%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/897.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Neomillnerová P. - Ta, kterou smÄ›jĂ sedlat jen bohovĂ©.html</book-title> <lang>en</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>e5408ccc-f94a-4d69-863e-64fda2f669b3</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2000</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p>Ta, kterou smějí sedlat jen bohové...</p> <p>Petra Neomillnerová</p> <p>Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky</p> <p>Zdroj {www.alraune.cz}</p> <p>I.</p> <p>Ležím na zahradě a pomalu se propadám do bělavého snění dětí. Náhle přes má víčka padne stín. Země se chvěje. Rozvřískám se, ale ruka mi přikryje ústa. Vytřeštěnýma očima hledím do tváře temnovlasé paní.</p> <p>"Nekřič, maličká." Paní má vlasy dlouhé až k pasu a oči jako bezedné tůně.</p> <p>Hladí mě, a já tichnu hrůzou, protože se po nebi převalují mraky černé jako útržky noci.</p> <p>Paní se na mě usmívá a chladnými dlaněmi mi tiskne spánky.</p> <p>"Neboj se mračen" prozpěvuje "neboť ony jsou tvým osudem, neboj se ohně, v tobě teď hoří, neboj se cvalu, dlouhého cvalu, dítě, jenž budeš Pochodní."</p> <p>Opírám si hlavu o její prsa, pojednou klidná jako v náruči matky. Dýchám vůni šatů neznámé a cítím kůru vrby. Vítr se točí kolem nás. Pak ucítím tlak mezi očima a propadnu se do spánku plného snů... Mračna poletují kolem mě, kopyta duní a já se vznáším a propadám v sedle koně.</p> <p>Najdou mě večer v lese a já nejsem schopna říct, jak jsem se tam dostala.</p> <p>"Čáry a kouzla" šeptá chůva. "Elfové ji ukradli, už nemají dost svých dětí. Nenechávejte ji spát na zahradě, nebo se s holčičkou už nikdy neshledáte." domlouvá mým rodičům.</p> <p>"Pověry." odsekne trochu poděšeně moje matka.</p> <p>"Pověry?" Chůva mi odhrne sukénku a ukáže na moje lýtko. Je ovázané kusem zeleného hedvábí, který voní vrbou. A pod látkou se skrývá šrám. Jemnou dětskou kůži prosekla větev.</p> <p>Dospělí mlčí, ale od mé postýlky se v noci nevzdalují, chůva mě po mnoho let drží v noci za ruku. A nad střechou našeho domu se valí bouře.</p> <p>Potuluju se po lesích, často, příliš často, straním se dětí, prozpěvuju si písničky, podivné písničky, které si sama vymýšlím.</p> <p>A ustaraní rodiče mě posílají do školy, do divné školy, kde učí ženy se stříbrnými medailony. Čarodějnice.</p> <p>Zuřím... "Tady jsi v bezpečí." říkají mi. A bouře se honí vysoko, vysoko nad na věžemi penzionátu. V noci slyším dunění a sním o mužích a o koních. Dospívám.</p> <p>A když školu opustím, jsem nadána Mocí. A toužím po mužích a sedlám koně.</p> <p>II.</p> <p>Vítr mi olizuje tělo. Tisknu si ruku na hruď a pozorně našlapuji na mokrém listí, vyhýbám se zlámaným větvím i ostrému kamení. Klepu se zimou... Nadávám, kleju a proklínám. Proklínám hlavně sama sebe. Chybovat při teleportaci je neomluvitelné, je to směšné selhání, školácké. Udělat chybu při teleportaci a ocitnout se nahá uprostřed lesů, to může stát život. Dokonce i čarodějnici.</p> <p>***</p> <p>Cítím kouř a slyším vysoké ržání koně. S úšklebkem se podívám na svá poškrábaná lýtka, vyholený klín ozdobený tetováním, zimou ztopořené bradavky. Pokud je to tábor žoldáků či dřevorubců, budu vítanou návštěvou. Pokud je to tábor dřevorubců, budu je muset umluvit. Protože čarovat, čarovat budu pořádně schopná až se vyspím, najím, odpočinu si... Mohu být ráda, že jsem se nestala podivným faktótem v nicotě. Ale vítr studí. Olíznu si rty a opatrně se blížím k tábořišti.</p> <p>Nevykřikla bych. Ne, nevykřikla bych ani kdyby mi známý pocit nesevřel hrdlo. Paralyzující kouzla znám dobře, ale tohle je velmi silné a je těžké mu odolávat. Promrzlé tělo tuhne ještě víc, jen s námahou otáčím hlavu. Napřažená dlaň se chvěje a pak pohlédnu do chladných elfských očí.</p> <p>Stojím nahá uprostřed elfského tábora a na prsa mi míří šíp. Vysoký elf v modré haleně na mě ukáže bradou: "Je to čarodějnice, dávejte na ni pozor. Lidská, ale přece jen čarodějnice."</p> <p>Už zase mohu mluvit: "Zvláštní způsoby, kolego. Hodí se spíš pro lupiče, než pro mága."</p> <p>"Pozor na jazyk, tetovaná. Nikoho z tvé rasy nevidíme právě rádi, a lidské špehy nejmíň. A Envö nebývá galantní."</p> <p>Zatnu zuby. Zánik rasy nikdy není hezký a elfské zámky chátrají a pustnou, háje padají pod sekerou, a elfové ve městech prodávají rozumy, holky a drogy. Písně a úsměvy. Svá hedvábná obětí. Někteří elfové... Jiní dosud bojují štíhlými šavlemi, drnčivými luky i jedem v pohárech.</p> <p>Envö nenechává lidi přežít. Říká se, že mu kdysi kdosi nechal umučit matku. Vítr provívá mým tělem a pokrývá mou kůži zimnicí. Možná, možná je to vítr. Možná strach.</p> <p>Vyčkávavé pohledy na mně uplývají jako jinovatka, chladné hodnotící pohledy hubených zatrpkle vyhlížejících mužů v hedvábných halenách, výsměšné pohledy žen s výrazně nalíčenýma očima. Ztroskotanci v čase, opuštění svým světem. Dosud krásní. Ale zdaleka ne navždy.</p> <p>Kruh se zavlní a dovnitř vstoupí muž a žena. Oba mají tmavé vlasy, dlouhé až k pasu, spletené do komplikovaných účesů. Zcuchané. A nad vysokými lícními kostmi žhnou oči barvy starého ledu. Tahle hra nebude o slitování.</p> <p>"Co řekla?" štěkne Envö na čaroděje. "Mluvila?"</p> <p>"Jestli chceš něco vědět, ptej se mne, ne jeho." Vztek pomalu zahání strach, ostatně, strach je neřest, tak nás to učili.</p> <p>"Mlč, děvko." Brzy pozbývá rozvahy první rytíř elfských oddílů.</p> <p>"Trochu zdvořilosti, elfe." Narovnám se v zádech, ale vím, že těžko mohu působit důstojně, nahá a bosá před hroty šípů a v ohni zlých pohledů.</p> <p>"Trochu zdvořilosti a zdravého rozumu. Špehové obvykle nepřicházejí nazí a hlavním vchodem. Přišla jsem požádat o pomoc, ne bojovat s hrstkou fanatiků."</p> <p>Elf stiskne zuby ret, jako by přemáhal touhu mě uhodit a odplivne.</p> <p>"Neposkytujeme žádnou pomoc nahým lidským čubkám, tetovaná. Jediné, co pro tebe mohu udělat je, že ti podříznu krk vlastnoručně. A rychle."</p> <p>Smrt, ukrytá ve zdobeném noži je blízko, měla bych se bát. Ale já ji necítím, necítím přítomnost smrti v tom muži. Cítím jen únavu, trpkost a prázdnotu, cítím také hlad. Podivné lačnění, divně naléhavé lačnění, mrazivou žádost a smutek hluboký jako mořská propast.</p> <p>Pohodím hlavou.</p> <p>"Nepřišla jsem poslouchat nářek opuštěného dítěte. Mne neohromíš tím divadlem kolem vašeho umírání. Samotu znám. Čarodějové bývají sami mezi lidmi. Odlišní bývají sami." Hlas se mi klesne do chrapotu. "A měj u sebe vždycky ostrý nůž, ty uplakaný bojovníku. To aby sis měl čím podříznout chřtán, kdybys zůstal poslední."</p> <p>Cítím klamný nával síly, ale vím, že k boji jí není dost. Snad k smrti bez hanby, k té by stačila. Envö ke mně přikročí. Podívám se vztekle, zpupně do jeho očí a vidím v nich zuřivost a bolest. Bolest a zuřivost. A cítím povědomou, dávno zasutou vůni vrbové kůry. Popadne mě za rameno a pak surově postrčí k ženě, která přišla s ním. "Obleč tu lidskou běhnu, Suniel. A pak jí pořádně svaž."</p> <p>Podzimní vítr se opírá do hedvábí stanu a já pozoruju Suniel, která přechází kolem mne. Oblékla mě do svých šatů. Černá blůza a hedvábné kalhoty příliš nehřejí, stahuji tedy nohy pod sebe a kroutím se na pestré pokrývce. Kovová pouta mi přidržují ruce za zády. Elfka ke mně přiklekne. Není už mladá a i když u elfů věk krásu příliš neporuší, je vidět, že už prožila mnohá jara, a že ta poslední už dávno nebyla sladká. Dotkne se úzkou dlaní mé tváře.</p> <p>"Je mi zima," řekne. "Je mi zima a už dlouho jsem neměla žádné děvče. Pokus se zachránit si život, tetovaná."</p> <p>"Jsi smutná, Suniel, a já mám svázané ruce. Oběma je nám zima." Elfka si přetáhne halenu přes hlavu. Má drobná prsa s tmavými bradavkami, a od ramene se jí přes hruď táhne jizva jako do žhavého železa. Zamrazí mě, když pohlédnu do zkušených očí, jsou jako ohlazený kámen.</p> <p>"Pomoz mi z těch šatů, Sun," zašeptám a jemné prsty mi přejedou po podbřišku.</p> <p>"Zvláštně voníš, koloušku," zašeptá mi Sun do ucha. A pak mi mezi rty vklouzne její jazyk.</p> <p>"Zvláštně voníš, má smutná přítelkyně, a já tu vůni znám ..." stačím si ještě pomyslet...</p> <p>"Slez z ní, Sun..." Ani jsme si nevšimly, že Envö vešel do stanu a pozoruje nás. "Slez z ní, máš hlídku! Vřískáte u toho jako kočky!" Uplivne si a setřese z ramen plášť.</p> <p>"Táhni, nevidíš, že tady nejsi vítán? Nech mě to dodělat!"</p> <p>Pohledy šikmých očí se střetnou jako meče. "Vypadni!" zachraptí Suniel.</p> <p>"Obleč se! Držel jsem za tebe hlídku dost dlouho, teď si chci hrát já." Elfka se vztyčí a vztekle si natahuje nohavice z těžkého hedvábí.</p> <p>"Chci ji najít v pořádku, rozumíš?" Envö pohodí rameny, otočí se ke mně a v otvoru vchodu zašustí Sunielin plášť.</p> <p>"Je unavená a osamělá, čarodějnice. Nepokoušej si s ní hrát, nebo ti podříznu krk."</p> <p>Mlčím. Laskání jen na chvíli zahnalo úzkost a bolest spoutaných rukou. Zahnalo smrtelnou únavu, ale teď je všechna bída zase zpátky. Boj. A studené šedé oči bez bělma.</p> <p>"Hrála sis s ní, teď si pohraješ se mnou." Z vyzáblých beder sklouznou kalhoty a odhalí podbřišek a stehna. Otočí se, když si zouvá holínky a já vidím jizvy, stopy po bičování, na stehnech, zadku, zádech. Tmavé úzké rýhy na olivové kůži. Zatnu zuby. Elf ke mně přilehne a já se snažím odvalit stranou, cítím chlad a touhu ublížit, mstít se a rvát, mrzačit.</p> <p>"Nesahej na mě, elfe, nebo zajdeš tak, jak už staletí nikdo! Nesahej na mě!"</p> <p>"Jen štěkáš, čubko, ale kousnout nemůžeš. Řekl jsem, že si budeme hrát." Sevře mi ramena a převalí se na mě, koleno mi vráží mezi stehna, ledové oči blízko mých... Šílené.</p> <p>Prudce trhnu hlavou a zasáhnu ho čelem na kořen nosu. Cítím ve vzduchu pach krve. A pak pěst.</p> <p>"Přeháníš, čubko," rána do břicha mě přimáčkne na přikrývku.</p> <p>"Tohle ne."</p> <p>Envëho ruka dopadá na moje boky, na má stehna, kopu a křičím, elf mě popadne za vlasy a tiskne mi hlavu do kožešiny, snažím se chňapnout ho zuby a ruka znovu a znovu bije...</p> <p>Zlostně a zlomyslně zraňuje citlivá místa uvnitř stehen, obliny boků.</p> <p>Kůže mě pálí, vztek mi škrtí hrdlo, brání mi křičet. Vytrhnu se a kopnu elfského bojovníka mezi nohy. Zasténá, schoulí se, a ta chvíle překvapení mi poskytne čas.</p> <p>"Zbláznil ses?" Řvu. "Opravdu ses zbláznil? Tohle ti nepomůže," křičím mu do tváře a vidím, jak se běs z jeho očí pomalu ztrácí, jako když dým požáru rozfoukává vítr.</p> <p>Envö klečí proti mně, zcuchané copánky mu kryjí tvář. "Tohle jsem nechtěl," zašeptá. "Bohové, nechtěl jsem bít svázané děvče. Svinstvo." Zatne ruku v pěst. "Svinstvo."</p> <p>Snažím se dýchat klidně, když se k němu nakloním. "Takhle se války nevyhrávají, Envö. Takhle se z válečníků stávají vzteklí psi." Vlasy mu stále visí přes obličej, ale nemusím ho vidět, abych cítila jeho bolest, bolest a zoufalství.</p> <p>"Čarodějnice..."</p> <p>"Jmenuju se Lila."</p> <p>"Lehni si na břicho, Lilo, nemusíš se na mě dívat, když ti to budu dělat, dítě."</p> <p>Podívám se na krvavé podlitiny na své kůži a zkousnu ret...</p> <p>"Moje teplo?"</p> <p>Elf pokrčí rameny. "Snad tvoje? Snad zrovna tvoje. Zvláštně voníš."</p> <p>Ušklíbnu se. Envö je cítit kůrou vrby a koňským potem.</p> <p>"Taky zvláště voníš." řeknu mrazivě a převalím se na břicho.</p> <p>"A nezapomeň mi sundat pouta, než mě začneš šoustat." připomenu a když mi uvolní zápěstí, zatnu ruce v pěst.</p> <p>Nečekám dlouho, Envö se nade mne nakloní a jeho dlouhé vlasy se mi spustí před očima jako opona. Stanem zní sténání, jak se o sebe třou potlučená těla. Dělat to ze zoufalství je daleko nejhorší způsob, jak provozovat lásku.</p> <p>***</p> <p>Ráno je šedé jako mráz, jako srst zdejších koní. Vyjdu ze stanu, svaly ztuhlé a duši vypálenou po smutné noci. Provází mě pátravý pohled Suniel, na nízkých plamenech se vaří odvar z bylin, cítím řebříček, vrbu a jahody. Envö se choulí do pláště jako nemocný.</p> <p>"Někoho jsi mi připomněla, když jsem tě poprvé viděl a teď už vím koho. Oslepnul jsem v bojích, ale ta, kterou teď přivedou, pozná, jestli ty jsi ten pravý plamen. Ona tvé teplo pozná."</p> <p>Svraštím obočí, tohle nezní jako rozumná řeč. Elfové možná mají svoje ordálie a své rituály. Vrátila se mi síla natolik, abych mohla postavit svou záři proti starým kouzlům? Zatím jsem ani nezhojila svoje rány, a rány Starší rasy jsou těžké, dávné a pokryté hnisem. A já je nechci léčit, nechci. Nechci. Závan větru přinese do tábora vysoké úzkostné ržání, zní jako výkřik dívky. Jako výkřik děvčete, když louč dopadá na střechu domu.</p> <p>"Učili tě něco o elfských zvycích, Lil?" Envö ke mně obrátí strhanou tvář a já v jeho očích vidím podezřelý lesk. Dojetí?</p> <p>"Jistě, něco vím, o slunovratech a o vítání jara, o kultech Luny... Proč?"</p> <p>Elf přiblíží svá ústa k mému uchu. "Za chvíli uvidíš," zašeptá.</p> <p>Znovu to zvláštní houslové ržání a pak zvuk kopyt, zvuk nepravidelně dopadajících kopyt. Vzpínající se kůň?</p> <p>Táborem proběhne šumění, jako když vítr češe břízy. A dva muži, s námahou držící na uzdách klisnu, doklopýtají až k nám. Bohové, na okamžik zatoužím být hřebcem. Ten, kdo stvořil tuhle vranku, musel ji stvořit ze živého ohně a noční tmy! Je to zvíře bohů.</p> <p>"Ano, tuhle smějí sedlat jen bohové." Elfský čaroděj teď stojí vedle Envöho a pátravě si mě prohlíží. "Každé jaro darujeme svým bohům klisnu. A tohle je náš letošní dar. Záblesk hněvu, tak se jmenuje. Nikdy nenosila jezdce. Dnes ji zkusíš obsednout ty."</p> <p>Polknu. Jezdím na koních, ale neumím je krotit. Jaká magie se užívá na kobylu, zasvěcenou bohům? Pokývám hlavou. Ordál. Ale i ordál poskytuje naději. Suniel mi podává jezdecké boty. Jsou z jemné kůže, zdobené stříbrem. A nemají ostruhy. Vzdychnu a otočím se k Envëmu.</p> <p>"Je krásná."</p> <p>"Ano. Jestli tě nezabije, budete krásný pár. I tebe by měli sedlat jen bohové."</p> <p>Ah, flirt před smrtí? Proč ne? Obtočím si jeho vlasy okolo zápěstí a políbím ho. Když odkloním hlavu, teče Envömu ze rtů krev.</p> <p>"Rána, utržená v boji," řeknu. A obrátím se ke klisně.</p> <p>Vzpomínám na to, co jsem kdy slyšela o zvířecí magii. Popojdu k neklidně tančící vrance a vztáhnu pravou ruku proti jejím nozdrám. Cítím náraz energie a chvění. Ta klisna opravu byla zasvěcena. A člověk v jejím sedle nemá místo.</p> <p>Klidnými malými pohyby upravuju sedlo, dotýkám se třmenů. Jeden z elfů uvolňuje svou uzdu, vranka se točí, couvá, vzpíná se. Znovu to panické ječivé ržání. Ty, který máš sedlat tohle zvíře, odpusť mi, pomyslím si ještě a vyšvihnu se do sedla.</p> <p>Strne znesvěcená. Jen na okamžik, pak se vzepne na zadní a vyrazí. Kolem je les, větve mě švihají jako připravené metly, je to jako běh nekonečnou uličkou, skláním se ke krku zvířete a nechám se nést. Mezi stehny cítím děsem křečovité tělo klisny, cítím, jak malá kopyta nepravidelně buší do mechu. Běž, děťátko... vyběhej se z toho... nejsi sama, kdo tu cítí zběsilost a strach.</p> <p>Les řídne a pak klisna vyrazí na dlouhou louku, trysk pomalu přechází v cval. Boky zvířete se chvějí námahou, zpěněné, a krok se stává pravidelnějším. Bouřková mračna visí nad našimi hlavami jako cáry stržené opony. Kopyta zní na trávě rytmem dlaně šamana na zaklínacím bubnu.</p> <p>Klidně běží moje klisna, ale otěží si nevšímá. Je zbytečné chtít Záblesk zastavit, krok je teď pravidelný, možná až příliš pravidelný. Kobyla běží k cíli, ne nazdařbůh. A já mám na vybranou. Seskočit a zůstat sama pod mračny a nebo nechat zvíře jít. Vzrušení z neznámého mi stahuje hrdlo. Pojď, osude a vezmi si mě. Jestli si troufáš.</p> <p>Pahorek je podivně oblý, a uprostřed starých dubů mohyla. Sešklebím rty. Mohyla... Tady má tedy Záblesk hněvu stáj, tady jezdce, či jezdkyni, na jaké trávě se to pásá černá klisna?</p> <p>Zvíře kloní hlavu, stojí, malá kopyta náhle tichá v spadaném listí. Sklouznu ze sedla, mračna na nás tlačí jako olověné víko, tisknu se ke zpocenému koňskému boku a vleču za sebou klisnu k mohyle. A čtu... Pracně shledávám v paměti elfské runy, na světlém kameni čtu o koloběhu a počátku, o semenech a plodech. Opírám se zády o bok klisny, cítím horký dech z jejích nozder a kolem duní vítr začínající bouře. Už tu nejsem sama.</p> <p>Vzhlédnu od run a vidím, jak se pahorek plní stíny jezdců. Ženy a muži v dlouhých pláštích úzkými dlaněmi tiší svá nádherná zvířata, hřívy vlají ve vichru, pláště se zvedají jako potrhané válečné prapory. Záblesk pomalu otáčí svou úzkou hlavu směrem k ostatním a já vkládám nohu do třmenů. Nikdo z té ekipy není živý. Kromě mne.</p> <p>Sjíždíme ze svahu, duby houstnou, fialové světlo bouřky jim dodává naléhavosti prosebníků. Kopyta duní, Záblesk se vřadila do zástupu ostatních, bohové, napadne mě, bohové, vždyť elfové obětují svým předkům. A mrtvým tedy náleží i moje vranka.</p> <p>Mohu škubat otěžemi, nebo je povolit, Záblesk běží, běží svým ladným lehkým klusem... Běží k propasti. Stínoví koně uhánějí přes ni a já chápu, že tohle je cena za projížďku s mrtvými, Záblesk se blíží k okraji, levitační kouzlo, vztáhnu ruku ale magická aura kolem mě je silná, lidská magie je proti elfské bezmocná... A Záblesk skočí do prázdna.</p> <p>Její kopyta jistě přejdou nad propastí a jako by se drobně smekala po větru, zamíří vzhůru. Jako bych ji hnala do kopce, torza koní se noří do mraků a pláště vlají...</p> <p>Necítím zimu, i když ze mne vichr rve halenu, necítím strach, ženu klisnu stejně jako ostatní, probouzí se ve mně divoká touha letět oblohou, divý hon, napadne mě, bohové, snad nejsem jednou z divého honu!</p> <p>Ale trysk utichá a jezdci pomalu stáčejí své koně, opouštějí nás a nakonec zůstanu sama s tmavovlasou paní, mučím se touhou vzpomenout si, její klisna vypadá jako dvojče Záblesku, pohazuje hlavou a sestupujeme dolů, pomalu, kolébáme se v sedlech. Ještě jsme na sebe nepohlédly.</p> <p>Naše zvířata teď stojí proti sobě v dubovém háji, zšeřelém a najednou tichém. Elfka se ke mně nakloní. "Všichni musíme plnit své povinnosti, dítě. A ty jsi pochodeň, která vzplane naším ohněm. Ty jsi počátek. V táboře na tebe čeká muž. Jdi a zploď s ním dítě. Zapalte ten oheň. Pozvedněte ho. A nezapomeň, že stání pro tvou klisnu bude připraveno. Jednou."</p> <p>Zkousnu ret, otřesu se zimnicí a vtáhnu k elfské ženě ruku. Jsou závazky, které nelze zrušit. Chladné prsty obemknou na okamžik moje zápěstí a pak jsem sama.</p> <p>Takřka žádný dým se nezvedá z ohnišť, když se vracím do ležení. Záblesk vyčerpaně klopýtá na ztuhlých nohách, do mne se zakusuje chlad. Teď, teď ho cítím, teď jsem smrtelná, hladová, zmatená. A jsem si vědoma svého závazku.</p> <p>Vyčerpaně hodím uzdu jednomu z mužů a rozhlédnu se. Můj pohled se setká se dvěma páry horečnatých očí. Envö mi mlčky přehodí přes ramena plášť. Pevně sevřu jeho předloktí a s námahou se usměju na Suniel. "Pojď, elfe. Musím s tebou mluvit." Vykročím směrem k vzrostlým břízám a Envö mě následuje.</p> <p>Opírám se zády o břízu a s hlavou zvrácenou pozoruju mraky trhající se na západě. Slunce se prodere šedou hradbou a dotkne se stromu, oblohu zalije rudá záře červánků.</p> <p>"Šoustej mě." řeknu a obrátím se k Envëmu. "A tentokrát neodcházej."</p> <p>Vrásky kolem jeho úst se prohloubí, když hodím plášť do tlejícího listí. Škubne koncem svého opasku a já stáhnu kalhoty z ranami poznamenaných boků. Ulehneme na plášť a dotýkáme se navzájem ztuhlých svalů, strhaných tváří, rozpraskaných úst. Po chvíli si nad něj kleknu, obejmu ho stehny stejně pevně jako černou klisnu, přitisknu svá bedra k jeho, zakloním hlavu a začnu křičet.</p> <p>A v tom křiku, v šeru přicházející noci, ve spadaném listí podzimu počneme dítě.</p> <p>III.</p> <p>Pomalu usazuju čelenku z bílého zlata na sčesané vlasy, zatínám zuby a vyleštěná stříbrná plocha mi vrací můj obraz. Vrásky. Vrásky z bolesti. Dnes vdávám svou dceru.</p> <p>Nevědomě, jak se to dělá v panovnických rodech. Za neznámého.</p> <p>Po letech bojů a lží, bojů a podvodů, kupčení a ran, které jizví duši, jsme dosáhli jen malého pokroku, protože mí krásní elfové umírají a dětí přivedených na svět není moc ...</p> <p>Stačí jen malé panství, a ani to není bezpečné ... Proto svatba. Nebo válka. Znovu osedlat klisnu a vytáhnout do boje? Do boje, který bude naším posledním?</p> <p>Co vlastně znamenalo proroctví elfské paní? Porodila jsem dítě, abych ho hodila do něčí postele jako utržený květ? Aby rodila děti nepříteli?</p> <p>Čelenka mi tiskne hlavu jako obruč. Skřípnou dveře...</p> <p>"Matko...?!</p> <p>Nien je osmnáct let. Déle ji chránit nemohu. Všichni musíme splnit svoje povinnosti.</p> <p>"Co je, srdce moje?"</p> <p>Podívám se dceři do tváře a zavalená láskou vidím oči temné a s duhovkami obrovskými, že skoro pohlcují bělmo, jemný nos, a vlasy dlouhé, jak je mají jen elfové ...</p> <p>Cítím jemnou vibraci, jak se ke mně naklání a naše aury se dotýkají ...</p> <p>"Můžu to zastavit, holčičko. Ještě pořád. Stačí říct."</p> <p>"A bojovat?"</p> <p>"Bojujeme léta. Má milá, počali jsme tě v boji, jsi štěně války." usmívám se neradostně.</p> <p>"Nien, jsem dost silná, abys nemusela vlézt do postele někomu, o koho nestojíš. Tvůj otec" polknu "tvůj otec je kvůli tobě ochoten začít znovu zapalovat vesnice."</p> <p>Promnu si oči. Nienin otec. Envö, stále stejně divoký a smutný. Envö, můj přítel, můj milenec, můj bratr v boji. Štít.</p> <p>"Nezastavuj to, matko. Ty jsi Envöho přece taky nemilovala. Znásilnil tě. Suniel mi to řekla."</p> <p>"To už je dávno, dítě. Toužila jsem po něm... jinak by ses nenarodila."</p> <p>Má dcera se na mě dívá očima, které se propalují do srdce.</p> <p>"Nech toho muže přijít, matko. Nech ho přijít a já mu dám pocítit žár."</p> <p>Pojednou se na mě usměje docela dětsky a vyběhne z místnosti.</p> <p>Sestupujeme ze schodů... táhnu za sebou látku pláště, celá v černém jako v den pohřbu. Envö mi svírá rámě ... Neodložil své dýky ani svůj meč, vlčí kožešina na jeho ramenou svítí jako břidlice. Rodiče, kteří provdávají dceru, nebo čarodějka a šílený elf, kteří chystají válku? Kteří stále chystají válku?</p> <p>Nien má temně rudé šaty a pod nimi přiléhavé kamaše.</p> <p>"Je na tom méně vidět krev, matko." řekla mi, když jsem ji líbala. Je krásná. Všechnu svou vášeň jsme vdechli do toho dítěte. A všechno zoufalství.</p> <p>Zastavím se na nádvoří, píšťaly vykřiknou ve výhružném trylku a ženich přichází blíž.</p> <p>Je celý v černém, jako o pohřbu, tmavé vlasy spletené do copu padají po zádech, Envö mi drtí předloktí a muž přede mnou pokleká.</p> <p>"Vstaň, synu." Náhle pocítím touhu podívat se mu do očí. "Vstaň, ty, který jsi se přišel spojit s mou dcerou."</p> <p>Muž vstává a já vidím oči s duhovkou velkou, až pohlcuje bělmo, v gestu, které má připomínat pohlazení odhrnuju tmavou hřívu a vidím zašpičatělé ucho, jako ucho elfa.</p> <p>Skloní se k mé ruce a šeptá: "Vaše dcera je krásná jako klisna tančící v bouřkových mračnech, má paní."</p> <p>Křečovitě zakloním hlavu. Pojednou vidím plán, proroctví a plán, jen jedna pochodeň nepodpálí dům, ale mnoho pochodní... hořících v lůnech lidských žen... mocných lidských.žen, vidím elfská kopí, ne zbraně protínající vnitřnosti, ale nástroje lásky, vrážené do klínů královen, plodící potomstvo s očima jako tůně a s dávným poselstvím v žilách.</p> <p>"Dám ti svou dceru, příteli a spojím váš žár."</p> <p>Vidím, jak Envö zkřiví rty ve vlčím úsměvu a pak obejme budoucího milence své dcery.</p> <p>Dech mi rve hruď. Není třeba bojovat. Znova zabíjet. I zrození může být silné k nepřekonání.</p> <p>Otočím se s úsměvem, s úsměvem, který je, jak doufám vřelý a lidský, k rodičům ženicha a vítám je. Vítám je a hledám elfské rysy. Nenacházím. Jsou to lidé.</p> <p>Obejmu ženu v gestu přivítání a náhle vidím.... Vidím v její mysli obraz dívky, která leží ve vysoké trávě s milencem. S milencem, jehož tmavé dlouhé vlasy ji zakrývají jako plášť. Vstupuje do ní a pak zaklání hlavu v bezhlasém křiku. Má oči bez bělma a voní kůrou vrby.</p> <p>Pochodeň. Žár. A je počat syn.</p> <p>Hledím do tváře královny v němém srozumění. Jsou v ní vepsána léta strachu, strachu z pátravých pohledů, z postranních řečí. Léta lží. Protože prvorozený nebyl zplozen v královském lůžku z objetí manžela. Protože v lůžku z trávy přijala objetí elfského muže a elfská krev zvoní v žilách jejího syna. Protože přivedla na svět dítě, které také bude Pochodní.</p> <p>Nad našimi hlavami se schyluje k bouřce. Mračna se s duněním honí po nebi a tmavovlasý muž se sklání k ústům mé dcery. Vítr divoce zmítá jeho copem, když se líbají s hladem a náruživostí dravců. Nová cesta a nové zrození.</p> <p>Zakloním hlavu a poslouchám dunění kopyt v mračnech. Už věřím. A někde za očima vidím prázdné stání. Stání pro tu, kterou mohou sedlat jen bohové. Bude připraveno, až přijde čas ...</p> <p>poslední změna: 02.12.2002</p> </section> </body> </FictionBook>