKUFc96AFwagmHFT5FR
TnIxj60AV+tN7596cfSmkZNAB6UlKKMUAJml96D06UUAApwpo6UvpQA/PFWIiCKrjpU0OSD
QBejYU8txVZGIqT6evrQArN15p0chjPPIPv9aizxk/4UuTkj/OaVgLLS7mGP1/Ck35GOagB
zwc4p/PAI/KgCXcQCad55VcDn+v8An/OajHQj270x2Pb/AD/n/OKBjncsxLfrTG6UmcD2pG
JxxzQIYeuKOg5ApP8AOaXHNMBrHnt+NRtzmpSO/P5U1kwCKAKR7mkpx6mkoAd0zSDG8fWnH
gkUiY39KAL1uB8ufatGOLJGRnnmqMSnKYHGRn2rURTnrn6f5/z70iiSNCDj8fx4p45IGeKa
OO/+eP8AP+FCnaw75I7UgJuo49PT/P8AnvSknJPX/J/z/SpFjyo4PTP+f8/lQyYB5/Mf5/z
3oAgl4xgf5/z/AJFRMT0x/nirEidPf/P+f61FtOenXrQBB5mD0P5/5/z6UCX3HT8O9MZcZ6
f5/p/nmkbrk579fx/z60CJHlUN1GP/ANdCypn7361WlOD/AD/z+VR7jnpQBcyrL94du/0pj
RAoc8gg/wCf8/jVUNwORjH+fw/SkLlQcEjj1pgUrlAJG29M1Tcc1dn5Y9c+9VHBzTDoNq0o
Cwg9/Sqvb6VMrA8E8YoEB6k06Jdz4pp6/WprYZkFAxko2kimdqsXakSHNVu9ADsjrTD607t
SfnSENb60qdDzSMPmoXOKYCjAFKOpP+e9IvT0ozjjFAD88c0HgUmeKRjjtQA38abnp+FLnI
H+fSj0FABTs0ynUAO96mhPIqEdKlixjr2oGXlYMvXGOKafl6EfjUQYjp1pWkxxmgRXnY5x1
opkx596KAHng96aOventwOvSkX3oAOT60yQHjFSDGaSQDb17UAVaTHOacRgmkPNADcH0oHS
gUmP5UAFLQe9GMdKAAdKUdPagAkUfSgB3arEJ/Gq/ap7bmUDPFAFlRwBTgMnpUvyjHGKA6D
HNAERX0FOjgZzxxj1qTIY59KlRwoOM85/yP8AP50tQIzbMn8X4D/P+fWkCc9e3+f8/wA6ke
XJzx+H+f8APpURlCnt09f8/wCfSjUZOI/lPGOPxqF4zu7Y/wA/5/xo80kcE/hTDIc/X/P+f
6UagP2Dnkj/AD/n/wCtSPjbTN5Pr+FDHj/CgQ3j0oyPQUwtQX5wPX/P40wHZ575FNc4B4GK
bnv2pN3OM9aAKh4zQv3qG6mkBwc0APPU8UsXMg7c+lITjNOhHz4HOT60AX4gCw57+tasKDo
Tznuf8/59KzLaF3YbQTz2zW7b6exYbm28dOv+f5fWpKRGycKfX1P0/wA/1pY4/nUdeR/n/P
6Vd/s8qOpOD2HPb/P5dKfHZfMpIwOM5oAkjhLKCADx17f5/wA81XukZW6YH/6/8/0rZjg2j
qPc/wCf8/SoLm0+UkAE/wCf8/1oAyGyQvU/5H+f8KY6FT0z/n/P/wBerotjgEjGD0/z/nnv
TXhYngfX9KAMaTJJx6k/5/z+VNbvxx1+g5/z/WpZYGDt8vHc4/z/AJ9aiYEnv17DnPPT3/W
gRXfljx+dNA/L6VKyck8Y9qfFHuPQnJ/GgCqcjp6imH8asun5Ef5/z0qMoec9P8/5/lTEUJ
uDxVZ2/lVy7TaapN70x9BBSg80mccUZ5oESjk1PbffqsM55qzbklqBkl6MnPqKpVo3Y3R9O
lZ3FAh3alVcigYPpT1Hyfr+FAyFxzQoyDRJw1IO5FAhRQBlsAUD+dAJU570APdeP8KYQQO1
PH3eaa4xx1oGM7AUdh9aBxijt78UCE4wad0BNNpSMGgY4HAxUsZG33qDNWbeMunWgCQHjnp
1pjHJqdojzjnnoKh2GgRBMe9FLMGHbn2ooAew96QDJAqQsMcCmB+cf5xQA5UJP19aSRcLk+
hpRIfQUPlh1/D3oArEVGf6VIRn0pnfP+e1ADRS4o7Ud6AE9qUUUYoAO1A+lA4FKOooAeRxy
KmtgdxbBqLGRViL7nAFAEu4Y/8Arf5/z60oZSfQ+/8An/PtTQfQnP8An/P+FAIB/wA/5/z3
oAl3cHFKxPv+fX/P+cVFnHSjJI5IwfX/AD/n3oAeWI759/8AP+feot2T+vSlKk9QaVYnJ4B
oAQZHtj3pfm9zUywNt/z0pTBheWA9fpz/AJ/woAhBb6k9OO9IxbHXPpUvlAHJb8/0pdoHHJ
PfPX/9dAFbaf8AJo2EDOOMVY247fp/n/PSkZX6gDH+f8+tAyDY59KUwse+f0pzCTHPA/p/h
URDHhmOfc0CK0i4J5oX5WzTnGCajNA0PyO1OicowIpq8ilCnPOKBGvYz7gDnOD+X+f8iuns
JfMbgZP+f8/4VxlijK/ygkn0rbtpZwylFI98/wCf8nvUlHWMqiPlf8/5/r1qNdu6syCW/IB
8wD2/L/P+FTFbvH+uAOOwoA02kRV5IH+f8/8A16rS30MfBlGf8/5/pWVNBeEn593pjj/P+e
lZ9zBOD86uPw+v+f60AbjaraA8yj6dc/5/z1qo+qxFv3ak/QYrF27eowT1pqvgnHT6/SgRc
a+y5LAHr/X/AD/hTWuIHzlMHHUEe/4f0+tVS3Jz+P60wAlsDOc9vWgC7uiLcOf8/wCf5UAq
D1Uge/0qjg+oxTxuP3Tzn/CgZaK7uRnP49f8f19KjMfuO/8An/P40kaTEfLjGMde3+f8mpf
KlJ5545/z/n8KYjMvkIz34HI+tZb/AErc1BcA7uDjv9axJBTQDBTueKb3pc9qBEo61atFBk
FVU5ar1ipaTpnr/KgZPdIPJJ6VlHit2aP92QR69f8AP+fWsRxzz1oEA7c1MiZiJHIqIDmrc
S/6O2eKBlKUcimAcGpZRkio8cUCADikpQMUY60AG7A4NIBnAzQR+VPh5kHpmgBsibCBTM8C
rd8AJQQByKp84H4UAHrTj0PpTR1xTs0DD3q5akjnrjmqYq5aMAD9KAJy4x+H+f8AP060wvy
cmnMBjrj/AD/n/wCtURGBjGO1AiKUjtjj34oqOeigdxzU08n/AOvTjQFoECg0/BIP0pB1p4
9aAKpGDz1pnarMy5XNVyMUANApMdcUGigBcGijvRzQAmOKcnUGk5xTlHNADwMir0MGU5z1q
tChY4UVoxpIkQI4BP14pARi34/z/n/PenCD6/5/z/8AqoZ2AzzTN5Of8f8AP+fWgB5ijGQT
QPLHbHP+f8/yqEuc/e/Km7vX86YFgMucD/P+f8mnbmPIQn3qJDin7iDxx260gHgSMcnjmpT
bZGWb06fj/n+VRhmxk8/h9anW42jBU45wR+P+f50DE+yqrZAyR60vlqoGB/nipknic88f5/
z/AEpzPGBgkH6UAU2wD069e1NIRuw4/l6/54p0wTO4N+dReYvbI5zwO9ADiEXOeDnp781BL
5ZNK75zgY/z/n/69QSE54I4NMRXkA3Nj+dNCgnmnNnn6UKO5HegY9UGTUiIMjn/ABpqYzj8
s1Ipwf8A69AGjYQoAd3559/8/wCFa9tsBA2j/wCv/n+vSsO3uCiE8f5/z/8AXqKbUpeVjdl
Hc5pDOpN5EjbdwOOMZ+n+f8anjnVgCCMYrhDK5bJc5z68/wD66elxMnKyHj3osI7veCTuPG
Pw/wA/55oeSHce5HbJ/wA/1rj/AO1btkC+YQR1IJ5qCS+uDwZnI7AsaAOvnS0lwWRQc9ePa
qbWlow+Rhz/AHa5gXMxcNvOfXNXoriXA+bNAF6W1jB+WTpng/jnp/n1qJbXcSAwIHv/AJ4/
SohKcnLE/h9aduDEktz1/H/P40gJjAqnk4/Dn/8AXTkijHOc/wCRVQkqflYjjpmnpNICDwa
ALqgY4+vf/P8AntTsYz26/wBf8/41VWY7c7NvHb/P+fepkmXpkn+nX/P+FAyvqS5UY9P8a5
+cYbFdLdlZIu5IHrmufu0KuciqEVT1xQTzTiO/emGgQ9Dz1rQsMByd2OD39qzl61ds8ZJ9j
QM1DIzfeJwf8/5/lWPOu2VhWiw79Px/z/nvVG4XD5FJCIvQ1cg5tmGfXp9Kpfzq1auRCw60
DRVlPODTTgClmzvPHemEnFMQA/yoyfxpB09KKAAn3qSAZlUc1F7iprb/AFgoAmvwNy/SqRP
Q4q9e8heP85qi3rSQDQetO6Cmgc9KeaYwqeH7vpUAxnpU8Y4GKBEpJA600sT36e9BzjvTDx
QBHKcduPeilkAzkjI9qKAJtgJ6U9UBpQBnOaduAx69KQxoiFPEYxRvz0B/z/n604MSKAGSJ
mP6VRcfNxWk+DGfmrPuPlfigRDxSfzpe1J+FMA70dhS4oHegBKenFN7U6E7ie1AGhZrnkit
Uxb4UCBgfQ/hUOm24MIetQAcY7dP0pDsY8ltKnDLx61GIyOuP8/5/wD1Vt43DHBprW0TA7g
o9ycf5/z1oAxJIQDnOc0zaM4Ga1Zra3wTv5Hoc1WSCNs8/lQIqhDin7Cavx20fqPpVnyI1w
QAc5oGZixOwwF/SpRaSMOuPpWkERe3tgfjRIAM7R6/lzQBBBYDaD15p5toAMYB96nUMV4Bx
Ucuc8cfjSApTW8PQKQT74/z/nNVntgvIP5/5/8ArVclAI5Yc1CWPX/P+f196YFPypFPIJ57
f56/rVabqeK1H6c46ev1qnOnJz60CM9u9C1K6DnNOijU8EmmAzBAB6UAM3rVkx/KowPwNOi
jA7Y9zRcCBtwTbn8KjMZq5mJSSfmNQtL/AHUoAhKCrlvLZpEA4O7vxVdpDj7o/KmHaegwaB
lq4e1OPL4/CqjkEDnimFR+NMIwKBEmAB94Gnh2Q5Vuagz68UoYdaALkV1kgOeD3q8iAjOeK
xwGLDA9K3bRIlhUSMQ3oOf8/wA6Q0REH/I+lPiyegz9PwqfEOcAZ4654py+WMZ4/wAikMYI
278D/P8An/Cpo4Vznnv/AF/z/jTlIK8Y47U7JwR/nv8A5/woAeYl2HAHP/16wNViKyHIreD
cdf8APP8An/Gs/V49yh/wNMTOeNR55qV8/jURpiHJ1q9aAkkbSciqS9a0tOxv5P5UDJGZhw
R+n+f89qrzcnPtjitt0XuMj+n+H6e9Zl95Y4Xqf0/z/ntSQigeBU1sOCMdaiI71YtJAhJ7m
gZXuVIkJPrUBHH/ANarN580mR+dVScUwFXgcUHrQD8tIc5zgmgQGpLcHzBUZz2qxZ/69Tnv
SYyS6yAARVJq07xfXt0/Osxhg4oQhq/eFSSfeNNj+/UkuN3GaYyPqauWy7l6CqeeaswSbB1
7UCLDRcf1qJk46Gn+eMDgGmmRSPSgCvOvHtRRMcgEGigC1j0z+VKARzx0owc9/wDP9aNv+0
KQChecZGP6f4UuDjJpp/KnBT60wA/cPrVCbqK0duVwO4qhcIykZBFAEFJQelGeaAF6igH+d
HajoKACpIgASai96lj6UAbNpceXAo5OPepzqLADaoHfnn0qjCcQrkUMw96Vhll7x2PLGm+c
xqvu9BTgzY4oESs5J449KaJPm68+1REmk5Y8UDLK3Tr74qf7W3BPB/OqiwvnirEdpcSj5UO
KQFuK8XPzEEc9Pxqz9rhJ7Z96rRaNMzAuQo96uLocXVnJPsKAI2vgFASqUlwxHJ/Krk2jFV
Jicjp96syayuIxz8wz2NAMQ3Azx6etRvce3+f8/hTPLKDkEVG2S2c5+tMRL9oLdgDSOxP3i
T6VGp+YZANTBSe1MCo+PSliGWHGatJGjY3n9P8AP+fWnB4oh8oA/wA/5/8ArUAIImbHGMdT
UhiZUwikDHU9TUaXW7JUZ9Pb/P8Ak0rzqBlpOaQysykZ6D8aaTjrins0cjdSeaa8aNzn8aY
hjNx05NQkjPNPKY6NUTcHFAATg5HpQ2TzSxo0jBVGSfStaLRJXiDMvbsKAMbYT0FSJAx7Vo
NYOnRefpTBEyHmi4DIownJAJq3FKM4J4qAxc55qSOLDDOetICxkAhuen+FNWb0yKaV2pwe3
+FNXqMjtSGWllYf5/z/AJ707zzzk9R/j/n/ABqJQoHT9f8AP+exqNuv+f8AP+e1AFz7QO+P
85/z/hUd1Is0OD6g1W8w9jRI3yfrmmBkTgLIQKg71POcuahH0piFFXLWTYCR+FUx9as22cj
8qBmhPcttyWzznHT1/wA/0rOdyxzmrEiuevPpn/P+fWoWiYA8UCGdqVWwaMHHSk5x+P8An8
aQCPycn+dREDnHFSt2IqJj1pjAcAUlHalPU/SgBCRjtVmzZROpY45NVTnnjmpbfLSgD0pMD
SvnjMR2kfh/n/PFZLDnNWriVclB2qoST/8AqpoQR8t0p8p57UWq75gOn4Us6kPg0ARk8mpo
8YquRzVmLlSPSgBSOKYTjoae2CKjYc8UARyn5fxopXAx0yfWigDQCkkYGf8AP+f/AK9TR2l
zLwsZ/GprWWPeMjB9/wDP+fataORP7y8jj+lTcZmR6TIf9bKq8c45/wAj9Kux6VbR8vuf68
f5/GrYwegHXt1zn+f605GBIH8qAIfssQGI4QO1YOswhGBrpz07dK57XRzn3poDBPSkFKaKY
gxxS0vagdKAEqWEZ696iqxbL+8AoA3YtOLwKyNk46VFJZvGDkVKbl0jVFwvFRSXDycM7ZpD
KzKFOCeacsDv0BqSKVVblR9avR3ELD5cDPrQBWj08kfPjmrcWmxggk5/yP8APrUygsMg1Pb
JkZY8cflx/n0pALFaRIowoJx+n+fwq6sJI6baVQABgf8A1/8A69Ttjbn3NAxqQoPvGg3CqM
BcdKR2QJ96s66vEiXC8n2/z/nvmgCW4vY1BHIP+f1rIub9GXag3e9Ur2WSbqxUccDvVPz2U
bW7d6Yiy8sjdSKgdc5O4ZqtJK5PBGKaHYjBzTESudoyDS/amVcDtVfdnPJoC5HBNIZY+0tt
IxURmJ681GSR0NTWkIkYbulAEltDPcnbFHn1NWLjTLqFMsoOOuDVmK7itW2ooGOOf8/5/Sm
3GqLIW+Y4J6UrsdkZWQBg5FKH7Hmm3DgsSvFRZPUVQiwSDimsmeaYrnAz1p+/gZoET2IAnQ
nHWu3tSrQKO/6//r/WuFSTawYHBHetbT9YaEhX5XGPw/z+FJjOmNvGy8xqwPqKjk0+BlOIw
Paks9Tt7jv83fNXiAyZAzSAxJtJjIymVJz/AJ/z+NVv7MmjI4yP0relUnk9P8/5/lVYzww8
tKAcjp17f59fegDFe2ZRkrjj0quVxWzNq8G0jyt/HVsVlG8Tefk2j0oARI5JOAp/zn/P9al
+wtgmRsev6/5/xp8d36Fce/Hr/n+hqSSfehH+f8/54oAruLW3j3ZDN7msy7vmlO0YA9qS6S
TeSc47VUYHHIqhDHGRn1qPBHapRjpQwwOKAIx97mrdigeZQehqp3xVm0Yo4YZzz0+lAI2di
sQB/e9O/wDn8faq9xCAM47f5/8Ar/jUiMSQxJ59e4/z+H402Yk5GfzPX/6//wBakBmlTz1H
NRkVK39aYT7mmA3DZwc1G6kc1MD9Kil7+9AEYPSjnOKQcd6U0DEIHanqTvAxTCetS22GmAI
45oEREktnn8aPSrMkYB+7/wDXqFlxjA/GgBIWKSbx1FLKSxz1pF9aG56UAMzk4q3agEHNU2
61btvvD19qBk7QoRwSD+dQPHt5BBFWCw9P8P8A9VMY54z+lAFGTPIP60VJNjHH8qKBFrcQc
g1Nb3IjkBZiQPX1qseR2pooA34dRiZQA20kd/8AP/1qsx3KHjrwCfy/z1/SuZXdnA7fzq1b
tOhBjDH6CkM6csCCeeP/AK9c7rcoYgfhWilxeeUcQE/L+nNYF/JI8pL596EBR7UClNJTEPH
QUmKUDijgUAHvU0J54NRCpYuv40AaBc4GetJuzwfSkzxxSYOeRikA4kGjJHekDADjmgHPag
CeO6kA2g5Aq5a6oUYB+B79qoKvNO2DpmgZ0UF/HKPlYfhVoyArnINcvEj5BXPtWnbreAcZI
z3FIZZurjaCO/asSWWRyTn5vXtWlcxXuzcsAcVkTSXCnDwbcetALUjaNmPzSc4qB1Xed5yB
0xSPK3OOlRyO6jjBz+lA+VimWIdEyfemSybhkKqj0BqFt7fwcn0prpJGxVgQRwQaZVvITkm
nMkg4ORUecZpd57k0g0FOR1NSR3BjUBT9ahJyOlITQSyZpizZJ603zDUJ69aUZpiH78nmnh
hUX1pyqSehoAkXBPWl4wM06KAsecjjPSrSabLIu4YA9S1MRTVuKernPPFOeIBiFPHQEUeXi
gQ5ZXDbgxB9RWzY+ILmMiOR9+eM45FYjc/55p8KMXB9KANybUZZDjzGx6f5/wA+uarmUn3/
AMP8/wD6qibBABB7f5/z+lNL4HU0hkpkOeRz61EWJbrTcZ6n/P8An/PekOff60CJMHqDz7f
5/wA+tN8xgeMj/P8An/69OQ46nv8A5/z+lDbe3+f8/wCcUDGSXDFcE5H+f8/4VTkfPJqw4B
NQOopiIhwelDjmnAY7flSHsaAECg9qmgQZOcf41GKkiY9hQBoZCgYOOfrz/j+tQs4wcen+f
8//AF6bhyORn6dMf4Uw985H1FICBjxUeemOP8/yqRuRmoGJzihAKXwetMZic96aeTQc4pgI
DzQT/nNIDSE854oAUmpInZZATg/WosjPWpI+WGKALDybjzTepHrSZ9sdqT+fHSgBwUAH0pr
r9RSqTt70dRxzQBGVz78VchjCrkgdKqgc9auxF2QBR9P8/wCe9ADX7/4/54qF3AOQM/jUjx
TY+bp7c1DtPpg0DZFMxPX8aKJAR2/WigRcSFpDxVqLTw+CzcVEmVOQSK0bcyuoYKCO59fwp
DJINPgTBKbyO7ema0o40VRhAOnb2qCBTxk4Of1/z+NXUQHHP5UgGsdobHoa5fWiGmzxmuon
wqMQOAK5HU33zke9NAZ2KKU9KSmIeOlNIpwHy0h6UAOxU0I5qICrMKEgUAT7j2zS09ICeel
WEt1B7k0XAqhM9uKfHbux4B59K0FthjkAVZiVVAC0hlOHS5XAJwo9Sa0LfR4wQZGLfh9KlX
JwAT7VOgP944xSAsQ6fAmMKMVYaLBG3AHeo4yB3P1qbeoAoGNZARt9eKoyWFupI+xGQMQSS
3+Jq6ZRupjS8Y/WgDB1LTrCBPMOY84GMZ5rIktBjKLkeoFdRcYZcEBvY1TK8544HSmF2cu0
bKeY2HpUMkZPY8108sMLMzMgJbuTVSSxTzcBwp9KAuzAMb4x7elM2sB0rXe08t9p+YVDcRY
X7oHuaQ0zO3MOwpvJHQVYSEswwMk1NJYkR7gcn2phcoYFOWNyPlX9KcYyGJwcds1atJdjgD
GM96B8tyoIpARujOPpV+0ig3jzEOO/NbMMtlcskTDYSOuRin3Vglta+Z5uWOOqjPekKxGk1
tDgRwBh6N+NQ3t+00bqyKuePl4xUKoTxyzHPXtUMqSSZjQkjpxQSVGBTAzlccZoPzdznPSr
i6XKwwxwaswaMxXdnjvTuKxnw2zSthRWra6RIV3AqTjvVq0sHR1yMe5rahxHFt4P1oGc+9q
yjaV/T/P+fWqjW4DfMGH6V1ZCEZZVPPcf5/z6VVntrc8gFc46H/P+e5pAc6YkC5549qYFY4
rXlsvlJjbPHIrPdJEOChoAgxjII/z/AJ//AF01sfXn/P8An9KklbHb86rM2cjFMAY8/wBKh
kx1qdYHY5PApXiVc554piKgHGPbtSsmeakIAPpTXxgYoAZs46fganiX5e/vUQHP/wBerEfG
OtICzGp+XGevpzn/ABpCm7gjIA/z/wDXp6MBgHp79/zo3fNz1/z/AJ/lQMovD7EVC8BPPtV
xj1NMbkHrn/P60AUWjw3NBxg4/SpXA3duPSmsD0IpiKx+90/Cmkc81MVwaYw5NADQM1LCMN
nn8Kj5z3qWIigB2MnOf/rUhGPXH+etPzk0gBOAB/8AWoAavQ9c/WjBJ4FSxx8c0pH4UARqg
zzk1oRECMDOBVMcEVai4UdvpSAC2DjHcY/z61G20jnFK+Mf5/zio2wPWmNlaZBtOMUUkzcc
c+4ooEa9s0YcFuQfWr6SKrAowC4ORjpWbFAdoeM7hnkN0rSt41K7s4PcVIy5GQyAjuasqRt
5qshVFHYA96cLmJf4s8dqBjrpv3b1x9//AK9h6GujvL1QWA6VzN2/mTs3rTRJXzkUYoPFJk
9AOScCmBLghenamVdawm/tYaWsiNMZ/ILD7uc4J+lVbiB7ZYC7hjNH5gCjkDcVGfrjP4igL
CBu2K0rRiEBA4rIEg7dfYVoMJLGZYncM5jSQhe25Q2PrzQM01ZeucmpBKBnGKylvFYfpVmN
i8LTCRQoOACfmY+1SMv+cPWpEuOevHaqEIknaQIQqxRmRifQdvxyB+NMW4w2Oc/SgDYW4OR
yP84qVbk8fzrHFxxnJ/KnpcjeN0gUBSSSPQcD8aANv7UQM57U43ZzyRxWGb3jOSPTNBvOfT
PPIoA2XvcdifYUx7vnrjpxWR9rJbAPQ0faPkyX53bQgHPagC89zvbG44//AFVG0oI64J7is
8zhWA5znp3pZWaC3hldv9cpZVxyACV/mD+VAE05lk+VJNoHWjzGXg5yO571RW6aQuA6xhFL
Ev1J7AD1/wA8VWa5dyPvc9OOtMRrNPtYN/WoJ5onx8p5/Ss8ylVyT1pjysOoYZPcdaAL0Ij
LkBhz2x2qwSAD/IisneQe4I7EYNTKblEhaTKRTcq55GM4J4+hoAsJmdnSSLAJ/KkbTDkFDx
2FSbTFL5b3UGQm9ipJAHGMHHJOelCXRLYUFsHsM0hjY4ZoiOM9sH/PWrcE0jKFdSVHQGkS5
Eh2bcnHIx24qeKVGVm3c7gACvX3zQO5KYkaF1GVLnkjqaIbaONSBz7mkgYzyCJGVMg4LdD7
Z7fWnOJUieVRvjV9hdQeuD2oEXBHH1NSgxoo56f/AFqosWS2WbzUIfovOff/AD396ZLMyEq
G8wJjcyA4HtmgDT85R6cf5/z/AFpGuAM89jWe5kjiidjkSpv4HC8kYz+AP40yMvcS+WrbcI
zFsZwFUmgC692AvUdaie5zjJ/z/n/IrOknKsUYMGyeCOe/+f61WkvsMUVGLjttOfy/z+NAG
uJxt5PA/wDrVTluVUnD54rKe9mkLBVdtv3sKTj6/lVcyuy78MV9ccUCL890sjZIB+lMWeP8
ff1qlvcKD5b4Y4UletMLsR8qHjAJxwKYGn5ymmSvwTmqWGVzHGTPgfejU4P046ZqXy52sBd
gFlaRkVQhJ+UKSSfT5hTAaW9qQnnmojLyOMknoByaXL71URyFmGVULyfcCgRMCO9Sh/Y1UL
OJCojfeOCoU5pwLrlijgLwxKnA9jSGjQSQZBDYyaN/Ttmqy7hb/aXJVM4UFT8344wBSF3Vd
7RuFzjJU4zSAlL5zz79aYW4x7U1o2WFZGdSWJBTuv1p1pALhZpZbjyIYQMttLEk9AB+B7jp
TAiZvm5zmmFjV19KRgkqXoNq0TSNK0eCoDbcbc88kY/+tUUtjELOS6trwzpE6pIHi2EFgSM
cnP3TQKxSPWmtyTTS23rU0VpeXNzHbxW7+ZKcIGUgH3pgRd6kVgtR+XMzsgglLL1UIcgU9Y
H+ypc5J82VokjC8kqFJP8A48PzoAkWUE05XwP61HDa3U0kiJbuTEm91KkECgxskSySOA7MR
5eDuABIyT9RQBbV1YH1HpSMPTNVEkZRgGpPNIGBigCYcGrCYKj6dKpCX1qzFMpA5GaAHkY/
OoZAOg9MVLuBUnI7f5+lQyfXpQBVlGOf50USjjpRQBrxT+U+ece1PS6dSSCNuOAaovI2MdP
pUO/nJzSsM02vdxO5yQaZ9oPbA+tZ3mnPFPViT1osInmkLZy2aoScmrJOVqo/WmA2rekxrP
rVlG/3DOpf/dByf0BqpmgEg5BwfagDoLPVoJ724uDpttE6QyzGRd24Ng46nH3iKmMUtuJDA
LpipitP9GUb1Mca7iSRwCzn649q5oEjOD1GD704SyruxIw3fe56/WkO50t9Hei4m/stG86W
/eCWWNRnCBFGfTJLE+tOuXvZbgPpqsv2m+lDyxDhUUqqAnsAAT+NcyJZFzh2G45PPU0qySK
CquwB6gE80Bc6G5ki8p9YiVAkE1wsAA4Ll8p+QYt+AqzqMptY7+FIbsW0SiFPM2iLggBl45
Jxn8zXLAtt25O3PSpt0jqAzMQOgJPFAF/TL57Wwv7lDtf93CpHUZJYn/xz9a1Lq6khtHmSU
/aGS3iMv8XKF259clR+FcztOMZ4PanAvjGT+dAHSrcNLZLq0oUNEZUAAwPMYgj8gzH8Kp6U
jSi5IUSM5igVWOASzg8ntwhH41VN2WsorVYvLSPLHnO9jwWP5Ypxm22ItljCAyeY7DqxHA/
IE/nSA6BjLPMkkwugjTM62lyq/MVRmAX2zgY9xVa3e9aGL7d5r3JaaWKOQfNhYyBwemWP/j
tc88jk5LMxHQk0xpJC24s271zzTsFzSu1ksdKtYJo/Lkd5JmDdQOFAx/wE1esG8vT4yElkl
W1MqpbgeYC8mNw/4Ao/OucdWk+8WP41Nd3D3Nx5oURbVVFRCcKoGAPXtQFzcuZbtoZntopz
exRRRctulVWLuWOBwfur7ZqLU764tbWeTzj9oWO3tzIDz9wu/P8AvMBmsH5uSGIJ6nPWmkE
jnJoC50yyKt6JZQHdJoy7N/EbeAu2fqxH5VnDUNQfTLZVuH8+5u2VGBwQMIMA9gST+VZWDn
rTcHI56dKYF+9ik1LxFNBZhWea4fYR0AyTn6Y5rYWa6M728sd7ItrAzQ7hiaVywUuN2cYBO
B2FczgggjII9KXL5B3HPqaVguX9dlc/Z4pFlEkcRz58geTkk/NwMdelacb3sX2SV5iLS1sl
aNHY4dvLLg474YgfXArnCpznOSaQ7j34FAGkb+e40WZp38x/MSBXblivzu3P120y3uri00U
i2laOW6utoKnBIRR39MvWeQaAp7fnTEdc7szTm1W6kaS9kDy20gTAXaq7jg8fePbrSxzC+c
28e1Wv1uJR83A+cY59P3R5965DaSCMkZq1PcvO8Z2LGsaBERMgKB/9fJ+pNKw7nWQXAns8W
cdyy+cYgYHCFY0Ubc8HGSzN9c0+Y3d7AvkOI4pJ38zdL8jZKqFJHryfoTXHozjOCQCP0q1D
NKcggt9KQHWyF2uEmmNzCv2gSGCZgwIUMx2jHGMY/EVSm+3RxwvbMYreO33s5PyOxGWB9SS
cflWbmfbu8lsY/wAf8/0qjcTXBJVlKYoGb8t40NzcQPPiG1s/LKbvlztVDx3O45rItdRaCO
9uImKtHCEQ99zMB/INWSwckk96j2kZpiOh8+7msg0LyzXqWcahg2XAeRnJHfhdq/iaiu7qW
302TE7/AGpUht3lD/N/E7DOe2VX8KwQD2/nSYosB0UVxfTS6bd73jtsm4u5Ubapbe27PPXa
FGP8arvev9r06x80R20kcccyZ+UCQ7mz9A3XtisTBweaQjjkZoEdEt3e208s+omRBNeQ+XG
7cAB9zFV7YwB+NMggPmv4eikXdNC5lcN8vm7lcc/7IQD/AL69a5/GBnv0qa2uTaiYxopklQ
x+Yc5VSMEDtyOKBm1K91d20B0tnih85lLq+3Yi7VTd6YUE/Viajivp1utKj+0kL5hup/Lba
GzIWP8A46o496xB06Uhz0oAt6Y+zVI52wDCkkwz03KpK/8AjwFXLO51C60i6WFpJrlZERGD
/OqHczc5zjKrWR2+tBXI6UMRu6nePDp7/Z5nM5MNs0gfliiZbBB5+ZgM+1ST3r3Gq6lA91+
5EK26ktlSxdEJx343Nn2rnmBz0P40dDk0DOsaLK3ME5nRJZIrZDLMpV13j5toAAAC9uOarw
3Yv7i7ee5bybi+hjVXbhVLlicdsBQPxrAEM3lGXyJvL679hx+dIpJ5FIDUuY7iGyuZ7lfLm
u7gZQkFgACxP5kUmnad59gbk2ZvGeQosfm7AoAB3HnJyTj8DWcFz2o2soJCngUAbDfbbizu
7RLaOKRDCi26MOIxvbjJyeSCee9UZYLi104WbhRPLKZ5E8wfIiLhSeep3Px14HrVKRHD4dS
D3BGMU0r27UwuS6V5n9rWrxpHI0b+YElbCsVG7GfU4wPetxftCMpSS7jmMc7C2luBIxbYFV
geMcueP9iubCmgLlgqqWJ4CqM5oBG2ba98m1hhuyyidmurlZsBSG28nOcALn8eKnjnjkd5I
Y3lklglnREkCOpkmwcH1CKPzrnNpJbarMVBJ2joPWnbG7qyn0IwaAOhV7qWGa3ib7PIkUUL
MbjeyKzs7Fm46dDjpWXqAll2EEPHbQxKzFudzrvP1+Zmz71RA6e1OAwAPpQAL3+lPJ+tNHS
nUxBnjgUqnjOabyeQP0ozj8qAJBMw796cZQQBioD16UdVoAWRxjtRUMuduaKANBsnOagz7V
abDfKajaFh7igCEKT3qeNcd6jVTnBqdV4oAicEVA4q3IuFzVV+vSgCLFLinY7HrS4PWgBFA
yM9KnEMJK/PIN3TIqHFWEkZgsZRWPQE0DD7PEAWZ2wp29O9KbdQm4MeTwCMU9BKEYlQQTuy
e3vUsUbycknJ7mkIiS3P8VSCPjAHatCO1TYGLFj1xVqGFAwAjGBmgZlJYSOfukfX1qzFpeM
bj+Va3lAnn/PWp0txuyaQGaliq4+X9KX7EGIG3jHH6VsrAAMYzSeR8wwOKBmHJpysOnNU59
OaM4we9dT5AA6VDNACu0qSKYjkvKKk0yRfQc10E1iGbAA/GqU2nSKMgelAjJIPakIqzJCyk
gg/5/z/APqqPbjrTAh29qNvTIqYx5o2Y60AQkUEe1S49qYVFADSKTbk1MopwXjgUAV/L5pQ
lWo7WSU4A9K1rTRRyZOOO4pXHYwUt3bGB9Kv2+kTSgEJ1ro4NOgiJ+UHoc/lWjBCgAAUKfX
3oCxhWfh8EZl5wegrTj0qGJcJGuPpWvDAPTipPJHpn8KQGUbPJ4H+ef8AP9aZJp6Srh0DZ6
ce/wDn/wCvW15Ax0oMAI6f5/z/AJFAHJ3PhtZMtC2Ce1Y11o1zATuiJHqBXoXlDrimSwo6k
MoxTA8we2ZO2COMVDt7YrvbrS4JskKucnr/AJ/z61g3uiMgYqMev/1/8/TNAHPEf403aauz
Wrp1H6f59ar7D0piIipPagA9MVN9fpTSozkf5/8ArUARgcfWjaD708D/ACaQ4HagBCvr+dJ
0ONtLk9hz+NLtB+mPTtQAiRyTSLHGoZn4ALAD8zxSz28tvIY5k2vx8oYN/KnBAT06+1SxW7
u3yKc/ypAbhlkvtXMtnqjI8j4itLhGAHbYcZGO1QvpVrdS6ZbQwSQy3ESbpN428sckjbyfx
9K0beRftIvJrS3N0W3eaA2d397G7Gfw/Cp47x4Y4xHHGGjAVXGSSA24Drjrj/GlsOxl/wBg
WuFOJYT5qJhrhHLAnBPyjgimy6fZeXeLbCZHtAGy7AhxuCnjHB5BFW/tUazxhLaKBPORnZd
x4B9ycD/61R3N3uFzHDFFH57fvGTOWGcjvgcjtjpQPqN1a0s7i+1PYkyzQlpNxcEH5gDxjI
6+tV7nQbWESREOjxRFvOa5jwWAzjZjPPSllu5JJrqV1UG43K4HbJBOPyH+B602S+D5LWsHn
OnlvN8xPTBOM4zjvimIgl0fT47xLFPtHmvb+b5pkXAby9+NuOR+PeovD0Z/4SOxJGAJOfyN
TS30hvRd7U8xY/Lx2xs2fy/X8qhsrhrO9iu0CmSI5Abpz64piC/jFhpaQWR3wXIzLcgYMrD
+A/3cenU9aWbT7O3jnnuTcTmN4kVRIATuj3HJweBioobl4IpoCqyQzDDRuOM9iMdCPX+dE1
1LdxvG4QCRkc4HOVXaMfgaQyaTSrO18+eTzpYY0haOMSBWzIu7k45xg9BzVW+tre3+zm28z
ZLCsmJGBIJzxkAZ6DtWhDO9x5wnNsA0USCOYMEfYMA5U5BA/A5NVdYlSW5iEZjxFCkZ8oHY
COwzyev1NCEZwGQc/jS85/8ArUDt1pQM0wEz2zTO3Ix9alAz1FDDjGP1oAaBn60YxTVyG9q
mRQw6UAVLg7RxRTbg5PYUUAbixAx7j1NWjbqikZztXPIoopDK8sCDOB0qIDFFFCBjJTkY9K
qPw1FFMQn8VKOwoooAkVRkcdasCMIyt6HNFFADkkJOMD0zjnFWrdQwAPf/AOtRRSY0aUcS7
R9M1OiBc4+lFFIZP3/X+dTxAFqKKALYGMUHt9M0UUANA/lmmSLyB7//AF6KKAK7YLZIHrSM
oPBwedv9aKKAM+6t48ByvXn8sVmT26o23OaKKokr4wT+NIf/AK/50UUAMxk498UmM4PrzRR
QNEiRgnFaFpZpKm9ifWiikCNaKGOPAVRn1xVz1oopDJ41B/DH9KtQqP0oooAvIP54p2faii
gkOc01uuKKKAI2c4OPrUDs3949xiiigZVuBsJYHou79aqycqwPPQc+/NFFAzOuIkcfMoPUc
+1ZE9rGX447fy/xoooAoyR7RnOcjNRMBn9aKKZIbR268imMuB17ZoopgGBu249ulTrGpPNF
FJgWrW0jkTzH5GfujitFI0wuxQowcAfgP60UUmNF63jH6/1pHRckEZ+Xd/8AWoopMOpSZQz
nt82KZIoRc+2f6f5+lFFMojlUDII74/T/AD7+9UmAHPtn9aKKCCNlGCQO+KaBgDHGQT+R/w
DrUUU0Mic5B9lDUkfB7dQKKKYi0CCOBjgn8qgYDeVxjHHFFFAEbRAc56imqvr2wfrRRQAqj
GMUgIIJx2zRRQAbAzEegpV4hlk7ovGfcgf1oooAozqBGG9aKKKQH//Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAGDAAwBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAP/9k=
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCACVAUEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6DsKXA9B+QoXoP
oP5UtACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0
UAJgeg/IVzvi/ULjR/CXijV7Iql5pXh3W9StHKRsEubHTLm5gYrKjxsFliQlZEdCBh1ZSQe
jrjfiL/wAk+8d/9ib4n/8ATJfUAfxEfBLV/wDg6b/ag+Fnjn4yfsz/APBRX4CeOvDvhDS/h
qkXhbxv8F/gX8PPiJ4o8Y/EH9mb4I/tGTeFfDekH4AeIvA0Eemr8cNP8H6HrfiHx7ocWvXu
izavq8Wi2N1bwp9Zj9jv/g7+IH/G0b9h/JA4/wCFe+DuCe3H7EZ6HjjI9M1+i3/BADH/AAy
f8R8/9D5+zH/67E/4J9n/AOvX7vkjB/xxz6Z7UAfwr/FLSv8Ag7u+D3xfTwN4x/bd/Z4svh
hb/CXxZ8W/FH7Vt34D+BGl/s3eC9P8DvImp+DfFOv6z+zfpnijTfH17ezabaaN4fsvA9zN4
htNWGsWtzcaL4a8V6n4Z+W9T/bX/wCDjHwz4Y02fx9/wUj+Evwy8ZeDPhVrHxg/bA0T4j/A
D4Gaf4e/Yu0HxPb6Mf2bPhZ8VvEvhf4C+JtW1n9qz9ou4vNWbwZ+zH4J8PeI/ixoqf8ACLv
4i0K0XVtWGi/0X/8ABcFLjQ9Z/Z++KNrHrvgk/CDwz8WPGb/tPfEJJPFf7Mn7HqG78D6Hcf
Gvw58DoxI37QX/AAUNv4tdb4dfsP8Aw8e3v4LbxF4y8a+NbmCGDw89xH+ePwd8I/B7wF8Qr
D4fWHjbW9AtPhp8O/Afxg8QfDTxZ8LE+Lfj39kX4y/HHxpoXiDQfHvxL8X+LvDvirVf2hf+
C+n7WeqXPh6w+Hui6hp3h+4/Z00O4+I+ieFvCfjfw5pPhu0+I4B8E/s7/HH/AIOzv2kf2g7
P9mnwx+1l8MvCXjvTPg74X+Mnxo1Txl8KP2dYfDf7NDeOYPEd34G+Dvx2u9C+AfiLUvCXx9
8T6Lo+m+JYfg7pWkeIPGej+GfEml674ns9Dt9L8Vton6Wf8Md/8Hfo5P8AwVH/AGH8dz/wr
3wdwvc/8mSDoMnqPqOo/QL9hX9nvwx8P/2ldMPw++H82iWfwxn+MOo+O/hfH4+s/Gvwz/Zo
+J/xps7HxTc6n47+J2sQ+OPHn7Uv/BTT4gaROtl8afGNz8T/APhHvg78BvGGp+CbfWDo+o+
DtV+OP76ZHqOuPx9PrQB/FF+0H8Gf+Dwz4FfCLxh8VtA/bk/Z2+P9/wCErSxvB8L/AII/Cj
4T678Utf02S7itbxvCui+Lv2U/Cek6veWVrMNXutLg1w6zqcFpLDotvqupLaWF38n+O/2mv
+Dnnwj8OL3U9B/ah0L4pfELwT4v8F+GNX8J/C34TfCPxbqX7QfiXx+08fiX4Tfsu2kP7H1n
4d+IvjH9k9fBfxAf9qbxv4D+IXjzwB4ShngntNRSbwR4pkuf7ZP20bBdV/ZK/aP0p9M+OOs
x6n8IvHemyaR+zNeSab+0BqcV/oFxaSWHwo1GKG4m0/x/dpK0Gh30EE09m7i4gieaJFP4fX
Wi+KPC3w3j0D4WQWXjrxJD4St/2Xfh3ZfDzxn4l0Ww+LGoeBNOi0zw/wD8E6/2HPiBdWl34
48E/s2/D4eFbOT9t/8Abi1OGDxL4kl8J+ItQk17w9qvhqeb9nYA/Be8/bS/4ObfFPiSSw+G
37YHgiO9+Iv7Qut/A39mr4P3/wALP2f/ABH8S/jFqXgrVpLD433/AIQ1tP2ZdB8P638LP2T
NQS+8HfHj9pDxRJ4E+DWoeKfDmqnwH4j8T211ZLN+rn/DHf8Awd/f9JR/2H//AA3vg/8A+g
jrqfEVvoHhj4faZ8FdJ8BfCD45fEb4i6OPgp4g+EX7NEPhf4C+DfjnZQeONFi+MX7Jv/BPv
wbr+oSXfwW/YV+Gfjy9uPHf7d37XVuNQ1vxBfabrVpY6xP4q0W2PwE/rNyPUdM/h6/SgD+Q
n/hjv/g79yCf+Co/7D2AQTn4e+D8Y98fsR5x645x0INflnrn7TH/AAdQ+EfHek+C/HP7bfw
K8AXa6l8XdW+JmoeNPCf7LXh4fs9/BX4U6zqmin9qD46+FNX+C9r43+HP7O/xHHh/XpvhV4
r1rwpc6p40Gl21vpfhlfEPinwTYeJP9EL1xg/j39D1xX8LP7QPh0WHxz+O/hkfD86C2p/F3
4mftJT/AAx/ax8UDVH8Un4e+Ntc09f+Ck//AAVs8aA50D9i39ntbEeH/wDgn7+xajxn4vRe
H/DWunw7qH9rGWQA+d/hf+2N/wAHJWtxfCrxl4x/bs+CMvgnxvqOteNvEngi80D9nD4R/E/
wh+ypo+la/qelftdfEqPxl+ytqV98B/2f/im2hSad8J/E/wARPCA8beLNf1bwvo9n8O7i68
Q6ZFdfY37J3g3/AIO4f2oP2edP+Kmr/tZfDP8AZx8c+IvF88ejeD/2jfhn8IPA3jfS/A+kW
l/Y6jJ4j+EGgfseeMNV0LUfEWvNp194dvfFHinwzq1ppOj332rwVcab4o0HWjh/C34T+B/i
fr+iy+KvjF4V1jwP4r8KWP7d3xPuP2nLLUND8f8AxgudI8WS+HNP/wCChH/BTDwTrUHhgwf
CHQru30M/8E5v+Ceng7UJvBOuWWveDPEvjW90nRtH8WTaP/Tr/wAE3tCk0z9nU6ofDXxk0b
/hKPiv8TvFS69+0zAdL/aj+J76j4mntn+KX7R/hseBfhuvhbx54jWyjsPBPg/+xJ08M/BfS
fhVaCewKL4Z8NgH4Mf8Md/8Hf3/AElH/YfH/dPPB3/0EZ/ka+TP2n/ij/wc1fsffE7xf/wu
r9rz4ceHP2drH9nzWPH1j+0A2l/s/wCpfDLSvilBolh4S0LwEuvwfsU23jzxr8S/FXxavdP
n8C/ATwx8JB4g8aaJ4htND0fxRcRaF4l8Z2X91DYwc+h7Zz7YHJ+g5PSvwl/4K4eD/iXfaz
8EPF3w20uSwu4n1XwJB8cPGcPgn4jeFf2Ztf8AE/iHQNQ0P4j/ALPH7N+qnVPiP8Vv+Cgfi
ifTJvhj+zBqfg/TodD8JJ4q8Ry+K9TtdNjktZgD+bvVP2yv+Dh/wQdR8PeO/wDgoR8HbXxH
4I8CfDn4xfH7xl/wg3wf0HwT+znp/j3w99q8Ffsn/FDR9Y/Yrn1NP2xfit4l1XStH8NeBvA
uo+NdU8KyadqzeLfCsWhSweI7DzH9qL/gox/wcgfsiftJ+G/AvxJ/am8LXXw2vvEPh6XW9Z
0X4ffsv+KPBfgbV75V8W+JP2XfE/xob4CeA/BXjH9qHwB4FMaeLPAfgeOfWdae70/WvBekX
UOsaesX9CmiaRP4B0XSNE1XW9W8H3vwQ0XTPhLqXibw5Do/xH179mq+8eac1nc/Av4FLoWn
zaN+0f8A8Fc/2oZNbfU/jl8YdL0fW9G+FM/jfVodIintdc8r4v8A5l/8FVv+E40HwV8GPCv
grwjrOnHwDf8Ax38CeIfhj4KudE8a/Av9lzwFrHwE8TeIfHfwp8UeKNX+JXh1/jP+2RrPh/
VH+K37Q3x2sj8TtT8A6hdSaPoNj4h1DXXf4tgH9xmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0
UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAV6KKKAJ16D6D+VLSL0H
0H8qU9D/AF4H4ntQAVBPdW1t5P2m4gt/tE8drb+fLHF59zLu8q3h8xl82eTa3lxJukfa21T
g1/PT8Tvid4j/AG1P+CzHiH/gn98QvH3xs+Bn7PP7LH7Ltn+0NafC7wD4v+KvwB8Z/ti/Ev
xtrVl4Sl+IunfF/wCGN7ouveJf2cPgvo3iW48NReEtK8deAde1r4z2+oalNofjfw14KkbRf
B/+Cwv/AATg/Z4+Hv7K2ofH3w9fft++P/Fngf8AaC/Ypb4V+AfBH7XH7RfxW8feE/GP/DTP
hTwXqvin9mLw38UviZ4jtNN/aJ8d+FPiLqfgPTda8QjX4dDu7LSJfDOj6FqI1jVdYAP6lMj
nkcdeen1pa/nKuv8AguD8Rvgx8Iv2oZv22f2J5v2UP2qPgT4w+AHgr4afAfxV+0T8PL/wN+
0Pqn7Uh1/S/gxd+Efj9qln4X8K3GjaVqngPx/e/GLXdNsPEem+AvCngXxTq8TeIdV0XWNA0
vyK5/4OKNXsvENz8PvD/wCy/wCB/j98S7b9uj9l79jpNR/Zs/aNt/FXwQ+Imm/tTfDPxd44
8J+KPgr8WPiH8Pvh3ZeKvGHhfxD4F8ReAvF3hTxP4d8CeGLXXksJx49kgXURYAH9SWR60V/
OPon/AAXV8S6D4G+M3w+/aC/ZDvfhb/wUR8AftR/BL9kfwB+xL4Y+MOk/EWy+IPxb/ag8Bp
43/Ztj1H9pGw8KaL8L/CHh/wAZWFp42vPF2sLe66ngbQPA1+t5HfeIta0Tw9qPo3xf/wCCt
v7SXwA+EP8AwUL1T4kfsJ3uqfH39gO6/Zu8U6z4F+HnxO8X6/8ACT4yfA/9oe4iiPxi+G/x
N1z4Q+HvFcnh/wCFdv4Z+KTfEyW9+FcPh3RZ/h9qMI8RyKNdn0QA/fHI9R27+vT8+3rTY5Y
pVLRSRyKHkiLRurqJIZGhmjJUkB4pUeKRD8ySKyMAykD8xfFX7cr6lr37cnhT4d+AdN1nw1
+yB4e+D+la78ZvGfxB/wCFWfB7/haXxS0HX/FfjzSPEPxM13RZtJ0bwj+zl8O9R+FvxT+I/
iTwdc/ELxZaeHviLFp3hXwHq/izTdL0PWPlf/gg9+2T+zp+0Z+zh8Q/2evgTo2u6R4i/Yp+
KfjH4W/FuS8+J3iX48aL8QvFHiTx3488TR/tB+EP2gvFuj6Be/FnTPj94ps/GnxBvNR1DRf
DerWWsX199r8JeHtAuvDP9qgH7y1x3xEx/wAK/wDHXI/5E7xP16f8gW+zng8Dvwfoa+Ndd/
4KZf8ABPTwd4i17wj4s/bV/Zo8OeK/Cuu6t4f8UeHNc+MPhLTdZ0HXtG1CTTNZ03VtOvdSF
7p2q6VqsFzpsunvIiRMjqOqqvgv7RP/AAWE/wCCb3gD9n742+ONL/a5+BnxM1Pw58KfiHr2
meAPhp8U/A2ufEHxxfaf4a1iaz8KeBNAm1xINT8Va7PAml6Fp7Tww6hqUsZkKozuoB+dP/B
Ir9tn9lP9ln9kL4+6h8dfjx8O/AUnw7t/2Wvif4s8L3+qG58eWngvWv8AgnL+wN4O8P6zpv
w8sY73xn4nuPGHjNrDwh4O0rw5oV5qPibxDf2GiaBa6jqV0LJ/1w8Tf8FQ/wBiDwFL8Wbbx
t8aZ/DUvwD+HXw5+Jfxol1z4ffEPTYvhafi5NaR/DT4YeN5p/Cxh0b9onxu1/af2T+ztcyw
fGy4hlWaLwFaxDcf4IPgd+3r+zTd6z4Cgs/2nb/wv4ptLD4VXvwx8V/Fj4UazN8Af2D9X+F
n/BPz9mjwR8a/2pvAfw/udCTU/wBqb9vrxvqXwy8SfBn9jXwVqEF34d+HXijQb3xlp7geNd
Cm1H6E8OftUfsxafF8LH8H/Hn4WfB4aBY+OPjt8IIPH3jjRPjhL+xdYay0y/EP9tH9oGWC6
1H/AIbq/wCC937SSzSn4R/A20OvWv7LJ1mza+03Rl0NmUA/pj/b28UeJv2oP2z/AIefAz9i
PWPGN7+1L+zH4J8eT/Fn472Or3fiL9nn9grw98ZvDyaNq3jvU/hxHLD4d+M37fXij4Y2/if
wT+zf8KdauZrbwZonxD8T/EHxvBZeHEs76TyGw/ZW8cp8EdOfwP8AC7xb8I/Gej/B7Sv2id
H+IfjT9m2f4w+NP2W9QvfCkL6P8V9N+E9roeh3n7Xn/BZ/4yz+E01f4tfFW5spZPgpq1vda
BaPuuLfTP2i4/8AgnD/AMFM/wDgnX8E/D1toeuftx/Abwp4c+Mfhb4O+JvBfwcHhrR9O8Q/
DbXm8EfEXVPF/wARf2tf2ltF0my0b4t/tjfGnSfBml3v7Ums+Jh4dHgX4vaVoPwxthq+r+I
tH8TeOfi79rf/AIKSf8FOND/4OF/2NP2SPgr8d/DutfsV/tATfswfFTwv4F+CvgPwf4ubxb
+zR4z1LV5viJ4x+IPizxN4N1jxJ/al3p3hrxprmoa94J8R2XhvSfhna+EdV04Q66usXUoB9
jfsUeDbL9ljxp+xx4i1v9mz9o/wZq/xS1TVvD/hj4EfEy/8N3+v/DXXf2k/E1xDqP7RnxD1
S/03WvGH7Tn/AAUL8beB/CXij4w/tgeP9J8YaLZfsz/sq3XxE+H2r6F4Wk0LSdG+Jn686b/
wUh/Yrv8AxVq/hTRvjlpuoanaftH+EP2QdPubXQPFVz4b8bftH+Lri1tU+Gnw28VHTI9A+K
PiHwIs7f8AC2br4f6rr1t8MY4rhviLf6G9jIsfnX/BUW18Nal8BNPs9e8SfGDTtX1DV/E2j
eD/AA7+y/8AD+y8X/tj/ELUfEXw98XaRqPgr9mDxcuna9f/AAn8Ya74WvdXPxI+J+heHdQv
fD/wNHxEt11HwYJm8a6N+Vz/ALPXwss/hPonww8HaZb+HdM03S/FP7O/w38afssx6Xo3jyX
Xzpet6X4o/ZA/4JgeMvH+l3X/AAq/4UeEbBvFVx+3P+354oSw174i6rb+PNS8XeKNKu9N1C
b9nsA/Wb9qX9oDwL8RP2ePG+ifCLU/F/xM8Z+K/HusfBj4YfDX4a+Kda+Ft9+098TPClxDq
PjP4SeDfix/wjms3el/Ci8itNb8KfGj45eA4hpfwl0TSviRcp8QPDmqeCdbvNL+DfF37Pfx
18EeGvjreeAvhT428TeO7rTdG8D+JbLwdf8AxJ8GeD/Euq6/oXgrTPhp/wAE/v2H7q5tZrv
9mP8AYa0Uad4Lm/ab/ah0PS/BWneIJ4fEF94fbw1qo1K6+Auz8BNf8N/Db4rfs3eEbHxNNp
0Gq+KfC/7Lnhn4h/CzwV4u+Kuiazpnwe0y71OL9if9ke11TQPFmq+EP2RPhNpfww1H/hrH9
sr4hWWj3Pxf8UeDrnR01/T/ABBb2SfAL+hCgD+OW8/YC/agTWPjnqnxj+Gvijxvo3g60+HX
gb4/ap4IsdT+Dx/bj16K28Ia58J/2EP2UNQ0HTNQl/Y8/wCCQf7Oo1fSdP8Aih8QN+iaj8V
vEOi+J774i3ml6PpfibUtN/pG0X9ub9lXxhruhaLofxd03UfEXiTwPqnxOs/Dlvpevx67pP
wi0geJZrP4v+MNFk0ePV/A3wp8ayeF7yH4deP/ABdFp3g74nHUfCw8D32vSeK/DwvvrvxFI
8fh/XZItZh8OyJo2pvH4guIYLmDQ3WynKazNbXTx21xDpjYvZIbiRIJUhMcrrGzMP4Z9V1K
38N6F4n+HVhpWh+O/FPjjUdf/aX+I3i79qnVPBWteGf2jdM+H3ibw9q/hv8A4K//APBS7Vt
N8P3dz8Df2Q/hVr/hbV7n9hD9jjwT44uI/j3oGp+E9Pg8Ox+Grm9tdfAP6ldL/wCCon7D+q
f8Iky/Gibw+fF3wA1n9qu7bxr8P/iR4MHw+/Z80JnNr8WvjUfEvhjR/wDhTXhXxQpRfh23x
Q/4RC6+JnmWo8HxeIBcwmT8F9E/Y4+Mn7Uvw78efHv4CfsseMfEHgD4+ftV6b8W/gJZ/tWf
EzTLNvj5fatdeJrrQ/27/wDgpB4M8T6Xp/xE8efs8/AeyuPCs/7D37HPhOQlPDPhrSNT8ef
D2UeKoda0/wCDoLS88U3cen6fBe+P7v4i3Fv+1XZWv7VVpJpWqfHK50vZbWf/AAVx/wCCt1
nBG0ngP9lrwBcqsH/BPH/gnrDBbS+OJ7fwqn/CKTvMN/8Acl8FpNfl+EXwtk8W+K/EfjXxE
nw68Dw+IPGni7wJc/C/xR418Qp4a0ldY8V+IvhtdWGmXfw/1/xDqqS6vqPglooB4ZvtQvNA
FvGNMEaAH4if8MBfHK4NhqHir4bfCfxTYeI4L3wv8QLP4n+APDHxE1Xx18UvBokubn/gol+
13BpXjTWrv4+eMXsrfxfB+yh+xnptj418C/CK68cfDUp4s8AyeHrWz+FX0D8FP24v2Sv2Xf
gv8Wrr4o+JL34Rr4A1u58dfFC78e3fiP4jfH3XNT8dN4T07wP4j/aZg8PeGEPh79rf47Sal
Zaz4P8A2ZdNl1P4jf8ACvbbw1ofhbwroVr4P1H4beAv2bJGGxg46jIHOOhPbPTmvwO/bTSH
x78TviffL8RrG/1n4X+KfCvhnwp8YtW+DcfxB8NfsoeO9WttBvfCnwh/ZW+Do1Z7r4+f8FF
/i3ql8kSfE/Tb611L4IfD7W/DraVB4VvNRPhj4qAH6VSftr/s5nQvGniKTxrrEVl4H1z4ae
DNfgPgjxp/bx+KnxQsbPUfBfwR0Lw62gz6xrnx7KanpMXib4M6Lpc/xP8ACV14h8OWvibwx
pNxq+mCfwH49RX/AO0Z8Zn8N/s8abeXfj74EaD4v8K/EP8AaPt9WkfT/gve+KdItbjV/hF8
BbTW7nUfATftb+NvD7WfhvUvidPpF+37P3w78TapqXivULmXxXonw88X/wAVn7KPjD9sLU/
+CtXxw/Z1/aO0mb4X/BH9i7xV8VvitpngLRPAnw1+I/xs/Z/1P4wXui2fwj1n4NaN8HNbl8
P/AB7/AG9Pivo/iv4b/CDwx8cvGmn/ALSPxQ07xV4p1DxZb3F/4iiv9cP7V/sY/wDBXfXPh
oPjFN4f/wCCSH/BYq6s4fF9r8LrP4M/Cn9nR/G3wr+AumfCu413VrHRJbzxJ8S49a1T9oP4
j2vxC/4WH+0V441mCz13xd4t8QaFDrdnqdz4cPi7xeAfbml/CT4/eHfDOmXN98HvEfwg8bf
DX4LXHiNtE+E1h4l+Kfh39jjwV420nUR4n+En7J/iafwxqep/tN/t4/HLXxrll8a/2rb3w/
r0Hw6stb1fUJBqFxqUmm/F/wDDv/goh8EP2lPgL8PPgfdeP9A+IUPxa8caP8XZvGPwu8KXN
3qn7Hn7I3wK8SfAr4gX2qfBD4Wjxf8AEXwfYfG347zWV54m8e/tF/tZ6anxK+IWseMrTVNR
1Ky1W38R+G/C3ir90f8Ah+542/6Qk/8ABbwYzg/8Mb6Txnrj/i5/Ffif/wAFn/8AgsAnxO+
HnwUTx7/wTi/4KV/s12p1343eCfDeuftFfAXQfAGl+LPFnxY+B3ijwF4b8MeE5pvHF9/aWv
G+1NNSudIhMc8OjWl7f2tvqkqLauAf3bUmR0yMnkDPUetfz9H/AILueNj1/wCCJH/Bbs59f
2N9Iwfr/wAXOxj14rpPhz/wWb+IXxM8f+DvA+l/8Ecv+Cwnhe68W69Y+GrTxN8Qv2bvAfgf
wPoc2rX6W82reJvGHir4p6dpPhjQdOhWR7vV7+/trK1hjZJIJLjy45AD94GZVVnZlVFUszM
QFVQCSzMTgKACSSQAASelNjlimjjmikjlhljWWKWN1eOSJ1DpJHIpKvG6kMrqSrKQQSCDX4
q/8FffhN+1j8SdL/ZBn/Zg+E/xM+P+i+Bv2idQ8UfH74GfDX9q/S/2Q5Pip8Mj4C8QWEHh7
xd411LW9Pt/FPgObX7rTb3xJ8OYVYeKbUS2k9zoNrJdanbfEfwo/wCCoXgH4F/DrxZ4Q/Z8
/Z9+MPhG18Ff8FDvCP7On7T3wy/4KBfG9fhNp/7CUfx5stI0n4YS+Edc0my+M2l337ON3rO
g21p8NfAvhDVdW0bwrpet/a4ZtC8CXehxgA/qKoyPWv5/fhp/wWxvf2j9c8SeB/2Z/gb4f8
SfFPwj/wAFAJP2L/Efwn+KvxJ8TeCPGA8CW41EXX7RHh208L/Crx1Z+J/Dui2vhrxt4u8aa
Fot/e2fhD4d+GrbxFrfiGyuNQksIed8Bf8ABa/xP4g/bH0r9lTVvhB+znq8Ov8AgT9r3x6+
tfBL9rUfGrxN8N2/Zeh8SXen+DPjB4d0H4W2nhLwp46+I+neH4dSj8O+HfHXiu48Fw3N/bX
wvNV0q+s1AP6I8j1HHXnpS5HqP/19Pzr+ez4T/wDBaLxv4u+Hn/BNH46+Nv2XdB0f4Qf8FK
r3UPh/4Uj+H/xg1Txx8YfAfxms9N+Il/a6Dd+CNa+Gfhbwx4n8FX8Xga1sdP8AEFj48tvES
6prZgfwOpt1a68s+Af/AAcD+HfH/wAL/wBoT43fEn4M/Db4beH/AISeHPEt9pfwWP7Qawft
aL8abb4q6d8KPBPwF+JHwJ+KHgf4a3PhXxZ481DVtOudO8TeCtY8f/DnS9U/tXw4niG51yx
uA4B/TLkHoR+fvj+fH1oyM4yMjqM8jPI/Sv50vjr/AMFjf2jf2NNS+LHhH9r39jL4XfD74g
6J+xZ49/bC+CGi/DD9pvWfiloXxc1D4Sy6dL8VPhBr+uP8DPD3/CutZ+HtjqjTar4kutO1b
QNauo3i8HT+IQ0lwv0H+yv/AMFI/wBpT4nftXfBn9nH48/sZaD8NdF/aM/ZW039q/4VfG74
MfGy4+Nfgq28KS2mjXl74b+KmneJPhr8KfEvgLUbV/EOl+G9P1AadrGn6r4o1C3sNGe701r
nUoAD9o6KKKAJ16D6D+VBIAPPr3x0BPqPQ9x06igcKD7D+Xtk/kDX80X/AAUm/bs8f/Af/g
pr8Ff2e/jb+0v8cv2H/wBiT4kfsoX/AIm8A/Hb4PfDDw9rCeOv2vtY+MOj+GpfCfxH+Ivjr
4P/ABq8N+Fvht8N/hvHa+ItdU+HvBVv4bbxGda8beIpdK1TS/sgB9af8FCv+CO/gT9tn42/
CP8AbF+F3x9+L/7Hv7dXwI0XS9A+En7Rnw2Nj4s0608OWvil9d/sLx18MdbnttD8ZaLBZa5
430W00fT9d8O2WqW/jzWYPH0PjbQmj0NPJfGv/BJr9uv42/BjU/gh+1F/wWX+NHxZ8Laz8d
fgF8WNR8ReB/2YPg/8D/HukeEvgf4i1bxhf+AfBPjLwHrAu/CPiDxd43Hw58Y6Z8UbUTal4
G1f4Z2a22i6zpWta9ZN6Xcf8FWPgR+yX8BfgzpHx8+J/jP9qT4s+Ff2ZP2fvi78evjV+zP8
MvE3xT+FM/gn4gSS6F4w/aRv/H3hXwzY+BPDvw9muPBfxD+KMum/8SjWJfB2hzJ4b8JPPe6
BpM/s91/wV4/YV02b9q7WNW+L9hpXw2/Yv+En7P3xf+LnxpmtpL34c654Z/ab8Oav4s+FNr
8INT0wy3/xSvNd8PWnh2TSLvwbour2Os6v488K+EPD93qvii+1TSbEA8J/ar/4It+FP2qvi
T+2F8Tta/ak+PnhHxJ+0x4e/ZwuvhtDaweGtet/2Ufjn+y9dahqvw4+NnwO8Q6vYf8ACX+E
3E13eR3Hh7wR4h8BwXEXjX4xx3eu3Gp/EKyn8IYP7Qn/AASV/aU/aW/Zf/Zi+GXxO/4KafE
jxJ+0j+zJ+2B4W/bF8P8A7Wuufs5fCCS9PizwFo/ibRfA/hPwx8HfCmpeFfC2h6H4dTxFZ6
xBPr2p+O7vVfEenatc37TaPrljo+je4a7/AMFg/wBmDw54103Tp9E+NGr/AAw8Qfst/s1ft
VaH8bfDXw81DxJ4JvNL/a5+KQ+Gn7OPwgOg6VJP8ULP43/FXUbi78TaX4J1PwZaxWvg/R9b
1S9nsrPQ9Uli+Sfi3/wU88S/Hxfhpof7MVx8a/2dfjL+zT/wUh/Yh+F/7fnwH8e+Avhtfar
oHwZ/aZ+LOs/DbQ/DXiTxTq2r+IPB+v8AgH4z6bNo/jXwp42/Zt1v4ieIpLPWfBt2ZtE0DV
tZ1jRwDq/2jf8AghN8Nv2lfib+3d8YfEvx58deFPiB+1j8UP2UPj58DfF3gTRrnw34m/ZB+
O/7KPwq134aeB/iP4a8Taf41tX+I6+JLfW746z4fu4/DEuk6dqV1YeG9b0TW5tN8ZaT9k/D
7/gnB4Dsov2vtW/aA+LPxa/aa8Sft9/Drwl8NP2lrf4ha7aaD4FTwh4X8J+M/DkXgf4FeDv
CFrZXXwd+GUcXxG8aLbeEoPF/jLU7VdTTVNY8aa94kbWte1v4T+D37fHjf9nX9tv/AIKseH
P2xvjd8TPE37M3gX9pz9jX4CfsR6VqXw90bxH4w134u/tE/Cy++IvjP4EfBvRPhF4AsfGXx
a13Qr7xf4WdfD95pvivxP4Z+HtlpesatqM32XW9bvfR/in/AMF4P2b/AIJ+CP2x/FPjX4B/
taab4g/Yh/aD8GfAb4v/AAwj+EvmeKbuy+Kmr3OlfDX42aFrT69H4Q0v4J+P7XR9W13w54o
8YeIfC13qcMekQSWUOt+LvCema8AdDH/wRL+Bvw+/Yf8Ag3+xL+zR8bPjz+ztZ/s+fG6x/a
T+F/xk8L3nw/1fxh4g+P2g67rfiXwV4t+PWkSeC9I8H/HTQfAnia88N6nZeE/E2g6Pb6kvw
6+HWkyats8MQCvpT9gT/gnzpv7Adp+09pvhf49fFr436N+0j+0R4o/aO1Gy+Kdj8O7XUPC/
j7x1ommN8Q9VXU/AfhHwZHrmv/EDxbZT+IdVvpI9D0HTdLHhbw/4c8L6GND1TVvFVTxn/wA
FKf2cPBvjT9r74XXTfFubXP2Jrv8AZs8JfFHWvCvwq8WePrmT4mftaf2jF8Jfh/8AD/w34b
07Vdf+IPiG2jn8J3+vXVjp1zomkx+MNLXU9ehltddl03gf+CMv7Wr/ALXX7EOieLNd+Knxk
+Mvxa+FPxS+KvwL+O3iv48fCLwV8DPirZfFfwX4um1e78H+Kvht8PdW1v4c6RfeHvCXirwj
pEd14S13WbOW2hQ6ze23iRNd06wAP1qa2gbJMEJZsks0UbHce545OeTzz618t/tceLtS+Gv
7Ln7RXjnQ7vQ9L13wj8Dvil4q0rVdZ0zw7daTp2o6H4X1a6gu9TtfEnjL4d6FJYsIlJj1jx
n4S0dUVhqPiWyRzeH6muJobeCa4uZY4LeCKSaeeaRIoYYYkZ5ZZZZCscccaKzySSMERVLMQ
oJrxb42+D7Dxx8IPin4K1u31h9F8S/DXxxo2pf2Pr3iXwtrDWep+Hrq2eLTPEXhTUNE1zRb
9wWZdT0PVdM1exdQmlzRKxkAB/Bn8AfiF4h8MaH8TrvRfiJf6NafCP4VfsW+OfFPxS+JXwa
0fx7+zr/wTi0DxV+wh+xU0P7Ufwi0S/0G/wBb/aD/AOCknx91nw9pnwv/AGPvh/oA/tD4ZX
OjeNb/AFK4j8M+KtStdS+w/gP8JodN8YeH5vFXgLx98LvDv7N/iPSfHtt8KBPonxT+Nn7FX
iH49aB4g1nwP+0Z+0Fo2qnUta/a8/4Left8avpFv4U8DadoXhr4kaX+xlB448N3MXhyXxOu
gaDqX7Kf8G/ckNx+yV8RnglguoR4+/ZoiEtvJDcxeZb/APBMb/gn7DPGZomkQy20qNDcIX8
23njkjkEcyOo+Mv2K/wDgs9+3l+0D/wAFyfj9/wAE5fiN+yboXg39nj4b6t8adGsPEFn4d8
bwfEP4c6B8MdNtr3wT8WfiH4q1hzoniHwj8Yc+FTodlF4b8MJaTfGDwC9v4n11be0fxOAfp
T+yz+0H8OPhF8LvGEfi2XUfAeoWfhmx1f4dfsU6R4E8Q6h4u+GvlfDHxp+0He/B2G4l8P6l
8UP2hP24NW8DrqXxe/a80vTdV8beJvDviHXdFW50a5NwfiP8Uv8AN4/aT/ar/wCCqv8AwUA
/4KCfAj/goz4c+APxQ0r4teNrq/8AGP7Beh/Df4S6v4p8PxfD39lfxJrHie70v4Yyz+H2Hx
gtvhPrL65qPxP8Q3NnqrvrOoa7Pe2GhaO+naDpH+gX/wAFsNH0ey/4Z1+I9xruh+Btd1K+8
cfACHxD8NI/E2u/8FCPiBo3xhHhmLVv2Xv2BvB9rpt3oXhb4iftE3fhnTfDfxL/AGhLm9sP
Ffwa+D8PijVNC3WupatcWv4v6d8d/h58Cv27/ht+wd47/wCGetB0vxDr/wCyz8FP2O/A37P
3h7xZrH/CU/BD4zfELxt8Hfj34Z/Z6/ap0HUb6T9k74cfC3xjpPjHwP8AHWS58G2H7Rf7YN
54e8ceMfEnxN8OT+M/BmlfDcA/Xb4a/tqfHj9v3/gm9+wz8c7saL8H9W/axjmh+I3wQ+Fcf
iPXPjb+0jrXgT4h6n4X8RfAf4KXF7qPgtPgz8MfjL4O8J+LPF3xN/aH1LxndXP7Pfw1eQwy
XllLd/EnR/nH46aDdfHL4D63pWk/BHV/j9e+NPHFh+y1a/DjwT/wlP7OXhn4z+IPhl4+utD
uv+Cf/wCyZaa4PBev/Dj/AIJ5fBzU/h5eeKv20f2hbjRUj+OHw38E+J4/D+k3WkafZWXwJ+
7v2Or/AMB+Gv2ptOs7Pxv8HP8AhOvilaeOtHfVJta1m48K+LNO+DvhLw14V179lH/gmZ8O9
W1jTx4Q/ZY/Zqn8OeEJ/jv8WvDfhzT/AA58TfinoUdhceD5tYnvbH4KfuYQD1/PuM8cHqPq
KAP46P2d/D2veB/jr8D/AIxeM/Gnxy0+fxH+1npP7P8A8cPjf8O/gu3w8sf2i/GHwAvbfVd
C/Zx/ZS067v4ZP2Z/+CNX7Esfgb4qat8a9a8R6J4On+Ot58L2mS58bRa1rMVh/VXa/HD4OX
a+H3g+LHgWaPxJ8M3+MmgF/E+l7dY+Fn2jQrd/iVbZmiF34OuJ/EujxWeuHytKuJNYs0tfN
M0flJ8bLCTVPgz8S9Mbw/8AC7xJHdeDfEMC6H8c50t/g5qZMFyyxfE+6GneJm/4QnFusviE
Npl+X03dCbOQuyw/ygfE74i+D9b+G/jH4c6XP4R8QePdde+/a08Tap+2bd6n4o8P/E3SPBf
xn1G/8Oft6ftea9b3fxC0P4D/APBPD4ITahqPxY/YF/ZC1HxppGrfHyCHw/oem6Y9neanZ/
FgA/qM179pX4Cf8IV8RvF0P7Qvwm8NeGvAvwo8OfFHxj8QLnxp4Yk0j4Y/D74j6Dq+qfDf4
m+LP7T1WHS9E8K+IdL0nUfEPhLUdWa10vxTbaPeCFwIMt/GFrXhHxDb6teaBdWkfxE1HxJr
Wr/tQQX37R8wu/DH7Qdx8P8AVJtPvv8AgsZ/wVX8Q+H/ALTpGlfsf+AZLE3H/BPL9hPwze3
ek+NLa38J3dtol/Z3iyy1tEtx4g17RrU2MHxBh8b63pH7Wp0v9sq6HhC2+N4029trf/h7f/
wWM1D7RZx/DP8AZk8KbG0//gnr+wMJtM/t8p4Xuf8AhGWJO7+sX/gql+0j8dv2Pv2C/wBpH
9p79nb4deFfiT8Ufgt4G1LxnZeHfH2srpXhbTvDunSI/ivxtrVot3p83ie08B+HjP4rg8I6
PrWj6t4qfSW0DTtTs72+COAfzLfD7wnq2vaXL47+GfjvxdpvxZ0vSvGX7fmjv+11b3Pw+1j
48at4El0LSfhD/wAFVv28Ne0K9ufGJ8F2vi+71LQ/2DP+Cd2meGtA0DwzFYeBfGnixIfBz+
JtY0D+pz9nX9q74Q618Ifh3pHjv4/+F9S+L/hbw9+zf8N/jLovxBu/BHgb4w6F8ffi74J8N
3egfD74ufDjw5q+paX4E+Onj/Xr65n/AOFUaTLLNYa7c3ej6JFe2lrFO350f8EtP+CyenfH
3/gm78Pf20f+CjniP4H/ALHd54y+LHjb4VaJ4y8Q+JYvhx8MfitJ4dtY9R0rxh4KHj7UZ30
tdRiOuaCmh3mu66W1HwRrF7BeMLuPTtN/Av41/tKfsWab8e/ijb+Av26/2I/BNx4EvPil+0
d8Ab74Ja9rXxX+D/7Nvh34keOXb4rfHD4Y2WoaU93+2D/wWa+N51/XH+GWi+Itvgr9nXwtZ
26eFdWJtNDjugD+6XQPiR8OvEtx4wt/D3j3wd4hn8JeOrr4a+JbXRPFGjX9xoHxCsNE0zWr
7wRrYjuPLs/GtvpGvaPfXXhm8LX9pp97YXbQq1zkfht/wUC/aB/aa+FN58f/ANoH9iv9n7W
v+ChH7RPwFfTfh/8ADvw5D4d8S3fwu/Za1H4hWWl+HtU8L/DrwP4DtPE+s/Hn9pAtrk3jP4
9a7Y6v4Ubwf8Eo7PwU/iv4cN4jn0f4l/l18Nv23/8AgmHD4K8HCH9qb9nHwpdeHfAHg34zS
6na+Ifhr40+JXwF03VtHsDptn8HfCg0mK4/aA/4K8fHQeHLS7/aF/adufC2rX/wS8SXmpaX
p93IEstN+LP7O/sn/wDBT7/gnP8ADz4M6Fo3iv8AbX/YJ+Gun28mr6v4N+FfgD4+eDtd0v4
Y+AZLiI2eieLfiPJ4q1ZPiZ8R7fV5tT134s/FazuF03WvHfijXLCbUPFLWMXjrxSAfwU/Bb
4f/wDBeL4Yftl/GP8AbI1j9gn/AIKH674y/aPj+JGifH3TvBHgf9ov4b+INe8IfFSaZNZ0T
wJ8QNO0zxB4h8C6j4QtY7Kz+EGt6jb+Mk+HDaBoGo6Xpt9c6HZiL+8D/gk/8W1tNW+Jfw8+
LT6p8KfjJL/wqrwhF8B7TTPGXg74C+A9Zs/h543+PGp/Bn4KL8T9dvfG3xT+Pfwz8FeP9P1
/9t343X2n6Zb+PfiHrOhyalYx6xpmo3l59bn/AILDf8Eqm8uNf+CiX7H5kuWEVrF/wvz4dL
JdyvHDKkVoi635txI0VzbTBLVZJPJuraZV8u4gaT85P23v+Con/BOPxrZabfeD/wBun9jTx
No0/g/U/BPiqz+Ffxo8F6h+0T8Tk8S65ox0T4FJ8QbDU9KT4Nfs0eINfstP8W/tD/FK98ca
RPp/hLwvLavN4Viv/wDhONAAP6M01HT5hD5N9Zy/arJtRtfLuoG+0aeoh3X0BV282zX7Tb7
rqPdAvnw5f96m7+Pb/g6W13wv8af2bP8AgnrqPwz8feBvF2l6d+22/jNNXtPGHh8aVqmj/D
zwr47sPEkei3t5q5g1fVrXWNI1Xw5pug2RutT13xBY3ekaNaS3aCyfl/E//BQ39kjR/Avja
C//AGx/2QviV8S/D3gX4c/CL4nT/D/4uab8APB3xg1S6s/C8fhL9jP9k6K3fXtV/ZP/AOCd
uj399oeofGr9pW7jafx3axrplt4gYaXFffC78Tf2o/2mvhV4o8YTeNPgd8dP2OtfafxP8X/
h98Vfjh8W/FjWfxU+Jfg20+FnifQ1+EH7H3wu0Sx0Cy+FP7FPwY8ESN8Ff2arzWdA8OaX8c
/jIlv8RNS8OxRI62oB/p4Ujcq2Dg7Tg9McdckEDHuD9D0r87J/+CuH/BMK2EbXX7e/7LVos
00VtCbn4xeDLZZrq4cR29rCZ9RTzbq4kIjt7aMtPcSkRwxu5C1oWP8AwVY/4Js6pe2emab+
3J+zVe6jqN1b2FhZ2/xV8Kyz3d7dzJb2ttDEl5ulmnnkjijjX5nd1UckUAdj+1J+yb/w05e
fCbxTovxt+L37PnxN+BGv+N/FHwt+J3wgT4fXGsaXr3jf4e618NtYtfEPh74oeAfHvhbxLo
N1oevXc01j/Z2mXc0scD2Wp6dceXcJ8S2//BEH9jnxJ+yl8af2avjXP8T/AIza/wDtQ614I
8eftW/tBeJ/H3iG1+Lvxx+Mvw/1GXWdG+J8rz6zd+HPAZ0S7vbvTfDHg3w5odt4Z0Pwu+m+
HprHWI9Lgv5ov+Cyf7XHxC/ZL+Hv7Nfiq08f/Gj4HfAPxd+0No/hL9q349/Ar4OaZ8Yvib8
I/hp/YeqX/h+40fS9a0Pxn4Y8MaV438bQaT4O1nxdP4K8b6tZ2GqPa+F/DOreIJbeNfCv2S
f+CrfwM0Twr8GvDN9+1P4z/b3t/wBrf9u0/AD4F+NrLSfBuhfFn4JeGvHHgq28QfD/AMJ/t
Y+Em8H/AAOvfA2u22peEfiFqVuLD4ef27q/hq90HU9Ps9QtGlntgD9I/C3/AATt/ZL8D/tG
6R+1H4W+HU+i/E3wr+y9o/7I+iXUOpalqSaT8IfDSwWfhqPwzfXhvfFfhfxlpHh8XXhez8W
+FvE1nq+seF9W1O1119Svxa6hafK3gv8A4IyfBzwZqvhW40P9qn9txtF+FHgj4/8Aw/8Agz
4M134ifDDWPC/wcsP2nIPEUPxG17w79v8Agtd6l4t8bxQ+K9cGj+Nfitq3xA8S6dFqUkeuX
esC4nSTw3/go7/wWcb4Afs8/tj+Lf2XPCsfiL4//sQ/tY/s7/s7fFrwP8RvB19rul6zY/Gv
VfDFxb6v4Ei8O+JNFg1q68T+GNX1LTfC+/W7PUtO1zTZE8SaEsEmnpfcJ+zz/wAHCvw88e/
GD9sfT/2h/wBnD9pf9lD4Pfs7aH8L9L0rUfjf8Grjw34n8P8Axd8S2mrNqfwc+J2reH/FPi
vQvDnxJ+I9xf8Ag5/gd4X1SLQbvXbBdcRryW5ls42APurRf+CPf7MehfBH9hf9n+x8Y/HS3
8F/8E+PG2o/ED4Cavb+MPC9l4xm8T6np3jLT2vfHOv2/hBbbV1tF8Zalc6GfDGleFb3S7+2
0yc3reRIkvkOvf8ABED4X/GDTPHVn+1z+0p8f/2vdUu/hbqfwN+BXj34saL8D4viN+zb8K7
vU/B2v2d/8NvGnh/4Sxapc/H+z1vwlHeXP7QWt/aPEOpR3i2qaJBcJe32oYXxK/4LsfAj4E
f8Ls0n41fs6/tC+Cfij8CLD4EeKPEnwq0O/wDgx8Xtf1D4eftAfEC2+GHhzxtofiD4MfFDx
34Gv7Dw/wCKrmKHxD4YuPEx8cRR3MV9pPhzUhcRO36g/swftHXf7SngHWviPffAf9oP9ni3
tfiF4m8C6P4S/aO+Hl58M/iDrml+GprUWPxBt/Buo3N7qWm+DPFcV2Lrw9darbadq3kw3Ue
sabp1xbGMAH58/Ej/AIIufCf41+HPFXh744ftX/tmfGW+8UfAO9/Zg0/x94/8T/s73vxF8G
fBbxBrei6v418OeCvEenfs6WMy6x8Sf+Ed07w5498X+JrfVvF2saCLy1j1u3u7qe8m+jvAP
/BOL4OeB/jB+xr8c38f/Gjxv8Q/2J/gX4y/Zu+FWqeKvEPgp7XxF8O/HNhp+jXV18SbTw74
C8NQ614h0TSdJsdO0a90b+wbLbYxz32nanqck92f0iooAr0UUUATj7o+g/l7EfzH1r8xv2n
/AAx/wVPuPix4h1X9jbxl+x7cfCfxN8KPCvhpfCP7Tt58UbbUvBPxI09fjXZa3410DSfhv4
C1STWtL8RXfi74Qa7fWWveN41udN+E+qeE9L0rQrrxldeLbD9OV6D6D+VLQB/IL4G/4NqLH
9kTxt8PPFv7K/hX9kH9pRbD9ne78F/EHw7+394V8SX/AIfvP2tW1jxNLov7WVjpng3wL8SI
9X8Ot4N8e+NvAP8AwzreTeC/BNlpeneBdf1DXPEHxE0TSvGmkfol+07/AMESPg5+07/wUA/
ZZ/as8Q3mi6X8Efgn+zbq/wABPih+zDBZSR/C/wCK2j+B9ej8X/s0eCoPhz4cXw94Ytfhn8
NvG2ta38SdV8N67f8AiDQNa1TwB8K/Di+CI7C01jVI/wB6KKAP5ktK/wCCDmo6R/wTK+KX7
Ieo/GL4S+N/21vF3xG8DfGHwd+0v8Sfg/4A8XaU95+yxqfg7wb+y54d1DwPq/g+efSfh/oX
wF8CeEPhZ4v0O4tfHtt4aX4g/FM2r+L9K8U3ejaz7DefsFf8FF/Ef7HOpeGZLr/gl18Jf20
bf9pv9mH4q2Pij4Gfs/8AxD8JfAnx98Iv2VfEPw18T/BbwB8SWjOk/EiDX/Auu+EL1dAu4t
K17Q9N8E6dp/w10PRfD1nrN74i0r379p79pnxj8F/+Crv/AATy+EuqeL/2e/Dnwl/aU+EP7
WFrfSfEH4Xay3xgt9a+Deg+FvGl34a+GPxzs/EEWk+FdK8e3GpeEvEXifw/430TSfDd5ZfC
IafZ6vrPivxJ4Y06x4nTf+CgP7RGvf8ABYrU/wBhHR3/AGXX/Ze8Lfsj6X+2N4s+Ktj4w8T
658QW8DQ6r47+FOv+G2khWLwX4X8Zah8XNV8B+IGt7nVL3QPDXwp8H6vdDVdU1/x3bWXhYA
+a/H3/AARc+Pvjj9oj/goX+1BqXxb+AOr/ABq+MH7UH7Ef7YH7CnifU/B/xAg8OfCP4q/sU
+HvEHh/wzovxq8F6XrSx3eieKfCeqS/CvxP4h0HxB4mnutJ1LVviHpnh7SPFEum+F9L+5vD
/wCxR8ePjrD/AMFAdY/bb8R/CrRJv21fgb4F/Za07wD+y7rHjDUtP+GfwZ8DeFvi1bRa7N8
VviH4U8Ma9r/xO8QeLvjt4+v7q8/4VjouieF9E0rwhb2ketXEWoyp9A6H/wAFIf2DvEPgL4
jfE3Rv2wPgFf8Aw9+EEPhu++KPiyL4jaOukeBLLxjrb6D4U1LxTftJajQtJ1bX4bjR9J1K7
tzp9/LAbeW6Z0fFW3/4KZ/8E9rv4W2Xxxsv20P2dr/4Uan4/vPhXpvxE074s+GtR8M6j8Rt
N0CDxtqPgGwurK9nS88U6d4Yu7TX77S7e1e/tNDura6uPLinjkYA/Nwf8Etf2v2/4I/6/wD
sbeIvjB8HPiP+2z8UvFvgbxR+0D8YfiB4r+NzfB39oBPBPxE8A6RF4b+K+seGLXw98U9a0D
xf+y38LvBPwO+INppemeHLzx/Bpt+nibUru+1zWvEmrfVH/BK79hj4+fsK+Bv2iPDvxz+Jn
wE8Zt8bvjvF8cPDnhj9m34I23wO+Hvw31LXvhf8P/Cvizwtovh/TZY9Gi8HaRq/hSHQvBFh
B4fg1Q+FfDVj4v8AGmv6/wCK/GfiDTvDv2UP2yP2UT8CIv2nV/aK+EUv7O8t+dLT4zW3jnR
pvAsmsp4ik8LTaTFrkU0tm2q2/iSKfTZ9Myb611KC4t7m2ihgl2/E3/BIv9vXx3+3/wDDr9
rT4h+MLvwHrfhz4Rf8FAP2kf2ePgt4k+F+j6rZaJ4o+B/wzh8HXPw28U6zLe6trUOra9rmk
eJZtUn120XRtP1YSWBsNBsSu0gHtHxK/wCCYX7Hfxhl8cP8TPCPxu8W2XxSvPElz488N6h+
2J+2JB4K1xPEkt7e6/pL+BNN+P8AF4NsfDupXl1cQDwpo2gQeHbbT2XSrTRYNIhigj+d/wB
rP9ij9jT9m39l/wDaF+PGqeFv2ufE+lfBX4LfEb4k6n4f8J/t3fty3+vatZeD/DOpaxPpei
2ut/tK2uj3WqG2tQYLO6vbeG4kHkTRyQuY3/aTI6ZGfr74/nx9a5D4hbj4C8bhOZD4Q8ShA
Opf+xb3aAMjJzjuKAP4uP2DPh5+wN+xB/wS0/aL/a/+Nngv9oHTvh78FfE/wH12Dwj8Cf2k
P2q/BA8T+Kvid+w5+xJ49GnWXg74a/GLwd4UfWvHHxb+J2rX2veKvFFuLDQrfVo7bVdWtPB
Hh6ytdM/nO/Zj/wCDh34z/Dj/AIK+eKf+CkvxX8P6wfhN8Ztc8SeHfi3+zv8ADjX5J/Duif
DDxd4b8DeEli8HDxYLq1k8beH7D4W/Czxlr2q6U3gyf4oeLPh3ptprN54Z0a/+yWH7t/sE+
MbPx1+zp+03ovha++MHj/4M/FNP2CfAfxK+GXgTw3qnxmb9tm2+Hf7BX7O2mfE79jH9kz4c
2uoaHZ+BvEd/oelfEPR/26vjw9/PrHwz8A2nwzXTtNeFbzxP4Z1bP4AfB39oH4reNdK+MP8
AwTj+EPw90P8AaR8TfF39mn4OfE39lK2+BGr/ABV+Nuv/AAt1zxVa3f7O3wS+CVt4VuvB37
Hnwgh1f4Q/EXx9q37dHxh8L3/jfxN8JvDOpaxqHiz4YWnxY8OaD8PAD+g79t34ufAHxf8AB
v8AZ9/ay1q/8K3/AMFvE/wr8R/FHwX4k8L+HY9L/bB+Jvw98bfDrRPG8nwo+DnjPxLFot5+
z98J/iF8N0vdf/ag+LVx4z8GXXhH4a+HbvQtan8Iwa3f/EPwd/J98WfEn7Iv/BQjx/4l/wC
ClnxR+Pf7BvwF+MXwLg/Zp0L/AIJwfsG2/wC3b8MfhBp+ofsw/BXXb7xtrnw9/aO8S/D6e9
h+FvxM+I2heLrnwp4U0Twd4q8DxfCfV7Gbwr4kgttG0ODX7z+zf9hvw74Y17UviH8Q7/RNI
8aeJdO0rTPgxZfFjwrpOnaT+zlonhXw/dXena5+zD+xx4ec2mpw/AX4Katoeh+G/GPxBHhn
SrP4zfEW1ubu4u7k+BbLwJ8KvBfg/wDAv9hf42ftYftNfBfwj/wTT/Ygk+CX7L2n/Dzwd4u
+M9z+zh8N4r3xJ+0p4v05/F+v/CTwfpNz8GF8La/pXwz+HF/4M1vxl4g03xo99pOu+PfC/h
n+wcrrEungH53/APBFf9pn4o/H74s/CPxT8RvFHwm8H2vir4YfFPwDotx48i+Gtv8AEz9oC
T4X+Kpl1n4Z/wDBN34Z/Brxnc+APhL/AME5v2Y9V0qz06D4rxjx3r37RWraLo1t4oupYfBW
kyeDv6vTjBz0wc56Y79ePzr8b/26f2cP2ffg74J+D/xj+F/w5H7O/jD9n7xDa+IfCPjr4Gz
+FP2ZfhD4S8CeBrTxX461LSf2vvih4X8J3Frpf7F/g3UL7xB8UvGXwxuw+meOfF+n6fpfhr
Qdf8Y63ZabqP56+M/jBf6H4C0e3s/2uPGWt+O/gt4Vb9p3wb8U/jb428Q+DL/4ueLb/wAIa
p4GH/BQz9r/AMA+DPEngfwz8Gv+CcHgKPQby6+Df7PsGnWMH7RXi7QPDd5o/hrxRq+qeHz8
YwD9+/2r9d8O+EP2b/jl4m8a3nwfsPBuh/DPxbf6/fftAXEGn/BWxsI9NuJxe/Eq7vdD8Q2
s/hKxcW8t7bx+HNbuZ0iGmWulX81ygP8AE99oi1QOxuI/FCeKpR+1w0n7XzJoz/FKXRYl2f
8ABX//AILDru2+Cf2d/AxjP/DvT/gnmFtG8UG38MZ8LSmTc33V8JXsPjn8Yf2N/wBnPxgn7
QP7aHw/HxR8MftMP8Pfjf8AEHxRpmofGjwz8RL7wHrGtf8ABRz9vj4d/EXw3p1h8APhj4K8
X/8ACW+HP2F/2EoAulfF/wARSeGPE1r4WTR9I0/Vtc/qe1/9nT4AeKh49Pin9n/4K+JW+K+
teFtd+Kkeu/DDwJq4+JeteBjCvgfX/iK+qaFKfGGseCfsts3hi+11dWvdA8iA6FPbrFHsAP
4xvhbqngq/8Z6X4e8e6Fp3j/wt8Wtd8E/tLeItW/a0jW08Y+IrLSPFOiahf/8ABZT/AIKdw
XXjPwV4Z8F/DDS7KyfwZ/wT/wD+CdfjPWbfRda0jWbCSDwzpOtf2fqlj9Tf8HSH/BYLR/2X
vgz4t/4Ju/DnwRfeLPjt+1z8J9Q0vxx4j1zRtVPhH4cfBHxvJqvhi7utFaFIpPGHxG8Wiw1
fTNLs9LZ7PwfDGda1xJ7yHQtG1f8Ap2+I/wCzn+z94t8LfGBfFn7Pvww8Tn4sw2OvfFS3t/
hh4E1nxH8Ttc8Daa48Daz4jbU9Bn/4S/xt4Pa0tY/AOo69Hqt14f1COwbRbi1ihVo/4yfiP
H8QPJ8EfGD4tN4n+GN3+zR4N1n4WfDL4ofG+7uP2kta/wCCZ/gPxmdBu/Enh3W/EfiS81/U
/wBrr/guN+1XFrvhC90L4FWU134W/Zq/4SXw35ek6I2jwrbgHhX/AAa4/wDBR74b/FrTPCf
/AARR/aN/Zh+Hfxc8C+Mbr4p/FjwX4y8Q+Gvhr4q8KXt94X0qw8fr4Y+Jnwy1bwamna9Pp8
XhDXtT0P4j6tqninxk+o3HhrSJ7Gz0fTNP1DS/2J8X/s/fs8+AP2rPivqtv8HP2bvBl/pmn
WXgnTvH/wCy7+xt4Vi0f9mKLT/FttbJ+zb+zD4+sPCNpF8dP+ClP7Tf/CS/DrxA1zfeEdO1
D9mfw1aapceHbXV7VBbePPPv2fv2S/2X/gBp3wz+IXwq+DkH7PHjn4L+G9L+Gv8AwsXwN4W
fUfjf+zxB8WvDb2n/AAx98PpLHT7bVf2qP+Cn3x40zxc8Xxv8SeM9N8YeCP2a9S1xNM8G+H
dIh0LwxY+P/wClD4CfAH4RfB74U/BXwb4R+C9p8NtK+G1rq3i7wX4N8TarH8SPGPwk8ZfEt
td1n4g2sPxE1nX/ABrrOr+Lta1jxv4w0vxZ4n0fxnrI16bW9atf7Z1fQNTBlAP5kdf/AGc/
2Q3+HnxC8cfC/wDZc+Bml654P8O3P7P/AJ/7LHh34dx+MvgZc6Pqlp4f8OfsQfsmfF3ShZa
j8a/+CnfxK8S6Tp+j/Fb9otfEmvQ/s/Xwni0fVbydLQfFv9u/2AvAXwN+I37K+ieDNY+Gn7
E81p4U0Lxv+ztq/wACvgdaeF/iv8NPgN4D0d/DFl8Tv2U/EXjvWLa4m+MFx4c8bWEOq/F7W
pdG8PaJ4l8d38cWr6TqU2kw+K/EH6Fad8NPh1o8vhUaT8PPBGmzeB9S8V+IvBjab4M0TTU8
Ia347fWX8Wa94aEUMcfhvX/FA8R+IU8Uajp4t9V8R/25r76hNKmq6ks34yfHbwb4c8N/F/x
54b8L/DL4iaNo3xH8QP8ADmDwppn9n+CPil+0teXsNr8QNb/Zg/ZXXRrPwva/BL9kCy1/Ud
S+L/7X37SQ+xS+KtV1PxDZ3HjbWLrR5PEfgMA/Uofsufsu6nqvg3xPD+zf+z5ql/4Rvv8Ah
IPh/wCK1+Dnw+vdU8K3c2ieHtDk1TwXqw0CWXw7PN4f8L+ENLttV8Pyxx3+heHNB0h3a20v
TVT8I/8AgqX+yz+zP8N734e/Dz4S/sw/sSWdz4/8H+Jrs/s2fC34feBP2ev2hPj9rGj+L/C
MDJ4p+M/hd/CQ+Gf7AXgzwzfanrH7amvKmsT6/wDDeO58JNBpEPiG6u05fxH8cJPGPgmbwZ
4c8eXuu67reqt4k8PfC/wr8SPiR+yxpPx11z9lnxhdeG/D3wE/ZV0DQv7D174Af8E4f2edV
tJR+0J+2LrfhWy0v4teErXVEjvJfDFzIvw1s/s4ftE+BNe8Rax4Zg8B2n7fHxx/4KVa/wDE
bwz8IPip8evF8ukfCD4oeCPDeg+N/Fvx10HwR4A+J/g/TdY8G/8ABOf4DWnhD4Z+EtF8Y/C
r4deLbr9qDWNXt/G7eFfE3iS2MWlgH45S+Cfh18TV1WW78GeCv2lR+1D490fxNrraZ4b0L4
Pxf8FNPiD8CF059CvfD7yWln/wyD/wQ9/Yl/4RTQmu/ibcjS/EPx7Pgqye21O9JtcfBn7cn
wt8O+O/DH7OXiPw34n/AGb7fRb341ar8ULP9ovxLoy/C/xl+1Pf/BrSdfvNT8E/sF/BDw5o
Wz4K/wDBO/wBr2pXvww+B8FzpmiWfxy+LviNviZq17I3navX7YfFL4m/trSf8FzfhJ+z+P2
T/wBlC38ba/8Asu3H7OPjb9l+P4gDXv2Wvjd+x1rHh7XvF0HxT1TxnqH7KFjf+Fvh38FvEX
g5NIu/g7r9prPjTXdRt9I0nwX4O03wtrGqNrvg3/BZnxD4a1b4jeH/AIafFj9lLSPgV+2v8
MvEPhez1W4/Y28ey+NLL4kfsf6P8A/ifF8J/Gllrus+EvAniHQf2SvhN4sPiPwz+0n8LZPA
nhSzXTG8MTXLajBc6Bc2YB/dh4o8NaD4p/suDxJ4d0HxJb6N4l0PxRo0Wt6BpWuR6T4k8Na
lHf8Ah7XdPi1WGQaf4i0bU0W+0LxBaFLrRL6KHULaVJdpHb/p/n3oyPUdcfjjOPrjn6c01s
FT82MggHIHJ4GCQRnPqCPY9KAPzw/by+EH7Z/xB034QeOf2EfjP8LPhZ8cPg5451jWo/C/x
7svHWqfAb4oeHvGnhDWvA2r6B8S9O+G2raZrtxN4dh1ceM/Azx2WuxQ+MNPs2uLSxRjfwfk
l8Uv+CIP7Ums3+g/tM+Bf2p/g1d/8FAb39uX4OftyfELWPF3wk8T6J+y1ceLvhr8Jz8IovB
PhLwboHizxB8RrTRNA0PWNc1S21DVvEz6h4/1KLTrXU4vAiTtdW/63/ts/tW/ET9nnVP2av
hb8FvhHc/Fr40ftY/GyD4O+Af7TvdS0vwJ8ObLTNAuvF/jn4tfE250DSdf8Sf8Ih4E8JaRq
WuS2ekaMY9RmRIdRn0PS5ZtXt/hT9rL9r79vL/gmt4n+Anjb9oTxp8FP2lv2Wvjl8VPDPwL
+IvxR8Afs6fEP4M+LP2YPFnjzVrHTPBPxX1rQ9F+I3xv0j4meCL66uB4dl8M3OqeA9Uu/Et
9o1jp+tTwSXUoAPOv2g/+CK/x6+MH7Nn7cfgCX9r74b+LPjv+1V+0Z8Ef2rvDviLU/wBmzT
/hV8PfC/xM+BkmhzWXhnXk8OeOPiN8QNX8GeLl8M6DBLPq/iLxFe+DLa3v5fD+i3A1fU47n
R/aB/4It/EL9omT9q+y8Q/Ef4B+GfBn7cfwR+E/jb4/6TZfDzx94q1TSv8Agod8FfDyad4G
+Nfw71DWPH1rpVv8HYb+Yatq/gnxLo2tnUbfQNH0aXRTZ6trl43afsBf8FiPgR8UbXwd8FP
2qf2ufgnd/tq67+0z8ef2eG+HXhb4fa98JdOt/F3ws8WeIvD2m+HW0rWvFXjWxkuvE2g6BZ
X/AIe8V3Hi0aP4m1zxPH4M0Gyu9c0z/Sf0dj/bz/ZBuvHHgH4faV8ffAHiPxR8Rda+NHhzw
nDpF/LrWktq/wCz5pV1qvxl03WNd0uzl0Tw5L4Djt5NL1dtRvLUjUyNDSG71ONoKAPxo0X/
AIIyftWfEX9jf4nfBX4ufEn/AIJ8fs5fGzxaPh3b2Xjn9g79jGT4a2Pi2z+F/i7w5450/Tv
jR41svE3w81T4geEPibqWiPbfEXwLZeBvDvhrSZ7hda02PVLfyfD6f0aeA18aR+C/BsXxMn
0K7+JUfhvw6nj+68FreQeEbrximkaeviu48JQ6sf7Wh8Jza4L+TQoNWJ1tNHe3S8bzRKD8m
fCr/go9+wP8a5bq2+EH7ZH7O3xLubTVtG0SUeFvip4Z8RFtc8V3Y0/RNIszZ3Pk3WralelL
LTNLsDLPcEBGgVy7t8j+J/8AgtV+yTpPx0/Yi8B6P4o068+EX7bnhL45+NPC37QfirVpfBP
g7TLH4MazceB7XQdO0jXNLGv6xrXjz4j2qaLpdtNbaRp02mAaxpt3dyz21pcgH7V0UUUAV6
KKKAJ16D6D+VLSL0H0H8qbIzLHIyRmV1R2SJWVWlYKSsYZyqKXIChnZVBOWIGTQA7I9R27+
vT8+3rS/pX89cf/AAXr8LWHwv8Aj98fvH/7FP7Rvw+/Z0/ZM/afuf2Tv2oPi1e+PP2dPEFv
8KPihpHxE8EfDTxL5fgXwr8UtW+IPj/wzoOvfETww51jwBoGttqls9w2gJeNZXAr97rvxp4
P07VNJ0PUvFPh3Tdc16OGXRND1HWtNsdZ1aO4dooG07S7q5ivr3zZVeFPs0EpaVHiGXVlAB
+A/wC3n+yf8c/2tv8Agqj/AME5fiPrP7EOnfGb9j39kbVP2iPD/wAYNf8AiZ4w/Zx13wh49
0v9o34aeEPDeh+MdI+EHjTxfe+JtUsPhP4t02bW9ds/EXhPTtev/wCwYtX+H+m63cvpjv4r
8Tv2AP2jfhR/wUp/as+O/wCxV/wT4+A3hr4GeM/+CU3xG/ZS+Gdskf7Nfhb4M/ET9pm58RT
fGDw7rHxI+COm+IvC+oav8M/GGoWfh74QeIpPEeh22r3Wo6dDqGoiPwCkerw/0q2/xH+Hl5
p+o6vaePfBd1pWji0bV9Tt/FOhz6fpa6hK0Fg2o3sV81tYi9mR4bQ3MsQuZUaOHe6kC5/wm
3gwXFtaHxd4YF3e6rc6DZ2v9v6V9ou9cs3to7zRraD7X5s+q2kl5Zpc6dEr3kD3VsssKNPE
GAP4rtT/AOCf3/BWXxN46/aQ+Kvj79kb4t/E34r/ALUn/BFTxd/wT2+KXj/4hftXfslarrO
s/tXeOddXV/EXxSsNK0j4kaJ4V8H/ALPWmw/2foXhjwr4G0HQNdsbHQ7fVNU8H6l4u17xD4
j1D7b8Af8ABO39pn4DXX/BDH9o/wCFn7G3hqw8WfsDfCD46fDL9qz9mv4beNv2f/A3xA8Yf
ET4vfs5eG/glcfGjTfGZ8R+Hvgv46fXte+G+neI/Fmp6t47Hj7UNG8S+HDdWlzrFjrlrpf9
Qep+JfDmi32kaZrOv6JpOpeILiS00HT9T1WxsL7W7qIwLLbaRaXU8VxqVxE11bLJDZRzSIb
iAMoMse789v2aP25Nb/aE/bi/4KPfsfy/DjS/C+n/ALCWsfs06VpPjy28TXGtah8S/wDhoD
4T6p8SLuXUvD0+k6ZbeGG8M3NjDpVuLXWNaXVkaSa5bTdixsAfib4Y/wCCe3/BQ34E/Hv9l
f8Abo+FfwB0LxDeRft8/t+ftS/tHfsKaV8a/B3gG78IaV+174Z0f4LeEfG+i+MNY+Ifiz4P
/Ej4l+Ffhf4NvvHPiS7u/F+lG58f/FrxB4L8Hw+HfBR1W+0r9Of+CM37NH7Q37NXw7/bam/
aR+Gi/CnxR+0V/wAFHv2nv2qfBvg258b+CfHl/Z/DP42P4Lv/AAsdc1bwDrHiHw/a+I7afT
NW0W/0231WSNP7OWaJmtp4pZPfvB/7f/gzxr/wUd8Zf8E/dF0Kx8Q3Wifsc+EP2uNB+LfhL
xboXiTQL/TLj4t638J/FvgjW9MsZJ7nSfEGj6inhfXPDDW02qJqdtqGtNqDaQbLTTrH3z4c
8Z+D/GEd1L4S8V+GvFMVi8cd7J4c13S9bjs5JQ5ijun0y6ult3kEchjWYozhHKghWwAfjZ8
bP+Cev/BR3x78XfHvjD4O/wDBbH9oX4GfDPxP4iv9Y8KfCW4/ZZ/Z0+JsXw5tb3ZLJ4ZtPG
2oQ+H9X1vRIr972Twx/aektqWn6A+maNq+q6xqlm2s6p82/FL/AIJw/wDBXXwx8MfiL4j03
/gut+0V8Sr3RPAPi3WrLwJpf7HP7J3h2+8Y3ekaHdSw+ErbV/FXinSdG0m719g2nLqmq31h
pVjLI1zqV9A8Kl/6Scjjkc9Oev09a4/4iEf8K/8AHJzwfB3iY5HXH9iXxyPU45FAH+dj+xL
8Hfi58F9O8e/Hn9pj/gqF8Wv2af2Kdd+FnwO8D/FX4gaN4e+Csfjz4z6k37IP7HfxF0z9kL
4BaRZal4i+N3gjxXqXwY8Vt4J1rxv8NfCVjJ4rm+GHwjlnTxn43msYPC/vXi//AIJ8/HP4G
fFqH/gqz8XPh58YPDv7Jvjr42/tia14x/ZI/Z3+Anjz4eftGfB79n3wPoN5c/s6H4ieKbuw
ufjF8NPhH8UV/Z48C2Hxm8N2/wARPA3hD4b/AAq8ZQ+CvB0/hP4d+PvGnhPQv1V/4JM/8E+
f2Qf2u/2X/jRqn7SXwZs/ivd+MtL/AGTPhRriax4v+JNjaT/DzQ/2GP8AgnN8VdJ8PWmi+H
vGOi6J4fZ/Hvgzwh4r1PX/AA3BY61rV/4f0uDxHq2oafpdrp0f7ITf8Epf2K545YJ/C/x5n
inikimgm/bb/bblingkQxyxSxSftGMksMiFo5I3Vo3QlHBUkUAfmj8E/wBtrx18Ef2Sf2lf
j0NI0n4861p/hT9m74Lfsn+Nvg7e3Gk/s+ftU/Hbxfo2oeAfh58IP2JP2evCX/CS3vw5/Zf
8A/FLxBoXwx8LfEm60rWvEnxN8Vj4ra9q9zB4Z+HGj6B4a/W/9hj9lj/hjv8AZj+HXwXvtW
svFnxNuZ9b+Jv7QXxLtrTS7W7+LP7RHxR1e58a/Gn4n6jLY+G/Cz6vba58Qdc1RdEkvNJ07
WNI8F2XhTw22YtBgVfwIm+FPwU0P/gqL4xi/Zu8C6h4l8Pfsd+F/AWneEvD/wASvE3iPV/g
do/7S/wz+A2lfDDwT4g17xF408L6v4W+G/7LP/BNL9mXxrd+JtUm8HeMj421D48ftXabYab
Fr3xHuNHtbL7O+IP7XXxv8LfC+38Q+HP2jLbQls/ht8SfF3wv+KHxn8OeFPC2i/EyHU4dVt
PEn7dH7R2hXi6fZfA/9gH4K3viVf8AhQfgSG+tPiZ8cL+y+H1jY674mM3hkfE4A+yP+Cmlt
4Atvg54N8efEm28Ranonwz8Xat45W013xxqnw+/Zl0+XT/Avi23uPGH7ZOs21o+meIf2d/h
7YX1540/4QfxDZaxF8QvGeg+E/BuleEPHXiHXtL8Mal/K3q3iLXvFkOlQ6zreseN7S30WD9
qLQU/bU1HUoLXxNoGialqutWv/BWT/grUlxLKPh/+zv4U1vU9a1b/AIJ6f8E3dKWxs9d1PU
NN1NvBxm1S6lm/Zv4J/FS0/bt/aE+Dn7MH7VfiXxR428F/DnwCnjzwH8Gb3wdpPjL/AIa90
n4TX/gF/ht/wUJ/be0bwz4QuvBf7OngD4gfE3wDqPj39lf4Lnxtp9v8XV8Vaf4h8QaS3h61
0nw1rH6VaX/wS+/Y1XSvEOn+M/hAfijeeOf2k2/ay8e678T/ABZ4j8W638RvjZaeIdT1bwX
rPxLnXVNL0z4h+DvhXpd3Z6B8L/hh4vsdd8BeDPD2k6LaaX4bbUrKfVLwA/my/Y80v/hL/w
BrP9nLRx4U+L3xdj8X/HL4a/tVt4M8e64vgL46fGIxeJdNhh/4Kxf8FNvEwRU+HXhLSy4sf
+Ca/wCweW0tr6aTwndjw/F5Ylr+2vI9R0J6joOp+g7ntX5C/tVfAf8AZU/ZP/ZN+Mfxb8Qe
KfEHw58TaN4t8W/GiD9pWbwfF8Yvjfc/HPxb4h8ZXnwx1yXwsLGGH4/+OPhzrvj9/A37Ofg
74hWOvwfDy0tPBWkeFZtKufDWk6zb/lj4v/4KQ/tb23jjx38TPit8VtM+AXgbWdf8NeHPjN
8HvDGu+AvE03/BOv4MDUPD2qeFPhz4l/szw/4v8V/FX/grb+15D4htNE+Gvwg0eHVfh58Jd
MOu3GveGtcl8J6tqKAH9UvjEg+EvFCiPW52bw7rSrb+GZVh8Szs+m3SpB4elYhY9dmJEeju
SAuoNbtniv41/AfgHxZ4H8Iaz8PvhxZeDvhtN4a1jwPd/DvxVq/wu8YfHTxZ+xj4r8Yah4L
1zx/8PYdb1mwki/aJ/wCDgP8AaL1Xx5pmueNzqVjpifAqw0YQ+HvHejeFrmTSda/R7xX+2V
8bW0P9o3xf+0f8c0/Ze+G0fiLwv8M/i5pngVfAnjzWP2MdXi1nxJpXhv8AZt/Z/wDiF4Ju/
Gkn7Rf7ev7RWg+L/h3488WR6V4e1XRP2brC88P6ZYeHNf8AEM2g2Xin4O/aq/4Krf8ABKz9
kiL4sfsdfsi+Evil8Xv2yf2cfgn8Y/hp4W8f/Cm3s/C174W+MUug+EfAfxW+JPjH41a9pE3
gab47R6Zaaz4q+NX7Sc/gfxN4yii8LfEHwvqOvSX/AIhu/DeqgH2rdSXPhi3uJbJbf4W3Xw
mt7n4U2i/DS4fx1Z/sqXfjuOSOL9kf9lO8SHxFL8dP+ClPx+fVyf2hf2hUtfGT/C9PEmr+X
eawNSZfin+337NS/Ek/s/8AwcPxV8G+Fvhz8QI/AfhWHX/AXhL4ma78ZfDnhB7G1iGleHrf
4s+JbTTfEfxH1Cw0H+zbXWvF97HfR6rrkOqXlvqXiC1mg1fUP5Kv+CdP/BUX9lfwJrX7Kn7
Nf7d37N+v+D/2q9M+EXxu+AHi3492Xj3wz4t/Z/0Xwx8I/FPxC8G/EP4yzeDdB+NHi/8A4Q
LTPiTdf8Jfonjn9qeDwXo+v/FbXn+KfiK/8V3vgqXV5k/X/wAK/Fzxb8KtI+H/AMKvgZ418
TeNvg54E+JNz4K+COi+DNC8N+Hta/aI1j4WWlp4W8I/spfs36drZ8QWvg39kT4B+FPCOnWf
7S/7TnjzXvEv9qXmmeNovD/iux+16pfeDAD94TjkccjpnBx0+vfGa/nV/bo8Zap4d+OPxM8
JeCfAfjj4i/FT4tJbeD9I8D+NfiRp3ww+KP7RHg3Rrvwg3iH4Q/BbXLiztdR+Bn/BPP4USa
7a/E39sH4/6PYXPiTxaLm78L6Fq+vXmkx6n4F9Ts/2sPjjbQeHr2T4m3XxCtLv4p61qtvd/
DyDw1ptv+058XdAgt5dY/Zx/ZauvFelww+Ev2JPghJoMzfH/wDap+JDyPq6aX4vXQ9V0Fb/
AFeTwX2vwy/Zv+A//BQ34HfETxj8fdZ+IXxe1T4n/EtvBXxX8TWWm+Pfg/4D8U+E/gb8R7f
UNR/Z4+Dth4l0/SNb1v8AYw1XxToD6N4q1/STFH+0fJp+teJvFWtPapoOi+FwD8Ofjg3w28
ZaLoPg+x0zX/2hPit8atX8TeD9Y8LWVnpn7P8A4d/a08A/s9+NfG0Gm/s1C8tPB3g3VPgl/
wAEaP2KNQuZdY+Kfxy1e28I2X7Q1l4X0fw1o8ni9tX1KDwl2PwBg/aGtPiPpn/BXP4JfDnW
v2pPB37N3h7XPh/8RtK8Jx/8Izo/7Vvwa8U+DrTwr8SfHv8AwTR+B3xI1nxFL8APgX+zrq3
wy0DTPgpoWkS+CJ/2sNJh+JeryeI1s5tI8O3H9KnxJ/YA/Y7+McXj228d/s8+C9Wt/ij8Ov
hr8I/Htvpz+IPBn/CQfCL4Raveav8ADz4WTf8ACI6xo1xZfDHw/qVzcyXXgPS103wj4ts5L
Sz8SaNrllY2NrD8aftYeOfhX+xv8WItL8KS6b8K9E+IfwD+N/xQ+LT6p4PvtN/Zn0Hwl8Jf
h1p3w68I+J/2nPjdt1XxH4F+DPhK31jTvh38GvgD8HtD0u71H4jeKtO1Pw7DYWT+JLXVgD+
cPxH/AMHZf7MN7+3N8Jv2k9A/ZK/alu/hfpH7Knxd+EPjvR9WtPh5YeOYbPxR8QvAXxI0Dx
94LstO8Xah4f17QIdT+G11oniqXWPEHhq3sLS6k1Kzm1Sewn09/lD/AILGfFL45/t5Qfsr/
wDBT3xha/H79l/9mP4o+ItO/Zv/AGKPhRot94C13x/4t8I+LNB8Y+I/in8UfikdB8SLL4H8
O+NfGPgbwx4U8TeFdebxZbXfgKzsfFdhZ+ILZ7vRr+1dfse/szLqkGs+G/hYvw/XQP2YPFe
jfDvSvj58Q/jH4W0D4M/se+PL7W7nxh+3h/wUXsrf4jSXnwm+GfiyPxDrll+xH/wT38FX9j
4s8e2ep6WvxEHi+41fVrm+9T+P/wAc9K8HfBr9kv8AZ38Q/HT4keG/Avw9/Zp/aa8Ifs9/s
6fH3SU1L49+K/ht43+EeuaL8Hv2qfj74wS7vdV+F/in4+anqWteFvgX+y3r9lpV34H+C6aV
qc95fxwK9iAf17eMv+CdXjHxzoWteEtd/wCClH/BSqbRNZsn0/UxoPxR/Z38Iai0XnwsYbL
xF4R/ZX0TxBpUztEGmudH1mz1NV8y2hMlrPKj3LH/AIJ4eKk8d6T8Rrn/AIKP/wDBR298Qa
JocvhtbK8+J37PaeHb3Qr7WdL8R6hp2qeD7H9mCx0Ce7vLzSLGEa//AGZB4stNMW70zT9a0
uxvb23uf07pG6HHPB9+34/yoA/ID/gq7+yx+1X8ePB37O/xr/Yl8RaBpn7Tv7F3xxg/aD+H
Pw98YXt74c8HfG+FfDuo+D/FPwn8Q+LrLWtGi8P6f4o8Ma1c20Rvr5vDWsyIdM8Rmz0uea7
t/nr9o/8AZ9/bc/4Km6h+zb8Fv2g/2f8AxP8AsK/sx/Drxx4L+Pf7TFwfjb8Evi34s+NXjf
4aXuleIPA3wX+FVv8ADrVPGl3o/hW08cQHxTq3xJ8Tt4N1htK0Sys7PwteXt+9jbfoR+3/A
Ptla1+xL8JPDfxP079nj4kftF3/AIr+JPg34TaJ4L+GXiDwRoerDx18R9QHh/4c2t0njrX/
AA6t7oviLxjc6ToGpz6PHq2o6FDez6xd6a+mWdzInN/scftw+Jf2jdc+P/w0+N37OfjT9k/
40fssQfCi2+Nfhfx34z8BeKPBs1z8UvCGreKbXXfh/wDEDwT4iv8ATdc8B2TaDqkVn4h1OH
R724tYrcXOmafff2hZWgB+IHw8/wCCY/7bnx4+GWqfsUftWfsu/BHwz+z1Yf8ABQj4xftcz
fH7xL8TPA83jOf4c+KPjVH4y8I+Bfgv4c+CFjdfEeL4ia1pN/rd94s8d/Ejxb8P9ettMfTv
Cv8Abuq2yR6XpvZfsF/8E0/jh4M+Dvgr9nH9tH9jXxR8SviN+y945/am8Yfso/thXf7TOj6
p4PN94wl17UvAXxE8X/CuL9pHxPra/FXx3rN7PNq13ffDy/8AD3ht9e8uY2Ulz4kur3+nj/
hZfw4/su01z/hYHgn+xL+6msrHWP8AhKtC/su9vLaLzri0tNQ+3/ZLi6gh/ezW8MzyxRfvH
RU5qa6+IXgCxi0ae98ceD7ODxGWXw9NdeJtFt4teZJUhddGkmvUTVCk0iQsLEzlZXSM4dgC
AfyTfBz/AIJp/tPeHf8AglF+xV+yb8cf+CbNr4i+LvwE+OXjGXWNX/Z4/bQ+HXwN+NPwptb
3TNQutL/a3+F/xJ0fWdH8Ca78eNQuNZ/4RWy8JeK9f1aK2tNF0/UNU1BLa4iSw9M/ZQ/4J1
/8FNfgz+0T/wAEwv2i/idofg34mwfAbXf2uvg78RPB3iD4j/DvRfiV8Df2Z/2gNZ0pvhprf
iHWfA3hvSPh78XvHngfRtHv9R8e3Hg5tW1vxt428Uy6jd6xqk1zqmrWH9ROo/Ef4eaVqR0X
U/HngvTdZ+0pYjSNQ8UaHZ6mb2UIYrP7Bc38V19qkEsZS38rzXEiFVIdc/Ldp+218G7/APb
a8R/sJJcapZfGHwb8DvD3x01+4vm0zTPDMWjeLfF0fhXwn4b0me/u4tQ8ReMdZkXU9Wis9A
s9QsLDTtNlh1G6t7+5sracA+2KKKKAK9FFFAE69B9B/KmSyxwRSTzOscUMbyyyMcKkcal3d
j2VVBYn0FPXoPoP5UtAH+f94G+GvjjT9K/bz/avv9P+J/7S/wCz7+zZ/wAFo/jD+2b8fP8A
gmKnh67m8L/tK/ss/GvTfCuvfAD9r3wbpUXh+x1DxtdeFLLVH+OOg+DfHOrav8FviZ4d+Fd
tN4jsfDup+EIZ9Y7b9rj4H6/+0X+3x+2Zpv7SDftWfs8+J/2x/GP7MXiT9i3xR4C/4J3/AB
S/aV+IUfwb/Zs+HvgX4s6Sf2W/irdav4b+JX7KnxW8G6zf31z+154CtPC2m+H7HxTq+o6Vo
Gs6+lvrmoyf3l0yVDJHJGHeMujoJIiBJGWUrvjLK6h0zuQsrAMBlSOCAfyRwfsP+MPh7/wU
p+Lv/BOP4Yfs9/Bbwb+xB+1h8df2cP8Agp/4o8Z6D8IPDuoaDafDD9nO80if4s/s6eMk8Za
1a2uu6v44/ak8G/BLU/DPgHQNF1zwl8Pfhj8WvilrGi6Hb29/faNoHyB+25/wTs+GPxq+Gf
8AwV++JH7KP7Ff7Qy/tp/BP/gpZ8LfHX7PfijQfDP7QnhPxDpU/wAQLr9kHxP8c/HHwIs7v
xNbeFdY1/xDrmjfFL4ia94n8IaLNqdr4M17wN4msr608Py+BRpH9Sn7H37F3in9mn4hftAf
FL4kftS/GP8Aaw+J3xvufDHh/TvFPxZ0jwb4duPA/wAEvhXqXjrVfhX8LLK08E6Nomk6/qn
hLWPiv8QLnV/Hd5Bpt74on8RL5mjaSmmIk36FdvT/AD7f0NAH8TvxF8M+OviA/wDwW3/Zj/
a7/Zw/aI+MX/BSODxH8Sf2oP8Agnb8VdM8I+L/AIn3WhfBC+1zwb4N/Yv1H9k7xZ4Fu5LL4
M6t8HvifZ+Eta+JbeAU8Iarqi2esXnxPu/GJ+Hni6HRuI+I37Pn7evw/tv+C7Oi3/g79ob4
2ftH+IbT/ghV4i1LxF+zxP4x+FHjf9qPTvAnhHQvCv7S3in4OeN/Cfhq01fTNH8Q6n4J+Kd
jrmo6B4fZNCtrbU7TU/D52TafL/SZr3/BW/8AY18PfFfS/hIdS+Muq2+qftMeHv2NdL+KXh
v4DfFTXvgJeftOeJNRsdDj+ENr8bdN8Py+B38U6Trd9PoficDVmg0PW9N1/S9Q1CG+0m/hj
/U3jHXge/p159u9AH8D/iX4j/ss6L+2t+2X+1r+x5+y/wDtjfAz9kT9qj/git8aPh7pPxS/
Zj/Yt+JfgfUo/jh4K+L2iaR8QPih4D8Gzaf4J0DwzD4I8Kaf4Es9R8ZQ3PgjwR/wldnE+pa
gNUvNZ1y7/aD/AIIGxeKr1v2ptR1L4H/CSHwFHafs56T8Ef25Pgt+z1qH7Lehftx/CKDwp4
91Wy1Px/8ABw6X4d8P2Hxy+EHiTV/Ffhj4z6noGl2JsfiP4w1zwfJp66N4G8Nzz/0gZHqOu
Px9PrXyv+zV+1t8Ev2t7b4zah8Edd1vxHZ/AT9oH4m/syfEufVvC+t+Hf7J+L/wsudGt/Ge
g2CavbWLa5pulPrNgbbxJpa3OkXUe9YL1mhkwAfnd8bP2lf+C3Hgn4s/ELw58Gv+CYn7Nvx
s+FGm+I760+H/AMUW/be0j4eXXi/wy7htBv8AU/BnjHwjY6z4c1uC0uF0nxBphiksZddsdQ
l0XUtT0SXS9SvPnL4p/tx/8F0/Cnwx+JHirx7/AMEkv2ZPB3gXQvAvifUvGPiy/wD+CifgI
6d4a8M2GgXlzq2tXKW3hh5Db6bpfm3fk28f2iUKggVndN39Im5WBwwIO4fKQeVO1gOoyrfK
R2bg88V4j8avCekeO/hD8U/BmvW19eeH/EHw48caJrMWna54h8PahJZaj4furee1tNe8Lal
out6PeOpZ3v8AR9V0zWLRwF024gUmQAH8d/8AwRg/av8A+Cwdv+zL4suv2cv+CWXww+Jfgu
fx98LLO91L4j/tc6J8HPEVjq3hL9i/9lT4f6FMPCXivw9JqV1pPjL4aeF/AnxU0vVwFsLqz
8fQWmli6ttJt7+4/Vbxj+1Z/wAHGGu+FvEuh+Bv+CT/AOy58PfGuq6BqWneGvHOt/t0eAvG
umeEPEF7ZyW2k+JbzwjHpmkyeILPS7vbqI0FtSs49RaAQT3QVpd/59f8E0P2pP2gfhj8GvH
nhf4D6n8G/EunfELw38AtA8BWVpo3ib4heLfhx8XJP2Fv+CcXhjWv2m/2k7vRb3Tfh/8AC7
9iz9nnwuNdj+KF+ddHjTxV4ov5/D+mLYatpH2Wb9zNV/bf8f6/4wi134YeHfD1z4K8Y+CdX
1D4J+E/HhvvC2oeM/B+k6lZXHin9tr4z+K7xl/4Z9/ZD8CaVb3th4CuNT0K98bfHltZN34f
0yD7d4Ht9cAPm+T9mJP2WP2df2dP2Wr3xLpvxq+Jer2XxE+PH7QHgXWbLSPCXwq/aA/aD17
xBZ/EL40/tb/tg/E+00Tw5NB+y38NfiJ4i1PWdX+Hl34ag1fx4P8AhUXw1ki8R2mkx+Ddd/
HD4z+MtM1q61HwtHF4f8YahNrF7+1vqerftU3GoXHhHT5fC3jb4o3Uf/BTf9vTUoviF4t0v
w9+w7otn4vsfEX/AATj/wCCe9/ajWfGPiWLw5qtrohs5JtT8T/0XWPjDw5+3v8AEH/hC9Z8
UaZ4a+Amk+Hrzx78OfgzqEkEvjv9pe08P3fh+20344/FnwLeoNR0r9mPRdd8U+FNU+Gfw68
XW9pL8eprnTPHPjCxk+GA0jQvGvgCf8ETvhwNB8Iadf8Axw8b+OPE+k3/AIy+Mvxb8R/Fnw
rovj+y/ae/bX1mz0+H4YftVftM+GLjUdIPxT0D4C32n6rJ8F/2a7nVLH4ReFVu9Ca3gceHm
OpgHwF/wRm+JHhzxL+1Pb/8Ip8XPizDpHxZ8KfET4wP4R1jwJH4o/aI/a91ez1i88EeJP26
P+CkPjlPDWqL+zn4V8SeItJ1Xwd+xR+zJB4g8HQ+GNA0sXttZXEE8el6h/WeSMYJxuyB0yT
g5wDnJABOMHp0r8FNO/Zg8Rf8Eu3sP2lrf49fEb4j/Dqxtdb8Zftqah4q0TwqPG/x/wDiRq
VjeXnjn9pD4t+JNMsfGnxb+MvidfD2nWHww/ZN/ZV+Dej+F/C/w/8AE+u+GdMa7m8Owa5LJ
g/HH/gr/wCJ/BU0FzpHgz4f+BvCPw4+Lul6j+1B4j8V+JLnxn4z+BnwUtX8HXPgr9nnXPhh
4ZI1u7/4KF/tcLrd7pHwd+Afh251e88A6Vfz6t8RpLXxB4S8RaBbAH6b/t46x4j8OfsefH/
xH4X+NXjP9n3UfDHw91rW9S+Lfw5+Fy/GT4m+E/DOlQxXHiZvh18PzqGnwax8SNX0CC503w
VdKt02ieI9QsNXj0jUmsDYz/zMfCKP4TfA3wl8W7Lxx4z8C/Bj4cfs9/8ACp9VvbKy0ab4k
/HX9h/xL8c9OHiSw8E6TrPjLS9Un+On/Bbf9qzxldpL8XfifF4c8Rf8MyReHdHsPCd/dWOt
aZ4T8SfoZ8Sv+Chv7S/7Qd1o/wCyd8NZvAv7IHxV+KPjTwJ4d+Nn7Rur63f6tp/7GfhH46P
o2n/Cf9ny0/4TbRfD2gfEH/gpr42vL7VvBdt8G/AFz4s8EfCfWtO1PxjrGuala6aLVve/Df
8AwRc+Cngu98Cf8IV8S/iH4cHwWutRk+BarZafrKfDC+8bTaAfjX8dlXxDNe3HxA/bg+KyR
eMoH/a98cSeIta8DR+MbJfBfgDRZfCunTXwB+XHwc+E/wAOPBET+AVOv/BTxl8BPt/g3xr4
P8Pa54M/aI139m34h/Gvxve6h8ObX4GasfD/AIqtf2nf+Cw37SN14MHjD4hftM2+rarD8At
I8Ra14Tg0nSodN0HSfEH8JPxq/ZY+J/7Kf7Xfi7Q/i58SLb4X/EH4YeNr3xd498UftI+DJd
c8caPrep/FK+0S2uNR8Ga3pvjnRv2lfEUug6p4W+LPia/+FkfxS8KXvhnxg3iS31zWrDStV
urf/WL1P9hOPwpZ6lq/w0+IuoeD9V8D6Uvh/wDZ607QvD2iw2HwB+GN0tjd/E/Qfhvc+Krz
XtMg+Ofx1uT4mh8eftUeO7fxP43S116KSbRLq3h8XL4z/lc/4LT6V4F/a0/Zc+AP7Xf/AAU
jbwV4bH7L+j/tE+D2t/gt8RvFWi+Hf2g/jl8VbjULfwV8Dv2c0tfAfxA1TxV8P/gH4z0H4Z
+Gfjp+01fQWPgzxdf+EfGMHwvtNYg1FbjTQD+KPwNo19+0X+1B8PdJ/Zy/ZY03VbzxJf8Aw
l8L+Hf2ftJt/HnxQ8Kav4js/Cvg74fazrPiF9L1HTvFk9p8R/GVhqvjrX7Oz1nS7fQdR8S3
mmadeDTNOsYa/vd1j4HftvfDX4PeIPCHg79s34V+OtUtvg94F/Zg+H2r+Jf2YLnwhH8bda/
Z50DwtpXjT9mH4T+L0+NOma98Pv2AvBFt4F8S6j+1v+0jdaH4C1G7v7rXtRPiO/PhWGDwj8
Df8G8X7PFh+zp4/wBE/bX+Bfiv4tX2oDRvjD+xd4n/AGebzSvDNpqX7c3x20jW18VaF4r8A
6f4gj0/x18A/wBnr4ffDrW/hl8UPiX4j+K3h/wjqfgvVdCtLq6utR0XV9b06P8Aqh1L9gP4
fftyeBfCvxD+Nfx/vvjFYfEXxqNX/aNj+FepfZfhR8a/hr4E1XxBbaX+yH4S1yVrfW/D37L
nhH4nafaa/wCNbLQp7bXf2gdT8JC9+I99c6fqmlaR4cAPwO+MHw+/bL+Pfwf/AGhrPwz+2b
+yj49+Hv7Qf7Pnw7+FnwQ8UeBv2ZbLwjbfGhPD+k2ur+OP2f8A4DrrfxDvvDfwh/4JdfDmw
8H6hqnxT/aHudCsl8QRHxq2parcweA9KOh/qh/wTB8EftxfFX4DeMfiT8I/+Ch2n6j4A8Y/
GrxPc+GvEvxH/YJgl+Hviu00rwl4H8N3eofsgWc37RXgyTRf2MNKvdCufCHwDtLvwl4fkvt
D8K6lr0GnzW2u2l9dfSnjL/gjp8M/H2u+PNQ8U+NNP1fQfjxq+nyftE6Nb/Dq80O7+JHwy+
G2qeHpf2fv2cPDmu6d8QbZPhT+yp8MNL8MaTbeNvgP4U0+fQvjlPd+KrrWb/wwviCGLSPMt
Y+Knxh/4J4t8RvBd18Q/A3i3TZdWs/iHqTftIfEi18J+E/DvgBl+Guh/Ff9pLWNb8BabqPh
b9j79kf4VeFdB/4Vr+zb+zRYaJqniHxf8Qrh/D9hqrX9xp0+rgH22PgN/wAFLz0/4KJfAzn
gEf8ABP2POe+3P7V5GR34OCORwa/n8/4K8fBL9tzR/F/wC0r4lf8ABRS3+KcXgj4nah+2Jq
/h34kfsgeE/hr+wp8EvhV8JbvwjYeI/ij+05rMPxO8Ry+N/Cvw/wBSGnL8EfgrPH4s8b+PP
ix4xli0+zvEmtL3Qv0o+On/AAVR8S6Vqvj/AP4VRrfw48F+HdJ+HMmv6VqHxUi0pU+DPw0v
bS/1m1/br/ah0m+8UeH/ABL8Of2dtfPh+TwZ8EvhZZafqPxg+PGr+LNF8R6HpdhYar4Uttb
4bwx4b8e/8FifiJ4t+JHxN8Z2XwR+D3wQ0zwl40/ZF/Y28W+HNP8AHXjPT/GXjaLxBffA39
t/9uH4I6jrOiRXF1qlpoOqeMv2cP2cfHN5baTpWi2MHxA8dwT65d2Gn2oB/OFb+Ev2i7VNN
l1L4+eBrqLT/i1qn7dfiZ/2r/2doIJb34MXsd1Jof8AwUb/AOCtsP8Awti/GleNdPSSBf2A
f2VZv7a1XWWsfDDH4R6SZ5VHyF+3f4d/aD8D6T8KfhprH7W3hm48ZfEL9oG5/apg8O6h4Ss
PDH7RPx3+EHxO8D3V/H+09+3V4s0f4g+J4Lb4kePvC98fh58HP2QH8RaLdwfCH/hIbHVfCf
h2aFreX+z22/4IheFLM6Wl7+0Z4w8ZvpP274uayfif8NtB8dL8a/27L8OLD9tb9qFb7xLYj
4//APCtXltv+FL/AAB1k6F8JPhSbK0/s3S9S+yxY/Gb/gt5+xd4r/ZX+Fv7H39lftR2XiLw
zqvi74i2XxQk+MngKTR/iP8AtDfHW4+HfjzxN4y+MXxC+MngHVrDxZ48+LfjKwvb74ffA34
e+MdMl+E/gTw7qz+G9RGo+Ere2tIwD+mo/AX/AIKY/wDSRH4G/wDivxD/AO/X1asfgV/wUl
hvrObUP+Cg3wRv7CK6t5b6xi/YFSxlvLOOZHubSK9/4apufsclxCHhS6+zz/Z2cS+TLs2N+
ilFAH89v/Bxp4F+MHxl/YO0T4HfBz9nP46ftEa18Sf2ifgpf6zp/wAF/Dd/4nufAXg34W+N
NJ+IHiXXPFFrpM1n4ktLXV9H0TUND0afRXnu5PEF3pQhubVpVlr8e/F/7MXxm8H/APD1z4j
/ALLH7B/7W3jr9ln45x/sqeG9B/ZV/a08D/HfXPGHxb+Nv/CZWkfjD9onTPCmoa1pPxq+JP
wb+EXw+s7iw1T4TePPiOyeMdUuX03xREvhe+toNP8A7lqKAP8APm+Nv7I37U/j79jH9vv4M
6x+xf8AG34i+CfF3/BRX9lb4p/so+CvCH7AGp/Am3s/BiaHpF5+03418B/BbTYdY8QfBjQN
e8N+EF8M68R4meLXdVe10y2NnfeML2yP1x+2R/wS41PVv2so/h78Pfg98WfhB+wL4+/4J+f
Dv4F/s46t4P8A2LfGX7aOv/s9eKdQ+I974v8AHth4c0LUPF9t41/ZK+KEV34osPEF58S9c3
axPc6VqNtJdJc6JG1h/bDRQB/FD+0N/wAE7z4i8Qf8FptH0H/gnb8aPiD8fYf2KPgl4R/Z6
/bF8b/C4eJLz46/Gn4X+B9G8MeOPG/wW1fUtc8SXth8UviJrKeDvEsOp+DYrfX4JvBWuyTa
rb3p2ap75+yt8A9d1P8A4K7/AAA/ap/ab/Y2/aT8TrL/AME1/wBkP4Y/Cj4xfED4AfEbxHF
8Jf2n/Db6h4b+KOqfETWNTtLq3+H3irTdMi1ue78a+NS09lDqkGtWOpxXmqWM91/XFRQAUU
UUAV6KKKAJ16D6D+VLSL0H0H8qWgAooooAKKKD0OKAP5IPHeu6v+yBZ/Fz4q/sDftm+Dv2m
rH9pr/gpLp2jfDT/gmJ+1J4R8M67cXX7TVx+1xd+Dv2gvDnwg8f3Piyy8b/AAX0jTviF4Z+
JnxpsPE918NdX8LeEbXwToHjTRYNzX3ifxH5f+z/APt9+Lvjz/wWS+A+qeAP2rPi/wCEfhF
P8S/2x/2dvHv7Jf7QPx2+HetfF2+8aX/gb466/Y2J/Zx8J+B9DX4C+Ffh74+/Z+8E2HgDRv
jD4s1L40eJdW8QaToFpbwadZeK11j+qnw5+zR+zt4V+Ilx8XvDX7PnwP8ADHxX1C+1vUtQ+
KugfCPwJofxHvdQ8RJqK+I7i88c6ToFt4imu9Zj1GeDWNRbVZJtbS61IXZkF1IHfb/s3/s/
WmuXmv2XwE+Ctnrt1470v4r6lqdp8J/A0epXfxT0C5vbvQPiJd6hDoS39/8AEHRr3Xde1HR
vHEk7eJNEl17VZLW7jn1S7eQA/kk8H/8ABYvxvb/A3/gkh8F779uO+h/bO1b/AIK3+H/gd+
3H8O/iW3wz8O/tEQ/s+Q/tCfHjwVqXhT9oPwRp2lT+GPh3Jb+GtN+Gfh3xT/wjlxbT6ffya
ZHZ6/cXE91fv+pH/BvrqelTeHf+Ctek2+padNqWm/8ABbj9vm61DTYL62l1DT7PUdY8Dppt
1e2ccrXVpbagbK9FhcXEUcV4bO6Fu8ptpgn616j+xp+yJ4g1rU/Emv8A7KX7Nus+I9a1e81
nW9e1n4CfCzUNZ1nWry7+232papql/wCE5dV1PUdV1J5tXutZupnuLm6Z7iZ2mYs3p/g74S
fC/wCHmt+LNe+Hnwy+HXgbXviDq51j4i6x4L8C+HPCmqeOdajur+7i1HxpqGh6ZZ6j4mv4b
zXNU1GPVtbmvJ/P1TUJi/malds4B8l+LP2j/wBsbw94h8QaP4Z/4Jq/E/xp4f0jxFrOmaJ4
ts/2mv2UdBtfEuhaXqUkWn+KrXS9c+Itjq+mWniC3Uaymm6xaW2s2rS+RrFvbXSFF8g+LP7
YX7anhr4ZfEbxHef8Epvj1fafpXgTxTe30HhH9o39k3xT4iubODQbu5uV0Pwzo3xNn1jxBr
KRLI1lpWk2t1qWpuohs4ri5lghk/W+uO+In/JP/HXOP+KO8T8+n/Ekvue/T6GgD/OG/YU/a
I+Lnw71AfDX4T/8E6/BD6H+0Z4e+FmvT+D/AIj/ABT8D/Abwx8VviJ+yl+yH+yxrXhhv2x4
jfp4d8Jfs4QeHPF/xM+PHwi0O+tNGk/an+JHxa8OnxjqWu2Wi+MNEvPuzVf20/jV8YvBujn
xt+x78R7D44ax+yRr/wC358R/EXxW+Lnwr0fwjL8UdI+HnjPRNA+Mn7ffg+/8e6APhb+w98
L7TWXuP2O/2UPHkNxYfFrTNQl1vxN4auL/AErVL/xz7n+xX+x38Zv2m/2SvHOp/DHwd8A/F
l14V+JH7Bmq/D/wp8T7bUx4c8TfFzSv+Cen7E+i6Z8Yv2nLaztkt/i/8Iv2U/C3jLxF8Vfg
v+zrcjWLDxz8WJ1vNWk0aTRtK07XP1p1P/gmX8UfhD8JfFvgX4LeK9F+Kvirx+2k+PPiD8Q
/i6o1Lxp+1H+2B4nu7vS7r9of9su51WexsvF3wD/Z3ij0rxx4J/ZW8BXc2jeIbbTF8IPpja
L4cs/D3jIA+Vv+CWPx/wDix4T8FeLE+CH/AATl+MfxL8ZfErwv8Lf2i/jh8VPjP+1J+y94Y
/ba+L3jr4uD4hLp/wAUv2ofhp4j8aWOofDLwX430Pwsp/Z58HR3L6bo/gOHWbfRfC/h/SrX
TL7W/wBZ2/aw/bnA5/4JWfFVeuD/AMNWfsfjnIHBPxR6gkD64FfM/wCzj8Mbn/gl14m+KWk
fFjVfD3jb4VfGeTSvid46/a88QnVV+MnjT4jeEvBniTVfjP8AFL9p7x94laDT/FXj34jeMN
U8J+Bf2Zv2ZvgnpWur4I+HnhvXLjS7K407T/EUiafiv/gtH8A/A2ueI9O8V/DL4paHo/wh8
NXWuftEa6U8OainwV8d+KNQuV+Af7NeqaZZajd6r49/a4+Ptu2j6ho/7OXw7i1zxx8O5tbg
h+JUXh+XTr82wB83f8FM/wBvn9t74N/s3W3jS5/YP0v4KeH9L+Jnwy1DxP8AEL4wfG/9lv4
u+KtP0608VWGox2X7Nfwe8OfEsaj8Tf2pdV1SCztPghpP9o6WbPxWbfWLKZ7zT7ONf51fFX
j/AONvwWHxBfTf2W/HfwQh/ZNvfBF58NJb74j/AAn+IQ/ZK0D9oGa3g8XePtLk8Qa+6ftN/
wDBfH9ou+n161h0/wAXf2le/B+5ufsfh2wtpbORLf8AqC/aI+P3jT9u2b4Qfsw/sqeG/CPw
9+L73Hh7xn+0r8bviVpfgbx14+/4JleJbzwRpvi6f4deDfDU7a7p8n7fepeHfFOv6J8PrLw
/qc1t8PYPDXjrxxrt1Dp3h6ytr7y/wz/wRp+MtlP4dXTvj94V+Hmj/BDVfF/gn9i600qx8X
/FKb9k74Z+Kv7f1z4g/tJWNj8R49Otvi9/wUH+P3jTXNRl8f8Axn8cyWuh/COz8T+J9S+FV
hd69HZmQA/I39nH4l/tXfDL4xfDuw0P9iq2uPA/wM+NXwo+CvwS+FPxz/aR+BGv/B39n3Sf
iN8Q/A3xF+IPgq48f+NvGkl342/4Lh/tCeNPF6al4utNc1HRtZ+D1l4x1aHSIY9K1bW4Jf6
gv+Gr/wBunn/jVV8Vjz/0dV+x/wBff/i6PWvnfWv2OPE/7Pvh9/jp4P8Ag38Kvif4l+Dnjb
U/Gng34C/Df4er4km8OfD7wXEdW0fSPgJpnja60Ox8UftjfHrVfD3hG2+K/wC1T8X9aj8d6
Ha6rqKeGtU1DTPC9v8A8Jn3vgn/AIKh+CviPe6jYfDD4S+L/iQv/CRXnwr8N3Pgvxz8O9aT
4gftPeGbLw/ffFr4K+C5xrsaa54R+BOm64ZPij+0zp0k37PmiP4a8RaRF4wvfEFkljcAHYe
Jf2of23NU8Oa/peo/8EoviNeWOp6Jq2n3lnq37Wn7Illpd5a3en3EFza6leQfE2ae00+4ge
SK9uoIZpre1aWaOKR0CN/LXrvjrWNa+Ov7Fdl8cP2Utb8NeAvJ8Yfs3/Bmw8dfFXw14s/ZA
8TftVeCPADX/wCxn8O/2ftB+FT/ABQ8S/Gf9kn9l3xH8NNX8EeI/FGoaddeHLz4peIfCXxd
+KkPijxdpXg/wxoX9Perf8FCLDxD8RfGfg34cfBrxB8XPB93p58D/BXWfLltbP8Aa3+Nl9f
39trvh34EX1/ayeG9T+BPwT0bRPEaftGfGzxBPY+EPCd3qmiwaVL4ksPtUk/8+n7Xn/Bur/
wUn/am/aJ8cfGPU/21fgVp3g24vPD3i74H/Dnwr/wuL4YWv7MnjPw78KbDwD4Kj+CV14c8K
+JNU8FeDvhVeW+/SvDPg7U/DGm/Fe18N6Dr/izS/DfiGa0bwwAfM037RHxl8V+KfgX4p+K2
ifGH4y/EbxR+x98FG/4KM/DL4VeEtU+Dvj74tfEy4m8RfHr4EXUXhHHgP4ifB/R/DHwp+Ft
v4v8A2+fiZrmv+GPhB8dPhvpHgbwVpSrqmofDfTdG/uC/Zrv01T9nX9nvUl174Z+KRqHwS+
FWoL4m+CemjRPgz4hS78A6JN/b/wAKdD8yQ6T8LtX8z7b4A0vfINO8N3Gk2pdjFuP8c/wx/
wCDcr/gqr4DuYI/G/7bXwF+PuieL9d8Mw/tJ+GPjN49/aL8W2H7Tnwv8FeI7DxZ4E+Bfjzx
JdeCbn4i+GfhVp2uLr954m8LeGvHKeGvHja9EnifQJxpFsLn+hz4cftlH9nb4NfDzwb+1FY
RWXxP+H+na0nxG1rRfBPh/wCBXw68GfAX4XtFYfEH9qPVvAlx4k1UfA79m7w3JDrPhP4baP
41v7Xxl8UbXw74ZvfCfhpLvxdY2VgAfrkxGCNwBYEKevJHBAyCeo4B5r+Rr/gpt4p0SD9qb
4t+CbLTvgPHq3gXUfBP7Sest8Rru58S/CD4C3fgnw7q+hP+3l/wUC8QweK9c0zxF4H8FJrt
rpP7E/7C91pFtr/jD44aLeeM7fw1babfxXGu/q/F/wAFefg1bPYp4n8A6z4HFv4g1vxP8TY
vGPxI+GGh/wDCiv2RYDrsng39tD4yLeeIUfwD8NPiyuhw/wDCp/A+rG3+LHjJPE/hL+yvCD
jxDZbPijxN+yv+0h/wUg134qftO6T4W/Z9+A3grQ/iLpl5+yX8EPiR4a/tzRPit8RvD8mn6
b4O/b0/bb0XwPpq6l8X/FfhzwJd2vjH9kL9n/x67+HtE0nUvCfjPx7LEdcs7e2APxkyYXYk
/ZI7Qr+187ftgqLltIFyo2/8Fhf+Cw+CV1DxPfHK/wDBPb/gnsNpti3hhv8AhGIzGK/oT/4
Igabe6b4S/aE1efQDoth488SfDz4i2Wt/GGW4vP26fjbceNtO8XX17+1H+2k7SPa+BtX+Oh
s7TVvgZ8CraO1n+DHwd0TRrC5s7b+34EHgOp/8EUfj7YjxdN4Z+MHwi8cf8I7r/h/4r/C5f
jvpXjfxu/x6/a81MW8Xjf8Abo/bxW100n4zeP8A4ZeZeyfsr/s7acU+BXw6S00I3I32zhPd
vCXi+1/4IweHPFfh34123jz4pfBDxzqHiT4veIP2mDKnib4i/Ev9oLXV8N6RfweP11rWU8W
fFz9q79qz4japZeHPhV8EPg14JPhb4efD74daGttqUuj2Wv3OngH72Mw2sAwBIYDGGOQueF
z8xA529x7V/N9/wcQ+JdG8I/Cz9nW98QaxZ6TDrOo/tPeD9KmuUuIxe+IvFv7LXjrS9C0ZI
reC53apq2oOLSxiu1i03zJUF/cQQr5g+oLj/gtB8AfDfhrxBqvxK+HHxQ8A+IvhXpmgt+0P
4XWDQPGeofBj4rePbG7m+GH7LQ1jwlfan4d+Kf7XHxBu/wCwdHHwB+FN/wCJfGPgv/hIVuv
GsOi2miatJH+Av/BZ39tW8/a3+Gn7Kfw28ffDPxZ8Afip8MfHfxA+Inxsig8X+Ip/hf8ADf
xx4i+HPxEf4Xfsk6x8XvBvh/UdD+I37Rfi/wCHVtb678Q/hDZyf8IFomr2viD4f+P/ABZpU
MS3UIB/c9RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAV6KKKAJ16D6D+VLSL0H0H8qWgAooooAKKKKA
CiiigAooooAK474hAyeAPHCRgyPJ4P8AEyIiAszu2iXu1UVclmbI2qAScjAOa7A9D16Hp1/
D3rw/42eD9E8efCD4qeC/E+myap4Z8RfDfxxomvWC6nrmjyXunaj4fure5sBq/h7UdH1fT3
mQObi80rU9P1OI8add265cAH5If8EAP+TUPiPjr/wnn7MfT2/4Jif8E/AenptIPpgg9DX7v
MwweR3UYPO7HQY53ew5r+Xj/ghV+0f+zv8As8fsv/F/4a/FD9oFbfxh4cuvgR8X9Wg+Jurt
deKl8H+Jf+Cef7Dl1pEWj39joem23iCDTLozeEPAvgjQrfVPGMuk6Zp2mRWOsT2zaje/qH4
n/wCCs37F3gJvixF4t8a+ONK/4UT4R+Hms/FW4f4b+JbtPB3xO+KktgvgT9l6b+y7bUDrn7
XGtnUrV7z4A+Hk1nx3psLTNq1npf2O6WMA+Of+CztzoPgjxX+z58YvE3hrW/D9r8OvBXxss
NM/arv9ck1PRv2YvEnj+w8L+DvDWqfs7/AaOy1mX45/8FEfGGu6nZeHf2V9Kk0kxeH7ef4h
67faho9rbTajb/ggpHw3dAwP7N0X7Nb7pAv/ABeKf/gmy/xiUhVU/wCnL+2R/wAHAP7ZZvx
+8ZfEKfs5DXD+6086afL/AHZ/bjtF/bw/bS8CfAn9jz7Zf/HT9kjT/FFj8bv2vLq5TXfhR+
wyfiVbaRJqdr8K/CWpSt4G8b/8FD9d8MaXeaF8MNU1JbmH9njwx4p8S+LvEc+m6leabbxZv
h3/AIJMeO9O+HPwe8F+C/D2ifAnxV4V0zx/4r+HnxU07XNM+K/ir9i6+8VaeNL1y9+Gdn4j
urbTfjf+3X8d5fEF9rXxh/bI+JS3mkeENUtdUf4aLpcHhrwBFqwB8xf8Exvgv4r8O/tc/s+
XGtfs6eI/Dfhj4XwfGu18FeFb7x6knw0/YcvPFnw38Qz+J0+Kvj17ie4/a8/4K1/tItq9nq
v7TmoQPqunfAz4XX/i/wAOWd1a3ekavptp/WgCDnBBwSDg5wR1B9x3Havw1+B3gjxJ+yn46
/Z2b4sfBrxFLpPg/SPhz8GvCWs3J1r4g+Gf2cdM+OuvW/ws8AfD74f6n4d0y7m+M/7S/wAR
fHGoW3jf9t39rLxBaaLoOk6LL4md9bt/D/iG0PiX6/07/gpX+xfrf/CNP4c+L1v4jHi39rF
f2LPh4nhvQ9c1tfih8dLD/hHG8VW3wzFhav8A8Jx4C+HZ8SE/Ej4qaGb/AMBeEf8AhGPFv9
u69bf2BeZAPYP209FPij9kb9pHw9F4H+KPxSfW/hD490qP4cfA3xWPBHxc8cm80K4tv+ES8
AeMlliPhnxVrjv/AGbYeIFkX+yjcfaM74dp/nH+H1t4Y8N+B9El8AaOnjLRPHfhj4afA/Xf
gt8EPir4D8L/AA98UeG/h1rnia3+Iv7NH7HuvNe2cHwe/YC/Z91G08a337aP7V9xr76l+0z
4l+FerpZ6o/iVNUn0/wDYP9pH9qH4N/HD4Dt4c+DOm+Ov2ibj4rfHBvgh4G8B/Bzx1YfDif
8AaFm8B+LtHsvjVL4f+IdxOtjd/s5eBdvi3QPj1488P3unWkNh4U8a+FdH1p/EZ0tdS/Mj4
tf8E1PEt94f+NNto37OEOv+Idc17wafjB4c8GaRffCr4Vfth/EqHTbCP4K/sk+G9J0GBta+
Ff8AwSw+B/iTX9B8bfHLWdNk8OD4u+LdL8Ra14h0e91Cbx+8QB0+oeLv+JhZzWcb/Fu/8c6
r4S+GfiNPgb4j8PfCrVPjh4G8LeIIrXWvgH+yHLr+reHYvgP/AME2v2atI0HxLrXxx+PH2n
QNQ+NN/wCBta0vRdWa6bzfD39OG5c7dw3emRnkEjjr0BP0B9DX8q1n/wAEvv2i7qD9pG1+I
PhzwB8bbH/hWvg/Uvj14l8eprfwT1L9uL42+AL/AETx94D/AGaPhxrmlN/Zv7N//BMD9nrT
NH8J+GNI8BeENIu7X4rSy+J9D8RQifS9c1Cv6BvA37VPwR8eaPYa3beO7bw1He/DXxH8aI7
fx9aT+DNdh+Duha83h6P4ta5o+tx2k/hv4feIpZYtZ8H6j4jbR5dd8NXFvrGnwSWsOorZgH
1GSvOSuM7TkjqcfKfcgjg+o9a/kA/an/aA17QfF/xf+GOieGIfhV43j8SeL/jn8ar/APak8
T6X4z0T4c/D/wAJ+OPEWg+DP2zP+Cgvibw07abN8EvCuj6fp1r+wR+wZpEkfiP40642ga34
08ODQHntvFv9C1n/AMFCf2R4dD8S+IvE3xo8OfDbTfBfwgT9oDxjZ/FK21HwDrnhf4Laj4v
1jwd4U+LPiXS/EdpaT6P4S8faro0k/wAO2vmi1rxXpdzp0+maXKbh0h/n/tP+Cfn7Tfx4Xx
L8avgT8DfB3hj4aePP2pNc+Jv7Pnw//aA8bw+KoPEXjTxLr+r3kv8AwVC/bg0zVh/wkn7Qk
3gHQpLH/hhz9keJYvDngDwk3gnW/Fllb3bXccIB8Eaf4l1nw/pPiXRLC6t9H0/WNOs/2qfE
X/DYWkaNqt5ommQ69pviiy/4K9f8FfdSutNu9Wk8faxr2laXd/8ABP8A/wCCfeiXVjdCC18
KadqOgXGlvcWM/wDVH/wSdtZIf2PPCuoR2PxBjHivxP4r8Yv4j+OrPB+0x8Sj4vubTX3+MP
7TOmx2Vs3hj4r/ABcS+j8faJ4GJul8AfBnWfhf4QFzGNHFjZfkxpf/AASZ/aPgk8ORXPg29
8QLZ/tSahrEr/Fv4gfDr4ip8RfHdydLW4/4K2ftfPNLEP2ifjL4QV9f/wCGdP2I5BD8KfhI
tl4SecyfYtUr7K/Yr/ay+Av7IPwW8bfCz9oHxh4x8BeJPhf8W/Fuj+O/G/xsstc1X4q/Er4
m+M/HqaP4Q1v4x+KYNEtNL8WftJ/tPalc6n8SPhf8LfhvL4titfggng7RtJu4tM8H3FnZAH
7tcEHHPUEZ7+ntX84//BcFF8J+NfgL8XFttf8AhnL4I8FfEDQ4f2sbm6TxgvwPk8Zax4d0M
eDv2PvgA7Tf8LO/4KU/HIXZ+Hn7OfiP7BOvw38M6h488YvNANPaeH9LP+Hjv7LlvH4/tdQ8
T+LLTxJ8PtZ+DngLWPCGqeCPENn4p1z4u/HmHVbzwL8BPAlhLDbwePvjtBNpEmj+Mfhx4Tv
dX1bwFrQXSvE02ny2935XhnxmuPB/7av7RGt/C34IWem6r4r/AGXdNGl/Gb9oy2tnk134by
+Mhd6vY/B39mPVvEUV14G0z9oHxTN4WutN8U/HDQ0uNT+AGhx3lkuqQeL9ZtNHhAP52rn4f
6VpfizwZ4B+Alx4u8J+KPgT4a03w5qMXhbw/F8QB/wTq8d/FzSL3WPFXwh+BVheXNzcftgf
8Fzf2lbG9On/ABE+Lfi+S6h/Z6vX8TeI7i68PeG9P0q4HnP/AAUU8V+JtB+Cn7KSfDzw78Q
NbudH0/4h/CXVNM8L3GgeLvh7+zr8Ktf/AGetVvviB8HLq1uPEOij4s/FXS9D1Wz8eftyft
V+HtN8QTeEviBPa6Jp1yLrVrLStY/dyy/YQ+IPj7+1PhLrPwf/AOFR6FrPwz1S28b3Pw5u0
8L+GPg38KPH+l3VlrH7Nf7MPjTT7uyu/GH7TnxhsdHi0f8Aaj/bH8QXT6vZ6TjR9O1W8tdR
0GC9/Fr/AIKU/wDBP3x/8BvBHwG8deJ9Xvfh98SfEXhv9oJNPi+F83hqz+Dn7Ov7L3wt+DX
i7xB4X/4JxfCn4X22ppp9t4S8UeG7iTWfjf8AHHT7LUNY8e+P9K1vXv7amm1Pw9aSAH92lF
FFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQBXooooAnXoPoP5UtIvQfQfypaACiiigAooooAKKKKACiiig
Arj/iGCfAHjkAFifB/iYAAFiSdFvQAFHLE9MDk9K7CuQ+IW7/hAfHG0sG/4RDxLtKkhg39i
3uCpHIYHBBHIOMUAf57/AMHfibp994MfVtL8Zap4c0z4B6Z+zJq6/tMSeF4PGXgv9lPWPi3
/AME+/wBivwNdj9lTwjYX2o2H7Tn/AAU3+Oeo+Dbr4Q/s9+Go9Hmvf2YINF8Z+JLyS3vNck
e39TGPhwyBg/7N0X7NrG2f7Gf+Fxzf8E15fjCp26Lo3/H6n7ZX/Bf/APbMa/B1DUmHiAfs4
jXSVXTjph8v5t+D3jP4bfDGw13xJafE27+Dmm/Bj4TfsvfFFPjDqmleEp/hR+x/4S+Kv7EP
7MPgvxb8Wv2Jfg9ZGGD9ob/gox+1h8QfC3jD4R+D/Fkem6rpfwJ1rwZ4z8W67qmma/qmpLX
v2n+LvhL8PtP8Wzat8X/A37Kt/wDsm/D+w8eaRo2m6/pHxzm/YD8J/G/XrHTriPwdqltrd5
bftVf8Fy/2vNI1fV/Eur/GPU4/EXgb9nqBLjRodZ0nUF09ogD+if8A4Il+GNd8LeB/j54Za
2tvhz4b8JeKfBfhnw/+zB4faw8aR/s0+IksfFHi3xbon7QHx9iaa7+Nv7ePxNi8U+H/AIif
tiy6lqOoWXw91bxB8NPAenvZz2ep28X70nof8/zr+eP/AIJk/t0fsGeA/hV8XtPuf2oPhn4
Aj+Cfg34Xap8VfhZr3ivwpovhz9nbTk0rxtpdt4U8dfEKaKzuvj/+1nFF4I1a7/a6+LUGqe
KLzxV4/l0K30+5bQbXw3c3/wC1B/af/ZpIIH7RHwMGQRn/AIW34B4/8uCgD5U/4KLWHifxD
8HPC/w/8MeIPH6ap8RPiTp2gXXwP+GmkWCeJP2rfDlpp2t654g/Z51P4m3l/p9r8C/h1480
KwuH+LHxlttQsdV8I/DOz8V/2fMuovawP+C0p/Zz8FfC74XfEe++HPh7xXfa34O1H9lH4Tf
Dv9mPW7LVPFX7S/jGVl0zxr/wTd/4J4S+GdQjtPh9+xv8JvGGk3/hf9qX9rLTF03xT8V7zR
/HWpeIvHVvpWseL5W/TP8A4K5/tY/s82f7KcPhmT9se40GL4g/Efwd4Gm+Ff7LPjz4eaj8d
v2nY9annT/hnvwl46m8QLN8GNK8fSwxr4/+MsT20nhDwLbeJALmB723jn/KzUf2jf2IPih8
NNe1Sw/aM+DGq+GvGHjLR/2Yv+E2/Z68W+F/gN4m+KPxc+Iekx6hpP7IP7GWqX9hb337If7
F3gPSfFjXfx+/aG/srTNU+LRv/HEvijUbmSfxHbRgH2r+xIreF/GPwWsrbw7Y/BTQ77xZ4E
+E/hu8+Cdr4f8AF8fxq0rwNp/hbxBqn7Pv7IWieHIL6H4c/wDBO/8AZq8Y3fibTvj78edUt
4da/aK1/wAHaj43vtbuZPF9tfQf0p9Otfx9fBr9qb9hD4h/tI/Aa40X9rXStVv/AB7+0p4R
1Txt40/Z78V6l4c0b41ePvgH8PvDHizw98BfA/hzVb6yj+A//BMj9l7QbL4caz4+1G9uvDG
nfHf4j+HtE0+fQ/EN1pvjmG3/AKkT+1B+zTg/8ZD/AALPB4Pxb8AYPsf+Kg6UAeva5dLaaJ
q95/aUWki30u/uF1aS3F7Fpvl2ksi6g1nuX7Ylpt+0m1DD7SIzECN+a/jf/aZ+Mei3ep3Ph
zwlr2iav4v0e2tv2n/iR8cf2il1TR/BPhzRJNF1Pwna/wDBQD9vjwrZX9pp1t8HrLQ9Z1HR
f+Cd/wDwTxu7K8vfinrF3ofjDWPCkfh9tPj1/wDp6+Iv7ZX7KPw+8CeNfH3iH9qL4E+HPD/
hHwzqviDVtcT4k+Ddfk0iy0nTbi8uL6LQNL1m8vtcksI1jm03RNMtJdR1a7EVhbQvNcQh/w
CNHxF8T/htrFxpiWMfw68AeNNV8V/E39tf7P8AtM+M9LvdL0CC7vNPS8/4Kmf8FQPhvLd3T
6v8T/A11Za7b/sGf8E79I1Hxdqfg+PX/DOm+KdD0mTwvalgBup6zq93HYpqusatZQ+CNKg/
am0p/wBtC/v/ABCvwt0e7ur6/sv+Ctn/AAVrjupLtNT+JfiLUtS1PUP+CeP/AATe06MWGja
jq+lag3hCGW7uZJf7Rf2R/F5+If7MnwC8bf2x8VddGr/DDwk6eK/jj4Gk+Fvxc8ayQaNHpd
54+8eeAriK1ufDHiDx3PYN43uNMNlZ28MOvRG106xtPJgt/wCEmy/aR/Z9gbTZbX4w/DsR2
Xj+1+POlwftS+J7XxU2neMdVOhvd/8ABVb/AIKoto66k3xb+PfiePxPoNt+wh+wr4P/AOEg
0H4XPrXhe58SafpD6TqS2H9oH7O3/BQ39hT4t/C/4LX/AMN/2wPhj4ytfHXwgtfGvg66+If
xN8L6T8Stb8J+F10bwj4h8R/ESx1efSLux8XWPijVrbTPG1leadpN/B4lnvlj0x4op44QD9
Gi6YA3qC6kryDuAGSVGfmAHJxkY9q/lH/4KVfFGbTf2pv2g/EUn7UXxN8PD4TeBvh34HT4h
an8EW1rwb+ylJ8Rtc0KeD4GfsCeFHsLkfHX/gqh+0pHbNe+APid5dyPg14J037Ks1il4Yl/
oL1n9sT9kjRNf8E6Fqf7T3wBsNX8c6jquj+FtMl+L3giW51vUNL8N6h4n1GOwkt9akhSa10
DQ9Qvbl7iS2tWsoZEidrya3ik/ml/ba/4KKfsfeKfj9+0VeWn/BQiz1DSvC3hK18JeHPjb4
R+Hvgjxpdfsm+JdPi1qw1P9n79hiK5vbnTvHH7Z/x51vQ9S1rVPjZrunQ2/wALfB3hfSF8M
+KrPUZNPtJQDgdA8CINIu/h98FfjFq3w01X4IeDfh18BD8ONP0M/GDWf2GvFfxs1e4+Iniv
4Afss6Zrf9s3Px1/4K8/FyU3eu/HP9ozxRrFvpn7O+u3GvvcHSdE1m1Nv+8//BNXX9B0XR/
ij8Erbx1qeu+I/gLB8JvBPiD4X+HLa81v4SfAKyuNL8VpoXw28P8AxdOiWGm/Hb46rLpera
1+1F8TbPU9Ql1n4napbre2GisLeO8/n80v9un9h74ZfCzV9VuP2mvh78Hj8LfAK+A/HuqeF
PFVlP8AE79nuLxb4S1uF/2Vf2fLjS9MvtT+IX7dPxasvh9eRftcfts3ena5Poep2LWuj6vd
LdeD7K4/Uf8A4Jnftl/slfCnwxr/AMIvHv7dPwZu/H9poPwduZ/hXo3xa0LXP2ePgnp1/wD
A2+8caX8LvgR8R9a0/wAPah8WNWPgnwj4g+LXx9+KWvT33iLxT4+8TnWNUlttR1O20qQA/o
bLKAcsAOc8j1wf1OPrx1r+aD/g5G8cxeBfhL+zFdS6ZHqMXibxv8f/AIcwxy6vb6SlnN45/
Zs8b6JbawtxcwXKXkmlTT/a4/D0fk3OttEbOG4gclx+t9t/wUZ/YFuobfUU/bG/ZvNnd6d8
MNStJm+K/hMO9l8Yzdn4VusMupqEh8W/2bd3enpORdwrC02rJYxYFfiz/wAFjP2mfgX+0p8
Cfg745+AvxZ8N/FPwXB4L/aH1vUPFfg6ae80TTPDvxb/Zq+MXhb4a3WqX7W1rBZWvj3xV4G
8VeHvC8NzJHd+INb0S60fTorq7ItJQD+piiiigAooooAKKKKACiiigAooooAr0UUUATjoPo
KWiigAooooAKKKKACiiigAooooAKpalYW+q6df6Zdhza6lZXVhciNzHIbe8gkt5hHIOUfy5
G2OOVbDDkUUUAfzHS/8ABpP/AMEjtZFhaapYftQajaeErNvDnh601D9oTWLy10XR5L288Sv
p2jQy6D/xKdObWvEWs6o2nWLQ2bapqep6kYvtmo3cslX/AIhBf+COn/Qt/tGdMf8AJc77oc
5H/IvdDk/maKKAE/4hBf8Agjmevhv9ovjgf8XzvuB6f8i9R/xCCf8ABHP/AKFr9ov/AMPnf
f8AzO0UUAH/ABCC/wDBHP8A6Fr9ovnr/wAXzvv/AJnqU/8ABoL/AMEdDnPhv9ow565+Ol9z
9f8Ainueg/KiigAP/BoL/wAEdD18N/tGHPXPx0vjnHT/AJl7tSf8Qgn/AARz/wCha/aL/wD
D533/AMztFFAEsP8AwaG/8EerOaG7tdA/aRtrq1ljuba4t/jxqMM8E8DiWGaCaPw+skM0Ui
q8csbK8bqrqQwBqfUP+DR7/gkT4j1O98Sa5pv7Tmr61rt/ca5rGqar+0Dq2panqmqanI15q
N/qep3mgzX9/fX97NNe3t/c3El5dXc0s8s7FyAUUAVP+IQX/gjpx/xTf7RnGcf8X0vuM9cf
8U9xnv60n/EIL/wRzPXw1+0X/wCHzvv/AJnqKKAD/iEE/wCCOf8A0LX7Rf8A4fO+/wDmdpf
+IQb/AII6f9C3+0Z0x/yXS+6en/IvdPbpRRQAf8Qg3/BHUdPDn7RnTH/JdL7p6f8AIvdPak
/4hBf+COf/AELX7RfHT/i+d9/8z1FFAB/xCCf8Ec/+ha/aL/8AD533/wAz1eh6H/wa7/8AB
Mnw2dJ0TTdZ/a9GgWl/4Y1BfDE37T3i2XwpdP8ADrWB4i8IWuo+Gzpw0u9stC1a/vLzSLaS
AJpNxe31zpptbm8mmJRQB/SNRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAV6KKKAP//Z
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCACUAToDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6Dt7V8Wfteft4/
sk/sG+CIfHX7WHx68FfB/TdTjdvD2m6nbahr3jvxfa6dq+i6Rq0vgv4b+GYNe8f+M4dDuPE
2kDXp/D3h3Vo/D0V9/bGtG30lXkH2oPuj6D+X4V/OH+yx4t8O6P8A8HC//BV3wr8dG1GL4h
+Kv2dv2PvEH7I958RtB1ee0h/Z08I+Em0n47R/B3xZ4j07+xPD/gGX44+J9Al8W+HvDmr2l
h4n8fJqd89rqureHtWl0wA+r/B//BeP/glB8QdR/Z/0Dwh+1v4U8ReJf2mfHkPw1+EnhHTv
BPxHuvF1744l8UaL4S0nR/Gfhc+DTrnwjl17W9X02Lwy3xU0nwVB4nsZh4k8Oy3mgI2qD9j
cL6D8h+P5V/Mp/wAF9/DfhjSvDX/BM/VfhC3wv8E/EL4j/wDBbz9ifVrvxy/hzQtUsNQ+IF
noXizwp4d8X+PdP0DVPD+oeMl8N6NoXhXSrhZdd0vU28N6HpOhvrukReRIvzt+0V+3z+2x+
zh8Jvij8NvB/wC15rf7UnjG5/4LqfAz/gn/AKd8ZPCngb9nLQfjH4N+B/xD+EPw7+Knir4X
eCbF9J0b4Baf8bfDnjK78RfCK68d/GHR28LPq76pJruk+GpUgfw2Af16YX0H5CjCjqAPwH1
/kCa/jr8X/Hz/AILKX3xX/Ye/Y7+If7Wvi79iP4s/tS/tdft1+FPg78QvEXwd/Y6/aG8V/E
X9jv4TfC7wx8VvhV4t+Olz8PfFdz8JdK+OfhrXNQvPhbDoHwo0Tw9ofiRdTvtZ8Qn7T4V0r
/hLNn4X/wDBTv8Aa08XmH9j7x/+0brPw4128/4LY/tHf8E+IP8AgoTq/wALPhQ8nh/4L/AP
wpb/ABL8NeBvFl1qVloPwU8O/tXftAa3qlh8FfhLcn4T3Hh/VfDw8SawPA2r+KNBS51YA/r
7wvoPyFRTzQW0M1xPJFDBbxSTzTSMqRxRRIZJJJHYqqIiAu7MQqqCSQOa/kv+PH7bn/BTf4
C6R+2lomh+PfG/xq+Ff/BLD9sf9kL4pfFj9pfRPhD4Hk+JX7U/7Cnxb0ST4m/tBfACw8P6L
4K/4VBqHxg/Z88HeNPCE/i/4j+Bz8KIU+Hent4l1+DwPfI8ur/Xfxq/aO8b/EL4HfFT4v6x
8W/jhrPwA/bj/ab8C/s2/sbfAb4Q/Bn4BfELx98QPgrD8MtY0HxTN8L9U+Kfhpfg7a+Ff2i
PEHhD4lfH7VvjB8d/FfxQ+DOofsg6TYRaJYeDPEni2K80oA/Z34B/H34T/tR/CfwR8dPgD4
70L4lfCf4h6TJqvhfxlpMONP1WO2uWtLuBra5S31XSdS0PWbfUNH1vRNYtINW0fW9P1DS9U
hsr+1YV77tHcD8v/wBdfg//AMEAf2nNa/aK/YY8ReH/ABR4z8EfETxB+zF+0H8X/wBmSPxH
4E0PwJ4Osbvwr8PtWjufhvBceD/gppCfAbwtPafDjXPDFtplp8A/GnxT+HV7oaaXrum+O9Q
13U9X0bSvtmX4gf8ABUpZZFg/ZU/YceBZHELy/txfG+OV4gxEbyRr+wlKqSMgBdFlkCsSBI
4G4gHY/wDBQ3xH4g8G/sE/tveLfCWuar4T8UeGv2Tf2h/EXhrxN4duLnStd8NeIdL+EXi3U
NH1jSNV0xk1TS9Y0bV4bbV7TVoFD2UwW4j3OgK/yefsrf8ABMn/AIKg/tB/DHW/G3/Da/7a
d2+j/F/44fC6SeP/AILM/GXwdF53wj+K3iz4dEf2P/wwJ4/80IfDChtb/t+1/wCEi41pfD3
hQaj/AMI9p/7kf8FA/GX/AAUkvP2EP227bxn+zf8AsaeH/Cc/7J37REHirWvDP7Y/xj8S6/
pPhz/hU/iw6pf6N4c1b9jLw/peq6va6SZ5LbSLrW9Dj1u4MUEutaQCtwvnv/BNnxn/AMFGb
H9njxZb+BP2bv2Ntf0Rf2rP2x7m9vvEf7YHxh8O6kPED/tN/FOTxJpcGnaX+xx4kt5dL0TX
2vNK0PVzfCfWtIsLDU7jQ9FuL1rCyAPzo8Jf8EUv+Cs9p4f0Cz8d/ty/te+IPGiaTHB4h1v
wt/wWf+NPhfw9qWtx2pF7qWk+G9S/4J++JNT0rS5LwxMmjy+INZl0tHDDVdSZ2jT5Y/aB/w
CCfn/BS79m7xL45n+LP7bP7dPgb4V6r+z34qk+BfjjRf8Agsdqvj7VPGn7Y2m+HfiDffDP9
nLwj4A8Tfs3fCj4j/Gn4lfGvXNM8EW3hr4ZeDfC/hGCHRrLxZd2HxN1vX9V0vwfpf8ATN8b
v2h/+CqfwX+E/jf4s6L/AME//wBmL46aj4E8PTa4vwu+EX7anxN1H4neLrG0kV9Ug8H6d4r
/AGPNB0XVNattKFxqsWitra6rr6WDaLoS6tr0+j6Xf/I3iL9pD9n7/goH8OP2av21/hr8P/
GFv4X8b+GpfCfg3xzepBc/tXW3xRbxB438HeOP2O/2Pvh3q3iRm+C/7QmvXOieMtA/aC/ai
0X/AIQyHwx8FtMsNa8OfEbVdF01fid8EAD+bvwx8P8A/goz4a0fxJ8TtN/bD/bq0b4heB/H
GlT/AAe+DPir/gpJ8VPiP8Svib8Wvghqvhv/AIad/ZQ+H/wGh/Yg13/hsL4neB/Euk65Z+N
PHfw80zWv2bvBtr4/0CDxT4o+JGk/Dj4km4/SD4Efsm/8FIfj94o16z+GX7UH7ZVxo/wFX4
m/BrUvHXin/gqb4j0XwpqnjrV9e+IOifFrwLY2vib/AIJbxaj8U/Fnwx1bxPqOkwfF2HQvE
PhrwTcP4Z8M/Dbx/b6/8Nho3hT9GyF06ZJ2C6JJoCT/ALOcVx+zt5cT+CLdCTN/wTg/4Jq3
ch8N+d47lTwoG/bP/bEZ/DUHhZPC+uSv4j+H4+HIH7Ktz/glXN4M+LP7Uvx0/aC+HHwN8H6
h4I034caD8C/Dv7Uug+PNUk+Dnh+3+Fl3D4ek/ZM/4J9/DzVvD1w/i39mr4YXVjLc/GT9pX
RbjwJ4b+OP7Rs3irWvDPhTVPD9vptl4XAPjnwx/wAEgf8AgqV4N1V9e0n9sL9ri6vv7N1zR
2j8R/8ABZ34h+K9G+x+KdA1PwvqDto/iv8A4Jla3o1xqSaXqszaFq0llHqfh3XRpfiDQpNO
1vStM1SHB+Kn/BJj/gtP49Xx79l/bu+MnhjStYt/EnjDwiLT/gqN480a78JfGnxBbXdjrni
PxFqvgX/gnJ4KbWvgvb2Ol+BzpfwM0KPwbofhW+0fxnqWia9ptz44uZNM/sFHKjPoOvXPHX
gc59hz2HSvnL9prw4/jP4GfETwn/wrCb4xrrtvo+nH4Xp46Hw60Xxgp8TaQX0rxv4za/082
XwsKxrdfGPTlt/Eja58N4vGHhlfBnxDOsHwVroB/GH8K5/2+fibZfE74LeHP2jv21b7xx4v
1r4dfBTR/Dlz/wAFN/D+leLfjX8GvhTd6Zo2j/ts/s3+Krv/AIJqXGqeGP2TdSt4tT1Dxd+
1dp/inwfc/F7WdH1DwT4k1rx18QvEOjaJ4h8h+AvxU/4Kq+JvHnwp8I+BP2hP2uvHV1+0Z4
wvtC+HvgO4/bO8NWXjzxf+yn+z5430VPgh+20Lv4m/sD6nN8Cf2btDs9Iu/CnxZ+KPxG0Lw
Z8QP26tc1aG5sfAurW1/f8AhvXPafiR4/1j4169HNNpU3xM8L/FmXxH8Yfhl8L/AI0at4t+
Hfhn9qrwn4D8W6r4huP2tv2uH8U6pfa/+x9/wQb/AGQPEl5rWq/s0/ss3mr6feftCa5pw1r
WrDV9U1y+lbS0DQfDF18adH8LfGd9f/aT8CfGP4iaN8Yfi9NceJ/CXhXxX/wUW8F/BbXLOD
xj+3d+0t4u0/Urj4ffs0/8EW/2XtGttSX9iz9nu31W30D9oLVtH8LyfY9a0zVZWYA+77T/A
IJp/wDBZ1viX8UvGsn7Y/xcfwr8U4I9T1DwlZ/8FML3z9F8eXEPxJ0jX9a8GXB/4Jkjwr4H
8CTaB8QbWPRPh94B8I+C7fw14h8Pad4o+26vfaN4LtfC9L4Y/wDBMb/gs14P+GXhLwD4r/b
K+MHijXdK0C60LxJ4q07/AIKbapbW+sX9yPHq3+o6evjD/gmV8QPGlkAnxK15dJGt+Ndc1L
SZNP8ABhj1NLnwB4CuND/q90x9OfTtPfSGtG0p7K1bS2sPKNk2ntBG1mbMw/uTam28s2/lf
u/K2bPlxV3j27/n3/lz9KAP4NvH2s/t+/C3xHfT/Gv9ob9rT4Waj4VPxx+K/wC07b6z/wAF
fvghrtl+x74f1rwLpfg3Qdf/AGh9K+Gv/BP/AMZaT4Usv2gPD2o6E37Jnwh8C/8ACXeJpvG
eoX3iX4beBPDvjSw1zUrLwrwL4+/bF+HEGip4k+P3/BRX4UR6d4S8L/tW/H//AIX5/wAFZL
DXm/ZC+HPg6+1fUPgXqn7Rtz4i/wCCdvilvCeqftD3OsiHwb+y9ocnif4pfFm1udG074ifB
2W10uwhsP0D+N/hHw34D+IPjr4J+C/g18OPh58YPDXxjsf2qNHfxv458a/tDeAf2Eh8TAmm
6f8Atkft5XF1fa/bftd/8FM/i7428Rar4V/Y5/Zb/wCEu+NmlaHPZfDKH4ftZ2Ok6t4i8Z+
5eE/BMHh34FeHtItbXUtUm+HGreF/i5q037ZVr4h8Xav+yrrHxZ8eaP4z1z48/Hjw74h8Fe
M9Q+M3/BZP476h4ou/GPwG+ANv4G1rw38A/EOueEvCeh6Fpui63baj8dgD4i/Zk/4Jcf8AB
Y/9onQ7n9oHxN+09+3J8KPhd8XNN0jX/hf8C/iT/wAFZPib4B+OfgJJjcNqWt/FC/8ADv7E
3jDw29n40jWx1/wb4H03wd8PvFHw60O5j0DxRaDWlurbTfuT4if8Eqf+CsXxR1Gx1PxF+1t
+05p13YHW5Et/Bf8AwV38Q/Dqymk1zWLzXdTNxp3gL/glno1ldwLqGoz/APCPRXoYeHdJNp
o+iw6TpdjaWFv++P7E/wAOLT4UfAbR9D0n4V+IvhND4h8Y/EL4hXXhLx/8Vdd+MPxLl1Tx7
4u1fxXqPij4s+NNevdXvrf4r+Kr/VTrvxD8NWOteJvDXgvXr+/8L6B4h1LS9Os2f7RB4GSM
4GcHIyfQ4HGenAz6UAfxF/tO/sY/8FgPhc+leEbn9oH9rkeB9W8LaHq+oeIvD/8AwVs8P3X
iH4w6j8DPh/8AEY+Ef2W/gVp9p+wd4B+Ns37VHxEsLObxlLrmgeEfFXh34qw+G7yT4n6jrf
icWOr+Hvj9/i1/wVX8O+APh3ocX7Q37X2veLx+1j4S8HeDfgzbftl+G5fjj8Vvif8ACWDWP
B2p/sleFNd1D9g108c+Kv2dtB0/wh4o/a7+O+oeN/E/7HPim40zxFdePRqPjjxBqNj4f/q6
/b/8K6DqXxJ+GXi7xL4F1XTLnT9KtvC/hX4x+Hr618X/AB71HxH4ouvFUFr+z7+w14Ck1a4
j+Gf7Q3xS0eTW4/i/+0pp2leE5vAfwVhhePxtKmkzeLfgp+bnjLSfh54X0HxR8LtI8J/CDR
/E3ibwz8Y/g5o/wo+EM9ho3h+9uNZiFz8Tv+Cef7CMQ0ie58X/ABV+Iuu6tYr/AMFEv26rf
wrI3gW11PWb7W59CvfCaQ/AUA/JP4qfEr9rbVfiMPDLftd/8FA5PGP7L2oab8NNN8R/Br9u
Xwd4s8JX/wAavhJ+0r+zV4b+Jn7O3jnwB4s/Ym/Ze0P4zfESHwt+0Lpeq6Z8VPFet+MPhTr
j3eheHtV8c694c0nW9D0/+/nSROdK0w3i3v2s6fZG6/tNdOGpfaTbRmf+0BpAGki+83d9rG
lgacJ/MFkBbeVX8LHirVPDXiXxD+zj418PeI4vFV2nhRvhnrsfwUPjTQf2A/hfrPwh/bO/4
JsfDuX4HfsW+EvHPiG8TxZo3gWPRSfij8f/AAZpF14L+LnjK9vLvTfFUU9pc+CPCX93FACY
HoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/I
Um1fT+dOooAybzXdE0ySG31HWdK0+4njV4IL7ULS1mlRiUV4oriaN5FLgqGRSCwKg5BFeD/
Gb9mD9m39o9vD037Qf7PvwY+OLeEP7Tj8LSfF34b+C/iG3hka0dPOrpozeKdI1htJGuyadp
zXMelOqT/2fpzTKwiUD+c3/AIKWfAP45fDL9qf9sn9sf9o3/gn98Bf+CnH7CHjT4KfDjw3J
cv8AEj4f+Avjr+wT+zj+zz8PvEPiH443ng/SvHnhTSdW8ReMviJrnxK+I3xE8MJ8MfiBpvi
lW8N6Fb3PijQPO0JNM4+0/wCDgn9oT9qLw58UPih/wTW/Y5+L/wAWfhh8DdW/Z8sPCnhK/w
D2Yf2gfi1r37Vs3xA07wFrHxx+F1x8RfhvBbfD/wDZJ8efs8+HtU1dW8R+L2+Mnh34rPeaP
rvhQtpEJGsAH9Bh/wCCdn7AVxoeleDr79iX9lC58IaDret+KPD/AIUn/Z4+Fkvh3QfFPiCz
0nTvEWvaTpT+F5dM0nXdZ0jw54Y0rWdYtis+rR+HNHikZV0uBR6z4n/Zg/Zs8ap8UD4x/Zz
+CXir/heA8HxfGiLxB8MvA2sj4tQ/D4JH8P5Pic+p6LIPGLeBfJhbws+vjWG8PpFGNBeHy0
2/gB8fv+C//jL9lH4wf8FM/gT8U/2d/CXj344fsqeJ/gPrP7K/wX+GXjDx1f8AjD4//CT4m
/DaP4p/E3X/ABDcR/DXWrnwxD8Bfh3oXiT4lfFHx7F4dbwDod9qemfDJtVln07SvFnij6f+
Kn/BXzxP4Vt/DnxE+DX7OmnftI/s4fEr9tX4KfsmfBz4s/Arx34r+JfiL4peE/FXwd1n4s/
H746fDr4feCPhb4pHxH8Ofs7ahpXij4fQeFfAXiHxZfeMfF/w9+IdjO3gu78NQ6fqAB+mSf
sgfsfaZY/CHQof2Zf2drS3+Beuat4l/Z90L/hVHgJbf4UeItV8Q6d4q8Qa78H9PfTI28D6t
qfiOx07Wb7WfCsOkTHWbC3125kLLG5l8Q/si/sefEfwp4p8KeIv2bP2cfH3gnxr8Urn43+M
dC1f4VfD/wAS+G/FHxr1PTv7I1L4pa7plzpU2k6v8UNS0eVtNl8c3QbxM0VyhluZLeRg/wC
QfhL45/E39qf4n/8ABPz4pftEfsveJvgJ8Rfgh/wVM+M/7Pvwq8d/En4ZeMPhH4o+OXwgm/
YP/aF1G5+Nvg3wF8U9I0nx98IfBHxu1azsL25+FF/rnigadeeB9P0HVNf8Q63pMEEPxF/wS
i/av8G/smfG79p79j34Y+B/BLeM/wBqr/g4J/bq+Fvw5+H95q+s/DvwR8PvgZ8Fvhf4M8X/
ABP8T+E5vDXgXxJoS33gXStP8L+H/BPwqMfhyLxFe+K9Ngi1vSNG0vVtS08A/qc0D4FfBXw
T8Kr74DeCvg78L/CvwSvtE8QaFffB/QvAvhrRvhxqWgeL11BvFeiz+BdL0lfD9xpviWPUtW
i8RaZPpDJry6lqIuPMWR9/PeMP2Yv2b/iD8MfB3wP+IXwA+DnjP4L+AF0OL4f/AAr8U/Dbw
Zr3w78GweGtMfw14Wi8K+Cr/Rn0Hw+fDnh++1PQfDx0e2hGiaFNJbR+XDO8J/AD4t/8FsP2
pvgd8Vv2p9C+JXwH8CeHfAX/AATk/bU+Gvg39tS8hWbV5NX/AGAP2wtZ1a0/ZZ/ag+HuoaH
4x1fXdE+JXw90YeGtQ+K/wms/BPxAvvFll4hsrnTJvA08Wv6b4W+2/il+3v8AtH2vgb9qX4
kfDa3/AGO7H4cN8eF/Z2/Yh8cfHH4gfFfwlrPxi8aaH8Pta8O/FTwqvwm8E/Drx34w+Lnj3
Rf2iPB3i3w38I/h/wCCX8P6z8cfDOmau2gzaLZaf4e8XeOAD9PPgx8BvgN+zv4Z1Dwt+z58
HfhR8FvBeva7N4j1PQfg/wCBvDHw98P6nrsmm2Gn/wBs32k+DtL0jSLnUpdI02w0ptZkLSv
Dp2mJ5rqiRx+8joPoOpyfzyc/XJ+tfhV/wQX/AGrfiJ+0n+yD48+GnxM+FHgb4ReKf2Iv2g
vGf7Fb6J8OdL+K3hrwzqOh/B/w14Vv/D99a+A/jh5vxf8AAN3Z6Zr1j4cvPD3xOvZvGZm0d
9Y1waRqmqvpGn/Zkn7X37USSSIn/BLT9rWZEkkRJk+Ln7BypMiOVWVFl/a3jlVJVAdVljjk
CsBIiOCoAOl/4KbkL/wTi/b6b5fl/Yw/afb5jtXK/BrxkRvbkquR8zAEhckAkYP5bfsCf8F
BPgt8Bv8Agmx4x+PnxVunubq6/bI/as8I+EPBPwc03xT8R5/2gPjH8SP2j/iHrfgj4Zfsf3
mq+F/B1z+0TdeMZPENhpPhjxF4S0ePSIb2PxFH4rfQofB/iyfSfWf+Cg37Uv7ROvfsD/tu6
Vrv/BNn9qfwjo+qfsj/ALRlhqninXPil+xPe6P4c0u7+EXi1LvxLqdv4X/ad1/XZ9N8Pwlt
Xu4dD0jVfETxRzL4d0jVboLAP5t/+Cd37Xd34w+CX7O2pw/8E+v2/vEVt8VP2pvjN4K8CfG
DTB4P+JGufDdPjh8RfjD4kHwB/YT+LnxZ8a+CfGegL4p0i2+JSftnftm3N+nxa+HVjpOqeF
dZ8R6fZ6p8MfEXwmAP6vLj/grF8CLXxp+0f4U0f4Y/H/xi37N3xJ+Bnwf1DV/hx4HtfiDb/
GT4pfFjT7XWfFPww+BOk+Gdc1PxP8WPiT+zj4Ol1Hxl+0h4I0LRD4s8CaF4e1JrGw8QPbQw
y/kH/wAFCvAmo/Cf4jftR/t4f8E9NC+JNj8B9K8LeM/B/wDwUuuv2e5dIsPHfijxD4o8SeB
/DnxY+Kn/AAT21C88C+PNM8DftZfCzw74Xu0/bN8eQ23hzwBr2jeEbDRNf1eP4+fDPXfFfg
D8Pf8Agm58T/2xPgz/AMFFf2p/2bP2iv2pfEHxMvfBel/Ej4P+F/2Wf2edZ0Dxh8aPG0Gmf
tDWHwy8ffDb9izXPEeqeC/Cn7FPh7QbHwnN4k+K7xeI/hV4hH7O3h5vHfhXwzv8LeEvib8L
/wCx3/gkp4z8HeJPgx8QtF+E+qW/i/4O2nxc+Jmp+FvFHw2+G/hDwF+yp4I1TVvG/iO38Wf
s9fsr6zoHg34b+IPjf4B+FeqWUkWrftMXPhbV9F+Mvi/xFr3iCw8ZXniB9d8M+GgD87L3/g
nh8YPjp8KrTxX8NPiGnxh+B/xT+DXjH4r+KNF+FPxb8O6L4H+Ifwb1Dw5aQ/s9f8Eq/wBhz
4l6LNo2lfs6fs7+MrDwf4c0/wDbC/aC034ceEPGfx90258JXl74jlbUvE+jeBvVv2QfgB8a
P2I/2y/gTdfHj4efCj4heO/2j/gLqHw/8RfE34ZGW30P9mfRPBUd94g8Jfsq/sk/BuA29l8
EP2EP2W/CHhjTLH4sfFrXUuPEPxo+NPxz+D1/r+dVa8h0z8dLH9oL9sT4F/8AB0/8Pf2APg
v8b/Cfwd/ZZsbtfDmg/s7fDn4VaZ4M/Zw074ReLvgxq37TPiXQn+B3h7xZbaHP8WvEGuz6i
bj43/2paeLm8Tak3iWPSYPBLy/DKb+jn/grFruv2fhj4E6dZ+AvH3xO8Hx/EPX/ABV4/wDA
tp4j8SfA39ny+8J+EfD5bxX4q/bi/aesZdQ8L/DD9jvwD4Bv/Gmv/Ej4Y+LfCHiiX9ozxNb
fD3wp4f0PU9I0TxTousgHq2g/8FUP2WvEviCz0G31XxLo+oDxn8QbfWI/FdrpXhez0P4BeB
dD8c+If+G5J9V1PWYdI1f9ijxZY+B7W08IfH7SZdV8JX3iTxr4W8N3VxpOvPqum6Z83/tRf
8FEPhD+0j8Dfhn8Cf2RvA+p/tUfHT9uPw3PrfwP+DXjTT/iR8I/CsHwb0nxQ0Gp/tK/tPG8
sPDHjTwt+x5BLpUdx9n1OxjX9qHQbtfhl4R0vxn4f8aa5LB+E3i7xl8Nfix4b8V2Gg/BnQP
iP4m/ah+JD/taafrfxx8UeMfh3ov7WPw0+FmmSLoX7Xn7a/hjWtSS/wD2Tf8AgiP+y5qsup
XP7Ov7OHjbxB4k1v8AaLg8JfDK18O6JoLR+JL3xv8AcP8AwSr8XeHW/af+H2t237QHxVbx5
+05YfET4p6tceKfgJp2pfGv/gpV4Y8JeHNC0fw/+2B8W9WGjeJdW/Yg/wCCf3gvXLrxD8Of
2G/gTJoXwotNZ0LTdB8T2ni3XLrxPd+FLgAZ4h/4Jjft7eNtB+LOmeP/AA7bfH7R/AGu+DZ
NO0D9oL4m+HLOL/gpL8bpPGVlqWlePPjbB4F1jW9J+AH/AAS//ZW13xVr/wATPgt+wB4Lk0
678eDw1qj+NdCh8Ta7Bp+qc1qn/BPP9sD4bax8R/iZ8Q/D2oeJ/Cvgz4v/AAx+IPxd+KnjX
4jfC7whrn7ZXxU8Aalp+vwftfftJXej/ELQtL+E3/BND9hLRtMm8Tfs6/sBeAfFOi+LfGd3
4R0kePbDw7HPNqUH9dQzgbuuBn0zjnsP5D6DpXjHxvl8Qw/Bz4rS+EvFuv8AgbxI3w28cxe
HvHHhf4e3XxW8S+BPET+GdXTRvGGhfC+zsNTvPiJrfhvVmj1qx8DCOYeKLzTrXw/5LjU2Vg
D4Fi/4K5/snaHHLD8TNT8bfDK+8B/sy6P+05+0Xd+MvCMui6b+zL4b8SvoEHgH4efHOOw1D
xBF4N+Ovxjn13UZ/hT8EdEufE3xE8VWmhSi3tGjvvDsusu/4e+fsiaNvl+IF18QvhG/g79m
fR/2pfj6vxG8KzaW37LXhDxWdAb4cfDL9oRbS51ZfCP7Qnxa/t++b4bfBHSRrvxI8Vjw/dq
mlxC90D+1v5Zms73wTLPYzW0/wd1b4JPN+03cWn7T9pN8QLj9jS78aO7Xn/BUT/gqdbIL2f
8AaE/4KrfH5ZbmT9ij9iAjWh8GodQ0KSXQLOPT5HT9Kvgh8JPhh4N+EunTppGraJBpt9oPx
y8ceLv2i/Ci/E74ifs6+PfirPoPiXw/8c/2gfDPibQNXu/2jP8Ags58eNSvtDk+FHwxGia9
Yfsw2mt+EfDPhTw/JpMmi2f7QAB7to37Cfx/+KWnfDrV/DnwI0z4ZeCYvjvrHxh+BHwq/aD
+J9/8QLX9lPW7r4r+JvEHxE/bY+KHidPiZ8Y5f2p/2x/j74V8fXfjr9nj4e+O/C+v/CH9mP
xZo/la1rNlrOjXbePPpH4X/sbftFaFoHwZ0OxtdX8P6hpmo+LB4F8X/FPxH8O/iJ4h/Zws7
5S3jf8Aaf8AjAdC8nRf2kP+Ckf7Qsev63Np/jW00bVPhF8If7S8Ub9W1w23iIfHz9Vvglph
034O/C/Th4Y+Ifhj7B4S8OoPC/xZ8Tr4z+Jmgu9nbsLb4j+Jh4l8W/294ss/ME2t3n/CTa7
9r1ORpjdN5A8j3HpjOPT059qAPxS+Hf7avwv/AGbvC3xD+AC/st/Gqy+Jfwc8SfDvS4PhZ4
Z1TR/HHjn4v/Fv9pbX9U8WeFvh/b/FLxn4k8OaB8X/ANq+/wDhpPZ/tK/tKHRvGHizwt4C0
DXdQ8R618UNeTRNS1K29i+JH/BUb9nP4V+L/Fngi60P4v8AjPxL4ffw5aaJZ+AvCY8ZN8YP
HU/jOfwt8W/hb8Am0/Umb49fFH9mTTIh44/aJ8KfC+DxbF8L/Dyvpkjy+I7S90W1+PP2pdN
0j4l/E34ja3qfj3xt4n1bTfGfi34KeCfjt8NfCOg2Xxg+G3izWdO13wta/sif8Ey9B8SnxH
pej/tMXmmNrf8Aw1L+17fyzQ+BLay8QaFqmq+H9E8I6lo/7PH8rH7AfjL42+Cf27P+Cqn7N
nxo17wz40tvA2jfGP4F+Bv2AvgX4v0DwxrnxK+K/wAcfi/ZaZ448C/sZWHxO0fWoPg78K9b
0HRPFg/a88deBbrw7qukfDPV7r4kXlxqWq+HPDWt+GwD+wn9oPWG/bP8Y/H7S/2NL3WNS+I
HwK+Enjz4LfEr4+eCfHtn4V+IvhjxxrPg+48dWP7KP7L+r+Motd8DfCH43+P5tV8JwfG39p
C48JSp8ONDt/Cvg64fxJ448Pqnwd/P28/4Jaft3a14VtvB3xG1XRvEGh6p+z9rHjH41Wfwq
+Ih8AWF00Ontpfhr/gk/wDsS2Mjrpf7K/wQ8baf4O8IWX7UH7UKxp8QPj6mtWsep3oht9Ut
9F+gv+CZv7f3xf8Aid+zlp03w+/4Jz/tF+LNL+G0+m/BnUtP+CniT9i3wf8AsleD/G3wr8M
aZ4H8aaH+x9r2vfHzwve/EL4IWeu6PfT2fj278R+OkufE93r1no2s21nAdE079H1/a/8A2p
Aqj/h1h+1xwAOfi7+wWTwMck/tcgk+pIGfSgD+YL9of9j/AOL/AOy78eP2aNb+Oei6Be/EH
4nfs9+G7C58Q/DPxA2lfAL4JaL4P/b1/wCCftt4W/Ya/Z3+CERSLwT8J/gH4YbTvEJ+Kmrw
ya/8Y/GXjrXdT126TUM6fD/cXX8h3/BZH9ov9o3xH44/ZjvV/wCCffx58F+LNI8L/E658Fa
F8Rfiv+yzFpXjDX5v2pv+CfGraZaXOsfDb46fEeTQdFl8TaF4b8J6nqOpaYLnTb7xxoeuWm
kazpmj+JJtK/d22/bC/ate2tnvf+CVX7WNvetbwteW9t8Zf2Dby2gumjU3MNvdyftZWkl3B
FMXjhuXtLV7iNVle2t2cxIAfomSB1IH1PqcD8zx9eKrXl9Y6dCbnULy1sbcMFNxeXENrCGI
JCmWd0jDEKxALZIBIHBr4G8O/tRftG+INb0jR9Y/4JpftV+FNN1fXLDTdQ8Sa18Uv2I77S9
C02/1GKC68Rajb6B+1FrWqT6ZoMch1i6ttL03UdakigZNC03Vrsi3P53/APBdD9jz9pX9qB
v2GPFfwR+Avhn9s7wD+z18ffE/xH+N/wCxb4x+OifA7Qfj5av4Q0zTfh/rWo6p4hmHhDUtK
+HHiWwuNRvNO1gal9rTXxYQ6LrGl+IvE1uAD+gm0vrK/t0u7C8tb21l3eXc2lxFc28m1ijb
JoXeN9rgq21jhgVPIxVnI9Rx15r+S/4Kft3+Ov2PvA/we8AfCr9lDwv+x54J0z/gqHJ+zX+
3d+zx+0XqT65a/Cj4j/thaVafFvwQn7H3jL9nzStR8Hr8CNK8Qa9Pb+Etc8QeALHSNR06+8
MRiz0jR7zWvGOl+5/sr/8ABan41/tcePIfhZ8P/gz4I8LfF2X9vu28CaZ8IPibc6z4W+Jni
L/gnJrHhLxN40h/atvfBuiXHiTW9CttEDeFPDkfxEsU8U/CrxZ4ivtMsfM0AeMLefRQD+l7
IzjIz6d/T+fFBIHU4+tfz4/s0f8ABT79qD45/t2Q/AVfg78G9V+B/wAXv2UPE3xU+Cnj/wA
J+LPG2r+FvC37Q/wefSdJ+LXwH8R/tF6J4a134XfGFLHxJ4o0Zta1X4Q299d/C7TXNl4i0z
XPFL3ekWvO/Cr/AIKzftc+Ivjd/wAE0rb4u/s0fs9eGPgF/wAFNl8XeH/hkngL46fETxr8U
/hd4u+G/hvXvHHiHxH45j1/4O+CPCevaJrGhr4f0LRvDGjyC6sdWstU8R3niORbu10KAA/o
wyPUUZHrX85nh7/gvp8P/Eth8W9M0X4Y6ZH8fPgN8Jxqnxq/ZC8WeJfiJ8Lf2jvD3x4134t
aP8HPCXwx8NWvxN+DnhH4beK/hnbeKvFPhn/hZHxc0rx/C/w9s9Wi1e78KapbXFpJd81+0p
/wV5/ad/4J0eIvj98PP2svht8Ifj5480P9jlP23fgrd/Bptf8AgvpJ8G6H4+8KfC/4lfBf4
sHXdb+Ln2PxN4Y8WeJ573wZ8Q/BV7r2j+ONItCNR8M+Er6SASAH9LFFfh3+z9/wUM/as1v/
AIKD/D79jD9pf4F/AbwnpX7Q/wCyhe/tf/BzxN8E/i78QPHWpeCPCnh4+G/DOpeB/iG/jL4
U+BLbxH4j1zxPd6prttrOg22i6VomkjT9Fmg8SXvm6pJ+4lAH5pfFz/gmB+zh8bPjp4j+N/
iDXfj7oK/EnQ/G2gftF/Brwn8ePiPo37PX7UOmfEH4I6T8A7q3+Nfwd/tqTw5e6j4c+GOlW
GmeGNW8Fp4F1u31Sz0/Wdcn1q40/TTH4N8R/wDgiJ+yh4z/AGlB+0l8Ofil+1z+yjq2r6F8
HfD3xD+Ev7I/7Qev/s9/BP4ueG/gVp0Hhj4faP458GeDNOttWh0zRvBVrpvgKTSvB3iPwbb
ab4aiZtDj0rxBqWra3qX7Sr0H0H8qWgD5sk/ZT+Asn7R5/bBbwDEf2kB8DZv2bF+KZ1rxJJ
qS/BefxifHb+Df7Al1d/CUtuPFp/tkazPoMviFgPs7629mzWzfGF3/AMEdP2Krz9iX4N/sF
ReEPiJp3wh/Z98QX/xA+DHjXw98UPF3hn4z/DP42vceLtSsvj74T+IeiXWlXVv8VLfxV498
U+NtPlbSpPAun+ItTZ4/DK6Rpum6Sv6xV/D1/wAFGviv4qtf20P+C4vi7Tbf/gpr8R9R/Zr
+BP7Nnw7+EHw7/Zh/aR+MrfC74M/F345/svfEL4iRftc+Ivhb8OfEfgCDwF8L/hhP8NfB1v
4itJ9R8d6TLrWp+K/EOu+Hddn8a6fpnhQA/dW9/wCCJ/wF1zTP2PNF8d/tMft8fFK4/Yw/a
IX9qTwjrHxa/ab1P4m6x8UfixYeKvCuueGNV+MM/jTw5relarongPTvB1v4d8JaL4LtfAo0
Hw54h8Vxgvr3jLXdZ1Kr8RP+CEH7EfxL8DfG7wr4jvPjNY+Kvi1+2t45/wCCgOgfHLw3440
Lwz8bPgH+0L8Q77wzqPia7+AnxE0rwil14M8I3KeDtMiHh7V9J8SxtGbHWJJ5vEeg+HtZ0P
wbw7/wWp8A/s8fsP8A7MPxk+JNv4n/AGvNAu/2U/hP40+In7X3w48a/AH4d/DT4ufFpdE8a
aB8TPBfgTRfjZ8Qvg3418X/ABosta+D/jrX/Fvwj8IfDxfEvhWVtM0XXtJ0bWb19Kh+pPjX
/wAFb/CXwY/br+H/AOwH/wAMkftY/Ej4ifEPwN4C+L2lfET4YeH/AIc+LPhr4d+CXj7xNbe
CNY+M3jqW2+IkXjbwP8PPhn4tn1TRPHGs+I/CWlf2KdI+2W3m6Jq2j6hqAB9O+B/+CfH7MX
gr4f8A7Q/ga98K658R9S/bA8OX+hftZ/E74ieJNT1z4uftEQ6j4BPw41N/H3jO0OkSaBYf8
Ik95pOheEvAdv4F8A+CG1LUj8P/AAr4QNzJ5nkPxe/4JXfBD4wfsh/swfscW/xh/ab+DXg7
9kKb4dSfBv4m/Az4qWvw2+OWjN8Lvhl4q+D2hLe/Ee38K3UpTVfBvivVrXXp9E0jRLnW2ZZ
EuYrJ5bOX5xj/AOC3Pw+0rTfgzrfjD9j79pLwFpH7Snwk8e/Gv9m7WPE3i39mODw18R/Bvw
x8I+GPif47vPEfivTvjtd6L8FZNM+EHiGX4q3d38edW8B6DqHh3Qby0ttTuPEVzpGkah2Pw
w/4LB+Efihr37LnhzW/2Tf2jvhjqH7dfwa+Jfxh/Yn/AOEm8Q/s861Y/tCyfC/4d6X8Wrvw
bp0ngb4z+J2+HniXxN4L16w1bw7qPxYXwd4SmXENz4g0jUioYA+sv2Jf2A/gv/wT/wDDvx0
8O/A7XPil4g0r49ftAeLf2kfHEvxb8c3HxJ8RQeNfGeg+HtA1e00fxVq8C+I9Q0xofC+nzD
UPGms+JvEc1zLqVzrfiPUjKPL++h0H0Hp/Tj8uPSvx/wD+CKf7cnxw/wCCh/7AvgD9qL9oH
wB4d8CeOvFPjX4qeG2n8FwW9n4L8VaP4G+IWu+E9K8QeEtEj8aeOtf0O0sZNOm8NeJU8XTa
Xqlx4i0HW9QsdMk8K3Ohaje+8S/8FYP+CaFvLJBP+3d+zBFNBI8M0b/F/wAGh45Y2KSI4Oo
AhkdSrAgEEEGgDpP+Cm+D/wAE4v2+wen/AAxh+1BuAzu2/wDCmfGRbG35g20/Lt+bJBX5sG
v5K/hVqn7anwP/AGLf2hvj5/wSO/Zq+OPxf+IV18b/ANre11L4w/tNy/F74peJvhF4P179o
KH4faT8Ff2Hv2ffHF/c/EPWPiT4gt9Q0X49fGn4ia5ol74Si8T/AA88TeG/ix4h+IHizQLT
wf4I/eX/AIKDf8FNf+CeHjj9g/8AbX8G+Fv20P2bfE3ijxb+yb+0N4c8N+G9I+K/hu+1bxF
rWr/CPxfpul6Vp9hY3Rvb3U9W1OW20yOxjkdJt0KOUBYV4H/wSS/4KR/8E0vAH7Gtv4ctP2
pv2ePg94dk/aD/AGtfEXgb4deI9d0b4Tap4W+H/ij9pX4n+IPAu74ba2mkan4TtJ9CvtM1b
SNFvtL04waff2YeFGIDgH8PP7Jf7EP/AAX88LftLeOfGHw4/Yz/AGopviR+034Y+JXwz+Pu
v/tHfCjxB4f8E/Gr4a/E2aLxN8W/Bnxf+J/xYi8NW3hzT/iZHoTWOv8AjDSPHPgbxy51AW3
hXxbo2uanazTf3efshfEb9ob9mD9mj9tT4W6/oPjPxP8Ate/Cf4a/E34h/CHwdq/w6sfhV+
y54s8Y/B74JeHLDSfgJ/wTv+AEmv6R8Vta/Y7/AGf9Sh+G/wAM5fiFqOkaLb/FzxVr2peKv
Dfi/X9d8S6lNpH6GD/grL/wTMAAP7eX7LxIAyf+FweDOT6/8hCvyY/4KI/8FNP2MdQ1rwc3
w3/aB/Yq+Nei+PtY+Fvwq8e+DoP2ivBXw0vPiBpbeJfHHiSH/hsP4vSaVrF38Nv2G/hNokX
ibX9a0Tw3p/jPWvj58VPGmlfCC50PSPC+qeJfDfxRAP4NviB+0Z/wWA8e/t/a5/wUpk+Gvx
X8B/tez/Cu7/as0bxd4V+Ac1tpPgP9nKDwXe/Cy2+I+keFPGPh3xDo9p8DvD/gB5vBNp438
XprsM9oU1DU/EGt64Tqw/tn+IX7Y3i//gpn+xd/wTf+HOqfBy/+IX7Yv7SHhHSPj3rf7Dfi
3w9rvgH4TeKdT8B30nhzRP2qf2up9H8Xam/hn/gnRoni1NW+Lfhv4ZeI7LWNe/av1w/Bzwz
4ZS3Gi+KdOv8A8gfF/wC0J+zxL4l8beFdT/aD+B/x0bx3+0BeWGt3Xxz+LPhbQdC/be/aD+
HlwtrpX7Zv/BS/xh4av4/D/wAAf+CWf7OCi3t/2Iv2GtBvtNk+PK6T4fu7Lw5qMWqkD9d/+
CVP/BQj9gf4SfE74+3/AI7/AGzf2f8Axfc/HOz8KeKNU/al+LOoa94N/ad/aQ+J3guwjh+K
Pi34v+Dtf0bR9I/ZM/Z78Iz+L/Dfwu/Ys/Z21WHRTqPhH4e+NPH/AIKk1zRNbl1acA+Zj+y
J+1d42M/mfs1fG747P8b/AI4RW8n/AA0X8NvFHw1P7ev7RPw4lCp+1Z/wUhENhC37Mf8AwS
5/ZaFkT+x5+wJbf2Zq3xsXRNBM/hu5/tBgfrr4A6F46/YZ+L3wq/aO/aLHxZ8N/DP4pfGrx
DZftCftJfG3w3d/DXXPjXqP/CnDL4U/bE/aS8ceG9YbQP2VP2c/hx4q1VP2Wf2QP+Cc/wAT
dP8AB2mWlv8AECw8farp918RdEs9O0L9rx/wVl/4JlgAf8N5fsvHAAz/AMLh8GHPvn+0Tn6
5OfWvg7/gpx/wVG+BmrfsEftPXf7C3x0/Zr/aN/aj8P8Ahz4fXfwn+G+n6l4L+L+or4t1L4
4/C3wd4f8AF+mfDq8uri01/wAZeCfEfijQ/Efw5SWw1VbX4g6f4X1Y6VqsFk9jIAfq34v/A
GwP2VPAK/FkeOP2mvgn4RHwFtfBmp/G2bxF8SPB+jf8KksPiKsU/gGX4jHUtTWLwuvjZJ7c
+HxrJ0yTWILiB9MjKyo7eV/tI/tg/s6eB/g5+1hc3P7Yfwt+DPin4GfCuU/Ebx5p974e8fe
JP2etV+JnhfUR8H/F2p/DI3E97rviXWNVuNN1v4efDrUoprn4iX6Wvh7RbPUG1mKOT/K3j/
aw139pD4fTfsT+KNR/aU8ffAXSfiz8df2j/jt498Wa78BfCfijxx8YfFw1/wAB/An48fGrW
dW8Dz6t8K7PwZ8WfiT4O8L/ABw8X/E39pH4qeH5/AWr3CaPP4ZXSPDVvZ/cH7Gv/BVP9oDW
v2lPgN+zz8Afh14N+Nvw5sPiN8GNI8U/En9sL4T+CvjjdeHPif4l+LHw8+EGrftxal4T+C0
3wr0u8+JQvdW+G+n6P4u+NHxH/aE+IGgahYWA8JfG60fxz4jk1MA/rk+A/wCyj8Zvht8MXt
fh18MPix8EficdF+L/AMbNE+Mfxc8K2/7TPiL4UXXiBPFWgXf7Y/xA0zwXrOq6Z+2l/wAFM
P2nLCwudc8NfDSz1u60b9m74f6pY/Du10rw/YLDo3x49q+H3w5+K2t+GPhh4n8O/Cn4r/CW
Cy+HviD41eArfxd8MvGPiPXv2T/BHiODxE/jL4s+KfCvibT9a1n9pP8A4KyfH0jxKV0DU7X
xrD8D213UxfHxMNUupP2kvf8A/guR+13+1D+wl/wTU+Nv7RH7MXhzwr4m+JHhOTwnoOs+NN
durCwsfhB4a8aXy+FNV+Lth4W1OS4h8da7oPinUvDmn+HvCCzTi21LxNZ+INYs9c0Lwxqml
6v4r/wbk/th/td/twf8E2/DHxu/bAmfxP42vPih8TvD3hP4wSXvg2DUPjF4P0vxFd2Mev33
g/wHonh3S/AM/g7xA2qfDWLTpNK+06lZ+EoPEzGQ6z5lAH398Gv2pv2V9B+D/wANNNvfjT4
Y8FHS/G3hP9m1fDHxa+Nnhfxp8S9G+P8AqGn2U9v8DfHfiZfGXjE+LfjxFFcRzaro9r4o8Q
ajd38puyJoYElj930X9o/4EeMdYuND8L/Gb4ZeINZtfile/BG40fSPGejahqlp8XdH8P3/A
Io1z4d7bS9dX8c6X4XsrzWNR8Mw4v8AT9ItbzUpHVNpb+eH9qmwV/hX8R7zRfFvw0+HXxJ0
Kx8Tfs1fAf4ufCnR9Mh8JfB79oDx5peufDX4U/sR/wDBMldQ8O282h+OLrxn4gtdJ/a0/bC
i8K6NqukWcnibQYpPCVv4dn0r9nP8Rf2Bv+CkPxF+Jv7KPxL8aft/ah4K+Hngb4F+I/hr+y
b4F8d/Aj4t+GfgL+01410H4ZX3wen+JH7On7LvgbRvE3w48GfDEal4g1Lwj8Yv2wP2obDxn
4atp/hXrt74N03TYPD+maNqPwyAP2N/bg+L/wDwUN8NX/7ZX7Uv/BLX4J3X7YHxM8P+P9R+
DGu/Gfxvo/xS1G++Bn9karr/AMJPHvwf/YS/ZW8Rwvovja58CTeFvht41+Nnx/8AAfiG/wD
Cfxh+I95qV7d+BfEWi+D9S8L+BP47/wBlz9k7/gut8Kv2p9Q+MVn+wz+3B4w8V/tDz6t8L/
2i2+JXwd8aaK3x3+E/xk8T6KfjX8P/AIg/Ffx14Rvz4B074k2VvLpviT4uQXmja54Jsr2Xx
DZ69oi2f2gf6LX7Mn/BTT/gn54L/Z9+D/hTxp+2t+wL4f8AFvhn4e6BpniTRPgX8UvDOlfB
zRdUtLKKG4s/hzp9xrF3cW3hWxkMVvYj7dMl3GXnaeQSCSX3wf8ABWb/AIJmY5/by/Zdz3x
8YPBmM98f8TE8enJ+tAHzR/wTRbVPhLD4n+FP7RniTW/CPx28L3l78PvD/gG48IN8Cf2ZPD
3wv+HujeH/ABLJ4H/YW+GV5Botz40/Z4+CV78QrD4aar+0Z4r0e48U/EzxTpnmSeKtS8Jv4
Q0bTf0KH7Xf7Ln2iCzP7SHwXS6uPg7f/tDJbyeP/CkUv/CjNKma31H4xSJLqaGD4Z2U8csN
x4ruFj0ZZIplGpqY2Vf56f8Agqh/wU4/4JyaxH4c0z/hd/7Hf7Q/hXxzH8KfD/iP4V6X4mu
dRvvjZf6L8ctEuPC3hH9p74w+Efh38QNP/Z+/Y3+DN/4hn+NV1da0183xV8WaTrnhWGLR9K
0jxRpnxJ/HXx1+0h+yOzeLfB198Z/hL8cfHHjD9pzUdP8AGnir4y/HbwVovgP9uz4keBbPS
rXwj8ef255PDemW+kfs3f8ABLf9lzWI7q9/Za/Z20bxitn+0xp9p4ZtNO+H6q82o6iAftH/
AMFSf2kfgv8AtC+NP2C/Fnwl+Ivh3xRpXi74N6h8bNLtJlk0LxLb/CPx1+2r/wAE3YPCfxF
1fwrrq2viDQ/DXizUNB1e10K/17RdLtruXT75o5wun3T1/UsrK6q6MroyhlZSGVlYZVlYZB
UggggkEHI4r/Mn+IH7Yf7Itl46Pj7x98T/AId/GHwr8Qo9d8EfFb40+LdAvfGH7V37UfjPR
/2mP2JPF3jrxl8QvgB4e0bU5f2df2F2+Gfw48X+Cf2RfgPqulaXBc+GvBt5eXujPqfjrTo7
/wDu+0z/AIKy/wDBL4abpw039uf9l6w04WNoLCx/4Wl4R0v7HZC3jFraf2ZcXVtPp32eDy4
fsE1tby2ez7PJBE8bRqAfo3ketfGH7Rn7JFp+0H48+EnxL0b46fHH4C/Eb4I2nxM0nwp4t+
B9z8Kk1G60T4sWfgyz8Y6NrVj8XfhZ8WPDV1bO3gLw5JZtY6XpFzb3MV5KbiQzsrcRpX/BT
/8A4J2eKNb0Xwx4c/bV/Zt13xF4m1rStB8OaHpHxY8NX2qa3rmsahFpmkWGm2Npefa73VNR
1a4ttPhsI5THMZERsKSD+dP/AAcYftKeMf2TP2Nf2fPjZ4X8VfFXwhZ+Cv8AgoN+ylqPjuH
4ReI9U8O+MfG3w202/wDG+u+N/h9HNYaro1v4i0/xXpWiPYt4b1fU10fWZ30+11wG0UOQD7
Zt/wDglL+yhffsYfEv9iLVbH4i678NPjn4g0/xf8fvH3iDxY1/8dfj54zh8deHPHviHxt8W
Pik2nrqGt+JvHGoeHrPTNbu7ay0d9N8JTSeH/B9r4UtrXS20/2LwJ+wf+zb8Lv2svGX7aXg
/wAFx6b8d/iD8G/h78Cte169WPVLK18HfDYCy8Py+HhrUdzq/hXUbnQI9F8La+mha/a6X4n
0zwz4bm1jSLzWdMm1S6/PL9iv43R/tR+GrD/gtp8UP2jZfBvwDs/2XfG2m6T+yZ8JPG2v+N
Phb8HvDeg6xq/jf4i+LfjrLHKq/EX9pLR7HTYdGuPD/h34f+GL74ZPFdeAdHvPiDbyWes3H
LeMP+Dg/wDZ9+H1l4q1fxf+zX+0I2haf+ybf/tpeFvEXgzxV+zX8VNI+IfwNtPiB4T+HNlq
/hvUPhj8dfFVno2ua5qvimPUrfRPFreF7620nRdZu9VFhcW1tDcAHuHwq/4Il/stfBvU/h5
qPg/4w/tqXHin4U+Fv2g/CfgXxDrH7UnxDuH8HaR+0hpn9iauPCvhqzaz+G3hST4c2Xlr8O
dM8KeCtHsLK5h0XWvF1j4u1PQdBv8AT+5t/wDgkL+z9afCD9jP4RXfxQ/aQ1i//YT8VeItc
/Z9+MVz498Kab8XfD3h3xTol54W8XeAtf17w74H0DQNX8OeI/B183hS71218LW/xL022gst
b8PeONG8UxTa/L8gfH7/AILF2Wq/Cyb4ReO/2TP20P2OvH/7X/7Gn7S/xB/ZQ+I/xS0bwDa
aXrXifwh8D/FvjGx8N3OtfCz4leM/Efw2+Juj6TZL4yttM8YWXhzVvDtvaaXf315ptzqmkp
eeb/saf8FZLf4MfsKfsQ+BvHnw++N/7T3xoj/4Jj+FP20fiv4ksPiv8EbbxbP8ONBTVNM8Z
eJ9Yv8A49/GbwN408c+JrWXR21LVF0aPX72S11PRZGla91OxiYA+xtV/wCCIf7L3j+Hx+n7
QHxT/ak/ahu/GP7M+qfshaHq3xz+KGj614k+F3wS1XxcnxAn0nwr4p8I+C/BHivxPrY8VWO
h6lb+Nfixf/EnxRPceH9LS8vr2yuNUtdT9H+Lv/BIr9nD47/AvxT8HvjZ4s+L3xU8VeMvgV
b/ALM+p/tK+JtR+H9n+0Jo3wPtPiHY/E3S/h94avPCvw18O/DnQ9Ph16wtodT1OH4cQ6xrm
h2ttY+KdQ1+W1sbix8J1D/guZ8Irz40/sw/B74Ufsk/tl/Hyz/bA+EPw9+PXwj+Ifwe8EeD
fFHh6L4Q+Ptas/DuqfELxtod144sfiR4B8OfD3XLifSvGV94m8I2DWcWmXV/pMGo6e9hd3f
7uKCFUHqFAPJbkAD7xwW+pAJ6nmgD4Zt/2FPg5bftWfB39sqPWvH3/C2fgZ+zRqn7J/g3TT
rGkHwTdfDfWNbsdemv9c0j+wP7YvvFxubGMW+s2Ou6fpa2kkhl0SZ1jkT7ooooAReg+g/lS
1Tvp3trC8uYwpkt7O4njDglS8ULyKGAIJXcoyAQSMgEGv4zf2Rv+C5P7av7SPgr/gnv4k8L
fHz9jT4v/Hn9p79snw98G/2g/wBhb4S/AXxHL8bPgT+z5Z/ED4haV4++N2o6kn7SGv8AiDT
dK0D4feA7Dxtda/rvw4h8P6JpnjHTtTvHubeyS2vgD+z7P+Pv+Vfhx8Rf+CWvx+vP2kP+Ci
H7Qv7Pn7cOmfBGP/gpD4F+GXw8+I+iT/s46l4z8afDCw+E3wd1X4QaT4g+EPxM0P8AaA+Gd
z4b8byWuta1r0Ou6r4euG0LxHJpE1sJBocLah9S3X/BVL9iyy+NCfAy6+JniW21ib9oBv2U
YPihcfCn4kRfs/3H7S48NzeKD+z7b/tBt4ZX4Q3PxdFnb3GjnwbbeLZNXHjCCfwl9iHieKT
SVqeGv+CqP7Eviz4Jfs9ftC6F8SPEd18Kf2qf2htK/ZX+DGsS/DD4k22ta58c77xN4y8KW/
hHxD4UPheLxR4AgtNW8B+J7fUfEHi3QtD0Sw0yyh1S71SOxuLW4lAPzd8f/wDBvd4K8WfDq
H4N+Hvjr4R+G3gTSv2Q/DH7ImgeKtB/Zm8LH4/eDPDngTx18aPG/hrxp4I+MmnePtGh8NeL
PiQPiquj/ta3dj4PMv7TXhy18VWuuHwG3jm7m0r6k03/AIJh/Gzxj+1J4k+Pv7Tf7VPwj+N
3gb4nfsh6/wDsOfGn4J+Fv2OYvhHD4++A+sXnjbUU0/Rvia/7QHjr4kfD/WJNX8bau/iK78
MaxH4f8UeHoLLT7jw4NX0rQPE+idH8Pv8AguR/wTO+KPxm8L/A/wAI/H7V5vEXjn45+LP2b
fBXjbUPhX8UNG+DvjX43+EIdPfVPhn4a+Nmr+E7b4b6r4hmHiHw6nhy0tfE6yeIrjxX4TXQ
m1A+ItNF77Nef8FU/wBirSvjPdfA7UfiZ4ktNU0749x/ssaj8U7n4V/EmL9nnT/2j30L/hI
B8B9Q/aKfw0nwctPikIf+JDJ4Yn8YxX8XjQ/8IjLbp4pzpAAPkL4W/wDBI74tfBT9i34//s
C/Dv8AbA8Ht+zz8X/hj8VvhJ4S1vxp+y5J4q+PXg/wt8TLiPwpZyfED4owfH3QrL4vX3w0+
CtzcfBfwI934H8F/wDCP+G9D8AGHZongW18I6po+FP+CRPjnw3P/wAEhdbj/ap0d/F//BJL
w/8AET4e+HNUX9nqP+w/jd8N/iF8PvC/wgGl6xoX/C3W/wCEC8X6F8K/DsmmJ4qsdb8X6bc
eNdQHi/8A4R23trdPC8vSfsaftZ654Dj/AOCoPir9t79rf4YeIPhv+zx/wUb8ffDP4dfEvV
9S8O+D/Afww+E/ivwT8FPFHw7+Bt/q/wDwj3g9dW8XeAtb+IR8D6u2pW2r6vf+Oo7/AE7T/
EOuWhtrh/mX9mP/AIK16l/w1n/wV/8AEH7XPxOn+G/7Hn7DfgH9ljxJ8PR4/wDgN4u/Z18V
eENC+M1v8TPFl2njb4feOLjU/iLr/wAQfElxd+Cvh/4NvHtdJi+JtvovhfWvA3gXRrrxkYt
TAPtn/glH/wAE8Pib/wAEy/gVrH7N2p/tUp+0d8HdP8Z614p+Dmj6l8FNM+F+tfCmDxnrut
+LfHHhibxBpfjrxi3jTQdf8W6zNrukx31naavoepXusTRaxqOj3umaLoX60eXGeTGmT1+Uf
1AP5gV80fs+ftP/AA7/AGldN8baj4A0X4r+HLn4c+L7TwR4y8PfGD4PfET4J+L9J8Qah4N8
L/EWyR/CHxQ8O+FvEF9Y3nhDxloOr2upWdlPYzm8mijnNxBcRReuH4rfC5SVb4k+AQykhgf
GPh0EEcEEHUcgg8EHkdKAPlj/AIKZqg/4Jy/t7EIgP/DGn7TnOxc/8kc8YjIOODz1HOcHqA
a8Y/4JZa94fsv2aPiV9v1rQrRtI/bB/bkuNYF1qOmwNpMF7+158YEspdUEsytp0d46sLVrw
QLcAKYd67K7X/gpR8SPh1qP/BO79vGysPiB4IvLy4/Y2/acit7W28W6BNczyn4NeMmEUEMe
oNJLMwUhIo1aR2wiKzsqn+dL9m3SPgz8Tfg98VJ/hh8Lf2XfivYftefty/Hz4lr4G8U/FHw
9/Z3/AAUNj+Dn7VF7eaB8WPjT8QbGx+Imo/C39if9lLwtBoXidNCuPDyXXxg+Ndp4d8Nr4f
0nQPiDb2/x4AP7KLnX/DVmdRF3rWh2p0iC2utWFzqVhAdLtr3/AI87jURLMv2KC7wfs01z5
Uc//LJnr+br/gsl4i0rxH8dPCXwPt9D/Z8+Meq6p8JPBfxpHwQ8S2WteG9M0Ox+CHi34o+J
tW/aX/4KbfF+01eLRtN/4Jnfs7WHiCx+IHhn4E63o+rat8d/2gLKXTNF8qw0bWLbUfz8+J2
q/s5eNtL8eeFNAg+EXj34x/G7x344/bKvtQ/aD8cXcPw3/bXufgj4wvvC+jftaftH634J8a
eOdE+Dv/BG79m3Qbm8+I37LX7OfxL8Thvj8Ph34X8HaDo2mzaLa6z8XP1E/wCCPMPww8SfC
X9oT4leMtA8L+MPBP7UetWWo6t+1l+0h4p8JJ8fv+CiOkXOiT6D4l+J/jf4D6vpZ0P4Ffsm
z2k914M/Ze+A8mq38Fn8Elgu7vwd4fOutqPicA/B+2J8fbIo4/8Ahe918cPO/agmh/aVh/4
V837bi/DJJJ3/AOCov/BUyOBLef8AZq/4JBfsu2unSXP7Ff7FLRaG/wAY7bRtEuZvDc8E8j
n9eP8Agjj8RrGy/aC8bi/8YaTfH9p/4Y3X7QFn8WPjb8OdZtf21/297Lwr4v0XwJP+2H4ot
Fv7Xwt+yL+xadS8QWPwo/Ya/Zr1jQG1TxN4F0zWdf8ADiaLcwayuqe1ePf+ChPwd8Af8FL/
ABr+xpd/s5fsqa5P8b/jB8Jf2W/ixbaTq134h/bH+LXgvxn+yYfjJ4e+JPjH9n/QvgrqsXx
A/Zh8AWGvH4O6jq3i74g3WkeA9E/t7VdQstP8M2moQn0//gsfpC+Bfhh4Q+OPhfw18L/hfq
Xg67i0Xxv+2r8TvEUaeBv2Tvht4auF1fw/4muv2eNI8R2s37ZHxet/Ft7FafsefBTUfBfjr
w54X/aC1nT/ABjDbeEtWAk8RgH7ZHX/AA0ok36zoaeTqkWhzBtRsE8nW5gnk6PKGmBi1WXz
I/L058Xb702wncM/lv8A8FfPA37Mvxm/4J9/Hnw5+09q3wT034OaLqvg268feL/iZNd3MPw
5s9L8ceHrXxPrfgB/C1vqfi7T/wBo1/BGpeJNE+Bmk6Pp+oalqXxO1rw14W1LQ9c8P61rGh
6t/Lz4f8M67aa7ovhHwtomqfCTxR8Ktd0b40+GtA+O9vL8WNU/Yi8SfGi+t7DSP+Cgf/BQq
2t5L6X9rP8A4Lc/tc6xqcOnfscfsbK+s/8AClpdd8PI+gWCWZUfoX+wd+y/4W1r9q34J6D4
x+G3ivxR4B+GGp3nx+8PfCX4mzeI7yf4D/GzxV4I8M+M9a/aE/4KTfEjVdEu7P4zf8Fi/it
feOdJ1rwR8B9VVvB/7N/wXsvEPiHwvqNpdJ4SvL0A/wA/n4nzR/Cbx7r9j4U/Ym8Q/Dj43e
EfH3ji28QD4iaZ408W+B/B13YfEzQPFPw1h8A/Avxr4Z+2eDvEHgbR/DUng/xHo/xn8X/G/
wAPeNNJ8R+ILbXPCOnXK2og/VL/AII6f8E6pf2i/GHwB/bA1qz8U/APwR+x1+0np/j79pn4
veKx4l8R2fxR8ReHfGXgX4g/Av4Ofs+fBKy+FfhldT+J3xE8Qzx+Ax4O8H+P/iFrjX5ttcl
8K+H7nXfh74Y8X/6yY5APqB/njArxb4xeDdB8beBtaste+H9z8Ubzw7ovijVPDGgade6d4c
8Xz+I73wd4k8OwH4feOJ9U8LN8O/H+s+H9e1zwfoHxD0fxf4MuPDR8T6nK/iTRYJJbgAH8i
X/B2b/wUt8RfD74F+Hf+CcHww+EureJNS/bG+G+hfFX4hfEfVLC+1Kw8O/DXQfiKt7pHhLw
ZpWiSSXEnjy78Y+BrOfxHqGoxjTPDvh6Oythaa1qfiRrrw3+Xn/BAv8A4LG/tZfC39mTw1/
wTu+CPwM8FeK/Hnwu8dax8fPhjDrml6hH4q/aJ/Z5s/GF38Qv2mfgV8KNHu/EWgab4m/auG
m+I73xl8DLmK/HhvWPD2i674d1fS11rTPD83iT94vg+Ph/f2PhUaFHrHhjxV8DNFf9i7WvA
PwI+Kuq+Otd+EWoeJtF8E+JL/8A4JVfsW3+m+MrnQfFnxO0/RPDXhC//bG/bp13WL3WPC0u
leJ7nRfHvgqHTtbf9n/3sTPC4X/j2+xl/wBnRB+zji2GmeQGH/DuP/gm04GgGHUrcaAg/bE
/bBYeHV0ZfD2tlfEHggeCEX9m4A/Mr/gob/wWK8Jfskfs76B+0b+wV8NvE/xv8fftL6J4m+
FX7IXx6j+EeneBP2cf2PfhXpI0fUvGnwY+E3wfS9n1g/FP4f2uqeENP+LWsRaAnh/xT8aLf
VNB8W6/ZWXwcsvgd4Z/k4/4Jrfta/tEeAvEX/DHOvfDX4l/Ez4C/tW/GSAePPh34H0jRvhf
8YfiF4s+IOlweFZfhP4b/aB1XTLfUvhF8Jv2kvHGh/BXwr+07Pp+sWQv/hf4PkttK+yOl/H
qn+iX8N9ZH/BLb4m/By1vfh18M/hb+w7+3h410XS/FieE/jXdar8Pv2Qv27PG2i6pqz6L4K
PjC08MaLB+zT+0APDJjsLnwrb232D9oS+1m+n0e10j4n6VbWv7Xj4r/C3HPxK8AZ7/APFZe
Hf/AJYj+Q+lAHwD/wAEtPHmjaz+xR4DvNS+M3wS+JKeFdb+Inhm81j4JeC7T4Y/s/fD2y8I
/ELxD4QX4TfBSwvINMfxD8EPhDeaTc/C74d/Eubz4/iNpfhq38WLeXUmok1+lcmoaRCZxLe
6bEbWwGqXIkubZDb6YfOA1GcM6mKwJt5wLuQLbnyJsSfu32/zfft0P8I3+MMP7Nnwh+Av7O
HxRX4pXHwKgf8AZs/4XJ8OPDEHx1+G/gG9XW9F8bfFCCK78WP+z3/wTv8A2ZNd8L6he+JfC
3gbwZ/bnxm/aOa30WPwPa6B4n1rVPi7+e97+0x8HvHFl4KHhnTte+LevfHL4geOvj/qdn8X
PjZrvwHs/wBoP4T+AfEvirT/ABh8YPi7qn/CVeNLr9kz/git8IdB1rxpf/DD9nbxnZavrvx
08RzWGiJ8K5bG08R658RQD7m/4LS3EHiv9o34VfDCxuvhF8VZL34LwfEKb9l++tl8OeGvEa
/DXxn4s8Tj9pL/AIKY/GC1Ak0H/gmv+y1Z3K/ETw18ITdxD41fGPUPEGitZaha2D+T+Qlvp
mqfECDTpINF1X4/H9oaWf46Wkvxz0W/+H0H/BQC7+FTsbj9vn9u+S2s4R+zp/wR1/ZUjshJ
+y3+yXZf2bd/GVNH0Zp9AuVvct+8n/BICL4A+Jfgd+0D8VPEuk6d4yi/aU8dagdb/ag/aO1
fwRZ/ED9vL4Yp4bi0qPxzc/CXUJYF+D/7MttcXOufDr4AfBO7s7bQIvg3pWk+ILnwzaXPiz
VYJ/3Esvid8I7KztLOy+IPw4srK0toLW0srTxb4YgtLS1t4lit7W2ggv0hht7eJEihihRIo
40VI1VAAAD+EbW/CXjHwr+0Z4d8ReO/DdyNR8deFovGGtfH7466Q/gH9rz9q3VdM/br/wCC
fOgax8dde+GOoWcUf7Pf7EGnS6RF4D/ZF+DCRaV/ZfhLwXqviy6tYf8AhIvPb+/xVhkVXQR
OjqHR1CMrqwyrKwyGVgQQwJBByDiv5qP+C2/iP4Z+NPiL+yZoc3iH4c+LPD2teEPinovifS
tQ13wjrWhatous/tdf8E0rPUNN1qxv76TSrzTdZ0SDUrK50q8ja3vLFLx5I2hguHT+he2+J
3wksra3s7P4h/Dm0tLSCK2tbW28WeGYLa2toI1igt7eCLUEihghiRY4oo1WOONVRFCgAAHo
exBjCKMdPlHH04r8wP8Agph+wf46/b68EfAnwP4U+PmmfAWH4GftH/Dj9paK/wBR+DqfFib
xX40+EN7/AGl8O7FIP+Fn/DWPRPD9lqt1qUviK0eS+vfEcEttb6dfaOtk0t9+hEHxP+Gt1P
Ba23xD8DXFzdSxwW1vB4t0Cae4nmcRxQwQx6g0k0ssjLHHHGrO7kIoLECvys/4KpftvfF39
j3V/wBkDSPB2vfDH4KfDD49/GXxf4A+OP7Znxw8I6j42+EH7NGg+HvA174i8I/8JToNl4y+
HWiR6r8VPEajwr4e1PxJ8RvDNpbXWk3UMVlq892kVmAeB+KP+CEHwg1L4s/tFyeCvi9rfw4
/ZE/bc8GXFh+2j+xB4Z8IMPhP8QPivaz/AG2H44fBXWovGmj33wB8f2Ximw8P+I4bXSNE8Z
6De3lhJpOtaVf+G7mw0vSud+If7Jejf8EyP+CZv7fGqeP/ABZ+z94r8M3H7HHjj4XW/jX4G
fsL+Fv2efjF4w1PW/CXij4d+CZPi/rfwh8SeKrP4o6rqeveNNB09rrTfAvg3TPD97Jqvim6
gisdQ1Aaf9v/AAQ/bl8HeFtH/Zd8B/tB/tL/AAM+O3xV/bN+JHxX0L9mD4k/sveDPFKfC34
xeFPClhP468P3F5Hp+vfEXSfAHiC2+HVzp154lbVPG+peHrjVzcLourX2fLTgf2u/+CwP7N
n7MHwe8S/Fjw5rFl8U5vBv7cPgX9hj4o6T/ax8J2/wa+K3iDxQ2k+LtR+Il3q9hPd6X4W8G
eEdO1rxjY6hpmiakPEsMegy2Dy6Vq13rlkAeJeGP2B/Gf7Zf7Ofwi+JfxL/AGvfA3xQ8dR/
sm+J/hj+zN458Hfs76DpXwS+Enhn9ob4a+F/BHjr4kjwLqnxM8WeK/iJ8ZpPB9jqXhTwz44
0n4s+AfD+k2FzKr+BVabURq3jvgP/AIIF6/8AC/XP2c/FXhv9pT4DeLvF/wADf2NLr9h7xn
bfF79hDR/iN8Pfjj8J4PGVn4l8H6r8R/BDfH7RY9d8X+ENB0Lwj4WtDrfiLW9PvLfw9Df2W
n6Sht9Mtfu/4R/8Fgv2Lvil8TP2pfCI/aF+Auj+Cv2cX8CalpnxJPxW0mXSvHPgfxF4H8Da
v4m8b3ImgtLDRdI8KfEDxvZ/DK5ljvdXguNcW2Q3FtfX6abb9Be/8Fev2BdA8OfGLxJ8Rvj
Nq/wU/wCFJeJPhf4Y+KOgfG/4e+P/AISeOfC5+MdxZw/DDxK3grxp4X0jX9Q8B+Mra4m1LT
fHmm2F54efRNL17VG1SCx0W9ntQDoPAX7Evib4c/to6T+0j4S+L3hTwj8GfDP7KmgfstaV+
yV8OvgFoPgLwVFpPhjxHP410XxTF4ot/F2qDSYdB8U634un8J+GNB8H6Bpdjo+uR6Vc3upr
pX9qXf6UKcqpwRkA4JBIyOhIJBI9QSD1BPWvmD9l/wDap+Cf7aXwd0748/s7+KNS8WfDDVt
f8UeG9J8Sal4W8R+EX1TUPBmtXWhanPZ6d4s03SdVOkyajaXEenawbGSx1Sxkiu7Oaa3ljl
b6eXO1cgA7RkAggHHIBGAQOgIABoAdRRRQBUvYGubC7tkKq9xaTwIzZ2q0sLxqW25baCwJw
M46c1/LP+wd/wAEPv2lP2CPhb+zp8Rfg/4o/Zk8I/t+fALVfH/w78ceM9BPj+8+Bv7a37Jn
xS+K6/E3xF8Nv2irm4+G+neNfAXxQ8FXepk/Cn4jeDtJ8WXmkT+AvC2l69/wlXhvV7rQ/Cn
9US9B9B/KloA/ma+EH/BHf43+Ff2mfH3xG+PHgn9m79pb4e6h/wAFH/G37bvwK1Xxh+11+2
l4S1X9m7RvFXxJPxA8PaZ4B/Z50TwLP+z5qnxB8A6reeMfGNnqdzcWC654m8XazpOv6uui3
TX5679jL9j59N/4K6ft7+PvCfxL8O+Jf2OvDnxM8Ffte/DP4PfD1JPE3g/wl/wUG/aL+E17
4G+P/jjx98TEml1jTfjbpXgCO+8QX/wssNa8Q+AF+GH7UXhTxL/YOh6pbaXFD/Rsyq6srKH
VlKsrAMrKwwVYHgggkEHgg4PFeN/C74M/B/4GaFqPhj4L/Cf4afCLwxq2u3uv6voHwt8CeG
fh5o+oeILi0tLS41jU9H8HaRomk3Oq3FhY2mmTa1Oj3UsVjpitNIIkWMA/nzg/4Jnft5eP/
wBm+Hw34s8CfsK+Efjf4S/4LZeI/wDgpN4Z0661n4nt4fuvh/pPxZ8WfEjR7nUvib4C8OXG
ua78bPEd/qo8N+HfGfjP4d6nbaT8ANa0Xwzrvg/TvHHh2C30jufjd/wT4/bO/aA+Dv7WX/B
Onxz4Z+F95+x3+0B+2inxw0n4+weOI/BnxI0j4D/ED4++Cv2uv2hfh7L4J07SPiIt78Tl+J
Xij4gfDf4EeMLyLRtDv9I8Mal4h+I9l4Oe18DJ8Qv6OB0H/wCuigD+X7xl/wAEd/2yPEmk/
GxdR+NHwX8Ra5Y/8Fovhp/wVi/ZivfF/i74ta7PrugfDpYPCGjfswfHHVf+EH1G5+HGjeEf
hppXh2Lwl4n+Hi/EaytNQsJ9CTwzpXhnTbTUG5P4o/8ABNL9v7xp8Xv+CpvxM+Kf7OH7EP7
Q3hf/AIKM/DL9l/V734L23x8+M9v4HsfFv7DGs/DqPw98H9f8Uaj4H+D3jCLUv2hPCU/jm9
8F/EzQ5rTw18J/iR4R8Mx+NbS98M38ovv6raKAPy7/AOCaX7H3xA/ZI+GXxO8H+O/iH8dvH
fhr4h/Efw38Vvhn4b/aX+N9/wDH/wCM/wAHdF1L4MfC3QfE3wg8XfEe3ln8Iah/wj3xS0H4
gXOlWvgLV9T8MS+HNV02V9V1O6vtVkf3KT/gnB/wTxmkeWb9gj9jGWaV2kllk/Zc+BjySSO
xZ5Hd/BBZ3diWZmJZmJJJJJr7SooA/DD/AIKcf8E2f+Cfp/4J4/tsXdt+xT+yz4W1Pw3+zJ
8aPG3h7xN4M+BPw78AeJtA8V/D/wADar4x8H6vpHizwV4f0DX9LktPEWj6be4ttciGpC3Gk
61Hqui3uqaVL/Nf8Ov2ZP2PvC/hL4nfBHR/2T/2JtG8ffBf9qX9qj9oX9nyz+KOteJfGem+
KPA3wT+LOq/CyT9pD9vn4pmw14fs2fsQ/sweGbvxFaaX8C/F3i6GP9sj4ifCqDSrSx0jWHM
XxH/s7/4Ka/8AKOT9vft/xhn+07/6pzxjX5x/8E/v2DP2SPjn+zf8b9S+KnwG8GeL7j4u/w
DBRD9o74s/FufUL7XbeP4neNfgV+078RND+DyfEqx07V4NN+IPgjwfY6JYx23wt8Sx6v8AD
WfWVk8QXvhG98Q6hquryAH80vi39m39l34liztvD/7MXwLuPDHxHX4pftUfC7wh8RPAsX7O
ulfEzT/EVvqdn8Qf+CqH7c+t6LqEXxA/YY/4JT/B7S9Su4f2L/2MvCXjXw346+OLWmhaprJ
1zU7z+0G/b/8A4Jdfssf8E3fBP7EPx1/aE+LP7G/wq8T/AA78L6x4++PupftH/tH/ALPfwv
1v4wftI/Cqz8EW/jPxN+0vpX7N0Pg/VNV/Zn+EfjPVNL8WSfs6/AjStEspr74TaF4L8VHRZ
/EHjG9vbr9n/F3/AATY/Yg8aJ8UD4v/AGd/Dvi1/jj8cPBf7QnxmTxB4k8d6ofin8Qvhqbd
Ph+/xFfU/Fz/APCV/DPwGLW2bwr8DtaOq/BTQ0giOjfDmBkQD8of+Cpuk+AP2aPiB4w8R/D
mz+GHgfRPjH8DviFpv7avxM+J2neI9T+GHw2/Z/8Ai/48h0zx34y+PWmeHvHGmfFr9qr4t/
Fy204fs5f8E5f2Z/CmqeF38Cal/wALnsvA2saZ4TB0HRAD5s1D9kLSPFP/AAUb03/guBpPw
m+I58V6D+094BHhb4Xx/FD4Q6f4r1D9gy0/YOm+FWsfF7/hR0+qweNbL4ox/Eu6t9R0r4LX
mr6b8W38FRnwqfhVH42aPTj9tf8ABUL4l+CPi9+yL+yt+2V8M4PAOn/DnTJ7H4/eB/23vj/
c6lB4I/Yx8LeNfCFpHoHxy0P9kjV9V0vWv2jv2q9Y0/Vrfwn+yj8OtV+HPia68L/GfXbHVJ
JfCZH2HX/5WfiH+wf+xzfaX4v0nxP+zz4G/Z00/wCFnwG8P+DtYs/ipJ4h1e6/4Jv/ALM3i
zxRqfifQf2hv23NX8C63pWvftF/8Fff2s9X8SXh/Zr/AGJ/CGpS6d8M9D1vw1oPjDQ9R0XQ
LDT7f+gH/gmB+zp4U+JXxh+D/wANPiv4L+Jdr8Pv+Cf3wx8NeLv2Vf2KviV4rHjVv2SrXxn
Pd2Hwm+OP7bup63qMtj42/bs+NGl2PjTxj4F+DPg6wvPAn7Dfgyxt/DCaR4N8Q+J/D89uAf
CnhP4b6ZLc6J4T+HOr+Lvg/wDE34J6PD+0RB8Pv2j/AAXf/Gq9/Y5+KPxp8fReG9E/bH/a9
m8KzeKX/a2/4La/tZ+Btc0/xr+yp+zN45i0TT/gFfvqehNodnPo/hu88Rfo/wD8EpfDeh6Z
8XdN+GEvwKPhzxP4B8U3vxe1HwH8afiVJr3xo+Cfhr4xeGNf/sb9on9rrWX0q+/4WZ/wVP8
A2tvEvh/xP4o8TeD7bUtTk/Zs+AtsPAf9rfDKa5k0T4k/s18Pv+CfP7IPwuvfhvq3w++DVv
4f1P4QfFz4kfHnwhef8Jf8TNS1Z/jf8Y9C1fQfiF8VPHl5q3jHVbj4p/EDXvDviDVNFtvFv
xUl8bav4Y0LUbjQ/C76Lay7B83/ALWn7Hfw8+HP7BN74O8AN+09P4i+BHgzVY/A/jb4C6Vd
fFb9sLxHqPj7XtGtvjDrvgS1W0ttC1z9p/45+HX8UeC7z9orVtI/4TD4aS/Enxz8SrbxJo0
F34um1cA/XkEADkADC9c4PTGSeTnj1J968T+OE8elfBv4ta1eeFPHnxF0/Tvhh8R7nU/h18
LrvVNO+J3jy0s/CurTP4I+HF3oer6DqVv8QfE/l/8ACPeFbvSvEOgaouu3mnXGk63o1xElx
H/NjB+1T8Z/HWl/tB2uvfEv4vN4wSf4Q+GPjB4J+BHgfxR8Ude02+0XwtaeLtf/AOCRn7Ee
ueGvG1n4b+OP7Q1noFl8RNY/ai/bX0PUdO1/4fw/ErT9R06TSrPQLJ/hD9Taj8SfiN4mi8T
3PiD4g/EDWF+I2s6T8JPHVt8FPFOvGfxv4m8N/wBtto37Av7Ctvql5pE13qvhdbzXE/a5/b
b8QtpOr6C1v4zS28UeBzoWpN+zwAfPfw10m1tUtfFcOja58KpvFPhnTvgprnwP/Z7ufAlpb
eAfFut+JPEXjDxd+wP/AME+LPwVBprH4ieJfEV5c237f/7dP/CTQ6HqOofDvU7rTNd8Gal4
R1zVPgL3PiHVNX0rQvEr+Go/Cd14s0fwzqXwE8P6Z8H9bm8H+Gk1W206aLSP+Cc37BGuaVZ
/294Q8KNrfhwL+2n+3BDpVrJ4YtPDPieaxu9DuPh+8H7O/wC1lj+yR+zjBrUPjHTfgl4W8I
eM7r9nvTf2W4tY8LvdeFfEvhP4D2l3rert8JPBPiTwhrGnXngLS9O1fxLrOq3GpeBbzR9Xv
7+PTLqPWLl9B0CXTq+ofsUfsn61Nr8l78APASz6/wDs0T/sealdWmlXOjTwfsy3c3iOfUfg
5okmnyad/wAIv4P1R/FOsNqT+FTpOpajPcW0l7dzPoGjvYAGt8PvhV4L8ZfsyfD/AOEvxS+
C/wAB38F6l8O/COmeK/gT4ZstM+KvwEsU0iDTblfC/hiPxF4X03SPFvhbwzqthazaTe3ng+
y+2XdnZ6i+n20qrNXID/gm5/wTs4z+wL+xcSRnn9ln4FAn3x/wg+fr6V+RmiXXjHRdJ+E/g
L4A+NdV1P4W3fj0eM/BXgrSre/+Ftr+13afC3QBpGj3fgfT9C16y0z9iT/gmP8As43lj8Nr
s+O9As9X1n432Pg+w8Pi2+IKfESw1b448LqvjT4kaF4B0zxBB+2F8TPHR07w941+IMPj/wC
JHi3RPBnhL9sP4qeF9I8KX9j+0/8AFTRdFj8Kf8M4f8E1f2TR4Z8P61a6h4H1r4ZSftI6Vd
C1nPxGPjjwlefGkA+ev+Cgf7G3/BPv4XfF/Xvgx8I/2NP2MPBvxHtNT1P9tnwl4R8Z6ZKPB
/jbxToVvpdj4l+Pn7THjbw/FrGlfsr/ALAHwL0vW9X8Sat8I9buvAegftOfE/wTd/D/AME+
G9M0mys7r4k/lVoX7Pf7P92fADeGPgP8F/iGNS1HxR+1d8L7f42fC7wR8Gh+0bq9jHcJ44/
4KeftwNp2h6V/wxh/wSf+EZF0f2Zv2TvDa+GdQ/aIWy03+3tI1xtYlaT+mr/gn/8AsW/slf
tQfsdr8R/i58O/ih+0fqn7THxa0z43/GL42/tNaL4j+HfjT9rXxR8MPEl3H8Mvirq/gDTtY
0dLf9lPULK10/xN+zr+zv4osJfAuj/Di48Ltq/ge61n7bqMv3v4v/4Js/sQ+Nk+KZ8W/s8e
HfFT/HT4s+CvjN8ZE1rxJ47vG+Jniz4aG2TwDa+OZL3xco1z4YeCRaWreH/gnfG9+DWmpAh
0/wCHysoAAPx//wCCNf7Cv7Hvjz4X/ErxP4p/Yd/Z7+IngLxl4tX4ieDP2lP2gPg98Lk+Nf
7VWs+LFmuPFfxr0D9mTU/hu2hfstfsx+JdRiaz/Zu8AaVfabdar4AsLHxNqHhqyudW/tzWv
2lH/BNz/gnZj/kwT9i4dP8Am1r4FcE9v+RHr8ef+Cgml6/+wV8bfi78d/2WvEmv/s6QftN/
CmK//ae/aO+IXguLxN+zh8AY/DfiO70e5+N1/wCLvFEGv+PvjJ+01P4fuvDXwc/Y8/Yd+GW
taT8PNM1YzeLbnwMNJ1maKb4J0D9qr9sLTdf0jwv4W+NfxU+E3iT4ZfBXw/8ACrwx4f8Ajj
q9z8Q9T/Yr/Z8+J+oaBo2gftO/t4Q28Jb9oL/gqp+1jqWmeHrH9lP9i/R3N34Dl8RWa67Yy
jVPEramAfTH/BYj9i79jjwD8Uf2Q7LwR+yV+zJ4Is9f0vxydes/CnwD+F3h+31c2X7Xn/BO
XQrWTVLXRPDFqmqNa6L4r8UeHrYTea8el+K9e06FU07WNVjn/eU/8E3P+CdmT/xgL+xcff8
A4Za+BfPvz4Hz+dfyR/EHxn+0J4q+Jn7PmjfGLxF8StE8HfDL4U+H/hz8JfgF8X7RvGXxy+
HnhvS/2zf+CcV3B8Tf2u/jjl9Nuv2xvjbYX+m+N/HnwE0uScfBvwHL4Eg1pIte1nU5p/7sa
APiux/4J9/sF6Dq2ma/oH7EX7Iuia7oOq6frOga3of7M3wb0vWNC1nTLyK+0vUNI1PTfBkW
q6Vqml6lBb6raavZvFJaTxJPEwdFKeNf8FANb/bDt5fg74R+Av7FPwi/bv8AgV431LxTpH7
Vvwm+KHjT4beDGTwnHdeA7/wV4g8LR/F68g8EeKr+zvIPGFzd+DtT06/sb/UrXwzJPrvhVY
xeS/pzRQB/IbJ/wRo/bQ/Zl8Z/Dn9sD9mb4cfsveOfip8Of29/2j/23D+xV4Y8YXnwX+Hum
aB8b/hd4X+B/g74KfCv4mXHga18HxXfgvwnp114x8T32teGvBvhxNVtT4f8NLqdqYL+85zW
/wDglD/wUl+IHwc/a41jxD8L/gX4Q+PXj/8A4LYfBP8A4KL+BfAcfxqfVvhv4y+HvgqDQId
b03TfH9l4cXxBpYtr2XULqRfFHg3w94huNM0TVptN8PT6ncaHpupf2K0UAfzhftP/ALBP/B
Q/9o+6/bZ+H9uv7Pvwy0T9rHRf2WPjnD8RNE+M3j2+8O2H7QHwD0P4YeDL/wDZ/wDEfh60+
E+l/EjWvg9qifDOXx9cfFDwlqPww+IFqmo+EbbRZdP1XTNZtbbwT4zf8E6f2ttP/YD/AGgL
74Nf8E+vgBH+3n+1Vrv7Pfhb4l+EtS/bV+K/7Quman8MfhD4r0r4h2Nx8UPGn7V2rDQfElr
o/ibwx/wi8vwv8OeIr3S9V8C+KnhTxpcNo0tiv9XFFAHM+CodWt/BvhKDX9N0zRtdg8M6DD
rWkaLHDFo+latHpVomo6bpMVvJNbx6ZY3izWthHBLLClrFEsUjoFY9NRRQAUUUUAIvQfQfy
paReg+g/lS0AFGR0zz6fn/gfyNFfGOlftqfBDV/2xvFP7BkN345079o/wAOfCFP2gX0LXPh
z4z0XwprvwgOvaJ4Zn8ceCPiHf6QvhbxPZQ+JvEMHhx7fSdSvJIvEuna/pBh26Lqf2UA+zc
jOMjPpkZ6A/yIP0IPelr4U+Hn7dPwf+Kf7bP7Rn7DHgvRfiTefFb9lrwH8KvG/wAW/FbeCd
UT4W6XefF3TZNe8MeCz42UNbDxhP4bbSfEVjavDHaa7p15q9nos2oXfg3xRb6P91ZHGSAW4
AJ6nBOBnBJwCcdcAnHBoAWiimu21WYAsVBIRcbmIBbauSBuOOMkflQAuR6jkkDnuOo+owc+
mKWvjj9iv9qvSf20P2fdC/aB0j4b/EL4PJqnjP4peCtT+HHxQXw+3jXwt4j+FPxD8V/CzxH
aaxD4U1TXdEW6ufEXhm8uLe3tNZnjltZopS6SZSvsYdBn0HbH6dvp2oA+HP8Agptx/wAE4/
2+TycfsZftPNgDJOPg34xOFA5LHGFUcscAAkivBv8AgkTr0fiv9kXXfFFto/iTQLfW/wBrD
9tHVodB8ZeHNX8L+LtNW+/as+K9zNb+I/CmvW1jq/hnXUdj9q0PVLS2vtEJzduxVt/u/wDw
U45/4Jwft+ICQz/sW/tRqCvMgz8F/Ga741BDM6ZDKF5L7QCCRX8xX/BLX9sX44fsjfsx2fw
PtP2g/gp48+Gnw3/a++IunfGf42ftO6Frfwk8WfsXfA+2/aP1u78YX37Y0fibxfqXjbxB+2
N+2t4p8U6l4S/Zg+DGmae8nh7TrSTxt4y8T6xa6BrmjWYB/ayGHAJGcA4JBODnn36HnocH0
r+YT/gtT4im0j9pX4beKn+Imu+F1+AnwP0f4sL8Ufir4P8A7a/ZD/4J+nxN8QfHPg7/AIa3
0PwWbdx+1p/wUV+I62P/AApf9hz9nwDXv+EK8WeH9f8Aiaui2LayLu7s+Dv+Cx3jD9pHwB8
Tvip8Avjb+zp4V0bxX4Gj+Mng7wjqtn4L+KnxO/Yu/Z4+CMPhGf47+Pv2hPhz4P8AjBD4u/
aP+JvxPlv/ABJoHwe+EfwHt3vPhr4p134aeG/ipqEWua/r9pofrXwh+DHxT/4Ka+M/Hv7Uv
7Sfjz/hTniz4LHXPCH7Fn7JVm3hnx34h/4J/wDxU8Y/Dm21rwL+1T+1P8PZry88K+Jv29Zf
DXjnwt8RPBXwt8Rfa/DH7NnhTXtM8PWkc/jzVPEuuWwB+DKvF4AWQqy/s9P+zmX+Ow/4Xt/
xdxf+Cc9z8Vpiv/DeX7fTA3r/ALX3/BeL9rxr5/8Ahl39llRr7/s9jXNHU6Hpx01gn67/AP
BIXU/EFp+1Gnwl1B/2ivB+m/Cf4D+P/EPh79mDVvEN/wCO2/Z60v46eNfDfj+X4sf8FQPi7
Pdzp4q/4KR/toeJH174w6f8GNHuJYP2f/BFt4qsJLLTbvxXN5n6i6t/wSu/Zd1bxb8KPFwt
vGXh+b4Mafr2q/Dnw14e1nR4PBGlftE+KtFh0K8/bV1zRNb8Oa/d/Ez9snRtJtYoPB/xi+M
Wr/E280ARw6nbaY2vz32szfMv7QXw18Ef8Ey9R/Zy8W/sx+IvAfwj8N/EH44X3gnxd8LfGe
v+OfiP8Wf2j/ip8avEx1/VdC+DXg261vS7T4m/tQftJ+O38MeH/iV+0R8fviN4g0L9n74S+
BLXxRoOjab4SsPG1tdgH7ujAABIyMDr3xnAzz05Gecc1+fH/BSjWNcs/wBkP4r+H/Dcn7WF
jrXje30/wrDdfsR/Di8+Jv7RyWVzfjW/EuieB7ewsry38A6n4+8JaJr3w6s/i3qx07Sfhtq
XjGw8Srq9rrNvpkyfnX4F/wCCmP7Zt14p+B3hHx18E/hrHfXvjL4hD4zap4F1e71zwv8AEb
x9rVx8T7L4Q/8ABP39i/xJquoaVZftD/tBfCeLRrDUf2t/2i7J9K+A3wl0r4W/EDUL3UYrP
VkbQuq+G/7Rnxs/bq8A3P7OPxh+L/gb9mzXfEvxA+IXwd+Pvjv9mXx1KvjLT/H+t6RrfxG8
P/sY/sx/E7U7O+g8VfFP4P8Awb1Pw7J+0X+0x4V0e98H2fiq01jwt8JoX8QX+sa78OwD5u8
C+KLbxDrPxE0zT/iDoXjuHwr4r0L9lWXRf2XdNg0HWPAF1afD/wAKa3df8Etf2HdSg1Gxj+
1w3FrL4x/bC/bIaz+Hk2g6G974dubnwXc/DH7d8BZbb4j6TfXmjWFv4d8fm61/xn4j/Y+s4
v2evAfifQ7oy+Cp/EkV3+wv/wAE/rKey0S58C/AZX+G+rQ/tMf8FGNTi8IeA/EMmiRRaH41
8OS2mi/8M/fpg3/BLf4Np431DxlpXjL4kfDyx0W3XwP8JPDnwMm0z4L6d8L/AIC63oPg9vj
T8A9O07wzpl1oVz4a/aF+KHhm9+LvxO+JPhvw14S+N994k1qGy0D4kaNp3hvQ2g5/4x/8Eu
P2cdfT4w/EbwOfG/wv+IXi3wz8MvD1vqfg74u618HPDWi/Bv8AZ/8AD1jceB/2Y9H8ZeFdF
vPGPwA/ZM8a+KvDdj4u+N+i/BUeGfFXirXbrWdfm8QXUUltplAH6u6RGINJ0uE2s+n+Vp9l
D9gu7z7fdWRS2iX7Hc3/ANpu/ttzb48ma7+13X2mRGm+0T7/ADW0Mj1H5jvnH8j+Rr8Svjx
/wUe1fwT4I1X4geDPEfw4+Gnw4vfhxqfh74D+JPiZZalqGkfE3xff3/hbwnpn7VHiTWbzVd
JvPh9+xL8LfFmuaLpKeOfEdofEv7RE/iixsPh5FBc698Mbjx/49o//AAUu+I/izwf4r+Inw
2/aK/Zx8f8AgPw78CvHHww8JeKpfAS+GNC8bftKfCTUL/Tfjl+2n8Rr+5+JVwfgL+wp8CtU
WxsbjSvGEUfiX4iXEV8PA+t64fGPws/4TMA888c+MvCt7bePPGHizxVa/FXw14+tdU8ReM/
E/wAQdQ0/4Wyftg6H8OLZtXn8UfEG4u5dXs/2Yf8Agkh8A9L1c6mbe4luLn45z6ijWh+IUn
xAtm/aI/MfxbD4Z8Y678fdHv8AQ/gX4ov/AIs6pbfteeE4PizeeM4vD/7XbfBrXLixT9t79
s3xvofiTxF4W/Z7/wCCO/wW0/W21n9jf9lHx7dNY/HLTfhV4UGk6tDq+sx6X4j/AHD+H3/B
Kj9nH48aD8MvjV4u+LV18f8Awt8afHA/ax/aom0S1kHw4/bv+K+pWHhnU/gjd+NLzVdW1/x
Kv7K37P7w6vefA79mlNZ1P4cadYah4fPiBtdl8OzHXPWvGP8AwR8/Zl8d/EhvFHiO+8aat4
K8cfHvxR+0f+0t8MNZv/7e0f8Aat+JEb6LN8BPDXxh16/C61d/s8/svW1pqNt8Jf2dbV1+G
NqbnQBrWn6l/wAI5IdcAPQf+CVOvL4q/Yn+HPitvG/x++Ki+N/E3xJ8Vf8AC3/2jPDjeB/G
3xkOuePdY1VPi54M+H6CI/Dz4FfEIyjxF8CPh59msj4V+Emo+D9C+xwpbuB+mSkYHI4AHpg
9MY7c8Y7dK/mb/a9/4KMWH/BOLxj8Uv2Z9F/ar+EUet2ukfDDV/B8virw78Uv2pf2i/hjr/
ibxVbeN/j78a/2kvAHhhfClgbLxh4V8c+H9A/Z1+BnwmbSItR86+8X6Np2gfDnwv4p0/wb4
zr3/By98D5P2hfjT+zz4M8X3Gqafb/HT9m/wn8Ev2jJ/gH8Q9Q+C1r8Mb+18J6f+0z4p+JD
aVdJ4kjh0Lxp4f8Aib4Y8P8AiS10e30bS7vxd4M1EQ61o3g/xjqUQB9bf8Fm/EGp+CPF/wA
LfHmkXXivwvbeBPh14h1fXf2hvjT4d0Xxd+wv+xvpI8ZeHhL+0Npnw41bw5d3nx4/4KHvf2
GleBv2R/hho+uanrdnqusSavDpejaRqOsSeKPxV0T4dap4e8K6h4uvpLz9n3RPgXHrPxx8O
3f7Q/hzW/jLH+yn468Sr4S1TxB+2h+34fD1rrTftHf8FnP2gPCvj2Hx1+y3+y1rn2rw/wDA
fw7d6JDc22n6k2nWc/7GfsuXnwv/AOCw3xm1j9qb4h/tDeFfFXgz4LadYar+yl+yJ8Jr1rr
V/wBkzxd4n0vU9AT9oz9oyw8S6DfeHPEv7Y/hrWbTWtK8B6bfaN4m+HnwKOhzyaBb+JPEF1
qmut+hPhn/AIJe/speCLzw5qvgjRvH3hDUvBmu+OfHvgu/0zx7rF7qOifH74jaV4x0Xxh+1
Lqt/wCJf7UvfiH+0Rrnh/xlfaQni34vTfETw94d0jTNM0bwx4U0ezS9j1AA/ln8d/EC1ufi
d8A/grf+M9Yt/EXwv+FXhDxzYfAfxL9pv/jP8LPAnxL/AGv/APgm/wCIU8fftveJn8LaLa3
P7ePxn8aSeKfG3xn8K2evapZ+HfCd/wCEH1HT5tRum8WeJP7w6/kq/wCCi37J2g/sq/FP9j
fQfAPjLxFqXw/vvhVd6Fqeg+KtP8PXvi7xr8XdC/bq/wCCdc3i39pn4v8AxQsNJ0bxR8Uvj
J8UfDWo+FfC/jPVvEdrd+Yng7T7+1kD3F6jf1q0AFFJuXJGRkYyMjIz0z6Z7etfLH7TX7U3
wY/ZG8A6b8RfjV4svdAsNZ8ZeH/h/wCDPDPhrQNb8b+P/iT418UalDpvhzwJ8PPAHh211Xx
V4/8AFOovcF5NK8N6deXlva2t5q1w8Gn6bdSUAfU+QehB7de/XH5c0oIPQg8kceo6j6jvX5
1+Iv8Ago5+zl4F+OWnfAL4hWPxz+G3xI8V6f45HwutfiR8B/iZ4O8P/HTV/hvpmn654h8Hf
AvxXq2iWXhv4peO/wCy9StrjRfCfhO6vtc8SvILLRIru522x9h/Y2/ao8Jftp/s6/Dv9pT4
deD/AIg+BfCHxMsNTu7Dwx8TPDp8MeMtKudI1m70S9GpWTXN7bPC91Y3Bt76wnu7S+iDTw3
D4bAB9Z0Ug6DPoPf9e9LQAhIBwSAfQkZ79vwP5H0pa811jx14O0bxt4R8A6p4m0TT/G/jfT
PFWoeDfDV7qcUeueJLLwO2kSeL7rw/pciG81O08Mp4i0E6/d4Kafb61Yuh3XPPpK/dXOM4G
ccjp2J5I9M9qAFooooAReg+g/lS0i9B9B/KloAK/le+Oul+H/jD/wAHMXh/wFo/7RPxk+BW
pad/wSnf4bSeMfgZf6Do/iG6+KbfH2/+KMPwV1nXvG/wz+InhS5uZfhdfH4pyaKtrFqLWWn
6HqialEtvPY6h/VDRQB/CZL+0TbfsaftWf8HKmsP4s+Nn7V3hf/hQH7LHgWHxKnjvU/Cf7X
PxD8b2PhbS/wBnXWovhv8AEDwD8LfDHhK00H4JeN/irfeHPil4/wDDOmR+M/hlFongy78J6
B4z1OLU7mL4++MP7bnj/wAGfsy/8Fx/gV4G/aM1TRhft/wTz8RfsLeFfgH8df2pfi3pE3ii
/wBd8Gz/ALTV7+zj8aPi7pVj8dNaW30LQbJ/jBpNxqdlonh7UG8T6ZY6fFY3Wq3Oof6OlFA
H8afjjQv2cP2av2//ANnH4X/G34y/tPX3/BLn9ov9lD4tftMfCD4t+N/2gP2tdX8Ax/tXfE
jxP8OxL4Ej+OHg7x74b8R6H8JvBPwS+H/hy8+Gfgrxxqmqx6BrXxC1R7zVtQ174lWr6b4x+
xT+2T+0z4Hn/Y9/Zg/4K0fEfx1D/wAE7/jF+x98fW+Ef7Ruq6P+0Z8NfEfx28Z+E/2mrfU/
gjr3xo+Lgs/A/wAVvhc1p8APCPh7Vfh3Zz6xpWqeIfBHjrwVP8R9d13xR8Q7zQ9G/uTooA/
BT/g2+0HSNB/4JE/s9aT4UtvG2neFLL4hftPweDV+I+gxeFPiBJ4Suf2mPirc6FfeKPDVtc
3ml6Xrt5pBgupLa31DVbO3SRJ7W/vg53/akv7AnjqWWWUf8FJf+Ci0QklkkEUXxB/ZwEUQk
dnEUQb9l52EUYOyMM7sEVQzs2WP6L0UAfz/AH/BSf8AYc+K+k/8E/8A9tbWvDP/AAUi/bwn
u/D/AOzD8avEV5p/jjX/AIBeMfBniPQ9B8A6xrHiPwV4h0HTfgJ4O1afTPHnhiDVPC13eab
4o0i90OPWn1qze8n0pdNuP5of2PP2bf2jv2mvGbeAPBf7Z/xs8QfGT4L/ALbfxc+O+r/Frx
x8LPAHwS+E3/BPC0l+JGueCfF3x7/a4+GPjX4eXmj/ABl/b7/aMXQtQsf2dfgjrGqT6n8DP
CFunjiLx/4P0xI9OsP7ev8Agptt/wCHcX7fW77n/DGH7T+85Iwn/CmvGW85HIwmTuBBXGQQ
QDX8z3wA/wCCNHhH/gpF+yiniTwv+21428Dfsx2f7Xv7RPiX4V/A/wAGeCpfEHwP+IPhzwt
+1R8S7rxHf/tJPqfxB0P4j/tX678RR4P+F0Wl+N/iV4u0/XPh94K+HGn+FPDatLeSa4AD8z
P2UdW+Jv7M/iT45eGbD9oe38G/sSeE9A/alv8A/glV+118aIPCnxi+Fngz9nrRf24fCunft
T/ED4M/Dnw14Nk8TftB/txeLPiJo/wF8efsp+E9bkg8Mrr+o/8ACZadFdaZr3haz1X+tL/g
kDoOnfDDwL8f/wBnm58NfDL4b+KfAXxhn8Wal8J9N+ISfGX9pax0Dx9a20lr8XP25fjDZib
Q/iF+1R8evE+heK/iz4pm0LVbqw8EaL4i0X4d2gtT4JhtYfN/2nv+CRf7Q/7WnwL0X9n/AO
JH7afwT8MeEvCUfhaL4UeJPhN/wT08FeAfiN8CP+EP8SeGfE2gzfAPxpp/x51G4+D9xav4N
8NaWl14Nt9OuI9A0tNPikixFLAtl8S/iX/wTS+MHxB8Ba18PPif8T/gb4x+HN3rf7Pnw4+H
Gq6JrsOqfEjw7Pqtn8OP2cP2Y/A2r6XF8aPj3+1J8dtA8GfGX9qf9s/4o/EjxVrWk/Dm61T
Q7+88VappB1HxXqgB+9oxgY6Y45zx/X61+LX/AAWEs9TvPBfwF0/S/Hfgv4TN4u+J8nwmk8
d+FfDsGrft0aqPi9aWXgsfA/8AYU12+0i+034Q/EP9oC71Ow8B/FT496/rnh7Sfgt8MdQ1H
xxd/bn04aj4e9jtf28/EEK6QLr4ZaT4udbSX4aiH4beKNQ1Sf41/tcolo2q/BL9mOPW9N0X
/hNfAvwzNl4pi+Mfxs8Xt4S8A+BJrfypdQum8IeP/wDhGsix1bxP+2xq/hjwa8fhTwB4U8K
6H4q8LfHL42/DrVL241n4l621/odr8a/2ev2Q/ibq9n4e8fQfC238SaLoGh/Hv44eHbKxhm
udG034d+BLi28b6dqnij4cgH44+K/BHxq+I2jXVhJ42+FFtql18bdf/Z18IeOv2VNCivPGP
wn+GPhPQ9Z8F3X/AAT+/wCCUOp63BaWel/FqC30bV9K/bM/bm8SaX4C0D4XX3iX4m6VG2pa
Z8FtP0jwH9hfsnfFLU9C/a6+CXw68Waj+zj4f8ZeJbP46fDnRfFPg7xJaXvw4sPAvwWvbOx
8N/sUfsG/DnXI/Cfi/V9G8H+H7vSPGX7WX7TujeFX8IX3xk+Hl78OFl1W2t/D3hj4U/Sfwi
/4JmXnw78HfD7wLomp+Bfhf4ZTw7rPgT4h6X8HYfEOgj4Z/A6wvtOvND/ZX/ZW1iW3stT8E
eEviJqDapqn7R/7Q+t38Px/+LOuWP8Abd5Lp+sa/wCHLr4QeD6b+wr+3B+zdY/B79of4ZfF
L9nr4p/tJ+CNI1bw58crXxP4P0X4JfDm/wDgXH4m0+0+Fv7JPwO8VWXhnUbz4D/sP/s2aV4
/+Jnxq15U0/xR8Xfit4p+Gnw5sbzWJrS8OjaKAf0EhhtBLKeF5yCDngHPfceAe56V4P8AtL
3qaf8As3/tEai2t/C3w5HY/BL4tXb+I/jpp41n4H6ELT4fa5K+tfF7R96DU/hTpAiN58RtL
Lx/bvC9vrFsWXzCw+FPFn/BRX+y9C8TeLfDngnwzP4O1jwJqPib4H694q8V6j4Vs/G/hvwP
p97qnxi/ac8ffbNGc/Cj9iH4Z6Uun31p8XfEkVr4m8cLYzyeAfCmuS+Lvh7/AMJTxvxY/be
+Inxg+G3jTwd+zV8N/g5458TfG/wvovhD9mSy+L2o6tL4L+JNl4pltdK+Kv7RnxR8Jx6NPN
4e/Y80Xwn4lstR+H2qeOI9J1X9pHVb3RvDPhaxGm/FP4f6rrYB+DH7Wnhr9pE/sP8Air4ga
H4k/Z80LxX8evi58BNR/Zt+Ps/xZ+K9j8Xv2wv2/wDxD8cfgd4z+FWq/sxeFfiaNH8M+AP2
HvhF4iv/AI6wfAD4QeJZ/E3gDWvh5beHvjTbeD9NVm8Y61+ZPwg+K3jLx98CNC/Zz/a6ufh
X4C/bi1L9r74zeMPi14B8U+J/Bvw9k+NPxh8CfEDxX+0Bc/tCf8Fh9T/4VtZ2Hhv9l39mbQ
dN+IGqfCL9mxtW1TVf2pLae+PgzQfDukaH4d11v6rNK/4IxfFjTfjZ4Z/aY1T9urWPjf8AH
jSfh74X8M3/AIo/bJ/Zz8EftK+FPC/jrRrrS9T1v4jfsz/Dey8ffCrwJ+za/iq48N+DxPp3
h/Q9Z8RWFt4M0WQ+LjdXWsXGpeMftuf8EFPHX7e3irxl4p/aV+PXwm+Jer+Lf2ffiB4Jg8R
eCvgj4k/Zm8UD41aTceF7v9l/x/49bwj8UviT4c+LWkfCCc/EXQrmLxXoMXiDRvBfxA1zQ/
C93dpq4i0kA/oW+Ffjfw38Rvhp8O/iD4U8S+HvGXhXxj4R0HXNC8U+FBKnhbxBp+p6NbXVr
qvh2GRAI/DmrQrJc6et3+9gtJLWIlmIx6uGUAcqM8AZA9BgfQkDHqQO9fyN/ss/8Fq/2ovh
N4M8R/sv/tqfAnQvC3x6/YC8WeDPBv7cvx78bfEC/Pwr0L4F6V4I0Cz8KfGq01TwX4UmvPi
P+0T+1b4vu9T8Ofs5fs5/DvQdUvfGN7Yz6xqN5oOmW4KfqF4m/wCC0X7PHgzxBqemeLvh58
UfBugfDLwZf/FT9pXxb4jttC02y/Zh8HeILh2+Avhv4w6TdXsniOP9oj9pYPpdx8NP2UfCm
l618e7J9StB4w8H+HhG7RgHzJ+z1+0Z+zh8Jv8AguF/wWbPxF8e+Cfhz4hPwV/Y58USeOvG
XxJ0jSdB1bwX8JPghbv8Q9JtNEvrO0sk1H4U3GuWur+OdRh8RXmo2lj4w0e1u9C09LP7Vc+
ff8E2/j7/AME0/h7+3t/wVx+LXgP9uPwRrtx8QfGWg/FGz0nxl8eNDu/Cnh34V6d4F0745f
GrxP4P0TWYdLPhnwt4b+Pfxf8Aixb+Jbe1kZdLjtng1C0fU7a/v7x37Rn/AAR7uP8Agrx8L
viT4i/aF/4QL9ky98eeP9W1z4SfDDwX8MPh58Rte+CE9p41v7f4ifGjxZ44+Hnj7wnovjf9
pf8Aah8K6D8Mbb4oXnjVdbT4XaZ4Si+H2mWeo6za6n4vufnW9/4NQPBvjHx9o3jX4h/trat
4jl8N/FHw18QLKey/Zf8ACFt4n0az0Xx/4j8f654T8O+NPF3xQ8eS65p/izWfE15Hrmo/GH
T/AIxarFDpXhnSzI3h3RrjQdQALX/BPb9r79o79ua6/wCCkfiD/gkF8Q/2Vfh1Hef8FEfEn
juXTP2o7j45+N/Dcnwn8QfC/wAJWKfFfwF4A0ewtb3wpqv7SPxYsPG3xF8V2E11o2j+HdZg
1ez03SNSudUuNTtvvw/Db/g5hXG79pv/AIJFrvOFz8Gv2kBuOCcLm+5IAJwMnAJ7V0/gvWb
L/gkRoOgfs9+G/gRpniv4LzeH/F0nww0f4KeC7e2+NvxW8Z+FtB0zQPgd8LNJMWh+G4f2pP
2qfjP4f8BfE34o/GbVLDTvDenfBXwz4b0u+1W6ufA82leJbn2vwL/wUW8aa74T8E+JfFX7P
0dvrt7odv4M8S+D/BPjaDxvqXjH9sG+sI5Lv9mv9nHUI7G20P4nx/Cp7TXrD44/Ge5uPD/w
r8BzaZqw/wCEivo/C/jdtDAP55P+CoXgv/gt/pnxF/ZhT9oT47f8E5td1ufT/Ff/AAgVx8O
PhZ8aNO0qwRf2o/2EoL1fEsPiKW5nu5X8f3vwf1G0k01IxH4Y0fx3YTCS/wBQ0s1+xR+Gn/
BzHk/8ZM/8EjP/AAzP7SP9b6vj/wD4KN/tA618cviX+yfaXPhWwtbj4f6D4n8NeNfiF4K1Z
9e+D2q/GOD9tP8A4Jq2vj74ffDDxJrNjpuv+PNN+GkltHpfiTx5HokHhX/hJ2vfCtpe3XiH
w9q1lYf1g0AfiL8IPAv/AAcB6L8UPBGp/HP43f8ABLnx18IbbxJYp8Q/CngT4b/tC+EPGGr
+FHcRaoPDniW8TWbLSdf063eXVtIW/wBPn0+91LT7TTL2e0tNQnvbTyb/AILGXcXwi/a5/w
CCOH7Y/jxbrTf2fv2aP2p/jLoXxr8c2em3mvXXgqT49/Bqbwh4A1Wfw7odpf65P4XvNb0XU
x4k12ytbiy8K29sl5q7okkBP9CWRxyOSQORyRnIHqRg5Hsa+Wf2if2vv2Zf2Q7Hwpq/7TPx
1+H/AMDNM8d6pf6J4Nv/AIia3DoVn4n1rT4Lae+0bSrmWEpqGoW1vd281rYQNFdXSTqlqkx
gl2gH4S/8FGfjB+z3/wAFMvix/wAE4/2Y/wBkPxL4U+PvxJ8P/tufDb9pPX/in4W0abxV4f
8A2e/hN+zlPY+MPiFN431y30WTWvCln8VLq78MeFtCa1kbT/EXia3s49fu7S2s7V0/nY/ZQ
+G3xqs/g18EPEf/AATX+OP7Wl1/wVf1f9tz4++MZf2Ur34k+KrT9lbwP8CvDPxN+Il14l8V
fGj4Za/pGjfDfwX4e8b6DqnguzlvPFfiaOXxnqPiG9fw6h1g+dpX+k5YX9nqVjZ6jY3MV1Z
X9rb3tncxNmO5tbmGOeCePODslhljkXIB2uuQCa8t+NHxk+GXwD+Gni34u/Gfx/4d+GHwv8
EWVnf+K/Hvi3UhpHhrw9a3mq6fpGn3Osaw0bw2cN5rWo6dppPl4P20LneQQAfw/fsB69+03
8abTQ/j38S/21tKuPif4Q8AftxfE/8Ab++EXgT4yftWaR+1l8X/AIcav4W8TjV/hV4R+BXj
XwtZ/s+fC7Wvg5rUGiRfB3x98IrrTbbUAuh6lpGuxqb4alrfD6Jfgn/wTu/ZJ+Jvwy/a++P
PiH4r/tz6S3iz41r+3R+0/wDGe4/Z++yfs0xzar4+/ZTm8YeF4LL4i/AD4lfFjX/iBoOjaf
4t8OaxZtZal8O9Va78S22j2b6Zr/8Ad1pWpWWs6Zp2r6bd21/p2q2FnqVhfWUons72yvreO
6tbu1mXia2uYJY5oJRxJE6OOGq/QB/Ff+zZ4tuviF+1/wD8EPP2ufj6n7R37LPwB0n9kL45
fCb4Y+H/AIwfHDxh4xvvFP7RWh/EbTdA0DT/ABh4l1LS4r/4keDvjH4H8caPq3gnxT4o0nQ
dX+Jmn6B4cfVbiWbwrDBcf2njoMDAwOMYx7Y7fSk3pkDcuTjA3DJznGBnnODjHofQ06gAoo
ooAReg+g/lS0i9B9B/KloAKKKKACiiuRPxA8BjxUfAh8beER43CJIfBp8SaMPFQjks21GOQ
+Hje/2vsk09Hvkb7HtezVrpSYFLgA66ik3LnG4Z9MjPQHp9CD9CPWjI9R+ftn+XP05oAWiq
lpf2GoRzS2F7aXsVvd3lhPLaXMNzHDfafcS2l/ZTPC7rHd2N3DNa3lu5Wa2uIpYZkSSNlFo
Mp6MDyw4IPKnaw47q3DDseDg0AfDv/BTT/lHL+3t/2Zp+05/6p3xhXl//AASod3/Zp8dySO
zO37ZH7d7M7sSzH/hrr4uEszMSSc8kk9a9P/4KaH/jXL+3vg8j9jP9pwkDqP8AiznjHB746
Ht2Nfnp+wP+2n8E/gP8Bvih4T+LEvjvwJqr/tuftbeEPh2+seANfSL9on4g+P8A9pX46694
e+Hf7MzxpczfHH4gtaeH7uw1nQPBdpcTaJ4iuLfStVjs5poXmAP3vyOmeR1HpnpX4Gf8FHd
An1j9tr9nqay/Zy1PXHtfhB4m8H6r8e7Txfq1v8YfiHovxG1HxUE/Yu/Yu0CHWjZeBvih8Q
bzwsniX9qL9pJdN8HSfCb9luG90m/+KWjz+LNJvNC++Lv/AIKGfspQ6T481KD4i3+rDwF8b
E/Z0tdP0Twf4q1XVPiJ8aofC3h/xiPhX8HLHTbGST4s+KhF4i0fwxdXXhObUdEsvGM03hy7
1OLUraWJvnr45+EL39tnWvi5c/AnTfGXh/wjoXwn8Z/BTx9+0V8OfGFp4L+NfxXvtLuNc1X
Vf2Zf2UfHviK4u/Cfwttbrxm40j43ftD2FtZ2Vzr+m6J4B0fU9Y1LwRe+IfhmAfnN8FNT8N
3vgnRvB+gaTcadqXhTQfCH7JHij4a/AjxRLreu6XrmgeC/D/iq0/4JdfsLeM5bmKGw+Fvw8
8L3GgXX7Zv7bkevJb+LDpeoXw8Z6RPoZl+Bv2//AME+/C5f9o34xeMY/hj4TidNKtPAK/Gf
TvG63fwekX4feHPh54ck+Af/AATr+Fr3F2PD3wC+Ba6Y3wx/aJ+If9jeAP8Ahavxr0C18SL
pWqCFdH8FT+IP2OP2mLXQPE39l+GvAt94pPwB1KG7svB/jFvhv4bk0PSdM1C2+Gv/AATf/Z
m1fTorXxF+z/8AA3VtW8NeHG/aA/aLNhovjn4h2+p6fc+G9P06f7Fb/Bxf2a/g+37HHx+8P
zfF3S7HxP8AEf8AaB8G+JfEWt+PoNe13xJ4A/Z70LwhZ6M1p+zp+y54IttE0jw98Cf2N/2d
fAugeFvDXj34p+JbHwFcfEvxP4i+D82vJ4v8VXWp2XgcA/bEMpHBHHGMjg5xg+hyCMeoI61
8eftlte3nwT1vQ4fg/wCGvjVovirX/DWh+IvDfxA+J+g/Cr4beHtFGoxahB40+K2tazqOmT
6l8KtC8U6XocPj3wVoUXiTxH4x0O91DQrXwh4n06/1LQb3518af8Fdv2B/hf8AEH9nL4efE
z4y3fw8139rXUfFVl8CNV8d+EfEnhbwj4n0zRdXn0TSfGsvjHUtPt/D2heAviJqohT4XeKN
eu7ey8XRXtnf2Mn2S6S4Pm37ZX7SPw3/AGj/AIS/D39mj4VfALVP2oPGn7Zd94uuPhh4f+I
Hw6lm+BHhHRPgf4k0/wAQeGP2sv2hdN8TX3h+DUf2YvD/AMUtO+HPizQNMW4bVP2gdPeDTP
AOj+IoLrVIIwD8pfEvx38S62vxvsfE958Pb7VfFh1Dx4fEHjLxv4W0vUPjZ8D/AAZ4f8T2n
g39ur9sLwve67pukfs+f8Ed/hj400PUh8HP2b/C/iPUvHX7QXhnWfCs+v2+q65498Q2vxW+
Zfgybf4t/tSfC3U7L4a+Lvicf2gvjb8Mv2rh8JNRv9T+Dfj39qex8LeO9Jhh/wCCmf7empa
1q2p6n+zV+xL8Ime40f8A4Ja/sIanrLaj418Ur4Hu9Q0zUt+V+xfiN/wSO/bH0u+8b2Wi6H
4B/aftbn4j/Czxxe6j8avGNnYW37bP7V+paHo9/r/7bf8AwUHhiEV3rX7Mv7HOr39x4f8A2
YP+CePw3Evh3UrvwtYate2R0l1euy+J/wDwS5/aF+AUl78YJvE3gj9qvwl4T8e/Cr9oX4uz
/E34ia18INb/AGnP2kvDNz/b/jH9sP8Ab58f6bpN/qh/Z6/Y10XS21b9lb9jj4AaN4h8PaN
Pp3h/UbrSNW1HTrm2lAP6k8jO3IzjOMjOOmceme+MZoyMgZGTnAzycdcDvjvX556F/wAFHP
2ZNT8ceLfh1q3iXxN4O8S/Df4OeEfjV8arzxt4G8S+EfCnwa0X4haeNb8H+CfiX4m8QW1pY
+Eviz4s8OQ6h408MfB+6uZfiBqvg+2k8QwaIlm0G/F/4ef/ALJsevfFXQLnXfiDZa38C/gn
pnx0+NVvefDXxaG+E2navoN74i8L/Cfx6/2VrfQ/2kPGnhjT73WPDf7PSvL8VdY0qFLtfDK
TyQowB/HH+2V8IvEvws+PPxi+OfwP0D4Ofsq/H/8AZN13xV8WL/wVF4hsPi/8Bv2Y/Dd7pv
x8m+Enif8AbH+KGtXPjUftN/8ABUv9rH4w/GG38XfslfDTw7P4u1j4AWLeGLy7km0uKa8i+
X9d+K3/AAUC+E3/AAny6X+yB8F/hSn7JnwB8LftEeHJPin+0TZfEFf2WP2s/juhOs/tJ/tS
f8JTZhvj3/wVU+OseoPF8Dfhr8U9njf4VyaxpMng34XgWayR/uz8I/8Agmx+2V8RPCXwQ+I
nwp+EGm/s86NrnxE8W+Kv2fPCPx28UWHjjxP+xDb+NoJNZ8Z/8FHf2qfDWuT3msftb/8ABU
740W9w9v8ACvTdefU/AP7L0epafa3d1b3ejPn7N+G//BIbxNo8P7O9tHo1/wCBj4N8c/ET4
l6bJ4n+IGkfE5/gJ4y12PQl139qL4hJfQXsX7VH/BTT4tCfXX0v9oLxSNU+E/7Pf9r64vgX
QbtfBvgEeMQDx39j349f8Fxfh5+zh8JfDHwu/wCCQ/wMbw3pHhDS1lvfil+314fg+Mes+Ib
yCG98V658bE1Hwtba1/wunxDr15e6p8T28VWtr4rTxld6pD4ntodWimt0+mz+11/wcJZx/w
AOif2WeFDAH9v7wkSEJIU/8i90JBAPQkHFei/D39vL4LfsbaT4n+BXxl+Bnjz4FS/C7xD8N
fBnhfQvBWj+I/i1e/GT42/tC6nf+LfB3wT+H1/p1vceM/2m/wBqeDwBf+Efih+0R4g8Br4v
8MWWp+OLq51Hxpq89jrF/b/ausft5/s0+EtFm8Rat4m8Qro178b/AA7+zv4Vm0vwZ4l1q6+
IvxZ8Wa9oXh2Tw98M7XStP1K78f2vg7xLrs+l/EHXvDkVx4Y+H+qaD4sh1nULe10C7mQA/k
o/4KoeKv8AgrT8V/GHg7xR8YP+Cbvw0+CHxX1+2+CHwF+HPxN8H/tyS+KtZh8MfFL48XA8U
eAv2UrPQ7Cyj+Hn7RHxE1Gx0bT/AIufG/wvp2v+Jvh/8C9O0i21m3sfC2qzLfYVj8cf+CrH
jbUF8aaP/wAEy/hXZ+IdC+N3jH9hv4Vz+EP2vrnwVd6n8BNM1nQtI+Iv7Nf7Gvh/Q7PT9Lj
8GMfAmkav8cv2p/Ben63qmoaP4N+Jup6Xr3gu1tdFi8C/02/FDSx+1x8UfHev/Anwxf3/AI
N+HHgjxJ8LfiR8ffDviM+HvGHxrGi6hrer6t+yb+y94x1TVLTw34BsvEfiqCLw98f/ANoDR
H0MiWDSfAGka/f654bn8RfDTwe9/wCCcnxK1pfEUPiTwjBpn/CffDnw74g+KJ+C/wAWNd8C
t4b8N/DZdIX4bf8ABPz9i0p4n8Pt8AfBOpr4A8Hn4/8Ax0tf+EI/4W+Z4Tf2BOvXw+G4B/L
p8cfjD/wVL1b45WGu+NP2Of2dYdO0DxFffC79nzwj8PP2ktEt/hB8PPgx8O/2gv2CpV+Enw
4ttDnl8MeIdI8CfGzw/wCGfBfjr4vWulQ32tePPHvxE0uXULbRfhTbeH9G/pyP7W//AAcK5
P8AxqH/AGWup6/t+eE8/j/xTo/kPpX5IftR/sa/FL9lr9oz4A+KfjP/AMI545+JXxl+C2kn
xZ8XPCWozaB4M8GzeFP2+v2AoPDX7HnwU+B9o3/CO/Cv9nL9n3wS+gX/AIN1y2F3rXxB8be
NfFuseJbttTumWT+3GgD8O/hB+07/AMFuNa+KXgXSfjp/wSt+Bfgn4T6t4k0+x8feMPh9+3
D4G8T+LfC2gXDi2uvEuieF9U0/TrPWX0ieS3vtT02K8g1DUdKt76ysfN1Ga0R/Ov8Ag4lvr
bTP2df2FNRvb220yysf+Ct37Bt7eahfXUNhZWFra+L/ABLcXF5eXtzJDb2dpaRxtPcXVxLF
DbRRNNLJGkbMv9BNfM/7QP7MXwF/aq8JeG/BP7SXwo8N/GLwR4X+IPhn4p6J4Y8Z20uqaBb
eO/BjXg8N+IrjS7e9hstUSxi1K8sI9A1WK/0jUbe/urfV9M1K1kliYA/Ov/grB+2v4k+Cnw
r+GVl+zX8d/hV4e+I2o/tP/sXN8VVOv+F77xbpf7LXxq+MreGNW8QeE7S8lvNP+0eO7nQZ/
D9jqtzDcJdeE7XxnqWmtbXFhHqVn+FH/BVb9p743fErw1/wcg/AfxN+0FYfGT9n/wCE37Mn
7FfjH4J+GfDuk+FbLwn8OpPif8TNBvdd0bTtS0CbWrvX9VgFpaWOvazq+stPqWp2U93baTo
KyG2g/pD8M/8ABIr/AIJweCvCHxl+Gfhb9k7wbp3gf9pDwx4P8HfGnwzFrfxFu9J8XeDPh5
q6634G8NXC3njO7Hhvw94Q1WKH/hF9C8MS6JZaZa2kOl2MNtpFjBarY8Mf8Ekv+Cb/AIY+H
nxS+F3hv9j/AOFXhXwD8b/AngH4XfFvwp4fh8RaNp3xA8EfCfUV1HwBoviCHTdehvri+0TV
YYNWuPESzW3ibXdSj/tDxFquqXckkjgH4a6j+2T+1x/wTW/am1/wf+0T+3bD8YfgJ41/4JU
eJ/2wdNvPGf7Ounad4Q/Zy8eaP428P/CT4X6V4M8EfCvVdQ8Z698PbHxH4w0STxXpsup654
j1jQ7OK3gu7We2n1KT52/Ze/4Kaft/+F/gP/wV/wBF+Mn7T/ifWvEH7P37HXwO/aL+CfxI+
MGh/s46d8UPhr4r+O2kX9udHvbLwZ4yufhloUbzR6VceDvh9401W78faFq2sadY65o914on
j8Hzf1f/ABO/YU/ZS+MHiyHxp8SfgD4E8deI4PgLq/7MIv8AxHHqt5bzfATXr9NS1f4Z3mn
T30ml3OhSXkcOq29zJp8uu2OsQW9zp2q2U9qk48w0/wD4JX/8E8NB+GXjH4M6B+yF8IPD3w
z+Inww8L/Bfx14V8N6Tqvh218bfDfwR4rn8aeEdC8W32k6jpupeItU0fxTcXmvyeIdX1O58
WXly5F1r13FIIgAWP8AgnP4D/ad8N/Am28dftZftXWf7VvxI+NKeGPiha6h4d8DeG/A/wAO
vhXYa74U0hpvh/8ADI6MGvNZ8K2l59o1C01rxERrF3dT3IeKFCIh+iQ6DnPA5PU+5rx34Pf
Bz4d/Ar4WeBvgv8I/B2n+CPhh8MvDul+FfAvg/TbrU5NO8OeG9Mwum6Tby6vdX2sSixhAmR
tQvLt2kchp5CCa9jHQd/f1oAKKKKAEXoPoP5UtIvQfQfypaACiiigCvdo0trcxpL5DyW8yJ
Nnb5LPGyrLkYx5ZIfORjGa/jQ+CfhH4Uf8ABO/4wfsV+LP2/f2D7LwX8UfCn7UHhn4ZfCT/
AIKvfCL4/W/xX8F/tC+Pfj/8B/HnwI8JeMfjTrnxF8UXnxTmsPirpHw41TX/ABd4N1D7T4P
+BWnaj8O/FFreeHtJ1LWba7/synhS4hmt5QTHPFJDIAcEpKhRwCOhKsRntX47+Hv+CKf7IN
vF8FfD/wAWtY+Pf7U3wy/Zr0jTtI/Z9+Cn7THxKs/H/wAEvhRPoaeG18Pa/ovw+0vwv4R0r
xHrfhrQ/Ddp4R0O68dzeMba08NX3iDS3sZ01fUmnAPiD4L/APBaT9qD4ifHnwR8FNY+Af7O
XjnQfjN+zF8bfi/8KPjR+zN8Vvil8TfAb/HL4L+FYPGur/s4Rvq/wz0HU/jT4p0jRr7whde
Kl+CkWuya14d+IfhfV/Bkmq2/2kRfSXhX/gqV8atZ+M//AARh8Gax8FfhnZ+Av+CrvwJ8X/
EbWdTtvGfjIeMfgz478BfAez+Nvi3w5pumzeFoNF8UeFL6z1zw3o3h3U9R1DStdEo17+1tM
sIoNLN/6N+yR/wRa/Zt/Yp+MXg741fB34w/tk6lq3gb4f8AiL4V6F4J+KP7Req/EX4YWfwz
8WjQxd/Duz8F6zoE1tpfhCPU/DnhTX7PTvDF5oQstY8GeGmDSWdkbOTC+Ff/AAQx/ZH+EHj
H9lP4geEPiP8AtcHxv+xfr/jC7/Z78Q+JP2hNV8R3fhTwX41CQeJfhE2na14cutGl+F+qW0
3iS2fSYtLtdbXTfF3iHSR4n/saHwzaaEAe3f8ABLDwboPw9/Zq+IvgTwrp9zpfhfwr+23+3
/4e0Swu7/WtVu7Cw0n9tf442iWMura5qWsa7q1xGyMbfUdb1TUtYvpBnVbqVzIx+WvFH/BX
/wDaH0LxN4j0Pwr/AMES/wDgqB418P6Rr+paboXi1Ph74H8PWnifRtN1WWHTvEdppeq+KYN
Y06HXIok1eOw1i3g1WOK4ji1WOKdZ4of0c/Ys/Y28AfsQfCG6+CXwp8a/Gbxf4Ibxt408d6
bL8bfHkvxJ8RaLqfj7W7nxJ4ut7DxLe6bper3+m+IfFN5rXi67/tu51jVG8Q+ItY1KTVZVv
Egg+zKAP5WP22/+CtX7Sfjv9jD9rnwNrP8AwRb/AOClHw90bxl+zP8AHvwzrPj/AMZ+F/h7
b+EfA+neIvhp4q0+98XeKbm38TT3SeGPDdpeza7r00EUk1rp1ldJbo20MP5wtN/a8+I+r+K
YPG+jfsp/t93D/Hv9uP8AaH/Zmj+Kfhmf4fal8Q/gP4G+NHjPxR8T/GH7Hv8AwTnitdVufD
3hj9oH493fiC4tP2kP2i1a/wDF/hHwg03hrwPJDa2sNy/9/wD/AMFNSrf8E4/2+RkMv/DGf
7TqOMgjn4NeMco2cjlScq3VScjBr+Uvwd4h/Zk+FknxVstebxj8FviH8Cv2lf2nvBj2n/Ct
/Hs/xA1X4R/FP9qq71i8/ZU/Yh8L2Og6V4B/Zq+AXxl8APDeftAftX6ILPxP4e0/x34yt/B
mty6BYeIj4PAPL/C/7X/xY1Cw/ZptfDH/AASr/wCChXw/1DWLDxZ+yINR+F2naL4ifRf2ff
hN4l8K3Hif9gT9kSx1X4gabF4e+Euu+FvghrHhn44/tU3jTfGXUdV8Or4l0fWrK68XaFYeC
fvP/gl7/wAFUP2qfBv7PPjzTfEH/BK39urxn4b8K+NfFvgz4DfDb9nj4f8AgjxF8Bvgr4J+
C+veGv2ffDX7Lnw18Z3XihPEWuXXw80nwZ4m8TfEf4mfEO6MutfESw8Z6Vp8cUV14b0+Xot
Y/bH/AGY7KTxj/bfxUTUBpHgvwl4G8e/8KR8B/FnwaPFfgzWH0h/Bf7C/7DrP4A0RPhF+yz
oLXmiH9pv9pmRvD3iXxS1hqYmGgf2Bdn4O/cX7EH7d/wCw/wDAT4eeNPh/4m/a00681gfFP
xF4uvfDWlfB/wAceDfgR8N4PH9ppXi+y+Ff7K9rpPwc8Fwax8Ffh1aavJ4OsvEV/YXnivxL
400/xf4h8ZXFv4ovL6whAKX/AA+d/aoHH/Dir/gqP/4SHw1+nX/hLf5cdxXk3x0/4KF/Ev8
AaH8UfDP4KeIP+Cb/APwUJ8B6L4outD13Ufh98YfhjoXgv4D+P7mex8KN4u8WftMfE2z1vV
b3w7+yp+yr401/QrL41+HLWwY/Gaz8RaRrGj2+u+A/C3iLQPFX6g/8PZP+CefT/hpnwznnj
/hGfiNn5Thv+ZMzlTw3dT97Ffm3/wAFKP8AgqD+wF4n+DmiWumQeP8A9rLxr4N1fxJ8Z/ht
8Evhvp3xs8LfCn4j+PPhx4G8Q2Gh+Bf2j/FWn+EbbRpvht4ml8V3N1pXwz8VR6povxT8SeH
9P0CLw/4mu4k0i7APwq8WfD2x/wCCgHgfwH+0R+05pXxN1f43/t6/HPxt8Dv2HPiRJ4Sfxh
4Y/wCCefxE/Zi8RXXjG1+Jnx5+CXifxq3hjTdK/aO0/wAKWr+KtE8HfDTXfCXwy/ZO+HPh3
WvE+reL9S02fxLr36o/8Eyv2vfib8f/ANoz4ASa78Q/D8/xL+LWka74p/aB0L4baT/wtrXv
jc/wWm+JXw08R/tFah8Z/hvBrnhL4GfsAT+M5/D/AIJ/Yp+DninS/BafEy8sfFHxMj127vt
SGp/Ef+KrQ/25P+CnF54g/ao8ffGj9m3xz+0f8TP2ovBN34Vj+Ifxn/Z98dav4l+C/iC8+G
mq/Am5+IfwwOg+FtC0jTNcvf2evF3iz4U6tZpp0dl4isP+EN1zxFHqd34A8NWifvp/wSB/b
V+Gngf4tfs93/x28M/tXfs32Ph/XtBv/igLn4RfEXSrf9oX9oNPgR4m0fxL+0t+1j8aLDwX
ZaBbfszfCi1a7+AX7Gv7HHgLSrXQfALa3onizW7K3fS1uUAP9B8dB9B/ntXlfxN1k+HPhr8
RvEjeNbb4dDQvBfjPWz491bRm8SWHgT+ytF1XUV8Xal4XabT213S/DIT+3LzR0u7f+1bDTn
sDdwecLhPj7/h7H/wT0/6OY8N/+Ev8SP8A5i68l+OH/BUz9hrUPhB8WdO8Jftc3/hDxPqHw
x8e6d4e8WfDj4V/Ebxx8Q/CHiC78KavFpHifwD4Lk+H17B4p8ZaHqMqax4e8P3kM9prOtWW
nabc28kN3KjAH863xj+MF54i/s/UfGPh/S/2f/iR+zTrniD42/ED4sfGC+uPjdqn7DNz8Yb
630/wX+0x+0todrBF4R/aC/4LJfHvwpa6JoH7GH7GXhLR9e0X9l+LWjrNk2kaVNpnhrw54v
Mkfw9imR4x+zpJ+zcy/GFU+MUY+MSf8E3Jvi3Okkf7Xv7YKkXx/bI/4L5/thvfB/2ffgAP7
eH7PB13SWTTNM/s3Kef+Efiv4GtB8Ih4J1HxN8GhpEXjz4vfBGTx98M/il8Zz+xVp10lyvx
N/bT+P6yeC7lf21P+C5X7SbfbD8JvAN2dT8F/s4rq2nfZb61+w2+93hX4seBLb/hUw8D33i
X4LppSePfi/8AA/8A4T74a/FP40t+xTpl2l0PiZ+2l+0D53gq4H7a3/Bcn9pA/bF+EfgG8O
peDP2cl1bTTa31obG3DAH95fwKh8Q2/wADvhTD4yT4hDxJH4D8IR6t/wALX13w14p+Jf8Aa
S2NgLiXx/r/AIIstK8J6t4wmlaObXdQ8PabY6LJqMkhtLK3hjMI90/z/nFfkF8Df+Cmn/BP
vwr8FvhT4dm+NNr4Hl0PwT4Ysm8G+K/+Fl+NvEfhm5i0u0F1p3iLxQPDGsjxH4hsJXk/tHU
Dql/Ddak9xN9smWGOY+zf8PY/+CeYO3/hprwyTgcHwz8RtxBzg4Hgzvg4wMHBx0NAH4hftb
fERdQ/bB+N2qH9obxl4ma2/aO+EH7OCeJPEnwoXQbvTB4kttdt5v8Agmz/AMEyoQsBf48/E
o64NP8A24P2wE8Q2Q8DfCDx9a3L6jo7eAEXwn0/wO03xHpnws8JaN4n8F6d4PvHtL39m3Q/
BX7MfjTVPEtxJ4W8O3s8PhH/AIJs/sKeNNXubKWHw74G8PaVYJ+3B+2ZZTWulXniPQ/Gdvp
XjO307w9aap8M2/tAftofsh+MPiz8VvHV78bPFfxMs/DtzFBN48074bfEHRfihrfhDxfHJp
ng79k39i6X/hDpbb4SeAZtE8TfYf2tv2r7PVtP8TanBfeKdLOsaba6TqjfCjg9V/bA/Zp06
TxV/bPxRV/+Ef8AAnhnwX43PwK+H3xZ8NrfeANdbSm8J/sO/sGmTwBpA+H3wOtzeaUf2ov2
pJTofiPWPsupF20I6DcH4RAH7R/sA2z3usfE3UDp7amuhaZ4T+HcPi7wBKumfsq+CB4Fu9W
tX/Zm/Zi8JvLp/wDwlfhj4KyCWz8Y/Go6Eg8bfETU/EenrqdofDR8H+Fv1IHQdenfr+OO9f
z3fsL/ALbX7EPwF0P4r6P4v/a01K/8ZeJfiHZeJNd0K48FfFuH4C/DXRz4H8LWvgH4KfspQ
3Hw10TS5vgZ8HPBEGmfD3+1tO02z1HXfGOi+Ide8UpH4lvtQtx99f8AD2T/AIJ5gc/tM+GR
jr/xTPxGwMDkf8iZxgckdhycUAfn5/wW4I/4W5+xZyP+QN48HUdR+2v/AMEwMj6jByOowSe
hr+hqv5V/+CnH7Vf7Pn7TnxV/ZWl+BPxK0z4hQ+CrLW7LxLeafo3ibRrXSdQ8Xfto/wDBOB
/DGlG98SaHo1mdZ8Qp4a8RXFhpNtc3eq31poetXlvaTW9heyW/9VFABRRRQAUUUUAFFFFAB
RRRQAUUUUARbyOw/X/GjefQfr/jRRQAbz6D9f8AGjefQfr/AI0UUAG8+g/X/GjefQfr/jRR
QAbz6D9f8aN59B+v+NFFABvPoP1/xo3n0H6/40UUAeU/GX4U+Efjt8LPij8EfHkOot4I+MX
w18bfDLxn/YmpXOj61L4W8daFe+Ftfj03VbctLp9/LpOqXUdvfpG81vKUcBlUo3xbbf8ABK
f9hjTreCwsvhf8QLezsoo7S1gj/ad/atWOG3t0EUMSD/hd/CRxoqKOwAoooAm/4dZ/sQ/9E
1+If/iT/wC1b/8APvo/4dZ/sQ/9E1+If/iT/wC1b/8APvoooA5/Xv8AglR+xTrek6poUPgv
4teH31qGfQE13w3+1V+1ZpniDRRqugzN/bOhX5+NVxFY69ps8outKv5LW5W1uoopXgnKsHS
1/wCCPv7EloujRjSf2gbldJ8V694plN5+2H+1jcya3b6yviVbXwfr00nxmM1/4J8NnxFbP4
c0JZIDZyeFfCr3d3fmxvv7TKKAOdv/APgjd+xbrPiW/wBZM37T+lwyanZ6qvh/RP21P2sdM
8N28Vve+EQ2jW+lwfGDEWi3SeBL1Lq0ExlkX4jfEjZcxtrmmNofiM3/AAb/AP7KMksskf7T
P/BS62jeR3jtof2/fjwYbdGYlYITca1POYolxHGZp5piir5ksj5clFADP+If39lX/o6D/gp
n/wCJ+/HP/wCWtJ/xD+fsqf8AR0H/AAUy/wDE/Pjn/wDLWiigA/4h/P2VP+joP+CmX/ifnx
z/APlr7mj/AIh/P2VP+joP+CmX/ifnxz/+WvuaKKAF/wCIfz9lT/o6D/gpn/4n58c//lrXs
Vn/AMET/wBim2v9Rv5Na/a5vY9Q8R6hr8Om3f7cf7Wf9naTY3+r+ENXi8H6Ult8XLa5i8I6
WfC19pmlafdXV5f2uj+OfHFg+qTJqmmvo5RQBJd/8EUf2KLqz0+1XVv2trOSw8N6f4ebULH
9uH9rO21LUJbPSPFulXPiXU7pPi6TeeKNYl8U2usatqbIsU2r+DfBMttaWlno09lqHjP/AB
D+fsqDp+1B/wAFMx/3f58c/wD5a0UUAex3X/BFH9iW+F7Iup/tbWBv/wC0njGn/t0ftewLp
v8AaR8ctCumB/jJL9nTR/8AhNLJdGWTzvsq+APh9532k6PqR1q7f/8ABGn9ilbJ7aGX9qC3
Nzb+OdLW6j/bW/a0e8tX+IOoWktrqtrcXHxinZdV+HEET2PwxuJRND4atbm6a5ttWu5ftSl
FAGdr/wDwRM/YN8X+N/A/jfWtA+ON/L8L9Z8E+JfBfhfWP2nPj54t8EaV8Rvhx460fx34V+
LQ8M+N/H/iezl+JtpNpt34XufEzt/pvg7xD4h0W4s3e+hvLT9d959B+v8AjRRQAbz6D9f8a
N59B+v+NFFABvPoP1/xo3n0H6/40UUAG8+g/X/GjefQfr/jRRQAbz6D9f8AGjefQfr/AI0U
UAG8+g/X/GpBkgHJ5Ge3+FFFAH//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0