%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/899.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Neomillnerová P. - ZimnĂ svátek.html</book-title> <lang>en</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>1b88cca9-bfc3-4e32-b87e-29f0f494a59a</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2000</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p>Zimní svátek</p> <p>Petra Neomillnerová</p> <p>Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky</p> <p>Zdroj {www.alraune.cz}</p> <p>I.</p> <p>Svaly ztuhnou, jak se ostří dotkne šíje a prsty povolí sevření kolem jílce meče. Kopanec srazí vyzáblého muže k zemi.</p> <p>"Ruce za hlavu." Muži z královské gardy zpracovávají záda ležícího holemi za stálého hulákání. Potom zvednou zbitého na kolena. Na sníh kape krev z rozbitých úst.</p> <p>"Podejte mi někdo provaz ..."</p> <p>II.</p> <p>"Ah, ano, únosy děvčat už nevynášejí tolik, co dřív, za holky se dnes platí míň, než za kobyly. Zkažená doba. A sloužit vrchnosti, to je jako se na trhu handrkovat za pána ...</p> <p>Já stará bláznivá vražda opelichaná, čert mi napískal tuhle špinavou díru, tuhle malou sněhem zapadlou vesnici, tenhle statek, co si říká království. Kopance a pouta do krve. Do pr..."</p> <p>"Vstávej, bratříčku. Královna si s tebou chce popovídat."</p> <p>Louč ozářila úzkou celu, hrst slámy na zemi i spoutaného muže. Copy, které mu lemují tvář, jsou pokryté zaschlou krví, roztržený ret odkrývá zuby, spoutaný kloní hlavu. Výslech a rány. Čekání na smrt.</p> <p>"Do psí kundy" A strach.</p> <p>Síň, kde zasedá soud, není velká, a velká není ani porota. Na vyvýšeném trůně sedí žena a šířku jejím ramenům dává jen rozměrný plášť s vlčí kožešinou. Obroučka kovu tiskne k hlavě rudé vlasy rovně zastřižené nad čelem a padající na límec.</p> <p>"Klekni." Provinilec padne na kolena a sklopí hlavu.</p> <p>"Je to ženská, tak snad ..." cítí, jak se mu ramena chvějí vyčerpáním. "Jako pes tady před ní, jako pes ..."</p> <p>Kdosi čte nezúčastněným hlasem obvinění, místnost je plná mužů, stráží.</p> <p>Monotónní přednes občas přetrhne smích, podivný ženský smích končící v kašli.</p> <p>"Ještě se bude, čubka, smát, flundra potrhlá, já bych ..." Souzený pozvedne hlavu, aby se podíval na královnu a strne. Z rudých vlasů vykouklo ouško, špičaté jako ucho elfa.</p> <p>"Bohové, elfská kříženka, taková, za jaké nechtěli dát v žádném bordelu ani pár zlatých."</p> <p>Vzpomíná na ostré chňapající zuby, na jejich syčení, když je po výprasku klátil někde v seně. Dcery žen znásilněných elfy, dcery elfek prodaných do bordelů.</p> <p>"Jakou by taková měla cenu? Snad jen že je rudovlasá, ale možná se barví ...Nemilosrdní bohové."</p> <p>"Tak únosce? A nájemný šermíř?" Královna intonuje zpěvavě, jak už elfové mluvívají, ale v jejím hlásku zaznívá zvláštní chraplavá nota. "A možná i vrah?"</p> <p>Sklouzne z trůnu pokrytého kožešinami a pomalu cupe síní k spoutanému. Plášť klouže z ramen, šustí po dlaždicích a odhaluje hluboce vystřiženou blůzu.</p> <p>"Vyskoč."</p> <p>Snad by i rád vyhověl, ale po výprasku se napřimuje ztěžka a s potlačovaným sykáním.</p> <p>"Jak se jmenuješ, hříšníku?" Smích zdvihá královničce koutky, jako by si jen hrála.</p> <p>"Sergo, paní."</p> <p>Pokorně, hlavně pokorně a radši šeptat. Bozi vědí, co se dá čekat od takové...</p> <p>Rudovlasá teď stojí před spoutaným mužem a pozorně si ho prohlíží, zaklání hlavu, i ve vysokých botách dosahuje spoutanému sotva k rameni.</p> <p>"Pěkné, pěkné, i po té nakládačce." roztržitě broukne směrem k chlapíkovi, který jí doprovází.</p> <p>Čelo se jí samým uvažováním zkrabatí. "Necháme ho roztrhat koňmi." vydechne pojednou úlevně a odšustí zpátky ke svému křeslu.</p> <p>Sergo si pak namlouvá, že to, co vyšlo z jeho úst, nebyl vzlyk.</p> <p>Přivlékají dalšího muže, má pestrý plášť, snad nějaký potulný kejklíř, ale kožešinové chrániče předloktí, pěkné kvítko, Sergo však nic z toho nevnímá.</p> <p>"Nejsem přece zbabělec, nejsem zbabělec. Ta elfská děvka, oh, bohové milí, prosím, elfičko, změň to. Změň to ..." Za očima šokovaného muže běhají myšlenky jako vyděšené myši.</p> <p>"Nechci chcípnout takhle...."</p> <p>Další provinilec se choulí na zemi... zdá se, že hole královniny gardy věnovaly víc pozornosti než Sergovi, muž tiše sténá a třese se jako v zimnici.</p> <p>"Paní, dostali jsme jen jednoho z té bandy..." Vysoký muž v tmavém kroužkové košili kloní hlavu. "Zatím nechce mluvit, ale my to z něj dostaneme."</p> <p>Zrzka na trůně se usměje, laskavě, mateřsky. "Dostanete. Zkuste nejdřív čéšky..." pomalu si olízne rty "pak lokty, pak koule..."</p> <p>Vstane a její podpatky znovu klapou o dlažbu. Skloní se k ležícímu muži a dotkne se jeho tváře, ten se marně odtahuje od její ruky.</p> <p>"Mluv, synku... některé věci bolí a je výhodnější říct to teď, dokud máš klouby, než za dva dny. Budeš mluvit, každý mluví, jen s tím je zbytečný křik, úlomky kostí zapíchané v ranách, a když vás věšíme, je to rána z milosti. Řekneš... každý řekne... nemarni náš čas."</p> <p>Šikmé oči ženy září úsměvem, když se narovná. "Zkuste nejdřív ještě ty hole...."</p> <p>Hole dopadají jako cepy na mlatě... bubnují do zad muže, který se zoufale snaží sbalit do klubka a uniknout ranám, zmítá se, sténá a pak... pláč...</p> <p>Till se úporně snaží nemyslet na rány, ale nejde to, znovu je tu děs dětství, opilý otec zvedá řemen a rány prší... maminko, mami, matka nepřichází, nepřijde už nikdy, je pohřbená, zahrabaná hluboko ve vlhké tmavé zemi, slzy tečou po tváři a v ústech sladká chuť krve... "Mami, maminko...."</p> <p>Půlelfka pokynem ruky zastaví muže, kteří znovu zvedají své nářadí... "Nechte ho, chce nám něco říct ..."</p> <p>A zbitý muž s pestrých šatech mezi vzlyky udá jména svých šesti přátel..., zrzavá se podívá do očí zalitých slzami a vyčerpaný přizná, že se měli po akci sejít ve staré salaši v horách a když už gardisté odcházejí, aby obklíčili jeho komplice, zvedne zrak ke královně...</p> <p>"Kůl." splyne z rudých rtů a žena se soucitně usměje... "U nás se za loupeže ještě postaru naráží na kůl." Podpatky klapou po dlažbě, zrzka tančí...</p> <p>"Gem, ehm, královno." z křesla vedle trůnu vstane pohublý muž, hůl v jeho ruce se leskne stříbrnými prstenci a amulet zavěšený na hrdle se blyští. "Budou zimní svátky, nezapomínej. Není možné třísnit sníh krví v takovou dobu. Není..."</p> <p>"Proč?" Královna nespokojeně přitáhne kožešinu k ramenům.</p> <p>"Bohové..."</p> <p>"Eh, tví bohové. Co se starají o dva šibeničníky? Komu budou chybět, kdo bude pro ně plakat?" Ženin hlas zní podrážděně, strážci se nejistě ohlížejí po knězi. Ano, bude Zimní svátek, to je pravda, svátek smíření. Snad se opravdu nehodí, aby se o takovém svátku popravovalo. Jistě, je to lůza, ale...</p> <p>Till se choulí na zemi a modlí se. Po mnoha letech shledává v paměti slůvka dětské modlitbičky, zaníceně prosí o pomoc kdejakého boha, na kterého si vzpomene. Kůl, bohové, polepším se, ale nedopusťte, aby... Kůl.</p> <p>Sergo mlčí. Smrtelný strach ho zbavil schopnosti doufat, schopnosti prosit. Tupě zírá před sebe, svaly ztuhlé křečí. Mlčí. Nemyslí teď na ty, které vídal klečet zrovna tak, zaskočené, šokované krutou skutečností. Člověk nikdy nevěří, že hrůza je skutečná. Nevěří, dokud se nedotkne jeho kůže.</p> <p>"Dobrá." Královna energicky pokývne ostrou bradou a usměje se. "Máte štěstí, šibeničníci. Vidor se za vás přimluvil. Sama zima se za vás přimlouvá... Nezemřete tedy, ale... co jste ochotni udělat pro přežití? Jak moc se kát? Jsi ochoten účinně litovat svých skutků, synu?" Špička holínky se dotkne Tillovy tváře. "Jsi?"</p> <p>Zbitý zvedá hlavu korunovanou zcuchanou hřívou. "Jakkoli, milosti. Já... udělám, co řeknete." koktá. "Všechno."</p> <p>"Ach, všechno. A ty?" obrátí se k druhému klečícímu muži. "Co ty uděláš, abys zachránil své údy? Únosče, co? Copak ses přiučil, za ta léta, co jsi prodával holky? Umíš... eh, uspokojit muže?"</p> <p>Rudé vlasy Gemaliel září ve světle pochodně. Vidor se mračí... od dětství zná tohle rudovlasé dítě, od dívčina narození ví, že královna Berien nerozevřela náruč jen před svým mužem... Tajemství, dávno už prozrazené, jak roky šly, roky, kdy jazyky za zuby drželo nejdříve zlato a potom už meč a pěst... drobná pěst královničky Gemaliel, její armáda, trochu příliš velká na hornatý kraj, kterému rudovlasá vládne.</p> <p>"Gem, nezapomínej...."</p> <p>"Vidore, už jsem velká..."</p> <p>"Na slušné vychování, prosím." Kněz se nadechne... Jaké to bylo sladké a nadané dítě, zvídavé a důvěřivé. Důvěřivé. Jen do té doby, než se její oči začaly jevit příliš obrovskými na lidské dítě, než se uši zašpičatily víc, než je obvyklé. Ano, král Gerhart byl neplodný a z jeho objetí s manželkou se nenarodil potomek, jenže Berian ukojila svou touhu příliš nápadně. Snad ani Gerhart nic nenamítal proti tomu, aby jeho zlatovlasá žena trávila podezřele mnoho času na loveckém zámečku, dokonce přijal dítě za své a zapil, jak se sluší a patří, ze zlatého rohu medovinu jeho narození. Smířil se. Jenže pak, pak Gem rostla... Jen těžko bylo možné vydávat ji za lidské dítě. Snad i Berian vedla starší krev, myslíval si Vidur, když se díval na princeznu, sklánějící se nad knihami. A zlé jazyky začaly mluvit...</p> <p>Poplašený Sergo zvedá k ženě hlavu. Co, uspokojit muže, co tím, do psí matky myslí, co... Gemalieliny tmavé oči jsou obrovské, hledí mu do tváře, pokryté zaschlými strupy, prozkoumávají ji, nebezpečné oči, nelítostné...</p> <p>"Muže, milosti? Já, nevím, co tím..."</p> <p>"Tak nevíš? Vidíš svého kolegu? Je smutný... je zbitý. Možná, že by potřeboval trochu něhy, přátelství, lásky... Na jedné podlaze ležíte a na jednom trámu se budete houpat, když se nebudete snažit. Zimní svátek přejde... a havrani budou hladoví. Velmi hladoví."</p> <p>"Paní, udělám..."</p> <p>"Co budu chtít? Ano, to uděláš. Vidíš toho komedianta? Stačí udělat jen to, co byly nuceny dělat holky, kterés prodával, kůzle. Víš, otevřít pusu a použít jazyk... Pomožte mu vstát." obrátí se půlelfka ke strážím a muži přikročí, pochechtávají se, když sbírají zmláceného lapku ze země. "Hele, hlavně to pěkně polkni, nemáme rádi fleky na podlaze..." uhodí jeden ze strážných Serga do žeber. Lapka se nadechne a pak se zlomí v záchvatu kašle. Lepší než čtvrcení koňmi, opakuje si. Lepší. V hlavě má pusto a v ústech spoustu hořkých slin.</p> <p>"Gem...!! Starý muž stiskne královně předloktí. "Copak tohle je spravedlnost?"</p> <p>"Jistě, Vidure. Je to přece kuplíř, pasák a vrah. Ochutná..." Gemaliel se zableskne v očích "svou vlastní medicínu. To je spravedlnost. Moje spravedlnost. No, tak, bude to?"</p> <p>Vědro ledové vody probere Tilla k plnému vědomí. Muži z královniny gardy se na něj zlomyslně šklebí, ale bolest přehlušuje podobné podružnosti. Není to poprvé, co byl bit. A navíc, je tu naděje. Slabá naděje, že se vyhne strašné smrti na kůle. Stojí za to zatnout zuby. Očima vyhledá královnu. Jenže kdo pozná myšlenky za elfskou tvářičkou? Kdo vidí, co ze hodí za tmavýma očima? Chyba. Přijít sem byla chyba. Malé království obvykle nechrání smečka vrahů... tohle ano. A královna se špičatýma ušima, jak mu to vyprávěli, když byl ještě kluk. Pohádková královna... která naráží na kůl. Tillovi klesá hlava, ale rána holí vytrhne z mátožného snění.</p> <p>"Svlíkej gatě, darebáku." Řetězy zvoní, jak mu uvolňují ruce. Bohové, bohové nemilosrdní, přivlečou k němu druhého vězně a srazí ho na kolena.</p> <p>"No tak co, chlapci. Nerad ho do pusy?" Všude jsou oči, zúžené zlým smíchem, číhavé a nad tím vším žhne oheň vlasů královny Gemaliel. Till se na ni zadívá a pocítí, jak se mu do slabin hrne krev.</p> <p>"Dělej." uhodí velite stráží Serga a ten si olízne rozpraskané rty.</p> <p>Vidur odvrátí hlavu....</p> <p>***</p> <p>Oči, všude oči. Sergo se skloní k Tillovým slabinám, pak se po očku rozhlédne kolem. Smích. Zlý smích. Nadechne se a otevře rozbitá ústa. Mor na život, mor na všechno. A nemyslet na to... Přesto v mozku vyskočí vzpomínka na vojenské tažení, chlapy, co mu lijí pálivou kořalku do krku a pak...</p> <p>"Dělej." šeptne Till. "Dělej, nebo nás oběsej oba."</p> <p>Gemaliel napjatě sleduje oba muže. Někde uvnitř ní doutná zloba, vztek, zášť. Hněvá se skoro stejně na odsouzence jako na svou gardu, na Vidura, Vidura, který ji přece vychoval, učil, byl vždycky nápomocný, bezpečný úkryt a náruč. Je sama. Sama ve dne a sama v noci. Odlišná.</p> <p>Pohledem hltá klečícího muže, přitáhne plášť k tělu a přistoupí blíž. Sergo má zavřené oči a do brázd pod nimi mu kanou slzy. Kejklíř se chvěje. Královnina ruka sevře lupičovy vlasy a přirazí jeho hlavu ke slabinám jeho spolutrpitele.</p> <p>"Pořádně. Pořádně, šibeničníku." zatíná zuby, její hněv kypí, strážní ustupují, vědí, že v takovou chvíli není radno přijít královně do cesty, Till se kouše do rtů, cítí na sobě ženské oči, oči hořící jakousi vášní, ano, je to žena, i když nepřátelská a děsivá, kejklíř si představí tu tvář ve světle krbu, křehké klíční kosti a špičaté bradavky, představuje si své rty na nich, pak náhle zvrátí hlavu a zasténá. Sergo sebou překvapeně škubne, ale královnina ruka drží jeho hlavu...</p> <p>"Gem," říká tiše Vidur, "Gem, je na čase poslat je zpátky do šatlavy. Konečný verdikt..."</p> <p>"Konečný verdikt vynesu hned. Život jsem jim darovala, víc milosrdenství v sobě nemám.Galeje. Doživotní. Je přece spousta práce, která musí být udělána, spousta koní vyhřebelcováno, nekonečná vědra vody, která protečou koryty... Pánové, práce je morkem života a smyslem našeho bytí tady. Poznáte ji." usměje se půlefka a pohodí rudými vlasy.</p> <p>"Odvšivit, ocejchovat. A, Stanislasi, s tím kejklířem si chci zítra promluvit." obrátí se k veliteli stráží.</p> <p>"Důkladně promluvit."</p> <p>***</p> <p>"Gemaliel, holčičko..." Vidur vstoupil do pokoje a s povzdechem se zahleděl na útlá královnina záda, sklánějící se na toaletním stolkem, "ta scéna dnes odpoledne...."</p> <p>"Co se ti na tom nelíbilo? Vždyť jsou to jen lapkové, lůza... to nejhorší, co sebereš u cesty."</p> <p>"Ty. Nelíbila ses mi ty, dítě moje. Jsi moudrá, jsi spravedlivá, jsi panovnice. Máš své povinnosti a není vhodné, aby ses zapojovala do..."</p> <p>"Někdy si přeju být kat." Gemaliel vztekle rve hřebenem husté rudé vlasy a šklebí se do zrcadla. "Kat."</p> <p>"Nemáš důvod k hněvu. Už dlouho..."</p> <p>"Už dlouho se nikdo neotíral o můj původ? Ano, za ta léta už všechny ty pomluvy řekli tisíckrát. Vidure, řekni... kdy zestárnu?"</p> <p>Kněz potřese hlavou, nechce se mu do upřímné odpovědi, nechce se mu říci, že stáří přijde ke Gem až po mnoha letech, že právě to bude nejviditelnější doklad krve v jejích žilách, že...</p> <p>"Neodpovídáš? Jistě. Ptala jsem se... jinde."</p> <p>"Gem, snad jsi je nevyhledala?"</p> <p>"Proč by ne? Jsou to přece příbuzní. Ale ani oni... nejsou jako já." Gemaliel strnule hledí do zrcadla, dotýká se rukama lícních kostí, ostrého nosu.</p> <p>"Vidure, mohu pozvat do své ložnice elfy i lapky." řekne hořce. "Nevšiml sis, že ještě nikdo nepožádal o mou ruku? Nikdo se ani nezajímal? Bojí se. Bojí se, protože si myslí, že jsem čarodějnice." Prudce se otočí ke knězi. "Čarodějnice a nebezpečný pololidský bastard."</p> <p>Muž polkne a potom tiše, velmi tiše řekne: "Ale ty také čarodějnice jsi, Gem. Toho se nemůžeš odříct, srdce moje."</p> <p>Sevře dlaněmi ženina ramena a přes její rameno nahlédne do zrcadla. Na jeho lesklé ploše tančí stíny.</p> <p>***</p> <p>"Ty, promiň, ale zhoupli by nás oba." Till si ohmatává žebra a snaží se zaujmout na podlaze trochu pohodlnější pozici.</p> <p>Poté, co je vyvlekli ze sálu, karabáčem sehnali ze schodů a hodili zpět do cely, rány pomalu přicházejí k sobě. Bolí... nejen tělo.</p> <p>"Ser na to." Sergo odplivne do kouta. "Připravěj nám ještě jinou zábavu. Odvšivit a ocejchovat. A pak až do smrti kydat hnůj, nahajku na hřbetě. Ta mrcha."</p> <p>"Královna? Ale je krásná, děvka. A všiml sis jejích očí?"</p> <p>"Jo." Sergo přitáhne potrhanou kazajku k ramenům. "Půlelfka. Těm se nikdy nedalo věřit. Obyčejná půlelfská coura. Tady se stáří nedožijeme, dej na moje slova. Kurevská zima, co?" sykne pak a přitáhne kolena k bradě. Zmlkne. Coura? Vzpomene si na její oči a zuby se mu rozdrkotají.</p> <p>"Vstávat, špíny. Paní řekla "odvšivit a ocejchovat"." Kopanec probere Serga z milosrdné dřímoty, Till se rychle zvedá na nohy, myšlenka na kůl ho nutí zachovat ostražitost. Ano, říkala galeje, ale... kdo vidí do ženských?</p> <p>Okovy chřestí, spoutaní muž klopýtají do strmých schodů, hrbí se v úzké chodbě a pak už téměř zakopnou o káď špinavé vody, která stojí v místnosti, připomínající jámu na brambory.</p> <p>"Hadry dolu, krasavci. Královna řekla, odvšivit a na čistotu ona si potrpí. Kdy ses naposled myl?" Jeden z dozorců uhodí Serga do žeber a hlasitě se zasměje, když se vězeň začne dusit kašlem. "Pohyb. Nemusíte se loučit s každou vší zvlášť."</p> <p>Till potřese hlavou. "S radostí, pánové, ale s těma náramkama to jaksi..."</p> <p>"Sundej jim to, pitomče." Rozložitý mladík s plochou tváří bojuje s pouty, Sergo si promne zápěstí... a strne. Známý zvuk napínané tětivy. Zjizvený gardista se usmívá přes malou kuši na kovové šipky. "To jen kdybyste měli nápady, sebranko."</p> <p>Pomalu sklání svou zbraň, až míří lapkovi do rozkroku. "Bolelo by to." usměje se mile. "Hodně."</p> <p>Kejklíř odmotá zakrvácené chrániče předloktí a stáhne přes hlavu halenu, záda zpuchlá a pokrytá podlitinami. Sykne. "Proč se mnou chce její milost mluvit?" zeptá se opatrně.</p> <p>"Mlč, darebáku. Mluvit? Chce si o tebe očistit boty. Taková svoloč...." Strážný je očividně v rozpacích. "Sundej si ty gatě, to ses nikdy nemyl?"</p> <p>"Ale jo, myl. Jenže to u toho byly ženský... pěkný." zašklebí se kejklíř ... a pak padne obličejem do kádě, jak se mu vysoká bota opře o páteř.</p> <p>Sergo mlčí. Hadry mu leží u nohou jako torzo pošlého zvířete, v kádi se zalyká Till, voda stříká přes okraje, jak se snaží zvednout na kolena a strážný na něj stále míří ostrým hrotem šípu. Zbité tělo se klepe zimou, zkrocené vlasy nasákly vodou, crčí z nich stružky přes rozšvihaná záda, kejklíř se šklebí. "Stačí?"</p> <p>"Vylez! A teď ty." Popadnou Serga , páchnoucí voda se rozstříkne... a kuše si vybere nový cíl.</p> <p>Železo rudne, žhavé uhlíky vyvolávají obraz kovárny, jenže tady chybí ržání koní, pivo, žertování chlapů...</p> <p>"Nemusíte mě přivazovat, neuteču." zavrčí Sergo, lhostejně civí na cejch, který se za chvíli dotkne jeho zad. Chce už jen spát. Únava ho naplnila apatií. Volnost, pitky, ženské, všechno je teď daleko. Boží mlýny? Trest za všechny ty ubrečené znásilněné baby? Nebo jen obyčejná smůla, chyba, padni komu padni?</p> <p>Rozložitý muž v plátěné haleně prohlíží železa a pak záda obou odsouzenců.</p> <p>"Samá kost, do psí ... Co můžou komu provést tyhle zdechliny?"</p> <p>"Viděls někdy tlustýho toulavýho psa?"</p> <p>Cejch rudě zasvítí, než se dotkne kůže a Till se zašklebí. Pach spáleniny se mísí s kouřem z pochodní, na nádvoří leží sníh a kuchyni se pečou jabka.</p> <p>Blíží se zimní svátek, sníh padá a kopce okolo jsou tiché. A do závěje někdo hodil snítku cesmíny.</p> <p>***</p> <p>"Přivažte ho sem." Gemaliel pokyne strážným, kteří přivlekli spoutaného kejklíře, ke kruhu zapuštěnému do zdi.</p> <p>"Milosti, nemám tu zůstat?" Stanislass se starostlivě rozhlíží po místnosti, plné polic s knihami. "Mohl by..."</p> <p>"Ublížit mi? Upřímně, tvá starostlivost je nemístná. Není teď na tom tak, aby dokázal kousnout. On... umírá, nevšiml sis? A teď běžte." sykne nesmlouvavě a muži s úklonou opouštějí místnost. A v očích mají, bozi vědí proč, mázdru snu.</p> <p>Královna usedne do křesla, přitáhne k bradě nohy v hedvábných nohavicích a zamyšleně se dívá... na klečícího muže se sklopenou hlavou, na oheň v krbu, na své růžové nehty. Pak vstane.</p> <p>"Tví kumpáni jsou mrtví, darebáku. Všichni."</p> <p>Muž skloní hlavu ještě hlouběji, zimnice otřásá jeho rameny a ruce, připoutané za zády, trnou.</p> <p>"Mlčíš?" Gemaliel potřese hlavou. "To není správná cesta. Až odejdeš odsud, už se tě nikdo na nic nezeptá. Hole se neptají... a studená zem už vůbec ne." Královna sebere ze stolu bič se stříbrem vykládanou rukojetí. Sevře ho, sykne.</p> <p>"Zvedni hlavu, šibeničníku. A začni mluvit."</p> <p>Till polkne, rameno ho pálí, horečnaté představy tanči v hlavě jako démoni na sabatu.</p> <p>"Milosti, nevěděl jsem, jestli smím promluvit." šeptne chraptivě.</p> <p>"Hýbat se už nemůžeš, mluvit ještě ano. Dala jsem ti život, tak si ho hleď zasloužit. Mluv."</p> <p>"Zabil jsem své komplice."</p> <p>"Ne, jen jsi je prásknul. S pláčem. Vzpomínáš? Zabili je mí lidé, tys je jen udal. Ale zabil jsi jiné. Vlastní rukou. Mučil jsi sedláky dýkou rozpálenou v ohništi, nebo ne? Kvůli pár tolarům. Znásilňoval v blátě dvora ječící venkovanky s pohrůžkou, že jim zabiješ kojence. Je tak? Zapaloval stáje... jen z pouhé hlouposti. Teď myslíš, že brzo umřeš, ale není to pravda. Takoví jako ty jen tak neumírají... Trpíš bolestmi, ale tvoje tělo chce žít... ještě i teď. Ještě i teď by ses chtěl ... pářit. Podívej se mi do očí!"</p> <p>Till sebou trhne. "Nikdy bych si nedovolil pomyslet... Paní."</p> <p>Královna pohrdavě sjede pohledem do kejklířova klína. "Pomyslet snad ne." usměje se.</p> <p>Její oči žnou. "Víš, kdo jsem?"</p> <p>"Jste královna, Milosti."</p> <p>"Jsem půlelfka z nemanželské postele, komediante. Nevěděl jsi?"</p> <p>Kejklíř zaraženě mlčí. Co říct? Když přisvědčí, nechá ho ta slečinka jistě zbičovat. Když popře... jak asi trestá za lež? Pak se odhodlá.</p> <p>"Vím. Sergo říkal."</p> <p>"Sergo je ten druhý, co? Vyplašený únosce, dodavatel bordelů. Ano, ten půlelfku pozná, zapomněla jsem."</p> <p>"Říkal, že jste moc krásná." Tilla pomalu obluzuje horečka. Královna je blízko a voní. Jako, jako ... smrt. Ne, smrt takhle nevoní. Smrt páchne močí, krví a kyselým oparem zvratků. Smrt dýchá teplem jako z otevřeného hrdla.</p> <p>"Ne, neříkal, že jsem krásná. Jen počítal. Počítal, kolik by stržil za rudé vlasy. Tille, mě se nevyplácí lhát. A pak se bál. Smrtelně bál. Bojíš se,nebo lituješ? Pověz!"</p> <p>"Stydím." šeptá kejklíř, najednou má neodbytnou touhu se zpovídat, svěřit, vysvětlit, proč k tomu došlo. "Stydím se, že jsem jako otec. Zabil mou matku, víte... všude bylo plno krve, ale já... nemohl jsem nic dělat. Krev je... teplá, víte."</p> <p>Královna povzdychne. "Vím. Vím, jak je krev teplá. Ale ani proto ti neodpustím. Chci, abys věděl, proč tu jsi. Proč dostáváš bičem, když se ti ráno nechce vstát. Proč na tebe řvou jako pominutí, když postavíš na zem okov s vodou... Proto, že jsi nic proti zabíjení neudělal... Všichni máme nějakou přirozenost." vyplivne pak. "Krutou. Lačnou. Musíme s ní bojovat, Tille. A pokud neumíš ty sám... ty rány, ty ti to připomenou."</p> <p>Kejklíř vzhlédne ke královně, vidí pohublou tvář, chtěl by se jí dotknout, je jako lucerna...</p> <p>"Stydím se, paní. Možná, že ten kůl by byl rychlejší."</p> <p>Gemaliel pokrčí rameny. "Možná by byl. A teď se otoč čelem ke zdi. Uzavřu ti tu popáleninu. Zabila by tě do tří dnů."</p> <p>***</p> <p>"Co ti dělali?" Sergo se zvedne na lokti a pátravě zarudlýma očima přejíždí po Tillovi.</p> <p>"Nic. Jen se ptala."</p> <p>"Výslech?"</p> <p>"Ne. Prostě..." kejklíř polkne, "se ptala. Na různý věci. I na tebe. Jo, a ty galeje, ty budou ostrý, to si piš."</p> <p>"A vzít motejla, nedalo by se?"</p> <p>Till se sveze do provlhlého sena a zašklebí se. "Nebuď vůl. Nedojdeš pomalu ani tam. Chcípáš. A stráže máš za zadkem pořád. Nedoufej."</p> <p>"Chci odsud vypadnout. Nevěřím té elfici. Bude se nudit a nechá nás rozčtvrtit stejně. Taková malá díra tady. Dalo by se...."</p> <p>"Hovno by se dalo. Já to tu znám. Kolem máš hory, jen pár průsmyků, kterými se dá projet, zvlášť teď, v zimě. Všude jsou strážní oddíly, tětivu hned u ucha. Jo, a pokud jde o ni, tak úplná elfka to určitě není. Viděl jsem ji zblízka."</p> <p>"Ty, nekecej, že tě...."</p> <p>Kejklíř se na Serga znechuceně podívá. "Už blouzníš? Co myslíš, že po mě asi chtěla? Mou cukrštangli ne. Ale oči má obrovský a hrozně tmavý. A voní."</p> <p>"Voní... a rozčtvrtit by nás dala. Ser na ni." Sergo cítí zimnici, začíná od ramen a sjíždí celým tělem, staré zlomeniny bolí, rameno otéká... "Vypadnu odsuď."</p> <p>"Pozdravuj vrány a mě z toho vynech." Till se skrčí do kouta a zavře oči. "Vyléčila mi ty záda." dodá.</p> <p>"Srabe."</p> <p>Cela páchne močí a plesnivinou. Venku sněží.</p> <p>***</p> <p>Stanislass se napije piva a utře z vousů pěnu. "Máme tam ještě jednoho, chlapi. Paní s ním chce mluvit."</p> <p>Strážnicí se rozlehne smích. "Copak s nima asi Gemalielka dělá..." kucká se jeden ze strážných. "Psí syni."</p> <p>"Drž hubu, nebo o ni přijdeš i s palicí. Znáš ji, nemazlila by se s tebou, Vršku. A vlastně, zvedej se, když nemáš co na práci a mazej jí ho odvést. A bez keců!" svraští obočí, když se strážný nadechuje k odpovědi.</p> <p>"Ty, počkej, udržíš se vůbec na nohách? Chlastáte tu od rána, sebranko, co na tom, že je svátek?" Velitel stráží pátravě hledí do tváře zarudlého chlapa, který se urputně snaží stát rovně. "No tak běž. Přece jen, snad i paní pochopí, že..." brumlá už do holby a jeho podřízený se nejistě vymotá na čerstvý vzduch.</p> <p>Venku křupe sníh pod podrážkami bot, strážný chřestí klíči, dobývá se do okovaných dveří a přidržuje se stěny, když sestupuje po ošlapaných schodech. "Sebranka... Chvíli klidu nemáme, pořád jen ven, dovnitř, jako by nestačilo je pořádně zmlátit. Ale paní poroučí a my lítáme. Služba je služba." Muž šněruje chodbou a brouká si při tom do kroku... "Když jsem já sloužil...to první léto.."</p> <p>***</p> <p>"Chápeš, že v týhle morně blechy nevychcípou?" Till se drbe, až okovy cinkají.</p> <p>"Blbec." pomyslí si Sergo. Blechy..., co blechy? Hlava mu třeští, vodu z otlučeného džbánu už dávno vypil, zimnice jedovatě kouše po celém těle. Chcípám, a navíc se strachem. Protože ta elfinka, ta Gemaliel, má oči jako měla Bělice, tenkrát před lety, kdy ještě všechno vypadalo tak snadné. Bělice... s úhořovitými pohyby a úzkou..., jakoupak ji má asi tahle zrzka? Kuš! Řekla tenkrát, že ho proklíná, že zajde v hrůze a ve špíně, tehdy, když ji prodal na loď. Měla pravdu? Smál se. Holky vždycky vyhrožovaly, pak prosily... Babská kouzla. Ale co když, co když? Zuby mu zacvakají a v petlice na dveřích zarachotí.</p> <p>Strážný škytne. "Fuj, to je smrad. Vstávej z toho hnoje, ty..." kopne Serga do stehna. "Nejmilostivější chce s tebou mluvit." Vězeň se pomalu hrabe na nohy, opírá se o zeď spoutanýma rukama.</p> <p>"Mazej." Strážný jím nešetrně smýká ke dveřím a z jeho dechu táhne pivo. Sergo se motá mezi dveřmi, po očku sleduje mužovy nejisté ruce, které zajišťují závoru, jeho tápavý krok.</p> <p>"Je jak zákon káže," pomyslí si a ve svalech ho zasvrbí naděje "a je tu sám." Pokorně se vydá ke schodům. Vršek si brouká písničku a sníh padá. Závěje... kolem hradby jistě leží závěje bílého měkkého sněhu... Sergo se potácí na strmých schodech, které vedou na ochoz, obrací hlavu, zeď je tak blízko a dole pod ní sněhová peřina. Volnost, útěk od tmavé díry i od Běličina proroctví.</p> <p>"Pohni." strčí ho strážný dopředu a lapka zatne zuby. V ústech železitou chuť krve, prudce se otočí na kluzkém schodě, řetěz pout zasáhne tvář strážného, zlomí nos, počítá zuby a pak už stačí jen skočit. Ošlapaná holínka sklouzne po namrzlém kamení, Sergova žebra narazí na hranu zdi... Padám na tu správnou stranu, zadoufá a už se koulí sněhem, který ho přijal jako náruč naducané kuchařky.</p> <p>Chladná náruč. Sníh je hluboký a Sergo slyší křik, chraplavý křik někoho, kdo plive zuby. Holínky váznou v závěji, dech se krátí, slabý, bohové, teď ne, aspoň jít musím, alespoň jít. V dálce temná skvrna lesa. Jít a mít cíl.</p> <p>***</p> <p>Stanislass zvedne hlavu do poháru. Divný zvuk lidského strachu a bolesti se vnikne do místnosti. Jek. Popadne sekeru, opřenou o lavici a vyjde ven, sníh bílý proti tmavnoucímu nebi barví krev. Muž na čtyřech dáví do sněhu rudé chuchvalce... jeho chlap, strážný... Stanislass se rozběhne.</p> <p>"Co se stalo, Vršku? A kde je ten parchant?"</p> <p>"Zdrhnul přes zeď." huhlá chlap nezřetelně přes napuchlé rty. "Vzal mě řetězem."</p> <p>"Hej, koně a psy. Rychle! Jestli uteče, natrhne nám Gemaliel prdel všem, holoto."</p> <p>Těžké boty dusají sníh, podkovy hluše dopadají na jeho udupanou bělost, láje na řetězech větší krev a ve štěkotu se ozývá ječivá nota lovu.</p> <p>"Řekni ženským, ať se o Vrška postarají, mladej." kývne Stanislass na svého synka, který se snaživě plete pod břichy koní. "A pak padej domů."</p> <p>"Otevřete bránu!" Podkoní zvedají závoru, když nádvořím šlehne ženský hlas: "Co se to tu za řev, Stanislassi?"</p> <p>Velitel stráží zaraženě přitáhne uzdu. Na ochozu stojí královna, těžký plášť z kožešiny přitažený k tělu. "No tak?"</p> <p>"Jeden z vězňů utekl, Paní. Musíme vyrazit co nejdřív, zmrzačil jednoho z mých chlapů a..."</p> <p>"Tak utekl? Ožralým strážným utekl polomrtvý lapka." sykne Gemaliel studeně. "A musí z toho být povyk, až se zdi třesou. Psy můžete nechat doma, vy smečko opilých hovad. Vidím ho. A vy ho uvidíte taky. Nejde mu to moc rychle. Hlupák. Osedlejte mi Bouři, pojedu s vámi. Mohl by vám zase utéct." ušklíbne se.</p> <p>Stanislass skousne knír a pak zařičí na své podřízené: "Klisnu, klisnu pro královnu, kůže líný."</p> <p>Koně vyrazí z brány, kopyta se smekají, v dálce, v šeru soumraku se ztrácí tmavá tečka...</p> <p>"Támhle je." kývne královna. "Nohy ho moc nenesou."</p> <p>***</p> <p>Ohlédne se... Hvízdá to vítr, nebo dech v bolavých plicích? Necítí chlad, pot mu teče do očí, sníh už není pomocník, váže nohy jako bažina, jako hluboké zhoubné bahno a les se neblíží. A hlasy, jsou v hlavě nebo už vyrazili lovci? Zamhouří oči. V bělavé mlze se míhají siluety, koně, jsou to koně. Zoufale trhne nohou, sníh křupe a každý krok bolí. Bohové, kéž mě zabijí.</p> <p>Velitel snaživě pobízí svého valacha. Chce toho parchanta dostihnout, zlomit mu krk, roztrhat ho na cáry, za tu ostudu, co mu způsobil, nechat ho sežrat psům. A Vršek, Vršek to taky schytá, hned jak se trochu probere. A ta ostatní holota taky... Taková hanba.</p> <p>"Máme ho." Královna klidně pokyne rukou před sebe. Pak pohlédne do zoufalstvím a námahou zkřivené tváře uprchlíka. "A netlačte moc, děti moje. Měl by to přežít."</p> <p>Netlačí moc, i když by rádi a Sergo cítí každou ránu. Bezvědomí nepřichází, na tmavé klubko těla dopadají hole jako na mlatě. Znovu, znovu.</p> <p>"Dost. Naložte ho na koně, sám už nedojde. Aspoň jsme se před večeří projeli." usmívá se Gemaliel, popožene svou klisnu a nechá její kopyta tančit u hlavy dopadeného.</p> <p>"Sergo, tohle byla veliká pošetilost. Veliká. A trest bude přísný."</p> <p>"Popravte mě, paní. Prosím." šeptá lapka, ani neví, jestli ta slova opravdu přešla přes jeho rty, ale Gemaliel je slyšela, určitě slyšela, protože pomalu vrtí hlavou.</p> <p>"Kdepak poprava. Odsoudila jsem tě k životu, synku. Mě se taky nikdo neptal." doloží pojednou zle a tvrdě přetáhne klisnu bičem. "Jdi, Bouře. Jdi!" Sníh se rozlétne a tmavá klisna odskočí jako uštknutá. Nad bílou plání vlaje Gemalielin kožešinový plášť.</p> <p>Leží natažený na chladné podlaze sklepení. Otupělý. Stanislassova bota mu drtí zápěstí, ale Sergo nic nevnímá. Zajde v temnotě a špíně, Bělice měla pravdu. Bělice, kterou taky někde nejspíš hodili rybám. Neměl se smát jejímu prokletí. Dostihlo ho zrovna teď, o zimním svátku, kdy se sliby plní. A za chvíli přijde smrt, smrt z rozdrcených kostí.</p> <p>"Budeš litovat, že tě tvůj fotr udělal, ty zmetku." syčí velitel stráží, brunátná tvář se blíží k Sergovým očím, holina přešlapuje na lapkově předloktí, těžká palice dopadne na kamení vedle jeho hlavy.</p> <p>"Chcípneš."</p> <p>"Rád, šmejde." Hůl švihne a zasáhne ležícího do stehna. "Moc rád."</p> <p>Klapot podpatků. Vysokých podpatků. A zvláštně chraplavý hlas ženy s očima, které spolknou. Bělice, tys mě opravdu proklela, ty děvko.</p> <p>"Chlapi, řekla jsem, že to má přežít. Dolů z té ruky, s rozdrceným zápěstím toho moc neudělá. A ty, šibeničníku, slyšíš mě? Za blbost se platí. A takovou, jakou jsi provedl ty, dvojnásob. Užovko, pojď sem." Vyzáblý chlapík jizvou přes kořen nosu, ten, který na vězně mířil při koupeli kuší, se prosmykne hloučkem.</p> <p>"Paní?"</p> <p>"Holeň."</p> <p>"Obě?"</p> <p>"Jen jednu. I s jednou zlomenou toho ještě rok moc nenaběhá. A s citem. O berlích se mi tu vláčet nebude."</p> <p>Vyzáblý potěžká v ruce hůl a pak stočí pohled na vězně.</p> <p>"Přidržte mu někdo tu nohu. A ty se připrav, jestli se cukneš, máš kost na sračku. Výsosti, promiňte." otočí se omluvně k rudovlasé ženě.</p> <p>"Neomlouvej se a dělej."</p> <p>"Paní, paní, slitujte se." Sergův hrudník se prudce zvedá, v ústech pojednou chybí sliny. "Paní, ať mi rozbije hlavu."</p> <p>"Kuš. A ty, Užovko, nezdržuj."</p> <p>Drábové se skloní k zmítajícímu se muži, přitisknou ho k zemi, přikleknou kotníky, palice se zvedá, vyzáblý vyměřuje ránu a pak švihne dolů.</p> <p>Serga ohluší jeho vlastní křik.</p> <p>***</p> <p>"Vnímáš mě?" Till podepírá spoluvězni hlavu a bryndá mu ze džbánu vodu na obličej. "Řval si celou noc."</p> <p>"Přerazili mi nohu."</p> <p>"To vidim. Taky ti ale dali dlahu. A byla tu."</p> <p>"Kdo?" Sergo se probírá k vědomí, noha ho bolí, je těžká, nemá sílu ji zvednout, přitáhnout.</p> <p>"Ona, královna."</p> <p>"Nebudu moct chodit."</p> <p>"Budeš, ptal jsem se. Říkala, že budeš, taky ti vyhojila cejch na rameni, říkala, že bys zdechnul, že už je toho na tebe moc. Hele, budeš chodit, kdybych tě měl při každým kroku kopat do zadku. Nebudu ty džbery tahat sám, po kluzkejch schodech. Jo, a nejsme tady sami. Takovejch jako my tu je. Ve stájích, kuchyni..."</p> <p>"Je blázen." zatne zuby a snaží se posadit. "Gemaliel je blázen."</p> <p>"Co by? Dělají tu za šlichu a za vyspání v díře. Ženské v kuchyni říkaly..."</p> <p>"Už ses seznámil i se ženskými z kuchyně? Neztrácíš čas. Daly ti aspoň..."</p> <p>"Nažrat mi daly. A taky mi řekly, že královna prý nechala po smrti své matky vyházet všechno služebnictvo. Všechny, kromě čaroděje. A víš proč?"</p> <p>"Ale jo." Lapkovi se konečně podaří pohnout nohou a tak vzhlédne ke svému společníkovi. "Jasně, že vím. Stárne strašně pomalu a tak nepotřebuje za zadkem lidi, co si jí pamatují jako malou holčičku. Její rodiče byli oba lidi a ona... No, prostě, asi se její mám spustila s nějakým elfem. Nejspíš nemá na trůn vůbec nárok. Ale galejníci nikde žvanit nebudou. A možná, třeba nenávidí lidi."</p> <p>"Vole."</p> <p>"No co je?"</p> <p>"Nenavážej se do ní, zachránila tu tvou psí kůži." Till se odkulí o kus dál a odplivne si. "A já vůl se tu vo tebe starám. Koukej se sebrat, mršino, už ti nepodám ani kus chleba."</p> <p>Sergo se nadechne, aby něco řekl, ale pak stiskne zuby. Nemůžu přece věřit někomu, kdo má oči jako Bělice. Nemůžu, jako Till, stáhnout ocas a lízat té půlelfce ruku. Nebo přece jen?</p> <p>***</p> <p>Voda vyšplíchne z okovu na rozbahněný sníh. "Do prdele."</p> <p>"Hele, psí semeno, jestli zas upadneš, tak já tě pod schodama sbírat nebudu. To by bylo dneska už podruhý." zavrčí Till.</p> <p>"Vyliž si."</p> <p>Sergo sundá vahadlo s okovy, srovná si pytlovinu přehozenou přes záda a znovu břevno zvedne na ramena. Našlapuje opatrně, v noze ještě nemá cit a už několikrát se kutálel po kamenných stupních.</p> <p>"Pohněte, zdechliny." Užovka se opírá o zídku a hraje si s kuší.</p> <p>"Chcípni, zmrde." drtí nahrbený lapka mezi zuby.</p> <p>"Říkals něco, bratříčku?" Vyzáblý se nakoukne do okovu a zašklebí se. "Nosíš nahoru a dolu vzduch? Je to skoro prázdný."</p> <p>"Tak si to pojď dělat sám, s přeraženou haxnou, ty čů..."</p> <p>Užovkova kuše se zaryje Sergovi do podbřišku. "Dělal jsem to dost dlouho." zašeptá strážný. "Tak dlouho, že si to zatím ani nedovedeš představit, ty dutá palice."</p> <p>Till shodí z ramen vahadlo a obrátí se k strážnému. "Ty taky? I ... strážní? Myslel jsem, že jen v maštali."</p> <p>"K čemu je takovej jako já v maštali dobrej? Byl jsem... nůž za peníze." povzdechne Užovka.</p> <p>Till olízne rty. "A ona ti odpustila? Gemaliel?"</p> <p>"Královna? Těžko. Mám na hřbetě cejch jako vy, nikdy odsud nevytáhnu paty a jednou, jednou tu i chcípnu. Ale není to tak zlý. Mám tu ženskou, střechu nad hlavou a už nemusím podřezávat krk chůvám princátek." zašklebí se. "Gemaliel umí léčit vzteklý psy. Léčí je medicínou, která na ně platí, to musíte uznat."</p> <p>Řetezy džberů cinkají, jak jen Till znovu zvedá na záda. "Ty," otočí se ještě po strážném "tak proč nás chtěla nejdřív popravit? Ze začátku?"</p> <p>Užovka pokrčí rameny. "Zlobila se. Na tebe, ale víc na něj. Je prchlivá. A někdy jí prostě dýl trvá, než v tobě uvidí člověka. A nebo...možná, že právě vidí jen člověka. Lidi jí to občas dají pěkně sežrat, protože ona není je...." Strážný potřese hlavou, jako by zaháněl spánek.</p> <p>"Dost keců, sebranko. Nejste tu od žvanění. Pohyb."</p> <p>"Slyšels to?" obrátí se Till na Serga, který mlčky našlapuje prochozenou stezičkou do kuchyně. Ten neodpoví. V hlavě se mu honí myšlenky, už ne jako vyděšené myši, spíš jako nepokojí koně uzavření v ohradě. Naplnilo se snad prokletí Bělice jinak, než si myslel? Cejch přestane pálit a on přivykne? Nebude už zabíjet a ani klátit brečící baby... a nakonec zmizí touha. Pak jednou pohlédne do obrovských očí půlelfky bez kousavého chvění v podbřišku... a potom přijde klid.</p> <p>Kdesi nad hlavami mužů zazní chraplavý Gemalielin hlas, ruce stisknou vahadla a záda se nahrbí. Jarní vítr se točí nádvořím jako chycené zvíře. Navždy chycené zvíře.</p> <p>poslední změna: 03.01.2004</p> </section> </body> </FictionBook>