%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/991.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>gowery</last-name></author> <book-title>Prochazka.Jiri.W.Kdyyz.jsem.ve.sluzbe.nevrazdim-povidka</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>gowery</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>d42eae30-25dd-4b67-a4c7-3c44c5b9d6e4</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2009</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong><emphasis>KDYŽ JSEM VE SLUŽBĚ, </emphasis></strong><strong><emphasis>N</emphasis></strong><strong><emphasis>EVRAŽDÍM</emphasis></strong><strong><emphasis>…</emphasis></strong></p> <p><strong><emphasis>Jiří W. Procházka</emphasis></strong></p> <p>„Tady zmizelo těch šestnáct lidí,“ řekla.</p> <p>Za okrasným mřížovím brány se v cárech mlhy tyčila majestátní rezidence ve viktoriánském stylu s vysokými okny, obrostlá hustým břečťanem a zdobená kamennými vížkami na strmé červené střeše. Byl listopad a od nedalekého mořského pobřeží sem táhl chlad, vlhko a smutno. Ani rackové tady nekřičeli své rozhádané písně.</p> <p>McCalyová pohroužila úzkou bradu do proděravělé vlněné šály. Neměla z toho všeho dobrý pocit. A ještě ten přidělený parťák. Detektiv Greg Polanski mlčky kývl.</p> <p>„Rezidenční čtvrť Akademiků. Zóna v Zóně. Zvláštní režim,“ řekla.</p> <p>Polanski opět přikývl. V duchu si povzdechl – normálně to nedokáže. Opětovně si vybavil těch šestnáct zbytečně ztracených lidí; kolik z nich mohlo být čerstvého masa… Zóna se snad nikdy nenaučí hospodařit s cenným materiálem, a proto musí obchodovat tak, jak obchoduje. Přitom potřebuje nejen plamenomety, aby se udržela. Detektiv pozvedl ukazovákem zatuchlinou čpící kšiltovku a zkaleným zrakem obhlédl okolí.</p> <p>„Hlídky máme támhle v těch dvou domech,“ poznamenala detektiv McCalyová. Jeden z nich byl napodobenina Gaudího barcelonského činžáku s rozvlněnými okny a balkóny, druhý, postmodernismus z konce minulého století, byl zarostlý v jehličnanech tak, že z něj bylo stěží vidět železobetonovou klenbu střechy.</p> <p>Ukázala ještě na modrý minicooper zaparkovaný u červené telefonní budky.</p> <p>„Támhle máme centrální odposlech.“</p> <p>„To máte – ale celkem na nic. Ještěže u nás vraždy nejsou tak snadný,“ konečně promluvil Polanski. „A co jste vlastně centrálně odposlechli?“ útrpně se zazubil a McCalyová se snažila nezahlédnout jeho silné zuby, trčící z obnažených dásní mezi modrými rozpraskanými rty.</p> <p>„Od doby, kdy monitorujeme dům doktora Smoritze, nikdo nikoho neohrožuje, žádné hádky, žádné zvuky zápasu. Normální rozhovory, večeře, potom něco o záchraně lidstva a o potřebě oběti. A pak…“ žena se odmlčela.</p> <p>„A pak vám živáci mizej – a vaši čuměj jak uměj.“</p> <p>McCalyová už toho všeho za poslední dny měla dost. A nejvíc tohohle arogantního, zahnívajícího parchanta z Mrtvákova.</p> <p>„Vyserte se na naše lidi, Polanski! Dělají všechno, co tady může policie se svými pravomocemi dělat. A mimochodem,“ pohlédla na jeho místy ohnilou tvář, „aspoň jsou to lidi, na rozdíl od vás. A nemyslete si, že mi dělá radost s vámi pracovat. Ani náhodou, vy volezlej požírači mrtvol.“</p> <p>Polanski nadhodil na zádech batoh s prázdnými plechovkami, které před chvílí, když pozorovali dům doktora Smoritze, společně vybírali z popelnic ukrytých pod nevkusnými přístěnky. Místo odpovědi vztáhl ruku k tváři McCalyové – a kdyby nebyl ve službě, odtrhl by jí za oční otvory obličej z lebky a vyrval mozek, největší pochoutku z lidského těla. Teď si jen přitáhl ženu za šálu a dýchl jí do tváře mrtvolný pach smíšený s tichými slovy:</p> <p>„Já z tohohle kšeftu taky nijak nadšenej nejsem, McCalyová. Ale nezapomínejte – to vy jste si mě pozvali. Potřebujete někoho, kdo přežije to, co nikdo z vaší chcípající rasy přežít nedokáže. Potřebujete chlapa se zkušenostma detektiva – a taky by měl umět zabíjet,“ držel ji tak vysoko, že McCalyová musela balancovat na špičkách odřených bagančat. „No – tak mě tady máte!“ chtěl skončit, ale ještě dodal: „Mimochodem… My proti vám nemáme nic, parťačko. My vás totiž máme rádi.“ McCalyová zasyčela:</p> <p>„Já vím, jak <emphasis>moc </emphasis>nás máte rádi. A pusťte mě, vy… vy zkurvenej vrahu.“</p> <p>Polanski pustil šálu tak prudce, až se žena zapotácela. „Když jsem ve službě, tak nevraždím.“</p> <p>• • •</p> <p>Detektiv Polanski seděl ve své kanceláři a pozoroval pomalu rotující chromované listy ventilátoru v ústí klimatizace. Nepotřeboval čerstvý vzduch, protože nepotřeboval žádný vzduch, ale prostě se mu to líbilo. Jako když se někdo vydrží dívat celý večer do praskajících plamenů v krbu nebo na akvárium plné zářivě barevných ryb. Jemu se líbil celý tenhle retro styl a velké větráky a dřevěné žaluzie a dubové stoly a železné psací stroje s klávesami nablýskanými jako klapky saxofonu.</p> <p>Zazvonil telefon. Zdvihl z vidlice těžké dřevěné sluchátko s mosaznými konci.</p> <p>„Pane, zase volá Zóna!“ ozvalo se. Luisa byla snaživá, hodná a hezká holka – a byla živá. Což mu mnoho přátel zazlívalo. Ale on měl rád živé lidi. Nejen jako potravu. Detektivové z minulého století také měli živé sekretářky, pokud tedy na nějaké měli, o tom má v knihovně celé svazky. A on na ni měl; nejen na ni. Měl na hodně jiných věcí, byl totiž bohatý – a to mu vyhovovalo. Jemu i jeho klientům.</p> <p>„Polanski, agentura Wlčák & spol.,“ řekl, když ho Luisa spojila. Vždycky se mu líbilo tohle „& spol.“ Sice se skládalo jen z živé sekretářky, kterou vyhrál na lovu, a neživého Bressanuttiho, bývalého pochůzkáře v Zóně, než ho Polanski <emphasis>převedl na jiný břeh; </emphasis>ale jako informátor byl třída. I díky těm dvěma patřila jeho agentura mezi nejlepší.</p> <p>„Major John Barry, třetí oddělení – zvláštní případy. Detektiv Polanski? Máme tu problém a domníváme se, že se na jeho řešení vztahuje šestý článek dohody o Zónách.“</p> <p>„O co jde?“</p> <p>„Ztrácejí se nám lidi. V Zóně!“</p> <p>„No no, majore. <emphasis>V</emphasis> <emphasis>Zóně! </emphasis>Vy děláte, jako byste tam za Zdí celý dny tancovali Haré Kršna. Div byste se samou láskou nesežrali.“</p> <p>„Tohle, myslím, lépe zvládáte vy.“</p> <p>„Tak zdvořilosti máme za sebou. K věci, majore. Pospíchám, ještě jsem dnes nejedl – a když slyším takový sytý, zadýchaný baryton, hned se mi pakujou žaludeční šťávy.“</p> <p>„Mně se taky pakujou žaludeční šťávy, když vás slyším, Wlčáku, ale v opačném slova smyslu… Tak tedy: potřebujeme vás v Rezidenční čtvrti. Zajistíme vám imunitu po celou dobu pobytu, třeba celý týden, s obvyklou podmínkou, že se u nás nebudete stravovat způsobem vám běžným.“</p> <p>„Můžete být konkrétnější, majore, ohledně toho týdne? To mě budete sedm dní vozit na atrakcích ve Fulcilandu nebo mi předplatíte zmutovaný mořský panny z vrtných věží?“</p> <p>„Potřebujeme další oběť. Vás.“</p> <p>Polanski rozvážně pokýval hlavou:</p> <p>„To zní rozumně. To bych měl zvládnout… Když ti vaši živáci vydrží hovno,“ pobaveně se snažil majora vyprovokovat. „A propos, ten týdenní plat představuje kolik?“</p> <p>Barry s obtížemi polykal nadávky, ale někdo poblíž mu šeptem cosi nařizoval.</p> <p>„Ale ano, vždyť už mu to říkám…! Polanski, poslouchejte dobře: nabízíme pět tisíc liber nebo tři čerstvé mrtvoly, oběti nehod. Ovšem po řádné pitvě.“</p> <p>„To by šlo, majore. Nevím, co si vyberu, ale beru. Čekejte mě u Zdi, třetí blok, sedmá celnice.“</p> <p>• • •</p> <p>Chvilku se jí díval do očí. Sama byla překvapená tím, jak se nechala vyvést z míry.</p> <p>Tohle nebyl dobrý začátek. Musí jí aspoň trochu pomoci.</p> <p>„McCalyová, heleďte, necháme toho,“ zamumlal a nemotorně se snažil upravit jí šálu kolem krku. „Já tady makám za slušný plat, vy tady taky makáte za slušný plat – vy navíc pro čest vašeho udatného sboru. Jasný, jasný! Neprovokuji! Já vaše přesvědčení respektuji. I když mu nerozumím.“</p> <p>Žena trhavě dýchala. Nezasvěcený posluchač by si mohl myslet, že kvůli Polanského vášnivým replikám nemůže vzrušením vydat ani slovo.</p> <p>„Stejně je hezký, to vaše dýchání,“ poznamenal ještě detektiv, aby uzavřel malé nepříjemné intermezzo. „Proto mám v kanceláři větrák. Mám rád, když se vzduch pohybuje,“ pohlédl na ni do zelena zkalenýma očima bez panenek, protkanýma červenými žilkami. „Je to milý.“</p> <p>„Polanski, já, já,“ snažila se pevně dívat do jeho mrtvého, vyhaslého pohledu. „Nezlobte se, já si na vás nemohu zvyknout. Víte, když si představím, jak pojídáte…“</p> <p>„Šššš, šššš… Nechte toho,“ položil jí ruku na rameno. Neodtáhla se. „Teď půjdete dovnitř, jak jste se dohodli na vašem oddělení. Upřímně řečeno, radši bych tam šel s váma, ale instrukce jsou instrukce. Budu v zahradě, infra mě nezachytí a psi se nás bojej,“ podrbal se Polanski druhou rukou na čele, až si oderval kus kůže nad levým víčkem. Pohlédl na zetlelý útržek, jenž mu uvízl mezi prsty, a lhostejně jej odhodil na chodník.</p> <p>„A ještě něco, parťačko: kdyby něco, toho šmejda dostanu! Čestný slovo – bez ohledu na vaše podělaný instrukce a na jeho podělaný postavení v tý vaší podělaný, odepsaný společnosti.“</p> <p>McCalyová rozpačitě zvedla ze země hadrovou tašku se zašlým nápisem Nike. Měla v ní prázdné plechovky Pepsi Brainu, Death’s bergu a dalších módních <emphasis>nemrtvých </emphasis>značek, co poslední léta zaplavují trh a co je nasbírali během pozorování Smoritzovy rezidence. Upravila si potrhanou šálu, kterou jí Polanski vytáhl z děravého pruhovaného roláku. Jejich kostýmy bezdomovců vzbudily na oddělení upřímný smích, už jenom proto, že McCalyová byla považována za elegantní dámu. Ale jak mnozí prohlásili, i v těchhle hrozných hadrech si uchovala svůj nevšední šarm.</p> <p>„Polanski, nikdy bych nevěřila tomu, že někomu od vás něco takového řeknu, ale…“ dívala se mu zblízka do neživých očí. „Já vám věřím.“</p> <p>„Dík, McCalyová.“</p> <p>„A kdybych vás předtím nějak urazila, tak to neberte osobně,“ usmála se smutně.</p> <p>Chvíli si mlčky hleděli do očí. Polanski pomalu, uznale kývl. Není to zas tak špatná ženská. Nechal bych si ji živou – jako Luisu. Ta je taky smutná, osamělá a nerozumí tomu, co se kolem ní děje. McCalyová je na tom podobně.</p> <p>Bylo to naposled, co s ní mluvil.</p> <p>Potom ji už jen viděl.</p> <p>Mrtvou.</p> <p>Greg Polanski stál u okna, svíral opěradlo židle a pozoroval temnou siluetu Města. Již několik dní drobně pršelo a vypadalo to, že to skončí stavbou Noemovy archy, jen těch živočišných druhů bude v tomhle století nějak méně. Po špinavých okenních tabulkách klikatě stékaly zelenavé kapky deště a přes široký parapet přepadávaly do propasti nepravidelně osvětlené, spíše setmělé ulice.</p> <p>„Šéfe, posloucháte tady ty pány?“ ozval se po delší chvíli Bressanutti. „Ty vraždy prej souvisí s nějakým vynálezem, mluví o tajným jednání Akademie – a jde o hodně peněz! A vy, vy jako ti detektivové z těch vašich knížek jen mlčíte a rozmýšlíte u okna! Co se to s vámi děje? Nezlobte se, ale někdy mám pocit, že ta živá ženská má na vás neblahý…“</p> <p>Nedomluvil, protože mu Polanski lehkým švihem židle urazil spodní čelist. Ta mlaskavě dopadla na prkennou podlahu. Netrvalo dlouho a začaly na ní hodovat dvě neustále dotírající mouchy.</p> <p>Polanski dnes neměl dobrý den. A Bressanutti už taky ne.</p> <p>„Říkal jsem ti, dědku, že se o tu holku nemáš otírat,“ utrousil detektiv, přistoupil k robustnímu psacímu stolu a dlaní tvrdě udeřil do zvonku. Řinčivý zvuk ještě nestačil doznít prostorem a ve dveřích stála dívka v modrém. Byla to hubená blondýnka, možná až příliš hubená, štíhlé boky jí obepínala tmavě modrá sukně a drobná ramena byla utopená ve vycpávkách azurového sáčka. Luisa se chtěla optat Polanského, co si přeje, ale spatřila znetvořenou tvář starého Bressanuttiho a vyděšeně si přitiskla dlaně na tváře. Měla dlouhé, modře nalakované nehty a zelené vytřeštěné oči.</p> <p>„Buďte tak hodná, Lui, podejte našemu příteli ten chybějící kus obličeje a odveďte ho do mrazáku. Máme tam dva čerstvé mladé nekology, ty, co jsme dopadli při poslední sabotáži v Bionautickém muzeu. Ať si taky vybere nějaké kvalitnější šlachy.“</p> <p>Luisa vytáhla z náprsní kapsy sáčka batistový kapesníček s monogramem G. P. W., máváním odehnala otravné masařky a sevřela v kapesníčku Bressanuttiho spodní čelist. Opatrně ji podala staříkovi, objala ho v pase a spolu se odbelhali do mrazícího boxu. Když za nimi zapadly masivní hermetické dveře, muži v kanceláři na sebe významně pohlédli.</p> <p>„Tohle mu nemáte dělat, Gregu,“ ozvalo se z pohovky. Oba návštěvníci před chvílí málem vyprskli smíchy, ale už se snažili tvářit vážněji. U toho zavalitějšího s nízkým kostnatým čelem a hlubokýma, zapadlýma očima to byl i tak problém. Chyběly mu obě tváře, pročež se věčně zubil jako nenapravitelný optimista. „Je to dobrý informátor. S tím Smoritzem zřejmě kápl na zlatou žílu,“ dodal.</p> <p>„Za chvilku se vrátí kompletní a spokojený,“ odvětil detektiv lhostejně. „A vy, příteli, až to tady skončíme, prohlédněte si trochu mou sbírku. Samí mladí a zdraví lidé. Věřím, že najdete vhodné a vkusné maso.“</p> <p>„Jste seriózní obchodní partner. My dokážeme ocenit loajalitu. Pro tuto státní zakázku budete například opět určen vy, starý spolehlivý Wlčák!“ zapitvořil se ten bez tváří.</p> <p>Polanski kývl, zamyšleně si promnul nos, špička mu zůstala mezi prsty, odložil ji na nepoužívaný chromovaný popelník Michelin a začal přecházet mezi oknem do dvora a dveřmi do mrazáku. Rozhovořil se klidným hlasem, jakoby sám pro sebe:</p> <p>„Shrnu-li dostupné informace, máme tu dost pozoruhodný případ: v Rezidenční čtvrti Zóny se pohřešuje šestnáct lidí. Vešli dobrovolně do domu toho doktora, pobyli tam pár hodin a nikdo je už nespatřil,“ otočil se na podpatku. „K tomu doktorovi: Smoritz má spoustu cen za vědeckou práci v oboru astrofyziky a relativistiky a jako člen představenstva Akademie má imunitu větší než ti tajtrlíci v jejich Parlamentu. Přátelská domovní prohlídka, kterou osobně provedl jeho bývalý posluchač, nynější policejní prezident major Barry, nic nenaznačila. Tuší se jen jedna věc – Smoritz přišel na ničivý algoritmus na zcela novém principu,“ obešel detektiv pohovku s hosty. Jak šel, postupně se otáčeli a stále jej pozorovali.</p> <p>„Zajímavý přitom je, že veškerý zbraně jsou v Zóně identifikovatelné vbudovaným čipem – kvůli nám, abychom je při lovu nemohli používat anonymně. Žádné jiné než označené zbraně do Zóny nedostanete. Takže Smoritz nejenže doma nemá ani funkční samostříl, navíc je takové tělesné schránky, že by stěží své oběti ubil nebo uškrtil. Ale jsou ti lidé vůbec mrtví?!“ Polanski se zastavil přede dveřmi mrazáku. „Přece by mu těch šestnáct mrtvol už muselo ve sklepě, nebo kde si je skladuje, pěkně smrdět… A napadlo vůbec někoho z živáků, že ty lidi prostě otrávil? Borgiové to úspěšně prováděli počítám od čtrnáctého století, tak proč by doktor nemohl použít jed v tom našem?“</p> <p>„S policejním prezidentem poslali na obhlídku elektronického čichače. Neidentifikoval v domě nejen žádné jedy, ale ani žádnou zahnívající biohmotu, a to, prosím, odhalil i zkažený rybí salát v ledničce pana akademika,“ doplnil Polanského monolog ten bez tváří.</p> <p>„Takže kromě neznámého způsobu likvidace živých tu máme dokonalý způsob konzervace mrtvých,“ zaťukal Polanski na okenní tabulku. „Pánové, tomu říkám trefa.“ Otočil se a náhle udeřil dlaní do stolu. Zvolna ji zvedl tak, aby na ni oba viděli:</p> <p>„Dvě mouchy jednou ranou… Pokud se nám podaří přesvědčit poldy v Zóně, že právě my bychom měli vnést do věci jasno a patřičně utěšit pozůstalé obětí, můžeme začít.“</p> <p>„To přesvědčování nebude problém. Naši lidé v Zóně to mají rozpracované už od pátého zmizení,“ konečně promluvil ten vyšší s bezvýraznou tváří a výrazným pečetním prstenem na levé ruce. Byl to akreditační prsten Rady Města.</p> <p>„Gregu,“ dodal smíšek po chvíli zdvořilé odmlky, „bude to jako při té akci na vojenském hřbitově, jak tam stále pohřbívali naše lidi a oni jim pořád utíkali zpátky ke zvláštním jednotkám. Takže: nic nevíte, nic netušíte. Vše, co potřebujete, máte.“</p> <p>Polanski přitakal, posadil se do koženého křesla, na jehož područky si nechal všít barevně tetované kusy kůže dopadených, ale neopřel se do vysokého opěradla. Nahnul se trupem nad stůl a lokty opřel o pracovní desku. Spojil prsty tak, že ukazováčky nechal napřímené – a zamířil jimi na oba přítomné.</p> <p>„Mýlíte se. Nemám vše, co potřebuji.“</p> <p>Pán Prstenu zmateně pohlédl na toho bez tváří.</p> <p>„Víte přece, že jsme schopni sehnat či zařídit vše. Skoro vše…“ řekl smutný smíšek.</p> <p>„Mluvili jste o záznamu z tajného jednání Akademie. O jednání, kde někdo zhebnul. O tom jednání, po němž doktor Smoritz rozhořčeně odešel z budovy Akademie. A od té doby se začali ztrácet lidi.“</p> <p>„Ten záznam nemají ani poldové v Zóně,“ odpověděl smíšek a kdyby mohl, potil by se. Zmateně si otřel make-up na čele a přitom si shrnul kůži na jednu stranu čela. Na druhé polovině se ve světle chromované lampy zableskla slizem pokrytá lebeční kost. „Ani policejní hackeři se nedostali na dokonale blokovaný akademický server. Ztratili se v jejich psí síti. O tom záznamu jsme se zmínili jen proto, abychom vám sdělili všechny informace, které máme. Víte, Gregu, o tom jednání kolují totiž dost fantasmagorické dohady.“</p> <p>Polanski mírně zavrtěl hlavou, rozpletl prsty a oběma rukama jim pokynul:</p> <p>„Nuže?“</p> <p>„Smoritz tam měl dost výbušné vystoupení ohledně svého převratného vynálezu. Něco s teorií relativity. Zůstal tam mrtvý akademik. Doktor se zapřísahal, že vlastní funkční časoprostorové agregáty… Ale přece bychom nevěřili takovým nesmyslům. Teorie relativity byla přece na počátku našeho století dokonale vyvrácena,“ ušklíbl se ironicky Pán Prstenu.</p> <p>„Nesmyslům?“ ušklíbl se Polanski a vycenil silné zuby. „Vážený příteli, před pár desítkami let si lidé také nemysleli, že se stanou regulérní lovnou zvěří. Že svět budou ovládat monstra z jejich hrůzných představ a nočních můr – a oni budou obývat pár posledních svobodných Zón, s naším požehnáním. Vidíte, a je to skutečnost. Jsme zde… a teď jde o to, abychom nebyli za pár let překvapeni tím nesmyslem, co ho má Smoritz ve skříni. A jenom proto, že mu nikdo nevěří, nebudu opakovat stejnou chybu,“ opřel se v křesle Polanski – a náhle se jeho tvář rozzářila, dalo-li by se tak nazvat mírné rozevření namodralých, rozpraskaných rtů a zvrásnění zahnívajícího čela tím, jak vesele pozdvihl obočí:</p> <p>„No vida, starý dobrý parťáku!“ pronesl a oba návštěvníci pohlédli směrem, kterým detektiv vztahoval vyzáblé ruce. Bressanutti stál ve dveřích mrazáku, za ním byly vidět kusy lidských těl, zavěšené na hácích, a vedle něj se spokojeně na vysokých podpatcích pohupovala Luisa. „Někdy mě dokážeš naštvat, Bressanutti, ale zase na druhou stranu – takovej ksicht jsi neměl od té doby, co tě potřetí zahrabali – po té srážce s cisternou.“</p> <p>Bressanutti mu zpola žertem zahrozil a frivolně plácl Luisu po zadečku. Polanski měl pravdu, je to hodná holka, řekl si v duchu, pomohla mu vybrat nejen nejlepší šlachy.</p> <p>Luisa stydlivé sklopila dlouhé hedvábné řasy.</p> <p>„Nešálí mě můj kalný zrak? Pojď na světlo, šviháku!“ přistoupil k němu Polanski a obřadně ho dovedl k psacímu stolu. Okázale natočil stínidlo chromované lampy tak, aby ostrý kužel světla ozařoval inovovaný obličej informátora.</p> <p>Stařík měl celou spodní čelist novou, čerstvě oholenou a bojovně hranatou.</p> <p>„Ty, Bressanutti, mohu ti říkat „soudce Dredd?“</p> <p>Informátor spokojeně přisvědčil. Už se nezlobil ani trochu.</p> <p>Šéf není špatný člověk.</p> <p>Fuj, co jsem to řekl! Člověk?</p> <p>I když… Luisa je <emphasis>člověk,</emphasis><emphasis> </emphasis>a<emphasis> </emphasis>docela hezký, teplý, živý člověk.</p> <p>• • •</p> <p>Polanski před dobrou půlhodinou vylezl na rozložitý dub a na silné větvi, jež dosahovala málem až k francouzskému oknu v prvním patře, si udělal pozorovatelnu. Smoritzova rezidence se tyčila na mírné vyvýšenině při kraji asi šestiakrového pozemku. Polanski se k domu nedostal po dlážděné příjezdové cestě jako McCalyová, ale prošel se k němu po pečlivě zastřiženém trávníku, krytý stíny keřů a stromů dovezených sem ze všech částí ještě starého světa. Když obcházel romantické jezírko s dánskou mořskou vílou, vyřítili se na něj černí, hladcí a lesklí dobrmani. Skoro se vrhli na vetřelce, ale čichové buňky jim včas oznámily, kdo je teď pánem pozemku. Polanski jim vlídně pokynul, zvířata měl rád a na rozdíl od lidí je nezabíjel, a psi sklapli mordy a s tichým poníženým kňučením se odplazili do keřů, odkud před chvílí s takovým zápalem vyběhli.</p> <p>Doktor zatáhl červené saténové závěsy. Polanski si našel takové místo, aby nevelkou mezerou mezi dlouhými kusy látky viděl právě McCalyovou. Seděla u těžkého kulatého stolu z leštěného dřeva, popíjela červené víno z pozlaceného poháru a kývala hlavou. Na sobě měla zašlé černé triko s nápisem <emphasis>Time Makers</emphasis><emphasis> </emphasis>a<emphasis> </emphasis>široké khaki plátěné kalhoty s vlajkami bývalé Kanady na stehnech.</p> <p>„Vím, holčičko, je těžké to pochopit,“ slyšel Polanski ve sluchátkách. Hoši z minicooperu mu přenechali jeden přijímač, byli hodní. Třeba se s nimi už nikdy nepotká, takže je nezabije. Teď je měl rád jinak, než obvykle měl rád lidi. Byli to jeho kolegové.</p> <p>„Ale ne, pane doktore. Už jste mi to vysvětloval dole. Musíme zachránit svět. A když pomohu já vám, vy pomůžete mně. Co se mého názoru týče...“</p> <p>Ona mluví jak kráva intelektuálská! zavrtěl nevěřícně hlavou Polanski. Je tam za <emphasis>houmlesačku</emphasis><emphasis> </emphasis>a<emphasis> </emphasis>vyjadřuje se jako absolventka Cambridge. Prý „co se mého názoru týče...“ Ten doktor musí být buď úplný idiot – a nebo se dovtípil. V tom případě je McCalyová už teď odepsaná.</p> <p>„Pojďte za mnou, slečno. Potřebujete se očistit od všeho přízemního, pozemského.“</p> <p>Nechoď nikam, slečno! zoufal si Polanski.</p> <p>„Nejdu nikam. Buď vám budu platná taková, jaká jsem –nebo mohu jít,“ odměřeně pronesla slečna.</p> <p>„Dobře, dobře, klidně seďte. Dopila jste své burgundské?“</p> <p>„Bylo dobré. Díky. Co bude teď?“</p> <p>„Jak jsem vám vykládal dole.“</p> <p>Asi dvacet minut spolu mluvili v hale. Tam ji Polanski moc sledovat nemohl. Samé sloupy, závěsy a schodiště. I odposlech byl nekvalitní. Občas zachytil fráze, že je třeba se obětovat pro blaho celku, pro budoucnost, a jiné obecné proklamace, nic konkrétního.</p> <p>„Kam se mám postavit, doktore Smoritzi?“</p> <p>„Kam je libo. Pro mne za mne můžete sedět. Nebo se procházejte. Ale pamatujte: až se vrátíte, musíte mi všechno říct. Vše, co spatříte, mi musíte popsat. Závisí na tom osud lidstva! A pak budete nejbohatší člověk na světě. Tedy, až po mně, samozřejmě.“</p> <p>McCalyová trochu zmateně vstala. Rozhlédla se po prostorné síni, všimla si mezery mezi lesklými závěsy a stoupla si skoro až k ní. Smyslem profesionála vytušila Polanského.</p> <p>„Jestli chcete utéct, nemusíte skákat z terasy,“ pousmál se doktor. „Ochotně vám, děvče, ve vstupní hale otevřu dveře. Do ničeho vás nenutím. Můžete jít.“</p> <p>McCalyová zaváhala. Když to nevyjde, bude sedmnáctá…</p> <p>„Zůstanu.“</p> <p>„Hodná holčina. Stejně vám chci něco malého prozradit,“ muž si spiklenecky přiložil prst k ústům. „Vím, že nejste jen taková nějaká tulačka.“</p> <p>A máš to! Mluvila jsi jak kniha a teď to dostaneš i s doslovem! Polanski si opřel čelo o kmen stromu. Kdyby měl cit v mrtvé pokožce, cítil by studenou kůru dubu. Učinil to ze zvyku. Když býval živý, také to občas dělával, bylo mu to příjemné. Dobře, jestli bude mít McCalyová problémy, jdu tam. Dal jsem slovo. Kašlu na jejich pátrání a utajení a úmluvy. Já potřebuji znát tajemství doktora Smoritze – a McCalyová potřebuje mě!</p> <p>„Poznal jsem to podle vaší vytříbené mluvy. Jste typická studentka!“</p> <p>Polanski málem spadl se stromu. Kdyby mohl, dusil by se smíchy.</p> <p>„To jste mne nemusela klamat těmi páchnoucími hadříky. Přivítám každého pomocníka. Na nikoho jsem nenaléhal. Jste jen další z mnoha krásných a silných mladých lidí, kteří dychtí spasit lidstvo. Ale opakuji: jestli chcete…“</p> <p>„Zůstanu,“ řekla netečně.</p> <p>„Víte, opravdu upřímně si přeji, abyste zůstala ze svého svobodného přesvědčení.“</p> <p>Ty toho nakecáš, než to spustíš, dědku, řekl si Greg Polanski Wlčák a přitáhl si provlhlé límce ošuntělého vlněného kabátu s dřevěnými špalíčky místo knoflíků…</p> <p>…a v následující chvíli se McCalyová zhroutila před jeho očima mrtvá k zemi.</p> <p>* * *</p> <p>„Co tady děláte, šéfe? Prej to nedopadlo! Jak to, že vás tak rychle pustili zpátky přes Zeď? Nejste už náhodou taky jejich agent, he?!“</p> <p>Polanski místo odpovědi cinkl plným zásobníkem z lugeru o vršek mosazného zvonku. Vešla Luisa, dnes v zářivě žlutém kostýmku a slušivém, do oranžova laděném kloboučku. Vypadal jako vyrobený přímo k jejím plavým vlasům.</p> <p>„Luiso, řekněte Bressanuttimu, že příští spodní čelist už nebude tak fešácká.“</p> <p>Stařík i dívka na něj upřeli zraky.</p> <p>„Co mi má říct, šéfe?“</p> <p>„Co mu mám říct, šéfe?“</p> <p>Polanski se posadil a položil nohy na kraj desky stolu. Neodpovídal. Čekal.</p> <p>„Pane Bressanutti, pan Polanski vám chce sdělit…,“ začala zdrženlivě Lui.</p> <p>„Já vím, co mi chce sdělit!“ zachraptěl Bressanutti.</p> <p>„Děkuji, Luiso. Můžete jít,“ pokynul Polanski zkoprnělé sekretářce a promluvil k točícímu se větráku: „Tušíš vůbec, do čeho jsi mě dostal? Jestli nemáš další informace, oddělám tě. Víš, že umím stejně dobře zabíjet i nemrtvé… Musím vědět, co se tam děje! Nedivím se, že živáci jsou z toho vedle. V jednom okamžiku se díváš na živého člověka <emphasis>a</emphasis> <emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom samém okamžiku </emphasis>je dočista mrtvý. Zhasne rychleji než světlo. Žádný jed, kulka, laser, elektrický výboj. Nic. Nože, jehlice, struny, prostě nic. Projel jsem záznamy, které získali z těch okolních domů i z toho jejich směšnýho auťáku. Ti lidé,“ odmlčel se Polanski, „jsou mrtví ještě před tím, než se zhroutí k zemi.“</p> <p>„To dá rozum, ne?“ hlesl Bressanutti.</p> <p>„Co dá rozum?!“</p> <p>„Že… se někdo zhroutí k zemi, když je mrtvej.“</p> <p>Polanski na něj nevyjel jako obvykle. Stočil pohled mrtvých očí z rotujícího větráku na groteskní obličej staříka, jemuž Luisa nedávno přidělala nové čelo, a tiše, ale zřetelně řekl:</p> <p>„Nevím, jak bych ti to vysvětlil líp, Bressanutti. Víš, že na tohle my máme šestý smysl. Věř mi: McCalyová – než se začala hroutit k zemi – byla mrtvá už dlouho.“</p> <p>„Jak – <emphasis>mrtvá dlouho! </emphasis>Co to znamená?! Sám jste říkal, že se zhroutila hned.“</p> <p>„No právě. Říkal. A viděl.“</p> <p>„A co teď s tím ‚mrtvá dlouho‘? Co s tím?!“</p> <p>Polanski se zvedl z křesla a pohlédl z okna. Dnes konečně nepršelo, ale byl takový ten stále podmračený, vlhký a plísní zavánějící nečas. V dáli se k oranžově šedým oblakům zvedala kolosální Zeď; osvětlená tisíci reflektory ze stožárů a stanovišť ozařovala oblohu a přilehlé čtvrti nezměrného, nemrtvého Města. Za ní byla Zóna. V ní žil doktor Smoritz. A jeho přátelé…</p> <p>Polanski se náhle otočil do místnosti a rázně oznámil: „Jdeme na lov, Bressanutti. Potřebuji nové maso.“</p> <p>„Čerstvého masa máte přece dost, ne? Máte skoro nejlepší mrazák ve Městě!“</p> <p>„Mám. Ale potřebuji konkrétního člověka. Ze Zóny.“</p> <p>„Pic kozu do vazu!“</p> <p>„Máme od našich slíbený vše, co budeme potřebovat. Určíme tedy skupinu lidí, ze který si vybereme naše maso. A to <emphasis>maso </emphasis>nám pomůže.“</p> <p>„Já teda nevím, šéfe, proč si nemůžeme vybrat a ulovit někoho tady, ale prosím, prosím, jak je ctěná libost. Vy jste nejlepší lovec ve Městě, vy jste věhlasný Wlčák. Ale…“ zarazil se Bressanutti a nakrčil nové husté obočí.</p> <p>„Ale?“ zopakoval Polanski.</p> <p>„Já ale myslel co s tím… Jako co s tou věcí? Jestli máte nějaký plán?“</p> <p>„Ten hon v Zóně. To je můj plán.“</p> <p>• • •</p> <p>„Dobrý den. Mohu mluvit s doktorem Smoritzem?“</p> <p>Na vrcholku sloupu z žulových balvanů zavrněly servomotory. Kamera zajišťující vjezd do rezidence se sklonila objektivem k vysokému, urostlému mladíkovi, jenž se opíral o studený kámen, tiskl velké modré tlačítko a opakovaně sděloval do mluvítka interkomu:</p> <p>„Dobrý den. Mohu dál? Mám tu vzkaz z Akademie,“ znuděně pronášel mladík, rozhlížel se kolem a občas si ledabyle stříkl do úst nějakou tu vůni z tanečních klubů.</p> <p>Objektiv se zvědavě vysunul.</p> <p>Smoritz pozorně zkoumal tvář příchozího. Měl pohublé, trochu bledé tváře a ostře řezanou bradu, oči skryté ve stínu očních oblouků nebylo vidět. Krátké a husté zrzavé vlasy doplňoval pečlivě střižený knírek stejného odstínu. Smoritz si ještě více přiblížil tvář neznámého. Ne, to není někdo z <emphasis>nich, </emphasis>tohle je živá, zdravá tkáň. Z <emphasis>nich </emphasis>měl větší hrůzu, než z očekávaného dlouholetého uvěznění nebo smrti na popravčím lehátku.</p> <p>„Jaký vzkaz mi nesete, mladíče?“</p> <p>„Vzkaz od mého otce.“</p> <p>„Nevím, o čem mluvíte. Neznám vašeho otce.“</p> <p>„Jmenuji se po něm. Marty Cross.“ V reproduktoru bylo slyšet tiché, těžké sípání. Odmlka byla až nesnesitelná. „Jaký vzkaz?“</p> <p>„Jde o příspěvek na hrobku inženýra Reichela.“</p> <p>„Reichela?“ Další chvíle těžkého sípání… „No tak to pojďte dál, synu.“</p> <p>Litinová křídla brány se stočenými hady požírajícími si vlastní ocasy zůstala nehybná, jen tiché cvaknutí v zámku dvířek napovědělo mladíkovi, kudy cestička.</p> <p>„Centrálo, je uvnitř,“ informoval muž v modrém minicooperu. „Budete informovat starýho Crosse?“</p> <p>„Už se stalo. Projeli jste ho, když stál u vrat?“</p> <p>„Byl čistý. Žádné zbraně, žádné štěnice. Je to divný. Proč tam jde takhle bez ničeho?“</p> <p>„Oni jistě něco vymysleli. Museli. Tahle aféra jim může zlomit vaz. A jít na něj přes syna jeho nejlepšího přítele, to není špatný tah. A hele – máme tady zprávu od seniora! Synátor včera bez udání důvodu zmizel a nyní je neznámo kde. Takže to je fakt on. Uvidíme, co má za lubem, hrdina. Dobrý zbytek služby, chlapi. Konec.“</p> <p>„Díky, centrálo. Taky konec,“ modrý minicooper se rovněž odmlčel. Ostatně, k nějakým planým řečem nebyl žádný důvod. McCalyovou nenašli. Vtrhli tam, jakmile od Akademie získali svolení k další domovní prohlídce a prohledali dům od sklepa na půdu. Psi ani čichači nic necítili, infradetektory a biodetektory taky nic, a Smoritz jen dokola omílal, že ta milá ubožačka bez domova se u něj pouze nasytila a odešla zadním vchodem.</p> <p>To, že si jí nevšimli, za to on nemůže. A mrtvák Polanski prý taky nic podezřelého ze zahrady nespatřil. Spíše mlčel – a pak se chvatně vrátil ke svým. Asi měl hlad…</p> <p>„Co dělá otec? Od posledního jednání na Akademii jsem ho neviděl. Ostatně, od té doby se nestýkám s nikým z té ctihodné instituce,“ přivítal Martyho doktor Smoritz. Byl to malý muž s velkou hlavou a ve tváři měl neustále uctivý až provinilý výraz. Na nohou měl flanelové trepky a drobné tělo skrýval v temně zeleném županu, na němž poletovali tukani s obrovskými žlutočernými zobany a mezi nimi se vznášeli zelenozlatí kolibříci.</p> <p>„Právě proto mě sem posílá,“ uklonil se mladík, letmo ukázal kreditkartu s trojrozměrnou podobenkou, v Zóně povinný doklad, a podal doktorovi ruku. V rukavici. Starý muž na něj nedůvěřivě pohlédl a nechal ruce volně viset podél těla.</p> <p>„Promiňte. Jsem to ale nezdvořák,“ usmál se Marty a vydýchl mentolový oblak, dle mínění usedlého starce možná až příliš pronikavý. Pečlivými pohyby aristokrata si mladík stahoval obě rukavice. Zvedl ruce dlaněmi proti doktorovým očím: „V pořádku?“</p> <p>Doktor pohlédl na zdravou, živou pokožku, přikývl a otočil se. Rukou naznačil, aby jej následoval. Vstupní hala byla spíše lovecký salónek urputného, až zběsilého nimroda. Stěny velké místnosti byly přeplněné trofejemi zvěře, od vzlétajících orlů a posedávajících pštrosů přes vyceněné tlamy kanců až k rozložitým parožím sobů a jelenů, na kachlové podlaze místo koberců ležely kůže tygra a medvěda, v rozích se tyčil solidní dřevěný nábytek z minulých století a ze stropu visely dva ohromné lustry zdobené srnčími parůžky, lvími drápy a jestřábími pařáty.</p> <p>„Nedivte se, mladíče, mé obezřetnosti. Občas mi sem posílají někoho od policie a nebo – a to je horší– musím si dávat pozor na ta hrozná stvoření. Pronikají do naší Zóny, prý <emphasis>na </emphasis><emphasis>lovy</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>A<emphasis> </emphasis>je jich čím dál víc. Onehdy jsem shlédl pořad s jedním z těch nemrtvých či neživých, nebo jak je vlastně máme oficiálně nazývat. Mají u nás dokonce svého vládního zmocněnce,“ otřásl se štítivě drobný mužík. „Měl takový velikánský zlatý prsten, u nich to je znak významné funkce. A ta jeho ohnilá výsost tam seděla s našimi představiteli u kulatého stolu a vysvětlovala, že je zástupce těch, kteří jsou vývojovým pokračováním lidstva. Říkal, že oni nahradí náš druh, protože jsou nesmrtelní. Protože podle zákonů džungle přežije jen nejsilnější…“ zastavil se a rozrušeně oddychoval. Rukou, na jejímž řídce ochlupeném hřbetě byly znát stařecké jaterní skvrny, se opíral o římsu krbu. Nad ním trčela trojice vypreparovaných jeleních hlav a lhostejně naslouchala doktorovu lamentování. Žluté skleněné oči sledovaly dění v této místnosti celá desetiletí a vcelku to byla nuda, až na těch posledních pár týdnů.</p> <p>„Je to odporné, jen co je pravda,“ souhlasil Marty a překročil hlavu tygra, jenž ležel rozpláclý před mohutným žulovým obložením otevřeného krbu. „Nechápu, jak nás mohou považovat za něco jako lovnou zvěř,“ nenuceně si sáhl do kapsy pro lahvičku módního hitu Forever Live a stříkl si do úst další dávku svěží mentolové vůně.</p> <p>„Ano, lovnou zvěř! Mládenče, to jste vystihl!“ uchopil Smoritz hůl se slonovinovou rukojetí a důrazně zabušil na hřbet vycpaného geparda, jehož umělec vycpavač půvabně zvěčnil v útočném skoku s rozevřenou mordou a žhnoucíma očima. „My nejsme žádná lovná zvěř! My jsme lidé, nositelé pokroku a vládcové tvorstva – a jako takoví skoncujeme se všemi, co se nám budou protivit!“ Buch, buch, buch podtrhla hůl jeho slova. Z geparda se jen prášilo. „A já vím, jak ukončit jejich éru!“</p> <p>Martymu ztuhla noha ve vzduchu nad tygřím ocasem. Uvědomil si to a pomaloučku dokončil krok. Doktor si toho nevšiml, byl zaneprázdněn sám sebou, svým proslovem.</p> <p>„Původně měl sloužit můj objev lidstvu v tom vznešeném slova smyslu. Spása, vykoupení. Nyní to bude bič boží! Ostatně brzo uvidíte. Následujte mne do kabinetu, hochu.“</p> <p>„Jmenuji se Marty, doktore.“</p> <p>„Já vím. Však já vím, chlapče,“ štrachal se starý muž po širokém obloukovém schodišti. Marty šel za ním a rozhlížel se. Míjeli desítky srnčích, kancích a orlích hlav. Všechny měly v neživých očích příznačný úšklebek: další oběť…</p> <p>Vstoupili do oválné pracovny. Proti dvoukřídlým dveřím se skvělo francouzské okno vedoucí na terasu. Za ním, ozářené světlem z oken vily, se ve větru komíhaly mohutné větve listnatého stromu. Před knihovnou se vzácnými starými tisky, vázanými ještě do zvířecích kůží, stál kruhový stůl z masivního buku. Na leštěné desce stolu byla již připravena karafa s červeným vínem, tác s pěti sklenkami, každá měla silně zlacený okraj, a vedle ležel dálkový ovladač. Žádné přístroje na dálkové ovládání tu ale nebyly vidět.</p> <p>„Posaďte se, jinochu,“ pobídl ho doktor a šel zatáhnout těžké červené závěsy. Když se i on posadil do koženého křesla, zadíval se upřené na Crosse.</p> <p>„Vy dobře víte, o co jde, že?“ optal se ho.</p> <p>„Otec mi něco naznačil.“</p> <p>Smoritz se naklonil až k jeho obličeji, stále cítil ten pronikavý mentol, a tiše mu sdělil:</p> <p>„Vy tady nejste proto, abyste mi přinesl omluvu nebo vysvětlení od vašeho otce – jestli jste vůbec ten, za koho se vydáváte. Znám Martyho pětapadesát let. Vždycky si stál za svým názorem. Proč by to právě teď měl měnit? Na to je příliš starý.“</p> <p>„Tak proč jsem tedy, podle vás, tady?“</p> <p>„Vy – ať už jste kdo jste – máte jiné úmysly. Jste buďto obchodník nebo lump, což se ostatně často překrývá. Mě nevadí ani jedna z těch alternativ. S lumpy se mi kolikrát spolupracuje lépe než s tou takzvanou vědeckou smetánkou. Nuže – jaké máte podmínky?“</p> <p>„Dvacet pět procent.“</p> <p>„A když to nepřežijete?“</p> <p>„Třicet procent.“</p> <p>„Nežertuji. Nebyl byste první,“ varoval Smoritz.</p> <p>„Já to ale přežiju, doktore.“</p> <p>„Nevím, nevím, mládenče. Nikdo dosud nepřežil mé absolutní zastavení času –</p> <p><emphasis>Mé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokoření celého vesmíru.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><strong>• • •</strong></p> <p>„Bressanutti, kolik chtějí za záznam z toho tajného jednání Akademie?“ zeptal se nahý Polanski, pohodlně usazený v operačním křesle uprostřed ohromného mrazícího boxu.</p> <p>„Nedají ho ani za tanker plnej diamantů.“</p> <p>„Co s diamanty? Ty jim v téhle době nejsou na nic. Kolik by chtěli třeba plamenometů z jejich bývalých zbrojnic? Kolik explozivních granátů?“</p> <p>„Šéfe, vy byste jim prodal plamenomety – na nás? A explozivní střely? Vždyť to je to jediné, čím nás mohou ohrozit!“</p> <p>„Bressanutti, ber to jako obchod. Nesmíš to prožívat moc osobně.“</p> <p>„Ale stejně, šéfe, ta vaše nabídka se mi nelíbí. Že byste nás takhle prodal.“</p> <p>„Parťáku, vem si to takhle: Smoritz na něco přišel. Ničí tím lidi. Tak rychle, že ani nemukneš a živák je připravený do mrazáku. Dva živáci, tři živáci, deset živáků, tisíc živáků! A ti ještě živí živáci netuší, co se děje. Ztrácí se jim lidi a oni nevědí jak!“</p> <p>„Jo takhle to myslíte,“ zabručel Bressanutti, odřízl od škubajícího se těla na podlaze další kus kůže a přiložil ji Polanskému na ramena. Přemýšlel.</p> <p>„Tak – a teď řekni, co bys chtěl, abys mohl získat ten záznam,“ vyrušil ho šéf. „Dostaneš to. Máš mé čestné slovo.“</p> <p>„Můžu fakt, co chci?“</p> <p>„Jasně. Jsem to řek‘, ne?“</p> <p>„I když to bude trochu… eroticky neobvyklý přání?“ nadhodil tiše informátor.</p> <p>„Co myslíš tím ‚eroticky neobvyklý‘?“ pohlédl mu do renovované tváře Polanski. „Třeba macatou řeznici od Versaceho?“ detektiv se rozesmál hrozným dutým smíchem. „Panic Bressanutti a parabiotický sadomaso!“ nakláněl se v křesle a rukama s ostře nabroušenými nehty se plácal do stehen.</p> <p>„Aby vás Satan kopnul! Trháte si čerstvý maso! Musím přidat plazmu. Safra, šéfe, s váma je ale práce,“ durdil se mužík s kadeřavou černou čupřinou na temeni, dalším to příspěvkem k věčnému mládí.</p> <p>„Už se nebudu cukat,“ stěží se zklidňoval Polanski a po mrtvolné tváři mu občas ještě přejel záchvěv smíchu. „Zpátky k tomu záznamu: kdy myslíš, že bys ho mohl mít?“</p> <p>„Počkejte, šéfe. Teď jdeme na obličej. Jestli se teď blbě pohnete, tak si můžete jet do Zóny pro dalšího živáka z toho vašeho tajemnýho akademickýho okruhu. Slečno Luiso, mohla byste, prosím, na chvilku!“ zvolal Bressanutti.</p> <p>Polanski žasl. Najednou mu holka nevadí. Tím lépe, aspoň bude v kanceláři klid. To jejich věčné hádání lezlo někdy na nervy.</p> <p>„Přejete si?“ vstoupila do dveří jako Nymfa zrozená z mořské pěny. Oblečená Nymfa. Kromě klína si přikrývala i oči. Polanski už měl na sobě implantovanou většinu kůže z ořezaného těla, jež se němě cukalo na zemi. Vyříznutí hlasivek byl vždycky první zákrok, který Bressanutti prováděl, rychlý a neomylný zákrok. Někdy živáci vydrželi křičet celé hodiny a během porcování to nebylo nic příjemného. Ne, Luise nevadily stahy ubitého těla, na to si zvykla. Ona se trochu styděla a trochu byla vzrušená, protože Greg byl stále nahý. Dvakrát mu již natahovala přes úd kůži ze staženého člověka. Oba je to vždy velmi vzrušovalo.</p> <p>„Nemusíte dělat divadlo, Lui. Spodek jsem mu upravil před chvílí.“</p> <p>Škoda, povzdychla si dívka, ale i tak si shrnula z prstů bílé rukavičky.</p> <p>„Teď potřebuji pomoct s obličejem,“ vybídl ji.</p> <p>Sekretářka přistoupila k Polanskému, usmála se na něj, oči jako smaragdy, rty rudé jako čerstvě obnažené maso, a oběma rukama mu sevřela hlavu. Pevně, až cítila, jak jí mrtvolné kusy masa začínají prosakovat mezi prsty.</p> <p>„Fajn, holka, držte. Já vám tu kůži přetáhnu takhle přes prsty, teď povolte, pomalu vysouvejte ruce…, kurva! Pomalu jsem řekl! Ták… a teď budeme začišťovat. Rychle, podejte čerstvou plazmu a támhle v kbelíku mám namíchaný chemopoor!“</p> <p>Polanski držel jako drbané štěně, ale jakmile nová pokožka přilnula k tváři, tiše a pomalu, aby si nepoškodil novou vizáž, se s neotřesitelnou jistotou optal:</p> <p>„Bressanutti, ty starej chlíváku, že ty ten záznam už máš?!“</p> <p>„Šéfe, teď se fakticky nesmíte rozčilovat. Ta kůže vám padne jak ulitá. Vopravdu. Ještě trošku upravíme knírek. Teda ten mladej Cross byl celkem švihák.“</p> <p>„Co chceš za ten záznam?“</p> <p>„Víte, myslel jsem, když už jsem vynaložil tolik úsilí, abych ho získal… Představte si, podplatil jsem takovýho malýho akademika, hackerský jméno si dal Eskymo Slim, co má přístup do jejich databanky, musel se probourat psí blokádou, kluk učiněnej kybernátor, to vám řeknu, dlouho a těžko vyhledával ten utajenej soubor a pak ho musel bezpečně stáhnout, aby ho nevyhmátli. Představte si, sotva dvacetiminutovej záznam v tý jejich přehlcený síti! Ani mi ho nechtěl poslat po drátě, špión jeden, někde splašil bednu disků a musel jsem pro něj sehnat prastarou vypalovačku. Štěstí, že nevěděl, o co kráčí, jináč nevím. Jó – a dal jsem mu vaši volnou kreditku, co máte do Zóny…, s vaším dodatečným svolením, ehm.“</p> <p>Stařík konečně zmlkl. Musel to vysypat takhle kvapně, jinak by ho Polanski určitě zase trápil těmi svými protivnými dotazy. A že to uměl.</p> <p>„Co chceš za ten disk?“</p> <p>Bressanutti nevinně vyvalil oči a vyšpulil na Luisu spodní ret. Pak přihladil detektivovi tváře a dlaněmi mu jemně dorovnal okolí nosu a očních oblouků. Odtáhl se, znalecky pohlédl na své dílo a řekl:</p> <p>„Luisu.“</p> <p>Polanski se zvolna vztyčil. Měl ohromnou postavu.</p> <p>Bressanutti na něj hleděl se zakloněnou hlavou.</p> <p>„Šéfe, berte to jako obchod. Nesmíte to prožívat moc osobně.“</p> <p>Luisa stála s otevřenou pusou a jediné, co se na ní hýbalo, byly nevěřícně mrkající oči.</p> <p>„A taky, dal jste čestný slovo,“ nejisté dodal stařík.</p> <p>„Ukaž mi ten disk, parťáku.“</p> <p>„Pane Polanski, přece mě nenecháte tomu…“</p> <p>„Teď mlčte, Lui. A ty mi ukaž ten disk!“</p> <p>„Tady je, šéfe. Mám ho hned přehrát?“</p> <p>„Polož ho na stůl a vypadni,“ popadl ho za rameno a zvolna, neodvratně ho vláčel ke dveřím. „Zítra si pro ni přijď. Musí si sbalit nějaký věci,“ zabouchl za ním prudce.</p> <p>„Pane? Proč?!“ civěla na něj Luisa věrným, psím pohledem. Začínala plakat.</p> <p>„Luiso,“ začal zdráhavě Polanski. „Bressanutti je v jádru dobrák. Neublíží vám… Neposlouchej za dveřmi, ty dobytku!“ rozrazil dveře na chodbu a temný pád těla do hloubi schodiště potvrdil jeho odhad. Vzhledem k Bressanuttiho povaze to byl spíše předpoklad. „Jestli ji zabiješ, tak si z mého mrazáku už nevezmeš ani předkožku!“</p> <p>„Pane, on mě nezabije, ale bude po mě chtít…“</p> <p>„Pssst, děvče. Však vy si nějak poradíte. Navíc – on se do vás zamiloval. To je možná to vaše pravé štěstí,“ Polanski se na okamžik odmlčel. „A abych nezapomněl: já vždycky držím slovo. Myslím tím – mezi námi…“</p> <p>Luisa se skrytou nadějí pozvedla uslzené oči.</p> <p>„...mezi námi – <emphasis>neživými.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis>to vy, děvče, nejste.“ Polanski upřeně pohlédl do jejích zelených očí a nezvykle chladně dodal: „Několikrát jsem vám nabízel <emphasis>vstup na náš břeh</emphasis><emphasis>…</emphasis>“<emphasis> </emphasis>bezvýchodně mávl rukou. „Už se někam raději ukliďte. A nechte mě o samotě. Mám práci.“</p> <p>Zatímco dívce v mrazáku mrzly na tvářích slzy, Wlčák Polanski se zvolna a opatrně oblékal. Dával pozor na čerstvé maso, nevydrží dlouho, musí je šetřit. Vzal si sportovní tmavomodrou košili Sallieri, světlešedé plátěné kalhoty Diesel, černou bundu Crom a těžké kožené boty Bata. Než odešel, ještě pohlédl na stůl, ale zbraň si nevzal. Nebude ji potřebovat. Možná už nebude nikdy potřebovat žádnou zbraň.</p> <p>Vedle pouzdra s lugerem ráže 7,65 ležel malý lesklý disk.</p> <p>Polanski jej zvedl k očím a postavil se proti oknu. Venku se na chvíli roztrhaly mraky a zasvitlo matné slunce. Na povrchu disku zahrála slabá duha.</p> <p>Polanski jej pečlivě uložil do náprsní kapsy.</p> <p>• • •</p> <p>„Takže na základě zde uvedených výpočtů tvrdím, že je možné zastavit čas, přesněji řečeno: uvést všechny jeho elementy do nulového, chcete-li metaforu – do neživého – stavu.“</p> <p>Rostoucí nesouhlas v publiku byl umlčen předsedajícím.</p> <p>„Prosím o klid. Jde o mimořádné zasedání Akademie, kolegové,“ opět upozornil profesor Marty Herbert Cross. „Pokračujte, doktore Smoritzi.“</p> <p>„Podle mého názoru se čas svými vlastnostmi vymyká, jak jsem se v úvodu zmínil, všem současným představám o principu a chodu všehomíra. Skládá se z absolutních veličin, jeho působení je bezrozměrné i všerozměrné, oblast ovlivňována časem může tedy být zároveň bodová i nekonečná. Což znamená, že zastavíme-li čas v této síni, přerušíme běh času na celé naší planetě, ve sluneční soustavě – i v celém vesmíru.“</p> <p>Bouře nesouhlasu propukla naplno. Již od počátku zveřejnění svého objevu byl dr. Smoritz přerušován poznámkami a výkřiky, ale teď se zasedací sál Akademie změnil v hlediště římské arény před vypuštěním lvů.</p> <p>„Jak si dovolujete tvrdit a dokonce – dokazovat – takový nesmysl?!“</p> <p>„Popíráte veškeré fyzikální zákony, které lidstvo zná!“</p> <p>„Šarlatáne!“</p> <p>Doktor Smoritz měl zavřené oči a čekal.</p> <p>„Doktore, nemohl byste dnes zastavit ten <emphasis>váš </emphasis>čas? Mám dnes dostaveníčko s originál ropnou pannou. Přeji si, aby ty chvíle s ní trvaly věčně!“</p> <p>Smích. Nabubřelý, zlý, ješitný smích. Pohleďte na něj, bývalý, zasloužilý a málem doživotní předseda Akademie! Senilní, namyšlený dědek!</p> <p>„Prosím o klid, kolegové!“ Rázné zabušení předsednického kladívka zklidnilo hluk v síni. „Všichni se nacházíme na půdě Akademie,“ zdůraznil poslední slovo Cross. „Doktor Smoritz využil svého práva svolat mimořádnou schůzi vědeckého výboru. Podle zasedacího řádu má právo přednést svou podivuhodnou teorii.“</p> <p>„Pane předsedající, s dovolením – to není teorie,“ zamumlal Smoritz.</p> <p>Jako by odpálil svazek dynamitových patron.</p> <p>Hlupáku, pomyslel si Cross, chtěl jsem ti pomoci. Teď už si to můžeš dirigovat sám, jestli to vůbec ukřičíš. Pohlédl na Smoritze, nešťastně a provinile krčícího rameny. Pozdě, ale přece pochopil, osel tvrdohlavý. Teď potřebuje nějakou mrkev na provázku.</p> <p>A mrkev už je tu…</p> <p>Slova se ujal tiskový mluvčí Akademie, prošedivělý věčný mladík, inženýr Reichel:</p> <p>„Dejme tomu, doktore, že vaše <emphasis>teorie </emphasis>je správná. A uskutečnitelná, jak tvrdíte. Jenomže – jak bychom mohli využít tak bezesporu geniálního objevu, kdybychom ho nemohli ani postřehnout? Říkal jste, že zastavíte čas v celém vesmíru? Ptám se proto, kdo tedy zachytí to vaše zastavení světa? Komu bude sloužit zastavení času, když se – podle vás – zastaví veškeré fyzikální, chemické a biologické procesy? Kdo zaregistruje uskutečnění vaší geniální hypotézy?“ zvýraznil pochybovačně. Bouřlivý, posměšný aplaus.</p> <p>„Správná námitka, inženýre Reichle,“ odvětil Smoritz a v tu chvíli měl toho nesnesitelného seladona rád. „Abych právě vám dokázal svá tvrzení, sestrojil jsem generátor, jemuž říkám nonstop. Tvůrce časové imunity. Pracuje na biologickém základě, na kódované struktuře lidské DNA, a je propojený s lidskými vegetativními pochody. Vše je zaměřeno na člověka, aby tento vynález nemohl být zneužit... <emphasis>jinými</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong>lidmi.“</p> <p>Reichel chvíli nebyl schopen slova. V tichu, které nemusel nikdo vymáhat kladívkem, pomalu pronesl:</p> <p>„Chcete říci, že kdokoli z nás může s vaším nonstopem spatřit zastavený svět? Že máte stroj na zastavení času?“</p> <p>„Mám v tomto řešení určité problémy s praktickým využitím. Existuje dokonce i zařízení pracující na opačném principu, ale já nemám dořešené ani to první…“ kroutil se Smoritz. Pohlédl na přítele Crosse v předsednickém křesle. Ten významně obracel oči v sloup a poklepával špičkami roztažených prstů o desku stolu.</p> <p>„Ale jinak to funguje,“ rychle dodal Smoritz se staženým hrdlem.</p> <p>V síni Akademie se ozvalo několikeré nervózní zakašlání.</p> <p>„Richarde,“ oslovil profesor Cross křestním jménem svého dlouholetého přítele. Za obvyklých okolností by to bylo vyloučené, bizarních situací bylo však dnes již sdostatek – na této půdě nepřijatelné přátelské tykání bylo jen logickým vyústěním předešlého jednání. „Chceš naznačit, že tvůj aparát na zastavení času existuje?“</p> <p>„Zajisté.“</p> <p>Několik vteřin naprostého ticha. Jako by dr. Smoritz spustil svůj přístroj.</p> <p>„Richarde, chceš říct, že ho tady můžeš předvést?“</p> <p>„Rozhodně, Marty.“</p> <p>V zasedací síni se zprvu jen tiše, nesměle ozvalo lehké zašumění. Vánek nejistoty, závan nesouhlasu. Ale tím, jak dlouho dr. Smoritz po své stručné odpovědi stál, mlčel a upíral oči k nebi, jež se rozprostíralo nad prosklenou kopulí Akademie, se šum a halas zvyšoval a sílil. Jednotlivé výkřiky se slévaly v nesrozumitelný, souvislý hukot. Jindy upjatí a seriózně vyhlížející členové Akademie teď řičeli vzteky a rozhořčením; zarudlé tváře a hrozící pěsti, rytmické dupání nohou a mávání novinami, deštníky a holemi. Předsedající Cross už už nechal dopadnout ruku s kladívkem, ale náhle se atmosféra zasedání podivuhodně zklidnila.</p> <p>Inženýr Reichel sestupoval uličkou k řečnickému pultu. U něj němě setrvával pranýřovaný Smoritz. Oba na sebe během bombastického Reichelova vstupu na scénu upřeně hleděli. Nikdo si nemohl být jist, čí je pohled dravce a čí oběti. Než Reichel pronesl svá první slova, opět zavládlo ticho.</p> <p>„Jsem vám k dispozici, doktore.“</p> <p>„Vítejte,“ znepokojeně se zakýval Smoritz. Až sem ho dohnali. Chtěl jim sdělit, co dokázal, chtěl jim vysvětlit důsledky úžasného objevu. Zastavit čas na operačním sále, zastavit čas při požáru domu, zastavit čas před dopadem havarovaného letadla, zastavit čas… Zastavit čas – to byla jeho představa před mnoha lety. Teď chtěl využít svého vynálezu proti těm, kteří jsou <emphasis>všude kolem. </emphasis>Zastavit čas – to byla ta zbraň! Znehybnit jejich už tak mrtvý svět – a udělat v něm pořádek jednou provždy!</p> <p>„Čekám, že spolu vyzkoušíme váš převratný vynález, doktore.“</p> <p>„Víte přeci, že jsem vám říkal…“</p> <p>„Promiňte, doktore. Jestli tady a teď nepředložíte alespoň zrnko důkazu vašeho smělého tvrzení, tak to je nepochybně vaše poslední účast na zasedání tohoto sboru,“ obrátil se Reichel s řečnickým gestem do auditoria. Hutný a bouřlivý souhlas ho přesvědčil o správně nastoupené cestě. Ano, jen tak je možné dostat toho šejdíře jeho vlastními zbraněmi – a poté ho vyloučit, zesměšnit, zneškodnit. Posvátná půda Akademie zůstane čistá. Jako vždy. Skoro.</p> <p>„Máte konkrétní představu o provedení experimentu?“ optal se ho Smoritz.</p> <p>Zaskočený Reichel se bezradně rozhlédl po přítomných. Na tak praktickou otázku nebyl připraven. Předsedající Cross pokrčil rameny, vědci v prvních řadách dělali, že se spolu horlivě radí, v zadních řadách nepředstírali nic a prostě mlčeli.</p> <p>Marty Cross pojednou zaťukal předsednickým kladívkem na podložku a vstal:</p> <p>„Mám návrh. Ať doktor Smoritz zastaví ten jeho…“ zaváhal, jak to nazvat. Nic nového však nevymyslel. „jeho čas – a nechá inženýru Reichelovi – jeho čas, aby kolegům v první řadě sebral hodinky či jehlice v kravatách. My tedy nic nepostřehneme, ale hodinky bude třímat inženýr Reichel. Omlouvám se za určitou pouťovost tohoto pokusu, ale myslím, že jako prvotní důkaz to bude stačit. Abychom mohli nadále pokračovat v diskusi ohledně objevu akademika doktora Smoritze.“</p> <p>„Nevím, takhle přesně nastavit zastavení času… To není nejvhodnější návrh, profesore,“ opáčil Smoritz a neklidně se rozhlédl. Všude vyčkávající, lačné a dychtivé tváře. Jako na finále svangu, pomyslel si Smoritz. Jen násilí a akce, samá akce! Akce vítězí a to je dobře! Ať je tedy po vašem! Několikrát jsem naznačil, že nejsem připravený…</p> <p>„Jak jste však výstižně oznámil, pane předsedající,“ o poznání chladněji pokračoval Smoritz, „jde o prvotní důkaz. Podle mne cokoli abnormálního, cokoli nevysvětlitelného, dokáže, že zde netlachám, jak je o tom většina z vás přesvědčena.“</p> <p>Smoritz vsadil vše na jednu kartu. Eso to nebylo.</p> <p>Předal Reichlovi přístroj podobný obyčejnému dálkovému ovládači čehokoli. Něco mu na něm ukazoval, Reichel souhlasně kýval a občas pohlédl s žertovným výrazem do posluchárny. Nesetkal se však s očekávanou odezvou. Ve třetí lavici zprava mu profesor Rammstein ukázal sevřené pěsti: ‘Držím ti palce, kamaráde!‘, jinak nic, jen mrtvolné ticho.</p> <p>Doktor Smoritz se ještě přesvědčil o nastavení koordinátů na Reichlově nonstopu – a potom svým ovladačem, nasměrovaným na utajený generátor…</p> <p>…ZASTAVIL ČAS.</p> <p>V následujícím okamžiku se Reichel zhroutil před očima přítomných mrtvý k zemi.</p> <p><strong>•</strong> <strong>• •</strong></p> <p>Polanski sebral se stolu malý, černý a oblý dálkový ovladač k čemukoli.</p> <p>„Chlapče, teď to spustíme. Další pokus, jenž posune lidstvo k vysněným metám.“</p> <p>„Budeme slavnostně odpočítávat, pane, nebo to konečně spustíte? Promiňte, obchod je obchod – a vy mne těmi namyšlenými projevy jen zdržujete.“</p> <p>Doktor Richard Smoritz popuzeně povstal z křesla.</p> <p>„Mladíku, chtěl jsem vám říct…“</p> <p>„Jmenuji se Marty, staříku,“ odvětil suše Polanski.</p> <p>„Dobře, hochu, jak chcete. Nezajímá mě, jak se jmenujete! Ať už jste v pekle!“</p> <p>Smoritz vztekle stiskl spínač generátoru.</p> <p><strong>•</strong> <strong>• •</strong></p> <p>Polanski stál a čekal.</p> <p><emphasis>I</emphasis><emphasis> vesmír stál</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čekal.</emphasis></p> <p>Oba, Polanski i vesmír čekali, co se bude dít.</p> <p>Podle toho, co Polanski dosud zjistil, ten šílený poťouchlík umí zastavit čas. Je to bláznivé, ale je to tak. Jenomže nikdo není schopen to dokázat. Ani to přežít. Počínaje jeho první obětí v Akademii. A konče McCalyovou.</p> <p>Polanski stál a čekal.</p> <p>Svět kolem něj se zastavil. Znehybněl, ztuhl, strnul. Doktor zůstal v rozšklebeném a zlostném rozpoložení, prst přilepený k zelenému tlačítku ON, široký rukáv županu zmrzlý v prostoru. Venku se nepohnula ani větvička, ani lísteček košatého dubu. Vítr nešuměl, vzdálený pouliční hluk nerušil. Naprosté ticho.</p> <p>Svět se vskutku zastavil. Ten blázen to dokázal! Polanski stál a čekal.</p> <p>Napadla ho směšná myšlenka: zopakuje ten nepodařený trik s hodinkami z Akademie. Jistě, Smoritz nemá hodinky, ale má župan. Okázale zelený, půvabně nevkusný, tropickým ptactvem zabydlený župan. Sebere mu ho a… To bude povyku!</p> <p>Vykročil a… Tedy – chtěl vykročit.</p> <p>Greg, starý protřelý Wlčák, se nemohl pohnout.</p> <p>Byl uvězněný ve ztuhlé atmosféře…!</p> <p>Každá molekula vzduchu, každý atom vodíku, kyslíku, dusíku, i všechny ostatní částice přestaly mihotat, ustaly ve věčném kmitání – a vytvořily kolem něj dokonale nehybnou slupku. Nic nemohlo překonat takhle zkamenělý prostor! Nic, ani doktorův slavný generátor, jímž chce ovládnout i popřít zastavení časového pole. Jeho nonstop nefunguje! Polanski se marně snažil projít houževnatou, neústupnou atmosférou. Se stejným účinkem, jako kdybyby se chtěl protlačit do souvislé skalní stěny. Smoritz a jeho představa o tom, že někdo dokáže, že zastavil vesmír, je lichá.</p> <p>Vše se zastaví, i ta nejmenší molekula vzduchu ztuhne…</p> <p>Ne, to je nesmysl!</p> <p>Kdyby se vše zastavilo, jak bych teď mohl o tom všem rozmýšlet? Přece i moje uvažování je závislé na pochodech mého těla. Sice mrtvého těla, ale pohybujícího se těla. Proč takhle neuvažovaly předešlé oběti? A když takhle uvažovaly, co jim bránilo vrátit se zpět a sdělit doktorovi své poznatky? Takže ten jeho nonstop <emphasis>funguje</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Ale, pro Satana, proč mu to neřeklo těch sedmnáct lidí?</p> <p>Co se vlastně odehrálo, že se McCalyová i ten Reichel zřítili mrtví k zemi?</p> <p>Dlouhá, velmi dlouhá je doba, kdy člověk nehybně trčí uvězněný v dokonale těsném prostoru; každá minuta, každá hodina je nekonečná. Jediný čas, který ve vesmíru plynul, byl ten, který Polanskému plynul tak pomalu, až se i jemu samému zdálo, že se zastavuje.</p> <p>Mohl si jen trpně prohlížet nejbližší okolí, které bylo čím dál <emphasis>stejnější. </emphasis>To je doba. Ten starý blázen jistě ani neví, na jak dlouho posílá lidi mimo zastavený čas? Polanski si v duchu, ale jenom v duchu otráveně povzdechl, jinak to ani neuměl, nemrtví nepotřebují dýchat…</p> <p><emphasis>Vždyť to je ono!</emphasis></p> <p>• • •</p> <p>„Co se stalo, chlapče!?“ zajíkl se Smoritz. Byl znejistěn, otřesen. Chtěl se radovat i dát se na útěk. Proč se právě tenhle člověk vrátil? Proč se vrátil jako jediný ze všech – živý?</p> <p>Polanski se pohodlně posadil do křesla naproti staříkovi:</p> <p>„Tak doktůrku – teď na rovinu!“</p> <p>„Co jste spatřil?! Nikdo vás neohrožoval? Někdo tam musí být! Někdo musí zabíjet ty lidi, které jsem <emphasis>tam </emphasis>poslal!“ doktor jektal zuby jako při předávkování G-viagrou. Kolikrát už takhle čekal, kolikrát si přál, aby se některý z nich vrátil alespoň trochu živý, aby mu alespoň naznačil, co zažil v tom podivuhodném zastaveném světě.</p> <p>„Doktore, než vám povím, co jsem zažil, dám vám tři otázky. Jako v pohádce. A vy mi odpovíte! A pak, slibuji, že vám ten nádherný zážitek vylíčím tak, jako byste jej prožíval na vlastní kůži. Vy jej díky mně prožijete na vlastní kůži,“ pohupoval se v křesle Polanski. Opatrně si promnul oční čočky z Martyho, začínaly mu klouzat po bulvách, cítil i kůži, začínala se stahovat a tísnit jej. Ani pořádná lepidla neumějí vyrobit, živouni blbouni!</p> <p>Doktor, nadmíru obezřetný a podezřívavý jedinec, zapomněl na své obvyklé chování; nevšiml si, jak se Cross junior ošívá a občas hledí každým okem jinam, neviděl, jak se mu na čele tvoří vrásky, jako by se mu hrnula kůže z vrchu hlavy do obličeje. I vlasy se mu při nervózním přičísnutí posouvají k podivně zvrásněnému obočí. Doktor Smoritz nic z toho nevnímal… Dokázal to!</p> <p>Teď to dokáže všem! Že to dokáže!</p> <p>„Ptejte se, mládenče zlatý. Budeme slavní! Spasíme spolu lidstvo,“ vracel se pomalu na zem.</p> <p>„Vy neumíte ovlivnit interval zastavení času, že, Smoritzi?“</p> <p>„Ne. Nemám možnost srovnávacích studii. Dosud se všichni vrátili exitus. Alespoň kdyby někdo byť jen dodýchával,“ posmutněle zhodnotil předchozí experimenty mužíček. „Generátor časového pole má nastavitelný rozsah, ale nejsem schopen ho nakalibrovat. Nemám ani tu nejmenší zpětnou vazbu,“ povzdychl si a upřel krátkozraké oči na Martyho: „Ale vy mi teď sdělíte alespoň základní jednotku, že?“</p> <p>„Bylo to dlouhý, tak tři hodiny, ale já mám jiný problém –kde jsou vaše předchozí oběti?“</p> <p>„Nemohl jsem jinak, hochu…“</p> <p>„Jmenuji se Marty.“</p> <p>„No právě, mladíku. Musel jsem je schovat, aby mě nález jejich těl neohrozil v dalším bádání. Je to takový neblahý, vedlejší produkt mého experimentu, sám uvidíte. Je mi jich líto, ano, ale jednou jim lidstvo vystaví pomník, obrovité sousoší, větší než hora prezidentů tam za mořem… Jestli ještě ty Státy vůbec existují.“</p> <p>„Kde jsou?“</p> <p>„Za mořem. Přece víte, o jaké Státy jde? Sodoma a Gomora, řeknu vám.“</p> <p>„Kde jsou – ti mrtví?!“</p> <p>„Ach tak. Následujte mne, jinochu.“</p> <p>Doktor přistoupil k rozlehlé knihovně. Na třech místech vyndal objemné knihy vázané v kůži se zlacenými názvy na hřbetech a do uvolněných otvorů postupně vsunul pravou paži. Třikrát po sobě tam něčím točil a třikrát tam něco stiskl. Po chvíli se na protější straně, v užším oblouku oválné místnosti, krytém před pohledem zvenčí mohutnou třídílnou skříní a dvěma korintskými sloupy, odsunul obraz s podobiznou Ludvíka XIV. Polanski se nejdřív usmál romantickému způsobu, jakým se otevírá tajná místnost ve starobylém domě, nicméně uznale pokýval hlavou, protože nevšední úkryt nikdo dosud neobjevil. Prošli krátkou temnou chodbou a doktor otevřel skřípějící okovaná dvířka do spoře osvětlené místnosti.</p> <p>Wlčák Polanski se ohnul, aby mohl vejít dovnitř, a napřímil se. Nevěřícně a němě zíral. Hlavou mu prolétl obraz jeho nadmíru zásobeného mrazáku. Tam visely kusy masa…</p> <p>„Zde je máte, mládenče. To je má odpověď na druhou otázku. Věřím, že jako budoucí společník umíte držet jazyk za zuby.“</p> <p>To teda umím, řekl si Polanski, neboť stále užasle mlčel.</p> <p>Ocitl se v hrůzné galerii, v níž bylo rozmístěno sedmnáct lidských skulptur. Sedmnáct zastavení času. Ve tvářích měly vepsáno nevyřčené utrpení, ve vytřeštěných mrtvých očích se jim zračila bolest, bolest a bolest. Polanski zahlédl McCalyovou. Mrtvě visela v prostoru, jak ji doktor zvedal ze země a snažil se ji postavit, další člověk padal k zemi, toho musel Smoritz přenést do zastaveného času až zde, tím se mu zdařilo zachytit návrat mrtvého do světa živých. Z nehybného času do plynoucího času. Geniální sousoší… Rodin by mohl jen tiše závidět. Matné fialové světlo z nouzových svítilen u stropu vrhalo za pokroucenými, nehybnými mrtvolami rozostřené stíny, ztuhlá trýzeň opanovala bizarní hrobku.</p> <p>Polanski nepatřil k těm, kterým by lidský bol a soužení říkalo něco podstatného, u svých obětí to bral stejně lhostejně, jako to lidští nimrodi brali u zvěře, kterou lovili pro své potěšení a pro svou pýchu. A Polanski byl dobrý nimrod, lovec profesionál. Měl ty nejlepší výsledky – ať už se to týkalo udržování vlastního těla, nebo šlo o výnosný obchod, který se dal s čerstvě uchovaným lidským masem podnikat. I když… Někdy to opravdu byl lov jen pro zábavu. Díky tomu vyhrál Luisu. Vyprovokovali jej přátelé při tradičním honu <emphasis>na lišku. </emphasis>Našli v Bionautickém muzeu zažloutlé spisky o závodech v lovu bizonů; nikdo nevěděl, co to byli bizoni, ale byla tam zajímavá čísla. Polanski ten večer zářil. Beze zbraně, bez naháněčů, sám ze Zóny přivlekl a poté usmrtil na pětadvacet lidí. Luisu, byla třináctá, měl dle zvyku postupně ujídat zaživa, ale omluvil se. Nasytil se během lovu a nadšené obecenstvo jeho omluvu přijalo a Luisu mu obřadně věnovalo. A potom… Pak si na tu holku prostě zvykl.</p> <p>„Je to prosté,“ vyrušil jej z úvah dr. Smoritz. „Použil jsem opačně polarizovaný rušič, ten, který jste měl u sebe. Mám i jeho verzi pro takříkajíc masové nasazení. Tohle je, myslím, nejvýstižnější ukázka jeho možností – ty bytosti mají kolem sebe opačně polarizované časové pole; nikdy se nepohnou, pokud nebudu chtít, nikdy už nevstoupí do našeho času. A když, tak se jen mrtvě zhroutí k zemi.“</p> <p>Detektiv pohlédl na starce. Je to génius. Ani netuší, jaký je to génius.</p> <p><emphasis>Jak prosté, milý Watsone</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>„Jejich těla žijí v zastaveném čase, ale vše kolem plyne, jak má plynout,“ dál vysvětloval Smoritz. Polanski přikývl. Potřeboval vstřebat to, co si začínal uvědomovat. Největší a energeticky nejnáročnější problém jeho rasy spočívá v udržení dostatku použitelného masa. A takhle on – Wlčák Polanski – dokáže skladovat čerstvé maso po věky věků! V libovolném množství! A státní zakázka…?</p> <p>Ironicky se ušklíbl.</p> <p>„Copak, hochu?“ doktor si nebyl jist, co znamená ten pokřivený úsměv.</p> <p>„Jste fakt dobrej, doktore,“ pronesl přestárlý hoch. „Nedivím se, že vás můj otec a ostatní panáci z Akademie nepochopili. Neměli na vás. Ani netušíte, jak hluboce a dalece <emphasis>právě já </emphasis>chápu význam vašeho vynálezu.“</p> <p>„Jsem rád, že mám stejně uvažujícího spojence, mladý muži.“</p> <p>Polanski mlčel.</p> <p>„Co se stalo, chlapče?“</p> <p>„Potřebuju někoho, kdo tam už byl. Potřebuju, abyste ho pustil z té časové pasti.“</p> <p>„K čemu vám to bude?!“</p> <p>„Pomůže nám to. Protože tam už byl.“ Smoritz nervózně kmital prsty.</p> <p>„Dobře, dobře. Sice nechápu, co tím zamýšlíte… Nuže, ať je po vašem. Vyberte si.“</p> <p>„Tahle to bude,“ Polanski si připadal jako v pohádce. Určil si svou mrtvou princeznu.</p> <p>„Když myslíte,“ lhostejně podotkl doktor, zamířil malým černým ovladačem na McCalyovou a ta se zhroutila k zemi. Opět.</p> <p>Polanski všechno pozorně sledoval a srovnával, co viděl. Existují tedy dvě opačné operace. Negativ a pozitiv. Buď se zastaví čas v celém vesmíru a člověk s ochranným polem kolem sebe vnímá zastavený vesmír. Nonstop je kódovaný na lidskou DNA, takže kolem pozorovatele existuje miniaturní prostorová slupka, jeho malý vlastní mikrokosmos s vlastním časem. Nebo obráceně: pozorovatelé jsou všichni kolem, celý vesmír – a člověk je uložen v nehybném ochranném poli. Jeho čas stojí a vše kolem něj normálně plyne. Oba propojené stavy vnímání zastaveného času jsou geniální, ale ten první je zaručeně smrtící.</p> <p>A nejen pro lidi, jak mu vzápětí došlo.</p> <p>Až byl překvapen jednoduchostí závěru, který se mu po všech těch časových variantách a smyčkách sám nabídl. Tohle tedy byl ten způsob, jak smést z povrchu Země rasu nemrtvých! <emphasis>Neblázni, Wlčáku, </emphasis>okřikl se v duchu detektiv. Doktůrek netuší ani to, jak mu umírají v čase živáci, natož jak mohou umírat nemrtví...</p> <p>„Copak, chlapče?“</p> <p>Musí ho zavést jiným směrem! Tohle se nesmí dozvědět nikdo. A nikdy.</p> <p>„Nic, jen jsem se zamyslel nad třetí otázkou,“ lišácky mrkl na staříka, zůstalo mu však viset oční víčko. Během řeči si jej pak nenápadně vytahoval nahoru. „Jakým způsobem použít váš stroj k záchraně zbytků lidstva? Já bych to udělal takhle: rozdal bych Smoritzův Časový Generátor Absolutna…“</p> <p>Doktor se zapýřil. Hezký název. Něco mu vzdáleně připomínal, něco prastarého – a také originálního.</p> <p>„…speciálním jednotkám a zastavil bych čas. Komanda by vtrhla mimo Zónu a tam by na místa s největším výskytem neživých bastardů založila časovaná minová pole. Tím bychom založili prvotní úder. Zmatek nad zmatek. Protože drtivou většinu zbrojních skladů lidstva vlastní na svých územích <emphasis>oni, </emphasis>poslali bychom vojenské specialisty s úkolem zpřístupnit i podzemní továrny a zbrojnice. Potom, s minimálním rizikem a maximálním efektem, přemístíme ze skladů a továren nejlepší útočné prostředky, které lidstvo vynalezlo, na další a další místa mimo naše Zóny. A tam je po návratu našich jednotek, až zase spustíme běh času, odpálíme.“</p> <p>„Máte to promyšlenější než já, synku,“ nadšeně vydechl Smoritz.</p> <p>„A to nemluvím o následné partyzánské vlně likvidací představitelů těch živých mrtvých sráčů,“ rozohnil se Polanski jako na přednášce v Nové Cambridgi. I tam byl schopen pro zvýšení efektu a upoutání pozornosti odborné kriminalistické veřejnosti i přihlížejícího laického publika vsouvat do seriózních přednášek vulgarismy a extrémní závěry. „A s tímhle aparátem se, doktůrku, dostaneme na kobylku všem! Všem těm hajzlům nemrtvejm!“</p> <p>Smoritz tleskal drobnými, suchými dlaněmi. Vzápětí se ovládl, přestal tleskat a upřeně se zadíval na hubeného mladého muže.</p> <p>„Hochu, vaše tři otázky jsou zodpovězeny,“ prohlásil po chvíli ticha. „A nyní já mám nárok dozvědět se od vás, co mi dosud nikdo nesdělil: co jste <emphasis>tam </emphasis>spatřil? Co jste prožil?!“</p> <p>Polanski se mlčky otočil a odcházel z místnosti zastaveného děsu. Doktor mlčky cupital za ním. Mlčky opustili spojovací chodbu a obraz francouzského krále za nimi mlčky uzavřel vstup.</p> <p>„Doktore, kdybyste nebyl otcův přítel, nevěřil bych vám,“ začal tiše Polanski. Svíral si levé ucho, protože cestou nahoru si jej neopatrně promnul a teď drželo jen silou vůle. Kůže na stehnech mu popraskala již dole v hale, ale sportovní oblek zatím držel rozbředlé maso pohromadě. „Není to o zastaveném čase. Je to o jiném světě.“</p> <p>„Proboha!“ doktor pohroužil obličej do dlaní.</p> <p>„Ne – pro Boha, ale pro nás.“</p> <p>„Ale jak jste to přežil právě vy?“</p> <p>„Měl jsem štěstí. Jsem totiž jiný. Jiný než vy. Jiný než ostatní lidé.“</p> <p>„Vím. Váš otec mi o vás občas vyprávěl. Jste jiný. Samorost od malička.“</p> <p>„Doktore, ani netušíte, jak <emphasis>moc </emphasis>jsem jiný. Marty Herbert Cross, tedy můj otec, to netuší doteď. Ale abych splnil slib… Zastavený svět je plný podivuhodných stvoření. Je to prostor živější a rozmanitější než oceánské hlubiny. Kromě mnoha rozličných mimoprostorových bytostí, jež brzy spatříte, jej obývají dvě rozhodující entity: časovači a ťuhýci. Střídají se u moci podle toho, jaký režim času právě panuje. A vy, doktore, vy dokážete ovlivňovat tyto dva režimy! Proto časovači i ťuhýci chtějí jednat přímo s vámi. A nemusím vám snad vysvětlovat, kdy například vládnou ťuhýci.“</p> <p>Smoritz se podepřel dlaněmi o opěradla křesla a těžce vstal.</p> <p>„Bože! Dokázal jsem to,“ zvedl obličej z třesoucích se dlaní a rozlítostnil se. „Co to ale stálo obětí! Proč?! Proč jsi nebyl, Pane, více milosrdný?“</p> <p>„Doktore, nemáme moc času. I když ho dokážete zastavit,“ podotkl Polanski. Stál u rudého závěsu a pozoroval hemžící se stíny před hlavní bránou. Živounům zřejmě došlo, že s Martym juniorem není vše v pořádku. A Cross netuší, že jeho syn je dávno naporcovaný, vzorně rozvěšený na hácích, a bláhově jej hodlá osvobodit z doktorovy rezidence. Jak roztomilí jsou někdy ti lidé.</p> <p>„Pojďte se podívat, doktore!“</p> <p>„Co to provádějí, holomci? Přeci bez povolení Akademického výboru…“</p> <p>„Teď se na výbory vybodněte, starej pane! Buď jim ukažte, že máte pravdu – nebo můžete jít do hajzlu!“</p> <p>„Ta mládež! To za našich časů…,“ posteskl si dr. Smoritz. „Nuž dobře, jdeme na to, jinochu! Ale řeknu vám jedno: po tom, co jste mi vyprávěl, chci navštívit zastavený vesmír na delší dobu, než vy. Chci být velvyslancem obou světů. Chci být první oficiální zástupce našeho času!“ doktor horečně mačkal na ovladači tlačítka. „Generátor běží, odpočet začal… Než se vrátíme jako hrdinové, mám pro vás chlapče malé tajemství: támhle na komodě leží strategický model nonstopu. Až vám předvedu jeho dálkové působení, budete překvapen! I ti šašci venku! Věřte mi, budeme vládci světa!“ doktor jej pevně uchopil za zápěstí – a mezi prsty mu zůstal cár kůže.</p> <p>„Co to znamená?!“ užasle, s kusem pokožky v ruce, pohlédl nahoru. Spatřil jedno oko zamířené zcela mimo předpokládané zorné pole a z druhého oka se odchlipovala oční čočka, ne, to nebyla čočka!, to byla seříznutá lidská bulva, jež se právě valila po tváři chlapce.</p> <p>„Proboha, vy jste…“</p> <p>„Pozor, doktůrku, abyste mě neurazil,“ suše pronesl Polanski. „Říkejte mi třeba …“</p> <p>„Ďáble! Vy nemůžete získat můj vynález! Já ho nestvořil pro vás!“</p> <p>„Jako by se stalo,“ Polanski objal droboučkou postavu kolem ramen. Z výše hleděl na lysinu, jíž se stařík marně snažil skrýt přehazovačkou řídkých šedých vlasů.</p> <p>Doktor se v panice snažil utéci a v sebeobraně, ačkoli mu nikdo nic nedělal, prudce hmátl po tváři podivného Martyho. To co zahlédl, jej vyděsilo více než kontrola z finančního úřadu. Zíral do rozervaného obličeje, z nějž stékaly husté kapky lepivé biohmoty, zčernalá krev a tmavě rudá svalovina. Marně se snažil pokožku sunoucí se po příšerném voskovém obličeji vrátit zpět, dlaněmi štítivě odstrkoval hnilobné maso a řval děsem.</p> <p>„Doktore, nechte už toho,“ Polanski jej pevně držel oběma rukama, nechal se mlátit chabými údery a když ho to přestalo bavit, otráveně vykousl doktorovi z paže kus masa.</p> <p>„Co mi to děláte? Já krvácím!“</p> <p>„No vidíte, to se máte. Já krvácet nemůžu,“ Polanski svíral mrskající se postavičku v důkladném objetí. „Slíbil jsem vám, že to prožijete naplno. Tak slib plním. A nemelte se pořád nebo vám, sakra, ukousnu hlavu.“</p> <p>„Ne – vy nemůžete získat můj přístroj! Vy ne! Vy jste…“</p> <p>„Nechte furt toho škatulkování.“</p> <p>„Ale vy nás zahubíte! Vyhubíte lidstvo!“</p> <p>„To víte, dneska je možný všechno.“</p> <p>„Ale já řeknu všem, co jste zač! Bídáku! Jen co se vrátíme, skončil jste!“</p> <p>„Jasně. Já se nehádám. Doktore, pozor,“ upozornil – a stále silněji ho tiskl Polanski. „Pět… čtyři… tři… dva… jedna… nula!“</p> <p>VESMÍR SE ZASTAVIL.</p> <p>„Co se děje?“</p> <p>„Právě že nic! Rozhlédněte se pořádně.“</p> <p>„Bože Všemohoucí! Ono to funguje!“</p> <p>„To mě taky fascinovalo,“ poznamenal Polanski.</p> <p>„Ale proč se nikdo nevrátil?! Pozoruji stejně jako oni ztuhlý, zmrtvělý svět. Je to fascinující, jen co je pravda, ale mohu komunikovat, mohu přemýšlet – co mi brání vrátit se?“</p> <p>Polanski už nemusel doktora držet. Nehybná atmosféra kolem nich tvořila konzistentní krunýř.</p> <p>„Tak proč?“ rozkašlal se Smoritz. Proč se mu tak divně dýchá…?</p> <p>„Proto, ty šmejde. Teď si to zkusíš taky.“ Smoritz se začal dusit.</p> <p>Pochopil záludnost svého vynálezu. Zástavem času bylo v pořádku. Problém byl Smoritzův Časový Generátor Absolutna. Vše, kromě mikroskopické vrstvy okolo bytosti s lidským kódem DNA, tedy i kolem nemrtvých, opatřených nonstopem, bylo nehybné.</p> <p>I molekuly vzduchu.</p> <p>Doktor těžce vydýchával poslední litry <emphasis>své </emphasis>atmosféry.</p> <p>„Myslíte, že mě tímhle dostanete?“</p> <p>„Spíš jste se dostal sám, Smoritzi,“ ušklíbl se Wlčák.</p> <p>„Ještě se uvidíme, vy bestie,“ začal sípat starý muž.</p> <p>„Jo. Tak nashle v tom vašem podělaným pekle.“</p> <p>Polanski s roztrženou tváří a trčícími žlutými zuby lhostejně hleděl vstříc příštím událostem. Začaly tím, že se stařec začal nekontrolovatelně chvět. Bylo to ošklivé, a vzhledem k jeho pokusům zvracet, i nevábné. Poté se vyschlé tělo škubalo a svíjelo, pokud je to možné v tak stísněném prostoru, a staroch pomalu a dozajista umíral. Obličej modral v křečích, ústa lapala po životodárném doušku, ruce se chtěly vzpínat k nebesům.</p> <p>Ale vše – i ta nebesa – byla nehybná.</p> <p>„Bože…,“ zachraptěl z posledních sil doktor Smoritz. „Pomoz!“</p> <p>„Bůh je taky stopnutý, doktůrku,“ podotkl Greg.</p> <p>Smoritz vydechl naposled.</p> <p>Polanski čekal. Vesmír čekal také.</p> <p>Oba čekali. Trvalo to nejen pár minut, trvalo to hodiny.</p> <p>Jak pošetilej byl ten doktůrek, chtěl pohovořit s mými časovači a ťuhýky. Chtěl vládnout vesmíru. A zatím vládnu já jemu. Ťuhýkovi jednomu…</p> <p>Polanského čas v zastaveném vesmíru stále plynul.</p> <p>Už to nebyly hodiny, už to byly desítky hodin. Stovky hodin.</p> <p>„Ten blázen si na svůj odchod vyhradil čas jako na stvoření Světa! I když proč ne. Protože až se vrátím, svět už nebude jako býval…“</p> <p>Zase byl zpátky.</p> <p>Wlčák Polanski nejdříve spustil na zem bezvládné akademikovo tělo a pak pohlédl na obraz krále, který měl celou tu nekonečnou dobu před sebou. Král je mrtev, ať žije král…</p> <p>Za ním byla komnata věčné smrti. A v ní jeho parťačka.</p> <p>„McCalyová, toho hajzla jsem dostal. Jakjsem slíbil,“ otevřel zase tajný vchod. Z hloubi temné chodby jakoby cítil vlnící se nesouhlas.</p> <p>„Ne, to jsem neříkal, parťačko! Já slíbil, že toho bastarda dostanu. A dostal jsem ho!“ vysvětloval do prázdna Polanski a kráčel do místnosti zastaveného děsu. „Ale co s tím jeho zparchantělým vynálezem udělám, to je jen a jen moje věc! I když… Promiň, holka,“ na chvíli se odmlčel a pohlédl do bledé tváře McCalyové. I takhle byla hezká. „Možná nebudeš souhlasit, ale…“</p> <p>Občas byl <emphasis>převozníkem</emphasis><emphasis> </emphasis>i<emphasis> </emphasis>proti své vůli.</p> <p>Teď si však přál, aby to bylo z jeho vůle. Moc si to přál.</p> <p>• • •</p> <p>„Nějaké problémy, mládenče ztepilý?“</p> <p>Polanski měl přes ramena přehozené bezvládné tělo McCalyové. Svíral k sobě ženiny paže a nohy, a když spatřil živého Smoritze, právě v duchu rozebíral, kde udělal chybu.</p> <p>„Co tady provádíte, doktůrku?“</p> <p>„Hodlám vás zabít.“</p> <p>„Chvályhodný,“ nadhodil si na šíji studené a lehké tělo McCalyové a letmo pohlédl na vykládanou komodu vedle francouzského krále. „I to jde, zabít nemrtvého. Ale schválně, prozraďte mi, jak to uděláte?!“</p> <p>„Vás nezajímá, jak jsem přežil to vaše peklo?“</p> <p>Wlčák to věděl. Vycítil svým šestým smyslem. Už věděl, kde udělal chybu. Blbec…!</p> <p>„Aspoň nelžete, Smoritzi – vždyť jste to peklo nepřežil. Teď už si skoro můžeme tykat, co říkáte?“ zase vykročil Polanski. Musím se k němu dostat a…</p> <p>„Ještě krok – a končíte. Definitivně, chlapče. To, co jste způsobil starému Crossovi, mne jen utvrzuje v tom, jak hrozný jste netvor,“ přejel si doktor po čele špičkami prstů, ten dotyk ani pořádně necítil. Jen intenzivně vnímal blízký, velice blízký mrtvolný chlad. „Bylo mi podezřelé, jak často inhalujete ten odporný mentolový pach, i některé vaše odpovědi mne znepokojovaly. Přiznávám, nejsem detektiv, nebyl jsem si jist, jako Cross junior jste vypadal dosti důvěryhodně…“</p> <p>„Díky.“</p> <p>„Pche, nestojím o vaše díky. Prostě jsem pro každý případ nastavil generátor na tolik dní, kolik je třeba podle té vaší zvrácené magie, aby se z mrtvého člověka stal nemrtvý!“</p> <p>„To nebylo špatný,“ Greg si zase narovnal tělo parťačky na ramenou. „Na to, že jste v podstatě suchej vědátor, vám to pálí jako normálnímu člověku. Ale – jestli se můžu znova optat: jak mě míníte zabít?“</p> <p>Doktor se zasmál. Měl to být úsměv lhostejně vítězný, ale vyšel jako skřek skřeta křepčícího kol oběti ve smrtelných křečích.</p> <p>„Takhle,“ řekl a pomalu napřímil paži, v níž svíral ovladač generátoru.</p> <p>Polanski by suše polkl, kdyby to ještě uměl.</p> <p>„Máte dvě možnosti, Crossi juniore,“ zašklebil se skřet.</p> <p>„To mi došlo, doktůrku.“</p> <p>„Neříkejte mi doktůrku!“</p> <p>„A vy mi neříkejte juniore,“ pomalu odvětil Polanski a opět něco proměřoval. Doktor netušil, kterým směrem se stáčí mrtvé zraky velkého a nebezpečného muže, ale byl ve střehu. Polanski potřeboval získat čas a Smoritz nechtěl zbrkle udělat chybu, stačí, když ji udělal ten mrtvák; fuj, to je ošklivé slovo, <emphasis>vždyť někdy je dobré být mrtvý</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>„Já nezabíjím tím vaším hnusným, primitivním způsobem.“</p> <p>„Jo, všiml jsem si. A těch sedmnáct mrtvejch si to myslí taky.“</p> <p>„Hlupáku! Nevíte, o čem mluvím. Myslím tím, že vás jen tak nezabiji – ale navždy vás zničím. Navždy! Vnímáte to hrozné slovo? Určitě ano, zvláště po těch nekonečných dnech, které jste nehybně strávil v zastaveném vesmíru.“ Polanski sice stál s McCalyovou na svém místě, ale jeho směšná grimasa došla pomalu až k doktorovi.</p> <p>„Vím, co chcete namítnout,“ řekl doktor. „Že vám nebude vadit, když v nonstopu strávíte pár dní. Protože svět bude stát a vy se vrátíte zpět ve stejném okamžiku, ve kterém jsem zastavil čas. Jenže teď,“ škleb, „teď už mám svůj přístroj nakalibrovaný. A věřte, že i pro nemrtvého je takových tisíc let v nehybnosti a samotě dostatečným motivem k zešílení,“ šíleně se zachichotal doktor. „Takže nikdo nic nepostřehne – jen se místo vás sem vrátí bezvládná, slintající troska!“</p> <p>„My neumíme slintat.“</p> <p>„Neprovokujte mne!“ zaječel Smoritz. „A druhá možnost –tu jste viděl dole!“</p> <p>Polanski po celou dobu rozhovoru věděl, co ho čeká – buď šílenství v zastaveném vesmíru nebo totální nevědomí mimo jdoucí vesmír. Postaví jej mimo čas jako ty dole, vše kolem bude plynout, ale on ne, i jeho myšlenky ztuhnou. Prostě zemře. On, nemrtvý.</p> <p>Smrt…</p> <p>Tak krátké slovo. A tak věčný má význam, tak věčné trvání.</p> <p>„Doktore, stejně mám pocit, že jste vynechal ještě jednu možnost.“</p> <p>„Vyloučeno,“ odvětil Smoritz a zamířil ovladačem na bezbranného Polanského. „Než to spustím, jen tak pro zajímavost – jakou možnost máte na.</p> <p>Polanski si delší dobu připravoval McCalyovou a teď mrštil jejím tělem po Smoritzovi a zároveň se vrhl k nedaleké komodě. Jediné, co ho nyní v celém, dosud normálně běžícím vesmíru zajímalo, byl černý oblý ovladač položený vedle řecké amfory s vyobrazením boha Dia třímajícího rozvětvené blesky.</p> <p>Doktor ani nestačil zaklít a stiskl svůj ovladač. To už se tělo McCalyové nacházelo pár stop od jeho obličeje. Ještě, že měl přepnutý režim na…</p> <p>Polanski přepadl přes komodu s ovladačem v ruce a ztuhnul. Ne kvůli Smoritzově nonstopu, ale kvůli tomu, co zahlédl. Před krčícím se Smoritzem se nehybně vznášelo tělo McCalyové. Zmrazil ji ve vzduchu i v čase.</p> <p>Polanski bleskově zkontroloval svůj ovladač.</p> <p>Smoritz se ale už protáhl pod tělem McCalyové a byl zase pánem situace. To on bude vládcem světa! I když je nemrtvý, vrátí důstojnost živým – <emphasis>i</emphasis> <emphasis>mrtvým</emphasis><emphasis>!</emphasis></p> <p>„Nu chlapče, máte v ruce něco, o čem si myslíte, že vám to pomůže, ale problém tady zůstal.“</p> <p>„Já si myslím něco jinýho, doktůrku,“ usmál se nenuceně Wlčák. Už věděl, že je v průseru.</p> <p>„Ten problém je, že nevíte, jaký režim mám právě teď zvolený,“ usmál se nenuceně Smoritz. Už věděl, že vyhrál. To Polanski totiž opravdu nemohl vědět.</p> <p>„Časovači – nebo ťuhýci?“ vítězně se zašklebil doktor.</p> <p>„A vy tušíte, jaký mám já navolený režim?“ zlostně se zašklebil detektiv.</p> <p>„To je mně ukradené, mám obousměrný ovladač. Takže ať zmáčknete cokoli, já budu negativ neboli záporné znaménko toho vašeho sepnutého režimu.“</p> <p>Polanski mu upřeně hleděl do mrtvých očí. Oba muži stáli nehybně, jakoby si chtěli dokázat, že právě jednomu z nich se zdařilo zatavit toho druhého do rakve času. Stále se pozorovali. Polanski měl tělo uvolněné, připravené zabíjet, Smoritz byl křečovitě napjatý, hotov dokonat své dílo; každý z nich třímal v ruce smrtící zbraň. Zašlými střešními okny pronikaly do šeré místnosti mlžné provazce slunečního svitu, prodírající se hustou atmosférou místnosti.</p> <p>Dvě špatně osvětlené postavy ve špatné situaci.</p> <p>Pseudobarokní věžové hodiny dole v hale začaly odbíjet pravé poledne.</p> <p>Polanski už od okamžiku, kdy se vrhl po ovladači generátoru a uchopil jej v té rychlosti obráceně, věděl, že nemá šanci. Celou tu dobu mířil aktivním polem na sebe. Smoritz si toho sice nevšiml, ale ono to vlastně bylo jedno. Jako kdyby proti sobě stáli dva pistolníci a jeden z nich si zlověstně a upřeně mířil hlavní doprostřed vlastního čela.</p> <p>A tak jen blufoval. Mířil, tvářil se tvrdě a hrdě… a čekal.</p> <p>Jak to vůbec myslel, doktůrek?</p> <p>Negativ, tak to říkal. Záporné znaménko. Polanskému se málem rozskočila hlava. Myslel to vážně?! To mám tedy padesátiprocentní šanci. Ne! Mám víc… Ale musím tomu trochu pomoci. Greg Polanski hrozivě zařval, natáhl ruku s ovládačem a v prudkém, teatrálním pohybu stiskl spínač.</p> <p>Smoritz zareagoval bezchybně.</p> <p>I on stiskl <emphasis>spoušť </emphasis>své zbraně.</p> <p>„Táhni do pekel – a už tam zůstaň!“ zakřičel dr. Smoritz.</p> <p>• • •</p> <p>Doktor pohlédl na malý černý přístroj.</p> <p>„Už je po všem,“ zašeptal. „Díky Bohu, je po všem,“ unaveně se usmál.</p> <p>V místnosti se usmál ještě někdo jiný.</p> <p>Smoritz pomalu, s užaslým, nevěřícím výrazem zvedal hlavu…</p> <p>Polanski stál na svém místě a navzdory rozpadajícímu se Martyho obličeji se smál.</p> <p>„Ne! To není možné! Jste snad ďábel sám?!“ sípal doktor.</p> <p>Wlčák Polanski pomalu kráčel ke Smoritzovi ztuhlému hrůzou. Ten ve svých mrtvých rukou mrtvě svíral ovladač a nevěřícně hleděl na blížící se ohromnou postavu.</p> <p>„Dobrý nápad. Považujte mě, doktůrku, od teďka za vašeho osobního ďábla. Od tedka – navěky.“</p> <p>„Nevěřím! Co se stalo? To odporuje všem mým výpočtům! Celé mé teorii! Měl jste být ztuhlý nebo šílený! Neexistuje jiná alternativa!“</p> <p>„No vidíte, a existuje,“ rozvážně přikývl Polanski. „Ale vás to hodně trápí, že?“</p> <p>„Trápí,“ přiznal doktor skoro plačky. „A ještě chvíli bude.“</p> <p>Polanski došel ke zkoprnělému starci a jemně mu vykroutil z třesoucí se ruky ovladač časového generátoru. Stále mu mířil svým ovladačem do obličeje, ale šlo spíše o nadnesené gesto, může mu mířit třeba na nohy a detektor DNA dokáže vymezit určenou bytost; popošel stranou a položil druhý ovladač na desku kruhového stolu. V bezpečné vzdálenosti od stále nehybného, vzlykajícího doktora.</p> <p>„Zvykejte si,“ poznamenal Polanski. „Nehýbat se,“ dodal na vysvětlenou.</p> <p>„Jak jste to dokázal?“ hleděl mu do očí Smoritz. „Prosím…“</p> <p>„Zmrazil jsem se sám,“ řekl Polanski a sevřel rty. Nějak mu najednou přišlo líto toho človíčka, kterému zbývá už jen pár okamžiků existence. Života už ne, ten má každý jen na jedno použití… <emphasis>Wlčáku, vzpamatuj se! </emphasis>Už dlouho děláš mezi lidmi –a začínáš chytat jejich manýry. Tady nemůžeš experimentovat jako s Luisou, tady nejde jen o jeho život. Jde o existenci celé tvé rasy. A hlavně – jde o tvé čestné slovo!</p> <p>„Jak – zmrazil sám?“ vyrušil jej z úvah dr. Smoritz.</p> <p>„Držel jsem blbě ovladač. Nemohl jsem ho rychle otočit. Měl už zaměřený moje DNA. Byl byste rychlejší – i když jinak jste dost pomalej. Promiňte.“</p> <p>„To nic. Pokračujte jinochu.“</p> <p>„Jmenuju se Greg, doktore,“ řekl Polanski, pomalu si strhával z obličeje zbytek Martyho pokožky a mezitím pokračoval: „Ve vzteku jste prozradil, že to funguje jako negativní obraz. Negativ, pozitiv… no a tak mě napadlo, že mám nejmíň poloviční šanci vyváznout. Vás pak stačilo ve vhodnou chvíli vyprovokovat a okamžik před tím sám sebe zmrazit.“</p> <p>„Počkejte… Vždyť vy jste ale měl celou tu dobu jen jeden časový režim!“ došlo teď doktorovi.</p> <p>„No právě,“ uznale přikývl Polanski. „Já uvažoval takhle: když se zmrazím, tak vy na mě vyšlete ten nonstop, kterým jste dostal těch sedmnáct lidí. Jenže já už budu v nonstopu! Takže vy tímhle zrušíte ten první. A já se vrátím tam, odkud jsem se vymrazil.“</p> <p>„Chlapče, ehm…, Greg jste říkal, že se jmenujete? To si musím zapamatovat,“ mumlal Smoritz. „Gregu, vy jste ale přece nemohl vědět, že nepoužiji druhý časový režim? V tom případě by se vaše vcelku originální a úspěšná úvaha rozplynula jako kouř nad vodou.“</p> <p>„Nerozplynula. Uvažoval jsem totiž, o vašich slovech, negativní, záporný… Kdybych to všechno měl podrobně propočítat a promyslet, tak už tu nejsem, jenže já dál uvažoval stejně jednoduše: budu zmrzlej v čase a doktor na mě vypustí opačnou vlnu. No a co?, řekl jsem si. Rozumíte mi? <emphasis>No</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Smoritz němě kývl, začínal chápat. Jeho teorie neměla chybu. Generátor času fungoval. Jenže on ani Vesmír netušili, že se zčistajasna zjeví veliký šílenec Greg – ano, tak se jmenuje ten chlapec – a dostane je jejich vlastními zbraněmi.</p> <p>„I kdybych tedy měl opačný režim, Gregu, stejně bych narazil na zastavený čas. Takže – i když z lidského hlediska jde o dva různé pohledy na čas, času je vcelku jedno, o jaký přepínač jde, z jeho hlediska jde stále o jeden a tentýž jev. O jeden druh času…“</p> <p><emphasis>Jak prosté, milý Watsone</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>„Bože, odpusť, zmýlil jsem se!“ sepjal dlaně Smoritz.</p> <p>„Bůh vám, doktore, odpustí, ale já ne,“ pronesl zvolna Greg. „Jste příliš nebezpečný pro naši rasu. Vy k nám ještě nepatříte, duchem jste stále člověk. Někdy to trvá i několik let. Já to znám,“ zamyšleně dodal a hlavou mu bleskly vzpomínky na stavbu Zdi, jak chtěl utéct do Zóny, jeho první ulovený živák a nasládlá chuť prvního sousta. „A proto vám nemůžu dovolit, abyste odsud odešel.“</p> <p>Prosvítající pruhy světla ze střešních oken se již téměř ztrácely v chmurném prostoru pracovny; slunce se začalo ztrácet za těžkými dešťovými mraky.</p> <p>„Můžu poslední přání před popravou?“ ozval se tiše Smoritz.</p> <p>Polanski kývl. Skoro začínal mít toho starého blázna rád.</p> <p>Venku šuměl vítr a obloha se zatáhla do barvy modrého inkoustu.</p> <p>„Chci skončit pomocí mého vynálezu.“</p> <p>„Ale doktore, vy jste nemrtvý. Sám víte, že…“</p> <p>„Gregu, mě nemusíte utěšovat. I já už vím, že tahle zbraň je absolutní i pro vaši… naši rasu. Záleží jen na tom, jak dlouho bude vesmír stát.“</p> <p>„Jste fakt dobrej,“ řekl Wlčák… a stiskl spínač.</p> <p>„Sbohem, doktore.“</p> <p>Na místě, kde dosud stál doktor Smoritz, se roztékala hromádka páchnoucího masa, obklopená ztrouchnivělou zelenavou látkou pokrytou vybledlými, kdysi zářivě tropickými skvrnami. Na jejím vrcholu trůnila rozpraskanou kůží potažená lebka s vyhnilými očními otvory a obnaženými řídkými zuby. Z kupy masa dole trčely nohy obalené zbytky svaloviny a šlach.</p> <p>Nemrtví přežili zastavení vesmíru, to živý člověk nedokázal. Ale čas, jenž plynul v časové slupce, pracoval stejně proti oběma – člověk se nejdříve udusil, a pak jeho tělo mohlo začít tlít; nemrtví se nemuseli dusit. Bez přísunu čerstvého masa měli však i oni svůj vyhrazený časový limit. Byl dlouhý, třebas celé měsíce, ale <emphasis>nikdo </emphasis>to ani nepostřehl. Nemohl. Protože celý vesmír se přece zastavil.</p> <p>Polanski hleděl na pozůstatky starého muže. Tenké paže ležely odevzdaně na zpráchnivělé látce županu a jejich prsty byly vzájemně pevně propletené.</p> <p>„Sbohem, doktore,“ ještě jednou řekl Polanski.</p> <p>Pohlédl na McCalyovou a na hodiny nad obrazem krále.</p> <p>Král je mrtev, ať žije král…</p> <p>Odešel středem.</p> <p><strong>Nekrolog</strong></p> <p>„Bressanutti, vidím, že manželství ti jde k duhu.“</p> <p>Stále mladší a svěžejší informátor se elegantně uklonil.</p> <p>„Díky Luise. Ta ze mne udělala člověka.“</p> <p>„Člověka?!“ zavrtěl hlavou Polanski a důrazně zaklepal zásobníkem lugeru na desku stolu. „To snad ne. Tohle tě učí má malá Lui?!“</p> <p>„Víte, šéfe, začínám si myslet, že být člověk, víte, myslím člověk se vším všudy, i s tím jeho strachem ze smrti a s těma jeho věčnejma problémama, ale hlavně s tím jeho citem, s těma jeho vášněma… že to zas není až tak špatná věc.“</p> <p>„Bressanutti, poslouchej,“ přerušil ho Polanski, odložil zásobník a zvedl se z křesla. „Lidi jako takoví jsou dobrý, to vím. Jsou zajímaví - proto jsem si nechal Luisu. Ale teď tak nemůžeš uvažovat. Je to vymírající rasa a my tímhle,“ pozvedl ze stolu malý černý ovladač, „můžeme milosrdně ukončit celou tu jejich nezdařenou civilizaci. Pomůžeme jim! A kromě toho – už žádné zbytečné lovy, všude maso uložené v nekonečně trvanlivých schránkách, žádné celnice a kvóty, žádné značkované zbraně. A taky žádné plamenomety a explozivní střely… Pamatuješ na naše rozepře ohledně některých obchodů?“</p> <p>Mladý stařík na něj mlčky zíral. Přemýšlel.</p> <p>„Šéfe,“ navázal na Polanského monolog, „možná máte v ruce absolutní zbraň. Ale tak si říkám, s vědomím všeho toho, co jste mi teď povídal, jestli třeba zbytečně nepřijdeme o čerstvé zásoby chodícího masa. Vždyť i ty lovy jsou naše základní potřeba a zábava, ale co vám to vlastně povídám, nosíte přeci čestné lovecké jméno…“ Bressanutti se chvíli odmlčel. Podíval se na Luisu. Slušelo jí to, dnes byla dáma v černém. Pak ještě dodal:</p> <p>„Nemluvě o tom, že i živouni mají právo na férovější zánik, než takhle… Jedním posraným knoflíkem.“</p> <p>Greg se otočil k oknu. Hleděl na vzdálenou, matně zářící Zeď.</p> <p>„Kdyby mohli, zničili by nás úplně stejně. Jedním posraným knoflíkem…“ řekl tiše a pohlédl dolů na zchátralé domy, zašlé výkladní skříně a poloprázdnou ulici.</p> <p>Tady kdysi žili. I on tady někde kdysi žil… Kdysi.</p> <p>„Doporučuji ti, abys Luisu <emphasis>převedl na náš břeh</emphasis>“ poznamenal.</p> <p>„To jí mám ukousnout ruku jenom proto, že jste se dostal na kobylku nějakýmu přechytralýmu živákovi?“</p> <p>„Ukousni jí, co chceš, lidumile. Já si svůj problém musel taky vyřešit,“ stroze odvětil Polanski a nastavil na ovladači první koordináty. Zkontroloval na displeji zacílenou oblast. Zaváhal... Nadešel vůbec čas to použít?</p> <p>A zase mlčky zíral do hloubi ulice. Čekal.</p> <p>Přijde? Přijde vůbec…?</p> <p>Venku začalo drobně pršet.</p> <p>Byl listopad a ze vzdáleného pobřeží sem táhl chlad, vlhko a smutno. Po spoře osvětlených ulicích se ploužily stíny lidí i nelidí. Divná symbióza a divný řád světa. Zóny jsou ještě divnější. A lidé, ti jsou nejdivnější; i když jsou na konečné stanici, jsou – oni, pouhá lovná zvěř – schopni infikovat naše nejschopnější jedince těmi svými podivnými duševními stavy. Soucit, láska, bolest, smutek…</p> <p>Ne! Je přece nadmíru zřetelné, že <emphasis>my </emphasis>jsme vyšší rasa! A jako takoví máme právo na konečné řešení. Bez té jejich citové nákazy…</p> <p>Lehké zaťukání na dveře.</p> <p>„Dále,“ zahučel Polanski – a kdyby to šlo, srdce by mu tlouklo až v hrdle.</p> <p>„Jsem zde, parťáku,“ pronesla ode dveří žena zahalená do starých hadrů.</p> <p>„Vítej doma… Takže to spouštím,“ tiše oznámil oknu Polanski.</p> <p>Bressanutti se zmateně rozhlížel.</p> <p>Luisa pochopila vše. A plakala.</p> <p>„Miláčku, prosím… Vezmi mě k vám, <emphasis>domů. </emphasis>Prosím!“</p> <p>Venku se spustil prudký déšť. Zelené slzy světa stékaly po okenních tabulkách.</p> <p>Greg Polanski Wlčák sevřel rozpraskané rty. Pozvedl magický černý předmět do úrovně očí. Jako uhranutý hleděl na jedinou, malou, zeleně světélkující klávesu.</p> <p>Zaslechl tiché zavření dveří a pomalé, blížící se kroky.</p> <p>McCalyová přešla zšeřelou místností. Stoupla si po jeho boku, zvolna mu položila ruku na rameno – a kdyby to šlo, díky tomu setkání by se jí rozbušilo srdce.</p> <p>Věděla, proč už tehdy mu věřila. Byl to opravdový chlap – a parťák.</p> <p>A ještě bude.</p> <p>• • •</p> <p>Greg pohlédl na McCalyovou. Byl rád, že právě ona je při tom. Že je tady. Ach, ti lidé…!</p> <p>Naposled pohlédl na svět. Tak, jak ho dosud znal. Nebyl zase tak špatný.</p> <p><emphasis>Ale co, třeba ten nový svět bude ještě zajímavější..</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>Věnováno Ondřeji Ne</emphasis><emphasis>f</emphasis><emphasis>fovi,</emphasis></p> <p><emphasis>který</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>roce 1984 četl mou úplně první SF povídku </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Omyl dr. Smithe</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. Měla 5 normostran,</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ručně psané verze jsem ji přepisoval na kufříkovém Consulu</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bazaru</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pojednávala</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zastavení času členem vědecké Akademie. Končila jeho smrtí udušením. (Pozn.: nikoli smrtí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne</emphasis><emphasis>f</emphasis><emphasis>fa, ale toho doktora.) Ondřej mi tehdy na mou přímou otázku: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Není to úplně blbý?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> odpověděl stejně přímo: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne. </emphasis><emphasis>Ú</emphasis><emphasis>PLN</emphasis><emphasis>Ě</emphasis><emphasis> blbý to není.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Dodnes tu dokonale dvojsečnou větu beru jako nadčasové ohodnocení mé působnosti</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oblasti SF. Tak to chodí</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>Vyšlo ve sborníku Je dobré být mrtvý,</emphasis></p> <p><emphasis>Klub J. Verna</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rigor</emphasis><emphasis> Mortis</emphasis><emphasis> Košer džihád Production 2000</emphasis></p> </section> </body> </FictionBook>