Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/941.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Free</first-name><last-name>Soft</last-name></author>
<book-title>KOLO ČASU</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Free</first-name><last-name>Soft</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>e63c22cf-ab49-40c7-a3dc-6f36ab54ea81</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2006</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>KOLO ČASU</p>
<p>KNIHA PÁTÁ</p>
<p>OHEŇ Z NEBES</p>
<p>SVAZEK 3</p>
<p>ROBERT JORDAN</p><empty-line /><p>S jeho příchodem znovu zaplanou děsivé ohně. Hory shoří a země bude spálená. Lidský příliv vyrazí na útěk a čas se bude krátit. Hradba bude proražena a pozdvižen šátek na rozloučenou. Za obzorem se rozzuří bouře a oheň z nebes očistí zemi. Bez zničení není vykoupení, není naděje na této straně smrti.</p>
<p>Zlomek z Dračích proroctví,</p>
<p>které údajně přeložila</p>
<p>N'Delia Basolain</p>
<p>První Děva a Šermířka Raidhen z Hol Cuchone</p>
<p>kolem 400 PR</p><empty-line /><p>KAPITOLA PRVNÍ</p>
<p>Řemeslo Kina Tovereho</p>
<p>S jednou rukou na jílci meče, v druhé kus seanchanského oštěpu se zelenobílými střapci, si Rand zprvu nevšímal ostatních lidí na kopci řídce porostlém stromy a chvíli si prohlížel tři tábory rozložené dole v záři dopoledního slunce. Tři odlišné tábory, a to byla ta potíž. Byly to všechny cairhienské a tairenské oddíly, které měl k ruce. Všichni ostatní muži, kteří dokázali vzít do ruky meč či oštěp, byli uzavření ve městě či Světlo ví kde.</p>
<p>Aielové mezi Jangaiským průsmykem a městem sbírali uprchlíky po celých hordách. Někteří dokonce přišli sami, buď přilákáni řečmi, že přinejmenším tihle Aielové nezabíjejí každého v dohledu, či již byli natolik zlhostejnělí, že jim nezáleželo na ničem, pokud před smrtí dostanou najíst. Příliš mnoho z nich bylo přesvědčeno, že zemřou buď rukama Aielů nebo Draka Znovuzrozeného, nebo v Poslední bitvě, o níž si zřejmě mysleli, že přijde s každým dnem. Dohromady to byla dost velká síla, ale hlavní voj tvořili řemeslníci a kupčíci. Někteří uměli používat luk či prak k lovení králíků, nebyl však mezi nimi jediný voják, a nebyl čas je učit. Město Cairhien samotné leželo asi pět mil na západ, a nad lesem, který rostl mezi táborem a městem, byly dokonce vidět některé ze slavných "nedokončených cairhienských věží". Rozkládalo se na kopcích u řeky Alguenye, v obležení Couladinových Shaidů a těch, kteří se k němu připojili.</p>
<p>V jednom shluku náhodně rozložených stanů a táborových ohňů v protáhlém mělkém údolí pod Randem bylo asi osm set Tairenů, ozbrojených mužů. Skoro polovina obránců Kamene v leštěných kyrysech a kapalínech, s černozlatými pruhy na bohatě nabíraných rukávcích. Zbytek byli odvedenci asi tuctu urozených pánů, jejichž korouhve a praporce vytvářely kruh uprostřed tábora kolem stříbrného půlměsíce a hvězd vznešeného pána Weiramona. Kolem provazů, u nichž byli uvázáni koně, stály hustě stráže, jako by se každou chvíli čekal pokus o uloupení zvířat.</p>
<p>O tři sta kroků dál si druhý tábor hlídal koně stejně pozorně. Zvířata, uvázaná u těchto provazů, byla smíšeného chovu, pár se jich blížilo tairenskému plemeni s klenutou šíjí a někteří zas byli původně tažná zvířata, pokud se Rand nemýlil. Cairhieňanů bylo asi o stovku víc než Tairenů, ale stanů měli méně a většinou zalátaných a jejich praporce a cony představovaly asi sedmdesát šlechticů. Jen málokterý cairhienský pán ještě měl větší počet družiníků a vojsko se rozpadlo brzy po začátku občanské války.</p>
<p>Poslední shromáždění leželo o dalších pět set kroků dál, většinou tu byli Cairhieňané, ale dobře oddělení od ostatních, a něčím víc než jenom vzdáleností. Tento tábor byl větší než oba druhé dohromady, ale měl méně stanů i koní. Tady se žádné praporce netřepetaly a jenom důstojníci nosili cony, malé praporky na zádech v jasných barvách, které spíš než označovat rod měly zviditelnit velitele jejich mužům. Pěchota sice byla nezbytná, ale jen málokterý urozený pán, ať z Tearu či z Cairhienu, to přiznal. Rozhodně by se žádný z nich neuvolil něčemu takovému velet. Byl to však nejuspořádanější tábor ze všech, ohně hořely v úhledných řadách a dlouhé píky byly opřené tak, aby byly snadno po ruce, a podél řad posedávaly a postávaly hloučky lučištníků i kušištníků. Podle Lana disciplína udržovala muže v bitvě naživu, ale pěchota to věděla spíš než jízda, a taky tomu spíš věřila.</p>
<p>Tyto tři skupiny měly být pospolu, pod stejným velením vznešený pán Weiramon je přivedl z jihu k večeru předchozího dne ale oba tábory jezdců se pozorovaly navzájem skoro stejně ostražitě, jako sledovaly Aiely na okolních kopcích. Tairenové se na druhé dívali téměř s opovržením, které Cairhieňané ovšem opětovali, a společně si nevšímali třetího tábora, kde zase mrzutě sledovali ostatní dva tábory. Randovi stoupenci, jeho spojenci, byli stejně tak připraveni skočit si po krku navzájem, jako bojovat s někým jiným.</p>
<p>Stále předstíraje, že si prohlíží tábory, Rand zkoumal Weiramona, jenž bez přílby a s páteří jako ze železa stál opodál. Dva mladší muži, menší tairenští pánové, se mu drželi za patami, tmavý vous měli zastřižen a naolejován v dokonalé nápodobě Weiramona, až na to, že on měl vous protkaný stříbrem, a jejich kyrysy, nošené přes jasně pruhované kabátce, byly o maličko méně zdobené zlatem než ten jeho. Povznesení, stranou od ostatních, a přesto blízko Randa, mohli čekat na nějaký vojenský obřad u královského dvora, až na to, že se jim po tvářích řinul pot. Toho si také nevšímali.</p>
<p>Na erbu vznešeného pána chybělo jen pár hvězd, aby byl kopií Lanfeařina, ale chlapík s dlouhým nosem nebyl Lanfear v převleku, převážně šedé vlasy měl naolejované jako bradku a účesem se marně pokoušel zakrýt, jak jich je málo. Zrovna putoval na sever s posilami z Tearu, když se doslechl, že Aielové napadli město Cairhien samotné. Místo aby se obrátil nebo zůstal sedět na místě, pokračoval k severu, jak nejrychleji koně vydrželi, a cestou přibíral oddíly, které našel.</p>
<p>To byly dobré zprávy. Špatné na Weiramonovi bylo, že skutečně čekal, že Shaidy kolem Cairhienu rozežene s tím, co přivedl. Pořád o tom byl přesvědčený. A nebyl právě šťastný, že ho to Rand nenechal vyřídit, ani z toho, že byl obklopený Aiely. Jeden Aiel se podle Weiramona nijak nelišil od druhého. A vlastně podle ostatních taky ne. Jeden z mladých panáčků za ním si pokaždé, když pohlédl na nějakého Aiela, významně přičichl k navoněnému kapesníčku. Randa napadlo, jak dlouho ten chlapík asi přežije. A co s tím Rand bude muset udělat, až zemře.</p>
<p>Weiramon si všiml, že ho Rand pozoruje, a odkašlal si. "Můj pane Draku," začal chraplavě drsným hlasem, "jeden dobrý útok je rozežene jako křepelky." Hlasitě udeřil rukavicemi do dlaně. "Pěšák se nikdy nemůže postavit jezdci. Pošlu Cairhieňany, aby je vyhnali, a pak budu následovat se svými "</p>
<p>Rand ho umlčel. Copak ten chlap vůbec neumí počítat? Copak mu počty Aielů, které tady viděl, neposkytly žádný klíč k tomu, kolik jich může být kolem města? Ale na tom nezáleželo. Rand toho už vyslechl víc, než dokázal snést. "Jsi si jistý těmi zprávami, co přinášíš z Tearu?"</p>
<p>Weiramon zamrkal. "Zprávy, můj pane Draku? Co ? Aha, to. Ať shoří moje duše, nic to není. Illianští piráti se často snaží napadnout pobřeží." Podle toho, co ten muž říkal, když dorazil, tak se nyní jenom nesnažili.</p>
<p>"A ty útoky na Maredské pláně? To taky podnikají často?"</p>
<p>"No, ať shoří moje duše, to jsou jenom bandité." Bylo to spíš jen konstatování faktu než námitka. "Možná to vůbec nejsou Illiánci, ale určitě to nejsou vojáci. Při tom zmatku, co tihle Illiánci ve věcech tropí, kdo může říct, jestli v tom má ten který den prsty král, shromáždění nebo rada devíti, ale přesto, jestli se rozhodnou vyrazit, zaútočí na Tear vojska pod zlatými včelami, ne nájezdníci, co jenom vypalují kupecké povozy a příhraniční statky. To mi můžeš věřit."</p>
<p>"Jestli si to přeješ," opáčil Rand, jak nejzdvořileji dokázal. Ať už mělo shromáždění, rada devíti či Mattin Sepaneos den Balgar jakoukoliv moc, byla jen taková, jakou se jim Sammael rozhodl ponechat. Ale jen poměrně málo lidí vědělo, že Zaprodanci jsou již volní. Někteří z těch, co by to měli vědět, tomu odmítali uvěřit nebo to ignorovali jako by to donutilo Zaprodance odejít nebo si zřejmě mysleli, že pokud už se to musí stát, bude to v nějaké nejasné a pokud možno vzdálené budoucnosti. Nemělo smysl snažit se Weiramona přesvědčit, ať už patřil ke kterékoliv skupině. To, zda ten muž uvěří či ne, na věci nic nezmění.</p>
<p>Vznešený pán se zamračil na kotlinu mezi pahorky. A zvláště na oba cairhienské tábory. "Když tu zatím nevládne pořádek, kdo může říci, jaká chátra se přesunula na jih?" Ušklíbl se a ještě silněji plácl rukavicemi do dlaně, než se otočil zpátky k Randovi. "No, brzy ti je přivedeme k pořádku, můj pane Draku. Kdybys jen vydal rozkaz, mohl bych zahnat..."</p>
<p>Rand se kolem něj protáhl, aniž by ho poslouchal, ačkoliv Weiramon šel za ním a stále žádal velitele o útok. Druzí dva pánové ho následovali jako věrní psi. Ten muž byl slepý hlupák.</p>
<p>Nebyli ovšem sami. Na kopci se vlastně tlačily davy. Sulin například rozestavila kolem vrcholku stovku Far Dareis Mai a jedna každá vypadala ještě víc připravená si zahalit tvář, než bývalo u Aielů obvyklé. Nebyla to jen blízkost Shaidů, co Sulin vyvádělo z míry. Jako na výsměch k tomu, jak Rand opovrhoval podezíráním v táborech dole, se Enaila a dvě další Děvy nikdy nevzdalovaly od Weiramona a jeho panáčků, a čím blíž tito stáli k Randovi, tím připravenější Děvy byly zahalit si tvář.</p>
<p>Nedaleko stála Aviendha a rozmlouvala asi s tuctem moudrých, které měly loktuše přehozené kolem loktů a všechny byly málem pokryté náramky a náhrdelníky. Kupodivu to byla kostnatá bělovlasá žena, ještě starší než Bair, která zřejmě převzala velení. Rand by byl čekal, že to bude Amys nebo Bair, ale i ty okamžitě zmlkly, jakmile Sorilea otevřela ústa. Melain byla s Baelem, na půl cesty mezi ostatními moudrými a náčelníky ostatních kmenů. Pořád Baelovi upravovala kabátec jeho cadinsoru, jako by se sám neuměl obléknout, a on měl ten trpělivý výraz muže, který si připomíná všechny důvody, proč se oženil. Mohlo to být osobní, ale Rand tušil, že se moudré opět snaží náčelníky ovlivňovat. Pokud tomu tak bylo, dozví se podrobnosti brzy.</p>
<p>Ale byla to Aviendha, kdo se Randovi podíval do očí. Krátce se na něj usmála, než se zase zaposlouchala do toho, co vykládá Sorilea. Byl to jen přátelský úsměv, nic víc. Rand však usoudil, že aspoň to je pokrok. Od chvíle, co se to mezi nimi stalo, po něm ani jednou nevyjela, a pokud už občas učinila nějakou jedovatější poznámku, nebyla o nic ostřejší než ta, jakou by mohl očekávat od Egwain. Pouze jedinkrát, když znovu nanesl otázku sňatku. Pak mu vynadala tak, až ho z toho pálily uši, že už se k tomu raději nikdy nevrátil. Nejdál zašla jen k přátelství, i když občas byla natolik bezstarostná, že se před ním v noci svlékla. Pořád trvala na tom, že bude spát tři kroky od něj.</p>
<p>Aspoň Děvy si zřejmě byly jisté, že mezi jejich pokrývkami je to mnohem méně než tři kroky, a on pořád čekal, že se ta jejich jistota přenese i na Aviendhu, ale zatím k tomu nedošlo. Egwain by po něm skočila jako chrt po zajíci, kdyby měla jenom podezření, že se něco takového děje. Bylo pro ni snadné bavit se o Elain, ale nedokázal přijít na kloub ani Aviendze, přičemž byla přímo tady u něj. Vcelku byl napjatější než dřív, kdykoliv se na Aviendhu byť jen podíval, ale ona byla zřejmě uvolněnější, než ji kdy viděl. Ať tak nebo tak, pořád to vypadalo obráceně, než by to mělo být. S ní všechno vypadalo nějak vzhůru nohama. Ale ona taky Min byla jediná žena, která v něm nevyvolávala pocit, jako by půlku času stál na hlavě.</p>
<p>S povzdechem šel dál a ani teď Weiramonovi nevěnoval pozornost. Jednoho dne ženy určitě pochopí. Až bude mít čas se tomu věnovat. Tušil však, že by mu na to nestačil ani celý život.Kmenoví náčelníci měli vlastní shromáždění, kde byli i náčelníci klanů a zástupci společenstev. Rand některé z nich poznal. Tmavého Heirna, náčelníka Jindo Taardadů, a Mangina, jenž na něj přátelsky kývl a na Taireny se opovržlivě zašklebil. Byl zde i Juranai, štíhlý jako oštěp, vůdce Aethan Dor, Rudých štítů, na této výpravě i přes pár pramínků bílých vlasů ve světle hnědé kštici, a Roidan, s mohutnými rameny a prošedivělý, jenž vedl Sha'mad Conde, Hromové chodce. Tito čtyři se k němu od doby, kdy opustili Jangaiský průsmyk, občas přidávali, když cvičil aielský způsob boje beze zbraně.</p>
<p>"Chceš jít dneska na lov?" zeptal se Mangin, když Rand procházel kolem, a Rand se na něj překvapeně podíval.</p>
<p>"Na lov?"</p>
<p>"Tady není moc zábavy, ale mohli bychom zkusit chytit nějakou ovci do pytle." Ironický pohled, který Mangin vrhl po Tairenech, nenechával mnoho pochyb, koho tou "ovcí" myslel, i když Weiramon a ostatní si toho nevšimli. Nebo to aspoň předstírali. Mladý pán si opět přičichl k navoněnému kapesníčku.</p>
<p>"Snad někdy jindy," odvětil Rand. Napadlo ho, že by se se všemi čtyřmi mohl spřátelit, ale zvlášť s Manginem, jenž měl smysl pro humor značně podobný Matovu. Jestli však už neměl čas na studování žen, jistě ho neměl na získávání nových přátel. Vlastně měl i dost málo času na staré přátele. Mat mu dělal starosti.</p>
<p>Na nejvyšším místě kopce se nad vrcholky stromů zvedala těžká věžovitá konstrukce z dřevěných klád. Nahoře byla široká plošina, dvacet i víc sáhů nad zemí. Aielové nevěděli nic o práci se dřevem takových rozměrů, ale bylo tu velmi mnoho cairhienských uprchlíků, kteří to uměli.</p>
<p>U paty prvního šikmého žebříku čekala Moirain s Lanem a Egwain. Egwain už byla docela slušně opálená. Nebýt tmavých očí, tak mohla klidně projít jako Aielanka. Malá Aielanka. Rand pak rychle zapátral v její tváři, ale nezachytil nic kromě únavy. Amys a ostatní ji musely s výcvikem tvrdě dřít. Jenže kdyby se za ni přimluvil, určitě by mu nepoděkovala.</p>
<p>"Už ses rozhodla?" zeptal se Rand, když se u nich zastavil. Weiramon konečně zmlkl.</p>
<p>Egwain zaváhala, ale Rand si všiml, že se nepodívala na Moirain, než kývla. "Udělám, co půjde."</p>
<p>Její váhání mu dělalo starosti. Nepožádal Moirain ona nemohla použít jedinou sílu jako zbraň proti Shaidům, ne pokud by ji přímo neohrožovali či se mu nepodařilo ji přesvědčit, že jsou všichni temní druzi ale Egwain tři přísahy nesložila, a on si byl jist, že pochopí, jak je to důležité. Aspoň že souhlasila. Cokoliv zkrátí boj proti Shaidům, muselo být dobré.</p>
<p>Moirainin výraz se nezměnil, i když Rand nepochyboval o tom, co si Aes Sedai myslí. Ty její hladké aessedaiovské rysy, ty její aessedaiovské oči dokázaly dávat najevo chladný nesouhlas, aniž by se jakkoliv změnily.</p>
<p>Rand si zastrčil useknutý oštěp za pás a položil nohu na první příčku a Moirain promluvila.</p>
<p>"Proč zase nosíš meč?"</p>
<p>Byla to poslední otázka, kterou by čekal. "Proč bych neměl?" zamumlal a lezl dál. Nebyla to dobrá odpověď, ale ona ho vyvedla z míry.</p>
<p>Ve zpola zahojené ráně na boku mu poškubávalo, když šplhal nahoru. Sice ho nebolela, ale stejně měl dojem, že se každou chvíli zase otevře. Nevšímal si toho. Často měl stejný pocit, když se namáhal.</p>
<p>Rhuark a ostatní náčelníci kmenů přišli za ním, Bael opustil Melain jako poslední, ale vděčně. Weiramon a jeho dva patolízalové zůstali na zemi. Vznešený pán věděl, co je nutné udělat. Nepotřeboval a ani nechtěl žádné další informace. Cítě na sobě Moiraininy oči se Rand podíval dolů. Ne Moirain. To Egwain ho pozorovala, jak šplhá nahoru, a její tvář se tolik podobala tváři Aes Sedai, že by při nejlepší vůli nedokázal vyjádřit rozdíl. Moirain dala hlavu dohromady s Lanem. Rand doufal, že Egwain nezmění názor.</p>
<p>Na prostorné plošině nahoře nastavovali dva zpocení mladí muži v košilích mosazí obitou dřevěnou rouru, přes tři kroky dlouhou a velkou, že ji žádný neobjal, umístěnou na dřevěném rámu na čepu, který byl upevněn na zábradlí. Podobná roura již byla usazena o pár kroků dál, kde spočívala již téměř od chvíle, kdy byla předešlého dne věž sestrojena. Třetí muž bez kabátu si pruhovaným kapesníkem otíral holou leb a neustále na ně vrčel.</p>
<p>"Opatrně s tím. Opatrně, říkám! Vy prašivý lasičky rozhodíte nastavení čoček a já vám pak utrhnu ty vaše hlavy bez mozku a hodím vám je do obličeje. Pořádně to přidělej, Jole. Pořádně! Jestlito spadne, když se tím bude koukat pán Drak, tak byste oba radši měli skočit za tím. Ne jenom kvůli němu. Jestli rozbijete mojí práci, tak si budete přát, abyste si ty svoje hloupý lebky radši rozrazili sami."</p>
<p>Jol a druhý mladík, Cail, pracovali dál, rychle, nicméně nijak viditelně znepokojení. Měli celá léta na to, aby si zvykli na způsob řeči Kina Tovereho. Právě to, že mezi uprchlíky objevil řemeslníka, jenž vyráběl čočky a dalekohledy a jeho dva tovaryše Randovi poskytlo nápad pro tuto věž.</p>
<p>Zprvu si nikdo z trojice nevšiml, že nejsou sami. Kmenoví náčelníci šplhali tiše a Tovereho spílání stačilo, aby překrylo zvuk Randových bot. Randa samotného překvapilo, když se z otevřených padacích dveří za Baelem vynořila Lanova hlava. Boty neboty, strážce nenadělal víc hluku než Aiel. Dokonce i Han byl o hlavu vyšší než Cairhieňané.</p>
<p>Když si konečně všimli nově příchozích, dva tovaryši s vytřeštěnýma očima vykřikli, jako by ještě nikdy Aiela neviděli, a pak se zpola poklonili Randovi a ustoupili z cesty. Výrobce čoček sebou při pohledu na Aiely také škubl, ale předvedl menší úklonu a uprostřed ní si navíc znovu otřel hlavu.</p>
<p>"Říkal jsem ti, že druhej dokončím dneska, můj pane Draku." Toveremu se dařilo dostat do hlasu úctu, aniž by však mluvil méně drsně. "Skvělej nápad, tahle věž. Já bych na to nikdy nepřišel, ale když ses jednou začal ptát, jak daleko s dalekohledem uvidíš... Dej mi čas, a já ti udělám takovej, že z něj odsud uvidíš i Caemlyn. Když bude věž dost vysoká," dodával uvážlivě. "Jsou jistý omezení."</p>
<p>"To, co jsi už udělal, víc než stačí, mistře Tovere." Rozhodně to bylo víc, než v co Rand doufal. Už se podíval skrz první dalekohled.</p>
<p>Jol a Cail byli stále ohnutí v pravém úhlu a hlavy měli dole. "Asi bys měl vzít své tovaryše dolů," navrhl Rand. "Abychom se tady netlačili."</p>
<p>Bylo tu místo pro čtyřikrát tolik lidí, ale Tovere okamžitě píchl Caila tlustým prstem do ramene. "Pojďte, vy klackovití pacholci. Zavazíme tady pánu Drakovi."</p>
<p>Tovaryši se málem pořádně nenarovnali, když se vydávali za ním, a jen kulili oči na Randa dokonce víc než na Aiely dokud nezmizeli po žebříku dolů. Cail byl o rok starší než Rand a Jol o dva. Oba se narodili ve větších městech, než si kdy představoval, když ještě pásl ovce, dokud neopustil Dvouříčí, nenavštívil Cairhien a neviděl krále a amyrlinin stolec, byť z dálky. Nejspíš toho o světě věděli v jistých ohledech víc než on. Rand jen potřásl hlavou a sklonil se k novému dalekohledu.</p>
<p>Do zorného pole mu skočil Cairhien. Lesy, které někomu, kdo byl zvyklý na dvouříčské porosty, nikdy nepřipadaly zvlášť husté, končily samozřejmě o hodný kus před městem. Vysoké šedé hradby s hranatými baštami v dokonalém čtverci na břehu řeky se vysmívaly plynulým křivkám pahorků. Za hradbami se v přesném vzoru zvedaly další věže, tvoříce tak značky mřížky, některé i dvacetkrát vyšší než hradby, ba víc, a přesto všechny obklopené lešením. Bájné nedokončené věže se stále přestavovaly poté, co byly za aielské války vypáleny.</p>
<p>Když Rand viděl město naposled, bylo obklopeno dalším městem, od břehu ke břehu kolem celého města, Předbráním, králičím doupětem stejně nevázaným, jako byl Cairhien vážný. Teď se kolem hradeb táhl jen široký pás popela a ohořelých trámů. Jak bylo možné uchránit před ohněm Cairhien samotný, to Rand nechápal.</p>
<p>Na každé věži ve městě vlál praporec. Byly sice příliš daleko, aby je bylo jasně vidět, ale zvědové mu je popsali. Na polovině byl tairenský půlměsíc, druhá polovina, což snad ani nebylo překvapením, byla kopiemi Dračího praporce, který nechal vlát nad Tearským Kamenem. Ani na jediné žerdi nevlálo vycházející slunce Cairhienu.</p>
<p>Stačilo dalekohledem malounko pohnout a město se mu dostalo ze zorného pole. Na vzdálenější straně řeky stála kamenná skořápka sýpek. Někteří Cairhieňané, s nimiž Rand mluvil, tvrdili, že vypálení sýpek vedlo k bouřím a následně ke smrti krále Galldriana a tím k občanské válce. Jiní měli za to, že právě Galldrianova vražda vyvolala nepokoje a pálení. Rand pochyboval, že někdy zjistí, jak to doopravdy bylo, či zda vůbec něco z toho byla pravda.</p>
<p>Oba břehy široké řeky lemovalo hodně ohořelých kýlů, ale žádné neležely blíž k městu. Aielové neměli rádi strach snad byl příliš silné slovo vodní toky, které nemohli překročit či přebrodit, avšak Couladinovi se podařilo přehradit Alguenyu nad i pod Cairhienem přehradami z plovoucích klád, u nichž postavil dost mužů,aby je nebylo možné odříznout. Zbytek dokonaly zápalné šípy. Nic kromě krys a ptáků se nemohlo bez Couladinova povolení dostat do Cairhienu ani z něj.</p>
<p>Na kopcích v blízkosti města nebylo po vojsku obléhatelů příliš mnoho stop. Tu a tam těžce vzlétali supi, nepochybně předtím hodovali na pozůstatcích nějakého pokusu prorazit, ale na dohled nebyl žádný Shaido. Aielové byli zřídkakdy vidět, pokud to sami nechtěli.</p>
<p>Počkat. Rand otočil dalekohled zpátky k holému pahorku asi míli od městských hradeb. Zpátky k hloučku mužů. Tváře sice nerozeznal, vlastně poznal jen málo, krom toho, že na sobě všichni mají cadin'sor. Ještě jedna věc. Jeden z těch mužů měl holé paže. Couladin. Rand si byl jist, že je to jen zjitřená představivost, ale měl dojem, že když se Couladin pohne, vidí odraz slunce na kovových šupinách obkružujících mužova předloktí v nápodobě obrazu na svých vlastních rukou. Tyhle však vytvořil Asmodean. Byl to čistě jen pokus odvrátit Randovu pozornost, zabavit ho, dokud Asmodean neprovede vlastní plány, ale bez toho, kolik věcí by se vyvrbilo jinak? Rozhodně by teď nestál na této věži, nedíval se na obležené město a nečekal na bitvu.</p>
<p>Náhle vzduchem na vzdáleném kopci cosi proletělo dlouhá šmouha a dva muži se zhroutili na zem a začali se zmítat. Zírajíce na padlé, oba probodené tím samým oštěpem, Couladin i ostatní vypadali stejně ohromeně, jako se cítil Rand. Rand otočil dalekohled pátraje po muži, který mrštil zbraň takovou silou. Musel být odvážný a hloupý že se dostal dost blízko. Rand rychle rozšířil pátrání i za možný rozsah lidské paže. Začal myslet na ogiera nebylo to pravděpodobné, rozčílit ogiera a dohnat ho k násilí už chtělo hodně když zahlédl další rozmazanou šmouhu.</p>
<p>Překvapeně se poněkud narovnal, než trhl dalekohledem zpátky k hradbám Cairhienu. Ten oštěp anebo co to bylo přiletěl odtamtud. Byl si tím jistý. Jak, to byla jiná otázka. Z této vzdálenosti rozeznal jen občas někoho, kdo se pohyboval na hradbách či na vrcholku nějaké věže.</p>
<p>Rand zvedl hlavu a viděl, že Rhuark právě odstoupil od druhého dalekohledu a pouští na své místo Hana. Tohle byl celý důvod stavby věže a dalekohledů. Zvědové přinášeli zprávy, které dokázali získat, o tom, jak jsou Shaidové rozmístění, ale takhle se mohli náčelníci sami podívat na terén, na němž bude probíhat boj. Už vymysleli plán bitvy, ale znovu si prohlédnout zemi nemohlo být na škodu. Rand toho o bitvách moc nevěděl, ale Lan si myslel, že jejich plán je dobrý. Tedy, Rand toho moc nevěděl ve vlastní mysli, ale občas pronikly na povrch ty druhé vzpomínky, a pak zřejmě věděl víc, než vůbec chtěl. "Viděl jsi to? Ty... oštěpy?"</p>
<p>Rhuark se tvářil stejně zmateně, jako se určitě tvářil Rand sám, ale kývl. "Ten poslední zasáhl dalšího Shaida, ale on se odplazil pryč. Nebyl to Couladin, škoda." Kývl na dalekohled a Rand ho nechal zaujmout své místo.</p>
<p>Byla to taková škoda? Couladinova smrt by hrozbu Cairhienu a ostatním nezahnala. Teď, když byli na druhé straně Dračí stěny, Shaidové by se určitě krotce nevrátili do Pustiny jenom proto, že muž, o němž si mysleli, že je pravý Car'a'carn, zemřel. Mohlo by to s nimi otřást, ale určitě ne dost. A po tom, co Rand viděl, si nemyslel, že si Couladin zaslouží tak snadnou cestu ven. Dokážu být tak tvrdý, jak bude třeba, pomyslel si hladě jílec meče. Na něj to dokážu.</p><empty-line /><p>KAPITOLA DRUHÁ</p>
<p>Dřív než šípy</p>
<p>Střecha stanu zevnitř musel být ten nejnudnější pohled na světě, ale Mat, ležící pouze v košili na zádech na poduškách se šarlatovými třásněmi, jež získala Melindhra, šedohnědé plátno pozorně studoval. Nebo spíš, zíral někam za něj. Jednu ruku měl pod hlavou a v prstech druhé otáčel pohárem z tepaného stříbra plným vína z jižního Cairhienu. Soudek ho stál tolik, na kolik by přišli dva dobří koně tolik, kolik by stáli koně, kdyby svět a všechno na něm nebylo postavené na hlavu ale on to bral jako malou cenu za něco tak skvělého. Občas mu na ruku ukápla kapka, ale on si toho nevšímal a taky se nenapil.</p>
<p>Podle něj věci už dávno zašly za pouze vážné. Vážné bylo uvíznout v Pustině bez toho, aby věděl, jak se dostat pryč. Vážné bylo, že temní druzi vystrkovali hlavy, kde jste je nejméně čekali, trolloci útočili za noci a ti divní myrddraalové vám zmrazili krev v žilách svým bezokým pohledem. Takové věci se přiházívaly rychle, a obvykle skončily dřív, než jste měli čas přemýšlet. Rozhodně to nebylo nic, co byste šli hledat, a přesto, když už jste museli, mohli jste s tím žít dál, když jste to přežili. Ale on už celé dny věděl, kam jedou a proč. Nebylo na tom nic rychlého. Měl na přemýšlení celé dny.</p>
<p>Já nejsem žádnej zatracenej hrdina, pomyslel si ponuře, a nejsem ani žádnej zatracenej voják. Prudce zahnal vzpomínku na to, jak kráčí po hradbách pevnosti a vysílá poslední zálohy na místo, kam po žebříku vyšplhala další tlupa trolloků. To jsem nebyl já, Světlo spal toho, kdo to byl! Já jsem... Nevěděl, kdo je hořké pomyšlení ale ať byl kdo byl, patřilo k tomu hraní a taverny, ženské a tanec. Tím si byl jistý. Patřil k tomu dobrý kůň a každá cesta na světě, aby si vybral, a ne sezení a čekání na to, až po něm někdo začne střílet šípy nebo se mu mezi žebra pokusí vrazit meč či oštěp. Cokoliv jiného by z něj dělalo hlupáka, a tím on být nechtěl, ani kvůli Randovi, Moirain nebo komukoliv jinému.</p>
<p>Jak se posadil, stříbrný medailonek s liščí hlavou, jenž mu visel na koženém řemínku kolem krku, mu vyklouzl z výstřihu košile. Zastrčil si ho zpátky, než se zhluboka napil vína. Medailonek ho chránil před Moirain či kteroukoliv jinou Aes Sedai, dokud mu ho neseberou o což se některá dřív nebo později určitě pokusí ale nic než vlastní důvtip ho nezachrání před tím, že ho nějaký hlupák zabije spolu s tisícovkami dalších hlupáků. Ani před Randem, ani před tím, že je ta'veren.</p>
<p>Muž by měl být v něčem takovém, kdy se události otáčejí kolem něho, schopen najít nějaký zisk. Rand ho rozhodně našel jistým způsobem. On sám si nikdy nevšiml, že by se kolem něj cokoliv otáčelo, kromě při hře v kostky. K některým věcem, které se stávaly ta'veren v příbězích, by se rozhodně zády neobracel. Bohatství a sláva jim padaly do kapes jako z nebe. Muži, kteří je chtěli zabít, se místo toho rozhodli jít za nimi, a ženy s ledem v očích se rozhodly roztát.</p>
<p>Ne že by si stěžoval na to, co má, to určitě ne. A rozhodně nechtěl nic takového, jako bylo to, co měl z daného uspořádání Rand. Cena za to dostat se do hry byla příliš velká. To jen, že se mu zdálo, že má na hřbetě břímě ta'veren a žádné radosti.</p>
<p>"Je čas jít," oznámil prázdnému stanu, pak se zamyšleně odmlčel a usrkl z poháru. "Je čas sednout na Oka a vyrazit. Odjet třebas do Caemlynu." Nebylo to špatné město, pokud se vyhne královskému paláci. "Nebo do Lugardu." Zaslechl nějaké řeči o Lugardu. Pro takové jako on to bylo zřejmě dobré místo. "Je čas opustit Randa a nechat ho v prachu, co se za mnou zvedne. Má to svý zatracený aielský vojsko a víc Děv, než dokáže spočítat, aby se o něj postaraly. Mě nepotřebuje."</p>
<p>To poslední nebyla tak docela pravda. Jistým zvláštním způsobem byl připoután k Randovu vítězství či porážce v Tarmon Gai'donu, on i Perrin, oba dva, tři ta'veren všichni propojení dohromady. V dějepisných příbězích nejspíš stejně budou zmínky jen o Randovi. Byla jen malá naděje, že s Perrinem získají v příbězích nějaké místo. A pak tu byl ještě Valerský roh. Na což Mat vůbec nechtěl myslet. Ne dokud nebude muset. Ještě by mohla existovat nějaká cesta z téhle kaše. Ať se na to díval, z které strany chtěl, roh byl problém na jiný den. Hodně vzdálený den. S trochou štěstí bude muset tenhle účet splatit až za hodně dlouho. Jenže si možná už vybral víc štěstí, než na kolik měl právo.</p>
<p>Teď bylo důležité, že řekl všechno to, jak odejde, a skoro neucítil ani píchnutí. Nedávno ještě nedokázal o odchodu málem ani promluvit. Když se dostal příliš daleko od Randa, přitáhlo ho to jako rybu na háčku na nějakém neviditelném vlasci. Pak to dokázal vyslovit, dokonce nastínit plány, jenže každá drobnost ho rozptýlila a donutila ho odložit záměr vyplížit se pryč. Dokonce i když v Rhuideanu řekl Randovi, že odchází, byl si jistý, že mu něco přijde do cesty. Taky přišlo, jistým způsobem. Mat se dostal z Pustiny, ale nebyl od Randa dál než předtím. Tentokrát si však myslel, že ho od jeho záměru nic neodvede.</p>
<p>"Není to, jako bych ho opouštěl," zamumlal. "Jestli se teď už o sebe nedokáže postarat sám, tak to nedokáže nikdy. Já nejsem žádná jeho zatracená chůva."</p>
<p>Vyprázdnil pohár, natáhl si zelený kabátec, schoval nože do jejich skrýší, upravil si tmavožlutý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu od věšení kolem hrdla, sebral klobouk a vyrazil ven.</p>
<p>Po poměrně chladném stínu uvnitř ho zasáhlo do obličeje horko. Nebyl si jistý, jak se tady mění roční doby, ale léto již trvalo na jeho vkus moc dlouho. Jedna věc, na kterou se těšil při odchodu z Pustiny, byl příchod podzimu. Trocha chladu. Ale ani v tom neměl štěstí. Aspoň že široká krempa klobouku bránila slunci.</p>
<p>Les na cairhienských pahorcích byl pěkně ubohý, bylo tu víc palouků než stromů a z těch už polovina zhnědla suchem. Ani trochu se nepodobal Západnímu polesí u nich doma. Všude stály nízké aielské stany, i když z dálky vypadaly spíš jako hromádka suchého listí či holý kopeček hlíny, pokud nebyly odhrnuté chlopně, a ani pak je nebylo snadné zpozorovat. Aielové, věnující se svým záležitostem, si ho nevšímali.</p>
<p>Jak procházel táborem, z jednoho hřebene zahlédl Kadereho vozy stojící v kruhu. Vozkové leželi ve stínu pod vozy a formana nebylo nikde vidět. Kadere se stále víc držel ve svém voze, jen zřídka vystrkoval nos, pokud si Moirain nepřišla zkontrolovat náklad. Povozy obklopovali Aielové, malé hloučky s oštěpy a puklíři, luky a toulci, a celkem se nenamáhali předstírat, že tu nejsou na stráži. Moirain si musela myslet, že Kadere nebo někteří z jeho mužů by se mohli pokusit uprchnout s tím, co pobrala v Rhuideanu. Mata napadlo, jestli si Rand uvědomuje, že jí dává všechno, oč si řekne. Chvíli si Mat myslel, že tu má Rand konečně navrch, ale teď už si tím jistý nebyl, i když Moirain dělala všechno, snad až na to, že před Randem nedělala pukrlata a nenosila mu fajfku.</p>
<p>Randův stan stál na vrcholku kopce, přirozeně, s tím rudým praporcem zaraženým před vchodem. Látka se v lehkém vánku mírně vlnila a občas se zastavila natolik, aby byl vidět černobílý kotouč. Matovi z praporu naskakovala husí kůže stejně jako z Dračího praporce. Pokud se chtěl člověk vyhnout sítím Aes Sedai, což by udělal každý kromě úplného blba, tak poslední, co mohl udělat, bylo mávat kolem sebe tímhle symbolem.</p>
<p>Svahy kopce byly holé, ale kolem úpatí stály stany Děv a táhly se až mezi stromy a do okolních strání a zase dolů. To bylo také obvyklé, stejně jako tábor moudrých uvnitř prstence Far Dareis Mai, skupiny nízkých stanů na doslech od Randova kopce, kolem nichž se hemžili bíle odění gai'šainové.</p>
<p>V dohledu bylo jen pár moudrých, ale malý počet bohatě vyrovnávaly pohledy, jimiž Mata provázely. Mat neměl ponětí, kolik z té bandy dokáže usměrňovat, ale když došlo na upřené pohledy, na váhu i rozměry se bohatě vyrovnaly Aes Sedai. Mat zrychlil krok a dalo mu práci, aby se znepokojeně neošíval. Cítil ty pohledy v zádech tak jistě, jako by do něj strkaly holí. A tou samou uličkou bude muset proběhnout, až bude odcházet. No, pár slov s Randem a bude to naposled, co tím bude muset procházet.</p>
<p>Jenže když si sundal klobouk, sklonil se a vstoupil do Randova stanu, byl tam jen Natael, rozvaloval se na poduškách, svou zlacenou harfu ve tvaru draka měl opřenu o koleno a v ruce zlatou číši.</p>
<p>Mat se zamračil a v duchu zaklel. Měl to vědět. Kdyby tu Rand byl, byl by musel projít kruhem Děv těsně kolem stanu. Nejspíš byl na té nově postavené věži. To byl dobrý nápad. Poznat terén. To bylo druhé pravidlo, hned za "poznej svého nepřítele", a obojí bylo téměř stejně důležité.</p>
<p>Z téhle myšlenky se mu trpce zkřivily rty. Tato pravidla pocházela ze vzpomínek jiných mužů. On si chtěl pamatovat jedině pravidla "nikdy nelíbej holku, jejíž bratr má jizvy od nože" a "nikdy nehraj, když neznáš zadní východ". Skoro si přál, aby vzpomínky jiných mužů tvořily v jeho mozku zcela oddělená ložiska a ne aby mu pronikaly do vlastních myšlenek, když to nejméně čekal.</p>
<p>"Není ti snad dobře od žaludku?" zeptal se Natael líně. "Jedna z moudrých by na to mohla mít nějakej kořen. Nebo bys moh zkusit Moirain."</p>
<p>Mat ho nedokázal mít rád. Vždy jako by myslel na vtip, o který se nehodlal podělit. A vždy vypadal, jako by měl tři sloužící, co se mu starají o šaty. Všechny ty sněhobílé krajky u krku a na manžetách vždycky vypadaly čerstvě vyprané. A taky se zdálo, že se nikdy nepotí. Proč ho chtěl mít Rand u sebe, to byla záhada. Na harfu skoro nikdy nehrál nic veselého. "Vrátí se brzy?"</p>
<p>Natael pokrčil rameny. "Až se rozhodne. Možná brzy, možná pozdě. Pána Draka neřídí žádný muž. A jen pár žen." Bylo to tu zas, ten tajuplný úsměv. Tentokrát trošku sklíčený.</p>
<p>"Počkám." Chtěl to mít z krku. Tolikrát už zjistil, že odchod odkládá.</p>
<p>Natael usrkl vína a prohlížel si Mata přes okraj číše.</p>
<p>Bylo už tak dost špatné, že se na něho tímhle mlčenlivým, pátravým způsobem dívávaly Moirain a moudré a občas Egwain. Ta se tedy změnila, zpolovice moudrá, zpolovice Aes Sedai ale od Randova kejklíře to stačilo, aby Mat znervózněl. Nejlepší na odchodu bude, že už se na něho nebude vůbec nikdo koukat, jako když za chvíli pozná, co si Mat myslí, a již teď ví, zda má čisté spodky.</p>
<p>Na zemi u ohniště ležely dvě mapy. Jedna, podrobně okopírovaná z potrhané mapy nalezené ve zpola vypáleném městě, pokrývala severní Cairhien na západ od Alguenye až do půli cesty k Páteři světa, kdežto druhá, novější a ne tak podrobná, ukazovala krajinu kolem města. Na obou byly rozloženy kousky pergamenu, zatížené oblázky. Když už musel zůstat, a aby si zároveň nemusel všímat Nataelova pátravého pohledu, nedalo se dělat nic jiného než studovat mapy.</p>
<p>Špičkou boty posunul pár kamínků na mapě města, aby si mohl přečíst, co stojí psáno na pergamenech. Proti své vůli sebou škubl. Pokud uměli aielští zvědové psát, tak měl Couladin skoro sto šedesát tisíc oštěpů, shaidských i těch Aielů, kteří se údajně šli připojit ke svým společenstvům mezi Shaidy. To byl hodně tvrdý oříšek k rozlousknutí, a pěkně píchal.</p>
<p>Na téhle straně Páteře světa neviděli takové vojsko od dob Artuše Jestřábí křídlo.</p>
<p>Na druhé mapě byly ostatní kmeny, které překročily Dračí stěnu. Všechny kmeny teď byly, o různé síle, roztažené podle toho, kdy opustily Jangai a rozestoupily se, avšak na Matův vkus byly příliš blízko. Shiandové, Codarrové, Darynové a Miagomové. Dohromady měli očividně aspoň tolik oštěpů co Couladin. Jestli to byla pravda, tak v Pustině zůstalo jen pár lidí. Sedm kmenů s Randem mělo téměř dvojnásobek, což víc než stačilo na to, aby se Rand mohl postavit Couladinovi nebo těm čtyřem kmenům. Buď a nebo. Ale ne oběma najednou. Jenže nakonec bude Rand možná muset bojovat s oběma naráz.</p>
<p>To, co Aielové nazývali bezútěšnost, muselo působit na tyto kmeny též ještě stále každý den muži odhazovali zbraně a mizeli ale jenom hlupák by si myslel, že to ztenčí jejich řady víc než Randovy. Aielové o tom moc nemluvili, a pokud ano, tak jen neradi, a maskovali tuto představu řečmi o odchodu ke společenstvům, ale tu a tam se muži i Děvy rozhodli, že nedokážou přijmout Randa ani to, co jim prozradil o nich samotných. Každého rána jich pár chybělo, a ne všichni tady nechali oštěpy.</p>
<p>"Hezká situace, co říkáš?"</p>
<p>Mat sebou při zvuku Lanova hlasu trhl, ale strážce přišel do stanu sám. "Jenom něco, abych se zabavil při čekání. Už jde Rand zpátky?"</p>
<p>"Brzy se k nám připojí." Lan, s palci zastrčenými za opasek s mečem, se postavil vedle Mata a zadíval se na mapu. Z jeho tváře se dalo vyčíst asi tolik jako z tváře sochy. "Zítřek by měl přinést největší bitvu od časů Artuše Jestřábí křídlo."</p>
<p>"Nepovídej." Kde ten Rand je? Nejspíš pořád ještě nahoře na věži. Třeba by tam měl zajít. Ne, mohl by skončit tak, že se bude honit po celém táboře, vždy o krok pozadu. Rand sem nakonec přijde. Chtěl si promluvit o něčem jiném než o Couladinovi. Tohle není můj boj. Já neutíkám před ničím, co by se mě v nejmenším týkalo. "A co oni?" Ukázal na kousky pergamenu představující Miagomy a ostatní. "Nějaký zprávy, jestli se chtějí připojit k Randovi, nebo tu jenom chtějí sedět a koukat se?"</p>
<p>"Kdo ví? Rhuark o tom zřejmě neví víc než já, a jestli to snad vědí moudré, tak to neřeknou. Jediné, co je jisté, je, že Couladin se odsud nepohne."</p>
<p>Zase Couladin. Mat nervózně přešlápl a napůl vykročil k východu. Ne, rozhodně počká. Upřel zrak na mapy a předstíral, že je studuje dál. Třeba ho Lan nechá v klidu. Chtěl jen vyřídit s Randem svou záležitost a odejít.</p>
<p>Strážci však zřejmě bylo do řeči. "Co myslíš, mistře kejklíři? Měli bychom se zítra na Couladina vrhnout se vším, co máme, a rozdrtit ho?"</p>
<p>"To mi zní stejně dobře, jako kterejkoliv jinej plán," odpověděl Natael zarputile. Vlil si obsah číše do hrdla, číši pustil na koberec, zvedl harfu a začal tiše vybrnkávat něco temného a pohřebního. "Já nevodím vojska, strážce. Já nevelím nikomu kromě sebe, a ani to ne vždycky."</p>
<p>Mat zavrčel a Lan se po něm ohlédl, než se taky vrátil ke studiu map. "Myslíš, že to není dobrý plán? Proč ne?"</p>
<p>Řekl to natolik nedbale, že Mat odpověděl bez přemýšlení. "Ze dvou důvodů. Jestli Couladina obklíčíš, dostane se do pasti mezi váma a městem, a pak bys ho mohl rozdrtit o hradby." Jak dlouho to bude Randovi ještě trvat? "Ale mohl bys ho taky nahnat rovnou přes hradby. Z toho, co jsem slyšel, se tam už dvakrát skoro dostal i bez ženistů a oblíhacích strojů, a město se drží jen zuby nehty." Řekni si, co potřebuješ, a odejdi, tak. "Když na něj budeš dost tlačit, zjistíš, že bojuješ v ulicích Cairhienu. To je ošklivý, bojovat ve městě. A chceš to město zachránit, ne ho dorazit a zničit." Z těch kousků položených na mapách i z map samotných to bylo všechno až příliš jasné.</p>
<p>Mat se zamračil, dřepl si a lokty opřel o kolena. Lan si přidřepl taky, ale Mat si toho skoro nevšiml. Hodně nebezpečný problém. A nesmírně zajímavý. "Lepší bude, když se ho pokusíš odehnat. Zasáhnout ho hlavně z jihu." Ukázal na řeku Gaelin. Ta se několik mil severně od města stékala s Alguenyou. "Tady nahoře jsou mosty. Necháš k nim Shaidům volnou cestu. Vždycky nechej cestu ven, pokud opravdu nechceš zjistit, jak tvrdě dokáže chlap bojovat, když nemá co ztratit." Prstem přejel k východu. Zřejmě tu byly hlavně zalesněné kopečky. Nejspíš to tam vypadalo zhruba stejně jako jejich nynější okolí. "Oddíl tady na tomhle břehu řeky jim zahradí cestu a zařídí, že půjdou k mostům, když bude dost velkej a správně postavenej. A jakmile jednou vyrazí, Couladin nebude chtít bojovat s někým před sebou, když za ním půjdeš zezadu." Ano. Skoro přesně stejné jako u Jenje. "Alespoň ne, pokud není úplnej blbec. K řece by se mohli dostat celkem v pořádku, ale ty mosty je zbrzdí. Ještě jsem neviděl Aiela plavat, vlastně ani hledat brod. Tlač na ně a žeň je stále dál za řeku. S trochou štěstí je dokážeš zahnat celou cestu až k horám." Bylo to taky jako u Cuaindaighských brodů, ke konci trollockých válek, a docela ve stejném měřítku. A taky se to moc nelišilo od Tora Shan. Nebo Sulmeinova sedla, než se Jestřábí křídlo vzpamatoval. Jména mu prolétla hlavou spolu s obrazy zakrvácených bitevních polí zapomenutých i dějepravci. Jak tak byl pohlcen mapami, zaznamenával je jen jako vlastní vzpomínky. "Špatný je, že nemáš víc jezdců. Lehký jezdectvo je na pronásledování nejlepší. Hryzat je do boků, udržovat je v pohybu a nikdy jim nedovolit, aby se postavili k boji. Ale Aielové by to měli zvládnout skoro stejně dobře."</p>
<p>"A ten druhý důvod?" zeptal se Lan tiše.</p>
<p>Mata to teď zcela pohltilo. Hazard měl víc než rád, a bitva byla hazardní hra, že vedle ní kostky v taverně vypadaly jako něco pro děti a bezzubé mrzáky. Tady byly v sázce životy, jeho vlastní i dalších mužů, mužů, kteří dokonce ani nebyli tady. Stačilo špatně vsadit, udělat hloupý odhad, a umírala města, i celé státy. Nataelova pochmurná hudba byla vhodným doprovodem. V této chvíli to byla hra, z níž se člověku rozproudila krev.</p>
<p>Aniž by zvedl oči od mapy, prskl. "Víš to stejně dobře jako já. I kdyby se jenom jeden z těch čtyř kmenů rozhodl připojit ke Couladinovi, dostali by tě zezadu, když budeš mít pořád ještě plný ruce Shaidů. Couladin bude kovadlina a oni kladivo, a ty ten ořech mezi nima. Vezmi proti Couladinovi jenom polovinu toho, co máš. Tak bude boj vyrovnanej, ale s tím se budeš muset spokojit." Ve válce nebylo nic takového jako spravedlnost. Na nepřítele útočíte zezadu, když to nejméně čeká, kdy a kde je nejslabší. "Pořád máš výhodu. On si musí dělat starosti kvůli výpadu z města. Tu druhou půlku rozdělíš na tři části. Jedna zažene Couladina k řece a druhý dvě budou míli od sebe mezi městem a těma čtyřma kmenama."</p>
<p>"Velmi dobré," prohodil Lan a kývl. Ta tvář jako vytesaná ze žuly se sice nikdy neměnila, ale do hlasu se mu vloudila pochvala, byť jen nepatrně. "I kdyby kmen zaútočil na některý z oddílů, nic tím nezíská, zvlášť když ho ty ostatní mohou napadnout zezadu. A žádný se ze stejného důvodu nepokusí zaplést do toho, co se bude dít kolem města. Ovšem, všechny čtyři by se mohly spojit. Není to pravděpodobné, jelikož to neudělaly doteď, ale pokud k tomu dojde, všechno se změní."</p>
<p>Mat se zasmál nahlas. "Všechno se pořád mění. Nejlepší plán vydrží do chvíle, kdy první šíp opustí luk. Tohle by snadno zvládlo i dítě, nebýt toho, že Indirian a ostatní nevědí, co vlastně chtějí. Jestli se všichni rozhodnou přejít ke Couladinovi, hodíš si kostkama a budeš doufat, protože v týhle hře je určitě zapletenej Temnej. Aspoň budeš mít dost mužů mimo město, aby se jim vyrovnali. Dost na to, abys je zadržel na tak dlouho, jak bude potřeba. Zapomeneš na pronásledování Couladina a obrátíš proti nim všechno, jakmile bude skutečně na druhým břehu Gaelin. Ale já sázím na to, že budou čekat a dívat se a přijdou za tebou, jakmile bude Couladin vyřízenej. Vítězství v hlavách většiny lidí srovná spoustu námitek."</p>
<p>Hudba ustala. Mat se ohlédl na Nataela a viděl, že muž ztuhle svírá harfu a zírá na něj pozorněji než kdy předtím. Zíral na něj, jako by ho ještě nikdy neviděl a nevěděl, co je zač. Kejklíř měl oči tmavé jako leštěné sklo a klouby ruky svírající harfu úplně bílé.</p>
<p>S tím Matoví všechno najednou došlo, co tady vykládal, vzpomínky, které přijal za vlastní. Světlo tě spal, jaký jsi hlupák, že si nedáváš pozor na jazyk! Proč musel Lan svést rozhovor tímhle směrem? Proč si nemohli povídat o koních nebo počasí, nebo proč prostě nedržel pusu zavřenou? Strážce mu ještě nikdy nepřipadal, že by si chtěl popovídat. Obvykle vedle něj vypadal i strom upovídaně. Jistě, on sám se mohl soustředit a nechat pusu zavřenou. Aspoň že neblábolil nic ve starém jazyce. Krev a popel, doufám, že jsem neblábolil!</p>
<p>Mat vyskočil a obrátil se k odchodu a zjistil, že ve vchodu do stanu stojí Rand a nepřítomně otáčí v ruce tím divným kusem oštěpu, jako by si neuvědomoval, že ho vůbec drží. Jak dlouho tu už byl? Nezáleželo na tom. Mat to všechno vysypal najednou. "Odcházím, Rande. S prvním světlem ráno budu v sedle a jedu pryč.</p>
<p>Šel bych hned, kdybych se za půl dne dostal dost daleko, abych věděl, že se můžu zastavit. Chci mezi sebe a Aiely všechny Aiely dostat tolik mil, kolik jen Oko ujede, než se utábořím." Nemělo smysl uložit se na noc dost blízko, aby ho něčí zvědové mohli vyhmátnout a pověsit na slunce vyschnout. Couladin je musel vyslat taky, a dokonce i ti správní by ho nemuseli poznat dřív, než by mu vrazili oštěp do ledví.</p>
<p>"Bude mi líto, že odjíždíš," řekl Rand tiše.</p>
<p>"Nesnaž se mi rozmluvit " Mat zamrkal. "To je všechno? Tobě bude líto, že odjedu?"</p>
<p>"Já se tě nikdy nesnažil přimět, abys zůstal, Mate. Perrin odešel, když musel, a ty můžeš taky."</p>
<p>Mat otevřel ústa a potom je zase zavřel. Rand se nikdy nesnažil podniknout něco, aby zůstal, to byla pravda. Dělal to prostě bez toho, aby se snažil. Teď však žádný tah ta'veren necítil, ani neměl nejasný pocit, že dělá něco špatného. Měl zcela jasný cíl a byl odhodlaný.</p>
<p>"Kam půjdeš?"</p>
<p>"Na jih." Ne že by měl s cestou moc na výběr. Ostatní vedly ke Gaelin a na sever od řeky nebylo nic, co by ho nějak zajímalo, nebo k Aielům, což byla banda, jež by ho určitě zabila. Aielové ho mohli zabít nebo nechat naživu v závislosti na tom, jak blízko bude u Randa a co měli včera k večeři. To podle jeho názoru nebyly dobré šance. "Aspoň ze začátku. Pak někam, kde budou mít krčmu a pár ženskejch, co nenosí oštěpy." Melindhra. Ta by mohla znamenat problém. Měl pocit, že by mohla být ten druh ženy, která ho nepustí, dokud ona sama nebude chtít. No, tak nebo tak, vyřídí to s ní. Třeba se mu prostě podaří odjet dřív, než se to dozví. "Tohle není pro mě, Rande. Já o bitvách nic nevím a ani vědět nechci." Pohledu na Lana a Nataela se vyhnul. Kdyby jeden nebo druhý otevřel zobák, Mat by mu rovnou přes něj dal pěstí. I strážci. "Chápeš to, že jo?"</p>
<p>Rand kývl, což mohlo být přitakání. Možná taky bylo. "Být tebou, tak bych zapomněl na rozloučení s Egwain. Už si nejsem jistý, kolik z toho, co jí řeknu, jako bych rovnou říkal Moirain nebo moudrým nebo oběma."</p>
<p>"K tomuhle názoru jsem došel už dávno. Odešla z Emondovy Role mnohem dál než my dva. A lituje toho míň."</p>
<p>"Možná," připustil Rand smutně. "Světlo na tebe sviť, Mate," dodal a napřáhl ruku, "a dej ti klidné cesty, dobré počasí a příjemnou společnost, dokud se znovu nesejdeme."</p>
<p>Budeli po Matově vůli, nebude to nijak brzy. Sice z toho byl trochu smutný, a taky se cítil trochu hloupě, že je smutný, ale muž se musí starat sám o sebe. Když bylo všechno řečeno a uděláno, bylo to vyřízeno a hotovo.</p>
<p>Randův stisk byl pevný jako vždy všechno to šermování jen přidalo pár nových mozolů na ty staré lučištnické ale Mat jasně cítil obrys volavky, kterou měl druhý muž vypálenou v dlani. Jenom malá připomínka, pro případ, že by zapomněl na znamení pod přítelovými rukávy nebo na ty ještě podivnější věci v jeho hlavě, které mu umožňovaly usměrňovat. Jestli dokázal zapomenout, že Rand usměrňuje a on si na to za celé dny, celé dny! ani nevzpomněl tak už velmi dávno přišla chvíle, co měl odejít.</p>
<p>Pár dalších neohrabaných slov, jak tam tak stáli Lan si jich zdánlivě vůbec nevšímal, se založenýma rukama mlčky studoval mapy, zatímco Natael začal nepřítomně brnkat na harfu. Mat měl na hudbu ucho a pro něj měla neznámá melodie ironický zvuk. Napadlo jej, proč si ji asi ten chlapík vybral ještě chvíli, a Rand skutečně zpola vykročil, aby tomu učinil konec, a pak byl Mat venku. Tam se tlačila spousta lidí, dobrá stovka Děv se rozestoupila po kopci a chodila po špičkách, jak byly ženy připravené do někoho vrazit oštěp, a všech sedm kmenových náčelníků trpělivě čekalo, byli nehybní jako kámen, a tři tairenští pánové se snažili předstírat, že se nepotí a že Aielové neexistují.</p>
<p>Slyšel o příjezdu urozených pánů a dokonce se i zašel podívat na jejich tábor či tábory ale nebyl tam nikdo, koho znal, a nikdo si nechtěl hodit kostky ani zahrát karty. Tihle tři si ho prohlédli od hlavy k patě, opovržlivě se zamračili a zjevně se rozhodli, že není o nic lepší než Aiel, což znamenalo, že nestojí za pohled.</p>
<p>Mat si narazil klobouk na hlavu, stáhl si krempu hluboko do očí a chvíli na oplátku on chladně studoval Taireny. S potěšením si všiml, že aspoň mladší párek si ho se znepokojením uvědomil, než konečně vyrazil dolů z kopce. Ten šedobradý stále vypadal, že jen tak tak zakrývá netrpělivost, aby už už mohl vstoupit do Randova stanu, ale na tom stejně nezáleželo. Žádného z nich už Mat nikdy neuvidí.</p>
<p>Neměl tušení, proč si jich vůbec všímal. Až na to, že měl lehčí krok a cítil se plný octa. Nebylo divu, vážně, když zítra konečně odjížděl. V hlavě jako by se mu otáčely kostky a nedalo se poznat, co se ukáže, až se zastaví. Zvláštní. To mu asi Melindhra musela dělat starosti. Ano. Rozhodně odjede brzy a tak tiše, jako myška běžící po špičkách po peří.</p>
<p>S pohvizdováním se vydal ke svému stanu. Co to bylo za melodii? Aha, ano. "Tanec se Stínovým Jakem." Neměl chuť si zatančit se smrtí, ale nápěv byl veselý, a tak si hvízdal dál, zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu pryč z Cairhienu.</p>
<p>* * *</p>
<p>Rand stál a hleděl za Matem ještě hodně dlouho poté, co stanové chlopně spadly na místo a zakryly ho. "Slyšel jsem jenom konec," řekl nakonec. "To bylo všechno takové?"</p>
<p>"V podstatě ano," odpověděl Lan. "Jen pár minut studoval mapy a nastínil bitevní plán, který se velmi podobá tomu, s čím přišli Rhuark a ostatní. Viděl různé potíže a nebezpečí i jak jim čelit. Ví o ženistech a obléhacích strojích i to, jak použít lehké jezdectvo k uštvání a porážce nepřítele."</p>
<p>Rand se na něj podíval. Na strážci nebylo vidět žádné překvapení, ani okem nemrkl. Jistě, on byl ten, kdo tvrdil, že Mat má překvapivé znalosti o vojenských záležitostech. Lan taky nehodlal položit otázku, která byla nasnadě, což bylo jen dobře. A Rand zase neměl právo vyslovit tu nedostatečnou odpověď, kterou znal.</p>
<p>Sám by se mohl na pár věcí zeptat. Zatím, co záleželo na tom, co mají ženisté společného s bitvami? Nebo to možná bylo jenom obléhání. Ať už byla odpověď jakákoliv, tady nebyl žádný důl až po Dračí dýku, a stejně nebylo jisté, jestli tam ještě zůstal někdo, kdo by dokázal vykopat štolu či podkop. No, tahle bitva bude rozhodně vybojována bez ženistů. Důležité bylo vědět, že Mat získal na druhé straně ter'angrialu ve tvaru dveřního rámu víc než jen nutkání sypat ze sebe bezmyšlenkovitě starý jazyk, když se zrovna nesoustředil. A tuhle informaci Rand určitě využije.</p>
<p>Nemusíš být o nic tvrdší, pomyslel si trpce. Viděl Mata, jak kráčí k jeho stanu, a ani na okamžik nezaváhal a vyslal Lana, aby zjistil, co by mohlo vyplout na povrch při jalovém rozhovoru jens ním. To bylo schválně. Zbytek mohl být či nemusel, ale stane se to. Rand doufal, že si Mat užije tu dobu, kdy bude volný. Doufal, že se Perrin ve Dvouříčí taky baví, že předvádí Faile matce a sestrám a možná se s ní i ožení. Doufal v to, protože věděl, že on je přitáhne zpátky, ta'veren přitahoval ta'veren, a on z nich byl nejsilnější. Moirain tvrdila, že to nemůže být žádná náhoda, když tři takoví vyrostli ve stejné vesnici a všichni byli zhruba ve stejném věku. Kolo vetkalo shodu okolností i souhru náhod do vzoru, ale tři takové, jako byli oni, určitě nesvedlo jen tak bez důvodu. Nakonec své přátele přitáhne zpátky k sobě, a až přijdou, využije je, jak jen to bude možné. Jak jen bude muset. Protože musel. Protože ať už Dračí proroctví říkala cokoliv, Rand si byl jist, že jediná šance na vítězství v Tarmon Gai'donu spočívá v tom, že oni tři budou pohromadě, tři ta'veren, kteří k sobě byli připoutáni již od dětství, k sobě budou připoutáni zase. Ne, on nemusel být tvrdý. Už teď jsi dost odporný, aby z toho každý Seanchan zvrátil večeři!</p>
<p>"Zahrej ,Pochod smrti'," zavelel drsnějším hlasem, než zamýšlel, a Natael na něj chvíli užasle hleděl. Ten muž dával pozor na všechno. Bude mít otázky, ale nenajde žádné odpovědi. Když už Rand nemohl ani Lanovi prozradit Matova tajemství, nehodlal je vykládat před jedním ze Zaprodanců, ať už vypadal jakkoliv krotce. Tentokrát však promluvil schválně hrubě a namířil na muže useknutý oštěp. "Hrej tohle, pokud neznáš smutnější. Zahrej něco, aby přitom tvoje duše plakala. Jestli něco takového znáš."</p>
<p>Natael se na něho mile usmál a vsedě se uklonil, ale kolem očí zbělel. Byl to opravdu "Pochod smrti", s čím začal, ale harfa zněla jaksi ostřeji než předtím, pronikavě jako žalozpěv, z něhož by se každá duše určitě rozplakala. Hleděl upřeně na Randa, jako by doufal, že uvidí nějaký účinek.</p>
<p>Rand se odvrátil, natáhl se na koberce u map a loktem se opřel o rudozlatou podušku. "Lane, požádal bys ostatní, aby šli dál?"</p>
<p>Strážce se formálně uklonil, než vyšel ven. To bylo poprvé, co něco takového udělal, ale Rand si to uvědomil jen jaksi mimochodem.</p>
<p>Bitva začne zítra. Byla to zdvořilá pohádka, že nechal Rhuarka a ostatní pomáhat s plánováním. Byl dost mazaný, aby věděl, co neví, a i přes všechny hovory s Lanem a Rhuarkem věděl, že ještě není připravený. Naplánoval jsem stovku bitev stejného i většího rozsahu a dával rozkazy, které vedly k desetkrát většímu počtu bitev. Tohle nebyla jeho myšlenka. Luis Therin znal válčení znával válčení ale Rand al'Thor ne, a on byl Rand al'Thor. Poslouchal, kladl otázky a přikyvoval, jako by chápal, když říkali, že by se něco mělo udělat tak a tak. Občas pochopil a přál si, aby tomu tak nebylo, protože věděl, odkud to pochází. Jeho jediným skutečným příspěvkem bylo, když řekl, že Couladina je nutné porazit bez toho, aby bylo zničeno město. V každém případě tato schůzka přinejlepším jen přidá pár tahů k tomu, co již bylo rozhodnuto. Mat by byl užitečný, s těmi svými nově nalezenými znalostmi.</p>
<p>Ne. Nebude myslet na své přátele, na to, co jim udělá, než tohle všechno skončí. I když na chvíli zapomněl na bitvu, byla tu spousta věcí, kterými se musel zabývat, věcí, s nimiž mohl něco udělat. Nepřítomnost cairhienských praporců nad Cairhienem značila dost velký problém, a neutuchající šarvátky s Andořany další. Co měl Sammael za lubem, to si vyžadovalo zamyšlení, a...</p>
<p>Do stanu bez nějakého zvláštního pořádku vstoupili náčelníci. Tentokrát šel Dhearik první, Rhuark a Erim společně vzadu s Lanem. Bruan a Jheran se postavili vedle Randa. S pořadím mezi sebou si hlavu nedělali a aan'alleina zřejmě brali, jako by k nim málem patřil.</p>
<p>Weiramon vstoupil poslední se svými panáčky za patami se stisknutými rty a mrakem ve tváři. Jemu tedy na pořadí rozhodně záleželo. Mumlaje si cosi pod naolejovanými vousy obešel ohniště a zaujal místo za Randem. Aspoň dokud bezvýrazné pohledy náčelníků nakonec neprolomily jeho skořápku. Mezi Aiely by se takto mohl postavit blízký příbuzný či bratr ze společenstva, pokud hrozilo nebezpečí útoku nožem zezadu. Nicméně se Tairen stále mračil na Jherana a Dhearika, jako by čekal, že mu jeden či druhý uvolní místo.</p>
<p>Nakonec mu, po nějaké chvíli, Bael kývl, aby se posadil vedle něj, naproti Randovi. Weiramon se vrátil a sedl si se zkříženýma nohama, ztuhle, zíral přímo před sebe a tvářil se jako někdo, kdo spolkl nezralou švestku a celou. Mladší Tairenové se skoro stejně ztuhle postavili za něj, jeden měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě.</p>
<p>Rand si ho všiml, ale neřekl ani slovo, jen si palcem nacpal fajfku tabákem a zachytil saidín na dost dlouho, aby si zapálil. Budemuset s Weiramonem něco udělat. Ten muž jitřil staré rány a vyvolával nové problémy. Rhuark ani brvou nehnul, ale výrazy ostatních náčelníků přecházely od mrzutého znechucení u Hana k Erimovým jasným chladným očím, jejichž výraz nenechával Randa na pochybách, že je připraven zatančit si s oštěpy tady a teď. Třeba by se Rand mohl zbavit Weiramona a zároveň začít vyřizovat další ze záležitostí, jež mu dělaly starosti.</p>
<p>Lan a ostatní náčelníci si podle Randova příkladu začali nacpávat fajfky.</p>
<p>"Podle mě jsou nutné jenom malé změny," pronesl Bael, zabafal, aby se tabák rozhořel, a jako obvykle si vysloužil zamračený pohled od Hana.</p>
<p>"Mají ty malé změny co dělat s Goshieny, nebo snad s jiným kmenem?"</p>
<p>Rand vypudil Weiramona z mysli a soustředil se jen na to, jaké změny je třeba provést poté, co si teď znovu prohlédli terén. Tu a tam některý z Aielů mrkl na Nataela, a krátké napětí kolem očí či úst naznačovalo, že v něm žalostná hudba našla nějakou odezvu. Dokonce i Tairenové se mračili smutně. Hudba se však přes Randa pouze přelévala a ničeho se nedotýkala. Slzy byly přepych, který si již nemohl dovolit, dokonce ani v duchu.</p><empty-line /><p>KAPITOLA TŘETÍ</p>
<p>Tento den, toto místo</p>
<p>Příštího rána byl Rand na nohou a oblečený dávno před rozbřeskem. Popravdě řečeno nespal vůbec, a Aviendha nebyla důvodem, který ho udržel vzhůru, dokonce ani tehdy, když se začala svlékat dřív, než zhasl lampy, načež usměrnila a znovu je zapálila, přičemž mu vyhubovala, že ona potmě nevidí, i když on snad ano. Rand na to však vůbec nic neodpověděl a o několik hodin později si skoro nevšiml, když vstala, snad ještě o dobrou hodinu dřív než on, oblékla se a odešla. Dokonce se ani nepodivil nad tím, kam asi jde.</p>
<p>Myšlenky, které ho držely vzhůru a s očima upřenýma neustále na jedno místo do černočerné tmy, se mu stále ještě honily hlavou. Dnes budou umírat lidé. Hodně lidí, i když všechno přesně vyjde. Nic, co nyní udělá, to v žádném případě nezmění. Dneska se vše odehraje podle vzoru. Ale on si v hlavě stále přemílal rozhodnutí, která učinil od chvíle, kdy poprvé vstoupil do Pustiny. Mohl udělat něco jinak, něco, čím by se vyhnul tomuto dni, tomuto místu? Možná příště. Kus oštěpu se střapci ležel na opasku s mečem a čepeli v pochvě vedle jeho pokrývek. Ono bude příště, a pak ještě a znovu a znovu.</p>
<p>Ještě byla tma, když v hloučku přišli náčelníci, aby prohodili pár posledních slov a ohlásili, že jejich muži jsou na místech a připravení. Ne že by Rand čekal něco jiného. I když měli kamenné rysy, některé pocity se přece jen objevily. Byla to však zvláštní směs, náznak nadšení přes zasmušilost.</p>
<p>Erim se skutečně lehce usmíval. "Dobrý den, kdy přijde konec Shaidů," prohlásil nakonec. Zdálo se, že samou dychtivostí chodí po špičkách.</p>
<p>"Dáli Světlo," připojil Bael, jenž se hlavou otíral o střechu stanu, "do západu slunce smočíme oštěpy v Couladinově krvi."</p>
<p>"Mluvit o něčem, co bude, nosí smůlu," zamumlal Han. U něj bylo nadšení samozřejmě jen zcela nepatrné. "Osud rozhodne."</p>
<p>Rand přikývl. "Světlo dej, ať nerozhodne o příliš velkém počtu mrtvých na naší straně." Přál si, aby si mohl dělat starosti pouze s tím, aby zemřelo jen málo lidí, protože lidem by neměl být život ukrácen, ale měly přijít další dny, mnoho dní. Aby přinesl pořádek na tuto stranu Dračí stěny, bude potřebovat každý oštěp. To byla kost, o kterou se s Couladinem přeli, stejně jako to ostatní.</p>
<p>"Život je sen," řekl mu Rhuark a Han a ostatní kývli na souhlas. Život byl jenom sen a všechny sny musí skončit. Aielové se sice nevrhali vstříc smrti, ale taky před ní neutíkali.</p>
<p>Když odcházeli, Bael se zastavil. "Jsi si jistý tím, co chceš od Děv? Sulin mluvila s moudrými."</p>
<p>Takže kvůli tomuhle se Melain lepila na Baela. Podle toho, jak se Rhuark zastavil a nastražil uši, slyšel o tom od Amys také.</p>
<p>"Všichni ostatní dělají, co mají, bez toho, aby si stěžovali, Baele." Nebylo to spravedlivé, ale tohle taky nebyla žádná hra. "Jestli chtějí Děvy zvláštní zacházení, může přijít Sulin za mnou, ne utíkat za moudrými."</p>
<p>Kdyby to nebyli Aielové, Rhuark a Bael by při odchodu potřásali hlavami. Rand usoudil, že každému se od manželky dostane důkladné výtky, avšak budou s tím muset žít. Pakliže Far Dareis Mai mají nést jeho čest, tentokrát ji ponesou tam, kam on bude chtít.</p>
<p>K Randovu překvapení se objevil Lan, právě když se sám hotovil k odchodu. Strážci visel z ramen plášť, který, jak se vlnil spolu s jeho pohyby, narušoval vidění.</p>
<p>"Je Moirain s tebou?" Rand čekal, že Lan k ní bude jako přilepený.</p>
<p>"Ona se užírá ve stanu. Nedokáže dneska vyléčit ani všechny těžce zraněné." Takhle se ona rozhodla pomáhat. Dnes nemohla použít jedinou sílu jako zbraň, ale mohla léčit. "Plýtvání ji vždycky rozzlobí."</p>
<p>"To zlobí nás všechny," štěkl Rand. Taky ji nejspíš rozčílilo, že jí odvedl Ewgain. Pokud věděl, nebyla Egwain sama zdaleka tak dobrá v léčení, ale mohla Moirain pomáhat. No, musel ji přimět splnit slib. "Vyřiď Moirain, že jestli potřebuje pomoc, ať požádá moudré, které umějí usměrňovat." Ale o léčení něco vědělo jen pár moudrých. "Může se s nimi propojit a využít jejich sílu." Zaváhal. Mluvila někdy Moirain o propojení s ním? "Nepřišel jsi mi sem vykládat o Moirainině hloubání," prohlásil podrážděně. Občas bylo těžké oddělit to, co pocházelo od ní, co od Asmodeana a co vybublalo z Luise Therina.</p>
<p>"Přišel jsem se zeptat, proč ses rozhodl znovu nosit meč."</p>
<p>"Moirain už se ptala. Poslala ?"</p>
<p>Lanův výraz se nezměnil, ale strážce ho drsně přerušil. "Chci to vědět. Můžeš si udělat meč s pomocí jediné síly nebo zabíjet i bez něj, ale ty najednou zase nosíš u boku ocel. Proč?"</p>
<p>Rand nepřítomně přejel rukou po dlouhém jílci u pasu. "Není příliš spravedlivé používat jedinou sílu takhle. Zvlášť proti někomu, kdo nemůže usměrňovat. Stejně dobře bych mohl bojovat s děckem."</p>
<p>Strážce chvíli stál mlčky a jen si ho prohlížel. "Ty chceš zabít Couladina sám," řekl nakonec vážně. "Meč proti jeho oštěpům."</p>
<p>"Nehodlám ho nějak zvlášť hledat, ale kdo může říct, co se stane?" Rand nejistě pokrčil rameny. Nechce ho lovit. Ale pokud by snad štěstěna jednou fungovala v jeho prospěch, ať ho přivede tváří v tvář ke Couladinovi. "Kromě toho, podle mě se jemu podobá, že bude hledat mě. Ty výhrůžky, co jsem od něj slyšel, byly osobní, Lane." Zvedl pěst a natáhl ruku natolik, aby mu rukáv karmínového kabátce sklouzl a byla jasně vidět přední část Draka se zlatou hřívou. "Couladin si neodpočine, dokud budu žít, ne dokud budeme oba nosit tohle."</p>
<p>Popravdě řečeno, on si neodpočine sám, dokud nebude žít jen jeden muž s Draky na pažích. Správně by měl Asmodeana strčit do .. jednoho pytle s Couladinem. Byl to právě Asmodean, kdo Shaida poznačil. To však zase umožnila Couladinova neovládaná ctižádost. Jeho ctižádost a odmítnutí řídit se aielským zákonem a zvyklostmi vedly nevyhnutelně na toto místo k tomuto dni. Kromě bezútěšnosti a války mezi Aiely, na Couladinovu hlavu padal ještě Taien a Selean a pak další tucty zničených městeček a vesnic,bezpočet stovek vypálených statků. Nepohřbení muži, ženy a děti krmili supy. Bylli Drakem Znovuzrozeným, měl li právo požadovat, aby jej následovaly všechny státy, natož Cairhien, tak jim dlužil spravedlnost.</p>
<p>"Tak mu nech setnout hlavu, až ho zajmou," navrhl Lan drsně. "Pošli sto mužů, nebo tisíc, jen s jedním cílem, aby ho našli a zajali. Ale nebuď takový hlupák, abys s ním bojoval! Jsi teď s čepelí dobrý velmi dobrý ale Aielové se všichni málem rodí s oštěpem a puklířem v ruce. Oštěp do srdce a všechno přijde nazmar."</p>
<p>"Takže bych se měl boji vyhýbat? Udělal bys to ty, kdyby si na tebe nedělala nárok Moirain? Udělá to Rhuark, Bael nebo kterýkoliv z nich?"</p>
<p>"Já nejsem Drak Znovuzrozený. Osud světa nespočívá na mých bedrech." Ale chvilkový zápal se mu z hlasu vytratil. Bez Moirain by byl tam, kde bude boj nejprudší. Pokud něco, tak se zdálo, že v této chvíli jejího nároku lituje.</p>
<p>"Nebudu zbytečně riskovat, Lane, ale přede všemi utýct nemůžu." Seanchanský oštěp dnes zůstane ve stanu. Najdeli Couladina, jenom by mu zavazel. "Pojď. Jestli se tu ještě chvíli zdržíme, Aielové to dokončí bez nás."</p>
<p>S tím vyšel ven. Na obloze zbývala jen hrstka hvězd a východní obzor jasně ohraničovala zářící čára. Proto se však on ani Lan nezastavili. Kolem stany stály Děvy, rameno vedle ramene, a hleděly přímo na ně. Široký kruh se rozprostíral po tmou zahalených svazích. Ženy v cadin'sorech byly namačkané tak, že by ani myš neproklouzla. Jeade'en nebyl nikde v dohledu, přestože jeden gai'šain dostal rozkaz ho nasedlat a přivést.</p>
<p>Ale nebyly tu jen Děvy. Dvě ženy v přední řadě na sobě měly nabírané sukně a světlé živůtky a vlasy stažené dozadu složenými šátky. Byla ještě příliš velká tma, aby rozeznal tváře s jistotou, nicméně na obrysech postav těch dvou i na jejich postoji s rukama zkříženýma na prsou bylo něco, z čeho poznal Egwain a Aviendhu.</p>
<p>Dopředu popošla Sulin, dřív, než stačil otevřít ústa a zeptat se, co má to vše znamenat. "Přišly jsme sem doprovodit Car'a'carna k věži s Egwain Sedai a Aviendhou."</p>
<p>"Kdo vás k tomu navedl?" chtěl vědět Rand. Jediný pohled na Lana ho přesvědčil, že ten to nebyl. I v šeru vypadal strážce překvapeně. Aspoň na chvíli, pak prudce narovnal hlavu. Lana nic nepřekvapilo na dlouho. "Egwain už má být na cestě k věži a Děvy mají být tam, aby ji hlídaly. To, co dnes bude dělat, je velmi důležité. Musí být přitom dobře chráněna."</p>
<p>"My ji ochráníme." Sulin měla hlas stejně plochý jako hoblované prkno. "A taky Car'a'carna, který dal svou čest Far Dareis Mai, aby ji nesly." Řadami Děv projela vlna souhlasného mumlání.</p>
<p>"To dává smysl, Rande," řekla Egwain z místa, kde stála. "Když jeden použije jedinou sílu jako zbraň, aby zkrátil boj, tak tři ho zkrátí ještě víc. A ty jsi silnější než já s Aviendhou dohromady." To poslední neznělo, jako by to vyslovovala ráda. Aviendha neříkala nic, ale její postoj byl dostatečně výmluvný.</p>
<p>"Tohle je směšné," zamračil se Rand. "Nechte mě projít a jděte na svá místa."</p>
<p>Sulin nepovolila. "Far Dareis Mai nesou čest Car'a'carna" prohlásila klidně a ostatní se toho chytily. Nemluvily nijak hlasitě, ale z tolika ženských hrdel to znělo jako hřmění. "Far Dareis Mai nesou čest Car'a'carna. Far Dareis Mai nesou čest Car'a'carna."</p>
<p>"Řekl jsem, nechte mě projít," nařizoval Rand ve chvíli, kdy hlasy utichly.</p>
<p>Jako by jim řekl, aby začaly znovu, ony to udělaly. "Far Dareis Mai nesou čest Car'a'carna. Far Dareis Mai nesou čest Car'a'carna." Sulin tam jen tak stála a dívala se na něj.</p>
<p>Po chvíli se k němu naklonil Lan a suše zamumlal. "Ženská není o nic míň ženská jen proto, že nosí oštěp. Už jsi někdy potkal nějakou, která by se skutečně dala odvrátit od toho, co si umanula? Vzdej to, nebo tu budeš stát celý den, ty se budeš hádat a ony ti budou předzpěvovat." Strážce zaváhal a ještě dodal: "Kromě toho to dává smysl."</p>
<p>Když litanie znovu utichla, Egwain otevřela ústa, ale Aviendha jí položila ruku na paži, cosi jí zašeptala, a Egwain nakonec neřekla nic. Rand však věděl, co chtěla říci. Chtěla mu říci, že je umíněný hloupý zabedněnec nebo něco podobného.</p>
<p>Potíž byla v tom, že se tak začínal sám cítit. Dávalo smysl, aby šel na věž. Jinde neměl nic jiného na práci bitva teď byla v rukou náčelníků a osudu a on by byl mnohem užitečnější, kdyby usměrňoval, místo aby vyjel na koni v naději, že se setká s Couladinem. Jestli to, že je ta'veren, dokáže Couladina přitáhnout k němu, tak ho to stejně snadno přitáhne k věži jako kamkoliv jinam. Ne že by měl zvlášť velkou šanci toho chlapa uvidět, ne když nařídil jedné každé Děvě, aby bránila věž.</p>
<p>Ale jak z toho teď vycouvat a zachovat si aspoň zdání důstojnosti poté, co řval na všechny strany? "Rozhodl jsem se, že nejlepší bude, když půjdu na věž," prohlásil s hořícími tvářemi.</p>
<p>"Jak Car'a'carn velí," odvětila Sulin bez náznaku posměchu, jako by to byl od začátku jeho nápad. Lan kývl a vyklouzl pryč, Děvy mu udělaly kousek místa.</p>
<p>Mezera se však hned za Lanem zavřela, a když se Děvy vydaly na pochod, Randovi nezbývalo, než jít s nimi, i kdyby chtěl udělat něco jiného. Mohl samozřejmě usměrnit, zapálit kolem sebe oheň či je srazit vzduchem, ale takhle se člověk nechová k lidem, kteří jsou na jeho straně, natož k ženám. Kromě toho si nebyl jist, že by je dokázal přinutit, aby ho pustily, pokud by je nezabil, a možná ani pak ne. A stejně, usoudil, že nejužitečnější bude nakonec přece jen na věži.</p>
<p>Egwain a Aviendha cestou mlčely stejně jako Sulin, za což jim byl Rand vděčný. Jistě, jejich mlčení bylo aspoň částečně způsobeno tím, že musely jít do kopce a zase slézt dolů, aniž by si potmě srazily vaz. Aviendha občas zamumlala něco, co tak tak zachytil, něco rozzlobeného kvůli sukním. Avšak ani jedna si z něj neutahovala, že tak viditelně ustoupil. I když to mohlo docela dobře přijít později. Ženy vás vždycky rády popíchly, právě když už jste si začali myslet, že nebezpečí pominulo.</p>
<p>Obloha začala světlat, a když se nad stromy objevila věž z klád, tak sám porušil ticho: "Nečekal jsem, že se přidáš, Aviendho. Mám dojem, žes říkala, že moudré se boje neúčastní." Byl si jist, že to řekla. Moudrá mohla projít středem bitevního pole, aniž by se jí někdo dotkl, nebo třeba vstoupit do kterékoliv držby nebo stojny kmene, který vedl proti jejímu krevní mstu, ale také se nijak neúčastnila bojů a už rozhodně ne s pomocí usměrňování. Dokud nepřišel do Pustiny, dokonce ani většina Aielů nevěděla, že některé moudré mohou usměrňovat, i když se povídalo o zvláštních schopnostech a občas i o něčem, o čem si Aielové mysleli, že by se to mohlo usměrňování blížit.</p>
<p>"Já ještě nejsem moudrá," opáčila mile Aviendha a upravila si loktuši. "Když tohle může dělat Aes Sedai jako Egwain, můžu já taky. Ráno jsem to zařídila, zatímco jsi spal, ale myslela jsem na to od chvíle, co jsi požádal Egwain."</p>
<p>Nyní bylo tolik světla, že bylo vidět, jak se Egwain červená. Když si všimla, že se na ni dívá, zakopla na rovné zemi a on ji musel chytit, aby neupadla. Aniž se mu podívala do očí, vytrhla se z jeho sevření. Možná si s popichováním z její strany nebude muset dělat starosti. Vyrazili do kopce řídkým lesem směrem k věži.</p>
<p>"Ony se tě nesnažily zastavit? Totiž Amys, Bair, nebo Melain?" Věděl, že ne. Pokud by to udělaly, nebyla by tady.</p>
<p>Aviendha zavrtěla hlavou a zamyšleně se zamračila. "Dlouho mluvily se Sorileou a pak mi řekly, ať udělám, co si myslím, že musím. Obvykle mi říkají, abych dělala, co si ony myslí, že musím." Mrkla po něm koutkem oka a dodala: "Slyšela jsem, jak Melain říká, že ty přinášíš změnu do všeho."</p>
<p>"To dělám," odtušil Rand a položil nohu na první příčel žebříku. "Světlo mi pomoz, to dělám."</p>
<p>Výhled z plošiny byl úžasný i pro prosté oko. Kolem se rozkládaly zalesněné pahorky a stromy byly dost husté, aby zakryly Aiely postupující směrem ke Cairhienu většina už bude na svých místech ale jitro vrhalo na samotné město zlaté světlo. Rychlý pohled dalekohledem mu ukázal holé kopce na břehu řeky, klidné a zdánlivě bez života. To se však brzy změní. Shaidové tam byli, byť prozatím schovaní. Ale schovaní dlouho nezůstanou, až zamíří... Co? Ne odřivous. Ať už udělá cokoliv, musí to Shaidy co nejvíc vyvést z míry, než Aielové zaútočí.</p>
<p>Egwain a Aviendha se střídavě dívaly druhou dlouhou rourou s přestávkami pro tiché debaty, teď si však jen tiše povídaly. Nakonec kývly, přistoupily k zábradlí a s pohledem upřeným ke Cairhienu položily ruce na hrubě opracované dřevo. Randovi naskočila husí kůže. Jedna z nich usměrňovala, možná obě.</p>
<p>Byl to vítr, čeho si všiml nejdříve, vanul směrem k městu. Ne vánek, první skutečný vítr, který v téhle krajině ucítil. A nad Cairhienem se začaly stahovat mraky, nejtěžší na jihu, a zatímco přihlížel, neustále houstly a černaly a převalovaly se. Jen tam, nad Cairhienem a nad Shaidy. Všude jinde, kam až dohlédl, byla obloha čistě modrá, jen tu a tam ve výšce visel nějaký ten řídký bílý obláček. A přesto zahřmělo, dlouze a hlasitě. Náhle z oblohy k zemi sletěl blesk, zubatá stříbrná čára, která rozčísla kopec pod městem. Než se k věži dostal hrom způsobený prvním bleskem, následovaly ještě dva další. Po obloze tancovaly divoké klikatiny, ale ty jednotlivé šípy jasné běli dopadaly s pravidelností srdečních stahů. Náhle na místě, kam žádný blesk nedopadl, vybuchla zem, hlína vyletěla na deset sáhů vysoko, a to se opakovalo znova a znova na různých místech.</p>
<p>Rand neměl ponětí, která žena co dělá, ale rozhodně vypadaly rozhodnuté vyhnat Shaidy z jejich skrýší. Byl čas odvést svůj kus práce, jinak se mohl jen dívat. Natáhl se a uchopil saidín. Vnější stranu prázdnoty, která obklopovala to, co bylo Randem al'Thorem, sežehl ledový oheň. Chladně, nevšímaje si olejnaté špíny pronikající ze skvrny na pravém zdroji, si pohrál s divokými proudy jediné síly, jež ho hrozila pohltit.</p>
<p>Z této vzdálenosti mělo to, co mohl udělat, jistá omezení. Vlastně byl právě tak daleko, že ještě vůbec mohl něco udělat bez angrialu nebo sa'angrialu. Nejspíš proto ženy usměrňovaly vždy jen po jednom blesku a jednom výbuchu. Jestli to byla jeho hranice, tak ony se musely obzvlášť snažit.</p>
<p>Přes prázdnotu přejela vzpomínka. Ne jeho, Luise Therina. Projednou mu na tom nezáleželo. Okamžitě usměrnil, a vrcholek kopce skoro pět mil daleko obklopila ohnivá koule, vzedmutá vlna světle žlutých plamenů. Když oheň pohasl, Rand i bez dalekohledu viděl, že kopec je teď nižší a vrcholek je zčernalý, jakoby spečený. Oni tři dohromady vlastně vůbec kmeny pro boj s Couladinem nepotřebovali.</p>
<p>Ilieno, má lásko, odpusť mi!</p>
<p>Prázdnota se zachvěla. Rand se okamžik potácel na pokraji zkázy. Vlny jediné síly do něj tloukly v pěně strachu. Špína jako by se mu kolem srdce zhmotnila, jako by se změnila v páchnoucí kámen.</p>
<p>Sevřel zábradlí, až ho zabolely klouby, a přinutil se ke klidu, přinutil prázdnotu, aby vydržela. Pak už odmítal poslouchat myšlenky, které se mu vynořily v hlavě. Místo toho se cele soustředil na usměrňování a metodicky spaloval jeden kopec za druhým.</p>
<p>* * *</p>
<p>Mat stál o hodný kus dál mezi řídkými stromy na hřebeni a Okovi držel ruku na nose, aby valach nezaržál. Pozoroval asi tisícovku Aielů, mířících šikmo k němu od kopců na jihu. Slunce právě vykouklo nad obzor a na jednu stranu klusajícího zástupu se táhly dlouhé zvlněné stíny. Teplo noci již začínalo ustupovat dennímu žáru. Jakmile se slunce dostane výš, vzduch bude úplně rozpálený.</p>
<p>Aielové si ho zatím nevšimli, ale on nepochyboval, že jestli tu bude čekat déle, určitě k tomu dojde. Celkem nezáleželo na tom, že to nejspíš museli být Randovi muži jestli měl Couladin bojovníky na jihu, tak pro ty, kteří budou dost hloupí, aby se zapletli do boje, to bude velmi zajímavý den celkem na tom nezáleželo, protože on nehodlal riskovat, že ho uvidí. Už tak se dnes ráno dostal dost blízko k šípu, aby si dovolil takovou neopatrnost. Nepřítomně přejel prstem po úhledné díře na rameni kabátce. Dobrá rána na pohyblivý terč jen zpola viděný mezi stromy. Kdyby sám nebyl cílem, byl by ji obdivoval ještě víc.</p>
<p>Bez toho, aby odtrhl oči od blížících se Aielů, opatrně donutil Oka zacouvat hlouběji do řídkého podrostu. Pokud by ho zahlédli a zrychlili krok, chtěl to vědět. Lidé povídali, že Aielové dokážou uštvat člověka na koni, a on hodlal mít slušný náskok, kdyby se o to pokusili.</p>
<p>Teprve když ho před nimi zakryly stromy, zrychlil krok a odvedl Oka na protější svah, než nasedl a zamířil k západu. Člověk nemohl být nikdy dost opatrný, chtělli zůstat v tento den a na tomto místě naživu. Mat si pro sebe při jízdě mumlal, klobouk měl stažený hluboko do očí, aby si zastínil tvář, a oštěp s černým ratištěm měl položený přes hrušku sedla. Na západ. Opět.</p>
<p>Den začal tak dobře, dobré dvě hodiny před rozbřeskem, když Melindhra odešla na nějaké setkání Děv. Myslela si, že spí, a ani se na něho nepodívala, když odcházela, a tiše si pro sebe bručela něco o "Randu al'Thorovi" a "cti" a "především Far Dareis Mai". Znělo to, jako by se hádala sama se sebou, ale upřímně řečeno, jemu bylo jedno, jestli chce Randa naložit do láku nebo podusit. Nebyla ani minutu ze stanu a on už si cpal své věci do sedlových brašen. Když si sedlal Oka a nenápadně mizel k jihu, nikdo se na něj nepodíval podruhé. Dobrý začátek. Jenomže nepočítal se zástupy Taardadů nebo Tomanelle a všech ostatních zatracených kmenů mířících k jihu. Žádnou útěchou mu nebylo ani to, že zhruba tohle prve vykládal Lanovi. Chtěl jít na jih a tihle Aielové ho nutili jet směrem k Alguenyi. Směrem k místu, kde se bude bojovat.</p>
<p>Asi o míli či dvě dál opatrně pobídl Oka do kopce a zastavil se hluboko v řídkém lese, až na samém hřebeni. Kopec byl vyšší než většina ostatních a byl odsud docela dobrý rozhled. Tentokrát nebyli v dohledu žádní Aielové, ale zástup vinoucí se po dně kotliny mezi kopci byl skoro stejně špatný. Tairenové na koních jeli vepředu za hloučkem barevných korouhví vznešených pánů, a po jistém odstupu v tairenském prachu pokračoval silný ježící se had pikynýřů a pak po dalším odstupu jeli cairhienští jezdci s množstvím korouhví a praporců a conů. Cairhieňané neudržovali vůbec žádný pořádek, hemžili se, jak pánové popojížděli dopředu i dozadu, aby si popovídali, ale aspoň měli po obou stranách hlídky. V každém případě, jakmile projedou, bude mít Mat volnou cestu k jihu. A nezastavím se, dokud nebudu v půlce cesty k zatracené Erinin!</p>
<p>Koutkem oka zachytil jakýsi prudký pohyb o hodný kus před zástupem dole. Nevšiml by si ho, kdyby nebyl tak vysoko. Rozhodně to nemohl být žádný z jezdců. Mat ze sedlové brašny vylovil malý dalekohled Kin Tovere si rád hodil kostkami a zadíval se směrem k místu, kde cosi zahlédl. Tiše si hvízdl mezi zuby. Aielové, přinejmenších tolik, jako bylo mužů v údolí, a pokud nepatřili ke Couladinovi, tak měli v plánu překvapení, protože leželi mezi skomírajícími keříky a suchým listím.</p>
<p>Mat zabubnoval prsty o stehno. Zakrátko bude tam dole ležet pěkných pár mrtvol. Ale většina z nich nebude aielských. Nic mi do toho není. Jsem z toho venku, jedu odsud pryč a mířím k jihu. Chvilku počká a na cestu vyrazí, až budou příliš zaneprázdnění, aby si ho všimli.</p>
<p>Tenhle chlapík Weiramon včera zaslechl šedovousovo jméno byl hlupák jako poleno. Žádná přední stráž a ani žádní zvědové, jinak by věděl, co ho zatraceně čeká. Vlastně podle toho, jak byly kopce rozložené a jak se údolí kroutilo, Aielové také nemohli vidět blížící se zástup, jen řídký prach zvedající se k obloze. Ti ale určitě vyslali zvědy, aby se mohli správně rozmístit. Nemohli zde čekat jen tak náhodou.</p>
<p>Nepřítomně si hvízdaje "Tanec se Stínovým Jakem", Mat znovu přiložil dalekohled k oku a studoval kopce. Ano. Aielský velitel nechal pár mužů tam, odkud mohli dát znamení ostatním těsně předtím, než se zástup dostane na vražedné území. Ale ani oni ještě nemohli nic vidět. Za pár minut se na dohled objeví první Cairhieňané, ale do té doby...</p>
<p>Přišlo to jako šok, když pobídl Oka do cvalu z kopce. Co to, pod Světlem, dělám? No, nemohl jen tak sedět stranou a nechat je jít všechny na smrt jako husy pod nůž. Bude je varovat. To je vše. Řekne jim, co na ně čeká vepředu, a pak odjede.</p>
<p>Cairhienské zadní hlídky ho samozřejmě zahlédly přijíždět, než se dostal na dno údolí, jezdci zaslechli Okův šílený trysk. Dva tři otočili koně a sklopili kopí. Matovi se zrovna nelíbilo, když na něj mířil loket špičaté oceli, a tři takové ještě méně, ale jeden muž očividně nebyl žádná hrozba, i když se řítil jako šílenec. Nechali ho projet a on se před vedoucími cairhienskými pány stočil a vykřikl: "Stůjte! Hned! Na rozkaz pána Draka! Jinak vám usměrní hlavy do břicha a ke snídani vás nakrmí vlastníma hnátama!"</p>
<p>Pobodl koně patami a Oko skočil kupředu. Mat se jen ohlédl, aby se přesvědčil, že dělají, co jim řekl což samozřejmě dělali, i když trochu zmateně. Kopce je stále zakrývaly před Aiely. Jakmile se prach usadí, Aielové nebudou mít jak poznat, že jsou tady a pak už ležel valachovi na krku a pobízel Oka kloboukem do cvalu kolem pěchoty.</p>
<p>Jestli budu čekat, až Weiramon vydá rozkazy, bude příliš pozdě. To je všechno. Bude je varovat a odjede.</p>
<p>Pěchota pochodovala v oddílech asi po dvou stovkách pikynýřů s jedním důstojníkem na koni před každým z nich a asi padesáti lučištníky či kušištníky vzadu. Většina se na něj zvědavě dívala, když letěl kolem, a Okova kopyta vyhazovala do vzduchu hrsti prachu, ale žádný ani neklopýtl. Někteří koně důstojníků začali jančit, jako by se jejich jezdci chtěli podívat, co ho tak žene, ale ani žádný z nich své místo neopustil. Dobrá disciplína. Budou ji potřebovat.</p>
<p>Obránci Kamene tvořili zadní oddíl Tairenů ve svých kyrysech, nabíraných černozlatě pruhovaných rukávech a různobarevných chocholech na kapalínech, které označovaly důstojníky a poddůstojníky. Zbytek byl ozbrojen stejně, ale na rukávcích měli vojáci barvy různých pánů. Sami šlechtici v hedvábných kabátcích jeli úplně vepředu, se zlatem zdobenými kyrysy a velkými bílými chocholy. Jejich praporce se vlnily za nimi, jak se zvedl vítr vanoucí k městu.</p>
<p>Mat přitáhl otěže před prvními z nich tak rychle, že Oko zatančil, a křikl: "Stůjte, ve jménu pána Draka!"</p>
<p>Byl to zřejmě ten nejrychlejší způsob, jak je zastavit, ale on měl chvíli dojem, že přes něj chtějí prostě přejet. Skoro na poslední chvíli jeden mladý pán, na něhož se Mat upamatoval, že ho viděl před Randovým stanem, zvedl ruku a všichni ve změti vykřikovaných rozkazů, které se šířily podél zástupu, začali přitahovat otěže. Weiramon tu nebyl. Žádný z pánů nebyl o víc než deset let starší než Mat.</p>
<p>"Co to má znamenat?" dožadoval se chlapík, jenž dal rozkaz zastavit. Tmavé oči mu nadutě svítily, díval se na Mata svrchu, měl ostrý nos a bradu zvednutou tak, až se zdálo, že je připraven bodnout svou zašpičatělou bradkou. Pot, jenž mu stékal v čůrcích po tváři, tento dojem kazil jen nepatrně. "Pán Drak sám mi dal tento rozkaz. Kdo jsi, že ?"</p>
<p>Odmlčel se, když ho za rukáv chytil další, jehož Mat poznal, a něco mu naléhavě zašeptal. Estean s tváří jako brambor vypadal pod přílbou strhané, stejně jako přehřátě jak se Matovi doneslo, Aielové ho kvůli informacím o podmínkách ve městě pěkně vyždímali ale v Tearu hrával s Matem karty. Věděl přesně, kdo Mat je. Pouze Estean jediný měl zlacený kyrys místy otlučený. Žádný z ostatních neudělal víc, než že se projížděl krajinou a snažil se vypadat pěkně. Zatím.</p>
<p>Ostrý nos dal bradu níž, jak poslouchal, a když Estean odstoupil, promluvil mírnějším tónem. "Nechtěl jsem tě urazit... ehm... urozený pane Mate. Jsem Melanril z rodu Asegorů. Jak můžu posloužit pánu Drakovi?" Mírnost ke konci sklouzla ve skutečné zaváhání a Estean se nervózně připojil.</p>
<p>"Proč máme zastavit? Vím, že nám pán Drak řekl, abychom se drželi zpátky, Mate, ale ať shoří moje duše, sedět na zadku a nechat Aiely všechno vybojovat, v tom není žádná čest. Proč by mělo být na nás jen pronásledování, až se dají na útěk? Kromě toho, můj otec je ve městě a..." Pod Matovým upřeným pohledem se odmlčel.</p>
<p>Mat potřásl hlavou a ovíval se kloboukem. Ti hlupáci ani nebyli tam, kde měli být. A taky tu nebyla naděje, že se vrátí. I kdyby Melanril obrátil a při pohledu na něj si Mat nebyl jist tím, že by to udělal, dokonce ani na údajný rozkaz pána Draka stejně neměl naději. Seděl v sedle jasně na dohled aielských hlídek. Kdyby se zástup začal otáčet, Aielové by poznali, že byli odhaleni, a nejspíš by zaútočili, když by ještě Tairenové a cairhienští pikynýři byli zamotaní v sobě. Byla by to jatka stejně jistě, jako kdyby pokračovali kupředu v nevědomosti.</p>
<p>"Kde je Weiramon?"</p>
<p>"Pán Drak ho poslal zpátky do Tearu," odpověděl Melanril pomalu. "Aby vyřídil illianské piráty a loupežníky na Maredských pláních. Váhal odejít, samozřejmě, i kvůli tak velké zodpovědnosti, ale... Odpusť, urozený pane Mate, ale jestli tě poslal pán Drak, tak jak to, že jsi nevěděl "</p>
<p>Mat ho uťal. "Nejsem žádnej urozenej pán. A jestli chceš zpovídat, co Randovi lidi vědí, tak se zeptej jeho." To chlapíka usadilo. On se nehodlal zatraceného pána Draka na nic ptát. Weiramon byl trouba, ale aspoň byl dost starý, aby prošel nějakou tou bitvou. Až na Esteana, který vypadal jako pytel tuřínů přivázaný k sedlu, všechno, co tahle banda kdy viděla, byla rvačka v hospodě. A možná pár soubojů. Že jim to bude hodně ku prospěchu. "Teď mě všichni poslouchejte. Až projedete tím sedlem támhle mezi těma dvěma kopcema před váma, vrhnou se na vás shora Aielové jako lavina."</p>
<p>Stejně dobře jim mohl říci, že bude ples, na němž budou všechny ženy vzdychat touhou setkat se s nějakým tairenským panáčkem. Všichni se začali dychtivě křenit a všichni začali pobízet koně kolem dokola, poplácávat se po ramenou a vychloubat se, kolik jich kdo zabije. Estean se však od nich lišil, jenom si povzdechl a uvolnil si meč v pochvě.</p>
<p>"Nezírejte tam!" štěkl Mat. Ti hlupáci. Ve chvilce začnou volat do útoku! "Koukejte se na mě. Na mě!"</p>
<p>A právě ti, s nimiž se spřátelil, uklidnili ostatní. Melanril a druzí v jejich skvělé zbroji bez jediného škrábnutí se netrpělivě mračili a nechápali, proč jim nechce dovolit, aby se dali do práce se zabíjením aielských divochů. Kdyby nebyl Randovým přítelem, nejspíš by přes něj i přes Oka prostě přejeli.</p>
<p>Nemohl jim dovolit, aby zaútočili. Udělali by to postupně, nechali by pikynýře a cairhienskou jízdu vzadu, i když Cairhieňané by se k nim mohli připojit, jakmile by si uvědomili, co se děje. A všichni by pak zemřeli. Chytré by bylo nechat je to udělat a zamířit opačným směrem. Jediná potíž byla v tom, že jakmile tady ti pitomci dají Aielům vědět, že byli objeveni, tihle Aielové by se mohli rozhodnout provést něco nepředvídaného, jako třeba zahnout kolem, aby ty roztažené hlupáky zasáhli z boku. Kdyby k tomu došlo, neměl Mat jistotu, že z toho vyvázne.</p>
<p>"Co pán Drak chce, abyste udělali," řekl jim, "je, abyste jeli pomalu dopředu, jako by na sto mil kolem nebyl jedinej Aiel. Jakmile projedou sedlem pikynýři, vytvoří dutej čtverec a vy se okamžitě stáhnete dovnitř."</p>
<p>"Dovnitř!" vzpíral se Melanril. Ostatní mladí pánové také rozzlobeně bručeli, až na Esteana, jenž se tvářil vděčně. "Není čestné, schovávat se za páchnoucí "</p>
<p>"Zatraceně to uděláte!" zařval Mat a pobídl Oka blíž k Melanrilovu koni, "protože jestli tě jinak nezabijou ti zatracený Aielové, udělá to Rand, a to, co zbyde, já sám rozsekám do vuřtů!" Tohle už trvalo moc dlouho. Aielové se budou divit, o čem se to tu baví. "S trochou štěstí zaujmete postavení dřív, než vás Aielové zasáhnou. Pokud máte jezdecký luky, použijte je. Jinak se držte u sebe. Ten svůj zatracenej útok taky budete mít, a poznáte kdy, ale jestli vyrazíte moc brzo...!" Skoro cítil, jak čas utíká.</p>
<p>Zapřel konec oštěpu do třmene jako kopí a pobídl Oka kolem zástupu. Když se ohlédl přes rameno, Melanril a ostatní spolu rozmlouvali a dívali se za ním. Aspoň že se nehnali do údolí.</p>
<p>Velitelem pikynýřů byl bledý, útlý Cairhieňan, o půl hlavy menší než Mat, sedící na bílém valachovi, který už měl být dávno na pastvinách. Daerid však měl tvrdý pohled, několikrát zlomený nos a tvář mu křižovaly tři bílé jizvy, z nichž jedna nebyla příliš stará. Když mluvil s Matem, sundal z hlavy kapalín. Vlasy nad čelem měl oholené. Nebyl to žádný šlechtic. Možná byl ve vojsku, než začala občanská válka. Ano, jeho muži vědí, jak vytvořit živý plot. Proti Aielům ještě nikdy nebojoval, ale znal boj s lupiči a andorskou jízdou. Naznačil rovněž, že bojoval i proti jiným Cairhieňanům, za jeden z rodů usilujících o trůn. Daerid nemluvil, jako by dychtil po boji, ale ani neváhal. Mluvil jako člověk, kterého čeká práce.</p>
<p>Když Mat otočil Oka na druhou stranu, zástup se znovu vydal na cestu. Vojáci pochodovali odměřeným krokem a rychlý pohled přes rameno ukázal, že tairenští koně nejdou o nic rychleji.</p>
<p>Mat nechal Oka jít rychlejším krokem, ale ne moc rychlým. Měl pocit, že v zádech cítí aielské oči, že cítí, jak Aielové přemýšlejí o tom, co asi vykládal a kam jede teď a proč. Jenom posel, který předal svou zprávu a teď odjíždí. Nic, s čím by si bylo nutné dělat starosti. Rozhodně doufal, že právě tohle si Aielové myslí, ale napětí nepovolilo, dokud si nebyl jist, že už ho nemohou vidět.</p>
<p>Cairhieňané stále ještě čekali, kde je nechal. A také měli pořád po stranách hlídky. Korouhve a cony tvořily houštinu, v níž se shromáždili urození pánové, jeden z deseti či víc z celkového počtu Cairhieňanů. Většinou měli prosté přední pláty, a pokud někdo měl zlacení nebo stříbrné ozdoby, byly otlučené, jako by se na plechu pustil do práce opilý kovář. Vedle některých jejich ořů vypadal Daeridův kůň jako Lanův válečný hřebec. Dokážou vůbec udělat, co bylo třeba? Ale tváře, které se k němu obracely, byly tvrdé a pohledy ještě tvrdší.</p>
<p>Teď byl Mat venku, schovaný před Aiely. Mohl jet dál. Tedy určitě poté, co téhle bandě řekne, co se od nich čeká. Poslal ostatní dál do aielské pasti, nemohl je prostě jen tak opustit.</p>
<p>Talmanes z rodu Delovindů, na jehož conu byly tři zlaté hvězdy na modrém poli a na praporci černá liška, byl ještě menší než Daerid a nejvíc o tři roky starší než Mat, ale vedl tyhle Cairhieňany, i když mezi nimi byli muži starší a někteří dokonce se šedivými vlasy. V očích měl stejně bezvýrazný pohled jako Daerid a připomínal stočený bič. Zbroj i meč měl úplně bez ozdob. Jakmile sdělil Matovi své jméno, mlčky poslouchal, když Mat rozvíjel svůj plán a nakláněl se ze sedla, aby mohl mečovou čepelí svého oštěpu črtat do hlíny.</p>
<p>Ostatní cairhienští pánové se shromáždili kolem na koních a dívali se, ale nikdo tak pozorně jako Talmanes. Ten studoval mapu, kterou Mat načmáral, i Mata samotného od bot ke klobouku, dokonce i jeho oštěp. Když Mat skončil, Talmanes pořád nepromluvil, dokud Mat nevyštěkl: "No? Mně je celkem jedno, jestli to vezmete nebo necháte plavat, ale vaši přátelé budou za chvíli po krk v Aielech."</p>
<p>"Tairenové nejsou žádní moji přátelé. A Daerid je... užitečný. Rozhodně však ne přítel." Přihlížející pánové se suše pochechtávali při té představě. "Ale já povedu polovinu, když ty povedeš druhou."</p>
<p>Talmanes si stáhl rukavici na hřbetě posílenou plechem a napřáhl ruku, ale Mat na ni chvíli jen zíral. Vést? On? Já jsem hráč, ne voják. Milenec. Hlavou mu zavířily vzpomínky na dávno vybojované bitvy, ale on je okamžitě potlačil. Musel jedině jet dál. Ale potom by Talmanes mohl nechat Esteana a Daerida a ostatní usmažit. Na pánvi, na kterou je Mat položil. Přesto ho překvapilo, když druhému muži stiskl ruku a řekl: "Hlavně buďte tam, kde máte být."</p>
<p>Talmanes začal místo odpovědi rychle vyvolávat různá jména. Pánové i mladí rytíři zamířili k Matovi, každý následován korouhevníkem a asi tuctem družiníků, dokud za ním nestály asi čtyři stovky Cairhieňanů. Talmanes pak už taky neměl moc co říci. Zbytek odvedl klusem k západu, jenom se za nimi zvedal obláček prachu.</p>
<p>"Držte se pohromadě," řekl Mat své půlce. "Zaútočíte, až řeknu, utečete, až řeknu, a nedělejte větší hluk, než je nutný." Když vyrazili za ním, ozvalo se samozřejmě vrzání sedel a dusot kopyt, ale aspoň se nebavili a na nic se neptali.</p>
<p>Ještě poslední pohled na druhý zástup ježící se barevnými praporci a cony, a pak je zakryl zákrut mělkého údolí. Jak se do toho dostal? Všechno to začalo tak jednoduše. Prostě je chtěl jenom varovat a odjet. Každý krok, jejž podnikl poté, vypadal tak nepatrný, tak nutný. A teď se brodí po pás v bahně a nemá jinou možnost, než se plahočit dál. Doufal, že se Talmanes hodlá vytáhnout. Ten muž se ho ani nezeptal, kdo je.</p>
<p>Když Mat zahnul k severu, kotlina se zkroutila a rozvětvila, ale on měl dobrý smysl pro směr. Například věděl přesně, kudy vede cesta k jihu a do bezpečí, a rozhodně to nebyla ta, po níž mířil. Nad městem se tvořila temná mračna, první tak hustá, která viděl na velmi dlouhou dobu. Sucho přeruší déšť což bylo dobré pro sedláky, pokud nějací zbyli a usadí prach což bylo dobré pro jezdce, kteří se tak neprozradí příliš brzy. Možná jestli zaprší, Aielové se vzdají a odejdou domů. Začínal se také zvedat vítr a kupodivu přinášel i chládek.</p>
<p>Nad hřebeny se ozval hluk boje, muži hlasitě křičeli a ječeli. Začalo to.</p>
<p>Mat obrátil Oka, zvedl oštěp nad hlavu a mávl jím napravo a nalevo. Skoro ho překvapilo, když se Cairhieňané po obou jeho stranách přeskupili do dlouhé řady čelem ke kopci. To gesto bylo naprosto instinktivní, z jiné doby a jiného místa, ale tihle muži zase již viděli boj. Mat pobídl Oka pomalým krokem mezi řídce rostoucí stromy a muži s ním udržovali krok za tichého cinkání postrojů.</p>
<p>Když dorazil nahoru, první, co ho napadlo, byla úleva, že vidí Talmanese a jeho muže vyjíždět na hřeben naproti. To druhé byla kletba.</p>
<p>Daerid vytvořil živý plot ostnitou houštinu ze čtyř řad pikynýřů, mezi nimiž byli roztroušeni lučištníci takže obklopoval velký prázdný čtverec. Dlouhé píky Shaidům znesnadňovaly přiblížení, jakkoliv se hnali do útoku, a lučištníci a kušištníci si s Aiely dychtivě a rychle vyměňovali střely. Muži padali na obou stranách, ale když padl některý z pikynýřů, ostatní prostě uzavřeli mezeru a jenom čtverec stáhli. Jistě, Shaidové také zřejmě nehodlali zpomalit útok.</p>
<p>Obránci Kamene a asi polovina tairenských pánů se svými družiníky uprostřed sesedali. Polovina. Právě kvůli tomu Mat zaklel. Ostatní v hloučcích tak po pěti až deseti, či sami, popojížděli mezi Aiely, sekali a bodali meči a kopími. Tucty koní bez jezdců prozrazovali, jak dobře si při tom vedli. Melanril byl v řeži jenom se svým praporečníkem a oháněl se čepelí. Dva Aielové přiskočili a obratně přesekli jeho koni podkolenní šlachy. Kůň pod urozeným panáčkem spadl a pohodil hlavou Mat si byl jist, že zvíře řičí bolestí, ale ryk boje to přehlušil a pak Melanril zmizel za postavami oděnými v cadin sorech, bodajícími oštěpy. Korouhevník vydržel jen o chvíli déle.</p>
<p>Dobře mu tak, pomyslel si Mat ponuře. Postavil se ve třmenech a vysoko zvedl oštěp s čepelí meče, pak jím máchl kupředu a zařval: "Los! Los caba'drin!"</p>
<p>Kdyby mohl, hned by ta slova vzal zpátky, a ne proto, že byla ve starém jazyce. Dole v údolí to vřelo jako v kotli. Ale ať už některý z Cairhieňanů rozuměl povelu "jezdci kupředu" ve starém jazyce či ne, rozhodně pochopili jeho gesto, zvlášť když se posadil zpět do sedla a pobodl koně patami. Ne že by to skutečně chtěl, ale teď už skutečně neměl žádnou jinou možnost.</p>
<p>S vlajícími praporci a cony Cairhieňané zaútočili z kopce a vyráželi vlastní bojový pokřik. Nepochybně se snažili napodobit jej,i když Mat řval: "Krev a zatracenej popel!" Na druhé straně se do údolí řítil stejně rychle Talmanes.</p>
<p>Shaidové, sebejistí, že mají všechny mokřiňany v pasti, ostatní zahlédli, teprve když na ně udeřili zezadu a ze dvou stran. Tehdy se začalo blýskat. A pak už to bylo všechno skutečně drsné.</p><empty-line /><p>KAPITOLA ČTVRTÁ</p>
<p>Menší lítost</p>
<p>Randovi se košile lepila k tělu, jak se potil námahou, ale kabátec měl stále zapnutý na ochranu proti větru, jenž v poryvech vál směrem ke Cairhienu. Slunce mělo ještě hodinu, než dosáhne svého denního zenitu, ale on už měl pocit, jako by celé dopoledne běhal a na konci ho ztloukli palicí. Jak byl zahalen v prázdnotě, jen vzdáleně si uvědomoval únavu, matně vnímal bolavé paže a ramena i bolest v zádech a píchání v měkké jizvě na boku. Podstatné bylo, že si je vůbec uvědomoval. S jedinou sílou v sobě rozeznával i jednotlivé lístky na stromech na sto kroků daleko, ale cokoliv se mu dělo tělesně, jako by se dělo někomu jinému.</p>
<p>Už dávno začal nabírat saidín skrze angrial, jejž měl v kapse, kamennou řezbu malého tlouštíka. I přesto teď byla práce s jedinou silou namáhavá, jak prameny splétal na vzdálenost mnoha mil, ale jen páchnoucí vlákna proplétající se do toho, co natahoval, mu bránila nabrat víc, natáhnout do sebe vše. Síla byla tak sladká, špína nešpína. Po hodinách usměrňování bez odpočinku byl unavený. A zároveň musel se samotným saidínem bojovat stále tvrději, dávat víc síly do toho, aby mu zabránil spálit ho na místě na popel, spálit mu duši na popel. A bylo ještě těžší zadržet ničivou sílu saidínu, odolat touze natáhnout víc, zvládnout to, co natáhl. Byla to ošklivá spirála vedoucí dolů, a ještě potrvá celé hodiny, než bude bitva rozhodnuta.</p>
<p>Vytřel si pot z očí a sevřel drsné zábradlí kolem plošiny. Byl skoro na pokraji sil, a přesto byl silnější než Egwain či Aviendha. Aielanka stála a hleděla směrem ke Cairhienu a bouřkovým mračnům a občas se sklonila a podívala se dalekohledem. Egwain seděla se zkříženýma nohama, oči měla zavřené a opírala se o sloupek ještě pokrytý šedou kůrou. Obě vypadaly stejně strhané, jako se Rand cítil.</p>
<p>Než mohl něco udělat ne že by věděl co, léčit neuměl ani trošku Egwain otevřela oči, vstala a vyměnila si s Aviendhou pár slov, která jim vítr bral od úst, takže je neslyšel ani svým saidínem posíleným sluchem. Pak se Aviendha posadila na Egwainino místo a opřela si hlavu o sloupek. Z černých mračen kolem města neustále sjížděly blesky, ale teď to byly častěji rozvětvené klikatiny než jednotlivé šípy.</p>
<p>Takže se střídaly, aby si druhá mohla odpočinout. Bylo by hezké mít někoho, kdo by tohle udělal pro něj, ale nelitoval toho, že Asmodeanovi nařídil, aby zůstal ve stanu. Nebyl by mu při usměrňování důvěřoval. Zvláště teď ne. Kdo mohl říci, co by udělal, kdyby viděl Randa takhle oslabeného?</p>
<p>Rand se lehce zapotácel a přitáhl si dalekohled, aby si prohlédl kopce kolem města. Teď tam byl rozhodně vidět život. A smrt. Kamkoliv se podíval, tam se bojovalo, Aiel proti Aielovi, tisíc tady, pět tisíc tam, hrnuli se přes odlesněné pahorky a byli příliš propletení, aby mohl něco udělat. Nemohl však najít zástup koní a pík.</p>
<p>Třikrát je zahlédl, jednou bojovali proti asi dvojnásobné přesile Aielů. Byl si jist, že tam pořád ještě jsou. Byla jen malá naděje, že se Melanril v téhle pozdní důležité chvíli rozhodl poslechnout jeho rozkazy. Vybrat si toho muže jen proto, že měl dost slušnosti, aby ho Weiramonovo chování uvedlo do rozpaků, byla chyba, ale on neměl moc času na vybírání a musel se zbavit Weiramona. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Možná by mohl do velení dát jednoho z Cairhieňanů. Pokud by jeho přímý rozkaz přiměl Taireny poslouchat nějakého Cairhieňana.</p>
<p>Jeho pohled přitáhla hemžící se masa těsně pod vysokými šedými hradbami města. Vysoká, železem obitá brána byla otevřená a Aielové bojovali s jezdci a oštěpníky skoro na otevřeném prostranství, zatímco se jiní lidé snažili zavřít bránu, snažili se, ale kvůli tlaku těl se jim to nepodařilo. Koně s prázdnými sedly a nehybní ozbrojení muži ležící na zemi půl míle od brány označovali místo, kde byl výpad zatlačen zpátky. Z hradeb dolů pršely šípy a kusy rumu velké jako lidská hlava občas dokonce dolů sletělo i kopí s dost velkou silou, aby probodlo dva tři muže, ačkoliv Rand pořád neviděl, odkud přesně avšak Aielové přelézali své mrtvé a stále se blížili k tomu, že si nakonec vynutí cestu dovnitř. Rychlá prohlídka mu ukázala dva další zástupy Aielů klusající k bráně, celkem asi tři tisíce bojovníků. Nepochyboval o tom, že jsou taky Couladinovi.</p>
<p>Uvědomil si, že skřípe zuby. Jestli se Shaidové dostanou do Cairhienu, nikdy je na sever nezažene. Bude je muset vykutávat z jedné ulice za druhou. Vedle ztrát na životech bude prozatímní počet mrtvých nepatrný, a město samo skončí v troskách jako Eianrod, pokud ne rovnou jako Taien. Cairhieňané a Shaidové byli promísení jako mravenci v míse, ale on musel neprodleně něco podniknout.</p>
<p>Zhluboka se nadechl a usměrnil. Dvě ženy mu připravily podmínky, když přitáhly bouřková mračna. Nepotřeboval vidět jejich tkanivo, aby ho mohl využít. Do Aielů udeřil silný modrostříbrný blesk, jednou, podruhé, a znovu, tak rychle jako při tleskání.</p>
<p>Rand trhl hlavou nahoru a zamrkal, aby zahnal vypálené čáry, které jako by měl stále před očima. Když se opět podíval dalekohledem, leželi Shaidové všude kolem míst, kam střely dopadly, jako pokosený ječmen. Muži i koně se také zmítali na zemi blíž k bráně, a někteří se nehýbali vůbec, ale nezranění vlekli zraněné a brána se začala zavírat.</p>
<p>Kolik jich to nezvládne dovnitř? Kolik vlastních mužů jsem zabil? Mrazivou pravdou bylo, že na tom nezáleželo. Muselo se to udělat a bylo to vykonáno.</p>
<p>A ještě že tak. Vzdáleně cítil, jak se mu podlamují kolena. Bude muset zpomalit, jestli má vydržet i po zbytek dne. Už žádné ohánění se na všechny strany. Musí si najít místo, kde bude zvlášť potřeba, kde může</p>
<p>Bouřková mračna visela pouze nad městem a malém kopci na jihu, ale to nijak nebránilo tomu, aby s ohromujícím prásknutím nesjel blesk z čistého nebe nad věží do shromážděných Děv dole.</p>
<p>Rand, jemuž se zježily všechny vlasy i chloupky na těle, jak byl vzduch náhle řezavý, jen zíral. Cítil ten blesk jinak, cítil tkanivo saidínu, který ho vytvořil. Takže Asmodeana to zlákalo dokonce i ve stanu.</p>
<p>Ale na přemýšlení nebyl čas. Jako rychlé bubnování na obrovský buben následovala rána za ranou, blesky postupovaly řadami Děv, až nakonec jeden zasáhl základnu věže, takže se kolem rozletěly třísky o velikosti lidských údů.</p>
<p>Jak se věž začala pomaličku naklánět, Rand se vrhl k Egwain a Aviendze. Nějak se mu podařilo zachytit obě jednou rukou a druhou popadl sloupek, jenž byl nyní na horní straně nakloněné plošiny. Ony na něj hleděly s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy, ale on neměl na mluvení o nic víc času než na přemýšlení. Rozbitá věž z klád se převrátila a přepadla do větví stromů okolo. Rand na chvíli uvěřil, že by mohly ztlumit pád.</p>
<p>S křupnutím se ulomil sloupek, jehož se držel. Země se přiblížila a vyrazila mu dech o zlomek vteřiny dřív, než na něj dopadly obě ženy. Pak vše zahalila temnota.</p>
<p>Pomalu se probíral k vědomí. Sluch se mu vrátil první.</p>
<p>"...vykopal jsi nás jako balvan a v noci jsi nás spustil ze stráně." Byl to Aviendžin hlas, tichý, jako by mluvila spíš pro sebe. Něco se mu pohybovalo po obličeji. "Vzal jsi nám to, co jsme, co jsme byli. Musíš nám dát něco na oplátku, něco, čím bychom mohli být. Potřebujeme tě." Ta pohybující se věc zpomalila a byla jemnější. "Já tě potřebuju. Ne pro sebe, chápej. Pro Elain. Co je mezi námi dvěma, to je jen mezi námi dvěma, ale já jí tě předám. To udělám. Jestli zemřeš, donesu jí tvoji mrtvolu! Jestli zemřeš !"</p>
<p>Otevřel prudce oči a chvíli na sebe hleděli zblízka, skoro nos proti nosu. Vlasy měla rozcuchané, šátek byl pryč a tvář jí hyzdila purpurová modřina. S trhnutím se narovnala, složila vlhkou látku potřísněnou krví a začala mu oťukávat čelo s mnohem větší silou než předtím.</p>
<p>"Já rozhodně nehodlám zemřít," sdělil jí, i když, popravdě řečeno, si tím vůbec nebyl jistý. Prázdnota a saidín byly samozřejmě pryč. Z pouhého pomyšlení na jejich ztrátu se zachvěl. Bylo čiré štěstí, že mu v té poslední chvíli saidín nesežehl mysl na prach. Z pouhého pomyšlení na to, že by znovu uchopil pravý zdroj, zasténal. Bez prázdnoty jako tlumiče cítil každou bolístku, každou modřinu a šrám, s plnou silou. Byl tak unavený, že by byl okamžitě usnul, kdyby nebyl tolik potlučený. Bylo však jen dobře, že ho bolelo celé tělo, protože nyní usnout rozhodně nemohl. Ještě dlouho ne.</p>
<p>Vklouzl rukou pod kabátec a sáhl si na bok, načež si kradmo otřel krev z prstů do košile, než ruku zase vytáhl. Nebylo divu, že takový pád otevřel zpola zahojenou, nikdy zcela zahojenou ránu. Zřejmě sice nekrvácel nijak silně, ale kdyby si toho všimly Děvy, nebo Egwain či dokonce Aviendha, možná by musel bojovat, aby zabránil tomu, aby ho odvlekly k Moirain na léčení. Ještě toho musel tolik udělat léčení navrch ke všemu ostatnímu by na něj zapůsobilo jako rána kyjem do hlavy a kromě toho tu museli být mnohem vážněji ranění, než byl on, kteří potřebovali její péči.</p>
<p>Zašklebil se, potlačil další zasténání a jen s malou pomocí od Aviendhy se zvedl na nohy. A okamžitě zapomněl na svá zranění.</p>
<p>Na zemi opodál seděla Sulin a Egwain jí obvazovala dokrvava rozraženou kůži, přičemž si cosi zuřivě mumlala, protože neuměla léčit, ale bělovlasá Děva nebyla jedinou obětí a zdaleka nebyla nejhůř zraněná. Ženy v cadin'sorech všude zakrývaly mrtvé pokrývkami a staraly se o ty, které byly jen popálené, pokud se popáleninám od blesku dalo říkat "jen". Až na Egwainino brumlání panovalo na vrcholku kopce téměř naprosté ticho, dokonce i zraněné ženy mlčely, jen chraptivě dýchaly.</p>
<p>Věž z klád, nyní téměř k nepoznání, při svém pádu Děvy také neušetřila, lámala údy a způsobovala tržné rány. Rand se díval, jak pokrývkou zakrývají tvář Děvy s rudozlatými vlasy téměř stejného odstínu, jaký měla Elain, s hlavou otočenou v nepřirozeném úhlu a skelnatýma očima upřenýma do prázdna. Jolien. Jedna z těch, které první překročily Dračí stěnu při pátrání po Tom, jenž přichází s úsvitem. Přišla si pro něj až do Tearského Kamene. A teď byla mrtvá. Kvůli němu. Oh, to se ti tedy povedlo, chránit Děvy před zraněním, pomyslel si trpce. Opravdu se ti to povedlo.</p>
<p>Ještě stále blesky cítil, nebo spíš jen pozůstatek jejich tvorby. Skoro jako obraz, který se mu vpálil do očí a přetrvával doposud, mohl sledovat jejich tkanivo, i když se vytrácelo. K jeho překvapení vedlo k západu, ne zpátky ke stanům. Takže to nebyl Asmodean.</p>
<p>"Sammael." Byl si tím úplně jistý. Sammael poslal ten útok tenkrát v Jangai, Sammael byl za piráty a nájezdy na Tear a Sammael rovněž provedl tohle. Rand ohrnul rty a zuřivě zavrčel. Pronesl to drsným šeptem. "Sammael!" Neuvědomil si, že udělal krok, dokud ho Aviendha nepopadla za ruku.</p>
<p>O chvíli později ho Egwain držela za druhou a společně na něm visely, jako kdyby ho chtěly udržet na místě navěky. "Nebuď úplnej trouba," řekla Egwain. Když se na ni zamračil, trhla sebou, ale nepustila ho. Upravila si hnědý šátek kolem hlavy, ale ani když si prohrábla vlasy prsty, nespravilo se to, a na živůtku a suknici měla stále plno prachu. "Ať už tohle udělal kdokoliv, proč myslíš, že čekal tak dlouho, dokud nebudeš unavenej? Protože kdyby se mu nepodařilo tě zabít a ty ses vydal za ním, budeš snadná kořist. Vždyť se skoro neudržíš na nohou!"</p>
<p>Aviendha nebyla o nic ochotnější ho pustit a jeho zachmuřený pohled opětovala svým. "Tady je tě potřeba, Rande al'Thore. Tady, Car'a'carne. Závisí snad tvoje čest na tom, jestli toho muže zabiješ, nebo na lidech, které jsi přivedl do téhle země?"</p>
<p>Mezi Děvami přiběhl jakýsi mladý Aiel se šufou kolem ramen a plynule komíhal oštěpy a puklířem. Jestli si snad pomyslel, že je zvláštní, když dvě ženy drží Randa, nedal to nijak najevo. S lehkou zvědavostí přelétl pohledem roztříštěné zbytky věže a mrtvé a zraněné, jako by uvažoval, jak se to mohlo stát a kde asi je mrtvý nepřítel. Před Randem zarazil oštěpy do země a řekl: "Jsem Seirin z klanu Shorara Tomanelle."</p>
<p>"Vidím tě, Seirine," odpověděl Rand stejně formálně. Nebylo to snadné, když ho dvě ženy držely, jako by si myslely, že jim uteče.</p>
<p>"Han z kmene Tomanelle posílá zprávu Car'a'carnovi. Kmeny na východě se blíží k sobě. Všechny čtyři. Han se zamýšlí spojit s Dhearikem a poslal pro Erima, aby se připojil k nim."</p>
<p>Rand se odměřeně nadechl a doufal, že si ženy pomyslí, že se tak šklebí kvůli novým zprávám. V boku ho pálilo a cítil, jak mu do košile pomalu prosakuje krev. Takže pokud se Shaidové dají na útěk, nebude tu žádná síla, která by Couladina zahnala na sever. Pokud se tedy dají na útěk. Z toho, co zatím Rand viděl, tak tomu nic nenasvědčovalo. Proč se Miagomové a ostatní spojují? Jestli chtějí vyrazit proti němu, Han, Dhearik a Erim budou stát proti přesile, a jestli se Shaidové udrží dost dlouho a čtyři kmeny prorazí... Přes zalesněné kopce viděl, že nad městem teď, když už Egwain a Aviendha nezadržovaly mraky, začíná pršet. To zbrzdí obě strany. Nejsouli obě ženy v lepším stavu, než vypadají, nemuselo by se jim z této vzdálenosti podařit udržet kontrolu.</p>
<p>"Vyřiď Hanovi, ať udělá, co musí, aby se nám nedostali do zad."</p>
<p>Byť byl mladý vlastně byl asi v Randově věku Seirin překvapeně zvedl obočí. Ovšem. Han by nic jiného neudělal, a Seirin to věděl. Počkal dost dlouho, aby se ujistil, že Rand žádnou další zprávu nemá, a potom byl pryč, běžel z kopce stejně rychle, jako když přibíhal sem. Nepochybně doufal, že se dokáže vrátit, aniž by mu uniklo víc bojování, než bylo nezbytně nutné. Co se toho týkalo, tak boj mohl právě začínat, tam na východě.</p>
<p>"Potřebuju, aby někdo sehnal Jeade'ena," pravil Rand, jakmile byl Seirin na cestě. Kdyby se pokusil jít tak daleko pěšky, skutečně by potřeboval ženy, aby ho podpíraly. Ty dvě si sice nebyly vůbec podobné, avšak přesto se jim podařil téměř stejně podezíravý výraz. Tahle zamračení musela být jednou z věcí, které každou dívku naučí její matka. "Nepůjdu za Sammaelem." Zatím ještě ne. "Musím se ale dostat blíž k městu." Kývl hlavou na zřícenou věž. To bylo jediné gesto, jehož byl schopen, když na něm obě tak visely. Mistr Tovere možná dokáže zachránit čočky z dalekohledů, ale nebyly tu ani tři klády nezlomené. Dnes už žádné pozorování situace z výšky.</p>
<p>Egwain byla očividně nerozhodná, ale Aviendha téměř okamžitě požádala jednu mladou Děvu, aby zašla za gai'šainy. Aby sehnali také Rosu, s čímž Rand nepočítal. Egwain se začala oprašovat a tiše nadávala na prach. Aviendha někde našla slonovinový hřeben a další loktuši. Přes pád kupodivu vypadaly obě o dost méně rozcuchané než on. V jejich tvářích byla patrná únava, ale dokud mohly aspoň trochu usměrňovat, budou užitečné.</p>
<p>Teď se zarazil. Pomyslel vůbec někdy na někoho jinak, než jak by mohl být užitečný? Měl by je udržet v co největším bezpečí, jako byly na vrcholku věže. Ne že by věž byla nějak zvlášť bezpečná, jak se ukázalo, ale tentokrát zvládne věci lépe.</p>
<p>Když se přiblížil, Sulin vstala. Vršek hlavy jí zakrývala světlá čapka obvazů z algode a vlasy tvořily bílé třásně pod ním.</p>
<p>"Půjdu blíž k městu," sdělil jí, "odkud snad uvidím, co se děje, a možná s tím i něco udělám. Všechny zraněné zůstanou tady spolu s dost velkým počtem ostatních, aby je v případě potřeby ochránily. Ať je ta stráž silná, Sulin. Potřebuju s sebou jenom hrstku, a byla by to špatná odplata za čest, kterou mi Děvy prokázaly, kdybych nechal zraněné povraždit." To by mělo větší část z nich udržet mimo boj. On sám by byl musel zůstat stranou, aby tak udrželi ostatní, ale podle toho, jak se cítil, by to pro něj nebylo žádné břímě. "Chci, abys zůstala tady, a "</p>
<p>"Já nejsem zraněná," opáčila škrobeně, a on zaváhal a pak pomalu kývl.</p>
<p>"Tak dobře." Nepochyboval o tom, že je těžce zraněná, ale taky nepochyboval o tom, že je tvrdá. A kdyby zůstala tady, mohlo by to skončit tak, že by měl jako velitele osobní stráže na krku někoho, jako byla Enaila. Zacházelali s ním žena jako s bratrem, nebylo to rozhodně tak protivné, ve srovnání s tím, když s ním zacházela jako se synem, a on nebyl v náladě na to druhé. "Ale pevně věřím, že zařídíš, aby za mnou nešla žádná, která je zraněná, Sulin. Budu muset být v pohybu. Nemůžu si dovolit mít s sebou někoho, kdo mě bude zpomalovat nebo koho budu muset někde nechat."</p>
<p>Sulin rychle kývla, čímž ho přesvědčila, že zařídí, aby tu zůstala každá Děva, která na sobě bude mít byť jen škrábnutí. Až na sebe, samozřejmě. Tentokrát se necítil provinile, že někoho využívá. Děvy se rozhodly nosit oštěp, ale taky se rozhodly jít za ním. Možná "jít za ním" nebylo to správné slovo, pokud vzal v úvahu některé věci, které dělaly, ale to v jeho mysli nic nezměnilo. Nemohl a nechtěl nařídit nějaké ženě jít na smrt, a tím to končilo. Popravdě řečeno před tímhle očekával nějaké námitky. Byl víc než vděčný, že žádné nebyly. Myslím, že musím být obratnější.</p>
<p>Přišli dva gai'šatnové ve světlém rouchu a přivedli Jeade'ena a Rosu, a za nimi přicházel zástup dalších s náručemi plnými obvazů a mastí a plnými měchy s vodou na ramenou, pod dohledem Soriley a tuctu dalších moudrých, které Rand poznal. Napadlo ho, že přinejlepším zná jména tak poloviny z nich.</p>
<p>Sorilea byla zcela určitě ve velení a rychle poslala gai'šainy a ostatní moudré, aby se rozešli mezi Děvy postarat se o zraněné. Podívala se na Randa, Egwain a Aviendhu, zamyšleně se zamračila a našpulila tenké rty. Očividně si myslela, že všichni tří vypadají dost otřeseně, aby jim bylo nutné ošetřit rány. Ten pohled stačil, aby se Egwain okamžitě začala škrábat do sedla své bělky s úsměvem a ještě na moudrou kývla, ačkoliv kdyby byli Aielové znalejší jízdy na koni, Sorilea by si musela uvědomit, že Egwainina neohrabanost a ztuhlost nejsou vůbec normální. A hodně vypovídalo o stavu, v jakém byla Aviendha, že se bez nejmenších námitek nechala od Egwain vytáhnout za ni do sedla. Aielanka se na Sorileu také usmála.</p>
<p>Rand zaskřípal zuby a jediným plavným pohybem se vytáhl do sedla svého koně. Protesty bolavých svalů byly překryté lavinou bolesti z poraněného boku, jako by ho znovu bodli, a trvalo mu celou minutu, než se dokázal znovu nadechnout, ale nic z toho nedal najevo.</p>
<p>Egwain pobídla Rosu blíž k Jeade'enovi, dost blízko, aby mohla zašeptat. "Jestli nedokážeš vylízt na koně líp než takhle, Rande al'Thore, tak bys možná měl na chvíli na ježdění zapomenout." Aviendha měla zase jeden z těch nicneříkajících aielských výrazů, ale oči mu upírala do tváře.</p>
<p>"Já si taky všiml, jak nasedáš," odpověděl Rand tiše. "Možná bys měla zůstat tady a pomoct Sorilee, dokud se nebudeš cítit líp." To ji umlčelo, i když kysele stiskla rty. Aviendha se na Sorileu znovu usmála. Stará moudrá je stále pozorovala.</p>
<p>Rand pobídl grošáka z kopce do klusu. Každý krok mu do boku vyslal ránu, což ho nutilo dýchat skrze zaťaté zuby, ale musel ujet dost velký kus cesty, a to by pěšky nezvládl. Kromě toho mu začínal jít Sorilein pohled na nervy.</p>
<p>Rosa se k Jeade'enovi připojila, než ušel padesát kroků po zarostlém svahu, a za dalších padesát u nich byla Sulin a proud Děv, některé se ještě rozběhly dopředu. Bylo jich víc, než doufal, ale nemělo by na tom záležet. To, co musel udělat, nedostane nikoho blíž k bojům. Mohou zůstat vzadu s ním v bezpečí.</p>
<p>Uchopit saidín byla dřina sama o sobě, dokonce i přes angrial, a čirá váha toho úkolu jako by na něj tlačila víc než obvykle, i špíny bylo víc. Aspoň že ho prázdnota zaštítila před vlastní bolestí. Alespoň trochu. A jestli se Sammael pokusí hrát s ním znovu nějaké hry...</p>
<p>Pobídl Jeade'ena do rychlejšího kroku. Ať už udělal Sammael cokoliv, Rand měl pořád svou vlastní práci.</p>
<p>* * *</p>
<p>Pršelo, Matovi z krempy klobouku kapala voda a on musel opakovaně otírat konec dalekohledu. Liják v poslední hodině polevil, ale řídké větve jezdce nijak nekryly. Kabátec už měl dávno promáčený a Oko měl uši přitisknuté k hlavě. Kůň stál, jako by se nehodlal pohnout, jakkoliv ho Mat pobízel patami. Mládenec nevěděl jistě, kolik je hodin. Usoudil, že bude asi odpoledne, ale temná mračna s deštěm neprořídla a zakrývala slunce. Na druhou stranu, měl pocit, jako by od chvíle, kdy sjel z kopce, aby varoval Taireny, uběhly tři čtyři dny. Pořád si ještě nebyl zcela jistý, proč to vlastně udělal.</p>
<p>Teď vyhlížel k jihu a hledal cestu ven. Cestu pro tři tisíce mužů. Tolik jich zatím přežilo, i když neměli tušení, co má za lubem. Věřili, že pro ně hledá další boj, ale ty tři zatím byly podle něj o tři víc, než bylo zdrávo. Napadlo ho, že by teď mohl uniknout sám, pokud bude mít oči otevřené a vezme rozum do hrsti. Tři tisíce mužů však přitahovalo pohledy, kamkoliv se pohnuli, a nepohybovali se zrovna rychle, když víc než polovina z nich byla opěšalá. Proto byl teď na tomto Světlem zapomenutém kopci a proto se všichni Tairenové a Cairhieňané tlačili v dlouhé úzké kotlině mezi tímhle a dalším kopcem. Kdyby k němu prostě vyrazil...</p>
<p>Prudce si přiložil dalekohled zpátky k oku a zlobně se zadíval k jihu na řídce zalesněné pahorky. Tu a tam bylo mlází, některé houštiny byly vskutku dost velké, ale většinou byla krajina jen porostlá keříky a trávou. Propracoval se zpátky k východu, využívaje každého záhybu v zemi, který by schoval i myš, a přivedl zástup s sebou do lesa, kde byl aspoň trochu slušný úkryt. Pryč od těch zatracených blesků a ohnivých koulí. Nebyl si jist, zda to bylo horší, když létalo tohle, nebo když hlína prostě za hrozného řevu vybuchovala bez nějakého očividného důvodu. Všechna ta námaha, aby zjistil, že se bitva prostě přesouvá podle něj. Nějak se nedokázal dostat pryč ze středu bojů.</p>
<p>Kde je moje zatracený štěstí, když ho opravdu potřebuju? Byl hlupák se slámou místo mozku, že zůstal. To, že se mu zatím dařilo udržet ostatní naživu, ještě neznamenalo, že se mu to bude dařit dál. Dříve či později kostky skončí na Temného očích. Jsou to proklatí vojáci. Měl bych je v tom nechat a odjet.</p>
<p>Ale pátral dál, prohlížel zalesněné vrcholky a hřebeny. Ty kryly Couladinovy Aiely stejně jako jeho muže, ale tu a tam nějakého nepřítele zahlédl. Ne všichni Aielové se účastnili prudkých bitev, ale jedna každá skupina byla větší než jeho a všechny byly mezi ním a bezpečím na jihu, a on neměl, jak by poznal, kdo je kdo, dokud nebude pozdě. Aielové samotní to zřejmě poznali na první pohled, jemu to však k ničemu nebylo.</p>
<p>Asi o míli či víc dál běželo v zástupu po osmi asi sto postav v cadinsorech. Bojovníci mířili k východu a dorazili na kopec, kde půl tuctu kalin tvořilo ubohou náhražku hájku. Než vedoucí běžci mohli začít sestupovat, udeřil do jejich středu blesk a rozhodil muže i hlínu jako kámen hozený do rybníka. Oko se ani nezachvěl, když k nim dolehl hrom. Valach si již zvykl na zásahy, které byly mnohem blíž.</p>
<p>Někteří z těch na zemi se s kulháním zvedali, okamžitě se připojovali k těm, již se udrželi na nohou, a spěšně prohlíželi ty, co se nehýbali. Asi tucet si jich hodili na ramena a pak všichni zmizeli z dohledu, zpátky cestou, kterou přišli. Nikdo se ani nezastavil, aby obhlédl kráter. Mat viděl, když se tuhle lekci učili. Čekání jen z mraků přivolalo další stříbrné kopí. Ve chvilce byli všichni mimo dohled. Až na mrtvé.</p>
<p>Mat pootočil dalekohled k východu. O pár mil dál tam bylo vidět slunce. Nad stromy by měla být vidět věž z kulatiny, ale on ji nedokázal najít. Možná hledal na špatných místech. Nezáleželo na tom. Blesky musely být Randova práce a všechno ostatní taky. Kdybych se jen dostal dost daleko tímhle směrem...</p>
<p>Byl by právě tam, kde začal. I kdyby nebylo působení ta'veren, jež ho přitahovalo zpátky, bude pro něj hodně těžké odjet podruhé, jakmile to Moirain jednou zjistí. A pak tu ještě byla Melindhra. Zatím nikdy neslyšel o ženě, která by nebrala s nedůvěrou, že se muž pokusí odejít z jejího života, aniž by jí to dal na vědomí.</p>
<p>Pomalounku posouval dalekohled hledaje věž. Svah pokrytý kalinami a břízami, rostoucími kus od sebe, náhle vzplál plamenem a všechny stromy se naráz změnily v hořící pochodně.</p>
<p>Mat pomalu sklonil mosaznou trubičku. Na to, aby viděl oheň, ji skoro nepotřeboval. Navíc k obloze již stoupal hustý šedý dým jako obrovský chochol. Mat nepotřeboval vidět nějaká znamení, aby poznal usměrňování, když nějaké viděl, rozhodně ne v takovémhle případě. Takže Rand konečně překročil hranici šílenství? Nebo možná Aviendha měla konečně dost toho, že ji nutí zůstávat ve své blízkosti. Nikdy nerozčilujte ženu, která může usměrňovat. To bylo pravidlo, jehož se Mat dokázal držet jen zřídka, ale hodně se snažil.</p>
<p>Schovej si ty chytré poznámky pro někoho jiného, pomyslel si kysele. Právě se snažil nemyslet na třetí možnost. Jestli se Rand ještě úplně nezbláznil a Aviendha nebo Egwain či jedna z moudrých se ho nerozhodla zbavit, tak se do dnešních událostí vložil někdo jiný. Uměl si dát dvě a dvě dohromady a nedostat pět. Sammael. Tolik k téhle cestě ven. Nebyla to cesta z ničeho ven. Krev a zatracenej popel! Co se to stalo s mým ?</p>
<p>Komusi za ním zapraskala pod nohou suchá větev a Mat zareagoval bez přemýšlení, spíš koleny než otěžemi otočil Oka v těsném kruhu a oštěpem s mečovou čepelí švihl hned od hrušky svého sedla.</p>
<p>Estean málem upustil přílbu a vytřeštil oči, jak se krátká čepel zastavila těsně předtím, než by mu rozrazila hlavu. Déšť mu připlácl vlasy k hlavě. Také opěšalý Nalesean se zazubil, částečně polekaně a částečně pobaveně nad tísní druhého mladého Tairena. Nalesean, s hranatou tváří a podsaditý, byl další, kdo po Melanrilovi vedl tairenskou jízdu. Talmanes a Daerid tu byli také, jako obvykle o krok pozadu, a s neutrálním výrazem pod kapalíny, také jako obvykle. Ti čtyři zavedli své koně hlouběji mezi stromy.</p>
<p>"Přímo k nám míří Aielové, Mate," hlásil Nalesean, když Mat zvedl krkavci poznačený oštěp vzhůru. "Světlo spal moji duši, pokud jich je třebas o jednoho míň než pět tisíc." Při tomhle se taky křenil. "Nemyslím, že vědí, že na ně čekáme."</p>
<p>Estean přikývl. "Drží se údolí a kotlin. Schovávají se před..." Vzhlédl k mrakům a zachvěl se. Nebyl jediný, koho znepokojovalo to, co mohlo spadnout z oblohy ostatní tři vzhlédli rovněž. "A stejně, je jasné, že chtějí projít místem, kde stojí Daeridovi muži." Když se zmiňoval o pikynýřích, skutečně se mu v hlase ozval náznak úcty. Pravda, nebyl příliš silný a přiznávaný jen nevrle, ale bylo těžké dívat se svrchu na někoho, kdo vám párkrát zachránil krk. "Budou u nás dřív, než nás uvidí."</p>
<p>"Nádhera," prskl Mat. "Tohle je teda vážně zatracená nádhera."</p>
<p>Myslel to sice sarkasticky, nicméně Naleseanovi a Esteanovi to samozřejmě uniklo. Vypadali dychtivě. Daerid však měl ve zjizvené tváři asi tolik výrazu co kámen a Talmanes maličko zvedl obočí, podíval se na Mata a lehounce zavrtěl hlavou. Ti dva znali boj.</p>
<p>První střet se Shaidy byla přinejlepším vyrovnaná sázka, jakou by Mat nikdy nevzal, kdyby nemusel. Že všechny ty blesky Aiely otřásly natolik, až se obrátili na bezhlavý útěk, na věci nic neměnilo. Ještě dvakrát se dnes dostali do boje, kdy se Mat ocitl před volbou chytit, či být chycen, a ani jednou z toho nevyšli zdaleka tak dobře, jak Tairenové věřili. Jednou to bylo nerozhodně, ale jenom proto, že se dokázal Shaidů zbavit poté, co se stáhli, aby se přeskupili. Alespoň nezaútočili znovu, když Mat všechny odváděl kroutícími se údolími. Tušil, že si našli jinou zábavu. Možná další z těch blesků, ohnivé koule či Světlo ví co. Mat velmi dobře věděl, co jim umožnilo uniknout z posledního boje téměř bez škrábnutí. Další tlupa Aielů vrazila do zad těm, kteří bojovali proti němu, těsně před tím, než byli jeho pikynýři přemoženi. Shaidové se rozhodli odtáhnout k severu a ti druzí pořád ještě nevěděl, kdo to byl zahnuli k západu, čímž ho zanechali na bojišti samotného. Nalesean a Estean to považovali za jasné vítězství. Daerid a Talmanes však věděli své.</p>
<p>"Kolik času máme?" zeptal se Mat.</p>
<p>Odpověděl Talmanes. "Půl hodiny. Možná o trochu víc, jestli nám štěstěna požehná." Tairenové se tvářili pochybovačně. Pořád si zřejmě ještě neuvědomovali, jak rychle se Aielové dokážou přesunovat.</p>
<p>Mat si ale žádné iluze nedělal. Už sice prostudoval okolní terén, přesto se podíval ještě jednou a povzdechl si. Z tohoto kopce byl velmi dobrý výhled a jediný slušný háj na půl míle okolo byl přímo tam, kde seděl na koni. Ostatek byly jen zákrsky a keře, sahající asi do výšky pasu, tu a tam přerušené kalinou a břízou a občas i dubem. Tihle Aielové určitě vyšlou zvědy, aby se tu porozhlédli, a nebyla naděje, že by se aspoň jezdci dostali mimo dohled, než sem dorazí. Pikynýři skončí rovnou na otevřeném prostranství. Věděl, co je třeba udělat bylo to chytit, nebo být chycen ale ještě se mu to nemuselo líbit.</p>
<p>Jen se podíval, ale než mohl otevřít ústa, ozval se Daerid. "Moji zvědové mi řekli, že s těmihle je sám Couladin. Aspoň jejich vůdce má holé paže a na nich znamení, co se o nich povídá, že nosí i pán Drak."</p>
<p>Mat zavrčel. Couladin, a míří k východu. Kdyby existoval nějaký způsob, jak by Mat mohl uhnout stranou, ten chlapík by naběhl přímo na Randa. O tohle mu možná nakonec také šlo. Mat si uvědomil, že doutná hněvem, a nemá to nic společného s tím, že Couladin chce zabít Randa. Náčelník Shaidů, nebo co ten chlap vlastně byl, si mohl Mata pamatovat jako někoho, kdo se pohyboval kolem Randa, avšak Couladin byl vlastně důvodem, proč tu uvízl uprostřed bojů, zoufale se snažil zůstat naživu a uvažoval, jestli se snad bitva každou chvíli nezmění v osobní souboj mezi Randem a Sammaelem, což byl ten druh souboje, při němž by mohli zemřít všichni na dvě tři míle kolem. Totiž jestli nejdřív neskončím s oštěpem mezi žebry. A neměl o nic víc na vybranou než husa potulující se před kuchyňskými dveřmi. Nic z toho by se nestalo, nebýt Couladina.</p>
<p>Škoda, že ho nikdo nezabil už před lety. Rozhodně k tomu poskytl lidem dost důvodů. Aielové dávali hněv otevřeně najevo jen zřídkakdy, a když k tomu došlo, byl chladný a neodvratný. Couladin, na druhou stranu, zřejmě vzplál jako vích alespoň dvakrát třikrát za den, ztrácel hlavu v záchvatech vzteku tak rychle, jako když se zlomí stéblo. Zázrak, že je ještě naživu, a samotného Temného štěstí.</p>
<p>"Naleseane," řekl Mat rozzlobeně, "zahni se svými Taireny širokým obloukem k severu a napadni tyhle chlapíky zezadu. My je zabavíme, takže jeď co nejrychleji a vrhni se na ně, jako když padá stodola." Takže on má Temného štěstí, jo? Krev a popel, doufám, že to moje se už vrátilo. "Talmanesi, ty uděláš to samý z jihu. Pohyb, oba. Máme málo času a ještě se nám krátí."</p>
<p>Oba Tairenové se chvatně poklonili a vrhli se ke svým koním. Cestou si jen narazili přílby na hlavy. Talmanes se poklonil obřadněji. "Štěstěna provázej tvůj meč, Mate. Nebo bych spíš měl říct oštěp." Pak byl také pryč.</p>
<p>Když ti tři zmizeli dole pod kopcem, k Matovi vzhlédl Daerid a prstem si z očí vytřel déšť. "Takže tentokrát zůstaneš s píkami. Nesmíš dovolit, aby tě přemohl hněv k tomuhle Couladinovi. Bitva není vhodné místo pro souboje."</p>
<p>Mat téměř zíral s otevřenou pusou. Souboj? On? S Couladinem? Proto si Daerid myslel, že zůstává s pěšáky? Rozhodl se k tomu, protože držet se za pikynýři bylo bezpečnější. To byl jeho důvod. Jediný důvod. "Neboj se. Já se dokážu udržet na uzdě." A to Dae rida považoval za nejrozumnějšího z nich ze všech.</p>
<p>Cairhieňan jen kývl. "Myslel jsem si, že to zvládneš. Viděl jsi už, jak píky zatlačili zpátky, a taky jsi čelil jednomu dvěma útokům, to odpřísáhnu. Talmanes sice vzdává chválu, když jsou tu dva vznešení pánové, ale já ho slyšel říkat nahlas, že za tebou půjde, kamkoliv ho povedeš. Jednou bych si rád poslechl tvůj příběh, Andořane. Jenže jsi mladý pod Světlem, nemyslel jsem to neuctivě a mladí muži mají horkou krev."</p>
<p>"Tenhle déšť ji zchladí, když už nic jinýho." Krev a popel! Copak se všichni zbláznili? Talmanes že ho velebí? Napadlo ho, co asi řeknou, až zjistí, že je jenom hazardní hráč, který se řídí útržky vzpomínek mužů, co jsou už tisíc i víc let mrtví. Pak začnou tahat los o to, kdo dostane první příležitost narazit ho na rožeň jako prase. Zvlášť urození pánové. Nikdo nemá rád, když z něj někdo udělá hlupáka, ale šlechtici to zřejmě měli rádi ze všech nejméně, snad proto, že ze sebe hlupáky dělali příliš často sami. No, ať tak nebo tak, až se to provalí, on hodlal být na míle daleko. Zatracený Couladin. Jak rád bych mu vrazil tenhle oštěp do chřtánu! Pobídl Oka a vyrazil k protějšímu svahu, pod nímž čekali pěšáci.</p>
<p>Daerid také vyšplhal do sedla a zamířil s koněm vedle Oka. Když mu Mat líčil svůj plán, jen přikyvoval. Lučištníci na svazích, kde mohou krýt boky, ale schovaní v křoví až do poslední chvíle. Jeden muž na hřebeni, aby dal znamení, že jsou Aielové na dohled, a pikynýři vykročí, jakmile dostanou znamení, a budou pochodovat rovnou k blížícímu se nepříteli. "Jakmile my zahlídnem Shaidy, ustoupíme, jak nejrychleji to půjde, až skoro k tomu sedlu tady mezi těmahle kopečkama, a pak se otočíme čelem k nim."</p>
<p>"Budou si myslet, že chceme utéct, uvědomí si, že to nedokážem, a obrátí se na místě jako medvěd proti psům. Když uvidí, že nás proti nim není ani půlka a že bojujem jenom proto, že musíme, tak by si měli myslet, že nás dokážou převálcovat. Kdybychom je jen dokázali zabavit, než se na ně zezadu vrhnou jezdci..." Cairhieňan se skutečně zazubil. "To je použití aielské taktiky proti nim samotným."</p>
<p>"Radši bychom je měli zatraceně zabavit." Matův tón byl stejně suchý, jako byl jeho majitel promočený. "A abychom toho dosáhli abychom dosáhli toho, že oni nezačnou stahovat smyčku kolem našich boků chci, aby, jakmile zastavíš ústup, začali muži křičet: ,Chraňte pána Draka.'" Tentokrát se Daerid zasmál nahlas.</p>
<p>To by mělo Shaidy opravdu přilákat, zvlášť jestli je vede Couladin. Jestli je skutečně vede Couladin, jestli si bude myslet, že je Rand s pikynýři, jestli se pikynýři dokážou udržet, než dorazí jezdci... Hodně jestli. Mat znovu slyšel, jak se mu v hlavě kutálejí kostky. Tohle byl ten největší hazard, jakého se v životě odvážil. Napadlo ho, za jak dlouho se asi setmí. Člověk by měl být schopen se v noci dostat pryč. Přál si, aby se mu ty kostky dostaly z hlavy nebo aby se zastavily, aby věděl, co mu padlo. Zamračil se do deště a pobídl Oka dolů z kopce.</p>
<p>* * *</p>
<p>Jeade'en se zastavil na hřebeni, kde tucet stromů tvořil jakýsi malý, řídký hájek, a Rand se jenom tak lehce nahrbil proti bolesti v boku. Srpek měsíce vysoko na obloze vrhal bledé světlo, ale i pro jeho saidínem zesílený zrak bylo všechno za hranicí asi sto kroků jen beztvarým stínem. Noc pohltila okolní kopce celé a on si jen přerušovaně uvědomoval, že se opodál drží Sulin a všude kolem něj jsou Děvy. Ale on taky nějak nedokázal udržet oči otevřené, neustále se mu zavíraly. Navíc ho v nich pálilo a říkal si, že ta hryzavá bolest v boku je to jediné, co ho ještě drží při vědomí. Neříkal si to však nijak často. Myšlenky teď byly nejen vzdálené, ale taky pomalé.</p>
<p>Usiloval mu dnes Sammael o život dvakrát, nebo to bylo třikrát? Víckrát? Měl dojem, že by si měl pamatovat, kolikrát se ho někdo pokusil zabít. Ne, ne zabít. Vlákat do pasti. To na mě pořád ještě žárlíš, Tel Janine? Copak jsem tě někdy urazil nebo ti dal snad jen o fous míň, než sis zasloužil?</p>
<p>Rand se zakymácel a projel si rukou vlasy. Na té myšlence bylo něco zvláštního, avšak nemohl přijít na to, co. Sammael... Ne. S tím si to vyřídí, až... jestli... To je jedno. Později. Dnes Sammael jen odváděl pozornost od toho, co bylo důležité. Možná byl už dokonce pryč.</p>
<p>Měl nejasný pocit, že nedošlo k žádnému útoku po... Po čem? Vzpomněl si, že na Sammaelův poslední tah odpověděl něčím obzvlášť ošklivým, onu vzpomínku však nedokázal vytáhnout na povrch. Nebyl to odřivous. Ten to být nemohl. Ohrožuje látku vzoru. Ani pro Ilienu ne? Pro ni bych spálil celý svět a použil svou duši jako troud, kdybych mohl znovu slyšet její smích.</p>
<p>Znovu odplouval pryč od toho, co bylo důležité.</p>
<p>Když slunce zapadalo, bojovalo se, dloužící se stíny postupně přemohly rudozlaté světlo a muži zabíjeli a umírali. I teď vrtošivý vítr přinášel z dálky křik a jek. Kvůli Couladinovi, pravda, ale ten skutečný důvod byl on sám.</p>
<p>Na chvíli si nemohl vzpomenout na vlastní jméno.</p>
<p>"Rand al'Thor," řekl nahlas a zachvěl se, i když měl kabátec úplně propocený. Na malou chvíli mu to jméno znělo cize. "Jsem Rand al'Thor a musím... musím vidět."</p>
<p>Od rána nejedl, ale ona taky špína na saidínu zaháněla hlad. Prázdnota se neustále chvěla a on se pravého zdroje držel zuby nehty. Bylo to jako jet na býku doháněnému k šílenství střečkem či plavat nahý v řece ohně zčeřené do peřejí zubatými ledovými balvany. A přesto, když mu zrovna nehrozilo, že bude nabrán na rohy, potlučen či utopen, zdálo se mu, že saidín je jediná síla, která mu ještě zbyla. Saidín byl tu, plnil ho až po okraj, snažil se mu nahlodat či rozežrat duši, ale byl také připraven k použití.</p>
<p>Trhaně kývl, usměrnil a vysoko na obloze cosi zaplálo. Cosi. Koule bublajících modrých plamenů, které drsným světlem zaháněly tmu.</p>
<p>Všude kolem se vzedmuly kopce a stromy byly v ostrém světle černé. Nikde se nic nehýbalo. V závanu větru k němu dolétl slabý zvuk. Snad jásot či zpěv. Nebo si to možná představoval. Bylo to tak slabé, že si to docela dobře mohl vymyslet, a když utichl vítr, utichl i zvuk.</p>
<p>Náhle si Rand uvědomil Děvy kolem sebe, stovky Děv. Některé, včetně Sulin, na něj hleděly, ale hodně jich mělo oči zavřené. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se snaží zachovat si noční vidění. Zamračil se a zapátral. Egwain a Aviendha tu již nebyly. Přešla další dlouhá chvíle, než si vzpomněl a uvolnil tkanivo svého usměrňování a nechal noc znovu zahalit temnotou. Hlubokou temnotou, teď, pro jeho oči.</p>
<p>"Kde jsou?" Nejasně ho podráždilo, když musel říci, koho má na mysli, a stejně nejasně si uvědomil, že pro to nemá žádný důvod.</p>
<p>"Za soumraku odešly za Moirain Sedai a moudrými, Car'a'carne," odpověděla Sulin přistoupivši blíž k Jeade'enovi. Krátké bílé vlasy jí v měsíčním světle zářily. Ne, měla obvázanou hlavu. Jak na to mohl zapomenout? "Už jsou pryč dobré dvě hodiny. Ony vědí, že tělo není kámen. Dokonce i nejsilnější nohy doběhnou jen tak daleko."</p>
<p>Rand se zamračil. Nohy? Ony přece jely na Rose. Ta ženská mluvila nesmysly. "Musím je najít."</p>
<p>"Jsou s Moirain Sedai a moudrými, Car'a'carne," řekla mu pomalu. Rand měl dojem, že se taky mračí, ale nemohl si být jist.</p>
<p>"Je ne," zamumlal. "Musím najít svoje lidi. Jsou pořád někde tam venku, Sulin." Proč se hřebec nehýbá? "Můžu jim pomoct." Jistě, musí grošáka pobídnout patami do žeber. Ale když to udělal, Jeade'en jen ustoupil bokem, neboť ho Sulin držela za lícnice. Nevzpomínal si, že by předtím držela koně za uzdu.</p>
<p>"Teď s tebou musejí mluvit moudré, Rande al'Thore." Její hlas se změnil, ale on byl příliš vyčerpaný, aby poznal jak.</p>
<p>"Nemůže to počkat?" Musel minout běžce se zprávou. "Musím je najít, Sulin."</p>
<p>Na druhé straně hřebcovy hlavy jako by ze země vyrostla Enaila. "Našel jsi své lidi, Rande al'Thore."</p>
<p>"Moudré už na tebe čekají," dodávala Sulin. S Enailou obrátily hřebcovu hlavu, aniž by počkaly na jeho souhlas. Když vyrazily klikatou stezkou dolů z kopce, Děvy se z nějakého důvodu tlačily tak blízko, že se rameny otíraly grošákovi o boky, a jak k němu vzhlížely, od tváří se jim odráželo měsíční světlo.</p>
<p>"Ať už chtějí cokoliv," zavrčel Rand, "měly by si pospíšit." Nebylo třeba, aby koně vedly, ale dělat kvůli tomu rozruch znamenalo příliš velkou námahu. Otočil se, aby viděl za sebe, a zachrčel, jak mu bokem projela bolest. Hřeben již spolkla noc. "Ještě mám spoustu práce. Musím najít..." Couladina. Sammaela. Muže, kteří pro něj bojovali a umírali. "Musím je najít." Byl příliš unavený, ale nemohl jít spát.</p>
<p>Tábor moudrých ozařovaly lampy na tyčích a ohýnky, kde muži a ženy v bílém odění měnili konvice, v nichž již voda začala vřít, za další. Všude tu pobíhali gai'šainové i moudré a ošetřovali zraněné, jichž byl tábor plný. Podél dlouhých řad těch, kteří se nedokázali postavit, procházela pomalu Moirain a pouze tu a tam se zastavila, aby na některého Aiela vložila ruce. Zraněný se pak začal zmítat v záchvatu léčení. Kdykoliv se narovnala, zapotácela se, a Lan se jí držel za ramenem, jako by ji chtěl podržet, či čekal, že to bude muset udělat. Sulin si vyměnila pár slov s Adelin a Enailou, ale mluvily příliš tiše, aby je Rand slyšel, a mladší ženy odběhly za Aes Sedai.</p>
<p>Přes počet zraněných ne všechny moudré se o ně staraly. Ve velkém stanu kousek stranou jich asi dvacet sedělo v kruhu a naslouchalo té, co stála uprostřed. Když se posadila, zaujala její místo další. Zvenčí kolem stanu klečeli gai'šainové, ale žádná z moudrých se zjevně nezajímala o víno či o cokoliv kromě hovořící ženy. Rand měl dojem, že teď mluví Amys.</p>
<p>K jeho překvapení s péčí o zraněné pomáhal i Asmodean. Na ramenou mu visely měchy s vodou, což rozhodně vypadalo divně na tmavém sametovém kabátci a bílé krajce. Muž se narovnal, jak dával napít zraněnému s tělem až na obvazy do pasu nahým, všiml si Randa a zaváhal.</p>
<p>Po chvíli podal měchy jednomu gai'šainovi a propletl se mezi Děvami k Randovi. Ženy si ho nevšímaly všechny zřejmě pozorovaly Adelin a Enailu rozmlouvající s Moirain či upíraly oči na Randa a když se musel zastavit kvůli pevnému kruhu Far Dareis Mai kolem Jeade'ena, měl Asmodean tvář napjatou. Děvy ho propouštěly jen pomalu, a rozestoupily se jen natolik, aby se dostal k Randovu třmeni.</p>
<p>"Byl jsem si jistý, že musíš být v pořádku. Byl jsem si jistý." Z tónu jeho hlasu nic takového nebyla pravda. Když Rand nepromluvil, Asmodean nejistě pokrčil rameny. "Moirain trvala na tom, že mám roznášet vodu. Je to pěkně energická ženská, když nedovolí bardovi pána Draka..." Odmlčel se a rychle si olízl rty. "Co se stalo?"</p>
<p>"Sammael," řekl Rand, ale ne jako odpověď. Jenom vyslovoval nahlas myšlenky, které táhly prázdnotou. "Vzpomínám si, jak ho poprvé pojmenovali Ničitelem naděje. Poté, co zradil Hevanskou bránu a zanesl Stín až dolů do Rorn M'doi a do srdce Satelle. Toho dne jako by zemřela všechna naděje. Culan Cuhan plakal. Co se děje?" Asmodean byl náhle v obličeji bílý jako Sulininy vlasy. Jen němě potřásl hlavou. Rand se zadíval ke stanu. Moudrou, která teď mluvila, neznal. "Tam na mě čekají? To bych se k nim měl připojit."</p>
<p>"Ještě tě neuvítají," ozval se Lan, jenž se objevil vedle Asmodeana, který nadskočil, "ani žádného jiného muže." Rand taky neviděl ani neslyšel strážce přicházet, ale jen otočil hlavu. I to pro nějbyla velká námaha. Připadalo mu to jako hlava někoho jiného. "Sešly se s moudrými Miagomů, Codarrů, Shiandů a Darynů."</p>
<p>"Kmeny přicházejí za mnou," řekl Rand hluše. Ale čekaly dost dlouho, aby byl dnešek ještě krvavější. Takhle to v příbězích nikdy nebývalo.</p>
<p>"Tak to vypadá. Ale čtyři náčelníci se s tebou nesejdou, dokud se moudré nedohodnou," dodal Lan suše. "Pojď. Moirain ti řekne víc než já."</p>
<p>Rand zavrtěl hlavou. "Tak je to vyřízeno. Podrobnosti si poslechnu později. Jestli nám už Han nemusí před nimi hlídat záda, tak ho potřebuju. Sulin, pošli běžce. Han "</p>
<p>"Je to vyřízeno, Rande," řekl strážce naléhavě. "Všechno. Jižně od města zůstalo pouze pár Shaidů. Tisíce padly do zajetí a většina ostatních překračuje Gaelin. Před hodinou by ti poslali zprávu, kdyby někdo věděl, kde jsi. Neustále jsi byl v pohybu. Pojď, nech Moirain, ať ti to poví."</p>
<p>"Vyřízeno? Vyhráli jsme?"</p>
<p>"Ty jsi vyhrál. Na celé čáře."</p>
<p>Rand se zadíval, jak obvazují zraněné, na trpělivé řady čekající na ošetření i na ty, kteří již obvázaní odcházeli. Na řady těch, kteří leželi téměř nehybně. Moirain mezi nimi stále přecházela a tu a tam se unaveně zastavila a někoho vyléčila. Bylo tu samozřejmě jen pár zraněných. Ostatní budou přicházet, jak jen to zvládnou, během dne, a odcházet, jak a kdy budou moci. Pokud budou moci. Žádný z mrtvých nezůstane tady. Jen bitva prohraná je smutnější než bitva vyhraná. Vzpomínal si, že to říkal dřív, kdysi dávno. Snad to někde četl.</p>
<p>Ne. Měl zodpovědnost za příliš mnoho živých, než aby si mohl dělat starosti s mrtvými. Ale kolik tváří poznám jako Jolieninu? Na Ilienu nikdy nezapomenu, ne, i kdyby shořel celý svět!</p>
<p>Zamračil se a zvedl ruku k čelu. Tyhle myšlenky se nějak kupily jedna na druhou a přicházely z různých míst. Byl tak unavený, že už mu to vůbec nemyslelo. Nutně však potřeboval, potřeboval myšlenky, které nebudou klouzat jedna za druhou téměř mimo dosah. Propustil zdroj i prázdnotu a zkroutil se v křeči, jak ho v tom okamžiku saidín málem strhl s sebou. Skoro neměl čas si uvědomit svou chybu. Když byla jediná síla pryč, udeřily na něj vyčerpání a bolest.</p>
<p>Když padal z koně, uvědomoval si, jak se k němu otáčejí tváře, pohybují se ústa, ruce se natahují, aby ho zachytily a ztlumily jeho pád.</p>
<p>"Moirain!" zařval Lan, a jeho hlas zněl Randovi v uších dutě.</p>
<p>"Silně krvácí!"</p>
<p>Sulin měla jeho hlavu v klíně. "Vydrž, Rande al'Thore," vyhrkla naléhavě. "Vydrž."</p>
<p>Asmodean neříkal nic, tvářil se sklíčeně, a Rand cítil, jak mu od druhého muže do těla proudí pramínek saidínu. Přemohla ho temnota.</p><empty-line /><p>KAPITOLA PÁTÁ</p>
<p>Po bouři</p>
<p>Sedě na menším balvanu vyčnívajícím z hlíny na úpatí svahu sebou Mat škubl, když si stahoval klobouk se širokou krempou hlouběji do čela, aby mu do očí nesvítilo dopolední slunce. Částečně to udělal proto, aby si zastínil oči před sluncem. Byl tu však ještě další důvod, proč nechtěl vidět, i když mu to šrámy i modřiny připomínaly, a zvlášť škrábanec od šípu na spánku, na nějž se mu přitiskl klobouk. Mastička z Daeridových sedlových brašen zastavila krvácení tady i onde, ale všechno ho pořád bolelo a většina ran navíc pálila. To se ještě zhorší. Horko teprve začínalo působit, ale na čele se mu již tvořil pot a spodky i košili měl celé propocené. Nedbale ho napadlo, jestli do Cairhienu ještě někdy přijde podzim. Aspoň že mu nepohodlí bránilo myslet na to, jak je utahaný. Dokonce i po noci beze spánku by byl ležel vzhůru v péřové posteli, natož v pokrývkách na zemi. Ne že by chtěl být někde poblíž svého stanu, to tedy rozhodně ne.</p>
<p>Skvělej zatracenej kravál. Skoro mě zabili, potím se jako prase, nemůžu najít pohodlný místo, kam se natáhnout, a navíc se neodvažuju opít. Krev a zatracenej popel! Zarazil se s prstem položeným na trhlině na přednici kabátce o coul vedle, a ten oštěp by mu byl projel srdcem. Světlo, ale že byl ten chlap dobrý! a pustil tuhle část z hlavy. Ne že by to bylo snadné, s tím vším, co se kolem něj dělo.</p>
<p>Projednou Tairenům ani Cairhieňanům zřejmě nevadilo, že na všech stranách vidí aielské stany. Dokonce i přímo v táboře byli Aielové, a skoro stejně zázračně se Tairenové mísili u kouřících táborových ohňů s Cairhieňany. Ne že by někdo jedl. Nad ohni nestály na kamenech konvice, i když odněkud bylo cítit pálící se maso. Místo toho do sebe většinou nalili vína, kořalky či aielského oosquai, co se do nich vešlo, smáli se a oslavovali. Kousek od místa, kde seděl Mat, asi tucet obránců Kamene, svlečených do propocených košil, tančil za tleskání asi desateronásobku diváků. V řadě, s rukama kolem ramen sousedů, přešlapovali tak rychle, až byl div, že žádný nezakopne nebo nekopne muže vedle sebe. Pro další kruh diváků byla v zemi zaražená dobře tři sáhy vysoká tyč Mat spěšně odvrátil zrak a tady stejně tolik Aielanů také vykopávalo nohama. Mat usoudil, že je to tanec. Další Aiel jim k tomu hrál na dudy. Vyskakovali, jak nejvýš to šlo, vykopli jednou nohou ještě výš, dopadli na ni a pak vyskočili znovu, rychleji a rychleji, občas na vrcholu výskoku ještě provedli vodorovnou otočku nebo se stočili v saltu dopředu nebo nazad. Sedm osm Tairenů a Cairhieňanů sedělo a ošetřovalo si zpřelámané kosti, jak to zkoušeli po nich, a přitom jásali a smáli se jako šílenci, přičemž si předávali kameninový džbánek s jakýmsi pitím. Jinde tančili další muži a možná i zpívali. Ve všem tom hluku se to nedalo poznat. Aniž by se pohnul, napočítal Mat deset fléten, nemluvě o dvakrát tolika píšťalkách, a jeden hubený Cairhieňan v rozervaném kabátci dul na cosi, co vypadalo částečně jako flétna a částečně jako roh s přidanými nějakými podivnými kousky. A byl tu bezpočet bubínků, většinou to byly pánve, do nichž se bušilo lžícemi.</p>
<p>Zkrátka, tábor byl blázinec i bál dohromady. Mat to poznával, hlavně díky těm vzpomínkám, které stále dokázal přiřadit jiným mužům, když se hodně soustředil. Oslava toho, že jsou ještě naživu. Opět se vrhli Temnému pod nos a přežili, aby o tom mohli vyprávět. Další tanec na ostří nože skončil. Včera byli skoro mrtví, zítra možná zemřou, ale teď, dneska, byli naživu, nádherně živí. Mat se však na oslavu necítil. K čemu bylo dobré být naživu, když to znamenalo žít v kleci?</p>
<p>Když se k němu připotáceli Daerid, Estean a jakýsi podsaditý rudozlatý Aiel, jehož neznal, držíce se kolem ramen, Mat jen potřásl hlavou. Ve všem tom hluku je skoro neslyšel, když se Daerid a Estean snažili naučit vyššího muže mezi sebou slova "Tance se Stínovým Jakem".</p>
<p>"Budem zpívat celou noc a pít celý den</p>
<p>a s holkama utratíme i poslední penízek</p>
<p>a až budou prachy pryč, tak zas odejdem</p>
<p> zatančit si se Stínovým Jakem."</p>
<p>Osmahlý chlapík o učení samozřejmě neměl zájem ne dokud ho nepřesvědčí, že je to správná bojová píseň ale poslouchal a nebyl jediný. Než se ti tři ztratili v dohledu v hemžícím se davu, získali přívažek asi dvacítky dalších bojovníků, kteří mávali potlučenými cínovými pohárky a hrnečky z vysmolené kůže a všichni z plných plic vyřvávali nápěv.</p>
<p>"Je to pěkný potěšení v pivu a vínku</p>
<p>a taky v hezoučkým dívčím kotníčku,</p>
<p> ale mně, jo vždycky mně udělá radůstku</p>
<p>zatančit si se Stínovým Jakem."</p>
<p>Mat si přál, aby žádného z nich tuhle písničku nebyl naučil. To učení ho zabavilo ve chvíli, kdy ho Daerid ošetřoval, aby nevykrvácel k smrti. Ta jeho mastička pálila stejně tolik jako rány samotné, a Daerid nikdy nepřiměje žádnou švadlenku, aby mu záviděla jemné zacházení s jehlou a nití. Jenže tahle písnička se od prvního tuctu mužů šířila jako oheň po suché trávě. Tairenové i Cairhieňané, jezdci i pěchota, když se za úsvitu vrátili, všichni si ji zpívali.</p>
<p>Vrátili. Přímo do údolíčka, kde začali, pod troskami pobořené věže z kulatiny, a on neměl nejmenší příležitost dostat se pryč. Nabídl se, že pojede napřed, a Talmanes a Nalesean se málem poprali o to, kdo mu poskytne doprovod. Ne ze všech se stali nejlepší přátelé. Teď mu chybělo už jen to, aby se Moirain začala ptát na to, kde byl a proč, a brblat o tom, že je ta'veren a má povinnosti, o vzoru a Tarmon Gai'donu, až by se mu z toho zatočila hlava. Nepochybně teď byla s Randem, ale nakonec se k němu dostane.</p>
<p>Vzhlédl k vrcholku kopce na změť klád mezi polámanými stromy. Ten Cairhieňan, co pro Randa vyrobil dalekohledy, teď byl nahoře se svými tovaryši a prohlíželi to tam. Aielové měli plno řečí o tom, co se tam stalo. Rozhodně už měl být dávno pryč. Medailonek s liščí hlavou ho chránil před ženským usměrňováním, ale slyšel toho od Randa dost, aby věděl, že u muže je to s usměrňováním jinak. Neměl zájem zjišťovat, jestli ho ta věc ochrání i před Sammaelem a jemu podobnými.</p>
<p>Šklebě se, jak mu tělem projela bolest, použil oštěp s černým ratištěm, aby se zvedl na nohy. Kolem něj pokračovaly oslavy. Kdyby se teď přesunul ke koním uvázaným u provazů... Představa sedlání Oka jej nijak netěšila.</p>
<p>"Hrdina by neměl sedět nasucho."</p>
<p>Překvapeně se otočil a zachrčel, jak ho to píchlo. Zrak mu padl na Melindhru. V ruce držela velký hliněný džbán, neměla oštěpy ani zahalenou tvář, ale zdálo se, že ho zvažuje. "Teď poslouchej, Melindhro, můžu všecko vysvětlit."</p>
<p>"Co musíš vysvětlit?" zeptala se a volnou rukou ho popadla kolem ramen. I když to s ním škublo, snažil se stát vzpřímeně. Pořád nebyl zvyklý dívat se na ženy nahoru. "Věděla jsem, že budeš hledat vlastní čest. Car'a'carn vrhá velký stín, ale žádný muž nechce strávit život ve stínu."</p>
<p>Mat spěšně zavřel pusu a zmohl se jen na slabé: "Jasně." Takže ho nechtěla zabít. "To je přesný." Jak se mu ulevilo, vzal si od ní džbánek, ale první lok vyplivl. Byla to ta nejdrsnější dvakrát destilovaná kořalka, jakou kdy okusil.</p>
<p>Melindhra mu džbánek sebrala, aby se mohla zhluboka napít, vděčně si povzdechla a strčila mu ho zase zpátky do ruky. "Byl to muž s velkou ctí, Mate Cauthone. Lepší by bylo, kdybys ho chytil, ale i tím, žes ho zabil, jsi získal hodně ji. Bylo dobře, žes ho vyhledal."</p>
<p>Mat se proti své vůli podíval na to, čemu se zatím vyhýbal a otřásl se. Kožená šňůrka zavázaná v krátkých ohnivých vlasech držela Couladinovu hlavu na tři sáhy vysoké tyči tam, kde tančili Aielané. Hlava jako by se křenila. Na Mata.</p>
<p>Vyhledat Couladina? Dělal, co mohl, aby pikynýře udržel mezi sebou a každým Shaidem. Ale pak mu po spánku sjel ten šíp a on byl na zemi dřív, než si uvědomil, co se děje. Kolem zuřil boj a on se vyškrábal na nohy, a oháněje se kolem sebe krkavci poznačeným oštěpem, snažil se dostat zpátky k Okovi. Couladin se objevil, jako by se zhmotnil ze vzduchu, zahalený k zabíjení, ale ty holé paže ovinuté Draky, lesknoucí se zlatě a rudě, se nedaly s ničím splést. Ten muž si svými oštěpy prosekal brázdu mezi pikynýři a křičel po Randovi, ať se ukáže, křičel, že on je pravý Car'a'carn. Možná tomu v té chvíli skutečně věřil. Mat pořád nevěděl, jestli ho Couladin poznal, ale na tom nezáleželo, ne když se ten chlapík rozhodl udělat do něj díru, jen aby se dostal k Randovi. Mat ani nevěděl, kdo pak Couladinovi usekl hlavu.</p>
<p>Měl jsem moc práce, jak jsem se snažil zůstat naživu, abych se koukal, pomyslel si kysele. A taky doufal, že nevykrvácí k smrti. Doma ve Dvouříčí uměl zacházet s holí stejně dobře jako kdokoliv jiný, a hůl se od oštěpu příliš nelišila, ale Couladin se musel narodit s těmi věcmi v ruce. Jistě, nakonec mu tato zručnost nebyla k ničemu. Možná mi nakonec ještě trocha štěstí zůstala. Prosím, Světlo, ať se to ukáže teď!</p>
<p>Myslel na to, jak se zbavit Melindhry, aby mohl nasedlat Oka, když se tu s obřadnou úklonou, s rukou na srdci po cairhiensku, objevil Talmanes. "Štěstěna tě provázej, Mate."</p>
<p>"Tebe taky," odtušil Mat nepřítomně. Ona neodejde, protože jí řekne. Kdyby jí řekl, bylo by to jako pustit lišku do kurníku. Možná kdyby jí řekl, že se chce projet. Povídalo se, že Aielové uštvou i koně.</p>
<p>"V noci přišla z města delegace. Bude se pořádat triumfální průvod na počest pána Draka jako projev díků za Cairhien."</p>
<p>"Vážně?" Musí přece mít nějaké povinnosti. Děvy se vždycky shromažďovaly kolem Randa. Možná ji kvůli tomu odvolají. Při tom pomyšlení se na ni koutkem oka podíval a řekl si, že by s tím raději neměl počítat. Její široký úsměv byl... majetnický.</p>
<p>"Delegaci vyslal vznešený pán Meilan," řekl Nalesean, jenž se k nim mezitím připojil. Jeho úklona byla stejně dokonalá, oběma rukama mávl doširoka, ale spěšná. "To on nabízí průvod pánu Drakovi."</p>
<p>"Urozený pán Dobraine, urozený pán Maringil a urozená paní Colavaere, mezi jinými, také přišli za pánem Drakem."</p>
<p>Mat je na chvíli přestal vnímat. Oba se snažili předstírat, že ten druhý neexistuje oba se dívali jen na něj a ani koutkem oka neuznali přítomnost toho druhého ale tvářili se napjatě a napětí měli i v hlase, a klouby na rukou, jimiž svírali jílce, měli úplně bílé. Byl by to vrchol všeho, kdyby došlo na rány, a on by se nejspíš ještě snažil odbelhat z dosahu, když by ho jeden z nich omylem propíchl. "Co záleží na tom, kdo vyslal delegaci, když Rand bude mít svůj průvod."</p>
<p>"Záleží na tom, abys ho požádal o naše spravedlivé místo v čele," vyhrkl rychle Talmanes. "Tys zabil Couladina a vysloužil jsi nám místo vepředu." Nalesean zavřel ústa a zamračil se. Očividně chtěl říci to samé.</p>
<p>"Požádejte ho vy dva," řekl Mat. "Mně do toho nic není." Melindhřin stisk zezadu na jeho krku zesílil, ale jemu na tom nezáleželo. Moirain určitě nebude od Randa daleko. Nehodlal strkat hlavu do další oprátky, zatímco se ještě snažil vymyslet, jak vyklouznout z té první.</p>
<p>Talmanes a Nalesean na něj civěli s otevřenými ústy, jako by byl duševně hodně zaostalý. "Ty jsi náš bojový velitel," namítl Nalesean. "Náš generál."</p>
<p>"Můj osobní sluha ti vyleští boty," přisadil si Talmanes s lehounkým úsměvem, přičemž si dával pozor, aby se neobrátil na Tairena s hranatou tváří, "a vykartáčuje a spraví šaty. Budeš vypadat skvěle."</p>
<p>Naleseanova naolejovaná bradka sebou škubla, očima zpola zalétl k druhému muži, než se stačil zarazit. "Jestli smím nabídnout, tak mám dobrý kabátec, jenž ti, myslím, dobře padne. Zlatý aksamit a karmín." Teď se zamračil Cairhieňan.</p>
<p>"Generál!" vyjekl Mat a s pomocí oštěpu se narovnal. "Já nejsem žádnej proklatej ! Totiž, nechtěl bych nikomu přebrat místo." Ať si přeberou, koho tím myslel.</p>
<p>"Ať shoří moje duše," vybuchl Nalesean, "to tvoje válečnické umění nám přineslo vítězství a udrželo nás naživu. Nemluvě o tvém štěstí. Slyšel jsem, že vždycky obrátíš tu správnou kartu, ale je toho víc. Šel bych za tebou, i kdyby ses nikdy nesešel s pánem Drakem."</p>
<p>"Ty jsi náš velitel," pospíšil si Talmanes střízlivějším, byť neméně přesvědčeným tónem. "Do včerejška jsem poslouchal muže z jiných zemí proto, že jsem musel. Za tebou půjdu, protože chci. Možná nejsi v Andoru urozený pán, ale já říkám, že tady jsi, a zavazuji se ti jako tvůj leník."</p>
<p>Cairhieňan a Tairen se na sebe dívali, jako by je dost nečekaně překvapilo, že vyslovili stejný pocit, a potom si oba pomalu, váhavě vyměnili kývnutí. Když už neměli jeden druhého rádi a jen hlupák by sázel na opak aspoň v tomhle se shodli. Jistým způsobem.</p>
<p>"Pošlu svého podkoního, aby ti na průvod připravil koně," řekl Talmanes, a skoro se ani nezamračil, když Nalesean dodal: "Můj mu může pomoct. Musíš nám dělat čest. A ať shoří moje duše, potřebujeme zástavu. Tvoji zástavu." Teď Cairhieňan důrazně přikývl.</p>
<p>Mat si nebyl jist, jestli se má hystericky smát nebo se posadit a zaplakat. Ty zatracené vzpomínky. Nebýt jich, byl by odjel. Nebýt Randa, nebyl by je měl v hlavě. Dokázal sledovat kroky, jež k tomu vedly, každý, jak se v dané chvíli zdálo, nezbytný a zdánlivě ukončený, a přesto každý nevyhnutelně vedl k dalšímu. A na počátku všeho byl Rand. A zatracený ta'veren. Nechápal, jak je možné, že tím, že udělal něco naprosto nezbytného a podle jeho názoru téměř neškodného, zabředával stále hlouběji do bahna. Melindhra ho začala po krku hladit, místo aby mu ho tiskla. To poslední, co teď potřeboval...</p>
<p>Vzhlédl na kopec a tam byla. Moirain na své bílé klisně s půvabným krokem, a po jejím boku se tyčil Lan na černém hřebci. Strážce se k ní naklonil, jako by naslouchal, a zřejmě došlo ke krátké hádce, důrazné námitce z jeho strany, ale Aes Sedai po chvíli otočila Aldíb a odjela z dohledu na druhou stranu pahorku. Lan zůstal, kde byl, seděl na Mandarbovi a obhlížel tábor pod sebou. Hleděl na Mata.</p>
<p>Mládenec se zachvěl na celém těle. Couladinova hlava se na něj opravdu šklebila. Mat ho skoro slyšel mluvit. Možná jsi mě zabil, ale tím jsi šlápl rovnou do pasti. Já jsem mrtvý, ale ty nikdy nebudeš volný.</p>
<p>"To je prostě zatracená nádhera," zabručel a zhluboka si přihnul drsné kořalky, načež se rozkašlal. Talmanes a Nalesean si zřejmě mysleli, že to myslel, tak jak to řekl, a Melindhra se souhlasně zasmála.</p>
<p>Když s ním oba urození pánové mluvili, sešlo se kolem asi tak padesát Tarienů a Cairhieňanů, a jeho doušek vzali jako znamení, aby ho začali oslavovat, načež přidali vlastní verše.</p>
<p>"Hodíme si kostkami, ať nám padne cokoliv,</p>
<p>a pomuchláme holky, ať jsou velké jakkoliv,</p>
<p>pak půjdeme za Matem, ať zavelí kamkoliv,</p>
<p>zatančit si se Stínovým Jakem. "</p>
<p>Mat se začal sípavě smát. Nemohl přestat. Jen se sesul zpátky na balvan a dal se do vyprazdňování džbánku. Z tohohle musí existovat nějaká cesta ven. Prostě musí.</p>
<p>* * *</p>
<p>Rand pomalu otevřel oči a civěl na střechu stanu. Pod jednoduchou pokrývkou byl nahý. To, že ho nic nebolelo, ho málem polekalo, a přesto se cítil ještě slabší, než se pamatoval. A on se pamatoval. Řekl věci, myslel si věci... Náhle ho zamrazilo. Nesmím dovolit, aby mě ovládl. Já jsem já! Já! Hmatal rukou pod pokrývkou a našel na boku hladkou, kulatou jizvu, sice měkkou, ale zacelenou.</p>
<p>"Moirain Sedai tě vyléčila," ozvala se Aviendha a on sebou úlekem škubl.</p>
<p>Neviděl ji, jak tam tak seděla se zkříženýma nohama u ohniště a usrkávala ze stříbrné číše s vytepanými levharty. Asmodean se s bradou na lokti rozvaloval na poduškách se střapci. Ani jeden zjevně nespal. Oba měli pod očima tmavé kruhy.</p>
<p>"Nemusela to dělat," pokračovala Aviendha chladným hlasem. Unavená nebo ne, měla každý vlásek na svém místě a úhledné šaty byly v ostrém protikladu k Asmodeanovu pomačkanému tmavému sametu. Tu a tam pootočila slonovinovým náramkem s trnitými růžičkami, který jí daroval, jako by si neuvědomovala, co dělá. Měla také stříbrný náhrdelník se vzorem sněhových vloček. Pořád mu ještě neřekla, kdo jí ho dal, ačkoliv se tvářila pobaveně, když si uvědomila, že to chce opravdu vědět. Nyní rozhodně pobaveně nevypadala. "Moirain Sedai sama se málem zhroutila, jak léčila raněné. Aan'allein ji musel odnést do jejího stanu. Kvůli tobě, Rande al'Thore. Protože tvoje léčení jí sebralo poslední síly."</p>
<p>"Aes Sedai je už na nohou," ozval se Asmodean potlačuje zívnutí. Aviendžina ostrého pohledu si nevšímal. "Byla tu od svítání už dvakrát, i když říkala, že se uzdravuješ. Myslím, že včera v noci si tím nebyla jistá. Já taky ne." Přitáhl si k sobě pozlacenou harfu, probíral se strunami a mluvil nedbalým tónem. "Samozřejmě jsem pro tebe udělal, co se dalo ale moje nadání není v léčení, to musíš chápat." Zahrál pár tónů, aby to dokázal. "Vím, že muž se může zabít či zkrotit, když provádí to, co jsi udělal ty. Síla v jediné síle není k ničemu, když je tělo vyčerpaný. Saidín může snadno zabít, když je tělo vyčerpaný. Aspoň jsem to tak slyšel."</p>
<p>"Už jsi skončil s vykládáním svých moudrostí, Jasine Nataeli?" Aviendžin tón byl, pokud něco, ještě mrazivější, a ani nepočkala na odpověď, již obrátila pohled jako modrozelený led zpátky na Randa. Zdálo se, že přerušení je jeho chyba. "Muž se občas může chovat jako hlupák a moc škody z toho nevzejde, ale náčelník je víc než obyčejný muž, natož náčelník náčelníků. Neměl jsi právo uštvat se málem k smrti. Snažily jsme se tě s Egwain přimět, abys šel s námi, když jsme byly příliš unavené a nemohly jsme dál, ale tys neposlechl. Možná jsi mnohem silnější než my, jak tvrdí Egwain, ale přesto jsi jenom z masa a krve. Jsi Car'a'carn, ne nějaký nový Seia Doon, který hledá čest. Máš toh, závazek k Aielům, Rande al'Thore, a mrtvý ho nemůžeš naplnit. Nemůžeš vše udělat sám."</p>
<p>Rand na ni chvíli zíral s otevřenými ústy. Jen tak tak se mu podařilo vykonat aspoň něco, ze všech možných praktických důvodů nechal boj na ostatních a sám jenom klopýtal kolem a snažil se být prospěšný. Nedokázal dokonce ani zabránit Sammaelovi zaútočit, kdy a kde se mu zachtělo. A ona mu spílá, že udělal moc.</p>
<p>"Zkusím si to zapamatovat," prohlásil nakonec. Přesto vypadala připravená kázat dál. "Jaké jsou zprávy o Miagomech a ostatních kmenech?" zeptal se stejně tak proto, aby ji odvrátil od toho, co měla v úmyslu, jako proto, že to chtěl vědět. Ženy byly zřídkakdy ochotné přestat, dokud vás nezatloukly do země, pokud se vám nepodařilo je rozptýlit.</p>
<p>Fungovalo to. Byla samozřejmě plná novinek a stejně dychtivá poučovat, jako hubovat. Asmodeanovo tiché brnkání projednou to bylo cosi příjemného, dokonce romantického tvořilo jejím slovům zvláštní pozadí.</p>
<p>Miagomové, Shiandové, Darynové a Codarrové se utábořili na dohled sobě navzájem o pár mil dál na východ. Mezi tábory, včetně Randova, se pohyboval stálý proud mužů i Děv, ale pouze mezi společenstvy, a Indirian a ostatní náčelníci se odmítali hnout. Nebylo již pochyb o tom, že nakonec k Randovi přijdou, ale ne, dokud moudré neuzavřou rozhovory.</p>
<p>"Ještě pořád se baví?" zabručel Rand. "Co pod Světlem můžou tak dlouho probírat? Náčelníci přicházejí za mnou, ne za nimi."</p>
<p>Aviendha po něm vrhla bezvýrazný pohled, za který by se nemusela stydět ani Moirain "slova moudrých jsou pro moudré, Rande al'Thore." Zaváhala a dodala, jako by se k něčemu přiznávala. "Egwain ti o tom může něco povědět. Až to skončí." Z jejího tónu bylo jasné, že taky nemusí.</p>
<p>Odolala jeho pokusům zjistit víc, a tak to nakonec nechal být. Snad to zjistí dřív, než ho to kousne, a možná taky ne, ale ať tak nebo tak, nehodlal z ní páčit jedno slovo po druhém, když nechtěla mluvit. Aes Sedai zdaleka neměly na aielské moudré, když přišlo na to, hlídat svá tajemství a obklopovat se záhadami. A tuhle lekci se Aviendha naučila zvlášť dobře.</p>
<p>Egwainina přítomnost na setkání moudrých přišla jako překvapení, a stejně tak Moirainina nepřítomnost Rand by byl čekal, že bude uprostřed dění tahat za provázky podle svých plánů ale ukázalo se, že jedno vycházelo z druhého. Nově přišedší moudré se chtěly setkat s jednou Aes Sedai, které doprovázely Car'a'carna, a ačkoliv byla Moirain již na nohou poté, co ho léčila, prohlásila, že nemá čas. Takže Egwain vyhnaly z pokrývek jako náhradnici.</p>
<p>To Aviendhu rozesmálo. Byla právě venku, když Sorilea a Bair doslova vlekly Egwain, která se ještě snažila natáhnout šaty, ze stanu a hnaly ji s sebou. "Zavolala jsem na ni, že tentokrát bude muset ona zuby vyrývat díry do země, jestli ji chytily při něčem špatném, ona byla tak ospalá, že mi uvěřila. Měl jsi vidět, jak se tvářila." Smála se tolik, že málem přepadla dozadu.</p>
<p>Asmodean se na ni díval úkosem i když proč, když byl to, co byl, to Rand nechápal ale Rand jenom čekal, dokud nepopadne dech. Na aielský styl humoru bylo tohle ještě hodně mírné. Něco takového by spíš čekal od Mata než od nějaké ženy, ale i tak to bylo mírné.</p>
<p>Když se narovnala, otírajíc si oči, zeptal se: "A co je se Shaidy? Nebo jsou jejich moudré taky na tomhle konkláve?"</p>
<p>Odpověděla, stále se hihňajíc, do svého vína. Považovala Shaidy za vyřízené, teď již skoro nebylo třeba si s nimi dělat starosti. Byly jaty tisíce zajatců a stále byli přiváděni další, a boje, až na menší šarvátky tuhle či támhle, skončily. Přesto, čím víc se od ní dozvídal, tím méně si myslel, že jsou vyřízení. Když se Han musel věnovat čtyřem kmenům, většina Shaidů překročila v pořádkua spořádaně Gaelin a dokonce s sebou odnesli většinu cairhienských zajatců, které pochytali. Horší bylo, že za sebou zničili kamenné mosty.</p>
<p>Tohle sice Aviendze starosti nedělalo, Randovi však ano. Desítky tisíc Shaidů severně od řeky, kteří se nemají jak vrátit, dokud nebudou mosty opravené, a dokonce i dřevěné náhražky zaberou čas. Byl to čas, který on neměl.</p>
<p>A nakonec, když se zdálo, že se o Shaidech už nedá nic říci, mu sdělila to, díky čemuž na Shaidy a potíže, které mu ještě způsobí, zapomněl. Prostě to jen tak utrousila, jako by skoro zapomněla.</p>
<p>"Mat že zabil Couladina?" odvětil nevěřícně, když domluvila. "Mat?"</p>
<p>"Copak jsem to neříkala?" Slova zněla sice ostře, ale nešlo to moc od srdce. Zadívala se na něj přes okraj číše a zřejmě ji víc zajímalo, jak její zprávu přijal, než jestli snad nepochybuje o jejím slovu.</p>
<p>Asmodean zahrál pár akordů čehosi pochodového. Harfa jako by dělala doprovod bubnům a polnicím. "Jistým způsobem ten mladý muž překvapuje stejně jako ty. Opravdu se těším, až jednou poznám toho třetího, toho Perrina."</p>
<p>Rand potřásl hlavou. Takže Mat nakonec přitahování ta'veren k ta'veren neunikl. Nebo ho možná zachytil vzor a to, že sám byl ta'veren. Ať tak či tak, Rand tušil, že Mat v této chvíli není zrovna šťastný. Mat se nenaučil to, co on. Zkoušej utéci, a vzor tě přitáhne zpátky, často drsně. Utíkej směrem, kterým kolo tká, a občas se ti podaří získat nad svým životem aspoň trochu kontrolu. Občas. S trochou štěstí možná víc, než by kdo čekal, aspoň z dlouhodobého hlediska. Ale on teď měl naléhavější starosti, než byl Mat, Shaidové či to, že je Couladin mrtev.</p>
<p>Pohled na vchod mu prozradil, že slunce už stojí hodně vysoko, i když jinak viděl jen dvě Děvy dřepící před stanem s oštěpy přes kolena. V noci a většinu dopoledne, když byl v bezvědomí, se ho buď Sammael nepokoušel najít, nebo neuspěl.</p>
<p>Při používání tohoto jména byl opatrný, i sám pro sebe, i když v koutku duše se mu vznášelo další. Tel Janin Aellinsar. Vůbec žádná kronika to jméno nezaznamenávala, žádný zlomek v knihovně v Tar Valonu. Moirain mu prozradila všechno, co Aes Sedai věděly o Zaprodancích, a nebylo toho o moc víc, než co se povídalo po vesnicích. Dokonce i Asmodean ho vždy nazýval Sammael, byť z jiného důvodu. Dávno předtím, než skončila válka Stínu, Zaprodanci přijali jména, která jim dali lidé, jako by to byly symboly znovuzrození ve Stínu. Asmodean sebou při vyslovení svého skutečného jména Joar Addam Nessosin trhl a tvrdil, že ostatní za ty tři tisíce let zapomněl.</p>
<p>Možná ani neměl žádný skutečný důvod, proč skrývat, co se mu honí hlavou možná to byla jenom snaha zakrýt před sebou skutečnost jenže Sammael člověk zůstával. A jako Sammael zaplatí poprávu za každou zabitou Děvu. Děvy Rand nakonec v bezpečí neudržel.</p>
<p>I když došel k tomuto závěru, Rand se zašklebil. Začal tím, že poslal Weiramona zpátky do Tearu Světlo dej, jen on a Weiramon zatím věděli, co za tím skutečně vězí ale nemohl se vydat pronásledovat Sammaela, ať už chtěl či přísahal cokoliv. Zatím ještě ne. Nejdřív musel tady v Cairhienu vyřídit jisté záležitosti. Aviendha si možná myslela, že o ji'e'toh neví, ani co by se za nehet vešlo, ale on věděl, co je to povinnost, a Cairhienu něco dlužil. Kromě toho existovaly způsoby, jak to s Weiramonem vyřídit.</p>
<p>Posadil se a snažil se nedat najevo, jaká je to dřina zakryl se, jak jen bylo s pokrývkou možné, a uvažoval, kde má asi šaty. Neviděl nic než své holínky, stojící za Aviendhou. Ona to nejspíš věděla. Možná ho vysvlékali gai'šainové, ale stejně dobře to mohla být ona. "Musím jít do města. Nataeli, nechej nasedlat a přivést Jeade'ena."</p>
<p>"Možná zítra," zarazila ho důrazně Aviendha a chytila za rukáv Asmodeana, jenž se začal zvedat. "Moirain Sedai říkala, že si musíš odpočinout, abys "</p>
<p>"Dneska, Aviendho. Hned. Nevím, proč tu není Meilan, jestli je naživu, ale hodlám to zjistit. Nataeli, mého koně."</p>
<p>Aviendha nasadila umíněný výraz, ale Asmodean vytrhl rukáv z jejího sevření, uhladil si pomačkaný samet a řekl: "Meilan tu byl, i ostatní."</p>
<p>"Neměl se dozvědět " začala rozzlobeně Aviendha a pak stiskla rty, než dodala. "Potřebuje si odpočinout."</p>
<p>Takže moudré si myslely, že před ním něco utají. No, nebyl tak slabý, jak si myslely. Pokusil se vstát, drže si pokrývku u těla, a nenápadně si přesedl, když nohy odmítly spolupracovat. Možná byl tak slabý, jak si myslely. Ale nehodlal dopustit, aby ho něco takového zastavilo.</p>
<p>"Odpočívat můžu, až budu mrtvý," prohlásil, a okamžitě si přál, aby byl raději mlčel, protože ona sebou trhla, jako by ji uhodil. Ne, při ráně by sebou neškubla. Aby zůstal naživu pro ni bylo důležité pro dobro Aielů a pouhá hrozba jí mohla ublížit víc než pěst. "Pověz mi o Meilanovi, Nataeli."</p>
<p>Aviendha mrzutě mlčela, i když, kdyby s tím měly pohledy co dělat, byl by Asmodean na místě omráčen a Rand sám možná rovněž.</p>
<p>Od Meilana dorazil ještě během noci jezdec a přinesl květnatou chválu a ujištění o nehynoucí věrnosti. Za úsvitu se objevil Meilan sám se šesti dalšími vznešenými pány z Tearu, kteří byli ve městě, a malým oddílem tairenských vojáků, kteří hmatali po jílcích mečů a svírali kopí, jako by víc než polovina z nich očekávala, že budou muset bojovat s Aiely, co tu stáli a pozorovali je, když projížděli kolem.</p>
<p>"Bylo to těsně," podotkl Asmodean. "Tenhle Meilan podle mě není zvyklý na to, aby mu někdo odporoval, a ostatní taky moc ne. Zvlášť ten s tou strupatou tváří Torean? a Simaan. Ten má oči ostrý jako nos. Víš, jsem zvyklej na nebezpečnou společnost, ale tihle chlapi jsou svým způsobem hodně nebezpeční."</p>
<p>Aviendha si hlasitě odfrkla. "Ať už jsou ale zvyklí na cokoliv, se Sorileou, Amys, Bair a Melain na jedné a Sulin s tisícovkou Far Dareis Mai na druhé straně neměli moc na vybranou. A taky tu byli nějací Kamenní psi," připustila, "a pár Hledačů vody a nějaké Rudé štíty. Jestli skutečně sloužíš Car'a'carnovi, jak tvrdíš, Jasine Nataeli, měl bys strážit jeho odpočinek, jako to dělají ostatní."</p>
<p>"Já jdu za Drakem Znovuzrozeným, ženo. Toho Car'a'carna přenechám tobě."</p>
<p>"Jen pokračuj, Nataeli," vybídl ho Rand netrpělivě, čímž si vysloužil odfrknutí.</p>
<p>Ohledně možností Tairenů měla pravdu, i když jim možná Děvy a ostatní, sahající po závojích, dělali větší starosti než moudré. V každém případě i Aracome, prošedivělý štíhlý pán již dlouho doutnající hněvem, málem vzplál jako pochodeň, když otáčeli koně k odjezdu, a Gueyam, s hlavou holou jako koleno a s plecemi jako kovář, byl vzteky bílý ve tváři. Asmodean si nebyl jist, zda jim v tasení mečů zabránila jistota, že stojí proti přesile, nebo to, že si uvědomili, že i kdyby se jim podařilo prosekat až k Randovi, ten by je nejspíš neuvítal s krví spojenců na čepelích.</p>
<p>"Meilanovi lezly oči z důlků," zakončil kejklíř. "Ale než odešel, vykřikoval, že je tvým spojencem a věrným leníkem. Asi si myslel, že bys ho mohl zaslechnout. A ostatní ho rychle napodobili, i když Meilan dodal něco, z čeho zůstali zírat oni. ,Činím z Cairhienu dar pánu Drakovi,' řekl. Pak oznámil, že pro tebe připraví velkolepé přivítání, až budeš připravený vstoupit do města."</p>
<p>"Ve Dvouříčí je jedno staré rčení," prohodil Rand suše. "Čím hlasitěji muž vykřikuje, že je počestný, tím pevněji si musíš držet váček." A další říkalo: "Liška často kachně nabídne její rybník." Cairhien byl jeho i bez toho, aby mu ho musel Meilan věnovat.</p>
<p>Rand o jeho věrnosti nepochyboval. Ta vydrží tak dlouho, jak dlouho bude Meilan věřit, že kdyby Randa zradil, zničilo by ho to. Pokud by ho chytili. To byl ten háček. Těch sedm vznešených pánů v Cairhienu se v Tearu nejúporněji snažilo zařídit, aby byl Rand zprovozen ze světa. Proto je taky poslal sem. Kdyby byl popravil každého tairenského pána, jenž proti němu kul pikle, nemusel by žádný zůstat naživu. V té době mu nápad, poslat je tisíc mil daleko od Tearu vyřídit anarchii, hladomor a občanskou válku, připadal jako dobrý způsob, jak jim znemožnit jejich intriky a poslat je dělat něco užitečného tam, kde to bylo potřeba.</p>
<p>Ovšem tehdy ani nevěděl, že existuje nějaký Couladin, natož že ho ten muž dovede až do Cairhienu.</p>
<p>Bylo by snazší, kdyby tohle byl příběh, pomyslel si. V příbězích byl vždycky jen určitý počet překvapení, než se hrdina dozvěděl všechno, co potřeboval. On sám nějak nikdy nevěděl ani čtvrtinu.</p>
<p>Asmodean zaváhal to staré rčení o vykřikujících mužích se dalo snadno použít i na něj, jak si nepochybně uvědomoval avšak když už Rand nic neřekl, dodal: "Myslím, že chce být králem Cairhienu. Ovšem tvým poddaným."</p>
<p>"A pokud možno, abych já byl někde daleko." Meilan asi čekal, že se Rand vrátí do Tearu a ke Callandoru. Meilan by se přemíry moci určitě nebál.</p>
<p>"Ovšem." Asmodean mluvil ještě sušeji než Rand. "Mezi těmito dvěma návštěvami přišla ještě jedna." Tucet cairhienských urozených pánů a paní bez dvořanů přišli i přes horko v pláštícha s tvářemi zakrytými kápěmi. Očividně věděli, že Aielové Cairhieňany opovrhují, a stejně očividně jejich pocity opětovali, nicméně byli stejně nervózní z toho, že by Meilan mohl zjistit, že přišli, jako z toho, že by se je Aielové mohli rozhodnout zabít. "Když mne uviděli," pokračoval suše Asmodean, "polovina zřejmě byla připravená mě zabít ze strachu, že jsem Tairen. Za to, že máš ještě barda, můžeš poděkovat těm svým Far Dareis Mai."</p>
<p>Přestože jich bylo méně, Cairhieňany bylo stejně těžší zahnat než Meilana, byli s každou minutou zpocenější a bělejší ve tvářích, ale umíněně se dožadovali návštěvy u pána Draka. Měřítkem jejich touhy bylo, že když neuspělo dožadování, nakonec se utekli k otevřenému doprošování. Asmodean možná považoval aielský humor za podivný či drsný, ale i on se pochechtával nad šlechtici v hedvábných kabátcích a jezdeckých šatech, snažícími se předstírat, že tam není, přičemž klečeli a chytali moudré za vlněné suknice.</p>
<p>"Sorilea jim pohrozila, že je nechá svlíknout a bičem dohnat do města." Jeho tlumený smích teď zněl nevěřícně. "Oni to mezi sebou skutečně probírali. Kdyby jim tenhle požadavek umožnil dostat se k tobě, tak by to podle mýho názoru přijali."</p>
<p>"Sorilea to měla udělat," vložila se do hovoru Aviendha kupodivu souhlasně. "Křivopřísežníci nemají žádnou čest. Melain aspoň nechala Děvy, aby je přehodily přes sedla jako rance a vyhnaly zvířata z tábora. Křivopřísežníci se drželi zuby nehty."</p>
<p>Asmodean kývl. "Ale předtím dva z nich mluvili se mnou, když se ujistili, že nejsem tairenský špeh. Urozený pán Dobraine a urozená paní Colavaere. Zamlžili všechno tolika náznaky a narážkami, že si nejsem jistý, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ti chtěli nabídnout Sluneční trůn. Ti by mohli víst rozhovory i s... s některýma lidma, co jsem kdysi znával."</p>
<p>Rand se zasmál. "Možná že to udělají. Jestli se jim podaří dohodnout stejné podmínky jako Meilanovi." Nepotřeboval, aby mu Moirain říkala, že Cairhieňané hrají hru rodů i ve spánku, ani aby mu Asmodean řekl, že to zkusí se Zaprodanci. Vznešení páni nalevo a Cairhieňané napravo. Jedna bitva skončila a další, jiného druhu, i když o nic méně nebezpečná, začíná. "V každém případě chci dát Sluneční trůn někomu, kdo na něj má právo." Nevšímal si zamyšleného výrazu na Asmodeanově tváři. Možná se mu ten muž snažil předešlé noci pomoci, a možná taky ne, ale on mu nevěřil natolik, aby mu dal poznat třebas jen polovinu svých plánů. Jakkoliv byla Asmodeanova budoucnost svázána s jeho, věrnost byla nutná, a ten muž byl pořád ten samý, co předal svou duši Stínu. "Meilan mi chce uspořádat velkolepý vstup, až budu připravený, ne? Tak bych se měl podívat sám dřív, než mě čeká." Došlo mu, proč Aviendha byla tak poddajná, dokonce se připojila k hovoru. Dokud tu seděl a mluvil, dělal přesně to, co chtěla. "Tak dojdeš mi pro toho koně, Nataeli, nebo musím sám?"</p>
<p>Asmodean se poklonil hluboko, obřadně a, přinejmenším na povrchu, upřímně. "Sloužím pánu Drakovi."</p><empty-line /><p>KAPITOLA ŠESTÁ</p>
<p>Jiné bitvy, jiné zbraně</p>
<p>Rand se za Asmodeanem mračil a přemítal, nakolik mu důvěřuje. Překvapilo ho, když Aviendha odhodila číši, až víno vyšplíchlo na koberce. Aielové neplýtvali ničím, co se dalo pít, nejen vodou.</p>
<p>Ona zírala na vlhkou skvrnu a vypadala stejně překvapená, ale jen na chvíli. Vzápětí už vsedě dala ruce v bok a zlobně se na něj zamračila. "Takže Car'a'carn vstoupí do města, když se skoro nedokáže posadit. Řekla jsem, že Car'a'carn musí být víc než ostatní muži, ale nevěděla jsem, že je víc než smrtelník."</p>
<p>"Kde mám šaty, Aviendho?"</p>
<p>"Jsi jenom z masa a krve!"</p>
<p>"Moje šaty?"</p>
<p>"Pamatuj na své toh, Rande al'Thore. Když já můžu pamatovat na ji'e'toh, tak ty můžeš taky." Tohle byla zvláštní řeč. Spíš by slunce vyšlo o půlnoci, než by ona zapomněla na ten nejmenší ždibíček toho svého ji'e'toh.</p>
<p>"Jestli budeš takhle pokračovat," řekl jí s úsměvem, "tak si začnu myslet, že ti na mně záleží."</p>
<p>Myslel to jako žert existovaly pouze dva způsoby, jak se s ní dalo vyjít, udělat vtip, či si jí prostě nevšímat a vzhledem k tomu, že strávili noc v objetí, to byl mírný žert, ale jí se rozhořčením rozšířily oči. Škubla za slonovinový náramek, jako by si ho chtěla strhnout a hodit ho po něm. "Car'a'carn je tak vysoko nad ostatními, že nepotřebuje šaty," plivla. "Jestli si přeje jít, ať si jde ve své kůži! Musím přivést Sorileu a Bair? Nebo možná Enailu, Somaru a Lamelle?"</p>
<p>Rand ztuhl. Ze všech Děv, které se k němu chovaly jako k dávno ztracenému desetiletému synovi, byly ty tři, co vybrala, nejhorší. Lamelle mu dokonce nosila polévku ta ženská nedokázala uvařit ani čaj, ale trvala na tom, že mu udělá polévku! "Přiveď si, koho chceš," řekl jí stísněným, hluchým hlasem, "ale já jsem Car'a'carn a půjdu do města." S trochou štěstí najde své šaty dřív, než se vrátí. Somara byla skoro tak vysoká jako on a v této chvíli pravděpodobně silnější. Jediná síla by mu rozhodně neprospěla. Nedokázal by uchopit saidín, i kdyby se před ním objevil sám Sammael, natož ho udržet.</p>
<p>Ona se mu dlouho jenom dívala do očí, pak prudce zvedla číši s levharty a dolila si ji z tepaného stříbrného džbánku. "Jestli dokážeš najít šaty a oblíknout se, aniž bys upadl," prohlásila klidně, "tak smíš jít. Ale já půjdu s tebou, a když si začnu myslet, že jsi moc slabý, abys šel dál, tak se sem vrátíš, i kdyby tě Somara měla odnést v náručí."</p>
<p>Když se natáhla a opřela o loket, pečlivě si upravila suknice a začala usrkávat víno, Rand na ni jen hleděl. Kdyby se znovu zmínil o svatbě, nepochybně by mu utrhla hlavu, ale v některých věcech se chovala, jako by byli sezdáni. Aspoň v těch nejhorších věcech. A ty části se ani za mák nelišily od toho, co dělaly Enaila nebo Lamelle, když byly v tom nejhorším.</p>
<p>Mumlaje si pro sebe ovinul si těsně kolem těla pokrývku a prošoural se kolem ní k ohništi pro své boty. Uvnitř byly stočené čisté vlněné punčochy, ale nic jiného. Mohl si zavolat gai'šainy. A dovolit, aby se celá záležitost rozšířila po táboře. Nemluvě o možnosti, že se do toho přece jen zapletou Děvy. Pak by otázka stála tak, jeli Car'a'carn, jehož je třeba poslouchat, či Rand al'Thor, v jejich očích úplně jiný muž. Do oka mu padl stočený koberec, který ležel v zadní části stanu. Koberce bývaly vždy rozprostřené. Uvnitř byl jeho meč a kolem pochvy pak omotaný opasek s Dračí přezkou.</p>
<p>Aviendha si pro sebe broukala, mhouřila oči, až se zdálo, že jak ho pozoruje při hledání, málem usíná. "Tohle už nebudeš potřebovat." Do prvního slova vložila tolik nechuti, že by nikdo neuvěřil, že mu meč věnovala ona sama.</p>
<p>"Co tím myslíš?" Ve stanu bylo jen pár truhliček vyložených perletí či obitých mosazí nebo, v jednom případě, zlatem. Aielové dávali přednost tomu, ukládat věci v rancích. V žádné taky nebyly jeho šaty. Ve zlacené truhličce, zdobené samými neznámými ptáky a zvířaty, byly pevně zavázané kožené váčky, a když Rand zvedl víko, ucítil koření.</p>
<p>"Couladin je mrtvý, Rande al'Thore."</p>
<p>Překvapeně se zarazil a ohlédl se po ní. "O čem to mluvíš?" Řekl jí to Lan? Nikdo jiný to nevěděl. Ale proč?</p>
<p>"Nikdo mi to neřekl, jestli myslíš na tohle. Teď to vím, Rande al'Thore. S každým dnem tě poznávám líp a líp."</p>
<p>"Na nic takovýho jsem nemyslel," zavrčel na ni. "Nemyslím na nic určitýho." Podrážděně sebral meč v pochvě a při dalším pátrání ho neohrabaně nesl pod paží. Aviendha dál usrkávala víno. Randa napadlo, že snad zakrývá úsměv.</p>
<p>Skvělé. Vznešení páni Tearu se potili, když se na ně Rand al'Thor podíval, a Cairhieňané mu dost možná nabízeli trůn. Největší aielské vojsko, jaké kdy svět viděl, překročilo na rozkaz Car'a'carna, náčelníka náčelníků, Dračí stěnu. Státy se třásly při zmínce o Draku Znovuzrozeném. Státy! A jestli on nenajde své šaty, tak bude sedět na zadku a čekat na povolení jít ven od bandy ženských, které si myslí, že o všem vědí víc než on.</p>
<p>Nakonec šaty našel, když si všiml, jak zpod Aviendhy vykukuje zlatem vyšívaná manžeta jeho rudého kabátce. Celou dobu na nich seděla. Když ji požádal, aby se přesunula, jen kysele zabručela, ale poslechla. Nakonec.</p>
<p>Jako obvykle ho pozorovala, jak se holí a obléká, bez poznámek a bez požádání usměrnila a ohřála mu vodu poté, co se potřetí řízl a zanadával na studenou vodu. Popravdě řečeno, tentokrát mu dělalo starosti také to, že by si mohla všimnout, jak se mu třese ruka. Když to trvá dost dlouho, zvykneš si na cokoliv, pomyslel si trpce.</p>
<p>Ona však špatně pochopila, jak potřásl hlavou. "Elain nebude vadit, když se podívám, Rande al'Thore."</p>
<p>Rand se zarazil se zpola zavázanými tkanicemi košile a zazíral na ni. "Ty tomu opravdu věříš?"</p>
<p>"Ovšemže věřím. Ty patříš jí, ale ona nemůže vlastnit pohled na tebe."</p>
<p>Rand se tiše zasmál a dál se věnoval tkanicím. Bylo dobré, že mu připomněla, že její nově nalezená tajuplnost zakrývá kromě ostatních věcí rovněž nevědomost. Nemohl si pomoci, aby se poťouchle neusmíval, když se dooblékával, připínal si meč a sehnul se pro seanchanské kopí se střapci to poslední změnilo úsměv v zachmuření. Myslel to jako připomínku, že Seanchané nezmizeli ze světa, ale ono mu taky připomínalo všechny ty věci, s nimiž musel žonglovat. Cairhieňany a Taireny, Sammaela a ostatní Zaprodance, Shaidy a státy, které o něm doposud nevěděly, státy, které se o něm budou muset před Tarmon Gai'donem dozvědět. Jednání s Aviendhou bylo ve srovnání s tímhle zcela jednoduché.</p>
<p>Když rychle, aby zakryl roztřesené nohy, vyšel ze stanu, Děvy vyskočily. Rand si nebyl jist, nakolik uspěl. Aviendha se mu držela u boku, jako by ho nejen hodlala zachytit, kdyby upadl, ale navíc očekávala, že k tomu určitě dojde. Jeho náladu nijak nezlepšilo, když se na ni Sulin, s čapkou z obvazů, tázavě podívala ne na něj, na ni! a počkala, než Aviendha kývne, teprve pak nařídila Děvám, aby se připravily na cestu.</p>
<p>Do kopce přijel na své mule Asmodean veda Jeade'ena na otěži. Nějak si našel čas převléknout se do čistých šatů, samé tmavozelené hedvábí. Se záplavou bílé krajky, samozřejmě. Pozlacenou harfu měl pověšenou na zádech, ale přestal nosit kejklířský plášť a už také nenosil karmínovou zástavu s prastarým symbolem Aes Sedai. Tento úřad připadl na jednoho cairhienského uprchlíka jménem Pevin, bezvýrazného chlapíka v záplatovaném vesnickém kabátci z hrubého tmavošedého sukna, jedoucího na hnědé mule, kterou měli už před pár lety pustit na pastvu, místo aby tahala povozy. Po úzké tváři od řídnoucích vlasů po bradu se mu táhla dlouhá jizva, stále ještě červená.</p>
<p>Pevin přišel při hladomoru o ženu a sestru a v občanské válce o bratra a syna. Neměl ponětí, ke kterému rodu patřili muži, co je zabili, či koho chtěli dosadit na Sluneční trůn. Útěk do Andoru jej stál druhého syna, jenž zahynul rukama andorských vojáků, a druhého bratra, kterého zabili bandité, a při návratu přišel o posledního syna, jenž zahynul na shaidském oštěpu, a také o dceru, kterou unesli, když nechali Pevina ležet, považujíce ho za mrtvého. Muž promluvil zřídkakdy, ale pokud to Rand dokázal posoudit, jeho víra byla obrána až na holou trojici pravd. Že byl Drak znovu zrozen. Že přichází Poslední bitva. A že jestli zůstane poblíž Randa al'Thora, uvidí, jak je jeho rodina pomstěna, než bude svět úplně zničen. Svět určitě skončí, ale na tom nezáleželo, na ničem nezáleželo, pokud dosáhne své pomsty. Když jeho mula dosáhla vrcholku, mlčky se Randovi uklonil ze sedla. Tvář měl úplně bez výrazu, ale korouhev držel pevně a zpříma.</p>
<p>Rand se vyšplhal na Jeade'ena a vytáhl Aviendhu za sebe, aniž by jí dovolil použít třmen, jen aby jí ukázal, že to dokáže, a než se usadila, již pobídl grošáka do kroku. Ona ho prudce popadla oběma rukama kolem pasu a jen trochu si cosi bručela. Rand zachytil pár dalších útržků jejího současného názoru na Randa al'Thora a taky na Car'a'carna. Ale nesnažila se ho pustit, za což byl vděčný. Nejenže bylo příjemné, jak se mu tiskla na záda, ale její opora byla vítaná. Když byla v půlce cesty do sedla, náhle si nebyl jist, jestli nasedá, nebo sesedá. Doufal, že si toho nevšimla. Doufal, že to nebyl důvod, proč se ho drží tak pevně.</p>
<p>Když kličkovali z kopce a mělkými kotlinami, karmínová zástava s černobílým kotoučem se vlnila za Pevinem. Jako obvykle Aielové nevěnovali skupince téměř žádnou pozornost, i když korouhev označovala jeho přítomnost stejně bezpečně jako kruh několika set Far Dareis Mai, které s Jeade'enem a mulami snadno udržely krok. Aielové se věnovali svým záležitostem kolem stanů vztyčených na svazích a jen při zvuku koňských kopyt vzhlédli.</p>
<p>Randa dost poděsilo, když se dozvěděl, že mezi Couladinovými stoupenci získali skoro dvacet tisíc zajatců dokud neopustil Dvouříčí, ani nevěřil, že by na jednom místě mohlo být tolik lidí pohromadě ale když je uviděl, byl to dvojnásobný šok. V hloučcích po čtyřiceti a padesáti seděli na sluníčku na stráních jako hlávky zelí, muži i ženy, nazí, každý hlouček pod dohledem jednoho gai'šaina, pokud vůbec. Nikdo jiný jim rozhodně nevěnoval větší pozornost, přestože tu a tam přistoupila k některé skupince postava oděná v cadin'soru a vyslala nějakého muže či ženu s posílkou. Kdokoliv byl určen, odběhl, beze stráže, a Rand viděl několik z nich, jak se vracejí a sedají si na svá místa. Ostatní seděli mlčky a většinou se tvářili znuděně, jako by neměli žádný důvod být někde jinde či touhu být někde jinde.</p>
<p>Třeba si bílý šat navléknou stejně klidně. A přesto si Rand nemohl pomoci, aby si nepřipomněl, jak snadno tihle lidé porušili svoje vlastní zákony a zvyky. Couladin s tím porušováním možná začal, či je nařídil, ale oni ho následovali a poslouchali.</p>
<p>Rand se na zajatce zamračil dvacet tisíc, a přicházeli další, a on rozhodně žádnému z nich neuvěří, že dodrží pravidla gai'šaina a chvíli mu trvalo, než si na ostatních Aielech všiml čehosi zvláštního. Děvy a Aielané, kteří nosili oštěp, neměli na hlavě nikdy nic kromě šujy, a nikdy takovou barvu, jež by nesplynula s kameny a stíny, ale teď zahlédl muže s tenkou šarlatovou páskou kolem hlavy. Asi tak jeden ze čtyř či pěti měl tenhle pruh látky, na spáncích zavázaný, a na čele měl vyšitý nebo namalovaný kotouč, dvě spojené slzy, černou a bílou. Možná nejzvláštnější ze všeho bylo, že to nosili i gai'šainové. Většina sice měla kápě nasazené, ale pásku měl jeden každý s obnaženou hlavou. A algai'd'siswai ve svých cadin'sorech to viděli a neudělali nic, ať už měli pásku či nikoliv. Gai'šainové nesměli nosit nic z toho, co si mohli obléknout ti, kteří se směli dotknout zbraní. Nikdy.</p>
<p>"Já nevím," odvětila Aviendha stroze k jeho zádům, když se zeptal, co to znamená. Pokusil se v sedle narovnat. Zřejmě se ho skutečně držela pevněji, než bylo nutné. Po chvíli Aielanka pokračovala tak tiše, že musel hodně pozorně poslouchat, aby to zachytil. "Bair mi pohrozila, že mě praští, jestli se o tom ještě někdy zmíním, a Sorilea mě přetáhla holí přes ramena, ale podle mě to jsou ti, co tvrdí, že jsme siswai'aman."</p>
<p>Rand otevřel ústa, aby se zeptal, co to značí ze starého jazyka znal jen pár slov, ne víc když na povrch jeho mysli vyplul význam toho výrazu. Siswai'aman. Doslova Drakův oštěp.</p>
<p>"Někdy," uchichtl se Asmodean, "je těžké vidět rozdíl mezi sebou a svými nepřáteli. Oni chtějí vlastnit svět, ale zdá se, že ty už vlastníš lidi."</p>
<p>Rand otočil hlavu a díval se na něj, dokud pobavení nezmizelo z jeho výrazu. Asmodean nakonec nejistě pokrčil rameny a nechal mulu zpomalit krok, až se zařadil vedle Pevina s korouhví. Potíž byla v tom, že toto jméno naznačovalo vlastně víc než jen naznačovalo vlastnictví. To rovněž pocházelo ze vzpomínek Luise Therina. Nepřipadalo mu možné vlastnit lidi, ale pokud to možné bylo, on to nechtěl. Já je chci jenom použít, pomyslel si suše.</p>
<p>"Vidím, že ty tomu nevěříš," prohodil přes rameno. Tu věc na sobě neměla žádná z Děv.</p>
<p>Aviendha zaváhala, než řekla: "Nevím, čemu věřit." Mluvila potichu jako předtím, ale teď to znělo rozzlobeně a nejistě. "Jsou různé víry, a moudré často mlčí, jako by neznaly pravdu. Některé říkají, že tím, že následujeme tebe, odpykáváme hřích našich předků, když... když jsme zklamali Aes Sedai."</p>
<p>To zadrhnutí ve větě ho polekalo. Nikdy ho nenapadlo, že by mohla být stejně ustaraná jako ostatní Aielové ohledně toho, co jim vyjevil o jejich minulosti. Zahanbení možná bylo lepší slovo než ustaraní. Hanba byla důležitou součástí ji'e'toh. Zahanbilo je to, čím byli vyznavači Cesty listu a zároveň je zahanbovalo, že porušili svůj závazek k ní.</p>
<p>"Příliš mnoho lidí už slyšelo nějakou verzi části rhuideanského proroctví," pokračovala ovládanějším tónem, a znělo to úplně, jako by o tomto proroctví slyšela něco již předtím, než se začala učit na moudrou, "ale bylo pokroucené. Oni vědí, že nás zničíš..." mezi dvěma nádechy se přestala na chvíli ovládat, "ale mnoho lidí věří, že nás zabiješ všechny v nekonečných tancích oštěpů, oběti za odpykání hříchu. Jiní věří, že bezútěšnost sama je zkouškou, aby před Poslední bitvou odpadli všichni kromě nejtvrdšího jádra. Dokonce jsem slyšela, jak někteří říkají, že Aielové jsou teď tvůj sen a že až se probudíš z tohoto života, už nebudeme více."</p>
<p>Pěkně ponuré přesvědčení. Dost zlé bylo, že jim odhalil minulost, již považovali za zahanbující. Byl div, že ho neopustili všichni. Nebo nezešíleli. "Čemu věří moudré?" zeptal se stejně tiše jako ona.</p>
<p>"Co se musí stát, stane se. Zachráníme, co půjde zachránit, Rande al'Thore. Ve víc nedoufáme."</p>
<p>My. Už se počítala mezi moudré, stejně jako Egwain a Elain se počítaly mezi Aes Sedai. "No," prohodil lehce, "řekl bych, že nejmíň Sorilea věří, že bych měl dostat pár za uši. A Bair nejspíš taky. A určitě Melain."</p>
<p>"Mezi jiným," zamumlala Aviendha. K jeho zklamání se od něj odtáhla, i když za kabátec se ho držela dál. "Ony věří hodně věcem, o kterých bych si přála, aby jim nevěřily."</p>
<p>Rand se proti své vůli zakřenil. Takže ona nevěřila, že by měl dostat za uši. To byla od probuzení příjemná změna.</p>
<p>Vozy Hadnana Kadereho stály asi míli od jeho stanu, v kruhu v široké proláklině mezi dvěma pahorky, a hlídali je Kamenní psi. Temný druh s ostře řezanými rysy vzhlédl. Přes teřich se mu napínal kabátec smetanové barvy, a když Rand projížděl kolem s korouhví a poklusávajícím doprovodem, otřel si obličej nevyhnutelným velkým kapesníkem. Moirain tu byla také, prohlížela vůz, na němž byl za kozlíkem pod plachtou přivázán dveřní rám ter'angrialu. Aes Sedai se dokonce ani neohlédla, dokud na ni Kadere nepromluvil. Podle jeho gest jasně navrhoval, že by zřejmě chtěla doprovodit Randa. Vlastně zřejmě dychtil po tom, aby odešla, a nebylo divu. Musel si blahopřát, že tak dlouho utajil, že je temným druhem, ale čím déle byl ve společnosti Aes Sedai, tím větší nebezpečí odhalení mu hrozilo.</p>
<p>Vlastně Randa překvapilo, že ten muž je pořád ještě tady. Přinejmenším polovina vozků, s nimiž přijel do Pustiny, od doby, co překročili Dračí stěnu, již vyklouzla pryč. Nahradili je cairhienští uprchlíci, které vybral Rand osobně, aby zajistil, že nebudou Kadereho druhu. Každé ráno čekal, že ten chlapík zmizí, zvlášť poté, co se vytratila Isendra. Děvy skoro roztrhaly vůz na kusy, když ji hledaly, a Kadere za tu dobu propotil tři kapesníky. Rand by nijak nelitoval, kdyby se Kaderemu podařilo proklouznout v noci pryč. Aielské stráže měly rozkaz nechat ho jít, pokud se nepokusí vzít s sebou Moiraininy drahocenné povozy. S každým dnem bylo jasnější, že si Aes Sedai jejich nákladu velmi cení, a Rand nechtěl, aby je ztratila.</p>
<p>Ohlédl se přes rameno, ale Asmodean hleděl přímo vpřed a vozů si vůbec nevšímal. Tvrdil, že od okamžiku, co ho Rand chytil, neměl s Kaderem žádné styky, a Rand si myslel, že by to mohla být docela pravda. Kupec rozhodně neopustil své vozy a aielské stráže ho nikdy nespustily z dohledu, kromě doby, kdy byl ve svém voze.</p>
<p>Na druhé straně vozů Rand bez přemýšlení zpola přitáhl otěže. Moirain ho určitě bude chtít doprovodit do Cairhienu. Možná mu do hlavy nacpala plno věcí, ale nějak vždycky existoval další kousek, který mu tam chtěla přidat, a jemu by se zvlášť tentokrát její přítomnost a rada hodily. Ale ona se na něj jen chvíli dívala a pak se obrátila zpátky k vozu.</p>
<p>Rand se zamračil a pobídl grošáka dál. Bylo dobře nezapomínat, že má víc ovcí na ostříhání, než věděl. Začal být příliš důvěřivý. Lepší dávat si na ni pozor jako na Asmodeana.</p>
<p>Nikomu nevěř, pomyslel si bezútěšně. Na okamžik nevěděl, jeli to jeho myšlenka či Luise Therina, ale nakonec usoudil, že na tom nezáleží. Všichni měli své vlastní cíle, své vlastní touhy. Mnohem lepší bude nevěřit úplně nikomu kromě sebe. A přesto ho napadlo, jak dalece může věřit sám sobě, když mu do hlavy proniká jiný muž?</p>
<p>Obloha nad Cairhienem byla plná velikých supů, kroužících nad sebou na černých křídlech. Na zemi se kolébali mezi mračny bzučících much a drsně skřehotali na lesklé krkavce, kteří se snažili sebrat jim jejich právo na mrtvé. Tam, kde po odlesněných pahorcích procházeli Aielové hledající těla svých padlých, ptáci se neohrabaně vznesli do vzduchu, přežraní, krákajíce na protest, a jakmile byli živí lidé o několik kroků dál, znovu usedali k hostině. Supi a krkavci a mouchy dohromady sice nemohli zastínit slunce, ale nějak to vypadalo, že ano.</p>
<p>Randovi se obracel žaludek. Snažil se to nevidět. Pobídl Jeade'ena k rychlejšímu kroku, až na něm Aviendha zase visela a Děvy utíkaly. Nikdo nic nenamítal, ale Rand si nemyslel, že je to jen proto, že Aielové dokázali tuhle rychlost udržet celé hodiny. Dokonce i Asmodean byl kolem očí bledý. Pevinova tvář se v nejmenším nezměnila, jasná korouhev povlávající mu nad hlavou však na tomto místě vypadala jako výsměch.</p>
<p>To, co leželo před nimi, nebylo o moc lepší. Rand si na Předbrání vzpomínal jako na nevázaný úl, spleť ulic plných hluku a barev. Teď tu panoval klid, hranaté šedé hradby Cairhienu ze tří stran obklopoval široký pás popela. Ohořelé trámy ležely bláznivě nakloněné na kamenných základech a tu a tam ještě stál očazený komín, byť často nebezpečně nakloněný. Nedotčená židle, ležící na zaprášené ulici, ranec, který někdo ve spěchu upustil, či hadrová panenka nějak ještě celou zkázu a zmar zdůrazňovaly.</p>
<p>Lehounký vánek rozechvíval některé praporce nad městskými věžemi i na hradbách, Drak v rudé a zlaté stojící na stříbrném poli tady, stříbrný půlměsíc Tearu na rudozlatém poli támhle. Prostřední část Jangaiské brány byla otevřená, tři vysoké lomené oblouky v šedém kameni strážené tairenskými vojáky v přílbách. Někteří byli na koních, ale většinou tu byli jenom pěšáci. Různobarevné pruhy na širokých rukávcích ukazovaly, že to jsou družiníci několika pánů.</p>
<p>Ať už bylo ve městě známo o vítězné bitvě a aielských spojencích přišedších na záchranu cokoliv, příchod půl tisícovky Far Dareis Mai způsobil menší rozruch. Ruce nejistě sjížděly k jílcům mečů, oštěpům či pavézám a kopím. Někteří vojáci nakročili, jako by chtěli zavřít bránu, přičemž se dívali na svého důstojníka se třemi bílými pery na přílbě, který zaváhal, postavil se do třmenů a zastínil si oči proti slunci, aby viděl na karmínovou korouhev. A zvláště na Randa.</p>
<p>Náhle se důstojník posadil a řekl něco, po čemž dva Tairenové na koních vyrazili cvalem bránou do města. Téměř hned na to už odháněl své muže stranou s voláním: "Udělejte místo pro pána Draka Randa al'Thora! Světlo ozařuj pána Draka! Všechna sláva Draku Znovuzrozenému!"</p>
<p>Vojáky sice Děvy stále vyváděly z míry, nicméně po obou stranách brány vytvořili dvojitý špalír a hluboce se klaněli, když Rand projížděl kolem. Aviendha za jeho zády si hlasitě odfrkla a znovu, když se zasmál. Ona to nepochopila a on jí to neměl v úmyslu vysvětlovat. Pobavilo ho však, že ať už se Tairenové, Cairhieňané nebo kdokoli jiný snažili nafukovat, mohl se plně spolehnout přinejmenším na ni a Děvy, že je donutí zase splasknout. A na Egwain. A Moirain. A Elain a Nyneivu, když už byl v tom, pokud jednu či druhou ještě někdy uvidí. Když na to tak myslel, tak tahle skupina si ze srážení hřebínků jiným lidem zřejmě udělala důležitou součást životního usilování.</p>
<p>Město za branami jeho smích umlčelo.</p>
<p>Tady byly ulice dlážděné, některé hodně široké, aby tudy projel tucet i více velkých vozů vedle sebe, a všechny byly rovné, jako když střelí, a křižovaly se v pravých úhlech. Kopce za hradbami byly upravené a plné teras ohražených bílým kamenem. Vypadaly jako dílo lidských rukou, stejně jako kamenné budovy s vážnými rovnými liniemi a pravými úhly či velké věže s nedokončenými vršky, obklopené lešením. Lidé, tlačící se v ulicích a uličkách, měli otupělý výraz a propadlé tváře, choulili se pod nahrubo vyrobenými kůlnami či potrhanými pokrývkami napnutými jako stany, či se prostě tlačili k sobě na otevřeném prostranství, v tmavých šatech, kterým obyvatelé Cairhienu dávali přednost, či jasných barvách Předbráníků a hrubém šatu sedláků a vesničanů. Dokonce i lešení byla plná na všech úrovních až úplně nahoru, kde lidé v tévýšce vypadali jako mravenci. Jen prostředek ulic zůstával volný, jak tudy procházel Rand a Děvy, a to jen na tak dlouho, než se za nimi lidé zase zavřeli.</p>
<p>A právě lidé utišili jeho veselí. Jak byli sešlí a v hadrech a tlačili se k sobě jako ovce v příliš malé ohradě, jásali. Rand neměl tušení, jak poznali, kdo je, snad jen že zaslechli volání důstojníka u brány, ale jak tak projížděl ulicemi a Děvy si vynucovaly cestu davem, před nimi se zvedal křik. Hluk pohltil všechna slova kromě občasného "pán Drak", když to dost lidí vykřiklo naráz, ale význam byl jasný z toho, jak muži i ženy drželi děti nahoře, aby ho také viděly projíždět, jak mu z každého okna mávali šátky a kusy látky, jak se lidé s nataženýma rukama snažili protlačit za Děvy.</p>
<p>Ti se Aielů určitě nebáli, ne když měli příležitost položit prst Randovi na boty, a bylo jich tolik a tlak stovek lidí je posouval dopředu, že se několika podařilo prodrat se skrz. Vlastně si jich docela dost místo na jeho sáhlo na Asmodeanovu obuv ten rozhodně vypadal jako urozený pán ve vší té záplavě krajek, a možná si taky mysleli, že pán Drak musí být starší muž než ten mládenec v červeném kabátci ale žádný rozdíl v tom nebyl. Každý, komu se podařilo někomu položit raku na botu či třmen, se rozzářil a vykřikoval do okolního virválu "pán Drak", zatímco ho Děvy puklíři zatlačovaly zpátky.</p>
<p>Při všem tom lomozu na uvítanou a jezdcích, které poslal důstojník u brány, nebylo žádným překvapením, když se objevil Meilan, tucet menších tairenských pánů jako doprovod a ještě padesát obránců Kamene, aby mu uvolnili cestu, ohánějíce se kolem sebe patkami kopí. Šedovlasý, hubený a tvrdý ve svém skvělém hedvábí s pruhy a manžetami ze zeleného saténu, vznešený pán seděl v sedle zpříma a pohodlně jako někdo, koho posadili na koně a naučili ho zvíře ovládat skoro hned, jakmile se naučil chodit. Nevšímal si toho, že má zpocenou tvář, a ani toho, že by jeho eskorta mohla někoho pošlapat. Obojí byly menší nepříjemnosti a z toho pot spíš ta větší.</p>
<p>Mezi ostatními byl i Edorion, mladý růžolící panáček, jenž přijel do Eianrodu, již ne tak naducaný jako býval, takže na něm kabátec s červenými pruhy visel. Rand poznal ještě jen širokoplecího chlapíka v různých odstínech zelené. Reimon v Kameni rád mazal s Matem karty, jak si Rand vzpomínal. Ostatní byli většinou starší muži. Žádný se o dav, jímž se prodírali, nezajímal víc než Meilan. V celé tlupě nebyl jediný Cairhieňan.</p>
<p>Děvy nechaly na Randův pokyn Meilana projet, ale za ním se zase srazily a nikoho dalšího nevpustily, čehož si vznešený pán zprvu nevšiml. Když mu to došlo, v tmavých očích mu doutnal hněv. Tenhle Meilan se od okamžiku, kdy Rand poprvé dorazil do Tearského Kamene, hněval často.</p>
<p>S příjezdem Tairenů začal hluk trochu polevovat, a když se Meilan Randovi ztuhle klaněl ze sedla, bylo z něj jen nejasné mumlání. Pak vznešený pán zalétl pohledem k Aviendze, než se rozhodl, že si jí nebude všímat, právě jako se snažil nevšímat Děv. "Světlo tě ozařuj, můj pane Draku. Buď vítán v Cairhienu. Musím se ti omluvit za ty kmány, ale netušil jsem, že hodláš nyní přijet do města. Kdybych to byl věděl, byl bych to tu nechal vyčistit. Chtěl jsem ti uspořádat velkolepý vstup, hodný Draka Znovuzrozeného."</p>
<p>"Už ho mám," odtušil Rand a druhý muž zamrkal.</p>
<p>"Jak říkáš, můj pane Draku." Po chvíli pokračoval a z jeho tónu bylo jasné, že to nepochopil. "Doprovodíšli mě do královského paláce, nechám ti připravit malou oslavu na uvítanou. Bojím se, že bude skutečně jen malá, jelikož jsem nebyl upozorněn na tvůj příchod, ale i tak zajistím "</p>
<p>"Cokoliv zařídíš, bude stačit," skočil mu Rand do řeči a přijal další úklonu a slabý, úlisný úsměv v odpověď. Ten chlapík byl teď samá podřízenost, a za hodinu bude s Randem mluvit jako s někým příliš slaboduchým, aby pochopil, co má přímo pod nosem, avšak pod tím vším leželo opovržení a nenávist, o nichž věřil, že je Rand nevidí, ačkoliv mu jasně svítily z očí. Opovržení, poněvadž Rand nebyl šlechtic ne doopravdy, jak to viděl Meilan, podle rodu a nenávist, protože než Rand přišel, měl Meilan moc nad životem a smrtí, jíž se rovnal jen málokdo, a nad sebou neměl nikoho. Věřit, že Dračí proroctví se jednoho dne naplní, byla jedna věc. Vidět, jak jsou naplněna, a jeho vlastní moc díky tomu zmenšena, bylo něco zcela jiného.</p>
<p>Na malou chvíli nastal zmatek, než Rand řekl Sulin, aby dovolila ostatním tairenským pánům přivést koně za Asmodeana a Pevinův praporec. Meilan by byl nechal obránce, aby uvolnili cestu, ale Rand vydal krátký rozkaz, aby se zařadili za Děvy. Vojáci poslechli a pod okrajem kapalínů se jejich výraz v nejmenším nezměnil, přestože jejich důstojník s bílým chocholem vrtěl hlavou, a vznešený pán nasadil blahosklonný úsměv. Ten úsměv však pohasl, když začalo být jasné, že dav se před Děvami bez problémů rozděluje. To, že si nemusely probíjet cestu palicemi, přikládal pověstem o aielské divokosti, a zamračil se, když Rand neodpověděl. Jedné věci si Rand všiml. Teď, když s ním byli Tairenové, jásání se znovu neozvalo.</p>
<p>Cairhienský královský palác zabíral nejvyšší kopec ve městě, přesně uprostřed, hranatý, tmavý a mohutný. Vlastně při tom, kolik měl palác poschodí a kameny obložených teras, bylo těžké poznat, že tu nějaký kopec vůbec je. Chodníky lemované vysokým sloupořadím a vysoká úzká okna ve velké výšce nad zemí přísnost neumenšovaly o nic víc než šedé, stupňovité věže přesně rozmístěné v soustředných, výše a výše položených čtvercích. Ulice se změnila v dlouhou širokou rampu vedoucí k vysoké bronzové bráně a obrovskému čtvercovému nádvoří za ní obstoupenému tairenskými vojáky, kteří stáli jako sochy s přesně nakloněnými oštěpy. Další stáli na kamenných balkonech.</p>
<p>Řadami vojáků při příchodu Děv projel šepot, ale ten rychle zanikl ve zpěvavém volání: "Všechna sláva Draku Znovuzrozenému! Všechna sláva pánu Drakovi a Tearu! Všechna sláva pánu Drakovi a vznešenému pánu Meilanovi!" Podle Meilanova výrazu byste si mysleli, že je to všechno nenucené.</p>
<p>Když Rand přehodil nohu přes vysokou hrušku a sklouzl lehce ze sedla, vyběhli s tepanými zlatými mísami a bílým lněným plátnem sluhové v tmavých šatech, první Cairhieňané, které v paláci uviděl. Další pak přišli převzít koně. Využil záminky a opláchl si obličej a ruce v chladné vodě, takže Aviendha musela slézt z koně sama. Kdyby se jí snažil pomoci dolů, mohli by oba skončit na dlažbě.</p>
<p>Sulin bez pobízení vybrala dvacet Děv a společně ho doprovázely. Na jednu stranu byl Rand rád, že kolem něj nechce mít jeden každý oštěp do posledního. Na druhou stranu si ale přál, aby mezi dvacítkou vybraných nebyly Enaila, Lamelle a Somara. Ze zamyšlených pohledů, jaké na něj vrhaly zvláště Lamelle, hubená žena s pevnou bradou a tmavě rusými vlasy, skoro o dvacet let starší než on Rand začal skřípat zuby, přičemž se snažil konejšivě usmívat. Aviendze se nějak muselo podařit s nimi a se Sulin promluvit za jeho zády. Možná nejsem schopen s Děvami něco udělat, pomyslel si zachmuřeně, když odhazoval lněný ručník zpátky jednomu ze sloužících, ale ať shoří moje duše, jestli neexistuje alespoň jedna aielská žena, která se poučí, že já jsem Car'a'carn!</p>
<p>Ostatní vznešení páni ho vítali u paty širokého šedého schodiště vedoucího z nádvoří, všichni v barevném hedvábí a saténových pruzích a stříbrem pošitých vysokých botách. Bylo očividné, že žádný z nich nevěděl, že Meilan odjel Randovi naproti, dokud nebyl pryč. Torean, s obličejem jako brambora a na tak těžkopádného muže kupodivu dost pohyblivý, nervózně čichal k navoněnému kapesníčku. Gueyam, jenž s naolejovanou bradkou působil ještě holohlavějším dojmem, zaťal pěsti o velikosti menších šunek a poněkud zlobně se na Meilana mračil, i když se klaněl před Randem. Maraconn, s modrýma očima, které byly v Tearu vzácné, tiskl tenké rty, až se zdálo, že žádné nemá. A i když byl Hearne s hubeným obličejem samý úsměv, nevědomky se tahal za ucho, jako to dělal vždy, když byl vzteky bez sebe. Pouze Aracome, štíhlý jako čepel meče, nedával navenek žádné pocity najevo, avšak on také téměř vždycky nechával hněv pěkně pod pokličkou, dokud nebyl připraven vzplanout jako vích.</p>
<p>Byla to příliš dobrá příležitost, aby si ji nechal ujít. V duchu poděkoval Moirain za její lekce je snazší šaškovi podrazit nohy než ho srazit k zemi, říkávala Rand Toreanovi hřejivě stiskl buclatou ruku a Gueyamovi sevřel mohutné rameno, Hearnův úsměv opětoval dost mile, aby se to hodilo i pro blízkého druha, a na Aracoma kývl se zdánlivě významným pohledem. Simaana a Maraconna si nevšímal po jediném pohledu, chladném a bezvýrazném jako hluboké jezírko v zimě.</p>
<p>Víc toho daná chvíle nevyžadovala, pouze sledoval, jak uhýbají očima a tváří se zamyšleně. Hráli daes dae'mar, hru rodů, celý život a pobyt mezi Cairhieňany, kteří dokázali ze zvednutého obočí či zakašlání vyčíst celé knihy, jejich vnímavost jen zvýšil. Každý z přítomných věděl, že Rand nemá nejmenší důvod chovat k němu přátelství, ale každý se musel divit, jestli jejich přivítání nemá jenom zakrýt něco skutečného s někým jiným. Simaan a Maraconn se tvářili nejustaraněji, ale ostatní zas na ty dva pohlíželi s největším podezřením. Třebas jeho chlad byl skutečným pláštíkem. Nebo si Rand přál, aby si právě tohle mysleli.</p>
<p>Sám pro sebe si Rand myslel, že by na něj Moirain byla pyšná, a stejně tak Tom Merrilin. I kdyby proti němu žádný z nich zrovna nekul žádné pikle něco, nač by si podle něj ani Mat nevsadil muži v jejich postavení mohli udělat hodně, aby zmařili jeho plány, aniž by to dělali nějak viditelně, a oni by to s chutí udělali ze zvyku, když už by k tomu neměli žádný jiný důvod. Teď je vyvedl z rovnováhy. Kdyby je v tomhle stavu dokázal udržet déle, měli by příliš mnoho práce dávat pozor jeden na druhého a příliš strachu, že jsou sami pozorováni, aby mu dělali nějaké potíže. Možná by ho pro jednou mohli dokonce poslechnout, aniž by hledali stovku důvodů, proč by se věci měly provést jinak, než on chtěl. No, to už by možná žádal příliš.</p>
<p>Když si povšiml Asmodeanova cynického úšklebku, uspokojení ho přešlo. Horší byl Aviendžin tázavý pohled. Byla v Tearském Kameni, věděla, co jsou tihle muži zač a proč je poslal sem. Dělám, co musím, pomyslel si hořce a přál si, aby to nevypadalo, že se chce sám před sebou omluvit.</p>
<p>"Dovnitř," řekl poměrně ostřeji, než zamýšlel, a sedm vznešených pánů nadskočilo, jako by si v té chvíli uvědomili, kdo a co Rand je.</p>
<p>Když šel do schodů, chtěli jít s ním, ale až na Meilana, který ukazoval cestu, ho Děvy prostě obklopily pevným kruhem a vznešení páni skončili vzadu s Asmodeanem a menšími pány. Aviendha se Randa samozřejmě držela z jedné strany a Sulin z druhé a Somara, Lamelle a Enaila šly těsně za ním. Mohly natáhnout ruku a dotknout se ho, aniž by se zvlášť namáhaly. Rand na Aviendhu vrhl obviňující pohled, a ona zvedla obočí tak tázavě, až jí málem uvěřil, že s tím nemá nic společného. Málem.</p>
<p>Chodby paláce byly prázdné, jen sloužící v tmavých livrejích se klaněli tak, až se málem bradou dotýkali kolen, a služebné dělaly stejně hluboká pukrlata, když procházel kolem, ale když vstoupili do Velkého slunečního sálu, zjistil Rand, že cairhienská šlechta nebyla z paláce zcela vykázána.</p>
<p>"Drak Znovuzrozený přichází," ohlásil bělovlasý muž těsně za obrovskými pozlacenými dveřmi s vytepaným vycházejícím sluncem Cairhienu. Červený kabátec s vyšitými šestihrotými modrými hvězdami, jenž mu byl po době strávené v obleženém Cairhienu trochu velký, jej označoval za vrchního komorníka z Milanova domu. "Všechna sláva pánu Drakovi Randu al'Thorovi. Všechna sláva pánu Drakovi."</p>
<p>Komnatu rychle naplnil ryk až po zrcadlovou klenbu o pětadvacet sáhů výš. "Sláva pánu Drakovi Randu al'Thorovi! Zdrávas pán Drak! Světlo ozařuj pána Draka!" Ticho, které následovalo, působilo ve srovnání s tím dvojnásob klidně.</p>
<p>Mezi mohutnými hranatými sloupy z mramoru s tak hustými modrými žilkami, až vypadal skoro černý, stálo víc Tairenů, než Rand čekal, řady pánů a paní země v nejlepších oděvech, se špičatými sametovými klobouky a kabátci s nabíranými pruhovanými rukávy, v barevných šatech s krajkovým okružím a těsně padnoucími čepečky, složitě vyšívanými či pošitými perlami nebo malými drahokamy.</p>
<p>Za nimi stáli Cairhieňané, v tmavém rouchu kromě barevných pruhů na prsou šatů či po kolena dlouhých kabátců. Čím víc pruhů v barvách toho kterého rodu, tím vyšší měl jejich nositel postavení, ale muži a ženy s pruhy od krku po pás či níže stáli za Taireny z očividně nižších rodů, se žlutou výšivkou místo zlaté nitě a v suknu místo v aksamitu. Nemálo cairhienských mužů mělo vyholené hlavy a napudrovaná čela. Všichni mladí muži to tak nosili.</p>
<p>Tairenové vypadali netrpělivě, byť nejistě. Tváře Cairhieňanů mohly být vytesány z ledu. Nedalo se říci, kdo zdravil a kdo ne, ale Rand tušil, že většina křiku pocházela z předních řad.</p>
<p>"Hodně z nich si přeje ti sloužit," zamumlal Meilan, když kráčeli po podlaze z modrých dlaždic s velkou zlatou mozaikou, zpodobňující vycházející slunce. Sledovala je vlna poklon.</p>
<p>Rand jen zavrčel. Oni mu chtějí sloužit? Nepotřeboval Moirain, aby mu řekla, že tihle menší šlechtici doufají zlepšit své postavení díky panstvím vyrvaným Cairhienu. Meilan a ostatních šest již nepochybně naznačili pokud rovnou neslíbili čí panství připadne komu.</p>
<p>Na protějším konci Velkého sálu stál sám Sluneční trůn umístěný na širokém pódiu z tmavomodrého mramoru. Dokonce i tady působila cairhienská sebekázeň, tedy přinejmenším na trůnu. Velké křeslo s těžkými lenochy se třpytilo zlacením a zlatým hedvábným brokátem, ale nějak působilo dojmem, že je kromě vycházejícího slunce s vlnitými paprsky, které bylo umístěno nad hlavou toho, kdo na něm seděl, cele tvořeno prostými svislými čarami.</p>
<p>Ten někdo měl být on, uvědomil si Rand dávno předtím, než dorazil k devíti stupňům na pódium. Aviendha tam vyšplhala s ním a Asmodean, jako jeho bard, směl rovněž nahoru, ale Sulin hbitě rozmístila ostatní Děvy kolem pódia a jejich nedbale držené oštěpy zabránily Meilanovi a ostatním vznešeným pánům pokračovat v cestě. Tairenům se na tvářích objevilo zoufalství. V sále bylo takové ticho, že Rand slyšel vlastní dech.</p>
<p>"Tohle patří někomu jinému," prohlásil nakonec. "Kromě toho jsem strávil v sedle moc dlouhou dobu, aby se mi takové tvrdé sedadlo líbilo. Přineste mi nějaké pohodlné křeslo."</p>
<p>Na chvíli zavládlo zděšené ticho, pak se sálem rozneslo mumlání. Meilan se náhle zatvářil tak zamyšleně a tak rychle to zakryl, až se Rand málem rozesmál. Asmodean měl s tím mužem nejspíš pravdu. Asmodean sám si Randa prohlížel s jen tak tak zakrytým podezřením.</p>
<p>Chvíli trvalo, než s funěním přiběhl chlapík ve hvězdami pošitém kabátci, následován dvěma Cairhieňany v tmavých livrejích, nesoucích křeslo s vysokým opěradlem, vyložené hedvábím potaženými poduškami, a ukázal jim, kam ho mají postavit, přičemž se příliš často ustaraně ohlížel na Randa. Po nohách i opěradle křesla se táhly svislé zlacené čáry, ale před Slunečním trůnem vypadalo bezvýznamně.</p>
<p>Když tři sloužící ještě s klaněním couvali a předkláněli se s každým krokem, Rand většinu podušek odhodil stranou, vděčně se posadil a seanchanské kopí si položil přes kolena. Dával si však pozor, aby si neoddechl. Aviendha ho na to pozorovala příliš pozorně, a to, jak se Somara pořád dívala z ní na něj a zpátky, jen potvrdilo jeho podezření.</p>
<p>Přes problémy s Aviendhou a Far Dareis Mai však jeho slova většina přítomných očekávala stejnou měrou s dychtivostí i úzkostí. Aspoň oni vyskočí, když řeknu "žába", pomyslel si. Možná se jim to nebude líbit, ale udělají to.</p>
<p>S Moiraininou pomocí promyslel, co tady musí udělat. O něčem věděl, že je správné, i bez jejích rad. Bylo by dobré, kdyby tu byla a v případě potřeby mu našeptávala do ucha, místo aby Aviendha čekala na to, aby mohla dát znamení Somaře, jenže nemělo smysl čekat. Každý tairenský i cairhienský šlechtic ve městě byl určitě přítomen v sále.</p>
<p>"Proč se Cairhieňané drží neustále v pozadí?" zeptal se nahlas. A dav šlechticů se zavlnil, jak si urozenci vyměňovali zmatené pohledy. "Tairenové přišli na pomoc, ale není důvod, aby se tu Cairhieňané drželi zpátky. Ať se všichni postaví podle svého postavení. Všichni."</p>
<p>Bylo těžké poznat, zda jsou ohromenější Tairenové či Cairhieňané, i když Meilan vypadal, že je připraven spolknout vlastní jazyk, stejně jako ostatních šest vznešených pánů za ním. Dokonce i pomalejší Aracome zbělel ve tvářích. Za značného šoupání bot a poškubávání suknic a s mnoha ledovými pohledy na obou stranách poslechli, až byli v předních řadách samí muži a ženy s pruhy na prsou a v druhé bylo jen pár Tairenů. K Meilanovi a jeho druhům se u paty pódia připojilo dvakrát tolik cairhienských urozených pánů a paní, většinou prošedivělých, s pruhy od krku málem ke kolenům, i když "připojilo" možná bylo to nejvhodnější slovo. Stáli tu ve dvou skupinkách, mezi nimiž byly celé tři kroky, a odvraceli od sebe zrak tak důrazně, že na sebe klidně mohli hrozit pěstmi a křičet. Všichni upírali zrak na Randa, a jestli byli Tairenové vzteky bez sebe, Cairhieňané byli ztělesněný ledový klid, jen s náznaky tání, bralli Rand v potaz zvažující pohledy, které vrhali po něm.</p>
<p>"Všiml jsem si korouhví vlajících nad Cairhienem," pokračoval Rand, když pohyb ustal. "Je dobře, že tu visí tolik tairenských půlměsíců. Bez tairenského zrní by v Cairhienu nebyl nikdo živý, aby vytáhl vlajku nahoru, a bez tairenských mečů by se lidé z tohoto města, jež přežili dodnes urození stejně jako prostí učili poslouchat Shaidy. Tear si vysloužil tyto pocty." Teď se samozřejmě Tairenové nafoukli a začali zuřivě přikyvovat a ještě zuřivěji se usmívat, i když to vznešené pány určitě značně zmátlo, neboť to přišlo tak rychle po tom druhém. Co se toho týkalo, Cairhieňané pod pódiem se na sebe dívali dosti pochybovačně. "Ale já sám tolik praporů nepotřebuju. Ať zůstane jedna Dračí zástava, na nejvyšší věži ve městě, aby ji uviděl každý, kdo se přiblíží, avšak ostatní sundejte a místo nich vyvěste prapory Cairhienu. Toto je Cairhien, a vycházející slunce musí vlát hrdě. Cairhien má vlastní čest, kterou si podrží."</p>
<p>Komnata vybuchla řevem tak náhle, že Děvy zvedly oštěpy, řevem, jenž se odrážel od stěny ke stěně. Sulin vmžiku dávala Děvám rozkazy prstovou řečí, ale polovina zvednutých závojů již byla zase dole. Cairhienští šlechtici jásali stejně hlasitě jako předtím lid v ulicích, tančili a mávali rukama jako Předbráníci na slavnosti. Ve všem tom hluku si právě Tairenové mlčky vyměňovali pohledy. Nevypadali rozzlobeně. Dokonce i Meilan vypadal hlavně nejistě, ačkoliv jako Torean a ostatní též užasle sledoval pány a paní z vysoce urozených rodů kolem sebe, tak chladně důstojné jen chvilku předtím, kteří nyní tančili a vyvolávali pána Draka.</p>
<p>Rand nevěděl, co který z nich vyčetl z jeho slov. Rozhodně předpokládal, že oni v tom uslyší víc, než řekne, zvláště Cairhieňané, a možná dokonce to, že někteří uslyší, co skutečně měl na mysli, jenže na takovéto divadlo ho nic nepřipravilo. Cairhienské sebeovládání byla zvláštní věc, to dobře věděl, občas promísené s nečekanou otevřeností. Moirain byla v této záležitosti zdrženlivá i přesto, jak naléhavě se ho snažila všemu naučit. Většinou tvrdila, že když tato odměřenost povolí, může to být dost překvapivé. Překvapivé, to určitě.</p>
<p>Když jásot konečně utichl, začalo skládání přísah věrnosti. Meilan poklekl první, se staženou tváří, když se pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození zavazoval věrně sloužit a poslouchat. Byla to prastará formule, a Rand doufal, že by skutečně mohla některé přinutit přísahu dodržet. Jakmile Meilan políbil hrot seanchanského oštěpu, snaže se přitom zakrýt kyselý obličej tím, že si uhlazoval bradku, nahradila ho urozená paní Colavaere. Víc než jen hezká žena ve středních letech, jíž přes ruce spadla tmavě slonovinová krajka, když je pokládala mezi Randovy na oštěp, a s vodorovnými barevnými pruhy, které jí sahaly od vysokého krajkového límce po kolena, složila přísahu jasným, pevným hlasem s melodickým přízvukem, na nějž byl zvyklý od Moirain. Ve tmavých očích měla také něco z toho Moirainina zvažujícího pohledu, zvláště když při pukrleti, po kterém sestoupila ze stupňů, upřela zrak na Aviendhu. Nahradil ji Torean, jenž se při vyslovování přísahy silně potil, a jeho zase nahradil urozený pán Dobraine, s pátravým pohledem v zapadlých očích, jeden z těch mála starších mužů, co si vepředu oholil dlouhé, většinou šedivé vlasy, pak přišel Aracome a...</p>
<p>Jak procesí pokračovalo a šlechtici jeden po druhém poklekali, Cairhieňan po Tairenovi a po něm zas Cairhieňan, jak sám nařídil, byl Rand netrpělivý. Tohle všechno bylo nezbytně nutné, aspoň to tvrdila Moirain a s ní souhlasil i hlásek v jeho hlavě, o němž věděl, že patří Luisi Therinovi ale pro něj to bylo jenom zdržení. Musel mít jejich věrnost, byť jen na povrchu, aby mohl Cairhien začít zabezpečovat, a bylo třeba aspoň začít, než bude moci vyrazit proti Sammaelovi. A to já udělám! Ještě toho musím vykonat moc, abych mu mohl dovolit sekat mi po nohou z křoví! On zjistí, co to znamená, probudit Draka!</p>
<p>Nevěděl, proč ti před ním se začali potit a olizovat si rty, když poklekali a vykoktávali slova věrnosti. Ale on taky neviděl chladné světlo, které mu zaplálo v očích.</p><empty-line /><p>KAPITOLA SEDMÁ</p>
<p>Cena lodi</p>
<p>Nyneiva dokončila ranní mytí, vytřela se dosucha a váhavě si natáhla čistou hedvábnou spodničku. Hedvábí nechladilo jako len, a i když slunce sotva vyšlo, horko ve voze ohlašovalo další spalující den. Kromě toho, ta věc byla střižená tak, až se skoro bála, že jí spadne v chumlu k nohám, když se víc nadechne. Aspoň však nebyla propocená z noci jako ta, co vyhodila.</p>
<p>Spánek jí narušovaly mnohé zneklidňující sny, sny o Moghedien, z nichž se náhle budila a ty byly lepší než ty, z nichž se neprobudila sny o Birgitte, jak po ní střílí šípy a nemíjí, sny o stoupencích proroka ženoucích se jako bouře zvěřincem, o tom, že navěky uvízla v Samaře, protože už nikdy nepřiplulo žádné plavidlo, o tom, že dorazila do Salidaru a zjistila, že tam velí Elaida. Nebo zase o Moghedien, také v Salidaru. Z toho se probudila s pláčem.</p>
<p>Všechno to byly oprávněné starosti, a docela přirozené. Tři noci zde již tábořili, aniž se objevila nějaká kocábka, tři dny, kdy umdlévala z horka a kdy musela stát se šátkem přes oči u toho proklatého dřevěného plotu. To stačilo, aby povolily nervy každému, i když si nemusel dělat starosti s tím, zda se snad k němu neblíží Moghedien. Ale ono taky to, že ta ženská věděla, že jsou u zvěřince, ještě neznamenalo, že je v Samaře najde. Na světě byly kromě těch, co se shromáždily tady, také další kočovné zvěřince. Vymýšlet si důvody, proč si nedělat starosti, však bylo snazší než si nedělat starosti.</p>
<p>Ale proč bych měla být nervózní kvůli Egwain? Namočila naříznutou větvičku do misky se solí a sodou, stojící na stolku vedle umyvadla, a začala si rázně drhnout zuby. Egwain se vynořila skoro v každém snu, křičela na ni, ale Nyneiva nemohla přijít na to, jak se do těch snů Egwain dostala.</p>
<p>Popravdě řečeno, nervozita a nedostatek spánku byly jen částí toho, proč měla dnes ráno tak ohavnou náladu. Ostatek byly jen takové maličkosti, ale byly skutečné. Kamínek v botě byl maličkost ve srovnání s useknutou hlavou, ale kamínek byl tady a popravčí špalek nemusel nikdy...</p>
<p>Nebylo možné vyhnout se vlastnímu odrazu, a vlasy jí volně visely na ramena, místo aby je měla slušně zapletené. Ať je kartáčovala, jak chtěla, jejich měděná barva nebyla nikdy o nic méně odporná. A ona až moc dobře věděla, že na posteli za ní leží ty modré šaty. Byly tak modré, že by i Cikánce zaslzely oči, a se stejně hlubokým výstřihem, jako měly ty původní červené, co teď visely na kolíku. Proto na sobě měla tu vachrlatě držící spodničku. Jedny takové šaty nestačily, alespoň ne podle Valana Lucy. Clarin pracovala na další dvojici v jedovatě žluté a šla řeč i o pruzích. Nyneiva o pruzích nechtěla ani slyšet.</p>
<p>Aspoň by mě ten chlap mohl nechat vybrat barvu, pomyslela si, pracujíc zuřivě s naříznutou větvičkou. Nebo Clarin. Ale to ne, on má své vlastní představy a nikdy se nezeptá. Ne Valan Luca. Díky jeho výběru barev občas zapomněla i na výstřihy. Měla jsem mu to hodit na hlavu! Přesto však věděla, že to neudělá. Birgitte se v těch šatech ukazovala, aniž by se v nejmenším červenala. Ta ženská rozhodně vůbec nebyla jako v příbězích, co se o ní vyprávěly! Ne že by hodlala nosit tyhle hloupé šaty bez námitek jenom proto, že je nosila Birgitte. V žádném případě s tou ženou nesoutěžila. To jenom že... "Když už něco musíš dělat," zavrčela přes větvičku, "tak by sis na to raději měla zvyknout."</p>
<p>"Co jsi říkala?" zeptala se Elain. "Jestli chceš mluvit, tak si, prosím, vyndej tu věc z úst. Jinak vydáváš jen nechutné zvuky."</p>
<p>Nyneiva si utřela bradu a zlostně se zamračila přes rameno. Elain seděla na své úzké posteli s nohama přitaženýma pod bradou a splétala si načerno obarvené vlasy do copu. Už na sobě měla své bílé spodky, celé pošité třpytkami, a sněhobílý živůtek s volánky z hedvábí, které bylo až příliš tenké. Flitry pokrytý bílý kabátek ležel vedle ní. Bílá. Také měla dvoje oblečení na vystoupení a třetí se dokončovalo, všechno v bílé, byť ne zcela čisté. "Jestli se chceš takhle oblíkat, Elain, tak bys neměla takhle sedět. Je to neslušný."</p>
<p>Druhá žena se náhle zamračila, ale nohy ve střevíčkách přece jenom položila na podlahu. A zvedla bradu tím svým nafoukaným způsobem. "Myslím, že se dnes dopoledne půjdu projít do města," utrousila chladně, stále pracujíc na svém copu. "Tenhle vůz je... příliš uzavřený."</p>
<p>Nyneiva si vypláchla ústa a vyplivla vodu do umyvadla. Hlasitě. Vůz opravdu vypadal s každým dnem menší. Možná skutečně potřebovaly být co nejvíc z dohledu byl to její nápad, jehož již začínala litovat ale tohle začínalo být směšné. Tři dny zavřená s Elain, kdy vycházely pouze na vystoupení, pomalu působily jako tři týdny. Nebo tři měsíce. Nikdy předtím si neuvědomila, jak jedovatý jazyk ta Elain má. Musela připlout nějaká loď. Jakákoliv loď. Dala by v tom okamžiku všechny peníze schované v cihlové pícce, všechny klenoty, cokoliv, za to, aby dnes připlula nějaká loď. "No, to žádnou pozornost nepřitáhne, že? Ale možná potřebuješ nějakej pohyb. Nebo je to možná tím, jak ti ty spodky přiléhají k bokům."</p>
<p>Elain zaplálo v modrých očích, bradu držela stále vysoko a tón měla chladný. "Včera v noci se mi zdálo o Egwain, mezitím, co mi vykládala o Randovi a Cairhienu já si dělám starosti s tím, co se tam děje, i když ty ne mezitím říkala, že se z tebe stává ukřičená ježibaba. Ne že bych si to já nutně myslela taky. Já bych byla řekla trhovkyně."</p>
<p>"Teď mě poslouchej, ty protivná malá žábo! Jestli ne " Stále zamračená Nyneiva prudce zavřela pusu a potom se pomalu nadechla. S námahou promluvila docela vyrovnaným hlasem. "Tobě se zdálo o Egwain?" Elain stroze kývla. "A ona mluvila o Randovi a Cairhienu?" Mladší žena vyvrátila oči v přehnaném podráždění a dál se věnovala svému copu. Nyneiva se přinutila pustit z hrsti pramen měděné rudých vlasů a přinutila se i přestat myslet na to, jak naučí dědičku toho zatraceného Andoru troše obyčejné zdvořilosti. Jestli brzy nenajdou loď... "Jestli dokážeš myslet taky na něco jinýho než na to, jak ukázat ještě větší kus noh, než ukazuješ teď, tak by tě mohlo zajímat, že mně se o ní zdálo taky. Říkala, že Rand včera vybojoval u Cairhienu velký vítězství."</p>
<p>"Možná předvádím své nohy," štěkla Elain a na lících jí naskočily rudé skvrny, "ale aspoň neukazuji svoje... Tobě se o ní zdálo taky?"</p>
<p>Porovnat si postřehy netrvalo dlouho, i když Elain dál předváděla svůj zmijí jazýček. Nyneiva měla dokonale dobrý důvod na Elain křičet a Elain se nejspíš zdálo o tom, jak se nosí před Randem ve svém flitry pošitém kostýmu, pokud ne bez něj. Říci něco takového byla prostá upřímnost. I tak začalo být rychle jasné, že Egwain jim oběma říkala ve snech to stejné, což ponechávalo jen málo prostoru pro pochyby.</p>
<p>"Pořád opakovala, že je skutečně tam," zamumlala Nyneiva, "ale já myslela, že se mi to jenom zdá." Egwain jim oběma opakovala dost často, že je možné mluvit s někým ve snu, ale nikdy neřekla, že to dokáže. "Proč jsem jí měla věřit? Totiž, tvrdila, že konečně poznala nějakej oštěp, co začal nosit, prej je to seanchanská práce. To je nesmysl."</p>
<p>"Ovšem." Elain protivně zvedla jedno obočí. "Stejně jako je nesmysl, že jsme našly Cerandin a její s'redity. Musejí tu být další seanchanští uprchlíci, Nyneivo, a oštěpy jsou nejspíš to nejmenší, co tu po sobě zanechali."</p>
<p>Proč ta ženská nedokáže povědět něco bez toho, aby v tom byl osten? "Všimla jsem si, jak moc jsi tomu věřila ty."</p>
<p>Elain si přehodila hotový cop přes rameno a pak znovu pohodila hlavou, povýšeně, jako přívažek. "Doufám, že je Rand v pořádku." Nyneiva si odfrkla. Egwain říkala, že bude potřebovat celé dny odpočívat, než bude zase na nohou, ale byl léčen. Druhá žena pokračovala: "Ještě ho nikdo nenaučil, že se nesmí přepínat. Copak neví, že ho může jediná síla zabít, když jí natáhne přespříliš, nebo ji spřádá, když je unavený? To je stejné pro něj jako pro nás."</p>
<p>Takže ona chce změnit téma, co? "Třeba to neví," prohodila Nyneiva sladce, "poněvadž muži nemají žádnou Bílou věž." To jí připomnělo něco jiného. "Vážně myslíš, že to byl Sammael?"</p>
<p>Elain, chycená s ostrou odpovědí na jazyku, se na ni úkosem zamračila a potom si rozmrzele povzdechla. "To nám ale může být lhostejné, ne? My bychom ovšem měly myslet na to, že znovu použijeme prsten. Pro víc než jen schůzku s Egwain. Musíme toho tolik zjistit. Čím víc se naučím, tím víc vím, kolik toho ještě nevím.</p>
<p>"Ne, v žádném případě ne." Nyneiva sice skutečně nečekala, že by si druhá žena prsten z ter'angrialu přímo tady a právě v té chvíli vzala, přesto bezděčně popošla k cihlové pícce. "Už žádné výlety do Tel'aran'rhiodu pro žádnou z nás, kromě toho, když půjdeme za ní."</p>
<p>Elain rovnou pokračovala, aniž by si jí zjevně všímala. Nyneiva klidně mohla mluvit sama pro sebe. "Nepotřebujeme přitom přece usměrňovat. Tím se neprozradíme." Na Nyneivu se nepodívala, ale v hlase se jí ozval kousavý podtón. Trvala na tom, že mohou používat jedinou sílu, budouli opatrné. Co Nyneiva věděla, Elain jí to mohla právě za zády provádět. "Vsadím se, že když dnes v noci jedna z nás navštíví Srdce Kamene, Egwain tam bude. Přemýšlej, kdybychom s ní my mohly mluvit v jejích snech, tak bychom si už nemusely dělat starosti s tím, že v Tel'aran'rhiodu narazíme na Moghedien."</p>
<p>"Tak ty si myslíš, že je tak snadný se to naučit?" opáčila suše Nyneiva. "Kdyby jo, tak proč nás to už nenaučila? Proč to neudělala předtím?" Ale nešlo jí to od srdce. To ona si dělala starosti kvůli Moghedien. Elain věděla, že je ta žena nebezpečná, ale bylo to jako vědět, že zmije je nebezpečná. Elain to věděla, ale Nyneiva byla uštknuta. A kdyby se dokázaly spojit, aniž by musely vstoupit do světa snů, bylo by to cenné i jinak, nejen že by se tím vyhnuly Moghedien.</p>
<p>V každém případě jí Elain stále nevěnovala pozornost. "Ráda bych věděla, proč tak trvala na tom, abychom to nikomu neprozradily. To nedává smysl." Chvíli si hryzala spodní ret. "A je tu ještě jeden důvod, proč s ní mluvit, jakmile to jen bude možné. Tenkrát mi to nedávalo žádný smysl, ale když se mnou posledně mluvila, zmizela v půlce věty. Teď si vzpomínám, že těsně předtím se najednou zatvářila překvapeně a polekaně."</p>
<p>Nyneiva se zhluboka nadechla a přitiskla si obě ruce na břicho v marné snaze uklidnit náhle stažený žaludek. Podařilo se jí však mluvit vyrovnaně. "Moghedien?"</p>
<p>"Světlo, ty ale máš veselé myšlenky! Ne. Kdyby se Moghedien dokázala dostat do našich snů, tak bychom to, myslím, již zjistily." Elain se lehce zachvěla. Měla aspoň jakous takous představu, jak nebezpečná Moghedien je. "Nicméně to nebyl takový výraz. Byla vylekaná, ale na tohle ne dost."</p>
<p>"Tak možná není v nebezpečí. Možná..." Nyneiva se přinutila dát ruce k bokům a rozzlobeně stiskla rty. Jenže si nebyla jistá, proč se vlastně zlobí.</p>
<p>Odložit prsten, dát ho mimo dohled kromě při schůzkách s Egwain, byl dobrý nápad. Byl. Při kterékoliv výpravě do světa snů je mohla najít Moghedien, a držet se mimo její dosah byl velmi dobrý nápad. Nyneiva už věděla, že stojí proti přesile. To pomyšlení ji žralo, kdykoliv si na to vzpomněla, bylo to horší a horší, ale byla to prostá pravda.</p>
<p>A přece teď existovala možnost, že Egwain potřebuje pomoc. Malá možnost. To, že si dává řádný pozor na Moghedien, ještě neznamenalo, že tuto možnost podceňovala. A bylo docela možné, že po Randovi jde jeden ze Zaprodanců stejně osobně, jako Moghedien po ní a Elain. Z toho, co Egwain hlásila, o Cairhienu a o horách, byl cítit chlap, co vyzývá druhého, protože se cítí ukřivděný. Ne že by ji napadalo něco, co by se s tím dalo udělat. Ale Egwain...</p>
<p>Občas se Nyneivě zdálo, že zapomněla hlavní důvod, proč opustila Dvouříčí. Aby chránila mladé lidi ze své vesnice, kteří se chytili do sítí Aes Sedai. Ne že by byli o moc mladší než ona jen o pár let ale ten rozdíl vám připadá větší, když jste vesnická vědma. Ovšem, ženský kroužek v Emondově Roli zatím už určitě vybral jinou vědmu, ale tím to nebyla její vesnice o nic méně, ani její lidé. A v nejhlubším koutku duše tím nebyla o nic méně vědmou. Nějak se však ochrana Randa, Egwain, Mata a Perrina před Aes Sedai změnila na pomáhání jim přežít, a nakonec, aniž si uvědomila kdy či jak, dokonce i tento cíl byl zavalen jinými potřebami. Vstoupila do Bílé věže, aby se naučila, jak lépe Moirain svrhnout, ale tato touha se změnila ve žhavou touhu naučit se léčit. Dokonce i její odpor k tomu, jak se Aes Sedai pletou ostatním lidem do života, nyní existoval vedle její touhy se jednou z nich stát. Ne že by opravdu chtěla, ale byl to jediný způsob, jak se naučit, co se naučit chtěla. Všechno se tak nějak zamotalo jako jedna z těch aessedaiovských sítí, ona do ní byla také zapletena, a nevěděla, jak z ní ven.</p>
<p>Pořád jsem stejná, jako jsem vždycky byla. Já jim pomůžu, alespoň jak jen budu moct. "Dneska v noci," pronesla nahlas, "použiju prsten." Sedla si na postel a začala si natahovat punčochy. Silná vlna nebyla v tomhle horku nijak pohodlná, ale aspoň část těla bude mít slušně oblečenou. Pevné punčochy a pevné boty. Birgitte nosila brokátové střevíčky a pavučinové hedvábné punčochy, které rozhodně vypadaly chladivě. Důrazně tu myšlenku vyhnala z hlavy. "Jen abych se přesvědčila, že Egwainye v Kameni. Jestli tam nebude, tak se vrátím, a prsten už nepoužijeme dřív než při příští domluvené schůzce."</p>
<p>Elain ji pozorovala tak upřeně, že si Nyneiva za punčochy popotahovala stále stísněněji. Ta žena neřekla ani slovo, ale její bezvýrazný pohled naznačoval, že Nyneiva možná lže. Aspoň Nyneiva to tak pochopila. Nijak nepomáhalo, že se jí na okraji vědomí zatřepetal nápad, že by mohla snadno zařídit, aby se při usínání prsten nedotýkal její kůže. Neexistoval žádný důvod věřit, že Egwain bude dnes v noci čekat v Srdci Kamene. Nikdy o tom vážně neuvažovala ten nápad se jí v hlavě vynořil zcela spontánně ale bylo to tady a ona měla díky němu problém podívat se Elain do očí. Co když se Moghedien skutečně bojí? Byl to jenom zdravý rozum, jakkoliv hořké bylo si to přiznat.</p>
<p>Udělám, co musím. Pevně potlačila rozechvělý žaludek. Když si přehazovala spodničku přes punčochy, již se těšila, jak si oblékne modré šaty a vypadne ven do toho vedra, jen aby unikla Elaininým očím.</p>
<p>Elain jí právě pomáhala s řadami knoflíčků na zádech a mumlala si, že jí nikdo nepomáhal, jako by někdy někdo potřeboval pomoc se spodky když se dveře vozu rozlétly a dovnitř vletěla vlna horkého vzduchu. Nyneiva polekaně nadskočila a zakryla si výstřih rukama dřív, než si to uvědomila. Když dovnitř vstoupila Birgitte místo Valana Lucy, snažila se Nyneiva předstírat, že si jenom upravovala okraj výstřihu.</p>
<p>Vyšší žena si uhladila stejné jasně modré hedvábí na bocích a se spokojeným úsměvem si přehodila černý cop přes nahé rameno. "Jestli chceš přitáhnout pozornost, tak si s tím nehraj. Je to moc nápadné. Jenom zhluboka dýchej." Předvedla to a zasmála se, jak se Nyneiva zamračila.</p>
<p>Nyneiva si dala práci, aby se ovládla. I když proč to dělá, to nevěděla. Neuměla si představit, že kdy cítila vinu nad tím, co se stalo. Gaidal Cain byl nejspíš rád, že se té ženy zbavil. A Birgitte začala nosit vlasy tak, jak chtěla. Ne že by to mělo s něčím co dělat. "Znala jsem ve Dvouříčí jednu takovou, jako jsi ty, Maerion. Calle znala každýho kupeckýho strážnýho jménem a před žádným z nich rozhodně neměla žádný tajemství."</p>
<p>Birgitte ztuhl úsměv na rtech. "A já zase kdysi znala ženu jako ty. Mathena se taky na muže dívala svrchu, a dokonce nechala jednoho ubožáka popravit, že na ni náhodou narazil, když plavala nahá. Nikdy ji nikdo nepolíbil, dokud jí Zheres jeden polibek neukradl. Myslela bys, že poprvé objevila muže. Byla jím tak posedlá, že se musel Zheres odstěhovat do hor, aby jí unikl. Dávej si pozor na prvního muže, co tě políbí. Jeden musí dřív nebo později přijít."</p>
<p>Nyneiva, se zaťatými pěstmi, vykročila k Birgitte. Nebo se o to pokusila. Mezi ně se totiž nějak dostala Elain se zdviženýma rukama.</p>
<p>"Obě toho okamžitě nechte," vyhrkla a obě si střídavě prohlížela stejně povýšeně. "Lini vždy říkala ,čekání mění muže v medvědy ve stodole a ženy v kočky v pytli', ale vy dvě po sobě okamžitě přestanete chňapat! Už to nebudu déle snášet!"</p>
<p>K Nyneivině úžasu se Birgitte skutečně zapýřila a mrzutě zamumlala omluvu. K Elain, samozřejmě, ale omluva sama přišla jako překvapení. Birgitte se rozhodla držet se Elain ona se schovávat nepotřebovala ale po třech dnech na ni horko zjevně působilo stejně špatně jako na Elain. Nyneiva pak dědičce věnovala svůj nejmrazivější pohled. Podařilo se jí udržet vyrovnané rozpoložení, zatímco tu čekaly, zavřené jako v kurníku to tedy ano a Elain rozhodně neměla co mluvit.</p>
<p>"Takže," pokračovala Elain stále tím ledovým tónem, "máš nějaký důvod, proč jsi sem vrazila jako býk, nebo jsi prostě zapomněla, jak se klepe?"</p>
<p>Nyneiva otevřela pusu, aby řekla něco o kočkách jen takovou mírnou připomínku ale Birgitte ji předešla, byť ještě napjatějším hlasem.</p>
<p>"Tom a Juilin se vrátili z města."</p>
<p>"Vrátili!" vyjekla Nyneiva a Birgitte se na ni podívala, než se znovu obrátila k Elain.</p>
<p>"Tys je neposlala?"</p>
<p>"To tedy ne," ujistila ji Elain temně.</p>
<p>A byla venku ze dveří, s Birgitte za patami, než se Nyneiva zmohla na slovo. Nedalo se dělat nic jiného, než je následovat, i když si pro sebe vrčela. Elain by si neměla začít myslet, že tady dává rozkazy ona. Nyneiva jí pořád neodpustila, že se před muži příliš ukazuje.</p>
<p>Suché horko bylo venku snad ještě horší, přestože slunce stále ještě nevystoupilo nad plátěnou ohradu kolem zvěřince. Na čele jí vyrazil pot, než sestoupila ze schůdků, ale ona se pro jednou neošklíbla.</p>
<p>Oba muži seděli na trojnožkách u ohýnku, vlasy měli rozcuchané a jejich kabátce vypadaly, jako by se váleli v prachu. Tomovi zpod zchumlané látky, kterou si tiskl na hlavu, vytékal červený pramínek přes vějíř zaschlé krve, jenž mu pokrýval tvář a barvil i dlouhý bílý knír. Juilin měl nad okem purpurovou bouli velikosti slepičího vejce a coul silnou hůl ze světlého, rýhovaného dřeva držel rukou ovinutou zakrváceným obvazem. Ten jeho směšný kuželovitý červený klobouk, co ho měl posazený na temeni, vypadal, jako by mu ho pošlapali.</p>
<p>Podle hluku, který se ozýval za plátěnými stěnami, již koňáci poklízeli v klecích a Cerandin byla nepochybně se svými S'redity k nim by se žádný z mužů nepřiblížil ale jinak kolem povozů panoval vcelku klid. Petra bafal ze své fajfky s dlouhou troubelí, když pomáhal Clarin připravovat snídani. Dva z Chavanů studovali nějaký přístroj spolu s Muelin, hadí ženou, zatímco druhá dvojice si povídala se šesti akrobatkami, které Luca přetáhl od Sillie Cerano. Ženy tvrdily, že jsou sestry Murasakovy, i přes to, že se vzhledem a barvou lišily ještě víc než Chavanové. Jedna ze dvou povalujících se v barevném hedvábí s Brughem a Taerikem měla modré oči a téměř bílé vlasy a druhá pleť skoro stejně tmavou jako oči. Všechny ostatní již byly oblečené pro dnešní první vystoupení, muži byli do pasu nazí a měli barevné spodky, Muelin v průsvitných červených šatech a ladící těsné vestičce, Clarin v zelených, s vysokým límcem, pošitých flitry.</p>
<p>Tom a Juilin přitáhli jistou pozornost, ale naštěstí si nikdo nemyslel, že je nutné přijít se jich zeptat na zdraví. Možná to bylo tím, jak tu seděli jako spráskaní psi, se svěšenými rameny a očima upřenýma do země. Nepochybně věděli, že je čeká hubování, které z nich sedře kůži. Nyneiva to měla rozhodně v úmyslu.</p>
<p>Avšak Elain při pohledu na ně zalapala po dechu, rozběhla se k Tomovi a klekla si k němu. Všechen nedávný hněv se vypařil. "Co se stalo? Oh, Tome, tvoje hlava. To musí bolet. Tohle já nezvládnu. Nyneiva tě vezme dovnitř a podívá se na to. Tome, jsi už moc starý, aby ses zaplétal do takových rvaček."</p>
<p>Tom ji rozhořčeně odháněl, jak jen to šlo, aby si přitom udržel obvaz na hlavě. "Nech to plavat, dítě. Už jsem si ublížil víc, když jsem spadl z postele. Tak necháš to být?"</p>
<p>Nyneiva nehodlala provádět žádné léčení i přes to, že rozzlobená byla dost. Rozkročila se před Juilinem s rukama v bok a výrazem nepřipouštějícím žádné nesmysly a vyžadujícím okamžitou odpověď. "Co tím myslíte, takhle se vytratit, aniž byste mi o tom řekli?" Zrovna bylo dobře, že může dát Elain na srozuměnou, že ona tady nevelí. "Kdyby ti místo tý boule nad okem podřízli krk, jak bychom se dozvěděli, co se stalo? Neměli jste nejmenší důvod někam chodit. Vůbec žádnej! Hledání lodi už je zařízený."</p>
<p>Juilin se na ni nahoru zamračil a posunul si klobouček do čela. "Zařízený, jo? Tak proto jste se tady vy tři začaly plížit kolem jako ?" Zarazil se, když Tom hlasitě zasténal a zakymácel se.</p>
<p>Jakmile starý kejklíř uklidnil Elainino rozrušení námitkami, že to bylo jen takové píchnutí, že by klidně mohl jít na bál a po Juilinovi vrhl významný pohled, o němž očividně doufal, že si ho ženy nevšimnou Nyneiva obrátila nebezpečný pohled na tmavého Tairena, aby zjistila, jako co si myslel, že se tu plíží.</p>
<p>"Ještě dobře, že jsme šli," řekl jí místo toho lovec zlodějů sevřeným hlasem. "Samara je jako hejno pilounů kolem kusu krvavého masa. V každé ulici je tlupa lidí, co hledá temné druhy a každého, kdo není připravený zdravit proroka jako jediný pravý hlas Draka Znovuzrozeného."</p>
<p>"Začalo to asi tak před třemi hodinami u řeky," vložil se mu do řeči Tom a s povzdechem se vzdal a nechal Elain, aby mu otřela obličej vlhkým hadříkem. Jejího mumlání si zřejmě nevšímal, což mu muselo dát dost práce, protože Nyneiva jasně slyšela "hloupý stařík" a "potřebuješ někoho, kdo by se o tebe postaral, než se necháš zabít" mezi dalšími poznámkami pronášenými tónem stejnou měrou rozčileným jako laskavým. "Jak to začalo, to však nevím. Slyšel jsem, jak to hážou na Aes Sedai, na bělokabátníky, trolloky a všechny možný snad kromě Seanchanů, a kdyby znali jejich jméno, tak určitě i na ně." Trhl sebou, když Elain přitlačila. "Poslední hodinu jsme byli osobně dost zamíchaný v tom, jak se z toho dostat, než abychom stačili zjistit víc."</p>
<p>"Něco hoří," ozvala se Birgitte. Petra s manželkou si všimli, jak ukazuje, vstali a ustaraně se tím směrem zadívali. Směrem k městu se nad plátěnou ohradou zvedaly dva tmavé chocholy kouře.</p>
<p>Juilin vstal a podíval se Nyneivě do očí tvrdým pohledem. "Je čas jít. Možná budem na očích dost dlouho, aby nás Moghedien našla, ale pochybuju o tom. Lidi utíkají na všechny strany, na které to jde. Za další dvě hodiny to nebudou jenom dva požáry, bude jich padesát, a vyhnout se jí nám moc nepomůže, když nás dav roztrhá na kusy. Jakmile rozdupou všechno, co ve městě rozdupat půjde, obrátí se proti zvěřincům."</p>
<p>"Nevyslovuj to jméno," vyjela Nyneiva ostře a zamračila se na Elain, která si toho však nevšimla. Prozradit mužům příliš byla téměř vždycky chyba. Potíž byla v tom, že měl Tairen pravdu, ale prozradit tohle muži příliš rychle byla také chyba. "Zvážím tvůj návrh, Juiline. Hrozně nerada bych utekla bez nějakýho důvodu, abych pak zjistila, že loď připlula těsně potý, co jsme odešli." Tairen na ni civěl, jako by se zbláznila, a Tom potřásal hlavou i přes to, že ho Elain držela, aby ho mohla omýt, ale postava, proplétající se mezi vozy, Nyneivě zlepšila náladu. "Třebas už připlula."</p>
<p>Unův pomalovaný klípec a zjizvená tvář, uzel na temeni a meč na zádech vyvolaly lhostejné kývnutí od Petry a některých Chavanů, Muelin se při pohledu na něj zachvěla. Na všechny večerní návštěvy přišel sám, i když neměl co hlásit. To, že přišel teď, muselo něco znamenat.</p>
<p>Jako obvykle se zazubil na Birgitte, jakmile si jí všiml, a okázale vyvrátil oko nad jejím odhaleným poprsím, a ona se na něj jako obvykle zazubila a líně si ho prohlédla od hlavy k patě. Nyneivě však pro jednou nezáleželo na tom, jak hanebně se chovají. "Je tu loď?"</p>
<p>Unův úsměv pohasl. "Je tu jedna zatrajedna loď," pronesl ponuře, "pokud vás na ni dostanu celý."</p>
<p>"My víme všechno o těch bouřích. Patnáct Shienarců nás ale určitě dostane v pořádku skrz."</p>
<p>"Tak vy víte o bouřích," zamumlal a pohlédl na Toma a Juilina. "A víte prokla víte, že Masemovi lidi bojujou v ulicích s bělokabátníkama? Víte, že von zatra že von nařídil svým lidem, aby Amadicii dobyli vohněm a mečem? Už jsou jich na druhý straně tý zat ááágr! řeky tisíce."</p>
<p>"To je možný," odsekla Nyneiva pevně, "ale já čekám, že uděláš, cos slíbil. Jestli si vzpomínám, tak jsi slíbil, že budeš poslouchat mě." Poslední slovo maličko zdůraznila a významně se podívala na Elain.</p>
<p>Druhá žena předstírala, že si ničeho nevšimla, vstala se zakrvácenou látkou v ruce a svou pozornost věnovala Unovi. "Vždycky mi povídali, že Shienarci patří k nejudatnějším vojákům na světě." Ostří v jejím hlase se náhle změnilo v majestátní hedvábí a med. "Když jsem byla malá, slyšela jsem mnohokrát vyprávěl o shienarské udatnosti." Položila ruku Tomovi na rameno, ale pohled dál upírala na Una. "Stále si je pamatuji. Doufám, že si je budu moci pamatovat stále."</p>
<p>Birgitte popošla blíž a začala Unovi masírovat šíji, přičemž mu hleděla rovnou do očí. To zamračené rudé oko na klípci ji zřejmě vůbec nevyvádělo z míry. "Tři tisíce let strážíte Mornu," prohodila mírně. Mírně. Byly to dva dny, co naposled takhle promluvila na Nyneivu! "Tři tisíce let a ani jediný krok zpět, který by nebyl desetkrát přeplacen krví. Tohle možná není Enkara či Sorallská plošina, ale já vím, co uděláte."</p>
<p>"Cos to dělala?" zavrčel Uno. "Četlas všecky ty proklatý dějiny o proklatejch Hraničních státech?" Okamžitě sebou škubl a ohlédl se po Nyneivě. Bylo nezbytné mu sdělit, že od něj očekává naprosto čistý jazyk. Nesnášel to zrovna dobře, ale neexistoval jiný způsob, jak mu zabránit, aby nesklouzl zase zpátky ke své obvyklé mluvě, a Birgitte by se na ni neměla mračit. "Můžeš s nima promluvit?" obrátil se na Toma a Juilina. "Jsou to proklhlupačky, že to chtějí zkusit."</p>
<p>Juilin rozhodil rukama a Tom se zasmál nahlas. "Už jsi někdy potkal ženskou, co by poslechla rozumnou radu, když nechce?" opáčil kejklíř. Zavrčel, protože Elain odtáhla obvaz a začala mu oťukávat ránu ve vlasech možná trošku silněji, než bylo nezbytné.</p>
<p>Uno potřásl hlavou. "No, jestli se mám nachytat, tak se asi nachytám. Poslouchejte ale tohle. Masemovi lidi našli loď Říční had nebo tak nějak se jmenuje asi hodinu potý, co přirazila, ale bělokabátníci ji zabavili. A to začalo tuhle malou rvačku. Špatná zpráva je, že bělokabátníci pořád držej přístav. Horší je, že Masema na tu loď nejspíš zapomněl šel jsem ho navštívit, a on o lodích nechtěl ani slyšet. Dokáže mluvit jedině o věšení bělokabátníků a o tom, jak donutí Amadicii padnout před pánem Drakem na kolena, i kdyby měl celou zemi vypálit ale nenamáhal se to sdělit všem svejm lidem. U řeky se bojovalo, a možná ještě bojuje. Dostat vás přes ty rvačky bude dost zlý, ale jestli se bojuje v přístavu, tak nic neslibuju. A jak vás mám dostat na loď, co maj v rukou bělokabátníci, to teda nevím." Zhluboka si vydechl a hřbetem zjizvené ruky si otřel zpocené čelo. Na jeho tváři byla patrná námaha dlouhé řeči bez klení.</p>
<p>Nyneiva by se nad jeho jazykem v této chvíli možná slitovala kdyby nebyla příliš ohromená, aby dokázala promluvit. Musela to být shoda náhod. Světlo, říkala jsem, že dám za loď cokoliv, ale takhle jsem to nemyslela. Ne takhle! Nevěděla, proč na ni Elain a Birgitte hledí s tak prázdnými výrazy. Věděly všechno, co ona, a ani jedna takovou možnost nenanesla. Tři muži si vyměnili zamračené pohledy. Očividně si uvědomovali, že se něco děje, a stejně očividně netušili, oč jde, za což Nyneiva děkovala Světlu. Mnohem lepší bylo, když nevěděli všechno.</p>
<p>Musela to být jen shoda okolností.</p>
<p>Na jednu stranu byla víc než šťastná, že se může soustředit na dalšího muže, jenž se proplétal mezi vozy. Poskytlo jí to záminku odtrhnout oči od Elain a Birgitte. Na druhou stranu jí při pohledu na Galada spadlo srdce rovnou do střevíců.</p>
<p>Měl na sobě docela prostý hnědý oděv a plochou sametovou čapku místo svého bílého pláště a leštěné zbroje, avšak meč u boku mu nechyběl. Ještě u vozů nebyl a jeho tvář účinkovala přímo dramaticky. Muelin bezděčně popošla směrem k němu a dvě štíhlé akrobatky se s otevřenou pusou předklonily. Chavanové očividně upadli v zapomnění, kvůli čemuž se mračili. Dokonce i Clarin si uhladila šaty, když si ho všimla, dokud si Petra nevyndal fajfku z úst a něco jí neřekl. Ona pak se smíchem došla k místu, kde seděl, a přivinula si jeho tvář ke svému poprsí. Nicméně dál sledovala Galada nad manželovou hlavou.</p>
<p>Nyneiva neměla náladu, aby se nechala ovlivňovat hezkou tváří. Skoro ani nezačala rychleji dýchat. "Tos byl ty, že jo?" chtěla vědět, ještě než k ní vůbec došel. "To tys zabral Říčního hada, že jo? Proč?"</p>
<p>"Říční zmiji," opravil ji a nevěřícně si ji prohlížel. "To tys mne požádala, abych ti zabezpečil dopravu."</p>
<p>"Neprosila jsem se tě, abys začal pouliční bouře!"</p>
<p>"Bouře?" přisadila si Elain. "Válku. Vpád. Všechno to začalo kvůli tomuhle plavidlu."</p>
<p>Galad odpověděl naprosto klidně. "Dal jsem Nyneivě své slovo, sestřičko. Mou první povinností je vypravit tě bezpečně na cestu do Caemlynu. A Nyneivu, samozřejmě. Děti s tím prorokem musely stejně dříve či později začít bojovat."</p>
<p>"Nemohls nám prostě jen dát vědět, že dorazila loď?" zeptala se Nyneiva unaveně. Muži a jejich slovo. Občas to bylo všechno velmi obdivuhodné, avšak měla poslouchat, když Elain říkala, že Galad udělá to, co považuje za správné, bez ohledu na to, komu tím ublíží.</p>
<p>"Nevím, nač chtěl prorok tu loď, ale pochybuji, že to bylo proto, abyste se mohly přepravit po řece." Nyneiva sebou škubla. "Kromě toho jsem zaplatil kapitánovi vaši přepravu, když ještě vykládal náklad. O hodinu později za mnou přišel jeden ze dvou mužů, které jsem tam nechal, aby zabezpečili, že neodpluje bez vás, a sdělil mi, že ten druhý muž je mrtev a prorok zabral loď. Nechápu, proč jste tak rozčilené. Chtěly jste loď, potřebovaly jste loď a já vám jednu sehnal." Zamračil se a obrátil se k Tomovi a Juilinovi. "Co je to s nimi? Proč na sebe pořád tak zírají?"</p>
<p>"Ženské," odtušil prostě Juilin a dostal za svou námahu pohlavek od Birgitte. Zlostně se na ni zamračil.</p>
<p>"Střečci dneska ošklivě štípou," zazubila se na něj, a jeho zamračení se změnilo v nejistotu, když si upravoval klobouk.</p>
<p>"Můžem tady sedět celej den a probírat, co je správný a co špatný," ozval se Tom, "nebo můžem nasednout na tu loď. Přeprava už byla zaplacená a zpátky se ty peníze stejně dostat nedají."</p>
<p>Nyneiva sebou škubla podruhé. Ať to myslel jakkoliv, ona věděla, jak to slyšela.</p>
<p>"Cestou k řece by se mohly objevit problémy," poznamenal Galad. "Tyto šaty jsem si vzal, protože děti Světla nejsou v Samaře právě oblíbené, ale dav se může upnout na kohokoliv." Pochybovačně si prohlédl Toma s jeho bílými vlasy a dlouhými bílými kníry, a Juilina jen o málo méně pochybovačně i celý rozcuchaný vypadal Tairen dost tvrdě, aby s ním šly zatloukat kůly a pak se obrátil k Unovi. "Kde je tvůj přítel? Další meč by mohl být užitečný, než se dostaneme k mým mužům."</p>
<p>Unův úsměv byl vskutku ohavný. Bylo zcela jasné, že mezi nimi nepanuje o nic větší náklonnost než při prvním setkání. "Je někde poblíž. A možná jeden dva další. Doprovodím je na loď, jestli ji tvoji bělokabátníci dokážou udržet. I jestli nedokážou."</p>
<p>Elain otevřela ústa, ale rychle promluvila Nyneiva. "Tak dost, oba dva!" Elain by jenom znovu zkoušela ta svoje medová slovíčka. Mohlo to fungovat, avšak jí se chtělo ječet. Chtěla kvůli něčemu vybuchnout, kvůli čemukoliv. "Musíme si pospíšit." Měla uvážit, když vyslala dva šílence za stejným cílem, co by se mohlo stát, když oba zasáhnou najednou. "Uno, sežeň zbytek svých mužů, jak nejrychleji to zvládneš." Snažil se jí sdělit, že už všichni čekají na druhé straně zvěřince, ale ona se hnala dál. Byli to šílenci, oba dva. Všichni muži byli šílení! "Galade, ty "</p>
<p>"Vstávat a honem!" přerušil její slova Lucův křik. Luca sám pokulhával v poklusu mezi vozy a na tváří se mu vybarvovala pěkná modřina. Šarlatovou pláštěnku měl ušmudlanou a potrhanou. Vypadalo to, že Tom a Juilin nebyli jediní, kdo si vyrazil do města. "Brughu, běž říct koňákům, ať zapřáhnout koně! Plátno tu musíme nechat," při těch slovech se šklebil, "ale do hodiny chci být na cestě! Andayo, Kuan, vytáhněte svý sestry! Vzbuďte všechny, co ještě spí, a jestli se umývají, tak jim řekněte, ať se oblíknou špinavý nebo přijdou nahý! Honem, leda byste se chtěli přihlásit k prorokovi a napochodovat do Amadicie! Chin Akima už přišel o hlavu spolu s polovinou svejch účinkujících, a Silliu Cerano a tucet jejích lidí nemilosrdně zmrskali, že byli moc pomalí. Pohyb!" Tou dobou už všichni kromě těch kolem Nyneivina vozu běhali jako splašení.</p>
<p>Luca zpomalil, když se přiblížil, a ostražitě si prohlížel Galada. A taky Una, i když jednookého muže už viděl dvakrát předtím. "Nano, chci si s tebou promluvit," řekl tiše. "O samotě."</p>
<p>"My s váma nepojedeme, mistře Luco," sdělila mu.</p>
<p>"O samotě," zopakoval, popadl ji za loket a odvlekl pryč.</p>
<p>Nyneiva se ohlédla, aby ostatním řekla, že se do toho nemají plést a zjistila, že to není nutné. Elain a Birgitte již spěchaly k plachtové stěně, obklopující zvěřinec, a čtyři muži se jen tu a tam ohlédli po ní a po Lucovi a jinak byli cele zabráni do rozhovoru. Nyneiva si hlasitě odfrkla. Byli to vskutku skvělí muži, dívali se, jak vlečou pryč ženu, a nehnuli prstem.</p>
<p>Vytrhla ruku z Lucova sevření a kráčela vedle Lucy tak rychle, až jí hedvábné suknice šustily, čímž podtrhovaly její znechucení. "Předpokládám, že chceš svoje peníze, když teď odcházíme. No, dostaneš je. Sto zlatejch marek. I když jsem si myslela, že bys nám měl odpustit něco za vůz a koně, co tu necháme. A za to, co jsme si přinesli. Rozhodně jsme zvýšili počet diváků. Morelin a Juilin se svým chozením po laně, já se šípama a Tom "</p>
<p>"Copak ty si myslíš, že chci to zlato, ženská?" otočil se k ní prudce. "Kdyby ano, tak jsem o ně požádal v den, co jsme překročili řeku! Řekl jsem si? Napadlo tě vůbec, proč ne?"</p>
<p>Nyneiva proti své vůli couvla a vážně zkřížila ruce na prsou. A okamžitě si přála, aby to nebyla udělala. Tento postoj zdůrazňoval, co odhalovala. Umíněně nechala ruce tam, kde byly nehodlala připustit, aby si myslel, že je vyvedená z míry, zvlášť proto, že byla ale on kupodivu dál upíral oči do jejích. Možná byl nemocný. Předtím si ještě nikdy nenechal pohled na její poprsí ujít, a jestli Valana Lucu nezajímal její výstřih ani zlato... "Jestli nejde o zlato, tak o čem chceš se mnou mluvit?"</p>
<p>"Celou cestu od města sem," začal pomalu, ,,jsem pořád myslel na to, že teď konečně odejdeš." Nyneiva odmítla znovu couvnout, i když se tyčil nad ní a napjatě se na ni díval. "Nevím, před čím utíkáš, Nano. Občas tvýmu příběhu skoro věřím. Aspoň Morelin má rozhodně vznešený způsoby. Tys ale nikdy nedělala komornou urozený paní. Těch posledních pár dní jsem tak trochu čekal, že vás dvě najdu, jak se válíte po zemi a rvete si vlasy. A možná že při tom bude taky Maerion." Musel si všimnout něčeho v jejím výraze, protože si odkašlal a rychle mluvil dál. "Chci říct, že dokážu najít někoho jinýho, na koho by mohla Maerion střílet. Ty vážně křičíš nádherně, každej by si myslel, že jseš vážně hrůzou bez sebe, ale " Znovu si odkašlal, ještě chvatněji, a couvl. "Snažím se tu říct, že chci, abys zůstala. Tam venku je celej širej svět, tisíce městeček, co čekají na takovej zvěřinec, jako je ten můj, a ať už tě honí kdokoliv, u mě tě nikdy nenajde. Pár Akomových lidí a některý ze Silliiných, co je nedonutili napochodovat přes řeku přijdou ke mně. Zvěřinec Valana Lucy bude ten největší, jakej svět kdy viděl."</p>
<p>"Zůstat? Proč bych měla zůstávat? Hned na začátku jsem ti řekla, že chceme jenom do Ghealdanu, a na tom se nic nezměnilo."</p>
<p>"Proč? No, abys mi rodila děti, samozřejmě." Uchopil její ruku do svých. "Nano, tvoje oči mi vysávají duši, tvoje rty mi zapalují srdce, z tvých ramen se mi zrychluje tep, tvoje "</p>
<p>Nyneiva mu rychle skočila do řeči. "Ty si mě chceš vzít?" vyhrkla nevěřícně.</p>
<p>"Vzít?" Luca zamrkal. "No... ehm... ano. Ano, ovšem." Jeho hlas znovu získal na síle a on si přitiskl její prsty ke rtům. "Sezdají nás v prvním městě, kde to dokážu zařídit. Ještě nikdy jsem žádnou ženu nepožádal, aby si mě vzala."</p>
<p>"Tomu docela věřím," pravila chabě. Chtělo to jistou námahu, uvolnit si ruku. "Jsem si vědomá tý pocty, mistře Luco, ale "</p>
<p>Valane, Nano. Valane."</p>
<p>"Ale musím odmítnout. Jsem už zasnoubená." No, jistým způsobem byla. Lan Mandragoran mohl svůj pečetní prsten považovat jen za dárek, ale ona to viděla jinak. "A odcházím."</p>
<p>"Měl bych tě svázat do rance a vzít s sebou." Špína a trhliny trochu pokazily nabubřelé zamávání pláštěnkou, když se narovnával. "S trochou času bys na toho chlápka zapomněla."</p>
<p>"Zkus to, a já řeknu Unovi, takže si budeš přát, aby tě jen nasekal do buřtů." Ani po tomhle ten hlupák nesplaskl. Nyneiva ho důrazně píchla prstem do prsou. "Ty mě neznáš, Valane Luco. Nic o mně nevíš. Moji nepřátelé, ti, cos tak lehce pustil z hlavy, by tě donutili, aby ses stáhl z kůže a zatančil si bez ní, a ty bys byl ještě vděčnej, kdyby to bylo to jediný, co by ti udělali. Takže. Já odcházím a nemám čas poslouchat ty tvoje žvásty. Ne, už nic neříkej! Jsem rozhodnutá a ty to nezměníš, takže klidně můžeš přestat blábolit."</p>
<p>Luca si těžce povzdechl. "Ty jsi pro mě jediná vhodná žena, Nano. Ať se ostatní muži rozhodnou pro nudný lichotnice s těmi jejich plachými vzdechy. Muž by měl vědět, že musí projít ohněm a zkrotit holejma rukama lvici pokaždý, když k ní přijde. Každej den dobrodružství a každou noc..." Svým úsměvem si málem vysloužil pár pohlavků. "Já si tě zase najdu, Nano, a ty se rozhodneš pro mě. Vím to tady." Teatrálně se udeřil do prsou a pláštěnkou zavířil ještě okázalejším způsobem. "A ty to víš taky, moje nejdražší Nano. Ve svým krásným srdíčku to víš."</p>
<p>Nyneiva nevěděla, jestli má potřást hlavou nebo zírat s otevřenou pusou. Muži byli šílení. Všichni.</p>
<p>Trval na tom, že ji doprovodí k vozu, a držel ji za ruku, jako by byli na plese.</p>
<p>* * *</p>
<p>Elain, kráčející mezi koňáky běžícími pro koně a v hluku pokřikujících mužů, řičících koní, bručících medvědů a kašlajících levhartů, se přistihla, že si v duchu mručí tak, že by se za to žádné z těch zvířat nemuselo stydět. Nyneiva neměla právo vykládat jí něco o tom, že ukazuje nohy. Ona viděla, jak se ta ženská narovnala, když se objevil Valan Luca. A taky začala zhluboka dýchat. Vlastně kvůli Galadovi taky. Nebylo to tak, že by Elain ty spodky nosila ráda. Byly pohodlné, pravda, a chladnější než suknice. Chápala, proč se Min rozhodla nosit mužské šaty. Skoro. Byl tu jen problém, jak se dostat přes pocit, že kabátec jsou vlastně šaty, které vám skoro nezakrývají boky. Zatím se jí to tak tak dařilo. Ne že by to hodlala prozradit Nyneivě, jí s tím jejím zmijím jazykem. Ta ženská si měla uvědomit, že Galadovi nebude záležet na tom, kolik bude stát, aby dodržel svůj slib. A ne že by jí to Elain o něm neříkala dost často. A ještě do toho zaplést proroka! Nyneiva musela jednat, aniž by se zamyslela nad tím, co dělá.</p>
<p>"Říkala jsi něco?" zeptala se Birgitte. Suknice měla přehozené přes ruku, aby jí stačila, a nestydatě ukazovala nohy od modrých brokátových střevíčků až hodně vysoko nad kolena, a ty průsvitné hedvábné punčochy nezakrývaly ani tolik co spodky.</p>
<p>Elain se na místě zastavila. "Co si myslíš o tom, jak jsem oblečená?"</p>
<p>"Umožňuje ti to svobodu pohybu," řekla druhá žena uvážlivě. Elain kývla. "Ovšem je dobře, že nemáš moc velký zadek, jak jsou těsné "</p>
<p>Elain zuřivě vyrazila dál a prudce si popotahovala kabátec dolů.</p>
<p>Nyneivin jazyk zdaleka neměl na Birgittin. Skutečně měla vyžadovat nějaký slib poslušnosti, či aspoň nějakou ukázku vhodné úcty. Až přijde pravý čas spojit se s Randem, bude si na to muset vzpomenout. Když ji Birgitte dohonila, s kyselým obličejem, jako by ji něco dohánělo skoro za hranice trpělivosti, ani jedna nepromluvila.</p>
<p>Oblečená v zelených flitrech, světlovlasá Seanchanka používala bodec k navádění mohutného s'reditího býka, který hlavou tlačil těžký vůz s klecí černohřívého lva. Koňák v ošuntělé kožené vestě držel oj a otáčel vůz kolem, takže bude snazší připojit spřežení. Lev přecházel sem a tam, švihal ocasem a občas drsně zakašlal, což znělo jako začátek řvaní.</p>
<p>"Cerandin," řekla Elain, "musím s tebou mluvit."</p>
<p>"Za chviličku, Morelin, měj strpení." Jak tak byla soustředěná na šedé zvíře s kly, mluvila tak rychle a šišlavě, že jí skoro nebylo rozumět.</p>
<p>"Hned, Cerandin. Nemáme moc času."</p>
<p>Ale ta žena s'redita nezastavila, dokud koňák nezavolal, že vůz je otočený správně. Pak se netrpělivě optala: "Co potřebuješ, Morelin? Máme ještě moc práce. A ráda bych se převlékla. Tyhle šaty se nehodí na cesty." Zvíře trpělivě čekalo za ní.</p>
<p>Elain lehce stiskla rty. "Odcházíme, Cerandin."</p>
<p>"Ano, já vím. Ty bouře. Takové věci by se neměly dovolovat. Jestli nám chce ten prorok ublížit, tak zjistí, co Mer a Sanit dokážou." Otočila se a poškrábala bodcem Mera na vrásčité pleci. On jí na oplátku položil dlouhý nos na rameno. "Chobot", tak to Cerandin nazývala. "Někteří dávají v bitvě přednost loparům nebo grolmům, ale správně použitý s'redit "</p>
<p>"Buď už zticha a poslouchej," zarazila ji Elain důrazně. Dalo jí práci, udržet si důstojnost, když se Seanchanka chovala tupě a Birgitte stála se zkříženýma rukama opodál. "Teď nemyslím zvěřinec. Myslím sebe, Nanu a tebe. Nasedneme na loď. Za pár hodin budeme navždy z prorokova dosahu."</p>
<p>Cerandin pomalu zavrtěla hlavou. "Pouze málo říčních plavidel může přepravovat s'redity, Morelin. I kdybys takové našla, co by dělali? Co bych dělala já? Nemyslím, že bych si sama dokázala vydělat tolik, kolik dostanu u mistra Lucy, dokonce i kdybys ty chodila po provaze a Maerion střílela z luku. A Tom by asi mohl žonglovat. Ne. Ne, bude lepší, když zůstaneme s cirkusem."</p>
<p>"S'redity budeš muset nechat tady," připustila Elain, "ale jsem si jistá, že se o ně mistr Luca postará. Nebudeme vystupovat, Cerandin. Už to není nutné. Tam, kam já jdu, jsou lidé, kteří se rádi dozvědí o..." Uvědomovala si, že opodál stojí jeden koňák, hubený chlapík s nepřiměřeně cibulovitým nosem, a je dost blízko, aby je slyšel. "O tom, odkud jsi. Mnohem víc, než jsi nám zatím řekla." Ne, neposlouchal. Mlsně se olizoval. Střídavě na Birgittin výstřih a její nohy. Elain se na něj dívala, dokud se jeho drzý úšklebek nevytratil a on se spěšně nevydal za svými povinnostmi.</p>
<p>Cerandin znovu zavrtěla hlavou. "To mám nechat Mera, Sanit a Nerina, aby se o ně starali muži, kteří se k nim bojí přiblížit? Ne, Morelin. My zůstaneme s mistrem Lucou. Ty taky. Je to mnohem lepší. Vzpomínáš, jak ucourané jste byly v ten den, co jste přišly? K tomu se nechceš vrátit."</p>
<p>Elain se zhluboka nadechla a přistoupila pomalu blíž. Nikdo kromě Birgitte nebyl dost blízko, aby ji slyšel, avšak ona nechtěla hloupě riskovat. "Cerandin, moje pravé jméno je Elain z rodu Trakandů, dědička Andoru. Jednoho dne nepochybně budu královnou Andoru."</p>
<p>Vzhledem k tomu, jak se tato žena chovala první den, a víc než to, vzhledem k tomu, co jim vyprávěla o Seanchanu, by tohle mělo stačit, aby to udusilo veškerý odpor. Cerandin se jí místo toho podívala přímo do očí. "V den, kdy jsi přišla, jsi tvrdila, že jsi urozená paní, ale..." Špulíc rty shlédla na Elaininy spodky. "Jsi velmi dobrá provazochodkyně, Morelin. S trochou cviku bys mohla být dost dobrá, abys jednou mohla vystupovat před císařovnou. Každý má své místo a každý patří na své místo."</p>
<p>Elain chvíli jen němě pohybovala rty. Cerandin jí nevěří! "Už jsem promarnila dost času, Cerandin."</p>
<p>Natáhla k ní ruku, aby ji v případě potřeby odtáhla, ale Cerandin ji chytila za zápěstí a otočila, a Elain se s vyjeknutím a vykulenýma očima postavila na špičky a jen přemýšlela, jestli se jí dřív zlomí zápěstí či jí paže vyklouzne z kloubu. Birgitte tam jen tak stála s rukama zkříženýma na prsou a měla dokonce tu drzost tázavě zvednout obočí!</p>
<p>Elain zaskřípala zuby. Ona o pomoc nepožádá. "Pusť mě, Cerandin," dožadovala se a přála si, aby nemluvila tolik udýchaně. "Řekla jsem, pusť mě!"</p>
<p>Cerandin po chvíli poslechla a ostražitě ustoupila. "Jsi přítelkyně, Morelin, a vždycky budeš. Mohla bys být paní, jednou. Máš chování, a když přitáhneš nějakého urozeného pána, mohl by si tě vzít jako jednu ze svých asa. Asa se občas stane manželkou. Jdi se Světlem, Morelin. Musím ještě dokončit tu práci." Zvedla bodec, Mer kolem něj obtočil chobot a nechal se od ní neohrabaně odvést pryč.</p>
<p>"Cerandin," vyjela Elain ostře. "Cerandin!" Světlovlasá žena se však neohlédla. Elain se zamračila na Birgitte. "To jsi mi tedy vskutku pomohla," zavrčela a vyrazila pryč dřív, než druhá žena stačila odpovědět.</p>
<p>Birgitte ji dohonila a zařadila se vedle ní. "Z toho, co jsem slyšela a co jsem viděla, jsi strávila značné množství času tím, že jsi tu ženu učila, že má páteř. To jsi čekala, že ti pomůžu jí to zase sebrat?"</p>
<p>"Já se o nic takového nepokoušela," zamumlala Elain. "Snažila jsem se o ni postarat. Je daleko od domova, cizinka, kamkoliv přijde, a jsou tu lidé, kteří by s ní dobře zacházeli, kdyby zjistili, odkud pochází."</p>
<p>"Mně se zdá, že se o sebe dokáže docela dobře postarat sama," podotkla Birgitte suše. "Ale to jsi ji asi naučila taky. Možná byla bezmocná, než jsi ji našla." Elainin upřený pohled po ní sklouzl jako led po teplé oceli.</p>
<p>"Jenom jsi tam stála a koukala ses na ni. Ty máš být můj..." Rozhlédla se kolem. Byl to jenom letmý pohled, ale několik koňáků rychle sklonilo hlavu, "můj strážce. Máš mi pomáhat se bránit, když nemůžu usměrňovat."</p>
<p>Birgitte se také rozhlédla kolem dokola, avšak naneštěstí nebyl poblíž nikdo, kdo by ji přiměl držet jazyk za zuby. "Budu tě bránit, až budeš v nebezpečí, ale když ti hrozí jenom to, že tě někdo přehne přes koleno, protože se chováš jako rozmazlený děcko, tak rozhodnu, jestli není snad lepší, abys dostala pořádnou lekci, která by tě příště mohla ušetřit toho stejnýho nebo i něčeho horšího. Říkat jí, že jsi dědička trůnu! No tohle! Jestli se máš stát Aes Sedai, měla bys radši začít cvičit, jak pravdu ohnout, ne ji rozbít na střepy."</p>
<p>Elain civěla s otevřenými ústy. Teprve když si zakopla o vlastní nohy, zmohla se na to, aby řekla: "Ale já jsem!"</p>
<p>"Když to říkáš," utrousila Birgitte a zakoulela očima na ty flitry pošité spodky.</p>
<p>Elain si nemohla pomoci. Nyneiva zacházela se svým jazykem jako s jehlou, Cerandin byla umíněná jako dva mezci a teď tohle. Zvrátila hlavu dozadu a zoufale zaječela.</p>
<p>Když ten zvuk utichl, zdálo se, že se zvířata ztišila. Kolem stáli koňáci a zírali na ni. Elain je chladně ignorovala. Teď už se jí nic nemohlo dostat pod kůži. Byla chladná jako led a naprosto dokonale se ovládala.</p>
<p>"To jsi křičela o pomoc," zeptala se Birgitte s hlavou nakloněnou na stranu, "nebo máš snad hlad? Asi bych ti mohla najít kojnou v "</p>
<p>Elain odkráčela s prsknutím, za které by se nemusel stydět ani levhart.</p><empty-line /><p>KAPITOLA OSMÁ</p>
<p>Loučení</p>
<p>Když byla zpátky ve voze, převlékla se Nyneiva do slušných šatů, přičemž jen párkrát rozčileně zanadávala, že si musí knoflíčky na jedněch šatech rozepínat a na druhých zapínat sama. Prosté šedé sukno, dobře střižené, ale nijak přehnaně zdobené, projde bez poznámek téměř kdekoliv, jenže bylo značně teplejší. Přesto bylo dobré mít na sobě zase slušný oděv. A jaksi zvláštní, jako by na sobě měla příliš mnoho látky. Muselo to být tím vedrem.</p>
<p>Rychle poklekla před cihlovou píckou s plechovým komínem a otevřela železná dvířka vedoucí k jejich cennostem.</p>
<p>Zkroucený kamenný prsten rychle spočinul v jejím kapsáři vedle Lanova těžkého pečetního prstenu a jejího zlatého Velkého hada. Malá zlacená kazetka s drahokamy, kterou jim darovala Amathera, přišla do koženého tlumoku k pytlíčkům s bylinkami, které sebrala v Mardecinu Rondě Macurové, a malému hmoždíři a paličce pro jejich úpravu. Pytlíčky prohmatala, jen aby si připomněla, co v každém z nich je, od všehoje po ten strašlivý ločidlový kořen. Do tlumoku šly i pověřovací listiny a tři ze šesti měšců, z nichž ani jeden nebyl tak plný, jako býval, poté, co zaplatily zvěřinci cestu do Ghealdanu. Lucu možná sto marek nezajímalo, ale na výdaje si vybíral klidně. K prstenům se připojil jeden z dopisů, opravňujících nositelce konat, cokoliv se jí zachce, jménem amyrlinina stolce. Do Samary dorazily jen nejasné zprávy o nějakých potížích v Tar Valonu. Ještě by se dopis mohl hodit, i když byl podepsán Siuan Sanche. Tmavou dřevěnou krabičku nechala, kde byla, vedle dalších tří měšců, stejně jako hrubý konopný pytel s a'damem toho se rozhodně nechtěla ani dotknout a stříbrný šíp, který Elain našla oné noci, kdy došlo k tomu katastrofálnímu setkání s Moghedien.</p>
<p>Chvíli se na šíp mračila a uvažovala o Moghedien. Bylo nejlepší udělat všechno nezbytné, aby se jí vyhnula. Bylo. Jednou jsem ji porazila! A podruhé skončila pověšená jako klobása v kuchyni. Nebýt Birgitte... Ona se rozhodla sama. Ta žena to řekla a byla to pravda. Mohla bych ji porazit znovu. Mohla. Ale kdyby se mi to nepodařilo... Kdyby se jí to nepodařilo...</p>
<p>Jen se snažila vyhnout jelenicovému váčku nacpanému až úplně dozadu, a věděla to, i když váček a pomyšlení na to, že s Moghedien prohraje znovu, byly úplně stejně příšerné věci. Nyneiva se zhluboka nadechla, nesměle natáhla ruku, dotkla se tkanic a poznala, že se mýlila. Jako by jí ruku zalilo zlo, silnější než kdy předtím, jako by se Temný skutečně snažil prorazit skrze zámek cuendillaru uvnitř. Mnohem lepší bylo celý den přemýšlet o porážce od Moghedien. Mezi myšlenkou a skutečností byl nebetyčný rozdíl. Musela si to jenom představovat v Tanchiku žádný podobný pocit neměla ale přála si, aby to mohla nechat nést také Elain. Nebo to nechat tady.</p>
<p>Přestaň se chovat hloupě! řekla si pevně. Drží to věznici Temného zavřenou. Jenom se necháváš unášet představami. Ale přesto váček pustila jako týden starou krysu do červených šatů, které jí nechal ušít Luca, zavinula jej a nemálo spěšně onu věc bezpečně zavázala. Hedvábný balíček přišel doprostřed rance se šaty, který brala s sebou pod dobrým šedým cestovním pláštěm. Vzdálenost pár coulů stačila, aby pocit temné bezútěšnosti zmizel, ale ona si pořád chtěla umýt ruce. Kdyby jen nevěděla, že je to tam. Chovala se hloupě. Elain by se jí vysmála, a Birgitte taky. A právem.</p>
<p>Vlastně šaty, které chtěla vzít s sebou, se vešly do dvou ranců, a ona litovala každého stehu, který musela nechat tady. Dokonce i těch modrých hedvábných šatů s hlubokým výstřihem. Ne že by si chtěla vzít něco takového ještě někdy na sebe těch červených šatů se rozhodně nehodlala ani dotknout, dokud nepředá nedotčený balíček nějaké Aes Sedai v Salidaru ale nemohla si pomoci, aby nespočítala cenu šatů, koní a vozů, které za sebou nechaly od chvíle, co opustily Tanchiko. A kočár a sudy s barvou. Dokonce i Elain by sebou trhla, kdyby ji to někdy napadlo. Ta mladá žena snad vážně věřila, že kdykoliv sáhne do svého měšce, nalezne tam peníze.</p>
<p>Ještě pořád zavazovala druhý ranec, když se vrátila Elain a mlčky se převlékla do modrých hedvábných šatů. Mlčky až na mumlání, když musela dát ruce dozadu a zapnout si knoflíčky. Nyneiva by jí byla pomohla, kdyby ji Elain byla požádala, jelikož to však neudělala, jen druhou ženu při převlékání prohlédla kvůli případným modřinám. Měla dojem, že chvilku předtím, než Elain dorazila, zaslechla zaječení, a jestli se s Birgitte skutečně porvaly... Nebyla si jistá, jestli je ráda, že žádné podlitiny nenašla. Člun bude jistým způsobem stejně stísněný jako tento vůz, a rozhodně ne příjemný, jestli si ty ženské půjdou po krku. Ale na druhou stranu by mohlo pomoci, kdyby si vylily trochu ze své hnusné nálady.</p>
<p>Když si Elain sbírala své věci, neřekla ani slovo, dokonce ani tehdy, když se jí Nyneiva, docela mile, zeptala, kam se tak vyřítila, jako by si sedla na kudlibabku. Za to se jí dostalo pouze zdvižení brady a ještě mrazivějšího pohledu, jako by si ta holka myslela, že už sedí na matčině trůnu.</p>
<p>Občas Elain bývala ještě zamlklejší tím způsobem, který říkal mnohem víc, než by dokázala slova. Když našla zbývající tři měšce, zarazila se, než si je vzala, a teplota ve voze citelně poklesla, i když ty měšce byly její podíl. Nyneiva už byla unavená z toho, jak do ní Elain pořád ryje ohledně jejího rozdělování peněz. Ať se ta ženská dívá, jak se penízky vytrácejí, a uvědomí si, že by nějakou dobu nemusely být žádné. Když si však Elain všimla, že chybí kamenný prsten a tmavá kazeta je stále v pícce...</p>
<p>Potěžkala kazetu, nadzvedla víko, a jak se zadívala na obsah, na druhé dva ter'angrialy, které nesly celou cestu z Tearu, našpulila rty. Malý železný kotouč s rytou těsnou spirálou a úzká destička pět coulů dlouhá, zdánlivě jantarová, přesto však pevnější než ocel, do jejíhož vnitřku byla nějak vyrytá spící žena. Obojí se dalo použít ke vstupu do Tel'aran'rhiodu, i když ne tak snadno ani tak dobře, jako to dokázal prsten. Při použití jednoho či druhého bylo nezbytné usměrnit prameny ducha, té jediné z pěti sil, kterou bylo možné usměrňovat ve spánku. Nyneivě to připadalo jedině správné, že je nechala Elain, když se ona ujala prstenu. Elain s ostrým klapnutím kazetu zavřela a upřeně se na Nyneivu zadívala, naprosto bezvýrazným pohledem. Pak kazetu spolu se stříbrným šípem nacpala do rance. Její mlčení bylo přímo zlověstné.</p>
<p>Elain si také udělala dva rance, ale její byly větší. Nenechala tu nic kromě kabátce a spodků s flitry. Nyneiva se zdržela poznámky, že je Elain snad přehlédla. Měla to udělat, se vším tím trucováním, ale ona věděla, jak nastolit klid a soulad. Omezila se jen na to, že frkla, když Elain okázale přidala ke svým věcem i a'dam, i když z pohledu, kterého se jí dostalo na oplátku, byste si mysleli, že své námitky dlouho vyjadřovala nahlas. Když odcházely z vozu, ticho se dalo nasekat a použít k chlazení vína.</p>
<p>Venku byli muži již připravení. A mumlali si pro sebe a vrhali na ni a na Elain netrpělivé pohledy. Nebylo to spravedlivé. Galad a Uno si nemuseli nic chystat. Tomovi visely na zádech jen flétna a harfa v kožených pouzdrech, spolu s malým ranečkem, a Juilin, jenž si k pasu připjal lamač mečů a opíral se o svou jako člověk vysokou hůl, měl raneček ještě menší, úhledně svázaný. Muži docela klidně nosili pořád ty samé šaty, dokud je neprodřeli.</p>
<p>Ovšem, Birgitte byla připravená taky, s lukem v ruce, toulcem u pasu a do pláště zabaleným rancem, který nebyl o moc menší než Elainin, u nohou. Nyneiva by se vůbec nedivila, kdyby tam Birgitte měla i Lucovy šaty, ale zarazila se při pohledu na to, co měla druhá žena na sobě. Rozdělené suknice mohly být i nabíranými kalhotami, které nosila v Tel'aran'rhiodu, až na to, že v nich bylo mnohem víc zlaté než žluté a nebyly nabrané u kotníků. Krátký modrý kabátek však měl zcela stejný střih.</p>
<p>Záhada, odkud oděv pocházel, se vyřešila, když přiběhla Clarin a brebentila, že jí to trvalo moc dlouho, ušít další dvě suknice a kabátec do Birgittina rance. Zdržela se jen natolik, aby řekla, jak lituje, že odcházejí od zvěřince, a nebyla jediná, kdo si mezi veškerým tím ruchem a shonem kolem zapřahání koní a balení našel chvilku. Přišla Aludra a svým tarabonským přízvukem jim popřála bezpečnou cestu, kamkoliv půjdou. A přinesla další dvě krabičky svých ohnivých tyček. Nyneiva je s povzdechem strčila do tlumoku. Schválně nechala ostatní ve voze a Elain je pak strčila na poličku až dozadu, za pytlík s hrachem, když si myslela, že se Nyneiva nedívá. Petra se nabídl, že je doprovodí k řece, předstíraje přitom, že nevidí, jak jeho žena znepokojeně mhouří oči, a totéž udělali Chavanové a žongléři Kin a Bari, ačkoliv když jim Nyneiva řekla, že to není nutné, a Petra se zamračil, oni skoro nedokázali zakrýt úlevu. Nyneiva musela promluvit rychle, protože Galad a ostatní muži se tvářili tak, že by nabídku asi přijali. Kupodivu se nakrátko objevila i Latelle se slovy lítosti, úsměvy a očima, které říkaly, že jim klidně ponese rance, pokud odejdou tím rychleji. Nyneivu překvapilo, že nepřišla Cerandin, i když jistým způsobem byla docela ráda. Elain s tou ženou možná skvěle vycházela, ale od toho incidentu, kdy byla napadena, cítila Nyneiva napětí pokaždé, když byla Cerandin poblíž, a možná o to víc, protože druhá žena nedávala navenek najevo nic podobného.</p>
<p>Luca sám byl poslední, strčil Nyneivě hrst ubohých, díky suchu zakrslých lučních kytek jen Světlo samo vědělo, kde je našel ujišťoval ji o své nehynoucí lásce, přemrštěně chválil její krásu a teatrálně přísahal, že ji najde znovu, i kdyby měl putovat až na konec světa. Nebyla si jistá, z čeho jí tváře zahořely víc, ale její mrazivý pohled rozhodně setřel Juilinovi z tváře úsměv a Unovi ohromení. Ať už si Tom a Galad mysleli cokoliv, měli dost zdravého rozumu, aby se tvářili neutrálně. Pohlédnout na Birgitte nebo Elain se Nyneiva nedonutila.</p>
<p>Nejhorší bylo, že tam musela stát a poslouchat ho, s usychajícími kvítky v ruce, a ve tváři byla stále ruměnější. Snažit se mu dát co proto a poslat ho pryč by ho nejspíš jen vybídlo k většímu úsilí a ostatním by posloužilo jen jako další sousto ke klevetám. Když se ten hlupák konečně odpoklonkoval za umného mávání pláštěnkou, málem si vydechla úlevou.</p>
<p>Květiny si podržela a vyrazila před ostatními, aby se nemusela dívat na jejich obličeje, rozzlobeně postrčila rance dozadu vždycky, když se jí posunuly, dokud nebyla z dohledu vozů za plátěnou ohradou. Pak odhodila otřepané kvítky na zem tak prudce, že si Ragan a ostatní hrubě odění Shienarci, dřepící na louce na půl cestě k silnici, vyměnili pohledy. Každý muž měl na zádech ranec zabalený v pokrývce malý, samozřejmě! spolu s mečem, ale měli s sebou dost čutor s vodou, aby jim vydržela na několik dní, a každý třetí měl někde pověšený kotlík či konvici. Dobrá. Jestli bude třeba vařit, ať vaří oni! Aniž by čekala, než se rozhodnou, zda je bezpečné se k ní přiblížit, vyrazila po vyprahlé silnici sama.</p>
<p>Zdrojem jejího vzteku byl sice Valan Luca takhle ji ponížit! Měla ho praštit po hlavě a Temný vem, co si lidé pomyslí! ale jeho cílem byl Lan Mandragoran. Lan jí nikdy květiny nedaroval. Ne že by na tom nějak záleželo. Vyjádřil své city slovy hlubšími a víc od srdce, než na co se Valan Luca kdy vzmůže. Každé slovo, které Lucovi řekla, myslela smrtelně vážně, ale když Lan řekl, že vás hodlá získat, výhrůžky ho nikdy nemohly zastavit. Usměrňování by ho nezastavilo, leda by se vám to povedlo dřív, než vám svými polibky změní mozek a kolena na rosol. Přesto, květiny by byly hezké. Hezčí než další vysvětlování, proč jejich lásku nelze naplnit, to rozhodně. Muži a jejich slovo! Muži a jejich čest! Tak on je sezdaný se smrtí! On a ta jeho osobní válka proti Stínu! On zůstane naživu, ožení se s ní, a jestli si o obou případech snad myslí opak, tak ona mu to hodlala vytmavit. Byla tu ještě ta maličkost, jako jeho pouto s Moirain. Málem začala zoufale ječet nahlas.</p>
<p>Urazila po silnici asi sto kroků, než ji ostatní dohonili. Dívali se po ní úkosem. Elain si jen hlasitě odfrkla, zatímco se snažila upravit si na zádech dva velké rance musela si vzít všechno ale Birgitte si to rázovala předstírajíc, že si něco povídá pro sebe, přičemž však docela hlasitě mumlala něco o ženách, které se do všeho vrhají jako carpanské holky, skákající ze skal do řeky. Nyneiva si nikoho z nich nevšímala.</p>
<p>Muži se rozestoupili, Galad vedl s Tomem a Juilinem po boku, Shienarci se zařadili do dlouhých zástupů po obou stranách žen a ostražitě propátrali každý povadlý keř i rýhu v zemi. Jak tak Nyneiva šla uprostřed, cítila se hloupě skoro jste si mohli myslet, že čekají, že se ze země zvedne celé vojsko, mohli jste si myslet, že ona a druhé dvě ženy jsou zcela bezmocné zvláště když se Shienarci mlčky řídili Unovým příkladem a vytáhli meče. No, v dohledu nebylo živé duše. Dokonce i vesnické chalupy vypadaly opuštěné. Galad nechal čepel v pochvě, ale Juilin začal potěžkávat svou tenkou hůl, místo aby se o ni při chůzi opíral, a Tomovi se v rukou objevovaly a zase mizely nože, jako by si ani neuvědomoval, co vlastně provádí. Dokonce i Birgitte nasadila na tětivu šíp. Nyneiva potřásla hlavou. Chtělo by to vskutku chrabrou lůzu, aby se této bandě postavila.</p>
<p>Pak dorazili do Samary a Nyneiva si začala přát, aby byla přijala nabídku Petry a Chavanů i každého dalšího, koho by našla.</p>
<p>Brána byla otevřená a nehlídaná a nad šedými městskými hradbami se zvedalo šest sloupů kouře. Ulice za bránou byly prázdné.Pod nohama jim křupalo sklo z vybitých oken. Kromě vzdáleného bzučení, jako od obrovitánského roje vos roztroušeného po městě, bylo chrastěni skla jediným zvukem. Na dláždění byl poházený nábytek a kusy šatstva, nádobí i rendlíky a hrnce, zboží vytahané z krámků i domů, zda to však udělali plenitelé či prchající lidé, to se nedalo poznat.</p>
<p>Nebyl ale zničen pouze majetek. Na jednom místě visela z okna mrtvola v jemném zeleném hedvábném kabátci, bezvládná a nehybná. Jinde visel za krk z okapu klempířské dílny jakýsi chlapík v hadrech. Občas v nějaké boční uličce zahlédla Nyneiva koutkem oka něco, co mohl být odhozený ranec starých šatů. Věděla však, že není.</p>
<p>V jednom vchodu, kde roztříštěné dveře visely opile nakloněné na jediném závěsu, olízl dřevěné schodiště plamínek a teprve tu začal stoupat kouř. Ulice teď sice byla prázdná, ale ať už to udělal kdokoliv, nebyl pryč dlouho. Nyneiva obracela hlavu sem a tam, jak se snažila vidět naráz všemi směry, a pevně sevřela nůž, jejž měla u pasu.</p>
<p>Občas rozzlobené bzučení zesílilo, hrdelní vzteklý řev beze slov jako by se ozýval jen o ulici dál, a občas utichlo do tlumeného mumlání. Když však došlo k potížím, přišly rychle a potichu. Zpoza rohu vyšla tlupa mužů, připomínající smečku vlků na lovu, a bez jediného slova zatarasili ulici od domu k domu. Ozývalo se jenom šoupání jejich bot. Pohled na Nyneivu a ostatní byl jako pochodeň hozená do seníku. V nejmenším nezaváhali. Jako jeden muž se vrhli kupředu, s vytím, jako vzteklí, mávajíce vidlemi, meči, sekerami a cepy, čímkoliv, co se dalo použít jako zbraň.</p>
<p>V Nyneivě zůstalo dost hněvu, aby mohla uchopit saidar, a ona to udělala bez přemýšlení dřív, než si všimla, že Elain také obklopuje záře. Existoval dobře tucet způsobů, jak mohla dav zastavit sama, a tucet dalších, jak by ho mohla zničit, kdyby chtěla. Nebýt nebezpečí hrozícího od Moghedien. Nebyla si jistá, jestli ta samá myšlenka zastavila Elain. Věděla jen, že se drží svého hněvu i pravého zdroje se stejnou urputností, a byla to spíš Moghedien než útočící chátra, co jí to ztěžovalo. Nyneiva se však držela obojího a věděla, že se neodváží nic podniknout. Ne, pokud existovala nějaká jiná možnost. Skoro si přála, aby dokázala přeseknout prameny, které splétala Elain. Musela tu být jiná možnost.</p>
<p>Jeden muž, vysoký chlapík v rozedraném červeném kabátci, který podle zelené a zlaté výšivky kdysi patříval někomu jinému, vyběhl na dlouhých nohou před ostatní a nad hlavou mával dřevorubeckou sekerou. Birgittin šíp ho zasáhl do oka. Muž šel k zemi, změnil se v bezvládnou hromádku, kterou ostatní pošlapali. Všichni měli zkřivené obličeje a ječeli z plných hrdel. Je nic nezastaví. Se zakvílením, zpola rozhořčeným, zpola zoufalým, Nyneiva vyškubla nůž od pasu a zároveň se připravila usměrnit.</p>
<p>Tak jako vlna ženoucí se na balvany se útok roztříštil o shienarskou ocel. Muži s uzly na temeni, jen o málo méně rozedraní než ti, s nimiž bojovali, se seky obouruč metodicky propracovávali dál, umělci svého řemesla, a útok se nedostal dál než k jejich řadě. Útočníci padali, volajíce svého proroka, ale přes ně se drápali další. Juilin, ten trouba, byl v první řadě, s kuželovitým kloboukem s plochým dýnkem na tmavých vlasech, a jeho tenká hůl byla málem rozmazaná, jak hbitě odrážel výpady, lámal ruce a rozbíjel lebky. Tom pracoval za řadou, jak se vrhal z místa na místo, aby se střetl s těmi několika málo, jimž se podařilo prodrat skrz, kulhal silněji než obvykle. V každé ruce svíral pouze dýku, ale pod těmito čepelemi hynuli i šermíři. Kejklíř měl ve snědé, vrásčité tváři zachmuřený výraz, ale když se jeden velký nemotora v kovářské kožené vestě a s vidlemi málem dostal k Elain, Tom zavrčel tak zuřivě, jako by patřil k té lůze, a málem muži uřízl hlavu, když mu podřezával krk. A celou tu dobu Birgitte klidně přecházela sem a tam a každý její šíp si našel něčí oko.</p>
<p>Ale jestli oni chátru zadrželi, byl to docela jistě Galad, kdo ji obrátil na útěk. Útoku čelil, jako by čekal na další tanec na plese, s rukama zkříženýma na prsou a bez zájmu, dokonce se ani nenamáhal obnažit čepel, dokud nebyli téměř u něj. Pak se dal do tance, všechen jeho půvab se vmžiku proměnil v plynule rozsévanou smrt.</p>
<p>On se jim nepostavil, on si prosekal cestu do jejich středu, čistou stezku, širokou tak, kam až dosáhl mečem. Občas se k němu přiblížilo pět šest mužů s meči, sekerami a nohami od stolů místo palic, ale jen na tak krátkou dobu, dokud nezemřeli. Nakonec ani všechen jejich vztek, všechna jejich žízeň po krvi, to vše nemohlo Galadovi čelit. To před ním utekli první z nich, odhazovali zbraně, a když utíkali ostatní, rozdělovali se kolem něj. Když zmizeli cestou, kterou přišli, stál Galad dvacet kroků před ostatními, sám mezi mrtvými a sténáním umírajících.</p>
<p>Když se sklonil, aby si otřel čepel do kabátce nějaké mrtvoly, Nyneiva se zachvěla. Byl půvabný dokonce i při tom. A Tom, pozorující Galada se značnou úctou, se předkláněl s rukou opřenou o koleno a druhou se snažil zahnat Elain, přičemž ji ujišťoval, že jen potřebuje nabrat dech. Minuty, hodina, mohlo to být obojí.</p>
<p>Projednou při pohledu na zraněné muže ležící tu a tam na dláždění, z nichž jeden se ještě snažil odplazit pryč, nepocítila touhu léčit, necítila vůbec žádnou lítost. Opodál ležely vidle, jak je někdo odhodil. Na jednom hrotu byla nabodnutá useknutá mužská hlava, na druhém ženská. Nyneivě bylo jen nevolno a byla vděčná, že to není její hlava. A taky jí byla zima.</p>
<p>"Děkuju," řekla nahlas k nikomu zvlášť a ke všem zároveň. "Děkuju mockrát." Slova trochu skřípala nerada přiznávala něco, co sama nedokázala ale byla od srdce. Pak Birgitte kývla, že přijímá, a Nyneiva se musela v duchu přemáhat. Ale ta žena vykonala tolik co ostatní. A o hodně víc než ona sama. Zarazila nůž zpátky do pochvy. "Ty... jsi střílela moc dobře."</p>
<p>Se suchým úsměvem, jako by přesně věděla, jak těžká pro Nyneivu ta slova byla, se Birgitte vydala posbírat své šípy. Nyneiva se otřásla a snažila se nedívat.</p>
<p>Většina Shienarců byla poraněná a Tom a Juilin oba trochu krváceli Galad zůstal jako zázrakem nedotčen, nebo to možná nebyl tak velký zázrak, vzhledem k tomu, jak dobře vládl mečem ale jelikož byli muži až do hořkého konce, každý z nich trval na tom, že jejich zranění nejsou vážná. Dokonce i Uno tvrdil, že musejí vyrazit, on, kterému jedna ruka visela bezvládně u boku a na tváři měl šrám, po němž mu zcela jistě zůstane jizva stejná jako ta první, nebudeli rána rychle vyléčena.</p>
<p>Popravdě řečeno ona sama se odejít nezdráhala i přesto, že si říkala, že by se měla postarat o zraněné. Elain podepřela Toma. Ten reagoval tím, že se o ni odmítal opřít, a recitoval příběh ve vznešené řeči tak květnaté, že bylo těžké rozpoznat v tom vyprávění o Kirukan, překrásné královně válečnici z dob trollockých válek.</p>
<p>"Vzteklá byla přinejlepším jako kňour chycený v ostružinách," utrousila Birgitte tiše k nikomu konkrétnímu. "Rozhodně ne jako nikdo tady."</p>
<p>Nyneiva zaskřípala zuby. Určitě té ženské ještě někdy složí poklonu, bez ohledu na to, co udělá. Když na to tak myslela, každý muž ve Dvouříčí uměl na takovouhle vzdálenost střílet stejně dobře. I každý kluk.</p>
<p>Následoval je hřmot, vzdálený řev z ostatních ulic, a Nyneiva měla často pocit, že je z některého prázdného okna beze skel sledují čísi oči. Ta zpráva se však musela rozšířit, nebo diváci viděli, co se stalo, protože nezahlédli živou duši, dokud se do ulice před nimi náhle nepostavilo na dva tucty bělokabátníků. Polovina měla natažené luky, druhá tasené meče. Shienarské čepele vyletěly z pochev ve zlomku vteřiny.</p>
<p>Rychlá výměna slov mezi Galadem a chlapíkem s prošedivělým vousem pod šišákem stačila, aby je nechali projít, i když si muž Shienarce prohlížel dosti pochybovačně, stejně tak Toma a Juilina a vlastně i Birgitte. Stačilo to k tomu, aby Nyneivu zahryzlo u srdce. Elain mohla klidně projít s bradou zdviženou, nevšímajíc si bělokabátníků, jako by to byli sluhové, jenže Nyneiva neměla ráda, když si jí někdo dost nevážil.</p>
<p>Řeka nebyla daleko. Za malými kamennými skladišti s břidlicovými střechami tři městská kamenná mola jen tak tak přes vyschlé bláto dosáhla k vodě. U jednoho nízko leželo bachraté plavidlo se dvěma stěžni. Nyneiva doufala, že nebude těžké získat oddělené kajuty. Doufala, že se bárka nebude příliš kymácet.</p>
<p>Dvacet kroků od mola se pod pozorným dohledem čtyř strážců v bílých pláštích choulilo pár lidí. Byl tu skoro tucet mužů, převážně starců, všichni byli otrhaní a potlučení, a dvakrát tolik žen, většiny se držely dvě i tři děti, přičemž některé ženy ještě chovaly v náručí nemluvně. Dva další bělokabátníci stáli těsně u mola. Děti skrývaly tvářičky v suknicích svých matek, ale dospělí toužebně pohlíželi na loď. Při tom pohledu se Nyneivě stáhlo srdce. Vzpomněla si, že stejné pohledy viděla v Tanchiku, mnohem víc takových pohledů. Lidé zoufale doufající, že se objeví cesta do bezpečí. Tamtěm nedokázala nijak pomoci.</p>
<p>Než mohla udělat něco pro tyhle, popadl Galad ji a Elain za loket a postrkoval je po molu a dolů po kymácející se lávce. Na molu stálo dalších šest mužů s vážnou tváří, v bílých pláštích a leštěných kyrysech, a pozorovalo hlouček bosých mužů, většinou až do pasu nahých, dřepících na skosené přídi. Nebylo zcela jasné, zdase kapitán u lávky mrzutě mračí víc na bělokabátníky či na nesourodou skupinku, která se mu trousila na loď.</p>
<p>Agni Neres byl vysoký kostnatý muž v tmavém kabátci, s odstávajícíma ušima a stále trochu zarputilým výrazem v úzké tváři. Potu, který se mu řinul po obličeji, si nevšímal. "Zaplatils mi za cestu pro dvě ženy. Nejspíš teď asi chceš, abych vzal tu další holku a chlapy zadarmo, ne?" Birgitte po něm vrhla nebezpečný pohled, ale on si ho zjevně nevšiml.</p>
<p>"Dostaneš svoje peníze, můj milý kapitáne," sdělila mu Elain chladně.</p>
<p>"Jen pokud bude cena rozumná," dodala Nyneiva nevšímajíc si Elainina ostrého pohledu.</p>
<p>Neres stiskl rty ještě víc, i když se to předtím nezdálo možné, a znovu oslovil Galada. "Tak jestli odvedeš svý muže z mý lodi, vypluju. Za denního světla se mi tu teď líbí ještě míň než předtím."</p>
<p>"Jakmile naložíš svý ostatní pasažéry," řekla Nyneiva a kývla na lidi schoulené na břehu.</p>
<p>Neres se podíval na Galada, a zjistil jen to, že ten zatím odešel stranou, aby promluvil s ostatními bělokabátníky. Kapitán se podíval na lidi na břehu a pak promluvil nad Nyneivinou hlavou. "Každýho, kdo může zaplatit. Jen málokterej z nich vypadá, že může platit. A všechny bych je stejně vzít nemoh, i kdyby měli penízky."</p>
<p>Nyneiva se postavila na špičky, aby mu její úsměv rozhodně neunikl. Při pohledu na něj mu brada spadla až k límci. "Každýho, kapitáne. Jinak ti utrhnu uši."</p>
<p>Muž rozzlobeně otevřel ústa, a pak náhle vykulil oči a zadíval se za ni. "Tak dobrá," řekl rychle. "Ale nezapomeň, chci něco na oplátku. Almužnu rozdávám o dobročinný slavnosti, a ta už je dávno pryč."</p>
<p>Nyneiva znovu postavila podpatky na palubu a podezíravě se ohlédla přes rameno. Tam stáli Tom, Juilin a Uno a přívětivě ji s Neresem pozorovali. Tak přívětivě, jak jen to šlo s Unovými rysy a při tom, jak byli všichni zakrvácení. Až příliš přívětivě.</p>
<p>S prudkým odfrknutím Nyneiva řekla: "Než se někdo dotkne lana, budou všichni na palubě." A odešla hledat Galada. Napadlo ji, že si zaslouží poděkovat. Myslel si, že to, co dělá, je správná věc. To byla ta potíž s nejlepšími muži. Vždy si mysleli, že dělají správnou věc. Přesto, ať už tihle tři udělali cokoliv, ušetřili jí hádku.</p>
<p>Našla ho stát s Elain, a na té hezké tváři měl výraz zoufalství. Při pohledu na Nyneivu se rozjasnil. "Nyneivo, zaplatil jsem vám cestu až do Boanndy. To je jen půl cesty do Altary, kde se Boern vlévá do Eldar, ale dál si nemohu dovolit zaplatit. Kapitán Neres si vzal i poslední měďák z mého měšce, a kromě toho jsem si musel ještě vypůjčit. Ten chlapík si účtuje desateronásobek. Bojím se, že odtamtud budete muset do Caemlynu po svých. Je mi to vážně velmi líto."</p>
<p>"Zatím jsi udělal docela dost," přisadila si Elain a pohledem zalétla k chocholům kouře stoupajícím nad Samarou.</p>
<p>"Dal jsem slib," řekl s unavenou odevzdaností. Bylo očividné, že ke stejné hádce došlo, než se objevila Nyneiva.</p>
<p>Nyneivě se podařilo poděkovat, což však Galad zdvořile odmítl, ale tvářil se přitom, jako by ona také nic nepochopila. A ona byla tolik ochotná připustit. Začal válku, aby dodržel svůj slib v tom měla Elain pravdu, teď bude válka, pokud již nezačala a přesto, i když jeho muži doslova drželi Neresovu loď, nepožadoval lepší cenu. Byla to Neresova loď, a Neres si proto mohl určit cenu, jakou chtěl. Pokud vezme na palubu Elain a Nyneivu. Byla to pravda. Galad nikdy nebral v úvahu, kolik stojí, konat správně, ani jeho, ani kohokoliv jiného.</p>
<p>U lávky se zastavil a zadíval se dlouze na město, jako by viděl budoucnost. "Držte se dál od Randa al'Thora," řekl sklíčeně. "On přináší zkázu. On rozbije svět znovu, než skončí. Držte se od něj dál." A už klusal nahoru po molu a volal pro svou zbroj.</p>
<p>Nyneiva se přistihla, jak si s Elain vyměňuje udivený pohled, i když to s rozpaky rychle skončila. Bylo těžké dělit se o takovou chvíli s někým, o kom jste věděli, že by vás mohl pěkně setřít. Aspoň proto se ona cítila nepříjemně. Proč by se měla tvářit zmateně Elain, to si Nyneiva neuměla představit, pokud tedy druhá žena nezačínala přicházet k rozumu. Galad určitě netušil, že rozhodně nehodlají putovat do Caemlynu. Určitě ne. Muži nikdy nebyli tak předvídaví. Nějakou dobu se na sebe s Elain nepodívaly.</p><empty-line /><p>KAPITOLA DEVÁTÁ</p>
<p>Plavba do Boanndy</p>
<p>Dostat schoulený hlouček mužů, žen a dětí na palubu nečinilo větší potíže. Ne, jakmile Nyneiva jednou objasnila kapitánu Neresovi, že najde místo pro každého, a ať už si on myslí cokoliv o tom, kolik si bude účtovat, ona ví naprosto přesně, kolik mu za cestu do Boanndy za ně dá. Jistě, možná trochu pomohlo i to, že provedla předběžná opatření a tiše řekla Unovi, aby nechal Shienarce dělat něco s meči. Patnáct mužů s tvrdými tvářemi v hrubém odění, všichni s vyholenými hlavami a uzly na temeni, nemluvě o skvrnách od krve, olejující a brousící meče, smějící se, když jeden připomněl, jak se jiný málem nabodl jako jehně no, rozhodně měli prospěšný účinek. Nyneiva kapitánovi odpočítala penízky do dlaně, a i když ji to bolelo, stačilo jen vzpomenout si na přístav v Tanchiku, aby počítala dál. Neres měl pravdu v jedné věci. Tito lidé moc peněz neměli. Budou potřebovat každý měďák, který jim zůstal. Elain neměla žádné právo zeptat se jí tím nechutně nasládlým tónem, zda si snad nechala trhat zub.</p>
<p>Když začal Neres vykřikovat rozkazy k vyplutí, posádka se rozběhla po své práci, zatímco poslední lidé se ještě škrábali na palubu se svým ubohým majetečkem v náručí, tedy ti, co měli ještě něco kromě otrhaných hadrů na těle. Popravdě řečeno, i na tak bachratém plavidle se pěkně tlačili, takže Nyneiva začala přemýšlet, jestli snad neměl Neres pravdu i v tomhle. Ale lidem se na tvářích ve chvíli, kdy oběma nohama spočinuli na palubě, zračila taková naděje, až se Nyneiva zastyděla, že ji něco takového vůbec napadlo. A když zjistili, že za jejich plavbu zaplatila ona, shlukli se kolem Nyneivy, snažili se jí políbit ruku či lem šatů a vykřikovali své díky a požehnání, přičemž některým se po špinavých lících řinuly slzy, mužům stejně jako ženám. Nyneiva se chtěla propadnout prkny pod svýma nohama.</p>
<p>Na palubách panovala horečnatá činnost, jak se vesla začala nořit do vody a na stožáry vyletěly plachty, a Samara vzadu se začala zmenšovat dřív, než Nyneiva dokázala tyto výlevy úplně ukončit. Kdyby Elain nebo Birgitte řekly byť jediné slůvko, byla by je navíc obě štulci prohnala dvakrát kolem celé lodi.</p>
<p>Na Říční zmiji strávili pět dní, pět dní pluli po proudu líně se vinoucí Eldar, pět žhavých dní a nocí jen o málo chladnějších. Za tu dobu se pár věcí změnilo k lepšímu, ale plavba dobře nezačala.</p>
<p>Prvním skutečným problémem na cestě byla Neresova kajuta na zádi, jediné místo k ubytování na lodi kromě na palubě. Ne že by se Neres zdráhal přestěhovat. Jeho spěch spodky, kabátce a košile měl přehozené přes rameno a další mu visely z náruče, hrneček s potřebami na holení svíral v jedné a břitvu v druhé ruce způsobil, že se Nyneiva ostře zadívala na Toma, Juilina a Una. Jedna věc byla využít je, když se tak sama rozhodla, a něco docela jiného, aby se oni starali o ni za jejími zády. Žádný z těch tří nemohl mít otevřenější výraz či nevinnější oči. Elain přišla s dalším z Liniiných rčení. "Otevřený pytel neskryje nic, otevřené dveře skryjí jen málo, ale otevřený muž určitě něco skrývá."</p>
<p>Ale ať už se z mužů mohl vyklubat jakýkoliv problém, nynější potíž byla kajuta sama. Páchla plísní a zatuchlinou, i když byla okénka otevřená dokořán, a do vlhkého, stísněného vnitřku vnikalo jen málo světla. "Stísněný" bylo to správné slovo. Kajuta byla malá, menší než vůz, a většinu prostoru zabíral těžký stůl a židle s vysokým opěradlem, upevněné k podlaze, a schůdky vedoucí na palubu. Do stěny zabudovaný stojan s umyvadlem s ušmudlaným džbánkem, miskou a s úzkým zaprášeným zrcadlem zabíral další místo. Byl to veškerý nábytek, kromě několika prázdných poliček a kolíků na věšení šatů. Stropní trámy měly dokonce i poměrně malé ženy těsně nad hlavou. A byla tu jen jedna postel, širší, než na které spávaly, nicméně pro dvě nebyla dost široká. Jak už byl Neres vysoký, jako by bydlel v krabici. Ten muž se rozhodně nevzdal jediného coulu, do kterého bylo možné nacpat náklad.</p>
<p>"Připlul do Samary v noci," zamumlala Elain, když shodila rance. Poté si dala ruce v bok a opovržlivě se rozhlédla kolem sebe, "a chtěl v noci odplout. Slyšela jsem ho, jak říká jednomu z jeho mužů, že hodlá plout celou noc, ať už ty... ty holky... chtějí cokoliv. Očividně ho cesta za denního světla příliš netěší."</p>
<p>Nyneiva si vzpomněla na lokty a studené nohy druhé ženy a napadlo ji, zda by nebylo lepší, kdyby se uložila nahoře s uprchlíky. "Kam tím míříš?"</p>
<p>"Ten chlap je pašerák, Nyneivo."</p>
<p>"Na tomhle plavidle?" Nyneiva shodila na zem rance, tlumok položila na stůl a posadila se na krajíček postele. Ne, na palubě spát nebude. Kajuta možná páchla, ale dala se vyvětrat, a i když bude v posteli plno, měla silnou péřovou matraci. Loď se opravdu ošklivě houpala. Stejně dobře mohla mít všechno pohodlí, jaké jen dokáže získat. Elain ji odsud nemůže vyhnat. "Je to sud. Budeme mít štěstí, když se do Boanndy dostaneme za dva týdny. Jen Světlo samo ví, jak dlouho to potrvá do Salidaru." Ani jedna ve skutečnosti nevěděla, jak daleko Salidar je, a ještě nebyl čas pustit se do křížku s kapitánem Neresem.</p>
<p>"Všechno do sebe zapadá. I to jméno. Říční zmije. Který počestný obchodník by takhle své plavidlo pojmenoval?"</p>
<p>"No, a co když je? Nebylo by to poprvé, co jsme využily pašíře."</p>
<p>Elain rozhořčeně rozhodila rukama. Vždycky si myslela, že poslouchat zákony je důležité, ať už je zákon sebehloupější. Měla toho s Galadem společného víc, než byla ochotná přiznat. Tak Neres je nazývá holkama, co?</p>
<p>Druhá potíž byla v místu pro ostatní. Říční zmije nebyla nijak velká loď, i když poměrně široká, a sečteno dohromady, bylo na palubě hodně přes sto lidí. A určitý prostor musela mít posádka pracující u opačin a starající se o lanoví a plachty, takže pro pasažéry moc místa nezůstávalo. A také příliš nepomáhalo, že uprchlíci se snažili držet od Shienarců co nejdál. Zřejmě měli ozbrojených mužů plné zuby. Bylo tu právě tak dost místa, aby si všichni mohli sednout, lehnout si však nešlo.</p>
<p>Nyneiva šla rovnou za Neresem. "Tihle lidé potřebují víc místa. Zvlášť ženy a děti. Jelikož už nemáš další kajuty, bude muset stačit podpalubí."</p>
<p>Neresovi potemněla tvář. S pohledem upřeným přímo před sebe a asi o krok nalevo od Nyneivy zavrčel: "Moje podpalubí je plný cennýho nákladu. Moc cennýho nákladu."</p>
<p>"Zajímalo by mě, jestli tady na Eldar fungují celníci," utrousila nedbale Elain a podívala se na oba břehy, dost hustě porostlé stromy. Řeka tu byla široká jenom pár set kroků, lemovaná vyschlým černým bahnem a obnaženým žlutým jílem. "Ghealdan na jedné straně a Amadicie na druhé. Může se to zdát zvláštní, tvoje podpalubí je plné zboží z jihu a ty míříš na jih. Ovšem, nejspíš máš všechny dokumenty, ze kterých je úplně jasné, kde jsi zaplatil cla. A mohl bys tvrdit, že jsi nemohl v Samaře vyložit kvůli těm pouličním bouřím. Slyšela jsem, že výběrčí daní jsou ve skutečnosti velmi chápaví."</p>
<p>Kapitán stáhl koutky úst a na žádnou z nich se pořád nepodíval.</p>
<p>Proto měl taky tak dobrý výhled, když Tom máchl prázdnýma rukama, elegantně je rozpřáhl a náhle se mu v prstech otáčely dva nože, než nechal jeden zmizet.</p>
<p>"Jenom si udržuju formu," prohodil Tom a zbylou čepelí si uhlazoval dlouhý knír. "Rád si zachovávám jistou... zručnost." Rána v bílých vlasech a čerstvá krev na obličeji, spolu se zakrvácenou trhlinou na rameni kabátce a dalšími trhlinami, by mu jinde v jiné než Unově společnosti propůjčovaly rozhodně zločinecký vzhled. Shienarec však ukazoval zuby v úsměvu, který vůbec nebyl veselý a dělal navíc nešťastné věci s jeho dlouhou jizvou i novým šrámem na druhé tváři, rudým a čerstvým. Zamračené karmínové oko na jeho klípci málem ve srovnání s tím bledlo.</p>
<p>Neres zavřel oči a zhluboka přehluboka se nadechl.</p>
<p>Byly otevřeny poklopy, a bedny a koše šly se šplícháním přes palubu, některé těžké, většina lehká a vonící po koření. Neres sebou trhl pokaždé, když se řeka zavřela nad něčím dalším. Rozjasnil se pokud se o něm dalo něco takového říci když Nyneiva nařídila, že štůčky hedvábí a koberce a role jemného sukna mají zůstat dole. Dokud si neuvědomil, že je chce jako prostěradla. Jestli se předtím tvářil kysele, tak teď by se z jeho výrazu srazilo mléko i ve vedlejší místnosti. Během celé operace neřekl ani slovo. Když začaly ženy vytahovat na provazech vědra s vodou, aby přímo na palubě umyly děti, odešel za záď, ruce měl sepjaté za zády, a díval se na pár košíků, které se ještě nepotopily.</p>
<p>Jistým způsobem právě Neresův zvláštní přístup k ženám začal uhlazovat ostří Elainina a Birgittina jedovatého jazýčku. Tak to aspoň viděla Nyneiva. Ona sama si samozřejmě zachovávala svou obvykle vyrovnanou povahu. Neres neměl ženy rád. Členové posádky mluvili jako o překot, když už museli promluvit s některou z nich, a přitom neustále vrhali rychlé pohledy na kapitána, než zase odběhli zpátky ke své práci. Muže, který právě zjevně neměl nic na práci, nejspíš Neres poslal s řevem za nějakými úkoly, jestli s nějakou sukní vyměnil víc než dvě slova. Jejich chvatné poznámky a mumlané varování Neresův názor zcela ozřejmily.</p>
<p>Ženy stojí muže peníze, perou se jako toulavé kočky a způsobují jen samé potíže. Všechny potíže do jedné, které muž má, lze hodit na ženské, tak nebo tak. Neres čekal, že ještě než slunce poprvé zapadne, nejméně polovina z nich se bude válet po palubě a rvát se. Všechny budou koketovat s jeho posádkou a způsobí pokud už ne rvačku, tak aspoň hádky. Kdyby mohl poslat všechny ženy ze své lodi navěky, mohl by být šťastný. Kdyby mohl dostat všechny ze svého života, byl by štěstím bez sebe.</p>
<p>Nyneiva se s někým takovým ještě nikdy nesetkala. Oh, slyšela muže mumlat si něco o ženách a penězích, jako kdyby muži nerozhazovali peníze jako smetí oni prostě neměli na peníze hlavu, byli ještě horší než Elain a dokonce slyšela, jak hážou na ženy různé trable, obvykle když všechny ty starosti způsobili sami. Ale nedokázala si vzpomenou, že by někdy potkala muže, který skutečně nemá ženy rád. Překvapilo ji zjištění, že Neres má v Ebú Daru manželku a kupu dětí, nepřekvapilo ji však, že doma zůstává jen na tak dlouho, aby naložil nový náklad. On dokonce se ženami ani nechtěl mluvit. Bylo to prostě úděsné. Občas se Nyneiva přistihla, že se na něj dívá úkosem, jako by se dívala na nějaké neuvěřitelné zvíře. Mnohem divnější, než byli s'reditové či cokoliv jiného z Lucova zvěřince.</p>
<p>Přirozeně nepřicházelo v úvahu, že by Elain či Birgitte mohly vypustit svou žluč, kde by je mohl slyšet. To, jak Tom a ostatní kouleli očima a vrhali po sobě významné pohledy, bylo už tak dost špatné. Ti se je aspoň snažili zakrýt. Neresovo otevřené uspokojení, že se jeho směšné očekávání naplnilo on by to tak určitě viděl by bylo prostě nesnesitelné. Nedal jim na vybranou, musely polknout svůj jed a usmívat se.</p>
<p>Nyneivě samotné by se docela líbilo, kdyby dostala Toma, Una a Juilina z Neresova dohledu. Už se zase zapomínali, zapomínali, že mají dělat to, co se jim řekne. Na výsledcích nezáleželo, to mohlo počkat. A z nějakého důvodu začali Nerese trápit poznámkami plnými černého humoru, týkajícími se rozbitých hlav a podřezaných hrdel. Jenže jediné místo, kde na Nerese zcela jistě nenarazila, byla kajuta. Muži sice nebyli nijak zvlášť velcí, i když Tom byl velký a Uno docela rozložitý, přesto kdyby se však natlačili sem, byli by tu nad ní čněli. To bylo těžko vhodné prostředí pro hubování, které jim chtěla uštědřit. Dáte muži možnost nad vámi čnít, a jako by měl zpola vyhráno. A tak nasadila milý výraz, nevšímala si toho, jak se Tom a Juilin tváří překvapeně a zamračeně a Uno a Ragan nevěřícně, a užívala si navenek dobré nálady, kterou byly druhé dvě ženy nuceny předvádět.</p>
<p>Když zjistila, proč jsou plachty tak napjaté a klikatící se říční břehy ubíhají pod odpoledním sluncem rychlostí klusajícího koně, podařilo se jí zachovat úsměv. Neres nechal opačiny vytáhnout a uložit podél zábradlí. Tvářil se skoro šťastně. Skoro. Podél amadicijského břehu se táhl nízký avšak srázný jílovitý břeh a podél ghealdanského rostlo v širokém pruhu mezi vodou a stromy rákosí, přičemž tam, kde voda ustoupila, bylo převážně hnědé. Samara ležela jen pár hodin cesty proti proudu.</p>
<p>"Tys usměrnila," obvinila skrze zaťaté zuby Elain. Hřbetem ruky si otřela pot z čela a odolala nutkání setřást ho na pomalu se zvedající a klesající podlahu. Ostatní pasažéři jim dvěma a Birgitte uvolnili kousek místa, ale ona přesto mluvila potichu a tak vlídně, jak jen dokázala. Žaludek jako by se jí pohyboval o vteřinku pozadu za kymácením lodi, což jí na náladě také nepřidávalo. "Tenhle vítr je tvoje práce." Doufala, že má v tlumoku dost červeného fenyklu.</p>
<p>Podle Elainina zpoceně zamračeného výrazu a vykulených očí by jí z úst mělo prýštit mléko a strdí. "Je z tebe vylekaný králík. Seber se. Samara je za námi celé míle. Na takovou dálku nedokáže nikdo vycítit nic užitečného. Musela by teď být s námi na lodi. Byla jsem dost rychlá."</p>
<p>Nyneiva měla pocit, že jí popraská tvář, jestli si úsměv podrží ještě o chvíli déle, ale koutkem oka viděla na Nerese, jenž si prohlížel pasažéry a potřásal hlavou. Jak byla v dané chvíli rozzlobená, viděla již téměř zcela vytracené pozůstatky tkaniva druhé ženy. Práce s počasím bylo jako kutálet kámen z kopce. Měl sklon pokračovat směrem, kterým jste začaly. Když kámen uhne ze stezky, což dříve či později udělá, stačí, když ho jen popostrčíte zpátky, a s počasím to je stejné. Moghedien tak velké tkanivo mohla zachytit i v Samaře možná ale rozhodně ne natolik přesně, aby poznala, kde k tomu došlo. Ona sama se v čisté síle mohla Moghedien rovnat, a i když nebyla dost silná, aby něco ještě udělala, zřejmě se dalo bezpečně říci, že Zaprodankyně taky ne. A ona chtěla cestovat, jak nejrychleji to bylo možné. Právě teď ve stísněné prostoře se dvěma dalšími, které pro ni byly stejně přitažlivé, jako kdyby se o kajutu měla dělit s Neresem, byl i jediný den nesmírně důležitý. A ostatně den navíc na vodě taky nebylo nic, nač by se těšila. Jak se může loď pohybovat tímhle způsobem, když je hladina napohled úplně rovná?</p>
<p>Ze všeho toho usmívání ji začínaly bolet rty. "Měla ses zeptat, Elain. Ty vždycky jdeš a uděláš něco bez ptaní, bez přemýšlení. Je čas, aby sis uvědomila, že jestli spadneš do jámy, protože letíš naslepo, tak tě tvoje stará chůva nevytáhne ven a neumyje ti obličej." Při posledním slově měla Elain oči velké jako talíře a cenila zuby, jako by byla připravená kousat.</p>
<p>Birgitte dala každé ruku kolem ramen, naklonila se blíž a zářila, jako by ji pod krkem držela radost. "Jestli toho vy dvě nenecháte, tak vás obě hodím do řeky, abyste zchladly. Chováte se obě jako shagoský šenkýřky s oparem!"</p>
<p>Se zpocenými tvářemi ztuhlými v příjemném výraze se tři ženy rozešly třemi různými směry a tak daleko od sebe, jak jen bylo na lodi možné. Při západu slunce Nyneiva zaslechla Ragana, když říkal, že se jim třem muselo vážně ulevit, že jsou pryč ze Samary, podle toho, jak se pořád pochichtávají, a ostatní muži si zřejmě mysleli to samé, ale zbylé ženy si je prohlížely s příliš uhlazenými výrazy. Ony poznaly potíže, když nějaké uviděly.</p>
<p>A přesto, kousek po kousku, se potíže vytratily. Nyneiva si nebyla jistá, jak k tomu vlastně došlo. Možná ty příjemné výrazy, které Elain a Birgitte nasadily, tak nějak pronikly dovnitř i proti jejich vůli. Možná to bylo tím, jak to všechno bylo směšné, snažit se udržet přátelskou tvář, zatímco do slov vkládáte dost jedu, možná jim to začínalo docházet. Ať už to však bylo, čím chtělo, nemohla si Nyneiva na výsledek stěžovat. Pomalu, den za dnem, začala slova i tóny odpovídat jejich tvářím, a tu a tam se jedna z nich zatvářila dokonce rozpačitě, očividně když si vzpomněla, jak se chovala předtím. Ani jedna samozřejmě nepronesla jediné slovo na omluvu, což Nyneiva docela dobře chápala. Kdyby se byla chovala stejně hloupě a ohavně jako ony, určitě by to nechtěla nikomu připomínat.</p>
<p>Také děti hrály určitou roli v tom, že Elain a Birgitte nalezly vnitřní rovnováhu, i když to vlastně začalo tím, že prvního rána na řece se Nyneiva jala ošetřovat mužům rány. Vynesla ven svůj tlumok plný bylinek, vyráběla lektvary a mazání, obvazovala šrámy. Ty rány ji rozzlobily dost, takže dokázala léčit nemoci a zranění ji vždycky rozčílily aspoň na některé z těch nejhůře postižených použila léčení, i když musela být opatrná. Mizející rány by vyvolaly řeči a Světlo ví, co by Neres udělal, kdyby ho napadlo, že má na palubě Aes Sedai. Nejspíš by někoho v noci propašoval na amadicijský břeh a pokusil se je nechat zatknout. Navíc by ta zpráva mohla způsobit, že by se někteří uprchlíci vrhli přes palubu.</p>
<p>Unovi například vetřela do ošklivě pohmožděného ramene kapku mazání s pálivým olejem ze škumpy a na čerstvý šrám na tváři použila trošku mastičky se všehojem nemělo smysl plýtvat ani jedním, ani druhým a zavázala mu hlavu tak, že skoro nepohnul čelistí, než ho vyléčila. Když zalapal po dechu a zamával rukama, stroze vyjela: "Nebuď jak malej kluk, nemyslela jsem si, že taková bolístka bude velkýmu silnýmu chlapovi tolik vadit. Teď to nech takhle. Jestli na to příští tři dny třeba jen sáhneš, tak tě naleju něčím, na co hned tak nezapomeneš."</p>
<p>Uno pomalu kývl a zíral na ni natolik nejistě, až bylo jasné, že neví, co udělala. Jestli mu to dojde, až si konečně sundá obvazy, s trochou štěstí si nikdo jiný nebude pamatovat, jak zlá ta rána byla, tak snad bude mít dost rozumu, aby držel jazyk za zuby.</p>
<p>Když jednou začala, bylo jen přirozené pokračovat i na zbytku pasažérů. Jen málokterému z uprchlíků chyběla nějaká ta modřina či odřenina, a na některých dětech byly vidět známky horečky a červíků. Ty mohla léčit bez starostí. Děti vždycky vyváděly, když dostávaly nějakou medicínu, která nechutnala jako med. Jestli snad řekly svým matkám, že to bylo zvláštní, tak všichni věděli, že si děti pořád něco vymýšlejí.</p>
<p>S dětmi se vlastně nikdy necítila úplně příjemně. Pravda, chtěla dát Lanovi děti. Aspoň jedna její část chtěla. Děti dokázaly udělat pěkný zmatek kvůli ničemu. Zřejmě měly ve zvyku dělat přesný opak toho, co jste jim řekli, jakmile jste se k nim otočili zády, jen aby viděly, co uděláte. A přesto zjistila, že sčesává z čela vlásky chlapci, který jí nesahal málem ani do pasu a upřeně k ní vzhlížel jasně modrýma očima. Ty oči velmi připomínaly oči Lanovy.</p>
<p>Připojily se k ní Elain a Birgitte, zprvu jen proto, aby jí pomohly udržet pořádek, ale tak nebo tak, i je to táhlo k dětem. Zvláštní, Birgitte vůbec nevypadala hloupě s asi tříletým či čtyřletým hošíkem v náručí a klubkem dětí kolem sebe, přičemž jim zpívala nějakou nesmyslnou písničku o tancujících zvířatech. A Elain poslala dokola pytlík červených cukrátek. Světlo vědělo, kde je sebrala a proč. Když ji Nyneiva přistihla, jak si jedno strká do úst, vůbec se nezatvářila provinile. Jenom se zazubila, jemně vytáhla jakési malé holčičce paleček z pusinky a místo něj jí strčila další sladkost. Děti se začaly smát, jako by si právě vzpomněly, jak se to dělá, a tulily se k Nyneiviným suknicím stejně jako k Elain a Birgitte, jako by to byly jejich matky. Bylo těžké vztekat se za takových okolností. Když druhý den Elain začala dál studovat a'dam v soukromí kajuty, Nyneiva se dokonce ani nedokázala přimět k tomu, aby udělala něco víc, než že si odfrkla, a i to jen slabě. Ta žena byla zřejmě víc než kdy jindy přesvědčená, že náramek, obojek a vodítko vytvářejí jakousi zvláštní formu propojení. Nyneiva si k ní dokonce jednou dvakrát přisedla. Už samotný pohled na tu ohavnost stačil k tomu, aby mohla uchopit saidar a sledovat Elain.</p>
<p>A taky se konečně vynořily příběhy uprchlíků. Rodiny rozdělené, ztracení či mrtví příbuzní. Statky, krámky a řemeslnické dílny zničené, jak se tamtudy šířily vlny světských nepokojů a ničily obchod. Lidé nemohli nakupovat, když nemohli prodávat. Prorok byl jen poslední cihlou na voze, když se zlomila oj. Nyneiva neříkala nic, když si všimla, jak Elain strká zlatou marku chlapíkovi s řídkými šedými vlasy, který se dotkl klouby rukou čela a snažil se jí políbit ruku. Však zjistí, jak zlato rychle mizí. Kromě toho Nyneiva sama rozdala pár penízků. No, možná víc než pár.</p>
<p>Všichni muži až na dva byli prošedivělí či plešatí, s ošlehanými tvářemi a mozolnatýma rukama. Mladší muže sebrali do vojska, pokud je nechytil prorok. Ty, kteří odmítli jedno i druhé, oběsili. Ti dva mladší vlastně to byli skoro ještě chlapci, Nyneiva pochybovala, že by se již pravidelně holili měli pohled štvanců a trhli sebou pokaždé, když se na ně podíval některý ze Shienarců. Občas některý ze starších mluvil o tom, jak začne znovu, najde si kousek půdy k sedlačení či se znovu dá na řemeslo, ale tón jejich hlasu prozrazoval, že je to spíš sebeklam a hraná statečnost než skutečná naděje. Většinou jen tiše rozmlouvali o svých rodinách. O ztracené manželce, ztracených synech a dcerách, o ztracených vnucích a vnučkách. Hovořili jako ztracenci. Druhé noci chlapík s ušima jako plachty, který v té smutné skupince vypadal, že má nejvíc nadšení, prostě zmizel. Když vyšlo slunce, byl jednoduše pryč. Mohl doplavat na břeh. Nyneiva doufala, že to udělal.</p>
<p>Byly to však právě ženy, kdo ji chytil za srdce. Neměly větší vyhlídky než muži, neměly větší jistoty, ale většinou měly větší břímě. Žádná s sebou neměla manžela, dokonce ani nevěděly, jestli jejich muž ještě žije, ale zodpovědnost, která je tížila, je také udržovala v pohybu. Žádná žena s charakterem se nemůže vzdát, když má děti. I ty ostatní si hodlaly najít nějakou budoucnost. Všechny měly aspoň špetku naděje, kterou muži jenom předstírali. Zvláště tři jí přilnuly k srdci.</p>
<p>Nicola byla asi jejího věku a výšky, štíhlá tmavovlasá tkadlena s velkýma očima, která se chtěla vdát. Dokud si její Hyran nevzal do hlavy, že ho volá povinnost a on musí následovat proroka, následovat Draka Znovuzrozeného. Ožení se s ní, až tuto povinnost splní. Povinnost byla pro Hyrana velmi důležitá. Byl by z něj dobrý a pozorný manžel a otec, tvrdila Nicola. Jenže to, co měl v hlavě, mu stejně moc nepomohlo, když mu ji kdosi rozrazil sekerou. Nicola nevěděla kdo ani proč, jen to, že se musí od proroka dostat, co nejdál to půjde. Někde přece muselo existovat místo, kde se lidé nezabíjejí, kde se nebude pořád bát, nač by asi mohla narazit za dalším rohem.</p>
<p>Marigan, o pár let starší, bývala kdysi kyprá, ale teď na ní prodřené hnědé šaty jen volně visely a ve tváři měla otupělý výraz, bylo to mnohem víc než jen pouhá únava. Její dva synové, Jaril a Seve, šest a sedm let, jen mlčky hleděli na svět příliš velkýma očima. Drželi se jeden druhého a všechno i všichni ostatní je zřejmě děsili, dokonce i jejich vlastní matka. Marigan v Samaře obchodovala s léčivy a bylinkami, i když měla o obojím někdy dostzvláštní představy. Vlastně nebylo divu. Žena, která nabízela léčení, se s Amadicií a bělokabátníky na protějším břehu řeky musela držet pěkně při zemi, a dokonce se musela všechno od začátku naučit sama. Marigan chtěla v životě jen léčit nemoci, a tvrdila, že si přitom vedla dobře, i když manžela zachránit nedokázala. Pět let od jeho smrti bylo těžkých a příchod proroka jí rozhodně v ničem neulehčil. Davy pátrající po Aes Sedai ji zahnaly do úkrytu poté, co jednoho muže vyléčila z horečky, a povídačky to změnily v zázračné uzdravení přímo ze smrtelné postele. Tak málo většina lidí věděla o Aes Sedai. Smrt se nedala vyléčit ani s pomocí jediné síly. Dokonce i Marigan si však zřejmě myslela, že tomu tak není. Nevěděla, kam půjde, stejně jako Nicola. Doufala, že někde najde nějakou vesnici, kde by znovu mohla v klidu prodávat bylinky.</p>
<p>Areina byla z těch tří nejmladší, ve tváři plné fialových a žlutých modřin měla vážné modré oči a vůbec nebyla z Ghealdanu. Když už nic jiného, bylo by to jasné z jejích šatů. Měla krátký tmavý kabátec a bohatě nabírané kalhoty, které se příliš nelišily od toho, co nosila Birgitte. To byl veškerý její majetek. Nechtěla říci, odkud přesně je, ale o cestách, které ji dovedly na palubu Říční zmije, byla sdílnější. Alespoň o některých. Nyneiva si musela hodně domýšlet. Areina odešla do Illianu, protože chtěla odvést svého mladšího bratra domů dřív, než bude moci složit přísahu hledačů Valerského rohu. Avšak s městem plným cizinců ho vůbec nenašla, nějak však sama složila přísahu a vydala se do světa, i když tak úplně nevěřila, že Valerský roh existuje, a zpola doufala, že někde najde malého Gwila a dovede ho domů. Od té chvíle byly věci... složité. Areina se sice nezdráhala hovořit, ale dávala si hroznou práci, aby se přitom vylíčila v dobrém světle... Vyhnali ji z několika vesnic, jednou ji okradli a několikrát ztloukli. Přesto se nehodlala vzdát či vyhledat útočiště nebo nějakou mírumilovnou vesnici. Svět byl pořád tam někde venku a Areina ho hodlala dostat na kolena. Ne že by to řekla přímo takhle, ale Nyneiva věděla, co má ta žena na mysli.</p>
<p>Nyneiva taky věděla velmi dobře, proč jí jsou tyto ženy tak blízké. Každý příběh mohl být odrazem části jejího vlastního života. Jenom tak docela nechápala, proč se jí Areina líbí nejvíc. Podle jejího názoru, když si dala dvě a dvě dohromady, skoro všechny Areininy potíže pocházely z toho, že si příliš nedávala pozor na jazyk a říkala lidem to, co si myslí. Těžko to byla náhoda, že musela z jedné vesnice utéci tak rychle, že tam dokonce musela nechat i koně, potom, co starostu nazvala povalečem s tváří jako knedlík a několika vesničankám řekla, že vyschlé domácí puťky nemají právo se ptát, co dělá na cestě sama. K tomuhle se alespoň byla ochotná přiznat. Nyneiva si myslela, že když jí půjde pár dní příkladem, Areině to nesmírně pomůže. A muselo existovat i něco, co by mohla udělat i pro druhé dvě. Touhu po bezpečí a míru chápala velmi dobře.</p>
<p>Ráno druhého dne, když byla klidná nálada ještě křehká a jazyky jazyky některých lidí! ještě ostré, došlo ke zvláštní výměně názorů. Nyneiva řekla, docela mírně, něco o tom, že Elain není na místě své matky, takže si nemusí myslet, že Nyneiva bude spát každou noc odstrčená ke stěně. Elain zvedla bradu, ale než stačila otevřít ústa, Birgitte vyhrkla: "Ty jsi opravdu dědička Andoru?" Skoro se nerozhlédla kolem, aby se ujistila, že poblíž není nikdo, kdo by to zaslechl.</p>
<p>"Jsem." Elain mluvila mnohem důstojněji, než se Nyneiva v poslední době pamatovala, ale byl v tom náznak mohlo to být uspokojení?</p>
<p>S tváří úplně bez výrazu se Birgitte prostě otočila na patě a odešla na příď, kde se posadila na svinuté lano a zadívala se na řeku vepředu. Elain se za ní mračila a potom si odešla sednout za ní. Chvíli tam spolu obě ženy seděly a rozmlouvaly. Nyneiva by se k nim nepřipojila, ani kdyby ji požádaly! Ať již rozebíraly cokoliv, Elain vypadala lehce rozladěná, jako by čekala nějaký výsledek, ale poté si už mezi sebou nevyměnily křivého slovíčka.</p>
<p>Birgitte se později toho dne vrátila ke svému jménu, i když to byl poslední záblesk hněvu, který to způsobil. Jakmile byla Moghedien bezpečně daleko, tak si s Elain lístky měchýřníku vymyly čerň z vlasů, a Neres, když viděl jednu s rudozlatými kudrnami na ramena a druhou se zlatožlutým, složitě splétaným copem a navíc s lukem a toulcem, kysele poznamenal něco jako "Birgitte k nám přišla ze zatracenejch příběhů". Byla jeho smůla, že to slyšely. Birgitte mu ostře řekla, že to je její jméno, a jestli se mu nelíbí, tak mu připíchne uši, ke kterému stěžni si vybere. Se zavázanýma očima. Kapitán odkráčel červený ve tváři jako rak a křičel, aby lodníci přitáhli lana, která už se nedala přitáhnout víc bez toho, aby praskla.</p>
<p>V této chvíli by bylo Nyneivě úplně jedno, i kdyby Birgitte svou hrozbu splnila. Po měchýřníku jí sice zůstal ve vlasech maličko narudlý odstín, ale barva se natolik podobala její přirozené, že málem vykřikla radostí. Pokud všechny na palubě nezačnou bolet zuby a dásně, tak jí měchýřníkového listí zbývalo až dost. A taky měla dostatečnou zásobu červeného fenyklu, aby si měla čím uklidnit žaludek. Jakmile měla vlasy suché a zase slušně spletené do copu, nemohla si nepovzdechnout úlevou.</p>
<p>Ovšem, s tím, jak Elain usměrňovala dobrý vítr a Neres plul ve dne v noci, ubíhaly na obou březích vesnice a statky s doškovými střechami rychle dozadu, a čím dál po proudu byli, tím méně tu bylo stop po nepokojích. Jakkoliv už bylo špatně pojmenované plavidlo široké, plulo po řece slušnou rychlostí.</p>
<p>Neres byl zjevně rozpolcen mezi radostí z toho, jaké štěstí má, že vane takový vítr, a starostí, že musí plout za denního světla. Nejednou se toužebně zadíval do zpětného proudu, po stromy zastíněném rameni či tůni zařezávající se hluboko do břehu, kde mohla Říční zmije bezpečně zakotvit a skrýt se. Nyneiva občas poznamenala tak, aby to mohl slyšet, jak musí být rád, že se lidé ze Samary dostanou o to dřív z jeho lodi, k čemuž přihodila poznámku o tom, jak dobře tahle žena vypadá teď, když je odpočatá, či jak živé jsou děti tamté ženy. To stačilo, aby ho nápady s přistáváním okamžitě přešly. Bylo by možná snazší pohrozit mu Shienarci či Tomem a Juilinem, ale ti už byli i tak až moc nafoukaní. A ona se rozhodně nehodlala hádat s mužem, který se na ni stále nechtěl ani podívat, ani s ní mluvit.</p>
<p>V šedém svítání třetího dne posádka znovu zasedla k opačinám, aby je dostala k molu v Boanndě. Bylo to slušné město, větší než Samara, na místě, kde se rychle proudící řeka Boern, přitékající z Jehannahu, vlévala do pomalejší Eldar. Za vysokými šedými hradbami se zvedaly tři věže a budova lesknoucí se bíle pod červenou taškovou střechou, která se určitě mohla vydávat za zámek, byť menší. Když byla Říční zmije pevně uvázaná u těžkých kůlů na konci mola které se až do poloviny klenulo přes vyschlé bahno Nyneiva se nahlas podivila, proč Neres plul až do Samary, když mohl své zboží vyložit tady.</p>
<p>Elain kývla směrem ke statnému muži na molu, který měl na prsou řetěz s jakýmsi znakem. Bylo tu víc takových jako on, všichni s řetězy a v modrých kabátcích, a pozorně sledovali další dvě bachratá plavidla, z nichž se vykládalo na jiných molech. "Výběrčí daní královny Alliandry, řekla bych." Neres zabubnoval prsty na zábradlí a na muže na molu se nedíval stejně soustředěně, jako oni pozorovali ostatní plavidla. "Možná má s těmi v Samaře nějakou dohodu. Nemyslím, že bude chtít mluvit s těmito."</p>
<p>Muži a ženy ze Samary váhavě vystoupili po lávce na molo a výběrčí si jich nevšímali. Za lidi se žádné clo neplatilo. Pro Samarské to byl začátek nejistoty. Měli před sebou své životy, museli začít nanovo, obstát s tím, co měli a co jim Nyneiva a Elain daly. Než byli Samarští v půli mola, a stále se choulili k sobě, některé z žen už se tvářily stejně sklíčeně jako muži. Některé dokonce začaly plakat. Elain se zatvářila usouženě. Vždycky se chtěla postarat o každého. Nyneiva doufala, že Elain nezjistila, že některým ženám sama pár stříbrňáků podstrčila.</p>
<p>Ne všichni však opustili loď. Zůstala Areina a Nicola i Mangan, s přivinutými syny, kteří kolem sebe hleděli vykulenýma očima, když ostatní děti zmizely směrem k městu. Ti dva hošíci neřekli od Samary jediné slovo, co by Nyneiva slyšela.</p>
<p>"Chci jít s tebou," řekla Nyneivě Nicola a nevědomky lomila rukama. "Cítím se s tebou v bezpečí." Marigan důrazně kývla. Areina neříkala nic, ale přistoupila blíž k oběma ženám, čímž se stala součástí skupinky, i když se klidně dívala na Nyneivu a vyzývala ji, jen ať se opováží poslat ji pryč.</p>
<p>Tom lehce potřásl hlavou a Juilin se zašklebil, ale Nyneiva se podívala na Elain a Birgitte. Elain kývla bez zaváhání a druhá žena byla jen o mžik oka pozadu. Nyneiva si zvedla suknice a rázným krokem vyrazila k Neresovi, jenž stál na zádi.</p>
<p>"Teď snad budu mít svou loď zpátky," sdělil vzduchu někde mezi lodí a molem. "A už bylo načase. Tahle plavba byla nejhorší, jako jsem kdy podnikl."</p>
<p>Nyneiva se teď široce usmála. Pro jednou se na ni podíval, než skončila. No, skoro.</p>
<p>Neres vlastně neměl moc na vybranou. Těžko se mohl obrátit s prosbou o pomoc na úřady v Boanndě. A i kdyby se mu nelíbila cena, kterou nabízela, stejně musel plout po proudu. A tak Říční zmije znovu vyplula, míříc do Ebú Daru, s jednou zastávkou, o níž kapitán nic nevěděl, dokud se Boannda nezačala vytrácet za zádí.</p>
<p>"Salidar!" zavrčel s pohledem upřeným nad Nyneivinu hlavu. "Salidar je opuštěnej od bělokabátnický války. Jenom hlupačka by chtěla vystoupit na břeh v Salidaru."</p>
<p>Nyneiva, i když s úsměvem, byla natolik rozzlobená, že dosáhla na pravý zdroj. Neres zařval, plácl se do krku a zároveň do stehna. "Ti střečci jsou letos ale hrozní," podotkla Nyneiva soucitně. Birgitte zařvala smíchy, než byli v půli cesty dolů na palubu.</p>
<p>Nyneiva stála vzpřímeně na přídi a zhluboka se nadechla, když Elain usměrnila, aby znovu zvedla vítr, a Říční zmije poskočila do silného proudu přitékajícího od Boern. Nyneiva už červený fenykl málem obědvala i večeřela, ale i kdyby jí ještě před Salidarem došel, nezáleželo by jí na tom. Tahle cesta už byla skoro u konce. Všechno, čím prošla, za tohle stálo. Jistě, ne vždycky si to myslela, a drsné jazyky Elain a Birgitte toho nebyly jediným důvodem.</p>
<p>Tu první noc, když jen ve spodničce ležela v kapitánově posteli, zatímco zívající Elain seděla na židli a Birgitte se opírala o dveře a hlavou se téměř dotýkala stropních trámů, použila Nyneiva zkroucený kamenný prsten. Kajutu osvětlovala jediná rezavá lampa upevněná v závěsu a kupodivu z oleje stoupala vůně koření. Neres možná taky neměl rád zápach plísně a zatuchlinu. Pokud si prsten mezi ňadra zastrkovala poněkud okatě a dala si záležet, aby druhé dvě viděly, že se dotýká holé kůže no, měla k tomu důvod. Pár hodin povrchně rozumného chování z jejich strany ještě neznamenalo, že se bude mít Nyneiva méně na pozoru.</p>
<p>Srdce Kamene bylo přesně takové, jako pokaždé předtím, odevšad a odnikud vycházelo bledé světlo, třpytivý křišťálový meč Callandor čněl z kamenů v podlaze pod velikou kupolí a do stínů ubíhaly řady sloupů z leštěné krevele. A nechyběl ani ten pocit, že je sledována, který byl v Tel'aran'rhiodu taky všudypřítomný. Nyneiva měla co dělat, aby neutekla nebo se nevrtila do zoufalého pátrání mezi sloupy. Přinutila se zůstat stát vedle Callandoru. Pomalu napočítala do tisíce a při každé odpočítané stovce přestala a zavolala Egwainino jméno.</p>
<p>Pravda byla, že nic jiného ani dělat nemohla. Sebeovládání, na něž byla tak pyšná, zmizelo. Šaty se jí měnily spolu se starostmi, které si dělala kvůli sobě a Moghedien, Egwain, Randovi a Lanovi. Pevné dvouříčské sukno se mrknutím oka změnilo ve velký plášť s hlubokou kapuci, potom se objevila bělokabátnická zbroj, jež se změnila v červené hedvábné šaty jenomže průsvitné! a z nich se stal ještě tlustší plášť a ten se změnil v... Měla dojem, že tvář se jí mění také. Jednou se podívala na své ruce a pleť měla tmavší než Juilin. Třeba ji Moghedien nepozná...</p>
<p>"Egwain!" To drsné zavolání se odrazilo mezi sloupy a Nyneiva se přinutila zůstat stát, byť celá roztřesená, než napočítá do další stovky. Velká komnata zůstala až na ni prázdná. Přejíc si, aby cítila větší lítost než nutkání ke spěchu, vykročila ze sna...</p>
<p>...a ležela s prstem na kamenném prstenu na řemínku, hleděla na silné trámy nad postelí a naslouchala skřípění lodi spěchající temnotou po proudu.</p>
<p>"Byla tam?" chtěla vědět Elain. "Nebyla jsi pryč moc dlouho, ale "</p>
<p>"Už mě unavilo pořád se bát," řekla Nyneiva, aniž by odtrhla pohled od trámů. "Už mě ttak unavilo být zzbabělá." Poslední slova se rozplynula v slzách, které nedokázala zastavit ani zakrýt, jakkoliv si otírala oči.</p>
<p>Vmžiku tam byla Elain, objímala ji a uhlazovala jí vlasy, a o něco později jí Birgitte tiskla zezadu na krk látku namočenou ve studené vodě. Nyneiva se vyplakala, zatímco jí ony říkaly, že není zbabělá.</p>
<p>"Kdybych si myslela, že mě honí Moghedien," prohlásila nakonec Birgitte, "tak bych utekla. I kdybych se nemohla schovat jinam než do jezevčí nory, tak bych se tam protáhla a schoulila se do klubíčka a potila se, dokud by neodešla. A stejně tak bych se nepostavila těm Cerandiným s'reditům, kdyby některý zaútočil, a ani jedno není zbabělé. Musíš si sama vybrat čas a místo a zaútočit na ni způsobem, jaký bude nejmíň čekat. Já se jí taky pomstím, ale jenom jestli to půjde, jinak se do toho pouštět nebudu. Cokoliv jiného by byla čirá hloupost."</p>
<p>To bylo těžko to, co chtěla Nyneiva slyšet, ale její slzy a jejich útěcha udělaly další díru do trnitého plotu, který mezi nimi vyrostl.</p>
<p>"Dokážu ti, že nejsi žádný zbabělec." Elain vytáhla z poličky, kam ji položila, kazetu z tmavého dřeva a vyndala z ní železný kotouč s vyrytou spirálou. "Půjdeme zpátky spolu."</p>
<p>To Nyneiva chtěla ještě méně. Jenže se tomu nedalo nijak vyhnout, ne poté, co ji ujišťovaly, že není zbabělá. A tak se vrátily společně.</p>
<p>Do Tearského Kamene, kde se dívaly na Callandor lepší než se ohlížet přes rameno a uvažovat, jestli se objeví Moghedien pak do královského paláce v Caemlynu pod Elaininým vedením, a potom je Nyneiva zavedla do Emondovy Role. Nyneiva už paláce viděla, s jejich rozlehlými sály, vysokými malovanými stropy a mramorovými podlahami, zlacením a jemnými koberci i umně tkanými závěsy, ale tady vyrostla Elain. Vidět to a vědět to jí pomohlo Elain trošku pochopit. Ovšemže ta žena očekávala, že se k ní svět skloní. Když vyrůstala, tvrdili jí, že se ohne, a navíc žila v paláci, kde tomu tak bylo.</p>
<p>Elain, bledý odraz sebe sama kvůli ter'angrialu, který používala, byla při pobytu v paláci zvláštně zamlklá. Ale ona zase Nyneiva mlčela v Emondově Roli. Například byla vesnice větší, než se pamatovala, a přibyly další domky s doškovými střechami i zatím hrubé dřevěné stavby. Někdo si těsně za vesnicí stavěl velmi velký dům, tři nízká poschodí, a na Trávníku byl vztyčen kamenný kvádr dva a půl sáhu vysoký, do nějž byla vyryta jména. Hodně z nich Nyneiva poznala, byla to většinou dvouříčská jména. Po obou stranách kamene byly vztyčeny stožáry, na jednom visel praporec s červenou vlčí hlavou, na druhém povlával červený orel. Všechno tu vypadalo blahobytně a šťastně nakolik to poznala, když tu nebyli žádní lidé. Co například byly zač ty prapory? A kdo by stavěl takový dům?</p>
<p>Prolétly do Bílé věže a Elaidiny pracovny. Nic se tu nezměnilo, jen to, že v půlkruhu před Elaidiným stolem už zůstalo jen tucet stoliček. A triptych s Bonwhin byl pryč. Zůstal však obrázek Randa se špatně zalepenou trhlinou v plátně přes Randův obličej, jako by po něm někdo něco hodil.</p>
<p>Probraly se papíry v lakované skříňce se zlatými jestřáby i těmi na stole kronikářky v předpokoji. Dokumenty a dopisy se často měnily, když je ještě četly, ale moc toho nezjistily. Elaida věděla, že Rand překročil Dračí stěnu do Cairhienu, ale k tomu, co s tím hodlá podniknout, žádný klíč nezískaly. Byl tu rozzlobený požadavek, aby se všechny Aes Sedai okamžitě vrátily do Věže, pokud od ní osobně nemají přesné rozkazy učinit něco jiného. Elaida se zřejmě vůbec hodně zlobila, třeba kvůli tomu, že se poté, co jim nabídla milost, vrátilo jen pár sester, že většina špehů v Tarabonu stále mlčí, že Pedron Niall stále svolává bělokabátníky do Amadicie, když ona neví proč, že stále není možné nalézt Davrama Bashereho i přes to, že s sebou má celé vojsko. Každý dokument s její pečetí překypoval vztekem. Žádný z nich jim však nebyl celkem k ničemu, ani nebyl zajímavý, snad jen ten týkající se bělokabátníků. Ne že by s nimi měly mít nějaké potíže, pokud budou na Říční zmiji.</p>
<p>Poté, co se vrátily do svých těl na lodi, Elain mlčela, když vstávala ze židle a vracela kotouč do skříňky. Nyneiva bez přemýšlení vstala a šla jí pomoci se svléknout. Když se uložily ve spodničkách do postele, vylezla Birgitte nahoru. Říkala, že si lehne hned vedle schůdků.</p>
<p>Elain usměrnila, aby zhasla lampu. Po chvíli, co ležely potmě, poznamenala: "Palác vypadal tak... prázdný, Nyneivo. Bylo tam tak pusto."</p>
<p>Nyneiva nevěděla, jak jinak by měl palác v Tel'aran'rhiodu vypadat. "To bylo tím ter'angrialem, co jsi použila. Mně jsi připadala skoro jako z mlhy."</p>
<p>"No, já jsem si připadala docela v pořádku." V Elainině hlase se však ozýval jen mírně drsný nádech, a potom se obě uložily ke spánku.</p>
<p>Nyneiva si přesně vzpomínala, jaké má Elain ostré lokty, ale to nemohlo ztlumit její dobrou náladu, ani Elainina tichá stížnost, že studené nohy má ona. Dokázala to. Možná zapomenout na to, že se bojí, nebylo stejné jako nebát se, avšak aspoň se vrátila zpět do světa snů. Třeba jednoho dne najde kuráž k tomu, aby se vůbec nebála.</p>
<p>Když už jednou začala, bylo snazší pokračovat než přestat. Poté každou noc vstupovaly do Tel'aran'rhiodu společně a vždycky navštívily Věž, aby se podívaly, jestli něco nezjistí. Nebylo toho moc, kromě rozkazu vypravit do Salidaru vyslankyně, aby vyzvaly tamní Aes Sedai k návratu do Věže. Až na to, že toto pozvání podle toho, co Nyneiva stačila přečíst, než se listina změnila v hlášení o sledování správných postojů potenciálních novicek, ať už to znamenalo cokoliv pozvání bylo spíš požadavkem, aby se Aes Sedai okamžitě podvolily Elaidě a byly vděčné za to, že je jim to dovoleno. Přesto to potvrzovalo, že se tady nehoní naprázdno. Potíž s tím ostatním, co v útržcích zahlédly, byla v tom, že nevěděly dost, aby si to daly dohromady. Kdo je tenhle Davram Basherea proč se ho Elaida snaží tak zoufale najít? Proč Elaida zakázala, aby se kdokoliv zmínil o Mazrimu Taimovi, falešném Drakovi, pod hrozbou nejtěžších trestů? Proč královna Tenobie Saldejská a král Easar Shienarský napsali dopisy, v nichž zdvořile, ale důrazně odmítají, aby se Bílá věž pletla do jejich věcí? Všechno to Elain přimělo zabručet jedno z Liniiných rčení: "Kdo chce znát dvě, musí nejdřív znát jedna." Nyneiva mohla jen souhlasit, že to tak zajisté vypadá.</p>
<p>Kromě výletů do Elaidiny pracovny pracovaly na tom, aby získaly ovládání nad sebou i svým okolím ve světě snů. Nyneiva nehodlala dopustit, aby ji příště někdo chytil, jako to udělala Egwain a moudré. Na Moghedien se snažila vůbec nemyslet. Mnohem lepší bylo soustředit se na moudré.</p>
<p>Egwainin trik jak se jim v Samaře objevila ve snu, rozlousknout nedokázaly. Když ji volaly, nedosáhly ničeho, jen zesílil pocit, že je někdo sleduje, a podruhé už se tahle nezjevila. Snaha zadržet v Tel'aran'rhiodu někoho jiného Nyneivu neuvěřitelně doháněla k zoufalství i poté, co Elain na ten trik narazila. Bylo jen potřeba dívat se na dotyčného pouze jako na další část snu. Elain to nakonec dokázala a Nyneiva jí poblahopřála nejpříjemněji, jak dokázala ale Nyneivě to mnoho dní nešlo. Elain mohla být docela dobře tou mlhou, již připomínala, jak tak mizela s úsměvem pokaždé, když se jí zachtělo. Když se Nyneivě konečně podařilo zde Elain přidržet, cítila námahu, jako by vzpírala balvan.</p>
<p>Vytvářet fantastické květiny či tvory tím, že na ně myslely, byla mnohem větší legrace. Námaha zřejmě odpovídala jednak velikosti dotyčného objektu, a potom také tomu, jestli skutečně mohl existovat. Vytvořit stromy pokryté květy bláznivých tvarů červené, zlaté a nachové barvy bylo těžší než stojací zrcadlo, abyste se mohly podívat na to, co jste si provedly s róbou nebo co s ní udělala druhá žena. Vyzvednout ze země třpytivý křišťálový palác bylo ještě těžší, a i když na dotek byl pevný, zavlnil se a změnil pokaždé, když se jeho obraz ve vaší mysli pozměnil. Poté, co je ten zvláštní tvor skoro jako kůň s rohem na nose! vyhnal obě na kopec, než se jim podařilo ho nechat zmizet, mlčky si odsouhlasily, že zvířata nechají napokoji. Skoro to způsobilo novou hádku, kdy obě tvrdily, že to udělala ta druhá, ale když se Elain vzpamatovala natolik, že našla své staré já, začala se hihňat, jak asi musely vypadat, když se tak hnaly do kopce s vyhrnutými suknicemi, křičíce na zvíře, aby zmizelo. Dokonce i to, že Elain umíněně odmítala přiznat, že to byla její chyba, nezabránilo Nyneivě začít se hihňat taky.</p>
<p>Elain střídala železný kotouč za na pohled jantarovou destičku s řezbou spící ženy, ale ani jeden ter'angrial nepoužívala právě ráda. Jakkoliv tvrdě s nimi pracovala, nikdy se necítila plně v Tel'aran'rhiodu, jako tomu bylo s prstenem. Ale s oběma bylo nutné pracovat. Buď nebylo možné zavázat prameny ducha, nebo vás to okamžitě ze světa snů vyhodilo. Usměrnění čehokoliv jiného zároveň vypadalo skoro nemožné, nicméně Elain nechápala proč. Zřejmě ji víc zajímalo, jak byly ter'angrialy vyrobené, a vůbec ji netěšilo, že svá tajemství nevydaly tak snadno jako a'dam. Nevědět "proč" pro ni bylo jako bodlák v punčoše.</p>
<p>Jednou se Nyneiva rozhodla jeden z nich vyzkoušet, náhodou to bylo tu noc, co se měly sejít s Egwain, noc po odplutí z Boanndy. Nebyla by dost rozzlobená nebýt jedné věci, která jí tak často byla solí v očích. Mužů.</p>
<p>Začal to Neres, dupal po palubě, když začalo slunce zapadat, a mumlal si něco o tom, že si nechal ukrást náklad. Nyneiva si ho samozřejmě nevšímala. Pak si Tom ustýlal u zadního stěžně a tiše prohodil: "Má pravdu."</p>
<p>Bylo jasné, že si jí ve slábnoucím narudlém světle nepovšiml, a stejně tak Juilin, dřepící vedle něj. "Je to pašerák, ale za to zboží zaplatil. Nyneiva neměla právo mu ho sebrat."</p>
<p>"Proklatý práva každý ženský jsou právě takový, jaký zatraceně řekne, že jsou." Uno se zasmál. "Aspoň tak to říkají ženský v Shienaru."</p>
<p>Tehdy si jí všimli a odmlčeli se, když vědmu jako obvykle objevili pozdě. Uno si zamnul tvář, tu bez jizvy. Toho dne si sundal obvazy, a teď už věděl, co se stalo. Nyneiva měla dojem, že se tváří rozpačitě. Bylo těžké to v dloužících se stínech poznat, ale druzí dva se tvářili dokonale bezvýrazně.</p>
<p>Nyneiva jim samozřejmě nic neudělala, pouze kolem proběhla, pevně si tisknouc cop. Dokonce se jí podařilo seběhnout dolů ze schůdků. Elain už měla železný kotouč v ruce. Skříňka z tmavého dřeva ležela na stole otevřená. Nyneiva vylovila žlutou destičku s rytinou spící ženy uvnitř. Na dotek byla hladká a kluzká, rozhodně ne jako něco, čím se dal poškrábat kov. S tím, jak v ní doutnal hněv, byl saidar teplá záře těsně mimo dohled za jejím ramenem. "Třeba dokážu přijít s nějakým nápadem, proč ti ta věc nedovolí usměrnit víc než jen střípky."</p>
<p>A takhle se ocitla v Srdci Kamene, usměrňujíc pramen ducha do destičky, kterou tady, v Tel'aran'rhiodu, měla nacpanou v taštičce na opasku. A jak to tak často ve světě snů dělala, Elain na sobě měla roucho vhodné pro dvůr své matky, zelené hedvábí vyšívané kolem krku zlatou nití, s náhrdelníkem a náramky ze zlatých oček a drahých opálů, ale Nyneiva s překvapením zjistila, že na sobě má něco velmi podobného, i když vlasy měla spletené do copu a ty měly svou původní barvu místo aby jí volně visely přes ramena. Její šaty byly světle modré a stříbrné, a i když výstřih nebyl tak hluboký jako na Lucových šatech, pořád byl nižší, než by si sama vybrala. Stejně, velmi se jí líbilo, jak se jí mezi ňadry třpytí jediný ohnivý opál na stříbrném řetízku. Pro Egwain nebude snadné zastrašovat takhle oblečenou ženu. Rozhodně to nemělo nic společného s tím, že si tyhle šaty vybrala, byť nevědomky.</p>
<p>Hned poznala, co Elain myslela tím, vypadat docela dobře. Sama sobě se nejevila jinak než druhá žena, které se nějak podařilo vplést zkroucený kamenný prsten do svého náhrdelníku. Elain však říkala, že vypadá... mlžně. Mlžně také působil saidar, až na ten pramen ducha, který začala splétat, ještě když byla vzhůru. Zbytek byl velice řídký, a dokonce i nikdy neviděné teplo pravého zdroje tu bylo jaksi tlumené. Rozhněvaná však byla stále dost, aby mohla usměrňovat. I když snad podráždění kvůli mužům vybledlo před tou záhadou, záhada byla sama o sobě dráždivá. Zocelit se na setkání s Egwain s tím nemělo vůbec nic společného. Nic takového přece nedělala, a neexistoval žádný důvod, proč by měla na jazyku cítit slabou chuť kočičího kapradí a černobýlu! A přesto vyvolat jediný plamínek tančící ve vzduchu byla to jedna z prvních věcí, co se novicky učily jí připadalo stejně těžké jako přehodit si Lana přes rameno. Plamínek připadal dokonce i jí velice slabý, a jakmile zavázala tkanivo, začal se úplně vytrácet. Ve chvilce byl pryč.</p>
<p>"Vy obě?" podivila se Amys. Byly s Egwain přímo tam, na druhé straně Callandoru, obě v aielských suknicích a živůtcích a loktuších. Aspoň že si Egwain nenasadila tolik náhrdelníků a náramků. "Proč vypadáš tak zvláštně, Nyneivo? Naučila ses sem vstoupit při bdění?"</p>
<p>Nyneiva trochu nadskočila. Tak strašně nesnášela lidi, co se k ní dostali nepozorováni. "Egwain, jak ses ?" začala a uhladila si suknice ve chvíli, kdy Elain vyhrkla: "Egwain, nechápeme, jak jsi "</p>
<p>Egwain jim skočila do řeči. "Rand a Aielové vybojovali u Cairhienu veliký vítězství." Všechno to z ní vyletělo jako záplava, vše, co jim řekla v jejich snech, od Sammaela po seanchanské kopí. Mlela málem páté přes deváté a každé slovo doprovodila upřeným pohledem.</p>
<p>Nyneiva s Elain se na sebe popleteně podívaly. Určitě jim to říkala. Nemohly si to přece představovat, ne, když jim to teď slovo od slova potvrdila. Dokonce i Amys, jejíž dlouhé bílé vlasy jen podtrhovaly ne zcela aessedaiovskou bezvěkost její tváře, se při tom proudu jen zmateně dívala.</p>
<p>"Mat že zabil Couladina?" vzkřikla Nyneiva v jedné chvíli. To tedy v jejich snech rozhodně nebylo. Tohle se Matovi vůbec nepodobalo. On že velí vojákům? Mat?</p>
<p>Když se Egwain konečně odmlčela, upravila si loktuši a trochu rychle dýchala předtím skoro neměla čas se nadechnout Elain se slabm hlasem zeptala: "Je v pořádku?" Mluvila, jako by skoro začínala pochybovat o vlastních vzpomínkách.</p>
<p>"Tak dobře, jak se dá čekat," řekla Amys. "Hodně se dře a nikoho neposlouchá. Až na Moirain." Amys nebyla ráda.</p>
<p>"Většinou je s ním Aviendha," dodávala Egwain. "Docela dobře se o něj pro tebe stará."</p>
<p>Nyneiva o tom pochybovala. Nevěděla toho o Aielech moc, ale tušila, že když Amys řekla "hodně", každý jiný by pronesl "přímo k smrti".</p>
<p>Elain očividně souhlasila. "Tak proč ho nechává se tak dřít? Co vlastně dělá?"</p>
<p>Jak se ukázalo, bylo toho dost, vlastně až příliš. Dvě hodiny každý den cvičil šerm s Lanem nebo kýmkoliv, koho našel. Při tom Amys kysele stiskla rty. Další dvě hodiny studoval aielský způsob boje beze zbraní. Egwain to možná připadalo zvláštní, ale Nyneiva si až příliš uvědomovala, jak bezmocný může člověk být, když nedokáže usměrňovat. Přesto se Rand do takové situace nemohl dostat. Stal se králem, nebo něčím víc, obklopovaly ho stráže FarDareis Mai, a rozkazoval urozeným pánům a paním. Vlastně trávil až moc času tím, že jim rozkazoval, a pak se za nimi honil, aby se ujistil, že udělali, co jim řekl, a neudělal by si dokonce ani čas na jídlo, kdyby mu ho Děvy nenosily tam, kde právě byl. Z nějakého důvodu, zatímco Egwain to zřejmě zlobilo skoro stejně tolik jako Elain, vypadala Amys docela pobaveně, ačkoliv jakmile poznala, že si toho Nyneiva všimla, její tvář opět získala ten kamenný aielský výraz. A přesto každou další hodinu přes den trávil v té zvláštní škole, kterou založil, kam zval nejen učence, ale i řemeslníky, od nějakého chlapíka, který vyráběl zrcadla, po ženu, jež sestrojila jakýsi obrovský samostříl s kladkami, z něhož bylo možné vystřelit oštěp na míli daleko. Nikomu neřekl, k čemu ta škola je, až snad na Moirain, ale jediná odpověď, kterou Aes Sedai Egwain dala, zněla, že touha nechat něco za sebou je silná u každého. Moirain zřejmě nezáleželo na tom, co Rand dělá.</p>
<p>"Zbytky Shaidů ustupují na sever," podotkla Amys zachmuřeně, "a každý den jich víc a víc proklouzne přes Dračí stěnu, ale Rand al'Thor na ně zjevně zapomněl. Posílá oštěpy na jih k Tearu. Polovina už odešla. Rhuark říká, že dokonce ani náčelníkům neřekl proč, a já si nemyslím, že by mi Rhuark lhal. Moirain je Randu alThorovi bližší víc než kdokoliv kromě Aviendhy, a přesto se ho odmítá zeptat." Potřásla hlavou a zamumlala: "I když na její obranu řeknu, že dokonce ani Aviendha nic nezjistila."</p>
<p>"Nejlepší způsob, jak uchovat tajemství, je nikomu to neříct," sdělila jí Elain, za což si vysloužila tvrdý pohled. Amys nebyla moc pozadu za Bair, když došlo na pohledy, které vás přiměly přešlápnout.</p>
<p>"Tady to nevyřešíme," prohlásila Nyneiva s pohledem upřeným na Egwain. Druhá žena se tvářila znepokojeně. Pokud existovala vhodná chvíle, jak znovu nastolit rovnováhu mezi nimi dvěma, potom to mohlo docela dobře být teď. "Chtěla jsem se zeptat "</p>
<p>"Máš docela pravdu," skočila jí Egwain do řeči. "Nejsme v Sheriamině pracovně, kde se můžeme povalovat a povídat si. Co nám můžete říct? Jste ještě pořád u zvěřince mistra Lucy?"</p>
<p>Nyneivě se zadrhl dech a otázky jí vyletěly rovnou z hlavy. Bylo toho tolik co vyprávět. A tolik, co prozradit nesměla. Tvrdila, že sledovala Lanfear na schůzku Zaprodanců, a prozradila jen, že viděla, jak je Moghedien špehuje. Ne že by se chtěla vyhnout tomu povědět jim, jak s ní Moghedien zacházela vážně ne, no, ne tak úplně ale Birgitte je nezbavila jejich slibu mlčení. Ovšem to zase znamenalo, že se o Birgitte nesmí zmínit vůbec, že nesmí prozradit, že je s nimi. Bylo to složité, neboť věděla, že Egwain ví, že jim Birgitte pomáhá, ačkoliv víc nevěděla, přesto však musela Nyneiva předstírat, že Egwain neví vůbec nic, ale podařilo se jí to i přes to, že se zakoktala, když Egwain zvedla obočí. Díky Světlu jí Elain pomohla předložit Samaru jako chybu Galada a Masemy. Což taky vlastně byla. Kdyby za ní jeden i druhý někoho prostě poslali se zprávou o lodi, nic z toho, co následovalo, by se nebylo stalo.</p>
<p>Když vyprávění zakončila Salidarem Amys tiše řekla: "Jsi si jistá, že budou Car'a'carna podporovat?"</p>
<p>"Musejí znát Dračí proroctví stejně dobře jako Elaida," ozvala se Elain. "Nejlepší způsob, jak se jí postavit, je přimknout se k Randovi a dát světu jasně najevo, že ho hodlají podporovat až k Tarmon Gai'donu." Ani nejslabší zachvění v hlase neprozradilo, že nemluví o naprostém cizinci. "Jinak by byly jen vzbouřenkyně, které nemají žádné zákonné oprávnění. Potřebují Randa stejně, jako on potřebuje je."</p>
<p>Amys kývla, ale ne tak, jako by s tímto tvrzením již byla připravena souhlasit.</p>
<p>"Myslím, že si na Masemu vzpomínám," poznamenala Egwain. "Propadlý oči a kyselej výraz?" Nyneiva přikývla. "Těžko si ho umím představit jako nějakýho proroka, ale jasně ho vidím, jak začíná pouliční bouře nebo válku. Jsem si jistá, že Galad dělal pouze to, co považoval za nejlepší." Egwain se lehce zabarvila líčka. "Rand bude chtít o Masemovi vědět. A o Salidaru taky. Jestli ho dokážu přimět postát natolik dlouho, aby mě vyslechl."</p>
<p>"Chci vědět, jak se stalo, že jste tu obě," řekla Amys. Vyslechla si jejich vysvětlení, a když Nyneiva vylovila destičku z taštičky, převrátila ji moudrá v ruce. Když se ter'angrialu dotkl někdo jiný, zatímco ho Nyneiva používala, naskočila jí z toho husí kůže. "Myslím, že jsi tady míň než Elain," prohlásila moudrá nakonec. "Když ta, která může chodit ve snech, vstoupí ve spánku do světa snů, jen maličký kousek z ní zůstane v jejím těle, právě dost na to, aby udržel tělo naživu. Když usne lehkým spánkem, v němž může být tady a zároveň mluvit s těmi v bdělém světě, připadá těm, cojsou plně tady, právě jako ty. Možná je to to stejné. Nevím, jestli se mi líbí, že každá žena, která může usměrňovat, může rovněž vstoupit do Tel'aran'rhiodu dokonce i v tomhle stavu." Vrátila ter'angrial Nyneivě.</p>
<p>Nyneiva si vydechla úlevou a spěšně destičku zase schovala. Pořád měla rozechvělý žaludek.</p>
<p>"Jestli jste nám už řekly všechno..." Amys se odmlčela, než ji Nyneiva a Elain spěšně ujistily, že ano. Modré oči té ženské byly neuvěřitelně pronikavé. "Tak my musíme jít. Přiznávám, že z těchto schůzek je možné získat víc, než jsem si dříve myslela, jenže musím toho dnes v noci ještě hodně udělat." Pohlédla na Egwain a obě zmizely jako jedna.</p>
<p>Nyneiva a Elain neváhaly. Kolem nich se velké krevelové sloupy vmžiku změnily v malou místnost obloženou tmavým dřevem, s několika málo kousky jednoduchého, pevného nábytku. Nyneivu pomalu přecházel hněv a s ním i ovládání saidaru, ale pracovna správkyně novicek obojí zase zpevnila. Umíněná a vzdorovitá, to určitě! Doufala, že je Sheriam v Salidaru. Bylo by příjemné postavit se jí za stejných podmínek. Přesto by si byla přála, aby mohla být někde jinde. Elain se dívala do zrcadla, visího v loupajícím se zlaceném rámu, a nedbale si rukama upravovala vlasy. Jenže tady nebylo třeba používat ruce. A Nyneivě se taky nelíbilo být v této místnosti. Proč Egwain navrhla setkání právě tady? Elaidina pracovna možná nebylo právě nejpříjemnější místo na světě, ale bylo to lepší než tohle.</p>
<p>O chvíli později tu byla Egwain, na druhé straně širokého stolu, s očima jako led a rukama v bok, jako by jí pracovna patřila.</p>
<p>Než mohla Nyneiva otevřít ústa, Egwain pronesla: "Copak se z vás dvou bezduchých klepen staly ještě úplně neschopný husy? Když vás požádám, abyste si něco nechaly pro sebe, to to hnedka vyzvoníte prvnímu, koho potkáte? Copak vás nikdy nenapadlo, že nemusíte každýmu všecko vyžvanit? Myslela jsem si, že vy dvě dokážete zachovat tajemství." Nyneivě zahořely tváře. Určitě nemohla být tak nachová jako Elain. Egwain ještě zdaleka neskončila. "A co se toho, jak jsem to udělala, týče, to vás naučit nemůžu. Na to musíte být snílkem. Jestli se dokážete dotknout snu někoho jinýho s pomocí prstenu, tak nevím jak. A pochybuju, že to zvládnete s tou druhou věcí. Snažte se soustředit na to, co děláte. Salidar nemusí být zdaleka to, co čekáte. Takže, já mám dneska v noci taky dost práce. Aspoň se snažte používat hlavu!" A byla pryč tak rychle, že poslední slova jako by vyšla ze vzduchu.</p>
<p>Nyneivin hněv přemáhaly rozpaky. Když ji Egwain požádala, aby to nedělala, málem to skutečně vybreptla. A Birgitte. Jak můžete zachovat tajemství, když to ta druhá žena ví? Rozpaky zvítězily a saidar jí proklouzl mezi prsty jako písek.</p>
<p>Nyneiva se s trhnutím probudila. Tmavožlutý ter'angrial pevně svírala v ruce. Lampa na závěsu hořela nízko. Elain ležela schoulená vedle ní, stále spala. Prsten na šňůrce jí sklouzl do prohlubně na hrdle.</p>
<p>Nyneiva, mumlajíc si pod fousy, přelezla druhou ženu, aby odložila destičku, a pak si nalila trochu vody do umyvadla, aby si opláchla obličej a krk. Voda byla vlažná, ale chladila. V nejasném světle měla Nyneiva při pohledu do zrcadla dojem, že se pořád ještě červená. Tolik k nastolování rovnováhy. Kdyby se jen sešly někde jinde. Kdyby jen nemlátila pantem jako přihlouplá holka. Bylo by to šlo lépe, kdyby používala prsten, místo toho, aby podle názoru druhé ženy byla jen přízrakem. A všechno to byla chyba Toma a Juilina. A Una. Kdyby ji tolik nerozzlobili... Ne, byla to Neresova chyba. On... Uchopila džbán oběma ruka a vypláchla si ústa. Snažila se zbavit jenom ospalosti. Nemělo to nic společného s vařeným kočičím kapradím a drceným Černobýlem. Vůbec nic.</p>
<p>Když se otočila od umyvadla, Elain si právě sedala a rozvazovala koženou šňůrku na prstenu. "Viděla jsem tě, jak ztrácíš saidar, tak jsem zašla do Elaidiny pracovny, ale nechtěla jsem zůstávat déle, kdyby sis náhodou dělala starosti. Nic jsem nezjistila, až na to, že Shemerin byla zatčena a degradována na přijatou." Vstala a strčila prsten do kazety.</p>
<p>"To můžou udělat? Degradovat Aes Sedai?"</p>
<p>"To nevím. Myslím, že Elaida si dělá, co se jí zachce. Egwain by neměla nosit ty aielské šaty. Příliš jí nepadnou."</p>
<p>Nyneiva vypustila dech, který zadržovala. Elain očividně hodlala přejít to, co Egwain říkala. Nyneiva ji byla ochotná při tom nechat. "Ne, to teda ne." Vlezla si do postele a natáhla se ke zdi. Ve spaní u zdi se střídaly.</p>
<p>"Ani jsem neměla příležitost poslat Randovi zprávu." Elain si také vlezla do postele a lampa zhasla. Malá okénka dovnitř vpouštěla jen slabounké světlo. "A jednu Aviendze. Jestli se o něj má pro mě starat, tak by se o něj měla postarat."</p>
<p>"On není kůň, Elain. Nevlastníš ho."</p>
<p>"Já nikdy neřekla, že ho vlastním. Jak se budeš cítit, jestli si Lan vezme nějakou Cairhieňanku?"</p>
<p>"Nebuď labuť. Jdi spát." Nyneiva se prudce zavrtala do svého polštářku. Možná by měla Lanovi poslat zprávu. Všechny ty šlechtičny, tairenské stejně jako cairhienské. Krrmí muže medem, místo aby mu řekly čistou pravdu. Radši by neměl zapomínat na to, komu patří.</p>
<p>Pod Boanndou se lesy přiblížily těsně k řece, jediná neporušená spleť stromů a lián. Vesnice a statky zmizely. Eldar mohla docela dobře protékat divočinou tisíce mil daleko od lidského osídlení. Brzy po poledni pátého dne po vyplutí ze Samary Říční zmije zakotvila uprostřed ohybu řeky a jediný člun lodi přepravil zbývající pasažéry na břeh, který tvořilo rozpraskané vyschlé bláto, a za ním se zvedaly nízké, zalesněné kopce. Dokonce i na vysokých vrbách a dubech s hlubokými kořeny byly tu a tam vidět zhnědlé lístky.</p>
<p>"Nebylo třeba dávat tomu chlapovi ten náhrdelník," řekla Nyneiva na břehu s pohledem upřeným na blížící se člun, v němž byli nacpáni čtyři veslaři, Juilin a posledních pět Shienarců. Nyneiva doufala, že nebyla příliš lehkověrná. Neres jí ukázal mapu této části řeky a ukázal jí značku Salidaru asi dvě míle od vody, ale tady nic neukazovalo na to, že by tu někde poblíž byla nějaká vesnice. Stěna lesa byla neporušená. "Co jsem mu zaplatila, docela stačilo."</p>
<p>"Nepokrylo to jeho náklad," odpověděla Elain. "To, že je pašerák, ještě neznamená, že my máme právo mu to brát." Nyneivu napadlo, jestli snad nemluvila s Juilinem. Ale zřejmě ne. Bylo to zase o zákonu. "Kromě toho jsou žluté opály příliš křiklavé, zvlášť v tomhle zasazení. A stejně, stálo to za to, jen vidět jeho obličej." Elain se náhle zachichotala. "Tentokrát se na mě podíval."</p>
<p>Tom už byl nahoře u lesa a snažil se pobavit dva Mariganiny chlapce tím, že žongloval barevnými koulemi, které vytáhl z rukávů. Jaril a Seve ho mlčky pozorovali, skoro nemrkli, a jen se drželi jeden druhého. Nyneivu ani nepřekvapilo, když se Marigan a Nicola zeptaly, mohouli ji doprovodit. Nicola teď sice možná hleděla na Toma a potěšeně se smála, avšak kdyby to Nyneiva dovolila, trávila by všechen čas po jejím boku. To, že chtěla jít i Areina, však bylo velké překvapení. Seděla opodál na kmeni vyvráceného stromu a pozorovala Birgitte, která si napínala luk. Všechny tři ženy se možná trochu polekají, až zjistí, kdo je v Salidaru. Aspoň že Nicola najde své útočiště, a Marigan by možná mohla dostat příležitost použít své bylinky, jestli tam nebude moc žlutých sester.</p>
<p>"Nyneivo, pomyslelas na to... jak nás přijmou?"</p>
<p>Nyneiva se na Elain ohromeně podívala. Přešly půlku světa, nebo skoro, a dvakrát porazily černé adžah. No, v Tearu měly menší pomoc, ale v Tanchiku to byla všechno jen jejich práce. Přinášely zprávy o Elaidě a o Věži, o nichž se byla ochotná vsadit, že je nikdo v Salidaru nemá. A nejdůležitější bylo, že mohou sestrám pomoci spojit se s Randem. "Elain, neříkám, že nás přivítají jako hrdinky, ale nepřekvapilo by mě, kdyby nás políbily, než dnešní den skončí." Jen sám Rand by za to stál.</p>
<p>Dva bosí veslaři vyskočili do vody, aby v proudu přidrželi člun, a Juilin a Shienarci se se čvachtáním dobrodili na břeh, zatímco lodníci se škrábali zpět. Muži na Říční zmiji už vytahovali kotvu.</p>
<p>"Pročisti nám cestu, Uno," řekla Nyneiva. "Chci tam být před setměním." Z toho, jak les vypadal, samá liána a suchý podrost, by jim dvě míle tolik času mohly zabrat. Jestli se Neresovi nepodařilo ji podfouknout. To jí dělalo větší starosti než cokoliv jiného.</p><empty-line /><p>KAPITOLA DESÁTÁ</p>
<p>Učit se a učit</p>
<p>O několik hodin později měl pot, co se Nyneivě hojně řinul po obličeji, pouze málo společného s vedrem, v této roční době neobvyklým. Uvažovala jen o tom, jestli by snad nebylo lepší, kdyby je byl Neres podfoukl. Nebo je odmítl dopravit z Boanndy dál. Šikmé paprsky pozdě odpoledního slunce pronikaly okny s popraskanými tabulkami. Nyneiva si mačkala suknice ve směsi podráždění a znepokojení a snažila se vyhnout pohledu do očí šesti Aes Sedai stojících kolem jednoho masivního stolu u zadní stěny místnosti. Jejich rty se pohybovaly, aniž vydaly hlásku, jak se radily za stěnou ze saidaru. Elain měla bradu vysoko zvednutou a ruce klidně sepjaté před sebou, ale napětí kolem očí a v koutcích úst její vznešené chování kazily. Nyneiva si nebyla jistá, jestli vůbec chce vědět, co Aes Sedai říkají. Ještě jeden šok, a určitě začne ječet, jen nevěděla, jestli vzteky nebo z čirého zoufalství.</p>
<p>Skoro všechno, až na jejich šaty, leželo na tom stole, od Birgittina stříbrného šípu před podsaditou Morvrin, přes tři ter'angrialy před Sheriam po pozlacené kazety před tmavookou Myrelle. Žádná z žen se netvářila potěšeně. Carlinya měla obličej jako uplácaný ze sněhu, dokonce i mateřsky vyhlížející Anaiya měla nasazenou vážnou masku, a Beonin měla v neustále vykulených poplašených očích silný nádech podráždění. Podráždění a také ještě něčeho jiného. Občas se Beonin natáhla, jako by se chtěla dotknout bílé látky úhledně položené přes zámek z cuendillaru, avšak vždycky ruku stáhla.</p>
<p>Nyneiva od látky prudce uhnula očima. Věděla přesně, kdy se věci zvrtly. Strážci, kteří je obklopili v lesích, byli v pořádku, i když chladní. Aspoň poté, co donutila Una a Shienarce odevzdat meče. A Min je přivítala hřejivě, samý smích a objímání. Ale Aes Sedai a ostatní lidé v ulicích se plně soustředili na své pochůzky, chvátali kolem, aniž se na přiváděnou skupinku podívali. Salidar byl dost přelidněný, skoro na každém otevřeném prostranství cvičili ozbrojení muži. První osoba, která jim, kromě strážců a Min, věnovala nějakou pozornost, byla hubená hnědá sestra, za kterou je dovedli, v místnosti, co kdysi bývala šenkem tohoto hostince. S Elain vypověděly příběh, na němž se dohodly, Faedrin Sedai, anebo se o to aspoň snažily. Pět minut poté, co začaly, je tam Faedrin nechala stát s přísným zákazem pohnout se byť o píď či říci jediné slovo, dokonce i sobě navzájem. Dalších deset minut, kdy se na sebe zmateně dívaly, zatímco všude kolem nich mezi stoly pobíhaly přijaté i bíle oděné novicky, strážci, sloužící i vojáci. U stolů seděly Aes Sedai, které se probíraly papíry a rázně vydávaly rozkazy, a pak je nahnaly před Sheriam a ostatní tak rychle, že si Nyneiva pomyslela, že se snad nohama podlahy ani dvakrát nedotkla. A tehdy začal křížový výslech, který by víc příslušel chyceným zajatkyním než navracejícím se hrdinkám. Nyneiva si šátkem otřela pot z tváře, ale brzy šátek vrátila do rukávu a znovu pevně sevřela suknice.</p>
<p>Nestály s Elain na barevném hedvábném koberci samy. Siuan, v prostých šatech z jemného modrého sukna, tam mohla být dobrovolně, jak měla chladnou, naprosto vyrovnanou tvář, tedy kdyby Nyneiva neznala pravdu. Vypadala ztracená v klidných myšlenkách. Leana se aspoň na Aes Sedai dívala, i když se tvářila stejně sebejistě. Vlastně vypadala nějak sebevědoměji, než se Nyneiva pamatovala. Žena s měděnou pletí navíc vypadala štíhlejší a jistým způsobem taky ohebnější. Zřejmě to bylo jejími pohoršlivými šaty. To světle zelené hedvábí mělo límeček stejně vysoký jako Siuanino, ale nejenže jí lnulo ke všem křivkám, navíc byla látka průsvitná, ale stačilo málo, a byla přímo průhledná. Nyneivu však ohromily jejich obličeje. Vůbec nečekala, že je ještě uvidí živé, a rozhodně ne, že budou vypadat tak mladé vlastně jen o pár let starší než ona. Jedna na druhou se ani nepodívaly. Popravdě řečeno však měla Nyneiva dojem, že mezi nimi zachytila značný chlad.</p>
<p>A byl tu ještě další rozdíl, který si Nyneiva začala teprve uvědomovat. I když se všichni včetně Min o tom zmiňovali nesměle, nikdo se netajil s tím, že byly utišeny. Nyneiva cítila, jak jim to chybí. Zřejmě to bylo tím, že byly v místnosti plné žen, které usměrňovat mohly, nebo možná vědomí, že byly utišeny, ale poprvé tuto schopnost jasně vnímala u Elain a ostatních. A její nepřítomnost u Siuan a Leany. Něco jim sebraly, odřízly. Bylo to jako rána. Možná ta nejhorší rána, jakou mohla žena utrpět.</p>
<p>Přemohla ji zvědavost. Jaká rána to mohla být? Co jim odřízly? Stejně dobře mohla čekání využít, i podráždění, které pronikalo její nervozitou. Natáhla se pro saidar...</p>
<p>"Dal ti snad někdo svolení tady usměrňovat, přijatá?" zeptala se Sheriam. Nyneiva právě v tom okamžiku sebou trhla a spěšně pravý zdroj propustila.</p>
<p>Zelenooká Aes Sedai dovedla ostatní k jejich nesourodým křeslům, rozestavěným na koberci v půlkruhu, v jehož ohnisku byly čtyři stojící ženy. Některé přinesly věci ze stolu. Sedly si hledíce na Nyneivu, dřívější vzrušení pohltil klid Aes Sedai. Žádná z těch bezvěkých tváří se nepoddávala horku byť jedinou kapičkou potu. Nakonec Anaiya laskavě hubujícím hlasem řekla: "Byla jsi od nás velmi dlouho pryč, dítě. Ať už ses za tu dobu naučila cokoliv, je zřejmé, že jsi hodně zapomněla."</p>
<p>Nyneiva se začervenala a udělala pukrle. "Odpusť, Aes Sedai. Nechtěla jsem překročit hranici." Doufala, že si budou myslet, že jí tváře znachověly hanbou. Byla od nich pryč velmi dlouho. Ještě včera dávala rozkazy ona, a lidé skákali, když pískla. Teď se čekalo od ní, že bude skákat. Rozčilovalo ji to.</p>
<p>"Vyprávíte docela zajímavý... příběh." Carlinya tomu očividně moc nevěřila. Bílá sestra obracela v dlouhých štíhlých rukou Birgittin stříbrný šíp. "A získaly jste zvláštní věci."</p>
<p>"Panarcha Amathera nám dala mnoho darů, Aes Sedai," řekla Elain. "Zřejmě si myslela, že jsme jí zachránily trůn." I když to bylo proneseno dokonale vyrovnaným hlasem, byla to chůze na tenkém ledě. Nyneiva nebyla jejich pádem ze svobody podrážděná sama. Carlinya stáhla hladkou tvář.</p>
<p>"Přicházíte k nám s novinkami," podotkla Sheriam. "A jistými znepokojujícími... předměty." Zešikmenýma očima zalétla ke stolu, ke stříbrnému a'damu, a pevně se vrátila k Elain a Nyneivě.</p>
<p>Jakmile zjistily, co to je, k čemu to je, většina Aes Sedai s tím zacházela jako s živou červenou zmijí. Většina.</p>
<p>"Jestli ta věc dělá to, co tyto děti tvrdí," prohodila Morvrin nepřítomně, "musíme ji prostudovat. A jestli Elain doopravdy věří, že dokáže vyrobit ter'angrial..." Hnědá sestra potřásla hlavou. Její skutečnou pozornost upoutával plochý kamenný prsten, samý flíček a proužek v červené, modré a hnědé barvě, který držela v ruce. Druhé dva ter'angrialy jí ležely v širokém klíně. "Říkáš, že tohle pochází od Verin Sedai? Jak to, že se nám o tom předtím nikdy nezmínila?" Tohle nebylo míněno pro Nyneivu či Elain, ale pro Siuan.</p>
<p>Siuan se zamračila, ale nebylo to ono zuřivé zamračení, na něž se Nyneiva pamatovala. Byl v něm náznak ostýchavosti, jako by věděla, že mluví s nadřazenými ženami, a v jejím hlase se to ozvalo taky. To byla další změna, které Nyneiva skoro nemohla uvěřit. "Verin mi to nikdy neřekla. Moc ráda bych se jí na pár věcí zeptala sama."</p>
<p>"A já mám pár otázek ohledně tohohle." Myrellina olivová tvář potemněla, když rozbalovala známý papír proč si to nechávaly? a četla nahlas. ,"Cokoliv nositel tohoto listu udělal, je na můj rozkaz a s mým pověřením. Poslechni a mlč, na můj rozkaz. Siuan Sanche, strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlinin stolec.'" Zmačkala papír i s pečetí v pěsti. "Něco takového by nemělo přijít do rukou přijaté."</p>
<p>"V té době jsem nevěděla, komu vlastně můžu věřit," vysvětlovala Siuan zdvořile. Šest Aes Sedai na ni upřelo zrak. "Tehdy to bylo v mé pravomoci." Šest Aes Sedai ani nemrklo. Siuan se do hlasu vloudil kousek zoufalé prosby. "Nemůžete mě vinit z něčeho, co jsem udělala, když jsem měla naprosté právo to udělat. Pokud se vám potápí člun, ucpete díru vším, co najdete po ruce."</p>
<p>"A proč jsi nám o tom tedy neřekla?" zeptala se Sheriam tiše s náznakem oceli v hlase. Jako správkyně novicek nikdy nezvedla hlas, i když jste si občas přály, aby to udělala. "Tři přijaté přijaté! vyslané z Věže honit třináct hotových sester z černého adžah. To k ucpávání děr ve svém člunu používáš nemluvňata, Siuan?"</p>
<p>"My nejsme žádný nemluvňata," vyhrkla rozhořčeně Nyneiva. "Několik z těch třinácti je mrtvých a dvakrát jsme jim zmařily plány. V Tearu jsme "</p>
<p>Carlinya ji uťala jako ledovým nožem. "O Tearu jste nám už pověděly všechno, dítě. I o Tanchiku. A o porážce Moghedien." Rty se jí suše zkřivily. Už jednou řekla, že Nyneiva se zachovala pěkně hloupě, když se k Zaprodancům přiblížila na méně než míli, a že měla štěstí, že unikla s holým životem. Z toho, že Carlinya nevěděla, jak velkou má pravdu všechno rozhodně nevyzradily se Nyneivě stáhl žaludek o to víc. "Jste děti a budete mít štěstí, když se rozhodneme, že vám nenaplácáme. Teď buď zticha, dokud tě nepožádáme, abys promluvila." Nyneiva se prudce začervenala doufajíc, že to budou brát jako rozpaky, a držela jazyk za zuby.</p>
<p>Sheriam ani na chvíli neodtrhla oči od Siuan. "No? Proč ses nezmínila o tom, že jsi poslala tři děti lovit lvy?"</p>
<p>Siuan se zhluboka nadechla, ale sepjala ruce a sklonila trpělivě hlavu. "Nepřipadalo mi to důležité, Aes Sedai, když tu bylo tolik naléhavých věcí. Nenechala jsem si pro sebe nic, když tu byl i ten nejslabší důvod vám to říct. Řekla jsem vám každý ždibíček o černých adžah. Nějaký čas jsem ani nevěděla, kde tyhle dvě jsou, ani co mají v plánu. Důležité je, že nyní jsou tady i s těmihle třemi ter'angrialy. Musíte pochopit, že to znamená přístup do Elaidiny pracovny, k jejím papírům, i když jen k útržkům. Nebýt toho, ani byste netušily, že ví, kde jste, dokud by nebylo příliš pozdě."</p>
<p>"Uvědomujeme si to," pronesla Anaiya s pohledem stočeným k Morvrin, jež se stále ještě mračila na prsten. "To snad jen že nás trochu překvapil prostředek, jak to zjistit."</p>
<p>"Tel'aran'rhiod," vydechla Myrelle. "No, ve Věži se z něj stal jenom předmět učených debat, skoro jako báje. A aielští snílkové. Kdo by si pomyslel, že aielské moudré dokážou usměrňovat, natož tohle?"</p>
<p>Nyneiva si přála, aby tohle dokázaly uchovat v tajnosti jako pravou totožnost Birgitte a pár dalších věcí, které se jim podařilo neprozradit jenže bylo těžké zabránit tomu, aby vám něco neuklouzlo, když vás vyslýchají ženy, které dokážou, pokud chtějí, udělat pohledem díru i do kamene. No, asi by měla být ráda, že se jim podařilo nevyzradit aspoň to málo. Jakmile se zmínily o Tel'aran'rhiodu a o tom, že do něj vstoupily, spíš by myš zahnala do úzkých kočky, než by tyhle ženské přestaly klást dotěrné otázky.</p>
<p>Leana popošla dopředu, aniž se podívala na Siuan. "Důležité je, že s těmihle ter'angrialy můžete mluvit s Egwain a skrze ni s Moirain. Společně můžete nejen dohlížet na Randa al'Thora, ale měly byste ho být schopné ovlivnit i v Cairhienu."</p>
<p>"Kam odešel z Aielské pustiny," připojila Siuan, "kde jsem tvrdila, že bude." Pokud pohledem a slovy mířila na Aes Sedai, její strohý tón patřil Leaně, která zavrčela.</p>
<p>"A k čemu nám to bylo dobré. Dvě Aes Sedai byly vyslány do Pustiny honit vítr."</p>
<p>Aha, ano, tady to rozhodně mrazilo.</p>
<p>"Dost, děti," řekla Anaiya, a znělo to, jako by ony skutečně byly dětmi a ona matkou uvyklou na jejich bezvýznamné rozmíšky. Významně se podívala na ostatní Aes Sedai. "Je velmi dobré, že si budeme moct promluvit s Egwain."</p>
<p>"Jestli fungují, jak ony tvrdí," přisadila si Morvrin, pohazujíc si prstenem v dlani a prstem druhé ruky hladíc ter'angrialy ve svém klíně. Tahle ženská by bez důkazu neuvěřila ani tomu, že nebe je modré.</p>
<p>Sheriam kývla. "Ano. To bude vaše první práce, Elain, Nyneivo. Dostane se vám příležitosti učit Aes Sedai, ukážete nám, jak je používat."</p>
<p>Nyneiva udělala pukrle s vyceněnými zuby. Jestli chtěly, mohly to brát jako úsměv. Učit je? Ano, a potom se už nikdy nedostat k prstenu ani těm ostatním věcem. Elainino pukrle bylo ještě škrobenější, její tvář připomínala chladnou masku. K tomu hloupému a'damu zalétla téměř toužebným pohledem.</p>
<p>"Ty pověřovací dopisy budou užitečné," řekla Carlinya. Přes všechen chlad a logiku bílého adžah se v tom, jak usekávala slova, stále ozývala nedůtklivost. "Gareth Bryne chce vždycky víc zlata, než máme, ale s tímhle bychom ho mohly uspokojit."</p>
<p>"Ano," dodala Sheriam, "A musíme si taky vzít většinu peněz. Každý den je víc krků, co je potřeba krmit, a zad, co je potřeba obléknout, tady i jinde."</p>
<p>Elain půvabně kývla, jako by si peníze nevzaly, ať už ona řekne cokoliv, ale Nyneiva prostě čekala. Zlato, doporučující dopisy a dokonce i ter'angrialy byly jen částí.</p>
<p>"Pro zbytek," pokračovala Sheriam, "jsme se dohodly, že jste Věž opustily na rozkaz, jakkoliv byl nesprávný, a nemůžeme vám to dávat za vinu. Teď, když jste bezpečně zpátky u nás, budete pokračovat ve studiu."</p>
<p>Nyneiva jen pomalu vydechla. Od chvíle, kdy začal výslech, ani nic víc nečekala. Ne že by se jí to líbilo, ale pro jednou ji nikdo nebude moci obvinit, že se vzteká. Ne, když by to se vší pravděpodobností stejně k ničemu nebylo.</p>
<p>Elain však ostře vybuchla. "Ale !" Jen to, než ji Sheriam stejně ostře uťala.</p>
<p>"Budete pokračovat ve studiu. Jste obě velmi silné, ale ještě nejste Aes Sedai." Ty zelené oči je držely v šachu, dokud si Sheriam nebyla jistá, že to přijaly, a pak promluvila znovu, mírnějším hlasem. Mírnějším, ale stále pevným. "Vrátily jste se k nám, a i když Salidar není Bílá věž, pořád jej za ni můžete považovat. Z toho, co jste nám v poslední hodině řekly, je zřejmé, že je toho ještě hodně, co nám musíte povědět." Nyneivě se zadrhl dech v hrdle, ale Sheriam sklouzl zrak zpátky k a'damu. " Škoda, že jste s sebou nepřivedly tu seanchanskou ženu. To jste měly opravdu udělat." Z nějakého důvodu se Elain prudce začervenala a zároveň se zatvářila rozzlobeně. Nyneivě se jen ulevilo, že ta žena myslela jenom tu Seanchanku. "Ale přijaté nelze vinit z toho, že nemyslí jako Aes Sedai," mluvila Sheriam dál. "Siuan a Leana na vás budou asi mít hodně otázek. Budete s nimi spolupracovat a odpovíte podle svých nejlepších schopností. Věřím, že vám nemusím připomínat, abyste nezneužívaly jejich současného stavu. Některé přijaté a dokonce i pár novicek si myslely, že na ně svalí vinu a dokonce vezmou trest do vlastních rukou." Ten tón se změnil v ocel. "Ty mladé ženy teď nesmírně litují. Mám říkat víc?"</p>
<p>Nyneiva nespěchala o nic víc než Elain, aby dala na srozuměnou, že nemusí, což znamenalo, že obě koktaly, jenom aby to ze sebe dostaly co nejrychleji. Nyneivu nenapadlo dávat vinu některé z nich podle jejího názoru byly vinny naprosto všechny Aes Sedai bez rozdílu avšak nechtěla, aby se na ni Sheriam zlobila. Když si tohle uvědomila, došla jí i trpká pravda. Dny svobody byly rozhodně pryč.</p>
<p>"Dobrá. Nyní si můžete vzít klenoty, které vám dala panarcha, a ten šíp až bude čas, budete mi muset prozradit, proč vám dávala něco takového a jděte. Jedna z ostatních přijatých vám najde místo na spaní. Slušné šaty bude těžší sehnat, ale najdou vám je. Očekávám, že na svá... dobrodružství... zapomenete a hladce zapadnete na své pravé místo." Jasný, byť nevyslovený, byl slib, že jestli hladce nezapadnou hned, určitě to nakonec udělají. Když Sheriam viděla, že pochopily, spokojeně kývla.</p>
<p>Beonin od chvíle, kdy byl spuštěn štít ze saidaru, neřekla ani slovo, ale jakmile se Nyneiva a Elain poklonily, šedá sestra vstala a došla ke stolu, na němž ležely jejich věci. "A co s tímhle?" chtěla vědět se svým těžkým tarabonským přízvukem. Odhrnula bílou látku, zakrývající zámek k věznici Temného. Pro změnu vypadaly její velké modrošedé oči spíš rozzlobeně než polekaně. "To se na tohle už nezeptáte? Copak to chcete všechny ignorovat?" Černobílý kotouč tam ležel vedle jelenicového váčku, rozbitý na tucet i víc kousků, které byly poskládány k sobě, jak nejlépe to šlo.</p>
<p>"Když jsme ho dávaly do váčku, tak byl celý." Nyneiva se zarazila, aby si mohla olíznout rty. Ačkoliv se i ona pohledu na látku vyhýbala, nyní nebylo možné nechat zámek jenom tak. Leana se ušklíbla, když viděla červené šaty, do nichž to bylo zabaleno, a řekla... Ne, nebude před tím utíkat, ani v duchu ne! "Proč jsme si měly myslet, že to potřebuje zvláštní péči? Je to cuendillar!"</p>
<p>"Nedívaly jsme se na to," vyhrkla Elain bez dechu, "ani jsme se toho nedotýkaly víc, než bylo nutné. Bylo to cítit špínou, zlem." Už nebylo. Carlinya je obě donutila vzít kousek do ruky a chtěla vědět, o jakém pocitu to mluví.</p>
<p>Už to říkaly předtím, a nejednou, a nikdo jim teď nevěnoval pozornost.</p>
<p>Sheriam vstala a došla k šedé sestře s medovými vlasy. "My nic neignorujeme, Beonin. Klást těm dívkám další otázky nebude k ničemu. Řekly nám všechno, co vědí."</p>
<p>"Další otázky jsou vždycky k něčemu," ozvala se Morvrin, ale přestala si pohrávat s ter'angrialem a zahleděla se na rozbitý zámek stejně upřeně jako ostatní. Možná to byl cuendillar ona i Beonin to prozkoumaly a potvrdily to a přesto sama jeden úlomek v ruce rozbila.</p>
<p>"Kolik z těch sedmi ještě drží?" zeptala se Myrelle tiše, jako by mluvila sama k sobě. "Jak dlouho potrvá, než se Temný osvobodí a nadejde Poslední bitva?" Každá Aes Sedai dělala skoro cokoliv podle svého nadání a zálib, nicméně každé adžah mělo vlastní důvod k existenci. Zelené které se nazývalo bojové adžah se připravovalo k tomu, že bude čelit novým hrůzopánům v Poslední bitvě. V Myrellině hlase se ozýval téměř náznak dychtivosti.</p>
<p>"Tři," řekla Anaiya roztřeseně. "Tři stále drží. Jestli víme všechno. Modleme se, abychom věděly. Modleme se, aby tři stačily."</p>
<p>"Modleme se, aby ty tři byly pevnější než tenhle," zamumlala Morvrin. "Cuendillar takhle rozbít nelze, ne aby to byl cuendillar. Prostě to nejde."</p>
<p>"Tohle probereme, až bude vhodná chvíle," prohlásila Sheriam. "Až vyřešíme naléhavější záležitosti, s nimiž můžeme něco udělat." Vzala látku Beonin z rukou a znovu rozbitý zámek zakryla. "Siuan, Leano, dohodly jsme se ohledně " Jak se otáčela a všimla si Elain a Nyneivy, zarazila se. "Nebylo snad vám dvěma řečeno, abyste šly?" Přes všechen její vnější klid se její vnitřní zmatek ukázal v tom, že zapomněla na jejich přítomnost.</p>
<p>Nyneiva byla až příliš ochotná předvést další pukrle a vybreptnout: "S vaším dovolením, Aes Sedai," a potom odběhnout ke dveřím. Aes Sedai a Siuan a Leana je bez mrknutí pozorovaly, jak s Elain odcházejí. Nyneiva cítila jejich oči jako štulec. Elain odcházela stejně rychle, i když ještě stačila vrhnout pohled na a'dam.</p>
<p>Jakmile Nyneiva zavřela dveře a opřela se o nenatřené dřevo, tisknouc si zlacenou kazetu k prsům, poprvé od chvíle, kdy vstoupily do kamenného hostince, se nadechla v klidu, nebo jí to tak aspoň připadalo. Nechtěla myslet na rozbitý zámek. Další rozbitý zámek. Nebude na to myslet. Ty ženy dokázaly pohledem ostříhat ovci. Skoro se těšila na to, až uvidí jejich první setkání s moudrými. Pokud ona neuvázne uprostřed. Když poprvé přišla do Věže, bylo to víc než těžké, naučit se dělat to, co jí někdo jiný řekl, aby udělala, aby ohnula hřbet. Po dlouhých měsících, kdy dávala rozkazy no, obvykle poté, když je probrala s Elain nevěděla, jak se znovu od začátku naučí klamat a plazit se po kolenou.</p>
<p>V šenku, se vší tou popraskanou omítkou, kde vystydlá kamenná ohniště málem popadala, panoval stejný ruch a shon, jako když vstoupily. Nikdo se teď na ni nepodíval a ona si ostatních také nevšímala. Na ni a Elain čekal menší hlouček.</p>
<p>Tom a Juilin, na hrubé lavici u zdi, z níž se loupala omítka, dali hlavy dohromady s Unem, jenž dřepěl před nimi, a jílec dlouhého meče se mu zvedal nad ramenem. Areina a Nicola, jež se obě ohromeně rozhlížely kolem a snažily se to nedávat najevo, zabíraly další lavici spolu s Marigan, která zase pozorovala Birgittiny pokusy pobavit Jarila a Seveho, když neohrabaně žonglovala se třemi Tomovými barevnými dřevěnými koulemi. Min, klečící za chlapci, je pošťuchovala a šeptala jim do uší, ale oni se jen pevně objímali a mlčky hleděli těma svýma až příliš velkýma očima.</p>
<p>Jen dva další lidé v celé místnosti nikam nechvátali. Dva z Myrelliných tří strážců se čistě náhodou opírali o stěnu, zabráni do rozhovoru, jen pár kroků od lavic, těsně vedle dveří do chodby vedoucí ke kuchyni. Croi Makin, žlutovlasý mladý odštěpek kamene z Andoru s jemným profilem, a Avar Hachami, s orlím nosem, hranatou bradou a hustým prošedivělým knírem připomínajícím dolů ohnuté rohy. Nikdo by Hachamiho nenazval pohledným ani předtím, než by ho pohled jeho tmavých očí přinutil polknout. Na Una, Toma či kohokoliv jiného se ovšem vůbec nedívali. Byla to čistě jen náhoda, že jen oni dva neměli co na práci a rozhodli se to dělat právě na tomto místě. Jistě.</p>
<p>Birgitte pustila kouli, když Nyneivu a Elain uviděla. "Co jste jim řekly?" zeptala se tiše a na stříbrný šíp v Elainině ruce se skoro nepodívala. Toulec jí visel u pasu, ale luk měla opřený o stěnu.</p>
<p>Nyneiva přistoupila blíž a dávala si pozor, aby se nepodívala na Makina a Hachamiho. Stejně opatrně ztišila hlas a šetřila důrazem. "Řekly jsme jim všechno, na co se zeptaly."</p>
<p>Elain se dotkla Birgittiny paže. "Vědí, že jsi dobrá přítelkyně, která nám pomáhala. Můžeš tu klidně zůstat, stejně jako Areina, Nicola a Marigan."</p>
<p>Teprve když z Birgitte opadla trocha napětí, uvědomila si Nyneiva, kolik ho tu bylo. Modrooká žena sebrala žlutou kouli, co jí upadla, a plavně všechny tři hodila Tomovi, jenž je jednou rukou pochytal a jediným pohybem je nechal zmizet. Birgitte se na rtech objevil ten nejslabší možný náznak úlevného úsměvu.</p>
<p>"Ani neumím říct, jak jsem ráda, že vás dvě vidím," řekla Min nejméně počtvrté nebo popáté. Vlasy měla delší, než nosila dřív, i když stále tvořily jen tmavou čapku kolem její hlavy, a vypadala jinak způsobem, na který Nyneiva nedokázala ukázat prstem. Kupodivu se jí po klopách kabátce šplhaly čerstvě vyšité květy. Předtím vždycky nosila docela jednoduché šaty. "Tady je přátelská tvář vzácná." Maličko stočila oči ke strážcům. "Musíme si někde sednout o samotě a pořádně si popovídat. Už se nemůžu dočkat, až uslyším, co jste dělaly po odchodu z Tar Valonu." A až bude moci sama popovídat, co dělala, pokud se Nyneiva nemýlila.</p>
<p>"Moc ráda bych si s tebou také pohovořila," řekla Elain zcela vážně. Min se na ni podívala, pak si povzdechla a přikývla. Už nebyla tak dychtivá jako před chvílí.</p>
<p>Tom, Juilin a Uno přišli za Birgitte a Min a tváře měli zachmuřené takovým tím způsobem, jaký muži používají, když hodlají říkat věci, o nichž si myslí, že je ženy možná nebudou chtít slyšet. Než však stačili otevřít ústa, protlačila se mezi Juilina a Una kudrnatá žena v šatech přijaté, zamračila se na ně a s rozkročenýma nohama se postavila před Nyneivu.</p>
<p>Faolaininy šaty, s pruhy sedmi barev na lemu za adžah, nebyly tak docela bílé, jak by měly být, a na tváři měla temný mrak. "Překvapuje mě, že tě tu vidím, divoženko. Myslela jsem, žes utekla do své vesnice, a tady naše skvělá dědička ke své matce."</p>
<p>"Ty pořád ještě pro zábavu srážíš mléko, Faolain?" zeptala se Elain.</p>
<p>Nyneiva nasadila velice příjemný úsměv. Jen tak tak. Ve Věži Faolain dvakrát poslaly, aby ji něco naučila. Aby ji usadila, to bylo její mínění. I když byly učitelka a žákyně obě přijaté, učitelka měla status Aes Sedai, dokud výuka trvala, a Faolain toho plně využila. Kudrnatá žena strávila jako novicka osm let a dalších pět jako přijatá. V nejmenším ji nepotěšilo, že Nyneiva nikdy nebyla novickou nebo že Elain nosila čistě bílý šat jen necelý rok. Dvě lekce od Faolain a dvě cesty do Sheriaminy pracovny pro Nyneivu, za umíněnost, prchlivost a seznam dlouhý jako její paže. Nyneiva nyní promluvila lehkým tónem. "Slyšela jsem, že k Siuan a Leaně se někdo zachoval ošklivě. Myslím, že Sheriam hodlá udělat odstrašující příklad, aby to jednou provždy zarazila." Oči stále upírala do očí druhé ženy a Faolain ty svoje poplašeně vykulila.</p>
<p>"Neudělala jsem nic, co Sheriam " Faolain prudce zavřela ústa a na tvářích jí naskočil sytý ruměnec. Min skrývala ústa za dlaní a Faolain trhla hlavou a pak si prohlédla ostatní ženy od Birgitte po Marigan. Stroze kývla na Nicolu a Areinu. "Vy dvě budete nejspíš stačit. Pojďte se mnou. Hned. Žádné otálení." Ženy se pomalu zvedly, Areina se tvářila ostražitě a Nicola si v pase uhlazovala šaty.</p>
<p>Elain se postavila mezi ně a Faolain dřív, než to stihla Nyneiva, bradu měla zdviženou a oči jako majestátní modrý led. "Co s nimi chceš?"</p>
<p>"Poslouchám rozkazy Sheriam Sedai," odsekla Faolain. "Já sama si myslím, že jsou na první zkoušku příliš staré, ale poslouchám rozkazy. Oddíly verbířů urozeného pána Brynea doprovázejí sestry, které zkoušejí ženy i tak staré, jako je Nyneiva." Úsměv, jenž se jí náhle objevil na rtech, mohl pocházet od zmije. "Mám oznámit Sheriam Sedai, že nesouhlasíš, Elain? Mám jí sdělit, že nechceš nechat své dámy vyzkoušet?" Elain dala bradu trochu dolů. Potřebovala rozptýlit.</p>
<p>Nyneiva se dotkla Faolainina ramene. "Našly jich hodně?"</p>
<p>Proti své vůli žena obrátila hlavu, a když se podívala zpátky, Elain již uklidňovala Areinu a Nicolu a vysvětlovala jim, že jim nikdo neublíží ani je nebude k ničemu nutit. Nyneiva by tak daleko nezašla. Když Aes Sedai našly nějakou ženu s vrozenou jiskrou, jako byly Elain a Egwain, když našly nějakou ženu, která by nakonec usměrňovala, ať by chtěla či nikoliv, nijak se netajily s tím, že ji dostanou k výcviku, ať si přála sama cokoliv. V případě těch, které se daly vycvičit, ale bez výcviku by se samy saidaru nikdy dotknout nedokázaly, a v případě divoženek, těch, které přežily při šanci jedna ku čtyřem, že se to naučí samy, obvykle aniž by věděly, co dělají, a často se nějak zablokovaly, jako byla zablokovaná Nyneiva, bývaly povolnější. Ty se údajně mohly samy rozhodnout, zda přijdou a zůstanou. Nyneiva se rozhodla do Věže vstoupit dobrovolně, protože usoudila, že kdyby to odmítla, stejně by tam šla, a možná svázaná na rukou a na nohou. Aes Sedai dávaly ženám, které měly sebemenší šanci se k nim připojit, asi stejnou šanci, jakou mělo jehně o hodech.</p>
<p>"Tři," řekla Faolain po chvíli. "Všechna ta námaha, a ony našly tři. Jedna je divoženka." Ona vážně neměla divoženky ráda. "Nevím, proč tolik prahnou po tom, hledat nové novicky. Ty, co tu máme, nelze pozvednout mezi přijaté, dokud znovu nezískáme Věž. Je to všechno vina Siuan Sanche, její a Leanina." Zachvěl se jí sval na tváři, jako by si uvědomila, že ta poznámka mohla být myšlena jako útok na bývalou amyrlin a kronikářku, a radši popadla Areinu a Nicolu za loket. "Pojďte. Já poslouchám rozkazy, a jestli máte být vyzkoušené, tak budete vyzkoušené, marnění času nemarnění času."</p>
<p>"Ohavná ženská," zamumlala Min a zašilhala za Faolain, která popoháněla druhé dvě ženy ze šenku. "Myslely byste si, že jestli existuje nějaká spravedlnost, tak ji bude čekat škaredá budoucnost."</p>
<p>Nyneiva se chtěla zeptat, co Min viděla při pohledu na kudrnatou přijatou chtěla jí položit stovky otázek ale Tom a druzí dva muži se před ni a Elain odhodlaně postavili s rozkročenýma nohama a Juilin a Uno se natočili tak, že viděli do všech stran. Birgitte odvedla Jarila a Seveho za jejich matkou, aby ji tak z toho vynechala. Min, podle toho, jak se na ně smutně podívala, taky věděla, co mají muži za lubem. Zřejmě k tomu chtěla něco říci, ale nakonec jen pokrčila rameny a vydala se za Birgitte.</p>
<p>Podle toho, jak se tvářil, se Tom mohl bavit o počasí či se ptát, co je k večeři. Nic důležitého. "Tohle místo je plný nebezpečnejch hlupáků a snílků. Ony si myslí, že dokážou svrhnout Elaidu. Proto je tu Gareth Bryne. Aby jim sebral vojsko."</p>
<p>Juilin měl úsměv málem od ucha k uchu. "Ne hlupáků. Šílenců. Mně je jedno, jestli tam Elaida seděla třeba už v den, kdy se narodil Logain. Jsou to blázni, jestli si myslí, že odsud dokážou svrhnout amyrlin sedící v Bílé věži. Do Cairhienu bychom se mohli dostat tak do měsíce."</p>
<p>"Ragan a pár dalších už vybrali koně k vypůjčení." Uno se křenil taky. S tím zamračeným okem na klípci to bylo v příkrém rozporu. "Stráže mají hlídat lidi, co přicházejí, ne co odcházejí. Můžem je ztratit v lese. Brzo bude tma. Nikdy nás nenajdou." To, že si ženy dole u řeky nasadily prsteny s Velkým hadem, mělo úžasný vliv na jeho jazyk. I když si to zřejmě vynahrazoval, když si myslel, že ho neslyší.</p>
<p>Nyneiva se podívala na Elain, která jen lehce zavrtěla hlavou. Elain by dala vše za to, aby se mohla stát Aes Sedai. A ona sama? Byla jen malá naděje, že by mohla přimět tyhle Aes Sedai, aby podpořily Randa, pokud by se rozhodly, že se ho místo toho pokusí ovládnout. Vlastně na to nebyla žádná naděje, docela dobře může být realistka. A přesto... A přesto tu bylo léčení. V Cairhienu se nic z toho nenaučí. Ani ne deset kroků od ní Therva Maresis, štíhlá žlutá s dlouhým nosem, metodicky brkem odškrtávala body na pergamenu. U dveří stál plešatý strážce s černým vousem a radil se s Nisao Dachen. Byl o hlavu a ramena vyšší než ona, přestože nebyl nijak nadprůměrně vysoký. Zatím Dagdara Finchey, s rameny širokými, jako měli muži v místnosti, a vyšší než většina z nich, hovořila před nezapáleným krbem ke skupině novicek a jednu po druhé je rázně posílala za různými pochůzkami. Nisao a Dagdara byly také ze žlutého adžah. Povídalo se, že Dagdara, s prošedivělými vlasy značícími na Aes Sedai značně vysoký věk, ví o léčení víc než kterékoliv dvě sestry dohromady. Ne že by Nyneiva dokázala udělat něco užitečného, kdyby odešla za Randem. Jen by se mohla dívat, jak ho přemáhá šílenství. Kdyby mohla pokračovat v léčení, třeba by našla způsob, jak to šílenství zadržet. Bylo toho na její vkus až moc, co byly Aes Sedai ochotné prohlásit za beznadějné a nechat to plavat.</p>
<p>Všechno to jí prolétlo hlavou dříve, než se podívala na Elain a zpátky na muže. "My zůstanem tady. Uno, jestli ty a ostatní chcete jít za Randem, tak jste, co se mě týče, volní. Bojím se ale, že už nemám peníze, abych vám pomohla." Zlato, které jim Aes Sedai sebraly, bylo potřeba, právě jak řekly, ale ona si nemohla pomoci, aby se nezamračila na těch pár stříbrňáků, které jí nechaly v měšci. Tihle muži za ní a za Elain, samozřejmě šli ze špatných důvodů, ale to nijak neumenšovalo její zodpovědnost za ně. Jejich věrnost patřila Randovi, neměli nejmenší důvod nechat se zaplést do boje o Bílou věž. S pohledem na zlacenou kazetu váhavě dodala: "Ale mám pár věcí, který byste cestou mohli prodat."</p>
<p>"Ty musíš jít taky, Tome," přisadila si Elain. "I ty, Juiline. Nemá smysl zůstávat. My už vás teď nepotřebujeme, ale Rand ano." Snažila se vtisknout Tomovi do rukou kazetu s klenoty, ale on si ji odmítl vzít.</p>
<p>Tři muži si vyměnili pohledy tím svým protivným způsobem a Uno dokonce zašel tak daleko, že zvedl oko ke stropu. Nyneiva měla dojem, že slyší, jak si Juilin tiše mumlá něco jako že on říkal, že budou umíněné.</p>
<p>"Třeba za pár dní," řekl Tom.</p>
<p>"Pár dní," souhlasil Juilin.</p>
<p>Uno kývl. "Jestli mám utíkat před strážcema přes půlku Cairhienu, tak se mi trocha odpočinku taky šikne."</p>
<p>Nyneiva se na ně podívala svým nejvarovnějším pohledem a poté se schválně zatahala za cop. Elain zvedla bradu, jak nejvýš to šlo, a modré oči měla natolik povýšené, že mohla pohledem sekat led. Tom a ostatní tyhle známky již museli určitě znát. Takovéhle nesmysly jim nebudou povoleny. "Jestli si myslíte, že se pořád řídíte rozkazy Randa al'Thora, že na nás budete dávat pozor " začala Elain mrazivým tónem ve chvíli, kdy Nyneiva ohnivě vyhrkla: "Slíbili jste, že uděláte, co se vám řekne, a já hodlám "</p>
<p>"Nic takovýho," přerušil je Tom a pokrouceným prstem odhrnul Elain pramen vlasů z čela. "Vůbec nic takovýho. Copak si starej pán s bolavou nohou nemůže trošku odpočinout?"</p>
<p>"Abych řekl pravdu," připojil se Juilin, "tak já zůstávám, protože mi Tom dluží peníze. Kostky."</p>
<p>"Nečekáte snad, že strážcům ukradnem dvacet koní, jako když se vykulíme z postele?" zavrčel Uno. Zřejmě nějak zapomněl, že právě navrhl zrovínka tohle.</p>
<p>Elain na ně civěla a nezmohla se ani na slovo a Nyneiva měla taky potíže nějaká vhodná najít. Jak dalece klesly. Muži před nimi dokonce ani nepřešlapovali. Potíž byla v tom, že byla sama rozpolcená. Byla odhodlaná poslat je pryč. Byla, a nebylo to proto, že nechtěla, aby ji viděli, jak dělá pukrlata a klaní se napravo nalevo. Vůbec ne. Jelikož však skoro nic v Salidaru nebylo takové, jak čekala, musela si přiznat, jakkoliv váhavě, že bude... příjemné... vědět, že se s Elain mohou spoléhat nejen na Birgitte. Ne že by přijala jejich nabídku k útěku, samozřejmě pokud se tomu tak dalo říkat to za žádných okolností. Jejich přítomnost bude jen... příjemná. Tedy tohle jim určitě nehodlala říkat. A nebude ani muset, protože oni odejdou, ať si myslí, co chtějí. Rand by je mohl využít, to určitě, a tady by se jenom pletli pod nohy. Až na to...</p>
<p>Nenatřené dveře se otevřely a ven vyšla Siuan následovaná Leanou. Chladně se na sebe podívaly, než si Leana odfrkla a odplula pryč tím svým překvapivým vlnivým způsobem, až zmizela kolem Croie a Avara do chodby vedoucí ke kuchyním. Nyneiva se zamračila. Uprostřed všeho toho ledu tam byla chvilka, kratičký záblesk, který jí málem unikl, i když ho měla přímo před nosem...</p>
<p>Siuan se otočila k ní a pak se náhle zarazila a nasadila neutrální výraz. Ke skupince se připojil ještě někdo další.</p>
<p>Gareth Bryne, ve zprohýbaném prsním plátu připjatém přes prostý žlutohnědý kabátec, s jezdeckými rukavicemi zastrčenými za opasek s mečem, působil velitelským dojmem, přímo to z něj vyzařovalo. Prošedivělé vlasy a otevřená tvář mu propůjčovaly vzhled člověka, který již všechno viděl, všechno prožil, člověka, který všechno vydrží.</p>
<p>Elain se usmála a půvabně kývla. Hodně se to lišilo od jejího ohromeného civění, když právě dorazila do Salidaru a poznala ho na druhé straně ulice. "Neřeknu, že je úplně dobře, že tě vidím, urozený pane Garethe. Slyšela jsem, že jste měli s máti nějaké neshody, ale jsem si jistá, že to lze napravit. Víš, že máti občas jedná ukvapeně. Ona přijde k rozumu a požádá tě, aby ses vrátil na své správné místo v Caemlynu, tím si můžeš být jist."</p>
<p>"Co se stalo, stalo se, Elain." Nevšímaje si jejího ohromení Nyneiva pochybovala, že k ní byl kdokoliv, kdo znal její postavení, někdy tak strohý obrátil se k Unovi. "Promyslel sis to, co jsem říkal? Shienar má ty nejlepší těžkooděnce na světě, a já mám pár mládenců, kteří by se zrovna hodili pro správný výcvik."</p>
<p>Uno se zamračil a jedním okem sjel k Elain a Nyneivě. Pomalu kývl. "Nemám nic lepšího na práci. Zeptám se ostatních."</p>
<p>Bryne ho poplácal po rameni. "To mi stačí. A ty, Tome Merriline." Tom se zpola odvrátil, když druhý muž přišel, uhlazoval si kníry a civěl do podlahy, jako by se snažil schovat obličej. Nyní Bryneův upřený pohled opětoval stejně upřeně. "Kdysi jsem znal chlapíka s docela podobným jménem," prohodil Bryne. "Byl to zkušený hráč v jisté hře."</p>
<p>"Kdysi jsem znal chlapíka, co se ti docela podobal," opáčil Tom. "Hodně se mě snažil strčit do řetězů. Myslím, že by mi usekl hlavu, kdyby mě někdy dostal do rukou."</p>
<p>"To je ale hodně dávno, viď? Muži občas kvůli ženám dělají zvláštní věci." Bryne mrkl na Siuan a potřásl hlavou. "Připojíš se ke mně k dominu, mistře Merriline? Občas zatoužím po muži, který tuto hru dobře zná tak, jak se hraje ve vyšších kruzích."</p>
<p>Tom stáhl huňaté bílé obočí skoro tolik jako Uno, avšak ani na chvíli neodtrhl zrak od Brynea. "Jednu dvě partičky bych si zahrál," prohodil nakonec, "jakmile budu znát sázky. A musí ti být jasný, že nehodlám strávit zbytek života hraním domina s tebou. Teď už nerad zůstávám moc dlouho na jednom místě. Občas mě prostě svrbí nohy."</p>
<p>"Hlavně aby tě nezačaly svrbět uprostřed klíčové hry," sdělil mu suše Bryne. "Vy dva pojďte se mnou. A nečekejte, že se moc vyspíte. Tady se všechno mělo udělat už včera, až na to, co bylo potřeba udělat před týdnem." Zarazil se a znovu se podíval na Siuan. "Dneska mi košile přišly jen napůl vyprané." S tím odvedl Tomaa Una pryč. Siuan se zamračila na jeho záda, pak přenesla zamračený pohled na Min. Min se zašklebila a vyrazila pryč směrem, jímž zmizela Leana.</p>
<p>Nyneiva tu poslední výměnu vůbec nepochopila. A jaké měli ti mužští nervy, když si mysleli, že se mohou takhle bavit přes jejich hlavy nebo jí pod nosem nebo tak bez toho, aby pochopila jediné slovo. Tedy přinejmenším většinu slov.</p>
<p>"Dobré je, že nepotřebuje lovce zlodějů," řekl Juilin a úkosem pohlížel na Siuan. Očividně byl znepokojený. Ještě se nevzpamatoval ze šoku, když zjistil její jméno. Nyneiva si nebyla jistá, jestli vzal vážně to, že byla utišena a že už není amyrlin. Před ní tedy rozhodně přešlapoval. "Takhle si můžu sednout a popovídat si. Viděl jsem tu pár chlapíků, co vypadali, že by nad korbílkem piva mohli trochu rozvázat."</p>
<p>"On mě v podstatě ignoroval," vydechla Elain nevěřícně. "Nezáleží mi na tom, co se stalo mezi ním a máti, ale nemá právo... No, o urozeného pána Brynea se postarám později. Musím si promluvit s Min, Nyneivo."</p>
<p>Nyneiva vyrazila za Elain, která spěchala k chodbě do kuchyní Min jí dá přímé odpovědi ale železným stiskem ji za loket popadla Siuan.</p>
<p>Siuan Sanche, která předtím pokorně skláněla hlavu před Aes Sedai, byla pryč. Tady nikdo nenosil šátek. Ani na chvíli nezvedla hlas. Nebylo to potřeba. Upřela na Juilina pohled, při němž muž málem vyletěl z kůže. "Dávej si pozor, nač se ptáš, lovče zlodějů, nebo se sám vykucháš pro trh." Ty chladné modré oči se přenesly na Birgitte a Marigan. Marigan zkřivila rty, jako by kousla do něčeho nedobrého, a dokonce i Birgitte mrkla. "Vy dvě najděte přijatou jménem Theodrin a požádejte ji, ať vám na dnešek zařídí nocleh. No? Tak pohyb!" Ještě než se pohnuly a Birgitte vyrazila stejně rychle jako Marigan, možná rychleji otočila se Siuan na Nyneivu. "Ty, pro tebe mám pár otázek. Řekly vám, abyste spolupracovaly, a já ti radím, abys to udělala, jestli víš, co je pro tebe dobré."</p>
<p>Bylo to jako dostat se do větrné smršti. Než si to Nyneiva uvědomila, Siuan ji hnala do rozvrzaných schůdků se zábradlím stlučeným z nenatřeného dřeva a pak chodbou s holou dřevěnou podlahou do pokojíčku se dvěma stísněnými postelemi zabudovanými do stěny nad sebou. Siuan si vzala jedinou stoličku a Nyneivě kývla, aby se posadila na spodní postel. Nyneiva se rozhodla zůstat stát, i když jen proto, aby předvedla, že se nenechá do ničeho tlačit. V místnůstce toho o mnoho víc nebylo. Stojan pod umyvadlo s jednou nohou podloženou cihlou, na němž bylo umyvadlo a otlučený džbán. Na kolíčcích viselo pár kusů oděvu a v jednom rohu bylo něco, co vypadalo jako stočená žíněnka. Nyneiva za jeden den spadla hodně hluboko, ale Siuan spadla hloub, než si mladší žena vůbec uměla představit. Teď si Nyneiva nemyslela, že s tou ženou bude mít příliš velké potíže. I když Siuan měla pořád ty samé oči.</p>
<p>Siuan si odfrkla. "Jen si posluž, holka. Ten prsten. Nevyžaduje usměrňování?"</p>
<p>"Ne. Slyšelas, co jsem říkala Sheriam "</p>
<p>"Každý ho může použít? Také žena, která nemůže usměrňovat? I muž?"</p>
<p>"Nejspíš i muž." Ter'angrialy, které nevyžadovaly jedinou sílu, obvykle fungovaly pro muže i pro ženy. "Každá žena, ano."</p>
<p>"Tak mě naučíš, jak ho používat."</p>
<p>Nyneiva zvedla obočí. Tohle mohla být páka, aby získala, co chce. A jestli ne, měla ještě jednu. Možná. "Vědí o tomhle? Všechny ty řeči se vedly o tom, že jim ukážeme, jak to funguje. O tobě se nezmiňovaly."</p>
<p>"Nevědí to." Siuan vůbec nevypadala otřesená. Dokonce se usmála, a nebyl to příjemný úsměv. "A nedozvědí se to. Jinak zjistí, že jste se s Elain vydávaly po odchodu z Tar Valonu za hotové sestry. Moirain to možná nechá Egwain procházet jestli se ta o to taky nepokusila, tak nepoznám uzel od klouzavé smyčky ale Sheriam, Carlinya...? Budete vřískat jako čuníci ještě předtím, než skončí. Dávno předtím."</p>
<p>"To je směšný." Nyneiva si uvědomila, že sedí na krajíčku postele. Nevzpomínala si, že by si sedala. Tom a Juilin budou držet jazyk za zuby. A nikdo jiný to nevěděl. Bude si muset promluvit s Elain. "My jsme nic takovýho nepředstíraly."</p>
<p>"Nelži mi, holka. Kdybych to potřebovala potvrdit, tak vidím tvoje oči. Žaludek ti dělá salta, viď?"</p>
<p>To tedy rozhodně dělal. "Ovšemže ne. Jestli tě něco naučím, tak proto, že to budu chtít." Nehodlala té ženě dovolit, aby ji zastrašovala. Poslední stopy lítosti zmizely. "Jestli to udělám, budu chtít něco na oplátku. Studovat tebe a Leanu. Chci vědět, jestli se dá utišení vyléčit."</p>
<p>"Nedá," odvětila Siuan stroze. "Teď "</p>
<p>"Všechno kromě smrti by se mělo dát vyléčit."</p>
<p>"Mělo by se dát není ,dá se', holka. S Leanou nám slíbily, že nás nechají napokoji. Promluv si s Faolain nebo Emarou, jestli chceš vědět, co se stane každému, kdo nás bude obtěžovat. Nebyly první ani nejhorší, ale křičely nejdýl."</p>
<p>Její další páka. Počátky paniky jí ji vyhnaly přímo z hlavy. Pokud někdy existovala. Jeden pohled. "Co by Sheriam řekla, kdyby věděla, že jste s Leanou vůbec nebyly připravený rvát si navzájem vlasy?" Siuan se na ni jen dívala. "Ony si myslí, že jste zkrocený, že jo? Čím víc štěkáš na někoho, kdo na tebe nemůže štěkat taky, tím víc to berou jako důkaz, že skočíš, abys poslechla pokaždý, když nějaká Aes Sedai kýchne. Stačilo se trochu plazit, aby zapomněly, že jste vy dvě pracovaly celý roky ruku v ruce? Nebo jste je přesvědčily, že utišení na vás změnilo všecko, ne jenom obličej? Až zjistí, že jim vy dvě kujete za zádama pikle, že s nima manipulujete, budete výt hlasitěji než nějaký čuně. Ať už jde o cokoliv." Ani mrknutí. Siuan se nehodlala přestat ovládat a nechat si uklouznout nějaké přiznání. A přesto v tom krátkém pohledu cosi bylo. Nyneiva si tím byla jistá. "Chci tě a Leanu studovat, kdykoliv se mi zachce. A Logaina." Třeba by tady mohla taky něco zjistit. Muži byli jiní. Bude to jako dívat se na problém z jiného úhlu. Ne že by ho vyléčila, i kdyby zjistila jak. Randovo usměrňování bylo nezbytně nutné. Nehodlala vypustit do světa dalšího muže, který by dokázal vládnout jedinou silou. "Jestli ne, tak můžeš zapomenout na prsten a na Tel'aran'rhiod." Oč té Siuan vlastně jde? Nejspíš chtěla navštívit místo, kde to aspoň působilo dojmem, že je Aes Sedai. Nyneiva odhodlaně zdusila krátce rozdmychanou lítost. "A jestli jenom cekneš něco o tom, že jsme předstíraly, že jsme Aes Sedai, tak nebudu mít jinou možnost než jim říct o tobě a o Leaně. Dokud pravda nevyjde najevo, možná nám s Elain nebude příjemně, ale ona vyjde, a vy pak díky tomu budete brečet tak dlouho, jako Faolain a Emara dohromady."</p>
<p>Ticho se táhlo. Jak to ta druhá žena dělá, že se jí daří vypadat tak chladně? Nyneiva si vždycky myslela, že to má něco společného s tím být Aes Sedai. Sama měla rty vyschlé, a to byla jen část. Jestli se zmýlila, jestli je Siuan ochotná to vyzkoušet, tak věděla, kdo bude plakat.</p>
<p>Nakonec Siuan zamumlala: "Doufám, že se Moirain daří udržet Egwaininu páteř ohebnější, než je ta tvoje." Nyneiva to sice nepochopila, ale těžko měla čas to zvažovat. V příští chvíli se druhá žena předklonila s nataženou rukou. "Ty zachováš moje tajemství a já zase tvoje. Nauč mě to s prstenem a můžeš studovat utišování a krocení, co hrdlo ráčí."</p>
<p>Nyneivě se jen tak tak podařilo potlačit úlevné vydechnutí, když stiskla nabídnutou ruku. Dokázala to. Poprvé za dobu, která jí připadala věčností, se ji někdo pokusil zastrašit a neuspěl. Skoro se cítila připravená čelit Moghedien. Skoro.</p>
<p>* * *</p>
<p>Elain dohnala Min těsně za zadními dveřmi hostince a připojila se k ní. Min měla přes ruku dvě nebo tři bílé košile. Slunce již sedělo na vrcholcích stromů a ve slábnoucím světle vypadal dvůr před stájemi jako nedávno zrytá plocha s velkým pařezem přímo uprostřed, který mohl patřit starému dubu. Stáj s doškovou střechou neměla dveře, takže bylo dobře vidět na muže pohybující se mezi zaplněnými stáními. Kupodivu tu na kraji stínu, který stáj vrhala, Leana rozmlouvala s jakýmsi velkým mužem. Muž byl hrubě oděný a vypadal jako kovář či rváč. Překvapivé však bylo, jak blízko Leana stála a nakláněla hlavu, když k němu vzhlížela. A potom ho skutečně poplácala po tváři, než se otočila a pospíšila zpátky do hostince. Velký muž se za ní chvíli díval a potom splynul se stíny.</p>
<p>"Neptej se mě, co má za lubem," pravila Min. "Za Siuan i za ní chodí divný lidi, a někteří muži, ona... No, vidělas."</p>
<p>Elain vlastně ani nezáleželo na tom, co Leana dělá. Avšak teď, když byla s Min sama, nevěděla, jak začít o tom, o čem chtěla mluvit. "Co děláš?"</p>
<p>"Peru," zamumlala Min a podrážděně škubla za košile. "Ani neumím povědět, jak ráda jednou vidím Siuan jako myš. Neví, jestli ji orel sežere nebo si z ní udělá mazlíčka, ale má stejnou naději, jakou dává všem ostatním. Žádnou!"</p>
<p>Elain zrychlila krok, aby cestou přes dvůr nezaostávala. Ať už to mělo znamenat cokoliv, jí to nijak neulehčilo začátek. "Vědělas, co Tom navrhne? Zůstáváme."</p>
<p>"Řekla jsem jim, že zůstanete. Nebylo to vidění." Min znovu zpomalila, když se dostaly mezi stáj a drolící se kamennou stěnu a kráčely tmavou uličkou plnou pozůstatků po posekaných keřích a podupaného býlí. "Jen jsem si řekla, že se nebude chtít vzdát nový příležitosti studovat. Tys po tom vždycky toužila. Nyneiva taky, i když to nepřizná. Kéž bych se mýlila. Půjdu s tebou. Aspoň..." Zamumlala si pro sebe cosi zuřivého. "Ty tři, co jste přivedly s sebou, znamenají potíže, a to je vidění."</p>
<p>Tady to bylo. Puklinka, kterou potřebovala. Ale místo, aby se zeptala, nač chtěla, řekla: "Myslíš Marigan, Nicolu a Areinu? Jak ty můžou způsobit potíže?" Jenom hlupák si nevšímal toho, co Min viděla.</p>
<p>"Nevím to přesně. Zachytila jsem jenom záblesky aury, a to jenom koutkem oka. Nikdy ne, když jsem se na ně podívala rovnou, kdy bych z toho mohla něco poznat. Jen málokdo má auru pořád, víš. Potíže. Možná budou mluvit. Chtěly jste udělat něco, o čem byste nechtěly, aby se to Aes Sedai dozvěděly?"</p>
<p>"Rozhodně ne," pospíšila si Elain. Min se na ni podívala úkosem a Elain dodala: "No, nic, co bychom nemusely udělat. A ony o tom nejspíš stejně nic nevědí." Tohle ji ale nezavede tam, kam chtěla. Zhluboka se nadechla a skočila do toho po hlavě. "Min, tys měla vidění o mně a o Randovi, viď?" Udělala dva kroky, než si uvědomila, že se druhá žena zastavila.</p>
<p>"Ano." Znělo to ostražitě.</p>
<p>"Viděla jsi, že se do sebe zamilujeme."</p>
<p>"Ne tak přesně. Viděla jsem, že se do něj zamiluješ ty. Nevím, co k tobě cítí on, jenom to, že je s tebou nějak svázanej."</p>
<p>Elain stiskla rty. Něco takového očekávala, avšak nebylo to to, co chtěla slyšet. "Přání" a "chtění" podrážejí nohy, ale "je tomu tak" uhlazuje stezku. Tohle říkávala Lini. Musíte vycházet z toho, co je, ne co byste si přáli, aby bylo. "A viděla jsi, že tu bude ještě nějaká jiná. Nějaká, se kterou se o něj budu muset... dělit."</p>
<p>"Dvě," řekla Min. "Dvě další. A... A já jsem jedna z nich."</p>
<p>Elain, s ústy již otevřenými k další otázce, mohla chvíli jen zírat. "Ty?" dostala ze sebe nakonec.</p>
<p>Min se naježila. "Ano, já! Myslíš si snad, že já se zamilovat nemůžu? Nechtěla jsem to, ale stalo se to, a tím to končí." Prošla uličkou kolem Elain, a tentokrát za ní Elain tolik nespěchala.</p>
<p>Tohle rozhodně pár věcí vysvětlovalo. Jak nervózně se Min vyhýbala tomu, vůbec o tom hovořit. Výšivka na klopách kabátku. A pokud si to nepředstavovala, tak měla Min i červeň na rtech. Jaký z toho mám pocit? uvažovala. Nedokázala se v tom vyznat. "Kdo je ta třetí?" zeptala se tiše.</p>
<p>"Nevím," zabručela Min. "Jenom to, že je vzteklá. Ne Nyneiva, díky Světlu." Chabě se zasmála. "Myslím, že tohle bych teda nepřežila." Znovu se na Elain ostražitě podívala úkosem. "Co to znamená mezi náma dvěma? Mám tě ráda. Nikdy jsem neměla sestru, ale občas mám pocit, jako bys ty... Chci být tvoje kamarádka, Elain, a nepřestanu tě mít ráda, ať se stane cokoliv, ale nemůžu ho přestat milovat."</p>
<p>"Moc se mi nelíbí představa, že se musím o muže dělit," řekla Elain škrobeně. To tedy bylo velmi zdrženlivé vyjádření.</p>
<p>"Mně taky ne. Jenže... Elain, stydím se to přiznat, ale vezmu si ho, jakkoliv to bude možný. Ne že bychom obě měly moc na vybranou. Světlo, zamíchal mi celým životem. Jenom když na něj pomyslím, zavařuje se mi mozek." Min mluvila, jako by nevěděla, máli se smát, nebo plakat.</p>
<p>Elain pomalu vydechla. Není to Minina chyba. Je lepší, že je to Min, než, řekněme, Berelain nebo nějaká, kterou by nedokázala vystát? "Ta'veren," řekla. "Ohýbá svět kolem sebe. My jsme jen úlomky zachycené vírem. Ale nějak si vzpomínám, jak jsme si ty, Egwain a já slíbily, že nedovolíme, aby mezi naše přátelství vstoupil muž. Nějak to vyřešíme, Min. A až přijdeme na to, kdo je ta třetí... No, to taky vyřešíme. Nějak." Třetí! Mohla by to být Berelain? Oh, krev a popel!</p>
<p>"Nějak," řekla bezútěšně Min. "Do té doby jsme tady my dvě v pasti. Vím, že je tu další, vím, že s tím nemůžu nic dělat, ale měla jsem už tak dost potíží smířit se s tebou a... Cairhienské ženy nejsou všechny jako Moirain. Viděla jsem jednou v Baerlonu jednu cairhienskou urozenou paní. Na povrchu by vedle ní vypadala Moirain jako Leana, avšak občas řekla věci, náznaky. A její aury! Myslím, že jediný muž v celým městě s ní nebyl v bezpečí o samotě, pokud by nebyl šereda, chromej, a ještě lepší, mrtvej."</p>
<p>Elain si odfrkla, ale podařilo se jí promluvit lehkým tónem. "Nevšímej si toho. Máme další sestru, ty a já, kterou jsme ještě nepotkaly. Aviendha na Randa dává pozor a on neudělá ani deset kroků bez stráže aielských Děv oštěpu." Cairhienská žena? Aspoň že potkala Berelain, něco o ní věděla. Ne. Nehodlá si to obracet v hlavě jako nějaká hloupá holka. Dospělá žena bere svět takový, jaký je, a snaží se získat to nejlepší. Kdo by to mohl být?</p>
<p>Vyšly na dvůr posetý vychladlými uhlíky. U kamenné ohrady, místy propadlé, jak uvnitř rostly stromy, tu stály velké kotle, většinou zprohýbané, kde byla oškrábána rez. Přestože se přes dvůr již natahovaly stíny, byly nad plameny ještě dva kotle, z nichž se kouřilo, a tři novicky, s propocenými vlasy a bílými suknicemi vyvázanými nahoru, tvrdě dřely na valchách položených v širokých neckách plných mýdlové vody.</p>
<p>Elain mrkla na košile, které měla Min přes ruku, a sáhla pro saidar. "Ukaž, pomůžu ti s tím." Usměrňovat při zadaných pracích bylo zakázáno tělesná práce buduje charakter, tvrdily Aes Sedai ale tohle se nemohlo počítat. Když zavíří košilemi ve vodě dost prudce, nebyl důvod, proč by si měly namočit ruce. "Pověz mi všechno. Změnily se Siuan a Leana tolik, jak se zdá? Jak jste se sem dostaly? Je Logain skutečně tady? A proč pereš košile nějakému muži. Prostě všechno."</p>
<p>Min se zasmála očividně byla ráda, že Elain změnila téma. ",Všechno' bude trvat jenom týden. Ale zkusím to. Za prvé, pomohla jsem Siuan a Leaně dostat se z žaláře, kam je strčila Elaida, a pak..."</p>
<p>Elain vydávala vhodně užaslé zvuky. Usměrnila vzduch a zvedla jeden z kotlů s vroucí vodou z plamenů. Nevěřících pohledů novicek si skoro nevšimla. Byla teď zvyklá na vlastní sílu a málokdy si uvědomila, že bez přemýšlení dělá věci, jež i některé hotové Aes Sedai vůbec nezvládnou. Kdo je ta třetí žena? Aviendha by na něj vážně měla dávat dobrý pozor.</p><empty-line /><p>KAPITOLA JEDENÁCTÁ</p>
<p>Do Cairhienu přicházejí zprávy</p>
<p>Z fajfky s krátkou troubelí, kterou Rand tiskl v zubech, stoupal tenký proužek modrého kouře. Rand se jednou rukou opíral o kamenné zábradlí balkonu a shlížel do zahrady dole. Ostré stíny se dloužily. Slunce bylo červenou koulí padající po bezmračné obloze. Deset dní v Cairhienu, a tohle byla první chvíle, kdy se zastavil, tedy když nespal. Selanda stála vedle něj a bledou tvář měla zvednutou, aby viděla na něj, ne do zahrady. Neměla tak složitý účes, jaký nosily ženy vysokého postavení, ale přesto jí přidával dobré dvě dlaně na výšku. Rand se snažil nevšímat si jí, ale bylo těžké nevšímat si ženy, která vám neustále tiskne ňadra na paži. Schůzka už trvala poněkud dlouho, aby zatoužil po krátké přestávce. Jakmile se Selanda vydala za ním ven, uvědomil si, že to byla chyba.</p>
<p>"Znám jeden odlehlý rybníček," řekla hebce, "kde se dá uniknout tomuto vedru. Stinný rybníček, kde nás nic nevyruší." Hranatými arkádami se k nim nesla hudba Asmodeanovy harfy. Něco lehkého, znějícího chladně.</p>
<p>Rand zabafal trochu prudčeji. Horko. Nic ve srovnání s Pustinou, ale... Už by měl přicházet podzim, odpoledne však působilo dojmem vrcholného léta. Léta bez deště. V zahradě muži jen v košilích rozlévali vodu z věder, dělali to pozdě, aby zabránili okamžitému odpaření, jenže příliš mnoho rostlin bylo zhnědlých nebo usychalo. Tohle počasí nemohlo být normální. Pálící slunce se mu vysmívalo. Moirain souhlasila, i Asmodean, ale ani jeden nevěděl,co dělat, ani jak, stejně jako on. Sammael. Se Sammaelem mohl něco udělat.</p>
<p>"Studená voda," mumlala Selanda, "ty a já sami." Přitulila se blíž, i když Rand nechápal, jak je to ještě možné.</p>
<p>Napadlo ho, odkud asi přijde další zlomyslnost. Tentokrát žádný prudký protiútok, ať už udělá Sammael cokoliv. Jakmile bude jeho metodické verbování v Tearu skončeno, tak vypustí blesk. Jeden drtivý útok Sammaela vyřídí a zároveň tím dostane do pytle i Illian. S Illianem, Tearem a Cairhienem a vojskem Aielů dost velkým, aby každý stát přemohlo za pár týdnů, může...</p>
<p>"Nechtěl by sis zaplavat? Já sama neplavu, ale ty mě to jistě naučíš."</p>
<p>Rand si povzdechl. Na chvíli zatoužil po tom, aby tady byla Aviendha. Ne. Poslední, co chtěl, byla potlučená Selanda utíkající s řevem v roztrhaných šatech.</p>
<p>Přivřel oči, podíval se na ženu a tiše promluvil přes troubel v zubech. "Můžu usměrňovat." Selanda zamrkala a stáhla se, aniž by hnula svalem. Ženy nikdy nepochopily, proč s tímhle vyrukoval. Pro ně to bylo něco, co by se mělo přecházet mlčením a pokud možno ignorovat. "Povídá se, že zešílím. Ale ještě nejsem šílený. Ještě ne." Zasmál se odněkud z hloubi své hrudi a pak to prudce uťal a vyhladil tvář. "Naučit tě plavat? Udržím tě na vodě s jedinou silou. Saidín je pošpiněný, víš. Dotyk Temného. Ale ty ho neucítíš. Bude všude kolem tebe, ale ty nic neucítíš." Další uchechtnutí, tentokrát s náznakem sípění. Selanda měla tmavé oči tak vykulené, že jí málem vypadávaly z důlků, a její úsměv byl ošklivě ztuhlý. "Tak později. Chci být sám a promyslet si..." Rand se sklonil, jako by ji chtěl políbit, a ona s vyjeknutím předvedla pukrle tak náhle, že ho nejdřív napadlo, že se jí snad podlomily nohy.</p>
<p>Vycouvala, klaníc se na každém kroku, a blábolila o tom, jaká je to čest mu sloužit, jak nesmírně touží po tom mu sloužit, a to všechno hlasem hraničícím s hysterií, dokud nenarazila do hranaté arkády. Ještě naposled ohnula kolena a vrazila dovnitř.</p>
<p>S úšklebkem se Rand otočil zpátky k zábradlí. Děsit ženy. Kdyby ji byl požádal, aby ho zanechala o samotě, byla by měla spousty námitek, rozkaz by vzala jen jako dočasnou překážku, pokud by jí neřekl, aby mu nechodila na oči, ale i pak... Možná se to tentokrát roznese. Musel se řádně ovládat. Poslední dobou mu snadno povolily nervy. Bylo to asi tím suchem, s nímž nemohl nic dělat, a problémy, které vyrážely jako plevel všude, kam se podíval. Být jen ještě chvilku sám se svou fajfkou. Kdo by vládl státu, když si mohl najít lehčí práci, jako třeba nosit vodu na kopec v řešetu?</p>
<p>Na druhé straně zahrady viděl mezi dvěma stupňovitými věžemi královského paláce město Cairhien, tu jasně osvětlený, tu ve stínu, spíš ovládající kopce, než by po nich splýval. Nad jednou z těch dvou věží splihle visela jeho karmínová zástava se starobylým symbolem Aes Sedai a nad druhou přibližná kopie Dračího praporce. Ta vlála i na tuctu míst ve městě včetně nejvyšší z velkých nedokončených věží přímo před ním. Tady křik zmohl stejně tolik co rozkazy. Ani Tairenové, ani Cairhieňané nedokázali uvěřit, že skutečně myslí vážně, že chce jenom jeden, a Aielové se o prapory nestarali.</p>
<p>Dokonce i tady, hluboko v paláci, slyšel hukot města přecpaného k prasknutí. Uprchlíci ze všech koutů země, kteří se víc báli vrátit se domů než mít ve svém středu Draka Znovuzrozeného. Kupci pronikající do města, prodávající všechno, co si lidé mohli dovolit koupit, a kupující všechno, co si lidé nemohli dovolit ponechat. Urození pánové a ozbrojenci shromažďující se pod jeho praporem či pod praporem někoho jiného. Hledači rohu, kteří si mysleli, že roh musí být nalezen v jeho blízkosti. Tucet Předbráníků, či stovka, ho byly ochotni prodat kterémukoliv z nich. Ogierští kameníci z Državy Tsofu se přišli podívat, jestli se tu pro jejich vyhlášenou zručnost nenajde nějaká práce. Dobrodruzi, z nichž někteří mohli být před týdnem bandity, přicházeli zjistit, co dokážou urvat. Byla tu dokonce asi stovka bělokabátníků, i když ti odcválali pryč, jakmile bylo jasné, že obléhání skončilo. Mělo by ho zajímat, jak Pedron Niall svolává své bělokabátníky? Egwain mu poskytla jisté náznaky, ale viděla věci z pohledu Bílé věže, ať už stála kdekoliv. Hledisko Bílé věže nebylo jeho hlediskem.</p>
<p>Aspoň že kolony vozů plných obilí začaly z Tearu přijíždět s jistou pravidelností. Hladoví lidé se mohli vzbouřit. Rand si přál, aby prostě mohl být jenom rád, že už nejsou hladoví, to však nestačilo. Banditů bylo méně. A občanská válka nebyla vyřešena. Zatím. Další dobrá zpráva. Musel zajistit, že to tak zůstane, než bude moci odejít. Musel se postarat o stovku věcí, než se bude moci vydat za Sammaelem. Z náčelníků, kterým plně důvěřoval, z těch, kteřís ním vyšli z Rhuideanu, zůstali jen Rhuark a Bael. Ale když nemohl čtyřem kmenům, které se k němu připojily později, důvěřovat na cestě do Tearu, mohl jim důvěřovat, když se volně pohybovaly po Cairhienu? Indirian a ostatní ho uznali za Car'a'carna, ale znali ho stejně málo jako on je. Zpráva, kterou dostal ráno, mohla znamenat problém. Berelain, první z Mayene, byla jen pár set mil jižně od města, vedouc k němu své malé vojsko. Neměl ponětí, jak ho provedla přes Tear. Zvláštní, v dopise se ho ptala, jeli s ním Perrin. Nepochybně se bála, že by Rand mohl na její zemičku zapomenout, kdyby se mu nepřipomněla. Mohla by to být docela zábava, dívat se, jak kříží zbraně s Cairhieňany, poslední z dlouhé řady prvních, kterým se podařilo zabránit Tearu, aby spolkl jejich zemičku, jen díky hře rodů. Třeba by ji tady mohl ustavit do velení... Až nadejde čas, vezme Meilana a ostatní Taireny s sebou. Pokud ten čas někdy nadejde.</p>
<p>Tohle nebylo o nic lepší než čekání uvnitř. Vyklepal popel z fajfky a zadupal poslední jiskřičky v tabáku. Nemělo smysl riskovat požár v zahradě. Ta by se vznítila jako troud. Sucho. Nepřirozené počasí. Uvědomil si, že tiše vrčí. Nejdřív zapracuje na tom, o čem věděl, že s tím může něco udělat. Stálo ho to úsilí, nasadit před vstupem dovnitř vyrovnaný výraz.</p>
<p>Asmodean, oblečený jako nějaký urozený pán, se záplavou krajek u krku, plynule drnkal nějakou melodii na stoličce v rohu, opíral se o strohé deštění, jako by se tu jen klidně povaloval. Ostatní, kteří seděli v křeslech, při Randově příchodu vyskočili a na jeho důrazný pokyn si zase sedli. Meilan, Torean a Aracome zabrali vyřezávaná a zlacená křesla na jedné straně tmavě červeného a zlatého koberce. Každému stál za zády mladý tairenský šlechtic. Naproti nim stejně seděli a stáli Cairhieňané. Dobraine a Maringil měli za sebou také mladé urozence, kteří měli vyholené a napudrované čelo jako Dobraine. U ramene Colavaere stála Selanda s bílou tváří, a když se na ni Rand podíval, zachvěla se.</p>
<p>Rand nasadil vážný výraz a došel přes koberec ke svému křeslu. Už to křeslo samotné bylo důvodem, proč ovládal svůj výraz. Byl to nový dar od Colavaere a druhých dvou Cairhieňanů a mělo to být podle nich v tairenském stylu. Musí mít rád tairenskou okázalost. Vládne v Tearu a poslal Taireny sem. Křeslo drželi vyřezávaní draci, jiskřící červeným smaltem a zlacením, v očích měli velké sluneční kameny. Další dva tvořili lenochy a ještě další šplhali po vysokém opěradle. Bezpočet řemeslníků musel bez oddechu dřít od jeho příjezdu, aby tu věc vyrobili. Rand se v křesle cítil jako trouba. Asmodeanova hudba se změnila. Nyní zněla velkolepě, vítězný pochod.</p>
<p>A přesto se Cairhieňanům v očích, které upírali na něho, zračila únava, únava, která se odrážela i v očích Tairenů. Byla tam, už když odcházel ven. Třeba tím, že se ucházeli o jeho přízeň, udělali chybu, která jim začínala docházet teprve teď. Všichni se snažili přejít to, čím je, předstírali, že je prostě nějaký mladý pán, který je porazil, se kterým se dalo jednat a manipulovat s ním. To křeslo ten trůn jim strčilo pod nos, kým a čím skutečně je.</p>
<p>"Postupují vojáci podle plánu, urozený pane Dobraine?" Ve chvíli, kdy otevřel ústa, harfa utichla. Asmodean byl očividně zabrán do ladění.</p>
<p>Muž s tváří jako z vydělané kůže se zachmuřeně usmál. "To ano, můj pane Draku." Ne víc než to. Rand neměl iluze, že by ho Dobraine měl rád víc než některý z ostatních, nebo že se nepokusí získat výhody tam, kde to jen bude možné, ale Dobraine vypadal skutečně připravený dodržet přísahu, již složil. Barevné pruhy na přednici jeho kabátce byly odřené, jak přes ně nosil plechy.</p>
<p>Maringil si poposedl dopředu, štíhlý jako proutek, na Cairhieňana vysoký, s bílými vlasy téměř na ramena. On čelo vyholené neměl, a na kabátci s pruhy téměř po kolena nebyly taky žádné viditelné odřeniny. "Potřebujeme ty muže tady, můj pane Draku." Jestřábí oči při pohledu na zlacený trůn zamrkaly a znovu se zaostřily na Randa. "V zemi ještě volně pobíhá spousta loupežníků." Znovu si poposedl, takže se nemusel na Taireny ani podívat. Meilan a ostatní se slabě usmívali.</p>
<p>"Honit bandity jsem poslal Aiely," řekl Rand. Měli rozkaz sebrat každého loupežníka, který jim přijde do cesty. A ne se za nimi honit. Dokonce ani Aielové nemohli udělat tohle a postupovat přitom dost rychle. "Řekli mi, že před třemi dny jich u Morelle Kamenní psi zabili téměř dvě stovky." To byla nejjižnější hranice, na kterou si v posledních letech Cairhien činil nárok, na půl cestě k řece Iralell. Nebylo třeba téhle bandě vykládat, že tito Aielové už mohou být až u řeky. Dlouhé vzdálenosti zvládali rychleji než jezdci.</p>
<p>Maringil se znepokojeně zamračil a trval na svém. "Je tu ještě jeden důvod. Půlka našeho území západně od Alguenyi je v rukou Andoru." Zaváhal. Všichni věděli, že Rand vyrostl v Andoru. Tucet klepů z něj udělal syna toho či onoho andorského urozeného domu, dokonce i syna Morgasy samotné, kterého buďto odložila, protože mohl usměrňovat, nebo od ní uprchl, než mohl být zkrocen. Štíhlý muž pokračoval, jako by kráčel bosý, po špičkách a se zavázanýma očima mezi dýkami. "Morgasa zřejmě zatím po větším území netouží, ale to, co už má, se jí musí sebrat. Její heroldové dokonce vyhlásili její právo na " Prudce se zarazil. Nikdo z nich nevěděl, co Rand hodlá podniknout se Slunečním trůnem. Možná ho chtěl pro Morgasu.</p>
<p>Colavaere tmavýma očima znovu Randa zvažovala jako na zlatnických vážkách. Dneska toho moc neřekla. Nepromluví, dokud nezjistí, proč je Selanda tak bledá.</p>
<p>Náhle se Rand cítil velmi unavený ze všech těch handrkujících se šlechticů, ze všeho toho manévrování v daes dae'mar. "O andorské nároky na Cairhien se postarám, až budu připravený. Tihle vojáci půjdou do Tearu. Vy se budete řídit dobrým příkladem poslušnosti vznešeného pána Meilana a již o tom nechci slyšet." Otočil se k Tairenům. "Jdeš dobrým příkladem, Meilane, viď? I ty, Aracome? Když zítra vyjedu, nenajdu deset mil na jih odsud tábořit tisícovku obránců Kamene, kteří mají být už dva dny na cestě zpátky do Tearu, že ne? Nebo dva tisíce ozbrojenců tairenských rodů?"</p>
<p>Ty slabé úsměvy při každém jeho slově slábly víc a víc. Meilan byl náhle úplně nehybný, jen tmavé oči se mu leskly, a Aracomova hubená tvář zbledla jako plátno, těžko říci, zda hněvem či strachem. Torean si oťukával těstovitou tvář hedvábným šátkem, který vytáhl z rukávu. Rand vládl Tearu a hodlal mu stále vládnout. Callandor zaražený do Srdce Kamene to dokazoval. Proto tedy nenamítali nic proti posílání cairhienských vojáků do Tearu. Chtěli si tady, daleko od místa, kde vládl, vybojovat nové pozemky, možná nová království.</p>
<p>"To ne, můj pane Draku," řekl nakonec Meilan. "Zítra pojedeme s tebou, aby ses mohl přesvědčit na vlastní oči."</p>
<p>Rand o tom nepochyboval. Jakmile to tihle muži dokážou zařídit, bude na jih vypraven jezdec, a do zítřka budou vojáci mnohem blíž Tearu. Bude to stačit. Prozatím. "Takže jsem skončil. Můžete mě opustit."</p>
<p>Pár překvapených pohledů, tak rychle zakrytých, že si je skoro mohl představovat, a již vstávali, klaněli se, a Selanda a mladí pánové couvali. Očekávali víc. Audience u Draka Znovuzrozeného bývaly vždy dlouhé a podle jejich názoru mučivé, kdy on je pevně ohýbal podle své vůle, ať už vyhlásil, že žádný Tairen nemůže vznést nárok na cairhienské území, aniž by se přiženil do cairhienského rodu, či odmítl vyhnat Předbráníky anebo vydal zákony vztahující se na šlechtu, jaké se předtím vztahovaly pouze na poddané.</p>
<p>Rand chvíli sledoval Selandu. V posledních deseti dnech nebyla první. Ani desátá, dokonce ani dvacátá ne. Svádělo ho to, přinejmenším ze začátku. Když odmítl štíhlou, bleskurychle ji následovala baculka, stejně jako vysoká či tmavá, aspoň na Cairhieňanku, nahradila malou či plavou. Neustálé pátrání po ženách, které by ho potěšily. Děvy zahnaly ty, které se mu v noci snažily proklouznout do ložnice, pevně, ale přece jen laskavěji, než jednala Aviendha s tou, kterou chytila. Aviendha očividně brala to, že patří Elain, téměř smrtelně vážně. Nicméně jejímu aielskému smyslu pro humor připadal fakt, že ho může tak trápit, velmi uspokojivý. Když sténal a skrýval tvář v dlaních, jakmile se začala svlékat na noc, zahlédl v její tváři spokojený výraz. A tak mohl její smrtelné vážnosti litovat, kdyby rychle nepochopil, co je za tou řádkou hezkých mladých žen.</p>
<p>"Má paní Colavaere."</p>
<p>Zastavila se, jakmile pronesl její jméno. Měla chladný pohled a pod zdobnou věží tmavých kudrn byla klidná. Selanda neměla jinou možnost než s ní zůstat, přestože se očividně stejně zdráhala zůstat, jako se ostatní zdráhali odejít. Meilan a Maringil se odpoklonkovali jako poslední, upření na Colavaere, tak moc se snažili přijít na to, proč ji Rand zdržel, že si neuvědomili, že stojí bok po boku. Jejich oči byly úplně stejné, tmavé oči šelem.</p>
<p>Dveře z tmavého dřeva se zavřely. "Selanda je velmi hezká mladá žena," začal Rand. "Ale někteří muži dávají přednost společnosti dospělejších... znalejších... žen. Dneska v noci, až zazvoní druhá večerní, povečeříš se mnou ty sama. Těším se na tvou společnost." Pokynem ruky ji propustil dřív, než se zmohla na slovo,pokud by tedy mohla něco namítnout. Její výraz se nezměnil, ale její pukrle bylo maličko rozechvělé. Selanda vypadala zcela ohromeně. A zřejmě se jí nekonečně ulevilo.</p>
<p>Jakmile se za oběma ženami dveře znovu zavřely, Rand zvrátil hlavu dozadu a rozchechtal se. Byl to drsný, cynický smích. Hra rodů ho unavovala, a tak ji hrál bez přemýšlení. Byl tak znechucený z toho, jak vyděsil jednu ženu, že vyděsil jinou. To byl dostatečný důvod ke smíchu. Za tou řadou mladých žen, které se po něm vrhaly, stála Colavaere. Kdyby urozenému pánu Drakovi našla společnici do postele, mladou ženu, které by mohla tahat za provázky, pak by měla jeden provázek pevně uvázaný i na Randa. Draku Znovuzrozenému však chtěla strčit do postele, a možná ho s ní i oženit, nějakou jinou ženu. Teď se bude až do druhé večerní potit. Musela vědět, že je hezká, do vyložené krasavice jí chybělo jen maličko, a když Rand odmrštil všechny mladé ženy, třeba to bylo proto, že chtěl nějakou o patnáct nebo víc let starší. A určitě si bude myslet, že si nemůže dovolit říci ne muži, který drží Cairhien v hrsti. Ode dnešního večera by měla být poddajnější, měla by ukončit tuto pitomost. Aviendha by nejspíš podřízla hrdlo každé ženě, kterou by našla v jeho posteli. Kromě toho neměl ani čas na všechny tyhle snadno vyděsitelné holubičky, které si myslely, že se obětují za Cairhien a Colavaere. Musel vyřešit příliš mnoho problémů a neměl čas.</p>
<p>Světlo, co když se Colavaere rozhodne, že to za tu oběť stojí? Mohla by. Byla na to dost chladnokrevná. Pak budu muset zařídit, aby měla krev chladnou strachy. To nebude moc těžké. Cítil saidín jako něco těsně mimo dohled. Cítil tu špínu na něm. Občas měl dojem, že to, co teď cítí, je špína v něm samém, zbytky, které po sobě saidín zanechal.</p>
<p>Přistihl se, jak se mračí na Asmodeana. Ten muž ho s bezvýraznou tváří studoval. Znovu se ozvala hudba, jako voda zurčící na kamenech, uklidňující. Tak on potřebuje uklidnit, co?</p>
<p>Dveře se bez zaklepání otevřely a dovnitř vstoupily Moirain, Egwain a Aviendha. Vedle aielského odění mladších žen vynikala Aes Sedaiina bledě modrá. Každého jiného, dokonce i Rhuarka či jiného náčelníka, který byl stále ještě poblíž města, či další delegaci moudrých, by napřed ohlásila jedna z Děv. Tyhle tři Děvy poslaly dovnitř, i když se Rand třeba koupal. Egwain se ohlédla na "Nataela" a zamračila se. Tón hudby klesl, melodie byla složitější, snad tanec, než se usadila na něčem, co připomínalo vzdychající vánek. Muž měl na rtech pokřivený úsměv a díval se na harfu.</p>
<p>"Překvapuje mě, že tě vidím, Egwain," utrousil Rand. Přehodil nohu přes lenoch křesla. "Kolik to je šest dní, co se mi vyhýbáš? Přineslas mi další dobré zprávy? Vyplenil snad Masema mým jménem Amador? Nebo se z těch Aes Sedai, co o nich tvrdíš, že mě podporují, vyklubaly černé adžah? Všimni si, že se neptám, kdo to je, ani kde jsou. Dokonce ani jak to víš. Nechci po tobě, abys mi odhalila tajemství Aes Sedai, ani tajemství moudrých nebo co jsou zač. Jenom mi poskytni drobečky, které jsi ochotná mi přidělit, a nech mě, ať si lámu hlavu, jestli mě třebas to, co ses mi neobtěžovala sdělit, v noci nebodne do zad."</p>
<p>Klidně se na něj podívala. "Víš, co potřebuješ vědět. A já ti neřeknu, co vědět nepotřebuješ." Tohle mu řekla před šesti dny. Byla stejně tolik Aes Sedai jako Moirain i přes to, jak jedna nosila aielské šaty a druhá světle modré hedvábí.</p>
<p>Na Aviendze nebylo nic klidného. Postavila se vedle Egwain, její zelené oči metaly blesky a záda měla tak rovná, jako by měla páteř ze železa. Trochu ho překvapilo, že se k nim nepřipojila Moirain, aby se na něj mohly mračit všechny tři. Její slib poslušnosti jí zřejmě nechával překvapivě mnoho volnosti a tyhle tři si navíc od jeho hádky s Egwain zjevně začaly být dost blízké. Ne že by to byla nějak velká hádka. Nemůžete se dost dobře hádat se ženou, která vás pozoruje chladnýma očima, nikdy nezvedne hlas a poté, co vám jednou odmítne odpovědět, nehodlá vaši otázku dokonce ani vzít na vědomí.</p>
<p>"Co chcete?" zeptal se.</p>
<p>"Tohle ti přišlo za poslední hodinu," řekla Moirain a natáhla ruku se dvěma složenými dopisy. Její hlas ladil s Asmodeanovou melodií připomínající zvonečky.</p>
<p>Rand vstal a podezíravě si je vzal. "Jestli jsou pro mě, tak jak to, že se ti dostaly do ruky?" Jeden byl adresován "Randu al'Thorovi" přesným hranatým rukopisem a druhý "pánu Draku Znovuzrozenému" písmem rozevlátým, avšak stejně přesným. Pečetě nebyly poškozené. Když se podíval podruhé, zamrkal. Obě pečetě vypadaly ze stejného červeného vosku, na jedné byl otisk plamene Tar Valonu, na druhé věž přes tvar, v němž poznal ostrov Tar Valon.</p>
<p>"Třeba kvůli tomu, odkud přišly," opáčila Moirain, "a od koho." Nebylo to žádné vysvětlení, ale víc toho nedostane, pokud přímo nepožádá. I pak by z ní musel každé slovo páčit. Svůj slib dodržovala, ale svým vlastním způsobem. "V pečetích nejsou žádné otrávené jehly. A nejsou do nich vetkány žádné pasti."</p>
<p>Zarazil se s palcem na plameni Tar Valonu ani jedno z toho ho nenapadlo a pak pečeť rozlomil. Vedle podpisu Elaida do Avriny a'Roihan, spěšně naškrábaného nad tituly, byl další plamen v červeném vosku. Zbytek byl psán tím hranatým rukopisem.</p>
<p>Nedá se popřít, že jsi tím předpovězeným, přesto se tě mnozí pokusí zničit pro to, co jsi kromě toho. Kvůli spáse světa to nelze dopustit. Dva státy se ti poklonily, i divoši Aielové, ale moc trůnů je prach vedle jediné síly. Bílá věž tě přijme a ochrání proti těm, kteří odmítají vidět, co se musí stát. Bílá věž dohlédne na to, aby ses dožil Tarmon Gai'donu. Nikdo jiný to nedokáže. Přijde pro tebe doprovod Aes Sedai, aby tě dovedl do Tar Valonu s poctami a úctou, které si zasloužíš. Tímto se ti zavazuji.</p>
<p>"Dokonce se ani nezeptala," prohodil suše. Vzpomínal si na Elaidu dobře, i když se s ní setkal jen jednou. Ta žena byla dost tvrdá, aby vedle ní Moirain vypadala jako kotě. S "poctami a úctou", které si zaslouží. Vsadil by se, že doprovod bude čirou náhodou tvořit třináct Aes Sedai.</p>
<p>Podal Elaidin dopis zpátky Moirain a otevřel druhý. Stránka byla psána stejnou rukou, která napsala adresu.</p>
<p>S úctou se pokorně hlásím pánu Draku Znovuzrozenému, kéž mu Světlo požehná jako spasiteli světa.</p>
<p>Celý svět musí stát v bázni před tebou, který jsi dobyl Cairhien za jediný den, stejně jako Tear. Ale měj se na pozoru, snažně tě prosím, protože tvoje sláva bude vzbuzovat žárlivost i u těch, kteří neupadli do osidel Stínu. Dokonce i tady v Bílé věži jsou slepci, kteří nevidí tvou pravou záři, s níž nás všechny osvítíš. Přesto věz, že některé z nás se budou z tvého příchodu radovat a s potěšením budou sloužit tvé slávě. Nejsme z těch, kteří by ti uloupili tvůj lesk pro sebe, ale spíš poklekneme, abychom se hřály ve tvé záři. Ty podle proroctví zachráníš svět a svět bude tvůj.</p>
<p>Ke své hanbě tě musím poprosit, abys nikomu tato slova neukazoval a zničil je, až si je přečteš. Stojím tu, nahá bez tvé ochrany, mezi některými, jež by na sebe strhly tvou moc, a nevím, kdo kolem tebe je tak věrný jako já. Slyšela jsem, že by s tebou mohla být Moirain Damodredovna. Možná ti slouží oddaně, poslouchá tvá slova jako zákon, jako to budu činit i já, přesto to však nevím, protože si na ni vzpomínám jako na tajnůstkářskou ženu, hodně se věnující intrikám, jak už to v Cairhienu dělají. A přesto, i když věříš, že je ti oddána, jakož i já, prosím tě, uchovej tento list v tajnosti i před ní.</p>
<p>Můj život je ve tvých rukou, můj pane Draku Znovuzrozený, a já jsem tvoje služka</p>
<p>Alviarin Freidhen</p>
<p>Přečetl si to znovu, zamrkal a podal dopis Moirain. Ta stránku přelétla pohledem, než ji podala Egwain, jež se nad dopisem sklonila s Aviendhou. Třeba Moirain už věděla, co tam stojí?</p>
<p>"Je dobře, žes složila ten slib," prohodil. "Podle toho, jak ses chovala předtím, jak sis nechávala všecko pro sebe, bych tě teď mohl klidně podezírat. Je dobře, že jsi teď sdílnější." Nehnula brvou. "Co si o tom myslíš?"</p>
<p>"Musela slyšet, jak jsi nafoukanej," podotkla Egwain tiše. Rand usoudil, že to nebylo určeno pro jeho uši. Egwain potřásla hlavou a pronesla hlasitěji. "Tohle se Alviarin vůbec nepodobá."</p>
<p>"Je to její ruka," řekla Moirain. "Co si o tom myslíš ty, Rande?"</p>
<p>"Myslím, že ve Věži jsou rozpory, ať už to Elaida ví nebo ne. Předpokládám, že Aes Sedai nemůže napsat lež o nic víc, než ji může vyslovit." Nečekal, až kývne. "Kdyby byla Alviarin méně květnatá, mohl bych si myslet, že pracují ruku v ruce, aby mě přitáhly. Neumím si představit, že si Elaida vůbec myslí byť jen polovinu z toho, co Alviarin napsala, a nechápu, jak může mít kronikářku, která napíše něco takového, aniž by o tom věděla."</p>
<p>"Ty tohle neuděláš," prohlásila Aviendha a zmačkala Elaidin dopis v dlani. Nebyla to otázka.</p>
<p>"Nejsem blb."</p>
<p>"Občas nejsi," připustila zdráhavě, a zhoršila to ještě tím, že se podívala na Egwain a zvedla obočí. Ta to chvíli zvažovala a pokrčila rameny.</p>
<p>"Vidíš něco jiného?" ptala se Moirain dál.</p>
<p>"Vidím špehy Bílé věže," odpověděl jí suše. "Vědí, že držím město." Nejméně dva tři dny po bitvě Shaidové zastavili všechno kromě holubů, co by zamířilo na sever. Dokonce i jezdec, který by věděl, kde vyměnit koně, což mezi Cairhienem a Tar Valonem nebylo nijak snadné, se nemohl dostat do Věže včas, aby se ty dopisy vrátily dnes.</p>
<p>Moirain se usmála. "Učíš se rychle. Povedeš si dobře." Chvíli se tvářila skoro laskavě. "Co s tím uděláš?"</p>
<p>"Nic, jenom zařídím, aby se ten Elaidin ,doprovod' nedostal ke mně blíž než na míli." Třináct nejslabších Aes Sedai, pokud byly propojené, ho mohlo přemoci, a on si nemyslel, že by Elaida poslala své nejslabší. "Tohle, a budu si dávat pozor, aby se Věž dozvěděla, co dělám, den poté, co to udělám. Nic víc, dokud se nedozvím další. Mohla by být Alviarin jedna z těch tvých tajemných přítelkyň, Egwain?"</p>
<p>Zaváhala, a jeho náhle napadlo, jestli řekla Moirain víc než jemu. Zachovávala tajemství Aes Sedai nebo moudrých? Nakonec řekla prostě: "Já nevím."</p>
<p>Ozvalo se zaťukání na dveře a do místnosti strčila plavou hlavu Somara. "Matrim Cauthon přišel, Car'a'carne. Říká, že jsi pro něj poslal."</p>
<p>Před čtyřmi hodinami, jakmile se dozvěděl, že je Mat zpátky ve městě. Jakou bude mít výmluvu tentokrát? Nastal čas s výmluvami skončit. "Zůstaňte," nařídil ženám. Moudré Mata znervózňovaly skoro stejně jako Aes Sedai. Tyhle tři ho vyvedou z míry. Nijak zvlášť neuvažoval nad tím, že je využívá. Mata hodlal využít taky. "Pošli ho dál, Somaro."</p>
<p>Mat vešel do místnosti s úsměvem, jako by vstupoval do šenku. Zelený kabátec měl rozepnutý a košili zpola rozvázanou, takže byla vidět liščí hlava, která mu visela na zpocené hrudi, ale kolem krku měl i přes panující vedro omotaný tmavý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu po oběšení. "Promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Bylo tam několik Cairhieňanů, co si mysleli, že vědí, jak hrát karty. Nezná něco milejšího?" zeptal se a trhl hlavou směrem k Asmodeanovi.</p>
<p>"Slyšel jsem," ucedil Rand, "že každý mladý muž, který dokáže zvednout meč, se chce připojit k Bandě Rudé ruky. Talmanes a Nalesean je musejí odmítat po celých houfech. A Daerid zdvojnásobil počet svých pěšáků."</p>
<p>Mat se spustil do křesla, v němž předtím seděl Aracome. "To je pravda. Hezká řádka mladejch... chasníků se chce stát hrdinama."</p>
<p>"Banda Rudé ruky," zamumlala Moirain. "Shen an Calhar. Bájná skupina hrdinů, to ano, i když se její členové museli mnohokrát vyměnit, protože ta válka trvala hodně přes tři sta let. Povídá se, že pod prackami trolloků padli jako poslední, strážili samotného Aemona, když zahynul Manetheren. Pověsti říkají, že tam, kde padli, vznikl pramen, aby poznačil místo jejich smrti, ale já si myslím, že tam ten pramen byl už předtím."</p>
<p>"To teda nevím." Mat se dotkl medailonu s liščí hlavou a jeho hlas získal na síle. "Nějakej hlupák někde sebral to jméno a oni ho všichni začali používat."</p>
<p>Moirain se na medailon odmítavě podívala. Malý modrý kamínek, který jí visel na čele, jako by zachytil světlo a zazářil, i když úhel byl špatný. "Jsi zřejmě velmi chrabrý, Mate." Bylo to řečeno chladně, a v tichu, které následovalo, Matovi ztuhla tvář. "Velmi chrabrý," dokončila nakonec, "abys vedl Shen an Calhar přes Alguenyu a na jih proti Andořanům. A dokonce ještě udatnější, protože se povídá, že jsi sám vyjel na zvědy a Talmanes a Nalesean museli jet hodně rychle, aby tě dohonili." Egwain si vzadu hlasitě odfrkla. "To není moc moudré pro urozeného mladého pána vedoucího své muže."</p>
<p>Mat zkřivil rty. "Já nejsem žádnej urozenej pán. To si sám sebe vážím víc."</p>
<p>"Ale jsi velmi chrabrý," pokračovala Moirain, jako kdyby vůbec nepromluvil. "Andorské zásobovací vozy spálené, předsunuté pevnosti zničené. A tři bitvy. Tři bitvy a tři vítězství. Pouze s malými ztrátami, i když jste stáli proti přesile." Jak mu prstem přejela trhlinu na rameni kabátce, Mat se odsunul v křesle, jak nejdál to šlo. "Přitahuje tě vír bitev, nebo ty přitahuješ bitvy? Skoro mě překvapilo, že ses vrátil. Kdybych věřila povídačkám, tak prý kdybys byl zůstal, byl bys zahnal Andořany zpátky přes Erinin."</p>
<p>"Tobě to připadá legrační?" prskl Mat. "Jestli máš co říct, tak to řekni. Můžeš si hrát na kočku, co hrdlo ráčí, ale já nejsem žádná myš." Na okamžik zalétl pohledem k Egwain a Aviendze, které to sledovaly se zkříženýma rukama, a znovu přejel prstem po stříbrném medailonku. Musel přemýšlet. Přívěsek zabránil jedné usměrňující ženě se ho dotknout. Zastaví to i tři?</p>
<p>Rand se jenom díval. Díval se, jak jeho přítele připravují k tomu, co s ním měl v plánu. Zůstalo mi i něco jiného kromě toho dělat nutné věci? Ta myšlenka mu jenom prolétla hlavou, hned byla pryč. Udělá, co musí.</p>
<p>Hlas Aes Sedai získal křišťálově mrazivý podtón, když promluvila, skoro jako ozvěna. "Všichni děláme, co musíme, jak dopustí vzor. Někteří mají menší svobodu než jiní. Nezáleží na tom, jestli si vybereme sami, nebo jsme vybráni. Co se musí stát, to se stane."</p>
<p>Mat vůbec nevypadal připravený. Ostražitý, to ano, a rozhodně rozzlobený, ale ne připravený. Mohl být kocourem zahnaným do kouta třemi fenami. Kocourem, který se nehodlá vzdát bez boje. Zřejmě zapomněl, že v místnosti je kromě něj a tří žen ještě někdo další. "Ty vždycky musíš chlapa zatlačit na místo, kde ho chceš mít, viď? Kopneš ho tam, když se nenechá víst na vařený nudli. Krev a zatracenej popel! Nemrač se na mě, Egwain, já mluvím, jak chci. Ať shořím! Teďka schází už jenom to, aby tady byla Nyneiva a škubala si za cop, a ta nafoukaná Elain, co na všechny kouká tak svrchu. No, já jsem rád, že tu není, aby slyšela, co je novýho, ale i kdybys tu měla Nyneivu, nenechám se postrkovat "</p>
<p>"Co je nového?" vyjel Rand ostře. "Zpráva, kterou by měla slyšet Elain?"</p>
<p>Mat vzhlédl k Moirain. "Chceš říct, že je tu ještě něco, cos nevykutala?"</p>
<p>"Jaká zpráva, Mate?" dožadoval se Rand.</p>
<p>"Morgasa je mrtvá."</p>
<p>Egwain zalapala po dechu a přitiskla si obě ruce na ústa pod očima jako talíře. Moirain zašeptala něco, co mohla být modlitba. Asmodeanovi se prsty na harfě ani nezadrhly.</p>
<p>Rand měl pocit, jako by měl rozervané břicho. Elain, odpusť mi. A slabá ozvěna, trochu pozměněná. Ilieno, odpusť mi, "Jsi si tím jistý?"</p>
<p>"Tak jistej, jak jenom můžu bejt, když jsem neviděl tělo. Zdá se, že Gaebrila prohlásili králem Andoru. A Cairhienu taky, když už jsem u toho. Měla to udělat Morgasa. Něco jako že nastal čas na silnou mužskou ruku nebo něco takovýho, jako by někdo mohl bejt silnější než Morgasa sama. Jenže ti Andořani dole na jihu slyšeli nějaký zvěsti, že ji celý týdny nikdo neviděl. Víc než řeči. Tak mi řekni, co ti z toho vychází. Andor nikdy neměl krále, ale teď má, a královna zmizela. Gaebril je ten chlap, co chtěl zabít Elain. Snažil jsem se jí to říct, ale víš, jak vždycky ví víc než nějakej sedlák, co mu čouhá sláma z bot. Myslím, že ten by nezaváhal ani vteřinu, když by měl podříznout krk nějaký královně."</p>
<p>Rand zjistil, že sedí v křesle naproti Matovi, i když si nevzpomínal, že by se byl pohnul. Aviendha mu položila ruku na rameno. Ustaraně mhouřila oči. "Jsem v pořádku," řekl jí ochraptěle. "Nemusíš posílat pro Somaru." Aielanka zrudla, ale on si toho nevšímal.</p>
<p>Elain mu tohle nikdy neodpustí. Věděl, že Rahvin Gaebril drží Morgasu jako vězně, ale nechal to být, protože Zaprodanci možná čekali, že jí pomůže. On se vydal vlastní cestou, aby udělal něco, co nečekali. A skončil honěním Couladina, místo aby udělal to, co si naplánoval. Věděl to, a svou pozornost soustředil na Sammaela. Protože se mu ten muž posmíval. Morgasa mohla počkat, než rozdrtí Sammaelovu past a Sammaela s ní. A teď byla Morgasa mrtvá. Elainina matka byla mrtvá. Elain ho bude proklínat až do smrti.</p>
<p>"Jedno ti řeknu," pokračoval Mat. "Tam dole je spousta královninejch mužů. Bojováním za krále si nejsou moc jistí. Najdi Elain. Polovina z nich přiběhne za tebou, aby ji dosadila na "</p>
<p>"Zmlkni!" vyštěkl Rand. Třásl se vzteky tak, že Egwain couvla, a dokonce i Moirain si ho prohlížela ostražitě. Aviendha zesílila stisk na jeho rameni, ale oni ji setřásl, když vstával. Morgasa byla mrtvá, protože on nic neudělal. Jeho vlastní ruka držela nůž stejně jistě jako Rahvinova. Elain. "Bude pomstěna. Rahvin, Mate. Ne Gaebril. Rahvin. I kdybych už nikdy nic neudělal, s ním si to vyřídím!"</p>
<p>"Oh, krev a zatracenej popel!" zasténal Mat.</p>
<p>"Tohle je šílený." Egwain sebou trhla, jako by si uvědomila, co řekla, ale dál mluvila tím pevným, chladným hlasem. "Ty máš zatím ruce plné Cairhienu, nemluvě o Shaidech na severu a o tom, co máš v plánu s Tearem. To chceš začít novou válku, když už máš dvě na talíři a kromě toho zničenou zemi na krku?"</p>
<p>"Válku ne. Já sám. Můžu být v Caemlynu za hodinu. Nájezd správně, Mate? nájezd, ne válku. Vyrvu Rahvinovi srdce z těla."Jeho hlas zněl jako kladivo. Měl pocit, jako by mu v žilách proudila kyselina. "Skoro si přeju, abych měl těch Elaidiných třináct sester s sebou, aby ho přidusily a přivedly před soud. Aby ho odsoudili a pověsili za vraždu. To by byla spravedlnost. Ale on bude prostě muset zemřít tak, jak se mi ho podaří zabít."</p>
<p>"Zítra," řekla Moirain tiše.</p>
<p>Rand se na ni zamračil. Ale měla pravdu. Zítra to bude lepší. Noc, aby jeho vztek vychladl. Potřeboval být klidný, až bude čelit Rahvinovi. Teď chtěl popadnou saidín a ohnat se kolem sebe, ničit. Asmodeanova hudba se znovu změnila, tentokrát v melodii, kterou pouliční hudebníci ve městě hrávali za občanské války. Pořád jste ji mohli občas zaslechnout, když kolem procházel nějaký cairhienský šlechtic. "Hlupák, který si myslel, že je králem." "Vypadni, Nataeli. Vypadni!"</p>
<p>Asmodean se ladně zvedl a uklonil se, ale jeho tvář byla jako z ledu, a místnost přešel rychle, jako by si nebyl jist, co by mohla přinést příští chvíle. Vždycky zacházel daleko, ale tentokrát možná zašel příliš daleko. Když otevřel dveře, Rand promluvil znovu.</p>
<p>"Uvidíme se večer. Nebo tě zabiju."</p>
<p>Tentokrát se Asmodean neklaněl tak půvabně. "Jak můj pán Drak velí," zachraptěl a spěšně za sebou zavřel dveře.</p>
<p>Tři ženy se dívaly na Randa, bezvýrazně, bez mrknutí.</p>
<p>"Vy taky můžete jít." Mat se ke dveřím v podstatě vrhl. "Ty ne. Ještě s tebou musím pár věcí probrat."</p>
<p>Mat se okamžitě zastavil, hlasitě si povzdechl a pohrával si se svým medailonkem. Byl jediný, kdo se pohnul.</p>
<p>"Nemáš třináct Aes Sedai," pravila Aviendha, "ale máš dvě. A mě. Možná toho nevím tolik jako Moirain Sedai, ale jsem stejně silná jako Egwain, a tanec mi není cizí." Myslela tanec oštěpů, takhle Aielové nazývali boj.</p>
<p>"Rahvin je můj," řekl jí Rand tiše. Možná mu Elain trošku odpustí, jestli její matku aspoň pomstí. Možná ne, ale možná by mohl odpustit sám sobě. Trošku. Musel se přemáhat, aby nezaťal ruce v pěst.</p>
<p>"To namaluješ na zem čáru, aby ji překročil?" zeptala se Egwain. "Ukřivdil ti? Napadlo tě, že by Rahvin nemusel být sám, když si teď říká král Andoru? To by ti teda vážně pomohlo, kdyby ses objevil a jeden z jeho strážnejch tě střelil šípem do srdce."</p>
<p>Vzpomněl si, jak si přál, aby na něj nekřičela, ale tenkrát bylo všechno o tolik snazší. "Ty sis snad myslela, že chci jít sám?" Chtěl. Nenapadlo ho, že by měl mít někoho, kdo mu bude hlídat záda, i když teď slyšel tichý šepot. Rád útočí zezadu nebo z boku. Skoro nedokázal jasně myslet. Jeho hněv jako by měl život sám o sobě, přikládal na ohně, které ho udržovaly ve varu. "Ale vy nepůjdete. Tohle je nebezpečné. Moirain může jít, jestli chce."</p>
<p>Egwain a Aviendha se na sebe ani nepodívaly, než popošly dopředu, ale pohybovaly se jako jedna a zastavily se, teprve když byly tak blízko, že i Aviendha musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla.</p>
<p>"Moirain může jít, jestli chce," řekla Egwain.</p>
<p>Jestli měla hlas mrazivý jako led, tak Aviendžin připomínal roztavený kámen. "Ale pro nás je to moc nebezpečné."</p>
<p>"To se z tebe stal můj otec? Jmenuješ se snad Bran al'Vere?"</p>
<p>"Když máš tři oštěpy, to dva odložíš, protože jsou novější?"</p>
<p>"Nechci vás ohrozit," řekl škrobeně.</p>
<p>Egwain zvedla obočí. "Oh?" To bylo všechno.</p>
<p>"Já nejsem tvoje gai'šainka." Aviendha vycenila zuby. "Ty nikdy nebudeš rozhodovat za mě, čeho se já odvážím, Rande al'Thore. Nikdy. Uvědom si to hned."</p>
<p>Mohl... Co? Zabalit je do saidínu a nechat je tady? Pořád je nedokázal odstínit. Takže by ho při návratu mohly docela dobře chytit do pasti. Skvělý zmatek, a to všechno proto, že chtěly být umíněné.</p>
<p>"Myslel jsi na stráže," řekla Moirain, "ale co když je s Rahvinem Semirhage nebo Graendal? Nebo Lanfear? Tyhle dvě by mohly jednu z nich přemoci, ale dokázal bys čelit jí a Rahvinovi samotný?"</p>
<p>Když vyslovila jméno Lanfear, v jejím hlase něco bylo. Bála se, že jestli tam bude Lanfear, mohl by se k ní nakonec připojit? Co by udělal, kdyby tam byla? Co by mohl dělat? "Můžou jít," procedil skrze zaťaté zuby. "Teď už odejdete?"</p>
<p>"Jak přikazuješ," opáčila Moirain, ale nijak s tím nespěchaly. Aviendha a Egwain si okatě upravovaly loktuše, než vyrazily ke dveřím. Urození pánové a paní možná na jeho povel běhali, ale ony nikdy.</p>
<p>"Nesnažila ses mi to rozmluvit," řekl náhle.</p>
<p>Myslel tím Moirain, ale Egwain promluvila první, i když k Aviendze a s úsměvem. "Zabránit muži udělat to, co chce, je jako vzít dítěti cukrátko. Občas to musíš udělat, ale někdy to prostě za ty potíže nestojí." Aviendha kývla.</p>
<p>"Kolo tká, jak si kolo přeje," zněla Moirainina odpověď. Stála ve dveřích a vypadala nejvíc jako Aes Sedai, jak se pamatoval, bezvěká, s tmavýma očima, které vypadaly připravené ho spolknout, štíhlá a útlá, přesto však tak majestátní, že mohla velet síni plné královen, i kdyby nedokázala usměrnit ani jiskřičku. Ten modrý kámen na jejím čele opět zachytil světlo. "Povedeš si dobře, Rande."</p>
<p>Ještě dlouho civěl na zavřené dveře. Teprve šouravé kroky mu připomněly, že tu ještě je Mat. Ten se teď snažil proklouznout ke dveřím a pohyboval se pomalu, aby neupoutal pozornost.</p>
<p>"Musím si s tebou promluvit, Mate."</p>
<p>Mat se zamračil. Držel si liščí hlavu, jako by to byl talisman, a otočil se k Randovi. "Jestli si myslíš, že strčím hlavu na špalek jenom proto, že to udělaly ty hlupačky, tak na to můžeš hned zapomenout. Já nejsem žádnej zatracenej hrdina a ani jím být nechci. Morgasa byla hezká ženská dokonce jsem ji měl rád, teda nakolik můžeš mít rád královnu ale Rahvin je Rahvin, Světlo tě spal, a já "</p>
<p>"Mlč a poslouchej. Musíš přestat utíkat."</p>
<p>"Ať shořím, jestli přestanu! Tohle není hra, kterou jsem chtěl hrát, a já nebudu "</p>
<p>"Řekl jsem mlč!" Rand prstem tvrdě přitiskl Matovi liščí hlavu k hrudi. "Vím, kdes to sebral. Já tam byl, pamatuješ? To já odřízl provaz, na kterém jsi visel. Nevím přesně, co se ti dostalo do hlavy, ale ať je to cokoliv, já to potřebuju. Kmenoví náčelníci znají válčení, ale ty ho nějak znáš taky a možná dokonce líp. Tohle potřebuju! Takže ty a Banda Rudé ruky uděláte tohle..."</p>
<p>* * *</p>
<p>"Buďte zítra opatrné," nabádala je Moirain.</p>
<p>Egwain se zastavila ve dveřích svého pokoje. "Ovšemže budeme opatrný." Žaludek jí sice metal salta vzad, ale ona udržela hlas vyrovnaný. "Víme, jak nebezpečný je boj se Zaprodancem." Podle Aviendžina výrazu tady mohly probírat, co bude k večeři. Ale ona se taky nikdy ničeho nebála.</p>
<p>"To asi víte," zamumlala Moirain. "Stejně buďte velmi opatrné, ať už si budete myslet, že je nablízku Zaprodanec, nebo ne. Rand vás bude v nadcházejících dnech potřebovat obě. Jeho vztek jsi zvládla dobře i když bych řekla, že tvoje metody jsou dosti neobvyklé. Bude potřebovat lidi, kteří se nenechají zahnat ani potlačit jeho vztekem, kteří mu řeknou, co musí slyšet, místo toho, co chce slyšet."</p>
<p>"To děláš ty, Moirain," řekla jí Egwain.</p>
<p>"Ovšem. Přesto vás však bude potřebovat. Odpočiňte si. Zítra to bude... těžké pro nás pro všechny." Odplula chodbou, přecházejíc ze šera do jezírka světla, vrhaného lampou, a zase do šera. Do zastíněných chodeb už se vkrádala noc a oleje bylo málo.</p>
<p>"Zůstaneš se mnou aspoň chvíli, Aviendho?" zeptala se jí Egwain. "Mám chuť si spíš popovídat než hlad."</p>
<p>"Musím povědět Amys, co jsem slíbila zítra udělat. A musím být v ložnici Randa al'Thora, až přijde."</p>
<p>"Elain si nikdy nemůže stěžovat, že jsi jí Randa dobře nehlídala. Opravdu jsi táhla urozenou paní Berewin chodbou za vlasy?"</p>
<p>Aviendha lehce zruměněla. "Myslíš, že mu ty Aes Sedai v Salidaru? pomůžou?"</p>
<p>"Buď s tím jménem opatrná, Aviendho. Rand je nesmí najít bez přípravy." Podle toho, jak se choval teď, by ho nejspíš zkrotily nebo by aspoň samy poslaly třináct sester, než by mu pomohly. Bude se muset postavit před ně v Tel'aran'rhiodu, ona, Nyneiva a Elain, a doufat, že do toho tyhle Aes Sedai zabřednou příliš hluboko, než aby mohly vycouvat, až zjistí, jak nejistě balancuje.</p>
<p>"Budu velice opatrná. Odpočiň si. A dobře se najez. Ráno nejez nic. Není dobré tancovat s oštěpy na plný žaludek."</p>
<p>Egwain se za ní dívala, jak odchází, než si přitiskla ruce na břicho. Nemyslela si, že dokáže něco pozřít večer ani ráno. Rahvin. A možná i Lanfear nebo některý z ostatních. Nyneiva se postavila Moghedien a vyhrála. Ale Nyneiva byla silnější než ona nebo Aviendha, když tedy zrovna mohla usměrňovat. Možná tam nikdo další nebude. Rand říkal, že Zaprodanci jeden druhému nevěří. Skoro si přála, aby se mýlil nebo aspoň aby si tím nebyl tak jistý. Bylo to děsivé, když si pomyslela, že vidí, jak se jeho očima dívá jiný muž,že slyší, jak z jeho úst vycházejí slova jiného muže. Nemělo by to tak být. Každý se znovu rodil, jak se kolo otáčelo. Ale každý taky nebyl Drak Znovuzrozený. Moirain o tom nechtěla mluvit. Co udělá Rand, jestli tam bude Lanfear? Lanfear milovala Luise Therina Telamona, ale co cítil Drak k ní? Kolik v Randovi bylo pořád Randem?</p>
<p>"Takhle se doženeš k panice," řekla si pevně. "Nejsi dítě. Chovej se jako žena."</p>
<p>Když jí služebná přinesla večeři, fazole, brambory a čerstvě napečený chleba, přinutila se to sníst. Chutnalo jí to jako popel.</p>
<p>* * *</p>
<p>Mat šel matně osvětlenou chodbou paláce a rozrazil dveře do komnat, které byly vyhrazeny pro mladého hrdinu z bitvy proti Shaidům. Ne že by tu trávil moc času. Skoro žádný ne. Sluhové zapálili dvě lampy na kandelábrech. Hrdina! On není žádný hrdina! Co hrdina získá? Aes Sedai vás poplácá po hlavě, než vás pošle jako psa, abyste to udělali zase. Nějaká urozená paní se uráčí poctít vás polibkem nebo vám položí květinu na hrob. Přecházel po předpokoji sem a tam a pro jednou neoceňoval květinový illianský koberec či křesla, truhlice a stolky, zlacené a vykládané slonovinou.</p>
<p>Bouřlivé setkání s Randem pokračovalo do západu slunce, on uhýbal a odmítal a Rand šel za ním tak umíněně, jako Jestřábí křídlo po útěku z Colského průsmyku. Co měl dělat? Jestli znovu vyjede ven, Talmanes a Nalesean ho budou určitě následovat s tolika muži, kolik jich dostanou do sedla, a budou čekat, že najde další bitvu. A on to nejspíš udělá. Právě z tohohle ho skutečně mrazilo. Jakkoliv to nerad přiznával, Aes Sedai měla pravdu. Bitvy ho přitahovaly, nebo on je. Nikdo se nemohl snažit víc, aby se té na druhém břehu Alguenyi vyhnul. Dokonce i Talmanes to okomentoval. Jenže když podruhé opatrně uhýbal před jednou tlupou Andořanů, dostal muže na místo, kde neměli jinou možnost než bojovat s druhou. A pokaždé cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky. Bylo to skoro jako varování, že teď je boj hned za kopcem.</p>
<p>Vždycky tu byla loď, nebo by mohla být, dole v přístavu vedle obilních sýpek. Bylo těžké dostat se do bitvy na lodi uprostřed řeky. Až na to, že Andořané drželi jeden břeh Alguenyi pod městem až do poloviny toku či dál. Podle toho, jaké měl štěstí, by loď ztroskotala na západní břehu přímo u místa, kde by tábořila aspoň polovina andorského vojska.</p>
<p>Takže mu zbývalo udělat to, co chtěl Rand. Jasně to viděl.</p>
<p>"Dobrý ráno, vznešený pane Weiramone i vy všichni vznešení pánové a paní. Jsem hráč, sedlák, a jsem tady, abych převzal velení nad vaším zatraceným vojskem! Zatracený pán Drak Znovuzrozený tady bude s náma, jakmile proklatě vyřídí jednu zatracenou maličkost!"</p>
<p>Sebral z rohu oštěp s černým ratištěm a hodil ho přes celou místnost. Oštěp narazil na závěs na stěně lovecký výjev a kamennou stěnu za ním s hlasitým cvaknutím, pak dopadl na podlahu a lovci skončili úhledně rozříznutí vejpůl. Mat zaklel a rychle běžel oštěp zvednout. Na loket dlouhé čepeli meče nebyl jediný zub, ani vroubeček. Ovšemže ne. Práce Aes Sedai.</p>
<p>Přejel prstem po krkavcích na čepeli. "Copak se práce Aes Sedai nikdy nezbavím?"</p>
<p>"Co to bylo?" zeptala se ode dveří Melindhra.</p>
<p>Když opíral oštěp o stěnu, pohlédl na ni a pro změnu nemyslel na vlasy jako z předeného zlata nebo čistě modré oči nebo pevné tělo. Zdálo se, že snad každý Aiel dříve nebo později zašel k řece a mlčky na ni hleděl, na to množství vody na jednom místě, ale Melindhra tam chodila skoro každý den. "Našel už Kadere nějaký lodi?" Kadere by neplul do Tar Valonu v bárkách na přepravu obilí. "Formanovy vozy jsou pořád ještě tady. Nevím nic o... lodích." Neohrabaně vyslovila nezvyklé slovo. "Proč to chceš vědět?"</p>
<p>"Na chvíli odjíždím. Kvůli Randovi," dodal spěšně. Tvář měla příliš vyrovnanou. "Vzal bych tě s sebou, kdybych mohl, ale ty nebudeš chtít opustit Děvy." Loď, nebo vlastní kůň? A kam? To byla otázka. Na rychlé říční lodi by do Tearu dorazil rychleji než na Okovi. Kdyby byl dost hloupý, aby se takhle rozhodl. Pokud se mohl rozhodnout jinak.</p>
<p>Melindhra krátce stiskla rty. K jeho překvapení to však nebylo kvůli jeho odchodu. "Takže vklouzneš zpátky do stínu Randa al'Thora. Sám sis získal velkou čest, mezi Aiely i mezi mokřiňany. Svoji čest, ne čest odraženou od Car'a'carna"</p>
<p>"On si může sebrat svoji čest a vzít ji do Caemlynu nebo Jámy smrti, co se mě tejče. Neboj se. Já si najdu spoustu cti. Napíšu ti o tom. Z Tearu." Tear? Randovi ani Aes Sedai by nikdy neunikl, kdyby se rozhodl takhle.</p>
<p>"On jde do Caemlynu?"</p>
<p>Mat potlačil škubnutí. Nic o tom neměl nikomu vyzradit. Ať už se o zbytku rozhodne jakkoliv, aspoň tohle mohl udělat. "Jenom jméno, co jsem vytáhl z kapsy. Asi kvůli těm Andořanům dole na jihu. Nevěděl bych, kam jde "</p>
<p>Nedostalo se mu žádného varování. Jednu chvíli tam prostě stála, a vzápětí měla nohu v jeho břiše, vyrazila mu tím dech a on se předklonil. Oči mu vylézaly z důlků, snažil se udržet na nohou, narovnat se, myslet. Proč? Ona se otočila jako tanečnice, couvla a druhou nohou ho z boku kopla do hlavy, čímž ho zahnala dozadu. Bez přestávky vyskočila přímo do vzduchu a vykopla, nohou v měkké botě ho tvrdě zasáhla do tváře.</p>
<p>Jakmile se mu zrak pročistil natolik, aby viděl, ležel na zádech přes půlku místnosti od ní. Cítil krev na tváři. Hlavu měl jakoby plnou vlny a místnost se kolébala. Tehdy viděl, jak ze svého váčku vytahuje nůž, štíhlou čepel o kousek delší než dlaň, lesknoucí se ve světle lamp. Rychlým pohybem si ovinula šufu kolem hlavy a přes tvář si zvedla černý závoj.</p>
<p>Omámeně se pohnul zcela pudově, bez přemýšlení. Z rukávu mu vyjela čepel a opustila jeho ruku, jako by letěla rosolem. Teprve tehdy si uvědomil, co udělal, a zoufale natáhl ruku, snaže se nůž zase chytit.</p>
<p>Mezi ňadry se jí objevil jílec. Klesla na kolena a zvrátila se dozadu.</p>
<p>Mat se s námahou zvedl a kymácel se na všech čtyřech. Nedokázal by se postavit, i kdyby na tom závisel celý jeho život, ale dolezl k ní. Zoufale mumlal: "Proč? Proč?"</p>
<p>Strhl jí závoj z hlavy a ty jasně modré oči se na něj zaostřily. Dokonce se usmála. Na jílec se Mat nedíval. Na jílec svého nože. Věděl, kde je v těle srdce. "Proč, Melindhro?"</p>
<p>"Vždycky se mi líbily ty tvoje hezké oči," vydechla tak slabě, že musel napínat uši.</p>
<p>"Proč?"</p>
<p>"Některé přísahy jsou důležitější než ostatní, Mate Cauthone." Nůž s tenkou čepelí se náhle zvedl, poháněla ho její veškerá zbývající síla. Hrot mu přirazil visící liščí hlavu k hrudi. Stříbrný medailon neměl čepel zastavit, ale úhel byl právě dost špatný a nějaká skrytá vada v oceli zlomila čepel těsně pod jílcem, právě když ji chytil za ruku. "Ty máš štěstí samotného Velikého pána."</p>
<p>"Proč?" chtěl vědět. "Světlo tě spal, proč?" Věděl, že odpověď už nedostane. Její ústa zůstala otevřená, jako by ještě mohla říci víc, ale oči už jí začínaly skelnatět.</p>
<p>Začal jí vytahovat závoj, aby jí zakryl tvář a ty otevřené oči, a pak nechal ruku spadnout. Zabil muže a trolloky, ale ženu nikdy. Ženu nikdy, až doteď. Ženy byly rády, když se jim zapletl do života. Nebylo to vychloubání. Ženy se na něho usmívaly. Dokonce i když je opouštěl, usmívaly se, jako by přivítaly, kdyby se někdy vrátil. Tohle bylo vlastně vše, co kdy od ženy chtěl. Úsměv, taneček, hubičku a to, aby na něj vzpomínala ráda.</p>
<p>Uvědomil si, že se mu myšlenky míchají. Vytrhl Melindhře jílec bez čepele z ruky byl to nefrit zasazený ve zlatě s vyloženými zlatými včelami a odhodil ho do mramorového krbu v naději, že se rozbije. Chtělo se mu křičet, výt. Já nezabíjím ženy! Já je líbám, ne...!</p>
<p>Musel myslet jasně. Proč? Ne proto, že odcházel, to určitě ne. Na to skoro nezareagovala. Kromě toho si myslela, že se honí za poctami. Tohle vždy schvalovala. Něco, co řekla, mu vrtalo hlavou a pak se to vrátilo, až ho z toho zamrazilo. Štěstí samotného Velikého pána. Slyšel to jinak, mockrát. Temného štěstí. "Temná družka." Otázka, nebo jistota? Přál si, aby mu tahle myšlenka usnadnila to, co udělal. Ponese si její tvář do hrobu.</p>
<p>Tear. Řekl jí jenom to, že pojede do Tearu. Dýka. Zlaté včely v nefriru. Vsadil by se, že jich je devět, i když se nedíval. Devět zlatých včel na zeleném poli. Znak Illianu. Kde vládne Sammael. Mohl by se ho Sammael bát? Jak by o něm vůbec mohl Sammael vědět? Bylo to jen pár hodin, co o to Rand Mata požádal nařídil mu a on si ani sám nebyl jistý, co vlastně udělá. Třeba to Sammael nechtěl riskovat. Správně. Jeden ze Zaprodanců se bojí hráče, jakkoliv má hlavu nacpanou bitvami jiných mužů. To bylo poněkud směšné.</p>
<p>Všechno skončilo u tohohle. Dokázal by uvěřit, že Melindhra nebyla temná družka, že se ho rozhodla zabít z pouhého rozmaru, že mezi nefritovým jílcem vyloženým zlatými včelami a jeho odchodem do Tearu, kde měl vést vojsko proti Illianu, není žádnéspojení. Mohl by, kdyby byl blbý jako troky. Sám vždycky říkal, že je lepší zmýlit se a být moc opatrný. Jeden ze Zaprodanců si ho všiml. Teď už rozhodně nestál v Randově stínu.</p>
<p>Sklouzl po podlaze dál a seděl tam s bradou na kolenou a zády opřený o dveře, zíral na Melindhřinu tvář a snažil se vymyslet, co udělá. Když zaklepala služka s večeří, křikl na ni, ať jde pryč. Jídlo bylo to poslední, po čem toužil. Co udělá? Přál si, aby necítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky.</p><empty-line /><p>KAPITOLA DVANÁCTÁ</p>
<p>Možnosti</p>
<p>Rand odložil břitvu, otřel si poslední zbytky pěny z obličeje a začal si zavazovat tkanice u košile. Bylo časné ráno a hranatými arkádami vedoucími na balkon jeho ložnice dovnitř pronikalo sluneční světlo. Visely tu těžké zimní závěsy, ale byly podvázané, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Až zabije Rahvina, bude u toho vypadat slušně. Ta myšlenka uvolnila bublinu vzteku, která se vynořila na povrch. Potlačil ji. Bude vypadat slušně a klidně. Chladně. Žádné chyby.</p>
<p>Když se otočil od zrcadla ve zlatém rámu, seděla na své svinuté žíněnce Aviendha, pod závěsem, na němž byly vidět hodně vysoké zlaté věže. Nabídl jí, že nechá do ložnice donést další postel, ale ona tvrdila, že slamníky jsou na spaní příliš měkké. Napjatě ho pozorovala a v jedné ruce při tom držela zapomenutou spodničku. Dával si pozor, aby se od holení neohlížel a dal jí tak čas se obléknout, ale ona na sobě kromě bílých punčoch neměla ani nitku.</p>
<p>"Nezahanbila bych tě před ostatními," řekla náhle.</p>
<p>"Zahanbila mě? Co tím myslíš?"</p>
<p>Plavně se zvedla. Pleť měla v místě, kde se jí nedotýkalo slunce, překvapivě světlou, byla štíhlá a svalnatá, a přesto měla křivky a obliny, které ho pronásledovaly ve snech. Tohle bylo poprvé, kdy si dovolil na ni podívat přímo, když se takhle předváděla jenže ona si to zřejmě neuvědomovala. Své velké modrozelené oči upírala přímo do jeho. "Nepožádala jsem Sulin, aby ten první den přizvala Enailu, Somaru nebo Latelle. Nežádala jsem je, aby na tebedohlížely ani aby něco udělaly, kdybys byl zaváhal. To byla jenom jejich starost."</p>
<p>"Jen jsi mě nechala si myslet, že mě prostě odnesou pryč jako dítě, jestli jenom klopýtnu. Jemný rozdíl."</p>
<p>Jeho suchý tón se od ní odrazil. "Díky tomu jsi byl opatrný, když jsi to potřeboval."</p>
<p>"Chápu," ucedil suše. "No, na každý pád ti děkuju, že jsi mi slíbila, že mě nezahanbíš."</p>
<p>Aviendha se usmála. "To jsem neřekla, Rande al'Thore. Řekla jsem, že to neudělám před ostatními. Když to bude potřeba, pro tvé vlastní dobro..." Usmála se ještě víc.</p>
<p>"Tím myslíš, že přijdeš takhle?" Podrážděně mávl rukou a tím gestem ji zahrnul od hlavy k patě.</p>
<p>Nikdy nedala najevo nejmenší rozpaky, že je před ním nahá ani zdaleka ne ale teď se na sebe podívala, pak na něj, jak se na ni dívá, a zrudla ve tváři. Náhle byla obklopená změtí tmavě hnědé vlny a bílého algode. Vletěla do šatů tak rychle, až si Rand málem pomyslel, že se do nich usměrnila. "Zařídil jsi všechno?" ozvalo se z hlubin šatů. "Mluvil jsi s moudrými? Včera v noci jsi přišel dost pozdě. Kdo ještě půjde s námi? Kolik jich můžeš vzít? Žádné mokřiňany, doufám. Nesmíš jim věřit. Zvlášť ne zabijákům stromů. Opravdu nás dokážeš za hodinu dopravit do Caemlynu? Je to jako to, co jsem udělala v tu noc...? Chci říct, jak to provedeš? Nelíbí se mi, že se mám svěřit věcem, o kterých nic nevím a nemůžu je pochopit."</p>
<p>"Všechno je zařízené, Aviendho." Proč tak blábolí? A odmítá se mu podívat do očí? Sešel se s Rhuarkem a ostatními náčelníky, kteří ještě setrvávali ve městě. Jeho plán se jim vážně moc nelíbil, ale viděli to v mezích ji'e'toh, a žádný si nemyslel, že má jinou možnost. Probrali to rychle, odsouhlasili a pak převedli řeči na jiné věci. Nemělo to vůbec nic společného se Zaprodancem, Illianem či bitvou. Bavili se o ženách, lovu, o tom, jestli se cairhienská režná dá srovnávat s oosquai nebo mokřiňanský tabák s tím, co roste v Pustině. Skoro na hodinu zapomněl na to, co ho čeká. Doufal, že se rhuideanské proroctví nějak mýlí, že tyhle muže nezničí. Přišly za ním moudré, v delegaci jich bylo přes padesát, poplašila je sama Aviendha a vedly je Amys, Melain a Bair. Nebo možná Sorilea. S moudrými se dalo těžko poznat, která velí. Nepřišly mu nic rozmlouvat zase ji'e'toh ale zajistit, že chápe, že jeho závazky k Elain nepřevažují jeho závazky k Aielům, a držely ho ve sněmovní síni, dokud nebyly spokojené. Buď to, nebo by je byl musel odstrčit z cesty, aby se dostal ke dveřím. Když chtěly, byly tyhle ženské stejně dobré v tom, jak si nevšímaly křiku, jako to teď zvládala Egwain. "Zjistíme, kolik lidí unesu, až to zkusím. Jenom Aielové." S trochou štěstí se Meilan, Maringil a ostatní nedozvědí, že je pryč, dokud neodejde. Jestli má Věž v Cairhienu špehy, tak je tady mají možná i Zaprodanci, a jak mohl věřit, že tajemství zachovají lidé, kteří se nemohli ani dívat, jak vychází slunce, aby to nepoužili v té své daes dae'mar?</p>
<p>Když si oblékal červený, zlatem vyšívaný kabátec z jemného sukna, dokonale vhodný pro královský palác ať už v Caemlynu nebo v Cairhienu ta představa ho, jistým chmurným způsobem, pobavila tou dobou už byla Aviendha skoro oblečená. Randovi nebylo jasné, jak se dokáže do šatů tak rychle dostat, aby všechno padlo na své místo. "Když jsi byl včera v noci pryč, přišla jedna žena."</p>
<p>Světlo! Na Colavaere úplně zapomněl. "Co jsi udělala?"</p>
<p>Aviendha se zarazila, než si zavázala tkanice na šněrovačce, a pohledem se mu snažila vyvrtat díru do hlavy, ale mluvila nedbale. "Vzala jsem ji zpátky do jejích komnat, kde jsme si chvíli povídaly. Už žádné další povětrnice zabijáků stromů ti na stanovou chlopeň škrábat nebudou, Rande al'Thore."</p>
<p>"K tomu jsem právě směřoval, Aviendho! Světlo, neublížilas jí moc? Nemůžeš tady pobíhat a mlátit urozené paní. Tihle lidé mi způsobují už tak dost potíží, než abys mi ty dělala další."</p>
<p>Aviendha si hlasitě odfrkla a vrátila se ke svým tkanicím. "Urozené paní! Žena je žena, Rande al'Thore. Pokud to není moudrá," doplnila uvážlivě. "Tahle dneska ráno nesedí moc pevně, ale její modřiny se dají schovat, a když si tak den odpočine, tak bude moct opustit své komnaty. A zná teď podstatu věci. Řekla jsem jí, že jestli tě bude ještě někdy otravovat jakkoliv tak si s ní přijdu promluvit znovu. Mnohem důkladněji. Udělá, co řekneš, kdy to řekneš. Její příklad poučí ostatní. Zabijáci stromů ničemu jinému nerozumějí."</p>
<p>Rand si povzdechl. Nebyla to metoda, kterou by si sám vybral či mohl vybrat, ale mohla by opravdu fungovat. Nebo díky tomuteď bude Colavaere a ostatní mazanější. Aviendha si možná nedělala starosti kvůli tomu, že by někdo mohl podniknout něco proti ní vlastně by se Rand moc divil, kdyby ji taková možnost vůbec napadla ale žena, která byla hlavou mocného rodu, nebyla to samé jako mladá šlechtična nižšího postavení. Ať už to bude mít na něj jakýkoliv vliv, Aviendha by mohla skončit v nějaké tmavé chodbě a dostat desetkrát tolik, kolik vyplatila Colavaere, pokud ne něco horšího. "Příště mě nech vyřídit záležitosti mým způsobem. Já jsem Car'a'carn, nezapomínej."</p>
<p>"Máš na uchu pěnu na holení, Rande al'Thore."</p>
<p>Rand si něco zamumlal, sebral pruhovaný ručník a křikl: "Dále!" jak někdo zaklepal na dveře.</p>
<p>Vstoupil Asmodean, na límci a na manžetách černého kabátce měl světlou krajku, pouzdro s harfou pověšené na zádech a meč u boku. Podle toho, jak chladnou měl tvář, mohla být zima, ale v tmavých očích měl ostražitý výraz.</p>
<p>"Co chceš, Nataeli?" chtěl vědět Rand. "Včera večer jsem ti dal příkazy."</p>
<p>Asmodean si navlhčil rty a ohlédl se na Aviendhu, která se na něj mračila. "Moudré příkazy. Asi bych mohl zjistit něco, co by ti poskytlo výhodu, když zůstanu tady a budu dávat pozor, ale dnes ráno se mluví jen o tom, jak se v noci z komnat urozené paní Colavaere ozýval vřískot. Říká se, že tě rozzlobila, i když zřejmě nikdo neví jak. Díky téhle nejistotě všichni našlapují dost opatrně. Pochybuju, že příštích pár dní se někdo nadechne, aniž by neuvažoval, jak to vezmeš." Aviendžina tvář byla obrazem nesnesitelného uspokojení.</p>
<p>"Takže ty chceš jít se mnou?" řekl Rand tiše. "Chceš mi stát za zády, až budu čelit Rahvinovi?"</p>
<p>"Jaké je lepší místo pro barda pána Draka? Ale ještě lepší by bylo stát před tvýma očima. Kde můžu dokázat svou věrnost. Nejsem silný." Asmodean se zašklebil docela přirozeně na muže konajícího přiznání, Rand však na okamžik ucítil, jak druhého muže plní saidín, cítil špínu, která Asmodeanovi zkřivila rty. Jen na chvíli, ale bylo to dost dlouho, aby ho posoudil. I kdyby teď Asmodean natáhl nejvíc, kolik mohl, měl by spoustu práce, aby se vyrovnal moudrým, které mohly usměrňovat. "Nejsem silný, ale třeba bych nějak mohl pomoct, aspoň trochu."</p>
<p>Rand si přál, aby viděl štít, který utkala Lanfear. Říkala, že se s časem vytratí, avšak Asmodean teď zřejmě nemohl usměrňovat o nic víc než ten první den, kdy se dostal Randovi do rukou. Třeba lhala, aby Asmodeanovi dala falešnou naději, aby Randa přiměla věřit, že ten muž zesílí natolik, aby ho mohl naučit víc, než kdy dokáže. To by se jí podobalo. Nebyl si jist, jestli to byla jeho myšlenka či Luise Therina, ale byl si jist, že je to pravda.</p>
<p>Dlouhá odmlka Asmodeana přiměla znovu si olíznout rty. "Na jednom dvou dnech tady nezáleží. To už budeš zpátky nebo mrtvý. Dovol mi dokázat ti svou věrnost. Třeba budu moct něco udělat. Troška váhy na tvé straně by mohla změnit rovnováhu." Znovu ho naplnil saidín, jen na chviličku. Rand cítil napětí, ale pořád to byl chabý pramínek. "Znáš moje možnosti. Držím se toho trsu trávy na okraji útesu a modlím se, aby ještě chviličku vydržel. Jestli neuspěješ, tak na tom budu hůř než mrtvý. Musím ti pomoct vyhrát a zůstat naživu." Náhle se díval na Aviendhu a zřejmě si uvědomil, že řekl až moc. Jeho smích zněl dutě. "Jak jinak mám skládat písně o slávě pána Draka? Bard musí mít s čím pracovat." Asmodeana se horko nikdy nedotklo je to trik mysli, tvrdil, ne jediné síly ale teď se mu po čele koulely krůpěje potu.</p>
<p>Pod dohledem, nebo nechat tady? Třeba aby si běžel najít nějakou skrýš, až začne uvažovat o tom, co se děje v Caemlynu. Asmodean bude mužem, jakým je, dokud nezemře a znovu se nezrodí, a možná i potom. "Pod mým dohledem," řekl Rand tiše. "A jestli mě jenom napadne, že místo, kam ta trocha padá, se mi nelíbí..."</p>
<p>"Spoléhám se na milosrdenství pána Draka," zamumlal Asmodean s úklonou. "Se svolením pána Draka počkám venku."</p>
<p>Když Asmodean odcházel, zpola skloněný couvaje, Rand se rozhlédl po místnosti. Jeho meč ležel na zlacené truhlicí u paty postele. Kolem pochvy a úlomku seanchanského oštěpu byl omotán opasek s přezkou s draky. Dneska se ocelí zabíjet nebude, aspoň ne z jeho strany. Chvíli uvažoval o tom, že sklouzne do Tearu, aby si vzal zpátky Callandor, nebo dokonce do Rhuideanu pro to, co bylo schováno tam. S jedním nebo druhým mohl Rahvina zničit dřív, než by ten zjistil, že tam je. S jedním či druhým mohl zničit celý Caemlyn. Mohl však věřit sám sobě? Tolik moci. Tolik jediné síly. Saidín tam visel, těsně mimo dohled. Ta špína jako by byla jeho součástí. Těsně pod povrch pronikal vztek na Rahvina. Na sebe. Kdyby se uvolnil a on by držel jenom Callandor... Co by udělal? Byl by neporazitelný. S jedním či druhým by mohl sklouznout do samotného Shayol Ghulu a všechno to ukončit, ukončit to hned, tak nebo tak. Tak nebo tak. Ne. Nebyl v tom sám. Nemohl si dovolit nic jiného než vítězství.</p>
<p>"Svět mi sedí na ramenou," zamumlal si pro sebe. Náhle vyjekl a plácl si rukou na levou hýždi. Měl pocit, jako by ho tam píchla jehla, ale nepotřeboval, aby mu husí kůže na pažích prozrazovala, co se stalo. "Za co to bylo?" zavrčel na Aviendhu.</p>
<p>"Jenom jsem chtěla vidět, jestli je pán Drak pořád ještě z masa a krve jako my ostatní smrtelníci."</p>
<p>"Jsem," řekl jaksi hluše a zachytil saidín všechna ta sladkost, všechna ta špína jenom na tak dlouho, aby mohl docela krátce usměrnit.</p>
<p>Aviendze se rozšířily oči, ale netrhla sebou, jen se na něj podívala, jako by se nic nestalo. Přesto, když odcházeli předpokojem, zuřivě si mnula pozadí, když si myslela, že se dívá na druhou stranu. Zřejmě taky byla z obyčejného masa a krve. Ať shořím, myslel jsem si, že jsem ji naučil chovat se aspoň trochu slušně.</p>
<p>Otevřel dveře, vyšel ven a ztuhl s vyvalenýma očima. Mat se opíral o ten svůj podivný oštěp, se širokou krempu klobouku staženou nízko, kousek od Asmodeana, ale to Randa nezarazilo. Nebyly tu žádné Děvy. Měl vědět, že se něco zvrtlo, když Asmodean vstoupil bez ohlášení. Aviendha se kolem ohromeně rozhlédla, jako by čekala, že je najde za některým závěsem.</p>
<p>"Melindhra se mě včera v noci pokusila zabít," řekl Mat a Rand přestal myslet na Děvy. "Jednu chvíli jsme mluvili a vzápětí se mě snažila kopnout do hlavy."</p>
<p>Mat svůj příběh vypověděl krátkými větami. Dýka se zlatými včelami. Jeho závěry. Když vyprávěl, jak to zakončil prosté, strohé "zabil jsem ji" zavřel oči a rychle je zase otevřel, jako by uviděl něco, co vůbec vidět nechtěl.</p>
<p>"Mrzí mě, že jsi to musel udělat," řekl Rand tiše a Mat jen zachmuřeně pokrčil rameny.</p>
<p>"Lepší ona než já. Asi. Byla temná družka." Neříkal to, jako by v tom byl nějaký zvláštní rozdíl.</p>
<p>"Se Sammaelem to vyřídím. Hned jak budu připravený."</p>
<p>"A kolik jich pak zůstane."</p>
<p>"Tady Zaprodanci nejsou," štěkla Aviendha. "A ani Děvy oštěpu. Kde jsou? Co jsi to udělal, Rande al'Thore?"</p>
<p>"Já? Když jsem šel včera večer do postele, bylo jich tu dvacet, a od té doby jsem je neviděl."</p>
<p>"Třeba je to proto, že Mat..." začal Asmodean a zmlkl, když se na něj Mat podíval. Ústa měl stisknutá ve směsi bolesti a touhy do něčeho praštit.</p>
<p>"Nebuďte hloupí," řekla Aviendha pevným hlasem. "Far Dareis Mai by za tohle nikdy toh proti Matu Cauthonovi nežádaly. Ona se ho pokusila zabít a on zabil ji. Dokonce ani její skorosestra by to neudělala, pokud nějakou měla. A nikdo by nežádal toh proti Randu al'Thorovi za to, co udělal někdo jiný, pokud by to nenařídil. Ty jsi něco udělal, Rande al'Thore, něco velkého a temného, jinak by tu byly."</p>
<p>"Já nic neudělal," řekl jí Rand ostře. "A nehodlám tu stát a probírat to. Jsi oblečený pro jízdu na jih, Mate?"</p>
<p>Mat strčil ruku do kapsy kabátce a něco nahmátl. Obvykle tam míval kostky a kalíšek. "Do Caemlynu. Už mě unavuje, jak se ke mně pořád snažej připlížit. Chci se pro změnu jednou připlížit k nim. Jen doufám, že dostanu zatracený poplácání po hlavě místo zatracený kytice," dodal s úšklebkem.</p>
<p>Rand se ho nezeptal, co tím myslí. Další ta'veren. Dva společně by možná mohli změnit šance. Nedalo se říci jak, dokonce ani jestli, ale... "Zdá se, že spolu zůstaneme ještě chvíli." Mat vypadal spíš odevzdaně než co jiného.</p>
<p>Než došli do goblény lemované chodby, připojily se k nim Moirain a Egwain, plující spolu, jako by je tento den nečekalo nic víc než procházka v zahradách. Egwain, s chladnýma očima a klidná, s prstenem s Velkým hadem na prstě, skutečně mohla být Aes Sedai i přes ty aielské šaty, loktuši a složený šátek kolem hlavy, zatímco Moirain... Zlaté nitky, jimiž bylo Moirainino roucho z mihotavého modrého hedvábí lehounce protkané, zachycovaly světlo. Malý modrý kamínek na jejím čele, visící na zlatém řetízku upevněném ve zvlněných tmavých vlasech, zářil stejně jasně jako velké, ve zlatě zasazené safíry, které měla kolem krku. Těžko to bylo odění vhodné pro to, co měli v plánu, ale Rand ve svém červeném kabátci mohl těžko něco namítat.</p>
<p>Třeba to bylo tím, že se ocitla tady, kde kdysi rod Damodredů seděl na Slunečním trůně, ale Moirain se nesla mnohem královštěji, než se Rand pamatoval. Dokonce ani přítomnost "Jasina Nataela" nemohla svou nečekaností pokazit tu královskou vážnost, ale na Mata se Aes Sedai kupodivu hřejivě usmála. "Tak ty chceš jít taky, Mate. Naučil ses důvěřovat vzoru. Nemarníš život pokusy změnit, co změnit nelze." Podle toho, jak se Mat tvářil, možná zvažoval, že změní názor a odejde, ale ona se již beze stopy nejistoty obrátila k Randovi. "Tyhle jsou pro tebe, Rande."</p>
<p>"Další dopisy?" řekl. Na jednom bylo jeho jméno elegantní rukou, kterou okamžitě poznal. "Od tebe, Moirain?" Na tom druhém bylo jméno Toma Merrilina. Dopisy byly zapečetěné modrým voskem a zjevně jejím prstenem s Velkým hadem, neboť ve vosku byl otištěn obraz hada požírajícího vlastní ocas. "Proč mi píšeš dopis? A s pečetí? Nikdy ses mi nebála říct, cokoliv tě napadlo, přímo do očí. A kdybych na to snad někdy zapomněl, tak mi Aviendha pořád připomíná, že jsem jenom z masa a krve."</p>
<p>"Změnil ses z chlapce, kterého jsem poprvé spatřila v hostinci U Vinného střiku." Její hlas zněl jako malé stříbrné zvonečky. "Vůbec nejsi takový jako tenkrát. Doufám, že jsi se již změnil až dost."</p>
<p>Egwain cosi tiše zabručela. Rand měl dojem, že to bylo: "Já doufám, že tolik se zas nezměnil." Mračila se na dopisy, jako by přemítala, co v nich je. Stejně tak Aviendha.</p>
<p>Moirain pokračovala veseleji, dokonce rázněji. "Pečetě zajišťují soukromí. Tento obsahuje věci, které bych chtěla, aby sis promyslel. Ne teď, až budeš mít na přemýšlení čas. A co se dopisu pro Toma týče, neznám bezpečnější ruce než tvoje, do nichž bych ho mohla svěřit. Dej mu ho, až ho znovu uvidíš. A teď, v přístavu je něco, nač se musíš podívat."</p>
<p>"V přístavu?" opáčil Rand. "Moirain, zrovna dneska ráno nemám čas na "</p>
<p>Ale ona už kráčela chodbou, jako by si byla jistá, že ji bude následovat. "Nechala jsem připravit koně. Dokonce i jednoho pro tebe, Mate, čistě pro případ." Egwain zaváhala jen chvilku, než se vydala za ní.</p>
<p>Rand otevřel ústa, aby Moirain zavolal zpátky. Přísahala, že ho poslechne. Ať už mu chtěla ukázat cokoliv, podívá se na to jindy.</p>
<p>"Copak může hodinka vadit?" zamumlal Mat. Možná to znovu zvažoval.</p>
<p>"Nemuselo by být špatné, kdyby tě ráno uviděli," pronesl Asmodean. "Rahvin se o tom možná dozví ve chvíli, kdy se to stane. Jestli má nějaké podezření jestli má nějaké špehy, kteří třeba poslouchají u klíčových dírek tak by je to mohlo pro dnešek uklidnit."</p>
<p>Rand se podíval na Aviendhu. "Ty taky radíš odklad?"</p>
<p>"Radím, abys poslouchal Moirain Sedai. Jenom hlupák neposlouchá Aes Sedai."</p>
<p>"Co by mohlo být v přístavu důležitějšího než Rahvin?" zavrčel a pak potřásl hlavou. Ve Dvouříčí existovalo rčení, tedy ne že by ho někdo říkal v doslechu nějaké ženy. "Stvořitel stvořil ženy pro potěchu oka a pro ustaranou mysl." Na Aes Sedai se obojí rozhodně dokonale hodilo. "Jedna hodina."</p>
<p>* * *</p>
<p>Slunce ještě nebylo dost vysoko, aby se dlouhý stín městských hradeb stáhl z kamenného nábřeží, na němž byly seřazeny Kadereho vozy, ale forman si přesto otíral obličej velkým kapesníkem. Z horka se potil jen částečně. Do řeky se po obou stranách řady mol táhly velké šedé vlnolamy, díky nimž vypadalo nábřeží jako zešeřelá krabice, v níž uvízl. Nebylo tu nic, jen široké bárky na zrní, s kulatým kýlem, které tu kotvily, a další byly zakotvené v řece, kde čekaly, až na ně přijde řada s vykládáním. Napadlo ho, že na jednu proklouzne, až přirazí k molu, ale to by znamenalo opustit většinu toho, co mu ještě patřilo. A přesto, kdyby si myslel, že ho pomalá plavba po řece dostane někam jinam než ke smrti, tak by to byl udělal. Lanfear se mu ve snech nevrátila, ale měl na prsou spáleniny, aby mu připomínaly její rozkazy. Z pouhého pomyšlení na to, že by neposlechl jednu z Vyvolených, se zachvěl, i když se mu po tvářích řinul pot.</p>
<p>Kdyby jenom věděl, komu může věřit. Tedy do takové míry, do jaké bylo možné věřit kolegovi temnému druhovi. Poslední z jeho vozků, který složil přísahy, zmizel přede dvěma dny, nejspíš na jedné z těch bárek na zrní. Pořád ještě nevěděl, která Aielanka mu tenkrát podstrčila tu noticku pod dveře vozu "Nejsi sám mezi cizinci. Byla zvolena cesta." i když ho několik možností napadlo. V přístavu bylo stejně tolik Aielů jako dělníků, a všichni civěli na řeku. Pár těch tváří vídal častěji, než mu připadalo rozumné, a někteří se na něj zamyšleně podívali. To udělalo i pár Cairhieňanů i jeden tairenský pán. Což samo o sobě nic neznamenalo, ale pokud by našel pár mužů, kteří by s ním navázali spolupráci...</p>
<p>V jedné bráně se objevil oddíl na koních, Moirain a Rand al'Thor jeli v čele spolu se strážcem Aes Sedai, jak se tak proplétali mezi povozy odvážejícími pytle s obilím. S nimi se blížila vlna jásotu.</p>
<p>"Všechna sláva pánu Drakovi!" a "Ať žije pán Drak!" a občas i "Sláva pánu Matrimovi! Sláva Rudé ruce!"</p>
<p>Pro jednou Aes Sedai zabočila ke konci řady povozů, aniž by se na Kadereho vůbec podívala. Byl tomu rád. I kdyby nebyla Aes Sedai, i kdyby se na něj nedívala, jako by ho znala až do hlubin jeho černé duše, tak by se raději vůbec nedíval na některé věci, kterými mu naplnila povozy. Včera večer ho donutila sundat pruhovanou plachtu z toho podivně zakřiveného krevelového dveřního rámu na voze stojícím hned za jeho. Zřejmě jí působilo zvrácenou radost, když ho nutila pomáhat jí s tím, co chtěla studovat. Byl by tu věc hned zakryl, kdyby se dokázal přinutit přiblížit se k ní, nebo to mohl nařídit některému ze svých vozků. Žádný z těch, co měl teď, neviděl, jak jím zpola propadl Herid v Rhuideanu a do půli těla zmizel Herid byl první, kdo utekl, jakmile vyjeli z průsmyku Jangai. Ten chlap neměl od doby, co ho strážce vytáhl zpátky, nějak v pořádku hlavu ale mohli tu věc vidět, všimli by si, že nemá rohy zcela pravé a že se nedá sledovat bez mrknutí a bez toho, aby se člověku zatočila hlava.</p>
<p>Kadere si prvních tří jezdců nevšímal stejně, jako si Aes Sedai nevšímala jeho, a stejně tak Mata Cauthona. Ten muž nosil jeho klobouk. Nikdy si nedokázal najít náhradu. Ta aielská holka, Aviendha, jela v sedle za mladou Aes Sedai a obě měly suknice vyhrnuté, takže jim byly vidět nohy. Jestli potřeboval nějak potvrdit, že ta Aielanka spí s Randem al'Thorem, stačilo si všimnout, jak se na něj dívá. Žena, která si vezme muže do postele, se na něho pak vždycky dívá s tím vlastnickým leskem v očích. Důležitější bylo, že s nimi jel Natael. Tohle bylo poprvé, co se k němu Kadere dostal tak blízko poté, co překročili Páteř světa. Natael, jenž měl vysoké postavení mezi temnými druhy. Kdyby se dostal přes Děvy až k Nataelovi...</p>
<p>Náhle Kadere zamrkal. Kde jsou Děvy? Al'Thor měl vždycky jako doprovod fůru těch ženských s oštěpy. Forman se zamračil, když si uvědomil, že mezi Aiely na nábřeží ani na molech není jediná Děva.</p>
<p>"Copak se nepřivítáš se starou přítelkyní, Hadnane?"</p>
<p>Při zvuku toho melodického hlasu se Kadere prudce otočil a při pohledu na obličej s ostrým nosem a tmavýma očima téměř skrytýma v záhybech tuku mu spadla brada. "Keille?" Tohle nebylo možné. V Pustině nikdo sám nepřežil, kromě Aielů. Musela být mrtvá. Ale tady stála, přes mohutné tělo se jí napínalo bílé hedvábí a z tmavých kudrn jí trčely slonovinové hřebeny.</p>
<p>S lehkým úsměvem na rtech se otočila s půvabem, který ho u ženské tak velké stále překvapoval, a lehce vyšplhala po schůdcích do jeho vozu.</p>
<p>Forman chvíli váhal, ale pak si pospíšil za ní. Byl by mnohem raději, kdyby Keille Shaogi skutečně zemřela v Pustině ta ženská byla panovačná a protivná, rozhodně by si neměla myslet, že dostane třebas jen grošík z toho, co se mu podařilo zachránit ale stála mezi temnými druhy stejně vysoko jako Jasin Natael. Třeba mu odpoví na pár otázek. Alespoň bude mít nějakého pomocníka. Přinejhorším někoho, na koho bude možné svalit vinu. Moc šla s tím, kdo stál vysoko, ale stejně tak vina za selhání podřízených. Kadere sám nejednou předhodil své nadřízené těm, kteří stáli ještě výš, aby se kryl.</p>
<p>Opatrně zavřel dveře, obrátil se a byl by zaječel, kdyby neměl hrdlo příliš stažené, aby z něj dostal nějaký zvuk.</p>
<p>Žena, která tam stála, na sobě sice měla bílé hedvábí, ale nebyla tlustá. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, oči měla jako temné, nekonečně hluboké horské tůně, útlý pás měla obtočený spleteným stříbrným páskem a v lesklých černých vlasech měla stříbrné půlměsíce. Její tvář znal Kadere ze svých snů.</p>
<p>Když dopadl koleny na zem, dokázal se zase nadechnout. "Veliká paní," zachraptěl, "jak ti můžu posloužit?"</p>
<p>Lanfear se mohla dívat na brouka, kterého se možná rozhodne střevíčkem zašlápnout, nebo taky ne. "Tím, že ukážeš, že posloucháš mé rozkazy. Měla jsem hodně práce, abych mohla sledovat Randa al'Thora sama. Pověz mi, co udělal, kromě toho, že dobyl Cairhien, a co má v plánu dál."</p>
<p>"To je těžké, veliká paní. Takový, jako jsem já, se nedostane do blízkosti někoho, jako je on." Brouk, říkaly ty chladné oči, kterému je dovoleno žít jen tak dlouho, dokud je užitečný. Kadere zoufale pátral v paměti po všem, co viděl, slyšel či si představoval. "Posílá Aiely na jih v celých houfech, veliká paní, i když nevím proč. Tairenové a Cairhieňani si toho zřejmě nevšímají, ale nemyslím, že poznají jednoho Aiela od druhého." On ostatně taky ne. Neodvažoval by se jí zalhat, ale kdyby si myslela, že je užitečnější, než ve skutečnosti je... "Založil nějakou školu v jednom paláci ve městě, který patřil rodu, ze kterýho nikdo nepřežil..." Zprvu se nedalo poznat, jestli se jí líbí, co slyší, ale jak pokračoval, tvář jí začínala temnět.</p>
<p>* * *</p>
<p>"Tak co chceš, abych viděl, Moirain?" zeptal se Rand netrpělivě, když uvazoval Jeade'enovy otěže ke kolu posledního vozu v řadě.</p>
<p>Aes Sedai stála na špičkách a nahlížela přes postranici vozu na dva košíky, které mu připadaly povědomé. Pokud se nemýlil, tak v nich byly dva zámky z cuendillaru, zabalené pro ochranu ve vlně, když teď nebyly nerozbitné. Rand tu silně cítil špínu Temného. Skoro jako by vycházela z košíků, slabá nakažlivina, jako něco, co hnije někde vskrytu.</p>
<p>"Bude to tu bezpečné," zamumlala Moirain. Půvabně si zvedla suknice a vyrazila podél řady vozů. Lan se jí držel za patami, zpola zkrocený vlk, na zádech mu visel plášť, samé zneklidňující vlnky barev a nicoty.</p>
<p>Rand se zlostně zamračil. "Řekla ti, co to je, Egwain?"</p>
<p>"Jenom že ti musí něco ukázat. Že sem stejně musíš přijít."</p>
<p>"Musíš Aes Sedai důvěřovat," řekla Aviendha skoro stejně vyrovnaně, ale s náznakem pochyb. Mat si odfrkl.</p>
<p>"No, teď to chci zjistit. Nataeli, zajdi říct Baelovi, že za ním přijdu v "</p>
<p>Na druhém konci řady vybuchl bok Kadereho vozu a třísky zasypaly Aiely i měšťany. Rand věděl. Nepotřeboval husí kůži, aby to poznal. Vyrazil k vozu za Moirain a Lanem. Čas jako by se zpomalil, všechno se stalo najednou, jako by se vzduch změnil v rosol lpící na každém okamžiku.</p>
<p>Lanfear vyšla do ohromeného ticha, které narušovalo jenom slabé sténání a křik zraněných, z ruky jí viselo cosi bezvládného, bledého a potřísněného krví a táhlo se to za ní, jak sestupovala po neviditelných schůdcích. Tvář měla jako masku vyřezanou ze slonoviny. "Řekl mi to, Luisi Therine," málem vřískala a potom vyhodila tu bledou věc do vzduchu. Něco ji zachytilo a na okamžik nafouklo v zakrvácenou průsvitnou sochu Hadnana Kadereho, kterému stáhli kůži z těla celou. Postava splaskla a spadla, zatímco Lanfeařin hlas stoupl v jekot. "Nechals další ženu, aby na tebe sáhla! Zase!"</p>
<p>Čas vázl, všechno se dělo najednou.</p>
<p>Než Lanfear sestoupila na kamenné nábřeží, Moirain si zvedla suknice ještě výš a rozběhla se rovnou k ní. Jakkoliv byla rychlá, Lan byl rychlejší, a nevšímal si jejího křiku "Ne, Lane!" Zvedl meč a dlouhé nohy ho dostaly daleko před ni, měňavý plášť za ním povlával, jak zaútočil. Náhle jako by strážce naběhl na neviditelnou kamennou zeď, odrazil se dozadu a snažil se jít zase dopředu. Jeden krok, a jako by ho obrovská ruka odhodila stranou, proletěl vzduchem pět sáhů a narazil na kameny.</p>
<p>Ještě když byl ve vzduchu, s Moirain to trhlo dopředu, nohy jí klouzaly po dláždění, až byla těsně před Lanfear. Byla to jen chvilička. Zaprodankyně se na ni podívala, jako by se divila, co se jí to připletlo do cesty, pak to Moirain odhodilo stranou tak tvrdě, že se kutálela pořád dál, až zmizela pod jedním vozem.</p>
<p>Na nábřeží vypukl chaos. Byla to jen chvilka, co Kadereho vůz vybuchl, ale jenom slepec by nepoznal, že ta žena v bílém vládne jedinou silou. Na všech molech se muži oháněli sekerami a přetínali lana, aby uvolnili bárky, jež jejich posádky zoufale odrážely směrem k otevřené vodě a útěku. Přístavní dělníci, do pasu nazí, a tmavě odění měšťané se snažili naskákat na palubu. Na druhé straně se hemžili muži i ženy a křičeli, jak se snažili dostat bránou do města. A mezi nimi si postavy v cadin'sorech halily tváře a hnaly se na Lanfear s oštěpy, noži i holýma rukama. Nebylo pochyb o tom, že ona je zdrojem útoku, nebylo pochyb, že bojuje s jedinou silou. Aielové se přesto hnali do tance oštěpů.Převalily se přes ně vlny ohně. Ty, kteří postupovali dál s hořícími šaty, proklály ohnivé šípy. Nebylo to tak, že by s nimi Lanfear bojovala, dokonce jim ani nevěnovala skutečnou pozornost. Bylo to, jako kdyby odháněla komáry či kousalky. Ti, kteří prchali, hořeli stejně jako ti, kteří se snažili bojovat. Vykročila k Randovi, jako by nic jiného neexistovalo.</p>
<p>Jen pár okamžiků.</p>
<p>Tři kroky udělala, když Rand popadl mužskou polovici pravého zdroje, roztavenou ocel a ocel tříštící mráz, sladký med a hromadu odpadků. Hluboko v prázdnotě byl boj o přežití vzdálený, bitva probíhající před ním jen o málo důležitější. Když Moirain zmizela pod vozem, Rand usměrnil, vytáhl žár z Lanfeařiných ohňů a ponořil ho do řeky. Plameny, které před chvíli obklopovaly lidské postavy, zmizely. V té samé chvíli spletl znovu prameny a objevila se mlžně šedá oválná kopule, která obklopila jej, Lanfear a většinu vozů. Byla to skoro průsvitná stěna, jež odřízla všechny, kteří již nebyli uvnitř. Ve chvíli, kdy tkanivo zavazoval, si nebyl jist, co to je nebo odkud se to vzalo asi nějaká vzpomínka Luise Therina ale Lanfeařiny ohně na ni zaútočily a zastavily se. Rand nejasně viděl lidi venku, příliš mnoho se jích svíjelo a zmítalo sebral plameny, ale ne spálené maso. Ten zápach stále ještě visel ve vzduchu ale teď už se nespálí nikdo, kdo již nebyl zraněn. Uvnitř rovněž ležela těla, hromádky ohořelých oděvů některé se slabě hýbaly a sténaly. Jí na tom nezáleželo. Plameny, jež usměrnila, zhasly. Komáři byli zahnáni. Ani se na ně nepodívala.</p>
<p>Okamžiky. V pustině prázdnoty mu byla zima, a pokud cítil lítost za mrtvé, umírající a zjizvené, ten pocit byl tak vzdálený, jako by ani neexistoval. Byl zima sama. Prázdnota sama. Plnil ho jen zuřící saidín.</p>
<p>Pohyb na všech stranách. Aviendha a Egwain, s očima upřenýma na Lanfear. Hodlal je obě z toho vynechat. Musely přiběhnout s ním. Mat a Asmodean, venku. Stěna končila před několika posledními vozy. V ledovém klidu usměrnil vzduch, aby Lanfear chytil. Egwain a Aviendha by ji mohly odstínit, kdyby ji na chvíli zabavil.</p>
<p>Něco jeho vlákna přeřízlo. Vrátila zpět tak prudce, že zachrčel.</p>
<p>"Jedna z nich?" zaprskala Lanfear. "Která je Aviendha?" Egwain zvrátila hlavu dozadu a zavyla, oči jí vylézaly z důlků, z úst jí vyletěla bolest celého světa. "Která?" Aviendha se zvedla na špičky, otřásla se, a její vytí následovalo Egwainino, jak stoupaly stále výš.</p>
<p>Náhle tu v prázdnotě byla jakási jistá myšlenka. Duch spletený takhle, s ohněm a zemí. Tam. Rand cítil, jak se něco přerušilo, něco, co neviděl, a Egwain se zhroutila v nehybnou hromádku. Aviendha dopadla na všechny čtyři, hlavu měla skloněnou a kymácela se.</p>
<p>Lanfear se zapotácela, očima zalétla od obou žen k němu, tmavé tůně černého ohně. "Ty jsi můj, Luisi Therine! Můj!"</p>
<p>"Ne." Randovi jeho vlastní hlas připadal, jako by přicházel míli dlouhým tunelem. Odveď její pozornost od děvčat. Vykročil dopředu a neohlížel se. "Nikdy jsem ti nepatřil, Mierin. Vždy budu patřit Ilieně." Prázdnota se zachvěla smutkem a ztrátou. A zoufalstvím, jak bojoval s něčím kromě spalujícího saidínu. Na chvíli tu visel v rovnováze. Já jsem Rand al'Thor. A: Ilieno, vždycky a navždy mé srdce. Balancoval teď na ostří břitvy. Jsem Rand al'Thor! Další myšlenky se snažily dostat na povrch, hotová fontána, Iliena, Mierin, to, co mohl podniknout, aby ji porazil. Potlačil je, dokonce i tu poslední. Kdyby skončil na špatné straně... Jsem Rand al'Thor! "Jmenuješ se Lanfear, a já raději zemřu, než bych miloval jednu ze Zaprodanců."</p>
<p>Něco, co snad mohlo být utrpení, jí přeletělo přes tvář, ale vzápětí to zase byla mramorová maska. "Když nebudeš můj," řekla chladně, "tak jsi mrtvý."</p>
<p>Bolest v prsou, jako by mu mělo vybuchnout srdce, v hlavě, jako by se mu do mozku zarážely doběla rozžhavené hřebíky, bolest tak silná, že se mu uvnitř prázdnoty chtělo křičet. Byla tu smrt a on to věděl. Zoufale dokonce i v prázdnotě, která se chvěla a smršťovala se, zoufale spletl ducha, oheň a vodu a divoce se ohnal. Srdce už mu netlouklo. Prsty temné bolesti drtily prázdnotu. Přes oči se mu snášel šedý závoj. Cítil, jak jeho tkanivo trhaně prořezává její. Nadechnutí mu spálilo prázdné plíce, srdce se mu s trhnutím znovu rozbušilo. Znovu viděl, před očima mu tančily stříbrné a černé tečky, a Lanfear s kamenným výrazem ještě stále chytala rovnováhu, jak se její prameny srazily. Bolest v hlavě a v prsou byla jako po zranění, ale prázdnota zpevněla a tělesná bolest byla vzdálená.</p>
<p>Ještě že byla vzdálená, protože on neměl čas se vzpamatovat. Přinutil se pohnout, udeřil na ni vzduchem, palicí, která ji měla srazit do bezvědomí. Ona tkanivo přeřízla a on udeřil znovu, znovu a zas, pokaždé, když prořízla jeho poslední tkanivo, zuřivý déšť ran, které ona nějak viděla a bránila se jim, a stále se přibližoval. Kdyby ji dokázal zabavit ještě na chvilku, kdyby jí jedna z těch neviditelných palic přistála na hlavě, kdyby se dokázal dostat dost blízko, aby ji mohl praštit pěstí... V bezvědomí by byla stejně bezmocná jako všichni ostatní.</p>
<p>Náhle si zřejmě uvědomila, co dělá. Stále odrážejíc jeho rány stejně snadno, jako by jednu každou viděla, odtančila dozadu, až se rameny dotýkala vozu za sebou. A usmála se jako samotné srdce zimy. "Zemřeš pomalu a budeš mě prosit, abych ti dovolila mě milovat, než zemřeš," prohlásila.</p>
<p>Tentokrát neudeřila přímo na něj. Napadla jeho propojení se saidínem.</p>
<p>Prázdnotou se při tom prvním, jako nůž ostrém doteku, rozezvonila panika jako gong, síla se zmenšovala, jak nůž pronikal stále hlouběji mezi něj a pravý zdroj. S duchem, ohněm a zemí ťal po její čepeli. Věděl, kde ji hledat. Věděl, kde jeho propojení je, cítil ten první zářez. Její zkusmý štít zmizel, znovu se objevil, vrátil se tak rychle, jak rychle ho dokázal přetnout, ale pokaždé s tím chvilkovým úbytkem saidínu, chvilkou, v níž téměř selhal, takže jeho protiútok jen tak tak stačil na to, aby překazil její útok. Zvládnout dvě tkaniva naráz by nemělo být tak těžké dokázal toho zvládnout desetkrát víc ale ne když jedno tvořilo zoufalou obranu proti něčemu, co nepoznal, dokud to nebylo zde, dokud nebylo téměř příliš pozdě. Ne, když se mu uvnitř prázdnoty neustále snažily vynořit myšlenky jiného muže a snažily se mu radit, jak ji má porazit. Kdyby poslechl, mohl by to být Luis Therin Telamon, kdo by odešel, s Randem al'Thorem jen jako hlasem, který se mu občas vynoří v hlavě, pokud vůbec.</p>
<p>"Donutím obě ty běhny se dívat, jak prosíš," řekla Lanfear. "Ale mám je nechat se dívat, jak umřeš ty první, nebo obráceně?" Kdy se vyšplhala na otevřený vůz? Musel se na ni dívat, hlídat každý náznak, že začíná být unavená, že její soustředění povoluje. Byla to marná naděje. Stojíc vedle pokřiveného dveřního rámu ter'angrialu shlížela na něj dolů jako královna hodlající vynést rozsudek, a přesto měla času nazbyt na mrazivé úsměvy, které čas od času vrhala na náramek z tmavé slonoviny, který neustále obracela v prstech. "Co tě raní víc, Luisi Therine? Chci tě ranit. Chci, abys poznal bolest, jakou žádný muž ještě nepoznal!"</p>
<p>Čím silnější proudění ho spojí se zdrojem, tím těžší bude ho přeříznout. Sevřel ruku v kapse kabátce a tlustý kamenný mužík s mečem se mu bolestivě vtiskl do volavkou poznačené dlaně. Natáhl ze saidínu tolik, kolik zvládl, až se špína vznášela v prázdnotě spolu s ním jako špinavý déšť.</p>
<p>"Bolest, Luisi Therine."</p>
<p>A byla tu bolest, svět pohltila agónie. Tentokrát ne v srdci či hlavě, ale všude, každičká část jeho těla, do prázdnoty se zabodávaly rozpálené jehličky. Měl skoro dojem, že při každém bodnutí slyší dušené syčení, a každé šlo hlouběji než to předchozí. Její pokusy ho odstínit nezpomalily. Přicházely rychlejší a silnější. Nedokázal uvěřit, že je tak silná. Lnul k prázdnotě, ke žhavému, mrazivému saidínu, a divoce se bránil. Mohl to skončit, vyřídit ji. Mohl přivolat blesk či ji obalit ohněm, který sama použila k zabíjení.</p>
<p>Bolestí prolétly obrazy. Žena v tmavém kupeckém odění, padající z koně, ohnivě rudý světelný meč v jeho rukou. Přišla ho zabít s tlupou dalších temných druhů. Matovy sklíčené oči. Zabil jsem ji. Zlatovlasá žena ležící v pobořené chodbě, kde se, jak se zdálo, roztavily a stekly samotné stěny. Ilieno, odpusť mi! Byl to výkřik zoufalství.</p>
<p>Mohl to skoncovat. Jenže to nedokázal. Zemře tu, s ním možná zemře svět, ale on se nedokázal přinutit zabít další ženu. Nějak mu to přišlo jako ten nejlepší vtip, co kdy svět viděl.</p>
<p>* * *</p>
<p>Moirain si setřela krev ze rtů, vylezla zpod oje vozu a postavila se na nejisté nohy. V uších jí zněl mužský smích. Proti své vůli stočila zrak, pátrajíc po Lanovi, a našla ho ležet skoro u mlžně šedé stěny kupole sahající vysoko do vzduchu. Třásl se, snad se snažil najít sílu vstát, snad umíral. Přinutila se zapomenout na něj. Tolikrát jí zachránil život, že podle práva by mu měla patřit, ale ona už dávno zařídila, co se dalo, aby svou osamělou válku proti Stínu přežil. Teď musel žít, nebo zemřít s ní.</p>
<p>Byl to Randův smích, jak tu tak klečel na kamenném nábřeží. Smál se a po tvářích se mu řinuly slzy. Obličej měl zkroucený jako člověk u výslechu. Moirain zamrazilo. Jestli ho zachvátilo šílenství, tak s tím nemohla nic dělat. Mohla udělat jen to, co zvládla. Co musela udělat.</p>
<p>Pohled na Lanfear ji zasáhl jako úder. Nebylo to překvapení, ale šok, že vidí něco, co se jí od Rhuideanu tak často objevovalo ve snech. Lanfear stojící na voze, zářící díky saidaru jako slunce, lemovaná pokrouceným krevelovým ter'angrialem, hledící dolů na Randa, s nemilosrdným úsměvem na rtech. V rukou obracela náramek. Angrial. Pokud Rand neměl vlastní angrial, s tímhle by ho měla být schopná rozdrtit. Buď ho měl, nebo si s ním Lanfear pohrávala. Na tom však nezáleželo. Moirain se ten kroužek vyřezaný z věkem ztmavlé slonoviny vůbec nelíbil. Na první pohled vypadal jako akrobat prohnutý dozadu, držící se za kotníky. Při bližším pohledu se však ukázalo, že má zápěstí a kotníky připoutané k sobě. To se jí nelíbilo, jenže ona ho vynesla z Rhuideanu. Včera vyndala náramek z vaku nejrůznějšího haraburdí a nechala ho ležet u paty dveřního rámu.</p>
<p>Moirain byla štíhlá, malá žena. Pod její váhou se vůz ani nezachvěl, když se vytáhla nahoru. Trhla sebou, když se jí šaty zachytily za třísku a natrhly se, ale Lanfear se neohlédla. Ta žena zvládla každou hrozbu kromě Randa. On byl jedinou částí světa, kterou teď vůbec brala na vědomí.</p>
<p>Moirain potlačila maličkou bublinku naděje takový přepych si nemohla dovolit na chvilku se narovnala na oji, pak popadla pravý zdroj a skočila po Lanfear. Zaprodankyně byla varována jen chviličku předtím, dost na to, aby se otočila, než ji Moirain udeřila a sebrala jí náramek. Tváří v tvář se zřítily do dveří ter'angrialu. Bílé světlo vše pohltilo.</p><empty-line /><p>KAPITOLA TŘINÁCTÁ</p>
<p>Mizející slova</p>
<p>V hloubi smršťující se prázdnoty Rand viděl, jak Moirain vyskočila zdánlivě odnikud a popadla Lanfear. Útoky na něho ustaly, když se obě ženy zřítily rámem ter'angrialu v záblesku bílého světla, které však hned nezhaslo. Světlo vyplnilo lehce pokřivený krevelový obdélník, jako by se snažilo protéci skrz a narazilo na nějakou neviditelnou přehradu. Kolem ter'angrialu poletovaly bílé a modré blesky, které byly stále divočejší. Vzduch drsně praskal.</p>
<p>Rand se vyškrábal na nohy. Bolest zcela nezmizela, ale tlak ano, a přinášel tak příslib, že bolest nakonec odejde rovněž. Nedokázal odtrhnout oči od ter'angrialu. Moirain. Její jméno mu stále viselo v hlavě, klouzalo přes prázdnotu.</p>
<p>Vedle něj se vymrštil Lan, upíraje oči na vůz, a předkláněl se, jako by mu jen pohyb kupředu mohl zabránit v pádu.</p>
<p>Rand se chvíli nezmohl na nic, dokázal jen stát. Usměrnil a chytil strážce prameny vzduchu. "Ne... Nemůžeš nic udělat, Lane. Nemůžeš jít za ní."</p>
<p>"Já vím," řekl Lan beznadějně. Polapen uprostřed kroku se nevzpíral, jen zíral na ter'angrial, který spolkl Moirain. "Světlo mi dej mír, já vím."</p>
<p>Vůz sám teď chytil plamenem. Rand se snažil oheň udusit, ale jakmile natáhl žár z jednoho zdroje, blesky zapálily jinde. Z dveřního rámu samotného začal stoupat kouř, i když to byl kámen. Bílý pálivý kouř, který se sbíral a houstl pod šedou kopulí. Pouhý jeho závan Randa pálil v chřípí, až se rozkašlal. Kouř tam, kde se ho dotkl, pálil a svědil. Rand spěšně rozvázal tkanivo kupole a rozehnal ji, spíš než by čekal, až se rozplyne, a kolem vozu spletl vysoký komín vzduchu, který se leskl jako sklo, aby odváděl kouř vysoko a pryč. Teprve tehdy pustil Lana. Vůbec by se nedivil, kdyby ten muž následoval Moirain i tak, pokud by se dostal k vozu. Ten byl teď celý v plamenech, krevelový dveřní rám též, roztavil se, jako by byl z vosku, ale pro Lana to nemuselo být podstatné.</p>
<p>"Je pryč. Necítím její přítomnost." Ta slova jako by Lanovi vyrvali z hrudi. Obrátil se a bez ohlédnutí se vydal podél řady vozů.</p>
<p>Rand strážce sledoval očima a uviděl Aviendhu, klečela a podpírala Egwain. Propustil saidin a rozběhl se po nábřeží. Tělesná bolest, která předtím byla vzdálená, na něj udeřila plnou silou, ale on běžel, byť neohrabaně. Byl tam také Asmodean, rozhlížel se kolem, jako by čekal, že Lanfear vyskočí zpoza vozu či překocené káry se zrním. A Mat, dřepěl tu s tím svým oštěpem opřeným o rameno a kloboukem ovíval Egwain.</p>
<p>Rand se se sklouznutím zastavil. "Je...?"</p>
<p>"Já nevím," řekl Mat nešťastně.</p>
<p>"Ještě dýchá." Aviendha mluvila, jako by si nebyla jistá, jak dlouho to bude pokračovat, když se však kolem Randa protlačily Amys a Bair spolu s Melain a Sorileou, Egwain otevřela oči. Moudré si klekly kolem mladších žen, něco si pro sebe mumlaly a prohlížely Egwain.</p>
<p>"Cítím..." začala Egwain slabě a přestala, aby mohla polknout. Tvář měla bledou, bezkrevnou. "Bolí... to." Z oka jí stekla slza.</p>
<p>"Ovšemže to bolí," prohlásila Sorilea rázně. "Tohle se ti stane, když se necháš chytit do plánů nějakého muže."</p>
<p>"Nemůže jít s tebou, Rande al'Thore." Sluncovlasá krasavice Melain se otevřeně zlobila, ale na něj se nepodívala. Mohla se zlobit na něj nebo kvůli tomu, co se stalo.</p>
<p>"Budu... zase jako srnka... až si trochu odpočinu," zašeptala Egwain.</p>
<p>Bair namočila kousek látky vodou z měchu a položila jej Egwain na čelo. "Budeš v pořádku, až si hodně odpočineš. Bojím se, že dneska v noci na schůzku s Nyneivou a Elain nepůjdeš. Pár dní se k Tel'aran'rhiodu nepřiblížíš, dokud zase nebudeš silná. A nedívej se na mě tak umanutě, holka. Budeme hlídat tvoje sny, abychom to zařídily, jestli to bude nutné, a dáme tě na starost Sorilee, jestli tě třeba jenom napadne, že bys neposlechla."</p>
<p>"Mě neposlechneš jenom jednou, Aes Sedai nebo ne," prohlásila Sorilea, ale s náznakem soucitu, který byl v příkrém rozporu s její zachmuřenou, tuhou tváří. Na Egwain bylo jasně znát zoufalství.</p>
<p>"Aspoň že já jsem v pořádku na to, co se musí udělat," řekla Aviendha. Ve skutečnosti nevypadala o moc lépe než Egwain, ale podařilo se jí na Randa vzdorně podívat, očividně čekala námitky. Její vzdor poněkud ochabl, když si uvědomila, že se na ni dívají čtyři moudré. "Jsem," zamumlala.</p>
<p>"Ovšem," opáčil Rand dutě.</p>
<p>"Jsem," trvala na svém. Mluvila k němu, pohledu do očí moudrým se vyhýbala. "Lanfear držela Egwain o chvilku déle než mě. V tom je celý rozdíl mezi námi. Mám k tobě toh, Rande al'Thore. Nemyslím, že bychom přežily o moc déle. Byla silná." Pohledem zalétla k hořícímu vozu. Zuřivé plameny z něj udělaly ohořelou hromádku uvnitř skleněného komínu. Krevelový ter'angrial už nebyl vůbec vidět. "Neviděla jsem všechno, co se stalo."</p>
<p>"Jsou..." Rand si odkašlal. "Jsou obě pryč. Lanfear je mrtvá. A Moirain taky." Egwain se rozplakala, vzlykala Aviendze v náručí. Aviendha si položila hlavu na Egwainino rameno, jako by jí také bylo do pláče.</p>
<p>"Jsi hlupák, Rande al'Thore," řekla Amys vstávajíc. Její překvapivě mladistvý obličej pod šátkem a bílými vlasy byl tvrdý jako kámen. "V tomhle i v mnoha dalších věcech jsi hlupák."</p>
<p>Odvrátil se od obviňujícího výrazu v jejích očích. Moirain byla mrtvá. Mrtvá, protože on se nedokázal přimět zabít jednu Zaprodankyni. Nevěděl, zda se mu chce plakat nebo bláznivě smát. Kdyby udělal jedno nebo druhé, tak by se nejspíš nedokázal zarazit.</p>
<p>Přístav, který se vyprazdňoval, když stvořil svou kupoli, byl zase plný, i když jenom pár lidí se přiblížilo k místu, kde stála mlžně šedá stěna. Moudré přecházely mezi popálenými, ošetřovaly je, uklidňovaly umírající a pomáhaly bíle oděným gai'šainům a mužům v cadin'sorech. Do Randova vědomí proniklo sténání a křik. Nebyl dost rychlý. Moirain zemřela. Nikdo nemohl vyléčit ani ty nejhůř zraněné. Poněvadž on... Nemohl jsem. Světlo mi pomoz, nemohl jsem!</p>
<p>Další Aielané se zastavovali a dívali se na něj, někteří si teprve teď odhalovali tváře. Pořád neviděl jedinou Děvu. Nebyli tu však jen Aielové. Dobraine, s obnaženou hlavou, na vraníkovi, ani na chvíli neodtrhl oči od Randa, a opodál seděli na svých koních Talmanes, Nalesean a Daerid a pozorovali Mata skoro stejně pozorně jako Randa. Na velkých městských hradbách stáli lidé, byli ve stínu, jak za nimi vycházelo slunce, a další stáli na vlnolamech. Když Rand vzhlédl, dvě postavy se odvrátily, všimly si, že stojí dvacet kroků od sebe, a jako by se stáhly. Rand by se byl vsadil, že to byli Meilan a Maringil.</p>
<p>Lan už byl zpátky u koní za posledním vozem a hladil Aldíb po bílém nose. Byla to Moirainina klisna.</p>
<p>Rand za ním zašel. "Mrzí mě to, Lane. Kdybych byl rychlejší, kdybych..." Ztěžka vydechl. Nemohl jsem zabít jednu, tak jsem zabil druhou. Světlo mě oslep! Kdyby se to stalo, právě v této chvíli, bylo by mu to jedno.</p>
<p>"Kolo tká." Lan zašel za Mandarbem a plně se soustředil na prohlížení hřebcovy podpínky. "Byla voják, svým způsobem válečník stejně jako já. Tohle se za posledních dvacet let mohlo stát dvěstěkrát. Ona to věděla a já taky. Byl to dobrý den na smrt." Hlas měl stejně tvrdý jako vždy, ale ty chladné modré oči měl zarudlé.</p>
<p>"Přesto, je mi to líto. Měl jsem..." Muže nelze utěšit tím, co se mělo udělat, a Randa to hryzalo. "Doufám, že stále ještě můžeš být mým přítelem, Lane, i po tom... Cením si tvých rad i toho, jak mě učíš šermovat a já v příštích dnech budu potřebovat obojí."</p>
<p>"Jsem tvůj přítel, Rande. Ale nemůžu zůstat." Lan se vyhoupl do sedla. "Moirain mi udělala něco, co se nestalo za stovky let, ne od časů, když se Aes Sedai ještě spojovaly se strážci, ať už ti chtěli nebo ne. Změnila mé pouto tak, že s její smrtí přešlo na jinou. Já teď musím najít tu druhou ženu a stát se jedním z jejích strážců. Už jím jsem. Slabě ji cítím, někde daleko na západě, a ona cítí mě. Musím jít, Rande. Je to součást toho, co Moirain udělala. Řekla, že mi nedá čas na to, abych ji pomstil a zemřel při tom." Sevřel otěže, jako by chtěl zadržet Mandarba, jako by chtěl zadržet sám sebe a nepoužít ostruhy. "Jestliže ještě někdy uvidíš Nyneivu, vyřiď jí..." Na okamžik se jeho kamenná tvář zbortila v mukách. Jen na okamžik, vzápětí to zase byla žula. Něco si pro sebe zamumlal, ale Rand ho slyšel. "Čistá rána se zahojí rychleji a bolest je nejkratší."</p>
<p>Nahlas pravil: "Vyřiď jí, že jsem si našel jinou. Zelené sestry si jsou občas se svými strážci blízké jako jiné ženy se svými manžely. V každém směru. Vyřiď jí, že jsem odešel, abych se stal milencem nějaké zelené sestry, stejně jako jejím mečem. Tyhle věci se stávají. Je to už dávno, co jsme se viděli."</p>
<p>"Vyřídím jí všechno, co si budeš přát, Lane, ale nevím, jestli mi uvěří."</p>
<p>Lan se sklonil ze sedla a pevně Randovi stiskl rameno. Rand si vzpomínal, jak ho nazval zpola zkroceným vlkem, jenže vedle jeho očí by vlk vypadal jako pejsek do rukávníku. "Jsme si podobní v mnoha směrech, ty a já. Je v nás temnota. Temnota, bolest, smrt. Vyzařují z nás. Jestli se někdy zamiluješ, Rande, opusť ji a nechej ji, ať si najde jiného. Bude to ten nejlepší dar, jaký jí můžeš dát." Narovnal se a zvedl ruku. "Mír provázej tvůj meč. Tai'šar Manetheren." Starobylý pozdrav. Pravá krev Manetherenu.</p>
<p>Rand zvedl ruku. "Tai'šar Malkier."</p>
<p>Lan pobídl Mandarba do slabin a hřebec vyrazil kupředu. Rozehnal Aiely i všechny ostatní, kdo mu stáli v cestě, jako by posledního Malkieřana hodlal donést, kamkoli měl namířeno, plným cvalem.</p>
<p>"Poslední objetí matky tě vítá doma, Lane," pronesl Rand a zachvěl se. Tato slova byla v Shienaru i jinde v Hraničních státech součástí pohřebního obřadu.</p>
<p>Stále ho ještě pozorovali, Aielové i lidé na hradbách. Věž se o dnešku dozví, nějakou verzi dnešních událostí, jakmile tam odsud doletí holub. Jestli tu měl Rahvin taky nějaké zvědy stačil jeden krkavec ve městě, jedna krysa tady u řeky dneska ho určitě čekat nebude. Elaida si bude myslet, že je oslabený, možná přístupnější, a Rahvin...</p>
<p>Uvědomil si, co dělá, a zamrkal. Přestaň! Aspoň na minutu toho nech a truchli! Nechtěl, aby se na něho všichni takhle dívali. Aielové před ním couvali skoro stejně rychle jako předtím před Mandarbem.</p>
<p>Domek správce přístavu s břidlicovou střechou tvořila jediná kamenná místnost bez oken, lemovaná policemi plnými účetních knih, svitků a papírů, osvětlená dvěma lampami stojícími na hrubém stole pokrytém daňovými pečetěmi a celními razítky. Rand za sebou práskl dveřmi, aby unikl očím pozorovatelů.</p>
<p>Moirain mrtvá, Egwain zraněná a Lan pryč. Vysoká cena, kterou musel zaplatit za Lanfear.</p>
<p>"Truchli, Světlo tě spal!" zavrčel. "To si zasloužila! Copak vůbec nic necítíš?" Ale hlavně se cítil otupěle. Tělo ho bolelo, ale pod tím byla smrtelná únava.</p>
<p>Svěsil ramena, nacpal ruce do kapes a nahmátl Moiraininy dopisy. Pomalu je vytáhl. Měl by sis promyslet některé věci, řekla. Dopis pro Toma strčil zpátky a zlomil pečeť na druhém. Stránky byly hustě pokryté Moiraininým elegantním rukopisem.</p>
<p>Tato slova zmizí chvíli poté, co se ti dopis dostane z ruky ochrana je vyladěná na tebe tak buď opatrný. To, že čteš tyto řádky, znamená, že události v přístavu se odehrály tak, jak jsem doufala...</p>
<p>Přestal, jen chvíli civěl, pak rychle četl dál.</p>
<p>Od prvního dne, co jsem vstoupila do Rhuideanu, vím nemusíš vědět jak, některá tajemství patří jiným, a já je nezradím že v Cairhienu nadejde den, kdy přijde zpráva o Morgase. Nevěděla jsem, jaká ta zpráva bude pokud to, co jsme slyšeli, je pravda, tak Světlo buď milostivo její duši, byla umíněná a svéhlavá, občas vzteklá jako lvice, ale přes to všechno spravedlivá, dobrá a velkodušná královna ale jakákoliv tato zpráva povede druhého dne do přístavu. Byly tu tři cesty, vedoucí z přístavu, ale čtešli tato slova, tak jsem pryč a Lanfear také...</p>
<p>Rand sevřel stránky pevněji. Věděla to. Věděla, a přesto ho sem přivedla. Spěšně uhladil pomačkaný papír.</p>
<p>Druhé dvě cesty jsou mnohem horší. Na jedné tě Lanfear zabila. Na druhé tě odnesla, a když jsme tě znovu uviděli, říkal sis Luis Therin Telamon a byl jsi jejím oddaným milencem.</p>
<p>Doufám, že Egwain a Aviendha přežily nezraněný. Víš, já nevím, co se stane ve světě poté, až snad na jednu maličkost, která tě nemusí zajímat.</p>
<p>Nemohu ti to říci a ze stejného důvodu to nemohu říci Lanovi. Vzhledem k možnostem, jsem si nemohla být jistá, co si vybereš. Muži ve Dvouříčí si, zdá se, v sobě podrželi hodně z Manetherenu, což jsou povahové rysy, které sdílejí s muži z Hraničních států. Říká se, že Hraničář se raději nechá bodnout dýkou, aby uchránil zranění ženu, a bude to považovat za dobrý obchod. Neodvážila jsem se riskovat, že oceníš můj život nad svůj vlastní, že si budeš jistý, že se ti nějak podaří oklamat osud. Bojím se, že to není riziko, ale hloupá jistota, jak se dnes jistě ukázalo...</p>
<p>"Moje volba, Moirain," zamumlal. "Bylo to na mně."</p>
<p>Pár posledních poznámek.</p>
<p>Jestli Lan ještě neodjel, řekni mu, že to, co jsem mu udělala, jsem udělala pro něj. Jednoho dne to pochopí, a já doufám, že mi za to poděkuje.</p>
<p>Žádné ženě, která je nyní Aes Sedai, plně nevěř. Nemluvím prostě o černých adžah, i když na ty si musíš neustále dávat pozor. Před Verin se měj stejně na pozoru, jako se máš před Alviarin. Nutily jsme svět tancovat, jak jsme pískaly, tři tisíce let. Takový zvyk se těžko mění, jak jsem zjistila, když jsem tancovala podle tvé písně. Ty musíš tančit volný, a dokonce i moje sestry se mohou s těmi nejlepšími úmysly pokoušet vést tvé kroky, jako jsem to kdysi dělala já.</p>
<p>Prosím, předej Tomu Merrilinovi jeho dopis v pořádku, až ho zase potkáš. Jedná se o takovou maličkost, kterou jsem mu kdysi řekla a kterou mu musím, pro klid jeho duše, objasnit.</p>
<p>Nakonec, dávej si také pozor na mistra Jasina Nataela. Sice nemohu zcela souhlasit, ale chápu. Snad to byl jediný způsob. Přesto si na něj dávej pozor. Je to ten stejný muž teď, jako vždy býval. Nikdy na to nezapomínej.</p>
<p>Kéž tě Světlo ozařuje a ochraňuje. Povedeš si dobře.</p>
<p>Podepsána byla prostě "Moirain". Jméno svého rodu skoro nikdy nepoužívala.</p>
<p>Předposlední odstavec si Rand znovu pozorně přečetl. Odněkud věděla, kdo je Asmodean. Muselo to být ono. Věděla, že přímo před ní je jeden ze Zaprodanců, a ani nemrkla. Musela také vědět proč, jestli to četl správně. Byl by si myslel, že v dopise, který se ztratí, jakmile ho odloží, to napíše rovnou a řekne, co má na mysli. Nejen ohledně Asmodeana. Také ohledně toho, jak v Rhuideanu zjistila to, co zjistila mělo to něco společného s moudrými, pokud hádal dobře, a měl asi stejnou šanci zjistit víc z dopisu jako od nich samotných ohledně Aes Sedai měla nějaký zvláštní důvod, proč se zmiňovala o Verin? A proč Alviarin místo Elaidy? a dokonce ohledně Toma a Lana. Z nějakého důvodu si myslel, že pro Lana žádný dopis nezanechala. Strážce nebyl jediný, kdo věřil na čisté rány. Málem vytáhl Tomův dopis a otevřel ho, ale mohla do něj nalíčit ochranu, stejně jako to udělala s jeho dopisem. Aes Sedai a Cairhieňanka až do samého konce se halila tajemstvím a manipulovala s lidmi. Do samého konce.</p>
<p>Tomuhle se snažil vyhnout vším tím blábolením o tom, jak si ona pro sebe nechává tajemství. Ona věděla, co se stane, a přišla stejně udatně jako kterýkoliv Aiel. Přišla si pro smrt vědouc, že na ni čeká. Zemřela, protože on se nedokázal přimět zabít Lanfear. Oči mu padly na poslední slova.</p>
<p>...Povedeš si dobře.</p>
<p>Zařízla se do něj jako chladné ostří.</p>
<p>"Proč pláčeš sám, Rande al'Thore? Slyšela jsem, že někteří mokřiňani si myslí, že je hanba, aby je někdo viděl plakat."</p>
<p>Rand se zamračil na Sulin stojící ve dveřích. Byla plně vystrojená, luk v pouzdře měla na zádech, toulec u pasu, kulatý kožený puklíř a tři oštěpy v ruce. "Já ne..." Tváře měl vlhké. Otřel si je. "Je tady horko. Potím se jako... Co chceš? Myslel jsem, že jste se mě všechny rozhodly opustit a vrátit se zpátky do Trojí země."</p>
<p>"To my jsme neopustily tebe, Rande al'Thore." Zavřela za sebou dveře, sedla si na podlahu a odložila puklíř a dva oštěpy na zem. "To ty jsi opustil nás." Jediným pohybem zapřela nohu o poslední oštěp a přelomila ho.</p>
<p>"Co to děláš?" Sulin odhodila úlomky stranou a zvedla další oštěp. "Řekl jsem, co to děláš?" Bělovlasá Děva možná mohla přimět i Lana zaváhat, ale Rand se sklonil a chytil oštěp mezi jejíma rukama. Její noha v měkké botě se mu opřela o klouby. A nijak lehce.</p>
<p>"To nás nastrkáš do sukní, přinutíš nás vdát se a starat se o krb? Nebo máme ležet u tvého ohně a olíznout ti ruku, když nám dáš kousek masa?" Svaly se jí napjaly a oštěp se zlomil, až se mu do ruky zapíchly třísky.</p>
<p>S kletbou ruku prudce strhl a setřásl kapičky krve. "Nic takového nechci. Myslel jsem, že to chápete." Zvedla poslední oštěp, opřela o něj nohu, a on usměrnil a ovinul ji vzduchem, takže ji zadržel, jak byla. Jen na něj beze slova zírala. "Ať shořím, nic jste neřekly! Tak jsem držel v bitvě o Cairhien Děvy stranou. Ten den nebojovali všichni. A vy jste nikdy nic neřekly."</p>
<p>Sulin se nevěřícně rozšířily oči. "Ty že jsi nám bránil v tanci oštěpů? To my jsme držely stranou tance tebe. Byl jsi jako holka čerstvě sezdaná s oštěpem, připravený vyrazit a zabít Couladina, a vůbec jsi nemyslel na oštěp, který bys mohl dostat do zad. Ty jsi Car'a'carn. Nemáš právo riskovat." Její hlas zněl náhle bezvýrazně. "Teď jdeš bojovat se Zaprodancem. Tajemství je dobře střežené, ale já slyšela dost od těch, co vedou ostatní společenstva."</p>
<p>"A chceš mi zabránit i v tomhle boji?" zeptal se tiše.</p>
<p>"Nebuď hlupák, Rande al'Thore. Kdokoliv mohl tančit s oštěpy s Couladinem. Abys v tom riskoval ty, to bylo myšlení dítěte. Ale nikdo z nás se nemůže postavit Duši Stínu, jen ty."</p>
<p>"Tak proč...?" Zarazil se. Už znal odpověď. Po tom krvavém dni proti Couladinovi sám sebe přesvědčil, že jim to nebude vadit. Chtěl věřit, že nebude.</p>
<p>"Ti, kteří půjdou s tebou, byli vybráni." Ta slova zněla, jako kdyby po něm házela kameny. "Muži z každého společenstva. Muži. Nejsou tu žádné Děvy, Rande al'Thore. Far Dareis Mai nesou tvou čest a tys nám naši sebral."</p>
<p>Rand se zhluboka nadechl a zoufale pátral po slovech. "Já... se nerad dívám, jak umírá žena. Nenávidím to, Sulin. Stahuje se mi z toho žaludek. Nedokážu zabít ženu, i kdyby na tom závisel můj život." Stránky Moirainina dopisu mu zašustily v ruce. Mrtvá, protože nedokázal zabít Lanfear. Ne vždycky na tom závisel jen jeho život. "Sulin, radši bych šel proti Rahvinovi sám, než viděl jednu z vás umírat."</p>
<p>"To je hloupost. Každý potřebuje někoho, aby mu hlídal záda. Takže je to Rahvin. Dokonce i Roidan z Hromových chodců a Turol z Kamenných psů si tohle nechali pro sebe." Pohlédla na svou zvednutou nohu, drženou na oštěpu stejnými prameny, které jí držely paže. "Pusť mě a promluvíme si."</p>
<p>Po chvilce zaváhání rozvinul tkanivo. Byl napjatý, připravený ji v případě potřeby zase chytit, ale ona jen zkřížila nohy a pohazovala si oštěpem v dlaních. "Občas zapomenu, že jsi byl vychovaný mimo naši krev, Rande al'Thore. Poslouchej mě. Já jsem, co jsem. Tohle jsem já." Zvedla oštěp.</p>
<p>"Sulin "</p>
<p>"Poslouchej, Rande al'Thore. Já jsem oštěp. Když se mezi mě a oštěp dostane milenec, vyberu si oštěp. Některé Děvy se rozhodnou jinak. Některé se rozhodnou, že už běhaly s oštěpy dost dlouho a že chtějí manžela a dítě. Já nikdy nic jiného nechtěla. Žádný náčelník by mě neváhal poslat i do nejprudšího tance. Kdybych tam zemřela, moje první sestry by mě oplakaly, ale neplakaly by o nic víc, než když padl náš první bratr. Zabiják stromů, který by mě ve spánku bodl do srdce, by mi prokázal větší čest než ty. Rozumíš tomu už?"</p>
<p>"Rozumím, ale..." Rozuměl. Nechtěla, aby ji bral jinak než takovou, jaká byla. Musel udělat jediné, být ochoten se dívat, jak umírá. "Co se stane, jestli zlomíš ten poslední oštěp?"</p>
<p>"Když nebudu mít žádnou čest v tomto životě, tak snad v jiném." Řekla to, jako by to prostě bylo jen další vysvětlení. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Musel udělat jediné, být ochoten se dívat, jak umírá.</p>
<p>"Ty mi nedáváš moc na vybranou, viď?" O nic víc než Moirain.</p>
<p>"Vždycky máš na vybranou, Rande al'Thore. Máš volbu a já taky. Ji'e'toh nic jiného nedovoluje."</p>
<p>Chtěl na ni zavrčet, proklít ji'e'toh a každého, kdo se jím řídil. "Vyber své Děvy, Sulin. Nevím, kolik jich můžu vzít, ale Far Dareis Mai budou mít tolik, kolik ostatní společenstva."</p>
<p>Prošel kolem ní i s tím, jak se náhle usmála. Ne úlevou. Potěšením. Potěšením z toho, že dostane příležitost zemřít. Měl ji nechat zabalenou v saidínu, nechat ji tu, aby to s ní nějak vyřešil, až se vrátí z Caemlynu. Prudce otevřel dveře, vyšel ven na nábřeží a zastavil se.</p>
<p>Enaila stála v čele zástupu Děv, kdy každá měla v rukou tři oštěpy, zástupu vedoucího ode dveří správcova domku a mizejícího v nejbližší městské bráně. Někteří Aielové na nábřeží je zvědavě sledovali, ale bylo to zřejmě něco mezi Far Dareis Mai a Car'a'carnem, a žádnému jinému společenstvu do toho nic nebylo. Amys a ostatní tři či čtyři moudré, které kdysi byly Děvami, se dívaly s větším zájmem. Kromě Aielů většina odešla, jen pár mužů nervózně narovnávalo převrácené káry s obilím a snažilo se dívat jinam. Enaila popošla k Randovi, potom se zastavila a usmála se, když ven vyšla Sulin. Ne úlevou. Potěšením. Potěšené úsměvy se rozběhly dlouhou řadou Děv. Moudré se taky usmály a Amys důrazně kývla, jako by se Rand konečně přestal chovat jako blbec.</p>
<p>"Myslel jsem, že tam půjdou jedna po druhý a hubičkama tě vytáhnou z tvý bídy," utrousil Mat.</p>
<p>Rand se na něj zamračil. Mat tam stál, opíral se o oštěp a křenil se, klobouk se širokou krempou měl posunutý do týla. "Jak můžeš být tak veselý?" Ve vzduchu se neustále vznášel silný pach spáleniny a ozývalo se sténání popálených mužů a žen, které ošetřovaly moudré.</p>
<p>"Protože jsem naživu," prskl Mat. "Co chceš, abych dělal, brečel?" Znepokojeně pokrčil rameny. "Amys říkala, že Egwain bude za pár dní vážně v pořádku." Nedíval se kolem sebe, ale spíš jako by nechtěl vidět, co už viděl. "Ať shořím, jestli máme udělat tu věc, tak se do toho dejme. Dovie'andi se tovya sagain."</p>
<p>"Cože?"</p>
<p>"Řekl jsem, je čas hodit kostky. Copak ti Sulin zacpala uši?"</p>
<p>"Je čas hodit kostky," souhlasil Rand. Plameny uvnitř skleněného komínu spleteného ze vzduchu pohasly, ale bílý kouř stále ještě stoupal, jako by plameny pořád pohlcovaly ter'angrial. Moirain. Měl... Co se stalo, stalo se. Děvy se tlačily kolem Sulin, bylo jich tu tolik, kolik se jich jen na nábřeží vešlo. Co se stalo, stalo se, a on s tím bude muset žít. Smrt bude pro něj vysvobozením z toho, s čím musel žít. "Dejme se do toho."</p><empty-line /><p>KAPITOLA ČTRNÁCTÁ</p>
<p>Do Caemlynu</p>
<p>Pět set Děv za Sulin doprovodilo Randa zpátky do královského paláce, kde čekal na velkém nádvoří za přední bránou Bael s Hromovými chodci, Černýma očima a Hledači vody a muži z každého dalšího společenstva. Bylo jich plné nádvoří a tlačili se i v paláci za všemi dveřmi, až do nejmenších chodbiček pro služebnictvo. Někteří vyhlíželi z oken v nižších poschodích a čekali, až na ně přijde řada vyjít ven. Okolní kamenné balkony byly prázdné. Na celém nádvoří čekal jen jediný muž, který nebyl Aiel. Tairenové i Cairhieňané zvláště Cairhieňané se drželi poněkud stranou, když se Aielové sešli. Výjimka stála nad Baelem na širokém šedém schodišti vedoucím do paláce. Pevin, s karmínovou korouhví visící splihle na své žerdi, a nedával najevo větší vzrušení z toho, že je obklopen Aiely, než dával normálně.</p>
<p>Aviendha, v sedle za Randem, se ho pevně držela, prsa mu tiskla na záda až do chvíle, kdy sesedl. Ještě v přístavu došlo k nějaké výměně názorů mezi ní a některými moudrými, o níž usoudil, že ji neměl vyslechnout.</p>
<p>"Jdi se Světlem, " řekla Amys a dotkla se Aviendžina obličeje. "A dobře ho hlídej. Víš, kolik toho na něm závisí. "</p>
<p>"Dost toho závisí na vás obou, " řekla Aviendze Bair zhruba ve chvíli, kdy Melain podrážděně vyprskla: "Bylo by to snazší, kdybys už uspěla."</p>
<p>Sorilea si odfrkla. "Za mých dnů dokonce i Děvy dobře věděly, jak zvládnout muže."</p>
<p>"Byla úspěšnější, než víte," řekla jim Amys. Aviendha zavrtěla hlavou. Když zvedla ruku, aby druhou ženu zarazila, sklouzl jí po paži slonovinový náramek s trnitými růžičkami, ale Amys prostě pokračovala přes její zpola vyslovené námitky. " Čekala jsem, že nám to řekne sama, ale protože ne " Tehdy si ho všimla, jak tam stojí opodál s Jeade'enovými otěžemi v ruce, a náhle se odmlčela. Aviendha se otočila, aby viděla, nač Amys civí. Když jí padly oči na něj, zrudla až ke kořínkům vlasů a pak zbledla tak prudce, že dokonce i její opálené líce vypadaly bledé. Čtyři moudré na něj upřely bezvýrazné, nečitelné pohledy.</p>
<p>Došli k němu Asmodean a Mat, vedoucí své koně. " Copak se ženský učej tenhle pohled už v kolíbce?" zamumlal Mat. " To je učej jejich matky? Řekl bych, že mocnej Car'a'carn dostane pořádně za uši, jestli tady bude okounět ještě dýl."</p>
<p>Rand potřásl hlavou a natáhl ruce před sebe, když Aviendha přehodila nohu přes sedlo, aby seskočila na zem, a sundal ji z grošáka dolů. Chvíli ji držel v pase a díval se do jejích čistých modrozelených očí. Ona neodvrátila zrak a její výraz se ani v nejmenším nezměnil, ale stisk jejích rukou na jeho předloktích zesílil. Jakého úspěchu to měla dosáhnout? Myslel si, že ji moudré poslaly, aby ho špehovala, ale pokud někdy položila otázku ohledně věcí, které před moudrými zamlčel, bylo to v otevřeném hněvu, že před nimi má tajnosti. Nikdy ne mazaně, nikdy se z něj nesnažila nějaké tajemství vytáhnout lstí. Palicí možná, ale lstí nikdy. Zvážil možnost, že byla jako jedna z Colavaeřiných mladých žen, ale jenom tak krátce, kolik trvalo, než si tu myšlenku na okamžik uvědomil. Aviendha by se takhle nikdy nenechala využít. Kromě toho, i kdyby to udělala, copak by mu dala jednou okusit svého těla a potom mu odpírala byť jen polibek, nemluvě o tom, že ji musel honit přes půlku světa? To nebyl ten správný přístup. A to, že se chovala ledabyle, když se kolem něj producírovala nahá, aielské zvyky prostě byly jiné. A jestli ji jeho neklid, který přitom dával najevo, uspokojoval, tak nejspíš proto, že to považovala za ohromný žert. Tak v čem že to měla uspět? Intriky všude kolem něj. Copak všichni kují pikle? Viděl v jejích očích svou tvář. Kdo jí dal ten stříbrný náhrdelník?</p>
<p>"Já se muchluju rád jako každej chlap," ozval se Mat, "ale nemyslíte, že se teď kouká kapku moc lidí?"</p>
<p>Rand Aviendhu pustil a couvl, ale ona byla stejně rychlá. Sklonila hlavu a začala si upravovat suknice, mumlajíc si pro sebe, jak je jízda vždycky pomačká, on si však stejně všiml, jak jí znachověly líce. No, nechtěl ji uvést do rozpaků.</p>
<p>Zamračil se na nádvoří kolem sebe a zavrčel: "Říkal jsem ti, že nevím, kolik jich dokážu vzít s sebou, Baele." S Děvami proudícími bránou na šikmou plošinu nebylo na nádvoří skoro k hnutí. Pět set z každého společenstva představovalo šest tisíc Aielů. Chodby musely praskat ve švech.</p>
<p>Vysokánský aielský náčelník pokrčil rameny. Jako všichni ostatní Aielové tady, i on měl kolem hlavy omotanou šufu a byl připraven se zahalit. Žádná karmínová páska kolem hlavy, přestože se zdálo, že aspoň polovina ostatních má na čele černobílý kotouč. "Každý oštěp, který může, tě bude následovat. Přijdou dvě Aes Sedai brzy?"</p>
<p>"Ne." Bylo dobře, že Aviendha dodržela svůj slib a nenechala ho na sebe sáhnout znovu. Lanfear se pokoušela zabít ji i Egwain proto, že nevěděla, která z nich je Aviendha. Jak to Kadere zjistil, aby jí to mohl prozradit? Na tom nezáleželo. Lan měl pravdu. Ženy, které se k němu dostaly příliš blízko, nacházely jen bolest nebo smrt. "Ony nepřijdou."</p>
<p>"Povídá se o... potížích... u řeky."</p>
<p>"Velké vítězství, Baele," odvětil Rand unaveně. "A bylo získáno hodně cti." Ale ne mnou. Kolem Baela prošel Pevin a s praporem se postavil vedle Randa, úzký zjizvený obličej měl přitom naprosto bez výrazu. "Copak o tom už ví celý palác?" zeptal se Rand.</p>
<p>"Já jsem slyšel," pravil Pevin. Pohyboval čelistí a přežvykoval další slova. Rand mu našel náhradu za záplatovaný vesnický kabátec, dobré červené sukno, a on si na něj nechal vyšít draky, dva se mu šplhali po hrudi. "Že jsi odešel. Někam." To zřejmě jeho slovní zásobu vyčerpalo.</p>
<p>Rand kývl. Řeči v paláci rostly jako houby po dešti. Hlavně aby to Rahvin nezjistil. Přelétl pohledem taškové střechy a vrcholky věží. Žádní krkavci. Už nějakou dobu žádného krkavce neviděl, i když slyšel, že jiní nějaké zabili. Třeba se mu teď vyhýbají. "Připravte se." Vplul do prázdnoty bez citů a uchopil saidín.</p>
<p>Průchod se otevřel u paty schodiště, zprvu jasná čára, která jako by se otočila a otevřela do hranaté díry do černoty čtyři kroky široké. Aielové ani nevzdechli. Ti vzadu ho viděli jako skrze kouřové sklo, tmavou skvrnu ve vzduchu, ale kdyby se k němu snažili dostat, stejně dobře by se byli mohli snažit projít jednou z palácových stěn. Z boku bude průchod neviditelný, jen ti, co budou dost blízko, uvidí něco, co připomíná dlouhý jemný vlas, pevně natažený.</p>
<p>Čtyři kroky bylo nejvíc, co Rand zvládl. Asmodean tvrdil, že pro muže samotného existují hranice. Zřejmě tu vždycky byly nějaké hranice. Na množství saidínu, který natáhnete, přitom nezáleží. Jediná síla měla s průchody vlastně jen máloco do činění, jen s jejich vytvářením. Za nimi bylo něco jiného. Sen snu, tak to Asmodean nazýval.</p>
<p>Rand prošel skrz a došlápl na něco, co vypadalo jako dlažební kámen zvednutý z nádvoří, jenže šedý hranatý čtverec visel uprostřed naprosté černoty působící dojmem, že všemi směry leží nicota. Nic, navěky. Nebylo to jako noc. Rand sám sebe i kámen viděl úplně jasně. Ale všechno ostatní, všude jinde byla jen čerň.</p>
<p>Nastal čas zjistit, jak velkou dokáže plošinu vytvořit. S tím pomyšlením se z ničeho nic přidaly další kameny tak, že vytvořily kopii nádvoří do posledního coulu. Rand si jej představil ještě větší. Teď se další kameny rychle přidávaly, kam až dohlédl. Překvapeně si uvědomil, že se mu boty začínají propadat do kamene. Ten sice vypadal pořád stejně, ale povoloval pomalu jako bláto a zvedal se mu kolem bot. Rand spěšně všechno stáhl do čtverce velkého jako ten venku tolik zůstalo pevné a pak začal přidávat po jedné vnější řadě naráz. Netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, že plošinu nedokáže udělat o moc větší než při svém prvním pokusu. Kámen pořád vypadal správně, nepropadával se mu pod nohama, ale další přidaná řada už působila... nehmotně, jako tenká skořápka, která by mohla při špatném kroku prasknout. Bylo to proto, že takhle velká ta věc byla v jeho mysli? Anebo proto, že ji hned na začátku nevymyslel větší? Všichni si děláme vlastní hranice... Ta myšlenka se překvapivě vynořila odnikud. ...a posouváme je dál, než kam máme právo.</p>
<p>Rand cítil, jak se chvěje. V prázdnotě mu to připadalo, jako by se chvěl někdo jiný. Bylo dobře, že se mu připomnělo, že Luis Therin je stále uvnitř něj. Bude si muset dávat pozor, aby během střetu s Rahvinem neupadl do boje o vlastní já. Nebýt toho, mohlby... Ne. Co se stalo na nábřeží, stalo se. Nebude si to ohřívat ke snídani.</p>
<p>Zmenšil plošinu o jeden vnitřní kruh hranatých kamenů a otočil se. Bael čekal venku za něčím, co vypadalo jako obrovské hranaté dveře do denního světla se schody za nimi. Pevin po jeho boku nevypadal z toho, co viděl, o nic vzrušeněji než aielský náčelník, což znamenalo, že vůbec. Pevin tu korouhev ponese všude tam, kam půjde Rand, třeba do Jámy smrti, a ani nemrkne. Mat si posunul klobouk do týla, aby se mohl poškrábat na hlavě. Potom si klobouk strhl zpátky do čela a zamumlal si něco o kostkách v hlavě.</p>
<p>"Působivé," prohodil tiše Asmodean. "Docela působivé."</p>
<p>"Lichoť mu někdy jindy, harfeníku," vyjela na něj Aviendha.</p>
<p>Byla první, kdo prošel skrz, a dívala se na Randa, ne kam šlape. Došla až k němu, aniž se byť jen na chvíli podívala jinam než na jeho tvář. Když však k němu došla, prudce očima uhnula, upravila si loktuši kolem loktů a rozhlížela se po temnotě. Ženy byly občas mnohem podivnější než cokoliv, co Stvořitel vytvořil.</p>
<p>Bael a Pevin jí šli v patách, pak Asmodean, jenž jednou rukou svíral řemen od pouzdra s harfou na prsou a druhou tiskl jílec meče tak silně, až měl bílé klouby. A pak šel Mat, sice se naparoval, přesto však maličko váhal a bručel, jako by se sám se sebou hádal. Ve starém jazyce. Sulin si pro sebe vyhradila tu čest být první, ale brzy ji následoval široký zástup. Nepřicházely pouze Děvy oštěpu, ale i Tain Shari, Pravé krve, a Far Aldazar Din, Orlí bratři. Rudé štíty a Běžci úsvitu, Kamenní psi a Nože v rukou, zástupci každého společenstva se tlačili dovnitř.</p>
<p>Jak se počet lidí zvyšoval, Rand přešel na protější stranu plošiny, tu nejdál od průchodu. Nebylo vlastně nutné se dívat, kam míří, ale on to chtěl. Popravdě řečeno mohl zůstat i na druhém konci nebo jít na stranu. Směr tu byl zcela proměnlivý. Ať se nakonec rozhodne vyrazit kterýmkoliv směrem, provedeli celou věc správně, dostane se stejně do Caemlynu. A do nekonečné černi nicoty, pokud to poplete.</p>
<p>Kromě Baela a Sulin a Aviendhy, samozřejmě Aielové udržovali od něj, Mata, Asmodeana a Pevina jistou vzdálenost. "Držte se zpátky od kraje," řekl Rand. Aielové nejblíž k němu couvli o celého půl lokte. Přes les hlav zahalených v šufách Rand nic neviděl. "Je tu plno?" zavolal. Ta věc by měla udržet tak polovinu z těch, co chtěli jít s sebou, ale ne o moc víc. "Je tu plno?"</p>
<p>"Ano," křikla nakonec v odpověď nějaká žena váhavě měl dojem, že to byla Lamelle ale v průchodu se pořád ještě tlačili lidé, Aielové, kteří si byli jistí, že ještě pro jednoho dalšího se místo najít musí.</p>
<p>"Dost!" zařval Rand. "To stačí! Ustupte od průchodu! Všichni od něj ustupte dál!" Nechtěl, aby se někomu živému stalo to, co tomu seanchanskému oštěpu.</p>
<p>Malá odmlka a potom: "Je volný." Byla to Lamelle. Rand by byl ochoten vsadit poslední groš, že Enaila a Somara jsou tam vzadu taky.</p>
<p>Průchod jako by se stočil na bok a ztenčoval se, dokud v posledním záblesku světla nezmizel docela.</p>
<p>"Krev a popel!" zamručel Mat a znechuceně se opřel o svůj oštěp. "Tohle je horší než ty proklatý Cesty!" Čímž si vysloužil polekaný pohled od Asmodeana a zvažující od Baela. Mat si toho nevšímal. Byl cele zaujat mračením se do černoty.</p>
<p>Nebyl tu cítit žádný pohyb ani závan vzduchu, který by rozevlál praporec v Pevinově ruce. Klidně mohli stát na místě. Jenže Rand věděl, že tomu tak není. Skoro cítil, jak se k nim jejich cíl blíží.</p>
<p>"Jestli se k němu moc přiblížíš, vycítí to." Asmodean si olízl rty a vyhýbal se pohledu na kohokoliv jiného. "Aspoň tak jsem to slyšel."</p>
<p>"Já vím, kam jdu," řekl Rand. Ne moc blízko. Ale ne moc daleko. Dobře si to místo pamatoval.</p>
<p>Žádný pohyb. Nekonečná čerň a oni v ní visí. Nehybní. Minulo snad půl hodiny.</p>
<p>Lehký pohyb mezi Aiely.</p>
<p>"Co se děje?" zeptal se Rand.</p>
<p>Plošinou se šířilo mumlání. "Někdo spadl," řekl rozložitý muž opodál. Rand ho poznal. Meciar. Byl Cor Darei, Noční oštěp. Měl červenou pásku na čele.</p>
<p>"Ne někdo z..." začal Rand a pak si všiml, že se na něj bezvýrazně dívá Sulin.</p>
<p>Otočil se a zahleděl se do tmy. Hněv byl skvrnou lnoucí k prázdnotě bez pocitů. Tak jemu mělo být lhostejné, spadlali některáz Děv, co? Nebylo. Věčný pád nekonečnou černí. Přijde člověk o rozum dřív, než ho potká smrt z hladu, žízně či strachu? Při tom pádu musel dokonce i Aiel poznat strach dost silný, aby zastavil srdce. Skoro v to doufal. Muselo to být milosrdnější než druhá možnost.</p>
<p>Ať shořím, co se stalo se vší tou tvrdostí, na kterou jsem byl tak pyšný? Děva nebo Kamenný pes, oštěp je oštěp. Jenže myslet si to ještě neznamenalo, že tomu tak bude. Já budu tvrdý! Nechá Děvy tančit s oštěpy, kde budou chtít. Nechá. A věděl, že si zjistí jméno jedné každé, která zemře, a že každé jméno bude dalším nožem vraženým do jeho duše. Budu tvrdý. Světlo mi pomoz, budu. Světlo mi pomoz.</p>
<p>Zdánlivě bez pohybu, visící v černotě.</p>
<p>Plošina se zastavila. Těžko se vysvětlovalo, jak to věděl, když poznal, že se předtím pohybuje, ale věděl to.</p>
<p>Usměrnil a průchod se otevřel stejně jako ten na nádvoří v Cairhienu. Postavení slunce se téměř nezměnilo, ale tady svítilo dopolední světlo na dlážděnou ulici a zvedající se svah s hnědými skvrnami uschlé trávy a lučního kvítí, svah zakončený kamennou zdí dva sáhy i víc vysokou, jejíž kameny byly tak drsné, až vypadaly jako přirozené. Nad hradbou viděl zlaté kupole andorského královského paláce a několik světlých vížek, na jejichž vrcholcích v lehkém vánku povlávali stříbrní lvi. Na druhé straně té zdi byla zahrada, kde poprvé potkal Elain.</p>
<p>Zvenčí po prázdnotě přejely obviňující modré oči, mihla se tu též vzpomínka na hubičky uloupené v Tearu, vzpomínka na dopis, v němž mu k nohám položila své srdce a duši, na zprávy od Egwain, ujišťující jej o její lásce. Co řekne, jestliže se někdy dozví o Aviendze, o té společné noci ve sněhové chýši? Vzpomínka na další dopis, ledově ho odmítající, královna odsuzující pasáčka vepřů k vnější temnotě. Nezáleželo na tom. Lan měl pravdu. Ale on sám chtěl... Co? Koho? Modré oči a zelené a tmavohnědé. Elain, která ho možná milovala a možná se nemohla rozhodnout? Aviendhu, která ho popichovala a předváděla mu něco, čeho mu nedovolila se dotknout? Min, která se mu jen vysmívala a považovala ho za natvrdlého hlupáka? To všechno přelétlo po okraji prázdnoty. Snažil se toho nevšímat, nevšímat si trýznivých vzpomínek na jinou modrookou ženu, ležící mrtvou na chodbě paláce, tak dávno.</p>
<p>Musel tam stát, zatímco se Aielové vyřítili ven za Baelem, halili si tváře a rozestupovali se do stran. To jeho přítomnost udržovala plošinu. Ta zmizí, jakmile projde průchodem. Aviendha čekala skoro stejně klidně jako Pevin, i když občas pootočila hlavu a zlehka se zamračila tím či oním směrem na ulici. Asmodean přejížděl rukou po meči a dýchal příliš rychle. Randa napadlo, jestli ho vůbec umí použít. Ne že by musel. Mat se díval nahoru na zeď jako na neblahou připomínku. On tudy také kdysi vstoupil do paláce.</p>
<p>Kolem prošel poslední zahalený Aiel a Rand kývl ostatním, aby vyšli, načež je následoval. Průchod zmizel a on se ocitl uprostřed zástupu ostražitých Děv. Aielové pospíchali dolů zakřivenou ulicí sledovala linii kopce a jako všechny ulice Vnitřního Města splývala s krajinou a mizeli za oblými rohy, jak spěchali zajistit každého, kdo by mohl spustit poplach. Další šplhali do svahu a někteří již dokonce zlézali hradbu, přičemž používali malé vypoukliny a hřebínky jako chyty pro ruce a stupy pro nohy.</p>
<p>Náhle Rand vytřeštil oči. Po jeho levici se ulice zatáčela dolů a za ohybem mizela z dohledu, takže z vyvýšeného místa byl zcela volný výhled přes dlaždicemi pokryté věže, třpytící se v ranním sluníčku stovkami měnících se barev, přes taškové střechy až do jednoho z mnoha parků Vnitřního Města, s jeho bílými chodníčky a památníky, tvořícími z tohoto úhlu pohledu lví hlavu. Po jeho pravici se ulice trochu zvedala, než zahnula za ohyb, a nad střechami se leskly další věže zakončené fiálami či kupolemi nejrůznějších tvarů. Ulici zaplnili Aielové a rychle se rozběhli do bočních ulic, které se odvíjely od paláce. Aielové, jinak tu nebyla živá duše. Slunce už bylo dost vysoko, aby v ulicích chodili lidé za svými záležitostmi, dokonce i takhle blízko paláce.</p>
<p>Jako v noční můře se zeď nahoře na několika místech vyvalila a Aielové a kameny sráželi ty bojovníky, kteří stále ještě lezli nahoru. Než se poskakující a klouzající kusy zdiva dostaly až na ulici, objevili se v mezerách trolloci, odhodili beranidla zvíci kmenů stromů, která použili ke zboření zdi, a tasili kosiny a objevovali se další, se sekerami s trny a oštěpy s ozuby, mohutné postavy v černých osnířích s hroty na ramenou a loktech, obrovské skorolidské tváře s čenichy a tlamami, zobáky a rohy a peřím, a hnali se ze svahu spolu s bezokými myrddraaly, kteří byli v jejich středu jako půlnoční hadi. Po celé ulici se ze dveří domů hrnuli a z oken skákali vyjící trolloci a mlčící myrddraalové. Z bezmračné oblohy sjel blesk.</p>
<p>Rand spletl oheň a vzduch, aby čelil ohni a vzduchu, pomalu se šířící štít závodil s deštěm blesků. Příliš pomalu. Jedna střela zasáhla štít přímo nad jeho hlavou a roztříštila se v oslepivé záři, ale jinde se další dostaly až na zem. Randovi se zježily vlasy, jak se zdálo, že do něj buší samotný vzduch. Málem ztratil tkanivo, málem ztratil samotnou prázdnotu, spletl však prameny, i když je neviděl, jak byl ještě oslepený bleskem, a rozšířil štít proti bleskům z nebes, které alespoň cítil, jak do něj buší. Bušily do štítu, aby se dostaly k němu, ale to se mohlo změnit. Natáhl saidín přes angrial v kapse a setkal štít tak velký, že podle něho musel určitě sahat přes polovinu Vnitřního Města, a pak ho zavázal. Když se zvedal na nohy, začal se mu vracet zrak, zprvu to však bolelo a v očích měl slzy. Musel si pospíšit. Rahvin věděl, že je tady. Musel...</p>
<p>Kupodivu však zřejmě uběhla jen malá chvilka. Rahvinovi nezáleželo na tom, kolik vlastních bojovníků zasáhne. Ohromení trolloci a myrddraalové na svahu padali pod ranami oštěpů v rukou Děv, z nichž mnohé také nebyly nejjistější v kolenou. Některé Děvy, ty nejblíž Randa, se teprve teď zvedaly ze země, kam je to odhodilo, a Pevin stál rozkročený a zpříma se držel jen s pomocí žerdi rudého praporce. Zjizvenou tvář měl stále bezvýraznou jako břidlicovou tabulku. Z mezer ve zdi nahoře se vyhrnuli další trolloci a ulice na všech stranách zaplnil hluk bitvy, ale co se Randa týkalo, vše se klidně mohlo odehrávat v jiné zemi.</p>
<p>V té první salvě bylo více střel a ne všechny mířily na něj. Dobrých tucet kroků od místa, kde ležel Mat na zádech, se povalovaly jeho boty, z nichž se ještě kouřilo. Proužky kouře také stoupaly z černého ratiště jeho oštěpu, z jeho kabátce, dokonce i ze stříbrné liščí hlavy, která mu visela ven z košile a která ho neuchránila před mužským usměrňováním. Asmodean byl zkroucenou zuhelnatělou hromádkou, poznat se dal pouze podle zčernalého pouzdra na harfu, které měl stále na zádech. A Aviendha... Bez jediného škrábnutí, mohla se tu uložit k odpočinku pokud by však mohla odpočívat s očima bez mrknutí upřenýma do slunce.</p>
<p>Rand se sklonil a dotkl se její tváře. Již chladla. Na pohmat byla... Ne jako živá.</p>
<p>"RAAAAHVIIIINEEEE!"</p>
<p>Trochu ho překvapil, ten zvuk vycházející z jeho vlastního hrdla. Měl dojem, že sedí hluboko ve své vlastní hlavě a prázdnota kolem něj je rozlehlejší a pustší než kdy předtím. Saidín v něm zuřil. Nezáleželo mu na tom, jestli ho spálí. Špína pronikala do všeho, třísnila všechno. Bylo mu to jedno.</p>
<p>Kolem Děv pronikli tři trolloci s velkými hrotitými sekerami a podivně zahnutými oštěpy v chlupatých prackách a až příliš lidské oči upírali na Randa, jenž zde stál zdánlivě neozbrojen. Ten s kančím rypákem a kelci šel k zemi s Enailiným oštěpem v zádech. Orlí zoban a medvědí tlama se na něj hnaly dál, jeden měl boty, druhý bosé tlapy.</p>
<p>Rand cítil, že se usmívá.</p>
<p>Ze dvou trolloků vyrazil oheň z každého jejich póru šlehaly plameny, které pronikaly i černými kroužky zbroje. Zrovna když otevřely tlamy k výkřiku, otevřel se přímo v místě, kde stáli, průchod. Zakrvácené půlky hořících, hladce rozříznutých trolloků letěly k zemi, ale Rand zíral do otvoru. Ne černota, ale velký sál plný sloupů s kamennými deskami s vyřezanými lvy, kde se z pozlaceného trůnu překvapeně zvedl velký muž s tmavými vlasy a bílými prameny na spáncích. Tucet mužů, někteří oblečení jako šlechtici, někteří v kyrysech, se obrátil, aby viděl, kam v tom okamžiku hledí jejich pán.</p>
<p>Rand si jich skoro nevšiml. "Rahvine," řekl. Tedy spíš někdo řekl. Nebyl si jist, kdo to byl.</p>
<p>Vyslal před sebou oheň a blesky, prošel průchodem a nechal ho za sebou zavřít. Byl smrt.</p>
<p>* * *</p>
<p>Nyneiva neměla žádné potíže podržet si vztek, který jí umožňoval usměrnit pramen ducha do jantarové spící ženy ve svém váčku. Dnes ráno ji skrze její hněv nemohl ovlivnit ani pocit, že ji někdo pozoruje. Siuan stála před ní na salidarské ulici v Tel'aran'rhiodu, která byla až na ně pustá a prázdná, jen tu poletovalo pár much a opodál se zastavila liška a zvědavě se na ně podívala, než odklusala dál.</p>
<p>"Musíš se soustředit," štěkla Nyneiva. "Poprvý jsi to zvládala líp. Soustřeď se!"</p>
<p>"Já se soustředím, ty huso hloupá!" Siuaniny šaty z prostého modrého sukna se změnily v hedvábí. Kolem krku jí visela sedmipruhá štóla amyrlinina stolce a na prstě se jí zlatý had hryzal do ocasu. Mračila se na Nyneivu a zřejmě si tu změnu neuvědomovala, i když dneska již na sobě měla to samé pětkrát. "Jestli tu je nějaký problém, tak spočívá v tom hnusným odvaru, cos do mě nacpala! Fůůůj! Ještě pořád jej cítím. Jako platejsí vnitřnosti." Štola a prsten zmizely. Vysoký límec hedvábných šatů sletěl dost nízko, aby odhalil pokroucený kamenný prsten, jenž jí na jemném zlatém řetízku visel mezi ňadry.</p>
<p>"Kdybys netrvala na tom, že tě mám učit, když jsi potřebovala něco na spaní, tak bys to nepotřebovala." Tak tam holt byla trocha ostropysku a pár dalších věcí, které ve směsi nebyly naprosto nezbytné. Ta ženská si zasloužila, aby se jí jazyk pěkně zkroutil.</p>
<p>"Těžko mě můžeš učit, když učíš Sheriam a ostatní." Hedvábí vybledlo. Límec byl zase vysoko, lemovaný bílým krajkovým volánem, a ve vlasech se Siuan objevil malý perlový čepeček. "Nebo bys byla radši, kdybych přišla po nich? Tvrdilas, že potřebuješ trochu nerušeného spánku."</p>
<p>Nyneiva se, se zaťatými pěstmi, otřásla. Sheriam a ostatní nebyly to nejhorší, co rozdmychalo její hněv. S Elain se střídaly, aby Aes Sedai braly do Tel'aran'rhiodu dvě najednou, občas všech šest za jednu noc, a dokonce i když byla Nyneiva učitelka, ony ji nikdy nenechaly zapomenout, že je pouze přijatá, kdežto ony hotové Aes Sedai. Jedno ostré slovo, když udělaly hloupou chybu... Elain poslaly drhnout hrnce jednou, ale Nyneiva měla ruce od horké, mýdlové vody úplně svraštělé. Aspoň tam, kde leželo její spící tělo. Aes Sedai však nebyly nejhorší. A nejhorší nebyla ani skutečnost, že skoro neměla volnou chvilku, aby mohla pátrat po tom, co by se dalo dělat s utišením a zkrocením, tedy pokud vůbec něco. Logain rozhodně spolupracoval víc než Siuan a Leana, nebo byl aspoň dychtivější. Díky Světlu chápal nutnost zachovávat tajemství. Nebo si to aspoň myslel. Nejspíš věřil, že ho nakonec vyléčí. Ne, horší než tohle bylo, že Faolain byla vyzkoušena a pozvednuta... ne na Aes Sedai to nešlo bez hole přísah, která byla prozatím nedostupná ve Věži ale na něco víc než přijatou. Faolain teď nosila šaty, které si vybrala sama, a i když nemohla nosit šátek ani si vybrat adžah, dostala pravomoci. Nyneiva měla dojem, že za poslední čtyři dny běžela pro víc hrnků vody, džbánků a dalších nepotřebných věcí než za celou dobu, co strávila ve Věži. A přesto ani Faolain nebyla ze všeho nejhorší. Nyneiva si to ani nechtěla připomínat. Její hněv by dokázal v zimě vyhřát celý dům.</p>
<p>"Co ti dneska zarazilo háček do žaber, holka?" Siuan teď měla šaty jako ty, co nosila Leana, jen byly průhlednější než cokoliv, co by si dokonce i Leana vzala na veřejnost, byly tak tenké, že se jen stěží dala určit barva. Ani tyhle na sobě dnes neměla poprvé. Co to té ženské vězelo hluboko v hlavě? Ve světě snů věci jako změna šatů prozrazovaly myšlenky, které jste si ani nemuseli uvědomovat. "Do dneška jsi byla skoro příjemná společnice," pokračovala Siuan podrážděně a pak se odmlčela. "Do dneška. Teď to vidím. Včera odpoledne Sheriam pověřila Theodrin, aby ti začala pomáhat zrušit ten blok, který sis vybudovala. Proto jsi jako pominutá? Nelíbí se ti, že ti Theodrin říká, co máš dělat? Je to taky divoženka, holka. Jestli ti někdo může pomoct naučit se usměrňovat bez toho, aby musela nejdřív spolykat kopřivy, tak ona "</p>
<p>"A co tebe popadlo, že na sobě neudržíš jedny šaty?" Theodrin tohle opravdu bolelo. Neúspěch. "Možná je to kvůli něčemu, co jsem slyšela včera v noci?" Theodrin byla vyrovnaná, dobře naložená a trpělivá. Říkala, že se to nedá zvládnout za jedno sezení. Rozbít její vlastní blok trvalo několik měsíců, a nakonec si uvědomila, že usměrňovala dávno předtím, než přišla do Věže. Přesto neúspěch bolel, a nejhorší ze všeho bude, jestli někdo zjistí, že když Nyneiva poznala, že jí to nepůjde, rozbrečela se jako děcko v náručí Theodrin, která ji konejšila... "Slyšela jsem, že jsi Garethu Bryneovi hodila na hlavu jeho boty, když ti řekl, aby sis sedla a pořádně je vyleštila on pořád ještě neví, že je leští Min, viď? a tak tě obrátil hlavou dolů a "</p>
<p>Siuan jí vrazila facku takovou silou, že z toho Nyneivě zazvonilo v uších. Na chvíli dokázala na druhou ženu jen zírat se stále rozšířenějšíma očima. Se zaječením se pokusila praštit Siuan do oka. Pokusila, protože Siuan ji nějak chytila za vlasy. O chvíli později ležely v prachu ulice, válely se po sobě, ječely a divoce se rozháněly pěstmi.</p>
<p>Nyneiva zachrčela. Myslela si, že začíná mít navrch, i když půlku času nevěděla, jestli je nahoře, nebo dole. Siuan se jí snažila vyrvat jednou rukou cop i s kořínky a druhou ji bušila do žeber i kamkoliv jinam, kam se trefila, avšak ona druhou ženu držela stejně, a Siuan s ni škubala a řezala ji rozhodně stále slaběji, a ona sama ji každou chvíli ztluče do bezvědomí a pak jí vyrve všechny vlasy. Nyneiva vyjekla, když ji do lýtka prudce zasáhla špička nohy. Ta ženská kopala! Nyneiva se do ní pokusila vrazit koleno, ale v sukních to nebylo nijak snadné. Kopání nebylo správné!</p>
<p>Náhle si Nyneiva uvědomila, že se Siuan třese. Nejdřív si myslela, že pláče. Pak si uvědomila, že se směje. Zvedla se, odhrnula si z obličeje uvolněné pramínky vlasů cop měla skoro celý rozpletený a zamračila se dolů na druhou ženu. "Čemu se směješ? Mně? Jestli se...!"</p>
<p>"Ne tobě. Nám." Stále se otřásajíc veselím Siuan Nyneivu odstrčila. Siuan měla vlasy jako vrabčí hnízdo a prosté vlněné šaty, které na sobě měla teď, byly celé od prachu, vypadaly obnošené a na několika místech úhledně zalátané. Také byla bosá. "Dvě dospělý ženský, válí se tady jako... Tohle jsem neudělala od doby, co mi bylo... asi dvanáct. Napadlo mě, že teď potřebujem už jen to, aby mě tlustá Cian popadla za ucho a řekla mi, že děvčata se neperou. Slyšela jsem, že jednou srazila i opilýho sazeče. Nevím proč." Na chvíli dostala záchvat něčeho, co se velice podobalo hihňání, pak se uklidnila, vstala a oprášila si šaty. "Když budem mít problém, můžem ho vyřešit jako dospělé ženy." A opatrně: "Přesto je docela dobrý nápad, neprobírat Garetha Brynea." Trhla sebou, když se ze šatů stala plesová róba s černozlatou výšivkou kolem lemu a výstřih jí rychle klesl.</p>
<p>Nyneiva tam seděla a zírala na ni. Co by udělala jako vědma, kdyby našla dvě ženy, jak se takhle válejí v prachu? Odpověď její hněv udržovala spíš v mírném bublání. Siuan si zřejmě pořád neuvědomila, že v Tel'aran'rhiodu není třeba oprašovat se rukama. Strhla ruku, kterou si začala upravovat cop, a rychle vstala. Než zase stála, přes rameno jí už visel dokonale spletený cop a slušné dvouříčské šaty mohly být čerstvě vyprané.</p>
<p>"Souhlasím," řekla. Jakékoliv dvě ženy, které by takhle přistihla, by přinutila litovat, že se kdy narodily, ještě předtím, než by je přitáhla před ženský kroužek. Co to dělala, ohánět se takhle pěstmi jako nějaký hloupý muž? Nejdřív Cerandin na tuhle událost nechtěla ani pomyslet, ale stalo se to pak Latelle a teď tohle. Dostane se snad přes svůj blok tím, že bude pořád rozzlobená? Naneštěstí nebo možná naštěstí tahle myšlenka s její náladou nic neudělala. "Když budeme mít problém, můžem ho... probrat."</p>
<p>"Což podle tebe znamená, že na sebe budeme křičet," procedila Siuan suše. "No, lepší než to druhý."</p>
<p>"Nemusely bychom křičet, kdybys !" Zhluboka se nadechla a odtrhla zrak. Tohle nebyl dobrý nový začátek. Dech se jí zadrhl v hrdle a hlavu otočila zpátky k Siuan tak rychle, jako by s ní jen potřásla. Doufala, že to tak vypadalo. Jen na okamžik se v okně proti přes ulici objevil obličej. A jí se stáhl žaludek, bublina strachu a žhavý hněv, že se bála. "Myslím, že bychom se měly vrátit hned," řekla tiše.</p>
<p>"Vrátit se! Říkalas, že mě ten ohavný lektvar uspí aspoň na dvě hodiny, a my tu nejsme ani hodinu."</p>
<p>"Čas tady funguje jinak." Byla to Moghedien? Ten obličej zmizel tak rychle, že to mohla být i žena, která se sem jenom na chvíli prosnila. Jestli to byla Moghedien, tak jí nesmějí za žádných okolností nesmějí dát najevo, že ji zahlédly. Musejí se dostat pryč. Bublina strachu, žhavý hněv. "Říkala jsem ti to. Den v Tel'aran'rhiodu může být hodina v bdělém světě, nebo naopak. Mu "</p>
<p>"Já jedla vtipnou kaši dřív, holka. Nesmíš si myslet, že mě můžeš ukrátit. Naučíš mě všechno, co učíš ostatní, jak jsme se dohodly. Jít můžeme, až se probudím."</p>
<p>Nebyl čas. Pokud to byla Moghedien. Siuan teď zase měla šaty z hedvábí a amyrlininu štólu a prsten s Velkým hadem, ale její výstřih byl kupodivu skoro nejnižší za celou dobu, co byla tady. Ter'angrialový prsten jí visel nad ňadry a nějak se stal součástí náhrdelníku ze čtvercových smaragdů.</p>
<p>Nyneiva se pohnula bez přemýšlení. Švihla rukou a popadla náhrdelník tak pevně, že jej Siuan strhla z krku. Siuan se rozšířily oči, ale jakmile spona povolila, žena zmizela a náhrdelník i s prstenem se Nyneivě vypařil z ruky. Jen okamžik hleděla na své prázdné prsty. Co se stane někomu, koho takhle vyhodí z Tel'aran'rhiodu? Poslala Siuan zpět do jejího spícího těla? Nebo někam jinam? Do nicoty?</p>
<p>Zachvátila ji panika. Jenom tady tak postává. Rychle jako myšlenka prchla a svět snů se kolem ní měnil.</p>
<p>Stála na špinavé uličce v malé vísce, kolem byly dřevěné domy a žádný neměl víc než jedno poschodí. Na vysoké žerdi povlával stříbrný lev Andoru a do široké řeky se napřahovalo jediné kamenné molo, kde nízko nad hladinou letělo hejno ptáků s dlouhými zobáky. Všechno to vypadalo trochu povědomé, a jí hodnou chvíli trvalo, než poznala, kde je. Jurene. V Cairhienu. A ta řeka byla Erinin. Právě tady se s Egwain a Elain nalodily na Okouna, což bylo plavidlo stejně špatně pojmenované jako Říční zmije, aby mohly pokračovat v cestě do Tearu. Teď jí to připadalo, jako kdyby to kdysi dávno četla v nějaké knize.</p>
<p>Proč skočila právě do Jurene? To bylo prosté, a odpověď přišla, jakmile si to pomyslela. Jurene bylo jediné místo, které znala dost dobře, aby tam mohla skočit i v Tel'aran'rhiodu, o němž si mohla být jistá, že ho Moghedien nezná. Byly tady asi hodinu ještě dávno předtím, než Moghedien zjistila, že Nyneiva vůbec existuje, a Nyneiva si byla jistá, že se o něm Egwain už nikdy nezmínila ani v Tel'aran'rhiodu, ani když byla vzhůru.</p>
<p>Ale zbývala další otázka. Vlastně jistým způsobem ta stejná. Proč Jurene? Proč nevystoupila ze sna, neprobudila se ve vlastní posteli, tak jak byla, pokud nebyla z mytí nádobí a drhnutí podlah navíc natolik unavená, aby prostě spala dál? Pořád ještě můžu vystoupit. Moghedien ji viděla v Salidaru, pokud to byla Moghedien. Moghedien teď znala Salidar. Můžu to říct Sheriam. Jak? Přiznat, že učí Siuan? Neměla se těch ter'angrialů dotknout, pokud nebyla se Sheriam a ostatními Aes Sedai. Jak se k nim Siuan dostávala, kdykoliv se jí zachtělo, to Nyneiva nevěděla. Ne, nebála se hodin navíc strávených po lokty v horké vodě. Bála se Moghedien. Hněv v ní zahořel tak prudce, až zatoužila po nějaké husí mochně ze svého tlumoku s bylinkami. Jsem tak... tak zatraceně unavená z toho, jak se pořád bojím.</p>
<p>Před jedním domkem byla lavice, z níž byl výhled na řeku. Nyneiva se posadila a zvažovala svou situaci ze všech stran. Bylo to směšné. Pravý zdroj byl nejasný. Usměrnila plamínek, jenž jí zatančil na dlani. Vypadala pevná aspoň sobě tak připadala ale přes ten kousíček ohně viděla řeku. Zavázala plamínek, a ten se vytratil jako mlha, jakmile skončila. Jak by se mohla postavit Moghedien, když se jí vyrovnala či ji v síle předčila i ta nejslabší novicka v Salidaru? Proto prchla sem, místo pryč z Tel'aran'rhiodu. Bála se a zlobila se na sebe, že se bojí, zlobila se příliš, aby dokázala jasně myslet a zvážit své slabosti.</p>
<p>Vystoupí ze sna. Ať už měla Siuan za lubem cokoliv, bylo to vyřízeno. Bude muset riskovat stejně jako Nyneiva. Při pomyšlení na další hodiny drhnutí podlah sevřela ruku na copu pevněji. Nejspíš to budou celé dny, a kromě toho možná i Sheriaminin proutek. Možná už ji dokonce nikdy nepustí k žádnému ze snových ter'angrialů, anebo vůbec k žádnému ter'angrialů. Strčí ji pod Faolain místo pod Theodrin. Konec studování Siuan a Leany, natož Logaina. Možná vůbec konec se studováním léčení.</p>
<p>Ve vzteku usměrnila další plamen. Bylli o vlásek silnější, ona to nepoznala. Tolik ke snaze vybičovat svůj hněv v naději, že to pomůže s usměrňováním. "Nic na tom není, prostě jim jenom řeknu, že jsem viděla Moghedien," zamumlala si pro sebe a trhla se za cop tak prudce, až to zabolelo. "Světlo, ony mě strčí k Faolain. To bych radši umřela!"</p>
<p>"Ale zřejmě jí ráda běháš pro drobnosti."</p>
<p>Ten posměšný hlas vytáhl Nyneivu z lavice, jako by ji někdo zvedl za ramena. Na ulici stála Moghedien, celá v černém, a vrtěla hlavou nad tím, co viděla. Nyneiva vší silou spletla štít z ducha a vrhla ho mezi druhou ženu a saidar. Tedy spíš snažila se ho vrhnout, bylo to jako sekat strom papírovou sekerou. Moghedien se dokonce usmála, než se vůbec obtěžovala Nyneivino tkanivo přeříznout, a to udělala tak ledabyle, jako by si smetla kousalku z tváře. Nyneiva na ni zírala, jako by dostala ránu palicí. Po tom všem to nakonec došlo takhle daleko. Jediná síla není k ničemu. Všechen ten hněv, co v ní bublal, nebyl k ničemu. Všechny její plány, její naděje, k ničemu. Moghedien se nenamáhala udeřit. Dokonce se ani neobtěžovala usměrnit vlastní štít. Tolik Nyneivou pohrdala.</p>
<p>"Bála jsem se, že sis mě všimla. Byla jsem neopatrná, když jste se se Siuan pokoušely navzájem zabít. Holýma rukama." Moghedien se opovržlivě zasmála. Něco tkala, líně, protože neviděla důvod ke spěchu. Nyneiva nevěděla, co to je, ale chtělo se jí křičet. Kypěl v ní hněv, ale strach otupoval její důvtip, jako by vrostla do země. "Občas mám dojem, že jste všechny příliš hloupé i na to, abyste se vůbec daly vycvičit, ty a ta bývalá amyrlin i všechny ostatní. Ale nemůžu dovolit, abys mě zradila." Tkanivo se blížilo k Nyneivě. "Zdá se, že je čas sebrat aspoň tebe."</p>
<p>"Zadrž, Moghedien!" křikla Birgitte.</p>
<p>Nyneivě spadla brada. Byla to Birgitte, jako bývala, v krátkém bílém kabátci a širokých žlutých kalhotách. Složitě spletený cop měla přehozený přes rameno a na stříbrném luku nasazený stříbrný šíp. To bylo nemožné. Birgitte už nebyla součástí Tel'aran'rhiodu, byla v Salidaru a dávala pozor, aby Nyneivu a Siuan nikdo nevyrušil, když spí za bílého dne, a nekladl zbytečné otázky.</p>
<p>Moghedien byla tak šokovaná, že prameny, které spletla, zmizely. Šok však vydržel jen chviličku. Z Birgittina luku vylétl zářící šíp a vypařil se. Luk se vypařil. Něco jako by lučištnici popadlo, roztáhlo jí paže a zvedlo ji to ze země. Skoro vzápětí ji to svázalo, pevně jí to stáhlo zápěstí a kotníky, asi půl lokte nad zemí.</p>
<p>"Měla jsem zvážit možnost, že se objevíš." Moghedien se obrátila zády k Nyneivě a popošla blíž k Birgitte. "Líbí se ti tělo? Bez Gaidala Caina?"</p>
<p>Nyneivu napadlo, že usměrní. Jenže co? Dýka by tu ženskou ani nemusela škrábnout. Oheň by jí ani nemusel ožehnout suknice. Moghedien věděla, jak je tu Nyneiva bezmocná. Dokonce se na ni ani nepodívala. Kdyby přerušila pramen ducha vedoucí do ženy spící v jantaru, probudila by se v Salidaru a mohla by je varovat. Tvář měla zkroucenou skoro v pláči, když se podívala na Birgitte. Zlatovlasá žena tam visela a vzdorně hleděla na Moghedien. Moghedien ji na oplátku zvažovala jako řezbář zvažuje kus dřeva.</p>
<p>Jsem tu jenom já, pomyslela si Nyneiva. Stejně dobře bych vůbec nemusela umět usměrňovat. Jsem tu jenom já.</p>
<p>Zvednout nohu při prvním kroku bylo jako vytáhnout ji z hlubokého bláta, a druhý potácivý krok nebyl o nic snazší. Směrem k Moghedien. "Neubližuj mi," plakala Nyneiva. "Prosím. Neubližuj mi." Zamrazilo ji. Birgitte byla pryč. Teď tam stálo dítě tak tří čtyřleté, v krátkém bílém kabátku a širokých žlutých kalhotách, a hrálo si se stříbrným lukem velkým jako dětská hračka. Nyneiva klesla na kolena. Bylo těžké, plazit se v sukních, ale ona si nemyslela, že by dokázala zůstat stát. Nějak se jí to podařilo, natáhla prosebně ruku a kňourala. "Prosím. Neubližuj mi. Prosím. Neubližuj mi." Blíž a blíž se vlekla k Zaprodankyni, brouk s polámanýma nožičkami lezoucí v prachu.</p>
<p>Moghedien ji mlčky pozorovala, až nakonec řekla: "Kdysi jsem si myslela, že jsi silnější. Teď zjišťuji, že se mi na kolenou vážně líbíš. Tohle je dost blízko, holka. Ne že bych si myslela, že máš dost kuráže, aby ses pokusila vyrvat vlasy mně..." Tahle představa ji zřejmě pobavila.</p>
<p>Nyneivě se chvěla ruka na dlaň od Moghedien. Musí to být dost blízko. Byla tu jenom ona. A Tel'aran'rhiod. V hlavě se jí utvořil obraz a tady byl, stříbrný náramek na její natažené ruce, stříbrné vodítko ho spojovalo se stříbrným obojkem kolem Moghedienina krku. Neměla v hlavě zafixovaný jen a'dam, ale i to, jak ho má Moghedien nasazený, součást Tel'aran'rhiodu, který měl takový tvar, jaký chtěla. Věděla něco o tom, co má očekávat. Už jednou měla náramek a'damu krátce nasazený, ve Falme. Zvláštním způsobem si uvědomovala Moghedien stejně, jako si uvědomovala své tělo, své pocity, dvakrát, jasně oddělené, ale obojí měla v hlavě. V jednu věc pouze doufala, protože Elain trvala na tom, že tomu tak je. Ta věc byla skutečně propojením, cítila zdroj skrze druhou ženu.</p>
<p>Moghedien prudce vymrštila ruku k obojku a zděšeně vyvalila oči. Vzteky a hrůzou. Vzteky víc než hrázou, aspoň zpočátku. Nyneiva obojí cítila, skoro jako by ty pocity byly její vlastní. Moghedien musela velmi dobře vědět, co to vodítko a obojek je, nicméně se i tak snažila usměrnit. Nyneiva zároveň ucítila lehkou změnu v sobě, v a'damu, jak se druhá žena snažila ohnout Tel'aran'rhiod podle sebe. Potlačit její pokus nebylo těžké. A'dam je propojoval a ona byla u ovládání. Vědět tohle věci usnadňovalo. Nyneiva nechtěla usměrnit tyto prameny, a tak nebyly usměrněny. Moghedien se stejně dobře mohla snažit zvednout holýma rukama horu. Hrůza přemohla vztek.</p>
<p>Nyneiva vstala a upevnila v duchu správný obraz. Moghedien uvázanou na a'damu si jenom nepředstavila, ona věděla, že Moghedien je uvázaná, stejně nepochybně, jako znala své jméno. Pocit přesunu, mravenčení, ale neustával. "Nech toho," řekla dost ostře. A'dam se nepohnul, ale jako by se neviditelně chvěl. Nyneiva pomyslela na to, jak se druhé ženě o tělo od ramen ke kolenům lehce otírají černé kopřivy. Moghedien se otřásla a křečovitě se nadechla. "Řekla jsem nech toho, nebo ti udělám něco horšího." Posuv ustal. Moghedien ji ostražitě pozorovala. Stále tiskla stříbrný obojek, který měla kolem krku, a působila dojmem, že stojí na špičkách, připravená prchat.</p>
<p>Birgitte dítě, které bylo či bývalo Birgitte stála a zvědavě je pozorovala. Nyneiva vytvořila její obraz jako dospělé ženy. Holčička si strčila prstík do pusinky a začala si prohlížet maličký luk. Nyneiva rozzlobeně funěla. Bylo hodně těžké změnit někoho, kdo už zaujal nějaký tvar. A navrch k tomu Moghedien tvrdila, že umí udělat změnu stálou. Co ale mohla udělat, mohla také zrušit. "Vrať ji zpátky."</p>
<p>"Jestli mě pustíš, tak "</p>
<p>Nyneiva znovu pomyslela na kopřivy, a tentokrát to nebyl jen letmý dotek. Moghedien nasála vzduch skrze zaťaté zuby a třásla se jako prostěradlo ve vichru.</p>
<p>"To," řekla Birgitte, "byla ta nejděsivější věc, co se mi kdy stala." Znovu byla sama sebou, měla ten krátký kabátec a široké kalhoty, ale neměla luk a toulec. "Byla jsem dítě, ale zároveň to, co jsem já moje skutečné já byla jen jakási představa, kterou mělo dítě v hlavě. A věděla jsem to. Věděla jsem, že se budu jenom dívat, co se děje, a hrát si..." Přehodila si zlatý cop zase přes rameno a přísně se na Moghedien podívala.</p>
<p>"Jak ses sem dostala?" zeptala se Nyneiva. "Jsem ti vděčná, chápej, ale... jak?"</p>
<p>Birgitte se naposled kamenně podívala na Moghedien, pak otevřela kabátec a zalovila za výstřihem své haleny, odkud vytáhla zkroucený kamenný prsten na koženém řemínku. "Siuan se probudila. Jen na chvíli a ne úplně. Dost na to, aby zabručela, žes jí to sebrala. Když ses neprobudila taky, věděla jsem, že se muselo něco zvrtnout, tak jsem sebrala prsten a dopila to, cos namíchala Siuan."</p>
<p>"Toho moc nezbylo. Jen sedlina."</p>
<p>"Dost na to, abych usnula. Mimochodem, chutná to hrozně. Potom už to bylo snadný jako najít péřový tanečnice v Shiotě. Jistým způsobem je to skoro, jako bych byla " Birgitte se na okamžik odmlčela a znovu se zamračila na Moghedien. V ruce se jí opět objevil stříbrný luk a toulec stříbrných šípů u boku, po chvíli však opět zmizely. "Minulost je minulost a budoucnost čeká," prohlásila pevně. "Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když jsem si uvědomila, že jsou tu dvě ženské, co vědí, že jsou v Tel'aran'rhiodu. Věděla jsem, že ta druhá musí být ona, a když jsem dorazila a uviděla vás dvě... Vypadalo to, jako by tě už chytila, ale doufala jsem, že jestli ji zabavím, mohla bys něco vymyslet."</p>
<p>Nyneiva cítila bodnutí hanby. Ji napadlo, že Birgitte opustí. Málem vymyslela jen tohle. Myslela na to jen chvíli a okamžitě to zavrhla, ale napadlo ji to. Jaká je zbabělá. Birgitte se určitě ani na chvíli nenechala ovládnout strachem. "Já..." Slabá pachuť vařeného kočičího kapradí a drceného Černobýlu. "Skoro jsem utekla," řekla chabě. "Byla jsem tak vyděšená, že se mi jazyk přilepil na patro. Skoro jsem utekla a opustila tě."</p>
<p>"Och?" Nyneiva se v duchu kroutila, když ji Birgitte zvažovala. "Ale neutekla jsi, viď? Měla jsem vystřelit, než jsem promluvila, ale mně se nikdy nelíbilo střílet na lidi zezadu. Ani na ni. Stejně to ale fungovalo. Jenže co s ní uděláme teď?"</p>
<p>Moghedien rozhodně vypadala, že ovládla svůj strach. Nevšímajíc si stříbrného obojku kolem krku pozorovala Nyneivu a Birgitte, jako by ony byly zajatkyněmi, ne ona, a jako by zvažovala, co s nimi provede. Až na to, že se jí občas zachvěly ruce, jako by se chtěla poškrábat po těch kopřivách, vypadala jako sama černě oděná vážnost. Jenom díky a'damu Nyneiva věděla, že ta žena cítí strach, skoro jako blábolení, ale potlačené do tlumeného bzučení. Přála si, aby jí ta věc umožnila poznat, co si Moghedien myslí. Ale na druhé straně zase byla ráda, že nevidí do duše za těma chladnýma tmavýma očima.</p>
<p>"Než zvážíš něco... krutého," začala opatrně Moghedien, "pamatuj, že vím hodně věcí, co by ti mohly být užitečné. Pozorovala jsem ostatní Vyvolené, nahlédla do jejich plánů. Nestojí to za něco?"</p>
<p>"Pověz mi to, a já zvážím, jestli to za něco stojí," opáčila Nyneiva. Co by s tou ženou mohla udělat?</p>
<p>"Lanfear, Graendal, Rahvin a Sammael kují pikle spolu."</p>
<p>Nyneiva krátce zatahala za vodítko a druhá žena se zapotácela. "To já vím. Pověz mi něco novýho." Tady ta žena byla zajatec, ale a'dam existoval jen tak dlouho, jak dlouho pobývaly v Tel'aran'rhiodu.</p>
<p>"Víš, že lákají Randa al'Thora k útoku na Sammaela? Ale až to udělá, najde tam i ostatní, čekají, aby ho chytili do pasti. Alespoň tam najde Graendal a Rahvina. Myslím, že Lanfear hraje jinou hru, o které ostatní nic nevědí."</p>
<p>Nyneiva si vyměnila ustaraný pohled s Birgitte. Rand se tohle musí dozvědět. Dozví se to, jakmile si dneska v noci ona a Elain promluví s Egwain. Jestli se jim podaří dostat se k ter'angrialu na dost dlouho.</p>
<p>"Totiž," zamumlala Moghedien, "jestli bude žít dost dlouho, aby je našel."</p>
<p>Nato Nyneiva popadla stříbrné vodítko v místě, kde se spojovalo s obojkem, a přitáhla si Zaprodankyni blíž k sobě. Tmavé oči se upřely do jejích, ale ona skrze a'dam cítila hněv a strach, který se zavrtěl a byl prudce udušen. "Poslouchej mě. Myslíš si, že nevím, proč předstíráš tuhle ochotnou spolupráci? Myslíš si, že když budeš mluvit dost dlouho, nechám si něco uklouznout a ty unikneš. Myslíš, že čím dýl tu mluvíme, tím těžší pro mě bude tě zabít." Tolik byla pravda. Zabít někoho chladnokrevně, dokonce jednoho ze Zaprodanců, bude těžké, možná těžší, než nač se vzmůže. Co bude s tou ženskou dělat? "Ale pochop tohle. Nedovolím ti jen něco naznačovat. Jestli se přede mnou pokusíš něco zatajit, tak ti udělám všechno, co kdy tebe napadlo, že uděláš mně." Vodítkem prošla hrůza, jako výkřik, z něhož tuhne krev v žilách, z hloubi Moghedieniny duše. Možná o a'damu nevěděla tolik, kolik si Nyneiva myslela. Možná věřila, že by Nyneiva mohla číst její myšlenky, kdyby to zkusila. "Takže, jestli víš něco o tom, co hrozí Randovi, něco navíc o Sammaelovi a ostatních, tak mi to řekni. Hned!"</p>
<p>Slova se Moghedien řinula z úst a ona neustále si jazykem zvlhčovala rty. "Al'Thor chce jít po Rahvinovi. Dneska. Dnes ráno. Protože si myslí, že Rahvin zabil Morgasu. Nevím, jestli to udělal nebo ne, ale al'Thor si to myslí. Jenže Rahvin Lanfear nikdy nevěřil. Nikdy nevěřil žádnému z nich. Proč by měl? Myslel si, že to všechno by mohla být past nastražená na něj, tak nastražil vlastní léčku. Nastavěl po celém Caemlynu ochrany, takže jestli tam nějaký muž usměrní třebas jiskřičku, dozví se to. Al'Thor vstoupí přímo tam. Skoro jistě už tam je. Myslím, že chtěl opustit Cairhien hned po východu slunce. Já s tím nemám nic společného. Nebyla to moje práce. Já "</p>
<p>Nyneiva jí chtěla zacpat ústa. Ženě se strachy perlil pot na obličeji, z čehož se Nyneivě dělalo zle, ale budeli muset poslouchat ten prosebný hlas příliš... Začala usměrňovat a napadlo ji, zda bude dost silná, aby to zadrželo Moghedienin jazyk, ale pak se usmála. Byla s Moghedien propojená a ovládala to. Moghedien málem vylezly oči z důlků, když Nyneiva spletla prameny, které jí zavřely ústa, a zavázala je. Pak Nyneiva dodala ještě špunty do uší, než se obrátila k Birgitte. "Co myslíš ty?"</p>
<p>"Elain to zlomí srdce. Svou matku miluje."</p>
<p>"To já vím!" Nyneiva se nadechla. "Budu plakat s ní a myslet vážně každou slzu, ale zrovna teď si musím dělat starosti kvůli Randovi. Myslím, že ona říká pravdu. Skoro to až cítím." Chytila stříbrné vodítko pod náramkem a zatřásla jím. "Možná je to tímhle a možná si to jenom představuju. Co myslíš ty?"</p>
<p>"Že je to pravda. Nikdy nebyla moc statečná, pokud neměla jasně navrch nebo si myslela, že jí to projde. A ty jsi do ní určitě vtloukla strach ze Světla."</p>
<p>Nyneiva se zamračila. Každé Birgittino slovo v ní vyvolalo další bublinku strachu. Nikdy nebyla moc statečná, pokud neměla navrch. Tohle ji docela vystihovalo. Vtloukla do Moghedien strach ze Světla. To udělala, a myslela vážně každé slovo, které řekla. Dát někomu pár facek, když to potřeboval, byla jedna věc, vyhrožovat mu mučením, chtít ho mučit, dokonce i Moghedien, bylo něco zcela jiného. A tady stojí ona a snaží se vyhnout tomu, co věděla, že musí udělat. Nikdy nebyla moc statečná, když neměla jasně navrch. Tentokrát byla bublinka strachu její vlastní. "Musíme ihned do Caemlynu. Aspoň já musím. S ní. Možná tady nedokážu usměrňovat dost silně, abych roztrhla papír, ale s a'damem můžu použít její sílu."</p>
<p>"Z Tel'aran'rhiodu nedokážeš ovlivnit nic v bdělém světě," řekla Birgitte tiše.</p>
<p>"Já vím! Já vím, ale musím něco udělat."</p>
<p>Birgitte zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. "Ó, Nyneivo, je to tak zahanbující, být ve spojení s takovým zbabělcem, jako jsi ty." Náhle se jí oči překvapeně rozšířily. "Toho tvého lektvaru už moc nezbylo. Myslím, že se prob " Uprostřed slova prostě zmizela.</p>
<p>Nyneiva se nadechla a rozvázala prameny kolem Moghedien. Nebo ji donutila to udělat. S a 'damem se to dalo jen těžko poznat. Přála si, aby tu Birgitte ještě byla. Další pár očí. Někdo, kdo nejspíš znal Tel'aran'rhiod lépe, než ho ona kdy pozná. Někdo, kdo byl velmi udatný. "Uděláme si výlet, Moghedien, a ty mi budeš pomáhat, až se z tebe bude kouřit. Jestli mě něco překvapí... Stačí říct, že cokoliv se stane tý, která má nasazený tenhle náramek, stane se to i tý, co má obojek. Akorát že desetkrát silněji." Ošklivývýraz na Moghedienině tváři říkal, že Nyneivě věří. Což bylo docela dobře, jelikož to byla pravda.</p>
<p>Další hluboké nadechnutí, a Nyneiva začala vytvářet obraz jediného místa v Caemlynu, které znala natolik dobře, aby si ho pamatovala. Královský palác, kam ji vzala Elain. Rahvin musí být tam. Ale v bdělém světě, ne ve světě snů. Nicméně něco udělat musela. Tel'aran'rhiod kolem ní se změnil.</p><empty-line /><p>KAPITOLA PATNÁCTÁ</p>
<p>Vlákna hoří</p>
<p>Rand se zarazil. Dlouhá černá šmouha na stěně chodby ukazovala, kde se půl tuctu drahých závěsů změnilo v popel. Plameny olizovaly vršek dalšího. Ze značného počtu vykládaných truhlic a stolků zůstaly jen ohořelé třísky. Tohle nebyla jeho práce. O třicet kroků dál leželi na bílých dlaždicích ve smrti zkroucení muži v červených kabátcích, kyrysech a přilbicích s hledím, s meči stále ještě v rukou. Tohle taky nebyla jeho práce. Rahvin plýtval vlastními lidmi, jak se snažil dostat k Randovi. Své útoky vedl mazaně, a mazaně unikal, nicméně od chvíle, kdy prchl z trůnního sálu, se Randovi postavil vždy jen na chvilku, než zaútočil, a pak utekl. Rahvin byl silný, možná tak silný jako Rand, a věděl toho víc, ale Rand měl v kapse malého tlouštíka ter'angrial a Rahvin nic takového neměl.</p>
<p>Chodba byla Randovi povědomá dvakrát, jednou ji viděl předtím a navíc mu připomínala něco známého.</p>
<p>Tudy jsem šel s Elain a Gawynem ten den, co jsem potkal Morgasu. Ta myšlenka bolestně proklouzla až za hranici prázdnoty. Uvnitř byl chladný a bez citů. Saidín zuřil a hořel, ale on byl ledově klidný.</p>
<p>A další myšlenka, jako bodnutí. Ležela právě na takovéhle podlaze, zlaté vlasy měla rozhozené jako ve spánku. Iliena Zlatovláska. Moje Iliena.</p>
<p>Toho dne tu byla také Elaida. Věštila bolest, kterou přinesu. Poznala ve mně temnotu. Něco z ní. Dost.Ilieno, nevěděl jsem, co dělám. Byl jsem šílený! Jsem šílený. Oh, Ilieno!</p>
<p>Elaida věděla něco ale neřekla ani všechno, co věděla. Bylo by lepší, kdyby to byla udělala.</p>
<p>Oh, Světlo, copak neexistuje odpuštění? To, co jsem udělal, jsem udělal v záchvatu šílenství. Copak neexistuje milosrdenství?</p>
<p>Gareth Bryne by mě byl zabil, kdyby to byl věděl. Morgasa by byla nařídila mou smrt. Morgasa by byla naživu. Mat. Moirain. Kolik lidí by zůstalo naživu, kdybych byl zemřel?</p>
<p>Své utrpení jsem si vysloužil. Zasloužím si konečnou smrt. Oh, Ili eno, zasloužím si zemřít.</p>
<p>Zasloužím si zemřít.</p>
<p>Kroky za ním. Otočil se.</p>
<p>Vyšly ze široké boční chodby ani ne dvacet kroků od něj, dva tucty mužů v kyrysech, přílbách a červených kabátcích s bílými límci královniny gardy. Jenže Andor teď žádnou královnu neměl a tihle muži nesloužili jí, dokud žila. Vedl je myrddraal, s bledou bezokou tváří jako něco, co vylezlo zpod kamene. Překrývající se pláty černé zbroje jen zvyšovaly dojem hada, když se pohyboval, a černý plášť mu visel nehybně, jakkoliv se pohnul. Pohled bezokého je strach, ale strach je v prázdnotě vzdálená věc. Když ho muži uviděli, zaváhali. Pak půlčlověk zvedl meč s černou čepelí. Gardisté, kteří ještě neměli taseno, sahali po jílcích.</p>
<p>Rand měl dojem, že tohle je jeho jméno usměrnil způsobem, o němž se nepamatoval, že by ho už někdy použil.</p>
<p>Muži i myrddraal ztuhli na místě. Silnou vrstvou je pokryla bílá jinovatka, jinovatka, z níž stoupal kouř, jako stoupal i z Matových bot. Myrddraalovi se ulomila pozvednutá paže s hlasitým prasknutím. Když dopadla na dlaždice, paže i meč se roztříštily na kusy.</p>
<p>Rand cítil chlad ano, jmenoval se tak. Rand chlad jako nůž, když procházel kolem a zahýbal směrem, odkud přišli. Chlad, jenž byl teplejší než saidín.</p>
<p>U stěny se krčili muž a žena, sloužící v červenobílé livreji, přicházející do středních let, a drželi se, jako by se chtěli navzájem chránit. Když uviděli Randa to jméno bylo delší, ne jenom Rand muž, krčící se z dosahu myrddraalem vedené tlupy, se začal zvedat, ale žena ho za rukáv zase stáhla dolů.</p>
<p>"Jděte v míru," řekla Rand a natáhl ruku. Al'Thor. Ano, Rand al'Thor. "Já vám neublížím, ale jestli zůstanete, mohli byste přijít k úrazu."</p>
<p>Žena zvrátila hnědé oči. Byla by se zhroutila, kdyby ji muž nechytil, a on sám rychle pohyboval úzkými rty, jako by se modlil, ale nedostal ze sebe ani hlásku.</p>
<p>Rand pohlédl směrem, kam se ten muž díval. Ruka mu vyjela z rukávu dost daleko, aby byla vidět Dračí hlava se zlatou hřívou, která byla součástí jeho kůže. "Já vám neublížím," pravil, nechal je tam a šel dál. Musel ještě zahnat do rohu Rahvina. Musel zabít Rahvina. A pak?</p>
<p>Ozýval se jen klapot jeho podpatků na dlaždicích. A hluboko v jeho hlavě slabý hlas truchlivě volal Ilienu a prosil o odpuštění. Namáhal se, aby ucítil Rahvina usměrňovat, aby ucítil muže naplněného pravým zdrojem. Nic. Saidín ho pálil v kostech, pálil ho v duši, ale zvenčí to nebylo snadné zahlédnout, dokud jste nebyli blízko. Lev ve vysoké trávě, takhle to jednou řekl Asmodean. Vzteklý lev. Neměl by Asmodeana připočítat k těm, kteří by jinak nežili? Nebo Lanfear? Ne. Ne</p>
<p>Dostalo se mu varování jen o zlomeček vteřiny dřív, právě akorát, aby se stačil vrhnout na zem, byl to jako vlásek tenký úsek času mezi tím, kdy ucítil náhle spletené prameny, a stěnou vedle něj se prořízl jako paže tlustý pruh bílého světla, tekutého ohně, který proletěl místem, kde by byl měl hruď. Kudy proletěl ten pruh světla, tam, na obou stranách chodby, vlysy, nástěnné koberce, dveře i závěsy prostě přestaly existovat. Na podlahu pršely proříznuté závěsy a kusy uvolněného kamene a omítky.</p>
<p>Tolik k tomu, jak se Zaprodanci bojí používat odřivous. Kdo mu to tvrdil? Moirain. Ta si určitě zasloužila žít.</p>
<p>Z prstů mu vyskočil odřivous, oslepivá bílá střela letící k místu, odkud vzešel původní pruh světla. Ten druhý odřivous zhasl, právě když ten jeho prorazil zdí, zanechávaje po sobě před očima purpurovou šmouhu. Uvolnil vlastní pramen. Dokázal to konečně?</p>
<p>Vyškrábal se na nohy a usměrnil vzduch, vrazil do poničených dveří tak prudce, že jejich pozůstatky vyletěly ze závěsů. Místnost za dveřmi byla prázdná. Byl to obývací pokoj, s křesly rozestavěnými kolem velkého mramorového ohniště. Jeho odřivous sebral kousek z jednoho z oblouků vedoucích na malé nádvoří s kašnoua další kousek z jednoho z kartelovaných sloupů, které lemovaly chodníček za kašnou.</p>
<p>Rahvin tudy ale neodešel a v zášlehu odřivousu také nezahynul. Ve vzduchu visel pozůstatek, slábnoucí zbytky tkaniva saidínu. Rand jej poznal. Bylo jiné než průchod, který vytvořil pro klouzání do Caemlynu, či ten pro cestování teď věděl, že udělal tohle do trůnního sálu. Ale jeden takový už viděl v Tearu, tenkrát ho vytvořil sám.</p>
<p>Teď setkal další. Průchod, přinejmenším otvor, díru do reality. Na druhé straně nebyla černota. Vlastně kdyby nevěděl, že tam je cesta, kdyby neviděl její tkanivo, možná by to ani nepoznal. Tam se před ním na to samé nádvoří s fontánou a stejným chodníčkem se sloupořadím otevíraly stejné oblouky. Na okamžik se úhledně zaoblené díry, které jeho odřivous udělal do oblouku a sloupu, zachvěly, zaplnily se, a pak tu byly zase díry. Kamkoliv ten průchod vedl, bylo to někde jinde, odraz královského paláce, jako to kdysi byl odraz Tearského Kamene. Nejasně zalitoval, že si o tom nepromluvil s Asmodeanem, když měl ještě možnost, ale o tom dni prostě nikdy nedokázal mluvit s nikým. Nezáleželo na tom. Toho dne nesl Callandor, ale angrial v jeho kapse už dokázal, že na štvaní Rahvina stačí.</p>
<p>Rychle prošel skrz, uvolnil tkanivo a spěchal přes nádvoří dřív, než průchod za ním zmizel. Rahvin musel bránu ucítit, pokud byl dost blízko a zkoušel to. Tlustý kamenný mužíček neznamenal, že tu Rand mohl stát a čekat, až na něj Zaprodanec zaútočí.</p>
<p>Nebyla tu stopa po živé duši, byli tu jen on a jedna moucha. Takhle to bylo v Tearu také. Kandelábry v chodbách nebyly zapálené, světlé knoty nikdy neviděly plamen, a přesto i tam, kde měla být ta nejtemnější chodba, bylo světlo, které zdánlivě vycházelo odevšad a odnikud. Občas se pohnuly i stojací lampy a další věci. Kandelábr se v okamžení posunul i o půl lokte, váza ve výklenku o coul. Drobnosti, jako by je někdo posouval ve chvíli, kdy se oči nedívaly. Kdekoliv bylo tohle místo, bylo velmi zvláštní.</p>
<p>Když klusal dalším sloupořadím a snažil se vycítit Rahvina, došlo mu, že od chvíle, kdy usměrnil ten odřivous, neslyší hlas lkající nad Ilienou. Třeba nějak dostal Luise Therina z hlavy.</p>
<p>Dobře. Zastavil se na kraji palácových zahrad. Růže a keře tavolníků vypadaly stejně poničené suchem, jako by rostly u skutečného paláce. Na několika bílých věžičkách zvedajících se nad střechami povlávaly praporce se stříbrným lvem, jenže vížky se mohly v okamžení změnit. Dobrá, když se nemusím o svou hlavu dělit s</p>
<p>Cítil se divně. Nehmotně. Zvedl paži a vyjevil se. Viděl skrze svůj rukáv a paži zahradu, jako by se díval skrze mlhu. Mlhu, která řídla. Když se podíval dolů, viděl skrze sebe dlažební kameny chodníčku.</p>
<p>Ne! Tohle nebyla jeho myšlenka. Začal se vytvářet obraz. Vysoký tmavovlasý muž s ustaraným výrazem a víc bílými než hnědými vlasy. Jsem Luis Ther</p>
<p>Jsem Rand al'Thor, skočil mu do toho Rand. Nevěděl, co se děje, ale slabý drak mu začal z ruky, kterou si držel před obličejem, mizet. Paže vypadala tmavší, prsty na ruce delší. Já jsem já. To se rozeznělo prázdnotou. Já jsem Rand al'Thor.</p>
<p>Bojoval, aby si sám sebe v duchu představil, rval se o to vytvořit obraz toho, co každý den při holení viděl v zrcadle, co viděl ve stojacím zrcadle při oblékání. Byl to zoufalý boj. Nikdy se na sebe pořádně nepodíval. Oba obrazy splývaly a slábly, starší tmavooký muž a mladší s modrošedýma očima. Obraz mladšího muže pomalu zpevněl a starší tvář se vytratila. Jeho paže pomalu zpevněla. Jeho paže, kolem níž se ovíjel drak, i dlaň s vypálenou volavkou. Bývaly doby, kdy ty značky přímo nenáviděl, ale teď, dokonce zahalený v prázdnotě bez citů, se málem zakřenil, když je uviděl.</p>
<p>Proč se Luis Therin snaží převzít tělo? Aby ho přetvořil v Luise Therina. Byl si jist, že on je ten tmavooký muž s utrápenou tváří. Proč teď? Protože na tomhle místě, ať to je cokoliv, může? Počkat. Byl to Luis Therin, kdo křičel vzdorné "ne". Neútočil tu Luis Therin. Útočil Rahvin a nepoužíval pouze jedinou sílu. Kdyby byl ten muž schopný tohle udělat v Caemlynu, ve skutečném Caemlynu, byl by to udělal tam. Musela to být nějaká schopnost, kterou získal tady. A jestli ji tady mohl získat Rahvin, tak ji má sám nejspíš taky. Obraz sebe sama byl to, co ho zadrželo, co ho přivedlo zpátky.</p>
<p>Soustředil se na nejbližší růžový keř, byl na sáh vysoký. Představil si, jak začíná být řídký, mlžný. Keř se poslušně vytratil do nicoty, ale jakmile byl obraz v jeho mysli pryč, keř zde byl náhle zpátky, přesně jako býval.</p>
<p>Rand chladně kývl. Takže to mělo jistá omezení. Vždycky existovala omezení a hranice. Ale on znal jedinou sílu, kolik ho o ní Asmodean naučil a kolik se naučil sám, a stále v něm byl přítomen saidín, všechna sladkost života, všechna zkáza smrti. Rahvin ho musel vidět, aby zaútočil. S jedinou silou jste museli něco vidět, abyste to mohli ovlivnit, nebo vědět, kde přesně to je ve vztahu k vám, do nejmenších podrobností. Třeba to tu bylo jiné, ale on si to nemyslel. Skoro si přál, aby se byl Luis Therin znovu neodmlčel. Ten muž mohl znát tohle místo i jeho pravidla.</p>
<p>Balkony a okna vedoucí do zahrady sahaly místy až do čtvrtého poschodí. Rahvin se ho pokusil... odtvořit. Natáhl ze zuřícího proudu saidínu přes angrial. Z oblohy sjely blesky, stovka rozvětvených stříbrných střel, bodajících do každého okna, do každého balkonu. Zahradu zahltil hrom, až z kamení odletovaly úlomky. Samotný vzduch praskal a jemu se chloupky na hrudi a na pažích snažily pod košilí zježit. Dokonce i vlasy na hlavě se mu začaly zvedat. Nechal blesky pohasnout. Tu a tam se odlamovaly kusy roztříštěných kamenných venýřů a balkonů, třeskot při tom, když dopadaly na zem, tlumila ozvěna hromobití, které mu stále ještě zvonilo v uších.</p>
<p>Na místech, kde bývala okna, teď byly jen zející díry. Vypadaly jako oční důlky nějaké monstrózní lebky, a poničené balkony jako tucet rozbitých úst. Jestli na některém z nich byl Rahvin, byl určitě mrtev. Rand tomu ale neuvěří, dokud neuvidí mrtvolu. Chtěl vidět Rahvina mrtvého.</p>
<p>S úšklebkem, který si neuvědomoval, vyrazil zpátky do paláce. Chtěl vidět Rahvina mrtvého.</p>
<p>* * *</p>
<p>Nyneiva se vrhla na břicho a plazila se chodbou po podlaze, když cosi proťalo nejbližší zeď. Moghedien šla k zemi stejně rychle, ale pokud by to neudělala sama, Nyneiva by ji byla strhla za a'dam. Byl to Rand, nebo Rahvin? Viděla podobné pruhy bílého ohně, tekutého světla, v Tanchiku a nijak netoužila dostat se znovu k něčemu takovému blíž. Nevěděla, co to bylo, a ani to vědět nechtěla. Já chci léčit, Světlo spal oba ty hlupáky, ne se učit roztodivným způsobům zabíjení!</p>
<p>Zvedla se do dřepu a ohlédla se směrem, kterým přišly. Nic. Prázdná palácová chodba. S tři sáhy dlouhou škvírou v obou stěnách, tak hladce vyříznutou, že by se za to nestyděl ani mistr kameník, a na podlaze ležely kusy goblénů. Po obou mužích nebylo ani stopy. Byla tu jen jejich práce. Občas se jim pod ruku málem dostala sama. Ještě dobře, že mohla čerpat z Moghedienina hněvu, vyčistit ho od hrůzy, která se snažila proniknout ven, a nechat ho proudit do sebe. Její vlastní hněv byl ubohoučká věc, která by jí skoro nedovolila vycítit pravý zdroj, natož usměrnit pramen ducha, jenž ji udržoval v Tel'aran'rhiodu.</p>
<p>Moghedien se krčila na kolenou a nasucho zvracela. Nyneiva stiskla rty. Ta ženská se znovu pokusila odstranit a'dam. Její ochota ke spolupráci se rychle vytratila, když zjistily, že Rand a Rahvin jsou tady v Tel'aran'rhiodu. No, snažit se rozepnout ten obojek, když jste ho měly kolem krku, vyvolalo trest samo o sobě. Aspoň tentokrát Moghedien neměla nic v žaludku.</p>
<p>"Prosím." Moghedien chytila Nyneivu za sukni. "Říkám ti, že musím pryč." Čirý děs v jejím hlase zabolel. Moghedien se ta hrůza zračila i ve tváři. "Jsou tady v těle. V těle!"</p>
<p>"Buď zticha," vyjela na ni Nyneiva nepřítomně. "Jestlis mi nelhala, tak je to výhoda. Pro mě." Druhá žena tvrdila, že být ve světě snů tělesně omezuje vaši moc nad snem. Nebo to spíš přiznala, když jí tahle informace uklouzla. Taky přiznala, že Rahvin nezná Tel'aran'rhiod tak dobře jako ona. Nyneiva doufala, že ho nezná tak dobře jako ona sama. Že toho Rahvin ví víc než Rand, o tom nepochybovala. Ten trouba zabedněnej! Ať už měl k pronásledování Rahvina jakýkoliv důvod, nikdy neměl připustit, aby ho ten muž zavlekl sem, na místo, jehož pravidla vůbec nezná a kde může i myšlenka zabíjet.</p>
<p>"Proč nechceš pochopit, co ti říkám? I kdyby se sem jenom prosnili, oba by byli silnější než my. Když jsou tady v těle, mohli by nás bez mrknutí oka rozdrtit. V těle můžou natáhnout ze saidínu víc, než my můžeme ve snu natáhnout ze saidaru."</p>
<p>"Jsme propojený." Nyneiva pořád nedávala pozor a jen se prudce zatahala za cop. Nedalo se poznat, kterým směrem muži odešli. A nedostane se jí varování předem, dokud je neuvidí. Nějak jí pořád připadalo nespravedlivé, že oni mohou usměrňovat, aniž by ona dokázala prameny vidět či cítit. Kandelábr, který byl předtímrozříznutý vejpůl, teď byl zase celý, a pak zase ne, stejně rychle. Ten bílý oheň musel být neuvěřitelně silný. Tel'aran'rhiod obvykle vyléčil poškození dost rychle, ať už jste udělaly cokoliv.</p>
<p>"Ty hloupá huso," vzlykala Moghedien a oběma rukama třásla Nyneivinou sukní, jako by chtěla zatřást s Nyneivou. "Nezáleží na tom, jak odvážná jsi. Jsme propojené, ale ty nepřispíváš ničím, jak to teď je. Ani vláskem. Je to moje síla a tvoje šílenství. Oni jsou tady v těle, nesní! Používají věci, o kterých se tobě ani nesnilo! Zničí nás, jestli zůstaneme."</p>
<p>"Mluv tiše," odsekla Nyneiva. "To chceš některýho z nich na nás přilákat?" Spěšně se rozhlédla oběma směry. Byly to kroky? Rand, nebo Rahvin? K jednomu i druhému se musejí přiblížit stejně opatrně. Muž bojující o vlastní život by mohl udeřit dřív, než by poznal, že jsou přítelkyně. No, aspoň že ona je přítelkyně.</p>
<p>"Musíme jít," naléhala Moghedien, ale hlas ztišila. Zvedla se na nohy a rty měla zkřivené mrzutým vzdorem. V jejím nitru se svářel strach a hněv, nejdřív byl silnější ten první, potom ten druhý. "Proč bych ti měla dál pomáhat? Tohle je šílenství!"</p>
<p>"To bys radši dostala zase kopřivama?"</p>
<p>Moghedien sebou trhla, ale v tmavých očích jí setrval umíněný výraz. "Myslíš si, že jim dovolím, aby mě zabili, radši, než bych si od tebe nechala ublížit? Ty jsi šílená. Nehnu se odsud, dokud se nerozhodneš, že nás odsud odvedeš."</p>
<p>Nyneiva se znovu zatahala za cop. Jestli Moghedien odmítne jít, bude ji muset táhnout. To nebyl moc rychlý způsob pátrání, když před nimi byly zdánlivě celé míle palácových chodeb. Holt měla být tvrdší, už když se ta žena začala cukat poprvé. Na Nyneivině místě by Moghedien zabíjela bez váhání, nebo, kdyby druhého považovala za užitečného, spletla by ten svůj trik, jak mu sebrat vůli, přinutila by ho, aby ji uctíval. Nyneiva to jednou okusila, v Tanchiku, a i když věděla, jak to bylo provedeno, věděla, že by to nejspíš nikomu jinému provést nedokázala. Opovrhovala touhle ženou, nenáviděla ji z celé duše. Ale i když ji nepotřebovala, nemohla ji tady prostě jen tak zabít. Potíž byla v tom, že, jak se Nyneiva obávala, to teď Moghedien věděla taky.</p>
<p>Přesto, vědma vede ženský kroužek i když s tím kroužek ne vždycky souhlasí a ženský kroužek uděluje tresty ženám, které poruší zákony či příliš zneváží zvyky, a také mužům, za jisté přestupky. Možná nemá Moghedienin žaludek na zabíjení, na lámání lidské vůle, ale...</p>
<p>Moghedien otevřela ústa a Nyneiva jí je ucpala roubíkem ze vzduchu. Nebo spíš donutila to udělat samu Moghedien. Jak byly propojené a'damem, bylo to, jako by usměrňovala sama, ale Moghedien věděla, že jsou to její vlastní schopnosti, které Nyneiva využívá. Tmavé oči se Moghedien rozhořčeně zatřpytily, když jí její vlastní prameny strhly ruce k bokům a pevně jí obtočily suknice kolem kotníků. Pro zbytek Nyneiva použila a'dam. Stejně jako předtím s kopřivami, i teď vytvořila pocity, které chtěla, aby druhá žena cítila. Nebyla to skutečnost, byl to pocit skutečnosti.</p>
<p>Moghedien se v poutech vzepřela, jak ucítila, jako by ji přes hýždě švihl kožený řemen. Takhle to cítila. Vodítkem projelo pobouření a ponížení. A opovržení. Ve srovnání s jejími složitými způsoby, jak lidem ubližovat, tohle se hodilo leda tak pro dítě.</p>
<p>"Až budeš připravená zase spolupracovat," řekla Nyneiva, "stačí kývnout." Tohle nesmělo trvat dlouho. Nemohla tu jen tak stát, zatímco se Rand a Rahvin snaží navzájem zabít. Kdyby zemřel ten špatný jen proto, že se vyhýbala nebezpečí a nechala se zdržovat Moghedien...</p>
<p>Nyneiva si vzpomínala na den, kdy jí bylo šestnáct, těsně poté, co ji ženský kroužek prohlásil za dost starou, aby si mohla splést cop. Na ponoukání Nely Thaneové pak ukradla Corin Ayellinové švestkový táč a ve dveřích do kuchyně vrazila přímo do panímámy Ayellinové. Nyneiva přidala i to, co následovalo, a vyslala to přes vodítko všechno naráz. Moghedien jen vykulila oči.</p>
<p>Nyneiva to ponuře zopakovala. Ona mě nezastaví! Znovu. Já Randovi pomůžu, ať už si ona myslí cokoliv! Znovu. / kdyby nás to mělo zabít! Znovu. Oh, Světlo, ona by mohla mít pravdu. Randby nás mohl obě zabít dřív, než by poznal, že jsem to já. Znovu. Světlo, nenávidím svůj strach! Znovu. Nenávidím ji! A znovu. Nenávidím ji!</p>
<p>Náhle si uvědomila, že se Moghedien zoufale zmítá v poutech a přikyvuje tak prudce, až se zdálo, že jí snad upadne hlava. Nyneiva chvíli jen civěla na její uslzenou tvář, potom přestala s tím, co dělala, a spěšně rozpletla prameny vzduchu. Světlo, co to udělala? Není přece Moghedien. "Mám za to, že už mi nebudeš dělat potíže."</p>
<p>"Oni nás zabijí," zamumlala druhá žena slabě, a díky vzlykům téměř nesrozumitelně, ale zároveň spěšně kývala na souhlas.</p>
<p>Nyneiva se schválně zatvrdila. Moghedien si zasloužila všechno, čeho se jí dostalo, a víc, mnohem, mnohem víc. Ve Věži by Zaprodankyni utišily a popravily tak rychle, jak jen by stačily svolat tribunál, a kromě toho, čím byla, by další důkazy ani nepotřebovaly. "Dobrá. Teď "</p>
<p>Celým palácem otřásl hrom nebo něco, co se hromu velmi podobalo, až na to, že se stěny zatřásly a z podlahy se zvedl prach. Nyneiva zpola padla na Moghedien a obě poskočily, jak se snažily udržet se na nohou. Než zemětřesení úplně utichlo, nahradil ho řev, jako když se komínem velikosti slušné hory řítí obrovitánský oheň. To trvalo jen chvilku. Následné ticho bylo větší než předtím. Ne. Ozývaly se kroky. Nějaký muž utíkal. Ten zvuk se nesl chodbou. Od severu.</p>
<p>Nyneiva odstrčila druhou ženu. "Pojď."</p>
<p>Moghedien kňučela, avšak nevzpírala se a nechala se táhnout chodbou. Oči však měla velké a dýchala příliš rychle. Nyneivu napadlo, že je dobře, že má Moghedien s sebou, a nejen kvůli přístupu k jediné síle. Po všech těch letech, co se skrývala ve stínech, byla Pavoučice natolik zbabělá, že se vedle ní Nyneiva cítila skoro statečně. Skoro. Jenom hněv na vlastní strach jí umožňoval udržet pramen ducha, který jí zase umožňoval pobývat v Tel'aran'rhiodu. Moghedien byla hrůzou bez sebe.</p>
<p>Nyneiva ji táhla za sebou na lesklém vodítku a zrychlila krok. Vyrazila za slábnoucím zvukem těch kroků.</p>
<p>* * *</p>
<p>Rand ostražitě vstoupil na kulaté nádvoří. Polovina bíle dlážděného kruhu se zařezávala do stavby zvedající se za ním do výšky tří poschodí, druhá polovina pak byla lemována kamenným půlkruhem na světlých sloupech tři sáhy vysokých, přečnívajících do další zahrady, kde se pod nízkými rozložitými stromy táhly stinné štěrkové pěšinky. Mramorové lavičky obklopovaly jezírko s lekníny. V něm plavaly rybky, zlaté a bílé a červené.</p>
<p>Náhle se lavice posunuly, rozplynuly se do beztvarých lidských postav, stále stejně bílých a napohled tvrdých jako kámen. Už zjistil, jak těžké je změnit něco, co upravil Rahvin. Z konečků prstů mu vylétly blesky a roztříštily kamenné muže na kusy.</p>
<p>Vzduch se změnil ve vodu.</p>
<p>Rand se začal dusit a snažil se doplavat ke sloupům. Viděl zahradu za nimi. Musela tam být nějaká přehrada, která zastavila všechnu tu vodu, co se řinula ven. Než mohl usměrnit, míhaly se kolem něj zlaté a červené a bílé stíny, větší, než původně byly ryby v jezírku. A tihle tvorové měli zuby. Zahryzli se do něho a krev se změnila v rudou mlhu. Pudově se po rybách ohnal rukama, ale jeho chladnější část, hluboko v prázdnotě, usměrnila. Zazářil odřivous, mířil na přehradu, pokud tam nějaká byla, na každé místo, kde mohl Rahvin stát, aby viděl na nádvoří. Voda se převalovala, divoce s ním pohazovala a hnala se, aby naplnila prázdné tunely, které vyřízl odřivous. Vrhly se po něm zlaté a bílé a červené stíny a přidaly do vody další stopy karmínu. Jak to s ním pohazovalo, neviděl, kam svými střelami naslepo míří házel je na všechny strany. Nedostávalo se mu dechu. Snažil se myslet na vzduch, nebo na vodu, která se stává vzduchem.</p>
<p>Náhle jím byla. Dopadl tvrdě na dláždění mezi malé rybky mrskající se kolem, převalil se a zvedl se. Všude zase byl vzduch. Dokonce i šaty měl suché. Kamenný prstenec se proměňoval, chvíli byl celý a nedotčený, chvíli tu ležel v troskách a polovina sloupů byla dole. Některé stromy ležely ve spleti přes pařezy, pak tu stály celé a zase spadly. V bílých zdech paláce za ním byly proražené díry, jedna byla dokonce i ve vysoké zlacené kupoli nahoře, a přes okna, z nichž některá byla zdobená složitou kamennou kružbou, se táhly zářezy. Poškozená místa se mihotala, mizela a znovu se objevovala. Nebyl to ten pomalý přechod, posun, který trval nějakou dobu jako předtím, ale neustále docházelo ke změnám. Trosky, pak žádné, pak nějaké, pak žádné a pak zase všechny.</p>
<p>Rand sebou trhl a přitiskl si ruku k boku, na starou, zpola zahojenou ránu. Píchalo ho v ní, jako by se mu při všech těch prostocvicích zase otevřela. Vlastně ho pobolívalo celé tělo, z tuctu či víc kousných ran mu tekla krev. To se nezměnilo. Zakrvavené trhliny v jeho kabátci a spodcích byly pořád tady. Podařilo se mu změnit vodu zase ve vzduch? Nebo jedna z těch šílených střel odřivousu zahnala Rahvina pryč, či ho dokonce zabila? Nezáleželo na tom, pokud by to nebylo to poslední.</p>
<p>Vytřel si krev z očí a prohlížel si okna a balkony kolem zahrady, vysoké sloupořadí na druhé straně. Nebo spíš, začal se rozhlížet, ale zaujalo ho něco jiného. Pod sloupořadím jen tak tak rozeznával slábnoucí zbytky tkaniva. Odsud poznal, že je to průchod, ale aby viděl, jaký druh a kam vede, musel by být blíž. Přeskočil hromadu opracovaných kamenů, která zmizela, když byl ještě nad ní, a vrhl se přes zahradu, přičemž se vyhýbal skáceným stromům. To zbytkové tkanivo bylo skoro pryč. Musel se dostat dost blízko, než zmizí úplně.</p>
<p>Náhle upadl a poškrábal si ruce o štěrk, jak se vzepřel. Neviděl nic, co by mu mohlo podrazit nohy. Cítil se omámený, skoro jako by dostal ránu do hlavy. Snažil se vyškrábat se na nohy, dostat se k tomu pozůstatku. A uvědomil se, že se svíjí. Ruce mu pokrývala dlouhá srst. Prsty se mu smršťovaly, zatahovaly se mu do dlaní. Skoro jako tlapy. Past. Rahvin neuprchl. Ten průchod byl past a on do ní nakráčel.</p>
<p>K prázdnotě lnulo zoufalství, jak se snažil zůstat sám sebou. Jeho ruce. Byly to ruce. Skoro ruce. Přinutil se vstát. Nohy se mu ohýbaly nesprávným směrem. Pravý zdroj ustupoval, prázdnota se svrašťovala. Do prázdnoty bez pocitů zalétla panika. Ať už se ho Rahvin snažil změnit v cokoliv, nemohlo to usměrňovat. Saidín klouzal pryč, řídl dokonce i když ho táhl přes angrial. Okolní balkony i sloupořadí na něj hleděly, prázdné. Rahvin musel být v jednom z těch oken s kamennou kružbou, ale za kterým? Tentokrát neměl sílu na stovku blesků. Jeden. To by ještě zvládl. Pokud to udělá rychle. Které okno? Bojoval o to, aby byl sám sebou, bojoval, aby do sebe dostal proud saidínu, jásal nad každým kousíčkem špíny jako důkazem, že stále vládne jedinou silou. Potácel se do kruhu a marně hledal. Zařval Rahvinovo jméno. Znělo to jako řev zvířete.</p>
<p>* * *</p>
<p>Táhnouc Moghedien za sebou, Nyneiva zahnula za roh. Před ní za dalším rohem zmizel nějaký muž, jen se tu ozývala ozvěna jeho kroků. Nevěděla, jak dlouho už ty kroky sleduje. Občas kroky utichly a ona musela čekat, až se znovu ozvou, aby poznala, kudy se dát. Občas, když se zastavily, dály se věci. Nic z toho sice neviděla, ale palác zvonil, jako když se udeří na zvon, jindy se jí ježily vlasy na hlavě, jak to ve vzduchu praskalo, a pak zase... Nezáleželo na tom. Tohle bylo poprvé, co zahlédla muže, jehož kroky slyšela. Nemyslela si, že v tom černém kabátci vězí Rand. Výška odpovídala, ale tenhle muž byl příliš velký, příliš těžký v prsou.</p>
<p>Nyneiva se rozběhla dřív, než si to uvědomila. Její pevné boty se už dávno změnily v atlasové střevíčky, aby se mohla pohybovat potichu. Když mohla slyšet ona jeho, mohl slyšet i on ji. Moghedienino zoufalé funění bylo hlasitější než jejich kroky.</p>
<p>Nyneiva se dostala k ohybu chodby, zastavila se a vyhlédla opatrně za roh. Držela saidar přes Moghedien, ale byl její připravená usměrnit. Nebylo to zapotřebí. Chodba byla prázdná. Naproti byly dveře, ve stěně s okny vyplněnými složitými kamennými kružbami, ale ona si nemyslela, že se tam mohl dostat. Poblíž zahýbala doprava další chodba. Nyneiva k ní vyrazila a znovu do ní ostražitě nahlédla. Prázdná. Ale nahoru se těsně za křižovatkou točilo schodiště.</p>
<p>Na chvíli zaváhala. Ten muž někam spěchal. Tahle chodba vedla zpátky směrem, kterým přišly. Utíkal by zpátky? Takže nahoru.</p>
<p>Táhnouc Moghedien za sebou pomalu vyšla po schodech a napínala uši, aby slyšela něco kromě téměř hysterického funění. Zaprodankyně a krve, která jí bušila v uších. Jestli se mu ocitne tváří v tvář... Věděla, že tam už je, někde vepředu. Překvapený bude muset být on.</p>
<p>Na první podestě se zastavila. Chodby byly stejné jako ty dole. Byly taky stejně prázdné, stejně tiché. Šel snad dál nahoru?</p>
<p>Schodiště se jí pod nohama lehce zachvělo, jako by do paláce udeřil obrovský dobývací beran, a pak znovu. A opět jedním oknem s kamennou výzdobou proletěl pruh bílého ohně, směřoval bláznivě vzhůru, a pak, když začal prořezávat strop, zhasl.</p>
<p>Nyneiva polkla a zamrkala v marné snaze zbavit se světle fialového vějíře, který jí zůstal před očima jako vzpomínka na tu věc. To musel být Rand, když se snažil zasáhnout Rahvina. Kdyby se k němu dostala moc blízko, Rand by mohl omylem zasáhnout i ji. Jestli se ohání takhle naslepo jí to tedy rozhodně připadalo jako rána naslepo mohl ji zasáhnout kdekoliv, aniž by to věděl.</p>
<p>Otřesy ustaly. Moghedien se oči leskly hrůzou. Ale podle toho, co skrze a'dam Nyneiva cítila, byl div, že se ta žena nesvíjí na podlaze, nevříská a nemá pěnu u pusy. Nyneiva sama tak trochu cítila, že by mohla začít vřískat. Přinutila se udělat další krok. Druhý krok byl skoro stejně těžký. Taky pomalý. Nebylo třeba na něj narazit náhle. Překvapený musel být on. Moghedien ji následovala jako zbitá fena a jen se třásla.</p>
<p>Když se Nyneiva vydala dál do schodů, uchopila saidar, jak nejpevněji a nejúplněji dokázala, a tolik, kolik jen Moghedien zvládla, až k bodu, kde se jeho sladkost měnila téměř v bolest. To bylo varování. Víc, a přiblíží se k bodu, kde toho bude víc, než dokáže udržet, k bodu, kde se utiší sama, spálí v sobě schopnost usměrňovat. Nebo možná v Moghedien, za daných okolností. Nebo v obou. Na každý pád by to teď byla katastrofa. Ale na tom bodě se držela... život... který ji plnil, připomínal tlak jako od jehly těsně předtím, než propíchne kůži. Tak moc toho dokázala natáhnout, když usměrňovala sama. Ona i Moghedien byly v jediné síle skoro stejně silné. Tanchiko to ukázalo. Bude to dost? Moghedien trvala na tom, že muži jsou silnější. Rahvin aspoň byl Moghedien ho znala a nebylo příliš pravděpodobné, že by Rand dokázal přežít tak dlouho, pokud by nebyl stejně silný. Nebylo spravedlivé, že muži mají svaly a větší sílu v jediné síle taky. Aes Sedai ve Věži vždy tvrdily, že jsou si všichni rovni. Prostě to nebylo</p>
<p>Blábolila. Zhluboka se nadechla a vlekla za sebou Moghedien po schodišti. Výš to nešlo.</p>
<p>Chodba byla prázdná. Nyneiva pokračovala k místu, kde se s ní stýkala příčná chodba, a vyhlédla za roh. A tam byl. Vysoký muž v černém, rozložitý, s tmavými vlasy a bílými prameny na spáncích, vyhlížel kamennými kružbami v jednom z oken na něco dole. Na tváři se mu námahou perlil pot, ale zřejmě se usmíval. Hezká tvář, stejně hezká jako Galadova, pro tohohle se jí však dech nezrychlil.</p>
<p>Ať už civěl na cokoliv snad na Randa? cele se na to soustředil, ale Nyneiva mu nedala možnost, aby si jí všiml. Tam dole mohl být Rand. Nepoznala, jestli Rahvin usměrňuje nebo ne. Naplnila chodbu kolem něj ohněm od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu, a vlila do něj všechen saidar, který držela, do ohně tak horkého, že se kouřilo ze samotného kamene. Před tím žárem couvla sama.</p>
<p>Rahvin zavřískl uprostřed plamene byl to jeden plamen a odpotácel se od ní zpátky k místu, kde chodba přecházela v chodníček se sloupořadím. Zlomeček vteřiny, méně, kdy ona ještě couvala, a on už stál uprostřed plamene, jenomže teď byl obklopen čistým vzduchem. Do toho žáru šel každičký ždibíček saidaru, který dokázala usměrnit, avšak on ho potlačil. Viděla ho skrze ten oheň, jenž všemu propůjčoval narudlý přísvit. Viděla ho. Z ožehlého kabátce mu stoupal kouř. Tvář měl sežehlou trosku, jedno oko mléčně bílé. Ale v obou očích měl zlověstný výraz, když na ni pohlédl.</p>
<p>Z vodítka a'damu necítila vůbec žádné pocity, jen olověnou otupělost. Nyneivě se stáhl žaludek. Moghedien se vzdala. Vzdala se, protože je čekala než smrt.</p>
<p>* * *</p>
<p>Oheň vyrazil složitou kamennou kružbou v okně nad Randem, plamenné prsty nalezly každičkou škvírku, tančil směrem ke sloupořadí. A přitom zápas v jeho těle náhle ustal. Být tak najednou sám sebou přišlo skoro jako šok. Předtím zoufale natahoval ze saidínu a snažil se udržet alespoň něco. Teď se do něj hrnul, lavina ohně a ledu, až se mu podlomila kolena, až se prázdnota chvěla bolestí, která ji odírala jako rašple.</p>
<p>A Rahvin pozadu vyklopýtal na sloupořadí, tváří k něčemu tam uvnitř. Rahvin ovinutý ohněm, a přesto tu stál, jako by se ho nic nedotklo. Pokud teď vypadal, že se ho nic nedotýká, před chvílí tomu tak nebylo. Jen velikost postavy a to, že bylo nemožné, aby to byl někdo jiný, Randovi prozradily, že to je on. Zaprodanec byl celý zuhelnatělý, popraskané rudé maso by dalo dost zabrat každé léčitelce. Bolest musela být nesmírná. Až na to, že Rahvin bude uvnitř prázdnoty v nitru toho ohořelého pozůstatku muže, zabalený do prázdnoty, kde je tělesná bolest vzdálená a saidín po ruce.</p>
<p>Saidín zuřil i uvnitř Randa, a on ho vypustil všecek. Ne k léčení.</p>
<p>"Rahvine!" zavřískl, a z rukou mu vyletěl odřivous, roztavené světlo silnější než muž, hnané vší jedinou silou, kterou dokázal natáhnout.</p>
<p>Odřivous zasáhl Zaprodance a Rahvin přestal existovat. Temní psi v Rhuideanu se změnili v černá zrnka, než zmizeli, ať už to byl jakýkoliv život, jehož se snažili držet, nebo jejž se snad pro ně snažil udržet vzor. Před tímhle Rahvin prostě... přestal existovat.</p>
<p>Rand nechal odřivous zhasnout a trochu saidín odsunul stranou. Snažil se mrkáním odstranit purpurový otisk a zíral na širokou díru v mramorové balustrádě, zbytek jednoho sloupu byl jako tesák nad ni, a zíral na odpovídající díru ve střeše paláce. Tyhle díry se nemihotaly, jako by to, co udělal, bylo příliš silné dokonce i na to, aby to tohle místo spravilo. Po tom všem to vypadalo téměř příliš snadné. Třeba tam nahoře je něco, co ho přesvědčí, že je Rahvin skutečně mrtvý. Rozběhl se ke dveřím.</p>
<p>* * *</p>
<p>Nyneiva zoufale vrhla všechno, co měla, a pokusila se znovu stáhnout plamen těsně kolem Rahvina. Napadlo ji, že měla použít blesk. Zemře. Ty hrozné oči se upíraly na Moghedien, ne na ni, ale ona zemře také.</p>
<p>Nahoru sloupořadím vyletěl tekutý oheň tak žhavý, že oheň, který sama vytvořila, vedle něj vypadal studený. Zděšeně propustila své tkanivo a zvedla ruku, aby si chránila obličej, a přesto, než ji zvedla k hrudi, tekutý oheň byl pryč. Stejně tak Rahvin. Nyneiva nevěřila, že unikl. Byla to jen chvilka, tak krátká, že si ji téměř mohla představovat, když se ho ten bílý pruh dotkl a on se změnil v... mlhu. Pouze chvilička. Mohla si to představovat. Ale ona tomu nevěřila. Roztřeseně se nadechla.</p>
<p>Moghedien měla tvář v dlaních, plakala a třásla se. Jediný pocit, který Nyneiva skrz a'dam cítila, byla úleva tak mocná, že utopila všechno ostatní.</p>
<p>Na schodech dole zaskřípaly chvatné kroky.</p>
<p>Nyneiva se otočila na patě a udělala krok k točitému schodišti. S překvapením si uvědomila, že zhluboka pije ze saidaru a připravuje se.</p>
<p>Pak překvapení poněkud pominulo, když se na dohled vyšplhal Rand. Nebyl takový, jak si ho pamatovala. Rysy měl stejné, ale obličej tvrdý. Oči jako z modrého ledu. Zkrvavené trhliny v kabátci a spodcích a krev na tváři se k tomu obličeji hodily.</p>
<p>Když vypadal takhle, Nyneivu by nikterak nepřekvapilo, kdyby Moghedien na místě zabil ve chvíli, kdy zjistí, kdo to je. Nyneiva však pro ni ještě měla použití. Musel poznat a'dam. Bez dalšího rozmýšlení ho změnila, nechala vodítko zmizet, takže zůstal jen stříbrný náramek na jejím zápěstí a obojek na krku Moghedien. Chvilka zděšení, když pochopila, co udělala, a potom si vydechla, když si uvědomila, že druhou ženu stále cítí. Fungovalo to přesně tak, jak Elain říkala, že bude. Možná to neviděl. Stála mezi ním a Moghedien, vodítko se táhlo za ní.</p>
<p>Rand se na Moghedien skoro nepodíval. "Myslel jsem na ty plameny, co odsud vyšlehly. Myslel jsem, že bys to mohla být ty nebo...? Kde je tohle místo? Tady se setkáváte s Egwain?"</p>
<p>Nyneiva k němu vzhlédla a pokusila se polknout. Tak chladný, ten jeho obličej. "Rande, moudré říkají, že to, cos udělal, co děláš, je nebezpečný, dokonce špatný. Pak říkají, že když sem přijdeš v těle, vypustíš něco ze sebe, nějakou část, která z tebe dělá člověka."</p>
<p>"Copak moudré vědí všechno?" Prošel těsně kolem ní a zastavil se s pohledem upřeným na sloupořadí. "Kdysi jsem si myslel, že Aes Sedai vědí všechno. Na tom nezáleží. Nevím, jak moc si Drak Znovuzrozený může dovolit být člověkem."</p>
<p>"Rande, já..." Nevěděla, co říci. "Hele, dovol mi aspoň, ať tě vyléčím."</p>
<p>Klidně držel, když natáhla ruce a uchopila jeho hlavu do dlaní. Ona pak musela potlačit trhnutí. Jeho čerstvé rány nebyly vážné, jen jich bylo hodně co ho jenom mohlo pokousat? Byla si jistá, že to byly kousné rány ale stará rána, ta zpola zahojená, nikdy nevyléčená rána v jeho boku, to byla žumpa plná temnoty, studna naplněná tím, o čem si myslela, že to musí být špína saidinu. Usměrnila složité prameny vzduchu, vody a ducha, dokonce také ohně a země v malém množství, jež se používaly k léčení. Rand nezařval ani se nezazmítal. Dokonce ani nemrkl. Zachvěl se. To bylo všechno. Pak ji uchopil za zápěstí a sundal jí ruce ze svého obličeje. Nezdráhala se. Jeho nová zranění byla pryč, každé hryznutí, škrábanec i modřina, ale ta stará rána ne. Na ní se nic nezměnilo. Cokoliv kromě smrti by se mělo dát vyléčit, dokonce i tohle. Cokoliv!</p>
<p>"Je mrtvý?" zeptal se tiše. "Vidělas ho umřít?"</p>
<p>"Je mrtvý, Rande. Viděla jsem to."</p>
<p>Kývl. "Jsou tu ale další, že? Další... Vyvolení."</p>
<p>Nyneiva cítila od Moghedien bodnutí strachu, avšak neohlédla se. "Rande, musíš jít. Rahvin je mrtvý a tohle místo je pro tebev tom tvým stavu nebezpečný. Musíš jít a v těle se sem už nesmíš vrátit."</p>
<p>"Půjdu."</p>
<p>Nemyslel si, že by to mohla vidět či cítit ovšemže nemohla ale na chvíli měl dojem, že se chodba za ním... nějak pozměnila. Nevypadala však jinak. Až na to... Nyneiva zamrkala. Ve sloupořadí za Randem již nebyl ten zpolovice zmizelý sloup a ani díra v kamenném zábradlí.</p>
<p>Rand pokračoval, jako by se nic nestalo. "Vyřiď Elain... Popros ji, ať se na mě nezlobí. Popros ji..." Tvář se mu stáhla bolestí. Na chvíli zahlédla chlapce, kterého znala, vypadal, jako by mu vyrvali něco drahocenného. Natáhla k němu ruku, aby ho utěšila, ale on couvl, tvář opět jako z kamene a vyprahlou. "Lan měl pravdu. Vyřiď Elain, ať na mě zapomene, Nyneivo. Vyřiď jí, že jsem si našel něco jiného, co miluju, a na ni už mi nezbývá místo. Chtěl po mně, abych ti vyřídil to samé. Lan si taky našel něco jiného. Říkal, že na něj máš zapomenout. Lepší by bylo, kdybyste se nenarodily, než se do nás zamilovaly." Znovu couvl, tři dlouhé kroky, chodba kolem něj jako by se bláznivě zatočila nebo aspoň část chodby a byl pryč.</p>
<p>Nyneiva zírala na místo, kde předtím stál, a ne na trhaně se mihotající škody na sloupořadí, které tu chvíli byly a chvíli zase ne. Lan mu řekl, aby jí vyřídil tohle?</p>
<p>"Ehm... pozoruhodný muž," poznamenala Moghedien docela tiše. "Velmi, velmi nebezpečný muž."</p>
<p>Nyneiva na ni civěla. Skrze náramek k ní teď přicházelo něco nového. Byl tu pořád strach, ale ztlumený... Očekávání bylo asi to nejpříhodnější slovo, které to popisovalo.</p>
<p>"Pomohla jsem ti, ne?" dodala Moghedien. "Rahvin je mrtvý, Rand al'Thor zachráněný. Nic z toho by beze mě nebylo možné."</p>
<p>Nyneiva teď pochopila. Spíš naděje než očekávání. Dříve či později se Nyneiva bude muset vzbudit. Pak a'dam zmizí. Moghedien se jí snažila připomenout svou pomoc jako by ji z ní nemusela Nyneiva páčit jen pro případ, že by se Nyneiva zatvrzovala, aby ji před odchodem ještě dokázala zabít. "Je čas, abych rovněž odešla," prohlásila Nyneiva. Moghedienin výraz se nezměnil, ale strach zesílil, a naděje stejně tak. Nyneivě se v ruce objevil velký stříbrný šálek, zjevně naplněný čajem. "Vypij tohle."</p>
<p>Moghedien couvla. "Co ?"</p>
<p>"Není to jed. Mohla bych tě velice snadno zabít i bez něj, kdybych chtěla. Koneckonců všechno, co se ti stane tady, je skutečný i v bdělým světě." Naděje teď byla mnohem silnější než strach. "Budeš po tom spát. Hlubokým spánkem, příliš hlubokým, aby ses mohla dotknout Tel'aran'rhiodu. Jmenuje se to ločidlo."</p>
<p>Moghedien šálek pomalu převzala. "Abych tě nemohla sledovat? Nic nenamítám." Zvrátila hlavu a polykala, dokud nebyl šálek prázdný.</p>
<p>Nyneiva ji pozorovala. Tolik odvaru by ji mělo rychle položit. A přesto ji jistý krutý rys v povaze donutil promluvit. Věděla, že je to kruté, a nezáleželo jí na tom. Moghedien vůbec nebude mít klidný odpočinek. "Vědělas, že Birgitte není mrtvá." Moghedien jen lehce přimhouřila oči. "Vědělas, kdo je Faolain." Druhá žena se pokusila vyvalit oči, ale už byla příliš ospalá. Nyneiva cítila, jak se účinek ločidla šíří. Soustředila se na Moghedien drženou tady v Tel'aran'rhiodu. Pro Zaprodankyni to nebude příjemný spánek. "A vědělas, kdo je Siuan, že bývala amyrlin. O tomhle jsem se v Tel'aran'rhiodu nikdy nezmínila. Nikdy. Uvidíme se brzy. V Salidaru."</p>
<p>Moghedien vyvrátila oči. Nyneiva si nebyla jistá, jeli to účinek ločidla či mrákoty, ale na tom nezáleželo. Propustila druhou ženu a Moghedien zmizela. Stříbrný obojek zazvonil, když dopadl na dlažbu. Elain bude mít radost aspoň z tohohle.</p>
<p>Nyneiva vystoupila ze sna.</p>
<p>* * *</p>
<p>Rand klusal chodbami paláce. Zřejmě tu došlo k menším škodám, než se pamatoval, ale on se moc nedíval. Vyšel na velké nádvoří před palácem. Zášlehy vzduchu zpola vyrazily křídla velké brány ze závěsů. Za bránou leželo obrovské oválné náměstí a to, co hledal. Trolloci a myrddraalové. Rahvin byl mrtev a ostatní Zaprodanci někde pryč, ale bylo ještě třeba pobít trolloky a myrddraaly, kteří zůstali v Caemlynu.</p>
<p>Bojovali, tlačili se po stovkách, snad tisících, kolem něčeho, nač přes jejich řady v černých osnířích, vysoké jako myrddraal na koni, neviděl. Jen tak tak hluboko v davu rozeznal svou karmínovouzástavu. Když křídla brány vyletěla ze závěsů, někteří se otočili na patě.</p>
<p>A přesto se Rand bez váhání zarazil na místě. Natěsnanými postavami v černých osnířích létaly ohnivé koule a všude leželi popálení trolloci. To nebylo možné.</p>
<p>Neodvažuje se doufat či myslet, usměrnil. Z rukou mu vyletovaly odřivousy tak rychle, jak je dokázal splétat, užší než jeho malíček a přesné, jakmile zasáhly, ztratily se. Byly mnohem méně účinné než ten, který použil proti Rahvinovi, ale nemohl riskovat, že protne někoho z těch, kdo byli polapení uprostřed všech těch trolloků. Zřejmě to ale neznamenalo větší rozdíl. První zasažený myrddraal změnil barvu, stal se z něj černý stín oděný v bílé, a pak zůstala jen zrnka prachu, která zmizela, když se jeho kůň splašil a utekl. Trolloci, myrddraalové, všichni ti, kteří se otočili k němu, zmizeli stejně, a pak se Rand začal prořezávat řadami těch, kteří k němu stáli zády, takže vzduch jako by byl neustále plný jiskřivého prachu, jejž ve chvíli, kdy se vytratil, nahradil nový.</p>
<p>Tomu odolat nemohli. Děsivý vzteklý řev se změnil v ustrašené vytí a nepřátelé prchali na všechny strany kromě směrem k němu. Rand si všiml, jak se je jeden myrddraal snaží obrátit, a trolloci ho ušlapali, jezdce i koně, ale ostatní mizelci také pobídli svá zvířata k úprku.</p>
<p>Rand je nechal jít. Byl cele zaujat pohledem na zahalené Aiely, kteří vyrazili z obklíčení s oštěpy a těžkými noži. Právě jeden z nich nesl korouhev. Aielové praporce nenosili, avšak tenhle, jemuž byl pod šufou vidět kousek červené pásky, jej držel. I v některých ulicích vedoucích z náměstí zuřil boj. Aielové proti trollokům. Měšťané proti trollokům. Dokonce i ozbrojenci v uniformě královniny gardy proti trollokům. Očividně někteří z těch, kteří byli ochotní zabít královnu, neměli žaludek na trolloky. Rand si toho však skoro nevšiml. Pátral v řadách Aielů.</p>
<p>Tam. Žena v bílém živůtku, jednou rukou si přidržovala suknice a rozháněla po prchajících trollocích krátkým nožem. O chvíli později obklopily jednoho tvora s medvědí tlamou plameny.</p>
<p>"Aviendho!" Rand nevěděl, že utíká, dokud nevykřikl. "Aviendho!"</p>
<p>A támhle stál Mat, kabátec měl rozervaný a na hrotu mečové čepele na svém oštěpu krev, jak se opíral o černé ratiště a díval se, jak trolloci prchají. Byl ochoten nechat bojovat ostatní, když to teď bylo možné. A Asmodean, neohrabaně svíral meč a snažil se dívat všemi směry najednou pro případ, že by se některý trollok rozhodl vrátit. Rand z něj cítil saidín, byť slabě. Nemyslel si, že toho Asmodean moc nabojoval zbraní.</p>
<p>Odřivous. Odřivous, který vypálil vlákno ze vzoru. Čím silnější odřivous byl, tím dál vlákno odhořelo. A cokoliv ta osoba udělala, nic z toho se už nestalo. Randovi bylo jedno, jestli to, jak šlehl po Rahvinovi, rozvinulo třebas polovinu vzoru. Ne, pokud byl tohle výsledek.</p>
<p>Uvědomil si, že se mu po tvářích řinou slzy, a tak saidín a prázdnotu propustil. Chtěl tohle vše cítit. "Aviendho!" Zvedl ji ze země a zatočil se s ní, přičemž ona na něj dolů zírala, jako by se zbláznil. Nechtěl ji postavit, ale udělal to. Aby mohl obejmout Mata. Nebo se o to aspoň pokusil.</p>
<p>Mat ho odehnal. "Co to s tebou je? Skoro bych řekl, že sis myslel, že jsme mrtví. Ne že jsme nebyli, skoro. Být generál je mnohem bezpečnější než tohle!"</p>
<p>"Vy žijete," zasmál se Rand. Odhrnul Aviendze vlasy z čela. Ztratila šátek a vlasy jí volně visely na šíji. "Jsem tak rád, že žijete. To je všechno."</p>
<p>Znovu se rozhlédl po náměstí, a radost pohasla. Nic ji nemohlo zdusit, ale těla, ležící v hromadách tam, kde se Aielové postavili na odpor, ji ztlumila. Příliš mnoho mrtvých těl nebylo na lidi příliš velkých. Támhle ležela Lamelle, závoj byl pryč a s ním i půlka jejího hrdla. Už mu nikdy neuvaří polívku. Pevin, oběma rukama svíral jako zápěstí silné ratiště trolločího oštěpu, který mu trčel z hrudi, a Rand na jeho tváři poprvé uviděl nějaký výraz. Překvapení. Odřivous oklamal smrt u jeho přátel, ale ne u ostatních. Příliš mnoha. Příliš mnoha Děv.</p>
<p>Vezmi si, co můžeš. Raduj se z toho, co můžeš zachránit, a netruchli kvůli ztrátám příliš dlouho. Nebyla to v žádném případě jeho myšlenka, on ji však přijal. Vypadalo to jako dobrý způsob, jak se vyhnout šílenství, dokud ho k němu ovšem nedožene špína na saidinu.</p>
<p>"Kam jsi šel?" chtěla vědět Aviendha. Ne rozzlobeně. Pokud něco, vypadala, že se jí ulevilo. "Jednu chvilku jsi byl tam a vzápětí jsi zmizel."</p>
<p>"Musel jsem zabít Rahvina," prohodil tiše. Otevřela ústa, ale on jí položil prsty na rty, aby ji umlčel, a pak ji něžně odstrčil. Vezmi si, co můžeš. "Nechej to tak. Je mrtvý."</p>
<p>Přikulhal k nim Bael, šufu měl stále kolem hlavy, ale závoj mu visel na prsa. Na stehně měl krev a na hlavici jediného zbývajícího oštěpu rovněž. "Noční běžci a Stínempokřivení utíkají, Car'a'carne. Někteří z mokřiňanů se připojili k tanci proti nim. Dokonce i někteří muži ve zbroji, i když ti nejdřív tančili proti nám." Za ním přicházela Sulin, s odhalenou tváří a ošklivou rudou ránou na líci.</p>
<p>"Pobijte je, ať to trvá jak chce dlouho," řekl Rand. Vydal se na cestu. Nebyl si jist, kam má namířeno, hlavně aby to bylo pryč od Aviendhy. "Nechci, aby volně pobíhali po venkově. A dohlídněte na gardu. Později zjistím, kteří gardisti patřili k Rahvinovi a kteří..." Šel dál, mluvil a neohlížel se. Vezmi si, co můžeš.</p><empty-line /><p>KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ</p>
<p>Řeřavé uhlíky</p>
<p>Vysoké okno bylo dost vysoké, aby se v něm mohl Rand pohodlně postavit, zvedalo se mu vysoko nad hlavu a v ramenou měl ještě přes půl sáhu na každou stranu. Rukávy košile měl vyhrnuté a vyhlížel dolů do královských zahrad. Aviendha máchala ruku v krevelové nádržce kašny, stále ji upoutávalo množství vody, která neměla jiný účel, než aby se na ni lidé dívali a aby udržovala naživu okrasné rybičky. Nejdřív byla nemálo rozhořčená, když jí řekl, že nesmí jít honit do ulic trolloky. Vlastně si nebyl jist, jestli by teď nebyla tam dole, nebýt tichého doprovodu Děv, o němž si Sulin myslela, že si ho nevšiml. A rovněž neměl slyšet, jak jí bělovlasá Děva připomíná, že už není Far Dareis Mai a ještě není moudrá. Bez kabátce, zato s kloboukem proti slunci, seděl Mat na roubení kašny a povídal si s Aviendhou. Nebylo pochyb, že se snaží vypátrat, co ví o tom, jestli mají Aielové bránit lidem v odchodu. I kdyby Mat nakonec svůj úděl přijal, nebylo pravděpodobné, že by si na to někdy přestal stěžovat. Na lavičce ve stínu stromku červené myrty seděl Asmodean a hrál na harfu. Randa napadlo, jestli muž ví, co se vlastně stalo, nebo to aspoň tuší. Neměl by si nic pamatovat pro něj se to nikdy nestalo ale kdo mohl říci, co jeden ze Zaprodanců ví, či co si dokáže odvodit?</p>
<p>Zdvořilé zakašlání ho přimělo otočit se k zahradě zády.</p>
<p>Okno, kde stál, bylo půl druhého sáhu nad podlahou v západní stěně trůnního sálu, Velké síně, kde andorské královny přijímaly vyslance a ohlašovaly rozsudky po téměř tisíc let. Bylo to jediné místo, které ho napadlo, odkud mohl Mata a Aviendhu sledovat v klidu a s jistotou, že ho neuvidí. Po obou stranách sálu se táhly řady bílých sloupů deset sáhů na výšku. Světlo z vysokých oken se mísilo s barevným světlem, které sem dopadalo obrovskými okny zasazenými do klenutého stropu, okny, kde se stříbrní lvi střídali s portréty bývalých královen říše a výjevy velkých andorských vítězství. Na Enailu a Somaru to zřejmě velký dojem neudělalo.</p>
<p>Rand se spustil z předprsně na zem. "Přišly nějaké zprávy od Baela?"</p>
<p>Enaila pokrčila rameny. "Lov na trolloky pokračuje." Z jejího tónu bylo jasné, že drobná žena by se lovu velice ráda zúčastnila. Vedle vysoké Somary vypadala ještě menší. "Někteří lidé z města pomůžou. Většinou schovaní. Městské brány drží. Nikdo ze Stínem pokřivených neuteče, myslím, ale bojím se, že někteří noční běžci můžou." Myrddraaly bylo těžké zabít a stejně těžké zahnat do kouta. Občas bylo snadné uvěřit starým příběhům, že jezdí na stínech a mohou zmizet, když se otočí bokem.</p>
<p>"Přinesly jsme tobě polívku," řekla Somara a kývla plavou hlavou ke stříbrnému podnosu, zakrytému pruhovaným plátýnkem, na pódiu, na němž stál Lví trůn. Vyřezávaný a pozlacený, s obrovskými lvími tlapami místo nohou, trůn byl vlastně masivní křeslo stojící na vrcholku čtyř bílých mramorových schodů, k němuž vedl červený běhoun. Lev Andoru, vyložený drahými opály na poli z rubínů, se skvěl nad Morgasinou hlavou, kdykoliv zaujala své místo na trůně. "Aviendha říká, že ty jsi dneska ještě nejedl nic. Toto je polívka, co ti dělávala Lamelle."</p>
<p>"Žádný ze sluhů se asi ještě nevrátil," povzdechl si Rand. "Snad jeden z kuchařů? Kuchtík?" Enaila jen opovržlivě zavrtěla hlavou. Svoje období jako gai'šainka by odsloužila s půvabem, kdyby na to někdy došlo, ale představa, že někdo tráví celý život posluhováním někomu jinému, ji znechucovala.</p>
<p>Rand vyšel po schodech, dřepl si a cukl s plátnem. Nos se mu zacukal taky. Podle vůně, ať to vařil kdokoliv, nebyl o nic lepší kuchař, než bývala Lamelle. Mužské kroky, které se ozvaly z chodby, mu poskytly záminku opustit podnos. S trochou štěstí to nebude muset jíst.</p>
<p>Muž, jenž přicházel hlavní lodí po lesklých červenobílých dlaždicích, rozhodně nebyl Andořan. Měl krátký šedý kabátec a nabírané spodky nacpané do vysokých holínek s manžetami ohnutými pod koleny. Byl štíhlý a jen o hlavu vyšší než Enaila, měl mohutný orlí nos a tmavé šikmé oči. V tmavých vlasech a hustých knírech, připomínajících dolů zahnuté rohy kolem širokých úst, měl bělavé prameny. Zastavil se, aby předvedl krátkou, lehkou úklonu, přičemž zakřivený meč u boku zvládal půvabně i přes to, že v jedné ruce neuvěřitelně nesl stříbrné číše a v druhé zapečetěný hliněný džbánek.</p>
<p>"Odpusť mi můj vpád," řekl, "ale nebylo tu nikoho, kdo by mě ohlásil." Šaty měl možná prosté a dokonce místy ošoupané po cestě, ale za opaskem s mečem měl zastrčeno něco, co vypadalo jako slonovinová hůl zakončená zlatou vlčí hlavou. "Jsem Davram Bashere, vrchní maršál Saldeie. Jsem tu, abych promluvil s pánem Drakem, o němž se ve městě povídá, že dlí tady v královském paláci. Soudím správně, že hovořím s ním?" Na okamžik zalétl pohledem ke třpytícím se drakům, kteří se rudě a zlatě ovíjeli kolem Randových paží.</p>
<p>"Jsem Rand al'Thor, urozený pane Bashere. Drak Znovuzrozený." Enaila a Somara se postavily mezi Randa a nově příchozího, každá s rukou na jílci nože s dlouhou čepelí, připravená si zahalit tvář. "Překvapuje mě, že nalézám saldejského pána v Caemlynu, natož že se mnou chce mluvit."</p>
<p>"Popravdě řečeno jsem přijel do Caemlynu promluvit si s Morgasou, ale odstrčili mě ti patolízalové urozeného pána Gaebrila krále Gaebrila, měl bych říci? Nebo snad ještě žije?" Z Bashereho tónu bylo zřejmé, že o tom pochybuje, ale nezáleží mu na tom, ať je to jak chce. Ani se neodmlčel. "Mnoho lidí ve městě říká, že Morgasa je také mrtvá."</p>
<p>"Oba jsou mrtví," řekl Rand sklíčeně. Posadil se na trůn a opřel se hlavou o opálového lva Andoru. Trůn byl svými rozměry určen pro ženy. "Zabil jsem Gaebrila, jenomže až po tom, co on zabil Morgasu."</p>
<p>Bashere zvedl obočí. "Mám tedy pozdravit krále Randa z Andoru?"</p>
<p>Rand se rozzlobeně předklonil. "Andor měl vždycky královnu, a pořád ji má. Elain byla dědičkou. Když je její matka mrtvá, stává se královnou ona. Možná musí být nejdřív korunovaná neznám zákon ale co se mě týče, ona je královnou. Já jsem DrakZnovuzrozený. Tohle je to, co chci, a víc. Co ode mě chceš, urozený pane Bashere?"</p>
<p>Jestli jeho hněv Basherem nějak pohnul, ten muž to navenek nedal nijak znát. Pozorně upíral šikmé oči na Randa, ale netvářil se znepokojeně. "Bílá věž dovolila Mazrimu Taimovi uniknout. Je to falešný Drak." Odmlčel se, a když Rand neříkal nic, pokračoval. "Královna Tenobie nechce v Saldeii další nepokoje, tak jsem byl vyslán, abych ho znovu chytil a skoncoval to s ním. Sledoval jsem ho na jih mnoho týdnů. Nemusíš se bát, že jsem do Andoru přivedl cizí vojsko. Kromě doprovodu deseti mužů jsem zbytek nechal tábořit v Brémském lese, o hodný kus na sever od každé hranice, na kterou si kdy Andor za posledních dvě stě let činil nárok. Ale Taim je v Andoru. Jsem si tím jistý."</p>
<p>Rand se zaklonil a zaváhal. "Nemůžeš ho mít, urozený pane Bashere."</p>
<p>"Smím se zeptat proč ne, můj pane Draku? Pokud si přeješ použít na jeho chycení Aiely, nemám námitek. Moji muži zůstanou v Brémském lese do mého návratu."</p>
<p>Tuhle část plánu Rand nehodlal odhalit příliš brzy. Odklad by mohl být drahý, ale on hodlal nejdřív pevně uchopit otěže států. Stejně dobře však mohl začít už teď. "Vyhlašuji amnestii. Já můžu usměrňovat, urozený pane Bashere. A proč by měl být kterýkoliv muž loven a zabit nebo zkrocen jenom proto, že dokáže to, co já? Vyhlásím, že každý muž, který se může dotknout pravého zdroje, každý muž, který se chce učit, může přijít za mnou a získat mou ochranu. Poslední bitva se blíží, urozený pane Bashere. Možná nebude čas, aby kterýkoliv z nás zešílel ještě před ní, a já ani kvůli tomuto riziku stejně nedopustím zkázu kteréhokoliv muže. Když vyšli trolloci z Morny za trollockých válek, pochodovali s hrůzopány, muži a ženami, kteří vládli jedinou silou pro Stín. V Tarmon Gai'donu tomu budeme čelit znovu. Nevím, kolik Aes Sedai bude stát po mém boku, neodeženu však žádného muže, který dokáže usměrňovat, pokud půjde se mnou. Mazrim Taim je můj, urozený pane Bashere, ne tvůj."</p>
<p>"Chápu." Bylo to řečeno vyrovnaně. "Dobyl jsi Caemlyn. Slyšel jsem, že je tvůj i Tear, a Cairhien tvůj brzy bude, pokud již není. To hodláš dobýt svět se svými Aiely a vojskem mužů usměrňujících jedinou sílu?"</p>
<p>"Když budu muset." Rand mluvil stejně vyrovnaně. "Uvítám jako spojence každého vládce, který uvítá mě, ale zatím vidím jenom intriky kvůli moci nebo otevřené nepřátelství. Urozený pane Bashere, v Tarabonu a Arad Domanu panuje bezvládí a Cairhienu do toho moc neschází. Amadicie se poohlíží po Altaře. A Seanchané možná jsi o nich v Saldeii slyšel povídat, a to nejhorší je čistá pravda Seanchané na druhé straně světa se poohlížejí po nás po všech. Lidé bojují ve svých ubohých válčičkách, když je na obzoru Tarmon Gai'don. Potřebujeme mír. Čas, než přijdou trolloci, než se Temný osvobodí, čas připravit se. Pokud jediný způsob, jak můžu najít čas a mír pro svět, je vnutit mu ho, tak to udělám. Nechci to, ale udělám to."</p>
<p>"Četl jsem Karaethonský cyklus," řekl Bashere. Na chvíli si strčil číše pod paži, ulomil voskovou pečeť na džbánku a nalil do číší víno. "Důležitější je, že královna Tenobie proroctví četla také. Nemohu mluvit za Kandor, Arafel nebo Shienar. Myslím, že za tebou přijdou v Hraničních státech neexistuje dítě, které by nevědělo, že Stín číhá v Morně, aby se na nás vrhl ale nemohu za ně mluvit." Enaila podezíravě sledovala číši, kterou jí podával, ale vyšla po schodech a předala ji Randovi. "Popravdě řečeno," pokračoval Bashere, "nemohu mluvit dokonce ani za Saldeiu. Tenobie vládne, já jsem jenom její generál. Myslím si však, že jakmile k ní vypravím spěšného posla se zprávou, odpověď bude taková, že Saldeia se postaví za Draka Znovuzrozeného. Mezitím ti nabízím své služby, i těch devět tisíc saldejských jezdců."</p>
<p>Rand zavířil tekutinou v číši a hleděl do tmavě rudého vína. Sammael v Illianu a ostatní Zaprodanci Světlo ví kde. Seanchané čekali na druhé straně Arythského oceánu a lidé tady byli připravení skočit po svém vlastním prospěchu a výhodách, ať to svět stojí co to stojí. "Mír je ještě daleko," prohodil mírně. "Ještě nějakou dobu to bude krev a smrt."</p>
<p>"To je vždycky," opáčil tiše Bashere, a Rand nevěděl, ke které jeho poznámce to patří. Možná k oběma.</p>
<p>* * *</p>
<p>Asmodean si dal harfu pod paži a odešel od Mata s Aviendhou. Hrál rád, ale ne pro dvojici, která neposlouchala, natož aby jehohru ocenila. Nevěděl určitě, co přesně se toho rána stalo, a stejně tak nevěděl, jestli si vůbec chce být jistý. Příliš mnoho Aielů vyjadřovalo překvapení nad tím, že ho vidí, tvrdili, že ho viděli umírat. On nechtěl slyšet podrobnosti. Ve zdi naproti němu byla dlouhá škvíra. Věděl, co udělalo ty ostré hrany, ten povrch hladký jako led, hladší, než by kdy dokázala lidská ruka, i kdyby leštila sto let.</p>
<p>Ledabyle ale také se zachvěním uvažoval, jestli to, že se znovu zrodil tímhle způsobem, z něj udělalo nového člověka. Nemyslel si to. Ale nesmrtelnost byla pryč. To byl dar Velikého pána. Tohle jméno použil v duchu, ať už al'Thor chtěl slyšet cokoliv. Což byl dostatečný důkaz, že je sám sebou. Nesmrtelnost byla pryč věděl, že to musí být jen jeho představivost, ale občas cítil, jak ho vleče čas, táhne ho k hrobu, o němž si myslel, že ho nikdy neuvidí a natáhnout i tu trochu saidínu, kterou mohl, bylo jako vyprázdnit žumpu. Vůbec nelitoval, že je Lanfear mrtvá. Rahvina mu také líto nebylo, ale Lanfear zvlášť ne za to, co mu udělala. Bude se smát, až zemřou i ostatní, a hlavně při tom posledním. Nebylo to tím, že byl znovu zrozen jako nový člověk, ale bude se držet toho trsu trávy na okraji útesu, jak dlouho to jen půjde. Kořínky nakonec povolí a přijde dlouhý pád, ale do té doby bude pořád naživu.</p>
<p>Otevřel malá dvířka, hodlaje si najít cestu do spíže. Museli tu mít nějaké slušné víno. Jeden krok, a ztuhl, krev se mu vytratila z tváří. "Ty? Ne!" To slovo ještě viselo ve vzduchu, když se ho zmocnila smrt.</p>
<p>* * *</p>
<p>Morgasa si otřela pot z tváře, potom si strčila kapesník zpátky do rukávu a upravila si poněkud roztřepený slamák. Alespoň se jí podařilo získat slušné jezdecké šaty, i když v tomhle horku bylo i jemné šedé sukno nepohodlné. Vlastně ho získal Tallanvor. Nechala jít koně krokem a prohlížela si vysokého mladého muže, jenž jel před ní lesem. Zakulacený trup Basela Gilla zdůrazňoval, jak vysoký a pružný Tallanvor je. Podal jí ty šaty řka, že se k ní hodí víc než ta kousavá věc, ve které uprchla z paláce, díval se na ni, ani jednou nemrkl a nikdy neřekl jediné uctivé slovo. Ovšem, ona sama se rozhodla, že pro nikoho není bezpečné, aby se vědělo, kdo je, zvláště poté, co zjistili, že Gareth Bryne odjel z Korských Pramenů. Proč ten muž musel někde honit paličky stodol, když ho potřebuje? Nezáleželo na tom. Povede si dobře i bez něj. V Tallanvorových očích však bylo něco zneklidňujícího, když ji oslovoval prostě Morgaso.</p>
<p>Povzdechla si a ohlédla se přes rameno. Kolohnát Lamželezo při jízdě ostražitě pozoroval okolní les a Breana po jeho boku sledovala jeho stejně pozorně jako okolí. Morgasino vojsko se od odjezdu z Caemlynu nezvětšilo ani o jedinou duši. Příliš mnoho pánů a paní slyšelo o šlechticích poslaných bez důvodu do vyhnanství a o nespravedlivých zákonech v hlavním městě, aby udělali víc, než se ušklíbli při té nejzběžnější zmínce o tom, že by zvedli ruku na podporu své zákonné panovnice. Morgasa pochybovala, že i kdyby věděli, kdo s nimi mluví, neznamenalo by to žádný rozdíl. A tak tu projížděla Altarou, co nejvíc bylo možné, se držela v lese, neboť všude kolem zřejmě řádily oddíly ozbrojenců, projížděla hvozdem se zjizveným pouličním rváčem, zmámenou uprchlou cairhienskou šlechtičnou, podsaditým hostinským, který se jen tak tak udržel, aby neklekal, kdykoliv se na něj podívala, a mladým vojákem, který se na ni občas díval, jako by měla na sobě ty šaty, které nosila pro Gaebrila. A s Lini, samozřejmě. Na Lini se nedalo zapomenout.</p>
<p>Jako by tím, že na ni pomyslela, starou chůvu přivolala, ta pobídla koně blíž. "Lepší dívat se dopředu," řekla tiše. ,"Mladý lev útočí nejrychleji, když to nejméně čekáš.'"</p>
<p>"Myslíš, že je Tallanvor nebezpečný?" zeptala se Morgasa ostře a Lini se na ni úkosem zamyšleně podívala.</p>
<p>"Jenom způsobem, kterým může být muž nebezpečný. Má hezkou postavu, nemyslíš? Je víc než dost vysoký. A silné ruce, řekla bych. ,Nemá smysl nechat med stárnout příliš dlouho, než ho sníš.'"</p>
<p>"Lini," vyjela Morgasa varovně. Stará žena poslední dobou často kráčela po této cestě. Tallanvor byl pohledný muž, jeho ruce vypadaly silné a měl hezky tvarovaná lýtka, ale on byl mladý a ona královna. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se na něj začala dívat jako na muže, místo jako na poddaného a vojáka. Už to chtěla Lini říci a ta ztratila rozum, jestli si myslela, že si něco začne s mužem o deset let mladším, musel být tak mladý ale Tallanvor a Gill se vraceli. "Drž zobák, Lini. Jestli tomu mladému muži nacpeš do hlavy nějaké hloupé nápady, tak tě někde nechám." Liniino odfrknutí by i nejvyššímu urozenci v Andoru vysloužilo nějaký čas v kobce, aby mohl přemýšlet. Kdyby Morgasa ještě měla svůj trůn, tak ano.</p>
<p>"Jsi si jistá, že tohle chceš, děvče? ,Je pozdě měnit názor poté, co skočíš z útesu.'"</p>
<p>"Najdu své spojence, kde to půjde," řekla jí Morgasa odměřeně.</p>
<p>Tallanvor přitáhl otěže. Seděl v sedle vzpřímený. Po obličeji se mu řinul pot, ale on si toho zřejmě nevšímal. Mistr Gill se popotahoval za výstřih kulatými plišky pošité kazajky, jako by toužil po tom, ji sundat.</p>
<p>"Les za chvíli ustupuje nějakým statkům," řekl Tallanvor, "ale není pravděpodobné, že tě tam někdo pozná." Morgasa před jeho pohledem neuhnula. Den za dnem bylo stále těžší uhnout pohledem, když se na ni takhle díval. "Ještě deset mil a budeme u Cormaedu. Jestli ten chlapík v Seharu nelhal, tak tam bude přívoz a do večera můžeme být na amadicijském břehu. Opravdu chceš tohle udělat, Morgaso?"</p>
<p>To, jak vyslovil její jméno... Ne. Nedovolí, aby ji zmátly Liniiny směšné představy. To tím prokletým vedrem. "Už jsem se rozhodla, mladý Tallanvore," prohlásila chladně, "a nečekám, že mi budeš klást otázky, když jsem tak učinila."</p>
<p>Tvrdě pobídla koně, takže skočil dopředu, a jejich pohledy se konečně rozešly. Morgasa se protáhla kolem něj. Mohl ji dohonit. Najde své spojence tam, kde to půjde. Dostane svůj trůn zpátky, a běda Gaebrilovi i každému jinému muži, který si myslí, že může sedět na jejím místě.</p>
<p>* * *</p>
<p>A sláva Světla na něj dopadala.</p>
<p>A mír Světla on dal lidem.</p>
<p>Připoutal národy k sobě. Z mnoha učinil jeden.</p>
<p>Přesto úlomky srdcí způsobily rány.</p>
<p>A co kdysi bylo, to se vrátilo</p>
<p> v ohni a bouři</p>
<p>vše rozťalo vedví.</p>
<p>Pro jeho mír...</p>
<p> pro jeho mír...</p>
<p> byl mír...</p>
<p> byl mír...</p>
<p> meče.</p>
<p>A sláva Světla na něj dopadala.</p>
<p>Ze "Slávy Draka"</p>
<p>složené Meane sol Ahelle,</p>
<p>čtvrtý věk.</p><empty-line /><p><strong>Slovn</strong><strong>íč</strong><strong>ek</strong></p>
<p>Poznámka k datování v tomto slovníčku.</p>
<p>Od Rozbití světa byly použity tři systémy zaznamenávání dat. První zaznamenává roky Po Rozbití světa (PR). Jelikož však panoval v letech Rozbití a několika následujících téměř dokonalý zmatek, a protože tento kalendář byl přijat téměř sto let po Rozbití, byl jeho začátek stanoven uměle. Po skončení trollockých válek bylo mnoho záznamů ztraceno. Bylo jich tolik, že vznikl spor o přesné datování podle starého systému. Proto byl zaveden nový kalendář, který se datuje od konce válek a oslavuje domnělé osvobození světa od hrozby trolloků. Tento druhý kalendář zaznamenával každý rok jako Svobodný rok (SR). Po rozsáhlém ničení, zabíjení a rozvratu, způsobeném stoletou válkou, vznikl třetí kalendář. Tento kalendář, zaznamenávající léta Nové éry (NE), se používá v současné době.</p>
<p>a'dam: Seanchanský nástroj, jejž lze použít k ovládání ženy, která může usměrňovat, sestávající z obojku a náramku spojeným vodítkem, vše ze stříbřitého kovu. Na ženu, která usměrňovat nemůže, nemá žádný vliv. Viz též damane; Seanchané; sul'dam.</p>
<p>adžah: Společenství Aes Sedai, je jich sedm a rozlišují se podle barev: modré adžah, červené adžah, bílé adžah, zelené adžah, hnědé adžah, žluté adžah a šedé adžah. Všechny Aes Sedai, kromě amyrlin, jsou členky jednoho z adžah. Každé se při užívám jediné síly řídí vlastní filozofií a má s Aes Sedai vlastní cíle. Červené adžah zaměřují veškerou energii na hledání a krocení mužů, kteří se pokoušejí ovládnout sílu. Hnědé adžah upustilo od vměšování se do světských záležitostí a cele se oddalo získávání vědomostí, zatímco bílé adžah se většinou vystříhá světa i světských vědomostí a oddává se otázkám filozofie a pravdy. Zelené adžah (během trollockých válek nazývané bojové adžah) se připravuje na Tarmon Gai'don, žluté se soustřeďují na studium léčení a modré sestry se zabývají světskými záležitostmi a právem. Šedé jsou vyjednavačky, hledající soulad a souhlas. Pověsti o černých adžah, oddaných službě Temnému, jsou oficiálně popírány.</p>
<p>Aes Sedai: Vládkyně jediné síly. Od Časů šílenství jediní Aes Sedai, kteří přežili, byly ženy. Lidé jim nedůvěřují a bojí se jich, dokonce je nenávidí. Je jim kladeno za vinu Rozbití světa a tvrdí se o nich, že se pletou do státních záležitostí. Zároveň se jen málo vládců obejde bez poradkyň Aes Sedai, dokonce i v zemích, kde takové spojení musí být udržováno v tajnosti. Po několika letech usměrňování jediné síly získává Aes Sedai bezvěký vzhled, takže i Aes Sedai, která by mohla být babičkou, nevykazuje známky stárnutí, snad až na pár šedivých vlasů. Viz také adžah; amyrlinin stolec; Čas šílenství.</p>
<p>Aielové: Lid z Aielské pustiny. Zuřivý a tvrdý. Než zabijí, zakrývají si obličej. Smrtelně nebezpeční válečníci se zbraní i holýma rukama, nikdy by se nedotkli meče. Do bitvy je provázejí dudáci taneční hudbou a Aielové bitvu nazývají "tanec" nebo "tanec oštěpů". Jsou rozděleni do dvanácti kmenů: Chareen, Codarra, Daryne, Goshien, Miagoma, Nakai, Reyn, Shaarad, Shaido, Shiande, Taardad a Tomanelle. Občas se hovoří o třináctém kmeni, Kmeni, jenž není, kmeni Jenn, jehož příslušníci postavili Rhuidean. Viz též Aielská pustina; Aielská válečná společenstva; Rhuidean.</p>
<p>Aielská pustina: Drsná, rozervaná krajina téměř bez vody východně od Páteře světa. Aiely také nazývaná Trojí země. Zatoulá se sem jen pár cizinců, protože Aielové jsou ve válečném stavu se všemi ostatními lidmi a cizince nevítají. Pouze formani, kejklíři a Tuatha'ani mají zaručen volný průchod, i když se Aielové vyhýbají veškerému styku s Tuatha'any, které nazývají "Ztracení". Není známa žádná mapa Aielské pustiny.</p>
<p>aielská válečná společenstva: Všichni aielští válečníci jsou členy jednoho z dvanácti válečných společenstev. Jsou to Černé oči (Seia Doon), Orlí bratři (Far Aldazar Din), Běžci úsvitu (Rahien Sorei),Nože z rukou (Sovin Nai), Horští tanečníci (Hama N'dore), Noční oštěpy (Cor Darei), Kamenní psi (Shae'en M'taal), Rudé štíty (Aethan Dor), Děvy oštěpu (Far Dareis Mai), Hromoví chodci (Sha'mad Conde), Pravé krve (Tain Shari) a Hledači vody (Duahde Mahdi'in). Každé společenstvo má své vlastní zvyky a některé zvláštní povinnosti. Například Rudé štíty fungují jako policie. Kamenní psi bývají často používáni jako zadní stráž při ústupu, kdežto Děvy zase jako zvědové. Kmeny Aielů na sebe často pořádají nájezdy a bojují mezi sebou, ale členové stejného společenstva nikdy nebojují proti sobě, i když tak činí jejich kmeny. Takto vždy existuje kontakt mezi kmeny, i když právě vedou otevřenou válku. Viz též Aielové; Aielská pustina; Far Dareis Mai.</p>
<p>aielská válka: (97678 NE) Když cairhienský král Laman podťal avendoralderu, čtyři kmeny překročily Páteř světa. Aielové vyloupili a vypálili hlavní město Cairhienu i mnoho menších měst a vesnic a střet se rozšířil i do Andoru a Tearu. Obvyklý názor je, že Aielové byli nakonec poraženi v bitvě pod Zářícími hradbami před Tar Valonem, ale ve skutečnosti v té bitvě padl Laman, a když Aielové dokončili to, proč přišli, znovu se vrátili za Páteř. Viz též avendoraldera; Cairhien; Páteř světa.</p>
<p>aielské příbuzenské termíny: Aielské příbuzenské vztahy se vyjadřují složitým způsobem, který cizinci považují za těžkopádný, ale Aielové za přesný. Zde bude muset stačit několik příkladů, neboť pro plné objasnění by byla potřeba celá kniha. První bratr a první sestra mají stejnou matku. Termíny druhý bratr a druhá sestra se vztahují na děti první sestry či prvního bratra matky dotyčného. Sestrymatky a sestryotcové jsou první sestry a první bratři jeho matky. Děd či bába se vztahují na otce či matku vlastní matky dotyčného, kdežto rodiče jeho otce jsou druhý děd a druhá bába, člověk je bližším pokrevním příbuzným své matky než otce. Dál jsou vztahy stále složitější a zatemněné takovými faktory, jako možnost blízkých přátel adoptovat se navzájem jako první bratr a první sestra. Když vezmeme v úvahu, že aielské ženy, které jsou blízké přítelkyně, si občas berou stejného muže, a tak se z nich stanou sestryženy, a navíc jsou provdané za sebe stejně jako za něj, je celý propletenec ještě méně jasný.</p>
<p>Alviarin Freidhen: Aes Sedai z bílého adžah, nyní povýšena na kronikářku, jíž je mezi Aes Sedai nadřazena pouze amyrlin. Žena s chladnou logikou a ještě chladnější ctižádostí.</p>
<p>Amadicie: Stát ležící jižně od pohoří Oparů mezi Tarabonem a Altarou. Jeho hlavní město Amador je domovem dětí Světla, jejichž velící kapitán má fakticky, když už ne podle jména, větší moc než král. V Amadicii je postaven mimo zákon každý, kdo může usměrňovat. Podle zákona musejí být tito lidé uvězněni nebo posláni do vyhnanství, ve skutečnosti jsou však často zabiti, když "se vzpírají zatčení". Na zástavě Amadicie je šestihrotá stříbrná hvězda přes červený bodlák na modrém poli. Viz též usměrňování; děti Světla.</p>
<p>amyrlinin stolec: (1.) Nejvyšší představená Aes Sedai. Doživotně ji volí věžová sněmovna, nejvyšší rada Aes Sedai, sestávající ze tří představených (zvaných přísedící, jako např. "přísedící za zelené adžah") každého adžah. Amyrlinin stolec je pro Aes Sedai, aspoň teoreticky, nejvyšší autoritou. Její hodnost se společensky rovná králi či královně. O něco méně uctivé oslovení je prostě amyrlin. (2.) Trůn, na němž sedává nejvyšší představená Aes Sedai.</p>
<p>Amys: Moudrá z Držby Chladné skály, která umí chodit ve snech. Aielanka z klanu Devět údolí Taardad Aielů. Manželka Rhuarka, sestražena Lian, která je správkyní střechy Držby Chladné skály a sestramatka Aviendze.</p>
<p>Andor: Bohatý stát, jenž se, přinejmenším na mapě, táhne od pohoří Oparů k řece Erinin, ačkoliv moc královen již po několik pokolení nesahá dál na západ než k řece Manetherendrelle. Viz též dědička.</p>
<p>angrial: Pozůstatek z věku pověstí, který každému, kdo je schopen použít jedinou sílu, umožňuje zvládnout větší část síly, než je pro něj samotného bezpečné. Některé byly vyrobeny tak, aby je mohly používat ženy, jiné pro muže. Pověsti o angrialu, který by mohli používat jak muži, tak ženy, nebyly nikdy potvrzeny. O jejich výrobě již není nic známo. Zůstalo jich jen velice omezené množství. Viz též usměrňování; sa'angrial; ter'angrial.</p>
<p>Arad Doman: Stát u Arythského oceánu. V současné době rozerván občanskou válkou a zároveň boji proti těm, kteří se prohlásili za stoupence Draka Znovuzrozeného, a proti Tarabonu. Většina domanských kupců jsou ženy, a rčení "nechat muže obchodovat s Domany" znamená dělat něco velice nemoudrého. Domanské ženy jsou vyhlášené či spíše nechvalně známé svou krásou, svůdností a pohoršujícím odíváním.</p>
<p>Artuš Jestřábí křídlo: Bájný král, Artuš Pendrag Tanreall. Vládl v letech 943994 SR. Sjednotil všechny země západně od Páteře světa a několik zemí za Aielskou pustinou. Poslal dokonce svá vojskapřes Arythský oceán (992 SR), ale spojení s nimi bylo přerušeno po jeho smrti, jež vyvolala stoletou válku. Ve znaku měl zlatého jestřába v letu. Viz též stoletá válka.</p>
<p>avendesora: Ve starém jazyce "strom života." Zmínky v mnoha příbězích a pověstech, které se zmiňují o nejrůznějších místech výskytu. Místo, kde vskutku roste, zná jen málokdo.</p>
<p>avendoraldera: Strom rostoucí ve městě Cairhienu, odnož avendesory. Tato odnož byla darem od Aielů v roce 566 NE i přesto, že se nedochoval žádný záznam, že mezi Aiely a avendesorou existuje nějaké spojení. Viz též aielská válka.</p>
<p>Aviendha: Žena z klanu Hořká voda Taardad Aielů, cvičící se, aby se mohla stát moudrou. Nebojí se ničeho krom svého osudu.</p>
<p>Bair: Moudrá z klanu Haido Shaarad Aielů. Chodí ve snech.</p>
<p>bělokabátníci: Viz děti Světla.</p>
<p>Birgitte: Hrdinka z pověstí a příběhů, vyhlášená svou krásou téměř tolik jako svou chrabrostí a zručností při lukostřelbě. Nosí prý stříbrný luk a stříbrné šípy, s nimiž nikdy nechybí. Jedna z hrdinů, kteří přicházejí na zavolání Valerského rohu. Vždy je spojena s hrdinným šermířem Gaidalem Cainem. Až na svou krásu a umění lukostřelby není skutečná Birgitte té z příběhů vůbec podobná. Viz těž Cain, Gaidal; Valerský roh.</p>
<p>cadin'sor: Oděv aielských válečníků. Kabátec a spodky v hnědých a šedých odstínech, které splývají se skalami či stíny, doplněné měkkými, po kolena vysokými botami přivazovanými tkanicemi. Ve starém jazyce "pracovní oděv".</p>
<p>Caemlyn: Hlavní město Andoru. Viz Andor.</p>
<p>Cairhien: Stát u Páteře světa a jeho hlavní město. Město bylo za aielské války vypáleno a vydrancováno, podobně jako mnoho jiných měst a vesnic. Sedláci následně opouštěli statky poblíž Páteře světa, takže bylo nezbytné dovážet obilí. Zavraždění krále Galldriana (998 NE) vyústilo v občanskou válku o následnictví na Slunečním trůnu, kdy byla přerušena dodávka obilí a nastal hladomor. Na vlajce Cairhienu je v modrém poli vycházející zlaté slunce. Viz též aielská válka.</p>
<p>Callandor: Meč, jenž není mečem, Meč, jehož se nelze dotknout. Křišťálový meč kdysi držený v Tearském Kameni. Je to velice silný sa'angrial, jejž může používat muž. Jeho vynesení z komnaty zvané Srdce Kamene je, spolu s pádem Tearského Kamene, jedním z nejdůležitějších znamení příchodu Drak Znovuzrozeného a toho, že se blíží Tarmon Gai'don. Rand al'Thor jej vyzvedl a znovu do Srdce vrátil a zarazil do kamene. Viz též Drak Znovuzrozený; sa'angrial; Tearský Kámen.</p>
<p>Couladin: Ctižádostivý muž z klanu Domai Shaido Aielů. Jeho válečným společenstvem je Seia Doon, Černé oči.</p>
<p>cuendillar: Nezničitelná substance vytvořená během věku pověstí. Každou známou sílu použitou k jeho rozbití je schopen pohltit a tím zesílit. Jiný název pro srdečník.</p>
<p>Čas šílenství: Léta poté, kdy protiútok Temného pošpinil mužskou polovici pravého zdroje a kdy všichni muži Aes Sedai zešíleli a rozbili svět. Přesná doba trvání tohoto období není známa, nicméně se má za to, že trvala téměř sto let. Úplně skončil se smrtí posledního muže Aes Sedai. Viz též stovka rytířů; pravý zdroj; jediná síla.</p>
<p>damane: Ve starém jazyce doslova "uvázané". Seanchanský výraz pro ženy, které mohou usměrňovat a které jsou, podle jejich názoru, vhodně ovládány pomocí a'damu. Ženy, které mohou usměrňovat, ale ještě z nich nebyly vytvořeny damane, se nazývají marath'damane, doslova "ty, které je nutné uvázat". Viz též a'dam; Seanchané; sul'dam.</p>
<p>dědička: Titul následnice andorského Lvího trůnu. Nemáli královna dcera, přechází trůn na královninu nejbližší pokrevnou příbuznou. Neshody ohledně toho, kdo přesně je nejbližší pokrevná příbuzná, několikrát vedly k zápasům o moc, z nichž poslední byl "boj o nástupnictví" tak se nazývá v Andoru, jinde pak "třetí válka o andorské nástupnictví" jež na trůn přivedl Morgasu z rodu Trakandů.</p>
<p>děti Světla: Společenství držící se přísné, asketické víry, odhodlané porazit Temného a zničit všechny temné druhy. Založeno během stoleté války na obranu víry před rostoucím počtem temných druhů, během války se vyvinulo v plně vojenskou organizaci. Jsou naprosto nesmlouvaví v otázkách víry a jsou přesvědčeni, že pouze oni znají pravdu a právo. Aes Sedai a všechny, kdož je podporují, považují za temné druhy. Neuctivě se jim přezdívá bělokabátníci. Ve znaku mají ve stříbrném poli zlatý sluneční kotouč. Viz též Tazatelé.</p>
<p>divoženka: Žena, která se naučí usměrňovat jedinou sílu sama a přežije krizi, což dokáže pouze jedna ze čtyř. Takové ženy se obvykle obrní a odmítají si uvědomit, co dělají, ale když se podaří tyto přehrady rozbít, stávají se divoženky jedněmi z nejmocnějších usměrňovatelek. Termín se často používá jako urážka.</p>
<p>Dračí proroctví: Málo známá, téměř nikdy nezmiňovaná proroctví, o kterých pojednává Karaethonský cyklus, předpovídají, že Temný bude opět osvobozen. A že Luis Therin Telamon, Drak, se znovu zrodí, aby mohl vybojovat Tarmon Gai'don, Poslední bitvu proti Stínu. Podle proroctví zachrání svět a rozbije ho znovu. Viz též Drak.</p>
<p>Drak: Jméno, pod nímž byl znám Luis Therin Telamon za války Stínu, což se událo asi před třemi tisíci lety. Během šílenství, které postihlo muže Aes Sedai, Luis Therin zabil každou žijící osobu, jíž v žilách kolovala jeho krev, stejně jako všechny, které miloval, a tak si získal jméno Rodovrah. Viz též Drak Znovuzrozený; Dračí proroctví.</p>
<p>Drak, falešný: Jméno dané různým mužům, kteří se prohlásili za Draka Znovuzrozeného. Někteří dokonce začali války, které zachvátily mnoho států. Během staletí to většinou byli muži neschopní usměrňovat jedinou sílu, ale několik jich to dokázalo. Nicméně všichni buď zmizeli, nebo byli lapeni či zabiti, aniž by naplnili proroctví týkající se Draka. Těmto mužům se říká falešní Draci. Mezi těmi, kteří jedinou sílu usměrňovat dokázali, byli nejsilnější Raolin Zhoubce Temného (33536 PR), Jurian Kamenný luk (asi 13001308 PR), Davian (SR 351), Guair Amalasan (SR 93943), Logain (997 NE) a Mazrim Taim (998 NE). Viz též Drak Znovuzrozený.</p>
<p>Drak Znovuzrozený: Podle Dračích proroctví muž, který je znovu zrozeným Luisem Therinem Rodovrahem. Viz též Dračí proroctví; Drak, falešný; Drak.</p>
<p>Dračí stěna: Viz Páteř světa.</p>
<p>Egwain z al'Vereů: Mladá žena z Emondovy Role v andorském kraji Dvouříčí. Nyní jedna z přijatých novicek, také se cvičí u aielských žen, které chodí ve snech, a možná je snílek. Viz též chození ve snech; nadání.</p>
<p>Elaida do Avriny a'Roihan: Aes Sedai, původně z červeného adžah, nyní povýšena na amyrlinin stolec. Kdysi radila královně Morgase z Andoru. Občas je schopná věštění.</p>
<p>Elain z rodu Trakandů: Dcera královny Morgasy, dědička andorského trůnu. Nyní jedna z přijatých novicek. Ve znaku má zlatou nepřepásanou lilii. Viz též dědička.</p>
<p>Enaila: Děva oštěpu z klanu Jarra Chareen Aielů. Nedůtklivá, pokud se někdo zmíní o její výšce, má k Randu al'Thorovi pozoruhodný vztah, vezmeli se v úvahu, že není ani o rok starší než on.</p>
<p>Faile: Ve starém jazyce to znamená "sokol". Jméno, které přijala Zarin Bashereová, mladá žena ze Saldeie.</p>
<p>Far Dareis Mai: Ve starém jazyce doslova "Děva oštěpu". Aielské válečné společenstvo, které na rozdíl od ostatních přijímá pouze ženy a jenom ženy. Děva se nesmí vdát a zůstat nadále ve spolku ani nesmí bojovat těhotná. Každé dítě, které se Děvě narodí, je dáno jiné ženě na vychování tak, aby se nikdo nedozvěděl, kdo je jeho matkou ("Nesmíš patřit žádnému muži, ani žádný muž nesmí patřit tobě, ani dítě. Oštěp je tvým milencem, tvým dítětem a tvým životem.") Viz též Aielové; aielská válečná společenstva.</p>
<p>Gaidal Cain: Šermíř hrdina z pověstí a příběhů, vždy spojen s Birgitte, vypráví se, že je stejně švarný, jako je ona spanilá. Jeden z hrdinů, jež zpět přivolává Valerský roh. Viz též Birgitte; Valerský roh.</p>
<p>gaidin: Doslova "bratr bitvy". Titul používaný Aes Sedai pro strážce. Viz též strážce.</p>
<p>gai'šain: Ve starém jazyce "zaslíben míru v bitvě". Od Aiela, který během bitvy či nájezdu padne do zajetí jiného Aiela, vyžaduje ji'e'toh, aby rok a den pokorně a poslušně sloužil tomu, jenž ho zajal, nedotkl se žádné zbraně a nespáchal žádné násilí. Moudrá, kovář, dítě či žena s dítětem pod deset let nesmí být jati jako gai'šainové.</p>
<p>Galad: urozený pán Galadedrid Damodred: Nevlastní bratr Elain a Gawyna, s nimiž má stejného otce, Taringaila Damodreda. Ve znaku má svislý okřídlený stříbrný meč.</p>
<p>Gareth Bryne: Bývalý hlavní kapitán královniny gardy v Andoru. Poslán královnou Morgasou do vyhnanství. Považován za jednoho z největších žijících generálů. Rodovým znakem rodu Bryneů je divoký tur s Růžovou korunou Andoru kolem krku. Osobním znakem Garetha Brynea jsou tři zlaté pětihroté hvězdy.</p>
<p>Gawyn z rodu Trakandů: Syn královny Morgasy, Elainin bratr, jenž se stane jejím prvním knížetem mečů, až Elain nastoupí na trůn. Ve znaku má stříbrného kance.</p>
<p>Hraniční státy: Státy kolem Velké Morny: Saldeia, Arafel, Kandor a Shienar. Jejich dějiny jsou dějinami nepřetržitých nájezdů a válek proti trollokům a myrddraalům. Viz též Velká Morna.</p>
<p>hra rodů: Jméno pro pletichaření, intrikánství a manipulování s lidmi kvůli získání výhod pro ten který rod. Velmi se při ní oceňuje delikátnost, kdy ve snaze získat jedno, člověk zdánlivě usiluje o něco jiného, a když dosáhne svého cíle s nejmenší možnou námahou. Také známa jako velká hra rodů a občas i pod svým jménem ve starém jazyce daes dae'mar.</p>
<p>hrůzopáni: Ti muži a ženy, kteří byli schopní usměrňovat jedinou sílu a přešli za trollockých válek na stranu Stínu, kde se stali veliteli vojů trolloků, myrddraalů a temných druhů. Méně vzdělanými lidmi občas zaměňováni se Zaprodanci.</p>
<p>chození ve snech: Aielský výraz pro činnosti, kdy je žena schopna vstoupit do Tel'aran'rhiodu. Viz též Tel'aran'rhiod.</p>
<p>Illian: Velký přístav v Bouřlivém moři, hlavní město státu stejného jména.</p>
<p>Isendra: Krásná a chamtivá žena, která nahněvala špatnou ženu a jedinkrát v životě řekla pravdu, když popřela, že kradla.</p>
<p>jediná síla: Síla získávaná z pravého zdroje. Velká většina lidí je úplně neschopná se naučit jedinou sílu usměrňovat. Jen velice málo lidí je možné usměrňování naučit, a ještě méně se jich s touto schopností rodí. Těch pár se nemusí nic učit, mohou se dotknout pravého zdroje a usměrňovat sílu, ať už chtějí či nikoliv, snad si ani neuvědomují, co dělají. Tato vrozená schopnost se obvykle projeví při dospívání. Pokud ji dotyčného někdo nenaučí ovládat, nebo se to nenaučí sám (což je nesmírně obtížné a uspěje pouze jeden ze čtyř lidí), potká ho jistá smrt. Od Času šílenství není žádný muž schopen usměrňovat sílu, aniž by nakonec úplně nezešílel, a to i když se sílu naučí ovládat, až nakonec zemře na zhoubnou chorobu, kdy trpící shnije zaživa choroba je způsobena, stejně jako šílenství, tím, že Temný svým dotekem poskvrnil saidín. Pro ženu je smrt, která přichází při nezvládnutí síly, méně strašlivá, nicméně stejně zemře. Aes Sedai vyhledávají dívky s touto vrozenou schopností jak proto, aby jim zachránily život, tak proto, aby zvýšily počet členek Aes Sedai, a muže proto, aby zabránily oněm hrozným věcem, které sílou ve svém šílenství nevyhnutelně způsobují. Viz též Aes Sedai; usměrňování; Čas šílenství; pravý zdroj.</p>
<p>jednotky délky: 30 coulů = 9 dlaní = 1 krok; 2 kroky = 1 sáh; 1000 sáhů = 1 míle; 4 míle = 1 legue.</p>
<p>jednotky hmotnosti: 10 uncí = 1 libra; 10 liber = 1 kámen; 10 kamenů = 1 centnýř; 10 centnýřů = 1 tuna.</p>
<p>ji'e'toh: Ve starém jazyce "čest a povinnost" nebo "čest a závazek". Složitý kód, podle něhož Aielové žijí a k jehož vysvětlení by bylo potřeba plné police knih. Uvedeme menší příklad. Existuje mnoho cest, jak v bitvě získat čest. Nejmenší čest lze získat zabitím, protože zabít dokáže každý. Největší pak dotknout se živého, ozbrojeného nepřítele, aniž by mu bojovník ublížil. Někde uprostřed je udělat z nepřítele gai'šaina. Jiným příkladem je hanba, která má v ji'e'toh mnoho úrovní, a na mnoha z těchto úrovní je považována za horší než bolest, zranění či dokonce smrt. Za třetí pak existuje mnoho stupňů toh, či závazků, ale i nejmenší z nich musí být vyplněn do nejmenších podrobností. Toh převažuje jiná hlediska do takové míry, že Aiel často přijme hanbu, jeli to nutné, aby splnil závazek, jejž by cizinec mohl považovat za nedůležitý. Viz též gai'šain.</p>
<p>Juilin Sandar: Chytač zlodějů z Tearu.</p>
<p>Kadere, Hadnan: Údajný forman, který lituje, že vůbec kdy vstoupil do Aielské pustiny.</p>
<p>kejklíř: Potulný vypravěč příběhů, hudebník, pěvec, akrobat a bavič. Poznají se podle zvláštního pláště s mnoha různobarevnými záplatami, většinou účinkují po vsích a menších městech.</p>
<p>kolo času: Čas je kolo se sedmi paprsky, každý paprsek značí jeden věk. Jak se kolo otáčí, věky přicházejí a odcházejí, každý zanechá vzpomínky, které vyblednou do pověstí, potom do mýtů, a ve chvíli, kdy onen věk znovu nadejde, jsou již dávno zapomenuty i ty. Vzor věků je pokaždé, když daný věk nastane, trochu jiný a pokaždé projde velkou změnou, nicméně stále se jedná o stejný věk.</p>
<p>krocení: Úkon prováděný Aes Sedai, kdy odříznou muže, který dokáže usměrňovat jedinou sílu. Toto je nezbytné, protože každý muž, který sílu dokáže usměrňovat, zešílí kvůli poskvrnění saidínu a ve svém šílenství pomocí síly napáchá zcela určitě strašlivé věci. Muž po zkrocení stále cítí pravý zdroj, ale nemůže se ho dotknout. Pokud dojde k nějakým duševním poruchám před zkrocením, jsou nyní díky zkrocení pod kontrolou, ale nejsou jím zcela vyléčeny, jeli však zkrocení provedeno dostatečně brzy, je možné jím odvrátit smrt. Avšak muž, jenž je zkrocen, nevyhnutelně přestává chtít žít. Ti, jimž se nepodaří spáchat sebevraždu, stejně během jednoho či dvou let umírají. Viz též jediná síla; utišování.</p>
<p>Lan; al'Lan Mandragoran: Strážce připoutaný k Moirain. Nekorunovaný král Malkieru, dai šan (pán bitvy) a poslední žijící malkierský šlechtic. Viz též strážce; Moirain; Malkier.</p>
<p>Lanfear: Ve starém jazyce "Dcera noci". Jedna ze Zaprodanců. Narozdíl od ostatních Zaprodanců si své jméno vybrala sama. Říká se, že byla zamilovaná do Luise Therina Telamona a že nenáviděla jeho manželku Ilienu. Viz též Zaprodanci; Drak.</p>
<p>Leana Sharif: Kdysi Aes Sedai z modrého adžah a kronikářka. Nyní sesazena a utišena, snaží se znovu objevit, kdo vlastně je. Viz též adžah.</p>
<p>Liandrin: Aes Sedai původně z červeného adžah, z Tarabonu. Nyní je o ní známo, že patří k černému adžah.</p>
<p>Lini: Chůva urozené paní Elain, a předtím Elaininy matky Morgasy, stejně jako Morgasiny matky. Žena s ohromnou vnitřní silou, úžasným postřehem a velikou zásobou pořekadel.</p>
<p>Logain: Muž, jenž se kdysi prohlásil za Draka Znovuzrozeného, nyní zkrocen. Viz též Drak, falešný.</p>
<p>Luis Therin Telamon; Luis Therin Rodovrah: Viz Drak.</p>
<p>Lugard: Podle jména hlavní město Murandy, i když obyvatelé země jsou věrní jednotlivým městům a urozeným pánům a paním, a ten, kdo zrovna sedí na trůnu, má zřídka nějakou skutečnou moc, byť jen nad hlavním městem. Lugard je hlavní obchodní středisko a živná půda pro zloděje a lichváře a má všeobecně špatnou pověst.</p>
<p>Macurová, Ronda: Švadlena v Amadicii, která se snaží sloužit příliš mnoha pánům a paním, aniž by věděla, kdo všichni jsou.</p>
<p>Malkier: Stát, kdysi jeden z Hraničních států, nyní pohlcen Mornou. Znakem Malkieru byl zlatý jestřáb v letu.</p>
<p>Manetheren: Jeden z deseti států, které vytvořily Druhou úmluvu, a také hlavní město tohoto státu. Jak město, tak stát byly úplně zničeny za trollockých válek. Viz též trollocké války.</p>
<p>Mat Cauthon: Mladý muž z Emondovy Role v andorském kraji Dvouříčí, který je ta'veren a zároveň má ohromné štěstí. Celé jméno: Matrim Cauthon.</p>
<p>Mayene: Městský stát u Bouřlivého moře, omezený a v dějinách utlačovaný Tearem. Vládce Mayene má titul "první". První o sobě prohlašují, že jsou potomky Artuše Jestřábí křídlo. Znakem Mayene je zlatý jestřáb v letu.</p>
<p>Mazrim Taim: Falešný Drak, který způsobil chaos v Saldeii, dokud nebyl poražen a zajat. Nejenže je schopen usměrňovat, ale také je údajně velice silný. Viz též Drak, falešný.</p>
<p>Melain: Moudrá z klanu Jhirad Goshien Aielů. Chodí ve snech. Viz též chození ve snech.</p>
<p>Melindhra: Děva oštěpu z klanu Jumai Shaido Aielů. Žena věrná více pánům. Viz též aielská válečná společenstva.</p>
<p>Min: Mladá žena, která má schopnost rozpoznat u lidí význam aury a obrazů, které kolem nich občas vidí.</p>
<p>Moirain: Aes Sedai z modrého adžah. Narozená v Cairhienu, původem z rodu Damodredů, i když nemá nástupnická práva na trůn. Byla vychována v královském paláci v Cairhienu. Své rodové jméno používá zřídka a své spojení s ním pokud možno udržuje v tajnosti.</p>
<p>Morgasa: Z milosti Světla královna andorská, obránkyně říše, ochránkyně lidu, hlava rodu Trakandů. Ve znaku má zlaté klíče. Znakem rodu Trakandů je stříbrný klenák.</p>
<p>Morna: Viz Velká Morna.</p>
<p>myrddraalové: Tvorové Temného, velitelé trolloků. Pokřivení potomci trolloků, u nichž se opět projevuje lidský materiál použitý při stvoření trolloků, ale jsou pošpinění zlem, jež stvořilo trolloky. Sice nemají oči, nicméně vidí ve dne i v noci jako orel. Mají určitou moc, jež vyvěrá z Temného, včetně schopnosti vyvolat pohledem ochromující strach a schopnosti zmizet všude tam, kde je nějaký stín. Jedna z jejich mála známých slabostí je, že jen váhavě překonávají vodní toky. V zrcadle se odrážejí jen nejasně a rozmazaně. V různých zemích jsou známi pod různými jmény, například půllidé, bezocí, stínomilové, číhači, přízraky a mizelci.</p>
<p>nadání: Schopnost používat jedinou sílu v daných oblastech. Nejznámější je samozřejmě léčení. Některé, jako cestování, schopnost přenést se z jednoho místa na druhé, aniž by dotyčný musel překonávat mezilehlý prostor, jsou pro dnešní Aes Sedai ztraceny. Jiné, jako třeba věštění (schopnost předpovídat budoucí události, ale jen všeobecně), se nyní objevuje zřídkakdy. Jiné nadání, dlouho považované za ztracené, je snění, které mezi jiným zahrnuje i výklad snílkových snů k předpovídání budoucích událostí přesněji, než se děje u věštění. Někteří snílci mají schopnosti vstoupit do Tel'aran'rhiodu, světa snů, a říká se, že i do snů jiných lidí. Posledním známým snílkem byla Corianin Nedeal, která zemřela 526 NE, nyní je tu však další žena s touto schopností, o níž však ví jen málokdo. Viz též Tel'aran'rhiod.</p>
<p>Nataei, Jasin: Jméno, které používá Asmodean, jeden ze Zaprodanců.</p>
<p>Niall, Pedron: Velící kapitán dětí Světla. Viz též děti Světla.</p>
<p>Nyneiva z al'Mearů: Žena, která byla kdysi vědmou v Emondově Roli v andorském kraji Dvouříčí. Nyní jedna z přijatých novicek.</p>
<p>ogierové: Rasa nelidí, charakteristická značnou výškou (dva a půl sáhů je typická výška dospělého samce), širokým nosem připomínajícím čenich a dlouhýma ušima se štětičkami na koncích. Žijí v oblastech nazývaných državy, které opouštějí zřídka, a s lidmi se příliš nestýkají. Lidé o nich mnoho nevědí, a hodně lidí věří, že ogierové jsou jen stvořeními z pověstí, přestože to jsou úžasní stavitelé a zbudovali většinu velkých měst, postavených po Rozbití světa.</p>
<p>Páteř světa: Vysoké pohoří jen s několika málo průsmyky, které odděluje Aielskou pustinu od západních zemí. Také se jí říká Dračí stěna.</p>
<p>pět sil: Existuje pět pramenů jediné síly, pojmenovaných podle toho, co se s nimi dá ovládat země, vzduch (občas nazývaný vítr), oheň, voda a duch a jmenují se pět sil. Každý, kdo vládne jedinou silou, je nejsilnější při používání jednoho, možná dvou z nich, a méně silný při používání ostatních. Ve věku pověstí se duch mezi muži a ženami vyskytoval rovnoměrně, ale lepší ovládání země a (nebo) ohně se mnohem častěji vyskytovala u mužů, vody a (nebo) vzduchu zase u žen. I když existují výjimky, síly země a ohně začaly být nejčastěji považovány za mužské síly, zatímco síly vzduchu a vody za ženské.</p>
<p>plamen Tar Valonu: Znak Tar Valonu, amyrlinina stolce a Aes Sedai. Stylizovaný obraz plamene. Bílá slza špičkou nahoru.</p>
<p>pravý zdroj: Hnací síla vesmíru, která otáčí kolem času. Je rozdělena na mužskou polovici (saidín) a ženskou polovici (saidar), které pracují zároveň společně i proti sobě. Pouze muž může čerpat ze saidínu a pouze žena ze saidaru. Na počátku Času šílenství byl saidín poskvrněn dotykem Temného. Viz též jediná síla.</p>
<p>přijaté novicky: Mladé ženy, které se cvičí na Aes Sedai a již dosáhly jisté úrovně moci a prošly jistými zkouškami. Obvykle trvá pět až deset let, než je mladší novicka pozvednuta mezi přijaté. Přijaté jsou poněkud méně vázány pravidly než novicky a mohou si do jisté míry vybírat oblasti studia. Přijatá novicka nosí prsten s Velkým hadem na prostředníku levé ruky. Když přijatá povýší mezi Aes Sedai, což obvykle trvá dalších pět až deset let, rozhodne se pro některé adžah, získá právo nosit šátek a může si prsten nasadit na kterýkoliv prst nebo ho, pokud to situace vyžaduje, dokonce sundat. Viz též Aes Sedai.</p>
<p>přísahy, tři: Přísahy, které skládají přijaté před povýšením na Aes Sedai. Pronášejí se, když adeptka drží hůl přísahy, což je ter'angrial, který zavazuje. Jsou to: 1. Neříci jediné slovo, které by nebylo pravda. 2. Nevyrobit zbraň, s níž by mohl jeden člověk zabít druhého. 3. Nikdy nepoužít jediné síly jako zbraně, pokud to nebude proti zplozencům Stínu nebo v nejzazším případě při obraně života vlastního, života strážce či jiné Aes Sedai. Tyto přísahy se nevyžadovaly vždy, avšak různé události před a během Rozbití vedly k tomu, že jsou nyní nezbytné. Druhá přísaha byla vlastně první, přijatou jako reakce na válku sily. První přísahu, jeli dodržována do písmene, lze často pečlivým výběrem slov obejít. Má se za to, že druhé dvě přísahy jsou neporušitelné.</p>
<p>Rand al'Thor: Mladý muž z Emondovy Role v andorskem kraji Dvouříčí, jenž je ta'veren. Kdysi ovčák. Nyní prohlášen Drakem Znovuzrozeným a také Tím, jenž přichází s úsvitem, jemuž bylo předpovězeno, že sjednotí Aiely a zlomí je. Zřejmě je to také Coramoor či Vyvolený, jehož hledá Mořský národ. Viz též Aielové; Drak Znovuzrozený.</p>
<p>Rhuark: Aiel, náčelník kmene Taardad Aielů.</p>
<p>Rhuidean: Velké město, jediné město v Aielské pustině a vnějšímu světu zcela neznámé. Opuštěné před téměř třemi tisíci lety. Kdysi směli aielští muži do Rhuideanu vstoupit pouze jedenkrát, aby prošli zkouškou uvnitř velkého ter'angrialu, určující, zda se hodí na úděl kmenového náčelníka (přežil pouze jeden ze tří), a ženy tam směly vstoupit pouze dvakrát, aby prošly zkouškou ve stejném ter'angrialu jako muži, a pak znovu, aby se mohly stát moudrými, i když žen přežilo mnohem víc. Nyní je město opět obydleno Aiely a jeden konec Rhuideanského údolí zabírá velké jezero, napájené podzemním oceánem sladké vody a na oplátku napájející jedinou řeku Pustiny.</p>
<p>Rozbití světa: Za Časů šílenství muži Aes Sedai, kteří zešíleli, změnili tvář světa. Srovnali horské hřebeny, vyzvedli nová pohoří. Tam, kde byla moře, vyzvedli pevninu, a tam, kde bývala pevnina, zřídili oceán. Mnoho částí světa bylo naprosto vylidněno a ti, kteří přežili, byli roztroušeni jako prach ve větru. O této katastrofě se příběhy, pověsti a dějiny zmiňují jako o Rozbití světa. Viz též Čas šílenství; stovka rytířů.</p>
<p>sa'angrial: Pozůstatky z věku pověstí, které umožňují usměrňovat mnohem větší díl jediné síly, než by jinak bylo bezpečné. Sa'angrial je podobný, ale mnohem, mnohem silnější než angrial. Množství jediné síly, které lze usměrnit pomocí sa'angrialu, ve srovnání s množstvím jediné síly, které lze usměrnit pomocí angrialu, odpovídá poměru mezi množstvím jediné síly, které lze usměrnit s angrialem, a množstvím, které lze usměrnit bez pomoci. O jeho výrobě již není nic známo. Zůstala jich pouze hrstka, mnohem méně než angrialů.</p>
<p>saidar; saidín: Viz pravý zdroj.</p>
<p>Seanchan: Země za Arythským oceánem, odkud přišli Seanchané.</p>
<p>Seanchané: Potomci vojáků, jež Artuš Jestřábí křídlo vyslal přes Arythský oceán. Věří, že každá žena, která je schopna usměrňovat, musí být pro bezpečnost ostatních ovládána, a každý muž, který dokáže usměrňovat, musí být ze stejného důvodu zabit.</p>
<p>Shayol Ghul: Hora ve Spálených zemích za Velkou Mornou, místo věznice Temného.</p>
<p>Siuan Sanche: Dcera tairenského rybáře. Podle tairenských zákonů byla posazena na loď do Tar Valonu ještě před druhým západem slunce od okamžiku, kdy byla objevena její schopnost usměrňovat. Původně z modrého adžah a později amyrlinin stolec, byla sesazena a utišena. Nyní se snaží vyhnout osudu, jehož se bojí.</p>
<p>snílek: Viz nadání.</p>
<p>starý jazyk: Jazyk, jímž se hovořilo ve věku pověstí. Obvykle se předpokládá, že se mu naučí všichni urozenci a vzdělanci, ale většina zná jen pár slov. Překlad je často složitý, neboť jazyk umožňuje mnoho maličko odlišných významů. Viz též věk pověstí.</p>
<p>stoletá válka: (9941117 SR) Řada překrývajících se válek mezi neustále se měnícími spojenci, vyvolaná smrtí Artuše Jestřábí křídlo a následným bojem o jeho říši. Válka vylidnila velké části země mezi Arythským oceánem a Aielskou pustinou, od Bouřlivého moře k Velké Morně. Ničení dosáhlo takových rozměrů, že se do současnosti dochovaly jen zlomky záznamů. Velká říše Artuše Jestřábí křídlo byla rozervána na kusy a na jejím místě se vytvořily současné státy. Viz též Artuš Jestřábí křídlo.</p>
<p>strážce: Válečník ve spojení s Aes Sedai. Pouto je součástí jediné síly a díky ní válečník získává takové dary, jako je rychlé uzdravování, schopnost ujít velkou vzdálenost bez jídla, vody a odpočinku a schopnost na dálku vycítit skvrnu Temného. Dokud strážce žije, Aes Sedai, s níž je spojen, ví, že je naživu, ať je jakkoliv daleko, a když zemře, pozná okamžik a způsob jeho smrti. Spojení jí neprozradí, jak daleko strážce je, ani kterým směrem. Zatímco většina adžah věří, že Aes Sedai smí k sobě mít připoutaného pouze jednoho strážce v dané chvíli, červené adžah se odmítají se strážci spojovat vůbec a zelené adžah věří, že Aes Sedai k sobě může připoutat tolik strážců, kolik se jí zlíbí. Z morálního hlediska musí strážce s poutem souhlasit, ale je známo, že spojení bylo provedeno i proti jeho vůli. Co z tohoto spojení získává Aes Sedai, je pečlivě uchovávaným tajemstvím. Viz též Aes Sedai.</p>
<p>sul'dam: Doslova "ta, která drží vodítko". Seanchanský výraz pro ženu se schopností ovládat pomocí a'damu ženu, která může usměrňovat. Mezi Seanchany velmi vážené postavení. Jenom málokdo však ví, že sul'dam jsou ve skutečnosti ženy, které se mohou naučit usměrňovat. Viz též a'dam; damane; Seanchané.</p>
<p>Tallanvor, Martyn: Gardový poručík královniny gardy, jenž svou královnu miluje víc než život a čest.</p>
<p>ta'maral'ailen: Ve starém jazyce "síť osudu". Velká změna ve vzoru věku, soustředěná kolem jednoho či více lidí, kteří jsou ta'veren. Viz též vzor věku; ta'veren.</p>
<p>Tanchiko: Hlavní město Tarabonu. Viz Tarabon.</p>
<p>Tarabon: Stát na břehu Arythského oceánu. Kdysi to byl významný obchodní stát, kromě jiného zdroj tkaných koberců, barev a rachejtlí pro ohňostroje, které vyráběl cech ohňostrůjců. Z Tarabonu přichází jen málo zpráv, neboť je nyní rozerván občanskou válkou, stejně jako válkou vedenou zároveň proti Arad Domanu a Dračím spřísahancům, lidem, kteří se přidali k Draku Znovuzrozenému.</p>
<p>Tarmon Gai'don: Poslední bitva. Viz též Dračí proroctví; Valerský roh.</p>
<p>ta'veren: Osoba, kolem níž kolo času splétá všechny okolní nitky osudu, dokonce snad VŠECHNA vlákna osudu, aby vytvořilo síť osudu. Viz též vzor věku; ta'maral'ailen.</p>
<p>Tear: Stát na břehu Bouřlivého moře. Rovněž hlavní město tohoto státu a velký mořský přístav. Zástavou Tearu jsou tři stříbrné půlměsíce na děleném červenozlatém poli. Viz též Tearský Kámen.</p>
<p>Tearský Kámen: Velká pevnost ve městě Tear, o níž se tvrdí, že byla postavena krátce po Rozbití světa, a to s použitím jediné síly. Bezpočtukrát byla obléhána. Jedné noci padla do rukou Draka Znovuzrozeného a pár stovek Aielů, čímž se vyplnily dvě části Dračích proroctví. Viz též Dračí proroctví.</p>
<p>Telamon, Luis Therin: Viz Drak.</p>
<p>Tel'aran'rhiod: Ve starém jazyce "neviděný svět" nebo "svět snů". Svět spatřovaný ve snech, o němž kdysi dávno lidé věřili, že proniká a obklopuje všechny možné světy. Tel'aran'rhiodu se může dotknout mnoho lidí, vždy jen na okamžik, ve snu, ale několik jich má schopnost do něj vstoupit o své vlastní vůli, i když bylo nedávno objeveno několik ter'angrialů, které tuto schopnost propůjčují. Na rozdíl od jiných snů, co se stane živým bytostem ve světě snů, je skutečné. Rána, utržená v tomto světě, zůstane i po probuzení, a ten, kdo tam zemře, se již neprobudí. Viz též ter'angrial.</p>
<p>temní druzi: Ti, kdo vyznávají Temného. Věří, že získají velikou moc a dostane se jim odměny, dokonce nesmrtelnosti, když ho osvobodí z vězení.</p>
<p>Temný: Nejobvyklejší jméno používané ve všech zemích pro Šej'tana. Zdroj zla a protiklad Stvořitele. Uvězněn Stvořitelem v okamžiku stvoření ve věznici v Shayol Ghulu. Pokus jej osvobodit z této věznice vyvolal válku Stínu, poskvrnění saidínu, Rozbití světa a konec věku pověstí.</p>
<p>Temný, pojmenování: Vyslovení pravého jména Temného (Šej'tan) přiláká jeho pozornost a nevyhnutelně přivolá přinejlepším neštěstí, přinejhorším pohromu. Z toho důvodu se používá mnoho eufemismů, mezi nimi Temný, Otec lží, Oslepitel, Pán hrobů, Noční pastýř, Zhouba srdce, Zhouba duše, Jedovatý jazyk, Děs, Spalovač trávy, Požírač listí a Prašivec. Temní druzi ho nazývají Veliký pán Temnoty. O tom, kdo na sebe očividně přivolal smůlu, se často říká: "pojmenoval Temného."</p>
<p>ter'angrial: Pozůstatek věku pověstí, který používá jedinou sílu. Narozdíl od angrialu a sa'angrialu, každý ter'angrial byl vyroben k nějakému určitému účelu. Například jeden zaručuje, že přísahy, v něm složené, budou zavazující. Některé používají Aes Sedai, ale jejich původní účel je většinou neznámý. Některé zničí schopnost usměrňovat jedinou sílu v každé ženě, která by je použila. Stejně jako u angrialu a sa'angrialu, i tady byl postup výroby ztracen během Rozbití světa. Viz též angrial; sa'angrial.</p>
<p>Tom Merrilin: Ne jenom tak obyčejný kejklíř a poutník. Viz též kejklíř.</p>
<p>trolloci: Stvoření Temného, vytvořená během války Stínu. Mohutní postavou, jsou pokřivenými kříženci lidí a zvířat. Dělí se do jakýchsi kmenových tlup, z nichž nejvýznamnějšími jsou dha'bel, dhai'mon, ko'bal. Od přírody zlotřilí, zabíjejí pro pouhé potěšení ze zabíjení. Jsou nesmírně lstiví a nelze jim věřit, leda jsouli k něčemu nuceni strachem.</p>
<p>trollocké války: Řada válek, první začala kolem roku 1000 PR, a trvaly více než tři sta let, během nichž trollocké hordy pustošily svět. Nakonec byli trolloci pobiti či zahnáni zpátky do Velké Morny, ale některé státy přestaly existovat a jiné byly téměř vylidněné. Všechny záznamy jsou pouze útržkovité.</p>
<p>usměrňování: Řízení průtoku jediné síly. Viz též jediná síla.</p>
<p>utišování: Úkon prováděný Aes Sedai, kdy odříznou ženu, která může usměrňovat jedinou sílu, od pravého zdroje. Žena, která byla utišena, pořád pravý zdroj cítí, ale nemůže se ho dotknout. Provádí se jenom zřídkakdy, takže novicky se musejí naučit jména a zločiny všech žen, na nichž kdy bylo provedeno. Oficiálně je utišení výsledkem soudu a odsouzení za zločin. Když k němu dojde náhodou, nazývá se to spálením. V praxi se však termín utišení používá v obou případech. Ženy, které byly utišeny, ať už k tomu došlo kterýmkoliv způsobem, zřídkakdy přežívají delší dobu. Zřejmě se prostě vzdají a zemřou.</p>
<p>Valerský roh: Bájný předmět z cyklu pověstí Velké hledání Valerského rohu, může povolat z hrobu mrtvé hrdiny zpět k boji se Stínem. Bylo svoláno nové Velké hledání Valerského rohu, a s hledači, kteří složili přísahu hledačů rohu, je možné se setkat v mnoha státech.</p>
<p>válka síly: Viz válka Stínu.</p>
<p>válka Stínu: Též známa jako válka síly. Začala krátce po pokusu osvobodit Temného a brzy se rozšířila na celý svět. Ve světě, kde byla dokonce zapomenuta i vzpomínka na válku, byla znovu objevena každičká stránka válčení, často pokřivená díky tomu, že se světa dotýkal Temný a jediná síla byla používána jako zbraň. Válka skončila opětným uzavřením Temného do jeho věznice při útoku, jejž vedl Luis Therin Telamon Drak a stovka mužů Aes Sedai, nazývaných stovka rytířů. Temného protiúder pošpinil saidín a dohnal Luise Therina a stovku rytířů k šílenství, čímž se započal Čas šílenství. Viz též Čas šílenství; Drak; jediná síla.</p>
<p>vědma: Na vesnici žena, kterou si do svého středu vybere ženský kroužek pro znalost takových věcí, jako je léčení a předpovídání počasí, jakož i pro zdravý rozum. Všeobecně stojí na roveň starostovi, ale v některých vesnicích stojí nad ním. Je volena na celý život a jen zcela výjimečně je vědma odvolána ze svého úřadu ještě před svou smrtí. Podle kraje může mít jiný titul, jako strážkyně, léčitelka, moudrá žena, učitelka nebo moudrá.</p>
<p>věk pověstí: Věk zakončený válkou Stínu a Rozbitím světa. Doba, kdy Aes Sedai prováděly zázraky, o nichž dnes pouze sní. Viz též kolo času; Rozbití světa; válka Stínu.</p>
<p>Velká Morna: Oblast na dalekém severu zcela ovládaná Temným. Prodlévají zde trolloci, myrddraalové a další tvorové náležející Stínu.</p>
<p>Veliký pán Temnoty: Jméno, kterým temní druzi oslovují Temného tvrdíce, že používání jeho pravého jména by bylo rouháním.</p>
<p>Velký had: Symbol času a věčnosti, starý již v dobách, než začal věk pověstí, je tvořen hadem požírajícím vlastní ocas. Prsten ve tvaru Velkého hada dostávají ženy, které mají povýšit mezi přijaté novicky Aes Sedai.</p>
<p>Verin Mathwin: Aes Sedai z hnědého adžah, naposledy byla viděna ve Dvouříčí, kde údajně hledá dívky, které je možné naučit usměrňovat. Viz též adžah.</p>
<p>vznešení páni Tearu: Jednají jako rada. Vznešení páni Tearu jsou historickými vládci státu Tear, který nemá ani krále, ani královnu. Jejich počet není přesně dán a během let se měnil od dvaceti na pouhých šest. Neplést s pány země, což jsou níže postavení tairenští páni.</p>
<p>vzor věku: Kolo času splétá nitky lidských životů do vzoru věku, často nazývaný prostě jen vzor, jenž tvoří podstatu reality toho kterého věku. Viz též ta'veren.</p>
<p>Zaprodanci: Jméno dané třinácti nejsilnějším Aes Sedai z věku pověstí, takže byli i jedni z nejsilnějších Aes Sedai vůbec, kteří za války Stínu přešli na stranu Temného, bylať jim na oplátku přislíbena nesmrtelnost. Oni sami si říkají "Vyvolení". Jak podle pověstí, tak útržků záznamů byli uvěznění spolu s Temným, když byla jeho věznice znovu uzavřena. Jejich jména se neustále používají ke strašení dětí. Byli to Aginor, Asmodean, Balthamel, Be'lal, Demandred, Graendal, Izmael, Lanfear, Mesaana, Moghedien, Rahvin, Sammael a Semirhage.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell