%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/974.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>GIBSON,</first-name><last-name>William</last-name></author>
            <book-title>Rozpoznání vzorů</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>GIBSON,</first-name><last-name>William</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>8ae46951-4e7b-4bca-9abf-1623f1f01675</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2011</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>WILLIAM GIBSON</p>

<p>ROZPOZNÁNÍ VZORŮ</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Obálka: Tomasz Maroński</p>

<p>Grafická úprava obálky: Dagmar Krásná</p>

<p>Překlad: Pavel Bakič</p>

<p>Redakce: Helena Šebestová</p>

<p>Copyright © 2003 by William Gibson All Rights Reserved Copyright © 2011 for the Czech translation by Pavel Bakič</p>

<p>Copyright © 2011 for Cover by Tomasz Maroński</p>

<p>Copyright © 2011 for the Czech edition by Laser-books s. r. o.</p>

<p>ISBN 978-80-7193-326-7</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Jackovi</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>1.</strong></p><empty-line /><p><strong>NÁHRADNÍ DOMOV</strong></p>

<p>Pět hodin časového posunu vůči New Yorku a kolem Cayce Pollardové krouží po probuzení v Camden Townu lítí a neúnavní vlci narušeného biorytmu.</p>

<p>Šedá, přízračná hodina, utopená ve vzdutích limbického systému. Mozkový kmen se horečně převaluje a srší nemístnými zvířecími požadavky na sex, potravu, odpočinek, všechno najednou, aniž by něco z toho přicházelo v úvahu.</p>

<p>Včetně potravy, protože v Damienově nové kuchyni je toho k snědku stejně málo jako ve výkladní skříni jejích designérů na Camden High Street. Je krásná na pohled: horní skříňky jsou vyvedené v kanárkově žlutém laminátu, spodní v nemořené lakované olši. Všechny čisté a skoro úplně prázdné, až na krabici obsahující dvě vyschlé snídaňové tyčinky a pár volně pohozených pytlíků bylinkového čaje. Prázdnotou zející německá lednice je tak nová, že z ní táhne jen chlad a degradované polymery.</p>

<p>Cayce naslouchá bílému šumu Londýna a v nejmenším už nepochybuje, že Damienovo vysvětlení jet lagu sedí: její smrtelná duše vlaje desítky kilometrů za ní na jakési přízračné pupeční šňůře a sleduje vysoko nad Atlantikem zmizelou stopu Cayceina letu. Duše nemohou cestovat tak rychle, loudají se, a lidé si na ně musí po přistání počkat jako na ztracená zavazadla.</p>

<p>Cayce přemýšlí, jestli bude s léty hůř a hůř, jestli bude bezejmenná hodina pořád propastnější a bezvýraznější, podivnější a nezajímavější zároveň.</p>

<p>Leží v přítmí Damienovy ložnice, přikrytá stříbřitým čímsi, co má barvu kuchyňských chňapek a pod čím se podle výrobce nejspíš nikdy nemělo doopravdy spát. Na hledání deky byla moc unavená. Od těžkého průmyslového přehozu dělí její pokožku tenká přikrývka z přepychově hustého hedvábí, která je něčím slabě cítit – Cayce předpokládá, že Damienem. Není to nepříjemná vůně. Vlastně jí nevadí, každé hmatatelné pouto s jiným savcem teď přijde vhod.</p>

<p>Damien je kamarád.</p>

<p>Jejich mezipohlavní lego do sebe nezapadá, jak by řekl.</p>

<p>Damienovi je třicet, Cayce o dva roky víc, ale Damien si v sobě hýčká kus nevyzrálosti, něco stydlivého a paličatého, čím odstrašuje investory. Oba ve svých oborech vynikají, aniž by zřejmě věděli proč.</p>

<p>Vygooglete si Damiena a dostanete režiséra klipů a reklam. Vygooglete si Cayce a dostanete „lovkyni trendů“, a když budete číst pozorně, možná si všimnete náznaků, že je něco jako senzibilka, proutkařka ve světě globálního marketingu.</p>

<p>Jak by ovšem poznamenal Damien, ve skutečnosti jde spíš o alergii, chorobnou a občas protivně choulostivou citlivost k sémiotice trhu.</p>

<p>Damien je zrovna v Rusku, kde se vyhýbá renovaci a tvrdí, že točí dokument. Cayce ví, že za matný dojem zabydlenosti v jeho bytě může asistentka produkce.</p>

<p>Překulí se a skoncuje se zbytečnou parodií spánku. Zašátrá po oblečení. Malé černé klučicí tričko od Fruit of the Loom, které nechala pořádně srazit, tenký šedý svetr s výstřihem do véčka, objednaný v balíku šesti kusů od firmy, která je dodává soukromým školám v Nové Anglii, a černé pytlovité levisky pět set jedničky, pečlivě zbavené všech značek. Dokonce i knoflíky na nich nechala před týdnem dohladka zbrousit u zaskočeného korejského zámečníka ve Village.</p>

<p>Vypínač na Damienově italské stojací lampě je na dotek nezvyklý, odlišné tlačítko zadržující odlišné napětí, cizí britskou elektřinu.</p>

<p>Cayce vstane, vkročí do nohavic a celá rozklepaná se narovná.</p>

<p>Svět za zrcadlem. Elektrické zástrčky jsou obrovské, mají tři kolíky a vedou proud, jaký v Americe napájí jedině elektrická křesla. Auta mají uvnitř převrácenou levou a pravou stranu, telefonní sluchátka jsou jinak těžká, jinak vyvážená, obálky paperbacků vypadají jako australské bankovky.</p>

<p>Se zorničkami bolestně staženými halogenovým světlem, jasným jako slunce, mžourá Cayce do opravdového zrcadla, které u šedivé zdi teprve čeká na zavěšení. Vidí v něm vykloubenou loutku s černýma nohama a přeleželými vlasy, zježenými jako záchodová štětka. Zašklebí se na ni a kdoví proč si vzpomene na bývalého přítele, který ji zarytě přirovnával k aktu Jane Birkinové od Helmuta Newtona.</p>

<p>Přes německý filtr si v kuchyni napustí vodu do italské rychlovarné konvice a zacvaká vypínači, jedním na konvici a jedním u zásuvky. Než se voda uvaří, prozkoumá Cayce prázdným pohledem dálavy kanárkově laminovaných skříněk. Sáček dovozové čajové náhražky z Kalifornie ve velkém bílém hrnku. Zalít vařící vodou.</p>

<p>V obýváku si všimne, že Damienův věrný Cube pořád běží, jenom usnul a měkce pulzuje podsvíceným vypínačem. Ukazuje se tu Damienův dvojaký vztah k designu – na jednu stranu k sobě nepustí bytové architekty, dokud mu v podstatě neslíbí, že nebudou dělat svou práci, na druhou stranu se svého Macu drží proto, že ho může obrátit vzhůru nohama a kouzelnou hliníkovou tyčkou z něj vytáhnout vnitřnosti. Vzato kol a kolem to vlastně připomíná pohlaví jedné robotky z jeho klipu.</p>

<p>Usedne na Damienovu pracovní židli s vysokým opěradlem a klikne průhlednou myší. Na světlém dřevě dlouhého selského stolu zaklokotá infračervené světlo. Naskočí prohlížeč. Cayce napíše Fetish:Footage:Forum, fórum klipařských fetišistů; Damien je pevně odhodlaný uniknout nákaze a v životě si adresu nepřidá do záložek.</p>

<p>Načte se hlavní stránka, známá stejně důvěrně jako obývák v kamarádově bytě. Za pozadí slouží snímek vytípnutý z čísla 48, tmavý, skoro monochromatický, bez postav. Jedna ze scén, které vedou ke srovnání s Tarkovským. Jeho dílo zná Cayce vlastně jen z filmových fotografií, i když jednou usnula při promítání <emphasis>Stalkera, </emphasis>uspaná nekonečným švenkem, ve kterém kamera namířená kolmo dolů detailně zabírala louži na poničené mozaikové podlaze. Nepatří ale k těm, kdo se domnívají, že rozbor autorových vlivů něco přinese. Klipařská sekta se skládá z nespočtu menších kultů, nacházejících předobrazy, kde se dá. Truffaut, Peckinpah… Druhá teorie patří k nejméně pravděpodobným a její zastánci pořád čekají, kdy se v klipech tasí.</p>

<p>Cayce se přihlásí na fórum samotné a automaticky přejede očima tituly nových příspěvků a jména diskutérů v novějších vláknech, jestli nezahlédne přátele, protivníky, novinky. Jedno je jasné: nevynořil se žádný nový klip. Poslední tak zůstává panoramatický záběr na pláž, a Cayce nebere názor, podle kterého jde o Cannes v zimě. Francouzští fanoušci strávili natáčením jakž takž podobných scenerií hodiny a stejně na nic nepřišli.</p>

<p>Zaznamená, že její kamarád Parkaboy je po výletu vlakem do Kalifornie zpátky v Chicagu, ale když zprávu od něj otevře, zjistí, že ji chtěl jenom pozdravit, a to doslova.</p>

<p>Klikne na Odpovědět a jako jméno vyplní CayceP.</p>

<p>Taky zdravím, Parkaboyi.</p>

<p>Vrátí se na fórum a svou zprávu už vidí jako odeslanou.</p>

<p>Stránka je pro ni něco jako domov, vyvinula se v jedno z nejstálejších míst v jejím životě, jako oblíbená kavárna, která jaksi existuje mimo mapy a časové zóny.</p>

<p>F:F:F může mít nějakých dvacet pravidelných přispěvatelů a daleko početnější, nezaevidovanou skupinu čumilů. Tři lidé právě chatují, ale aby se člověk dozvěděl, o koho jde, musí sám vstoupit, a na chatu se už Cayce tak dobře necítí. I se známými si při něm připadá divně, má dojem, jako by seděla v neproniknutelně temném sklepě a bavila se s někým na vzdálenost pěti metrů. Odrazuje ji horečné tempo, stručnost příspěvků a pocit, že všichni melou najednou a každý o tom svém.</p>

<p>Cube si tiše povzdechne a podprahově zabručí pevným diskem, jako sporťák podřazující na vzdálené dálnici. Cayce zkusí usrknout čajové náhražky, ale je pořád vařící. Šedé a neurčité světlo se pomalu rozlévá pokojem a odhaluje, co z Damienových věcí přečkalo nedávné práce v bytě.</p>

<p>O jednu zeď se opírá dvojice částečně rozebraných robotů, jen torza a hlavy, jako by šlo o útlé, zřetelně žensky tvarované figuríny pro nárazové testy. Dělaly se s nimi efekty do jednoho z Damienových klipů a Cayce přemýšlí, proč jí v její stávající náladě přijdou tak uklidňující. Nejspíš proto, že jsou skutečně krásné, usoudí. Optimistická ztvárnění ženskosti. Sci-fi kýč Damiena nezajímá. V ranním polosvětle jako by figuríny vystoupily ze snu, malá prsa se lesknou, bílý plast matně září jako zašlý mramor. Je za tím ale soukromý fetiš – Cayce ví, že je Damien nechal vyrobit podle odlitku své předpředminulé přítelkyně.</p>

<p>Z hotmailu stáhne čtyři zprávy, ale ani jednu se jí nechce otvírat. Mail od mámy a třikrát spam. Dvakrát za ní zase dolézají s prodlužováním penisu a jednou přikazují: Zvyšte svou velikost prsou Dramaticky.</p>

<p>Smaže spam. Usrkne čajové náhražky. Sleduje, jak šedé světlo přechází v den.</p>

<p>Nakonec zavítá do Damienovy nově vybavené koupelny. Přijde jí, že by se v ní mohla sprchovat před prohlídkou sterilizované vesmírné sondy, nebo jako kdyby hrála ve filmu o Černobylu a sovětští technici v gumových kombinézách z ní právě sňali olověný oblek a připravují se ji vydrhnout kartáči s dlouhými násadami. Sprcha se dá ovládat lokty, aby vydrhnuté ruce zůstaly sterilní.</p>

<p>Stáhne si svetr a triko a rukama, nikoli lokty, sprchu pustí a nastaví teplotu.</p>

<p>Čtyři hodiny na to je na prestižní adrese v zapadlé uličce jménem Neal’s Yard, cvičí pilates na stroji zvaném reformátor a na nejbližší průjezdné ulici ji čeká auto s řidičem, kterého poslal Blue Ant. Reformátor je velice dlouhá, velice nízká, neurčitě zlověstná lavice se spoustou pružin, upomínající na Výmarskou republiku. Cayce na ní leží a nohama se odráží od opěrky na konci. Polstrovaná podložka pod jejími zády jezdí za tichého drnkání pružin dopředu a dozadu po kolejničkách ve vnitřní části rámu. Deset opakování, pak desetkrát na špičkách, desetkrát na patách… V New Yorku cvičí ve fitcentru, kam chodí profesionální tanečníci, ale v Neal’s Yard je dnes ráno zřejmě sama. Od pohledu to nebude dlouho, co podnik otevřeli, a nejspíš tu tenhle druh cvičení ještě není tak populární. Ocitla se koneckonců v zrcadlovém světě, říká si, kde se ještě berou všelijaké přežité drogy: lidé tu kouří a pijí, jako by to prospívalo zdraví, a nejspíš jsou pořád zakoukaní do kokainu. Heroin, alespoň to četla, je tu levnější než kdy dřív, protože je trh pořád přesycený z toho, jak se Afghánistán zpočátku rychle zbavoval zásob.</p>

<p>Po deseti opakováních přenese tlak ze špiček na paty a napne krk, aby si ověřila, že má nohy řádně srovnané. Oblíbila si pilates, protože jí nepřijde meditativní jako jóga. Člověk nesmí polevit v pozornosti a musí dávat pozor.</p>

<p>Soustředěním bojuje proti nervozitě, která na ni padla, proti trémě, jaká se jí před pracovní schůzkou už dlouho nezmocnila.</p>

<p>Pobyt jí hradí Blue Ant, firma s poměrně nemnoha stálými zaměstnanci, celosvětová agentura, kterou by bylo přesnější označit za post-geografickou než nadnárodní a která se vůči hřmotným býložravcům reklamního ekosystému od začátku profiluje jako hbitý živočich, nezatížený zbytečným nákladem. Nebo možná jako tvor založený na jiné než uhlíkové bázi, který se vším všudy vyskočil z hladkého a ironického čela svého zakladatele Huberta Bigenda, držitele belgických dokladů, který vypadá jako Tom Cruise, kdyby se živil krví panen a čokoládovými pralinkami.</p>

<p>Jediné, co se na něm Cayce líbí, je to, že ho nejspíš nikdy ani v nejmenším nenapadlo, že by jeho jméno mohlo někomu přijít k smíchu. Bez toho by byl pro ni ještě nesnesitelnější.</p>

<p>Má k tomu čistě osobní důvody, i když jen zprostředkované.</p>

<p>Zatímco se patami odstrkuje od podložky, podívá se na hodinky, korejský klon staromódního Casia G-Shock. Všechna loga jsou z plastového povrchu ohlazená kusem extra jemného brusného papíru z Japonska. Za padesát minut má být v kancelářích Blue Antu v Soho.</p>

<p>Přehodí přes opěrku pro nohy dvojici podložek z poddajné zelené pěny, ve správné pozici o ně opře chodidla, zdvihne je na neviditelných podpatcích a začne s další desítkou opakování.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>2.</strong></p><empty-line /><p><strong>MRCHA</strong></p>

<p>Ve výloze obchodu specializovaného na módní doplňky se odrážejí CPU, ve kterých vyrazila na schůzku: čisté triko od Fruit of the Loom, černá MA-1 od Buzze Ricksona, anonymní černá sukně ze second-handu v Tulse, černé legíny, které na sobě měla při cvičení, černé boty harajaku ve stylu japonských školaček. Místo kabelky si nese obálku z černého východoněmeckého plastu, koupenou přes eBay – buď přímo erární kousek od Stasi, nebo alespoň věrnou nápodobu.</p>

<p>Přes matný odraz svých šedých očí si Cayce prohlíží bundy armádního střihu, košile od Bena Shermana a manžetové knoflíčky zpracované podle terčíků, kterými RAF označovala křídla Spitfirů.</p>

<p>CPU. Cayce-pollardovské uniformy. Tak Damien říká jejímu oblečení. CPU jsou buď černé, nebo bílé či šedivé a pokud možno vypadají, jako by přišly na svět bez lidského zásahu.</p>

<p>Lidé v tom vidí zásadový minimalizmus, ale ve skutečnosti se Cayce moc ochomýtala v útrobách módních reaktorů a jako vedlejší důsledek se jí nemilosrdně scvrkl okruh toho, co může a je ochotná nosit. Je na módu doslova alergická. Snese jedině oblečení, které by na sebe mohla bez většího pozastavování vzít kdykoli mezi roky 1945 a 2000. Vyhlásila designu zákaz vstupu, tvoří jednočlennou buňku odporu, jejíž střídmost přitom neustále hrozí rozpoutat vlastní kult.</p>

<p>Soho kolem ní kypí životem, páteční dopoledne spěje k propitým obědům a obezřetnému tlachání v nespočetných restauracích. Do jedné z nich, pojmenované Charlie nesurfuje, půjdou po schůzce na obligátní oběd, jenomže Cayce cítí, jak se znovu propadá do kilometry hlubokého údolí mezi vlnami jet lagu, na kterých si bude muset zasurfovat. Nedostatek serotoninu, opožděný přílet její duše.</p>

<p>Podívá se na hodinky a vyrazí ulicí k Blue Antu, v jehož prostorách donedávna sídlila agentura staršího, přímočařejšího ražení.</p>

<p>Jasně šedou misku nebe křižují kondenzační čáry a zatímco Cayce mačká zvonek, aby se v Blue Antu ohlásila, napadne ji, že si měla vzít sluneční brýle.</p>

<p>Sedí naproti Bernardu Stonestreetovi, kterého už zná z newyorské pobočky. Je pořád stejně bledý, ani pih mu neubylo a zrzavé vlasy mu trčí jako plameny na obrazech Aubrey Beardsleyho. Možná si je tak přeležel, ale spíš se na něm činil drahý kadeřník. Jeho oblek Cayce zařadí jako výrobek Paula Smithe, přesněji sako střihu 118 a kalhoty 11T, obojí z černé látky. V Londýně zřejmě Bernard volí oblečení za kdovíkolik tisíc liber, které vypadá, jako by ho na sobě nikdy neměl, dokud se v něm na dnešek nevyspal. V New Yorku dává přednost dojmu, že právě prošel zevrubnou péčí celého shluku specialistů. Odlišná kulturní kritéria.</p>

<p>Nalevo od něj sedí Dorotea Benedettiová, vlasy stažené dozadu s puntičkářskou upjatostí, která podle Cayceina podezření signalizuje zároveň věcnost a potíže. Dorotea, kterou Cayce zná od vidění z méně významných záležitostí v New Yorku, zastává nějakou celkem vysokou pozici u grafického studia Heinzi&amp;Pfaff. Ráno přiletěla z Frankfurtu, aby předvedla první náčrt loga, které H&amp;P navrhli pro jednoho ze dvou největších světových výrobců sportovní obuvi. Bigend soudí, že firma potřebuje zásadně změnit image, ale podrobnosti zatím nerozvedl. Prodej sportovních bot, „tenisek“, jak se jim říká ve světě za zrcadlem, střemhlav klesá, a skejťácká obuv, která je začala vytlačovat, si taky nevede zrovna zázračně. Cayce si v ulicích začala všímat bot, které soukromě označuje jako „městský survival“, a třebaže jde zatím jen o vynalézavost jejich nositelů, nepochybuje, že nebude trvat dlouho a módní průmysl jejich osobitost zpeněží.</p>

<p>Novým logem se má firma odrazit do nového století a Cayce si kvůli její dobře zpeněžitelné alergii zavolali, aby osobně uplatnila své největší nadání. Přijde jí to zvláštní, nebo aspoň překonané. Nestačila by telekonference? Možná je ve hře tolik, že se musí hledět na bezpečnost, ale už je to nějakou dobu, co musela New York opustit pracovně.</p>

<p>Ať je to jak chce, Dorotea věc zřejmě bere vážně. Smrtelně vážně. Na stole před ní leží čtverec o straně čtyřiceti centimetrů, elegantní šedá obálka z tuhého papíru, srovnaná na stole s možná o milimetr přehnanou pečlivostí a nesoucí střízlivé a zároveň rozmarné logo firmy Heinzi&amp;Pfaff. Zapečetěná je jednou z těch draze historizujících drobností: provázkem se dvěma nevelkými hnědými lepenkovými knoflíky.</p>

<p>Cayce odvrátí pohled od Dorotey i obálky a usoudí, že do konferenční místnosti ve druhém patře kdysi někdo nasypal hromadu premileniálních liber. Vypouklé dřevěné obložení připomíná salon první třídy v transatlantickém zepelínu. Ve světlém dýhování si všimne šroubů, donedávna nesoucích logo předchozí agentury, a k vidění jsou už i první varovné známky renovace v režii Blue Antu: lešení v chodbě, ze kterého někdo kontroloval trubky, a role nových koberců, vyskládané jako plastem obalené klády z polyesterového lesa.</p>

<p>Cayce napadne, jestli si dnes Dorotea neusmyslela trumfnout její minimalizmus. V tom případě se nepovedlo: její černé šaty působí sice na první pohled jednoduše, ale vysílají hned několik zpráv najednou, nejspíš v alespoň třech různých jazycích. Ricksona si Cayce přehodila přes opěradlo a teď Doroteu přistihne, jak po něm pošilhává.</p>

<p>Bunda s fanatickou muzeální věrností kopíruje střih americké armádní pilotky MA-1, nejpraktičtějšího a nejikoničtějšího oděvu minulého století. Cayce se obává, že Dorotein pomalu probublávající vztek už stihl pořádně vzkypět, když jí seplo, že MA jednička přebíjí jakékoli úsilí o minimalizmus, protože vášeň pohánějící její maniakální japonské výrobce s módou ani vzdáleně nesouvisí.</p>

<p>Cayce například ví, že charakteristické zvlnění švů na rukávech původně vzniklo tak, že se předválečné šicí stroje bouřily proti novému kluzkému materiálu zvanému nylon. U Ricksona tenhle detail zdůraznili, ovšem sotva patrně, a provedli stovku dalších úprav, nenápadných úprav, ve kterých se projevila nábožná, typicky japonská úcta k předloze. Nápodoba je nakonec skutečnější než originál. Jde o jednoznačně nejdražší kus oblečení, který Cayce vlastní, a těžko by za něj hledala náhradu.</p>

<p>„Dovolíte?“ vytáhne Stonestreet krabičku cigaret značky Silk Cut. Cayce, která sama nikdy nekouřila, je považuje za britskou obdobu japonských Mild Seven, první volbu kreativců.</p>

<p>„Ovšem,“ odpoví. „Poslužte si.“</p>

<p>Na stole dokonce leží popelník, malý, kulatý a čistě bílý. V Americe by na obchodní schůzce působil stejně obstarožně jako ony ploché, filigránsky vypracované absintové lžičky. (Cayce ví, že i na ty se dá v Londýně narazit, ale při jednání se s nimi zatím nesetkala.) „Doroteo?“ omezí Stonestreet nabídku cigarety. Když Dorotea odmítne, vloží si filtr mezi výmluvné, ale dobře kontrolované rty a vytáhne zápalky, které nejspíš dostal večer v nějaké restauraci. Krabička působí málem stejně nákladně jako Doroteina šedá obálka. Stonestreet si zapálí. „Promiňte, že vás sem kvůli tomu musím tahat, Cayce,“ omluví se. Vyhořelá zápalka keramicky cinkne o popelník.</p>

<p>„Je to moje práce, Bernarde,“ řekne Cayce.</p>

<p>„Vypadáte unaveně,“ poznamená Dorotea.</p>

<p>„Čtyřhodinový rozdíl,“ usměje se Cayce koutky úst.</p>

<p>„Zkoušela jste ty novozélandské pilulky?“ zeptá se Stonestreet. Cayce se rozpomene, že jeho americká manželka, někdejší představitelka pohledné naivky v záhy uťatém klonu <emphasis>Akt X,</emphasis> rozběhla vágně homeopatickou kosmetickou řadu a zřejmě s ní sklízí úspěchy.</p>

<p>„Jacques Cousteau tvrdil, že jet lag je jeho nejoblíbenější droga.“</p>

<p>„Takže?“ zadívá se Dorotea významně na obálku od H&amp;P.</p>

<p>Stonestreet proudem vyfoukne kouř. „Pravda, pustíme se do toho.“</p>

<p>Oba se na ni otočí. Cayce zkříží pohled s Doroteiným. „Já jsem připravená.“</p>

<p>Dorotea vytáhne motouz zpod kartonového knoflíku blíž ke Cayce, otevře obálku a vsune dovnitř palec a ukazováček.</p>

<p>Rozhostí se ticho.</p>

<p>„Do toho,“ pobídne ji Stonestreet a típne silkcutku.</p>

<p>Dorotea vytáhne z obálky obdélník křídové čtvrtky. Špičkami prstů s dokonalou manikúrou ji uchopí za horní rohy a ukáže ji Cayce.</p>

<p>Kresbu, která se na ní vyjímá, tvoří černé klikyháky vyvedené tlustým japonským štětcem, poznávací znamení samotného Herr Heinziho. Cayce náčrt ze všeho nejvíc připomíná synkopovanou spermii, jakou mohl kolem roku 1967 nakreslit Rick Griffin, americký tvůrce undergroundových komiksů. Vnitřní radar jí okamžitě hlásí, že jejím mlhavým nárokům logo nevyhovuje. Jak to pozná, sama neví.</p>

<p>Krátce si ale představí nespočet asijských dělníků, kteří by v případě jejího souhlasu strávili léta přenášením různých verzí symbolu na nekonečný a neutuchající příval obuvi. Co by pro ně ta poskakující spermie znamenala? Pronikla by jim nakonec do snů? Kreslily by ji jejich děti křídou na zápraží, ještě než by se dozvěděly, že jde o obchodní značku?</p>

<p>„Ne,“ rozhodne.</p>

<p>Stonestreet si povzdechne. Nijak dramaticky. Dorotea vrátí náčrtek do obálky, ale nenamáhá se ji znovu zapečetit.</p>

<p>Ve smlouvě pro podobné konzultace si Cayce vymiňuje, že po ní nikdo nesmí vyžadovat jakýkoli rozbor nebo tvůrčí vklad. Má výhradně posloužit jako velice specifická lidská obdoba lakmusového papírku.</p>

<p>Dorotea si vezme od Stonestreeta cigaretu, zapálí si a sirku pohodí na stůl vedle popelníku. „Jak bylo v zimě v New Yorku?“</p>

<p>„Chladno,“ odpoví Cayce.</p>

<p>„A teskno? Je tam pořád tak teskno?“</p>

<p>Cayce mlčí.</p>

<p>„Zůstanete tady, zatímco se vrátíme ten návrh… přeonačit?“ zeptá se Dorotea.</p>

<p>Cayce by zajímalo, jestli si Dorotea myslí, že to slovo právě vymyslela. „Jsem tu na dva týdny,“ řekne. „Hlídám kamarádovi byt.“</p>

<p>„Tak dovolená.“</p>

<p>„Ne, jestli budu pracovat na tomhle.“</p>

<p>Dorotea mlčí.</p>

<p>„Musí to být těžké,“ zahuhlá Stonestreet přes dlouhé pihovaté prsty, nad kterými jako plameny šlehající z hořící katedrály srší jeho vrabčí hnízdo. „Když se vám něco nelíbí. Myslím pocitově.“</p>

<p>Cayce přihlíží, jak Dorotea vstává a se silkcutkou v ruce si u pultu nalévá sklenici Perrieru.</p>

<p>„To není žádné líbí-nelíbí, Bernarde,“ vysvětluje Cayce a znovu se na Stonestreeta otočí. „Vezměte si támhle tu roli koberce – buď je modrý, nebo není. A mému pocitovému rozpoložení je to úplně jedno.“</p>

<p>Zavane kolem ní negativní energie, jak se Dorotea vrací na místo.</p>

<p>Dorotea postaví sklenici vedle obálky a se značnou neobratností típne cigaretu. „Promluvím si s Heinzim odpoledne. Zavolala bych mu hned, ale vím, že má ve Stockholmu jednání s Volvem.“</p>

<p>Vzduch zhoustl kouřem a nutká Cayce ke kašli. „Nikam nespěcháme,“ řekne Stonestreet a Cayce doufá, že tím myslí naprostý, ale naprostý opak.</p>

<p>Zaplněný Charlie nabízí vietnamské jídlo šmrncnuté Kalifornií a okořeněné větší než obvyklou porcí francouzské koloniální kuchyně. Bílé zdi zdobí obrovské černobílé zvětšeniny, detailně zachycující Zippa z období vietnamské války. Zapalovače jsou zdobené hrubě načrtnutými symboly americké armády, ještě hrubšími erotickými malůvkami a přes šablonu nastříkanými slogany. Až na obhroublé čmáranice a obsah hesel to Cayce připomíná fotografie náhrobků na konfederačních hřbitovech, a vietnamská válečná výzdoba naznačuje, že restaurace už bude otevřená nějaký ten rok.</p>

<p>MÍT FARMU V PEKLE A BARÁK VE VIETNAMU</p>

<p>STŘELIL BYCH OBOJÍ</p>

<p>Vyfotografované zapalovače jsou tak zašlé, poškrábané a zarezlé potem, že Cayce může být dost dobře první, kdo nápisy rozluštil.</p>

<p>POHŘBĚTE MĚ NA BŘIŠE AŤ MI SVĚT LÍBÁ PRDEL</p>

<p>„Jestli to nevíte, Heinzi je jeho skutečné příjmení,“ prozradí Stonestreet a podruhé rozlije kalifornský cabernet, který Cayce popíjí, i když ví, že by neměla. „Jako přezdívka to jenom zní. Křestní jména ovšem dávno zmizela po anglicku.“</p>

<p>„Prošla za zrcadlo,“ přitaká Cayce.</p>

<p>„Co prosím?“</p>

<p>„Promiňte, Bernarde. Jsem utahaná.“</p>

<p>„Ty prášky. Ze Zélandu.“</p>

<p>SVĚT JE DĚVKA</p>

<p>CO JÍ ZAPLATÍŠ ŽIVOTEM</p>

<p>„To přejde.“ Usrkne vína.</p>

<p>„Ale ona je vážně případ, co říkáte?“</p>

<p>„Dorotea?“</p>

<p>Stonestreet zakoulí očima. Mají osobitou hnědou barvu, přecházející jakoby do jodisolu – duhově lesklá s měděnkovým nádechem.</p>

<p>173. VÝSADKOVÁ</p>

<p>Cayce se optá na jeho americkou manželku a Stonestreet začne svědomitě popisovat, jak na trh uvedli pleťovou masku na bázi okurky, malou, ale o to klíčovější součást poslední produktové řady, a letmo nechá svoji společnici nahlédnout do zákulisí distribuce. Dorazí oběd. Cayce se soustředí na kousky smažených jarních závitků, přejde na autopilota, pravidelně přikyvuje a zaujatě zdvihá obočí. Je ráda, že břemeno rozhovoru leží na Stonestreetovi, svezla se totiž mezi vlnami pořádně hluboko a půl skleničky cabernetu jí taky nepřidalo, takže ví, že bude nejlepší zachovat dekorum, dostat něco do žaludku a zmizet.</p>

<p>Ale hřbitovní zapalovače jí svými existenciálními žalozpěvy nedají pokoj.</p>

<p>PHU CAT</p>

<p>Výzdoba, která doopravdy přitáhne pozornost návštěvníků, není nejlepší nápad, zvlášť když je někdo nadaný neobvyklou, hluboce zakořeněnou a přitom neurčitě vymezenou senzitivitou jako Cayce.</p>

<p>„A když to vypadalo, že do toho Harvey Nichols nepůjde…“</p>

<p>Přikývnout, povytáhnout obočí, sežvýkat jarní závitek. Funguje to. Když jí chce Stonestreet dolít, zakryje sklenku rukou.</p>

<p>Tak bez problémů přestojí zbytek oběda s Bernardem Stonestreetem, i když z hřbitovních zapalovačů po zdech na ni sem tam vyskočí emblematické místní jméno (CU CHI, QUI NHON), a pak Stonestreet konečně zaplatí a oba se zvednou k odchodu.</p>

<p>Cayce sáhne po ricksonu přehozeném přes opěradlo a vzadu na levém rameni spatří okrouhlou, čerstvou díru, určitě vypálenou cigaretou. Na okrajích jsou sotva viditelné hnědé kuličky roztaveného nylonu. Dírou je vidět šedá podšívka, kterou si otaku od Ricksona určitě nejdřív pečlivě nastudovali, aby odpovídala armádním specifikacím z doby studené války.</p>

<p>„Děje se něco?“</p>

<p>„Ne,“ odpoví Cayce, „nic.“ Hodí zničenou bundu na sebe.</p>

<p>Cestou ven si u dveří všimne mělké vitrínky, kde se za plexisklem vyjímá asi tucet nefalšovaných zapalovačů z Vietnamu, a bezděčně se podívá zblízka.</p>

<p>NATÁHNI BRKA NEBO SI VYSER VOKO</p>

<p>Přesně to by teď nejradši vpálila Dorotee, ale nejspíš s tím nic neudělá a jenom svůj vztek obrátí proti sobě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>3.</strong></p><empty-line /><p><strong>PŘÍLOHA</strong></p>

<p>Vyrazila do obchodního domu Harvey Nichols a udělalo se jí zle.</p>

<p>Mělo ji to napadnout.</p>

<p>Ta její alergie na značky.</p>

<p>Dostihla ji v pánském oddělení. Cayce naivně doufala, že jestli někde budou mít ricksona, tak v Nicholsově viktoriánském paláci, zdvihajícím se jako korálový útes naproti výstupu z podzemky na stanici Knightsbridge. Někde v přízemí v oddělení kosmetiky dokonce mají okurkovou masku Heleny Stonestreetové, na které jí Bernard vysvětloval, jak na místní manažery uplatnil své nemalé přesvědčovací schopnosti.</p>

<p>Ale u suterénní výlohy Tommyho Hilfigera se všechno svezlo šejdrem. Záchvat značkové alergie, se slabší varovnou aurou než obvykle. Někdo si dá jediný burák a hlava se mu nafoukne jako basketbalový míč. U Cayce to odnáší mozek.</p>

<p>Tommy Hilfiger funguje spolehlivě, a to si Cayce myslela, že už jí od něj nic nehrozí. V New Yorku se říkalo, že je za zenitem. Značka se udrží, jako Benetton, ale přestane pro ni být vyloženě jedovatá. Nejspíš za to může místní kontext, to, že v Londýně problémy nečekala. Reakce se spustí bez varování, jako by Cayce prudce kousla do alobalu.</p>

<p>Letmý pohled doprava a lavina se utrhne. Tommyho výrobky se jí řítí na hlavu jako padající hora.</p>

<p>To si to proboha neuvědomují? Prodávají simulakra simulaker simulaker, naředěný výluh z Ralpha Laurena, který už tak jenom rozbředával nejslavnější období Brooks Brothers, kteří zase podupali výrobky z Jermyn Street a Savile Row, když svoje konfekční oblečení začali kořenit pletenými polokošilemi a armádními proužky a utrhla se jim ruka. Ale Tommy je každopádně naprosté dno, černá díra. Zaručeně vyznačuje horizont událostí, za kterým už nejde být nepůvodnější, vzdálenější jakékoli originalitě, vyprázdněnější. Cayce v to alespoň doufá, a i když si nemůže být jistá, chová podezření, že právě tomuhle vděčí Tommy za svou letitou všudypřítomnost.</p>

<p>Potřebuje z tohohle labyrintu značek vypadnout, a to zoufale, jenže eskalátory by ji vyhodily zpátky na Knightsbridge, který jí najednou přijde jako totéž v bledě modrém. Každý krok by ji stál spoustu sil, a to ještě ulice vede na Sloane Square, další hnízdo toho čehosi, na co je alergická. Stojí tam butik Laury Ashley, a to může skončit škaredě.</p>

<p>Pak si vzpomene, že tady v pátém patře mají potraviny v kalifornském stylu, odlehčenou verzi Dean&amp;Deluca s restaurací, kde uprostřed hučí samostatný a podivně seskládaný robotický pás na suši, a s barem, kde dostala vynikající kávu.</p>

<p>Kofein si pro dnešek nechávala v záloze jako zázračný lék na nedostatek serotoninu a prazvláštní pocity, které jí cloumají. Zajde si tam. Mají tu výtah. Ano, výtah: sice je velký jako šatní skříň, ale platí o něm, že co je malé, to je hezké. Najde ho a sveze se jím. Hned.</p>

<p>Kabina jako zázrakem dorazí prázdná, Cayce nastoupí a stiskne pětku. „Jsem celá rozechvělá,“ ozve se při zavírání dveří uchvácený ženský hlas, přestože si je Cayce jistá, že je v na výšku postavené rakvi tvořené zrcadly a kartáčovanou ocelí sama. Naštěstí už tady výtahem jela a tak ví, že odtělesněné hlasy v něm znějí pro pobavení zákazníků. „Mmmmmm,“ zamručí mužský exemplář téhož druhu. Cayce se vybavuje jediné místo s podobnou zvukovou kulisou, záchodky luxusní hamburgrárny na Rodeo Drive, kde se před lety setkala s nevysvětlitelným bzučením hmyzu. Evokovalo mouchy, ale to snad nemohl být záměr.</p>

<p>Jestli designoví duchové říkají ještě něco, Cayce se to daří vytěsnit, než výtah jako zázrakem vyjede bez zastavení do pátého patra.</p>

<p>Vstoupí do bledého světla, rozptýleného přemrštěným množstvím skla. Obědvá tu méně zákazníků, než si vybavuje z minula, ale jediné oblečení na patře je to, které mají lidé na sobě nebo v exkluzivních nákupních taškách, a tak otok může pěkně splasknout.</p>

<p>Cayce se zastaví u pultu s masem a prohlíží si vystavené kusy, nasvícené jako tváře ještě neokoukaných mediálních hvězdiček. Biologicky se nejspíš vyznačují čistotou, na kterou sama nikdy nedosáhne: zvířata držela přísnější dietu, než jakou v rozhovorech propaguje Stonestreetova žena.</p>

<p>U baru pokuřuje z věčných cigaret několik eurosamců v tmavých oblecích.</p>

<p>Cayce se namáčkne k pultu a upoutá barmanovu pozornost.</p>

<p><emphasis>„Time Out?“</emphasis> vyslouží si poněkud zamračený pohled. Vlasy má barman brutálně sestřižené a pozoruje ji zpoza obrovských, škrabošce podobných italských brýlí s černými obroučkami. Cayce to připomene smajlíky, komiksové tvářičky splichtěné z interpunkčních znamének k vyjádření dětinsky prostých emocí. Barmanovy brýle by mohla nahradit osmička, jeho nos spojovník, ústa lomítko.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„<emphasis>Time Out.</emphasis> Ten týdeník. Byla jste na konferenci. ISU.“</p>

<p>Institut současného umění, její poslední návštěva v Londýně. Doprovázela ženu, která na provinční univerzitě přednášela taxonomii značek. Na Mailu mrholilo. Publikum bylo cítit zmoklou vlnou a cigaretami. Cayce to vzala, protože mohla strávit pár dní u Damiena.</p>

<p>Tou dobou mu série reklam pro skandinávskou automobilku umožnila koupit dům, kde předtím několik let žil v podnájmu. Cayce už vypadlo, že tehdy z titulu lovkyně trendů napsala pár řádků pro <emphasis>Time Out.</emphasis></p>

<p>„Zajímáte se o klipy,“ zúží barman oči, uzavřené v závorkách z černého italského plastu.</p>

<p>Damien napůl vážně tvrdí, že fanoušci videí tvoří první skutečné zednářstvo nového století.</p>

<p>„Byl jste tam?“ zeptá se Cayce, vyvedená z míry náhlým zvratem. Rozhodně není žádná celebrita a neznámí lidé ji obvykle nepoznávají. Klipy už jsou ale takové, překračují hranice a nabourávají obvyklý pořádek.</p>

<p>„Já ne, jeden kamarád.“ Sklopí oči a přejede bar neposkvrněnou bílou utěrkou. Okousaná kůžička a příliš volný prsten. „Říkal mi, že na vás pak narazil na nějaké stránce. Dohadovala jste se s někým o <emphasis>Čínském vyslanci.“</emphasis> Znovu vzhlédne. „Snad vážně nevěříte, že by to byl on.“</p>

<p><emphasis>On</emphasis> je Kim Hi-bak, mladý a osobitý korejský režisér, autor zmíněného snímku, rozvleklého artového hitu, který si vysloužil srovnání s klipy a dokonce i domněnku, že je točí sám Kim. Nadhodit něco takového před Cayce je podobné, jako položit papeži otázku, jestli ho tahleta katarská hereze nechává v klidu.</p>

<p>„Ne,“ odmítne rozhodně. „Ovšemže ne.“</p>

<p>„Nový kousek,“ zamumlá barman překotně.</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>„Dneska ráno. Čtyřicet osm vteřin. Jsou v něm oni.“</p>

<p>Cayce s barmanem jako by se ocitli v bublině, do které nepronikne žádný zvuk. „Říkají něco?“ zeptá se Cayce.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Viděl jste to?“</p>

<p>„Ne. Někdo mi poslal esemesku.“</p>

<p>„Nic mi neprozrazujte,“ varuje ho Cayce a ovládne vzrušení.</p>

<p>Barman poskládá bílou utěrku. Od eurosamců k nim zavanou modré gitanky. „Něco k pití?“ Bublina praskne a propustí zvuk.</p>

<p>„Espresso, dvojité.“ Otevře východoněmeckou obálku a sáhne dovnitř pro těžké zrcadlové drobáky.</p>

<p>Barman jí napouští espresso z černého přístroje opodál. Zvuk unikající stlačené páry. Na fóru to už určitě vře, první příspěvky naskakují podle časových zón a toho, jak se klip šířil a kde se objevil. Ukáže se, že nejde vystopovat a že ho někdo buď uploadoval z dočasné mailové adresy, často z půjčené IP a někdy ze stejně dočasného mobilního čísla, nebo přes anonymizér. Pak ho fanoušci klipů, neúnavně pročesávající web, našli na nějaké stránce, na kterou jde zavěsit soubor s videem a dál se o něj nestarat.</p>

<p>Barman se vrátí s kávou v bílém hrníčku na bílém podšálku, položí ji před Cayce na leskle černý pult a poblíž umístí ocelový košík s odděleními pro jednotlivé druhy britského cukru, celkem alespoň tři. Další zvláštnost světa za zrcadlem: cukr. Je ho tu víc, a nejen tam, kde by ho člověk čekal.</p>

<p>Připravila si komínek šesti těžkých librových mincí.</p>

<p>„Na účet podniku.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>Eurosamci se hlásí o další pití a barman se je vydá obsloužit. Vypadá jako Michael Stipe na steroidech. Cayce zase shrábne čtyři mince a zbytek pošoupne do stínu cukřenky. Rychle do sebe dvojité presso hodí bez slazení a vydá se pryč. Na odchodu se ohlédne. Barman se za ní přísně dívá z hlubin černých závorek.</p>

<p>Černým taxíkem na metro do Camdenu.</p>

<p>Nával tommyfobie naštěstí opadl, ale pomyšlení na zpožděnou duši se rozlilo do nedohledných koňských šířek.</p>

<p>Cayce dostane strach, že ztratí vítr z plachet, než stihne nakoupit zásoby. S košíkem v ruce přepne v supermarketu na High Street na autopilota. Zrcadlové ovoce. Mletá kolumbijská káva. Polotučné mléko.</p>

<p>V blízkém papírnictví s širokou nabídkou uměleckých potřeb koupí matně černou izolační pásku.</p>

<p>Na Parkway si cestou k Damienovu bytu všimne plakátu vylepeného na lampě. Deštěm vyšisovaný monochromní záběr z jednoho klipu.</p>

<p>Jeho pohled, jakoby z velké hloubky.</p>

<p>Pracuje u Cantor Fitzgerald. Zlatý snubní prsten.</p>

<p>Mail od Parkaboye je bez textu. Jenom příloha.</p>

<p>Cayce sedí u Damienova počítače, před sebou french press na přípravu dvou šálků, který koupila na Parkway. Aromatický závan silné kolumbijské kávy. Neměla by ji pít – spánek nezažene, spíš si jen zajistí noční můry a zase se celá rozklepaná probudí v tu děsnou hodinu. Ale při novém klipu musí být pozorná. Soustředěná.</p>

<p>Otevírání přílohy s novým filmem se vyvinulo v zásadní prahový zážitek. Mezistav.</p>

<p>Parkaboy označil přiložený soubor jako #135. Sto třicet čtyři předchozích útržků – čeho? Rozpracovaného díla? Něčeho dokončeného před lety a dávkovaného teď kdovíproč v ukázkách?</p>

<p>Na fórum se nedívala. Prozrazují tam děj. Cayce se snaží, aby na ni každý nový klip zapůsobil sám o sobě.</p>

<p>Parkaboy je toho názoru, že člověk by měl k novým záběrům přistupovat, jako by ještě žádné neviděl, a vymanit se tak na chvíli filmu nebo filmům, které si v hlavě vědomě či nevědomě skládá od prvního setkání.</p>

<p>Homo sapiens stojí na rozpoznání vzorů, tvrdí. Je to dar a past zároveň.</p>

<p>Cayce zvolna stlačí filtr.</p>

<p>Slije kávu do hrnečku.</p>

<p>Bundu přehodila jako pláštík přes hladká ramena jedné robotické nymfy, bílého torza opřeného o šedivou zeď a vyváženého na nerezové stydké kosti. Nezúčastněný zájem. Slepý klid.</p>

<p>Pět odpoledne a Cayce sotva drží oči otevřené.</p>

<p>Zdvihne hrneček černé, neoslazené kávy. Klikne myší.</p>

<p>Pokolikáté už?</p>

<p>Jak je to dlouho, co se nechala pohltit snem, jak Maurice popisuje chvíli, kdy člověk klipům propadne?</p>

<p>Damienův Studio Display vyplní neproniknutelná temnota, jako by Cayce byla přítomná samotnému zrodu kinematografie, tomu lumiérovskému okamžiku, kdy se parní lokomotiva chystá vyřítit z plátna a obecenstvo před ní prchá do pařížské noci.</p>

<p>Světlo a stín. Lícní kosti milenců v předehře k objetí.</p>

<p>Cayce se zachvěje.</p>

<p>Za celou tu dobu se zatím jedinkrát nedotkli.</p>

<p>Naprostou temnotu kolem narušuje povrchová struktura nějakého materiálu. Beton?</p>

<p>Na sobě mají totéž co vždycky, oblečení, o kterém se dlouze rozepisovala, protože ji fascinovala jeho nadčasovost, něco, co zná a čemu rozumí. Není to žádná hračka. Taky účesy.</p>

<p>On by mohl být námořník, který se roku 1914 chystá nalodit na ponorku, nebo jazzový muzikant, vstupující do klubu v roce 1957. Při nedostatku stylových vodítek, který Cayce připadá naprosto mistrný, se není čeho chytit. Jeho černý plášť se obvykle bere jako kožený, ale mohl by být i z matného vinylu nebo gumy. Límec nosí hrdina vyhrnutý.</p>

<p>Dívka má na sobě delší kabát, stejně tmavý, ale nejspíš látkový. O jeho ramenních vycpávkách vznikly stovky příspěvků. U dámského kabátu by jejich podoba měla naznačit období, která přicházejí v úvahu, určitá desetiletí, ale místo shody se jenom vlečou diskuze.</p>

<p>Dívka nemá na hlavě klobouk, což se buď vykládá jako nejjasnější doklad toho, že nejde o dobový film, nebo jednoduše jako známka hrdinčina volnomyšlenkářství, které se nenechá spoutat ani nejzákladnějšími dobovými zvyklostmi. Podobnou pozornost přitahuje i její účes, ale také na ten se názory různí.</p>

<p>Sto třicet čtyři doposud objevených útržků, donekonečna srovnávaných, rozebíraných a přeuspořádávaných celými armádami fanatických badatelů, nedokázalo klipy zařadit do žádného období ani načrtnout jednoznačné směřování děje.</p>

<p>Z fantaskních dimenzí nejvyspekulovanějších konspiračních teorií se vynořily přízračné vyprávěnky, které si žijí stínovým, ale houževnatým životem. Cayce je všechny dobře zná a drží si odstup.</p>

<p>Teď v Damienově bytě sleduje, jak se rty milenců setkají, a ví, že nic neví, ale že nade všechno touží zhlédnout film, ze kterého tyhle záběry určitě pocházejí. Určitě.</p>

<p>Někde nad dvojicí cosi vzplane, bílé světlo vyrýsuje pařátovitý stín jako z Caligariho a pak obrazovka zčerná.</p>

<p>Cayce klikne na replay a podívá se znovu.</p>

<p>Otevře fórum a zascrolluje po stránce plné nových příspěvků. Díky objevu sto třicet pětky se takových stránek přes den nastřádalo několik, ale Cayce na ně nemá náladu.</p>

<p>Přijdou jí nanic.</p>

<p>Přelije se přes ni vlna ryzího vyčerpání, před kterou ji kolumbijská káva nemůže ochránit.</p>

<p>Cayce se svlékne a vyčistí si zuby; kofein jí rozklepal únavou zdřevěnělé ruce a nohy. Zhasne a doslova se doplazí pod nepoddajný stříbrný přehoz na Damienově posteli.</p>

<p>Schoulí se do prenatální polohy a než se přes ni přelije poslední vlna, stihne ještě užasnout nad svou naprostou, v dané chvíli dokonale obnaženou samotou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>4.</strong></p><empty-line /><p><strong>VÝPOČETNÍ GRANÁTY</strong></p>

<p>Nechvalně proslulou hodinu se jí nějak povede prospat, nebo se tomu alespoň přiblížit a neprobrat se dřív, než ve světě za zrcadlem přijde ráno.</p>

<p>Při probuzení jí v hlavě blýskne trýznivě kovové světlo, jakoby odražené od křídel mizejícího snu.</p>

<p>Jako želva vystrčí Cayce hlavu zpod obří chňapky a zamžourá z okna. Denní světlo. Přes noc si zřejmě navinula další kus duše a sebe i svět za zrcadlem teď vidí novýma očima. Neočekávaný příval energie ji navíc vytáhne z postele do sprchy, kde si chromovanou italskou hlavici nastaví na pichlavé jehličky, aby se probrala ještě víc. Damien při renovaci pamatoval na pořádný přívod teplé vody a Cayce je mu teď za to vděčná.</p>

<p>Má pocit, že se v ní zabydlelo něco rozhodného a cílevědomého. Netuší sice, co ta návštěva může chtít a co má asi za lubem, zatím ale stačí, že se s ní může svézt.</p>

<p>Vyfénovat. CPU, mezi nimi černé džíny.</p>

<p>Zalije cereální tyčinku mlékem, které je v zrcadlovém světě také nějak nepostižitelně odlišné, a k tomu si nakrájí banán. Její nová osobnost, její druhé já, je k nezastavení.</p>

<p>Přihlíží, jak tohle druhé já zakrývá propálený otvor černou izolační páskou s nahrubo odtrženými konci, takže vznikne pankáčská retro-ozdoba. Hodí ricksona na sebe, zkontroluje, že má klíče a peníze, a kolem horského kola, které tu nechal nějaký nájemník, a po pás navršených starých časopisů seběhne Damienovo schodiště, které na renovaci teprve čeká.</p>

<p>Poklidná, sluncem zalitá ulice leží bez hnutí, jen kočka se po ní mihne jako skořicová šmouha. Cayce napíná sluch. V dálce sílí hluk Londýna.</p>

<p>S nevysvětlitelným pocitem štěstí se vydá po Parkway ke Camden High Street a narazí na miniaturní taxík s ruským řidičem. Vlastně to ani žádný taxík není, jen zašle modrá zrcadlová jetta, ale do Notting Hillu ji snad doveze a taxikář vypadá moc staře, profesorsky a znechuceně, než aby ji příliš obtěžoval.</p>

<p>Jakmile vyjedou z Camdenu, ztratí Cayce orientaci. Nenosí v hlavě mapu Londýna, jen podzemky a svých osobních cestiček, rozbíhajících se od stanic.</p>

<p>Kruhové objezdy, na kterých se jí svírá žaludek, jsou vlastně křižovatky v bludišti, do kterého by se měli vydávat jenom místní a taxikáři. Kolem víří restaurace a starožitnictví, pravidelně proložená hospodami.</p>

<p>Záblesk odkrytých holení, jak se černovlasý muž v draze vyhlížejícím županu shýbá pro mléko a noviny na zápraží.</p>

<p>Nepovědomá silueta a silné čelo armádního vozu, napevno sešněrovaného pod plachtou.</p>

<p>Řidičův baret.</p>

<p>Pouliční nábytek světa za zrcadlem, části zástavby, jejichž funkci nedovede určit. Místní obdoby tajemné „stanice pro kontrolu jakosti vody“ v jejím newyorském bloku, vybavené podle jednoho kamaráda jen kohoutkem a šálkem na ověřování, zda je voda pitná. Cayce tak přišla ke své nejoblíbenější představě o změně povolání: obcházet Manhattan jako potulná someliérka a na různých městech převalovat na jazyku vodu z kohoutku. Ne že by o tu práci doopravdy stála, jednoduše jí přijde uklidňující, že se tak může někdo živit.</p>

<p>Než dorazí do Notting Hillu, ona vrtkavá část osobnosti, která jí po ránu vlila sílu do žil, si sbalí kufry a Cayce je najednou celá popletená a neví, co tu vlastně pohledává. Zaplatí Rusovi, vystoupí přes ulici od ústí Portobello Row a sejde do podchodu, kde to po páteční noci páchne močí. Přehnaně vysoké plechovky místního piva, rozšlapané jako švábi.</p>

<p>Metafyzika podchodů. Cayce by si dala kafe.</p>

<p>Vyjde na druhém konci po schodech a zahne za roh ke Starbucks, ale nemají ještě otevřeno. Uvnitř nějaký chlapec zápasí s obrovskými plastovými tácy zákusků v celofánu.</p>

<p>Nejistá, co dál, namíří si to nazdařbůh do míst sobotních trhů. Půl osmé. Nevzpomíná si, kdy otvírají starožitnictví, ale ví, že v devět nebude v uličce k hnutí. Proč sem jezdila? Nikdy starožitnosti nekupuje.</p>

<p>Jestli se neplete, ulici kolem ní tvoří budovy vzniklé přestavbou stájí, strašidelně roztomilé domky jako klícka. Pořád míří k tržišti na Portobellu, když si jich všimne: tří rozličně oblečených mužů s vyhrnutými límci, kteří s vážnými výrazy hledí do kufru malého a nezvykle starého zrcadlového auta. Vlastně spíš anglického, na její straně Atlantiku totiž neexistuje ekvivalent, který by odráželo. Vauxhall Wyvern, ozve se nepotlačitelná paměť na značky, ale Cayce o tomhle přiřazení pochybuje a nic se jí pod ním nevybaví. Proč trojice vůbec přitáhla její pozornost, to nebude později schopná říct.</p>

<p>Ulice je jinak liduprázdná a muži studují obsah kufru s nápadnou vážností. Důsledně kamenné tváře. Nejmohutnější, i když ne nejvyšší z nich je černoch s vyholenou lebkou, zazipovaný jako klobása v čemsi lesklém, černém a jen vzdáleně podobném kůži. Muž po jeho boku je vyšší, má popelavou tvář a ztrácí se v umaštěných záhybech prastarého pršipláště od Barboura, jehož voskovaná bavlna se propracovala k lesku a odstínu včerejších koňských koblih. Třetí, mladší muž je nakrátko ostříhaný blonďák v pytlovitých skejťáckých šortkách a prodřené džísce. Přes hrudník má přehozené něco jako pošťáckou brašnu. Šortky, pomyslí si Cayce, když trojici míjí, v Londýně pokaždé působí jako pěst na oko.</p>

<p>Neodolá a nahlédne do kufru.</p>

<p>Granáty.</p>

<p>Černé, kompaktní, válcovité. Na šedivém svetru jich mezi poházenými krabicemi z hnědého kartonu leží šest.</p>

<p>„Slečno?“ osloví ji mladík v šortkách.</p>

<p>„Jste to vy?“ přidá se ostře a netrpělivě muž s popelavou tváří.</p>

<p>Utíkej, rozkazuje si Cayce, ale nejde to.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Curty,“ řekne blonďák a přikročí blíž.</p>

<p>„To není ona, kreténe. Vysrala se na nás,“ okřikne ho muž s popelavou tváří ještě podrážděněji.</p>

<p>Blonďák zamrká. „Vy si nejdete pro Curty?“</p>

<p>„Pro co?“</p>

<p>„Pro kalkulátory.“</p>

<p>Cayce nedokáže odolat a přistoupí k autu blíž, aby se mohla podívat. „Co je to?“</p>

<p>„Kalkulátory.“ Přiléhavý umělohmotný plášť zavrzá, jak se černoch pro jeden granát sehne. Otočí se, podá jí ho a Cayce ho uchopí. Je těžký, masivní a pro lepší uchopení má zdrsněný povrch. Výčnělky nebo jezdce, kterými se zřejmě dá pohybovat. Úzké kulaté průhledy a za nimi bílé číslice. Navrchu něco, co vypadá jako klika mlýnku na pepř v podání výrobce pušek.</p>

<p>„Nechápu,“ řekne Cayce a předpokládá, že se v dalším okamžiku vzbudí v Damienově posteli, tak moc to celé připomíná sen. V bezděčné snaze najít značku předmět otočí a přečte si, že ho vyrobili v Lichtenštejnsku.</p>

<p>V Lichtenštejnsku?</p>

<p>„Tak co je to?“</p>

<p>„Precizní přístroj,“ objasní černoch, „mechanický kalkulátor, který nevyužívá elektřinu ani elektronické součástky. Když ho uvedete do chodu, ze všeho nejvíc to připomíná přetáčení pětatřicetimilimetrového filmu v pořádném foťáku. Nejmenší mechanický kalkulátor všech dob.“ Má hluboký, sametový hlas. „Vynalezl ho v Buchenwaldu Rakušan jménem Curt Herzstark. Správa tábora ho v tom dokonce podporovala. Měli pro to takové označení, ‚nucené duševní práce‘. Na konci války chtěli jeho kalkulačku předat Führerovi. Jenže ve čtyřicátém pátém osvobodili Buchenwald Američané a Herzstark přežil.“ Jemně jí výrobek zase vezme. Má ruce jako obr. „Zachránil svoje nákresy.“ Obřími prsty přenastaví černé jezdce do nové pozice, jemně a s jistotou. Pak ergonomicky tvarovaný válec uchopí do levé ruky a zatočí klikou navrchu. S plynulým zahrčením naskočí nové číslo a muž přístroj zvedne, aby ho mohl malými otvory přečíst. „Osm set liber. Vynikající stav.“ Přimhouří jedno oko a čeká na odpověď.</p>

<p>„Krása.“ Z jeho poznámky Cayce konečně pochopí smysl celé výměny – ti tři jsou překupníci, kteří sem s přístroji přijeli obchodovat. „Ale nevěděla bych, co s ním.“</p>

<p>„Taháš mě sem úplně zbytečně, píčo blbá,“ zaprská chlap s popelavou tváří a zboží černochovi vyškubne, ale Cayce je jasné, že jeho nadávka míří na parťáka a ne na ni. Zuřivec v tu chvíli vypadá jako strašidelný portrét Samuela Becketta na obálce knihy, kterou vlastnila na vysoké. Za nehty má špínu a do prstů se mu hluboko zažraly oranžovohnědé nikotinové skvrny. S kalkulátorem v ruce se obrátí, skloní se nad kufrem a vztekle začne černé, granátům podobné přístroje zase balit.</p>

<p>„Hobbsi,“ povzdechne si černoch, „ty nemáš žádnou trpělivost. Ona přijde. Počkej, prosím tě.“</p>

<p>„Hovno,“ na to Hobbs, pokud se tak skutečně jmenuje. Zavře lepenkovou krabici a hbitým, nacvičeným, zvláštně mateřským pohybem přes ni přehodí šedý svetr, jako by zachumlával spící dítě. Práskne dveřmi kufru a vezme za ně, aby zkontroloval, jestli se zabouchly. „Jen s tebou ztrácím čas…“ Trhne dveřmi u řidiče a ty hrozivě zavržou.</p>

<p>Cayce letmo zahlédne polstrování barvy myšího kožichu a přetékající popelník, který ční z palubní desky jako menší zásuvka.</p>

<p>„Ona přijde, Hobbsi,“ zopakuje černoch bez valného důrazu.</p>

<p>Překupník, kterému říkají Hobbs, se složí na sedadlo řidiče, práskne za sebou dveřmi a přes zamazané boční okénko sjede skupinku pohledem. Motor se po nahození otřese jako astmatický vysloužilec, Hobbs zařadí s pohledem pořád upřeným z okýnka a vyrazí k Portobellu. Šedivé auto zahne na prvním rohu doprava a zmizí.</p>

<p>„Ten mě přivede do hrobu,“ postěžuje si černoch. „Co jí teď mám říct, až se objeví?“ Obrátí se na Cayce. „Zklamala jste ho. Spletl si vás s ní.“</p>

<p>„S kým?“</p>

<p>„Se zákaznicí. Se zástupkyní jednoho japonského sběratele,“ objasní blonďák. „Není to vaše vina.“ Má vodorovné lícní kosti, které má Cayce zařazené jako slovanské, upřímný pohled, který se s nimi pojí, a přízvuk někoho, kdo se anglicky naučil v Londýně, ale má ještě mezery. „Ngemi,“ ukáže na černocha, „je jenom znervovaný.“</p>

<p>„Tak zatím,“ riskne Cayce. „Těšilo mě.“ A vykročí k Portobellu. Z nazeleno natřených dveří vyjde žena středního věku v černých kožených kalhotách a na vodítku si vede mohutného psa. Zjevení nottinghillské paničky jako by nad Cayce zlomilo kouzlo. Přidá do kroku.</p>

<p>Ale zaslechne za sebou kroky a když se otočí, uvidí, jak ji blonďák dobíhá s brašnou pleskající o nohu.</p>

<p>Po černochovi se slehla zem.</p>

<p>„Prosím, já vás doprovodím,“ dožene ji mladík a usměje se, jako by ho těšilo, že jí může prokázat laskavost. „Wojtek Biroszak.“</p>

<p>„Říkejte mi Izmael,“ utrousí Cayce bez zastavení.</p>

<p>„To jest dívčí jméno?“ Cupitá jí po boku jako dychtivý pejsek a vyzařuje zvláštní nevinnost technologických nadšenců, která jí kdovíproč není proti srsti.</p>

<p>„Ne. Jmenuju se Cayce.“</p>

<p>„Case?“</p>

<p>„Vlastně by se to mělo vyslovovat ‚Casey‘,“ opraví ho, než si to stihne rozmyslet. „Jako příjmení toho člověka, co mě po něm máma pojmenovala. Ale já to tak neříkám.“</p>

<p>„A kto ten Casey je?“</p>

<p>„Edgar Cayce, spící prorok z Virginia Beach.“</p>

<p>„Proč vás mama pojmenovala podle něj?“</p>

<p>„Protože je to bláznivá ženská z Virginie. Vlastně o tom nikdy nechtěla mluvit.“ Což je pravda.</p>

<p>„A co děláte tady?“</p>

<p>„Jdu na trh. A vy?“ Nezastavuje se.</p>

<p>„Taky.“</p>

<p>„Co byli zač ti chlapi?“</p>

<p>„Ngemi mně prodává ZX 81.“</p>

<p>„A to je…?“</p>

<p>„Sinclair ZX 81. Osobní komputer, vyráběli ho okolo roku 1980. V Americe byl Timex 1000, to jest to same.“</p>

<p>„Ngemi je ten pořízek?“</p>

<p>„Od devadesátého sedmého obchoduje s chistorickými kalkulačkami a starými komputery. Má krám v Bermondsey.“</p>

<p>„Jste společníci?“</p>

<p>„Ne. Domluvené setkáni.“ Lehce poplácá brašnu a uvnitř zarachtá plast. „ZX 81.“</p>

<p>„Ale přijel tam prodat ty kalkulačky?“</p>

<p>„Curty. Pěknost, viďte? Ngemi a Hobbs nich chtěli prodat spolu, jednomu sběrateli z Japonska. S Hobbsem jest těžké pořízení. Vždycky.“</p>

<p>„Taky překupník?“</p>

<p>„Matematik. Nešťastlivý génius. Miluje Curty, ale nemůže nich sobě dovolit. Koupí a prodá.“</p>

<p>„Nepůsobil zrovna mile.“ Svou schopnost vést ty nejvýstřednější rozhovory připisuje Cayce těžce nabytým zkušenostem z lovení trendů na ulici, jakkoli to pojmenování nesnáší. Odpracovala si svoje: posílali ji do čtvrtí typu Dogtownu, kde se zrodil skateboarding, aby obhlédla podhoubí a pokud možno zjistila, co za módu se vynoří příště. Naučila se tam, že hlavně nesmí přestat klást otázky. Neúnavné vyptávání ji dovedlo až k Mexičanovi, který si jako první narazil čepici kšiltem dozadu. Tak dobrá je. „Jak tohle ZXko vypadá?“</p>

<p>Wojtek zastaví, pohrabe se v brašně a vytáhne politováníhodný obdélník ošoupaného černého plastu zhruba o velikosti videokazety, vybavený jednou z těch nalepovacích klávesnic, které zřejmě fungují na dobré slovo. Cayce se s nimi setkala na krabicích pro příjem kabelovky v motelech, kde hrozilo, že se je hosté pokusí ukrást. „To je počítač?“</p>

<p>„Kilo ramky!“</p>

<p>„Jedno?“</p>

<p>Jdou teď po Westbourne Grove, ulicí se sem tam roztroušenými módními obchůdky, ze které už je vidět dav na křižovatce s Portobellem. „Co s nimi děláte?“</p>

<p>„To složité.“</p>

<p>„Kolik jich máte?“</p>

<p>„Spoustu.“</p>

<p>„Co na nich vidíte?“</p>

<p>„Mají důležité místo v dějinách osobních komputeru,“ odvětí Wojtek vážným tónem. „A v dějinách Británie. Kvůli nim jest tu tolik programistů.“</p>

<p>„Jak, kvůli nim?“</p>

<p>Ale mladík se omluví a zahne do úzké uličky, kde se zrovna vykládá otřískaná dodávka. Pár slov s rozložitou ženou v tyrkysovém pršiplášti a Wojtek je zpátky, bohatší o další dva exempláře, které si strká do brašny.</p>

<p>Za chůze jí vysvětlí, že Sinclair byl britský vynálezce, který uměl všechno vzít za správný konec, ale taky totálně přestřelit. Správně předpověděl poptávku po cenově dostupných osobních počítačích, ale měl za to, že se na nich budou lidé chtít naučit programovat. ZX 81, prodávaný ve Spojených státech pod názvem Timex 1000, přišel v přepočtu na necelých sto dolarů, ale uživatel si musel na nalepovací motelové klávesnici nadatlovat vlastní programy. To vedlo k brzkému stažení z prodeje, ale podle Wojtka i k tomu, že se Británie může o dvacet let později chlubit poměrně slušnou řádkou zkušených programátorů. Tvrdí, že jim plastové krabičky a nutnost sám si je naprogramovat otevřely oči. „Jako hackeři v Bulharsku,“ dodá tajemně.</p>

<p>„Ale když se ve Státech prodával Timex,“ namítá Cayce, „proč u nás programátory nemáme?“</p>

<p>„Máte, ale Amerika je něco jiného. Stála o Nintendo. Nintendo programisty nevychová. A po uvedení v Americe se tři měsíce nedal sehnat modul na rozšířeni RAM. Lidi si koupili komputer a doma zjistili, že skoro nic neumí. Fiasko.“</p>

<p>Cayce si je dost jistá, že Anglie nejen že o Nintendo stála také, ale že ho i dostala a že pokud je Wojtkova teorie správná, na další programátorské žně si tu můžou nechat zajít chuť. „Musím si dát kafe,“ řekne.</p>

<p>Wojtek ji zavede do sešlé pasáže na rohu Portobella a Westbourne Grove. Minou Stánky, ve kterých Rusové prodávají flekaté staré hodinky, sejdou po schodech a tam Cayce dostane šálek něčeho, z čeho se vyklube ‚bílá káva‘, jak si ji pamatuje z návštěv Anglie v dětství: typický nápoj zrcadlového světa z éry před Starbucks, cosi jako slabé instantní kafe, nemilosrdně oslazené a vylepšené kondenzovaným mlékem. Vyvolá v ní vzpomínku na otce a na to, jak ji jako desetiletou vzal do londýnské ZOO.</p>

<p>Posadí se na skládací dřevěné židličky, které vypadají, jako by pamatovaly německé nálety, a opatrně usrkávají vařící kávu.</p>

<p>Jenže Cayce tak získá výhled na maskota Michelinu, nafouknutou postavičku podobnou bílé larvě, usazenou na kraji pultu nějakých deset metrů od ní. Může být tak půl metru vysoká a nejspíš se dá rozsvítit.</p>

<p>Maskot byl první obchodní značka, která u Cayce vyvolala alergickou reakci. Bylo jí šest.</p>

<p>„Hasil si to dvěstěpadesátkou a trefil čumákem kachnu,“ zarecituje potichu.</p>

<p>Wojtek zamrká. „Prosím?“</p>

<p>„Pardon,“ omluví se Cayce.</p>

<p>Je to mantra.</p>

<p>Otcův kamarád byl dopravním pilotem a v pubertě jí vyprávěl o kolegovi, který se při vzletu ze Sioux City srazil s kachnou. Přední sklo se roztříštilo a v kokpitu se strhl hurikán. Letadlo bezpečně přistálo, pilot přežil a vrátil se k létání se skleněnými střípky zavrtanými navěky do levého oka. Cayce to vyprávění fascinovalo a nakonec přišla na to, že když formulku z něj včas zopakuje, zažene tím paniku, která se o ni při spatření maskota vždycky pokoušela nejhůř. „Slovní tik.“</p>

<p>„Nervový?“</p>

<p>„Těžko se to vysvětluje.“ Odvrátí pohled a uvidí Stánek s něčím, co vypadá na viktoriánské chirurgické nástroje.</p>

<p>Bdí nad nimi velice starý muž s vysokým, flekatým čelem, ušmudlaně působícím bílým obočím a hlavou staženou mezi ramena jako kondor. Stojí za proskleným pultem, ve kterém se třpytí zboží, většinou zřejmě vystavené v sametem vykládaných pouzdrech na míru. Cayce využije stánek jako záminku, jak odvést svou i Wojtkovu pozornost a vyhnout se otázkám na kachnu. Vezme kávu a po třískami naježené dřevěné podlaze se přesune na druhou stranu pasáže.</p>

<p>„Mohl byste mi prosím říct, co je tohle?“ zeptá se a náhodně ukáže prstem. Prodavač se podívá nejdřív na ni, pak na vybraný předmět a nakonec zase na ni. „Trepanační souprava od Evanse z Londýna, přibližně z roku 1780, v původním pouzdru z rybí kůže.“</p>

<p>„A tohle?“</p>

<p>„Francouzská litotomická souprava s ruční vrtačkou z počátku devatenáctého století, Grangeret. Mahagonové pouzdro s mosazným kováním.“ Neúhybně na ni hledí zapadlýma, krví podlitýma a po krajích zarudlýma očima, jako by si na ní plánoval Grangereta vyzkoušet. Hrůzu nahánějící přístroj leží rozebraný na součástky v moly prožraném sametu.</p>

<p>„Děkuji,“ usoudí Cayce, že zrovna takovéhle rozptýlení jí teď k duhu nepřijde. Obrátí se na Wojtka. „Půjdeme na vzduch.“ Mladík křepče vyskočí, sinclairy napěchovanou tašku si přehodí přes rameno a následuje Cayce po schodech na ulici.</p>

<p>Z obou směrů se od zastávek hrnou turisté, milovníci starožitností a lidé, kteří přišli očumovat ostatní, z velké části Cayceini krajané nebo Japonci. Dav hustý jako na stadionovém koncertě se snaží hnout jedním či druhým směrem, přímo prostředkem ulice, protože chodníky zabrali stánkaři se svými dřevěnými kozami, karetními stolky a hloučky zákazníků. Na obloze se nečekaně vylouplo slunce a Cayce, která je po opožděném příletu své duše pořád nesvá, se zničehonic zatočí hlava.</p>

<p>„Teraz se tu nic nenajde,“ řekne Wojtek, tašku ochranitelsky sevřenou v podpaží. Hodí do sebe zbytek kávy. „Už musím. Mám práci.“</p>

<p>„Co děláte?“ zeptá se Cayce, především aby zakryla závrať.</p>

<p>Ale Wojtek jen pokývne ke své tašce. „Musím zhodnotit stav. Rád jsem vás poznal.“ Něco vytáhne z náprsní kapsy džínové bundy a podává jí to. Útržek bílého kartonu, orazítkovaný e-mailovou adresou.</p>

<p>Cayce si vizitky netiskne a odjakživa nerada prozrazuje osobní údaje. „Já vizitku nemám,“ omluví se, ale z náhlého popudu řekne Wojtkovi svoji současnou hotmailovou adresu. Beztak ji určitě zapomene. Pod lícními kostmi, slovansky rovnými jako podle pravítka, se mladík usměje prosťáčkovským a jaksi nepokrytě vítězným úsměvem a zmizí v davu.</p>

<p>Cayce si opaří jazyk kávou, která pořád nestihla vystydnout, a zahodí ji do už tak přetékajícího koše.</p>

<p>Rozhodne se vrátit do Starbucks poblíž metra na Notting Hill, dát si tam latté se zrcadlovým mlékem a sjet do Camdenu.</p>

<p>Začíná mít pocit, že už je v Londýně se vším všudy.</p>

<p>„Hasil si to dvěstěpadesátkou a trefil čumákem kachnu,“ zopakuje si, tentokrát vděčně, a vyrazí zpátky ke stanici Notting Hill.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>5.</strong></p><empty-line /><p><strong>CO PROTO</strong></p>

<p>Křížová výprava dětí zůstala pěkně taková, jakou si ji pamatuje.</p>

<p>Damien tak říká davům, které o sobotách zaplavují Camden Town, zástupům mladých šouralů, kteří se tlačí jako stádo ovcí a ucpou High Street od zastávky až po camdenské zdymadlo.</p>

<p>Cayce vyjíždí z rachotících, ukvílených útrob stanice po závratně dlouhých eskalátorech, vyřezaných ze světlého, zašlého jádrového dřeva, které musí být prakticky nezničitelné, a dav houstne a dává o sobě vědět.</p>

<p>Doslova do něj zapadne, jakmile vkročí na chodník. Tlačenice se po High Street rozprostírá jako na viktoriánské rytině veřejné popravy nebo dostihů.</p>

<p>Fasády nízkých obchodů kolem jsou potažené pokroucenými vyobrazeními, zachycujícími v nadživotní velikosti stará letadla, kovbojské boty a martensky s šesti páry oček. Všechna působí znepokojivým dojmem, jako by šlo o ruční práci, uhnětenou dětmi obrů z celých náklaďáků modelíny.</p>

<p>Cayce tu strávila hodiny tím, že eskortovala reklamní stratégy obuvnických firem kráčejícím lesem nohou, které jim vynesly jejich jmění, a další hodiny tím, že na vlastní pěst vyhledávala záblesky čisté pouliční módy, které by stály za to, aby je poslala e-mailem domů.</p>

<p>Vůbec to nepřipomíná dav v Portobellu: tenhle se žene za něčím jiným a je cítit feromony a kouřem z hřebíčkových cigaret a hašiše.</p>

<p>Cayce nabere kurz do míst, kde se příhodně vyjímá Virgin Megastore, a říká si, jestli by se neměla svézt s davem a nezměnit pro dnešek profesi. Kolem se dají ulovit trendy a v New Yorku se pořád najdou klienti, ochotní zaplatit Cayce Pollardové za zprávu o tom, co v okolním davu dělají, nosí nebo poslouchají ti nejpohotovější. Ale rozmyslí si to – technicky vzato má smlouvu s Blue Antem a beztak se jí nechce. Víc ji láká Damienův byt, kam se může bez velkého strkání dostat kolem ovocnářských a zelinářských stánků na Inverness Street a ještě při tom doplnit zásoby.</p>

<p>Nakoupí čerstvější zboží, než by dostala v místním supermarketu, a kráčí k domovu s průhlednou růžovou taškou španělských nebo marockých pomerančů.</p>

<p>Damien nemá v bytě poplašné zařízení a Cayce je jedině ráda, protože už se jí v životě podařilo spustit tichý i hlasitý alarm a nemá nejmenší chuť si to zopakovat. Damienovy klíče jsou stejně robustní jako neskladné librové mince a také skoro stejně ohlazené: jeden od domovních dveří, dva od bytu.</p>

<p>Vstoupí a dostane možnost posoudit, jak moc stihlo ustoupit její podráždění. Při vzpomínce na hrůzu, kterou cítila před úsvitem, usoudí, že její duše už nejspíš z větší části dorazila. Teď má před sebou jednoduše Damienův byt, nebo jeho čerstvě renovovanou podobu, nad kterou se jí nanejvýš zasteskne po kamarádovi. Kdyby nesháněl v Rusku materiál na dokument, mohli se spolu přebrodit camdenským davem a vylézt na Primrose Hill.</p>

<p>Ať už setkání s Wojtkem, jeho parťáky a malými černými kalkulačkami z Buchenwaldu mělo znamenat cokoli, přijde jí teď jako sen.</p>

<p>Zamkne a dojde k počítači, který s prázdným monitorem pulzuje diodou vypínače. Damien má kabelové připojení, které je neustále k dispozici, nebo by alespoň mělo být. Je čas obhlédnout fórum a zjistit, co Parkaboy, Filmy, Mama Anarchia a další fanatici vydedukovali z polibku.</p>

<p>Cayce má co dohánět. Vezme to od začátku, aby se do debaty vpravila.</p>

<p>Parkaboye má z celého fóra nejradši. Píší si maily, když se diskuze moc rozjede, a občas taky když je v ní mrtvo. Cayce o něm skoro nic neví, jenom že žije v Chicagu a bude nejspíš gay. Se svou vášní pro klipy, se svými pochybami a zhruba nahozenými teoriemi jsou ale navzájem seznámení jako nikdo jiný.</p>

<p>Místo aby adresu fóra znovu vypisovala, otevře Cayce historii.</p>

<p>ASIJSKÉ KURVIČKY DOSTÁVAJÍ CO PROTO!</p>

<p>FETISH:FOOTAGE:FORUM</p>

<p>Ztuhne a s rukou na myši zírá na poslední navštívenou adresu.</p>

<p>Pak se dostaví příslovečné mrazení v zádech.</p>

<p>A ať se je k tomu snaží přinutit jak chce, odmítají si Asijské kurvičky a F:F:F prohodit místa. Zoufale si přeje, aby se Asiatky přesunuly pod fórum, jenže titulek se ani nepohne. Cayce sedí a zírá do historie prohlížeče stejně, jako kdysi v růžové zahradě v Portlandu koukala na pavouka jménem koutník, o kterém jí její hostitel hodnověrně sdělil, že má dost neurotoxinu, aby je oba otrávil, bolestivě a smrtelně.</p>

<p>Damienův byt se jí najednou přestane zdát vlídný, nezbude na něm nic domáckého. Promění se v utěsněný kus vzduchoprázdna, kde se může odehrát něco příšerného. A má ještě druhé patro, na které si vzpomněla teprve teď a ve kterém od příjezdu nebyla.</p>

<p>Vzhlédne ke stropu.</p>

<p>A vzpomene si, jak jednou víceméně spokojeně, nebo alespoň v příjemném rozjímání, ležela pod milencem jménem Donny.</p>

<p>S Donnym bylo víc problémů než s většinou jejích ostatních partnerů a Cayce postupně dospěla k závěru, že prvním signálem bylo už jeho jméno. Jak poznamenala jedna kamarádka, mezi jejich běžné známosti s ním zrovna nezapadal. Donny pocházel z irsko-italské rodiny, měl problémy s pitím a žádný viditelný příjem. Jenže byl taky moc hezký a někdy i hodně zábavný, byť třeba nevědomky, a tak se jeden čas stávalo, že se Cayce v podstatě nezáměrně ocitla pod široce se usmívajícím Donnym v nepříliš čisté posteli v jeho bytě na Clinton Street, mezi Rivingtonovou a Delanceyem.</p>

<p>Ale v tom konkrétním, posledním případě, zrovna když u Donnyho sledovala fázový posun, který se časem naučila spojovat s příchodem jeho spolehlivě se dostavujících vyvrcholení, natáhla z nějakého důvodu ruce nad hlavu, třeba i rozkošnicky, a levačkou nechtěně vklouzla pod dýhovou pelest barvy švábů. Kde narazila na něco chladného, pevného a řemeslně velice dokonalého. Stačila chvíle braillovského prohmatávání, aby poznala hranatou pažbu automatické pistole, přichycené nejspíš velmi podobnou páskou, jakou dnes ráno zakryla díru v ricksonu.</p>

<p>Věděla, že je Donny levák a že pistoli umístil tak, aby na ni mohl pohodlně dosáhnout vleže.</p>

<p>Velice prostý výpočetní modul v její hlavě si se směšně jednoduchou rovnicí rychle poradil: milenec, který spí s pistolí, se rázem stává exmilencem, s nímž nehodlá sdílet lože ani tělo.</p>

<p>A tak ležela, špičku prstu na reliéfní pažbě z tvrdého dřeva, a sledovala Donnyho poslední krasojízdu, než bude muset přesedlat.</p>

<p>Ale tady, v Camden Townu, v Damienově bytě, leží nad úzkými schody další pokoj. Přespávala v něm při předchozích návštěvách a ví, že ho Damien čerstvě proměnil v domácí studio, kde se oddává své vášni pro mixování.</p>

<p>Je možné, aby tam v tuhle chvíli někdo byl?</p>

<p>Někdo, kdo sem nějak pronikl za její nepřítomnosti a jen tak mimochodem koukl na Asijské kurvičky? Připadá jí to absurdní, neskutečné, a přece hrozivě, jakkoli vzdáleně, možné. A možná je to všechno až příliš možné?</p>

<p>Přinutí se znovu rozhlédnout po pokoji a na koberci si všimne role černé lepicí pásky. Stojí ve svislé poloze, jako by se tam zakutálela. A Cayce si moc dobře pamatuje, jak ji po upotřebení položila bokem na kraj selského stolu, aby se neztratila.</p>

<p>Něco ji dotáhne do kuchyně, kde nahlédne do Damienova šuplíku s kuchyňskými noži. Všechny jsou nové, skoro nepoužité a nejspíš dost ostré. A i když nepochybuje, že by se jimi v případě potřeby ubránila, vnést do hry nabroušené ostří jí nepřijde jako nejlepší nápad. Otevře další šuplík a najde čtvercovou krabici těžce vyhlížejících, dobře vysoustružených a trochu zamaštěných součástek, nejspíš zbytků po robotkách. Jeden kus, těžký a válcovitý, jí padne do ruky přesně tak, aby upilované konce těsně vyčuhovaly ze sevřené pěsti. K čemu se dá využít rulička čtvrťáků, naskočí Cayce. Nakonec jí ten Donny přece jen k něčemu byl.</p>

<p>Se součástkou v ruce vystoupá po schodech do Damienova domácího studia. Kde nikoho neobjeví, jen nahrávací techniku, mezi kterou se není kam schovat. Leží tu nový úzký futon, na kterém by spala, kdyby byl Damien doma.</p>

<p>Po schodech zpátky dolů.</p>

<p>Pečlivě byt projde a tají dech, když nejdřív otvírá jednu a pak druhou skříň. Jsou skoro prázdné, Damien si na oblečení nepotrpí.</p>

<p>V nové kuchyni nahlédne do obou spodních skříněk do prostoru pod dřezem. Žádný slídil se v něm nekrčí, jen dělníci tam nechali velké žluté pásmo se stupnicí v metrech.</p>

<p>Zavře zamčené dveře na řetěz. Viděno newyorskýma očima to žádný pořádný řetěz není a Cayce beztak žila v New Yorku dost dlouho na to, aby si od nich moc neslibovala, ale co už.</p>

<p>Prohlédne okna, vesměs zavřená a až na jedno zalepená barvou tak, že by tesař na jejich zprovoznění potřeboval tři dobře zaplacené hodiny a slušnou řádku nástrojů. Právě tenhle dobře placený tesař se taky postaral o poslední okno, takže se dá vyklopit na dvou zástrcích, jejichž skryté jazyky se vysouvají nebo zasouvají pomocí jakési kličky nebo snad šroubováku se zvláštně tvarovaným koncem. Cayce už se s nimi v Londýně setkala a nemá tušení, kde si je Damien schovává. Protože jdou použít jen zevnitř a sklo je neporušené, vloupání oknem vyloučí.</p>

<p>Znovu se obrátí ke dveřím.</p>

<p>Někdo má klíč. Vlastně dva, vzpomene si, a možná třetí k domovním dveřím.</p>

<p>Damien musí mít přítelkyni, o které se nezmínil. Možná bývalku, která si klíče nechala. Nebo snad uklízečku, která se vrátila pro něco zapomenutého, zatímco byla Cayce pryč.</p>

<p>Pak si uvědomí, že klíče jsou nové, že se po dokončení renovace měnily zámky, takže její kopie za ní musely přicestovat FedExem přímo v předvečer odjezdu. Zařizovala to Damienova asistentka, tatáž, která dávala byt do pořádku. Cayce si vzpomíná, jak jí volala do New Yorku celá ustaraná, protože jiné než odeslané klíče neměla, a jak se omlouvala, že Damien zrovna nemá nikoho na uklízení.</p>

<p>Vrátí se do ložnice a prohlédne svoje věci. Všechny vypadají nedotčeně.</p>

<p>Vzpomene si, jak v prvním bondovském filmu nezvykle mladý Sean Connery lepí pomocí poctivých skotských slin krásný černý vlas přes mezeru mezi zárubní a dveřmi hotelového pokoje. Až se vrátí z kasina, pozná, jestli mu někdo nepronikl do soukromí.</p>

<p>Na to už je pozdě.</p>

<p>Vrátí se do obýváku a přejede pohledem Cube a roli pásky na koberci. Pokoj je čistý a prostý, sémioticky neutrální, protože Damien interiérovým designérům pohrozil, že je vyhodí, pokud se absolutně nevyhnou módě z magazínů o bydlení.</p>

<p>Co ještě by jí tu mohlo něco prozradit?</p>

<p>Telefon.</p>

<p>Na stole vedle počítače.</p>

<p>Na poměry telefonů v zrcadlovém světě je nezvykle prostý, postrádá všechny obvyklé vymyšlenosti. Dokonce ani nemá displej, protože podle Damiena takové věci žerou čas a přidělávají problémy.</p>

<p>Tlačítko pro opětovnou volbu ovšem nechybí.</p>

<p>Cayce zvedne sluchátko a prohlédne si ho, jako by čekala, že promluví.</p>

<p>Stiskne opětovnou volbu. Vyslechne si sérii zrcadlových zazvonění. Čeká, že se jí ozve záznamník v Blue Antu, nebo snad víkendová recepční, protože naposledy telefon použila v pátek ráno, aby se ujistila, že její auto je na cestě.</p>

<p><emphasis>„Lasciate un messaggio, rispondero appena possibile.“</emphasis></p>

<p>Ženský hlas, rázný a netrpělivý.</p>

<p>Pípnutí.</p>

<p>Cayce málem vykřikne. Chvatně zavěsí.</p>

<p>Zanechte zprávu. Ozvu se, jakmile to půjde.</p>

<p>Dorotea.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>6.</strong></p><empty-line /><p><strong>SIRKÁRNA</strong></p>

<p>„Za prvé,“ oznámí Cayce Damienovu bytu hlasem svého otce, „zajistit perimetr.“</p>

<p>Po tom, co pětadvacet let hodnotil a vylepšoval obranu amerických ambasád po celém světě, odešel Win Pollard na odpočinek, na kterém vyvinul a patentoval nové zábrany na rockové koncerty. Pohádka na dobrou noc vypadala v jeho podání jako tichá, systematická a do všech záludných podrobností zacházející přednáška o tom, jak konečně zabezpečil kanalizaci na velvyslanectví v Moskvě.</p>

<p>Cayce zhodnotí na bílo natřené dveře a odhadne, že budou dubové. Jako spousta výrobků z viktoriánské éry jsou bytelnější, než by bylo potřeba. Panty jsou uvnitř, kam taky patří, a dveře se tím pádem otvírají směrem k holé stěně za nimi. Cayce odhadne vzdálenost ode dveří k protější zdi a obrátí se ke stolu.</p>

<p>Zpod dřezu vezme pásmo, které tam předtím našla, a změří nejdřív délku stolu a po ní vzdálenost ode zdi k zabouchnutým a na řetěz zavřeným dveřím. Vyjde jí osmicentimetrová rezerva, takže až mezi dveře a zeď zapasuje na délku stůl, bude na otevření nutná hasičská sekera nebo výbušniny.</p>

<p>Telefon, kabelový modem, klávesnici, reproduktory a monitor Studio Display položí na koberec, aniž by Cube vypnula nebo je od něj odpojila. Monitor při přesunu ožije a na Cayce z nezměněné pozice vyskočí Asijské kurvičky. Když uchopí samotný Cube, dotkne se omylem tlačítka navrchu a počítač vypne. Dalším dotykem ho zase nahodí a obrátí pozornost ke stolu. Desku sejme z podstavců snadno – je sice těžká a bytelná, ale Cayce patří k těm útlým ženám, do kterých by nikdo neřekl, jak silné při své nízké váze jsou. Ještě na vysoké tím svého tehdejšího přítele, studenta psychologie, dováděla k zuřivosti, protože jí horolezení šlo líp než jemu. Aniž by to zamýšlela, pokaždé dospěla nahoru první, a navíc vždycky složitější cestou.</p>

<p>Opře stolní desku o zeď u dveří a vrátí se pro podstavce. Vezme každý do jedné ruky, položí je za dveře a pak stolní desku zvedne a spustí ji na ně, opatrně, aby Damienovi nepoškrábala čerstvě vymalovanou zeď. Vyhákne ze dveří řetěz a otevře je na osm centimetrů, které jí stůl dovolí. Vzniklou škvírou ani nemůže vyhlédnout ven. Perimetr úspěšně zajištěn. Zabouchne, zamkne a vrátí řetěz na místo.</p>

<p>Cube si stěžuje, že ho nevypnula, jak se sluší a patří, a tak u něj poklekne a odentruje, že se nic nestalo. Z načtené plochy otevře prohlížeč a znovu nahlédne do historie. Asijské kurvičky se pořád nikam nehnuly.</p>

<p>Při pohledu na ně se jí zase začnou ježit vlasy na hlavě, ale vypořádá se s tím tak, že se přinutí stránku otevřít. Když na ní nenajde snuff, mučení ani žádnou jinou obzvláštní zrůdnost, spadne jí ze srdce těžký kámen, o kterém do té chvíle ani nevěděla. Dostat co proto očividně znamená ocitnout se v péči ztopořených penisů, které, jak už to v pornu bývá, jako by postrádaly majitele a na okraj toho kterého tělního otvoru se jaksi dopracovaly bez lidského zásahu. Aby stránku zavřela, musí Cayce pozavírat okna s odkazy, která zvětřila příležitost na ni vyskočit a z krátkých záblesků se zdají výrazně strašlivější než původní stránka.</p>

<p>V paměti prohlížeče teď Asijské kurvičky následují po F:F:F dvakrát, jako by chtěly vyloučit omyl.</p>

<p>Cayce se snaží rozpomenout, co ve Winových pohádkách na dobrou noc následovalo po zajištění perimetru. Nejspíš udržení chodu pracoviště. Snad tomu říkal psychologická profylaxe. Navázat na obvyklou práci. Udržet nasazení. Kolikrát už si to za poslední rok opakovala?</p>

<p>Láme si hlavu, jak tuhle zásadu zúročit v dané situaci, ale pak si vzpomene na fórum a smršť příspěvků, kterou na něm nový klip strhl. Půjde si do konvičky uvařit instantní čaj, nakrájí si pomeranč, posadí se na Damienův koberec do tureckého sedu a zjistí, co a jak. Asijské kurvičky a Doroteu Benedettiovou vyřeší potom.</p>

<p>Není to poprvé, co jí fórum poslouží podobně. Používá ho vůbec k něčemu jinému? Požehnaná zkratka OT, „off topic“. Cokoli kromě klipů je z fóra vykázáno.</p>

<p>V podstatě celý svět. Zprávy. Off topic.</p>

<p>Postaví v kuchyni na čaj a myšlenky se jí zase zatoulají k zajišťování moskevského perimetru, jak jí ho otec popisoval před spaním.</p>

<p>Vždycky si tajně přála, aby výzvědná zařízení KGB obranou pronikla, dokázala si je totiž představit výhradně jako malinké mechanické ponorky z mosazi, svým způsobem stejně propracované jako Fabergého vejce. Malovala si, jak se vyhýbají jedné otcově léčce za druhou a za bzučení motorků se vynořují v mísách na zaměstnaneckých záchodcích. Připadala si kvůli tomu provinile, protože tátovým úkolem a vášní bylo jim v tom zabránit. Taky si nikdy nedokázala představit, co přesně mají ponorky za úkol ani co dalšího by měly pro jeho splnění podniknout.</p>

<p>Damienova konvice začne hvízdat. Cayce ji zdvihne z podstavce a naplní konvičku.</p>

<p>Před počítačem si rozloží piknik, otevře fórum a potvrdí si, že příspěvky opravdu přibývají jako houby po dešti. A kromě toho se zase jednou vyřinula žumpa.</p>

<p>Parkaboy a Mama Anarchia se do sebe pustili a rozjeli další flame.</p>

<p>Parkaboy je nekorunovaným mluvčím progresivistů, zastánců teorie, podle které jsou klipy součástí rozpracovaného díla, které jeho tvůrce teprve natáčí.</p>

<p>Poměrně malý, ale výřečný tábor kompletistů naopak tvrdí, že klipy sestávají z útržků dokončeného filmu, který se jeho tvůrce rozhodl představit světu po částech a zpřeházeně. Mama Anarchia je kompletistka tělem i duší.</p>

<p>Pro některé pravidelné návštěvníky fóra má spor málem teologický rozměr, ale Cayce to vidí jednoduše: jestli klipy pocházejí z hotového filmu, ať je jak chce dlouhý, pak každý fanoušek je z neznámého důvodu předmětem zábavy, nelítostného žertování.</p>

<p>První fanoušci, kteří klipy objevili a dali do souvislosti, samozřejmě museli kompletistickou variantu zvážit. Dokud bylo útržků pět nebo dvanáct, bylo snazší uvěřit, že se jedná o součásti kratšího filmu, možná podivně vypiplané a podmanivé studentské práce. Jak ale souborů přibývalo a jejich původ byl záhadnější a záhadnější, většina se přiklonila k názoru, že jde o ukázky z rozpracovaného díla, možná ve stejném pořadí, v jakém se dokončují. A ať už se člověk klonil k tomu, že je většina materiálu natočená živě, nebo že je vytvořená počítačem, náročná výprava postupně vymýtila představu, že by šlo o studentský film nebo amatérskou práci v obvyklém slova smyslu. Klipy se jednoduše příliš vymykaly.</p>

<p>Krátce potom, co Ivy ze svého bytu v Soulu fórum spustila, přišel právě Parkaboy s možností, že by tvůrcem mohl být nějaký „Kubrick z garáže“. Takový náhled není z podstaty ani kompletistický, ani progresivistický, a tak dnes Mama Anarchia pojem spokojeně používá, ačkoli ví, že pochází od Parkaboye. Součástí debat, a jednou z nejpropíranějších k tomu, se prostě stala možnost, že klipy samostatně vytváří nadaný sólista se špičkovým vybavením, guerillový filmař, ukrytý ve stínech internetu. Myšlenka, že herce, kulisy a všechno ostatní může v CGI vytvářet virtuální ruka tajnůstkářského a možná neobjeveného génia, doslova posedla velkou část progresivistů a nemálo kompletistů, i když ti se samozřejmě vyjadřují v minulém čase.</p>

<p>Jenže právě teď se Parkaboy vzteká, že Mama Anarchia věčně cituje Baudrillarda a další Francouze, kteří ho dohánějí k zuřivosti, a Cayce bezmyšlenkovitě klikne na Odpovědět a zchladí ho svým obvyklým odstavcem na uklidněnou:</p>

<p>Tohle se strhne pokaždé, když zapomeneme, že tahle stránka existuje jen díky Ivy, která do ní ochotně investuje čas a úsilí a stejně jako většina z nás není ráda, když se někdo poštěká jako vy dva. Ivy je naše hostitelka, měla by se tu mít fajn a my ostatní bychom si neměli být tak jistí, že tu fórum bude navěky.</p>

<p>Klikne na Odeslat a pod Parkaboyovým příspěvkem naskočí její přezdívka spolu s nadpisem zprávy:</p>

<p>CayceP</p>

<p>a</p>

<p>Koukej vychladnout.</p>

<p>Protože je Parkaboy její kamarád, projdou Cayce věci, které jiným ne. Vypracovala se na pozici rituální rozhodčí, která má za úkol zabrzdit Parkaboye, kdykoli na někoho vyletí, jak to mívá ve zvyku. Ivy ho dokáže bleskem vykázat do patřičných mezí, jenže pracuje jako policistka v Soulu, slouží dlouhé směny a nemůže na stránce pořád viset jako moderátorka.</p>

<p>Cayce automaticky klikne na Načíst znovu. Odpověď už dorazila.</p>

<p>Kde jsi?</p>

<p>V Londýně. Pracovně.</p>

<p>Celé ji to ohromně uklidňuje. Očividná psychologická profylaxe.</p>

<p>Telefon vedle počítače zazvoní zrcadlovým tónem, který jí leze na nervy i v případě, že je zrovna nemá pocuchané. Po chvíli váhání zdvihne sluchátko.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Cayce, rád vás slyším. Tady Bernard.“ Stonestreet. „Říkali jsme si s Helenou, jestli byste nezašla na menší večeři.“</p>

<p>„Díky, Bernarde,“ ohlédne se ke dveřím, zabarikádovaným selským stolem, „ale není mi dobře.“</p>

<p>„Jet lag. Můžete zkusit ty Heleniny pilulky.“</p>

<p>„Jste moc milý, Bernarde, ale –“</p>

<p>„Přijde i Hubertus. Děsně ho zklame, jestli nedostane příležitost se s vámi seznámit.“</p>

<p>„Nemáme schůzku v pondělí?“</p>

<p>„Zítra odpoledne už bude v New Yorku. Na tu schůzku nemůže. Nenechte se prosit.“</p>

<p>Při podobných rozhovorech si Cayce říká, že se schopnost postavit si hlavu u Britů vyvinula podobně jako ironie. Nemá, jak by při odchodu z bytu zajistila perimetr, ale smlouva s Blue Antem pro ni znamená víc jak čtvrtinu plánovaného příjmu za letošek.</p>

<p>„Nebudu s tím dělat ciráty, Bernarde. PMS.“</p>

<p>„Tak to musíte dorazit každopádně, na to má Helena něco zázračného.“</p>

<p>„Zkoušel jste to?“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>Cayce rezignuje. Dopřát si něčí společnost, celkem jedno čí, nakonec nebude tak špatný nápad. „Kde jste?“</p>

<p>„V Docklands. Doražte v sedm. Neberte si nic slavnostního. Pošlu pro vás auto. Moc rád vás uvidím. Zatím!“ Stonestreet zavěsí tak neočekávaně, až má Cayce podezření, že to musel v New Yorku trénovat. Obvykle se telefonní rozhovory ve světě za zrcadlem ukončují zpěvavým, málem láskyplným přizvukováním, předepsaným duetem, který nikdy neovládla.</p>

<p>Psychologická profylaxe zmizela jako pára nad hrncem.</p>

<p>Cayce si vygooglí „zámečnictví Severní Londýn“ a za tři minuty si už povídá s někým z firmy Judge Advocate Locks.</p>

<p>„Nepracujete o sobotách,“ zkusí to nejdřív s nadějí.</p>

<p>„Nonstop sedm dní v týdnu.“</p>

<p>„Ale do večera byste to ke mně nestihli, viďte?“</p>

<p>„Kde bydlíte?“</p>

<p>Poví mu to.</p>

<p>„Čtvrt hodiny,“ dozví se.</p>

<p>„Neberete kreditky.“</p>

<p>„Bereme.“</p>

<p>Cayce zavěsí a uvědomí si, že hovorem přišla o Doroteino číslo. Stejně si není jistá, že by ho z telefonu dokázala vytáhnout, ale když pomine Asijské kurvičky v historii prohlížeče, byl to její nejpádnější důkaz, že se vůbec něco stalo. Pro jistotu zkusí opětovnou volbu a dovolá se k Judge Advocate. „Pardon,“ omluví se. „Omylem jsem vás vytočila znova.“</p>

<p>„Čtrnáct minut,“ nasadí zámečník omluvný tón, a dodávka dorazí spíš za dvanáct.</p>

<p>Hodinu nato chrání Damienovy dveře dva zbrusu nové a velice drahé německé zámky. Klíče od nich vypadají jako součástky, které se dají získat rozebráním ultramoderní automatické zbraně. Cube se vrátil na své obvyklé místo na stole. Zámek na dveřích do ulice Cayce vyměnit nenechala, protože nezná Damienovy nájemníky a neví ani, kolik jich je.</p>

<p>Večeře s Bigendem. Zaúpí a jde se převléknout.</p>

<p>S dvojicí nových klíčů na černé tkaničce kolem krku vyjde na ulici, kde už na ni čeká auto s řidičem od Blue Antu. Náhradní pár schovala v patře za jeden z Damienových mixážních pultů.</p>

<p>Padl soumrak a začíná jemně mrholit.</p>

<p>Představuje si, jak kvůli dešti ještě víc prořídne křížová výprava dětí, táhnoucí pod obrovskými modelínovými nápodobami bot a letadel a pod pouličními lampami s bezpečnostními kamerami.</p>

<p>Usadí se na zadní sedadlo a zeptá se řidiče, štíhlého a dokonale upraveného Afričana, jaká je u jejich cíle nejbližší stanice metra.</p>

<p>„Bow Road,“ odpoví řidič, ale tu Cayce nezná.</p>

<p>Prohlédne si černochův zátylek s pečlivě zastřiženými vlasy a niobový cvoček vetknutý vysoko do pravého ucha a po zbytek cesty sleduje obchody a restaurace, které míjejí.</p>

<p>Stonestreetovo „nic slavnostního“ pro Cayce znamená, že by se na své poměry měla přece jen vymódit, zvolila proto CPU, kterou Damien nazývá „sukňáž“, dlouhý, úzký, anonymní kousek žerzeje s málem neviditelným lemováním. Je sice dost obtažený, ale pěkně zdůrazňuje boky a dá se upravit na libovolnou délku. Pod ním má černé punčochy a přes něj černý zapínací svetr, který nůžkami na nehty odstřihla od jeho původu u DKNY. Na nohou lodičky, které ve své době vůbec nepřišly do prodeje a které po letech ukořistila v pařížském obchodě s klasickou módou.</p>

<p>Uvědomí si, že toužebně vzpomíná na kodrcání pařížským metrem a na to, s jak neuvěřitelnou elegancí nosí Pařížanky šálu, a přisoudí to buď ustalující se hladině serotoninu, obyčejnému dennímu snění nebo nutkání prchnout co nejdál od Asijských kurviček.</p>

<p>Její problém s Doroteou neustále narůstá, řešení v nedohlednu, a to ještě nedávno málem netušila, že nějaká Dorotea existuje. Už se snažila rozpomenout, čím si ji kdy mohla popudit, ale výsledek se nedostavil.</p>

<p>Normálně si moc nepřátel nenadělá, i když jednoslovné konzultace toho druhu, na jaký ji má zrovna najatou Blue Ant, jsou občas problematické. Její ne může společnost připravit o smlouvu nebo vzít práci některému ze zaměstnanců, jednou dokonce celému oddělení. Všechno ostatní, to znamená obhlížení pouliční módy a příležitostné přednášky před pozornými šiky manažerů, rozsévá zášť vyloženě zanedbatelnou měrou.</p>

<p>Kolem prorachotí červený double-decker, který spíš než do zrcadlového světa patří mezi disneyovské kulisy Londýnlandu.</p>

<p>Na zdi si Cayce všimne plakátů s obrázkem z posledního klipu. Polibek. Tak brzy.</p>

<p>Jednou v New Yorku, bylo to právě v období antraxové paniky, se ve špičce tísnila v soupravě mířící z centra, recitovala si v duchu svou mantru a vtom si uvědomila, že vyčerpaně působící černoška před ní má na zeleném polyesterovém blejzru od uniformy spínacím špendlíkem připevněný obrázek, velký jako vizitka a pocházející z klipu, který se ke Cayce ještě nedostal. Zaháněla tehdy mantrou neodbytnou představu, že někdo hodí na koleje žárovky naplněné nejčistší formou jedu, který se pak podle otcova tvrzení za pouhých pár hodin rozšíří ze Čtrnácté ulice na Padesátou devátou, jak prý v šedesátých letech prokázaly armádní experimenty.</p>

<p>Černoška si jejího pohledu všimla, poznala v ní spřízněnou duši a pokývla jí. Připomínka toho, kolik lidí se o klipy možná zajímá a o jak neviditelný fenomén jde, tehdy rozehnala Cayceiny obavy.</p>

<p>Od té doby fanoušků výrazně přibylo, navzdory všeobecnému nezájmu velkých médií, který Cayce jedině vítá. Kdykoli se někdo pokusí tématu zmocnit, vyklouzne mu jako osamělá nudle z hůlek. Klipy jsou jako můry, unikají radaru vyvinutému proti daleko větším letounům. Podobají se duchům nebo snad „černým hostům“, jak se podle Damiena v Číně říká hackerům a jejich samostatnějším výtvorům.</p>

<p>Pořady o životním stylu, populární kultuře a nafouknutých záhadách sice nabídly reportáže a pochybné sestřihy klipů, ale nevysloužily si tím žádný ohlas, samozřejmě s výjimkou F:F:F, kde se po odvysílaných slepencích vozí diskutéři a v nekonečných, zanícených tirádách se chytají za hlavu, jaký tupec mohl dejme tomu předřadit dvacet trojku padesát osmičce. Fanoušci se zřejmě množí hlavně ústním podáním, případně dílem náhody, která jim přivede do cesty klip nebo vytípnuté políčko, jak se to stalo Cayce.</p>

<p>Její první útržek na ni čekal po odchodu ze zaplavených unisexových záchodků na večírku v galerii, ležící v srdci Manhattanu. To bylo minulý listopad. Přemýšlela zrovna, jak si má vydezinfikovat podrážky, a zapřísahala se, že už na ně nikdy nesáhne, když si všimla dvou lidí, namáčklých z každé strany na muže v roláku, který před sebou držel přenosný DVD přehrávač v pozici, v jaké figurky Tří králů nabízejí své dary.</p>

<p>A jak procházela kolem, na monitoru ciboria ji zaujala tvář. Bez přemýšlení se zastavila a ve snaze srovnat sítnici s pixely předvedla přihlouplý kachní taneček.</p>

<p>„Co je to?“ zeptala se. Dívka s ostrým ptačím nosem a kulatou ocelovou labretou lesknoucí se ve spodním rtu na ni úkosem pohlédla přivřenýma očima. „Klip,“ odpověděla, a tím pro Cayce všechno začalo.</p>

<p>Z galerie odešla s webovou adresou, kde se daly sehnat všechny dosavadní segmenty.</p>

<p>Ve vlhkém večerním světle se před autem rozbliká modrý majáček, který by se hodil jako varování před vodními víry, malströmy…</p>

<p>Dorazili na širší třídu, kde víceproudá silnice málem stojí. Řidič přibrzdí, zastaví, a protože mu další auto zabrání vycouvat, pomalu se šine dopředu.</p>

<p>Při průjezdu kolem místa nehody spatří Cayce jasně žlutou motorku, ležící na boku s podivně zkroucenou přední vidlicí. Modrý majáček drží na úzké tyči, zdvihající se z robustnější a očividně služební motorky, zaparkované poblíž. Jak si Cayce přečte, jedná se o pohotovostní vozidlo, zvláštnost, na které se jde ve světě za zrcadlem proplést na místo nehody i v nejhustším provozu.</p>

<p>Motorizovaný lékař má na sobě bundu od Belstaffu s velikánskými reflexními pruhy a klečí u havarovaného jezdce, jehož helma leží vedle na chodníku a který má krk znehybněný pěnovým límcem. Medik mu přes masku dává dýchnout z kyslíkové láhve a Cayce si náhle uvědomí, že někde za jejími zády vytrvale houká zrcadlová sanitka. Na okamžik se jí otevře výhled na pacientovu tvář bez oděrky, zpola zakrytou dýchací maskou. Neznámý muž leží v bezvědomí, na zavřená víčka se mu snáší večerní déšť a Cayce napadne, že pacient právě stojí na nejzazší hranici ze všech, možná na prahu nicoty, nebo snad nepředstavitelného nového života.</p>

<p>Nevidí nic, co mohlo motocyklistu srazit nebo do čeho mohl sám vrazit. Možná si samotná silnice usmyslela se zdvihnout a udeřit ho. Občas přijde rána ze směru, odkud bychom se nejméně nadáli, připomene si.</p>

<p>„Je to bývalá sirkárna,“ prozradí jí Stonestreet po tom, co se s ní pozdravil a zavedl ji do bytu, pojatého jako jediný velký, na dvě patra vysoký loft. Leskle černou podlahu z tvrdého dřeva ohraničuje skleněná zeď, za kterou se podél celé stěny táhne balkon. Světlo svíček. „Hledáme něco jiného.“ Je oblečený do černé bavlněné košile k obleku, s velkými a volnými manžetami. To je určitě domácí verze nového uvolněného stylu. „Žádná Tribeca.“</p>

<p>To rozhodně ne, pomyslí si Cayce, rozloha i množství volného prostoru jsou úplně jinde.</p>

<p>„Hub už je tady. Právě dorazil. Co si dáte k pití?“</p>

<p>„Hub?“</p>

<p>„Byl v Houstonu,“ mrkne na ni Stonestreet.</p>

<p>„Určitě by to tam teď nejradši přejmenovali na Hubeston.“ Hube Bigend. Bask.</p>

<p>Cayce doopravdy nesnáší Bigenda z osobních důvodů, i když je má z druhé ruky od kamarádky, která s ním kdysi v New Yorku prožila ‚aférku‘, jak tomu děcka donedávna říkala. Kamarádka se jmenovala Margot a odjakživa o Bigendovi mluvila jako o Baskovi. Cayce v tom vždycky viděla neproniknutelnou narážku na jeho belgický původ, dokud nepoprosila o vysvětlení a nedozvěděla se, že jde o zkratku slov „Boháč, ale strašlivý kretén“. V průběhu vztahu pak Bigend doputoval z Baskicka do ještě nevýslovnějších končin.</p>

<p>U baru s dřezem, vytesaného v rohu volně stojící kuchyňské linky, jí Stonestreet podá vysokou sklenici naplněnou ledem a perlivou vodou a přizdobenou zkrouceným plátkem citronu.</p>

<p>Po levici má Cayce na zdi triptych japonského umělce, jehož jméno okamžitě zapomene, tři překližkové panely devadesát na sto dvacet, zavěšené v řadě. Autor na ně sítotiskem navrstvil loga a okaté hrdinky z mangy, ale každou jednotlivou vrstvu ošmirgloval, až byla přízračné průhledná, pak ji přelakoval, přidal další, tu zase ošmirgloval a přelakoval… Výsledek na Cayce působí tlumeným, sytým, málem uklidňujícím dojmem, kterým ale jakoby probleskovaly halucinační záblesky paniky.</p>

<p>Obrátí se a za sklem na balkonu uvidí Bigenda, opřeného zády k ní o zmoklé zábradlí a oblečeného v pršiplášti a čemsi, co nejspíš bude kovbojský klobouk.</p>

<p>„Co byste řekli,“ zajímá se Bigend, „že si o nás myslí budoucnost?“ Působí, jako by navzdory vynalézavě vegetariánskému menu nějak prosákl živoucím extraktem z tepajícího hovězího. Má růžové tváře a kůže se mu leskne, nejspíš elánem, který z něj doslova tryská. Cayce je ráda, že se u večeře nemluvilo o ničem zvláštním a o Dorotee nebo Blue Antu nepadla ani zmínka.</p>

<p>Helena, Stonestreetova žena, jim nad talířem plněného lilku přednášela o tom, jak se v kosmetice dodnes zpracovává hovězí nervová tkáň. Dostala se k tématu přes rozpravu o spongiformní encefalopatii jako ceně za to, že člověk přinutil býložravce k apokalypticky nepřirozenému kanibalizmu.</p>

<p>Bigend má ve zvyku vstupovat s podobnými otázkami do rozhovorů, které ho začnou otravovat. Jako kovové ježky je rozhazuje po konverzační dálnici, takže můžete buď uhnout, nebo na ně najet, zničit si pneumatiky a doufat, že se někam dosmýkáte na ráfcích. Během večeře a aperitivu je rozhodil několikrát. Cayce to svádí na to, že je tu šéf, a třeba ho vážně nic nezabaví nadlouho. Počíná si stejně nemilosrdně, jako by jenom přepínal kanály.</p>

<p>„Nikdo si na nás nevzpomene,“ rozhodne se Cayce pro čelní srážku. „Nás taky nezajímají viktoriáni. Nemyslím velké osobnosti, ale obyčejné lidi, ti nezajímají živou duši.“</p>

<p>„Podle mě nás budou nenávidět,“ usoudí Helena, obklopená mrakem obav z BSE a spongiformní budoucnosti, kterým prosvítají jen její nádherné oči. Na okamžik vypadá, jako by znovu vklouzla do role rozhárané výstupové poradkyně, která se v jediné odvysílané sezóně <emphasis>Archy/Úlu</emphasis> 7 starala o oběti mimozemských únosů. Cayce si tehdy pustila jednu epizodu, aby si mohla v roličce asistenta v márnici prohlédnout herce, se kterým chodila její kamarádka.</p>

<p>„Duši,“ zopakuje Bigend, který Helenu očividně přeslechl, a poctí Cayce zaujatým pohledem modrých očí. Jeho angličtina je tak dokonale zbavená jakéhokoli přízvuku, že se s tím Cayce ještě nesetkala. Znepokojuje ji to. Bigend díky tomu zní, jako by nemluvil na nikoho konkrétního, takže ani nemusí hovořit nahlas, aby připomínal tlampač v odletové hale.</p>

<p>„Duši?“ Cayce mu pohled oplácí a důkladně žvýká sousto plněného lilku.</p>

<p>„Tak samozřejmě,“ naváže Bigend, „nemáme tušení, kdo nebo co asi naši budoucnost obývá. V tom smyslu žádnou budoucnost nemáme. Ne v tom, v jakém ji měli naši prarodiče, i když si to třeba jen malovali. Představy o budoucnosti celé kultury jsou přepych patřící minulosti, ve které ‚teďʻ trvalo déle než dnes. Nemusím říkat, že se kolem nás může všechno proměnit tak nečekaně, tak prudce, tak zásadně, že naše ‚teď‘ nenabízí těm prarodičovským představám o budoucnosti dostatečnou oporu. Nemáme budoucnost, protože naše současnost je příliš nestálá.“ Usměje se, takže vypadá jako Tom Cruise s přebytečnými, příliš dlouhými, ale pořád stejně bělostnými zuby. „Musíme se spolehnout na rizikový management. Žonglování s momentálními možnostmi. Rozpoznání vzorů.“</p>

<p>Cayce zamrká.</p>

<p>„A máme pak vůbec minulost?“ napadne Stonestreeta.</p>

<p>„Dějiny nejsou nic než momentálně nejvěrohodnější vyprávění o tom, co se stalo a kdy,“ zúží Bigend oči. „Kdo komu co provedl. Jak to provedl. Kdo zvítězil. Kdo prohrál. Kdo zmutoval. Kdo vyhynul.“</p>

<p>„Budoucnost se o nás zajímá,“ slyší se Cayce říkat. „Snaží se dát smysl té báchorce, kterou jsme se mezitím stali. A naše minulost vypadá z jejich postavení dočista jinak než z toho našeho.“</p>

<p>„Mluvíte jako vědma.“ Bělostné zuby.</p>

<p>„Jenom si uvědomuji, že v dějinách je jedinou jistotou změna. Minulost se mění. Naše představa o minulosti bude pro budoucnost asi stejně zajímavá, jako jsou pro nás viktoriánské názory. Nebude jim prostě připadat zrovna důležitá.“ Ve skutečnosti jen po paměti tlumočí Parkaboyovy postoje z debaty, kterou s Filmym a Mauricem vedli o tom, jestli mají klipy evokovat určité období, nebo jestli zřejmě úmyslný nedostatek dobových vodítek něco vypovídá o tvůrcově pojetí času a historie, a pokud ano, tak co?</p>

<p>Teď pro změnu tiše přežvykuje Bigend a velice vážně na ni při tom hledí.</p>

<p>„Možná nemáme budoucnost ve smyslu společné vize, ale byli jsme navráceni skutečnosti,“ pronese nakonec.</p>

<p>„Jediné, co má smysl vracet, je klid,“ řekne tiše Helena, dramatickým hlasem plným tesknoty.</p>

<p>„Byli jsme, jak říkáš, ve fikci, která se změnila,“ pokračuje Bigend. „Nevíme, kam směřujeme. Ale alespoň víme, že nevíme, a to je už něco.“ Vycení na Cayce zuby. „Ale když věže spadly, ta chvíle, to naše drobné, hezké malé ‚teďʻ, nám bylo navráceno. Když se zřítily, překvapeně jsme se zachvěli a byli jsme vráceni okamžiku. Od té doby opravdu už nic není jako dřív.“</p>

<p>Jezdí vínovým hummerem s belgickou poznávací značkou a volantem vlevo, nikoli tím nezastavitelným überautem s vizáží džípu, kterému se zbláznily žlázy, ale nějakým novějším, menším typem, který ovšem nepůsobí o nic vlídněji, o nic laskavěji. Nepohodlný je skoro jako větší modely, ačkoli jsou sedadla čalouněná kůží jemnou jako na rukavice. Na jeho předchůdcích se Cayce vlastně líbila jediná věc, výběžek s řadicí pákou, široký jako koňský hřbet, který dělil řidiče od spolujezdce, ale ten si výrobci samozřejmě rozmysleli, jakmile se původní humvee začal pravidelně objevovat v newyorských ulicích.</p>

<p>První civilní hummer rozhodně nebyl auto, kterým by se Cayce ráda nechala odvézt na rande, a v téhle miniatuře navíc sedí blíž k Bigendovi, který si na zmenšenou vyvýšeninu mezi nimi odložil čokoládově hnědý stetson. Zrcadlová doprava způsobuje, že Cayce, usazená na stejné straně jako britští řidiči, pošetile dupe na fantomovou brzdu, jako by řízení bylo na ní. Svírá v klíně východoněmeckou obálku a snaží se toho nechat.</p>

<p>Bigend dal jasně najevo, že ji nenechá jet taxíkem, firemní auto s fešáckým řidičem jí nejspíš taky zavolat nehodlal a o pochybném požehnání podzemky na Bow Road nechtěl ani slyšet. V sobotu v tuhle hodinu už soupravy do Camden Townu nezajíždějí, vysvětlil jí, jenom v opačném směru pomáhají ztenčit řady dětských křižáků. Cayce si vzpomíná, že něco takového sama tušila, ale trochu to u večeře přehnala se Stonestreetovým vínem a nedokáže si poskládat, jak něco takového funguje. Jak můžou odjíždět vlaky, které nepřijely?</p>

<p>Je po dešti a vzduch je průzračný jako sklo.</p>

<p>Na kruhovém objezdu si v rychlosti všimne shluku cedulí s opakujícím se nápisem Smithfield a usoudí, že musí projíždět poblíž trhu.</p>

<p>„Zajdeme na skleničku,“ vysvětlí Hubertus Bigend. „V Clerkenwellu.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>7.</strong></p><empty-line /><p><strong>NÁVRH</strong></p>

<p>Zaparkuje hummer v dobře osvětlené uličce. Budou tím pádem asi v Clerkenwellu, ale že by čtvrť měla nějakou zvlášť osobitou atmosféru, to se podle Cayce říct nedá. Ulici lemují obvyklé londýnské obchody a služby, ale budovy samotné vypadají jako gentrifikované činžáky, dost možná tribecoidnější než Stonestreetova sirkárna.</p>

<p>Bigend otevře přihrádku a vytáhne srolovaný obdélník těžkého, lesklého plastu, který je po rozvinutí velký asi jako místní poznávací značky. Lícovou stranou ho rozvine za přední sklo a Cayce při tom zahlédne písmena EU, britského lva a znaky, které tu poznávací značku zřejmě doopravdy tvoří.</p>

<p>„Parkovací povolení,“ vysvětlí Bigend, a když Cayce vystoupí, všimne si, že zaparkovali u obrubníku lemovaného dvojitou žlutou čárou. Jak vlivné styky asi Bigend má? říká si.</p>

<p>Bigend si nasadí stetson, cvakne klíčem a světla hummeru bliknou, pohasnou, zase bliknou a tlumené zabučení prozradí, že vůz je na stráži. Vypadá jako obří angličák a Cayce si říká, jestli na něj lidé hodně sahají. Jestli je nechá.</p>

<p>Vykročí společně k baru s restaurací, kvůli kterému sem očividně přijeli a který je rekonstruovaný tak, aby co nejméně připomínal hospodu. Z větší blízkosti zaslechne Cayce basové dunění a osvětlení baru jí připomene barvu vyhořelých fotoblesků, usmaženou drátěnku za očouzeným sklem.</p>

<p>„Bernard má pro vás jen chválu.“ Bigendův hlas budí v Cayce dojem, jako by procházela muzeem s audioprůvodcem na uších. Je zvláštně podmanivý.</p>

<p>„Díky.“ Vstoupí do restaurace a Cayce si její návštěvníky na první pohled spojí s bílým práškem, tím starosvětským.</p>

<p>Ale ano, na ty přepálené úsměvy a skelné oči si vzpomíná.</p>

<p>Bigend okamžitě zabere stůl, což by nejspíš za daných okolností nezvládl jen tak někdo, a Cayce se rozpomene, že dokud její newyorská kamarádka na svém Baskovi nacházela i dobré stránky, byla tohle jedna z nich: nikdy nečekali. Nebude to tím, že tu Bigenda znají, předpokládá Cayce, ale tím, že má na sobě nějak čitelně vytetováno, že přebírá velení. Ke kovbojskému klobouku si oblékl světle hnědý pršiplášť zastaralého loveckého střihu, šedé flanelové kalhoty a boty od Tonyho Lamy, takže na módu to svést nejde.</p>

<p>Cayce si u servírky objedná pivo a Bigend kir. Dělí je od sebe půlmetrový průměr kulatého stolku a malá petrolejka s plovoucím knotem. Bigend si odloží stetson a to mu nápadně dodá na belgickosti, jako by k němu víc seděl obyčejný staromódní klobouk.</p>

<p>Pití dorazí a Bigend ho zaplatí novou dvacetilibrovkou, vytaženou z širokánské peněženky, nadité především neskutečně vyhlížejícími eurobankovkami vysokých hodnot.</p>

<p>Servírka nalije Cayce pivo do sklenice a Bigend nechá drobné na stole.</p>

<p>„Jste unavená?“ zeptá se.</p>

<p>„Jet lag,“ ťukne si s ním Cayce automaticky a ležák cinkne o kir.</p>

<p>„Zmenšuje frontální laloky, věděla jste to? Na snímcích je to jasně vidět.“</p>

<p>Cayce si lokne piva a zašklebí se. „Kdepak,“ odpoví, „jde o to, že duše cestuje pomaleji a má zpoždění.“</p>

<p>„Duši už jste dneska zmiňovala.“</p>

<p>„Vážně?“ Nevzpomíná si.</p>

<p>„Ano. Věříte na ni?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Jako já,“ srkne si. „Prý nevycházíte s Doroteou?“</p>

<p>„Kdo vám to řekl?“</p>

<p>„Bernard měl takový dojem. Někdy je s ní těžké pořízení.“</p>

<p>Cayce se najednou připomene východoněmecká obálka, která ji pod stolem nezvykle, nerovnoměrně tlačí do stehen, protože do ní na ochranu před kdo ví čím nacpala svůj boxer, těžkou robotickou součástku.</p>

<p>„Vážně?“</p>

<p>„Ovšem. Zvlášť když má pocit, že si budete užívat něco, po čem sama dlouho prahne.“ Bigendovy zuby se zdánlivě rozmnožily, nebo snad metastázovaly. Místní světlo zdůrazňuje jeho rudé, kirem zvlhčené rty. Odhodí černou patku z čela. Cayce konečně dojde dvojznačnost jeho vyjádření a v hlavě se jí rozbliká poplašný sexuální majáček. Že by nešlo o nic víc? Má Dorotea pocit, že jí chce vyfouknout chlapa? Zaměřila se Bigendova touha, která, jak ví od své newyorské kamarádky, je zároveň neukojitelná a těkavá, právě na Cayce?</p>

<p>„Asi vám nerozumím, Huberte.“</p>

<p>„Londýnská pobočka. Myslí si, že vás chci najmout do vedení londýnské pobočky.“</p>

<p>„Takový nesmysl,“ pocítí Cayce úlevu, protože lidem jejího typu se řízení londýnských agentur vážně nesvěřuje. Je specialistka v extrémně úzkém oboru, žije na volné noze a uzavírá smlouvy na velice specifický druh práce. Málokdy v životě dostávala pravidelný plat. Vydělává si čistě jednorázovými honoráři, odmítá dlouhodobé smlouvy a nemá manažerských schopností, co by se za nehet vešlo. Ale hlavně je ráda, že ji Bigend nechce zatáhnout do postele. Nebo alespoň naznačil, že nechce. Cayce má pocit, že ji proti její vůli přibíjí očima na místě a víc a víc ji do čehosi zaplétá.</p>

<p>Bigend zdvihne sklenici a dopije kir. „Ví, jak jste mě zaujala. Ráda by pracovala pro Blue Ant a myslí si na Bernardovo místo. Od H&amp;P chtěla odejít už nějakou dobu předtím, než ji za námi poslali jako prostředníka.“</p>

<p>„Moc se mi to nezdá,“ odpoví Cayce. Má na mysli nahrazení Stonestreeta Doroteou. „Nejde jí to s lidmi.“ Řečeno na rovinu je to vyšinutá bestie, co propaluje bundy a vloupává se do bytů.</p>

<p>„Samozřejmě, že se vám to nezdá. Byla by to hotová katastrofa. A Bernard mi dělá radost od chvíle, co jsem ho najal. Dorotea bude dost možná z těch, co se neudrží.“</p>

<p>„Jak neudrží?“</p>

<p>„Naše odvětví hubne. Není v tom samo. Ubude opravdu významných hráčů. Už nestačí tvářit se jako člověk na svém místě a pěstovat si image.“</p>

<p>Něco podobného si Cayce taky říkala a dokonce přemýšlela, jestli vydrží a dočká se nové éry, ať už přinese co chce.</p>

<p>„Chytrá jste dost,“ řekne Bigend. „Musí vám to být jasné.“</p>

<p>Cayce se na něj rozhodne vytáhnout jeho vlastní zbraně. Čas hodit ježky na silnici. „Proč měníte logo druhého největšího výrobce sportovních bot na světě? Byl to váš nápad, nebo jejich?“</p>

<p>„Takhle já nepracuji. Vedu s klientem dialog, dokud se před námi neotevře cesta. Nechci mu vnucovat své tvůrčí představy.“ Hledí teď na ni velmi vážně a Cayce se ke své hanbě rozechvěje. Doufá, že si toho nevšimne. Jestli je sám sebe schopný přesvědčit, že ostatním nevnucuje svou vůli, dokáže si namluvit cokoli. „Musíte pokrýt možné eventuality. Pomáhám klientovi najít směr, kterým se věci ubírají. Chcete slyšet, co je na Dorotee nejzajímavější?“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Kdysi pracovala v Paříži pro velice úzce zaměřenou konzultační agenturu, kterou po odchodu na odpočinek založil velmi zkušený agent francouzské tajné služby. Předtím dlouho dělal podobnou práci pro vládu, v Německu a Spojených státech.“</p>

<p>„Dorotea je… špionka?“</p>

<p>„‚Průmyslová špionáž‘, ale ten pojem víc a víc zastarává, nemyslíte? Předpokládám, že pořád ví komu zavolat, když potřebuje to nebo ono, ale za vyzvědačku bych ji neoznačil. Líbilo se mi ale, jak byl jejich obor v některých ohledech přesným opakem toho našeho.“</p>

<p>„Reklamy?“</p>

<p>„Ano. Já se snažím zákazníky upozornit na něco, co dávno vědí a jen si to zatím neuvědomili, nebo v nich alespoň vyvolat ten pocit. Oni už se pak podle toho zařídí, rozumíte? Budou si myslet, že na to přišli sami. Zajišťuji přenos informací, které ale nesmějí být příliš konkrétní.“</p>

<p>Cayce si jeho slova zkusí spojit s těmi kampaněmi Blue Antu, které zaznamenala. Celkem to dává smysl.</p>

<p>„Říkal jsem si,“ pokračuje Bigend, „že v Doroteině odvětví musí naopak jít o zcela konkrétní informace.“</p>

<p>„A šlo?“</p>

<p>„Občas ano, ale stejně často to bylo jen obyčejné očerňovací PR. Představit konkurenci v co nejhorším světle. Nic zvlášť zajímavého.“</p>

<p>„Ale uvažoval jste, že jí nabídnete místo?“</p>

<p>„To ano, i když jiné, než by si vybrala sama. Ale už jsme jí dali najevo, že nemáme zájem. Jestli se domnívá, že dostanete tu práci, na kterou si myslela, mohlo by ji to hodně vytočit.“</p>

<p>Co se jí snaží naznačit? Měla by mu říct o bundě a Asijských kurvičkách? Ne. Nedůvěřuje mu, ani za mák.</p>

<p>Tak Dorotea dělala firemního slídila? A Bigend se o někoho takového zajímal? Nebo to jenom dělá. Nebo jen dělá, že už ten zájem pominul. Nic z toho nemusí být pravda.</p>

<p>„A teď,“ předkloní se Bigend o kousek, „to vybalte.“</p>

<p>„Co mám vybalit?“</p>

<p>„Ten polibek. Co si o něm myslíte.“</p>

<p>Cayce okamžitě pochopí, o jakém polibku mluví, ale zařadit si Bigenda zničehonic jako fanouška klipů vyžaduje takovou mentální piruetu, že chvíli sedí jako zařezaná a vnímá, jak jí bránice slabě pulzuje v rytmu basy, kterou se jí doteď dařilo vytěsnit. U vedlejšího stolu se zvonivě zasměje nějaká žena.</p>

<p>„Jaký polibek?“ Reflex.</p>

<p>Místo odpovědi zaloví Bigend v pršiplášti, který má pořád na sobě, a vytáhne elegantní, matně stříbrné cigaretové pouzdro. To se položením na stůl promění v titanový DVD přehrávač, který se zdánlivě sám od sebe otevře a na dotyk Bigendova prstu spustí segment 135. Cayce nechá polibek doběhnout a vzhlédne k Bigendovi. „Tenhle polibek,“ dozví se.</p>

<p>„A co přesně byste chtěl vědět?“ snaží se nahnat čas. „Jak významný podle vás je, když vezmete v potaz předchozí útržky.“</p>

<p>„Vzhledem k tomu, že ani nevíme, jestli patří do nějakého příběhu, a jestli ano, tak kam, jak máme vědět, jestli je důležitější než ostatní?“</p>

<p>Bigend přehrávač vypne a zavře.</p>

<p>„Na to se neptám. Nemyslel jsem řazení scén, ale posloupnost, ve které se objevují na síti.“</p>

<p>Takhle Cayce o klipech obvykle nepřemýšlí, ale ví, o čem Bigend mluví. Napadne ji, kam nejspíš míří, ale rozhodne se hrát hloupou.</p>

<p>„Ta ale nedává dohromady žádný rozumný příběh. Buď je jejich pořadí náhodné…“</p>

<p>„Nebo pečlivě zvolené, aby tak působilo. Ale i když od tohohle a všeho dalšího odhlédnete, představují ta videa nejúspěšnější guerillovou kampaň všech dob. Sleduji návštěvnost fanouškovských stránek a vyhledávám další zmínky. Ta čísla jsou neuvěřitelná. Vaše korejská známá…“</p>

<p>„Odkud o ní víte?“</p>

<p>„Nechal jsem všechny ty stránky prozkoumat. Abych pravdu řekl, sledujeme je pravidelně. Vaše příspěvky patří k těm užitečnějším. Jakmile se v osazenstvu trochu vyznáte, z ‚CayceP‘ se dost jasně vyklubete vy. Každý si může zjistit, že se zajímáte o klipy, a to zároveň znamená, že jste do nějaké míry zapletená v jejich subkultuře.“</p>

<p>Představu, že Bigend nebo jeho zaměstnanci čtou F:F:F, bude chvíli vydýchávat. Začala sice fórum brát jako druhý domov, ale nikdy nezapomínala, že je v něm jako za výkladem. Cítila se tam jako u kamaráda v obýváku, ale zároveň spoluvytvářela proud textů, který okamžitě vyrážel do světa a který si mohl od A do Z pročíst každý, kdo měl zájem.</p>

<p>„Huberte,“ začne opatrně, „o co vám přesně jde?“</p>

<p>Bigend se usměje. Měl by se to odnaučit, pomyslí si Cayce, protože jinak by mu to nepopiratelně slušelo. Nebo že by existovali zubní chirurgové, schopní šikovné zmenšovací operace? „Jestli jsem opravdový věřící? Na to se mě chcete zeptat především: jestli jsem věřící jako vy. Jste pro tu věc doslova zapálená. Z vašich příspěvků je to nabíledni. To vám ohromně dodává na hodnotě, spolu s vašimi vlohami, vašimi alergiemi, vašimi ochočenými neduhy, tím vším, co z vás v marketingových kruzích dělá tajemnou legendu. Ale jestli jsem věřící? Mou vášní je marketing, reklama, mediální strategie. Proto mě klipy zaujaly, když jsem na ně narazil poprvé. Měl jsem před sebou produkt, který se těší každodenní pozornosti a přitom možná ani neexistuje. Snad chápete, že mě to muselo zaujmout. Nejzářnější marketingový tah našeho mladičkého století. A něco neotřelého, naprosto neotřelého.“</p>

<p>Cayce zaostří na bublinky, stoupající k hladině málem netknutého piva, a snaží se rozpomenout na všechno, co kdy zaslechla nebo vygooglila o Bigendových začátcích a vzestupu Blue Antu: otec bruselský průmyslník, letní pobyty v rodinné vile v Cannes, britská internátní škola, sice staromódní, ale s dobrými konexemi, Harvard, pokusy s nezávislou produkcí v Hollywoodu, krátká epizoda hledání sebe sama v Brazílii, nástup Blue Antu na trh, nejdřív v Evropě, pak v Británii a New Yorku.</p>

<p>Takové věci se člověk dočte v časopiseckých profilech, kterých přelouskala víc než dost. Tak jako Margotiny zážitky, které sice měla z druhé ruky, ale zatepla, je teď musí nějak sladit s tím, že se Bigend také zajímá o klipy. O jeho důvodech se může jen dohadovat, a možnost, která jí přichází na mysl, se jí nechce líbit.</p>

<p>Vzhlédne. „Vidíte za tím hromadu peněz.“</p>

<p>Bigend jí pohled oplácí s naprostou vážností. „Já věci nepoměřuji penězi. Poměřuji je skvělostí.“</p>

<p>Cayce mu to vlastně věří, ale že by ji to uklidnilo, to se říct nedá.</p>

<p>„O co vám jde, Huberte? Blue Ant mě najal, abych posoudila návrh loga, ne abych se vybavovala o klipech.“</p>

<p>„Jen si tak nezávazně povídáme.“ A to je rozkaz.</p>

<p>„To tedy nepovídáme. Mám podezření, že s vámi žádné ‚nezávazně‘ neexistuje.“</p>

<p>Bigend nasadí úsměv, který u něj ještě neviděla: méně zubů, zato možná víc upřímnosti. Vykládá si ho jako potvrzení, že překonala přinejmenším první vodní příkop Bigendovy osobnosti a alespoň částečně vstoupila do kroužku zasvěcených. Zná teď opravdovějšího Bigenda, neposedného kluka, který dokáže myslet za roh, zázračné dítě po třicítce, které se na trzích nového století pídí po pravdě nebo alespoň něčem použitelném. Přesně tak pokaždé vyjde z časopiseckých portrétů, bezesporu proto, že autora zpracoval svým úsměvem a dalšími pomůckami. „Chci, abyste ho našla.“</p>

<p>„Jeho?“</p>

<p>„Tvůrce.“</p>

<p>„Co tvůrkyni? Nebo víc tvůrců?“</p>

<p>„Neslovíčkařte. Dostanete k dispozici všechno potřebné. Nebudete pracovat pro Blue Ant. Budeme partneři.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože jsem zvědavý. Vy snad ne?“</p>

<p>Ano. „Napadlo vás, že když ‚ho‘ najdeme, mohli bychom tvorbu přerušit?“</p>

<p>„Nemusíme jí snad říkat, že jsme ji našli.“</p>

<p>Cayce otevře ústa a pak jí dojde, že vlastně neví, co měla na srdci.</p>

<p>„Myslíte, že je hledáme sami? Marketing je dnes daleko kreativnější než samotné produkty, ať už tenisky nebo celovečerní filmy. To mě ponouklo založit Blue Ant, jediný prostý postřeh. Čistě v tomhle ohledu jsou klipy nesporně geniální dílo.“</p>

<p>Bigend ji zaveze zpátky do Camden Townu, nebo spíš jen tím směrem, protože po nějaké době si Cayce uvědomí, že minuli Parkway a proplétají se serpentinovitými ulicemi, podle kterých pozná Primrose Hill, nejvěrnější nápodobu kopce, jakou se Londýn může pochlubit. Plno pamětních desek, i když si sama z procházek s Damienem jmenovitě vybavuje jen Sylvii Plathovou. Luxusnější čtvrť než Camden. Cayce tu mívala kamarády, kteří pak za své byty dostali tolik, že si mohli v Santa Monice pořídit obchod s výtvarnými potřebami pár bloků od Franka Gehryho.</p>

<p>Cayce se to nechce líbit. Neví pořádně, co si počít s Bigendovým návrhem, který ji zase uvrhl do jedné z těch nálad, které její poslední terapeutka označovala za „staré zlozvyky“. Šlo o to, že něco odmítla, jenomže ne dost důrazně, a pak se dál nechala přemlouvat. Výsledek byl, že se její odmítnutí dalo postupně zviklat a obrátit v souhlas dřív, než si to stihla uvědomit. Myslela, že už se tomu umí bránit, ale zase to na ni leze.</p>

<p>Bigend příslušné tanečky dobře ovládá z druhé strany a zřejmě si doopravdy nedokáže představit, že by někdo neměl zájem o úkol, který si pro něj vymyslel. Podle Margot byl právě tohle ten nejproblematičtější, podle jejího doznání ale i nejpůsobivější aspekt jeho sexuality: přistupoval ke každé partnerce, jako by se už spolu vyspali. A v obchodním životě, jak Cayce právě zjišťuje, považuje Bigend každou dohodu za předem uzavřenou, podepsanou a stvrzenou. V člověku, který mu zatím nekývl, dokáže vyvolat pocit, že kývl a jen na to pozapomněl.</p>

<p>Bigendova vůle je jaksi beztvará, podobná mlze: zahalí člověka slabým, málem neviditelným hávem, ve kterém se záhadně nechá svést z cesty.</p>

<p>„Viděla jste ten guerillový sestřih posledního Lucase?“ Hummer mine hospodu na rohu, která se tváří tak autenticky, že podle Cayce nemůže být víc než pár týdnů stará. Nanejvýš ji mohli nedávno rekonstruovat, aby přilákali klientelu, která by původním stavitelům zamotala hlavu. Děsivě dokonalé simulakrum s doprůhledna naleštěnými tabulkami z terčového skla. Uvnitř Cayce zahlédne rusovlásku v zeleném svetru, jak s otevřenými ústy zdvihá sklenici, zřejmě k rozjařenému přípitku. Vzápětí nechají podnik za sebou, hummer proletí krátkým, temnějším blokem obytných domů a zahne za další roh. „Jsou na něj obzvlášť vysazení. Jednoho dne budeme i u klasických filmů potřebovat archeology, aby nám pomohli odhadnout původní zápletky.“ Řízne další roh. „Dnešní muzikanti, alespoň ti chytřejší, věší nové skladby na web, jako by dávali vystydnout koláče na okno, a čekají, až lidé přijdou s anonymními předělávkami. Deset jich nebude stát za nic, ale ta jedenáctá bude třeba geniální. A zadarmo. Jako by už tvůrčí proces nesídlil v jediné hlavě, pokud to tak někdy vůbec bylo. Dnes je všechno do nějaké míry odrazem něčeho jiného.“</p>

<p>„I klipy?“ Nemůže si pomoct.</p>

<p>„To je právě otázka. Ten, kdo je tvoří, se zvolenou strategií vyčlenil. Můžete kousky poskládat, ale ne přeskládat.“</p>

<p>„Ne v tuhle chvíli. Ale kdyby je jednoho dne složil, už přeskládat půjdou.“</p>

<p>„‚On‘?“</p>

<p>„Tvůrce,“ pokrčí Cayce rameny.</p>

<p>„Tím pádem věříte, že útržky patří k většímu celku?“</p>

<p>„Ano.“ Bez zaváhání.</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Věřím je vlastně špatné slovo. Jsem o tom z duše přesvědčená.“ Sama se těm slovům diví, ale je to tak.</p>

<p>„Zase ta duše,“ řekne Bigend. „Myslíte limbický systém. Sídlo instinktů. Savčí mozek. Zasutější, rozsáhlejší, vzpírající se logice. Tam na nás působí reklama, ne v mozkové kůře, ta si začala vyskakovat až poslední dobou. Říkáme ‚mysl‘, ale přitom je to jen taková přebujelá žláza, co cizopasí na plazím mozkovém kmeni a starší, savčí mysli. Naše kultura nám o ní nabulíkovala, že kompletně tvoří naše vědomí, ale přitom se pod ní rozkládá savec velký jako kontinent, mlčenlivé, svalnaté stvoření, co se stará o své předpotopní záležitosti. A nutí nás utrácet.“</p>

<p>Cayce si ho úkosem prohlédne. Na okamžik se rozhostí ticho, Bigend se přestane usmívat a vypadá, že je na chvíli sám sebou.</p>

<p>„Když jsem založil Blue Ant, bylo tohle moje krédo: každá pořádná reklama oslovuje tu starší, niternější mysl, která nezná jazyk ani logiku. Nabírám talenty podle toho, jestli to chápou, ať už vědomě nebo ne. Funguje to.“</p>

<p>Cayce musí uznat, že to tak bude, a Bigend zaparkuje hummer při okraji parku, na úpatí prudkého kopce. Damien jí vyprávěl pověst, kterou si teď nemůže přesně vybavit, něco o anglickém Ikarovi, který odsud vzletěl, nebo se sem snad zřítil dlouho předtím, než tu Římané založili město. Na kopci se konaly obřady, oběti, popravy. Než se mu začalo říkat Primrose, prvosenkový, nesl jméno Greenberry, podle druidského jmelí.</p>

<p>Bigend se neobtěžuje rozvinout parkovací povolení, které se teď místo tradičnějších výsad určitě uděluje s čestným občanstvím, ale jednoduše vystoupí, stejně slečinkovsky jako předtím si narazí na hlavu stetson a vyrazí k neviděnému hřebenu kopce. Na okamžik zmizí v temnotě mezi lampami. Cayce vykročí za ním a zaslechne za sebou useknuté bezpečnostní zamručení hummeru, jak Bigend stiskne tlačítko na klíči. Místo aby ji vedl po cestičce, škrábe se do kopce rovnou za nosem, zatímco Cayce klopýtá za ním, snaží se ho dohnat a v duchu se fackuje, že ho nechá si s ní takhle pohrávat. Muselo jí přeskočit. Tápat nocí podél kanálu ke zdymadlům. Kolem bezdomovců, popíjejících na lavičkách cider. Jenomže tamtudy nejdou. Kotníky jí smáčí tráva, vzrostlejší, než se zdá. Jako by vůbec nebyli ve městě.</p>

<p>Úplně nahoře je čeká lavička, a Bigend už na ní sedí a přes údolí Temže shlíží na pohádkově zářící Londýn, pomrkávající přes čočku horkého vzduchu, za kterou z větší části může samotná nedohledná zástavba.</p>

<p>„Odmítněte to,“ vybídne ji.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Řekněte, že do toho nejdete. Ať to máme za sebou.“</p>

<p>„Nejdu do toho.“</p>

<p>„Nechte si to přes noc rozležet.“</p>

<p>Cayce se pokusí zamračit, ale Bigend jí zčistajasna přijde k smíchu. Něco v jeho hlase jí prozradí, že sám dobře ví, jak otravný dokáže být – určitě se tím snaží lidi odzbrojit, ale vychází mu to.</p>

<p>„Co byste s ním provedl, kdybych vám ho našla, Huberte?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Dělal byste mu producenta?“</p>

<p>„Spíš ne. Myslím, že ta potřebná pozice ještě nemá jméno. Možná advokát? Facilitátor?“ Krčí se v hnědém pršiplášti a vypadá, jako by ho Londýn vyloženě hypnotizoval, ale pak si Cayce všimne, že drží DVD přehrávač. Znovu se spustí polibek.</p>

<p>„Budete si muset poradit beze mě.“</p>

<p>Bigend nevzhlédne. „Prospěte se na to. Ráno moudřejší večera. Rád bych vás někomu představil.“</p>

<p>„Musíte takhle,“ stáhne mu Cayce kovbojský klobouk, uchopí ho do levé ruky tak, že nechá palec a ukazovák zaplout do prohlubní, a nasadí si ho. Dál ho neupravuje, jen si ho uměřeným ťuknutím ukazováku narazí do očí. „Vidíte?“ pohlédne na Bigenda zpod krempy. „Odkládá se takhle,“ smekne a vrátí mu stetson na hlavu. „Vy při tom vypadáte, jako byste musel na koně nasedat ze štaflí.“</p>

<p>Zakloní hlavu, aby na Cayce zpod krempy viděl. „Díky,“ řekne.</p>

<p>Cayce se naposledy rozhlédne po pohádkovém městě. „A teď mě hoďte domů. Padám únavou.“</p>

<p>U Damiena na chodbě se postaví na špičky a zkontroluje, že tmavý pollardovský vlas zůstal na svém místě, přilepený slinami přes mezeru mezi zárubní a dveřmi. Pak sáhne do obálky, prsty se otře o tvrdý a hladký robotický válec a vytáhne zřídka používanou pudřenku, aby v pokleku mohla zrcátkem zkontrolovat, že nikdo nesetřel pudr, kterým zespodu poprášila kliku.</p>

<p>Díky, kapitáne Bonde.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>8.</strong></p><empty-line /><p><strong>VODOZNAK</strong></p>

<p>Opatrně zkontroluje několik dalších mikrominiaturních pasti, folikulárních i jiných, ujistí se, že jsou netknuté a na místě, kde je nechala, a vybere e-mail.</p>

<p>Jeden od Damiena, jeden od Parkaboye.</p>

<p>Otevře Damienův.</p>

<p>Zdravím z dvoumetrové hloubky momentálně rozmrzlých močálů za Stalingradem. Mám strniště a jsem samý štípanec, ale pořád sem nezapadám, nejsem totiž dost namol, i když na tom pracuju. Vypadá to tu parádně, neměl jsem čas ti to popsat před odjezdem. Asi se pro mě z těch místních vykopávek stalo něco jako ty tvoje klipy. Je to takový postsovětský letní rituál, vždycky se sem do těch borových lesů sjede ruská omladina ze všech koutů země, hlavně teda kluci z Leningradu, nechá se žrát od brouků a kope na místech, kde se odehrála jedna z největších, nejdelších a nejurputnějších přestřelek druhé světové. Zákopová válka, fronta se věčně posouvala tam a zpátky a stálo to víc životů, než si umíš představit, takže když najdeš zákop a vezmeš lopatu, narážíš postupně na vrstvy Rusů, Němců, Rusů… Ze všech zbyly takové zvláštně tmavě šedé kostry, protože zapadli do toho lepivého šedého bahna, co v zimě zmrzne na kámen. Anaerobní, tak se mu myslím říká. Maso je dávno pryč, což mě těší, ale kosti zůstaly, a kromě nich taky výstroj, skvěle zachovaná, stačí očistit bahno. Kvůli tomu se sem jezdí. Všemožné zbraně, hodinky, včera jeden kluk našel neotevřenou láhev vodky, ale pak někoho napadlo, že je třeba otrávená, že ji tam nechali válet jako past. Velmi divné. Ale vizuálně, paráda! Všechno: ožralí vyjebaní kopáči, ty jejich nálezy, a na každém kroku pyramida šedých kostí. Většinu toho točíme, jenom je problém, že musíme chlastat dost na to, abychom zapadli, protože to tu je jak na mejdanu, chápeš, a zároveň musíme zůstat dost při sobě, abychom zvládali točit a nezapomínali měnit baterky. Proto taky nepíšu, jsem nonstop v bahně. Samozřejmě mě napadlo, že by se to dalo vzít jako průzkum a napřesrok sem přijet točit pořádně, ale za A si nedovedu představit, že by se tohle šílenství mohlo opakovat, dokonce ani v Rusku, a za B jsem si téměř jistý, že jakmile odsud vypadnu, už tuhle díru ani ty existence nebudu chtít nikdy vidět. Mick, to je náš irský kameraman, dostal kašel a nenechá si vymluvit, že to je nevyléčitelná tubera, a Brian, to je zas kameraman z Austrálie, vytuhnul na kopáčské chlastačce a vzbudil se s echtovním vězeňským tetováním, krvavou, hnusnou pavučinou na levém rameni, vykérovanou něčím, co spíš než tetovací jehlu připomíná nůž. Je to kus chlapa, takže to přežil a teď má u kopáčů největší respekt (taky pak údajně někomu zlomil čelist), a oba máme za to, že ta Mickova TBC je hovadina a že je to jen spratek a fňukna, ale stejně se k němu nepřibližujeme. A co ty??? Zaléváš mi kytky, krmíš zlatou rybku? Chovají se k tobě ti reklamní ksindlové v Soho aspoň jako k člověku? Vraždil bych za sprchu. Myslím, že mám svrab, a to jsem si oholil hlavu, abych nechytil vši. Brian si vždycky večer namatlá koule bezbarvým lakem na nehty a tvrdí, že je tím spálí (jako ty parazity), ale podle mě je prostě zakuklená bukvice, rochní se v nejnechutnějším čundráctví a líbí se mu, jak to vypadá.</p>

<p>XXX, Damien</p>

<p>PS Jestli to není z předešlého jasné, tak si to tady strašně užívám a nemůže mi být líp.</p>

<p>Otevře Parkaboyův.</p>

<p>Zatímco se všem ještě třesou kolena z Polibku, jak sto pětatřicítka bezesporu vejde do dějin, já s Musašim jsme se trhli a vyrazili do neznáma. Netuším, jestli stíháš číst F:F:F, nebo si vyděláváš na své takzvané živobytí, ale všichni vyšilují ze sto pětatřicítky a zřejmě s tím nehodlají přestat, a o CNN nejspíš víš?</p>

<p>Neví.</p>

<p>Pro případ, že jsi byla v kómatu (šťastná to žena): Včera odvysílali trochu střihlou verzi a teď se všechny stránky na světě, včetně té naší, hemží hordami těch nejzelenějších zelenáčů, co nemají o ničem páru.</p>

<p>Cayce přestane číst a zrekapituluje si večer s Bigendem. Jestli sto třicet pětku vysílali na CNN, určitě to věděl a schválně se o tom nezmínil, ale proč? Nejspíš chtěl, aby na to přišla až později, a předpokládal, že ji zvýšený celosvětový zájem postrčí, aby jeho nabídku přijala. Ke svému rozčílení Cayce cítí, že mu to vyšlo. Představa, že se jednoho dne dozví tvůrcovu totožnost z titulků ranních novin, jí brnká na nervy.</p>

<p>Každopádně jsem využil příležitosti, vypařil se z F:F:F, protože se mi z postmoderních slintú tlustoprdky A. beztak v kapse otvírala kudla, a spojil jsem se po netu s Darrylem, že se zas vrhneme na výsledky těch exkurzů do kandži, co jsme podnikli, když jsem byl naposled v Kalifornii.</p>

<p>Darryl, jinak známý jako Musaši, je kalifornský fanoušek klipů, který umí plynně japonsky. Japonské fanouškovské stránky vzdorují strojovému překladu a Parkaboye fascinují. S pomocí Musašiho překladu na ně už několikrát zavítal a o výsledky se pak podělil na fóru. Cayce si japonské stránky taky prohlížela, jenže jim za prvé nerozuměla a za druhé se jejich text na západních monitorech zobrazuje jako zuřivá změť speciálních znaků, která jí až příliš připomíná tradiční komiksové nadávky a evokuje jí výtrysk nepříčetného vzteku.</p>

<p>Na jednom fóru, co vzniklo v Osace a obyčejně svou nudností trhá všechny rekordy, jsme narazili na zmínku, že v sedmdesát osmičce někdo objevil vodoznak. (Vedl jsem si kompletní kroniku pro případ, že by sis naše dobrodružství chtěla zopakovat jeden dechberoucí krok za druhým.)</p>

<p>O digitálních vodoznacích toho Cayce moc neví, ale v žádném z klipů je zatím neviděla. Co asi ten vodoznak o sedmdesát osmičce říká a jak může vypadat?</p>

<p>Čistě mezi námi ti tak můžu pošeptat do ouška, že je v tom klipu nejspíš neviditelný vodoznak. Znamená to, že jsou označené i ostatní? To nevíme. Je to tam vložené steganograficky, nezlomila by sis na tom jazyk? Pro případ, že jsi v poslední době dostala infarkt nebo šlehu do hlavy, ti připomínám, že máme co dělat s největším sólokaprem od prvního zjevení klipů na webu. A ty o něm slyšíš jako první. Ode mě. A Musašiho, ale toho nenechám uklonit, dokud ho nezbavíme těch triček se zaschlým jídlem na náprsence.</p>

<p>Cayce rozvážně usrkne čajové náhražky a odvrátí oči od obrazovky. Má za sebou dlouhý a vážně zvláštní den a tuší, že ji ve zbytku mailu čeká něco ještě zvláštnějšího, a do budoucna možná i významnějšího. O tomhle tématu Parkaboy nežertuje a záhada, která klipy opřádá, Cayce často přijde pro její život zásadnější než Bigend, Blue Ant, Dorotea, dokonce než její kariéra. Nerozumí tomu, ale je to tak. Má za to, že Parkaboy, Ivy a spousta dalších jsou na tom stejně. Klipy tak dokážou zapůsobit. Ten dojem z nich. Ta záhada. Nemůžete to vysvětlit někomu, kdo to nezná. Jen na vás bude civět. Ale je to podstatné, nějak nenapodobitelně podstatné.</p>

<p>Ve steganografii se informace schovávají tak, že se rozstrkají mezi jiné informace. V tuhle chvíli o tom o moc víc nevím. Abych se ale vrátil k dobrodružství, které Parkaboy s Musašim prožili na planetě Kandži: v bezpečných vodách současnosti a mateřského jazyka jsme zakotvili s útržkovitou a vrcholně nejasnou stopou, která klidně mohla vzniknout až Darrylovým překladem. Každopádně jsem se vrátil do Chicaga, a protože jsme já a Darryl zvědaví a budeme brzo staří, láskyplně jsme se pustili do vytváření Japonky jménem Keiko, která pak začala přispívat na to ósacké fórum. Trochu jsme naznačili, jaká je to kočička. Moc milá holka, a hezká jak obrázek, ta naše Keiko. Byla bys z ní na větvi. A jak určitě víš, na tyhle internetové chytrolíny je holka nejlepší návnada. Keiko píše z Musašiho připojení, ale to je proto, že se v San Francisku učí anglicky. Netrvalo dlouho a jistý Takajuči začal naší květince zobat z ruky. Nedá jinak, než abychom mu říkali Taki, a tvrdí, že se v Tokiu pohybuje kolem nějakých otaku, co o sobě mluví jako o Mysticích (jenom mezi sebou, před lidmi o sobě nemluví vůbec). A tihle mystičtí šprti podle Takiho rozluštili vodoznak v sedmdesát osmičce. Má to podle něj být nějaké číslo, které viděl a které si pamatuje, a protože jenom hoří touhou proniknout pod naši krátkou kostkovanou sukénku, o které jsme se letmo zmínili, slíbil, že nám ho po našem návratu do Tokia prozradí. Samozřejmě se dmu pýchou, že právě já jsem tím géniem, který s přiznanou pomocí věrného, zaschlým občerstvením obrněného čtenáře kandži oblažil naše virtuální pobřeží touto novinkou – pokud teda tihle otaku nelžou, jako když tiskne. Jestli svůj objev (dobře, náš objev, Darryl měl na něm taky svůj podíl) dám k lepšímu na F:F:F, La Anarchia se podělá bledou závistí. Ale je to až tak dobrý nápad? A co vůbec dál? Taki, který naší Keiko mimochodem posílá fotky (sliny mu tečou od huby), nám nehodlá to číslo vydat, aby mu kvíteček nezmizel z monitoru. Někdy se dá utáhnout na vařenou nudli a jindy je to chytrolín, že by se jeden zvencnul, navíc se dožaduje osobního setkání.</p>

<p>Tvůj zoufalý Parkaboy</p>

<p>PS Tak co radíš?</p>

<p>Cayce chvíli sedí a přemýšlí a pak vyrazí překontrolovat dveře a okna a dotykem si ověří, že má nové klíče pořád na krku.</p>

<p>Dojde si do koupelny vyčistit zuby a opláchnout obličej. Na pozadí bíle vykachlíkované stěny na ni ze zrcadla hledí její vlastní tvář. Kachlíčky mají čtvercový tvar a Cayce vypadá jako výstřižek z časopisu, který někdo položil na milimetrový papír. Někdo, komu to s nůžkami moc nešlo.</p>

<p>Obrazy přivolané Damienovým mailem. Hromady kostí. Prvních sedmnáct pater nárazem zohýbaných nosníků. Hřbitovní popel. Ta pachuť v hrdle.</p>

<p>A teď je zavřená v bytě, do kterého se nedávno vloupal nějaký záhadný zločinec, nebo snad zločinci. Dorotea a firemní slídil? Žena v zrcadle, zpěněnou zubní pastu na rtech, zavrtí hlavou. Hydrofobie.</p>

<p>Bigend jí poradil, ať si to nechá přes noc rozležet, a Cayce ví, že ho poslechne, i když nechce.</p>

<p>Shodí nepohodlnou stříbrnou deku, tuhou jako čerstvě vyrobená celtovina, složí ji a nahradí tenkou přikrývkou v šedém bavlněném povlaku, novém, ještě nepoužitém, který najde ve skříni.</p>

<p>„Hasil si to dvěstěpadesátkou a trefil čumákem kachnu.“ Její modlitba ve tmě.</p>

<p>Zavře oči a vytane jí před nimi symbol, jakýsi vodoznak v pravém dolním rohu její existence, ukrytý za nějakou hranicí, za pomezím hmotného, viditelného světa, vodoznak, který ji označuje za… koho?</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>9.</strong></p><empty-line /><p><strong>TRANS</strong></p>

<p>Probudí ji světlo za Damienovými okny.</p>

<p>Čtverce modré oblohy, dekorativní útržky mraků.</p>

<p>Zavrtí pod dekou prsty u nohou a pak se rozpomene, v jak složité situaci se nachází.</p>

<p>Zařekne se, že vstane, vypraví se a bude u toho co nejméně přemýšlet. Snídaně.</p>

<p>Dopřeje si chirurgickou sprchu, oblékne si džíny a tričko a vyrazí. Zamkne za sebou, jako Bond zase přilepí černý vlas slinami s příchutí máty a ochrání tak byt před zlými kouzly.</p>

<p>Po Parkway dojde do malého Inverness, ulice, která je kolmá na Camden High Street a kde se v jednom bloku konají trhy. Zná tam francouzskou kavárnu. Vzpomíná si, že v ní kdysi byla s Damienem.</p>

<p>Míjí obchody s deskami a komiksy, okna zaslepená plakáty, mezi kterými napůl vyhlíží polibek.</p>

<p>Marně.</p>

<p>Tady to je: falešná Francie se skutečnou francouzskou obsluhou. Mládež z druhé strany kanálu, gastarbeiteři.</p>

<p>První, čeho si uvnitř všimne, je Wojtek, sedící u stolu se stříbrovlasým Billym Prionem, bývalým zpěvákem kapely BSE.</p>

<p>Cayce si už dlouhou dobu udržuje přehled o kariéře některých obskurnějších jmen zrcadlového popu, ne proto, že by ji zajímala sama o sobě, ale proto, že je jejich dráha někdy tak zhuštěná, tak zvláštně kvantově pomíjivá. Podobají se částicím, jejichž existenci lze prokázat až dodatečně podle stop, které zanechaly na speciálních detekčních deskách v hlubinách opuštěných solných dolů.</p>

<p>Billy Prion svou stopu vypálil tím, že si na první koncerty s BSE dobrovolně nechal botoxem paralyzovat levou stranu úst, a tím, že když Margot na Newyorské univerzitě docházela na veřejný seminář „Nákaza jako metafora“, poradila jí Cayce, ať jeho ochromenou tvář nějak zpracuje. Margot zrovna zápolila se zápočtovou prací a hledala metaforu, do které by šel jako nákaza napasovat Bigend, takže u ní Cayce nepochodila.</p>

<p>Od té doby si v médiích automaticky všímá každé zmínky o Prionovi a díky tomu ví, že se BSE rozpadli a že krátce šly fámy o tom, že se Prion zapletl s tou Finkou, co se její kapela až do zásahu právníků specializovaných na ochranné známky jmenovala Velcro Kitty.</p>

<p>Když prochází kolem jejich stolu, uvidí, že Wojtek má kolem zbytků snídaně jako tarotové karty rozložené trhací bloky, počmárané rudou propiskou. Diagramy, spousta pospojovaných obdélníků. Podle toho, co zahlédne z Prionovy tváře, to vypadá, že už kosmetický toxin dávno přestal působit. Zpěvák se neusmívá, ale kdyby ano, bylo by to nejspíš symetricky. Wojtek mu něco tiše vysvětluje a vraští čelo soustředěním.</p>

<p>Podrážděná dívka se zarudlýma očima a křiklavě rudou rtěnkou zatřepe před Cayce jídelníčkem a příkře jí ukáže ke stolu v zadní části podniku. Cayce se usadí a bez pohledu do lístku si svou nejlepší špatnou francouzštinou objedná kávu a vajíčka s párkem.</p>

<p>Dívka ji sjede konsternovaným pohledem, jako by Cayce byla kočka, která právě vykašlala obzvlášť odporný bezoár.</p>

<p>„Jak chceš,“ zamumlá Cayce za odcházející servírkou. „Francouzko jedna.“</p>

<p>Ale objednané kafe dostane, a vynikající, stejně jako vajíčka s párkem, a když dojí a vzhlédne, setká se s Wojtkovým pohledem. Prion je pryč.</p>

<p>„Casey,“ vzpomene si Wojtek, ale zprzní výslovnost.</p>

<p>„To byl vážně Billy Prion?“</p>

<p>„Můžu si přisednout?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>Wojtek pozavírá sešity, opatrně je naskládá do tašky přes rameno a přesune se k jejímu stolu.</p>

<p>„Vy se s Billym Prionem znáte?“</p>

<p>„Naleží mu galerie. Potřebuju někde vystavit ten projekt ze sinclairů.“</p>

<p>„Máte ho hotový?“</p>

<p>„Pořád sháním komputery.“</p>

<p>„Kolik jich potřebujete?“</p>

<p>„Spoustu. Chodil by se mecenáš.“</p>

<p>„To by taky mohl být Billy?“</p>

<p>„Ne. Pracujete pro velkou firmu? Interesoval by je můj projekt?“</p>

<p>„Jsem na volné noze.“</p>

<p>„Ale jste tu pracovně?“</p>

<p>„Ano. Zakázka pro reklamku.“</p>

<p>Wojtek si na klíně pošoupne tašku. „Saatchi?“</p>

<p>„Ne. Wojtku, věděl byste něco o vodoznacích?“</p>

<p>Přikývne. „Ano?“</p>

<p>„O steganografii?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Co může znamenat, když je v něčem, třeba útržku videa, jako vodoznak vložené číslo?“</p>

<p>„Viditelně?“</p>

<p>„Ne pouhým okem, pokud vím. Skrytě?“</p>

<p>„To je právě steganografie. Víceciferné číslo?“</p>

<p>„Možná.“</p>

<p>„To muže být kód poskytnutý firmou, co vodoznak dělala. Prodávají klientům stegošifrovaný vodoznak a instrukce, jak ho ukrýt. Hledají tu cifru na webu. Když někdo ten obrázek nebo video ukradne, vidí to ve výsledcích.“</p>

<p>„Takže díky vodoznaku jde sledovat, jak se ten který klip nebo obrázek šíří?“</p>

<p>Wojtek přikývne.</p>

<p>„Kdo přesně tam ten vodoznak vkládá?“</p>

<p>„Jsou na to firmy.“</p>

<p>„Šel by vodoznak spojit s určitou firmou podle čísla?“</p>

<p>„To by nebylo dobré pro bezpečenstvo klientu.“</p>

<p>„Jde ty ukryté vodoznaky najít a přečíst? Když člověk nezná kód, neví, kdo ho tam vložil, a třeba ani s jistotou neví, jestli tam vůbec je?“</p>

<p>Wojtek se zamyslí. „Složitě, ale jde to. V tomhle se vyzná Hobbs.“</p>

<p>„Jaký Hobbs?“</p>

<p>„Viděla jste ho. Ten s Curtami.“</p>

<p>Cayce si vybaví zlostnou beckettovskou tvář a špinavé nehty.</p>

<p>„Vážně? Jak to?“</p>

<p>„Matematika. Trinity College v Cambridgi, pak práce pro Spojené státy. NSA. Samé trápeni.“</p>

<p>„S tou prací?“</p>

<p>„S Hobbsem.“</p>

<p>Je slunečné ráno a křížová výprava dětí znovu nabývá na síle.</p>

<p>Cayce stojí s Wojtkem v Inverness Street a sleduje kolemjdoucí bojovníky, kteří místo do Betléma míří ke camdenskému zdymadlu a působí v dnešním světle zaprášeně a jako by vypadli ze středověku.</p>

<p>Wojtek si nasadil sluneční brýle s drobnými kulatými skly. Cayce připomínají mince, které se pokládají mrtvým na víčka.</p>

<p>„Musim za Magdou,“ oznámí jí Wojtek.</p>

<p>„Kdo to je?“</p>

<p>„Sestra. Prodává u zdymadla čepice. Přidejte se,“ otočí se Wojtek po směru hodinových ručiček a zapadne do davu. „V sobotu prodává na módních trzích v Portobellu, v neděli tutaj.“ Cayce se drží při něm a chystá si otázky o vodoznacích.</p>

<p>Slunečné počasí dělá tlačenici snesitelnou a záplava nohou, zodpovědných za miliardové prodeje sportovních bot, brzy Cayce s Wojtkem donese ke zdymadlu.</p>

<p>Wojtek naznačoval, že Magda nejen navrhuje a prodává čepice, ale také nějak dělá do reklamy, Cayce si ovšem nemůže srovnat jak.</p>

<p>Trh se ukrývá v bludišti z viktoriánských cihel.</p>

<p>Cayce předpokládá, že jde o zdi skladišť a podzemních stájí pro koně, kteří tahali lodě po kanálech. Není si jistá, jestli někdy pronikla až na samé dno labyrintu, ačkoli už ho navštívila mnohokrát. Wojtek ji vede kolem dekami oddělených Stánků, kde se nabízí oblečení po mrtvých, filmové plakáty, vinylové desky, ruské budíky, rozmanité pomůcky pro kuřáky čehokoli kromě tabáku.</p>

<p>V útrobách cihlových katakomb, kam už nedosáhne slunce a kde světlo zajišťují lávové lampy a zářivky nezvyklých barev, objeví Magdu, která se až na lícní kosti bratrovi vůbec nepodobá. Malá, pohledná, s henou nabarvenými vlasy, sešněrovaná aerodynamickým korzetem, který vypadá jako tlakový letecký skafandr po přešití. Spokojeně sklízí zboží a chystá se zavřít.</p>

<p>Wojtek se jí na něco zeptá jejich mateřštinou a ona mu se smíchem odpoví.</p>

<p>„Říká, že Francuzi nakupují ve velkém,“ přetlumočí Wojtek.</p>

<p>„Ona hovořit dobře anglicky,“ mrkne dívka na Cayce. „Magda.“</p>

<p>„Cayce Pollardová.“ Potřesou si rukama.</p>

<p>„Casey taky dělá v reklamě.“</p>

<p>„Nejspíš něco jiného než já. Vůbec mi to nepřipomínej,“ povzdechne si Magda, zabalí do papíru další čepici a uloží ji do lepenkové krabice k ostatním.</p>

<p>Cayce přiloží ruku k dílu. Magdiny čepice by na sebe klidně vzala, kdyby nějaké nosila. Jsou výhradně šedé nebo černé, pletené, uháčkované nebo sešité plachtařskou jehlou z tlusté průmyslové plsti, nejsou dobově zařaditelné a postrádají značku.</p>

<p>„Pěkná práce.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>„Děláte v reklamě? Co přesně?“</p>

<p>„Tvářím se, že mám všechno na háku, chodím do klubů a vináren a plkám s lidmi. Jen tak mezi řečí se zmíním o klientových výrobcích, jak jinak než pochvalně. Snažím se u toho přitáhnout pozornost, ale samozřejmě nechci být za exota. Dělám to teprve krátce a nejspíš mi to bude proti srsti.“</p>

<p>Magda mluví anglicky opravdu dobře a Cayce přemýšlí, proč asi sourozenci ovládají jazyk v rozdílné míře, nahlas ale nic neřekne.</p>

<p>Magda se zasměje. „Vážně jsem jeho sestra,“ vysvětlí, „ale máma mě sem díky bohu přivezla, když mi bylo pět.“ Zabalí poslední klobouk, zavře krabici a podá ji Wojtkovi.</p>

<p>„Vám platí, abyste chodila do klubů a mezi řečí zmiňovala zboží?“</p>

<p>„Ta firma se jmenuje Trans. Zřejmě jim to nese. Studuju design, musím si nějak přilepšit, ale tohle už zachází trochu daleko.“ Spuštěným závěsem z průhledného plastu dá najevo, že je stánek zavřený. „Ale zrovna jsem prodala dvacet čepic! To se musí zapít!“</p>

<p>„Sedíte na baru a popíjíte,“ vykládá Magda. Trojice se mačká v tmavě nalakovaném rohu camdenské hospody, kde to už v tuhle hodinu žije, a popíjí pivo.</p>

<p>„Já vím,“ řekne Wojtek kajícně.</p>

<p>„Ne! Chci říct, že sedíte na baru, popíjíte a někdo si s vámi začne povídat. Třeba se vám ten člověk líbí. Čas příjemně plyne, a jak si tak povídáte, tenhle někdo (makají u nás holky i kluci) se zmíní o nové značce oblečení pro mladé nebo o výborném filmu, co právě viděl. Nesnaží se vám to nacpat, rozumíte, jenom se pochvalně zmíní. A víte, co vy na to? To mě na tom štve nejvíc – víte, co vy na to?“</p>

<p>„Ne,“ řekne Cayce.</p>

<p>„Taky tvrdíte, že se vám to líbí! Normálně lžete! Nejdřív jsem myslela, že to dělají jenom chlapi, ale ženské to tvrdí taky! Normálně lžou!“</p>

<p>Cayce už o takovéhle reklamě slyšela v New Yorku, ale zatím nenarazila na nikoho, kdo by se jí skutečně věnoval. „Utkví jim to,“ zkusí scénář doplnit. „Ta zmínka se jim vryje do paměti ve spojení s pohlednou osobou opačného pohlaví, s někým, kdo o ně tak trochu projevil zájem a komu zalhali, aby na něj udělali dojem.“</p>

<p>„Ale koupí si džíny?“ vloží se Wojtek. „Jdou na film? Ne!“</p>

<p>„Přesně tak,“ přitaká Cayce, „ale právě proto to funguje. Nic si nekoupí, ale recyklují informaci. Zkusí s ní udělat dojem na někoho dalšího.“</p>

<p>„A to je podle vás dobry způsob, jak ji rozšířit? Neřekl bych.“</p>

<p>„Je,“ trvá Cayce na svém. „Virový model. Vytvořit krátkodobou módu. Musíte se spolehnout na dobře vybraná místa –“</p>

<p>„Co dobře, geniálně! To je přesně ono, večer co večer musím do podniků, které zrovna letí, a dostanu na taxík, jídlo a pití,“ přihne si Magda zhluboka z malého piva. „Ale začíná se to na mně podepisovat. Vyrazím si třeba ven, sama nebo s kamarády, nic pracovního, s někým se seznámím, povídáme si, a on se o něčem zmíní.“</p>

<p>„A?“</p>

<p>„O něčem, co se mu líbí. O filmu. O designérovi. A ve mně to hrkne,“ podívá se Cayce do očí. „Rozumíte?“</p>

<p>„Myslím, že ano.“</p>

<p>„Něco tou prací znehodnocuju. V sobě. V ostatních. A ztrácím důvěru v ty nejobyčejnější rozhovory,“ zachmuří se Magda. „Co děláte v reklamě vy?“</p>

<p>„Designovou konzultantku.“ A protože to není zrovna nejzajímavější téma k hovoru, dodá: „A lovím trendy, když tomu tak nerada říkám. Výrobci si s mojí pomocí udržují přehled o pouliční módě.“</p>

<p>Magda povytáhne obočí. „A líbí se vám moje čepice?“</p>

<p>„Moc, Magdo. Kdybych nějaké nosila, tak takovéhle.“ Magda přikývne, udělá jí to radost „Ale trend – a mimochodem nechápu, proč se tohle předpotopní slovo chytlo – není něco, k čemu by byly určité věci předurčené. To máte jako padající strom v lese.“</p>

<p>„Neslyši,“ poznamená Wojtek vážně.</p>

<p>„Co tím chci říct: bez zákazníků by nebyly trendy. Trend je vzor skupinového chování k určitým objektům, a moje práce je ty vzory rozpoznat. Snažím se je objevit jako první.“</p>

<p>„A pak?“</p>

<p>„Pak na ně poštvu komodifikátory.“</p>

<p>„A?“</p>

<p>„A oni z nich udělají produkt. Kusové zboží. Vrhnou je na trh.“ Usrkne piva. Rozhlédne se po lokále. Místní zákazníci se nerekrutují z řad dětských křižáků. Nejspíš to budou místní, co žijí na téhle straně ulice, kde nebudou tak luxusní adresy jako naproti u Damiena. Dřevěný bar je ošoupaný jako některé staré lodě a aby z něj netrčely třísky, musí ho držet pohromadě tisíc vrstev laku, jakým se podle barvy obyčejně natírají rakve.</p>

<p>„Pomáhám tedy ten vzor vytvářet?“ zeptá se Magda. „Napodobit ten proces? Částečně ho obejít?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdí Cayce.</p>

<p>„Tak proč to zkoušejí s nějakými pitomými videoklipy z internetu? S tou líbačkou na zápraží? To je také produkt? Ani nám o tom nic neřekli.“</p>

<p>A Cayce se nezmůže na slovo.</p>

<p>„Heleno, tady Cayce. Díky za večeři, moc jsem si ji užila.“</p>

<p>„Co Hubertus? Bernardovi přišlo, že by po vás mohl chtít vyjet, abych nechodila kolem horké kaše.“</p>

<p>„Dík za upřímnost, Heleno, ale ničeho takového jsem si nevšimla. Zašli jsme na skleničku. Poprvé jsem s ním mluvila o samotě.“</p>

<p>„Je to génius, viďte?“ Zvláštní podtón v hlase. Snad rezignovaný?</p>

<p>„Je. Máte tam Bernarda, Heleno? Nerada ruším, ale chci se zeptat na něco pracovního.“</p>

<p>„Promiňte, není doma. Mám mu něco vyřídit?“</p>

<p>„Nevíte, jestli má Blue Ant dceřinou společnost nebo pobočku jménem Trans? Jako trans-port, trans-grese?“</p>

<p>Ticho. „Ano. Má. Řídí ji Laura Dawes-Trumbullová. Žije s Bernardovým bratrancem, jak nečekané. S tím, co dělá do trávníků.“</p>

<p>„Prosím?“ Nějaká trapná historka?</p>

<p>„Ten bratranec má firmu na péči o trávníky. Taky zahradní nábytek a tak. Ale Trans vede Laura, tím jsem si jistá. Jeden z Hubertových hýčkaných projektů.“</p>

<p>„Díky, Heleno. Musím běžet.“</p>

<p>„Mějte se.“</p>

<p>„Vy taky.“</p>

<p>Cayce vytáhne kartu z telefonního automatu a zavěsí. Sluchátka se okamžitě zmocní dredatý účastník křížové výpravy, který čekal za ní na chodníku.</p>

<p>Na slunci už jí není tak příjemně jako předtím. Omluvila se v baru, vyšla ven, koupila kartu a postavila se do fronty, a teď to vážně vypadá, že Magdu za šíření zájmu o klipy platí pobočka Blue Antu. O co Bigendovi jde?</p>

<p>Cayce se přebrodí proudem křižáků a po druhém břehu vyrazí zpátky na Parkway. Příval dětí, rozlévající se po celé šířce ulice, plyne jakoby za sklem. Připomíná jí klipy.</p>

<p>Světlo už má lehký podzimní odstín a Cayce si říká, kde ji asi zastihne zima. Tady? V New Yorku? Neví. Co to znamená, když vám je přes třicet a nemáte tušení, kde budete za měsíc, za dva?</p>

<p>Dorazí na místo, kde křížová výprava oblévá nehybný hlouček místních nenapravitelných opilců. Díky nim si tu Damien mohl dovolit bydlet už léta předtím, než vydělal nějaké peníze a koupil celý dům. Někde poblíž se nachází viktoriánský chudobinec, ubytovna pro bezdomovce, odpudivá jednoúčelová stavba z červených cihel, jejíž obyvatelstvo se sice obměňuje, ale od prvního dne se shlukuje na High Streeet. Damien ji na ně upozornil při jedné procházce za úplňku. Záštita proti gentrifikaci, vysvětlil. Developeři, stavitelé loftů, si všimnou, že se místní jako nějaké automaty prolévají vysokostupňovým pivem a sladkými cidery, a otočí se na podpatku. A tihle místní ochránci teď vestoje popíjejí a trčí uprostřed křížové výpravy dětí jako kameny v proudu mládí.</p>

<p>Pokud zrovna netrpí svými záchvaty, jsou to většinou mírumilovní lidé, ale jeden z nich, možná mladší než ostatní, teď najednou Cayce z hlubin svého neštěstí propálí acetylenovýma, věk neprozrazujícíma očima. Cayce se zachvěje, zrychlí krok a říká si co asi viděl.</p>

<p>Prodavači v Inverness končí dnes dřív, zavírají zeleně natřené okenice svých Stánků a kavárna, kde Cayce snídala, jede na plné obrátky, zástup rozesmátých dětí s pitím v ruce z ní vyhřezává až na chodník.</p>

<p>Projde kolem a místo jako cizinec si u toho připadá jako návštěvník z jiné planety. Všechno kolem ní prosakuje čímsi nezvyklým. Hubertus a Trans…</p>

<p>Na odpověď obratem můžu zdá se zapomenout. Co vůbec v tom Londýně vyvádíš? Víš, že je do klipů zažraný i papež? Možná ne přímo on, ale někdo ve Vatikánu je každopádně sjíždí. V Brazílii lidi moc nerozlišují mezi telkou, netem a vším ostatním a mají tam nějakou sektu, co klipy uctívá. Vlastně neuctívá, spíš by je nejradši spálila. Je to sice banda negramotů, ale na video civí od rána do večera a mají za to, že náš všeuměl je sám ďábel. Moc divná věc, a Řím těmhle Brazilcům zdá se vzkázal, že určovat, co je dílo Satanovo, může svátý stolec a nikdo jiný, že se klipy zrovna zkoumají a že si mají počkat a nevyskakovat si. Taky mě to mohlo napadnout samotného, La Anarchia by šla do vývrtky.</p>

<p>Cayce zavře Parkaboyův nejnovější mail, vstane a dá ve žluté kuchyni vařit vodu. Kávu, nebo čaj? „Nesnáším to zdomácňování,“ svěřil se jí jednou Donny tak důvěrně, jak jen byl schopný.</p>

<p>Napadne ji, jestli prázdný kamarádův byt v Londýně není lepší než její vlastní newyorské bydlení, do kterého se snaží nepustit jedinou zbytečnost, a proč vlastně? Taky nesnáší zdomácňování? Podle své kamarádky Margot má nejméně zařízený byt na světě.</p>

<p>Vlastní majetek jí připadá jako závaží. Majetek ostatních lidí ne. Margot má za to, že se Cayce oprostila od materializmu, dorostla do nadpřirozené dospělosti, ve které nepotřebuje své já stvrzovat vnějšími symboly.</p>

<p>Zatímco se vaří voda, ohlédne se Cayce do Damienova obýváku a zrak jí padne na robotky bez očí. Damien se vyzná. Zabránil svým dekoratérům dekorovat a dosáhl tak sémiotické neutrality, kterou Cayce každým dnem pobytu oceňuje víc a víc. Její newyorský byt je vybílený brloh, který o její osobnosti prozrazuje jenom o málo víc a jehož nerovné podlahy natřela odstínem modři, který objevila v severním Španělsku. Prastará barva na bázi arzenu. Tamní rolníci si jí po staletích malovali příbytky, protože prý odpuzovala mouchy. Cayce si ji podle polaroidové fotky nechala namíchat jako email, bez arzenu. Stejně jako vrstvy laku v baru na Camden High Street pod sebou barva drží naježené dřevěné strniště. Texturu. Cayce má ráda byty, kterým dlouhé užívání vdechlo dojem zabydlenosti, ale nesmí to zas být moc osobní.</p>

<p>Konvice zapíská. Cayce si připraví jediný šálek kolumbijské kávy a donese si ho zpátky k počítači. F:F:F už má otevřené a začne přeskakovat mezi příspěvky, aby zmapovala, co se přesně děje. Moc toho není, až na pokračující rozbory sto pětatřicítky, jak se dalo čekat, a diskuze o té vatikánské historce z Brazílie. Maurice vypíchl zajímavou věc: původní zvěsti i drby o údajném papežském zájmu se vynořily z Brazílie a nikdo je zdá se nezávisle nepotvrdil. Jsou pravdivé? ptá se Maurice. Smyšlené?</p>

<p>Cayce se zamračí. Magdino vyprávění. Před večerní směnou jí pustili poslední klip a pak ji vybavili krátkým scénářem. Má se prý jednat o celovečerní film neznámého původu, na kterém je něco moc zajímavého, co člověka vtáhne, a Magda se má lidí vyptávat, jestli o něm slyšeli. Odpovědi po práci předává výš, a to zatím údajně nikdy nemusela. Cayce se jí zeptala, kam ji tohle téma poslali šířit, a dozvěděla se, že do soukromého klubu v Covent Garden, mezi lidi od médií. Protáhl ji tam jeden z členů, se kterým ji seznámili po instruktáži, a nechal ji uvnitř pracovat samotnou.</p>

<p>Trans. Blue Ant. Bigend.</p>

<p>A zítra znovu uvidí Stonestreeta. A Doroteu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>10.</strong></p><empty-line /><p><strong>KOLEDA</strong></p>

<p>Někdo si koleduje.</p>

<p>Vytane jí to na mysli, zatímco v posilovně v Neil’s Yard dělá svíčku s bosýma nohama provléknutýma koženými smyčkami, které ještě ani nejsou opotřebované doměkka. Tak nové to tady je. Měli by si pořídit norkový olej. Cayce už má rozedřené nohy.</p>

<p>Nikdy přesně nezjistila, v jakém smyslu Donny tu průpovídku používá – vyrukoval s ní, když na něj přišel vztek nebo se mu něco nedařilo, a Cayce se právě sešlo obojí. Dorotea s ní zametá a ona proti tomu nehne prstem. Mohla by ji napráskat Bernardovi nebo Bigendovi, ale nevěří jim. Neví, co má vlastně Bigend za lubem, čeho všeho je schopný. Nejrozumnější by bylo odvést svou práci, zkasírovat peníze a dát ruce pryč.</p>

<p>Ale tím by se nezbavila Dorotey. Dorotey a jejích kdovíjakých konexí. Dorotey, té nepříčetné bestie, která jí to dělá jen proto, že se rozhodla Cayce nenávidět, nebo se možná podle Bigendových slov bojí, že Cayce shrábne londýnské vedení Blue Antu. Případně může mít políčeno přímo na Bigenda. Všechno to působí stejně pravděpodobně, ale v Cayce se hromadí pára a hrozí, že každou chvíli vytryskne. Propálený rickson, vloupačka s Asijskými kurvičkami, začínající měsíčky… Nejradši by Doroteu popadla za krk a vytřásla jí, kurva, mozek z hlavy.</p>

<p>Někdo si koleduje. Z kontextu se dalo odhadnout, že tím Donny buď slibuje promyšlený, ale obzvlášť záludný útok, kterým by soupeře nebo protivníka zaskočil, nebo, a to u něj bylo pravděpodobnější, že mu prostě najednou přeskočí. Ve výsledku to vyšlo nastejno. Nikdy se nepochlubil, co přesně má v danou chvíli na mysli, možná proto, že to sám nevěděl. Třeba šlo z podstaty o improvizaci, nic předem nachystaného. Michiganský zen. Ať to bylo jak chtělo, Cayce měla pocit, že se Donny nikdy k ničemu nerozhoupal. Ve vzpomínkách má teď ten výraz spojený s jedinou příležitostí, kdy se jí pokusil vysvětlit, co by rád v posteli: „Nechtěla bys víc házet takový ty… víš, mokrý oči?“</p>

<p>Později se dozvěděla, že ve slovníku striptérek znamenají „mokré oči“ pohled, který by se dal nejspíš popsat jako ritualizovaný projev extatického vytržení nebo alespoň toho, že by se mohlo dostavit.</p>

<p>A nesouvisela koleda spíš s penězi? Nemyslel Donny vlastně žebrání? Používal ten výraz, když měl hluboko do kapsy, což bylo sice pořád, ale v proměnlivé míře. Většinou to řešil půjčkou od Cayce, ale předtím se vždycky zaklínal koledou. Jestli šlo vážně o peníze, jeho průpovídka se jí teď nehodí, protože to, co by nejradši udělala, by jí leda provětralo peněženku.</p>

<p>A beztak dobře ví, že by to byla pitomost. Vydechne, zvedne napnuté nohy kolmo k zemi a s nádechem je ohne v kolenou tak, aby nepovolila řemeny, spojené s pružinami a lavicí pod jejími zády. Vydechne ‚jen tak‘, jak říkají instruktoři, a pak nohy s nádechem srovná do vodorovné polohy proti odporu pružin. Do deseti opakování jí zbývá ještě šest.</p>

<p>Měla by myslet jenom na správné provedení cviku, a to je jeden z důvodů, proč dělá zrovna pilates. Pokud se dostatečně soustředí, uteče vlastním myšlenkám. Je stále silněji přesvědčená, že problémy nevyřeší tím, že si s nimi bude dělat těžkou hlavu, ale na pořádnou náhradu zatím nepřišla. Nejde přece všechno nechat běžet. A dnes ráno má pořádný problém, a možná ne jediný, protože ji za chvíli čeká schůzka se Stonestreetem a Doroteóu ohledně Heinziho nejnovější varianty loga. Musí jim říct, jestli funguje, nebo ne. Má to ve smlouvě.</p>

<p>Pára, která se v ní střádá, se dožaduje, aby si na schůzku vzala ricksona s lepicí páskou, které se mezitím začaly odchlipovat okraje, a dala tak Dorotee najevo, že propálený otvor nepřehlédla. Nahlas ale nic neřekne. Potom, až Dorotea vytáhne přepracované logo, které bude skoro určitě fungovat, protože Heinzi není žádný neumětel, si Cayce dá s odpovědí trochu načas a pak zavrtí hlavou. Dorotee bude jasné, že lže, ale nic s tím nenadělá.</p>

<p>A pak se Cayce zvedne, vrátí se do Damienova bytu, sbalí se, odjede na Heathrow a uplatní svůj zpáteční lístek na sedadlo v obchodní třídě prvního letu do New Yorku.</p>

<p>A nejspíš tím přijde o výnosnou smlouvu a bude se muset v New Yorku zatraceně otáčet, aby si našla novou práci, ale zbaví se Bigenda a Dorotey, a vlastně i Stonestreeta a toho nákladu podivností, co s sebou vláčejí. Svět za zrcadlem poputuje zpátky do krabice, a až ho příště vytáhne, bude to snad jen na dovolenou v Damienově společnosti a starosti s Doroteou a Asijskými kurvičkami budou moct navěky k ledu.</p>

<p>Jenže by musela zalhat firmě, která si ji najala, a to by vážně nerada. Beztak ví, že je její plán směšný a dětinský. Přišla by o smlouvu a nejspíš si ošklivě poničila pověst, a to všechno, jen aby naštvala Doroteu. Ale ten požitek!</p>

<p>Celé je to nesmysl, jenom natlakovaná pára si myslí něco jiného.</p>

<p>Cayce teď sedí v tureckém sedu a s povolenými řemeny cvičí sfingu. Obrátí ruce dlaněmi vzhůru v gestu zvaném prosba. Chce si pročistit hlavu, a toho nedosáhne, dokud bude myslet na to, že nesmí na nic myslet. Místo toho se musí soustředit na každé opakování cviku.</p>

<p>Pružiny jí k tomu tiše drnkají.</p>

<p>Postarala se, aby ji řidič dovezl do Blue Antu v předstihu.</p>

<p>Chce si na ulici dopřát chvilku soukromí, vychutnat si o samotě kafe v papírovém kelímku. Soho tepe v pondělí ráno svou vlastní nezaměnitelnou energií, ze které by chtěla pár minut čerpat. Koupí si kávu, vyrazí po chodníku od Blue Antu a pokusí se srovnat krok s lidmi na cestě do práce. U většiny má pocit, jako by ji s nimi pojilo nějaké pomíjivé pouto. Vydělávají si na živobytí tím, že posuzují, jak moc a pro koho je co atraktivní, a Cayce jim závidí mladistvou vervu, se kterou se do toho umějí opřít. Byla někdy taková? Ne tak docela, usoudí. Po škole se uchytila v designérském týmu výrobce horských kol se sídlem v Seattlu a rozšířila svůj záběr nejdřív na skejťácké oblečení a pak na obuv. Její nadání, její ochočené neduhy, jak říká Bigend, jí prošlapaly cestu, a postupně se přímo staly náplní její práce. Myslela si, že jde, kam ji srdce vede, ale možná šla vlastně stezkou nejmenšího odporu. Co když nás srdce přirozeně vede po stezce nejmenšího odporu? Kam potom člověk dospěje?</p>

<p>„Do kopru,“ odpoví si nahlas a poleká velice pohledného Asiata, mířícího stejným směrem jako ona. Vyplašeně po ní střelí očima a Cayce se ho pokusí uklidnit úsměvem, ale muž se jen zamračí a zrychlí krok. Cayce zpomalí, aby mu poskytla náskok. Na sobě má Asiat černý kabát z koňské usně s došeda ošoupanými švy, jako by šlo o starou aktovku – takovou, jaké si Cayce vzápětí všimne v jeho ruce. Malá diplomatka z hověziny, navoskovaná do rezavě červené barvy. V domově důchodců, kde zemřel její dědeček, Winův otec, měli starci přesně takovýhle odstín bot. Dívá se za Asiatem na vlně touhy a osamělosti. Bez sexuálního podtextu, ale svázaná s povahou městského života, tisíci každodenně se míjejícími neznámými, které nejspíš nikdy víc nepotká. Poprvé se jí ten pocit zmocnil už dávno a teď se nejspíš vrátil, protože je před ní nějaká změna, nějaký zlom, a protože si připadá ztracená.</p>

<p>Dokonce i klipy začíná brát jinak. Margot o nich mluvila jako o Cayceině koníčku, ale Cayce není ten typ, který by nějaké měl. Obsese, to ano. Světy. Místa, kam se uchýlit. „Nejsou ani pojmenované,“ poznamenala Margot o klipech. „To se ti na nich právě líbí, nebo ne? Přece nesnášíš značky.“ Margot neušlo, že většina potravin u Cayce v kuchyni je označená jenom názvem výrobku, a Cayce přiznala, že za to nemůže šetřivost, ale přecitlivělost na obchodní známky.</p>

<p>Teď zaostří pohled, jestli ještě zahlédne Asiata, ale po tom se slehla zem. Poradí se s napodobeninou hodinek od Casia.</p>

<p>Čas na Blue Ant. Čas na Doroteu.</p>

<p>Recepční ji opět pošle do třetího patra, kde už ji čeká Stonestreet. Na sobě má jeden ze svých drahých oválených obleků, tentokrát šedý, a zrzavé vlasy mu trčí do několika nových směrů. Kouří cigaretu a probírá se růžovou firemní složkou.</p>

<p>„Dobré ráno! V sobotu to byl moc příjemný večer. Co cesta domů s Hubertem?“</p>

<p>„Zašli jsme na skleničku. V Clerkenwellu.“</p>

<p>„Snažíme se tu napodobit tamní atmosféru. Pár výtečných podniků. Co vám Hubertus chtěl?“</p>

<p>„Nic obchodního. Bavili jsme se o klipech.“ Bedlivě ho sleduje.</p>

<p>„Jakých klipech?“ vzhlédne Stonestreet, jako by se lekl, že ztratil nit.</p>

<p>„Z webu. Ten anonymní film, jak ho zveřejňují po kouskách. Slyšel jste o něm?“</p>

<p>„Aha. Tenhle.“ Kolik toho ví? „Helena říkala, že jste volala kvůli Transu.“</p>

<p>„Volala.“</p>

<p>„Snažíme se dát do oběhu memy. Zatím pořádně nevíme, co to udělá, jestli vůbec něco. Jak jste se o tom doslechla?“</p>

<p>„Tak, v hospodě.“</p>

<p>„Já s tím nemám nic společného, ale řídí to moje sestřenice. Mohl bych vám domluvit schůzku.“</p>

<p>„Jen mě to zaujalo, Bernarde. Kde je Dorotea?“</p>

<p>„Čekám ji každou chvíli. Je to potížistka, viďte?“</p>

<p>„Sotva ji znám.“ V zrcadlovém panelu si zkontroluje účes a posadí se. Bundu si nechá na sobě. „Hubertus je v New Yorku?“</p>

<p>„Ano. V Merceru.“</p>

<p>„Jednou jsem ho tam viděla, dole v baru. Mluvil se psem Kevina Bacona.“</p>

<p>„S jeho psem?“</p>

<p>„Kevin Bacon tam měl hafana, se kterým se Hubertus dal do řeči.“</p>

<p>„Nevěděl jsem, že má rád zvířata.“</p>

<p>„Tohle byl pes s hvězdným puncem. Ale s Kevinem Baconem se Hubertus zdá se nebavil.“</p>

<p>„Jaký vám přijde?“</p>

<p>„Kevin Bacon?“</p>

<p>„Hubertus.“</p>

<p>„To myslíte vážně?“</p>

<p>Stonestreet zdvihne oči od faxů.</p>

<p>„Napůl.“</p>

<p>„Jsem ráda, že mám jednorázovou smlouvu a ne stálé místo, Bernarde.“</p>

<p>Stonestreet něco zahuhlá a zřejmě se mu uleví, když vejde Dorotea ve strohém kostýmu od Armaniho, dekonstruovaném na jednolitou čerň. Cayce vycítí, že si takhle představuje revoltu proti módě. Dobře by zapadla na nějakou honosnou popravu. „Dobré ráno,“ pozdraví Dorotea. „Už je vám líp, Cayce?“</p>

<p>„Ano, díky za optání. A vám?“</p>

<p>„Byla jsem za Heinzim ve Frankfurtu, samozřejmě.“ A můžeš za to ty. „Ale myslím, že Heinzi zakouzlil. Pro Blue Ant má jen samou chválu, Bernarde. ‚Závan osvěžení‘, tak to řekl.“ Stočí pohled ke Cayce. Polib mi.</p>

<p>Cayce se na ni usměje.</p>

<p>Dorotea se posadí vedle Stonestreeta a vytáhne další draze vyhlížející obálku. „Byla jsem u Heinziho ve studiu, když tuhle verzi navrhoval. Vidět ho při práci je vážně pocta.“</p>

<p>„Ukažte to.“</p>

<p>„Ale prosím.“ Dá si s otvíráním obálky na čas. Sáhne dovnitř. Vytáhne čtvercový arch, stejně velký jako minule, a na něm maskota Michelinu v jednom z jeho nejranějších, nejnechutnějších a nejstrašidelnějších vtělení, ne dnešní nafouklou larvu, která připomíná nindža želvu bez krunýře, ale tu šílenou, strhanou a přestárlou kreaturu s doutníkem, která vypadá jako mumie s elefantiázou. „Bibendum,“ řekne Dorotea tiše.</p>

<p>„Ta restaurace?“ zeptá se zmatený Stonestreet. „Na Fulham Road?“ Sedí vedle Dorotey a nevidí na lícovou stranu archu.</p>

<p>Křik stoupá Cayce hrdlem.</p>

<p>„Ale,“ podiví se Dorotea, „jsem to ale husa. Jiný projekt.“</p>

<p>Bibendum – Cayce maskotovo jméno dobře zná – se vrátí do obálky.</p>

<p>Dorotea vytáhne Heinziho přepracované logo a ukáže ho nejdřív Cayce a pak málem ledabyle i Stonestreetovi.</p>

<p>Spermie ve stylu šedesátých let, kterou jim Dorotea předvedla v pátek, zmutovala v něco jako kroužící kometu, uvolněnější, energičtější verzi loga, které výrobce používá zhruba posledních deset let.</p>

<p>Cayce se snaží otevřít ústa a něco říct. Kde to Dorotea zjistila? Jak to ví?</p>

<p>Ticho se prodlužuje.</p>

<p>Cayce vidí, jak Stonestreet beze slova zdvihá obočí, milimetr po milimetru, a jak je jeho výraz čím dál tázavější, dokud obočí nevyheveruje až na poslední zub. „Tak co?“</p>

<p>Bibendum. Tak se jmenuje. Stejně jako restaurace v přestavěném britském sídle Michelinu, kam samozřejmě nikdy nevkročila.</p>

<p>„Cayce? Není vám nic? Nechcete trochu vody?“</p>

<p>Poprvé Bibenda viděla v časopise, francouzském časopise. Bylo jí šest. Pozvracela se. „Hasil si to dvěstěpadesátkou a trefil čumákem kachnu.“</p>

<p>„Prosím?“ Stonestreet začíná znít polekaně. Vstává.</p>

<p>„To nic, Bernarde,“ svírá Cayce desku stolu.</p>

<p>„Potřebujete napít?“</p>

<p>„Ne. Chci říct, že to logo je v pořádku. Funguje.“</p>

<p>„Vypadala jste, jako by se vám ukázal duch.“</p>

<p>Dorotea se zaculí.</p>

<p>„To… To ten Heinziho návrh. Zabra… Zabral na mě.“ Podaří se jí mechanicky zkroutit tvář přibližně do podoby úsměvu.</p>

<p>„Vážně? To je skvělé!“</p>

<p>„To je,“ souhlasí Cayce. „A teď už máme hotovo? Dorotea se může vrátit do Frankfurtu a já do New Yorku.“ Vstane. Má strach, aby se jí nepodlomila kolena. „Potřebovala bych odvoz.“ Nechce se dívat na Doroteu. Koledovala si a dostala od ní pořádnou výslužku. Italka vyhrála. Cayce je otřesená do morku kostí. Vůbec to není jako po vloupačce a Asijských kurvičkách. Je to daleko horší. Jen pár lidí má představu o tom, jak silná je její fóbie z nejhorších značek, a ještě méně jich ví, které značky to jsou. Její rodiče, několik doktorů, různí terapeuti, pár nejbližších kamarádů, kteří se za léta nastřádali, nanejvýš tři bývalí milenci.</p>

<p>A Dorotea na to stejně přišla.</p>

<p>Na nejistých nohách Cayce horko těžko dovrávorá ke dveřím. „Nashle, Bernarde. Nashle, Doroteo.“</p>

<p>Stonestreet se tváří zaskočeně.</p>

<p>Dorotea jen září.</p>

<p>Spěchající nedočkavci už z ulic Soho zmizeli a na Cayce díky bohu čeká auto.</p>

<p>Na Parkway už řidiči málem zaplatí, ale pak se rozpomene, že auto patří Blue Antu. Otevře domovní dveře Damienovým rozměrným klíčem z mosazi a vyběhne schody po dvou, pár černých německých klíčů připravený v ruce.</p>

<p>A na klice najde tlustým černým motouzem oběšeného michelinského maskota s plstěnými bílými faldy.</p>

<p>Málem zakřičí, ale ovládne se.</p>

<p>Dýchej.</p>

<p>„Hasil si to dvěstěpadesátkou a trefil čumákem kachnu.“</p>

<p>Zkontroluje vlas. Je na místě. Pudr bude z kliky setřený, ale perimetr nikdo neporušil.</p>

<p>Očima se vyhýbá předmětu na klice. Je to jen figurka. Figurka. Odemkne si německými klíči.</p>

<p>Zapadne dovnitř. Zabouchne a zamkne.</p>

<p>Zazvoní telefon.</p>

<p>Cayce zaječí.</p>

<p>Zvedne ho po třetím zazvonění. „Prosím?“</p>

<p>„Tady Hubertus.“</p>

<p>„Hubertus…“</p>

<p>„Ano. Přesně ten. Tak co?“</p>

<p>„Co co?“</p>

<p>„Jak se vám to rozleželo.“</p>

<p>Cayce otevře ústa, ale nevydá ani hlásku.</p>

<p>„Schválila jste Heinziho logo,“ pochvaluje si Bigend. „Tak to bychom měli. Gratuluji.“</p>

<p>V pozadí zní piano, jako když někdo břinká v baru. Kolik je v New Yorku?</p>

<p>„Já si balím, Huberte. Svezu se autem na Heathrow a nasednu na první letadlo domů.“ Jak to říká, potvrdí si, že o nic jiného doopravdy nestojí.</p>

<p>„Vynikající. Můžeme si o tom promluvit, až sem přiletíte.“</p>

<p>„Vlastně jsem si říkala, jestli to nevezmu přes Paříž.“</p>

<p>„Tak se tam zítra setkáme. Můžu si od jednoho klienta půjčovat Gulfstream a ještě jsem to nikdy nevyužil.“</p>

<p>„Vážně se není o čem bavit. Už jsem vám to řekla v sobotu.“</p>

<p>„Ty problémy s Doroteou jste vyřešila?“ uteče Bigend od tématu.</p>

<p>„Utíkáte od tématu, Huberte.“</p>

<p>„Bernard říkal, že když vám ten návrh ukázala, zbledla jste nejdřív jako stěna.“</p>

<p>„Zase utíkáte. Jestli se hodlám nechat najmout, abych pro vás odhalila původ těch klipů a našla vám tvůrce? Ne. Nehodlám.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>Cayce se zarazí. Protože převzala od Margot odpor vlastně ke všemu, co se Bigenda týká? Protože mu ani trochu nevěří? Protože nechce vědět, co jsou klipy zač, co zachycují, kam směřují, kdo za nimi stojí? Poslední možnost je jen do počtu, protože to všechno vědět chce a dlouze to rozebírala s ostatními fanoušky. Ne, jde prostě o to, že spojení klipů a Bigenda je od pohledu mizerný nápad. Ne Bigenda jako člověka se špatně nasazeným kovbojským kloboukem, ale jako hnací síly stojící za Blue Antem. Jako génia ve svém oboru, inovátora. Takové spojení jí prostě přijde nehorázné.</p>

<p>„Rád bych vás s někým seznámil,“ nechá se Bigend slyšet. „Poslal jsem ho ráno do firmy a Bernard vám už zařizoval společný oběd, ale vy jste hned zmizela.“</p>

<p>„Kdo to je? K čemu by to bylo?“</p>

<p>„Američan. Jmenuje se Boone Chu.“</p>

<p>„Bunču?“</p>

<p>„Boone. Jako Daniel Boone. Chu. S ch. Myslel jsem, že byste mohli spolupracovat. Chtěl jsem to zprostředkovat.“</p>

<p>„Huberte, prosím vás. Nikam to nevede. Už jsem řekla, že nemám zájem.“</p>

<p>„Mám ho na druhé lince. Boone? Kde jste říkal, že jste?“</p>

<p>„U metra v Camdenu,“ odpoví optimistický hlas s americkým přízvukem. „Koukám na Virgin.“</p>

<p>„Vidíte,“ řekne Bigend, „kousek od vás.“</p>

<p>Zavěs, přikazuje si Cayce. Nezavěsí.</p>

<p>„Parkway, souhlasí?“ Zase ten americký hlas. „Od stanice rovnou za nosem.“</p>

<p>„Huberte, tohle vážně nikam nevede –“</p>

<p>„Prosím,“ přemlouvá ji Bigend, „dejte Boonovi šanci. Nic vám to neudělá. Jestli nepřeskočí jiskra, můžete odletět do Paříže.“</p>

<p>Jiskra?</p>

<p>„Na dovolenou. Blue Ant vám ji zaplatí. Zavolám do kanceláře, ať zařídí hotel. Prémie za vyřízení té zakázky od H a P. Věděli jsme, že je na vás spoleh. Klient na to logo přejde s jarní kolekcí. Budeme vás pak samozřejmě potřebovat, abyste schválila každé jednotlivé provedení.“ Zase s tím začal. Cayce dojde, že asi bude jednodušší se s Boonem setkat a pak v klidu odjet na letiště. V New Yorku už se Bigendovi vyhne. Alespoň doufá.</p>

<p>„Je tam pořád, Huberte?“</p>

<p>„K vašim službám,“ odpoví americký hlas. „Hasím si to po Parkway.“</p>

<p>„Dvakrát zazvoňte,“ řekne mu Cayce a nadiktuje mu číslo domu i bytu. Zavěsí.</p>

<p>Odejde do kuchyně, kde vezme Damienův zbrusu nový německý nůž na okrajování a černý sáček na odpadky. Odemkne dveře. Panák na klice nezmizel. Cayce zatne zuby a plastový pytel přes něj přetáhne. Nožem přeřízne černý motouz, takže figurka spadne do sáčku, a ten pak položí přímo za dveře, zabouchne a vrátí nůž do kuchyně. Vrátí se ke dveřím. Zhluboka se nadechne a vyjde na chodbu. Klíči, které má pověšené kolem krku, za sebou pečlivě zamkne. Štítivě sebere černý pytel, na jehož dně teď loutka leží jako mrtvá krysa, jenom o něco lehčí, a sejde s ním na odpočívadlo, kde ho ukryje za staré módní časopisy, čekající na odvoz.</p>

<p>Posadí se zády ke zdi a přitáhne kolena k tělu. Zase by potřebovala upustit páru, a navíc s velkou nelibostí zaznamená, že se dostavily měsíčky.</p>

<p>Vrátí se nahoru, aby to vyřešila, a než má pořádně hotovo, ozve se dvojí zazvonění. „Sakra. Sakra. Do prdele…“</p>

<p>Sejde dolů a zapomene za sebou zamknout.</p>

<p>Určitě jí to zabere nanejvýš minutu. Omluví se za Bigendovo naléhání, ale bude neústupná: nehodlá se za Bigendovy peníze pouštět do pátrání po tvůrci klipů. Tak prosté to je.</p>

<p>Dubové domovní dveře jsou natřené nabilo, ale barva je zažloutlá, oprýskaná a flekatá, renovace se jich nedotkla. Špinavým kukátkem šlo naposledy vyhlédnout za druhé světové války.</p>

<p>Odemkne a otevře.</p>

<p>„Cayce? Boone Chu. Rád vás poznávám.“ Podává jí ruku.</p>

<p>Pořád má na sobě kožený automobilistický kabát, ten s ošoupanými švy. Pravou ruku vztahuje k ní a v levé svírá kožené držadlo obnošené a ošoupané diplomatky, které si před pár hodinami všimla v Soho.</p>

<p>„Dobrý den,“ pozdraví ho a potřese si s ním rukou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>11.</strong></p><empty-line /><p><strong>BOONE CHU</strong></p>

<p>Boone Chu se kovbojsky rozvalí na Damienův nový hnědý gauč a přehodí nohu přes nohu. „Už jste pro Blue Ant pracovala?“ Vypadá, jako by se ji chystal provrtat očima, ale třeba si Cayce jen špatně vykládá soustředěný pohled, na kterém těmhle americkým technohračičkům čínského původu nepřijde nic divného.</p>

<p>„Párkrát v New Yorku,“ odpoví Cayce, hřadující na kancelářské židli.</p>

<p>„Jste na volné noze?“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>„Já taky.“</p>

<p>„Čím se zabýváte?“</p>

<p>„Systémy.“ Udělá pomlku. „Texaská univerzita, Harvard, pak jsem rozjel vlastní společnost. Šla ke dnu.“ Vůbec nezní zatrpkle, ale je pravda, že v tom se podobá většině ostatních, kdo si prošli podobnou situací. Cayce je z nich vždycky nesvá. Bývají moc nad věcí. Doufá, že k nim Boone Chu nepatří. „Co mi vypadne, když vás budu googlit?“</p>

<p>„Zprávy o celkem dobře rozjeté firmě a o tom, jak velkolepě zkrachovala. A z dřívějška trochu povídaček o ‚hodném hackerovi‘, ale znáte média.“ Zaletí očima k robotkám opřeným o zeď, ale nezeptá se na ně.</p>

<p>„Do čeho vaše firma dělala?“</p>

<p>„Do bezpečnosti.“</p>

<p>„Kde bydlíte?“</p>

<p>„Ve státě Washington. Patří mi tam útes na jednom ostrově a pod ním mám na špalcích obytný karavan z padesátého prvního. Drží ho pohromadě plíseň a něco, co se živí hliníkem. Chtěl jsem postavit dům, ale nechci ten pohled zkazit.“</p>

<p>„A tam máte základnu?“</p>

<p>„Základnu mám tady,“ šťouchne Boone nohou do starožitného kufříku dětské velikosti. „A vy bydlíte kde, Cayce?“</p>

<p>„Na Sto jedenácté západní.“</p>

<p>„New York. Upřímně řečeno jsem to věděl.“</p>

<p>„Vážně?“</p>

<p>„Vygooglil jsem si vás.“</p>

<p>Cayce zaslechne, jak se začíná vařit voda. Pískání nechala vypnuté. Vstane. Boone se taky zvedne a jde do kuchyně s ní. „Ta žlutá sem sedí,“ usoudí.</p>

<p>„Damien Pease.“</p>

<p>„Co prosím?“</p>

<p>„Pease. S es. Režíruje videoklipy. Viděl jste je?“</p>

<p>„Z hlavy si nevzpomínám.“</p>

<p>„Tohle je jeho byt. Co přesně vám Bigend nabídl, Boone?“</p>

<p>„Prý partnerství.“</p>

<p>Cayce si dobře všímá, jak dobře si Boone všímá jejího výrazu.</p>

<p>„Já a on, kdo ví, co přesně tím myslel. Mám s vámi pracovat. Najít toho člověka nebo ty lidi, co uploadují klipy. Proplácel by nám všechny náklady, ale jinak mi není moc jasné, co za to.“ Neuvěřitelně husté vlasy nosí jako hodně Číňanů ostříhané na vzhůru trčícího ježka a má protáhlou tvář, která by nejspíš působila zženštile, kdyby se na ní nepodepsala perná léta dospívání, jaká asi na Středozápadě mohl prožít kluk s čínskými předky a jménem Boone. Alespoň tak si to Cayce představuje.</p>

<p>„Řekl vám, proč chce, abychom spolupracovali? Nebo proč mě vlastně oslovil?“ Hodí do konvice čajovou náhražku a zalije sáčky vodou. „Promiňte, zapomněla jsem se zeptat, jestli si nedáte kafe.“</p>

<p>„Čaj bude fajn,“ zvedne se Boone a dojde k dřezu vymýt dva šálky, které tam Cayce nechala. Jeho pohyby jí něčím připomínají kuchaře, se kterým kdysi chodila. Způsob, jakým poskládá utěrku, než šálky osuší. „Říkal, že nebudete muset znova objevovat Ameriku.“ Postaví šálky jeden vedle druhého. „Že prý jestli ten materiál dokáže někdo vystopovat, tak vy.“</p>

<p>„A vy?“</p>

<p>„Mám vám být k ruce. Vy dostanete nápad, já ho uskutečním.“</p>

<p>Cayce si ho změří. „To byste svedl?“</p>

<p>„Kouzelník nejsem, ale vyznám se. Mám zlaté ručičky, dalo by se říct.“</p>

<p>Cayce nalije čaj. „Chce se vám do toho?“</p>

<p>Boone vezme čajovou náhražku a přičichne. „Co to je?“</p>

<p>„Nevím. Má to tu Damien. Ale není v tom kofein.“ Boone do šálku zafouká, usrkne a zašklebí se. „Pálí.“</p>

<p>„Tak chce? Chce se vám do toho?“</p>

<p>Zdvihne k ní oči od kouřícího šálku, který pořád drží u rtů. „Chce i nechce.“ Položí hrnek. „Je to zajímavý problém, z teoretického hlediska, a pokud víme, nikdo ho zatím nevyřešil. Jsem zrovna volný a Bigend zřejmě může do pátrání nasypat spoustu peněz.“</p>

<p>„To jsou plusy?“</p>

<p>Boone přikývne, znovu usrkne a znovu se zašklebí. „Minus je Bigend. Ten člověku zamotá hlavu, viďte?“ Přejde ke kuchyňskému oknu a vypadá, že chce zhodnotit výhled, ale pak ukáže na průhledný ventilátor, zasazený do patnácticentimetrového otvoru v jedné tabulce. „Tohle u nás nemáme. Tady to vidím všude. Odjakživa. Ani pořádně nevím, k čemu to vlastně je.“</p>

<p>„Součást světa za zrcadlem,“ řekne Cayce.</p>

<p>„Světa za zrcadlem?“</p>

<p>„Těch rozdílů.“</p>

<p>„Pro mě je svět za zrcadlem v Bangkoku. Nebo jinde v Asii. Tady narážíte na totéž co doma.“</p>

<p>„Kdepak,“ odporuje mu Cayce, „je to jiné. Proto jste si všiml toho větráku. Nejspíš ho tu nejen vyrobili, ale přímo vynalezli. Býval to průmyslový národ. Kupte si nůžky – prodají vám britské. Sami si všechno vyrábějí. Udržují dovozové zboží drahé. Jako v Japonsku. Každá serepetička je jasně odsud, začíná to úplnými maličkostmi.“</p>

<p>„Chápu, co chcete říct, ale podle mě už to dlouho nevydrží. Jestli si všemožní Bigendové dál půjdou za svým, za chvíli nebudou žádné hranice, žádné zrcadlo, kterým by šlo projít. Alespoň co se serepetiček týče,“ pohlédne jí do očí.</p>

<p>Odnesou si čajové šálky zpátky do obýváku a posadí se.</p>

<p>„A co vy,“ zajímá se Boon Chu, „jak Bigend připadá vám?“</p>

<p>Proč tenhle rozhovor vůbec vedu? říká si Cayce. Má to co dělat s jejich letmým ranním setkáním, na které jako by si Boone ani nevzpomínal? Ráno se potýkala s tím, jak jí město přijde neosobní, Boone pro ní byl jen cizí kolemjdoucí, kterého už nikdy nezahlédne, a najednou se takhle vynoří.</p>

<p>„Hubertus Bigend je moc chytrý člověk,“ řekne Cayce, „a není mi zrovna sympatický.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Nějak mi jde proti srsti. Ne dost na to, abych odmítla pracovat pro jeho společnost, ale o nějakou užší spolupráci nestojím.“ Okamžitě si pomyslí: proč mu to říkám, vůbec ho neznám, co když Bigendovi vyklopí, co jsem mu právě vyžvanila?</p>

<p>Boone Chu svírá šálek dlouhými prsty a pozoruje ji. „Bigend si může dovolit kupovat lidi,“ řekne. „Nerad bych u něj skončil jako poslušná hračka. Nemůžu říct, že by nade mnou ten jeho balík neměl žádnou moc. Když se to s mojí společností lámalo a chvíli to vypadalo růžově a chvíli bledě, dělal jsem pitomosti, kterých jsem pak litoval.“</p>

<p>Cayce z něj nespouští oči. Mluví pravdu, nebo si jen dělá reklamu?</p>

<p>Boone se zamračí. „Proč po tom podle vás pase?“</p>

<p>„Myslí, že z toho nadělá zboží.“</p>

<p>„Výnosné zboží,“ odloží Boone šálek na koberec. „Tvrdí, že mu jde o skvělost, ne o peníze.“</p>

<p>„Ovšem,“ přitaká Boone, „peníze jsou jen vedlejší produkt. Díky tomu může před námi mlžit.“</p>

<p>„Ale kdyby stanovil cenu, nebude to tak zajímavé, viďte? Kdyby nám slíbil přesnou částku, byla by to jen další zakázka. Chce nás zaháčkovat něčím zásadnějším.“</p>

<p>„A chová se, jako bychom mu už kývli.“</p>

<p>„Všimla jsem si.“ Upře mu pohled do očí. „Chcete mu dopřát to potěšení?“</p>

<p>„Jinak bych tu záhadu taky nikdy nemusel rozlousknout,“ odpoví Boone. „A že jsem se snažil.“</p>

<p>„Vážně?“</p>

<p>„Někdy jenom tak sedím na hotelu a hraju si s tímhle,“ šťouchne nohou do tašky. „Nikam to nevede, ale to mě jen žene dál.“</p>

<p>„Co tam máte?“</p>

<p>Boone vezme zavazadlo a vycvakne zámky. Uvnitř jsou naskládané šedé pěnové kostky a v prohlubni mezi nimi spočívá bezvýrazný šedý obdélník. Boone ho vytáhne (je to titanový notebook) a odhalí tak další prohlubně a v nich klubka nejrůznějších drátů, tři mobily a jeden z těch velkých, profesionálních šroubováků s několika nástavci. Jeden z telefonů má mangovou barvu, jako jablko s cukrovou polevou.</p>

<p>„Co to je zač?“ ukáže na něj Cayce.</p>

<p>„Ten je japonský.“</p>

<p>„A vy umíte se šroubovákem?“</p>

<p>„Nedám bez něj ani ránu.“</p>

<p>A tomu Cayce z nějakého důvodu bezvýhradně věří.</p>

<p>Zapadnou společně na nudle do panasijské restaurace na Parkway, samé osmirkované dřevo a raku, a Boone se hned zapáleně pustí do výkladu o rozlišení klipů. Pro veteránku z F:F:F je to obnošená vesta, ale Boone dovede téma poutavě shrnout. „Každý klip má stejné rozlišení, dostačující na projekci v kině. Kvalita obrazu i zrno jsou takové, jaké mají být. U klipů s nižším rozlišením by nešlo při zvětšení zachovat tu ostrost. Jestli jsou tvořené na počítači, musí to do nich být dodělané.“ Zvedne hůlky k ústům. „Renderovací farmy. Viděla jste nějakou?“ Vloží si nudle do úst a začne žvýkat.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Boone polkne a odloží hůlky. „Rozlehlá místnost, spousta počítačů, a u každého člověk, který snímek po snímku renderuje váš film. Chce to vyškolené pracovníky. Trochu jako když opice buší do psacích strojů, ale podle daného plánu. Renderování je drahé, nemůže ho dělat jen tak někdo a pracuje na něm spousta lidí, něco takového by se v našem případě nemělo dát dlouhodobě utajit. Někdo by si pustil pusu na špacír, leda by mu v tom bránila neobvykle přísná opatření. Tihle lidé sedí a masírují vaše video pixel po pixelu. Zaostřují ho. Přidávají podrobnosti. Prokreslují vlasy. S těmi je hrozného mordování. A platy za to nejsou nejvyšší.“</p>

<p>„Na Kubricka z garáže můžeme tedy zapomenout?“</p>

<p>„Leda by měl přístup k‘ technologiím, o kterých ani nevíme, že existují. Pokud jsou klipy dělané na počítači, buď jejich tvůrce úspěšně zkopíroval roswellskou CGI technologii, nebo procházejí dokonale utajeným renderováním. Mimozemskou techniku vyloučíme a druhá možnost nám dá…?“</p>

<p>„Hollywood.“</p>

<p>„Tak, ten ale nekončí v Kalifornii. CGI se dělá přímo v Hollywoodu, ale renderuje se třeba na Novém Zélandu. Nebo v Severním Irsku. Nebo třeba zase v Hollywoodu. Každopádně se pohybujete ve filmařských kruzích. Lidi se spolu baví. Při tom zájmu, který klipy vyvolaly, by něco takového dokázala utajit jen banda chorobných tajnůstkářů.“</p>

<p>„Takže Kubricka z garáže neberete,“ řekne Cayce. „Podle vás je to ‚Spielbergovo tajemství‘: klipy vytváří někdo, kdo má už tak neomezené možnosti. Někdo, kdo se z nějakého důvodu rozhodl natočit nadmíru nekonvenční materiál a rozšířit ho nadmíru nekonvenční cestou. Někdo, kdo má dostatečný vliv, aby to dokázal ututlat.“</p>

<p>„Souhlasíte s tím?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Kolik času jste strávil přímo nad klipy?“</p>

<p>„Moc ne.“</p>

<p>„Jak vám je, když je sledujete?“</p>

<p>Boone sklopí oči do misky nudlí a zase vzhlédne. „Osaměle?“</p>

<p>„U většiny lidí se to dál prohlubuje. Přidávají se jakoby další hlasy. Pak se dostaví dojem, že to někam směřuje, že se něco stane. Že se něco změní.“ Pokrčí rameny. „Nedá se to popsat, ale když s klipy strávíte nějakou dobu, začnou se na vás podepisovat. Jsou výjimečně působivé, a přitom hrozně krátké. Nikdo mě ještě nepřesvědčil, že by nějaký uznávaný filmař dokázal totéž, i když na fórech různá jména létají pořád.“</p>

<p>„Třeba je to tím opakováním. Možná je už sledujete tak dlouho, že si do nich přimýšlíte všechno možné. Navíc je probíráte s lidmi, kteří jsou na tom stejně.“</p>

<p>„To jsem si taky chtěla namluvit. Vtloukala jsem si to do hlavy, abych klipy mohla nechat běžet. Ale pak si je zase pustím a cítím… Nevím, jak to říct. Jako by se přede mnou něco otvíralo. Vesmír? Příběh?“</p>

<p>„Jezte, probereme to pak.“</p>

<p>Jak řekl, tak udělají. Kráčejí ke zdymadlu po High Street, ze které už víkendoví křižáci zmizeli domů, míjejí výlohu návrhářů zodpovědných za skříňky v Damienově kuchyni a povídají si. Boone naťukne dětství v Oklahomě, lepší i horší zkušenosti s rozjezdem firmy, zvraty, kterými jeho odvětví i celá ekonomika prošly po loňském září. Zřejmě by Cayce rád ukázal, s kým vlastně má tu čest. Cayce mu na oplátku řekne něco málo o svém zaměstnání a vůbec nic o přecitlivělosti, na níž je založené.</p>

<p>Alespoň dokud nedojdou k zanedbané vlečné cestě podél kanálu, kde obloha nad hlavou připomíná černobílý snímek Turnerova tisku, který někdo při přenosu z diapozitivu přehnaně podsvítil. Cayce se vybaví, jak ji Win a maminka jako dvanáctiletou vzali do Disneylandu. Piráti z Karibiku se rozbili a zaměstnanci ve vysokých holínkách, navlečených přes pirátské kostýmy, zachraňovali návštěvníky tak, že je vyvedli do podzemního hájemství přístrojů a kabelů, kde bylo mezi betonovými zdmi všechno zašlé a potřísněné olejem a kde přebývali zachmuření technici, kteří jí připomínali Morloky ze <emphasis>Stroje času.</emphasis></p>

<p>Výlet byl pro ni utrpením, protože nemohla rodičům přiznat, že se snaží vyhnout jakémukoli pohledu na Mickeyho, a čtvrtý, poslední den jí naskočila vyrážka. Mickey jí nakonec problémy dělat nezačal, ale Cayce se mu stejně vyhýbá z pocitu, že unikla jenom o vlásek.</p>

<p>Boone se omluví, že musí zkontrolovat e-mail, protože mu mohlo dorazit něco, co by jí rád ukázal. Posadí se na lavičku a vytáhne notebook. Cayce dojde k okraji kanálu a shlédne dolů. Šedivý kondom, podobný plovoucí medúze, napůl vynořená plechovka od piva a cosi nerozpoznatelného, co se ve větší hloubce převaluje pod světlou, vzdouvající se plodovou blánou z potrhaného ochranného plastu. Cayce se otřese a odvrátí.</p>

<p>„Podívejte,“ vzhlédne Boone od notebooku, který má otevřený na kolenou. Cayce přejde vlečnou cestu a usedne vedle něj. Boone jí předá počítač a ona si přečte následující zprávu, vyšisovanou odpoledním sluncem:</p>

<p>V každém tom souboru je něco zašifrovaného, ale víc ti toho neřeknu. Ať je to co chce, moc dat to ani v jednom tom segmentu není. Kdo ví, možná kdyby to bylo větší, ale takhle s tím nic víc nenadělám. Ale jehla je v té kupce zapadlá určitě.</p>

<p>„Od koho to je?“</p>

<p>„Od kamaráda z Riceovy univerzity. Přemluvil jsem ho, ať projde všech sto třicet pět útržků.“</p>

<p>„Čím se zabývá?“</p>

<p>„Matematikou. Nikdy jsem to ani vzdáleně nepobral. Tahá z andělů jejich místo na špičce jehly. Měli jsme ho ve firmě. Kvůli šifrování, ale to je jen vedlejší produkt jeho teoretické práce. Přijde mu hrozně směšné, že nějaké praktické využití vůbec existuje.“</p>

<p>A Cayce uklouzne: „Je to vodoznak.“</p>

<p>Boone na ni upře pohled, který si Cayce neumí vyložit. „Jak to víte?“</p>

<p>„Jeden člověk z Tokia tvrdí, že má číslo, které někdo jiný vytáhl ze sedmdesát osmičky.“</p>

<p>„Komu se to povedlo?“</p>

<p>„Místním klipařům. Otaku.“</p>

<p>„Máte to číslo?“</p>

<p>„Ne. Ani si nejsem jistá, jestli vážně existuje. Možná si ten Japonec vymýšlí.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Aby zapůsobil na jednu holku. Která ovšem taky neexistuje.“</p>

<p>Boone na ni zírá. „A abychom to ověřili, budeme potřebovat…?“</p>

<p>„Letiště, letenku a lež,“ odpoví Cayce a musí sama sobě přiznat, že už to měla promyšlené, že to není čerstvý plán.</p>

<p>Boone jí vezme notebook, vypne ho, zavře a ruce nechá položené na holém šedém kovu. Klopí hlavu, jako by se modlil. Pak se obrátí na Cayce. „Je to na vás. Jestli je to pravda a dokážete se k tomu dostat, někam nás to třeba zavede.“</p>

<p>„Já vím,“ kývne a vlastně nemá, co by dodala, a tak sedí a přemýšlí, co asi uvedla do pohybu, kam to dospěje a proč.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>12.</strong></p><empty-line /><p><strong>APOFENIE</strong></p>

<p>Na schodech jí dojde, že zapomněla na Bondův trik, ale ukáže se, že poslední události nejspíš kouzlo Asijských kurviček zrušily.</p>

<p>Dokonce ani nemá problém s tím, že ví, co je na odpočívadle nacpané za hromadou časopisů. Jen na to nesmí moc myslet.</p>

<p>Víc starostí jí dělá, do čeho se to vlastně čerstvě namočila. Vyprovodila Boona na metro a potvrdila mu, že do toho půjde: bude s ním pracovat pro Bigenda a vyrazí do Tokia za Takim, ze kterého se s Parkaboyovou a Musašiho pomocí pokusí dostat číslo. Pak se uvidí.</p>

<p>Ujišťoval ji, že s Bigendem vlastně neuzavírají žádnou faustovskou smlouvu. Partnerství půjde kdykoli ukončit a budou se mít navzájem pod dohledem.</p>

<p>Jenže Cayce už takové argumenty zná z jiných situací, jiných zakázek, které neskončily zrovna nejlíp.</p>

<p>Teď už ale propadla cestovní horečce, na krku má zavěšené dva černočerné, navýsost neobvyklé klíče, a starosti o perimetr pustila z hlavy.</p>

<p>Dorotea ať se jde bodnout.</p>

<p>Právě teď Cayce bezmezně důvěřuje německé technice.</p>

<p>Se kterou ale bude problém, jak jí dojde, když exkluzivní zámky jeden po druhém odmyká.</p>

<p>Neví, kam nové klíče odložit nebo komu je dát do úschovy. Jestli se Damien vrátí, bude si chtít odemknout, a Cayce nebude po ruce. Kancelář Damien nemá, nespolupracuje ani s žádnou agenturou, pokud je jí známo, a žádného z místních společných známých Cayce nezná dost na to, aby mu svěřila drahé a jednoduše přenosné hudební zařízení v horním patře. Těžko říct, jak často si Damien vybírá e-mail, na vykopávkách, v Rusku… Když mu napíše, stihne jí včas odpovědět, kde má klíče schovat?</p>

<p>Pak si vzpomene na Wojtka a Magdu, kteří nemají tušení, kde se byt nachází. Může jeden svazek nechat u nich, dát na ně Damienoví kontakt a druhý svazek vzít s sebou.</p>

<p>Vejde a s uspokojením konstatuje, že je všechno při starém, včetně naruby obráceného přehozu na pohovce tam, kde seděl Boone.</p>

<p>Zazvoní telefon.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Tady Pamela Mainwaringová, Cayce. Z Hubertova cestovního oddělení. Mám pro vás první třídu u British Airways z Heathrow na Naritu, zítra v deset padesát pět, vyhovuje?“</p>

<p>Cayce zaletí očima k robotkám. „Ano, díky.“</p>

<p>„Výtečně. Hned se zastavím a předám vám letenku. Taky pro vás mám notebook a mobilní telefon.“</p>

<p>Obojímu se Cayce zatím úspěšně vyhýbala, alespoň na cestách. Jeden notebook má doma, ale připojila k němu monitor a klávesnici a používá ho výhradně jako domácí počítač. Ve světě za zrcadlem si navíc vždycky ordinuje oddech od mobilu, ale teď jí sepne, že Tokiu chybí anglické značení a jí zase znalost japonštiny.</p>

<p>„Za deset minut jsem u vás. Volám z auta. Nashledanou.“ Cvak.</p>

<p>Cayce vyštrachá útržek lepenky s Wojtkovým mailem, pošle mu telefon do Damienova bytu a požádá ho, aby zavolal, jakmile to půjde, protože ho chce poprosit o laskavost, ze které pro něj kouká pár sinclairů. Pak napíše Parkaboyovi, že bude pozítří v Tokiu a že by už měl vymýšlet, jak si poradit s Takim.</p>

<p>Chystá se otevřít poslední mail od matky, ale zarazí se, když si vzpomene, že ještě neodpověděla na dva předchozí.</p>

<p>Matka jí píše z cynthia@roseoftheworld.com, přičemž Rose of the World, Růže světa, je mezinárodní osada, zapadlá někde v červené hlíně ostrova Maui.</p>

<p>Cayce tam nikdy nebyla, ale Cynthia jí posílá fotky. Doširoka se rozkládající, zvláštně prozaická farma ze šedesátých let, postavená pod rudým kopcem v dlouhé, řídké trávě, mezi kterou jako nemocná kůže pod vlasy prosvítá tamní červeň. Obyvatelé se proposlouchávají kilometry magnetofonových pásek, někdy čerstvě vybalených z plastu a nepoužitých, a snaží se zaslechnout duchy zesnulých: propadli „fenoménu elektronického hlasu“, v případě Cayceiny matky už před drahnou dobou. Winův magnetofon značky Uher vkládala už do jejich úplně první mikrovlnky, prý aby odstínila rušivý signál.</p>

<p>Cayce se už dlouho daří držet si matčinu zálibu v FEH co nejvíc od těla, stejně jako to praktikoval její otec. Apofenie, vynesl Win po dlouhém uvažování a se svou obvyklou rozmyslností diagnózu: přesvědčení o tom, že jsou vzájemně nesouvisející jevy nějak spojené a nesou význam. Pokud je Cayce známo, dál už na to téma neřekl ani slovo.</p>

<p>Váhá, jestli kliknout a otevřít matčin e-mail, nadepsaný JSI TAM???</p>

<p>Ne. Není dost připravená.</p>

<p>Jde do lednice a plánuje, co před odletem sníst a co vyhodit.</p>

<p>Apofenie. Upírá prázdný pohled do chladných, překrásně nasvícených útrob Damienovy německé ledničky. Když mají fanoušci dojem, že se v klipech rýsuje nějaký význam, není to tentýž případ, iluze obsahu, mylné rozpoznání vzorů? Probírala to s Parkaboyem, který v debatě semlel všechno od neuromechaniky halucinací a toho, jak August Strindberg líčil své nervové zhroucení, až po nejsilnější drogový zážitek vlastního dospívání, při kterém se mu zdálo, že „lineárním písmem B tlumočí strojový jazyk andělů“. Všechno nanic.</p>

<p>S povzdechem lednici zavře.</p>

<p>Zabzučí domovní zvonek. Cayce dojde otevřít Pamele Mainwaringové, blonďaté dvacátnici v černé minisukní a punčochách s kosočtvercovým vzorem, která v každé ruce drží černou tašku z balistického nylonu. Na ulici na ni čeká firemní auto. Řidič pokuřuje vedle vozu, jedno ucho má ucpané plastem a povídá si s prázdnou ulicí.</p>

<p>Pamela Mainwaringová je ztělesněná rychlost, výkonnost a precizní vyjadřování. Málokdy musí něco opakovat. Ještě než vůbec dojdou do bytu, dostane Cayce k podpisu rezervaci do hotelu Park Hyatt v Sindžuku, apartmá s výhledem na císařský palác. „Nebo alespoň kus střechy,“ utrousí Pamela a jednu vedle druhé odloží tašky na selský stůl.</p>

<p>„Ta žlutá se sem hodí,“ nahlédne do kuchyně.</p>

<p>Na jedné tašce rozepne zip a vytáhne notebook a tiskárnu.</p>

<p>„Jenom všechno naposledy zkontroluji,“ zapne počítač. „Zpáteční letenka platí neomezenou dobu u všech aerolinek, ale kdykoli budete chtít, můžete si zajet, kam se vám zamane. Můj mail a telefon máte v notebooku. Vyřizuji pro Huberta veškeré cestování, takže jsem neustále k zastižení.“ Obrazovku pokryje hustý vlys, složený z letových řádů. „Výborně. Jste tam.“ Vytáhne z obálky černé letenky a založí je do ploché tiskárny, která několikrát úsečně, rázně zavrčí a vyplivne je na druhé straně. „Dorazte nejpozději dvě hodiny před odletem.“ Čerstvě vytištěné letenky zručně založí do pouzdra od British Airways. „Máme pro vás nabitý iBook s mobilním modemem. A telefon. Funguje tady, všude v Evropě, v Japonsku a ve Státech. Na Naritě vás vyzvedne zaměstnanec tokijského Blue Antu. Místní pobočka je vám plně k dispozici. Nejlepší překladatelé, řidiči, cokoli budete potřebovat. To myslím doslova.“</p>

<p>„Nechci, aby mě někdo vyzvedával.“</p>

<p>„V tom případě nevyzvedne.“</p>

<p>„Hubertus je pořád v New Yorku, Pamelo?“</p>

<p>Pamela se podívá na hodinky Oakley Timebomb, o chlup širší než její zápěstí. „Hubertus je na cestě do Houstonu, ale večer se vrací do Merceru. Jeho e-mail a veškerá telefonní čísla máte v iBooku.“ Otevře druhou tašku a odhalí plochý Mac, šedivý mobil, který svou velikostí působí buď zastarale, nebo zvlášť nabušeně, různé kabely a drobná udělátka, ještě zatavená v plastu, a stoh manuálů na obvyklém křídovém papíře. Na notebooku leží firemní obálka. Pamela zaklapne svůj počítač a zatáhne zip na tašce, obálku sebere, otevře a vytřepe z ní kreditku. „Podepsat, prosím.“</p>

<p>Cayce kartu převezme. CAYCE POLLARD EXP. Platinová Visa s hieratickým logem Blue Antu, které samozřejmě v celé jeho robotičnosti a egyptskosti stvořil Heinzi. Pamela Mainwaringová jí podá draze vyhlížející kuličkové pero německé provenience. Cayce položí kartu lícem na stůl a na panenský rub se podepíše. Někde v zasutém koutě jejího svědomí cosi hlasitě řachne.</p>

<p>„Ráda jsem vás poznala,“ loučí se Pamela. „Příjemný výlet, hodně štěstí, a napište nebo zavolejte, kdybyste něco potřebovala. Cokoli.“ Pevně jí potřese rukou. „Ven se dostanu sama, díky.“</p>

<p>Vzápětí zmizí, Cayce za ní zabouchne a zamkne a pak se vrátí ke stolu a sebere mobil. Je zapnutý. Po pár pokusech se jí ho povede vypnout. Vrátí ho do tašky, tu zavře a odstrčí po stole dozadu.</p>

<p>Zhluboka se nadechne, pak ještě jednou, a ohne páteř tak, jak to zná z pilates, obratel za obratlem se schoulí do prenatální pozice a zase se co nejpomaleji a nejplynuleji napřímí.</p>

<p>Zazvoní Damienův telefon.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Tady Wojtek.“</p>

<p>„Potřebovala bych s něčím pomoct, Wojtku. Schovala bych u vás svazek klíčů a vy byste ho předal jednomu kamarádovi, kdyby si o něj řekl. Dám vám dvacet liber.“</p>

<p>„Platit nemusíte, Cayce.“</p>

<p>„Příspěvek na ten projekt se sinclairy. Mám novou práci a proplácejí mi všechny výdaje,“ vysvětlí mu. Má za to, že lže, ale pak jí dojde, že možná taky ne. „Můžeme se setkat za dvě hodiny v tom podniku, kde jsme snídali?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Výborně. Zatím!“ Zavěsí.</p>

<p>A poprvé, vlastně poprvé v životě, ji napadne, jestli nemá napíchlý telefon. Třeba sem fanoušek Asijských kurviček lezl především kvůli tomu. Ta mrcha Dorotea koneckonců provozuje průmyslovou špionáž, nebo ji alespoň provozovala, takže to nebude až tak přitažené za vlasy. Dělá se to. Štěnice. Jdou normálně koupit. Cayce si v duchu projde, kam po Asijských kurvičkách volala. Jediný zásadnější telefonát, při kterém se ptala Heleny na Trans, si vyřídila z budky na Camden High Street. Teď volala Wojtkovi, ale to by její slídil musel vědět, kde snídali… Nebo ho mohli vystopovat podle čísla?</p>

<p>Přejde do pokoje, ve kterém složila zavazadla, a pustí se do předodletové jógy, spočívající ve skládání a balení CPU. Její tělo z toho nějak pochopí, že už se brzo nebude muset spoléhat na místní perimetr.</p>

<p>Když má hotovo, ulehne na šedivou přikrývku a usne. Zapřísahá se, že se musí vzbudit za hodinu, aby stihla sraz s Wojtkem na Aberdeen Street. Ví, že nezaspí.</p>

<p>A i když se jí většinou nic nezdá, nebo si to alespoň nepamatuje, tentokrát se dostaví sen, ve kterém sedí sama na zadním sedadle černého londýnského taxíku a chřadnoucí listí pozdního léta jaksi zdůrazňuje stáří města, jeho dlouhou historii, to, jak se umíněně rozprostírá do šířky. Fasády vysokých domů a jejich nečitelné, neústupné výrazy. Ačkoli je noc teplá a vzduch v taxíku dusný, Cayce se otřese a vzpomene si na popis z Damienova mailu, na vlhké šedivé pyramidy z kostí, navršené při vykopávkách v ruském močále. Co to vypovídá o vztahu k mrtvým, k historii? Cayce slyší zvonící krumpáče, opilý smích, sedí v taxíku, něco na ni leze, a zároveň je v borovém lese, v létem rozmrzlé bažině, kde přihlíží nevýslovnému kanibalizmu, pojídání mrtvých, a vzpomíná si, jak Bigendovi tvrdila, že i minulost je proměnlivá, stejně jako budoucnost, ale teď mu potřebuje říct, že není správné ji vykopávat, plenit, zahazovat. Potřebuje mu to říct, ale nemůže mluvit, i když si najednou všimne, že Bigend ve svém kovbojském klobouku sedí za volantem, a i kdyby promluvila, i kdyby ty těžké okovy z jazyka setřásla, neslyšel by ji, dělí ho od ní totiž přepážka ze skla nebo plastu a navíc se Bigend ze všech sil soustřeďuje na řízení a trasu bůhví kam.</p>

<p>Po probuzení jí prudce buší srdce.</p>

<p>Vstane, opláchne si obličej studenou vodou a po strmém, úzkém schodišti vyjde pro ukrytý svazek klíčů.</p>

<p>Cestou za Wojtkem si musí na ulici dávat pozor. Ještě nikdy se doopravdy nepokoušela odhalit, jestli ji někdo nesleduje, ale dnes bude mít oči na stopkách.</p>

<p>Někde v jejím nitru se vynoří malá mechanická ponorka.</p>

<p>Někdy je prostě třeba udělat první krok. A po něm další.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>13.</strong></p><empty-line /><p><strong>LOĎKA</strong></p>

<p>Po sklopení se sedadlo na horní palubě Boeingu 747 změní v lehátko, které jí připomíná loďku, kanoi z hexcelu a laminátu s teakovou úpravou. Dostala místo přímo za nosem letadla, takže před ní už žádné sedací jednotky nejsou.</p>

<p>Vnitřek boeingu vypadá jako kancelářský prostor, rozdělený přepážkami do jednotlivých automatizovaných buněk, ergonomicky zařízených pro co největší pohodlí. Celé to působí, jako by stačilo sedačky mírně vylepšit a mohly by pasažéra zároveň krmit hadičkou a beze stop odsávat výsledný odpad.</p>

<p>Neví, kolik hodin už z letu uplynulo, protože si hodinky rituálně schovává z dohledu, ale už je po večeři, světla se ztlumila a ona si představuje, jak její duše kdesi na Heathrow idiotsky poskakuje nad betonem, upoutaná na vodítku, které se z Cayce pravidelným tempem odvíjí. Spolu s ním ji alespoň zčásti opouští i strach, určitě už jsou totiž dávno nad oceánem, kde jim od nikoho nic nehrozí.</p>

<p>Většinu života se v téhle fázi letu, zavěšená v prázdnotě nad pustými vodami, cítila nejzranitelnější, ale nově se všechny její vědomé obavy z létání točí kolem plánů, které by někdo mohl uskutečnit nad hustě osídlenými oblastmi, kolem protiletadlových střel, kolem předpřipravených scénářů CNN.</p>

<p>Dopravní letadla pro ni ale představují ještě další problém, s klaustrofobní nekonečností se v nich totiž opakují symboly aerolinek. S BA žádné zvláštní problémy nemá, ale od loga Virginu se rozbíhají nitky ke všem ostatním aktivitám stejné korporace, takže je dočista k nesnesení.</p>

<p>V tuhle chvíli je její největší problém s BA daleko přízemnější, připomene si. DVD přehrávač v opěrce nenabízí jediný film, nad kterým by byla ochotná alespoň uvažovat, sama si uložila, že nebude nějakou dobu sledovat zprávy, zapomněla si vzít něco na čtení a spánek se ne a ne dostavit.</p>

<p>Londýn se ztrácí v dálce a Tokio jí ještě v hlavě nevytanulo, ještě se na ně pořádně nerozpomněla, a tak sedí v tureckém sedu uprostřed úzké postele, klouby prstů si protírá oči a připadá si jako dítě upoutané na lůžko, ale přitom dost zdravé, aby se nedokázalo pohodlně uvelebit.</p>

<p>Pak si vzpomene na Bigendův iBook s novotou zářícími bezpečnostními přelepkami z Heathrow.</p>

<p>Zvedne nylonovou tašku z podlahy a otevře ji. Včera v noci strávila dvacet minut prohlížením plochy, ale až teď si všimne neoznačeného cédéčka, na kterém po vložení odhalí kompletní databázi F:F:F i s vyhledáváním. Ten, kdo u Bigenda takové věci vyřizuje, také na pevný disk nakopíroval všechny klipy a k nim Cayceiny tři nejoblíbenější sestřihy, jeden z nich od Filmyho s Mauricem.</p>

<p>Pořád v tureckém sedu si na plochu umístí poznámku: IVY – ZKOPÍROVAT CD.</p>

<p>Ivy si skoro od samých počátků fóra přeje databázi, ve které by šlo vyhledávat, protože bezplatný software, na kterém stránka běží, to neumožňuje, a nenašel se nikdo, kdo by ho byl schopný a ochotný překompilovat. Oblíbené diskuze si členové dlouho dávali do záložek a ty si vyměňovali, ale neexistoval způsob, jak si z historie F:F:F vytáhnout konkrétní téma nebo předmět debaty.</p>

<p>Až doteď.</p>

<p>Cayce nemá představu, kolik stránek příspěvků se mohlo od prvního dne nastřádat. Nikdy se neproklikala až úplně nazpátek, do dřevních dob, diskuzního pravěku, ale teď zadá do vyhledávání ‚CayceP‘.</p>

<p>Právě naopak, jak už jsem psala včera…</p>

<p>Tohle nebude její první příspěvek. Ze začátku si vlastně ani neříkala CayceP. Zadá ‚Cayce‘.</p>

<p>Zdravím! Kolik je celkem útržků? Právě jsem stáhla ten, ve kterém je hrdina na střeše. Vyčetl někdo něco z těch komínových nástavců (říká se jim tak?)?</p>

<p>P připojila až později, když se na krátkou dobu vynořil člen se stejnou přezdívkou, odvozenou ovšem od příjmení, Marvin Cayce z Wichity. Taky své jméno vyslovoval Case, ne Casey.</p>

<p>Připadá si trochu, jako by objevila ročenku ze střední.</p>

<p>Parkaboyův první příspěvek:</p>

<p>To mě podojte prsní pumpou, už mi přišlo, že jsem sám, komu svéráznej půvab tohohle bohem zapomenutýho koutu filmový prérie přirost k srdci. Taky tak žerete divokej západ? Rád bych vás totiž ujistil, že já ani v nejmenším.</p>

<p>To bylo ještě před příchodem La Anarchie, po kterém trvalo tři dny, než Parkaboy poprvé a zdaleka ne naposledy halasně ohlásil svůj odchod z fóra.</p>

<p>Cayce nahmatá ohlazená kovová tlačítka na opěrkách a přenastaví lůžko na lenošku. Má ráda ten pohyb, silné motory pracující pro její pohodlí. Opře se (na sobě má černou teplákovou soupravu, protože firemní dupačky British Airways odmítla), přikryje si nohy tartanovou dekou a iBook si položí na břicho. Nastaví si čtecí lampičku, vyrobenou z hadovitého optického vlákna a zakončenou jako policejní baterka.</p>

<p>Zavře obsah cédéčka a pustí si sestřih od Filmyho a Maurice.</p>

<p>Začíná na střeše, na pozadí těch zvláštně tvarovaných komínů. S hrdinou v záběru. Dojde k nízké zídce lemující střechu a vyhlédne na město, které zůstane rozostřené.</p>

<p>Přiblížení záběru vydalo rozmazanou změť svislých a vodorovných čar, rozpitou šmouhu. Jednoznačně městský obzor, ale nic, co by ho pomohlo určit. Zamítli Manhattan a další, vznikly celé seznamy měst, která by se určitě, nejspíš, možná dala vyloučit.</p>

<p>Maurice zvolil střih na segment, který sestává jenom z dlouhých záběrů na hrdinku v úpravném parčíku.</p>

<p>Když se Cayce dívá na dobrý sestřih, a tohle je jeden z nejlepších, jako by všechno viděla poprvé. Noří se do něj s radostí a plná očekávání a konec jí vždycky otřese. Hotovo. Dál už nic. Jak to?</p>

<p>Zase se cítí stejně. Video doběhne.</p>

<p>Cayce usne s iBookem na klíně.</p>

<p>Když se vzbudí, je světlo ještě tlumenější a ona si potřebuje odskočit.</p>

<p>Ještěže si nenechala vnutit dupačky. Vypne iBook, odklidí ho do tašky, rozepne pás, nazuje trepky s logem BA a vyrazí dozadu na toalety.</p>

<p>Cestou jí oči padnou na spící postavu, která nemůže patřit nikomu jinému než Billymu Prionovi, tiše chrápajícímu pootevřenými ústy beze stopy botoxu. Tartanovou deku si kolem ramen přehodil jako stařec na sprchovací židli a rysy má svěšené a nehybné. Cayce zamrká a snaží se sama sebe přesvědčit, že před sebou určitě nemá bývalého frontmana BSE, ale doopravdy je to on, očividně od hlavy k patě zahalený v loňské pánské kolekci od Agnes B.</p>

<p>V kanoi po Prionově boku leží s klapkami na očích blondýna, které se pod napnutou látkou černého topu jasně rýsují neokázalé kroužky v bradavkách.</p>

<p>Cayce to potvrdí, že má vážně co dělat s Billym Prionem, poznává totiž zpěvačku z někdejších Velcro Kitty, která už podle dohadů hudebního tisku s Prionem nechodí.</p>

<p>Přiměje se dál šoupat námořnicky modrými vinylovými papučemi a nechá se jimi donést do bezpečí toalety, která v první třídě oplývá živými květinami a pleťovým mlékem od Moltona Browna a dá se málem označit za prostornou. Cayce zamkne a posadí se. Nějak si to nemůže srovnat. Prion, u kterého chce Wojtek vystavovat svůj projekt se ZX osmdesát jedničkami, s ní letí do Tokia. Jak to? Jestli je svět vážně až tak malý, něco tu začíná smrdět.</p>

<p>Spláchne a sytě modrá tekutina v míse zavíří, jak ji odsává podtlak.</p>

<p>Cestou zpátky si všimne, že se zpěvačka s propíchnutými bradavkami vzbudila a teď sedí a už bez klapek se při bodově zaostřeném světle optického vlákna probírá módním magazínem na křídovém papíře. Prion dál chrápe.</p>

<p>Cayce znovu usedne do loďky a přijme z letuščiných kleští vlažný navlhčený ručník.</p>

<p>Co Prion s tou holkou z Velcro Kitty pohledávají v tomhle letadle?</p>

<p>Vzpomene si, jaký měl její otec postoj k paranoii.</p>

<p>Jakožto bývalý bezpečnostní expert z doby studené války byl Win pořád ve střehu a zastával názor, že stihomam je třeba si hýčkat a pěstovat. Naučil se s ním žít jako s nevyléčitelnou nemocí, nikdy mu nedovolil vrůst do své osobnosti. Neustále ho v sobě nosil a spoléhal na něj při zaměstnání, ale nikdy ho nenechal rozbujet v džungli. Pěstoval si ho na zvláštním záhonku a každý den chodil kontrolovat, co na něm vyrašilo: tušení, přijaté signály, nesporné anomálie.</p>

<p>Je Prionova přítomnost v letadle taková anomálie?</p>

<p>Jenom v případě, že bych se začala považovat za středobod, ohnisko něčeho, čemu nerozumím a rozumět nemůžu, usoudí Cayce. První linie Winovy vnitřní sebeobrany bylo uvědomit si, že člověk je jen součástí většího celku. Paranoia, tvrdil, je vlastně sebestřednost, a každá konspirační teorie poskytuje svým zastáncům pocit výjimečnosti.</p>

<p>Jindy ale zase s oblibou říkal, že i paranoidní schizofrenici mají nepřátele.</p>

<p>Jak to Cayce vidí, i tady hrozí něco jako apofenie.</p>

<p>Vlhčený ručník ji začal v ruce studit.</p>

<p>Přehodí ho přes opěrku a zavře oči.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>14.</strong></p><empty-line /><p><strong>GAJDŽIN S BIKKLEM V RUCE</strong></p>

<p>Když vychází z nádraží Šindžuku, táhne za sebou černý kufr na kolečkách, přichází elektrický soumrak a vítá ji trochu jiná vůně uhlovodíků.</p>

<p>Odjela z Narity vlakem Japonských drah, protože věděla, že se tak vyhne dálniční zácpě, ve které se auta plouží nárazník na nárazník, a projížďce po jedné z nejfádnějších autobusových linek na světě. Auto Pamely Mainwaringové by bylo stejně pomalé a znamenalo by kontakt se zaměstnanci Blue Antu, který Cayce hodlá omezit na naprosté minimum.</p>

<p>Prion s přítelkyní jí z očí zmizeli krátce po výstupu z letadla a Cayce doufá, že ať tu jsou za jakým účelem chtějí, tvrdnou teď v zácpě, na kterou ona vyzrála.</p>

<p>Stočí pohled k horečně třeštící houštině neonů, kde na obří obrazovce, umístěné vysoko na jedné budově, pulzuje logo Coca-Coly, následované sloganem „JEN TAK!“. Vzápětí zmizí a nahradí ho reportáž se záběry snědých mužů v pestrých hábitech. Cayce musí vymrkat představu hořících věží na obrazovce obklopené vírem blikajících obrazů.</p>

<p>Teplý vzduch je slabě cítit zatuchlinou.</p>

<p>Stopne si taxík a zadní dveře se před ní samy od sebe otevřou – jedna z místních záhad. Pohodí kufr na sedačku, nastoupí si za ním, uvelebí se na neposkvrněném potahu z bílé bavlny a málem zapomene, že za sebou nemá zabouchávat.</p>

<p>Řidič v bílých rukavicích zavře dveře páčkou pod sedadlem a obrátí se na ni.</p>

<p>„Park Hyatt Tokyo.“</p>

<p>Taxikář přikývne.</p>

<p>Vklouznou do hustého, pomalého a nápadně nehlučného provozu.</p>

<p>Cayce vytáhne nový telefon a zapne ho. Na obrazovce naskočí kandži. Prakticky vzápětí přístroj zazvoní.</p>

<p>„Haló?“</p>

<p>„Cayce Pollardovou, prosím.“</p>

<p>„U telefonu.“</p>

<p>„Vítejte v Tokiu, Cayce. Jennifer Brossardová, Blue Ant.“ Američanka. „Kde jste?“</p>

<p>„V Sindžuku, na cestě do hotelu.“</p>

<p>„Potřebujete něco?“</p>

<p>„Asi zdřímnutí.“ Tak jednoduché to samozřejmě není, zpoždění duše tu s ní cvičí nevídaným způsobem. Nevybavuje si, jak jet lag řešila při posledním pobytu, ale to bylo před deseti lety, takže nejspíš tancovala a pila jako duha. Byla o hodně mladší a japonská ekonomická bublina byla tou dobou zrovna nejnafouknutější.</p>

<p>„Naše číslo máte.“</p>

<p>„Dík za zavolání.“</p>

<p>„Dobrou noc.“</p>

<p>„Dobrou noc.“</p>

<p>Najednou je v poklidném přítmí tokijského taxíku zase sama.</p>

<p>Vyhlédne z okna a zdráhavé k sobě pustí další porci exotické, i když napůl známé reklamní kultury, jenže její nespočetné náznaky a narážky jsou teď pro ni přespříliš. Zavře oči.</p>

<p>V Hyattu další bílé rukavice vyloží její kufr, složí ho na vozík, zakryjí ho něčím jako hustou hedvábnou sítí a tu v rozích zatíží. Cayce ten rituál zmate. Snad pozůstatek z dob největší slávy evropských hotelů?</p>

<p>Další bílá rukavice zvolí v rozlehlém výtahu od Hitachi hotelovou halu. Nepřirozeně hladké stoupání vyžene svou rychlostí Cayce krev z hlavy. Projíždějí neoznačenými poschodími bez čísel a pak se dveře otevřou a odhalí nefalšovaný bambusový háj, vyrůstající z obdélníkového bazénu velikosti kurtu na squash.</p>

<p>Registrace, otisk blueantovské kreditky, podpis a znovu jízda vzhůru přes kdovíkolik poschodí, v součtu možná padesát.</p>

<p>Do velmi velkého pokoje s velkým černým nábytkem. Hotelový zřízenec ji zběžně seznámí s vymoženostmi apartmá, pak se ukloní a je pryč, aniž by čekal na dýško.</p>

<p>Cayce zamrká. Připadá si jako na place bondovky, spíš s Brosnanem než s Connerym.</p>

<p>Podle zřízencovy názorné ukázky roztáhne dálkovým ovládáním závěsy, které bez hluku odhalí výhled, působící nápadně virtuálním dojmem. Budovy připomínají vznášející se hromádku elektrického lega, posetou zvláštními útvary, které jinde prostě nejsou k vidění, jako by si je člověk mohl doma postavit jedině s tokijskou rozšiřovací sadou. Loga korporací, které ani nezná, zvláštní přepych, jaký by málem stál za výlet sám o sobě. Vzpomene si, že si ho vychutnávala i při předchozích návštěvách, a s tím se jí vybaví, jak tu některé značky tajemně vstupují do nového kontextu. V Japonsku může klidně čelit jak záplavě Burberryho kostkovaných vzorů, tak Mont Blancu nebo dokonce Guccimu. Tentokrát se kouzlo třeba rozšíří i na Pradu.</p>

<p>Stiskem tlačítka závěsy zatáhne a začne s vybalováním, vyvěšováním a uklízením CPU. Když má hotovo, nezůstane v pokoji jediná známka toho, že je obsazený, až na východoněmeckou obálku a černou tašku na iBook, položené na nedohledných dálavách krémově povlečené postele.</p>

<p>Cayce si pročte instrukce pro připojení k internetu, vytáhne iBook a otevře hotmail.</p>

<p>Vzkaz od Parkaboye s dvěma přílohami.</p>

<p>Psala mu od Damiena, že vyráží do Tokia, ale ne pod čím patronátem. Je si jistá, že Parkaboy je jedním z mála návštěvníků fóra, kteří by přesně věděli, co je Bigend zač a čím se zabývá Blue Ant.</p>

<p>Prosila ho, ať jí s Musašim poradí, jak Takiho nejlépe kontaktovat a dostat z něj tajemné číslo. V mailu ji nejspíš čeká odpověď.</p>

<p>KEIKO, stojí v předmětu. Otevře zprávu.</p>

<p>Jak to v Tokiu šlape? Abys věděla, nedalas nám celou noc spát, vlastně hlavně Sašimu, protože hledání naší Keiko bylo na něm. Jenže nám místo ní sehnal nějakou Judy…</p>

<p>Cayce otevře první přílohu.</p>

<p>„Ty jsi pacholek, Parkaboyi.“</p>

<p>Vyskočí na ni mnohovrstevný dort, zpráva ve zprávě, a všechno zaměřené na Takiho, jak si ho Parkaboy s Musašim představují.</p>

<p>Keiko/Judy se současně vyznačuje nedospělostí a útočnou ženskostí. Dobře tvarované, ale útlé nohy pramení z miniaturního školačkovského kiltu s kostkovaným vzorem a v polovině lýtek mizí v navrchu ohrnutých, vysoko vytažených podkolenkách z nezvykle tlusté vlny. Ať už Caycein modul pro poznávání trendů sídlí kdekoli, odjakživa umí dobře poznat, když má co dělat se sexuálním fetišem, který Cayce do té doby neznala a který jí osobně nic neříká, a tlusté podkolenky jsou jednoznačně ten případ, nejspíš specificky japonský. Jejich milovníci tu určitě mají vlastní časopis, tím si je jistá. Tlusté podkolenky mizí v napodobenině nostalgických plátěných conversek, obdařených ovšem tlustými podrážkami, vyvažujícími to, jak má Keiko/Judy kolem kotníků v tlustých záhybech ohrnutou tu část ponožek, kterou už do bot nenasoukala. Od kolen dolů tak dívka připomíná hříbě clydesdaleských koní.</p>

<p>Má culíčky, velké tmavé oči, volnou mikinu, která dělá z jejích prsou tajemství, a tak přímočaře smyslný výraz, až je z něho Cayce nesvá. Bigend by okamžitě odhalil dvojakost fotky, to, jak s nepostřehnutelnou frekvencí přeblikává mezi dětskou nevinností a protřelou koketností.</p>

<p>Vrátí se k Parkaboyovu mailu.</p>

<p>Judy Tsuzukiová, sto osmdesát centimetrů. Je to Japonka asi stejně jako ty, až na DNA, ovšem. Z Texasu. Dvacet sedm let. Dělá barmanku v zapadáku kousek od Musašiho. Aby Taki schytal pořádnou salvu, co by z ní jeho libido lezlo po zdi, po focení jsme tuhle žirafu zkrátili ve Photoshopu aspoň o třetinu a na pozadí jsme foukli pokojíček Musašiho sestry na koleji. Darryl zařídil ohoz a pak jsme se jí rozhodli o pár kliků přifouknout oči. Tím jsme trefili hřebíček na hlavičku. U Judy už nenajdeš epikantus, protože ho dohnal stejný osud jako skromná ňadérka, která původně dostala do vínku (trochu jsme ji na focení zabandážovali, ale ne moc těsně), takže teď máme oči jak talíře, hotové anime. Takovouhle kost hledá Taki celý život, to mu bude jasné, jakmile ten obrázek uvidí. Co na tom, že nejde o výtvor matky přírody. V druhé příloze…</p>

<p>Otevře ji. Fixou psaný vzkaz v kandži a v něm několik vykřičníků.</p>

<p>Vzkaz od Keiko. Budeš muset sehnat nějakého Japonce, ideálně spíš mladičkou Japonku, co by ti to přepsala. Překladu tě ušetřím. Na setkání s Takim jsem makal, zatímco si Musaši hrál na módního fotografa. Už to bude, ale nechtěl jsem moc tlačit na pilu, náš hoch je tak trochu mimózka. Keiko mu právě napsala zprávu, že jedna její kamarádka letí do Tokia a má pro něj překvápko. Dám vědět, až dostanu odpověď. Jsi tam pracovně? Slyšel jsem, že tam fakticky jedí syrové ryby!</p>

<p>Cayce vstane, couvá, dokud stehny nevrazí do hrany postele, rozhodí ruce, padne na znak, jako by se chystala dělat sněhové andělíčky, a zůstane civět do stropu.</p>

<p>Proč sem letěla? Přibyl na vodítku, které ji poutá k její duši, nerozpletitelný uzel?</p>

<p>Zavře oči, ale se spánkem to nemá co dělat. Jenom díky tomu zjistí, že je má momentálně o číslo větší než důlky.</p>

<p>Když opouští Hyatt v pět set jedničkách a ricksonu, dávají si zřízenci dobrý pozor, aby nehnuli brvou, a nabídnou jí vůz, který odmítne.</p>

<p>O pár bloků dál si u izraelského stánkaře pořídí černou pletenou čepici a čínské sluneční brýle a odmítne rolexky, kterými by podle něj svůj model vyšperkovala. Narazí si čepici do očí, vlasy shrne pod ni, zapne ricksona, přihrbí se a usoudí, že působí víceméně bezpohlavně.</p>

<p>Ne že by měla pocit, že tu od minula přestalo být bezpečno, ale právě na tu jistotu si musí chvíli zvykat. Vlastně slyšela, že násilných trestných činů přibývá, ale hodlá se tvářit, že tomu tak není. V bílé krabici nad městem by nevydržela. Ne teď. Zdá se jí, že za sebou tentokrát nechala něco víc než duši, a potřebuje ten pocit vychodit.</p>

<p>Win. Začala si na ty bílé zdi promítat Wina, a to je k nesnesení. Pořád ho dostatečně neoplakala.</p>

<p>Ne. Začne došlapovat ostřeji, kráčí jako muž. Jako desperát. Ruce do kapes, sluneční brýle sevřít v pravačce.</p>

<p>Desperáti končí na šibenici.</p>

<p>Míjí jednu z těch nadpřirozeně výkonných nočních cestářských čet. Rozestavili zevnitř prosvětlené varovné kužely, hezčí než jakákoli lampa, kterou kdy vlastnila, a řežou asfalt ocelovým kotoučem s vodním chlazením. Tokio nikdy nespí, jen si občas vydechne, aby poskytlo chvilku k nutným opravám infrastruktury. Cayce tu pod rozkopanou silnící nikdy nezahlédla hlínu, jako by chodník neukrýval nic než husté podhoubí trubek a kabelů.</p>

<p>Rázuje si to dál, víceméně bezcílně, nechává se vést polozapomenutými vzpomínkami, až si všimne, že dospěla do blízkosti Kabukičó, nonstop žijící čtvrti, přezdívané Bezesný zámek.</p>

<p>Na ulicích je tam jasno jako ve dne a jen sem tam se najde plocha, na které by chyběl alespoň jeden zdroj světla, zářící jako o život.</p>

<p>Cayce už Kabukičó navštívila, i když ne sama, a ví, že je to říše madžongových salonků, miniaturních barů pro úzce specializovanou klientelu, sex shopů, pornokin a kdo ví čeho ještě, spravovaná ale se stejnou střízlivostí jako Las Vegas, až si říká, kolik legrace si tam může člověk doopravdy užít, i když do toho vletí po hlavě.</p>

<p>Věří, že ji tam nečeká nic horšího, než že ji osloví některý z připitých bílých límečků, to už patří k místnímu folklóru. Co zažila, dali se pokaždé jednoduše odbýt a beztak bývali krajně nepohybliví.</p>

<p>Jak se k čtvrti blíží, v uších jí jako ruch fabriky sílí místní virvál: hudba, sexuální lákání v japonštině – jakoby z hrdla Godzilly.</p>

<p>Tváří se, že jde o hluk moře.</p>

<p>Jednotlivé budovy jsou nápadně úzké a na úrovni ulice vytvářejí jejich roztěkané fasády jedinou barikádu karnevalových neonů, ale nad hlavou má člověk malé, úhledné vývěsní štíty jednotného obdélníkového tvaru. Patro po patru označují služby nebo výrobky, které jsou v tom kterém podlaží k mání.</p>

<p><emphasis>ŘÍZNÁ ŘIŤKA MISS MAKOVICE</emphasis></p>

<p>Poslední nápis, vyvedený rudou kurzívou na žlutém pozadí, ji zarazí. Zůstane na něj zírat, někdo do ní vrazí, něco na ni japonsky štěkne a vrávorá dál. Cayce si zčistajasna uvědomí, že stojí uprostřed ulice před burácejícím pornopalácem, kde se po stranách otevřených dveří opírají dva znuděně působící vyhazovači nebo naháněči, a na velikánské obrazovce s vysokým rozlišením letmo zahlédne jednoznačně cizokrajnou sexuální praktiku, kombinující gynekologii s násilím. Radši se rychle pohne dál.</p>

<p>Na rohu odbočí, a pak znovu a znovu, dokud se kolem nerozhostí šero, ve kterém si může sejmout sluneční brýle. Hučení moře se o něco ztišilo.</p>

<p>Dorazí přílivová vlna. Cayce se rozklepou kolena.</p>

<p>Místní jet lag je solidní matroš. Ten londýnský oproti němu působí jako ranní nevyspání.</p>

<p>„Miss Makovice,“ osloví Cayce úzkou, dokonale vylidněnou uličku, „čas hodit říznou řiťkou k domovu.“</p>

<p>Jenže kudy vlastně?</p>

<p>Ohlédne se úzkou ulicí, kterou přišla a ve které chybí rozlišení na chodník a silnici.</p>

<p>Zaslechne blížící se vrčení malého motoru.</p>

<p>Na křižovatce s předchozí ulicí se objeví jezdec na skútru, postava v motorkářské přilbě, nasvícená z pozadí odraženým světlem, a zastaví. Helma se otočí, jako by se na ni dívala, hledí je pusté, zrcadlové.</p>

<p>Pak jezdec malý motor protúruje, obrátí se dokola a s dokonalostí přeludu se vypaří.</p>

<p>Cayce zůstane hledět na prázdnou křižovatku, která jí teď přijde jako nasvícené jeviště.</p>

<p>Po pár dalších rozích se zorientuje a začne manévrovat podle vzdáleného loga Gapu.</p>

<p>Tajemství Billyho Priona vysvětlí televize.</p>

<p>Potom, co se Cayce vysprchuje a oblékne bílý froté župan, pokusí se rozhrnout závěsy, aby si zase dopřála pohled na elektrické lego, ale univerzální ovladač místo toho zapne obří televizi a z té na ni vyskočí Billy Prion v kompletní neopankáčské uniformě, půlku úst ochrnutou a druhou zkřivenou vyšinutým veselím, se kterým nabízí lahvičku Bikkle, jogurtového nápoje od firmy Suntory. Cayce sama má pro něj jistou slabost.</p>

<p>V zemi limonád Pocari Sweat a Calpis Water je to její oblíbenec.</p>

<p>Chutná, jako by se v něm rozpustily kostky ledu, vzpomene si, a okamžitě na něj dostane chuť.</p>

<p>Billy Prion zřejmě zastává v současnosti úlohu gajdžina s Bikklem v ruce, slouží jako tvář kampaně a jeho uvadlá okcidentální sláva tu zjevně nepředstavuje problém, dá si Cayce dohromady, zatímco reklama skončí.</p>

<p>Když se jí povede televizi vypnout, nechá závěsy zatažené a jedno po druhém rozsvítí světla – ručně.</p>

<p>V županu se na rozlehlé bílé posteli schoulí do přikrývek a modlí se za vlnu, která by ji smetla na co nejdéle.</p>

<p>A dočká se, jenomže vlna vyplaví jejího otce a s ním i postavu na skútru, nečitelné pochromované hledí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>15.</strong></p><empty-line /><p><strong>SINGULARITA</strong></p>

<p>Win Pollard zmizel ráno 11. září 2001 v New Yorku. Portýr v Mayfloweru mu brzy po ránu chytil taxík, ale nevzpomínal si na cíl cesty, jen na dolarové dýško od muže v šedém plášti.</p>

<p>Cayce si na to může dovolit myslet, protože k ní japonské slunce roztaženými robotickými závěsy proniká pod naprosto nezvyklým úhlem.</p>

<p>Choulí se v jeskyni z froté a bavlněného popelínu, vyhřáté na tělesnou teplotu, dálkový ovladač v ruce, a odzapomíná.</p>

<p>Ani ona, ani její matka nevěděly, že je Win ve městě, a důvody jeho pobytu zůstávají zahalené tajemstvím. Žil v Tennessee na nepoužívané farmě, kterou koupil deset let předtím. Vymýšlel zátarasy pro koncerty na stadionech. V době svého zmizení měl podaných několik patentů, které by dnes při úspěšném uzavření byly součástí dědictví. Firma, pro kterou pracoval, sídlila na Páté avenue, ale jeho tamní spolupracovníci o jeho přítomnosti ve městě nevěděli.</p>

<p>Pokud je známo, nikdy dřív v Mayfloweru nebyl, ale desátého září se tam ubytoval po předchozí rezervaci přes internet. Okamžitě se odebral na pokoj a s největší pravděpodobností tam i zůstal. U pokojové služby si objednal tuňákový sendvič a láhev Tuborgu. Nikomu nevolal.</p>

<p>Jelikož se neví, co Win v New Yorku pohledával, neví se ani, co by pohledával v blízkosti Světového obchodního centra, ale Cynthii, Cayceině matce, její hlasy okamžitě našeptaly, že byl mezi oběťmi. Když se později ukázalo, že v jedné z přilehlých nižších budov fungovala jakási pobočka CIA, přesvědčilo ji to, že tam byl navštívit starého přítele nebo bývalého kolegu.</p>

<p>Ten den ráno, zrovna v době nárazu prvního letadla, se Cayce stala v SoHo svědkyní něčeho nepatrného, co později začala brát jako soukromou, tajnou předzvěst toho, že celý svět právě trefil čumákem kachnu.</p>

<p>V nevelké výloze výstředního starožitníka na Spring Street sledovala, jak uschlá růže ztrácí okvětní lístek.</p>

<p>Cayce tam lelkovala, protože před pracovní snídaní v SoHo Grand musela ještě nějak zabít čtvrt hodiny a venku bylo krásně. Nezaujatě a nejspíš v dobrém rozmaru si prohlížela trojici rezavých pokladniček, pojatých jako různě velké modely Empire State Building, když zaslechla neuvěřitelně hlasitý řev leteckých motorů, jako při nízkém průletu. Chvíli jí přišlo, že něco zahlédla nad Západní Broadwayí, ale hned to zase bylo pryč. Určitě filmaři.</p>

<p>Uschlé růže naaranžované ve skoro bílé váze Fiestaware vypadaly, jako by tu byly už pár měsíců. Původně nejspíš bílé, nyní měly barvu a texturu pergamenu. Tajemná výloha s černě natřeným dřevěným pozadím, kompletně zastiňujícím vnitřek. Nikdy neviděla do obchodu, ale výloha se měnila v souladu s jakousi svéráznou poetikou, a když tudy Cayce procházela, měla ve zvyku podívat se do ní.</p>

<p>Padající okvětní lístek a odkudsi z dálky třesk, připsaný nejspíš srážce náklaďáků, jednoduše další nevyjasněný příspěvek ke zvukové kulise Manhattanu. Cayce díky němu zůstane jedinou svědkyní tichého pádu.</p>

<p>V tu chvíli se možná rozezní siréna, nebo snad víc sirén, ale New Yorkem znějí sirény pořád.</p>

<p>Kráčí k hotelu na Západní Broadwayi a sirén přibývá.</p>

<p>Přejde Broadway a všimne si, že se srocuje dav. Lidé se zastavují a obracejí se na jih. Na něco ukazují prstem.</p>

<p>Kouř, stoupající k modré obloze.</p>

<p>V horních podlažích Světového obchodního centra hoří.</p>

<p>Cayce přidá do kroku a cestou na Canal Street míjí několik lidí, klečících u ženy, která omdlela.</p>

<p>Otevře se jí výhled na věže. Nepatřičný kouř. Sirény.</p>

<p>Nenechá se odvést od setkání s návrhářskou hvězdou ve službách německého módního řetězce, vejde do Grandu a svižně zdolá schody, vybudované z něčeho jako falešných mostních traverz. Je přesně devět. Prazvláštní světlo v hale působí, jako by se nacházela pod vodou. Cayce má pocit, že se jí všechno jen zdá.</p>

<p>Ve Světovém obchodním centru hoří.</p>

<p>Hotelovým telefonem zavolá designérovi. Odpoví jí německy, chraptivě, rozrušeně. Zřejmě si nevzpomíná, že spolu mají snídat.</p>

<p>„Přijít vy nahoru,“ přejde do angličtiny. A pak: „To bylo letadlo.“ Pak cosi naléhavého, zdušeného v němčině. Zavěsí.</p>

<p>Letadlo? Že by se už balil? Bydlí v osmém patře. Chce snídat na pokoji?</p>

<p>Dveře výtahu se za ní zavřou a Cayce se stisknutými víčky myslí na uschlý padající lístek. Osamělost věcí. Jejich tajné životy. Jako pohyb v Cornellově boxu.</p>

<p>Teprve se chystá zaklepat, když se dveře designérova pokoje otevřou. Němec je bledý, mladý, neoholený. Brýle s masivními černými obroučkami. Cayce si všimne, že je jen v ponožkách a čerstvě vypranou košili si zapnul nakřivo. Má rozepnutý poklopec a zírá na ni jako na něco, co vidí poprvé v životě. V pokoji nahlas běží CNN a když se kolem designéra bez vyzvání protáhne, protože se jí zdá, že musí něco udělat, v televizi, která slouží jako podstavec pro prázdný kbelík na led, uvidí náraz druhého letadla.</p>

<p>Vyhlédne z okna, které věže rámuje, a v paměti jí uvízne odstín zelené, kterým hoří vybuchující palivo a o kterém se nikdy nedoslechne a nedočte jediné slovo.</p>

<p>Cayce bude s německým designérem sledovat, jak věže hoří a potom se hroutí, a i když ví, že musela vidět vyskakující, padající postavy, později se jí nic takového nevybaví.</p>

<p>Bude to jako sledovat v televizi vlastní sen. Nevýslovná, trpce osobní urážka jejích představ o tom, co znamená vnitřní život.</p>

<p>Zkušenost zpoza hranic kultury.</p>

<p>Najde na ovládání patřičné tlačítko a závěsy na posuvných kolejnicích se rozhrnou. Ve zmuchlaném froté županu vyleze z bílé jeskyně a postaví se k oknu.</p>

<p>Modrá obloha. Modřejší, než si v Tokiu vybavuje. Používají teď bezolovnatý benzín.</p>

<p>Shlédne na lesy kolem císařského paláce a uvidí kusy střech, jak slibovala Bigendova cestovní zástupkyně.</p>

<p>Lesem určitě vedou cestičky, nepředstavitelně krásné cestičky, které Cayce nikdy nespatří.</p>

<p>Zkusí posoudit, nakolik je ještě zpožděná její duše, ale necítí vůbec nic.</p>

<p>Zůstala sama, jen v pozadí tiše hučí klimatizace.</p>

<p>Sáhne po telefonu a objedná si snídani.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>16.</strong></p><empty-line /><p><strong>V POHYBU</strong></p>

<p>V následujících týdnech se ve vzduchu vznášel pach, připomínající rozpálený čistič sporáků. Škrábalo z něj v krku. Vyvanul někdy úplně?</p>

<p>Cayce se soustředí na snídani, na dokonale ztracená vejce a na krajíce chleba, odkrojené z bochníku lehce cizokrajných rozměrů.</p>

<p>Dva plátky slaniny jsou křupavé a vyhlazené, jako by je někdo přežehlil. Luxusní japonské hotely přistupují k západním snídaním stejně jako pracovníci Ricksona k MA jedničce.</p>

<p>Cayce se zarazí s vidličkou na půl cesty k ústům a stočí oči ke skříni, kam bundu večer zavěsila.</p>

<p>Tokijský Blue Ant dostal rozkaz jí pomáhat, jak bude v jeho silách.</p>

<p>Po jídle vytře talíř jediným zbývajícím soustem z posledního krajíce, podruhé si nalije kávu, v notebooku vyhledá telefon do místní pobočky a na mobilu ho vytočí. „Muši muši,“ ozve se ze sluchátka. Cayce se usměje, poprosí o Jennifer Brossardovou a bez dlouhých formalit jí hned po pozdravu oznámí, že potřebuje reprodukci černé MA jedničky od Buzze Ricksona, která by v japonském číslování odpovídala americké pánské velikosti 38.</p>

<p>„Bude to všechno?“</p>

<p>„Nejsou k sehnání. Objednávají se rok dopředu.“</p>

<p>„Nic víc nepotřebujete?“</p>

<p>„Ne, díky.“</p>

<p>„Máme vám bundu poslat na hotel?“</p>

<p>„Ano. Díky.“</p>

<p>„V tom případě nashledanou,“ zavěsí Jennifer Brossardová.</p>

<p>Cayce stiskne Ukončení hovoru a krátce se pokochá výhledem na modrou oblohu a podivně tvarované mrakodrapy.</p>

<p>Dochází jí, že její požadavky vůbec nemusejí dávat smysl. Zajímavé.</p>

<p>Kdykoli se psychosomatický čistič sporáků začne pokoušet o comeback, je to pro ni jasná pobídka k tomu, aby se do něčeho pustila, nejlépe do něčeho smysluplného, a zase si odvzpomněla. Dá si sprchu, oblékne se, napíše Parkaboyovi.</p>

<p>Muši muši. Doufám, že jste Judy z té bandáže vyprostili. Jako Keiko je skvělá. Vytisknu si to, nechám ručně opsat a dál je to na vás. Mám notebook, co se umí všude připojit, jen ještě nevím, jak na to. Ale beru si ho dneska s sebou a určitě na to přijdu. Budu si vybírat mail a tady máš číslo na mobil, kdyby sis potřeboval promluvit.</p>

<p>Najde číslo svého telefonu a přepíše ho.</p>

<p>Teď můžu jenom čekat, až mi dohodneš rande s Takim.</p>

<p>Mluvila s Parkaboyem dvakrát a oba ty hovory byly rozpačité, jak už to bývá, když člověk telefonuje s někým, koho dobře poznal na síti, ale ještě se s ním nikdy nesetkal.</p>

<p>Napadne ji, že by otevřela poslední mail od matky, ale usoudí, že po ranním přívalu vzpomínek by to na ni mohlo být příliš. Už to dobře zná.</p>

<p>V byznyscentru v nižším patře jí krasavice v čemsi, co připomíná Mijakeho verzi úboru pro sekretářky, vyjede z inkoustové tiskárny Keičin portrét na tuhém, super lesklém archu velikosti A4.</p>

<p>Cayce se za obrázek stydí, ale pohledná asistentka nehne brvou. Cayce to dodá odvahu, takže si nechá vytisknout ještě kandži, požádá o tlustý černý fix a dívku poprosí, aby za ni vzkaz přepsala na fotografii.</p>

<p>„Potřebujeme to na focení,“ zalže na vysvětlenou. Zbytečně, protože slečna zprávu zhodnotí, rozvážně odhadne volné místo na fotografii a vystřihne do něj temperamentně působící verzi vzkazu včetně vykřičníků. Nakonec se s fixem v pohotovosti zarazí.</p>

<p>„Ano?“ pobídne ji Cayce.</p>

<p>„Promiňte, smajlík hodil by se?“</p>

<p>„Buďte tak laskavá.“</p>

<p>Dívka ho rychle připojí, zavře fixu, oběma rukama jí fotografii podá a ukloní se.</p>

<p>„Děkuju mockrát.“</p>

<p>„Rádo se stalo.“ Další úklona.</p>

<p>V nadoblačné hotelové hale míjí bambusový háj a v odrazu v zrcadlové stěně si všimne svých vlasů.</p>

<p>Přes rychlou volbu vytočí Jennifer Brossardovou.</p>

<p>„Tady Cayce. Potřebuju ostříhat.“</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>„Hned.“</p>

<p>„Máte po ruce pero?“</p>

<p>Dvacet minut nato přichází Cayce ve čtvrti Šibuja na chuť masáži pomocí horkých kamenů, o kterou vůbec nežádala. Tlumeně osvětlený salon se nachází v patnáctém patře válcovité budovy, vzdáleně připomínající součástku Wurlitzerových jukeboxů. Žádná pracovnice tu neumí anglicky, ale Cayce se rozhodla jednoduše absolvovat celý program, ať bude obnášet co chce, a doufat, že na stříhání vlasů dřív nebo později dojde.</p>

<p>A taky že dojde, s veškerým cizokrajným přepychem, když během skoro čtyřhodinové péče podstoupí Cayce zábal z řas, vyčištění pórů, všemožné trhání a vyškubávání, manikúru, pedikúru a epilaci nohou, u které tak tak zabrání, aby nepřerostla v kompletní úpravu do bikin.</p>

<p>Pokusí se zaplatit kreditkou Blue Antu, ale Japonky se jen zachichotají a mávnou rukou. Při Cayceině druhém pokusu ukáže jedna na firemní logo. Buď tady má Blue Ant otevřený účet, usoudí Cayce, nebo sem chodí jeho modelky a teď jde o pozornost podniku.</p>

<p>Vyjde do sluncem zalitých ulic Šibuji a připadá si zároveň lehčí a méně inteligentní, jako by v podniku spolu s ostatním balastem zanechala i pěkných pár mozkových buněk. Má na sobě víc šminek, než by obvykle použila za celý měsíc, ale je pravda, že je nanášely zenově klidné profesionálky, pohupující se do rytmu jakési japonské odpovědi na Enyu.</p>

<p>Když se poprvé zahlédne v zrcadle, přinutí ji to se zastavit. Musí uznat, že její nový účes, který paradoxně vypadá zároveň ulíznutý a rozcuchaný, je vážně něco. Vlasy postaviček z anime, vyvedené ve vysokém rozlišení.</p>

<p>Jinak ale výsledek neladí. Ke kosmetice na úrovni profesionálně připraveného suši obyčejné CPU nepadnou.</p>

<p>Cayce otevře a zase zavře pusu – má strach si olíznout rty. V tašce u notebooku si odnáší údržbářskou sadu s výrobky té druhé firmy jménem Mac, ale ví, že takhle si je už nikdy nanést nedokáže.</p>

<p>O pouhých pár domů dál jí ovšem kyne pobočka řetězce Parco, ve kterém je vždycky k nalezení tolik mikrobutiků, že proti tomu Fred Segal na Melrose Avenue vypadá jako outlet v Montaně.</p>

<p>Necelou hodinu nato se Cayce z Parca vynoří v páskou vyspraveném ricksonu, černé pletené sukni, černých punčochách od Fogala, které nejspíš přišly tak na polovinu jejího měsíčního nájmu v New Yorku, a ve francouzských semiškách mlhavě dobového střihu, které na ni přišly určitě. CPU, ve kterých dorazila, poskládala do velké nákupní tašky s logem Parca a notebook si odnáší v grafitově zbarvené ergonomické kabele, která se jí vine ke stehnu a jejíž jediný široký popruh se jí úhlopříčně táhne mezi ňadry a decentně tím vypomáhá svetru.</p>

<p>Konverze na CPU proběhla pomocí páradla švů z galanterie v Muji v osmém patře. Cayce se zbavila všech cedulek, všech až na jednu drobnou na brašně, která jednoduše hlásá LUGGAGE LABEL, „nálepka z cest“. S tím se třeba i dokáže sžít. Uvidí.</p>

<p>Všechno na Bigendovu kartu. Cayce přesně neví, jaký z toho má pocit, ale i to se nejspíš vyvrbí.</p>

<p>Přímo přes ulici leží kavárna, dvoupatrový klon Starbucks, ve kterém jako by každý kouřil jednu od druhé. Cayce si dá ledový čaj, užasle zamrká na titěrné plastové vaničky s tekutým cukrem a citronem (proč nás to nenapadlo?) a vyjde do patra, kde není tolik kuřáků.</p>

<p>Usadí se ke skandinávsky vyhlížejícímu pultu ze světlého dřeva, který se táhne podél okna s výhledem na ulici a vchod do Parca, a vytáhne notebook, mobil a návody k nim. Není z těch, kdo by manuál nikdy neotevřeli, ale nahlíží do něj, jen když je to <emphasis>nutné. Po</emphasis> deseti minutách soustředění jí plně zprovozněné wifi umožní otevřít F:F:F, a tak si přisladí citronový čaj a zhodnotí situaci. Zná tuhle fázi po odhalení nového útržku: všichni už ho stihli několikrát zhlédnout a vychrlit nejrůznější nápady, a teď přichází čas osobnějších, prožitějších interpretací.</p>

<p>Shlédne do ulice. Proud aut, na kterých až na puntičkářskou udržovanost není nic cizokrajného, protože japonských vozů jezdí spousta všude po světě, tam narušují automobily podivných velikostí. Zahlédne, jak kolem projíždí stříbrný skútr, jehož řidič má na sobě sladěnou stříbrnou helmu se zrcadlovým hledím a bundu s kapucí, ve které Cayce pozná americký armádní model M-1951 s bílo-červeno-modrým výsostným znakem RAF vyšitým na záda jako terč. Připomene jí to ráno v Soho, výlohu s módními doplňky, před schůzkou v Blue Antu.</p>

<p>Mám to nějak v povaze, říká si Cayce, že mě vždycky praští do očí jediný detail, zbloudilý mem: britský armádní znak, který si přivlastnili pováleční styloví bojovníci, než ho mezikulturní ozvěna donesla sem a ještě jednou ho zasadila do nového kontextu. Ale jezdec to trefil, devatenáct set padesát jednička je přesně původní model.</p>

<p>Vybere e-mail. Parkaboy.</p>

<p>Slyším a poslouchám, ó paní Muji.</p>

<p>Cayce se lekne, protože z Muji před chvílí odešla, ale pak si vzpomene, že Parkaboy ví, že u nich ráda nakupuje, protože jejich zboží nikdy nemá logo. Svěřila se mu se svým problémem.</p>

<p>Kde přesně jsi? Jestli jsem si to dal správně dohromady, pracuje Taki v Šindžuku. Navrhuje setkání v Roppongi, brzo večer. Prozradil jsem mu, že ho budeš pozdravovat od Keiko a předáš mu něco, co posílá jenom jemu. Jsi učitelka, i když Keiko není tvoje žákyně, jen jste se nedávno seznámily a pomáháš jí s angličtinou.</p>

<p>A samozřejmě se zajímáš o klipy, Taki to ví, protože se o ně zajímá i Keiko. Bez podrobností mu naznačila, že když od něj to číslo dostaneš, mohlo by jí to pomoct ve škole. Taki ví, že neumíš japonsky, ale tvrdí, že na takovéhle setkání jeho angličtina stačí. Juchů! Juchám si, protože jsme ho s Daryllem jako Keiko pěkně zmasírovali. Přesvědčili jsme ho, myslím, že by ti to číslo měl vážně předat, jestli chce s Keiko zůstat ve styku. Předpokládám, že nás nenecháš ve štychu, i když tam jsi služebně, ale nevypínej si mobil. Zavolám ti, jakmile dohodneme místo a čas, a přepošlu ti mapu, co má Keiko slíbenou od Takiho.</p>

<p>Cayce vypne a zavře notebook, odpojí telefon a všechno zase sbalí. Kouř už jí leze na nervy. Rozhlédne se. Jeden každý chlap v místnosti na ni očividně civěl, ale teď všichni spěšně klopí zrak a uhýbají pohledem.</p>

<p>Naposledy usrkne sladký vychlazený čaj, sklouzne ze stoličky, na suchý zip zapne popruh Luggage Labelu a sejde po schodech na ulici.</p>

<p>Zpoždění duše zacvičí člověku se subjektivním časem, roztahuje ho a smršťuje, jak se mu zlíbí. Kompletní kúra v Šibuje, celá ta snaha o proměnu v miss Makovice, všechna ta péče o její říznou řiťku, jí i s následným nakupováním zabrala nějakých pět hodin, na které jí připadala, ale všechno ostatní, celé to proplouvání od jednoho záchytného bodu k druhému, pěšky i taxíkem, se jí teď v oddělení Hello Kitty v dětském obchodním domě Kiddyland slilo do jediného okamžiku a do jediné masy Japonských Podivností.</p>

<p>Proč, přemítá Cayce, zatímco maně přejíždí očima po stěží uvěřitelné záplavě načančaných oblečků od Hello Kitty, u ní japonské značky jako tahle nespouštějí vnitřní lavinu, panický záchvat, potřebu bránit se zaříkadlem s potrefenou kachnou?</p>

<p>Neví. Prostě to tak je. Nepůsobí na ni ani Kogepan, bezradně se tvářící homunkulus, jehož jméno, jak si matně vybavuje, znamená „spálená topinka“. Jeho výrobky mají vyhrazené regály až za Hello Kitty a nikdy se srovnatelně nerozletěly do světa. Kogepan je k dostání na kabelkách, magnetech na ledničku, perech, zapalovačích, hřebenech, sešívačkách, penálech, ruksacích, hodinkách jako figurka. Za Kogepanem leží hájemství sklíčeně vyhlížející pandy s vyoperovanou kostrou a jejích mláďat. A žádná z těchhle ukázek dokonale vyprázdněného marketingu s ní vůbec nic nedělá.</p>

<p>Jenže Kiddylandem se odněkud rozlehne prapodivný otravný zvuk, kterému se podaří přehlušit i vyřvávání laciné elektroniky, a Cayce po chvíli dojde, že je to její telefon.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Cayce? Tady Parkaboy.“ Jeho hlas je úplně odlišný od toho, kterým ‚promlouvá‘ z obrazovky. Starší? Jiný.</p>

<p>„Jak se vede?“</p>

<p>„Rozespale,“ dozví se.</p>

<p>„Kolik je u vás hodin?“</p>

<p>„Myslíš co je tady za den,“ opraví ji. „Radši to nechám bez odpovědi. Taky bych se mohl rozplakat. Ale to je jedno. Domluvili jsme to. Chce se s tebou setkat v baru na Roppongi. Aspoň myslím, že to je bar. Povídal, že to tam nemá anglický vývěsní štít, jenom červené lucerny.“</p>

<p>„Nomija.“</p>

<p>„Mám už kvůli němu pocit, jako bych tam bydlel, a leze mi to krkem. Jsme s Darrylem jak ti chlápci, co řídí Mars Rover – virtuální jet lag. Řídíme se tokijským časem a přitom si tady musíme udržet práci, každý v jiném časovém pásmu. Taki poslal Keiko mapu, abys věděla, a já ji poslal tobě, a prý že v půl sedmé.“</p>

<p>„Poznám ho?“</p>

<p>„Z toho, co jsme viděli, to není zrovna Rjúiči Sakamoto. Keiko to ovšem vidí jinak, pozor na to. Prakticky mu slíbila, že rozhodí nohy, jakmile dorazí domů.“ Cayce si povzdechne. S tímhle aspektem akce se pořád nemůže srovnat.</p>

<p>„Ale to číslo mi dá?“</p>

<p>„Měl by. Bez toho nedostane další obrázky.“</p>

<p>„Takhle jste mu to řekli? Chci říct, takhle mu to řekla?“ S tímhle se vyrovnává ještě hůř.</p>

<p>„Ale ovšemže ne. Nabízí mu je z lásky, aby měl z čeho žít, než Keiko přepraví své nožky domů do Tokia. Ale to číslo dostat musíš, to mu dej jasně najevo.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Improvizuj.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>„Chceš přece klipům přijít na kobylku, nebo ne?“</p>

<p>„Ty si nedáš pokoj.“</p>

<p>„Ty taky ne. Proto spolu tak vycházíme. Zhltám teď to balení kávových zrnek v čokoládě, co mám před sebou, a budu si okusovat nehty, dokud se neozveš.“</p>

<p>Zavěsí.</p>

<p>Cayce oplácí pohled nespočetných očí, patřících Hello Kitty, Kogepanovi i vykostěným pandám.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>17.</strong></p><empty-line /><p><strong>ŘEŽBA</strong></p>

<p>Od hotelu ANA, kde se nechala vyložit taxíkem, dojde po Roppongi Dori do stínu několikaúrovňové dálnice, která působí jako nejstarší stavba ve městě. Někdo jí kdysi říkal, že tu Tarkovskij natáčel část <emphasis>Solaris</emphasis>, protože mu dálnice padla do oka pro ztvárnění města budoucnosti.</p>

<p>Špína nastřádaná za půlstoletí provozu ji mezitím posunula ke stylu <emphasis>Blade Runnera;</emphasis> betonové rohy jsou porézní jako korály. Pod dálnicí se rychle šeří a Cayce neujdou známky bezdomoveckého osídlení, igelitky s přikrývkami, zastrčené do nezvykle zaneřáděného a prořídlého kousku veřejné zeleně, bojujícího o přežití. Nad hlavou sviští auta, konstrukcí věčně otřásá vzduch, který rozrážejí, a kolem neviditelně dosedá drobná špína.</p>

<p>Cayce má Roppongi zapsané jako pochybnou čtvrť, jakési pomezí, svého druhu pohraniční město, epicentrum mezikulturního sexuálního průmyslu z dob bubliny. Vyrážela sem s partičkami známých do barů, které tehdy byly módní a dneska už nejspíš nejsou, ale vždycky tady cítila podtón nízkosti, kterého si jinde ve městě nevšimla.</p>

<p>Zastaví se. Plastová ucha tašky z Parca ji tlačí do ruky, už kolik hodin se jí otírají o dlaň. Usoudí, že na setkání nebude taška to pravé. Uvnitř nemá nic než svou třetí nejlepší sukni, punčochy a sražené černé tričko od Fruit of the Loom. Zastrčí tašku mezi dvě odraná křoviska, zastřižená stínem dálnice do podoby bonsají, nechá ji ležet a jde dál.</p>

<p>Vyjde ze stínu a po svahu vystoupá do skutečného Roppongi, kde panuje opravdový večer. Poradí se s plánkem, který si z monitoru překreslila na ubrousek. Parkaboy jí přeposlal Takiho výřez z mapy Tokia. X označující truhlu s pokladem se nachází v jedné z uliček poblíž hlavní třídy. Pokud si Cayce vzpomíná, bývaly tyhle uličky buď nablýskané, nebo zašlé, podle toho, jaký obchod v nich vzkvétal.</p>

<p>Tohle je ten druhý případ, ukáže se po dvaceti minutách chůze podle ubrousku, během nichž v jednu chvíli zahlédne v dálce Henry Africa’s, bar pro americké přistěhovalce, na který si vzpomíná. Tam ale nejde.</p>

<p>Kam jde, to úkosem zrekognoskuje při zkusmém průchodu kolem: do jednoho z těch zdánlivě bezejmenných místních podniků s červenou lucernou, které tu zastupují hospody a kam turisté obvykle na skleničku nezajdou. Přízemní putyky v uličkách, jako je tahle. Strohou výzdobou, nebo spíš jejím nedostatkem, jí připomínají určitý typ náleven pro regulérní alkoholiky, který býval k vidění na dolním Manhattanu a teď stojí před záhubou, protože se městské hranice geopatogenní zóny pořád přelévají, nejdřív v reakci na deset let postupující proměnu v Disneyland a teď na jinou, zásadnější pohromu.</p>

<p>Za norenem visícím v otevřeném vchodu zahlédne prázdné otočné židličky jako ze starých dragstorů, jen o dost nižší a přistavené ke stejně zdrcnutému baru. Rudé polstrování je popraskané a vycpávka se dere ven. Stoličky jsou stejně jako její bunda vyspravené odlupující se páskou.</p>

<p>Cayce si povzdechne, narovná ramena, otočí se a podél norenu se protáhne do prastarého, mnohovrstevného a kupodivu ne nepříjemného ovzduší, prosyceného smaženými sardinkami, pivem a cigaretami.</p>

<p>Takiho pozná hned.</p>

<p>Jiní zákazníci tu nejsou. Mladík vstane, na pozdrav se jí ukloní a reflexivně zčervená.</p>

<p>„Vy musíte být Taki. Cayce Pollardová. Z Kalifornie. Jsme s Keiko kamarádky.“</p>

<p>Taki procítěně zamrká za lupy pokrytými skly brýlí a ošije se samou nejistotou, jestli se zase může posadit. Cayce si odsune židli naproti němu, kabelku a ricksona si pověsí přes opěradlo a posadí se.</p>

<p>Taki ji napodobí. Na stole má otevřenou láhev piva. Zamrká a nic neřekne.</p>

<p>Potom, co si překreslila mapu, si znovu přečetla, jak Parkaboy Takiho původně popsal:</p>

<p>Nedá jinak, než abychom mu říkali Taki, a tvrdí, že se v Tokiu pohybuje kolem nějakých otaku, co o sobě mluví jako o Mysticích (jenom mezi sebou, před lidmi o sobě nemluví vůbec). A tihle mystičtí šprti podle Takiho rozluštili vodoznak v sedmdesát osmičce. Má to podle něj být nějaké číslo, které viděl a které si pamatuje.</p>

<p>Cayce dospěje k závěru, že má co dělat s ukázkovým japonským ajťákem. Taki je nejspíš z těch kluků, co vědí úplně všechno o jednom konkrétním vozidle sovětské armády nebo mají doma vyzděno nerozbalenými modely letadýlek.</p>

<p>Vypadá to, že dýchá pusou.</p>

<p>Cayce upoutá barmanovu pozornost, ukáže na plakát Asahi Lite a kývne.</p>

<p>„Keiko mi o vás hodně povídala,“ pokusí se vklouznout do role, ale Taki jenom znervózní ještě víc. „Ale asi vynechala, čím se živíte.“</p>

<p>Taki neodpovídá.</p>

<p>Když Parkaboy tvrdil, že Takiho angličtina na setkání postačí, možná bylo přání otcem myšlenky.</p>

<p>Fajn. Letěla přes půlku světa jen proto, aby zkusila vyměnit jednu na míru střiženou pornofotku za číslo, které taky nemusí znamenat vůbec nic.</p>

<p>Mladík sedí, dýchá pusou a Cayce by hrozně ráda byla někde jinde, jedno kde.</p>

<p>Takimu může být kolem pětadvaceti a má mírnou nadváhu. Krátké, nijaké vlasy mu trčí všude možně. Lacině vyhlížející brýle s černými obroučkami. Modrá košile a bezbarvé kostkované sáčko sice vypadají vypraně, ale jako by nikdy nepoznaly žehličku.</p>

<p>Jak říkal Parkaboy, není to největší krasavec, se kterým v poslední době zašla na skleničku. Jenže když se nad tím Cayce zamyslí, tenhle titul by připadl Bigendovi, a při té myšlence jí škubne ve tváři.</p>

<p>„Živím?“ Možná ho probral ten tik.</p>

<p>„Vaše práce?“</p>

<p>Barman před ni postaví pivo.</p>

<p>„Hra,“ zmůže se Taki na odpověď. „Designér hra. Na mobil.“</p>

<p>Cayce se usměje, povzbudivě, jak doufá, a usrkne Asahi Lite. Cítí se provinileji a provinileji. Taki, jehož příjmení se nedozvěděla a nejspíš nikdy nedozví, má ze samých nervů v podpaží velké tmavé koláče potu. Rty má vlhké a nejspíš mu z nich při řeči sem tam odletí slina. Být ze setkání jenom o chlup rozrušenější, nejspíš by se prostě stočil do klubíčka a umřel.</p>

<p>Cayce by nejradši vzala zpátky celou seanci pro říznou řiťku i s nákupem oblečení. Ne že by je podstoupila přímo kvůli Takimu, ale neměla tušení, že jejímu protějšku bude mezilidský kontakt dělat tak zjevné problémy. Být méně nastrojená, třeba by ho tolik nevyplašila. Nebo taky ano.</p>

<p>„Zajímavé,“ zalže. „Keiko povídala, že toho o počítačích a tak víte spoustu.“</p>

<p>Teď pro změnu dostane tik on. Zatváří se, jako by dostal ránu, a naklopí do sebe zbytek piva. „Myslí? Keiko? Říká?“</p>

<p>„Ano. Znáte klipy? Víte, které myslím?“</p>

<p>„Webfilm,“ zatváří se Taki ještě zoufaleji. Těžké, potem namaštěné brýle se mu neúprosně šinou po nose dolů. Cayce potlačí impulz natáhnout se a postrčit je zpátky nahoru.</p>

<p>„Vy… Keiko znát?“ dostane ze sebe Taki s další grimasou.</p>

<p>Cayce by nejradši zatleskala. „Znám! Je báječná! Něco mi pro vás dala.“ Najednou na ni se vším všudy dolehne duševní zpoždění na trase Londýn-Tokio. Nepřipomíná to obvyklou vlnu, spíš jako by implodoval celý vesmír. Cayce si představí, jak přelézá bar, míjí barmana s podivně vypouklou tváří posetou jizvami po akné a zalézá si pod pult, kde se může schoulit za děravou oponu láhví a upadnout do pořádného zimního spánku, možná na několik týdnů.</p>

<p>Taki zaloví v boční kapse saka a vytáhne zmuchlanou krabičku casterek. Jednu Cayce nabídne.</p>

<p>„Díky, nebudu.“</p>

<p>„Keiko posílá?“ vloží si Taki cigaretu mezi rty a nechá ji tam viset nezapálenou.</p>

<p>„Fotku.“ Je ráda, že nevidí svůj úsměv. Musí být otřesný.</p>

<p>„Keiko fotku sem!“ Aby těch pár slov vysypal, odtrhl casterku ze rtů a teď ji zase vrátí. Cigareta se chvěje.</p>

<p>„Taki, Keiko povídala, že jsi něco objevil. Číslo. Schované v klipu. Je to tak?“</p>

<p>Mladík přimhouří oči, a nebude to tím, že by snil o Keiko. Je podezíravý, alespoň Cayce tak přijde. „Vy klipy sledovat?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Keiko klipy ráda?“</p>

<p>Cayce musí střelit, protože si nevzpomíná, co mu Parkaboy s Musašim nakukali.</p>

<p>„Keiko je moc milá. Je na mě moc hodná. Pomáhá mi s mým koníčkem.“</p>

<p>„Vy Keiko mít moc ráda?“</p>

<p>„Ano!“ Přikývnutí a úsměv.</p>

<p>„Vy ráda… <emphasis>Anna ze zeleného domu?“</emphasis></p>

<p>Cayce pootevře ústa, ale nic z nich nevyjde.</p>

<p>„Moje sestra ráda <emphasis>Anna ze zeleného domu,</emphasis> ale Keiko… <emphasis>Anna ze zeleného domu</emphasis> nezná.“ Casterka se tentokrát ani nezachvěje a oči za skly s popraškem lupů působí vychytrale. Zpackali Parkaboy s Musašim svůj pokus o vytvoření věrohodné Japonky? Kdyby byla Keiko opravdová, měla by automaticky v oblibě <emphasis>Annu ze zeleného domu</emphasis>? Všechno, co Cayce možná někdy věděla o kultu téhle knížky v Japonsku, se právě vypařilo v synaptickou mlhu.</p>

<p>Pak se Taki poprvé usměje a vezme cigaretu do ruky. „Keiko moderní dívka,“ kývne. „Body-con!“</p>

<p>„Ano! Velice! Velice moderní!“ Body-con se naštěstí prodral z Japonska jako název módního trendu, takže ví, že se tak o holce jinými slovy řekne, že je kočka.</p>

<p>Světle hnědý, rádobykorkový filtr casterky se vlhce zaleskne a vrátí se mezi Takiho rty. Mladík postupně prohrabe všechny kapsy, vytasí se se zapalovačem Hello Kitty! a připálí si. Nemá jeden z těch laciných plastových modelů, ale chromované Zippo, nebo alespoň klon. Cayce napadne, že ji sem zapalovač sledoval z Kiddylandu, že ho kolektivní vědomí výrobků Hello Kitty! vyslalo jako špeha. Zavane k ní benzen. Taki zapalovač odloží. „Číslo… moc těžký.“</p>

<p>„Keiko říkala, že musíte být moc chytrý, když jste to číslo našel.“</p>

<p>Mladík přikývne. Snad mu to polichotilo. Potáhne. Odklepne popel do reklamního popelníku Asahi. Za barem, zrovna na okraji Cayceina zorného pole, hraje malá laciná televize, vyrobená z průhledného plastu a tvarovaná trochu jako helma na americký fotbal. Na šestipalcové obrazovce se někdo s křikem snaží promáčknout tvář vrstvou velmi tenkého latexu, pak krátce problikne záběr na hroutící se jižní věž a ten nahradí čtveřice dokonale kulatých melounů, kutálejících se po bílé ploše.</p>

<p>„Keiko říkala, že mi to číslo prozradíte.“ Další nucený úsměv. „Říkala, že jste moc hodný.“</p>

<p>Taki se zachmuří. Cayce doufá, že ho nerozčílila a že buď upadl do ještě hlubších rozpaků, nebo se na něm projevuje, že jako Japonec postrádá určitý enzym na odbourávání alkoholu. Najednou mladík vyškubne z vnitřní kapsy PDA a namíří na Cayce infračervený port.</p>

<p>Chce jí číslo předat přes něj.</p>

<p>„Tenhle já nemám,“ zklame ho.</p>

<p>Taki se zamračí a vyštrachá tlustou, staromódně působící fixu. Cayce je připravená a přisune mu ubrousek, na který si načmárala mapu Roppongi. Podmračený Taki na PDA zascrolluje a pak číslo na okraj složeného ubrousku přepíše.</p>

<p>Cayce přihlíží, jak na ubrousku přibývají tři skupiny čísel po čtyřech číslicích a jak se fixa na hrubém papíře rozpíjí. Vzhůru nohama: 8304 6805 2235. Jako číslo pro sledování zásilky u FedExu.</p>

<p>Shrábne ubrousek, jakmile Taki fixu zavře.</p>

<p>Chvatně ponoří ruku do tašky Luggage Label, kterou potajmu rozepnula právě pro tenhle případ, a vytáhne obálku s fotkou Judy. „Mám vám předat tohle,“ řekne.</p>

<p>Lekne se, že Taki obrázek roztrhá, tak neobratně se do obálky dobývá. Ruce se mu třesou. Pak ale fotku vytáhne, pohlédne na ni a oči se mu zalijí slzami.</p>

<p>To už je na Cayce moc.</p>

<p>„Omluvte mě,“ zagestikuluje směrem, kterým by snad mohl ležet záchod, „hned jsem zpátky.“ Ricksona a tašku s notebookem nechá viset přes židli a vstane. Ubrousek pořád drží v ruce. Znaková rozmluva s barmanem ji zavede do krátké chodby a na jednu z nejméně hygienických toalet, jaké v Japonsku za poslední dobu viděla – vítá ji díra v betonové podlaze, která už musí pamatovat svoje. Páchne dezinfekcí a pravděpodobně močí, ale má dveře, které Cayce může zabouchnout mezi sebou a Takim.</p>

<p>Zhluboka se nadechne, zalituje toho a přečte si číslo na ubrousku. Inkoust se rozpíjí a za chvíli by už nemusel být k přečtení. Naštěstí si Cayce všimne modré plastové fixky, kterou někdo nechal ležet na vysoušeči rukou, připevněném na zdi. Když ji sebere, zůstane po ní ve vrstvě pískovitého prachu lesklá chromová stopa. Cayce fixu vyzkouší na zažloutlé, nepočmárané zdi a zanechá na ní tenkou modrou čáru.</p>

<p>Přepíše si číslo do dlaně levé ruky, vrátí propisku na vysoušeč, zmuchlá ubrousek a zahodí ho do díry uprostřed podlahy. Pak si řekne, že když už je tady, může si odskočit. Nebude to poprvé, co podobnou latrínu použije, ale nezlobila by se, kdyby to bylo naposled.</p>

<p>Když se vrátí ke stolu, Taki je pryč. Kromě prázdné láhve od piva po něm na stole zůstaly dvě pomačkané bankovky, Cayceina poloprázdná sklenice, popelník a natržená obálka. Cayce se ohlédne na barmana, který zřejmě sotva vnímá její existenci.</p>

<p>V rudé televizi sviští kresleným městem hmyzí superhrdinové na aerodynamických motorkách.</p>

<p>„Trefil čumákem kachnu,“ oznámí Cayce barmanovi, nasouká se do ricksona a přetáhne si popruh Luggage Labelu přes hlavu.</p>

<p>Barman s vážnou tváří přikývne.</p>

<p>Venku není po Takim ani památky, i když ne že by Cayce čekala něco jiného. Rozhlédne se na obě strany a přemýšlí, kde by asi spíš odchytila taxík zpátky do Hyattu.</p>

<p>„Znáte tenhle podnik?“</p>

<p>Vzhlédne a spatří hladkou, opálenou, očividně evropskou tvář, která se jí z toho či onoho důvodu vůbec nelíbí.</p>

<p>Sjede tazatele očima. Klonovaná Prada: černá kůže a lesklý nylon, boty s těmi špičkami, co Cayce nesnáší.</p>

<p>Něčí ruce ji hrubě popadnou zezadu nad lokty a přišpendlí jí paže k bokům.</p>

<p>Teď má něco přijít, pomyslí si Cayce. Teď má něco přijít –</p>

<p>Když se přestěhovala do New Yorku, přiměl ji otec absolvovat kurz sebeobrany u menšího, trochu tělnatého, pedantského Skota jménem Bunny. Cayce se bránila, že New York už není tak nebezpečný, jak si ho Win pamatuje, a měla pravdu, ale zajít šestkrát k Bunnymu bylo jednodušší než se s otcem hádat.</p>

<p>Win jí o Bunnym tvrdil, že byl u SAS, ale když se ho zeptala přímo, dozvěděla se, že na SAS byl odjakživa moc tlustý a ve skutečnosti dělal zdravotníka. Bunny měl v oblibě zapínací svetry a kostkované košile, starý byl skoro jako její otec a nechal se slyšet, že ji naučí prát se jako „hospodskej rváč“. Cayce zachmuřeně přikývla a pomyslela si, že se alespoň dovede ubránit, kdyby si ji v baru White Horse chtěli podat tamní literáti. Dopadlo to tak, že zatímco se část jejích přátel věnovala thaiboxu, Cayce nacvičovala skromný půltucet nejpoužívanějších chvatů z britských věznic s maximální ostrahou.</p>

<p>Bunny pro ně měl souhrnné označení „řežba“, které pokaždé vyslovoval s jistým uspokojením a povytahoval u toho nazrzlé obočí. Jak už to bývá, na Manhattanu Cayce řežbu nikdy ani vzdáleně nepotřebovala, alespoň pokud ví.</p>

<p>Klon od Prady jí mezi prsy šátrá po suchém zipu, aby jí sebral tašku, a Cayce se rozpomene, co má teď podle Bunnyho přijít: vymrští ruce dopředu, popadne klon za kožené klopy (materiál je tenký jako na rukavice) a s neúmyslnou pomocí druhého útočníka, který jí ruce strhne zpátky, vší silou zabere a co nejprudčeji třískne Pradu čelem do nosu.</p>

<p>Protože Bunny neměl nosů na rozdávání, nedostala nikdy příležitost si chvat vyzkoušet a výsledná bolest i výjimečně důvěrný zvuk chrupavky tříštící se jí o čelo ji zaskočí.</p>

<p>Klon jde okamžitě k zemi a jeho váha Cayce připomene, aby pustila jeho klopy, ustoupila, připravila tak útočníka za zády o balanc, sklopila pohled mezi nohy (mužská bota, černá a se stejnou nechutně tupou špičkou) a co nejsilněji dupla patou na odhalený nárt. Do levého ucha jí zazní výjimečně pronikavý výkřik.</p>

<p>Vysmekni se a utíkej.</p>

<p>„A utíkej“ byl závěrečný refrén každé Bunnyho lekce. Cayce se ho pokusí poslechnout a s notebookem bolestivě narážejícím do boku vyrazí uličkou pryč, do osvětlenějších částí Roppongi.</p>

<p>V tu chvíli jí cestu se skřípěním brzd zahradí stříbrný skútr s jezdcem ve stříbrné helmě. Motocyklista zvedne hledí.</p>

<p>Boone Chu.</p>

<p>Cayce jako by se pohybovala v tekutém, průzračném roztoku. Ve snu z ryzího adrenalinu.</p>

<p>Boone Chu má otevřená ústa a pohybuje rty, ale Cayce ho neslyší. Vyhrne sukni, se snovou logikou přehodí nohu přes skútr a pak Boone pohne rukou, motorka vystřelí dopředu a dvojice mužů v černém trhnutím zmizí z dohledu. Působí v ten poslední moment jako zfušované sousoší: jeden poskakuje na jedné noze a snaží se při tom dostat na nohy toho, který dostal hlavičku.</p>

<p>Cayce se drží Boona kolem pasu, aby nespadla, a na zádech jeho bundy má před sebou terčík v barvách RAF, který jí prozradí, že ze Starbucks viděla právě jeho, stejně jako včera večer v Kabukičó, a to už uhánějí mezi dvěma řadami aut, která čekají na křižovatce a naleštěné dveře jim září jako medúzy v neonovém moři.</p>

<p>Vjedou do křižovatky, ještě než světlo na semaforu přeskočí. Zatáčka vlevo Cayce upozorní, že se musí naklánět spolu s řidičem a že motorky nikdy neměla ráda, a s tím Boone vletí do luxusnější ulice, kde minou cosi jménem Bondage bar U Sladkého podpatku.</p>

<p>Podá jí kovově modrou helmu s přikreslenýma planoucíma očima. Cayce si ji jakž takž nasadí, ale popruh se jí jednou rukou zapnout nedaří. Helma páchne po cigaretách.</p>

<p>Čelo jí tepe bolestí.</p>

<p>Boone přibrzdí a zahne do uličky, která je tak úzká, že by tam auto neprojelo a která se táhne mezi něčím, co nejspíš budou řady obytných domků, proložené zářícími shluky prodejních automatů. Z jednoho se ochrnutě kření Billy Prion, nabízející láhev Bikklu.</p>

<p>Cayce nikdy neviděla, že by někdo jel na skútru tak rychle, alespoň v podobných uličkách, a říká si, jestli se to vůbec smí.</p>

<p>Boone zastaví na křižovatce s širší ulicí, do které už se vejdou auta, kopnutím vyklopí stojan, sesedne a stáhne helmu. Dvojice japonských kluků s drsným pohledem odhodí cigarety, Boone helmu jednomu z nich podá a rozepne si bundu.</p>

<p>„Co tu děláte?“ zeptá se Cayce Boona, jako by se nic nestalo, sesedne a shrne si sukni. Boone jí odebere helmu a podá ji druhému chlapci.</p>

<p>„Dejte mu bundu.“</p>

<p>Cayce si prohlédne ricksona a očima padne na lepicí pásku v místě, kde ho Dorotea propálila. Svlékne si bundu a podá ji klukovi, který si zrovna zapíná popruh u modré helmy. Na pozadí nasprejovaného planoucího oka si všimne, že mu na prstě chybí jeden článek. Chlapec si ricksona oblékne, zapne a naskočí na skútr za parťáka, který helmu a bundu převzal od Boona. Řidič spustí zrcadlové hledí, oplatí Boonovi zdvižený palec na rozloučenou a vyjede.</p>

<p>„Máte na čele krev,“ informuje ji Boone.</p>

<p>„Není moje,“ uklidní ho a zkusmým dotykem lepkavou tekutinu rozmázne. Potom: „Jsem nějaká mimo. Možná se pozvracím. Nebo omdlím.“</p>

<p>„To nic. Postarám se o vás.“</p>

<p>„Kam s tím skútrem zmizeli?“ Kovový sloupek semaforu na druhé straně ulice, osrstěný divným obecním technoharaburdím, se rozdvojí, zatančí a zase se složí. „Jeli zjistit, co jsou zač ti dva.“</p>

<p>„Vypadají jako my.“</p>

<p>„To doufám.“</p>

<p>„Co když je ti dva chytí?“</p>

<p>„Plán byl ten, že by toho vzápětí litovali. Ale po tom, co jste jim provedla, se možná nikam dvakrát nepoženou.“</p>

<p>„Boone?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Co tady děláš?“</p>

<p>„Sleduju, jak tě sledují.“</p>

<p>„Co jsou zač?“</p>

<p>„Ještě nevím. Asi Italové. Máš to číslo? Je v notebooku?“</p>

<p>Neodpoví.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>18.</strong></p><empty-line /><p><strong>HONGO</strong></p>

<p>Tiskne si k bouli vychlazenou plechovku toniku z automatu. Čelo si očistila papírovými kapesníky politými limonádou, spotřebovala skoro celý balíček.</p>

<p>Taxík se prokousává úzkou uličkou. Zadní strana paneláku, nepravidelně se ježící klimatizačními jednotkami. Motorky zakryté šedou plachtou.</p>

<p>Boone Chu řekne cosi japonsky, ale nemluví na řidiče. Má nasazené hands-free. Ohlédne se zadním okýnkem taxíku a něco dodá, zase japonsky.</p>

<p>„Našli je?“ zeptá se Cayce.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Kam šel Taki?“</p>

<p>„Pryč, spěchal. Zahnul doleva. Byl to ten s tím s číslem?“</p>

<p>Cayce potlačí naléhavou potřebu zkontrolovat dlaň s orosenou plechovkou. Co když se inkoust rozpíjí? „Kdy jsi dorazil?“ Myslí do Japonska.</p>

<p>„Chvíli po tobě. Druhou třídou ve stejném letadle.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Když jsme v Camdenu odcházeli z restaurace, někdo nás sledoval.“</p>

<p>Cayce zdvihne obočí.</p>

<p>„Mladý chlápek s hnědými vlasy a černou bundou. Sledoval nás ke kanálu a tam nás šmíroval od zdymadel, buď kamerou, nebo malým dalekohledem. Pak nás doprovodil na metro a zůstal přilepený na mě. Setřásl jsem ho na Covent Garden. Nestihl výtah.“</p>

<p>Cayce to připomene, jak poprvé četla Sherlocka Holmese. Jednonohý indický námořník.</p>

<p>„A tak jsi začal sledovat ty mě?“</p>

<p>Boone japonsky promluví do mikrofonu. „Říkal jsem si, že bychom se v tom měli trochu zorientovat. Začít od Adama. Nás platí Bigend. Zaplatil i těm slídilům? A jestli ne…?“</p>

<p>„Tak?“</p>

<p>„Nic mě nenapadá, aspoň zatím. Včera večer jsem kolem těch dvou projížděl, bavili se italsky. Byla jsi zrovna na cestě do rajských uliček.“</p>

<p>„Co říkali?“</p>

<p>„Italsky neumím.“</p>

<p>Cayce odloží tonik. „Kam vůbec jedeme?“</p>

<p>„Necháváme se sledovat tím skútrem, aby se ověřilo, že za námi nečmuchá nikdo další. Až si tím budeme jistí, zapadneme do bytu jedné kamarádky.“</p>

<p>„Tak ty Italy nenašli?“</p>

<p>„Ne. Ten, co jsi mu dala hlavičku, si teď nejspíš nechává spravit nos od doktorů.“ Nakrčí čelo. „To hádám nemáš ze studií marketingu?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Třeba byli z Blue Antu, co my víme. Ten, co jsi mu zlomila nos, mohl být šéf kreativců.“</p>

<p>„Až se nějaký šéf kreativců pokusí zmlátit tebe, taky mu ho zlom. Ale Italové, co hákují v tokijských reklamkách, nenosí albánské napodobeniny Prady.“</p>

<p>Taxík mezitím najel na městskou autostrádu, klikatící se podél lesů a historických hradeb: Palác. Cayce se připomenou cestičky, které si ráno představovala u okna v pokoji. Otočí hlavu ve snaze zahlédnout skútr a zjistí, že jí bolestivě ztuhl krk. Hradby a stromy jsou krásné, ale nicneříkající. Střeží svá tajemství.</p>

<p>„Chtěli ti ukrást tašku? Notebook od Blue Antu?“</p>

<p>„Mám tam i peněženku a telefon.“</p>

<p>Firemní mobil zazvoní, jako by to byla jeho narážka. Cayce ho vyloví. „Prosím?“</p>

<p>„Parkaboy. Vzpomínáš si na mě?“</p>

<p>„Zkomplikovalo se to.“</p>

<p>Parkaboy si v Chicagu povzdechne. „Neva. Mně kruhy pod očima seknou.“</p>

<p>„Setkání proběhlo,“ prozradí mu Cayce a říká si, jestli Boone Chu slyší i Parkaboyovy odpovědi. Kvůli tokijskému pouličnímu ruchu nechala hlasitost vyšponovanou a teď toho lituje.</p>

<p>„Toho si nešlo nevšimnout. Ani nevydržel čekat až domů, hned zapadl do internetové kavárny a už si milé Keiko vyléval srdéčko.“</p>

<p>„Chci si promluvit, ale musí to počkat. Promiň.“</p>

<p>„Napsal Keiko, že ti to předal, takže jsem ani neměl obavy. Pošli mail.“ Cvak.</p>

<p>„Kamarád?“ Boone si od ní vezme tonik a lokne si. „Fanoušek klipů. Z Chicaga. Ještě s jedním známým našli Takiho.“</p>

<p>„Číslo máš?“</p>

<p>Teď už se tomu nevyhne. Buď mu zalže, protože mu nedůvěřuje, nebo mu řekne pravdu, protože oproti jiným to s tou nedůvěrou není zase tak hrozné.</p>

<p>Ukáže mu dlaň s číslem, vyvedeným modrou fixou. „Do notebooku sis ho nepsala? Nikomu jsi ho neposílala?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Výborně.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Protože na ten notebook musím mrknout.“</p>

<p>Nechá taxík zastavit poblíž Tokijské univerzity ve čtvrti, kterou pojmenuje jako Hongo. Zaplatí, oba vystoupí, taxík odjede a objeví se stříbrný skútr.</p>

<p>„Mohli by mi prosím vrátit bundu?“</p>

<p>Boone něco japonsky řekne spolujezdci a ten si rozepne a svlékne Cayceina ricksona, aniž by z motorky sesedl. Hodí jí ho a nepřesvědčivě se pod spuštěným hledím helmy s planoucíma očima zazubí. Boone vytáhne zpoza opasku černých džin bílou obálku a podá ji řidiči, který přikývne a založí ji do kapsy armádní bundy. Skútr zakvílí a dvojice je pryč.</p>

<p>Rickson je slabě cítit hojivým krémem. Cayce vyhodí plechovku od toniku do recyklačního koše, který se příhodně namane, a s rozbolavělým čelem následuje Boona.</p>

<p>Chvíli nato už zírá na sešlou, neskutečně chatrně působící třípatrovou barabiznu s dřevem pobitými zdmi, která jako by se vznášela nad chodníkem. Překrývající se, stříbrně natřená prkna vypadají jako obrovské okenní žaluzie. Cayce se v Tokiu skoro nikdy nepoštěstilo vidět něco doopravdy starobylého, natož v tak zanedbaném stavu.</p>

<p>Ke vchodu pod stříškou z ozdobných japonských tašek se z obou stran sklánějí odrané hnědnoucí palmy a jejich dvojčata v podobě dvou zašlých štukovaných sloupů, podpírajících prázdnotu. Jednomu zřejmě nějaká obrovská tlama uhryzla vršek. Cayce se otočí na Boona. „Co to je?“</p>

<p>„Předválečný činžák. Většinu jich vy bombardovali. V tomhle je sedmdesát bytů. Společné záchody. Veřejné lázně v sousedním bloku.“</p>

<p>Cayce vykročí za ním a říká si, že na úzkých balkonech se tu asi leda větrá povlečení. Minou neprostupnou, sporou houštinu bicyklů, vystoupí po třech širokých betonových schodech a ocitnou se ve stísněné hale s lesklým tyrkysovým linem na podlaze. Kuchyňské vůně, které Cayce nedokáže identifikovat.</p>

<p>Po špatně osvětleném schodišti z holého dřeva vyjdou do chodby tak úzké, že Cayce musí Boona pustit před sebe. Jediná blikající zářivka, někde nad hlavami. Boone zastaví a Cayce uslyší šramocení klíčů. Její průvodce odemkne, sáhne po vypínači a ustoupí stranou. Cayce vejde a hned si začne lámat hlavu, jak přesně znělo Winovo chytré neurologické vysvětlení déjà vu.</p>

<p>Osvětlení zajišťuje několik žárovek z čirého skla se slabě zářícími, matně oranžovými vlákny. Přes všechnu nezvyklost je jí ten pohled něčím povědomý: jde o reprodukce Edisonových žárovek. Jejich přísvit je nedostatečný, magický. Nábytek je pomenší a něčím připomíná budovu samotnou: obojí je opotřebované, působí uklidňujícím dojmem a přesluhuje.</p>

<p>Boone také vejde a zavře za sebou moderní, bílé, ničím nápadné dveře. Na nízkém stolku uprostřed místnosti otevře vyrudle hnědou tašku, vyloží telefony vedle ní a otevře notebook, jehož obrazovka ovšem zůstane černá. „Kdo tady bydlí?“</p>

<p>„Marisa, moje kamarádka. Navrhuje vzory na látky. Je zrovna v Madridu.“ Přesune se do přeplněného kuchyňského koutu a rozsvítí daleko silnější, bělejší zářivku. V jejím světle uvidí Cayce na úzké lince růžový hrnec na rýži (značka Sanyo) a samostatně stojící kus bílé techniky, připojený k průhledným trubkám. Myčka? „Uvařím čaj,“ nalije Boone do konvice vodu z láhve.</p>

<p>Cayce přistoupí k jednomu ze dvou oken, která mají po stranách odsouvací tabulky z papíru a uprostřed jednu z částečně zneprůhledněného skla, za kterým se jí otvírá výhled na zvolna se svažující střechy. Nemůže uvěřit, že by skutečně byly místy porostlé po kolena vysokým mechem, jak se jí zdá, ale pak si všimne, že rostlina bude něco jako kudzu na Winově farmě v Tennessee. Ne, vlastně přímo kudzu, opraví se. Kudzu v zemi svého původu. Kudzu tam, kde je doma.</p>

<p>Ve světle z okolních oken je vidět, že střechy jsou z vlnitého plechu, nerovnoměrně zrezlého do sytě hnědá. Louží činžovního světla proletí nahnědlý hmyz a zase zmizí. „Je tu krásně,“ řekne Cayce.</p>

<p>„Moc jich už nezbylo.“ Rachtání plechovek, jak Boone hledá čaj.</p>

<p>Cayce otevře okno. Slyší, jak konvice začíná vařit.</p>

<p>„Znáš Doroteu Benedettiovou?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Pracuje pro Heinziho s Pfaffem, ty lidi přes grafiku. Obstarává jim styk s Blue Antem. Myslím, že někoho poslala slídit do Damienova bytu. Použili jeho počítač.“</p>

<p>„Jak to víš?“</p>

<p>Cayce se přesune k výklenku, který nejspíš původně sloužil k úschově ložního prádla, než ho úprava přiblížila západnímu pojetí šatníku. Na dřevěné tyči tam visí dámské oblečení, ze kterého jí nějak není dobře po těle. Kdyby měl výklenek dveře, zavřela by ho. „Taky jí určitě volali z Damienova telefonu. Zmáčkla jsem opětovnou volbu a byl tam její záznamník.“ Vyklopí mu celou historku: Dorotea, rickson, Asijské kurvičky.</p>

<p>Když skončí, sedí oba v tureckém sedu na polštářcích na tatami, kuchyňské světlo je zhasnuté a Boone rozlévá zelený čaj z kameninové konvičky. „Takže tihleti Italové nemusejí souviset s tvojí prací pro Bigenda ani s klipy,“ řekne. „K tomu násilnému vniknutí došlo ještě předtím.“</p>

<p>„Zase tak násilné nebylo,“ odpoví Cayce. „Nic nerozbili. Nevím, jak se dostali dovnitř.“</p>

<p>„Jestli jsou to profíci, tak použili planžetovou pistoli. Toho by sis nevšimla. Vlastně by sis ničeho nevšimla ani tak, kdyby nepoužili prohlížeč a telefon. Ani jedno z toho není zrovna profesionální, ale to přejdeme. A Bigend říkal, že Dorotea pracovala v Paříži pro někoho, kdo se zabývá průmyslovou špionáží?“</p>

<p>„Ano. Ale myslel si, že je na mě vysazená z obavy, že mi Bigend nabídne místo, o které sama stojí. V londýnském Blue Antu.“</p>

<p>„A o bundě ani o tom bytě jsi mu neřekla?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„A naši chlapci mluví italsky. Jenže nevíme, jestli tady už byli, nebo je sem teprve někdo poslal. V letadle s námi neseděli, tím jsem si jistý. Dneska jsem sledoval, jak tě sledují. Těžko říct, jestli se ve městě vyznají. Měli auto s japonským řidičem.“</p>

<p>V přísvitu bambusových vláken z Edisonových žárovek studuje Cayce jeho výraz. „Dorotea o mně něco ví,“ odváží se. „Něco osobního. Trpím fóbií. Ví o ní jen rodiče, moje psycholožka, pár blízkých přátel. Děsí mě to.“</p>

<p>„Prozradíš mi, o co jde?“</p>

<p>„Mám alergii. Na určité značky.“</p>

<p>„Značky?“</p>

<p>„Už od dětství. Dokážu poznat, jak trh zareaguje na nové logo, a tohle k tomu bohužel patří.“ Cítí, jak rudne. Rozčiluje ji to.</p>

<p>„Můžeš mi dát příklad?“</p>

<p>„Třeba maskot Michelinu. A další. Nemusí to být staré značky. Vlastně se mi o tom špatně mluví.“</p>

<p>„Děkuju,“ řekne Boone velice vážně. „Nehodlám z tebe nic páčit násilím. Myslíš, že to Dorotea ví?“</p>

<p>„Určitě.“ Vypráví mu o druhé schůzce, o Bibendu, figurce na Damienově klice.</p>

<p>Boone se zamračí a beze slov dolije čaj. Zadívá se jí do očí. „Bude to tak, jak říkáš.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože o tobě něco ví, něco, čeho se nemohla domáknout jen tak. A stejně se toho domákla. Někdo si s tím musel dát hodně práce. Pak na tebe z obálky vytáhla ten obrázek a předvedla ti ho. Taky nechala na klice tu figurku, nebo tam s ní někoho poslala. Nejspíš tě tou postavičkou chtěla zahnat zpátky do New Yorku. Jenže ty ses nenechala, pak jsem se objevil já a teď tu sedíme a já si říkám, že ty dva, co tě sledují, určitě poslala ona.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„To bychom je museli vystopovat, což se nám už asi nepoštěstí, a vyrazit z nich všechno, co vědí, což by nejspíš nebylo nic moc. Takhle těžko říct. Můžu se ti mrknout na počítač?“</p>

<p>Cayce vytáhne iBook z tašky, položené na rohoži vedle ní, a podá mu ho. Boone ho postaví na nízký stolek vedle vlastního notebooku a z aktovky vytáhne úhledně smotaný kabel. „Toho si nevšímej, můžu se při tom normálně bavit.“</p>

<p>„Při čem?“</p>

<p>„Chci si ověřit, že ten počítač neodesílá každé stisknutí klávesy někam ven.“</p>

<p>„To dokážeš?“</p>

<p>„Dneska? Ne na sto procent.“ Oba kabelem spojené počítače už běží. Boone do toho svého založí cédéčko. „Od minulého září se to má s digitálním zabezpečením všelijak. Kdyby s tvým počítačem FBI prováděla věci, ke kterým se veřejně hlásí, poznal bych to. Kdyby zkoušeli něco, o čem nemluví, bylo by to něco jiného. A to mluvím jen o FBI.“</p>

<p>„FBI?“</p>

<p>„Příklad, nic víc. Spousta lidí má teď rozjetou spoustu akcí, nejenom Američané a nejenom tajné služby. Strašně vysoká hra, nedá se to stíhat.“ Klepe na její klávesnici a sleduje svůj monitor.</p>

<p>„Čí je to byt?“</p>

<p>„Marisy. Už jsem to říkal.“</p>

<p>„A Marisa je?“</p>

<p>Boone odlepí oči od obrazovky. „Moje bývalá.“ Cayce to nějak vycítila a bylo jí to proti srsti; teď je jí proti srsti, že je jí to proti srsti.</p>

<p>„Jsme kamarádi,“ dodá Boone a obrátí se zpátky k počítači.</p>

<p>Cayce nastaví ruku, otevře dlaň a odhalí Takiho číslo. „Tak co s tím uděláš?“</p>

<p>Boone se rozzáří. „Najdu společnost, která tam ten vodoznak vložila, jestli si to ovšem nedělali sami. Pak uvidím, co z nich vytáhnu. Jestli značkovali všechny útržky, měl by existovat účet. Jejich klient už bude k tvému tvůrci mít hodně blízko.“</p>

<p>„Prozradí ti ho?“</p>

<p>„Ne. Ale na co přijdu sám, to už je jiná otázka.“</p>

<p>Cayce ho nechá pracovat, srká čaj, v jantarovém světle Edisonových žárovek se rozhlíží po bytě, jehož velikost by Japonci udali jako „osm rohoží“, a proti své vůli musí myslet na jeho majitelku.</p>

<p>Na čele jí vyrostla boule a řízné šminky nejspíš dopadly neslavně. Nejradši by vyhledala dobře osvětlené zrcadlo a újmu posoudila, ale ovládne se.</p>

<p>Alespoň se necítí unavená, jetlagnutá ani obklopená zrcadlovým světem. Vlastně necítí nic. Navzdory událostem zřejmě v rozštěpu těla a duše postoupila do vyšší ligy. Ať její hladina serotoninu dospěla kamkoli, Cayce je tam doma.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>19.</strong></p><empty-line /><p><strong>MYSTIKA</strong></p>

<p>Noční strážný v hotelu vypadá jako mladší, o chlup nevlídnější verze Beat Takešiho, japonského režiséra, jehož existenciální gangsterky milovali hned dva její bývalí partneři. Na sobě má vzorový, úzce dopnutý černý blejzr, vypadá, jako by spolkl pravítko, a doprovází Cayce k výtahu a jejímu pokoji.</p>

<p>Dělá jí společnost, protože na recepci oznámila, že si zabouchla klíč. Hlídač má k opasku pevně přivázaný svůj vlastní, poctivě kovový, a tím jí odemkne. Podrží jí dveře, rozsvítí a gestem Cayce vybídne, ať vstoupí.</p>

<p>„Díky. Počkejte chvilku, prosím, než ten klíč najdu.“ Ve skutečnosti ho má v kapse ricksona, odkud jí vklouzne do dlaně, až bude potřeba. Prohledá koupelnu a šatník, nahlédne za černý nábytek a pak si všimne velké šedivé tašky, která leží v nohách postele a na boku má logo Blue Antu. Cayce se sehne, aby nahlédla do prostoru pod postelí, zjistí, že tam žádný není, v pokleku se napřímí a zamává na strážného klíčem, vlastně plastovou kartou s magnetickým proužkem. „Mám ho! Děkuju mockrát.“</p>

<p>Hlídač se ukloní a zavře za sebou. Cayce zamkne a dá dveře na řetěz. Čistě pro jistotu pak ještě s námahou přesune velké černé křeslo tak, aby se dveře daly otevřít jenom na škvíru, a hne si při tom krkem. Přemůže chuť se okamžitě schoulit a ztratit vědomí a otevře místo toho firemní tašku u postele. Uvnitř leží nenošená MA jednička od Ricksona, pečlivě zabalená v černém hedvábném papíru. Dnešní ráno jí přijde jako dávná minulost.</p>

<p>Z bundy, kterou má na sobě, znovu ucítí hojivý krém.</p>

<p>Vrátí nový exemplář do tašky, stáhne Luggage Label a svlékne se.</p>

<p>V nemocničním světle před zrcadlem se jí v koupelně zdá, že čelo nemá pohmožděné zas tak zle. Pozůstatky řízného make-upu by přirovnala k prvním pokusům pohřebáckého učně. Rozbalí kostku mýdla, připomene si, že nemá používat hotelový šampon, který má pro vlasy gajdžinů nevhodné pH, nezapomene pečlivě přepsat Takiho číslo z dlaně do hotelového poznámkového bloku a zavře se ve skleněném sprchovém koutě, velkém asi jako hongská kuchyňka Boonovy kamarádky.</p>

<p>Únavu sice nesmyje, ale hned si připadá čistší. Navlékne froté župan a rozhodne se objednat malou pizzu a šťouchané brambory. Nejaponské jídlo na uklidněnou.</p>

<p>Pizza chutná výborně, i když japonská je až dost, brambory jsou ovšem doslova lahůdka. Supersimulakrum západní klasiky, podobně jako rickson. K pití si Cayce objednala dvě láhve Bikklu a tu zbývající si právě otvírá k posledním soustům.</p>

<p>Musí si vybrat mail. Musí zavolat Pamele Mainwaringové a nechat se odsud vytáhnout, jakmile to bude možné. A vážně by měla zavolat Parkaboyovi.</p>

<p>Praští Bikklem na stůl a zapojí iBook do hotelového dataportu.</p>

<p>Jeden nový mail. Schránka se načte a Cayce uvidí, že je od Parkaboye.</p>

<p>Podivnost nejpodivnější</p>

<p>Otevře ho. Přišel s přílohou pojmenovanou WS.jpg.</p>

<p>Nemajíť žádného pokoje bezbožní. Dostali jsme od Takiho maily hned ze dvou netových kaváren a okamžitě po příchodu domů nás, chci říct Keiko, obšťastnil přílohou, kterou přeposílám.</p>

<p>Cayce otevře jpeg.</p>

<p>Mapa. Polámané téčko a v něm vepsané ulice a řady čísel. Cayce ten tvar připomíná kost ve steaku: svislá část kříže se nerovnoměrně zužuje, levé rameno má useknutý konec. Půdorys vyplňují bulváry, náměstí různých tvarů, podlouhlý obdélník naznačující park. Pozadí je světle modré, téčková kost šedá, linky černé, čísla červená.</p>

<p>Jestli byl Taki doteď zamilovaný, teď na něj přišla říje. Nebo naopak. V posledním záchvatu citů a snahy se zavděčit nám poslal tohle, údajně nejnovější objev Mystiků. Darryl, který má s těmi otaku společné geny, tvrdí, že náš hoch nebude přímo Mystik, ale bude s nimi nějak ve spojení – navrhuje hry pro japonské mobily, takže jim možná vynáší informace. Darryl mi vysvětlil, že na nejvyšší úrovni tihle kompjůtroví paňácové o nic jiného nehrají a že se Mystici možná nevrhli na klipy jako fanoušci, ale jednoduše chtěli být první, kdo rozlouskne nevyřešenou záhadu. Představuje si je jako buňku profesionálních infoteoretiků křížených s infofeťáky, prostě otaku, jak mají být. Možná pracují jako vývojáři u nějaké velké korporace nebo korporací. Možná od Takiho potřebují nějakou informaci. Ale to máš jedno, protože Takimu se nějak povedlo ten proud dat otočit a naše speciálně seštelovaná, psychosexuálně naváděná střela jménem Judy našla cíl. Ušetřím ti počítání a prozradím ti, že na mapě máš sto třicet pět čísel po třech čtyřmístných skupinách.</p>

<p>Cayce přejde mráz po zádech. Vstane, jde do koupelny, vrátí se s poznámkovým blokem.</p>

<p>8304 6805 2235</p>

<p>Položí blok vedle iBooku a začne studovat rudý příkrov číslic, zakrývající zčásti město ve tvaru T.</p>

<p>Tady. Úzké a křivolaké uličky přímo pod jejím číslem směřují do spodní části poloostrova, tvořícího svislý trám kříže. Cayce si musí připomenout, že na plánku vůbec žádný ostrov být nemusí, ani skutečný, ani smyšlený. Mohlo by jít o tečkový výsek z větší mapy. Ale ulice, pokud to tedy jsou ulice, jsou zarovnané podle okrajů…</p>

<p>Vzpomínáš na tu bílou obrazovku, když se políbí? Jako by nad nimi něco vybuchlo? Jestli čteš F:F:F, všimla sis určitě, že Britové teď nemůžou pustit z hlavy skopčácké bombardování. Různě dokazují, že se příběh odehrává ve čtyřicátých letech v Londýně, ale nic extra přesvědčivého. Ovšem ta bílá obrazovka. Sněžná slepota. Taki tvrdí, že „Mystik“ vytáhl mapu z tohohle. Jak můžeš nicotě vyrvat obraz, to se mě neptej, když se tahle otázka nejspíš táhne dějinami umění jako červená nit. Abych neodbočoval: na čem vlastně jsme? Jestli je v každém útržku jedno z těch čísel, můžeme je na mapě uspořádat a poprvé tak získat představu o jejich prostorovém umístění, a kdyby se nám povedlo vyluštit vodoznaky, třeba by na nás vypadlo zamýšlené pořadí. (Udělal jsem z nich databázi, vypadá to, že nejdou za sebou. Co když je tvoří nebo přidělují náhodně, možná obojí?) Darryl shání grafického bota, co by speciálně chroustal mapy.</p>

<p>Ve zmatku, vyčerpání, nezdravém vzrušení a dokonalé úctě se loučí</p>

<p>Parkaboy</p>

<p>Cayce upřeně hledí na město ve tvaru T.</p>

<p>Vytočí Pamelu Maimvaringovou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>20.</strong></p><empty-line /><p><strong>ÜBERKOSTI</strong></p>

<p>Probudí ji nemilosrdné cvrkání hodinek. Posadí se v obrovské posteli a chvíli si není jistá, kde je.</p>

<p>Šest ráno. Pamela Mainwaringová jí zařídila odlet z Narity těsně po poledni.</p>

<p>Cayce se ujistí, že na místní přerostlé obdobě rychlovarné konvice svítí červená kontrolka, oblékne si stejný bílý župan jako včera, postaví se k oknu, stiskem tlačítka roztáhne závěsy a zachmuřeně vyhlédne ven. Tokio leží na dně akvária naplněného dešťovým světlem. Větrem hnané kapky skrápějí okno jako výstřely z brokovnice.</p>

<p>V palácových zahradách sebou zlověstně zmítá přebujelý lišejník stromů.</p>

<p>Zazvoní mobil. Cayce se vrátí k posteli a vyhrabe ho z přikrývek.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Tady Boone. Co hlava?“</p>

<p>„Unavená. Volala jsem Pamele…“</p>

<p>„Já vím. Taky jsem jí volal. V půl deváté tě budu čekat v hale. Rezervoval jsem dvě místa ve vlaku.“</p>

<p>Začíná jí lézt na nervy, jak málo tady rozhoduje sama o sobě.</p>

<p>„Zatím,“ rozloučí se Boone.</p>

<p>Voda dovaří, zatímco se Cayce přehrabuje v občerstvení na vršku minibaru a hledá porci balené kávy.</p>

<p>Místnost s hotelovým fitkem je tak velká, jako by měla v první řadě sloužit k výkladu o perspektivě interiérů, a může se pochlubit reformátorem na pilates, vyvedeným v rádoby klasickém japonském stylu: černě lakované dřevo a podložky z něčeho, co vypadá jako žraloci kůže. Cvičení, sprchování, mytí vlasů i balení stihne Cayce tak, aby dorazila do haly v osm třicet.</p>

<p>Boone se objeví pár minut nato. Na sobě má černý plášť z koňské usně a kromě kožené diplomatky si nese jednu z těch hranatých tašek od Filsona, co vypadají jako L. L. Bean na steroidech.</p>

<p>Cayce uchopí neznačkovou korejskou tašku z nylonu a společně se kolem bambusového háje vydají k výtahu.</p>

<p>Vzbudí ji nabídka nahřátého ručníku.</p>

<p>Chvíli si myslí, že je pořád na cestě do Tokia a že to všechno byl jen sen.</p>

<p>To pomyšlení ji vyděsí natolik, až si hne s krkem, jak se prudce ohlédne po Boonovi. Ten si jako v hnízdě velebí v plně sklopené sedačce hned vedle a pravděpodobně spí. Vypadá podivně vyzmizíkovaně, jako každý, kdo si navlékne přes oči černou pásku.</p>

<p>Cestou na Naritu si neměli moc co říct. Cayce se prospala v hale, předtím ale musela projít bezpečnostní prohlídkou, která zahrnovala cétéčko bot a pohovor pod dohledem infračerveného zařízení, zaznamenávajícího drobné výchylky v teplotě kůže kolem očí. Kdyby zalhala o tom, jestli si balila sama, teoreticky jí to mělo do tváří vehnat neviditelný a nevyhnutelný mikroruměnec. Ovšem Japonci taky věří, že má krevní skupina vliv na osobnost, nebo alespoň věřili, když tu byla naposled. Boona naproti tomu procedura zaujala a prorokoval, že Cayce na přístroje brzy narazí i v Americe.</p>

<p>Při nastupování se mu svěřila, že přes Parkaboye dostala od Takiho ještě něco, ale že je teď na vysvětlování moc unavená a ukáže mu to, až se dospí.</p>

<p>Proč to dělám, říká si, proč si to nechávám pro sebe? Určitě proto, že s Boonem spolupracuje teprve krátce, ale dobře ví, že je za tím i něco, co cítila v tom bytě. Nechce se v tom moc rýpat. Taky si chce téčkové město nechat chvíli rozležet a Boone jí prostě přijde kapku vlezlý.</p>

<p>Tu mapu bych ale rozluštit měla, řekne si, tlačítkem přenastaví lehátko na lenošku a zdvihne z podlahy tašku s iBookem. Zapne ho, vyhledá Parkaboyův jpeg a otevře ho.</p>

<p>Nanejvýš jí přijde ještě záhadnější než prvně.</p>

<p>Taki. Je možné, že by si to všechno vymýšlel, aby udělal dojem na Keiko? Ale Parkaboy s Darrylem ho našli na japonské stránce, na které se o informaci zakódované v jednom z klipů zmiňoval už dřív. Keiko tehdy ještě neměli vymyšlenou. Ne, Taki je za nos nevodí. Na to je moc smutný případ. Cayce si představuje, jak o Keiko získával z mailů lepší a lepší představu, až se sebral, za někým zašel a kdovíjak, možná za nějakou tajemnou protislužbu, z něj dostal ten snímek vytažený z bílé obrazovky.</p>

<p>Ale je tak stydlivý, tak opatrný, že ho nepřinesl na setkání. Přinesl jenom číslo. Pak schytal zásah photoshopovanou fotkou Judy Tsuzukiové, vrátil se domů a odeslal plánek Parkaboyovi v domnění, že ho posílá své lásce s očima jako talíře a kotníky jako poník.</p>

<p>Cayce pomyslí na Ivy, soulskou zakladatelku F:F:F. Co ta by na to řekla?</p>

<p>Zamračí se, protože jí poprvé dojde, jak vstupem do Bigendových služeb a spoluprací s Boonem utrpěly její vztahy s fórem a fanoušky klipů vůbec. Dokonce ani Parkaboy, bez kterého by se nedostala tam, kde je, neví, o co jí vlastně jde a pro koho pracuje.</p>

<p>„Copak je to?“ tyčí se Boone najednou v uličce vedle ní. Černé tričko a páska přes oči, která mu visí na krku, vyvolávají dojem, že má na sobě kolárek. Kousek bílého papíru a kostým by byl úplný: mladý kněz s očima trochu opuchlýma spánkem.</p>

<p>Cayce přenastaví sedadlo do vzpřímené polohy a Boone využije malého sedátka pro návštěvy v jeho nohách. Podá mu iBook. „Takimu se ta fotka moc líbila. Nemohl ani počkat domů. Stavoval se cestou v internetových kavárnách a posílal Keiko maily. Když byl konečně u sebe, připojil tohle.“</p>

<p>„Není jich náhodou sto třicet pět?“ ukáže Boone na čísla.</p>

<p>„Osobně jsem je nepřepočítávala, ale je to tak. To, které mi předal Taki, je skoro vespod.“</p>

<p>„Asi svým umístěním odpovídají jednotlivým klipům. Takhle se ale virtuální světy nenavrhují. Ne když se tomu člověk víc věnuje.“</p>

<p>„A co když nevěnuje?“</p>

<p>„Kam tím míříš?“</p>

<p>„Co když člověk tvoří za pochodu? Proč bychom měli předpokládat, že tvůrce ví, co dělá?“</p>

<p>„Taky můžeme předpokládat, že to ví, ale dělá věci po svém. Návrháři prvních her na Nintendo je kreslili na dlouhé role papíru. Lepší způsob neexistoval, člověk je mohl celé rozvinout a prohlédnout si, co přijde. Bylo to dvojrozměrné prostředí, ubíhalo na obrazovce ze strany na stranu…“ Umlkne a zamračí se.</p>

<p>„Co je?“</p>

<p>Zavrtí hlavou. „Musím ještě zalehnout.“ Vstane, podá jí iBook a znovu usedne na své místo.</p>

<p>Cayce dál otupěle zírá na jpeg, notebook ji slabě hřeje do stehen a ona přemýšlí, co by měla udělat po příletu na Heathrow. Nové klíče od Damienova bytu má v obálce od Stasi a tu zase v tašce Luggage Label. Nejlepší asi bude se tam vrátit, i když ji o tom doznívající bolest čela nutí trochu pochybovat.</p>

<p>Mohl mezitím někdo na zámky vyzrát? O nájemnících zbylých dvou bytů má jen matnou představu, ale vypadalo to, že pravidelně chodí do práce. Někdo se mohl do budovy vloupat ve dne a byt si otevřít.</p>

<p>Ale jinak by se v Londýně musela ubytovat v hotelu, a i když by účet zaplatil Blue Ant, má hotelů plné zuby. Rozhodnuto, pojede do Camdenu. Rychlodráhou na Paddington a odtamtud taxíkem. Není co řešit. Zavře Takiho jpeg, odloží iBook a promění sedadlo zpátky v lůžko.</p>

<p>U východu z imigrační kontroly je čeká Bigend, jediná usmívající se tvář ve skrumáži zachmuřených šoférů s ručně popsanými lepenkovými cedulemi. „POLLARDOVÁ &amp; CHU“, stojí tlustým červeným fixem na té Bigendově.</p>

<p>Vážně vypadá, jako by měl přespočet zubů. Stetson má naražený příliš úhledně a oblečený je v pršiplášti, ve kterém ho Cayce viděla naposledy.</p>

<p>„Tudy, prosím.“ Nedá jinak, než že od Boona převezme vozík se zavazadly, a zatímco si Cayce s Boonem za jeho zády vyměňují pohledy, vede je podél čekajících taxíků a kuřáků, kteří po příletu vděčně pokašlávají nad první cigaretou. Hummera zaparkoval na místě, kde se za žádných okolností parkovat nesmí, jak si je Cayce dost jistá. Její společníci otevřou čtvercové dveře kufru a naloží zavazadla.</p>

<p>Bigend jí přidrží dveře na straně spolujezdce. Boone usedne za ni.</p>

<p>Cayce přihlíží, jak Bigend skládá obrovské parkovací povolení z plastu.</p>

<p>„Nemusel jste nás vyzvedávat, Huberte,“ řekne mu, jednak proto, že má dojem, že by něco říct měla, jednak proto, že je to naprostá pravda.</p>

<p>„Ale kdepak,“ odpoví Bigend nejednoznačně a vyrazí. „Chci slyšet všechno.“</p>

<p>A taky uslyší, hlavně od Boona, ale se dvěma důležitými výpustkami, jak si Cayce postupně uvědomí. V celém vyprávění se nevyskytne zmínka o rozbitém nose ani o Takiho jpegu. Nejdřív Boone objasní, že je do Tokia zavedla stopa, podle které mohl být alespoň v jednom klipu zakódovaný vodoznak.</p>

<p>„A byl?“ zeptá se Bigend zpoza volantu.</p>

<p>„Možná,“ odpoví Boone. „Máme dvanáctimístné číslo, které by mohlo být vytažené z jednoho segmentu.“</p>

<p>„A dál?“</p>

<p>„Cayce v Tokiu někdo sledoval.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Dva chlapi, možná Italové.“</p>

<p>„Možná?“</p>

<p>„Slyšel jsem je mluvit italsky.“</p>

<p>„Co byli zač?“</p>

<p>„To nevíme.“</p>

<p>Bigend našpulí rty. „Máte tušení,“ obrátí se na Cayce a krátce se s ní setká očima, „proč vás mohli sledovat? Nějaká nedořešená záležitost z dřívějška? Něco nesouvisejícího?“</p>

<p>„Doufali jsme, že nám na to třeba odpovíte vy,“ řekne Boone.</p>

<p>„Vy myslíte, že jsem Cayce nechal sledovat?“</p>

<p>„Na vašem místě bych to možná udělal, Huberte.“</p>

<p>„To je dost možné,“ konstatuje Bigend, „ale vy nejste já. Takhle já nepracuju, ne se svými partnery.“ Najeli mezitím na večerní dálnici a do svislého čelního skla najednou narazí dešťové kapky, takže Cayce napadne, že je pronásleduje tokijské počasí. Bigend zapne špachtlovité stěrače, upevněné nahoře místo vespod. Pak dotykem tlačítka o zlomek ubere tlak v pneumatikách. „Je ale pravda,“ dodá, „že když se mnou uzavřete partnerství, zvyšuje se pravděpodobnost, že vás bude sledovat někdo jiný. To je vám myslím jasné. Jedna z horších stránek života na výsluní.“</p>

<p>„Ale kdo mohl vědět, že jsme vaši partneři?“ zajímá se Cayce.</p>

<p>„Blue Ant je reklamní agentura, ne CIA. Lidé toho napovídají. I ti, kterým zaplatíte, aby mlčeli. Když například plánujeme kampaň, může mít utajení zásadní význam. Ale něco stejně prosákne. Prozkoumám to, zjistím, koho mohlo napadnout, že vy dva pro mě pracujete, ale prozatím mě víc zajímají ti dva domnělí Italově.“</p>

<p>„Ztratili se nám,“ vysvětlí Boone. „Cayce zrovna dostala od svého kontaktu to číslo a mně přišlo, že je nejvyšší čas se vypařit. Když jsem je pak hledal, slehla se po nich země.“</p>

<p>„A ten kontakt?“</p>

<p>„Ten jsem našla přes klipařskou komunitu,“ zjednoduší to Cayce.</p>

<p>„Přesně v tohle jsem doufal.“</p>

<p>„Pochybujeme, že by nám ten člověk ještě měl co nabídnout,“ nechá se slyšet Boone a Cayce se po něm udiveně ohlédne. „Ale jestli je ten vodoznak opravdový, mohl by to být dobrý začátek.“</p>

<p>Cayce hledí přímo před sebe a snaží se soustředit na obloukové pohyby stěračů. Boone Bigendovi lže, nebo mu něco zatajuje, a teď se v tom veze i ona. Letmo ji napadne, že by se mohla podělit o Doroteu a Asijské kurvičky a tím Boona vykolejit, ale nemá tušení, proč vlastně Bigenda klame. Možná k tomu má důvod, který by mu schválila. Jakmile se spolu ocitnou o samotě, musí si to s ním vy říkat.</p>

<p>Z dálnice uhnou do londýnského bludiště tak prudce, až Cayce zamrká. Rozsvěcují se pouliční světla.</p>

<p>Oproti Tokiu jako by tu všechno mělo jiné rozměry. Modelová železnice s odlišným měřítkem. Kdyby to ale měla vysvětlit, musela by Cayce přiznat, že ta dvě města si jsou nějak záhadně podobná. Možná, že kdyby byl předválečný Londýn postavený hlavně ze dřeva a papíru a pak shořel jako Tokio a musel se znovu postavit, tajemství, které v jeho ulicích cítila, by v nich nějak zůstalo, zašifrované v oceli a betonu.</p>

<p>Když ji musí její průvodci vzbudit před Damienovým domem, je z toho celá rozpačitá a popletená.</p>

<p>Boone jí donese tašku ke dveřím.</p>

<p>„Půjdu s tebou nahoru.“</p>

<p>„To nemusíš,“ odmítne. „Jsem unavená. Poradím si.“</p>

<p>„Zavolej mi.“ Před přistáním na Heathrow jí na sebe naťukal do telefonu hned několik čísel. „Ať vím, že jsi v pořádku.“</p>

<p>„Dobře,“ přikývne Cayce s pocitem idiota. Odemkne domovní dveře, vydoluje ze sebe úsměv a vejde.</p>

<p>V mezipatře si všimne, že stohy časopisů jsou pryč a černý pytel na odpadky s nimi.</p>

<p>Vyjde poslední schody, v ruce drží druhý německý klíč a už je skoro u Damienových dveří, když si všimne, že pod nimi proniká světlo.</p>

<p>Strne s klíčem v jedné ruce a taškou v druhé. Doléhají k ní hlasy. Jeden je Damienův.</p>

<p>Zaklepe.</p>

<p>Otevře jí mladá žena, vyšší než ona. Výrazné lícní kosti a nad nimi studený pohled obrovitánských, chrpově modrých a mírně zešikmených očí. „Prosím? Co potřebujete?“ zeptá se blondýna s přízvukem, který Cayce přijde hraný, jako by šlo o součást nějakého vtipu, ale podle výrazu zarputilého znechucení, který se ženě usadí kolem úst s dokonale tvarovaným, působivě plným dolním rtem, pochopí, že se mýlila.</p>

<p>Zpoza überkosti vyhlédne Damien – s čerstvě dorůstajícími vlasy na vyholené hlavě je v první chvíli dočista k nepoznání. Laškovně svou společnici vezme za ramena a přes jedno z nich se na Cayce zazubí.</p>

<p>„To je Cayce, Marino. Kamarádíme spolu. Kde jsi proboha byla, Cayce?“</p>

<p>„V Tokiu. Nevěděla jsem, že ses vrátil. Půjdu na hotel.“</p>

<p>Ale o tom nechce Damien ani slyšet.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>21.</strong></p><empty-line /><p><strong>VZPOMÍNKY MRTVÝCH</strong></p>

<p>Jak Cayce rychle pochopí, Marina Ščeglová je Damienova ruská produkční, a není to poprvé, co se Cayce některé jeho přítelkyni okamžitě znelíbila. Při pohledu na torza robotek si připomene, že nejhorší byla právě nána, která posloužila za předlohu těmhle krásným odlitkům.</p>

<p>Alespoň doteď.</p>

<p>Marinu naštěstí prakticky okamžitě odláká Wojtek, jehož přítomnost Cayce jednoduše přijme s nepřekonatelnou otupělostí, provázející několikanásobný jet lag, a Fergal Collins, Damienův irský účetní a daňový poradce, se kterým už se párkrát viděla. La Ščeglová se nechá znovu připoutat k Wojtkovu proslovu, do kterého se musel pustit už před Cayceiným příchodem. Zřejmě ho vede rusky, a to s kadencí a plynulou sebejistotou, které jeho angličtině rozhodně nejsou vlastní. Marina zřejmě není zrovna nadšená, ale nejspíš má pocit, že se ho sluší vyslechnout.</p>

<p>Wojtek má na sobě obvyklé skejtové oblečení ze sekáče, zato Marina je od hlavy k patě nastrojená v černých šatech, o kterých si Cayce odmítá připustit, že kompletně pocházejí z poslední kolekce od Prady. Oproti Marininým lícním kostem vypadají ty Wojtkovy ještě celkem neslovansky: jako by jí ty původní někdo nastavil ještě druhým párem. Vyhlížejí kavkazsky, ale spíš proto, že připomínají velehory, než že by tamodtud Marina nutně pocházela.</p>

<p>Cayce ji v duchu přirovná k rekvizitě z některého pokračování <emphasis>Matrixu.</emphasis> Mít větší prsa, mohla by se objevovat na krabicích her na hrdiny, určených pro puberťáky libovolného věku.</p>

<p>Fergal, dobrosrdečně masožravá odrůda podnikatele zahalená v rouše milovníka umění, se pohybuje hlavně v hudebních kruzích, ale s Damienem dělá, co Cayce svého kamaráda poznala. Teď usedne vedle ní na Damienův hnědý gauč a zeptá se, jak to v Tokiu vypadá po devalvaci.</p>

<p>„Víc jako teď než kdy dřív,“ odbude ho Cayce slavným Eisenhowerovým breptem, ke kterému se občas uchyluje, když nemá, co by řekla. Fergal se zakaboní. „Promiň, Fergale, málem jako bych tam ani nebyla. Dokončil Damien ten film?“</p>

<p>„Kéž by. Vrátil se schrastit peníze, vzít další tři kamery a větší štáb, a navíc,“ ztiší poněkud hlas, „si paninka asi chtěla zaletět do hlavního města.“</p>

<p>„Dělá mu produkční?“</p>

<p>„Říkáme jí tak, ale není to dost postsovětské. Stará se o blat.“</p>

<p>„O co?“</p>

<p>„Blat. U vás ve Státech byste myslím řekli, že má namazáno. Naše Marina oplývá konexemi. Tatíček vedl za starých snových časů hliníkárnu. Po privatizaci mu jako zázrakem spadla do klína, a mezitím si k ní přibral pivovar a investiční banku. Ten pivovar byl ale boží zásah, od prvního dne natáčení nám z něj v dodávkách lifrovali pivo. Damien byl rázem za hvězdu, a nebýt jeho, lemtali by tam všichni vodku.“</p>

<p>„Byl jsi tam?“</p>

<p>„Na jedno odpoledne,“ protáhne Fergal obličej.</p>

<p>„A dojmy?“</p>

<p>„Něco mezi tříměsíčním rockovým fesťákem v roce šedesát osm, hromadným vykrádáním hrobů a Coppolovou <emphasis>Apokalypsou.</emphasis> Nedá se to moc popsat, proto to taky láká našeho šampióna. Znáš toho Poláka?“</p>

<p>„Jmenuje se Wojtek.“</p>

<p>„Co je zač?“</p>

<p>„Umělec. Přespávala jsem tady v bytě a před odletem do Tokia u něj nechala klíče.“</p>

<p>„Ještě že ovládá tu její řeč a dokáže Marinu zabavit, aby se nepouštěla do té naší. Ale nepřijde ti, že se ji snaží sbalit?“</p>

<p>„Ne,“ ujistí ho Cayce. Wojtek právě vytahuje z tašky jeden ze svých zápisníků. „Snaží se z ní vyrazit peníze na projekt.“ Marina se s odmítavým posunkem zvedne a zavře se v ložnici. Wojtek se s úsměvem přesune ke gauči, v jedné ruce zápisník, ve druhé láhev piva. „Kde jste byla, Casey?“</p>

<p>„Pryč. Znáte Fergala?“</p>

<p>„Znám!“ usedne na gauč. „Damien telefonoval z letiska, ať přinesu klíče, tandori a pivo. Ta produkční, Marina, je moc interesující. Má známé v moskevských galeriích.“</p>

<p>„Vy umíte rusky?“</p>

<p>„Samozřejmě. Magda se v Rusku urodila. Já v Polsku. Otec byl stavební inženýr z Moskvy. Na Polsko si nevzpomínám.“</p>

<p>„Nářez!“ zavolá Damien z kuchyně. „To není korma, to je mana!“</p>

<p>„Pardon,“ omluví se Cayce, vstane a přesune se do žluté kuchyně, kde Damien trne nadšením nad půltuctem hliníkových misek, otevřených před ním na lince.</p>

<p>„Konečně něco jiného než zkurvený guláš!“ rozplývá se. „Na vykopávkách jsme jeli na guláši. Nebyly ledničky. Dělali ho nad ohněm skoro dva měsíce v kuse a jen do něj přihazovali. Taková jakoby šedivá instantní omáčka a v ní nějaké pochybné maso a vařené brambory. A chleba, vlastně. Ruské pečivo je super, ale tahle korma…“</p>

<p>Cayce ho obejme. „Damiene, nemůžu tady spát.“</p>

<p>„Neblázni.“</p>

<p>„Vážně. Brnkám tvojí přítelkyni na nervy.“</p>

<p>Damien se zazubí. „Ale nebrnkáš. Ona se s touhle náladou narodila. Ty za to nemůžeš.“</p>

<p>„Máš na holky pořád stejně mizernou ruku, jako když jsme se viděli naposled.“</p>

<p>„Bez ní ten film nedokončím.“</p>

<p>„A nebylo by to třeba jednodušší, kdybyste to navíc nedali dohromady?“</p>

<p>„Ne. Pak by z toho upřímně řečeno nebylo vůbec nic. Ona už je taková. Kdy přijedeš?“</p>

<p>„Kam?“</p>

<p>„Na vykopávky. Musíš je vidět. Jsou parádní.“</p>

<p>Věž šedých kostí. „To nejde, Damiene. Mám práci.“</p>

<p>„Zase u Blue Antu? Když jsi mi psala o těch klíčích, myslel jsem, že už máš hotovo.“</p>

<p>„Tohle je něco dalšího.“</p>

<p>„Ale vždyť jsi právě přiletěla z Tokia. Už jsi jednou tady, v patře je postel a já zítra zas letím. Kdybys šla na hotel, vůbec si jeden druhého neužijeme. Běž nahoru, prospi se, jestli to půjde, a já se postarám o Marinu.“ Usměje se: „Jsem na ni zvyklý.“</p>

<p>Hledat hotel a potom se do něj harcovat jí najednou přijde jako hrozná námaha. „Máš pravdu. Nemyslí mi to. Ale jestli odletíš do Ruska a ani mě nevzbudíš, zabiju tě.“</p>

<p>„Běž si nahoru lehnout. Kde jsi vůbec narazila na toho Wojtka?“</p>

<p>„Na Portobello Row.“</p>

<p>„Líbí se mi.“</p>

<p>Cayce má dojem, že nohy, na kterých stojí, nejsou její. Aby ji vynesly do patra, bude se s nimi muset dorozumívat plánovitěji než obvykle. „Je neškodný,“ řekne, aniž by věděla, co tím vlastně myslí, dojde si pro tašku a pak se vyškrábe do horního pokoje.</p>

<p>Úspěšně rozloží futon a zhroutí se na něj. Pak si vzpomene, že měla zavolat Boonovi. Vytáhne mobil a přes rychlou volbu vytočí jeho první číslo.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Cayce.“</p>

<p>„Kde jsi?“</p>

<p>„U Damiena. Je doma.“</p>

<p>Chvíle ticha.</p>

<p>„To rád slyším. Měl jsem o tebe strach.“</p>

<p>„Taky jsem o sebe měla strach, když jsi cestou z Heathrow věšel Bigendovi bulíky na nos. Co to mělo být?“</p>

<p>„Snažím se přizpůsobit situaci. Mohl o tom vědět, abys věděla.“</p>

<p>„Odkud?“</p>

<p>„To je vedlejší. Prostě mohl. Od koho třeba máš ten telefon, co teď nosíš?“</p>

<p>Pravda. „Zkoušel jsi, jestli se nepodřekne?“</p>

<p>„Za pokus to stálo.“</p>

<p>„Nelíbí se mi to. Jedu v tom s tebou, ani jsi mi nedal na vybranou.“</p>

<p>„Mrzí mě to.“ To určitě. „Potřebuju to jépégéčko,“ změní Boone téma. „Pošli mi ho mailem.“</p>

<p>„Je to bezpečné?“ zdráhá se Cayce.</p>

<p>„Taki ho mailoval tvému kamarádovi a ten ho přeposlal tobě. Jestli nás někdo špehuje tímhle způsobem, už ho dávno má.“</p>

<p>„Na co ho chceš?“</p>

<p>„Budeme s jedním kamarádem počítat anděly na špičce jehly.“</p>

<p>„Mluv vážně.“</p>

<p>„Zaimprovizujeme. Proklepneme si ho. Ukážu ho pár lidem, co jsou chytřejší než já.“</p>

<p>„Fajn.“ Nelíbí se jí, že ho ve všem poslechne. „Na tu adresu v iBooku?“</p>

<p>„Ne, na tuhle. Chu – tečka – B, zavináč...“ Cayce si ji zapíše.</p>

<p>„Co je to za doménu?“</p>

<p>„Moje bývalá společnost. Víc z ní nezbylo.“</p>

<p>„Dobře, posílám. Dobrou noc.“</p>

<p>„Dobrou.“</p>

<p>Aby mu obrázek doopravdy poslala, musí vytáhnout iBook a kabelem ho napojit na telefon. Zvládne to na autopilota, ve kterém má zjevně uložený správný postup, protože její zpráva pro chu.b okamžitě odejde.</p>

<p>Automaticky zkontroluje příchozí maily. Zase jeden od matky, tentokrát s nějakými neobvyklými přílohami.</p>

<p>Cayce ho otevře dřív, než si to stihne pořádně rozmyslet.</p>

<p>Tyhle čtyři útržky okolního ruchu náhodou zachytil student antropologie na newyorské univerzitě, když si 25. září u zátarasu na rohu Houstonské a Varickovy nahrával poznámky o plakátech s pohřešovanými osobami a podobně. Zjistili jsme, že páska je obzvlášť bohatá na EH, a různými metodami jsme z ní získali několik desítek zpráv.</p>

<p>„Trefil čumákem kachnu,“ odříká Cayce se zavřenýma očima, ale nakonec je musí zase otevřít.</p>

<p>O čtyřech z nich se domnívám, že pocházejí od tvého otce. Vím, že na FEH nevěříš, ale mám pocit, že jsou to vzkazy pro tebe, drahoušku, ne pro mě (dvakrát je mu jasně rozumět „Cayce“), a že budou naléhavé.</p>

<p>Takovéhle zprávy nejdou moc dobře rozklíčovat obvyklými postupy – ze záhrobí se dá nejlépe ovlivnit ta složka signálu, kterou obvykle označujeme jako „šum“, takže vylepšit odstup mezi ním a signálem znamená zprávu smazat. Když ovšem použiješ sluchátka a soustředíš se, uslyšíš, jak tvůj otec říká:</p>

<p>Soubor #1: Koloniál… [??] Věž světla… [světa?]</p>

<p>Soubor #2: Cayce… Jedno sto a… [část tvojí adresy?]</p>

<p>Soubor #3:… tady zima… Vietnam… [vyjednám?] Přehlédl…</p>

<p>Soubor #4: Cayce, ta kost… Výbuch, Cayce… [‚Ví bůh‘, navrhoval tu někdo, ale upřímně, toho by se tvůj otec nedovolával.]</p>

<p>Vím, že to ve tvém světě nemá místo, ale s tím už jsem se dávno smířila. To nevadí. V tom mém to ale místo má, a proto se tady v ROTW snažím odvést svůj díl práce. Tvůj otec se ti snaží něco sdělit. Upřímně řečeno, já už bych hlavně chtěla slyšet, kdy přesně, kde přesně a hlavně jak přesně skončil v záhrobí, protože bychom pak mohli najít nějakou DNA a dokázat, že je vážně po smrti. Úředně se to jeho zmizení nikam nehýbe, i když jsem vyměnila právníky a sehnala přes ně doklad o…</p>

<p>Cayce pátravě hledí na svou ruku, která mail od matky právě sama od sebe zavřela.</p>

<p>Nejde o to, že matka je blázen (Cayce tomu nevěří), ani o to, že věří v ty věci (třebaže slepě věří), dokonce ani o to, že údajné vzkazy jsou banální, útržkovité a nedrží pohromadě (už si na to zvykla, když jde o citaci FEH), ale o to, že Win takhle zůstává tuplovaně nemrtvý.</p>

<p>Mít příbuzného, který se ráno jedenáctého září vypařil na Manhattanu a o kterém přitom nejde dokázat, že mířil do blízkosti Světového obchodního centra nebo že k tomu alespoň mohl mít důvod, to je vleklá noční můra sama o sobě. O Winově zmizení se dozvěděli až devatenáctého, protože obvyklé policejní procedury se přerušily a jeho banka otálela, než vydala jména příbuzných. První fáze honu na otce musela Cayce vyřídit sama, Cynthia totiž ze strachu z létání zůstala na Maui ještě dlouho po obnovení komerčních letů. Devatenáctého se Winova tvář připojila k nespočtu dalších, se kterými musela Cayce po útocích každý den žít, a byla nejspíš mezi těmi, o kterých si student antropologie dělal poznámky, když mu Win (v Cynthiině světě) našeptal do membrány vzkaz z kdovíjakého záhrobí, ve kterém si ho její matka se svými havajskými kumpány představuje.</p>

<p>Kolem zátarasu na rohu Houstonské a Varickovy vyvěsila Cayce jeho podobiznu hned několikrát, v ochranném pouzdře z průhledného plastu – rozkopírovala si ji na pobočce FedExu, do které to měla ze svého předměstského bytu nejblíž. Win, který se objektivu důsledně stranil, možná z profesních důvodů, zanechal pozoruhodně málo fotografií, na kterých by byla jeho tvář pořádně vidět, a na té nejlepší, kterou vyhrabala, si ho její kamarádi občas pletli s mladým Williamem S. Burroughsem.</p>

<p>Na jednotlivých zastaveních nemyslitelné křížové cesty se tehdy postupně naučila poznávat další a další pohřešované.</p>

<p>Při tisknutí vlastních plakátů sledovala ve FedExu tváře cizích zesnulých, vynořující se z okolních kopírek a pak zavěšované do ročenky ztrát, které město utrpělo. Ani jednou si při vyvěšování nevšimla, že by někdo přelepil plakáty ostatních, a tenhle postřeh jí konečně umožnil se rozplakat, schoulená na lavičce na Union Square, kde u sochy George Washingtona hořely svíčky.</p>

<p>Vzpomíná si, že než jí z očí vytryskly slzy, od rodícího se památníku u Washingtonova podstavce přejížděla očima k té podivné soše před Virginem na druhé straně Čtrnácté ulice, k obřímu nehybnému metronomu, který nepřetržitě chrlil páru, a pak zase zpátky k organickým nánosům svíček, květin, fotografií a vzkazů, jako by odpověď, pokud nějaká existovala, měla vyplynout z jejich kontrastu.</p>

<p>A pak šla domů, celou cestu pěšky, do tiché jeskyně s modře vymalovanými podlahami, a odinstalovala program, který jí na počítači umožňoval sledovat CNN. Od té doby se na televizi skoro nedívala, a už vůbec ne na zprávy, pokud se toho mohla vyvarovat.</p>

<p>Jenže jak se ukázalo, její pohřešovaný se nepohřešoval jen tak, ale s přívažkem dalších problémů.</p>

<p>Kde byl její otec? Odešel z Mayfloweru a nevrátil se, a víc zřejmě nikdo nevěděl. Na radu matčina právníka najala soukromé detektivy, kteří obešli taxikáře, ale město ohledně Wingrova Pollarda utrpělo lokální amnézii. Zmizel tak důkladně a nenápadně, až možná nikdy nepůjde prokázat, že je po smrti.</p>

<p>Mrtví, říkávala její matka odjakživa, se pamatují. Ale na co? Cayce se nikdy neodvážila zeptat.</p>

<p>„Jsi vzhůru?“ Nad schody vykoukne strniště Damienových vlasů. „Vyrážíme do Brasserie. Nechceš se přidat?“</p>

<p>„Nechci,“ odmítne. „Budu spát.“ A úpěnlivě doufá, že je to pravda.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>22.</strong></p><empty-line /><p><strong>KAMUFLÁŽ</strong></p>

<p>Spánek ji pohltí rychle a stáhne hluboko, mezi útržky tak nespojité, že se ani nedají označit za sny, a pak ji zase prudce vyplivne nad hladinu.</p>

<p>Cayce leží ve tmě s rozbušeným srdcem a vytřeštěnýma očima.</p>

<p>Podsvícené hodinky jí prozradí, že nenaspala víc než pětačtyřicet minut.</p>

<p>V bytě pod ní je ticho. Vzpomene si, že všichni vyrazili do Brasserie, Damienovy oblíbené restaurace na Camden High Street.</p>

<p>Vstane, natáhne si džíny a svetr a naboso spajdá ze schodů asi tak, jak ji to podle jejích představ čeká, pokud se dožije osmdesátky. Tady už nestačí metafory o zpožděné duši, tělo začíná vypovídat službu.</p>

<p>Nahlédnutím do Damienovy ložnice zjistí, že Marina cestuje se zavazadly Louis Vuitton, těmi nefalšovanými a odpudivými exempláři, na kterých se jako vzor opakuje zakladatelův monogram a na které je Cayce silně alergická. Dva čerstvě pořízené kufry jsou otevřené a jestli dobře vidí, přetékají černými kousky od Prady. Stříbrná deka, která jí připomínala kuchyňské chňapky, se válí na zemi a na zmuchlaných prostěradlech leží pomačkaná vojenská bunda s kamuflážním vzorem zvaným tarn, pokud si ho Cayce neplete – terminologii pochytila ve světě skejtové módy. Rozezná většinu vzorů, a dokonce ví, že nejkrásnější je ten jihoafrický, s expresionistickými stříkanci kouřově slézové barvy, připomínajícími nesmírně krásnou exotickou krajinu za soumraku. Je tam německá kamufláž, nebo ruská? Anglická? Nevzpomíná si.</p>

<p>Navíc to slovo něco znamená i v angličtině. Něco z Poea. Mrtvá jezera?</p>

<p>V koupelně se úplně vyhne pohledu do zrcadla, má totiž strach, co by při stávajícím nedostatku serotoninu uviděla. Spěšně se osprchuje, osuší a oblékne, použitý ručník úhledně pověsí na sušák (Marina se vybarvila jako čuně) a ohrne nos nad horou drahé kosmetiky, která se rozlezla kolem Damienova umyvadla. Mezi šminkami ale zahlédne lahvičku prvotřídního kalifornského melatoninu, který je v Británii na rozdíl od Ameriky na předpis. Odsype si půl tuctu objemných želatinových kapslí béžové barvy, zapije je podivně chutnající londýnskou vodou z kohoutku, doplíží se zpátky nahoru a snaží se při tom přesvědčit, že je vyřízená mátoha (což nejspíš je) a že každou chvíli usne, jako když ji do vody hodí (o čemž má vážné pochybnosti).</p>

<p>Ale zadaří se, a tak se později může podivit, že se dočkala povrchního, ale milosrdně neobydleného spánku, byť melatoninem seprané žmolky neuronů všechen hluk a vřavu přece jen neutlumily.</p>

<p>Otevře oči a nad vrcholem schodiště znovu uvidí Damienovu hlavu. Její kamarád si na sebe vzal tu maskáčovou bundu, dopnutou až ke krku. „Promiň. Jen jsem tě šel zkontrolovat. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ tlumí hlas skoro do šepotu.</p>

<p>Cayce se podívá na hodinky. Sedm ráno. „V klidu,“ řekne. „Nic se nestalo. Už jsem vzhůru.“</p>

<p>„Marina ještě ne. Přispí si. Když nebudeme dělat randál a neprobudíme ji, můžeme si promluvit venku na kafi.“</p>

<p>„Pět minut.“</p>

<p>Hlava zmizí.</p>

<p>Flecktarn. Tak se tomu říká. Jako čokoládové vločky, rozhozené po konfetách barev loňského podzimního listí.</p>

<p>Za možnost posedět si u kávy se tady platí víc, než když si ji člověk odnese. V Tokiu to nejspíš bude totéž a Cayce si toho jenom nevšimla.</p>

<p>Prší a Damien si pod maskovací bundu vzal černou mikinu s kapucou. Kapucu si nechá nasazenou i teď, když spolu sedí v zadní části místní nápodoby Starbucks, a Cayce to vyhovuje, protože ji strniště na Damienově hlavě vyvádělo z míry. Co ho zná, nosil vždycky vlasy na ramena, rozdělené uprostřed pěšinkou, antiúčes ve stylu zasněných rockerů.</p>

<p>Jako za starých časů spolu sedí naproti výstupu z metra, na sobě mokré oblečení, před sebou extra velká latté.</p>

<p>„Co táta?“ Damienovy hnědé oči vykukují zpod černé bavlněné kapuce.</p>

<p>„Ani stopy. Máma je na Havaji a z prázdných míst na kazetách loví jeho vzkazy ze záhrobí, takže ta má jasno.“ Dokonce i jí samotné to zní divně, ale jak něco takového zaobalit?</p>

<p>„Kristova noho,“ zavrtí Damien hlavou se soucitem tak neskrývaným a přímočarým, že by ho nejradši objala. „To musí být děs.“</p>

<p>Cayce přikývne a usrkne z vysokého papírového kalíšku. „Máme problémy s pojištěním, i když to je snad jen otázka času.“</p>

<p>„Ale podle tebe je taky mrtvý?“</p>

<p>„Nikdy jsem o tom doopravdy nepochybovala. Ani nevím proč.“ Z hlubin téhle jasně osvětlené jeskyně uprostřed města vyhlédne ven na déšť a nepřerušovaný proud cizích lidí; v popředí fronta zákazníků a syčící pára.</p>

<p>„A sem tě přivedla zakázka od Blue Antu?“ Natočil pro ně několik reklam. Bigend ho údajně obdivuje. „Do Tokia taky?“</p>

<p>Zase se k němu otočí. „Chtěli, abych jim posoudila nové logo.“ Přidá jméno společnosti a Damien přikývne. „Pak věci nabraly jiný kurz.“</p>

<p>„Zní to, jako by ti moc nevyhovoval.“</p>

<p>„Taky že ne. Neptal ses, proč jsem ti vyměnila zámky.“</p>

<p>„Bylo mi to divné.“</p>

<p>„Návštěva. Nezvaná. Byla jsem zrovna pryč.“</p>

<p>„Někdo je vylomil?“</p>

<p>„Nic neponičili, aspoň na první pohled. Ale dostali se přes zamčené dveře. Nemůže někdo mít klíč?“</p>

<p>„Ne. Dával jsem si bacha. Nechal jsem je při renovaci vyměnit až nakonec.“</p>

<p>„A možná ti nasadili do počítače štěnici,“ vzpomene si Cayce, jak jí Boone kontroloval iBook.</p>

<p>„Tam se toho dozvědí. Tušíš, kdo to mohl být?“ Ani se moc nezlobí, spíš je zvědavý. Vlastně se nezlobí vůbec. Cayce věděla, že se nerozčílí. Damiena na nějaké abstraktní úrovni fascinují lidé a jejich činy, o dost méně už jejich pohnutky.</p>

<p>Vypráví mu o Dorotee, ricksonu a Asijských kurvičkách. O výměně zámků. Pak o druhém setkání s Doroteou. O maskotovi Michelinu na schůzce a o panáčkovi na klice.</p>

<p>„Moment. Tohle ty přece nevykládáš na potkání.“</p>

<p>„Nevykládám.“</p>

<p>„Tak kdo to všechno ví?“</p>

<p>„To máme… Tebe, pár dalších dobrých kamarádů, tři nebo čtyři bývalé partnery, co jsem jim to radši říkat neměla, jednoho psychiatra a dva psychology.“</p>

<p>„A v Tokiu jsi byla proč?“</p>

<p>„Kvůli Bigendovi. Pase po tvůrci těch klipů.“ Damienovi chvíli trvá to strávit. Patří k lidem, na které kouzlo klipů nepůsobí. Cayce ví, čím to je: Damien si jako tvůrce vystačí sám, je posedlý prací na vlastních klipech. „Říkal proč?“</p>

<p>„To přímo ne, ale je přesvědčený, že ty útržky jsou něco velkého a totálně neotřelého, na co se potřebuje co nejdřív přisát.“</p>

<p>„Tak na tomhle teď děláš pro Blue Ant?“</p>

<p>„Ne. Bigend tvrdí, že jsme partneři. Já, on a jeden americký odborník na zabezpečení počítačů, Boone Chu.“</p>

<p>„Bunču?“</p>

<p>„Boone, jako Daniel Boone. Chu. S ch.“</p>

<p>„A už ti to něco přineslo?“</p>

<p>„Hlavně bolení hlavy, ale nebýt toho jet lagu, asi bych měla nájezd na slušnou paranoiu.“ V hrubých obrysech mu nastíní zážitky z Japonska – podrobnostem o Parkaboyovi a Takim se vyhne a Boona i předpokládané Italy přiblíží co nejstručněji.</p>

<p>„Ty jsi mu dala čelíčko?“</p>

<p>„Ne, hlavičku.“</p>

<p>„U nás se tomu říká čelíčko. Nebo říkávalo. Neuvěřitelné. Nikdy by mě nenapadlo, že se k tomu budeš muset uchýlit.“</p>

<p>„Mě taky ne.“ Kolem nich se nad kávou vybavují hosté s mokrými a ledabyle složenými deštníky. Změtí hlasů pronikne ukázkový glasgowský přízvuk, dožadující se extra velkého latté. Damien ho taky zaslechne a zazubí se.</p>

<p>„A co ty?“ změní Cayce téma. „Zdá se, že tě ten projekt úplně pohltil, možná víc než slečna producentka.“</p>

<p>„Občas si říkám, jestli by nebylo jednodušší spát s jejím otcem. Je to starý nový Rus. V podstatě si nahrabal tunelováním vlastní ekonomiky, ale v tom není žádná pořádná budoucnost. Rusko má HDP na úrovni Holandska, ale jde to nahoru. Tihle noví Rusové touží být transparentní: vážně svým firmám vedou účetnictví, platí daně. Zjistili, že si tak jde nasyslit ještě víc. Není žádná náhoda, že se Putin odjakživa označuje za právníka. Má pravdu. Ale Marinin tatík je ze staré školy, a to my zrovna potřebujeme. Vyřídit to se skutečnými majiteli pozemků, na kterých kopeme, držet stranou milicionáře…“</p>

<p>Jednou rukou zaklepe na dřevo, zatímco druhou pozdvihne šálek a napije se.</p>

<p>„Fergal povídal, že jste se vrátili shánět další investice?“</p>

<p>„Vyřešeno. Měli jsme se sponzory schůzku teď v Brasserii.“</p>

<p>„Penězům od starých nových Rusů se vyhýbáš?“</p>

<p>„Jako čert kříži. Myslím, že budeme točit ještě tři týdny a hotovo.“</p>

<p>„To nemáš strach zaplést se s kmotrovou dcerou?“</p>

<p>„On není mafián,“ ohradí se Damien dotčeně, i když Cayce jenom žertovala. „Jen menší oligarcha. Vycházím s Borisem jedna báseň. Vlastně bych řekl, že je rád, že má od dcerunky pokoj.“</p>

<p>„Tak pozor, aby si na to nezačal moc zvykat.“</p>

<p>„Děsíš mě.“ Dopije latté. „Ale na tvém místě bych byl ještě vyděšenější. Návrh na spolupráci od Huberta Bigenda by jednoho postrašil, i kdyby šlo zrovna všechno ostatní jako na drátkách.“ S tím vstane, Cayce ho napodobí a z opěradla židle vezme Luggage Label.</p>

<p>„Co tě dneska čeká?“</p>

<p>„Odpoledne letíme do Petrohradu. Musím dohlédnout na to, kam přijde bagáž a noví kameramani. A na Marinu. Je to Tupolev sto padesát čtyři. Dostat Marinu do ruského letadla je občas porod. Fergal drží rozpočet hodně na uzdě. Musím to zařídit tak, abych na konci vlastnil alespoň ten film, a kdo ví, jestli to vyjde. Co ty?“</p>

<p>„Jdu na pilates. V kolik letíte?“</p>

<p>„Ve čtrnáct dvacet pět.“</p>

<p>„V tom případě se vám nebudu motat pod nohama. Nevadí ti, že jsem tu byla, kvůli té vloupačce?“</p>

<p>„Jinam bych ti jít nedovolil.“</p>

<p>Venku pod markýzou jí položí ruku kolem ramen. „Poradíš si? Valí se na tebe spousta věcí a celé je to nějaké pošahané.“</p>

<p>„Poradím si. Ráda jsem tě viděla.“</p>

<p>„Já vím,“ mávne na černý taxík. „Chci říct jasně já tebe taky!“ Taxík zastaví, Damien jí podrží dveře a letmo ji políbí na tvář. Cayce nastoupí a Damien zabouchne.</p>

<p>„Neal’s Yard,“ řekne Cayce.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>23.</strong></p><empty-line /><p><strong>ŠULÍNI</strong></p>

<p>Na odchodu z pilates studia v Neals’s Yard se pokusí přetransformovat v obyčejnou zbloudilou turistku, když ví, že se jí to nikdy nepovede. Uvědomuje si, že je na tom stejně jako Magda s jejími nepříliš košer pokusy o šíření mikromemů, které jí zadala dceřiná společnost Blue Antu. Je a byla spolupachatelka, i když těžko říct čeho přesně. Toho něčeho, kvůli čemu se Londýn a New York pořád víc podobají jeden druhému, něčeho, co rozpouští membrány mezi zrcadlovými světy.</p>

<p>Cayce se až příliš dobře vyzná v metodách, kterými jde zboží vyslat do světa, a občas ji napadne, jestli se neukrývají už málem za vším. Tyhle myšlenky přejdou, utěšuje se, jsi jen rozmrzelá, to ta zpožděná duše. Oslabená část jejího já už se navíjí a stačí, když jednoduše půjde dál, zvykne si na Londýn a dá svému tělu najevo, že ví, kde je.</p>

<p>Přestalo pršet, ale z markýz a okenních říms pořád kape a na nylonu nového ricksona ulpívají korálky vody. Cayce nepřítomně položí ruku na místo, kde by měla být páska, ale nenahmátne ji. Díra je pryč. Historie smazaná dosazením identického předmětu.</p>

<p>Přála by si v tu chvíli, aby se stejně snadno daly vyměnit životy, ale ví, že by to ničemu neprospělo. Bez ohledu na to, jak podivný směr věci naberou, je to dost možná právě ta konkrétní míra podivnosti, co odlišuje život jednoho člověka od všech ostatních. Jejímu životu nikdy nechyběla dávka podivnosti, ale má pocit, že některé věci, zvláště ty, které se jí staly v poslední době, patří někomu jinému. Cayce nikdy nemyslela na tajné chodby a zadní vrátka, přišlo by jí to totiž jako křivárna, doznání k hluboce zakořeněné neupřímnosti, kterou v sobě nenachází. Ještě nikdy se jí nikdo nevloupal do bytu, nesledoval ji, nechtěl ji oloupit. Za celou dobu, kterou ve službách komodifikátorů strávila honbou za trendy v ulicích celého světa, se jí to nestalo. Proč teď? Co se zvrtlo?</p>

<p>Nebo že by šlo prostě o to, napadne ji, že zatímco sledovala padající lístek, nabrala celá planeta tak odlišný kurz, že už nic není jako dřív? Možná, že její představy o tom, jak by měl život fungovat, nemají žádnou oporu a jsou tím nesmyslnější, čím dál za sebou nechává ten výhled z okna v SoHo Grand.</p>

<p>Zastaví a zírá přes sklo na bundu ve výloze Duffer of St. George. Cvičí s ní nedostatek serotoninu a najednou se otřese při vzpomínce na to, jak ji útočník v Roppongi hrubě popadl zezadu. Strach a leknutí se dostaví teprve teď, jako by jí vnitřnosti sevřela ledová ruka.</p>

<p>„Trefil čumákem kachnu.“ O tom druhém grázlovi to vlastně platí doslova, až na to, že trefil čumákem Cayce. Kdo ví, kolikátkou si to jeho nos hasil.</p>

<p>Jídlo. A pořádný oddech od všech zběsilostí. Cayce se prochází, dokud nenajde krámek se sendviči, malý a předglobalizační, ale zároveň poměrně na úrovni, nohy ji totiž donesly do St. Martin’s Lane. Nechá si na úzkou bagetu naložit vajíčkový salát, k němu si dá překapávanou kávu a obojí si vezme ke stolku u okna, kde se posadí a s výhledem na ulici sendvič sní.</p>

<p>Poprvé Covent Garden viděla, když ji po něm Win vedl za ruku po vydatné chumelenici, a teď se rozpomene, jak tehdy Londýn tajnosnubně mlčel, jak neuvěřitelné ticho ho opředlo, na to, jak jí pod nohama křupala sněhová břečka a s jakým zvukovým doprovodem padaly z drátů nad hlavou lichoběžníkové kusy tajícího sněhu. Win jí řekl, že teď vidí Londýn takový, jaký býval kdysi, protože většina aut byla schovaná a všechno moderní zmizelo pod bílou peřinou, v jejíchž obrysech vyniklo cosi starodávnějšího. Toho dne v dětství pochopila, že se Londýn neskládá z budov, postavených jedna vedle druhé, jak jí připadala města v Americe, ale že představuje opravdové, souvislé bludiště, jednolitou, rozrůstající se a tím pádem stále živoucí strukturu cihel a kamene.</p>

<p>V tašce jí zazvoní firemní mobil. Cayce si vynadá, že ho nechala v hlasitém režimu, aby ji mohl vytrhnout ze zamyšlení, a vyloví ho. Čeká, že volá Boone.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Cayce. Jak se máte? Prospala jste se?“ Bigend.</p>

<p>„Prospala.“</p>

<p>„Kde jste?“</p>

<p>„V Saint Martin’s Lane.“</p>

<p>„Tak to je kousek! Stavte se v Blue Antu, musíme si promluvit.“</p>

<p>Základní obchodní instinkt přiměje Cayce potlačit zaúpění, ale jen tak tak. „Kdy?“</p>

<p>„Co nejdřív.“</p>

<p>„Snídám.“</p>

<p>„Tak až dosnídáte. Pošlu auto.“</p>

<p>„To nedělejte.“ Musí nahnat co nejvíc času, který by jí umožnil jakž takž akcelerovat na Bigendovu rychlost. „Potřebuju se projít.“</p>

<p>„Co nejdřív,“ zavěsí Bigend.</p>

<p>Vzápětí mobil zazvoní znovu.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Parkaboy. Kde jsi?“</p>

<p>„V Saint Martin’s Lane.“</p>

<p>„V Londýně? Potřebuju s tebou něco probrat. Objevil se problém. S Judy.“</p>

<p>„Judy?“</p>

<p>„S Judy Tsuzukiovou. S Keiko.“</p>

<p>„S tou vyfocenou holkou?“</p>

<p>„Jo, s tou rozhlednou. Ráda si dá po práci skleničku, takže začala chodit k Darrylovi, no a když přijde na holky, je Darryl krapet retard. Nalije jí a zkusí ji ohromit tím, jak velký má počítač. To nezabere, tak se začne naparovat, jaký je lingvista a jak jejími fotkami rozštípal jednoho japonského tupouna. Přečte jí úryvky z Takiho mailů. Ona vypění, představ si tu žirafu v kožené barové minisukýnce, a myje mu hlavu, že je šulín a jak to může udělat tomu Japoncovi, co jí posílá nejhezčí psaníčka, co kdy dostala.“</p>

<p>„Ale vždyť si o ní myslí, že je školačka!“</p>

<p>„Já vím, ale Judy má naváto, takže je Darryl šulín –“</p>

<p>„Ty taky. A já jsem taky šulín, že jsem se do toho nechala navézt.“ Ode dveří se po ní otočí dvě vcházející postarší Britky a zase se odvrátí.</p>

<p>„Metafyziku rozebereme potom. Problém je ten, že Judy je toho chudáka líto, je vytočená na Darryla a tím pádem i na nás a hodlá Takimu odepsat. Hodlá mu poslat další fotky, tentokrát rovnou v příloze, aby měl radost. Tohle Darrylovi vpálí, a kdyby se hodlal cukat, naběhne do novin za redaktorem z <emphasis>Chroniclu,</emphasis> co s ním dřív chodila, a vysype mu historku o úchylném hackerovi ze San Franciska, co šije boudu na týpka v Tokiu, protože z něj chce vytáhnout něco o těch webových klipech.“</p>

<p>„Ona o tom ví?“</p>

<p>„Je to jasné z přeložených mailů. Odnesla si je od Darryla a pěkně je přelouskala.“</p>

<p>„A co já s tím mám dělat?“</p>

<p>„Poradit mi, jak se jí máme zbavit.“</p>

<p>„Nijak. Nejde to. Nechte ji napsat Takimu.“</p>

<p>„Děláš si srandu?“</p>

<p>„Ani v nejmenším. Jestli to nehodláte vzdát, zkuste ji udržet v roli. Nezapomínej, že ji Taki miluje takovou, jaká jste mu nakukali, že je.“</p>

<p>„Toho jsem se bál. Vlastně jsem dospěl skoro přesně k tomuhle. Jen se mi příčí, že ztratím opratě, chápeš?“</p>

<p>„Nejspíš jsi je nikdy pořádně nedržel a jen sis to namlouval.“</p>

<p>„S šulínem Darrylova formátu za parťáka se není co divit. Co to téčko?“</p>

<p>„Někdo to zkoumá.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Známý jednoho známého. Pořádně nevím.“</p>

<p>„Není ti nic? Zníš dost utahaně.“</p>

<p>„Taky že jsem, ale nic mi není.“</p>

<p>„Tak zatím. Čus.“</p>

<p>Upírá oči na telefon a hlavou jí táhne, co je asi Parkaboy zač, samozřejmě kromě toho, že je Parkaboy, kousavý a zažraný klipař-teoretik. Co dělá, když se nevěnuje klipům? Cayce nemá tušení, stejně jako nemá tušení, jak může vypadat nebo jak se stalo, že se tak vytrvale pokouší lépe porozumět útržkům. Neví, jak je to možné, ale poslední dobou jí přijde, že vesmír a F:F:F jsou jedno a totéž, že se fórum zhmotnilo. Texaská barmanka japonského původu, nakrknutá na Darryla alias Musašiho, do toho krásně zapadá.</p>

<p>Ale těší ji, že není sama, komu se nelíbí, co Takimu provedli.</p>

<p>Mobil jí znovu zazvoní poblíž Blue Antu.</p>

<p>„Kde jste?“</p>

<p>„Skoro tam. Dvě minuty.“</p>

<p>Bigend zavěsí.</p>

<p>Cayce drží tempo a mine galerii, kde jí ústřední modrý obrazec na velkém abstraktním plátně připomene Takiho kost ve tvaru T. Co to má být? Proč to schovávat v tom záblesku světla? Co se ještě může skrývat v ostatních útržcích?</p>

<p>Právě ve chvíli, kdy se natáhne po tlačítku firemního interkomu, otevře hlavní vchod tmavovlasý muž ve slunečních brýlích s nosem složitě vyspraveným páskou tělové barvy. Na okamžik se zarazí, zaujme obranný postoj a pak se náhle protáhne kolem její natažené ruky a odsprintuje směrem, odkud právě přišla.</p>

<p>„Ha,“ podiví se Cayce a se zježenými chlupy na zátylku zachytí dveře, než se stihnou zavřít.</p>

<p>Vejde.</p>

<p>„Čekají vás nahoře,“ informuje ji s úsměvem mladá recepční a piercing po straně nosu se jí zaleskne.</p>

<p>„Šulíni,“ ohlédne se Cayce ke dveřím. „Co byl zač ten člověk, co právě odešel?“</p>

<p>Recepční se zatváří zmateně.</p>

<p>„Ten s páskou přes nos.“</p>

<p>Dívce se po tváři rozlije úsměv: „Franco. Řidič, vozí Doroteu od Heinziho a Pfaffa. Měl nehodu.“</p>

<p>„Dorotea je tady?“</p>

<p>„Čeká na vás,“ usměje se dívka. „Třetí patro.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>24.</strong></p><empty-line /><p><strong>KYPR</strong></p>

<p>Ve třetím patře narazí hned u schodů na nezvykle mrzutého a roztěkaného Bernarda Stonestreeta, jehož vrabčí hnízdo a bezchybně pomačkaný oblek jí až příliš živě připomenou poslední návštěvu tady.</p>

<p>„Zdravím,“ přemůže Bernard rychle rozpaky a přivítá ji. „Říkal jsem si, kde jste. Máte schůzku s Hubertem a Doroteou?“</p>

<p>„Už to tak bude.“</p>

<p>„Všechno v pořádku?“ Její tón mu zřejmě dělá starosti.</p>

<p>„V nejlepším,“ ucedí Cayce.</p>

<p>„Celkem překvapení, viďte?“ ztiší Bernard trochu hlas, i když je nemá kdo slyšet. „Myslím s Doroteou.“</p>

<p>„Co s ní?“</p>

<p>„Nabral ji do grafického na komunikaci s klienty. Všechno tím postavil na hlavu, od začátku trval na tom, aby grafikové pracovali se zadavateli přímo.“ Do tváře se mu při řeči vkrade náznak zatrpklosti. „Zkušeností má Dorotea samozřejmě dost.“ Pokrčí rameny, takže se dokonalé vycpávky černého saka výmluvně zvednou a zase klesnou. „Dala o tom vědět Heinzimu – dneska ráno.“</p>

<p>„Kdy ji Bigend najal?“</p>

<p>Stonestreet působí překvapeně. „Dneska ráno. Právě jsem se to dozvěděl.“</p>

<p>„Kde jsou?“</p>

<p>„Jak jsme měli schůzku. Támhle,“ ukáže k jedněm dveřím.</p>

<p>Cayce se kolem něj protáhne.</p>

<p>Otevře naznačené dveře.</p>

<p>„Dobrý den!“ Bigend si zabral Stonestreetovo místo v čele dlouhého stolu a Dorotea usedla opodál po jeho levici, blíž ke Cayce. Naproti sobě má Boona.</p>

<p>Ani on, ani Dorotea nic neříkají.</p>

<p>Cayce za sebou práskne dveřmi.</p>

<p>„Cayce –“ osloví ji Bigend.</p>

<p>„Ticho!“ Není to hlas, který by slýchala často, ale když už zazní, pozná, že patří jí.</p>

<p>„Cayce –“ zkusí to tentokrát Boone.</p>

<p>„Co to má do prdele znamenat?“</p>

<p>Hubertus pootevře ústa.</p>

<p>„Vy jste ji najal? Teď před chvílí?“ namíří Cayce prst na Doroteu.</p>

<p>„Samozřejmě by si po vás nikdo netroufl chtít, abyste zůstala v klidu,“ poznamená Dorotea ledově klidným tónem. Její černošedé oblečení působí hebkým dojmem, ale vlasy má dozadu stažené pořád stejně upjatě.</p>

<p>„Ten chlap,“ obrátí se Cayce v půlce věty na Bigenda, „co mě přepadnul v Tokiu –“</p>

<p>„Franco,“ skočí jí Dorotea do řeči polohlasem.</p>

<p>„Ticho!“</p>

<p>„Dorotein řidič,“ řekne Bigend, jako by se tím všechno vysvětlovalo. Na Cayce působí ještě samoliběji než obvykle.</p>

<p>„Zloděj,“ prskne Cayce.</p>

<p>„A co chudák Franco dělal, když na vás narazil?“ zeptá se Dorotea.</p>

<p>„Zdrhnul.“</p>

<p>„Polekal se,“ odtuší Dorotea. „V Tokiu mu doktoři řekli, že kdybyste byla o pár čísel menší, mohla jste ho zabít. Vrazit mu nosní přepážku do předního mozku, jestli se tomu tak říká. Má otřes mozku, monokly na obou očích, musí dýchat pusou a nejspíš bude muset na operaci.“</p>

<p>Dorotein konverzační tón Cayce zarazí, stejně jako obsah jejích slov.</p>

<p>„Má teď od řízení pauzu,“ zakončí Dorotea. „Alespoň u mě.“</p>

<p>„A místo toho se dal na zlodějnu?“ Ale původní hlas se někam vytratil. Cosi naskočilo zpátky do vyjeté drážky. Zamrzí ji to.</p>

<p>„Je mi to líto,“ tvrdí Dorotea. „Kdybych tam byla, vůbec by k tomu nedošlo. Franco nebývá takový ranař, ale někdo chtěl vidět výsledky.“ Nějak se jí podaří vyvolat dojem, jako by krčila rameny, aniž by to tak doopravdy bylo.</p>

<p>„Cayce,“ ozve se Hubertus, „vím, že vás to rozrušilo, ale nechtěla byste se prosím posadit? Máme tu rozběhnuté moc plodné setkání. Vykládáme karty na stůl. Dorotea má dobré ponětí o všem, co se děje, a zdá se, že vás se to bezprostředně týká. Velice bezprostředně, protože Dorotea s vámi měla co do činění už před tou výměnou loga, nebo alespoň před našimi schůzkami tady. Jen – se posaďte.“</p>

<p>Cayce popuzeně zaznamená, že Boone, oblečený ve svém starém černém kabátě, sice všechno pozorně sleduje, ale nedává na sobě nic znát a nasadil prvotřídní tvář čínského hráče pokeru. Nepíská si, ale tváří se, jako by to dělal.</p>

<p>Cayce si uvědomí, že dospěla k nějakému rozhodnutí, když by přesně nedovedla říct k jakému. Odsune si židli v čele stolu a usedne, ale nezastrčí nohy pod desku. Kdyby potřebovala vstát a odkráčet, ušetří si tím jeden pohyb.</p>

<p>„Tady Boone usoudil,“ vysvětlí Bigend, „že mě musí o vašich potížích s Doroteou informovat a říct mi, o čem víte, že vám provedla, a o čem to jenom předpokládáte.“</p>

<p>„Předpokládám?“</p>

<p>„A do puntíku správně,“ opře se Bigend. Teď už se bez stetsonu neobejde, pomyslí si Cayce. Začal na něj spoléhat. „Chovala se k vám obhrouble a nepřátelsky, propálila vám bundu, poslala Franka s komplicem do bytu vašeho přítele a nechala je tam na počítač nainstalovat program, zaznamenávající úhozy na klávesnici. Schválně vám při druhé schůzce ukázala obrázek, o kterém věděla, že vás rozhodí, a nalíčila před byt vašeho přítele figurku, kterou vás rovněž chtěla postrašit. Abych nezapomněl, telefon vašeho přítele je taky napíchnutý a Franco vás opakovaně sledoval, například když jste se poprvé setkala s Boonem a šla s ním na procházku. A samozřejmě v Tokiu.“</p>

<p>Cayce probodne Boona pohledem, kterým mu chce oznámit, že si to s ním v příhodné chvíli vyřídí, a pak se obrátí zpátky k Bigendovi:</p>

<p>„A dál? Přeskočilo vám, Huberte? Po tomhle všem jí dáte místo?“</p>

<p>„Přesně tak,“ přikývne Bigend trpělivě. „Potřebujeme ji totiž na naší straně. Toho jsme dosáhli,“ pokyne Dorotee.</p>

<p>„Cayce, pro mě je to otázka kariéry,“ pronese Dorotea a na „kariéru“ položí důraz, jaký se v dřívějších dobách častěji kladl na „víru“. „Potřebuji se uchytit v Blue Antu a Hubertus to ví.“</p>

<p>„Ale Huberte,“ protestuje Cayce, „co když je Dorotea…“</p>

<p>„Ano?“ opře se Bigend v předklonu dlaněmi o stůl.</p>

<p>„Prolhaná čubka?“</p>

<p>Z Bigendova zachichotání vstávají chlupy na těle. „Koneckonců děláme v reklamě,“ usměje se majitel Blue Antu. „Ale vy mluvíte o loajalitě, ne o upřímnosti, a já chovám hlubokou a prostinkou důvěru v to, že Dorotea vždycky zůstane loajální…“ Otočí se na Italku a z jeho výrazu náhle vyprchá všechna vřelost: „… ke své kariéře.“</p>

<p>Cayce mu zdráhavé musí dát za pravdu.</p>

<p>Koupil si Doroteinu věrnost za cenu, kterou jí doslova nemohl nabídnout nikdo jiný, za místo v Blue Antu s vyhlídkou na bleskový kariérní postup. Jakmile si to Cayce uvědomí, začne ji najednou výsostné zajímat, co vlastně Dorotea ví.</p>

<p>„V tom případě mi povězte,“ osloví ji a okázale při tom ignoruje Boona, „co pro mě podle Huberta máte tak zajímavého.“</p>

<p>„Pěkná bunda,“ polichotí jí Dorotea. „Nová?“ Později Cayce napadne, že v tu chvíli mohl Franco snadno ztratit výsadní postavení jediného člověka, kterému kdy málem zarazila nosní přepážku do předního mozku, ale provokatérka sedí mimo dosah a Cayce se nenechá vy dráždit.</p>

<p>Dorotea se usměje. „Před třemi týdny,“ začne, „mi do Frankfurtu zavolal někdo z Kypru. Rus. Údajně finanční poradce. Nejdřív to vypadalo, že se bavíme o rýsující se smlouvě u Heinziho, ale rychle se vyjasnilo, že ve skutečnosti stojí o služby spojené s mým předchozím zaměstnáním,“ vytáhne na Cayce jedno obočí.</p>

<p>„O tom jsem slyšela.“</p>

<p>„Chtěl někomu znepříjemnit život tak, aby ta osoba nepřijala místo u jisté firmy. U téhle firmy. A ten někdo jste samozřejmě vy,“ složí si ruce do klína. „Okamžitě z Kypru přijel, jestli byl tedy vážně tamodtud, a setkali jsme se. Pověděl mi o vás, a já samozřejmě měla nějakou představu, protože se přece jen vyznám v oboru – myslím v tomhle oboru. Očividně věděl, co jsem dělala dřív i jaké mám zrovna kontakty s Blue Antem. Neušlo mi to.“</p>

<p>„Byl to Rus?“</p>

<p>„Ano. Znáte Kypr?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Pro Rusy je to daňový ráj. Jde jim na ruku, jsou jich tam mraky. Dostala jsem informace o vás a zálohu.“</p>

<p>„Doroteo,“ vloží se do hovoru Boone, „nechtěl jsem vám předtím skákat do řeči, ale jak přesně ji složil?“</p>

<p>„V amerických dolarech.“</p>

<p>„Díky,“ odmlčí se Boone znovu.</p>

<p>„Jaké informace?“ zeptá se Cayce.</p>

<p>„Kdy jste přestala docházet ke Katherine McNallyové?“ zeptá se Dorotea místo odpovědi.</p>

<p>„V únoru,“ odpoví Cayce automaticky a zamrazí ji. „Jestli se nepletu, předal mi ten Rus z Kypru přepis jejích poznámek.“</p>

<p>Katherine si při sezeních dělala poznámky těsnopisem.</p>

<p>„V něm jsem se dočetla o vaší přecitlivělosti na –“</p>

<p>„To si nechte od cesty,“ utne ji Cayce. Mohla ji její psychoterapeutka takhle zradit? Je pravda, že Katherine měla své pochybnosti o Cayceině rozhodnutí zanechat schůzek, ale všechno si vyjasnily a rozešly se v dobrém. Katherine se chtěla zabývat potížemi s Winem a jeho zmizením, zatímco Cayce měla pocit, že si jich už tak užívá dost a dost. „Nemůžu uvěřit, že by Katherine –“</p>

<p>„Ta je v tom nejspíš nevinně,“ přeruší ji Dorotea, jako by jí četla myšlenky. „Ten muž z Kypru… Pochybuji, že tenhle typ lidí znáte. Já ano. Je minimálně stejně pravděpodobné, že v New Yorku někoho poslal, aby tu složku ofotil u ní v ordinaci. Ničeho by si nevšimla.“</p>

<p>„Upozornil bych,“ podotkne Bigend, „že nevíme, kdy k tomu došlo. Přestala jste tam docházet v únoru, takže to mohlo být kdykoli od té doby až do chvíle, kdy oslovili Doroteu.“</p>

<p>Cayce přeletí pohledem na Bigenda, pak na Boona a nakonec zpátky k Dorotee. „A jak přesně zněl…“ nenapadá ji vhodné slovo: „Cíl vaší mise?“</p>

<p>„Zneklidnit vás tak, abyste zmizela z Londýna, a ideálně se navíc začala vyhýbat Blue Antu a Hubertovi obzvlášť. Taky jsem měla dohlédnout na instalaci jejich softwaru do počítače vašeho přítele a sledovat váš pohyb po Londýně.“</p>

<p>„Požadovali, aby jim Dorotea ten instalační program vrátila,“ doplní Boone. „Bohužel poslechla.“</p>

<p>„Franco se tedy vloupal k Damienovi a něco mu nasadil do počítače. Co Asijské kurvičky?“</p>

<p>„Asijské…?“ vyjeví se trochu Dorotea.</p>

<p>„A pak vám telefonoval, že se mu to povedlo?“</p>

<p>„Jak to víte?“</p>

<p>„Použil Damienův telefon.“</p>

<p>Dorotea italsky zamumlá něco zřetelně vulgárního. Rozhostí se ticho. Všichni si vyměňují pohledy. „Když zjistili, že letíte do Tokia,“ promluví Dorotea, „nejspíš je to rozpumpovalo. Požadovali, abych vás pokryla i tam, ale v tom mi bránily povinnosti k Heinzimu. Poslala jsem Franka s Maxem.“</p>

<p>„Kdo to požadoval?“</p>

<p>„Nevím. Jsem v kontaktu jenom s tím Rusem. Je jasné, že ho někdo řídí. Domníval se, že vám ten váš kontakt nebo kdo něco předá, a chtěl to pro sebe.“</p>

<p>„Odkud ale věděli –?“</p>

<p>„To už je práce pro mě,“ přihlásí se Boone.</p>

<p>„Pamela Mainwaringová už pro nás ovšem nepracuje,“ oznámí Hubertus.</p>

<p>„Hned mi šla na ruku,“ pochlubí se Dorotea.</p>

<p>„A teď,“ vstane Hubertus, „nás vy a Boone budete muset omluvit, rád bych Doroteu představil designérům, se kterými bude pracovat.“</p>

<p>Cayce s Boonem zůstanou sami.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>25.</strong></p><empty-line /><p><strong>SIGIL</strong></p>

<p>Starbucks, říká si Cayce v pobočce nedaleko Blue Antu, usazená pod přesně stejnými lustry, jaké osvětlují provozovnu poblíž jejího newyorského bytu a které se snaží tvářit jako práce muranských sklářů, se pro takovouhle navztekanost vážně nehodí.</p>

<p>S Boonem sem dospěli po vrcholně nepříjemném dohadování, odehrávajícím se prakticky beze slov. Cayce už nehodlala v Blue Antu zůstat ani minutu a teď čeká, až se Boone s jejich objednávkou vrátí od zaobleného pultu, který je na všech pobočkách stejný.</p>

<p>Vybavení kavárny nějak pomáhá tlumit emoce, potlačit rozrušení. Cayce už se doopravdy začíná uklidňovat, i když za to třeba může jen známé prostředí, ale pak se Boone vrátí a postaví jejich latté na stůl. „Jak to, že ze Starbucks nelezeš po zdi,“ chce vědět, „když tě ničí nahromaděná loga?“</p>

<p>Cayce na něj zírá, oněmělá rozčilením.</p>

<p>„Vypadáš naštvaně,“ posadí se naproti ní.</p>

<p>„Taky že jsem. Nejenže se Hubertus spřáhl s Doroteou a že Dorotea sehnala poznámky mojí psychoterapeutky, navíc mám ještě pochyby, jestli můžu dál pracovat s tebou.“</p>

<p>„Tomu rozumím.“</p>

<p>„Nelíbilo se mi, když jsi v autě začal kočírovat ten rozhovor s Bigendem.“</p>

<p>„Promiň. Bylo to zbrklé, ale naštvalo mě, že si nás hned takhle vyhmátl. Myslel jsem, že tebe taky.“</p>

<p>A v tom se neplete.</p>

<p>„A teď mu ještě vyžvaníš, co se podle mě děje kolem Dorotey, a ani se se mnou neporadíš. Svěřila jsem se tobě, ne jemu.“</p>

<p>„Myslel jsem, že spíš…“</p>

<p>„Měl jsi mi zavolat!“</p>

<p>„A všiml jsem si, že Franco s Maxem parkovali před domem tvého kamaráda, opodál na druhé straně ulice.“</p>

<p>„Vážně? Kdy?“</p>

<p>„Když jsem se to tam v jednu ráno vydal zkontrolovat.“</p>

<p>„Zkontrolovat? Proč?“</p>

<p>„Abych si ověřil, že jsi v pořádku.“</p>

<p>Zůstane na něj zírat.</p>

<p>„Potom jsem právě zavolal Bigendovi a vyklopil mu, co se děje a že podle mě ti dva dělají pro Doroteu. Hned jí zatelefonoval. Věděl, že je v Londýně. Nevím, co na ni vybalil, ale neuběhlo ani deset minut, než Franco zvedl telefon a ti dva se vypařili. Chvíli jsem se potloukal kolem, dospěl k závěru, že budeš v pohodě, a zašel za Bigendem do hotelu. Dali jsme si hodně časnou snídani a Dorotea pak dorazila na kafe.“</p>

<p>„To jsi vůbec nespal?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„A byl jsi u toho, když si s Doroteou plácnul?“</p>

<p>„Dojednávali přede mnou podrobnosti toho, co už dohodli po telefonu. Vyprávěla tam ale, jak to všechno bylo, takže vím, že Franco a Max byli na zpáteční cestě prakticky okamžitě, jakmile jsi Mainwaringovou požádala o letenku. Dokonce nás pak sledovali z letiště. Hubertus je mimochodem vůbec nezaregistroval. Je to pod jeho rozlišovací schopnost.“</p>

<p>Cayce začíná docházet, že Boone její tajemství porušil jenom proto, aby ji ochránil. Že by si teď ale připadala v bezpečí, to se říct nedá. „Ale co když Dorotea pořád lže? Co když pořád pracuje pro kdo ví koho?“</p>

<p>„Může být. Hubertus je hazardní hráč. Svým způsobem hodně metodický, ale stejně. Vsadil na to, že jí rozumí líp než ti Rusové, Kypřani nebo kdo. Ti jí nejspíš můžou nabídnout leda peníze. Ještě jinými slovy: když mi to Bigend všechno vysvětloval, nadhodil, že by ji mohli zpátky na svou stranu snáz přetáhnout výhrůžkami.“</p>

<p>„Co tím chceš říct?“</p>

<p>„Že mrtvole je kariérní postup k ničemu.“</p>

<p>„Nedramatizuješ to moc?“</p>

<p>„Lidem, co si přes kyperské Rusáky najímají průmyslové špionky, nebude nějaké to menší dramátko cizí. Zvlášť jestli jsou to taky Rusové.“</p>

<p>„Je s nimi Dorotea pořád v kontaktu? Jsou to teda Rusové? Co jsou zač?“</p>

<p>„Včera večer se bavila s tím prostředníkem. Dneska se tomu zatím vyhýbá.“</p>

<p>„Proč jsi předtím mluvil v množném čísle? Jací <emphasis>oni?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis>Dorotea má za to, že jde o nějakou organizaci. Setkala se jen s tím Rusákem, ale telefonovala si s pár dalšími. V podstatě chtěli pokaždé vědět, jak dopadla. Jsou to podle ní všechno Rusové nebo lidi, co pro ně pracují.“</p>

<p>Cayce se nad tím zamyslí. Ráda by si všechno alespoň rámcově sesumírovala, ale není to snadné. „A o tobě vědí?“</p>

<p>„Jenom z té štěnice, co má tvůj kamarád v telefonu. Tam si tak maximálně vyslechli, že nás chce Hubertus seznámit. A pak nás fotili u toho kanálu. A musí jim být jasné, že jsem řídil ten skútr v Roppongi. Pokud ses o mně nebavila ještě s někým, zvlášť přes ten camdenský telefon.“</p>

<p>„Nebavila. Co můj mobil, když Pamela pracovala pro Doroteu?“</p>

<p>„Ten podle Dorotey nenapíchli. Neměli čas. Mainwaringová ten telefon vzala z erární hromady. Dorotea by se na něj podívala, kdyby měla kdy. iBook ti tady za rohem koupil kluk od ajťáků, mluvil jsem s ním. Rozbalil ho, ověřil, že funguje, nahrál tam, co mu Hubertus řekl, a Mainwaringová ho od něj dostala až na odchodu. Navíc jsem na něm v Tokiu nic nenašel. Co ti ještě dala?“</p>

<p>„Nic.“ Pak si vzpomene: „Firemní platební kartu. Visu.“</p>

<p>„V tom případě počítej s tím, že mají její číslo. Poprosil bych o novou.“</p>

<p>„Ten grázl, co mi chtěl v Tokiu vzít tašku.“</p>

<p>„Franco. To by mohl být slabý článek.“ Vytáhne z kapsy telefon a podívá se, kolik je hodin. „Teď už je ale na cestě na letiště. Letí do Ženevy, za Bigendovy peníze. Na zotavenou a za jedním vážně drahým chirurgem, co se mu zadarmo koukne na ten nos. Franco přestane dělat potíže a ještě si na tom slušně namastí kapsu. Ten druhý dostal dva týdny v Cannes a slušný bonus. Snižuje se tím riziko, že zazpívá těm Kypřanům nebo komu. Aspoň doufáme. Tyhle krátkodobé kontrakty končí všelijak.“</p>

<p>„A co Dorotea poví tomu člověku z Kypru?“</p>

<p>„Že ji najal Bigend, to se neutají. Už vyšla i tisková zpráva. Budou mít samozřejmě podezření, že si ji tím Bigend kupuje, ale Dorotea si umí poradit.“</p>

<p>„Co její telefon? Ten, co ji na něm zastihl Bigend. Jak víš, že nebyl napíchnutý?“</p>

<p>„Sám jí ho kdysi dal s tím, že ho nemá používat a jen ho u sebe nosit nabitý a zapnutý, kdyby jí něco potřeboval. Ovšem u mobilů nebývá problém se štěnicemi, spíš někdo získá tvoji frekvenci. Pokud nešifruješ, jsou z podstaty rizikové.“</p>

<p>„Vážně ses byl v jednu v noci podívat u Damiena, jestli jsem v pořádku?“</p>

<p>„Nemohl jsem usnout.“</p>

<p>Cayce odloží kafe. „Díky.“</p>

<p>„Co jsme si to jsme si? Jsi se mnou zase ochotná pracovat?“</p>

<p>Zahledí se mu do očí. „Ale nesmíš přede mnou mít tajemství. Musím vědět, co vlastně provádíš. Půjde to?“</p>

<p>„V rozumné míře.“</p>

<p>„To znamená co?“</p>

<p>„Letím do Ohia, do Columbusu. Dneska večer. Jestli to půjde dobře, možná bych radši neriskoval a neříkal ti všechno hned. Musela bys číst mezi řádky, dokud bychom se zase nesešli.“</p>

<p>„Kvůli čemu tam letíš?“</p>

<p>„Sigil Technologies – vodoznaky pro veškerá digitální média. Na stránkách nápadně chybí seznam klientů, ale slyšel jsem od kamarádů, že dělají pro pár velkých ryb.“</p>

<p>„Myslíš, že ten vodoznak v klipech je od nich?“</p>

<p>„Vypadá to tak. Poslal jsem Takiho číslo tomu kamarádovi z Riceovy univerzity. Jakmile věděl, co hledat, mohl se na to vrhnout z jiného úhlu. To číslo bylo vážně zašifrované v sedmdesát osmičce, ale údajně velmi zvláštním způsobem, který poukazuje na určitý způsob uvažování. Na způsob, který se mimo jiné uhnízdil v Sigil Technologies.“</p>

<p>„A co tam chceš zkoušet?“</p>

<p>„Nakukovat lidem přes rameno. Intrikařit.“</p>

<p>„To ti jde?“</p>

<p>„Za jistých okolností,“ usrkne Boone kafe.</p>

<p>„Poslal jsi mu i to Takiho téčko?“</p>

<p>„Poslal. Podle toho, co ví o sedmdesát osmičce, může zkusit pár věcí. Třeba se mu povede klipy spojit se značkami na mapě. Jestli je to mapa.“</p>

<p>„Vypadá to tak. Znám jednoho člověka,“ vzpomene si na Darryla, „co ji chce předhodit speciálnímu botovi na chroustání map. Jestli pochází z nějakého skutečného města, mohl by nám ho najít.“</p>

<p>„To by bylo fajn, ale já teď chci hlavně zjistit, jak je v tom Sigil zapletený. Dostanou každý segment zvlášť, poznačí ho a vrátí? Kdyby to tak bylo a nám se povedlo zjistit, odkud jim chodí nebo kam je odesílají, mohlo by nás to dovést k tomu tvému tvůrci.“</p>

<p>„Museli by si pouštět, co vlastně značkují?“</p>

<p>„Spíš ne, ale hodlám se ujistit.“</p>

<p>„Jak na to chceš jít?“</p>

<p>„Zabuším jim na dveře jako zástupce malé, ale velice úspěšné firmy, která najednou zjistila, že by jí přišly vhod neodhalitelné vodoznaky. Tím začnu. Proč chceš vědět, jestli se na ně dívali?“</p>

<p>„Fanoušci klipů jsou všude. Nebo se o ně mohl někdo začít zajímat, až když na nich pracoval. Třeba najdeš člověka, který už pro tebe bude mít hotové odpovědi.“</p>

<p>„Třeba. Ale to bychom museli roztrubovat, o co nám jde.“</p>

<p>Pravda.</p>

<p>Boone se znovu podívá na mobil. „Musím běžet.“</p>

<p>„Kam?“</p>

<p>„Do Selfridge’s. Potřebuju oblek, a to rychle.“</p>

<p>„Nedovedu si tě v něm představit.“</p>

<p>„Nemáš proč,“ zvedne se Boone, rovnou s koženým kufříkem v ruce. „Nejspíš mě v něm nikdy neuvidíš,“ usměje se.</p>

<p>Ale určitě ti sekne, ozve se její vnitřní hlas. Začervená se. Taky se zvedne a připadá si při tom strašlivě trapně. „Hodně štěstí v Ohiu,“ podá Boonovi ruku.</p>

<p>Boone ji spíš stiskne, než by jí potřásl, a zároveň Cayce lehce políbí na tvář. „Dávej na sebe pozor. Ozvu se ti.“</p>

<p>A pak už se Cayce jen dívá, jak Boone na odchodu míjí dívku v pytlovitých kalhotách Maharishi s výšivkami tygrů, kterou výraz na Cayceině tváři přiměje, aby se na ni usmála a mrkla.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>26.</strong></p><empty-line /><p><strong>SIGINT</strong></p>

<p>Úklid Damienova bytu se ukáže jako větší zabíračka, než čekala, ale Cayce vytrvá, protože věří, že u ní manuální práce a potřebné sebezapření urychlí návrat duše. V obýváku zůstaly obaly od několika kamer, takže je teď zaneřáděný abstraktně tvarovanými kusy polystyrenu, nespočtem polystyrénových vloček, potrhaným a zmuchlaným igelitem, prázdnými plastovými sáčky, záručními listy a návody k použití. Působí to, jako by se tu zpovykané děcko prohnalo kupou velice nákladných dárků, a podle Cayce by ten popis mohl být vlastně docela přiléhavý – záleží, co si kdo myslí o Damienovi.</p>

<p>Láhve od piva, talíř použitý jako improvizovaný popelník pro marlbora s otisky rtěnky, špinavé nádobí se zbytky tandori, velice draze vyhlížející kalhotky, které Cayce s radostí vyhodí do odpadků, kam za nimi letí použité šminky z koupelny. Převlékne spodní postel, naklepe obří chňapku, utře prach a podnikne výpad jasně červeným stojacím vysavačem německé značky, nejspíše použitým poprvé.</p>

<p>Vyjde se podívat, kolik práce ji čeká nahoře, a schytá úder obřím komiksovým kladivem naprostého vyčerpání, které ji srazí na čekající měkký futon.</p>

<p>Když se probudí, dole vyzvání telefon a venkovní světlo se stihlo proměnit. Podívá se na hodinky a zjistí, že uběhlo osm hodin.</p>

<p>Telefon utichne a zase se rozeřve.</p>

<p>Když ho konečně vezme, je na drátě Magda a zve ji na večeři.</p>

<p>Cayce už nikoho dalšího nečekala, ale na smluveném místě poblíž stanice metra ji vítá i Wojtek se statným Afričanem. Přijdou jí všichni ve výborné náladě, ale to bude tím, že je netrápí jet lag a nemají to v životě tak zamotané jako poslední dobou ona. Zvlášť Ngemi, zazipovaný do naditého pláště z černé falešné kůže, se zubí od ucha k uchu a cestou do nedaleké řecké restaurace vysvětluje proč.</p>

<p>Očekávaný zástupce japonského sběratele mu nakonec za kalkulátory, které Cayce viděla poblíž Portobella, vyplatí víc než slušnou sumu. Ngemi se tváří jako člověk, který proti všem očekáváním unikl nezdaru, v jednu chvíli si ovšem hlasitě povzdechne: „Musím pro ně do Poolu k Hobbsovi.“</p>

<p>Cayce si vzpomene na mrzouta s ušpiněným autem.</p>

<p>„Toho nemůžu ani cítit,“ zareaguje Magda upřímně. Její poznámka zřejmě patří především Wojtkovi.</p>

<p>„Jest vážně chytry,“ pokrčí Wojtek rameny.</p>

<p>„Je to dědek a ožralý špion.“</p>

<p>Cayce zpozorní, jako poslední dobou nad každým slovem typu „špion“, ale vzápětí se jí poznámka vykouří z hlavy.</p>

<p>Zvolená restaurace je útulný, tichý podnik s řeckou kuchyní, pocházející podle všeho z dob před křížovou výpravou dětí. Díky bíle natřeným zdem, kudrlinkám egejské modři a pro Řecko dokonale charakteristickým turistickým tretkám se Cayce cítí trochu jako v čínské restauraci v Roanoke ve Virginii.</p>

<p>„Moc pěkný účes,“ pochválí ji Magda, zatímco jim číšník rozlévá retsinu, a je jasné, že to není planá lichotka. „Ten máš z Tokia?“</p>

<p>„Díky, mám.“</p>

<p>„Ale vždyť jsi tam byla jen chviličku.“</p>

<p>„To ano. Pracovně,“ potlačí Cayce zívnutí, které se o ni zničehonic začalo pokoušet. „Pardon.“</p>

<p>„Jedeš pořád podle jejich hodinek? Musíš být vyřízená.“</p>

<p>„Myslím, že jedu podle svých vlastních hodinek,“ odpoví Cayce, „jen nevím, kolik ukazují.“</p>

<p>Ngemi stočí hovor k poklesu jenu, který by mohl promluvit do jeho transakce, a odtud dospějí k Magdině spolužačce, která právě dostala práci v týmu navrhujícím kostýmy do nové počítačové hry japonské provenience. Ngemi i Wojtek se tomu zdráhají uvěřit, ale Cayce je ujistí, že nejde o nic divného a že se tohle odvětví designu překotně rozvíjí.</p>

<p>„Jenže čepice se v anime nenosí,“ postěžuje si Magda, dolije si smolnatého žlutého vína a zamrká, jaký má nápoj říz. „Všichni mají tyhle účesy – zrovna jako ten tvůj!“ Má na sobě přiléhavou koženou šněrovačku odstínu zvaného závodnická modř, který se častěji používá jako nátěr velkých elektrických zařízení v továrnách, a k němu sladěné oční stíny.</p>

<p>„Opravdový umělec to má těžké,“ uzná Wojtek, na kterého padly chmury. „Čas jsou peníze, jenže peníze jsou taky peníze.“</p>

<p>„Však to lešení dostaneš,“ uklidňuje ho Magda. „Klapne to.“ Vysvětlí Cayce, že teď, když Wojtek sehnal skoro tři stovky ZX osmdesát jedniček, musí každé zvlášť upravit kryt, aby mohla přijmout určitý konektor, a připájet ke stávajícím okruhům potřebný port. Wojtek zálibně naslouchá, evidentně ho těší, když jeho sestra líčí strasti opravdového umělce.</p>

<p>Cayce si začíná dávat dohromady, že Wojtek vytváří něco jako superpočítač na úrovni prvohor. Načrtne jí ho na ubrousek: trojrozměrná konstrukce, na kterou hodlá použít lešení z třetí ruky, které mu Ngemi našel v Bermondsey. Cayce sleduje, jak se inkoustové čáry na papíře rozpíjejí do šíře, a myslí na Takiho ve stísněném baru v Roppongi.</p>

<p>Wojtek dostal od Ngemiho ujištění, že je lešení celé zarezlé a pocákané barvou, přesně jak si představoval. Předělat každý Sinclair osobně by ale znamenalo týdny nebo dokonce měsíce práce. Lešení na moc nepřijde, ale zadarmo taky není, a musí se převézt, změřit, nařezat, složit, nejspíš znovu nařezat a složit a pak někde uskladnit, než se najde galerie. „Bez mecenáše to nepůjde,“ zakončí Wojtek.</p>

<p>Cayce si vzpomene na Billyho Priona, ale nechá si pro sebe, že ho viděla v Tokiu a že je momentálně zaneprázdněný.</p>

<p>„Když jste se s námi seznámila,“ obrátí se Ngemi na Cayce, „Wojtkovi se s financováním blýskalo na lepší časy, ale bohužel z toho sešlo. Nepovedlo se.“</p>

<p>„Jak to?“ zeptá se Cayce s obavami, jestli ji taky nechce vmanipulovat do role mecenášky.</p>

<p>„Sami o sobě jsme ani Hobbs, ani já neměli nic, co by toho japonského kupce přivábilo, ale když jsme dali svoje nabídky dohromady, mohli jsme je nechat zapůsobit jako takzvanou sérii. Sběratelé se tím nechávají ovlivnit. Německy se dražební série řekne ‚Konvolutʻ, zní to jako zaklínadlo, viďte? Kupci se nechají očarovat, sednou na lep. Chtějí věřit tomu, že v sérii najdou skrytý poklad,“ usměje se. Na tmavé vyholené hlavě se mu leskne světlo svíček. „Kdyby ten obchod vyšel, chtěl jsem Wojtkovi na jeho lešení půjčit.“</p>

<p>„Ale vždyť jste říkal, že to mezitím vyšlo,“ podiví se Cayce.</p>

<p>„To ano,“ odpoví Ngemi s potlačovanou pýchou, „jenomže teď mám zase rozjednaný nákup Wangu po Stephenu Kingovi.“</p>

<p>Cayce se zatváří nechápavě.</p>

<p>„Původ je nezpochybnitelný,“ ujistí ji Ngemi, „cena sice vysoká, ale rozumná, řekl bych. Obří mašina, jeden z prvních word procesorů. Jenom na poštovném nechám všechno, co jsem vyčlenil na to lešení, spíš víc.“</p>

<p>Cayce přikývne.</p>

<p>„A teď abych řešil Hobbse Baranova,“ poklesne Ngemimu nálada, „navíc když zase má tu svoji náladičku.“ Jestli ji ještě neměl, když jsem ho viděla, nechci vědět, jak to vypadá, pomyslí si Cayce.</p>

<p>„Hobbs chtěl za svůj podíl z prodeje těch Curt koupit jeden raritní kousek, co minulou středu dražili v Haagu. Tovární prototyp nejstaršího modelu se zvláštní a možná unikátní obměnou mechanizmu. Odnesl si ho místo něj jeden překupník z Bond Street a ani se moc neplácl přes kapsu. Hobbs bude navrčený, až se s ním uvidím.“</p>

<p>„Ale mezitím jste přece prodal i ty jeho Curty, nebo ne?“</p>

<p>„Ano, ale jakmile se něco dostane na Bond Street, mizí to z dosahu obyčejných smrtelníků, včetně Hobbse Baranova. Drahota jako blázen.“</p>

<p>Magda, která se retsinou prolévá o něco odhodlaněji než ostatní, se zatváří kysele. „Ten chlap je k nesnesení. Vůbec sis s ním neměl začínat. Jestli jsou všichni američtí špioni jako on, tak jsou ještě horší než ti Rusáci, které porazili!“</p>

<p>„Hobbs nikdy nebyl špion,“ opraví ji Ngemi vážně a odloží sklenici. „Kryptograf. Matematik. Kdyby Američané byli tak nelítostní nebo tak důslední, jak si lidé představují, nikdy by tomu chudákovi nedovolili, aby se upíjel k smrti v zatékajícím karavanu.“</p>

<p>Cayce, která si nepřijde zvlášť nelítostná ani důsledná, se zeptá: „A kdyby takoví byli?“</p>

<p>Ngemi se zarazí s posledním soustem kalamárů u úst. „Tak by ho asi zabili,“ usoudí.</p>

<p>Cayce, která do jisté míry vyrostla za přízračnou, ale podle jejích zkušeností taky víceméně ničím pozoruhodnou membránou obalující americké tajné služby, si podobné zkazky prosívá po svém. Win, pokud ví, se nikdy nestal tajným agentem jako takovým, ale znal je a spolupracoval s nimi. Díky svým aktivitám v tajném světě a na jeho bojištích s nimi sdílel určité zásadní zkušenosti, a jen málo z toho, co Cayce o tom světě zaslechne z úst těch, kteří o něm mají ještě horší ponětí než ona, zní jako něco víc než báchorka. „Abyste věděli,“ podělí se, „nechat je, aby se uchlastali, je tradiční postup.“ Jakýsi podtón v jejím hlase způsobí, že se rozhostí ticho, a toho dosáhnout nechtěla. „Říkal jste v přívěsu?“ zeptá se Ngemiho, aby hovor zase rozproudila.</p>

<p>Win se dožil dostatečného věku, aby vyprovodil do hrobu několik kolegů, kteří, pokud Cayce ví, nepodlehli ničemu strašlivějšímu než stresu, přepracování a možná zvláštní depresi, zaseté příliš dlouhým a příliš podrobným zkoumáním lidské duše z jistých předvídatelných, ale vposledku nepřirozených úhlů.</p>

<p>„Bydlí v karavanu,“ řekne Ngemi. „Squatuje, dalo by se říct. Poblíž Poolu.“</p>

<p>„Ale vždyť mu CIA vyplácí důchod!“ vykřikne Magda. „Ten karavan je nějaká šaškárna! A ty Curty ho musí stát jmění. Něco skrývá. Důvěrné informace,“ zavdá si retsiny.</p>

<p>„NSA,“ opraví ji Ngemi. „Invalidní důchod, hádám, ale ptát se ho na to nebudu. Jeho majetek může odhadem dělat tak deset tisíc liber, a většina ho leží v kalkulátorech. Žádný majlant. Ani to nestačí, aby si ty přístroje udržel. Je to sběratel, takže musí nakupovat, ale je chudý, takže musí prodávat,“ povzdechne si Ngemi. „Spousta lidí je na tom podobně. Třeba já.“</p>

<p>Ale Magdu nepřesvědčil: „Je to špion. Prodává důvěrné informace. Říkal to Wojtek.“</p>

<p>Její bratr nervózně přejede očima z Cayce na Ngemiho a zpátky na Cayce. „Není špeh. Nezná státní tajemství. Neměla bys to říkat, Magdo.“</p>

<p>„Tak co prodává?“ zajímá se Cayce.</p>

<p>„Myslím,“ přitlumí Wojtek hlas, „že občas lidem hledá informace.“</p>

<p>„Je to špion!“ okomentuje to Magda rozjařeně. Wojtek se ušklíbne.</p>

<p>„Možná mu zůstaly nějaké kontakty,“ dovysvětlí Ngemi, „takže dokáže zjistit to či ono. Od lidí ze City, hádám.“ Nervózně nakrčí černé obočí. „Nic nezákonného, doufejme. Síť starých kamarádů, to je tady normální. Nesluší se na to vyptávat. Předpokládáme, že si Hobbs tu svoji podržel.“</p>

<p>„Sigint,“ ozve se Magda vítězoslavně. „Wojtek říkal, že prodává sigint.“</p>

<p>Wojtek zachmuřeně klopí zrak do sklenice.</p>

<p>SIGINT. Signals Intelligence, dovede to Cayce rozluštit. Data získaná z cizí komunikace.</p>

<p>Raději stočí hovor jinam. Ať to všechno znamená co chce, brání jí to alespoň trochu si večer užít.</p>

<p>Po večeři se zastaví v přeplněné hospodě u metra. Cayce si z vysoké pamatuje, že retsinu je lepší s ničím nemíchat, a tak si objedná malé shandy – pivo ředěné limonádou – a většinu ho nechá.</p>

<p>Vycítí, že ji zas nejspíš chtějí tlačit do role mecenášky, a usoudí, že nejlepší obrana je útok. „Doufám, že brzy najdeš sponzora, Wojtku. Nepochybuju o tom. Nejradši bych ti vypomohla osobně, ale prostě ty peníze nemám.“</p>

<p>Ostatní si vymění pohledy, jak víceméně čekala.</p>

<p>Další pokus vezme Ngemi na sebe: „Možná váš zaměstnavatel by –“</p>

<p>„To mu navrhnout nemůžu. Nejsem u něj dost dlouho.“ Ale nemyslí při tom na Bigenda, ale na jeho kreditku v peněžence. Klidně by Wojtkovi tu hromadu rezavého lešení koupit mohla. Zařekne se, že to udělá, pokud nebude jiná možnost. Ať si pak Doroteini Rusové, na které věří tak napůl, mají s čím lámat hlavu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>27.</strong></p><empty-line /><p><strong>UČEBNICOVÉ ZANÍCENÍ</strong></p>

<p>Na schodech se zamyslí, proč dočista ztratila zájem o bondovské triky.</p>

<p>Nečeká ji žádný slinami přilepený vlas ke kontrole. Spíš se rozhodla vydat do rukou osudu, než že by tak věřila německým zámkům: usoudila, že někdo, kdo se dokázal vloupat do ordinace Katherine McNallyové na Páté avenue a ukrást nebo ofotit poznámky z Cayceiných sezení, by si poradil i s nimi. Ale mohlo se to doopravdy stát? Proplížil se někdo za nejhlubší noci podél nízkých stolků v čekárně a tři roky starých čísel <emphasis>Time </emphasis>a<emphasis> </emphasis><emphasis>Cosmopolitanu</emphasis> na nich?</p>

<p>Odemkne oba zámky. Otevře a zjistí, že zapomněla nechat rozsvíceno. „Vyliž si!“ zahaleká na kohokoli, kdo by na ni mohl čekat.</p>

<p>Rozsvítí. Zamkne za sebou a zkontroluje horní patro.</p>

<p>Její osobní časové pásmo hlásí, že o spánek se ani nemusí pokoušet.</p>

<p>Zapne Damienovu G čtyřku, spustí Netscape, otevře F:F:F a všímá si, jaké klávesy jsou k tomu potřeba. Jestli měla Dorotea pravdu, fanoušek Asijských kurviček sem nainstaloval program, který zaznamená každý úhoz, a jejich sled se pak díky nějaké bezpečnostní díře dá přečíst na dálku. Zaznamenávají se i kliknutí myši? přemítá Cayce. Ale jak by věděli, na co kliká? Možná vidí jen úhozy, nebo snad úhozy a adresy?</p>

<p>Po delší nepřítomnosti už jí F:F:F nepřipadá tak důvěrně známé. U příspěvků na posledních stránkách nepoznává většinu přezdívek. Vzpomene si, že nedávná televizní reportáž měla údajně přilákat vlnu nováčků.</p>

<p>Takže ty přezdívky nikdy neznala? Bez rozklikávání přejede očima několik vláken a soustředí se čistě na názvy. Největší haló je pořád kolem sto třicet pětky a brazilského filmujícího satanáše.</p>

<p>Opře se, hledí na monitor s rukama v klíně, protože klávesnice jí nahání strach, a představuje si, jak v místnosti jako vystřižené ze špionážního filmu posedávají nezřetelné postavy, sledují velikou obrazovku, již celou vyplňuje tahle konkrétní stránka na fóru, a čekají, až otevře první příspěvek.</p>

<p>Nechá je čekat, pak Netscape shodí a počítač vypne.</p>

<p>Na připojování iBooku k telefonu se už ani nemusí soustřeďovat. Jestli se Boone v Tokiu nespletl, notebook její úhozy žádným špionům neodesílá. Pak ji ale napadne, když otevírá hotmail, že sem mohli vlézt, zatímco byla v řecké restauraci, a…</p>

<p>„Nasrat,“ prohodí nahlas k Damienovým robotkám. Takhle se nedá žít, to odmítá.</p>

<p>Hotmail má pro ni tři zprávy.</p>

<p>První je od Boona.</p>

<p>Zdravím z letiště La Guardia, území Sakra Zpřísněné Ostrahy. Za chvíli letím do Columbusu, kde mě čeká první setkání s Inkriminovanou firmou, s.r.o. Samozřejmě budu muset vařit z vody. Jak se vede? Dej mi vědět.</p>

<p>Při psaní jsi moc výřečnosti nepobral, pomyslí si Cayce. Ale co taky čekala? Má jí z haly na La Guardii psát jako Shakespeare?</p>

<p>Taky zdravím. Píšu z laptopu, víš proč. Tady všechno v pořádku. Nic k rozepisování.</p>

<p>Následuje mail od Parkaboye:</p>

<p>Kristapána. (Maminka byla zbožná takovým pochroumaným způsobem, už jsem ti to říkal? Kvůli tomu se asi v panice pokaždé začnu rouhat.) Darryl pustil Judy k psaní mailů od Keiko, stejně jsme podle tebe neměli na výběr. V podstatě se k němu přestěhovala a už dva dny po sobě se hodila marod. Uhranulo jí, jak po ní Taki jede, i když sama tvrdí, že ji tak bere jeho „čistý cit“. A to prosím ví, že ji Taki považuje za nedorostlou japonskou vysokoškolačku a že by se bez Darrylova překladu mohla jít klouzat! Darryl mi dokonce naznačil, že se snaží tón jejích mailů krotit a tvrdí jí, že se dost nevyzná ve slangových sexuálních výrazech (kecá). Judy údajně každou chvíli brečí a fňuká, že na takovouhle lásku čekala celý život. Nebudu zastírat, že něco takhle cáknutého se v mých zeměpisných šířkách už nějakou dobu neprohnalo, a nejspíš by to vydalo na solidní černý humor, kdybychom se nepokoušeli… O co že se to vlastně pokoušíme? Tím, že jsme dali Judy volnou ruku, jsme přišli o možnost z Takiho páčit další materiály od Mystiků. Vlastně hrozí, že o Takiho přijdeme úplně – smrtelný priapismus. Tvůj PB</p>

<p>Další přijde na řadu Ivy, zakladatelka a majitelka F:F:F, která se Cayce neozvala od jejího odjezdu z New Yorku.</p>

<p>Ahoj, Cayce. Dlouho jsi nezavítala na fórum. Ty jsi v Japonsku? Já pořád trčím ve velké očíslované budově tady v Soulu!</p>

<p>Ivy jí jednou poslala jpeg svého věžáku, kterému se na boku přes deset pater táhla malovaná čtyřka. V pozadí ustupovaly do dálky budovy pět a šest.</p>

<p>Mama Anarchia mi píše jen zřídka. Nestěžuji si. Víš, že mi od začátku šla na nervy.</p>

<p>Ivy a Cayce musejí čas od času domluvit společný diplomatický postup, aby třenice mezi Parkaboyem a La Anarchií nerozdělily fórum na dva tábory nebo se prostě příliš nerozmohly.</p>

<p>Cayce ztuhne.</p>

<p>Ty jsi v Japonsku?</p>

<p>Jestli jí o jejím výletě neporeferoval Parkaboy, což si za daných okolností nedovede představit, něco tu zatraceně nehraje.</p>

<p>Poslala mi dneska strašně divný mail. Děsně přátelský. Děkovala mi za F:F:F apod. Pak se vyptávala na tebe, jako byste byly staré kamarádky. Proto se ptám, jestli jsi v Tokiu? Ale něco se mi na tom nezdálo. Přeposílám všechno, co se v té zprávě týká tebe, kdybys chtěla, můžu připojit zbytek.</p>

<p>&gt;A jak se má CayceP? Poslední dobou vůbec nepíše. &gt;Samozřejmě víš, že jsem na fóru hodně četla, než &gt;jsem začala přispívat, a z jejích postřehů jsem &gt;cítila přímo učebnicové zanícení, hned od prvního &gt;příspěvku. Byl to ten, jak v něm nadhazuje, že by &gt;tvůrce mohl mít k dispozici prostředky ruské &gt;mafie nebo nějaké podobné organizace, vzpomínáš? &gt;Jednoho dne bych ji ráda poznala osobně, třeba až &gt;se vrátí z Tokia.</p>

<p>Cayce se před monitorem nasupí a nejradši by počítačem mrskla po nejbližší robotce. To už je moc. To už je sakra moc. Tohle je to poslední, co potřebuje.</p>

<p>Jenomže jestli je Mama Anarchia do nedávných podivností nějak zapletená, proč by se takhle podřekla před Ivy? Aby Cayce něco vzkázala? Nebo…?</p>

<p>Nebo že by to Mamě ujelo? Freudovský mylný úkon: nechtěla místo „Tokio“ napsat „Londýn“? Win vždycky radil dávat si pozor na jazyk a pero, ale Cayce ví, jak špatně se to dodržuje, když člověk přísně vzato nepoužívá ani jedno. Lidé chybují.</p>

<p>Kamarádky nejsou s La Anarchií ani náhodou.</p>

<p>Přinejlepším si vyměnily pár napjatých vzkazů. Cayce se na stránce příliš zřetelně kamarádí s Parkaboyem a ten zas dává svou nechuť k Mama Anarchii příliš najevo, od kousavých výpadů proti jí citovaným francouzským filozofům po naschvál přehnané osobní útoky (přece jen soupeřku nikdy neviděl a nemá tušení, jak vypadá). Tenhle mail pro Ivy bude jen pokus nahodit udici, a to dost neobratně, i když Mama Anarchia nejspíš nemůže vědět, že se Cayce s Ivy přátelí a že si spolu o fóru a tamních význačnějších identitách dost často soukromě píší.</p>

<p>Má husí kůži. Zhluboka se nadechne. „Hasil si to dvěstěpadesátkou a trefil čumákem kachnu.“</p>

<p>Reflexivně, jako když hráč na automatech trhne pákou s nadějí, že tím změní svět k lepšímu, aktualizuje Cayce schránku, jestli nedorazilo něco nového.</p>

<p>Margot. Její newyorská kamarádka z Austrálie, Bigendova bývalá, která má momentálně uloženo pravidelně navštěvovat Caycein byt, vybírat poštu a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Margot žije o dva bloky blíž k opravdovému Harlemu, kam ale pořád dosahuje vliv Columbijské univerzity.</p>

<p>Nazdar zlato. Dělám si trochu starosti. Zašla jsem k tobě, jako normálně. Domovník vytíral schody a nevypadal, že má opici, ale to není ta mimořádná událost, kvůli které ti píšu. Bohužel si tím nejsem úplně jistá, ale myslím, že od posledně byl u tebe v bytě ještě někdo. Ze dvou důvodů: když jsem přišla, protékal záchod. Minule jsem si u tebe odskočila a protože protékal, sundala jsem víko z nádržky, zalomcovala tím ucpávátkem a zastavila to. Teď protékal zase, ale nejdřív mi to nedošlo. Všechno v pořádku, byteček jako klícka (jak to děláš?), a pak jsem to protékání uslyšela. Zamrazilo mě. Jenže je pravda, že tvůj záchod měl svoje léta, už když novinám vládla Búrská válka, takže se to mohlo stát samo od sebe, to není nic neobvyklého. Ale trochu jsem se lekla. Potom to tam obcházím a všechno kontroluju, a i když si samozřejmě přesně nepamatuju, kde co bylo, máš to tam tak holé a úhledné a všechno vypadalo na svém místě. Jenomže bylo slunečno, fakt krásné počasí, ty bílé závěsy v obýváku byly kousek roztažené a probleskovalo jimi světlo, a já se snažila vzpomenout, jak přesně jsem ti položila poštu vedle počítače. Dneska ti nic nepřišlo.</p>

<p>A v paprscích toho slunce jsem si všimla, že už tam máš slušnou vrstvu prachu, tak jsem si řekla, že ti ho jako správná kámoška utřu, a najednou jsem si v tom prachu všimla obdélníčku přesně na tom místě, kam jsem ti naposledy dávala dopisy! Někdo tu hromádku posunul. Bylo vidět, že mezitím trocha prachu přibyla. Má ještě někdo klíče? Nemohl ten ochlasta domovník přijít spravit záchod? Ozvi se a dej vědět, jestli s tím mám něco dělat. Vracíš se brzy? Myslela jsem, že letíš na otočku. Potkala jsi mistra světa amoleta v kreténství? Na to radši neodpovídej. Margot</p>

<p>Cayce zavře oči a představí si svou jeskyni s modrými podlahami, byt na Stojedenácté, za který každý měsíc platí regulovaných 1200 dolarů a který jí celý spadl do klína, když se bývalá spolubydlící přestěhovala do San Franciska a převedla nájemní smlouvu na ni. Domov. Kdo tam byl?</p>

<p>Domovník určitě ne, leda za úplatek.</p>

<p>Je z toho na prášky. Všechny ty drobnosti, tak nejasně a jaksi okrajové a přitom vrcholně důležité. Doléhají na ni jako závaží, jako když se pokoušela usnout pod Damienovou stříbrnou chňapkou.</p>

<p>A najednou je k smrti unavená, jako by její časové pásmo zničehonic poskočilo o pět hodin dopředu. Zachvátí ji třas, a přitom se obává, že stejně neusne. Vypne iBook, odpojí mobil, zkontroluje zámky. V koupelně se poohlédne po melatoninu, ale ten samozřejmě zmizel do Ruska.</p>

<p>Je jí do breku, tak, ze všeho. Hlavně ze všech těch podivností, které jedna za druhou prosakují do jejího světa, aniž by znala příčinu.</p>

<p>Zhasne, svlékne se, zaleze do postele a gratuluje si k prozíravosti, se kterou už při úklidu odstranila chňapku.</p>

<p>A později si ani za nic nedokáže vzpomenout, jak se ocitla na Západní Broadwayi, kde stojí uprostřed prázdného, bíle poprášeného chodníku, ve třech centimetrech čerstvého sněhu. Pozdní noc, hrobové ticho, chvíle, kdy lidé bloudí v ulicích sami, sami jako teď ona, nikde žádní chodci, žádná auta, a i když nesvítí okna ani lampy, Cayce vidí ostře, jako by na osvětlení ledového království kolem stačil sníh. Nikde ho nehyzdí stopy nohou ani pneumatik, ani za sebou žádné nespatří, dokonce ani své vlastní. Po pravici má cihlovou fasádu SoHo Grandu. Po levici bistro, kam jednou vzala Donnyho. A pak na nedalekém rohu spatří jeho. S vyhrnutým límcem černého pláště, který může a nemusí být kožený. Jeho řeč těla zná z nespočetných zhlédnutí sto pětatřiceti klipů.</p>

<p>Chtěla by na něj zavolat, ale něco v prsou jí brání, a tak s námahou udělá krok, a po něm další, zanechá otisk v panenském sněhu a pak běží, rozepnutý rickson se jí pod rukama třepotá jako křídla, ale postava se pokaždé vzdálí, když už ji dobíhá, a pak si to uvědomí a dočista ji ztratí v bílých, stejně opuštěných ulicích Čínské čtvrti. Zastaví před potravinami se staženou roletou. Lapá po dechu.</p>

<p>Vzhlédne a nad sebou, matné jako polární záře, ale ostře vyrýsované a vysoké až k nebi, spatří dvě věže světla. Zaklání hlavu, aby dohlédla vrcholu, a zmocní se jí závrať: věže se k sobě blíží a mizí v nicotě, jako koleje ubíhající do nebeské pouště a setkávající se v nekonečnu.</p>

<p>„Zeptej se ho,“ řekne její otec, a Cayce se otočí a uvidí ho, oblečeného tak, jak si představuje, že se oblékl to ráno, svůj nejlepší kabát rozhalený a pod ním vycházkový oblek, vztahuje k ní pravou ruku a v ní drží černý váleček kalkulátoru Curta. „Mrtví ti nepomůžou a z toho kluka nic dobrého nekouká.“</p>

<p>Šedé oči, orámované tenkými zlatými obroučkami. Ladí s barvou oblohy.</p>

<p>„Tati –“</p>

<p>A jakmile ze sebe vypraví slovo, vzbudí se, prostoupená steskem a hrůzou a pocitem, že je rozhodnuto, když neví o čem, neví zatím ani, kdo to rozhodnutí učinil a jestli to vůbec někdy vyjde najevo.</p>

<p>Musí rozsvítit, aby se ujistila, že je u Damiena. Kéž by tu byl. Kéž by tu byl alespoň někdo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>28.</strong></p><empty-line /><p><strong>V SOULADU</strong></p>

<p>Zdravím, Wojtku.</p>

<p>Kdy pojede Negemi za Baranovem? Potřebovala bych si s Baranovem promluvit.</p>

<p>Odeslat.</p>

<p>Odpojí tiskárnu od Damienova počítače, připojí ji ke svému iBooku a modlí se, aby měla potřebné ovladače. Má. Na křídovém papíře vyjede inkoustem vykreslené město ve tvaru T. Budu ho potřebovat, pomyslí si Cayce, aniž by pořádně věděla k čemu.</p>

<p>Zkontroluje e-mail.</p>

<p>Klient nic nenalezne, spojení vyprší.</p>

<p>Spánek už se o ni nepokouší.</p>

<p>Prohlíží si vytisknutou mapku. Třídy a náměstí. Překryv čísel.</p>

<p>Zkontroluje e-mail. Jeden nový.</p>

<p>Jede dneska ráno, Casey, vlakem z Waterloo do Bournemouthu. 8:10. Píše se Ngemi. Kamarád mu tam na cestu k Baranovovi půjčí auto. Jak to, že jsi ještě vzhůru! Wojtek</p>

<p>Hodiny v pravém horním rohu obrazovky: čtyři třicet tři.</p>

<p>Jak to, že jsi vzhůru ty? Mohl by ses s Ngemim spojit a zeptat se, jestli by mě vzal s sebou? Nemůžu ti to vysvětlovat, ale je to moc důležité.</p>

<p>Odpověď dorazí téměř obratem:</p>

<p>Pracuju na projektu se sinclairy. Ngemi vstává brzo.</p>

<p>Zavolám mu, pak tobě.</p>

<p>Poděkuje a připojí číslo na mobil od Blue Antu.</p>

<p>Osprchuje se.</p>

<p>Nepřemýšlí.</p>

<p>Souprava z Camden High Street dorazí na Waterloo v sedm patnáct. Prastaré eskalátory vynesou Cayce do haly, kde má nad sebou pár holubů a čtyřstranné viktoriánské hodiny a pod sebou tabule odjezdů a příjezdů a cestující, kteří za sebou na kolečkách táhnou balistický nylon a míří k vlakům přes Kanál. Možná do Belgie, do Bigendistánu.</p>

<p>Má se s Ngemim setkat pod hodinami, ale dorazila dřív, takže si koupí bulvár, šunkový sendvič uvězněný v tuhém plastu a Fantu. Kafe si zakázala, chce si ve vlaku zdřímnout.</p>

<p>Přežvykuje sendvič vestoje pod hodinami a kolem ní se pohybuje nedělní nádraží. Pronikavé hlasy nesrozumitelně vyzpěvují a klokotají nad hlavami davu, jako by chtěly zaprášeným plechem stoletých gramofonových amplionů protlačit životně důležité informace.</p>

<p>Fanta chutná odporně synteticky. Proč si ji kupovala? Bulvár není o nic stravitelnější: v rovném poměru mísí potupu se zuřivostí, jako by chtěl bolestnou masáží nějakého podebraného národního podtextu docílit přechodné a paradoxní úlevy.</p>

<p>Obojí letí do koše, jakmile zahlédne Ngemiho, černého hromotluka, zazipovaného v upnuté černé bundě a vybaveného cestovní taškou s africky působícím ručně pleteným vzorem.</p>

<p>„Dobré ráno,“ pozdraví Ngemi s náznakem nejistoty. „Wojtek tvrdil, že chcete za Baranovem.“</p>

<p>„Chci. Můžu se přidat?“</p>

<p>„Zvláštní prosba. Baranov není z těch, co se jim s věkem tříbí charakter. Mívá různé nálady, ale protivný je pořád. Máte lístek?“</p>

<p>„Ještě ne.“</p>

<p>„Tak pojďte se mnou.“</p>

<p>Do Bournemouthu to podle Ngemiho budou dvě hodiny; dřív, vysvětluje, to bylo méně, ale nový „rychlovlak“ si nerozumí s dosluhujícími kolejemi, které neprošly výměnou.</p>

<p>Vrzání kožených šatů a profesní uctivost dělají z Ngemiho překvapivě uklidňujícího společníka.</p>

<p>„Včera večer jste říkal, že se Baranov účastnil aukce, prohrál a bude mrzutý,“ naváže Cayce rozhovor, zatímco muž v polyesterovém blejzru tlačí uličkou vozík s nabídkou snídaně, na jakou jde narazit jen ve světě za zrcadlem: vajíčkový salát v bílém chlebu bez kůrky, zabalený v trojúhelnících z tuhého plastu, plechovky piva, malé lahvičky whiskey a vodky.</p>

<p>„Je to tak,“ přitaká Ngemi. „Naštvalo by ho to bez ohledu na to, kdo mu tu kalkulačku vyfoukl, ale on to byl jako na potvoru Lucian Greenaway z Bond Street.“</p>

<p>„A to je…?“</p>

<p>„Král překupníků. Poslední dobou obchoduje výhradně s hodinami a jejich sběratelé ho nemůžou vystát. Loni se zaměřil na Curty. Trh s nimi se totiž teprve ustaluje.“</p>

<p>„Ustaluje?“</p>

<p>„Po světě se ještě nevytvořil okruh znalců, jaký už dlouho funguje třeba u vzácných známek nebo mincí. Do značné míry taky u hodin, se kterými Greenaway obchoduje. Ceny za Curty se teprve usazují. Pořád můžete v regálu narazit na zaprášeného jedináčka a třeba si ho celkem lacino odnést. Ale všechny takové trhy samozřejmě pomáhá ustálit internet.“</p>

<p>„Vážně?“</p>

<p>„Že váháte. Hobbs,“ – Cayce zlomek sekundy tápe, než si vzpomene, že jde o Baranovo křestní jméno – „v tom zčásti má prsty.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„eBay,“ objasní Ngemi. „Činí se na ní a prodal spoustu Curt Američanům, pokaždé za víc, než by mu vynesly tady. Ceny se celosvětově vyrovnávají.“</p>

<p>„Taky je tolik… obdivujete? Jako on?“</p>

<p>Ngemi si povzdechne a bunda mu ostře vrzne. „Dovedu je ocenit. Líbí se mi. Ale nejsem do nich zapálený jako Hobbs. Abyste rozuměla, hluboce se zajímám o dějiny výpočetní techniky a Curty jsou pro mě jen vývojový stupeň. Sice fascinující, ale třeba některé kousky od Hewlett-Packard mám rád úplně stejně nebo víc.“ Vyhlédne ven na ničím pozoruhodné pole a černou věž vzdáleného kostela. „Hobbs,“ naváže a zase se otočí na Cayce, „se raduje a trpí, jak to dokáže jenom specialista. Mám dojem, že v jeho případě nejde ani tak o kalkulačky jako o to, odkud původně pocházejí.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Koncentráky. Herzstark v Buchenwaldu. Kolem smrt a metodické vybíjení, jeho osud byl prakticky zpečetěný. Pracoval dál. Nakonec tábor osvobodili. Dostal se ven a vizi své kalkulačky si pořád nesl v sobě. Hobbs se sklání před tím vítězstvím, před tím únikem.“</p>

<p>„Taky chce před něčím uniknout?“</p>

<p>„Sám před sebou,“ přikývne Ngemi a změní téma: „Jakou že vy to děláte práci? V té restauraci jsem to nepochopil.“</p>

<p>„Marketing.“</p>

<p>„Propagujete zboží?“</p>

<p>„Ne. Hledám věci nebo styly, které by jiní lidé nebo společnosti zpeněžili. A hodnotím loga. Obchodní známky.“</p>

<p>„Jste Američanka?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Být Američan musí být v poslední době těžké,“ zatlačí Ngemi hlavu do opěradla nesklopitelné sedačky druhé třídy. „Jestli nic nenamítáte, prospal bych se.“</p>

<p>„Nenamítám.“</p>

<p>Překupník zavře oči.</p>

<p>Cayce vyhlíží na mozaiku polí, kde v roztroušených kalužích blýská slunce. Kdy naposled jela vlakem v otevřené krajině a ne jenom metrem? Nevzpomíná si.</p>

<p>Místo toho si vybaví, jak poprvé viděla Ground Zero. Na konci ledna, z vyhlídkových ramp. Prostor zalitý nepřirozeným množstvím světla. Vytahovali zrovna pohřbenou vlakovou soupravu.</p>

<p>Zavře oči.</p>

<p>V Bournemouthu, kde se cítí stejně ztracená jako kdekoli v Anglii kromě Londýna, ji Ngemi zavede pár bloků od stanice do zelinářského krámku.</p>

<p>Uvnitř ho pozdraví starší, velmi seriózně působící muž se světlejší pletí, upravenými šedivými vlasy a etiopským nosem jako břitva, soudě podle čisté modré zástěry patrně zelinář. Cayce připadá jako rastafariánský volič konzervativců. Ngemi se s ním dlouze zdraví, nebo si možná sdělují novinky jazykem, který by z Cayceina pohledu mohl klidně být amharština nebo nějaký naprosto neproniknutelný dialekt angličtiny. Ngemi je nepředstaví. Muž mu předá klíčky od auta a igelitku se švestkami a dvěma zralými banány.</p>

<p>Ngemi vážně přikývne, nejspíš na znamení díků, a Cayce ho následuje ulicí, dokud se překupník nezastaví a neodemkne tmavě červené zrcadlové auto. Cayce si povšimne, že jde o vauxhall, vůbec se ale nepodobá vozu, kterým Hobbs odjel z Portobella. Uvnitř voní cizokrajný osvěžovač vzduchu, spíš jako něco z Afriky než ze zrcadlového světa.</p>

<p>Ngemi chvíli sedí za volantem a pak zasune klíčky do zapalování.</p>

<p>Za moment už se proplétají složitými kruhovými objezdy tak rychle, že Cayce musí zavírat oči. Nakonec je už ani neotvírá.</p>

<p>Když se znovu rozhlédne, spatří ubíhající zelené kopce. Ngemi beze slova točí volantem a vrcholně se soustředí na řízení.</p>

<p>Na kopci si Cayce všimne zříceniny hradu.</p>

<p>„Normanský,“ ohlédne se na ni Ngemi, ale dál už výklad neobohatí.</p>

<p>Cayce nečeká na nabídku ovoce, vyloví ze zelinářské tašky banán, oloupe ho a sní. Zatáhne se a začne mrholit. Ngemi pustí stěrače.</p>

<p>„Pozval bych vás před návštěvou na oběd,“ řekne, „ale načasování může být při výletech za Hobbsem rozhodující.“</p>

<p>„Můžeme mu zavolat a ujistit se, že bude doma.“</p>

<p>„Nemá telefon. Včera večer jsem ho zastihl v knajpě. Samozřejmě byl nametený. Už by měl být vzhůru, až dorazíme, a snad nestihne začít znova pít.“</p>

<p>Dvacet minut nato sjede z hlavní na silnici, kterou si Cayce přiřadí k americkým dvouproudým asfaltkám. Projíždějí venkovskou, neurčitě zemědělskou krajinou. Ovce na stráni. Brzy najedou na štěrkovou cestu po úbočí kopce, odkud pod nimi Cayce zahlédne podivuhodně zanedbaný areál s různě velkými cihlovými budovami. Uvnitř se nic nepohne.</p>

<p>Při sestupu z kopce zakřupe štěrk pod pneumatikami vauxhallu a Cayce uvidí ploty a ostnatý drát.</p>

<p>„Bývalý výcvikový tábor,“ vysvětlí Ngemi. „MI5 nebo MI6. Myslím 5. Teď tady podle Hobbse chovají a trénují policejní psy.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Nemám tušení. Fakt hnusné místo.“</p>

<p>Cayce nemá tušení, kde jsou. Bournemouth? Poole?</p>

<p>Ngemi sjede ze štěrkovky na nezpevněnou, vyježděnou cestu, na které auto rozstřikuje hnědé kaluže. Mezi lesem a oploceným pozemkem se ukážou karavany. Může jich být tak sedm a vypadají stejně opuštěně jako cihlové stavby. Stojí sice poblíž, ale do areálu na první pohled nepatří.</p>

<p>„Tady on žije?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Co je to zač?“</p>

<p>„Karavany cikánských rodin. Hobbs si jeden pronajímá.“</p>

<p>„Setkal jste se s nimi? S těmi cikány?“</p>

<p>„Ne,“ zastaví Ngemi, „ani jednou.“</p>

<p>Cayce vyhlédne z okénka na velkou obdélníkovou ceduli z kusu překližky, upevněnou na dvou pozinkovaných trubkách. Černé na bílém tam stojí:</p>

<p><strong>MINISTERSTVO OBRANY</strong></p>

<p><strong>ZÁKAZ VSTUPU DO AREÁLU</strong></p>

<p><strong>V</strong><strong> </strong><strong>SOULADU SE ZÁKONEM O</strong><strong> </strong><strong>STÁTNÍM TAJEMSTVÍ.</strong></p>

<p><strong>NEPOVOLANÉ OSOBY BUDOU ZADRŽENY A</strong><strong> </strong><strong>SOUZENY.</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>29.</strong></p><empty-line /><p><strong>PROTOKOL</strong></p>

<p>Ngemi se toporně vysouká z auta, protáhne si nohy a zavrže bundou. Sáhne na zadní sedadlo pro pestrobarevnou tašku. Cayce vystoupí s ním.</p>

<p>Panuje ticho. Ani pták nezazpívá.</p>

<p>„Jestli tu mají psy, jak to, že je neslyšíme?“ zadívá se Cayce přes plot na nízké cihlové budovy. Všimne si, že pletivo je napjaté mezi vysokými sloupy omšelého betonu. Celé to na ni působí staře a jaksi mrtvě. Druhá světová válka?</p>

<p>„Ještě se mi nestalo, že bych je slyšel,“ zabručí Ngemi a vyhýbá se kalužím na cestičce, po které vykročil. Na nohou má černé martensky se čtyřmi oky pro tkaničku, původní model z první punkové dekády, který už zase dávno setřásl nový kontext a vrátil se k původně zamýšlené roli laciné obuvi pro každého.</p>

<p>Neposečená tráva. Plané křoví s malými žlutými květy. Cayce následuje Ngemiho k nejbližšímu přívěsu ze světa za zrcadlem. Je dvojbarevný, nahoře béžová, dole oprýskaná a mdlá nachová. Má nízkou střechu s hřebenem uprostřed, která Cayce připomíná obrázky Noemovy archy v knížkách pro děti, a vzadu je přišroubovaná vybledlá čtvercová poznávačka, jaké se používají ve světě za zrcadlem: LOB a pak čtyři čísla. Přívěs vypadá, že se dlouho nikam nepohnul. Obrostl trávou, přes kterou není vidět, jestli má ještě vůbec nějaká kola. Okna jsou zakrytá pozinkovaným plechem.</p>

<p>„Hobbsi,“ zavolá Ngemi nepříliš hlasitě, „Hobbsi, to jsem já, Ngemi.“ Odmlčí se a popojde blíž. Dveře karavanu, rovněž béžové a nachové, vypadají, jako by nešly pořádně dovřít. „Hobbsi?“ Dvakrát zaklepe, lehce.</p>

<p>„Vysmahni,“ ozve se někdo zevnitř, Cayce předpokládá, že Hobbs. Hlas je do krajnosti vyčerpaný, zatvrzený bolestí.</p>

<p>„Jdu pro kalkulátory,“ oznámí Ngemi. „Na dokončení té japonské transakce. Nesu tvůj podíl.“</p>

<p>„Kundo.“ Baranov rozkopne dveře a zřejmě na to ani nemusí vstát. Vchod zeje jako bezedný obdélník temnoty. „A koho to sem do prdele taháš?“</p>

<p>„Krátce jste se setkali na Portobellu,“ připomene mu Ngemi. „Wojtkova kamarádka.“ To je pravda, připustí Cayce v duchu, i když Ngemiho podání je zavádějící.</p>

<p>„A proč mi ji sem taháš?“ předkloní se Baranov o kousek, takže se mu od brýlí matně odrazí slunce. Vyčerpání z hlasu úplně zmizelo, je teď pevný, zkrocený a výhrůžně neochvějný.</p>

<p>„To ti pak může vysvětlit sama,“ ohlédne se na ni Ngemi, „nejdřív to vyřešíme spolu.“ Zhoupne směrem k Baranovi tašku, jako by naznačoval, co má na mysli. Pak se obrátí na Cayce: „U Hobbse je místo jen pro jednu návštěvu. Omluvte nás, prosím.“ Vstoupí do přívěsu, který se hrozivě zhoupne na pružinách a zároveň se ozve cosi jako chřestění prázdných láhví. „Nemělo by to trvat dlouho.“</p>

<p>„Kundo otravná,“ zavrčí Baranov, ale jestli to patří jí, Ngemimu nebo životu, to Cayce nedokáže říct.</p>

<p>Ngemi, který se pod nízkým stropem málem musí ohnout v pase, se posadí na cosi neviditelného, věnuje jí omluvný pohled a zavře za sebou.</p>

<p>Zůstane sama, i když nemůže přeslechnout jejich tlumené hlasy, a rozhlédne se po zbylých karavanech. Některé jsou zchátralejší než Baranovův, jiné novější a o něco větší. Nelíbí se jí. Aby se na ně nemusela dívat, obejde Baranovův příbytek. Do cesty se jí postaví drátěný plot a zpustlé cihlové budovy. Vůbec si nepolepšila.</p>

<p>Polohlasem odrecituje mantru o kachně a čumáku.</p>

<p>Mezi semiškami z Parca jí vede kabel. Ohlédne se a uvidí, že se plazí z větracího otvoru na boku Baranovova karavanu. Vydá se podél něj a dojde k místu, kde je nad zemí protažený plotem. Trsy žloutnoucí trávy pokračuje k cihlovým budovám. Elektřina? Od MI5 nebo kdovíjakých jiných domácích?</p>

<p>„Můžete!“ zavolá na ni Ngemi z druhé strany přívěsu. „Pojďte si s Hobbsem popovídat. Nekousne vás. Možná se mu dokonce zlepšila nálada.“</p>

<p>Cayce se vrátí a tváří se, že si žádného kabelu nevšimla.</p>

<p>„Jen račte dál,“ pobídne ji Ngemi a podívá se na staromódní hodinky s kalkulačkou. V slabém slunečním světle blýskne chromované pouzdro. V druhé ruce drží pletenou tašku, která vypadá těžší než předtím. „Nevím, jak dlouho se s vámi bude chtít bavit. Kdyby to šlo, rád bych chytil příští vlak.“</p>

<p>Cayce vstoupí, karavan se zhoupne a ona zamžourá do šera. Přítmí čpí uleželým popelem z cigaret a nepraným oblečením někde nechutně blízko.</p>

<p>„Posaďte se,“ přikáže Baranov. „A zavřete.“ Poslechne a zjistí, že usedla na komínek knih, navršených do výšky židle, velice starých a objemných svazků bez přebalů a s vybledlými plátěnými deskami.</p>

<p>Baranov se nahne dopředu. „Novinářka?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Jméno.“</p>

<p>„Cayce Pollardová.“</p>

<p>„Američanka.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Jak si její oči zvykají na šero, zjistí, že Baranov polosedí pololeží na úzkém kavalci, který mu musí sloužit za postel, ačkoli se zdá být do takové výšky zaházený zmuchlaným oblečením, že se na něj snad nemůže dát pořádně lehnout. Ze stěny před ním je vyklopený úzký rozkládací stolek s jednou nohou.</p>

<p>Baranov si do koutku úst vrazí bílou cigaretu a zase se předkloní. Ve světle plastového zapalovače Cayce uvidí, že špinavý, zaneřáděný stolek je z umakartu a má na sobě ten bumerangový vzor z padesátých let. Spočívá na něm hora nedopalků, která v základech může skrývat i popelník. A kromě ní tři tlusté balíčky bankovek, převázané růžovými gumičkami.</p>

<p>Cigareta zaplane jasně jako meteor při vstupu do atmosféry a prvním potažením shoří snad do poloviny. Cayce se připraví na výdech, ale nedočká se. Místo toho Baranov srovná paklíky bankovek na sebe a zastrčí je do potrhaného pršipláště od Barboura, který si Cayce vybavuje z prvního setkání v Portobellu.</p>

<p>Pak konečně vydechne a přívěs se zaplní kouřem, ovšem ne tolik, jak čekala. Několika drobnými otvory v kovovém plášti dramaticky proniká sluneční světlo a místnost vypadá jako kulisy Ridleyho Scotta v měřítku pro panenky. „Znáte se s tím šupákem z Polska.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Už proto s váma nechci nic mít. Marníte můj čas, zlatíčko.“ Meteor se vrátí do atmosféry a udělá krátký proces se zbytkem cigarety. Baranov ji uhasí na vršku hromady, i když jen napůl.</p>

<p>Cayce si uvědomí, že zatím neviděla jeho levou ruku. Cigaretu, zapalovač, bankovky, to všechno bral do pravé. „Nevidím vaši levačku.“</p>

<p>Jako odpověď se objeví pistole, perfektně vyhmátnutá jedním z ultraminiaturních scottovských reflektorů. „Já vám na ruce nevidím vůbec.“ Do hlavně se ještě nikdy nedívala a teď se na tom zas tolik nezmění, protože starý exemplář obřího zlamovacího revolveru ji má spolu s přední částí lučíku nahrubo upilovanou. Po odbyté práci zůstaly na zarezlém plechu zuby. Baranovova ruka, štíhlá a umouněná, je na robustní dřevěnou pažbu malá. Na pažbě se houpe kroužek na zavěšení, vyvolávající představu bílých přileb a Indie pod britskou nadvládou.</p>

<p>Cayce zvedne ruce. Gesto zažité z dávných dětských her.</p>

<p>„Kdo vás posílá?“</p>

<p>„Posílám se sama.“</p>

<p>„Co chcete?“</p>

<p>„Ngemi a Wojtek říkali, že umíte sehnat informace.“</p>

<p>„Nepovídejte?“</p>

<p>„Ráda bych za jednu konkrétní něco vyměnila.“</p>

<p>„Lžete.“</p>

<p>„Nelžu. Vím přesně, co potřebuju. A můžu vám za to dát něco, o co stojíte.“</p>

<p>„Pozdě, zlatíčko. Mě na děvky neužije.“ A s tím se jí hrubý kov hlavně, neskutečně chladný a zřetelný, pevně přitiskne doprostřed čela.</p>

<p>„Lucian Greenaway.“ Cítí, jak se kruh chladu v reakci o kousek posune. „Překupník. Z Bond Street. Ten kalkulátor. Můžu vám ho koupit.“</p>

<p>Chladný kruh, jeho tlak.</p>

<p>„Peníze vám dát nemůžu,“ řekne Cayce. Ví, že tuhle jedinou lež musí vytáhnout a neprozradit se při tom. „Ale můžu vám tu kalkulačku koupit na cizí kreditku.“</p>

<p>„Někdo by měl Ngemimu zacpat držku.“</p>

<p>A v tu chvíli jí dojde, proč mu nesmí nabídnout peníze, i když by je Bigend určitě poskytl: jakmile by je Baranov dostal, měl by pocit, že platí nenáviděnému překupníkovi z vlastního.</p>

<p>„Kdybych vám mohla nabídnout hotovost, udělala bych to, ale můžu vám ten kalkulátor jedině koupit. A pak vám ho dát. Výměnou za to, co potřebuju.“ Domluví a zavře oči. Kruh chladu se promění v její obzor. „Greenaway.“ Obzor se stáhne. „Víte, kolik chce?“</p>

<p>„Ne.“ Víčka pevně stisknutá.</p>

<p>„Čtyřku a půl. V librách.“</p>

<p>Cayce otevře oči. Pistole už na ni nemíří tak zpříma. „Mohl byste na mě přestat mířit, jestli se máme dohodnout?“</p>

<p>Baranov jako by se rozpomněl, že drží zbraň. „Tumáte,“ upustí ji, až na umakartovém stolku všechno zachřestí. „Miřte vy na mě.“</p>

<p>Cayce přejede pohledem z pistole na něj.</p>

<p>„Mám ji z blešáku. Jeden kluk ji vykopal v lese. Dvě libry. Vevnitř je rez a hlína. Bubínek se neprotáčí,“ usměje se na ni.</p>

<p>Cayce si prohlíží revolver na stole a představuje si, jak by ho zvedla, oplatila Baranovův úsměv, napřáhla se a vší silou ho s ním praštila do čela. Spustí ruce. Pak znovu zvedne oči k překupníkovi. „Moje nabídka.“</p>

<p>„Můžete pumpnout něčí kreditku o čtyři a půl tácu?“</p>

<p>„Visu.“</p>

<p>„Povězte mi, co chcete. Tím neříkám, že to dostanete.“</p>

<p>„Vytáhnu něco z tašky. Vytisknutý obrázek.“</p>

<p>„Prosím.“</p>

<p>Baranov odsune revolver a omlácený bílý hrnek, aby jí na stole udělal místo pro téčkový plánek na křídovém papíře. Pak hmátne někam doprava a na stůl dopadne paprsek halogenu. Cayce pomyslí na kabel protažený plotem. Baranov si obrázek mlčky prohlíží.</p>

<p>„Každé z těch čísel je kód,“ pustí se Cayce do vysvětlování, „který označuje segment v řadě informací. Každý z těch segmentů má v sobě jedno to číslo zašifrované, aby se dal identifikovat a vystopovat.“</p>

<p>„Stego,“ přikývne Baranov a zaboří do papíru vyhublý ukazovák s hnědými skvrnami. „Tohleto. Proč je to zakroužkované?“</p>

<p>„Šifrování zajišťuje americká společnost jménem Sigil. Chci znát jejich zákazníka, ale od vás požaduju jedinou informaci, mailovou adresu, na kterou po zašifrování poslali tenhle konkrétní kus.“</p>

<p>„Sigil?“</p>

<p>„Z Ohia.“</p>

<p>Baranov vtáhne vzduch mezi rty a vydá podivný, tichý zvuk jako pták.</p>

<p>„Dokážete to?“</p>

<p>„Protokol,“ odpoví překupník. „Co kdyby ano?“</p>

<p>„Řekněte mi, že to dokážete, a já půjdu ke Greenawayovi pro ten kalkulátor.“</p>

<p>„A pak?“</p>

<p>„Pak mi předáte tu adresu.“</p>

<p>„A pak?“</p>

<p>„Pošlu kalkulátor po Ngemim. Ale jestli tu adresu nedostanu…“</p>

<p>„Tak?“</p>

<p>„Tak letí do vody u camdenského zdymadla.“</p>

<p>Baranov se předkloní, oči za kulatými brýlemi přimhouřené na štěrbinu a ztracené ve spleti vrásek. „Udělala byste to, že ano?“</p>

<p>„Udělala. A udělám, jestli mi přijde, že se mě snažíte převézt.“</p>

<p>Mžourá na ni. „Věřím vám,“ řekne nakonec málem s uznáním.</p>

<p>„Výborně. Až něco budete mít, zavolejte Ngemimu. Ví, jak mě zastihnout.“</p>

<p>Baranov mlčí.</p>

<p>„Díky, že jste si mě vyslechl.“ Cayce vstane, přikrčí se pod nízkým stropem, loktem otevře dveře a vyleze ven, do jasného bledého světla a na vydatný, neuvěřitelně čerstvý vzduch. „Nashledanou.“ Zavře za sebou.</p>

<p>Ngemi jí zaskřípe po boku. „Tak měl lepší náladu?“ zeptá se.</p>

<p>„Vytáhl na mě kvér.“</p>

<p>„Tady jste v Anglii, milá zlatá,“ opáčí Ngemi. „Tady lidé kvéry nemají.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>30.</strong></p><empty-line /><p><strong>RU</strong></p>

<p>Ve zpátečním vlaku na Waterloo si Ngemi z vozíku s občerstvením koupí pivo a balíček chipsů s kuřecí příchutí.</p>

<p>Cayce si dá neperlivou minerálku.</p>

<p>„Jak se stalo, že Baranov takhle skončil?“ zeptá se.</p>

<p>„Myslíte v tom přívěsu?“</p>

<p>„Myslím tak vůbec. Propil se k tomu?“</p>

<p>„Měl jsem bratrance, to bylo ještě doma,“ odpoví Ngemi, „který prochlastal obchod s elektronikou. Jinak to byl obyčejný chlapík, lidi ho měli rádi. Jediný problém bylo to pití. U Hobbse je to podle mě průvodní znak něčeho jiného, i když tak rozvinutý, že už je to vlastně jedno. Hobbsová se za svobodna jmenovala jeho matka. Hobbs-Baranov, narodil se se spojovníkem. Jeho otec byl sovětský diplomat, co v padesátých letech emigroval do Ameriky a vzal si zámožnou Angličanku. Hobbs se pak toho spojovníku úspěšně zbavil, ale když se nalije, pořád na něj nadává. Jednou mi řekl, že ho sice pohřbil, ale stejně je v něm na celý život uvězněný.“</p>

<p>„Pracoval jako matematik u americké tajné služby?“</p>

<p>„Myslím, že ho rekrutovali z Harvardu. Ale těžko říct. Mluví o tom, jen když má špičku.“ Otevře plechovku piva a usrkne. „Nejspíš mi po tom nic není, ale uspěla jste?“</p>

<p>„Možná. Ale jestli ano, budu vás muset poprosit ještě o něco.“</p>

<p>„Prozradíte mi podrobnosti?“</p>

<p>„Potřebuju něco, co by mi Baranov mohl dokázat najít. Na oplátku jsem mu slíbila ten kalkulátor od překupníka z Bond Street.“</p>

<p>„Od Greenawaye? Ten za něj chce nehorázné peníze.“</p>

<p>„To nevadí. Jestli mi Baranov sežene, co chci, má ho mít.“</p>

<p>„A vy potřebujete moji pomoc?“</p>

<p>„Potřebuju, abyste se mnou k tomu překupníkovi zašel a pomohl mi s nákupem. Přesvědčil se, že to je ten správný kousek, ten, o který Baranov stojí. A jestli mi Baranov sežene, co chci, doručil byste mu ho za mě.“</p>

<p>„To klidně zařídím.“</p>

<p>„Jak začneme?“</p>

<p>„Na Greenawayově webu. Obchod má v neděli zavřeno.“</p>

<p>Cayce otevře Luggage Label a vytáhne iMac a telefon.</p>

<p>„Doufám, že ten kalkulátor pořád má.“</p>

<p>„Určitě,“ ujistí ji Ngemi. „Při té jeho ceně…“</p>

<p>Neděle se na Waterloo předvádí ve své odlišně rozpohybované večerní verzi a holubi, které Cayce ráno viděla poletovat, teď bez bázně pobíhají pod nohama spěchajících pasažérů a klovou kořist, kterou den přinesl.</p>

<p>Pod Ngemiho vedením požádala Greenawaye mailem, aby jí zarezervoval prototyp kalkulátoru, který měl skutečně stále v nabídce, a ohlásila, že si ho zítra přijde před koupí prohlédnout. „Ta rezervace nic nezaručuje,“ upozorní ji Ngemi na cestě k eskalátorům. „Stačí, aby se najednou objevila další ubohá oběť. Ale přitáhli jsme Greenawayovu pozornost a dali všemu určitý rámec. Hodí se nám, když ví, že jste Američanka.“ Trval na tom, aby se zmínila, že je z New Yorku a v Londýně dlouho nebude. „Tušíte, kdy by pro vás mohl Hobbs mít tu informaci?“</p>

<p>„Ani trochu.“</p>

<p>„Ale obchod s Greenawayem se neruší.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„A vážně nejste bohatá?“</p>

<p>„Ani v nejmenším. Nejsou v tom moje peníze.“</p>

<p>„Kdybyste Hobbsovi nabídla Greenawayovu cenu v hotovosti, dost možná by odmítl. Nedokázal by se přimět zaplatit mu z vlastního, zrovna jako já. Zažil jsem, jak odmítl podobná přání za nabídky, které mi přišly daleko štědřejší.“</p>

<p>„A to jinak peníze nepotřebuje? Nebo nechce?“</p>

<p>„Ale ano, jenže už možná nemá bezednou zásobu službiček.“</p>

<p>„Službiček?“</p>

<p>„Nepředpokládám, že by měl sám o sobě přístup k nějakým důležitým informacím. Jestli vám najde, co potřebujete, nebude za tím jeho nadání nebo zvláštní vědomosti. Podle mě vždycky poprosí někoho dalšího, kdo mu dluží službičku, a někdy se dočká odpovědi.“</p>

<p>„A víte, koho prosí?“ Ne že by čekala, že se to dozví. „Slyšela jste o Echelonu?“</p>

<p>„Ne.“ Vlastně spíš ano, ale nic jí nenaskakuje. „Americké tajné služby disponují systémem, který umožňuje snímat veškerý provoz na síti. Jestli taková věc existuje, Hobbs by mohl být její dědeček. Možná hrál klíčovou roli při jeho vytváření.“ Povytáhne obočí, jako by chtěl naznačit, že víc o tak neobvyklém tématu neví nebo nechce prozradit.</p>

<p>„Rozumím,“ řekne Cayce, ale jistá si tím není. Ngemi zastaví před dolů jedoucím eskalátorem. „Však určitě víte, co děláte.“</p>

<p>„To tedy nevím. Ani trochu. Ale díky za pomoc.“</p>

<p>„Nashledanou. Ráno vám zavolám.“</p>

<p>Cayce sleduje, jak klenba jeho mohutné vyholené hlavy našikmo mizí v londýnském podzemí.</p>

<p>Pak si jde stopnout taxík.</p>

<p>Fakt bych se z toho okotil. Znáš tenhle výraz? Stará průpovídka. Nehodlám vrhnout mláďata, chci tím říct, že už se na to nemůžu dívat a že jsem s rozumem v koncích.</p>

<p>Cayce se ve svém časovém pásmu chystá k časnému zalehnutí a naposledy si vybírá e-mail. První je zpráva od Parkaboye.</p>

<p>Co jsem psal naposled, Judy se od Darryla nehnula. Spousta nažhaveného mailování s Takim, který by nejradši hned přiletěl do Kalifornie, ale musí normálně chodit do práce, navrhovat ty hry na mobil. Tak se ptám, stojí to za to vůbec? Děláš pokroky? Vyvíjí se to někam?</p>

<p>Možná, usoudí Cayce. Víc mu toho říct nemůže.</p>

<p>Možná. Mám něco rozběhnutého, ale teprve uvidím, jestli to zabere. Hned ti napíšu, až budu vědět.</p>

<p>Odeslat.</p>

<p>Další je Boone.</p>

<p>Zdravím z Holiday Inn u technologického centra. Originální zařízení, sama béžová. Už jsem je s tou smyšlenou nabídkou oslovil, ale netuším, kdy vypluje na povrch něco užitečného. Teď mám namířeno dolů do baru, možná tam odchytím slabší kusy ze stáda zaměstnanců. Všechno v pořádku?</p>

<p>Ten vážně nikam nespěchá, pomyslí si Cayce, ačkoli neví, co kromě paktování s pracovníky Sigilu by měl Boone zkoušet.</p>

<p>V nejlepším.</p>

<p>Krátce zaváhá.</p>

<p>Nic zvláštního.</p>

<p>Což dost dobře může být pravda.</p>

<p>Odeslat.</p>

<p>Další je… spam? Hotmailová adresa ze samých čísel.</p>

<p>Mám ji. Končí na.ru. Držte se protokolu. H-B</p>

<p>Baranov, podpis se spojovníkem.</p>

<p>.ru</p>

<p>Rusko.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>31.</strong></p><empty-line /><p><strong>PROTOTYP</strong></p>

<p>V pondělí ráno v Neal’s Yard nechá firemní telefon zapnutý a při cvičení si ho odkládá poblíž.</p>

<p>Zazvoní, zrovna když cvičí na přístroji jménem Pedi-Pole, který jí připomíná Leonardovu kresbu zachycující proporce lidského těla a jejich vztah ke všehomíru. Zrovna boří dlaně s roztaženými prsty do černých pěnových třmenů.</p>

<p>Žena na nejbližším reformátoru se zamračí. „Promiňte.“ Cayce uvolní pružiny, pustí třmeny a vytáhne mobil z kapsy ricksona. „Prosím?“</p>

<p>„Dobré ráno. Tady Ngemi. Máte se dobře?“</p>

<p>„Mám, dík za optání. A vy?“</p>

<p>„Přímo výborně. Dnes mi odešlou Kingův Wang. Hrozně se těším.“</p>

<p>„Z Maine?“</p>

<p>„Z Memphisu.“ Ngemi mlaskne. „Volal Hobbs. Tvrdil, že má, co potřebujete, a že teď je to na vás. Zajdeme ke Greenawayovi zaplatit tu jeho skandální cenu?“</p>

<p>„Ano. Prosím. Můžeme hned?“</p>

<p>„Otvírá až v jedenáct. Sraz na místě?“</p>

<p>„Domluveno.“</p>

<p>Ngemi jí udá číslo domu na Bond Street. „Tak zatím.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>Položí telefon na světlý dřevěný podstavec PediPolu a znovu zaujme pozici.</p>

<p>Jestli ji na Anglii něco doopravdy znepokojuje, je to fungování společenských tříd, kterými se ve světě za zrcadlem rozumí cosi zásadně odlišného. Anglickým přátelům už se to dávno ani nepokouší vysvětlit.</p>

<p>Jako nejbližší srovnání, alespoň co do závažnosti, ji napadá britský postoj k určitým americkým názorům na držení střelných zbraní – většině Britů přijdou nemyslitelné a tak očividně pomýlené, že se jim zdráhají uvěřit, navíc když tak často vedou k úděsnému plýtvání životy. A Cayce jejich údivu rozumí, ale taky ví, jak hluboké má vztah ke zbraním kořeny a jak nepravděpodobné je, že by se změnil. Leda snad postupně a velmi pomalu. A takhle na ni působí anglické pojetí třídy.</p>

<p>Většinou ho zvládá ignorovat, ale někteří Angličané hned při prvním setkání čenichají, jak si ten druhý v třídním systému stojí, a z toho se jí ježí chlupy na zátylku.</p>

<p>Katherine, její psychoterapeutka, přišla s názorem, že Cayce vadí, jak je celá záležitost přísně nalinkovaná, stejně jako všechny ostatní lidské činnosti, na které je tak nápadně přecitlivělá. A sedí to, ta nalinkovanost: Cayce je přesvědčená, že se Britové jeden druhému nejdřív dívají na boty, přesně jako teď Lucian Greenaway Ngemimu.</p>

<p>Valný dojem z nich nemá.</p>

<p>Lehce zaprášené černé martensky, u jejichž podrážek se vzduchovou kapsou se inzeruje odolnost vůči tuku, pevně vrostly před pult Greenawayova obchodu, označeného jednoduše jako L. GREENAWAY. Cayce odhaduje, že v britském číslování musí Ngemi na mohutných nohách nosit zhruba jedenáctky. Na Greenawayovu obuv Cayce nevidí, ale být Američan, nejspíš by nosil otřásněné mokasíny, které se nazouvají jen na špičky prstů. Ovšem tady to bude jinak. Něco od ševce ze Savile Row, ale nejspíš ne na míru.</p>

<p>Potkala tu lidi, kteří dokázali ze šesti metrů poznat rozepínací knoflíčky na rukávu saka.</p>

<p>„Musím se vás zeptat, slečno Pollardová, jestli k naší transakci přistupujete s naprostou vážností.“</p>

<p>L. GREENAWAY je ten typ obchodu, kam se vchází na bzučák, a sám Greenaway vypadá, jako by držel nohu nad tlačítkem, které by přivolalo hromotluky v helmách a s obušky.</p>

<p>„Ano, pane Greenawayi. S naprostou.“</p>

<p>Obchodník si prohlédne její pilotku z černého nylonu. „Sbíráte je?“</p>

<p>„Otec.“</p>

<p>Greenaway se zamyslí. „To jméno mi nic neříká. O Curty se zajímá jen malý okruh lidí.“</p>

<p>„Pan Pollard,“ vloží se do hovoru Ngemi, „americký státní úředník na odpočinku, vzděláním vědec, má několik exemplářů typu jedna, vesměs z roku 1949 a samozřejmě číslovaných pod tři sta. K nim několik kusů typu dvě, vybraných hlavně kvůli dobrému stavu a rozličnosti pouzder.“ Za poměrně věrnou črtou stojí nevtíravý výslech před obchodem.</p>

<p>Greenaway na Ngemiho nevraživě pohlédne.</p>

<p>„Můžu se vás na něco zeptat?“ požádá Ngemi a se slyšitelným vrznutím se lehce předkloní.</p>

<p>„Na co?“</p>

<p>„Na původ. Ví se, že Herzstark přechovával tři prototypy doma v Lichtenštejnsku, v Nendelnu. Ví se, že po jeho smrti v roce 1988 byly odprodány do soukromé sbírky.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Ten, který nabízíte, mezi ně náhodou nepatří, pane Greenawayi? Popis na vašich stránkách mi v tom ohledu přišel poněkud nejasný.“</p>

<p>Cayce si všimne, že obchodník poněkud zbrunátněl. „Ne, nepatří. Pochází z pozůstalosti hlavního mechanika a nabízím ho s rozsáhlou dokumentací, zahrnující fotky prototypu jak v Herzstarkových rukou, tak v rukou onoho mechanika, jeho výrobce. Nendelnské exempláře nesou označení jedna, dva a tři, římskými číslicemi. Ten v moji nabídce je označený čtyřkou.“ S dokonale nicneříkajícím výrazem do Ngemiho dál zabodává pohled, ve kterém Cayce čte ryzí pohrdání. „Římskými číslicemi.“</p>

<p>„Mohla bych si ho prohlédnout?“ poprosí Cayce.</p>

<p>„Hlavní mechanik,“ řekne Ngemi. „Výrobce.“</p>

<p>„Prosím?“ zeptá se Greenaway. Do skutečné prosby to má daleko.</p>

<p>„Tak kdy přesně tenhle prototyp vyrobili?“ usměje se Ngemi vlídně.</p>

<p>„Co tím chcete naznačit?“</p>

<p>„Vůbec nic,“ povytáhne Ngemi obočí. „Devatenáct set čtyřicet šest? Čtyřicet sedm?“</p>

<p>„Devatenáct set čtyřicet sedm.“</p>

<p>„Prosím, ukažte nám ho,“ zkusí to Cayce znovu.</p>

<p>„Pokud se rozhodnete pro nákup, jaký zvolíte způsob platby? Je mi líto, ale šek přijmout nemohu, pokud kupce osobně neznám.“</p>

<p>Na obdélníkovém, piják připomínajícím kusu semiše na Greenawayově pultu přistane firemní Visa, kterou už Cayce svírala v kapse ricksona. Obchodník na kartu zamžourá, evidentně zaražený egyptským mravencem, ale pak zřejmě rozluští jméno banky. „Rozumím. A dostačuje váš zůstatek na cenu zboží včetně DPH?“</p>

<p>„To je vrcholně nezdvořilá otázka,“ upozorní ho Ngemi vyrovnaným hlasem, ale Greenaway si ho nevšímá a hledí na Cayce.</p>

<p>„Ano, pane Greenawayi, ale doporučila bych vám to ověřit s bankou, hned teď.“ Sama si není úplně jistá, ale neurčitě si vybavuje Bigendův komentář, že si může dovolit koupit auta, ale letadlo už ne. Bigend může být prolezlý špatnými vlastnostmi, ale sklon k přehánění mezi nimi nebude.</p>

<p>Greenaway nasadí pohled, jako by ho přišli okrást s pistolí v ruce, ovšem za podmínky, že by v něm loupež místo strachu či znepokojení probudila jen jakýsi podrážděný úžas nad jejich troufalostí. „To nebude třeba,“ pronese. „Uvidíme při autorizaci.“</p>

<p>„Můžeme si konečně prohlédnout zboží, prosím?“ položí Ngemi špičky prstů na desku, jako by se dožadoval svých vlastnických práv.</p>

<p>Greenaway sáhne pod pult a vytáhne šedou lepenkovou krabici, krychli o hraně nějakých patnácti centimetrů, ze které otvory vyříznutými po hranách víka trčí dráty ohnuté do U. Bude nejspíš o dost starší než Cayce. Greenaway udělá přestávku a Cayce si představuje, jak v duchu počítá. Pak víko zvedne a odloží stranou.</p>

<p>Kalkulátor je obestlaný pohřebně šedým hedvábným papírem. Greenaway sáhne do krabice, opatrně přístroj vytáhne a položí na semišovou podložku.</p>

<p>Cayce nápadně připomíná ty, které viděla v Baranovově kufru, jen možná není tak hladce opracovaný.</p>

<p>Ngemi mezitím vytáhl hodinářskou lupu, kterou si pečlivě vetkne do levého oka. Předkloní se, zavrže a upře na Curtu všechnu svou kyklopskou pozornost. Cayce slyší jeho dech a tikot tuctů hodin kolem, který až doteď nevnímala.</p>

<p>„Hm,“ zamručí Ngemi. Pak hlouběji: „Hm…“ – Cayce soudí, že naprosto mimovolně. Její průvodce jí v tu chvíli přijde nesmírně daleko a dolehne na ni samota.</p>

<p>Ngemi se napřímí a vytáhne lupu z oka. Zamrká. „Budu ho muset vzít do ruky. Budu muset provést výpočet.“</p>

<p>„Určitě to myslíte vážně? Nedělali byste ze mě doufám pitomce, vy dva?“</p>

<p>„Nedělali,“ ujistí ho Ngemi. „A myslíme to vážně.“</p>

<p>„Tak si poslužte.“</p>

<p>Ngemi kalkulátor uchopí a nejdřív ho otočí kolem dokola. „IV“, zahlédne Cayce vyraženo v kovu na spodní straně. Ngemi vrátí přístroj do svislé polohy, přejede po něm prsty a přenastaví tak na něm ona tlačítka nebo jezdce v jejich drážkách nebo štěrbinách.</p>

<p>Chvíli počká, zavře oči, jako by naslouchal, a pak navrchu zatočí klikou mlýnku. Ozve se smekavý zvuk, jestli se o mechanizmu dá říct, že se smeká.</p>

<p>Ngemi otevře oči a ověří, jaká čísla naskočila v drobných kulatých průzorech. Potom se podívá na Greenawaye. „Ano,“ řekne.</p>

<p>Cayce ukáže na kartu od Blue Antu. „Bereme ho, pane Greenawayi.“</p>

<p>Ngemi nese krabici s kalkulátorem opřenou o břicho, jako by obsahovala popel nějakého příbuzného. Baranov na ně čeká jeden blok od obchodu L. GREENAWAY s napůl vykouřenou cigaretou vraženou v koutku úst. „To je on?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdí Ngemi.</p>

<p>„Pravý?“</p>

<p>„Ovšem.“</p>

<p>Baranov krabici převezme.</p>

<p>„Tohle je taky zajímavé,“ rozepne Ngemi černý plášť a vytáhne hnědou obálku. „Doklady původu.“</p>

<p>Baranov uchopí krabici do podpaží, obálku převezme a podá Cayce vizitku.</p>

<p>Kari restaurant Světlo Indie. Poole.</p>

<p>Otočí ji. Plnicí pero s rezatým inkoustem. Úhledná kurzíva.</p>

<p><emphasis>stellanor@armaz.ru</emphasis></p>

<p>Oči za kruhovými brýlemi si ji měří s opovržením, s pohrdáním. „Baltská ropa, co? Jsem si říkal, že třeba budete mít něco zajímavějšího.“</p>

<p>Odcvrnkne cigaretu a odchází směrem, kterým právě přišli, prototyp Curty pod paží a hnědou obálku v ruce.</p>

<p>„Můžu se zeptat, co tím myslel?“ řekne Ngemi.</p>

<p>„Můžete,“ odpoví Cayce a od vzdalující se Baranovovy bundy barvy trusu se vrátí pohledem k e-mailové adrese barvy rzi. „Ale odpověď neznám.“</p>

<p>„Dostala jste, co jste chtěla?“</p>

<p>„Musí to být ono,“ řekne Cayce. „Hádám, že to musí být ono.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>32.</strong></p><empty-line /><p><strong>MYSTICKÝ PONOR</strong></p>

<p>Na Bond Street nastoupí Ngemi na metro. Cayce zůstane pod nečekaně vysvitlým sluncem sama a nenapadá ji, kam se vrtnout a co tam.</p>

<p>Taxík ji doveze na Kensington High Street. Vizitku z Baranovovy kari restaurace si zapnula do kapsičky na rukávu ricksona, kam podle původního záměru patřil balíček amerických cigaret.</p>

<p>Prahovost, pomyslí si, když z taxíku vystoupí poblíž budovy, která dřív skrývala zatuchlou několikapatrovou jeskyni jménem Kensingtonský trh, než z ní labyrinty pankáčské a hipísácké veteše zmizely. Prahovost. Katherine McNallyová tak označovala určité stavy: hranice, zóny přechodu. Nachází se teď v takové situaci, nebo jednoduše nemá, kam by šla? Okýnkem zaplatí řidiči a taxík odjede.</p>

<p>Ropa, povídal Baranov?</p>

<p>Vykročí k parku.</p>

<p>Blyštivé pozlátko Albertova památníku – od chvíle, co ho vyčistili, Cayce nepřijde tak docela opravdový. Když ho viděla poprvé, byl celý černý, zasmušilý, skoro zlověstný. Win říkal, že Londýn, který poprvé spatřil on, byl takhle černý skoro celý, umouněné město, možná o to vrstevnatější, že postrádalo barvy.</p>

<p>Počká na semaforu a přejde High Street.</p>

<p>Vstoupí do zahrad a pod botami z Parca jí zakřupe štěrk. Tuší, že v její časové zóně co chvíli udeří hodina vlků. Její duše už příliš dlouho čeká na přistání.</p>

<p>Park je přečmáraný narudlým štěrkem, cestičkami širokými jako hlavní silnice mezi poli v Tennessee. Dovedou ji k soše Petera Pana s bronzovými králíky na podstavci.</p>

<p>Shodí tašku Luggage Label, položí ji na zem, svlékne si ricksona a rozloží ho na nízce posečenou trávu. Posadí se na něj. Po štěrku prokluše rekreační běžec.</p>

<p>Cayce rozepne kapsičku na cigarety a prohlédne si vizitku od Baranova.</p>

<p><emphasis>stellanor@armaz.ru.</emphasis> Na jasném světle vypadá adresa vybledle, jako by ji tam Baranov napsal už před lety.</p>

<p>Cayce vizitku zase opatrně vrátí a kapsičku zapne. Pak otevře tašku a vytáhne iBook a telefon.</p>

<p>Hotmail. Spojení vypršelo. Prázdná schránka.</p>

<p>Otevře prázdnou zprávu, mail k odeslání.</p>

<p>Jmenuji se Cayce Pollardová. Sedím na trávě v londýnském parku. Je slunečno a teplo. Je mi třicet dva let. Můj otec zmizel 11. září 2001 v New Yorku, ale nedaří se nám prokázat, že zemřel při útoku. Začala jsem sledovat Vaše klipy.</p>

<p>To přímé oslovení ji zarazí. Několika úhozy do backspaceu odmaže slovo „Vaše“. Katherine McNallyová ji nabádala, aby psala dopisy, dopisy, o kterých se rozumělo, že zůstanou neodeslané a které by se v některých případech beztak nedaly doručit, protože jejich adresáti byli po smrti.</p>

<p>Někdo mi ukázal první útržek a já se pídila po dalších. Nalezla jsem stránku, na které je lidé probírali, a začala tam přispívat a klást otázky. Nedokázala bych Vám</p>

<p>Tentokrát se nezarazí.</p>

<p>vysvětlit proč, ale začalo to pro mě být moc důležité, jako pro nás všechny, pro Parkaboye, Ivy, Maurice, Filmyho i všechny ostatní. Přihlašovali jsme se tak často, jak to šlo, abychom byli v kontaktu s lidmi, kteří nám rozumějí. Sháněli jsme se po dalších klipech. Někteří se drželi stranou, týdny surfovali po webu a přispívali, až když někdo narazil na nový útržek.</p>

<p>Celou zimu, nejmírnější, jakou na Manhattanu zažila, a ve vzpomínkách přitom zároveň nejponurejší, navštěvovala F:F:F a nechávala se pohltit snem.</p>

<p>Nevíme, na čem vlastně pracujete a proč. Parkaboy myslí, že sníte. Že sníte za nás. Občas to zní, jako by se domníval, že sníte o nás, že jsme váš sen. Má takovou vyhraněnou představu mystického ponoru: že prý se musíme do zkoumání vašeho díla, té vaší tajemné práce zabrat natolik, až s ní splyneme. Nahackujeme se do systému. Prorosteme do něj dost na to, aby k nám začal promlouvat, ten systém, ne Vy. Podle Parkaboye to je jako z Coleridge, z De Quinceyho. Jako šamanismus. Prý to může vypadat, že jen tak sedíme a koukáme na monitor, ale ve skutečnosti prožíváme dobrodružství, alespoň někteří. Vyrážíme pátrat do světa, riskujeme, podle něj proto, že se chceme vrátit s něčím zázračným. Problém je, že to poslední dobou prožívám doslova.</p>

<p>Vzhlédne. Na slunci je všechno bledé a vyšisované. Zase si zapomněla sluneční brýle.</p>

<p>Vyrazila jsem pátrat do světa. Riskuji. Nevím přesně proč. Mám strach. Ukazuje se, že v tom světě taky žijí zatraceně nepříjemní lidé. Ale to asi odjakživa.</p>

<p>Přestane psát, zaletí očima k Peteru Panovi a všimne si, jak bronzové uši králíků na podstavci zůstávají naleštěné dětskýma rukama.</p>

<p>Víte, že tady všichni čekáme na nový útržek? Že ve dne v noci šmejdíme po webu a zjišťujeme, kde může být schovaný? Vážně. Tedy já osobně ne, alespoň poslední dobou, ale to proto, že jsem poslechla Parkaboyovu radu a začala hledat, jak jinak se ještě můžu nahackovat. A nejspíš se mi to povedlo, nebo spíš nám, protože jsme v klipech našli ty ukryté kódy, tu mapu ostrova nebo co to je, a víme, že díky nim můžete vy nebo někdo jiný sledovat jednotlivé klipy a to, jak moc se rozšíří. A přes ty kódy, ta čísla vetkaná do látky, jsem se dostala k téhle mailové adrese a teď sedím v parku u sochy Petera Pana, píšu Vám a</p>

<p>A co?</p>

<p>chci se zeptat:</p>

<p>Kdo jste?</p>

<p>Kde jste?</p>

<p>Sníte?</p>

<p>Jste tam? Tak jako já tady?</p>

<p>Přečte si, co napsala. Stejně jako ve většině dopisů, které ji Katherine přiměla napsat (matce, Winovi před jeho zmizením i po něm, různým bývalým partnerům a jednomu bývalému psychoterapeutovi), se i na konci jejího mailu tvůrci kupí otazníky. Katherine měla za to, že dopisy, které by Cayce prospěly nejvíc, by otazníky na konci neměly. Podle jejího názoru to chtělo tečky, když už ne vykřičníky, a ani jedno se Cayce zrovna nedařilo.</p>

<p>S pozdravem</p>

<p>Cayce Pollardová</p>

<p>Pozoruje vlastní ruce, jak dopisují poslední písmena s prstokladem vzorné školačky – její soukromý sarkastický šleh, imitace ženy, která se obluzuje představou, že něčeho hmatatelného dosáhla.</p>

<p>(CayceP)</p>

<p>Právě v tu chvíli si všimne, jak park odsouvá ruch Londýna do pozadí, a přijde jí, jako by se nacházela v nehybném bodě, kolem kterého se všechno otáčí. Jako by široké štěrkové bulváry byly prastaré stezky, sbíhající se k Peteru Panovi.</p>

<p>Prsty navztekaného dítěte na klávesách.</p>

<p><emphasis>stellanor@armaz.ru</emphasis></p>

<p>Do okna pro příjemce, jako by si snad zprávu nechtěla nechat pro sebe.</p>

<p>Touchpadem přejede k tlačítku Odeslat.</p>

<p>Samozřejmě neklikne.</p>

<p>A přihlíží, jak se zpráva odesílá.</p>

<p>„Já nic nezmáčkla!“ oboří se Cayce na iBook položený na trávě s barvami na monitoru zmatnělými sluncem. „Já nic nezmáčkla!“ zopakuje Peteru Panovi.</p>

<p>To přece nemohla. Ale je to tak.</p>

<p>Sedí v tureckém sedu na bundě, shrbená nad iBookem.</p>

<p>Neví, co vlastně cítí.</p>

<p>Automaticky zkontroluje došlou poštu.</p>

<p>Spojení vyprší, schránka je prázdná.</p>

<p>Kolem proběhne rekreační běžkyně. Nohama drtí štěrk a dýchá jako píst.</p>

<p>Cayce se mechanicky krmí z misky thajského salátu, usazená v restauraci s všemožnou asijskou kuchyní na druhé straně ulice. Nesnídala a nad jídlem se možná uklidní.</p>

<p>Sotva, po tom, čeho se dopustila.</p>

<p>Prostě se s tím smiř, domlouvá si. Jestli za tím byl úmysl, to nech na později.</p>

<p>Málem se jí zdá, že ji k tomu přimělo něco v parku. Genius loci, řekl by Parkaboy. Příliš jasné slunce. Sbíhající se linky. (Něco se určitě seběhnout muselo, usoudí Cayce, ale v nějakém koutě její mysli, do kterého nemá přístup.)</p>

<p>iBook má zase otevřený na stole před sebou. Právě si k doméně armaz.ru vyhledala jméno a adresu správce, ať už to obnáší cokoli: A. N. Poljakov, sídlící podle všeho v kancelářské budově. Na Kypru.</p>

<p>Kdybych kouřila, uvažuje Cayce, atakovala bych teď Baranovovu laťku. Skoro má chuť začít.</p>

<p>Podívá se na svá anti-Casia a pokusí se spočítat, kolik je v Ohiu. Vzpomene si, že Macy mají šikovnou mapku, ale nenamáhá se rozpomenout kde.</p>

<p>Zavolá Boonovi. Musí mu říct, co se stalo. Vypne iBook a odpojí telefon. Cosi jí říká, že za rozhodnutím nezavolat nejdřív Parkaboyovi něco vězí, ale rozhodne se tomu nevěnovat pozornost.</p>

<p>Vytočí první číslo, které jí nahrál při letu z Tokia.</p>

<p>„Boone?“</p>

<p>Ženské zachichotání. „Kdo volá, prosím?“ V pozadí Boonův hlas: „Podej mi to.“</p>

<p>Cayce se zahledí na hrnek kouřícího zeleného čaje a vzpomene si, jak ho pila naposledy – v Hongu, s Boonem.</p>

<p>„Cayce Pollardová.“</p>

<p>„Boone Chu,“ převezme Boone telefon.</p>

<p>„Tady Cayce, Boone.“ Vybaví se jí kudzu na železné střeše. V duchu: Povídals, že je v Madridu. „Jen mě napadlo ti zavolat.“</p>

<p>Marisa.</p>

<p>Damien má Marinu. Někdo se brzy vytasí s Marikou.</p>

<p>„Fajn,“ odpoví Boone. „Něco nového?“</p>

<p>Cayce vyhlédne do provozu na High Street. „Ne.“</p>

<p>„Já jsem tady možná na něco kápnul. Dám vědět.“</p>

<p>„Díky.“ Bodne do tlačítka. „Jsem si jistá, že dáš.“</p>

<p>V číšníkově tváři čte, že ho její výraz nejspíš poděsil. Přinutí se k úsměvu a sklopí oči do misky. Se strojeným klidem odloží telefon a uchopí hůlky. „Kurva,“ zamručí a nutí se k dalšímu soustu.</p>

<p>Proč si pořád takhle nabíhám? ptá se sama sebe. Když nudle s kuřetem zmizí a číšník přinese další čaj, zachvátí Cayce chuť udělat něco sama a bez cizí pomoci.</p>

<p>Vytočí Bigendův mobil.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Tady Cayce, Huberte. Mám otázku.“</p>

<p>„A to?“</p>

<p>„Ten chlap z Kypru. Znala ho Dorotea jménem?“</p>

<p>„Ano. Moment. Andreas Poljakov.“</p>

<p>„Huberte?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„To jste si právě našel?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Kde?“</p>

<p>„V přepisu našeho rozhovoru.“</p>

<p>„Věděla, že si ji nahráváte?“</p>

<p>„Kde jste?“</p>

<p>„Neodbíhejte od tématu.“</p>

<p>„Pozdě. Máte pro mě nějakou novinku?“</p>

<p>„Zatím ne.“</p>

<p>„Boone je v Ohiu.“</p>

<p>„Ano. Já vím. Nashle.“</p>

<p>Znovu telefon připojí k iBooku a počítač nastartuje. Musí Parkaboyovi napsat, co zjistila, co natropila. Stáhne nové maily.</p>

<p>Jeden.</p>

<p>stellanor@armaz.ru</p>

<p>Zakucká se čajem, rozkašle se a málem ho vylije na klávesnici.</p>

<p>Přinutí se zprávu otevřít, jednoduše otevřít, jako by to byla obyčejná zpráva. Jako by –</p>

<p>Zdravím! Moc zvláštní e-mail.</p>

<p>Cayce stiskne víčka. Když je zase otevře, slova tam pořád jsou.</p>

<p>Jsem v Moskvě. Také mi otce vzala bomba. Matku s ním. Odkud máte adresu? Kdo jsou ti lidé, co o nich píšete? Útržky myslíte části díla?</p>

<p>A to je celé.</p>

<p>„Ano,“ potvrdí Cayce iBooku, „ano. Dílo.“</p>

<p>Dílo.</p>

<p>„To jsem zase já, Huberte. Cayce. Komu mám zavolat kvůli cestování?“</p>

<p>„Sylvii Jeppsonové. Do kanceláře. Kam jedete?“</p>

<p>„Do Paříže, příští neděli.“ Pije už třetí zelený čaj a šálky s ní začínají válčit o místo na stole.</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„To vysvětlím zítra. Díky. Zatím.“</p>

<p>Zavolá do Blue Antu, kde ji spojí se Sylvií Jeppsonovou.</p>

<p>„Potřebuji do Ruska vízum?“</p>

<p>„Potřebujete.“</p>

<p>„Jak rychle mi ho vyřídí?“</p>

<p>„To záleží. S příplatkem za hodinu. Ale rádi vás ji nechají prosedět v prázdné místnosti. Taková sovětská nostalgie. Ale máme určité slovo na jejich ministerstvu zahraničí.“</p>

<p>„Skutečně?“</p>

<p>„Něco jsme pro ně dělali. Diskrétně. Kde jste?“</p>

<p>„Kensington High Street.“</p>

<p>„To se hodí. Máte u sebe pas?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Můžeme se setkat za půl hodiny? Kensington Palace Gardens 5. V Bayswater, nejbližší metro je Queensway. Potřebujete tři průkazové fotografie.“</p>

<p>„Zařídíte to?“</p>

<p>„Hubertus by vás nenechal čekat. A vím, s kým promluvit. Jen si musíte pospíšit. Odpoledne nemají otevřeno.“</p>

<p>„Kdy chcete jet?“ zeptá se jí vysoká, bledá, vyrovnaná Sylvie na odchodu z vízového oddělení ruského konzulátu.</p>

<p>„V neděli. Ráno. Do Paříže.“</p>

<p>„Takže BA, pokud nedáváte přednost Air France. Nejela byste raději vlakem?“</p>

<p>„Ne díky.“</p>

<p>„A do Ruska kdy?“</p>

<p>„Zatím nevím. V tuhle chvíli to ještě je vzdálená vyhlídka, ale chci mít to vízum nachystané. Díky za pomoc.“</p>

<p>„Není zač,“ odpoví Sylvie s úsměvem. „Dostala jsem za úkol udělat, co vám na očích uvidím.“</p>

<p>„To jste splnila.“</p>

<p>„Vracím se do Soho taxíkem, svezete se?“</p>

<p>Cayce vidí, jak se dva blíží, oba prázdné.</p>

<p>„Ne, díky. Jedu do Camdenu.“</p>

<p>První taxík přenechá Sylvii.</p>

<p>„Aeroflot,“ odpoví řidiči toho druhého na otázku, kam to bude.</p>

<p>„Piccadilly,“ odvětí řidič.</p>

<p>Vytočí Wojtkovo číslo.</p>

<p>„Tady Cayce, Wojtku.“</p>

<p>„Casey! Ahoj!“</p>

<p>„Zase jedu pryč. Potřebuju ti předat Damienovy klíče. Můžeš se stavit v bytě? Řekněme v půl páté? Promiň, že volám narychlo.“ V duchu si slibuje, že mu pořídí jeho lešení.</p>

<p>„Bez problémů, Casey!“</p>

<p>„Díky. Měj se!“</p>

<p>Koupí lešení na Bigendovu kartu. U Aeroflotu ale bude platit tou svojí.</p>

<p>„Tady máš ten svůj mystický ponor,“ utrousí, ale jestli oslovuje Parkaboye, Londýn nebo dnešní tajemství, ať už všechna dohromady, nebo jen jedno určité, to neví.</p>

<p>V zrcátku zaznamená řidičův letmý pohled.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>33.</strong></p><empty-line /><p><strong>BOT</strong></p>

<p>Na let SU244, odlétající z Heathrow v půl jedenácté večer, bohužel Aeroflot nasadil Boeing 737 a ne Tupolev, ve který Cayce doufala. Ještě nikdy v Rusku nebyla a představuje si ho hlavně podle Winových historek z dětství: jako svět za perimetrem jiného světa, který měl otec chránit. Svět neustálé přetvářky a špionážních zařízení proplouvajících do záchodů. V Rusku jejího dětství věčně sněží. Muži nosí tmavé kožešinové čapky.</p>

<p>Ve druhé třídě najde svoje sedadlo do uličky a uvažuje, jestli Aeroflot musel bojovat, aby si ve znaku udržel srp a kladivo, a jak velká výsada to asi je. Výborně se tak dá udržet v povědomí zákazníků. Logo je okřídlené, vyvedené se značnou finesou a Cayce činí nezvyklé potíže ho dobově zařadit, má jistý viktoriánsko-futuristický nádech. Ukáže se, že u ní nespouští alergii, a to je velká úleva.</p>

<p>Národní znaky pro ni nepředstavují problém, jedinou výjimku tvoří nacistické Německo. Ne až tak kvůli stigmatu zla, které z něj sálá (i když to k tomu také přispívá), jako spíš proto, že si Cayce uvědomuje, kolik designérského talentu za ním stálo. Hitler měl vyloženě geniální grafické oddělení a až moc dobře chápal, jakou moc má značka. Heinzimu by se pod ním vedlo výborně, ale Cayce tuší, že ani on už by nedokázal nic zdokonalit.</p>

<p>Hákové kříže, a zvlášť skutečnost, že symbol SS měl na psacích strojích vyhrazenou vlastní klávesu, u ní vyvolávají silný záchvat podobný tommyfobii, ale s ještě horším zabarvením. Jednou pracovala měsíc v Rakousku, kde nacistické symboly nejsou na rozdíl od Německa zakázané, a naučila se přecházet ulici, kdykoli si všimla, že se blíží ke starožitnictví.</p>

<p>Státní symboly její vlasti s ní nic nedělají, alespoň zatím. V New Yorku za to byla poslední rok vážně vděčná. Alergie na vlajky nebo orly by pro ni znamenala zákaz vycházení, svého druhu sémiotickou agorafobii.</p>

<p>Nacpe ricksona do přihrádky nad sedadlem, posadí se a zasune tašku s iBookem pod sedadlo před sebou. Zjistí, že si může celkem natáhnout nohy, a pocítí vlnu pseudonostalgie po Winově verzi Aeroflotu, ve které neurvalí stevardi mrskali po pasažérech zamřelými obloženými chlebíčky a která poskytovala malé igelitové sáčky na psací pera – důmyslné opatření proti častým poklesům tlaku. Otec říkával, že Polsko z letadla vypadá jako Kansas obhospodařovaný skřítky: daleko menší políčka ve stejně ploché a širé krajině.</p>

<p>Brzy už rolují na start. Vedlejší sedadlo zůstalo prázdné a Cayce se zaraduje, že se na ni usmálo štěstí a za trochu větší částku, než dala za expresní vyřízení víza, bude mít skoro tolik prostoru a soukromí jako na cestě do Tokia a zpátky.</p>

<p>Pro klíče se místo Wojtka stavila Magda, která tak ví, kam Cayce letí, stejně jako Parkaboy a její matka, nad kterou se konečně smilovala a napsala jí e-mail. Tihle tři vědí o jejím odletu, ale o tom, že přilétá, ví ještě někdo další, někdo neznámý.</p>

<p>Turbíny Boeingu změní tón.</p>

<p>Ahoj mami, doufám, že mi odpustíš, že jsem nepsala, nebo si to aspoň nebudeš brát osobně. Odvedla jsem tu práci, kvůli které jsem tady, a majitel/ředitel té firmy mě pak na něco najal v podstatě sám za sebe – nebudu kolem toho dělat tajnosti, je to kulturní průzkum ohledně nových postupů v distribuci filmů a jejich struktuře. Zní to jako pěkná nuda, ale ve skutečnosti mě to úplně pohltilo. Hlavně kvůli tomu jsem se neozývala. Taky bych řekla, že mi prospělo vypadnout z New Yorku a přestat tolik myslet na tátu, to by mohl být další důvod. Vím, že ohledně FEH jsme si svoje postoje ujasnily, ale z těch útržků, cos mi poslala, fakt mrazí, to říkám se vší upřímností. Taky se mi o tátovi nedávno zdálo, dal mi v tom snu hodně konkrétní radu, já ji poslechla a ukázalo se, že měl pravdu, takže v něčem se naše názory na tyhle záležitosti možná zas tolik nerozcházejí. Nevím. Cítím jenom, že se konečně začínám vyrovnávat s tím, že se nevrátí, a všechno to pojištění, důchod a tak dál mi přijde jen jako otravná úředničina. Už aby to bylo za námi, ale občas mám pochyby, že se toho dočkáme. Každopádně taky píšu, abych dala vědět, že dneska vyrážím do Moskvy, v té záležitosti, co jsem zmiňovala. Zvláštní, letět konečně tam, kam táta věčně mizel, když jsem byla malá. Moskva pro mě nikdy nebyla opravdová, spíš jenom pohádková země, ze které se vracel s těmi malovanými dřevěnými vajíčky a historkami. Vzpomínám si, jak mi říkal, že je tam stačí jakž takž udržet na uzdě, dokud lidi hlady nevyjdou do ulic, a já mu to pak předhodila, když se to prostě otočilo a žádné hladové bouře nebyly. Pověděl mi, že to Sovětům spočítali Beatles, takže žádné hladové bouře nebyly třeba. Beatles a porážka v jejich vlastním Vietnamu. Už musím běžet, sedím v hale na Heathrow. Těší mě, že jsi v Rose of the World, protože vím, jak máš ty lidi ráda. Dík že mi píšeš, taky se zkusím polepšit.</p>

<p>S láskou Cayce</p>

<p>Nikdy bych nečekala, že ti to budu psát, ale možná jsem ho našla. Vlastně jsem od něj možná i dostala mail, chystám se na něj odpovědět. Jsem na Heathrow, čekám na noční let do Moskvy, přílet ráno v pět třicet. Napsal mi, že tam je. Splašila jsem člověka, co dokázal nějak využít to Takiho číslo. Neptej se mě jak (vlastně je jedině dobře, že to nevíme), ale dostala jsem od něj mailovou adresu. Pak se mi stala taková divná věc. Seděla jsem v parku a psala mail, aniž bych ho hodlala odeslat. Jako když píšeš bohu, až na to, že já měla adresu, zadala jsem ji a pak to podle všeho odeslala. Nechtěla jsem, dokonce jsem si vlastně ani nevšimla, že to dělám, ale odeslalo se to. Za necelou půl hodinu dorazila odpověď. Psal, že je v Moskvě. Poslyš, je mi jasné, že chceš slyšet VŠECHNO, ale o moc víc se tam vyčíst nedalo, bylo to chudé na informace a nechci ti to přesně opakovat, ne mailem. Způsob, jakým jsem tu adresu dostala, mě tak trochu přesvědčil, že na síti nic nezůstane jenom mezi námi, a přilákat pozornost je to poslední, co bych teď chtěla. Takže se obrň trpělivostí, Parkaboyi, a čekej, ledacos ještě vyjde na světlo. Možná i všechno. Rozhodně je tu naděje, že se zítra dozvím víc, v tom případě zavolám. Musím ti toho hromadu vyklopit. Jestli jsem natěšená? Asi jsem. Je to zvláštní, ale sama nevím. Mám spíš pištět, nebo si dělat do kalhot?</p>

<p>Zdravím! Díky, že odepisujete! Pořádně nevím, co mám napsat, ale Vaše odpověď mi udělala radost a celou mě nabudila. Takže jste v Moskvě? Zítra tam pracovně dorazím. Jmenuji se Cayce Pollardová. Ubytuji se v hotelu Prezident, můžete mi tam když tak zavolat. Ale klidně napište e-mail, budu se na něj těšit.</p>

<p>S úctou CayceP</p>

<p>Vystoupali mezitím na letovou hladinu, takže si Cayce může maily znovu pročíst na iBooku a snaží se při tom nemyslet na to, jak jí zítra, pozítří nebo popozítří bude, jestli neobdrží odpověď na ten poslední. Což se dost dobře může stát.</p>

<p>Rusko. V Rusku se podává Pepsi. Cayce si lokne.</p>

<p>Dorotein šéf z Kypru zároveň spravuje doménu armaz.ru. V jaké souvislosti se ještě Rusko mohlo v klipařských diskusích na F:F:F vynořit?</p>

<p>Vloží do mechaniky cédéčko s archivem, které pořád ještě nepřepálila pro Ivy, a použije vyhledávání.</p>

<p>K jejímu překvapení na ni vyskočí její vlastní příspěvek, jeden z úplně prvních, zahrabaný hluboko v diskusi načaté spekulací, že je tvůrce zavedený filmař pracující v anonymitě.</p>

<p>To neberu. Nejen že se nemůžeme shodnout, kdo by to v takovém případě byl, ale taky se to moc nabízí, každého to hned praští do nosu. Proč by nemohlo jít třeba o ruského mafiánského bosse s touhou po sebevyjádření, nově objeveným talentem a dostatečnými prostředky k natáčení a šíření klipů? Naschvál přeháním, ale úplně vyloučené to není. Prostě chci říct, že na to jdeme málo od lesa.</p>

<p>Skoro si nepamatuje, že něco takového napsala. Ještě nikdy neměla příležitost se vrátit ke svým starším příspěvkům, a stejně by ji nejspíš nevyužila. Teď se ale začte a prokouše se vláknem do konce.</p>

<p>Kde spatří, že další diskusi zahajuje příspěvek, o kterém si vzpomíná, že se jím na stránku uvedla Mama Anarchia.</p>

<p>Ve skutečnosti jde čistě o příběh, ale ve smyslu, který tady nejspíš nikomu nic neříká. To nevíte nic o naratologii? Kam se poděla derridovská „hra“ a excesivita? Foucaultovský obloukový vztah? Lyotardovské jazykové hry? Lacanovské imaginárno? Kam se poděla oddanost praxi, která by jamesovskou nostalgii a beznaděj (i s habermasovskými obavami z iracionalismu) vytyčila coby diskursy paniky, ohlašující konec osvícenské hegemonie v kulturní teorii? Marná sláva, debaty na téhle stránce jsou beznadějně zpátečnické. Mama Anarchia</p>

<p>Nutno uznat, pomyslí si Cayce, že se do toho Mama obula rovnou od začátku. A použila slovo „hegemonie“, bez kterého Parkaboy neuzná žádný Mamin příspěvek za plně autentický. (K dokonalé jistotě však vyžaduje ještě „hermeneutiku“.)</p>

<p>Ale její osobní časové pásmo hlásí, že je čas pokusit se o spánek, a tak vytáhne cédéčko, vypne a odloží iBook a zavře oči.</p>

<p>A zdá se jí o hromotlucích, které sice nezná, ale kteří v sobě mají něco z Donnyho a šmejdí v jejím newyorském bytě. Je tam s nimi, ale nikdo ji nevidí ani neslyší. Chce, aby odešli.</p>

<p>Jakmile za sebou po příletu na Šeremetěvo 2 nechá celní a imigrační oddělení s jejich jednotvárnou, velice sedmdesátkovou béžovou, snad každý volný prostor zabírá reklama. Na jejím vozíku na zavazadla jsou minimálně čtyři, jedna na Hertz a tři další v ruštině. Uvědomí si, že ji stejně jako v Japonsku částečně chrání to, že neovládá místní abecedu. Je za to vděčná, protože alespoň tady na letišti se může hustota reklamy měřit s Tokiem.</p>

<p>K nápisům, které dokáže přečíst, patří BANKOMAT, slovo, které by se pro samoobslužný výběr peněz ujalo v Americe, kdyby tam s tím nápadem přišli už v padesátých letech. Zásobu rublů do začátku si raději místo karty od Blue Antu vybere na tu svoji a pak konečně vytlačí vozík ven a poprvé se nadechne ruského vzduchu, prosyceného další typicky národní směsí ropných produktů. Má před sebou chaotický shluk taxíků a ví, že potřebuje najít nějaký „oficiální“, jak říkala Magda.</p>

<p>Zakrátko uspěje a opustí Šeremetěvo 2 v dieselovém mercedesu povážlivého stáří se zeleným lakem, připomínajícím omyvatelný nátěr na zeď. Palubní deska je vysvěcená skromným pravoslavným oltářem na složitě vyšívané bílé dečce.</p>

<p>Z průvodce Lonely Planet, kterého zakoupila na Heathrow, se dozví, že obrovská, lehce pochmurná osmiproudá dálnice je Leningradský prospekt. Auta hustě proudí oběma směry, ale provoz je plynulý. Obří zabahněné náklaďáky, luxusní vozy, spousta autobusů, a všichni tu přejíždějí z pruhu do pruhu způsobem, který v Cayce zrovna nebudí pocit bezpečí, zvlášť když ještě taxikář za jízdy telefonuje, handsfree v jednom uchu a sluchátka discmana na obou. Cayce získá dojem, že se tu pruhy berou za něco proměnlivého, stejně jako pozornost nutná k řízení. Snaží se soustředit na travnatý pás uprostřed, kde roste luční kvítí.</p>

<p>V dálce uvidí tovární komíny a vysoké oranžové budovy, ale komíny chrlící bílý kouř trčí ze zástavby nějak nezvykle, jako by tu o dělení města panovaly úplně odlišné představy, pokud nějaké.</p>

<p>Objeví se billboardy na počítače, luxusní zboží a elektroniku – čím blíž městu, tím početnější. Když se odhlédne od sloupů kouře a žlutohnědého povlaku výfukových plynů, je obloha modrá a bez mráčku.</p>

<p>Její první dojem z Moskvy je ten, že je tu všechno daleko větší, než by se dalo rozumně zdůvodnit. Mamutí budovy z rudých pálených cihel s matně vínovou přízdobou, postavené za Stalina, aby drtily a děsily. Ale na přehnaném měřítku mají podíl i kandelábry, fontány, náměstí.</p>

<p>Jakmile přejedou osm pruhů Sadového okruhu, všechno rázem vypadá víc jako ve velkoměstě a reklama zhoustne. Po pravici zahlédne obrovské secesní nádraží, pozůstatek ještě dávnějších časů, který by ovšem svou velikostí zahanbil nejimpozantnější londýnské protějšky. Pak McDonald’s, na první pohled stejně veliký.</p>

<p>Roste tu víc stromů, než čekala, a jak si zvyká na místní měřítka, začne si všímat menších domů, vesměs neskonale ohyzdných a pocházejících nejspíš ze šedesátých let. Jestli má pravdu, jsou to bez debat ty nejodpornější budovy, jaké z té dekády viděla, a očividně začínají hrozit zřícením. Poměrně dost se jich bourá a všude stojí lešení, hodně se tu přestavuje a na hlavní třídě, kterou Cayce odhadne na Tverskou ulici, se lidé mačkají stejně jako dětští křižáci, ale rázují daleko cílevědomějším krokem.</p>

<p>Přes ulici jsou roztažené obří reklamní transparenty a většina budov nese na střechách billboardy.</p>

<p>Ohromné množství modro-bílých trolejbusů – takový odstín modré viděla zatím jen na starých angličácích, nikdy na skutečných vozidlech. Velká část trolejbusů jako by jen tak postávala.</p>

<p>Se sovětskou, vlastně postsovětskou realitou se Cayce zatím setkala jen jednou, když prožila večer v bývalém Východním Berlíně, pár měsíců po pádu zdi.</p>

<p>Když se ve zdraví vrátila na západ do hotelu, málem se rozbrečela nad nepokrytou krutostí a především naprostou vykotlaností toho, co viděla. Musela zavolat Winovi do Tennessee.</p>

<p>„Ti parchanti si falšovali účetnictví tak dlouho, že už si to ani sami neuvědomovali,“ vysvětlil jí. Podle jeho slov CIA těsně před pádem režimu zhodnotila východoněmecký průmysl a označila ho za nejživotaschopnější v komunistickém bloku. „To proto, že jsme se řídili jejich čísly. Třeba továrna na pneumatiky působila dost slušně. Ne jako ty naše, ale ne zas jako ve třetím světě. Padne zeď, my tam přijedeme a fabrika je dočista kaput. Půlka strojů neběží už deset let. Má tak cenu své váhy jako šrotu. Lhali si do kapsy.“</p>

<p>„Ale jak příšerně se chovali k vlastním lidem,“ vrtěla hlavou Cayce. „Taková ubohost! Měli povolené jen dva nátěry, mrtvolně šedivou a hnědou, co už nemohla víc připomínat lejno. Člověk ho z ní normálně cítí.“</p>

<p>„Ale moc reklam tě tam neobtěžovalo, viď?“</p>

<p>Musela se zasmát. „V Moskvě to za tebe bylo taky tak?“</p>

<p>„Ani trochu. Němci a komunizmus? Z toho zatrnulo i Rusům. Podle nich tomu východní Němci do puntíku uvěřili, spolkli všechno i s navijákem. Rusům to přišlo na hlavu, to bylo poznat.“</p>

<p>Taxík projede pod obřím logem Prady. Cayce potlačí zasyknutí.</p>

<p>Je to k neuvěření, ale sem tam se najde billboard vyvedený v duchu starého socialistického realizmu. Přes rudé, bílé a šedivé plochy se na nich vyjímá absolutistická čerň.</p>

<p>A jak k nim vzhlíží, zahlédne na jednom, nebo má alespoň ten dojem, nesouměrný úšklebek na dobře známé a napůl ochrnuté tváři Billyho Priona.</p>

<p>Do haly hotelu Prezident by se bez problémů vešla tribuna pro vojenskou přehlídku a ještě by v rohu příhodně zbylo místo na Leninovo mauzoleum. Čtyři nevelké shluky gaučů se nacházejí na prostoru o rozměrech poloviny fotbalového hřiště, kobercem pokryté ploše, přes kterou Cayce při obsáhlé zapisovací proceduře, zahrnující odevzdání pasu, sleduje ženu přecházející rozčileně sem a tam ve smaragdově zelených kozačkách na vysokém podpatku, jež jí sahají až po stehna a vznikly snad ve spolupráci florentských výrobců rukavic s Frederick’s of Hollywood. Dívka má stejně nepravděpodobné lícní kosti jako Damienova produkční a jejich elegantní vystouplost opakuje i pánev, obtažená velice přiléhavou a velice krátkou sukní, jakousi poctou Versaceho poslednímu období, která našitými tuningovými plameny z hadí kůže zdůrazňuje obě půlky zadku.</p>

<p>Je deset ráno a Cayce si povšimne, že venku v hotelovém hraničním pásmu se tři dívky v podobných úborech hádají se čtveřicí mladých svalovců v kevlarových vestách. Chtějí si vyprosit cestu dovnitř za netrpělivou kolegyní, usoudí Cayce.</p>

<p>Když se dost nabaží pohledu na zelené boty, které proti podzimním barvám v hale pohádkově vynikají, prolistuje anglickou brožurku, nabízenou na recepčním pultu z béžového mramoru. Text jí zdůvodní tónování do oranžové a hnědé, hotel se totiž dřív jmenoval Okťabrskaja. Mezi řádky Cayce vyčte, že ho dodnes vlastní Kreml.</p>

<p>Její pokoj ve dvanáctém patře je větší, než čekala, a výklenek s arkýřovým oknem nabízí široký výhled na řeku Moskvu a město za ní. Na protějším břehu strmí katedrála a na speciálně vyhrazeném ostrůvku stojí nevýslovně odporná socha. Podle Lonely Planet zachycuje Petra Velikého a musí se chránit, aby ji místní estéti nevyhodili do povětří. Vypadá jako fontánka na šampaňské, zapůjčená nemajetnými svatebčany od dodavatele občerstvení.</p>

<p>Cayce se obrátí zpátky do pokoje: zase podzimní ponurost a povlečení tmavé jak bahno. Neodbytný pocit slabého nesouladu, jako by návrhář pracoval podle obrázku západního hotelového pokoje z osmdesátých let, ale ani jednou přitom neviděl předlohu. Koupelna je vykachlíkovaná třemi odstíny hnědé (ten východoněmecký mezi nimi naštěstí není) a zařízená sprchou, vanou, bidetem a toaletou, bez výjimky s papírovou cedulkou hlásající DEZINFICÍROVÁNO.</p>

<p>Cedulka na stole ji informuje, že notebook může použít na pokoji nebo v BIZNES CENTRU v hale, pokud tomu dává přednost.</p>

<p>Vytáhne iBook a zapojí ho do zásuvky vedle stolu. Jestli měla Pamela Mainwaringová ohledně jejího mobilu pravdu, měl by tu fungovat, ale jistá si tím není. Už jí přišlo na mysl, že svému nejnovějšímu a nejtajemnějšímu dopisovateli číslo na mobil neposkytla, a říká si, jestli za tím nebude něco podvědomého. Internet je pomalý, ale hotmail se nakonec ozve.</p>

<p>Dva.</p>

<p>Parkaboy a stellanor.</p>

<p>Zhluboka se nadechne a zase vzduch vypustí tak pomalu, jak jen dokáže.</p>

<p>Jste ve čtvrti Zamoskvarečje, to znamená přes řeku od Kremlu, mezi starými činžáky a kostely. Hotel stojí na ulici Bolšaja Jakimanka, to znamená velká Jakimanka. Když po ní půjdete ke Kremlu podle mapy, kterou přikládám, přejdete s výhledem na Kreml Bolšoj kamennij most, to znamená Velký kamenný most. Podle značení na mapě dojdete ke Kofeinu, vývěsní štít je ruský. Přijďte dnes v pět odpoledne a posaďte se prosím k rybě, ať vás poznám.</p>

<p>„K rybě,“ přečte Cayce nahlas.</p>

<p>Si piš, že chci vědět VŠECHNO a že včera bylo pozdě, jenže teď nejspíš letíš vzduchem a na tvém čísle se mi ozývá otravná Angličanka s tím, že je volaný účastník bla bla bla. Každopádně jsem jedno velké ucho. Osobně jsem nikdy nepochyboval, že tenhle historický den nastane. Nikdy. Tvůrce je naživu. Tvůrce existuje. Od začátku na nás čeká. Ale teď se nemůžu dočkat, až mi to VŠECHNO vyklopíš. Zprávy, co mám já pro tebe, jsou tuctovější, ale co by za těchhle okolností nebylo? Dvě věci: Judy je fuč. Odletěla na křídlech lásky. Včera, takže už musela dorazit. Schrastila lacino let ze SeaTacu. Zmizela za Takim. Darryl je štěstím bez sebe, že se jí zbavil. Předpokládám, že se díky tomu provalí naše bouda, Judy je přece jen dvakrát vyšší, než Taki myslí, a neumí japonsky. Na druhou stranu už to vypadalo, že Darryl bude k nepoužití, ale teď zas zůstal sám s miskami instantních smažených nudlí a už to vypadá, jako by se oklepával, a to mě přivádí k bodu dva. To téčko, co Taki poslal. Darryl na to vletěl jak největší hacker, ještě s kámošem, co v Silicon Valley maká na novém typu vizuálního vyhledáváče. Kámoš má tyhlety CAD/CAM boty, co vyhledávají podle tvarů. Darryl ho překecal, ať dva vypustí. Jeden měl hledat kusy map, co by odpovídaly ulicím na tom téčku. Tomu jsme hodně věřili, ale nic z něj nevypadlo. Ten druhý nás napadl tak nějak dodatečně a měl hledat věci, co by měly ten téčkový tvar. A našel něco, co se dokonale překrývá se 75% toho Takiho obrázku. Až na to rameno se zubatým okrajem je to do puntíku jedna konkrétní součástka ručního odjišťovacího mechanismu u americké miny M18A1 Claymore, což je v podstatě hromada C čtyřky obložená sedmi stovkami ocelových kuliček. C čtyřka vybuchne a kuličky se rozletí v šedesátistupňové výseči, co se roztáhne na nějaké dva metry. Ze všeho, co stojí blíž než šedesát metrů (plus minus, podle zaclánějícího porostu), nadělá fašírku. Používá se při přepadeních ze zálohy, odpaluje se dálkově. Vypadá trochu jako otylá, ale zatraceně kompaktní satelitní anténa, plochý obdélník, trochu vyboulený. Víc po mně nechtěj, takhle to ten bot přitáhl v zubech. A teď tě prosím, abys mi HNED zavolala a VŠECHNO mi vyklopila.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>34.</strong></p><empty-line /><p><strong>ZAMOSKVAREČJE</strong></p>

<p>Cayce ale Parkaboyovi nezavolá. Je příliš nabuzená, příliš rozrušená.</p>

<p>V Moskvě se ovšem dbá na módu, i když v podobě, která by jí při delším pobytu lezla na nervy, a tak se převlékne do šatů z Parca a dokonce zkusí štěstí se šminkami, které nafasovala v tokijských lázních. Při pohledu na výsledek usoudí, že by tamní obsluha musela potlačovat smích, alespoň se ale dá poznat, že je nalíčená. Dost dobře by ji tu mohli považovat za korespondentku nějakého obskurního kulturního rádia v Americe. Určitě ne za televizní redaktorku.</p>

<p>Ujistí se, že má u sebe magnetický klíč od pokoje, oblékne si ricksona, přes rameno přehodí Luggage Label s iBookem a telefonem a úspěšně trefí k výtahům, před kterými se chodba rozšiřuje v salónek a kde pod monstrdílem z květin a suchého listí vysedává žena v uniformě, nejspíš jak je den dlouhý. Cayce jí kývne na pozdrav, ale odpovědi se nedočká.</p>

<p>Dvojice výtahů stojí po stranách velikého okna, zakrytého od stropu k podlaze uzlíčkovou okrovou látkou. Vedle stojí prosklená lednička zásobená šampaňským, minerálkou, několika láhvemi, ve kterých musí být dobře vychlazené burgundské, a spoustou pepsi.</p>

<p>Zatímco čeká na výtah, odhrne Cayce uzlíčkový okr a spatří prastarým dojmem působící činžáky, bílé špičky věží a jednu oranžovo-tyrkysovou zvonici s neuvěřitelným cimbuřím.</p>

<p>O něco dál zlaté cibulovité kupole.</p>

<p>Vyrazím směrem k nim, rozhodne se.</p>

<p>V rozlehlé hotelové hale nikoho nezahlédne, dokonce ani žádnou z dívek v zelených botách.</p>

<p>Mine jeskyni pro ostrahu, kde vysedávají hromotluci v kevlaru, a pokusí se obejít blok, aby mohla zamířit k cibulovitým kopulím.</p>

<p>A skoro okamžitě se ztratí. Nevadí jí to, stejně chce jenom rozchodit nervozitu. A taky zavolat Parkaboyovi, připomene si.</p>

<p>Proč s tím vůbec otálí? Jak si musí přiznat, důvod je ten, že mu bude muset říct o Bigendovi, Boonovi a všem ostatním a že z toho má strach, že má strach, co jí na to řekne. Ale jestli mu nezavolá, jejich přátelství, které pro ni tolik znamená, začne ztrácet na opravdovosti.</p>

<p>Zastaví se, těká pohledem po ulicích staré obytné čtvrti a ostře si uvědomuje, jak se jí hlava snaží podsouvat různá přirovnání, se kterými při setkáních s jinou kulturou přijde pokaždé: je to tu úplně jako ve Vídni, až na to, že není, a je to tu úplně jako ve Stockholmu, až na to, že vůbec…</p>

<p>Znovu vykročí s pocitem bázlivé záškolačky a čas od času vzhlédne, jestli neuvidí zlaté cibule. Nakonec jí zazvoní telefon.</p>

<p>Provinile ho zvedne. „Prosím?“</p>

<p>„Všechno. Hned.“</p>

<p>„Zrovna jsem se ti chystala zavolat.“</p>

<p>„Setkala jsi se s ním?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„A setkáš?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>„Dneska odpoledne v pět, buď v restauraci, nebo v kavárně, nejsem si jistá.“</p>

<p>„Přece si s ním nedáš schůzku ve Starbucks!“</p>

<p>„Není to Starbucks. Ani nevím, jestli je tu mají.“</p>

<p>„Budou mít.“</p>

<p>„Parkaboyi?“ Zvláštní pocit, vyslovit jeho jméno. Vlastně přezdívku. Přijde jí najednou ještě podivnější, že ani neví, jak se jmenuje.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Musím ti něco říct.“</p>

<p>Parkaboy chvíli neodpovídá. „Budeme mít děťátko.“</p>

<p>„Tohle je vážná věc –“</p>

<p>„To bych řekl. Po síti je to nejspíš poprvé.“</p>

<p>„Ale ne. Pro někoho pracuju.“</p>

<p>„Já myslel, že pro tu smrtelně postmoderní reklamku.“</p>

<p>„Dělám pro člověka, co by rád odhalil tvůrce. Přispívá mi na to. Proto jsem si mohla dovolit letět do Tokia za Takim.“</p>

<p>„Tak kdo to je?“</p>

<p>„Říká ti něco jméno Hubertus Bigend?“</p>

<p>„Psáno ‚big‘ a ‚end‘?“</p>

<p>„Tak.“</p>

<p>„Zakladatel a vlastník té řečené reklamky?“</p>

<p>„Tak.“</p>

<p>„Chlápek, co v rozhovorech povýšil oblbování na novou úroveň?“</p>

<p>„Přesně ten. A pro toho já dělám. Nebo vlastně s ním, podle toho, co tvrdí. Ale díky tomu jsem tady. Díky tomu jsem měla dost peněz, abych si zjistila tu adresu, co mě sem dovedla.“</p>

<p>Ticho.</p>

<p>„Měla jsem strach, abys mě nezačal nenávidět.“</p>

<p>„Nebuď směšná. Jako bys se mnou nečekala děcko.“</p>

<p>„Je mi děsně, že jsem ti to neřekla.“</p>

<p>„Jestli tě čeká schůzka s tvůrcem a přitom se se mnou pořád bavíš, je mi úplně ukradené, kolik jsi kvůli tomu musela líbat šosů. A pro případ, že bylo třeba někoho odpravit, ti rád pomůžu odklidit tělo.“</p>

<p>„Přísaháš?“</p>

<p>„Čestný skautský. Stačí? Nebo si to mám ještě vyrýt do ruky zlomeným gelovým nehtem?“ Odmlčí se. Potom: „Ale co má ten tvůj Bigend s tvůrcem za lubem?“</p>

<p>„Tvrdí, že neví. Podle něj jsou klipy zatím nejchytřejší marketingový tah tohohle století. Že prý chce o nich vědět víc. Podle mě to dokonce může být pravda.“</p>

<p>„Už se nejspíš staly větší podivnosti. S tímhle bych si teď dělal starosti až v poslední řadě.“</p>

<p>„A v první řadě si děláš starosti s čím?“</p>

<p>„Jak se dostanu za tebou. Jak dlouho budu hledat pas, jestli ho vůbec najdu a jestli ještě platí. Jestli narychlo seženu letenku, na kterou si nebudu muset vzít hypotéku.“</p>

<p>„To myslíš vážně?“</p>

<p>„Co bys řekla?“</p>

<p>Mine ji blonďatá chůva, která vypadá jako stoprocentní Kaliforňanka a za ruku vede tmavovlasého ruského chlapečka s červeným balonem. Střelí po Cayce pohledem a dítě popožene.</p>

<p>Cayce si vzpomene na Sylvii Jeppsonovou a na to, jak spolu vycházely z ruského konzulátu. „Budeš potřebovat vízum,“ upozorní Parkaboye. „Za příplatek ti ho vyřídí rychle, ale za letenku platit nemusíš. V londýnském Blue Antu pracuje jistá Sylvie Jeppsonová, zavolám jí a dám jí tvoje číslo. Najde ti nejrychlejší let a zarezervuje ti letenku na O'Hareově letišti. Vím, že to zní švihle, ale musíš mi nadiktovat svoje jméno, vážně ho neznám.“</p>

<p>„Thornton Vaseltarp.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Gilbert.“</p>

<p>„Gilbert?“</p>

<p>„Peter Gilbert. Parkaboy. Zvykneš si. Jaký je v tom letu do Moskvy háček?“</p>

<p>„Žádný. Kryjí mi náklady. Právě ses mezi ně zapsal. Potřebuju tě tady. Tak jednoduché to je.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>„Ale neprozrazuj jí, že už tady jsem. Myslí si, že sem letím až za týden.“</p>

<p>„S tím sklonem všechno zašmodrchat ses už narodila?“</p>

<p>„Ne, ale učím se. Parkaboyi… Petere… hned jí zavolám.“</p>

<p>Ticho. „Díky. Víš, že musím být u toho.“</p>

<p>„Vím. Ještě ti zavolám. Zatím.“</p>

<p>Cayce jde s telefonem v ruce dál, dokud nenarazí na tlustý, svrchu seříznutý žulový patník trčící z chodníku. Nemá tušení, k čemu mohl dřív sloužit, ale posadí se na okraj, přes sukni ucítí, jak je kámen vyhřátý, a zatelefonuje do Blue Antu v Soho. V Moskvě přibral mobil další vrstvu šumu, ale do firmy se dovolá, i když jen na Sylviin záznamník. „Sylvie, tady Cayce Pollardová. Potřebuji někoho co nejrychleji dostat z Chicaga do Moskvy. Petera Gilberta.“ Z vlastních úst jí to jméno zní nezvykle. Dvakrát odříká Parkaboyovo číslo. „Rezervujte mu pokoj v hotelu Prezident. Dostaňte ho tam, jak nejrychleji to půjde. Je to důležité. Díky. Nashledanou.“</p>

<p>Kolem se s řevem prožene neoznačené policejní auto, zbrusu nový mercedes s modře blikajícím majáčkem za okrajem čelního skla. Cayce přihlíží, jak se skřípěním pneumatik řízne zatáčku kolem středověkého nároží.</p>

<p>Schová telefon, vstane, vykročí dál.</p>

<p>Nedojde daleko, když se přes ni náhle přelije vlna vyčerpání, která jako by se přivalila od řeky. Osobní časové pásmo odněkud z hloubi jejího těla hlásí, že je čas ztratit vědomí. Přijde jí, že by ho raději měla poslechnout, a tak se otočí a po vlastních stopách se vydá zpátky k Prezidentu.</p>

<p>Vzbudí ji mobil, ne objednaný telefonát z recepce ani budík, který si pro jistotu nastavila na hodinkách. Nahá se posadí pod tlustou bílou přikrývkou a bahnitě zbarveným hotelovým přehozem a pokouší se rozpomenout, kde vůbec je. Slunce jako by mezerou mezi zataženými závěsy pronikalo pod nějakým podivným úhlem. Vstane a chvíli zápolí se zipem na tašce.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Tady Boone. Kde jsi?“</p>

<p>„Právě jsem vstala. Kde jsi ty.“</p>

<p>„Pořád v Ohiu. Ale něco mám.“</p>

<p>„Co?“ Posadí se na okraj postele. Podívá se na hodinky.</p>

<p>„Název domény. Armaz tečka ru.“</p>

<p>Nenapadá ji, co na to říct.</p>

<p>„Nazraň,“ dodá Boone.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Hlavní město Republiky Ingušsko. Ofšornaja zona.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Daňový ráj. Pro Rusy. Tak se jim to na Kypru líbilo, až si vybudovali svůj vlastní. Volba padla na Ingušsko. Majitel té domény je na Kypru, ale pracuje pro nějaký ofšornyj podnik v Ingušsku. Proto nejspíš Dorotea větřila Rusáky.“</p>

<p>„Jak víš, že je z toho… Ingušska?“</p>

<p>„Google.“</p>

<p>To ji nenapadlo.</p>

<p>„A z téhle…“ zaváhá, jestli mu zalhat. Zalže. „Z téhle domény se šíří klipy?“</p>

<p>„Trefa.“</p>

<p>„Ale máš jen doménu, adresu ne?“</p>

<p>„Lepší než nic, ne?“ brání se Boone dotčeně. „A ještě něco.“</p>

<p>„Povídej.“</p>

<p>„Ropa.“</p>

<p>„Co s ní?“</p>

<p>„Pořádně nevím. Ale proklepl jsem si toho chlápka u jednoho člověka na ministerstvu zahraničí, co se s ním znám z Harvardu. Tvrdil, že ta firma, co pro ni náš člověk maká, je napojená na lidi, co mají nejspíš pod palcem ruskou ropu.“</p>

<p>„Ruskou ropu?“</p>

<p>„Saúdská ropa už největším společnostem po jedenáctém září tolik nevoní. Nechtějí si pořád kousat nehty nad místní situací. Chtějí stálý zdroj. A Ruská federace ho má. Zásadní změna v proudění globálního kapitálu. Budeme jezdit na ruskou ropu.“</p>

<p>„Ale co to má co dělat s klipy?“</p>

<p>„Jestli na to přijdu, dám ti vědět. Co ty? Dostala ses k něčemu?“</p>

<p>Zhluboka se nadechne a vyleká se, jestli ji neslyšel. „Ne, k ničemu. Boone?“</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„Koho jsi tam měl, když jsem telefonovala?“</p>

<p>Chvíle ticha. „Pracuje u Sigilu.“</p>

<p>„A ty… ty ji znáš z dřívějška?“ Není to správná otázka a Cayce to ví, ale pořád jí nejde z hlavy Marisa, byt v Hongu a podtón, který měl tehdy Boone v hlase.</p>

<p>„Seznámili jsme se v baru, kam všichni chodí po práci.“ Do hlasu se mu vkradl bezvýrazný tón, o kterém Cayce nějak ví, že si ho Boone neuvědomuje. „Nedělám to rád, ale je z účtárny, a jak se ukázalo, přesně to jsme potřebovali.“</p>

<p>„Jasně.“ Vzpomíná, jak za Donnyho pelestí nahmátla pistoli. „Na dalším rande z ní třeba vytáhneš celou adresu.“ Okamžitě to chce vzít zpátky.</p>

<p>„Cayce, teď ze mě fakt děláš ksindla na entou.“</p>

<p>„Promiň. Nechtěla jsem. Ale už musím běžet. Mám s někým sraz v pět. Promluvíme si. Zatím.“</p>

<p>„Tak… Zatím.“ Nezní zrovna spokojeně.</p>

<p>Cvak.</p>

<p>Cayce sedí ve tmě a obrací si v hlavě, co se vlastně stalo. Pak jí začnou pípat hodinky a hotelový telefon se rozdrnčí zvláštním cizokrajným tónem, jaký ještě nikdy neslyšela.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>35.</strong></p><empty-line /><p><strong>КОФЕИH</strong></p>

<p>Bolšoj kamennij most, Velký kamenný most, je doopravdy velký, i když už nejspíš jde o několikátou inkarnaci od té, která mu jméno získala.</p>

<p>Najde ho bez problémů, stejně jako Kofein, ke kterému ji dovede mapka obkreslená z přílohy posledního mailu na hlavičkový papír hotelu Prezident, přeložený na čtvrtiny.</p>

<p>Určitě je na místě, i když se Kofein píše Кофеин.</p>

<p>„Hasil si to dvěstěpadesátkou…,“ zašeptá, zatímco zkusmo prochází kolem a obhlíží podnik.</p>

<p>Spíš než jako kavárna vypadá jako bar plný křesel s vysokými opěradly, ale pak si Cayce vzpomene, jak vypadaly bary v Seattlu, když začínala se skejtovou módou. Celkem podobně, jen bez pohovek z Armády spásy.</p>

<p>Uvnitř je plno.</p>

<p>Kolem prosviští další utajené policejní auto s rozblikaným modrým majáčkem. Viděla jich možná už pět, vesměs naleštěných, nových a drahých.</p>

<p>Kachní mantra dnes zřejmě nezabírá.</p>

<p>„Postav se strachu čelem,“ zkusí poučku, kterou si Margot často opakovala, když ještě kvůli sklonu přehnaně se upínat na ostatní docházela na skupinovou terapii. Ani tahle rada nepomůže.</p>

<p>„Do prdele s tím.“ Možná starší, mocnější zaklínadlo. Dodá jí sílu otočit se a vejít.</p>

<p>Útulná, ve švech praskající místnost, nápadné prvky z mědi a leštěného dřeva.</p>

<p>Všechny stoly se zdají být obsazené, až na jeden, obklopený dvěma obrovskými prázdnými ušáky a jednoznačně přistavený u ryby, obrovitánské volně stojící sochy se šupinami vyřezanými z půlkilových plechovek od kávy Medaglia d’Oro. Stejné používal Vasilij Kandinskij, ale za své uspořádání spíš vděčí Franku Gehrymu.</p>

<p>Cayce se pohybuje moc rychle na to, aby stihla prostudovat návštěvníky, ale zaznamená, že než nejkratší možnou cestou dospěje k ušáku a posadí se, spočine na ní několik pohledů.</p>

<p>U stolu se okamžitě zhmotní číšník. Je mladý, víc než pohledný, na sobě má bílé sako a přes ruku přehozenou bílou utěrku a působí, jako by Cayce neviděl zrovna rád. Příkrou ruštinou ji osloví s něčím, co dozajista nebude otázka.</p>

<p>„Promiňte,“ řekne Cayce, „já umím jenom anglicky. Mám tu sraz se známým. Dala bych si kávu, prosím.“</p>

<p>Jakmile promluví, číšníkovo vystupování se změní, a jak Cayce vycítí, nebude to z lásky k angličtině.</p>

<p>„Ovšem. Americano?“</p>

<p>Cayce usoudí, že tu rozmluvy o kávě nejspíš běžně probíhají italsky a že nejde o dotaz na národnost. „Prosím.“</p>

<p>Po číšníkově odchodu přeletí očima návštěvníky. Kdyby na oblečení měli loga výrobců, byla by nahraná: spousta Prady a Gucciho, ale v zámožně bohémském módu, který by v Londýně nebo New Yorku bil do očí, protože až příliš vypadá, jako by vypadl z katalogu. LA, svitne jí – až na dvě vyznavačky gotického stylu v černém brokátu a chlapce v bezchybném ohozu z vrcholného grungeového období se nachází na Rodeo Drive s přídavkem lícních kostí.</p>

<p>Ale mladá žena blížící se od vchodu je celá oblečená v matných odstínech a té nejtmavší šedé. Bledá pleť. Tmavé oči. Vlasy s pěšinkou uprostřed, delší, než velí móda. Před její tváří, ostře řezanou a přitom jaksi mírnou, ustupuje všechno do pozadí.</p>

<p>Cayce si uvědomí, že svírá opěradla ušáku tak silně, až ji bolí prsty.</p>

<p>„Vy zasíláte ty maily, je to tak?“ Jen lehký přízvuk a tichý, ale zřetelný hlas, jako by jeho majitelka perfektně artikulovala odněkud z dálky.</p>

<p>Cayce chce vstát, ale příchozí jí gestem naznačí, aby se nenamáhala, a sama usedne do druhého ušáku. „Stella Volkovova,“ podá jí ruku.</p>

<p>„Cayce Pollardová,“ přijme ji Cayce. Je tohle tvůrkyně? Jmenuje se tvůrkyně Stella? Je Stella ruské jméno?</p>

<p>Stella Volkovova jí ruku stiskne a zase ji pustí. „Jste první.“</p>

<p>„První?“ Cayce má strach, aby jí oči nevypadly z důlků.</p>

<p>Číšník se vrátí s kávou pro dva a rozlije ji do hrníčků z vybraného bílého porcelánu.</p>

<p>„Kávu tu připravují moc dobrou. Za mého dětství měla pořádnou kávu jen nomenklatura, a beztak nebyla tak dobrá jako tahle. Sladíte? Smetanu?“</p>

<p>Cayce nedůvěřuje svým rukám, a tak jen zavrtí hlavou.</p>

<p>„Jako já. Černou.“ Stella zdvihne šálek, nasaje vůni a pak usrkne. Rusky poznamená něco uznalého. „Líbí se vám v Moskvě? Byla jste tu už?“</p>

<p>„Ne,“ odpoví Cayce. „Je to tu pro mě nové.“</p>

<p>„Pro nás myslím taky. V poslední době každým dnem.“ Vážný výraz, doširoka otevřené oči.</p>

<p>„Proč je tu tolik policejních aut?“ Jiná otázka ji nenapadá, jen tenhle zoufalý pokus zabránit tichu, o kterém se kdovíproč obává, že by ji mohlo zabít. Polož další otázku. „Pořád sviští ulicemi, ale bez sirén.“</p>

<p>„Policejní auta?“</p>

<p>„Neoznačená. S modrými majáčky.“</p>

<p>„Kdepak policejní! To jsou vozy důležitých lidí, boháčů nebo jejich podřízených. Koupili si povolenku, aby nemuseli dodržovat předpisy. Ta modrá světla jsou ústupek, výstraha ostatním. Vám to přijde divné?“</p>

<p>Mně už přijde divné všechno, pomyslí si Cayce. Nebo nic.</p>

<p>„Stello? Můžu se vás na něco zeptat?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Vy jste tvůrkyně?“</p>

<p>Stella nakloní hlavu na stranu. „Jsem dvojčata.“ Jestli jí teď předvede schopnost být na dvou místech současně, Cayce to neudiví. „Moje sestra je umělkyně. Já, co jsem já? Distributorka. Ten, kdo hledá publikum. Žádný velký talent, já vím.“</p>

<p>„Bože můj,“ řekne Cayce, i když v žádného nevěří. „Takže je to doopravdy.“</p>

<p>Stella doširoka otevře už tak dost výrazné oči. „Ovšem. Je to doopravdy. Všechno vytváří Nora.“ Cayce zase cítí, že každou chvíli oněmí. Další otázku. Jakoukoli. „Jsou Stella a Nora ruská jména?“</p>

<p>„Naše matka velice obdivovala vaši literaturu. Zvlášť Williamse a Joyce.“</p>

<p>„Williamse?“</p>

<p>„Tennessee Williamse.“</p>

<p>Stella. A Nora.</p>

<p>„V Tennessee žil táta,“ vypadne z Cayce. Připadá si jako mluvící panenka, které někdo zatáhl za provázek. „Psala jste, že zemřel při pádu věží.“</p>

<p>„Zmizel, ano.“</p>

<p>„Naši rodiče jsou po smrti. Bomba. V Leningradu. Sestra a já jsme i s mámou žily v Paříži. Nora samozřejmě studovala film, já ekonomii. Otec trval na tom, že musíme z Ruska. Moc nebezpečné. Pracoval pro svého bratra, mého strýce, který získal velkou moc. V Paříži nám řekl, ať se připravíme na to, že se sem možná nikdy nevrátíme. Ale zemřela nám babička, jeho matka, a my se vrátily na pohřeb. Mělo to být jen na tři dny.“</p>

<p>Velké, smutné oči se temně upírají přímo do těch Cayceiných. „Bomba nastražená ve stromě. Vycházeli jsme z domu, všichni v černém, už na pohřeb. Odpálili ji rádiem. Rodiče zemřeli okamžitě, díky bohu. Nora byla vážně zraněná. Moc vážně. Já měla jen vykloubeniny, ramen, čelisti, a spoustu drobných ranek.“</p>

<p>„To je strašné…“</p>

<p>„Ano,“ přitaká Stella, ačkoli Cayce přesně neví čemu. „Od té doby žijeme v Moskvě. Strýc tu často pobývá a Nora potřebuje náročnou péči. Kdo jsou vaši přátelé?“</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Psala jste, že po jejím díle pátráte s dalšími přáteli. Zapáleně.“ Když Stellinu bledou vyrovnanost prorazí úsměv, je to hotový zázrak. Vlastně ne vyrovnanost, opraví se Cayce, ale jakýsi výsostně ostražitý klid. Nehýbej se a oni nás neuvidí. „Kdo je ‚Maurice‘? Má moc hezké jméno.“</p>

<p>„Pracuje v bance, v Hongkongu. Brit. Osobně jsem ho nepotkala, ale mám pro něj velkou slabost. Pochopila jste, že se to odehrává po jedné webové stránce a po emailu?“</p>

<p>„Ano. Možná jsem ji viděla. Mám takový software. Pomocí čísel ze Sigilu sleduji, jak se sestřino umění pohybuje. Je to moc dobrý software. Našel nám ho Sergej.“</p>

<p>„Kdo je Sergej?“</p>

<p>„Platíme ho jako pomocníka. Premiant z polytechniky. Bojím se, aby ho neminula kariéra, když mu strýc platí tak dobře. Ale taky se mu líbí, co Nora dělá. Jako vám.“</p>

<p>„Jsou klipy… Tvoří Nora na počítači, Stello? Má živé herce?“ Bojí se, že je moc přímá, moc neomalená.</p>

<p>„Na filmařské škole v Paříži natočila tři krátké snímky. Nejdelší měl šestnáct minut. Promítali ho v Cannes, sklidil úspěch. Byla jste tam? Na Croisette?“</p>

<p>Cayce si ukládá záložky rychlostí filmové závěrky. „Jenom jednou.“</p>

<p>„Po té bombě nás vzali do Švýcarska. Noru museli operovat. Místní krev je pochybná. Měli jsme štěstí, že z prvních transfúzí nic nechytila, ještě v Rusku. Samozřejmě jsem byla s ní. Ze začátku nemohla mluvit. Nepoznávala mě. Když konečně promluvila, tak jenom na mě a jazykem, který jsme používaly v dětství.“</p>

<p>„Tajná řeč dvojčat?“</p>

<p>„Jazyk Stelly a Nory. Pak se začala rozpomínat na další. Doktoři se mě ptali, co ji zajímá, a to byl samozřejmě jen film. Zanedlouho nám předvedli střižnu, kterou strýc nechal sestavit přímo tam, na klinice. Pustili jsme Noře film, na kterém pracovala v Paříži, než se to stalo. Nic. Jako by ho vůbec neviděla. Pak jí pustili ten z Cannes. Ten viděla, ale zřejmě jí působil hrozné bolesti. Brzy to zařízení začala využívat. Přeuspořádávala. Stříhala.“</p>

<p>Zhypnotizovaná Cayce má skoro dopito. Vynoří se číšník a beze slov jí dolije.</p>

<p>„Tři měsíce stříhala. Byla za tu dobu na pěti operacích a stejně pracovala. Přihlížela jsem, jak se její film krátí. Nakonec ho stlačila na jediný snímek.“</p>

<p>Kofein ztichne v okamžiku zdánlivé synchronicity. Cayce se zachvěje. „Co to bylo za snímek?“</p>

<p>„Pták. V letu. Ani zaostřený nebyl. Křídla na pozadí šedivých mraků.“ Když se jí číšník pokusí dolít, zakryje si šálek. „Pak se stáhla dovnitř.“</p>

<p>„Dovnitř?“</p>

<p>„Přestala mluvit, pak na cokoli reagovat. Jíst. Znovu ji krmili hadičkami. Šílela jsem. Mluvilo se o jejím převozu do Ameriky, ale místo toho američtí doktoři přijeli za ní. Nakonec řekli, že <emphasis>nic</emphasis> nesvedou. Nešlo to ven.“</p>

<p>„Co nešlo ven?“</p>

<p>„Poslední střepina. Je nějak ošklivě zaražená mezi hemisféry. Nejde ven. Moc velké riziko.“ Její černé oči jsou v tu chvíli bezedné a zaplňují celé Cayceino zorné pole. „Ale pak si všimla obrazovky.“</p>

<p>„Obrazovky?“</p>

<p>„Monitoru. Nahoře v chodbě. Průmyslová televize, jen záběr na recepci toho soukromého oddělení. Švýcarská sestřička, jak tam sedí a čte si. Procházející lidé. Všimli si, že to sleduje. Nejchytřejší z těch doktorů, byl ze Stuttgartu, je nechal tu kameru přepojit na střižnu. Když to Nora uviděla, začala se soustřeďovat. Když jí ten obraz odpojili, začala zase umírat. Zaznamenal jí z něj dvě hodiny a pustil jí je na střižně. Začala na nich pracovat. Měnila je. Zanedlouho z nich vytáhla jedinou postavu. Mužskou, jednoho zaměstnance. Přivedli ho za ní, ale ona nic. Nevšímala si ho. Dál pracovala. Jednoho dne jsem ji našla, jak mu ve Photoshopu upravuje tvář. Tím to začalo.“</p>

<p>Cayce vtiskne hlavu do vysoké opěrky křesla. Přinutí se zavřít oči. Až je zase otevře, uvidí svého starého ricksona, přehozeného přes ramena Damienovy robotky. Nebo otevřenou komoru na lůžkoviny v Hongu, plnou cizího oblečení.</p>

<p>„Jste unavená? Není vám dobře?“</p>

<p>Otevře oči. Stella nezmizela. „Ne. Jen poslouchám váš příběh. Díky, že jste mi ho vyprávěla.“</p>

<p>„Rádo se stalo.“</p>

<p>„Stello?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Proč jste mi to řekla? Všechno, co se sestrou děláte, je obklopené takovým tajemstvím, a přitom když pak konečně najdu vaši adresu, což vůbec nebylo jednoduché, a napíšu vám, okamžitě mi odpovíte. Přijedu, vy se se mnou sejdete. Nerozumím tomu.“</p>

<p>„Jste první. Má sestra, tu nějaké publikum nezajímá. Myslím, že nechápe, co s jejím dílem dělám, že ho zpřístupňuji světu. Ale já nejspíš na něco čekala, a když jste mi napsala e-mail, usoudila jsem, že jste opravdová.“</p>

<p>„Opravdová?“</p>

<p>„Můj strýc je velice významný muž, mocný obchodník, dokonce mocnější než v době, kdy nám zemřeli rodiče. Nevídáme ho často, ale chrání nás jeho aparát. Mají z něj strach, abyste rozuměla, takže si dávají doopravdy záležet. Vedeme politováníhodný život, řekla bych, ale v téhle zemi to tak s hodně bohatými lidmi zkrátka je. Přála jsem si, aby svět poznal sestřino dílo, ale oni trvali na tom, že leda anonymně.“ Na protáhlém bledém obličeji se znovu vynoří úsměv. „Když jste mi napsala, že jste přišla o otce, pochopila jsem, že nás nebudete chtít ohrozit.“ Znepokojený výraz. „Sestra byla velmi neklidná. Ublížila si.“</p>

<p>„Protože jsem tady?“</p>

<p>„Ovšemže ne. Neví o vás. Když jsme viděli ten útok v New Yorku.“ Ale místo na Cayce se dívá ke vchodu, kde čekají dva mladí muži ve volných tmavých kalhotách a černých kožených pláštích. „Už musím jít. To jsou mi řidiči. Venku máte auto, zaveze vás do hotelu.“ Stella vstane. „Aby tu žena v noci chodila sama, to není dobré.“</p>

<p>A tak se Cayce zvedne a všimne si, že je Stella o pěkných pár centimetrů vyšší než ona.</p>

<p>„Uvidíme se ještě?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Budu se moct setkat s vaší sestrou?“</p>

<p>„Ano, samozřejmě.“</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>„Zítra. Ozvu se. Pošlu auto. Pojďte,“ vykročí jako první, aniž by požádala o účet nebo zaplatila, ale pohledný číšník se beztak hluboce ukloní, když ho míjejí, stejně jako starší muž v bílé zástěře. Dvojice v kožených pláštích si Stella vůbec nevšímá a vyvede Cayce na ulici. „Tohle auto je vaše.“ Černý mercedes. Stella vezme Cayce za ruku a stiskne ji. „Moc mě těšilo.“</p>

<p>„Mě taky,“ odpoví Cayce. „Děkuju.“</p>

<p>„Dobrou noc.“</p>

<p>Jeden z mladíků jí otevře dveře na straně spolujezdce. Cayce nastoupí. Mladík zabouchne. Obejde auto zezadu, otevře si u řidiče a nasedne.</p>

<p>Rozjedou se, Cayce se ohlédne a uvidí, jak jí Stella mává.</p>

<p>Když mercedes dojede k velkému kamennému mostu, dotkne se řidič čehosi na palubní desce a modrý majáček naskočí a rozbliká se. Šofér zrychlí, plynule přeřazuje, překoná mohutný kamenný hrb mostu a sjede z něj do Zamoskvarečje.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>36.</strong></p><empty-line /><p><strong>VYKOPÁVKY</strong></p>

<p>Cayce otevře oči a spatří klínovitý paprsek světla, rozdělující potemnělý strop jako ostří meče, jehož špička spočívá mezi stínícími okrovými závěsy.</p>

<p>Vzpomene si, že po návratu ze schůzky se Stellou si na iBooku pustila sestřih od Maurice a Filmyho a že na ni zapůsobil úplně novým dojmem, který ještě pořád nedokáže popsat ani pojmenovat.</p>

<p>Vyprostí se zpod těžkých přikrývek a odtáhne závěs. Zaútočí na ni světlo a ona obrovská, otřesná socha s vlastním ostrovem.</p>

<p>V koupelně přeplácané různými odstíny hnědé zakroutí kohoutky ve sprše. Obšlehnutý Kohler, všimne si bezděčně, chybí jen značka. Rozbalí kostku mýdla a vkročí pod proud vody.</p>

<p>Dvacet minut na to umytá a vyfénovaná neklidně těká očima po snídaňovém švédském stole v přízemí. Tácy přetékající uzeninami, pyramidy konzervovaných ryb, stříbrné mísy červeného kaviáru, polévkové mísy zakysané smetany. Bliny. Cosi, co se blinům nepodobá, ale má stejnou tvarohovou náplň. Už si chce zoufat, když konečně na opačném konci stolu uvidí müsli, kukuřičné lupínky a čerstvé ovoce. Veliké džbány džusu. Káva v obrovských starých poniklovaných termokonvicích s pumpovacím uzávěrem.</p>

<p>Cayce si najde stůl sama pro sebe a metodicky, s očima upřenýma na talíř se pustí do jídla. Od vedlejšího stolu zní francouzština, oproti ponuré tíze ruštiny hotový ptačí zpěv.</p>

<p>Připadá jí, že se stalo něco ohromného, že se <emphasis>děje</emphasis> něco ohromného, ale nedovede říct co. Ví, že za to může schůzka se Stellou, příběh o ní a o sestře, ale nějak už to všechno nedokáže začlenit do svého života. Vlastně ji spíš pohltil jejich příběh a původní život nechala někde za sebou, jako pokoj, ze kterého odešla. Neleží vůbec daleko, ale Cayce už v něm není.</p>

<p>Po návratu nahoru zavolá Parkaboyovi do Chicaga.</p>

<p>„Řeknu to na rovinu,“ uslyší po posledním, uťatém zazvonění. „Momentálně tu nejsem, ale prachy jsem tu nenechal, fet taky ne, a pitbulovi našli vzteklinu. Dvakrát.“</p>

<p>Cayce mu žádný vzkaz nenahraje.</p>

<p>Znamená to, že Parkaboy už je na cestě?</p>

<p>Mohla by zavolat Sylvii Jeppsonové a zjistit to, ale představa kontaktu s Blue Aritem ji v danou chvíli vůbec neláká.</p>

<p>Stella jí důvěřuje. Ať už je se svým dvojčetem zapletená do sebedivnějšího, sebesmutnějšího, sebeděsivějšího a seberuštějšího příběhu, Cayce ani za nic nechce zradit to, co se před jejíma očima vynořilo ve Stellině klidné tváři.</p>

<p>Parkaboy by tomu rozuměl. Ale kromě něj? Už si je jistá, že Boone ne. Nejspíš Bigend, ale po svém – vypadá, jako by lidské city chápal, aniž by kdy nějaké prožil.</p>

<p>Cayce otevře láhev ruské minerálky.</p>

<p>Doroteu najal kyperský Rus, zapsaný jako správce domény armaz.ru, která má podle Boona spojitost s ruským ropným průmyslem.</p>

<p>Byli to Rusové, přemítá Cayce, kdo se nějak zmocnil poznámek z jejích sezení u Katherine McNallyové? Ne nutně, usoudí, v Tokiu Dorotea použila Italy. Možná jde o spiknutí rovných příležitostí.</p>

<p>Ale když tak nad tím přemýšlí, Baranov je taky Rus, nebo Angličan ruského původu. Ne že by to zapadalo do skládanky, kterou tu naslepo dává dohromady. Nezapadá do ní ani Damien se svým pankáčským archeologickým natáčením uprostřed ničeho, i když otec jeho přítelkyně vypadá jako další kandidát na mafiánského cara.</p>

<p>Vždycky musí zůstat místo pro náhodu, prohlašoval Win.</p>

<p>Jinak už má jeden nejspíš co dělat se slušně rozvinutou apofenií a ve všem vidí součást všeobecného spiknutí. Jenomže zatímco se utěšuje tím, jak do sebe všechno zapadá, tvrdil Win, vystavuje se strašlivému riziku, že přehlédne skutečné nebezpečí, které nikdy není tak elegantní a dokonalé. Cayce ví, že s ním otec neustále počítal.</p>

<p>Rusko. Ještě něco…</p>

<p>Rozpomene se, zrovna když polyká, a zakucká se.</p>

<p>Ten její starý příspěvek, ten, na který narazila, když dala na cédéčku s archivem vyhledat ‚Rusko‘.</p>

<p>Zasune disk do mechaniky.</p>

<p>Zopakuje hledání.</p>

<p>Proč by nemohlo jít třeba o ruského mafiánského bosse s touhou po sebevyjádření, nově objeveným talentem a dostatečnými prostředky k natáčení a šíření klipů?</p>

<p>Leden. Pořád docházela ke Katherine. Neměla tušení, že bude pracovat pro Blue Ant, že poletí do Londýna nebo že se zaplete s Bigendem.</p>

<p>Mafie.</p>

<p>Prostředky.</p>

<p>Otře si ústa hřbetem ruky.</p>

<p>Kdepak touha po sebevyjádření: osiřelé neteře.</p>

<p>Jestli Baranovovi zbyl ještě alespoň jeden známý, který měl u něj dluh a který mu byl někde v útrobách Langley nebo Falls Church ochotný a schopný vyštrachat armazovou adresu ze síťového provozu nebo odkud, co si tak může pohádkově bohatý, vrcholně důležitý Rus dovolit ve vlastní zemi, nebo možná dokonce v té její?</p>

<p>A kdo ví, co se v dnešním Rusku může skrývat za eufemizmem „pohádkově bohatý, vrcholně důležitý“?</p>

<p>Cítí, jak se jí mezi lopatkami šmodrchá uzlík nervozity.</p>

<p>Když jí moskevské Zlaté stránky odmítnou prozradit, kam zajít na pilates, oblékne se do sportovního a vyjde o patro výš do hotelové tělocvičny. Je prázdná až na staršího obézního Rusa, který s výrazem málem nábožného zármutku podusává na běžeckém trenažéru.</p>

<p>Podle Cayce bude vybavení místní výroby, i když je nové, a Damien by ho určitě rád zdokumentoval. V odlehlém rohu najde cosi, co by mohla být žíněnka, a pokusí se rozpomenout na příslušná cvičení, která se učila hned na začátku.</p>

<p>Zatímco se věnuje cvikům, které si ze sestavy pro žíněnku pamatuje, vycítí Rusův smutný pohled, ale ke svému překvapení si uvědomí, že je za mužovu přítomnost vlastně ráda.</p>

<p>I taková rána jsou.</p>

<p>Zoufale by si přála vyrazit ven, dojít na nejbližší stanici metra, zaplatit proslule laciné jízdné a sestoupit do říše zdobných minerálních divů, do jediných skutečných paláců proletariátu. Snad by z ní na chvíli spadlo to očekávání.</p>

<p>Ale nejde to. Nikam nevyrazí.</p>

<p>Čeká na zprávu od Stelly.</p>

<p>Krátce po poledni jí zazvoní mobil.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Kde jste?“ Bigend.</p>

<p>„V Kingstonu,“ zalže Cayce reflexivně, než stihne přijít s něčím lepším.</p>

<p>„Na Jamajce?“</p>

<p>„V Londýně. V té čtvrti. Kde jste vy?“</p>

<p>„V Paříži. Sylvie říkala, že sem každou chvíli dorazíte?“</p>

<p>„Už si nejsem tak jistá. Jdu po jedné stopě. Doufám, že tam nejste jen kvůli mně. Možná se tam vůbec neobjevím.“</p>

<p>„Bez obav. O tu stopu se nepodělíte?“</p>

<p>„Mobilem ne. Osobně.“ Doufá, že její námitka zní dostatečně boonovsky.</p>

<p>„Mluvila jste s Boonem.“ Neptá se.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Přišlo mu, že vás dvakrát neohromilo, co zjistil v Ohiu.“</p>

<p>„On je na tyhle věci citlivka.“</p>

<p>„Jiskra nepřeskočila?“</p>

<p>„My spolu nechodíme, Huberte.“</p>

<p>„Ale informovat mě doufám budete?“</p>

<p>Cayce spoléhá na to, že Bigend nemůže poznat, kam se jí dovolal. Doufá, že se nemýlí, ale teď už s tím stejně nic nenadělá. „Jak jinak. Musím končit, Huberte. Nashle.“</p>

<p>Představuje si, jak Bigend civí na svůj telefon.</p>

<p>Ten její znovu zazvoní. „Prosím?“</p>

<p>„Dobrý den. Tady Stella. Pořád stojíte o návštěvu?“</p>

<p>„Ano. Stojím. Moc.“</p>

<p>„Nevolám příliš brzy? Prospala jste se?“</p>

<p>„Prospala, díky za optání.“ Jaký má asi Stella režim? říká si.</p>

<p>„Jestli počkáte u strážní budky, vyzvedne vás auto. Za půl hodiny by to vyhovovalo?“</p>

<p>„Ano! Prosím!“</p>

<p>„Nashledanou.“</p>

<p>Cayce vstane z postele v kalhotkách a tričku Fruit of the Loom a začne se oblékat. Z nějakého důvodu jí přijde, že by se měla nastrojit, jak nejformálněji to jde, takže vybere parádní punčochy z Japonska, francouzské boty a sukňáž, kterou rozvine do plné délky a vytáhne nahoru tak, aby celkem věrně napodobila šaty. Odejde se do koupelny nalíčit a pak se vrátí, aby si oblékla černý propínací svetr a vybrala e-mail.</p>

<p>Damien.</p>

<p>Perný den. Musel jsem ti říct už aspoň padesátkrát, jak hluboká je má víra v dokument. Vím, že mi to lidi nechtějí baštit, protože jsem mistr přetvářky a nic není nikdy takové, jak to vypadá, hromada keců, ale musí to přece být pravda, psali to v těch prťavých chlívečcích ve Faceu! Tak dneska bych si to dovolil zpochybnit, protože jsme kompletně vykopali tu štuku. Říkal jsem ti o ní? Úplně celé letadlo, co nějak skončilo metr dvacet hluboko v tomhle humusu, ale místní guru ho dokázal najít. Tvrdí, že se řídí sny a vizemi, ale podle mě tu v zimě obchází s detektorem kovů. A tak povídá: Tady to je, tady to letadlo máte, koukejte kopat, a než jsme doletěli zpátky do Londýna, už měli jámu a narazili na ně. Úplatky a výhrůžky ale zvítězily, aspoň než jsme se stihli vrátit s kamerama navíc a s novým štábem, poněvadž jsem odkrytí toho letadla chtěl použít jako vyvrcholení filmu. Netušil jsem, že to bude štuka, úplně mě to vzalo, náckovské letadlo par excellence, neuvěřitelné. Střemhlavý bombardér, lítali s ním na Španěly, <emphasis>Guernica</emphasis> a tak. Totálně ikonická záležitost. A dneska ho tady konečně máme, vypadá jako letadlo přestrojené za bahnem opatlaného křováka, je celé od toho šedivého sajrajtu a dřepí na dně té obří jámy, co vyhloubili. Pokud víme, větší výkop se tu ještě ani nezkoušel, a že nikdo neotevřel kryt a nevlezl do kokpitu je zázračná ukázka manipulace s davem. Poslední dva dny tam přes noc hlídali Brian s Mickem a kopáči se letadla ani nedotkli, ale věděli jsme, že jakmile udeří náš den, vrhnou se na ně a my už budeme pěkně na značkách a natočíme to, kvůli tomu jsme přece tady. Takže pár namakanců s vytetovanýma pavučinama stojí při vyzdvihování na křídlech, celé je to obalené bahnem, ale tam, kde v něm kopáčům ujede noha, vidím z okraje té jámy, že by to letadlo rovnou mohlo jako exponát do muzea. Úplně strašidelně zachované. A pak vytáhnou Briana, aby to mohl zblízka točit z ruky, a ti Rusáci dlaněmi stírají bahno z kokpitu. A vevnitř je ty vole normálně pilot! Fakticky se mu tam rýsuje hlava a brýle na očích, jestli jsem neměl vlčí mlhu. Doteď jsem neviděl, že by Brian při natáčení dal oko od hledáčku, až dneska. Otočí se na mě a z očí mu křičí CO TO KURVA JE???!!!, tak na něj mávám jako že DĚLEJ, TOČ TO. Tak to točil. Všechno: jak ten kokpit otevřeli a normálně toho pilota rozervali. Fakt na kousky. Shrábli hodinky, kompas z druhého zápěstí, pistoli, a jak se o to prali a padali z toho křídla, normálně se jim rozpadnul. A Brian to všechno chytil a Mick s druhou kamerou toho má taky hodně, plus ty naše posily. Prostě mraky záběrů. A já se ohlídnu na Marinu a ona se řehtá jak kráva. Ne že by hrůzou dostala hysterák, normálně se řezala, jak je to parádní fór. Takže tu teď ve stanu dřepím sám, protože se to všechno sešlo a já na ni vyjel, ať vysmahne.</p>

<p>A Mick s Brianem jsou zchlastaní a já se bojím podívat, co natočili. Vím, že to přejde, možná už zítra, ale teď asi prostě půjdu a děsně se vykropím. Jak do toho humusu vůbec zapadnul i s letadlem? Takže díky, že sis mě vyslechla, jak se říká, a nezapomeň mi zalít zlatou rybku, sakra práce. Doufám, že jsi zvládla všechny ty cvokárny, co se na tebe valily. Chybíš mi.</p>

<p>Cayce zavrtí hlavou a přečte si mail ještě jednou.</p>

<p>Taky mi chybíš. Nemůžu se teď rozepisovat. Později. Zvládám to. A jsem v Rusku jako ty, v Moskvě, všechno se dozvíš.</p>

<p>Už zasouvá iBook do tašky, ale rozmyslí si to. Nějak jí přijde, že by ho za tvůrkyní brát neměla. Vezme si jen východoněmeckou obálku, a zatímco do ní z Luggage Labelu přehazuje nejdůležitější obsah, vzpomene si, že jí z recepce ještě nevrátili pas. Vyzvedne si ho cestou. Na dně obálky nahmátne kovový předmět. Vytáhne ho. Kovová součástka Damienovy robotky, její provizorní boxer z Camdenu. Ještě že neměla obálku v příručním zavazadle. Zase součástku schová, pro štěstí, ujistí se, že má klíč od pokoje, a s hlavou plnou obrazů z Damienova mailu vyrazí.</p>

<p>Řidič, který ji vyzvedne, má tmavé brýle a vyholenou, kuriózně modelovanou hlavu. Aerodynamickou.</p>

<p>Auto vyrazí stejným směrem, kterým šla večer předtím, a Cayce dojde, že zapomněla na pas.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>37.</strong></p><empty-line /><p><strong>KINO</strong></p>

<p>Zatočí na širokou třídu, kterou si Cayce podle ranního nahlédnutí do mapy v moskevských Zlatých stránkách předběžně zařadí jako Tverskou ulici. Řidič, který si mezitím do ucha zavedl sluchátko, je cítit kolínskou.</p>

<p>Pokračují po Tverské, pokud je to tedy doopravdy Tverská, a nechávají se unášet proudem aut. Modrý majáček šofér nepoužije.</p>

<p>Projedou pod reklamním nápisem v angličtině: MUZEUM VOSKOVÝCH FIGUR.</p>

<p>Na úrovni ulice občas probleskne něco jiného než azbuka: BUTIQE, KODAK, lékárna jménem PHARMACOM.</p>

<p>Zahnou doleva a Cayce se zeptá: „Co je to za ulici?“</p>

<p>„Georgijevského,“ odpoví řidič, jako by hlásil stanici. Zahne do ještě užší uličky a zaparkuje.</p>

<p>Cayce mu začne vysvětlovat, že zastavovat nechtěla, ale šofér vystoupí, obejde vůz a otevře jí dveře.</p>

<p>„Pojďte.“</p>

<p>Šedý, neduživý beton. Skejťácké tágy v azbuce, břichatá písmena vzdávající neohrabaný hold New Yorku a Los Angeles.</p>

<p>„Prosím,“ otevře řidič velké, léty omlácené dveře, až je s tupým úderem zarazí bezpečnostní řetěz. Za nimi je tma. „Tudy.“</p>

<p>„Stella je uvnitř?“</p>

<p>„Kino,“ řekne šofér. Film. Biják.</p>

<p>Cayce se kolem něj protáhne a vstoupí do tmavého prostoru nejasného účelu. Po tom, co za nimi zapadnou dveře, sem jediné světlo proniká shora. Holá žárovka nad hrozivě strmým a úzkým betonovým schodištěm, které jako by postrádalo zábradlí.</p>

<p>„Prosím,“ pokyne k němu řidič.</p>

<p>Cayce nakonec zábradlí přece jen uvidí, nebo alespoň jeho pavučinkovitý přízrak, jedinou ocelovou trubku na pouhých dvou sloupcích, mezi kterými je prověšená jako lano. V Cayceině sevření se rozhoupe.</p>

<p>„Trefil čumákem kachnu…“</p>

<p>„Nahoru, prosím.“</p>

<p>„Promiňte.“ Stoupá po schodech a řidiče cítí v zádech.</p>

<p>Čtyřicetiwattová žárovka visí nad dalšími, užšími dveřmi. Cayce je otevře.</p>

<p>Kuchyně, koupající se v rudém světle.</p>

<p>Připomíná své protějšky v nejstarších činžácích, které v New Yorku ještě neprošly rekonstrukcí, ale je rozlehlejší a krčí se v ní sporák z předstalinských dob, větší než auto, které sem Cayce přivezlo. Topí se v něm uhlím, nebo možná dřevem.</p>

<p>Uprostřed newyorské kuchyně by stála vana, tady je to sprcha, čtverec vyvýšených dlaždic, obklopujících o něco snížený kousek betonu s odtokem. Z pětimetrového stropu, sépiové za desetiletí zahnědlého kouřem a sazemi, visí prastará pokovovaná hlavice sprchy, určená snad původně k zemědělskému nebo veterinárnímu užití. Rudou záři obstarává ukradená, zevnitř prosvícená cedule z metra opřená o zeď.</p>

<p>„Tak jste tady,“ objeví se Stella v dalších dveřích, kterými zpoza ní proniká světlo. Rusky něco řekne řidiči, ten přikývne, zase vycouvá na schody a zavře za sebou.</p>

<p>„Kde tady?“</p>

<p>„Pojďte,“ zavede ji Stella do vedlejšího pokoje s vysokými, neumytými okny, na kterých mohly původně být vnitřní okenice. „Kreml,“ upozorní ji na výhled mezi blízkými budovami. „A Duma.“</p>

<p>Cayce se rozhlédne. Místnost, kterou už přinejmenším od sovětských časů nikdo nevymaloval, jí připomíná nomiju v Roppongi – desítky let nikotinu navrstveného na omítce, která kdysi mohla být krémová. Nerovnosti, praskliny. Jednotlivá prkna dřevěné podlahy zmizela pod vrstvami laku, naposledy vínového. V místnosti stojí dva zbrusu nové, sněhobílé stoly z Ikey, každý s kloubovou otáčecí židlí, počítačem a košem na papír. Na zdi nad nimi se přes tři sousedící bílé tabule táhne složitá, fixem přepisovaná tabulka.</p>

<p>„Podle Sergeje je natáčení bez konce,“ řekne Stella, když si všimne, že Cayce místo výhledu studuje tabulku. „Tady se dá dílo samozřejmě jen rozpracovat.“</p>

<p>„Nemá tedy konec?“ Cayce cítí, jak se červená, a samotnou ji poleká, že se hned na začátek nedokázala ubránit tak přímočaré otázce.</p>

<p>„Myslíte, jestli jde o souvislý příběh?“</p>

<p>„Musela jsem se zeptat.“ Má pocit, že Parkaboy, Ivy, Filmy, Maurice, celé osazenstvo F:F:F přihlíží z postranních kulis a spoléhá na ni.</p>

<p>„Nevím. Jednoho dne možná začne stříhat stejně, jako sestříhala ten školní film: na jediné políčko. Nebo postavy jednoho dne promluví. Kdo ví? Nora? Ta nic neřekne.“</p>

<p>Vstoupí mladík s čupřinou rudých vlasů, pokývne jim a usadí se před jeden z počítačů.</p>

<p>„Pojďte,“ vykročí Stella směrem, odkud přišel. „Víte, co je squating? Třeba v Amsterodamu, v Berlíně?“</p>

<p>„Vím.“</p>

<p>„V Americe ho nemáte?“</p>

<p>„Ne tak docela.“</p>

<p>„Býval tu squat, v těchhle prostorách. V osmdesátých letech byl slavný. Rozjetý večírek. Sedm let, za celou dobu se nepřerušil. Lidé přicházeli, flámovali, pak přišli další, jiní zase odešli, pořád se slavilo. Mluvilo se o svobodě, umění, duchovnu. Nora a já jsme sem poprvé přišly jako školačky. Otec by se moc zlobil, vidět nás tady. Nevěděl o tom.“ Místnost je větší, ale zaplněná improvizovanými kancelářskými buňkami – každá je ohrazená holými dřevotřískovými přepážkami a obsahuje počítač. Obrazovky jsou temné, židle neobsazené. Na jednom monitoru sedí plastový Garfield, i další pracovní místa jsou různě zabydlená. Cayce sebere čtverec akrylové pryskyřice. Uvnitř má laserem vyřezané logo Coca-Coly, hrubé vyobrazení Dvojčat a nápis „VZPOMÍNÁME“. Spěšně ho odloží.</p>

<p>„Podle toho, co vidíte teď, si to nedovedete představit. Jednou tu zpíval Viktor Coj, přímo v tomhle pokoji. Lidé měli tehdy čas. Systém se hroutil vlastní vahou, ale každý měl práci, dost často nesmyslnou, mizerně placenou, ale na jídlo to stačilo. Lidé si vážili přátelství, vedli nekonečné rozhovory, jedli a pili. Spoustě to vynahrazovalo studentský život. Duchovní život. Dnes říkáme, že nám o komunizmu Lenin ve všem lhal a o kapitalizmu mluvil ve všem pravdu.“</p>

<p>„Čemu tahle místnost slouží teď?“</p>

<p>„Práce mé sestry se odsud přenáší k postprodukci.“</p>

<p>„Nora tu teď je?“</p>

<p>„Pracuje. Setkáte se s ní.“</p>

<p>„Ale já bych si ji nedovolila vyrušit –“</p>

<p>„Nevyrušíte. Když pracuje, je tady. Musíte to pochopit. Když nepracuje, je někde jinde.“</p>

<p>Do čtvrté místnosti vede úzká chodba se stejně vysokým stropem, jako měly pokoje. Omítka za léta ztmavla pod rukama návštěvníků, nad úrovní ramen je světlejší. Dveře na konci chodby jsou hladké a bílé, oproti hrubé omítce působí chatrně.</p>

<p>Stella je otevře, ustoupí a zdvořilým gestem pobídne Cayce dál.</p>

<p>Nejdřív jí přijde, že místnost nemá okna a osvětluje ji jen největší LCD monitor, jaký kdy viděla, ale jak si oči přivykají, vyvstanou za obrazovkou tři vysoká úzká okna, zamalovaná černou barvou. Ovšem toho si všimne jen díky nějakému hlubokému savčímu instinktu, který mapuje okolí a únikové cesty; veškerá vyšší pozornost se upírá na monitor se ztuhlým políčkem z klipu, který určitě ještě neviděla.</p>

<p>Hrdina natahuje ruku, možná z dívčina pohledu, jako by se jí chtěl dotknout na rozloučenou.</p>

<p>Přes obraz přeletí kurzor podobný bombardovacímu zaměřovači a nalezne koutek úst. Kliknutí. Přiblížit. Až na zrnitost. Rychlá úprava. Klikání. Oddálit.</p>

<p>Hrdinův výraz i nálada snímku se změnily.</p>

<p>Kompletizmus ostrouhal, pomyslí si Cayce. Na klipech se pořád pracuje.</p>

<p>„To je Nora,“ projde Stella s tichým našlapováním kolem a položí ruce na šálou zahalená ramena ženy, sedící před monitorem v křesle. Nořina pravice znehybní. Zůstane ležet na myši, ale Cayce vycítí, že za to nemůže sestřin dotyk ani přítomnost někoho neznámého.</p>

<p>Pořád jí nevidí do tváře. Vlasy má Nora tmavé a dlouhé jako sestra, učesané na pěšinku. V záři monitoru se lesknou.</p>

<p>Stella sestru ruský osloví a Nora se pomalu odvrátí od obrazovky. Rozpracovaný snímek jí osvětlí poloprofil.</p>

<p>Je to Stellina tvář, ale rozťatá v půli jakýmsi zlomem, ne zcela souměrně. Nikde žádná jizva, jen vychýlené kosti pod kůží, která je stejně hladká jako Stellina, a také stejně bílá.</p>

<p>Cayce upírá pohled do tmavých očí. Nora jí ho oplácí a pak tu pro ni Cayce najednou není. Otočí se zpátky k monitoru.</p>

<p>Stella přisune kancelářskou židli. „Posaďte se. Podívejte se, jak pracuje.“ Cayce zavrtí hlavou. Do očí se jí derou slzy.</p>

<p>„Posaďte se,“ pobídne ji Stella chápavě. „Nebudete ji rušit. Letěla jste takovou dálku. Musíte se podívat, jak pracuje.“</p>

<p>Hodinky jí na odchodu prozradí, že u Nory strávila tři hodiny.</p>

<p>Přemýšlí, jestli někdy bude schopná někomu svůj zážitek popsat, i kdyby to byl Parkaboy. To, jak sledovala zrod útržku nebo jeho kostry prakticky z ničeho. Z výseků posbíraných videí. Jak kdysi stál na peronu muž, který se otočil a zvedl ruku, a jak ho při tom zaznamenala kamera a zrnitý obrázek se po kdoví jaké době nějak ocitl na jednom z Nořiných pomocných monitorů, odkud ho dnes vybral potulující se, těkající kurzor. Jak fragmenty gesta částečně přešly do postoje mladíka v tmavém plášti s vyhrnutým límcem. Mladíka, jehož život se zdá být uzavřený ve městě tvaru T, které Nora svými útržky mapuje. Pokud tomu Cayce správně rozumí, její vědomí je nějak spoutané nebo ohraničené téčkovou střepinou v hlavě, součástkou miny Claymore, která zabila Nořiny rodiče a uhnízdila se jí v mozku tak hluboko a tak svízelně, že nikdy nepůjde vyjmout. Součástkou, jaké kdysi po tisících chrlil automatický lis nějaké americké zbrojovky. Pokud dělníkům, kteří na ní pracovali, vůbec přišel na mysl její účel, možná si představovali, že bude zabíjet Rusy. Ale to bylo dávno, za Winovy a Baranovovy války, všechno to zestárlo jako cihlový komplex za Baranovovým karavanem, zbyly jen ploty s betonovými sloupky a ozvěnou znějící nepřítomnost psů. A jedna určitá část výzbroje putovala světem, možná od prohrané sovětské války s novými nepřáteli, až nějak padla do rukou protivníkům Nořina strýce a její drobná součástka, jen mírně poškozená výbuchem nemilosrdně prostého zařízení, se Noře zaťala přímo doprostřed lebky. A z ní a z dalších ran se za doprovodu trpělivého a pravidelného klikání vynořily klipy.</p>

<p>V temném pokoji, za jehož okny by byl vidět Kreml, kdyby se oškrábala od barvy, si Cayce uvědomovala, že stojí u samotného zdroje, u pramene digitálního Nilu, po kterém s přáteli pátrala. Vyvěral přímo před ní, z vláčných, ale přesných pohybů bledé ženské ruky. Z tichého klikání vybírajícího snímky. Z očí, které doopravdy vnímaly, jen když se upíraly na obrazovku.</p>

<p>Nic než rána, beze slov promlouvající v temnotách.</p>

<p>Stella ji najde v chodbě s uslzenou tváří, zavřenýma očima a rameny opřenými o omítku stejně nerovnou, jako je Nořina čelní kost.</p>

<p>Položí jí ruce za ramena. „Tak jste ji viděla při práci.“ Cayce otevře oči a přikývne.</p>

<p>„Pojďte,“ vybídne ji Stella, „máte rozmazané oči.“ Kolem pracovních kójí ji vyvede do přísvitu v kuchyni. Pod proudem vody ze starého mosazného kohoutku namočí tlustý štos šedých papírových utěrek, podá jí ho a Cayce si ho přitiskne na horké oči. Papír je hrubý, voda studená. „Budov jako tahle moc nezbylo,“ řekne Stella. „Pozemky jsou moc cenné. I tenhle dům, co jsme si obě zamilovaly už v dětství, vlastní náš strýc. Chrání ho kvůli nám před developery, protože to tady Noru uklidňuje. Cena ho nezajímá. Chce nás ochránit a zajistit Noře co největší pohodlí.“</p>

<p>„A vy? Co chcete vy, Stello?“</p>

<p>„Aby se svět seznámil s jejím dílem. Nemůžete vědět, jaké to tady bylo pro umělce. Celý život budovali v pokojích, jako je tenhle, nové vesmíry z vlastní krve a představivosti a nikdo se jimi nemohl pokochat. Zemřely se svými tvůrci a skončily na smetišti. To, na čem pracuje Nora, už se vlévá do oceánu.“ Usměje se. „Přivedlo vás to k nám.“</p>

<p>„Jsou to vaši rodiče, Stello? Ten pár?“</p>

<p>„Možná zamlada. Podobají se jim, to ano. Ale jestli Nora vypráví příběh, na ten jejich to nevypadá. Není to jejich svět. Je jiný. Od začátku je to jiný svět.“</p>

<p>„Ano,“ přitaká Cayce a odloží rozmáčenou papírovou kaši, „to je. Stello, ti lidé, které strýc posílá, aby vás hlídali… Před kým myslíte, že vás chrání?“</p>

<p>„Před jeho nepřáteli. Před lidmi, kteří by mu chtěli ublížit naším prostřednictvím. Musíte chápat, že podobná opatření nejsou u lidí strýcova postavení výjimečná. Že je Nora umělkyně, to výjimečné je, stejně jako její zdravotní stav a to, že chci, aby se o jejím díle vědělo, ale že jsme pod ochranou, na tom tady nic zvláštního není.“</p>

<p>„Ale chápete, že vás chrání ještě před něčím, i když si to možná sami neuvědomují?“</p>

<p>„Nerozumím vám.“</p>

<p>„Dílo vaší sestry má teď velkou cenu. Uspěla jste, víte? Nořino umění je velká záhada, skrytá jakoby v samé podstatě světa, a pořád láká nové přívržence ze všech koutů planety.“</p>

<p>„A co je na tom nebezpečného?“</p>

<p>„I u nás máme vlivné boháče. Každé dílo, které dlouhodobě strhne pozornost, získá velkou cenu, i když její výše třeba odráží jenom určitý potenciál.“</p>

<p>„Komerční využití? Tak velkou pozornost by můj strýc nedovolil.“</p>

<p>„To dílo už tu cenu má. Větší, než si dovedete představit. Komerční využití by spočívalo jen ve spojení se značkou, v licencování. A ti lidé už po něm jdou, Stello, nebo alespoň jeden z nich, a že je vychytralý. Vím o tom, protože pro něj dělám.“</p>

<p>„Opravdu?“</p>

<p>„Ano, ale rozhodla jsem se mu zatajit, že jsem vás našla. Neřeknu mu, kdo jste, kde vás najde ani kdo je Nora, nic, co jsem se tu dozvěděla. Už pro něj dál pracovat nebudu. Ale přijdou jiní, najdou vás a vy se na to musíte připravit.“</p>

<p>„Jak přesně?“</p>

<p>„Nevím. Pokusím se to promyslet.“</p>

<p>„Děkuji,“ řekne Stella. „Jsem moc ráda, že jste se seznámila se sestřiným dílem.“</p>

<p>„Já děkuji.“</p>

<p>Obejmou se a Stella ji políbí na tvář.</p>

<p>„Řidič čeká.“</p>

<p>„Pošlete ho pryč, prosím. Potřebuji se projít. Nasát atmosféru města. Taky jsem ještě neviděla metro.“ Stella vytáhne z šedivé sukně telefon a stiskne klávesu. Pronese něco rusky.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>38.</strong></p><empty-line /><p><strong>PUPPENKOPF</strong></p>

<p>Cayce se ocitne mezi davy na Arbatu.</p>

<p>Po odchodu ze squatu za Georgijevského ulicí se nechala volně unášet proudem – možnost přihlížet vzniku klipů u ní přeťala kotevní lano. Už ví, že útržek se švenkem po pláži patří na zubatý okraj téčka. Nemyslitelná důvěrnost.</p>

<p>Další ulicí a po ní zase další, dokud nenarazila na rudé M, označující stanici metra.</p>

<p>S určitými potížemi si za příliš velkou bankovku pořídila při sestupu žetony, vyrobené jakoby ze stejného fosforeskujícího plastu jako světélkující kostlivci na hraní. Na každém bylo vyražené ikonické M.</p>

<p>Jediný z nich jí vystačil na cestu, jejíž stanice a trasy si už nikdy nedá dohromady.</p>

<p>Nechala se pohltit snem, v tomhle případě snem o strašidelné stalinistické nádheře moskevské podzemky, která tak fascinovala jejího otce.</p>

<p>Dojem, že tady mají určité věci groteskně přehnané měřítko, se v podzemí zdvojnásobil, okázalost stanic totiž překonala i Cayceiny představy z dětství. Pozlacený bronz, broskvový mramor s akvamarínovým žilkováním, strojově vycizelované cartierovské pozlátko na nosných sloupech v prostorách, které spíš než nástupiště metra připomínaly podzemní taneční sály s planoucími lustry, jako by stát, označovaný Winem za poslední říši devatenáctého století, směřoval po celá nejtemnější, nejtěžší třicátá léta všechno své bohatství do výzdoby těchto bazilik veřejné dopravy.</p>

<p>Zážitek to byl tak dechberoucí, tak nesmírně zvláštní, že Cayce dokonce úspěšně rozptýlil a alespoň částečně zahnal nepostižitelné pocity, které se jí držely od chvíle, kdy sestoupila po prudkých schodech a řinčícími ocelovými dveřmi vyšla na světlo, které ji vyplašilo a bodlo do očí.</p>

<p>Neměla ponětí, kde jezdila nejméně další dvě hodiny; impulzivně přesedala, náhodně směřovala k šíleně majestátním schodům či eskalátorům. Až se nakonec ocitla tady, na povrchu, na širokém a zacpaném Arbatu, na němž se jí její modul neuvěřitelné-ale-to-je-skoro-jako snažil namluvit, že to je úplně jako Oxford Street, i když tak docela to není Oxford street.</p>

<p>Dostane žízeň a zapadne do podniku mlhavě italského vzhledu (srovnávací modul si připisuje další selhání), kde podávají limonádu a poskytují internetové připojení. Cayce si zaplatí láhev vody a třicet minut, aby si zkontrolovala e-mail.</p>

<p>Klávesnice je v azbuce. Cayce každou chvíli zavadí o klávesu, která vypne anglické nastavení, a pak ji nemůže najít, úspěšně ale otevře zprávu od Parkaboye.</p>

<p>Rád bych si namlouval, že jsem tak blazeovaný, jak se na nafrněného všudybyla sluší, ale té tvé Londýňance z cestovního se musí nechat, že je bezkonkurenční. Uznej: sedím na de Gaullovi v nějakém zámotku, co si je Air France nechává u Hermese ručně sešívat z prvotřídní kůže, koukám na francouzskou CNN a čekám na nejbližší let do Moskvy. Sylvinka za to nemůže, ale těm bombovým čmuchalům něco přeletělo přes čumák a i my, co cestujeme božskou třídou, musíme čekat na obnovení letů. Posadili nás všech pět ke švédskému stolu, který musím se skřípěním zubů označit za nejlepší, s jakým jsem měl tu čest, a věčně bouchají další šampaňské. Možná jsem se nezmiňoval, že jsem po nedávných nepříjemnostech patřil k těm, co je to do vzduchu zrovna netáhlo, proto jsem taky jel k Darrylovi vlakem. Jenže při tom fofru a rozmazlování mi vlastně ani nepřišlo, že někam letím. Amerika tak nějak skončila u přepážky. A jakmile tady uchlácholí ty čmuchaly, hasím si to za tebou, i když se možná budu muset odznova učit, jak se umýt a nakrmit vlastními silami. Jestli mi chceš pomoct, zařiď mi přísun těch malých nahřátých ručníků. Ještě jednou díky.</p>

<p>Chce mu odpovědět, ale zase si přepne klávesnici. Nechá si pomoct od chlapce za pultem a napíše:</p>

<p>Byla jsem tam. Setkala jsem se s ní. Nebo ji spíš jen viděla. Sledovala ji při práci. Ji. Sedím v internetové kavárně a asi to teprve zpracovávám. Těžko se mi píše. A co bych psala, za chvíli jsi tady. Mám radost! Možná už jsi dorazil, do hotelu jsem se ještě nevracela.</p>

<p>Vzdálená srážka, nebo možná výbuch. Cayce vzhlédne. Zahouká siréna.</p>

<p>Chlapec u pultu se vyšel podívat ze dveří, rozhlíží se po Arbatu a Cayce je najednou zase na cestě ke Stonestreetovi a před očima má motocyklistu ležícího na zádech, nejspíš se zlomeným krkem, tvář nastavenou dešti. Nápor ryzí smrtelnosti.</p>

<p>Měla bych ti poslat tohle, protože jsem to zatím nikomu neprozradila: stellanor@armaz.ru<emphasis>.</emphasis> Stella. Ne tvůrkyně, její sestra.</p>

<p>Odeslat.</p>

<p>Dopije vodu, odhlásí se, sklouzne ze stoličky. Siréna pořád houká, ale zřejmě se vzdaluje.</p>

<p>Teď si musí chytit taxík. Oficiální.</p>

<p>Kývne na pozdrav mladým hlídačům v kevlaru a vzpomene si, že má ještě na recepci nevyzvednutý pas.</p>

<p>Hotelová hala je pořád stejně rozlehlá, lidí v ní ještě ubylo a Cayceina žádost jako by v recepčním propíchla jedno z těch hlubokých atavistických ložisek sovětského přístupu. Z obličeje mu okamžitě vyprchá veškerý výraz, zamračí se na ni, otočí se, zmizí v dřevem obložených dveřích za pultem a nevrací se, dokud podle Cayceiných hodinek neuběhne dobrých deset minut. Nakonec se ale vynoří i s pasem a beze slov jí ho podá.</p>

<p>Cayce si ověří, že je vážně její, a při vzpomínce na Winovy historky ještě zkontroluje, jestli mu neubyly stránky a jestli podle něj najednou není zcestovalejší než předtím. Všechno se zdá být v pořádku a beze změny. „Díky,“ založí ho do obálky od Stasi.</p>

<p>Je čas dopřát si dlouhou horkou koupel v dlouhé hnědé vaně a pak zavolat dolů, jestli už nedorazil pan Gilbert.</p>

<p>Otočí se a hledí do tváře Dorotey Benedettiové.</p>

<p>„Musíme si promluvit.“ Italka je oblečená v černém, na krku má ne zrovna střízlivý šperk z opravdového zlata a upravená je stejně bezchybně jako obvykle, výrazněji se ale nalíčila.</p>

<p>„Doroteo?“ Samozřejmě, že je to ona, ale instinkt velí získat čas. A ještě hlubší instinkt velí prchnout.</p>

<p>„Vím, žes je našla. Hubertus to neví, ale oni ano.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Volkovův aparát. Mí zaměstnavatelé. Musíme si okamžitě promluvit, jen ty a já. Pojď do baru.“</p>

<p>„Myslela jsem, že děláš pro Huberta.“</p>

<p>„Starám se sama o sebe. A o tebe. Vysvětlím ti to. Nemáme moc času.“ Otočí se, aniž by čekala na odpověď, a přes hnědo-okrový přehlídkový plac si to mašíruje směrem, kde Cayce tuší vchod do hotelového baru. Zezadu jsou na Doroteiných punčochách vidět hadi, táhnoucí se místo švů od paty do půli lýtek.</p>

<p>Cayce za ní s hlubokou nedůvěrou vykročí a cítí, jak se uzlíček strachu mezi lopatkami utahuje, ale ať už běží o co chce, soudí, že by si to měla vyslechnout.</p>

<p>Bar se v říjnové výzdobě doslova topí, slaměnkové pugéty o velikosti snopů se kupí kolem listím zasypaných příborníků, na kterých se vrší bledé napodobeniny dýní, znepokojivě podobné lebkám. Spousta hnědavých zrcadel prokvetlých tmavými žilkami zlata.</p>

<p>Sedí tu majitelka zelených bot, i když je pro teď shodila – Cayce pozná plameny z hadí kůže, vystavené právě pro maximální efekt na barové stoličce. Přes ostrahu zjevně pronikl ještě přinejmenším tucet kolegyň, které teď zpříjemňují večer klientele sestávající výhradně z mohutných, hladce oholených, nakrátko ostříhaných mužů v tmavých oblecích a s nápadně hranatými lebkami. Jako by se ocitla ve ztracené Americe. Všechno sedí, i modré kotouče cigaretového kouře a naprosto neironicky vyhrávající Frank Sinatra. Do vzniklého ovzduší muži svými gesty kreslí vítězství a impéria, porážky a zoufalství.</p>

<p>Dorotea už sedí u stolku pro dva, kam barman v bílém saku staví z podnosu sklenice: před Doroteu bílé víno, naproti Perrier a sklenku s ledem. „Objednala jsem ti,“ řekne Dorotea, zatímco Cayce usedá. „Budeš sebou muset vážně hodit, takže nic silnějšího by asi nebyl nejlepší nápad.“</p>

<p>Barman nalije Perrier na led a odejde.</p>

<p>„Co tím myslíš?“</p>

<p>Dorotea se na ni upřeně zahledí. „Nečekám, že si mě najednou oblíbíš. Samozřejmě mi jde jen o sebe, ale teď zrovna se mi hodí ti pomáhat. Nevěříš mi, ale zkus to vzít v úvahu, prosím. Co víš o Andreji Volkovovi?“</p>

<p>Volkovova. Stella Volkovova. Cayce ve snaze získat čas usrkne Perrieru. Přijde jí vyšumělý.</p>

<p>„Je to jejich strýc,“ ztratí Dorotea trpělivost. „Vím, kde jsi dneska byla. Vím, že ses s nimi setkala. Volkov se to brzy dozví taky.“</p>

<p>„Nikdy jsem o něm neslyšela.“ S vyschlým hrdlem se znovu napije.</p>

<p>„Neviditelný oligarcha. Přízrak. Dost možná nejbohatší ze všech. Bez úhony přestál válku bankéřů v devadesátém třetím a po ní toho ovládl ještě víc. Samozřejmě vzešel z organizovaného zločinu, to je tady normální. Jako spousta ostatních přišel o své blízké. O bratra. Tak, jak bys to viděla ty, to mělo víc společného s politikou než s podsvětím, ale tady je a odjakživa bylo naivní rozlišovat.“ Dorotea usrkne vína.</p>

<p>„Doroteo, co tady děláš?“ Cayce táhne hlavou, co by teď asi cítila, kdyby se setkání neodehrálo právě dnes. S čerstvou vzpomínkou na nejvlastnější tvorbu klipů v sobě jen těžko nachází strach a vztek, i když ví, že u ní Dorotea probouzela obojí. Uzlíček mezi lopatkami povolí.</p>

<p>„Jsi v nebezpečí. Půjde po tobě Volkovův aparát. Jsi pro ně nebezpečná, protože ses setkala s neteřinkami a nic takového by se stávat nemělo.“</p>

<p>„Až tak ostře je přece nehlídají. Poslala jsem mail. Stella odpověděla.“</p>

<p>„Odkud jsi měla adresu?“</p>

<p>Baranovovy brýle blýsknou v paprsku britského světla, který se nějakou špendlíkovou dírkou prodral do karavanu. Mrazivý chlad a neotřesitelná nedůvěra v jeho očích. „Od Boona,“ zalže Cayce.</p>

<p>„Na tom nesejde,“ odpoví Dorotea a Cayce se uleví, když by jí ráda prozradila, že je Boone v Ohiu, v Sigilu.</p>

<p>„Pověz mi o svém otci,“ požádá Dorotea. „To je důležitější. Jak se jmenoval?“</p>

<p>„Win,“ odpoví Cayce. „Wingrove Pollard.“</p>

<p>„A zmizel v New Yorku v den pádu věží?“</p>

<p>„Večer předtím se zapsal do hotelu a ráno odjel taxíkem. Řidiče jsme ale nevystopovali a jeho taky ne.“</p>

<p>„Možná bych ti ho mohla pomoct najít,“ oznámí Dorotea. „Dopij tu vodu.“</p>

<p>Cayce do sebe obrátí zbytek Perrieru a led jí s bolestivým cvaknutím udeří o sklovinu. „Omlátila jsem si zuby,“ postěžuje si.</p>

<p>„Měla bys být opatrnější,“ poučí ji Dorotea.</p>

<p>Cayce zaletí pohledem na druhý konec baru a všimne si, že se hadí nášivky na dívčiných šatech vlní a že jsou celé vlhké a lesklé. Plameny vystřižené v napnuté tkanině odhalují živou zelenočernou plazí kůži. Cayce by se o to s Doroteou ráda podělila, ale možná by se to nějak zvrhlo v trapas. Je na rozpacích a strašlivě se ostýchá.</p>

<p>Dorotea jí dolije zbytek Perrieru. „Napadlo tě někdy,“ zeptá se, „že bych taky mohla být Mama Anarchia?“</p>

<p>„Není možná,“ odmítne to Cayce, „nikdy o ničem neřekneš, že je to ‚hegemonické‘.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>Cayce cítí, jak se červená. „Mluvíš plynně, ale tohle bys podle mě dohromady nedala. Ty záležitosti, co vytáčejí Parkaboye.“ Neměla si to nechat pro sebe? „Nebo dala?“</p>

<p>„Kdepak. Dopij tu vodu.“ Cayce poslechne a dává si pozor na led. „Ale pomáhá mi s tím takový můj puppenkopf. Povím mu, co bych potřebovala říct, a on to za mě přeloží do Anarchiiny řeči, takže se o tvého otravného kamarádíčka začne pokoušet mrtvice,“ usměje se Dorotea.</p>

<p>„Puppen-co?“</p>

<p>„Puppenkopf. Loutková hlava. Postgraduální student ze Států. Umožňuje mi vystupovat jako Mama. A teď mám takového puppenkopfíka i z tebe, řekla bych,“ natáhne se přes stůl a pohladí ji po tváři. „A taky bych řekla, že už nám nebudeš dělat vůbec žádné potíže. Budeš moje hodná holčička a prozradíš mi, kde jsi vzala tu adresu, viď?“</p>

<p>Ale na příborníku se povalují lebky, a když Cayce otevře pusu, aby na ně Doroteu upozornila, všimne si, že za barem stojí Bibendum v celé své kráse, i s faldy, které na bledém, gumovitém těle připomínají promaštěné a odporné záhyby napůl vyfouknutého aerostatu. Otevřená ústa jí ztuhnou a nevyjde z nich ani hláska, maskot Michelinu ji totiž zdrtí pohledem a Cayce zřejmě prožije své první a poslední letmé setkání s FEH, protože z jakéhosi hluboko ukrytého víru v Sinatrově hlasu se vynoří zvláštní, pronikavý zvuk jako z kreslené grotesky, kroužící vrčení, které provede zvukovou obdobu salta pozadu a pak se jako signál komprimovaný pro přenášení nepředstavitelných vzdáleností promění v hlas jejího otce.</p>

<p>„Otrávila ti vodu. Křič.“</p>

<p>Cayce poslechne.</p>

<p>A tak když všechno přikryje tma, obtáčí zrovna prsty kolem čehosi hladkého a studeného na dně obálky od Stasi.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>39.</strong></p><empty-line /><p><strong>RUDÝ PRACH</strong></p>

<p>Ačkoli si to Cayce zatím nikdy neuvědomila, musí se jí uvnitř po obvodu lebky táhnout umně vyrobená ocelová obruč, zapadající přesně do všech nerovností.</p>

<p>Teď, když o ní ví, má dojem, že vlastně není širší než drát, z jakého se dělají ramínka na šaty, ale zato daleko pevnější a extrémně neohebná. Pozná to, protože ji cítí někdo u ní totiž otáčí klíčem, který je také kovový, má tvar T a na jedné straně nese vyrytou mapu města, jehož jméno Cayce kdysi znala, ale teď si na ně kvůli roztahující se obruči nemůže vzpomenout. S každým otočením klíče se kov rozpíná a působí jí nesnesitelnou bolest.</p>

<p>Otevře oči a zjistí, že jí neslouží, alespoň ne tak, jak by měly.</p>

<p>Budu potřebovat brýle, pomyslí si a zase oči zavře. Nebo kontaktní čočky. Nebo tu laserovou operaci, o které ví, že s ní přišli sovětští lékaři, náhodou, díky pacientovi, který při autonehodě utrpěl škrábance rohovky, ruskému pacientovi –</p>

<p>Znovu oči otevře.</p>

<p>Je v Rusku.</p>

<p>Pokusí se zvednout ruce k třeštící hlavě, ale nejde to.</p>

<p>Zhodnotí svou pozici. Leží na zádech, nejspíš v posteli, a nemůže pohnout rukama. Opatrně zvedne hlavu, jako by se při pilates chystala na cvičení zvané stovka, a spatří, že když už nic jiného, alespoň o ruce nepřišla, protože se rýsují pod tenkou šedou dekou a přeloženým okrajem bílého prostěradla. Tělo má ovšem stažené dvěma šedými popruhy, jedním těsně pod rameny a druhým těsně pod lokty.</p>

<p>To nevypadá dobře.</p>

<p>Položí hlavu a zasténá, protože se při tom klíč otočí přinejmenším dvakrát a ještě k tomu prudce.</p>

<p>Strop, na který se jí podaří zaostřit, je prázdný a bílý. Cayce bázlivě natočí hlavu doprava a uvidí stejně prázdnou zeď, také bílou. Vlevo spatří obdélníkový, ničím zajímavý kryt stropního osvětlení a řadu přinejmenším tří postelí, do jedné prázdných a vyrobených z bíle natřeného kovu.</p>

<p>Dohromady to nejspíš představuje solidní výkon, protože Cayce dočista vyčerpá.</p>

<p>S tácem v rukou stojí u postele šedovlasá žena v šedém zapínacím svetru, oblečeném přes šedé šaty.</p>

<p>Postel je částečně přenastavená do sedací pozice a popruhy zmizely, stejně jako roztahující se obruč v hlavě.</p>

<p>„Kde to jsem?“</p>

<p>Žena něco utrousí, pouhé čtyři slabiky, a přes břicho jí na drátěné podpěry postaví tác. Na něm spočívá plastová miska čehosi, co připomíná hustou škeblovou polévku, jen možná bez škeblí, a plastový kalíšek šedavě bílé tekutiny.</p>

<p>Žena jí podá lžíci, která nápadně postrádá ostré hrany a o které se ukáže, že je vyrobená z gumovitého, ohebného plastu; dostatečně pevného, aby se s ní dala jíst polévka, ale tak poddajného, že jdou konce lžičky ohnout k sobě. Cayce se s její pomocí pustí do polévky, která je teplá, hustá, moc dobrá a kořeněnější než cokoli, co kdy v nemocnici dostala.</p>

<p>Na šedavou tekutinu hledí Cayce s podezřením. Žena na kalíšek ukáže a pronese jedinou slabiku.</p>

<p>Cayce zjistí, že nápoj chutná celkem podobně jako Bikkle. Organický Bikkle.</p>

<p>Dopije, postaví kalíšek na tác a dočká se odměny v podobě dalšího jednoslabičného slova, vysloveného nicneříkajícím tónem. Žena tác vezme, dojde ke krémově natřeným dveřím, které jako jediné vedou z pokoje, otevře je, vyjde a zavře za sebou.</p>

<p>Umístění postele brání Cayce zahlédnout, co leží za dveřmi, ale nemocniční zeměpis naznačuje že chodba.</p>

<p>Posadí se a zjistí, že má na sobě vzadu vystřižený nemocniční andělíček, ušitý ovšem z jakéhosi tenkého, sepraného flanelu, ozdobeného kdysi růžovo-žlutými postavičkami klaunů na světle modrém pozadí.</p>

<p>Světlo u stropu prudce zeslábne, ale nezhasne docela.</p>

<p>Cayce odhrne přikrývky, na obou stehnech objeví zepředu úctyhodnou sbírku modřin a shodí nohy z postele. Má tušení, že postavit se na ně bude odvážný experiment, ale nakonec si nevede tak zle.</p>

<p>Podlahu pokoje, nebo snad oddělení, tvoří cosi jednolitého, šedivého a gumovitého, trochu drsného na chodidla.</p>

<p>Cayce srovná nohy, soustředí se na ‚magnety‘, jako když při pilates cvičí na osušce, a izometricky stáhne svaly na nohou. Vytáhne páteř, jak jen to dokáže. Vlna závrati. Čeká, až přejde. Zkusí se schoulit, předklánět se obratel za obratlem a pomalu při tom klesat v kolenou, dokud volně nesvěsí hlavu v podřepu…</p>

<p>Pod postelí něco leží. Něco černého.</p>

<p>Ztuhne.</p>

<p>Klekne a podívá se zblízka.</p>

<p>Dotkne se toho. Její taška. Vytáhne ji. Je rozepnutá, Cayceino oblečení se v chumlu dere ven. Ponoří do něj ruku a nahmátne džíny, svetr, chladivý hladký nylon ricksona. Obálka od Stasi ale nikde, stejně jako Luggage Label. Chybí telefon, iBook, peněženka, pas.</p>

<p>Boty z Parca někdo smáčkl na placku a nacpal do jedné z bočních kapes.</p>

<p>Cayce se zvedne a vzadu na krku nahmátne uzel, který ji osvobodí z flanelového klaunského andělíčka. Nahá stojí v zelenkavém soumraku zářivek, pak se sehne a po hmatu hledá oblečení. Nemůže najít ponožky, bude si muset vystačit s kalhotkami, džínami a černým tričkem. Posadí se na okraj nemocniční postele, aby si zavázala boty z Parca.</p>

<p>A pak jí dojde, že dveře budou zamčené. Jak jinak.</p>

<p>Nejsou. Tlačítko na nemocniční kulové klice jde hladce zmáčknout. Cayce cítí, jak se dveře lehce zhoupnou v pantech. Otevře je.</p>

<p>Chodba, to ano; nemocnice, to ne. Střední škola?</p>

<p>Stěna vybledle tyrkysových skříněk a na nich titěrné cedulky s trojmístnými čísly. Stropní zářivky. Lino barvy korku.</p>

<p>Pohled doleva: chodba končí hnědým nouzovým východem. Pohled doprava: prosklené dveře s madly, sluneční světlo.</p>

<p>Jasná volba.</p>

<p>V Cayce se sváří touha utíkat s touhou tvářit se pokud možno jako někdo, kdo do téhle budovy patří, ať už leží kdekoli a slouží čemu chce. Pokusí se vyjít ze dveří jakoby nic.</p>

<p>Slunce ji oslepí. Nemoskevský vzduch je cítit letním rostlinstvem. Cayce si zastíní oči zápěstím a vyrazí k soše, která se jí ztrácí v oslňující záři. Lenin, odlitý z bílého betonu tak aerodynamicky, že skoro postrádá rysy, tady ukazuje proletariátu cestu vpřed a připomíná obří marxistickou verzi sádrového trpaslíka s lucerničkou.</p>

<p>Cayce se ohlédne. Nechala za sebou ohyzdný barák vysoké školy, postavený v šedesátých letech z oranžových cihel a opatřený nahoře betonovým cimbuřím, které má mezi jednotlivé zuby vsazená okna a připomíná tak korunu na Soše Svobody.</p>

<p>Cayce si ho ale dál prohlížet nehodlá. Spatří před sebou vysušený travnatý svah s vyšlapanou cestičkou a sestoupí po ní do mělké rokle nebo úžlabiny, jakéhosi odvodňovacího kanálu, kam není z budovy vidět.</p>

<p>Udusaná žlutá tráva na cestičce je posetá cigaretovými filtry, víčky od pití, kusy alobalu.</p>

<p>Jde dál, dokud nenarazí na místo, kde zaprášená křoviska tvoří sluj, přírodní skrýš, očividně se těšící velké oblibě. Láhve a plechovky, zmuchlané papíry, vysušený kondom visící z větve, jako by představoval životní fázi nějakého obřího hmyzu. Takže i hnízdečko lásky.</p>

<p>Cayce se přikrčí, popadá dech a napíná uši, jestli nezaslechne pronásledovatele.</p>

<p>Jen všední hučení tryskových motorů odkudsi shora.</p>

<p>Cestička pokračuje slují a mizí mezi ledovcem ohlazenými kameny, nakupenými v létem vysušeném řečišti. Cayce se hustším a zelenějším porostem prodere do míst, kde se cestička znovu vynořuje a stoupá z rokle ven.</p>

<p>Nahoře stojí plot.</p>

<p>Je novější než budova, beton u paty galvanizovaných sloupků je bílý a neopotřebený. Obyčejné pletivo a nahoře drát, který se při bližším pohledu ukáže jako ostnatý, ne žiletkový, a navíc je natažený jen ve dvou řadách.</p>

<p>Cayce se ohlédne a z cihlové budovy spatří jen samotné vršky cimbuří.</p>

<p>Natáhne prst. Zhluboka se nadechne. Tak lehce a zběžně, jak jen to jde, do plotu ťukne. Ránu nedostane, i když nemůže vyloučit, že právě rozezněla sirény vysoko na zdech kasáren, ve kterých se tísní znudění, vyčkávající a po zuby ozbrojení hlídači.</p>

<p>Pohledem změří plot a po něm špičky bot z Parca. Mizerná kombinace. Letní pobyty v Tennessee ji naučily, že po plotě se v ničem nešplhá lépe než v kovbojských botách. Člověk prostě zasune špičky a jde. Špičky bot z Parca nejsou dost úzké a podrážky mají moc mělký vzorek.</p>

<p>Usedne do prachu, rozváže, utáhne a znovu zaváže tkaničky, sundá ricksona a co nejpevněji si rukávy zauzluje kolem pasu.</p>

<p>Vstane a vzhlédne.</p>

<p>Slunce v nadhlavníku. Dolehne k ní elektrický zvonek. Oběd?</p>

<p>Zahákne prsty o plot a šplhá v záklonu tak, aby se mohla o plot opřít celou plochou podrážek. Jde to ztuha, ale v takových botách nemá jinou možnost. Bolí to, ale nakonec prsty obou rukou obtočí pěticentimetrový příčný trám navrchu, jen pár centimetrů od spodního ostnatého drátu.</p>

<p>Opatrně se pustí levou rukou, sáhne dolů, rozváže rukávy, švihne ricksonem vzhůru a přehodí ho přes horní drát.</p>

<p>Málem se zřítí, když se nakrucuje, aby mohla přes ricksona přehodit nohu, ale nakonec se jí to podaří, na bundu usedne a cítí, jak už si jeden osten razí cestu láskyplně navrstveným nylonem a vnitřní podšívkou vyhovující vojenským normám.</p>

<p>Přehodit ven i druhou nohu je těžší. Cayce to pojme jako cvičení. Hladce, prosím. Ladně. Není kam spěchat. (Je, protože už se jí klepou zápěstí.) Pak musí ricksona dostat z háčků. Mohla by ho tu nechat, ale nechce. Říká si, že je to proto, aby neviděli, kde překonala plot, ale ve skutečnosti prostě nechce.</p>

<p>Slyší, jak se bunda trhá a nohy jí sjedou po pletivu, takže dopadne na zadek do prachu, ricksona v pravé ruce.</p>

<p>Toporně vstane, zhodnotí u bundy potrhaná záda a oblékne si ji.</p>

<p>Zastaví se, když ji podle slunce můžou od plotu dělit asi tři hodiny.</p>

<p>Celou cestu ubývalo rostlin a přibývalo vyschlé, narudlé hlíny. Nikde ani stopy po cestě a ani kapka vody. Cayceiny zásoby sestávají z pěkného, ručně vyrobeného párátka z tokijského hotelu a z mátového bonbonu v celofánovém obalu, pocházejícího nejspíš z Londýna.</p>

<p>Začíná si říkat, jestli není na Sibiři, a přála by si, aby toho o ní věděla víc a mohla tak přijít s lepším odhadem. Problém je, že okolí odpovídá její představě o australské pustině, jenom je ještě vyprahlejší. Nezahlédla jediného ptáka, brouka ani nic jiného, jen zhruba před hodinou přešla stáčející se stopu pneumatik, o které si teď říká, že se po ní radši měla vydat.</p>

<p>Usedne do prachu, cucá párátko a pokouší se ignorovat chodidla, která ji bolí jak čert.</p>

<p>Naskákaly jí na nich puchýře, na které nechce myslet, natož se na ně dívat. Rozhodne se roztrhat vnitřní materiál ricksona a nohy si do něj zabalit.</p>

<p>Dolehne k ní zvuk tryskových motorů a Cayce se zamyslí, jak by si ho asi vysvětlovala, kdyby nevěděla, co ho vydává. Najdou se pořád lidé, kteří by ho nepoznali? Neví.</p>

<p>S tváří staženou bolestí vstane a vyrazí. Dál cucá párátko. Nemá pak v puse tak sucho.</p>

<p>Západ slunce tu zřejmě trvá hodně dlouho. Fantastické odstíny červené.</p>

<p>Když si Cayce uvědomí, že za tmy nemůže pokračovat, odevzdaně se posadí.</p>

<p>„Epesní výser,“ utrousí Damienovu průpovídku, která jí zrovna přijde výstižná.</p>

<p>Vytáhne bonbon, rozbalí ho a vloží do úst.</p>

<p>Ochlazuje se. Cayce rozváže rukávy ricksona, oblékne si ho a zapne. Na záda je jí beztak zima, bunda je tam totiž na cáry po tom, co z ní vytrhala kusy podšívky na obvázání nohou. Trochu jí pomohly, ale i tak pochybuje, že bude ještě schopná dojít daleko, i když počká na východ slunce.</p>

<p>Snaží se bonbon necucat, aby jí déle vydržel. Nejspíš by ho měla vyplivnout a schovat na později, ale nemá ho kam dát. Rozepne cigaretovou kapsičku na levém rukávu bundy a objeví vizitku kari restaurace, na kterou jí Baranov napsal Stellinu adresu. Prohlíží si jeho úhlednou hnědou kurzívu barvy zaschlé krve, dokud se na to příliš nezešeří.</p>

<p>Vycházejí hvězdy.</p>

<p>Po chvíli se její oči přizpůsobí a Cayce má dojem, že v dálce vidí dvě věže světla, ve směru, kterým se domnívá, že šla. Nepřipomínají pamětní reflektory na Ground Zero, ale věže z jejího londýnského snu, jenom slabší a vzdálenější.</p>

<p>„Na Sibiři nemáte co dělat,“ osloví je.</p>

<p>A v tu chvíli ví, že je tu s ní.</p>

<p>„Třeba tu umřu,“ řekne mu. „Vlastně je to dost možné.“</p>

<p><emphasis>To je,</emphasis> odpoví jí.</p>

<p>„Takže umřu?“</p>

<p><emphasis>Jak já to mám vědět?</emphasis></p>

<p>„Copak nejsi mrtvý?“</p>

<p><emphasis>Těžko říct.</emphasis></p>

<p>„Promlouval jsi na mě včera z té hudby?“</p>

<p><emphasis>Halucinace.</emphasis></p>

<p>„Myslela jsem, že je to konečně mámin FEH.“</p>

<p><emphasis>Bez komentáře.</emphasis></p>

<p>Cayce se usměje. „A ten sen v Londýně?“</p>

<p><emphasis>Bez komentáře.</emphasis></p>

<p>„Mám tě ráda.“</p>

<p><emphasis>Já vím. Už budu muset.</emphasis></p>

<p>„Proč?“</p>

<p><emphasis>Poslouchej.</emphasis></p>

<p>A<emphasis> </emphasis>pak je pryč a Cayce nějak ví, že tentokrát už nadobro.</p>

<p>A potom někde za sebou uslyší vrtulník a když se otočí, spatří dlouhý bílý paprsek, který se blíží a slídí po vysušené půdě jako maják, který se pomátl samotou a pročesává mrtvou půdu pošetile a nazdařbůh jako ta nejzkormoucenější duše.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>40.</strong></p><empty-line /><p><strong>AKADEMIE SNŮ</strong></p>

<p>Helikoptéra jí proletí přímo nad hlavou, ale reflektor míří daleko na stranu, pryč od ní. Průlet je dost nízký, aby si Cayce mohla zespodu prohlédnout detaily podlouhlého žlutého trupu, osvětlené rudým výstražným světlem.</p>

<p>Pak reflektor zabliká a zhasne a rudé světlo je menší a menší.</p>

<p>Věže zmizely.</p>

<p>Cayce po zvuku pozná, že se helikoptéra vrací.</p>

<p>Zůstane viset nějakých padesát metrů od ní, reflektor znovu prosvítí rozvířený prach a začne po ní pátrat.</p>

<p>Cayce si zakryje oči a mezi prsty sleduje přistávající vrtulník, nemotorně působící stroj s málem krabicovitým trupem. Ze dveří na boku seskočí postava, vydá se k ní a vrhne do světla a prachu ohromný rozkomíhaný stín.</p>

<p>Rotory začnou zpomalovat, brumlat si a odpočítávat čas do úplného zastavení.</p>

<p>Postava se k ní blíží se světlem v zádech a pak se na dva metry od ní zastaví, vyrýsovaná v záři reflektoru.</p>

<p>„Cayce Pollardová?“</p>

<p>„Co jste zač?“</p>

<p>„Parkaboy.“</p>

<p>Její hlava se to vzpouzí přijmout. Po chvíli se konečně zeptá:</p>

<p>„Kdo založil vlákno, ve kterém se poprvé formálně ustavily základy kompletizmu?“</p>

<p>„Maurice.“</p>

<p>„Na co tím reagoval?“</p>

<p>„Na příspěvek Dava-z-Arizony, teoretická omezení živého natáčení.“</p>

<p>„Parkaboyi? Jsi to vážně ty?“</p>

<p>Neznámý popojde tak, aby stál čelem ke světlu pro změnu on, a Cayce spatří muže s nazrzlými ustupujícími vlasy sčesanými dozadu. Na sobě má kalhoty z armádního výprodeje, teplou černou košili s rozepnutými knoflíčky, pod ní bílé tričko a na krku mu visí velikánský triedr, který sice obrovskými okuláry připomíná potápěčské brýle, ale sbíhá se v jediný tubus o velikosti a tvaru baterky na svícení.</p>

<p>Muž sáhne do kapsy košile a vytáhne vizitku. Přistoupí blíž a podá ji Cayce, která ji převezme a přes oslňující bílé světlo a prach v očích zamžourá na nápis</p>

<p>PETER GILBERT</p>

<p>BĚLOCH VE STŘEDNÍCH LETECH</p>

<p>OD ROKU 1967</p>

<p>Cayce zvedne oči.</p>

<p>„Hudební průmysl,“ řekne Parkaboy. „Když v Chicagu děláš určitý druh hudby, bez jednoho se neobejdeš.“</p>

<p>„Bez koho?“</p>

<p>„BVSL. Jenom místní slang. Běloch ve středních letech.“ Parkaboy přidřepne dva metry od ní, aby se necítila v nebezpečí. „Můžeš chodit? Ve vrtulníku je medik.“</p>

<p>„Co tu děláš?“</p>

<p>„Přišlo mi, že si to třeba rozmyslíš.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Právě jsi zdrhla z jediné věznice v Rusku, kam se lidé sami pokoušejí dostat.“</p>

<p>„Vážně?“</p>

<p>„Říká se jí Akademie snů. Vzal tě tam jeden Volkovův tým, když do tebe Mama naprala koňskou dávku roháče.“</p>

<p>„Čeho –?“</p>

<p>„Rohypnolu. Jako uspávačka. Málem tě to zabilo, naše Mama už je holt taková. Jenže u tebe to vyvolalo úplně opačnou reakci, máš po tom být jako beránek a tys přitom vyletěla jak tygřice.“</p>

<p>„Vážně? Tys u toho byl?“</p>

<p>„Ne. Zrovna jsem se zapisoval na recepci, když dorazila záchranka s policií. Znáš ty scény ze starých bijáků, jak kovboj umírá žízní na poušti, přijedou kavaleristi a povídají mu, ať se napije, ale nepřehání to?“</p>

<p>Cayce na něj zírá.</p>

<p>Parkaboy odepne od pasu plastovou čutoru a nabídne jí. Cayce si prvním lokem vypláchne pusu, vyplivne ho a až pak se napije.</p>

<p>„Přišlo mi, že se Mama pořád snaží ovládnout situaci,“ vypráví Parkaboy, „ale krvácela z nosu a na jedno oko neviděla přes monokl, takže si valnou autoritu nezískala.“</p>

<p>„Věděl jsi, že je to ona?“</p>

<p>„Ne. Nepoznal bych ani tebe, kdybych pětkrát nebo kolikrát nezaslechl něco jako ‚Pollardová‘. Upřímně řečeno jsem si vygooglil pár obrázků, ale na té pojízdné posteli ti to zrovna dvakrát neseklo. Ale milostpaní s malinovkou u nosu vyšilovala tak, že si koledovala o zabásnutí. Tvrdila myslím, že tě mají prostě vzít na pokoj a ona už se o tebe postará. Pak se objevili tři chlápci v kožeňácích a všichni byli najednou uctivost sama, až na Mamu. Ty jsi prostě zmizela i s tou kolečkovou postelí, všechno se zklidnilo a Mama si dala odchod s pány v pláštích, i když se na to moc nadšeně netvářila. Přišel jsem si takový odstrčený. Vybral jsem si mail. Zpráva od tebe a v ní Stellina adresa. Napsal jsem tam, že se s tebou znám a co jsem právě viděl. Za půl hodiny jsem seděl v BMW s modrým majáčkem a čerstvou grupou černých plášťů, valil si to na červenou a pádil centrem Moskvy v protisměru. Vzápětí jsem už seděl v jedné z těch sedmi sester s Volkovem.“</p>

<p>„Jakých sester?“</p>

<p>„Takové zakrslé komunistické mrakodrapy v gotickém stylu a s kudrlinkami jak svatební dort. Prestižní adresa. Taky tam byl ten tvůj Bigend –“</p>

<p>„Bigend?“</p>

<p>„A Stella. Plus tlupa poskoků od Volkova a ten hackující Číňan z Oklahomy.“</p>

<p>„Boone?“</p>

<p>„Ten chlápek, co předával tvoji poštu Bigendovi.“</p>

<p>Cayce se vybaví pokoj v Hongu a to, jak Boone propojil jejich notebooky.</p>

<p>„Když dovolíš,“ upozorní ji Parkaboy, „ten prach, co se v něm válíš, obsahuje kvanta titanu. Nejspíš už jsi přepískla doporučenou denní dávku, takže co kdybych zavolal medika, ať ti pomůže do vrtulníku?“ Vezme si čutoru, napije se, zavře ji a vrátí za opasek.</p>

<p>„Titanu?“</p>

<p>„Ekologická katastrofa, ještě za totáče. Taková pecka jako vysychání Aralského moře to sice nebyla, ale vykračovala sis to prostředkem nechutně zamořeného šedesátikilometrového pásu o šířce nějaké tři kilometry. Nejspíš by ti bodlo pořádně se vydrhnout.“</p>

<p>„Kde jsme?“</p>

<p>„Asi dvanáct set kilometrů severně od Moskvy.“</p>

<p>„Co je za den?“</p>

<p>„Pátek večer. Omdlela jsi ve středu a byla v limbu až do dneška. Nejspíš do tebe prali sedativa.“</p>

<p>Cayce se pokusí vstát, ale Parkaboy k ní náhle přiskočí a položí jí ruce na ramena. „Neblbni. Seď.“ Podivný jednooký dalekohled se jí kinklá pár centimetrů před obličejem. Parkaboy vstane a otočí se čelem k reflektoru. Zamává na helikoptéru. „Kdyby neměli tyhle infradalekohledy,“ prohodí přes rameno, „možná bychom tě vůbec nenašli.“</p>

<p>„Kolik toho víš o ruských věznicích?“ zeptá se jí. Oba mají na hlavě velká umaštěná sluchátka s mikrofonem a zeleným krouceným kabelem. Řev motoru díky nim není tak ohlušující, ale Parkaboy zní, jako by mluvil ze dna úctyhodně hluboké studny.</p>

<p>„Že v nich asi nebude velká sranda.“</p>

<p>„Řádí v nich HIV a tuberkulóza, a to je to nejmenší. To zařízení, kam letíme, je v podstatě privatizovaná věznice.“</p>

<p>„Privatizovaná?“</p>

<p>„Odvážný experiment ruských podnikatelů. Ve Státech máme CCA, Cornell Corrections, Wackenhuta. Normální věznice jsou tady zlý sen, bezprostředně ohrožují veřejné zdraví. I kdyby tu chtěli novým kmenům TBC cíleně vypěstovat odolnost vůči lékům, nemohli by na to jít líp, než se to v místních krimech děje samo od sebe. Setkáš se s názorem, že tuhle zemi bude AIDS za pár let decimovat jako mor, a věznice na tom mají lví podíl. Takže když jedna z Volkovových korporací přijde s myšlenkou zkušební věznice, kde zdravým a motivovaným vězňům dopřejí ještě zdravější a motivovanější prostředí a navíc i rekvalifikaci a vykročení do nové kariéry, kdo by jim v tom bránil?“</p>

<p>„Vězňové renderují klipy?“</p>

<p>„V čem motivace těchhle vzorných vězňů spočívá? Jde jim o vlastní prospěch. Především jsou jako rybičky, jinak by je sem nevybrali. Ve státní věznici by jim to zdraví dlouho nevydrželo. To za prvé. Za druhé se sem dostanou a zjistí, že to tu vůbec není zlé. Věznice je koedukovaná a spousta lidí se v téhle zemi musí spokojit s daleko horší šlichtou než oni. Za třetí dostanou zaplaceno. Milionáři z nich nebudou, ale můžou spořit nebo posílat peníze rodině. Mají tu třicet kanálů na satelitu a videopůjčovnu a můžou si objednávat knížky a cédéčka. Na druhou stranu nemůžou na net. Žádné surfování. Žádné telefony. Porušit to znamená expresní jízdenku zpátky do říše TBC. A rekvalifikační kurz je v nabídce jen jeden.“</p>

<p>„Tak renderují ty klipy?“</p>

<p>„Oni a nikdo jiný,“ nabídne jí čutoru. „Co nohy?“ Cayce mávne rukou. „Fajn, jen s nimi nesmím hýbat.“</p>

<p>„Už tam budeme,“ ukáže Parkaboy dopředu přes plastový čumák vrtulníku. „A poslední, kvůli čemu tam kempují: Volkov. Jeho jméno nejspíš nikdy nepadne, ale když jsi Rus a bručíš, což tady samozřejmě platí o všech, nejspíš vycítíš, odkud vítr fouká.“</p>

<p>Pilot, který má na sobě helmu a jehož tvář Cayce vůbec nezahlédla, něco pronese chrčivou ruštinou a další hlas mu odpoví z hlubin noci.</p>

<p>Vpředu se vynoří kruh světel.</p>

<p>„Nechápu, jak to všechno mohli dát dohromady jen proto, aby se Nora mohla věnovat umění. A nebo vlastně chápu <emphasis>jak,</emphasis> ale nechápu <emphasis>proč.“</emphasis></p>

<p>„Ohromné organizační prostředky pod svrchovanou kontrolou jediného člověka. Postsovětská realita, rozumíš? A k tomu obrovské osobní bohatství. Na Billa Gatese zatím Nořin strýček nemá, ale zmínit je v jedné větě by nebylo úplně od věci. Hned na začátku dokázal využít různé změny a přitom se ještě postarat, aby se o něm moc nemluvilo v médiích. Děsí mě už jen pomyšlení, jak toho dosáhl. Udržuje styky na nejvyšších místech, bez ohledu na to, kdo je u moci. Už díky tomu ustál všechno možné.“</p>

<p>„Ty ses s ním setkal?“</p>

<p>„Byl jsem s ním v jedné místnosti. Většinu povídání obstaral Bigend. A tlumočníci. Volkov neumí anglicky. Ty jsi francouzštinářka?“</p>

<p>„Ani ne.“</p>

<p>„Jako já. Nikdy jsem toho nelitoval víc, než když se Volkov bavil s Bigendem.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>Parkaboy se na ni otočí. „Rád pozoruju pavouky při páření.“</p>

<p>„Padli si do noty?“</p>

<p>„Vyměnili si spoustu informací, ale na tom, co přesně říkali, nejspíš až tak nesešlo, ať už si to odbývali přes ty tlumočníky nebo ve francouzštině.“</p>

<p>Vrtulník svými čtyřmi koly nečekaně dosedne na beton – je to jako skočit ze třiceti centimetrů s golfovým vozíkem. Cayce zabolí chodidla.</p>

<p>„Prohlédnou tě, dají do pořádku a pak tě chce vidět Volkov.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Vím já? Jakmile jsi zmizela, všechny nás poslal sem, v daleko rychlejších vrtulnících, než je tenhle.“</p>

<p>„Jak všechny?“</p>

<p>Ale Parkaboy už si stáhl sluchátka, rozepíná si bezpečnostní pás a neslyší ji.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>41.</strong></p><empty-line /><p><strong>PŘÍPITEK PANU POLLARDOVI</strong></p>

<p>Cayce prochází s Parkaboyem chodbou podél žlutých skříněk a snaží se nešoupat obvázanýma nohama, na kterých má obuté příliš velké papuče z černé plsti. Parkaboy tvrdí, že se jdou navečeřet.</p>

<p>Poslední zhruba hodinu (pořád nenašla Casia) strávila prohlídkou u doktora, důkladným sprchováním a tím, že si nechávala obvázat nohy. Na sobě má zase oblečenou sukňáž a černý zapínací svetr, Parkaboy totiž naznačoval, že by se možná měla přistrojit.</p>

<p>Sukňáž na ni spolu se zbytkem oblečení a make-upem čekala vypraná a složená na jedné z postelí na oddělení, kde se původně probrala.</p>

<p>Papuče jí donesla stejná žena jako předtím polévku a Cayce si v nich připadá směšně, francouzské boty ale kvůli puchýřům a obvazům nepřicházejí v úvahu a model z Parca jí doktor rozstříhal nůžkami, aby jí neublížil víc, než bylo nutné.</p>

<p>„Co že mi to ta Dorotea dala?“</p>

<p>„Rohypnol.“</p>

<p>„Doktor tvrdil něco jiného. Aspoň myslím. ‚Psychiatrický přípravek‘?“</p>

<p>„Řekli nám, že tě z hotelu vzali na soukromou kliniku. Pak nám řekli, že tě převážejí na ‚bezpečné místo‘, tím museli myslet sem. Roháč jsem tipoval podle okolností, chtěla tě přece mít povolnou.“</p>

<p>„Kde je teď, nemáš představu? Vědí o ní?“</p>

<p>„To se tu zřejmě nepovažuje za vhodný námět k rozhovoru. Vytáhneš to a zeskelnatí jim oči. Máš tušení, o co jí šlo?“</p>

<p>„Chtěla vědět, odkud mám mail na Stellu.“</p>

<p>„To by mě taky zajímalo.“ Je osprchovaný, oholený a převlečený do nových černých džin a bílého trička, sice čistého, ale pomačkaného z kufru. „Těžko říct, čím tě nadopovala. Obsluha myslela, že máš vidiny.“</p>

<p>„To jsem taky měla.“</p>

<p>„Tudy nahoru,“ ukáže Parkaboy na schodiště. „Jsi v pohodě?“</p>

<p>Cayce vyjde několik schodů a zastaví se. „Mám na sobě boty jak pro myšku Minnie, jsem tak grogy, že už si snad ani nepamatuju, jaké to je být odpočatá, jet lag mi přijde jako výsada lidí, co nikam moc necestují, a mám pocit, jako by mě někdo zmlátil holínkami. Nemluvě o povšechném nedostatku kůže na nohách.“</p>

<p>Vyjdou troje betonové schody, na kterých musí Cayce víc a víc spoléhat na zábradlí, a vstoupí do místnosti, která se nemůže nacházet jinde než uvnitř ohyzdné betonové tiáry, kterou viděla na útěku.</p>

<p>Oválný sál s okny vsazenými mezi šikmé betonové sloupy. Směrem k průčelí strop rázně vybíhá do kupole s freskou znázorňující mapu světa. Uprostřed umístěnou Eurasii obklopují heroické snopy pšenice, ze kterých doslova soptí špičky raket a sputniky. Původní jasné barvy vybledly a celek připomíná starý globus, objevený v dusném zaprášeném kabinetu nad středoškolskou tělocvičnou.</p>

<p>Uprostřed místnosti jim Bigend kyne na pozdrav sklenicí.</p>

<p>„Velký šéf už čeká,“ utrousí tiše Parkaboy a s úsměvem jí nabídne rámě. Cayce se do něj zavěsí s nepatřičnou vzpomínkou na maturitní ples a oba společně vykročí.</p>

<p>„Petere,“ vítá Bigend Parkaboye, „všichni jsme slyšeli, že jste to byl vy, kdo ji našel.“ Potřese Parkaboyovi rukou, pak obejme Cayce a symbolicky ji políbí. „Moc jsme se o vás báli.“ Je celý zrůžovělý nějakým příšerným novým elánem, který u něj ještě neviděla. Do očí mu spadne tmavá ofina, Bigend ji nemožně telecím pohybem zase odhodí a obrátí se k muži po svém boku. „Andreji, rád bych ti představil Cayce Pollardovou, díky které jsme se všichni sešli. Petera už znáš. Cayce, Andrej Volkov,“ blýskne bílými a děsivě početnými zuby.</p>

<p>Cayce na Volkova pohlédne a okamžitě si vybaví Eichmanna na lavici obžalovaných.</p>

<p>Nenápadný plešatějící muž neurčitého středního věku, jehož brýle bez obrouček na spáncích zlatě blýskají. Na sobě má tmavý oblek, který svou drahotu vynahrazuje především určitou neviditelností, bílou košili, jejíž límeček by dost dobře mohl být z porcelánové nápodoby lnu, a tmavě modrou kravatu z hustého, lesklého hedvábí bez vzorku.</p>

<p>Podá jí ruku. Jeho stisk je konvenční a letmý.</p>

<p>„Má angličtina je mizerná,“ prohlásí, „ale musím se omluvit za příšerné zacházení, kterého se vám dostalo. Rovněž mě mrzí,“ a s tím se obrátí na mladíka, o kterém si Cayce uvědomí, že ho zahlédla ve squatu za Georgijevského ulicí, a přejde do ruštiny.</p>

<p>„Lituje, že s vámi nemůže povečeřet, ale musí naléhavě do Moskvy,“ přeloží mladík s hustými zrzavými vlasy, o pár odstínů světlejšími, než má Parkaboy. Také tlumočník je v obleku, působí ale, že si ho jen půjčil.</p>

<p>Volkov něco dodá ruský.</p>

<p>„Říká, že se Stella Volkovova také omlouvá za nepohodlí, které jste si musela zbytečně vytrpět, a že by se dnes večer dostavila, ale jak víte, sestra ji potřebuje v Moskvě. Obě se těší, že je po návratu do Moskvy znovu navštívíte.“</p>

<p>„Díky,“ řekne Cayce a všimne si, že na Volkovově pravém ušním boltci chybí čistě oddělený trojúhelník chrupavky. Připomene se jí zvuk, se kterým doktorovy nůžky prostřihly boty z Parca.</p>

<p>„Nashledanou,“ rozloučí se Volkov, otočí se k Bigendovi a něco mu řekne jazykem, který Cayce odhaduje na hbitou a pravděpodobně plynnou francouzštinu.</p>

<p>„Nashledanou,“ opětuje Cayce automaticky. Volkov vykročí ke dveřím a cestou na sebe jako doprovod naváže dva mladíky v tmavých oblecích. Třetí postává poblíž, dokud Volkov nezmizí, a pak si také dá odchod.</p>

<p>„Systema,“ vysvětlí Bigend.</p>

<p>„Co prosím?“</p>

<p>„Ti tři. Ruské bojové umění, původně ho měl povolené jen Specnaz a bodyguardi od KGB. Je založené na kozáckých tancích. Ničemu východnímu se nepodobá.“ Bigend působí jako vrcholně neodbytné děcko, které si na Štědrý den konečně vydupalo, že už smí ke stromečku. „Ještě jsem vám ale nepředstavil Sergeje Magomedova,“ ukáže na mladého tlumočníka, který si s Cayce potřese rukou.</p>

<p>„Viděl jsem vás ve studiu,“ řekne. Nemůže mu být víc než třiadvacet.</p>

<p>„Vzpomínám si.“</p>

<p>„A Wiktora Marchwińského-Wyrvala,“ představí Bigend pátého člena zbývající společnosti, vysokého muže s úzkostlivě zastřiženými šedými vlasy, vystrojeného podle představ francouzského středoškoláka o britském víkendu na venkově – hebké tvídové sako vypadá jako upletené z vlny nenarozených jehňat. Cayce si s Wiktorem potřese rukou. Má Wojtkovy dokonale vodorovné lícní kosti a v pravém uchu nenápadně nosí sluchátko.</p>

<p>„Je mi ctí,“ nechá se slyšet. „Samozřejmě moc rád vidím, že jste živá a snad i zdravá, v rámci možností. Měl bych vám objasnit, že mě Volkov čerstvě jmenoval velitelem své ochranky a že je to vaše zásluha.“</p>

<p>„Skutečně?“ Do sálu vstoupí tři muži v bílých sakách a tmavých kalhotách a na tvrdých gumových kolečkách před sebou tlačí nerezové vozíky.</p>

<p>„Snad vám to budu moct vysvětlit během večeře,“ pokyne Wiktor ke kulaté tabuli, které si Cayce vůbec nevšimla a kde je na bílém ubruse prostřeno pro šest stolovníků. Dva ze tří mužů v bílém saku rozestavují vozíky, třetí zatím ale jedno z míst sklízí.</p>

<p>„Kdo tam měl sedět?“ zeptá se Cayce.</p>

<p>„Boone,“ odpoví Bigend, „ale nakonec letí s Volkovem do Moskvy. Mám vám vyřídit, že se omlouvá.“ Cayce přejede pohledem z Bigenda na Parkaboye a pak k šesté židli a nic neřekne.</p>

<p>„Andrej Volkov,“ oznámí Marchwińsky-Wyrwal bez úvodu, zatímco číšníci sklízejí talíře od polévky, „je nejbohatší Rus současnosti. Fakt, že se o tom tak málo ví, toho o něm hodně vypovídá.“</p>

<p>Večeří při svíčkách, zaoblené zářivky u stropu jsou ztlumené do slabého jantarového přísvitu.</p>

<p>„Své impérium, pokud chcete, sestavil samozřejmě postupně, jak mu to umožnil nedávný pozoruhodný a navýsost chaotický vývoj v zemi. Je vynikající stratég, ale donedávna mu nezbývalo dost času a energie na práci se svými akvizicemi. Jednoduše kupil korporace a majetek všeho druhu, který teprve čekal na systematičtější uspořádání. To teď probíhá a já můžu s hrdostí říct, že na něm mám svůj podíl, ostatně jako vy.“</p>

<p>„O ničem takovém nevím.“</p>

<p>„Ovšem,“ uzná Wiktor, „nebylo to nic nápadného, zvlášť z vašeho pohledu.“ Přihlíží, jak mu jeden z číšníků dolévá bílé víno. Cayce si všimne černých výběžků tetování, vyčnívajících číšníkovi nad límcem bílého saka, a pomyslí na Damiena. „Ovšemže bratra velmi miloval,“ pokračuje polský velitel ochranky, „a od jeho vraždy poskytuje svým neteřím neustálou ochranu a cokoli dalšího, čím jim může zajistit co největší pohodlí. Zvlášť ho dojímá Nořin neutěšený stav, který samozřejmě musí pohnout každého. Právě na jeho návrh jí na švýcarské klinice zařídili střižnu. Současně s tím, jak se tento pokus o rehabilitaci rozvíjel, se rozvíjely určité metody.“</p>

<p>„Bylo to nutné,“ vpadne mu do řeči Sergej Magomedov, který možná v pití neodhadl míru, „bezpečnostní opatření na ochranu sester byla postavená na naprostém utajení, na rozdíl od způsobu zveřejňování klipů. Anonymita, šifrování, různé strategie při svém vývoji –“</p>

<p>„Jen se pochlub, Sergeji,“ prohodí Marchwińsky-Wyrwal bodře, ale jak Cayce přijde, zároveň významně. „Je to z velké části tvoje dílo.“</p>

<p>„– nutně představovaly riziko odhalení,“ zakončí Sergej. „Pokud mělo dílo přilákat nějaké diváky, muselo si získat pozornost, a Stella Volkovova si z celého srdce přála, aby našlo publikum po celém světě. Za tím účelem jsme vymysleli postup, který už znáte, a sami ‚objevili‘ prvních několik útržků.“</p>

<p>„Vy sami?“ vymění si Cayce pohled s Parkaboyem. „Ano. Občas se nám také povedlo navést jiné na správnou stopu. Ale netrvalo dlouho a výsledky dalece překonaly naše představy.“</p>

<p>„Přihlíželi jste vzniku subkultury,“ poznamená Bigend. „Rostla geometrickou řadou.“</p>

<p>„Taková čísla jsme nečekali,“ souhlasí Sergej, „a stejně tak nás zaskočil zápal diváků a horlivost, se kterou chtěli záhadu rozluštit.“</p>

<p>„Kdy jste se na tom začal podílet, Sergeji?“ zeptá se Parkaboy.</p>

<p>„V polovině roku dva tisíce, krátce po návratu Volkovových do Moskvy.“</p>

<p>„Odkud vás přetáhli?“</p>

<p>„Z Berkeley. Soukromé stipendium,“ usměje se Sergej.</p>

<p>„Andrej Volkov si velice záhy uvědomil důležitost informatiky,“ ozřejmí Marchwińsky-Wyrwal.</p>

<p>„A čemu jste se přesně věnoval, Sergeji?“ zajímá se Cayce.</p>

<p>„Měl hlavní podíl na vzniku tohoto produkčního centra,“ odpoví za něj Marchwińsky-Wyrwal, „stejně jako na dojednání vodoznaků se Sigilem. Mimořádně nás zajímá, odkud jste získala adresu, na kterou jste napsala Stelle. Od Sigilu?“</p>

<p>„To vám nemůžu říct,“ zavrtí hlavou Cayce.</p>

<p>„Protože jste ji obdržela od nějakého otcova známého? Nebo snad přímo od něj?“</p>

<p>„Můj otec je mrtvý.“</p>

<p>„Wiktore,“ upozorní Bigend a Cayce si náhle uvědomí, že mlčel déle, než u něj kdy zažila, „Cayce má za sebou dlouhý a náročný den. Možná to nechte na jindy.“</p>

<p>Cayce upustí vidličku a ta zazvoní o bílý porcelán. „Proč jste zmiňoval mého otce?“ obrátí se na Marchwińského-Wyrwala.</p>

<p>Wiktor už jí chce odpovědět, ale Bigend ho předběhne.</p>

<p>„Nechme tu kouzelnou starosvětskost stranou: Wiktor a Sergej jsou takové ne moc dobře sladěné čelisti Volkovových bezpečnostních kleští. Zvlášť Wiktor zřejmě zapomněl, že se vám sem přišel omluvit za jejich neohrabané sevření.“</p>

<p>„Nechápu,“ řekne Cayce a sebere vidličku. „Ale máte pravdu, jsem hrozně unavená.“</p>

<p>„Snad bych vám to dovedl vysvětlit,“ nabídne se Sergej, „jestli Wiktor dovolí.“</p>

<p>„Milerád,“ souhlasí Polák vražedně vlídným tónem.</p>

<p>„Stellu a Noru od začátku obklopují dvě bezpečnostní operace. Jedna představuje větev nebo pobočku Volkovovy vlastní ochranky. Nádechem takový pohrobek KGB, ale ve stejném smyslu jako Putin: především právníci, až potom špioni. Ta druhá, z velké části výtvor mých kolegů, není tak konvenční a operuje hlavně na webu. Wiktor je u nás teprve krátce a dostal za úkol vyřešit závažný nedostatek porozumění a komunikace mezi oběma skupinami. Když jste objevila mailovou adresu stellanor a vstoupila tím na scénu, dala jste našim potížím jasně vyniknout.“</p>

<p>„Ale co to má co dělat s mým otcem?“</p>

<p>„Poprvé si vás všimli,“ vysvětlí Bigend, „když jste na fóru nadhodila, že by tvůrce mohl být ruský mafián. Uvedla jste to jen pro příklad, ale přitáhla jste tím pozornost.“</p>

<p>„Ne přímo naši,“ doplní Sergej, „všimli si vás dva američtí vysokoškoláci, které jsme najali, aby vyhledávali, četli a shromažďovali komentáře ke klipům. Vaše stránka se rychle vyprofilovala jako nejživější a nejzajímavější fórum. Také potenciálně nejnebezpečnější.“</p>

<p>„Vy jste někomu platili, aby zevloval na F:F:F?“</p>

<p>„Ano. Skoro od začátku. Zakázali jsme jim přispívat, ale později se ukázalo, že jeden z nich je poměrně aktivní pod falešnou identitou.“</p>

<p>„Kdo?“ zeptá se Parkaboy. „Nebo ne,“ vezme to zpátky, „radši to nechci vědět.“</p>

<p>„Cayce,“ řekne Sergej, „když jste nás na sebe upozornila, předali jsme zprávu tradičnějšímu oddělení, a tím se dostáváme k vašemu otci. Stopovali jsme vás podle poskytovatele, ze kterého jste odesílala příspěvky, zjistili jsme si vaše jméno a adresu a všechno zaznamenávali. U jistých lidí to probudilo zasutou vzpomínku. Vyrazili do papírového archivu v Moskvě, našli svazek vašeho otce a potvrdili si, že jste jeho dcera. Komplikuje se to tím, že jako tradicionalisté,“ – a tady umlkne a zazubí se – „nebo možná jednoduše jako Rusové začali mít podezření na něco složitějšího a zásadnějšího: znovu narazili na jméno výjimečného muže, starého protivníka, který měl být dávno na odpočinku… A nemohli ho najít. Zmizel. Vypařil se. Jedenáctého září. Byl ale mrtvý? Nebyl? Kde je důkaz? Podnikli jisté kroky.“ Sergej se odmlčí. „Vloupali se vám do bytu a umístili zařízení, díky kterým vám mohli monitorovat telefon a e-mail.“</p>

<p>„To bylo kdy?“ zeptá se Parkaboy.</p>

<p>„Necelý týden po zveřejnění toho příspěvku, který přitáhl pozornost.“</p>

<p>„Někdo mi vlezl do bytu během posledních čtrnácti dní,“ pípne Cayce.</p>

<p>„Kontrola,“ vysvětlí Marchwińsky-Wyrwal. „Ověřovali, že zařízení nikdo neodhalil. Běžný postup.“</p>

<p>„Zápisky vaší psycholožky se ofotily,“ pokračuje Sergej. „Neměla o tom nejmenší tušení. Vloupání, nikoli vydírání. Tohle všechno ale byla reakce tradicionalistů, ne naše. My jsme najali Doroteu Benedettiovou, aby vás sledovala na fóru a zároveň využívala své obchodní styky se společnostmi, pro které jste pracovala v New Yorku.“</p>

<p>„Proč ji?“ Zase Parkaboy. Všichni se po něm otočí. Parkaboy pokrčí rameny.</p>

<p>„Tradicionalisté měli co do činění s jejím předchozím zaměstnavatelem,“ odpoví Sergej. „Měli dojem, že jí rozumějí. My zase, že ona rozumí nám.“</p>

<p>„Sklenula most mezi kulturami,“ usměje se Bigend a usrkne vína.</p>

<p>„Přesně tak. A když se nedávno ukázalo, že jedete do Londýna pracovat pro Blue Ant, zase jsme zbystřili – pan Bigend si naši pozornost rovněž vysloužil už dřív, když s Blue Antem velice novátorsky zkoumal internetovou komunitu kolem klipů. Rychle nás na to upozornil software od Sigilu, kterým sledujeme pohyb útržků. Zájem Blue Antu a Huberta Bigenda nám ze zřejmých důvodů začal dělat starosti.“</p>

<p>„Děkuji,“ zachechtá se Bigend.</p>

<p>„Představa vaší spolupráce se nám vůbec nelíbila. Tradicionalistům dvojnásob. Dovolili jsme jim, aby od nás převzali Benedettiovou a nařídili jí, aby narušila vaše vztahy s Blue Antem. V tom londýnském bytě vám telefon a e-mail napíchli její vlastní lidé.“</p>

<p>„A ten muž z Kypru?“ zeptá se Cayce.</p>

<p>„Tradicionalista, samozřejmě. Její nadřízený.“</p>

<p>Cayce přejede očima ze Sergeje na Marchwińského-Wyrwala, z něj na Bigenda a nakonec na Parkaboye a cítí, jak jí všechny podivnosti z poslední doby ujíždějí pod nohama a přizpůsobují své uspořádání novému historickému paradigmatu. Není to příjemný pocit – něco jako kdyby se Soho samo od sebe odplížilo na Primrose Hill, protože zjistilo, že tam patří a že mu nic jiného nezbývá. Jak ji ale učil Win, skutečné spiknutí se málokdy točí kolem nás a většinou jsme jen těmi nejmenšími kolečky v soukolí.</p>

<p>Číšníci sklízejí po hlavním chodu, nosí menší skleničky a rozlévají dezertní víno.</p>

<p>Cayce si uvědomí, že neproběhl jediný přípitek, když přitom celý život slýchala, že jich má u ruské tabule očekávat hned několik. Co když ale nejedli u ruské tabule? Možná povečeřeli v té zemi bez hranic, jejímž občanem by se chtěl stát Bigend, v zemi, kde nejsou žádná zrcadla, za která by se dalo projít a kde přízračná ruka marketingu omezila veškerou zkušenost na rozpětí cen u jednoho a téhož výrobku. Ale zrovna když takhle uvažuje, zaťuká Marchwińsky-Wyrwal lžičkou na sklenici.</p>

<p>„Navrhuji si připít na otce slečny Pollardové, zesnulého Wingrova Pollarda. Pro nás, pamětníky starých časů, není nic snazšího než na okamžik zabřednout do starého uvažování a staré řevnivosti. Sám jsem se tím už prohřešil a musím se za to omluvit. Nebýt na straně demokracie a tržní ekonomiky lidé jako otec slečny Pollardové, kde bychom dnes byli? Rozhodně ne tady. Zrovna tak by tato instituce nepřispívala k rozvoji umění a nestarala by se při tom o lepší život a lepší budoucnost těch, kteří nemají na růžích ustláno.“ Mlčky se rozhlédne kolem stolu. Cayce není jasné, o co mu jde. Kryje si záda pro případ, že by se Volkovovi doneslo, jak ji prve rozrušil? Může něco z toho myslet alespoň trochu vážně?</p>

<p>„Lidé jako Wingrove Pollard dlouze a odhodlaně bránili svobodu, která nakonec lidem jako Andrej Volkov umožnila vyniknout ve svobodném zápase se svobodnými konkurenty. Bez mužů, jako byl Wingrove Pollard, by dnes Andrej Volkov patrně strádal v sovětském vězení. Na Wingrova Pollarda!“</p>

<p>A všichni až na Cayce ta poslední tři slova zopakují, pozdvihnou sklenice a připijí si pod nástěnnou malbou mezikontinentálních střel a sputniků, ukrytou ve stínech klenby.</p>

<p>Na odchodu Parkaboy s Bigendem doprovázejí Cayce do budovy pro návštěvníky, kterou původně obývali hostující profesoři a kde teď mají všichni tři přespat, ale Marchwińsky-Wyrwal se ještě omluví a vezme si ji stranou. Odněkud vyčaroval velký, na sedm centimetrů tlustý obdélníkový balíček v něčem, co působí jako na míru vyrobené pouzdro z jemné béžové vlny.</p>

<p>„Tohle vám chtěl Andrej Volkov předat,“ objasní. „Je to jen symbolické gesto,“ podá jí balíček. „Ještě jednou se omlouvám, že jsem na vás zprvu tak naléhal. Kdybychom zjistili, odkud máte tu adresu, mohli bychom zalátat díru v obraně Volkovových. Hledíme teď na Sigil s nedůvěrou, projekt se už bez něj ale neobejde.“</p>

<p>„Naznačil jste, že by můj otec mohl být naživu. Nevěřím tomu.“</p>

<p>„Nerad to říkám, ale ani já ne. Naši lidé to v New Yorku prověřovali a nepovedlo se jim jeho smrt prokázat, osobně se ale domnívám, že není mezi živými. Určitě nám se Sigilem nechcete pomoct?“</p>

<p>„Nic vám říct nemůžu, protože nic nevím. Ale žádná slabina ani zrada u Sigilu za tím nestojí. Člověk s kontakty v tajných službách mi prokázal laskavost, ale jak přesně to udělal, to mi uniká. Každopádně to bylo hotové skoro okamžitě.“</p>

<p>Wiktor přimhouří oči. „Echelon. Jak jinak.“ Pak se usměje. „Přítel vašeho otce. Nepletl jsem se.“</p>

<p>Cayce neodpoví.</p>

<p>Polák sáhne pod kabát a vytáhne nepopsanou bílou obálku. „To je také pro vás,“ řekne. „Dar ode mne. Tradicionalisté umějí být užiteční. Naši lidé v New Yorku jsou nadaní, velice důkladní a disponují mnoha možnostmi.“ Položí obálku na hranatý vlněný balíček, který před sebou Cayce drží jako tác.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Všechno, co se ví o vašem otci od chvíle, kdy toho posledního rána odešel z hotelu. Dobrou noc, slečno Pollardová.“ S tím se otočí a vejde zpátky do stínů v oválném sále, kde se Sergej mezitím znovu posadil ke svíčkami osvětlenému stolu, stáhl si kravatu a právě si zapaluje cigaretu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>42.</strong></p><empty-line /><p><strong>JEHO POHŘEŠOVANOST</strong></p>

<p>Až na to, že všichni vypadají, jako by nakupovali v Gapu a nikde jinde, zřejmě chovanci na Volkovově renderovací farmě nemusejí nosit mundúr. Na odchodu jich Cayce s Parkaboyem a Bigendem několik potká na chodbě a další ještě po cestě k budově pro hosty.</p>

<p>Plot, který přelezla, vysvětluje Bigend, je vztyčený teprve krátce, aby tu pokoutně nekradla mládež z okolních vesnic.</p>

<p>Obvykle je tu šedesát pracovníků, pokračuje, kteří splácejí svůj dluh ruské společnosti tak, že podle instrukcí renderují hrubé video, přicházející z moskevského studia. Areál, který původně sloužil jako polytechnika, má pojmout sto padesát lidí, z čehož patrně plyne ospalá atmosféra, připomínající letní semináře.</p>

<p>„Za co sedí?“ zeptá se Cayce, která se v pantoflích může jen pomalu šourat. Volkovův dar jí nese Parkaboy.</p>

<p>„Za nic násilného,“ odpoví Bigend. „To je podmínka. Většina prostě udělala chybu.“</p>

<p>„Jakou třeba?“</p>

<p>„Špatně odhadli, jaký blat bude potřeba nebo u koho ho hledat. Podmázli nevhodného úředníka. Nebo si udělali nevhodného nepřítele. Sergejovi náboráři sledují soudní kalendáře, verdikty… Musí je sem dostat, než dojde na první styk s běžným vězeňským systémem, to myslím doslova. Pak jsou na řadě zdravotní a psychologické testy a po nich se dostanou sem. Předpokládám, že každý neprojde.“</p>

<p>Vedle betonové cestičky stojí ocelová tyč, kolem žárovky na jejím vrcholu krouží můry a dojem prázdninové procházky po kampusu chátrající státní univerzity se těžko zahání.</p>

<p>„A co až odpromují?“ zajímá se Cayce.</p>

<p>„To se podle mě ještě nestalo. Zařízení je celkem nové a ti trestanci většinou dostali tři až pět let. Celé se to řeší za pochodu, jako v téhle zemi kde co.“</p>

<p>Chodníček stoupá k řídké skupině mladých borovic, zakrývajících výhled na budovu z oranžových cihel, která připomíná trpasličí motel a nastavuje jim čtvery identické dveře a čtyři okna. Okna zakrývají složitě vyšívané záclony a za nimi je tma, ale nad třemi vchody je rozsvíceno.</p>

<p>„Vypadáš mrtvě,“ konstatuje Parkaboy a podává Cayce balíček v látkovém obalu. „Běž si dáchnout.“</p>

<p>„Vím, že jste utahaná,“ vloží se Bigend, „ale musíme si promluvit, stačí krátce.“</p>

<p>„Nenech se připravit o spánek,“ poradí jí Parkaboy a vejde do jedněch dveří, aniž by musel vytáhnout klíč. Za záclonami se rozsvítí.</p>

<p>„Není zamčeno,“ řekne Bigend a vykročí ke dveřím nalevo.</p>

<p>Cayce se za ním s pálícími chodidly všourá dovnitř a u stropu naskočí žárovka.</p>

<p>Krémové zdi, hnědá kachlová podlaha, ručně pletený arménský koberec, ohyzdný tmavě dýhovaný nábytek jako ze čtyřicátých let. Cayce odloží vlněný balíček na komodu se zrcadlem, které je po okrajích přizdobené vyrytými drážkami.</p>

<p>Pach dezinfekce, nebo snad biolitu.</p>

<p>Obálku pořád drží v ruce.</p>

<p>Otočí se na Bigenda.</p>

<p>„Boone mi četl maily.“</p>

<p>„Já vím,“ odpoví Bigend.</p>

<p>„A víte to už dlouho?“</p>

<p>„Jenom od chvíle, kdy mi zavolal z Ohia s tím, že musíme okamžitě do Moskvy. Nechal jsem ho vyzvednout Gulfstreamem jednoho známého a vysadit v Paříži. Přiznal se mi cestou sem.“</p>

<p>„To proto tady nezůstal?“</p>

<p>„Ne. Odletěl, protože jsem ho už nechtěl za partnera.“</p>

<p>„A pořád nechcete?“</p>

<p>„Nechci.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože se tváří, že je ve svém oboru lepší, než je. Dávám přednost lidem, kteří jsou lepší, než si myslí.“</p>

<p>„Kde je Dorotea?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Ptal jste se?“</p>

<p>„Ano. Jednou. Řekli, že nevědí.“</p>

<p>„Věříte jim?“</p>

<p>„Myslím, že bude lepší nedotírat.“</p>

<p>„O co se snažila?“</p>

<p>„Přeběhnout na druhou stranu. Zase. O to místo v Londýně vážně stála a tvrdila jim, že bude dál pracovat i pro ně. To jsme samozřejmě probrali spolu. Ale když jste napsala Stelle Volkovové a Stella odpověděla, šly věci ráz na ráz. Volkovova ochranka samozřejmě sleduje všechen provoz na armaz.ru. Okamžitě se spojili s Doroteou. Rozhovor to musel být opravdu živý a Dorotee během něj konečně došlo, pro koho celou dobu pracuje a koho se chystala zradit zběhnutím na mou stranu. Určitě si taky uvědomila, že když vás najde první a vytáhne z vás, odkud máte tu adresu, bude jim moct nabídnout něco zásadního. Třeba by dokonce dostala odměnu a snad si i udržela místo u Blue Antu.“</p>

<p>„Ale odkud věděla, že jsem v Moskvě?“</p>

<p>„Hádám, že si okamžitě najala náhradu za poslední dva poskoky, nebo jich měla víc už od začátku. Tipoval bych, že vás nikdy nepřestala sledovat, ani po tom Tokiu. Musela o vás dál podávat zprávy a zkrátka není z nejvynalézavějších. Jestli jí oznámili, že jste se nechala odbavit na Heathrow, věděli taky, že přistanete v Moskvě. Aeroflot takhle odpoledne jinam nelátá. Někoho tady na vás pověsit byla pro ni hračka. Nemyslím Volkovovy lidi. Pořád má kontakty z předchozího zaměstnání.“ Pokrčí rameny. „Přispívala na vaše fórum, za někoho se tam vydávala. Víte to?“</p>

<p>„Vím.“</p>

<p>„Neuvěřitelné. Sama o tvůrkyni neměla o chlup lepší představu než my, dokud jí všechno neodhalili, aby vás mohla snáz zastavit. Ale vy už padáte únavou, viďte? Uvidíme se ráno.“</p>

<p>„Huberte? Boone v Ohiu na nic nepřišel?“</p>

<p>„Ne. Doménové jméno měl z vašeho mailu Stelle. Znal samozřejmě celou adresu, ale nemohl s ní nic dělat. Poslal vám z Ohia alespoň tu doménu a doufal, že mu pak uznám nějaké zásluhy. Jenomže když mu došlo, jak rychle je nutné jednat, musel mi prozradit všechno,“ pokrčí Bigend rameny. „Vy jste mi taky neříkala, co podnikáte, alespoň jste mi ale nelhala. Odkud máte tu adresu, mimochodem?“</p>

<p>„Od jednoho člověka s konexemi v NSA. Vůbec netuším, jak se k ní dostal, a určitě to nikdy nezjistím.“</p>

<p>„Hned jak jsem vás poznal, bylo mi jasné, že sázím na jistotu.“</p>

<p>„Víte, kam Boone letěl?“</p>

<p>„Asi do Tokia. Za tou designérkou, co s ní chodí. Bydlel u ní, když jste tam byli. Seznámil vás?“</p>

<p>„Byla jsem u ní doma,“ řekne Cayce po chvíli mlčení. „Podle mě je Boone prostě na peníze,“ ušklíbne se Bigend. „Postupně mi došlo, že v tomhle vězel problém většiny těch podnikatelů kolem internetové bubliny. Dobrou noc.“</p>

<p>Odejde.</p>

<p>Cayce se posadí na šedesátkové oranžové povlečení a otevře bílou obálku od Marchwińského-Wyrwala.</p>

<p>Uvnitř na třech listech modrého kancelářského papíru nalezne cosi, co působí jako abstrakt nebo závěrečné shrnutí delšího dokumentu. Překlad se vyznačuje výstřední větnou skladbou, se kterou Cayce musí bojovat, aby ho rychle prošla, ale v hlavě jí z něj nic neutkví.</p>

<p>Zpráva o otcově posledním ránu v New Yorku.</p>

<p>Přečte si ji znovu.</p>

<p>Napotřetí jí začne dávat smysl.</p>

<p>Win přijel do města na setkání se zástupci konkurenční firmy, zabývající se bezpečností davu. Jeho patenty měly být zanedlouho potvrzeny a jemu přestala vyhovovat spolupráce s firmou, u které je vyvíjel. Při odchodu k jiné společnosti hrozily právní komplikace, a tak se Win s konkurenčním ředitelem dohodl na poradě, která měla proběhnout ráno jedenáctého září ve firemních prostorách v čísle 90 na West Street.</p>

<p>Skutečně odjel taxíkem, jak hotelový zřízenec tvrdil od začátku.</p>

<p>Cayce má teď před sebou poznávací značku taxíku, jméno kambodžského řidiče, jeho licenci, telefonní číslo.</p>

<p>K nehodě došlo ve Village, když taxík odbočoval na jih do Christopher Street.</p>

<p>Taxík vyvázl bez větších škod, hůř dopadl druhý vůz, dodávka s občerstvením. Srážku zavinil řidič taxíku, který téměř neuměl anglicky.</p>

<p>A Cayce zrovna seděla ve vlaku do centra a s předstihem směřovala na svou vlastní Schůzku – jak blízko mohla projet? A uviděl její otec věže, když z taxíku vystoupil do krásného, jasného rána?</p>

<p>Podal řidiči pět dolarů a nastoupil si do volné limuzíny; jejíž poznávací značku si Kambodžan s úzkostí opsal. Věděl, že Winovi musí být jako jeho pasažérovi jasné, že nehodu způsobil on.</p>

<p>U soudu řidič úspěšně zalhal a vyvázl bez trestu, pak znovu zalhal policii, která při pátrání po Winovi obcházela řidiče taxíků, a nakonec i detektivům, které najala Cayce. Nikoho u Mayfloweru nenabral. Muže na fotografii nikdy neviděl.</p>

<p>Cayce si přečte jméno dominikánského řidiče limuzíny. Další čísla. Jméno, adresa a telefonní číslo na jeho vdovu z Bronxu.</p>

<p>Limuzínu tři dny na to vytáhli z trosek, s řidičem uvnitř.</p>

<p>Byl sám.</p>

<p>Nepodařilo se doložit, uzavírá neznámý a neobratně přeložený autor, že je Win po smrti, ale existuje dostatek důkazů, že byl přímo na místě nebo poblíž. Další pátrání ukázalo, že do čísla 90 na West Street vůbec nedorazil.</p>

<p>Padající lístek uschlé růže.</p>

<p>Někdo tiše zaklepe.</p>

<p>Cayce toporně a bezmyšlenkovitě vstane a otevře, modré papíry pořád v ruce.</p>

<p>„Mejdan!“ zahalasí Parkaboy a zvedne láhev vody. „Vzpomněl jsem si, že jsem tě nevaroval před kohoutkovou.“ Úsměv mu vybledne. „Co je?“</p>

<p>„Čtu si o tátovi. Voda mi bodne, díky.“</p>

<p>„Našli ho?“ O tom, jak Win zmizel, si s ním už psala. Parkaboy zajde do koupelny a Cayce ho slyší přelévat vodu do sklenice. Vrátí se a pití jí podá.</p>

<p>„Ne.“ Cayce se napije, něco zabreptá, rozpláče se a přinutí se přestat. „Volkovovi lidé se ho pokoušeli najít a zjistili toho daleko víc než my, ale tátu nenašli.“ Zdvihne modré papíry: „Ani jim se to nepodařilo.“ A pak se znovu rozpláče a Parkaboy ji obejme a vezme do náručí.</p>

<p>„Vyškrábeš mi oči,“ řekne, když se Cayce utiší.</p>

<p>Vzhlédne k němu: „Proč?“</p>

<p>„Protože by mě zajímalo, co za suvenýr ti věnoval ten Polák, co se stará o Volkovovu image. Tipoval bych to na sadu steakových nožů.“</p>

<p>„Blbče,“ fňukne Cayce.</p>

<p>„Ty to neotevřeš?“</p>

<p>Cayce odloží pomačkanou modrou zprávu, prozkoumá otvírání béžového balíčku a zjistí, že je zavřený na dva malé pozlacené druky. Rozepne je a látku odhrne.</p>

<p>Úzký kufřík značky Louis Vuitton s třpytivě zlatými přezkami.</p>

<p>Cayce nevěří svým očím.</p>

<p>„Radši ho otevři,“ poradí jí Parkaboy.</p>

<p>Cayce poslechne a zevnitř vykouknou úhledně vyrovnané, bíle převázané balíčky netknutých nových bankovek.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Stováky. Zbrusu nové, čísla jdou za sebou. Je jich asi pět tisíc.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Záliba v kulatých číslech.“</p>

<p>„Ale co to tady dělá?“</p>

<p>„Dárek pro tebe.“</p>

<p>„Já o něj nestojím.“</p>

<p>„Můžeme ho střelit na eBay. Někomu v Miami třeba padne do oka.“</p>

<p>„O čem to meleš?“</p>

<p>„O tom kufříku. Není to tvůj styl.“</p>

<p>„Co si s tím vším mám počít?“</p>

<p>„O tom si promluvíme ráno. Potřebuješ se prospat.“</p>

<p>„Vždyť je to šílenství.“</p>

<p>„Vítej v Rusku,“ zazubí se na ni Parkaboy. „Koho to zajímá? Našli jsme tvůrce.“</p>

<p>Cayce na něj pohlédne. „Vidíš, to je fakt.“</p>

<p>Parkaboy u ní nechá zbytek vody.</p>

<p>Cayce štítivě zavře kufřík špičkou prstu a zase ho vrátí do béžového obalu. Vodu si donese do koupelny, aby si mohla vypláchnout po čištění zubů.</p>

<p>Vsedě na posteli si zuje papuče a všimne si, že na levé noze prosákla obvazem trocha krve. Kotníky jí opuchly. Odloží svetr, sukňáž si stáhne přes hlavu a obojí pohodí na kufřík s nemravným balíkem peněz.</p>

<p>Vstane, zhasne, dobelhá se zpátky, zaleze pod oranžovou peřinu a spolu s hrubou dekou si ji přitáhne pod bradu. Jsou cítit tak, jak občas bývá na začátku sezóny cítit nevyvětrané povlečení.</p>

<p>Leží, hledí do tmy a naslouchá vzdálenému hučení letadla.</p>

<p>„Na tebe si nikdo nepřijde, viď? Ale já vím, že jsi mrtvý.“</p>

<p>Samotná jeho pohřešovanost na sebe nějak vezme otcovu podobu.</p>

<p>Matka jednou prohlásila, že by se otec po nárazu druhého letadla cítil tak potupený, tak osobně i profesionálně zahanbený hladkým a strašlivým narušením perimetru, že by se na protest jednoduše zřekl vlastní existence. Cayce tomu nevěří, ale teď zjišťuje, že se při té myšlence usmívá.</p>

<p>„Dobrou noc,“ popřeje tmě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>43.</strong></p><empty-line /><p><strong>POŠTA</strong></p>

<p>Bratr stojí v Prionově galerii po kolena ve starých špinavých trubkách a v ryzím úžasu děkuje zplna hrdla. Když jsem mu řekla, že to byl dárek od ruských gangsterů a že sis ho nechtěla nechat, zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. (Pak dostal strach, že jsou falešné, ale Ngemi od amerických sběratelů často dostává hotovost a vyřešil to s ním.) Ale vážně jsi hotová samaritánka, už to totiž vypadalo, že bude muset pustit svoje „studio“ (fujtajksl) a nastěhovat se ke mně, aby měl na lešení, a on ti je fakt čuně a dobytek, všude po něm zůstávají chlupy. Na to lešení samozřejmě zdaleka nepadne všechno, ještě si na tu výstavu pronajal obří plazmu. Zrovna s Prionem domlouváme datum vernisáže, určitě musíš přijet. Prion teď má něco s nějakým ruským jogurtovým pitím, co se tu bude uvádět na trh a co ho myslím odkoupili Japonci. Vím o tom, protože mě teď na tohle pití školí v práci. A taky proto, že ho má v lednici v galerii, humus! Asi ho hodlá servírovat na vernisáži, ale JEN PŘES MOU MRTVOLU! Takže tajemné internetové klipy jsou za mnou, jogurtové pití přede mnou, a k němu ještě nějaký ropný mogul z Ruska, jak je překvapivě kultivovaný, „alternativní“, takový jako patron v Saatchiho stylu, žádný zbohatlík, mafián nebo podobný slizoun. Tohle teď budu za peníze roztrubovat po klubech. Co nadělám. Přes den pořád šiju čapky. Užij si to v Paříži!</p>

<p>Magda.</p>

<p>Drahoušku, fakticky myslím, že to je protiprávní. FedEx to píše rovnou na krabici, že nesmíš posílat hotovost. Ale dorazila, díky nastokrát. Právě vhod, protože právníci tvrdí, že se nám teď podaří prokázat Winovu přítomnost v okamžiku útoku a úřady ho pak automaticky prohlásí za mrtvého, takže už se nebudeme muset starat o pojištění a důchod. Mohlo by to ale zabrat měsíc, takže mezitím mi tohle přijde k duhu. Povídali, že ty tvoje poslední informace se jim přesně potvrdily, a děsně chtěli slyšet, odkud je všechny máš, když je nevyštrachala ani policie, ani soukromí detektivové. Vysvětlila jsem jim, na čem děláme tady v Rose of the World. Otec ti samozřejmě musel pomoct osobně, jinak bys jeho poslední hodinu nemohla popsat tak přesně, ale když se o to se mnou kdovíproč nehodláš dělit, přemlouvat tě nebudu – jenom doufám, že si to rozmyslíš.</p>

<p>Tvá milující matka Cynthia</p>

<p>Zdravím Vás, slečno Pollardová! Omlouvám se, že se nám při Vašem pobytu nepoštěstilo setkat, ale musím Vám poděkovat za upozornění na Judy Tsuzukiovou. Měli jsme s ní dnes schůzku, jak nám po Vaší zmínce doporučil HB, a už jí samozřejmě něco najdeme. Její zaujetí pro město (a svého přítele!) je opravdu nakažlivé, jsem si jistá, že Judy vdechne nový život čemukoli, co jí zadáme. S pozdravem Jennifer Brossardová, Blue Ant Tokio (kopii posílám HB)</p>

<p>Vzpomínám si na něj, říkala jsi, že na tom fóru píše děsně vtipně. Takže není na kluky? Hudební producent z Chicaga? A vážně to není Bask? (Jak byste si jinak mohli dovolit Paříž, abych si zašťourala?) Musím ti napsat, že jsem včera Baska ze všech Basků nejbaskovatějšího viděla na CNN. Stál mezi nějakým ruským multimilionářem a vaším ministrem vnitra a tvářil se, jako by právě pozřel vnitřnosti sněhobílého neviňátka, ego z něj jenom tryskalo. Kdy vlastně letíš domů? Ale to je jedno – hlavně se bav!</p>

<p>Margot</p>

<p>Milá Cayce, rozhodně jsou popsány případy, kdy panickou poruchu odstranil zvlášť silný nápor stresu, ačkoli přesný mechanizmus zdaleka není znám. Co se „sovětských psychotropních látek“ týče, nic o nich nevím. Ptala jsem se kamaráda z Německa, který jako dobrovolník pracoval s černobylskými oběťmi ozáření, a ten tvrdil, že látky s tímhle popisem v podstatě sloužily k mučení a obvykle byly namíchané z chemikálií, které by se lidem jinak neordinovaly ani omylem. Dost skličující. Ať to bylo co chtělo, snad jste toho neměla tolik. Ohledně toho zmizení panických reakcí bych jednoduše počkala, kam se vyvine. Kdybyste si o něm chtěla víc popovídat, na podzim mám pár volných sezení.</p>

<p>S pozdravem Katherine McNallyová</p>

<p>Tady mám hotovo, balím. Fakt jsem vás oba rád viděl, Peter byl děsně fajn a jsem moc rád, že jste vydýchali Marinu, holt tu svou protivnost nedokáže srazit ani na původní úroveň. Zvlášť ty jsi byla báječná, protože víš, že jsem ji u té štuky poslal do kopru a přitom jsi mě v tom nevykoupala. Když sis to tady prohlédla, asi už líp chápeš, že bez pořádného blatu bych mohl s natáčením seknout. Jsem si dost jistý, že kdybych si stál za svým, nikdy ten materiál nevyvezeme přes hranice. Připadám si jako o něco větší šmejd než obvykle, ale na druhou stranu je mi jasné, že něco dlužím historii, co tu před námi leží a čeká na zaznamenání. Nejspíš to vyřeším v Londýně, až začnu poprvé stříhat. Z Paříže ještě jednou zaletíš sem, doufám? Ten tvůj Polák bude mít vernisáž v galerii toho zpěváka z BSE, Billyho nevím jak dál, a děsně se ségrou trojčí, že musíš dorazit. Znáš tu holku? Hena a mamutí výstřihy, je s ní fakt sranda, celkem by zapadla do Berlína po pádu zdi. Myslím, že bych si dal říct!</p>

<p>Líbá Damien</p>

<p>Zdravím! Kdy za námi znovu přijedete? Útržek, který jste viděla, bude brzy hotový. Mnohokrát se posílá na akademii a zase zpátky. Nora nikdy neřekne, ale já cítím, že ho brzy uveřejníme. Doufáme, že se vám bude líbit!</p>

<p>Stella</p>

<p>iBook si nechala, ale nikdy z něj nemailuje. Uložila ho v hotelu pod postel vedle kufříku od Louise Vuittona, který už jí nedělá žádné potíže, i když dobrovolně by si ho nekoupila a nic v něm nosit nehodlá. Vůbec ji nerozhodilo ani celé Tommyho oddělení v Galleries Lafayette, a dokonce ani maskot Michelinu na ni nijak nepůsobí. Cayce si říká, jestli jí tahle záhadná změna snad nesebrala schopnost určit, jestli to které nové logo zabere, ale aby to ověřila, bude se muset vrátit do práce, na což ani trochu nespěchá.</p>

<p>Podle Peterových slov jsou na dovolené, kterou si jinak už léta nedopřál. Pokusilo se s ním spojit několik labelů a skupin, ale jednoduše je ignoroval. Paříž miluje a tvrdí, že když ji navštívil naposled, byl jiný člověk a naprostý pitomec.</p>

<p>Cayce moc nevěří, že někdy mohl být naprosto pitomý.</p>

<p>Obden sedává o samotě v internetové kavárně a kontroluje nový hotmailový účet, tentokrát s koncovkou.uk, který jí zařídil Wojtek.</p>

<p>Myslí na Bigenda a Volkova a na to, jestli Bigend nemohl od začátku vědět, že klipy vytváří Volkovova neteř, nebo vlastně neteře, ale pokaždé obloukem dospěje k Winově maximě, že vždycky musí zbýt místo pro náhodu.</p>

<p>Zašla s Peterem na návštěvu moskevského squatu za Stellou a Norou a potom sjeli na vykopávky, kde spělo ke konci Damienovo natáčení a kde ji něco, čemu sama nerozuměla, vehnalo do jednoho z výkopů a přimělo vzít lopatu a se slzami v očích přehazovat šedivé bahno a kosti. Peter ani Damien se na důvod neptali, ale kdyby ano, možná by jim odpověděla, že oplakává svoje století, ačkoli neví, jestli to minulé, nebo to nynější.</p>

<p>Připozdilo se, blíží se hodina vlků a zpožděných duší. Cayce se ale choulí za Peterovými zády v temném pokojíku, kam jaksi tekutě doléhají zvuky Paříže, a ví, že její duše je zpátky, alespoň prozatím, beze zbytku stříbrnou nití přivinutá do vyhřáté jamky.</p>

<p>Políbí Petera na dřímající záda a usne.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Děkuji</strong></p>

<p>mnoha svým přátelům, od kterých se mi dostalo povzbuzení a podpory při událostmi nezvykle nabité práci na rukopisu. Jack Womack, kterému je kniha věnována, ji s bezmeznou trpělivostí znovu a znovu zachraňoval, když v ni autor jako obvykle ztrácel víru. Susan Allisonová a Tony Lacey, zástupci nakladatelství Penguin Putnam a Penguin UK, byli opět skvělí od začátku do konce, stejně jako Martha Millardová, moje agentka. Děkuji Douglasovi Couplandovi za kávu v takové výšce nad Sindžuku a vůbec čerstvý náhled na Tokio, Eileen Gunnové za to, že se se mnou do fraktálních detailů podělila o vzpomínky na Moskvu, Jamesi Dowlingovi za seznámení s kalkulátory Curta, OCD za příběh o kachně v čumáku, Alanu Nazerianovi za Baranovův karavan a Johnovi a Judith Cluteovým za pohostinnost, která mi už po léta slouží jako ten nejlepší klíč k Londýnu.</p>

<p>A s nehynoucí láskou Deborah, Graemovi a Claire, kteří dál snášejí celý proces.</p>

<p>17. srpna 2002, Vancouver</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>William (Ford) Gibson</strong></p>

<p>Americko-kanadský spisovatel se narodil 17. března 1948 v pobřežním městě Conway ve státě Jižní Karolína. Dětství strávil z větší části ve Wytheville ve státě Virginia. V roce 1972 se usadil ve Vancouveru, kde dodnes žije spolu s manželkou a dětmi.</p>

<p>Do žánru vstoupil povídkou <emphasis>Fragments of a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hologram Rose</emphasis> (1977, č. Úlomky hologramové růže-Vypálit chrom/Návrat 1998 a Fragmenty holografické růže-Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008) v časopise <emphasis>Unearth.</emphasis> Slavnou se stala hned jeho druhá povídka <emphasis>Johnny Mnemonic</emphasis> (Omni 1981-nom. Nebula, č. Johny Mnemonic-Ikarie 11/91, Vypálit chrom/Návrat 1998 a Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008), která předznamenala vývoj následující tvorby. V té době se totiž pod vlivem punkové subkultury a s pozvolným nástupem počítačových technologií snažil předpovědět budoucnost, v níž se ‚spodina střetává s vyspělými technologiemi‘. Výsledkem byl obraz noirově drsného pouličního života, v němž hrají velkou roli vyspělé počítačové technologie, často využívané a zneužívané ke zcela novým kriminálním postupům. Gibson si našel přátele mezi dalšími nastupujícími SF spisovateli a spolu s Johnem Shirleyem, Brucem Sterligem, Lewisem Shinerem a Rudy Ruckerem vytvořili volnou skupinu autorů, z jejichž tvorby se vynořil obraz nového subžánru fantastiky – kyberpunku.</p>

<p>Ten mimo jiné využíval celou řadu speciálních termínů, z nichž mnohé dnes již zdomácněly i v běžné mluvě. Např. v povídce <emphasis>Burning Chrome</emphasis> (Omni 1982-nom. Nebula, č. Vypálit Chrom-Vypálit chrom/Návrat 1998 a Jak vypálit Chrome-Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008) byl vůbec poprvé použit termín ‚kyberprostor‘. Z dalších významných kratších prací jmenujme <emphasis>The Gernsback Continuum</emphasis> (Universe 11, ed. Terry Carr 1981, č. Gernsbackovo kontinuum-Vypálit chrom/Návrat 1998 a Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008) či na prestižní ceny nominované <emphasis>Dogfight</emphasis> (Omni 1985-nom. Hugo a Nebula, sp. Michael Swanwick, č. Vzdušný boj-Vypálit chrom/Návrat 1998, Stíhači-Mistrovské kusy/Laser-books 2003 a Na život a na smrt-Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008) a <emphasis>The Winter Market</emphasis> (Vancouver 1985-nom. Hugo a Nebula, č. Market-Vypálit chrom/Návrat 1998 a Zimní tržiště-Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008).</p>

<p>Všechny povídky vydané na počátku 80. let byly shrnuty ve sbírce <strong>Burning Chrome</strong> (1986, č. Vypálit chrom/Návrat 1998 a Jak vypálit Chrome/Návrat 2004 a Laser-books 2008).</p>

<p>Bohužel v pozdější tvorbě se téměř zcela věnoval románové tvorbě, z nemnoha povídek mladšího data, dodnes souborně nevydaných, jmenujme alespoň tituly <emphasis>Skinner’s Room </emphasis>(San Francisco Image 1990, č. Štípačův pokojík-To nejlepší ze SF 2/ABR 1995) a <emphasis>Thirteen Views of a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Cardboard City </emphasis>(New Worlds 1997, č. Třináct pohledů na kartonovou kolonii Singularity/Laser-books 2009).</p>

<p>Základním kamenem Gibsonova raného díla i jeho celosvětové reputace však nejsou povídky, ale román <strong>Neuromancer</strong> (1984-Hugo, Nebula, Pamětní cena P. K. Dicka, Ditmar, Seiun, č. Neuromancer/Laser 1992, Laser-books 1998, 2001, 2010), omračující debut, bible kyberpunku, kulturní i subžánrový archetyp, jednoduše práce mnoha zvučných přívlastků. Hrdinou příběhu je hacker Case, jenž má za úkol propojit dvě mocné umělé inteligence tak, aby byly schopny rozluštit poselství vzdálené mimozemské civilizace. Gibson na Neuromancera navázal dvojicí volných pokračování <strong>Count Zero</strong> (1986-nom. Hugo a Nebula, č. Hrabě Nula/Návrat 1997) a <strong>Mona Lisa Overdrive</strong> (1988-nom. Hugo a Nebula, č. Zběsilá jízda/Návrat 1998), společně romány tvoří trilogii Sprawl a jakoby završují autorovo ‚kyberpunkové období‘.</p>

<p>Punkovou literaturu ale zcela neopustil a se svým přítelem Brucem Sterlingem vytvořil rozsáhlý steampunk <strong>The Difference Engine</strong> (1990-nom. Nebula, sp. Bruce Sterling, č. Mašina zázraků/Návrat 1999) a s ním i fascinující svět devatenáctého století, ve kterém díky převratnému vynálezu Charlese Babbage propukla průmyslová revoluce předčasně.</p>

<p>V následující trilogii Bridge se ze světa všemocných nadnárodních korporací a manipulativních umělých inteligencí přesunul do blízké budoucnosti, v níž se zabývá tématy hromadných sdělovacích prostředků a z jejich rozvoje plynoucího vzniku kultu známých osobností. Trilogie je mnohem více než předchozí díla spekulací o možném vývoji aktuálních trendů, a to především ze sociologického hlediska. V detektivním thrilleru ze San Franciska blízké budoucnosti <strong>Virtual Light</strong> (1993-nom. Hugo, č. Virtuální světlo/Návrat 1998, Laser-books 2009) ukradne dívka Chevette v pouhém rozmaru virtuální brýle, které jsou součástí supertajného projektu. Tokio jednadvacátého století po ničivém zemětřesení popisuje román <strong>Idoru</strong> (1996, č. Idoru/Návrat 1998 a Laser-books 2010), jehož hrdinou je pěvecká superstar a unikátní pátrač v datových sítích, kde se zamiluje do virtuální dívky existující pouze jako čirý shluk dat. V románu <strong>All Tomorrow’s Parties</strong> (1999, č. Všechny párty zejtřka/Návrat 2003, Laserbooks 2011) završil volnou trilogii v příběhu počítačového odborníka se schopnostmi předpovědět převratné události blížícího se roku 2000.</p>

<p>Gibsonova tvorba se nikdy nepřestala vyvíjet a dnes je mnohem více spjata se světem kolem nás. Události 11. září se silně odrážejí v románu <strong>Pattern Recognition</strong> (2002, č. Rozpoznání vzorů, Laser-books 2011), v němž se odbornice na průzkum trhu pustí po stopě zajímavých filmových klipů, které vyvolaly mezi internetovou komunitou značný rozruch. Také román <strong>Spook Country</strong> (2007, přip. Laser-books) je autorovým pohledem na současný postmoderní, rozvinutou technologií transformovaný svět. Spletitý a do několika dějových linií rozvětvený příběh sleduje pátrání tajných agentů v mezinárodním zločineckém prostředí, ale všímá si i nového druhu umění, které je provozováno výhradně ve virtuální realitě. Prozatím se Gibsonova tvorba i jeho autorský vývoj odehrávaly v románových trojicích, a tak není překvapení, že i nejnovější román <strong>Zero History</strong> (2010) navazuje na předchozí titul, s nímž sdílí i některé postavy.</p>

<p>William Gibson je literární ikona, proměnlivá a neustále hledající nové způsoby jak zachytit divoce se měnící svět zmítající se pod nátlakem moderních technologií. Jeho dílo je cestou z krajiny divoké fantazie o budoucnosti do složité, neméně atraktivní přítomnosti, jež by se mnoha autorům minulého století jevila jako science fiction. Gibson v ní však jako spisovatel žije už téměř třicet let.</p>

<p>Martin Šust</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>William Gibson</p>

<p>ROZPOZNÁNÍ VZORŮ</p>

<p>Obálka Tomasz Maroński</p>

<p>Překlad Pavel Bakič</p>

<p>Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský</p>

<p>Jazykový redaktor Helena Šebestová</p>

<p>Sazba provedena v LA-TeXu</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.</p>

<p>Vydalo Nakladatelství Laser-books s.r.o.</p>

<p>Úslavská 2, Plzeň 326 00</p>

<p>tel+fax: 377 246 407</p>

<p>www.laser-books.cz</p>

<p>v edici Laser jako 421. publikaci</p>

<p>Edice Mistrovská díla SF svazek 32.</p>

<p>Plzeň 2011,</p>

<p>vydání 1.</p>

<p>Prodejní cena včetně DPH 279 Kč</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMcAgkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD69OVIwFxgfwj0pRuPRR/3
yKkf5RuC7iAOPXilzgZPBqeUq5GQ/wDdH/fIpkm4dl6f3RVgA+tMdCTScQTIBkHO1Of9kU8
Fj0C/98in7Qq5wTjsO9PH3c42+1CiK5H8390f98igBj2A/wCAipQM0oHrT5QuMCkddp/4CK
XBxkBfxUU/PShsDqcAc07CIirY6Ln/AHRQAT1wR/uinJIrj5TkY6088CiwXIyMLkhf++RSj
0+X64FOyGBIBOO1B5AzRYBAfYflQc47fkKXHNKBzzTAaM+g/Kjken5CnGkz0zQAD8Pypfpj
8qaSKUZ6UCF/AflS4+n5UnXvS5oAQgjpj8hSc9sflTiflpOKAG5OccflRn0A/KlIwab04oG
PJ57flRk+35U2loEOzx/9ajJ9vypufWjORQA4k4/+tRk/5FNzSg5FACk8dvypOfb8qD1o7U
CBjhc4/SkDgjIxj6VFc3Nva2kt1dTJBBEpd5JG2qqjqST0FZ+g6/o3inSF1XQ75L6xdmRZ4
8gMVODjNMZq5PoPyoGfb8qWk9jSATJ9B+VGfp+VKRTSwUEngDkk0wFJPoPypefQflWXo/iH
RPEMNxNomp2+oRW0pgleB9wRx1XPqK1BRsAHI7D8qQZxkgflSmlHSi4CZ46D8qQnHYflTsc
U0j1oAUE55A/Kgk9sflRk4pKQhfy/Kg9Og/KgAZpcUwG5J6Y/KjJ9vyFLSgcUgEGSO35Uc+
35Ubh09DijqaBh27flRn2H5Uh64paBi5Pt+VGTjt+VJR2piDJ9vyoJOO35UYNIelACgnGTj
8qTJ64H5UdV5oJxwBxSATJAzwfwFG4+g/KkzS4oAAT5g6dfQUynry4+tN20DHnqPoKCc44J
HpUZnhB/1qdB/EPSjz4e0i/99CldDsyUUE847VGZYv8Anov5igOp6Nn6UXQWZJ2pCwHJGRT
dwNLnHSi6Cw4HBoJ5pM0gJ9KLisPB9qQ4PB6Umfak3HHSi6AcOOwGe1BIzjvTc9sGlyfQ0X
QDu1FMz7GkyfSi4D+9Lmo8kUueORRcBSec0E8c03NMneZbeR4IxJKFJRCcBj2Ge1O6A+Xvj
D8TvFej/GW2Hh3UriDQNCe0h1VI2/du8rk7WHrtpfjN8WfEk3jLTvD3gXUp7OwtLqC31C8t
iB5s0pGIQfZeTj1rof8AhUHiXV/hL4407Xo7RPFPiHUGv1dJt8eVI8pd2OABkVSvvgnr+m+
CPBGg6DbW95d2OqJqusXcs4RpZBjIBI+b0H0ra8TZOKsj0T40eIr/AMJ/BTVNS02+lttSRY
obeZG+cSFgPxPWrdxf+KfD/wACDqVoJtb8SW+lrP8AvRueWYqCSR3xk8e1Yvxt8IeKfHGi6
Hovh+zgntk1CO6vTNMI/kQ/dA755rrPGdz4003Q7O48DaXaandQzKJ7O5k8sPDtOQrdmzio
XQm2h4z8IdTvfHF5pert8XNVbxBbSmXU9CuEVEdR1RUwOOnIrv8A43T+JNH8D3/irRfF9zo
celW7P9nt4Ub7TISAoZmzgfSuZ8PfDzxRr3xqsfiZ4h8O2HhGOxiKiytJhLLdyEEbpCoAxz
XUfHLwz4m8Y/D1fDfhmxW5kurqN7gvMIwkSnJ69Sf6U3bmB/Eh/wAK9I8bNpOmeJfFHje91
VL/AE9JG0+aFFWKRuchgMkAeteOeKfif4pHjPx/9g+IkulQ6POsGkaalvHM97N0MajGSMj8
M19R28LadoENvbQF3trZUSFcAsVXAXPTtXzDb/AzxjfeC9U1qeyi03x3DrjatYSGZWDqcHy
yw6fj3FONnqxppu57nbeL77w/8F7fxj43gNvfW9gtxeQqNp8wj7oHYk4H41wvhyw+LHxK8P
L4svfG0vhGC9UyadpthAjBI/4WlZgSc+ldn4p8Nar8RPgvdeHtat10rV9QtFEkZcOsU4weo
6jI7djXCaDrHxx0XwZa+DY/h3BJqlnALWLV2vkFttAwrkDnIGOPakthLqdF8E/HPiLxXY+I
dF8VSRz6v4evjZSXUK7ROOcNjpng1g+Cvinqenw/E0eOtU89fC92whfywjeWdwVQAOSSBXb
/AAp+Hg+Hvhi4t7u8F/rGpTm71C6xgSSnsPYZrzDU/gxrms/tH6hqt2uzwZetDqFyFcbbia
P7sTDr97n0xRpfUE027nb+G/EHj3SvgRqHjHxLv1XXHt5L62shEFMUZGUjIUckDk1x/wAK/
EHjLx9/ZfiCH4s2810k2/VNANmiCKPPKL/Fn/ar1/xrq3ibQtBgvPCvhoa/Os6rNZLII28n
ByVJ4yOOK8e8O+Bde8QfHLTfiFF4JPgTTbONjcRvKvm38hyOUTgDnmmtU2CsdX8evH+r+Bd
E8Pvomqx6bc3+oiGSWSNZAsOMuSD6VN8M/EvjXx34gu/FD3Bs/BAXytOgmhUTXpAwZieqqT
kgVhfFXwRrHj34veErS50Ce58J2Mcv2253rs3OCBgZyccdqt/CHTfHXw+0bXfCOvaLc6hp+
mPJNo91A6sLmMnIiGTkN6Z9TRbSyBJKOhmftG+Nbu00mLwpodnHqF6IzqV/FKu+KK2T++Pc
kce1eweBtQtdV+H2hanZQQ28N1ZRSiOFAqKSoyABwOc14xpnwfk8WeG/EPi7x9ZajH4t1jz
2FqlwyfZ4wCIocKcMOB14ruvgZZeI9I+Eum6H4n0q406/05ngCTYy0ecqRgnjBxRLbQTS5T
07JFeYfG3xrrXgfwHb6l4dliTVLm/htYVlj8xWDHkY/WvTS3tXhfx4sfEuq674Ki0fwvqGt
6dpt8NQvVtFUhguAqckc9aiKuxRV2Ra946+KPwx1HQr7xnc6Rr3h/VLhLWV7OBrea2du+Mn
P/1q6r476/LoPwa1S+tWBmmaKBEbIEm9gNvBBwRnvXLaj4f8b/F7xhok3ibw2/hbwhotwLw
WtzKr3N7KPu5C5CqKufHrSdc8Rx+EtA0jRb2+tf7Viub2SCPckUSn+L8/0q+pTs2jq0mPgT
4Fyahb29nY3Nhpf2krBAEiEuzP3QeeeOTV/wCFuu694m+Gmj+IPEjQfb9QiM5WCPYqqT8ox
k9q5z48wa3efB3UND8NaTd6leagY7cR2qbisecsT6DAxTvh34q1ue10zw2fAGraJp2maeiz
XeoqqbmVQAkarncSc+nFTZtXQraXLPxh+Il74E8NW66Dbpe+Ir+TZZ2rJvyqjdI5HoAOtbf
ww8XTeOfhjo3ie6Ea3V3ETOsQwquGIIA/CvMLDwBf/FLxjrfjXxkdZ0FLd2sNIs43NvJHbg
fM7eu/P9K1f2drLWtC8F6r4Y1jSr2yGn6jKbV7mIoJoWPykZ69D+dOSVtAaXKe2ckVxPxU8
dN8Ovh1f+J4rE3s0BWOKLkLvY4BYjoo712m7PWuA+JPiuz0C0tbLWfCF/4h0XUg8V0bS388
Q4xjencH+lTHchbmN8PtY+KGu3mma1qWseGtV8N30Jkl/s4MJLdyMqoJPPofxqP4m/EXxN4
a8e+F/CXhddKa51pZGkfUtypCF/iLAjjrXG/Bbwnf2HxW1vxB4b0jVPD3gSe32Q2Woko00x
wdyoeQBz19cVb1jwnD8QP2pJh4j8Pz3XhzTNJMEbzwssMspIzhu+M9vSra1NGlzHs/hOXxP
NoSv4tGm/2iXbB01mMLR/wkFuckVv8AWq9rbw2dpDaW8YSGFBHGg/hUDAH5VNuFZMzHH1ox
Tc80obAxQIXjPFIT2pN3X+dJ39aAHL1FBzSZ79KCaAHdaB3pueMUDGKBDqO1NBxS7qBi0YG
KbS5xxQADFNLAdc0uTSUAKp+YfWmbqcpG9cetN2+1Az8pDr2sb/l1e9HsLl/8aP8AhIdb/w
CgxfDP/Ty/+NZBzyP1oGQB71nY9E2x4j11fmGuX4bH/Py/+NWIvF/iiBQIPEWppk9Fu36/n
XOg54NODHbxwT6UWFY6WTxv4wjlZT4n1dWHBH2x+D370n/Cd+Mf+hq1Yf8Ab4/+NcwSQSO5
HWg5IzRYdl2OrXx540XDL4t1cEf9Pj/408fELxvt48X6vnv/AKY/+NciCST2/GnbsD2NHKK
y7HXf8LF8dDH/ABV+r9ev2x/8acvxK8fIAR4y1j/wLf8Axrj9xx1ODRnjGaOULI7Nfih8Qg
QT401nHp9rfP8AOnn4pfEQN/yOusAZ/wCfpq4jPof0o569qLBZHcj4rfEZBkeN9Y/8CWqT/
hbnxKxkeN9XB/6+TXA5I7UvQ4J4o5QsjvR8X/iX/wBDvrGf+vg09fjH8TkOR441b8Z815/1
ABPPakOcnt7Zo5QseiD40fFEHjxzqn/f3/61P/4XX8Ux/wAzzqfp/rP/AK1eckngZ/M0hY9
epo5QselL8b/isOnjnUj9XB/pTh8cviyDz441D81/wrzToBzSZIFHKgsj07/hevxYz/yO+o
f+O/4U9fjz8WUbC+Nr4j1IT/CvLcsPxo5GMA4pWDlXY9V/4X78W+3jS7/FU/wpR+0D8W8Y/
wCEyufxRP8ACvK9xwe1NDHr/WnyrsHKj1oftC/Fsf8AM4zH6xJ/hTh+0R8Xc/8AI2ynGP8A
ljH/AIV5Jk84H60m4n2/GjlXYdkevf8ADRXxfH/M2P8A9+I/8KeP2jvi8nTxST9beP8Awrx
7cRRuJ9qOVE8q7Hsg/aR+L2P+RmGfe2j/AMKcP2k/i8D/AMjGh/7dY/8ACvGcnFLnBpco+V
dj2df2lvi6jf8AIwwn62sf+FP/AOGmvi7/ANBy24/6dErxTcecnNG88cmjlDlXY9uH7Tnxc
25GtWp+tolPT9qD4tLnOrWR+tmleHbjTs5zzjjNPlDlie5f8NR/Fkc/2nYH62S04ftTfFnH
Goaef+3Na8K3H60u4nvRZByrse7j9qj4rj713pp+tmP8acP2qfir1M+mH/t0H+NeDbs9aM+
maOUOWPY98H7VfxTGMyaWf+3TH9acP2sPiiAcjSSfU23/ANevAcnrzzS5Ipcocsex7/8A8N
Y/FDP+r0g+/wBmP/xVOH7WfxNz/qdHP/buf/iq+fNx60u8gdB9adkLlXY+iF/a0+Jar81no
59zAw/9mpf+Gt/iQODYaOf+2Lf/ABVfOpcnOetG5s+posg5F2Po0ftcfETAzpmj/wDflv8A
4qnr+138Qs86Rozf9s3/APiq+b92e3NO3YbJIbvxS5UHJHsfSH/DXvj8cNomjn/gL/8AxVO
H7X3jzGDoWjkf7r/4182bief6UbjRYOSPY+l1/bB8bgfN4e0dj6/OP608ftg+M8c+G9I/76
k/xr5l3EHFG4+tFhckex9Of8Ng+MBjPhnSOe2+T/GpV/bD8WdG8K6UfpJJXy+C3vSFiPWnY
OSPY+pB+2F4ozz4S0s/9tZKP+GxPEw6+ENNP/bZ6+XdxA7Uwse9K2ockex9Ur+2P4hx83g3
Tz9Lh+f0pw/bH1wr/wAiXYf+BL/4V8qb+4/Kjfx1qrD5In1aP2x9awf+KKsv/Ap/8KeP2yd
THDeCLT8Ltv8ACvlDccD0o3njH86mwvZx7H1mP2yNQxz4Ht8/9fjf/E04ftj3vfwPAfpeH/
4mvksPzz/OjeduM8H360NByR7H1wv7ZM4HPgRD9L08f+O0v/DZTcj/AIQUfhe//Y18i7jyA
cUmT65o1D2cex9ff8NlDAz4F6+l7/8AY08ftkQY58CyZ9r0f/E18fhj16Uu7J6YxT1D2cex
9hL+2Raq4J8DTdf+fwf/ABNJ/wANjWP/AEJE3/gav/xNfH24j6Um/wBx+lLUXs4iEDHTFCg
FwCce9NyM9aXHv9Ksse5QnCZ9yeppMfJSccHNLyYzxxmgBuOKUAFlGcZ9aTjof5UAYPYUAS
OE4CfMe7dPypvC8YzSd80ufmJAxQAo6Y/rTc4PfFKCCeeBQcYGD+GaAFwM9cj1pCMc/wAxS
ncSTjHrjpSZOOKAExnApCRninFCMZNIUwAQQe1ACcdDTsgZ6/WkPQ4xTR6UAO3Ed+aTPNBx
npQDg+tAxc000YyKcqM7KiqSzHAA7mgQg4BpQvLZbGOa15/C/iG1ge4udFuoYYxuZ3jICj1
NY5H0qVJPYYntSjG3GDnNWbPT73UJzBp9nLcygZKRruOPXFPvdK1LTSg1GwntfMzt81Nu7H
XrRzK9rhqUhyaU4JxmjkHHNaMWha1cQpPb6XdzRPyrpExDfQ4ptpasNTNzjj+tLznk1cg0v
U7qSRLawuJ2iO2QRxlih9DjpSXWmalZIJLzT7i3RjgNLGVBPpzS5k3a4ipzmjB4/wAKuRaV
qlzAs9vp9zPC3R44mZfzFQT211aSiO6t5IJMZ2yIVOPXBoUk9Ex6kQ6ZNIfpS59sVPDZXlw
he3tJ5kzgtHGWH6VTa6gVunNKetTTWl1bEfaLaWDPTzEK5/Ooewx1pLUQue3NH61LFb3E6n
yYJZcddiFsfXFI9rcxLumtpYk6ZdCo/Wi62Aiz6UdR9KUdOBT0hmkBMcMkgHXapOKYyM7qU
ZxzSyRSRnEsTxn/AG1IpM0DDB7c0ds0d8d6f5Uv/PJ/++TS0ER/jRk44NLyOh9sGkPXFMQv
O3r+FJwetOC8DjJ9AOaQhs8g59xRoMORxj9KVgRgkrhvTqKToaBwRk4XPPFACqQDkgHrx0p
OvQil+XnkE+/FIOTgEHn1oGKO/PH1owDjk5pPUAU7IIPGcetAhM446ilAxxxTT16Uc8ZzQI
dt5xTduOT/ACpwyPbPtTe+SMigBOp60vVs5AyO1ITyDSDrzQAue3WglsY7UuCxJ7Cg8Drnm
gBCfzoGe/8AKjnPTilA5zQMAOcYzS468n8RQOAOMfhRnnr2PagBCScZIpPw/QUpIIPODmm5
9xQAvpTuTgDj61Ixh80YjbYFxgNzn1qMFs47+9AhQTjt+dHO3PvQVXbknnsBQOhOM5PegBn
I5p3JIA61ITDvQbXCgfNjqfpUeTnHT8KQCgZ7c9OtGcE5zntg9KCBsyW/Cmn160wHYKnOcn
1oJJ/Om5xxtpR9MelADstnFB4H/wBagFtuc8U3qfrQAuFI3FhnpjHIpuMdDn60vfBHSggYz
nn0oAbwCKUY9P1pQQCNw49qaR39KAA8HNKMnn+tGfWk9QKBjsGlpAcDJoGKQI+g/B18fFvw
0ezum8yZI2tJSed2B8pP4YrwK5t5La7ltpsiSJyjDHQg4r0v4Oap9n1u90iRsLdx+ZGPV1/
+saw/iXpX9m+Obt1TbFdgTr9T979RXnUP3daUO+pb7jfhnbXM/wAQLJ4HZFhDSSkcfKB0/E
4ru/jHp7TaJYakuSLaYo3sGH+IrJ+HEK6L4R1zxZOACEMcRP8Asj/Ej8q6+2kPjf4TMZcPd
TQMrH/pqv8A9cfrWFab9uqi2WhVtD55zzjPFe2eBdQn0T4R3mqXTtsjaR4A3YcAY/4FXjCQ
yS3CW8a/vZHEYXvnOK9W+I8yaF4N0bwlbnDFA02DzhR/VifyrqxNp8sO5Mepj/Ci9uD49kB
lY/aoJDICfvHrk/jV34yXUr+INPszKfKjt/MC54yWPP6VlfCj/koMX/XvL/IVe+MJz4utcj
/l0H/oRrNpfW16B9k6X4NXMz+HdRt2kZo4bgbAei5XmvMfG11Ld+OdXkmcuVnaNc9lHAFek
/BY/wDEo1Yj/nun/oNeXeLD/wAVnq+P+fp/50UEvrExS2Rjj6V6v8GLqUalqtlvIhaJZNnY
NnGa8oXnnGPavUPgyP8AioNT5H/Huv8A6FW+L1oyFHcyfitdzT+OpoHkLRQRIqKf4cjJ/Wu
EA9+ldl8TefiFf+u1B/46K43v1rSh/Cj6Ce53/wAJ7qSHx1HbI5WOeFw654bAyM1sfGe7l/
tTTbAORAIjLtHQtnGawfhZ/wAlDtfTypSf++a1vjN/yM1iDji1/wDZjXK1/ta9C9onmIGTx
Xr3wkg/s/Sta8QXrFLFQFwRwdvJP8hXkscck00cMQLO5CKoHJJPFeu+N5Y/Cnw303wpbnbc
XKgzEdSBy2fqeK1xT5kqS6ij3NL4raXBq/hC11+yVWNtiQMo6xuP6cV4UAM1758PLyLxJ8P
J9Euzve2DWzg/3CPlP+fSvDtRsZdM1S5sJwRJbyNGc+xqMJJx5qUug5LqVvfpjnivqLw8Yx
4Z0UX/AJTXc9unLqMu23P54r5ht4mnuoYE5Mrqn5nFe1/EbWJfDt14YW2JU2j+aVHcKApH5
ZqMZFzcYLccdDgfiXoa6R4ymkjjxb3v7+PAwMn7w/A/zrjR17V718StNh8QeBYdash5htgL
hCO8bDn+hrw6wsp9R1K2sLdS0txII1Hua3w1XmpXluiZKzPYvhRottaeH7nX9RjjH2pxHGZ
FyAgOM8+rVW+MyNb2mlxQQpHC7uX2IBkgDGcVa8e6nF4c0zQPDFgwVUeJ3AP8CMMfmcmp/j
HB53hawuVBPl3A59AymuCEm60aj6ltKx4XzRyeDS89gefalxweue2K9u5ihvUUcdyaDwaMm
goToM0vGwfNnNAPP/16FBJ6c0CDp/8Aqo6+2KM5xxigce1AWA8jJPNHIAo7k9fwpW3ZwwwR
x0oENwDQcY96Xnv0oPX/AOvQADIHLcUhI9eKXjrmlJ6H17560DEAyCe1GD6UmTSjKtQFg/C
jnGRSZHI7dqcuCKAEx603H+2Pzp3PWm7moAdn/OKXHPIzQcjGf5UEEtzxQIUAlR2pcYjznP
NJn0HSl/gIoAZ1PSlGD2o/D9KDkntQA4KduMYpm0+5oDcYHWjODz1HvQAoBpec96bzjjNGT
wc0AOyNvvTMY7U4nP8AhQAdxznigA6HoRSdOxpc445oB4Ix+lACYo6ZpdmBmkzjpQApxmkH
uaXBzik/hJ6/jQMXOev86OMUnbpSjpSEbHhzUjo/ifT9RBwsMylv908H9DXq/wAYNMF3olh
rEC7jDJ5ZwOqv0/XH514lxjoa+ivBeoWXi7wHa217iaW22xToeoZCCpP1wK83F3pyjWXQ0j
qrM43xsy+HPhxovhePCzTqJJwO+OT+p/SrHwa1UsNR0R+nE8YP5H+lcj8StYGq+N7sRtuht
ALdPTj736k1Q8E62ug+MbG/lYrAW8qY/wCy3GfwOKHR5sPbq9R31Ox0jwmw+NlxbNH/AKLa
Ob0ccEHlR+Z/SuV+IGrnWPG17Mr7oYD5EZzxhev65r3TxFdWWiaJqniWLabiS1CLID97rt/
U18xNIzuzMSWbJJJ6k0sK3Vl7SXTQUtFY7v4TAf8ACfx/9e8n8hVr4wZ/4TC2/wCvVf5mov
hDDJJ44aQIxSK2fcR2zgVZ+MUTr4rs5ipCPbAA+pDHNN/738g+yb/wXH/Em1X/AK+E/wDQa
8s8VE/8Jhq//X1J/OvV/g1A6eHtSmZSFkuQFPrhea53X/hh4pu9fvr21jtpIriZpFHm4OCe
9TSqRhiJ8zBptI8y+lep/Bcf8T3VD/07r/6FVKz+EuskGfV7u2sbaMF5Ch8xsDr7VrfB+FB
retzW+77OqKiM3cbjjPvitMTVhKlLldwirPU5T4mn/i4OofRP/QRXHjHb+det+OPh94l1jx
Xd6pp8MMtvNt25lCsMDHINYlh8JPFNxMBdfZrOPPLtJuP4AVdGvTjTinJbCtqQfCoE/EK29
oZf5VpfGQ58U2PPS1/9mNL8PbG3tfitNbWM7TwWkUqeaR97GAT7c074yow8UWMh4VrbAPuG
NY3TxS9Bv4TM+F+if2r4vju5l3W2nr5zem/oo/r+Fdfr3i/4b6nqrtrGmXF7cQkxeaEJGAe
3PSotNik8FfB251JkKX+o8jjlS3Cj8BzXjWc8nn3x1qow+sTc76LRWC9lY918KeKfh/b61H
Y6BYXFlcXxEWWQhD3Gea5P4u6N9i8TQ6rGgEV7HhuP416/mMV55bXElrdRXMDFJYXDqfcHI
r33xXZr4x+GEV/bIHuBEt3EAMncB8w/nWcofV6sZX0ehV7o8a8H2pvfG2kW+Mg3Ctj2HP8A
Suo+L12Z/GUNspyLe3APsWOf8Kr/AAosHuvHC3Xlny7OJnY/3SeB/M1k/EG6a5+IGqu2flk
8sD2UAVvpLE+iJ+yen/C3VItZ8HTaFdkO1pmPae8TdP6isbwD4QbTfHer3V4uINJLJGx6En
kH8F5/GuO+H+u/2D4vtZZJAltcHyJifQ9D+Br1z4kaymieELkQbUur8+SpHU5HJ/AVyVYyh
VdOO0irpq54p4s1lte8VX2pKSYt+yEeiLwP8a9f8eAah8Iluhg4igmz+Wf514EDxjJ+lfQE
Ebar8DljKlmbTuOO65/+JrfFRVN07dGTHW58+5OP/rUd+tJ6GpBFIbdp9hMatsLe57V6RAz
qOfWijA65BpKYC9MA0YGOeD9aCfpUkcmxWUjcrDBGaBEZJI60nXinAnHvSDoTjOPSgYmOOK
UfTmjB7CkFAC+vHSm5NO/hGDiigBvU9aUg44wQPegnmgcigApR0FGT0zQOTzigBOPSnDHb+
VJg9KXIzwpwKAA/Sm/hTz061Hz60DHduaUdM56UwMHjVhkH3pcj60WJHbsZ+Y8+lLn5elAB
wSM8UYJTIB/GgBucUdaDjHv9KToKAHBipPzYz1pD9TTsc5xTgvcY/OgCMHHegHI5NL93gdf
rSdumaAFx3xRk54FKWXy0Xy8MCctzzmmjptP50AB5yQvenY4IwfrTeB06elKCdoyc/WgBea
Mnb14pOaUHjr0oATJ6g80Agd85oB59PxoyWXGelACZ5oPGDR3znpQQSM0AGT6Vf0vWNT0W6
+1aZfS2kpGDsPDD3HeqHOPSjGcUnFNWY7j5JZJpXmlcs7kszHuSck0zJz1oBPSgZzQkI1Zf
EOsTaGuizahJLYKwZYm5xjpg+ntWWT6Hmk56mgg+hFJRS2A0dN17WNHWT+y9Rms/M5fyjjd
T9S8Q61rEaR6nqU14kZ3IJTnafasvnPPNH1FLkje9tR3Nyy8XeJNMs0s7DV5re3QfKkeAB+
lWh4+8Ygf8h+6/Mf4VzBNHvU+yg3eyC7OhuPG/iu7tJbW51u4khlUq6nHIPbpUGl+Kde0S2
e20rUHtYnbcQijk+pyKxO/rS5yelNUoJWtoF2dX/wALE8Zgf8h6Yfgv+FB+InjJonjOtykM
CDlV6flXKHpS9D9alUad/hQczNnSPEms6DJNJpd59nef/WOFDFvxIqXUvF2vaw1u2pXa3Jt
n3xF4l+U/lyPasHIp3Qg8ZFX7ON+a2oXOk1Dxz4m1bT5NP1G+We2kADIYl7dMcVzWcHB/lQ
ODx1FByfmxkn2pxhGKtFBcMj1/SuutviP4ss7SK0tb2GOGJQqIIVwAK5DvRzxilKEZfErju
dRp3jvX9LkuXsJLaB7mTzJSsCjc3+FZGr6xe65qBv78xtcMAGdECbseuO9ZxHc0fShU4p3S
1Fd2sBJ/ya09T8QaprFtZQahcmZbKPy4s9ce/qfesvjvR39c1Tim7hcVScjiu3tvif4os7C
Kzg+xLbxII0QW/AXGMda4gg+lJg44FTOnCfxK40yWeUz3EkxRELsW2oMAE+g9KZkD/wDVSY
4zikyR2FUhC4pdrbQSpweh7GgMc9aQ5PGSf6UwEJ54p2eOKYKeCNuMD6mgAB9qAxDgg4I5o
2r060hx2wKBCyOXcuxLM3LE9zSAqGBdcr3A70Zyo9aB0Jx0oGNA5xmlz3pOvJpfq35UAB79
aVCAcsm4emcUmBkYOfxpeo4oBDQeuetKDznFHb7vfrQBmgBcd8fpRwO36UfWgDigBPrSZp3
Hak3H1pjGRZMCfSnHjrSRcW6fSl6mkQtiRTwSeQfSgf6oZ7e1OVCyBR6E5oAAj+tAyPuc9f
egZ9KU/eznJNA4HTrQA4kjA5x700k9M5NKB78UAFecA/hQA3oaOfWr1jpuoanOLewtZrqQ/
wAMS5P4+ldlYfCbxTeANc/Z7BfSR9zfkKynWpw+JjSbPP8AGPrSkAHOPzr16H4LEqPtGvYb
/Yh4/U1K3wViP3NffI/vQj/Guf65R/mHys8bwcdB+VGD716ndfBjV0H+h6vay/7MiMv+Nc9
f/DTxfYIznTluEQZZoHVsD1xwa1jiaUtpBys4/nuKQq23dg4pxB/pSqM4UD5ugroJGHk+tH
GTgYrqo/h74umhSeHSWlikAZWSVCCD+NO/4V14z76HJ/38X/GsvbU/5h2ZymMgUBRtJ/Sur
Pw88Yhc/wBhTZH+2v8AjVa/8GeJdMs3vL/SntoE+88jqB/OmqsHswsznguetN28d6t2ttPe
3cdraxh5pDtRcgZPpk8Vvt4C8YgYOg3H6f405VIx+JhY5XGKXGDnmul/4QPxfkH+wLr8h/j
R/wAIP4vA50G7H/AR/jU+2p9wszmT16/rQT2zXRHwR4sHP9gXf/fAqrP4X8SW67ptEvUX18
on+VP2sO4WMUj3NBGOA2TUkkUsLlJo3jf0cEH8jUZ9hV3uITr2pQPWl7e9H1pgAFJg0oHr/
Kn44yQcfSgBh56Glq9ZaTqepvs07T7i6PT91GSB+NdJb/DLxpcKCdJEII/5ayqp/nWcqsI/
Ex2ZxvWgAs2AK73/AIVL4xAyLe2J9BOKpz/DTxlbqT/ZBl75jlVj/OpVek/tILM47+LmkOM
8fyrVvPD2uWD7bvSLuLHUmIkfmKyypBxgj6itVJPYQgUnOBSc0uDwf6Uuc9R19qYDf4aXPp
R2xxQAepxxQAZzR/OrNpp2oahIEsbKe5Y9okLfyrorf4d+MbpNyaHIgPTzGCfzNQ6kI7sdm
cp9aQAg12bfDHxooz/ZKsOvyzKf61lXvg7xPp6l7rQ7pVHVlTeP0zSVWm9pILMwufp9aQg+
lPdHjYrJGyMOzLg/lTeSef5VpuAmfpS5IPSkxSjrz/OkAgwT1pxPXgCnGKUgEROc99poMcn
eNuPY0cyCwznuBScGnFGHVW/I0hJCbe2ewoTT2ABg9T+nWjvgLj0owR6gj2pOmDnmmICMMA
aTPPpxTsEjJz9aaDxQMM+h/WncEdR+dJwDSAj1H50XQWY7tjqKb07UvGMkijGeRRcBAcmnA
E5wOlJj2/SnYHtz70AwxxwR1ow/r+gpSB3NNx7D/vmgBsP/AB7p6YpwwW570yEf6MhHXFSA
ZAoJWw8HYrY+mM0mP3Y7+9O24jOR82OeKD/qhxQMiIzS4BJyD+VPAHHGM0uB9B60gEUdsZr
03wf8MJtTii1HXi9tasAyW6nDyD1PoD+dXvhr4Gjljj8R6vFuQndbQMOD/tn+gr2AV4+Kxj
T9nT+81jHqynYaZp+lWottOtI7aJRjCLjP1PervX8KxvEHiPS/DenG81GXaTxHEv3pD6Af1
rxfW/ih4i1SSVLKUadbc4WLl8e7f4Vw0sPVr69Cm0j6ALqn33VfqcUokjcAI6k/7LZr5Mn1
HULly1xfXExPUvIxpsV9eQsGiup4yOhWQiuz+zX/ADC5z64xxg1XvBjT7n/rk3/oJr550f4
keKNIdQb430A6xXPzZ+jdRXqejfEbRfEemz2z/wCgX5ib9xM3DHafut3+lc08JUpNPdDUrn
z7JjzW+p/nSAAjjiiQje3rmkz6V9EtjA9M+Fniq6tNaj8PXUxks7rIiDHPlvjt7H0r3Lviv
l3wlI0fjTR2XGftSfzr6hOdxrwMfBRqJpbm0XoBYKCzHCqMk+1fNnjXxXe+JdblLSFbGFys
EI6AD+I+pNfQusuY9B1CRThlt5CD/wABNfKOTg+/WtcupptyYpsUHncDgjmvd/hb4rutasJ
9J1CVpbmzAZJG6vH059xXg/b/AOtXofwhkdfG0i9mtXB/MV3YyClSb6omD1Pe+abk9DS5PQ
VzPjnU73RvB15qGnyiK4jKhWwDjJwetfPxi5SUV1NjpPz+lRtnrmvm1vH/AIveTeddnz14A
A/LFdDofxV1m1uUj1oJfWpOGcLtkUeoxwa7ZYGrFXI5kz13UNG0vVojFqGnw3C+rIMj6HrX
k/jL4XyaXay6toRee1T5pbZuWjHqD3HtXtmnvDeWkV3buJIZVDow6EHpV/apXaVBBGCK5qe
InSloynG6PjbH0pK6vx/oseheNb2zgXbbuRNEB2VucfnmuWGBX00J80VJdTCwqIzuqopZmO
AAMkn0r2nwb8KreO3j1HxPH5srjclnnhB/t+p9qwPhH4fi1HxBPq11GGi08DYGGQZD0/Ic1
7wT7V5WNxTjL2cTWMbasht7e2tIVgtYI7eNeAkahQPyqTJFYPivxPaeFdGbULpDLIx2QxA4
Mjf0FeG6p8SvFmpSsV1A2URPyx2424H161xUcNOsuZDckj6R+bHFHPevl2Lxp4qiYPHr15u
H96TP866nRvi9rtm6pq8Meow9yBskH0I4NbTwFRLRphzI93ILAg8j0NfKPiJR/wAJPqgAx/
pMnT/er6T8P+KtH8S2nnabc5kAy8D8On1HpXzXr5/4qXU+P+XmT/0I1tl6lGUk0TMzAOtHB
5zRWz4c8PX3iXWItOsV6/NJKRxGvcmvYlJRV2ZpXK+kaHqWu6itjpds08rckj7qj1J7CvaP
Dfwm0jTVS41t/wC0bnAJjxiJD9Op/Guy8P8Ah3TfDWlJYadFgdXlI+aU+rGtfIHPYV4WIxk
qnuw0RrGNiC3tbazhEVpbxwRjokahQPyqYfSuF8T/ABN0TQZXtLUHUrxTgrGcIh92rzi++L
Xiu5ZjaG2s0PQJHuI/E1jTwlWp71vvK5kj6C60YweTwa+b4vib4zjfcdVDezRKR/Kuo0b4y
3iOkWu6ek0fQzW/ysPfB4P6VcsDViroSkmeo6r4b0LW4mj1PTYZyf49u1h9COa8p8UfCO5s
0e88OSNdQqMm2k/1g/3T3/nXruk6xpmu2C3ul3S3ER646qfQjsa0Kxp16tF2v8htJnx/JHJ
E7RSoUdDhlbgg+lNAx1/nXv8A8QPAEOvWz6rpiLFqka5KgYE4HY/7Xoa8DZGSQo6lXU4Kng
g+9e/QrxrRutzFqzPRfhz41NhewaDqyRzWM7BIpHALQsegz3XNe6m0tCMG1h/GMV8jRMUlS
QHDAggivrixkM2m2spPLxIx+pAry8fBRkpR6mkNiOTTtPliaKSygZXBUjyxyK+d/Hvg+Xwt
rBeBGbTLgloXwfkP9wn2r6UJ9ay9d0az8QaPPpl7HuilHB7o3Zh7iubDYh0p67FNXR8nkHG
T3pBgHpWrr+h3nh7Wp9LvV+eM5V8cSL2YfWsvj0r6WMlJXRg9AwMVZ0++n0zUIb222GSM5C
yIGVvYg9RVbIxjoKAQfwptJ6MD6Q8IX3h/xZoS30ekWcU8Z2TxeUp2N7cdDW+dC0bknSbQ/
wDbFf8ACvJPgvcONb1O23fI9ur4PqGx/WvbPXGK+ZxCdOq4pm8dUeVfEHXtF8OoNK0zR7Ft
SlXcXMCkQKe/Tk14q2XcseSTngV0Pje5e68davIzZAnKDPoOAK54HBJFe7hqajTXmZS3G8+
lGM4ox/k05RnPzAYGee9dJIhIznFG4f3TRknrzSYX1/WgQicQoQcZHQU4dRTYRmBSTxil5B
GDQC2JScIRnJoIHlK2QSfemDlTk/nTzgRgCgBF46Cul8F+Hj4j8UQWcgIto/3s5A/hHb8el
c0Of/1V7h8IdLFv4dutVdf3l3LsBP8AcXgfqTXLiqvs6Ta3Lirs9ISNYoljjQIiAKqjoAOl
VdS1K30nS7jUbttsMCF29/b8at7j0615h8XtUkTTbHRoetyxlkAPUL0H518/Rp+0mo9zVuy
ueWeIfEN74h1mXUryTljiOPPEa9gBWMT1H60rE4wetJk9zx9a+njFRVkYN3E5pcnIPagAd8
0mP84qhCnrRnHI6j0o5PRf0pOnX+VAC9e1KOCTTR1Hal6dSaBo3fCmT4y0ft/pSd/evqNup
r5c8JHPjPR8/wDP0n86+ombDH3rwsx+NGsDO14/8Uzqf/XtJ/6Ca+U88D/CvqnxE3/FL6nn
p9mk/wDQTXyr2Ga3y74ZCmKOhH9K9D+EXPjhs9rV/wCledgjHpXovwhIPjeQ/wDTo/8AMV2
4n+FImO57zzzXGfE44+Ht/wDVP/QhXZjqe1cl8RbW4vPAd7BbQyTSlkISNdxOGHavnqP8SP
qbPY+buNvT5s+vanpkOCOorQGha0z7F0i9Lenkt/hXV+Hvhjr+qXUcmpwtp1lnLmQ/Ow9AP
6mvpJ1oRV2zFJnsHw383/hXWlGYkttbGf7u44rqzx2qhaww2NlDZ2yBIYUCIo7AVm+IvFGn
+GtJkvr6QbwMRRA/NI3YCvmGnUm+Vbs2ueM/F+dJvHflqRmG3RG+pyf6158BVvVNSn1bVbn
Ubt901xJvbnp7VTGOK+npQ5Kaj2MG9T3j4MpGPCd84/1huyG+m0Yr0snivE/g5rkdrql5ok
7BftYEsRPdx1H5fyr2wgYNfP4uLVaVzdbHlnxl0+6uNCsL6FGeG1lYS47BhwTXhvt/WvsCe
GG4t3guIlkikG1kYZBFeQeKfhGxeS98MuMHLG0kOPwQ/wBDXbg8VGMfZz0M5LqeP5H5Ud+K
s32n3unXTWt9ayW0ynlJAQarZ6cYr2E09UZlmx1C70y+jvbG4aC4jOVdDjFR3E0l5dzXUxD
SyuXYgY5PJqLcRjmlyT6UWV72GKkbM4VVJYnAAHU+lfSvgXwxF4Z8ORxuub25AknbuCRwv0
FeP/DPRk1bxrA0yBoLNTcOCOpHC/rX0WcZzXjZhW19mjSC6jSTivIviZ47kgmk8O6RMUfGL
qZDyM/wA/zr0bxLq40TwzfakSN0MZ2A92PA/U18tTzSXFw88zF5ZGLux7knmowNFTlzy2QT
dtCIknknnvz1oyew/Wg9KDj/ACa90zDNC460nfOaXHuKANzw54k1HwzqqX9hIcZ/eRH7sq9
wR/WvpjRdXtNd0a31WxfdFMucE8qe6n6GvkwY9q9S+D+uNBrVxoUsh8i7UyRqegdev5j+Ve
bjaClHnW6LjLoe4444rw34seF00/Uotes49sF222dVGAsnY/iP5V7h0xzWF4w0lda8IahYl
csYy8fsw5FeXhqrp1Ey2rny8Oox/OvrXTuNHsgf+eCf+givkpcg4PqOK+tdP/5Bdngf8sU/
9BFd2Y7RJgWuvf8AOjHfOCK4j4h69eeHLPS9Ssm+ZbrDoejrt5U102jaxY69pEGqWEm6KUf
dPVD3U+4ry3TkoKb2ZZheOPB8PinRyqBUv4BugkPc/wB0+xr5vubea1uZbeeNo5omKOhHKk
dq+vcZry34m+CP7RgbX9LiAuoh/pCKP9ag/i+or0MFieT93PYiUep4d35pRgPkjPsaXB64P
5Udia9wzPTfgx/yM+oH/p09f9oV7lXh/wAFxnxLqJ/6dQP/AB4V7hnFfPY3+OzaOx8seKyP
+Ex1fHX7U/8AOsYHIP8AhWz4pKnxfq5/6en/AJ1i+1e9T+BGLFwDjHXvR/CBigClx7VYgUc
0z5Pf86eOMkfypv4fpTGJHxbpz2pSpxuyPpmrctrFCfLQkhQOp9qrmNfXirlBohO4hPynIx
mn9UBzRgFSMmnhAEHNTysZHjrX0v4FgW28BaQg43Qhz9Scmvm3ywTwa+lvBTrL4F0lh2gC/
iK8rMk/Zo0hubwHOa8K+LkpfxlBFuP7q1XH4kmvdsivL/GuleHbvxpE3iA38UcluoWW0KnG
CeoI5/OuTLouVe0VrZiqyUY3Z4s7F3LEZJOT70n+cV7vpPwi8B6xEr2Hiq8uAwyQgUFfYgj
INbY/Z88NuMr4g1HP+6lelUxlOlLkqXT80cf1mB82tgk8YpMZyRX0i37PGgDp4hvz9USmn9
nrQgM/8JFf/wDftKzeYUF1F9apHiek+CfEOt2AvdLt4riInBKzKCp9COoq5/wrHxkTg6Wv/
f1Tj9a928P/AAft/DGpC+03xJenPEkLxrslHoa3GXaxGORXFPMnzfu7NHTSnCr8J81v8N/G
EUTSvpQCICxPmr0H41yeMHmvrm4jM9vLBnb5ilM+mRjNeV3PwTW3mbdq0zRHoyRAkH6Zral
mMf8Al87di5Wieb+ER/xWujjnH2pP519Pk/N0rxfTvhzrOieMdLuoXTULOK4V3liHKDPVlP
Ir2hhg1zY2pGpJOLvoXBprQy/EZx4X1T/r1k/9BNfKxHyjHSvqnX18zw1qSFgu63cbj2461
85HQYVh3nV7bgdzXTlzSjIipNRepi8CvQ/hD/yOspx/y6v/ADFYKeF7d1B/t2yGRnlq7v4a
6AmneJprlNUtrv8A0dl2RNk8kc124r+DIiFWLlZM9b4pQOaQD86xfFmp3mk+G5r2wlghnVl
CtOMoMnvXzkYuclFHU9DfySOaaRxmvDh418aXFwEXxJp0WT2Vcfyras/FniyzlX7ZrGkX8f
UhvkJ/EV01MHUitWjJ1oLRs9VI9q8+8ZfDpfEcz6jaahLFe4wEmYtGfYf3fwrq9G8QWGsII
0niW6Ay0KuG/Eetax6e1YQnOlK63LTUlc+TNU0m/wBF1CSx1K3MFwnVT0PuD3FUgehzX0r4
08K23ifRmjCql9CC0E2OVPcH2NeHHwjfKxVr2zDKcEGXv6V71HFwqRvLRmM2ovUwre4mtbm
O4t5DFLGwZHXgqRXvvgr4kWWuxR2GrulpqQGAScJP7g9j7V483hO9B4vLI/8AbYUDwpfjkX
lpx0ImFRiFRrLV6kxqxR9RdTigjjp0rxbQPFHijw3AkOoT22p2K4ARpx5iD/Zb/GvTtH8Ua
Lrcai1vUEx6wOwD59Pf8K8adCUPNHRGalsWNU0XS9atjb6pYxXSdtw5H0PUV5X4j+D7oHuf
Dl0XA5+zTnn8G/xr2YjA9aO/NOlXqU37rG4o+RLyxvNNu2tb+3e3nTgpIMGoBX1N4i8L6T4
lszBqEAMi/wCrmTh4z7H+leJaj8NNdsL54Fe3ljJPlyGTbuH0r2aOMhNe87MxnaGrOu+C9k
BaavfbfmLpED7AZP8AOvWQPeuF+GGjXmiaBfW97s817jcPLfdxtFd2frXjYiSnVlJamsGnG
6POPi/ctF4OggB4nuVU/QAmvA8DrivoP4paLe61oNlFZIrPFPuIZscYxXkMXgjX5rgW6QRB
/eQV6eDqQhSXM7GNSok9TmsHt/OgDHWu2Pww8VZ4t4G/7bCk/wCFY+LASfskP080V1/W6H8
6MPrFL+Y4vHNFdmfhn4s6Czjx/wBdRTD8NfFo66enT/nqKPrdD+dD+sU/5kcfjit7wlcNae
MdJuEONlwmSPQnB/nVyT4f+KYx8+nj8JBUmm+D9eg1mxaW02BZ4yTuH94USr0pxa5i41YN6
M+lRyfWkZcqVPQjFOIxSe1fNHWfJ2rQfZfEN/bAcR3Lr/49X1PZDGm2o/6ZJ/6CK+ZtcRrv
xpqSRbR5l2+3JwPvV9O2q7LK3U4yI1B/IV6uO+GH9diIbtHmvxlOfDVhx/y8/wDsprgPAXj
GXwvq/lzsW024IEyddh/vj+tekfFqxuL3QbFINmVuNx3MF4x714vc6Lf2lt58ohEecfLMpO
fpW+FjGdDkl1M5TUZWufVkMkVxAk8MiyRSqHR15DA9DSsAQQRkHivG/hd4xe1YeHtUmH2dz
/o0jN9xv7n0PavZcHnNeTVpSpT5Wbp3PBPiV4K/sa9OtabDiwuG/eIBxC5/oa84I5r64vbO
21CylsruISwTKUZT0Ir5t8X+FLnwxrjWpzJaSfNBL0yvofcV6+CxPOuSW5nKPU6r4MDHiLU
/+vYf+hV7f1rxb4N28keu6o7qMfZ1Gcj+9XtNefjf47+RUH7p8r+Jf+Rq1ds9LqQdf9o1jj
kgZ/Ouh8R2Ny3iXVJTGQGuZCORzyayoNOvLrd5EJcr1+YD+de/D4Uc7kt7lPuaUfTNaa6Dq
zZxZkjp94f41G2k6gn3rVgPqKq6F7SPczwOKXC+p/Kp5LeaPCyJjPTNN+zyf3R+dPUu9y/d
kGZuAOnb2FUmJxxgGp7kMJSc+n8hVfdknB7+tddTZGMQHKHmn5+UUYwhOcD604j92vvzWfQ
u4gHcGvd/hVqIu/Bxsi37yzlKYzztPI/rXhPPoK7T4c6+uieJxFO4S1vQIpCT91v4T+f864
8bRdSi7bo0hLU9+6VwXxF08y2dpqaAnyCUkx2Vv/r133X/ABqrfWcF/Yy2dwm6GVSrCvBwd
f6vXjV7bl1I80GjxGymlg/fwTvE68qyMQQfrXpng/xzqsGkxyX+NRUZGZDh/wDvr/GvMdfs
5/DV5JZXFuWGcxydpF7HNJonieC101rWaDbtzjb3r9En9VxcVzpSTR89XpVOX3dz6J0/xxp
V+4jWQxSH/lnLwfw7Guhh1C3nTK5B9DXy8niS1kmQfZ5Cc9AOtao8dXmmFVhebYST5cqkr/
iK+TxnDtJtyw0+XyexMVJWUkfRbXgIysTHnGMVzVycXUuBj5jx6V5np3xdMVxHE/7hT189S
6/99DkflXo32hbpVulKlZQHBXoc+lfMywdbDTtVR6+Fhyt+Y12CAue3NTpeajqp32FifJxw
8vyrULsqrvb7q8n6VM3jjw+1xsFy4KpwAjdB+Fetl+Vxx13N6K34nLmOKdCUVFXbucxruqJ
4f8Z6TpDQrPe3uN0gYqkSnjp1J+tb7H5gOteWeIPEcfiH4uaHcxRtHFHIsS71wTz1r1Jj8/
HFTmOFp4Wr7KlsdmCc5UVKpuzN1448PagcgYgfk9OleBvcK1uB9p04+o8uvevETbfDGpMSA
BbvyfpXzz9ujESg3dqPrD0rfLkuSTZrWjdo6S1nTYh+16QDjo0Ndx4GkV9Zn/f6fIfJOBbR
7WHI/SvNrXWsRrm909T6G3zXffDvUvtevXMf2qzlIgJxDFtbqOc+lduKi/YyZzU6clUR6YA
TzXK+P2A8GXO5oF+dB+/GV6966rr36VyfxEcJ4LnJaIDzE5lGV618/Q/ixPRlseM27Ri6Qu
dHxn+IcV0D+W+3jRCMcYrmxLEzEmfSyQDwY6txap5Kqm/SHXtmOvfrw5ldHBVpuWqN+zuZL
G8jvLZ9IiljOVZDg17PazJdWkN0hBWVAwI6c14B/a6s21Y9KYscBRH1PtXvOlW8ttotnBKq
K6RKGCDCg46CvFxMHGze5th1JaMsnkkcivH9fsooPEd8iWml7fM3AythuRnn869iOc14l4g
1MXvjK8t7eHTJpHn8lTKfmJHHJ+tTh1Jt2HXg5RVio1vGTgWWknH/AE1pPsyEgf2fpX/f6q
t5dS2V09te6XpsE8ZwyOCpFVzqcII/0HSif96u1UpM5PZT7E+pQRLZnOn6Zn/Zm5rHtozHc
o6WVmrqchlnK4/HNJcyC4febfTUHYBqhEIHIt9PPr+8rrpwcY2Z2U4uEbM9J0Px7rNg0cGo
RW91a8DcLgGRR9T1/GvUdP1Ky1S0FzY3Cyp0IByVPoa+a0cL/wAuWmn1Pmf/AF67f4b6jNB
4sWzjgtY4bqNhIIpMngZBx/nrXn18Orc0TSF72Z7TXP8AinTIL/TPPezS4ltzuQOxXg9ea3
6z9bdI9CvXkVHURNlXOAfY1wReo6keaLRheD0+zvdQfY4bUOA48ubzMnp611leTaPrMdhq0
FwNPs4Vztd0n52nrXrQKyxrJGwZGAII6EUpRcXZmOGvyWZi+JbIX+hTRm3Fxsw6xl9uSPf8
68zsNKhfXtx0RCVUcfbOOv1r2R0DKyMAVYYIPevEfEelyeG/Esnl6XFJaykPDI0xXcM8j6i
uiiuZOCev9eaIxFFzu12O9Gncf8gRce13/wDXprWGD/yAufa7/wDr1m6JONRswTotuCP+nr
r+tarWQJx/YkB+l1XnyTi7P+vxPmpRcXZ7kf2H/qAufpd//Xpj2B/6AM/1F5/9epfsWcA6J
Fgf9PVRtZDBI0MH6XX/ANehS13/AK+8RQurE7f+QHcj/t7/APr1Homl/aPEloG064iWJvML
PPuAx6ipLmzUJn+w2H/b1XUeF9HWxtnvJLRra4n42M5bavaulS0tf+vvPTwcOaR0PXnvVTU
7xLDS7q8kOFgiZ/0q4fSvMviv4gFno0WiwEma7+aTH8MY/wAT/Kro03Umoo99s8o0r/SPEJ
mmG4u5YhueS3/16+n4hi3jwP4R/Kvl3w/k6wmRggjOfqK+oos+TGP9kfyr0cw2ijCm/fZx/
wAQoUm0m1WRAwEpP6V5frFnapoSnyyH8zqB7V6l4+cpp1p/10Pb2rzHW5S+hpkYAf0rbCfw
0eZiG/rC+RxcSqHzyCOQe4r3j4e+L11uxXSr+UnUbdPvN/y1Qdx6kd68Gjznrz9auWWoXWn
XsF7aSGK4hYMjAng5/lXViKCrQt1O+EuVq59TEYrF8SeH7PxFo72F2gz96N8cxt6io/CviW
28T6Kl3GQlwmEni/uN/ga38+lfO+9Tn2aOrdHnHw+0l9I1vVLSaHy5o1Cnjg89fevRSMCm+
REJzcbR5pXYT7Up6UVantJ8zIhDkjY8T1qxtJdTvC8fLSvk46cmsnTtPtFWT5GbnGSK09Wv
3Oq3iQQj5ZmG5xnPPpUFvdogKXCCJmIwyLgH6ivbjVsrM8OUZq5ZtNOtWYnYMZ9Khu9JsWV
9i7RjpWnAwjXPXPII71VlmDRucc4xjNbwZxqUrnH6lp0EaRspKtkD2xUf9nQ/89zWlqakxx
5/vj3qLYvt+VdcHoepCb5Uc9cMS5JP4Y9hVYttOeozVi4yZW44GP5VVkPTnFdFTTY64bEhl
zwcdPWpC48scc+9VgcrnGcd6lJ3Rj/GsVI0sPWUZAIH51IsoDZwRjuKrjOc4NLu6cVXOFj3
f4e+NYdYs00e/l26hAuEZz/rlHp7ivQP4sV8nQTSW8yzRSPHKhDI6nBU+ua9d8J/FOGSNLL
xJ+6kHyrdqPlb/eA6H3rwcXg5J+0hsbRl0Z6Jq+jafrdg1nqEAkQ8qw4ZD6g15jqXw41PT1
kbS2W+h5IXOJP8K9at7i3u4FuLWdJomGQ6NkH8alHeufDY6thXaD07MmdOM9z57TTdTstQj
NzplyhVsENGfT1o1ETSugFnMTk9EJr6FAByCMj3pQFA+6ufYCvVWeytrD8Tn+qq97nzpb+G
de1G5UW2j3Lr03FCoH4mvoLT4Xt9MtLeRdrxxKjD0IHNWsnGOaQ8/SvLxeOlirJxtY6YU+T
YiuOLaUjsprjNKIl1pkMbNlCCeK7K5DfZZcEfcP8AKuG024ltNaLhFcFTkZr6Thz+HU9UeH
mqbcbdmZGuxRr8VPDUdumz5wW46816oeSTXHpo82qfEC01ySEx2tlAQuf4pD6fQV2OM9a8f
PZxli5cr2PSwKaoRvuZHiIM3hjUwpA/0Z+T9DXzgHTZzdwjjHMXSvqG4gS4tpbdx8siFD+I
xXzhrOnXeharNp15crE8bEqWi4ZexB71ll0laUTpmWLW4hiiRV1S1XjPNtmu/wDhzOsutXW
L22nxB92KHY3UfpXBQXm2JB/bcKgDHNtmvWfAOm3kFjNqV3OkougBFiERkL649zXrY+pGGH
afU5qabnc7JQc9K53xrp97qXhmS0sYhJMZEYBk3DAPpXSL1pw4PrXydObhJSXQ7n2PBV8Pe
IIbj97ZRA46myY/0q1H4P8AEl7Ivk2Noc92ttg/M17mOnel6ivQlmM2tEjL2Sve55/4Y+H3
9nXIv9bFpcTJzFFFEAqn1J7mu9xnnvSnB/Cuc1rxloGiZjuNQha57Qq4Jz746CuJynWlrqa
aRRP4j1q30PRpbqaeKKRgUiEhwGevB9x+0fajdaWZt/mbiOSc5zWxrPiC81u9+03mpaa0Yz
5cbKSIx+NZnnJx/pmk8n/nnXpUKfs42e7OaVRt6HtN3oeh+LdGtLq+tYbhpIgyToBkEjsfT
PavONX+GWr2kjNptvZXtvyRlSrgfTvXe/D++W98KrCZ4JXtZDGfJ+6B1HHautAIrijXnSk4
o6EuZXPmG80y5sJjDeWljA47SAqf1qv5ak/c0w++7GK+oJ7O0u02XVrFOvpIgb+dZj+FPDT
sWbQrIsec+SK6o45W95ahax8+W+mzXUyw21rYTyscBIyWJr1vwF4Jm0OVtW1S3ghvGXZFHF
yYwepJ9TXb2mnafp64sbKC3Hfy4wpq1k9+a562KlUXKtECQhrk/G17Gulf2Wpt3luT88c0m
0bB/wDXrS1zxFp2iQMJbiI3ZX93AzgEn39BXl1zqFzquoC8vhpMsr5GWkzgdhWVOD+JmFad
o2REujQkcWOlf9//AP69ejeEdU/0NNJuzbpJENsAimDBl9PwriI41wD9l0b/AL+U+MeTdxy
w2ukJIvKss2CD+dXP39Dgp1pQkewEcc1k65oOn6/prWWowCVM7lPdW9RVHR/EyTxiHVZrWG
bOA8cwKt/ga6QEMAwIIPIPrXPeUXc9WM4zV1scHY+EotHjaOLSLaVe8jTEZH07VbOnoc/8S
my/C4rsGQMCrYIPYiqT6PpkjlnsoiT14xWU05y5m/6+88qtgHKTlGX3nN/2en/QHsz/ANvN
M/szzH2x6FbSE9luK6QaFpII/wBAiP51bgtLe2BFvAkQ/wBkVPI+j/r7zKOWyv70jB0/w1Z
FluL3TY4pFOVjEhYD3NdLkYGBgCkwe9Z2p6tbaZbszuHmxlYgwBatYp7HrU6cKMLINa1a20
bTJb2452j5UB5dvQV84+Ib261nVZ9Qu1bzZG/vcKOw/Cuu8T6nfa1c+bewLtTISNZuFribi
Pazfucc/wB7NevhKajr1I9qpvQm8NoP7XAYbcEYz9RX08n+qTHoP5V82+DdKOqeK4rYKRgh
8DsAcnP4V9J9FxxxSzCSbiluaU17zZx3j2MyWFpzjEh/lXmGuQLFoi/vWP7z+let+MbA3+j
p1/dSBzj06V5Zr+mW6aChjc7zL83PTitcJJciVzysS7YhX6nBqPmJzxUuMjIbp60scMYUl2
J96kFvHj7x7V6iaOttGv4T1e/0TxHbT6cHmaQiOSBcnzVJ+7j19K+jbW5ju7VLiEkBx0PVT
6H3rwj4dWaN46sp1BY2weYA9MgcfrivdImj8x5plWCaY5YoMRufUjsa8/F4X2q54bo5pZhC
jWVKezLHUc0mOKcORSEV4CR7HTQ8Sv41/te8YKf9c/8AOoXhEgwVBz7Vbv8AB1W69fNb+dR
jp0H5V6jkeFN6spw+faPx88XXyyOB9PSrASO4jaSF8j+IY5X6ipiobov6UzyfLfzEJRh3FX
Co0zJ2fqYuqoqpGC3O4VB5S/3v0q/c6VFrN95No5S7VdxjJ+Vx7ehqP/hFdR/55y16tKSlG
5opQikpvU4+54kb8OPwqlNw/PpV66x5zHPHH8qoSk+YRXfV2R6UBuflNSg5Ref1qIg7c4yK
eMgg8dO9cpoS/dG7c30FIDz1J/ClyQB84GfWjJHG5cn2pALubHfrnpTlYkcZ45pOMk+arY7
gUA/L/rRgjjAoA0dO13VtIl8zTL+e2PcK3B+o6V2lh8WfEECYvLa2vAo+8RsY/lXnIdgfvH
B7gUof5Sdx5PXHXFYToU5/Eh8zR7FafGKKRttxobJj+JJgR/Krc3xe0+MZGkTkn/poK8URg
y5Llh71JI2fu4wK2hluHcLuJLqSvuerT/GdwdtvoSj3kmz/ACFW7H4jX+oz20f+jWwlI3BR
nH514xtyw9z612ehWlv9qsmZFPIz+dd2By2hKTbgn6mFerJR3PRLzXpZLuSI6gdgbGAQKxb
fVE/tppHuFKqpO3sfrTL22tBdzfu1+8awI7a3OpPGVAG04O7Ga+olQjShywikvI8aC59ZNs
3fEHxN1bT7yGLTGtniMeSGiJ2nOOuayR8W/E2M7LIYOP8AVHn9a5fxNGkF/DEkjEBPrjmsZ
HRSzPlsjAGOhr4rFYWl7aXurc96k2oJI9EHxa8Q4+ZbLP8A1yP+NZ2teObvXrUQ34slZSNk
qQNvT6HNcerf9N2X/gFWPNUAf6aw/wC2Vc8aFKLvGNja7e502l61DaTRXDanFOUPEUtqSn4
4rrx8S7oJxeWPHABt3GP1rzuGaNFVRq7qP+vfNT/aoth/4nZz72v/ANatJwjUt7SNzHVPRn
er8ULsc/a9Px/1wk/xqNvirfLMFWbTmHc+TJx+tcIbqPH/ACGc/W2/+tULTxh939rqff7N/
wDWrGeGotaRNIyd9z0YfFS+z/rtN/GOQUlz8R9WkAEGqabBnuIGOPzNefreAuM6zGMett/9
arrXa4T/AInVuQTj/j2/+tWNTDUou6iTKUtNTbu/FutXakTeKrfYR91YiorEkuFdlZtU05j
uzloOaebpcHOtWnf/AJdv/rUw3UQK51ezJJ72/wD9asuXlfur+vuMU29xVuVPJ1HTD7eRSt
MhK/8AEw0vAP8Azxpq3MYb/kLWP/gP/wDWpWu0+UDVtP6/8+9Vd/1/ww0aGmeI9S0hm/s/W
NNiRzlkEeA2PWuvsPie6bV1IWU3ON8EhX9CK8+NwpH/ACEtNY+8FMabLR41DTM5/wCeNYyp
Rm9V/X3Fxm0z2BfiZ4UCgzXbRZ/2d2PyqVfiP4NYD/ibqCexQ/4V4leyL5QJv9NOPSKqsLp
5q/6Xpv1MdSsHBq+v9fI3jK6uz3C5+JfhqJCbec3Ddhwo/M1yeq/EjVrp/J02XT7KI5+YyF
3P49BXECRe93pXPqlCyJ5w/wBJ0rJU/wAP/wBaiOHjHW39fcTzstySy3U7T3MmlTyucs7sS
WNWY9peP91oxwD3qhvQc+bpB/CpUmUSp+80fOD1FW1fYwnG6OktxEQN0Gi59zVn7NbmVX+y
6ITtP8eKxrW5Hrov41qwyqzoSNEIx/erjnFrU8+aaZN9mgwc2ei/9/K1NA1XVoL17SKbTkt
wARH5+VHPaqGI2GNuiH/gVP0VV/tmQbNF+6Oj1jK3KyVUlGLaPRINRJUfaGt1PrHMCKsC/t
O88Y9twrA8tcf6nSTnp81HlrwDBpJP+/XmqrK5McxrLfU3/t9n2uI/++hTZdRgRMxsjtjoZ
AB/OsHy17W2k/8Afyo2gQZJstLP/bWr9o2N5jVa0SJ7rV9W58mG0Re2bgE1yGpJJJI0k1hb
M7clvPyT+tbdzAgTP2LTP+/1YOoQDBxYWAHqJq7KTu7mMa06j99nLX8IJYGyiH0lzXN3ChW
b90o57NmulvYvlbFrAPpLXM3KYckoox6GvaoM9Wkd/wCBPEXhrRUeKDTLqTUJVHnXDFeR/d
X0Felw+IoJz8ttKB36V8/+HQf7VkxgfKvf3r12wMhdcEZz/StHhac23I48djatDSB095rEE
EUYmtpGWZc9vpg1534uWzbSy9lDIkbTdHHQ47V12soZLW13fwqOfxrkPEUDLoKbsAeccDn0
rCNONOa5TzKeOqYjl9p3PN49nKjOP/r1Z2nb8ysBxRblQgBGWz2HvUt3MFlTYOD94V6XKew
5O9jtvhrat/aN9eDI2osan/eb/AV7QbVZYdrqDkc15l8Noi2lbxGQJrnJPsq//Xr1pF+QCu
ijsfIZpPmrtdjF8q4t5SoAaDtxyKWeeG3jWSeVY43+65Pyn8a2GiDZxVGTT4Wglt5YUltpu
JIHGQfp6GuTEZfCq+aOjOrB5zVoJQnrE8MupUk1G5ZHDZkYg+vNCgE5yK6jxP8AD670xjqG
if6VYty8WcvBn19R71wdxfNbfI0ZLKcdK8+pRlB2Z7dOca/vQZtAqq8fyqN7iLaQSMDqazI
bmS6DGPgKOWbhR+NVn1GCCQ/ZQLmU8eYw+RfoO/1qFTbZqqTvYuwxpHq8WpTzG2t0IO/OC/
PAFdT/AMJbp/r/AORK87uEnvCvnSmSR2A5961f+EWX/non/fVdUYtLRhUo05W9o9Tibn/j4
bHt/KqMgBkY471fmU+Zx7fyrPblyfevarbJHpQA4wT7VIOccc4xUZHympQvHBH48VzFjv4Q
Co/OjAB5+hzQM4Azkgdqnt7aa5ciJC+B8x7D6miMXJ2Qm7EOSRwB+VTQ2dzPA80ULMq9Tt4
/CtS20yJTlv8ASHHXjCr/AI1om2dsFmOQOMcAfSvQpYJyV5mMqttjlOQChYD8OaU/dGAM/T
rW5c2aOxaVN3oy/eH+NZc1m8aBkPmoOpA5X6jtWFXDSpvyLjUTQyNf3a9Mn9KV1wxJ4/rVu
3hJt4vl68/SluocLuWu6ELU0ZuauZ+DuGOma7jQnxdWK7e69sd64hcCRRn9a73RBuvbLkfL
tNdOAteRjivhN6+x9rmI5+Y1gIf+Ji4x2robxQbuT5h941z6qx1Jzlfu8/nXu19kebR2MDx
WQdSiG5vuHjHA5rBDAcb2/wC+a3fFjKdVixKzYj7dBzWAOvDPx7V8Xi/40j3KfwomVuP9a4
x6LU6y4GftUo/7Z1CrkdZZR9FqdZOP+PqcfSOuRmpejuPlGdSuVOO0FTfalC8atcDB721RR
zkAY1O8GBxiGpvtJC86te8dM2/NDaI6jftmQD/a8v0NtTDdneM6s/T/AJ9qkNye+r3f/gPU
bXbbxjVrn3zb0m+5SHR3eZl/4m2Pc22a0nuwypnWlOCDzZ9P0rOjuW81T/a8ynPU29abX+0
JnXn5IH/HrWFbdGNRu4G5U8f2yh/7dP8A61RtKpKFtXh4ORm1/wDrVN9tyf8AkPH6G1qI3w
yo/t5eve2rjvr/AF/kZpiG5Uf8xe3z72v/ANakNwh2H+1bU4Pe1/8ArVJ9sGMDXY8+9tSG9
AZc67F/4DUv6/rQq403CADGp2R9zbf/AFqjkmQsmdTsc5P/AC7f/Wqdr04H/E7ts+9tUTXn
zxg6vank/wDLtSW/9f5DuU76f90B/aFiwz2gx/Sq0EitMrfbrDr3h/8ArVdv7rdGv/E1tW9
hb4qpb3GZV/4mVmp/2oP/AK1dNP4P6/yOiPwFrevOb7TT9YaRSnmgm700jBI/c1Iblv8AoK
WB/wC2H/1qRbn98oOp6fyD/wAsP/rVjr/X/DEXDdHg/wCkaV7fu6N0QnU+dpXA/wCedSecD
jOo6b/35/8ArU0zjco+36ZnH/PL/wCtUq/9f8MIswzKDxLo/wCKVpxyR+bG2/Rcleu2sdLg
g8Xumdf+ef8A9arSXZ81B9r0noesfvWcot/1/wAAxnG50UbxkcyaIf8AgJqzokcQ11pc6Ln
aACAay7a7GBm70c/9sq1dAmU6zIDdaPkAY+SuSqmoS/r9DgqJqMjs/lxndpJ/CkITJ40k/n
ThIMf67Sv++aQspb/W6V/3zXi63/r/ACPKG7UP8Ok/nTHhRh/qtJ/76NS7lzw+kn8KRgpHI
0o59qavcLmZd2ysP+PfSv8Avs1i3tiBGcQaeD/svXQ3CIVxs0kisrUI1CnEWm/8BNd1KTNa
cmnY4m/tmTcqxW34NXN3UJjcqRHjOcqc11OpLy22O3/4Aa5acAO2FXA9K9yh5nvUHdGr4L0
ObWfELIkwt0jAZ2Uep4Ar3O18JeWxxqEh5/uivK/hYD/b96eD8idPqa9+gxk5656U51Z+0c
U9D5/NKknW5ehhX/heaSGDN+wUJgDaPXqa4Lx14cvbbw2ggvjMfNLYZcHpXsl4qeTDuBPy9
BXD/EBVXQ4Bn+JiR+Brlc5qskmcuGdpqx8+WsE3k58zbnpnk9adNa3DOgDbmPpViBQ0ffAY
4/OryLEs8Qck5BHWvXlN7n0UqjTPZvh1ZfZPC1jHIP3jRmVvbc3H6AV3SkMxXuK4Tw/4gtp
IbGK2iKJHAsUqgglMD73uK7e2dZDuXBVhkGuujOLWh8Xi1L2zlLqWFUjrTjGW4AHvilTp7/
SrcKZXNa3MYxvoYF3dy6TqVnfbDJAHMc6f3kYe9cb8WbPQvDVlZ6tp0YMmo5K27AYHGdw9P
pXoGsWqTWMkZGSRxXgnxT1g6p4vt9NyRDpNqluATn95jLfrXNXWjb6o9nK4udTkeyOLnuLq
/fMzbY+0acKKmhgCgALTEGPT8BU7uIYC5OSeAK8xvoj6rpZbAGxM9wx2RQ4+Y9jT/wDhJLf
/AJ7P/wB8VW1dxb2Ntp4bDn99Nz0J6Csf7NN/zw/Wuim+WNjNUlV96RDOrb3JK4Uf0rL55N
dGtsks2HHysMH8qx9QsZLC7MTAlW5RsdRXr1oOykbU5rVMqkccVat4ZJ2WOJHkcj7qjNVuO
N3TPOK9JmFtZ+Fd2iW6REp++Y8vgjrmnhsN7a93sFSo4W03OctdAVFV7tjIx58tH6fU/wBB
WolphQoARB0RRhRT9OhAtY93JArR2ADgA5r2aVGEIrlRySm29yisKqM9KOOgwKnKkHn1qNu
nuffpW9iNyrKqjJYZ9cVVeCBz5oyH9QavPgrjv0qi7KrFQ27Pas5FoFaGNwLiMlenmR8H8R
Ul/YwNZCe3YyIeQwPFdBovgS/1hY7vWZW03T2PygD97MP9lf6mu31nT9N0/wAB6jpen6Wlv
FGFdZWO6R8MOWNTGnKSba0MKleEJJJ6ngSQmSdY92NxxXsXhrwVYStYSPdTbnVGO1q8ug2/
2tGQoHzV9DeGFiMdjhBt2JnilgKUOeV0cubYidOmnB2M+78Eac15J/pNwMMeN1c8vgnT2v5
UFzcD5SPvV6ndrD9pbp989a5oCEanISFzj+texiYxUFZHzeDx1aba5jwvxppH9j65HZ+dJI
BHkFh05rnAny797YJxgDmu6+KKxjxipQMP3Izjp1NcOuN2fn/AV8bi4pVpJH32Gm5UoyY5S
Rj95MPotTAkLn7RdfglMQ4H3px6YFTBzgATXY+i1xNHVctRySBV/wBNvx9Iqn86QLn+0tRG
DzmGokeT/n41HGO0dS+c4x/pepr6gxZrK1ybjTcybf8AkKXx/wC2FMWdzMAdTvPf9xU3njH
N7qJJHeGlWf8AfDGoaiD04hp8t9AuSQXKrOpbWLxfc21as0yMin+2rs8g82lZzyTKQx1O/X
jjdEKH1K6SJlXWrnK8gOiiieHnNqyOebvqmXDOR01m5OP+nWozcA7M6xLknjNrWW+v6iudu
oSt7nHNVl1/UWbL3bNjpzisfqck7NoSUrXN8XGDj+2nH/bpSecpcZ1puP8Ap1rHXW78yqv2
yTaRwcjira6vey23mi+kjdOGGAfx6Vf1Gb+Fr+vkJya3LzXShs/2ypx/etKje5XzI/8Aibx
kEn/l19qz01nUWlVGv8KTgMYwamvbvWLKT/SpS8R+6yqoDZ+lRHBVGw5ug67neXasWpxu2e
otcVQae5glz9qhcp/0yFUpb6aT+MgY7VU+d2O411xpU4Ll3NYuVrNmu2qyjP7yI8/88VFRn
V5g24rCxHA/dDiqEcMUj4kl2e+2ppdNkij84MJIv7y01QTV1ELpaNl6PVpZCATbAHk/uRxV
+KaJpg39o2H3e8H9K5loyBgZGOT/AI1YtpQmPLYIwPUjpWEsMntoVfsdN50Y6ahpp/7YUx5
U89GF5peSuCfJ96qjV7hYw011bJn1gHNRyas7Mrrf2XA/54f/AFq43SlF2Y1FvU37W6QDLX
2lYH/TGtrw7cQf20zm+0kHAAIi5riBrM+zH26xz/1xp1prVzaXPnx39iWyD/qawqUHKLXcw
qYdyi0e6iUYB+2aaR/1ypPNUn/j60z8Y6wdC8VW1/ZIbjVNOSYcEGKtX+2LDcVGr6YWAzjy
6+bnSnFuLR8/KEoycWixvGc/adLI/wCudNLKf+W2lt/wGov7WseT/aumc/8ATOg6pYtkDUt
KP/AalRl2IaZFOVKj95pRHutZWoqoU86cf90VeutRt9mFvtJ/FKyL2+idTtuNMY+iiuyjF3
2NIRd72OY1HHzYFuf92uUueGP3fwrp9QlDBvntfohrlLyUByAEP0r36Fz3aCdjufhT/wAh2
+HH3E/ma99gOXIA75r5w+Gd7dw+J5I4rfzY5lHmEcbAOhr32K+dWb5cZNc1epGlVfMfPZon
9YN255SEt/dzXBfEJydGhAXHztgY9q6m71N9kSmP+H1rz/4k6tNDoMDwQF23kfpXNGvCpXS
i9TDDq9RI8ltMPG5K8ZPGKcSqy2+QSfQiqVjdymNx5O4EnnNSPcTiaE+R90fnXuyjofROD5
nc6u1vZLaeKWB2jkUZBAr1Lwx4qi1DZaOBFdIASvQOPVf8K8YS7lkIxAygDmpbXV7mPV1EU
LErgLippuUZXR5NfCqqrdT6agdXxz1q8pATNef+GfFl1fRRWOq2ZhuVPyT4wJB6N7+9dc9/
HFAzuwULwc9q76dSNTVM8CUXSfLIi1a+jtIJ7mc7YbeJ5nPsoz/9avlSW7k1C/udSm+aW5l
aQ/ic17b8U9aW28FvbRSfvtRlEAweQi8t/QV4bDHLPMsVtE0r+ijp9awxMtUj6XKKXJSlVl
1ZZDiMZOOlXLW2BYXl3gRRAuqHvjvWhZaQ8UQmls2ll64Pb6Vj61eSxwLAYzE8nJDdx3rhj
FSZ3ur7SXJAybmc3d7NfSMfmO7PpzwKi33v/PT9acGXITbyPnI7+34Uzaf7qf8AfdbnoKyV
rBPqbQnZbjDqAC557U1NQF5bfY9RckdUnPJQ+/tVK55uZD6niouMDPA7V6Lqye4vZxsJNC8
MrRSDBHGQeD7itmyvroeVJFKQETBB5H5VkOzPEEJzt6EnoK1LGGZIFleNvKPRyOPpmtcO2q
llsxTty6m7BdxTjYh8m56+Ufuv9PQ1bjuyFKyAqRwQRjFYUsAPPfqKkS9LAQ3pI7LOOSPr6
17fO18RyuCZumVSOCD/AEqGSVBkcZotNDvrl0lt7pJg/ChMnd+Ar0jRvhaI0tLzxVNJaxzH
5LRT+8mPU/7orVc7WxhKUIbs4XRdC1HxDO0VhESFPzyEYVR3JPQV6HoXgvStIH2iIJqeor/
y8SjMUZ/2V/i+td0mmQQ2q2dlAtrZJ9yCMYBH+1/eP1qwlmkShVUDHQVooxWr3PMqYmUtI7
GdDp5ZxcXB82424Z2/zwKwPFKk6VqEGODbOeO+CK7UqAoxz2rkPFAKW1wB1a1lGMeik/0ra
90zlh8aPnuFANYQYOQ3TFfRHhiURpY5jcgonavmtppmvBIhIbPGK9x8M3XiDyNNRZYOinBz
0rlwErzlZHXm9JzpR1O/vJF+0SAI3LGuaU41KUbSePT3qS9udeWZypgI3nj2rlP7T1yK7uS
YY3+Tja3Oc16OKvyJJHz+X4WSb1RxfxUB/wCEwQFJB+4HUcHk9K4dBndyw2jOPWt3xjfXl/
r3nXyus2wDB9MmueGc/wAX4V8binetJn6Bh4OFKMWW4wuOtyOP4RVtYzkHdf8AXstUxgMRE
bkp0B6GrIeTCkm+Az2rgm2banQRLxjztX6dkp1zj7M3+k6wMEYzFmoYJXxnzNV6dqkuLhlt
TmbVxlh1HWuC75jk15iOGFZInP8AaGoxKgyxkULj8+tUb/VkiHkW8skgAwWY8sfr2pNWvZo
bZLUSvIcZZnOSc+tc0zOXIr3klh4pLWTHGLqvmk9C897PKTuc49KrPKxbnJNMVsMcg49hTW
68LWUpt7s6FFIRjzTQQMZ5pSGxyKQjjI6ViWTrkjGBxz15qaGXbk44PHJqvGSMA1MvCuGGM
jrmtItmbSHP/qsZww4/+vV9tWhuNHS3ugXkj4jwP51jvMWGFwOOfeojgfj+tNVXF6A6aluS
/LzheO2KmRx8pZN49uoqqrYPsParMYLDjAP6Gog7McokojUn/ZPf0p8NxPZSEAlozwUPQ1G
qnd8q8jll9aux2yzwowPytxyOR7Gt4pv4dzNtddifyI7i2WVcALlGx2z0/CqkenyPKq7Thu
Poe1aOmWbwap9inwI5ehboa6CXTlhtpJ1QZiVTz3wev14rpVLnV5bnM6vs3ZHFLJLA/lSAD
BGQwzg1ZkmKPhr+2BIzgwVe8VWaQauZIMbZEEmBWTbvPEQyOsQc4JKbh+VedXptOx2Ual1f
uTfaDjJ1C09v3H/1qt2X+kygDUrIYIzmD/61Qi8O4j+1IB9bf/61bOgX0azSbtXtU5B5tut
efUk1F2Na0nGDaO30W2torZd19pTPjr9l/wDrVckgtVu5JFvdLUsoz/o9SWV8pjAGt2ROP+
ferEl+hmZRrVjnA4+z185Nyc2/6/I+XlUlKTZTCW+f+P7ST9beqzW1utxKwvNJ5A/5Y1qrd
qef7YsD/wBu9QNdIZ5f+Jrpp6Z/cdKIuS/4b/gApyRlXVvB5f8Ax9aSeR0ixWXcQRKz4m04
89kxW9dzoYx/xMtNPP8AzxrLu5E3Sf6bYNg9o666TbOinKTOWvVXn57Q/wC6K5u5XDHHl/g
K6i/cHJ821PPZa524IJPMf0Ar1aNz16J2vwqH/E2vwQOkY4+pr2pBl2475rxf4VA/2tf5xj
Efb3Nez7grcHvXj49/v5fI+bzD/eGTXYGyLIH3K4fxztXR4QACct1+ldnesAsX+561wvjgg
6VFzg5bv7VxYb+NEww/8ZHmGmorRvlRwD2pzR8xbehFGmj/AEMgZGQeakijLypgnA6V9VNa
HvSdpM0IxiMA56VsaDbo/iKI8fdz+NVYYAsak5JxWjoIP/CSJwOFPf2rmlszza0/dlY7lI9
o6muk0i/splTTtaG+3JGJl6r7N6iubBOzt15qTcTx7+tePSqSoz54Hz0ZW1Ob+I2hy+IPGZ
tdMkEGiaXFsWU872PLbfXsM+1YGj2ltZ2rLboqnccsRy31Nd5eBhazfNgbD/KvPdNlZrR2Y
87jxXpwryrtyke1Qryq0+XZLodHDcvHbqPlyQcZFctrOiR6xtnVttzHwPRh6VtxZ8hSrnJH
cdKgtUfpuOc81pBOLbRrTbpvmjueYT2s9veNFcoYrhW5Ug0m1/7/AOgr0nxPZ2UmmC5vEw0
Y+WQcHPYV559qb/n0P/fddSnzK9j3cPiPbQ5rGVcjbPJgZGf6VEwzj3p8+TdSY7nipIostj
PI79hXpRjc672IVQng8L61vaQzSw3GnPnDR70BOfmHpWUQqqedzY4Iq1Z3DW+o29yPu8MRn
qDwfrXRT9xpmU/eRoI2+FT07ZqJkUjHBqe5i+zXkiqT5Ep3IfT2qNhx147V7Cs1qZJ31R6H
8DdQjsfibFZXSh4rqGRYw3O1wMgj3r1yG4vPEXiWbVLp829vuit0Awq88n69K+bvDWotpPj
PSNRR9hhuUywPYnB/nX1PpFulvD5O7OGPPrzToO10zzMcrSTLPk7UzmonTnnmtCdRjg9O1U
m5AJroTPNKsjBMfkawPEcSSafLlcuYpVBHujVuXJAOWA2jkk9q4/W/Eml27ztfSmK0t42Jk
xncxUgKo/iPNa6KLbFBNzVj5xtD/pseM9a978MyMZrAEYJVefTivBbRl/tCNj0LdK958PFG
uLD0VV/PFRlujkzuzbWmkzb1B33SZJB3GuSQu19L8/Hv9a6jUmDTSEnjJxXLwLG2pTFwOgx
z716eIdoni4RWjfyPMfHwI8UOCGP7sHJ6dT0rllB9Gx7V1XxCC/8ACWuFQj90O/uelcoo9m
r4fF/x5+p9vh/4US7CrHGEuOf7pq4iOQv7u+Iz2aqUYGP9XPj/AGWq4DtCkw3o57PXnzNDe
hRwQRHqv4GppI9yLkaooLjmQ/J+NVYmTPzRameOz1JPKiQHauoAk4HmvlK5qMb1o37nHLyO
a1Jy93IxJb5iBms5gdxxird0T5rc87jVUn5uTmvTqu82dNJWikNxx/8AWp5VcD1NNHPr+VS
HrwOtQWxhTimdGAqTnJ/OmMeeKTGheqnOM5ps0xc7U4XHr1qMse386Tng5/Wjm0sOwAYPJp
Tz3py5Oe4pQuQMVINjMN+dWIehyOR7daPLOeAc96mjUKpfgjIyKuK1Jk9C9bQpKm8HBXBzj
p9a3DYKqRyxuI2JD/X/AOtWJHObR2kiIYMMMvqKuNqge1WEnt+7Pp7V6NOcIrU5JKTNa5aC
axNwqhJ4nDbf7rDqPpSx67FcWF8G+9txj6jmuZuNRklYyHG5gFkGepHeqInIZ8nhxgjNRLF
q/uiVC61Oh11lub61Kt8vkrk+hqWPSpP7MmYgRGEiQnGeMZz+NZNtdZuIPMwVCbSD3rtrCd
JLJ1Y/vBEQP9oKM7fypwUajcmRO9NJI5a9c20q5vkRXQMq+Ru7etTaRdJ9qLSapEuDjm27f
lT9SusrGEvmjEeVz5Ocg8r+hx+FRaVfeXcEtq+w5HW2zXh4mDV0juvzU7nothfp5aj+2bbH
/Xr/APWq8LiMTu66vahmAyfsvX9KzbLUovKi2a1hgvzZt+p7dvStJNSQzMo1+PIAyPs3Svm
6kbPb8P8AgHzc01Jkgul5zrFp/wCAv/1qhM8QnlK6rY8kZzbdasrfKDzrkfPra0w3qtK+Nb
tjgjINtWUd9v6+4laGZeXaBQDqVi2Dn/j3xWTc3ELb2+2WnzHPEPWt+6uQyrnVrVuen2as+
6mjIcLqFqRk9IK66bsb05JJI4+9nQ5xPbsPaPFc9M6kkgocnoFrqtQdSG2zwP8ASPFcxc4J
PzIfoK9aiz2KL0Oo+Gmp21lr81tNkG527GA6EV7X9rti/wDrMevBrx/4VW0L65eSvGrSRhN
rY+7nOcV7VtU7+B1rzMdye1eh87mNvrDsUNTv7RDAHm2ZQHpXB+PdVs4tGt2D7wzMBjPPFe
jX8Ss0JYDAQVxPj2ygm0S3V4w3LEflXHheX20dDDDWVdNnlthNFLaKrK3cEAV0GjWDahfW1
nAjGSQgfd4A9fwrV0Oyt47S3iWIABc8jNemeF9FjgjFw0SiRh1A6D0/xr6KE/bVORI7cVio
wTsedeOrVvDV/YNYQB7K5j2lpDyJB94fj1rL0rXobW9F1PYueMHy2DGvWvGugf234cu7SNA
06Dz4PXzF7fiM14NbFkO2QMrDgjpg1piqai9OpWDcMTQtNarc9Qt/FWhzRgecYmPaRSKv/w
Bq2G0P5w2t0YDg15pDIh4bBJrY0i8trPU44bhVNrOdpzyEbsRXkuhC+py1cvgk3G+h0OseI
tMt9OmZp9x2EBQDXnej6vZvCyvJ5bBycEV6Lq+lWNxp1yr26/dJyBXldjawxKzIgOGI+YV2
YaEFFpG2AjSdOS1udXHq+n+X/wAfC4we1SW2p2DY2XA6/nWBBEgj/wBQOc9ql2wWWnyXLIu
VGQCOp7Ct1GOp0ulF6IXxdq0V1JFYRHdGnzFgeGb0P0rkPsh/uj8zViOR5pSbjqTudwP4e4
NXPtOn/wDQOi/7/VS93RHr0YexgoRRzVzj7TJjpmpY7g+WqcFh0JH9Khuci8l7jd0x1pmCC
oHIPTHevRUmnobtFxwVTf1Dc7vU09iDbqpP3O+ex96YHcwsWXLgYJ9qaMmRQx+8MY9K6G+x
CNyK6F3p8aMN2Bg8c8UxkkiAdjlSeCO31rNtZGhJRzjPOK1ILhJImjcEqRyK76c9NTB6PQp
ysSrFeq8j619WeGNQOpaRYagWwLi2jk49doB/UGvla4gaBQ6ktEf4u4+te3fDTWyvw7hJR5
jZTSQkoMkAnco/U1vRd6nL1Zx41c1JSXQ9iZ8qKzridVJJ/CqUuqrDpy3V03kQlNxeTgD/A
D6V5t4l+IlxNZS2GiZhgbO64IxI/wBPQfrXW/d1PJhCU3ZG94g8UW9q72mDcXDf8s1PCj/a
P9K8f8W311esrXBJx91R0UegFXrKVjKsjHJPrnNZ2u4lVQFxxms5zckehQpqEjkImkjnR1T
cc8Cvc/DEuqBrOQ6NLyF9u1eV6LaK2sQ5XOGr6Y0U/JbgAfKF6fSqwKlFydzz86xapxiuW9
zkL+fVGLk6RNgsa5dJ9QjuLmQ6VNlVyOPevX5Wzu+XvXPMALl8qCCRwK9HEOTgmeFgsem3H
kR85eL7qS819p5bdonKAFT+NYS+mxjXX/ErafGs+yLZ8g6Hg+9ceoBGdhz9a+MxX8aR+i0G
nTi0i/HllBa3mPphqtAALzZ3eSQMh6pRgHA8mU/RsVbXZtUfZLlueglrgmXqbEMecH7BqP4
S0t2pW0Yix1Bcc5kfco/CmxIhP/IOvz9JTUkqx7FD6dqe0tj/AFtccJck1I52mc7cgNKDiq
D4yOMfhWrdQSwuI2glRjkLvHOO1ZrbgSGGGFepKSl7yNYPoQ8Z6H8qfuBIAH6UwMMngDNBI
DcdfbtU3ZoP5KkgdPao2IzgYBqVDiJsHkHpUbABsg/WhgiP+f1pwB9f1pMkk8e5pyt74pFC
r6YqxGBkFhxUJK7sZqY7UUHqKa7kSLsaxtyGyfQ9qhljaIlh90+gqKJhvOc88VdYmUCNQCj
EKPat1JSVjF3iUC5CgYO30o2uR3weQT2qzPb/AGdwGXkg5q1BAsaJMuHHUoT1HrUKm27Mpy
SVzJJJ4PBFRlWV8McH1rprnTobq3823Xa+M46Y/wAPr0rJe1lg2m4VjCx2k45U+h96JUZQC
NRMzw7K27NbWma3NYgqf3ilg3X5lx6fUcVTnsHt41kDia3foynJH+fSqbQlcMuTkcH1qPej
qimozVmdZe3sE9xFLFqDqjKeREDt/D9KrwXUYuiTqsvUf8u2ax7C7kjnzFKYpCNuQM5+tbE
N9su8NqtwpyM/uAcVyV4t3l/X5AlaPKdlYXsYjUDWX+n2Wtu3uYhM7Lq5BbGT9j6/pXPWOq
JtB/t2f/wGrctdWjaZlXX5iRjI+y14NWL/AK/4Y8StFps1ku1wMawf/ASozPGJ5WGsICcZ/
wBE61Kmortz/bkv/gNUR1OMyy418nB/59ulcavf+v8AI5NStc3CHZ/xN4id3e1qhcyxgyH+
0Ym5Of8AR8Zq9d6nGBH/AMTzPPe2rPuNRhkRiurowJ/544rpp33/AK/I0gpbnM6jIPmxdRt
n0TFcxckZPzKec8Culv7hDu/0xHPsmK5i5kBYnzFPPYV7FE9nD3sd38JxnUdQbjP7v+tezL
ja+OTXiPwqvreLXLu2llCyTBSmeAcZzXtDSJuYLIv515eNi/bN2Pn8wTWIbY+8XPl7sH5BX
E+OiBpVtgdN38q7W7eNVTLqMIOprgPiHdwQ6PbM0gOSwBB71y4WMvbRsjCgr1kkS+C9LN5J
BK8Z8qNRn3PpXrdrEkUQWNQAOK82+G2oC70uKOOUMkQI2+57n8v1r02MBUAX6V9dhKajFvq
ceMcvbOLI5oixDjAIORXgPj7R20HxjPKvNje/v4W7DPVfwOa+hJyI4Gc9QCa8j+K2u6KNA0
XRbiBbjU4VaWZgcGNGOQp/2u9a4hKUdTrypyjWcV13POoZFbBVv1q0zboSN3GOxrlY7lUbE
RmVewYA4q1HqARTumOfQpXkypPdH1EqOp6fp2pm+8MTrK4M8EZRz68cGvOrJi0b9Mbif1q1
oWqW0FxeST3oAmiMe3B496zrKaNoW2PuwxrSlTcbs4oYdUZTSWjZu2MRlzntmsPXb8yXP2O
LDQwnJ7En61rC+Sw0iW4HzSspVPqa5aBvmaWbDbfm92bsKuC1bOjD025Ob6CkoLZYVb5peZ
D6Dsv171X+xe3604o/mliRuYknPRvem5j/ANv/AL6rW3Y9GxVnjZruUAcbsE1asoEMjwgAs
4IVs9HHI/OrV3bqLlizY3knYv3j/hUU3yHbEgzGV2kdiPT1PvXqxpqLM3K6GwRLKyxeYqtK
wVWc+voP6mt3UdHt9MtMKTLKRzIw/lXPTqRIso6SYkG33P8AQ11GpXcd7pUVwDktGM/Xoa3
p2d9DnqXumtjjWdg/41btZjnGTVCQbXOOPxp8bkdx+dYRqNS1OpxujoorhTH5fUHgg969G+
GXi/T/AATBrQuLQ3kd4itDCeglHHJ7DFeQRT7W4P61pxXoVOWPSu+NRSZyVKd1ynb+IfGGp
+ILkyXkiiFCfKt04jiHsP61hxzOyc/dPQ4rFjuDISQTzWzZ7pkWBFyxIwM10qVzHkUFoalq
uGUAdahvLaSSXkbuOgFEt5M3+j2EipDHw0oHzSHvz6VRnW4fl7yVj/vmtuS6JUG3c1NItBH
qkTuuwDkk8CvaLLxDoNhsNzrFnFgDOZRxxXzrJFEDl3kc+7Gq7iD+FFopt0726nHi8tji7c
0mrH0LcePPCSOVGtQOxPRAWqZgzpFcmN40nVZI964LL2OK8W8AeGE1/wAS/bbyI/2Zp2JZh
08w5+VB9TXu95PLLbu9yxbYN8Y6bQP4R7YreNadVe8tDx6+V0cLpSbcj53+JEZHjK4bZ1VT
nNcYqkn7uR9a7fx4EuvEM1yi8OoOS3WuKKAN939a+Yxi/fSZ9lhH+6in2LKR5UEwkg+j8ir
SQ5dR9ikJyP8AltVFVJ5EBIHcNUqr8wItC2P+mlcEo3Om1zoordjz/Zlz+FxUz2xwn/Eru/
vdrjNYyOn/AEDmJP8A03xViGN7q5ihg0uVpHcAAXFcnspt6GDha7ZpSaf5lvLJLp9zGkSk+
bJPkKe341xk7ZkPQn1rsPEuoQWNlHoGnMTHHlpmzne/fmuKLZb2r0nSVGKg9ZdTPDuU7zlo
unoHuevag5z0FJkCkHWszrHZ9v0pCSfpTgRjPfPpTADux/SgAGRx68U9ByPzpNoxk+lSoMb
iR0BoAagHmBjzxnip5sBtgGAoBP1pIgC6F+gHr0pJ2JL8dWxwaq1kZ9bF23jU+RG6HBjaRs
fp/KrcUUAlTII2IGPNV4D+8ds/ciCfmKfk/aN4xtYqn4V1RajZs55aslvQGKqTnaoDe4POa
dGyrCoIBZCVKnjg0TRLPFJIhPGQR7VXRg8YmyWOMNx0YdPzFKTs7iS0NnSJwsj22QWGWRiM
4/xFX7qyF4pkK+W4XaVPRh2B9R6HtXPLKttc215E3AbDe6n/AD+ldXYyi7heDeBLEd8bZzu
U10UmpLkkc1ROL5kc1htMuNjrvtZW2lH65/un0I7HvSS2SxRebGfMtZG4I4ZCOx9CP1roLy
1W6Ro5I/nXIZe7r3A9x1BrFt1NncmynYyROcgn+Mep9xWUocr12NYz5ldbmRPYeW+6NgwPK
sO/vWzpAl1HNss/k36Y2MABvX8asSWJgcxsP9HmyY2IwUbuPaon0+dCs1uxS6h+ZCOA2O1Z
+zXa6KdTmRuWt00TGNtRvUZeCPswOK1re8AmYjVL1SwGT9l61BJLLqHhyHxBb3NzAICIrqO
FQSreuKy49fxcsF1TUuAM/ua+fxeFdOdls9jn5HVTtutztIr4Y51a+5/6darSXe2ZyurXWC
ef9ErJg8RN1/tXUz/2wqOTxDIZXxq9/wDT7P8A/WrzVRlfY5o4eZburoNjOqznP/TrWXPLH
tcLqMhOe9vikm1uZv8AmKXhGe8FZ9xq7PuH9oXB5PJhrphTaOqnTktyhdOrbv8ASmbnnMWK
wJ2AJ+fIz/drXuL8uGxdSNz3TGawp5S7EeYT+FelRiz0KafU7P4a6VbX+tTXM+WNvt24461
7J/ZNhhyIzknJO415b8Jsm8v+/Kdfxr13JORjIryMdVmqzSfY+WzKbeJdypqekWNxsDRsDs
A4Y9K8/wDHujWcek2qwKyeWWbqTXpeoS7dp6fKBXB+O5T/AGXBxnG7nNc+FrT9tHUwws2q6
sQfDONLLUbYByPtQ8s56c9P1r3KNlUZJr5/8PXJit4CvBQBgfxr1y+1xdO0iPU7kFbIxec8
w6KPT619VQqXcoszx0JSq3S1ZW8ceMLbw3okszkNcP8AJDFn77ev0FfNN5eT6jfzX17IZbi
Vi7uecmr3ifxHdeJtdl1CclYQdsEWeETt+JrGyPpTqS5mfTZfglhqevxMn3qD0/SmlhjAHP
0qHfnqeK3/AA/pfnSpf3SfuVOY1PG8+p9qxatqd9SoqcXKRCNKaLS3nuMxySLlVxjA9/rWV
BEQpIYjmuz16TfbnGTkdq5KLPlABSOTVxehyU6jnFuQks3ypApJCds/eNI4X/V4+WPljnq3
f8qdLZzWka3Lqdj8IT0z71BESSVdyecnnr/9ep3OyNraE6kM6oeQ3IG7+tSeW/8Aeb/vmmE
IASvLEcH+o96r/wDAj/301SPctXbma5uFiChUJfG7l/qf6VXyWZMkqj8Fu5+lTsgS7cqAzg
k8nCr7k9/pUcjooOTuLHlj94/T+6PevaS0MkLz9lkjZgGhbevPAB6jPrnmrNtcCe1ltzuZg
N6sx6+vFZm9vMDFgI/7vYA8GpoZTZ3YLP8AcONuOo6flUxlZpjcboq3CbZMdKhU8ZzW1qCb
vmCDBGQQO1Y+SpxjFFWKUrlQd0KrANzU/mgLt5quepyeQaVdxYADNFOdnYbVzodLjEoBZfl
+lbk7CzthaQYFxKvzt3RT/U1BpUi2elm6kjDEfLGvq1QoWaR5pG3yOdzMa9qENE2cLu5FqM
iOFV6cdqhklz+NMkLe2KhbcCAWzit27FWEdlJIPaqwtpryeO1s4mkmkYKqqOTk0ssgXPrmv
UfhNoDtHP4nvIgYonMdmCv35P730XrWErSfKFSSpw52dt4d8Or4d0a10SPYxT97duBy8x/o
BxW5e24a3/dj5lwR9asWlvsiGTuJ5YnqTVmVAyY6VurRskfPTbm3Jnz54+0wJrJmitwsUyB
lzxyOCPzrzS6g2Mf3a9fWvo/xloDXtnMEiDMo8yL13Acj8R/Kvn/WIVjcgRrnr1rx8fSs+Y
9zA1eaKXYzEBK48pSp5xu61MsQLAfZFbP/AE0xmoBGcj90h/4FUyINy7rWNhn+/XiM9c0o7
SMj/kFKf+29dDpkVvpWj3estZrbzkGGD95u/wB4iudSKNmCrp0RY4A/e9a3PFZjsLGz0iBA
iwoC4HI3Hk1phY++6j6Hn4htuNPu/wADi7mVpp2kZssxyearY5/+vUpHJ5pvf6e9Dbbuzti
klZCevFN7nrTuhyaQ+9SMTn8KVQDnHX6Udu4pR1oAcQMAU/qDjjINM5P1p+floJJo1AQscY
BC9fcU2UHf1wNx71KuDaSEHnep/Cmy/e3HP3/Wrexmty2HG2RsD5iP5CmxfeKAcE80pHy8c
gdjTYAxuivQHJFaSexBbtZyjDB68EY70yRWjvdvSOTkHt7Go4k3tsUckYzirkmJoldyMK2M
9sGmndE7CrAtxZXEXSSPovr3qfQr4xXsZcgBTgj2PB/KmRpKkwnEZcMMSgduxP0qgoNvqRD
kg5OQTRzcrUkTy8ycWdzqxKeXKicc5IP+e3NULqyOowK8bATx5ZcDg/8A661oQNQ0lFk5wD
jHcqM/qtVrAbXeID5QflPfHpXpSak9dmcUW0vQh0xUubZIJcBLj5Mn/llIOAfz+U+xFS26i
G4eOZSZbf5XGOx6GpjbR2uoKGBFteHbtA4D47HtkYP1FW9WR4Ps+qMvIP2W74xnI4b8eD+J
rOPusltX9RujSjQvEW2Qg6ZqS+XKp6BjwDVTVNCGja7cWcl3qWAQyPHGGBU9MGrcka3mkSQ
SYLR8qc4x/k1s3cx1rwTZ6m090l3prC2nFucsyn7pP0rix1HmpNr1RKlKE+ZddGYkEEIUKb
vV+P8ApiKVoIizYvdT+hgqaCbI5udaz9KebgF2K3usAjg5SvkW3cpzncy54Y+MX2oD6wVnX
EEfzH7Zd9/vQ1r3Up5P27VD9UrHuZuDi91A/wC8ldEGzog292Y1yiAMTPMee8eKyJIickMx
/CteZ2Y8XFw3P8S4phgO0HzHIPtXfTlY6uflOw+FS7bm/wCecpx+derrgbue5rxzwXazR6i
0sU7R4IzjvXokaXUs+xbmZix4AOa4MThvaTc7ny+YL9+5XNq/y20deBXBeORnS4cHBw39K3
dWW6Em0XkiMq7WG7oR1H1ri/FMFzcWMCteSPtzncayw+F5aidzPCU/30ZtkOiMRbID/dHNb
mvG+1/Q7TQpNRe3sbZmk8uNc72Pr7CuCs/tkIVRcMo9jWys90hXNww45r15Qad4nrTg1Pni
x6eALUj5tTn/AAQVTvPB9lZ3Sxfbp3BAPQA1fGoXQOBcN04qjdfapNQ3tOxz6npRGM76sIV
a/N70yNPDFhgO88r4PQkAH2rUlcQiJIwoRSAAOwrNMjrGV+0HOOCKp3MkxYD7UwAbHWtFFv
cu06j99lvWJC8R+YbSDgmuftgTgDB5q7fwytbkG7LEDkGsq2R1bJn2AHgYra2h3UopQ3O4s
oVn0s288SOhHINcvf6Y+nyl25tz0b09jWpZ3kkUGz7Tu49KlSc3CGOYh0bgjHWudJpmEJSp
SbWxzIfn5sbSfX8hUvz+sv5rVi9017WUur7oG6N6e1ZvlJ/k0NHpRkpK6LF0w8+RI8cMfoP
8TUXDRkEl5OucckH+eKdeJtaaQNxvPHTBqqHaQ4xgdPdq9nm1sSldDZG3KwGD9OgP9alKKb
dXJO4fKxPX2pskaxgAnPPHp/8AXpxIZ1DPgOuOP0NRbUfoaEUgm0/GA3l8fh2rIkyGJxU0M
hi3DAAYYYZqszZb0/Gic7xSe4RjYcOfpVrT7WW7v4reEZZ+p9B61THfPr1zViyd1u18tipI
wTnGRV0mlJNjlsdFrIltbyKCJZfs8SBSSPlJ9aijvVUZwxGOlZM9zerMU8+QAfw7s0gubvG
TcOPqa7XibTdkZKGiuaL3+eOfyqB705wqkmqonuT1nY04XNzGSRNn2IoeJb7j5UdL4a8N6n
4j1yz06O2ObmQKAf1P0FfTUVnb6NOPDFpGFttMiRVGPvErkt9Sa+cvh743n8K+MrLV5jviR
vLnjbndE3DY9x1r6JUpN4v1G8hcyw3apNFLnIkRhlSPbFddCUZ/CeVjuZcqexpqgCgenrSO
MgnFSspCAjt3qNjxkYx3FbI8tGXdL5tu6cbx0NfNnxG0ptO8Rl1hVbe5BkjPpz8y/ga+l7t
hGXkPQDP0r5++KGrvcvZaPJ5bNFI9zuPVQ3Cr+Qz+Nc2OS9g2zuy9yVayPN1Xgfu4z9TUix
cj/R4iD6tiolXGMLGexyaeI+RiOHHua+ZZ9KbekQLJrFojWluAZVJIkzjBzS+Jp2n1e4ctk
BiBTdERU1aGUwwpsDNuVskcVn6g7SXErFurGuqlpQl5s4ZK9dPsjN/H9aT1Oc/jUgAC4zSB
cEjNc3U6rjMcZFMIJqYjBIzn8abTGMGfSlGS2cdfajoaCDkfLj8KQx+3jpRyFPFJ17dPalH
IzxSZJYjP+juMZBAP5GllAxnH8XTNNiBCFWyAR+QqVxutwxB475q1sQ9GWgu1SxPQj+VNjU
CdGGTzirCIPsbSD+8pqS2jLMSvQPke9dFr2MbkIQpOZEwAF3AjvV63gFxGyKPlc4x068/zq
RYN8duACTuKFema0NMtyl4o6Akj/CrjTtKxlKWhRaPNmoJ2grvJzz6H9QDT9Q08kxXqruLL
vJHTPcfoa6EafwAy/N5pAX1DD/EVeg04TaVNA42mPcCPTK5FbOjdNGPtbO4zwrCtxYSxsfu
449SDn+RIpY7F01+4tV5GCy5Xrj/Iq74SgaItlckxjI9Cv/1q6fVtOWHVrHVI+mNrgccFeK
6IwvTXkcs52m13OZk01r/SZ7aIEywDfH6jnI/I5H41Z8ltX0GQBcfa7cAk9pV6Z966CK2Wy
15ZGxslwGA/uuB/XFVba2Fre6lpwUIGc3MXGMMDhxSa94y5ro4mwl8zTYZ3wHUmCQdOe39a
v+H50j1y40mSR0h1OAxZU4w45Uj3yKoXEbW2oalaxKClwv2mM54DDqMVjzXrwGDUoifMt5U
mBz2PWuOpK0eV9Ds5eeLt1OjjRkZkP9sgrwfqKHYBmG/WPxWrN6Fkv3uIU1SSO4AlBhf5Pm
54+lU2Lb2xFrQwe7V8hWg4VJRIjqVp2Jz++1UfVKx7o9f32oY90rWuNxB41YD3NY86uWIB1
HHTkVdM6oFKCAyzf6y5IzgZWuns/CWqXm3920CnvN8vHqB1q54M0xpdQN0wmYWw8wCYcM54
QH8efwr0qISR3So4aWNVJllwN0rfXsP5VrOq47HPUqNy0OQ0LQE0su21p5CckyfIo/Dqf0r
bn1ZNH0651gShBZIZNqDaHfoo468mtmdfMtbiGWGOAbQ+UOQyntmvLPiJfqllY+HrVWiaTF
zOpHKjkRr/ADP4is4c1SauyKNONSpscbp/ifUba9kuZi08czs8qMepJySPQ11l1fWOr2Mc1
m+cA7kPVfrXnivJbz7lJV1yOnWrUM0kUhubOTyZwcmIDAYe3+Fd0oq90ejWwkJvmjo0bhtg
pDAdPapZQCucdBwaTTtRg1ACI4huRxsY9fpVi4tmSGQ4HC561onrZnntSi7SMmO5SNyWj3f
h0qGXUM3R/uiqzeZt4HX3qnIsgnXJxx611RSOmNNNl6a6jMShRyRycdKhOMqXJxuzVfeQyk
jPTFOMxMg44z0q1E1jCy0LkrI7SNgH5cYzWWSAThepq5JKxL4GQRVBWGCSMHtQ1ZmkEW4Zm
VPukDHXFWLe4Tr2qss58kgZHBHSqyXJRs7s1Fn1E4XudVDJFJtjkGVIwR60/wDsjTP+eX6V
hW10xkT5s81o/aH9D+RrNwZyuMou0TnZg0ly+7P3jwOi+9OIWNCF5brz/nin3QHnyIhABY8
9vrUW4bgACW5yegr1FpoehuMwXiLtwwOB6Y9BRJ8oIyAOCPUUr4CnB3fh0pxgkln8qNS7nH
AHb+lS/INtyCRy4D/3ufxqIjnrz9a0bqzNnFtZw7nk4HANZuTuwP51MouL1HFp7C8ZwDVqw
5u0HWqozjnjParVm3l3IJ9OK1pfEKexv6pp3nWKXkC/vIxiQeq+tc+rA9a63TbwGMB1BXGC
PUVga1p7afebo1zby/Mh9PUfhXViIW9+Jz0pu/LIpBj2p2Tjmoc8daVX56VyqZ02JhjOeeK
9u+E3io3VuNGvJybizQ+Rk53RZyQP90nP0rw0NVzStUudH1a11OzcrNbuGHPB9QfatadX2c
lLoYV6SqwcT7NjnDxgDHFRyAjPXmuZ8M69baxpUWoWzHyp13AHnYe6/ga6B5spkHmvbWtmj
5mV4uzMvVrqO3tpJZjiKNGdyewAr5R1/UJdS167vZQuZpC2P7o7D8BXvXxR1qGx8Ow2MEmb
m8BaXnogPA/E185zvunY5Aya8nMat0oI9nLadk5vqCt/spUkZZHV0SDcpB5qAH/rn+NPHJH
EPNeKe0bNnO7XstzIkHmMpLNHgHJ69KzZzl3JJzk1NASCSFhB2nlOtQEfM/Oea1jL92l5nO
177ZCoGME8fWlGCxHX8aVcDvmnHhxkj86kq5GfvnFIeSQBTm5PpTWByeeallIYQD19Kb1//
VSke1A47dKRQBfTripBzTMcg4/ShPSkImjYjIY981aADWzjGcHPWqa8N71atiCGQkEMMVUX
0Il3NK2y9vLEepiz+VTwLtdDjIYZqnZN86Dvyp960LUAxx4JyMr+ldUJJ2OaXUvWwdkdMjc
rgg+lbFvCFZnUjKvnism3dTOxZRhk59q2bQhiGTIBTn3xXTCSepzzOjlti1s00TdQD75HzC
rmmIs15NC3zieLcOOSfWqkLloODhSuCfpyKsaU6wX1tIxXerbfqM4P9K7G1dHI1dMXw8kaa
7NZOpBibAOP4T/+s1101ulzprod37o4UnqcZ/oa5S4YWHjZmI+VyvK9813aMommxtdHCyA9
OehFRBq7iYVU3aSM1YTeaXas4G7ygm7H4fzqlOoF/ZXzjLbwrkn+8NrZ/GrdtM0NoYJFOIp
3jGfQnI/XFQaqVezmYIqsrecFHQE4J/UUhLRnnurxG219dxwEuDGwPZXH8q4pyQ09q4O0F4
sn6nFei+NYkfX7hkC4lhWVQD3Qg/yNefaunl6xqCj5R5qygE56ivJrvdnqUdkb+iytf6JbF
4r6aWEGJvs8m0AA8Zq00TBmH2XWM5/56Vz3heVXkurUxXE3IkVYJNpHrW6YSXb/AEDVR/22
r57Fq9W4pRtJorXKSbSFg1YZ9XqnHA7ycpfjn+I1ZmjYdLTU157yVe8Nad/aWt21tJBepGX
3SF36KOtRDQqUrRuej+ENLNloygxOZZgJWLnBBPCj8ua17hZSyHYohKkA9hg45/njvV17W6
lvIY41VLcNuctjCj+7+VJcWWn28M8sMqRSNnYxJYJnuB2pNX1PMcle5jStAiDzC5RB5kpbg
LGoz/jXg+t3s+o6xfa3KwWWV96A/wAIPCgD2Fen+N7lNI8Ix2FtPvuNXkILcgiFTljjrgni
vJr/ACbBC5O+SUkkjrgcV0UVypPuevhIWXMZW0sc8k04IwHce+KFGOducVIgkkdY40yzdBX
YegCpNPcbizFs/eA5rY/tm4NlJZzfvH2nZL6gdj/jVWKEW8bSSHLjoo7en41V3AhwGDDB3D
HKt6596UWnIxqxU46ogN5NtCqq/j1qpLLM0gLUKT3O0570yVjvH8813pWEopdB7yNgZxwOm
aFlk4O1TTPlaT53KjGR3puRnr3qkNbEzu4Jwv5VAjknp+lSMxIbtUSgjkUmtSkWA52kcc1X
Y9+n5U8Hg4HSmHnIHNJopKxNFKVIq19r9j+dZ6Hkc1Lk/wB79apGcopsuTQstzLFKApVz25
H0qu52qQgwO/+e9buu2rTQ/bIuCvyyDHb1rPtdPkvCJpm2wrxnGN30rtlBr3TKNRNXK1vZz
XL+XGu1MjcxHArfkFtYwJHbgZHBbqTVee4it4vKiAVR2H86zbu68xBhu/rVq0NepOtRjNQm
80HkZrNHTIP6055CSQTUeSR14rlqTcpXOmMeVWF9Mk/nUgIV8ljTMYAHOaXljjOacW7jZrW
VztG3ec+tdGYYdT0hrWVsMeUY/wtXGQ/KxJP5npXSadIRCMt29a9Kn7ys0cdZW1RzEkTwzN
FIpV0OGU0g+77/Su6k0zTNRlElzEfMIwWViKrT+E9PB/c3UsZI74auV4SafulrEx2luceWH
Slzkda6I+EpWk2wXyH/fXFSnwJr5lxB5E2RkbZMZqPYVexX1ikt3Y3fhj4q/srUn0a5k/0e
8OYiT9yTt+fSvbdOvrrUTcW4iaJojn5xtG3uefSvmeXwx4jtXDnTptyHIaMhsH14r3XTPHC
3nwxWK6g+z62pFrOSmGZf7/4ivQwlScV7OaPLxtKE37SD3PK/iVq7X3ie6IZSkeEjHooHH+
feuAJJJDbc1s+Kp/N1+4xg9OnbisMcjlgPrXkYqTlVketh4ctNIkHHXYfqKcuMj/VD8KjH/
AKeCOP9V+Vcp0llMDvDyP4etNJO/OetIAcjmIfQUzPz+2fWiOxlJXYqt1pzeoHSmdHPPBHa
nseOCCTTAa3Of8AGmHrgk0/cSKb1pMZExGR60q844H1ocY4pFwDx170FDgBuP0zTenP8qdj
PYUhAMZAHNICUDhWwcetTQttlx689ahQlogm44XkAnvTgRuVs8d6RLRopiOcEHAOGFaNq+0
kZwA4b86yVcmJG/55nB56g1eBwCw7HacVXPYwaujRjkKyjIB5IIPoRWhpd5tmCvh+Dj8uax
NxWZSD97BBqWC4xeOykYWTOfbNR7Vp3RDhdWO8srrNsgbG1jg/ypHuWQeah+aJ8/Tpn+RrB
gvCIGBJ+8e/HHNWrm6HlTZbrIgJHbOf8a1eLbjY51S1Oj1/UEa6s7iRAQ6hVkThvb+ddRaa
kpZP3obqOe4P/wBevOtVkafTYX+8Ywjcf98n+lWtO1PbHDMT92Qgd+M4x+tUsZyzu+pEqF4
6Hb3l2I71kDcSESfUippHDpcfNu3RjI9jnH864zUtTxf225iVVip+mKsrqshniV+dsIP1Ib
n9MVp9cUpMx9i7FTX5S93prMB+8iVCfqm3+a1xOtNv1UsBtaS2QsD6iui1m68yW3AOPIkA9
cDef8awtXVpb6zcrz5Ow56nFcU6t7nbTjaxnaF+78QrG0MknmqVCRtsY49DXXvbDcw/svUR
z/z8Vx93C1tr9rhGkL4+VGwT2wDWsftJdwNHv8A9PPNeZXi5SUkaVIOTuXpIAQwNjqCkdMz
Zya77wFpsNjZxajcJcQz3rlIVkO7KL1PsCf5V5TKbrGf7LvlP/XYmun/4Tzxh/Z1pb2em2s
UNinlxKYNzKPXJPNRyNq1zGrBuNk9z2rFuHZh5kkjN0YhRj1qlPE+s6nHpmm27qin9/ck7l
iXuR2zXhsnxA8WyyEDUIoCeGKQKuD78VrFPiFdaT5sHiKeSJw22KKfb5nqNoxz3pTUadvaS
tcyjgZLVyG+N7mDUPEVxNbSRmwtsWtrukyQiHDE9+T3rlL+CWSyUrA5KvngZyCPbg896jf8
AtCCRrS6gkimA5DIcEdcEVNZyN8kQBEkm7coO1NvrnPXGea6dH7yPRjHkikZ0enXkgyLdlT
rvcbQB65NTpHHaqdjCWT+8OAv0z/OtiZEJ3I5kizhDn+eO/uOtUGiEkwVDgYySfb/P0qedt
mnNfcgmQRWkcrNgMev074/Ws67DLb/O25mPXG3IHSr3mKbmMnJBOBGP4h6D0qjrDn7SIUAC
IMACuqiveIk9VEzCAGGPXvQXXd05+vSmfMOSPamhzv8A/r13ouxK4BPHWk654HWkDsWPX8a
QHg8U09RWJG/1Y4pqgtyMfiKHb92MDpSjCqCuTTb1Gg7nsfWmYOOM0ZwGpMjGAe9SyhRt3D
nPSpNw9RUQGD1p2PcUwOxhnyHRsMpyCp71TvLwquwAKF4AHaqQuCsz4zwxqhdXTu2OcZr1p
ztG5wwp6iXFwznknBqu7liBjAApjEk96dtAJBHWvNcnJnYkkNIwOopOc5zTyCAM4waGU+n6
1pGOoNiHGADnNKo/eAAjFOCMy5wB9aRdxY4AJrp5dnYRKcBRj0rUtJljUNggY6dcVk4kEfC
ge9WITMFzgH2rrhKztYynG61Ot068CvnBPHSrF1fEzKdpHFc/ZvKrAkAnHrUt5dTcEYOPet
76anI6fvGzb3h+1KSO/Su902RmvVPlYwP6V4/Dd3JvE8rliema9a0OHU3vAfLjI28AN04rX
DtSlY8/GQUY3J5Z9rnKEHkVkSXKMHUgE5Har11FqKyOxjTjP8Vcm8mpee4EQJBHet8To1Yw
w0Iy2OJ8Skf8JHdHjPHAGO1ZPvx+VaGuNM+uXLXGBIWGcfSqCk84NfJVv4kj6mHwoUcEH5f
yqVfvAkxDnutRd8lh+VPDYI5Q/hWDKLWRg/NB+VVjnJ3cYNWBKQMKY8dfuiqshPmcgdeo71
ESLCt1BFP6r1wQfWoT0/8Ar1KpJO0nqKsLCDuCcn60dDmjJyDjHHrQeD1xQAxh7Y/OkAyff
1p/4ZpACGpDQYwc4H5U7uTwPXilC5+v0pViZwzKudo3HOKAIwdrY6CpcYJA6dRmoypwCOMV
MvJUn8eaQE0LDaQTwwx171dicMBzjIxx14rOX5X2jirULYHX7p4rORNi0GLxISdrKCv1waj
Llbk46MCelKCPLdumDnn0xUDnlH3cg4xnnFYrUrlNyGcvG3zHBbP1yK0XffpMnIyY1Oe+Qa
wbR8lsHnaCBW5bNv02VcdGNcs3Zg4ItJM0lrDvbIO5ev6VT02f93JEScBvyOP/AK1SRyBdM
U7gCrt0/Cs2LdDcyYOVYbv1qE+4uQ1rmYyrDIBubIyKtwXDDbJzjlD+IB/pWLZyCQybjnaa
twyYEwAPDLg/hU8zTJlT00LV+HaRnGPmdce9SXNq88lvKOqsw9BzSohkgjZ+SWzzW/b2vm2
cZIyxkFR7Wxk1Y5HxLa+TqejvsyGIXAPJ5rp5NKjDMRos3X/n7rK8fQhJtHwgY+YRtzjOCK
1Wtdylhox+ouqmq24xf9fmcddtqJQuNMRRn+yJx/280kVssEXFlIv/AG0zTri1IB/4lLL/A
NvNU5Mqv/Hi6j/rrmlFt9f6+8xd5JIju7C3uCd1u0bk8ODzVjSyYCiPdyW0sWNk6OVDD0Yc
9OxrMmlIOTbOOe7VWNzgZCkfU1vKl7SNmbU51IK19DqtQ0yS9ldr6Rp5ZvmWfeTtPrkD9Kx
o9NvvD107OkcyONqq6kpID6Z6GptIV74t5MgSVG+UMMqeOhFXpLXUpI5I3gikZuj7xlfw/r
WKo1YaLY2WJgtG7GDczmO8V1glhHCyxyKDvOOx6EfTms64u7dABHuV2AOwEHb2wf1rY1DQ9
TMcaOrsy87WkGAO2KzBpF7kjULZeeVlDDP6da7ILqzVVqVtJEVi+9TcMMwRfMmVwA2MfjWJ
NKZrqSTIzg84re1GUWul/Zwwbr07VzsKgq7MMDbXdQWlwi+ZuSIGOf4vpQB84PH50rKAMZ4
FMyQyn+tdaWpuLID5hGaTB5GOadJnIJbNRnIOQ3WiwR2JGwAASDmoweM8Z+lHUcdRSfwigt
CHcWJJH5U09TSsoPPWm+lJjHr7nJ+tPz9f++qYNuev607K+v6imhFqdmS5lx13H+dVHBb5u
p96s3eftUrY43Gqx+nNd1TbUxiN5GDjv6VKy7m4I6ZqP5sHIFSEkFW6YHSueC95GrGtnj+t
SJuY7QM0w5K5YH8TUkOcjJGPU9q64rXQgPmKDI4FJGAJuDnI9KftyuSRx6GmKrByVxXVbVA
WiFEY9cY4qSJ2I4XvUO1jGA2M4qeIMI8p2966VfmJZbtXcbsddp7VHds2OeDTrdmzkt2Peo
7xi6gg849auVuW5hb3g0xW/tFDnnIr3jRt8d/ggKPLJyR7V4LYu66hEQ3f+te1aVNN9tQK5
Zyhzk+1Xg43m2jyc1g5pIdqMkgjk+6cZri7Z55Lt2AHDDtXS3zt5EmDzg55rkrWZ0nk/eHB
YdK7MXT2MMFT5YnGeJW3eJbw+jAdPashTg8nj6VpeIJGfxBdMWySR29qy1JBwDXxlf8Aiy9
T6iC91EobBzlTz3FP35ABZR6fLUWSOd36VoaYkL3f787lUZxjvWKjzNIJS5U2QBiFOWUfVa
ilBLA7lP0GK1mv/KuzG6rLCDjayii8sFngFzpw3x/xRd1+lU6aT913MlU195WMXPv+RpVYg
gjgg0rIVBDfKwOCD1pBmoNrkgGc+9OKk+lIo6VIwIzSIbIwDg0m3JAxx9KlUenpS7GI47e1
ArjMeq/pS7Bt57VIqZUHFTLFnjFQw5isIzjFPRDwKuJDkYA56ipTbledp98Vm5DUigUOQQT
ke9TYyoOeRVl7fjIGP609bY4wykd/xrJzVjQrpyGQH7y01PmUEjIzirBiKfdUfKcGmrEWLJ
03HOcVN0MLYOkwUgZxjPpW5D+6tuTneOvvWT5Lu6sOuefrWiUkMK7s8EcD3rnqtNhcsWrIb
SVGJPLMM+9QyKsamUjnHf6UsMUiQkgckHPuavG0eeNVKnrxx16VztqLuO5l2TERuAMscCtC
yjLlsA/M45xVvTtKZpTEqnk9cVt2WkKJFUDgGs6lVdCJSCzsCLaL5e54rrLKwKRJuXnOan0
7TP3IUR/MT1I6V0C2floBndgenWuGVW7OKpM8l+IkTS6rpFusW/BZtucdxTzbZU/8ShPwua
seNIftHjKGL7PHMIYgAGk29eaqG2Ugn+yoOv8Az8V3Sd4xRzVHdJFS5g25/wCJSB9Lism5U
qCf7O2/9ts1qXNuoBzpkS/9vGaxrmMbT/xLkHP/AD2zWsFc1gk0Z88hBP8Ao5T/AIHmqbTY
GPLOcY+9S3SgMf8AR9v/AAPNZzvgHEeAP9qvQpxOtU0zrvC9+I7zy27tXb293blTk1514Sa
M3TFvvbuD+Fd5aSRMAcDr7etdKgmeHjYJTZPql1bi/Clx9wdvaud1m9RCgQ5+XtW7rEsH9p
b8Daqjt7VzHiKWLETAYGzIwKhRSZjQgro5TU7gyj2zj1qiNvlsQewHNLK6vvJ6dqd8m08Do
OPwrrSSR9DCPLGxVyvHPen5G8ex9aXaCAcAAn1puAH+7mtElc0YspGFwc5HNQtxUjkcYGPa
mMScAjFS7dCkNP3eRQp4x0+oobb6cfSkxwDjH4UihST3A+tJ+VISKA2T0pMaHKMjmn7f88U
I2Dg469jSb39/yq0kJlu4b98/HG41SYg/dXpVyf5pHxwdxqme9d1VaGURQAY9wYZJxintzg
d8VH/DgipeQ646YrGCV0WxvJwGyD2p6MVYcZ/CmtIRgEU5ZPmyAAa3troyWODnZ9z2pglAJ
wpIpzO/ljPcU0HdkjtXS2+4JE7XXyAGM5xjpUkEsjxbYoiQOpxSqxK8qnTqa6TTFRtOI8mP
JTIwa3hGTluZVJcmtjHsY5WJIgcjBxxTLqKUL/qmB47V1NqdqkIFHynIzVS8IWIEKOe2a1c
Xy2bMPaNyOXheSG+jLxHO4YH417Ppcly+phhp1xnyicCP2rzS1ZTrNqTGD84/HmvoXRWP25
3AAzGeM+1aYO8ZtXPHzbEqlFNxueeXr3BtZAbGcE54KVxe6WKZ2NlMCG7oa9yvVBtnkIGfr
XIIqm8IK9XFd+MurI4cBj+ePw/ieG6u5l1aeTbtzjgjpxVJVJIx1+lbfilVXxXqCqAAJOgH
tWSmdwr4iv8AxJerPsqc7wTGbSMg5B6dKkhfZKpDY7dKkIPJzx9KY+cf/WrEvckkAM5YjIP
NWbS6e0nEiH5e4qKF1dQrDkDFDpg/Kcd6rzMXtZl/XRFMYb6EcSDD/WshQeCOvWtEHfaPGT
nPI9jVSMEke45okr6ji7KwgyxDMSanCbkPNOWLDZ7GrESAk5A4qox7mUpFZYtrY4qcQZPpm
p2jRmyFwfyqaNR0H0+lPlJ5iqLYgY/lU6W5JyP5VbCpnH8zVhEweOB71zz0BSIEtQTnkgnt
V2OzDYGPpxUkcQ/rmrccTBge3rjrXn1JGkWyqdO4GUpPsA2cCt6GHcRgce9WRZhl4Xr2xXn
TqtGsWco1iGcnHsRU0OnKSPlzXULYBuCmPpVqLTgVOO3Q1g8S0aHK2+kGOYhlyh5BrRGjth
U2556+ua6q104NhXADD9a14dLBCbh1wfyrnqYpiehxkOhttAKglATmtK10QiPc45xgZ7Cuw
i01XTAQ8e3Wr8WnrGATGSR69K5JYklyOVttFWIBI0zI45IH3RW1ZaKsbqdgJHQY/U1vQaeM
9PmPJ9K2LWwVcYBNc8sSYTkZ9rpuxNzCpzaZwAMAVtrbbUx+lRG3wG7kdaulJyZw1JaHgXi
mAyeM76R7S2lAYIC8uDwKyWg4/wCQbaYz/wA9z/jWr4q8qXxZqLGKyb96eXc5/GsLZFtOIL
Dr/wA9TXvpXSFDWKIriHj/AJB1sB7T1kXMS7cmxhH0krQuUiCnMFl/38NZM6x7c+TbY9RIa
3gjqprQy7lOSPJVPbfmsyQYP3R+daFwBk4SPI9HrOk6dB+denTR3R2N3wmD9uPOPm6V3VqW
WNmB5zXCeEWRb85bBJ6V3VtJF5a5PU9/rXdSR42PXvEmtq66ogPQIBj14rk/E8xWSMBs/Ie
PSuo1+dBrSSM5KgDPtxXI+KHhaWMo+4FOves2ve2M8KveicyoJjb3qX+A8A8D2qAN+7ODgY
qQsfmw2BgVrI9obuUIOgOQOuacr7XJBBHbNVvusPmwTinbsn7wP1oi9QaJGx3IqNnBAzjik
fA79ajBVl4/lQ2UkK+MZBGM03jaMc0rAAc8c88U0YI9fwqSkIRzjH40q8c0Z4P+FAK/SkMe
MHgU7yz6frTB25oy/wDf/WrTEXroATy44+Y1SIOMVauXJmkU9CxyKqscg7QeK7qstDOKEPT
PepD1U55xUfVcA098BxhuorGM9ixp6ingjzOo4FNz6GkPLDr1rRVEncViTg4G7pT0wDjPU9
aiCgHIzTzwASetdSl3FctkAIGHp0rf0tsWOD12VzfmqFBJ5AxWnY36LAU5yBjBNdMKi5rXM
asbo3rZ8oOecHpUF2y7QOAD1qrBfxKmFJyB61XnvEfHzdPetZTRgoak9mMa5aLuxhx1HvX0
FocgN0w4JMbDp0r5utr2GLV7eVidiuN3517poOuWH2pwtyOYmNPCz/eNo8TOaMp01ZGvqEv
+iuO3r2rkoXzfIOxcVevNZsmtmzcqAK5uHWtPjnDtcfdbOPWu3FS5pI8vL8NKMdjzXxS4Pi
vUiD0krKjwT1/nVvXbhLnxFfzxklXlJGaoq5BGM18dX/iS9WfdU1amkTk4PLH8BUbHGDk/g
KaXPPJ/Kms64HOPwrFI0sO3EOCCevpV6BftJMWfmIyg9fas0nI6kVNbzGOZSGwQcimnZkyj
dF63DLMUK4B6g9jRs8udgeFB9a0pY4ru0e9tz+8QbnT/AArPwwUM469xV7o57kqjIG08GpF
JXtweKhjY8d6lBGeelVchkgb5gKlQncQoziocfvOD3q/YW3nM7KeRxinbWxDdlcRDk/8A16
uwjJHPH1qOO0dnkxldpxViJCpIPbjrXJWutwUk9i3CmT0H61oRRBiuf5VXhQ4HGfatO3jGQ
CK8eqzZOxYt4FyvFaMFv0GBTYIcqPlxWjbQndjtXl1Gap2Hw2oPIHP0q7BZjrwM1YhiKjJB
q/FDkA4BrzpyHzFaKz3FcqMdq24LELEvAoggTeGzwOvNacUaOoz0HpXHUk2S59ggtFKjIAq
ytsDjuKeo4wB25NWYtpXOeRXPqjNyGx2XdRgDtWhBEoHoaIdvQnNSEgAAdjzxU9bmLdx5TK
8DmpZrRbbTLmWQDKqcn0otT5t3DHnqwqTx9crpfgXVrwMAUhYgn1r6fKaEakJ1H0OWt0SPk
3VLkXOsXk5Fid8rHLHnqaz3CAf6vT+v96s03xZs5s8564qIXpbJ2Wf5V6ahY7I07KxcnSPH
+psvXhjWfOkez/VWv4NTZrk4+5a/hVGW4LJzHBW8IM1hGxDcKoPEcQ9w1Z0oXB4X86szSHp
tT8DVB2zz8o9s12wR1RR1fgfT4bzVTJNkhO1eoWvh/S2jiLRnGc43e9eefD3m7l6jFepWUq
+Sh5OK5a9apGVoysfL5pUmqlosq6r4c0uXV0Zo2zkfxe1ef+PdHs7W8T7JlTsJIJz3r03Vb
lV1JcnG0gnHXpXn/jyeNp92Q2YuPbmuahXqyqpORlgZ1HWjd6Hm6qNp4xRKAAccDGKVXAU5
4pGOcj1Fe/Jn1SICB65+tSJHu53d/Wk2AkYqZBjP0zSjuDIpFGcDnHvUWO3r71OxJLZ49Oa
gO7OO/vQ3qUhWxgjvUeDj0qQ5IOev0qPODwP0p3Ghcc+tJjn0pV+9mlx0zyPSkUOTjj+tPw
P7360xR82McVLhff8AOqRLJrsfv3J/vEZqqexz+lW7skzuSOpNVTtOMg8GvQqIziw528//A
K6eSNwyO1NJ+UDpzUnLSYFTHXQbGEAyAY71atoUa+APTriq2DvH1q5aYF8MnjBrWMVdXJk9
DRCRbQwVQM+lTbLZxkqOOMAUkaJt45zzg1JAEaaQbRxxiu9JXOdsZPbWzW7jYoOOMDmtXQ9
Ns101X8pXaTklxmqz28ZtpCRyF61d0l/+JXGM4AHY4qMQkrWMKsm46GglrZg48iPoR0qncW
9spLCFCR7VainHm4YAgA55qrdTBiwQfQ5rluYRvcxDp9vLr9opTh3G5R9a998P2tn9pKpbx
gCJv4B6V4OjE63ZkZOHHf3r3PwxIXuJSO0TZrfDtKRxZpzeyVmF7bWX2NgLWPP+6K5VNOsZ
7gQvbR7ZGwcIMiurvc/Z244rnrQg6hH/AL9dmKesTysvlJRep4n4gtI7PxNqFshJSOUqM1S
jC960/FTf8VhqhOcee1ZkZORXy9b45erPtoNunFvsT+VGR939KrXESFcgYx7VbU8cgmoLjh
OlTEcdytsG3/61NxtYY6inn8fyppbJ7/lVM1RoWty0WJIm29varDSmZXZ41j5+Xaayo5dhI
bODXUy3elajoWnQCNLe5sw3mz5xvB6DHfFZSnJNJK9/wMpRsY6kipkySKjUgltjAjPBz1p4
yp54x1rUxZajClvmH5VsaNtjct2Ldc1jopbDr3q1azNC2QvH1rS9tTCorqx19lFFLGz45eQ
mqsdqGkl9mPNXdKlVrKLOB8uTU9pBmMMOrEnrXNiJJpHHTbi2VoodrEdcd62tOspbiVYoky
5GapBT5zfWu08FW4k1R3OCESvBnrLlO2c3Gm5IoCwnt8eamPfFXobfn7h9q7DV7QGwzHECx
YDge9OOlJHACY+AvIFcmIoWb5WctPGXiuZamHax4X5/WtARrzzSrANoYVYSMnryBXg1NztU
77D0QKiqM5Jq7bjC/d5NM8kHAxgitG3g3wFiNvHPFY2bDmsRqDnJHWrKLnthe+KfBAHUAdR
VtYkDbD1HU1DjoDGRp0K/hUj5EmD3FPZUjGeo7VXmf5lI9KykrEFvSW3aug/uKWJrA+N2tW
9j8PZ7Qyost5KsSB+hHU/pWvp1zFbNcSlwZDhFX1Jr5z+KvjKbxD4rl09Zohbae7RqGGdz9
z/Svs8oiqeDbe7ZzO86vKjiMJknzLL34pNqEZzZ/lUQmHTzrYH/AHKXzAQcT234rXSlY77E
cqoe9nnPYVSmCYz/AKN+FWJmzx5lt+C1TlIC/wCshPsBW0TSCKUoHI/d9exqhIuD1X8DV2Z
gTnKfhVOQ5zyB+NdkDdHbfDzP2qQjHU16baAskajv/jXkXgiO4bVGkhmMaqDnHeu3s/7QKq
P7Qfr6e9ZVcP7Rt3sfO5jS5qj1Oi1pF/tU5bp6fSvPPG2RIATx5X9a2Nem1GHXJG+3swBzt
I4PFcV4ka9mmRp7kzHZnn61z0cNyVE2y8FRtKLuc/s4p/lk9x0pirx1H5VIQ2SA/b0r1me8
xi7gQN1PVn5UsOnWowGBHOO1KIpN/Ln86pCFIYZ3VHk4JODinOrhgu/g0wxkDsakpCHk8DF
MwSefzxTgpBBJA/Gm+opjQoG1vl54oP3sHjNIMZ4GKX+LpQUOA54pefb8qF7U7aPT/wAerV
Illm6f984A/iNVWxjpVi7GJ3Of4j/Oqx5HWuuo3uZRQ7gqDjoamDAS8g1CQCgxxzUoC+Yc5
PFRC+5TEZwcdvwp9vJi5DEgH1qMhfQ5p8EQluQrHA6/WuhuV1YnoaaSOF4ZcZ/OpPOKk7XX
k88VELS3Cnr19acLO2I/i49DXUm2YXRNNeuLdwZEA246Vo6RdA6ahV13KuD7Vh3NjGsTshI
IGaowghCVYgnrg4rKq5uSTQShGcTuIpQXbLKeD3FV5ZxluQB65rmApCFg7EY9aiOWJBc/nW
bvHcy9hrub0N1ENetCSvDjOfrXufhq4X7RMoHPlNnH0r50sLbz9UgVicbxz+Ne7eGrG2LzE
gg+U38R9K1wzvLU83NIRVLU1L2UG1YkjJrnbSVEvUZnUAPzk9BV670+2ELZRunTea56DRrS
5nEJDqHYjIc8V3Ym10eZgoxUTy7xJIkvinUpI2yjTsQe1UIuuM5Oasa1bCz8Q39oH3CKZlD
HvVSMlWDK3P1r5ir/ABJerPsIJcit2LpjdMBxtyMjvmq9wRsAzSAM3LPn6moJQc5B4rNN9B
xWo0k0nfp+lIRjgGkI5B5q2a2DueKaT82f1xRg5zn9Kbj8vpUjRrac2+Lbk8HFX2jI7Vlaa
xWZ14yRuFb8a+YvTJFXHaxxVdJDLRl3eW/Ru9bUNjmHIGeCRWSYwGyQeOmK6jSw0luqnBXt
61d0tzlqN20FtT5VoQZAvy4611thar9mj2MpCpzzWOmmrLCQ8Mch9cYrVW1tEtmKs1s4TjD
cVxVGr7nLK+hFHH+9Oe5Nd54Ot9pnccHAGa8whuNRtGyWjvI89mG6u+8L+J9OhjkW4V4JMg
EMK8Z05Od0dNe/s7I7+aNnMK4zucE1NeyeXER3I5qCy1Kxvr5Bb3McgVSxAPNO1A73Cg1x4
mpZM4qUGt0Zijd0GB6VYhiJOexqJVKHnNWoXAGOcZ614Uo3O9SsXUj+bgcCtOGIfZmzjjrm
swSKJDn9avwXA2bcdalLlepfMmPiHlkk5FTfaI1HzYz1qg8rbmJPArl9e8W6VokZ86YzTY4
ijBYn8ulZRjOWkUafE9Dqp70SDCkADvXEeIviFZ2F2uj6OF1DVpeEjTlUP+0a8y8R+M/Euu
sbXTpRa2r8BIFbcfqSK674V+Bvs5Gs36vJeu5GZPSvXw2XwbUq8vkOovZwcjr9Nt7rw94fu
Nd1+6Elw0TXEp7LgfdAr5fuLxrm+uLp5o8zSM5yvqc1758cNd/s7QodFSUJNecFR2Qcn+lf
OomP/PYdf7te1h6Kg5NbdCaCco80i4J8n/Xw5/3KcJv+m0P/AHxVZZz2nT/vmneaT/y1X/v
muqxs4iyyZP8ArYfqFqpKcqMyRE/7tSPKSR+8T/vioJH3D7y/981cUXFFWU4JGUP0FU3PHU
Grbjkncp/Cqkg4wcV1xNUdd4EKi8cnB6129mRsjAHVv61wngg4unJ569K7ex3bYsA4z6e9O
2rZ4ON/iMr+IAn9uuXzjOP0rjPEoQS4Xn5B/Ouz8RuP7aI2HIYZx9K4vxKALrjIOwHmsI/G
XhN4nNYGCeOlPJUE/T0qMc5LA0H6Y4rtZ7Q5GXgnt7VKJkD1AoI7UuCM5GO3amhMcXXcG/C
mNIAuSfwFISATmkYnjjNBVhuQSTmk7dee9HXqaQc0FCkDpR/F+HpScZ/GgbS3WgZIp+madk
+g/MUwYzwMU78P5VomKxauynnsRz8x5qoScnHWrdwAXbHTJNVcehNd1UxiSEHygSKnwBKM4
6CoufJHvUjjEwwR0FOFraiYkm0MMADin2nE+7Pao3HQ8EmpLcZnwSBxVt2sLoaGRt+bpkVJ
8q4xjB9qrKSeDUvzc7R0PpWykYtE9wV8iTBzhayYVXyxnA6npWlIrNbOWwOKoIp8kYIzVT1
aHHQfxsOT29KjIBycVInMZJ5wKbk4PTmsm9SixpBH9sW/B+8P517l4YI+0XBPP7lup9q8O0
cD+2Yd394c/jXuPhwfvbjOP9S38qqh8VzyczV6Y+7eNoDgnmsawI/tCPjP7z861LgFYGJP/
wBasnT/APkIxkY+/munEO8lc8zCxSi7HkXichvF2qn/AKeH/nWVGMk44x1rT8S7h4r1Mnob
h8c+9Zada+eq/HL1Z9bSX7uPoS5GOTTJCMYHNLnnqOKiduprJGiQd+RTT6Ypc8UHk8Vdyhu
DSd+KcMY/+tTeQeP5VLGia1k2XMbMeM4rq7dSq8jr0rjj2B7V1OkXH2qzAcfvIztJ9fergc
2IWlzQCc8jt2re03ItwQMkDkYrFVSeD2rY0t8ZXGRVz2PPlsbxSQ2xIZgcdqxNZsb2e2JWR
8gcc11VsVaJVwOvStqa0tpbbLoMn0rxsRLlldDp1OXQ8h0F9L0rXYZ/EulzX1kAVeFJTHu4
4OR0Ir0XWLDRtT8KQ3Hg66uoowDI0EwBf0A3jrj0qZvD1ne/I8fBPXFdZongvTBp6QqqoFX
GFqaWYJJxkjrnJNo8W0L/AITCG6lktr8YHys85wo/r+VehaZeeLLuVfs2rAKgPmSyIfLz6D
PJrqLbwpo2jtOqR+YWcvluazdVu1hgeKFdijoFFeRicSp+6ka04qTd0ZL/ABHudLuzbapGl
wVOC0Ixmup0XxrpWqgCGXa/9xhgivHr3Tpri8eZkzuNLZW8tjcpKvysDxio9jRkvMmrh1a8
T6NjmWcK8YyD71fLEBFi5kzgDFcr4ZvDPpsQI3Ov8q7nTbdSxlccgcV4VWbU+Q5lT5dyvfa
HNc2DDz3Eh/u8Y9q42TwwqyFJoQzE9SK9SMqooUnJPWqc6xyEYA+tVVqKC9xm1OTjozhLXw
zZwEP9mUN9K7iyhitbeIKqqqoKrzokcZLEDjivPPil44Hhjwx9ltJQNRvVMcQB5Vf4mroyy
U6tbUWIbmkkeL/FLxEPEPxCv545829sfs8WBkYXgn8TmuJzzkS9faozKxJdpCSeST3pVmOT
h+/pX2NraG0YcsUiwjAf8thk/wCzUhc4/wBap/4DUKycf63H4UvmnHMo/FakdhHkfaD5y4/
3aidzt5kUnPQrUjSf9NAfT5ahd8j/AFg6/wB2qihoqysf7yn/AIDVSUkDHB/CrUhB43Z/Cq
sh6jd+ldMDRHReDo7g6gXj+5huo4zXa2r36wx4jTqPX1rlvBJO9sHseldhaNlI+TjI7e9W6
jV9DxMbL33oYfiG51BfEDbYVYbgee9cnrlxd3FyZJ4wpI7V2viAn+3JWXs47VyGujbPg5zt
B/WueE7z2N8M1daGCqsRn+dSNERycdPShSCOafI2ARznHpXZJnpFdQ2QSM/hTcszbm/WlXJ
PX9KU5BFNMqwAnnj86aTgZoyTnJ4pMsR160xh26UmMcClycdefrSAsaYxAAT6fnS7c+lJk+
uakUcA9aW4xMDdwOKdhf8AK0u3PQfpS+WfX9KpJEkszHcQcCoDnHNTXBw5PaoMknJOe1dtU
ziOLMFUZqUsd4y2O2cVC33R1/KpC2xgQKxiyrC5YnrwKTnzdymk5PQdKFJD4Ga1bJHiaQEY
cg07zpsHEh5qPp3/AApyhnViMnaBnn1rSOrE0iRpJmiO58iiLeIj8+OOKRoyEJJpoBEY+bN
XO6dyXboSKzgNhgOKYWck/MKF6+2PWgquTyaw5m9RlrS45pNUt1STBDjn05r3Lw7E32iYiU
kLC2fevEtGUjVoe3zDHPvXuHhiNs3cjMOIjW1CTUtDgx0FKm7iXkcgtm/e9e2Kw4rW7mfFv
cCORiQGx0roLofuWNZlhn7VFg/xmuqtNuSPPwtJKLZ4hqqSxazexzsTKszBjnqc1V6d/wBa
0dfGfEmpf9fD9frWXjB614dX436n0UPhQ/ccZJ5+tRliTnNLmkI4P+NZlpC57Zo5/wAik6j
3pT06VQ7CEH3pODwc59acMk0HODmkwG9eOa2dFk8tmPYnGKxucAgf/XrU07CqvqT2pMzq/D
Y6pPm5WrkDmNgeBn2rMtm3cd+KvRnoD6elat3R50kdhp9wPl3AYrqkYPa7SetcDYMXRV/iH
XiuttZCsKhm714+KRglZm9ZWxMyqvGTya7i0sTBbqFBHHOO9cnpDK08Zz1Ir0ON4hCM9hXz
ktG0dXtErHN6hbsqNIwyx6CuMu7R55TwcZr0y8RZIwQvWsK4sgELFQtcM6ri7HTTmrHnl9p
2yItgDHtXOzQgSLxnBrtdebbGQvGP1ri3k+Ys/IFdlHmkrs15j0bwdMA0ak8HivXLOHbbEk
cEZBrwrwhd7ryNAflB5r6As/m01cLniuGpS/f2e5jV0VzMuZGEo64A6UnmqqhumKruswu5V
mOCD07VQ1C8WCM7Tg98V5UoNzt1HHVGd4m8QW+nWct1cziK3hUu7HsBXyR4n8WXXinxLPqt
27KhOyGM/wDLNB0Fdf8AFjxkdUvzoVhMWt4WzcODw79l+grygj1yDX3mU4L2NPnluzWMVua
6zLjljTgw3HDnrWZFI+0cmpRJJzy3X1r1nAqxqLLkYEmB06U7zTziX9KzFlkA6n86eJZcH5
jU+z8xWLzS8Y8z/wAdqJn4+/8A+O1UaSUngnIpPMfHOfypxgCQ9yc/e/Sq8jD1/SlZ29x+F
V2Oef6VrFWLOx8GMAz5PY11VtICqYxwRj864fwterbzSJICQUJyBW5barCNi7G+m33q3Scl
ojx8TTbqMta1JnWpecYfNczrxDXOcgkoCT+NWta1KI63KxVuDwMVianeLPNuUEAgDBrCFJx
lqb0KbTRWUAKTmklIJHpimI3GSDjPY0O3JFdcjuSH4XHQUxsZGOlNJAGcfpSA+3ahajtqLg
54FJ39qd/OgD60xiY5IpCPfNPz81N4zj+tOwCKPbOKVRx/9al6Z5/WkHXv19KnYdxR1xj9K
dx6fpSYOcYowPWq2ETTgZwBg1WHOB0q3OrdxVXp04rvqmcR0nKilbnH+FNOSO9PwWYCudO7
uUNA+XPrUiY3HimMrKMleD0OOtIpcNgDir5hW0HntxSjoM03noVpcOAD2rRPUmxYYfKe+KZ
keXSFnCnI4qPe2wgDFXOSuTa45cZPfj8qfgknPSoo2OTx2qbzGwPlBzWEWUy/oig6zAP9of
zr27w2AGui2SohPavCtOunt9TglWMEhxkHvzXquh+J8PcxmykBETZ+YV0UFd6HDi7uNjpbk
oYGyuB1wKybNgL2P5eAx71n3HiuMWjYspARwRkViJ4tRJUaO1kL5OMniuutF8yOTDQaTTRw
Ou8+I9R6c3D/AMzWd+NWL6d59TurhvvPIzN26mq3c14NT4me7GNopBxnoT+OKOf/ANVAbnr
RnPeoLDJJpcc0c4zmlzxTEAxmkODyOKXPHAp6W7vyBhe5I4oB6EYBLDitG3O0jHaqRQLJgd
BVqIkNnt61DM56o6C3YkI49eRWwItyhl5P0rBtXyQuRhhXQ2RLKFyKTbWxwS3LenyeWwLHF
dRDOGjQA571zMlufKZo057jHSrVnOyMqN3rCpapG5i1qd9pUrCWPBPUV6RbyM8IXqSMV5bo
EyteRI3r616VHJi2IHHHUV85Xpbjcb2NSVkAC9cCs65lhUEM2OOlV/tfzcknHHJzVC5lWQE
9/rXgyg3I7IR0PCviJ4g1xPFNxbwyGG3jwEVRjNc7ba1fSR7Z8lj3Ar2LxJ4Vg14rKqqlwg
wrEdfQGuEn8MzWTyQXEHlyL0OOv0r6ahXpOko8uqNlZaM6LwBctJeJnJNfUGkFX0uMj+6K+
ZfBWnTWlzHPgkA5zX0Xol2g0tHfsOa8itUUcSn0Jqq8SDXpY4rnIxu281zEFm+r3bB8/ZkP
z+/tV+5W51nVZI4ThAcs+OFH+NbcNpFY2qxQr8q+vU+9Z0aDq1XVa0OadRQhyrc8F8a/Aq3
vLia/8Lzi2mclmtZTlCf9k9q8W1nwN4o0KVk1HRrhFHPmIu9frkV9tTnnp1/SqUoVlKuAw9
CMivqqWLe0jijjKlPR6o+EiDGxRgQfQ8U5W4r7A1fwr4av8te6NaSsf4vLAP5iuQuvh94My
dukRoT6Ma6lXizohmUHo4s+cA/v+tS7/lxn9a9wl8D+GbcsU09T6ZJNc7rmk6NZ2DmKziQg
enNHtot2R1xxEZ7I8v8AN5xmlOSOK07GxS6vnIjBiTk1auNNtmYhY9ue6mu2NGUldI0dWKd
mc83Gc/yqCQZGf6Vq3GmyIhKOHA5wRzWU4IyCMdulS4Si/eRrGSexs+HziVztHCnrWnA/7x
ORkEfzrK0HiR88fKa07Vh5keB3FdtP4TjrfEynqxY61MSucN2rLu8eZnbjI9a2NVbdq0x29
HPFZV6Aku0E/dGfaudpXNKfQqKOtNZuRThg9/rTXGDjNJnQhuMkYH6U9ewxSAcfWnDI9/oK
aAGB/wA4oB470v4U3JAoBC5+Y0Hg8EY+tICMdaOOgNAxPXmgDrzSnO3k5oVRg9+tLqNARk5
pMj2/KnEDd/8AWpMH0H5UBctzk54NVD6etW5ySaq4r06plEU5GMdKsCRY5PlTJHUkcVWPKj
PFTN9/gVzJjaCWd5Bh3ZgOg7ChPmJPAqMd6ehwTV8wug4j5Sd3NJ1HWlOGABwPWjY4Gdp2+
uKpEg/AIAFRbsqc1OQrJknB71C0f7vORSqDiNRsZGalYFQM/WokPB4qXBJweRWURsnsTi+i
GQfmGM13mkOVmveAD5R5B+lcDbHbex7f7w69q7fRyxe8LE8xH+ld+GdrnJiFdFa6djA2MdC
ay7Jib6EYGdxrRnBFq+CazrFf9MiOcksf5V21HeSIpHM3Z/024A7u386hqe6H+mzcfxt/Oo
QB2r5qfxM9JbAOKMDHSl78fzo7e1SUKq5OMgZ7ntSY3MFUFjnAwOtaFlpVzeYbHlw5wXb+g
rZS0trJdsCZf++3LGnYwnVjHYx4tO2KHuuPRP8AGlmfK7EGAOwFaLwvJktzVZ4MHpWbM1Jt
3Zn+W2Dx19qswpxxxT/K9v0qZIiAOKhs0crlqBSYwAa2rCQhwCay7ZcEcZFaUUZVgycUrrY
5JnT2oBIYHOexqW609hi5gBx/EvpVXT5QQOfzFdJayggDGQeua8ypUcJXJSuR6C7G6Uh8Ed
M16DFeSLbfPmuLigjs7j7Qi5ibqB/Cf8K6C11BcfK2UGBg1jVlGcHJHHNSjUSRpG8gKnaee
9VLi8WP5s4AqPUPNurNlh+VscFeK46H+0muDBPOzlTyrdf/AK9eP7JfEz0qN56JnVpq8TPs
5J+ldRpWl6b4ghNtcxGTd0PdT6g1yWm2CyYAGG/2krq7SPUNOh862uI4TnGQlcdRpP3Hqdz
oNqzK8Ph/+xNck0xiJAvKtjkg+tdLb3sazpp9riadj91TkL7sfSsG6N1fTG4vbvzJmXZhBt
yBXTeGtMWysmu2UeZL932WhQVaor9DCqlRhq7s3rWFLWARryerEfxH1pXIPamCXBxTWlB6V
7ceVKyPFlK7uyjcj5j2rJuGZATzxWhcy5Y88Vi31wqxNzg0bnHUfQoXt2NnUdK5i8u8sSrY
Ip2pXpXODx7VzNxeFi3zfnWkbm1Gh1LdzdfKSeg715p4ov2uJvs8Z68Ct3WNXW2tmXdliOl
c3p9k93K19Ovy9VBHWvXwlHmdz1IpU1zMLW2WxsdnPmuMmqcuSxyRWlenjGOay345BzX0qj
ypIzi76sjlbCn5u1c/cqGkb1NbNyw8s81iTEkniuWva1mddFalvRGVZJFJwQpq/ayKJY/m4
DCqmhoCzseytV2CNRNGNmRuWs4NKCFV+JlfUZE/tidgw+8eDWXeODKTnqBjBrS1FVXVJhjH
znqazrtVL8DGAOlYNo0gtUVxjHrTWxu96eqgjn9KRlHbvQzcQEYpQcDFL5ZxmmlSDgg/lQh
DuAM0gGRSEDHSlyBxxTBAQB3zigAdf60YyP8A69PCAKPm596BkZxjqaFHtSkLSDGaXUaF4D
eppcj0/WkPL460eX7D86YiW4boOc96gB9TViYjOAKr8Y6V3VrmcRGzgYPepZDiQ5qNuB0qS
TG7pn3rmiUNyM5PNKGAbOOlIBSjr+FU2wF3ZHpTkmKElGIz6VH70Z49KFJisTtMWGCqnPfo
aiLgjHIpMnGaYTmic7jSHx8se/40u8gimLjqTTi2AKzUmPQkgk23UbkZAINdXo15EHveSB5
Xr7iuRj2+aoK9+tdTogUpe8YHldT9RXbhbu5zV0rDLi7VoGG5umOKoWVwq3UR+bgk1o3O3y
Gx17VnWi/v0+Xdkmu6d+ZEUkjEuDuupSM8uf5mmDIJ5qeeFhdy7iFAY/zpqiMHOST+leBP4
mdoRW8krYXgepNbVjp9sgDSZlf36flWdDLkjJA9s1v2CgbSec/jRFGFRuxpLGWjAAwo7YxU
sdhuPIx7GrUEQfG0Y98VswW4C4PpWtjz22jnZbHapXHOKzJrQryV967Wa1DdBWZPZ4P4YrG
cS4TOSaDa2cUnllcZxz2rcmswO2cVVa2DZGOfYVyy0OlSuRQQ+mK1oo8gDHP0qK2s/l4B4F
XoYHDlQvHuK55SaFKz0HW37s8fjW7azsAO4FYrRFSGArStTuABFctZcyuZx0OntJSyAY5xU
3kPExkg6Hkp6VR04ESBSc810f2chAw715Epum9DRxTVmFneAhcnnvWslpZ3Z/fRDPZhwRWW
tmsp3qSr+q9/r61ftku4v7jj8jXLUknqnYiMXE1bbS4oW3R3TAdgwzVp7UShTLeMyjnAAFZ
wlucY8v8A8eqRNxKLI+cnov8AjXE79zo9rLubOn2aXE2I02wIcsfX2+tdKzBUUKcDsMVl6a
yi12qMKOgFXXPyDg134SNo3POxFRylqJI5HQ1Xa4wuM81BNPg4rNur5YkyW59K6FzXOFyJr
m4CgszdOa5jU9RDBh0FNv8AUmkJGSB6Cufnkkmfrx9a64pDp0m3eRnX9wzscE4Fc1qt6LeJ
iTggV0N7sihaRjtArz6/eTVNQ+zxZ2ZwT6V2UoczPTppIo21tPq94ZZSRAp5JrpvLSKJUjG
1RwOKSCCO1tRFF0HXjrTmXKKa+ow1KMI3OarNzfkZF6gPOKyZAF7VvXa5B69O1Yt0CAeorq
k9C6bMS7k4Khs1kyE5rTus7z/Ss2Ue3P0rz6jvuelTVjR0M/6z/dar9uSZYemNwrP0YDEuO
DsNaFtkyxYP8Q7e9OK9xGVX4irqbqNTmGMDec1l3DBZOOenetDVWxqs+P75zWfdMPMODngV
g9zSBEG4oJUMehpqnjg0EnOB6UNGxIHUjGKa3Lcfypo4xyOfakJyQB/KhaBYXIzyMUnAox+
NAHfFMY7dgY5ApN54P9aD1HP60mPU9KYCZ4JoB45FBwM/40oNLqNDj1IApMt/c/SlVsFhxy
O9JtX+9+hpoRNMmRkenWoNpCgVNMQcDNMABHXgc13VTOJGwIxzUh5yabIOBz1p54bGP0rku
UM4A9aU8cgGhsev60cH1q7iG9QM8D6UoI4HrSfn+NLx6moRQhOM4ptScdMnn3ppPc9frSkw
QKMk+9IwFAGARzg0rYJwOnvSDqOiG6VRjj6V1GhcQ3ueB5Z4/EVzEO1Z0P8ASun0eRRDenf
1j9fevQwhz19hLogwHB5xWfZk+evOMk1bnkTyCd3XvVK1YCdW3etds37yIpGRJlpXOc8n+d
OVe1K2PMJ46nNOUAnv+deJbXU6WxyIRyvT61rafP8AMob86oRgbv7xq2ISF3R8HPStVTuro
yk+52dgwGCfrXQ25UqM1wem6iUIjlOCPWuttbpCFIcfnWTfK9TmnHsbnlqw6dKzri3GMdvW
rUV1nPIIqUESYJxUNp7HNZpmBJbDkkZptvpZuHIjGCPUV0H2MSvwO1bGj6YEMhcgdMZ4rmd
O7KlV5I3OYTTGt0UMMlugAqxDpxDOWAz2966i9sf3i7cMM9RzUK2u1xuTiuepTsRGvzK5xl
3A0bhexNLCxjfOOM10Gs6WjSGSP5fQVzzq8R2uMdq4pKz1OiLUkdBZSYCt6dK7bS3jnt9pw
WFcHYMFjUEfd966bRZyZyFJ4OK8zE0+pspdDdaMRt8tOVwv3WNWJItyhwO2arRR7p0jIwCc
cV5ko33KiSb2IzyRjimwmQzjqT9Kn8aeNrHwXObKDQ7W5aOFXZpM8kivMn/aB1IMDb+HdLi
PY7Cf611U8DOauhRfNse5aYZBDja35VfkMpQAK1fPEn7QnisnENlp8I7bYc1Qm+PnjyTIW4
t4+P4YRXoUsHUgrWMZYaUnc9+vRd4JSGQn2Fc/PaapMxxaSkn/AGTXiE3xs+IEm4f2vs452
xqMfpWdN8WfH0p58Q3K89jitlhKhMcG0e6HQdZmb/jwl/75pf8AhFta2EiwfgZ96+fZfiR4
2lGH8R3pyf8AnoaoS+NvFU2S+vXrHr/rTirWDq9zb6s+57NrXhXxXeBo49OdVPckD+tM0/4
b6rbQ5lNtHIw+bfMo/rXhk3iTXpf9Zq923H/PU1TfVNSkPz387HocyGuynRqw2aNfYO1rn0
X/AMIPNGSJtW02P63K1Xm8K2EaZm8TaUmO3ng186m6uTndcSEe7GojI55ZyfxNdynX25vwM
1g13Pdr7SPD8QO/xVp5wP4WJxXL6hF4ciB2+IYXPP3UJry8sehP60mcj8aV6r3kbRw8YnTX
r6SGPl3/AJn0SsaV7Yn5HZvwqhnn/wCtQKrXqzoSS2N/QoUZZHfIyhHFbFlaxGaINkfMOhr
K0Nv3T/7jVrWThrqLP94fzrpV+RHDW+Iz9WtYjrE6KW++e9ZV9bxpho5ck9V5yK2dRYHVpm
wfvkVi3pYStn09a5U3c1g9isBtA5NIy/OetL1I5/nSEHdwK0ubgFHU0hTkjNOA6Ej8KO//A
NagBMAYoOM5z+tL3xSYzjGOKYAR81ICQTzSlcjOR+dNHpn9aYxTz3pF5FBoXI7fpSGOGCc9
D9KXC0g4bgfmKXJ9qpXETzx/MuBVcgq2KvzkfKNw96qsAf4hXpVoq2hlFsawBjz6EUE8+1H
3V6jg1KzAscqOK4kirkBOOo4o43dMfjTzIM4CijzBnmhpARjHrSgjIBH607cD2oDDP3aSSQ
xhxg84x2zSYOP/AK9S7wc8U1iCOAB+NS0NMApxz6ZpCORSrnu2afjvmq5RDrOFJbxFdeM8j
1rvND02za3vy8AwI/y5rjdMI/tKHCc7hXpGj8Wt+RnBQcY967cKrHDiptLQwLmwtPIbEQAH
fNZcVlb7twXHXHNdJeMPszANWTbDMwyvHIruna6MaMmzjzw7c8ZPNKD6Gpni3M+BjmozGVr
xnHU9K5KhGQCefSr9tJsIOay0OOvOfWrMcg9K1gzOSubJgWcZXh/UUsF9PYuI5c49ahtpc4
x+lXtkdxHsfBx+YrSpTU0YJ8psWuqpIFIfPtmtaC/LDufbNcDNbXFkQ8WSgrQs9SkwMk5ry
qkZQZpyRkro9M0m4ilkILYOOtbMs4VNoPHtXnWm6uLe4Ejj5SOTnpW7PrETwDYQcng5rH2l
kcc6L5zsIZ/3YAAx7Vah2yXMasAQe2K5uzvAY157VtWNwsmoINwJxmk6hyzp8t9DT1zSFED
PGmM88fSuEurdw24xZA9q9edFudPx1O3FchLYpIrAgE5Nc9aKeqMMJVaTTOHikRW2YZSfeu
i0cskgwdwzzzVW40pvtQ2p0q7a20lvKrLwa8uoujPWU42O3tpFkgwx6CpLKFZNUt17M4FZ9
g5aIb+uO1a/h9PM8QW6tkhWzXBKnpYE1c8h+M95v8S6oB0VhGPwGK8TzwMZ4HTNelfFS7M+
vag+ciS5b8ea8zIA6nivosNG0Dpwy9y4pP1H40hJA64ppPPBOPrSMetdaR0ik9efagAHgkK
OuSD+VMJJwfU0jNwBiqQA3YEfpTMkEgUp9O1MJ5ORjtVAB6c0m7nr39aMnaOCRTKYwzx1xS
euD2p3GM5yfrSZyP8AA0xjfrjmgnnqKXnO3+tIQO5oAOOOP0pBgEUdOcd/SlHXGP0oA39Gb
bE5z/Ca1LM7rqDIwdw/nWPo4bbJyANhrTtW/wBKhGe4/nXQnaCOKq/eK+pPnVJsEghzzWRd
tmRsnnHr1rU1EsdSnZhj94aybvcZCVPauU1hbQhByP8A69PeTzHyQoIAHAxTATt5P607g5y
MVpY1DgEcZ/CgcscjH4UoXJ5fgUoUZyW/SqSYhnegcYp4j+XORgnrRsGThqLMY0/55phPTm
nso/vdKQBf71AxvHGaVex/pQV9Wz+NLk8YJosO4g+9kjr6Cnc/3TSAcnIzTvwH5Voibkk7d
Bmq+asTYHQ1XwK7KtyIgSQBnpn1qV2zIeeKiY4HFSPgydRzzXKigyDmk6Y4/WhgaME//roE
Ju6U7I9KYw4A6UuPfFRcYvA7cUpYHv8ArTSPem4PXNFx2JVPpTsgL9DUceeRn0pz56+vbNN
NisX9Jb/iZxe7ivSNJJFnfjgHaO/vXllishvotjEEsMGvQdLhufs1+WuDu2jp9a78LdnDio
3Qy7z9nbIHT1qCwtpXUy4UKATlm9jUN3DMLdgbhjxTLdJhYeWk5J9PwNd8k+bUxpx7M54jD
tgHBJpzISNw4pXXJ4OOtOj54NeR1O9FVoj19DQo5yKumLPOe/QVGYuOB+dUoiuLG7Egn9Kv
wSkHFZ4QjOe1SRMQe9aJmbSZ0ETpIuHwQR3qtc6YVHm24wRziq9vNjGDyOK2LaYuqg+uKmc
VJWZlrF3RjRXDKNknDD1rYtCDHtLZGc9aLzTROheLAc1nQyyWrFJAetePXocuqOiFRTR2tj
MJF+VsY7E1rWM8keq9SQF7VyGn3QDqytXS2DF7tpACRiuCUrGU4b3PSNL1INaNGSePWo0MS
Sksw5OcZrnIHmjjYopAIx0q9D8oUytlj61lKq9jzPYKLbXU05WheU7AOlVpov4gPxqoL9Fm
ZEwKJbhmj6nmuWT5jWNNqxpQGRY9wfmul8KS/wDEylncY8mJnz9FNchbSkR/hXT6BMItG1u
6I/1dq4z9RiseqRs11Pmzx5cmfVG5+9Izfma4xjj866LxZJu1YLnOB0rnDjPQ7s17lBWgjv
oK0ENYnAyec5pu7I/+vQW9x+dNJ569vWuk3DPPXH401j1+nvSk8/8A16a3WmAHnjGcU0njn
8yKXOKZjgEg4FUgDkYyKTijgjHXtyKTHt+lMYdvxpM47ikOMelGfegYpYZ4pCQSSKOSe9Az
64/GgAxzxSjqKP4c5HXpSAc4xQBvaSpMD/KTlW6Cr9mP9LhB/vCotEkxbAZ6q1TWZBuoD/t
DpXTb3EcFXWTK2olDqUvXG85rKuztlODngVo6ixF7Pj++f51lTsxlYn0HeuRbm0FsxvIIHN
Ic80BieeppHYk4yfzrbobDsce+aQAg+v4UwcZyadge9K4DgOcCg55HSmdOBn8qXGPWjmHYU
5/OgcZGOvQ+lMbJPBNJznOT+dF2A8YJHNH4/rTPmHOelPU8CncY4AliBz3o49v1pVwSc9fr
Um9vStYk6CTqeMEniocHb71PJzgA1Hj36e9dVUiJG2cDmpGGW4pr9ODmn4wwGRXJezKGn0z
RjPcH8acVX+9j6Uuxc/ex+NNpiIhjvTwM96XbtH3v1peStJKwxCMjBFMqQnIznNMJyKJIEx
UPXJOeO9K5OP8AA0iE0rEYHPX3oQdSfT2Ivo8etegaOw+x3+cngfzrgdMydSiwM/N25rvdL
Y/ZdRBGBgdR716OD2OPE7FS8YeQ3TpVKylIZercEbQfard2f3DcdPaqemZa4B+XAB7c16E/
iMqZjqwLNng89adkA1HKNkhPbNSDke1eO9zsJU+ZQDxSlBj0PpTYiAw5FWCvPT8qtCaICuc
gUgTHYipsDPAFAGelMgahK960bWYgD0z3qht+bnip4jjI6UiWrnU2TeYgJbNXZtChv4gw+V
+xrnrO5MZyW444rqtNut8Q5z+NS4p7nFPmjqjHg0OS0nIml2hev0rqNIFrbqXMu/npS38cd
1prgjEmMAjiuat/tNi4SfOOuc8GvIxOG6wNadV1FaTO3udRQwiOHAJPWnrIzLy+a5yKdZpE
CHP0ret4mkXgnPpXiTunZmrgkkQxOftEpJ74q+SzRqFyefWmRWiINzHk9asqwAUKvfrisGx
u19CeIMEHBFdDEzW3w61646F1WMHPqawRvKnk1qa5I1r8J5+xuLlV/ADNZrWSIlflZ8z+Ip
S+szc52jFYx5PJ4q5qshl1Sd+vzGqLdOOtfQ01aKO+CtFCHjP+NNJyT/jTiSAQOvSmc5yCe
vrW5Y0kE/j60hpSeev600kdjnj1pjEzTTkjgGlz6U5JAqSL5aOXAALA5X3FMCPn0/SkGfrT
mI9c0nODimMPTtTSR/k0pzn26UfWgBPx/WjH40UZ9aACgdelGBzS4HWgDc0efyw+5SQFOMV
esW/0uLAI+YVmaZxDK2M/Ia0bJv8ATYRn+MV1r4EcdRalO+kP2uddpI3n8Ky53+c4BH41o3
5zeTkcfOazZRyRn0rle5tBaAp+X/69NJG7P9aeM7f/AK9Ix5qmzQTPPApQBnkUZ5FOHPOKE
IaQew/SjgHkfpTiKTHU/wBKYxDwc0YIoPajkUWAQnGc/wA6EORn+tB9D60I2QP8aXUbHAHf
61Jk/wCTTB97mpPxNbx1RDFnjwwxxxUPIGM5qeduBg9qrBietdVaxMSRh+6znv607vjOahY
kD8amZj5hx0rlVinsIQAevFJj1PNIaQk8iouA78f1pT0FRjOAelSL0oWoB/CB3pPbH40pzy
f6Uw85AoGhy9cZ/Ckbhu1Ko46/rSkAjk80ATWCzvfRCLG7dxzXeaXZaobTUGPl8gH9a4zRj
jVITnv/AI16fpJL6Ze/MTtCgfTNduFumefi5cqOWu7TUhbsTswKp2NtqCy7wi4VSSQa6S8z
5DHrVSxUiOaXnYsbDkcZrvk3zIxpVNDmZo/NQjuORVaJuingip1k2Nt9TUU6hGDK3DdRXnN
HeiUdueasqQR9apxHdx3q2gIxz+ZpoGhWUckdqQA4IxzU5GRgCo2GTx1Pb0qiAB4pyYI6Uz
HqM1JHjn6UCZOoxkVr6ddNFjLdKyBxyTkmrMZKnIP4UjKcbo7WO6SWEL05q6ba3vYPLcc4/
GuUtLkqBmuitLnDKc8e1ZSVzilBx1Rl/Z5dJv8AdJkx9q6W01KGVP3ZAJHTNEiRX0RSQA+9
YM+mXWn3HmwZMZOeO1eTicOp6rc3p1ebSW52MSl+XFTDaHUAc1iWGrJPGI5PlcVsxjcwPWv
nqkHB2Zui0DjpzVjx5MLf4a6XBjHmSPIfwFQIpMgGM5qn8Xp/s3h/SbbulsznHqTWVK0qiQ
pK6sfONx888r5HzMe1VjnBz6+lOJ+bPOSc81H6Zr6iO1j0UKTk5pnOKCcgU0k81YxCfqOKC
RnH9aQnPQ47UmcNk0DNTRZ9LSaeHU7dZFmTZHI2f3Tf3qz7uOGK6kit5vOiQ4V/Woc4z7+9
BxgYYnjnjpVCsJnPWlOATSc8r2+lHNAxcDqBTQOwzS8jnpQfvcfyoASjilPT3pM+poAKB1F
GeeOtHp7UAbGnMBbTZOPkNX7I/wCmw8D7w6Vm6eR9nmDHHy1dsWH22HJ53CutL3Ecs9WU71
x9snBUjLnt71RlHzHj9Kt3xU3cxB/iP86pyNz/APWrmadzaKFX7vTNBPOM80KeOc0hI3f/A
F6bRQ5c55pSRnHU/Wmg/wCc0cDrxTEOPpim9Bg/rS55HNL24pjG9F6UnU9qU4x0pFx1xQAh
PHXv9KVTx1pMnH40KcY5qeoD8gnBOPxooHLepp232/nW0QJZ26dOlV857CpplHfrUG3jrXV
VuZxAnA59fSp2P73OPxxVdunSpnH7wn+lcyKFYE49qaf1+tONBHfH40MCMcdalGOue3pTBj
0/CnbT6g1IDsYPUdKY3BpdjYPTFJ/DSBADweaQkjvkUc85HXvSM3zd6YzQ0cf8TOPqev8AK
vTdEV106+3Hqq15TYXJgvo5ApbB5Fd/o+uJHpd8Ggf+Ht712Yax52MhKWxcvgPs7GotNAOh
X5I6IxFZt3rkRgYeQ4JqDTtXT7HdQrG37yNlAPTPrXfde0VznhSlymGcFQfWkVhIhRsZ7VE
hKtsboTTpF2Dep5rzk7npBE2HKEc5q6nVT3FZrMdyyjueRWlGSehx7UbAWlAxz+tMZSOSeK
evI/zxQ65BIqyWQgjGOD+FSjgZNRYx2FSKeOaCWWFPPXNWUPAOaqocsSKsK2MHPP1pEs0IT
jHzY/Gtm3mwBisCFz1BGPrWlBJgdRUtGEo3OktpiOSa2IWjlUIwBU9eK5aCXjHrWtbTAY56
e1c04nPKImoaFJzcWTYI6gVDaazcWLrFdRtgcHNdFazkgKTwauGxs71ds8Ktnqcc15dempK
0ioVnHSRBYavY3Esf7wDnpWP8cboC4ihU/LHaoo/EZrobHwVYT6hD5MrxZYcD61598bLkHx
HdQqcrEViB+gFeXCjGNVWOmEozkrHjZ7DP6U3nA+npTmI9P0pvfivcPSGk5pD0OfWg5x3/A
CpO2aooQ5pM9j+dLnp6ntmm5PPNMBSARwc03OTjNKT+VKwGcg5+lADep6UmKXqKNvpz+FAB
+VL9TgUEYXniu303T7PwlpcWu69ZLdatdKG0zTJVyuD0nlX+7/dX+Lr0pibscRz+maT3r0j
xNc6tJ4DJ8aNENXmuUl06Jo1S4jhwfMLBR8sZ+XAP4V5xxt9/rSBCZBHB6Ucgj1pO/NA655
oGa0Kf8S4PgZyAfcVdsAPtsJ9Gqpajfprgn7pU4q5YEi9hwOretdtvducs9zLuzm8lOP4z/
Oqr43E46VbumJvJuP4j2qo/3/euO7udERwIK8Z/Om5G7APPsea6nw7odkdNfxN4jZotCtn2
BFbEl7L1EUf/ALM3YV0EF3LrnhHXNQ1vQtO0zRI4D/Zrw2yxMLjI2JG/3pOM7s5qgPOF596
MAr7ihTg0uTnApoAAAXuaTA9x+FHcAnA+lIfTGaYAQP1pOSc5pR3o/CkAnanJ93pn8aZ2P+
NPUnApAO79cUufcfnTd2D6Zpcp/eP51vElkkwKnJ9KgxkZqxKeBiowM11VSYkbDAAxUrfez
TJAQOaePvc1yJ2KF/h5HT2pB9f0p2AeDmmHGenFDYCgDOc07b9KZSnofpSAkKjJ5APt0FdR
D4MT+xtP1TUPEul6bHqCGSBLguSQCQeVUjOR0rlMdz0BrqstP8H5RJ8wtdYXy938G+I7gPT
JUUm2hCf8IrpXX/hOtB6dcy//ABFA8ESXTKukeJ9C1OYkgQR3flOfoJAoP51LpVn4dsPh+n
iDVdFfVLqe/a0RDctEkarGGzhRyeaF0vw14o067OgWdxpOsWkDXP2KSbzorqNBl9jEZVgOc
HOcGp5na5WiZz76bqGk6ubLUrSW0uYzkxzLtP1+nvXSaQd2mX5yM5X+dT+FtQbxNpVz4W1Y
/aLi1tpLrTLmQ5khZF3NFu6lGUHjsRVjwhpMutLdWkMqW8YHmTXEvCQxrks5+g/wrtw01a/
Y5qyexnw6XqOr3As9Ms5bud+iRLnA9T6D3NadtoGl6LI8fiLxbpdlNtIaC3LXUin0OwYH51
T1LxFe65dx+DfA0Etvpkj+WAh2zXzd5JW7L329AKlttD8F6M7W98ZfEeoRqTL5Evk2kbDqo
YfNJ9RgVUq86kv3Y4QUF7xBJpvgy5G2HxxFHJ/CZ9PlVT9SM0k/hDVVsnvrB7XWrGMZafTp
RNtHqy/eX8RTl1DwXckRXfgpIIjn57O9kWRfcbsg/QiquoaJP4eji8V+DdYuJ9PVgrTJmOe
zfskoHY9iODXK5zWr1NEkzm5lKZT+E+ldL4f0W61i0muUuLW0tbVR51zdyiKNCThRk9z6Vd
lNt460S61K2gitfEdgnm3UEKhUvYh1lVR0cfxAdetXLe08P3Hw20rTbvxNHaQyTyXd9BBEZ
blpAdqJt4AAXnJPVqpz5kpIVrbgPDEQHPirw6Qf+ogv+FP/AOEXA5Hibw9gempJVBdO+HSB
VGm65PjgyNdRoW9OApAqv4k8LeF7HwfF4h0u51K2knuPIgtL1UfzgBl2DLjAHA6dTS56kdx
pReiNQ+E3YfL4j8PEnp/xMk5pIPBmsSXeo20j2VqdOZUnkuLhY4wW+7hjwc1ieB9It4vtHi
7VIFksdMYCCJxxc3J5RfdV+8foPWuk8M3dzqfiLUoL+Uzrqdnci5Dc+YfLZgfqGAP4VUak3
HmZLik7DV8I3XQa3oOR/wBROL/Gpl8I30hCR6rokjHoo1OHJ/WuG8GeHLXxL4iGnXtzJa26
W01zJJEoZ8RoWIAPGTiugHhn4f3Q8mHVtYsXPSe4gjkjH+8FOcfSoVabvZBKnFPc073QNZ0
iNJb+xkigc/JMCGjb6MuR+tQxvwAD+tYgvPE/w415rJLpZ7WVRJ5O7zLW9hPQ4PGCO/BB+l
ddf2tpJLY6jpKMLDVIBPbxklmjbOGj99rZH5VcKvM7NGVSHKrhbueACTmuii0i8gtEu9Rmt
tKtmGVlv51h3D1APJH0Fc9r3iO38Bxf2bp6xXXigqDPO4DppwI+4o6GT1P8P1rHsfBN9rPl
6/471q6tzdjzI4T+9u51PRsNwintnr6VnOTeiIVFW5ps9Dg1DwxG4Q+N9F39OJXx+e2uksL
NruIz6Zd2mqwr1exnWbA9SoOR+IrzVPBPw+eMIbPWVI48z7UmfrjbisjW/h9qPh+F/E3gnW
bm7trUeZKE/dXVqP7xC/eX3H5VyTjfRk+xoz0iz6D8PHdqkQYdD3r59+JjXOs+M5bayhe4u
Li6KRxoMlznAArvfhV8Vo9b1KPRfFcqJqzAi01DAUXLY4jk7bj2bvXNW1vJN4k1/U47m2tt
QsbZ1txdTrEI5JCUaQk/3VLHjnOK4FScavkOjRdOdmcM3w58XAkf2ZFkel1Fx/49TD8OfGG
f+QUjZ9LmI/8As1B0TwNZfutQ8W3d7MvDHTrMsmfZnIz9cVdsPCXhLXnni0PxRe28tvA9zI
dQstsaIoySXRjj0HvXoaHfcoD4c+Mzj/iSn/v9H/8AFVRufB3iaz1Kz02fRplu73P2eNdre
bjrggkcd/SqWi6Td67rltpdkcyTNy7cKiDlnb0AAJNdBrHinyPE2mnw5I0On6FiGxJ6uAcv
I3qXOSfYgU7WHqVz8OfG2/A8PTsccASRk/8AoVc1dW1zZ3UtrdwvDPE5SSNxhkYdQRW/43t
4tN8c6rb2e6CFZ98aq2Am4BsD05NasyN480J72Mb/ABNpkWblB1v7dQB5oHeRB971HPY0r2
A4YccmtLStC1nXZJYtH024v3iAaQQru2g9M1n7QFHz7jXY/D6aafX7jQWLGy1W1lhmjBxkq
hZGHoQwBBptj6GdL4C8aQxPLJ4X1AIilmbyicAdTxXNgf7Ndx4UuLqw8KeJ9fgupFvbaKK0
gdnJMfnMQ7D32qR+NcUQ3XBoEux1fw/tLa58WxPd6Nd6rDBG0vk20BmKuB8jMvG5Q2MjPNd
pqdv4ntL2e+0HwfrV7rNwS0utajaZlX2hjGVjAHAPJGOMVyvw+lmsb3WdUlkI0220uYXa5w
JN67Y0+pcqR9K5tLrXbSG21Fbq9jjZ8wzeYwV2UjODnnGRST3DdlK6lu7i9mlv55ZbosfNe
YkuW75zzUOB2auu8eW0c2s23iO1wLbXLdbwKB92Q8Sr+Dg/nXJjarYzx9aYzStPDXiLULQX
lhoeoXVu2QssNuzKcehAqHUNF1jSfKOq6Vd2PmcIbiFk3Y64yK6oalfXPwmSRb2eGbRr9ba
J4ZWTMMqs+w4POGUkfU1U8P8AiNLhJ/D/AIovJ7nR74jMsjl3s5f4Zlz0x0YdxSuMx7PH2K
bnsP51b085v4QP7wp2oaPeaDfXenXyjzYwCrrysqHlXU91I5FQWDPFfwSo210cMD6EGvRSv
BHNLVssXHhnxHJcu6+H9SYFiQfsr8/pVez0oQ+JrGw8QWd9bW8kqedGsJExj77VIyTXZeMd
W16913QdQg1m9tm1u1iklSG4dUEu8xswGeASM4qt4r8U6npnxWW6tZiT4elFnamQ7yUjO07
ieSWOST71wPW5rHQ3NdNkl6l3B4ev9d+zDy9PsGsJYLKyj7ZUjdIx6nOMnrmvPvEOoeINQv
ll183McoXEcUsZiWNfREwAo+lbnjXV/EOj+OdT06w8Q6nHbrKHiT7W52q6hgOvbdj8KPiVq
V3N4ii0OS4knh0aFLaN5XLs7FQzuxOTksT+AFUn0HazOLDn+9Sb8etNLN/ex9KUk+vaqGG4
0FmPfP4UhY0u5ieufwpagG7tj9KAefT8KTJ/i/lTmR4zh1wSAfwpgISfalBxQD64x36Um7r
xSAO+P60mB609AC2T/wDqp3y+v6VrFXQXsOmQqwI9Kj3EcGtq40fViVxpF90/593/AMKqto
usZz/Y99/4DP8A4V2VUjGMigy/ID05FOx83PBq9/YutFMf2NqBGef9Fk/wp/8AYerZ40fUF
x62z/4VyJdy7lA9sZ60m3k8cZ5q2+l6opx/Zl3+Nu/+FSJo+qvwNOuyP+uDf4UmFzPKhSP6
0bQTmr7aTqS5DWVwCP8Apk3+FRjS9RzxYXP/AH6b/ClcZWK5YlclR6iupRSPhDf5GCdYh/8
ARTVzx0zUAObK6H/bJv8ACul+zzw/CC8E0MkbNrMXDqV/5Yt61MhCmJ5Pg7pyRo0jtrU2FV
ck/ul7CrOiaXceEbefxPr6Gxf7NLDY2Up2zXDupTdt6qgBJJPXHFdb4Gu7kfB1dEsLuXTtR
1LVZRaX0YHySrGuI2OPlV+mRjBxXBeHzYDx4IfHkU9wWZoZDdSt+7m6KZO5UN1GelZJ+6Pq
yx4GtTpEF94vvgYrK3gktbYsP+Pi4kQqFX1wCST0GKsz3Z0b4SOtuxWfX7xonYdfs8OCR9C
7D/vmqHiN/Elx4jfT9bg8prAmKK1t49tvCvbywOMEc571Y8XROPAfg8qpVFS6RlIxhvNyRj
6EV0rSm7dSHqx2gbdC+Ht9rKNsvtWnNjDKPvJCqhpSp7EkqufTNZNhNAivg8lGrcMH2n4Sa
I8aFxBe3UT4BJVjsYfpWLY2ZYyZiYYQn7p9K7cMkoRaM3rJ3M6N8d66XwlqkdhrqQXQ8zTr
8fY72Ijh4n4P4jqD2IrmzDIoB8tuefump7ZJWuYkVGLF1Awp6k1ySV9yya1e48E/EfBYltN
vDFIP+ekedrA+xX+dXfEmmRaN4y1Kyg4gWQmP/cPzL+hFRfERPM+JmuIi5b7Rtx1+bAH860
/Hp2+NrtCPmijhjbHZhEgI/OsaL95lT6B4e0k61qkdm06wW6gy3Fw/3YYlGWY/Qfris3Wby
68eeNbXTtGiZLRSLPToT0ihH8R+vLsa1PEM/wDwjHhJPDUZ26tqipPqJzzDF1jg9ieGb8BU
2iWR8LeEm1GRdusa3GUgB629rnlvYuRgf7INXJucuVD+FXHeILizh+z6DpDFtK0weXE3/Pe
TPzyn/eP6YqXwR/yNQ4/5dbnOP+uL1guMDjGBW/4JAHinqP8Aj0ufx/cvW8rKNkZLcxvhaD
/wl92eeNKvf/RLVCjcA9PwrQ+EscJ8azrdSNHAdMuxK6rkqvlHJx34rs/K8O6XhvCWpaC03
8F/q9w7vEfURbNoP1zWFKSSfqXUWqOK+ITLbaV4V0u4TbfW1k7zgj5kV5CyKfTjnHvXaaG4
0DwBpWq3ceZ9F06a/SNxnEk0uIAf/QsVzA03w5ZanJrOu6y3izVHcyeTGrJAz/3pHbBcf7I
AFXdT1C71X4c+LL2eXfPLcWhk28AIGYBQOwHHFLlafMK6donNeA7CLWPF1zrGtL9qt9OifU
bkSc+c+cKD65cjNdrJd3N9cyXl5K0k8zb3Y+voPauZ8AH/AIkPi5EI8z7LA2O+0SjP8xWzb
yA7STxiropNNmGI3saofaFHTJ9K6LSL6WzuY7iI4KHBHZh3UjuCOK5NpAzoAeBWzYtwORXN
XRzNOyZ5r8SdCj8MeOnbSt0FpdIl/Z7TzEG52j/dYEfgKTx5MNUutI8SKgH9sWSzSADAEyk
pJ+ZXP410nxoKs/hUZ/ef2e5OPTzWxXKayCvw+8JCT75+1OuR/D5gA/UGso6pM9OLvFM5T5
ieBye2Oprsdbx4W8MR+F4XC6lqAS51Zh/AvWKD8PvMPXHpTPCtpa6fa3PjDVIVkttNIW0hY
cXN2RlFx3VfvH6Ad6j8OWceqavfeJ/EzvPptgftV4zHm5lY/JED6s35AGq9S2TSZ8JeDREj
bNb8QRBpcfet7PPyr7NIRk/7I9640ffX6gVe1jUrrWtYutUvXDT3Ll2xwFHZQOwAwAKpIP3
i89xTa0Gtz1GSz0q9+O17Brls1zp5hdpo1OGIW2z8vuMZrkdSs77wZ4js9S0e9Mlu+LrTr5
Ok0fv7jlWX8O9djLgfG7VzgHFpPx/261y/hfUbG/05vB+vXHk6fdPvtLpufsVwRgN/uN0Yf
j2qUhD/ABBptpq9gvjDQLcRWs77L+zU5+xXB5OP9huqntyO1WfhrBKnxG0wlSNomJ5/6ZPW
dpt3qHgXxZdWWqWnmRc2t/ZsflniPUD+at9DXb+GdFj0r4j6VcWFzJd6Rfwzz2Nzj/WJ5T5
VvRlPBHrVpJxae4XOO0Ybvhr4n4z/AKZadvd65Z9iL0JYc9OBXWaO3l/C3xO2Mlry0X0/v1
h+HtGfX/EtlpSEok8g8xz0SMcuxPoFBNLoNaM37xZdN8AaToVuhOo69OL2VQPmMQOyBMe53
N+IrpNfFtf+FNS8E2QjdvCUcdzC6AZlb7t0c9/mYH6LWTp/iPQ7j4qyeIdUna0061DLYBYT
IE8tdkGQOw4Y+9S+Hj4O0bxPFq9z42kuY33pcxnTZAZo3BV1znqQSaVrEoxrPGtfDO+sT81
1oM4vYvXyJMLIPwbYfxNcbge3HvXU+FNQsdH8bR73Muk3LvZTFhjfbyZQkj6EN9RWRrGlTa
Nrl9pVxzJaTNESe+DwfxHP4012KNyw/wCSSa8e51O0H/jklaeueDbA+B9J1zRHZr2OwS51O
0JyQjMwEy+q5GG9ODWdYjHwk1v31S1H/kOStDV9WvdAvfB+p2DASw6PFlWHyyKWcMrDupGQ
aj0ATw/eJ4r0FfCV6UGq2yk6Rcv/AMtB1Nsx9D/B7nHeuct4nh1FYZlKSxuVZWGCCOoNaXi
XRre3itfFfh0suj3r/KoPz2M45MLHtjqp7j6VvfJ4107+3rZFGvaeo/tOFRg3MY4Fyo9R0c
fQ+tddKpy+69jOUeoniAfN8NBjg2q/+lb1yvjIE+PNeJH/AC/TH/x811uuD9/8NADx9kjzn
/r6euT8YfP4710kn/j/AJhz/vmsL7lIv/EH/kpVyOnFt/6KSoviBz8RdcA/5+T7dhU/j9D/
AMLOuh/tW44/65pVbx+HHxG14jH/AB9N/IUo7jfQ5kjn6+9BxjGP1pfm7gZ+tJyCOK0AQ54
Jpe5o5P8ADzSgnstAB26Zo4x0/Sg7sHK0gB6bcigB3QU1gc8VJ24AFBXJ60WARPr+tPwPem
rwRxUu4e/5VvHYh3P1JUnamGIO0fyqdS3qfrUMa/In+6v8qsgHacenArkuczJ42bywMtj1z
T/vDByc1GgPlBiO+DUo6UElOTSrKR9zwKSfUU5NJsB0tk/KrYPPNSq3FUK5mHQ9MwM2cRx/
sipksbRF2raxAf7gq6eRTaYXKxs7Y/8ALtF/3wK+cP2s7eGPwPoSRRoga+YkKoGcIfSvpiv
mr9prT/EfiZ9G0LQfDWo6gtoWuJbiGAsgYjAUH9aqLHD4kWP2ULWCT4Y6n5sMbkakxXeoOP
kWud/aW+ESuJPiHoNqWY4GpQxjr6S4/Q/nXR/sy2XiHw9Ya14f8QeHdR00yyrdQyzwFEfjB
GfWvoW5toLu1ltbmJZYJlKSRsMh1PBB/Cop6LUucmp3R8r/ALN/xNsdQRPAPidIJLuNf+Jd
czqpMiD/AJZEnuO3tXb/ALR/w+PiP4aLqWkWKm90WQ3HlRJgvERiTgdSMA/hXj/xI+APi3w
j4obXvAttPf6Ysvn24tT+/tGzkDHUgdiPxr6M+E/jHXvF3hg23izw9e6Xq1sgSZriApHcjp
uXPr3FNXg7dCpa++j5d/Z38e6V4W8XT6D4hEI0nVyoWSZQVgnHAJz0BBxmvttdI0ZlDpplm
QwyCIV5H5V82fFj9mma/v7jxB8P/KjaUl5tMdti7vWM9Bn0NcFoPxT+NPwvQaLq+j3V5aQf
KsGpW7sYwOyyDt+dDvF3jsN2qarc+zzoWinrpFkc/wDTun+FcN8SvEPhD4eeDrnWLvTbD7Y
UKWcHkJvllxxgY6DqTXgl1+1F8RL+E22leEbSC4YYDiKSUj6CsPTfhf8AF34x+Io9Z8WvcW
Vox5u79SuxPSOP/wCt+NNN9SVTa1bOV+E3grUPiZ8VIpbqNnsoJ/t2ozY4+9u259WPFfXfx
S1jwt4A8DXmv3OjafLev+6tY3t0LSzHp25x1P0ro/Afw/8AD/w68NLo+iQkA/PPcPzJO/dm
P8hXyJ8ctX8ZfEHx1L9k8O6udF00mCzQWkmHx96Q8dSf0ApR3uO/O1Y5j4YeCtQ+LHxP26g
zSWqyfbNSuD3XP3f+BdAPSvvMeFvDvlRI2h2LrEixrvgViFUYA5HYV8H+C/EPxd+H0VxD4a
0W+torhg8qyaYX3kcDkrnpXdJ8efjwkYV/D4Yjqx0p81Kunc1nFy2Z9anwn4XPLeH9OP8A2
7J/hXP+L/Dvhu18C+Ibmy0XT4LiKwnxJFAish2HuBkV8n6v8W/jzq8bQt/aNlGwwRaae0ZP
44zXuaWlz4F/Zfuxqwu7/XNWtHaUYaSaSeYcA9TwD+lUpO5g4OKvc+e/2dbS3uPjbptvPCk
0L21wrI65VgUOQRX25/wg/g8j/kV9K/8AAVP8K+Hvg09/4V+L2harqWl30FkJGhlkNu+EDr
tyeOmcV+gSkFQQcg8g1KbUmVVexzp8C+DSMf8ACLaX/wCAqf4Vzfjn4Y6BrXw81vRNH0Wzs
bq7tz5bwQqhLqdyjj3H616RTSDmruzG7Pzc+HutReBfiVbza/Yh7JXaz1G1lTI2E4YFT1wQ
D+Ffetj4R8BahYQX1j4f0qa2nQPHIkCEMpGRXlPxo/Z/TxhdTeKPCRitdaYf6RbP8sd1juD
/AAv79DXiPhj4k/FD4LXLaHqekTvp6NzZX0bBV943HT8MipacXeOxu7VVpufZn/CA+C85/w
CEY03/AL8LUVz4R8E6fZzXlzoem21vCpeSR4lCqo5JNfP5/bBtvs/HgiXzsdPtg25/75rz/
wARfEL4sfG64Gh6Po80OmyNg2lirBG56ySHr/KhSvuQqL6nH/ELVh8SPizInhuy/wBGlkWx
063RcDYDgHA6ZOW/GvsrRPhF4F0rwNpNh4h0Gw1CTS7MRyXVzGGx1Zzk9Bkk1z/wX+BVp4A
jXXdeMd74ikXaCvKWinqq+rerVhftN/EWfR9ATwRorP8AbdSXfePGDmKH+7x3Y/oPemld3K
k7+7E+cfiBrFn4z8dro/g3SYrTRoZza6ZZWqYWRmbBfA7sf0r7A8D/AAR8I6L8OrDw94h0a
01W4Dfablpk3AzMOcfQcCviLwh4l1XwX4ntvEWnaZDc3dtnyluYGZUJ/iA9fevbIf2sfG6L
tn8K6dIRxlRItJ73NJRk0lE+iz8FfhX/ANCPpf8A36ph+CXwpyCfBGmf9+z/AI184337WHj
yeJo7HQNNs3PRyryEfgSBXpnwC1vxh4ybWfHnjXWZZbSAG1tYmHlwx4+aRgo44GBmjm6GTh
NK7Z5To2k2F5+2Ne6VPbLJZPdzwtD/AAmPyiNv0xX0mPgV8J8YHgqyH/fX+NfLfhbxVp3/A
A1aviV7gx6dc6pKomc8bXyoJPp0r7uBDAEHIPOaPtMdR2sfOfxy+BNjrfhKHVvB9itvqejw
bBbpk/aIF52c8llHT24r5q+HfjeHwne3Gna9Zm602RJfLVly1nOyFRIo7dcEd6/SEjIr5B/
aL+C0llfTePPCtkXtZiW1G2hX/VN/z1UDse/p1qpJNBTqfZZl/sz+DfD3jOx8VaZ4l01NQs
0a3lEbEqAw3YPB966j44+Ffh98LvBHmeF9AgsNc1ctaRzK7Fo4iP3hGTxkcZ96g/ZDaOJPF
s0jqiIICWJwAPm61w3xU8Yab8TPjzp2nNfIvh60uY7FJS2FKlv3j59CeM+lRDRO5ck3PRnq
fwX+A/hC/wDhhY6v4w0CO91DUSbhTIWBjiP3F4PoM/jXoh/Z8+Eh6+Eof+/j/wCNenWdvBa
WMFraoq28KLHGF6BQMDH4VPVRWhzym7s+Ef2jPhdpPgPxBpd94bsDZ6RfxFDGpLBJV68n1B
B/CvUfhN8Pvhv8Vvh9aa/4g0X7VrcAFneSrMyF2QAKxAPdcV3X7SGi6fqvwV1K4u5o4JtPd
Lm3Zzjc4OCo+oOK+fv2afiJaeFPGc+gatdLBp2s7VR3biOYfdz6Bhx+VKelpI6Ityh5nU/t
BfDbwl4A+F1vH4X09rMXupRmbdKz7tqPjqeOtdf8PPgx4B8bfCrwvrPiPSpLm9NgsW9J3Qb
QxwMA+5rP/a41azHhPw/o6zobqa7a48sNzsC4z9MmvSvgDqNpqPwP8Pi2mSRrWI28qqeUcM
eDSn8SsTd+z87lZf2f/hzb6Fquj2GmzQQ6lD5cmZ2cKw5VwCcBgehr4s8R+H/E3wg+JDWkx
Md1aMXt5wuY7mI8Z9CpHBFfpbivM/jF8LNP+JfhJ7cBYNZtFL2VyR0b+4f9k/8A16p+8rMi
E2nqfG/iTXfD/iTxf4Gk8P2jWNvBFDFLa5J8iXzyWUE9snI9iK+q7/8AZs+F+pX1xqFzYX3
2i5kaaQrdsAWY5PH1NfFumaPqOifEbT9I1S0ktL221CKOWKRcFSJB+nvX6cfdi5IAA5J7VK
XvW8jWq7RXKfm/8VrKGy+OOuWVuW8qC9SKME5O1QoGfyr60uP2cfhvr051m/t9QN3egTSlb
sqCxAzgdq+R/idqltqPxo8R6nbSCSBtRYq45BCkDI/Kv0V0G6tr/wAO6de2sqywzW0bo6nI
YFRSvaYTbUEzxxv2WfhaekOprj0vD/hTD+yt8MMEBdVH/b2f8K94xRzVmHPLueCf8MqfDLH
XVf8AwL/+tTD+yn8NCOJtWX/t5H+Fe/YFGPSgOeXc+fj+yj8Nz0utW/8AAgf4U0/sofDkj/
j81cf9t1/+Jr6CwDRtoDnl3Pno/snfD0nK6jrC4/6bL/8AE0z/AIZN8A541bWP+/if/E19E
7RSFRQmHPLufO6/sl+AywA1jV+T/fT/AOJpv/DJfgX/AKDWsf8Afaf/ABNfRaAeYv1pvy+h
p3H7RmfDzHH/ALi/yFWQOpqtBxHHnn5F/lVodKzGx0S/ui3vUgNRxn5PxqRaCBw61IoqMda
lXmmJgORS0g4GKXtmqEH60m2nD1ooAbjml20tFAhu2jFOpDzzQAnXpUUkMcq7ZY0kX0ZQRU
uKMdKAKiWFlEcxWkCH1WMA1YxT8Ck6UDG45xRj1p2M0Ec5oAbsFGweg/KnfWgnHvRcCMov9
0UbFPBUH60/qKKAGeUnTYuPpTsCijPtSAWk+lLntSZ56UwDHtVa60+yvozFe2kNzGeqyoGH
61Z7UdaAOa/4QPwUJvOHhTSvMznP2VP8K3LWytLGHyrO1ito/wC7EgQfkKs+1IemKdx3bCq
8tjZTuXmtIJGPUvGCfzNWCcdaByKVxFI6Vpv/AEDrX/vyv+FB0fSiCDploc/9MV/wq7QOtA
7medD0f/oE2X/fhf8ACrEdjZxWxtorSGOBs5jVAFOevA4qyaTvQFzNPh7QjwdFsD/27J/hW
kqhQFAwAMAUuaM0eZN7hVTUruzsdLub3UZEjtII2kmZ/uhAMnNW8iuO+KGlX2t/CnxJpWmK
Xu57NxGo/iI5x+OKa3Gj55svivqE2r6zdfCf4Pw3GkyuVu7gQt/pOM8sq8DgnjrzXp3wp8U
eAfiXY3MLeC9N0zWrA4urKS2T5f8AaU4zjPryK5D4HfFrwB4b+F8Hh7XdRj0XUtOeQTxTxk
GUlidwwOT2x14qH4KTL4t/aB8YePNFs3t9AmRo43ZNodiR29TgnHbNZva50tb3XzPp1EWON
Y0UKqjAA6AUuPalFLVnKZ+p6NpWtWq22radb38CtvEVxGHUH1we9Yx+HvgU9fB+k/8AgIn+
FdSOO1Jin0Hdo5/UPBXhLV5km1Tw5p97JGgjV54A5VB0UE9qu6R4e0TQIZIdE0q106OVtzp
bxhAx9SBWpjFGOaQXY3b70Yp+KTvQByPiL4c+DvFWpWup63okM9/asrxXK5SQFTkDI6jPrX
TzW8dxbyW8yh4pFKOp7g9RU/WkxR1uO7OEb4P/AAxYknwRpR/7Y/8A166vSdH03QtLi0vSL
OOzsoRiOGMYVPpWhilAoByb3GUYzTjSYoEGOKBS9KMcmkMbilFL7UY9KAExSGnUhoAFHzr9
abk+lOX76/Wm7qYjMt8+RHn+6P5VbXpVS3/1Ef8AuL/KrKnNQavcmjUeUf8AeNOXFRxnCn0
yakWggcOtTLjFRL1qUYx0qkJijpSUopKYhRmijnAPSigAoAA6UUUAFBFGaM80AIO9IaWkIy
KAAjkEUEZ5BoIIxzQOlABxSc45pcCk70AB6V8rftKReKvC+tWPifQvEGpWmnX/AO5nhiuGV
I5V6EDPGR/KvqgkAc1578Y/Ci+LvhTrWmJHvuoojc2/H/LRPmH5jI/GnFa6lQfLK5xP7M/j
G88SeBtR0/VtQmvdRsLolpJ3LMUcZHJ7DBr3cV8Hfs6eKW8O/F61sZ5fLtNWQ2kgPTf1T9R
j8a+8M1nG6bTNKq1ujh/ixFcN8LNcubPVbjS7qzga5iubeQoysgyBx1B6Yr5s+AOs+PPF/w
ARhcav4p1OfRtJha5uUknJRzjCqfxyfwr1H9p7xcNG+HMfhy3lxc6zJtcA8iFeW/M4Fan7O
ng0eGvhZDf3UO291lvtUgYchOiL+XP41UuiCD5Yts8k1uX48fEHxvqmreDTqum6G8xjtC03
2eIopwGGeucZ6VHceBf2oraEyDxBdT4/gj1FSf1r7ECqq4AwB0x2rjviR43svAHge91+52t
Og8u2hPWWU8KPp3NNJAqj2SPiHWvHvxj8M6zLpGueKdWsr6HHmQtOCVz06Z7V9Lfs7Q+ONX
0Ofxd4w8QX97b3X7qxt53+UqPvSEe54FfNXgDwnrHxf+KhXUJXljllN3qVyedqZ5GffoBX6
C2Nla6bp0FhZwrBbW6COONRgKoGABWbSbNKjsrDdT1Sw0fS7jU9Tuo7WztkLyzSNgKBXyX4
7/aZ8R63qbaH8N7JraOR/KjujH5lxOc/wL0X9TUH7T/xEudQ8TL4FsJylhp4WW82n/WzEZC
n2Ufqa9K/Z5+FVh4c8KWvi/VbVZtb1KMSxtIufs0R+6F9CRyTVt22IjFRjzSPJrb4W/tEeK
o11HUdZu7QyfOq3moMjf8AfK9Kh1Dwv+0Z8OLdtUh1PUbm0i+aR7W6Nyqj1KHJ/SvtvFIyg
gjHBosuovas+WPhr+1BLc30Gj/EGGKISEIupQrtCnp+8Xtz3FfUsM0VxAk8EiyRyKGR1OQw
PQg18f8A7S3wssdDki8caBZrb2t3L5d9FHwiyHo4HbPQ+9dd+y38QbrV9GvfBWqXBlm01RL
aM5yTD0K/8BP6GpfuPyKlFSjzRKP7Q/jbx/4B8YWEnh7xVcW+n6lAXW3KIwidDg4JGcHg1x
fhjxN+0z4v0gat4ev7q8sSxQTYhUMR1xmui/a8wdS8KdM+VP8AzWvTv2ZyP+FG6f8A9fM//
oVOVk0u5UXanex4ldfGX47fDnWIrfxpa+cjHIivYFCyjvtdO/519L/DD4o6J8TvDz32nqba
9tyFurNzloiehHqp7GsT9oOw0y9+CWty6hHGXtVWW3kYcpJuAGD2z0r57/ZTa8HxZvFh3fZ
jp7+fjoPmG3P40pJqzQklOLdj2/8AaF8SeNPBnhjT/EnhTXDYxLOLe4gMSuH3fdYZGQRjFc
d+z74++I3xC8W3p8QeI2m0zToQ7wpCi+a7HCgnHTgmus/aix/wpdsgf8f0OP1rhf2QQp/4S
tyg3fuBn2+aqmthQt7Ns9w174O/DbxLqjapq/hW1mvHOXlTKFz6ttIyaXxdpU/hT4VakngH
yNBm063a4gWGFWQhRkqQeuR3613lYfjBVbwJryuMqbCfj/tmarqYJs+RvAPxq+LnjLx9pHh
xfEMMa3s4V3+yIdqDlj9cCvtaMERgMxYgYJPc+tfn1+zyFb476AdgGPNP/kM1+gw4FZrSTN
qyStYcBmlx7U3NLk+tWYBgUd6XtTelACml4zxSHpQDzQAGkpetJQAZopOtHFAAT7UnY0vak
zQAtFJ0FAORUlC9aMEUUtACUho5zSHrQAq/fX61HUicuv1qOqAzrcfuo8/3R/IVZAwarQ5C
oP8AZH8qsg8VmUx8f3OnepVqOL/VfjUi+lMQ9etSjiol+9Uw6E1SJYZFNPT3pQKMZNMQtFH
Sk6c5/CgBe3WjtgUdaOlACYoFL2pOO1ABSZpabQAp/nR2oPNLQAUHpmjjOKOoxQA01G4DKV
I3AjBHrUhHrTSKAPzs+JuiXHgD4y6lBZ5iFvdre2hXj5Sd64+nIr728Ka9B4m8HaVr8BBS+
tkm4PQkfMPwORXzr+1l4UL2+jeMbePmNjZXBA7HlCfxyPxrE+FnxWXw9+zv4msppwL7SSY7
NSeT53C4+jZpS+NM6bc9NGV4znn+L/7TUOg2snmafbTi0UjkLFGcyN+JzX2ha20VpZw20CB
IYUEaKB0AGAP0r5i/ZV8JM0Oq+O71CZJmNpbM3fvI34nivqOle7uTU0tEa7rHGzuwRVGSxO
ABXwZ8c/iLP8Q/Hw0zS2aXSNOkNvaRr/y3kJwz++TwPaveP2kPicfC3hgeFNJuAur6qhErI
eYYOhPsW6D8a8x/Zn+Gg1vX28c6tb7tP01tlmrrxLN3b3C/zqm7BTjZc7Pe/gr8Nofh54Fi
iuEU6xf4nvXx0JHCD2UfrmvTznGSM0oGBSN0pRVjKUuZ3PzT8aXMup/FXXLi6bc0+qSB8nt
vxj8q/SDS4Ut9JsoIlCpHAiqB2AUAV+fXxp8O3Hhf4xa7bFSkVzMby3bHVX+bI/HIr7d+F/
iq28Y/DXR9Zt5VeXyFhuFByUlUYYH8s/jUy0mdE9aaZ2tIcUtJ1qzlPNvjnaQ3nwP8TpMoY
JbeapPZlYEGvlD9mu4lg+OmmrG3yzW0yP7jbn+Yr6M/aU8U2uh/CS60lpF+26wy28cWedmd
zt9Bj9a8b/ZU8LXF745v/FckZFrp0Bt43I4aR+oH0A/Wpn8NjppaQZr/ALXZxqfhX08qb+a
1q/Dj4kw/DT9mnSdYn0S81OGW8njzAQFjbdxvJ6A9jWV+10CdV8K5HWGbt7rXffAfQtO8Rf
s3QaHqtus9lePcRyIR1BbqPcUTtzRGv4ep4tqviz4i/tG+IU8O6VFbafplsRObUS7VUZxvc
nlyPQDivpv4TfCjSvhjoElvBL9s1O7Ia6uyuN2OiqOyivjvX9G8S/A34tRSWsrqbWTzrO5x
hbqH+6fw4Ir7i8AeNtL8feELXxBpjYEg2zQk5aGQfeU/09qG/esxT+H3djzX9qQ/8WZI6f6
fD/WuL/ZAH7jxWcfxwfyau1/alH/FmeAT/p8PP51w37IUwD+KoAQc+Q455/iFE+go602fVw
6VheMTjwJrx9LCf/0W1bvfFc945lSD4e+IZZDhE0+ck/8AbM1fU50fD37Ooz8dtC46LL/6L
NfoJ+Nfn7+zn/yXXRP9yb/0Wa/QEHNZr4mdFfoOwPWlApOtKKs5wyMZ60ZBpKKAFpMe9FHt
QAdCBSd6XBpO9AC8CkxQOaSgBaQDFBNJnikAuaWmjrTqRQh6U4dKSl7YoATJpD1peKQ+tAA
v31+tMpy5Lr9abz6VQjOhwY4zjHyj+VWR901Ws/mgCn+EA/pVsLlSazRo9xYuIj/vVIvWo0
4Ug9zmpFpkj161MMAcCoBwamU5FUiWLSDqKXtSCmIWgE80UUALSHPakyaUUAJSYxTqTOQaA
CkIoHWloARutFB60tACcGgDBox6U7tQAnHrTTyeKfgUmOaAOQ+I3hGLxt8PdX8OPgSXMJML
H+GUcofz/nX5ztpGqprTeH3tpIr5rgWz254PmbsAEfWv1HIB74rjtR+Gvg7U/Gll4wudJQa
zZuJFnT5d5HQuP4se9HSxpCfLuWPA3hmDwh4E0nw7AB/ocCq5A+8/Vj+ZNWvFXiTTvCPha/
8AEOqSiO2s4y5yeWPZR7k8VvBTisPxF4U0Hxdpq6b4j02PULNXEghkJ27h0PBpRSSsQ3d3P
ze8WeLL3xj4xvvEWrM7S3cuSgP+rjzwg+gr6S8JftM/D/w34Z0/Qrfwtqdnb2kQjCxlHzjq
TzySefxr2A/An4Tnr4Lsvzf/ABqP/hQnwlP/ADJlr/30/wD8VRJJu9zd1ItWscFL+1r4FEW
6HRNXkf8Au7EUfnmsrSf2ivEfj7xxpfhbwj4fj0xbycCS5uG86RIxyzADA6CvUf8AhQXwl/
6E62/7+P8A/FVteGvhZ4D8IasdW8O+HobG92GPzVZidp6jkmk12Yuan2OU+Nnwkj+JHhuOe
wZYdf09SbaRhgTL3jY+/b0NfK/gL4geLvgp4vuLHUNNnW2dwt7ptwCm7H8Sk/xe/Q1+gxGR
XO+J/BXhbxhafZfEeiWt+gHytInzp9GHIqmk1ZkxnZWexwei/tFfCzVrFJpte/suUj5oLuN
lZT9QCD+FUfE/7Svw30SydtLv5NdvMfJFaoQufdzgCqV9+yv8N7qYvayanZKedkc4YfqKua
P+zB8MtNnSe6gvdTKnOy5nwh+oUCpsV+7PmsxeP/2g/iGLlYGMeQhkAIt7GLOcZ9cfiTX2t
4H8GaX4E8I2nh3SU/dwjMkpGGmkP3nP1rf0nRdK0OwTT9H0+CwtE+7FAgVR+VaIRccmh67k
yndWWx8d/tcTRnxF4Ztgyl0tpXK9wCwA/ka9R/ZkuEn+CVrEmN0F3MjDPI5z/Wut8VfBTwD
4z16XW/ENldXd64C7vtTgKB0AAOAK1PBfw28L+AFuo/DENxbR3RBkjknZ1JHQgHoab1asPn
XJymF8X/hra/EfwTNYhQmq2mZrGb+6+Pun2bpXyL8KviBq3wg+Ic1lrME0VhJJ9n1K0YYMZ
BxvA9R+or9Bduc1wnjL4SeBfHU63ev6Mr3gGPtMJ8uUj3I6/jTaTVhQqW0exn/E7QofiT8G
dRtdDlS7a5hW6snRgRIy/MoB9+R+NfI3wW+Isfwt+IFz/btvMljdL9mvE2/PCwPDbfY5yK+
2fBngXRvAekPpGhSXZs2beIricyCM/wCznoPauV+IHwL8EeP7ltQu4JNO1NvvXlnhS/8AvL
0ala8bMcZqOnQ3bT4tfDW9tEuYfG2kiNhnEk4Rh9QeRXi/xt/aA8NTeFL7wn4Nu/7VvNQQw
TXUQPlRIfvAH+IkccVFH+x9pP2kGbxjdNFnkLbKDj65r03wp8Avh54Ts5o7bTnvbuaJomvL
tt8igjB29l69hQtNw/drVHyn+ztMsXx20HzGChxKoz3JjPH1r9BF6V4rpf7NXw/0bVrXVdM
uNXtry1kWWKVbrlWB47V7Sq4UAknAxn1pW95sVSSlZofzQOKBnFLztzVGQnNJSg8c0HrQA0
9aXFFHQ5NAB3opeDzRjnFACUlA64o70AIaSlNJSGFKB60lOFIYUUYpO1AC0360uRRmgBE/1
i/WmVIv+sX6io6oDLsWPA/vIP5VfV2DKccmq1paspjYjGFHf2q8IRkYPSs0ipPUYM7eTzTk
p/l+1KEAqrE3E25qQD5eKULilppCF68UUCimIKBnHOM+1FFAC0nag8UmeKAA89TikX6Ypfr
R07UAJ3o4o70HpSuAtGKQZ7//AK6fRcBAKWijtTASlxQKWgBo7EjFL2FLik4oATHpSd8Gn4
pjHCk4zQAmOeKUDI5pRjGaACKAEAFGBinUUAN20GMN04NLTlNADdu3ikxUjdaTFADQKcOlG
KKADjtSYpaKAGkUmKd9aDQAmBjkU0qO1OoxQBGBS7RShSKXFACAcUBRnNLRQAgNLSU7igBO
O9FFFACYFIecU6kA5oEJ7UU7HtRgZoGMPWjvTiM0mPalcBpFJT8UmMUDEBpQeCKXA70cUhi
UUcUlAC0088UvOaUjNADVGJF+tMqUffX60zAp3AeONvy8YH8qcOD0rPs7yWa0ikdV3FAT19
PrUzXLgZ2L+v8AjTJLWaXms/7XIXAKL+v+NS/an3Y2Lj8f8aB2LfI60VB57f3V/Wl89j/Cv
60CJSaUHmoDMR/Av60nnn+4v60gLORSZ/CoPOO3O1f1oMxPVV/WgCYnPekBPeoPPPTYv6/4
0vmnj5F/WgCfPGCeaU8Go0bLD5R+tT7VJ5FAEWaT8cU6QhMYUc1C0mP4F/WgZNn3pc5PBqo
twxJGxf1/xqwkmf4RSAk5opf4egoz7CmIAaO9JkDoBQD7CgBc0cDtSE4HQUhPHQUAOzRSZ9
hRn2FABS8dqTPsKTPIGB0pgKTz1opCRx8opw57UgEoztBPXA6CnkD0pDgHpQAgPGSaM0mfY
UZ9hQA4Gjt1pufYUE+woAXNGRRnjoKOPQUwEwPpS5pCR6CjPsKADI9aMjt1pCR/dFN3f7I/
WkwH5ozTC2MfKKN3H3RTAeSMUlJkY+6KA3A+UUAL+NHHrTd3zfdH607I4+UUAFG4ZxTS3H3
R+tGRn7ooAdx6Ud803d/sijd/sikA7Izig49ajZ8HhRSh8kfKP1pjHZFGaaW5+6OvvRvyD8
o/WpAdx60mRTN/+yP1oDAn7g/WgB9BxnntRkA/dFIzDH3R+tACZo4HSk3D+4P1pAwx9wfrQ
MeKOTUZkx/Av61DJcsoOEX9f8aYFoH94v1qPzFrHm1GcMMBevv/AI1l/wBo3X9/9KfKB//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0