%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/87.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>Huff,</first-name><last-name>Tanya</last-name></author> <book-title>Krevní pouta 3 - Linie Krve</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name>Huff,</first-name><last-name>Tanya</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>9b8931af-c786-4c32-88be-ca98dde83702</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <publisher>digibooks</publisher> <year>2010</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><image xlink:href="#_0.jpg" />Začalo to sny o oslňujícím slunci, které byly pro Henryho Fitzroye tou nejstrašlivější z nočních můr…</p> <p>Upír s halucinacemi – dokonce i když s ním spíte – ještě pro soukromého detektiva není důvod nechat být všechno ostatní a spěchat na pomoc. Alespoň si to Vicki Nelsonová tehdy myslela.</p> <p>Toronto. Vicki pracuje na případu zločinu v egyptologickém oddělení místního muzea. Záhadu dvojnásobné vraždy nikdo – jak se zdá – nedokáže a snad ani nechce objasnit. Vicki začíná mít podezření, že si tady někdo pohrává s lidskými myšlenkami. A teprve tehdy zjistí, že Henryho sny vůbec nejsou bezvýznamné…</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" />Tanya Huff</p> <p><strong>BLOOD LINES</strong></p> <p>Copyright © 1993 by Tanya Huff</p> <p>Translation © 2010 by Pavel Musiol</p> <p>Cover © 2010 by Lukáš Tuma</p> <p>For Czech Edition © 2010 by Robert Pilch – Brokilon</p> <p><strong>ISBN 978-80-86309-36-1</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Tanya Huffová</p> <p>Linie krve</p> <p>Krevní pouta</p><empty-line /><p>kniha třetí</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Nakladatelství BROKILON</p><empty-line /><p>PRAHA</p><empty-line /><p>2010</p> <p><strong>Tanya Huffová</strong></p><empty-line /><p><strong> v nakladatelství Brokilon</strong></p> <p>Cena krve</p> <p>Stopy krve</p> <p>Linie krve</p> <p><emphasis>Spojení</emphasis><emphasis> krve *</emphasis></p> <p><emphasis>Dluh krve *</emphasis></p> <p><emphasis>Krevní banka (povídky) *</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>* připravujeme</emphasis></p> <p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p> <p><strong>brokilon@brokilon.cz</strong></p><empty-line /><p><emphasis>Matce Bowenové, která mě naučila, že kniha přetrvá, protože se dotýká srdce a duše. Nedala mi jen staré Řecko, ale též Středozemi, a i když bych Tolkiena možná objevila i bez ní, byla bych chudší, kdybych měla přijít o Homéra. Také se musela za jediný semestr vypořádat s takovým množstvím pravopisných chyb, že by to mělo jedné ženě vystačit na celý život. Za tohle všechno, a také za vánoční sherry a perník a Adeste Fideles a vínově temné moře, vám děkuji. (A mimochodem: „Ab, cum, de, ex, in, pro, sina, sub se pojí s ablativem. Vše ostatní s akuzativem.“ Jedem!)</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>Také bych chtěla poděkovat paní Robertě Shanové, asistentce kurátora egyptologického oddělení Královského muzea v Ontariu, že si na mě udělala čas a provedla mě po zákulisí a že mi pomohla vymyslet, jak by se dala najít dosud neobjevená mumie. Všem, které to zajímá: egyptologická expozice v Královském muzeu v Ontariu je fantastická.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Jedna</p> <p><emphasis>Po nějakou dobu byl téměř při vědomí. Nicota se roztříštila v okamžiku, kdy jej vyňali z místnosti ukryté za hrobkou jakéhosi zapomenutého kněze, jež byla prázdná již celá staletí. Poslední vrstva poutajícího kouzla byla napsána na stěně, kterou probourali, aby se do místnosti dostali, a když byla pryč, začalo slábnout i k</emphasis><emphasis>ouzlo samotné.</emphasis></p> <p><emphasis>Rozpadalo se každým další pohybem. Okolní ká, více duší, než se k němu přiblížilo za celá tisíciletí, jej volala a vyzývala ho, aby se nasytil. Pomalu se natáhl po paměti.</emphasis></p> <p><emphasis>Pak, právě v okamžiku, kdy se letmo dotkl svého já a stačilo se po něm jen natáhnout, aby je pevně uchopil a získal tak klíč ke svobodě, veškerý pohyb ustal a životy odešly. Ale naprostá nicota se již nevrátila.</emphasis></p> <p><emphasis>A to bylo to nejhorší.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Šestnáctá dynastie, pomyslel si doktor Rax a lehce přejel prstem po horní stěně prostého, nezdobeného kvádru z černého čediče. Zvláštní, protože zbytek sbírky zahrnoval osmnáctou. Na druhou stranu už nyní chápal, proč se byli Britové ochotni tohoto artefaktu vzdát navzdory skutečnosti, že šlo o úžasný exemplář svého druhu. V žádném případě nemohl přitáhnout do muzeí davy návštěvníků a nejspíš ani vrhnout příliš světla na minulost.</p> <p>Kromě toho, kvůli hrabivosti šlechty, která měla víc peněz než rozumu, vlastnila Velká Británie více egyptských starožitností, než mohla kdy zpracovat. Doktor Rax si dával bedlivý pozor, aby se tato myšlenka neobjevila na jeho tváři, protože příslušník řečené aristokracie, byť poněkud novějšího data, mu právě nakukoval přes rameno.</p> <p>Čtrnáctý baron Montclair, příliš dobře vychovaný, než aby se doopravdy zeptal, se naklonil dopředu s rukama vraženýma do kapes svého sportovního saka s vyšitým rodovým erbem.</p> <p>Doktor Rax si nebyl jist, zda má onen mladý muž výraz ustaraný, nebo jen duchem nepřítomný, a pokoušel se ho ignorovat. <emphasis>A já si myslel, že postavu blbce z vyšší třídy vytvořili až Monty Pythoni. To ode mě bylo naivní.</emphasis></p> <p>Na rozdíl od většiny sarkofágů neměl artefakt, který doktor Rax právě zkoumal, víko, ale spíše kamennou desku, na jedné kratší straně vysouvací. Trochu se podivil, proč tato zvláštnost sama o sobě neupoutala pozornost britských muzeí. Pokud mu bylo známo, existoval už jen jeden sarkofág tohoto provedení, alabastrový krasavec nalezený Zakariou Goneimem v nedokončené Sechemchetově stupňové pyramidě.</p> <p>Čtrnáctý baron za jeho zády si odkašlal.</p> <p>Doktor Rax ho nepřestával ignorovat.</p> <p>Až na jeden uražený roh byl sarkofág ve velmi dobrém stavu. Skoro sto let ležel zastrčený ve sklepení rodového sídla Montclairů, kde si ho podle všeho nevšímal vůbec nikdo, včetně času.</p> <p>Tedy s výjimkou pavouků. Smetl zaprášenou vrstvu pavučin, zamračil se a chvějícími se prsty vytáhl z náprsní kapsy saka malou baterku.</p> <p>„Povídám, je něco v nepořádku?“ Čtrnáctý baron měl k jisté nervozitě důvod. Jedna velmi exkluzivní firma zabývající se přestavbami měla dorazit už za necelý měsíc, aby přeměnila rodový zámek ve velmi exkluzivní sanatorium, a tenhle zatracený kamenný futrál ležel přímo v místě, kde měl v úmyslu nechat vybudovat dámskou saunu.</p> <p>Doktoru Raxovi bušilo srdce tak zběsile, že otázku téměř přeslechl. Podařilo se mu zamumlat jedině: „Nic.“ Pak poklekl a velmi opatrně přejel úzkým paprskem světla podél spodního okraje výsuvné desky. Uprostřed maltou zalepené spáry, patnáct centimetrů nad základnou sarkofágu, se nacházel hliněný ovál – téměř dokonale nedotčená pečeť s otiskem. Pokud to byl doktor Rax schopen přes nános prachu a pavučin posoudit, byla to kartuše Thovta, staroegyptského boha moudrosti.</p> <p>Na krátký okamžik zapomněl dýchat. Neporušená pečeť mohla znamenat jen jedno. Tento sarkofág nebyl – jak všichni předpokládali – prázdný.</p> <p>Po dlouhých dvanáct úderů srdce hleděl na pečeť a zápasil se svým svědomím. Britové už řekli, že ten artefakt nechtějí. Nebylo jeho povinností jim oznamovat, čeho se vlastně vzdávají. Na druhou stranu… Povzdechl si, zhasl baterku a postavil se. „Potřebuji si zavolat,“ řekl nervóznímu šlechtici. „Kdybyste mi ukázal, kde tu máte telefon…“</p> <p>~~~</p> <p>„Doktor Rax, jak milé překvapení. Jste ještě v Haversted Hall, že? Jel jste se podívat na ten ‚zatracený kamenný futrál‘ Jeho lordstva?“</p> <p>„Popravdě, ano. A proto také volám.“ Zhluboka se nadechl. Nejlepší bude skončit to rychle, pak ta ztráta možná nebude tolik bolet. „Doktore Davisi, poslal jste vůbec některého ze svých lidí, aby se na ten sarkofág podíval?“</p> <p>„Proč?“ ušklíbl se britský egyptolog. „Potřebujete pomoci s jeho identifikací?“</p> <p>Doktor Rax si náhle uvědomil, jak moc a proč toho muže nesnáší. „Myslím, že tohle zvládnu sám, děkuji mnohokrát. Jen mě zajímalo, jestli ten artefakt některý z vašich lidí viděl.“</p> <p>„Nebylo potřeba. Viděli jsme zbytek toho harampádí, které Montclair vytáhl z kdovíkterého zaprášeného kouta. Jeden by si skoro myslel, že když se z Egypta v té době vyváželo tolik drahocenností, mohl ctěný předek Jeho lordstva dovézt domů aspoň něco, co by stálo za tu námahu, byť jen náhodou, že.“</p> <p>Profesionální etika svedla lítou bitvu s touhou. Etika zvítězila. „Co se toho sarkofágu týče…“</p> <p>„Podívejte, doktore Raxi…“ povzdechl si na druhé straně linky doktor Davis výbušně, „… vám se tenhle sarkofág může jevit jako cosi ohromného, ale můžete mi věřit, když vám říkám, že máme všechno, co potřebujeme. Máme plná skladiště důležitých, historicky významných artefaktů, které nejspíš nikdy nebudeme mít čas prostudovat.“ Z čehož vyplýval nepříliš umně skrytý závěr: <emphasis>Ale vy ne</emphasis>. „Myslím, že můžeme svolit k tomu, abyste si jeden nezdobený kus čediče odvezli do kolonií.“</p> <p>„Takže mohu poslat pro svůj tým a začít ho balit?“ otázal se doktor Rax tiše a tón jeho hlasu ostře kontrastoval s bílými klouby rukou, v nichž kroutil telefonní šňůru.</p> <p>„Pokud si jste jistý, že nechcete použít pár mých lidí…“</p> <p><emphasis>Ne, ani kdyby mi nezbývala jiná možnost než držet ten sarkofág na klíně celou cestu až domů. </emphasis>„Ne, děkuji. Jsem si jistý, že všichni vaši lidé jsou plně zaměstnáni spoustou historicky významné práce.“</p> <p>„Inu, jestli to tak chcete, jak je ctěná libost. Nechám vyřídit veškeré papíry a pošlu vám je do Hall. Budete moci vyvézt ten svůj artefakt ze země stejně snadno, jako by šlo o sádrový model Big Bena.“ Což, jak vyznělo z tónu jeho hlasu, byla věc přibližně srovnatelné hodnoty.</p> <p>„Děkuji vám, doktore Davisi.“ <emphasis>Ty nafoukaný, egocentrický parchante, </emphasis>dodal tiše Rax, když zavěsil. No, alespoň ukonejšil své černé svědomí, nikdo nemohl říct, že se nesnažil.</p> <p>Uhladil si sako a s uklidňujícím úsměvem na rtech se otočil k nejistě přešlapujícímu baronovi. „Mám za to, že vámi požadovaná suma byla 50 000 liber…?“</p> <p>~~~</p> <p>„Ehm, doktore Raxi…“ Karen Laheyová vstala a oprášila si kolena. „Víte jistě, že to Britové nechtějí?“</p> <p>„Naprosto.“ Doktor Rax si sáhl na náprsní kapsu saka a chvíli poslouchal uspokojivé šustění papírů uvnitř. Doktor Davis dodržel slovo. Sarkofág může opustit Anglii, jakmile se naloží a bude vyřízena pojistka.</p> <p>Karen sjela pohledem k pečeti. Už jen skutečnost, že nesla symbol Thovta a nikoliv některý ze symbolů nekropole, byla dost zvláštní. To, co z té pečeti vyplývalo, bylo ještě podivnější. „Věděli o…“ ukázala na hliněný disk.</p> <p>„Zavolal jsem doktoru Davisovi hned, jakmile jsem ji objevil.“ Což byla v podstatě pravda.</p> <p>Zamračila se a letmo pohlédla na druhého preparátora. Výraz v jeho tváři se shodoval s jejím. Něco tu nehrálo. Nikdo, kdo to měl v hlavě v pořádku, by se nevzdal zapečetěného sarkofágu a příslibu, který z něj plynul. „A doktor Davis řekl…“ nadhodila.</p> <p>„Doktor Davis řekl, a zde cituji: ‚Vám se tenhle sarkofág může jevit jako cosi ohromného, ale můžete mi věřit, když vám říkám, že máme všechno, co potřebujeme. Máme plná skladiště důležitých, historicky významných artefaktů, které nejspíš nikdy nebudeme mít čas prostudovat.‘“ Doktor Rax potlačil úsměv při pohledu na stále více se mračící tváře. „Načež dodal: ‚Myslím, že můžeme svolit k tomu, abyste si jeden nezdobený kus čediče odvezli do kolonií.‘“</p> <p>„Vy jste mu o té pečeti neřekl, viďte, doktore.“</p> <p>Pokrčil rameny. „Vy byste to udělala – po tom, co řekl?“</p> <p>Karen svraštila obočí ještě víc. „Já bych tomu nafoukanému hajzlovi, omlouvám se za svou francouzštinu, neřekla ani, kolik je hodin. Nechte nám to tu, doktore Raxi, a my to zabalíme tak, že se během cesty nepohne ani pavučinka.“</p> <p>Její kolega přikývl. „Kolonie,“ odfrkl si. „Kdo si k čertu myslí, že je?“</p> <p>~~~</p> <p>Doktor Rax se musel krotit, aby při odchodu z místnosti neposkakoval. Kurátor egyptologického oddělení Královského muzea v Ontariu si poskakovat nemůže. Není to důstojné. Ale prázdnou rakev by nikdo neuzavíral maltou a neopatřoval pečetí.</p> <p>„Jo!“ Dopřál si jeden radostný úder do vzduchu v soukromí prázdného horního sklepení. „Získali jsme mumii!“</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Znovu nastal pohyb a jeho vzpomínky zesílily. Písek a slunce. Horko. Světlo. Na temnotu si vzpomínat nemusel, temnota mu byla společnicí až příliš dlouho.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Jelikož kvůli váze sarkofágu nepřicházela letecká přeprava v úvahu, s radostí by si dopřál zpáteční cestu na palubě luxusní zaoceánské lodi, staré dámy jménem QE II. Bohužel, koupě, zabalení a pojištění napnuly akviziční rozpočet téměř k prasknutí a to nejlepší, co si mohlo muzeum dovolit, byla dánská nákladní loď plující z Liverpoolu do Halifaxu. Loď opustila Anglii druhého října. Dá-li bůh a Severní Atlantik, dopluje do Kanady za deset dní.</p> <p>Doktor Rax poslal oba preparátory zpátky letadlem a sám cestoval s artefaktem. Věděl, že je to bláznivé, ale nechtěl se od něj odloučit. Třebaže loď občas převážela i pasažéry, bylo ubytování na ní spartánské a jídlo, přestože výživné, velmi prosté. Doktor Rax si toho ani nevšiml. Když už mu odmítli přístup do nákladového prostoru, kde by mohl být sarkofágu a mumii – o níž si byl jist, že ji obsahuje – nablízku, držel se aspoň tak blízko, jak mohl, a věnoval se papírování. V noci pak ležel na úzkém lůžku a představoval si otevření rakve.</p> <p>Někdy odstranil pečeť a odsunul koncový panel v plné záři médií: nález století, na každé titulní stránce a všech zpravodajských programech po celém světě. Čekají ho smlouvy na knihy, přednášková turné a celá léta zkoumání obsahu, který bude následně vyňat, aby mohl být zkoumán ještě podrobněji.</p> <p>Někdy u toho byl jen on sám se svým týmem. Pomalá, mravenčí práce. Ryzí věda. Ryzí výzkum. A rovněž léta bádání.</p> <p>Představoval si obsah sarkofágu ve všech myslitelných formách či jejich kombinacích. Některé noci jej vykreslovaly v barvitých detailech, jiné zase zjednodušeně. O královskou mumii nepůjde – spíše to bude nějaký kněz nebo dvorský úředník – a tak snad unikl pomazání vonnými oleji, které částečně zničily Tutanchamonovu mumii.</p> <p>Upnul se k němu do takové míry, až měl pocit, že by mohl jít do nákladového prostoru a najít svůj kontejner mezi stovkami identických beden. V myšlenkách se zabýval výlučně jím a blokoval vše ostatní, moře, loď, námořníky. Jeden z portugalských námořníků začal dělat znamení proti uhranutí, kdykoli se k němu přiblížil.</p> <p>Začal s mumií mluvit každou noc, než usnul.</p> <p>„Už brzy,“ říkal. „Brzy.“</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Vybavoval si tvář, hubenou a ustaranou, jak se nad ním sklání a neustále něco mumlá. Vybavoval si ruku s hebkou pokožkou zvlhlou potem, jak mu zavírá oči. Vybavoval si hrůzu, kterou pocítil, když mu tkanina překryla tvář. Vybavoval si bolest, když jej pevně ovinul pruh plátna obsahující kouzlo.</emphasis></p> <p><emphasis>Ale na sebe sama si vzpomenout nedokázal.</emphasis></p> <p><emphasis>Cítil pouze jediné ká, a to v takové dálce, že věděl, že se k němu musí natahovat, stejně jako se ono natahovalo k němu.</emphasis></p> <p><emphasis>„Už brzy,“ říkalo mu. „Brzy.“</emphasis></p> <p><emphasis>Mohl počkat.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Vzduch v nakládacím doku muzea sršel potlačovaným vzrušením do té míry, že to nakazilo dokonce i řidiče dodávky, jehož lakonický klid byl legendární. Jako by vytahoval z klobouku králíka, vyndal z kapsy klíče a otevřel dveře s tichým gestem, které celé proceduře ještě více propůjčovalo atmosféru kabaretního vystoupení.</p> <p>Překližkový přepravní box, zajištěný dvojnásobným převazem, se nijak nelišil od kteréhokoli jiného boxu, jejž Královské muzeum v Ontariu za ta léta obdrželo, ale celé osazenstvo egyptologického oddělení – přičemž nikdo z nich neměl důvod zde dole na příjmu vůbec být – se nahrnulo dopředu a doktor Rax se rozzářil jako Panna Marie, když se poprvé podívala do jeslí.</p> <p>Preparátoři obvykle dodávky nevykládali. Tuhle vyložili. A doktor Rax stál stranou a nechal je, i když umíral touhou odnést tu bednu do dílny vlastníma rukama. Jeho mumie si zasloužila to nejlepší.</p> <p>„Vítej nám, ó vítězný hrdino.“ Doktorka Rachel Shanová, asistentka kurátora, k němu přistoupila blíž. „Vítej doma, Eliáši. Vypadáš trochu unaveně.“</p> <p>„Moc dobře jsem nespal,“ připustil doktor Rax a mnul si zarudlé oči.</p> <p>„Černé svědomí?“</p> <p>Došlo mu, že si z něj utahuje, a zasmál se. „Divné sny, jak ležím spoutaný a pomalu se dusím.“</p> <p>„Možná první známky posedlosti.“ Pokynula k bedně.</p> <p>Znovu se zasmál. „Možná se mě snažila kontaktovat dozorčí rada.“ Rozhlédl se kolem a zamračil se na zbytek svého personálu. „To nemá nikdo z vás nic lepšího na práci než tu civět, jak se z dodávky vykládá dřevěná bedna?“</p> <p>Jediný, koho to znervóznilo, byl ten nejzelenější stážista. Ostatní se jen zazubili a svorně zavrtěli hlavami.</p> <p>Doktor Rax se zazubil s nimi, nemohl si pomoci. Byl vyčerpaný a zoufale potřeboval něco výživnějšího, než byla ta káva a rychlé občerstvení, které si dávali na každé zastávce mezi Halifaxem a Torontem, ale na druhou stranu se také nikdy necítil tak povzneseně. Artefakt měl takový potenciál, že mohl i natolik mezinárodně uznávanou instituci, jakou Královské muzeum v Ontariu již bylo, ještě více zvýraznit na vědecké mapě světa. A všichni to věděli. „Ačkoli bych velmi rád věřil, že celé to vzrušení způsobil můj návrat, zatraceně dobře vím, že tomu tak není.“ Nikdo se nenamáhal něco namítnout. „A jelikož teď už každý z vás vidí, že tady není nic ke koukání, co kdybyste se všichni, co tu jste, zase sebrali a vrátili se do dílny, kde se budeme moci oddávat nadšenému poskakování v soukromí našeho vlastního oddělení?“</p> <p>Za jeho zády podpořila tento návrh doktorka Shanová vlastní tichou a procítěnou poznámkou.</p> <p>Ještě chvíli na bednu obdivně hleděli, ale nakonec se příjem vyprázdnil.</p> <p>„Předpokládám, že už celá budova ví, co máme?“ řekl tázavě doktor Rax, když společně s doktorkou Shanovou následovali bednu a preparátory do nákladního výtahu.</p> <p>Doktorka Shanová zavrtěla hlavou. „Navzdory tomu, jak rychle se v téhle králičí noře obvykle šíří klepy, kupodivu nikoliv. Všichni naši lidé si dali pusy na zámek.“ Svraštila tmavé obočí. „Pro všechny případy.“ Pro případ, že by se ukázalo, že sarkofág je prázdný. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím méně utrpí naše profesionální reputace. Novou mumii už nikdo nenašel několik desítek let.</p> <p>Doktor Rax se rozhodl nevyslovený podtext ignorovat. „Takže Von Thorne o tom neví?“ Ačkoli egyptologické oddělení ve skutečnosti nechovalo vůči oddělení Dálného východu kvůli jeho novému chrámovému křídlu žádnou zášť, co opravdu nesnášelo, bylo chování jeho kurátora, z něhož bylo jasné, že se cítí lepším historikem než kdokoli jiný.</p> <p>„Pokud ano,“ řekla doktorka Shanová s pochopením, „od nás to nemá.“</p> <p>Oba egyptologové se jako jeden muž otočili k preparátorům, kteří nepracovali výlučně pro ně, ale pro celé muzeum jako celek.</p> <p>Karen Laheyová zlehka položila jednu ruku na víko bedny a vztyčila se do plné výšky. „No, od nás o tom taky neslyšel. Ne poté, co nás obvinil, že jsme způsobili neexistující prasklinu na jednom porcelánovém Buddhovi.“</p> <p>Její kolega souhlasně zamručel.</p> <p>Nákladní výtah se zastavil v pátém patře, otevřely se dveře a na všechny se bodře zubil doktor Van Thorne.</p> <p>„Tak už jste zpátky ze svého nákupního výletu, Eliáši? Sehnal jste něco zajímavého?“</p> <p>Doktoru Raxovi se podařilo vykouzlit nepříliš zdvořilý úsměv. „Jen pár obvyklých věcí, Alexi.“</p> <p>Doktor Von Thorne hbitě ustoupil z cesty, zatímco preparátoři vyváželi bednu z výtahu, a když ho míjela, poklepal rukou po jejím dřevě, jako by jí ledabyle žehnal. „Ach tak,“ řekl. „Pár dalších keramických střepů, že?“</p> <p>„Něco takového.“ Úsměv doktora Raxe začal připomínat spíše cenění zubů. Doktorka Shanová ho popadla za ruku a smýkala jej chodbou.</p> <p>„My jsme právě získali nového Buddhu,“ volal za nimi kurátor oddělení Dálného východu. „Druhé století před Kristem. Nádherný kousek z alabastru a jadeitu – a bez nejmenší vady. Musíte se na něj brzy přijít podívat.“</p> <p>„Brzy,“ přikývla doktorka Shanová, stále pevně svírající paži svého nadřízeného. Nepustila ho dřív, než se dostali skoro až do dílny.</p> <p>„Nějaký nový Buddha,“ mumlal, třel si paži a sledoval, jak preparátoři manévrují s bednou skrz dvojité dveře dílny. „Jakou to má historickou hodnotu? Buddhu lidé stále uctívají. Jen počkejte, jen počkejte, až otevřeme tenhle sarkofág. To mu smaže z tváře ten samolibý úsměv palácového psíka.“</p> <p>Jakmile se za ním dveře dílny zavřely, spadla mu tíha odpovědnosti za sarkofág z ramen. Stále ještě zbývala udělat spousta práce a pokazit se mohlo všechno možné, ale přinejmenším cesta už byla bezpečně za nimi. Cítil se jako moderní Anubis doprovázející mrtvého do věčného života v podsvětí a přemítal, jak asi ten starověký bůh dokázal unést tak vyčerpávající břímě.</p> <p>Položil obě ruce na bednu, vědom si toho, že pod dřevem, obaly, kamenem a vnitřní rakví, kterou ukrýval, spočívá tělo. „Jsme tady,“ řekl mu tiše. „Vítej doma.“</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ke ká, jež ho neustále doprovázelo, se přidala další. Cítil je za svými pouty, volala jej, žila, doháněla ho k šílenství svou blízkostí a nedosažitelností. Kéž by si tak dokázal vzpomenout…</emphasis></p> <p><emphasis>A pak náhle začala okolní ká mizet. V takřka panické hrůze se natáhl po tom, jež znal, a cítil, jak odchází. Lpěl na něm tak dlouho, jak jen dokázal, a pak se upnul alespoň na pocit z něj, na vzpomínku.</emphasis></p> <p><emphasis>Samotu už ne. Prosím, samotu už ne.</emphasis></p> <p><emphasis>Když se vrátila, byl by se rozplakal, kdyby si pamatoval, jak se to dělá.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Osvěžen sprchou a hlubokým spánkem, který nerušilo nic než jakýsi neurčitý pocit ztráty, hleděl doktor Rax na sarkofág. Byl zaevidován, přeměřen, popsán, opatřen číslem 991.862.1 – a nyní existoval jako oficiální majetek Královského muzea v Ontariu. Přišel čas.</p> <p>„Je videokamera připravena?“ otázal se a natáhl si nový pár bavlněných rukavic.</p> <p>„Připravena, doktore.“ Doris Bercarichová, která měla na starosti většinu fotografické práce v oddělení, zašilhala skrz hledáček přístroje. Už pořídila dva filmy statických snímků – jeden černobílý a jeden barevný – a její fotoaparát nyní visel na krku mechanicky zručnějšího z jejích dvou stážistů. V dalším fotografování bude pokračovat on, zatímco ona se bude zabývat natáčením. Jestli do toho bude mít co mluvit – a to ona měla – bude tahle mumie náležitě zdokumentována.</p> <p>„Připravena, doktorko Shanová?“</p> <p>„Připravena, doktore Raxi.“ Zatahala se za lem rukavic a pak zvedla sterilní bavlněný polštářek, do nějž chytí sejmutou pečeť. „Můžete začít kdykoliv.“</p> <p>Přikývl, zhluboka se nadechl a poklekl. Když byl sterilní polštářek na svém místě, zajel pružnou čepelí špachtle za pečeť a opatrně postupoval stovky let starou hlínou. I když jeho ruce byly jisté, stáhl se mu žaludek do uzlu, který se s ubíhajícími vteřinami utahoval stále víc, jak v něm neustále narůstal strach, že navzdory použitým konzervačním látkám zbude z pečetě po odstranění jen hrstka červené hlíny. Zatímco pracoval, neustále tichým hlasem popisoval fyzické pocity, které vnímal skrz rukojeť nástroje.</p> <p>Pak ucítil, jak něco povolilo, a napříč vnějším povrchem pečeti se objevila vlasově tenká prasklinka.</p> <p>Na zlomek sekundy bylo jediným zvukem v místnosti tiché předení videokamery.</p> <p>V tom následujícím ležela pečeť na bavlněné podložce, čistě rozlomená vedví s oběma částmi stále spojenými konzervační látkou.</p> <p>Celé egyptologické oddělení si jako jeden muž znovu vzpomnělo, jak se dýchá.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ucítil, jak se pečeť rozlomila, slyšel, jak její puknutí rezonuje skrz věky.</emphasis></p> <p><emphasis>Vzpomněl si, kým je. Čím je. Co mu udělali.</emphasis></p> <p><emphasis>Vzpomněl si na hněv.</emphasis></p> <p><emphasis>Načerpal z něj sílu a pak se vrhl proti svým poutům. Příliš velká část kouzla zůstávala stále nedotčená. Byl nyní sice při vědomí, ale pořád spoután stejně jako předtím. Jeho ká zavylo tichým zoufalstvím.</emphasis></p> <p><emphasis>Budu volný!</emphasis></p> <p><emphasis>„Už brzy,“ přišla tichá odpověď. „Brzy.“</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Zbytek dne zabralo odstraňování malty. Navzdory hromadě papírování zůstal doktor Rax v dílně.</p> <p>„No, ať už uvnitř zapečetili cokoliv, rozhodně se postarali, aby se k tomu jen tak někdo nedostal.“ Doktorka Shanová se narovnala a promnula si zátylek. „Jsi si jistý, že Jeho lordstvo nemělo tušení, kde to jeho ctěný předek sebral?“</p> <p>Doktor Rax přejel prstem podél spáry. „Ne, ani to nejmenší.“ Očekával, že se teď, když práce již začaly, dostaví uvolnění, ale místo toho zjistil, že cítí pouze netrpělivost. Všechno postupovalo příliš pomalu – čehož si byl předem dobře vědom a neměl by to vůbec považovat za problém. Protřel si oči a pokusil se zaplašit zneklidňující představu, jak na ten kámen bere kladivo.</p> <p>Doktorka Shanová si povzdechla a vrátila se k maltě. „Co bych jen dala za pár souvisejících informací…“</p> <p>„Všechno, co budeme potřebovat, se dozvíme, až ten sarkofág otevřeme.“</p> <p>Vrhla na něj letmý pohled a její povytažené obočí zmizelo pod kšticí tmavých vlasů. „Zdá se, že si tím jsi hodně jistý.“</p> <p>„To jsem.“ A také že ano, hodně jistý. Vlastně věděl, že až ten sarkofág otevřou, dostanou všechny odpovědi, které potřebovali, ačkoli neměl ponětí, odkud ta jistota pramení. Náhle si otřel zpocené dlaně do kalhot. Ani ponětí…</p> <p>Když dokončili odstraňování malty, bylo už příliš pozdě, než aby ten den – přesněji tu noc – ještě něco udělali. Na obsah kamenné truhly se podívají až ráno.</p> <p>Té noci se doktoru Raxovi zdálo o zvířeti podobném gryfovi s tělem antilopy a hlavou ptáka. Shlíželo na něj příliš jasnýma očima a smálo se. Vstal za úsvitu, stěží odpočatý, a byl v muzeu dlouhé hodiny předtím, než dorazil zbytek oddělení. Měl v úmyslu se dílně vyhnout, využít čas navíc k administrativní práci, která už hrozila, že mu zasype stůl, ale dříve než si toho jeho vědomá mysl všimla, měl klíč ve dveřích a ruku na klice.</p> <p>„Málem jsem to udělal,“ řekl doktorce Shanové o něco později. Seděl na plastové oranžové židli a držel si ruce tak pevně, až mu zbělaly klouby.</p> <p>Ani se nemusela ptát, co má na mysli. „Ještě že jsi příliš dobrý vědec, než abys podléhal náhlým impulzům,“ odpověděla mu bezstarostným hlasem, i když si pro sebe pomyslela, že vypadá strašně. „Jakmile dorazí ostatní, skončíme to.“</p> <p>„Skončíme to,“ odpověděl jako ozvěna.</p> <p>Doktorka Shanová se zamračila, ale pak potřásla hlavou a rozhodla se mlčet. Koneckonců, co mohla říct? Že právě teď kurátor egyptologického oddělení vypadá a mluví, jako by to ani nebyl on? Možná nebyl jediný, kdo se v noci moc nevyspal.</p> <p>O pět hodin a sedm svitků filmu později ležela vnitřní rakev na vystlaných dřevěných podpěrách, poprvé po tisících let mimo svůj kamenný obal.</p> <p>„No,“ zamračila se doktorka Shanová na malované dřevo, „to je ta nejdivnější věc, jakou jsem v životě viděla.“</p> <p>Zbytek oddělení souhlasně přikývl – až na doktora Raxe, který měl co dělat, aby nepřikročil a nesňal víko.</p> <p>Rakev byla antropomorfická, ale jen neurčitě. Neobsahovala žádné rysy, ať už vyryté nebo namalované, a dokonce ani žádné symboly Anubise či Osirise, jak by se dalo očekávat. Místo toho se po celé délce rakve vinul obrovský had, jehož hlava, označená kartuší Thovta, spočívala na prsou mumie. V hlavách rakve bylo spodobnění boha Seta, jednoho z menších božstev, který střežil desátou hodinu Tuatu, podsvětí, a vládl kopím, jímž pomáhal zabíjet nepřátele boha Ra. V nohou rakve byl vyobrazen Shemerthi, ve všech aspektech totožný s předchozím strážcem – až na to, že používal luk. Místa, jež velký had nechával holá, pokrývala těla svinutých, ostražitých menších hadů.</p> <p>V egyptské mytologii byli hadi strážci podsvětí.</p> <p>Jako umělecké dílo byla nádherná a barvy měla tak pestré a syté, jako by umělec dokončil svou práci nikoli před třemi tisícovkami let, ale před třemi hodinami. Jako okno do historie představovala přinejmenším silně zamlžené sklo.</p> <p>„Kdybych se měla odvážit nějaké spekulace,“ pronesla doktorka Shanová zamyšleně, „řekla bych, že podle té kartuše a zpracování patří do osmnácté dynastie, ne šestnácté. Navzdory tomu sarkofágu.“</p> <p>Doktor Rax s ní musel souhlasit, přestože se mu zdálo, že není schopen zformulovat vlastní souvislou myšlenku.</p> <p>Zbytek dne jim zabralo fotografování, katalogizace a odstranění pečeti z cedrové pryskyřice přidržující víko.</p> <p>„Proč tahle hmota nedehydatrovala na hezky suchý a snadno odstranitelný prášek, to tedy netuším.“ Doktorka Shanová si protřepala jednu ztuhlou nohu a pak i druhou. Byl to už druhý den, který strávila převážně na kolenou, a třebaže šlo o polohu upřednostňovanou všemi archeology, nikdy neměla příliš chuti nechat se kvůli vědě zmrzačit.</p> <p>„Vypadá to,“ dodala pomalu a natáhla ruku k jednomu z menších hadů, aniž se ho dotkla, „že to, co v téhle rakvi pohřbili, mělo zůstat uvězněno uvnitř.“</p> <p>Jeden ze stážistů se zasmál vysokým pronikavým smíchem, který rychle umlkl.</p> <p>„Otevřete to,“ rozkázal doktor Rax, i když mu náhle vyschlo v ústech.</p> <p>V tichu, jež následovalo, působilo i tiché předení videokamery jako rušivě hlasitý zvuk.</p> <p>Doktor Rax si přece jen uvědomoval šokované pohledy podřízených – ty, jež si vyměnili mezi sebou, i ty, které věnovali jemu. Rozhodil rukama a podařilo se mu vyloudit úsměv. „Dokáže někdo z nás dnes v noci usnout, když to neuděláme?“</p> <p><emphasis>Dokáže někdo z nás dnes v noci usnout, když ano? </emphasis>pomyslela si doktorka Shanová a podivila se, odkud se ta myšlenka vzala. „Je pozdě. Všichni jsme tvrdě dřeli a máme před sebou celý víkend. Co kdybychom s tím začali v pondělí, až budeme odpočatí?“</p> <p>„Jenom zvedneme víko,“ řekl hlasem, který používal, aby vyrazil z muzejního výboru více peněz, hlasem, jenž každého zaručeně okouzlil. Doktorce Shanové se vůbec nelíbilo, že ho teď použil na ni. „A myslím, že si po vší té tvrdé práci všichni zasloužíme vidět, co je uvnitř.“</p> <p>„Co rentgen?“</p> <p>„Později.“ Zatímco mluvil, vytáhl čistý pár rukavic, aby zakryl, jak se mu třesou ruce. „Jelikož se zdá, že madla, která použili, aby víko spustili na místo, byla odstraněna, vezmu si já hlavu. Rayi,“ pokynul nejvyššímu z výzkumníků, „vy si vezmete nohy.“</p> <p>U toho to také mohlo skončit, ale když je takto postavil před hotovou věc, ukázalo se, že jsou všichni napjatí očekáváním, co artefakt ukrývá. Když asistentka kurátora už dále nic nenamítala, pokrčil Ray rameny, natáhl si rukavice a stoupl si na určené místo.</p> <p>„Až řeknu tři. Jedna, dva, tři!“</p> <p>Víko se hladce zvedlo. Bylo těžší, než vypadalo.</p> <p>„Ách,“ vydechlo nevědomky půl tuctu hrdel. Když víko opatrně odložili na další vypolstrovanou podpěru, doktor Rax se narovnal a se srdcem zběsile bušícím do žeber se otočil, aby se podíval na to, co snad právě odkryli.</p> <p>Mumie ležela hustě omotaná starobylým plátnem a pach cedru byl téměř nesnesitelný – vnitřek rakve byl vyložen vonným dřevem. Kdosi kýchl, i když si nikdo nevšiml, kdo to byl. Kolem těla, sleduje dráhu, po níž se kolem rakve vinul dlouhý had, byl omotán pruh tkaniny, hustě pokrytý šarlatovými hieroglyfy. Mumie na sobě neměla žádnou masku, ale její rysy byly pod vrstvou plátna dobře patrné.</p> <p>Suchý vzduch Egypta mrtvým svědčil a konzervoval je pro budoucí vědecké zkoumání tím, že vysál veškerou vlhkost dokonce i z chráněné tkáně. Balzamování představovalo jen první krok, a jak ukazovaly nálezy z dob před érou faraónů, nebylo dokonce ani krokem nejdůležitějším.</p> <p>Jediné slovo, jímž se dala tvář pod plátnem popsat, znělo <emphasis>vyschlá, </emphasis>ačkoli kdysi se snad dala použít i jiná, lichotivější, neboť lícní kosti byly ostré a vysoko posazené, brada energická a celkový dojem vypovídal o síle.</p> <p>Doktor Rax zhluboka vydechl – ani si neuvědomil, že zadržoval dech – a viditelně se mu uvolnila ramena.</p> <p>„Očekával jsi snad Bélu Lugosiho?“ otázala se suše doktorka Shanová, která jediná měla odvahu si do něj rýpnout. Takřka okamžitě toho litovala, když viděla, že pohled, který jí věnoval, hovořil napůl o hrůze a napůl o vyčerpání. „Už můžeme jít domů?“ zeptala se záměrně lehkým tónem. „Nebo jsi snad chtěl vměstnat do dnešního večera další dva roky výzkumu?“</p> <p>Chtěl. Viděl, jak se jeho vlastní ruka natáhla a zůstala viset nad pruhem látky s hieroglyfy. Ucukl s ní zpátky.</p> <p>„Zabalíme to,“ řekl a narovnal se. Stálo ho značné úsilí zakrýt, jak obtížné pro něj bylo to vyslovit. „Budeme pokračovat v pondělí.“ Otočil se a odkráčel z dílny dřív, než si to stačil rozmyslet.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Nedokázal potlačit nával vzrušení a byl by se smál nahlas, kdyby to bylo možné. Tělo měl možná ještě spoutané, ale otevření vězení propustilo jeho ká.</emphasis></p> <p><emphasis>Svoboda… osvobozen… nasytit se.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Dvě</p> <p>„Mé jméno je Ozymandias, Král králů: Pohleď na mé dílo, ty, kdož jsi Mocný, a zoufej si!“</p> <p>Detektiv-seržant Michael Celluci se na svou společnici zamračil. „Co to k čertu blábolíš?“</p> <p>„Blábolíš? Já neblábolím. Přemítala jsem o pomnících, jež staví člověk člověku.“ Vicki Nelsonová si pro jistotu posunula brýle na nose, předklonila se s napnutýma nohama a položila obě dlaně na beton, na němž stála.</p> <p>Celluci se nad tou ostentativní demonstrací ohebnosti ušklíbl – zjevně mu měla připomenout jeho vlastní omezení – zaklonil hlavu a zahleděl se vzhůru k vrcholku CN Tower. Z pozice u jejího úpatí se věž díky optickému klamu zdála současně nekonečně vysoká i nízká a rozpláclá. Anténu, která prodlužovala její výšku, vidět nebylo, protože se skrývala za oblinou restaurace a vyhlídkového patra. „Přemítání je jako přežvykování u krav,“ zabručel. „A předpokládám, že slovo ‚člověk‘ míníš spíše ve významu rasovém než genetickém.“</p> <p>Vicki pokrčila rameny, i když v její poloze to gesto skoro zaniklo. „Možná.“ Narovnala se a zazubila. „Ale pro nic za nic se jí neříká nejvyšší volně stojící falický symbol světa.“[*)]</p> <p>„Pokračuj ve snění.“ Povzdechl si, zatímco se chytila za levý kotník a zvedla nohu tak, že s tělem svírala skoro pětačtyřicetistupňový úhel. „A přestaň se vytahovat. Už jsi připravená vylézt tam nahoru?“</p> <p>„Jen čekám, až dokončíš rozcvičku.“</p> <p>Celluci se usmál. „Tak se připrav na to, že ti dám sežrat svůj zvířený prach.“</p> <p>Jednoho tisíce sedmi set devadesáti schodů CN Tower využíval coby prostředku k získávání peněz velký počet charitativních organizací. Schod od schodu dostávali lezci přísliby příspěvků od přátel a obchodních partnerů. Tento konkrétní výstup sponzoroval Fond srdce a Vicki i Cellucimu kromě startovního času změřili také počáteční srdeční tep.</p> <p>„Zjistíte, že vaše umístění je z větší části předem dáno,“ řekl jim dobrovolník, když si na kus papíru zapsal Vickiin puls. „Jste tu jako šestý a sedmá a všichni ostatní jsou zkušení závodníci.“</p> <p>„Co vás vede k závěru, že my ne?“ otázal se Celluci bojovně. Po posledních narozeninách nastoupil na sestupnou dráhu směrem ke čtyřicítce a začínal být ohledně podobných věcí poněkud citlivý.</p> <p>„No…“ Mladík nervózně polkl – jen málo lidí dokáže dodat svému hlasu bojovný tón stejně dobře jako policisté. „… oba na sobě máte tepláky a obyčejné běžecké boty. Lezci číslo jedna až pět byli rozhodně aerodynamičtější.“</p> <p>Vicki se ušklíbla. Moc dobře věděla, co Celluciho k otázce vedlo. Zpražil ji pohledem, ale protože věděl, že by se mu jakýkoli komentář nejspíš pěkně vymstil, nechal ústa zavřená. Když byl jejich startovní čas potvrzen razítkem, rozběhli se ke schodům.</p> <p>Dobrovolník současně měl i neměl pravdu. Žádný z nich neměl v úmyslu závodit s ostatními lezci nebo se pokoušet o rekordní čas, ale měření sil mezi sebou navzájem už vážněji brát nemohli. Jejich vztah se zakládal na oboustranné soutěživosti už ode dne, kdy se poprvé setkali – ještě jako dva velmi horliví policejní komisaři, jistí si tím, že ať zněla otázka jakkoli, odpovědí jsou oni sami. Michael Celluci se svými čtyřmi lety zkušeností, předčasným povýšením a pochvalou měl k tomuto přesvědčení určitý důvod. Vicki Nelsonová, čerstvá absolventka akademie, v to jednoduše věřila. O čtyři roky později se už Vickiino jméno stalo ve sboru synonymem vítězství a oba zjistili, že sdílejí mnoho společných zájmů. Soutěživost se stala natolik nedílnou součástí jejich stylu práce, že toho jejich nařízení využívali ku prospěchu sboru. O další čtyři roky později, kdy zhoršující se zrak Vicki přinutil volit mezi kancelářskou prací a odchodem, se tento systém zhroutil. Nedokázala zůstat a stát se něčím méně, než byla, takže odešla. A on ji jednoduše nedokázal nechat jít. Řekli si leccos. Trvalo měsíce, než se zhojily rány způsobené těmi slovy, a další měsíce, kdy hrdost bránila oběma stranám učinit první krok. Pak je znovu svedlo dohromady ohrožení města, které oba přísahali chránit, a museli na troskách starého vztahu vybudovat nový.</p> <p>„Blokování je podvod, ty dlouhoruký hajzle!“</p> <p>Ukázalo se, že zase tak odlišný není.</p> <p>Žluté kovové schodiště, spirálovitě stoupající středem CN Tower, bylo sotva přes metr široké – takže vysoký člověk se mohl snadno držet oběma rukama zábradlí po obou stranách a s využitím paží přenést část zátěže na svalstvo horní poloviny těla. A čistě náhodou zabránit komukoli za sebou, aby ho předběhl.</p> <p>O šest pater výše vyvinula Vicki prudké zrychlení a proklouzla mezi Cellucim a vnitřní stěnou, za což zaplatila škrábanci na lopatkách od vlhké betonové stěny. Hnala se dál, brala schody po dvou a cítila, jak jí Celluci dýchá na paty. Na plošině pět deset se jí běželo po dvou schodech skoro lehčeji než jemu. Na šest čtyřce to bohužel bylo citelně snazší pro Celluciho.</p> <p>Na první občerstvovací stanici se ani jeden z nich nezastavil.</p> <p>Ještě dvakrát se vystřídali na vedoucí pozici a zvuk sofistikovaných gumových podrážek dupajících po kovovém schodišti se v uzavřeném prostoru rozléhal jako hřmění vzdálené bouře. Později onoho dne se vrstvené plexisklo oddělující běžce od vyhlídky začne zamlžovat nahromaděnou vlhkostí pocházející ze stovek párů plic, ale zatím bylo ještě brzké ráno a panorama Toronta se kolem nich prostíralo se zřetelností vzbuzující závrať.</p> <p>Protentokrát vzdala díky za to, že už nemá skoro žádné periferní vidění a tudíž ani ponětí, jak vysoko se vlastně nacházejí. Ještě necelých sto metrů. Maličkost. Její lýtka začínala protestovat a plíce pálily, ale ať se propadne, jestli dá Cellucimu šanci ji předběhnout.</p> <p>Schodiště změnilo barvu ze žluté na šedou, ačkoli původní nátěr stále ještě místy prosvítal tam, kde druhou vrstvu setřely nesčetné páry nohou. Dostali se ke schodům únikového východu z patra, na němž se nacházely restaurace.</p> <p><emphasis>Už tam skoro bude… </emphasis>Celluci byl nyní tak blízko, že cítila na zádech jeho horký dech. Na poslední odpočívadlo doskočil pár vteřin po ní. Jeden dva kroky k otevřeným dveřím. Na rovném úseku její náskok díky svým delším krokům dotáhl. Vicki zoufale hmátla po rámu dveří a prudce vpadla do chodby vystlané kobercem.</p> <p>„Devět minut, padesát čtyři sekund. Devět minut padesát pět sekund.“</p> <p><emphasis>Jakmile popadnu dech, dám mu to pořádně sežrat. </emphasis>Prozatím se Vicki opřela o zeď a ztěžka oddechovala. Srdce jí bušilo s takovou prudkostí, až to rozvibrovalo celé její tělo, a z brady jí odkapával nahromaděný pot.</p> <p>Celluci se zhroutil na zeď vedle ní.</p> <p>Přistoupil k nim jeden z dobrovolníků Fondu srdce se stopkami v rukou. „A teď vám změřím cílový tep…“</p> <p>Vicki a Celluci si vyměnili identické pohledy.</p> <p>„Myslím,“ podařilo se zasípat Vicki, „že to ani nechceme… vědět.“</p> <p>Přestože měřená část výstupu byla u konce, zbývaly ještě čtyři úseky schodiště, než se dostanou na vyhlídkové patro a závod oficiálně skončí.</p> <p>„Devět minut padesát čtyři sekund.“ Celluci si otíral obličej spodním okrajem trička, zatímco mířili zpátky ke schodišti. „To není nejhorší – na starou kobylu.“</p> <p>„Kdo je u tebe stará kobyla, ty zmetku? Nezapomínej, že na tebe mám pět let.“</p> <p>„Fajn.“ Podal jí ruku. „To beru.“</p> <p>Vicki se vytáhla na další schod a cítila, jak se jí pod tepláky viditelně chvěje kvadriceps. „Zbytek dne hodlám strávit ponořená ve vaně s horkou vodou.“</p> <p>„To zní dobře.“</p> <p>„Miku?“</p> <p>„Jo?“</p> <p>„Až budu příště navrhovat, abychom lezli na CN Tower, připomeň mi, jak se právě teď cítím.“</p> <p>„Příště…“</p> <p>~~~</p> <p>Příslušníkům jeho druhu se sny nikdy nezdají, nebo tomu aspoň vždycky věřil – o sny přišli, stejně jako přišli o den – ale navzdory tomu se poprvé po čtyřech stech padesáti letech probral k vědomí se vzpomínkou, která nijak nesouvisela s jeho bdělým životem.</p> <p>Sluneční záře. Slunce viděl naposledy v roce 1539 a ani předtím ho nikdy nespatřil coby zlatý kotouč na azurovém nebi, obklopený žárem jako mihotajícím se štítem.</p> <p>Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., spisovatel románů pro ženy a upír, ležel ve tmě, hleděl do neurčita a přemýšlel, co se to k čertu děje. Přicházel o rozum? Jemu podobným se to už v minulosti stalo. Najednou nedokázali snést noc a nakonec se odevzdali slunci a smrti. Byla tato vzpomínka jakousi předzvěstí počátku konce?</p> <p>Nemyslel si to. Cítil se duševně zdráv. Ale copak by si blázen uvědomoval své šílenství?</p> <p>„Tohle nikam nevede.“ Stiskl rty, spustil nohy z postele a postavil se. Žádnou vědomou touhu po smrti rozhodně nepociťoval. Ale jestli má jeho podvědomí jiný názor, mělo by se připravit na tuhý boj.</p> <p>Jenže vzpomínka přetrvávala. Přetrvávala, když se sprchoval. Přetrvávala, když se oblékal. Žhnoucí ohnivý kotouč. Když zavřel oči, viděl ten obraz na spodní straně víček.</p> <p>Už měl ruku na telefonu, když si vzpomněl, že ona je dnes v noci s <emphasis>ním</emphasis>.</p> <p>„Zatraceně!“</p> <p>Během uplynulých několika měsíců se Vicki Nelsonová stala nezbytnou součástí jeho života. Krmil se z ní tak často, jak to jen bezpečnost dovolovala, a krvavý sex utvrdil jejich přátelství, ne-li něco silnějšího. Přinejmenším z jeho strany vztahu.</p> <p>„Vztah, kristepane! To je mi slovo pro devadesátá léta.“ Dnes v noci s ní chtěl jen mluvit, probrat s ní svůj sen – pokud to tedy vůbec byl sen – a strach, jenž s sebou přinášel.</p> <p>Prohrábl si blond vlasy, prošel bytem, aby se podíval na světla Toronta. Upíři loví osamoceně, sami se kradou temnotou, ale přesto kdysi bývali lidmi a jejich srdce možná zůstávala lidská, neboť vždy čas od času, během dlouhých let svých životů, hledali společníka, jemuž by se mohli svěřit s tím, čím ve skutečnosti byli. Vicki nalezl uprostřed smrti a násilí, svěřil jí pravdu o sobě a čekal, co mu na oplátku dá ona. Nabídla mu pochopení, nic víc, a on pochyboval, že si vůbec uvědomuje, jak vzácný dar to ve skutečnosti je. Skrze ni měl od jara více styků se smrtelníky než za posledních sto let.</p> <p>Skrze ni věděli o jeho pravé podstatě ještě dva další lidé. Tony, nekomplikovaný mladík, který s ním příležitostně sdílel lože a krev, a detektiv-seržant, jenž nebyl ani mladý, ani nekomplikovaný a který – i když mu Henry přímo neřekl, že je upír – byl až příliš inteligentní, než aby mohl popírat, co viděl na vlastní oči.</p> <p>Henry se opřel dlaněmi o sklo a pomalu sbalil ruce v pěst. Dnes večer byla s Cellucim. V podstatě ho ohledně toho varovala, když spolu naposledy mluvili. Dobře. Možná začínal být trochu majetnický. <emphasis>Za starých časů to bývalo jednodušší</emphasis>. Tehdy by patřila jen jemu, nikdo jiný by si na ni nemohl dělat nárok. Jak se <emphasis>opovažovala </emphasis>být s někým jiným, když ji potřeboval on?</p> <p>V jeho vzpomínce žhnulo slunce, vševidoucí žluté oko.</p> <p>Zamračil se na město pod sebou. Nebyl zvyklý bojovat se strachem, a tak tím snem nasytil svůj hněv a dovolil si, téměř násilím se přiměl, aby v něm vzrostl Hlad. <emphasis>Nepotřebuje</emphasis> ji. Půjde lovit.</p> <p>Tisíc světelných bodů města pod ním žhnulo jako tisíc maličkých sluncí.</p> <p>~~~</p> <p>Reid Ellis měl muzeum nejradši v noci. Líbilo se mu dělat si práci o samotě, aniž by mu vědci, historikové nebo ostatní členové personálu kladli hloupé otázky. „Jeden by si myslel,“ prohlašoval často před kolegy, „že chlápek se čtyřmi tituly pozná, když je podlaha mokrá.“</p> <p>Přestože mu práce ve veřejných galeriích nevadila, dával přednost dlouhým chodbám spojujícím kanceláře a dílny. V mezích přiděleného úseku byl svým vlastním pánem. Bez vlezlých nadřízených, kteří by mu hleděli přes rameno a kontrolovali ho, měl plnou svobodu dělat svou práci pořádně a po svém. Plnou svobodu považovat dílny za vlastní maličká muzea, jejichž police často skýtaly po čertech zajímavější kousky, než byly ty vystavené pro platící návštěvníky.</p> <p>Vyjel s vozíkem do pátého patra, pro štěstí pohladil jednoho z chrámových lvů a zaváhal s rukou položenou na skleněných dveřích oddělení Dálného východu. Možná by měl předtím udělat to egyptologické? Tam obvykle mívali v práci dost zajímavé věcičky.</p> <p>Možná by se měl nejdříve podívat do jejich dílny. Hned.</p> <p><emphasis>Ne, to bych nechal otisky podrážek na podlaze před Von Thornovou kanceláří na konci směny a to opravdu nechci. </emphasis>Vytáhl přístupovou kartu a projel s vozíkem dveřmi. <emphasis>Jak říkávala moje nebožka matka, vytáhni palec ze zadku a dej se do práce. </emphasis>To nejlepší si nechá až na konec. Ať už tam mají cokoli, nikam mu to neuteče.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ká se mu vysmeklo z chabého sevření a začalo se vzdalovat. Stále byl zoufale slabý, příliš slabý, než aby je udržel, příliš slabý, než aby je dokázal přitáhnout. Kdyby se mohl pohnout, jeho hlad by ho dohnal k zoufalým činům, ale jelikož byl spoután, mohl jen čekat a modlit se, aby mu bůh poslal nějaký život.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>O nedělní noci byly ulice počestného Toronta takřka liduprázdné, protože městská vyhláška proti nedělním nákupům donutila obyvatele města, aby si hledali jinou zábavu.</p> <p>Henry ve vlajícím černém koženém plášti rychle kráčel Kostelní ulicí a ignoroval občasné hloučky lidí. Chtěl něco víc než jen příležitost k nasycení – stejně jako jeho Hlad si žádal ukojení i jeho hněv. Na křižovatce Kostelní a Kolejní se zastavil.</p> <p>„Hej, buzíku!“</p> <p>Henry se usmál, lehce otočil hlavu a zavětřil v mírném vánku. Byli tři. Mladí. Zdraví. Dokonalí.</p> <p>„Tak co je, buzíku, jsi hluchý?“</p> <p>„Možná má v uchu něčího ptáka.“</p> <p>S rukama v kapsách se pomalu otočil na patě. Opírali se o velikou žlutou zeď Maple Leafs Garden, kluci z předměstí ve vysokých šněrovacích botách a riflích rozpáraných na strategických místech. Očividně si vyrazili do centra za trochou vzrušení. S pravděpodobností jedna ku třem by po něm šli nejspíš tak jako tak, ale jen pro jistotu… úsměv, který jim věnoval, byl úmyslně provokativní a nedal se ignorovat.</p> <p>„Zasraný buzík!“</p> <p>Šli za ním na východ, pokřikovali na něj urážky, a když nereagoval, jejich odvaha rostla. Když na křižovatce s Jarvisovou přešli Kolejní, šlapali mu už na paty a vešli za ním do Allenova zahradního parku, aniž je napadlo zauvažovat, proč je tam asi vede.</p> <p>„Buzík pajdá, jako by měl ještě v prdeli něčího ptáka.“</p> <p>V tom maličkém parku stály tu a tam roztroušené lampy, byly tam však i hluboké kapsy stínů, které mu poskytnou dostatek tmy. Stále hladovější Henry je vedl dále od cesty a možného objevení a pod nohama mu tiše šustilo spadané listí. Konečně se zastavil a otočil.</p> <p>Ty tři mladíky už od něj dělila sotva vzdálenost natažené paže. Po dnešku už pro ně noc nikdy nebude jako dřív.</p> <p>Rozdělili se, aby ho obklíčili.</p> <p>Nechal se.</p> <p>„Tak proč nejsi sakra tuhej jako zbytek tvých pošahaných kamarádíčků?“ Jejich vůdce, neboť všechny smečky mají vůdce, natáhl ruku, aby ho strčil do ramene, což měl být této noci první krok k obveselení. Když minul, zatvářil se překvapeně. Když se Henry usmál, vypadal šokovaně. A pak vyděšeně.</p> <p>O zlomek vteřiny později už cítil ryzí hrůzu.</p> <p>~~~</p> <p>Dvoukřídlé dveře do dílny egyptologického oddělení byly natřeny jasnou oranžovou barvou. Když Reid Ellis zasouval přístupovou kartu do zámku, v duchu se ptal, a nikoliv poprvé, proč. Všechny dveře v této části chodby byly žluté nebo oranžové, a třebaže snad díky tomu vypadaly vesele, moc důstojně rozhodně nepůsobily. Ne že by ti týpci z egyptologického oddělení na nějaké důstojnosti nějak zvlášť lpěli. Před třemi měsíci, když Blue Jays prohráli šest zápasů v řadě, našel uvnitř jednu z mumifikovaných hlav posazenou na stole s baseballovou čepicí fešácky naraženou nad seschlým obočím.</p> <p>Teď, když už baseballová sezóna skončila, přemýšlel, jestli někdo z oddělení nevlastní náhodou hokejovou přilbu. <emphasis>Odpočívejte v pokoji </emphasis>byl ten nejvlídnější epitaf, jaký kdo mohl Listům věnovat, dokonce i tak brzy po zahájení sezóny.</p> <p>„Tak co tu pro mě dnes večer máte?“ zeptal se, když zajistil jedno z křídel dveří tak, aby jimi mohl projet s vozíkem – popravdě s mytím podlahy na řadě nebyli, ale on byl radši, když mohl frekventované oblasti kolem stolu a u dřezu vyčistit v předstihu – pak se otočil a poprvé pohlédl na nový přírůstek v místnosti. „A do prdele.“</p> <p>Reidovi náhle zvlhly dlaně a vyschlo mu v ústech, a tak jen stál a koukal. Ona hlava byla neskutečná, jako nějaká filmová rekvizita, a vzbuzovala sice mrazení v zádech, ale dalo se jí snadno zasmát a mávnout nad ní rukou. Ovšem rakev, a navíc obsahující tělo, to už byla úplně jiná káva. Tohle byl člověk, mrtvý člověk, ležel tam zabalený v igelitu a čekal jen na něj.</p> <p><emphasis>Čeká na mě? </emphasis>Nervózní smích mu dokázal pouze pohnout rty, nedokázal však zaplašit ticho, které tu obrovskou místnost naplňovalo jako mlha. <emphasis>Možná bych měl jít pryč a vrátit se někdy jindy. </emphasis>Přesto udělal krok vpřed, jeden, pak druhý. Zapomněl rozsvítit a vypínač měl teď za zády. Aby na něj dosáhl, musel by se otočit zády k rakvi, a to nemohl, prostě nemohl. Odražené světlo z chodby bude muset stačit, i když stíny ležící kolem těla dokázalo zaplašit jen stěží.</p> <p>Lehký závan vzduchu vyvolaný jeho pohybem pohnul okrajem igelitu a ten se zavlnil, jako by ho vítal.</p> <p>„Kristepane, tohle je na mě moc. Padám odsud.“</p> <p>Ale nepřestával se blížit k rakvi. S rozšířenými zorničkami sledoval, jak jeho vlastní prsty uchopily igelit a stáhly ho z artefaktu.</p> <p><emphasis>Páni, teď jsem si zadělal na pořádný průser. </emphasis>Možná kdyby dal igelit zpátky, jak byl, nikdo by nepoznal, že on… že on… <emphasis>Co to kurva dělám?</emphasis></p> <p>Nakláněl se nad rakví a cítil, jak se mu hrdlo chvěje stále rychleji a rychleji přerývaným dechem. Pálily ho oči. Nemohl mrknout. Otevřel ústa. Nemohl křičet.</p> <p>A pak to začalo.</p> <p>Nejdřív přišel o své nejčerstvější já: o práci, kterou tu noc udělal, a o všechny ostatní noci předtím, o ženu, dceru, její narození, měla červený obličej a křičela – <emphasis>„Čestně, doktore, opravdu má vypadat takhle? Chci říct, je nádherná, ale je tak nějak zmáčknutá…“ </emphasis>– svatbu, kde se pořádně namazal a skoro upadl, když tancoval s nějakou starou tetičkou. Přišel o noci, které propil se svými kamarády a kdy se potloukal po Yongově ulici – <emphasis>„Ta má ale kozy!“ – </emphasis>z repráků v autě duněli The Grateful Dead a do potahů vsakoval pach piva, trávy a potu.</p> <p>Přišel o maturitní večírek, ke kterému se mu podařilo dohrabat jen zuby nehty – „<emphasis>Myslíš, že teď bys už mohl zvednout zadek a jít si najít práci, když už máš ten slavný kus papíru se svým jménem?“</emphasis></p> <p>„<emphasis>Asi ano, tati.“ </emphasis>Přišel o ponížení, když ho nevzali do basketbalového družstva – <emphasis>Nikdy moje jméno nepřečtou. Jsem jediný, kdo přišel na zkoušky a nevzali ho. Panebože, nejradši bych se propadl. – </emphasis>a přišel o bolest, když mu fotbalový míč přerazil nos. Prožil znovu svůj první polibek a opět poprvé pocítil výbušné následky masturbace, po níž mu nevyrašily na dlaních chlupy a která ho ani nepřipravila o zrak. A pak o ně přišel.</p> <p>V rychlém sledu přišel o matku, otce, příliš mnoho sourozenců, dům, v němž vyrůstal, zápach psích lejn, která se na jejich zahradě shromažďovala celou zimu a s jarním táním se náhle objevila, o plyšového medvídka s odřenou srstí, sladkou chuť bradavky sevřené mezi hladově sajícími rty.</p> <p>Ztratil první krok, první slovo, první nádech.</p> <p>Svůj život.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ano.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Se železným sebeovládáním odtáhl Henry ústa od hebké kůže na mladíkově zápěstí, skoro něžně tu paži položil a stáhl mu rukáv bundy tak, aby zakryl malou ranku. Ačkoli dával přednost sycení podnícenému touhou – tento způsob tišení Hladu měl jisté parametry, které mu hněv poskytnout nemohl – bylo čas od času dobré připomenout si vlastní sílu. Pomalu vstal a smetl si z kabátu zetlelé listí. Látky obsažené v jeho slinách se už postarají, aby krvácení ustalo a všichni tři znovu přišli k vědomí dřív, než jim vlhkost a chlad stačí nějak poškodit zdraví.</p> <p>Podíval se na zem, kde mladíci leželi roztroušení v tmavých stínech pod tisy, a slízl si kapku krve z koutku úst. Kromě modřin jim zanechal ještě dobrý důvod, proč by se měli děsit noci, připomínku, že se v temnotách skrývají i jiní, silnější lovci a že i oni sami se mohou stát kořistí. Žádné nebezpečí, že by byl odhalen, nehrozilo, neboť jejich vzpomínky budou mít spíše charakter pocitů než vjemů a budou silně osobní. Nevěděl, jestli tím nějak změnil jejich postoje a názory, a ani ho to nezajímalo.</p> <p><emphasis>Jsem upír. Noc patří mně.</emphasis></p> <p>Toto prohlášení mu okamžitě spravilo náladu a on opustil tichou oázu parku, tiše se usmívaje nad vnitřním hlasem své mysli, který jako televizní hlasatel oznamoval: <emphasis>A díky bdělému upířímu strážci jsou ulice opět bezpečné. </emphasis>Sen i dřívější neklid odnesl proud krve.</p> <p>~~~</p> <p>Celluci si povzdechl a strčil do kapsy u kalhot lístek za špatné parkování. Od půlnoci do sedmi ráno bylo parkování na ulici před Vickiiným domem možné jen na zvláštní povolení. Čas vyznačený na lístku říkal pět třicet tři. Kdyby vstal o pět minut dříve, mohl si tu dvacetidolarovou pokutu ušetřit.</p> <p>Bylo hrozně těžké vykopat se z postele. Musel ležet ve tmě dobrých dvacet minut a poslouchat, jak dýchá. Přemýšlel, jestli se jí něco zdá. Jestli se jí zdá o něm. Nebo o Henrym. Nebo jestli na tom vůbec záleží.</p> <p><emphasis>„Tím chci říct, Celluci, že nepřistoupím na žádné závazky mimo přá</emphasis><emphasis>telství.“</emphasis></p> <p>„<emphasis>To budeme jako kámoši?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Přesně tak.“</emphasis></p> <p><emphasis>„S kámoši se do postele neleze, Vicki.“</emphasis></p> <p><emphasis>Vyprskla a přejela mu bosým chodidlem po vnitřní straně stehna. Podařilo se jí zachytit hebkou kůži jeho šourku mezi prsty</emphasis>.</p> <p><emphasis>„Vsadíme se?“</emphasis></p> <p>A tak to bylo už od počátku…</p> <p>Podrbal se na strništi a nasedl do auta. Věděl, že jejich přátelství je pevné a jizvy, které oba utržili, když odešla od sboru, už vybledly v pouhé vzpomínky. Jejich sex byl pořád úžasný. Jenže poslední dobou se všechno zkomplikovalo.</p> <p>„<emphasis>Henry není tvůj konkurent, Miku. Ať už se mezi ním a mnou stane cokoliv, nás dva to nijak neovlivní. Jsi můj nejlepší přítel.“</emphasis></p> <p>Věřil jí tenkrát, věřil jí i teď. Ale pořád považoval Henryho Fitzroye za příliš nebezpečného, než aby se s ním měla zaplétat. Nejen že byl nebezpečný po fyzické stránce, jak mimo jakoukoliv pochybnost dokázal minulý srpen, on navíc vládl i tím druhem síly osobnosti, v níž by bylo snadné se ztratit. <emphasis>Kristepane, vždyť bych se v ní mohl ztratit i já sám. </emphasis>Nikomu, kdo má takovou moc, by se nemělo věřit. A ani se mu věřit nedalo.</p> <p>Důvěřoval Vicki. Nedůvěřoval Henrymu. O to v podstatě šlo. Henry Fitzroy si pravidla upravoval podle potřeby, což byl pro detektiva-seržanta Michaela Celluciho zásadní kámen úrazu. Více než jen údajně nadpřirozený, nemrtvý, vládnoucí silami temnot. Vztah mezi ním a Vicki stál na několika velmi pevně daných pravidlech a Celluci zatraceně dobře věděl, že Fitzroy je ctít nehodlá.</p> <p>Jenže zatím je dodržoval…</p> <p>„Možná jde v zásadě o to,“ mumlal si pro sebe, zatímco se proplétal bludištěm jednosměrných ulic jižně od Kolejní, „že jsem připraven se usadit.“</p> <p>Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil všechny důsledky, a náhle měl před očima vizi, jak by Vicki reagovala, kdyby ji požádal o ruku. Neubránil se a stáhl hlavu mezi ramena. Tahle ženská se bála svazku mnohem víc než kterýkoli chlap, jakého kdy potkal.</p> <p>Když stočil vůz kolem okruhu Queen’s Park, zamračil se. Na hluboké filozofické úvahy ohledně podstaty jeho vztahu s Vicki Nelsonovou bylo příliš brzy ráno – všechno jim klapalo, neměl by do toho šťourat. Všiml si sanitky a policejního vozu stojících před muzeem, ostře otočil auto přes prázdnou šestiproudou silnici a s úlevou vyměnil problematiku svého milostného života za naléhavější záležitosti.</p> <p>„Detektiv-seržant Celluci, oddělení vražd.“ Jakmile vystoupil z auta, mávl odznakem na blížící se komisařku a zarazil tak hrozící konfrontací ohledně jeho ne příliš legálního řidičského manévru. „Co se děje?“</p> <p>Mladá žena spolkla to, co se právě chystala říct, a místo toho se jí ze sebe podařilo vypravit: „Komisařka Trembleyová, pane. Poslali sem oddělení vražd? Tomu nerozumím.“</p> <p>„Nikdo mě neposlal, jen jsem jel kolem.“ Saniťáci právě nakládali tělo se zakrytou tváří. Zjevně ho mrtvého už našli. „Myslel jsem, že se tu zastavím a podívám se, jestli bych nemohl něčím přispět.“</p> <p>„Nic mě nenapadá, seržante. Zdravotníci říkají, že šlo o infarkt. Myslí si, že kvůli té mumii.“</p> <p>Před rokem, dokonce ještě před osmi měsíci, by Celluci zopakoval slovo <emphasis>mumie </emphasis>udiveným či pobaveným tónem – možná obojím – ale po událostech minulého dubna, kdy málem vypustil duši při stíhání pekelné stvůry, a části srpna, kdy pobýval ve společnosti vlkodlaků, o čase stráveném ve společnosti pana Henryho Fitzroye nemluvě, už reagoval poněkud extrémnějším způsobem. Realita pro něj nebyla samozřejmostí.</p> <p><emphasis>„Mumii?“ </emphasis>zavrčel.</p> <p>„Byla, ehm, v dílně egyptologického oddělení.“ Komisařka Trembleyová udělala krok zpátky a podivila se, proč detektiv sáhl po zbrani. „Jen tam tak ležela v rakvi. Na jednoho z uklízečů to bylo zřejmě příliš.“ Stále měl ve tváři podivně podezíravý výraz. „Byla mrtvá už hodně dlouho.“ Pokusila se o úsměv. „Myslím, že ani na tenhle případ vás potřebovat nebudou…“</p> <p>Vtip sice nezabral, ale její úsměv ano a Celluci nechal ruku klesnout k boku. V muzeu samozřejmě měli mumii. Cítil se jako blázen. „Pokud si tedy jste jistá, že nemůžu nijak pomoct…“</p> <p>„Ano, pane.“</p> <p>„Dobře.“ Mumlaje si pod nosem, zamířil zpět ke svému autu. To, co opravdu potřeboval, byla horká sprcha, pořádná snídaně a hezká, obyčejná vražda.</p> <p>Parťák komisařky Trembleyové zaklapl notes a došel k ní. „Kdo to byl?“ otázal se.</p> <p>„Detektiv-seržant Celluci. Oddělení vražd. Jel kolem, zastavil a přišel se podívat, jestli by nám mohl nějak pomoct.“</p> <p>„Jo?“ Vypadal, že by se potřeboval pořádně vyspat. „Co si to mumlal, když odcházel?“</p> <p>„Znělo to jako,“ komisařka Trembleyová se zamračila, „lvi, tygři a medvědi. Pane jo.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Tři</p> <p>„Ahoj, mami.“</p> <p>„Ahoj, zlato. Jak jsi věděla, že jsem to já?“</p> <p>Vicki si povzdechla a utáhla si pevněji ručník pod pažemi. „Právě jsem vlezla do sprchy. Kdo jiný by to mohl být?“ Její matka byla naprostý přeborník ve volání v nejméně vhodnou dobu. Henry kvůli tomu jednou málem zemřel – nebo že by díky témuž telefonátu jen těsně unikla smrti ona sama? Vicki se zatím nepodařilo najít na tuto otázku plně uspokojivou odpověď.</p> <p>„Je za pět minut tři čtvrtě na devět, zlato, neříkej mi, že teprve vstáváš.“</p> <p>„Tak dobře.“</p> <p>Nastala dlouhá pauza, během níž Vicki čekala, až si matka její poslední poznámku přebere. Slyšela, jak si povzdechla, a pak zaznamenala v pozadí tiché bubnování nehtů o desku stolu.</p> <p>„Děláš teď sama na sebe, Vicki, ale to neznamená, že se můžeš celý den povalovat.“</p> <p>„A co když jsem byla celou noc vzhůru kvůli nějakému případu?“</p> <p>„A byla jsi?“</p> <p>„Popravdě, ne.“ Vicki si položila jedno bosé chodidlo na kuchyňskou židli a volnou rukou si masírovala lýtko. Včerejší výstup na CN Tower začínal být pěkně cítit. „No, jelikož jsem byla doma před dvěma týdny na Den díkůvzdání…“ <emphasis>Což ti bude muset až do Vánoc stačit. </emphasis>„… čemu vděčím za to potěšení z tvého zavolání?“</p> <p>„To musím mít nějaký důvod, abych zavolala své jediné dceři?“</p> <p>„Nemusíš, ale obvykle máš.“</p> <p>„No, v kanceláři ještě nikdo není…“</p> <p>„Mami, jednoho dne od tebe bude katedra biologie vyžadovat, abys za ty meziměstské hovory začala platit.“</p> <p>„Nesmysl, Vicki. Queen’s University má spoustu peněz a volání z Kingstonu do Toronta nestojí přece tolik. Tak jsem si myslela, že využiji příležitosti a zeptám se tě, jak ti dopadla návštěva u očního.“</p> <p>„Retinitis pigmentosa se nezlepší nikdy, mami. Pořád nemám žádné noční vidění a moje periferní vidění jde taky do háje. Tak co záleží na tom, jak mi dopadla návštěva u očního?“</p> <p>„Victorie!“</p> <p>Vicki si povzdechla a postrčila si brýle na nose. „Promiň. Nic se nezměnilo.“</p> <p>„Takže se to nijak nezhoršilo.“ Z matčina tónu bylo jasné, že omluvu přijímá a souhlasí, že se o tom už nebudou bavit. „Podařilo se ti sehnat nějakou další práci?“</p> <p>Poslední týden v září dokončila případ pojistného podvodu. Od té doby neměla nic. Kéž by uměla lépe lhát… „Zatím nic, mami.“</p> <p>„No a co Michael Celluci? On je přece pořád u sboru. Nemohl by ti něco najít?“</p> <p>„Matko!“</p> <p>„Nebo ten příjemný pan Henry Fitzroy.“ Jednou, když volala, zvedl telefon a udělal na ni ohromný dojem. „Minulé léto ti přece něco sehnal.“</p> <p>„Matko! Nepotřebuji, aby mi někdo sháněl práci. Jsem dokonale schopna najít si práci sama.“</p> <p>„Neskřípej zuby, zlato. A já přece vím, že jsi dokonale schopna najít si práci sama, ale… jejda, právě vešla doktorka Burková, takže budu muset končit. Pamatuj, že kdybys potřebovala, můžeš vždycky jít bydlet ke mně.“</p> <p>Vicki se podařilo zavěsit, aniž by dala průchod svému temperamentu, ale to jen proto, že si byla vědoma, že by to odnesl její vlastní telefon a nový si právě teď nemohla dovolit. Její matka uměla být tak… tak… <emphasis>No, myslím, že by mohlo být hůř. Má vlastní život i kariéru. Mohla by mě ještě začít uhánět kvůli vnoučatům. </emphasis>Vrátila se do koupelny, kroutíc při tom pomyšlení hlavou. Mateřství do jejích plánů nikdy nezapadalo.</p> <p>Bylo jí deset, když je opustil otec. Byla dost stará na to, aby dospěla k závěru, že většinu problémů mezi jejími rodiči způsobilo právě mateřství. Zatímco jiné děti obviňovaly z rozvodu samy sebe, ona bez váhání určila za viníka to, co jím podle ní bylo. Mateřství udělalo z mladé a vzrušující ženy, kterou si její otec kdysi vzal, někoho, kdo na něj neměl čas. Když odešel, řídila veškerá její rozhodování nutnost zaopatřit dítě. Vicki dospěla tak rychle, jak to jen bylo možné, a svým osamostatněním poskytla současně svobodu i matce – která ji ovšem nikdy nepřijala v tom duchu, v jakém jí byla nabídnuta.</p> <p>Vicki si občas říkala, jestli by její matka nechtěla raději nějakou křehkou dcerušku, které by nevadilo nechat si do všeho mluvit. Tyto úvahy ji ovšem o spánek v žádném případě neokrádaly, protože její chování – byť bylo křehkosti a ufňukanosti na hony vzdáleno – nemělo na matčino vměšování se do jejího života naprosto žádný vliv. Přestože byla hrdá na práci, kterou Vicki dělala, měla neustále nějaké poznámky ohledně nebezpečí, jež jí mohlo hrozit, ohledně toho, co řeknou lidé, ohledně mužů ve Vickiině životě, jejích stravovacích návyků, očí a pracovní vytíženosti.</p> <p>„Ne že by moje pracovní vytíženost byla zrovna ideální,“ připustila Vicki, zatímco si mydlila vlasy. Začínala pociťovat finanční potíže, a jestli se brzy něco nenaskytne…</p> <p>„Něco se naskytne.“ Opláchla se a zastavila vodu. „Vždycky se něco naskytne.“</p> <p>~~~</p> <p>„To je naprosto směšné! To nestrpím!“ Doktor Rax se prudce posadil na židli, až narazil opěradlem do zdi. „Jak se opovažují bránit nám ve vstupu dovnitř!“</p> <p>„Uklidni se, Eliáši, nebo si uženeš vředy.“ Ve dveřích stála doktorka Shanová, ruce složené na prsou. „Je to jen do doby, než přijde zpráva z pitvy a my budeme s určitostí vědět, že ten chudák uklízeč zemřel na infarkt.“</p> <p>„Samozřejmě že to byl infarkt.“ Doktor Rax si protřel oči. Celou noc ho pronásledovaly nekonečné noční můry o pohřbení zaživa, které byly tak realistické, že jen uvítal, když ho z nich brzy ráno vysvobodilo zazvonění telefonu. „Policejní důstojník, se kterým jsem mluvil, říkal, že se to dalo poznat už na první pohled. Říkal, že ho ta mumie nejspíš vyděsila k smrti.“ Odfrkl si. Bylo zřejmé, co si myslí o každém, kdo se nechá vyděsit k smrti historickým artefaktem.</p> <p>Doktorka Shanová se zamračila. „Mumie…?“</p> <p>„Och, pro boha živého, Rachel. Přece jsi nemohla zapomenout na ten baronův malý suvenýr.“</p> <p>„Ne, samozřejmě že ne…“ Až na to, že na něj na okamžik opravdu zapomněla.</p> <p>Doktor Rax si znovu protřel oči. Měl pocit, jako by se mu pod víčka dostala zrnka písku. „Víš, co je na tom zvláštní? Já jsem mladého Ellise znal. Častokrát jsem s ním mluvil, když jsem se tu zdržel déle. Vzato kolem a kolem to měl v hlavě srovnané, ale nemůžu říct, že by měl nějak živou fantazii. Byl bych čekal, že nad čímkoliv, na co by v dílně mohl narazit, nepohne brvou.“ K vlastnímu překvapení se suše zasmál. „Na rozdíl od paní Taggartové.“</p> <p>Přestože v kancelářích uklízela i nadále, odmítala paní Taggartová od loňského incidentu s mumifikovanou hlavou vkročit do dílny. Nikdo se nikdy nepřiznal k tomu, že by na artefakt umístil kšiltovku, ale protože se doktor Rax nijak zvlášť nesnažil viníka odhalit a místo toho si více než halasně stěžoval na nedostatek podezřelých, zmocnilo se ostatních na oddělení jisté tušení.</p> <p>„Uvědomuješ si, že tohle pro ni bude poslední kapka?“ povzdechla si doktorka Shanová. „Nejspíš se nechá přeložit na geologické nebo někam jinam, kde nemají žádné kosti, a my přijdeme o nejlepší uklízečku, jakou jsme kdy měli. Už nikdy nebudu moci nechat přes noc papíry na stole.“ To, že ji museli do dílny doprovázet, byla více než dobrá cena za vědomí, že paní Taggartová jako jediná uklízečka v celé budově při úklidu nikdy nenarušila práci v kanceláři. „Když už mluvíme o papírech…“ Mávla rukou na kurátorův zavalený stůl. „Proč ten čas nevyužiješ k dodělání restů?“</p> <p>„Jakmile se budeme moci vrátit k práci…“</p> <p>„… dám ti okamžitě vědět.“ Zavřela za sebou dveře a s ustaraně staženým obočím zamířila pomalým krokem do vlastní kanceláře. Její vzpomínky na mumii klouzaly jedna přes druhou, jako kdyby je někdo hodil do míchačky, a ona prostě nedokázala uvěřit tomu, že na okamžik úplně zapomněla, že vůbec existuje. <emphasis>Zjevně mě smrt toho mladíka zasáhla víc, než jsem si myslela.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ká, jež si vzal včerejší noci, mu řeklo o divech tak úžasných, že předčily vše, co kdy poznal sám Egypt v celé své slávě. Velké pyramidy nyní vyhlížely jako trpaslíci, a to ne vedle pomníků zbudovaných ke slávě panovníků, ale vedle lesklých mravenišť z kovu a skla postavených pro kariéristy s tlustými zadky. Vozy nahradily čtyřválcové bedny na lejna, které nepobraly více nákladu než chcíplá kachna. Ačkoliv mnoho dalších věcí zůstávalo příliš nejasných, zdálo se, že přinejmenším pivo a byrokracie nedoznaly žádných změn. Nacházel se půl světa daleko od Matky Nilu, v zemi, kde se bitvy sváděly na zmrzlé vodě dřevěnými holemi. Její královna sídlila ve vzdáleném státě a nebyla už ztělesněním Osirise, přestože ten, jenž zde vládl jejím jménem, se očividně považoval za jakéhosi zářivého boha s velkou bradou.</emphasis></p> <p><emphasis>Co však bylo důležitější, bohové, které znal a kteří znali jeho, už podle všeho neexistovali. Už se nebude muset skrývat před vševidoucím okem Thovta panujícím na nočním nebi, ale co bylo hlavní, nikdo nenahradil kouzelníky z kněžské kasty, kteří ho kdysi spoutali. Bohové tohoto nového světa byli slabí a vládli jen nemnohým duším. Mezi nimi bude moci chodit jako lev mezi kozami a bude se sy</emphasis><emphasis>tit, kde se mu zamane.</emphasis></p> <p><emphasis>Poznal, že ten, jehož znali jako Reida Ellise, pocházel z nižší kasty, pouhý dělník, a že informace, které od něj získal, byly ovlivněny jeho nedostatečným postavením. Na tom příliš nezáleželo, neboť on už si dávno vyvolil toho, kdo mu poskytne vše, co potřeboval vědět – historii uběhlého času a způsob, jak dosáhnout úspěchu v nynější době.</emphasis></p> <p><emphasis>Ten život mu rovněž dodal sil. Ačkoli jeho fyzické tělo zůstávalo spoutáno, ká mohlo volně procházet myslemi lidí, kteří o něm věděli…</emphasis></p> <p><emphasis>A jak zoufale málo toho věděli.</emphasis></p> <p><emphasis>S každým dotekem jim kousek vědění vzal; bylo to koneckonců vědění o něm a tudíž s ním mohl volně nakládat. Ti, jejichž mysl byla slabá, na něj zapomněli po prvním doteku, silnější přicházeli o vzpomínky kousek po kousku. Brzy už nezbude nikdo, kdo by věděl, jak ho znovu spoutat.</emphasis></p> <p><emphasis>Bude volný. Toho, jenž to zajistí, se zatím ještě nedotkl za jiným účelem než kvůli posílení jejich vzájemného pouta, a té druhé nechal dost vzpomínek, aby mu mohla pomoci. Sloupnou z něj vázací kouzlo a on opět povstane s obnovenou kouzelnou mocí a bude moci vznést nárok na své místo v tomto podivném novém světě.</emphasis></p> <p><emphasis>Pak se vypořádá i s nimi.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>„Kde jsou všichni?“</p> <p>„No, protože nikdo neví, kdy je znovu pustí do dílny, řekla jsem jim, aby dodělali veškeré papírování, které potřebují, a pak šli domů.“</p> <p>Doktor Rax se otočil a hleděl na asistentku. <emphasis>Co jsi jim řekla? </emphasis>chtělo se mu křičet. <emphasis>Máme tady první novou mumii po desítkách let a ty jsi rozpustila můj tým? </emphasis>Ale z jakéhosi důvodu se na půli cesty mezi myšlenkou a řečí jeho slova změnila. „To vypadá rozumně. Nemá smysl je tady zdržovat, když nemají co dělat.“ Zmateně se zamračil.</p> <p>Když došla ke dveřím, sloupla doktorka Shanová patnácticentimetrový pruh žlutočerné policejní pásky nalepené přes zámek. „Jsem ráda, že souhlasíš.“ Nebyla si tím jistá. Vlastně, když o tom teď tak uvažovala, přišlo jí divné, jak je to možné… možné, že… „A na to, co se chystáme udělat, je přece nepotřebujeme, že?“</p> <p>„Ne…“ Zmocnil se ho hrozně divný pocit, že jim hrozí smrtelné nebezpečí, a napůl očekával, že dveře při otvírání zaskřípou jako v nějakém levném hororu. <emphasis>Měli bychom odsud vypadnout, dokud je čas</emphasis>. Pak se ocitli v místnosti s mumií a na ničem jiném už nezáleželo.</p> <p>Společně sejmuli igelitový obal a bez cirátů ho odhodili stranou.</p> <p>„Stejně se cítím kvůli mladému Ellisovi trochu provinile,“ povzdechla si doktorka Shanová, zatímco vytahovala dva páry bavlněných rukavic z lepenkové krabice opatřené nápisem OBLEČ SI TO, NEBO ZEMŘEŠ! „Příčinou smrti sice mohl být infarkt, ale naše mumie k němu rozhodně přispěla.“</p> <p>„Nesmysl.“ Doktor Rax si navlékl prsty do rukavic. „I když je to hrozné, i když je to smutné, neneseme v žádném případě zodpovědnost za to, z čeho měl ten mladík hrůzu.“ Vzal širokou pinzetu a sklonil se nad rakví, dýchaje ústy, aby se co nejvíce vyhnul téměř nesnesitelnému cedrovému pachu. Velmi, velmi jemně zachytil proužek látky s hieroglyfy na hrudi mumie v místě, kde končil. „Myslím, že budeme potřebovat nějaké rozpouštědlo. Zdá se, že je to přichycené k vlastnímu plátnu.“</p> <p>„Cedrová smola?“</p> <p>„Myslím, že ano.“</p> <p>Pokračoval v jemném popotahování za prastarý proužek plátna, zatímco doktorka Shanová opatrně navlhčovala jeho konec bavlněným hadříkem namočeným v rozpouštědle.</p> <p>„Je úžasné, jak málo se tkanina za ta staletí narušila,“ poznamenala. „Já si dala jednu sukni dvakrát do čistírny a už se začíná rozpadat…!“ Prudce ucukla rukou držící hadřík.</p> <p>„Co se děje?“</p> <p>„To ta hruď. V místě, kde jsem se jí dotkla, mi připadala teplá.“ Trochu nervózně se zasmála, protože si uvědomovala, jak směšně to zní. „Dokonce i přes rukavici.“</p> <p>Doktor Rax si odfrkl. „Nejspíš jde o teplo ze svítidel.“</p> <p>„Máme tu zářivky.“</p> <p>„Tak dobře, je to vedlejší produkt pomalého a pokračujícího rozkladného procesu.“</p> <p>„Tak silný, že bych ho cítila i přes vrstvy plátna a rukavice?“</p> <p>„A co takhle čirá imaginace vyvolaná pomýleným pocitem viny nad smrtí toho uklízeče?“</p> <p>Podařilo se jí vyloudit drobný úsměv. „Myslím, že s tím se spokojím.“</p> <p>„Dobře. Můžeme se tedy vrátit k práci?“ Vědomě se vyhýbajíc doteku těla, nanesla další trošku rozpouštědla. „Tohle je nejpodivnější pohřební dispozice, s jakou jsem se kdy setkala,“ zamumlala. „Žádné symboly Osirise, žádná ochranná božstva, žádné amulety se symbolem Tet – a s výjimkou tohoto proužku také absolutně žádné hieroglyfy.“ Svraštila obočí. „Neměli… neměli bychom ho prostudovat, než ho sejmeme?“</p> <p>„Až bude dole, bude se nám studovat lépe.“</p> <p>„Ano, ale…“ Ale co? Měla pocit, že myšlenku nedokáže udržet. Náhle se doktor Rax usmál. „Už povoluje. Ustup.“</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Cítil, jak se konec plátna zvedá, s každým jednotlivým hieroglyfem jako by mu spadl z hrudi těžký kámen. Čím více jím pohybovali, tím více se kouzlo natahovalo a trhalo. A pak, s tichým výkřikem proniknuvším kostmi, krví i tkání, se konečně rozpadlo.</emphasis></p> <p><emphasis>Radostně tu bolest uvítal. Agonie představovala první fyzický pocit za tři tisíciletí. Nic není zadarmo a za jeho svobodu nebyla žádná cena dost vysoká. Kdyby byly jeho údy schopny pohybu, byl by se svíjel, ale pohyb se mu vrátí jen pomalu, časem. A tak jen ležel a čelil vlnám rudého žáru převalujícím se podél jeho těla a ženoucím před sebou všechno ostatní. Kéž by mohl ječet…</emphasis></p> <p><emphasis>Konečně začala poslední vlna slábnout a po čase z ní zbylo jen pálení jako po kopřivách a dvojice rudě žhnoucích očí v temnotě.</emphasis></p> <p><emphasis>Můj pane? </emphasis>Měl si uvědomit, že pokud přežil on, musel jeho bůh přežít také.</p> <p>Záře očí sílila, dokud v jejich světle nespatřilo jeho ká ptačí hlavu svého boha.</p> <p><emphasis>Ostatní jsou mrtví</emphasis>, řekl mu.</p> <p>To mu jen potvrzovalo, co se letmým dotekem dozvěděl od ká patřícího dělníkovi.</p> <p><emphasis>Mají tu bohy, ale ne takové, jaké jsme znali</emphasis>. Jeho zobák nebyl stavěn pro úsměv, ale naklonil přitom hlavu na stranu, a on si vzpomněl, že to znamená, že je potěšen. <emphasis>Bylo moudré, že jsem tě stvořil. Skrze tebe jsem přežil i já. Ti noví bohové bývali silní, ale nyní již nejsou. Přísahalo jim jen málo duší. Zbuduj mi chrám, shromažďuj akolyty, dokud nebudu dost silný, abych stvořil další tobě podobné. S tímto světem si můžeme dělat, co se nám zlíbí.</emphasis></p> <p><emphasis>Pak v temnotě znovu osaměl.</emphasis></p> <p><emphasis>Nyní ho již nedrželo nic kromě tisíce let starého plátna, které se už pod tíhou nahromaděného času začínalo rozpadat. On se ale rozhodl chvíli zůstat, kde byl. Jeho ká muselo vykonat ještě jednu krátkou cestu a pak sebere sílu, aby se postavil svému… zachránci.</emphasis></p> <p><emphasis>Zbuduj mi chrám. Shromáždi akolyty, s tímto světem si můžeme dělat, co se nám zlíb</emphasis><emphasis>í. Vskutku.</emphasis></p> <p><emphasis>Dosud neplánoval, co bude dělat, až získá zpět svobodu, ale teď se zdálo, že bude mít spoustu práce.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Rachel Shanová vystoupila v přízemí z výtahu a gumové podrážky jejích bot nevydávaly na vykachlíkované podlaze téměř žádný zvuk. Dělala si starosti o Eliáše. Vždycky to byl velmi horlivý muž, odhodlaný udělat z Královského muzea v Ontariu jedno z nejlepších na světě, navzdory rozpočtu a byrokratům, ale za všechny ty roky, co ho znala – a že jich bylo, přiznala si tiše – ho nikdy neviděla tak posedlého.</p> <p>Přímo v bezpečnostních dveřích se zastavila, aby si dopnula dlouhý kabát. Přestože výhled z vchodu pro zaměstnance omezovala obrovská budova planetária, leskla se na chodníku mezi oběma objekty voda. Jestli nepršelo právě teď, muselo v nedávné minulosti.</p> <p><emphasis>Nedávné minulosti… </emphasis>Vrátila se myšlenkami do dílny a k tomu takřka snovému způsobu, jakým vybalili mumii z pruhu plátna. Bez dokumentace. Bez fotografií. Dokonce aniž by udělali jakékoli poznámky o hieroglyfech. <emphasis>Bylo to hodně div…</emphasis></p> <p>Náhlý záchvat bolesti jí trhl hlavou dopředu a za očima jí vybuchla rudá světla. Opřela se o bezpečnostní dveře, klouzala vlhkou tváří po hladkém skle a zoufale se snažila udržet na nohou. <emphasis>Je to infarkt? </emphasis>A s tou myšlenkou přišla i vize naprosté a totální bezmoci, mnohem horší než smrt. <emphasis>Ach bože, vždyť jsem ještě tak mladá. </emphasis>Nemohla popadnout dech, nemohla si vzpomenout, jak fungují její plíce, nemohla si vzpomenout na nic kromě bolesti.</p> <p>Jakoby z velké dálky viděla, jak k ní zpoza druhé strany dveří běží hlídač a daří se mu je otevřít tak, aby ji nestrhl k zemi. Položil jí ruku kolem pasu a napůl ji odvedl, napůl odnesl k židli. „Doktorko Shanová? Doktorko Shanová, jste pořádku?“ Zoufale se zachytila zvuku svého jména. Bolest začala ustupovat a zanechala po sobě pocit, jako by ji někdo zevnitř rozdrásal drátěným kartáčem. Nervová zakončení zapulzovala a na kratičký okamžik bezpečnostní zónu, hlídače i všechno ostatní překrylo obrovské zlaté slunce. „Doktorko Shanová?“</p> <p>Pak vše zmizelo, jako by to nikdy nebylo. Protřela si spánky, snažila si vzpomenout, co cítila, ale nemohla. „Mám zavolat sanitku, doktorko Shanová?“</p> <p><emphasis>Sanitku? </emphasis>To se k ní dostalo. „Ne, děkuji, Andrewe. Jsem v pořádku. Opravdu. Jen náhlá slabost.“</p> <p>Zamračil se. „Jste si jistá?“</p> <p>„Rozhodně.“ Zhluboka se nadechla a postavila se. Svět zůstal takový, jaký vždycky byl. Napětí jí spadlo z ramen.</p> <p>„No, když jste si jistá…“ Stále se tvářil pochybovačně. „Myslím, že jste trochu přepracovaná, a pak do toho navíc ti policajti, co vás nechtěli pustit k vašim věcem až do dnešního rána…“ Vrátil se ke stolu, aniž by ji přestal sledovat bedlivým zrakem. „Takže si tu mumii odvezou?“</p> <p>„Mumii?“</p> <p>„Jo. Říkali, že Reid Ellis narazil tam nahoře potmě na mumii a že ho to k smrti vyděsilo.“</p> <p>„Aha, tuhle mumii.“ Je úžasné, jak se začínají šířit fámy. Usmála se a zavrtěla hlavou. Poté co si u nich v dílně podávali dveře policisté, nemělo smysl, aby jejich oddělení dělalo tajnosti a snažilo si zachránit tvář. Teď jen budou muset vědeckou veřejnost přesvědčit, že od počátku měli v úmyslu koupit prázdný sarkofág. „Žádná mumie nikdy neexistovala, Andrewe. Jen prázdná rakev. Která ovšem, jak předpokládám, může být uprostřed noci právě tak děsivá.“</p> <p>Andrew se zatvářil trochu zklamaně. „Žádná mumie?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Povzdechl si. „No, teď je ta historka rozhodně o dost méně zajímavá.“</p> <p>„Je mi líto.“ Doktorka Shanová se zastavila s jednou rukou položenou na dveřích a upřela na hlídače pohled, který neměl moc daleko do hrozivého. „Byla bych vám vděčná, kdybyste pustil do oběhu pravdivou verzi.“</p> <p>Znovu si povzdechl. „Jasná věc, doktorko Shanová. Žádná mumie tu nikdy nebyla…“</p> <p>~~~</p> <p>Jeho prsty protrhly prostěradlo pod ním a tep jeho srdce duněl ozvěnou mezi čtyřmi stěnami ložnice. Znovu se probudil se vzpomínkou na oslnivě bílý sluneční disk uprostřed azurově modrého nebe.</p> <p>„Já nechci zemřít!“</p> <p>Ale proč tedy to slunce?</p> <p>Dokud šlo o jedinou noc, mohl se přinutit k tomu, aby to ignoroval, smyl v lovu, v krvi. Dvě noci z toho dělaly skutečnost.</p> <p>Vymotal se z přikrývky, posadil se na kraj postele s rukama položenýma na stehnech dlaněmi vzhůru. Měl vlhké dlaně. Chvíli na ně hleděl a pak si je začal zuřivě utírat do sucha, zatímco si pokoušel vzpomenout, jestli se za posledních čtyři sta padesát let vůbec někdy zpotil.</p> <p>Pach jeho strachu naplňoval místnost. Musel mu utéct.</p> <p>Nahý prošel bytem a zastavil se u velkého okna s výhledem na Toronto. Přitiskl dlaně a čelo na studené sklo a donutil se dýchat dlouze a pomalu, dokud se neuklidnil. Pozoroval proud dopravy na Jarvisově ulici, ulpěl zrakem na velkolepé záři světel o pár ulic dále, označujících Yongovu, přejel očima zlaté proužky nedalekých kancelářských mrakodrapů, kde svědomití zaměstnanci pracovali přesčas, a věděl, že jakmile soumrak přejde do opravdové tmy, objeví se i ostatní děti noci, byť stále lidské. Bylo to jeho město.</p> <p>Pak se přistihl, že uvažuje, jak by asi vypadalo ve žluté a oranžové záři úsvitu odrážející se ve skleněných věžích, kdyby protínající se stužky asfaltu byly perleťově šedé namísto černé, kdyby se ve městě pod klenbou azurově modré oblohy jako roztroušené drahokamy leskly barvy podzimu… a říkal si, jak dlouho by asi vydržel, kolik by toho uviděl, než by zlatý kruh nebo slunce samo podpálily jeho tělo a on by zemřel – podruhé a tentokrát velmi definitivně. „Ježíši, Pane zástupů, ochraňuj mě.“ Odtrhl se od skla a třesoucími se prsty se pokřižoval.</p> <p>„Já nechci zemřít.“ Jenže nedokázal dostat obraz sluce z hlavy. Sáhl po telefonu.</p> <p>„Nelsonová.“</p> <p>„Vicki, já…“ Co vlastně? Měl halucinace? Přicházel o rozum?</p> <p>„Henry? Jsi v pořádku?“</p> <p><emphasis>Potřebuji s tebou mluvit. </emphasis>Ale náhle ze sebe ta slova nedokázal vypravit.</p> <p>Zjevně je slyšela tak jako tak. „Už jsem na cestě.“ Její tón neponechával žádný prostor námitkám. „Jsi doma?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Tak nikam nechoď. Vezmu si taxi. Hned jsem u tebe. Ať je to cokoli, vyřešíme to.“</p> <p>Její jistota trochu ubrala na síle křečovitému sevření sluchátka a zkřivila mu ústa do parodie úsměvu. „Nespěchej,“ řekl jí ve snaze získat zpět trochu sebeovládání, „máme čas až do úsvitu.“</p> <p>~~~</p> <p>Ačkoliv částečným důvodem, proč doktor Rax zůstával za stolem a lopotil se s nenáviděným papírováním i dlouho poté, co doktorka Shanová odešla domů, byl pocit viny – dovolil, aby ta hromada papírů dosáhla takřka mamutích rozměrů – byl to spíše neurčitý pocit, že nechal něco nedokončeného, co ho dosud drželo v kanceláři a nutilo takřka napjatě čekat, že se něco stane. Nadrápal podpis pod zprávu o rozpočtu, zaklapl složku a hodil ji do přihrádky VYŘÍZENO. Pak si povzdechl a začal si bezcílně čmárat po stolním kalendáři. Kdyby aspoň nebylo tak zatraceně těžké udržet myšlenky…</p> <p>Náhle se zamračil, když si uvědomil, že jeho čmárání nebylo zase tak bezcílné. Do kolonky s datem – pondělí 19. října – načrtl cosi podobného gryfovi, zvíře s tělem antilopy a hlavou ptáka, korunované třemi urei a s trojicí křídel. Načrtl zvíře, jež sledovalo jeho sny.</p> <p>„Když se tak nad tebou zamyslím,“ odsunul židli, aby dosáhl na knihovnu za stolem, „vypadáš hrozně povědomě. Ano… tady tě máme…“ Jeho kresba byla takřka přesnou kopií ilustrace. „Úžasné, co všechno si podvědomí pamatuje.“ Bez ohledu na chladný pocit hrůzy proletěl text očima. „Akhekh, předdynastický bůh Horního Egypta, přejatý do náboženství dobyvatelů jako zlý bůh Set…“ Kniha mu vyklouzla z náhle bezvládných rukou a bouchla o podlahu. Akhekhovy oči, vyobrazené černou barvou, na okamžik zaplály rudým světlem.</p> <p>Se srdcem až v krku se doktor Rax předklonil a knihu zvedl. Při pádu se zavřela a on rozhodně netoužil znovu ji otevírat.</p> <p><emphasis>Eliáši. Pojď. Už je čas.</emphasis></p> <p>„Čas na co?“ zavolal, než si uvědomil, že hlas, jemuž odpověděl, zazněl uvnitř jeho hlavy.</p> <p>Opatrně položil knihu na stůl a pak si třesoucími se prsty promnul spánky. „Skvělé. Nejdřív mám zrakové halucinace. A teď i sluchové. Myslím, že je čas jít domů, dát si velkého panáka skotské a pořádně se vyspat.“</p> <p>Když se postavil, překvapilo ho, jak slabé má nohy. Držel se za opěradlo židle tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že bude moci jít, aniž by se mu podlamovala kolena, a pak se pomalu vydal napříč pokojem. U dveří sáhl po kabátu, zhasl světlo, a když procházel vedlejší kanceláří, pokoušel se nemyslet na dvojici očí, rudě žhnoucích v temnotě za jeho zády.</p> <p>„To je směšné.“ Narovnal se v ramenou, zhluboka se nadechl a vydal se chodbou k výtahům. „Jsem vědec a ne nějaký pověrčivý starý blázen, který se bojí tmy. Jsem jen přepracovaný.“ Tiché příšeří chodby zklidnilo jeho roztřesené nervy hojivým balzámem, takže když se dostal ke dveřím do dílny, vrátil se mu tep i dech téměř k normálu.</p> <p><emphasis>Eliáši. Pojď.</emphasis></p> <p>Otočil se a stanul čelem ke dveřím, neschopen se zastavit. Kdesi v dálce cítil svou ruku, jak sahá do kapsy pro klíč, viděl, jak jím otáčí v zámku, slyšel lehký závan vzduchu, když se dveře otevřely, ucítil cedrovou pryskyřici, jež naplňovala místnost už od okamžiku, kdy rakev poprvé otevřeli, okusil strach. Nohy ho nesly vpřed.</p> <p>Igelitový obal ležel pohozený stranou.</p> <p>Rakev samotná zela prázdnotou, až na hromádku plátěných obvazů, které se již začínaly rozpadat.</p> <p>Fyzické nutkání ho opustilo a on se vyčerpáním opřel o prastaré dřevo rakve. Ze stínů vystoupil muž shrbený věkem, s očima zapadlýma hluboko nad lícními kostmi ostrými jako čepel sekery a s těsně napnutou kůží. Nějakým způsobem dopředu věděl, že k tomu dojde, a toto vědomí mu udržovalo hrůzu přece jen trochu od těla. Už od chvíle, kdy poprvé uviděl onu pečeť, cítil, jak se tento okamžik blíží.</p> <p>„To… hle znič.“ Zaskřípal muž hlasem, jako když se o sebe třou dva kusy starého dřeva.</p> <p>Doktor Rax sklopil zrak k plátěným obvazům a pak jej znovu pozvedl k muži, který v nich byl zavinut tak nedávno, že ještě stále nesl na kůži jejich otisk. „Co že mám udělat?“</p> <p>„Nesmí zůstat… žádný dů… kaz.“</p> <p>„Důkaz? Důkaz čeho?“</p> <p>„Že existuji.“</p> <p>„Ale ty sám jsi důkazem toho, že existuješ.“</p> <p>„Znič… je.“</p> <p>„Ne.“ Doktor Rax zavrtěl hlavou. „Můžeš být…“ A pak ho to zasáhlo, konečně to k němu proniklo skrz kuklu osudu či předurčení, jež ho až dosud izolovala od toho, co se ve skutečnosti odehrávalo. Tento člověk, tento tvor, byl pohřben do hrobky v éře osmnácté dynastie před více než třemi tisíci lety. Udržel se na nohou, ale jen proto, že se chytil rakve tak silně, až mu zbělely klouby na rukou. „Jak…?“</p> <p>Prastará ústa se zkřivila čímsi, co mohlo být úsměvem. „Magie.“</p> <p>„Nic takového ne…“ Jenže zcela zjevně to existovalo, takže nechal námitku nedokončenou.</p> <p>Úsměv přešel do mnohem méně příjemného výrazu. „Znič… je.“</p> <p>Stejně jako ve chvíli, kdy předtím otevíral dveře do dílny, shledal doktor Rax, že je uvězněn v uzavřené části vlastní mysli, zatímco jeho tělo naslouchá cizí vůli. Jen si toho nyní byl vědom. Mlha byla pryč.</p> <p>Díval se sám na sebe, jak sbírá všechny plátěné obvazy a nese je ke dřezu.</p> <p>„Tohle… taky.“</p> <p>Zatímco se ze všech sil snažil zastavit sám sebe, zvedl proužek s hieroglyfy z pracovního stolu a přidal ho ke zbytku. Když vešel do tmavé komory, věděl, že tvor využívá jeho mysl – řešením osmnácté dynastie by byl oheň, nikoli chemikálie. Láhev koncentrované kyseliny askorbové rozloží rozpadající se tkaninu dostatečně důkladně, aby se výsledná kaše dala spláchnout do výlevky, a i když se mu třásly ruce, nedokázal si zabránit, aby ji na ni nenalil. Ze zničení cenných artefaktů ho bolelo srdce a hněv mu dodal sil.</p> <p>Pomalým trhavým pohybem se otočil a pohlédl do očí tak temných, že se nedalo říct, kde končí zřítelnice a začíná duhovka. „To nebylo nutné,“ podařilo se mu vypravit z úst.</p> <p>Oči se zúžily a pak rozšířily. „Mám štěstí… že tvůj bůh nerozpoznal… jejich moc.“</p> <p>„O čem to k čertu…“ Musel se odmlčet, aby se mohl nadechnout. <emphasis>Zní to jako dvě špatně naladěná rádia. </emphasis>„… mluvíš? Můj bůh?“</p> <p>„Věda.“ Starý hlas zesílil. „Stále jen pouhý stín. Nemá dost sil… aby ti zachránil kůži.“</p> <p>Doktor Rax se zamračil a jeho myšlenky klopýtaly jedna přes druhou ve snaze najít v nemožném nějaký smysl – nešlo o obrat, jaký by použil Egypťan z dynastické éry. „Mluvíš anglicky. Ale angličtina neexistovala v době, kdy jsi…“</p> <p>„Žil?“</p> <p>„Dejme tomu.“ <emphasis>Ten hajzl se dobře baví. Dovoluje mi, abych s ním mluvil.</emphasis></p> <p>„Učím se z ká, která si beru.“</p> <p>„Z ká…?“</p> <p>„Tolik otázek, doktore Raxi.“</p> <p>„Ano…“ Stovky, tisíce otázek – a každá zápasila, aby mohla být vyřčena jako první. Možná se ztráta těch artefaktů dala ještě nahradit. Roztřásl se stěží potlačovaným vzrušením. Možná se díry v historii daly zaplnit. „Je toho tolik, co mi můžeš povědět…“</p> <p>„Ano.“ Na kratičký okamžik se přes prastarou tvář mihlo cosi velice podobného lítosti. „Hrozně rád bych si tady… s tebou klábosil. Ale bohu… žel, potřebuji to, co ty můžeš říct… mně.“</p> <p>Doktor Rax se jen díval, když ho prastará ruka uchopila za zápěstí v takřka bolestivém stisku. <emphasis>Učím se z ká, která si beru. </emphasis>Ká znamená duše a dnes ráno zemřel mladý člověk a angličtina tenkrát neexistovala… „Ne!“ Začal se propadat do temných hlubin ebenových očí. „To já tě uvolnil! Je toho tolik, co ještě nevím!“ To mu dalo sílu bojovat.</p> <p>Stisk zesílil.</p> <p>Vymrštil volnou ruku, vrazil loktem do poličky, smetl na zem prázdnou láhev a nedosáhl ničeho.</p> <p>Ale bojoval až do konce.</p> <p>Prohrál svůj boj otázku po otázce.</p> <p>Jak, proč, kde a co? A nakonec: kdo?</p> <p>~~~</p> <p>„Myslím, že nejsi blázen.“</p> <p>„Ale jak to můžeš vědět?“</p> <p>Vicki pokrčila rameny. „Protože znám blázny a znám tebe.“</p> <p>Henry se zprudka posadil na pohovku vedle ní a vzal obě její dlaně do svých. „Tak proč se mi pořád zdá o slunci?“</p> <p>„Já nevím, Henry.“ Zoufale toužil po ujištění, ale ona nevěděla, kolik mu ho bude muset dát. Tady toho bude zapotřebí mnohem víc než jen „ty můj chudáčku“ a polibek na nos. Vypadal, no, vystrašeně zrovna ne, ale tak nějak zranitelně, a z jeho výrazu se jí udělal knedlík v krku, přes který se jí těžko polykalo, těžko dýchalo. Jediná útěcha, kterou mu mohla nabídnout, spočívala v jistotě, že ať už čelí čemukoli, co se z toho vyklube, nebude proti tomu sám. „Ale jedno vím. My se bez boje nevzdáme.“</p> <p>„My?“</p> <p>„Požádal jsi mě o pomoc, pamatuješ?“</p> <p>Přikývl.</p> <p>„Takže.“ Přejela prstem po hřbetu jeho ruky. „Říkal jsi, že se to ostatním tvého druhu stává…“</p> <p>„Kolují historky.“</p> <p>„Historky?“</p> <p>„Lovíme sami, Vicki. S výjimkou období přeměny se takřka nikdy s ostatními upíry nestýkáme. Ale historky se k nám donesou…“</p> <p>„Upíří drby?“</p> <p>Trochu rozpačitě pokrčil rameny. „Dá se říct.“</p> <p>„A ty historky říkají, že…?“</p> <p>„Že občas, když příliš zestárneme, když už nedokážeme unést váhu všech staletí, začne pro nás být noc nesnesitelná a nakonec se odevzdáme slunci.“</p> <p>„A než k tomu dojde, přijdou sny?“</p> <p>„Já nevím.“</p> <p>Sevřela mu ruce do dlaní. „Tak dobře. Vezmeme to krok za krokem. Tebe už život unavil?“</p> <p>„Ne.“ Aspoň tím si byl jistý a důvod na něj hleděl ze vzdálenosti natažené paže. „Ale, Vicki, i když jsem se velmi změnil, moje mysl je stále v zásadě lidská. Možná…“</p> <p>„Možná se začínáš opotřebovávat?“ přerušila ho a zesílila stisk. „Plánované vyřazení? Jakmile ti pomalu táhne na páté století, začíná se tvůj organismus hroutit?“ Nakrčila obočí a brýle jí sklouzly na nose. „Tomu nevěřím.“</p> <p>Henry natáhl ruku a posunul jí brýle zpátky na místo. „Nevírou sny nezaženeš,“ řekl jemně.</p> <p>„To ne,“ připustila. „Nezaženu.“ Zhluboka si povzdechla a pak jí zacukalo v koutku úst. „Bylo by užitečné, kdyby ta vaše banda mezi sebou trochu komunikovala. Pak byste do toho nešli tak naslepo – možná byste mohli vydávat nějaké informační bulletiny nebo něco takového.“ Na to se usmál. Věděla, že to udělá, a trochu se uvolnila. „Henry, ani ne před rokem jsem nevěřila ani v upíry, ani v démony a vlkodlaky, a ani v sebe samu. Teď už mám víc rozumu. Nejsi blázen. Nechceš zemřít. Takže se ani neodevzdáš slunci. Hotovo dvacet.“</p> <p>Musel jí věřit. Její přístup smrtelníka, který si nehodlá nechat věšet bulíky na nos, zaplašil přízrak šílenství. „Zůstaneš do rána?“ otázal se. Na okamžik nemohl uvěřit, že ta slova vypustil z úst. Stejně tak mohl říct: <emphasis>„Zůstaň, dokud nebudu bezmocný.“ </emphasis>Význam by byl tentýž. Opravdu jí tolik důvěřoval? Viděl, že to pochopila, a svým váháním mu dávala možnost vzít žádost zpět. Náhle si uvědomil, že ji zpátky vzít nechce. Opravdu jí tolik důvěřoval.</p> <p>Před čtyřmi sty padesáti lety se ptal: <emphasis>„Můžeme milovat?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Můžeš o tom pochybovat?“</emphasis> zněla tenkrát odpověď.</p> <p>Ticho se vleklo. Musel ho přerušit, než je oddělí, než ji roztrhá, donutí ji vyslechnout si něco, o čem věděl, že na to není připravena. „Můžeš mě přivázat k posteli, kdybych začal vyvádět nějaké hlouposti.“</p> <p>„Hlouposti podle mě, nebo podle tebe?“ Hlas měla sevřený.</p> <p><emphasis>Když už, tak už</emphasis>. „Podle tebe.“ Usmál se, vtiskl jí do dlaně polibek a otočil se čelem k oknu. Jestliže ho Vicki považovala za duševně zdravého, tak se za takového musel považovat také. Možná že to, proč se mu zdá o slunci, nebylo tak naléhavě důležité jako to, jak s těmito sny naloží. „Jsou věci mezi nebem a zemí…“ zamumlal si pro sebe.</p> <p>Vicki se opřela o měkké opěradlo pohovky. „Panebože, tohle už mě začíná unavovat.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Čtyři</p> <p>Vicki už viděla tisíce úsvitů, ale žádný způsobem, jakým vnímala tento.</p> <p>„Cítíš to?“</p> <p>„Co mám cítit?“ V polospánku zvedla hlavu z Henryho klína.</p> <p>„Slunce.“</p> <p>Náhlá dávka adrenalinu ji dokonale probrala. Trhla sebou a zahleděla se Henrymu do tváře. Vypadal velmi soustředěně, obočí svraštělé, zorničky zúžené. Podívala se k oknu. Ačkoli vedlo na jih, nikoliv na východ, obloha se rozhodně začínala projasňovat. „Henry?“</p> <p>Zamrkal, obrátil se k ní, a když viděl, jak se tváří, zavrtěl hlavou a usmál se. Jeho úsměv byl současně uklidňující i trochu zahanbený. „To je v pořádku, tohle se děje každé ráno. Je to takové varování.“ Jeho hlas přešel do tónu, jakým mluvívají počítače v tuctech vědeckofantastických filmů. „Máte patnáct minut na odchod do minimální bezpečné temnoty.“</p> <p>„Dobře.“ Vicki se postavila, stále ho držíc za zápěstí. „Patnáct minut. Jdeme.“</p> <p>„Dělal jsem si legraci,“ protestoval, když ho tahala na nohy. „Tohle varování není zase tak přesné. Je to jen pocit.“</p> <p>Vicki si povzdechla a úzkostlivě pohlédla z okna. Byla si jistá, že na okrajích města už vidí růžový přísvit. „Dobrá. Je to jen pocit. Co obvykle děláš, když ho pocítíš?“</p> <p>„Jdu do postele.“</p> <p>„Takže?“</p> <p>Chvíli jí zkoumavě hleděl do tváře – opět se soustředěným výrazem – a pak si také povzdechl a přikývl. „Máš pravdu.“ Vyvlékl ruce z jejích, otočil se na patě a přešel přes obývací pokoj.</p> <p>„Henry?“</p> <p>I když se zastavil, neotočil se, jen se ohlédl přes rameno.</p> <p>„Nemusím tady zůstávat, jestli si jsi jistý, že jsi v pořádku.“ Jenže on si jistý nebyl. Proto ji tady taky měl. A i když teď možná litoval, že jí to nabízel – všimla si, že váhá, jako by si to rozmýšlel – důvod, kvůli němuž to udělal, pořád existoval. Zdálo se, že pokud mají oba projít tímto úsvitem, bude se k tomu muset postavit jako ke kterékoliv jiné práci. <emphasis>Klient se obává, že za určitých podmínek by se mohl pokusit o sebevraždu. Já jsem tady proto, abych mu v tom zabránila. </emphasis>S leknutím si uvědomila, že stále čeká, až něco řekne. „Ehm, jak se cítíš?“</p> <p>Henry sledoval, jak se Vicki vystřídalo na obličeji hned několik emocí. <emphasis>Pro tebe to není o nic snadnější, viď? </emphasis>pomyslel si. „Cítím slunce,“ řekl tiše a natáhl k ní ruku.</p> <p>Vzala ji s výrazem, který se naučil rozpoznávat jako její pracovní, a společně odešli do ložnice.</p> <p>Když Vicki poprvé viděla Henryho postel, pocítila iracionální zklamání. Tou dobou už věděla, že netráví dny zavřený v rakvi na vrstvě hlíny ze své domoviny, ale v koutku duše stále doufala v něco trochu exotičtějšího. Široká postel – „Vsadím se, že tvůj otec by hrozně rád měl nějakou podobnou…“ – s bílým bavlněným prostěradlem a tmavě modrou přikrývkou vypadala na její vkus snad až příliš normálně.</p> <p>Dnešního rána se vymanila z jeho ruky a postavila se přímo do zavřených dveří. Kruh měkkého světla z lampičky na nočním stolku jí neumožňoval vidět v podstatě nic, ale věděla, protože jí to řekl při její první návštěvě, že těžké sametové závěsy na oknech zakrývají vrstvu překližky natřenou načerno a utěsněnou kolem okrajů. Další závěs přímo uvnitř skla skrýval dřevěnou bariéru před zvědavýma očima okolního světa. Byla to bariéra vytvořená k tomu, aby od něj držela v bezpečné vzdálenosti slunce, a rovněž bariéra, kterou, jak Vicki věděla, mohl Henry strhat během několika vteřin, kdyby se pro to rozhodl. Bariérou blokující dveře se stalo její vlastní tělo.</p> <p>Henry, stojící u postele s prsty na knoflících od košile, si s překvapením uvědomil, že se cítí nesvůj z toho, že se má svléknout před ženou, s níž se miluje – a ze které pije – už celé měsíce. <emphasis>To je směšné. Nejspíš mě odtamtud ani nemůže vidět, světlo je příliš slabé.</emphasis></p> <p>Potřásl hlavou a rychle se svlékl, přemítaje o tom, že bezmoc s sebou přináší mnohem větší intimitu než sex.</p> <p>Nyní už cítil slunce silněji, mnohem silněji než kdy v minulosti, aspoň co si pamatoval. <emphasis>Dnes ráno jsi trochu přecitlivělý. To je všechno. </emphasis>Bože, doufal, že je to všechno.</p> <p>Vicki, sledující, jak se jí Henryho bledá pokožka míhá zorným polem, když se upír pohyboval dovnitř a ven ze světelného kruhu, si náhle uvědomila, že její postávání u dveří postrádá sebemenší smysl. „Henry? Co tu k čertu dělám?“ Vykročila vpřed a šla tak dlouho, dokud jí jeho tvář nevplula do zorného pole, pak natáhla ruku a položila mu jemně dlaň na nahou hruď, aby mu zabránila v pohybu. „Nedokázala bych tě zastavit…“ Zamračila se, když si uvědomila nedostatečnost svých slov. „Nedokázala bych tě ani zpomalit.“</p> <p>„Já vím.“ Přikryl její prsty svými a jako vždy se podivil nad jejím žárem, nad pocitem z její krve pulzující hned pod kůží.</p> <p>„Skvělé.“ Obrátila oči v sloup. „Tak co mám dělat, když se zničehonic rozběhneš za sluncem?“</p> <p>„Buď tady.“</p> <p>„To se mám dívat, jak umíráš?“</p> <p>„Nikdo, dokonce ani upír, nechce zemřít sám.“</p> <p>Mohlo to znít jako vtip. Neznělo. Copak si sotva před pár hodinami sama neuvědomila, že to je vše, co mu může dát? Jenže tehdy jí nedocházelo, že se to opravdu může stát.</p> <p>Zatímco trochu ztěžka dýchala a přála si, aby v pokoji bylo více světla a ona mu viděla do obličeje, podařilo se Vicki s rukou neucuknout. <emphasis>Buď tady. </emphasis>Tečka, nebylo to o nic víc, než od ní kdy žádal Celluci. Jen okolnosti byly jiné. „Ježíšikriste, Henry.“ Stálo ji to značné úsilí, ale udržela hlas klidný a vyrovnaný, „nechystáš se mi tu kurva umřít, že ne? Jen si obleč to svoje pyžamo – nebo smoking, nebo v čem to vy nemrtví chodíte spát – a zalez do postele.“</p> <p>Pustil ji a rozhodil rukama. Význam gesta byl jasný.</p> <p>„Fajn.“ Ukázala na postel a nespustila ho z očí, dokud neudělal, co mu řekla. Pak si popostrčila brýle na nose a usadila se na okraji matrace. Když napnula zrak, viděla obrysy jeho těla. „Jsi v pořádku?“</p> <p>„Copak mi dovolíš, abych nebyl?“</p> <p>„Henry!“</p> <p>„Cítím, jak se slunce chvěje na obzoru, ale to jediné, na co myslím, jsi ty.“</p> <p>„Dnes ráno jsi jedna velká hromada klišé.“ Ale díky úlevě v jeho hlase to znělo jako pravda. „Co se stane? Myslím s tebou?“</p> <p>Pokrčil rameny, až zašustila přikrývka. „Z tvého pohledu nevím. Ze svého odejdu a nevrátím se až do západu slunce. Žádné sny, žádné fyzické vjemy.“ Pod tíhou úsvitu se mu zpomalil hlas. „Nicota.“</p> <p>„Co mám dělat?“</p> <p>Usmál se. „Polib mě… na rozloučenou.“</p> <p>Přitiskla rty na jeho, právě když vyšlo slunce. Cítila, jak se ho zmocnil den. Pomalu se odtáhla zpět do sedu.</p> <p>„Henry?“</p> <p>Vypadal tak strašně mladě. Tak strašně zranitelně.</p> <p>Popadla ho za ramena a silně jím zatřásla.</p> <p>„Henry!“</p> <p>Jeho srdce vždycky bilo pomalu, ale teď ho neslyšela bušit vůbec, ani když mu přitiskla ucho přímo k hrudi.</p> <p>Nemohl jí zabránit, aby mu udělala, co by se jí zlíbilo. Právě se jí odevzdal do rukou, zcela a naprosto.</p> <p><emphasis>Buď tady. </emphasis>Tečka, nic víc od ní nikdy nežádal ani Celluci. Tečka, nic víc nežádala na oplátku ani ona od Celluciho.</p> <p><emphasis>Buď tady, tečka</emphasis>, znamenalo mnohem víc, když ji o to požádal Henry.</p> <p>„Henry, ty hajzle.“ Sundala si brýle a protřela si oči klouby na rukou. „Co bych ti k čertu mohla dát já, abychom si byli kvit?“</p> <p>O chvíli později se vzpamatovala a položila si mnohem prozaičtější otázku. „Co teď? Mám odejít? Nebo mám zůstat a držet u tebe hlídku celý den?“ Zívla tak silně, že si málem vykloubila čelist, moc toho během dlouhého čekání na úsvit nenaspala. „Nebo si mám vlézt k tobě?“</p> <p>Přejela mu jedním prstem zlehka po tváři. Jeho pleť byla na dotek chladná a suchá. Taková byla vždycky, ale během noci se aspoň hýbal, teď vypadal… neživý jako nikdy předtím. „Tak jo, poslední nápad se zamítá.“ Ani když byla unavená jako teď, by nedokázala usnout vedle těla, jež znehybnil den – vedle nepřítomného Henryho. Prošacovala mu kalhoty ležící na podlaze a našla v kapse klíče.</p> <p>„Jdu domů,“ řekla, protože potřebovala slyšet alespoň sebe sama, aby zaplašila absolutní ticho. „Půjdu se trochu vyspat a před setměním se zase vrátím. Neboj se, zamknu za sebou. Budeš v bezpečí.“</p> <p>Lampička u postele měla vypínač u dveří. Vicki se ještě jednou ohlédla, pak ostrůvek bledého světla zhasla a ponořila místnost do úplné a naprosté temnoty.</p> <p>Už měla ruku na klice a otáčela jí, když si náhle něco uvědomila a zůstala stát jako přimražená. „K čertu, jak se mám odsud dostat?“ Přejela prsty po gumovém těsnění, které lemovalo okraje dveří a zabraňovalo jakémukoliv vniknutí světla. Mohla odejít, aniž by Henryho zničila? <emphasis>To je prostě skvělé. </emphasis>Jemně tloukla hlavou o dveře a ty duněly dutým zvukem souznícím s jejími myšlenkami. <emphasis>Tak já tu zůstanu, abych ho zachránila před sebevraždou, a skončí to tak, že se dopustím vraždy.</emphasis></p> <p>Zůstat, nebo jít?</p> <p>Do předsíně určitě proniká světlo otevřenými dveřmi jeho pracovny, takže když otevře tyhle dveře… Jak přímé by to sluneční světlo muselo být? Jak rozptýlené?</p> <p><emphasis>Měli jsme to spolu probrat, dokud byl čas, Henry</emphasis>. Nemohla uvěřit, že ani jeden z nich nemyslel dál než k východu slunce. Samozřejmě měli plnou hlavu jiných věcí.</p> <p>Nemohla to riskovat. Dveře bytu byly zamčené a zajištěné řetězem. Byl ve stejném bezpečí jako vždycky. Jen měl společnost.</p> <p>Zavřela oči – dobrovolné vyloučení zrakových vjemů trochu pomohlo – doklopýtala k posteli a lehla si na přikrývku, tak daleko od Henryho netečného těla, jak to jen šlo.</p> <p>Všechny smysly jí říkaly, že je sama. Jenže ona věděla, že není. Místnost se změnila v jakousi rakev. Cítila, jak na ni doléhá temnota, stala se pro ni truhlou metr osmdesát dlouhou, metr širokou a třicet centimetrů vysokou. Snažila se nemyslet na Edgara Allana Poea a na pohřby zaživa.</p> <p>~~~</p> <p>„Jak zemřel?“</p> <p>„Zastavilo se mu srdce.“ Asistent koronera si shrnul rukavice. „Což koneckonců dříve či později zabije nás všechny. Jestli chcete vědět, proč zemřel, tak se mě na to zeptejte, až ho budu mít pár hodin na stole.“</p> <p>„Děkuji vám, doktore Singhu.“</p> <p>Usmál se, zcela nedotčen jeho sarkasmem. „Žiji, abych sloužil.</p> <p>Nenechávejte ho tu moc dlouho.“ Cestou ke dveřím se zastavil a přes rameno řekl: „Jen tak spatra, vzhledem k poloze těla bych řekl, že zemřel dříve, než dopadl na zem.“</p> <p>Mike Celluci mávl, jako že slyšel, poklekl u těla a zamračil se.</p> <p>Jeho partner, Dave Graham, se mu naklonil přes rameno a pískl mezi zuby. „Někdo tu má ale pořádný stisk.“</p> <p>Celluci souhlasně zamručel. Levé zápěstí lemovaly fialové a zelené modřiny, dokonale vykreslující otisky čtyř prstů a palce. Levá paže ležela natažená směrem od těla.</p> <p>„Když zemřel, tak ho upustili,“ řekl Dave tiše.</p> <p>„Taky bych to tak tipoval. Podívej se mu do tváře.“</p> <p>„Bezvýrazná.“</p> <p>„Hned napoprvé. Žádný strach, bolest ani překvapení, prostě nic. Vůbec žádná stopa po posledních minutách života.“</p> <p>„Drogy?“</p> <p>„Možná. Hezké sako.“ Celluci se postavil. „Proč ho asi nevzali zároveň s botami?“</p> <p>Dave mu ustoupil z cesty a pokrčil rameny. „Kdo ví, v dnešní době. Vzali mu hotovost, ale nechali mu kreditní karty a osobní doklady. Dokonce mu nesebrali ani průkazku na metro.“</p> <p>Opatrně se vyhýbajíce křídovým obrysům a skleněným střepům na podlaze, zamířili oba muži ke dřezu. V místech, kde byla nerezová ocel už dříve poškrábaná, se do kovu zažrala vylitá kyselina. Nad odtokem se ještě stále vznášel lehký zápach čpavku.</p> <p>„Ani stopy po tom, co tam vylil…“</p> <p>Celluci si odfrkl. „On nebo někdo jiný. Kevine!“ Chlapík z policejní laboratoře, dřepící u boku mrtvoly, zvedl hlavu. „Chci sejmout otisky prstů z toho skla.“</p> <p>„Z toho skla?“ Pouze dno láhve a část kolem hrdla chráněná šroubovacím uzávěrem zůstala zachována natolik, aby se dala nazvat střepem. „Nemám taky vynalézt lék na rýmu, když už budu v tom?“</p> <p>„Jak chceš, ale nejdřív chci ty otisky. Harpere!“</p> <p>Komisař, který právě hleděl do rakve, sebou trhl a prudce se otočil. „Detektive?“</p> <p>„Zavolejte sem někoho, aby vybral ten sifon… tu zakřivenou část pod dřezem,“ dodal, když viděl Harperův nechápavý výraz. „Je v něm voda, možná dost vody na to, aby dostatečně zředila tu kyselinu a my získali nějakou představu o tom, co se tam vylilo. Kde je ten chlapík, co našel tělo?“</p> <p>„Ehm, v kanceláři oddělení. Jmenuje se…“ Harper se zamračil a nahlédl do poznámek. „… Raymond Thompson. Je to výzkumný pracovník, už tu dělá asi rok a půl. Dorazili i někteří další členové personálu a jsou tam taky. Je tam s nimi můj parťák.“</p> <p>„A ta kancelář je?“</p> <p>„Na konci chodby na pravé straně.“</p> <p>Celluci přikývl a zamířil ke dveřím. „S tělem jsme skončili. Až si každý urve svůj flák masa, můžete ho odsud odnést.“</p> <p>„Okouzlující jako vždycky,“ zamumlal Dave a zazubil se. Doprovodil parťáka na chodbu a zeptal se: „Jak to, že toho tolik víš o instalatéřině?“</p> <p>„Můj táta byl instalatér.“</p> <p>„Jo? Ty parchante, nikdy jsi mi neřekl, že máš prachů, že bys nemusel pracovat.“</p> <p>„Nechtěl jsem, aby sis ke mně chodil půjčovat.“ Celluci pokynul hlavou zpátky k dílně. „Co si o tom myslíš?“</p> <p>„Že by náš dobrý doktor někoho vyrušil?“</p> <p>„A ten uklízeč, kterého odsud odvezli včera?“</p> <p>„Myslel jsem, že jsi říkal, že dostal infarkt, když uviděl mumii.“</p> <p>„Tak kam se poděla?“</p> <p>Dave svraštil obočí. Rakev byla rozhodně prázdná, a i když dílna přímo překypovala všemožným starožitným harampádím, vsadil by poslední drobné, že tam v rohu žádnou mrtvolu zastrčenou neměli. „Odešel s ní lupič? Doktor Rax ji nasekal na kousky, polil je kyselinou a spláchl do dřezu? Oživla a teď se potlouká městem?“ Všiml si Celluciho výrazu a zasmál se. „Poslední dobou to s prací trochu přeháníš, kámo.“</p> <p>„Možná.“ Celluci strčil do dveří označených jako „Egyptologické oddělení“ trochu silněji, než bylo nutné. <emphasis>Ale možná že ne.</emphasis></p> <p>Kromě uniformovaného policejního komisaře se ve velké kancelářské místnosti nacházelo zhruba půl tuctu lidí a všichni vykazovali různé stupně šoku a příznaků toho, že celé věci nemohou uvěřit. Případně obojího. Dva z nich tiše plakali a na stole před nimi ležela poloprázdná krabice papírových kapesníků. Dva se hádali a jejich hlasy tvořily monotónní hukot na pozadí. Jeden seděl s hlavou v dlaních. Doktorka Shanová, jejíž výraz kolísal mezi žalem a zlobou, se postavila, jakmile oba detektivové vešli do místnosti, a vykročila k nim.</p> <p>„Jsem doktorka Rachel Shanová, asistentka kurátora. Co se děje? Ne, počkejte…“ Zvedla ruku, než kdokoli z nich stačil promluvit. „To byla hloupá otázka. Já vím, co se děje.“ Zhluboka se nadechla. „Co se bude dít teď?“</p> <p>Celluci jí ukázal odznak – koutkem oka viděl, jak Dave dělá totéž – a ještě chvíli ho podržel, zatímco ona zaostřila nejdříve na odznak a pak znovu na něj. „Detektiv-seržant Celluci. Můj parťák, detektiv-seržant Graham. Rádi bychom položili panu Raymondu Thompsonovi pár otázek.“</p> <p>Mladík s hlavou v dlaních sebou trhl a napřímil se. Zorničky měl rozšířené a byl bledý.</p> <p>„Byli bychom rádi, kdyby kancelář doktora Raxe prozatím zůstala tak, jak je,“ pokračoval Celluci věcným tónem, který většině lidí připadal uklidňující. „Doktorko Shanová…?“</p> <p>„Ano, ano, samozřejmě. Použijte mou.“ Gestem jim pokynula ke dveřím a pak si propletla prsty na rukou tak těsně, až jí tlakem ztmavly konečky prstů.</p> <p>„Děkuji vám.“</p> <p>Vřelý tón jeho hlasu ji nejprve zarazil, ale pak se viditelně uvolnila. Dave užasl, nikoliv poprvé, nad Celluciho schopností vtěsnat do dvou prostých slov: <emphasis>„Vím, že cítíte bolest, ale my na vás </emphasis><emphasis>spoléháme. Jestli se sesypete vy, sesypou se nám tu všichni.“</emphasis></p> <p>Raymond Thompson byl vysoký, hubený, energický muž, který podle všeho nedokázal vydržet v klidu a neustále pohyboval rukou či nohou. Přišel dnes ráno dřív, aby trochu dohnal práci, již přerušilo zkoumání sarkofágu, a našel doktora Raxe ležet na podlaze dílny. „Nedotkl jsem se ani jeho, ani ničeho jiného kromě telefonu. Vytočil jsem 911, řekl jsem, že jsem našel mrtvolu, a šel čekat na chodbu. Ježíši, to je tak… tak… chci říct, sakra, on ho někdo zabil?“</p> <p>„To zatím nevíme, pane Thompsone.“ Dave Graham se usadil na okraj stolu a líně klátil jednou nohou. „Ocenili bychom, kdybyste si vzpomněl, jak to v dílně vypadalo. Zdálo se vám, že je všechno tak, jak jste to naposledy viděl?“</p> <p>„Já se kolem nijak zvlášť nerozhlížel. Chci říct, prokristapána, vždyť tam na podlaze ležel můj šéf a byl mrtvý!“</p> <p>„Ale když jste uviděl to tělo, musel jste se přece zběžně rozhlédnout kolem sebe. Jen abyste se ujistil, jestli je tam ještě někdo další.“</p> <p>„To jo…“</p> <p>„A ta dílna…?“</p> <p>Mladý muž se kousal do rtu ve snaze vzpomenout si, vždyť viděl mrtvé tělo muže, jehož měl rád a současně si ho vážil. „Na podlaze bylo sklo,“ řekl pomalu, „a ležel tam pohozený igelit z té nové rakve – vypadá jako práce z osmnácté dynastie v sarkofágu ze šestnácté, opravdu zvláštní – ale nezdálo se, že by tam něco chybělo. Chci říct, právě se tam restauruje dost cenná fajáns a taky zlatý pektorál a nic z toho z pultu nezmizelo.“</p> <p>Dave povytáhl obočí. „Fajáns? Pektorál?“</p> <p>„Fajáns je, inu, takový druh keramiky a pektorál je…“ načrtl dlouhými prsty ve vzduchu jakýsi nesrozumitelný vzor. „No, myslím, že byste si to mohli představit jako takový tlustý náhrdelník.“</p> <p>„Má i jinou cenu než historickou?“</p> <p>Ray Thompson pokrčil rameny. „Více než polovinu z něj tvoří osmnáctikarátové zlato.“</p> <p>Celluci se otočil od okna, ze kterého sledoval tok dopravy na Queen’s Park Road, a i nadále nechal vyptávání na svém parťákovi. Ať už stálo za smrtí doktora Raxe cokoli, byl ochoten se vsadit, že loupež motivem nebyla.</p> <p>„A co ta mumie?“</p> <p>„Nikdy žádná nebyla.“</p> <p>„Ne?“ Přikročil blíž. „Včera ráno jsem tu mluvil s jednou policistkou, právě když vynášeli z budovy tělo toho uklízeče. Řekla mi, že uviděl mumii a dostal infarkt. Že v podstatě zemřel hrůzou.“</p> <p>„<emphasis>Myslel si</emphasis>, že vidí mumii. Někdo šoupl prázdnou rakev zpátky do kamenného pouzdra a celé to znovu zapečetil. Mysleli jsme, že získáme nový kus historie, a jediné, co jsme našli, byl vzduch.“ Ray se zasmál, krátce a hořce. „Možná doktora Raxe zabilo právě to. Vědecké zklamání.“</p> <p>„Takže tu žádná mumie nebyla?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Jste si jistý?“</p> <p>„Věřte mi, detektive, toho bych si všiml.“ Celluci zachytil výmluvný pohled svého parťáka a zamračeně spolkl, co se právě chystal říct. Prozatím byl ochoten uvěřit, že špatně pochopil, co mu Trembleyová vysvětlovala.</p> <p>Zbytek oddělení jim toho mohl nabídnout ještě méně. Všichni měli doktora Raxe rádi. Občas samozřejmě s kolegy nesouhlasil, ale zavřete dvanáct egyptologů do jedné místnosti a budou mít dvanáct odlišných názorů. Ne, mumie tu nikdy nebyla. Profesní řevnivost?</p> <p>Doktorka Shanová si povzdechla a shrnula si vlasy z čela. „Byl kurátorem podfinancovaného oddělení provinčního muzea. Dobrá práce, ve srovnání s mnoha jinými dokonce snad i prestižní, ale za vraždu nestála.“</p> <p>„Mám za to, že jako asistentka kurátora jste na to místo další v pořadí.“ Řekl to pouze jako postřeh, pečlivě věcným tónem.</p> <p>„Asi ano. K čertu s ním. Jsem snad jediný člověk, který nesnáší papírování víc než on.“ Přitiskla si pěsti k ústům a křečovitě zavřela oči. „Och, můj bože…“ Když za chvíli vzhlédla, měla vlhké řasy. „Omlouvám se. Obvykle tak ufňukaná nejsem.“</p> <p>„Dnes je poněkud neobvyklý den,“ řekl Celluci jemným hlasem a podal jí papírový kapesníček. „Dave, co kdybys řekl ostatním, že kdo chce, může jít domů? Ale zdůrazni, že jakmile tu lidi z laborky skončí, budeme potřebovat kompletní soupis inventáře dílny. Někteří z nich tu možná zůstanou. Čím dříve budeme vědět, jestli něco nechybí, tím lépe.“</p> <p>Když Dave odešel, doktorka Shanová se vysmrkala. „Kočírujete můj personál s pěkným přehledem, detektive.“</p> <p>„Omlouvám se. Jestli byste jim to raději řekla sama…?“</p> <p>„Ne, to je v pořádku. Děláte to dobře.“ <emphasis>Vsadím se, že když byl mladší, vypadal jako Michelangelův David</emphasis>. Znovu zavřela oči. <emphasis>Bože, já tomu nemůžu uvěřit. Eliáš je mrtvý a já tu sedím a říkám si, jaký je </emphasis><emphasis>tenhle polda fešák.</emphasis></p> <p>„Doktorko Shanová? Jste v pořádku?“</p> <p>„Nic mi není.“ Otevřela oči a podařilo se jí vyloudit uslzený úsměv. „Opravdu.“</p> <p>Celluci přikývl. Nemohl si nevšimnout, že doktorka Rachel Shanová má velmi atraktivní úsměv, dokonce i když se v něm zračí tolik žalu. Říkal si, jak asi vypadá, když se opravdu má čemu usmívat.</p> <p>„Takže.“ Hodila promáčený kapesník do koše na odpadky. „O můj personál jste se už postaral, co jste naplánoval pro mě?“</p> <p>Z nějakého nejasného důvodu Celluci cítil, jak mu rudnou uši. Odkašlal si a v duchu poděkoval bohu, že se nenechal ostříhat nakrátko. „Mohla byste zkontrolovat kancelář doktora Raxe? Vzhledem ke svému postavení budete nejlépe vědět, jestli se s něčím hýbalo.“</p> <p>Kancelář kurátora se nacházela na protější straně velké společenské místnosti. Když komisař Harper gestem ukázal k hlavním dveřím, pokynul Celluci doktorce Shanové, aby šla sama.</p> <p>„Co je?“</p> <p>„Je tu tisk.“</p> <p>„Jo. No a co?“</p> <p>„Neměl by někdo vydat prohlášení, jen aby nevyrazili dveře?“</p> <p>Celluci se ušklíbl. „Já jim dám prohlášení.“</p> <p>Když se komisař Harper díval za Cellucim, jak si to rázuje chodbou, nahrbený a s rukama sevřenýma v pěst, říkal si, jestli neměl raději počkat, až seržant Graham skončí se zaměstnanci, které vzal do dílny. Měl pocit, že novináři brzy dostanou prohlášení, které nebudou moci otisknout.</p> <p>Dav novinářů přešlapujících ve vestibulu poznal detektiva v okamžiku, kdy s ním hlídač vyšel ze dveří.</p> <p>„No nazdar,“ zamumlal jeden z nich. „To je pan Sympatický z oddělení vražd.“</p> <p>Chrlili na něj jednu otázku za druhou. Celluci čekal a upíral na tu smečku vražedný pohled tak dlouho, dokud se nezklidnila. Když vřava utichla natolik, že ho mohlo být slyšet, odkašlal si a spustil tónem, z něhož bylo zcela jasné, co si o svém publiku myslí. „Dnes, v brzkých ranních hodinách, byl v dílně egyptologického oddělení nalezen mrtvý muž bílé pleti. Příčina smrti není zatím známa. Samozřejmě očekáváme nějakou lumpárnu, kdyby ne, tak bych tady nebyl. Jestli chcete něco dalšího, budete si na to muset počkat.“</p> <p>„Co ta mumie?“ Jeden reportér v přední části davu strčil dopředu mikrofon. „Slyšeli jsme, že se mluví o tom, že je v tom zapletená nějaká mumie.“</p> <p><emphasis>Ano, co ta mumie? </emphasis>Ačkoliv si stále nebyl zcela jistý její přesností, zopakoval Celluci oficiální verzi. „Žádná mumie tu nikdy nebyla, pouze prázdná rakev, která se v egyptologickém oddělení právě zkoumá.“</p> <p>„Je zde nějaká možnost, že by ta rakev mohla způsobit obě nedávná úmrtí, k nimž v muzeu došlo?“</p> <p>„A jak by je asi způsobila?“ otázal se suše Celluci. „Že by na ně spadla?“</p> <p>„A co nějaká stará kletba?“</p> <p>Dvě oběti vražedné kletby. Jako by ty titulky viděl. „Nechovejte se jako pitomec.“</p> <p>Reportér, kterému se podařilo ucuknout s mikrofonem právě včas, se příjemně usmál a otázal se: „Mohu vás citovat, detektive?“</p> <p>Celluci se usmál právě tak upřímně. „Můžete si to nechat vytetovat přes prsa.“</p> <p>Když se vrátil nahoru, našel před kanceláří doktora Raxe stát svého parťáka s doktorkou Shanovou.</p> <p>Dave se k němu otočil, sotva vešel. „Doktorka pro nás něco má, Miku.“</p> <p>Doktorka Shanová si shrnula vlasy z tváře a poškrábala se na čele. „Možná to nic neznamená…“ pohlédla na Celluciho, který na ni povzbudivě kývl, a pokračovala: „Já jen, že Eliáš si vždycky v kanceláři nechával sako. Kvůli zasedáním výboru a společenským událostem. Nechce ho mít na sobě…“ zarazila se, na okamžik zavřela oči a pak pokračovala. „Nechtěl ho mít na sobě ani o chvíli déle, než bylo absolutně nezbytné. No a když jsem včera večer odcházela, jeho šedé sako, bílá košile a vínově červená hedvábná kravata visely na dveřích. Jsou pryč.“</p> <p>Oba detektivové si vyměnili identické pohledy. „Co náhradní pár bot?“</p> <p>„Žádný tu neměl. Vždycky říkával, že pokud někam nemůže jít ve svých škrpálech, nestojí to za to, aby tam vůbec chodil.“ Roztřásl se jí dolní ret, ale s viditelným úsilím se jí podařilo ovládnout. „Sakra, že mi tu ale bude chybět.“</p> <p>„Jestli byste teď chtěla jít domů, doktorko Shanová…?“</p> <p>„Díky, ale myslím, že raději půjdu dělat něco užitečného. Jestli mě už nebudete potřebovat, půjdu pomoct s inventarizací.“ Se vztyčenou hlavou prošla místností, u dveří se zastavila a řekla: „Až chytíte toho hajzla, co to udělal, doufám, že mu zaživa vyrvete srdce z těla a hodíte ho krokodýlům.“</p> <p>„Ehm, to už se nedělá, doktorko.“</p> <p>„Škoda.“</p> <p>Když byli sami, Dave si zhluboka povzdechl a posadil se na roh nejbližšího stolu. „Kancelář si budou muset projít kluci z laborky. Tenhle případ je čím dál podivnější.“ Poškrábal se ve vousech. „Začíná to vypadat, jako by doktor Rax vyrušil nahého lupiče. Co za blázna se potlouká naostro po muzeu?“</p> <p>Hluboce zamyšlený Celluci ho ignoroval. Vzpomínal na jeden pentagram a na tu člověka připomínající bytost v něm, vzpomínal na chlapa, který se svlékl, proměnil a šel mu po krku vlčími zuby ve vlčím těle, vzpomínal na Henryho Fitzroye, který už nebyl člověkem, i když jím kdysi býval. Vzpomínal na to, že věci nejsou vždy tím, čím se zdají být.</p> <p>Uvažoval, jaký tvor by se asi vynořil po staletích strávených v temnotách, kdy byl uzamčen v bedně, v níž se nemohl ani pohnout.</p> <p>Jenže tu žádná mumie nebyla.</p> <p>~~~</p> <p>Mysl hlídačky pokřivil tak, že mu otevřela vstupní dveře a ještě mu popřála dobré ráno, aniž by se vůbec pozastavila nad tím, proč ten starý pán ve špatně padnoucím saku odchází z muzea několik hodin předtím, než se mělo otevřít. Jakmile byl venku, otočil se, usmál a smazal jí veškeré vzpomínky na celou událost. Pak přešel ulici a sedl si na lavičku, aby si odpočinul a vychutnal šíři prostoru kolem sebe a to, že se může hýbat. Čekal, dokud mu vzpomínky, jež pozřel, neřeknou, že je čas.</p> <p>První ká, které pohltil, mu posloužilo ke znovuoživení a k zakrytí stop. Druhé mu poskytlo důležité informace, ale jen velmi málo životní síly, jelikož doktoru Raxovi by zbývala už jen necelá třetina let, která již prožil. K tomu, aby získal zpět mládí a dočerpal síly, potřeboval mladé ká s takřka nenačatým potenciálem.</p> <p>Opatrně, neboť v této zemi panoval krutý chlad a on již spotřeboval velkou část sil jen na to, aby se při čekání udržel v teple, sešel do podzemí a vnořil se do toho, o čem se obě sady ukradených vzpomínek zmiňovaly jako o ranní špičce. Koupil si jízdenku, spíše kvůli vzrušení z nového než z nezbytnosti, a vešel na nástupiště metra. A v té chvíli jej stěny začaly svírat. Rozbušilo se mu srdce v hrudi a on prudce vzpažil ruku, aby na něj nespadl strop. Byl by utekl, kdyby toho byl schopen, ale jeho kosti se proměnily ve vodu a on mohl jen stát a trpět. Ujely tři vlaky, než se uklidnil. Uvědomil si, že prostor není zase tak malý, jak se zpočátku domníval, a že když se v něm mohou volně pohybovat tak ohromní kovoví netvoři, bude tam jistě dost místa i pro něj.</p> <p>Ujel ještě jeden vlak, zatímco jej s úžasem sledoval – vzpomínky mužů, kteří byli na takové věci zvyklí, nevzdávaly čest velikosti, rychlosti ani hluku, či jen pouhé přítomnosti těch strojů – a pak ještě další, než našel to, co hledal. U dveří do vagónu takřka zakolísal, když viděl, jak málo místa uvnitř zbývá, ale touha po moci byla nakonec přece jen silnější než strach a v posledním okamžiku se vmáčkl dovnitř.</p> <p>Školáci v identických uniformách pod podzimními kabáty byli namačkaní jeden na druhého tak těsně, že s nimi škubání a kymácení vlaku nemohlo pohnout. Smáli se a povídali si, a dokonce ani ti, kteří by na tyč dosáhli, se tím neobtěžovali, jistí si vědomím, že nemohou spadnout.</p> <p>Dostal se k nim tak blízko, jak jen to šlo, a začal zuřivě hledat toho nejmladšího. Nevěděl, jak dlouho v tak stísněném prostoru vydrží.</p> <p>K jeho překvapení nesl jeden z chlapců ochranu, která odmrštila jeho ká zpátky tak silně, až sykl bolestí. Zamumlal si pod nosem kouzlo a pak jen otráveně hleděl na auru zlatého světla. Bohové tohoto věku byli možná slabí, ale jeden z nich se dítěte dotkl – ačkoliv si ono samo nebylo jeho volání ještě vědomo – a to mu znemožňovalo se na něm nakrmit.</p> <p>Nevadí. Byla tu spousta dalších, kteří žili bez jakékoli ochrany.</p> <p>Protože neustále těkal zrakem, hledaje cestu ven, trvalo mu velmi dlouho, než zachytil pohledem modré oči chlapce, jehož si nakonec zvolil. Chlapec, který viděl jen neškodného, zoufale se tvářícího starého pána, se usmál, sice trochu zmateně, ale přece jen s ochotou být vlídný. Úsměv mu vydržel až do konce a byl posledním kouskem života, o který přišel.</p> <p>Okolní masa lidí udrží tělo kluka ve vzpřímené poloze dost dlouho na to, aby se on stačil dostat daleko odsud.</p> <p>Na příští zastávce se nechal zachytit davem a vyvléct z vlaku. Když kráčel po nástupišti, vypálila mu síla nového ká z hrudi spolu s věkem všechen strach. Ti, kdo si všimli vnějších změn – napřimujících se zad a tmavnoucích vlasů – jim odmítali uvěřit a on jen žasl, jak snadno z povrchu jejich myslí sklouzlo všechno, co přesahovalo omezený rozsah toho, co považovali za možné. Z těchto lidí, z této tvárné hmoty dýchajícího bahna, vybuduje říši, jež zastíní všechny minulé.</p> <p>~~~</p> <p>Stejně jako dvě předešlé noci, i tuto Henry procitl s obrazem velikého zlatého slunce vypáleným v mysli. Ale poprvé s sebou nepřinesl strach z šílenství, neboť v jeho útočišti se vznášel tak hustý pach krve, že šílenství vypadalo ve srovnání s Hladem jako zcela nepodstatná maličkost.</p> <p>„To je dost. Díkybohu, že ses konečně vzbudil.“</p> <p>Chvíli mu trvalo, než byl schopen souvislejší myšlenky. „Vicki?“ Zpočátku její hlas nepoznal, protože v něm zazníval jakýsi podivný napjatý podtón. Posadil se, na okamžik ji spatřil, jak stojí přitisknutá zády ke dveřím, a pak si musel dát ruku před oči, aby je chránil před náhlou záplavou záře, když rozsvítila.</p> <p>Jakmile se mu vrátil zrak, byly dveře otevřené a Vicki byla pryč. Sledoval stopu její krve do obývacího pokoje a našel ji schoulenou na pohovce, zatínající prsty hluboko do čalounění. Všechna světla, kolem nichž prošla, byla rozsvícená. Hlad pulzoval v rytmu tlukotu jejího srdce.</p> <p>Zvedla oči a uviděla, jak se k ní žene. „Henry, ne.“</p> <p>Kdyby byl mladší, možná by se neudržel, ale jestli se během čtyř set padesáti let něčemu naučil, bylo to sebeovládání. „Co se děje?“</p> <p>„Strávila jsem celý den zamčená s tebou v pokoji, to se děje!“</p> <p>„Cože jsi?“</p> <p>„Jak jsem mohla odejít? Jak jsem mohla otevřít dveře tak, abych nevpustila dovnitř aspoň trochu slunečního světla? A protože jsem měla zabránit tomu, aby ses nechal sežehnout, bylo by rozhodně hodně protismyslné, kdybych tě usmažila. Takže jsem tu zůstala trčet.“ Trhaně se zasmála. „Ještě že tam máš koupelnu.“</p> <p>„Vicki, to mě mrzí…“ Udělal krok dopředu, ale ona zvedla obě ruce, takže se znovu zastavil, i když ho krev proudící pod jemnou kůží jejích zápěstí zvala blíž.</p> <p>„Podívej, ty za to nemůžeš. Mělo nás to napadnout oba.“ Zhluboka se nadechla a posadila si brýle pevněji na nos. „Dnes v noci s tebou zůstat nemůžu. Musím odsud vypadnout.“</p> <p>Potřeboval se nasytit a věděl, že by ji mohl přesvědčit, aby zůstala, přesvědčit ji takovým způsobem, aby si myslela, že to byl její nápad. Přestože tomu příliš nerozuměl, ovládl Hlad a přikývl. „Tak jdi.“</p> <p>Vicki popadla bundu a kabelku a takřka se rozběhla ke dveřím. Pak se s rukou na klice zastavila, otočila se k němu a podařilo se jí vykouzlit nejistý úsměv. „Co se týče toho, jak se s tebou spí, dvě věci ti musím nechat, Fitzroyi. Nechrápeš a nekradeš deku.“ S těmi slovy byla pryč.</p> <p>Jelikož to poslední, co ucítil, než ho pohltil den, byl dotek jejích rtů a života za nimi, opájel se Henry představami, jak tato nová intimita asi změní jejich vztah.</p> <p>Skutečnost se jim ani zdaleka nevyrovnala.</p> <p>Vicki se opřela o ocelovou stěnu výtahu a zavřela oči. Cítila se jako naprostá sketa. <emphasis>Útěkem Henrymu moc nepomůžu, že? </emphasis>Jenže zůstat prostě nemohla.</p> <p>Byla tak vyčerpaná, že vydržela spát až do pozdního odpoledne, ale hodiny mezi jejím probuzením a západem slunce patřily k nejdelším, jaké kdy zažila. Jak tam vedle ní ležel, naprosto prázdný, byl jí Henry ještě cizejší, než když pil její krev. Stokrát se vydala ke dveřím a stokrát se rozhodla nechat je zavřené. <emphasis>Je to ložnice na Bloorově ulici, </emphasis>opakovala si neustále. Ale chvějící se vlákno představivosti, o jehož existenci neměla dosud ani tušení, jí odpovídalo: <emphasis>Je to krypta.</emphasis></p> <p>Když výtah zastavil v přízemí, narovnala se a pevným krokem vyrazila napříč halou, jako by její napjaté nervy nedrnčely při každém pohybu. Kývla na pozdrav vrátnému, když procházela kolem jeho kukaně, a poprvé za více než rok s radostí vstoupila do noci, v níž nic neviděla.</p> <p>„Čau, Viktorko!“</p> <p>Některé věci ani vidět nepotřebovala. „Ahoj, Tony. Dobrou noc, Tony.“ Cítila, jak se dotkl její ruky, a zastavila se. Když zašilhala, dokázala v bledé záři pouliční lampy jakž takž rozeznat světlý ovál jeho tváře.</p> <p>Mlaskl jazykem. „Teda, vypadáš příšerně. Co se stalo?“</p> <p>„Dlouhý den.“ Povzdechla si. „Co ty tady děláš?“</p> <p>„No, víš…“ Rozpačitě si odkašlal. „Dostal jsem takový pocit, že mě Henry potřebuje, takže…“</p> <p>Aby tu teď mohl být, musel ten pocit dostat dřív než Henry. <emphasis>Úžasné. Jasnozřivý expankáč. </emphasis>Přesně to jí chybělo, aby byl zážitek z dnešního dne kompletní. „A když tě Henry potřebuje, vždycky hned přiběhneš?“ Dokonce i jí samotné to zaznělo příliš příkře a nyní to byla ona, kdo pocítil rozpaky. To, co ve svém hlase zaslechla, znělo hodně jako žárlivost. Henry potřeboval ji a ona odešla.</p> <p>„Hej, Viktorko, nedělej si z toho hlavu,“ řekl Tony vlídnějším hlasem, jako by jí četl myšlenky. „Pro mě je to snazší. Než se objevil on, já vlastně ani žádný život neměl. Může si mě předělat, jak bude chtít. Ty jsi sama sebou už dlouho. Proto je vás dva těžší sladit.“</p> <p><emphasis>Ty jsi sama sebou už dlouho. </emphasis>Cítila, jak jí část napětí padá z ramen. Jestli to někdo dokáže pochopit, pak rozhodně Henry Fitzroy. „Díky, Tony.“</p> <p>„Bez problémů.“ Uličnický tón byl zpátky. „Mám ti čapnout taxi?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Tak to bych měl už radši jít nahoru.“</p> <p>„Než si roztrhneš kalhoty?“</p> <p>„Páni, Viktorko,“ slyšela v jeho hlase čtverácký úsměv, „já myslel, že ty ve tmě nevidíš.“</p> <p>Poslouchala, jak odchází, slyšela, jak otevřel a zavřel dveře domu, a pak opatrně zamířila k chodníku. V dálce rozeznala matnou záři světel Yongovy a Bloorovy ulice a rozhodla se jít pěšky. V městských ulicích bylo dost světel na to, aby se mezi mohla proplétat, i když přímo neviděla – a právě teď pochybovala, že by snesla pobyt v dalším temném, uzavřeném prostoru.</p> <p>Tucet kroků od domu se zastavila. Tolik se upnula na únik z Henryho bytu, že se ani nezeptala, jestli měl znovu ten sen. Na okamžik uvažovala o tom, že se vrátí, ale pak se zazubila a zavrtěla hlavou. Byla ochotná se vsadit, že Henry nebude po zbytek noci schopen souvislé myšlenky, o obavách ani nemluvě. Během let strávených na ulici pochytil Tony několik zajímavých dovedností a jednou z nich – a to nikoliv nejméně podstatnou – bylo umění rozptylovat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Pět</p> <p>Hleděl na stůl s prostřenou snídaní – miskou jahod a kousky melounu, třemi vajíčky na šesti křehkých plátcích pečeného libového hovězího, kukuřičnými vdolky, sklenicí chlazené broskvové šťávy a konvičkou čerstvě uvařené kávy – se spokojeným úsměvem propustil mladou ženu, která mu ji přinesla, a otevřel si výtisk celonárodních novin. Když si nechal donést ranní vydání všech tří torontských deníků, bylo mu okamžitě jasné, který by si měl přečíst nejdříve. Jen v jednom z nich bylo více textu než obrázků.</p> <p>Poté co pozřel ká onoho dítěte, strávil zbytek dne opatřováním vhodného oděvu a ubytování. Prodavači v malých a velmi exkluzivních obchůdcích s pánským oblečením podél Bloorovy ulice byli tak posedlí společenským postavením, že jejich uhranutí bylo až trapně snadné, a později reagoval manažer hotelu Park Plaza na jeho vzhled a aroganci tak dobře, že skoro žádnou magii ani používat nemusel.</p> <p>Zapsal se pod jménem Anwar Tawfik, jež vytáhl z ká doktora Eliáše Raxe. Své pravé jméno nepoužil od dob Merinara, prvního z faraónů, a v době, kdy ho chytili a spoutali Thovtovi kněží, už byl nazýván takovou spoustou přízvisek, že mohli poutací kouzlo vrhnout jen na to, čím, ale nikoliv kým byl. Kdyby bývali měli jeho pravé jméno, neunikl by tak snadno.</p> <p>Hotel Park Plaza si zvolil proto, že měl výhled jak na muzeum, tak na sídlo provinční vlády, ležící trochu dále na jih. Vlastně z oken rohového pokoje viděl obě budovy. Muzeum pro něj mělo jen jistou dávku sentimentálního významu. Co se Queen’s Parku týče, ten je ode dneška prakticky jeho.</p> <p>Za starých časů, kdy ti, kdo měli světskou moc, vládli též mocí náboženskou, kdy mezi těmito dvěma neexistoval rozdíl a faraón byl žijící Horus, musel svou mocenskou strukturu budovat od samých základů, od bezprávných a nespokojených. V tomto věku byla církev násilím držena v odluce od státu, čímž mu byl stát vydán na milost a nemilost.</p> <p>Za dávných dní nacházel sotva tolik nezapřísahaných ká, aby si jimi prodlužoval život, a veškerou mocí, již nashromáždil, úzkostlivě šetřil, aby on i jeho bůh nezemřeli navěky. Nyní, když bylo zapřísahaných tak málo, už nebylo šetření nutné. Mohl použít veškerá kouzla, jichž se mu zachtělo, a podrobit mocné své vůli s vědomím, že davy existují jen proto, aby se měl na kom krmit.</p> <p>Akhekh, jak věděl, nedokázal tuto situaci náležitě ocenit. Jeho pán měl… prosté chutě. Chrám, pár akolytů, trocha uměle vyvolaného zoufalství a Akhekh byl spokojen.</p> <p>Složil noviny na čtvrtiny, nalil si šálek kávy a pohodlně se opřel, vychutnávaje si teplý dotek říjnového slunce na tváři. Procitl ve studené, šedivé zemi, kde mu pod nohama na vlhké půdě tlelo listí barvy krve. Stýskalo se mu po čistých zlatých liniích pouště, po přítomnosti Nilu, vůni koření a potu, ale protože svět, který postrádal, už dávno neexistoval, hodlal si přivlastnit aspoň tento.</p> <p>A upřímně řečeno, neviděl nikoho, kdo by mu v tom mohl zabránit.</p> <p>~~~</p> <p>„Oddělení vražd. Detektiv-seržant Celluci. Jste si jistý? Cože ji způsobilo?“</p> <p>Dave Graham sledoval, jak se jeho parťák mračí, a v duchu se sázel sám se sebou, kdo je asi na druhé straně linky. Ještě stále čekali na pár hlášení, i když už obdrželi fotografie a laboratorní analýzy obsahu odtoku pod dřezem.</p> <p>„Jste si jistý, že v tom není nic jiného?“ Celluci zabubnoval prsty o desku stolu. „Jo. Jo, díky.“ Přestože byl viditelně naštvaný, zavěsil s přehnanou jemností – oddělení už odmítalo dále vyměňovat rozbitá sluchátka. „Doktor Rax zemřel, protože se mu zastavilo srdce.“</p> <p><emphasis>Aha, koroner</emphasis>. Dlužil si čtvrťák. „A proč se tomu dobrému muži zastavilo srdce?“</p> <p>Celluci si odfrkl. „Nevědí.“ Zvedl šálek, zakroužil jím, aby zvířil sedlinu, která se zformovala během uplynulých dvou hodin, a napil se. „Zjevně se prostě zastavilo.“</p> <p>„Drogy? Nemoc?“</p> <p>„<emphasis>Nada</emphasis>. Našly se sice stopy zápasu, ale žádný důkaz o úderu do hrudi. Asi čtyři hodiny před smrtí měl sendvič, sklenici mléka a kousek borůvkového koláče. Podle změn ve svalech byl mírně unaven.“ Celluci si shrnul z čela příliš dlouhou kadeř vlasů. „Doktoru Raxovi bylo dvaapadesát a byl zdráv. Chytil nahého vetřelce v dílně egyptologického oddělení a zastavilo se mu srdce.“</p> <p>„Inu,“ pokrčil rameny Dave. „To se stává.“</p> <p>„Co se stává?“</p> <p>„Že se srdce zastaví.“</p> <p>„Blbost.“ Celluci zmuchlal kelímek a zahodil ho do koše na odpadky. Trefil se na jeho okraj – kelímek zacákal okraj stolu několika kapkami kávy a zapadl dovnitř. „Dvě úmrtí z důvodu nevysvětlitelného selhání srdce ve stejné místnosti během necelých dvaceti čtyř hodin, to je…“</p> <p>„Pěkně blbá náhoda.“ Dave zavrtěl hlavou nad výrazem svého parťáka. „Žijeme ve světě plném stresu, Miku. Jedna kapka navíc a už se vezeš. Ellis uviděl něco, co ho vyděsilo, jeho srdce to nevydrželo, zemřel. Doktor Rax vyrušil lupiče, prali se, jeho srdce to nevydrželo, zemřel. Kardiovaskulární selhání, ať už k němu došlo nebo nedošlo v přímém důsledku násilí, nespadá pod naši pravomoc.“</p> <p>„Svatá pravda,“ zabručel Celluci.</p> <p>„No, já jsem připraven přijmout závěr, že nejde o vraždu, a hodit to na krk klukům od vloupaček.“</p> <p>Celluci sundal nohy ze stolu a postavil se. „Já ne.“</p> <p>„Proč ne?“</p> <p>Chvíli nad tím přemýšlel a nakonec pokrčil rameny. Vlastně to nedokázal zdůvodnit ani sám sobě. „Říkej tomu předtucha.“</p> <p>Dave si povzdechl. Nesnášel, když se vyšetřování opíralo pouze o intuici, ale Celluciho počet zatčení byl rozhodně dost vysoký na to, aby se mu jedna dvě předtuchy mohly tolerovat. Vzdal to. „Tak kam máš namířeno?“</p> <p>„Do laborky.“</p> <p>Zatímco se díval, jak si to jeho parťák rázuje pryč, uvažoval, jestli by neměl do laboratoře zavolat a varovat je. Už měl ruku na sluchátku, když si to rozmyslel. „Ne.“ Opřel se v židli a zazubil se. „Proč bych si měl užívat jenom já?“</p> <p>~~~</p> <p>„Tohle že je kousek plátna?“ Celluci hleděl do plastové obálky a rozhodl se, že to bude Doreen věřit. „Z čeho pochází?“</p> <p>„Ze staroegyptského obřadního roucha, pravděpodobně velikosti šestnáct XL. Mělo empírový pas, řasené rukávy a… jak to mám sakra vědět?“ Doreen Chui si založila ruce na prsou a probodla detektiva pohledem. „Donesl jsi mi dvaadvacet milimetrů šlemu, který se právě vykoupal v kyselině, a já z něho vytáhla čtvereční milimetr plátna. Další zázraky ode mě nečekej.“</p> <p>Celluci o krok ustoupil. Drobné ženy v něm vždycky vzbuzovaly neurčitý pocit nervozity. „Promiň. Co mi o něm můžeš říct?“</p> <p>„Dvě věci. Za prvé, je staré.“ Zvedla varovně ruku. „Jak staré, to nevím. Za druhé, na jednom vláknu je trocha pigmentu složeného zhruba půl na půl z krve a rostlinného barviva. Také starého. Nic, co by nějak souviselo se včerejší mrtvolou. Alespoň co se cenných tělních tekutin týče.“</p> <p>Podíval se na smítko šedohnědé substance. Raymond Thompson mu řekl, že rakev pochází z období osmnácté dynastie. Nebyl si jist, kdy přesně panovala, ale pokud by se ten kousek plátna podařilo datovat do stejného období… budoval tu případ proti mumii, jejíž existenci všichni vehementně popírali. To by mělo jít hladce jako návštěva právníka. „Nemohla bys mi náhodou zjistit, jak staré to je, viď?“</p> <p>„Mám provést uhlíkovou analýzu?“</p> <p>„No, ano.“</p> <p>„Chcípni, Celluci. Jestli chceš, abych ti provedla tenhle typ analýzy – za předpokladu, že bych měla dost velký vzorek, což já nemám – tak přesvědči město, aby mi přestalo zkracovat rozpočet a já si na to mohla opatřit vybavení a sehnat personál.“ Udeřila dlaní do stolu. „Do té doby tu máš cár plátna se skvrnou od krvavé barvy. Kapišto?“</p> <p>„Takže ty jsi s tím skončila?“</p> <p>Doreen si povzdechla. „Nenuť mě, abych ti to znovu vysvětlovala, detektive. Měla jsem špatné ráno.“</p> <p>„Dobře.“ Opatrně zasunul obálku do kapsy u saka a pokusil se o omluvný úsměv. „Díky.“</p> <p>„Jestli mi chceš vážně poděkovat,“ zamumlala, „dej vyhlásit, že se veškeré plánované vraždy odkládají, dokud nedodělám všechny resty.“</p> <p>~~~</p> <p>Doktorka Shanová podržela průsvitnou obálku proti světlu, pak zavrtěla hlavou a položila ji zpátky na stůl. „Když říkáte, že je to kus plátna, detektive, tak vám věřím, ale obávám se, že vám nedokážu říct ani z čeho je, ani jak je staré. Až doděláme inventuru a zjistíme, co nám chybí, pak se možná dozvíme, co bylo do toho dřezu spláchnuto…“</p> <p>„Muselo to být něco, co v lupiči vzbudilo obavy z prozrazení,“ mumlal si Celluci.</p> <p>„Proč?“ <emphasis>Tenhle detektiv má ale opravdu velmi pronikavý pohled</emphasis>, uvědomila si doktorka Shanová, když se k ní otočil. <emphasis>A velmi přitažlivé hnědé oči s tak dlouhými a hustými řasami, že by pro ně většina žen vraždila</emphasis>. S námahou posadila svůj myšlenkový vlak zpátky na koleje. „Chci říct, proč by nemohlo jít o bezúčelný vandalismus?“</p> <p>„Ne, je to příliš cílené a precizní. Vandalové by možná polili pár vašich exponátů kyselinou, ale už by je pak nesplachovali do dřezu. A,“ povzdechl si a shrnul si z čela loknu černých vlasů, „rozhodně by tím nezačali. Nejdřív by pár věcí rozházeli po zemi. Co ta směs krve a barvy?“</p> <p>„No to je opravdu zvláštní,“ zamračila se doktorka Shanová na cár plátna. „Jste si jistý, že ta krev byla opravdu smíchána s barvou a nepotřísnila ji až později?“</p> <p>„Jsem si jistý.“ Naklonil se v židli, opřel se předloktími o kolena, ale pak se zase musel narovnat, protože ho pouzdro s pistolí rýplo do zad. „V naší laboratoři to s krví vážně umí. Mají spoustu praxe.“</p> <p>„Ano, to nejspíš mají.“ Povzdechla si a posunula vzorek po stole směrem k němu. „No, potom mě napadá jen jediné historické vysvětlení – že se jedná o kus kouzla.“ Opřela se, propletla si prsty a mentorským tónem pokračovala: „Většina egyptských kněží byla zároveň čaroději a jejich kouzla se nejen zpívala, ale když šlo o tak důležitou záležitost, že vyžadovala i jejich fyzickou reprezentaci, také psala na pruhy plátna nebo papyru. Příležitostně, když bylo zapotřebí opravdu velmi mocného kouzla, smíchal čaroděj svou krev s barvou, aby tak s magií spoutal vlastní životní energii.“</p> <p>Celluci položil ruku na obálku. „Takže tohle je část velmi mocného kouzla.“</p> <p>„Vypadá to tak, ano.“</p> <p><emphasis>Dost mocného na to, aby dokázalo uvěznit mumii v její rakvi? </emphasis>zeptal se v duchu. Rozhodl se, že si tuhle otázku nechá pro sebe. To poslední, co chtěl, bylo, aby si doktorka Shanová začala myslet, že mu straší ve věži a že si vzal jako instruktážní materiál filmy starého dobrého Borise Karloffa. „V laboratoři se zmínili o uhlíkové dataci…?“</p> <p>Doktorka Shanová zavrtěla hlavou. „Příliš malý vzorek. Je zapotřebí alespoň pět centimetrů čtverečních. Proto se církev tak dlouho vzpouzela dát k analýze Turínské plátno.“ Upřela zrak kamsi do hlubin paměti, pak potřásla hlavou a usmála se. „Přinejmenším jde o jeden z důvodů.“</p> <p>„Doktorko Shanová?“ Zaklepání na dveře a jejich otevření proběhlo víceméně souběžně. „Omlouvám se, že ruším, ale říkala jste, že chcete výsledek té inventury, jakmile bude dokončena.“ Když asistentka kurátora kývla, vešla Doris do místnosti a položila na stůl štos papírů. „Nic nechybí, ani se nezdá, že by se s něčím hnulo, jen v temné komoře jsme našli celou hromadu použitého filmu. Každičký snímek na všech třiceti svitcích je přeexponovaný a máme taky spoustu videokazet, na kterých není vidět nic než šum.“</p> <p>„Víte, co na nich bylo?“ zeptal se Celluci a postavil se. Doris se tvářila mrzutě. „Popravdě nemám tušení. Všechno, co jsem poslední dobou fotila, jsem si dohledala.“</p> <p>„Mohla byste je dát stranou? Někoho pro ně pošlu.“</p> <p>„Tak to je nechám, kde jsou.“ Cestou ke dveřím se Doris zarazila a znovu se na policejního důstojníka otočila. „Ale jestli budou potom ještě použitelné, chtěla bych je zpátky. Videokazety nerostou na stromech.“</p> <p>„Udělám, co bude v mých silách,“ ujistil ji. Když se za ní zavřely dveře, otočil se zpátky k doktorce Shanové. „Škrty v rozpočtu?“</p> <p>Nevesele se zasmála. „A kdy ne? Kéž bych vám mohla dát víc. Když vaši lidé odešli, znovu jsem prošla kancelář doktora Raxe a nepřišla jsem na nic, co by chybělo, s výjimkou toho saka.“</p> <p>Což jim poskytlo alespoň lupičovu přibližnou velikost – pokud vůbec nějaký lupič existoval. Muzeum mělo vynikající ostrahu a neexistovaly důkazy, že by do něj někdo vcházel nebo z něj vycházel. Mohlo jít o interní záležitost, možná se tu potloukal kamarád mrtvého uzklízeče a zpanikařil, když doktor Rax dostal infarkt. Během včerejších výslechů několikrát zaznělo jméno doktora Von Thorna jako jednoho z lidí, které měl doktor Rax nejméně v oblibě. Možná se tu potloukal a zpanikařil on – až na to, že Von Thorna už také vyslechli a ukázalo se, že má neprůstřelné alibi, nemluvě o extrémně ochranářské manželce. Tak jako tak, stále zbývalo několik možností, jež se zjevně neexistující mumií nijak nesouvisely.</p> <p>Zatímco se Cellucimu o překot honily hlavou nejrůznější teorie, jedna jeho část se zalíbením sledovala, jak doktorka vstala od stolu a zamířila k němu.</p> <p>„V telefonu jste se zmínil, že chcete vidět sarkofág,“ řekla cestou ke dveřím.</p> <p>Následoval ji. „To bych rád, ano.“</p> <p>„Víte o tom, že v dílně už není? Přesunuli jsme ho na druhou stranu chodby do skladiště.“</p> <p>Když procházeli kanceláří, cítil na sobě pohled sekretářky oddělení. <emphasis>„Proč se tady pořád potloukáš?“ </emphasis>říkaly její oči. <emphasis>„Proč nejsi tam venku a nechytáš toho, kdo to udělal?“ </emphasis>Byl to pohled, jaký dokázal rozpoznat na padesát kroků jen podle toho, jak se mu opíral do zad. Za ta dlouhá léta se ho naučil ignorovat. Téměř.</p> <p>„Uvidíte, že je přece jen příliš veliký, než aby se kolem něj dalo pořád chodit.“ Doktorka Shanová se zastavila na protější straně místnosti a vytáhla klíče. „Proto jsme ho přesunuli.“</p> <p>Zatímco dveře do dílny byly světle žluté, ty do skladiště hraničily s reflexní oranžovou.</p> <p>„To má být barevné kódové označení?“ otázal se Celluci.</p> <p>Doktorka Shanová přejížděla pohledem z jedněch dveří na druhé. Pak lehce nakrčila čelo a nakonec řekla: „Nemám nejmenší tušení.“</p> <p>Podle Celluciho názoru vypadal sarkofág jako obyčejná obdélníková bedna z černého kamene. Musel doopravdy přejet prsty podél jeho hran, než se mu podařilo najít štěrbinu, kde byla horní část nasazena na spodní. „Jak dokážete poznat, že něco takového spadá do šestnácté dynastie?“ zeptal se, zatímco v podřepu hleděl do otevřeného konce.</p> <p>„Převážně proto, že jediný další nalezený sarkofág tohoto typu byl do šestnácté datován mimo jakoukoliv pochybnost.“</p> <p>„A ta rakev je z osmnácté?“ Viděl lehké stopy v místě, kde dříve spočívala.</p> <p>„Rozhodně.“</p> <p>„Není to neobvyklé? Takhle smíšená časová období?“</p> <p>Doktorka Shanová se opřela o sarkofág a založila si ruce na prsou. „No, nikdy předtím jsme na to nenarazili, ale může to být tím, že jsme zatím objevili jen velice málo neporušených pohřebišť. Když už najdeme nějaký sarkofág, obvykle chybí rakev úplně.“</p> <p>„S něčím takovým by se dost špatně utíkalo,“ zamumlal Celluci, narovnal se a prohlížel si koncový panel. „Nějaké teorie?“</p> <p>„Ohledně toho smíšení?“ Doktorka Shanová pokrčila rameny. „Možná že rodina zesnulého šetřila peníze.“</p> <p>Celluci zvedl oči a usmál se. „Sehnali ji se slevou z druhé ruky?“</p> <p>Doktorka Shanová se přistihla, že úsměv opětuje. „Možná.“</p> <p>Celluci lehce povytáhl panel ve žlábcích nahoru a pak ho stejně jemně spustil zase dolů. Na vnitřní straně byl deseticentimetrový převis blokující spodní okraj. Zamračil se.</p> <p>„Co se děje?“ zeptala se doktorka Shanová a naklonila se trochu nervózně dopředu. I když byl víceméně nezničitelný, přece jen šlo o tři tisíce let starý artefakt.</p> <p>„Taky mohli zvolit tento typ proto, že jakmile se něco ocitlo uvnitř, bylo v podstatě vyloučeno, že by se to zase dostalo ven. Na těchhle dveřích se nedá najít žádný úchop, a protože jsou zasouvací, hrubá síla s nimi taky nic nesvede.“</p> <p>„Ano. Ale o to obvykle nejde…“</p> <p>„Ne, jistě že ne.“ Pustil panel a udělal krok vzad. Možná měl Dave pravdu. Možná se na neexistující mumii příliš upnul. „Jen mě to tak napadlo. Při mé práci se naučíte dávat dohromady podivné detaily.“</p> <p>„V té mojí taky.“</p> <p>Opravdu měla úžasný úsměv. A nádherně voněla. Poznal Chanel č. 5, tutéž voňavku, kterou používala Vicki. „Podívejte, je…“ mrkl na hodinky. „… jedenáct čtyřicet pět. Co takhle oběd?“</p> <p>„Oběd?“</p> <p>„Jíte přece, nebo ne?“</p> <p>Na okamžik se zamyslela a pak se zasmála. „Ano, jím.“</p> <p>„Takže jdeme na oběd?“</p> <p>„Řekla bych, že jdeme, detektive.“</p> <p>„Mike.“</p> <p>„Rachel.“</p> <p>Jeho babička vždycky říkávala, že jídlo je nejrychlejší cesta k přátelství. Jistě, jeho babička byla stará Italka z venkova a její představa oběda se skládala přinejmenším ze čtyř chodů, zatímco to, co měl na mysli on, se více blížilo hamburgeru s hranolky. I tak se bude moci doktorky Shanové – Rachel – při jídle zeptat, co si myslí o nemrtvých.</p> <p>Když Celluci odcházel toho dne z muzea podruhé, zamířil k telefonní budce na rohu. Oběd byl… zajímavý. Doktorka Rachel Shanová byla fascinující žena, inteligentní, sebejistá, se sametovou rukavičkou na ocelovém jádru. Což byla příjemná změna, protože on a Vicki se sebou obvykle v rukavičkách nejednali. Líbil se mu její ironický smysl pro humor, rád se jí díval na ruce, když během hovoru načrtávala ve vzduchu jednotlivé možnosti. Přiměl ji, aby mu vyprávěla o Eliáši Raxovi, o tom, že když byl zaujat nějakou myšlenkou, často nehleděl napravo ani nalevo, o jeho oddanosti muzeu. Zmínila se také o jeho rivalitě s doktorem Von Thornem a Celluci si udělal mentální poznámku, aby to prověřil. Téma mumie nenadnesl.</p> <p>Vlastně nejblíže se dostali k analýze nemrtvých během vzrušené diskuse o starých hororech. Její názor na ně mu zabránil, aby se byť jen v teoretické rovině zmínil o myšlence, která ho podle všeho posedla.</p> <p><emphasis>Posedla… </emphasis>Vrazil ruce hluboko do kapes a nahrbil ramena proti mrazivému větru. <emphasis>Zkusme raději najít nějaké jiné slovo, ano?</emphasis></p> <p>Když na to přijde, existovala pouze jediná osoba, která by si nejdříve vyslechla všechno, co měl na srdci, a až pak by mu řekla, že se úplně zbláznil.</p> <p>~~~</p> <p>„Nelsonová. Soukromá vyšetřovatelka.“</p> <p>„Ježíši, Vicki, je jedna sedmnáct odpoledne. Neříkej mi, že ještě spíš.“</p> <p>„Víš co, Celluci…“ Bylo slyšet, jak zívla a pohodlněji se uvelebila v křesle. „… začínáš se chovat jako moje matka.“</p> <p>Slyšela, jak se zasmál. „Strávila jsi noc s Fitzroyem?“</p> <p>„Ne tak docela.“ Když se konečně dostala do postele – poté co prospala větší část dne – musela nechat v ložnici rozsvíceno. Když ležela ve tmě, nemohla se zbavit pocitu, že je zase vedle ní, prázdný a bez života. Moc toho nenaspala a i ta trocha spánku byla neklidná a plná snů. Těsně před úsvitem zavolala Henrymu. Přestože ji ujišťoval – a měla podezření, že současně tím ujišťoval i sám sebe – že přinejmenším dnes ráno nemá v úmyslu odevzdat se slunci, ještě dlouho po jeho východu nemohla usnout kvůli pocitu viny, že není s ním. Pospávala a probouzela se celý den.</p> <p>„Podívej, Vicki,“ Celluci se nadechl tak zhluboka, že to bylo slyšet i po telefonní lince, „co víš o mumiích?“</p> <p>„No, ta moje mi někdy pěkně leze na nervy.“[*)]</p> <p>Následné ticho neznělo ani trochu pobaveně, proto pokračovala. „O těch starověkých nabalzamovaných Egypťanech, nebo o hororových příšerách v obvazech?“</p> <p>„O obojím.“</p> <p>Vicki se na sluchátko zamračila. Tohle jediné slovo postrádalo ten nádech arogantní sebedůvěry, která obvykle podmalovávala vše, co Celluci řekl. „Děláš na tom případu z muzea.“ Věděla to, všechny troje noviny se o něm zmiňovaly jako o vyšetřujícím důstojníkovi.</p> <p>„Jo.“</p> <p>„Chceš mi o tom povyprávět?“ Dokonce i v dobách nejtvrdšího soupeření se navzájem bombardovali nápady, potom je v prudkých hádkách rozebrali až na holé základy a z nich pak znovu stavěli celý případ.</p> <p>„Myslím…“ povzdechl si a její obočí se stáhlo ještě níž. „… že ti budu potřebovat vidět do obličeje.“</p> <p>„Teď?“</p> <p>„Ne. Já se pořád živím prací. Co tak zajít na večeři? Platím.“</p> <p><emphasis>A sakra, tohle je vážné. </emphasis>Postrčila si brýle na nose. „V šest U šampióna?“</p> <p>„V pět třicet. Sejdeme se tam.“</p> <p>Vicki chvíli seděla a upírala pohled na telefon. Ještě nikdy neslyšela Celluciho hlas znít tak nejistě. „Mumie…“ utrousila nakonec a zamířila do své pracovny k hromadě novin označené „k recyklaci“. Rozložila je na posilovací lavici a začala projíždět očima články o nedávných úmrtích v muzeu. O čtyřicet pět minut později zvedla ruční činku a začala bezmyšlenkovitě posilovat biceps. Paměť ji neklamala, podle detektiva-seržanta Michaela Celluciho žádná mumie neexistovala.</p> <p>~~~</p> <p>Bylo chladno a pršelo, když kráčel z Queen’s Parku do svého hotelu, ale byl přece říjen a nacházel se v Torontu. Když došlo podle ká doktora Raxe ke splnění těchto dvou podmínek, chladno a déšť následovaly s naprostou samozřejmostí. Rozhodl se, že to bude prozatím brát jakou novou zkušenost, kterou je nutné prozkoumat a protrpět, ale že později, jakmile získá jeho bůh větší moc, se s počasím bude možná dát něco udělat.</p> <p>Zatím to byl nanejvýš plodný den – a to ještě neskončil.</p> <p>Dopoledne strávil zkoumáním proudů moci vířících ve velkém sále plném překřikujících se mužů a žen. Říkali tomu interpelace. To jméno se mu zdálo přiléhavé, neboť ačkoliv otázek bylo mnoho, jen velmi málo z nich se dočkalo odpovědi.[*)]</p> <p>Potěšilo ho, že vláda – a ti, kdo usilovali o místo v ní – se za tisíce let nijak podstatně nezměnila. Egyptské provincie se velmi podobaly provinciím této nové země, byly v podstatě samosprávné a pod moc centrální vlády spadaly jen formálně. Byl to systém, jemuž rozuměl a s nímž uměl pracovat.</p> <p>Udiven tím, jak málo rozuměla politice obě dospělá ká, jež pozřel, přesvědčil písaře – nyní se mu říkalo tiskový mluvčí – aby s ním pojedl. Poté co vynaložil sotva dost moci na to, aby se tomu muži zvlnil povrch mysli, už jen seděl a naslouchal takřka dvouapůlhodinovému proudu informací jak profesionálního, tak osobního charakteru, týkajících se poslanců Provinčního parlamentu. Vzít si ká onoho muže by bývalo rychlejší, ale dokud neupevnil moc, neměl v úmyslu nechávat za sebou sérii mrtvol. Zastavit ho sice nemohli, ale on nestál ani o zdržení.</p> <p>Později odpoledne měl v úmyslu sejít se s mužem nazývaným generální prokurátor. Generální prokurátor řídil policii. Police byla v podstatě stálá armáda. Připraví si příslušná kouzla a začne budovat říši z pozice síly.</p> <p>Potom tu bylo ještě pár neuzavřených záležitostí. Jakmile uvede do chodu budoucnost, postará se o ta dvě ká, jež stále nesla vzpomínky na něj, vzpomínky, jež musely být vymazány.</p> <p>~~~</p> <p>Vicki pošoupla chladnoucí houbu po talíři a zašilhala na Celluciho. Úroveň osvětlení v restauraci stačila na to, aby viděla jeho obličej, ale zdaleka nepostačovala k tomu, aby mohla rozpoznat detaily jeho výrazu. Měla na to myslet, když tuhle restauraci navrhovala, a teď ji dohánělo k zuřivosti, že ji to nenapadlo. <emphasis>Příště to bude u McDonald’s, a to přímo pod tou největší zářivkou, jakou tam najdu.</emphasis></p> <p>Zatímco jedli, pověděl jí o případu a předložil jí prostá fakta zbavená zkreslující příměsi vlastních názorů. Tím položil základy a nyní nastal čas dát se do díla.</p> <p>Ještě chvíli ho sledovala, jak si pohrává s čajovým šálkem – v jeho rukou vypadala ta keramická mistička směšně malá – pak se natáhla přes stůl a klepla ho přes prsty hůlkou. „Buď, anebo,“ navrhla.</p> <p>Celluci hmátl po hůlce a minul. „A to se říká, že po jídle je s konverzací amen,“ zamumlal a setřel si z ruky sezamovo-citrónovou omáčku. Podíval se na zmuchlaný ubrousek a pak na ni.</p> <p>Možná to bylo jen nedostatkem světla, ale Vicki by přísahala, že se tváří váhavě, a pokud ona věděla, Michael Celluci se ještě nikdy v životě váhavě netvářil. Když mluvil, dokonce to váhavě i znělo, a Vicki se v žaludku usídlil mrazivý pocit.</p> <p>„Říkal jsem ti, jak mi komisařka Trembleyová pověděla o mumii, když jsem s ní to ráno mluvil?“</p> <p>„Jo.“ Vicki si nebyla jistá, že se jí líbí směr, jakým se to ubírá. „Ale všichni ostatní tvrdili, že tam žádná nebyla, takže se musela mýlit.“</p> <p>„Myslím, že se nemýlila.“ Nahrbil se a položil obě ruce dlaněmi na stůl. „Já myslím, že tu mumii viděla, a taky si myslím, že je ta mumie zodpovědná za obě úmrtí, k nimž v muzeu došlo.“</p> <p><emphasis>Mumie? Kráčející trhavým krokem centrem Toronta, táhnoucí za sebou tlející obvazy a způsobující infarkty? </emphasis>V dnešní době působila ta představa spíše směšně. Samozřejmě, stejným dojmem by působil šprt s pentagramem nakresleným v obývacím pokoji, rodina vlkodlaků chovajících ovce poblíž Londýna, a když se to vezme kolem a kolem, stejně směšně působila i představa Henryho Fitzroye, nemanželského syna Jindřicha VIII., upíra a spisovatele romantické literatury. Vicki si upravila brýle na nose, předklonila se a opřela si bradu do dlaní. Život býval podstatně jednodušší. „Řekni mi proč,“ povzdechla si.</p> <p>Celluci začal vypočítávat argumenty na prstech. „Každý, s kým jsme mluvili – a tím myslím opravdu každý – byl překvapen, že by někdo znovu zapečetil prázdný sarkofág. Jediná věc, kterou vetřelec zničil, byla identifikována jako součást mocného kouzla. Jediné, co se ztratilo, byl společenský oblek a pár bot.“ Zhluboka se nadechl. „Myslím, že sarkofág nebyl prázdný. Myslím, že Reid Ellis strkal nos, kam neměl, něco probudil a stálo ho to život. Myslím, že tomu tvorovi chvíli trvalo, než znovu načerpal sílu, pak vylezl z rakve a zničil obvazy a kouzlo, jež ho předtím poutalo. Myslím, že ho doktor Rax vyrušil, byl přemožen a zabit. Myslím, že potom se nahá mumie oblékla do jeho saka a bot a opustila budovu. Myslím, že jsem se zbláznil, a po tobě chci, abys mi řekla, že to není pravda.“</p> <p>Vicki se opřela, mávla na číšníka a naznačila, že chtějí účet. Pak si znovu posunula brýle na nose, i když to ve skutečnosti nebylo třeba. „Já myslím,“ řekla pomalu, zatímco zápolila se silným pocitem déjà vu – určitě to byla jen náhoda, že oba muži v jejím životě trpí v současné době pocitem, že přicházejí o rozum – „že jsi jedním z duševně nejzdravějších lidí, s jakými jsem se kdy setkala. Ale jsi si jistý, že tvé nedávné… zážitky nezpůsobují, že děláš unáhlené závěry o nadpřirozených příčinách?“</p> <p>„Já nevím.“</p> <p>„Proč si nikdo v muzeu na žádnou mumii nepamatuje?“</p> <p>„Já nevím.“</p> <p>„A pokud mumie existuje, jak a proč zabíjí lidi?“</p> <p>„Zatraceně, Vicki! Jak to mám k čertu asi vědět?“ Zamračil se na účet, hodil na stůl dvě dvacky a postavil se. Číšník se dal na rychlý ústup. „Nemůžu se opřít o nic jiného než o svůj subjektivní dojem a jeden nepřímý důkaz, a vůbec kurva nevím, co mám dělat.“</p> <p>To už alespoň neznělo váhavě. „Promluv si s Trembleyovou.“</p> <p>Zamrkal. „Cože?“</p> <p>Vicki se zazubila a zvedla se. „Promluv si s Trembleyovou,“ zopakovala. „Běž na 52. obvod a zjisti, jestli tu mumii opravdu viděla. Pokud ano, máš případ. Ačkoliv,“ dodala po chvilkovém zamyšlení, „jen sám pánbůh ví, kam s ním pak budeš moct jít.“ Zavěsila se do něj, spíše kvůli pocitu sounáležitosti, než že by na cestu z matně osvětlené restaurace potřebovala průvodce.</p> <p>„Promluv si s Trembleyovou.“ Zavrtěl hlavou, provedl ji kolem Pekingské kachny a vedl ke dveřím. „Nemůžu uvěřit, že mě to nenapadlo.“</p> <p>„A když řekne, že mumii neviděla, zkontroluj její protokoly. I kdyby si to tvoje strašidlo pohrávalo se vzpomínkami, o policejních postupech nejspíš ví kulové.“</p> <p>„A když to bude k ničemu?“ zeptal se, jakmile vyšli na Dundasovu ulici.</p> <p>„Miku,“ Vicki jej zastavila a nekonečné davy procházející čínskou čtvrtí se rozdělily a proudily dál kolem nich. „Mluvíš, jako bys chtěl věřit, že se městem potlouká mumie.“ Lehce ho klepla volnou rukou do tváře. „Teď máme oba dost rozumu, abychom tu možnost nevylučovali, ale doutník je občas jen doutník, Sigmunde.“</p> <p>„O čem to k čertu mluvíš?“</p> <p>„Možná je za tím mumie, možná jen mírný Oidipův komplex.“</p> <p>Vzal ji za ruku a znovu se dali do kroku. „Nevím, proč jsem to vůbec nadnesl…“</p> <p>„Já zase nevím, proč tě nenapadlo promluvit si s komisařkou Trembleyovou.“</p> <p>„Ty mě v tom hodláš pěkně ráchat, co?“</p> <p>Usmála se na něj. „To si piš.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Šest</p> <p>„Měl jsi ten sen?“</p> <p>Henry ponuře přikývl. „Žluté slunce žhnoucí na jasně modré obloze. Žádná změna.“ Opřel se zády o okno, ruce vražené hluboko do předních kapes riflí.</p> <p>„Pořád žádný hlas na pozadí?“</p> <p>„Žádný co?“</p> <p>„Hlas na pozadí.“ Vicki hodila na podlahu kabelku a napěchovanou nákupní tašku a pak se svalila na gauč. „Vždyť víš, takový ten druh vyprávění, který vysvětluje, co se ve filmu právě děje.“</p> <p>„Myslím, že to tak nefunguje.“</p> <p>Vicki si odfrkla. „Nevím, proč by nemohlo.“ Z jeho tónu bylo jasné, že ho to nepobavilo. Povzdechla si. Tolik ke snaze zmírnit napětí humorem. „No, zatím se to jeví jako v zásadě neškodné. Myslím tím, že tě to k ničemu neponouká.“</p> <p>Neviděla, že by se pohnul. V jednom okamžiku stál u okna, v příštím se opíral o roh pohovky s tváří pár centimetrů od její.</p> <p>„Čtyři sta padesát let jsem neviděl slunce. Teď ho vídám ve své mysli pokaždé, když se probudím.“</p> <p>Přímo do očí se mu nepodívala, měla dost rozumu, aby mu nedávala takovou moc, když měl náladu ji použít. „Podívej, cítím s tebou. Je to, jako by se abstinující alkoholik každé ráno probouzel s vědomím, že večer bude mít na prahu otevřenou flašku chlastu a že stráví celý den přemítáním, jestli bude mít dost sil, aby se z ní na konci dne nenapil. Já myslím, že ty dost sil máš.“</p> <p>„A když ne?“</p> <p>„No, pro začátek můžeš přestat s tím zasraným poraženeckým přístupem.“ Slyšela, jak pod jeho sevřením zapraskalo opěradlo pohovky, a pokračovala dřív, než mohl promluvit. „Řekl jsi mi, že nechceš zemřít. Fajn, tak nezemřeš.“</p> <p>Pomalu se narovnal.</p> <p>„Dnes ráno jsem tu pro tebe nebyla a je mi to líto, ale větší část dne jsem strávila tím, že jsem o tom přemýšlela.“ Celluciho telefonát jí dodal sebedůvěru ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala. Zatím se jí vždycky dařilo dostát závazkům plynoucím z její poloviny onoho vztahu, a ať se propadne, jestli teď selže. <emphasis>A za tvou důvěru, Henry, ti dám tvůj život. </emphasis>Zvedla si kabelku do klína a vyhrabala z jejích útrob kladivo a hrst skob. „Mám tady zatemňovací závěs,“ šťouchla palcem u nohy do nákupní tašky. „Koupila jsem ho dnes odpoledne v obchodě s divadelními potřebami. Pověsíme ho přes dveře do ložnice. Jakmile usneš, já odejdu. Závěs sem nepustí sluneční světlo z předsíně. Od této chvíle až do okamžiku, kdy tvé malé osobní slunce definitivně zapadne, tě každé ráno uložím ke spánku, a pokud nadejde čas, kdy se nedokážeš ovládnout a vrhneš se na pohřební hranici, zastavím tě.“</p> <p>„Jak?“</p> <p>Vicki se natáhla po nákupní tašce. „Jestli skočíš k oknu,“ řekla, „budu mít odhadem tak minutu, možná dvě, než se dostaneš skrz bariéru. Minulé léto jsi dost přesvědčivě dokázal, že i když regeneruješ rychle, nezranitelný nejsi.“</p> <p>„A když to zkusím dveřmi?“</p> <p>Plácla se do dlaně levé ruky hliníkovou baseballovou pálkou. „Pak se obávám, že půjde o čelní střet.“</p> <p>Henry se na pálku chvíli díval, obočí stažené do příkrého „V“, pak pozvedl hlavu a upřeně se zahleděl Vicki do obličeje. „Ty to myslíš vážně,“ řekl nakonec.</p> <p>Tentokrát pohled jeho očí opětovala. „Jako nikdy předtím.“</p> <p>Zacukalo mu v čelisti a vrásky na čele zmizely. Pak se mu začaly chvět koutky úst. „Myslím,“ řekl jí, „že tohle řešení je nebezpečnější než samotný problém.“</p> <p>„O to právě jde.“</p> <p>Najednou se usmál a byl to jemnější úsměv, než u něj kdy viděla. Vypadal při něm absurdně mladý a jí dodával pocit síly, potřebnosti a zodpovědnosti. „Děkuji ti.“</p> <p>Cítila, jak se i jí zvedají koutky úst a z ramen jí padá těžký balvan. „Prosím.“</p> <p>~~~</p> <p>Henry přiložil k závěsu hroty poslední skoby a zatlačil je do zdi, aniž by se obtěžoval použít kladivo. Slyšel, jak Vicki za jeho zády mumlá: „Frajere.“ Ten závěs byl úžasný nápad. S pálkou si už tak jistý nebyl, ačkoliv pomyšlení na to, jak ho s ní zmlátí do bezvědomí, nepostrádalo jistou brutální jednoduchost, která se mu ve své abstraktní rovině mohla i líbit. Když se nad tím zamyslel přímo, cítil, že samotná Vickiina přítomnost bude stačit, aby si uvědomil, že zemřít nechce.</p> <p>Slezl ze židle a upravil okraje závěsu. Sahal asi metr za dveře a přinejmenším co do formy připomínal tapiserie, jež kdysi visely v jeho ložnici na Sheriffhutonu, kde měly zabraňovat průvanu. Doufal, že tenhle závěs bude účinnější.</p> <p>Pálku Vicki odložila na prádelník, kde se na tmavém dřevě matně leskla jako moderní palcát očekávající ruku bojovníka z jedenadvacátého století. Na dvoře jeho otce byl jeden lord, Skot, pokud ho paměť neklamala, jehož oblíbenou zbraní byl právě palcát. Krátce po svém prohlášení vévodou z Richmondu Henry s ústy otevřenými úžasem sledoval, jak ten chlap – takřka jistě to musel být Skot – rozmlátil dřevěné dveře na třísky, načež zcela stejnými údery porazil tři muže za nimi. Udělal tím dojem dokonce i na Jeho královské Veličenstvo, jež poplácalo svého parchanta masitou rukou po útlém rameni a bodře prohlásilo: „Tohle se mečem udělat nedá, chlapče!“</p> <p>Jak jeho královský otec, tak napůl zapomenutý lord se už dávno obrátili v prach. Ačkoli bylo dost pravděpodobné, že palcát stále visí nad krbem mezi kančími hlavami a šaršouny, nepochybně uběhla staletí od doby, kdy ho naposledy někdo pozvedl v bitvě. Henry přejel prstem po hladkém, chladném hliníkovém povrchu.</p> <p>„Na co myslíš?“</p> <p>Vnímal, jak nejistá se Vicki navzdory věcnému tónu cítí. Skoro slyšel, jak si myslí: <emphasis>Co budu dělat, když se rozhodne té pálky zbavit? </emphasis>Nebo, jak znal Vicki, mnohem pravděpodobněji: <emphasis>Pokud se tu pálku rozhodne chytit, přiměje ho úder do ledvin, aby ji pustil? </emphasis>„Jen jsem uvažoval nad tím, jak se z bitev staly stylizované rituály, lišící se podle jednotlivých ročních období.“</p> <p>Zvedla obě obočí až nad obroučky brýlí. „No, skutečných bitev se vede pořád dost a dost,“ řekla pomalým hlasem.</p> <p>„To vím.“ Henry rozhodil rukama a hledal slova, jež by jí pomohla pochopit rozdíl. „Ale mám pocit, že ty reálné byly zbaveny veškeré cti a slávy, která se teď věnuje hrám.“</p> <p>„Musím uznat, že se dá nalézt jen velmi málo cti a ještě méně slávy na tom, když ti nějaký motorkář rozmlátí hlavu řetězem nebo když po tobě v nějaké tmavé uličce skočí feťák s nožem, nebo dokonce když musíš vytáhnout zbraň na opilce, který se tě rozhodne oddělat, ale jestli mě chceš přesvědčit, že se s jakýmkoliv druhem násilí někdy pojila čest a sláva, budeš se muset moc a moc snažit.“</p> <p>„Nejde o to násilí,“ namítl, „jde o…“</p> <p>„Vítězství?“</p> <p>„Ne tak docela, ale kdysi alespoň bývalo jasné, kdo vlastně vyhrál.“</p> <p>„Možná právě proto se čest a sláva začaly spojovat se sportem – můžeš bojovat o vítězství, aniž bys za sebou nechával nehezkou hromadu mrtvol.“</p> <p>Zamračil se. „Takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlel.“</p> <p>„Já vím.“ Podlezla pod závěsem a vstoupila do předsíně. „Čest a sláva jsou poraženým úplně ukradené. Ty jsi vždycky byl na straně vítězů, ať už jako princ, nebo jako upír.“</p> <p>„A na čí straně jsi ty?“ otázal se poněkud nevrle a vykročil za ní. Ne že by jí naprosto uniklo, co se jí snažil říct, spíše změnila to, jak to vyznělo.</p> <p>„Na straně pravdy, spravedlnosti a kanadské filozofie.“</p> <p>„Což je?“</p> <p>„Z větší části kompromis.“</p> <p>„Legrační. Nikdy jsi mi nepřipadala jako člověk, který by dobře přijímal kompromisy.“</p> <p>„To taky nepřijímám.“</p> <p>Natáhl ruku, uchopil ji za zápěstí a zatáhl, aby se zastavila. Pak si ji otočil k sobě. „Vicki, kdybych ti řekl, že jsem unavený, že už žiji šestkrát déle, než trvá průměrná délka lidského života, a že už toho mám dost, nechala bys mě vyjít na slunce?“</p> <p><emphasis>Ani náhodou. </emphasis>Potlačila okamžitou emocionální reakci. Zeptal se jí naprosto vážně, slyšela to v jeho hlase a viděla v jeho tváři, a zasloužil si víc než jen bezmyšlenkovitou citovou odpověď. Vždycky věřila, že život každého člověka patří jen jemu samému a že do toho, co s ním udělá, nikomu nic není. V obecné rovině to fungovalo báječně, ale nechala by Henryho, aby si zvolil odchod do slunce? Buď přátelství znamená v prvé řadě zodpovědnost, nebo neznamená skoro nic. To už si dnes večer jednou ujasnili. „Jestli po mně chceš, abych tě nechala spáchat sebevraždu, budeš mě muset zatraceně dobře přesvědčit, že je ti smrt milejší než život.“</p> <p>Rozzlobilo ji jen to, že na to myslela. Slyšel, jak se jí zrychlil tep, viděl, jak se jí pod kůži napjaly svaly. „Mohl bych tě o tom přesvědčit?“</p> <p>„Pochybuji o tom.“</p> <p>Zvedl jí ruku a vtiskl do dlaně jemný polibek. „Už ti někdo řekl, že jsi velmi panovačná osoba?“ zamumlal do měkké kůže u kořene jejího palce, vdechuje přitom pach krve její pleti.</p> <p>„Často.“ Vicki se mu vytrhla a otřela si ruku o přední stranu mikiny. Skvělé, přesně tohle potřebovala, další podnět. „Nemá smysl rozjíždět něco, co nedokončíš,“ zamumlala trochu roztřeseným hlasem. „Nakrmil ses včera večer z Tonyho.“</p> <p>„Pravda.“</p> <p>„Dnes v noci pít nepotřebuješ.“</p> <p>„Pravda.“</p> <p>Vždycky ji rozladilo, že dokáže číst její fyzické reakce s takovou lehkostí a že vždycky ví, zatímco ona může jen hádat. Ovšem příležitostně šlo o čistě akademický problém.</p> <p>„Na zběsilé šoustání v předsíni jsem už moc stará,“ informovala ho o chvíli později. „Nech toho.“ Jdouc pozpátku, táhla ho k ložnici.</p> <p>Henrymu se rozšířily panenky. „Vicki, buď opatrná…“</p> <p>Uchopila ho silněji a zazubila se. „Po čtyřech stech padesáti letech už bys mohl vědět, že ti to neupadne.“</p> <p>~~~</p> <p>„Dnes jsem večeřela s Mikem Cellucim.“</p> <p>Henry si povzdechl a jemně přejel stín žíly v měkké prohlubni pod Vickiiným uchem. I když si vzal jen pár doušků, cítil se sytý a lenivý. „Musíme o něm mluvit teď?“</p> <p>„Myslí si, že Torontem chodí mumie.“</p> <p>„Spousta,“ zamumlal jí Henry do krku. „A taky spousta tatínků.“[*)]</p> <p>„Henry!“ Dloubla ho loktem těsně pod solar. Rozhodl se věnovat jí pozornost. „Celluci je vážně přesvědčen o tom, že jeden starověký Egypťan povstal z rakve a zabil v muzeu dva lidi.“</p> <p>„Ty dva, co zemřeli na infarkt?“</p> <p>„Přesně tak.“</p> <p>„A ty mu věříš?“</p> <p>„Koukej, kdyby mi Mike Celluci zavolal, že ho v domě vězní mimozemšťani, tak bych mu možná nevěřila, ale stejně bych k němu pro všechny případy zaskočila s plamenometem. A jelikož jsi největší odborník na zmrtvýchvstání, kterého znám, jdu s tím za tebou a ptám se: Je to možné?“</p> <p>„Nech mě, ať si to ujasním.“ Henry se převalil na záda a složil si ruce pod hlavou. „Detektiv-seržant Michael Celluci za tebou přišel a řekl: V Torontu řádí mumie. Vraždí egyptology a uklízeče. A nech mě hádat, nemůže to nikomu říct, protože by mu nikdo nevěřil.“</p> <p>„Tak nějak.“</p> <p>„Jsi si jistá, že nejde jen o promyšlený aprílový žert?“</p> <p>„Na to je to příliš složité. Celluci je typ, co sype sůl do cukřenky, a kromě toho je říjen.“</p> <p>„Na tom něco je. Předpokládám, že ti vysvětlil, jakou logickou úvahou k téhle pito… au, neobvyklé myšlence dospěl.“</p> <p>„Vysvětlil.“ Odklepávajíc jednotlivé body na Henryho hrudníku, mu Vicki zopakovala všechno, co jí Celluci řekl.</p> <p>„A pokud komisařka Trembleyová potvrdí, že mumie existuje, co pak?“</p> <p>Ovinula si kolem prstu rudozlatou loknu jeho vlasů. „Doufala jsem, že mi to řekneš ty.“</p> <p>„Pomůžeme mu ji zastavit?“</p> <p>„Jak?“</p> <p>„Nemám nejmenší tušení.“ Slyšel, jak si povzdechla, cítil její dech na hrudi a lehce ji políbil na temeno. „Požádal tě, aby sis o tom se mnou promluvila?“</p> <p>„Ne. Ale řekl, že mu nebude vadit, když to udělám.“ Popravdě řekl: <emphasis>Vyhnat čerta ďáblem? Proč ne? </emphasis>Ale ona za jeho úšklebkem vycítila úlevu a získala dojem, že čekal celý večer, až se ho na to zeptá, protože nebyl ochoten požádat o to sám. „Musel jít na hokejový trénink, jinak bych mu navrhla, aby ti o tom řekl sám.“</p> <p>„<emphasis>Tohle</emphasis> by byl zábavný večer.“</p> <p>Vicki se zazubila. Celluciho reakce by byla hlasitější a vulgárnější, ale v zásadě podobná.</p> <p>~~~</p> <p>Henry se posadil ke stolu a zapnul počítač. Přes hučení ventilátoru slyšel z obýváku pomalé, hluboké oddechování a pod ním pravidelný rytmus odpočívajícího srdce.</p> <p>„Nečekej, že tu zůstanu každou noc,“ varovala ho se zívnutím Vicki. „Myslím, že většinou se tu ukážu těsně před úsvitem, abych tě uložila. Ale když už jsem tady, mohl bys trochu pohnout s tím svým psaním, zatímco já se trochu vyspím.“ Odešla z ložnice s polštářem pod jednou a dekou pod druhou paží. „Lehnu si na gauč. Je tu lepší vzduch a ty nebudeš muset spát obklopený pachem krve.“</p> <p>Byl to důvěryhodný, dokonce logický důvod, ale Henry mu nevěřil. Když odcházela z místnosti, všiml si, jak se jí na zádech vyhlazují vrásky napětí. Ještě chvíli poslouchal, jak spí, pak zavrtěl hlavou a obrátil pozornost k obrazovce. Knihu měl mít hotovou do prvního prosince a do šťastného konce mu ještě stále jedna kapitola zbývala.</p> <p><emphasis>Hedvábná sukně se vlnila kolem útlých kotníků, jak Veronika přecházela sem a tam svým pokojem v guvernérově vile. Nazítří bude kapitán Roxborough viset, pokud se jí nepodaří najít způsob, jak tomu zabránit. Věděla, že není žádný pirát, ale třebaže k ní byl guvernér více než laskavý, bude mít její slovo ještě nějakou váhu, jakmile se všichni dozví, že se na ostrovy dostala v přestrojení za plavčíka? Že ji kapitán Roxborough odhalil a že…</emphasis></p> <p><emphasis>Zastavila se a pozvedla štíhlé prsty, aby zakryla své rozpálené tváře. Na ničem z toho teď nezáleželo. „Nesmí zemřít,“ přísahala si.</emphasis></p> <p>„Nějak se nemůžu odpoutat od představy smrti za úsvitu,“ zamumlal Henry a odsunul se od stolu.</p> <p>Loni na jaře ho úsvit zastihl mimo bezpečné útočiště a on musel závodit se sluncem o holý život. Ještě stále měl na hřbetě ruky vrásčitou jizvu v místě, kde ho ocejchoval den.</p> <p>Stalo by se to stejně rychle, uvažoval, nebo pomaleji? Změnilo by se jeho tělo na popel v jediném okamžiku, nebo by hořel pomalu a křičel v agonii až do definitivní smrti?</p> <p>Přinutil se odvrátit od té myšlenky a soustředil se na pravidelný rytmus Vickiina dechu tak dlouho, dokud se neuklidnil. Muselo tu přece být i něco jiného, na co by mohl myslet.</p> <p><emphasis>Celluci je vážně přesvědčen o tom, že jeden starověký Egypťan vylezl z rakve a zabil v muzeu dva lidi. </emphasis>Jednou v Egyptě byl, na samém počátku nového století, hned po smrti doktora O’Mary, když měl pocit, že Anglie je pošpiněna a on musí pryč. Dlouho se tam nezdržel.</p> <p>~~~</p> <p>S lady Wallingtonovou se seznámil na terase hotelu Shepheard’s. Seděla tenkrát sama, popíjela čaj a sledovala davy Egypťanů, jak se valí ulicí Ibrahima paši, když ucítila jeho pohled a zavolala na něj. Coby čerstvá vdova krátce po čtyřicítce nenamítala nic proti tomu, aby jí dělal společnost pohledný muž vybraného chování. Naproti tomu Henrymu připadala osvěžující její upřímnost. „Nebuď směšný,“ odpověděla mu, když vyslovil soustrast nad její ztrátou, „to nejlepší, co pro mě Jeho lordstvo kdy udělalo, bylo, že zaklepalo bačkorami dřív, než jsem stačila úplně zestárnout. Takhle si můžu ještě užít svobody.“ A pak mu pod damaškovým ubrusem přejela dlaní po vnitřní straně stehna.</p> <p>Na veřejnosti byla tak diskrétní, jak jen to společnost roku 1903 vyžadovala. V soukromí byla přesně to, co Henry po incidentu s grimoárem potřeboval. Nikdy jí neřekl, co je, a ona přijímala čas, který strávil mimo její společnost, se stejnou vyrovnaností jako ten, který trávil s ní. Měl vážné podezření, že na denní dobu má jiného milence, a shledal, že obdivuje její výdrž.</p> <p>Za nocí, kdy se musel krmit z jiných, se držel stranou od anglických a amerických turistů a vklouzával do temných a spletitých uliček staré Káhiry, kde snědí mladící nikdy nevěděli, že za svou rozkoš platí krví.</p> <p>A pak začal mít pocit, že je sledován. Přestože nedokázal identifikovat žádné zřejmé ohrožení – tmavé oči sledovaly všechny návštěvníky a rozhodně se nezdálo, že by právě jemu věnovaly obzvláštní pozornost – neustále ho svědilo mezi lopatkami. Začal si dávat mnohem větší pozor, když opouštěl bezpečný úkryt nebo když se do něj vracel.</p> <p>Tou dobou přišel do módy výstup na Velkou pyramidu za měsíčních nocí a lady Wallingtonová ho nemusela ani moc přemlouvat, aby souhlasil, že ji na výpravě doprovodí. Začal mít pocit, že se město kolem něj svírá, jako by to byla veliká a složitá past. Možná mu pár hodin mimo ně pomůže pročistit hlavu.</p> <p>Vystoupili z kočáru na měsíčním svitem postříbřený písek, jenž se vlnil vzhůru k úpatí pyramid jako čerstvě navátý sníh. Jeho čistotu poskvrňovaly jen jámy označující vypleněné hroby nebo propadlé svatyně. Světlo odňalo pyramidám patinu věků a ony zase vrhaly temné stíny na tvář Sfingy, takže vypadala současně lidštější i méně lidská, jak tajemně shlížela do noci. Stěny Velké pyramidy se bohužel hemžily šplhajícími lidmi nesoucími pochodně a pouštním vzduchem se jasně nesly zvuky jejich stoupání.</p> <p>„Zatracené horko, už budeme nahoře?“</p> <p>„Ačkoliv obdivuji Američany jako národ,“ povzdechla si lady Wallingtonová a zavěsila se do Henryho rámě, „existuje pár jedinců, bez nichž bych se docela dobře obešla.“</p> <p>Jak se blížili k pyramidě, připravili se na útok samozvaných průvodců, prodavačů starožitností a nejrůznějších žebráků obléhajících úpatí pyramidy, kde čekali na svou příležitost pomoci cizincům od jejich peněz.</p> <p>„Podivné,“ zamumlala lady Wallingtonová, když všichni zůstali na svých místech, kradmo je sledovali zpod turbanů a něco si přitom arabsky mumlali. „I když si myslím, že to hravě zvládneme i bez nich.“ Současně však hleděla na kolos před sebou s jistými obavami. Měla na sobě kompletní večerní róbu a zlézt stěny složené z metr až metr a půl vysokých bloků nebude žádná hračka. Většina žen, jež už šplhaly vzhůru, s sebou měla dva muže, kteří je tahali shora, a jednoho, který je tlačil zespodu.</p> <p>Henry se zamračil. Pod pachem špíny, potu a koření cítil strach. Když vyskočil na první blok a podal ruku lady Wallingtonové, udělal jeden z domorodců znamení proti zlému oku.</p> <p>Lady Wallingtonová vysledovala jeho pohled a zasmála se. „Nevšímej si toho,“ řekla mu, když ji s lehkostí vyzvedl na další stupeň, „to je tím, že tvé vlasy vypadají ve světle pochodní červenější než obvykle. Červené vlasy jsou znamením Seta, egyptské verze ďábla.“</p> <p>„Tak si toho nebudu všímat,“ ujistil ji s úsměvem. Ale jeho úsměv by znamenal víc, kdyby neviděl, jak se hlouček mužů rozběhl do všech stran hned v okamžiku, kdy vylezli do výšky, odkud by je normální člověk už neviděl.</p> <p>V průběhu let byl vrchol pyramidy odstraněn a zbyla po něm plošina o rozloze přibližně sto čtverečních metrů. Lady Wallingtonová, dýchajíc trochu ztěžka, klesla na jeden z roztroušených kamenů a byla okamžitě obklopena domorodci, kteří se jí snažili prodat cokoli, od špatných reprodukcí papyrových svitků, zaručeně pravých, po prst mumie, o jehož pravosti nebylo pochyb. Henryho ignorovali. Nechal ji věnovat se nákupům a loudavým krokem přistoupil východnímu okraji, kde za obsidiánovou stužkou Nilu viděl mihotavá světla Káhiry.</p> <p>Přišli ze směru proti větru a pohybovali se tak tiše, že smrtelníkovo ucho by je neslyšelo. Henry zachytil tlukot půl tuctu srdcí a otočil se dlouho předtím, než se stačili připravit.</p> <p>Jeden muž zasténal a zakryl si ústa špinavou rukou. Další udělal krok vzad s bělmem svítícím přes celé oči. Zbývající čtyři jen ztuhli, kde stáli, a Henry i přes silný pach strachu ucítil ocel a zahlédl ostré zbraně lesknoucí se ve světle měsíce.</p> <p>„Místo pro zloděje,“ řekl konverzačním tónem a doufal, že je nebude muset zabít.</p> <p>„Nejsme tu, abychom tě okradli, afríte,“ řekl tiše jejich vůdce a moduloval hlas tak, aby ho žádný z cizinců na pyramidě neslyšel, „ale abychom tě varovali. Víme, co jsi. Víme, co v noci děláváš.“</p> <p>„Nevím, o čem mluvíte.“ Námitka byla ryze instinktivní a Henry neočekával, že mu uvěří. Už když promluvil, bylo mu z jejich držení těla jasné, že opravdu vědí, čím je a co dělává, a to jediné, co zbývalo zjistit, bylo, co s tím zamýšlejí udělat.</p> <p>„Prosím, afríte…“ Vůdce rozhodil rukama. Jeho gesto bylo jasné.</p> <p>Henry přikývl, jedinkrát, a nechal spadnout svou masku lehce suchopárného Angličana. „Co chcete?“ otázal se a tíha staletí dodala jeho hlasu důraz.</p> <p>Vůdce se poškrábal ve vousech lehce se třesoucími prsty a celá šestice se pečlivě vyhnula Henryho pohledu. „Chceme tě jen varovat. Odejdi. Hned.“</p> <p>„A když neodejdu?“ Důraz ještě zesílil.</p> <p>„Pak najdeme místo, kde se skrýváš před dnem, a zabijeme tě.“</p> <p>Myslel to vážně. Navzdory vlastnímu strachu a ještě většímu strachu mužů za svými zády, Henry ani v nejmenším nepochyboval, že by udělali přesně to, co právě řekl. „Proč mě varujete?“</p> <p>„Dokázal jsi, že jsi neutrální afrít,“ promluvil další z nich. „Nepřejeme si tě rozzlobit, proto se tě snažíme zbavit neutrálním způsobem.“</p> <p>„A kromě toho,“ řekl vůdce suše, „naši mladí naléhali.“</p> <p>Henry se zamračil. „Dal jsem jim sny…“</p> <p>„Náš národ měl civilizaci v dobách, kdy tito lidé byli ještě divochy.“ Gestem ruky pokynul k turistům, stále se handrkujícím nad suvenýry, čili i k lady Wallingtonové. „Už jsme zapomněli víc, než se oni zatím stačili naučit. Sny neskryjí tvou podstatu, afríte. Vyslyšíš naše varování a odejdeš?“</p> <p>Henry jim chvíli hleděl do tváří a pod vrstvou špíny a známkami podvýživy uviděl pozůstatky rasy, která kdysi vybudovala pyramidy a vládla říši zahrnující většinu severní Afriky. Tomuto zbytku se uklonil – byla to úklona prince přijímajícího vyslance ze vzdálené, mocné země – a řekl: „Odejdu.“</p> <p><emphasis>Už jsme zapomněli víc, než se oni zatím stačili naučit.</emphasis></p> <p>Henry zabubnoval prsty na desku stolu. Z nějakého důvodu pochyboval o tom, že by se za těch zhruba devadesát let, která od té doby uplynula, lidstvo nějak významněji poučilo. Pokud měl Celluci pravdu a ulicemi Toronta se opravdu potloukala mumie, mumie vládnoucí mocí starého Egypta, pak se opravdu nacházeli ve velikém nebezpečí.</p> <p>~~~</p> <p>„Jdeš navštívit chudé příbuzné, detektive?“</p> <p>„Jen se chci podívat, jak se žije druhé polovině.“ Celluci se opřel o pult 52. obvodu a zamračil se na ženu sedící za ním. „Už je tady Trembleyová se svým parťákem? Potřebuji s nimi mluvit.“</p> <p>„Dobrý bože, neříkej mi, že jeden z hochů z oddělení vražd opravdu pracuje už od šesti padesáti ráno. Počkej, jen si to zakroužkuji v kalendáři…“</p> <p>„Brutonová…“ řekl nepříliš varovným tónem. „Trembleyová?“</p> <p>„Ježíš, svlékněte chlapa z uniformy a ztratí smysl pro humor. Ne že bys ho měl nějak moc i předtím,“ dodala. „A po ránu jsi byl vždycky pěkně nabručený. Ačkoliv, když tak nad tím přemýšlím, ty jsi býval nabručený i večer.“ Rotná Heather Brutonová sdílela s Cellucim auto památných šest měsíců, kdy oba pracovali jako komisaři, ale vedení je moudře rozdělilo dřív, než mohly vzniknout nenapravitelné škody. „Trembleyová tu ještě není. Chceš na ni počkat, nebo jí mám vyřídit, aby se ti ozvala?“</p> <p>„Počkám.“</p> <p>„Utiš se, mé neklidné srdce.“ Sarkasticky mu poslala vzdušný polibek a vrátila se k papírování.</p> <p>Celluci si povzdechl a přemítal, jestli Vicki věděla, kdo bude mít službu, když mu navrhovala, aby si promluvil s Trembleyovou. Jejímu smyslu pro humor by to přesně odpovídalo…</p> <p>~~~</p> <p>„… a pak mi povídá: ‚Nezatkneš ho, mami?‘“</p> <p>Parťák Trembleyové se zasmál. „Kolik už je Kate?“</p> <p>„Skoro tři. V listopadu má narozeniny.“ Odbočila z Harbondovy ulice na okruh u Queen’s Parku. „A věřil bys tomu, že na Halloween chce… a do prdele!“</p> <p>„Co je?“</p> <p>„Zasekl se plynový pedál!“</p> <p>Hlídkový vůz se prohnal přes most a se vzrůstající rychlostí se vřítil do zatáčky. Trembleyová se vyhnula maličkému autu z dovozu, bojujíc s řízením. Šlápla na brzdu, jednou, dvakrát, a pak brzda ztratila tlak.</p> <p>„Kurva!“</p> <p>Zatáhla za ruční brzdu, co to šlo. Pod autem zaskřípal týraný kov.</p> <p>Parťák Trembleyové zaťal prsty do palubní desky a hmátl po vysílačce. „Tady je 5239! Auto… Ježíši, Trembleyová!“</p> <p>„Já to vidím! Já to vidím!“</p> <p>Prudce trhla volantem doleva. Pneumatiky zapištěly o asfalt. Jen o vlásek se vyhnuli protijedoucímu školnímu autobusu.</p> <p>„Kopni tam zpátečku!“</p> <p>„Zadřu motor!“</p> <p>„No a?“</p> <p>Svět se zpomalil, když si komisařka Trembleyová náhle uvědomila, že auto nejede tam, kam s ním odbočila. Kola se otočila, ale vůz pokračoval vpřed a zanechávaje za sebou černé pruhy, mířil přímo proti betonovému památníku na rohu Všeobecné torontské nemocnice.</p> <p>Těsně před nárazem se svět vrátil do normální rychlosti. To poslední, co Trembleyová ucítila, byla úleva. Umírat jako ve zpomaleném filmu by asi nesnesla.</p> <p>~~~</p> <p>Celluci, stojící proti větru od oblaků mastného černého kouře, hleděl na vrak hlídkového vozu a do tváře mu sálal žár plamenů. I kdyby některý z policistů zázrakem přežil samotný náraz, dorazil by ho výbuch, který následoval poté, co se vzňal motor. Žár byl tak prudký, že hasičům nezbývalo nic jiného než nechat oheň dohořet a soustředili se jen na to, aby se nerozšířil.</p> <p>Navzdory brzké hodině se tu už stačil shromáždit malý dav a květinářka, která si právě chystala rozložit na rohu stánek, procházela pod dohledem dvou zdravotníků silným hysterickým záchvatem.</p> <p>„Fakt divný,“ zaskřehotal Cellucimu za ramenem hlas.</p> <p>Otočil se a zpražil pohledem špinavého, kymácejícího se chlapíka, který stál za ním. Silně páchl i přes zápach kouře z nehody.</p> <p>„Já to viděl,“ pokračoval. „Řekl jsem to i poldům. Nevěřili mi.“</p> <p>„Co jste jim řekl?“ zavrčel Celluci.</p> <p>„Nejsem ožralý!“ Zakymácel se a chytil se Celluciho bundy. „Ale kdybyste mi dal nějaké drobné…“</p> <p>„Co jste jim řekl?“ zopakoval Celluci tónem, který si za léta praxe vypěstoval pro komunikaci s opilci.</p> <p>„Co jsem viděl.“ Muž, stále se drže jeho bundy, se otočil a ukázal špinavým prstem na auto. „Kola mířila do jedný strany. Auto svištělo na druhou.“</p> <p>„Ani teď ještě není úplně světlo, jak jste to mohl vidět předtím?“</p> <p>„Ležel jsem v parku. Měl jsem oči v rovině kol.“</p> <p>O žádný velký park nešlo, byla to spíš zahrádka rostoucí ve středovém pásu, ale stopa černých pruhů vypálených do vozovky vedla hned kolem. Celluci je pozoroval až k vraku a pak sledoval sloup kouře, dokud mu nesplynul se zamračenou oblohou prostírající se nad celým městem.</p> <p><emphasis>Kola směřovala na jednu stranu.</emphasis></p> <p><emphasis>Auto jelo na druhou.</emphasis></p> <p>Kolem srdce se mu sevřela studená ruka a Celluci se rozběhl k autu. Náhle mu přišlo velmi důležité vidět protokoly, které Trembleyová v pondělí ráno sepsala.</p> <p>~~~</p> <p>„Ježíšikriste, Celluci,“ vyštěkla rotná Brutonová s telefonním sluchátkem pod bradou a třemi dalšími lidmi, kteří se dožadovali její pozornosti, „teď vážně není doba na to, abys mě otravoval kvůli nějakým mizerným ztraceným protokolům, ty… Cože?“ Znovu obrátila pozornost k telefonátu. „Ne. Nechci vám zavolat později. Chci, abyste ho našla! Nepřepojujte mě na vedlejší… sakra!“ Naškrábala podpis na formulář před sebou, přejela očima chaos v místnosti a křikla: „Takahaši! Vezmi si to na druhé lince! A teď ty,“ bodla prstem Celluciho směrem, „jestli ten protokol potřebuješ kvůli případu, zavoláš si později. Slyšel jsi mě? Později.“</p> <p>„Rotná?“ komisař Takahaši zvedl sluchátko, přikrývaje jeho mikrofon dlaní. „Manžel Trembleyové.“</p> <p>~~~</p> <p>Hieroglyfy, které předtím vyškrábal do laku hračky policejního auta, už byly zcela nečitelné a natřikrát přeložený kousek papíru zasunutý za přední sedadlo se rozpadl v pouhý popel. Nabral dýmající trosky do časopisu a třesoucí se rukou je vyzvedl z vany. Od doby, kdy toto kouzlo použil naposledy, už uplynulo velmi mnoho času, a tak, jelikož neměl v úmyslu vypálit celý hotel, to udělal takovým způsobem, aby se dal zvládnout každý náhodný únik energie. Protože zapomněl, že palivo, na němž tyto vozy závisí, je vysoce hořlavé, ukázalo se, že se jeho předvídavost plně vyplatila. Takhle jen trochu ožehl sprchový závěs. Bude ho muset dát vyměnit.</p> <p>Vysypal téměř neidentifikovatelný kus kovu do křišťálového popelníku v obývací části hotelového pokoje a vyčerpaně se zhroutil do křesla. Třebaže k dosažení stejného cíle mohly posloužit i jednodušší prostředky, splnila ranní práce kromě odstranění dvou vzpomínek na jeho mumifikované tělo ještě jeden účel. Dokázal si, že všechny jeho staré dovednosti zůstaly nedotčeny. O psané záznamy z minulé noci se postaral rychlý výlet na policejní stanici a krátká rozmluva s mladíkem za stolem.</p> <p>Za starých časů by se neopovážil vyčerpat svou moc tak povážlivě jako dnes ráno. Ale za starých časů, kdy bohové sbírali duše takřka okamžitě po narození, by se nemohl nasytit tak snadno jako nyní. Později, možná po obědě, si vyrazí na procházku. Podle ká doktora Raxe se nedaleko odsud nacházela škola pro velmi malé děti.</p> <p>~~~</p> <p>„Jdeš pozdě.“</p> <p>„Když přišla zpráva o nehodě, byl jsem právě na 52. obvodu.“ Celluci se vysoukal z bundy a klesl do židle. K nehodě došlo u kolejí a univerzity, tři menší bloky od velitelství, všichni v budově o ní věděli a polovina dnešní směny se tam už byla podívat.</p> <p>„Bylo to tak zlé, jak se říká?“</p> <p>„Horší.“</p> <p>„Ježíši. Co se podle tebe stalo?“</p> <p>Celluci se na parťáka zadíval z protější strany stolu. „V hlídce, která při té nehodě zemřela, byli ti uniformovaní, co vyšetřovali v pondělí ráno u muzea.“</p> <p>„Kristepane, Miku!“ Dave se naklonil přes stůl a ztišil hlas. „Nežijeme v béčkovém hororu! Žádná mumie nikdy neexistovala, a i kdyby ano, určitě by nechodila kolem a nezabíjela lidi. A už vůbec by nezpůsobovala dopravní nehody. Nevím, kam na to chodíš, ale nechtěl bys toho konečně nechat, abychom se mohli věnovat naší práci?“</p> <p>„Podívej, ty nevíš…“</p> <p>„Co nevím? Že se v tomhle městě děje spousta divných věcí? Jasně že vím, pár jsem jich zatýkal. Ale tam venku je pořád víc než dost naprosto obyčejné lidské špíny, tak si nevymýšlej další.“ Prohlédl si Celluciho výraz a zavrtěl hlavou. „Jako bych na stěnu házel hrách… Neposlouchal jsi nic z toho, co ti tu povídám.“</p> <p>„Slyšel jsem tě,“ zavrčel Celluci. Uvědomil si, že nic z toho, co říkal, by nemohlo jeho kolegu přesvědčit, že mimo hranice světa, v němž prožil celý život – a co bylo ještě děsivější, <emphasis>uvnitř </emphasis>těchto hranic – existuje ještě jiný svět.</p> <p>„Hej vy dva, Cantree vás chce vidět ve své kanceláři.“</p> <p>„Proč?“ zamračil se Celluci na ženu, která se vzkazem přišla, zatímco Dave už vstával ze židle.</p> <p>Pokrčila rameny. „Jak to mám sakra vědět? On je tu inspektor, já jenom detektiv.“ Když se Celluci postavil, uhnula mu z cesty. „Možná viděl tvou poslední zprávu o nákladech. Říkala jsem ti, aby sis schovával účtenky.“</p> <p>Když oba detektivové vešli do místnosti, zvedl inspektor Cantree zrak a gestem ruky jim pokynul, že mají zavřít dveře. „Jde o ta dvě úmrtí v muzeu,“ řekl bez úvodu. „Viděl jsem vaše hlášení. Mluvil jsem o tom se šéfem. Nechte to být.“</p> <p>„Nechat to být?“ Celluci udělal krok kupředu.</p> <p>„Slyšel jsi mě. Infarkt není vražda. Nechte to klukům od vloupaček. Chci, abyste pomohli Lackeymu a Dixonovi s tím Griffinovým případem.“</p> <p>Celluci cítil, jak se mu ruce za zády svírají do pěstí, ale protože šlo o Cantreeho, pravděpodobně jediného policajta ve městě, jehož bezvýhradně respektoval – a to mělo u něj mnohem větší váhu než jeho hodnost a skutečnost, že ten člověk byl Celluciho přímým nadřízeným – udržel temperament na uzdě. „Mám ohledně tohohle případu takové tušení…“ začal, ale inspektor ho přerušil.</p> <p>„To mě nezajímá. Nejde o vraždu a tudíž to není vaše věc. Nebo věc vašich tušení.“</p> <p>„Jenže já myslím, že to vražda je.“</p> <p>Cantree si povzdechl. „Tak dobře. Proč? Předlož mi fakta.“</p> <p>Celluci semkl rty. „Žádná nemám,“ zamumlal, zatímco Dave hleděl ke stropu, ve tváři pečlivě neutrální výraz. „Jen takové tušení.“</p> <p>„Tak dobře.“ Cantree si přitáhl přes stůl hromadu složek. „Já ti pár faktů dám. Zatím máme v tomto městě za tento rok evidováno sedmdesát sedm vražd. Nezletilá dívka nalezena rozčtvrcená v jezeře. Muž ubodaný u baru. Doktorka zavražděná na schodišti vlastního domu. Dvě ženy ubité k smrti na parkovišti, a to, kurva, za bílého dne!“ Prudce vstal ze židle, bouchl dlaní do hromady složek a zařval: „Nepotřebuju, abyste si vymýšleli vraždy tam, kde žádné nejsou. Co se týká vás, je tenhle případ uzavřen. Vyjádřil jsem se jasně?“</p> <p>„Naprosto,“ procedil Celluci skrz zaťaté zuby.</p> <p>„Křišťálově,“ přidal se Dave a táhl parťáka ke dveřím. Nepustil jeho loket z pevného sevření dřív, dokud nebyli znovu ve své kanceláři. „No tak to bychom, myslím, měli,“ řekl, všiml si, jak se Celluci tváří, a obrátil oči v sloup. „A nebo taky ne…“</p> <p>~~~</p> <p>„Nelsonová. Detektivní kancelář.“</p> <p>„Cantree mě z toho případu odvolal.“</p> <p>Vicki upustila kabelku a se sluchátkem pod bradou se vysoukala z bundy. Když telefon zazvonil, právě přišla z venku. „Řekl ti proč?“</p> <p>„Řekl mi, a zde cituji: <emphasis>‚Podíval jsem se na hlášení. Mluvil jsem o tom se šéfem. Infarkt není vražda‘.</emphasis>“</p> <p>„A ty jsi mu na to řekl…?“</p> <p>„Co jsem mu mohl k čertu odpovědět? Kdybych mu řekl, že si myslím, že je v tom zapletená mumie, myslel by si, že jsem se zbláznil. Můj parťák si to už myslí.“</p> <p>Svým vnitřním zrakem přímo viděla, jak si shrnuje z čela loknu a vjíždí si prsty do vlasů. „A ty si pořád myslíš, že v tom ta mumie je?“</p> <p>„Protokol, který Trembleyová to pondělní ráno sepsala, se ztratil.“</p> <p>„A Trembleyová?“</p> <p>„Je mrtvá.“</p> <p>Vicki se posadila. „Jak?“</p> <p>„Autonehoda cestou na stanici. Dnes ráno.“</p> <p>„Jela jsem kolem ní cestou domů, ale netušila jsem, že Trembleyová byla… uvnitř.“ Hasičským týmům se právě podařilo proniknout do sežehlého vraku. Těla byla spálená tak, že je nešlo ani vytáhnout. „Mluvila jsem s několika uniformovanými. Říkali, že se vůz vymkl kontrole.“</p> <p>„Mám svědka, který viděl, jak kola míří jedním směrem, ale auto pokračovalo v pohybu původním.“ Celluci se zhluboka nadechl a Vicki i přes telefonní linku slyšela, jak to v něm hučí napětím. „Chci si tě najmout.“</p> <p>„Co že chceš?“</p> <p>„Mně Cantree svázal ruce. Ty už pro něj nepracuješ. Najdi tu mumii.“</p> <p>Poznala v jeho hlase známky posedlosti. Nebylo to poprvé a stejně často je slýchala i ve svém vlastním. Posedlost dělá dobré policajty. A taky je občas ničí. „Dobře. Najdu ji.“</p> <p>„Informuj mě o každém svém kroku.“</p> <p>„Budu.“</p> <p>„Buď opatrná.“</p> <p>Znovu uviděla roztavený vrak auta. „Ty taky.“</p> <p>Zavěsila a zamračila se, jak si na něco vzpomněla. <emphasis>Podíval jsem se na hlášení a mluvil jsem o tom se šéfem. </emphasis>„A proč by měl vlastně inspektor Cantree mluvit se šéfem o vnitřní záležitosti svého oddělení?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Sedm</p> <p>„… momentálně tu není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit. Jestli mi po zaznění tónu necháte na záznamníku vzkaz, ozvu se vám, jakmile to bude možné. Prosím vás, abyste nepokládali za samozřejmé, že si pamatuji, kam jsem si založil vaše telefonní číslo.“</p> <p>„Henry? Vicki. Dnes v noci chci prověřit tu dílnu. Egyptologické oddělení je v pátém patře na jižním konci muzea, setkáme se tam, jak nejdříve budeš moci.“ Na vteřinu se zamyslela a potom dodala: „U pultu bude jediný hlídač. Předpokládám, že se dokážeš bez problémů dostat dovnitř.“ Vicki zamračeně položila sluchátko. Jelikož do soumraku stále zbývalo pár hodin, ve skutečnosti neočekávala, že bude s Henrym mluvit, ale náhle se jí zmocnily pochybnosti o tom, jestli bylo moudré nahrávat takový vzkaz na záznamník.</p> <p>„Jsi směšná,“ ušklíbla se sama sobě. „Pravděpodobnost, že ta Celluciho údajná mumie odposlouchává náhodné telefonní linky nebo se nabourává do Henryho záznamníku, je asi tak vysoká jako…“ povzdechla si a znovu vytočila Henryho číslo. „… že vůbec existuje.“</p> <p>„Henry? Vicki. Smaž tu pásku okamžitě, jakmile si ji poslechneš.“</p> <p>„Nejspíš se chovám jako paranoička,“ řekla o chvíli později kusu studené pizzy, když sloupávala ze ztuhlého sýra plátek salámu. Ale protože už měli pět mrtvých a ani v nejmenším netušili, jakými schopnostmi či silami jejich nepřítel vládne, neměla v úmyslu stát se mrtvolou číslo šest nebo rezervovat číslo sedm Henrymu.</p> <p>K muzeu to od Vickiina bytu netrvalo pěšky ani patnáct minut, ale než se probrodila uličkou mezi McLaughlinovým planetáriem a hlavní budovou muzea, přála si, aby si vzala taxi. Všechno pod úrovní deštníku měla nasáklé vodou a vítr nevynechal jedinou příležitost, aby jí vmetl do tváře studený déšť.</p> <p>„Nenávidím říjen,“ zamumlala, zatímco využila úzkého přístřešku nadchodu ve druhém patře muzea k tomu, aby si setřásla ze spodního lemu kabátu aspoň malou část nahromaděné vody. Když se narovnala, stekl jí z brady studený pramínek dešťové vody, dostal se jí za límec a hromadil se v dolíku u klíční kosti, kde to konečně vzdal a vsákl do trička.</p> <p>„Ačkoliv ten říjen by mi zase tak nevadil. Co nesnáším, je <emphasis>déšť</emphasis>.“</p> <p>U vchodu pro zaměstnance se zastavila a zadívala se dovnitř skrz vnější část skleněných dveří. Jediná cesta k vnitřní části a pak dále do muzea vedla kolem bezpečnostní přepážky s ostrahou. Veliký nápis upozorňoval zaměstnance, aby u sebe neustále nosili bezpečnostní kartu, a návštěvníky, aby se zapsali u pultu.</p> <p>Vicki se usmála, stáhla si kožené rukavice, nacpala je do kapes a pak otevřela dveře.</p> <p>„Dobrý večer.“ Rozšířila úsměv natolik, aby zahrnul i pracovníka ostrahy a ten ho ochotně opětoval. Podle oblečení byla seriózní a podle chování též i milá osoba, přesně ten typ člověka, s nímž hlídači jednají nejraději. „Jmenuji se Celluciová. Jdu za doktorkou Rachel Shanovou z egyptologického oddělení.“ Měla za to, že právě tohle jméno ji zaručeně dostane nahoru, a kdyby ho snad strážný poznal, jednoduše by na něj použila tu samou historku, kterou měla v plánu přednést i doktorce Shanové.</p> <p>„Doktorka Shanová vás očekává?“</p> <p>„Ne, přímo teď ne.“</p> <p>„Budu jí muset zavolat.“</p> <p>„Ale ovšem, samozřejmě.“</p> <p>O chvíli později už stála ve výtahu a na kabátě měla přišpendlenou kartu se jménem Celluci a číslem čtyřicet dva. K jejímu překvapení ji u výtahu v pátém patře uvítala atraktivní tmavovlasá žena.</p> <p>„Miku. Co se…“ začala a přikročila blíž, když se otevřely dveře výtahu. Pak, když do chodby vystoupila Vicki, zarazila se, zrudla a o krok ustoupila. „Promiňte, čekala jsem někoho jiného.“</p> <p>„Detektiva-seržanta Celluciho?“ hádala Vicki. Z Celluciho popisu měla poměrně dobrou představu, o koho se jedná, ale teď uvažovala, co všechno jí zmíněný detektiv o téhle milé paní doktorce zamlčel. Proč mu asi přišla naproti až k výtahu?</p> <p>„To ano, ale…“</p> <p>„Vy určitě budete doktorka Shanová.“</p> <p>„Ano. Jenže…“ Pak se jí podařilo přečíst jméno na kartě a zrudla ve tváři. „Nejste jeho manželka, že ne?“</p> <p>Vicki cítila, jak teď pro změnu rudne ona. „Ani omylem.“ Zdálo se, že se doktorce Shanové ulevilo, i když se stále tvářila zahanbeně, a Vicki se znovu přistihla při úvahách, co všechno jí Mike neřekl. A jestli by to opravdu chtěla vědět. „Jsem jeho sestřenice,“ pokračovala. „Měl pocit, že si tady nechal nějaké papíry, a protože pracuji hned za rohem v Bloorově ulici, požádal mě, abych se tu stavila.“</p> <p>„Papíry? Ach tak.“ Doktorka Shanová se otočila a vydala se chodbou dál. „No, jestli tu nějaké zapomněl, sekretářka oddělení, paní Gilbertová, o nich bude vědět. Myslím, že tu ještě je.“</p> <p>Zatímco kráčely chodbou, všímala si Vicki dveří, zámků, odkud je kam vidět a také doktorky Rachel Shanové. Celluci samozřejmě mohl obědvat, s kýmkoli se mu zachtělo – jejich vztah nebyl nikdy výlučný – ale Vicki si musela přiznat jistou zvědavost. Když o téhle asistence kurátora mluvil, používal tak pečlivě neutrální tón, že jí bylo hned jasné, že o ni má zájem. Takhle neutrální postoj nezaujímal Celluci k ničemu. Podle zběžného pohledu se zdálo, že Rachel Shanová je nadprůměrně vysoká, atraktivní, sebejistá, milá, zdvořilá… a samozřejmě inteligentní, jinak by nemohla dělat svou práci. <emphasis>Panebože, ideální žena devadesátých let. Vsadím se, že vaří, třídí odpad a čte literaturu faktu…</emphasis></p> <p>Zacukalo jí v čelisti a Vicki s překvapením přestala skřípat zuby.</p> <p>„Tak proč nepřišel detektiv Celluci sám?“</p> <p>„To nevím.“ Doktorka Shanová vyslovila otázku tak agresivně nezúčastněným tónem, jaký Vicki v životě neslyšela. <emphasis>Ta večeře teda musela stát za to, Celluci.</emphasis></p> <p>Žádné papíry se samozřejmě najít nepodařilo, ačkoli paní Gilbertová, utahujíc si plastovou kapuci kolem nepromokavého klobouku, slíbila, že se po nich ještě podívá.</p> <p>„Díky, že jste je hledala.“ Když starší žena spěšně opustila kancelář, zadívala se Vicki na hodinky. Nejvyšší čas, aby se měla k odchodu i ona. Další krok bylo nutné přesně načasovat. Natáhla ruku. „Jsem vám věčná, že jste se mi věnovala, doktorko Shanová.“</p> <p>„Mrzí mě, že jsme ty detektivovy papíry nenašly.“</p> <p>Měla pevný stisk a suchou dlaň. Další dva body v její prospěch. „Je na čase, aby si už začal pamatovat, kde co nechává. Ale jestli se objeví, zavoláte mu?“</p> <p>„Ano, samozřejmě.“</p> <p><emphasis>To se vsadím. </emphasis>Náhle musela vynakládat velké úsilí, aby udržela příjemný tón. „Dal vám své telefonní číslo domů?“</p> <p>„Ano, dal.“</p> <p><emphasis>A co přesně znamená ten úsměv Mony Lisy? </emphasis>„No tak vám ještě jednou děkuji. Zpátky k výtahu trefím sama. Vždyť je to jen rovná chodba, tady se snad zabloudit nedá.“</p> <p>Když se znovu ocitla v přízemí, valil se kolem pultu ostrahy nepřerušovaný proud zaměstnanců, kterým dnes skončila práce. Vicki, pošilhávajíc jedním okem po hodinách, si dala záležet, aby hlídač viděl, jak podepisuje svůj odchod a vrací mu kartu. Za dvě minuty se budou střídat směny.</p> <p>„A sakra, nechala jsem si nahoře deštník.“ Vrhla vyděšený pohled k vnějším dveřím, do jejichž skla bušily nepřerušované proudy vody, a pak se otočila zpět k hlídači. „Vadilo by vám, kdybych si pro něj ještě zaběhla?“</p> <p>„Ale ne, jen běžte.“ Sám věnoval dešti znechucený pohled.</p> <p><emphasis>Nejlepší lež je taková, která žádnou lží není, </emphasis>bručela si pro sebe Vicki, zatímco vytahovala deštník zpoza jednoho z palácových psů u dveří k oddělení Dálného východu. Proběhla chodbou ke skříni hned za kopírkou. Předtím měla otevřené dveře a zdála se jí jako ideální skrýš. Teď však byla bohužel uzamčená, a kdyby se snažila otevřít zámek paklíčem, byla by na očích každému, kdo by se k ní blížil z kterékoli strany.</p> <p>„Sakra.“</p> <p>Otevřené oranžové dveře určitě vedly do dílny, Vicki slyšela doktorku Shanovou, jak mluví o restaurování jakési fresky. Dvoukřídlé žluté dveře naproti nim byly dokořán. Když hlasy z dílny zesílily, Vicki vklouzla dovnitř.</p> <p>„… takže se zítra na tu sádrovou vycpávku podíváme znovu.“</p> <p>Už byli na chodbě.</p> <p>Vicki se otočila. Očividně se nacházela ve skladišti, sarkofág z černého kamene, o kterém mluvil Celluci, ležel na délku paže od ní. A stejně samozřejmé bylo i to, že za chvíli někdo přijde, aby zhasl a zamkl dveře. Jeden rychlý pohled na zámek – nechat se uvěznit uvnitř zaujímalo hodně nízké místo na Vickiině seznamu užitečných způsobů, jak strávit noc – a Vicki se začala rozhlížet a hledat nějakou šikovnou skrýš. Naneštěstí samotné množství uskladněných věcí prakticky znemožňovalo tichý pohyb po místnosti a sarkofág stál tak blízko u dveří, že schovávat se za ním by bylo k ničemu.</p> <p>Ale uvnitř?</p> <p>Nasoukala se tam pár sekund předtím, než se dveře do skladiště otevřely.</p> <p>„Neslyšel jsi něco, Rayi?“</p> <p>„Vůbec nic, doktorko Shanová.“</p> <p>„Asi se mi to jen zdálo…“</p> <p>Moc přesvědčeně to neznělo a Vicki zatajila dech. Chvíli na to se ozvalo tiché cvaknutí a světla zhasla, pak se zavřely dveře a Vicki slyšela, jak se v zámku otočil klíč.</p> <p>Vnitřek sarkofágu byl kupodivu poměrně prostorný, jelikož byl stavěný na to, aby pojal velikou rakev, ale Vicki neměla v úmyslu se tam nějak zdržovat. Vylezla ven a položila na kamenný kvádr tašku i deštník. Pokud bylo novému hlídači známo, podepsala se do knihy a odešla. Pravděpodobnost, že starý hlídač řekl novému, že se vrátila dovnitř, byla mizivá. Pokud se mumie hrabala lidem v hlavách – a jelikož si na ni nikdo nepamatoval, rozhodně to tak vypadalo – neměl nikdo v hlavě ani důvod, aby z něčeho obviňoval ji.</p> <p>Na způsob, jakým se dostala přes ostrahu, byla popravdě docela pyšná. Kvůli paranoie, která se po těch dvou úmrtích rozpoutala, by se starým dobrým proplížením neuspěla. To, že se dopustila protizákonného činu – a nezůstalo jen u jednoho – ji sice trochu trápilo, ale protože neměla v úmyslu nikomu ublížit, ba dokonce ani na nic sahat, bude se s tím její svědomí muset nějak vypořádat. Popravdě mu to od doby, kdy potkala Henryho, šlo stále lépe a lépe.</p> <p>Po hmatu vylovila z tašky baterku a mrkla na hodinky. Slunce zapadne za patnáct minut. Dá Henrymu půl hodiny na to, aby si vyčistil hlavu a dostal se k muzeu, a pak začne pracovat na zámku.</p> <p>„A mezitím,“ namířila úzký paprsek světla na sarkofág, „se podíváme, co se dá zjistit tady.“</p> <p>~~~</p> <p>Henry chvíli stál a díval se, jak Vicki pracuje. Přestože díky bezpečnostním světlům panovalo na chodbě spíše šero než opravdová tma, věděl, že pro Vicki je to jedno a totéž. Zámek, který měla pár centimetrů před obličejem, nemohla vidět o nic víc než jeho samého, a přesto byly doteky, jimiž mechanismus zkoumala, naprosto jisté. Tiše přistoupil o něco blíž a usmál se, když si uvědomil, že Vicki má zavřené oči.</p> <p>Když zámek povolil – s tak tichým cvaknutím, že to slyšel jen on – řekl jemným hlasem: „Dobrá práce.“</p> <p>S bušícím srdcem Vicki potlačila nutkání vyskočit na nohy a otočit se. „Moc ti děkuji, Henry,“ zamumlala, dobře si vědoma toho, že nemůže šeptat tak potichu, aby to nebyl schopen zachytit, „právě jsi mě připravil o dobrých šest let života, nemluvě o tom, že jsem si málem nadělala do kalhotek.“ Postavila se, lehce přejíždějíc rukou po dveřích, aby neztratila orientaci. „Teď bychom měli vypadnout z té chodby, než sem někdo přijde…“</p> <p>Natáhl ruku kolem ní, otočil klikou a pootevřel jedno křídlo dveří. Než ji stačil chytit, prosmýkla se Vicki úzkou škvírou do místnosti za nimi. Udiveně ji následoval a zavřel za sebou. „Ty vidíš?“ otázal se.</p> <p>„Naprosto nic.“ Přestože v ní noční slepota stále vyvolávala pocity hořkosti, zazněla v jejím hlase i jistá dávka hrdosti. „Ale cítila jsem rozdíl ve vzduchu v místech, kde ty dveře nebyly. A teď udělej něco užitečného a najdi vypínač. Dveře přiléhají dostatečně těsně, z chodby žádné světlo vidět nebude. Nebo aspoň skoro žádné,“ opravila se, když se rozsvítily početné baterie zářivek. Oslněna náhlou záři se obrátila čelem k Henrymu a zahlédla, jak si nasazuje tmavé brýle.</p> <p>Zazubila se. „Vypadáš jako špion.“ Dlouhý černý kožený kabát a sluneční brýle tvořily exotický kontrast k jeho rudozlatým vlasům a bledé pleti.</p> <p>Povytáhl obočí. „Copak to právě neděláme? Myslím tím vyzvědačství.“</p> <p>„Ani ne. Jestli nás chytí, půjde o vloupání a násilné vniknutí.“</p> <p>Henry si povzdechl. „Úžasné. Vicki, proč jsme tady? Všechny stopy už budou určitě pryč.“</p> <p>„Možná. A možná ne. Chtěla jsem se podívat na místo činu.“ Vicki si naposledy otřela uslzené oči a přejela místnost pohledem. Musela mít přinejmenším dvě stě metrů čtverečních, možná i víc, vysoké stěny béžové barvy sváděly pohled směrem vzhůru.</p> <p>Polovinu místnosti zabíraly řady metr a půl vysokých skříněk a tu druhou kovové regály až ke stropu, plné kamenů, keramiky a sošek. Oni se právě nacházeli v části zjevně využívané k papírování, vedle stolu a několika polic napěchovaných knihami. Po jejich levé straně stál před neutrálním pozadím na trojnožce fotoaparát a po pravé straně lemovala stěnu malá kuchyňka – lednička, kredenc a dřez. Citrónově zelené dveře na samém konci pultu vedly do temné komory. Mezi stolem a skříňkami, v jediném dostatečně velkém prostoru, stály dvě polstrované kozy. Na nich spočívala rakev, jejíž víko leželo na nejbližší skříňce. „A kromě toho jsem chtěla, aby ses podíval na tohle.“</p> <p>Henry si znovu povzdechl. Byl ochoten pomoci, ale upřímně nechápal, k čemu by jim tahle… exkurze… mohla být dobrá. „Jsi si jistá, že je to ta pravá rakev?“</p> <p>Vicki si artefakt pečlivě prohlížela a křivila přitom rty. Byla by ji poznala i bez Celluciho popisu. Vstávaly jí z ní chloupky na krku, a třebaže ten pocit potlačila, začínala chápat, proč Celluci ve svou mumii tak ochotně uvěřil. „Jsem si jistá.“</p> <p>S rukama vraženýma do kapes přistoupil Henry k rakvi. Jeho tmavé brýle jí z nějakého důvodu propůjčovaly nereálný vzhled a barvily hady na jejím povrchu do barvy krve. Velmi zlověstné – ale on neměl ani tušení, co by měl hledat. Pokrčil nosem nad stále pronikavým pachem cedru, pak se zamračil a naklonil hlavu k dutině. Zachytil pach života, tak slabý, že by si ho mohl všimnout pouze příslušník jeho rasy.</p> <p>Se zavřenýma očima vdechoval pach staletí. Ne pouze masa a krve, ale také hrůzy, bolesti a zoufalství…</p> <p><emphasis>Nad sebou neměl kámen, ale hrubé dřevo, které ho obklopovalo tak těsně, že se jeho zvedající a klesající hruď dotýkala prken. Všude kolem pach hlíny. Řval, dokud si nerozedral hrdlo, zmítal se a házel sebou v těsném, pohyb omezujícím prostoru…</emphasis></p> <p>Henry zprudka otevřel oči a odtrhl se od rakve, od vzpomínek na vlastní pohřeb, a roztřesenými prsty se pokřižoval. Otočil se a uviděl, že ho Vicki sleduje. Z jejího výrazu bylo zřejmé, že si všimla i jeho reakce.</p> <p>„No?“ zeptala se.</p> <p>„Něco tam bylo hodně dlouhou dobu vězněno.“</p> <p>„Něco lidského?“</p> <p>Pokrčil rameny, tahle zkušenost jím otřásla víc, než byl ochoten přiznat. „Bylo to lidské, když zavřeli víko. Pokud to bylo celou dobu při vědomí, bůhvíčím je to teď.“</p> <p>Vicki zamyšleně přikývla a Henry si uvědomil, že si jeho reakce nejen všimla, ale že ji i předvídala. „Proto jsi chtěla, abych sem přišel.“ O pohřbu jí řekl téže noci, kdy jí vyprávěl o svém zrodu.</p> <p>Znovu přikývla, aniž si všimla jeho narůstajícího hněvu. „Pořád mi vykládáš o tom, jak máš ostřejší smysly, tak mě napadlo, že kdyby tu něco nebo někdo tři tisíce let ležel, že bys to poznal.“</p> <p>„Využila jsi mě.“</p> <p>Vicki poklesla čelist nad zuřivostí v jeho hlase a nevědomky udělala krok zpátky. „O čem to mluvíš?“ Stěží slova protlačila hrdlem, které jí náhle svíral záchvat strachu. „Jen jsem předpokládala, že nejspíš budeš schopen vycítit…“ Pak si vzpomněla.</p> <p><emphasis>„Víš, existuje dobrý důvod, proč většina upírů pochází ze šlechtických rodin. Z krypty se uniká neskonale snáze. Já byl pohřbený důkladně a hluboko a Christině trvalo tři dny, než mě našla a vykopala.“</emphasis></p> <p>Když se k ní blížil, navlhčila si rty a navzdory tomu, že jí všechny instinkty radily, aby se dala na útěk, zůstala stát. „Henry, já vůbec nemyslela na to, jak jsi byl pohřbený. Nechtěla jsem vzbudit emocionální reakci, jen fyzickou. Ježíšikriste, Henry!“ Natáhla ruce a položila mu je dlaněmi na hruď. I v ní samotné už začínal narůstat hněv. „Tímhle způsobem bych nemanipulovala ani s myslí nejhoršího nepřítele, tím méně s tou, která patří příteli!“</p> <p>Ta slova pronikla rudou mlhou a on zjistil, že jí musí věřit. Byl otřesen, zděšen – tím, jak blízko se ocitl bodu, kdy by pustil z řetězu bestii. „Vicki… omlouvám se.“</p> <p>„To je v pořádku.“ Cítila pod dotekem dlaně jeho studenou a hladkou tvář. Vypadal, jako by sám sebe vyděsil přinejmenším natolik, nakolik vyděsil ji. „Všichni máme spouštěcí mechanismy, které způsobují, že jednáme bezmyšlenkovitě.“</p> <p>„Jaké jsou ty tvoje?“ otázal se a znovu si pevně narazil masku civilizovanosti s pozlátkem sebeovládání.</p> <p>„Na to teď nemáme čas,“ vyprskla Vicki. „Za dvanáct hodin se sem začnou vracet lidi.“ Trhla hlavou ke dveřím. Připomněla si, že je poslední dobou pod velkým stresem, a byla ochotná na celý incident zapomenout a jít dál. „Měli bychom prohledat kanceláře. Tady jsme se už dozvěděli všechno, co jsme mohli.“</p> <p>Henry stál u okna kanceláře a díval se na provoz. Měl vědět, že Vicki by ho nikdy takovým způsobem nezneužila – využila by jeho schopností, to ano, ale nikoli jeho strachu. To, že se každý večer budil s obrazem slunce v mysli, ho posunulo na samotný okraj a zdálo se, že připomínka pohřbu ho postrčila přes něj. Kolik takových připomínek ještě bude, říkal si. Čtyři sta padesát let dlouhý život vám poskytne dost a dost věcí, které mohou být připomenuty.</p> <p>Možná byl ten obraz známkou toho, že jeho čas vypršel, a pobídkou k tomu, aby to ukončil důstojněji než postupnou ztrátou sebe sama. Pokud šlo o tuto volbu, dával přednost ohni.</p> <p>„Jauvajs! Krucinál!“</p> <p>Vicki se bouchla do rohu stolu doktora Raxe a Henry potlačil úsměv. Myšlenky na smrt byly dočasně zaplašeny jejich momentální situací. Když Vicki rozsvítila stolní lampu, odstoupil od okna. „Jsi si jistá, že je to bezpečné?“</p> <p>„Samozřejmě že jsem,“ řekla Vicki a třela si přitom přední stranu stehna a mžourala jako sova. „Jestli si někdo všimne, že se tu svítí, bude mít za to, že se tu pracuje dlouho do noci, ale pokud si všimne kuželu světla z baterky,“ rychle ji zhasla a skryla v bezedných útrobách kabelky, „bude si myslet, že jde o vloupání.“</p> <p>„To se učí na policejní akademii?“</p> <p>„To sotva. Kdysi, když jsem ještě byla v uniformě, si jeden příležitostný kriminálník jménem Weasel vzal za úkol rozšířit moje vzdělání.“</p> <p>„Nebylo to z jeho strany trochu kontraproduktivní?“ otázal se Henry a došel ke stolu. „Prozrazovat svá tajemství policajtům?“</p> <p>„No, Weasel nebyl špatný chlap. Jen jeho definice osobního vlastnictví byla poněkud rozvolněná.“ Posadila se a přejela pohledem desku stolu. „A teď, copak tu máme…“</p> <p>„Co hledáš?“</p> <p>„To ti řeknu, až to… a podívejme.“ Veliká kniha, ležící na stole jen jednou svou polovinou, měla značnou část stránek zmuchlaných a přehnutých, jako by ji někdo upustil na zem a pak ji urychleně zavřel bez ohledu na její stav. „Bohové a bohyně starého Egypta, třetí vydání.“ Otevřela ji v pomačkané části, přišoupla si ji co nejblíže ke světlu a zamračila se nad těmi nevyslovitelnými jmény. „Tak si říkám, jestli v ní doktor Rax něco nehledal tu noc co zemřel.“</p> <p>„Je tam nějaká ilustrace, která vypadá jako tohle?“ Henry jí podal stolní kalendář. Na horním listu pořád stálo: pondělí 19. října. Dvacátého října se doktor Rax už nedožil.</p> <p>Vicki zašilhala na skicu načrtnutou pod datem. Vypadala jako podivná kombinace jeleního těla a ptačí hlavy. Pak se vrátila zpátky ke knize.</p> <p>„Tady je to. Celkem slušná podoba, pokud to dělal zpaměti. Akhekh? Tohle strašidlo potřebuje ještě jednu samohlásku…“ Promnula si rukou zátylek a zjistila, že očima hledá ujištění u Henryho. Když si uvědomila, že stojí mimo její silně omezený rozhled, cítila se jako blázen a sklonila hlavu, aby pokračovala ve čtení. „Akhekh, předdynastický bůh Horního Egypta, přejatý do náboženství dobyvatelů jako zlý bůh Se… kurva!“ Prudce knihu zabouchla a zůstala sedět, těžce oddechujíc a s vytřeštěnýma očima zírajíc na něco, co Henry neviděl.</p> <p>„Vicki?“ Popadl ji za ramena a zatřásl s ní, dost silně na to, aby pronikl jejím nepřítomným výrazem. „Co se stalo?“</p> <p>Zamrkala, zamračila se a ujistila, že pořád může pohnout hlavou. „Mám pocit, jako bych dostala šlehnutí bičem.“</p> <p>„Vicki!“ Znovu s ní zatřásl, ale trochu citlivěji, už ne tak silně.</p> <p>Navlhčila si rty a vrhla na knihu jeden krátký pohled. „Oči na tom zobrazení zrudly. Žhnuly. Dívaly se přímo na mě.“</p> <p>~~~</p> <p>Zahýbal rameny v nové hedvábné košili a usmál se na svůj odraz. Ten pocit mu přinášel potěšení. Toto století mělo hodně co nabídnout těm, kdo to dokázali ocenit. Až skončí s jeho přestavbou, stane se z něj hotový ráj.</p> <p>Protože mu chyběla instituce otrokářství a z ní plynoucí jednoduchost služeb, zotročil si vedoucího hotelu a jeho dvě asistentky. Jejich ká se naprosto podrobila jeho, zbylo jim jen velmi málo nezávislosti. Byl to pouze malý začátek, ale času měl spoustu.</p> <p>Generální prokurátor, s nímž strávil další plodné odpoledne, se nacházel pod podobně silným vlivem. Jelikož bylo nezbytné – přinejmenším prozatím – aby muž dokázal jednat nezávisle a nevzbudil podezření, uplatňoval se tento vliv na mnoha velmi jemných úrovních a reagoval na nesčíslné množství vnějších podnětů. Jeho úkolem bylo poskytovat muže a ženy, kteří by přísahali věrnost Akhekhovi. Jejich ká shromáždí moc v nebi, zatímco oni sami budou shromažďovat moc na Zemi.</p> <p>Zlomek vteřiny předtím, než jeho vlastní odraz v zrcadle vybledl, zahlédl rudý záblesk a pak už se díval na obraz svého boha. <emphasis>Veleknězi mého nového řádu, </emphasis>řekl.</p> <p>Zkřížil ruce na prsou a uklonil se. Staletí praxe mu umožnila skrýt znechucení. „Můj pane?“</p> <p><emphasis>Otevři mi své ká. Označil jsem první z těch, kdož mi poskytnou potravu</emphasis>.</p> <p>~~~</p> <p>Vicki se prosmýkla pod zatemňovacím závěsem a zavřela za sebou dveře do ložnice. Při pomyšlení na Henryho, jak tam leží bez hnutí natažený na posteli, se málem roztřásla. Přestože obvykle nemívala sklony zabývat se myšlenkami na minulost, vzpomínka na odpoledne, které strávila čekáním, až se probere, se jí vryla do paměti natolik silně, že stále nejevila známky blednutí. Dnes ráno to sice nevypadalo, že by se chtěl vrhnout do obětní hranice, ale ona věděla, že má nervy napjaté k prasknutí – jejich malé noční dobrodružství jí to odhalilo více než názorně.</p> <p>„Upíři by neměli mít nervy,“ mumlala si pro sebe, když vstoupila do obýváku a zvedla tvář vstříc úsvitu. Dohánělo ji k zuřivosti, že pro něj nemůže udělat nic víc než ho sledovat a čekat.</p> <p>Se zívnutím si sundala brýle a protřela oči. Dostat se z muzea ven bylo o poznání snazší než vniknout dovnitř. Henry se jednoduše podíval hlídači do očí a pak mu oba prošli přímo před nosem. Vicki se neudržela a zamumlala si pro sebe: <emphasis>„Tohle nejsou ti droidi, které hledáte.“ </emphasis>Když se vrátili do Henryho bytu, bohužel se jí nepodařilo pořádně se prospat. Neustále ji vytrhávaly ze spánku sny o bozích starého Egypta a lidských obětech. Slíbila si, že si toho dne později dopřeje pořádný, dlouhý spánek. Potom se zhroutila do červeného sametového křesla a sáhla po telefonu. Jestli Celluci ještě nebyl vzhůru, rozhodně by být měl.</p> <p>Vzal to po druhém zazvonění.</p> <p>„Celluci.“</p> <p>„Dobré ráno, detektive. Jsi dost probuzený, aby sis poslechl nové zprávy?“</p> <p>Slyšela, jak polkl, a vnitřním zrakem zahlédla, jak stojí v kuchyňce svého domu v Downsview, celý rozcuchaný a neoholený.</p> <p>„Dobré, nebo špatné?“</p> <p>„Obojí. Kterou chceš slyšet nejdřív?“</p> <p>„Tu dobrou, tou bych teď nepohrdnul.“</p> <p>„Nejsi blázen. V té rakvi opravdu ležela mumie a podle všeho se teď potlouká po Torontu.“</p> <p>„Skvěle.“ Znovu polkl. „A ta špatná?“</p> <p>„V té rakvi opravdu ležela mumie a podle všeho se teď potlouká po Torontu.“</p> <p>„Velmi vtipné. Až budu chtít vědět, kdo je na první metě, tak se tě zeptám.[*)] Jak ji hodláš najít?“</p> <p>Vicki si povzdechla. „Nevím,“ přiznala. „Ale něco vymyslím. Možná bych měla zjistit, proč byli Trembleyová s parťákem zabiti, když personálu muzea jen… ehm, vymazala mozek.“</p> <p>„Možná bych si měl znovu promluvit s doktorkou Shanovou.“</p> <p>„Vskutku, proč ne. Už teď se zdá, že si o tobě udělala pomýleně idealizovaný obrázek.“ <emphasis>Já kráva! Nemůžu uvěřit, že jsem to vážně řekla. </emphasis>Vicki se udeřila otevřenou dlaní do hlavy. <emphasis>Nejdřív mysli, potom mluv!</emphasis></p> <p>Slyšela, jak povytáhl obočí. „Kdy ses potkala s doktorkou Shanovou?“</p> <p>„Včera v muzeu.“ Kdyby mu to neřekla, dosáhla by jedině toho, že by dospěl k mylnému závěru, že si ho prověřovala. „Během pátrání po tvé mumii.“</p> <p>„Jasně.“</p> <p>Úsměv v jeho hlase způsobil, že zaskřípala zuby. „Jdi do prdele, Celluci. Na tyhle blbosti je ještě moc brzo ráno. Jestli ti řekne něco užitečného, tak mi zavolej.“ Zavěsila dřív, než mohl odpovědět.</p> <p>„Myslí si, že žárlím,“ řekla svému odrazu v lesklém černém povrchu Henryho hudební soupravy. „Proč bych měla žárlit zrovna na Rachel Shanovou, když jsem nežárlila na žádnou z těch kozatých krasotinek, na které během let narazil?“</p> <p><emphasis>„Protože doktorka Shanová se ti hodně podobá?“ </emphasis>navrhl její odraz.</p> <p>Ukázala mu obscénní gesto prstem a zvedla se z křesla. „Na tohle je <emphasis>opravdu</emphasis> ještě příliš brzy ráno.“</p> <p>~~~</p> <p>Už přestalo pršet, ale mraky se zdály být tak nízko, že by se jich mohla dotknout rukou, a studený západní vítr Vicki pronásledoval celou cestu Kolejní ulicí až k policejnímu velitelství. Když se pořádně vyspala a dopřála si ke snídani ravioli z konzervy, uvědomila si, že jí pořád dělá starosti, proč inspektor Cantree mluvil se šéfem o běžné vnitřní záležitosti svého oddělení.</p> <p>„A ne že bych měla nějaké další stopy,“ připomněla si, když čekala na křižovatce na zelenou. Policejní velitelství na druhé straně ulice se vyjímalo jako palác postavený z lega. Spousta lidí to nesnášela, ale na Vicki to vždycky působilo tak nějak vesele a oceňovala kontrast mezi dojmem a realitou.</p> <p>Na schodech se na okamžik zarazila. Přestože během čtrnácti měsíců, které uběhly od jejího odchodu od sboru, už uvnitř párkrát byla, šlo vždycky o některou z bezpečných oblastí jako třeba o márnici nebo laboratoř, nikdy o oddělení vražd. Aby se dostala do kanceláře inspektora Cantreeho, musela by se vztyčenou hlavou projít celým oddělením. A tam za jejím stolem seděl někdo jiný. Staří přátelé a kolegové stále bojovali o to, aby se z města nestala jedna velká stoka.</p> <p><emphasis>Ale žádný z nich nemůže dělat práci, kterou dnes děláš ty, a bojovat s hrozbou, která je právě tak skutečná. </emphasis>To pomohlo. Mrkla na hodinky – dvanáct dvacet sedm. „Ale co.“ Vypjala hruď a sáhla po klice. <emphasis>„Možná budou všichni na obědě.“</emphasis></p> <p>To sice nebyli, ale veliká kancelář byla přece jen natolik prázdná, že Vicki, označená propustkou pro návštěvy jako cejchem, zahlédla jen dva lidi, které znala, a jeden z nich měl stěží dost času, aby ji letmo pozdravil, než se musel opět věnovat telefonu. Bohužel osoba číslo dvě měla času na rozdávání.</p> <p>„No to se podívejme. Jestli to není Viktorie Nelsonová, vracející se ke stádu.“</p> <p>„Ahoj, Side.“ Ačkoliv si spousta dalších žen u sboru stěžovala, že je tak trochu proutník, Vicki proti detektivovi Sidneymu Austenovi nic osobního neměla. Z profesionálního hlediska si myslela, že nebere svou práci dostatečně vážně, a trochu ji překvapilo, že pořád pracuje v oddělení vražd. „Jak to jde?“</p> <p>Usadil se na okraj stolu a zazubil se na ni. „Víš, jak to chodí, spousta práce, málo peněz.“ Viděla, že si všiml, jak silné má brýle, a uvažuje, kolik toho asi vidí. „Takže co jsi udělala se svým slepeckým psem?“</p> <p>„Je z něho guláš.“</p> <p>V jeho výbuchu smíchu zaniklo, jak skřípe zuby. „Teď vážně, Vicki, jak ti jde život coby soukromé vyšetřovatelce?“</p> <p>„Není to nejhorší.“</p> <p>„Jo? Celluci říká, že se ti daří dost dobře.“</p> <p><emphasis>Vsadím se, že tiskne místní zpravodaj. „</emphasis>Zvládám to.“</p> <p>„Slyšel jsem, že i pár ostatních ti přihodilo nějaký případ.“ Všiml si, jak se tváří, a urychleně rozhodil rukama. „Hej, nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo.“</p> <p>„Tím jsem si jistá.“ Cítila, jak upjatě se usmívá.</p> <p>Sid zavrtěl hlavou. „Panebože. Ani se nezdá, že jsi pryč už víc než rok. Klidně by ses mohla rovnou vrátit a bylo by to, jako bys nikdy neodešla. A když už o tom mluvíme,“ svraštil obočí v přehnaně zamračeném výrazu, „jak je možné, že ses tu neukázala častěji? Však víš, zastavit se jen na skok?“</p> <p><emphasis>Protože to je, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž a pomalu s ním otáčel, ty hajzle. </emphasis>Ale to mu říct nemohla. Místo toho pokrčila rameny a zeptala se: „Kdyby ses z téhle díry dostal ty, vracel by ses?“ Dobře věděla, jak mylně si vyloží tón jejího hlasu. „Už musím. Čeká na mě inspektor.“</p> <p>Když vstoupila do kanceláře inspektora Cantreeho, bylo to, jako by vstoupila do minulosti. Kolikrát už těmi dveřmi prošla? Stokrát? Tisíckrát? Stotisíckrát? Při poslední příležitosti, těsně předtím, než odešla od sboru, byli oba strašlivě zdvořilí. Ta vzpomínka bolela, ale ne tolik, jak se obávala. Měla teď nový život a místo, odkud byl amputován ten starý, se už víceméně zajizvilo.</p> <p>„Vítejte zpátky, Nelsonová.“ Cantree zakryl mikrofon telefonního sluchátka a trhl hlavou ke kávovaru na baru. „Udělejte si něco k pití, hned se vám budu věnovat.“</p> <p>Káva měla typicky hustý, černý a zároveň duhový vzhled olejové skvrny. Vicki si nalila polovinu papírového kelímku a přidala do něj dvě velké lžičky smetany v prášku. Předchozí zkušenosti ji poučily, že po prvních doušcích to její chuťové pohárky vzdají a ona bude schopna do sebe nalít i zbytek, aniž by se pozvracela. Jednou kdosi navrhl, že kdyby nabízeli inspektorovu kávu podezřelým, mohlo by je to přimět k přiznání, ale z důvodu potenciálního porušení lidských práv se od tohoto nápadu muselo upustit.</p> <p>„Takže.“ Když Cantree zavěsil, Vicki si přitáhla židli blíže ke stolu a posadila se. „Rád vás znovu vidím, Nelsonová.“ Zdálo se, že to myslí vážně. „Sleduji vaši kariéru, kdykoli mi to čas dovolí. Máte na kontě hezkých pár usvědčení, stejně jako ztracené psy a nevěrné manžely. Je mi líto, že jsme o vás přišli.“</p> <p>„Ne tolik jako mně, že jsem musela odejít,“ podařilo se jí vyslovit s křivým úsměvem.</p> <p>Inspektor přikývl, že rozumí, jak tomu, co řekla, tak i tomu, jak to řekla. „Jak jsou na tom vaše oči?“</p> <p>„Pořád mi sedí v hlavě.“ Ale jelikož byl jedním ze čtyř lidí na světě, u kterých cítila, že jim dluží slušnou odpověď, pokračovala. „Ve tmě jsou mi v podstatě na houby, ale v jasném světle fungují docela dobře, dokud jsem ochotná stavět se ke světu pořád čelem. Za minulý rok jsem přišla o dalších dvacet pět procent periferního vidění.“</p> <p>„Mohlo by být hůř.“</p> <p>„Mohlo by pršet!“ odsekla a zuřivě polkla doušek kávy, ale poté, co si propálil cestu jícnem, ji inspektorův upřený pohled přiměl dodat: „Tak dobře, mohlo by být hůř.“</p> <p>Cantree se usmál. „Víte, že jste kdykoliv vítána zpátky, ale jelikož je to od doby, kdy jste mi vrátila odznak, poprvé, co jste se objevila na mém prahu, předpokládám, že motivem vaší návštěvy je něco jiného.“</p> <p>„Byla jsem najata, abych se podívala na ta úmrtí v muzeu, a zajímalo by mě, co byste mi o nich mohl říct vy.“</p> <p>„Najata kým?“</p> <p>Vicki jeho úsměv opětovala. „To vám nemohu říct.“</p> <p>„Tak dobře, řekněte mi jednu věc: Proč netaháte rozumy z Celluciho?“</p> <p>„Z toho jsem vytahala všechno, co se dalo. Řekl mi, že jste ho z toho případu odvolal. Jen jsem si tak říkala, proč asi.“</p> <p>„Vy jste si v životě nikdy <emphasis>jen tak něco neříkala</emphasis>, Nelsonová, ale pro vaše minulé zásluhy a protože jsem milý člověk, vám řeknu to, co jsem řekl jemu…“</p> <p>Zatímco mluvil, Vicki skryla údiv. Říkal jí přesně to, co řekl Cellucimu, slovo od slova, jako by se to naučil nazpaměť a teď to jen mechanicky opakoval. A i když se snažila sebevíc, nic dalšího z něj už nedostala. Nakonec to vzdala a postavila se. „No tak vám děkuji za váš čas a kávu, ale už musím…“ Její pozornost upoutala tlustá obálka smetanové barvy a zpáteční adresa na ní vyvedená ozdobným zlatým písmem. „Vy jdete na svatbu?“ otázala se a vzala ji do ruky.</p> <p>„Jdu ke generálnímu prokurátorovi na halloweenský večírek.“ Cantree jí vyškubl obálku z rukou a Vicki na něj zůstala hledět.</p> <p>„Děláte si ze mě srandu?“</p> <p>„To by mě ani ve snu nenapadlo.“ Práskl obálkou o stůl. „Zdá se, že Jeho Excelence má jakéhosi úžasného nového poradce a chce, aby se s ním seznámili všichni vedoucí oddělení.“</p> <p>„Koho?“</p> <p>„Jak to mám vědět? Ještě jsem se s ním nesetkal. Nepochybně nějaký zelenáč, který přišel do města s hlavou plnou skvělých nápadů.“</p> <p>Vicki natáhla ruku a vytáhla pozvánku z obálky. „Jedenatřicátého. Příští sobotu. Halloween. Večírek v maskách, jak milé.“ Představila si inspektora Cantreeho – který se nápadně podobal Jamesi Earlu Jonesovi – oblečeného jako Thulsa Soudce, padouch v prvním filmu o Conanovi, a potlačila úsměv.</p> <p>„Jasně, vám to může připadat milé, vy jste to nedostala rozkazem.“ Zašklebil se a Vicki se jen tak tak podařilo zachránit si prsty, jak jí hbitě vyškubl obálku i s pozvánkou z ruky a vrazil ji do horní zásuvky stolu. „Šéf říká, že tam jdeme a žádné omluvy neuznává. Slyšel jsem, že tam budou i kluci od místní OPP, nemluvě o celém slavném oddělení celého slavného generálního prokurátora.“ Úšklebek přešel do zamračeného výrazu. „Přesně ten způsob, jakým nejraději trávím sobotní večery: vést zasvěcené debaty s bandou politiků a politických policajtů.“</p> <p>„A s velmi mocnými lidmi…“ Všimla si, jak se inspektor tváří, a zašklebila se, maskujíc tím náhlou vlnu úzkosti. „Přinejmenším vám to dali vědět v dostatečném předstihu, takže si stihnete náležitě přepásat bedra.“</p> <p>„Moje bedra z toho laskavě vynechejte. Tuhle pitomost přinesl dnes ráno zvláštní kurýr.“</p> <p>„Zvláštní kurýr? Nepřipadá vám to trochu divné?“</p> <p>Odfrkl si. „Nám nenáleží tázat se po…“ zbytek citátu zanikl ve zběsilém vyzvánění telefonu a Vicki, než se obrátila ke dveřím, jen němě naznačila: Ven trefím sama.</p> <p>Venku na ulici se Vicki obrátila zpátky k velitelství a zavrtěla hlavou. <emphasis>Nemám z toho vůbec dobrý pocit.</emphasis></p> <p>Zdá se, že občas dokáže pravé pocity náležitě vystihnout pouze klišé.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Osm</p> <p>„Našel jsi ty papíry, které sis někam založil?“</p> <p>„Papíry?“ otázal se Celluci a přidržel jí dveře restaurace.</p> <p>„Ty papíry, pro které si do muzea přišla tvoje sestřenice.“ Doktorka Shanová zavrtěla hlavou nad jeho nechápavým výrazem. „Včera jsi jí zavolal a požádal jsi ji, aby ti pro ně po práci zašla do muzea…?“</p> <p>Náhle to Cellucimu celé došlo. „Aha, tahle sestřenice. Tamty papíry.“ Uvažoval, jestli ho Vicki nevarovala záměrně, nebo jestli ji prostě jen nenapadlo zasvětit ho do jejich nového rodinného vztahu. „Dnes odpoledne jsme je našli u nás v kanceláři. Asi jsem ti měl zavolat a dát ti vědět.“ Pokusil se o okouzlující úsměv a v duchu si poznamenal, že si to má s Vicki vyřídit. „Přece jsem ti zavolal a pozval tě na večeři.“</p> <p>„To ano.“</p> <p>Nijak zvlášť okouzleně se sice netvářila, ale úplně imunní taky nebyla.</p> <p>Celluci měl menší problém rozhodnout se, jak ten večer pojmout. Rachel Shanová možná měla informaci, která by jim mohla pomoci mumii dopadnout, což znamenalo, že jí musel klást otázky, a aby to bylo ještě složitější, nemohl se jí zeptat přímo, protože by chtěla vědět, proč se ptá. A to jí říct nemohl.</p> <p><emphasis>„Podívej, celá věc se má takhle: ta mumie, která zabila doktora Raxe, teď řádí ve městě a k tomu, abychom ji mohli dopadnout, potřebujeme vědět, co víš.“</emphasis></p> <p><emphasis>„A odkud se ta mumie vzala?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Ze sarkofágu ve vaší dílně.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Ale vždyť jsem ti říkala, že byl prázdný.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Ta mumie se ti hrabala ve vzpomínkách.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Haló, číšníku, mohl byste zavolat 911? Večeř</emphasis><emphasis>ím tady se šílencem.“</emphasis></p> <p>Ne. Kdyby jí to řekl, jen by se připravil o jediný zdroj informací, který měli. Vědkyně, školená k tomu, aby získávala informace ze zbytků kostí a starých střepů, prostě nebude věřit, že pár těchhle kostí ožilo a spáchalo vraždu – ne, když se přitom mohla opřít pouze o slovo detektiva z oddělení vražd, hubaté soukromé vyšetřovatelky a… spisovatele romantické literatury. Požadovala by důkaz a on jednoduše žádný neměl.</p> <p>Kdyby jí to řekl, mělo by to také za následek, že by ji už nikdy neviděl, ale v porovnání se smrtí čtyř lidí se její osobní názor na něj náhle jevil jako výrazně méně důležitá záležitost.</p> <p>Podstatou věci bylo, že on tu informaci potřeboval, a aby ji získal, bude muset využít její zájem o něj – nebo přesněji její vědomí toho, že se o ni zajímá on. Jednou byl svědkem, jak Vicki vytáhla z nějakého chlápka i to, co nevěděl, pouze tím, že na něj dvě hodiny mrkala a každou pauzu v hovoru proložila ohromeným: „Och, opravdu?“ Takhle hluboko snad klesnout nemusel, ale i tak, Rachel Shanová si zasloužila něco lepšího. Dá-li bůh, při příští příležitosti jí všechno vynahradí.</p> <p>Během večeře ji bez obtíží přiměl k tomu, aby mu vyprávěla o sobě a o své práci. Policisté se už dávno naučili, jak využít lidské záliby v sebeodhalování, a každý rok se úžasná spousta případů vyřešila jednoduše díky tomu, že to pachatel už nevydržel a všechno na sebe vyklopil. Stejně tak nebylo nijak obtížné stočit hovor ke starému Egyptu.</p> <p>„Mám pocit,“ řekla, když před ně číšník postavil na stůl kávu a zákusek, „že jsem ti měla sdělit pouze své jméno, hodnost a osobní číslo. Takhle důkladně mě nikdo nevyslýchal od doby, kdy jsem obhajovala diplomku.“</p> <p>Celluci si shrnul z čela loknu vlasů a uvažoval, co by na to řekl. Možná to s tím sondováním trochu přehnal. A možná to nedělal tak nenápadně, jak měl. Touha po upřímnosti se v něm neustále svářila s potřebou být lstivý. „To je jen tím, že je pro mě úleva, když nemusím mluvit o policejní práci,“ řekl nakonec.</p> <p>Povytáhla hnědé obočí. „Podívejme. Pročpak tomu vůbec nevěřím?“ zamumlala a nalila si do kávy šlehačku. „Snažíš se něco zjistit, něco, co je pro tebe důležité.“ Zvedla bradu a podívala se mu přímo do očí. „Byl bys to zjistil mnohem rychleji, kdyby ses mě na to zeptal přímo. A pak bys tady nemusel ztrácet čas.“</p> <p>„Já tenhle večer nepovažuji za ztrátu času,“ namítl.</p> <p>„Aha. Takže už ses dozvěděl, cos potřeboval.“</p> <p>„Sakra, Vicki, nepřekrucuj moje slova!“</p> <p>Povytáhla obě obočí a nastalé ticho by se dalo krájet. „Vicki?“</p> <p>Vážně <emphasis>řekl </emphasis>Vicki. Do háje. „To je jedna stará kolegyně. Hodně se hádáme. Je přirozené, že v diskuzi, jako je tahle, mi vyplave její jméno.“</p> <p>Obě obočí zůstala povytažená.</p> <p>Celluci si povzdechl a rezignovaně rozhodil rukama. „Rachel, moc mě to mrzí. Měla jsi pravdu, opravdu jsem potřeboval informace, ale nemůžu ti říct proč.“</p> <p>„Proč ne?“ Spustila obočí dolů, ale tón jejího hlasu byl slyšitelně chladný.</p> <p>„Vystavilo by tě to příliš velkému nebezpečí.“ Čekal na námitku, ale když žádná nepřišla, uvědomil si, že čekal na Vickiinu námitku.</p> <p>„Má to něco společného se smrtí doktora Raxe?“</p> <p>„Jen nepřímo.“</p> <p>„Já myslela, že tě z toho případu odvolali.“</p> <p>Pokrčil rameny. Cokoli, co by jí v tuhle chvíli řekl, by ji mohlo přivést na stopu, a kdyby jí řekl, že si najal Vicki – o jejím nadpřirozeném parťákovi nemluvě – jen by tím všechno zkomplikoval.</p> <p>„Víš, že ti pomůžu, jak jen budu moci.“</p> <p>Většina lidí, se kterými se Celluci setkal, dávala muže a policistu do dvou jasně oddělených krabiček. Jisté drobné změny v tónu hlasu a držení těla naznačovaly, že Rachel Shanová první krabičku právě uzavřela a otevřela tu druhou.</p> <p>Po zbytek večera s ním jednala jako s policejním důstojníkem, a když ji nakonec vysadil u jejího bytu, musel připustit, že ačkoliv měl pocit, jako by právě vystudoval archeologii, aspoň co se údajů týče, nebyl průběh večera zrovna úspěšný. Zjevně neměla v úmyslu pozvat ho dál.</p> <p>„Děkuji ti za večeři, Miku.“</p> <p>„Rádo se stalo. Můžu ti znovu zavolat?“</p> <p>„No, řeknu ti to takhle.“ Upřela na něj pátravý pohled. „Až se rozhodneš, že chceš vidět mě a ne asistentku kurátora egyptologického oddělení Královského muzea v Ontariu, a nebudeš do toho plést jakékoli skryté úsmysly, tak o tom budu uvažovat.“ Věnovala mu letmý úsměv a vešla do budovy.</p> <p>Celluci potřásl hlavou a vklouzl zpátky do auta. V mnoha ohledech mu Rachel připomínala Vicki. Jen nebyla tak… tak…</p> <p>„Takže Vicki,“ rozhodl se nakonec, vycouval z příjezdové cesty, a aniž by nad tím nějak přemýšlel, odbočil na východ k Hurónské ulici. Teprve ve chvíli, kdy hledal místo k zaparkování, kterých jako obvykle nebylo v okolí Vickiina domu právě nazbyt, si uvědomil, co to sakra dělá.</p> <p>Ještě dvakrát objel celý blok, než se uvolnilo místo a on usoudil, že nepotřebuje žádnou výmluvu, že vlastně nepotřebuje ani zvláštní důvod.</p> <p>Když Vicki zaslechla v zámku klíč, věděla, že to musí být Celluci, a na jeden krátký okamžik pocítila dvě zcela protichůdné reakce. Než otevřel dveře, podařilo se jí vnést mezi chaotické myšlenky řád a připravit se na něj.</p> <p><emphasis>Jestli si myslí, že se mu dostane útěchy poté, co s ním byla doktorka Shanová rychle hotová, tak se ošklivě plete. </emphasis>„Co tady k čertu děláš?“</p> <p>„Proč?“ Hodil si kabát na mosazný háček v předsíni. „Čekáš snad Fitzroye?“</p> <p>„Co je <emphasis>tobě </emphasis>po tom?“ Sundala si brýle a promnula si oči. „Náhodou ne. Dnes v noci píše.“</p> <p>„Ten se má. Jak dlouho už tu máš tu kávu?“</p> <p>„Asi hodinu.“ Znovu si usadila brýle na nose a sledovala, jak si nalévá šálek a hledá v ledničce smetanu. Vypadal, no, kdyby to měla nějak nazvat, asi by řekla, že má melancholickou náladu. <emphasis>Kristepane, možná mu doktorka Shanová zlomila srdce</emphasis>. Její vlastní srdce sebou podivně škublo. Ignorovala to. „Tak co, jaké bylo rande?“</p> <p>Usrkl doušek kávy. Dvěma rychlými kroky se dostal na druhou stranu její malé kuchyňky a k opěradlu Vickiiny židle. „Šlo to. Co to tu máš za knížky?“</p> <p>„Dělám si průzkum. Věř tomu nebo ne, ale i když mám titul z historie, o starověkém Egyptě nám toho řekli příšerně málo.“</p> <p>Celluci za jejími zády se zasmál. „Od historiků žádnou velkou pomoc nečekej.“</p> <p>Vicki zaklonila hlavu a lišácky se na něj usmála. „Proto taky hledám v mýtech a legendách. Takže, ehm, doktorka Shanová na Celluciho pověstný šarm nezabrala? Vždyť obvykle se každá po padesáti krocích přizná.“</p> <p>Zatlačil jí hlavu dopředu, odložil šálek s kávou a zabořil jí prsty do ramen. „Nezapojil jsem ho.“</p> <p>Sykla, částečně bolestí, částečně potěšením. „Proč ne?“ <emphasis>Tohle je něco jako škrábat si svrab, </emphasis>usoudila. <emphasis>Jak s tím jednou začnete, je těžké přestat.</emphasis></p> <p>„Protože si to ode mě nezasloužila. Už dost na tom, že jsem s ní strávil večer pod falešnou záminkou. Neměl jsem v úmyslu to spojovat. Bože, ty jsi ale napjatá.“</p> <p>„To není napětí, to je svalový tonus. Cos myslel tím, že si to od tebe nezasloužila? Máš spoustu špatných vlastností, Celluci, ale nikdy by mě nenapadlo, že mezi ně patří i – jau – falešná skromnost.“</p> <p>„Zasloužila si upřímnost. Zasloužila si, abych myslel na ni samotnou, ne na to, kolik mi toho může říct.“</p> <p><emphasis>No, jak vždycky říká moje matka, když to nechceš vědět, tak se na to neptej. </emphasis>„Ona se ti líbí.“</p> <p>„Nebuď hloupá, Vicki. Kdyby se mi nelíbila, tak ji nezvu na večeři – mohl jsem to z ní vytáhnout v její kanceláři a vyšlo by mě to podstatně levněji. Vidím ji jako atraktivní, inteligentní, sebevědomou…“</p> <p><emphasis>Ta potíž se škrábáním svrabu je samozřejmě v tom, že když se dostanete dost hluboko, začnete krvácet.</emphasis></p> <p>„… a v důsledku toho jsem najednou zjistil, že většinu večera myslím na tebe.“ Ještě jednou jí promnul ramena, zvedl šálek a odešel do obýváku.</p> <p>Vicki otevřela ústa, zase je zavřela a pokusila se najít na to nějakou odpověď. Od samého počátku o svém vztahu nikdy nemluvili, přijali ho a nechali ho být. Když se dali loni na jaře znovu dohromady, bylo to za stejných podmínek. <emphasis>Ten hajzl mění pravidla… </emphasis>Ale pod vrstvou pobouření narazila na vlnu úlevy. <emphasis>Většinu večera myslel na mě. </emphasis>A pod úlevou náznak paniky. <emphasis>Co teď?</emphasis></p> <p>Čekal, že něco řekne, ale ona nevěděla, co říct. <emphasis>Bože, prosím, pošli něco, co by odvedlo pozornost!</emphasis></p> <p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Trhla sebou tak prudce, až jí sklouzly brýle. „Vstupte.“</p> <p>O chvíli později zamumlala: „Žádala jsem o odvedení pozornosti, ne o katastrofu.“</p> <p>Celluci prudce narovnal opěradlo křesla. „Já myslel, že dnes v noci máš psát,“ zavrčel, postavil se a vrhl do předsíně zlověstný pohled.</p> <p>Henry se usmál, úmyslně provokativním způsobem. Věděl, že je v bytě Celluci. Ještě než zaklepal, slyšel jeho hlas, pohyby, tlukot jeho srdce. Ale smrtelníkovi patřily dny, temnotu k nim už nedostane. „Psal jsem. Skončil jsem.“</p> <p>„Další kniha?“ Slovo <emphasis>kniha </emphasis>vyznělo způsobem, jako by šlo o něco, co se vám po rychlé procházce statkem může přilepit na podrážku.</p> <p>„Ne.“ Pověsil dlouhý kabát vedle Celluciho bundy. „Ale dodělal jsem práci, kterou jsem si na dnešek naplánoval.“</p> <p>„To musí být fajn, protože ještě není ani půlnoc. Ale na druhou stranu nejde přece o skutečnou práci.“</p> <p>„Inu, určitě není tak stresující jako vzít ženu na večeři a předstírat, že o ni máš zájem, zatímco ti jde pouze o to, co ví.“</p> <p>Celluci vrhl zuřivý pohled na Vicki, jež sebou trhla a spěšně řekla: „To byla rána pod pás, Henry. Mike to udělat nechtěl, ale musel.“</p> <p>Henry přešel do kuchyně, čímž se oba muži – přestože se nacházeli v rozdílných místnostech – dostali na vzdálenost necelých tří metrů od sebe. Vicki, stále sedící za stolem, se tak ocitla přímo mezi nimi. Blahosklonně kývl hlavou. „Máš naprostou pravdu. Byla to rána pod pás. A já se omlouvám.“</p> <p>„To sotva, kurva.“</p> <p>„A ty mě nazýváš lhářem?“ otázal se Henry zdánlivě jemným hlasem, byl to však hlas muže vychovaného udílet rozkazy, hlas muže, jenž se mohl opřít o celá staletí zkušeností.</p> <p>Celluci neměl na vybranou a musel odpovědět. Jeho hněv měl asi stejnou šanci, že udělá na druhého muže nějaký dojem, jako sněhová vločka v pekle – a dobře to věděl. „Ne,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Nenazývám tě lhářem.“</p> <p>Vicki přejížděla pohledem od jednoho k druhému a cítila silnou touhu jít ven pro pizzu. Proudy probíhající mezi oběma muži byly natolik silné, že když zazvonil telefon, musela se jimi doslova prodrat, aby ho mohla zvednout.</p> <p>„Ahoj, zlato. Je po jedenácté a je levnější tarif, tak jsem si myslela, že ti ještě zavolám, než půjdu spát.“</p> <p>Přesně to, co potřebovala. „Špatné načasování, mami.“</p> <p>„Proč? Co se děje?“</p> <p>„Mám, ehm, mám společnost.“</p> <p>„Och.“ Třebaže nevyjadřovaly přímo odsudek, nesly ony dvě hlásky nepřiměřeně silný konverzační náboj. „Michaela, nebo Henryho, drahoušku?“</p> <p>„Ehm…“ V okamžiku, kdy se odmlčela, Vicki věděla, že to byla chyba. Její matka byla ve čtení ticha hotový mistr.</p> <p>„Oba <emphasis>dva</emphasis>?“</p> <p>„Věř mi, mami, že můj nápad to nebyl.“ Zamračila se. „Ty se směješ?“</p> <p>„To by mě ani ve snu nenapadlo.“</p> <p>„Ty se <emphasis>směješ</emphasis>.“</p> <p>„Zavolám ti zítra, drahoušku. Nemůžu se dočkat, až uslyším, jak to dopadlo.“</p> <p>„Mami, nezavě…“ Vicki chvíli zírala na němé sluchátko, než s ním práskla. „No, doufám, že máte radost.“ Vyskočila ze židle a odkopla ji z cesty. „Tohle mi bude připomínat až do smrti.“ Přejížděla zuřivým pohledem mezi Cellucim a Fitzroyem a o oktávu zvýšila hlas. „<emphasis>Neříkej, že jsem tě nevarovala, drahoušku. Co jsi taky čekala, když chodíš hned se dvěma mladíky</emphasis>… Já vám teda řeknu, co čekám. Čekám, že se oba dva budete chovat jako rozumné lidské bytosti a ne jako dva psi, kteří se rvou o kost. Nevidím sebemenší důvod, proč spolu nemůžeme vycházet všichni tři!“</p> <p>„Opravdu?“ otázal se lehce nevěřícným tónem Henry.</p> <p>Vicki, které neunikl jeho sarkasmus, se k němu prudce otočila a vyštěkla: „Zmlkni, Henry!“</p> <p>„Lhaní jí nikdy moc nešlo,“ zamumlal Celluci.</p> <p>„A ty můžeš sklapnout jakbysmet!“ Zhluboka se nadechla a posunula si brýle na nose. „A teď, když už tu jsme všichni pohromadě, myslím, že bychom se měli bavit o případu. Má s tím někdo z vás nějaký problém?“</p> <p>Celluci vyprskl. „To bych se neodvážil.“</p> <p>Henry rozhodil rukama, význam gesta byl jasný.</p> <p>Přesunuli se do obýváku, všichni tři si vědomi toho, že se problém pouze odkládá. To Vicki vyhovovalo. Pokud si to potřebovali vyříkat, mohli se do toho pustit, až nebude v palebné linii ona.</p> <p>~~~</p> <p>„… takže neexistuje žádný zřejmý důvod, proč zabila Trembleyovou a jejího parťáka, zatímco lidem v muzeu pouze vymazala paměť.“ Celluci usrkl další doušek kávy, zkřivil rty nad její chutí a pokračoval: „Jediný rozdíl v těch dvou případech spočívá v tom, že lidé v muzeu strávili v její těsné blízkosti tři dny, zatímco Trembleyová ji viděla možná tři minuty.“</p> <p>„Takže k manipulaci s lidskou myslí je zapotřebí čas a fyzická blízkost.“ Vicki chvíli zamyšleně okusovala konec tužky, pak ji vyplivla a dodala: „Proč asi zabila toho uklízeče?“</p> <p>Celluci pokrčil rameny. „Protože mohla? Možná si po tak dlouhém věznění jen protahovala svaly.“</p> <p>„Možná měla hlad.“ Henry se naklonil dopředu, aby dodal svým slovům váhu. „Ten uklízeč se tam vyskytl čirou náhodou právě v okamžiku, kdy se probrala k plnému vědomí.“</p> <p>„Tak co vlastně jedla?“ ušklíbl se Celluci. „Na těle nebyly žádné stopy násilí a na každý pád nechybělo vůbec nic.“</p> <p>Henry se opřel a opět se nechal zahalit stínem v rohu obývacího pokoje. „To není úplně přesné. Když toho uklízeče našli, to, co chybělo, byl jeho život.“</p> <p>„A ty myslíš, že ho ta mumie <emphasis>snědla</emphasis>?“</p> <p>„Smrtelníci si vždy předávali legendy o bytostech, které si prodlužují život tak, že pozřou životy jiných.“</p> <p>„Jasně, ale to jsou jen <emphasis>legendy</emphasis>.“</p> <p>Stíny nedokázaly ukrýt Henryho ostrý úsměv. „Stejně jako já. Stejně jako například mumie, které chodí. A démoni. A vlkodlaci…“</p> <p>„Dobře, dobře! Chápu.“ Celluci si jednou rukou zajel do vlasů. Všechny ty nadpřirozené pitomosti mu vážně lezly na nervy.</p> <p>Proč on? Proč ne detektiv Henderson? Henderson nosí na kožené tkaničce křišťálový přívěsek, proboha živého. A jak je možné, že než se Vicki zapletla s Fitzroyem, mělo k nadpřirozenému jevu asi tak nejblíže, když se Listům podařilo vyhrát dvakrát za sebou? <emphasis>Jen to, že něco nevidíš, ještě neznamená, že to tam není</emphasis>. Dobře, takže na tohle si odpovědět dokázal. Povzdechl si a zauvažoval, kolik z minulých nevyřešených případů se asi dalo přičíst bubákům, strašidlům a tajemným nočním zvukům. I když by možná hrozně rád, přece jen nemohl z celé téhle patálie obviňovat Fitzroye. „Tak proč zabila doktora Raxe?“</p> <p>„Pořád měla hlad a doktor Rax vešel do místnosti sám.“</p> <p>„Ale vždyť musela vědět, že když na tomtéž místě zemřou stejným způsobem dva lidé, začne se vyšetřovat. Proč si dělat takové těžkosti se zametáním stop a pak se dopustit takové hlouposti?“</p> <p>„Doktor Rax ji přistihl na odchodu a ona se nechala unést.“</p> <p>„No úžasné,“ obrátila Vicki oči v sloup. „Impulzivní mumie.“ Zívla a postrčila si brýle koncem tužky. „Alespoň víme, že může dělat chyby. Bohužel to vypadá, že její bůh přežil taky.“</p> <p>Celluci povytáhl obočí až k linii vlasů. „A tohle víme jak?“</p> <p>„Včera v noci v muzeu…“</p> <p>„Počkej chvilku,“ zvedl ruku Celluci. „Ty jsi šla včera v noci do muzea? Po zavírací době? Ty ses vloupala do Královského muzea v Ontariu… On si to možná neuvědomuje,“ Celluci bodl prstem do vzduchu Henryho směrem, pak se prudce otočil a zpražil Vicki pohledem, „ale <emphasis>ty</emphasis> víš zatraceně dobře, že je to protizákonné.“</p> <p>Vicki si povzdechla. „Podívej se, nikam jsme se nevloupali, na nic jsme nesahali, jen jsme se trochu porozhlédli kolem. Je pozdě. Jsem unavená. Jestli mě nehodláš zatknout, tak toho nech.“ Odmlčela se. Dobře věděla, že Celluci nemůže udělat absolutně nic jiného než to přijmout. Pak se usmála a pokračovala: „Na stole doktora Raxe jsme našli jeden náčrtek a následně jsme objevili odpovídající ilustraci v knize o starověkých bozích a bohyních, rovněž na Raxově stole.“</p> <p>„No a?“</p> <p>„Ta ilustrace se na mě podívala.“ Polkla a zastrčila si tužku za ucho, aby si mohla do riflí utřít náhle zpocené dlaně. „Její oči žhnuly rudým světlem a dívaly se přímo na mě.“</p> <p>Celluci si odfrkl. „Kolik světla bylo v té místnosti?“</p> <p>„Vím, co jsem viděla, Miku.“ Zúžily se jí zorničky. „A retinitis pigmentosa halucinace nevyvolává.“</p> <p>Chvíli se jí díval do tváře. Pak přikývl. „Má tenhle bůh nějaké jméno?“</p> <p>„Jo. Akh…“</p> <p>Henry měl ruku silně přitisknutou na její ústa dřív, než ho kterýkoli z těch dvou viděl se pohnout. „Když vyslovíte jméno nějakého boha,“ řekl jemným hlasem, „upoutáte tím jeho pozornost. Špatný nápad.“</p> <p>Uvolnil stisk a Celluci čekal na výbuch. Vicki snášela nevybíravé umlčení ještě hůř než většina lidí. Když žádná exploze nenastala, mohl pouze předpokládat, že považuje Fitzroyův čin za opodstatněný, a zamrazilo ho v zádech. Jestli tenhle starověký bůh vyděsil Viktorii Nelsonovou, on na něj rozhodně narazit nechtěl.</p> <p>Vicki, stále pevně svírající Henryho zápěstí, si navlhčila rty a snažila se nemyslet na to, že by jí ty žhnoucí oči mohly věnovat i delší pohled. Po chvíli jej pustila. „Myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že… tenhle bůh a tahle mumie jsou nějak spojení.“</p> <p>„Mumie je nejspíš velekněz onoho boha,“ navrhl Celluci. Když na něj Vicki i Henry obrátili udivené pohledy, pokrčil rameny. „No co, koukám na horory.“</p> <p>„Ne že by byly zrovna věrohodným zdrojem informací,“ poznamenal Henry, když se vrátil do svého křesla ve stínech.</p> <p>„Jo. Ne všichni se můžeme počítat mezi blízké a osobní přátele hraběte Draculy.“</p> <p>„Pánové, budou dvě ráno, můžeme s tím pohnout, než vám tu usnu?“ Vicki zívla a opřela se ve sklápěcím křesle. „Já si náhodou myslím, že Celluci má pravdu.“</p> <p>„Mám já to dnes ale šťastný den,“ zamumlal.</p> <p>Ignorovala ho. „Kola auta Trembleyové byla otočená, ale auto se dál pohybovalo v přímém směru. K tomu může dojít pouze tehdy, když je ve hře nějaká vnější síla. Zde žádná viditelná vnější síla nebyla. Podle knížek, které teď čtu, byli kněží ve starém Egyptě zároveň čaroději.“</p> <p>„Říkáš nám tu, že mumie zabila Trembleyovou prostřednictvím magie?“ otázal se nevěřícně Celluci.</p> <p>„Všechno do sebe zapadá.“</p> <p>V následném tichu bylo jasně slyšet, jak vodovodní kohoutek v kuchyni vteřinu po vteřině odkapává.</p> <p>„Ale co,“ povzdechl si Celluci. „Už před snídaní jsem věřil v sedm nemožných věcí. O jednu víc nebo míň…“</p> <p>„Takže,“ začala Vicki odpočítávat na prstech jednotlivé body, „to, co se pokoušíme najít, je znovu oživený kněz-čaroděj sloužící bohu, který možná – a možná taky ne – žije ze životní síly ostatních, jenž dokáže křivit mysli lidí, co se nacházejí v jeho blízkosti, a který dokáže zabíjet na dálku pomocí kouzel.“</p> <p>„Skvělé,“ zívnul Celluci do pěsti. „A tady v rohu, Tři šašci.“</p> <p>„Ťuk, ťuk, ťuk,“ přitakal Henry.[*)]</p> <p>Vicki sebou trhla a zahleděla se s hrůzou na Henryho, zatímco Celluci udělal jeho směrem gesto, které se blížilo uznalému přikývnutí. „Tomu by jeden nevěřil,“ zamumlala. Vicki měla teorii, podle níž Tři šašci provozovali sexuálně podmíněný humor, neboť se v životě nesetkala se ženou, které by přišli legrační. Tohle její teorii pouze dokazovalo, neboť chromozom Y byl asi to jediné, co měl Henry s Cellucim společného. <emphasis>A to se říká, že upíři mají vybraný vkus! </emphasis>„Když se vrátíme k tématu, možná byste si vy dva chtěli poslechnout i ten zbytek.“</p> <p>Celluci, který měl silnou chuť přehrát jeden jejich gag – čistě proto, aby Vicki vyprovokoval k nějaké reakci – si to rozmyslel v okamžiku, kdy mu došlo, s kým by ho hrál. Tři šašci jsou něco, na co si hrajete s kámoši, ne se… spisovateli romantické literatury. „Pokračuj,“ zavrčel.</p> <p>Henry pouze přikývl. Ani on nechtěl mít něco společného s Cellucim o nic víc než Celluci s ním. <emphasis>Tedy samozřejmě kromě toho jediného, čeho se ani jeden z nich nehodlal vzdát…</emphasis></p> <p>„Tak jo…“ Umlčelo ji silné zívnutí, a přestože si pozdě odpoledne na chvilku zdřímla, Vicki věděla, že pokud to brzo nezalomí, v žádném případě nebude za úsvitu při vědomí. <emphasis>Tak to tu rychle zabalíme a honem do postele. </emphasis>„Tak jo, pomineme-li na chvíli čarodějnou složku, o co kněží usilují? Budovat obec věřících. Protože jejich bohové chtějí uctívače. A myslím, že vím, o jakou kongregaci tomu bohu jde.“ Zatímco Celluci potemněl ve tváři, načrtla jim Vicki v hrubých rysech své setkání s inspektorem Cantreem. „Jde mu o policejní sbor, ne jen v Torontu, ale v celé provincii. O vlastní soukromou armádičku a dokonalý začátek světské mocenské základny.“</p> <p>„Proč by měl nějaký bůh usilovat o získání světské mocenské základny?“ otázal se Henry.</p> <p>Vicki si odfrkla. „Mě se neptej, zeptej se katolické církve. Podívej, bůh chce obec věřících, kněz mocenskou základnu – tenhle chlápek na mě z nějakého zvláštního důvodu moc altruistickým dojmem nepůsobí – a policie mu poskytne obojí.“</p> <p>„Tak proč napříč celou provincií? Proč nezačít v jednom městě?“</p> <p>„Města nejsou dostatečně nezávislá, jsou pod příliš silnou kontrolou vyšších vládních orgánů. Ale když ovládáš provincii, ovládáš stát ve státě. Vezmi si takový Québec…“</p> <p>„Slabé, Vicki, příliš slabé,“ zavrčel Celluci, jenž konečně propůjčil hlas svému hněvu. Nebyl si jist, co ho dopaluje víc, jestli to, že se ta mumie možná pokouší ovládnout policii, nebo to, že by se jí to podle Vicki mohlo podařit. „Nemáš důkaz, že novým poradcem je právě naše mumie.“</p> <p>„Mám takové tušení,“ řekla mu Vicki důrazným hlasem. „Tím to začalo u tebe a podívej, kam nás to dovedlo. Cantree opakuje vzkazy od šéfa, jako by to bylo Písmo svaté. Víš, že to se mu vůbec nepodobá.“ Střetli se pohledy. Když Celluci sklopil zrak, Vicki pokračovala. „Jeden z nás musí na ten sobotní večírek u generálního prokurátora jít.“</p> <p>„Jeden z nás?“ otázal se Henry tiše.</p> <p>„Tak dobře, ty.“ Vicki prudce narovnala opěradlo křesla a objala si pažemi kolena. „Dobrá polovina z těch lidí bude Mika nebo mě znát, takže ani jeden z nás to být nemůže. Kromě toho je to jen pro zvané a ty jsi moc šikovný v obcházení…“</p> <p>„Společenských překážek,“ dopověděl za ni, když se odmlčela. „Máš pravdu. Musím to udělat já.“</p> <p>„Co když se Vicki mýlí a ta mumie tam není?“</p> <p>Henry pokrčil rameny. „Tak zase brzy odejdu a nic se nestane.“</p> <p>„A jestli má pravdu?“</p> <p>Henry se usmál. „Tak se o ni postarám.“</p> <p>Celluci si vzpomněl na temnou stodolu a bledé prsty svírající se kolem hrdla muže, jemuž zbývalo posledních pár vteřin života. Sklonil zrak, aby se na ten úsměv nemusel dívat. „Myslíš, že toho čaroděje a kněze v jedné osobě zvládneš?“</p> <p>Popravdě neměl tušení, ale to neměl v úmyslu Cellucimu říkat. „Nejsem bez šancí.“</p> <p>„Takže ujednáno.“ Vicki vstala, protáhla se a vyhnala mravence ze zad. „Tohle malé sezení bylo velmi užitečné. Po večírku se zase všichni sejdeme a znovu si promluvíme. Děkuji vám oběma, že jste přišli. Jděte domů.“ Dala jim dost jasně najevo, co tím myslí.</p> <p>„Budu u tebe těsně před úsvitem,“ řekla ve dveřích Henrymu tichým hlasem, aby to Celluci neslyšel. „Nezačínej beze mě.“</p> <p>Zvedl jí ruku a lehce ji políbil na vnitřní stranu zápěstí. „To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekl jemným hlasem a byl pryč.</p> <p>Celluci vyšel z koupelny a natáhl se pro kabát. „Příštích pár nocí mám službu, takže nebudu dostupný, ale až to skončí, budeme si muset promluvit. Ty a já.“</p> <p>„O čem?“</p> <p>Natáhl ruku a jedním prstem jí lehce posunul brýle na nose. „Co myslíš?“ Tímtéž prstem jí přejel po linii čelisti.</p> <p>„Miku, ty víš, že…“</p> <p>„Vím.“ Odešel do předsíně. „Ale i tak si musíme promluvit.“</p> <p>Dveře se za ním zavřely a Vicki se na ně zhroutila, šátrajíc po zámku. Pro příštích pár hodin netoužila po ničem jiném než po šanci trochu se vyspat. Několik dnů se teď bude soustředit na zastavení té mumie. A pak…</p> <p>„Ale co,“ doklopýtala do ložnice a stáhla si mikinu přes hlavu. „Pak se to možná nějak vyvrbí…“</p> <p>~~~</p> <p>Toužil po úsvitech, jaké si pamatoval, kdy veliký zlatý kotouč stoupal po azurovém nebi, spaloval v poušti všechny stíny, dokud nezářilo každičké zrnko písku. Toužil cítit, jak se mu žár opírá do ramen, zatímco kameny pod nohama stále vyzařují noční chlad. Tohle severské svítání bylo jako ubohá imitace, bledý sluneční kotouč nebyl na zatažené obloze skoro vůbec vidět. Otřásl se chladem a vrátil se z balkónu dovnitř.</p> <p>Brzy se bude muset vypořádat se ženou, kterou si jeho bůh vyvolil. Během příštích několika dnů použije klíč k jejímu ká, jehož se mu dostalo, a vyzvedne k povrchu její mysli hluboko ukryté zoufalství.</p> <p>Jeho pán nikdy nevyžadoval smrt, místo toho se živil nižšími a neustále se opakujícími energiemi, vytvářenými temnějšími aspekty života. Po nějaké době se ovšem vyvolení zpravidla modlili, aby to už skončilo. Příležitostně byli i vyslyšeni.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Devět</p> <p>Ti lidé, stojící mimo politické kruhy, kteří aspoň někdy uvažovali o politice, mysleli jen na Queen’s Park, přesněji řečeno v něm se nacházející legislativní budovu, mohutnou pískovcovou stavbu s měděnou střechou, situovanou na severním konci Univerzitní třídy. Ačkoliv v této budově skutečně zasedal provinční parlament, skutečná práce se odváděla v bloku výškových kancelářských budov na východ od ní. Úřad generálního prokurátora sídlící na Grosvenorské ulici číslo 25, mezi Yongovou a Bay, se tak nacházel v nejvýchodnější části vládního komplexu.</p> <p>Vicki si budovu změřila znechuceným pohledem. Ne že by se jí ten oranžový věžák nelíbil – přestože při pohledu z východu či západu vypadal, jako by ho vytáhli z dětské stavebnice moderní architektury – problém spočíval jen v tom, že ačkoliv ty tři bloky, jež ho dělily od Queen’s Park, ještě nepředstavovaly vzdálenost, kterou by se vyplatilo jet městskou hromadnou dopravou, byly už přece jen dost dlouhé na to, aby si během chůze její pravá noha našla tu správnou louži a nechala si natéct vodu do boty.</p> <p>„Říjnové Toronto. Kristepane. Každá mumie, která má všech pět pohromadě, by skočila na první letadlo egyptských aerolinií a zamířila domů.“ Když prošla kolem skulptury před hlavním vchodem, povzdechla si. Vypadala jako ohromné, k nepoznání zprohýbané hliníkové mříže vězení a její symbolika jí naprosto unikala.</p> <p>Kývla na policistu držícího službu u informační přepážky a prošla vstupní halou ke slepé chodbě, v níž se nacházely výtahy. Z půltuctu světel na stropě fungovala pouze dvě a celý prostor se tak utápěl v jantarově zbarveném příšeří. Pokud šlo o Vicki, klidně by mohli zhasnout úplně.</p> <p><emphasis>Nejspíš to vymyslel nějaký blonďatý chytrolín jako způsob jak ušetřit peníze – těsně předtím, než mu jako každý měsíc zvedli plat</emphasis>. Jednou rukou přejela po mramorovém obkladu stěny, pak po ocelových dveřích a nakonec nahmatala plastovou destičku, na níž bylo umístěno přivolávací tlačítko. <emphasis>Doufejme, že světla uvnitř kabin nechali svítit, jinak nepoznám, jestli už nějaká přijela.</emphasis></p> <p>Nechali. Přestože ji z náhlého prudkého světla začaly silně slzet oči, dávala přednost této reakci před nebezpečím, že by po hmatu nakráčela přímo do výtahové šachty. Kromě toho venku lilo jako z konve a mokrá už stejně byla.</p> <p>Kanceláře generálního prokurátora se nacházely v jedenáctém podlaží a ve srovnání s jinými vládními úřady působily takřka palácovým dojmem. Výrazné barvy a konzervativně moderní zařízení měly za cíl přinejmenším jistou část voličů urazit, většinu pak ohromit. Vicki bylo na první pohled jasné, že jde jen o vnější dojem a že se za zavřenými dveřmi na tomto i ostatních podlažích nacházejí pracovní kóje, v nichž se vyřizuje hlavní díl každodenní agendy.</p> <p>„Mohu vám nějak pomoci?“</p> <p>Mladá žena za stolem měla stejnou funkci jako moderní kulisy – udělat dojem a vzbudit pocit jistoty. Vicki, která nesnášela, když se musela chovat příjemně k cizím lidem, by její práci nechtěla, ani kdyby jí dali dvojnásobek peněz. „To doufám. Jmenuji se Nelsonová. Mám na jednu třicet domluvenou schůzku s panem Zottiem.“ Podívala se na hodinky. „Jdu trochu dřív.“</p> <p>„Žádný problém, paní Nelsonová. Pojďte dál, prosím.“</p> <p><emphasis>Je dobrá</emphasis>, zamumlala si pro sebe Vicki, když procházela dvojitými dveřmi, které jí ukázala. <emphasis>I když jsem si dávala pozor, skoro jsem si nevšimla, že by se podívala do seznamu.</emphasis></p> <p>Žena sedící za stolem ve vnitřní části oddělení, třebaže stále dělala dojem, pocit jistoty nevzbuzovala, ani co by se za nehet vešlo. „Pan Zottie se vám bude za okamžik věnovat, paní Nelsonová. Posaďte se, prosím.“</p> <p>Trvalo to podstatně déle než pouhý okamžik, než se dveře kanceláře generálního prokurátora nakonec otevřely. Vicki se snažila při čekání nevrtět. Víkend proběhl bez jakýchkoliv událostí, jejich jediné zdroje informací byly nepřístupné. Když každé ráno ukládala Henryho k spánku, nemohla se rozhodnout, jestli si má dělat starosti, že se mu pořád zdá ten sen, nebo jestli má být vděčná, že zůstává jen u snu a Henry stále nejeví známky toho, že by se chtěl pokusit dostat na slunce. Pak šla domů a vyprala, něco nakoupila, zavolala matce a zabíjela čas. To první, co udělala dnešního rána, bylo, že zatahala za pár nitek a sjednala si tuto schůzku.</p> <p>„Paní Nelsonová?“ Generální prokurátor George Zottie byl nepříliš vysoký a nepříliš štíhlý muž středního věku s hustými tmavými vlasy a dlouhými černými řasami. „Je mi líto, že jsem vás nechal čekat.“</p> <p>Měl pevný, rychlý stisk ruky člověka, který nestrávil celý život jen v kanceláři, a Vicki, která politiky z principu pohrdala, usoudila, že je jedním z nejlepších. Během posledních dvou volebních období ho v téhle vysoké vládní funkci udržela kombinace osobní integrity a upřímného respektu obou policejních složek, za něž byl zodpovědný. Pokud současná vláda vyhraje i v příštích volbách, což se zdálo být jisté, měl i třetí volební období v podstatě zaručeno.</p> <p>Během služby u sboru se s ním Vicki setkala třikrát, naposledy pouhých osm měsíců předtím, než ji její oční vada přinutila odejít. Po slavnostním předávání medailí spolu krátce hovořili a tento rozhovor Vicki vnukl nápad, který jí umožnil se s ním sejít i dnes, plán na zlepšení povědomí o práci policejního sboru u žáků základních a středních škol. Popravdě šlo o tak výborný nápad, že byla napůl odhodlaná pustit se do jeho realizace hned, jakmile se vypořádají s hrozbou mumie. Tedy samozřejmě za předpokladu, že dobro zvítězí.</p> <p>Jejich rozhovor jí rovněž poskytne měřítko k posouzení jeho – stability? Povědomí o realitě? Posouzení toho, jak silný vliv na něj mumie už má. Nebo jestli na něj vůbec má nějaký vliv. Cokoli, co dnes zjistí, pomůže Henrymu, aby se vyzbrojil na sobotní večer.</p> <p>Když následovala generálního prokurátora do kanceláře, rozhlédla se rychle kolem. Kvůli téměř naprosté ztrátě periferního vidění to nemohla udělat nijak zvlášť decentně, ale došla k závěru, že by mohl být zvyklý na to, jak lidé při své první návštěvě jeho kancelář očumují. Bohužel, pokud ho mumie už navštívila, nezanechala po sobě žádné nápadné stopy. Žádné kousky tlejících obvazů, hromádky písku, dokonce ani sošku sfingy s hodinami na břiše.</p> <p>„Nuže,“ usedl za stůl a pokynul jí, aby se posadila na židli, „promluvme si o tom vašem návrhu…“</p> <p>Vicki vytáhla z tašky dvě složky a jednu z nich mu podala. Zatímco mluvila, sledovala jeho oči, ruce, celkové držení těla a snažila se objevit nějaký náznak toho, že se nachází pod vlivem – ne-li rovnou pod kontrolou – tisíce let starého kněžského čaroděje. Nezdál se být nervózní. Vypadal snad ještě klidnější než na policejní ceremonii, kde strávil celý večer popotahováním za límec saka.</p> <p><emphasis>Mám za to, že ztráta vlastní svobodné vůle může jednoho docela zklidnit, </emphasis>usoudila, když dokončila prezentaci. <emphasis>Ale na druhou stranu, stejný účinek by mělo i snížení dávek kofeinu.</emphasis></p> <p>„Velmi zajímavé.“ Generální prokurátor zamyšleně přikývl a udělal si rychlou poznámku na horní část první stránky. Vickiiny oči nebyly ve stavu, kdy by dokázaly přečíst obrácený rukopis, ale i tak na něj nepřestala zaostřovat, zatímco on pokračoval. „Mluvila jste o tom s někým z oddělení pro styk s veřejností?“</p> <p>„Ne, pane. Myslela jsem, že se nejprve pokusím získat vaši podporu.“</p> <p>„Takže,“ vstal a přešel na druhou stranu stolu, „já se na váš písemný návrh podívám a ozvu se, řekněme, koncem příštího týdne?“</p> <p>„To mi vyhovuje, pane.“ Vicki se rovněž postavila a zasunula vlastní kopii zpátky od tašky. <emphasis>Doufejme, že nám do té doby nikdo nevysaje život z těla. </emphasis>„Děkuji vám, že jste si udělal čas a vyslechl mě.“</p> <p>„Dobrý nápad si vždycky rád poslechnu.“ U dveří se zastavil a usmál se na ni. „A tohle dobrý nápad rozhodně je. Včasné osobní setkání se strážci zákonného pořádku by mohlo zbavit drobnou kriminalitu jejího zdánlivého kouzla. O zlepšení povědomí o policejní práci u žáků škol naší provincie se velmi zajímám.“</p> <p>„Ano, pane, já vím.“ Proklouzla kolem něho. „Proto jsem také přišla.“</p> <p>Usmál se ještě srdečněji. „Škoda, že jste musela odejít od sboru, paní Nelsonová, byla jste jednou z nejlepších. Kolik pochval jste dostala? Dvě?“</p> <p>„Ne, pane. Tři.“</p> <p>„Ano, dobrá práce. Nedokážu si představit, že by vám život civilisty vyhovoval stejně dobře.“</p> <p>„Ne, stejně dobře ne.“ Upravila si brýle a násilím vytáhla koutky úst vzhůru. „Ale i tak je… zajímavý.“</p> <p>„To rád slyším.“</p> <p>Vicki nechala úsměv zmizet v okamžiku, kdy se za ní zavřely dveře. Hodila si tašku přes rameno a prošla vnější kanceláří, zřetelně vnímajíc pohled přísných očí upřených do jejích zad. <emphasis>Dej mi svátek, babo, </emphasis>pomyslela si, když se dostala do bezpečí recepce, <emphasis>nebo zapomenu, na které straně stojím a nacpu ti do nosu svůj bílý klobouk.</emphasis></p> <p>Celá návštěva se dala z větší části považovat za ztrátu času. Jestli se George Zottie opravdu nacházel pod vlivem mumie, nic na něm nepoznala. Což nemuselo znamenat nic jiného, než že to ta mrcha dělá moc šikovně. <emphasis>Bože, co bych teď dala za obyčejný rozvodový případ, takový, kde se začíná u padouchovy fotky…</emphasis></p> <p>Ozvalo se pípnutí výtahu a Vicki si pospíšila, aby ho stihla dřív, než ho někdo odvolá. Nejprve si myslela, že muž, který se začal hrnout ven, jakmile se dveře otevřely, je opilý, ale okamžik nato si uvědomila, že mu ve skutečnosti není dobře. Jeho pleť měla šedivý nádech, na horním rtu a na čele se mu třpytily kapky potu. Jednou rukou s dlouhými, pečlivě pěstěnými nehty si tiskl k žaludku kašmírový svrchník, druhou slepě šátral do vzduchu.</p> <p>Vicki se vyhnula pohybující se ruce a zručně ho odvedla k židli. Naštěstí nebyl o mnoho vyšší než ona, protože v okamžiku těsně před usednutím spočívala celá jeho váha na jejích ramenou. Zamumlal něco v jazyce, který neznala, ale protože dle vzhledu patřil k některému severoafrickému etniku, Vicki předpokládala, že jde o arabštinu.</p> <p>Uvědomila si, že vinou svého zdravotního stavu může vypadat starší a odhadla jeho věk na něco mezi třiceti a čtyřiceti. Byl všedních rysů – dvě oči, nos a ústa s poměrně úzkými rty v obvyklém uspořádání – ale i když mu bylo zle a byl zmatený, vyzařovala z něj citelná síla osobnosti.</p> <p>Vicki, která se ho snažila udržet ve vzpřímené poloze, se prudce otočila, když se za ní ozval nepovědomý zvuk, a viděla, že recepční právě rozhrnula husté kaštanové závěsy zakrývající řadu oken. Cizinec sebou křečovitě škubl a upřel pohled ven – na šedivou oblohu, na budovu soudního vyšetřovatelství, rovněž postavenou z růžových panelových bloků, a na kousek za ní se nacházející budovu policejního velitelství – a zdálo se, že se uklidnil.</p> <p>Vicki zamračeně nechala recepční, aby se zručně ujala role ošetřovatelky. Aspoň pokud ona viděla, nic obzvlášť uklidňujícího se venku… Pak jí to došlo. „Trpí klaustrofobií, že?“</p> <p>„Silnou.“ Mladá žena muži rozepnula dva horní knoflíky svrchníku. „Cesta výtahem pro něj představuje čirou hrůzu.“</p> <p>„Ale stejně v něm jezdí…“</p> <p>„Je <emphasis>velmi</emphasis> statečný.“ Její oči získaly poněkud zasněný výraz.</p> <p>„To by stačilo, slečno Evansová.“ Z vnitřní kanceláře se k nim přes tmavě šedý koberec rázným krokem blížila ona starší žena a z jejího staženého obočí bylo zřejmé, že vyžaduje odpověď na otázku, co Vicki dělá v těsné blízkosti tak důležitého hosta. „Prosím, pane Tawfiku, nechte to na <emphasis>mně.</emphasis>“</p> <p>Vicki odešla dřív, než se k nim dostala. <emphasis>Na druhou stranu, </emphasis>říkala si sama pro sebe, když jela dolů tímtéž výtahem, který se jí náhle jevil o poznání menší než předtím, <emphasis>jestli v něm tahle věc vyvolává tak silnou reakci, a přesto ji i nadále používá, rozhodně je velmi odvážný. Nebo masochistický. </emphasis>Ačkoli neměla představu, jakou diplomatickou funkci cizinec zastává, reakce, které v okolí vyvolával, ji nijak nepřekvapily. Měl v sobě něco, co jí navzdory jeho zdravotnímu stavu připomínalo Henryho.</p> <p>~~~</p> <p>„Mohu vám něco přinést, pane Tawfiku?“</p> <p>„Ne, děkuji vám.“ Nespouštěje oči z okna a z prostoru za ním, donutil se zklidnit dech. Postupně se mu zpomalil tep a křeče, které mu vázaly uzly na střevech, povolily a po chvíli zcela ustaly. Lehce roztřesenými prsty vytáhl z kapsy saka plátěný kapesník a otřel si zpocenou tvář.</p> <p>Pak se zamračil na obě ženy, postávající na vzdálenost natažené paže. „Byl tady ještě někdo třetí…“</p> <p>„Pouze návštěva, pane Tawfiku. Nikdo, s kým by se měl někdo jako <emphasis>vy</emphasis> zabývat.“</p> <p>„To posoudím sám.“ Ani ve stresu, v jakém se předtím nacházel, mu neuniklo, že ká té osoby mu bylo poněkud povědomé.</p> <p>Vyznačovalo se jistým nádechem, který nedokázal přesně zařadit. „Jak se jmenuje?“</p> <p>„Nelsonová,“ odpověděla mladší žena úslužně. „Victorie Nelsonová. Pan Zottie ji znal ještě v době, kdy pracovala u policejního sboru.“</p> <p>Ne. Její jméno mu nic neříkalo. Ale nemohl se zbavit pocitu, že se jejího ká už jednou dotkl.</p> <p>„Smím oznámit panu Zottiemu, že jste přišel?“</p> <p>„Smíte.“ Od počátku jim dal jasné instrukce, že nesmí zavolat generálního prokurátora dřív, než se úplně vzpamatuje. Moc musí vycházet ze síly a osobní slabost by ji umenšila jako celek. Ženy byly v této kultuře vychovávány tak, aby o slabé pečovaly, nikoliv aby jimi pohrdaly, a třebaže s tímto přístupem v teoretické rovině nesouhlasil, v praxi ho využíval. Než George Zottie přispěchal do recepce, aby svého nejnovějšího poradce doprovodil do vnitřní svatyně, veškeré účinky výtahu již zcela pominuly. Přetrvávající lehkou nevolnost nebylo navenek nijak vidět, takže na ní nesešlo.</p> <p>Kráčeje jako první k dvojitým dveřím, cítil na sobě žár pohledu, kterým ho mladší žena sledovala. Tu touhu si vytvořila při prvním letmém doteku jejich ká sama a on, maje za cíl pouze zajistit si její loajalitu, ji tam ponechal. Nebyl to on, kdo ji tam umístil, a ani ji nijak nevítal. Popravdě v něm celá záležitost vzbuzovala neurčitý odpor a to už celá staletí předtím, než ho pohřbili. Starší žena reagovala na demonstraci moci – tomu rozuměl.</p> <p>Úmysly, které měl s generálním prokurátorem, vyžadovaly důkladnější postup.</p> <p>Jakmile se ocitli uvnitř kanceláře a dveře za nimi pevně zapadly, natáhl ruku. Zottie poklekl na jedno koleno – na člověka jeho tloušťky s obdivuhodnou elegancí – a přitiskl mu rty na klouby prstů. Když opět povstal, vyzařoval z jeho tváře takřka nebeský klid.</p> <p>Klíč k Zottiemu mu poskytl písař – tiskový mluvčí. Patnáct set let zkušeností při jednání s úředníky mu umožnilo ho využít. Na jejich první setkání přišel vyzbrojen kouzlem zmatení v dlani. Seslal je prostřednictvím obřadního doteku, aktivoval ho a s jeho pomocí získal klíč k prokurátorovu ká. Za dávných časů by byl tak mocný muž obklopen silnou ochranou, s největší pravděpodobností by zaměstnával vlastního čaroděje s jediným úkolem: aby právě takové manipulaci zabránil. Občas mu stále připadalo obtížné uvěřit, že by to mohlo být tak snadné.</p> <p>Z George Zottieho toho příliš nezbylo.</p> <p>Se Zottiem sice mohl jednoho po druhém obejít všechny muže, které k vybudování mocenské základny potřeboval, ale se Zottiem ve své moci už to nebylo zapotřebí, všichni přijdou za ním.</p> <p>„Bylo to vykonáno?“</p> <p>„Jak jste rozkázal.“ Generální prokurátor zvedl ze stolu ručně psaný seznam a s lehkou úklonou mu jej nabídl. „Zde jsou ti, jejich přítomnost je vyžadována. Navzdory velmi krátké lhůtě většina pozvaných slíbila, že přijde. Mám ostatní pozvat znovu?“</p> <p>„Ne. Ty mohu získat později.“ Přelétl seznam očima. Poznával jen několik málo titulů. To nebylo dostačující.</p> <p>„Potřebuji muže, staršího muže, takového, který strávil ve vládě celý život, ale ne jako politik. Takového, který ví…“ První ká, jehož se zmocnil, mu nabídlo vhodný slovní obrat a on jej s úsměvem použil. „… o kostlivcích ve skříni.“</p> <p>„Pak potřebujete Briana Mortona. V celém Queen’s Parku není nic, o čem by nevěděl.“</p> <p>„Zaveď mě k němu.“</p> <p>~~~</p> <p>„… k nešťastné události došlo dnes večer v Queen’s Parku. Vysoký vládní úředník Brian Morton byl nalezen mrtev za svým stolem. Příčinou smrti byl infarkt. Morton byl zaměstnancem ontarijské vlády po dvaačtyřicet let. Generální prokurátor George Zottie, na jehož ministerstvu Morton v době své smrti pracoval, prohlásil, že byl inspirací mladším a jeho znalosti a zkušenosti budou všichni hořce postrádat. Vdova po panu Mortonovi vyjádřila přesvědčení, že se její manžel do důchodu, do něhož měl odejít za necelý rok, nijak netěšil a že by si sám přál zemřít tak, jak zemřel, v botách. Pohřební obřad se bude konat v pondělí v chrámu Matky Boží ve Scarborough. A teď přichází Elaine se zprávami o počasí.“</p> <p>Vicki se zamračila a vypnula televizi. Reid Ellis a doktor Rax zemřeli na infarkt v muzeu. Z muzea pocházela mumie. Brian Morton zemřel na infarkt jako zaměstnanec generálního prokurátora. Byla přesvědčena, že mumie využívá generálního prokurátora k ovládnutí policie a vybudování vlastní soukromé armády. Morton byl starší člověk a jeho smrt mohla být dílem náhody. Ona si to ale nemyslela.</p> <p>Henry se domníval, že tak se mumie krmí. Už byla na svobodě týden, jak často potřebovala jíst?</p> <p>Sáhla pro jedny noviny do hromady ležící nalevo od stolu a označené slovy „k recyklaci“ a posadila se s nimi na posilovací lavici, aby si je přečetla. <emphasis>Náhlá úmrtí na veřejných prostranstvích… </emphasis>nejlepší bude začít bulvárem.</p> <p>První článek objevila ani ne po deseti minutách. Deset čtverečních centimetrů textu umístěného v pravém dolním rohu na stránce dvacet dva by se dalo snadno přehlédnout nebýt jeho titulku. „ZÁHADNÁ SMRT CHLAPCE V METRU.“ Jeho tělo bylo vyneseno ze stanice Osgoodova na lince metra Univerzitní a po příjezdu do dětské nemocnice byl prohlášen za mrtvého. Příčina smrti: srdeční selhání. Osgoodova se nacházela tři stanice jižně od muzea. Datum na novinách bylo dvacátého října. Pouhých pár hodin poté, co zemřel doktor Rax a co všichni začali svědčit, že rakev je a vždycky byla prázdná.</p> <p>Vicki sevřela ruce v pěst a její prsty protrhly do novin díry. Tomu klukovi bylo dvanáct let. Se zaťatými zuby článek vystřihla a pak zbytek novin pomalu a metodicky roztrhala na tisíc maličkých kousků.</p> <p>Byly skoro tři hodiny v noci, když se jí podařilo najít zprávu o druhém úmrtí, ukrytou v článku o mateřských školkách, na nichž probíhá inspekce. Ve čtvrtek 22. října se z vrcholu prolézačky Denní mateřské školy Sunnyview zřítilo tříleté dítě. Podle pitvy zemřelo dříve, než dopadlo na zem. Tuhle školku dělil od muzea jen jeden dlouhý blok podél Bloorovy ulice.</p> <p>V úterý odpoledne, poté co bezpečně uložila Henryho k dennímu spánku a sama si na pár hodin zdřímla, už Vicki stála u drátěného plotu mateřské školky, kde zemřelo druhé dítě. <emphasis>Tohle není žádná překážka</emphasis>, pomyslela si a zacloumala zrezivělým plotem. <emphasis>Rozhodně ne v případě, že si ke všem nebezpečím města připočítáte ještě zmrtvýchvstalé zlo</emphasis>. Nepršelo, přestože nebe bylo šedivé a vzduch byl nasycen vlhkostí, a na hřišti se to hemžilo malými postavičkami. Tu půl tuctu dětí útočilo na věž ze dřeva, pneumatik a provazů, zatímco její čtyři obránci vyzývavě vřeštěli. Jinde si dvě další udělaly dokonalou běžeckou dráhu z prázdného betonového brouzdaliště. Jinde zase dřepělo jiné a nořilo se do hlubokého rozjímání nad louží vody. Tři další se hádali, kdo se jako první projede na klouzačce. A mezi tím vším, v mezerách mezi jednotlivými scénami, kam Vicki její zrak neumožnil proniknout, běhaly, křičely a hrály si další děti.</p> <p><emphasis>Mělo jich tam být o jedno víc</emphasis>. Podél plotu došla ke vchodu a se sevřenými rty vešla dovnitř.</p> <p>~~~</p> <p>„… dobře, smrt dítěte, které měla na starosti, jí mohla z hlavy vymazat zbytek dne – to jí musím nechat, už jsem se s tím setkala – ale to, <emphasis>jak </emphasis>si to nepamatovala, Henry, to mi prostě nepřipadalo normální.“ Henry zvedl oči od novinových výstřižků, ve tváři pečlivě neutrální výraz. „Tak co se podle tebe stalo?“</p> <p>„Byla na tom hřišti necelé tři metry od místa, kde spadlo dítě. Myslím, že ji viděla a té ženě vzpomínku vymazala z hlavy stejným způsobem jako lidem v muzeu.“</p> <p>„Když říkáš, že <emphasis>ji </emphasis>viděla, tak tím myslíš…?“</p> <p>„Tu mumii, Henry.“ Vicki znovu došla rázným krokem na konec obývacího pokoje a zprudka se otočila, aby začala další okruh. „Myslím tím tu zatracenou mumii!“</p> <p>„Nemyslíš, že děláš ukvapené závěry?“ Položil jí otázku tak neutrálním způsobem, jak to jen šlo, ale i tak vytáhla ramena a svraštila obočí.</p> <p>„Co tím chceš k čertu říct?“</p> <p>„Tím chci říct, že děti někdy umírají. Z nejrůznějších důvodů. Je to smutné a je to strašné, ale stává se to. Já byl jediným dítětem své matky, které přežilo rané dětství.“</p> <p>„To bylo v patnáctém století!“</p> <p>„A v tomhle století už děti neumírají?“</p> <p>Povzdechla si a ramena jí klesla. „Umírají. Jistěže umírají. Ale Henry…“ Půl tuctu rázných kroků ji zaneslo na druhou stranu pokoje k jeho křeslu, kde klesla na kolena a položila své ruce přes jeho. „… tyhle dvě si vzala ta mumie. Já to <emphasis>vím. </emphasis>Nevím, jak to vím, ale vím to. Podívej, policajti jsou cvičeni k tomu, aby sledovali dění kolem sebe. Děláme, tedy <emphasis>dělají </emphasis>to pořád a všude. Možná že ne všechno, co vidí nebo slyší, vědomě rozpoznají jako důležité, ale jejich podvědomí neustále třídí informace tak dlouho, dokud do sebe všechny drobné kousky nezapadnou a nevytvoří celek.“ Pevně ho stiskla a pohlédla mu do očí. „Já vím, že tyhle dvě děti zamordovala mumie.“</p> <p>Držel její pohled tak dlouho, dokud jí nezačaly slzet oči. Cítila se nahá, zranitelná – byla to přijatelná cena za to, aby jí uvěřil.</p> <p>„Možná,“ řekl zamyšleně Henry a konečně jí dovolil uhnout pohledem, „že existuje hrstka lidí, kteří dokáží dovést umění sledovat o krok dále, lidí, kteří vidí pravdu…“</p> <p>„Kristepane, Henry.“ Vzala si novinové výstřižky a postavila se. „Nechoď na mě s těmi metafyzickými nesmysly typu new age. Celý trik spočívá ve výcviku a praxi, nic jiného v tom není.“</p> <p>„Když myslíš…“ V průběhu staletí viděl spousty věcí, které se nedaly vysvětlit pouhým výcvikem a zkušenostmi, ale jelikož pochyboval o tom, že by Vicki na debatu o těchto zkušenostech reagovala nějak zvlášť pozitivně, nechal to být. „Takže i kdybys měla pravdu ohledně mumie a těch dětí,“ rozhodil rukama, „k čemu nám to je? K jejímu nalezení nás to nijak neposouvá.“</p> <p>„Omyl.“ Podtrhla to slovo prudkým bodnutím prstem do vzduchu. „Víme, že se zdržuje v okolí muzea a Queen’s Parku. Víme, že pokračuje v zabíjení, a to nejen proto, aby se ochránila před objevením, ale i z jiných důvodů. Kvůli potravě, jestli chceš. Víme, že zabíjí děti. A to,“ zavrčela, „a to je pro nás naléhavý motiv, abychom ji našli a zastavili. Rychle.“</p> <p>„Hodláš tohle všechno říct detektivovi?“</p> <p>„Cellucimu? Ne.“ Vicki přitiskla čelo na sklo a hleděla na město. Neviděla dočista nic, jen temnotu. Od chvíle, kdy vešla do Henryho domu, mohlo město klidně úplně zmizet. „Teď je to můj případ. Jen by ho to rozhodilo.“</p> <p>„Velmi uvážlivé,“ řekl Henry suše. Viděl, jak se jí pohnul sval ve tváři a jak nepatrně povytáhla koutek úst. Její neschopnost něco si nalhávat byla jednou z vlastností, které se mu na ní nejvíce líbily. „Co chceš, abych udělal já?“</p> <p>„Najdi ji.“</p> <p>„Jak?“</p> <p>Vicki se odvrátila od okna a rozhodila rukama. „Známe oblast, ve které se pohybuje. Jsi přece lovec. Myslela jsem, že jsi v rakvi zachytil její pach.“</p> <p>„Ne takový, který bych mohl využít.“ Pach hrůzy a zoufalství tehdy takřka naprosto překryl jakoukoliv fyzickou signaturu. Henry odsunul vzpomínku stranou stejně jako stíny, které ji obklopovaly. „Já jsem upír, Vicki. Ne lovecký pes.“</p> <p>„No, je přece taky čaroděj. Nedokážeš vysledovat energetické proudy a takové věci?“</p> <p>„Pokud jsem poblíž, dokážu je vycítit, když k nim dojde, to ano, stejně jako jsem vloni na jaře cítil ty démonické invokace. Ale,“ zvedl varovně prst, „pokud si vzpomínáš, ani ty jsem nedokázal vystopovat až ke zdroji.“</p> <p>Vicki se zamračila a začala znovu přecházet sem a tam. „Podívej,“ řekla po chvíli, „poznal bys ji, kdybys ji viděl?“</p> <p>„Jestli bych poznal staroegyptskou stvůru, která vstala z mrtvých, poté co strávila tisíce let uvězněná v hrobce? Myslím, že ano.“ Povzdechl si. „Chceš po mně, abych hlídal v oblasti kolem muzea, že? Jen pro případ, že by šla náhodou kolem.“</p> <p>Zastavila se a otočila se k němu čelem. „Ano.“</p> <p>„Jestli si jsi tak jistá, že bude na tom sobotním večírku, proč bychom nemohli do té doby počkat?“</p> <p>„Protože dnes je úterý a kdo ví, kolik dalších dětí by mohlo za ty čtyři dny zemřít.“</p> <p>~~~</p> <p>Henry si vrazil ruce hluboko do kapes koženého kabátu a posadil se na jednu z laviček ze dřeva a betonu, roztroušených před muzeem. Kolem budovy se proháněl studený, vlhký vítr a v jeho poryvech a nárazech tančilo vířivý tanec smrti tlející listí. Občas kolem projelo nějaké auto a zdálo se, jako by se ono samo i jeho křehký obsah, stěží chráněný před okolní temnotou, snažily dostat co nejrychleji do bezpečí.</p> <p>To nebude fungovat. Pravděpodobnost, že na mumii narazí, dokonce i v relativně malé oblasti, kterou mu Vicki vymezila, a že ji pozná, protože ji právě napadne vrhnout nějaké kouzlo, byla nepatrně malá. Vytáhl jednu ruku a podíval se na hodinky. Tři dvanáct. Ještě pořád mohl získat dobré tři hodiny na psaní, kdyby hned teď odešel domů.</p> <p>Pak mu náhodný závan větru přinesl povědomý pach. Vstal, a kdyby ho někdo sledoval, měl by dojem, že najednou zmizel.</p> <p>Po Bloorově ulici kráčel východním směrem osamělý chodec, límec kabátu vyhrnutý proti chladu, bradu a lokty přitisknuté k tělu, oči napůl zavřené. Henry ignoroval červenou na semaforu na křižovatce s Queen’s Park Road a sledoval stříbrný chochol mužova dechu.</p> <p>„Dobré ráno, Tony.“</p> <p>„Ježíšikriste, člověče.“ Tony se snažil získal zpět rovnováhu, o kterou ho Henry připravil, když mu preventivním uchopením za rameno zabránil v instinktivním úniku do strany. „Tohle mi nedělej!“</p> <p>„Promiň. Vyrazil sis ven nějak pozdě.“</p> <p>„Ne, vyrazil jsem si brzo. To ty sis vyrazil pozdě.“ Došli k obrubníku a Tony se otočil, aby viděl Henrymu do tváře. „Jsi na lovu?“</p> <p>„To zrovna ne. Čekám, jestli dojde k sérii několika neuvěřitelných náhod a já se budu moci stát hrdinou.“</p> <p>„To byl Viktorčin nápad?“</p> <p>Henry se na mladíka usmál. „Jak jsi to poznal?“</p> <p>„Děláš si srandu?“ ušklíbl se Tony. „Má to její jasný rukopis. Máš to tu pro ni hlídat, Henry. Dej jí příležitost, dej příležitost jakémukoliv policajtovi – nebo i bývalému policajtovi,“ opravil se, „a bude se snažit řídit celý tvůj život.“</p> <p>„<emphasis>Můj </emphasis>život?“ otázal se Henry a nepatrně nadzvedl masku civilizovanosti.</p> <p>Tony si navlhčil rty, ale necouvl. „Jo,“ řekl chraplavým hlasem, „i tvůj život.“</p> <p>Henry si chvíli pohrával se svým Hladem, nechal ho vzrůst, zatímco sledoval linii Tonyho čelisti. Pak mu však znovu pevně nasadil uzdu, když uznal, že žádnou skutečnou touhu po nasycení necítí. „Měl by ses trochu prospat,“ navrhl Tonymu přes divoký tlukot jeho srdce. „Myslím, že na jednu noc sis už vzrušení užil víc než dost.“</p> <p>„Co…?“</p> <p>„Cítím jeho pach po celém tvém těle.“ Henry slyšel, jak Tonymu stoupá krev do obličeje, viděl, jak se lehká křivka jeho tváře pokrývá tmavým ruměncem. „To je v pořádku.“ Usmál se. „Nikdo jiný to necítí.“</p> <p>„Nebyl jako ty…“</p> <p>„To tedy rozhodně doufám.“</p> <p>„Chci říct, že nebyl… nebylo to… no, to vlastně bylo, ale… chci říct…“</p> <p>„Vím, co myslíš.“ Nasytil svůj úsměv příslibem a nenechal ho zmizet z tváře, dokud neuviděl, že Tony pochopil. „Doprovodil bych tě domů, ale mám tu úkol, který musím dokončit.“</p> <p>„Jo.“ Tony si povzdechl, zatahal se za kalhoty a dal se znovu do kroku. Po pár metrech se otočil. „Hej, Henry. Co se týče těch ztřeštěných nápadů, co Viktorka má. Víš, většinou se ukáže, že zase tak ztřeštěné nebyly.“</p> <p>Teď bylo na Henrym, aby si povzdechl a rozhodil rukama. „Stejně jsem tady.“</p> <p>~~~</p> <p>„… po zaznění signálu zanechte vzkaz.“</p> <p>„Vicki? Celluci. Jsou čtyři hodiny ve středu odpoledne. Jeden z uniformovaných mi právě řekl, že tě dnes ráno viděl, jak se potloukáš kolem kanálů za muzeem. Co si k čertu myslíš, že děláš? Hledáš mumii, ne nějaké zatracené želvy Ninja.</p> <p>Mimochodem, jestli na něco přijdeš – a tím mám na mysli opravdu <emphasis>cokoliv </emphasis>– a nedáš mi to okamžitě vědět, nakopnu tě tak, že poletíš až do příštích Vánoc.“</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ten dům a zahrada vypadaly lehce povědomě, jako vzpomínka z dětství, sahající do tak dávné minulosti, že se k ní nedá přiřadit žádné jméno ani místo. V opatrné vzdálenosti ho obešla, vědouc – dříve než je opravdu spatřila – že u dveří do kuchyně porostou ibišky, dvůr budou pokrývat nepravidelné šedé dlaždice a růže budou rozkvetlé. Byl teplý, slunečný den a trávník voněl tak, jako by ho právě posekali – popravdě, támhle stála, opřená o garáž, stará ruční sekačka, s jakou každé pondělí večer jezdila po trávníku na své maličké zahrádce v Kingstonu.</emphasis></p> <p><emphasis>Baseballová rukavice, kterou zdědila po starším bratranci, ležela u schodu a její šněrování, jež musela opravit, vytvářelo oproti odřené kůži natolik silný kontrast, až si pomyslela, že to tak ve skutečnosti nebylo. Na prádelní šňůře visela její riflová bunda s třásněmi, poslední věc, kterou jí otec koupil, než odešel.</emphasis></p> <p><emphasis>Zdálo se, že zahrada nemá konce. Začala ji zkoumat, pohybujíc se zpočátku pomalu, pak stále rychleji a rychleji, když si náhle uvědomila, že ji něco sleduje. Obešla dům, rozběhla se po pěšině, skočila na zápraží a s rukou na klice se zastavila.</emphasis></p> <p><emphasis>„Ne.“</emphasis></p> <p><emphasis>Chtělo to, aby vešla dovnitř.</emphasis></p> <p><emphasis>Klika se pohnula a její ruka se pohnula s ní. V okně dveří viděla svůj odraz. Musel to být její odraz, i když si na okamžik myslela, že viděla uvnitř domu sebe samu, jak se dívá ven.</emphasis></p> <p><emphasis>Ať už ji v zahradě sledovalo cokoliv, vystoupalo to za ni na zápraží. Cítila, jak se pod jeho kroky hýbají stará, rozvrzaná prkna, a pak v okně zahlédla odraz záblesku v rudě žhnoucích očích.</emphasis></p> <p><emphasis>„Ne!“</emphasis></p> <p><emphasis>Přinutila se pustit kliku a takřka paralyzovaná strachem se otočila.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Vicki si narazila brýle na nos a zamžourala na hodiny. Dvě čtyřicet šest.</p> <p>„Na tohle nemám čas,“ zamumlala si pro sebe a s bušícím srdcem se znovu položila mezi polštáře. Za necelé dvě hodiny bude na cestě k Henrymu, což činilo ze spánku momentálně nejdůležitější věc. Přestože ji incident v muzeu očividně vyděsil víc, než by si myslela, analýza snů bude muset zatím počkat. Položila brýle znovu tam, kam patřily, a zhasla světlo. „Kolem příštího páru rudých očí, který mě probudí, udělám pořádný monokl,“ slíbila podvědomí.</p> <p>Okamžik na to, stále ležíc ve tmě beze spánku, se zamračila. Na tu bundu nepomyslela už roky.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Ve čtvrtek v noci stál ten dům osaměle na šedé pláni a sen začínal u dveří. Nutkání je otevřít bylo příliš silné, než aby mu dokázala odolat, a tak vešla dovnitř, zblízka sledována. Zachytila jen letmý pohled na interiér prvního pokoje, když světlo potemnělo a ona ho silou vůle držela zhasnuté.</emphasis></p> <p><emphasis>To, co ji sledovalo, chtělo vidět, co je uvnitř. No, ať jí políbí prdel.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>I když měla pocit, že jí někdo opakovaně vrazil hlavu mezi dva kameny, probudila se Vicki s pocitem samolibosti.</p> <p>~~~</p> <p>Vzpouzela se mu víc, než očekával. Jeho pán nebude potěšen. Protože neměla žádná ochranná božstva, pouze silně vyvinuté ego, bude to vnímat jako čistě jeho selhání.</p> <p>Akhekh selhání netrpěl a trestal je takovým způsobem, že cokoliv bylo lepší než čelit jeho hněvu.</p> <p>Potřeboval více síly.</p> <p>~~~</p> <p>Navzdory chladu a vlhkosti bylo páteční odpoledne strávené v parku neskonale atraktivnější než páteční odpoledne strávené nad Rielovým povstáním a učebnicí chemie pro desátý ročník. Brian uchopil Louisu pevněji za ramena a otočil ji tváří k sobě.</p> <p><emphasis>Tak tomuhle já říkám vzdělávání! </emphasis>pomyslel si, když rozevřela rty a olízla jazykem jeho jazyk. <emphasis>Jestlipak mě nechá vsunout ruku pod svou… au. Asi ne.</emphasis></p> <p>Otevřel oči, jen aby se podíval, jak asi druhý člověk z takového úhlu vypadá, a zamračil se, když spatřil, že je ze vzdálenosti necelého metru a půl sleduje dobře oblečený pán. <emphasis>Skvěle. Úchyl. Nebo policajt. Možná bychom měli… bychom měli…</emphasis></p> <p>„Briane?“ Když jeho objetí ochablo, Louise se odtáhla. „Nech toho.“ Jeho hlava jí padla na rameno. „Myslím to vážně, Briane. Děsíš mě. Briane? Můj bože.“</p> <p>~~~</p> <p>Znovu se usadil na posteli a shodil pytle s peřím na zem. V brzké době si nechá udělat pořádnou podpěrku hlavy.</p> <p>Bylo jedenáct čtyřicet tři – posedlost této kultury dělením času na nesmyslně malé jednotky ho nepřestávala udivovat – a ona už bude spát, takže její ká bude nejzranitelnější. Dnes v noci se mu ubránit nedokáže, vrhne proti její obraně veškerou sílu ká, které pozřel dnes odpoledne.</p> <p>Zavřel oči a vyslal své ká vpřed po cestě, již mu vyznačil jeho pán. Vstoupil skrze obraz očí svého boha.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Bylo to, jako by ji něco popadlo za loket a táhlo celým domem, sledovalo, třídilo a pátralo. Nemohla se mu vymanit. Nedokázala zhasnout světlo.</emphasis></p> <p><emphasis>Nesměla dovolit, aby našlo to, co potřebovalo.</emphasis></p> <p><emphasis>Až na to, že neměla ponětí, co vlastně hledá.</emphasis></p> <p><emphasis>Vyšli spolu nahoru po schodech a vydali se dlouhou chodbou lemovanou po obou stranách dveřmi. Když sáhli po klice druhých dveří, uviděla linky nakreslené tužkou a data, uvědomila si, kdo čeká uvnitř, a pomyslela si – nebo řekla, nebyla si jistá – „Ne třetí dveře. Cokoliv, jen ne třetí dveře,“ a snažila se je tlačit vpřed.</emphasis></p> <p><emphasis>Zastavilo ji to a vleklo chodbou až do třetího pokoje. Když vyšli zase ven, pokračovali dále. Do druhého pokoje se už nikdy nevrátili.</emphasis></p> <p><emphasis>Očividně to nikdy nečetlo Ezopovy bajky.</emphasis></p> <p><emphasis>Podařilo se jí uchránit matku, Celluciho a Henryho. Všechno ostatní to našlo.</emphasis></p> <p><emphasis>Všechno.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Věděl, jak moc bude trpět. Chvíli potrvá, než všechno zařídí, dokonce i když už měl pár nezbytných nástrojů na svých místech, ale jeho pán bude s výsledkem na každý pád mimořádně spokojen.</p> <p>~~~</p> <p>„Nevypadáš dobře. Jsi v pořádku?“</p> <p>Vicki posunula ruku na hliníkové baseballové pálce a podařilo se jí vyloudit úsměv. „Jsem v pohodě. Jen trochu unavená.“</p> <p>„Mrzí mě, že jsem za posledních pár nocí nenarazil na žádnou stopu, ale upřímně řečeno, nic jiného jsem ani nečekal.“</p> <p>„To je v pořádku. Byla by to hodně velká náhoda. Henry…“ Posadila se na okraj postele a jedním prstem si pohrávala v porostu rudozlatých chloupků uprostřed jeho hrudi. „… ještě pořád se ti zdá ten sen?“</p> <p>Henry odhrnul prostěradlo a ukázal jí nepravidelnou řadu děr v matraci. „Dnes ráno jsem ji prorazil prsty,“ řekl suše. Znovu prostěradlo narovnal, pak přikryl její ruku svou. „Kdybych nezachytil na polštáři stopu tvého pachu, nevím, jaké další škody bych napáchal.“ Odvrátila zrak a on se rozhodl, že nic víc už neřekne, nepoví jí, že mu dala důvod, aby lpěl na svém zdravém rozumu. Místo toho se zeptal: „Proč?“</p> <p>„Jen mě zajímalo, jestli se to nezhoršuje.“</p> <p>„Nijak se to nezměnilo. Už tě unavuje držet u mě stráž?“</p> <p>„Ne. Já jen, že…“ Nedokázala mu to říct. Sen jí připadal důležitý, dokud probíhal, ale když teď stála tváří v tvář Henryho čiré hrůze, připadal jí hloupě abstraktní a bezvýznamný.</p> <p>„Jenže co?“ zkusil to Henry, i když z jejího výrazu jasně poznal, že mu to neřekne.</p> <p>„Nic.“</p> <p>„Podívej se na to z lepší stránky.“ Zvedl si její ruku k ústům a políbil ji na jizvy na vnitřní straně zápěstí. „Dnes bude ten večírek. Tak či onak, něco už se musí…“</p> <p>„… stát.“ Vicki vytáhla ruku z jeho dlaní a narovnala Henrymu paži podél těla. Popostrčila si brýle na nose a opřela pálku o okraj postele. „Tak či onak.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Deset</p> <p>„Och, můj bože.“</p> <p>„Co se děje?“</p> <p>Vicki si navlhčila rty. „Vůbec nic. Vypadáš… ehm, dobře.“ Henry měl na sobě černý večerní plášť lemovaný šarlatovou stuhou, splývající v dramatických záhybech až na zem, oděv, který se stal tradičním oblekem pro slavnostní příležitosti, poté co ho proslavilo hned několik filmů z přelomu století. Celkový efekt byl úžasný. A nešlo jen o kontrast mezi černou a bílou, mezi sošně bledou tváří a nečekaně zářivou rudozlatou korunou Henryho vlasů. Ne, Vicki usoudila, že celé kouzlo spočívá v tom, jak se v něm Henry nese. Jen málo mužů by mělo tu sebejistotu, pěstěnou aroganci, aby i v takovém hávu budili dojem, že se cítí pohodlně. Henry vypadal jako, inu, jako upír. <emphasis>Takový, na jakého byste chtěli narazit v temné uličce</emphasis>. <emphasis>Několikrát. </emphasis>„Vlastně vypadáš víc než dobře. Vypadáš úžasně.“</p> <p>„Děkuji ti.“ Henry se usmál a uhlazoval si rukáv saka, dokud z něj nevyčnívalo jen půl centimetru bílé manžety. Na pravé ruce se mu leskl masivní zlatý prsten. „Jsem rád, že se ti líbí.“</p> <p>Cítil, jak ho spolu s pláštěm halí i stín věků, cítil, jak Henry Fitzroy, který píše romány pro ženy a občas je mu dovoleno hrát si na detektiva, splývá se širším celkem. Dnes bude kráčet mezi smrtelníky jako stín uprostřed jejich jasných světel a okázalosti, jako noční lovec. <emphasis>Panebože, už se začínám chovat stejně melodramaticky, jako postavy z mých knížek.</emphasis></p> <p>„Stejně si pořád myslím, že máš tedy pořádnou drzost, že jdeš na ten večírek v přestrojení za upíra. Není to příliš velké riziko?“</p> <p>„A jaké riziko? Že mě odhalí?“ Přehodil si přes ruku plášť a v klasické póze hraběte Draculy z Hammerových filmů se na Vicki upřímně zahleděl. „To, nač se díváš, je jako trik vypůjčený z povídky Odcizený dopis, něco, co je skryto na místě, které je všem na očích. A nedělám to poprvé. Představ si to jako kouřovou clonu. Halloween si žádá převlek. Jestliže je Henry Fitzroy upírem o Halloweenu, pak jím očividně není po zbytek roku.“</p> <p>Vicki si přehodila nohu přes opěradlo křesla a potlačila zívnutí. „Touhle logikou si nejsem moc jistá,“ zamumlala. Brzké vstávání a pozdní uléhání si začalo vybírat daň a čtyřhodinové odpolední zdřímnutí dokázalo jedině to, že se její vnitřní hodiny rozhodily ještě víc. Necelý rok poté, co opustila policejní práci s její čtyřiadvacetihodinovou pracovní dobou, stála v údivu nad tím, jak rychle ztratila schopnost se přizpůsobit. Začala po večerech posilovat, trochu si tím rozproudila krev a smyla ze sebe část únavy. Poté co se objevil Henry, se všechno dalo do ještě rychlejšího pohybu.</p> <p>Henryho zašimralo v nose, když zaregistroval, že její pach náhle zesílil. Povytáhl obočí a zamumlal: „Vím, na co myslíš.“</p> <p>Cítila, jak se červená, ale podařilo se jí udržet poměrně nenucený tón hlasu, zatímco změnila polohu v křesle a zkřížila nohy. „Nezačínej nic, co nemůžeš dokončit, Henry. Už jsi jedl.“</p> <p>Svůj Hlad ukojil už před nějakou chvílí – bylo to nezbytné, pokud měl strávit celý večer v těsné blízkosti smrtelníků a být schopen myslet i na něco jiného než na život proudící pod jejich oblečením a kůží, ale Vickiin zájem mu znovu trochu přibrousil ostří. „Já si nic nezačal,“ poznamenal a ani se nenamáhal skrýt úsměv. „Nejsem to já, kdo se tady vrtí na…“</p> <p>„Henry!“</p> <p>„… křesle,“ dořekl tiše, když zazvonil telefon. „Omluv mě na okamžik. Dobrý večer, u telefonu Henry Fitzroy. Á, ahoj, Caroline. Ano, už jsme se nějakou dobu neviděli. Většinou jsem pracoval na své nejnovější knize.“</p> <p><emphasis>Caroline</emphasis>. To jméno Vicki poznala. Třebaže Henry nebyl o nic víc jejím výhradním majetkem než ona jeho, nedokázala se ubránit jisté… inu, samolibosti. Nejenže s Henrym sdílela lože, což se o té druhé ženě říci nedalo, s ní se Henry navíc podělil i o tajemství své přirozenosti, které té druhé ženě nikdy nesvěřil. „Bohužel na dnešní večer už něco mám, ale děkuji za pozvání. Ano. Snad. Ne, já zavolám tobě.“</p> <p>Když zavěsil, potřásla Vicki hlavou. „Doufám, že víš, že v pekle mají speciální místo pro lidi, kteří pořád slibují, že zavolají, ale nikdy to nedodrží.“</p> <p>„Pravděpodobně budou mít plno dřív, než nadejde můj čas.“ Henryho hlas se vytratil do ztracena. <emphasis>A možná že ne. </emphasis>Dokud se mu nepřestávalo zdát o slunci, mohl se každý úsvit stát jeho posledním. Poprvé nahlédl za možnost své smrti na všechny záležitosti, které by nechal nedokončené. Chvíli tiše stál s rukou lehce položenou na telefonu a pak se rozhodl.</p> <p>Vicki zvědavě sledovala, jak jde směrem k ní a pokleká, bere její ruce do dlaní, večerní plášť rozprostřený kolem svých nohou. Třebaže nenamítala nic proti tomu, aby jí u nohou klečeli pohlední muži, zmocnil se jí tísnivý pocit, že tahle situace jí bude brzy hodně nepříjemná.</p> <p>„Máš pravdu, nemám v úmyslu jí zavolat,“ začal. „Ale myslím, že bys měla vědět proč. Mohu se nasytit při náhodném setkání s cizím člověkem a nebudu se kvůli tomu cítit nijak provinile, ale když se krmím z Caroline, cítím, že zrazuji vás obě. Ji, protože jí dávám tak málo z toho, čím jsem, a tebe, protože tobě jsem se odevzdal celý.“</p> <p>Vicki se náhle cítila víc vyděšeně než samolibě a snažila se mu vysmeknout. „Neříkej…“</p> <p>Henry ji pustil, ale zůstal, kde byl. „Proč ne? Zítřejší úsvit může být ten, na nějž čekám.“</p> <p>„No to teda nebude!“</p> <p>„To nemůžeš vědět.“ V tomto okamžiku byla jeho smrt méně důležitá než to, co jí chtěl říct. „Co se změní, když to řeknu?“</p> <p>„Všechno. Nic. Já nevím.“ Zhluboka se nadechla a zatoužila, aby bylo větší šero a ona neviděla jeho tvář tak ostře. Aby on neviděl tu její. „Henry, můžu s tebou spát. Můžu tě krmit. Můžu být tvůj přítel a tvůj strážce, ale nemůžu…“</p> <p>„Nemůžeš mě milovat? Nemiluješ mě?“</p> <p><emphasis>Milovala ho?</emphasis></p> <p>„Kvůli tomu, co cítíš k Mikovi?“</p> <p>„Cellucimu?“ Vicki vyprskla. „Nebuď blázen. Mike Celluci je můj nejlepší přítel, ano, mám ho ráda. Ale <emphasis>nemiluji </emphasis>ho a <emphasis>nemiluji </emphasis>ani tebe.“</p> <p>„Ne? Ani jednoho z nás? Nebo oba?“</p> <p>Oba dva…?</p> <p>„Nežádám tě, aby sis zvolila, Vicki. Nežádám tě dokonce ani o to, abys přiznala, co cítíš.“ Henry se postavil a znovu si upravil plášť na ramenou. „Jen jsem si myslel, že bys měla vědět, že tě miluji.“</p> <p>Měla po celém těle tak silný pocit napětí, že při každém nádechu téměř cítila bolest. „Já vím. Vím to už od minulého čtvrtku. Tady.“ Položila si lehce ruku na prsa. „Odevzdal ses zcela do mých rukou bez jakýchkoli jisticích lan. Jestli tohle není láska, tak se jí to zatraceně hodně blíží.“ Vstala, opatrně od něj poodešla a pak se znovu otočila čelem k němu. „Já to udělat nemůžu. Přišla jsem k tobě s příliš mnoha lany. Když je všechna odříznu, tak – tak se rozsypu.“</p> <p>Rozhodil rukama. „Nežádám od tebe žádný závazek. Jen jsem ti to chtěl říct, dokud můžu.“</p> <p>„Máš před sebou věčnost, Henry.“</p> <p>„Ten sen o slunci…“</p> <p>„Sám jsi mi řekl, že už sis na něj skoro zvykl.“ Jestli účinky snu zesílily a on jí o tom nic neřekl, zakroutí mu krkem.</p> <p>„Jsem přesvědčen, že i Damoklés si na ten meč zvykl, ale i tak je to jen otázka času.“</p> <p>„Času! Ježíšikriste, podívej se na hodiny! Ten večírek začal už před půl hodinou. Měli bychom s sebou raději pohnout.“ Vicki popadla tašku a zamířila ke dveřím.</p> <p>Henry k nim dorazil dlouho před ní, rozpolcen mezi hněvem a pobavením nad tím, jak náhle změnila téma. Zavířil saténovým pláštěm a zastoupil jí cestu. „My?“</p> <p>„Jo, my. Já budu čekat v autě jako záloha.“</p> <p>„Ne, to nebudeš.“</p> <p>„Ano, budu. Uhni mi z cesty.“</p> <p>„Vicki, pro případ, že bys zapomněla, tam venku je tma a ty nic nevidíš.“</p> <p>„No a?“ Svraštila obočí a rozohnila se. „Mám sluch. Mám čich. Můžu v tom zasraném autě sedět celé hodiny a nedělat nic. Ale jdu s tebou. Na tyhle věci nemáš výcvik.“</p> <p>„Já že na tyhle věci <emphasis>nemám výcvik</emphasis>?“ zopakoval Henry pomalým hlasem. „Čtyři sta let se pohybuji společností lidí jako neviditelný lovec – v jejich středu.“ Když mluvil, nechal sklouznout svou masku civilizovanosti. „A ty se mi <emphasis>odvažuješ </emphasis>říct, že na tyhle věci nemám výcvik?“</p> <p>Vicki si navlhčila rty, neschopna odvrátit zrak, neschopna se pohnout. Myslela si, že si už zvykla na to, čím Henry je, teď si však uvědomila, jak zřídka to vídá. Po boku jí stekl pramínek potu a náhle se jí zoufale chtělo jít na záchod. <emphasis>Jasně. Upír. Pořád na to zapomínám. </emphasis>Půlka její mysli chtěla vzít nohy na ramena a neohlížet se zpět, zatímco druhá mu chtěla podkopnout nohy a srazit ho k zemi. <emphasis>Panebože, Vicki, zklidni už ty své zatracené hormony.</emphasis></p> <p>„Tak dobře,“ hlas se jí třásl jen trochu, „máš v tom daleko víc zkušeností, než kdy budu mít já. Jedna nula pro tebe. Ale já s tebou stejně půjdu a budu na tebe čekat v autě.“ Než stačil otevřít ústa, podařilo se jí zvednout varovný prst. „A neříkej mi, že je to příliš nebezpečné,“ varovala ho. „Dnes večer už nebudu čelit ničemu nebezpečnějšímu, než je to, proti čemu stojím právě teď.“</p> <p>Henry zamrkal a pak se rozesmál. Po čtyřech stech padesáti letech už dokázal rozeznat, kdy prohrál.</p> <p>~~~</p> <p>„Tohle je dobré. Tohle je velmi dobré.“ Rozhlédl se po místnosti plné mocných mužů a žen a vnitřním zrakem je už viděl, jak se sklánějí před Akhekhovým oltářem a dávají svou moc spolu s těmi, kteří jí podléhali, do rukou jeho boha.</p> <p>George Zottie kývl hlavou, potěšen z potěšení svého pána.</p> <p>„Budu mezi nimi nějakou dobu procházet. Smíš mě představovat, jak uznáš za vhodné. Později, až budou přechovávat vzpomínky na mne a budu se moci dotknout jejich ká, přivedeš mi je do místnosti, kterou jsem připravil – tak, abych mohl postupně mluvit se všemi o samotě.“</p> <p>~~~</p> <p>Henry nemusel využít svého vlivu, aby se dostal do velikého domu generálního prokurátora na Summersidské ulici, a ani neočekával, že ho bude muset příliš použít, aby v něm mohl zůstat. Ze samotného příchodu na tento večírek implicitně vyplývalo právo se ho účastnit. Kývl na mladíka, který mu otevřel dveře, a proplul kolem něho směrem k největší koncentraci zvuku. Služebnictvo žádná vysvětlení nepotřebuje: fakt, který má moderní společnost tendenci zapomínat.</p> <p>Obrovský obývací pokoj sloučený s jídelnou byl vyzdobený v umírněně halloweenském stylu. Ve dvojici starožitných stříbrných svícnů plály černé a oranžové svíce, stůl pokrýval světle oranžový ubrus, květiny, jak v menších vázách, tak v ohromné váze uprostřed, byly černé růže a sklenice na víno byly z černého křišťálu – Henry doufal, že neobarvili na oranžovo také víno. Dokonce i číšníci, kteří se ladně pohybovali davem s podnosy zákusků či s nápoji, měli na sobě černé a oranžové šerpy a kravaty stejných barev.</p> <p>Vzal si sklenici minerálky, usmál se tak, až se číšníkovi rozbušilo srdce, a přesunul se dál do místnosti. Mnoho žen na sobě mělo dlouhé róby z nejrůznějších historických období a na kratičký okamžik se mu vybavil dvůr jeho otce ve Windsoru, palác krále Slunce ve Versailles, taneční sál prince regenta v Brightonu. Uhladil si neexistující záhyb na saku a zapřemýšlel, jestli neměl raději využít příležitosti a obléci se do pestrých barev, které jsou mužům tohoto věku obvykle odepřeny.</p> <p>Kostýmy mužů se pohybovaly ve škále od velmi extravagantních až po mírně upravené běžné oblečení – pokud tedy hnědý tvídový oblek neměl představovat někoho, koho Henry nepoznal. Dva další upíři na sebe hleděli přes široká ramena keystonského strážníka.[*)]</p> <p>Protože všichni přítomní policisté přišli ke svým policejním útvarům dávno předtím, než došlo k uvolnění požadavků na minimální výšku uchazeče, byli rozložitých postav, většinou jak vysocí, tak statní. Několika z nich přidala po dlouholeté práci za kancelářským stolem na váze ještě izolační vrstva tuku. Naproti tomu politiky nebylo v davu díky malému podílu svalové hmoty na celkovém objemu těla nijak obtížné rozlišit.</p> <p>Henry byl nejen nejmenším mužem v místnosti, rozdílem několika centimetrů, ale také vypadal nejmladší. Nic z toho nehrálo roli. Tito lidé uznávali moc, výška a věk u nich zřetelně hrály druhé housle.</p> <p>„Zdravím vás, já jsem Sue Zottiová.“</p> <p>Manželka generálního prokurátora byla drobná žena se zářivýma černýma očima a dlouhými kaštanovými vlasy vyčesanými do mohutného drdolu. Její tmavě zelená sametová róba v tudorovském stylu dodávala majestát tomu, co se ve společenských rubrikách nejednou označovalo za tichou krásu. Převládl v něm instinkt a Henry zvedl podanou ruku ke svým rtům. Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo.</p> <p>„Henry Fitzroy.“</p> <p>„Už jsme se někdy setkali?“</p> <p>Po jeho úsměvu začala dýchat trochu přerývaně. „Ne, nesetkali.“</p> <p>„Škoda.“ Chtěla se ho zeptat, u kterého policejního sboru slouží nebo jestli snad není mladým členem personálu úřadu jejího manžela, ale všechny otázky se ztratily v jeho očích. „George je v knihovně s panem Tawfikem, jestli s ním potřebujete mluvit. Ti dva tam už strávili větší část večera.“</p> <p>„Děkuji vám.“</p> <p>Měla pocit, že dokonaleji jí nikdo v životě nepoděkoval, a odcházela ponořena v úvahách, proč George toho příjemného mladíka nikdy nepozval na večeři.</p> <p>Henry usrkl ze své sklenice minerálky. Tawfik. Jeho protivník byl podle všeho v knihovně.</p> <p>~~~</p> <p>Při otevřených oknech bylo v autě zima, ale protože byla prakticky slepá, nemohla si Vicki dovolit blokovat i ostatní smysly. Ve vzduchu byl cítit kouř ze spáleného dřeva, tlející listí a drahá voňavka – usoudila, že to poslední je pro tuhle čtvrť typické – a z dálky se k ní nesly zvuky jedoucích aut, bouchání dveří, jež někdo poměrně blízko zavíral, otevíral a zase zavíral, zvonění telefonu, který se dožadoval zvednutí, a to buď velmi blízko, nebo vedle otevřeného okna, hlas pozdního koledníka přemlouvajícího matku, aby s ním zašla ještě do jednoho domu. Na chodníku na protější straně ulice kráčely dvě pubertální holky a probíraly události uplynulého dne. Měla pocit, že čím více se jí zhoršuje zrak, tím lepší má sluch – nebo prostě jen musela věnovat více pozornosti tomu, co slyší.</p> <p>Vicki nepochybovala, že pouze na základě sluchu by tyhle holky dokázala identifikovat i před soudem. Jeden pár bot bez podpatků, jedny lodičky, lehké zašustění polyesterových rukávů při tření o polyesterovou bundu, takřka melodické cinkání maličkých kovových náramků, navzájem se doplňující, takže každá musela mít na sobě jeden pár. První zněla, jako by měla plnou pusu žvýkačky, druhá, jako by měla plnou pusu rovnátek.</p> <p>„… a ona se na něj úplně tlačila kozama.“</p> <p>„Chceš říct, že se na něj tlačila těmi vycpávkami.“</p> <p>„Ne!“</p> <p>„No jo, a pak má ještě tu drzost říct, že <emphasis>Bradleyho </emphasis>fakt miluje…“</p> <p><emphasis>A co vy, děti, můžete vědět o lásce? </emphasis>pomyslela si Vicki, když se dostaly mimo doslech. <emphasis>Henry Fitzroy</emphasis>, <emphasis>nemanželský syn Jindřicha VIII., vévoda z Richmondu, říká, že mě miluje. Co vy na to? </emphasis>povzdechla si. <emphasis>Co na to já?</emphasis></p> <p>Přejela prstem po mřížce větrání na palubní desce BMW a pak si znovu povzdechla. <emphasis>Dobře, takže se bojí smrti, to dokážu pochopit. Když žijete více než čtyři sta let ve tmě a pak se vám najednou začne zdát o slunci… </emphasis>Náhle ji něco napadlo. <emphasis>Ježíšikriste, možná se bojí, že zemře dnes v noci. Možná si myslí, že na tu mumii nebude stačit. </emphasis>Začala cloumat páčkou dveří, ale zarazila se dřív, než se jí podařilo opravdu otevřít. <emphasis>Nebuď směšná, Vicki</emphasis>. <emphasis>Je to upír, dravec, expert na přežití. Přítel. A miluje mě.</emphasis></p> <p><emphasis>A teď mi to nejspíš bez ohledu na souvislosti přijde na mysl pokaždé, kdykoli na něho pomyslím. </emphasis>Zvedla oči k nebi, které nemohla vidět. <emphasis>Nejdřív Celluci, který si se mnou najednou „chce promluvit“, a teď Henry a jeho vyznání. Copak nestačí, že nám ve městě řádí mumie? Máme zapotřebí ještě tohle?</emphasis></p> <p><emphasis>To je od chlapů typické – chtít komplikovat vztahy, které jsou naprosto v pořádku.</emphasis></p> <p>Sklouzla po koženém sedadle dolů, dokud neměla hlavu v jedné úrovni s dolním okrajem okénka, zavřela oči a rozhodla se čekat. Jen proto, že nic jiného dělat nemohla.</p> <p>~~~</p> <p>Jelikož lampy v chodbě vydávaly jen matně oranžové světlo – a šířily tím halloweenskou atmosféru i mimo oblast samotného večírku – sahaly temné stíny vrhané zakřiveným schodištěm až ke dveřím do knihovny. Ukryt v kapse temnoty se Henry zahalil do svého pláště a opřel se o tapety ze surového hedvábí. Zvažoval další postup.</p> <p>Podle Sue Zottiové byl v knihovně jen generální prokurátor a pan Tawfik – ale on cítil na druhé straně zdi tři životy a nic nenasvědčovalo tomu, že by některý z nich přednedávnem unikl z těsné kobky, v níž strávil tři tisíciletí. Všechna tři srdce bila ve stejném rytmu a…</p> <p>Ne. V naprosto <emphasis>identickém</emphasis> rytmu.</p> <p>Se zježenými chloupky na krku se Henry ještě více odtáhl od světla. Srdce nebijí v naprosto synchronizovaném rytmu jen čirou náhodou. Vlastně to zatím zaslechl pouze jedenkrát, v roce 1537, když v mdlobách a zesláblý ztrátou krve přitiskl ústa k ráně v Christinině prsu a pil, nevědom si ničeho kromě tepla jejího doteku a bolestivého tlukotu vlastního srdce, bušícího ve shodném rytmu s jejím.</p> <p>Co se to v té místnosti děje?</p> <p>Poprvé Henry pocítil lehkou stísněnost při pomyšlení na přímé střetnutí se stvůrou, která byla tak dlouhou dobu pohřbena. Nejsilnějším a nejvíce vše pohlcujícím zážitkem v jeho životě byl okamžik proměny, ne jen za sedmnáct předcházejících let, ale i po všech čtyřech stech padesáti letech, která následovala, a pokud mumie dokázala ovládnout takové množství energie…</p> <p><emphasis>„Myslíš, že toho čaroděje a kněze v jedné osobě zvládneš?“ </emphasis>otázal se ho nedávno Celluci.</p> <p>Jeho odpověď byla výsměšná. <emphasis>„Nejsem bez šancí.“</emphasis></p> <p>V minulosti už čaroděje porazil, spoléhaje na svou sílu a rychlost a na moc své mysli, jenže oni se drželi pravidel, která znal, a nepřišli v doprovodu vlastního temného božstva.</p> <p><emphasis>„Myslíš, že toho čaroděje a kněze v jedné osobě zvládneš?“</emphasis></p> <p>Hlas z jeho vzpomínky získal sarkastický tón a Henry svraštil obočí. Rozhodně neměl v úmyslu poskytnout Cellucimu to potěšení, aby byl svědkem, jak se vzdává bez boje.</p> <p>Všechna tři srdce se odmlčela, pak dvě z nich začala opět bít v tandemu a jen jedno pokračovalo ve svém vlastním rytmu.</p> <p>Musel se do té knihovny nějak dostat. Možná zahradou…</p> <p>Pak se osamocené srdce přiblížilo ke dveřím a Henry ztuhl. Klika se pohnula, dveře se otevřely a na chodbu vyšla žena s krátce střiženými, prokvetlými vlasy. Henry v ní poznal předsedkyni ontarijského nejvyššího soudu. Poznal ji podle fotografie v novinách, i když se fotografovi nepodařilo zachytit její do očí bijící sebedůvěru a smysl pro humor. Šlechtický kostým, který měla na sobě, dobře vyjadřoval obojí.</p> <p>Zatímco ji Henry sledoval, otřela ve věrohodné úkloně podlahu pérem na klobouku a řekla: „Můžeš v této záležitosti počítat s mou plnou podporou, Georgi. Pane Tawfiku. Uvidíme se všichni na obřadu. Řeknu inspektorovi Cantreemu, že se teď chcete setkat s ním.“ Pak si se širokým úsměvem znovu nasadila klobouk a zamířila chodbou zpět na večírek. Nezdálo se, že by byla očarovaná.</p> <p>Nyní bylo v knihovně slyšet jen dvě tlukoucí srdce – Tawfikovo a prokurátorovo – a zněla jako jediné. Skrz otevřené dveře Henry zaznamenal, jak se jeden tichý hlas zamyšleně ptá: „A jaký je inspektor Frank Cantree?“</p> <p>„Nebude snadné ho přesvědčit.“</p> <p>„To je dobře. Dáváme přednost práci se silnými muži, můj pán a já. Déle vydrží.“</p> <p>„Cantree věří, že nezávislost vede k lepším výsledkům než konformismus.“</p> <p>„Zajímavé.“</p> <p>„Říká se, že se nedá zkorumpovat.“</p> <p>„I toho se dá využít.“</p> <p><emphasis>Využít k čemu? </emphasis>ptal se v duchu Henry. V hlase toho muže bylo cosi, co mu připomínalo otce. To mu nijak zvláštní útěchu nepřineslo. Jeho otec byl krutý a machiavelistický vládce, který mohl s jedním dvořanem hrát ráno tenis a před západem slunce ho nechat popravit za zradu. Zamračil se a stále nehybně sledoval, jak se chodbou blíží rozložitý chlap v pirátském kostýmu. Měl pružný krok a držení těla člověka, který je neustále připraven k boji, a ve tváři téměř podezíravý výraz. Jak výraz, tak držení těla říkaly „policajt“ natolik silným hlasem, že Henry pochyboval, že byl někdy k něčemu dobrý při práci v utajení.</p> <p>Nově příchozí se zastavil na prahu s jednou masitou rukou spočívající na jílci plastového tesáku, který mu visel u pasu. Zdálo se, že ho nějaký instinkt varoval před nebezpečím hrozícím uvnitř místnosti. Pak pečlivě a až agresivně neutrálním hlasem řekl: „Pane Zottie? Chtěl jste se mnou mluvit?“</p> <p>„Á, inspektor Cantree. Pojďte prosím dál.“</p> <p>Sotva Cantree překročil práh, vrhl se Henry vpřed, těžký plášť nechal sklouznout z ramen na podlahu. Na krátké vzdálenosti se dokázal pohybovat skoro tak rychle, že ho oči smrtelníka nemohly zachytit, ale ne v případě, kdyby za sebou táhl metry látky. Proklouzl inspektorovi za širokými rameny, tiše jako stín se podél stěny pokryté knihami přehnal místností a ukryl se za bariérou dlouhého, těžkého závěsu.</p> <p><emphasis>Příhodné</emphasis>, pomyslel si, opět zcela nehybný, přitisknutý zády k oknu s chodidly vytočenými do stran tak, aby nevyčnívala. Na pozadí tepotu tří srdcí slyšel, jak se zavírají dveře a jak pod inspektorovou váhou skřípají prkna v podlaze. Nikdo nekřičel na poplach, jeho příchod zůstal nepovšimnut.</p> <p>~~~</p> <p>Něco ucítil. Otřelo se to o jeho ká se vší nevinnou silou pouštní bouře a takřka jej to vytrhlo z lehkého transu, v němž se po většinu večera udržoval. Než stačil zareagovat, odvrátily dotek jeho ochranné bariéry, které vztyčil spíše ze zvyku, než že by měl pocit, že jich bude zapotřebí. Teď mohl mít naději, že to znovu najde, kdyby je spustil.</p> <p>Na okamžik zvažoval hodnotu toho, co tento večer dělá, oproti tak lákavému potenciálu, a nakonec se s lítostí rozhodl nechat bariéry vztyčené. Jeho pán vnímal tento večer jako první setkání jádra akolytů – čímž také byl – a nesl by značně nelibě, kdyby ho v takový okamžik přerušil kvůli osobním zájmům.</p> <p>Ten dotek byl neřízený, náhodný a tudíž bude muset počkat.</p> <p>Ale v pozadí jeho mysli přetrvávala úžasná vzpomínka na něj a on přísahal, že nebude muset čekat dlouho.</p> <p>„Inspektor Frank Cantree, pan Anwar Tawfik.“</p> <p>Henry o centimetr rozhrnul závěs, skrývaje pohyb za tichý zvuk dotýkajících se rukou.</p> <p>„Posaďte se, prosím, inspektore. Pan Tawfik má návrh, který vás podle mého názoru bude velmi zajímat.“</p> <p>Sledoval, jak si inspektor sedá na drahou koženou pohovku, a viděl, jak se generální prokurátor Zottie přesouvá na druhou stranu místnosti, kde se postavil vedle vysokého křesla, jehož opěradlo se nacházelo necelý metr od jeho skrýše, a dostává se tak přímo do linie pohledu mezi Henrym a Anwarem Tawfikem.</p> <p><emphasis>Tohle začíná působit dojmem jakéhosi levného hororu, </emphasis>mumlal si v duchu Henry, <emphasis>ve kterém se z křesla zvedne příšera a podívá se do kamery na druhé straně místnosti. Řekl bych, že se svým příchodem na scénu počkám na příhodnější čas. </emphasis>Měl v úmyslu zasáhnout poté, co Cantree opustí místnost, a předtím, než inspektorovo místo zaujme další vysoce postavený činitel. Zottie byl pouhý smrtelník, s tím se mohl vypořádat jedna dvě. Co se týče mumie – pokud Tawfik skutečně <emphasis>byl </emphasis>onou mumií – dokázala, že jí nedělá problémy brát nevinné životy. Henrymu nijak zvlášť nezáleželo na tom, jaké k tomu má důvody. Její čas zemřít nastal už před tisíciletími.</p> <p>Z místa kde stál, viděl, jak Cantree neustále těká pohledem po místnosti, sleduje, všímá si, ukládá do paměti. Šlo zjevně o zvyk společný všem policejním důstojníkům, protože Henry viděl jak Vicki, tak Celluciho provádět vlastní variaci na dané téma.</p> <p>Pak začal Tawfik mluvit a jeho hlas byl tichý a naléhavý. Henrymu to znělo jako nic neříkající fráze o zákonném pořádku, ale Cantree podle všeho slyšel něco víc. Pohyby jeho očí se zpomalily, dokud se neustálily na muži – na tvoru – sedícím v křesle. Jistá slova se začala opakovat a po každém z nich inspektor přikývl a výraz jeho tváře byl čím dál prázdnější. Po tváři mu bez povšimnutí skanula stružka potu – v knihovně bylo o dobrých deset stupňů tepleji než ve zbytku domu.</p> <p>Henry ucítil mrazení v zádech, zatímco rytmus Tawfikovy řeči získával stále hypnotičtější ráz a jistá klíčová slova se začala opakovat častěji a častěji. Byla to magie, to Henry cítil, jakkoli méně tajemně to mohlo vypadat, ale magie zcela se vymykající jeho chápání. Dobrá či zlá kouzla by mohl vycítit, ale tohle nebylo ani jedno, ani druhé. Tohle jednoduše <emphasis>bylo</emphasis>.</p> <p>Když všechna tři srdce začala bít v jediném rytmu, Tawfik se odmlčel a pak řekl. „Jeho ká je otevřeno.“</p> <p>„Franku Cantree. Slyšíš mě?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Od tohoto okamžiku je tvým prvotním úkolem poslušnost ke mně. Rozumíš?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Za všech okolností budeš chránit mé zájmy. Rozumíš?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Budeš chránit mě. Rozumíš?“</p> <p>„Ano.“ Ale tentokrát se Cantreeho ústa po jednoslabičné odpovědi nepřestala pohybovat.</p> <p>„Co je?“</p> <p>Přestože kouzlo mělo zcela znemožnit jakýkoli svobodný pohyb, Cantreeho rty sebou lehce trhly, když odpověděl: „Za závěsy za vaším křeslem někdo stojí.“</p> <p>Na zlomek vteřiny se na scéně rozhostilo mrtvé ticho, pak Henry prudce rozhrnul závěsy a vrhl se vpřed, setkal se tváří v tvář s tvorem vstávajícím z křesla a ztuhl.</p> <p>Zachytil zmatený dojem zlatých kožených sandálů, plátěné bederní roušky, širokého opasku, náhrdelníku z těžkých perel z poloviny pokrývajícího nahou hruď, vlasů příliš hustých a černých, než aby mohly být pravé, a pak se černidlem zvýrazněné oči pod parukou upřeně zadívaly do jeho a jediné, co spatřil, bylo veliké zlaté slunce uprostřed azurové oblohy.</p> <p>Ve slepé panice odtrhl zrak, otočil se a vrhl se oknem ven.</p> <p>~~~</p> <p>Přestože věděla, že to není možné a noc pro ni už temnější být nemůže, zmocnil se Vicki náhle pocit, že se setmělo ještě víc. Jako by nějaký temný mrak zahalil měsíc, který neviděla, a stíny zhoustly. S napjatými smysly pomalu vystoupila z auta a nechala dveře zavřít – zavřít, ale ne zaklapnout. Jedno rychlé trhnutí by rozsvítilo vnitřní světlo a přinejmenším by jí umožnilo najít cestu zpátky.</p> <p><emphasis>Když už obyvatelé téhle čtvrti platí tak vysoké daně, jeden by si myslel, že by jim sem mohli dát o pár pouličních lamp víc.</emphasis></p> <p>Zdálo se, že noc na něco čeká, a tak Vicki čekala s ní. Pak, nepříliš daleko odsud, zaznělo řinčení rozbíjeného skla, prudké lámání drobných větví a zvuk neuvěřitelně rychle se přibližujících kožených podrážek pleskajících v panickém úprku o asfaltový povrch.</p> <p>Nebyl čas na přemýšlení, na zvážení dalšího postupu. Vicki udělala krok od auta přímo do dráhy přibližujícího se zvuku.</p> <p>Oba šli k zemi.</p> <p>Ta srážka jí vyrazila dech a čelisti do sebe narazily s takovou silou, až se jí otřásly všechny zuby. Věnovala krátkou chvilku, aby poděkovala všem bohům, kteří ji náhodou poslouchali, že si nepřekousla jazyk, a stačila se zachytit něčeho, co na omak působilo dojmem klopy z drahého materiálu. Při přistání se udeřila hlavou o chodník, a i když byl náraz poměrně lehký, rozžehl jí na vnitřní straně víček působivý ohňostroj. Nějakým způsobem se jí podařilo udržet. Co to vlastně drží, přesněji řečeno co před okamžikem držela, si uvědomila teprve v okamžiku, kdy její zápěstí uchopily studené ruce a bez sebemenšího úsilí je od sebe odtrhly. „Henry? K čertu, to jsem já, Vicki!“</p> <p><emphasis>Útočiště. Slunce vychází. Musí se vrátit do svého útočiště.</emphasis></p> <p>Vicki sebou mrskla a na poslední chvíli se obtočila Henrymu kolem pravé nohy. Jestli ho nedokáže zastavit, možná by ho mohla aspoň zpomalit.</p> <p>„Henry!“</p> <p><emphasis>Na noze mu viselo jakési závaží a bránilo mu v útěku. Předklonil se, aby ho od sebe odtrhl, a vtom ho zalila vlna známého pachu a překryla strach.</emphasis></p> <p><emphasis>Vicki.</emphasis></p> <p><emphasis>Řekla, že bude stát po jeho boku, až po něm sáhne úsvit, aby si ho vzal. Že s ním bude bojovat. Bojovat za něj. Že ho nenechá shořet.</emphasis></p> <p><emphasis>Útočiště</emphasis>.</p> <p>Napětí ve svalech povolilo a prsty, drtící její rameno, ztratily stisk. Zkusmo ho pustila, připravena vrhnout se znovu vpřed, kdyby se chtěl dát opět na útěk.</p> <p>„Auto je hned vedle.“ Popravdě tak trochu ztratila představu, kde se auto přesně nachází, ale doufala, že se Henry otočí a uvidí ho. „Pojď. Můžeš řídit?“</p> <p>„My-myslím, že ano.“</p> <p>„Dobře.“ Další otázky mohly počkat. Nejen že by jí ozvěna nárazu lebky o chodník znemožnila slyšet odpovědi, ale ze zvuků, které úprku předcházely, usuzovala, že Henry právě opustil dům plný policejních důstojníků zavřeným oknem. Každým okamžikem se mohli pustit do pronásledování, a to by vedlo k celé spoustě dalších otázek, na něž neexistovaly odpovědi.</p> <p><emphasis>Paní Nelsonová, můžete nám říct, proč se váš přítel v zadržovací cele za úsvitu proměnil v hromádku kouřícího popela?</emphasis></p> <p>Jednou rukou se pevně držela Henryho saka, zatímco se hnal k autu, a nepustila ho, dokud se druhou rukou nedotkla známého kovového povrchu. V okamžiku, kdy si uvědomila, kde je, se nasoukala do svého sedadla a pak ho jen úzkostlivě sledovala – či spíše jeho stín na pozadí svítících kontrolek na palubní desce – jak startuje motor a opatrně vyjíždí z parkovacího místa. Neměla tušení, proč se z domu generálního prokurátora nehrnou lidi jako vosy z rozkopnutého hnízda, ale rozhodně si nestěžovala, že mají volnou únikovou cestu.</p> <p>„Henry…?“</p> <p>„Ne.“ Většina syrové hrůzy už pominula, ale ani Vickiina přítomnost nemohla úplně zahnat jeho strach. <emphasis>Cítím slunce. Do úsvitu zbývají ještě celé hodiny, a já cítím slunce. </emphasis>„Nech mě nejdřív dostat se domů. Potom možná…“</p> <p>„Až budeš připravený. Já můžu počkat.“ Její hlas byl záměrně uklidňující, i když ho ve skutečnosti chtěla popadnout, zatřást s ním a dožadovat se odpovědi na otázku, co se tam stalo. <emphasis>Jestli je tohle Henryho reakce na mumii, tak máme větší problém, než jsme si mysleli.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>„Mám se za ním pustit, pane?“</p> <p>„Ne. Jsi vázán kouzlem a kouzlo ještě není dokončeno,“ vyplivl ze sebe a jeho hněv téměř viditelně sršel kolem něj.</p> <p>„Ale ostatní…“</p> <p>„Neslyší nic z toho, co se v této místnosti děje. Neslyšeli, jak se rozbilo okno. Nebudou nás vyrušovat.“ S námahou se opět přinutil soustředit na složité kouzlo nátlaku, jehož invokace zůstávala z poloviny nedokončená. „Až skončím s inspektorem, pak můžete prohledat pozemek. Ne dříve.“</p> <p>Inspektor Cantree pohodil hlavou a z podpaží kostýmu mu začal prosakovat pot. Obrátil oči v sloup a svaly na hrdle se mu začaly stahovat, aby vydaly výkřik.</p> <p>„Ostatním to neublížilo, pane.“</p> <p>„Já vím.“</p> <p>Ká, jež se ho předtím dotklo svým velkolepým, nekonečným potenciálem moci, se nacházelo na dosah ruky, a přece jej okolnosti donutily, aby ho nechal uniknout.</p> <p>To ho nijak netěšilo.</p> <p>Ale teď věděl o jeho existenci – a co bylo důležitější, ono vědělo o něm. Bude schopen znovu je nalézt. To ho nesmírně těšilo.</p> <p>~~~</p> <p>Když Vicki v ostrém světle výtahových zářivek konečně viděla Henryho tvář, nebylo na ní nic znát. Absolutně nic. Stejný výraz by mohla mít socha vytesaná z alabastru. <emphasis>To není dobré…</emphasis></p> <p>Do kabiny přistoupili tři puberťáci – oblečení do čehosi, co mohly, ale nemusely být kostýmy – věnovali Henrymu jediný pohled a zůstali stát ve svém rohu bez jediného slova, jediného zachichotání, dokud nevystoupili v pátém patře.</p> <p><emphasis>Všechno zlé je k něčemu dobré, </emphasis>zamumlala si pro sebe Vicki, když jeden po druhém tiše vystoupili.</p> <p>Poslední z nich si na odchodu dodal kuráž, zastavil se ve dveřích a dramaticky zašeptal: „Za co jde?“</p> <p><emphasis>Proč ne?</emphasis></p> <p>„Za upíra.“</p> <p>Kučery nabarvených vlasů poskočily na ramenou pošitých flitry. „Ani omylem,“ zazněl pohrdavý odsudek těsně předtím, než se za ním zavřely dveře kabiny.</p> <p>Vicki odemkla dveře bytu vlastními klíči a pak kráčela Henrymu těsně v patách, když rychlými kroky prošel předsíní a zamířil do ložnice. Když se vrhl na postel, sáhla po vypínači.</p> <p>„Cítím slunce,“ řekl tichým hlasem.</p> <p>„Ale do svítání zbývá ještě několik hodin.“</p> <p>„Já vím.“</p> <p>~~~</p> <p>„Plukovník Mustard, v knihovně, s mumií…“</p> <p>Henry na ni upřel pronikavý pohled zpod zamračeného obočí. „O čem to mluvíš?“</p> <p>„Co?“ Vicki sebou trhla a spustila ruku podél těla. Právě si prstem prohmatávala bolestivou bouli na zadní části hlavy. Naštěstí se zdálo, že její letmé setkání s dlažbou před domem generálního prokurátora nebude mít trvalé následky. <emphasis>Škoda, zrovna teď by se mi otřes mozku tolik hodil… </emphasis>„Aha. Nic. Jen jsem přemýšlela nahlas.“ Návštěva večírku je posunula kupředu pouze v tom ohledu, že nyní věděli to, na co měli dříve jen podezření, totiž že mumie opřádá kouzly lidi, kteří ovládali ontarijské policejní složky, a buduje si tím soukromou armádu. Nepochybně měla v úmyslu založit vlastní stát s vlastním státním náboženstvím. Přivedla si s sebou koneckonců i boha.</p> <p>Znali její jméno, Anwar Tawfik. Byl to muž, kterému pomohla z výtahu u kanceláře generálního prokurátora. Neubránila se lehkému soucitu: po třech tisících letech strávených v rakvi by trpěla silnou klaustrofobií taky. <emphasis>I tak jsem měla toho hajzla shodit do výtahové šachy, dokud jsem měla příležitost.</emphasis></p> <p>Plácla se rukou do stehna. „Myslím, že to, o co se pokouší, se jí nemůže podařit, ale i tak při tom zemře spousta lidí. A nám nikdo neuvěří, dokud se do toho nepustí.“</p> <p>„Nebo ještě pěkně dlouhou dobu poté, co se do toho pustí.“</p> <p>„Co tím chceš říct?“</p> <p>„Koho zavolá řadový občan, když nastanou potíže?“ nadhodil Henry.</p> <p>„Policii.“</p> <p>„Policii,“ přikývl Henry.</p> <p>„A policii má pod kontrolou. Kurva, kurva, kurva, kurva.“</p> <p>„<emphasis>Velmi</emphasis> výstižně řečeno.“</p> <p>Vickiin úsměv se spíše blížil vrčení, když si poposedla na kraji postele. „Zdá se, že je to na nás.“</p> <p>Henry si zakryl oči předloktím. „Ještě že máte mě.“</p> <p>„Podívej, už se ti zdá o slunci celé týdny a pořád funguješ normálně.“</p> <p>„Normálně? Skákání z oken knihovny rozhodně není něco, čemu bych já říkal <emphasis>normální</emphasis>.“</p> <p>„Alespoň víš, že nepřicházíš o rozum.“</p> <p>„Ne. Byl jsem proklet.“</p> <p>Vicki mu odtáhla ruku z obličeje a naklonila se nad ním. Rozptýlené světlo z lampy jen tak tak dosahovalo k jeho očím, ale navzdory stínům, které je zakrývaly, si pomyslela, že vypadají tak lidsky jako nikdy předtím. „Chceš to vzdát?“</p> <p>„Co?“ V jeho smíchu zazněl lehký nádech hysterie. „Vzdát se života?“</p> <p>„Ne, ty hlupáku.“ Uchopila ho jednou rukou za čelist a zatřepala mu hlavou ze strany na stranu, doufajíc, že z jejího doteku nepozná, jaký má o něj strach. „Chceš vzdát ten případ?“</p> <p>„Já nevím.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Jedenáct</p> <p>Podle nepřítomnosti stínů na stěně poznal, že zaspal, jak se jeho tělo marně snažilo obnovit část energie, kterou včerejší noci vyčerpal na vrhání kouzel. Jazyk měl jako podešev, pleť napjatou a kosti jako odlité z olova. <emphasis>Brzy bude u mé postele čekat otrok se sklenicí džusu připraveného hned po mém probuzení</emphasis>. Ale ono <emphasis>brzy </emphasis>mu momentálně bylo k ničemu. Podíval se na hodiny – jedenáct padesát šest, nula tři, nula čtyři, nula pět – a pak zrak odtrhl dřív, než se nechal ještě více polapit do plynutí času. Zbývala mu polovina dne k tomu, aby se nasytil a našel ká, které tak jasně zářilo.</p> <p>Toporně se posadil, slezl z postele a klopýtal do koupelny. Zesnulý doktor Rax, který během své pestré kariéry přišel do styku se sanitárními zařízeními na březích Nilu, či spíše jejich nedostatkem, považoval severoamerické vodovody a kanalizace za osmý div světa. Zatímco mu litry a litry horké vody vyháněly ztuhlost z ramen, byl nakloněn tomu s ním souhlasit.</p> <p>Když dojedl bohatou snídani a líně popíjel šálek kávy – závislost, kterou, zdá se, sdílela všechna dospělá ká, jež pozřel – nepociťoval už tíhu svého věku a byl připraven čelit novému dni.</p> <p>Nad městem se pro změnu klenula bezmračně modrá obloha, a přestože bledé listopadové slunce nijak zvlášť nehřálo, pohled na ně s radostí uvítal. Vzal si šálek kávy k řadě oken, která zabraňovala okolním stěnám, aby se kolem něj sevřely, a díval se do ulice pod sebou. Navzdory zákonům, jež nutily většinu podniků v den zvaný neděle zavírat, využívala spousta lidí krásného počasí k procházce venku. Mnozí z těchto lidí vedli za ruku malé děti.</p> <p>Protože dlouhá řada na míru šitých kouzel s mnoha složitými úrovněmi vlivu, kterou seslal minulou noc, ho vyčerpala a moc, jež mu zbývala, stěží stačila k tomu, aby se udržel v teple, vybral si dítě, jehož ká by mu doplnilo energii. Používal moc způsobem, jakého by se v dobách, kdy nezapřísahaných duší bylo málo, a základní ochranu měli dokonce i otroci, nikdy neodvážil, ale protože dnes mu v nasycení nic nebránilo, neviděl důvod ke zdrženlivosti. Žádné z úmrtí se nedalo vystopovat až k němu – čirá nutnost ho už před tisíciletími naučila, že musí brát v potaz i fyzický svět – ale i tím se už brzy bude moci přestat znepokojovat. Až se policie a její političtí páni odevzdají Akhekhovi, bude on jakožto velekněz absolutně nedotknutelný.</p> <p>Neměl představu, kolik zapřísahaných akolytů jeho pán potřebuje, aby získal dost síly ke stvoření dalšího jemu podobného. Třiačtyřicet byl nejvyšší počet, jakého se mu kdy podařilo dosáhnout, ale protože to bylo v okamžiku, kdy Thovtovi kněží dostali rozkaz zasáhnout, domníval se, že čtyřicet čtyři nebo čtyřicet pět bude stačit. Skutečnost, že oněch třicet ká, která zatím shromáždil, bylo získáno nátlakem, představovalo jen minimální rozdíl. K jejich přesvědčení využil co nejmenší možné části jejich ká – ve dvou případech šlo o opravdu zanedbatelné kousíčky – a v průběhu sesílání kouzel zaznělo dost pravdy na to, aby všechny přísahy platily. Třicet donucených bude mít hodnotu nejméně třiadvaceti dobrovolných, což byl úctyhodný začátek.</p> <p>Po obřadu se už nebude muset tolik magicky angažovat a nebude se muset ani tak často krmit.</p> <p>„A až si najdu tebe, můj jasný a zářící…“ položil prázdný šálek ke zbytku snídaňového servisu a zvedl večerní plášť, který generální prokurátor našel přede dveřmi knihovny. „… už se možná nebudu potřebovat sytit nikdy.“ Přejížděl prsty po saténových záhybech a těšil se ze záře ve své paměti. Tohle ká bude mezi ostatními v tomto městě plát jasně jako svatozář a teď, když se ho dotkl, se už před ním nedokáže ukrýt. Cítil mírnou zvědavost nad tím, jaký člověk je asi nositelem takového ká – protože šlo o pouhého člověka, jeho přítomnost nenesla stopy po doteku žádného boha nebo čaroděje – ale zvědavost byla jen bledým odleskem jeho touhy.</p> <p>Večerní plášť mu sklouzl k nohám. Možná že půjde tomu mladíkovi jeho oděv vrátit, a jakmile se jejich prsty setkají, pohlédne mu do očí a…</p> <p>Až se stane pánem takové moci, nebude nic, co by nedokázal.</p> <p>~~~</p> <p>Tony si nebyl jistý, co ho toho rána vyhnalo z jeho sklepního bytu, ale cosi ho probralo ze spánku a vypudilo na ulici. O nic moudřejší nebyl ani po dvou šálcích kávy a vdolcích s kousky čokolády, které si dal u Druxy’s.</p> <p>S rukama vraženýma v kapsách stál na rohu Yongovy a Bloorovy ulice a čekal na rozednění, nenuceně naslouchaje hovorům kolem sebe. Ty, které se týkaly problémů perspektivní střední generace, ignoroval, o to větší pozornost věnoval hloučku pouličních výrostků stěžujících si na zimu. V tuto část roku se ti, kdo žili po parcích a autobusových zastávkách, starali v první řadě o to, aby přežili nadcházející zimu, a pak o to, kde sehnat něco k jídlu, něco ke kouření, trochu peněz. Mluvili o tom, kde se dá nejlépe žebrat, něco šlohnout, ve které pasáži je bezpečno, který polda občas přimhouří oko, koho sebrali, kdo umřel. Tony prožil na ulici skoro pět let a věděl, které řeči jsou o něčem podstatném, a které jen prázdným mlácením slámy. Nikdo podle všeho neříkal nic, co by mu nějak naznačilo, z čeho je tak nervózní.</p> <p>Ubíral se po Bloorově ulici na západ, hubená ramena nahrbená proti chladu. Nová bunda, kterou měl na sobě, koupená za peníze z počestné a stálé práce, ho hřála víc než dost, ale zvyk je železná košile. I po dvou měsících si tou prací nebyl příliš jistý a obával se, že zmizí stejně náhle, jako se objevila, a spolu s ní i jeho pokoj, teplo, pravidelná strava… a Henry.</p> <p>Henry mu důvěřoval, věřil v něj. Tony nevěděl proč a ani ho to nijak zvlášť nezajímalo. Ta víra a důvěra mu stačily samy o sobě. Henry se stal jeho kotvou. Nemyslel si, že by to mělo něco společného s tím, že Henry je upír – ačkoli musel uznat, že je naprosto úžasný fešák, a vůbec mu nevadilo, že sex s ním je ten vůbec nejlepší, jaký kdy měl, a rozpalovala ho už jen pouhá vzpomínka na něj – myslel si, že to spíš souviselo s tím, že Henry je… inu, prostě Henry.</p> <p>Pocit, který ho vyhnal na ulici, neměl nic společného s Henrym, přinejmenším v konkrétní rovině. Pocity spojené s Henrym vždycky poznal.</p> <p>Tony se posadil na nízkou zídku před ředitelstvím společnosti Manulife, protřel si spánky a přál si, aby pocit zase zmizel. Měl na nedělní odpoledne lepší plány než se potloukat venku a snažit se přijít na to, odkud se vzali mravenci, které cítil mezi ušima.</p> <p>Kopal patami o beton a sledoval promenádu kolemjdoucích. Pak upoutalo jeho pozornost dítě ve vaku na zádech. Skoro nebylo vidět, jak bylo navlečené do čepice, rukavic, šály a oteplovaček. Usmál se na ně a uvažoval, jestli se vůbec může hýbat. <emphasis>Bože, první roky života stráví jen koukáním na to, co má přímo před nosem. Nejspíš z něj vyroste politik.</emphasis></p> <p>Zdálo se, že dítě s radostným zaujetím hledí na muže jdoucího vedle něj, a zároveň za zády rodičů, ačkoliv ten, pokud Tony mohl soudit, nedělal nic, čím by přitáhl jeho pozornost. Pravda, nevypadal vůbec špatně, měl sice trochu prošedivělé vlasy a nos jako skobu, ale bylo na něm něco, co Tonymu připadalo přitažlivé.</p> <p><emphasis>Asi má rád děcka. Určitě kouká na… na… kristepane, ne.</emphasis></p> <p>Dětská tvář pod světle modrou čepicí s řadou žlutých kachniček s hranatými hlavami náhle pozbyla jakéhokoli výrazu. Silná vrstva oblečení ho sice udržela ve vzpřímené poloze s rukama vystrčenýma ven, ale Tony bez sebemenšího stínu pochybností věděl, že dítě je mrtvé.</p> <p>Kolem srdce se mu sevřela ledově studená ruka. Ve vlasech muže, který šel vedle dítěte, nebylo po šedinách ani stopy.</p> <p><emphasis>On ho zabil. </emphasis>Tony si tím byl tak jistý jako ještě ničím v životě. Nevěděl, jak to provedl, a ani ho to nezajímalo. <emphasis>Dobrý bože, on ho zabil.</emphasis></p> <p>A pak se muž otočil, podíval se přímo na něj a usmál se.</p> <p>Tony běžel, nechaje se vést čirým instinktem. Zazněly klaksony. Lehká srážka a někdo začal nadávat. Všechno ignoroval a běžel dál.</p> <p>Když už ho ani hrůza neudržela v pohybu, sesul se ve stínu průchodu a přes železitý pocit v hrdle nabíral velkými doušky vzduch do plic. Třásl se po celém těle a s každým nádechem mu pod žebra a do plic zajel nůž, zubatý a ostrý jako břitva. Vyčerpání zahalilo scénu, jíž byl právě svědkem, jako do rubáše, utlumilo její naléhavost a dovolilo mu podívat se na ni znovu a s odstupem.</p> <p>Ten muž, nebo co to vlastně bylo, zabil dítě pouhým pohledem.</p> <p><emphasis>A pak se otočil a podíval se na mě. Ale já jsem v bezpečí. Tady mě nenajde. Jsem v bezpečí. </emphasis>V uličce se neozvaly žádné kroky, nikdo ho neohrožoval, ale jemu se stejně ježily vlasy a svaly mezi lopatkami měl svázané na uzel. <emphasis>Nemusel mě sledovat. Čeká na mě. Bože. Ježíšikriste. Já nechci umřít.</emphasis></p> <p>Dítě bylo mrtvé.</p> <p><emphasis>Budou si myslet, že usnulo. Budou se smát tomu, co všechno děti dokážou zaspat. Pak přijdou domů a vyndají ho ven a ono nebude spát. Jejich dítě bude mrtvé a oni nebudou vědět, kdy, jak ani proč se to stalo.</emphasis></p> <p>Protřel si tváře dlaněmi.</p> <p><emphasis>Ale já to vím.</emphasis></p> <p><emphasis>A on ví, že to vím.</emphasis></p> <p><emphasis>Henry.</emphasis></p> <p><emphasis>Henry mě ochrání.</emphasis></p> <p>Jenže slunce nezapadne ještě celé hodiny a Tony nedokázal přestat myslet na to, jak rodiče dítěte přijdou domů a zjistí… Prostě to tak nemohl nechat. Musel to někomu říct.</p> <p>Vizitka, kterou vytáhl z kapsy, už zažila lepší časy. Třebaže byla špinavá a pomačkaná, jméno a telefonní číslo na ní po dlouhé roky představovaly jeho pojítko s jiným světem. Pevně ji svíraje v upocené ruce, Tony opatrně vylezl ze skrýše a vydal se hledat telefonní automat. Viktorka bude vědět, co dělat. Viktorka to věděla vždycky.</p> <p>~~~</p> <p>„Detektivní kancelář Nelsonová. Momentálně zde není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit, ale pokud po zaznění signálu zanecháte své jméno a telefonní číslo spolu s krátkým zdůvodněním, proč se se mnou chcete spojit, ozvu se vám, jak nejdříve to bude možné. Děkuji vám.“</p> <p>„Do prdele.“ Tony práskl sluchátkem a opřel se čelem o plast telefonního aparátu. „Co teď?“ Vždycky mohl vytočit ještě číslo na zadní straně vizitky, ale Tony z nějakého důvodu pochyboval, že detektiv-seržant Michael Celluci bude rád, že mu hodil na hlavu něco takového. „Ať je to, co je to. Ježíši, Viktorko, kde jsi, když tě potřebuju?“</p> <p>Zastrčil vizitku zpátky do kapsy a – poté co opatrně prozkoumal kolemjdoucí davy – vyklouzl ven z budky. Pošilhávaje po nebi, začal se ubírat zpátky k Yongově a Bloorově. Věděl, kde je Henry, a věděl, že hodiny, které ho ještě dělily od soumraku, potrvají zbytek jeho života jen zdánlivě. Pokud bude mít štěstí.</p> <p>~~~</p> <p>Ten kluk ho viděl, jak se krmí, nebo si přinejmenším uvědomil, že se krmí. Očividně se i v tomto věku našlo pár takových, kteří si kolem svých životů nevystavěli bariéry skepse. Celý incident byl sice zajímavý, ale pro něj nepředstavoval nebezpečí. Komu by to ten kluk asi řekl? Kdo by mu uvěřil? Možná si ho později najde, a pokud ho nebude možné využít, byl stále dost mladý na to, aby mu jeho život posloužil jako bohatý zdroj energie.</p> <p>Pro tuto chvíli měl veškerou energii, kterou mohl potřebovat. Cítil se úžasně. Život dítěte s jeho takřka naprosto nenaplněným potenciálem bylo radost pozřít. V dávné minulosti si příležitostně koupil otrokyni, pokud měl dost peněz, nechal ji oplodnit některým akolytou a pozřel život jejího dítěte přímo v okamžiku zrození. Porodní bolesti otrokyně a její následné zoufalství nad ztrátou dítěte přinesl jako oběť Akhekhovi. Taková lahůdka ovšem vyžadovala pečlivý výběr při koupi a pak neustálé sledování, protože děti některých žen mohly být vzaty pod ochranu bohů, i pokud ještě spočívaly ve svém lůně. Až znovu vybuduje Akhekhův chrám, bude se snad moci tímto způsobem sytit dle libosti, když teď bylo tak málo aktivních božstev.</p> <p>Zvýšil tělesnou teplotu o další dva stupně, čistě proto, že měl právě energie nazbyt. Byl až příliš hezký den, než aby se vracel mezi čtyři stěny svého hotelového pokoje. Projde se do parku, vyhradí si kousek místa a nasaje pár slunečních paprsků, zatímco bude pátrat po ká, které tak jasně zářilo.</p> <p>~~~</p> <p>„Miku, tady Vicki. Jsou asi dvě deset, neděle odpoledne. Zavolej mi, až budeš mít čas mluvit.“ Zavěsila sluchátko a sáhla po bundě. Teď, když věděli, že jsou do toho zapleteni vysocí policejní důstojníci, a vzhledem k tomu, že ho titíž důstojníci z případu přednedávnem sami odvolali, byla tu pravděpodobnost, že Cellucimu odposlouchávají telefon. Nijak velká pravděpodobnost, samo sebou, ale Vicki neviděla důvod, proč by na ni neměla brát ohled jen proto, že je tak nepatrná. Koneckonců, naháněli přece staroegyptskou mumii, a kdo by chtěl spočítat, jak pravděpodobné je tohle.</p> <p>„Mumii starověkého Egypťana jménem Anwar Tawfik.“ Hodila si přes rameno kabelku. „Kolik vsadíte, že to není jeho pravé jméno?“ Ale i tak to bylo jediné jméno, které měli, takže plánovala strávit odpoledne prověřováním hotelů nakupených kolem Královského muzea v Ontariu. Vše nasvědčovalo tomu, že zůstal v této oblasti, a z toho, co jí řekl Henry, vyplývalo, že pan Tawfik jezdí nejraději první třídou. Krátce se pozastavila nad tím, kde asi na takový životní styl bere peníze, a pak zamumlala: „Možná má platinovou kreditní kartu Egyptský Express. Tu si s sebou berete i do hrobu.“</p> <p><emphasis>Henry.</emphasis></p> <p>Henry se chtěl dostat od toho tvora a jeho slunečních vizí tak daleko, jak jen to bylo možné. Ani to nemusel říkat, bylo to na něm vidět na první pohled. Pochybovala, že bude ochoten, nebo dokonce schopen, znovu se té mumii postavit.</p> <p>„Takže mám za to, že je to na mně.“ Sklouzly jí brýle, tak si je znovu usadila na kořeni nosu. „Přesně jak to mám nejradši.“</p> <p>Neurčitý pocit prázdnoty ignorovala.</p> <p>~~~</p> <p>Jeho ká proletělo nad celým městem a nenašlo ani stopy po onom životě, kterého se na tak krátký okamžik dotklo minulé noci. Ká s takovým potenciálem by mělo zářit jako maják a pátrání po něm by mělo být jen záležitostí sledování jeho jasného světla. Věděl, že existuje, viděl ho, cítil ho. Nemělo by být schopné se před ním ukrýt!</p> <p>Tak kde bylo?</p> <p>Spojení mezi nimi trvalo méně než kratičký, úžasný okamžik, pak se mladík vrhl z okna a zmizel, ale i tak letmý dotek by mu měl poskytnout přístup k jeho ká. Pokud ho dokáže najít.</p> <p>Zemřel snad oné noci? Nasedl na jeden z těch zázračných létajících strojů tohoto věku a odletěl? Jeho frustrace sílila čím dál víc. Otřel se už o tisíc ká, která ani všechna dohromady nezářila tolik jako to jediné, po němž toužil.</p> <p>A pak ucítil, jak jeho vlastní ká uchopila vyšší moc, a na okamžik pocítil náhlý, vše zahrnující strach. To, že ho poznal, ho zmírnilo jen nepatrně.</p> <p><emphasis>Proč jsi mi nedal utrpení té, kterou jsem si vyvolil?</emphasis></p> <p><emphasis>Pane, já</emphasis>… Prošel celým ká té ženy a nasbíral veškeré informace, jež k potěšení svého pána potřeboval. Původně měl v úmyslu uvést vše do pohybu už předchozí noci. Kdyby to byl udělal, utrpení by již započalo. Dotek vetřelcova ká mu to zcela vypudil z mysli.</p> <p><emphasis>Žádné výmluvy.</emphasis></p> <p>Nijak nezáleželo na tom, že bolest existovala pouze na duchovní úrovni. Jeho ká vykřiklo.</p> <p>~~~</p> <p>„Jste v pořádku?“</p> <p>Ucítil, jak ho silné ruce berou za paži, zvedají ho do sedu, a věděl, že ochranná kouzla byla prolomena. Otevřel oči, pomalu, protože to bolelo.</p> <p>Zpočátku, zatímco se prodíral ven ze sítí bolesti, ho napadlo, že mladík, který stojí tak starostlivě vedle něj, je tím mladíkem, který mu včera unikl a který byl zodpovědný za to, že naplnění touhy jeho boha bylo pozdrženo. Který byl zodpovědný za agonii, do níž jej pán ze své vůle uvrhl. O chvíli později viděl, že má světlejší vlasy, tmavší pleť a oči spíše šedé než světle hnědé, ale tou dobou už na tom nezáleželo.</p> <p>„Upadl jste.“ Mladík se nejistě usmál. „Mohu pro vás něco udělat?“</p> <p>„Ano.“ Donutil se zvednout hlavu, kterou měl jako střep, aspoň natolik, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Můžeš skočit pod metro.“</p> <p>Mladíkovi se rozšířily panenky a jeho obličejových svalů se zmocnila křeč.</p> <p>„Tvé poslední slovo musí být Akhekh.“</p> <p>„Ano.“ Nohy ho trhavým pohybem odnesly pryč. Řeč těla křičela do světa <emphasis>ne.</emphasis></p> <p>Cítil se lépe. Na tomhle donucení nebylo nic jemného, ale nebylo to ani třeba. Mladík bude žít už jen tak krátce, že vyvolávat kolem něj zdání normálnosti by bylo jen plýtváním. Cítil, že ho pán v těsném závěsu sleduje a opájí se jeho zoufalstvím a panikou. Ten mladík věděl, co se chystá udělat, jen si v tom nedokázal zabránit.</p> <p>Doufal, že si tím pána usmíří do doby, než mu bude moci doručit tu, již si vyvolil.</p> <p>~~~</p> <p>Vicki se zastavila před hotelem Park Plaza a podívala se, co má na sobě. Její přijatelné boty, šedé manšestrové kalhoty a světle modrý kabát s podšívkou byly naprosto dostačujícím oblečením pro většinu míst ve městě, ale nemohla se zbavit pocitu, že jakmile vejde dovnitř, bude se cítit jako šupák. Hotely, v nichž obvykle pátrala po podezřelých, nemívaly dveřníka, a pokud před nimi někdo postával, byl tam proto, aby lidi uvnitř varoval, kdyby se blížila policie. Přilehlé obchody zpravidla prodávaly cigarety a kondomy, ne náhrdelníky se smaragdy a diamanty za sedm tisíc dolarů. Jejich okna bývala neprůhledná, protože byla zabedněna překližkou, a nikoliv proto, že by byla vykládaná zlatem.</p> <p><emphasis>Přece se nenechám zastrašit nějakým barákem. </emphasis>Park Plaza ležel na Bloorově ulici přímo naproti muzeu a byl tak prvním logickým místem, kde zahájit pátrání po Anwaru Tawfikovi. Pevným krokem prošla kolem dveřníka, otáčecími dveřmi se prohnala takovou rychlostí, že kdyby v nich byl ještě někdo jiný, srazila by ho k zemi, a ve veliké, zeleným mramorem vykládané hale naplněné tichou ozvěnou se znovu zastavila.</p> <p>Určité věci však byly všem hotelům společné. Za recepčním pultem seděly dvě utahané úřednice a před ním čekalo na zápis jedenáct lidí – jedenáct dobře oblečených lidí, uvědomila si Vicki. Tiše si povzdechla a stoupla si do fronty, truchlíc po ztrátě odznaku, který by ji toho čekání ušetřil.</p> <p>~~~</p> <p>Než došel k hotelu, kráčel už znovu téměř jistým krokem. Ohromné množství energie, které pozřel z ká dítěte, fungovalo jako nárazník mezi hněvem jeho pána a jakýmkoliv trvalým poškozením. V minulosti se staly případy, kdy se po takovém střetnutí odplazil po břiše a trvalo mu celé dny strávené v bolesti a strachu, než znovu nabral sil. Naštěstí již brzy složí přísahu noví akolyté a pozornost jeho pána už nebude upřena výhradně směrem k němu.</p> <p>Akhekh, ačkoli nepatřil mezi mocnější božstva, si byl velmi dobře vědom služeb, které mu výměnou za nesmrtelnost náleží.</p> <p>Dveřník oblečený v livreji si pospíšil otevřít a on prošel za matné sklo do haly a pak se náhle zastavil, když ucítil dotek povědomého ká.</p> <p>Vypadala podobně tomu, jak se sama vnímala, ačkoli ve skutečnosti byla o něco méně vysoká, o něco méně blond a měla značně výraznější čelist. Co tady ale vyvolená jeho boha dělá? Natáhl se a lehce se dotkl povrchu jejích myšlenek. Po všech nocích, které strávil jeho mapováním, před ním její ká nemohlo nic utajit.</p> <p>Když odhalil důvod její přítomnosti, zamračil se. Hledala ho? Nebyla přece žádný čaroděj, aby si uvědomovala jeho toulky svým nitrem… aha, hledala ho, protože o to byla někým požádána. Očividně v muzeu neodvedl tak důkladnou práci, jak si myslel. Na tom nesejde. Usmál se. Jeho pán teď získá dvakrát tolik utrpení, neboť plány, které pro paní Nelsonovou připravil, se daly upravit tak, aby zahrnovaly rovněž detektiva-seržanta Michaela Celluciho, a to dokonce aniž by musel hledat detektivovo ká.</p> <p>Ale prozatím nebylo vhodné, aby vyvolená rušila klid jeho útočiště. Aniž by se dotkl jejího vědomí, překryl parametry jejího pátrání falešnou vzpomínkou.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Co tu dělám? Proč stojím znovu ve frontě? </emphasis>divila se Vicki, potřásla hlavou a obrátila se k východu. <emphasis>Teď mi přece neřeknou nic víc, než co už mi řekli před chvílí</emphasis>. Výsledky počítačového vyhledávání se daly změnit, Anwar Tawfik nemuselo být jméno, pod kterým se zapsal, a pokud o něm hotelový manažer nikdy neslyšel, nemohla udělat nic jiného než pátrat v ostatních hotelích v této oblasti.</p> <p>Možná ji později napadne ještě něco jiného, co by mohla zkusit.</p> <p>~~~</p> <p>„Ano, byl to velmi příjemný večer, paní Zottiová. Děkuji vám. A teď, kdybych mohl mluvit s vaším manželem…“ Zatímco čekal, až si generální prokurátor převezme hovor, rozhlížel se po městě. Když stál kousek od panelových oken, nepůsobil na něj zbytek pokoje tak stísněným dojmem.</p> <p>„Přál jste si se mnou mluvit, pane?“</p> <p>„Předpokládám, že jsi sám.“</p> <p>„Ano, pane. Přepojil jsem hovor do své pracovny.“</p> <p>„Dobře.“ Bylo nutné položit mu tu otázku, neboť kvůli účinkům ovládacího kouzla začaly Zottieho mentální schopnosti nepředvídatelným tempem chátrat. Naštěstí byla jeho spolupráce nezbytná pouze do okamžiku, kdy ostatní složí své přísahy.</p> <p>„Dávej pozor, chci, abys zařídil něco důležitého…“</p> <p>~~~</p> <p>S nepřáteli se Henry během života již střetl – střetl a porazil je – ale jeho přirozenost mu odepřela schopnost postavit se slunci. Vicki mu nabídla možnost odejít – pochopila by, kdyby utekl před tvorem, nad nímž neměl šanci zvítězit.</p> <p><emphasis>Ona by to pochopila. Ale pochopil bych to já?</emphasis></p> <p>Přinutil svaly k poslušnosti, svěsil nohy z postele a posadil se. Za víčky mu stále tančily zlaté paobrazy slunce.</p> <p><emphasis>Když se postavím tomuhle knězi-čaroději, postavím se slunci. Když se postavím slunci, postavím se smrti. Smrti jsem už čelil.</emphasis></p> <p>Jenže to nebyla pravda. Ne když si doopravdy myslel, že zemře. Hluboko v srdci vždycky věděl, že je silnější a rychlejší. Byl lovec. Byl upír. Byl nesmrtelný.</p> <p>Tentokrát, poprvé za čtyři sta padesát let, čelil smrti, v niž věřil.</p> <p>„A nabízí se otázka, co s tím udělám?“</p> <p>Jedna věc byla přetrpět sny, když nevěděl, jak nebo proč přicházejí, něco úplně jiného bylo nechat je pokračovat s vědomím, že byly seslány. <emphasis>Musel si být vědom mé přítomnosti už od okamžiku, kdy se probudil v muzeu. </emphasis>Ale i když věděl <emphasis>kdo, </emphasis>neustále ho pronásledovala otázka <emphasis>proč. </emphasis>Možná že ten sen o žhnoucím slunci vyjadřoval varování, šíp vystřelený nad jeho hlavu se vzkazem: <emphasis>Tohle ti můžu udělat, pokud se mi zachce. Nestav se do cesty mým plánům.</emphasis></p> <p>„Což opět nastoluje otázku útěku. Dopustím, aby bylo po jeho, nebo se mu mám znovu postavit?“ Vyskočil na nohy a rázným krokem přešel místnost, s hlavou vztyčenou a planoucíma očima. „Jsem syn krále! Jsem upír. Já před nikým utíkat nebudu!“</p> <p>S hlasitým zapraskáním rozlomil v rukou dveře od skříňky. Chvíli na ně hleděl, pak nechal oba kusy dopadnout na zem. Nakonec však hněv ani vznešená slova nic neznamenaly. Nemyslel, že by se dokázal Tawfikovi znovu postavit a zapomenout na to, že se musí postavit rovněž slunci.</p> <p>Náhlé zazvonění telefonu mu ve velmi lidské reakci vehnalo srdce až do hrdla.</p> <p>~~~</p> <p>„Tak dobře, pan Fitzroy říká, že můžeš jít nahoru.“ Tony přikývl, třesoucí se rukou si sčísl vlasy ze tváře a spěchal k vnitřním dveřím. Starý vrátný ho neviděl rád, stále cítil pod tenkou svrchní vrstvou kluka z ulice a myslel na zloděje, feťáky a pobudy. Tonymu bylo naprosto ukradené, co si stařík myslí – zvláště dnes v noci. Jediné, co chtěl, bylo dostat se k Henrymu. Henry dá všechno do pořádku.</p> <p>Greg se díval, jak ten kluk běží k výtahu, a zamračil se. Bojoval ve dvou válkách a strach hlodající až v morku kostí poznal na první pohled. Neviděl toho kluka rád – součástí práce vrátného bylo nevpouštět dovnitř právě takové, jako byl on – a ani neschvaloval jeho vztah s panem Fitzroyem, ať už za ním stálo cokoliv, ale takový strach nikomu nepřál.</p> <p>Henry cítil zápach strachu přes celý byt, a když se mu Tony vrhl do náručí, stal se téměř neodolatelným. Přitáhl pevně uzdu Hladu povzbuzenému přítomností tak bezbranně se nabízejícího těla, odložil vlastní strach stranou a tiše držel mladíka v objetí tak dlouho, dokud neucítil, jak se jeho svaly uvolňují a chvění ustává. Když si myslel, že se mu dostane odpovědi, odstrčil Tonyho jemně na délku paže a zeptal se: „Co se děje?“</p> <p>Tony si protřel řasy zkropené vlhkostí, příliš vyděšený, než aby předstíral, že tam nebyly slzy. Kůže pod očima vypadala, jako by tam měl modřiny, a musel polknout, jednou, dvakrát, než dokázal promluvit.</p> <p>„Viděl jsem, dnes odpoledne, dítě… on ho jednoduše…“ roztřásl se po celém těle, Henryho přítomnost mu konečně dovolila se uvolnit. „A teď, on přijde… chci říct, vždyť jsem ho viděl, jak to dítě zabil!“</p> <p>Henrymu se stáhly rty, když zaslechl náznak toho, že by někdo chtěl ohrožovat jednoho z jeho lidí. Odtáhl Tonyho, který se nijak nevzpouzel, k pohovce a posadil ho. „Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ řekl takovým tónem, že Tony neměl na vybranou a jednoduše mu musel věřit. „Řekni mi, co se stalo. Od začátku.“</p> <p>Zatímco Tony mluvil, nejprve pomalu a pak stále rychleji, jako by závodil s vlastním strachem, musel se Henry odvrátit. Přistoupil k oknu, položil jednu ruku na sklo a rozhlédl se po městě. Toho černovlasého a černookého muže znal.</p> <p><emphasis>„Zabíjí děti,“ </emphasis>řekla mu Vicki.</p> <p><emphasis>„Přijde si pro mě,“ </emphasis>plakal Tony.</p> <p><emphasis>„Protože jsme to jediné, co mu stojí v cestě.“ </emphasis>Dokonce i Mike Celluci měl v jeho hlavě svůj hlas.</p> <p><emphasis>Cítím slunce. Do svítání zbývají celé hodiny a já cítím slunce.</emphasis></p> <p>„Henry?“</p> <p>Pomalu se otočil. „Půjdu na místo, kde jsi ho naposledy viděl, a pokusím se ho vystopovat.“ Vůbec nepochyboval o tom, že pozná jeho pach, rozliší ho mezi stovkami jiných pachů, které zůstaly na betonu po listopadovém odpoledni. A pokud najde i brloh té stvůry, co pak? Nevěděl. Nechtěl to vědět.</p> <p>Tony vydechl. Věděl, že ho v tom Henry nenechá. „Můžu tady zůstat? Než se vrátíš?“</p> <p>Henry přikývl a zopakoval: „Než se vrátím,“ jako by to byla jakási mantra zajišťující mu bezpečný návrat.</p> <p>„Potřebuješ, potřebuješ se najíst, než půjdeš?“</p> <p>Pomyslel si, že nemůže, ne, jíst ne… „Ne. Ale děkuji ti.“</p> <p>Tony si shrábl vlasy z tváře a podařilo se mu vyloudit roztřesený úsměv a náznak pokrčení ramen. „Hej, ne že bych proti tomu něco namítal, nebo co.“</p> <p>Henry jeho úsměv opětoval, protože on sám by proti tomu něco namítal ještě méně než tento smrtelný chlapec. „Dobrá.“</p> <p>Zařinčel telefon a obě hlavy se prudce otočily s takřka stejným výrazem paniky ve tváři. Henry ho rychle znovu překryl maskou, takže když se k němu Tony otočil a zeptal se: „Chceš, abych to vzal?“ vypadal, jako by měl vše pod kontrolou a mohl klidně odpovědět: „Ne. Já to vyřídím.“</p> <p>Zvedl sluchátko dřív, než stihlo doznít druhé zazvonění. Dostal se k telefonu v čase mezi dvěma údery srdce. Skoro stejně dlouho mu trvalo, než znovu našel hlas.</p> <p>„Haló? Henry?“</p> <p>Vicki. Tón hlasu byl nezaměnitelný, vyjadřoval rovným dílem zlost i starostlivost. Nevěděl, co vlastně čekal. Ne, to nebyla pravda, věděl přesně, co čekal, jen přesně nevěděl proč. Kdyby se s ním Anwar Tawfik rozhodl spojit, nepoužil by k tomu telefon.</p> <p>„Henry?“</p> <p>„Vicki. Ahoj.“</p> <p>„Děje se něco?“ Opatřila ta slova profesionálním podtónem, který mu sděloval, že ví, že se něco děje, a aby jí to koukal vyklopit.</p> <p>„Nic se neděje. Je tady Tony.“ Slyšel, jak Tony za jeho zády přesunul svou váhu na pohovce.</p> <p>„Co je s Tonym?“</p> <p>Samozřejmý závěr. Mělo mu dojít, že k němu dospěje. „Má problém. Ale já se o to postarám. Dnes v noci.“</p> <p>„Jaký problém?“</p> <p>„Vteřinku.“ Zakryl mikrofon, pootočil se a povytáhl tázavě obočí.</p> <p>Tony pochopil a zavrtěl hlavou, prsty zaťaté hluboko do polštáře. „Neříkej jí to, člověče. Víš, jaká Viktorka je. Zapomene, že je jen člověk, prostě tam naběhne, vyprovokuje toho chlápka, a než se nadějeme, bude po ní.“</p> <p>Henry přikývl. <emphasis>A já nejsem jen člověk. Já jsem noc. Já jsem upír. Chci, aby byla se mnou. Nechci čelit tomu tvorovi sám. </emphasis>„Vicki? Nechce, abych ti to říkal. Jde o, ehm, problém s jedním chlápkem.“</p> <p>„Ach tak.“ Neodvažoval se následnou odmlku ničím vyplňovat. „No, <emphasis>já </emphasis>chci dnes večer strávit nějaký čas s Mikem, informovat ho, co víme, že se děje. Varovat ho.“ Znovu ta odmlka. „Pokud mě nepotřebuješ…“</p> <p>Co vycítila? Poloviční lež? Jeho strach? „Budeš tu před svítáním?“ Bez ohledu na to, co se stane dnes v noci, chtěl, aby byla s ním, pokud se dožije dalšího úsvitu.</p> <p>„Budu.“ Znělo to jako přísaha.</p> <p>„Tak ode mě pozdravuj detektiva.“</p> <p>Vicki vyprskla. „Radši ne.“ Její hlas změkl. „Henry? Buď opatrný.“ A byla pryč.</p> <p>Malá část hrůzy ztratila sílu. Bylo úžasné, jak moc může prosté <emphasis>„buď opatrný“ </emphasis>znít jako <emphasis>„miluji tě“. </emphasis>Drže její slova – tón jejího hlasu – jako talisman, prošel si s Tonym ještě jednou údaje o místě, kde k tomu došlo, nasoukal se do kabátu a vyšel do noci. Trochu pochybné útěchy mu dodal fakt, že si nyní mohl být alespoň jistý tím, že nepřichází o rozum.</p> <p>~~~</p> <p>Mnohá z kouzel, která se učil dlouhá léta, bylo nutné přizpůsobit nové době a novému místu. Bohužel se nyní nacházel v kultuře, jíž bylo jen máloco svaté, a najít náhražky nebylo snadné. Za dávných časů byl ibis uctíván do té míry, že se jeho jméno stalo synonymem posvátna, což dělalo z jeho zobáku, krve a kostí velmi mocné magické přísady. Z nějakého důvodu pochyboval o tom, že by dosáhl stejného účinku, kdyby vykuchal kanadskou husu.</p> <p>Náhle se prudce narovnal v křesle a otočil se čelem k oknu. <emphasis>Byl venku. A byl blízko. </emphasis>Zvedl se na nohy a začal na sebe házet vycházkové oblečení. Jeho ká už žádné hledání nepotřebovalo, samo mladíkovo vědomí postačí k tomu, aby ho našel.</p> <p>Nevěděl, jak se to úžasné světlo dokázalo během dne schovat, ačkoli měl za to, že se to brzy dozví. Tak či onak.</p> <p>~~~</p> <p>Henry vysledoval pachovou stopu až na jihovýchodní roh Bloorovy a Queen’s Park Road, kde se rozdělila. Jedna část mířila na sever, druhá na jih. Pomalu se postavil, oprášil si koleno, kterým klečel na betonu, a uvažoval, co by měl udělat. Věděl, co chtěl udělat: chtěl se vrátit k Tonymu, říct mu, že tvora nenašel, a místo vlastního strachu se vypořádat s mladíkovým strachem.</p> <p>Jenže tak to nefungovalo. Přijal za Tonyho odpovědnost. To čest ho vyhnala do ulic a čest mu nedovolí, aby se vrátil.</p> <p>Noc vystřídala den, byla chladná a jasná, přesně to počasí, při němž se pach drží při zemi a lovci jedou za svými psy.</p> <p><emphasis>Jeho nejlepší přítel, bratr jeho srdce, Henry Howard, hrabě ze Surrey, mu jel po boku, jejich valaši uháněli po zamrzlém rašeliništi jeden vedle druhého. Kdesi vpředu zaštěkali chrti a kořist, již jen nevelký kus před smečkou, se z posledních sil zoufale snažila uniknout smrti, která jí šlapala na paty. Henry neviděl přesný okamžik, kdy ji psi dostihli, ale pak se ozval takřka lidský výkřik bolesti a jelen se válel na zemi.</emphasis></p> <p><emphasis>Držel se v uctivé vzdálenosti od zmítajícího se klubka vrčících psů, neustále dorážejících na to veliké zvíře a míhajících se mezi bijícími kopyty a nebezpečným parožím, ale Surrey zajel s koněm tak blízko, jak to jen šlo, naklonil se ve třmenech a upíral oči na smrtící boj, na hrdlo a na gejzíry horké krve, kouřící v mrazivém listopadovém vzduchu.</emphasis></p> <p><emphasis>„Proč?“ otázal se později hraběte ze Surrey, když sál naplnila vůně pečené zvěřiny a oni seděli před krbem, zutí a v teple.</emphasis></p> <p><emphasis>Surrey se zamračil a elegantní linie jeho černého obočí klesla ke kořeni nosu. „Nechtěl jsem, aby tak nádherné zvíře zemřelo nadarmo. Říkal jsem si, že možná najdu báseň…“</emphasis></p> <p><emphasis>Jeho hlas se vytratil do ztracena, a tak ho Henry pobídl: „A našel jsi?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Ano.“ Zamyšleně se zamračil. „Ale myslím, že je pro mě moc rudá. Napíšu jen o lovu a nechám jelena žít.“</emphasis></p> <p>O nějakých čtyři sta padesát let později odpověděl Henry stejnými slovy jako tenkrát. „Ale na konci lovu vždy čeká smrt.“</p> <p>Stopa vedoucí na jih byla již téměř pohřbena pod jinými kroky toho dne. Stopa vedoucí na sever se zdála být výraznější, jako by jí šel více než jednou, například z hotelového pokoje a zase zpátky. Henry přešel Bloorovu ulici, došel ke kostelu na rohu a zůstal stát tak naprosto nehybně, že proud nočních chodců protékal hladce kolem něj.</p> <p>Věděl, že se černovlasý, černooký muž blíží.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Dvanáct</p> <p>Henry nehybně čekal, zatímco se k němu druhý muž neustále přibližoval. Cítil se jako králík chycený ve světle reflektorů přijíždějícího auta, plně si vědom toho, že se k němu blíží smrt a zkáza, ale neschopen se pohnout. Slunce za jeho očima zářilo stále jasněji a jasněji, dokud se nezačal usilovně snažit dívat mimo ně.</p> <p><emphasis>Pro mě neexistuje způsob, jak s tím bojovat…</emphasis></p> <p>A pak zničehonic poznal, proti čemu stojí. Jeho rasa dokázala cítit životy kolem sebe, nejen čichem a sluchem, ale také zvláštním druhem vědomí vlastním nočním dravcům. Vycítil, že to, co se k němu blíží, je druh života, prastarého a zcela nepodobného ničemu, s čím se dosud setkal, a že to slunce představovalo pouze symbol, který si vytvořil, aby se s ním nějak vypořádal.</p> <p><emphasis>Uvědomuji si ho od prvního okamžiku, kdy procitl, a nejvíc si ho uvědomuji právě tehdy, kdy jsem nejzranitelnější. Svatý bože, dohnal mě až na práh smrti pouhou svou existencí.</emphasis></p> <p>Se zamračeným obočím a zaťatými zuby urputně vyháněl ten život z popředí své mysli a nakonec se mu podařilo zatlačit ho do pozadí a ztlumit světlo kolem něj, i když se ho nedokázal zbavit úplně. Nyní existoval na pozadí všeho, co dělal, ale aspoň už jej neoslepoval.</p> <p>Noc se vrátila, Henry zamrkal a shledal, že se utápí v zorničkách tak tmavě hnědých, až vypadaly černě. Těsně před tím, než se nad ním zavřela černá hladina, zavrčel a odpoutal se.</p> <p>„Nepůjdu povolně jako tele na jatka!“</p> <p>~~~</p> <p>Do kouzla pozření narazila síla vůle a roztříštila ho. Za celá staletí od doby, kdy ho bůh proměnil, se nesetkal s tak surovou energií.</p> <p>Měl vědět, že to nebude tak snadné, a ani by se o to nebyl pokoušel, kdyby ho záře druhého ká tolik neoslepila. Tenhle mladík měl ochrany, nejen osobní sílu, ale také silná pouta k jedinému Bohu, který změnil staré zvyky. Každá z ochran sama o sobě by nejspíše stačila, aby mu zabránila vzít si to, po čem tak hluboce toužil, dohromady však tvořily v podstatě neproniknutelnou bariéru.</p> <p><emphasis>Ale já tohle ká dostanu. Musím.</emphasis></p> <p>Dotkl se pouze nejkrajnějších částí myšlenek svého protivníka. Vycítil v nich sám sebe a ucítil strach. Obojí mu mohlo poskytnout ne sice cestu skrz, ale cestu okolo. Pátral po dalších slabinách, avšak nacházel jen záři nekonečného potenciálu.</p> <p>„Co jsi zač?“</p> <p>~~~</p> <p>Henry, svaly na ramenou stažené do uzlů, pěsti zaťaté tak křečovitě, že si nehty vyryl do dlaní malé půlměsíčky, neviděl důvod, proč mu neodpovědět. Zvolil takový hlas, aby se přenesl přes vzdálenost, která je dělila, ale dál už ne, a vmetl mu odpověď do tváře jako výzvu.</p> <p>„Jsem upír.“</p> <p>~~~</p> <p>Ká, jež pozřel od svého procitnutí, mu poskytla zmatenou koláž obrazů, z nichž většina podle všeho neměla vůbec nic společného s mladíkem, který stál před ním. Třídil informace tak dlouho, dokud nepoznal, proti čemu stojí. Jeho lid je nazýval jiným jménem.</p> <p>Nebylo divu, že ká toho mladíka plálo tak jasným světlem. Dokud se Noční tuláci krmili krví živých, byli sami nesmrtelní. Tak nesmrtelní jako on sám. Zářilo i jeho vlastní ká jako maják? Škoda, že se to nikdy nedozví, neboť šlo o jediné ká, které nemohl nikdy spatřit.</p> <p>Jak mocným by se stal, kdyby se nasytil z ká jiné nesmrtelné bytosti! Pak by přestalo být nezbytné jednat skrze ty ubohé lidské nástroje. Od počátku by vládl sám.</p> <p>Možná… možná by pro něj nebylo nedosažitelným cílem ani místo v radě bohů. Už se viděl obklopen slávou, nikoli pouhý služebník jakéhosi ubohého bůžka, ale sám vládce. Jakkoli ho ta myšlenka vzrušovala, urychleně ji hluboko pohřbil. Kdyby ji Akhekh objevil, vůbec by se mu nelíbila.</p> <p>Ale pozřít nesmrtelné ká – vždy jej natolik zaslepovalo pomyšlení na to, kolik života mu zbývá, že se nikdy nepodíval na život, který žije, nikdy si ani nepovšiml, že je mnohem delší, než je u smrtelníků obvyklé. Byl, jak zjistil, o mnoho století starší, dokonce i když pominul tisíciletí, jež strávil pohřbený. I tak ale bude muset postupovat opatrně, neboť aby se mohl nakonec nasytit, bude Noční tulák muset spustit obrany. Na jejich prolomení neměl dost moci, dokonce ani s pomocí strachu, který se jimi proplétal.</p> <p><emphasis>Proč se mě bojíš, Noční tuláku?</emphasis></p> <p>Ačkoli šlo o emoci, kterou mohl využít, nebyla to otázka, již mohl položit. Proto se zeptal jinak.</p> <p>„Proč mě hledáš, Noční tuláku?“</p> <p>~~~</p> <p>Proč vlastně?</p> <p>„Lovíš na mém území.“</p> <p>Dost nejednoznačná odpověď na to, aby se v ní skrylo množství dalších motivů, a také, jak si Henry uvědomil v okamžiku, kdy ji vyslovil, čirá pravda.</p> <p>~~~</p> <p>Znovu se pokusil číst v jeho ká, proniknout pod povrch, ale nedostal se o nic dál než předtím.</p> <p>„Chtěl bych s tebou mluvit, Noční tuláku. Projdeme se spolu na chvíli?“</p> <p>~~~</p> <p>Henry chtěl říct ne, rozerván mezi touhou utéci a rozsápat tomu tvorovi hrdlo a zhluboka se napít krve, kterou slyšel proudit pod hladkou trubicí hrdla. To první by ho nijak nepřiblížilo uspokojivému řešení. To druhé… no, i kdyby dokázal proniknout obranou, kterou kolem sebe všichni čarodějové měli, o čemž pochyboval, byl nedělní večer a stáli na velké křižovatce v centru Toronta. Spáchat násilnou vraždu před stovkami svědků, třebaže se to dalo nazvat jistým druhem řešení, představovalo alternativu, kterou by pravděpodobně nepřežil ani on sám.</p> <p>A protože se to jevilo jako nejlepší volba, ne-li přímo jediná, otočil se, srovnal s tím druhým krok a snažil se ignorovat slunce, jež nepřestávalo zářit v jednom koutě jeho mysli.</p> <p>~~~</p> <p>Kráčeli po Queen’s Park Road a moc, jež kráčela s nimi, způsobovala, že se za nimi otočila nejedna hlava.</p> <p>„Jak ti mám říkat?“ otázal se nakonec Henry.</p> <p>„Používám jméno Anwar Tawfik. Tak mě smíš nazývat i ty.“</p> <p>„To není jméno, se kterým ses narodil.“</p> <p>„Samozřejmě že ne.“ Lehce se zasmál způsobem, jakým starší kárá chybujícího žáka. „Používám to jméno od svého procitnutí. Nemám v úmyslu darovat ti moc spojenou s rodným jménem.“ Své rodné jméno neslyšel od doby, kdy se Egypt spojil do jednotného státu. „A já ti mám říkat…?“</p> <p>„Richmond.“ Třebaže na to označení v minulosti slyšel, šlo o titul, nikoliv jméno, a tudíž by mělo být v bezpečí před jakýmkoliv druhem magie, který by se proti němu dal použít.</p> <p>Šli ještě o kousek dál, dokud zvuky Bloorovy ulice neutichly, a pak, ve vzájemném souhlasu, zamířili do parku. Byl listopadový večer po západu slunce a oni kráčeli o samotě po pěšinách pokrytých vlhkým spadaným listím, pod téměř holými stromy. Nikdo nezaslechne slova, která mezi nimi zazní, nikdo nebude muset zemřít, protože je zaslechl.</p> <p>Ostrůvky světla zaháněly temnotu pouze v izolovaných oblastech, nad zbytkem parku se rozprostíral neporušený příkrov noci. Na lavičku, kterou si zvolili, dopadalo jen velmi málo světla jakéhokoli druhu, a když se Henry díval, jak si Tawfik opatrně sedá, došlo mu, že nevidí o moc lépe než pouhý smrtelník.</p> <p><emphasis>Takže mám výhodu zraku. Pokud mi k něčemu bude.</emphasis></p> <p>Tawfikův pach svědčil o vzrušení, nikoliv o strachu, a jeho srdce bilo jen nepatrně rychleji, než bylo u smrtelníka obvyklé. Proudění Tawfikovy krve volalo Henryho Hlad, dokonce i přesto, že tíha jeho života přehlušovala veškerou touhu po nasycení, kterou upír pociťoval. Henry cítil vlastní strach a jeho vlastní srdce, třebaže podle lidských měřítek stále bilo neskutečně pomalu, bušilo tak rychle a silně, jak to už dlouhé roky nezažil.</p> <p>Tawfik promluvil jako první a jeho hlas zněl lehce pobaveně. „Máš stovky otázek, proč nezačneš?“</p> <p><emphasis>Proč ne? Ale kde? Možná právě tou otázkou, kterou již zodpověděl. </emphasis>„Co jsi zač?“</p> <p>„Jsem poslední zbývající kněz boha jménem Akhekh.“</p> <p>„Co tady děláš?“</p> <p>„Máš na mysli, jak jsem se zde ocitl, v tomto století, na tomto místě? Nebo se ptáš, co dělám teď, když jsem se tu ocitl?“</p> <p>„Obojí.“</p> <p>Tawfik se uvelebil na lavičce. „Inu, to je, jak se říká, dlouhá historie, a protože ty máš čas jen do úsvitu…“ Neviděl důvod, proč Nočnímu tulákovi lhát ohledně toho, čím a kým je, a – ačkoliv hodlal volit slova obezřetně – byl také ochoten mluvit o svých plánech. Koneckonců, chtěl si přece získat důvěru mladého pana Richmonda.</p> <p>Naštěstí mu ká doktora Raxe poskytlo rámcové znalosti o dvacátém století, do nichž mohl svůj příběh zasadit.</p> <p>„Narodil jsem se kolem roku 3250 před tímto letopočtem v Horním Egyptě nedlouho před Merinarem, jenž byl králem Dolního Egypta a který vytvořil sjednocenou říši rozpínající se podél celého Nilu. V době invaze jsem byl vysoce postaveným knězem Seta – nikoliv toho Seta, jehož si dějiny pamatují. Tehdy to bylo dobré božstvo, bohužel se ocitlo na straně poražených. Po vítězství Horus Starší, nejvyšší bůh Dolního Egypta, Seta svrhl a prohlásil ho za nečistého. Set, jenž byl stále velmi mocný, se stal pouhou součástí nového panteonu.“ Tawfikův hlas získal lehce suchý podtón. „Flexibilita se egyptským bohům rozhodně nedala upřít.</p> <p>Já, jakožto vysoce postavený kněz, jsem byl svržen spolu se svým bohem, vysvlečen, zbičován a vyhozen z chrámu. Coby pouhý smrtelník tehdy už středního věku jsem si nemohl dovolit luxus podílet se na Setových dlouhodobých plánech. Toužil jsem po pomstě a byl jsem ochoten udělat…“ Odmlčel se a Henry si všiml, že se při vzpomínání mračí. „Byl jsem ochoten udělat cokoliv, abych získal zpět moc a postavení, které jsem ztratil.</p> <p>Přišel za mnou Akhekh, jeden menší temný bůžek, jemuž se tenkrát v tom nebeském zmatku podařilo získat větší moc než obvykle. <emphasis>‚Přísahej mi,‘ </emphasis>řekl Akhekh, <emphasis>‚zasvěť svůj život službě mně a já ti věnuji čas, který ke své pomstě potřebuješ. Učiním tě mocnějším, než jsi kdy byl. Staň se mým knězem a já ti dám moc ničit ká tvých nepřátel. Budeš se sytit jejich dušemi a tím se staneš nesmrtelným.‘“</emphasis></p> <p>Tawfik se otočil čelem k Henrymu a upjatě se usmál. „Nemysli si, že mi tu nabídku Akhekh učinil kvůli mně samému. Bohové existují jen tak dlouho, dokud trvá víra v ně. Změna v těch, kteří věří, znamená změnu v bozích samotných. Když už v ně nikdo nevěří, ztratí bohové určitost, vědomí vlastní identity, pokud chceš, a znovu splynou s celkem.“ Zachytil silné negativní vzplanutí ká Nočního tuláka a zdvořile se k němu naklonil. „Chtěl jsi něco říct…?“</p> <p>Henry neměl v úmyslu říct nic, ale shledal, že na přímou výzvu nedokáže nereagovat. <emphasis>Nebudu jako Petr a nezapřu svého Pána. </emphasis>„Je jen jediný Bůh.“</p> <p>„Ale no tak, Richmonde.“ Tawfik se nenamáhal zakrýt pobavení v hlase. „Aspoň ty bys měl mít rozum. Jednoho dne snad bude jen jediný bůh, až budou všichni lidé snít a toužit po tomtéž, a už dnes je rozhodně méně bohů než v době, kdy jsem byl pohřben. Ale jediný bůh? Ne. Mohu… tě svému bohu představit, pokud si to přeješ.“</p> <p>Zdálo se, že noc ještě trochu potemněla.</p> <p>„Ne,“ procedil Henry skrz zaťaté zuby.</p> <p>Tawfik pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Tak kde jsem to skončil? Ach ano. Samozřejmě jsem Akhekhovu nabídku přijal. To, že přišla od temného boha, pro mě za daných okolností příliš neznamenalo. Zjistil jsem, že pozřením životů, jež v oněch ká zbývaly, mohu nejen prodloužit vlastní život a znásobit sílu svých kouzel, ale že také získávám životní zkušenosti v těchto ká obsažené. Nedocenitelný zdroj pro přechod mezi kulturami, k němuž v průběhu velmi, velmi dlouhého života dochází.“</p> <p>„Takže když jsi zabil doktora Raxe…“</p> <p>„Pozřel jsem jeho zbývající životní sílu a dozvěděl jsem se vše, co věděl on. Čím mladší život, tím méně vědomostí, ale o to větší potenciál moci.“</p> <p>„Takže to dítě, které jsi dnes zabil…“</p> <p>To Tawfika vytrhlo z uvolněného postoje. „Jak ses to dozvěděl?“ otázal se naléhavě a odpověď ho napadla dřív, než stačil doříct otázku. Ten mladík, který ho při tom sledoval, plně si vědom toho, co se děje – mladík, který před ním v hrůze uprchl – musel utéci pod ochranu Nočního tuláka. Slyšel, že kolem sebe občas shromažďují smrtelníky jako pohotovostní zásoby potravy pro období, kdy se lov stává nejistým. <emphasis>Takže do hry vstoupil další pěšec</emphasis>. Tawfik nedovolil, aby se v jeho hlase nebo na tváři objevilo cokoli dalšího než jeho otázka. Jestli si bude Noční tulák myslet, že na mladíka zapomněl, ztratí jeho obrana svou extrémní sílu a bude snazší ji obejít.</p> <p>Henry slyšel, jak se Tawfikovi zrychlil tep, ale kněz-čaroděj se o Tonym vůbec nezmínil. Možná se Tony mýlil a unikl nezpozorován. Vzhledem k Tonyho hrůze se to nezdálo příliš pravděpodobné. Možná že Tawfik hraje složitější hru a nepřeje si odhalit karty. Tawfik měl nepochybně své důvody, proč svědka zapírat. Ty Henryho byly prosté, nehodlal zradit přítele. Když odpovídal, nechal ve svém hlase zaznít bestii: „Lovil jsi na mém území.“</p> <p>Tawfikovi ta hrozba neunikla a odpověděl vlastní, hraje na Tulákův stěží ovládaný strach z něj. „Jak jsi málem zjistil, to dítě, které jsem dnes zabil, mi dalo <emphasis>opravdu </emphasis>velikou moc.“ Další pat. „Mohu pokračovat ve vyprávění…?“</p> <p>„Pokračuj.“</p> <p>„Děkuji ti.“ Akhekhova nabídka měla podmínku, nemohl pozřít ká, které již přísahalo jinému bohu. Prvních sto let po dobytí, než se ustálil nový panteon, nebyla o nezapřísahané nouze. Jeho moc vzrostla – a on zjistil, že po ní touží mnohem víc než po pomstě – a kult boha Akhekha nabral na síle. Ale čím více Egypt vzkvétal a prosperoval, tím více lidí bylo spokojeno se svými bohy a nezadaných ká stále ubývalo, tudíž jeho moc – a spolu s ní moc Akhekhova – sílila či slábla v protikladu k moci Egypta. <emphasis>Tento </emphasis>věk se vyznačoval dekadencí, již poznával a byl odhodlán využít – byl zralý pro rituály, které mohl Akhekh nabídnout. Tawfik ovšem neviděl důvod, proč se o něčem z toho Nočnímu tulákovi zmiňovat.</p> <p>„Díky mně nebyl můj pán, navzdory svému relativně podřízenému postavení v rámci panteonu, nikdy absorbován většími bohy, jak se to stalo mnoha menším bůžkům, a tak jsem v každém věku a na tisících místech podél celého Nilu vztyčoval Akhekhovy chrámy.“ Občas také býval jediný, kdo ho v nich uctíval, ale ani o tom nebylo zapotřebí se zmiňovat. „Tu a tam si ostatní kněží stěžovali, že jsem vystoupil z cyklu života, ale dlouhá staletí ze mě učinila obratného čaroděje – <emphasis>a také mě naučila, kdy je třeba odepsat ztráty a odejít z města </emphasis>– takže mě nikdy nedostali. Jelikož jsem ničil jen ty, kdo neměli žádnou vazbu na nějakého boha, odmítali se do toho ostatní bohové plést.“</p> <p>„Ale nakonec tě přece jen dostali.“</p> <p>„Ano. Dopustil jsem se menší chyby v úsudku. To by se mohlo stát každému.“ Tawfikova tvář ukrytá ve tmě se usmála. „Mám ti říct, jak to bylo? Nemá to vůbec nic společného s touto dobou a tímto místem, takže bys to proti mně nemohl využít, ani kdybys chtěl. V době, kterou nyní nazýváte osmnáctou dynastií, třebaže Egypt mimořádně vzkvétal, měla většina šlechty velmi početné rodiny, což zapříčinilo, že značný počet mladých šlechticů neměl co dělat. Akhekhův chrám v takovém společenském klimatu vzrůstal a prosperoval. Můj pán měl více zapřísahaných akolytů než kdykoli předtím od násilného sjednocení. K naší smůle, třebaže tenkrát jsem to za neštěstí nepovažoval, vstoupili do našich řad dva mladší faraónovi synové. To konečně upoutalo pozornost větších bohů.“</p> <p>Odmlčel se, povzdechl si a zavrtěl hlavou. Když se dal znovu do řeči, ztratil jeho hlas mentorský tón a stal se pouze hlasem muže dělícího se o bolestné vzpomínky.</p> <p>„Faraónovi synové byli syny znovuzrozeného Osirise a Osiris nedopustil, aby byli zkaženi tím, co on nazýval ohavností. Takže Thovt, bůh moudrosti, navštívil ve snu jednoho ze svých kněží a řekl mu, jak mě mohou přemoci. Má ochranná kouzla byla prolomena a já byl opět vyvlečen z chrámu. Poprvé mě nechali žít, protože můj život byl bezvýznamný. Tentokrát se mě báli zabít, protože můj život už trval tak dlouho. I sami bohové se obávali toho, co by se mohlo stát, kdyby bylo mé ká odesláno k Akhekhovi, zatímco takové množství akolytů nepřestávalo provádět obřady. Neměl jsem tedy být usmrcen, měl jsem být zaživa uložen do hrobky. Tohle všechno jsem se dozvěděl, zatímco mě Thovtovi kněží připravovali k pohřbu.</p> <p>O tři tisíce let později bylo mé vězení převezeno sem do tohoto města a já byl propuštěn.“</p> <p>„A člověka, který ti věnoval svobodu, jsi zničil.“</p> <p>„Jeho zničení mi dalo svobodu. Potřeboval jsem jeho vědomosti.“</p> <p>„A toho druhého? Toho uklízeče?“</p> <p>„Potřeboval jsem jeho život. Byl jsem pohřben tři tisíce let, Noční tuláku. Musel jsem se nasytit. Ty bys udělal něco jiného?“</p> <p>Henry si vzpomněl na tři dny, které strávil pod zemí, zatímco mu Hlad drásal útroby tak dlouho, dokud nepohltil vše, čím byl. „Ne,“ připustil sobě samému stejně jako Tawfikovi, „byl bych se nasytil. Ale,“ setřásl ze sebe vzpomínku, „ty ostatní bych nezabíjel, nezabíjel bych děti.“</p> <p>Tawfik pokrčil rameny. „Potřeboval jsem jejich energii.“</p> <p>„Tak sis vzal jejich životy.“</p> <p>„Ano.“ Poposedl si na lavičce, propletl si prsty a opřel se předloktími o stehna. „Tohle všechno ti říkám, Noční tuláku, abys pochopil, že mě nemůžeš zastavit. Nejsi čaroděj. Thovt a Osiris jsou dávno mrtví a nemohou ti pomoci. Tvůj bůh se nevměšuje.“</p> <p>Nejprve bič. „Jestli se mi postavíš, budu nucen tě zničit.“</p> <p>A pak cukr. „Jak to vidím já, máš dvě možnosti: žít a nechat žít, a stejně jsem já ochoten jednat s tebou, nebo se ke mně přidat.“</p> <p>„Přidat se k tobě.“ Henry to nezopakoval tak zcela ze své vůle.</p> <p>„Ano. Máme toho hodně společného, ty a já.“</p> <p>„My dva nemáme společného nic.“</p> <p>Tawfik povytáhl obočí. „Jistě že ne,“ řekl se sarkasmem ostrým jako břitva. „V tomhle městě žije spousta dalších nesmrtelných bytostí.“</p> <p>„Vraždíš nevinné.“</p> <p>„A ty jsi nikdy nezabíjel, abys přežil?“</p> <p>„Ano, ale…“</p> <p>„Abys získal energii?“</p> <p>„Nikoliv nevinné.“</p> <p>„A kdo je odsoudil?“</p> <p>„Oni sami svými činy.“</p> <p>„A kdo tě ustanovil soudcem, porotou a katem? Copak jsem neměl stejné právo ustanovit se do této pozice, jako jsi to udělal ty?“</p> <p>„Nikdy jsem nezničil nevinného!“ Toho se Henry pevně držel, zatímco slunce za jeho víčky zářilo stále jasněji.</p> <p>„Nikdo není nevinný. Nebo snad popíráš postoj své církve k prvotnímu hříchu?“</p> <p>„Argumentuješ jako jezuita!“</p> <p>„Děkuji. Jsem stejně nesmrtelný jako ty, Richmonde. Nikdy nezestárnu, nikdy nezemřu, nikdy tě neopustím. To ti nemůže slíbit ani jiný Noční tulák.“</p> <p>Upíři jsou osamělí lovci. Lidé jsou stádní tvorové. Aby přežil v lidském světě, nemůže se upír vzdát vší své lidskosti – všichni, kdo tak učinili, byli rychle zničeni hrůzou, kterou vzbuzovali – a tato dvojí přirozenost se nacházela v neustálé válce sama se sebou. Ale najít společníka, takového, který ani nevyvolá instinktivní krvavé boje o území, ani nezemře právě ve chvíli, kdy se stačil stát nedílnou součástí jeho života…</p> <p>„Ne!“ Henry vyskočil na nohy a vrhl se do tmy ve snaze uniknout slunci. Uprostřed parku se mu podařilo zastavit a s prsty zaťatými hluboko do živého kmene stromu, starého, sukovitého a o polovinu mladšího než on, se mu postavil na odpor.</p> <p>„Už tisíce let žiji s vědomím, že jsem nesmrtelný.“ Tawfik nepřestával mluvit, jist si tím, že ho Noční tulák slyší. Sledoval reakce jeho ká a podle nich volil slova. „Jsem nejspíš jediný muž, jakého kdy potkáš, který ví, čím procházíš. Který tě dokáže bezvýhradně přijmout takového, jaký jsi. Také jsem viděl, jak ti, které jsem miloval, stárnou a umírají.“</p> <p>Henry ho poslouchal navzdory sobě samému a viděl, jak mu ubíhající čas bere Vicki, stejně jako mu vzal všechny ostatní.</p> <p>„Žádám tě, abys stanul po mém boku, Noční tuláku. Nikdo by neměl kráčet osamoceně skrze staletí, žádný z nás už nemusí být nikdy sám. Už nemusíš kráčet slepě vpřed. Já už prožil léta, která tebe teprve čekají, mohu tu být pro tebe a vést tě.“ Tawfik nedokázal zcela potlačit úžas, když se Noční tulák náhle a tiše objevil znovu vedle něj.</p> <p>„Ještě jsi mi neřekl, co plánuješ dělat dál.“ Odpověď sama nebyla tak důležitá jako zaplašit slova a zahnat přízrak osamění, který vyvolala. Nemohl jednoduše odejít, proto musel změnit téma.</p> <p>„Plánuji vybudovat chrám, jak jsem to dělal vždy, když jsem začínal nový život, a shromáždit akolyty, aby sloužili mému bohu. To je prozatím má jediná starost, Noční tuláku, neboť akolyté by měli složit přísahu co nejdříve – bůh si zaslouží uctívače, rituály a všechny ty drobnosti, kvůli kterým je dobré být božstvem.“</p> <p>„Tak proč se snažíš ovládnout policii a soudní systém?“</p> <p>„Nová náboženství jsou často pronásledována. Znám způsob, jak tomu zabránit, a tak ho využívám. Až se nebudu muset schovávat, vykřičím jméno AKHEKH z vrcholu nejvyšší hory. A jakmile bude chrám dost velký, aby mi zajistil veškerou moc, kterou potřebuji, budou tví nevinní v bezpečí.“ Tawfik se postavil a natáhl ruku. „Žiješ jako smrtelník, hledáš dočasná řešení, dočasné odpovědi. Proč neplánovat pro věčnost? Proč neplánovat se mnou?“ Nyní měl tak dobrý klíč k Tulákovu ká, že kdyby mu Richmond z vlastní vůle podal ruku, poskytl by mu tento akt důvěry takové háčky, že by se mu mladík už nevysmekl.</p> <p>Časem si ho za ně přitáhne blíž, a až přijde čas, nasytí se.</p> <p>Pach a zvuk Henrymu říkaly, že od doby, kdy začal mluvit, Tawfik ani jedenkrát nezalhal.</p> <p>Henry se cítil mladý, zmatený a vyděšený. Celých sedmnáct let, která prožil jako smrtelník, se usilovně snažil získat lásku a uznání svého otce. Tawfik – který byl starší, moudřejší a nepopiratelně pánem situace – v něm vzbuzoval stejné pocity jako otec. Čtyři sta padesát let osamělých nočních lovů mělo vymazat levobočka, který toužil po jediném: někam patřit. Nevymazalo. Nevěděl, co si má myslet. Hleděl na nabízenou ruku a přemítal, jaké by to asi bylo moci plánovat na delší dobu než jen část jednoho smrtelného života. Být součástí většího celku. Ale jestli Tawfik nelhal…</p> <p>„Tvůj bůh je temný bůh. Nechci s ním mít nic společného.“</p> <p>„S mým bohem nemusíš mít nic do činění. Akhekh od tebe nic nežádá. To já tě žádám o partnerství. O přátelství.“</p> <p>„Ty jsi nebezpečnější než ten tvůj bůh!“ S posledním slovem se Henry vrhl vpřed. Zaplálo rudé světlo a on se ocitl na zemi dva metry daleko.</p> <p>Tawfik nechal pomalu klesnout ruku k tělu. „Hloupé děcko,“ řekl jemně. „Nezničím tě, i když bych mohl, a nevezmu ani zpátky svou nabídku. Jestli tě jednou unaví věčnost trávená v osamění, přijď na roh, kde jsme se dnes v noci setkali, a já tě najdu.“ Cítil na sobě Tulákův pohled, když se k němu otočil zády a odcházel, nikoli zcela nespokojen s výsledky dnešní práce. Na povrchu ká druhého muže to vřelo emocemi tak spletitými, že by je stěží rozpletl i člověk s tisíciletými zkušenostmi, ale všechny se nakonec vracely zpátky k němu.</p> <p>~~~</p> <p>Večerní mše byla už téměř u konce, když Henry vklouzl do kostela a usadil se v jedné z prázdných lavic vzadu. Zmatený a vyděšený přišel na jediné místo, které i po všech těch letech a změnách zůstávalo stále stejné. Tedy skoro stejné. Dodnes mu chyběl rytmus a patos latiny a občas zamumlal odpovědi v jazyce minulosti.</p> <p>Inkvizice ho z kostela na nějaký čas vyhnala, ale on se opět vrátil, jelikož postrádal přinejmenším kontinuitu bohoslužeb. Občas viděl církev jako nesmrtelnou bytost samu o sobě, žijící stejně jako on během pečlivě předepsaných hodin, přežívající díky krvi smrtelníků, kteří ji obklopovali. A často šlo o krev pramálo metaforickou, neboť ve jménu boha lásky se jí prolilo více než dost…</p> <p>Vstal spolu s ostatními, drže se pevně teplého dřeva lavice před sebou.</p> <p>V průběhu staletí došlo samozřejmě ke kompromisům. Církev hlásala, že nemá duši. S tím nesouhlasil. Už za svého života potkal muže a ženy bez duše – neboť o duši lze přijít ze zoufalství, nenávisti či zuřivosti – ale sebe k nim nepočítal. Zpověď zpočátku představovala výzvu, dokud si neuvědomil, že hříchy, jimž kněží dokázali porozumět, obžerství, hněv, chtíč, lenost, se na něj vztahují stejně jako na smrtelníky a že konkrétní činy nejsou důležité. Činil uložená pokání a vždy odcházel s pocitem, že je součástí většího celku.</p> <p>Až na to, že od proměny nemohl přijmout svátost oltářní.</p> <p><emphasis>Takže jsem znovu postaven stranou, vyděděn ze společenství nejvíce se blížícího komunitě, jaké jsem kdy poznal.</emphasis></p> <p>Přišlo mu zajímavé, že Tawfik – jediný další nesmrtelný, se kterým se setkal od doby, kdy se rozešel s Christinou – si s sebou přinesl vlastního boha. Možná že nesmrtelní potřebují tento druh kontinuity mimo sebe samé. Přistihl se, jak myslí na to, že by tuhle teorii rád prodiskutoval s Tawfikem a odhodil myšlenku stranou.</p> <p>Dřevěné opěradlo lavice zasténalo pod jeho stiskem a on urychleně přiměl ruce, aby se uvolnily.</p> <p>Nebýt slibu daného Tonymu, byl by utekl dřív, než mohl být uveden v pokušení. A nebýt Vicki, nestalo by se pokušení tak silné. Vicki mu nabízela přátelství, možná dokonce lásku, ačkoli to vypadalo, že se děsí toho, co z ní vyplývá, ale v písni její krve zaznívala smrtelnost a každý úder srdce ji posouval o kousek blíže smrti. Za nějaký čas, za velmi krátký čas ve srovnání s tím, který už prožil, bude pryč a krátce po ní i Tony. Pak se znovu navrátí samota.</p> <p>Tawfik mu slíbil, že osamělost skončí, že bude mít kam patřit déle než po dobu jednoho smrtelného života.</p> <p><emphasis>Proč neplánovat pro věčnost?</emphasis></p> <p>Za očima mu vzplálo slunce. Podle všeho už nedokázal ze své mysli zcela vypudit vědomí o Tawfikově existenci.</p> <p><emphasis>Jestli zemřu, budu mít věčnost, kterou slibuje církev. </emphasis>Jak snadné by bylo zvolit si s příchodem úsvitu tuto únikovou cestu<emphasis>. Jenže sebevražda je hřích.</emphasis></p> <p>Ještě větším hříchem by byla bolest, kterou by po sobě zanechal. Kdyby chtěl uniknout tímto způsobem, bude si muset počkat. Náhle mu spadl kámen ze srdce, když si uvědomil, že poprvé za celé týdny, poprvé od doby, kdy začal mít ty sny, dokáže čelit úsvitu beze strachu. Slunce, jež mu Tawfik nutil, ho už nedokázalo tlačit tímto směrem. Ať se dál stane cokoliv – touha, strach a identita zůstávaly nadále složitým propletencem, který nedokázal rozseknout – tohohle už se bát nemusel.</p> <p>Kněz zvedl jednu ruku, oči nad křivkou lícních kostí téměř zavřené. „Jděte v míru,“ řekl jemným hlasem a znělo to, že to myslí vážně.</p> <p>Když mše skončila, začalo se shromáždění, složené většinou ze starších přistěhovalců, posouvat k východu. Henry se držel stranou a čekal, zatímco se kněz s každým osobně loučil u dveří. Když se i poslední černě oděná postava ocitla na cestě před kostelem, přistoupil a pohlédl knězi do očí.</p> <p>„Otče, potřebuji s vámi mluvit.“</p> <p>Nebylo to jen jeho kněžské poslání, co mu zabránilo odmítnout.</p> <p>~~~</p> <p>Bylo sedm deset, když se vrátil do svého bytu, necelých osmnáct minut před východem slunce. Vicki ho potkala u dveří, popadla ho za ruce a prakticky ho vtáhla dovnitř.</p> <p>„Kde jsi k čertu byl,“ zavrčela. Teď, když byl v bezpečí, se její obavy změnily v hněv.</p> <p>„Měl jsem dostaveníčko s naší mumií.“</p> <p>Byla to bezvýraznost jeho hlasu, co k ní proniklo. <emphasis>Jsou věci, s nimiž se můžeš vypořádat pouze tak, že popřeš, že by se tě nějak dotkly</emphasis>. Za ta léta se Vicki setkala dostatečně často s následky vážných traumat, aby tento obranný mechanismus poznala i ve spánku. S úsilím odložila emoce na vhodnější dobu. „Takže jsi ji našel. Tony mi zavolal kolem půlnoci, měl strach, že ta stvůra vysála tvůj život stejným způsobem jako dítěti. Zavezl mě sem Mike. Po východu slunce mu budu muset zavolat a dát mu vědět, co se stalo.“ <emphasis>Pokud mi to ovšem řekneš.</emphasis></p> <p>Henry zaslechl z obývacího pokoje klidný a pomalý tlukot srdce.</p> <p>„Kolem čtvrté Tony konečně usnul na gauči,“ pokračovala. „Vyhodím ho odsud, jakmile bezpečně uložím tebe.“</p> <p>Stisk, se kterým ho Vicki neúprosně táhla bytem, by byl pro smrtelníka značně bolestivý, a dokonce i Henrymu připadal trochu nepohodlný. Přesto se nijak nepokusil se z něj vymanit, představoval pro něj vítané ukotvení.</p> <p>Vicki ho nepustila dřív, než došli ke dveřím, zavřeli je za sebou a zatáhli přes ně černý závěs. Nechala ho stát uprostřed místnosti, posadila se na kraj postele a posunula si brýle ke kořeni nosu.</p> <p>„Kdybys tam zemřel,“ řekla pomalým hlasem, protože kdyby nepromluvila, asi by explodovala, „zanechal bys v mém životě díru, kterou by už nic nemohlo vyplnit. Vždycky jsem nenáviděla pomyšlení na stanovování podmínek…“ Navlhčila si rty. „… lásce, ale jestli ještě někdy vyrazíš proti nepříteli, o jehož schopnostech nic nevíme, nepříteli, o němž je známo, že dovede zabíjet pohledem, nepříteli, který tě minulé noci zahnal na panický útěk, a pak se navíc vrátíš a budeš se tvářit jakoby nic…“ Trhla hlavou vzhůru a pohlédla mu do očí. „… tak ti zakroutím tím tvým zatraceným upířím krkem. Vyjádřila jsem se jasně?“</p> <p>„Myslím, že ano. Ty sis prošla peklem, tak já bych měl taky?“ Posadil se vedle ní na postel. „Jestli ti to trochu spraví náladu, tak i já jsem jím prošel.“</p> <p>„Jdi do prdele, Henry, tak jsem to nemyslela.“ Zuřivě si utřela slzu, která za sebou nechávala vlhkou cestičku na její tváři. „Byla jsem strachy bez sebe, že sis vzal větší sousto, než dokážeš sníst…“</p> <p>„To jsem si taky vzal.“ Zvedl ruku a umlčel ji. „Ale ne proto, že bych si po včerejší noci potřeboval něco dokazovat. Z tak pitomého chlapáctví jsem vyrostl už před třemi stovkami let. Šel jsem tam, protože mě Tony potřeboval.“</p> <p>Vicki se zhluboka nadechla a narovnala se v ramenou, jako by jí z nich spadlo těžké závaží. Bůh ví, že i ona svého času nemálo riskovala, a díkybohu za to, že on pro to měl důvod, jejž dokázala akceptovat. „Ty jsi takový idiot.“</p> <p>Henry se předklonil a nasál chuť jejích úst. „A ty máš zase tak neotřelé způsoby, jak říct <emphasis>miluji tě</emphasis>,“ zamumlal do jejích rtů. Teprve když nic nenamítala, uvědomil si, jak velký o něj měla strach. Opětovala jeho objetí s takovou vervou, že se z něj dal vycítit náznak zoufalství. Když se konečně odtáhla, vstal a začal si svlékat tričko. Jestli si nepospíší, stráví den oblečený.</p> <p>Dívala se na něj a citlivý, úzkostlivý výraz, který se ještě před okamžikem zračil na její tváři, ztvrdl do čehosi, co se spíše blížilo: <emphasis>Tak jo, ať to máme za sebou.</emphasis> „Jsi v pořádku?“</p> <p>„No, pro začátek bych řekl, že jsem ho nenašel já. To on si našel mě.“ Hodil tričko na podlahu. „A přišel jsem na to, že slunce, o kterém se mi pořád zdá, není ničím jiným než obrazem jeho životní energie.“</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Očividně jsem na tyhle věci poněkud citlivější než jiní. A teď, když jsem se s ním setkal, se už od něj nedokážu úplně odpoutat.“</p> <p>„Ty už to slunce vidíš pořád?“</p> <p>„Vznáší se na okraji mého vědomí.“</p> <p>„Ježíšikriste, Henry!“</p> <p>„Děsí mě, Vicki. Nevidím žádný způsob, jak bychom ho mohli porazit.“</p> <p>Svraštila obočí. „Co ti udělal?“</p> <p>„Mluvil.“ Henry ohrnul přikrývku a vlezl si do postele. Na obzoru se chvělo slunce, to druhé slunce. „Zavázal mě na uzel a nechal mě, ať se rozmotám sám.“</p> <p>Posouvala se po posteli tak dlouho, dokud mu opět nehleděla do očí. „A podařilo se ti to?“</p> <p>„Myslím, že ano. Nevím.“ <emphasis>A nebudu to vědět dřív, než se s ním znovu střetnu. </emphasis>„Strávil jsem celou noc tím, že jsem se snažil nalézt postoj k sobě samému. K církvi. K lovu.“ Natáhl ruku a položil dva prsty na její zápěstí. „K tobě.“</p> <p><emphasis>Já se tu starostí málem zblázním a on si lítá venku, modlí se, svačí a šoustá? </emphasis>Pach sexu, který na něm ulpěl, byl sice slabý, ale nezaměnitelný – teď, když si ho byla vědoma. <emphasis>Uklidni se. Každý se s traumatem vypořádává po svém. Alespoň se dostal domů. </emphasis>„A čím ti tedy jsem já?“</p> <p>„Mým srdcem.“</p> <p>Zlehka mu položila ruku na holou hruď a přejížděla palcem v hebkých rudozlatých chloupcích. „Tyhle citovky fakt nesnáším.“</p> <p>„Já vím.“ Téměř se usmál, ale rychle zase zvážněl. „Pokusil jsem se na něj zaútočit. Vůbec jsem se k němu nedostal. Je nebezpečný, Vicki.“</p> <p>Zjevně tím neměl na mysli úmrtí, ke kterým došlo od chvíle, kdy mumie vylezla z rakve, a lehký stín bolesti, který se mu vkradl do hlasu, jí dělal mnohem větší starosti, než kdyby ho zachvátila nekontrolovatelná panika. „Proč?“</p> <p>„Protože nedokážu jeho nabídku šmahem odmítnout.“</p> <p>„Jeho nabídku?“ Vickiino obočí sjelo dolů tak rychle, že se jí brýle zastavily až na samé špičce nosu. „Jakou nabídku? Řekni mi to!“</p> <p>Chtěl zavrtět hlavou…</p> <p>… pak se jeho pohyb zpomalil…</p> <p>… a zmocnil se ho den.</p> <p>~~~</p> <p>„Až se vzbudí, chytnu ho a budu s ním třepat tak dlouho, dokud mi nevyklopí všechno, co ví, a projdeme si spolu to, co se stalo, vteřinu po vteřině.“ Vicki si nacpala do úst další sýrovou tyčinku. „Tak to dopadá, když dovolíš, aby se ti do případu pletly hormony,“ zamumlala zuřivě, leč nezřetelně směrem k apatickému holubovi. Protože si dělala o Henryho takovou starost, blábolila z cesty nejprve ona, pak nechala blábolit jeho, a než upadl do bezvědomí, nedozvěděla se od něj absolutně nic použitelného.</p> <p>„Kdybych udělala se svědkem něco jen z poloviny tak hloupého, když jsem ještě byla u sboru, měla bych na krku obvinění z vážné neschopnosti.“ Slízla si z prstů kyselou pomerančovou šťávu, zavrtěla hlavou a zpražila je pohledem. „A oni se všichni diví, proč si nechci hrát na romantickou citlivku.“ Dobrá, to nebylo fér. Ani jeden z nich se nedivil. Celluci to chápal a Henry akceptoval. Tuhle botu nemohla přišít nikomu jinému než sobě.</p> <p>„Panebože. Celluci.“ Vrazila napůl nedojedený balíček sýrových tyčinek do tašky a mrkla na hodinky. Na velitelství půjde v jedenáct a jí řekl, aby mu zavolala, než odejde. Vicki uznala, že aspoň tolik mu dluží – ne že by se na to nějak těšila vzhledem k nedostatku podstatných informací. K jejímu překvapení bylo teprve osm padesát tři. Proč měla pocit, že by už mělo být víc? <emphasis>Ten čas tak letí, když se jeden vzteká…</emphasis></p> <p>Když se skřípáním zubů viděla, že Henry poklidně spí, vzbudila Tonyho, uklidnila ho, posadila na metro k místu, kde právě pracoval, a ještě mu předtím vrazila do ruky pět babek, aby si mohl koupit něco k snídani, až tam dorazí. Pak nasedla na městskou dopravu opačným směrem, zastavila se v obchůdku paní Kopolousové, aby si koupila svačinu a vyslechla si přednášku o zdravé výživě, zašla za roh, ocitla se na rohu Hurónské ulice a zamířila domů. Z Henryho bytu odešli za deset minut osm, teď bylo za deset minut devět. Ta hodina tak zhruba odpovídala…</p> <p>„Svítání šetří čas. Moje tělo si myslí, že je za deset deset.“ Povzdechla si. „Moje tělo je úplně pitomé. Mé emoční stavy jsou naprosto nespolehlivé. Sakra, ještě že jsem tak chytrá.“</p> <p>Na parkovací straně Hurónské ulice bylo jako obvykle auto na autě, takže Vicki nevěnovala pražádnou pozornost hnědému sedanu stojícímu na zákazu zastavení. Prošla kolem něj, uslyšela, jak se za ní otevřely dveře, a ztuhla, když na ni známý hlas zavolal: „Dobré ráno, Nelsonová.“</p> <p>„Dobré ráno, rotný Gowane.“ Otočila se čelem k němu, ve tváři zcela nepřesvědčivý úsměv. Když ještě pracovala u sboru, rotný Gowan na ní nesnášel absolutně všechno a jeho zášť rostla s každým dalším povýšením, každou další pochvalou, každým drobným uznáním, kterého se jí dostalo, dokud se z toho nestala čistá nenávist. Abychom byli spravedliví, ona jím pro změnu pohrdala. „Á, vidím, že jste si s sebou přivedl komisaře Mallarda.“ Jednou Mallarda nahlásila policejní disciplinární komisi za chování nehodné lidské bytosti. Vždy zastávala názor, že uniforma představuje zodpovědnost a neomlouvá její nedostatek.</p> <p>Začaly se jí potit dlaně. Ani jeden z nich na sobě neměl uniformu. Ať už měli v úmyslu cokoliv, nevypadalo to dobře.</p> <p>„Jaké nečekané potěšení vytáhlo vás dva z postele tak brzy ráno?“</p> <p>Gowanova tvář se rozzářila širokým úsměvem. Nejšťastnějším, jaký u něj kdy viděla. „Skutečné potěšení, opravdu… máme na tebe zatykač, Nelsonová.“</p> <p>„Cože máte?“</p> <p>„Já věděl, že když si počkám, zajdeš jednou příliš daleko a nasereš tu špatnou osobu.“</p> <p>Když se k ní Mallard přiblížil, ustoupila o krok dozadu.</p> <p>„Mně to připadá, že klade odpor při zatýkání,“ zamumlal a máchl obuškem, který do té doby držel schovaný za nohou.</p> <p>Ta rána přišla příliš rychle, než aby se jí bylo možné vyhnout. Zasáhla ji přes solar plexus a ona se předklonila, lapajíc po dechu. <emphasis>S touhle věcí mu to šlo vždycky náramně. </emphasis>Každý z chlapů ji popadl za jednu paži, a než se vzpamatovala, hodili ji na zadní sedadlo auta. Mallard si vlezl za ní. Gowan rychle obešel auto a posadil se za volant.</p> <p>Celý zásah od okamžiku, kdy Gowan poprvé promluvil, netrval ani minutu.</p> <p>Vicki, s tváří přitisknutou k zatuchlému čalounění, lapala po dechu. Když se auto dalo do pohybu, zkroutil jí Mallard ruce za záda, zacvakl na zápěstí pouta a utáhl je tak těsně, že se jí kovové hrany zařízly až do kosti. Bolestí trhla hlavou vzhůru a jeho pěst ji zase srazila zpátky.</p> <p>„Tak jo, pojď se prát.“ Zachechtal se a pak ucítila, jak ji tlačí předloktím do zátylku, paralyzuje ji svou váhou.</p> <p>Brýle jí visely na jednom uchu a představa, že by je ztratila, ji děsila víc než cokoliv, co by jí Mallard nebo Gowan mohli udělat. Ačkoliv to nebude žádná legrace… viděla vězně, které oba muži zavřeli do zadržovacích cel. Od té doby očividně klesli ještě níž.</p> <p>Když začal zápasit s opaskem jejích riflí, podařilo se jí uvolnit nohu a pokusila se mu prohnat podpatek boty uchem. Popadl ji za kotník a zakroutil s ním.</p> <p><emphasis>Ten hnusnej, zatracenej hajzl!</emphasis></p> <p>Bolest jí dala na pár vteřin nový důvod k zamyšlení, takže se v ní téměř ztratila jiná, menší, po vpichu jehly.</p> <p><emphasis>Jehly?</emphasis></p> <p><emphasis>A do prdele…</emphasis></p> <p>Droga zabrala rychle.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Třináct</p> <p>„Detektivní kancelář Nelsonová. Momentálně zde není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit, ale pokud po zaznění signálu zanecháte své jméno a telefonní číslo spolu s krátkým popisem vašeho problému…“</p> <p>„Můj problém jsi <emphasis>ty, </emphasis>Nelsonová,“ zavrčel Celluci, když pokládal sluchátko zpět do vidlice. Zlobně pohlédl na hodiny visící na stěně v kuchyni. Deset dvacet pět. Dokonce i v této dopolední hodině, teoreticky už dávno po špičce, mu cesta autem z Downsview do centra města zabere v podstatě celých pětatřicet minut, které ještě zbývaly. Už si nemohl dovolit čekat ani o chvíli déle. Cantree měl přirozeně námitky proti tomu, aby se mu detektivové courali do práce, jak se jim hodilo.</p> <p>Bylo tu samozřejmě ještě jedno číslo, na které mohl zavolat. Fitzroy sám už bude dávno zalezlý v té své rakvi, ale Vicki mohla být u něj v bytě.</p> <p>Celluci si odfrkl. „Vlastně v bytě ne, v jeho <emphasis>bytové jednotce v soukromém vlastnictví</emphasis>.“ <emphasis>Bože, to je tak šosácký výraz. </emphasis>Lidé bydlící v bytových jednotkách v soukromém vlastnictví jedli syrové ryby, pili nealkoholické pivo a kvůli jejich investičnímu potenciálu sbírali karty baseballových hráčů. Jasně, Fitzroy nic z toho nedělal, ale i tak si na tenhle životní styl hrál. A ta červená knihovna? Už dost zlé bylo, že tyhle kraviny mohl vůbec psát chlap, ale to, že je psal i někdo jako… jako… jako Fitzroy, bylo…</p> <p>Ne. Fitzroyovi volat nebude. Město je veliké, Vicki může být kdekoliv. S největší pravděpodobností doprovodila domů mladého Tonyho a teď ukládala ke spánku jeho. Pomyšlení na Vicki v tak mateřské roli mu vykouzlilo na rtech sardonický úsměv a myšlenka, která následovala, způsobila, že mu obočí vyjelo skoro až k vlasům.</p> <p>Ukládat Tonyho ke spánku?</p> <p>Ne. Celluci zavrtěl rozhodně hlavou. Úvahy o Fitzroyovi mu dělaly z hlavy splachovací záchod. Nasoukal se do bundy, sebral ze stolu klíče a zamířil ke dveřím. Vicki měla nepochybně dobrý důvod, proč mu nevolala. Důvěřoval jí. Možná že Tonyho obavy nebyly tak úplně nepodložené – Fitzroy utrpěl při střetu s mumií nějaké zranění a ona ho zavezla tam, kam se… zranění spisovatelé romantické literatury obvykle vozí. Důvěřoval jejímu vrozenému zdravému rozumu, že nepoužije informace, jež Fitzroy možná získal, a nepůjde po té mumii sama…</p> <p>„A jestli na mě v kanceláři nebude čekat vzkaz od ní, popadnu ten její vrozený zdravý rozum a zmlátím ji s ním do bezvědomí.“</p> <p>Zazvonil telefon.</p> <p>„Skvěle načasováno, Vicki, právě jsem byl na cestě ke dveřím. A kde jsi k čertu vůbec byla? Říkal jsem ti, že první co uděláš, bude, že mi zavoláš!“</p> <p>„Celluci, sklapni na chvíli a poslouchej mě.“</p> <p>Celluci zamrkal. „Dave?“ Jeho parťák nezněl ani trochu šťastně. „Co se děje. Nejde o to dítě, že ne?“</p> <p>„Ne, ne, je v pořádku.“ Slyšel, jak se Dave na druhé straně linky zhluboka nadechl. „Podívej, Miku, budeš se muset na chvíli vypařit. Cantree tě chce nechat sebrat a předvést.“</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Má na tebe zatykač.“</p> <p>„Na základě jakého obvinění?“</p> <p>„Vypadá to, že žádného. Je to zvláštní…“</p> <p>„To je nějaký zasraný vtípek.“ Celluci se zazubil a náhle se mu ulevilo. „Snad jsi na to neskočil, nebo jo?“</p> <p>„Jo. Skočil. A ty bys měl taky.“ V Davově hlase zaznělo cosi, co mu smazalo úsměv z tváře. „Nevím, co se tady dnes děje, ale trochu tady přeházeli pár oddělení, bez varování, a ten zatykač je platný. Nikdy jsem neviděl, že by se Cantree tvářil kvůli něčemu tak vážně.“</p> <p>„Do prdele.“ Šlo spíše o věcnou poznámku než kletbu.</p> <p>„To mi povídej, kamaráde. Nejsem si jistý, že bych se měl ptát, ale co jsi udělal?“</p> <p>„Byl jsem ve špatný čas na špatném místě a zjistil jsem něco, co jsem neměl.“ Celluci zvážil, co mu Vicki řekla o večírku u generálního prokurátora. <emphasis>Cantree. Zatraceně! Ten hajzl zmanipuloval jednoho z mála čestných policajtů ve městě. </emphasis>Musel předpokládat, že Fitzroy viděl přesně to, co řekl, ale z pomyšlení na to, jak Cantree – právě on – slepě skáče podle toho, jak někdo jiný píská, se mu dělalo fyzicky nevolno. <emphasis>A skáče mi rovnou po hřbetě. Až si budu příště myslet, že v Torontu řádí nějaká mumie, dám si tu svou užvaněnou pusu na zámek.</emphasis> „Voláš mi z velitelství?“</p> <p>„Vypadám snad jako blázen?“ odpověděl suše Dave. „Jsem v Taco Bell na Yongově ulici.“</p> <p>„Dobře. Podívej, Dave, Tady nejde zdaleka jen o mě. Hlídej si záda a drž se teď chvíli hodně, hodně při zemi.“</p> <p>„Hej, to mi nemusíš říkat. Tady se děje něco pěkně divného a já nikdy netoužil po osobní prohlídce, při které tě svléknou do naha. Jak zůstaneme ve spojení?“</p> <p>„Ehm… dobrá otázka.“ Ke vzkazům na záznamníku se mohl dostat i na dálku, a pokud budou krátké, nebude sice čas na to, aby linku vysledovali, ale odposlouchávat budou, což by přivedlo do maléru i Davea. Byla tu slušná pravděpodobnost, že napíchnou telefon i Vicki. Cantree si dobře uvědomoval, jak blízcí si bývali a jak blízcí si i zůstali. Bude nejlépe, když se bude držet od Vickiina bytu co nejdál. Což znamenalo držet od Vickiina záznamníku i Davea.</p> <p>„Mohl bys zavolat ty mně.“</p> <p>„Ne. I kdyby neměli podezření, že jsi mě varoval, určitě ti budou odposlouchávat telefon. Bylo by ode mě logické, abych zavolal právě tobě. K čertu s tím vším!“ Práskl dlaní do stolu a hleděl na oranžový poznámkový papírek, snášející se k zemi. <emphasis>Fitzroy? Proč ne. </emphasis>„Mám tu jedno číslo, na kterém můžeš nechat vzkaz. Nemůžu zaručit, že ho dostanu dřív než po setmění, ale mělo by být bezpečné. Nauč se ho nazpaměť, nikam ho nepiš a volej z…“</p> <p>„Z veřejného automatu. Miku, já mám taky výcvik.“ Dave mu číslo třikrát zopakoval, aby se ujistil, že si ho dobře pamatuje, a pak ho varoval. „Měl bys už raději vypadnout. Cantreemu se nemuselo chtít čekat, až dorazíš sám. Mohl pro tebe poslat auto.“</p> <p>„Už jdu. A Dave? Díky.“ Parťáci, na které se dá spolehnout i v případě, když vám opravdu teče do bot, už zachránili před smrtí více policajtů než tisíc nablýskaných kousků výstroje. „Máš to u mě.“</p> <p>„Kdyby jen tohle. Ještě pořád mi dlužíš za půl tuctu obědů, nemluvě o tom, jak jsem ti zachránil kůži před tím parchantem z účetního oddělení. No nic, buď opatrný.“ Zavěsil dřív, než Celluci stačil odpovědět.</p> <p><emphasis>Buď opatrný. Jasně.</emphasis></p> <p>Za doprovodu vytříbeného libreta italských nadávek naházel Celluci do levné sportovní tašky s nápisem Blue Jays pár kousků oblečení, nějaké noviny a krabičku nábojů. Neměl čas převlékat se ze saka, ale jakmile to půjde, vymění ho za městskou uniformu – rifle a černá kožená bunda fungovaly v Torontu lépe než plášť neviditelnosti. Nepočítaje plnou kapsu drobných, měl v peněžence sedmdesát sedm babek a další stovku si pro případ nouze schovával přilepenou pod sedadlem v autě. Peníze si vezme, ale auto tu bude muset nechat.</p> <p>Cestou ke dveřím se zastavil a znovu se podíval na telefon. Neměl by nechat na Fitzroyově záznamníku vzkaz pro Vicki? Po krátké úvaze to zamítl. Cantree si pravděpodobně nechá vyjet všechna čísla, na která během posledních pár dní volal, a kdyby se na tom seznamu objevilo Fitzroyovo číslo…</p> <p>„Ještě že jsem mu předtím nezavolal.“ Vypadalo to, že se mu jeho ego protentokrát vyplatilo.</p> <p>Zajistil dveře řetězem, zabouchl je a uslyšel cvaknutí západky. Jeho bezpečnostní systém navrhl jeden z nejlepších bytových lupičů ve městě. Cantree by je pravděpodobně nechal rozmlátit – policisté byli často méně šetrní než ti, které zatýkali – ale aspoň zpomalit by to ty hajzly mělo.</p> <p>Přes ocelí vyztužené dubové dveře velmi slabě uslyšel zvonit telefon. Mohla to být Vicki. Nemohl si dovolit ztrácet čas tím, že by se vracel a zvedl to. Jestli to byla Vicki… no, Vicki se o sebe vždycky uměla postarat, a kromě toho, ta byla prozatím v bezpečí. Cantree chtěl jeho, ne ji.</p> <p>~~~</p> <p>Zadržovací cela páchla zvratky, močí a levným chlastem nasáklými do polyesteru – známka pobytu příliš mnoha zoufalých lidí a příliš velkého nedostatku peněz. V jednom rohu se choulilo půl tuctu unaveně vypadajících kurev čekajících na ranní výlet k soudu a dívalo se, jak s Vicki smýkli na lavici.</p> <p>„Za co tady je?“ zeptala se vysoká bruneta a upravila si cosi, co bylo buď hodně širokým páskem, nebo velmi krátkou sukní.</p> <p>„Po tom je ti hovno,“ zabručel Mallard, zatímco zápolil s pouty a silně tlačil Vicki ramenem ke zdi.</p> <p>Šlapka obrátila oči v sloup. Jiná přikývla.</p> <p>„Co to mělo být?“ otázal se Gowan. Díky tomu, že stál mimo klec, zahlédl výraz, který Mallardovi unikl. „Máš nějaký problém s tím, jak ti důstojník odpověděl?“</p> <p>„Ne,“ řekla takřka servilním tónem. „Žádný problém.“</p> <p>Gowan se usmál. „To rád slyším, dámy.“</p> <p>S pokorným výrazem ve tváři na něj za zády jedné ze svých kolegyň udělala obscénní gesto prstem. Pracující holky se brzy naučily, že existují dva základní typy policajtů. Skoro všichni byli prostě normální kluci, kteří jen dělali svou práci, ale byla tu odporná menšina těch, kteří netoužili po ničem jiném než po zámince, aby mohli vytáhnout obušek a pasovat se do role soudce. Když jim osud postavil do cesty druhý typ policajtů, musely jim – pokud si chtěly zachovat svou profesi – lézt do zadku tak rychle a vehementně, jak jen to šlo.</p> <p>S tichým zaklením Mallard prudce otočil pouty na Vickiiných zápěstích, aby se lépe dostal klíčem k zámku. „Zatracený krám, nějak se to zaseklo… už.“ Pouta mu vklouzla do dlaní a Mallard se narovnal. Bez jeho opory se Vicki odlepila od stěny a převrátila se bokem na lavici.</p> <p>Ačkoliv měla pocit, že její vědomé pohybové funkce má na povel někdo jiný a všechny mozkové závity jí ucpala bramborová kaše, uvědomovala si zcela jasně všechno, co se kolem ní děje. Tohle bylo Metropolitní nápravné zařízení Západ na Kruhové ulici. Mallard s Gowanem hodili její tašku službu konajícímu důstojníkovi a ji samotnou vlekli dál kolem něj se slovy: „Počkej, až uslyšíš, co má na triku tahleta…“ Očividně měli v úmyslu nechat ji v zadržovací cele. Zavřenou. Řekli přece, že mají zatykač.</p> <p><emphasis>Co se to k čertu děje?</emphasis></p> <p>Podařilo se jí zaostřit na Mallardův obličej. Ten parchant se usmíval.</p> <p>„Je to taková škoda, když se na šikmou plochu dostane polda,“ řekl zřetelně.</p> <p><emphasis>Polda? K čertu s tebou, neříkej, že jsem polda. Tady ne!</emphasis></p> <p>Sehnul se a štípl ji prstem do tváře, dost silně na to, aby to cítila i přes omámení drogou, a pak jí jemně upravil brýle na nose. „To abys o nic nepřišla.“</p> <p><emphasis>Nenechávej mě tady! Nemůžeš mě tady jen tak nechat, ty hajzle! </emphasis>Ta myšlenka jí zaburácela hlavou, ale jediné, co se dostalo ven, bylo jen přerývané zasténání.</p> <p>„Vždycky si budu pamatovat, jak právě teď vypadáš.“ Usmál se ještě víc, pak se otočil a zmizel z jejího zorného pole.</p> <p>Nedokázala otočit hlavu dost rychle na to, aby viděla, jak odchází.</p> <p><emphasis>NE!</emphasis></p> <p>Na betonové podlaze zazvonily podpatky a Vicki se snažila zaostřit na mladou ženu tyčící se nad ní.</p> <p><emphasis>Kristepane…</emphasis></p> <p>„Zasraná policajtka.“</p> <p>Špičky bot měla nebezpečně ostré. Naštěstí nevěděla, jak je nejlépe využít. Obešlo se to bez zlomenin.</p> <p>Vicki si snažila vrýt tu výrazně nalíčenou tvář do paměti dřív, než jí bolest semkne víčka.</p> <p>„Nech ji být, Marian. Stejně je moc sjetá na to, aby něco vnímala.“</p> <p>Cítila, jak jí po horním rtu stéká hlen. Cítila, jak se jí v místech, kde se bokem dotýkala podlahy, vpíjí do riflí cosi vlhkého. Za celý svůj život se ještě necítila tak zoufale bezmocná.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Kdesi jinde.</emphasis></p> <p><emphasis>Zaplály rudé oči a Akhekh začal sát.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>„Jak dlouho myslíš, že bude ta droga účinkovat?“</p> <p>Gowan pokrčil rameny. „Netuším, pár hodin. Je to ta samá věc, která se používá na odchyt medvědů. Co na tom sejde, jak dlouho bude účinkovat. Po tom, co o ní rozhlásíme, jí nikdo neuvěří ani slovo.“</p> <p>„Ale co když si vezme právníka?“</p> <p>„Tam, kam poputuje, si žádného právníka nevezme.“</p> <p>„Ale…“</p> <p>„Klídek, Mallarde.“ Gowan opatrně vyjel z parkoviště a mávl na řidiče hlídkového vozu, který právě přijížděl. „Cantree říkal, že potřebuje pár dní, aby sehnal dost důkazů a mohl té mrše, kterou jsme mu předali, něco přišít. Teď už je to jeho problém.“</p> <p>„A její.“</p> <p>Rotný Gowan přikývl. „A její,“ zopakoval s potěšeným přikývnutím.</p> <p>~~~</p> <p>Šlapky někdo odvedl. Vicki ani nevěděla kdy. Čas plynul tak pomalu, že mohla být zavřená už celé dny.</p> <p>Centimetr po centimetru vysoukala jednu paži po zdi dost vysoko na to, aby se mohla dlaní zachytit za okraj lavice. Chtělo to čtyři pokusy, než se konečně zachytila dost pevně, a další tři, než si vzpomněla, jak se ohýbá loket. Konečně seděla, sice stále na podlaze, ale rozhodně si polepšila.</p> <p>To ohromné fyzické úsilí, které musela vynaložit, aby se dostala tak daleko, ji zatím chránilo před panikou, ale teď viděla – díkybohu za to, že jí nevzali brýle – jak se na ni valí v rozbouřených rudých vlnách, které udeřily do vnitřní strany jejích očí, stáhly se a udeřily nanovo. Jediné srozumitelné slovo v tom hřmícím přílivu bylo <emphasis>NE</emphasis>, a tak se ho křečovitě držela a využívala k tomu, aby nebyla stažena pod hladinu.</p> <p><emphasis>NE! Já se nevzdám!</emphasis></p> <p>Prudké plácnutí přes pravou tvář jí poskytlo nový bod, na který se mohla zaměřit, a podařilo se jí částečně vymanit.</p> <p>„Hej? Povídám, můžeš chodit?“</p> <p>Vicki zamrkala. Strážná. Panika ustoupila ještě víc a její místo vyplnil příliv úlevy. Zjistili, co se stalo, a přišli pro ni. Pokusila se usmát a přikývnout, obojí najednou nešlo, takže se jí nepodařilo ani jedno, a vrhla všechny síly do zoufalé snahy postavit se na nohy.</p> <p>„No tak, holka, vstávej, zaber. Bože,“ zasupěla strážná, když nakonec musela zvednout větší část Vickiiny váhy. „Proč musí být všichni feťáci tak zatraceně velcí?“</p> <p>Druhá strážná, stojící u dveří do klece, pokrčila rameny. „Tahle alespoň nesmrdí. Já beru rozhodně radši feťáky než opilce. Po drogách mi nikdo nepozvrací boty.“</p> <p>„Nebo mně,“ přitakala první strážná. „Tak jo, už stojíš. A teď pěkně levá noha, pravá noha. Jestli tě budeme muset nést, nikomu z nás se to líbit nebude.“</p> <p>Vyznělo to spíš jako výhrůžka než povzbuzení, ale Vicki si toho nevšimla. Mohla chodit. Byla to šouravá, nejistá a pomalá chůze, ale pohyb vpřed to byl, a třebaže obě strážné se tvářily pouze spokojeně, Vicki byla štěstím bez sebe. Účinky drogy už určitě pomíjely.</p> <p>Její úleva ještě vzrostla, když ji vzaly rovnou ke službu konajícímu důstojníkovi a posadily ji na dřevěnou židli.</p> <p><emphasis>Už jsem jednou nohou venku…</emphasis></p> <p>„Takže,“ řekl, jakmile se zavřely dveře a oni zůstali sami, „ti dva důstojníci, kteří vás přivedli, mi doporučili, abych s vámi sepsal protokol.“</p> <p><emphasis>Sepsal protokol?</emphasis></p> <p>Poklepal prsty na zatykač. „Nechali mi tu číslo, na které si můžu zavolat pro oficiální vysvětlení. Už se nemůžu dočkat. Policajti, kteří zneužívají svého postavení k tomu, aby obtěžovali malé děti, s mými lidmi moc nevycházejí a nevycházejí popravdě ani se svými spoluvězni. Měl jsem pocit, že si myslí, že by nikdo další neměl vědět, co jste udělala.“</p> <p><emphasis>Já jsem nic neudělala!</emphasis></p> <p>„Neměli ponětí, jakou drogu jste si to vzala, a já nemůžu čekat, až z vás vyprchá – tedy jestli vůbec vyprchá – takže jednoduše opíšeme údaje ze zatykače.“</p> <p><emphasis>Dobře. Žádnou paniku. Jakmile zadá mé jméno do systému, někdo ho pozná.</emphasis></p> <p>„Terri Hanoverová…“</p> <p><emphasis>Panebože.</emphasis></p> <p>„… věk: třicet dva… sto sedmdesát pět centimetrů… šedesát šest kilogramů…“ Mlaskl jazykem. „Nějaké to kilo jsme shodili, co?“</p> <p><emphasis>Jsem to já, ale není to mé jméno. </emphasis>Detektivové dostali falešnou identifikaci a ty údaje stále pravděpodobně figurují v její složce. <emphasis>Co se tu k čertu děje?</emphasis></p> <p>Klapot jeho prstů do klávesnice náhle zněl jako zatloukání hřebíků do klece, která se kolem ní začala stavět. Nemohla tam jen tak sedět a dopustit to.</p> <p><emphasis>„Já nejsem ta, za kterou mě prohlašují!“</emphasis></p> <p>Jenže její ústa odmítla slova zformulovat. Nevyšlo z ní nic kromě hrdelních zvuků a pramínku slin, který jí stekl po bradě a začal pomalu odkapávat do prohlubně u klíční kosti.</p> <p>„A teď,“ odsunul klávesnici stranou a sáhl po telefonu, „se podíváme, co nám k tomu řeknou na velitelství.“</p> <p>~~~</p> <p>„Kancelář generálního prokurátora. Okamžik, prosím, čeká na váš hovor.“</p> <p>Telefon za Zottieho stole se rozezněl, ale generální prokurátor na něj jen hleděl a nechápavě se usmíval.</p> <p>„Zvedni to,“ poručil mu tiše Tawfik. Tenhle chlap už dlouho nevydrží. Naštěstí to ani nebylo zapotřebí.</p> <p>„Tady Zottie. Ach ano, seržant Baldwin. No, vlastně to nejsem já, s kým potřebujete mluvit. Vydržte chvíli…“ Podal sluchátko Tawfikovi, a když ten začal mluvit, upadl opět do stavu poloviční letargie.</p> <p><emphasis>Generální prokurátor? Panebože, pak to znamená, že…</emphasis></p> <p>Po počátečním nadšeném pozdravu už toho službu konající důstojník mnoho neřekl. Nakonec se i jednoslabičné odpovědi ztratily v prázdném pohledu.</p> <p>Tentokrát se panika vrátila spolu se slovy.</p> <p><emphasis>Dostala mě sem ta mumie. Ne Mallard a Gowan</emphasis>. <emphasis>Mumie</emphasis>.</p> <p><emphasis>Kristepane, měla jsem si uvědomit, že ovládá i Cantreeho. Ale proč? Jak? Vždyť o mně neví. Henry. Henry s ní mluvil. Zradil mě Henry? Nechtěně? Nebo úmyslně? Nebo Mike. Dozvěděla se o Cellucim</emphasis>. <emphasis>Byl tam. V muzeu. Dostala Celluciho. Vzala si, co potřebovala vědět. Jsem jen další nepohodlná osoba. Miku? Jsi mrtvý? Jsi mrtvý? Jsi mrtvý?</emphasis></p> <p>Nemohla dýchat. Bolel ji každý nádech. Nemohla si vzpomenout, jak se dýchá.</p> <p><emphasis>Ta… mumie… musí… být… zastavena. A jestli je Mike Celluci mrtvý? Jeho smrt musí být pomstěna. Pom… stěna. </emphasis>První slabiku vdechla, druhé dvě vydechla. <emphasis>Pom… stěna. Pom… stěna. Pom… stěna.</emphasis></p> <p>„Rozumím.“</p> <p><emphasis>Čemu rozumíš?</emphasis></p> <p>„Provedu.“</p> <p>S rozšířenými zorničkami, neschopna podívat se někam jinam, Vicki sledovala, jak pokládá telefon, bere do rukou zatykač a jde s ním ke skartovačce.</p> <p><emphasis>NE!</emphasis></p> <p>Byla zadána do systému, a pokud šlo o systém, nyní patřila sem až do doby, kdy ji předvolají k soudu. Datum předvolání k soudu bylo uvedeno na zatykači. Bez zatykače tu shnije zaživa.</p> <p><emphasis>Mohla bych na toho seržanta skočit. Vzít ho jako rukojmí. Zavolat novináře! Zavolat… zavolat někoho. Nemůžu jen tak zmizet! </emphasis>Ale její tělo ji stále odmítalo poslouchat. Cítila, jak se jí svaly napínají a zase ochabují, a pak se začala třást, aniž by to mohla zastavit nebo ovládat.</p> <p>Seržant Baldwin se podíval na skartovačku, zamračil se a prohrábl si jednou rukou ofinu šedivých vlasů. „Dicksonová!“</p> <p>„Seržo?“ Strážná, která předtím zvedla Vicki na nohy v zadržovací cele, otevřela dveře a strčila hlavu do kanceláře.</p> <p>„Chci, abyste paní Hanoverovou prohledala a pak ji vzala na Zvláštní oddělení.“</p> <p>„K těm cvokům?“ Dicksonová povytáhla obočí. „Jste si jistý, že by neměla jet do nemocnice? Nevypadá moc dobře.“</p> <p>Seržant si odfrkl. „To nevypadal ani ten kluk, když s ním skončila.“</p> <p>„Jasně.“</p> <p>Vicki slyšela, jak se strážné zostřil hlas. Pedofilní násilníci se obecně setkávali jen s pohrdáním. Kolem paže se jí sevřely silné prsty a zvedly ji ze židle. Smýkaly jí ke dveřím, zatímco se usilovně snažila vzpomenout si, jak se chodí.</p> <p>„Jo, a Dicksonová? Měl jsem na mysli důkladnou prohlídku.“</p> <p>„Ale no tak, seržo!“ Strážná trochu povolila sevření a začala proti rozkazu odmlouvat. „Já prováděla tu poslední.“</p> <p>„A tuhle provedete taky. Tady máte.“</p> <p>Vicki slyšela, jak Dicksonová zasupěla, když chytila něco těžkého, a podařilo se jí otočit hlavu aspoň natolik, aby viděla, že je to její černá kožená kabelka.</p> <p>Strážná na to objemné zavazadlo nevěřícně hleděla. „A co s tím mám dělat?“</p> <p>„Přišlo to s ní. Až ji budete mít pod zámkem, můžete ty věci zařadit do její složky.“</p> <p>„To zabere celé dny.“</p> <p>„Tím větší důvod pustit se do toho co nejdřív.“</p> <p>„Proč já?“ zamumlala Dicksonová, hodila si tu tašku přes rameno a táhla Vicki z kanceláře.</p> <p>Sevření kolem její paže už znovu nenabylo původní síly. Když šli úzkou chodbičkou v zádveří, pokusila se Vicki vykroutit a sáhnout po tašce. Kdyby ji dostala do rukou, stala by se z ní slušná zbraň. Neměla tu být. Cokoliv, co upoutá pozornost…</p> <p>„Nedělej to,“ povzdechla si Dicksonová, bez většího úsilí s ní narazila o stěnu a pak ji znovu postrčila vpřed. „Nemám dneska moc dobrý den.“</p> <p>Svlékací prohlídka byla horší, než si Vicki předtím dokázala představit, ačkoliv jakmile cestou po chodbě znovu získala určitou kontrolu nad hrubou motorikou, nebyla tak zlá, jak by být mohla. Uvězněna uvnitř vlastní hlavy nemohla dělat nic jiného než to vydržet. Dicksonovou z ničeho neobviňovala, strážná konala jen svou povinnost, ale jakmile se dostane ven, naservíruje Gowanovi s Mallardem k snídani vlastní koule. Ta představa jí dodala sílu.</p> <p>Dicksonová si stáhla gumové rukavice a hodila je do koše. „Tyhle věci se vyrábějí pouze ve dvou velikostech,“ řekla, zatímco vyměňovala šaty, které Vicki předtím svlékla, za vězeňský mundúr. „Příliš velké a příliš malé. Dokážeš se obléct sama, Hanoverová?“</p> <p>„Johhh…“ <emphasis>Můj bože, to bylo skoro slovo. </emphasis>Zkusila to znovu a utopila tak v tomto malém vítězstvím nad vlastním tělem svůj pocit ponížení. „Johhh, johhh, johhh.“</p> <p>„Jasně, jasně, pochopila jsem. Ježíši, ty už zase slintáš.“</p> <p>S každým kouskem oblečení se jí vracela malá část vlády nad tělem. Její pohyby byly stále trhané a nejisté, ale nějak se jí podařilo nasoukat do modré vězeňské uniformy, ignorujíc znuděný pohled strážné, ignorujíc vše kromě bitvy, kterou sváděla s vlastním tělem. Ruce fungovaly. Prsty ne. Smysl pro rovnováhu byl pořád ošemetný a větší pohyby ji skoro povalily, ale ona se opřela o stěnu a nasoukala se do spodního prádla, riflí a bot. Tričko ji skoro dostalo. Nemohla najít otvor pro hlavu a začala se jí zmocňovat panika. Zasáhly ruce zvenku a stáhly ho dolů, málem i s nosem.</p> <p>„Hni sebou, Hanoverová. Nemám na tebe celý den.“</p> <p>Bavlněná mikina se širokým véčkem byla o něco snazší.</p> <p><emphasis>Droga už vyprchává. Díkybohu. Jakmile budu zase moci mluvit, tak někomu prasknou bubínky. </emphasis>Opatrně, jako by navlékala nit do jehly, se Vicki natáhla po brýlích. Dicksonová byla rychlejší.</p> <p>„Na to zapomeň. Prostě budeš muset mžourat.“</p> <p>Nikdy ji nenapadlo, že jí nenechají brýle. Samozřejmě že ne. Ne na Zvláštním oddělení. Brýle se daly použít jako zbraň.</p> <p><emphasis>Ale já bez brýlí nevidím.</emphasis></p> <p>Opustila ji veškerá vyrovnanost, kterou se jí podařilo získat spolu s vládou nad svaly.</p> <p><emphasis>Budu slepá.</emphasis></p> <p>Právě tohle ji nejvíce děsilo od doby, kdy jí diagnostikovali retinitis pigmentosa.</p> <p><emphasis>Slepá.</emphasis></p> <p>„Neh!“ Použila vlastní paži jako klacek, srazila strážné ruku stranou a pokusila se hmátnout po brýlích ležících na hromadě použitého šatstva. Ale nedokázala dost rychle sevřít prsty a prudké odstrčení ji poslalo zpátky ke stěně.</p> <p>„Hele, nic takového! Začni se vzpouzet a dostaneš kazajku. Jasné?“</p> <p><emphasis>Vy to nechápete. Moje brýle…</emphasis></p> <p>Něco z Vickiina strachu se jí muselo ukázat ve tváři. Dicksonová se zamračila a odměřeným hlasem řekla: „Podívej se, Hanoverová, přesvědči cvokaře, že na Zvláštní oddělení nepatříš, a ty brýle ti vrátíme.“</p> <p>Naděje. Psychiatr ji vyslechne. Možná dokonce pozná tu drogu.</p> <p>„A teď pojď, nemám celý den. Sakra, jenom sepsat všechno to, co máš v tašce, mi nejspíš potrvá většinu směny.“</p> <p>Svět se scvrkl do rozmazaného tunelu. Vicki se jím šourala a srdce jí zběsile poskočilo pokaždé, když se před ní bez varování náhle objevily dveře, nábytek nebo nějací lidé. O něco s ostrou hranou si narazila koleno a ramenem vrazila do rohu, který neviděla.</p> <p>Dicksonová si povzdechla, zatímco navigovala svou svěřenkyni prvními zamčenými dveřmi do velké haly. „Možná by ti to šlo lépe, kdybys jednoduše zavřela oči.“</p> <p>Panoval tam nesnesitelný hluk, byl to lomoz rušné kavárny, kde nikdy neslyšeli o ovladači hlasitosti, a tolika ženských hlasů, že nebylo možné rozeznat jednotlivé zvuky. Všechny pachy vězení přebíjela vůně jídla. Vicki si náhle uvědomila, že od devíti hodin předchozího večera nic pořádného nejedla. Ústa se jí zaplnila slinami a hlasitě jí zakručelo v břiše.</p> <p>„Skvělé načasování, Dicksonová,“ zavolal nový hlas. „Právě počítáme lžíce. Budeš ji muset nechat tady, než to dokončíme a zamkneme je kvůli úklidu.“</p> <p>„Paráda, prostě nádhera,“ zamumlala Dicksonová. Vicki se napjala, když ji strážná tlačila dozadu, dokud se neopřela lopatkami o betonovou zeď. „Zůstaň tady. Nehýbej se. Zmeškala jsi oběd, ale vzhledem k tomu, jak tady vaří, to můžeš považovat za štěstí.“</p> <p>Vicki cítila, jak na ni zírají. Mříže byly jen rozmazaná síť na hranici jejího zorného pole a za nimi nerozeznávala nic než vlnící se moře modrých uniforem.</p> <p>Postavily se jí všechny chloupky na krku. <emphasis>Jsi tady jenom do doby, než si promluvíš s psychiatrem. Nepotřebuješ nic vidět.</emphasis></p> <p>Po pravé straně bylo slyšet cinkání lžiček o plastový tác a pak nad vším tím hlukem opět zazněl hlas nové strážné. „Tak co tu pro nás máš?“</p> <p>„Úchylačku. Navíc zfetovanou.“</p> <p>„Agresivní?“</p> <p>„Skoro nepohyblivá.“</p> <p>„Trefí se do nočníku?“</p> <p>„Pravděpodobně.“</p> <p>„No, díkybohu za drobné radosti. Už tu mám čtyři, které musíme omývat hadicí. Kam ji mám kurva ale strčit, to je otázka. V patnácti z osmnácti cel už mám po třech lidech.“</p> <p>„Dej ji k Lambertové a Willsové.“</p> <p>Během dlouhé pauzy, která následovala, si Vicki uvědomila, že obě strážné mluví o ní. Jako by tam nebyla. Jako by na ní nezáleželo. Protože na ní opravdu nezáleželo.</p> <p>„Tak úchylačka, jo?“ Druhá odmlka zněla mnohem zlověstněji. „Kolik bylo tomu děcku?“</p> <p>„Nevím.“</p> <p>„No, myslím, že Lambertová a Willsová jí vytvoří skutečný pocit domova.“ Zvedla hlas. „Tak jo, bando, běžte dovnitř, víte, jak to chodí. Ach jo, Naylorová, vezmi s sebou Chinovou. Víš, že vždycky zabloudí…“</p> <p>Modré moře se postupně stáhlo, změnilo se v jednotlivé tvary a pak zmizelo. Vicki uslyšela zvuk zavírajících se ocelových dveří.</p> <p>„Psy… psy… psy…?“</p> <p>„Co to k čertu blábolíš?“ V zorném poli se jí zhmotnil obličej Dicksonové. Popadla Vicki za nadloktí a táhla ji k dvojitým dveřím vedoucím do vězeňského bloku.</p> <p>„Psychatl…“</p> <p>„Aha, psychiatr. Hej, Cowanová, už tu byl dneska cvokař?“</p> <p>„Jo. Byl. Odešel před obědem.“</p> <p>„Slyšela jsi. Vypadá to, že si tu pobudeš přinejmenším do středy.“</p> <p><emphasis>Středa. Máme za sebou půlku pondělí. Pak úterý. Pak středa. Ale cvokař chodí ráno. Takže vlastně jen dva dny. Půl pondělí, celé úterý a půl středy. Dva dny zvládnu. To dám. I bez brýlí.</emphasis></p> <p>Zastavili se před jednou z cel a Vicki by se vsadila o cokoliv, že obě ženy ji ze svých kavalců podezíravě sledují. Cely byly stavěné pro dva lidi, třetí člověk už znamenal předzvěst návalu, který často dosáhl až pěti osob. Měla v úmyslu vejít klidně do cely, ale na prahu jí nohy vypověděly poslušnost a jí se opět začala zmocňovat panika.</p> <p>„No tak, Hanoverová, hni sebou!“</p> <p>Postrčení do zad ji katapultovalo vpřed a po třech divokých krocích upadla na kolena.</p> <p><emphasis>To je v pohodě. Jsou to jen dva dny. Jakmile přestane působit ta droga, budu v pořádku. Tihle lidé jsou blázni. Já ne. </emphasis>Pomalu a opatrně se zvedla na nohy. Slyšela, jak se za ní zamykají dveře cely a Dicksonová odchází. <emphasis>I kdyby ta mumie dostala Henryho nebo Celluciho </emphasis>– vypořádání se s touhle možností teď bude muset počkat – <emphasis>k psychiatrovi se určitě dostat nemohla</emphasis>. <emphasis>Dva dny</emphasis>. <emphasis>Za dva dny jsem odsud venku.</emphasis></p> <p>Postel napravo od ní zaskřípala, jak se žena, která na ní dosud seděla, vyšvihla na nohy. S rukama odtaženýma od boků se Vicki otočila čelem ke své spoluvězeňkyni. <emphasis>Pamatuj, že je šílená. Nejspíš i zmatená. Ztracená. Ty nejsi. Dva dny.</emphasis></p> <p>Krátké šedé vlasy a drobná útlá postava. Velké tmavé oči ve tváři jakoby složené z malých bodů. Bylo na ní něco povědomého… ale Vicki neviděla dost dobře na to, aby dokázala určit co.</p> <p>„No to se podívejme. Každý den je jako malý zázrak.“ Její hlas zněl klidně, zřetelně a děsivě při smyslech. „Není to úžasné, na koho se tady taky dá narazit, Natálie?“</p> <p>Zabručení z protějšího kavalce mohlo znamenat cokoliv.</p> <p>Vicki ucítila, jak se jí kolem pravé ruky sevřela suchá dlaň a prsty. Začaly jí bolestivě mačkat klouby. Pokusila se stisk opětovat, ale bez většího úspěchu.</p> <p>„Jak ráda vás zase vidím, detektive Nelsonová…“</p> <p><emphasis>Lambertová. Angela Lambertová</emphasis>. <emphasis>Co ta sakra dělá na Zvláštním oddělení?</emphasis></p> <p>„To si ani nedovedete představit jak.“</p> <p><emphasis>Ale ano, dokážu…</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>„Detektivní kancelář Nelsonová. Momentálně zde není nikdo, kdo by mohl váš telefonát vyřídit, ale…“</p> <p>„Zatraceně, Vicki, kde kurva vězíš?“ Celluci práskl telefonem a práskl za sebou i dveřmi telefonní budky. Vicki nikdy nepoužívala záznamník, pokud byla doma. Takže doma nebyla. Tak <emphasis>kde </emphasis>byla? Nechal vzkaz na Fitzroyově záznamníku a několikrát zavolal do Vickiina bytu z několika různých míst ve městě.</p> <p>Pravděpodobně pracovala někde venku, sledovala mumii, shromažďovala informace, možná dokonce prala prádlo nebo nakupovala. Neměl důvod předpokládat, že by mohla být v nebezpečí.</p> <p><emphasis>Cantree hledá mě. Dave by mi řekl, kdyby do toho byla zatažená i ona. </emphasis>Problém byl v tom, že Cantree, o podstatné části sboru nemluvě, věděl o jejich vztahu. A jestli Fitzroy zjistil o té mumii něco, o čem se Vicki domnívala, že to může použít, a šla to udělat hned, byli Cantree a celá metropolitní police nejmenší z jejích starostí. <emphasis>Bývala dobrá policajtka. Jedna z nejlepších. Nikdo se nestane jedním z nejlepších, aniž by se přitom naučil, že se nemá vrhat proti vyšším silám.</emphasis></p> <p><emphasis>Tím jsme vyloučili Cantreeho i mumii, </emphasis>řekl Celluci sám sobě. <emphasis>Vicki je v pořádku. Neexistuje důvod, proč bych si měl myslet, že je v nebezpečí jen proto, že mi nezavolala, když předtím řekla, že to udělá. Pokud je tu někdo uprostřed řeky sraček a bez pádla, jsi to ty.</emphasis></p> <p>Zapálil si cigaretu, vrazil ruce do kapes a ploužil se ulicí. Snažil se nevdechovat – oblak cigaretového kouře tvoří takřka neproniknutelnou kamufláž v případě, že si lidi myslí, že hledají nekuřáka. Šlo o jeden z Vickiiných triků, jak pracovat v přestrojení. Náhle si uvědomil, jak moc se spoléhal na její pomoc. <emphasis>Jasně, když ji potřebuje Fitzroy, tak to se může přetrhnout, ale kde je, když teče do bot mně…?</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Čtrnáct</p> <p>Henry měl na záznamníku čtyři vzkazy. Dva byly od Mika pro Vicki. Jeden od kohosi jménem Dave pro Celluciho, zjevně se nic nezměnilo. Se vzrůstajícím pocitem znepokojení Henry uvažoval, co asi má na mysli oním <emphasis>nic. </emphasis>Čtvrtý vzkaz byl od Tonyho, pro něj.</p> <p><emphasis>„Podívej, Henry, já vím, že Viktorka říká, že jsi v pořádku, ale já to chci slyšet od tebe. Zavolej mi. Prosím.“</emphasis></p> <p>Sotva stačil zavěsit, poté co mladíka uklidnil, zazvonil telefon znovu.</p> <p>„Fitzroyi? Celluci. Ozvala se ti Vicki?“</p> <p>Henry sevřel sluchátko. Plast zaskřípal. „Ne,“ řekl tiše, „neozvala. Proč?“</p> <p>„Celý den se jí snažím dovolat. Až se ti ozve, varuj ji. Řekni jí, ať se schová. Cantree má na mě zatykač a mohl by ho mít i na ni.“</p> <p>Cantree. Muž, který byl očarován Henrymu přímo před očima. Podle Vicki se Celluci na policejní stanici svou vírou v mumii nijak netajil, takže nebylo překvapením, že se ho Tawfik rozhodl umlčet. Henry se zamračil. Na Vicki ale Tawfik žádné spojení neměl.</p> <p>„Co s tím má společného Vicki?“ otázal se.</p> <p>„Cantree ví, jak jsme si blízcí, Vicki a já.“ Nepochybně to zdůraznil, aby si do Henryho úmyslně rýpl. „Neuvěří ani na minutu, že jsem jí nesdělil všechny podrobnosti ohledně něčeho, na co mám tak vyhraněný názor.“</p> <p>Henry se prodral vlnou žárlivosti, i když se přes ni dostal jen tak tak. „Jak víme, že už ji nedostal?“</p> <p>„Dal jsem Davovi Grahamovi, to je můj parťák, tvoje číslo. Jestli ji seberou, dá mi vědět.“</p> <p>„Graham ti tu vzkaz nechal. Říká, že se nic nezměnilo.“</p> <p>„Dobře. Cantree ji nemá. Zůstaň doma pro případ, že zavolá. Budu tě kontaktovat. Jakmile budeme vědět, že je v bezpečí, dáme dohromady plán.“</p> <p>„Přestaň se chvástat, smrtelníku…“</p> <p>„A ty si nech ty kecy, Fitzroyi. Dokážeš ji najít?“</p> <p>Dokázal by vystopovat volání její krve, když bylo všude kolem tolik jiných životů? „Ne.“</p> <p>„Tak zůstaň sedět na zadku! Podívej,“ Henry slyšel, jaké úsilí musí Celluci vynakládat, aby jeho hlas zněl rozumně, „jestli vyrazíš do ulic, nebudeme se moci znovu spojit. Vicki se o sebe dokáže postarat.“</p> <p>„Ne proti Tawfikovi.“</p> <p>„K čertu, Fitzroyi, nestojí přece proti Tawfikovi. Ten teď využívá Cantreeho, aby…“</p> <p>„A co Trembleyová?“</p> <p>„To ještě neměl po ruce poskoky. Já vím, jak tihle týpci fungují. Jakmile dají dohromady organizaci, sami si už ruce nešpiní.“</p> <p>„Tawfik není žádný drobný mafián, detektive.“ Henry ta slova procedil skrz zuby a vyplivl je do telefonu. „A o tom, jak funguje mysl nesmrtelných, nemáš nejmenší představu.“ Ignoroval všechno ostatní, co měl ještě Celluci na srdci – a zdálo se, že toho bylo víc než dost – a velmi jemně zavěsil. Vicki byla naživu. Nepřítomnost jejího života by ucítil.</p> <p><emphasis>Přijď na roh, kde jsme se poprvé setkali</emphasis>, řekl mu tenkrát Tawfik. <emphasis>A já tě najdu</emphasis>.</p> <p><emphasis>Najdi mě, </emphasis>odpověděl Henry v duchu vzpomínce, <emphasis>vydej se do mých rukou a pak mi řekneš, kde je.</emphasis></p> <p>Okolní svět se lehce zbarvil do ruda.</p> <p>~~~</p> <p>Skončilo to, aspoň na pár hodin. Vicki ležela na zádech na své matraci a snažila se uvolnit svaly natolik, aby dokázala usnout. Přestože každou hodinou získávala zpět více a více vlády nad svým tělem, zauzlované svaly na zádech se odmítaly rozplést. Neměla jim to za zlé.</p> <p>Angela Lambertová předstírala, že má o pár koleček míň, aby se vyhnula výletu do Kingstonu a tamější ženské věznici. Správná diagnóza ji mohla poslat do relativního pohodlí nemocnice a krátce na to zpátky na ulici. Z jejího chvástání to vyplývalo víc než jasně. Samozřejmě s ním Lambertová nezačala, dokud se neujistila, že Vicki nebyla do věznice nasazena jako policejní špion.</p> <p>~~~</p> <p>„Možná si mysleli, že budeš v bezpečí, protože už nejsi u sboru.“ Lambertová obcházela novou spoluvězeňkyni s rukama založenýma na prsou. Vicki se chvíli snažila udržet si ji na očích, skoro upadla a vzdala to. „Jasně, tím, že tě zdrogovali, to přece jen trochu přehnali.“ Když se ujistila, že Vicki vidí, k čemu se chystá, vymrštila nohu a kopla Vicki prudce do lýtka, zarývajíc se špičkou boty hluboko do svalu.</p> <p>Vicki se pokusila uhnout, ale nedokázala přimět nohu, aby zareagovala včas. Bolestí vyhekla a vrhla se Lambertové po krku.</p> <p>Lambertová jí lehce uhnula. „Hm, hm, hm, trochu drogy v žilách a už jsi v maléru, co? Slyšela jsem, jak bachařka říká něco o prznění dětiček. Ty víš, co to znamená, viď? Bude jim jedno, jestli schytáš pár modřin. Oni vlastně doufají, že je schytáš. To proto tě dali k nám. Už tu máme reputaci, že to rády hrajem natvrdo.“ Opřela se zády o stěnu a lehce se poškrábala na bicepsu. „Viděla jsem tvoje oči, když jsi mě poznala, takže vím, že tam jsi. A taky vím, co si myslíš. Myslíš si, že jakmile přestane droga působit, zmaluješ mi ciferník. To není špatný plán, jsi větší než já a máš ten váš úžasný výcvik. Ale,“ usmála se, „já mám něco, co ty ne. Pojď blíž, Natálie, ať tě naše nová kamarádka vidí.“</p> <p>Při její výšce metr sedmdesát pět nebylo mnoho žen, na které by se Vicki dívala zespodu, ale Natálie Willsová byla obr. I když se hrbila, měla určitě přes metr osmdesát, a kdyby se někdy narovnala, musela by dosáhnout na metr devadesát pět až dva metry. Kadeřavá hříva blond vlasů ještě více zdůrazňovala oblé křivky její tváře a lehce vypoulené světle modré oči. Kdysi měla zlomený nos, minimálně jednou, a nesrovnali jí ho dobře. Vicki slyšela její zastřený, nosový dech supící mezerou mezi povadlými rty. Její břicho a prsa napínaly vězeňskou uniformu takřka k prasknutí. Vypadala a pohybovala se, jako by byla tlustá, ale Vicki nehodlala nic sázet na to, že opravdu je.</p> <p>„Natálie je moje kamarádka,“ zapředla Lambertová. „Viď, že jsi, Natálie?“ Natálie pomalu přikývla a koutky úst se jí zachvěly způsobem, o kterém Vicki předpokládala, že má nejspíš vyjadřovat úsměv. „Natálie je velmi silná. Viď, že jsi, Natálie?“ Natálie znovu přikývla. „Co kdybys naší nové spolubydlící předvedla, jakou máš sílu, Natálie? Zvedni ji.“</p> <p>Kolem Vickiiných nadloktí se sevřely ohromné ruce a bolestivě jí přimáčkly svaly ke kostem. Nejprve se zvedla pouze její ramena, ale zbytek těla je brzy následoval, až se nakonec její nohy ocitly patnáct centimetrů nad zemí.</p> <p><emphasis>No skvělé. Darth Vader v nejlepší formě</emphasis>.</p> <p>„Velmi dobře, Natálie. Teď s ní zatřes.“</p> <p>Po prvních pár vteřinách měla Vicki pocit, že se jí utrhl mozek a poletuje volně lebkou sem a tam.</p> <p>„Pusť ji, Natálie.“</p> <p>Podlaha se zdála mnohem vzdálenější, než věděla, že ve skutečnosti je. Silně a bolestivě se udeřila koleny o beton a padla dopředu. Na poslední chvíli se jí podařilo strčit paži mezi tvář a podlahu. Kdyby měla něco v žaludku, byla by o to přišla.</p> <p>„Ty mi tu chceš blít?“ otázala se Lambertová, přidřepla si a popadla Vicki za vlasy. „Vyblij se v mojí cele a pěkně si to vylížeš.“</p> <p>„Aser fi.“ Ještě stále nemohla zřetelně artikulovat, ale usoudila, že Lambertová nejspíš pochopila, co měla na mysli, protože zakroutila pěstí tak, že jí málem ten chumáč vlasů vyrvala.</p> <p>„Jakmile droga vyprchá, poputuješ odsud, sotva se tady cvokař ukáže. To bude nejdřív ve středu. Takže ty, já a Natálie máme před sebou dva dny ničím nerušené zábavy.“</p> <p><emphasis>Dva dny. Dva dny vydržím cokoliv.</emphasis></p> <p>Ale jak tam tak ležela a poslouchala Natáliin vlhký dech, neubránila se Vicki pochybám, jestli je tomu opravdu tak. O fyzické násilí nešlo – kdyby to začalo být příliš zlé, strážné by zasáhly, dokonce i kvůli úchylačce, a ráno už bude v lepším stavu a bude se moci spíš bránit – o co šlo, byla čirá beznadějnost její situace. Byla smetena na lopatku a úhledně začleněna do systému – a tenhle systém uznával chyby jen s krajní nevolí. Cvokař ji sice dostane ze Zvláštního oddělení, ale tím se jen přestěhuje z jedné cely do jiné, k nerozeznání podobné, v jiné části vězení. Tam si bude moci mluvit, jak se jí zamane, ale datum předvolání k soudu nenastane nikdy. A přesně jak říkala Lambertová: <emphasis>„Kdo ti kurva uvěří? Zvrhlá policajtka, pedofilní násilnice, feťačka. To už jsem důvěryhodnější i já.“</emphasis></p> <p>Bylo to, skoro jako by se ocitla uprostřed své nejhorší noční můry.</p> <p><emphasis>Dva dny tady, ale jak dlouho, než se dostanu ven?</emphasis></p> <p><emphasis>A co Henry a Celluci? Zradil ji Henry? Sebrali Celluciho? </emphasis>Nevědomost vše ještě více zhoršovala.</p> <p>Oči se jí zalily vlhkostí, než je zuřivým mrkáním zase osušila. Pak se zamračila. Zdálo se jí, že v jedné slze zahlédla odlesk dvou maličkých červených světélek. Nemožné. Neviděla vůbec nic.</p> <p>Ačkoli v celách nikdy nenastala opravdová tma ale spíše jen šedé příšeří plné stínů, večerka pro Vicki znamenala konec i té trochy zraku, který jí bez brýlí zůstal. Lambertová si té nevýhody brzy všimla a rozhodla se jí naplno využít. Vicki však ke svému údivu zjistila, že jakmile už nemělo smysl pokoušet se na něco zaostřit, bylo všechno o trochu snazší. Zvuky, pachy a pohyby proudů vzduchu kolem jejího těla pro ni byly mnohem užitečnější než její zhoršující se zrak, ačkoliv ne zase o tolik, aby se dokázala vyhnout neustálým útokům. Natálie by si tak vydržela hrát celou noc, ale Lambertovou to brzy začalo nudit a zahnala větší ženu do postele.</p> <p>Natálie ráda ubližovala lidem – její síla představovala jedinou moc, kterou měla – a Lambertová se ráda dívala, jak se lidem ubližuje. Vicki si tiše povzdechla. <emphasis>Jaké štěstí, že se tyhle dvě našly.</emphasis></p> <p>Věděla, že se potřebuje vyspat, ale pochybovala, že se jí to podaří. Cítila bolest na příliš mnoha místech, večeře se pod žebry změnila v tuhý knedlík, matrace se jí podle všeho aktivně snažila zavrtat do ramen a boků a samotný pach toho místa se jí usadil v nose a v ústech a ztěžoval jí dýchání. Ale hlavním důvodem, proč si myslela, že nedokáže usnout, bylo to, že se jí v hlavě neustále honily myšlenky plné zoufalství.</p> <p>Nakonec si vybralo daň vyčerpání a ona přece jen usnula za zvuků nárazů plastu o beton, jak se žena o dvě cely dál zmítala v polstrovaných poutech a neustále mlátila do zdi hokejovou helmou, již měla na hlavě.</p> <p>~~~</p> <p>Henry přitlačil prsty na betonový sloup pouličního osvětlení, o který se opíral, a beton se pod jeho tlakem začal drolit.</p> <p><emphasis>Tawfiku! Tady jsem!</emphasis></p> <p>„Hej, kámo, neměl bys…“</p> <p><emphasis>Kdo se to opovážil? </emphasis>otočil se.</p> <p>„Svatá Marie, Matko Boží.“ Zarostlý a špinavý opilec zbledl. Takhle se často tvářily jeho noční můry. Jednou špinavou rukou si zakryl oči a potácel se pryč, mumlaje: „Zapomeň na to, chlape. Zapomeň na mě.“</p> <p>Henry už zapomněl.</p> <p>Neměl čas zabývat se myšlenkami na smrtelníky. Chtěl Tawfika.</p> <p>~~~</p> <p>Cítil hněv Nočního tuláka. Zářil v jeho ká jako jasný plamen.</p> <p><emphasis>Najdi mě!</emphasis></p> <p>Stál u okna a hleděl dolů do ulice. Třebaže mu v linii pohledu stál roh hotelu, věděl naprosto přesně, kde na něj mladý Richmond čeká. Jeho ká se vrhalo vášnivě vpřed s takovou silou, že by se Tawfikovi stačilo jen zlehka natáhnout, aby se ho mohl dotknout. Jediné, co mu bylo otevřeno, byly stále jen povrchové myšlenky, ale i ty vřely tolika syrovými emocemi, že pouhý povrch mu pro dnešní večer poskytoval dostatečně zábavnou podívanou.</p> <p>„Nakonec je to přece jen malé město,“ zamumlal a lehce se dotkl skla. „Takže ty se znáš s tou hračkou mého pána i s policejním důstojníkem, který ji poslal, aby mě našla – a který podle všeho dává mým loveckým psům pěkně zabrat.“ Tawfik si náhle vzpomněl na dveře, kolem nichž na cestě myslí vyvolené jen prošel, a usmál se. Dvoje z těchto dveří právě vydaly svá tajemství. To od ní bylo skutečně vznešené, že se tak snažila chránit blízké. „Umím si představit, že tyhle drobné propletence ji dokáží potrápit mnohem víc, než bych to kdy svedl já. Můj pán musí být potěšen.“ Pokud si jich jeho pán ovšem vůbec všiml. Velmi často měl tendence kvůli slepé poživačnosti ignorovat okouzlující detaily. Tawfik si povzdechl. Už dávno, dávno si uvědomil, že se zapřísahal bohu, který postrádá velikost.</p> <p><emphasis>NAJDI MĚ!</emphasis></p> <p>„Můžeš si vyvádět a řádit, jak je ti libo, Noční tuláku. Já dolů nepůjdu. Ty nyní nemyslíš, ty jen reaguješ.“ Myšlenky se dají zmanipulovat. Reakcím, zvláště pak reakcím někoho, kdo vládne fyzickou silou jako ty, je lépe se vyhnout.</p> <p>Noční tulák, jak s pobavením konstatoval, ještě nevyrostl z touhy po lásce. Jak bláhové, milovat ty, kteří existují jen proto, aby se bylo na kom krmit. Jako by se smrtelník zaslíbil krávě nebo kuřeti…</p> <p>Ještě jednou naposledy pohlédl na to žhnoucí, zářivé ká, po němž tolik toužil, a pak mu uzavřel svou mysl a zatvrdil se proti pokušení. „Později si všechno vyjasníme,“ slíbil mu tiše. „Máme spoustu času, ty a já.“</p> <p>~~~</p> <p>„Graham. Co je?“</p> <p>„Nějaké zprávy o Vicki?“</p> <p>Dave Graham se zvedl na lokti a zamžoural na osvětlená čísla na hodinách. „Ježíšikriste, Miku,“ zasyčel, „jsou kurva dvě hodiny ráno. Nemůže to počkat?“</p> <p>„Co je s Vicki?“</p> <p>Dave to vzdal a stulil se kolem sluchátka, aby nevzbudil ženu. „Žádný zatykač v systému není. Nikdo nedostal rozkaz, aby ji sebral. Její byt hlídají, ale to proto, že čekají na tebe.“</p> <p>„Takže ji už mají.“</p> <p>„To jako kdo? Cantree?“</p> <p>„Toho on podle všeho jen využívá.“</p> <p>„On?“</p> <p>„Na tom nesejde.“</p> <p>Dave si povzdechl. „Podívej, možná s tím nemá nic společného. Třeba jen odjela do Kingstonu navštívit matku.“</p> <p>„Pracovali jsme na stejném případu.“</p> <p>„Na policejním případu?“ Dave si vyložil dlouhé ticho, které po jeho otázce následovalo, jako odpověď a znovu si povzdechl. „Miku, Vicki už u sboru nepracuje. Tohle bys dělat neměl.“</p> <p>„Mluvil jsi s Cantreem?“</p> <p>„Jo, hned poté, co jsem včera ráno mluvil s tebou.“</p> <p>„A?“</p> <p>„A jak jsem ti řekl ve svém vzkazu, nic se nezměnilo. Pořád tě chce. Nevím proč. Říkal, že to má něco společného s vnitřní bezpečností, že se ho na to nemám ptát, že se později všechno vyjasní. Poslal mě na sledovačku do Rexdale.“</p> <p>„Připadal ti divný?“</p> <p>„Sakra, Miku, celá tahle věc je divná. Možná bys sem měl prostě zajít a vyříkat si to s ním. Cantree tě vyslechne.“</p> <p>Celluci se rozesmál, ale byl to pramálo veselý smích. „Jediná naděje tohoto města, možná dokonce celého světa, spočívá v tom, že se nenechám sebrat a že se k Frankovi Cantreemu ani nepřiblížím.“</p> <p>„Jasně.“ Byly dvě hodiny ráno, neměl v úmyslu nechat se zaplést do konspiračních teorií. „Budu mít uši i oči otevřené, ale moc toho dělat nemůžu.“</p> <p>„Pokud bys něco uviděl nebo zaslechl…“</p> <p>„Nechám vzkaz. Ne že by bylo nějak pravděpodobné, že bych něco uviděl nebo zaslechl, vždyť jsem ti říkal, že trčím v Rexdale. Už bys měl radši jít, pro případ že mají napíchnutý tenhle telefon… Miku? Dělal jsem si legraci. Celluci? Kristepane…“ Chvíli hleděl na hluché sluchátko, pak zavrtěl hlavou, zavěsil a přitiskl se k měkkým, teplým křivkám své manželky.</p> <p>„Kdo to byl?“ zamumlala.</p> <p>„Celluci.“</p> <p>„Kolik je hodin?“</p> <p>„Krátce po druhé.“</p> <p>„Bože můj…“ Zahrabala se hlouběji do peřin. „Už ho chytili?“</p> <p>„Ještě ne.“</p> <p>„Škoda.“</p> <p>~~~</p> <p>Do snídaně měla Vicki vládu nad většinou svalů zpět; paže a nohy se pohybovaly, když to potřebovala a kam potřebovala, ale na jemnější motorice musela ještě zapracovat. Pokusy použít prsty i k něčemu jinému než jen k základním úchopům přinášely pouze nejisté výsledky a při spojování více než dvou nebo tří slov se jí zauzloval jazyk. Myšlenky přesahující její současnou situaci, pokusy o analýzu či plánování jí i nadále obalovaly mozek bavlnou a přemýšlení o současné situaci nebylo už vůbec k ničemu.</p> <p>Bez brýlí se snídaně změnila v hromadu čehosi žlutého a hnědého na konci rozmazaného tunelu. Chutnala víceméně přesně tak, jak vypadala.</p> <p>Nemohla tomu zabránit, a tak při snídani seděla vmáčknutá mezi své dvě spolubydlící z cely, stejně tak si nemohla nevšimnout, jak se od nich ostatní ženy v prostoru haly drží stranou, dovolují jim předbíhat ve frontě na jídlo a zabrat si celou konev kávy jen pro sebe. Natáliina síla v kombinaci se záludností Lambertové je obě pevně umístily na samotný vrchol potravinového řetězce. Těm ze spoluvězeňkyň, které byly více při smyslech, se při pohledu na Vicki zračilo v očích cosi, co se blížilo úlevě, a z jejich výrazů se nedalo vyčíst ani tak <emphasis>radši ty než já </emphasis>jako spíš <emphasis>když jsi to ty, nejsem to já.</emphasis></p> <p>Ukázalo se, že bránit sebe a ještě navíc i jídlo je úkol převyšující Vickiiny možnosti. Naváděna Lambertovou snědla Natálie větší část Vickiiny snídaně a k tomu ji pod rozvrzaným a vratkým stolečkem – který se povážlivě nakláněl při každém přesunu váhy – mlátila do stehna tak dlouho, že se pokrylo modrými až černými modřinami. Natálie to celé považovala za strašně zábavné. Vicki ne, ale útoky přicházely z boku, a co neviděla, tomu se nemohla bránit. Z jídla se tak stávala bolestivá a ponižující lekce v bezmocnosti.</p> <p>Když byly během úklidu znovu zamčené v celách, držela se zády u zdi a snažila se donutit své oči, aby začaly fungovat. Lambertové bohužel netrvalo dlouho, než si zmapovala hranice jejího zorného pole. Zatímco se snažila uhnout ranám konce ručníku namočeného v záchodě, pocítila Vicki náhlé spříznění se všemi dětmi na školních dvorech, na které si každý dovoloval jen proto, že prostě mohl.</p> <p>Když je pustily zpátky do haly, prošla po hmatu kolem řady stolů a pokusila se promluvit si se strážnou. Věděla, kde by měl strážní pult být, i když ho neviděla.</p> <p>„Hej?“</p> <p>„Hej co?“ Hlas strážné zněl pramálo slibně.</p> <p>„Já ne…“</p> <p>„Ne. Ne! NE! NE! NE! NEEEEEEE!“</p> <p>Natálie. Stála přímo za jejími zády. Přestože věděla, co bude následovat, zkusila to Vicki znovu. „Běžte se…“</p> <p>„NE! NE! NE! NEEEEEE!“</p> <p><emphasis>Samotnou by ji to nenapadlo. To ji navedla Lambertová</emphasis>. Vicki zatínala zuby tak silně, až ji rozbolela čelist. Byla ochotná se vsadit, že hluk nikdy neskončí.</p> <p>„Podívejte!“ zařvala nakonec a bezmocně strčila do ženy, která dělala stodvacetidecibelový doprovod všemu, co řekla. „Já tady nepatřím!“</p> <p>Pak náhle strčila Natálie do ní, proti Vickiinu obličeji vystřelily železné mříže a na okamžik jí do zorného pole vplula postava strážné. Dicksonová to nebyla. Nebyl to nikdo, koho by Vicki znala.</p> <p>„Tak to řekni cvokařovi,“ navrhla jí. Její výraz byl někde na rozhraní mezi nudou a otráveností. „A běž od těch mříží.“</p> <p>„Moje. Na dva dny,“ řekla jí Lambertová, zatímco Natálie odváděla Vicki zpátky k ní.</p> <p>Celé dopoledne strávili sledováním soutěžních pořadů. Vicki seděla ponořená do jakési letargie, vděčná za to, že na televizi nevidí. To, co slyšela přes hluk čtyřiceti žen namačkaných v místnosti určené pro osmnáct, jí úplně stačilo. Pohled na to, jak půl Ameriky křepčí radostí kolem nezamrzajících ledniček, by ji nejspíš nadobro připravil o rozum.</p> <p>Oběd byl reprízou snídaně – s tím rozdílem, že se Natálie usadila na její druhé straně, a tudíž ji mlátila do druhého stehna. Jedna žena trpící těžkou demencí hodila talíř proti mřížím a dvě další začaly vyřvávat nahodilá sprostá slova. Kdosi začal výt. Vicki seděla pevně zahleděná do svého talíře. Každé sousto mělo příchuť zoufalství.</p> <p>Po obědě se atmosféra zklidnila, protože začaly telenovely. Lambertová trůnila před nejlepší ze čtyř televizí s Natálií po boku, což jí zajišťovalo alespoň lokální ticho.</p> <p>„To je můj manžel, víte. To je můj manžel,“ volala starší žena, ukazujíc na obrazovku. „Máme třináct dětí a psa a dva…“ Její litanii uťalo bolestné zaskučení.</p> <p>Na okamžik se zdálo, že na Vicki všichni zapomněli. Opatrně našlapujíc, zamířila do sprch. Možná, že když ze sebe vydrhne puch tohoto místa, nebude se cítit tak mizerně.</p> <p>Betonová zídka oddělující sprchy od společného prostoru se zvedala z podlahy do výše pasu a spouštěla se ze stropu zhruba do výše ramen. Všechno mezi tím zůstávalo odhaleno zrakům spoluvězeňkyň a strážných.</p> <p><emphasis>Tady ti na kozy nikdo civět nebude, Vicki</emphasis>, řekla si, zatímco přejížděla jednou rukou po vlhkém betonu. <emphasis>Jsi jen další kus masa. Každému jsi ukradená.</emphasis></p> <p>Spousta boxů poblíž vchodu byla už obsazená. V jednom z nich se náhle šmouha tělové barvy rozdělila na dva lidi. Ať už se pod úrovní zídky odehrávalo cokoliv, probíhalo to v takovém soukromí, jak to jen situace dovolovala.</p> <p>Svléknout si boty, kalhoty a spodní prádlo nebylo tak zlé, ale jakmile si sundala košili a začala si přetahovat přes hlavu tričko, začala ji svrbět kůže na zádech. Nikdy v životě se ještě necítila tak odhalená a zranitelná. Spěšně se ukryla pod minimální ochranu, kterou jí poskytovala voda.</p> <p>Ztracená v horké páře a bušících proudech vody téměř podlehla iluzi, že je v bezpečí svého domova a že aspoň na chvíli nevypadá její postavení tak beznadějně.</p> <p>„Dobrý nápad, Nelsonová, ale neměla bys tu být tak sama. Ještě pořád se pohybuješ trochu nejistě a ve sprše lidi někdy uklouznou. Hrozné místo. Dá se tu tak snadno přijít k úrazu…“</p> <p>Lambertová. A jako obvykle nikoli sama.</p> <p>Vicki se snažila vykroutit ruku z Natáliina sevření. Natálie zareagovala otočením a málem jí vykloubila loket. Bolestí jí za víčky vystřelily nachové plamínky a sežehly okolní mlhu. Zoufalství se náhle změnilo v hněv.</p> <p>Neměla šanci. Bylo jí to jedno.</p> <p>Netrvalo to dlouho.</p> <p>„Co se tam sakra děje?“</p> <p>„Nic, šéfová,“ zapředla Lambertová. „Kámoška upadla.“ Dole, kam strážná neviděla, přišlápla lehce Vicki hrdlo.</p> <p>„Je v pořádku?“</p> <p>„Jasně, šéfová.“</p> <p>„Tak ji zvedni a zmizte odsud.“</p> <p>Natálie se zahihňala, sehnula se a udeřila Vicki do žaludku. Silně.</p> <p>Vicki sebou trhla, ale jinak to ignorovala. V hlavě jí po tvrdém nárazu na kachličky ještě pořád zvonilo, ale měla pocit, že snad poprvé po celých staletích uvažuje jasně. Lambertová a Willsová představovaly jen drobnou nepříjemnost, nic víc. Jejím nepřítelem byla tři tisíce let stará mumie, která se zmocnila zákona, překroutila ho a uvěznila ji ve spirále, kterou tím vytvořila. Za to zaplatí. Vicki nevěděla, komu ublížila, aby ji mumie našla, jestli Henrymu nebo Cellucimu, ale zaplatí i za to. Aby ji mohla donutit zaplatit, musela být volná, a pokud ji nepropustí systém, bude to muset udělat ona sama.</p> <p>„Díky,“ zamumlala roztržitě, když ji Natálie trhnutím postavila.</p> <p>Nebude první, kdo kdy utekl z vězení.</p> <p>~~~</p> <p>„Další krásný den v Metropolitním nápravném zařízení Západ. Díky, hoši, tady si ji přebereme.“</p> <p>Mladá žena zápolila s pouty, syčela a prskala jako velká kočka. Strážné ji ignorovaly, zahákly se jí rukama do podpaží a odvlekly ji pryč.</p> <p>„Zasrané svině!“ vřeštěla. „Nejste nic než zasrané svině a aspoň doufám, že jsem ti ten zub vyrazila!“</p> <p>Dave Graham si povzdechl a obrátil se ke svému dočasnému parťákovi. „Vyrazila?“</p> <p>„Kdepak,“ Detektiv Carter Aiken zašťoural prstem v koutku úst a sykl, když ruku vytáhl a viděl, že má dlaň od krve, „zato mi rozrazila ret.“</p> <p>„Nebyl to špatný pravý hák.“</p> <p>Aiken vyprskl. „Z tvého úhlu pohledu vypadal určitě líp. Tady na konci chodby je hajzlík, hned jsem zpátky.“</p> <p>„Co chceš dělat, strčit si hlavu do záchodu?“</p> <p>„Kdo říkal něco o hlavě?“ Aiken si slízl krev ze zubů a dramaticky povytáhl obočí. „Už se mi chce, co jsme odešli ze stanice.“</p> <p>Dave se zasmál, a když druhý muž zmizel za rohem, opřel se zády o zeď. Aiken se mu líbil. Kéž by se setkali za lepších okolností. Kéž by věděl, co se tu k čertu vlastně děje.</p> <p>„Ahoj, cizinče.“</p> <p>Narovnal se a otočil. Ta seržantka s plnou náručí počítačových sjetin vypadala povědomě, ale… „Hania? Hania Wojtowiczová? To mě podrž. Kdy z tebe udělali seržantku?“</p> <p>Zasmála se. „Před šesti týdny, dvěma dny, čtyřmi hodinami a…“ mrkla na hodinky, přičemž málem upustila tu hromadu papírů, „… jedenácti minutami. Ale kdo by to počítal. Co ty tady děláš? Kde je Mike?“</p> <p>Očividně o Cellucim neslyšela. To mu vyhovovalo, už ho unavovalo pořád o tom mluvit. „Dočasné přeřazení. Víš, jak to chodí. A co ty?“</p> <p>„Věznice mají menší problém s SSP. To je jejich počítačový program,“ vysvětlila, když se zatvářil nechápavě. „Systém správy pachatelů. Přišla jsem, abych se ho pokusila dát do pořádku.“</p> <p>„Jestli to někdo dokáže…“ Když se poprvé setkali, právě Haniu povolali, aby zpracovala data nashromážděná v souvislosti s rozsáhlým pátráním po jednom vrahovi v Parkdale. Pokud to dokázal posoudit, to, co s počítačem dokázala, šlo zařadit někam mezi magii a zázrak. Příznivý dojem to udělalo dokonce i na Celluciho, který se předtím nechal slyšet, že všechen ten silikon by se měl vrátit zpátky na pláž, kam patří. „Je to moc zlé?“</p> <p>Hania pokrčila rameny. „Ani ne. Popravdě, já už jsem svou práci dodělala a jediné, co ještě musí někdo udělat, je zadat všechno tohle,“ kývla hlavou na sjetiny, které nesla, „zpátky do systému.“</p> <p>„Dobrý bože, to bude trvat několik dnů.“</p> <p>„Vlastně ani ne, většina těch papírů je prázdná. Jsou to všechno seznamy osobního majetku, a lidí, kteří se tady zapíšou se zavazadly, není moc. I když existují výjimky…“ Otočila jednu stránku a zazubila se. „Poslechni si tohle. Čtyři pera, čtyři tužky, černý zvýrazňovač, plastový laboratorní sáček obsahující šest složených prázdných plastových laboratorních sáčků, kartáč, hřeben, kosmetická souprava obsahující rtěnku a dva tampóny, sedm kuliček v bavlněném váčku, souprava šperháků v koženém obalu, lupa v ochranném pouzdru, tři napůl popsané zápisníky, jeden prázdný, balíček papírových kapesníků, balíček kondomů, balení tabletek proti početí, šroubovák, zavírací nůž, stříkací pistolka ve tvaru ryby, bavlněné polštářky, pinzeta, malé kleštičky, jeden zabalený pár chirurgických rukavic, lahvička ethylalkoholu, silná ruční svítilna se čtyřmi náhradními bateriemi, dvě skoby, $12.73 v různých drobných mincích a nedojedený sáček sýrových tyčinek. A teď mi řekni, co je to za bláznivou ženskou, co nosí tohle všechno v kabelce?“</p> <p>Davovi chvíli trvalo, než byl opět schopen slova. „Žádná identifikace?“ vypravil ze sebe nakonec.</p> <p>„Vůbec nic. Dokonce ani účtenka z platební karty, Nejspíš to šlohla chvíli předtím, než ji sebrali. To se občas stává, ale to víš.“</p> <p>„Jo.“ Občas se to sice stává, ale on si nemyslel, že by se to stalo i tentokrát. „Stojí tam, komu to všechno patří?“</p> <p>„Nestojí. Ale můžu ti to najít.“ Vyrazila chodbou dál. „Pojď, tady je terminál, který můžeme použít.“</p> <p>Slepě ji následoval. Věděl naprosto přesně, která bláznivá ženská nosila tohle všechno v kabelce.</p> <p>„Dave? Detektive-seržante Grahame? Posloucháte mě?“</p> <p>„Jo. Promiň.“ Až na to, že neposlouchal. Neslyšel nic, protože všechno přehlušoval Celluciho hlas, který mu právě v hlavě pořád dokola opakoval <emphasis>„Takže už ji mají.“</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>„Fitzroyi? Celluci. Předpokládám, že kdyby se ti včera v noci podařilo Vicki najít, změnil by sis ohlášení záznamníku tak, abys mi to dal vědět.“ <emphasis>A pokud jsi ji našel a tu zprávu sis nezměnil, </emphasis>pokračoval tón hlasu, <emphasis>urvu ti hlavu</emphasis>. „Dnes v noci zůstaň doma. Přinejmenším dokud nezavolám. Pokusím se dostat do jejího bytu a porozhlédnout se kolem – nikdo nezmizí, aniž by to zanechalo nějaké stopy – ale potom si musíme promluvit. Abychom ji našli, budeme muset spolupracovat.“ To poslední prohlášení znělo jako hozená rukavice dokonce i z maličkého reproduktoru záznamníku.</p> <p>Navzdory všemu se Henry pousmál. <emphasis>Potřebuješ mou pomoc, smrtelníku. Je na čase, abys to uznal.</emphasis></p> <p>„Ahoj, Henry, tady Brenda. Jen ti připomínám, že potřebujeme ten Bič lásky, nebo jak ses to rozhodl pojmenovat, nejpozději patnáctého. Aliston se nám upsal, že na to udělá obálku, a slíbil, že tentokrát nebudou žádné fialové oční stíny. Zavolej mi.“</p> <p>„Celluci? Dave Graham. Je čtvrt na pět, úterý, třetího listopadu…“</p> <p>Teď bylo šest dvanáct, osm minut po západu slunce.</p> <p>„… zavolej mi okamžitě, jakmile dostaneš tuhle zprávu, budu doma celý večer.“ V jeho hlase zaznělo zvláštní napětí, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co říká. „Myslím, že jsem ji našel. Není to dobré.“</p> <p>Henryho prsty se sevřely kolem opěradla židle a jeho zahnutá dubová deska se s hlasitým puknutím rozpadla na půl tuctu kousků. Hleděl na hromadu třísek, ale ve skutečnosti ji neviděl. Tenhle chlap z telefonu, tenhle David Graham, ví, kde Vicki je. Jestli se to chce dozvědět, bude ten vzkaz muset vyřídit Cellucimu.</p> <p>~~~</p> <p>Policistům v neoznačených autech nebylo nijak těžké se vyhnout. Zdálo se, že je úkol, který dostali, příliš nezajímá a pohybujícím se stínům na samém okraji chodníku nevěnovali vůbec žádnou pozornost. Pokud šlo o samotné vniknutí do bytu, no, měl přece klíč. Dveře se před ním tiše otevřely a pak se za ním právě tak tiše zavřely. Zůstal tiše stát na zápraží a naslouchal životu, který se pohyboval na konci chodby. Jeho srdce tlouklo rychleji, než by mělo, dech měl krátký a takřka namáhavý. Převažoval pach krve, ale rovnou měrou na něm spočívaly i strach, hněv a únava.</p> <p>Udělal pár kroků vpřed a na okraji obýváku se zastavil. Přestože byla velká tma, viděl klečícího muže zcela zřetelně.</p> <p>„Mám pro tebe vzkaz,“ řekl a pocítil zvrhlé potěšení z toho, jak se tomu druhému prudce zrychlil tep.</p> <p>„Ježíšikriste,“ zasyčel Celluci, vyskočil na nohy a zpražil Henryho pohledem. „Tohle mi už nedělej! Ještě před sekundou jsi tam nebyl! A kromě toho, myslím, že jsem ti říkal, abys…“</p> <p>Henry se na něj jen podíval.</p> <p>Třesoucí se rukou si Celluci shrnul z čela loknu černých vlasů. „Tak dobře, máš nějaký vzkaz.“ Rozšířily se mu panenky. „Od Vicki?“</p> <p>„Jsi připraven si ho vyslechnout?“</p> <p>„K čertu s tebou!“ Celluci popadl Henryho za klopy koženého kabátu a pokusil se ho zvednout. I když byl vyšší, nepohnul s ním ani o kousek. Chvíli trvalo, než mu to došlo. „Zatraceně!“ zaklel znovu a uchopil kožený kabát ještě pevněji. „Jestli je od Vicki, řekni mi ho!“</p> <p>Bolest, která se zračila v detektivově hlase, pronikla tam, kam by se to hněvu samotnému nikdy nepodařilo, a v těsném závěsu ji následovalo zahanbení. <emphasis>Co to dělám? </emphasis>Takřka jemně odtáhl Cellucimu ruce od svého kabátu. <emphasis>Nebude mě milovat víc, když ti budu ubližovat. </emphasis>„Ten vzkaz byl od Davea Grahama. Chce, abys mu zavolal domů. Říká, že si myslí, že ji našel.“</p> <p>Jeden nádech, dva, tři, Celluci poslepu tápal k telefonu. Tma už pro něj nepředstavovala ochranu, ale nepřítele, kterého musel porazit. Henry se natáhl a vedl mu ruce. Zatímco Celluci vytáčel číslo, přesunul se rychle k vedlejší lince do ložnice.</p> <p>„Dave? Kde je?“</p> <p>Dave si povzdechl. Henry slyšel, jak svírá mezi zuby měkkou tkáň svého dolního rtu. „Metropolitní nápravné zařízení Západ. Aspoň si myslím, že je to ona.“</p> <p>„Ty sis to neověřil?!“</p> <p>„Jo, ověřil.“ Soudě podle jeho hlasu, detektiv-seržant Graham stále nevěřil tomu, co zjistil. „Začnu raději od začátku…“ Pověděl mu, jak narazil na Haniu Wojtowiczovou a jak mu přečetla seznam obsahu té kabelky, jak mu vyhledala vězeňskou složku majitelky, jak její popis odpovídal Vicki Nelsonové, třebaže podle jména šlo o Terri Hanoverovou. „Sebrali ji za sexuálně motivovaný útok proti dvanáctiletému klukovi. Takovou snůšku nechutností jsi ještě nečetl. Snažila se jim něco říct. Co, to nevědí, tak ji šoupli na Zvláštní oddělení.“</p> <p>„Zdrogovali ji! Ti hajzlové ji zdrogovali!“</p> <p>„Jo. Jestli je to ona.“ Ale neznělo to, že by o tom měl nějaké pochybnosti. „<emphasis>Kdo</emphasis> za tím je, Miku? Co se tu kurva děje?“</p> <p>„To ti nemůžu říct. Kde je přesně teď?“</p> <p>Z jeho odmlky bylo zřejmé, že Dave pochopil, proč se Celluci ptá. „Pořád na Zvláštním oddělení,“ řekl nakonec. „Blok D. Cela tři. Ale osobně jsem ji neviděl. Nechtěli mě tam pustit. <emphasis>Nevím</emphasis>, jestli je to opravdu ona.“</p> <p>„Já ano.“</p> <p>„Tohle už zašlo příliš daleko.“ Polkl, jednou a ztěžka. „Zítra jdu za Cantreem.“</p> <p>„Ne! Dave, promluv si o tom s Cantreem a budeš v tom až po uši jako my. Ještě chvíli drž pusu na zámek. Prosím.“</p> <p>„Ještě chvíli,“ zopakoval Dave a znovu si povzdechl. „Tak dobře, parťáku, jak dlouho?“</p> <p>„Já nevím. Možná by sis měl vzít tu dovolenou, kterou máš naplánovanou.“</p> <p>„Jo, to bych možná měl.“</p> <p>Tiché cvaknutí, jak Dave Graham na svém konci linky zavěsil, zarezonovalo po celém bytě.</p> <p>Henry vyšel z ložnice a oba muži na sebe chvíli hleděli.</p> <p>„Musíme ji dostat ven,“ řekl Celluci. Jediné, co ve tmě viděl, byl bledý ovál tváře. <emphasis>Udělám cokoliv, co budu muset, abych ji dostal ven, bez ohledu na to, jak málo se mi to bude líbit. Budu dokonce spolupracovat i s tebou, protože potřebuji tvou sílu a rychlost.</emphasis></p> <p>„Ano,“ přitakal Henry. <emphasis>„Nápravná zařízení“, která znám já, jsou už stovky let minulostí. Potřebuji tvé znalosti. Mé pocity nejsou důležité. Důležitá je ona.</emphasis></p> <p>Nevyslovený podtext mezi nimi burácel tak silně, až bylo s podivem, že neprobral policisty, kteří dům sledovali, a nepřiměl je vpadnout dovnitř.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Patnáct</p> <p>„Dobře, jakmile zhasnou světla, přelezeš zeď, přeběhneš dvůr, vnikneš do nouzového východu a…“</p> <p>„Vyběhnu po třech schodištích a dám se prvními bezpečnostními dveřmi nalevo. Pamatuji si tvé pokyny, detektive.“ Henry vystoupil ze svého černého BMW a otočil se na Celluciho, který zůstal sedět na sedadle řidiče. „Jsi si jistý, že se dokážeš dostat dostatečně blízko ke generátoru?“</p> <p>„O mě si nedělej starosti, jen buď připraven vyrazit. Nebudeš mít moc času. Jakmile vypadne proud, všechny čtyři strážné se přesunou do bloku A, aby nahodily záložní zdroj. Vicki je na déčku, k tomu se dostanou až naposled. Budeš se taky muset vypořádat s ostatními ženami v bloku. Je krátce po osmé, takže ještě nebudou v celách…“</p> <p>„Michaeli.“</p> <p>Celluci sebou trhl. V tónu, jakým jeho jméno vyslovil, zaznělo cosi, co uťalo příval jeho slov a přimělo ho povytáhnout obočí. Přestože věděl, že ten druhý muž má oči oříškové barvy, zdály se mu najednou mnohem tmavší, jako by do sebe nasály část noci.</p> <p>„Já ji chci dostat ven stejně jako ty. Uspějeme. Bude volná. Tak či onak.“</p> <p>V těch slovech, v tónu hlasu, v tom muži samotném bylo cosi, co neponechávalo sebemenší prostor pochybnostem. Celluci přikývl. Navzdory všemu pocítil úlevu a pomyslel si, stejně jako tenkrát v kuchyni farmářské usedlosti, že by byl ochoten tohohle… spisovatele romantické literatury… následovat. <emphasis>Jo, jasně. </emphasis>Ale v jeho protestu bylo jen pramálo síly. Olízl si rty a sklopil zrak, a přestože si uvědomoval, že mu to Fitzroy dovolil, nepociťoval kupodivu nad touto demonstrací síly žádnou nelibost. „Nebudeš mít moc času, než nahodí záložní systém, takže budeš muset být rychlý.“</p> <p>„Já vím.“</p> <p>Zařadil. „Tak, ehm, buď opatrný.“</p> <p>„Budu.“ Henry sledoval, jak auto odjíždí. Díval se za ním tak dlouho, dokud jeho koncová světla nezmizela za rohem, pak přešel silnici a pomalým krokem se vydal k věznici. Měl na sobě černé kalhoty a boty s podrážkou ze surové gumy, ale jeho rolák byl sytě vínové barvy. Nebylo nutné, aby vypadal jako padouch z béčkového filmu víc, než bylo nezbytné. Měl s sebou tmavou vlněnou čepici, kterou si hodlal přetáhnout přes vlasy v okamžiku, kdy přeleze zeď. To, že je světlovlasý upír v nevýhodě, pokud jde o nepozorovaný pohyb ve tmě, se naučil krátce po své přeměně.</p> <p>Z nepříliš velké dálky k němu doléhal hluk dopravy, puštěné rádio, dětský pláč, hovory lidí, kteří nevěnovali pozornost skutečnosti, že kousek od místa, kde žijí své životy, se nacházejí jiní lidé zamčení v klecích. Nebo už možná zapomněli, že to vědí. Henry natáhl ruku a lehce se dotkl vnější zdi, odvraceje citlivé oči od ostré záře světlometů.</p> <p>Kobky, vězení, nápravná zařízení – jak málo se od sebe navzájem lišily. Cítil utrpení, hněv, zoufalství, všechny ty cihly tím byly doslova nasáklé. Veškerý život, který zde byl uvězněn, byl poznamenán temnotou. Henry nikdy nepochopil teorii, podle které jsou muka věznění lepší než smrt.</p> <p><emphasis>„Mají šanci se změnit,“ </emphasis>namítla jednou Vicki, když v novinách vyšel článek s polemikou o trestu smrti.</p> <p><emphasis>„Ty jsi navštívila věznice své země,“ </emphasis>reagoval na to Henry. <emphasis>„Jakou šanci ke změně nabízejí? Ještě nikdy jsem nežil v době, v níž by si lidé tak libovali v lhaní sobě samým.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Byl bys snad radši, kdybychom to dělali stejně jako tvůj královský otec a přikovávali vězně k pranýři, než nadejde čas useknout jim hlavu?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Nikdy jsem netvrdil, že staré způsoby byly lepší, Vicki, ale můj otec alespoň neurážel své vězně neustálým tvrzením, že to dělá pro jejich dobro.“</emphasis></p> <p><emphasis>„On to dělal jen pro </emphasis>své <emphasis>vlastní dobro,“ </emphasis>opáčila a odmítla se o tom dále bavit. Jakmile našel místo u obvodu zdi, které hledal, šel Henry ještě o kus dál, dokud nepřekročil hranici mezi světlomety a nocí. Pak se otočil a čekal. Měl plnou důvěru v to, že Celluci dokáže přerušit dodávku energie, větší důvěru, jak se domníval, než choval Celluci v jeho schopnost proniknout do věznice a dostat Vicki ven – ale on měl také mnohem více času, aby se naučil vidět přes zkreslující brýle, které lidem nasazuje žárlivost.</p> <p>Byli si hodně podobní, Michael Celluci a Vicki Nelsonová, oba byli pevně svázáni svými představami o Zákonu. Jediný zásadní rozdíl, jehož si Henry mezi nimi všiml, spočíval v tom, že Vicki porušila Zákon kvůli ideálům, zatímco Celluci ho porušil kvůli ní. Byla to ona, nikoliv spravedlnost, co ho loňského srpna v Londýně přimělo mlčet. Byla to ona osobně, nikoliv nespravedlnost, co ho nutilo jednat dnes večer – byť se mu to, co se chystali provést, líbilo jen pramálo.</p> <p>Nejspíš by nebylo k ničemu, uvažoval Henry, kdyby Cellucimu vyprávěl o tom, jak se už kdysi o podobnou věc pokoušel…</p> <p>~~~</p> <p>Henry se právě nacházel mimo Anglii, když zatkli Henryho Howarda, hraběte ze Surrey, a kvůli časové prodlevě, kterou si vyžádalo doručení zprávy o jeho zatčení, a komplikacím, jež vznikají, když cestuje někdo s jeho přirozeností, nedorazil do Londýna dříve než osmého ledna, dva dny před popravou. První noc strávil horečným sháněním informací. Devátého, hodinu po setmění, poté co se rychle nasytil dole v docích, už stál pod černými kamennými stěnami Toweru a díval se vzhůru.</p> <p>Původně hraběti ze Surrey poskytli pohodlné pokoje s výhledem na řeku, ale jeho pokus o útěk, kdy se za odlivu snažil proklouznout záchodem, mu zajistil přesun do méně příjemných vnitřních místností. Z místa, kde Henry stál, jen tak tak viděl mihotavé světélko v okně cely, kde hraběte věznili.</p> <p>„Ne,“ zašeptal do noci, „nedokážu si představit, že bys dnes v noci dokázal usnout, ty jeden hrdý, zatracený blázne. Ne s vědomím, že tě ráno čeká špalek.“</p> <p>Po zvážení všech okolností usoudil, že ve skutečnosti není nutné, aby lezl přes zeď – jakkoliv litoval, že se nebude moci blýsknout tak okázalým gestem – a jako stín mezi stíny se proplížil kolem stráží a vnikl do chodeb Toweru. Pokud se poměry od jeho pobytu u dvora nějak radikálně nezměnily, nebudou je stráže až do východu slunce obtěžovat a po rozednění už budou daleko odsud.</p> <p>Na okamžik se zastavil a opájel se pohledem na nejlepšího přítele, jakého v životě měl, a také jeho pachem. Uvědomil si, jak velmi ho postrádal. Jeho hubená postava, oblečená celá v černém, seděla za hrubým stolem u úzkého okna, ozářená pouze jedinou lojovou svíčkou. Kolem kotníku měl upevněn těžký železný řetěz, který byl přikován ke kruhu v podlaze. Před chvílí něco psal – Henry cítil pach čerstvého inkoustu – ale nyní měl černovlasou hlavu položenou na předloktí a z linie ramen čišelo čiré zoufalství. Henry cítil, jak se mu kolem srdce svírá ledová pěst a musel se hodně přemáhat, aby nevtrhl dovnitř a s hysterickou vášnivostí muže neobjal.</p> <p>Místo toho poodstoupil od stolu a tiše promluvil: „Surrey.“</p> <p>Černá hlava sebou trhla a vztyčila se. „Richmonde?“ Mladý hrabě se prudce otočil, oči vytřeštěné hrůzou, a když viděl, kdo stojí uvnitř jeho cely, vrhl se za řinčení řetězu k protější zdi a přidušeným hlasem zasténal: „To už jsem tak blízko smrti, že slyším volání mrtvých?“</p> <p>Henry se usmál. „Jsem bytost z masa a krve stejně jako ty. Možná víc, ty jsi hodně zhubl.“</p> <p>„Inu, zdejší kuchař dělá, co je v jeho skromných silách, ale jsem zvyklý na lepší.“ Surrey mávl rukou s dlouhými prsty v odmítavém gestu, které si Henry tak dobře pamatoval, a znovu si zakryl tvář. „Přicházím o rozum. Žertuji tady s duchem.“</p> <p>„Já nejsem žádný duch.“</p> <p>„Dokaž to.“</p> <p>„Tak se mě dotkni.“ Henry přistoupil blíž a natáhl ruku.</p> <p>„A zatrať svou duši? To tedy ne.“ Surrey se pokřižoval a nahrbil se. „Ještě krok a zavolám stráže.“</p> <p>Henry se zamračil. Tohle v plánu nebylo. „Tak dobrá, dokážu ti to, aniž by ses mě dotýkal.“ Chvíli přemýšlel. „Vzpomínáš si, co jsi řekl, když jsme sledovali popravu druhé ženy mého otce, tvé sestřenice Anny Boleynové? Řekl jsi mi, že přestože její odsouzení bylo ze státního zájmu neodvratné, že té chuděry lituješ a doufáš, že ji v pekle nechají se smát, protože jsi byl vždy toho názoru, že její smích je krásnější než její tvář.“</p> <p>„To by Richmondův duch věděl, neboť jsem to řekl, když on ještě žil.“</p> <p>„Tak dobrá,“ řekl znovu Henry a pomyslel si: <emphasis>Ještě že jsem přišel tak brzy, tohle může trvat celou noc. </emphasis>„Tohle jsi napsal až poté, co jsem zemřel, a můžeš mi věřit, Surrey, že tvé básně se v nebi ještě nečtou.“ Odkašlal si a tiše zarecitoval:</p> <p><emphasis>Těch tajemství, co s důvěrou mi svěřil,</emphasis></p> <p><emphasis>těch lehkých žertů, bláznivých hříček lehký vzlet.</emphasis></p> <p><emphasis>Nezradil mé přátelství, on slíbil já vždy věřil.</emphasis></p> <p><emphasis>Dlouhý noci chlad se v jaro změnil hned.</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>… úchvatné to místo,</emphasis></p> <p><emphasis>ztepilý a radostný ten kumpán můj, s nímž já sdílel,</emphasis></p> <p><emphasis>pitek čas, bez zášti žert i vtip…</emphasis></p> <p>Surrey odstoupil od stěny a jeho tělo se chvělo takovou silou, že roztřáslo i řetěz, ke kterému byl přikován. „To jsem napsal pro tebe.“</p> <p>„Já vím.“ Měl kopie téměř všech básní, které Surrey kdy napsal. Mladý hrabě vedl značně výstřední život, což mělo často ten následek, že jeho služebnictvo muselo čekat na plat, a tudíž si rádo vydělalo i něco bokem.</p> <p><emphasis>„Pyšný Windsore, ve stěnách tvých, mi po boku</emphasis></p> <p><emphasis>syna králova, v radosti plynul dětství čas…“</emphasis></p> <p>„Richmonde?“ Surrey se se slzami v očích vrhl vpřed a Henry ho zachytil v silném objetí.</p> <p>„Vidíš,“ šeptal do jeho černých, kudrnatých vlasů, „mám tělo, žiji a přišel jsem, abych tě odsud dostal.“</p> <p>Po chvíli nesouvislého blábolení, v němž se mísila radost i žal, se od něj Surrey odtáhl a otíraje si dlaní tváře, prohlížel si starého přítele od hlavy k patě. „Nezměnil ses,“ řekl a do tváře se mu opět vkradl strach. „Vypadáš úplně stejně, jako jsi vypadal, když jsi… když ti bylo sedmnáct.“</p> <p>„Ani ty ses moc nezměnil.“ Třebaže za těch jedenáct let trochu přibral a nosil teď knír a nakroucenou bradku, jaká byla u dvora právě v módě, změnila se Surreyova tvář i chování tak málo, že se Henry vůbec nedivil, že se dostal do takového maléru. V devatenácti letech byl jeho milovaný přítel divoký, zbrklý a nezodpovědný. Teď, třebaže mu do třicítky zbývalo jen pár měsíců, zůstával nadále divoký, zbrklý i nezodpovědný. „Pokud jde o to, proč jsem se nezměnil já, inu, to je dlouhá historie.“</p> <p>Surrey si lehl na postel, s námahou zvedl přikovanou nohu a opřel si ji o pelest. „Já nikam nejdu,“ poznamenal a sardonicky povytáhl ebenové obočí.</p> <p><emphasis>Taky že ne</emphasis>, uvědomil si Henry, <emphasis>ne dokud neuspokojím jeho zvědavost. </emphasis>Jestli ho chce zachránit, bude mu muset říct pravdu. „Ty jsi odjel do Kenninghallu za Frances a mě Jeho Veličenstvo poslalo do Sherifbuttonu,“ začal vyprávět.</p> <p>„Vzpomínám si.“</p> <p>„No a tam jsem potkal jednu ženu…“</p> <p>Surrey se zasmál a v tom smíchu zazněl, navzdory zdánlivému klidu, i lehký nádech hysterie. „Slyšel jsem.“</p> <p>Henry byl rád, že už se nemůže červenat. Byly doby, kdy by po takovém tónu zrudl jako rak. Bylo to poprvé od proměny, co tenhle příběh vyprávěl. Nečekal, že to pro něj bude tak těžké. Přešel ke stolu, aby se mohl při mluvení dívat oknem do noci, a zatímco vyprávěl, probíral se jednou rukou papíry, které tam Surrey nechal. Když domluvil, otočil se čelem k té hrubé posteli.</p> <p>Surrey seděl na jejím okraji, hlavu složenou v dlaních. Jako by ucítil tíhu Henryho pohledu, pomalu zvedl oči.</p> <p>Síla zuřivosti a žalu, které se zračily v jeho rysech, způsobila, že Henry o krok ustoupil. „Surrey?“ oslovil ho náhle poněkud nejistým tónem.</p> <p>„Upír?“</p> <p>„Ano…“</p> <p>Surrey se postavil a jen obtížně hledal slova. „Získal jsi nesmrtelnost,“ řekl konečně, „a mě jsi nechal věřit, že jsi mrtvý.“</p> <p>Zcela překvapený Henry zvedl ruce, jako by každé to slovo bylo jedním úderem.</p> <p>„Ta smrt, ve kterou jsi mě nechal věřit, mi zasadila ránu, jež stále krvácí,“ pokračoval Surrey hlasem chvějícím se pod tíhou emocí. „Já tě miloval. Jak jsi mě mohl tak zradit?“</p> <p>„Zradit tě? Jak jsem ti to mohl říct?“</p> <p>„Proč bys nemohl?“ Svraštil obočí a jeho tón náhle zhořkl. „Nebo sis myslel, že mi nemůžeš věřit? Že bych tě zradil?“ Odpověď si přečetl v Henryho tváři. „Myslel. Nazval jsem tě bratrem svého srdce a ty sis myslel, že bych vydal tvé tajemství světu.“</p> <p>„Já tě nazval stejně a miloval tě právě tolik, jako ty jsi miloval mě, ale také jsem věděl, Surrey, že podobné tajemství bys udržet nedokázal.“</p> <p>„A přece mi je svěřuješ nyní, poté co jsi mě vystavil jedenácti letům žalu?“</p> <p>„Přišel jsem, abych tě dostal ven. Nemohl jsem tě nechat zemřít…“</p> <p>„Proč ne? Protože by ti moje smrt způsobila stejný žal, jaký jsem snášel tak dlouho já?“ Zhluboka se nadechl a zavřel oči, jeho hrdlo se pohybovalo v zoufalé snaze potlačit slzy chvějící se na hraně každého slova. Po chvíli promluvil tak tichým hlasem, že kdyby byl Henry stále smrtelný, nebyl by ho slyšel. „Uchovám tvé tajemství. Vezmu si ho do hrobu.“ Pak pozvedl hlavu a trochu silnějším hlasem dodal: „Již zítra.“</p> <p>„Surrey!“ Nic z toho, co Henry mohl říct, ho nepřimělo rozhodnutí změnit. Prosil, žadonil, padl na kolena, dokonce mu nabídl nesmrtelnost.</p> <p>Surrey ho ignoroval.</p> <p>„Zemřít jen proto, aby ses mi pomstil, je bláznovství!“</p> <p>„Richmond, kterého jsem znal, ten chlapec, který mi byl bratrem, zemřel před jedenácti lety. Truchlil jsem pro něj. Stále pro něj truchlím. Ty tu nejsi.“</p> <p>„Mohl bych tě donutit,“ řekl nakonec. „Mám moc, které se nedokážeš ubránit.“</p> <p>„Jestli mě odvedeš násilím,“ řekl Surrey, „budu tě nenávidět.“</p> <p>Na to neměl odpověď.</p> <p>Zůstal tam a hádal se s ním, dokud ho blížící se východ slunce nedonutil odejít. Příští noc vešel do towerské kaple, otevřel nezapečetěnou rakev obsahující trup a uťatou hlavu Henryho Howarda, hraběte ze Surrey, políbil jeho bledé rty a uřízl loknu vlasů. Jeho přirozenost mu už nedovolovala ronit slzy. Nebyl si jistý, jestli by je ronil, kdyby mohl.</p> <p>~~~</p> <p>„<emphasis>Sat Superest</emphasis>, stačí zvítězit.“ Henry se vymanil ze sevření vzpomínek. „Měl jsem si vzít Surreyovo heslo za své, nacpat mu ho do chřtánu, hodit si ho přes rameno a vynést ven.“ Inu, dnes byl starší, jistější si sám sebou, jistější si tím, že to, co dělá, je správné, a bylo méně pravděpodobné, že by se nechal zviklat hysterickým chováním. „Měl jsem ho nechat, ať mě nenávidí. Alespoň by byl naživu, aby mě mohl nenávidět.“ Vicki, jak věděl, by nebyla takový blázen. Kdyby byla v Toweru místo Surreye ona, nejprve by se starala o to, jak se dostat ven, a pak by ho klidně nenáviděla.</p> <p>A nebylo příliš pravděpodobné, že by měla nějaké námitky proti dnešní záchranné akci.</p> <p><emphasis>Pokud je při smyslech.</emphasis></p> <p>Zatímco se Henry snažil nemyslet na to, co s ní mohly udělat drogy, světlomety pohasly.</p> <p>~~~</p> <p>Zbytek odpoledne strávila Vicki tím, že pomocí sluchu a doteků zkoumala hranice vězení. Ke svému překvapení zjistila, že když z celkové rovnice vypustí oči a bude je používat jen pro zkoumání specifických detailů, její orientace se tím zlepší, nikoliv zhorší. Ani si neuvědomila, nakolik se za poslední rok naučila spoléhat na ostatní smysly, dokud se ostatní smysly nestaly tím jediným, na co se mohla spolehnout. Bez brýlí jí byl zrak – nebo spíše jeho nedostatek – spíše na obtíž než ku prospěchu.</p> <p>Po incidentu ve sprchách se Lambertová triumfálně vrátila k telenovelám, ale Natálie byla Vicki v patách a v jejím nosovém dechu občas zanikal neustálý řev všech čtyř televizorů prokládaný hulákáním žen, které je sledovaly. Největší úspěch měly podle všeho reklamy – Vicki se domnívala, že to mohlo být způsobeno tím, že jim rozuměl největší počet vězeňkyň.</p> <p>Tu a tam se Natálie natáhla a štípla Vicki záludně do svalu. Díky zbytkové koncentraci drogy v organismu Vicki ještě neměla dostatečnou rychlost ani koordinaci, aby se těmto hadím útokům dokázala vyhnout. Když se to stalo popáté, pomalu se otočila a pohybem prstu si přivolala trapitelku blíž.</p> <p>„Ječtě jednou to udělej,“ řekla, formulujíc slova tak pečlivě, jak to jen šlo, „a já tě chytnu za zápěctí, přitáhnu ti tě a urfu ti ucho. Pak ti ho dám sežrat. Rozumělac?“</p> <p>Natálie se zahihňala, ale intervaly mezi štípanci se začaly prodlužovat, až se nakonec odkolébala a šla se dívat na Tak jde čas. Vicki si nebyla jistá, jestli zabrala její výhružka, nebo zda se obryně nakonec nezačala nudit a neodešla si najít jinou oběť.</p> <p>Kolem večeře dospěla Vicki k závěru, že existuje pouze jediná cesta ven. Za sprchami se nacházel únikový východ. Nebylo ho zevnitř moc vidět a většina vězeňkyň nejspíš ani nevěděla, že tam je, ale devět let strávených v policejním sboru poskytlo Vicki výhodu. Metropolitní nápravné zařízení Západ bylo jedinou ženskou věznicí ve městě, a třebaže počty žen pracujících u policie rok od roku stoupaly, stále jich bylo výrazně méně než mužů. Policistky proto trávily v téhle věznici zcela nepoměrné množství času.</p> <p>Potíž spočívala v tom, že se dveře otvíraly dovnitř, neměly kliku, nebylo je za co pořádně chytit a jejich zámek byl masivní kus železa.</p> <p><emphasis>Který by jakýkoliv jen trochu schopný lupič dokázal otevřít během chvilky</emphasis>, usoudila Vicki po rychlém průzkumu špičkou prstu. <emphasis>Absence šperháku a vhodných příležitostí by samozřejmě jistý problém představovat mohla.</emphasis></p> <p>Po večeři, během úklidu, zatímco byly zavřené na celách, seděla Vicki na své matraci v tureckém sedu a zamyšleně šťourala do bavlněného potahu. Matrace na kavalcích byly jen kusy silného molitanu, absolutně nevhodné k čemukoliv jinému než k vytváření bariéry mezi tělem a prkny, ale ty rezervní, volně ležící na podlaze, pocházely ze starých armádních přebytků. Nebyly příliš silné, nebyly moc pohodlné, ale zato se zdálo, že mají kovová péra. Časem by mohla dostat jedno ven a…</p> <p>Jenže <emphasis>čas </emphasis>právě neměla. Zítra ráno přijde psychiatr udělat prohlídku a pošle ji pryč ze Zvláštního oddělení do standardního bloku – dokud bude všechno řídit mumie, nemá naději na propuštění. Z normálního bloku se nebude utíkat tak snadno – případně v něm byť jen přežít. Bylo pravděpodobné, že ji pozná více vězňů, a v případech, kdy se na opačné straně systému nacházeli i strážní, nebyly ani smrtelné „nehody“ zase tak neobvyklé. Zjevně bude muset cvokaře přesvědčit, že patří právě tam, kde se momentálně nachází.</p> <p>Vicki se zazubila. Jestli začne hrát blázna, určitě tím dožene Lambertovou k šílenství.</p> <p>„Co se kurva culíš?“</p> <p>Vicki se otočila k té části cely, která patřila Lambertové, a usmála se ještě víc. „Jen mě tak napadlo,“ řekla, pečlivě artikulujíc každé slovo, „že v zemi slepých je jednooký, v našem případě jednooká, králem.“</p> <p>„Už ti kurva přeskočilo,“ zavrčela Lambertová.</p> <p>„To jsem ráda, že si to myslíš.“ Neviděla, jak se Lambertová tváří, ale slyšela, že Natálie vstává z kavalce, a cítila, jak se pohnul vzduch, když se obryně vydala k ní. <emphasis>A do prdele…</emphasis></p> <p>Potlačila téměř neodolatelné nutkání odsednout si co nejdál. Neodvratnému by to stejně nezabránilo. <emphasis>A nehodlám udělat Lambertové tu radost… </emphasis>Úder otevřenou dlaní jí trhl hlavou do strany a málem ji povalil. Vicki využila jeho energie, překulila se a vyskočila na nohy tak, aby stála čelem k rozmazané modré šmouze představující Natálii, a přitom se snažila ignorovat zvonění v uších.</p> <p>Nalevo od sebe slyšela, jak se Lambertová směje. „Tak ona se chce prát, co? Tohle bude zajímavé. Do ní, Natálie.“</p> <p>Natálie se zahihňala.</p> <p>„Tak jo, úklid je hotový!“ Dveře cel se otevřely a zdůraznily kovovým zařinčením volání strážných. „Všechny ven! Robertsová, obleč si ty šaty.“</p> <p>„Svědí, šéfová.“</p> <p>„Nezájem. Obleč se.“</p> <p>Natálie se zastavila a ve Vickiině zorném poli se k ní připojila Lambertová. „Později,“ slíbila a poplácala obryni po masivním bicepsu. „Namlátíš jí později. Ale myslím, že do té doby by měla sedět s námi a dívat se na Kolotoč.“</p> <p><emphasis>Panebože… </emphasis>„Nemohla by mě radši zmlátit do bezvědomí?“ zabručela Vicki, snažíc se vyprostit ruku z náhlého drtivého sevření Natáliiných prstů.</p> <p>Lambertová se naklonila blíž, aby Vicki viděla, jak se usmívá. „Později,“ slíbila znovu.</p> <p>~~~</p> <p>Billy Bob Dickey z Tulsy v Oklahomě si právě koupil samohlásku, když náhle zhasla všechna světla. Televizory vypadly v okamžiku, kdy Vanna obracela první ze čtyř éček. Ve vězeňském bloku se rozpoutalo naprosté peklo.</p> <p>„Zůstaňte všechny v klidu!“ Řev strážných nebylo v té směsici zvuků hrůzy, zuřivosti a hysterické radosti skoro vůbec slyšet. „Vraťte se zpátky do cel. Hned!“</p> <p>Vicki neměla tušení, kolik toho ostatní vidí či nevidí, ale podle okolních zvuků usuzovala, že i ty s dobrým zrakem jsou téměř slepé. Strážné, jak věděla, poběží do bloku A, kde bude zapotřebí všech čtyř, aby zkoordinovaly ruční nahození záložního zdroje. Blok D zůstane příštích pár minut zcela bez ostrahy.</p> <p><emphasis>Království za šperhák. Sám Bůh mi sesílá šanci a já nemám nic, co bych použila… Ježíši! </emphasis>Uskočila stranou, zatímco se pod náhlým přívalem panikařících vězeňkyň převrhl jídelní stolek. <emphasis>Tady to drží pohromadě jen na čestné slovo.</emphasis></p> <p>„Kam si kurva myslíš, že jdeš?“ dožadovala se Lambertová. „Já určuju, kdy odejdeme. Natálie, přiveď ji zpátky!“</p> <p>„Nevidím!“ naříkala Natálie, postavila se a dřevo zaskřípalo úlevou.</p> <p>„No a co? Ona taky ne!“</p> <p>Vicki ucítila poryv vzduchu a udělala krok stranou. „<emphasis>Věř mi, řekl, a pojď. Já šel za ním jako dítě – slepý muž mě domů ved…</emphasis>“</p> <p>„Co to kurva blábolíš?“</p> <p>„To je báseň,“ odpověděla Vicki a snadno se vyhnula dalšímu Natáliinu výpadu, obryně rozpoutala ve vzduchu při pohybu pravou tropickou bouři. „Od W. H. Daviese. Vždycky říkal, že věří, že když všichni oslepnou, mají výhodu ti, kdo v tom už mají praxi.“ Usmála se, předklonila se a využila Natáliiny setrvačnosti k tomu, aby si ji zvedla přes ramena a mrštila s ní do vzduchu.</p> <p>Zapraskání lámaného dřeva Vicki prozradilo, že její trapitelka právě rozrazila nebohý stolek. „Doufám… že… to bolelo,“ zasípala, když se jí podlomila kolena a klesla na podlahu, lapajíc po dechu. <emphasis>Dobrý bože, ta musí vážit snad sto osmdesát kilo. No není to úžasné, co dokáže adrenalin?</emphasis></p> <p>Nahmatala pod prsty patnácticentimetrovou dřevěnou třísku, a stále lapajíc po dechu, ji zvedla. Vzhledem k rozptýlení trosek musel náraz stůl úplně zničit. <emphasis>Ježíšikriste, vždyť to mohlo někoho zabít! </emphasis>Dřepla si na paty a pokusila se třísku zlomit napříč. Ohnula se, ale nepraskla. <emphasis>Tohle nebude smrk… To by bylo městu podobné, kupovat do věznic dubové stoly a pak je nechat rozmlátit. </emphasis>Náhle se jí prudce rozbušilo srdce a utopilo ve zběsilém tlukotu okolní chaos. <emphasis>Dub. Tvrdé dřevo. Tříska s tenkým, pružným hrotem.</emphasis></p> <p><emphasis>Ne. Nesmysl. Ten zámek je sice velký a humpolácký, to jo, ale jenom idiot by se ho pokoušel odemknout pomocí kusu dřeva. Ne.</emphasis></p> <p><emphasis>Proč ne?</emphasis></p> <p><emphasis>Ne že bych si mohla nějak zvlášť vybírat.</emphasis></p> <p>Když se Vicki postavila, otřela se o někoho, kdo stál tak blízko ní, že prakticky dýchali stejný vzduch. Do předloktí se jí zaryly malé, silné prsty.</p> <p>„Natálie tě roztrhá na kusy!“</p> <p>Záložní generátor mohl naskočit každým okamžikem a Vicki věděla, že nemá moc času, ale existují pokušení, jimž by odolal pouze světec.</p> <p>„Neměla jsi ke mně chodit tak blízko,“ řekla, vytrhla se Lambertové ze sevření, zkroutila jí paži směrem vzhůru a do strany a pak ji silně nakopla směrem k té její gorile. Už byla na cestě ke sprchám, když se ozvalo přidušené zavrčení, kletba a výkřik bolesti, což ji ujistilo, že cíl byl zasažen.</p> <p>Betonovou bariéru zajišťující soukromí našla tak, že do ní vrazila, a pak lehce kulhavým krokem pokračovala po hmatu podél jejího hrubého okraje.</p> <p><emphasis>Teď už budou hotové s blokem A, nejspíš se pustily do béčka. Tak málo času…</emphasis></p> <p>Prostor mezi bariérou a stěnou byl necelé čtyři metry široký. Vicki se přes zející temnou propast vrhla bez pomyšlení na obezřetnost. Mohla by se tak sice vyhnout pár modřinám, ale zaplatila by za to další nocí strávenou za mřížemi. Narazila do protější stěny s takovou silou, že se od ní zase odrazila, ale hned se začala sunout podél ní směrem k ukrytému nouzovému východu.</p> <p>Když do zmatku za jejími zády zazněl rachot ocelových dveří, leknutím vyskočila a málem upustila dřevěnou třísku.</p> <p><emphasis>Jestli se už přesunuly k bloku C…</emphasis></p> <p>Konečně nahmatala prsty zámek a klesla před ním na kolena.</p> <p><emphasis>A když už tu tak klečím, můžu se rovnou začít modlit, protože nemám nejmenší šanci… a kurva. </emphasis>Cvakla první západka.</p> <p><emphasis>Kristepane, na tenhle zámek by mi snad stačily i nehty. Jakmile odsud vypadnu, budu si s někým muset dlouze promluvit. Ty jídelní stoly představují smrtící pasti a zámek je tu pro srandu králíkům. Doufám, že aspoň v mužské věznici jsou na tom líp.</emphasis></p> <p>Cvakla druhá západka.</p> <p><emphasis>To by se jeden skoro styděl.</emphasis></p> <p>Slyšela, jak jedna strážná řve něco o paralyzérech. Podle zvuku byla blízko.</p> <p><emphasis>A sakra… </emphasis>Ruce měla kluzké potem a cítila, jak se tříska začíná třepit.</p> <p><emphasis>Dobře.</emphasis></p> <p>Strážné už se rozhodně dostaly do bloku C. Náhle se jí začalo hůře dýchat.</p> <p><emphasis>Už to bude.</emphasis></p> <p>Zdálo se, že někdo vyvolal rvačku.</p> <p><emphasis>Pořádně jim zatopte, zpomalte je a…</emphasis></p> <p>Nebyla to Natálie, koho slyšela dýchat za svými zády? Ne. Jen ozvěna vlastního zoufalého nasávání vzduchu páchnoucího po sprchové plísni.</p> <p><emphasis>Už…</emphasis></p> <p>Třebaže byly odemčené, zůstávaly těžké dveře pevně zavřené a Vicki si uvědomila, že nemá žádný způsob, jak je otevřít.</p> <p>„NE!“ Síla nárazu ji udeřila do jednoho kloubu na prstech a pak už se musela klidit z cesty, protože se dveře rozlétly dokořán směrem k ní.</p> <p>Tu paži, která se kolem ní ovinula a zachránila ji před pádem, ani následné objetí, v němž se náhle ocitla, si nemohla splést s ničím na světě. Každý nerv jí drnčel pod přívalem adrenalinu a ona se mu prudce vytrhla.</p> <p>„Čert tě vem, Henry!“ Něco ji popadlo a začalo s ní zuřivě třást. Nejspíš hněv. „Proč ti to kurva tak trvalo?“</p> <p>~~~</p> <p>Zvuk puštěné sprchy už trval hodnou chvíli. Když konečně ustal, podívali se oba muži na opačných stranách obýváku jeden na druhého.</p> <p>„Ty ji znáš déle,“ řekl tichým hlasem Henry. „Je v pořádku?“</p> <p>„Myslím, že je.“</p> <p>„Já jen, že nemám pocit, že…“ rozhodil rukama.</p> <p>„Něco cítí?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Všechno to v ní je. Jen je to zamčené za vrstvou hněvu.“</p> <p>„Má svaté právo být rozzlobená.“</p> <p>Celluci se zamračil. „Neřekl jsem, že nemá.“</p> <p>Během zpáteční cesty do Henryho bytu na ně Vicki v hrubých rysech vychrlila vše, co se jí stalo. Oba muži tiše naslouchali. Byli si dobře vědomi toho, že kdyby ji přerušili otázkami nebo vášnivými výlevy, uťali by proud jejích slov nadobro. Když skončila, začal Celluci okamžitě spřádat plány, jak se postarat o Gowana s Mallardem, ale Vicki ho zpražila pohledem zpoza náhradních brýlí, které jí přinesl, a řekla: „Ne. Nevím jak nebo kdy, ale odplata patří mně. Ne tobě. Mně.“</p> <p>Její tón nenechal nikoho na pochybách, že Gowan a Mallard dostanou přesně to, o co si koledovali.</p> <p>A pak ještě dodala: „Chci Tawfika,“ a to takovým hlasem, že z toho zamrazilo i Henryho.</p> <p>Když se vbelhala do obýváku, otočili se k ní. Mokré vlasy měla sčesané dozadu a modřina barvící jednu polovinu její tváře ostře kontrastovala s bledostí druhé poloviny. Ruku, kterou si uhlazovala přední část mikiny, měla ovinutou v obvazu.</p> <p><emphasis>Už jsem viděl náboženské fanatiky, </emphasis>pomyslel si Henry, když Vicki přešla k oknu, <emphasis>kteří se tvářili přesně stejně. </emphasis>Oba muži si opět vyměnili ustarané pohledy. Způsob, jakým se pohybovala, nesvědčil o tom, že by se mohla kdykoli zhroutit, ale že mohla kdykoli explodovat.</p> <p>„Než začneme,“ řekla do noci, „objednejte pizzu. Umírám hlady.“</p> <p>~~~</p> <p>„Ale pořád ještě nevíme,“ poznamenal Celluci a pro zdůraznění mávl okousanou kůrkou, „jak se Tawfik o Vicki dozvěděl.“</p> <p>„Jakmile mu jednou Cantree řekl o tobě, nebyl pro Tawfika problém tu informaci z jeho mysli získat.“ Henry na chvíli přestal pomalu přecházet po místnosti a podíval se dolů na Celluciho. „Cantree by věřil, že řekneš Vicki všechno, co víš, a Tawfik se nejspíš rozhodl tuhle hrozbu eliminovat.“</p> <p>„Opravdu? Tak proč tak složitý scénář?“ Celluci odhodil kůrku do krabice, postavil se a otřel si ruce. „Proč se jí nezbavil stejným způsobem, jako to udělal s Trembleyovou? Bum bác a hotovo.“</p> <p>„Nevím.“</p> <p>„Mně se zdá, že ty jsi byl v jeho přítomnosti a mluvil s ním přinejmenším stejně dlouhou dobu jako Cantree. Jak víme, že jsi mu nic neřekl?“</p> <p>„Protože,“ krátká odmlka vyplněná čímsi velmi podobným hrozbě, „bych to neudělal.“</p> <p>Celluci potlačil takřka neodolatelné nutkání sklopit zrak a pokračoval dál stále silnějším hlasem. „Víme, že se dokáže hrabat lidem v myšlenkách – personál muzea je toho důkazem. Jak víme, že ji nezískal z tvé mysli?“</p> <p>„Ne! Já bych <emphasis>ji</emphasis> nikdy nezradil.“</p> <p>Cellucimu se zúžily panenky, když konečně rozpoznal zdroj Henryho bolesti stojící v pozadí za jeho vášnivým protestem. <emphasis>Ne, on by ji nezradil. On ji miluje. On ji opravdu miluje. Ten parchant. A teď má strach, že to mohl způsobit on. Že se Tawfik mohl o Vicki dozvědět právě z jeho mysli. </emphasis>„Všiml by sis vůbec, kdyby to udělal?“ Musel tu otázku položit, nebylo to jen otáčení nožem v ráně. Aspoň si myslel, že ne.</p> <p>„Mou myslí nekráčí nikdo, kdo do ní nebyl pozván, smrtelníku.“ Ale Tawfik se ho dotkl už jen svou pouhou existencí a Henry ve skutečnosti neměl ani ponětí, co všechno mohl kněz-čaroděj pobrat. Navzdory vší předstírané jistotě se to odrazilo i v jeho hlase. Celluci to zaslechl a Henry to věděl.</p> <p>„Dost.“ Vicki se prudce vyhoupla z křesla a hřbetem ruky si setřela mastnotu z úst. „Nezáleží na tom, jak se o mně dozvěděl. Už je to pryč. To jediné, na čem teď záleží – a tím <emphasis>opravdu </emphasis>myslím to jediné – je najít Tawfika a oddělat ho. Henry, povídal jsi, že ta žena, která odešla z knihovny generálního prokurátora předtím, než do ní vešel Cantree, řekla, že se setkají na obřadu.“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„A Tawfik sám ti řekl, že je nezbytné, aby noví akolyté složili přísahu jeho bohu, jak nejdříve to bude možné.“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„No, jelikož víme, že první skupina akolytů se rekrutovala – převážně – z vysokých důstojníků jak metropolitní, tak provinční policie, měli bychom ho raději zastavit dřív, než k tomu obřadu dojde.“</p> <p>„Jak víme, že už neproběhl?“</p> <p>Vicki se ušklíbla. „To mi řekni ty. Já byla posledních pár dní mimo.“</p> <p>„Večírek byl v sobotu. Tawfik se mnou mluvil v neděli.“ <emphasis>Opravdu to jsou pouhé dva dny? </emphasis>„Pondělí…“ <emphasis>Že by nepřišel právě proto? </emphasis>přemítal Henry. <emphasis>Je už teď příliš pozdě?</emphasis></p> <p>„Pokud nám to nějak pomůže,“ nabídl Celluci, „tak Cantree byl včera večer doma.“</p> <p>„Jak to víš?“</p> <p>„Chvíli jsem sledoval jeho dům.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Uvažoval jsem, že bych se ho mohl zeptat, co se tu sakra děje.“</p> <p>„A udělal jsi to?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Protože jsem si vzpomněl, co se stalo Trembleyové, a dospěl jsem k závěru, že bude mnohem zdravější, když se budu držet při zemi. Stačí?“ otázal se Celluci Henryho útočně a pak pokračoval: „Možná by bývalo užitečnější, kdybys takhle důkladně vyslýchal ty Tawfika během té vaší malé procházky. Nebo jste si vy dva noční tvorové natolik užívali vzájemnosti, až jsi úplně zapomněl, že ten parchant je chladnokrevný zabiják?“</p> <p><emphasis>„Jsem stejně nesmrtelný jako ty, Richmonde. Nikdy nezestárnu, nikdy nezemřu, nikdy tě neopustím.“</emphasis></p> <p>Celluci si tu myšlenku přečetl z Henryho tváře. Vyskočil z křesla a vrhl se napříč místností. „Ty hajzle, přesně tak to bylo, nebo snad ne?“</p> <p>Henry se postavil jeho výpadu s nataženou paží a Celluci se prudce zastavil, jako by vrazil do zdi. Na kratičký okamžik mu to Henry zatoužil vysvětlit. Ale ta chvíle uběhla. „Nikdy nepodléhej dojmu,“ řekl, zachytávaje detektivův pohled, „že víš, co dělám nebo proč to dělám.“ Nepouštěl jej ze své moci, nutil ho stát a poslouchat. „Nejsem to co ty. Zákony, jimiž se řídím já, nejsou ty samé zákony, jimž sloužíš ty. Jsme velmi, velmi rozdílní, ty a já. Máme společné pouze dvě věci. Ať už jsme s Tawfikem mluvili o čemkoliv, ať už jsem na to já reagoval jakkoliv, to vše se změnilo. Ublížil jednomu z mých lidí, a to nestrpím.“</p> <p>Když Henry nechal paži klesnout, Celluci se zapotácel. Měl podivný pocit, že by upadl, kdyby se mu Henry nedíval do očí tak dlouho, dokud znovu nezískal rovnováhu. „A ta druhá věc?“ otázal se, ustoupil a shrnul si z tváře loknu černých vlasů.</p> <p>„Ale no tak, detektive,“ Henry úmyslně přivřel víčka a dovolil Cellucimu odvrátit zrak, kdyby se pro to rozhodl, „nesnaž se mě přesvědčit, že opravdu nevíš o tom druhém… zájmu, který spolu sdílíme.“</p> <p>Hnědé oči se ještě chvíli upíraly do oříškových. Nakonec si Celluci povzdechl.</p> <p>„Jestli jste vy dva už skončili,“ vložila se do debaty ostře Vicki, opřela se zády o okno a založila si ruce na prsou, „mohli bychom s tím pohnout.“</p> <p>„Skončili?“ vyprskl tiše Celluci, otočil se a odkráčel zpátky k pohovce. „Něco mi říká, že jsme ještě pořádně nezačali.“ Odsunul krabici od pizzy stranou a ztěžka dosedl, až pod ním péra v pohovce vyčítavě zaskřípala. „Podívejte, obřady většinou neprobíhají, kdy se komu zamane. Většina náboženství se drží určitého kalendáře.“</p> <p>Vicki přikývla. „Správná připomínka. Henry?“</p> <p>„Řekl jen <emphasis>brzy. </emphasis>Nic určitějšího.“</p> <p>„Zatraceně, přece musí existovat zdroje, ze kterých bychom se mohli dozvědět něco o staroegyptských náboženských obřadech.“ Zúžily se jí zorničky. „Miku…“</p> <p>„Ehm. Nejblíže, co jsem se já kdy dostal ke starému Egyptu, byl můj malý vedlejšák na výstavě o Tutanchamonovi. A to už je pár let.“</p> <p>„Och, ty už jsi měl ke starému Egyptu mnohem blíž.“ Vicki se usmála. Nikdy by si nepomyslela, jak bude ráda, že té ženě nadbíhal. „Co ta tvoje přítelkyně, doktorka Shanová?“</p> <p>„Rachel?“</p> <p>„Jestli je v tomhle městě někdo, kdo to bude vědět,“ poznamenala Vicki, podávajíc mu sluchátko, „tak je to ona.“</p> <p>Celluci zavrtěl hlavou. „Nechci do toho tahat další civilisty. To nebezpečí…“</p> <p>„Tawfik už nikdy takhle slabý nebude,“ řekl Henry tiše. „Jestli nám doktorka Shanová nedokáže pomoci dřív, než dobuduje svou mocenskou základnu, nebudeš ji už schopen ochránit, ne před tím, co nejspíš přijde.“</p> <p>~~~</p> <p>„Rachel? Tady Mike. Mike Celluci. Potřebuji ti položit pár otázek.“</p> <p>Zasmála se a načmárala obrázek sarkofágu na okraj akviziční zprávy, na níž pracovala celý večer. „Cože? Tentokrát mě ani nevezmeš na večeři?“</p> <p>„Promiň, ale ne.“</p> <p>V jeho hlase zaznělo cosi, co ji přimělo, aby se narovnala. „Je to důležité?“</p> <p>„Velmi. Měli staří Egypťané nějaké konkrétní dny, ve kterých kněží temných bohů konali důležité obřady?“</p> <p>„No, v průběhu kalendářního roku existovaly velmi specifické dny vyhrazené rituálům Seta.“</p> <p>„Ne, nehledáme žádnou jejich obdobu Vánoc nebo Velikonoc…“</p> <p>„Nic takového. Set je <emphasis>temný</emphasis> bůh.“</p> <p>„Jo. Popravdě, o Seta nám nejde. Kdyby chtěl jeden z nižších temných bohů uspořádat mimořádný rituál, kdy by se konal?“</p> <p>„Možná by mi pomohlo, kdybych měla nějakou představu, proč to chceš vědět.“</p> <p>„Je mi líto, to ti nemůžu říct.“</p> <p>Jak věděla předem, že to řekne? „No, mohlo by se to odehrát kdykoli, aspoň myslím, ale temný rituál by se nejpravděpodobněji konal během novu, kdy Thovtovo oko mizí z oblohy. A nejspíš o půlnoci, když Ra, bůh slunce, je nejdéle pryč ze světa a ještě stejně dlouho pryč zůstane.“</p> <p>„Kde?“</p> <p>Zamrkala. „Prosím?“</p> <p>„Kde by se ten rituál konal?“</p> <p>„Ten váš bůh snad nemá vlastní chrám?“</p> <p>„Rituál zahrnuje zbudování chrámu?“</p> <p><emphasis>Zahrnuje </emphasis>zbudování chrámu? Přítomný čas? Policejní práce v Torontu musela být podivnější, než si myslela. „Pak by se ten rituál odehrál na místě, které kněz pro chrám určil.“</p> <p>Podle zvuku jeho hlasu měl zaťaté zuby. „Bál jsem se, že to řekneš. Děkuji, Rachel. Moc jsi nám pomohla.“</p> <p>„Miku?“ Odmlka, která nastala před tím, než odpověděl, jí prozradila, že už málem zavěsil. „Až dokončíš to, na čem právě děláš, řekneš mi, proč jsi to potřeboval vědět?“</p> <p>„To záleží.“</p> <p>„Na čem?“</p> <p>„Na tom, kdo vyhraje.“</p> <p>Rachel se zasmála nad melodramatičností toho prohlášení a položila telefon. Možná by se měla s detektivem-seržantem Cellucim znovu setkat, byl rozhodně mnohem zajímavější než akademikové a byrokrati.</p> <p>„Záleží na tom, kdo vyhraje,“ zopakovala po něm a sklonila se nad zprávou. „Dokonce to i znělo, jako by to myslel vážně.“ Náhlé zamrazení, které se jí otřelo o jemné chloupky na krku, připsala na vrub příliš bujné fantazii.</p> <p>~~~</p> <p>Vicki se otočila k oknu a zamračila se. „Dnes je nov.“</p> <p>„Jak to víš?“ otázal se Celluci. „Možná je jenom pod mrakem?“</p> <p>„Dva dny po novu mi začíná menstruace. Dnes je úterý. Ve čtvrtek to dostanu.“</p> <p>S tím se nedalo polemizovat. „Jo, ale nov nastává jednou za měsíc,“ podotkl Celluci.</p> <p>„Tawfik řekl <emphasis>brzy</emphasis>.“ Objala se pažemi a sykla, protože se tím pohybem dostala do bolestivé polohy jedna z jejích četných modřin. „Je to dnes v noci.“</p> <p>„Dnes nejsme ve stavu, abychom se s ním mohli utkat.“</p> <p>„Tím chceš říct, že já nejsem ve stavu. Nemáme na vybranou.“</p> <p>Celluci měl dost rozumu, aby věděl, kdy nemá cenu se hádat. „Ještě pořád ho musíme najít.“</p> <p>„Přece ti něco musel říct, Henry.“ Pod ní se prostíralo celé město a nabízelo tisíce možností. „Co ti ještě říkal?“</p> <p>„O poloze chrámu nic.“</p> <p>„Nebylo to něco o vrcholku hory?“ zeptal se Celluci.</p> <p>„Svým způsobem. Řekl: ‚Až se nebudu muset schovávat, vykřičím jméno AKHEKH z vrcholu té nejvyšší hory.‘“</p> <p>„No, v této část země moc hor nemáme. Ať už vysokých nebo nízkých.“</p> <p>„Ne.“ Vicki přitiskla obě ruce dlaněmi na sklo, když si uvědomila, co upoutalo její pozornost. „Ne, to bych netvrdila. Podívejte.“</p> <p>Řekla to tak naléhavým tónem, že se oba muži na nic neptali a přispěchali k ní. Měla vytřeštěné oči, přerývaný dech a srdce jí bilo tak silně, že o ni měl Henry skoro strach.</p> <p>„Na co se to díváme?“ otázal se jemně.</p> <p>„Věž. Podívejte se na tu věž.“</p> <p>Na okraji města se jako stín mezi hvězdami vypínala CN Tower. Zatímco se na ni dívali, rozsvítila se část okružního disku, jako by se uvnitř rozzářila obří žárovka. Trvalo to jen okamžik, ale světlo jim zanechalo na sítnici paobraz podobný mastnému oku.</p> <p>„Mohlo to být cokoli.“ Té námitce nevěřil dokonce ani sám Celluci, ale měl pocit, že ji musel vyslovit. „Na věži se svítí docela často.“</p> <p>„Je to on. Je tam nahoře. A já ho sundám, i kdybych kvůli tomu musela celou tu zatracenou věž zbořit.“</p> <p>Nad vyhlídkovou terasou zářila dvě rudá bezpečnostní světla. Byla podivně blízko vedle sebe.</p> <p>Skoro jako oči.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Šestnáct</p> <p>„Co to k čertu děláš?“</p> <p>Henry zařadil neutrál. „Je žlutá, tak stojím.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Detektive, v rozporu s obecným míněním žlutá na semaforu neznamená ‚dupni na to, brzy bude červená‘.“</p> <p>„Jo? No, ve zjevném rozporu s tvým míněním na to nemáme celou noc. Rachel říkala, že to začne o půlnoci, a už je jedenáct třináct.“</p> <p>„A kdyby nás zastavili kvůli menšímu dopravnímu přestupku a zjistili, že máme v autě hledaného zločince, zdrželo by nás to podstatně víc než dodržování pravidel silničního provozu.“</p> <p>„Mám řídit já?“</p> <p>Vicki se naklonila dopředu. „Co kdybychom udělali takový kompromis. Miku, ty zmlkni. A Henry, ty na to šlápni. Ani jeden z vás mi nemusí nic dokazovat.“</p> <p>~~~</p> <p>Vystoupili z auta na Přední ulici a vyběhli po schodech na nadchod přes železniční koleje u úpatí CN Tower. Třebaže Henry mohl oba smrtelníky lehce předběhnout, srovnal pro všechny případy krok s Vicki.</p> <p>Bez davů lidí, které naplňovaly toto prostranství během dne, měla celá rozlehlá betonová plocha surrealistickou, opuštěnou atmosféru, ve které zněly ozvěnou dokonce i boty s gumovou podrážkou. Nad širokým, prázdným chodníkem vedoucím k věži blikaly neonové reklamy zvoucí do restaurace, na diskotéku, na Putování vesmírem.</p> <p>„Ve skutečnosti vás vezmou jen k Jupiteru,“ řekla udýchaným hlasem Vicki, když minuli poslední nápis. „Do půlky Sluneční soustavy. To je mi teda vesmír.“ Běžela podél zdi, dotýkajíc se jí jednou rukou kvůli udržování směru a kvůli podpoře, a vůbec se neobtěžovala obavami, že si nevidí pod nohy. Chodník byl rovný a po tom, čím si prošla, nehodlala dopustit, aby ji zastavil drobný nedostatek světla.</p> <p>„Jestli je tam nahoře,“ zařval Celluci, když seběhli na druhé straně nadchodu zase dolů a zahnuli k hlavnímu vchodu, „tak se vsadím, že u sebe na vrcholu zablokoval všechny výtahy.“</p> <p>„To neberu.“ Vicki se opřela do madla skleněných dveří, ale ty se ani nehnuly, jako by byla jen vítr. „Protože ten hajzl zamkl spodní dveře.“</p> <p>Henry sevřel madlo pod Vickiinýma ruka a zatáhl. Ozvalo se hlasité prasknutí, které zarezonovalo po celé délce věže a odrazilo se od kupole, a madlo se od dveří utrhlo.</p> <p>„Sakra!“ Zamračila se, nejprve na dveře z matného skla a pak na Henryho. „Dokážeš je prorazit?“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „Ne bez nějaké zbraně. Tohle je dvoucentimetrová vrstva pevného skla. Na tom bych si polámal kosti i já.“</p> <p>Skoro to vypadalo, jako by konstruktéři věže na podobnou možnost předem mysleli. V jejím nejbližším okolí se nenacházelo nic, co by se dalo k roztříštění dveří využít. Dokonce i jednotlivé úrovně nadchodu spojovaly bloky litého betonu, žádné kovové zábradlí, žádná ocelová bezpečnostní madla.</p> <p>„Nech to být,“ křikla Vicki, když Henry poklekl a pokusil se vypáčit dlažební kostku. „Plýtváme časem, když se snažíme dostat dovnitř tudy. Celluci má skoro jistě pravdu ohledně těch výtahů.“</p> <p>Henry se narovnal. „Musíme ho dostat dnes v noci. Než ti lidé složí přísahu. Musíme zastavit jeho boha dřív, než získá dost síly, aby mohl stvořit další jemu podobné.“</p> <p>„Já vím. Vezmeme to po schodech.“</p> <p>Celluci zavrtěl hlavou. „Vicki, tamty dveře budou taky zamčené.“</p> <p>„Ale jsou to kovové dveře – ty Henrymu v ruce nezůstanou.“ Ještě ani nedomluvila a už byla na cestě, kulhala kolem fontánky a dál k zadní části věže. „Nehodlám dopustit,“ zavrčela, když dorazili ke vstupu do schodišťové šachty, „aby se z téhle stavby stal nejvyšší volně stojící chrám nějakého zasraného egyptského boha. Henry…!“</p> <p>Při prvním zatáhnutí se těžké železné dveře prohnuly a k zemi se jako šedá lavina snesla záplava šupinek z popraskaných vrstev nátěru. Druhé zatáhnutí je vytrhlo z pantů i s velmi drahým a takřka nepoškozeným bezpečnostním systémem zasazeným v rámu.</p> <p>Překvapivě se to obešlo bez většího hluku.</p> <p>„Proč nespustil alarm?“ otázal se podezřívavě Celluci a zamračil se na spletité klubko přetrhaných drátů.</p> <p>„Jak to mám vědět?“ Henry, jehož síla byla tímto výkonem dohnána až k samým hranicím jeho možností, opřel vytržené dveře o stěnu věže a protáhl si namožené svaly. „Možná že Tawfik provádí zápalné oběti a nechce spustit protipožární systém.“</p> <p>„Nebo je tichý a armáda hlídkových vozů už je na cestě.“</p> <p>„To je taky možné,“ uznal Henry.</p> <p>„Takže byste možná měli přestat ztrácet čas mluvením.“ Přestože okolní osvětlení nebylo Vicki skoro k ničemu, poskytlo jí kontrast mezi betonovým kolosem a zející temnou dírou, která představovala jejich jedinou cestu dovnitř. Vyrazila k ní, ale vtom ji Celluci popadl za druhou ruku a prudce ji zastavil.</p> <p>„Vicki, počkej chvíli.“</p> <p>„Pusť mě.“ Z tónu jejího hlasu vyplývala hrozba, že pokud to neudělá, utrhne mu paži.</p> <p>Riskl to. „Podívej, nemůžeme tam jen tak vtrhnout bez jakéhokoli plánu. Necháváš za sebe uvažovat emoce. Sakra, my všichni necháváme za sebe uvažovat tvoje emoce. Jen na vteřinku se zastav a zapřemýšlej – co se stane, až se dostaneme nahoru?“</p> <p>Zpražila ho pohledem a vykroutila se mu. „Sejmeme Tawfika, to se stane.“</p> <p>„Vicki…“ Do jejího zorného pole vkročil Henry. „Nejspíš se nám nepodaří se k němu přiblížit. Má ochranu.“</p> <p>Zúžily se jí panenky. „Jestli se ho pořád ještě bojíš, Henry, můžeš na nás počkat tady dole.“</p> <p>Za téměř ohlušujícího ticha udělal Henry další krok směrem k ní.</p> <p>„Omlouvám se.“ Natáhla ruku a zlehka se dotkla jeho hrudi. „Podívej, jak těžké to může být? Mike ho zastřelí hned od dveří. Pochybuji, že má ochranu oproti tomuhle. Pistoli u sebe máš, viď?“</p> <p>„Jo, ale…“</p> <p>„To opravdu nepostrádá jistou půvabnou jednoduchost,“ připustil Henry. „Ale pochybuji, že nás nechá přijít tak blízko. V prostoru chrámu bude mít určitě rozmístěna výstražná kouzla, a jakmile jimi projdeme…“ Jeho hlas se vytratil do ztracena.</p> <p>„Tak ty upoutáš jeho pozornost a Mike ho zastřelí,“ procedila Vicki skrz zaťaté zuby. „Jednoduché, jak jsi řekl. A nejdůležitější je okamžik překvapení a my tu ztrácíme čas!“ Znovu chtěla vyrazit k věži a znovu ji Celluci zastavil.</p> <p>„Ty počkáš tady dole,“ řekl. Tento týden už o ni jednou málem přišel. Nehodlal tím peklem projít znovu.</p> <p><emphasis>„Cože?!“</emphasis></p> <p>„Nejsi ve stavu, abys mohla čelit přirozeným překážkám, o nadpřirozených ani nemluvě. Pochybuji, že se vůbec dokážeš dostat nahoru, jsi u konce sil, už teď kulháš, jsi…“</p> <p>„Tyhle. Starosti. Nechej. Na. Mně.“ Každé slovo zaznělo jako jednotlivá, stěží kontrolovaná exploze.</p> <p>Henry jí položil ruku na rameno. „Víš, že má pravdu. Já upoutám Tawfikovu pozornost a on ho zastřelí. Sebe jsi do svého jednoduchého plánu nezahrnula.“</p> <p>„<emphasis>Já</emphasis> se budu dívat, jak umírá.“</p> <p>„<emphasis>Ty </emphasis>se vystavuješ zbytečnému riziku,“ zavrčel Celluci. „A co když my dva selžeme? Kdo zůstane, aby to zkusil znovu?“</p> <p>Vicki se mu vytrhla a vrazila mu tvář až před nos. „Cože? Já se zapomněla zmínit o plánu B? Jestli to vy dva poděláte, tak vás smetu na lopatku. A teď mi buď dej svou pistoli, abych ho mohla zastřelit sama, nebo kurva pohni do těch schodů.“</p> <p>„Má právo tam být,“ řekl Henry vteřinu na to, ačkoli mu to připadalo jako celý život, a z jeho tónu bylo zřejmé, že se mu to nelíbí o nic víc než Cellucimu.</p> <p>Vicki se k němu obrátila. „Děkuji mnohokrát. Ty už jsi mohl být touhle dobou nahoře!“ Vkráčela do schodišťové šachty a nahmatala první schod. Pak druhý. Nouzová světla ji jen rozptylovala, tak zavřela oči. <emphasis>Dva máme za sebou, zbývá tisíc sedm set osmdesát osm.</emphasis></p> <p>„Vicki?“</p> <p>Neslyšela, kdy se k ní Henry přiblížil, ale vycítila jeho přítomnost kousek za levým ramenem. Nechtěla poslouchat žádné omluvy, vysvětlování ani cokoliv jiného, co jí mohl chtít. „Prostě běž.“</p> <p>„Ale ty budeš potřebovat pomoc, aby ses dostala až nahoru. Mohl bych tě nést…“</p> <p>„Ty by ses měl starat o Tawfika, ne o mě. Hni sebou.“ A skrz zaťaté zuby dodala: „Prosím.“</p> <p>Prošel kolem ní, lehce se dotkl jejího zápěstí přesně v bodě, kde se žíla nacházela nejblíže povrchu, a byl tentam.</p> <p>„Má pravdu. Tvůj organismus se ještě nestačil nadobro zbavit drogy, nemluvě o zjevných následcích fyzického násilí. Bez pomoci se nahoru nedostaneš.“</p> <p>Zpražila ten nezřetelný temný stín ve tvaru lidské postavy pohledem. „Ty se jdi taky vycpat a přestaň si o mě dělat starosti.“</p> <p>Celluci měl dost rozumu a dál už neřekl nic, jen když ji míjel, zaslechla, jak si něco bručí pod nosem.</p> <p>Snažila se s ním držet krok a její hněv jí to na nějakou dobu skutečně umožnil, ale i tak vzdálenost mezi nimi postupně narůstala. Nakonec zvuk Celluciho kroků splynul s rychlým tlukotem jejího srdce.</p> <p>Deset schodů a mezanin. Deset schodů a mezanin. Dnes jí to bude nejspíš trvat o něco déle než devět minut a padesát čtyři vteřiny. To, že skoro nic neviděla, nehrálo roli – jakmile našla své tempo, dokázaly si její nohy hledat cestu samy – ale uplynulé dva dny o sobě dávaly vědět s každým pohybem. Všechno ji bolelo.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>Začalo ji pálit na plicích. Každý další nádech musela zaplatit větší dávkou bolesti.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>V levém koleni měla pocit, jako by měla do kosti zaražený hřeb.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>Zvednout pravou nohu, přesunout dopředu levou. Zvednout pravou nohu, přesunout dopředu levou.</p> <p>Svlékla si bundu a nechala ji ležet, kam dopadla.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p><emphasis>Zbytečné riziko, to mě podrž.</emphasis></p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p><emphasis>Samozřejmě že sebe jsem do svého plánu nezahrnula. Copak si opravdu myslí, že si neuvědomuji, jak na tom asi budu, až se dostanu nahoru? Budu mluvit o štěstí, když se udržím na nohou.</emphasis></p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p><emphasis>„Má právo tam být.“ Kristepane.</emphasis></p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p><emphasis>To si sakra pište, že tam hodlám být. A mám v úmyslu plivnout na Tawfikovu mrtvolu</emphasis>.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>Jednou četla článek o vojákovi, který získal americkou Medaili cti, o tom, jak byl třiadvacetkrát zasažen nepřátelskou palbou, a přesto navzdory zraněním dokázal přeběhnout most a zachránit dalšího člena své jednotky. Tenkrát přemýšlela, co si asi říkal, když to dělal. Měla podezření, že teď už o tom má poměrně jasnou představu.</p> <p><emphasis>Zhroutit se můžeš, až to skončí, ne dřív.</emphasis></p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>Začaly se jí chvět svaly v nohou, pak v nich ucítila škubání. Každý krok se stal samostatnou bitvou proti bolesti a vyčerpání. Klopýtla, vypadla z rytmu a narazila si holeň o kovovou lištu.</p> <p>Osm, devět, deset schodů a mezanin.</p> <p>Protože tak velkou část své váhy vzpírala rukama a pažemi, uvolnil se jí obvaz na rozraženém kloubu – byl celý vlhký, jestli potem nebo krví, to nevěděla a ani ji to nezajímalo. Když jí začal být více na obtíž než ku pomoci, servala si ho a zahodila.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>Menší zlosti vyhořely, až zůstal pouze hněv namířený proti Tawfikovi. Zdrogoval ji a zavřel do vězení, ale co bylo nejhorší, zprznil něco, v co věřila. To je nyní pojilo jako provaz, na kterém ho pověsí, provaz, za který se k němu přitahovala stále blíž a blíž.</p> <p>Deset schodů a mezanin.</p> <p>~~~</p> <p>Henry ucítil výstražná kouzla, jakmile jimi prošel, jako tiché zasyčení na povrchu kůže, po němž se mu zježily všechny chlupy na těle. Neměl ponětí, jakou informaci Tawfikovi sdělily, jestli obecnou nebo konkrétní, ale ať tak či onak, nyní získal čas kritickou důležitost. Po posledních dvou schodištích doslova vylétl. Hluboko pod sebou slyšel supět Celluciho a ještě níže lopotný výstup Vicki. Tlukot jejich srdcí vytvářel ve schodišťové šachtě ozvěnu a jejich dech byl tak hlasitý, až se zdálo, že celá stavba dýchá s nimi. Nejspíš na to bude nějakou dobu sám.</p> <p>V chodbě vinoucí se kolem středového pilíře věže svítila jen každá čtvrtá zářivka a Henry, který právě vyšel z tmavého schodiště, za to byl vděčný. Intenzita osvětlení, jíž smrtelníci dávali přednost, jej často stavěla do nevýhody a dnes potřeboval na své straně každičkou příznivou okolnost.</p> <p>Tiše se kradl širokým ohybem a mířil za zvukem zpěvu. Okolní mumlání přinejmenším tuctu hlasů se neskládalo z ničeho jiného než z neustálého opakování jména Akhekh, a to v tak silné a hluboké tónině, že pronikalo pod povrch a rezonovalo v samotných kostech a krvi. Henry, napínaje smysly, nebyl nijak překvapen, když namísto množství jednotlivých srdcí uslyšel vše zahrnující tlukot jednoho jediného.</p> <p>Nad tento zpěv se zvedal jediný hlas mluvící jazykem, jemuž Henry nerozuměl a jenž plynul v rytmu, který zněl divně i uším, jež už slyšely čtyři a půl století změn. Ať už jeho slova znamenala cokoliv – a Henry měl podezření, že každá slabika, každý tón je opředen hned několika vrstvami významů – především šlo o volání. O něj se otřelo jen svým nejvzdálenějším okrajem, a přesto cítil, jak ho vábí blíž a blíž.</p> <p>Proběhl kolem půlkruhu prázdných stolů a vtrhl do hlavního vchodu taneční místnosti. Zpěv zesílil.</p> <p>Tawfik stál na vyvýšené plošině uvnitř půlkruhu ohrazeného čalouněným zábradlím, kde obvykle sedávali diskžokejové, ruce pozdvižené v klasické póze velekněze. Na sobě měl maskáčové kalhoty a plátěné tričko s výstřihem – nešlo o styl, který by byl pro starověký Egypt právě typický, ale on na druhou stranu vůbec nepotřeboval nějaký kostým, aby dal najevo, kým je. Kolem něj to doslova jiskřilo energií vytvářející téměř viditelnou auru.</p> <p>Po obou stranách tanečního parketu se s pohledy upřenými k Tawfikovi tísnili vysocí důstojníci jak metropolitní, tak provinční ontarijské policie, dva soudci a vydavatel nejvlivnějšího ze tří torontských deníků. Před chvíli si Henry myslel, že slyší tucet hlasů, ale kdyby se měl na svůj sluch spolehnout teď, byl by řekl, že jich je šest, přestože šlo zjevně o více než dvacet lidí. Individuální tóny a zabarvení ve zpěvu splývaly.</p> <p>Nejabsurdnější součástí scény byla bezesporu obrovská diskotéková koule visící ze stropu, která se pomalu otáčela a vrhala jak na Tawfika, tak na akolyty záplavu pestrobarevných světelných bodů.</p> <p>To vše Henry zaregistroval v době mezi dvěma údery srdce. Aniž by zpomalil, přichystal se ke skoku na Tawfikova zjevně nechráněná záda.</p> <p>„AKHEKH!“</p> <p>U jednohlasného vyvolání jména se Tawfik připojil ke zpěvu, světelné body se začaly zhušťovat, stříbrná koule se přestala otáčet a Henrymu se jen tak tak podařilo dát si ruku před oči. Klopýtl, téměř upadl a snažil se mrkáním zbavit paobrazů, zanechaných nepatrnou částí světelného záblesku, kterému se podařilo proniknout.</p> <p>Zpěv zesílil a pak náhle poklesl do takřka podprahového mumlání, které se téměř dalo ignorovat, a Henry si uvědomil, že vrchní vrstva kouzla byla dokončena.</p> <p>„Vměšuješ se do věcí, jež přesahují tvé chápání, Noční tuláku.“ Jeho hlas byl chladný, odměřený a tvořil ostrý protiklad ke zlatému slunci, jež nyní žhnulo v Henryho mysli, větší a zářivější, než bylo před pouhými dvěma dny.</p> <p>Henry zaťal zuby a bez ohledu na bolest ovinul to slunce hněvem a ztlumil tak oslnivou záři čarodějova života na úroveň, která mu dovolovala jednat. Skrz tančící světelné obrazy viděl, jak se Tawfik mračí ve výrazu někoho staršího, vyrušeného činy mladíka, činy, jež nepředstavovaly žádnou hrozbu, ale byly jen otravné.</p> <p>„Naštěstí,“ pokračoval Tawfik, stále v roli rodiče hovořícího k dítěti, učitele k žákovi, „jsme dospěli k bodu, kdy krátká přestávka nijak neovlivní konečný výsledek. Máš čas vysvětlit svou přítomnost, než se rozhodnu, co s tebou udělám.“</p> <p>Na krátký okamžik Henry cítil, jak sklouzává do role, již mu kněz-čaroděj určil. Zavrčel a odvrhl ji. Byl upír, Noční tulák. Už se nenechá znovu ovládnout pouhými slovy. Jeho zmatek, který předtím Tawfik využil a překroutil, už dávno shořel ve výhni zuřivosti nad Vickiiným zmizením a rolí, již v něm starší nesmrtelný sehrál. <emphasis>Ublížil jednomu z mých. To nestrpím.</emphasis></p> <p>Už se dostal téměř až k okraji plošiny, na necelou délku natažené paže od Tawfikova hrdla, když zaplály rudé linie a vrhly ho zpět ke stěně sálu.</p> <p>„Když jsme se poprvé setkali, řekl jsem ti, že mě nemůžeš zničit. Měl jsi mě poslouchat.“ Jeho slova zazněla tvrdě a nesmlouvavě na pozadí mumlavého zpěvu. Tawfik si uvědomil, že přes relativní mládí již není možné Nočního tuláka zmanipulovat, a opustil pózu znuděného pohrdání. Po výzvách minulé noci, které ignoroval, věděl, že dojde ke konfrontaci, ale dnešní noc, kdy měl upírat celou pozornost k Akhekhovi, dnešní noc by pro ni nezvolil.</p> <p>Dokonce ani obřad zasvěcení nemohl zastínit blížící se záři Tulákova ká. Chtěl ho, toužil po něm víc než po čemkoliv jiném za celý svůj dlouhý život, a od okamžiku, kdy se roztříštila jeho výstražná kouzla, věděl, že za dnešní noci, v této chvíli, vládne dostatečně silnou mocí, aby si mohl vzít to, po čem tak zoufale prahne. Jenže ta moc nenáležela jemu a Akhekh, jakkoliv nazýval svého pána drobným bůžkem, znal bolestivé způsoby, jak uplatnit své vlastnictví. Staletí jej naučila obezřetnosti. Po obřadu, až bude mít Akhekh náladu udílet milosti, tehdy bude mít možnost použít tolik moci, kolik bude chtít, aniž by riskoval hněv svého pána. A jakmile pozře ká Nočního tuláka, už se nebude muset hněvu svého pána bát nikdy.</p> <p>Jestli k zadržení Nočního tuláka nestačila slova, bylo nutné podniknout jiné kroky. Úsečným gestem nepatrně zvýšil hlasitost zpěvu a pak – opatrně, aby neporušil magické struktury, které již zbudoval, a za použití pouze vlastní síly – začal tkát poutací kouzlo. Smrtelníky, kteří se stále ještě nacházeli ve schodišťové šachtě, mohl až do příchodu ignorovat. Jejich následné zničení se stane součástí obřadu.</p> <p>Malátný a zhmožděný Henry se toporně zvedal na nohy. Neměl představu, jak daleko ještě Celluci je, protože pach a hlasy akolytů přehlušovaly pach a zvuk blížícího se detektiva.</p> <p><emphasis>„Tak ty upoutáš jeho pozornost a Mike ho zastřelí. Jednoduché.“</emphasis></p> <p>Nijak zvlášť. Jenže když nezabral fyzický útok, možná by se dala pozornost kněze-čaroděje upoutat jinak. Zjevně se hrozně rád poslouchal. Henry odstoupil od stěny. Existovala jediná věc, kterou by si vyslechl opravdu se zájmem. „Proč jsi napadl Vicki Nelsonovou?“</p> <p>Tawfik se usmál, plně si vědom toho, o co se to Noční tulák snaží, neboť nahromaděná energie mu umožňovala přístup do všech úrovní tohoto úžasného nesmrtelného ká, s výjimkou těch nejhlubších. Na tom nezáleželo. Za okamžik sešle poutací kouzlo a hned poté začne s třetí, závěrečnou částí volání. A následně se nasytí. Odpověď na Tulákovu otázku poslouží pouze k vyplnění času. „Tu tvou Vicki Nelsonovou si vyvolil můj pán. Abych použil příměr, kterému bys rozuměl, příležitostně si radši objedná specialitu, místo aby si vzal to, co mají v bufetu. Jelikož bohové smějí přímo zasahovat pouze do životů lidí, kteří se zapřísahali do jejich služeb, připravil jsem mu ten pokrm já, a to tak, že jsem umístil vyvolenou do situace optimální beznaděje a zoufalství. Ujišťuji tě, že skutečnost, že šlo o smrtelnici, na které ti záleží, byla čirá náhoda. Bylo pro tebe moc těžké dostat ji z toho vězení ven?“</p> <p>„Ani ne.“ Henry se zastavil na okraji plošiny, v bodě, kde se jej moc obklopující kněze dotýkala, pulzujíc v synchronizovaném rytmu srdcí sboru akolytů. „Už se skoro dostala ven sama, když jsem dorazil.“</p> <p>„Je téměř škoda, že dnes v noci přišla s tebou.“ Ká Nočního tuláka zaplálo a Tawfik se skoro ztratil ve vlastní touze. „Snad sis nemyslel, že o tvých společnících nevím? Budu ji samozřejmě muset zabít.“</p> <p>„Nejdřív budeš muset zabít mě.“</p> <p>Tawfik se zasmál, ale Henryho výraz se nezměnil a jeho ká plálo jasným a stálým světlem. Pomalu došel k poznání, že toto prohlášení v celé své neuvěřitelnosti vzešlo právě z oněch zapovězených, nejvnitřnějších oblastí jeho ká a tento mladší nesmrtelný to řekl přesně tak, jak to myslel. Šok a zmatek zničil Tawfikovu vládu nad poutacím kouzlem. Ebenové obočí se svraštilo do bolestivě příkrého „V“. „Ty bys za ni položil svůj nesmrtelný život? Za jednu z těch, jejichž celá existence by pro tebe neměla představovat více než chvilkové nasycení?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„To je šílenství!“ Když se poutací kouzlo ocitlo v troskách, Tawfik viděl, že přestává mít na vybranou. Od okamžiku, kdy ti dva smrtelníci vstoupili do věže, byla jejich smrt vetkána do struktury obřadu zasvěcení. Ta žena musí zemřít. Její smrt byla zaslíbena Akhekhovi. Ale aby mohla zemřít, bude muset zabít i Nočního tuláka. A jestli Nočního tuláka zabije, přijde celá energie jeho nádherného ká vniveč.</p> <p><emphasis>Ne! Jeho ká mi neunikne! Je mé!</emphasis></p> <p>Henry neměl představu, co způsobilo, že se Tawfik tak mračí, ale pozornost kněze-čaroděje rozhodně upoutal. Opřel se proti energetické bariéře. Pohnula se.</p> <p><emphasis>Mohl bych si jeho ká vzít. Hned teď. Použít moc vyvolanou prvními dvěma třetinami kouzla zasvěcení. Použít moc vysátou z akolytů. Zaplatit za to…</emphasis></p> <p>Ale bude opravdu muset zaplatit? Pozření nesmrtelného života mu zajisté poskytne moc srovnatelnou s Akhekhovou mocí. Možná i větší.</p> <p>Zpěv akolytů začal nabírat na síle. Nastal čas zahájit třetí, závěrečnou část kouzla zasvěcení. Už neměl čas vytvářet další poutací kouzlo. Nehodlal si nechat uniknout Tulákovo nádherné, zářivé ká.</p> <p>V čase mezi dvěma údery srdce dospěl Tawfik k rozhodnutí, ovinul svou vůli kolem nahromaděné energie a celou ji vrhl do kouzla přivlastnění. Spíše než o svádění, které měl původně v úmyslu, půjde o znásilnění, ale výsledek bude stejný.</p> <p>Za Henryho víčky vzplálo zlatobílé slunce a on cítil, jak začíná hořet. Cítil sílu, která plameny živila, cítil, jak stravuje okraje jeho těla, cítil… cosi povědomého.</p> <p>Hlad. Vnímal Tawfikův Hlad.</p> <p>Pak ucítil, jak Tawfik bere jeho tvář do dlaní a zvedá mu hlavu tak, aby se mu díval do očí. Bezedných ebenových očí.</p> <p>V uších mu burácel tlukot srdcí akolytů. Ne. Akolytů ne. Nikoliv ten tlukot, který slyšel už od chvíle, kdy se dostal na vrchol věže. Jiný tlukot, trochu rychlejší, než je u lidí běžné, tlukot, který se k němu nesl prostřednictvím dotyku kůže s kůží. Tlukot Tawfikova srdce. Srdce pohánějícího Tawfikovu krev. Navzdory ukradeným staletím života měl Tawfik pach jako smrtelník. Byl smrtelný i tenkrát v parku. Byl smrtelný i nyní.</p> <p>Henry pustil ze řetězu vlastní Hlad, uvolnil okovy sebeovládání, které byl v civilizovaném světě nucen nosit kvůli přežití.</p> <p>Ocelové prsty sevřely Tawfikova ramena, až vykřikl, donutily ho pohlédnout za závoj extáze a spatřit hrozbu. Uvědomil si, že na něj z tváře v jeho dlaních vrčí Lovec.</p> <p>„Noční tulák,“ zašeptal, když si náhle uvědomil, co to drží a jaký význam skrývají legendy, když přestávají být jen legendami. V čase, který mu zabralo vyslovení toho jména, ucítil, jak se mu ká, které toužil pozřít, takřka zcela vysmeklo ze sevření kouzla, a právě na tento okamžik sklouzl pod povrch oříškově hnědých očí, jež náhle získaly tvrdost achátu.</p> <p>Sevření jeho ramen zesílilo. Kosti začaly povolovat. Tawfik, plný zoufalství, vysál z akolytů ještě více energie a posílil jí ochranné kouzlo – byla to od něj taková hloupost, že se ho dotkl a vyřadil tím veškerou svou ochranu s výjimkou nejzákladnější. Kdyby uvolnil kouzlo přivlastnění, měl dost sil, aby se ze sevření vymanil, ale kouzlo přivlastnění bylo vše, co mu zbývalo. Už nebylo cesty zpět.</p> <p>Odtrhl pohled od Tulákova a sevřel rukama jeho šlachovité hrdlo. Okamžik na to se i kolem jeho vlastního hrdla sevřela smyčka z kostí a svalů. Pouze magie zabránila tomu, aby mu upírovy prsty rozdrtily průdušnici.</p> <p><emphasis>Tohle ká mi neunikne! </emphasis>Udeřil kouzlem přivlastnění proti síle Nočního tuláka.</p> <p>Slunce se stalo zápalnou obětní hranicí, ale Hlad Henryho provlekl skrze ni v odpověď na volání krve, jež se ozývalo z druhé strany.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Jak mám kurva střílet na něco takového? </emphasis>Celluci se opřel o stěnu tanečního sálu, a lapaje po dechu, stínil si jednou rukou oči proti bolestivě jasným světlům vrhaným rotující stříbrnou koulí. <emphasis>Ten zatracený parchant měl odvést jeho pozornost, ne s ním kurva tancovat.</emphasis></p> <p>Z místa, kde Celluci stál, viděl Fitzroyova záda a kousek nad nimi dlouhé zlaté prsty sevřené kolem jeho hrdla. Lehký úkrok napravo mu potvrdil, že Fitzroy na oplátku svírá hrdlo vysokého tmavého muže, za normálních okolností pravděpodobně velmi pohledného. Přestože nedokázal říct proč, zmocnil se Celluciho prazvláštní pocit, že ten pokus o vzájemné uškrcení naprosto nevystihuje, co se právě děje, a opravdový boj se odehrává někde jinde.</p> <p><emphasis>Možná bych je měl nechat, ať se uškrtí, a pak střílet do toho, co zbude. </emphasis>S odjištěnou pistolí vkročil na taneční parket. Tento nový úhel pohledu mu přivedl oba bojující muže do ničím nestíněného profilu. Přestože se jejich trupy klátily sem a tam, vzdáleny od sebe sotva na vzdálenost ruky, oba páry nohou byly pevně vrostlé do země skoro metr od sebe. <emphasis>No, nejsem sice žádný Barry Wu</emphasis>, <emphasis>ale myslím, že přinejmenším můžu zaručit, že netrefím špatné nohy.</emphasis></p> <p>Zaujal postoj, podepřel si služební revolver levou rukou a snažil se uklidnit dech. Nejspíš by měl lepší vyhlídky, kdyby počkal, až do něj plíce přestanou pumpovat vzduch jako při astmatickém záchvatu, ale jestli měla Rachel Shanová pravdu, světu moc času nezbývalo. <emphasis>Jednu kulku do kolene, abych si získal jeho pozornost, druhou na doražení.</emphasis></p> <p>V tak malém uzavřeném prostoru se zvuk výstřelu rozletěl do všech stran, odrazil se od stěn a vrátil se zpátky. Tam. A zpátky. Střela samotná minula.</p> <p>„K čertu!“</p> <p>Se zvoněním v uších pozvedl Celluci zbraň k novému výstřelu, ale žel, přestože se mu nepodařilo způsobit žádnou škodu, získal si pozornost kněze-čaroděje.</p> <p>~~~</p> <p>Úlek z té rány mu téměř vytrhl ká Nočního tuláka ze sevření a jen staletí praxe uchránila jeho kouzlo přivlastnění před roztříštěním. Zesílil stisk, vrhl vztek z vyrušení proti vůli mladšího nesmrtelného a v kratičkém okamžiku na nadechnutí, který tím získal, vysál z akolytů další díl energie, aby mohl zavrčet: „Zastavte ho!“</p> <p>~~~</p> <p>„Zastavte ho?“ Celluci o krok ustoupil a pak ještě o jeden. „A kurva.“ Natolik se soustředil na boj mezi Fitzroyem a mumií, že naprosto ignoroval půlkruhové řady zpívajících mužů a žen lemující obě strany tanečního parketu. Popravdě, aby mohl zaujmout současnou pozici, musel projít přímo jednou skupinou, aniž by si jí vůbec všiml. <emphasis>Podívejte, byl to dlouhý den. Je toho na mě moc. </emphasis>Ale taková přehlédnutá drobnost by mohla jednoho zabít. <emphasis>Nechápu, jak se mi to mohlo stát.</emphasis></p> <p>Ze stínů se vyšouralo něco kolem dvaceti až třiceti lidí a umístili těla mezi svého pána a hrozbu. Aniž by přestali zpívat, začali se s děsivě prázdnými tvářemi pomalu pohybovat směrem k Cellucimu.</p> <p>Ustoupil o dalších pár kroků a pozvedl pistoli. Ačkoli v mnoha členech skupiny poznal vysoké policejní důstojníky, žádný z nich podle všeho nerozpoznal jeho zbraň a nepřestávali postupovat vpřed. Patnáct let u sboru mu umožnilo zachovat si zdání klidu, ale už cítil, jak se ho plíživě začíná zmocňovat panika.</p> <p>Takřka horečně pátral po něčem, na co by mohl vystřelit, aby si získal jejich pozornost a donutil je vzít na vědomí, že ten, kdo má pistoli, je <emphasis>on</emphasis>. Bohužel, rotující diskotéková koule poskytovala více než polovinu světla v místnosti. Ustoupil o další krok, rozhodl se a stiskl spoušť.</p> <p>Stropní dlaždice se rozprskla a poprášila zpívající dav polystyrenem a zvukovou izolací. Celluci sklonil pistoli a snažil se ignorovat ozvěnu dunící uvnitř své lebky.</p> <p>Zdálo se, že u nich přece jen zafungoval jakýsi pud sebezáchovy a přestali postupovat vpřed, ale živoucí bariéra mezi ním a Tawfikem zůstávala na místě.</p> <p><emphasis>Fajn. A co teď?</emphasis></p> <p>Z přední řady se vyšoural jediný muž. Navzdory špatnému osvětlení v něm Celluci bez potíží poznal…</p> <p>„Inspektor Cantree.“</p> <p>Zatímco se jeho přímý nadřízený šoural vpřed, začala se Cellucimu potit ruka svírající pažbu pistole. Třebaže se v místnosti nacházela spousta vysokých policejních důstojníků, které by dokázal zastřelit s potěšením, Cantree mezi ně nepatřil. Přestože byl černoch, sloužil u sboru dlouho předtím, než byly zavedeny programy pozitivní diskriminace, a navzdory vší špíně, kterou na něj házeli, postupoval do vyšších hodností s nedotčenou vírou ve spravedlnost a smyslem pro humor. To, že Tawfik dokázal vzít slušného člověka, který si toho tolik prožil, a zbavit ho svobodné vůle a cti, způsobovalo Cellucimu skutečné duševní utrpení. Ke své hrůze zjistil, že mu vlhnou oči.</p> <p>„Inspektore, já vás nechci zastřelit.“</p> <p>Cantree natáhl mohutnou ruku a za neustálého zpěvu ho jasným gestem vybídl. ‚Dejte mi tu zbraň.‘</p> <p>Burácení v uších mu takřka znemožňovalo přemýšlet. „Inspektore, nenuťte mě k tomu.“</p> <p>~~~</p> <p>Vicki zaslechla výstřel, když se vypotácela ze schodišťové šachty a padla na kolena, tvář přitisknutou ke světle šedému koberci.</p> <p><emphasis>Střílení mělo už dávno skončit. Co se to tam k čertu děje?</emphasis></p> <p>Pamatovala si jen málo z toho, jak se jí podařilo vylézt posledních pár úseků, ačkoli velmi dobře věděla, že každý pohyb se jí otiskl do svalů a šlach a že si její tělo později vybere svou daň i s úroky za všechna utrpěná příkoří. Předtím dvakrát upadla, a podruhé dokonce chvíli ležela na betonovém mezaninu a svíjela se bolestí, a pouze pomyšlení na to, že Celluci už je nahoře, jí dalo sílu znovu vstát. Její zoufalé zavytí se ještě pořád odráželo od stěn po celé délce věže.</p> <p>Se zuby zatnutými bolestí nad agonií v lýtkách se doplazila ke zdi a po centimetrech postupovala dál kolem ní, aniž by se obtěžovala postavit na nohy. Stejně by toho nebyla schopna. Jelikož byla místní, a tudíž při mnoha příležitostech sloužila matce jako turistický průvodce, ignorovala hlavní vchod do taneční místnosti a pokračovala dál zakřivenou chodbou tak rychle, jak jí to utýrané svaly dovolovaly. Jediné, co slyšela, byl vlastní přerývaný dech – nádech s příchutí krve, výdech s pachutí porážky.</p> <p><emphasis>Přece jsi nemohl vyhrát, ty vykopávko plesnivá. To nepřipustím.</emphasis></p> <p>Téměř ve čtvrtině cesty kolem obvodu věže se nacházelo okno, umístěné tak, aby jím mohli turisté sledovat dění na tanečním parketu. Ze strany diskotéky bylo silně zabarvené – vedení zjevně nepředpokládalo, že by tančící měli zájem prohlížet si turisty.</p> <p>Těsně za ním se k Cellucimu blížila temná řada stínů.</p> <p>Stále se přidržujíc jednou rukou rámu, poodstoupila Vicki opatrně od okna a narazila si brýle na kořen nosu. <emphasis>Zdá se, že je čas na plán B.</emphasis></p> <p>Nedaleko, diskrétně ukrytý ve výklenku ve zdi, se nacházel nouzový východ a za ním skříňka s prosklenými dvířky ukrývající protipožární vybavení. Vicki klopýtla ke skříňce, vteřinu visela na její západce a nakonec se jí podařilo otevřít ji. Uchopila hubici hadice do podpaží, nastavila proud vody na maximální tlak a pak se nechala její váhou opřít proti petlici dveří. Tipovala, že má pět až deset vteřin, než se proud vody dostane ke konci hadice a její tlak ji srazí k zemi.</p> <p>Tři sekundy na odtlačení dveří tak daleko, aby mohla projít.</p> <p><emphasis>Někde tady musí být světlo. Potmě s krizovými situacemi bojovat nemůžete. </emphasis>Další dvě vteřiny, než se dostavila logická odpověď, a šátrající prsty nahmátly známý plastový vypínač.</p> <p>Poslední vteřina na to, aby zaregistrovala Celluciho stojícího zády ke stěně s namířenou pistolí, inspektora Cantreeho, plazícího se po břiše k němu a zanechávajícího za sebou na tanečním parketu krvavou stopu z postřeleného stehna, dav dvou tuctů mužů a žen s děsivě prázdnými tvářemi šourající se vpřed s prsty zkřivenými do spárů.</p> <p>Poprvé zaslechla přes protesty svého těla jejich zpěv.</p> <p>A pak z hubice vyrazil proud vody a málem jí vytrhl hadici z rukou. S bílými klouby, vržená proti zdi a uvězněná ve vzpřímené poloze mezi neodolatelnou silou a nepohnutelným tělesem, bojovala Vicki ze všech sil, aby udržela proud vody tryskající přes taneční parket, kde srážel Tawfikovy loutky k zemi jako kuželky.</p> <p>~~~</p> <p>Zpěv byl ostře přerušen a s ním i proud energie, který čerpal od akolytů. Cítil, jak prsty tlačí proti jeho průdušnici čím dal větší silou a jeho vůle je tažena do pasti achátových očí. Zrušit kouzlo přivlastnění již vůbec nepřicházelo v úvahu. Pokud chtěl zvítězit, pokud chtěl přežít, musel dokázat, že jeho vůle je silnější, a pozřít ká Nočního tuláka. Všechno, nebo nic. Uvolnil do kouzla osobní moc.</p> <p>~~~</p> <p>Na plošině na protější straně tanečního parketu Vicki uviděla Henryho zápasit s vysokým, tmavovlasým mužem. Tawfik. Musel to být on. Cítila, jak se k ní ze strany připojil Celluci a přebral hadici do svých rukou. „Musí… zůstat dole!“ řval. Pak se vypotácela zpátky na chodbu pro požárnickou sekeru.</p> <p>„Vicki? Sakra, Vicki, co to děláš?“</p> <p>Ignorovala ho. Veškerou energii potřebovala k tomu, aby se dostala přes taneční parket, využívajíc těžkou sekeru coby jakousi vycházkou hůl s hlavicí ve tvaru klínu. Když se dostala k plošině, začala se svalů v jejích nohou zmocňovat křeč a Tawfikovy vlasy změnily barvu z černé na šedou.</p> <p>Se zuby zakousnutými do spodního rtu a zoufale se snažící nasát rozechvělými nosními dírkami do plic dostatečné množství vzduchu konečně stanula za zády kněze-čaroděje. Stálo ji to dva pokusy, než se jí podařilo zvednout sekeru nad hlavu.</p> <p>~~~</p> <p><emphasis>Slunce se stalo planoucím závažím a na ně jako by se pověsily tisíce, stovky tisíc životů. Zápach vlastního hořícího těla začal potlačovat pach krve. Ebenové hlubiny slibovaly chlad, konec. Henry odsunul Hlad stranou a vydal se za nimi.</emphasis></p> <p>~~~</p> <p>Sekera prošla středem Tawfikových zad a s masitým žuchnutím se zarazila až po topůrko. Vicki do rány vložila vše, co jí ještě zbývalo. Prsty, v nichž už neměla sílu, jí sklouzly z topůrka a váha vlastních padajících rukou ji mimoděk vrhla o krok zpátky. Boky narazila do zábradlí lemujícího plošinu, podlomily se jí nohy a klesla rovnou do sedu, víceméně ve vzpřímené poloze, opřená o polstrování.</p> <p>Tawfik trhl hlavou vzhůru a otevřel ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Jeho ruce uvolnily stisk kolem Henryho hrdla a hmátly za sebe. Otočil se, vytrhl se z Henryho sevření, klopýtl a upadl, záda prohnutá bolestí a ústa stále klapající naprázdno.</p> <p>Henry se narovnal v ramenou, jeho rty se stáhly a odhalily tesáky. Teď se konečně nasytí…</p> <p>„Ne, Henry!“</p> <p>Zavrčel a otočil hlavu po zvuku. Matně, skrz závoj Hladu, rozpoznal Vicki a ohlédl se, aby viděl, na co se s takovou hrůzou v očích dívá.</p> <p>Ve vzduchu na okraji plošiny planula dvojice rudých očí. Lehký šarlatový opar naznačoval obrysy ptačí hlavy, podivně okřídlené, a antilopího těla.</p> <p>Tawfik pozvedl jednu ruku s třesoucími se prsty ke svému bohu a bezhlesně prosil o záchranu.</p> <p>Rudé oči zaplály jasnějším světlem.</p> <p>Šedé vlasy zbělaly, zkřehly a pak vypadaly, aby odhalily nažloutlou klenbu lebky. Tváře vpadly samy do sebe. Z kostí zmizelo maso a kůže se napjala, napjala se ještě víc, a zmizela. Jedna po druhé odpadly z Tawfikovy natažené ruky drobné kůstky, jak jejich šlachy zetlely a uvolnily se.</p> <p>Nakonec zůstaly pouze šaty, sekera a jemný šedý prach, snad popel.</p> <p>A rudé oči byly pryč.</p> <p>„Jste oba v pořádku?“</p> <p>Henry se natáhl přes ostatky a lehce se dotkl Vickiiny tváře. Za svých čtyři sta padesát let ještě nikdy necítil Hlad méně. Vicki se podařilo přikývnout. Společně se obrátili čelem k Cellucimu.</p> <p>„Nic nám není.“ Henrymu se kolem těch slov stáhlo hrdlo a vyšla z něj zbavená všech vyšších a nižších poloh. „A co ty?“</p> <p>Celluci si odfrkl. „Je mi báječně. Prostě báječně.“ Trhavými a přísně kontrolovanými pohyby sklonil hlavu a podíval se na hromádku prachu. „Vzato kolem a kolem. Proč ho…“ Odmlku vyplnila společná vzpomínka na dvojici rudě žhnoucích očí. „… nezachránil? Vždyť ho přece stvořil.“</p> <p>Henry potřásl hlavou. „Nevím. Myslím, že se to nikdy nedozvíme. Ale cítil jsem Tawfikův život až do posledního okamžiku. Celou tu dobu si byl vědom toho, že… že…“</p> <p>„Umírá. Ježíšikriste.“ Vyznělo to spíše jako modlitba než zaklení.</p> <p>Hromadné sténání, které rychle přešlo do téměř hysterického blábolení, obrátilo jejich pozornost zpět k tanečnímu parketu. Zdálo se, že většina bývalých Tawfikových akolytů se nachází ve stavu šoku. Většina, ale ne všichni.</p> <p>S provizorním obvazem z trička omotaným kolem nohy a zavěšen z jedné strany do soudce a z druhé do zástupce velitele OPP, se z davu vybelhal inspektor Cantree a zamračil se na trojici na plošině.</p> <p>„Co se to tu k čertu dělo?“ otázal se.</p> <p>„Jen do toho, Miku.“ Vicki si opřela hlavu o zábradlí, zatímco se snažila rozhodnout, jestli by měla raději zvracet, nebo plakat, a jestli má vůbec na něco z toho dost sil. „Je to tvůj šéf. Řekni mu to ty…“</p> <p>~~~</p> <p>Celluci dorazil do Henryho bytu přibližně hodinu před úsvitem. Měl za sebou dvě nepříjemné hodiny strávené na pohotovostním oddělení nemocnice svatého Michala ve společnosti inspektora Cantreeho, kterému vysvětloval právě tolik, kolik toho chtěl slyšet.</p> <p><emphasis>„Uvědomuješ si, jak to vypadá, že?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Jo, uvědomuji.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Byl bych řekl, že jsi největší lhář, jakého znám, nebýt dvou věcí. Neměl jsem žádný důvod pro to, abych tě nechal zatknout, a přesto si pamatuji, že jsem k tomu vydal rozkaz. A těsně předtím, než jsi mě postřelil, jsem nad tvou hlavou uviděl…“ Navlhčil si rty. „… dvojici rudě žhnoucích očí.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Zjevně se sytí zoufalstvím.“</emphasis></p> <p><emphasis>Cantree změnil polohu na nosítkách a sykl. „Rád slyším, že ses netěšil na to, až budeš moci zmáčknout kohoutek…“</emphasis></p> <p>Opatrnými kroky přešel obývák, zhroutil se na pohovku a promnul si obličej. „Kristepane, Vicki, smrdíš mastičkami. Měla jsi jít taky do nemocnice.“ Její oči se za brýlemi stáhly do varovných štěrbinek, a tak toho radši nechal. Znovu. Musel prostě věřit, že je dost chytrá na to, aby se nenechala zmrzačit kvůli nějakému chlapáctví. „Tak jak šel ten zbytek?“</p> <p>Henry se odvrátil od výhledu na město. Noc znovu patřila jen jemu. Téměř prohrál, byl by prohrál, kdyby Vicki ve správnou chvíli nepoužila sekeru. Třebaže tím Tawfik ve skutečnosti nemyslel vůbec nic, měl pravdu, když říkal, že nikdo by neměl kráčet celé ty roky sám. <emphasis>To ty jsi kráčel sám, starče, </emphasis>řekl své vzpomínce na jeho ebenové oči. <emphasis>A to tě nakonec taky zabilo. Já mám na cestě společníky. Já mám někoho, kdo mi hlídá záda. Ty ses kvůli nesmrtelnosti vzdal lidství. Já se vzdal pouze dne. </emphasis>Snům o slunci odzvonilo.</p> <p>Opřel se zády o okno, založil si ruce na prsou a pohledem cestou k Celluciho tváři lehce pohladil Vicki. „Naštěstí si různí bývalí akolyté pamatovali dost z toho, s čím souhlasili – včetně značně explicitních halucinací během chrámového zpěvu, o kterých nikdo z nich nechtěl mluvit – že jim jako vysvětlení podle všeho bohatě stačilo říct, že je to pryč a nikdy se to nestalo. Ten tvůj inspektor Cantree byl jediný, kdo chtěl vědět, k čemu opravdu došlo. Do rána se většině z nich podaří přesvědčit sebe sama, že se zúčastnili divokého večírku, který se trochu vymkl z rukou.“</p> <p>„Všem kromě George Zottieho,“ dodala Vicki ze svého křesla. „Tawfik převzal kontrolu nad tak velkou částí jeho mysli, že když zemřel, nic Zottiemu nezbylo. Doktoři říkají, že utrpěl silnou mrtvici a pravděpodobně nebude žít dlouho.“</p> <p>„Silnou mrtvici,“ zopakoval Celluci a podezřívavě přimhouřil oči, když hleděl přes pokoj na Henryho. „Proč si myslí právě tohle?“</p> <p>Henry pokrčil rameny. „No, není příliš pravděpodobné, že by dospěli závěru, že jeho mozek zničil prostřednictvím magie tři tisíce let starý egyptský kněz-čaroděj, který se snažil zasvětit chrám svému bohu.“</p> <p>„Jo? A co vlastně ten jeho bůh? Tawfik je mrtvý. Zemřel taky?“</p> <p>„Samozřejmě že ne,“ odsekla Vicki dřív, než stačil Henry odpovědět. „Jinak by nebyl mrtvý Tawfik.“</p> <p>„Podívej, Vicki,“ povzdechl si Celluci. „Řekněme, že je hodně pozdě a jsem na nohou už skoro čtyřicet osm hodin, což je všechno pravda, a zkus mi to vysvětlit.“</p> <p>„Tawfikův bůh nechal Tawfika zemřít. Tudíž už Tawfika ke svému přežití nepotřeboval.“</p> <p>„Ale Tawfik mi řekl, že jeho bůh přežil jen díky němu,“ namítl Henry. „Že bůh, v něhož už nikdo nevěří, je opět absorbován do dobra či zla.“</p> <p>Vicki obrátila oči v sloup. „Tawfikův bůh má lidi, kteří v něj věří,“ řekla pomalým a zřetelným hlasem. „Nás. Uctívání není nezbytné. Pouze víra.“</p> <p>„Ne, Tawfik ho uctíval.“</p> <p>„Jasně že jo. Prodal mu svou duši výměnou za nesmrtelnost a tohle byla jeho část dohody. Ale taky strávil pár tisíc let v bezvědomí v sarkofágu a během té doby ho stoprocentně neuctíval. A zdá se, že jeho bůh to v pohodě přežil.“ Posunula si brýle po nose. „Takže dnes v noci udělal Tawfik něco, čím svého boha vytočil. Co, to nevíme. Možná se mu nezamlouvalo místo, které zvolil pro jeho chrám – ačkoliv kterýkoliv bůh živící se beznadějí a zoufalstvím by se v tom brlohu měl cítit jako doma. Možná mu nechutnali ti akolyté, možná se mu nelíbil Tawfikův přístup…“</p> <p>„Tawfik chtěl být viděn jako všemocný,“ řekl Henry zamyšleně.</p> <p>„No tak tady to máš.“ Vicki rozhodila rukama. „Možná se obával chrámového převratu. Ať už k tomu měl jakýkoli důvod, rozhodl se Tawfika zbavit. Lepší příležitost se mu ani nemohla naskytnout, protože ty,“ bodla důrazně prstem Henryho směrem, „jsi právě tak nesmrtelný, jako byl Tawfik.“</p> <p>Celluci se zamračil. „Pak hrozí Henrymu nebezpečí.“</p> <p>Vicki pokrčila rameny. „Stejně jako nám všem. Známe jeho jméno. Jakmile se oddáme beznaději a zoufalství, vrhne se na nás jako – jako politici na koryto. Uctívání možná k přežití nepotřebuje, ale rozhodně je potřebuje, aby zesílil. Jediné, co pro to musí udělat, je přesvědčit jednoho z nás, aby o něm řekl dvěma přátelům, kteří by o něm řekli dalším dvěma lidem, a tak dále, a už to tu máme zas. Bude chtít Henryho, ten z nás vydrží nejdéle, ale spokojí se i se mnou nebo s tebou.“</p> <p>„Takže to,“ povzdychl si Celluci, „co tím svým rozvláčným způsobem v zásadě říkáš, je, že to neskončilo. Porazili jsme Tawfika, ale pořád ještě musíme bojovat s jeho bohem.“</p> <p>K jeho překvapení se Vicki usmála. „S bohem beznaděje a zoufalství bojujeme celý život, Miku. Teď víme, že má jméno. No a co? Je to pořád tentýž boj.“</p> <p>Pak se její výraz změnil a Celluci, který poznal, že bude zle, vrhl znepokojený pohled na Henryho, který si toho také všiml.</p> <p>„A teď chci něco říct vám oběma.“ Hlas, který použila, by měla mít zapsán ve zbrojním pasu. „Jestli někdo z vás na mě bude ještě někdy zkoušet ty ochranářské kecy, které jste na mě házeli dnes v noci pod věží, vyrvu mu z těla bijící srdce a donutím ho je sežrat. Vyjádřila jsem se jasně?“</p> <p>Odpovědí jí bylo nanejvýš výmluvné ticho.</p> <p>„Dobře. Máte příštích pár měsíců na to, abyste si mě udobřili.“</p><empty-line /><p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p> <p>* Kompletní databáze knih nakladatelství Brokilon.</p> <p>* Pravidelně aktualizovaná sekce „Ediční plán“.</p> <p>* Ukázky z připravovaných i vydaných knih.</p> <p>* Objednávky bez nutnosti registrace.</p> <p>* Při objednávce z našeho webu zajímavé slevy!</p> <p><emphasis>Nakladatelství Brokilon vydává knihy těchto autorů: Bill Baldwin, Glen Ch. Cook, Juraj Červenák, Jack deCraft, Dušan D. Fabian, Robert A. Heinlein, Petr Heteša, Tanya Huffová, Aleksandra Januszová, Thorleif Larssen, </emphasis><emphasis>Petra Neomillnerová, </emphasis><emphasis>Jaroslav A. Polák, Mike Resnick, Dan Sherman & Dan Cragg a Vladimír Šlechta. O dalších autorech se usilovně jedná…</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Tanya Huffová</p> <p><strong>LINIE KRVE</strong></p> <p>Z anglického originálu „Blood Lines“</p> <p>přeložil Pavel Musiol.</p> <p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek.</p> <p>Odpovědný redaktor Robert Pilch.</p> <p>Obálka Lukáš Tuma.</p> <p>Vydání první.</p> <p>Vydalo nakladatelství Robert Pilch – BROKILON,</p> <p>Nuselská 1418/51, 140 00 Praha 4</p> <p>roku 2010 jako svou 37. publikaci.</p> <p>http://www.brokilon.cz</p> <p>brokilon@brokilon.cz</p> <p>Tisk Marten, s.r.o.</p> <p><strong>Cena 248,- Kč</strong></p> <p><strong>ISBN 978-80-86309-36-1</strong></p><empty-line /><p><emphasis>[*)] „Man“ znamená jednak člověk obecně, jednak „muž“. (pozn. překl.)</emphasis></p> <p><emphasis>[*)] Anglická slovní hříčka. Slova „mumie“ a „máma“ mohou v angličtině znít dost podobně. (pozn. překl.)</emphasis></p> <p><emphasis>[*)] V angličtině to přiléhavé vskutku je, neboť tam se interpelacím poslanců na členy vlády říká „Question period“, čili čas pro otázky. (pozn. překl.)</emphasis></p> <p><emphasis>[*)] Opět vtip založený na zvukové podobě slov „maminka“ a „mumie“. (pozn. překl.)</emphasis></p> <p><emphasis>[*)] Odkaz na komedii, v níž Abbott vysvětluje Costellovi, kde stojí který z baseballových hráčů. Bohužel, hráč na první metě se jmenuje WHO, tedy KDO. Legrační, že? (pozn. překl.)</emphasis></p> <p><emphasis>[*)] Autorka odkazuje na u nás poměrně málo známé komediální trio z éry grotesek, které si říkalo Three Stooges. (pozn. překl.)</emphasis></p> <p><emphasis>[*)] Další odkaz na éru grotesek, tentokrát Keystone Cops. (pozn. překl.)</emphasis></p> </section> </body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAMjBGgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD4/ooor0jmCiiigQUUUUAF FFFABRRRQAU5COabR3oAe3Sm8d6KD0oQEyjJAHeuht4xFAqe1YlnHvuEWt+tYHFWethccdq MfSgdaM1ZzkU9uk6YcdOhFVP7LTtJ+laNBA9KGrlqTWxmnS0xxIc+4qlc2r25G7kHoRW7Va +UG0bPYipcUaQqO6uYdJSmkrM6h8blauJLlaod6kRiD1pp2IlG5dLkjrxUEzHAp6kHnOPam yDctUzJaMiCFgTxxU1sxWZRmmwQPK4QHGalSExTkEgkGkkXJqxrg5oyKqxS7Tg5Ip1zJstX ZT1GM1p0OW12VLq/bc0cOAOhYd6oea4OQeaYaBWbZ2xioqxY+23HllPMOKr9aO9LSHZLYKK KKADNFFFAMehG/kAj0NXLa384VRHBqzA0mdsZPPpVIzne2hI0EYkKtIBj0FWFslaLKsCe1P 8AsIIyznd7Ux7a4j/1Tbh7cUzHmv1KEsTRuVI6UwCp2iuWPzK2fpT47GZz8w2j3pWNuZJaj YQpOCcDvWgrQrGUU7sCkiso0HzZY1KsEYOduT71SOeUk3oV1jeRQCfl9xTRbKiPGDuc5PSr rEAcmoGUqzTI3BHINME2RsjNZDcMMoqWOXdGpHcVCss8owoXGOaiBMMpQ9OopD3RckkIUlQ CQM1B98LIygMentULyO0oCvgd6S4m2LtH3m/Si40nsiOeYlvLQ/U1NaBBwCM/zrO7U4EgcH FTfU1cNLI2ZWSOJi2OR09axy2WpGdj1Oab70NjjDlJ452iJxjn2qMnccnuc03qeaQ0rlWW4 4U/KcBeveoh05pwGe9CCxL14qRMKU4+bNNQjIFXhBGyL82D1yKVT4GXh3+/gvNDAWJwB7Vo oR8qY5x6VRRfnwZGVs8HFXI1kDf60MPpXzp+i00+jJh/rMMc59qlxjoORUWMNnGTTw+cYqr mzUr2EIzzwKOB7/hQSSOnSkz3pXNEmxQQB059Kep+maj7ZoUZPXihMU4qUXcfuxwelNJz/w DqpduTkdKCpxxTdxQcFsN7dBSYxzSnIppNKxpKSvqL+ApDnsBTSWOMED14oL49z7U+Uy9su oyWESqcYVsdcVD5SpGGuSpx1x0qdpAM84x1zVSfZKVY5IzjGOK2hfZnmYl00+aKu/w+4bLd gRlbXEZ6Z2/yqmyMNJvHdxIWdfmz1q9KsZgbzNgXGFB4xVe4Lf2RcgheCuMdDzWq2SXdfmc N5Sk3N7Rl6bPoYFKMZFHY0ldyPnS1bSPDco6LuYHp610sTtJErsmwkfd9K5WGYwzJJjO0g1 1cUizRLKnKsMit6bOHELZ2H/lS/lSUVqcgv5UflSUUCF/Kj8qSigBfyo/KkooAX8qPypKKA F/Kj8qSigBfyo/KkooAX8qPypKKAF/Kj8qSigBfyo/KkooAX8qPypKKAF/Kj8qSigBfyo/K kooAX8qPypKKAF/Kj8qSigANRGJWwZEDN6jpUppKaBjVQLnHfmng+36U1gSMVEHZZvL2kj1 piJqQso4JApGZVBLHAoBDAMOR2oFqRCRxcGPYNvbinPOqHaBk+1PYlUJHGKocliSeaZSVyc v8yyMoI7AVXD7mZu5q4sKmEK33sdarRxfvtvbPNAJrUkJENvz956qHLY4zVmdWmkYgZC0kE alx3VeaC00tR6gW8OSBvbp7U2MBpPmGc+1IzedLyeO1SQsqZJ/CgTJI4AG3NyfSpttCkEZF LUtskz7mIxncv3T+lVuvXFa7KGUqRkGs2eExPjkqehFNO5pF9BjcoKCPmwaQ5KCpI4mllC4 wPX0plD4Id75P3RWiBjsKaiKqhVHAp1TcybuNZQy4YDBqhLB5bZGSM8GtBmCqSTgCs2adpG wOFFCuUvIs28mf3Z/Diiq6sVXIJye9FUQ4mHRRRXIeqFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAZ NL19hSdeKkUYAFAXL+lj/ScE84OK2qwLKVYLkM3Q8E+lbgkjYAh1OfetYbHDWXvXJKQ0Z9K K0MQ5ooooAKinTzIXUDkjipaQ0Au5zbghiDTeKvahEFn3J/FziqVYtHdF3VxDSikoqSixGc 9geMc1OqgsOMjuKqxk5wKvIv51pEwnoPSLau4UjjBJ6mpdwCc1AzE/Q1RktQDHpn8ar3UpI EYbIFOdyozVRjk5PWpbNoR1uJS0cUVJsJjmlopDQAtKpHQ1ZtbJrhd7Hag4+tPl06ROYjvH 607EOUb2KmFPQ0hGDipjaXIGfKaozHID8yEH3FILoaBk4rYs7fykDsPmP6VXs7Rs+a64x0B 71oIHCASEFvUVcUY1JdESUvakpao5wozQTSUDCkNH40h6cmgCCVjTUfOVPQ1IRuzUTR7TkU FDUfyAYm7fdPrUErmUEry6+lXDtcYYZwKqHYqGXZtOcdaRcbXuN3xiEsRjAqmwfO5+p5p7t vlPHyjk4NMdt7ZqWbRjYSjFHeg0iw4NLSDjNBNIBcUmDS7sninq44BUACnYGR4NLzUv7s55 xTSMcUE3Hx1pWkW5g7dKp20O889B1rVhxlQOBSmrwY6Ekq8L91+ZK8MLRnKjP8AKoolKNtJ PPQnvU5UDnggdqgWXzboKn3eefevAkpaJo/RKUqUXzQd0ywCAMEU4Jn7tNIx9aeu4ihanTU dlzxdhhyppB7VI4YrgDNIEIocXewQrx5btobtz1OKf90DFOx60EZFFrGbqqQoNBGaQDApSe PeteV8t2ef7SLquMSF+vBphBzU7LnrUbD0qHGx2063PG9mhgHOaYTknH5imsQjHc5AHJpnn IqllIIxnFNRe5nKvHbYY4cAsw3Fegz1qEXSoGITD/zqysySkqMj2pjRRgMVHIya1TS3PPmm 3zUmQTiCcpExHmfeIHemXeP7HnwhQAj5T25pIrSMAswBY87jT70Y0efPqP51TsrJd0Z0uZq cpL7L/I500lKetJXefODkUuwUd+K6W0CW4FoZw7KMgY6Co9PtI4rMF1DPIMtn09KngtY4CS uST0J6gelbQjbU4q1RSuuxZzRTcU4VtY4wooopDCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigBCOaaqBM4zz70+koEJSYG4Z69qDyRjqP1o +Y4IO31BqkSBVWHIHPrUcmcLGgAU8dcUbirkBPkHXHalD71YqCSvTNMeorDhVJ/4D61XkgK udgJHXNSwksQZAA/Ye1SMTtIGTmgL2IUlKrsYcj3ojIDPJwcConwZGAzUpytqcjrQOyKzTP zg4zUoBSzLfxMarNz+lWZuI419Bmg0eliv91B61InzAU4yK0e0IAT3qJM4P1oFuiZZGjkyp yPSriOJBkflVDtQHZGyvWkK1zSpkkSyIVbpSRTLIOOCOoqSpEZZidZPKxzWhFEI0A796ftG c45padxt3CkZgFJJwB60MwVSScCs6eYy5A+6DxQkCVxbiUyYA4XPAqEIxUsOnehjyB6AUby BgdKo0SsrIcnSiiPpRQS9zGooorkPRCiiigAooooAKKKKACiiigAooopDJEXAJPelxUuxgg yO1II2Y4AzV2MnIZ0pQ7bsVIYXUcofyplGwXTNCxumEnlO3DdM1qDNc4CVIIrYs7tZV2OcO P1rSMjmqw6ouUUopverMAzQelLUUrhEJoApN+8vsdlFV7u2EbFkye5GOlWrMZZ5j3NJcBW+ 7n5sd+vrxUWubxbUjKFKQatzWckPzgbkz2qOYPIRJ5WwHgY6VnY2UkxkIy4rQBwaqIuxc96 UM2ec1aM5au5YL/MRnio3fA4oC5BNNPcetMhIjn3KpU1WxVuVQYGOO9Valm8NhPaloopFCe 1SQx+ZMqf3jimcVc06PdcbiPujP400KTsmzTJitoQCQqqMD3qv/aMOfutVC7maWduflBwBV cU3LsZKkmrs3obqKbhThvQ0s/m+X+5ALZ71hIxVwynBFb0Mnmwq/cjmmncznHk1Q9Qdo3DD Y5paOaBVmQtFFFABSZoNNOaAF49aY7FVJUZPpTS4H19DUMk6hQ2Dj6Uikh24iQ54BGaa8qg 4zz6VDhmGJTxnPHpSMUUluAT70FcqJYpFJ3A/e6ZomdACvVj0GKiV0yNpFTqVPOBn1pBsZZ BQYOcnrkUzoat3hzL0qpUM6U7q4Z4oxS7eM0mTSGL1pY0aRwijk0zNaFkgCPJ36ChITdlcm S1to02sNzetRiyEjMUb5c45pz3iIdqqCR1qJL4oMbRV6GC59xzWLA4DA0LZSE8jA9atW8yy AnPzdxQ7qk5kMmBj7tOwuaQNCEhCjjBycd6elwFYHIH1qrJNLKcRDA9ahgO24AlyxB6VM/h ZrQg5VI37o0sSXJ+Xckfc+tWolRCoRQAKqyXJTCgAcZJx2q1HjaGB/OvDnUcmj73CYeEItN Em1fXnvTlIAPFNwCelLswMg81EXZ3OyrFThyNj8+1L1NNBo+UHGa6FJPU8epQqRagtbC+tN 3HGCOacT+VA6nNOLTvdGdaE4crjKwdBTGOTx2p/OfakwcnPFZzi9kduHqwjdyVn+YHkZqKV gi5OKkwRzniq9wTt4XNEEnL3icROUKd6TujPumBiJ3YJP51FDEscfmSE5YfLTiHkkKiPIBq 55KEAMn3fetZSUdDhoU3VfN1KeFjJZEO719am3EEFPmOOeOR7VKyjzAACMjJwKXhD82AB0N ZuSZ1RouLGmNnlG4YUcjnrUWpFf7JmCnpj+dWSTgEA8H86ramMaTN2yR/Oov70TqUUqdRrs /yOZPWkpTVvT7Q3VwMj92hyx/pXqJXZ8dKSirs6G1B+yQhuuwVLS4xxRXWtrHkt3dyEzxrc CBmw5GRnvUwqKWCOV0dh8yHIIqWgHboFFFFAgooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKM0UhP40WEQzkhQV+8DmiOcSRscYYdakKhwM gj+dM8ra2UIUHqOxqkJDo23Lnj3xUZZ41YsAUPTnpT3kEW0Y6nj0pZArgKwyp5zTEVoonSY uvIxwfWrCOZEIYYbuKRY/nLHJ9B6U3lMhshex70DepDJxOwqSVs2in6CoJMiXBOT6ipOtpj 0agq2zK7DIBA71Yuj8y/7tQ5NSXIz5bZ7UFbvUhGCtKmADzS8FCB1oiCgkOCaA6BQ3SlONx x0qUR+YqhQBxyaAuQRbt/7vk5rSTdtG7r3pkUKxL8vXualqWxN3Cg0UHpSEZ1xMXbYMgDtU IHHIzV+eASDI4aqW07ghHINWWrWGN980mOCacwwzA9c03FBY+PpRSx0UEMxqKKK5D0goooo EFFFFABRRRQAUUUZoGFT28Jk3TEZjjwT7+gpiwyGLzipEecA+taenxeZDIhOEDq31qkjOcu VGgYY5UDSJgkc4pscCAb4mIB9qnpsSlIlUjpxWx59xjpKV4dfxWsue0mQklNw9Vra70vFJq 5UZuJzOMdaUEqcg1q3lkHBkiHzdwO9ZJBBwetZtWOqMlJGrZXnmYjkIz2PrWhXNglWyDWza XQmTax+cfrVxZhUhbVFrNZ99Ln92vfrVm5dETc3bkc1VghaYtLJ1bpTZEdPeY+GVI8J/CF3 ZqwiRPiRUAJ745qj5D+d5WR93GfatNF2qBQhyt0FwMY7VXltlYZX8qs0VRncymjI4xTQvPN aUsQkHPB9aoyROjYqbGikOwNvFRGMbSSDnsakXdgZFSbQRQFyo3KlfaqZyDWwsQb+tUr228 lw6j5G/Spkawkr2K6LuOKR12mnQuEkBPSpruWOR8xjApdDRt3sVMVr6chW2Y/3j1rJHJwOa 34E8uBEx0FNGdV6WMSeNo52Vuxp0du8kbOoyBWpc2az/MDtf8AnVNILuINGqnB64osCndFL vity0UraqGGDVW3sCHDS4GO1aOOKaRFSaeiFpMUtFUYidKM0Gs3UZ3DiFTgYyfehuxUY8zs aIZT0IP0NDVz6u8bblJU1swytLbpIRyRzSTuVOHLqLIRjkCqmGbLSgHHQipppCFJKE9sCoZ PkjGO3agFsJ80mecL60KEV9m0ZqVAFUCqjs32o7GGQOh70FRVywwXIXaCTTeY+Qcj0Pakif zJmyMEDpUxA+tAnpoyndEkg46iqtXJRmIjuhqqCAahm8NgycYppq0sWYy2M1XIwSDRYadxA MmrjRGK0VgSCfQ1WjBLgVfI81FjB+6uaaIm7WM05NGDUm3EmGqVoGRA+Rg0rF81iOHPmAFi M+lagt4wM459TWdFEznOMd6vRM5j+ftVIxm+w4PhDuwKqW4LXiufuk8GmTNI8xRTgEd6lhW 4DqBsFZ1X7jOjCq1WHqjQlhDyBw5UAYqaIkEKW3H1rPzcSNhZMjuQOKt2sYjfLEu3qa8C5+ h05WeiLoORzT15poXgU4DA9B3Jqku5U2rNxNXSfDXiDXElk0XRbzUkidY3a2hLhGb7oJHQn /GtW5+GnjeJQ8OitqCsRsbT5UufMU5G9QhJKbgV39NwIzmuj+FumeIXTXdQ0+/Gk2kunSxJ eSyiMNKpRsxg/Mzou9soCQM9M102u+LI9G0p9dsfFct3e3jXK6fp8ELojmZtolO4DdFHGFC ADBkY46EnSSR59OvVjN2s/keQeHJPDy62q+Khef2dscE2jBWV8fKWyD8oPXHOOld5J4Z8Da fNGniKK8077ZEj6aLPUftbXm8Ao5QQ70jPckbs8BTzVLQ/CD6NtkvLVLnXd4QJNH5sOnMRk BoxzPc45EI4Tq/oO10rw61qbjVb+/fT/PJa71Sa5X7VLnrvueRGD02Q9uDJSi5IeKVKpLmv 936HOjwP4Ti1p9G1iHULPVDxbWdlqC3zynqGkEcOYY8c7mG7/Z61RHg/wyJNVsL+6NlqVva 3M1vb2+qx3jO8SF8Nsi2BSFPVgfbNa134x+Hui2z6dbLc6lCQd9pYL9mtZG9XYkNL9XMldf rnhnQLS31TW9L8OWemPBo11bq63W4LKkOxy8SBVic7zjIO5cHitYSszz66m0otux84DBUHr mmthecU9cYGBj61HJjaT6U6mr2NsK5wg2n/AJFd85wAORTY1k3HceKc5AYHBpwPPNYt2R3x SlK7Y49qayBuCoIPqKbJIq8bST7URyhhjaQcZwaizSudPPScuVkgGDmqerf8guX6j+dXRk8 1DdRCe2MTdGYZ+maIayXqaVlGNCpb+V/kc5Z2El22eUjHVvWuhghjgiEcS4UfrVa0y11O68 RLhFA6cVakfywn+0wX86+ggkkfmFWbm7ElFelaBpHh26+CWv8AiK50OCfV9MnEEczSOAwfb hmUNgkbjj6CsXwrpelWNnJ4n8YWQn0MxvFbWzFllvpscCLBGAp+854HTrRzbmXI1Y4+iuq8 PT6RqvxD0qG48O2MOm3dwlq9mHkKqrNjduLbtwz1zj2rpPFs/g3w/wDEa/8ADlx4Msn0a1k SFpbeWWO5QFQWYNuIJGehFLn1tYahdXueY0tdf498KxeBfF6WsL/2jps0SXlsZsjzIz/C23 HpjIxXUfESw8JeELzRodN8G2c66hYrduZ7mclST0GHHFHOtPMPZuzv0PJ6K6y517wjLplk8 Hg23tLyC8D3MYmlkjuYNpBXJbcpB9D1wa6H4seGNC0NPD+peF7CO30jUrcyrIHd2d+DgsxP 8JGOnejm2TQuT3XJPY8yorsfhrpOn6344isdXsI7vSxBLNdmRmXyY0XcXBUjBzgfia6Twf4 Q0H4ijxYun2cWjNCYf7LKuxEeS+A+4nduAGfzFEpqO4403K1up5VRV3VdL1DRNVuNK1S2a2 vbZtkkbdvQj1B6g966nw0NCk8C+I7y/wDDlre3+lJDJbzvJIu7zJNhDqrANjt0qm0lclRbd mY/hnwtqPii9litHhtLS2XzLq+um2QWy+rt6nsByaw5FCTSRq6yBGKh16Ng4yPY16b4K07R r/4VeLtS1LR4rufR9s0IaaVUkYg4MiKwDbe3HSvMOcUk7tjlG0U+4UV6V8P9H8Pap4K8W3+ s6Fb3txotv9pgkaWRC5Ib5X2sMjKj35qPwjpPhz4hXd14fXRotB1j7O09ndWcsjROy9Ukjc n8wRRzbj9m3bzPOaK6vwf4Nm8S6pfJe3P9naXpUbTajdkbvJVc5VR3Y4OPpmifxJ4dt52h0 PwVpz2Q+VZdTMk88o/vMQwCk+gHFPm6InldrvQ5Siu+tPDujeN9C1G98MWTaVrumRfaJ9LW QyQ3MQ6vCW+ZWHdST+tXfh7o/h7VfBHizUdW0KC+utFt/tNvI0kibyQx2uFYAgFR79alzsi lTbaR5pRRncS2AuecDoPYV6VaaPoEvwEv/FEmhW7axbXQsUnMkmCCV+cruxuG76dOKqUrEx jzHmtFdxdeJfAsFrZ29p4Atb147WIXF1PcyxNJNtG8hVOAM9+9dN4vtPBPhfRfDGpQeBLW6 bWbP7U8ct7OFiOFO0YbkfN3qXO2jRXs7q6Z5DRXR+JtV8N6lp+mPoXh6PQ7iPzftkUTvIrn I2EMxzjGeOxrpdc8BQ6b8GtK8Qxqp1VJxJqAB+aOKYAxKR2wNp/4HT5ktxKDd7dDzeip7S1 ub++gsbOFp7m4cRxRoMl2JwAKs6zo2p+H9Wl0nWLN7S8iALRsQeCMggjgiqIs7XM+itzwhD YXXjXSLPU7JL2yurlLeWFmK5VztyCCCCM5re8c+Go1+Kl34T8KaMIxAViihiZmL/KGZ3Zic YzyeAAKlys7FKDaucLRXZeJbvwlY2kOi6JotneahDCIr3Vlkk8t5R94wruxgf3j1PIFbvgn 4dW/jX4bardWREWu2t7ttnZsLMojBMRHQZ6g9vpRzJK7KUG3ZHmFJjmprq1ubK7msryB7e5 hYxyRSDDIw6g12Vl/YL/CjUNVk8N2kmr2d5FZLcs8gBWRWO8qGwXG0+3tVc1iOW+hwrkhCQ uT2FJGWZAzjB7ivS/CWl6Bd/CTxZ4gvtCtrvUdEA+zyu8gD7h/GAwBx26VU+DmlaH4n8U3m j+INMivY/sb3SHzHRwyEcAqRwQefoKXPa/kUqbdrdTzxI1Kvubcre1RIzoNrxFkzwfSrU12 txc3My28dqhkYrFEDtQZ4AyScD616B8JNF0PxJ4xk0XX9MjvraW1kmVt7IyMmDwVI4IJz17 VcpWVyYxvLlZ58pB5B60MgcEHvVm/eB9QuXt7aK0iMjBIY87Y1zgAZJNd/Y+BEufghqXiUB W1hZVvYU/iFmpKMcejHcc/7FJzS1Yowcm0jyyRQJAO44NPiG5JE/Kg/Oplcbc4x71veEbzQ LHXjc+I9POo6esEv+jZI82Tb8gyOnzY57VT0EtdDm1jOTuOKnZN0C5P3a9d8BL4I8beO7fw /dfD6zsIpYpJDLBfTkjauRwWxzWNbeJfAdr4geyvvhrZmyiujHK63s7PsDYJAJxnAzjvUc/ Sxs4ac19Di9B8M6h4kN5Do5juL+3TzVss4luEH3jGOjEdSuc46Zp2veGtQ8MyWttq7xRahP H5slkG3S2yn7vmdlYjnbnIHWvTvCNt4ZbwD4w8VR6BavqGgTl7CctKjbWJ2bgrjpnAxis/w 9o+g/FC11mOLTf7I8VWcBvEkgmeSG9A6h1csQ2ccg9xU+01b6F8icV3Z5ZHAXOTwP51bVAo wBgV6P8ACLQ9A8S+JL3SNf0hLyMWj3Mb+a6NGVIyPlIGDn86wo/EPhtLj/SPAGnSQhsEJeX CtjPY7zzTc9WkjLk0Umzl6RmCgk8AV3b+I/h/ZR6pLH4Nh1N5tQL2cdxJJELe22D5SVOSd2 ePx71s2MPgbU/hLrnjaTwFbJNpl0lulqt/PscNt5J3ZH3qnmtuio0+Z6M8iF2PN5GFPGa6l PCt/wD8IbN4pup7eytN4S2iuG2y3pzhjEvcDuelPufEPgfUPDWqWcXgW10jVDGhsrmC4llG 4Ou4MHPGVzz/AI10/jmz0Oz+GHg7WbbR4re/1iE+ZIZ5ZPJVAPljDMQqknpTb1StYr2as2j zbqORUM0IkGRw3rUoPFLWhgZMisrkN1pgGRxWpNEJF56+tUGjMYKtxTTNFK4JknB60UkeOc dRRTJe5lm3uB1hf8qizXXGo3gikQq0SEehFYch0LEd0crRWhqFisGJYchCcEHtWfWbVjpjJ SV0FFFPjiklbbGhY+1AxlFatvpJOGuGwP7q9ahvIo4bopGu1QBxT5dCPaRbsiulpdSY2wPg 98Yq7baS24Nc4x/dB61rQEmBCeu0fypJJFRlUnGelWopHNKtJ6IraiqixCqAAGH4VFpR/dS j3FS6iQbInPcVFpR/dyjtkVX2hf8ALs0TSFsKTjOBTqKsxQ1WDKHHQjNO4NRxDapQjhSQPp UlIQuKzr+13AzRjkfeFaPamEqPvdKQ4ycXdHOc9DTkdo2DKcEVYvY0SXdGRg849KqGo2O1O 6JpLh5mBc8DtWnZymUEEEAdBWMelTQTtA+5Dx3FCZMoJqyNzy183zMfNjFPHSqUWoRsMSKV 9wato6OMowI9q0Vjkaa3H0UUCmITHrSMgYc040UgKrQNn5TkULE+eRVqigdxiqFGAKSWJZY yjjg/pUlFIVzAntpIHORlezetQc10uARzUf2eDOfKXPrip5ToVbTVGfp9rk+c44HQEVq0g4 GKWqMZScncKTHrS0UyQopKzr28K5iiOD0JpDjHmdkWpLuCM4aQZ9BzSJfW7nG/B9xisPJJo qeY6PYqx0YIIyDkVUvLTz8MpAcdj3rPgupIWADZXuK20cPGrjoRmqTuZNOm7oyvsdw7gSng DGSe1aCqI4wigkAVMaaRQkJzctyrMxVC+3OOgqCQ7oQfUZq3Ku4EHoaqcquHz9TQOJJuG3N VI1WW4kz/APqqVTj5T+FARVJK96Ck+W4xMxXWCc5HFW+vTvVOQEurDtUiuwOByTQElfUkjQ O0mehOKpTwmKQjqPWtONSqYA6frTZkEibSCSOhHrRYUZWZRhk2DBPFRSMGJqd7aZBnYT9Ki ELn+E4zjNSbK25Ysod7EkcAVZeCRJQ8GMYxg1PCnlRhFWnOxCk46CqMJSbZRNv5rkkjdnt0 p7W+3bubIqaJSDkjtU+Cf4RQkJyZHHGka/KKZjAPHU1OQcdKrzuI13Nx6YNMS1KZwLv/AID U0Z8+VUXITufX2qlLNumDDIGMGrdtPGZEX7uDWM37rO7DxftoeqNMIAuFGAPSlQfPS7hj1p sb/PjGCa8B20P0Sm38JdU8dKvaPqR0fXbPVFs7W9a0lEq293H5kMhHQOvce3tWWCR1JNT2t rc315b2VnGZbq5kWGKMc73YgKPxJFVcU6CV+bqfQVl431vxUPDF5NZ6Xp1hG0t7cusR3QmC T5djsSQjOQdvYK4zjNZWi6Tc6x4ovvHV3HIb7UJDLYK4Ja1h6JJ0OJCuNvHyBgwBYoK3rPS bC6Wfw3phWXR9Bjj0yefgrezp81wc/wBwu+weoaT+9V/xvfJ4S0OCzj8S6ZperX8fmNLeOz zWqHnIiRWbcQSQSABnPtWvqePBW9yG7OW8TeI9B8FRG0ZEv9UCbVsY2wkK5z+9PO0E/NtyS x5YsTurJ8U3g1WXR5NWTw8b8abbySQ6jqhihhdl3Ei3Q5DYYZLEk/Sub8NeArXxf4y0/SdN 8W2GqG6nDXCkSwzsgOZCBIoDNjP8Xet7xJd6pJ4ovYNRbTrC+lkJTTfEukwoFjHCKlwoKsA uACWXp1qFc7HGELa69SHS5Nel1nT7HS9W8FwpcXMcZi04WquQXGQDImScHjnmu+8bCya81m 4vtWuLrXWt9VDxuECpKkKo4i8v5Wj8sKPmG4EfUVxfg+z0iP4g2CeK/A8mlC0zf/aNJmcJI I8FdiMXSQMxVRsYcsK6vxXd38Gm3ejXPhP+yNmhXAnla3WB5JBGWHnIOA+MjeMhip55ON1Z o8icpRqXifO4zgZ64qCZ9rZwSCP1qyRkZ71BIuTzWabT1PUnCM480NGyuJN65K4GakU5Ixz n0pm0HIZangRI4AiVMrG1HnuNUBiFPSpwsajaqgVEvEnHNPYjqOtRex18nMwZSBnpVecExg DruH86sFiwqCbiMdM7h1pw+OPqgxEWsNVcv5X+RFFEkKbEzjOeaWVS4AHUMDmnjnmg19Efl V3uez/DF9BT4S+KH8URyyaONQtzcrFnJX5cZxzjOM47ZrmvijoOuWWuR61c3cep6JeKBp13 agCCOL+GJQOEwO3fr1q74ae2i+A/iyxk1CyivL6dJbe2kuEWSRYyu4hSc9jjPXHFZvgHxu2 kn/hF9ctk1XwxqTiKa0mYAQFjjzEJ+7jqenrwa59U3JHS7csYs57wh/yPnh//ALCEH/oYr1 jxJ8PrXxN8T/FGrvrsM8FlKJ7zTLONnvNoVflCnAOcdQT19a5ybwZp2gfEnSrvQvEul6lok V9HK0pvoxJbKrZIcE8gAcEdar+MvEd54f8Ajbf+KvD9/BMssqzwywSiSOaMqoZGwehwQQee hod5P3QjaMbS7nO+PvF8njTxC2pfZfsdpBALa1t85Mca9Nx9T1P5V6T8WI/C73Xhj+3rrVY Z/wCyI/LFjDG6lfcuQc5rA8eaL4f8S2dt4z8J3ljbT6inmXukS3McckTnguoJA69R+Pc1p/ FCyi8TXugS6NrejTrZ6YltMX1KJNsg6jk8/Wi60DVKR51r8XhWOy0s+Gbm8ndkl+1m8QLIG 3DbwuVA29Mdec13+jyHxn+z/qmiN+81LwxILq3GcsYeTgfgXH4CuF1Lwq2k+HG1W71nTZrh rhIYrSzukncgglmbaflAwPrmtT4WeII/D/xBtDduq6fqKmxut5+Xa/AJ9g2PzNVJXjp0Ii7 Ss+pJp7jw18Ir/Uc7dQ8UTfYbc91tY+ZWH+8xC1H4Ymmtfhj4zuLaZ4ZoZtPaOSM4ZGErYI PrVf4ianZXnis6ZpBA0fRYxp1kAcjahO5s98tk578VpeF7Dz/hd4qgOoWEFzqD27WkE11Gk k3lOS+FJ44PGcZ7UPa76hf3rLodZbXWkfGjw8umai0On+OLCI/Z5/ureqOx/qOx5HGa4rTN PvtJ8H/EDTdStntbu3itEkiccqftH6j0PeuNtbq6sb2G9sZ3t7qBw8csZwyMO4Nevax4/wB J8YfCXWW1CGC08VJHbwTMMKbyNZQQy+uDnK9vpRJOO2xUZKWr3MzwC7f8Kf8AiTH/AA/Z4m /HkV5dXpvgbyR8K/HFo+o2dtdanHHHawzXKRvMUyWABPvjnrXmQORVx3ZnPaJ6r8MYYp/h9 8RYZ7lLWN7GMNNICVT73JAycfSsvwhrGhfD+7ufEC6rFrWsG3aCztrSNxFGWwC8juB0HYA1 ofDvyE+HXje2n1Cytp9UtVt7OOe5SNpnUNkAE8dRycV5dz3HPSpSu2W5WjFo9d8POT+zb4y uoiGu7i/H2lh1Kkx/0J/M15F0rs/Ani2z0H+09E12KSbw/rcPkXaxDLxHosqjuR6f4VXm8C anJKz6Hf6brVieY7mC8iTK+ro7BkPqCKI+63cmT5kmjf8Agc8q/FuzSP7j204kH+zt/wAQK 2fB4hi0b4vW1sqiBYJCmDwFDSAAfhWNompaf8NNM1G8j1G11LxbfQm2gjs3EsVghPzO8g4L 9MKuelUfhp4m0rRNU1TS/EcjJpGu2ptLmccmInOHPtyc/WpavdmkGo8sX5nBL0H0r1bT/wD k13WP+wyn80rGvPhhqFszTWviXw9caWPuXzaiiAp2JX7wPqADXRtHoyfAHUNA0fxDa397/a IuHDusHnBdu/ylc7iowME4JwcCnJp2sTCLje/Y8gb7h+lerfFf/kTvh1/2Cv8A2VK8riie4 ljgiALykKu5goyemSeB+NeqfFBYbnwr4PFnqen3n9k2AtLuO3u0kaKUhR0B5HB5HpVS+JEw +GRw3hDRU1/xfYadMG+y7jPdFRkrDGN79PYEfUivTPA+o6h4s8VeLtD1iwurez8UwSGESQs qQug/dAEjAwuB/wABrl/DsNx4f+HOt+IbHVrW21u8EUVvHHdotxDahsySAZyCSFGOuAeKzd J8feN49csJP+Em1G523EZ8me7PlyfMMq244we+amSbvYqDUbXOZVr3SNUysklrfWUxG9Dta ORD1B+oqTVdY1PXtTk1TV76S9vJQA0shGSAMAccAAV6D8RotL0r4mp4u0iXTdY025uEuXtk uFkAmGC8bgHOCRnOMc1x/i/xBB4o8VXWt2+lQ6XHOFH2eHBAIGCxwBkn6VcXezIlG11cb4P /AOR98Pf9hCD/ANDFe6eONHh8QXPivTfBd2sPicTK+q2z8TXsAQbUjfsn+yOp4PavDfBqg+ O9Dd5YoY4byOaSSaRY1RFYMxJJA6Cuj+I2rTWfxjv/ABFoGqR5d47i1u7SUOCNgXsfUEEGs 5K8lYuElGDv3OAdHhleGaNopIyVdHGCpHUEHoa9B0jUb7SfgpLqWmXT2t3b+I4njlQ8g+Qf zHqO9bupx+Hfid4U/wCEkmvtN8O+LYG8mZZp1ii1AgA7sE5U88H8OR0xxpcsPwWv9KmvdOX URqy3wtRfRNI0KxlSwAbnnnHU0OXMrAo8rbT6HTXVppnxq8OnUtPWCw8cafFie2B2reIOhH t6HseDxg1wVvBNa/CfxLa3MTw3EOs2iSRuMMjBJQQR61zOl6nf6NqlvqmlXT2t5btvjkTse 4I7g9CO9eqeM/Gnh/xf8LJb63t4bDxBNfW39oW6nBlKK4Ei/wB5cHr1HQ07OLstgUlPV7md 4PYD4CfEZAMsxgUAe+BmqnwHiaL4lXEr5AXS7np16LmrPg1YT8IPGtlJf2UF3qRjFrBNcoj zeWctgE/lnr2qL4NTWln4yvb+/wBQtLC1XT5oPMuZljBeQAKBk89O3Sh7SKi7ciOeK/DknO /xOMnJAW2r0L4QDwf/AMLDT+xDrRvPsc+BeiER7doz9znPpXjM0T288lvIVLxOUYqwYZB7E cGvRPgxdWWn/EFtR1G/tbG0is5UaW4mWMFmwFAyeT9Kqcfd3M6cvfWhxGn6Vca54mt9HtgD Ne3Xkp/s5bk/gMn8K9X8Na1Kvxukszp14PDN5b/2DGHt3CLAq7Y26YGWBJP+2a5jwdp0ujp 4m8QHVNPh1W1gng02JryMO8xOHkTn+FCdp7k8VgDx543Ujb4t1dj1Aa6cg+meaGnLQcWqdm +pkeJtHm0DxPf6HcZ3WVw0PTqAflP4jBrI3FJD1wK9b+MFlZ6td6d4tsb/AE+W4ntIotTtr e6jd4ZgoAOAeR2yM4xXkk4COMnjH4mtIO8VciUbSseofA9yfi/pTqR80M6N9PLNcHqKAa3q JQ8/apf/AEM13HwWkt7L4g2uvX2oWdlptokiyy3NwkeGZCFABOW/AVxfiW0l0/xDf28jwyb 53lWSCVZUZWYlSGUkdDUr436BJP2aXmek/Dy2hvfg/wDEO3mvYrCOUQK1xMGKRjnk7QTj6C pEsx8GPD8urQTf21q3iG0MFnfWy/6FbxnkkMeXc8EDA6fWqXgNrdPg942sptQsYLrVAgs7e a6RJJinLYUnj2zjNJ8OPFGl3mnTfD3xdtk8P6iSYJnYL9hl67gx+6O/sfYmsne8vU3TSUY9 bDvgRIG8e36yEkf2VcZYdSPlyaxNPh+F/wDalqL7U/EItjKPN8y3hC7c85KsSB6kDOK634d 6bp/g74j6nJe+IdIk05tOnhgvlvY9kxYjZxnIPByO1edr4I1Z5lX+1tAUMcZbWIMD/wAeqt HJsVnypJdznL1ozeS+S2Yg7eXjptycfpXp/h1h/wAMu+NFBBI1KHI9OY6878R6ZDo3iK60m 31GHUVttqm5hIMbttBbaR1AJIB74r0rw3ZIvwB8S6JJqemRalqtxFdWtpJexLI8abSSQW+U 8HAODVz2VgpKzdzx5Qeua9Y+If8AyRv4YZ/59Jv5ivJicEgnn2r1r4hG3f4R+A7ODULKe60 uF4ryCG5SR4WfBXIB56dulE/iiENpHmNvPn5HPToatjpWWmWzgZx6VbgnyNjnDDuatnO0Wa o3MgYhMcDvSz3G47EP1NRrE0rgZIA6mmkNLuLax7mJYfKOtFTb1wYo/ugdfWiqREtWW6Slp KzAp6kAdPlz7H9a53tmuh1Q40+QepFc92rGe530PhCt/TDF9hATG7+P1zWBV7S5Sl8E7Pwa IuzKqR5om/WHfjF8/wCH8q3KxdRwLw464Ga0nsctH4jYj/1S/wC6P5VXu4UkVSx2le9TQf8 AHvHnrtFQ34JtTimZr4jOn83yChfegPWpNPuEhR1c4yeKJEhFiTgByMj3plhGjmRXAIAz9K nqdDtyu5qLPG3RhSvLtiZlIJAzVD7NG0ihMjcM8GnNZsoJ81sd+aq5jyxvuX/MU8g8GmmeN erCs6K2eSIMJSOw5o8iJJFSQkk9yeKLhyq+5ZkvoxwvJ9qqMbqYk8qtX0tolGVApkreTbnd jNGo010RRtwrSFCu5s4yaiuIxHMyocip7NG8/cw4arb2SvKXJPPYUrGnMoyMeitSbTgVzEf m9D3rMkjeNtrjBFQ1Y0jJS2EyRyOKmhneNtynB/nVelBpJ2KaujoLecTR57jqKnFY1lIVlG T161sAVqnc45Rs7AaKCOKTFMgWiiigBDQaWigAooooAKQ0tJQAtFFFACe1c/NkzPnrk10GO awbmN0mbeOp6+tTI2o7kNHailOKg6RPStnTyTbc9jxWOAWOBW5axGGAK3XqaqJjVelic0h5 NKab0FWcw1hkGqMy72wOg9qusGI4OKb5YUetBUXYz+f4geeBx1oKsOA/9attEGHNQiJid+R g9qRpzEW1iuS3T0FWoYk2AgVDna3t3qeMEfccbTQJtlgDAqMZViFUYz370oC9zuNDK2PlP5 9qZBIOmaqv/qP91v61aHC9fzqu65SRfxpAtywpOM0yXlQv944ohbdEp9RQxHnKPQZpiJFAz T6jDHsCaa7MvOMUCHyOI4y5GQKxZ5Wlcljn0rSuXBgZR161kZyamRvTXUaRmnRHDigjAoQf OMetY1F7rO7Dv97H1RqWsxD7SeDV5R+8Bz0rHjbDVpwqPO37iWI9eK+fP0ChO6RarrvAons tan8QCBz/AGXY3d3bPs+U3EcXy89MrvD49s1yFe8fB/S9Ef4aa5cajPcm9vbzFskVpLcxQp FHtkaYRglY3E5jLDnBBHSrjqzTFzUKV2vIx/DJS/8AhBo88aPdxeHvEa3es28QLyfZm5ErK OSmcg/rSw+D7DWL9dR1pl1+81SWW7v76z1ZWaDMjYWONFYs20BsvhRuAO0A1Rl+H/inQtS/ tvwLqzpGpIRob1Y5os9U8wEJIPfIz3VTxTH8LfF3xXL9j1G4uZo5Tylxfp5bH3RGOf8Avk1 fqcLsryhNJfiekfDfSvCHhvTdXutE1C21u4kn+zyXrxqZbJSOI/l6A5YMy5ViBg9q6HVtN0 zxBZtouu2qXcO/ZGZGwyvjICuPuORggjhvfkHjfh18N9W0nVZfsd0bq7up30mTcrJaTYjZ5 VUcNME2gFjtVWIxkjFbia/pkNtbWOoeZdXlyrRWdvtwuoAAMbcvghJBlWQtxlwO2Ktdjz6r vNyUr/mN8KeBdS0WyvPCui+I7dtN8QzSW8j6pG+LXYFZLcqpAjlly5Eo6iMbRu4Gf46vPGo 8QarYeJwkcVppF5Ch5d4yIWZBuJPmqVZtpGCfmJAKEU3QfHGpXXiyxRmfUtL1y3P9lQXYTe 4U4l06ZgAGfcPkduQ+w9HNZPii21208QXDXGqtq2gajoV9daRetHiSQCEqUb0ljG5CG4A3Y AJq00c/JJ1LvqeG5wDVeXPrkmrDY2gVC3vUKVnY9V0OeKmtGQbiT6H0zU0RycCoJohIytuK laltwTMVKnA5z2JpNKSuOEnTlrsJvxOFCknOCe1WCmMknvUOf3nB5B5qwcMMDmk7WN4Smpa PQZjOfpVeYjywT/eFWDwDkVWkAMeGH8Qop/HH1ReKk/Y1F3i/yFxxxR2pRRX0J+VojkjWSN kIHzDFJA2+BS3Jxg/UV2HhX4fa/wCM7aaXQp9NaWJyhtp7tY5iAASwQ8leetdAnwG+I6s6/ wBm2MY5Ys18mDWEq1OLs3qdEaNWcbxjdHme1cY2j8qXAAwBitDWtJm0LWJtLubq0upYcbpb OYTREkZwGHBI6Gs+tk01dGDTWjE2rnO0flRtX+6PypaO4HqcUAJtUHIApSMjFekQfBPx3e2 iXmmDSdStn+7Na6ijqfXn2qrq/wAIvGPh/SJtU1ttKsYIkLhZb9A8hAztRf4m9hWP1ile3M jd4erbmcXY4HHGKQqpJJUEmlByM10Phjwbr/jAakNBt47iTToBcSRNJtZ1JwAg/iPHStZSU Vd7GUYyk+VLU56j09ulKQVYq6lGU4KsMEH0I7GkpkiFQTkgUuKKKYCFVPVQfwpa7nw/8KvF XinSIdT0KbSbpJVLGH7cgmi5x86dVNaTfA34gxQtNeQaZYwJ96W51CNVX3JrB16admzdYeq 1dR0PNKQopOSoJ9SKknjME80LMrmJ2QtGdytg4yD3Hoa77TPg74z1vTItS0ZtJ1C3kRW/ca ghZCRnaw7MM8g1cqkIq8mRGnObtFXPPhwMCivR7r4K+ObCze91QaTptsg+aS61BEA9Bn1PY V5xnAye1EKkJ/C7hOlOGk1YTYmc7Bn6UbQTkgflXotp8F/H+oWkd3Y2Vhc28gyskWoRMD+I PX2qwPgT8TD00e2P0vY/8az+sUU7cyNFhqz1UWeZ9sdqQKo6ACvTv+FD/E7/AKAtt/4GR/4 0h+BHxMAydHtR9b2P/Gj6xR/mQfVq38rPMtq9do+tKRkYPSuz8YfDnXPA2kaXe65NbCfUJJ E+zQtvMW0A5LdDnPbpXGVrCcZq8XdGM4Sg+WSsxNoByAAfalooqyAIB6jNAAHQYrr/AAp8O vEfjSxnutAfT5TA+ySCW7WOUcD5tp/h5xn1rcPwL+IiRPLdWmnWkMY3PLPfxqqDuSewFYyr 04uzlqbxoVZK8Y6HmmATkgE0m1f7o/KprmBrW7mtWkjkaF2jLxNuRsHGVPcehqInCk+lamO wdqYWXJOR8vWvSrP4K+OtS0yDUtLXS7+2nQOjwX6HOe31Hcdqhvfgz4x0m1a51ZtG02MKzn 7TqUaFsDPA7+2KyWIpXspam7w9VK7izzzCnnAP4UxmGCSOg604c4OO3Q16B4a+EfiXxXpsW o6Ne6NJHKgd0N6PNiz0DoASprSdSEFzSdjKFOdR8sFc863qIlTcQT0yMYqQqGwPvd69cn/Z 78ZQWzz3mraBbRL1aa5ZVX6ttxVaP4B+MriHfput+HtScA/Jb3u4/wAsVl9aov7Rv9Urfyn ljIN24KM9D9KVt+DjAro/E/gDxj4Xt2fXNDuLWFf+XhAJIs/765A/HFcfLPKrBVbAwK3jKM 1eLuc7pyT5XoLteNySP8KZO7kJuA6ZBFdt4U+HfiPx3pzz6HNppkjco1tNeLHNgAfMEPO3n rW8/wAAPiW+7fYWCKg5eS+jAx61nKvSi7SkbwoVZWajc8rVOCwGeM49qmR1kTymAU9jWjrm lSeH9Tn0e4urS6ntyAZLKYSxkkA8OOD1rHblQQcVsmmroxad2mKybJCHWprcnJzgjHINIjr KoSXg9jXeeFfhX4n8VaSNS0ObTLoNuDW7XqpNHg4yyHkA9jUznGCvJ2HGMpvlirs4QwxS5e MKG7ioDGQ2CmPqK9Zl+Bfj23t3u71NK0yCP781zqEaIo9Selcp4Y8GeIfF97dWeipZXM1sw Vllu44i+SeUDEbxwentWca1OSbT0RfsqqsmjkOjgAYppRSSdvNetH4BfEcnI0i1Gf8Ap9j/ AMaUfs/fE4EkaPbY/wCvuP8AxqfrVH+dfeaewrr7DPJAvelXpgqBj2r1o/AD4of9Aa146D7 ZH/jU2n/s8/EC4vNmopY6ZbBWZ53uBLtwCcBV5OaHiqK+0hrD1n9lnkK5U5U4+lOBVs56nu KmaKONmV5MlSRx7UjzLEv7uPn1NdNzl6jVt8DdIdq5oeYEbIxtT+dQmV5Mlzn2pyxtKcKv4 0Dt3Jbcbs9OlFWI1VF2ggmigyb1JqSlpKgopaoM2D+xFc92rq5oxLC8Z6MMVyrKUkZGHIOD WU9zuw70aErQ0qBnuvNI+WPnPvVFULuEHUnFdPBCsESxoOF/WlFXZVWfKrdyTHNU7mx+0TC QPt7EYq7RWxwpuLuhqgKoUdhimyIHQqRwakoPSgRmOrQW0qOuRtO1qqWj7POP+xWtdgfYpf 8AdNZmnRiSZwwyu3kVD3OiL9xtlm3YmZiP4VCjNWRETEVZsluuOgqA2kqzlon2g1cjTYgGc kd/WqM5PqimsDwjbvJHYAdaY8LuCCvJ5AHatDbyT3oVMdaBcz3IYFlSECTlvao2gaZw0vAH 8Iq7ijFMnm6jFQKowKXHpTqBQSGKr3Nus0Z4+YdKsUGk9Rp21OadCjEHNJita8td/wC8QVS jHl7gUDZGOe1Z8p2RqJoZbnEgrfXoPpWRbQs0gAHGea2AMCrjojnqO7A9KSlNJVGYUUUUAF FFFABRSY5paACiiigApDS0YoATmmyRpIu11DD3p9FAGdPpwK5gJB9DVVdPuCeUx7k1t0mKm xoqskU7exSI7nO5x+Qq4BS4oxTIbb1YhpO9OxRjimIac/SmHlsDkd6eQTSquKAI5BhTVVvu bSM9wOnSrjjIqvOAI8ncQOoB60iluVZQGjJXuMio4GzGAT7VZJV4wyjA7CqkAwzoexpGq2a NKJABnrTnGR9OcVUVnX7pqVJz0YVRlYljYknjqaGAD5554pQwI+Wh+Yz3I7UCIoDtLR/3Tx 9DUsfJdvfFV5G2ETL0xg1IpxEoz1pDfcmLqOpFIxVlOKVVUjjBoMSk+lMRGY/NgK9zWZLA8 bkFTW0FAGBSMARggHPrRa5cZOJgnA606PlxitKWxjflDtptraxiYLIckHpWNRe6ztw006sF 5oSG383ll4FXILeOOQMAc/WpSYoyEXjPanJhjkHpXzzR+jUoRSHnpXpfw6+JekeC7JLDUvD s2qW8s00t2BcgCdGj2rGEIwo3BGLZJygIxXmuMdTxX1X+zjofw78aeEL7T9W8B6fcanpMi+ ffXCCU3IfcVPP3SAMY6d6uCdzPGVacaTc02vI8xPxg0u4vXmPhWaxDN8phu1uSB7+am48f7 YrcuvjrLfabHpK69qOmWCbQ0Vpo0IaZB/yzdvPyVI64xn1r0n4s6h8Ivhbqen6Y3wm0zVbu 9hNxhI44ljQNt5JBySc9u1W/hpbfBH4vadqENt8NbLTLyx2+fAYwp2tnayumMjII7EYrWz2 ueO6tHl5/Zvl+R4jqfxZ0y+ezN3L4puobON4IYbO5t9KiiibG9UWFGPIUZ57Vs/EKz02z8F 2kvhdrlYNIjs9Qspbh/MlA8x0yWAGeJIPyxnisL46/Cu0+Gnii1/sieSTRtTjeS3SVtzwsu N0ZPccgg9ex6ZrZ1tjN4OW0cDbJ4ZlKj/rnHYyj69GoSa3NZOk4wlTdjnNaR5x4it9P/csg g8W6WyHHkhwpnC+mN4P/AGyr1XXdTttb+COt6o0i2ll4g0ptYt5FIAtdQR0ju4F9BK21to6 5evKtBkje9+HF3dMTBfR3WgXPvGZGjA/75nHX0FZs93ct8Bm0GaUMuleJSCrDJXfAw4P+8j fnRfcXsvhin13OCGWGDgYqPOT9KlXODzz6VEyEZIHJ64rOyseo5TVR2fujTzwO9WEwoCgYx UEKu0mdpCjuasZ5rWNOT2OKri6cXaSuVcD7Q2Bj5qs4wcg1TZWNyCMkbsg1fIz16UnEKdWz s9hhKkHpVG4ykGc/xr/OrpG05A4NUL75bJiOzKf1qYX5437o6KsU6E3H+V/kSmlHSkpR0r6 E/MDX8KahNpHjrw/qdu5jeC/gyw7oXCsPoVY19gfFeeez+E3ieW2laOQWpTcpwcFlB/Qmvj HTsrrNgVbBFzEQf+BivsL4znHwg8RHOCUQZz1zKteLjor21Nnu4CbWHqLt/kfGagBcAAAdA KWiivaPDClpKKAPov8AZqmf+zfEtr5h8pJoJFjzwpKsCQPfA/KuX/aKnlk+Iun2ruWhg09W RD0Us7ZP1OB+VdB+zT/rfFH0tv8A2eub/aH/AOSnWv8A2DYv/QnrxoRX16X9dD25t/UI+v6 nkFe7fs1/8jF4j9rSL/0Ya8Jr3f8AZpG7xJ4iHraQ/wDow12Y7WhI4cBpiIm98YvhI2rGfx b4Xts6gAXvbKMf8fI7yIP7+Oo7/Wvmr/PSvsnwN8S9P8U6xqXh672Wet2FxLGsWcLcxo5Ad PcAcjt1HFcR8XvhB/aXn+K/CdsBf8veWMY4uPWRB/f9R/F25rhwuKlTfsa3yO/F4SNVe2of NHzbRRyDgggjggjBB9KK9s8M3PCGr3OgeNdI1azlaJ4rqMPtON6FgGU+oIJ4r1/9pS9uv7Z 0HShM32I28k5hydrPv2gkd+Bx9a8JtyVu4CDgiVCD/wACFe2ftI/8jV4e7/6A/wD6MrgqxT xEH6nfSm1hpq/Y8Or239m6aVPGmuWyviGSwEjJ2LCQAH68n868Sr2n9nEj/hPtXGeTppwP+ 2i1eM1oSIwOleBs/tLTSmTwzamQ+QRPKY+xYFQD9cV8/V7z+0o7HWPDUf8ACLedse+9R/Sv BanAfwIlY93xEv66H0D+zVfOJfEmklz5IWG5RM8BsspI+ox+VM/aK1W/tNf8PWtnf3Fqv2W WRhDMyZJcDnB9qpfs2uR4t8QR8YaxRj+En/16j/aQH/Fa6J/2D2/9GmuPlX163l+h287+of P9TyL+29b/AOg3qH/gVJ/jV7TfGfi3SLlbjTvEuowupzg3DOp+qsSD+VYNFes6cGrNI8dTk ndNnpvxE+IcHjzwX4YFxhNbs5JvtsSIVTkAK6np82M47V5lRRRTpxpx5YjqVJVZc0twooor QzO++Dd9JYfGHQjGxVbp3tZAP4lZDwfxAP4V7v8AH25mg+Ec6QuUW4vIIpMfxLknH0yBXzt 8Ncj4seFyCf8Aj/j/AK19B/tB/wDJKP8AuIQf+zV4uKivrUGe5hJP6nUR8odB0xWpoHh/Vv FGuQaNoto1zdzHoPuxr3dj2UetangrwNrvjvWfsGkRbIIyPtF5ID5cC+/q3oo5NejeI/GWg fDXRZ/BPw2YS6m/yajrZwX3dwpHG4e3C9uea9GpWfN7OnrL8vU8ylRTj7SrpH8zd13xlpPw c8HQ+BPCkyahr6BnurgjKQSN952H97phewAzXzzqepXeqX0upaveS3l3KcvNOxZifx6fQVG 7M7s7szu5LMzHJYnqSe9RsqupVhkGnQoRpq+7fUVfESqtLaK2QoIIBBzmvTfgTcS2/wAYbC OJiq3UE8UoBxvAQsM+uCAa8rnkECqqDntntXofwLu8/GfRVkHLLMq49fKaqxKvRl6MMKmqs X5o9j/aWkC/C6yi3EebqcY29mwjmvlrTbq6tZkntJ5bWaI5WSFyjD8RX0/+0sryeA9GiVgF bUsnPtE1fMUcSxx7BznrXJlqXsFfzOzM5fvrI+nPgx8ULzxPJN4P8Uype3nlM1tcSAE3KD7 0cg6FgOc9xnNcJ8bvhrY+FL+38Q6FbCHSr5zG9uo+W2m6/L6KwyQOxB9q5P4WNLH8XPDBhJ DG9UHHoVIb8MZr6K+PUcUnwa1LzCA63Fu0ZPZvM/ngmuea+r4qKhtLdG9P/acJL2m8dmfKP hjX73w74psNdtgyz2M4k443r/Ep9iuRX3eraf4h8PhkYTafqVt1/vRyJ/ga/Pwl4bYbTuf3 r6r/AGe/FDar4Gl8O3cmbvR2/dgnkwOcr+TZH5VeZ0bxVVbonK63LJ0nsz5k17QX8OeINQ0 CZdk1nO8JyOoB4P4jB/GsoJuOw9gele6/tFeHWsPGOm+JLdNsGqReVOccebGP5lMf9814ZG SZWz1wfwr0sPU9rTUzzsTSdKrKD6EJPAr2b9nS0ubr4nzXcYYQWVhIZWHT5yFUH8cn8K8bC goWPbpX1R8KrO3+G/wMv/GepRYur5DfbTwWUDbAn4nn/gVc+Ony0XFbvRHRgYc1VSey1OJ/ aF8VnV/FUPhK1uM2ekgNOgPyvcMM8+u1cD6k14zp9zc6XrFlqEDGOW2nSVGU/dKsD1qPULy 61DUJ9SvZDJd3UrTSse7Mcn+dRm4cJnjjk1vRoqlTVNGFWvKrVdRn394juzB4M1i/ibYUsJ pUYHGD5RI5r4MGva9jH9u6jn/r6k/xr7h8Uv5nwk1eRxy2jOxA94a+FMQbRyRxXmZZFcs7r qenmc2pQS7C3Hi7xDbPsh13URIOQ/2uT5f1r074WfHnWNG1RtK8c6zPf6FNC6i4mUyzWz7T tII+YqTwQc9c14XIxaVi3Uk03pXVVpwqXTRNKTpWcWX4LxkuCpbdGXJBPUc1pukkq7VGfwr n0VnkVR1JwBXRTTSooX7tdlJ6WODEJcya3BbdIxulb8BSyTDG2IgDFVkLMxJOakgsNspl3E buoNaXOey+0xY9zOFXNFXkCr8qjGKKVzNu5JSUtJSADWRqNg7yefAu4n7yjr9a16Klq5pCb g7owrCymNyssiFUTnkYya3RRRTSsE5ubuFFFFMgKQ96WkI4oAgu/wDjylz/AHaoaUf30g9V /rV68/48Zf8AdqhpI/0h/Zf61L+I2j/DZsd6KO9FUYhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAYqNoImO SgqSigBqIqDCgAU6iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo oAKKKKAGtUUi7kKn0qc1GRzQC3KETh94AGB0qB18u7Vv4W4NWpXjhdf3eM9wKiuULwlgMFe RSNk9fUsImTg9KV7futRwTBolapxcAdVNBDutCKNGUlmwAOuaaJSXByDk4p0029dqjr1qOP Gc44AyaAQlwcfux0anQvtAXqKhc7nC56cmnoPm77fagb2saCsMdKdkYzVCSRY1BHAJ65p8d wpypwcdD60EcvUstNGoyzDikSRZBuBqluaUny0QD0PBp6HyYdhIDHqRRcpxHPOI5pMnjAos 1eSZZSec9KoS+WWJEpJ9D3q3b3rBlCxsfoKzm/ddzrw8bVINd0TXSSrMWU8tgAA4qzaAj92 chlGcN/nmqsk80jBvKZQBxxUttIWnUNv3bcAtXhTadrH3WEjJO7d7mhntn8a+qv2QAPL8ZY /v2v8pK+Uq+rP2P/APVeMv8Aftv5SUoP3jbMY8uFk/T8zQ/aC+GfjT4gfEjQz4Y0g3FtFpx jlupJFjiiYyk4LHknHOACa9D+Enwut/hL4Xvpru6bUNXvAJbyaCNmACA7Y41xuYDJ7ZJPSv Lv2nPHfjHw54u0nQ9A8RXel2Nzp5mmS2IRnbzCud2Nw4A6Guf/AGcPiX4rk+JEPg/U9UutU 03Uo5ZALqQyvBIiltys3IBwQR05BrW65jxnRrTwqd1ZLY4347fEqb4geNVgTT7jTtO0dXgg gu4zHMzE/M7qeVzgYB7D3rYvXa50vRbZomEjaFfIMd/+JZbtz+Vew/tReDtK1D4ayeLxBHF q+lSRr54ADSxOwUo3ryQR6YPqa8muIo4YPD0oVVxol+5I44/smAfzp3aZpB06lGNlbf8AI8 5S4eP4b+HbxSVNj4gmKt6Zjgf+a1sa9ax29l8UtNSMJFb6xbXSe37+VcD8JP0rnCzn4PqrY wuvHH1NqP8ACut8RRK2r/FwkjCm0ZevX7TH/ialu7Oyn7j30T/VHlQOMGnDlgQDSEYOTnFA 3DkcCs1dHoStJb6kmOc5pOM5pnmYwMU/k9q2VQ854RxkpS2M/Di6Oc4Lcc1onvmqp4kz6Gr HXntS5wWH11YZ54rKv3JsZTnoy/zrVwAcism/Rhp8wJ6suOPelHdeqNZ35J8qsuV3+4tDkZ paaoIUA9QMU6vfPzYsaf8A8hixx/z8xf8AoYr6++N+P+FPa5/vQ/8Ao1a+Q9O/5DFj/wBfM X/oYr67+OC7vg9reSRteE8f9dVrycb/ABqXqexgv4FX0PjqiiivWPGCiiigZ9B/s1f6zxRj 0t//AGeuW/aDZj8VUUnhdOhA9uWNdJ+zUzfbvFEefl8q3bHvl65r9oL/AJKsP+wfB/Nq8iH +/S9P0R7M/wDcI+v6nk9e7/s0f8jN4h/69Yf/AEYa8Ir3f9mj/kZvEP8A16w/+jDXVjf4Ej jwH+8RPItburqx8e6te2VxJbXMGpTyRSxthkYSNgg19M/Cv4r2/jSBdH1ho7XxDEucD5Vu1 H8aejdyv4j2+YfEv/I465/1/wA//oxqzre4ntLqK6tZnguIWDxyxttZGHQg9jRWw0a9NJ79 wo4qWHqNrbsfSnxd+EQ1pZ/FXhW2C6oAXu7NBgXQHV0H9/1H8WPXr8z4IJBBBBwQRgg+hr6 x+FXxZtvGNvFoutSJbeI4lwOy3oH8Sejeq/iKyPi18H1137R4n8KwKmqgF7mzQYF36svpJ/ 6F9a4sPiZUZexr/JndicLCtH29D5o+aIP+PqH/AK6J/wChCvbf2kP+Rp8Pf9eD/wDoyvE4g y3kSOpV1lVWVhgqQwyCPWvbP2kP+Rp8Pf8AXg//AKMrtqfx6fzOGn/u9T1R4dXsf7On/JSN Q/7Br/8AoxK8cr2T9nT/AJKPqH/YNf8A9GJVYz+BMnBf7xA1P2lP+Q54a/69Zv8A0Na8Hr3 b9pN1PiDw5GM7haSt+Bcf4V4TU4L+BH+upWP/AN4l/XQ9v/Zu/wCRx17/AK8F/wDRorqPjV 8PfF/jHxRpd74d0tby3t7MwyMZkTa28nHzEdq5f9m7/kcdd/68F/8ARoq3+0Lquq6f4x0aP T9UvLNHsGZlt52jDHzDyQDya4Z83133N7dfQ74cv1H39r9PU4z/AIUd8T/+hdX/AMCov/iq 1dB+Afje71i2XXrWDTNOEimeQzq7lM8hVXPJHFec/wDCS+JP+hi1T/wMk/xrW8P/ABE8YeH tXt7+DX764ijcNLbTztJHMueVIYnqO/au6ccTyuzRwQlhuZcyf3lXxzp1hpHxB17S9Ltzb2 NrdvFDEXLbFGOMnk1ztbfizWLfxD4z1fXbS3ktoL+4adIpGDMgPYkViV1U01BJ72OWo05tx 2uFFFFWQdP8PXZPih4YZTg/2jCPzbFfW/j7wfH448PQaFNemzt/tkc8rqMuyLuyq+5z17V8 jfD/AP5Kd4Y/7CUP/oVfSnx1vr3TPhxBqGnXUlpdwanA8U0TYZD83IrxMapOvBRdme5gHFY eo5K6v+hh/FeHXvBXw7t9H8CaWth4dClL65tiTNHnjnuA3d+T24r5iAAAA6V9Y/DL4t2HjW 3XQteENrruzZsIHlXoxyVB4DeqflXC/FL4Kvp/2jxH4MtmksxmS501OWh9Wj9V9V6jtxVYW t7GTo1lZ9+5OKo+2iq1F3XbseEUYFJnIyKBXso8Qr3MJlAK/eFd38DYXHxq0BmXGDN1/wCu TVxjAkcHFegfBf8A5LNoH+9L/wCimrLEfwpejOnDSaqxXmj1v9pAgeCtEyQM6ge//TJq+Yd vmOsaEs7HAUckn2FfYXxg8T2fhbw/pdxqHhmw8QW9zeGF7e96INhO5eDg8YqT4a638OvE1o 9z4W0Gx0vULcAz2pt0WaIdmDAcrnuD9a8jDYl0MOm43R62Kwsa+Ja57PscD8EvhpqOl6h/w nHia3NiIIm+xwTjYwyMNM4P3RtyBn1JrnPjX8SrXxVeQ+G9CmE2kWMnmTXK/duZsYG3/ZUE 89yfYVb+O8fj2x1TOo61cXfhe8f/AEdYgI40br5cir1Ydic5HuK8R6jjrXVh6XtpfWJu/by OTEVvYweGgrLr5la4Qgo2cgHmu5+F/i8eEPidpV3NJtsrpvsl2SeBG+AGP+620/ga4yUZiY cBiMDNQLEXkUyEFupFejOCnBxfU4KU/ZyU+x9s/Fzw1/wkvwx1W1WPzLqzH22ADqWjySB9V 3CviOF1ZywbAIOK+3fhP4pHi34b2F1O4lvLQfYrsHks6ADJ/wB5cH86+TfH3hf/AIRL4iaz ogTFtHO01sSOsTjcn5Zx+FeTl03CUqEuh62YxU4xrx6oreB/DU3i/wAZ6b4ejBCXcy+cw/g iXlz/AN8g/pXtX7RHiaKGPSvAmnYjgiRbq4ROigDbEn4AE/lUX7PGiW2j+Hdd+Iur4igjR4 IZG4xEg3SsPqQF/A14n4i1+68TeJtR8RXW4y307SBeyL0VfwXAro/jYnyh+ZhL9xhrdZ/kZ FydsQc8KPWsGe8lkJCtsUdh3ra1EGSwfaOAM59K5s/dNdVWTWhhhopq7P0W1ixvNT+Fd3pu nxedeXWj+TDHkDc7QgKMnpzXyuPgT8VGiXf4ZVXAwf8AS4v/AIqvp/xNLLB8GNVngkeKWPQ mZJEYqyMIOCCOhr4g0vxj4mIaOXxPqv8AeBN7J/8AFV42X+097kaXqexj407Rc036HWv+zx 8WHuDt8NxhWbhjeRYH/j1aPjr4RRfDv4MW+p62sU/ia71NIzJBKxjt4tjHyx2YkjJOPYV5x deNPFP28y23ijV0AI2kXsg/HrXSa58VdT8U/CaHwf4ka41DUrW/S5g1GRwSYgpBR+7EE8H0 610zVfmV2rXM4Spcr0d7HC6eVWQsGCyds9quXF7EHCzkvt/uCsbvSGvQ57LQ4pUVKXMzYGr W0Y/dWzZ9yKVtbXjFsffLVi0VHtJC9hDsbkWtxlgJICo9Qc0Vh0U1UZLw8DtKSlpK3POCii igYUUUUAFFFFABTTmnUlCAgvBmxlHtVDSji5cf7NaNzj7LLn+6ay9Mz9sJ7bTUvc2h8DNrv RQOlFUYhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFMNPpDQBWkAIwQDVZWZgQ3UcGrrDjmqUw2P5nY8NQXHX QrxHyp2Ts3SrWCR1qCaPeuVHzLyKfATLHkdRwalFy1XMOxj61Ky7LY56nmnRwjO5/ypty2Q VBGAKojqVMHLNT/tARB2qM/dGM571A2VJxyB+NTc1UU9yaaRpdqjoO9JEwjY7jnBqNWCIM8 56CpFjDne4A9hS6laJW6EnntINsMf4mj7NI7ZkYt7CpFLdIgBj1qZZyuBIpT8Miq9TO7Xwi RW0adY8e9XIY1Eq4FRrKjdGB/GpomHmLzUVPhZphruvC/dfmWdqkcjim7QDmjcQcdRTgQTw K+f3P0qNoCYAr6t/Zx1bwD4J8H32p6x480yDUtYdWmsZpBEbUR7gFOeSTnOenTFfKeMNnqa CCwy2BTj7ruLE01iIcjloz7A+K+m/B74paxp2rTfFrTtKurOA2/wC7ljlWRC27kEjBBJ5zU nw6s/gH8LJ5tZg+IdjqmrPGYjeTTqxjQ8kJGg4zjk8ntXx4qjpQygDIFXfrY4XhVyqg6jt8 j3r49fHCw8e2EfhXwssv9ixyia4u5U2G5dfuhVPIUHnJ5JxxitnTtFl1YWVxZWC6hBp/hlV nhaYpsSW3Q3TjH3nEflqg6ZyT0r5qbOwqi5Y8DA619N3GreIPArWVhbWmoW8klvb2d15Nos 2USNAyyFsCON84En/TMnkc0J3d2TXoqlTjTpruc+3wtnTwDBos00RsY9TeeTVEkJLSrFuaM J02/ZwcHOfMBHSmeNdB1TS7Hx3q+pacmnzavp1pPJBHKXRG+0xEYJ9VK5HZg2OMV2qX2rPr j+A2lk/sxIWutgtMQmTYSWE/XJVtpTHAy3SsDxZrereLfhX4n1W/W5uJoYljDS2f2dkiS5Q glQTwFYAP/FtJ7VRyKU2/ePnUnjmkPTrxShhjDGkcA45rO9z2Yq0rNCP09c0Z9DTWzjFJzj FQdSppx1GONz4B71MxI4HNRH6U8D3p3I9kou7EJOcGql+f9CbPTcufzq3jBx61S1H/AI8Hw f4l/nTh8aHiGvq9RL+V/kT0U3kCnDpX0Z+SlrTv+QxY/wDXzF/6GK+v/jVGJPg9r+SRtEbf lKtfIekRS3HiDTLeCNpJpLqJURRksd44Ar7H+LkElz8JvEkMULTSGAbURSxJ3r0A614+Odq 1L+up7WATdGrb+tD4roq9/Y+sf9Ae/wD/AAFk/wAKBo2ssQBo9+SewtZP8K9XmXc8jkl2KN Fei+CfhF4q8U6xb/b9NudJ0gMDPdXMZjZlzyqKeSx+mBXPePU0qL4ia5b6JZx2enW9y0EMM f3QEAUn8SCahVoynyRdy5UZxhzyVj1n9mr/AJCXij/rjB/6E9cx+0A4b4ssoBylhAD/AOPH +tdV+zTDKbjxPc+WfJKQRb+xfLEjPriuX/aBgmh+Kv2iVCsVxYwmJuz7cg4+hrzYNfXn6fo j053+oR9f1Z5RXu/7NH/IzeIf+vWH/wBGGvB69/8A2arO5W/8Q6qYWFo0UMCykfKzhixAPf A6/UV1452oSOTAJvERseLeJf8Akcdc/wCv+f8A9GNWTXR+PNMutG+Imu2F5G0bm8llQsMb0 ZiysPUEGucrpptOCaOWomptMkhmmt7iO4t5XhmiYPHJGcMjDoQexFfVXwn+LEPi+CPQddkS HxBEvyP91b1R/EPRx3Xv1FfKNSRTS288dxbyvDNEweOSNtrIw6EHsaxxOHjXjZ7m+GxMsPK 62Pp74rfCNdenPinwxAqaujK9zbKMC8AIyw9JB/499a479pDnxT4eP/Tg/wD6MruPhL8Wo/ FUUfh7xFKsWvxriKY4Vb5R39pPUd+oriP2kv8Aka/D/wD14yf+jK8rD+1jXjSqdLnq4n2Us PKrS62PDq9e/Z4Zh8TrpQcBtNlz74ZK8gr2L9naCWT4kX1wiFoYdPdZHHRSzrtH44P5V6mL /gTPLwX8eBo/tJY/4Snw/wD9eUn/AKMrwyvdv2lIZhr/AIdu2jIt2tZYhJ23hwdv1wa8Jqc F/Aj/AF1Kx/8AvEj2/wDZu/5HHXv+vBf/AEaKT9pD/kddE/7B7f8Aow0/9myORvFPiC4VCY lskRn7BjJkD64BqT9omxvrvxlor2tjc3CrYMC0MTOAfMPBwK47r69fy/RHbyv6hbz/AFPCq Kvf2PrH/QHv/wDwFk/wqWDw/wCILqYQ22g6lNITgKlpIT/KvW54rdo8jkl2ZmUV6dqvwxl8 K/CO88S+KIGg1m4uoYbK2En+oUkli4HBYgHjtivMaVOpGpdxHUpyp2UtwooorQzOl+H/APy U7wx/2Eof/Qq+i/2hP+SUf9xCD/2avnn4b28t38VfDEMCl3F/HIQB0VTuY/gBX0V8fYJp/h JPJEhZYL2CWTAztXJGfpkivGxbX1mn/XU9nCJ/Van9dD5NRnjkWSN2SRCGV1OCpHQg9jX0l 8K/jSmpG38OeMblYtQ4jttRc7Vn9Fk9H9+h+tfNdBAIwelejiKEay5ZbnnYfEzoSvHY+mPi n8F49XM/iPwfAkOp8vcWC/Klz6sn91/bofY180ypJDK8M0bRSxsVdHG1lIPIIPQ17z8H/i5 eJfWXg7xPM1xBMwhsr1zl426LG57g9Aeo47V3vxN+Emn+NYpNV0oR2HiBB/rTxHdY/hkx0P o3bvxXn08RPDT9jX26M9Kph4YqHtqG/VHyPXf/AAYA/wCFz6Bx/FL/AOimrj9Y0fVfD+pya ZrVhNY3cZwY5Vxn3U9GHuK7T4JxSzfGXRWjQuIRNI+3nYvlsMn05Ir0a8k6MmnpZnm0ItVo prW6PVf2k/8AkSNDIXdjUTx/2yavnrw/r+qeGNettb0e48m7t2yM/dde6MO6kcEV9GftG28 0ngDTLhIy0UGoDzGH8G5GAz+PH418u4JHDEfSuTL0pYfle2p1Zk3HE3XZH2voGueG/iv4Bl 862WW2uE8m9snOWt5MdM9evKt/9evlr4h+AtS8BeITZz7rnTrglrO7xxKnofRx3H4iqngjx nqfgbxLFq+nkyRMNl1alsLcR9wfQ9wexr63nh8K/FTwABuF3pl8u5HGBJbSDv8A7LqeP/rG uZ82Bqd4M61yY+nrpNfifDk8O+MBAcg8c8UhUgREMMj5Sa6rxr4O1fwNr8ul6pGWjyWt7oK RHcJ2IPr6jsa5aMBrYAGvbhJTipR2PDlGUG4yWx7L8AfFS6P47l8O3Eu221pMID0E6AlT+I 3D8q679obwbc6rLoGu6ZAZLqWYaXKFHUucxH/vrcPxFfOljd3FjqcGo2reXc2zpLE4PKspy P1Ffd3h/WLDxV4T0zX1WNoLmJLkhwCInX730KsD9MV42MTw9aNePU9rBONejLDye2p4p8Zb y18CfCHRfhtpUg8yeFUmK8FokOXY/wC/J+gNfOdsR5Aye9dL8RvFh8aeP9W1pXJtA/2e0U9 oUyF/PlvxrlYYmfa38NejhaTp00pbvV+pwYur7So7bLQmV12yF8bQcYx2rLl0uOXc9vJtH9 1h0q9fXK2tux2KWY7VB/nWTDqF60iwwgO0hCrGq5LE8ACtakorRkUYTtzRPvzxaMfBTWR6a C4/8gV+eg+6K/Q/xdDP/wAKe1u28ljONEkj8tQS27ycYAHU54r4CHh/X8D/AIkeo/8AgLJ/ hXh4CSSlfufQYtNuPoZtKK0v+Ef17/oB6j/4Cyf4V3XgD4M+MPGWu28dzpF3pWjiQfab26i MQCZ5CBsFmPQY/GvQdWEVds4owlJ2SPNKQ10njzTtJ0j4i+INL0KJ4tNs72S3gR5C5Cqccs eTyDXNmtIvmVyWrOwlFFFAgooooEztKSlpK6zxgooooGFFFFABRRRQAUnelpCKEBDdc2ko/ wBk1m6XxdNn+4a058C2lzyNprL07/j8H+6al7m0PgZtUUDpRVGIUUUUAFFFFABRRRQAUUUU AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB QaKaetACMMjmq8kYIx1H0qwT61DJt25PagaKy/KTG3UdD6ihFjjdnB+91FMciQZU9DwaaDu HAwehpGnQsfaPk+UcnvURdVb5iMnsaiQquVP3hyBVZ9zksR7ik3YqMC7JAZV3g4x0qvIhTh 2x7ClilkYcyEBaVFaVy5Hy0FK8dxiKzHPBPp6VYRcdfzpwGOnFOwT8oOT9KaRDlckjQNnB2 1KQwzhQRUcCkMwLfN/KpCsm7lyR7CmQRGNSTui6dwKWOOPzVwzr+JqR1YkBX/TpUiqfMQBu +M1nU+Fm+Gu60F5oUpGBzK/8A30afCEWTKhs+pyaUyY+UuT6mmw73l3E/KOgrwHfdH6LSUV 7r1LoYbemDTTkjBpvbg4oJOOvHrSbOlU1F6DgQOM80byTtx7UwkMMng0nSlzF+yi3d7kvAG ByauvrmuSXEUz65qLSwgLE5upCUA6AHPFZxOTmgYJBxxTbuKNLkV5as2E8R+JBem7PiHVPt B4MovJNxHpndSp4h1+KzvLJNd1AW16pS5hNw7JOp6hgTg1mduKTvzzXTThdHhYqvapsDLnk cVHznFSN93HSk2jJrNwbfundSxKhTTqvca3XpSD5sgdakbhcUgAHYA0/YytciOYU78j/4BX dwrZY456VYUHd70zykMhdhlvX1qQZyQetONNbkVcW4vka3DHPSsy+wbJ+w3L/OtQYPGDmsv UjjTpD6Mv8AOklaa9SlP2lCo7/Zf5FiikU5APqM0te8fnB0fhXxlq/g27mu9GhsGuJMYlur VZmjxn7hP3c55x1rrm+PfxIIG29sIyD1WzXP6mvLqKxlQpzd5RNo16kFyxk0j1D/AIX38Tf +gta/+AiUn/C+/ib/ANBa1/8AANK8woqPq1H+VfcV9arfzs9Vg+P/AMRonVpbjTrjH/PS0A z+RFeWzyyXNxNcSsTJM7SOfUkkn9TTKK0hSp0/gViJ1qlS3O72PQtM+MfjbRdKt9M0htLsr WBQoSGwRd3GNzerccnvVTxF8UvFnirRpNK13+zruFuVk+xIssXIPyOOV6dq4iipVCnfmtqP 29W3LzaEkErW91FcKqO0Tq4WRdynBzgjuOORXo6fHL4gwxJDa3GmWkCDCxQafGqL9B2rzSi rnThU+JXJhVnT+B2O48Q/FPxX4q0aTS9dXTLqJxgS/YkWWPnPyv1Xp2rh6KKcIRgrRVhTnK bvJ3CiiirIHRySQypNDI0UsbB0dDhkYdCD2Ire8UeMde8Yz2M+v3EdxLZQfZ45FjCMy5yS2 OpJ71z9FS4pvmtqUpNRcb6MK7nw/wDFTxb4W0WLSNCOnWlvH1cWSGSU88ux+8ee9cNRSnTj NWkrjhUlB3i7HoOq/GHxprmk3Gl6w2mX1rOpUrLYISmRjcp/hbnr1rz7Hy45NFFKFOFNWir DnUnUd5u56Fp/xj8caTZrZ6XJpdlAuPkg06JAcDGTgcn3NXF+PPxLUYXVLQfSzSvMaKzeHp N3cV9xosTWSspM9P8A+F9/E3/oLWv/AICJQfj18TCMHVbT/wAA0rzCil9Wo/yoPrVb+dnbe LPih4q8a6HDpGutZtBDOJw0EPlsWAI55xjk9q4miitoQjBWirGU6kpu8ndhRRRVkHUeFfHe veC0uf7BSwSa4OWuJ7VZZVGMbVY8gcdK6Rvjn8Q5Y3iubrTbmGRSrxTWCMjg9iO4rzOisZU acnzOKubRr1IrljJ2JJpTPcSzlEQyOXKou1Vyc4A7D2qOiitTHfc09B1u98N69ba3pqW7Xd sSY/tEQkQEjGdp7jse1d2/x5+JDuWXULFM9hZJj9a8xpACDyc1lOjTm7yVzWFapBWg7Hd69 8WfGHibRJ9I1x9Ou7eYY3GyQSR+6N1U8dRVLwp8TvEnhPTHsNBj0+2BYlp3skeZ8nOC55I9 AelcjwaMYNNUafLy20H7epzc19T0yX44eP7mCS3vZtMvLeRdrwz6ejow9x3rzSSUy3E0rKq F3LkIuFGTnAHYe1B6VGx2kEDJPFVClCHwKxFSrOp8buOA5J7mu38N/FHxh4S0FdF0GeytrV ZGlJe0V3Zm65J6+n0riAT7ZpQ2RkU504zVpK6FTqSpu8XZnf6t8ZfGmuaRcaPrMmmXltcoU Ky2KErkYyp/hPuK89Rdq4U4xxSmNGcOV5FPwMUQhCmrRVgnUnUd5u4wDkk9a7bR/ibr/h74 c6p4NsYYnt73fsuGZvMtw4AcKOnPP5muKxg8d6G+6fpROEZ6SWgU6kqbvF2M+BMqyAZPb2q 7ChSMA4zVazUmRmJwR2q7WjFJ6lW9tFu4QvR15U1oeDPEHiDwbqU8+kw6eszFT591ZR3DJj OPLLg7evb+lQ4pegrGdOM90a0686atE9N/4Xx8S85Gp2Y/7ckqtd/Hv4squ+11i0OB9z7Em a87zSMQqlmOAOSfSsnhqNrcq+40ji66d+ZnXn9pH4sqSDrFoCO32KP/AAqW2/aW+KUUwkmu 9NugpztlslAP/fJBrx+6mE91JKBgMeBUQrm+r0r25Uemq1S17lm/vZ9S1S71G5x593M88mO m5mLHH4mqxo7GjNdG2hmJRRRUgFFFFAjtKSlpK7DxgooooAKKKKACiiigAoNFFADWAZSpGQ Rg1Xgs47eQupJJ4Ge1WqKCk2lYQdaWiigkKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApDS0UARkZ4NRMmOvN Tkc01hnigaKEisrDaAF71EcFsowJ7j1q9JHuUj1qn5JiG5yMAYGB1pM1iyJ1DrvBwRT4gpg Ift1pZFyA6nB/nTIsMXJHB7GkXe6GNtyI4+/8qvKirCABWaisrl0XIHar8NwkgwOD3BoQpp 20BgV6VNAowTTeDxSoSjexqjIlhAGV75qfAqFlyNyH5qdHLu+VuGFAh4UegpyKDIoIyKKdH /rlqJ/CzbDytVi/NEU0W0kDIU1LBt246MO4qwybgc1AsRSQHHFfPyTR+jUHCSunqPPXpSZ7 UpJJ5FJ1qGenHYXAHSko/GikNeYe1L070lA57UypPQcGwy5zUpHGRSKBgcU12wMCt4twVzx q8IYiXIt0SduaYDz7GgMMYzzUeTnOfeiU7jo4S11IfuO7BGB60uN3emFiRg0KcHinCq4sVf L1Vins1+JJgAYoyRww49aQMM80juSeOlE5p6ozw+GqR9yaVvyE3En2FZ2qc6bNjrkfzq+Dz 161R1P/AJB0nblf51nBtyV+53V6fLRml/K/yJYgREgPXaKfSLjaOc8UtfRH5WFFFFABRRRQ IKKKKBhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUCCiiigYUUUUAFFFFABRRRQA UUUUAFFFNbdxtx+NADqMUA8UUCEJxTd6yAhT0OM0/FJtHYYp3BkSA/OSwy3p2pSyIfmY7sc +9PwAxPc0jLkHkgY5xQIXOR9elKBSAfKMUvOKBikVDNEZFADbcfrUo6c0HrxQBXt4HhLEsD n0qxSEkdBmkAYE5bIpjeruPpKWipAO1UNUnENky5+aT5R/Wr/0rmdSnaa+YZ+VPlAqJysja jDmn6FKlFJRXOj0xe1JRRQwCiiigAooooEbP9sy/88E/M03+3Jf+fdPzNZvaoq2i2YqlDsa /9uS/8+6fmaP7cl/590/M1kUVVx+yh2Nf+3Jf+fdPzNH9uS/8+6fmayKKLh7KHY1/7cl/59 0/M0f25L/z7p+ZrIoouHsodjX/ALcl/wCfdPzNH9uS/wDPBPzNZFLRcPZQ7HVWVw1zarMyh SSeBVC51aS3upIhCrbTjJJ5q1pfGmxfj/OsTUf+QlP9aroc9OEXNprQuf25L/z7p+Zo/tyX /n3T8zWRRU3Oj2UOxr/25L/z7p+Zo/tyX/n3T8zWRRRcPZQ7Gv8A25L/AM+6fmaP7cl/590 /M1kUUXD2UOxr/wBuS/8APun5mj+3Jf8An3T8zWRRRcPZQ7Gv/bkv/Pun5mj+3Jf+fdPzNZ FFFw9lDsa/9uS/8+6fmaP7cl/590/M1kUUXD2UOxr/ANuS/wDPun5mj+3Jf+fdPzNZFFFw9 lDsa/8Abkv/AD7p+Zo/tyX/AJ90/M1kUUXD2UOxr/25L/z7p+Zo/tyX/n3T8zWRRRcPZQ7G v/bkv/Pun5mj+3Jf+fdPzNZFFFw9lDsa/wDbkv8Az7p+Zo/tyX/n3T8zWRRRcPZQ7Gv/AG5 L/wA+6fmaP7cl/wCfdPzNZFFFw9lDsa/9uS/8+6fmaP7cl/590/M1kUUXD2UOxr/25L/z7p +Zo/tyX/n3T8zWRRRcPZQ7Gv8A25L/AM+6fmaP7cl/590/M1kUUXD2UOxr/wBuS/8APun5m j+3Jf8An3T8zWRRRcPZQ7Gv/bkv/Pun5mj+3Jf+fdPzNZFFFw9lDsa/9uS/8+6fmaP7cl/5 90/M1kUUXD2UOxr/ANuS/wDPun5mj+3Jf+fdPzNZFFFw9lDsa39uS/8APBPzNB1uU/8ALBP zNZNFFw9lDsav9tS/88E/M006s7cGBMfU1mUUXH7KHYvnUXLZMa49M0179mGPLUH1BqlRRc PZw7FyO+aMYCA/jSSXZc7hEFb1BqpRSHyR3sXk1KVVwVDfWnjVZAP9Uv5ms/NJTuL2cOxpD V5R/wAsl/M0Nq8jEHyVBHcE1m0UXF7KHY1hrcwH+pQn6mlXXZlYMLeMkepNZFFJ6qzGqcE7 pG5/wkdx/wA+0f5mj/hI5/8An1j/ADNYdFZOlB7o7I4mpH4WbX/CQTE/8e0f5mj/AISCb/n 2j/M1i0VP1en2N/7RxP8AOzaPiCY/8u0f/fRpP7fmz/x7R/max80lH1en2H/aOJ/nZs/2/N /z7R/maP7fmB/494/zNY1Lk0fV6fYX9o4n+c2/+EinI/49o/8Avo0jeIZyMG2j/M1iUVTow as0ZRxdaMuZS1Nka9MD/wAe8f5mnf8ACQTY/wCPaP8A76NYuaSp+r010NXmGJe82bR1+Y/8 u8f5mthbhjEjhByoJ9s1xxrrIj/o0W4lTsAz+Fb0cJRk3eJhXzLFJK0yT7QRuyBxUUl66Nt 2AnGetRuUALjnHGMVVmIfOMnPPpj2rd4Oh/KYxzTGfz/giSXVZYyf3KHHuahkvmvNIunZAu xlAx35rPuWbcdzCpLcj+xL3B/iWvMxVGnTs4K2x6mExleq5RqSuuWX5McuuSqoXyEOBjOTz Tv7el/590/M1j+tFS6s+55HsafY1/7el/590/M0f29L/wA+6fmaxzmjtR7WfcPY0+xs/wBv S/8APun5mj+3pf8An3T8zWNRR7WfcPY0+xs/2/L/AM+6fmaP7el/590/M1jUZOaPaz7h7Gn 2Nn+3pf8An3T8zR/b0v8Az7p+ZrGoo9rPuHsafY2f7el/590/M0f29L/z7p+ZrGpaPaz7h7 Cn2Nj+3pf+fdPzNJ/b0v8Az7p+ZrHoo9rPuHsKfY2f7el/590/M0f29L/z7p+ZrGoo9rPuH sKfY2f7el/590/M0f29L/z7p+ZrHpCaPaz7h7Cn2Nn+3pf+fdPzNH9vzf8APun5msekJo9r PuHsafY2f7el/wCfdPzNH9vS/wDPun5msY0dqPaz7h7Cn2Nj+3pf+fZPzNL/AG9L/wA+6fm axvrRR7WfcPYU+xs/2/L/AM+6f99Gj+3pf+fdPzNY1FHtZ9w9jT7Gz/b0v/Pun5mk/t6X/n 3T8zWNk0c0e1n3D2NPsbP9vS/8+6fmaX+3pf8An3T8zWMM0Ue1n3D2FPsbP9vy/wDPun5mj +3pf+fdPzNY4op+0n3D2NPsbH9vS/8APun5mj+3pf8An3T8zWPSZqfaz7h7Gn2Nn+3pf+fd PzNH9vS/8+6fmaxs0Cn7WfcPY0+xs/29L/z7p+Zo/t6X/n3T8zWNRT9rPuHsKfY2v7el/wC fdPzNA16TPNumPYmsfNFUqku4vY0+xtnWpVP+pjKnuCae2sPsyIlz1GSeRWKkmPlKgr6Gnq d+ISc9l5rVTZHsYdjROuTD/lgh/E0n9vy/8+6fmayzlWww5B5FSGHzEMsQJUdR3X/63vUOU +jK9lT7Gh/b0v8Az7p+Zo/t6X/n3T8zWTJGyYJ5VhkH1FNrN1ZrdlexpdjY/t6X/n3T8zR/ b0v/AD7p+ZrGo5zS9rPuHsKfY2f7el/590/M0n9vS/8APun5mselo9rPuHsafY2P7elH/Lu n5ms5m812kPBY5x6VXp6NtOPWj2knuyo04x+FEm2k2mnCinzMuw3aaNpp1FLmYWG4NG006i jmYWG4NFOoo5mFh3aoql7VFXZExQUUUVRQUUUUAFFFFABS9qSigEdPp3GnQj2/rWHqP/ISn +tb9hj+z4P92sDUf+QlP9ap7HHR/iSKlFFFSdgUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFdUmPJgI5O wfyrla6iM7Yk5J+Udvauqhuznr7IY52oTgj6VSnIQk7sZq1IwUcHIzz9aybmQDcoPvVzmo7 mVON2Vp3BJGc55zVq2/5AV7/vrWcxya0bX/AJAV7/vpXg4ifMz3MErSf+GX5Mzc80UUVJyh RRRQIKKKKACiiigAxRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUYoooAM0daKKAA0CiigApKU0UAFGOaKKA DFFFJzmgBSaTFL+FJzTAUdKU0UnamhBRS0vFFgG4pcUd6M+tJqwxDRQaSkAuaXNN78UuD3p 3CwuaXOKTHFJT5gJXlMoXcBlRjI7j3oilaJg8blHHcGowce9LxwRVKQi27LLHsIEbk5x/CT 6j0qmwKsQRginbiMDqPQ0FgwwTVSakCQyiiishhiiiikAUmaWigBd5xjtQGPrScUh9qAHeY wqVGBFQ05fvCmgJqO9FFUAZoqFmJbGeKKTYFjtUVS9qirviYoKKKKooKKKKACiiigAo7UUH 7tAI6y1GLGEf7ArntR/5CU/1ro4Bi1iH+yP5Vzmo/8hKf61TOKh8bKlFFFSdoUUUUBYKKKK AsFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUBYKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK ACiiigLBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA BxRx3OK7LwJ4m0LQ31jS/E+hx6no+tWptZpVjBubJhkpNCx6ENjI43DivWvhv4q+Bum6CI7 Xw1ZWnjNAoivfFjPc2LuByQYxiPnplePWsp1HHoXY8l8I/C/x/wCOpVXwv4Xvb6EnBuSnlw L9ZGwv61f+Jvw0ufhnLoOnahfw3mo39o1zcm2cPDEwkZAiN/EQF5969t1rxH8ZdR8AfEG68 Y3aroqaNGdOl0VkNhn7VEP3bxEjO0kYJzjPFfK0jXDQRGUyGI7jGXJIPPOM+/XFRCUpvcGr EVFFFdBDCujL5gjweijkfSucroCxEEeO6j8OK6aO7MK2yIJ22AkH6e9ZU7bs5PftV6ckhgQ R061nSggkDtWeIfulUlYhPetK1/5AV7/vpWZWna/8gK9/30rxah62D+N/4ZfkzOpKKKo4wo oooEFFFFABRjmiigAooooAKKKKACiiigAooooAOPxooooAKKKKACjNFHegAoooOaACj3oFB oABjvRSUtMAzS44ByOaaadSASinUmKu4AOtKT7U2j6Uc1gsLn2pDSgZqeK3MmQvXGcngCp3 FexX7U4LzjGAa0Y7FCdjfMcEZHTNSW9tgssqFTkYDDr7c9KLEOokioloGU/NzjIFWVsEWFi W3NjOB+laNvcJA5gjtjKhJ+bHCnvVWeIFpZMsn91V4BB7UXSMedt22MqTaimMjLevpUFXTZ zeYOV2twW/hHtmtZ9NhaDyIG3BBvaQj73HNCTZq6iic3mlBxU11A1vMYyMEc4PaoKNjVNNX Q6kozRkU73ASlpPpRSAWiiikAUUUUAFBoooAM05fvim8UqfepoCeg0UVQEbgEZFFLJjbRUs CXtUVS9qir0ImKCiiiqKCiiigAooooAKXtSU5RllHuKYHXx8RKPRR/KuZ1L/AJCU3+9XTgf LiuY1H/kIz/71Uzhw/wATKlFFFQdwfTmvRNM8B+Fta1rStC0fxvcX+r6isQFtbaO8gSV1BM e/eM7ckFsADB9K87r3jw54evfBnwsbU/Dlxp17408TRNAZk1G3Q6NZMPmXLOCJpBwcfdXI4 JrGq7bMqJ5V420DSfC3i+80HSfEcXiCGzby3voYjHG8g+8qgk5APG7ODg4qTR/BWp634eut fs7uxXTrEOb2SWcIbXC5XcvU7z8qbc5bjivcvhD4VHhiZbbXda0S5hub2OK/05LizkSOGSA 7XllkzuXcQuyI8NySMVgXdjf2vgHw/H4AuNAFlBZ3EXiOKee23/aw77zL5h3Onl7fLKZHHH NZOq1oirHiGl2aalrNnp7XS2y3MyQ+c6lhHuYDJA5PWtHxhoA8J+N9Z8Mm8W8Ol3clqZ1Xa JChwWA5xX0Brum2Z+FkVtLqWmapcWN5o9xYXaPZw5hZT5whSPEgUEqreYSxKk4GDVLXZC13 4uuPAsuly+KrjxdM91LI8Dl9PYZhMbSEqYixbft/2c8UKs73DlPnJFLsFUEsxwAO5p9zbzW d3LaXUTQzwuY5I3GCjA4II9a9K8QXnhbSv2k/t/hqa1j8P2+sQSB4VDW6qGQylAcgoG347Y 6dq9A1430V349k0e+0a68byawktlJHJbSP/ZbtIw8lvubixQv/AB7SM960lVatoJRPnHjGa TI9a9P8dnw1F8brN9JstNvrRWsWv7W3kCWk11tQ3KKw+VUL7hkfKMntXqOpy6Ta+KtS1eK6 sJmm8N6lPa6ZqtvZvLpU4cCKIMmUkBwfL77R0xSdVq2guU+X8j1oyPWvpO11jTtb8ReGNC1 RNN83xv4YGn313BbxBrbUC8iwzsEHyPgRhsAZVsmvIfiBrdlqPiS20qxMb6TocEemwzQxKr XPlgCSYkAbi7BiCe20U41XJ2sDicVkZ60HA719GeIW0Z28ZAnRR8PF0QHw+I/K3i42p5Pl4 /eedu3+Zn/azxiuD+HjxJ4C8VtoRtP+E2Elr9iNx5e8WuW87yPM4352Z77c470e191uwcp5 eSPWu31HwB9jTwasGu2ssvimzN3EZlMMcB8xo1RmPcshGcY6dua9v05fClx4j1TS7ZrDSdQ ubSwbUdesPsslvZXiwOZ43ifhoGblzH0YY5GKyNFuNMWbwDJdNpV3HZ+DdRjYXZilSK4D3D xAqxwrEtGQDydwrN1m9ilE8J8R+HNQ8K6oulas8CagI1kmto5A7WxbkI5HAfGCQCcZHequn 6Vd6pHfSWgiK2Nu11N5kqodikA7QxG48j5Rk+1fQdre23iPwzpxupNGPiPW/B99buWFvCZb tLn9yG6Kkvk52k7SRS6nYWo0+5S5ttFne2+G5LG3MErQ3kciq75TO1+cFup9aPbOwcp4PrX hnUNA03SrzU5baOTU4jPHaLKGnijz8rSIPubuqg8kc46UaX4Z1DVdC1XXIpLa207TEDSz3M wjEjn7sUY6vIeTtHYEnFe9zW2kXC6j/wAI5JoVt4yfwzpLaZ5jwIm8L/pgjLHYs/T73P3sc 1j2b3P/AAjV8viW38Pz68niTSfP8v7O2YRGfMzt+Vh9zfjjJ5o9tKwcup4BketLX1FfeKZF 1C9ltk8Pf6F44W2tZBaWh2abJneF+XmI4XLc9eoryyBdK0n9pK4C6NZarpUOtTtDY+fHHBL FuYxhXOUxjaVzwcAHrWka1+gnE5jQvCaa14K8U+JTqiQf8I/FBIbYxktP5sojGG6DBNcvkY 619Iaw1npmmePGtvEiai8+maRcRfalt4rqMrdCR4JFjO2SWNRltueMZqfxHYJFB8Qry3fQZ rPUda0+905o5rV/Nsy7bgiA5VcGMMuBnGCOtZqs9W0PlPmcEZ61e0rTbnWdVg0yx8o3M5Kp 5sqxLwCeWYgDp3NfSmrah4S1XWfFth4nTRv+Ea0zxXp7WYtIoIylkzuJzGY8M6Fdm7GaoWM OuW/xe0lPF0nhW68KnWHeyKNZvB5XlyFPLC8rEBt4bGDt71Xtm+guU+bsEMVPUHFdN4m8Jr 4d0Hwvqg1JbxdfsWvVVIynkgStHsOepyh5qhqeiapaWCa5eQrHaXt1PBE29cu8ZG/AB6Dcv PTnivfI3sL34IeHNK0bVNOtfF40CRFN68LRvALqV5LdC/ENwQyMC2Cy8AgmqlUtZoEj5xnt bi2iglnheNLhPMiZhgOuSu4e2QR+FQ5HrX07pN9ot5P8N73XrvRLiwi8PS2cEN1LCka6tGZ vKWcAbkQZTkjbkqeeaoLrl/b6h4kudV8L+GtO1e28NOICZoLySWdZ1McjNkq0m3fgDkqoyD ioVd9g5TwzTfDV/qXh/VdeSW2ttP0xV8yW5mEfmyMfliiHV3IycDoAScVb0XwquseD/E3iI akkJ0GKGVrUxktMJJRGMN0GCfrXs91rlrdfC2wvtC8PeHNXtLzTLg65JdXccEkF+5YySNDw cgbDGU46AelcX8J7zULXwh8QV0WS2GryWVp9kjn8pjIy3Ks21ZPlZguT0JGM0OpJpjsjybI wOeTXT6N4Uj1bwJ4m8UnVEh/sL7ODa+WS0xmk2L83QYwfyr283/h3xN4quPh/df2RY6h4k0 CH7ffWkMZhstXiBkZwyAhVZF2ybDtz9DWC/jGPVvCnxI1DR3tbWG0OlQ6TCyRI0sVvMcuUw PMYgb2yD97mh1ZPZAoo8H44560ZHrXuvxH1vRLTws/iHQvssd18QILe4ayW3T/iVxRKUnVM j5N8oIUr/CDVf4b/ANtwfBnXtR8Lafpsmt2+v2UaXF1bwMyQtFKWUtKMbSVXPtn3q/avl5r C5dTxHI9aXIzjNfSHijxH4f0Xw5441HwPbaCqt4ht0iaK2hkZYWtmFz5IcFvL80kAjgA8Yz Uevf2IW8XRk6MfhyuhA6D5Zi3i62J5OzH7zz9+/wAzP+1njFJVn2DlPnOigdKK6CAooooAK KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAA9DXt2paB8DvFaWNvovjOXwr4gFjbrcNeWj Npk84iUPtdfmjO7OSRjOTXiNexeGP2bPil4mEdyNLttL0uSJJxqN9cKsLRuoYMuMluCOgrK pbduxaKM/hj4u/CPGt6TPdR6VJyNT0ecXdjcL/tFcoR7OK5/x54/u/HsehS3+nWdndaZavb SNZRLDFNmRn3iNQArHdzjqea9x0H/hVfwGuWnuvilrHinWlBEuk+HZPLs3PdZSSVYfU/hXi XxM8b6P478UHV9G8F6d4Wi5DRWXWYk53PgBd30A/Gs4e9K9vmDOHooorpIFrcBzEqg/wg/p WF2rb5MUeGwdozXRR3ZhW2RTnKjb09Dzms6Q547Venz5rkgHtkVQfOeawxL0sa00MrTtf+Q Fff76VmVp2v8AyAr3/fWvJqbHp4P43/hl+TM3NFGOaKo4wooooEFFFFABRRRQAUUUUAFFFF ABRRRQAUUUUAFFFFABRRijNABiiijNAC0nG33oozTAOlJSg4Pb8aSkAAUUA0YoAKU0mKcMU 0AZozS5ptMBaSlHJxU0UWWBI3eooSuDdiS2g8wb9yhQecmte1sVdBv+RGbhgv3qhk0wx2n2 t32AcAFgB+H96pLfxBcQqYplEyj7pXg1VlHc5ZNy+E1orVHjWOIHhsYXkE/Wp2s7a3XLbGm U52ucmT/GsqfVLy6hRIdpTOP3S4b8KvWGi6ky73mhgbGGkkJaT8j0q1JbHO4tat2Iru4l+5 BGLVOjb16H/ZWoUsJ2ldp42nwBhc4BHue30roYND1FFE9rfxBz959oZj65zUr6VczQyK91M ijIwrAbT/hUziTz2WhivpjPC0MnlxoRuReRg+lVl2wIYCw3o27pwQB3rfOiR3MQimNxvXIX fIePfiqkmjWds8biPJRsEPzhvf1FZ2e6EpLZswtVjtJ42kt3DzY+YKuf1rnJI2jOGGDXqRs oFg+0wRpD2kTH3T61yOvWDGUyqgBPbpxirlHS5vRq2fKzmKKcQQcEUmOazO8SilopiAUUYp KAFoBozRSAKDRQaAAetKDhgaTNGaALFIaajAjHpSuflqwIidxz2FFJRUAWu1RVL2qKvRiYo KKKKooKKKKACiiigAqSIZnjHqw/nUdTWo3XkI/2x/OmJ7HW9q5bUOdRn/3q6jrmuWv/APj/ AJ/941TOLDfEytRRRUHcLWtqvhrW9F0/T9R1TS5LW11KPzbSV8bZ0/vLzyOev4VkjrXtvi9 vBQ+G3wvHiaDW5J/7CfyzpssKJt+1S9d6k5zms5yaaVikjyjUfDWt6TpGnavqWmSW1jqSl7 Od8bbhR1K88gd/Q1kfgK+kp/CXhnxnoHw1tUutQsfDun+H9V1KXzdsl08cVwxZBsXBJPopw uTgkVx1n4T+FupS69qemalrF9p+k6F/ackEP7sCcTLG0SySICyYcENtyMkc4rJVV1Q+U8ew PQUHGBkdK9ym+Hvw8trrWNUlGutpcHhyz8RW1mlxF5gErorQvJt5wW4YDp2NRHwH4ButB0z x1YQ6uvg82V4+pCW7Q3FvdxMFjtwwTbly8WOOQzH+Gq9rF9A5WeUav4f1rw/HYnWNNlsf7Q txdW3mgAyxEkBx7Eg/lWTgYxtH5V9Df2J4T8Y2XgXw7rC6rHqc3hGaWxuYZ08m18priVQyb d0mdhB5GOMVg6V8M/DFzr3hPwTdy37a74n0ddUTU45VEFq0kbyRx+XtJdQEwzbgcnjpylWV veQcp5dofhzXfElxPbaBpc+oy28RmlSEAlIx1Y+gHc9qj1jQNX8PzwQ6xp72b3EXnRB8Hem SNwIJ4yCPwr0T4GLAnjLxKl4ZPs48Maos3kkbivknO3PGcdM8U7Srbwze+AvGs/hy/wBais 7DR7V57a78omV2vFDKSAdoG5WG3GTnNEqjUrdASPPtF8S614eivV0a7Fo17EYZZViUyBDkE I5BKZBIJUgkcVjjjpXt/iLwt4GPxPi8M2nhnWpTNplm0ENpfRRAO0EcjO7umFVVLlmPc54F Vo/C/wAJTH4w1eBvEOoaR4cjtDE0dxEn25pJfLkKuU4TOdrY5AzjnAFVitbBys8a75wM0Hn qK9ti+GXhObxZpXgRG1M6xrGj/wBrw6kZl8iBmhaeOIx7fmQIoVn3A7iSBgYqtc+A/BcPhu 08dJHqT+E59Eac/wClL5q6mJPK+zbtmMbsHpnZk0/bR7BynjfpwOKT6jrz9a9e8c+Bvh94P 0y70WTxBev4stbS3uUCwuYrh5FV3X7m1YwrfK4ckkcjnjO8MaP4cufgp4g1a+0ua41RdYs7 GKcThBGJElIwNpwMqN3POB0xT9pG3NYVjzPOc8DnrWpaeIdVsdAvNDs50gs74j7RsiUSSqC DsMmN2zKg7c4yM4r1i8+GnhKLxL4s8H239pHU/CVoLy4v5ZlEV9taMTIE25jB8z5Dls4568 Z/iz4f+GtCi+JaWi37y+F9TtrGyaSdTvWRmUlwF5PyZGMdan2kG7WHZo8i/Cj8K9L8I+G/B b/Du68X+KIdWuzb6zb6Z9lsrhIFZJY3fduZWORt9PT611t18Lfh54YXV7/xd4hv00xPEE+i 2rQoxeOOJQzStsRgZMONqHaDg8+jdWKdrBys8H/CjtjHFe56X4Q8J6v4U8Fw6p4onj0ya71 eKH7YUtYvMj2GKPzNpMYlYruZ87e1UNY8J6B4b8GeLxqvhTULTUrHVrK1VDfJK1uskMj/AC uqYdSRnIxuG3pjmfbR7Bys8bwOOB+VTx2d1KkckVpLIsj+WjLGSGfrtGByfavbtV8BfD/T/ HF54d0/Rtd1OPRrNL7Ubq51SG1hVHiiYFn2HYFaTHQliQAPXp9I8KQ+EtX8f+FvCeqzardx TokGkG6hhuvs5tvMa5t2dCHmXeU+TaxXd6jA6ytog5T521XQNZ0JLJ9Y02aw+3QC5thMu0y REkBwPQkHn2rNAB4AGT2xX0HLZrfx+H1a+uLZofhpJP8AugjCUKZSY33A4U+q8+lYV38PPB w8PQeLLH7c3h/UdKgFk0t2oZdUebyngkOzG1CGc4wdoBzzSVZdUPlPLb641uewtbG+inW10 lTFHG0RUQeYxfB46sSTzyfwqkljeSLGUsp3Eqs6ERkh1X7xHqB3PavorxnH4as9W0f4eS+M 9Um1fw5q9paAx2YD3PzKhlkLIFJjyBHuZxs4ovrK4tPA3xA07R9Tm1uaLU9ROpWqXMMN3p8 COB5qqU3PHLjMojKj5RxS9r5Bynzi8MscSTPC6xzZKOykB8HBwe+DTBwMY969J+LZa28e2O kT389zpWn6fZ/Z4iqRiCKSFJGREQBV5Y/U8kk1L4v8P+AdK8HQ6hpun69Za1fkTWdje3ccp itc8TzBYwU3dEXOT16Yzqqisromx5j3yQCaCc9RmvUfBnhfwRd+CLLxD4mh1i7lufEEeimC zuI4VRXj3eYCVYkjPTvjtWjq/wAO/Cvg0eZr/wDaWspeeIrzRLcWcqwGGK3kVGlYlW3SHcM JwOOeoodWKbTQ0jzvSNY8Sabo97p+jCSK21Qi2lkhtw0kmRzEsm3cuR1VSNw65rGhmls72O ZVUTQOGUOgYZB6EHgj2NfQNzpafAixuorq81DWI9Z1S80zfZtHGttHbkJ5yFkbbckSNjGNo JGeax9D+Hnw/v4fC2n3Ta5/aPifTL27iufPjRLSSEy7QU2kvnysEZGM1HtFrdDseT63rGue Jb19c1iWS5Y7YBKIgkUYA+WNQoCqAOigCtTTH8XXfw71vT9OtGm8NW88V7qLiFCsUoykbFz yD8xAA/vGvT7bwtZ658OvDKXOq3z6Hp3h288R3WmWqpG0s0c5hwuB1Y9ZG3EKOOmKzPBlz4 Qfwd8Q7uLStUt9IbR7Rriz+1I0jSC8TIjlKY2njkqSOetS6icdEFrHjPTtRxnOBmu0+Imga B4c8WWSaA922j6hp9rqUaXEivLEs0YYxlgAGIORnFei654A+F2hweMA9t4juH8KCwnkYXkK /bFuAoMY+T93gtndzn0rV1IpJtE2Z4hY6dqOqTtBpthcXsyo0hjt4mkZUUZLEAHgDvVSvoe bRdN+Fl14l1Hw3LeSNb6zp+nI10yOotriEXI3qF/1iMowwOCRyD0OR4g8FfDjw/beMNUv4t fu10jX/wCyIoorqJfMDROwkZtnXcpJAHPAGOTUqtdj5Tw+inEcng8/rSYz0Fb3RFhKKKKoA ooopAFFFFABRRRQAUUUUAFFFORHkkWONGd2OAqjJJ+goAbRXqnhX4A/E3xTajUDoq6FpWNz 6hrMgtYlX1w3zEfQV27/AA6+CPw40Gy8ReMvFN748eeeS3itNCUR2ryxbS6tITkgBhyCM5r KVWK0RSifOnUV9FaRZ+IviB4I0/XPip8SR4J+H9vEtlp9nGSDeiJQh8qEffHy8uc8k4Hp4z 8QNW0vXfiJr2s6HCYNMvLp5baIpsMcZ+6u0dMDiuh+MctwPHVtpuSumafpVjDpsY+4tubdH DKP9pmZifUmpmueyGtD0CX4b/s7a9GdP8I/GC70/VWO2E6zblbeV+wLbF2g+ufwrxTxT4X1 nwb4nvPDmv2v2e/tGwwB3K6kZV1P8SsCCD3BrGPSvQvHU1ze/Dv4cX+okvftp1zb+Y/Lvbx 3LLCSfQAso9lFNXg1re4t0eeUUUVsSFbLkfZ4+f4R057VjGtdiDbjkY2gEdO1b0d2ZVOhTl BAKE5I7etUXGGq7LtB/iJA71TkHPXisMT3NKZHWna/8gG9/wB9azOtadr/AMgK9/3lryamx 6WD+OX+GX5MzTRS0lWcYUUUtAhKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKDSYoAWkNLRQ AnOPal7U4hggJBCt096aRzwc0AHWjFJil7UAB6YpOp5petJigBce1HeiigANKOlOH3fu856 0n4VaiwG0tSJGXPSrEdsW5I6VoqbZDkkVFUnnFW4IyhEhOP6mtCyso1uI3uVPlA5IzjIqae 5so7vNna7VxtODuOfXPrWnsrLUxlVvpEjt7K7nAhhjeRnHGQAAPYnpWxaeFLmZk+1uix8kJ GucHpVawurgXJnCSRRDkeX1z7k1v6JJd6pfGSWYlVPPzE7vfNQo2OeU5LYrJ4MmVkl02cJd RtuOT8uKW0ubxr82Op+Wt0OhkIXcP9ljx+FdxDhHDws4dflPHNJqWgafq0Sm7Yz8/fZQmPx q3CLVzLnv8RzdvJKjSLFKkrg4wy4I/pV7zGKBmjCkjBAbOf8ACq8+n32it9nlxNZuxWOQpl lUdBnvUbJqMFw0NncQSgjcNvK8/TNZezaRBqtFMEzD8kTrkHrj8e9RTWkcpPmTBnK7XULgn 8KzBrc9iiRXcD2zoSQSQVb1reiuLG/RbqBwwzj92fbpT6CMmG0YB0Mh3ocHcM5rM1exmMQ3 PHLGckEp0PpW3dHypvtKTjaAAy4xjng5pLyWCTT22MCcD5M5ANZpr4WO9tTye/tJLeZg4/S qVdfrMKvazSInEZDZJ5A6EVyLqQBkVDPTpT51qNoo6UZoNgoNHFBoASlpMUCmAveg0UZpAH akFL2oFAB9KX680lFABRRRQBa7VFUvaoq9GJigoooqigooooAKKKKACrOnjOowj/aqtV3Sx nU4j6ZP6UyZ/CzpR0rlr7/j/n/3zXVdq5S+/wCP+f8A3zVM48NuyvRRRUHcFamp+IdZ1jT9 O0/Ur5ri10yIwWcbKAIEJyVXA6Z5+tZdFFkx3Okt/Hfi+0Oim0165tzoQZdOMRCm1DHLBSB 0POQc5yafeeP/ABffTX0tzrBJv7X7FcLHDHGskG7d5e1VAALcnAGTzXMUVPJHsFzpn8eeLZ rae2l1mRorixTTZEKJhrZDlIjx90HkfSptR8U2o8B2/g/QrW6tLKW4W+1F7i48w3NwqbV2q AAqKC2ByTnk8CuUpKXs4hdnSw+O/Ftvd6ddwazJFcaZbNZ2ciomYIWBDRrx0IZuv94+tOt/ H/jC00pdLttcmitY4pLeLCLvhic5eNJMbkU5PyqQOT6muZpKfJHsFzW0HxJrfhi4uLnQr82 c1zC1tK6opLxN95DkHgjg+tMsNf1fS9O1LT7C8MFpqkYivIlUYnQHcFOR0BAP1ArMop8qY7 nZW/xS+IFq9vJB4oulkt7T7BG5VGYQcfuySORhVHOeAB0FVb/4g+MdUhvYb/Wnmjv4I7W5Q xoBLEjFkUgAcBiSMdzmuXoqfZx7Bc6a38e+MLbRV0iDXZktUt2s0O1fMSBj80SyY3qhyflB xyfWptb8U2tx4PsPCGhW13ZaPbztfTJc3Ala4umUKX4ACqFGFAHckkk1ydLR7ON7iudJeeP PF2oeGovDl9rk1zpkSLEkUqozLGpyqCQjfsB6LnHtVLS/FHiDRNK1LStK1Wa1sdUQR3cCY2 zAZxnI4PJ5GDyax6KfLHawXOmvfH3jDUdHl0q91yeW1njjin+VRJOkf3FkkA3uFwMBieg9B VvUfif491XSbrStR8RzXFneRpFcI0cYMyp93cwXLEdNxOccZrjqKOSPYdzXtfEmt2Whvodt fFNNe5S8e3KKVaZOFc5HUDIH1PrWza/Ezx3a3+pX0XiKYzapIs155saSJPIvAkKMpXcP7wG feuPpaHCL6Cud1qfj+VLHRrHw2txaQ6YLmRpb5kuJLiW4x5xYFdu0hQAMH1PJrLPxA8ZFtY J8QXJGsqiXykLtnCDagxjAwvAxjA46VzPFJSVOPYLs6qP4ieNIvEE+vprsv9pXNsLSeZo0b zoQAAjqRtYDauMjjA9Knl+J/j2e+uL+bxFLJeXAUPctHGZBtjMYKttyp2ErkYOK46ij2cew XZ00fj3xdEIAmsuPs9i2mR/u0+S1b70I4+4cnj3NZDa1qr+Ho/D7X0p0qK5a7S1J+RZWUKX A9SoA/CqNJTUYrZBc7/TviZrdxfaYvjDUb/WdP0x4p4YUaNJZHiIMSvKVLMgxjBJ46VmXnx C8VXMmsBNRFtDq09xPcRxRJn9+26RA5G4K2ACM4IFcpR3pezjcOZmpqniLWdb1aLVtVvDeX sSJGssiLkKgAQYxggAADPYVsa18SvHHiLTrnTtb8QS3ttdbPOV40Bk2425YKDgYHGewrkqW nyRC5r2nifXbDSINJtdQaOxgu1v44dqlVuFGBJyOoHFalv8AEfxta3l1dxa9K011d/b5Wkj ST/Sf+eyhlIWT/aXBrk6KOSPYdzq9K+I/jjRLe6t9O8RXKw3VwbuVJgs4aY9ZQJA2H/2hg1 FB498X21xptzDrcqTaXHJDZybVLW6SZMgUkfxFmz9T61zVFL2cd7C5mdLaePvGGn3GlT2Gu z2smkxvDZmIKvkxuSXQccqSSSDkHJp978Q/GOoJfR3esl4r+3W1uI1hjRJIlbcE2qoAAY7u Mc89a5aij2cew7mpq2v6trs1pNq139qe0hS2hLIo2RLwqcAcDtWnd+PvF18NSF7rD3H9qxx RXu+NP9JWPHlh+OduBj6VzNFPkj2FdnXR/Ezx3HfX16viKfz79I47l2RG80RjEZIK43KOAw GQO9VdZ8eeLfEFrfWusazJdw3863Vyjog82VV2q5wOoHGfc+tc3+FJSVOPYd2bUXivxBBq2 natFqBW902BbW1l8tMxxgFQuMYPDEc5PNUxq+ojQ5NEFyf7PkuBdtDtXmUKVDZxnoSMZxVK iqshXEoooqhBRRRSAKKKKACiiigAooooAK1vDaa7J4p0yPww066206iyNu22Tzc/LtPrmsm tLQtZvPDviLT9e0/y/tmnzrcQGRdyh1OVJHfBxSlsCPTtR+Muo+KbOPQPi7osniOKzJhFzD O1le25B5zj925B7On41pz6D4U8b/DvQfCXw78XW7X1hf3Nz/Z/iBlsbhxMIwqI+THIRsPRh nPTtUeiND8ftbGlatoVxaeNZR/yH9Jtd0Fx6G9iXhfTzVx7g1If2X/HizeW/iHwkrBtpzqw yDn021ye6nvZmh5L4q8PXXhTxfqnhq9ljlutNna2leP7pZeuM9s16d4U8YfDjxL4X0/wn8Y dOv4f7Lj8jTPEWmj9/DDkkQyrg70Uk4OCQOK888e6Te6D8Qdd0TUtSbUryxuWgmu2zmZl4L c816p4/wDBfxV8YXmgXui+FNX1LRrfRrAWTWtqWhQ/Z4y5XHBJbOT61pJppX+8SLj6B+yx4 dU6lL4z8Q+LjH80emwwmESnsrNsXA98ivI/HfjG58b+J21aSzh060hiS1sdPtxiKztk4SNf pySe5JNeufFL4d/FfxJdeGjbfD+/dIdEtTcCz0xYQLpk/fb9ijL5Aznp7V474o8FeJ/Bb2M XijSptKuL6JporecbZAgYrll6jJBxnrSpcu7eoM52iiiukgDWrwI0JfaCBn8qyq0WDmFSfS t6K1ZlU6EEpG4EdOnFU3Izg/nVp87iTycdapvnOc5rmxOhrBDa07X/AJAV9/vrWZWna/8AI Cvf99K8uex6OD+N/wCGX5MzaKKKs4wooooEFFFHagAooooAKKKKACiiigAoozzRQAUUUUAF FFFACZqaOJnILfKh6segq3pmm3N9cKYk/dh1VnIyAT0H1NXdZhtba8OnrKF8lirsDuAPoMd fTNaKHu8zIc/e5UYjMeQDle2aaM0ckEY/Gp4xGYgmQJW/iJwFFTa5ZBRRRUgFFFFABQM5pD TlxkZqluBNHGWycVKsBJz61LCVVMAZPrU8AAlG71x9K7VFK1znlNhBb/OAwwuauSyxW/7mC NZpumAeB9agvbtYTsh+/jqOQoqjAszqdpAzzz3/ABqpTUXZGfLze9I2rfTJbvE17dLGg/hN abDQNPgEqEzMOAhHU1jG6W0tgWkLBh/q+mT/ADxVe3tbnUZcJ8qZ6noKiU0tjPlb1b0JbjU Hu58JGIQTkIDkYrW0nUbywUspUq38JYDHvin2/h6Ph5Gd2HB2etdDY+FbYcvCeDx796x523 oTLltZFW38S3KODcxksRuGyPOB6/5FPuPFOr3SKlhYyEqceZIM/pXRJ4fCxoscLMGA+7n9a ni0e4gY7bZFJ4IbjFaNtrYxTszgr7Wbpl8rU1uZZWO4JICij8BS2uo38dswsrhogRhkVQpP 0716YdNguRGLm3SUoP41B/LNLP4M0e7YyxwiFl6GNivNaRfcbscRaaXFqbLJJNG7BceW2Sc 9waZcaFcaZFNe6RceW27DQckED+uRV3WfC2s6OzarpFzJMqncQB82Pf1qnYeKGvUEF3thm7 qRwfpSkkJJ2uh6ztqVlJKUwxXDhT0J68Vj2/mTSGyDEkcb/X2qxqLTJK9/YMIrhBiSMDiQV iTeJJVuGKWkcTsu0t6H1rCcVoyowcthPEMqxyDTrdwUT77DnLdcVgzBTbRNtx8uM+9T5Mkh wzFgSTu7n1qqzPIRbIu47ug5zWLVjtpxskirSVevLNrYLuUhu9UiKk6E01dCUtJTh0pjEo+ lLSUgDtSClzRigA4ooxS89qAEoo9qOlABRR0ooAtdqiqXtUVejExQUUUVRQUUUUAFFFFABW hpAzqI9lNZ9aeijN659EpozqfAzoOtcneHN7Mf9s11npXJXX/H3N/vn+dUzmw27IaKKKg7R a7Xxf4S0jw94Q8Ha1Y39xc3HiGye8lhlVQtvtkMe0EcnJUnnHFcUK9Xu7PR/Hfwy8HwWPin SNK1Xw9bz2V7aatc/Z9yNM0iSxsRhxh8EDkEdDWVRtWKRzvjvwhpvhdfDA0u7u7yTWtHg1W RZ41HleZnCLt642nmsbw74cn1/Xxpct5baTGimW5u79jGlvGvLMR95j6KoJJ4FfQmmX0Eni iyTw34p0rUJLP4dzWX22GQKkFxCp5bzBmPG4EMQPWs2LxfpVzFa2eveJNMvvEMHhDU7HUNS eZXW4mkJ+yw+bj95Iq8bge+M8Vh7WVrIqyPneW3ZHlMYaW3ViFnCEKwzweemcUwQTmAziGQ wg7TJtO0H0z0r1b4neML6/8AC3g/QLHxDDd6Wug2iXtpbOrKt3GXz5gA++AwGfTirt7rOjX /AOz5b2Fxq0Wm6jYW0cFva2F9uj1EG4ZnW4tiMpKv3vNBwQAPatVUlZNoVji7bwnp918Ibn xfDc3b6pDq8emi0WMGNlaJpNwI+YnC9P51yK21y6yMlvK6x/fIQkJ9fSvVvCPiq88OfBS9i 0LxJFpetv4jtrhYknEczQLEysw7hdxXPTjPUZr13RvEvhC2+J+v61F480+30298QGWeyF/5 Fo9vJbgebsVT55LllKnhcZI5zUOrKLaHY+d9d8J2em/D3wl4lsLu5u59c+1efE0QCwGGQJh cZyDnOTXJ+RMWRRDIS5wo2n5j7etfQfhjXNB0vQPCWjS+KNMhk+w6/p8ki3GY4JLj/j3aQ4 yqMRkMRxxnFaNjrHhyw8MaHojeONFg1+DwzdaXZalHOZI7C8N0X5cL8m+H5BKOnY45pKtJB ynzzDpE0mn6jdyzwWr2AQtbTsUmlDNj5FxzjqemBVEwzCIStDIsZOAxU4J9M17V/ad3bfD7 xxo2t+N9I1nWpLTTo7OSO6WYt5dwzNGspHzlVwTyR0GeK6fxV40sNan+I2mXfjGym0ae30t tMRJFeNZkeHzXhQDG9VEucYz09KftnfYLHzdLBPAVE8EkW4ZXepXI9s057S7jmSGS1mSR/u o0ZDN9B3r6uvfFHgiDUfD8mveNLDWU07XbxoLye8OoTRxy2wFvcsuwAKsoDmJRhOOM1xnhr WJNB1bULLxX8QND1rVbvTbqHRdQkvHu4bGZ3RmaSVQGi8xQyg5yucnGaPbPsLlPAxb3DTGF YJDKDtKBDuB9MUC3lyhdGjRn2b3UhQe+T7d6+gZvHOs2/hfxbnxdoVv4kMmlJbS6PcAGVYi 4kKyHl2CmPc2TnHU4NXPG/jG21mP4g2yeK9NvbWTV9NvdFiE6FBgnzniXGF6/N0zznNHtn2 DlPnvVtObSdYudOa7trw277fPtH3xSe6tgZHvVGvRfiRqfh66+O2v6sQmtaHcXZlUafcCNZ kKDG1wpC8+3bFY2par4Bn0yeLSvCGp2V6y4inl1YTKhz1KeUufzFbKbsroTRmeFtFXxD4s0 rRZJJoYb26it5J4ovMMIdwu7HHr6ineItGGl+L9c0bT1nuoNMvJrcSFMsVRyu5scDp9K9d+ G2u6dZ+BPDSaR4xsfDGo6Z4h+263HcXBt5L62zHsKsB+8VQHXy/Vs45rUutcsDNDa+EPG+k aTcW3iq81HVZ/tPkpeW8kitDIGI/eoqb1MfOCehzWLqyUh2PIrzwpZwfCzRPF1rdXNxd6jq FxZS25jASLykRgVIJLZ3j06VyiwTtHJIsEjJF99ghIT6ntX1DB4s+H9zoGp2Gia7beG5tT1 zVJdI1BZAp0mKVU2s8WMpHKI3TI+ZARgc1g+Hde02xHw/Sz8XaVpmlaDJMPE1q9wP9McysZ JSuP9JWSIhVxnHTApRqyW6HY+fEgmlVmjhkdVBJKqSAB1pUt7iSJ5Y4JHjj++6oSF+p7V9J eFvHunacfhva2HiW00zR01PUzqVm0qKsdnJJmJLgY5GzcADn+Vc3qGoR3Xgnw9/wAIb470n QLXSrCe11XS5bjyHlnLvvk2AEXAkRlCkZIxjin7d9hcp4gYZlhWdoXETnCyFTtY+gPSrkWm mTQZ9WF5aAQzpAbZpMTtuBO8LjlBjBOepFe2fEbxdb6l4Rux4X1bwyfCd5Y2lvBpb7vt9m0 YX92IicK4YMTIowwY5JziuI03UrL/AIZ61/R5r+0S/fXLS5gtmZRM0axyLIw7kAsnH5dDVq o2r2CxkN4Vsz8JYfGUF3cS3z6udMe18obEUReZuBByxPHYY96reCPDUfirx5o3hy7muLOC/ vIrWW4ih8xod7BQSMjue5r1r4V6/wCGdL+FL6VqmvW+kaxe6xKbHUFmBl0otbCMXLRnqhIK E9VDbhzWr4I1mx0e08FLZ/ELSNJk0PX5Z/EiG8KHUlaVSs6uB+/Qx5Xb2OeBkms3Ukrodlu fPmq6c1hrd/YQxyvHb3MkKMVOWCsQD+QzW5pfgptS8MXfiBtZs7OGxDfabe4ys4OP3Yjj6y bzxkcLg7sDGfYNP8VafbeGNT1fUbsXdz4E1ma60K4gy0F79q3bIN2ACEkAk/3Qw6VT8K+Jd cg+HzMfippket3ySwx2t7fFF0yBiWd9gXDzuS2OflB9SMHtJNaBZHgMUM08oihiklc9ERSx P4Ck2tv2bTuzjbjnPpivUfg3rOn6brWsWeryW8FnqVvHDNdnUPsF1bqJVYyQSkEbhjLKfvA Yp3gHVtK0n9pK11aTxDFNpEWqTu+q3yqgni+f944IwC2QenU1r7R3ehNjz7R9EvdY1u10mI RW0t0flku3EMaL1LszdFABP8uaZqenJZ6re21hdrqlpbSMi3sETrHKoON4DAED619A+EPG1 ndT/Du/8V+KbC4u9O1bU1upr2ZHeC0eMCMMSPuFw20du2M1N4J8bQ6Ra/DzTpvGGn2thBp2 q2+rQNcp5Yd/N8hZRjDZJj25zj86y9tK+xVkfNUkckTBZY2jYgHDAg4Pfml8ifyRP5MnlMd ofadpPpmvSfiLrbeIPAPgGe/1qDVdbtLa6t75vOEk6DzyYlcjkjZ068cV6V4f8SaNfWXw8k OowWeq2mpaTZrpVjfLPa38IYhne3IzBKuTuPRi3Gc1bqtJOwkj51tNLvr3UbTT4oClxduEi 84+WpJOMlmwAPU9BWtr/hO60Z7ue0uotY0q2uRZnU7RW8iSbYGZFLAE7eRnGOPcV7qfF8dl q1jpvjPxRpuqX0PjOK8spPOScadYqzC43uBtVGG0CP8A2ScCs218YaRH4QubHUvFEE1hp/j KXUL3S1uWzqOnyFPkiAGJASGJHAHU9aj2sr3sPlR8+vDNGqNJE6CQbkLKRuHqPWmYPpXsvx e8RXuq2c9sviDwxq+j3Opve2B01ma5RSCBuDZMKhdoMfAyBgcZrirTV/h3HZQR3vgvVbm4V AJZU1kRq7Y5IXyjtB9Mmto1G1exNjntI0w6vqS2K3trZFkdxLdybEO1S23ODycYA7kiqscL mPz3ikEAYK0gQkA+memfavSPhHc2w+MCyWFsbawltL/EcziXyY/ssp+ZiBnGBzgfhXY3njC 3b4YaQnhbVvDFvpUGhDTtR0rUQ32oT5JlZYvuyF2wyyAEjuRiolUaehSSPNtW+Hl9p8ml29 hqFprdzqwaayhsCXL24XcJX/uZ+b5D8w2nOOM19B8GJrnh/UdabXrLT4dKBe9iucrKibfkZ F6ybm+TA5B5PHNe8N438Pw/EDw5ry+KotHuL4X9veWdtqP2mwtDJbeXFPGwUNDGz7cxnldu ccVh2Hiv7J4L0+30Xxb4XfW9Lub061Lq0sh/tBn+VZ0JwLlfL+QKQSMZA5zWXtJ2CyPnY9T jOPekpWxvbGMZPQYpK7UQwooooEFFFFABRRRQAV0/w9XTn+Jfh1dXgW4037dF9qieIyh4s/ ONgBLfLngCuYrd8Ha6nhjxxoviOS3a4XTLuO6MSNtMmw5257ZxUy+FjR6X4w+OT/2XceD/A IU6TF4J8JklW+ynF3ejkbpZfvDI7A57ZNeLEgsWJyxOSSc5Nepy/GPxBfak5t/Bng0yXEp2 Qx+HYHJLHhRwSTz9a93nvdK+F/w0PiH4v+EfCd34o1VP+JX4btdHt4niH9+ZlXIHTPp05PT mUuRWsWfHdzc3F5cSXV5O9xPJy8kjFmbjuT1r2fxh46+KnhEaBo6/EtrZG021eKw0qWSNLK FolMYc7RlipBOCe/tXj+rahJq2r3mpzQW9vJdSNKYraIRRR5P3UUcKB2FfQmt+FPgjrMOj6 n4r+K9xpGsPpFklxYW1kZxAVt0UAsAecAGqqW0uhI5Xxd4y+NPgt9Oi1P4q3d0+o2y3kIsN VaYeSwyjsQBjcOR3rzvxR4z8TeMWsJPFGqy6pcWMTQxXE53SlCxbDN1bBJxnpXtniLS/2dv EUulyT/FvVYDp2m2+nLs0hzvWJdoY5HU+leZfEzQfAWh/2APAGvya9Z3NrJJcXsq+XIZRKw 2tH/BhQPrnNFNx0TWoM8+ooorpIYVov9xSpJwoODWdV+QgqpIJ+UCuijuzOfQgkyxIzzVSQ 5IAAGKsyKfxPvVV+x9a5MVuawEFaVr/AMgK+/30rNHStK1/5AV9/vpXmT2PQwfxv/DL8mZt FLSVZxhR3oooEFFFFABRRRQAUUZooAKKKMUAFFB6UDHOfwoAKKMUlAC0GiigZo2uqTWsEcM e5ArFmKtgkn09KoMxZifU5ptFU23oyVFJ3QuWC7QeM5xSUUUhgaKKKQBRRRQAhpRSdakVDg MRxTQPQkicr1yRVtGJYkNwOariIhcgZA5+lPjG3IyCD1PWumLezMnbcjTEk/JyPerstzHCq pGC3HQ+vrWdkpIR3zWtp9k08wnnzjPp1qUnImpZasn0rSJr6VZp87M55ruLaytooF24Uf3n IUCsOS8khhEFpHlkGcnkL/jTLM3s83nXUm9k/hboPet1BWsccpOWrO+sxaLh41889goyOPc 9K0m1NbePzjDFbgD/AJakNz9BXIwXN1IoUSNs9PrWjBo02obd7liclfb8K1hFLYzbLg8Uau 8vl2ESShjgfuyo/nVW48Ta8kioPsbAcFdpB96tHwjqUgH2e6ZFU/dDFRmq/wBl8Q6YCyta3 KAcpIgz9AeDWlu5KRPF4hnnAE+muTnGY24x64NalnrNpuMK3TRSgZMcvB/+vXOxa3Ylw2ta dNaljnzIcMB9R6Vvx2llqNujWlzb6hAF4jwAw/4CaxkuwWZtWOpLcxoZujjI9643xb4NttQ AutMcR3LPwc4AFXtn9nyfY0V4beTJEMrHKsP7re9asVwlxYM2DvUg5I5B+lJtPQabTujwmb UL2M3FtdvtdBtO3vjisud93OSSevtXe6loNtcR6zME3TW7jaemMtz+NJYQ6Zo8cQudOjnyc CbGWB77ga5Zxa0OqNSK1S1OARpmO2IMzN/dGSa3rPSpLS2aWVSt2QCoP8INdrCbWO/eK28l becCRWTBIYdaz9XSQ3QeJWLFhgIvDc5/Cudt2TQp1XLRKxzVxnUNLjYffA2v7EDp+Nc2wwe eMV1WnDfqWoWisArFmGfUGudvIWiuXDHIzw3rVS3ub0XZuJVopTSU1udAUpGaWjvVNdRDcU 6iikkAhpKU0lSMTvS0dqBzSAD0ooooAtdqiqXtUVejExQUUUVRQUUUUAFFFFABWvoY/ezN/ sgfrWRW3oa/u5m9SBTRlWdoM2PSuRuDm6m/3z/OuuNcfN/x8Sn/AGj/ADqmc+G3YyiiioO0 KUg96PSvfdE8GfD3Ubrwh4cl8N3ayeIvDsmozaz9tcmxnUS/PtwEMYMQ3A9j1HfOc1DcpK5 4jpesaross82lX0tm9xC1vK0RwXjYYZD6gjqKoYr3zSPBPw/1TUfAXh0+HbuK58RaSNUnvF v2MjPGZS0MSkBcyeVtBOSCwx054jX9D0O8+Elt43sdEPh68GtSaU1oJpJI7hBGJA6+ZlgyH 5W5wcjoazjVTe242jzrBpMV7Z4f+H3hbxH8P9Hn057QXUj26a3dXc0sVzpvm3YiWeND+7lg 2kLkZO4knpitXS/AXgrWfEfiPTZ/DFxott4b16y04SSXUmbyKW58h0lLHAkI/eApjHPGKPb R7Bys8S8P6BqnifxFZaDo0C3GoXsgihjaRYwzH/aYgCqV3bSWd9PZzbfNt5GifacjcpwcHv 0r6H8EeDNN0rxNo+sR6BcWl/afEFdJid2kxHbKpYAg8E7gBuPNUh8PvCo+LXhLQr7QZtT0H WjNK+uWl06rqL4diEXpH5bDaUPzZGTjIFT7ZXDlPn/BowcV682meCh8P7XxvZeCHvWvtYGk f2aL2ZktFSNWLFlwxkl3fLngbTgGuwk+HXw68O64dKu/D91rbSeM4/D4lmvnj8q3kiR+QnB kQuR6ZXkdqr267Bynzjj2zXS6J4E8Ua/PFHY6Y0Yms5r+F7lhCs0EQJkdC2N4G0/dz0Neva f8NvAniXU9K0+30250KOPxbc6BcTC8aVryGOIyL98YWViu0YAHzDitXQNT0TV/ixZXo0jXo L620vV7a9hvQ0UXkpaP5cUQZmKMq5U4wOhwOamVa/wjUT5n/wBod+9GD6V7ppPgfwT4ms/D HiC08P3NjBcaRql7daTbXbyfbJbM/IiO/wAw3AgtjPAOK4rxboOjL8N/C3jTTtO/se51ae6 tZrASO8b+SVxNHvJYKd+0gkjKnFXGqnZCcTmPDfhnWPFesf2VodqLi6WGSdgzhAsaKWdiT6 AE1j4z2619HeC/DWl+FtW8KR2PhyfUrvXPC15qT60ssmEle2nBiRV+TCgBWDAklu3Armde8 JeA/C/g3TILzQ9Z1HUdQ0CPU4tStkby2uG+Yru3bREmCjDbuByc1PttXcOU8XrZg8Navc+E b3xVFAh0myuI7WWUyKCJHyVULnPIUnOMcda971zwT4S1Dxlr88/hKe1s9A0C0vba1sjK/wD aBaKAbtpYblj3lm2EE9SetP8ABvhrwh4j8L+LdM0uyu9P0mfUNKmh07UnMEl9OIpz9njkJO wSOCEZicDjJOMjr6aD5T5oxT5ree3lMNzC8Mi9UkUqR+Br11NMsIPg74onn+HzR6jbeIY7a WPzJhLYp5ErYPf5SD97gnk9BXU6x4D8O+JvHXizwrZRXDeJbI2N7Z3OoXrytPaGOL7Qrk4B ZFbfn+6rY6Ue3V9hcp87AHrR719C+FfAfgrxZdXTW3hVINE1O71C30m7+23MlyRbwb1KqoK AAgEmTrv2jpXmvww0HRNd8Uala+ItPnvILTSby9EMU5hPmQxFwCQCcZFWqyabFynCYNGPzr 33TPAPgbXLfTPE0Gi3VvbyeGLjV5NGtZZJ/OuIrloPk3EOyBf3jKGzwcHFZMWlfDQ6N4w8R w+EdVki0uwsZ7W1vriS3RpZJfLlICksYyeVy2eoz3qfbofKzyKw0zUdVuXttMsZ7yZInmZI ELlUUZZiB0AAyTVeKN5pUjiG53YKozjJPTmvfPEfhzRvDWg/EuPw2NQ06BdO0e+hhW5JCpc 7GeJzjc6gucZOPUHiuJ8IeGtKf4WeIPG95oMniO5sNQt7BLBZXRLdJFZjPJ5ZDHO0IvOMnJ zwKftbpsLGBc/D3xhb+JtQ8Nf2JLPqunRrLdQwMH8oMoYZIOCcMBgE5PAzXLYIPIxX1b41t rnSvE3iHxJotleW+pz+JdO0uXyyzA2j2iOAVIIDB1wsgAYEcHNcu/w68C3viHxBYQaU9ifC mvyPqwmuZCZdHG796uTkMGXaSOpdazjWfUfKeFXWtaxe6RZaRd6lcTafY5NtbPIfLiJ6lV6 An1qXw74c1fxX4itNA0O1FzqF222OMuqZwMnknHQV67pfg/wdc3Xw+t/+EWuL6HxxcSmSeK 6kzp6eeYliiI4LxqA7F85z0Arqfh74O0Xwh48+G81tosmvz6xf3ZbWhK4jtjDNJEqIqHbkB Q7bs53jGBzTdVJaIOU+ZpEKSNGcEoSpx65puMiu/wDhr4f0XXvi5b6F4p0+6nsphctJBFIY ZNyRPIuTjI5X9a7/AMOeAPAni6x8M+IY9Fu9Nin07Vbi40q2uHna9ltNpjSMsd2WD5ZQcna cYq5VVHRi5TwHHtW4nhTWJPBM/jFYoTo8N0lk8nnKXErAsF2Z3DhSckYr1BPCngvUPDPiHx hofhbU7ptIs7YHR7nzIkeWSVke5UBjIYVCgbd33jycVLpV3oVj8IPFF5f+CpV01te0thpE1 1LGEJt5ctv++VPzFQT3HXHMutpoHKeHYPWrNjfXul6jBqOn3L215bOJYZozho2HRgexHrX0 hpPwh8Kj4paz4euvD/2jQZdc/sqzuprqf7RFm383ZGsYwSoYEvJ8uAB3rgPFGnaZZfATwjc WvhLbeS3OoJc6juk3xPHLGg3j7uSOMHp26mmqqbtYOU4TVNC8Q/8ACP23jXVIw9lrF1LFHc NIrNPKmGkJAOR94dcZJrK07TNR1bUI9P0qxnvbyXOyC3Qu7YBJwB6AE17Z4fk0ST4OfDzS9 f8AC03iC21DxFfQCOK5khaPd5Clk2dXweM8cdPTa0zwn4Y03+3IvDl/NBbeHNXuLDxRcxXJ D3mlDc0boQcoWKGNgnVivY4qfa20sFj5vxjIIpK9d8QxaFJ8BND1TSfBSW5u9T1DddJNK5t gpiCbm6H5TjDe5HJryKt4T5lclqxoWWtatpthe2NhqM9rbXyhLmOJtolUdm9R7Vn0UVVkFw ooopiCiiigAooooAKKKKACiiigAqe0tbm+vYLOytpLm5ncRxQxKWeRicBQBySagqWC4ntbi O5tZpIJozuSSNirKfUEcg0a9AR9feBvhPefBXwnD491jwdf+LfH9ypGmaTaW7Tw6ccfflZQ QGGeT26Lzkjw/wASeBvjj438VXWv6/4K8RX2p3r5Z3snAUdlXjCqOgHSuKtvEPjC8uUtrLX NauJ5DhYobqZ2Y+wBya9c8O/B/wCNep2i6t4g8Q3XgzR1IZr7XNUe32jrkJu3Z9M4rkalB8 zeppueNeJNCvfC/ibUfD2o7PtunzGCbyzlQ46gfTpXtVx4X/ZsEVi2reONa07Unsrd7u206 H7RDHMYlLhXKHPJORk4OR2rzL4pxGD4ueKIW1BtRMd86/bHKk3GMDedvHPXj1rn7zQ9ZsLj 7PeaVdwy7Ek2mJuVZQyngdCpB/GtGuZJt2Fsezf8Ix+y3/0UnxT/AOAH/wBrrl/jN4Z8FeE Ne0jQvBV7cahAlkJp724TD3JkYvG4IAVk2FcFffPNecQ2F7c3CW9vYXE8znCxxxMzMfQADm vV/jNo9x4e8M/DPQ9Yi8nxDaaE326Jj88SNO7Qo/oQpIx2pbSWtwPH6KKK6CGFXizeUCMfd AOao1cYHywDgHArek7XZEuhWc49RVdutTu2c8HH9arnmuHESuzWIorTtf8AkBXv+8tZmK0r b/kBXv8AvrXBPY78H8cv8MvyZnUlLSVZxhRRRQIKKKKACiiigAoooNABQKTNLigAopyqznC jJ9KWOOSWVYo0LOxwFHUmna4DKOKsfY7k+ZiFv3Z2t7GgWVy2790flGT9Krkl2C6IKK1LG5 sbWRT9j8+UA5eRhtHuFIwfxqe7XTrlvtBuIoFKZCCPBOO2F4BrZUbxvcjn12MSkNXCbAaeV CSNck539Avt71WRgAQV3L+XNYuKT3Lvcj5pQfeijFSAUUUUAFSRQvNII0HJ7+lSWtrJcvkK 3ljlmA6CtW2tvtE7QW0YVdv3h2HfPuauMbkSmomfbWX2i6MSHKKeW9a6BtMHlABMKBhRnt6 10OnaKsMSARqI+n1q5LZRldqKGz1OOgrb2djhqVm3oec3URiLRqM88nPaoY8Fgoz6nFdJrF otpA4AUlm4+lc7ArSS7QvzVSXvI3hPmiRxxrNqGw8AnJxW891lktbfhVHzsP5Cshk+zqZuP Mdiqj0963NO08Q6a97OoAxhM/xGtYxs2iKrVky15pS3UvJxjG09TVuyR5m+6SB2WqeniC9v o0lBEY4yeM/Wus1WS30vTY7O3txJdzkbY17j39q22Vzke9iOGe2ttollRB03k8D8qfN4isI 5gI7x5HUbhsOAD3/Co9H8D3GoFZtRkZif+WaHCr+Per3inwnY6F4Z+0W1uonklWLdjOAetZ Wk1fYd0tCGPxrHCsjJeOhLHaC3b3ouPFkV1ZMocud2CQMcCvP1tI2v4VuiYbZpVR3/ALoNa vi3SdK0fXYrbQNR+1QPGH5fdhvTisFUb1Tuacq2OhbULe8hL3AUxZywHBx2Ga526uGtrr7R phaOMNnbk5P0rO8+bEcMuGLNtBTr9MVfFvPZTA3qSxBuVfZy1PnbDlsdjo3im5uLUI6xXG0 YeG55P4GtuLVbCCc3MMT2aAfNFLlgxP8AdNeYrdQwXYnRJJOz8feHtXaWEs8sCnyFaI4O09 qu5LQl00T2mv8A2YjD7ZcDBxyM1m6jZzrby+ZCY2bDY/hYemKu6hYz2MF9dxIxtrqIpIgPK nsa5q48X6jMohkSG5gxgBhtbHpmlU+ElRb2ICr2U0E1sjxyBxhQflyeDn0rY1K8a0sRcTfI 453A5BPYVQs9Wln1BXk0cyHnKq4ABxgflVXU/tGp3abwkaKDtjU8L689z71zxj1NH/eMSwl J1YXcjbQ8nzYPTNTaskTlgnzAfxf0rXZbQtFbJFE5QqX2jv6Zo1Ow8ti8UYjUpwD357VSSu Pn965w7qVbaRzSVbvI8PkD6VUqJKzsehF3VxR1pDmjNPx8uaErqwxtFFJ1qQA0lKelJSY0F FFFSAd6KKKYFrtUVS9qir0ImKCiiiqKCiiigAooooAO1b+iDFo59X/pWB2ro9HXGnKf7zE1 SMMQ/cNCuPl/10n+8a7A9K45/wDWP/vGhmOG6jaKKKk7QrtNa+Imtap4V0bw1aTXOnadp1g LCSCK6YpdLvZ9zLwASWOR04FcZxxXpEvwtmtVt79fEdo+mTaH/bsWoLA5jK+Z5fk4PSTzCE weMn05rOo4r4ilc4m517W7trJrrV7uZrABbRmmJNsB0Cc/KBgdKXV/EOu6/JFJresXmotCC IzczM+wHrjPTPf1r2vxZ8NZNT8R2Pg7T9P0zw/qcMMmoazMsEqRFViVnnjkcYaHsqIcbyex GOKu/hPJYwXmq3PijTxoFlaRXU99GPMkjaV2RIDEpJEpZTxnG3nNZxqQHZnFtr/iB9AXQm1 e+bSIyGFp5reUpzkcdOuTj15p2o+KPEur2dvaanr+oXsFuwaKOa4ZghAwDyeoHAPWvWNG0j R7j4JeJdEufGdpFo8Wv6e8WpG0kYfPBKSAgG/OcBgeBtP489N8Im0258TjX/F+m6Za+HL+G wuJhDLMZDLko6Kq8qQM8+9CnDW6CzOXm+IPjq4dXn8ZazIysjqWvZDtZAQpHPUA8Gq9v408 W2qqtr4m1OAJK1wojuWXbK2dzjB4Y5OT1OTXV6r8Jp/Dk+uP4n8R2em6dpeoppa3aRPP9qm ZBICiLztEZDEnpkDk1gan4B8Qab8SE8A+VFc6vNcRW9uYn/dz+aFMbqxx8rKynnpmqTpvYN TL03xP4i0ae4uNJ1y9sZbk5maCZk8w9cnHU8nnrS2/ifxFbW629vrt9HEtx9rCLO2BP/z16 /f/ANrrXbW/whudWu5rTwx4m0/WJrPVIdJvvkeBbeSVyiSBm+/GXVl3DByBxyKs2Pws0Yaj 4psdU8UyW0mhaW164m02aF43EyxkMhGcAHIx13Dpg0nOmFmcBceJ/EV1byW1zrl9LDLP9pd GmYhpv+ehH9//AGutXJ/HnjW5vor+48W6vLdwwm3jne7cukZ6qDnOD39e9bx+GiS/D+bxfZ +JI57e1ED3SNYTxrGkknl5WQjbIVONyryM98Vva58HtKtfHXiPQNN8a2iQeHdP+3Xsl1byh lVVj3BQAd5JfIx0GB1pc9MLM83XxL4iWGxij12+SPT3MloqzsotmPUpg/KTk9OtQatresa9 drda1qlzqEyLsV7iQuVX0Geg+lepaZ8P4PC+pa1qbSaR4ngsvDaeILBrkSLDNFIwQOYcZZl LY2MQAcE5xiuL8DeDoPGmrS2Euuf2ZNujWJVspbppS7bc4jB2qvGWPAyKpThq7bBZlDTvGv jDSdLTS9K8U6rY2MbmRLeC7dEVj1IAOBUKeK/E6aDPoKeItSGlXDF5bP7S/lOScklc45PJ9 a1NN8A6tqfxU/4V3FcW6an9vksDKzHywyFgxHcj5TgdTwK3IfhdaSR6/eXPi+HT9P0BIGvm vNPniuImlcoE8nBOQR69xQ5U0GpyEfizxTFc6ddR+I9SSfS4/JspRdOGtkznahz8o9hTrjx f4pvTdG78R6jcfa5VnuPMuGbzZFxtdsnkjAwe3avWvDXwsk8O6zq8viWLSNc8LRRWrRXRdk F2Zx5kDwnhhwpLg4+UMOpFcvrnw5WwupdT8U+K9H0m2v8AUp7OylsYmuIJ/LI3yJs4WFSyg Hk+xxU88G7WHZnHTeLfFk5vZbjxFqkn9pKsd0z3Dn7UFOVD8/PjA65qtP4h1251U6tcaxeS 6iYzEbp5mMpQqVK7uuNpIx6cV7Re+DV8eeD/AIaaWfFNjY6tJpN7HZwzQu32sxTykAsq7VG 1MAscnFcDY/DY6p8PL3xZY68rvYW/2q6tWsplWNPNEbATY2M43KxUdj60KcOommc5pPi7xV oFi1jofiPU9NtWk84w2ty8aF8Y3YB64qlp+s6rpV1Nd6bqVzZ3EyNHJLDIVZ1b7ykjqD3He um+IfhLRfCGr2dhpWvf2m8lnbzyqYHjKmSFH3Zbgg7jgDkDrW+fg4/9kRTJ4x0yXVJ9BPiG DT44pcy265LDzCAofCk474NXzQtcVmcHF4o8RwS6dLBr1/FJpgIsnjuGU2oPURkH5QfQVJd eLvFF+98974h1C5bUNouzLOzfaAv3Q+T8wGOAeldBqnw6Nj8OV8aWeuLe26SW8c8Jspodpm ViPLdxtlAKFSV6Gl8M/Dy11vwe/izVvF+n6FpSajHpbNNDLK6yuhZSVQfdwDznjBpc1O1x6 nO3HizxNdxXUV14gv50vI0iuFknZhMi/dVufmC9genaodH8Ra94dnmn0HWr3S5J4zFK1pO0 ZkQ/wnB5FdtqPwjvPDj3z+Mdfs9EtrfUzpMMqxvcfapQquXUL0jCupLH+8AATWhb/BG8hvP sfiHxZpui3B1v+wERopZ99wUVkOVXGxg6nd2B5o56drBZnDJ448aR3N1cx+LdXWa7iWCeQX km6WNfuqxzyB2qjca/rl5fXt9d6xeT3V9GYbmaSZmedDj5WJPI4HB9BXeSfBvUrhtNg0LxB p+sXV1q8mh3EcayRLaXKKXbLOBuQKCdw9DUNh8JLzxD9mk8H6/Z63avqJ0y4uDG9utrJsaQ SNu5MRRHYMOflIwDilz0wszjdO8T+I9I06bT9L16/sbSfPmQwTsitkYJwD1I4PrUuleMfFm hWB0/RfEup6bZtKJjBbXTxpvHRsA4zRrukaLp0EE2jeJ4daV5HjkVbZ4GjK4w2G6q2eD7HI FO8G+HJvFnjXSvD8QfbdzASsilikSjdIwA64QMav3WuawtSna65ren6vJq9pq15bajJu33c czCVt33stnPI61J/wAJF4hiWyhGs30Q0+QyWqrMy/ZnPJZMfdJ74617b43sCvxR+G3j/TtA k0K112a3tnsbi32+RLbzLCVKOOd0Yjbkc7jWPq/wovfEfjHxFrlxrmn6JZ33iG/s7I3bAB2 jlbc7HI2RgkLu55PTislUg90VZnmh8b+MT4h/4SL/AISrVf7Y2eX9t+1v5uz+7uznHt0qG6 8WeJr1LhLzxBqFyt1MLicSzswllGMO2TywwME9MV1s3wnvLSy8Ovfa1DbXXiEw/YwbeRrdl kkMY/fqCpYYyUHIBFXLj4L387yQeF/Emn+Iby11hNEvbeJHgNtO7FUbLgBoyVYbh0weKrnp iszkYfHvjeCa4ng8X6xFLcsjzut44MrJ9wsc8kdiazJte1yfS5tLn1m9lsLi4+1y2zzsY5J ucyFc4Lc9evNdtB8LnvnEvhzxVYanDb6vDpF5MYZIltppWKxPggl42ZWG4DORyBmtr4n+G9 LtfCY1PQF0VF07Vn0vWBYRzKzXu0/MpkAAiIRsIvCnd1yMLnhzJJDszzfTvFnifSNNbTtL8 Q6hZWbEkwQTsiZPUgA8E+o5q0nikW3gyfw7pumRWct+V/tK/ErtJeIrbkjwThFBwTj7xAz0 rRg+H05+G9v43v8AVBZ2d5JNFahbWSVGaMqCskijbESSdobqFJ9KZ8QvDqeHPiJPocq2Nig itnb7EZJIIw8KPuUv87cNk+5OO1VeDdha2OcTWNWi0SXQ49Uu00qaQTSWYlYRPIOjFM4z71 QCknAHNet+J/hHpul+KfENpp/imP8Asfw7bRTaldTW0m6BpFQIirxvZ2Y4A4AHJ4riPFXhW 78I3emSrfRX1lqlomoafewAqJYiSMlTyrBlIIPQjvTjUi9hWZzgRjjAPNIQR1719D6np0fx Gu/hn8Qnm+z2ptntdeliAX7PJY/vJZOOheLBHqTWBq/hzV/ir/ZPiqL+ybS48QanqDmbzJF a2toEV2EoxtVIkxjYCTk5ycVCrK6uPlPGArMcKCxxnAGabXt3wz0KGWTxZo/hHVY/E9xq/h y7gjgSzaKaOUSxquA/TIYkEHpnOMVzNt4KsILLxzHZ6ppWvLoenJNJdbZo2ifzkQmAcByCd pLcYJxnrT9srsXKeb0UUVuSFFFFABRRRQAUUUUAFW9MuLK01a1udR07+0rOKQNNaGUxecvd d68rn1FVK7H4WWenaj8YfCWn6vaR3mn3WpwwTwSruWRGYAgj8amWzuCPetJ+L3hN/Dcel/C VdB+FutMhST+1bLzfPP8As3nzbf8Atov4iuM+LFl4+f4P+F7nxrNeapf/ANrX8kl4Z/tUTo Vh8thIhKbTzj8eK8m8aX1rfeN9XltNKstJtkuZIorSyQrFGqsQMAk84HJ71N4U+IHi/wAEX Yn8MeILrT13AvArboZP96Nsq34iuZU9pI0v0MC8tbqyupLW+gkt7iPh45VKspx0IPSvpSb4 w/tB6Hp+madovhKWz0q1sLaG2C6UbsOghXa/m4O7cOeOmcdq8I8dalqeteP9b1bW9P8A7O1 K9uWnubXBHlO3JGD0rrx+0D8Wba0tbPSvFc2l2Npbx20FraxIEREQKOqk5OMk+tXKLkk7CT sd03xy/aQ2v5WhzwOwIEsXh3DLnuDs614x4xh8Zy6smu+N49QGoasGnWXUFKyzKp252nkAE YHAHHFez/FH42/FXQvE2lWuk+M7y2hm0PT7l1VIyGlkt1Z25XqWJNeN+MfHvifx9c2F34rv xqF5ZQm3S5MYWR0LFsNjAOCTj2pU090gZy9FFFdJDCrLNhVHsOarVM+Rj2Faw2YmiBzk1Ee tPc5YkUyvNqPU1WwprStf+QFe/wC+tZtaVr/yAr7/AH0rmnsduD+OX+GX5MzaKKKs4wooop iA0UvGeM/jSUgCiiigBDS0YyaO9MAoo70daQB3yK2LHSdXuNl5EhhjPS5kYIg/4Eao2lzLY TiZUUkjo6g5Htnp9at3WpTX6+RJObe0XLJCMsB6fU+5ropOCXvbkS5ugkuq3iylZLr7QVO3 cQGBHTjIqAedcorO0cSRjhiApbn25Y1ZGpW0dsLa1s0gR12zSsBJJJ64J4X8Kmi12O0gMFl YRxoTne/zS59dx+7+GKuMov4pCaa2RLsW3tVeS0Ecm7AuZuH/AAj7/U1mzJbJmRrgTscnaB yD79qrT3EtxM0krlnbqSck/j3pjxumd67SDgg9aUq11ZIaiIx3Hmm1IZS0KxFE+U5DAc/TN R1zM0CiiikISrljYT39yIohx1ZuwHrVVVZ2CKpJJwAO9dTZafNZ2K+dlZ5WAS3X7zj39AKq KvuZ1J8q03HzRRQxJpdknmTOP3hXov8AjXXaB4eNvEpeM8jPJ/PPrU/h3w6I9skwDucsxx1 P+FdosRWMBY+3XNdkI9WedKXQyXs1SHB4x2HpVCeNVbAzwOgNbk6AgmST5vTpWRMcLgLwD2 pSepFjmtb04zw7jnI5GB0rlfsotpXYj5tuOa9EmBkiYFSM54IrnrqzQzK7AgZ5q4NFKVlY5 9dP+1apaWwxhVBcnp/nFaur3LXF7FZWwAhiUKoUdfems/2KGWRAGlmOAT/CtbvhewiYyahK iuU4RT6+tbJaicmzKtlis4nmkjyEGcY6ntW/oel3bTDUr/DpMQCc5Kei1LcIt5ODFZo0iPv C/wALn0Iqi2sz28rx3Vq8YVuQv3R+FY1lNtWHG3U9b08Q+SoQqpA6ZqDxRpa654YuLNSUlH 72Ij+8ORXBWfiyJYxtnIwcYPXFbMfir5MiXH175pxq6WlEXJrdM84itrSeKey1aF4s8MAMF GHTrVKTQrO2fzYLt7gg/KW45r0i81LQ7wq93bxzksFztAJ/GmW+oaXYIfsGk2qXCH5Wkj3/ AJV5vsJKXNBtI3UrK1znND0WS81iz1C9tGjtrWQyNIw2CcjkdevPUitjxXrltcytYWVrDOn 8cipwregJ60X2p3moI7zzO0mcpj5QvqAPSpU015QlxIuWXsvQGu2MWlYzbOQt9Kn2/JJnvt 9D+NXbXUptJm2XAJticsAOQfWuyi8OXNwWfG0EYGR6+lZGr+DtWMXyQ+YAcDHBP4960enQm 6Ni21LT7my3wzK8TL8ynvXmXivQltLgX2m5NtJlvKGcp6ke1TT6Tq+kuZY454JF5IZSB/hV KfxJcTx/Z72MsI8/6vjJrGd7GsHroU9ESK6lkRruSEY6A81elgcO+m6YreYP9dcOTkKfX/C tPwzpMV3G91PY/ZYZD8sztgk+ir1/HpTPEmp22mAadp8RZmO55SSST/X8ay5rKw95WILLSY LKS3aG6aeV2CyK+Oh71f18DOBlVHBHYVl+GpFlniMhG4de54rR1eUHcu04ycgjk/hUt6GTv zWZxN5gkjuDWYRzV67f96wxx2+lUm61cnfU9CmrIbTwcqRTTgnIGKBUJ6mgtHSkpCaAF70g 6UUDpUsYUUUtIBKKMUUwLXaoql7VFXoRMUFFFFUUFFFFABRRRQAV0+mLt06EeoJ/WuY7V1l ou2zhX0QVSObE/CkTn7prjW++31rsW+430rjj94/WhkYbqJRRRUnYLXUDxzrP/Csx4BJjOm C++2hyP3gGOYs/3C2Hx/eGa5bvXrmrfCa3ufhPo3jLwpem91GLTlvNb0nOZoI2kdVuUGPmj +XDAZ2kZ71nNxVlIpXKy/GvW7W10rT7DR7JNLsftCyWN1JJdR3Ec6BJYfnbKRELwikYPIrO sPiTaaW+qafY+CdKXw1q0CRXmjPLM6yMjFklEpbesiknBBxjjFV9Y8OWl/pfg+LwpoN1JqW qafJc3SxyNMZHWWRCVXHyqBHuP1PYVPpng6CLwF46uNe0m8tde0RbN7dZWKBRNKFOUx82Ry DnHPesf3dr2K1Klz48t5PDGp+HLTwtY2Gn399b3uyCaXMRhUqqgsTnIZsk5JJzxiruv/FGf xDD4kiuNAtIP+EhurW7uTFNJ8jQAhQmTwCCc5z14rnZ/BPi+1vrKwn8NajHd32fs0JgbfLg ZbA68Agn070w+DvFY1j+x/8AhG9RbUPK88W6W7MxjxneMDlffpV8tMV2ddrHxam8R3Wrp4h 8M2N/pup3keomy82SPyLhIhFvSQHcAyABlOQcdq5zU/HviLU/iKnjxp47fWIp4riAwpiOAx ACNVU5+VQqgA9hVa48F+LbTX4NBufDWoxarcRiWK0a3bzHQjO4DHK8HnpwabP4N8V2z3qXH h2/jNjCtxcloTiGI9JGPQKf73SmlTQtTpbn4nF7O+tNP8Kabp8GrX8WoarHG8rLevGxZY+W zHHuZjtU5z34FX5vjPqlzrJurzQrS/sW0Y6G1nezyzGS33+YC8pYOzBgMHPQY6Vl+Efhf4i 8Ra9BbX2lanY6d5C3k1xFZvNIYDnaY0H32fBC9AT3wDXOab4dv/EHjCLw54fs7ie6urk29v FKuJB82BvA6EDk+mDSUabHdnZXvxfvNQ8HXHh258M6aTc6XBpUl0rygiOFw0TKm7YpBHOBy eTTNR+Ld3qeo6zqdx4a06O/1rSTpV9cRNIpmJ2bpiN2A+I14HyjnjmubfwD4x/ti90qHw5f zXVkQJkSEnbnO3/vrBIHU+ldZN8Op9Y+FXhfWfCXhXVLvWJ576LU/JDTcQmPaQuPk4ZuOvB 9KlqloF2Uj8U7k2M1p/wj9ptl8Op4bLebJkQK4cP1+/kD246Vn+CfiDc+C7HVLJNHtNTt9Q e3mKzvJGUlgcvG2UIJXJ5U8Hj0q38LfAV54z8c6Pb3mg6le6BJfR217NagoIwTz8+D0HJHX HpWJqHg/wAQJrEcFpoF6YtRuJU00CJj9qCsRiP+/j2qrU9YhqO1PxaNV+I134xudFtVN3dt eS2MckixlmJLYYNvHJzkHg9K9CX4qaf4h0Pxc/iy2jme506wsLLT3uJi9ytvLu3STjLFwpP zMeeleV2nh7XdQ1iTRrDR7y71KLd5lrBEXkTb97IHTHetW4+HXj20jupbnwdq8UVpCLid3t HCxxHneTjGPeiUab6gmzfPxb1C8bUbHXvD+m6toF7HbRLpLmSOO1FumyExOrb1ZVJBOTu3H NQW/wATIG0BPD+s+CtH1bSbS7ku9Nt5Xmj+wF8bkVlcFoyQCVbOT3rnP+EM8Wfb4NP/AOEc 1D7ZPB9qig8ht8kOM+Yo7rjnPTvXTeAfh/daj488L23izQdQj0DV7xIPNBMPmBlLDDYOMgZ HqOnrSkqaVwuxLL4pTWOoeEr2Pw7Zl/C6TR2yebIqyiRmY7gDxgu2AMcYFW0+L9wnhFvDze FdOkU6TJoouHmm3LbmTzFwoYLvDfxYy2BmuQHhXXtRTUNS0fQL2fTLeaRfNjiLqoUkkZ77V wTjOBya6rxJ4Ae5m8JWvgfQr+8udT8PRarcwoxnfe0jqzdBheFA4/Ok407oepznivxe/i2P TXutHsrS9s7WO1lurcNvuhGgRGcEkAhVA4AHetyL4oTQ3tpdJ4ftQ1roD+HkXzpMGFlZTIe fv4dvbpxXC31je6Zfz6fqNrLaXlu5jlgmQq8bDqCD0NVq19nFqxF2ela/8WrvxF4VvdEvPD OnLLe29nDNeLJLuDWy7I3VN2xPlJBUDGSTS+GvFPhjSvgzqmiatZRatqE2uW99Dp8ryxKUS J1Ll068uBtzyM+lea5ozR7KNrIfMeiXXxX1HW/tieL9Gs/EEE+pHVYonZ4BbzFQhClCP3ZV VBQ/3RyDzU1x8YdYv5orrVNJtLu8j19fEPnBnjBnVVVU2g4EYVFGOvHWvNKKPZRDmZ6TbfF 3VtObztJ0mzs7pdefxAkpZ5MTOhR4yrHBjKkjB5560th8XdS8PG0XwdodhoEEWo/2pNCrPO tzLsaPY28/6oI7gIP7x5JrzWij2UOwuZnY6j4t8PXl4Jrb4eaRYxFJt8MU87BpHXCuCzkqE PKqOM9c1Q8NeKD4btdZSLTYrm51OyaxFy0jo9sjY3FNpxk4A57ZHeudop+zjawXO80X4lXm l+FbXQLzSodWS01aPWbe4up5fMhmQAYXBwFIHI78elW7n4qHVLe+svEHhHTNYsZtQn1S0hn klU2M0xzIEdWBaNmAJRsjivOc0lT7KPYfMz1Dw18UHstN0vww9lDp+lHUrO7vphLLImIZvM 3pESVjY9ygy2APrNr/AMVZNO8WapN4Ds7XTLabXBrDXaF5XvJEdmiLCT7qDeSUx1J9q8poo 9lG9w5mejR/FOSx2x6J4X0/SreXVYdYvYYpJGF1PExaNcsSUjDEnaPXr0rN1jx9LrHh7W9G fR7eBNX1j+2pJUkctFLhhtUE424duvPvXGZpKapxQuZna6F8Qrrw/wCCdV8NWOmRf8TW3e0 uZzPJtkiZgeYs7C4xhXxkA1l+MfE8njDxNLr01hFYyyxRRNHC7Mv7tAgI3EnoornqXNNU4p 3DmZ6Xf/F681XUdSuNQ8NaZJb61ZxWur26NIgvnjIKTbt2Y3XaMbeOvBzXK+K/Fl34qudP8 y0hsbHS7RLGxs4CSsEKknGWJLMSxJJ6k1z2aShU4rVBdnWaP491vRPh94g8E2jJ/Z2uSRST MfvR7DyF9NwwG9QBWp4f+KereGdI8PWOm6bZl9EubqdJZtzi4S4QJNFIhO0oygDjBHNef0U OnF7hc9GsviZZ6NeX1x4a8FWGhteWUtmXtbufzIy7K3mK5YkFSi7R0HPXNLqHxVk1F/ENw/ hbTbe88RacljqM8DOnnMrq5n252iRmRScDB545NecUUvZR7D5mFFFFaEhRRRQAUUUUAFFFF ABXb/CKFp/jd4KiQfM2sW3fH/LQGuIq/o2saj4f12z1vSLk2uoWUgmgmChjG46HByKUk2mk NbnvOr/tO+NrLXtRs08MeFCsFzLEN+mfNhXI5+brxVIftT+OAwJ8LeEjg5x/Zn/2VeMa9r2 q+JtcuNb1u4W5v7k7pZVjWPefUhQBn3xzWXWSoxtqhuWp0XjnxFF4s8fa54nht2t01O6e5E THJTdyRXqbfsy+LbrTLDUtM8SeHja39pDdRpe3v2eZRJGGwyEcYJx15xmvCqmurq5vrj7Re 3ElxNtVN8jFjhQABk9gAAPpVSi7Wiwuup9NfET4C+LfFHiDTr7TNd8MCG30ixsn83VVU+ZF AqPjg8ZBwa8Y+Ivw31L4bXWk2Gr6jZ3t3qFs10fsT+ZFGodkAD9GPy5OOnSuF2j0qV55pIY oZJneKLIjRmJCZOTgdsnmpjCUdL6A2iOiiitiRTUr8oOe35VDT2YkDnOBVx0TEQt1z2NN78 UrHNIK8yW5qFaVr/yAr7/fSs2tK1/5AV9/vpWM9jtwfxv/AAy/Jmd2pMc0vakqzjCiiimIK KKKQBSqNzBcgZ45pKO9OwE9wIUfy4GLoBy5GNx/wqHjuM07biMPuXJOAO9NGSx7k0AKiPJI EQFmY4AAySa1Y1tNNtTNMY7i9fKrAQSIR/ebtu9B+dKXTSbZDDJjUpBlmQ/8e6+n+8f0HvW QMk5YEjvWi93VasW5LLMZjjYBk59ST9ahwR9a0NN0i/1a9Wz061ee4PO1f4QO5PQCrN/p9t pTG3Nyl7eqSr+ScxxH/e/iP04+tW6UmuZiuloY20gZPSgkY6c052cuS2c9Kb1rF+RQoz1FK zMSdxyTyaTJAIBxnrSUkwDHNGaTml+tAAeuaKDV3S7X7XqMMRXeudzD2HWhJvRA3ZXNzw/p mxftcsYaRx+7Vuw9a9A0Pw+Z783lymWxkE9qTQ9LN032oQhIwcLx1x0I9q7a1hEciAZxtwO Mc12RSijzJycnckit8OkYUDAqYxAA+xwAB0okbDcDBFIZsjnKkcEZ71o3czM2+hOMqwweuO 9Yk67STtxjuK6C5kVULH8qwblxyMZAPasJsZSdumMbh61mXUfmttx8p71clmdH5A596jlGV yDknt6URYjnb2EsVVU+7xn2rofDztHbNCp5VeRUaxK6Z2845HrSIz2UgmjGeOQehrrjO4mL K9zb3LMMjDZBzV+4RLi0jvgilX+SQY4z2/OrkSW+s6b5kabJEOCO+abo9q7QXukXPWTO3PB B7H88VqmmIzZ/DVo5Ty2MW8jkU6TRNW06UQr5dyn3o94+8O4q2LyQ6SsrrtltpNsi9xg811 0u25MYZlWOVVeNx1B7EVXs4sOZnn0rSIYnk0wiNm5KnoR2psl4qNlLZ/mPp3r1yz0WC4tXF zEu6QfvAOhP94VzM1qNP1R7OdBlTwxHUHpUOin1HznA3N9eIA0kexM/3a9D0G4ja1j85fkk XhiOh960U0S01KzlSWNd+w7COxrQ0ewjbRkXykLou1sD0rGVJxfMmLm0NCytBvHp6Vux28I tTHIoKnjkVn6PFE0bKcAp0PtWvJHsTgDrgVstiDnriyiiLgR+Ysn8OMj8a5C70S0YymW0hg +clSiAk1399lYlQDbjpXLajJBb27SXjgJu/En0FcdVFKVjhtQsY7aRpLcEZyNwHJ964DVIt KNwBPdCSZWCkFvrmu78R3FwE3tM0ELA+Wvc++K8u1C0MxJV8ue1YOHuuxtF3lqzYsLH7LcJ JGpWNsj/AD+lRarMVkEZVjt4Jzz9c1o+Gk+16E8bEiaFyuW75FY+uRso3P8AIWHPP+cVEk+ USXv2Zy906mUgcev1qqWzT3zu5qMVB6iVkKelAHNFJmgYtApKWgBO9LRigUAGaKKKACiiig C12qKpe1RV6MTFBRRRVFBRRRQAUUUUAGOQK7GMbYkX0AFclEu6dF9WH8668VSOPEvZDZOI3 P8AsmuOzkmuwm/1En+6f5Vx4oY8NswoooqTrFr0u+8c/wDCPan4H1/wVrztqmjaUllcoYGR NwkdmRg3EkbCTaR7H2rzSjJ7molFS3GnY+gE+LHgaXX5JNN0+fwvZ6t4dk0ydreAXA0u6e4 MzlEb78LHgqMEK2O2Kwm8cabFpniq2vPG9xrN/PDpsGnXp08xgi2n8zaqfwqo4UNjJGMAV4 5n3oyfWs/YR6Fcx9Bal8SfAVxqd/cK4g1bxDpd9Y6prGmWksUKSSsjRziBySHYKyy7OCG4z iqmi/ELwroVhougx65c3CaR4f1awbU0gkXzp7vPlxoPvCNDjlsckkCvCMmjJo9hEOZnuGn/ ABC8LReE9K0K71a5Wabwrc6DcXqQOzWEr3JmUju8ZHyNt5AJwDUNr8SPD2i3Pgvw8lzPq+h 6fpt1pGt3XlFPtVvcyFnSNW+bEYIZc4+YdBXiuaM0ewiLmZ7j4c8e+Bm8X6trWtTy2f2S8s RowktpLmNLK2baEEasAJigUhmyAS/QmuMPifRLH4/f8JhbTz3ejJr39o+YItkjxGbeQFJ64 PQ1wOTRVRpJXsHMe72fjrwra6FqHhbSvG13o7W+uNrVprR0nzRdb0A2GM5aNkI+Vvdumara V8Q9FtX8AXFx4kvHudH8RXeralIYHDvHLIjBsDhnIRsgf3uvWvEcn1oycVPsEPmPf9G8deA PtnhC9vvEd7pr+Etcub3yYrJ5I9RhmuPNEi4I2OB8pDdgPpSWviRdA+GOp6xeW9xN/Z+qTT +DNQnj8nzGuVZZyqHJKJxID0D47nFeA5PrTnllkVFkkd1QYUMSQo9B6UvYIOY7n4WeI9O8M +OZNX1i+mtLdtOvLbzI0Z2aSWB414Xn7zAk+3rXbaN8QfD9vZ+DILzxJcouleHtR0u8XyJW HmT+bsUY+8uJFye236V4dkjvQST1NVKkpahc9u1TxFeaH8D9JGt6fNaeLmt59E024kO130l yHaTb94dWjVuhV2x0rUs/iP4Hk1nwV4g1m8SXXdMvbZ7vULOylhZ7SKDYEmjyUeVWwqsn8I 5xnFfP7yyysGlkeRgAoLMTgDoKbk1KoRsHMe4W/wAQ9LHgjR9O07xrdeGdR8OfbIk8jTfOX UUlkZhJG3WKRgxVg2BjH0pkPir4fXaaLHqepN59h4Vi0yKSWzlkgiu0mLnfGpUyrsYhTnAY AkYrxLJoyafsUHMehfE7UvCvifxt4l8U6Nrs8pu7mGS2tpbJozIrJiTLZIXYQBjvnjpXnlL mkrWMeVWJbuFFFFWIKKKKQBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUVb021gvNWtLO6vFsoJ5Vje5dC6wgnG4gckD2obtqC3KlFeuf ED4N23w60gXer+OtPnvZlLWthFbSeZcYPUdlHueK8lVS8iovJY4H1rOnUjUXNEuUHF2Y2iu /HwZ+KRTzB4LvjHjdvym3HrndjHvXBOjRu0bjDKSCPQiqjOMvhdxOLW6G0V6T8LvB3gvx3q H/CO6vruo6Pr07MbRkiSSCcAZ2c4Ifhj6H61y/jXw9F4T8c6v4bhvWvk06cweeybC5AGTjJ xznvUqrFzcOo3BqPN0OeooorQgKc2FUAHBIppokyOp5pSlaLBER5NFHHNFeczQK0rX/kBX3 ++lZtaVr/yAr7/fSs57Hbg/jf8Ahl+TM2ilpKs4wziiiigQUe3r7UU5SA+SM47UwBkMZKuu G/lSADOT0oJLNzyTUiR5RpNwyuAo7saeoD4bdpGd2wqRDc2fTsPqaQmExySZIlLDaijhR3N MaRmPzEnnJOfvH1qVLRmtXuGZEUfdVjhn+g71aXNpET8yuAXOS3Pua1bOygliklvLpbW3jU ldiFnkPoB6e54o07TLm+KvEiIkY5dyACe3XqanvLe4nuEjEpkk2lpdw2hQO5Y9RjvXXDDyj HnaIlJXshbnxHcf2ONI0+GOws/41iH7yc+sj9T9OntWNFPNA4eGRo2HdTikmEaylYmLKO/q acLabylmZdsbHhm4B/8ArVyScpSLSSRIt3Or+a5DlgcmRQ2c9etQySCREUIi7c8qMFvrUt1 HbRMYoZvtDKcGVeFI9hVXmpk3sC7i0cdB+dBpOagYtFJk05RnkigBCK9L+HHheTWIJrgp+6 DbWfHUegrzoLkD5ck+lfWHwz0VbHwTYQvCscrIHcDuSc100IpttnPXlaNiCz8PtAEQR7UQd AKttpJUrhTweCRXdxWS8kqOTQ2mqeCpxXTyo4LnEnTcID97tyKgbTnySB065FduNLXbtI6c ilGmH+7UNDPOp9IaQfLnGfSse80O4Qlwhx3r1l7GNGxt5qrcacJEICDmpcbhc8FvLZ45toX 5wccjtVZ1eMAHIJ9q9H8QeHnEjSxIeeSK5Oe1+UiReR0rK1mOxgRTBZdr56Z/CrMkX2mIFe v0qleRPE/oPWn2N6sbAs33TirjKxJ0ejxx6faSyTSKGfr2wKSK883U4ZoELgHsOcepqlG/9 obpWkWCAcsTRP4s0vS1EVjZtNKhB3yHaOPTua6FImxQ1DUYrPxNqtq+NjMXzn1AOMfnXX+D tSg1rw8tok6i8seGUnnb2NeN3t9Lq2u3l/LhGnbdgHgegFdT4KttQs9QivbffbXgOIUnUrF cr/Em71rRSLcUj2ywuGVlV8kg84NQeNLBX0yDWYVAa3YebjvGe/4HBp9jJb6pA7xxvbXcZx JbPwyN/Ueh71o2kkU0E2nXibhICjqx6g8EVbZk0YmiaipaOTb8gOG9D/jWhBcLpniebT5AV gu/3sBzwT/Ev9a4i2hm0PWbvRLknbCw+zMScOp5U5+n8q66YNrOlxvHgahYkSQ4PUjqKjm6 AdKsYiugEBUN07VosxWVW5Zev0rD0vUo9U02KYELKpKsh6q3ofxrRWV2YQs2GAOSKm4iG6J mc/MRjv6V5Pda5ay+Jru71De1jakpHGvGQvU/iQa9RuWaO2nZAGO04/KvFv7Pg/4Qi5umlk 8zz1VsYyq5y3H51jJq40ZGvG/1zV4YYWCT6gdyJn/VR9qwbzR7rSL2FJZVl3HAZeQCK7XV9 OsbzU4b601aKOPyABCuSwA5wKxtadZLmztApUJlmzzgbahsu+lhNCjSKXUogANj5HPtmsvx AgO8OvyA8cdq0NJEgU3B/wBXcMTk8d9v+FZfiKQmFvvAocdMZ4rmctxr4kcNKFEjbemeKjp z/eptQeuGKXFA7UUAHtRRRQAUUUUAFFFFABRRRQBa7VFUvaoq9GJigoooqigooooAKKKKAL FkN9/Cv+0K6sVzWlLu1KP2BP6V0oq0cOJfvJEVycWsp/2DXI11l2cWc5/2DXJ9qTNMN8LCi iipOoK2R4V8TkKR4b1UhuhFlJz9PlrHr27wH4w8Van4A+Kt7e+JNSmnh0S3MLm5ceURcxKN gBwvy8cY4qJylFXQ0rnjN5ZXmn3Btr+zntJwATHPGUYA9Dg81Wr2V/Ac/ifWfDOk+JfGF5P 4y8RaXHc2Ilh82GOLYxt4ppS24syp1AO3IznnENj8ItG1KLwpY2viuc614lt2uoopLHZBbR xu6zmR9xJ2rG5AA+bHbIqFWX2h8vY8gor1bRvhfoXiptIvPDfiW6Gl3etx6HcyXtmFlgkkU tHKqqxDIwB4yCCOc9a1ND+FPhPUde8JSW/iK/vtK1HxBJoV6klmIZBJGFbKfOfkZWAycEc8 Ue2iCizxWivTJ/BPhK20WbxXf63qdtoNxqjaZYpHaI1w7oA0rsN+0IgZQOSWz2rkfGPhm58 G+NNT8M3dzFdSWMoQTxZCyqVDKwB5GVYHHbNXCopbA0Zjadfpp6ag1jcLZucLcGJhGT6BsY /Wkm0+/gs4r2exuIrWb/VTvEypJ/usRg/hXq3gCe48Y/Brxj8M98k15ZbfEOkQgk7ni+WeN R3zG24Ad1NbOpWYvLTWPAkWpWzWngXwzIzxXEJnE120ivcNEScRuJHCBuflUgdaydVp2HZH hCI8jiONGd2OAqjJJ9hT7i3ntLmS2uoXgmiba8cilWQ+hB6GvUJ/C2ieA/HNhpEviO+/4S3 TrizmdYbYC2WR2jYxLJu3blV87sYJBHvXV/EXwNbWf7QkVvqV+Yda8ReIWnit57IXFolvJc ERu7Bv3m49UHQcEg8U/bK4cp8/0V21l4Ug1/40nwYb5LBLzWHsFuI4MrGfNKgiMHgZ7Z4rr tP+EfhvXptJk0HxlcGzm10eH75ruwCSQTsGMbooc7kYKRkkEHqKp1YrcXLc8bor2Xwx8KfC fizxFPo2j+ItcnVJlsxe/wBmIkEc5353s0g+UlRtC5cgk4GK5u58E+HtB8OaLf8AivXby2v ddtpbyzhsrRZY4oldkRpWLA/MyHhQcDk+lL20QsefUV6pqXwt0rT7vxLA/iGcjRdBtdaTNu oM5mEZEf3uMeavPOcHit3VvhZp9xqWqazq+vWOm6NptlpgMtparbC4muYA6KqO2FIUFmZjk kHuaPbRDlPDqK6xfC2mT/FCDwfZeJbe90+5vo7OHV4ImaN1dgA4Tg/xYI9Qa7DUvhb4fhRJ dI8RalqKW3iFvD9/ENN/fB8MyvCiufMBCsMHBz7VTqRW4rHkdL1rufiN4Gt/BU+iy2d3c3F rq1o1yiXkaJNAyyNGyOI2Zc5XqD39a6mz+EGh30Wk6XbeLp38R61oR1yxgax2W7KquxhaTf kPiNsHbjjnrS9rFK47HjuP060lfTNho/h68m+H3hGW/sLrWNYt7XU2kk0dlW8iEcnlJcMJM nZs4C4DjlyelcbaeA9E8XzeHdb8Q+MJbLV/HN3cxWqW+mKLeCZJBGBJhgFQsQBsXjPTioVd N6ofKeMVNBa3NyJDbwSSiJTJIUUtsUdWOOg9zXp9v8Kbe48AazrTXuo2+qaRbT3Uqy2iLZz eTMInjjk373PIO4JtzxnNdbonhbS/BOjfEnw3NrV5c67H4WWTUII4Atsm+WB9qPuyzIGAyQ AcnHTluuvshynz7RXqPiP4YaboFx4+hGuXNw3hL7Kqn7Mqi6aYgc/N8oBPvmsvwB4Q8MeLZ DZap4g1DTb/AHs5EFissMNuqgtPLIzqEVec9e2OSBV+1ja4rHEtaXQsvt32ab7Lv8vzyh2b sZ27umcDOKgr3e28NL4u+GHhrwX4e1p7mwm8X3sFre3cZjUQraxs0hjBOBgM20c/iaxfDvw utPFMllqvgTxLOYLfVPsN1NqFqI3ttsbzC4VVZgyFYn+XrkAd81CrLqPlPIzx3pK90W78N+ P/ABOU8Omzs4bTSdSuJbK40dVjd1iMjzqA5w8mCQScRlQAMYrI0r4TaDqOl6LGPFlyNZ1zR LjWLOEWH7hTD5haKRy+RkROAQDz9aFWX2g5TyKivUf+FZ6SbrUUGuXflWXhaPxISbZdzbwh 8nG7t5g+b2PFYHhTwfbeKfC/iS7tb+b+29HgS7i01Ig32uHeqyMrZzlNwJGDkfSqVWNri5d TjaK7fUvA0Z+K9v8AD/w7qJ1C7luorBp5kEarcMQHXgnKqxIz32niumPwn8OX/izSfDegfE Cyuru6v5LGdJFG9AiFvOQKTkMVKqhIbdgd6PaxW4crPIqK9o0z4P8Ah/U5/D0TeJdR0658S x3f9nWN5p6JN50BICSHfhfMIwpx14NZuh/C3SNRbS7TU/EV1pepXGk3es3ds1kJPs0EIYqP vAlnVCwBAwMeope2iPlZ5TRXtug/C7wZdalpGrnXb/UfDWraPqN9ADarFcRz2sbeZHIu/HB wwIOG6cVjaf8ADPQLlvC0F74jvLW48YSOujj7GrCKPzDFG9xh+NzgjCZwOc9qPbRFys8ror oNV8G+JNGsrm/v9MkSxtrp7J7kEFDKjFGA5z1U9q5+tU09iWrBRRRTAKKKKACiiigAooooA KKKKACp7Xi9gz/z0X+YqCp7X/j9g/66L/MUpbMcdz1b9ou6nn+NN5FK5ZLezto4x/dXyw38 2NeR96+ifjV8LfH/AIl+KN9rmg+Gp7/T5oIFSWJ05Kxqp4LA9R6V5x/wpP4rf9CRf/mn/wA VXJQq040opyRvVhNzeh1o17VU/Y8Ft9tm2Nrxsh85yIdm/wAvP93d2rw+votvhn49/wCGbk 8M/wDCMXf9sDxAbv7Jld/leVjf1xjPFeb/APCk/it/0JF9+af/ABVTQqU482q3KqQm+XR7G N8OHeP4qeFHRirDVbfBB/6aCrfxYGPjL4u/7Cc3/oVdZ4K+EPxL0z4g+HtRvvB97BaW2oQT TSsUwiK4JJ+bsK5P4sYPxk8XEH/mJzf+hVcZxlWvF30/UiSap6rqcVRRRXWYC1GxJp9RHrW FV2RURKUUmKWuQoK0rX/kBX3++lZtaVr/AMgK+/30rOex24P43/hl+TM6kooqzjCiiigQ4Z CZBwDx1pnepSCdiAZNRgYbkZqmA9SvOR8x6HPAoLENhSOOMihkZY1dhgPnb7ihQuwsWG4EY XHWn5AWI7eNIfNnYq38EZ6sf6Cug0Dw5ca7chpGaOzTGZNvX/ZWqWgWZv8AUYxKchjtBPJP bAHc4Ne9wW+jafpEVn9oFtbwpvl28YBGACR3JH1r3cLQgoc0jjr1XHRbnNy6RYx2X+iwwx2 FqdpMuQXbpjpyfp17V5Z4jnYyRpAJEgH7sNI2Xl29yOw7Ae1d94m8WW0VrBLYfJLHIRbwDP UcCTHoOcHqTj3rgYJY7Ym41SJ727lX93vbPlZ5Bx3PXA6UYmqqi5ERRTXvSKkGkiS0Lu5M7 KJABjbEmcFpD2+lUbwSLNsZ3dVGFZ125H07CtpoVW0F9JctEZZC+x+QdvQkfxNnHHQVgTTS TztNLIzuxyWY5NeVWSilY64u5HRSd6kRCV3kAgEZFcqVzQEjeVxGilmboB3prpsfaWBI9Ke HYI6o4VT1HTNRjJ4HNPoAAEnA6nitiHTtkarKrGWQZC+1aHh3RS6vqd3HmGLhAf4n9K1XjW 2hkvrgKJScqoXgD0FPlsrs5albXliJ4Q8NjWPEtvCYyUjYPJ6ewr6z0WwENnEgXGwAV4l8F tPjuEvtRYbmkm2D2AFfRFqq29o0jfdA612UUuW5y1G27MSNEVlUsAx/hzzWlBEjjaw5PFfJ /j3x1q1t45leK5YJE21drEFQPSvWfhL8U4/FX/Eo1R1XUYxlH6eao9f9quWnirztJaC5Glc 9c/s1SQFGe/NV7m1EPAXmtuJwVHQ1maxJ5UDyKMkKSB716E7ct0I43Wdf0LQY2m1jUIrZQM lScsR9OtY1j8Ufh9dzLEur+XngNJGVX868X8X2txq+p3lxqKuWlJzkn5fQD2ryW/t5rC4aI k7Q2VPrXjutU5rbG0aXN1Pup7LT9Xshc2M8V3C44kiYMDXn/iHw0sZZoxtOD2r558B/ETW/ BOsrPaTvLZyHE9s5yjj1x2PvXvF58SdN1jTkuLc7GdclT2rf6xG1p7kVIShuefalbFZCjA8 DriuXuMpIEXgg9RXR6nq0dxdMyH7x61zOohiMg8t0INQql9iCVr+SWNY0P7ken8R9ar3GnX F3E9zGhMSHGR06U0AQxAKmCRzntXTLGr6Da2avtFzMqvjggdTXVGdtGIreCPCrX2oQ6vdAQ 2cDh0DLnziPQHtXsyXulzRtbTxxSKn8JGcH29K4jUb6O0tUsrQhcKFAXtVfTY7rIkkJOTnO eR/jW0ZA9T0yC+sE2ybBvUYV/wCLHpmo73y5mF5Af3idvWsW2hjaFQ7YJ6EVcQvGeJMitOY kx/F9uL3T4dbgLfabXAfaeSmf5g/zqvoOqYmjkjO1gMsM5PFa07Ik4R+Yn5cHoRXNXunf2b eJNa7zbSnIcHke3+FYynqB0F1us9W/4SHR3zaSn/SoFBJB7kCujs9QgvoIrqzlEkbAkkHj3 ri47m7tPLktHVo2B3IRkEelZ0ly+jXv2/SHeNJHzNbsco34dj7is+buFj055Y27jnqSK8hv LGfR9Xu9OcObO4kMkDnhWU843eo5GK6b/hPbAwqZ7W4SQjHlKm7J+tZl9r2p6vbG30+0jtL f+O4u8NtHsvT86mWoRRhyNpUMvlwJE13J9xUwSPc46VzE6SebJc7vNdm8uMgdWPHH0rZS2t x5lnpcjy7s/a9QkG0EdwvpV6wsElkXU2j8uzh+W3Q/x+rn69qOgMzbtYbfSLSNJCFiOznv6 friua8TzgacQq8vyW9Sa6TVZBPD5W0BfM35PbFcb4kmCQCIR7SXyD7YrCTs2y6avNHJHnFJ S496D0qT1hM0tJS9qACiiigAFFHOaKADHNFFFABRRRQBa7VFUvaoq9GJigooqUR4tDKe77R +WasoiooopAFFFFAGnoy5vWb0WugrE0Rfmmf2Arbq0ediH75WvjiwnP8AsGuVrqdR/wCQdN /u/wBa5akzow3wsKKKKk6Qro9B8Y6l4d0PW9GsbWxlttbhFveG4h3u0YYMFByMYYBvqK5yv T/Eng4anY+AoPCOgKl3qWgtfXaxOcFlmkV5ndzhVCoCSSAKzm1omUjI0/4o+J9Ns9OSFLCS +0u1ey0/U5rYNdWcLZGxHzjjc20kErk4IqovxC8RwXXhi7spYLK58MxmKwmgiwwUsWIfOd+ SzZz13EdKjb4f+Ll1q30ldJMs1zbNewyxSo8Eluud0wlB2bFwctnjHNaMPw08RW0WoS6xo9 6sUWlyanbz2jRSxPGuCJWbdjyiM/MMknAHeofs0PUWL4p+IbS50t9MsdJ0y303UP7VjtLW1 2wyXWMCVwSSxA4AzgdhVa0+JHiTT7Syg082lr9h1dtcgkjh+dLo4BOSeVwANp4wKfp3gPX7 STT9W1nRom09jBcS2k10kcz27uqhzGGEgRtwwwHcHpWv8Svh9qWn/ELXf7A0Py9FfW5tL02 GGRWaR1faI0TO9scDOMZ70m6d7BqZjfE/W5XvI7vSNEutPubtb9dOksgLa3nC7d8aqQVyOo yQ3cGsXWvFuq+Im1GfWUtbu+1G8F7PfNCBPuCldisPupg/dAxwPSu0174S6zHc6Jo/hfQdQ 1G+lt5mu7t5YvJlni5lSMBsIIgQCGO4nnAGKyLj4QfES2tZrp/DxaCO0N+HiuYXEsAGWePa x8wKM525xjmnF09wdznvCnijWPBfiqx8TaBOINRsmLRMy7l5UqQR3BBNP0jxXqmjSa1JClv cvrVtJaXbXKbyyOwZsc8NuAOfaquhaBq/iXU/7O0Sya6uBG0z8hVjjUZZ3ZiAqgdSSBWt/w AK88Yf27Bo66OXnuLY30UqyoYHth1mE2dnljBy2cDp1q5cj3Fqad78VfEGpxWr6ppmi3+pW 6xRjVZ7EG7kSIgoryAjP3QM43EDGamufjB4tvbiOe8i024kg1U6zbNJbbja3BYO3lHPyozD cU6E5rX8afDm6S58G6N4c0OJb+48PDUb8w3KyR7hLIHneUsVCbVXnO0Vsar8N9IbxN4Q8Pt o72UFx4YW/wBTvLCZZhayM8gN07ltrxghMjcBg4BzisW6fYrU4Hwn4tt7P4yaT4211RFDFq i6jdLaxZ6PvYIue57Z71eu/ihq9r4gt59AtdOs9P0/VH1W2t4bUpHLcZ+WaRSxLMF4AJwOc Ct/VvBmlaV4Q8fwL4buYL/SrvTY9PuLty88kMxb5gFOwiTaGGM8NjJrk7j4VfEC3ubO1bw5 M893cizSKKRHZLgruELgH92+0Z2tg4B9DTTpy1YtSz4c+LHibwssiadaaXIh1IatCtzaCUW tzjaXjyeMrxznj35pn/C0tek0ZNJv9K0PUre3eV7I3mnrI1h5hJZYTkYXJJCnIB6CpLb4Te Lo/EGh6brGlz28Gr3bWkctqUum3p/rIwqN/rAP4SR74FZJ8OSeJviBceHvAejXsvmSslrZ3 EqPPhB8xZhhc8E8cD3qrU2w1N+2+K2tXtodJ1dNJjgvLBNIvdSOmia5ktk2+Xu+YbmTYuMY +6M5xU2r/Fi9/wCEn1KfR7O2vNCvLK00+Ww1a2Esd0lvGqRyOmflfILAq2RnGTWefg78RhF HMvh7zI5rd7qF47qFxOiZ3hMP87Lg5UZIxyKevgGW48G6JNYadqFzresia9WeUpBaW9pCMS Esx5wSCXJCjpyc1LVO47s5eLxFeQeLoPE0FrZxXdvcpdQwxwhYI2QgqAg/hGBx7V0en/Ffx Xpd3Jd2IsYppNYOuM32fObkqynv9wq7Db71Efhj4mXwtqevSCyWLT7xLJoxeQsXZozJlSGw wwBjGSc8dDTdV+FnjzQ9NuNQ1bQHtoLWSKO4BljZ7cy48suisWUNnAJGM8VV6b3FqUvFHjf U/Fljpdheafpdla6UkkdpFYWohEaOxcr1JI3Enn1PWut8Q/E6KPRfDdn4UigjvbHw8mjXWo yWpW5Tl/MWN9xAUq+3OA3LetdG3w+0M+EvGnhvR/DlxL4m0caar3+qSLA6PK5MrAFgkUe3a AGJb1POB5o3w48Zx67qujXWjm0udHCtfvczJFDbBsbC0jEJhsjbzz2qU4S8rBqWLf4l+Ibb xL4e8QwW9gt/4etFsrI+RlREoIUMM/MQGbn3rov+Fm2ulfD/AMIWWg2VmfEGizXkxuLm0LG zaaTejQMWxlf9pTg4I6V55qXh/WtI8QNoGpadLa6mrqn2d8ZJbG3Bzgggggg4INdc/wAFvi VFIUl8OiMpcC1lL3kAEEpGVWQ7/kJ7bsZ7VTjT0BNjLX4teKbbw7/Yr2+lXa/2fNpbXVzZi S4a2kcyGMuT0DksDjOeuasyfGbxZcWU8N3Y6JdXN1pw0q6vprBWuLm3G3asjZ+YrtXBxn5R nOKwpfh14ygZFuNGaB31I6OEllRW+1jH7kgnIPIOenI55rSsPg98RNTkaKw0GOeVbiS1MYv rcN5sZKuoBcE4IOSOOKLUgux+pfFvxNqulanYXtjo0jarbxW99dfYh590YseXI75++MDkY+ mazvDPxA1Pwpol/o9hpOjXdrqLKbr7fZidpQpyqkk/dB5x0zzTIvhz4zm0abV4tEeS1iSWX KyIXkjiOJZEXO50Ug5ZQRwfQ1FrXgLxT4f0OHW9U0+NLCSRYjLDcxTeU7JvVHCMSjFeQGxT Sp7Bdmn/AMLT8UQrbf2elhpjWmqNq9u1pbBDDOyhDtHTZtULtxjApV+K3iq0ksW0JbDQEs7 46msWm2wjSS4Kld7hid3ykrt+6ASMc1zPh3UNO0rxBbahqujRa1Zw7i9jM7Ik2VIAYrggAk Hg9q9e0258J2Pwyu/HHi34b+HoFvS1roNlB9oWS9nX78zZlP7mPoePmY4qZKMXsF7nE/8AC 0tYi1RtRsNB8PaZI9vcW8iWdgI0kE6bJGYZ6lcgY4GTgCq9j8TPEOn3Wi3NrBp4fRdPm0y0 3QbgIZQ4fdz8zHzH596218CwaH4M0vxNrOlyX9xdahb+fFHPH9ms7eTLKkqo3mbpF5H3cAd Sek3xQ+GmtaX4z8Q6novhxbTw3Hqn2K2SKZG8jccRBl3FkDY4LAZqb072sGplW/xb8TW+jp ppsNGnxpZ0Z7maxDzS2n8MTNnkLgYOM8DOcVzHhfxRrHg/xNa+ItCuRBqFsW2My7lIZSpDD oQQTxWrqHw08a6bqOmafLopuLjVZXt7QWc8dwssqEB490bEBlyMgkYrsdX+GN8vw28K2+m6 JZv4hurnUZbqaC+jl86GBUOd+8qAoL5UehNXzU47dQ1PKrfUr+11aLVre7liv4pxcpcK3zr IG3Bs+uea9P8ADXxciT4h2XiXxNoOlo0QnkludN06NZJrh42RZpVJAfDNuIXZk5PXmvO9R8 OaxpWjaXrF/aiKx1ZHks5PMVvOVWKsQAcgBgRyByK9F+Gnw9uLqW41vxL4fjuNJfRb69tBc XCo7mOFykwi3B2QOMZwRRPkcbgrk+u+OPB2va9oWpahd3Md9pMjXMmqaXpi20lyFKGGFUMh wQVY+YTxnoapeHPiZby/FvxD468W5c6rZXsAhEJlQNNEY40Kgr8iggHBHA4rlZfh34xgv5L GfShHcR6aNXYNcRAfZMZE27dgryOhzzSXnw88Y2GjSardaO0cMMUdxPGJEaa3ikxskkiB3o rZGCQOo9RUpU7bj1L1t8T/ABLY63peoWUWnQW+lW8tpbacltm0EUoPmqUJJbfuO4k5PrwKd Y/FPxJYCxZbXS55tLmkn0yaa0BbTmdtxEOCAFDfMFIIU8ipr74WeKJNdvLLRdDvzFY2lvdX Z1BooTbiVQQXO7aqkk4yc45OKueFvhRrNz4+uNB8UafcWiac0f2m2hnhSa5aQZiihZ2ClpP 4WGRjnngU/wB3a4tTzie4nubmW5uJXlmmYvI7HJZickn6moq6i48E+IDp17rcelmz02KWYI l1cRrKVjfa4VSQ0mwkKxUdasTfD7xVpEC6nq2hk2lu8LXcPnIZLdJCNnnIrb4g2eCQOvrWi nBLQVjj6K9d+LXwu1bRPG3ia+8P+HvJ8L2N6ltGIZkkMCkKELruLqGbOGYDOa5PWfhh478P 6Vdalq3h+S2gtJIorhfNjeSEyf6vfGrFlDZwCRgnimqkWr3Cxx/FJXoXi7wBL4U8EabeXGm ah/aTTbNSuHZPIs3ZdyWxQEssmAWJbGegHBrz2nGSkroTVgoooqhBRRRQAUUUUAFTWzBbqF mICh1JJ7DNQ1a08qup2hdBIomQlCM7huHGO9KWw1ufT3ij9qGPTdcudO8M+HrbU7O3Plpez XLBZ8D7yqo4Hpk1zv8Aw1Z4n7+FdJ/7+S/41r/Eb9mzUbvV73XvAk1r9nuXM39lSjyfKJ5K xt93GegOMV88694a1/wxfGy8Q6PdaZP2WeMqG91PRh9Ca8ujSwtRe7udtSpXg9T2/wD4as8 T/wDQq6T/AN/Jf8aX/hqzxN/0Kmkf9/Jf8a+ecc4pK6vqVD+Ux+s1O59GW37Vmv8A2uE3fh PTDb7x5nlSyB9uecEkjNeO/EXUbHV/ib4j1TTbhbmzur6SWGVejqTkGuWpKunh4Upc0FYid WU1aTCiiiugyCou5qWou5rnr7IqId6KKK5CgrStf+QFe/7y1m1pW3/ICvf95aiex24P45f4 ZfkzNoopO9WcYopcEgnHApKXtigQo6FvTipVKraOCpLSEAewHWmE4hUDHJyeadlEk+f5wo4 A6E1olYTImdiFBJIUYAPahRuOMVato1vLwm4lEaYLu2OgHYD1rV8PWdne64r3YaKwRstwTn +6ufU1pRpc8khSkoq52vgvRP7Lsf7RuIHfUZy0dvECAYweC/1wevYVoa/rNo0dpoiwS3ZjG 2VLdxtAU5Izn829zWL4m8Q/2ZbTaTDNIt9KD5rKwIhjb/lkPfGM/WuHfUmXTzawERmY5mKj GVH3Vz6d8etetVxEKa5I9DhjSlUfPI0pbm3ikuLhD5kjko80fRM5xHH7Y4LenSquon7PcQe TdCe+KfvXiwUQYACLjuB1NW7YC8sZY4YlMNlCQhI2kux+/jOS5OB7AVXlWy03SA0E6zahMc Mytnyhjlfr7/lXH0u9jp0vYoXs4dl2zGRsckZCr/sgf1qgOlKcnA609Y2JYdNoy3sK4JNzd zZKyGqhG1zwCeDU8siSKFRSkK9zyWPr9agALD5egFGX27MkD0ovZWHYbgketbnhzQ5tZ1RL ZQQvVjjoPWqen2Ml3JsAIGQM4zzXsPg/w+IYFFvbnzp1/eSHgpEP5EnmumhS5veZz1qvKrI QaVCqwxInl2lmNka45kbuxriPE96rXZhj+SNeAK9T8SOllp7rGdo27Vz6ev414pqJklu2LD PfjsK5cVNX5EclFXlc9M+DniO306K8sLghD5nmKfXPB/lXr2uePrKz0WRI5VZ2X+E18m2c0 tpMHjcoQcbh3rYl1SZkAaTP1rmlXmo8qNKlK8rlfxDcvqWqzXLDl2JrqfhbAbPxPDe3UhgA ceWx45rmLaSETBnXeTyCa27eSUH5QVI5X2rKDcdS6jsuU+1tPvlmgRw4bIzkGnamA9uTxiv l7RfiHrWiwCNZjIgGRu5rRuvi9q9xAYt4Un0B4rq+vJe7KLOblZ0Hjl9Nt45WG0yV4bqttB qG5SCDkkEfw1sX+qXuruzzSM5Y9aqLZkYzkEmsLzqy5raFJuLucTJps1vJhhkdiKu2F/Nax mPedp6Amt66spGJxyOma56WynRtpUtzx7VU6bZ0KamrSNWPUFO3nqSea0bX/S/vcknAOe1c 9FaTsqllwa6vRtOkAQv97rVUKUubXYxqKK2G3VmFOYgcZxg1rQymJIlKhin3SastYb4NijG 7uRSfZisZXnIPXtXfKPYxJbUme93yHfhuc11duQsakfmK421YRy4wdxPUHiunsZd5APAI7m kn0GbEExwXzz6Zq2LoYAwwJ9R0qqsa4VtvGOopzLtU8AE9O9aNMkknVZozL94np70yOITWL W1wxG8cN6GpoVByxXB7AdBT5EOxSuMgdqloEc5JDPZXcSspAVuD2PuK0JLa1u4/NQjd1+bt V2c5gKzxh1HOTVKSwjPyQSEE9ahjMa90W4WRms2x6Yx0qBtCVIs3+oEp1MYbr+ArbOnyBVT 7W2G7gZzS/ZrWAsXxKw+YF+aQMyLewW8TY0RttPhICw4+aQ/7VaF8qNamOMbE28Y/lVnfuX d0OMnHeqVzINgVsE45wafQk5meOM5jAAJBXLc9R1rzPxFdNNJBEwG5EwSOlei3ThbYz55Dk g/415JeymW8lfOQWPT61hPc6cPG8r9it2oPpSil43Y7ZoPQGkAHjpSCnYIbaRyKToTQAUUU UgCiiigAooooAKKKKALXaoql7VFXoxMUFX549ui27erk1QrZuI8+HYSB90BqtEzdnH1Maij tRSNGFFFFMDe0RSLaRvVsfpWrVDSV26eh9STV+qR5dV3mylqnGnS++B+tczXS6scac/uRXN UmdeH+AKKKKk6RRXr9p8S/DsGjabok9rqDWb+GJPDuoSoiCSMtOZlli+b5gGIBUkZANeQUc HuKznBS3KTsfRXw78TeFr1rbw3bm9uNM0Lw/fWwjmaKOfV5LqVTJGsTMF2gHIXeD8uc54qh 4u8R6H4e164Vby+W21DwlJoltpywQiXSwZMJHLskYEHBfO4sd/IzXgfykdQa3vC/hTUfF9/ NpujS2pv0j82O3nmERnUEbtjN8uVBLEEj5QT2rF0op3b0KTZ3Pijxb4B8W67F4xuk1yx194 rZLmzhSN7bzIgiGRXLBtpVM7Mde+K6fxB8a/DOsfEKx+IK6Lef2/o2pGWyyqJFc2JYnyZgD 8sq7mCyKDngnnmvF7fSIZfFkOhDVbdopLpbX7bErSRHLbd6jALL/OpPFeiL4a8aa14dFx9p /su7ltTNt2+ZsYqWx2zjOKfs4N2uK7PS7H4heFNJ8Yrq0Wr+LNVsGtb6IW2pFHNs1xA0Shf nIYguSX4yABiodI+I3hqyg8Ix3Sakx0PQr/SpjHEp8x7gy7WXLD5V83nOD8vvXkOBjOeKt6 bp82q6rbabavCs1w4jRp5ViQE/3mYgKPc03SgtbhzM6fwL4psPDqeI9K1WC4k0zxBpr6dNN agGaD51dJFBIDDcgyuRkE812+n/ABQ8JWej2vgqey1SfwymhXGjzX6BEuzJNOJzKibioUOo GwtyM5NcBrvhKLRvAfh3xMNWS6k1ma6ia2VNv2cwsqkFs/Nkt1HFM8B+FovGnjWy8Nyakun G6WRhKYzJyiM+0AdyF6nik4wleVw1PS0+JngBNNtvDxtddk0ubw23h27uPLhSZAtwZ45o1D EH5iNyEjjvmpU+LHgy2sbfQ7RPEUNhJ4fi0K5vYfKiuITDO00U0QDc5JIZCRx3zXhBIJ4PW iqVGL2YczPVrP4iaRpGn65Fa3ms6zeT3um3dnc6oqsXNq5crJ8xKqScADOAK0rr4l+GH+JG l+MYdT8WT26azHq1zpV5IkkVvhi7JGd/znJIUkLheua8Wq9qGm3GmfZPtTwN9rt1uY/JmWT CtnAbaTtbjlTyO9Hsop2uF2eqeHfiV4b0aLRkuIdRk+weLZPEL7I0+aEoFEYy33+B7c9a5b wR4p0nw18XYPFl7HczafBPcShIkXzWDo6rwTgH5wTz2qgvhW3b4UyeOBqqmRNVXTDYiPBXM Zk3lj1GBjAFct/KiMI62YNs9a8OfEDw1o8HgKO5XUpB4Zk1Bp/LiT96txnaEy3GM85x+NLo XxJsNF07wpa2WqalaSaNaX1rO7WUVxDMk8u8I0Tth4zwGU49RXkmMdxRx1zQqMe4czPVdc8 a+AdX0Pxdo1poV/o9lfapDqmlQ2gj2RusTRMkgJ+VSWLgLnH3ferWt/Ejw3qt38QpIYdQiX xRY2Npb7okzE0DRFmfDdD5RxjPWvH8r1DD867DVPBM9roXg29026OpXfiiKWSK2jj2eWUmM QTJPJ3A5PAqXCC3Y7s6vxZ8QvDWvp4++yxalE/iRrBrZZIkxF9nADByG79sZq74i+JnhXxT p+t6DeJqtrp+qRaZIl4kSPLFcWkHkncm8B0cZI+YEHFeU67pDaFrlzpMl/Z38lsQrzWMvmx FsAkK44bBOCRxkHGazapUYvYXMztfG/i6x8VeNNO1C1tprbTNNtLTT4POAaZ4oFCh3A43HB OAcDgZrqfEfxF8M62PHCwx6jCviTWbTUoN8KHyUi3blbDcsd5xj05xmvITx1NHA7im6cXoF 2e8ap8V/BOt67fX19Z6zBCniePxJZCGOMtJ8iI8EmWwv+rBDDPU8Vn2/jP4XJd+KL6R/FFr qOv3szG+tra3MkFpIxZoU3P8jNk7mHOOOhOfPfAfhiLxp4+0nwxJqiaYL+XyxcuhcJwT0Hr iudmVI55EVsqrEDPcZqPZQva4XZ6xqnxD0PV/B+m2H9o+JdHvtGsH0uC3sJV+zX0IZzEZPm BjbD4fAYNjtVzxJ8QPh5q3gG48LaZYatp1tcXtjdrbw20CR2oijaOVAwO6UnczB25JIHFcB 4l8KxaB4a8LaxFqX2wa/aSXW0RGMQbJTGU5PzHKnnpVKPw1et4Rm8UT3Npa2STi2hillAmu n/i8pOrBBjceAMgdeKShDe47sNPHhZPGSHUv7Sm8MpclmESoLqSAHgddqsRgE5wMmvSfGHi /4X+NPFMWq6hN4pg061iW2sdJt7W3SG1t0HyQo3mEgerYySSa4LxB4L1Dw7o1nq17qGny22 o4axNvOJGuY9oJkAHKqCdp3YO4EY4NcwPbFacqnrcV2j2u++IvgCbwFeeHdM03U9NF0NOkW 3htoPKgltz+9Jkz5ku8lm3NyOBxVK4+I3ha41Xx/NNZajc2XifULS8jtXVUzHFP5rpIQ3BI JUFc9c15BnnGRml44yRzS9jHuHMz6Df4y+B7DUNDk0vStUntdO1C+drY28FqiWd1CImjjEZ 4eNeFY/eIyTzWRpXxB+HOgaboGj2UXiG9s9NuNRSWSaKGN2gu4RGzABj86YGB0PPSvE+AcZ FA69RmhUYBzM7zxr4i8Mat4R8KaHoL6rK+gw3FsZb6KOMSI8zSBgFY4PzEYP5muxsviT4Gu brRNd1u11u31iy8Pv4engso4ngkTyHhSZSzAg4blcdec151pfhaHUPhz4h8XHU1jfR7i2tx ZiPLSmYtht3QABG/GuWOB1Io5ItWvsF2j0m5+JMcnwqt/C8di7atbSCzj1CXBLaasnnJbsO 5EvPptGK6K68f6JrvijxZr+i2GpzeJvGmnNph06UItvbSShBKwk3Zdfk+RSBjPJ4FeK8DuK u3elXVnp1hfTNA0V+rvEscyu6hW2neoOUORwDjI56UOlHuF2ev+NPGOh2t74x0N5Zri4v9C 0zSUkt9skSTW6wtJubPIBQrxnnNXbP4reBIvEket3Ol6l9rtYNJjt7oWsMsu21QLLEA7ERi QqpDjLADFeC5UdxS8Zxnml7GPcOZntl18VfDMmia9ZyWtzq8ct7c32kWuo2UOdPmknEqypM rblHXdHghjiqeqfEjwvLqXjXxHp9vqjar4xiEU1rcKohst0qSykOGJl5TCDaMA89K8z8OaZ BrnijS9EnvTZJf3MdsZxH5nll2Cg7cjPJHeneJtJi0LxhrGhQ3X2pNOvJbUTldvm7HK7sds 46UlThe1x3Z6d4k+JPhi51nx7rOhLqclz41jFtLDdwokdlEXR3OQx8x8phegGSak1D4q6BJ 4j8b61p9pfebrkmnT2Uc8abUe1kRyJcN91imBjPWvFxz3H50Zz3qvYxFzM9J+I/jLRPFcl7 qWlar4k87U7v7XNpd/KrWtoxyzBGDEv8AMSFyq4Fea0UVrGCirIhu4UUUVQBRRRQAUUUUAF TWsxtryC5CBzDIsgU9Dg5x+lQ0UNXVgO91L4u/EK98VXfiC38TX+nyXEpkW3guG8mIdkVCS NoHHIr0HRP2kLy6sRo/xG8MWPiXT2G15EjVZMepQgoT9NteA0Vzzw9OS1RrGrOL3Po1/APw T+JQMvgLxSfDOrScjTr3hC3oFc5/75Y/SvN/F/wW+IHgwyTX2ivfWCc/bLDM0ePUgDcv4gV 57HG8syxxI0krHCqgyxPsBzX0X8LNP/aJtPIGlNNaaPx8niBv3O3/AGVb94P+A4rnlz0FpO 67M2japo4/cfOXfikr7v8AF/ww8A6/of8AaXjiy0zSb8JmfU7B/sihu5y33h/vAmvi/wAYa ZoOj+K73T/DWuf25pcTDyb3Zs38DIx7HjI4Na4fFRraJGdWi6e5gUUUV1mAVETzUtRdzXPX 2RUQzRRRXIUFaVr/AMgK9/31rNrStf8AkBX3++lRPY7cH8cv8MvyZnUmKWkqzjCiik70xCg 85NKxDEkDHtQTgEFef5U3vTYEsTYym0Hd1zWvZTCwjNzmRoVP7njCtJjk/h2qlp9ot3cwwB mLyvtwo6D1qzr08YnjsLeYSwWqhFYLjJ7/AK12U706fOZy1lymVI7SSM7EsWOST3p8ax5zK GC85x+lRCrmm2b3+oRWuSEJ3Of7qjkn8q5I3bLdki4J4LewtlZH8xyXcqcHb0GPfrVC5O/E 24cnaFxzgDrU2q3UN1qcksClYB8qL0wo4GKpJHJITsUsQMnA6D1rWcnL3UTGKXvFuCyn8lL oxkREkAjq2OuBTJ5FuZcxW6QRqAMLnAx3J9TTpQ9tEiq+2Qghlzyv19M1CIykKyuTtc42ju RTlZJRXzGtdWML/IEAwB+pqxZ2sl9exWynLOcfQVLBbKYPttyrFGYqij+Jsfyr0Dwb4fSG2 /tS4h3yKpIOM4BqoUHLUzqVFFF3w/4ZtreYK37xkIBxxn2Neq21t/Z+nHOPOf5nI/z6VW0P TfLi+13ESoxG7b2+n4f41F4iv/s9jI2/5sEACt6kvZQZ5rd9zz/xnq5mkaISZQcADtXA+SZ pDIzZXsM5JravWe8uizjnOeB+lRLaJuOF4HHAwc14ijKpLmZsmooyDaklQqkZ70JptwUB9e 3f6V08dmjKDtHb5SOlXo7ZcZC8j2roVKPUaqyMKy0nyXywzkc1tLEFJHQAdatCAEjgZ74qQ wKOQOM81TilsZuTe5mywq5zj296omFfMBZTk8cHpWxOiu2FB57VELVc5BPHrU+zT6Bew21h AXofwNW1i4OQT3zT4ECvjGD3q8IRtyRWqSJuUhbhgCU60HTYpGwY+taUaIUGeo71MFBw5HH 51qkFzLi0eAAbY8LzWnHCkKbVUAkY/CpQ3eNQNvf0qQgKvGSSOcmq2C4nlEqFUYzzntVeSA liGBbAzVoNlRlQDQWyNrDn1p3BmROm1twO3HbFXdMuNsmGyDnr1ps0WMns3IGORVVWMUoIU 5PGBWT0dxnbwypsyx9vrV63QuS5BBHRT2FYGlziRMk7mxxmt+3fKrnhu4HetoO4iYquTzzj nNIuDGpHUDpU+RkHHfFRYBB2HHUE1dhXIJU3ptBBqqV2gFRkEZzV5sKRhOB3qqgbMiBeVOA PaocdRpkOTIDGx+7yMVVlGBgEgnjPerCjc7soBVueKY5UknaQO1TygVA+Tjb+PrWXfs+Q2P 14Fa10AEwqgmsHU5/LiGSMAAj60noScf4j1JLPTJEGBIzFV9TnvXmh+99a2fEGofbtTYAkp Hlee5rH9MVz7u56VGHLEmtommmCKN3U49sc1FJt3kj7ueKt2TeT5lwD84Xap9CeP5VWmCly Bxz0oexqnqN5KA56UwVctSULowG11IIPrjiq9xA0EgRiDkBgR3Bpte7caetiOgUnelqBhRR SjqOcUAJRRRQAUUUUAWu1RVL2qKvRiYoK6SBPP0ZI/wC9HgVzddHpLbtOUZ5QkVojGv8ACn 2ZzuCDgjpSVc1KDyL58DCv8w/GqdSbqXMrhRRR1OKYzqrFdljCv+zmrNMiG2JF9FA/Sn1Z5 EtXcztZONPx6sK57tW/rZxZIPV/6VgdqlnoUPgEoooqTcX0r3C68Z6PcfDCHxnDPaR+Ll0/ /hGJLFYU+dt+8Xm3GM+VlS39/mvDqMDrWc4c5UXY+nb/AF+5v/iadH0zX9J0zT7LQIryyjs Y7OI3N19mjWSJJmGyNy27JboEIAzirheaD4q+ItX0fW/DlvockFpfSWy3Vjv1K48hR5KvIM RgvuMjKBxnAyRXzTrHh3WNAezj1rT5LF7y3W7gSXgvE2dr49Dg4rMK46jrWPsb7MrmPpfT7 zVTaXWoadrPhmz8Wx+JUuNd8qe2jX7DsQxrCzfI0KfOGVM8gZzU11qHh3VfEPjez16+tGt/ DGuv4ps7q1KSrd2plIe1Mig5LM0ZUE8bmr5iwPStc+I9Y/4RlfDS3hTSRL5zW8aKnmP1Bdg MvjJwCSB2xQ6D7hzHX+BNd/t34/6Hr3iEWHk3WqLNdi4jjW2SMtkgqcKFA4H0r1HQNZsNYf wTeeJ5dCnmsPGF1C4mS2RY7HYpAZQAPK3hsE8Z6GvmkjjkdfWkIANXKlfqJSPpXQ5dNk+HV rpkOsadpPi2aXVRp93dTQvbQhpVZonByI2kVTslPAwQMZBrQ8CTDTJfAb6FrOiWOhRWdzB4 hjmureOb+0CJQxkLHcwOY9jKSABwRzn501nwrr/h600261rTHs4NUh+0WbuykTx8fMME8ci o9d8M634auYLbXdOaymuIFuIkdlYtGwyrfKTwRyKz9ku47s978OS6TazeCra3vdEXwLb6bJ H4oiklgJe5+fzvMB+d2PyeWVz2245rwvR28Ire3Z8RW+ry2xP+jDTpY0YDP8W9TnjHSquhe HtZ8TaoNM0HTpL+82NKY4wMhFGWY56ADk1m49OfpWkafLfUVzd15vBzww/8Itb61FIGPnf2 lNE4Ixxt8tRg9c5r3nTDDHe6Dqmn6pZ6Pfw+DbGc2lv9mtWvGa5bfh5QUTCgO5ALMBgda+b oJ3tbmK4i274nDruUMMg5GQeCPY1b1nWtT8Q6k2o6vcm4uWVUB2qqoijCqqqAFUAYAAAFEq TloCZ9QJJ4QsNX8XQf2rpNkbrxS82i3ccsM9raSSWzCOeSIE7osttJxhCwJBxivEfCLy6H8 brZvEFjZa9cQXMnmx/bIlimco2HSU/u8g4Zc8EgCuEhsLydI3gs5pUkkEKNHGWDOeiDHVvb rTWtLlbZrlraQQJJ5TS7DsD4ztJ6Zx2pRp2urhc+nBPpdhceIYfDOsadr3jDfYTRPrNxDbT /AGMREvbiRGEbSpJtD4b5l9cEV45pk+rXnxqa50dtB0W/mvpMOCn9n2ZbIYjfldignHX2zx XAYGKlntbi0lMF3by28oAJjlQqwBGQcH2waFS5dLhzH1Jc3qXXjuwtNa1Xw0be2069ttBvZ JrRvP1LyxsubkRfJGCSditwuB1OTUGdUvIfBk+qeL9Pg8Q6boepRTLBe2bTzXHnlkgDsTHG zIQfMIPAI5Jr5dwPSpYbWe48z7PbyS+Uhkk2IW2IOrHHQD1qfYWW4+Y9N+LieHv+FyNfF4J 9IvLe1uJ/7HnicljCgkwVGwPvDZ4x3xzXOXsnwxNhONNsvFCXhQ+S1zc27Rhu24KgJH0Nch wOnSl4rZU7JK+xNz17wH4gn8P/AAg1K60ubTYNaHiGyEDzRQvOYdknmY3gnZkpntz7mvSri +0XT9R8Tf8ACv7LwxdawniWa4ure6u44I57EopiEZLBHhyZN6A9xx6fK2Aa0bTQdWvtE1DW rawkk03TdgurkD5Ii7bUBPqT0FZSpK97jUj6T8B3ttBP4D1Dwxqvh7TNIW5ul8SQ/aIImS4 aR9pPmHc0ewxiMrnGOxyazPDT6dYf8IFaWF9oSeGLYTL4xSWaBhJJ5r+aZM/NIpi2CMrkZ+ 7zXzbtHcVLDazXAkMEDy+Upd9ik7FHVjjoPej2Fuo+Y+lPtGh3fwj0jR/DesWWneJG0u7S0 lvZYmja1+1yObYlz+4nZGRlZuo+UEZzUd/bJF8F5NNi17TNVu7W20u70xp7m0RY5BJ++jij H7wFMhXLk7zk4xXzhPaz2riO6geF2UOFkUqSCMg4PYjn8ai2j0pew00YuY+qdQ1FbXUfC9j 431nwxrPhyDUIbjWb6CS0YzytnZGkcI3C2jbG4kZbBJ4wK8q+LV/rVwmn2+u2Ph5Jop53gu 9LvEuZLiJiMZZWOIgfuA4IyR0rzD7NOLX7V9nf7Pv8vzdp2bsZ27umcc4ohtppxJ9ngeXy1 MjhFJ2qOrHHYetVGlbW4Nn0Le29i37PGoabJr+nakP7Isb2x824tY/JlE2ZooogPN3opIZm OXJ4FYPwhuNNl8Ha5pl1croUrzmb+3Ult2MSrC2IZ4ZfmeFj/c53EcHivGJrWe2ZFuYJIWd RIokUqSpGQ3PYjkGoiBmn7JtWvuHMfSmna1aGy0fw/LLoi6Rd+BLj7XDstlD3oSUx726iXf 5eASDk+5qa7t/D6fCSHT9f16w1jT7U6NdxSG4tkYQ7sXSQRIBKpVTsbeSzEE4r5lC5yQuRR tFT7DzHzH0l48a/m8E/EPT5Nd8Py6PJqFnd6DDZ3duo+xq0mBGindgKyAqRndnjOTVL4EDT 4tCR9Q16xWwutTktr/Tbma2hRImt8LJKZQXkVmO1VQjBBJNfPO0elaa6Bq0nh2fxEthIdJg nW2e7x8glYEhM9zgE8elP2Vo2bFzH0H4M1q302H4Y+H55NAi064/tG313K2xEsW9gnnOeR8 uCpyM8EV5f42FkPhn4ASBbFLqKO+ju1t/L8wH7R+7MgXnJQDBbqK86wKMD05pxotO9wcj6U 8I61Zw2nw+0OafQ4tKvvD+ox6tG6Wy75P3xiEzEZDZ8orkg5I96z7zUrCH4Z6RDoFh4cu/D B0ZLfVlmuVS6t7rd+/YxFgzTFh8jqDwQOleCRafezpE8NlPIszMsZSMsJGUZIGByQOSO1Wt Y8Pax4fayXWtPksnvbdbuBZeGeJiQr49Dg4qHSTe4+Y958RPqMfj61uNF1nw8/wAOpNUsX0 2OC4t18mFZUZQqf6yN1GfMJxnDEk1ek8Q+H9duvEMPj+XSrrRtM8a201v5Swqwsnkk87Z5f zPGR5ZbGc5z1zXzvpug6trEF/PpthJcw6fbtdXcij5YIhwWY9hkgfjWbgcGn7G/UOY+kLKW 7s/iTG/xB1nwxf6K1xdNoTrPbvbLcGJhbsVi5jgB28MAAcHHBry/4o3mr3Wq6ZHrun6PaX9 vbGNn066W5edd5KvNIrMGbrg5ztxmvP8AAowB0FVGlZ3uS5BRRRW5IUUUUAFFFFABRRRQAV Nawfab2C23hPOkWPcei5OM/rUNWtOQvq1lGDgtPGAQcY+YUpOybBbnp8P7PfxJufEd5pUOl Rpb2sxi/tC4k8qCUA8OmfmYEc8CvWPDH7LGjW4SfxZr1xqMo5a2sV8mP6Fzlj+AFa3j79o7 Q/C+p3mh+H9MfW9RtGMMk8jhLdXHBwRkvg+mB7188+LPjH8QfGAeHUNcktLJv+XOx/cR49D jlvxJryl9arL+VHe/YU/Nn1Bc+I/gn8IY2t7NdNtr6MYMFhGLm6Y/7TckfiwryfxX+1Hr19 5lv4Q0eHSojwLq8ImnPuF+6v8A49XzvnB4796St6eCpr3p+8zKWJk9I6GvrviXxB4mvjeeI NZu9TmzkNcSFgv0HQfgKyKuabpt7q+q2ml6dbvcXl3KsMUSDJZicCrnijw/ceFfFmp+HLu4 huLjTpzBJLCSUZh1Iz2rsXLF8iOd3auzHoooqyQqIk5qWo+5rnr7IqIlFFFchQVpW3/ICvv 99Kza0rX/AJAV7/vpUT2O3B/HL/DL8mZ1JQaSrOMUVNbIkl0iyNtTPJqHpV3T7fz2ncg7IY y5I7dh+prWlHmmkTJ2RSbls5zmgDkUrkliSMVat18tUuGGMH5BjOSO5pxjzysDdlc39AFjY yFbpttyw3MSceWvXaPc965u5kE13LKBtDMSBirt2HhuCNwcPtLMeSGPJ5rNYkszHnnrW+Ik +VQ7GcFq5dxMnbjt1qeO4MUDpGCJH4LA/wAPpVenjABypyemK5I3uatElvA1zKsQZE92OBW rJjRmBtrqKd2+WRcZyOuD7Vnq3lwCR1IfG1Bjt3P1qs2Mgk7ietdCaprTchpt+RdNlcPZjU p2XY7ELk/M5HXj0HrVcOJHXz+I1B2hRTV8xU5YhSOBnqKv2Nv5s6vMp2sdqkdN3p7VcYe0s kJvlV2dD4U0WXWJYo5nCW+8Z3enfH0/ma9l0nTzPdx28eUtYSOAOuBwPw/nWJ4d0pbHTo/K j2kqEXI+Y56Y/nXoun2kNlZqoyvHJPVmPWu5rkVjzZy5ncdcqscW0LtTHPsK8u8Xah58xij Jx9a9D1+7NrpzbmJYjmvILiQzXLHGSxNeXiJOT5SUZ8cW4qx5A5GetXYYdrZUZB/IVNDb4f OenP1q55ROOPapSshsrxRKB5oNWVjB549DTkQkfKvHTGK0rbT5JSCiHbjkn1pMErlFIWOEU YPc44qeO1ZlClSeeSOlawsfK4C5xU8NsZPuAhuufSlqaKJgSaVJlcRnJp39mTLJsMZBXoPS unW1kV8HHWrJG5csuee4qr20K9mcgmly7h8hAB9Ksi2CLsfr29a3ypJ+bg1nzx5cjJZieuK QvZmV5Xl9iQe1OIPcEH0q/wDZBgEN857UjW+cuV2sO3Wq5iXGxRVtoBbJOMYp4nDNgYyBzm knQq24g8+o61XclT2z6VSZBb8wjhUDZ9O1OzgDPU+9U45jt2kAE+lP3HPLbhVXAklYFgFwQ eMnsajaNBkhcnPU96HYhvugc5HFMEnmEgn8DUsC1p0zJNtOB6fSuxt5ldVyOPbtXB5MUgdO dvJx6V0GnXnmoAThc9acHZ2GdQBvACcj19ad5exSANozUNo/7sjPGcg1aXOSdu4dea6VqQR FV24IyT69PpVV1KynZj5hgc1ekTcu4LuPXHpVOXG/cM5B+VfX1NNoCvLangxkoR6VVKsoOc MDzzxWr0iJLAsetZV3OsYLFgB0xUSSWoXMy4uliiZpVORnoelea+K9aMcMixt87jaBnpW54 j16G3STD7snGOxryjUL1724MjsT7GuOc7uyN6NPmd2VCSSSeSaCCDSe9OQBpAWPFT0PSNK3 4t0JAZY/nIHfsPxrOLbpScDkk1pwgLabi3BO91H04FUYlPnBgvGc4qeqRlF7scrhJiARxgg sKgmfzCuM4A79qsXMElnebZYivfa3cVWkCqx2dO30q3fVFq25H3paCO9JUFC0UUUAFFFFAB RRRQBa7VFUvaoq9GJigrZ0SX/Ww/RhWMOtW9Pm8jUIyTgMdp/GrRNSPNBo1tWt/NtPNUfNH z+Fc9XZHDAg9OhFcte25tbto/4eqn1FNmOHndcrK1SQLvuY09WAplWdOXdqMIxnBz+QpHTJ 2TOpxRQOlFWeQZOuH/R4h/tE/pWH2rZ1w/LAPqaxjUs9Kh/DQlFFFSbC9Oa9o0/4beFZvEP hzwLOl++s69og1Qauk4ENvI8Lyogi2/NGAm1mLZyTjGK8WrpLfx14vtdDGiW+vXMdisL26o MbkiY5aNXxuVDk5UEA5NZ1IylaxUWj23UtB8IeMtZ8CeDtWt9Rh1i68GWzW2pwXC+TbOkUk ih4ivzIQp3NuGMjFc4PC+k6hp/hS9v4L7WtMh8L/bpzc36WcVj/AKU8eDIEJ8vOQqgMxZxX nY+IHi2TToNJutcuW02O3Wy8tAiuLYf8sVkxuCY/hzj2rSvfiXq9tqFg/hCe50Oz07Tf7Jh QyLLJLCXaRvNO3axLsT04wMdK5/ZzWhV0ehTfCXwlF4g8X6LpTS61q+m3eLPSJdQW1ne0+z iUyxkrid1JwUGOFJxzxQtvh94CudMs9NS31carfeEZfES3z3SeXFLGsj+X5QTlSIyPvZGR7 159N8S/Hdxc3V1ceJruW5u1CyzvtaQ4TywQxGVOwlcgg4qpH458WxSwSxa3OrwWLaZEQF+S 1IIMI4+6QTx7mq9nU7iuj16x8PeHZb2FtZtr/XI4vh4dWgSadEaEgH5F2oeACQpwSOvJrwW 6CfapDFBJBEWOyNzkqM9CcDJFdDa/EDxnY6rp+q2fiG6t73TrX7FazRkAxQYx5Q4wU5PBzW RqGuatqtrZ2uo30l1FZBxAsmDs3uXfnqcsSeaunCUXqDasezeDNLg+Kfwi0zQL+4EU/gnVP OuJmPKaRNl5mz/sMh/77FP0+yT4u2eqXP8AaVzpi6v4tsNOitjs+z28DxyLEQMZLJHGFAyB Ximn6xqelRX0WnX0trHqFu1pdLG2BNESCUb2JA/KprbxFrdlokui2epTQafNOl08MZ2gyp9 yTPUMOxB4qXSfQdz2X4bQeFIfjlY6TouialpF3Y3F9ayXF/deYjRi1mXdKuwbHyMkDIxnji oNM8GaPoXxOu/DUf8AalgbPw5dXUmoRXCSR6ni2L+ZF8pAgfBxglsdweBwM/xW+Il1d213c eK7yS5ttxjmITfll2Ek4yxKkrlsnBIqnb/EHxnaW1lb23iG5jhsYZba2QbSIYpP9ZGuRwrc 5HSpdOVwuh/gHTdI1nxENK1PRL/WJblNttBZXS22x85Z3dlYKiqGJOOOueK9H0bwT8O9b8a XUWk6PqNz4YhmtLA6ndaqIEM8rlWaM+VmTJBCLtGQpLEdvKPDvi3xF4TvJrzw3qs2l3M6GK SWAAMyHkrkjp7VtD4r/EUX898PFt8Li4ijhkcFcsqMWTtgFSzEEcjJ5q5Qm3oK6PREgtfhD 4ckuVOq6pB4g1S+0w/Z5FhFtFbSGEOhKNi5IZiCMYUkdziTTvDuia3pngDw/rWo6tHoNzo+ paq1lA8cQW4haXk/L1IiwWbLdB0GK8ztfil8QbKbUJbfxXeq2ozm5uQ21w8v/PQBgQre4wa pQePPF1ubMw67cIbKCW2tzhSYopMmRASOjZOfXJ9aj2Ut+o+ZHpml+EfC6S+EvGuh6Hcy2F zpl3qN1ZX+oIIrSS2m8vzXlMfMZJU7dhJJAFcl8UtOhtfjTqFtdahf6jBcyW873FxN5kzLL Ej43kAHG7AOBwBx2rD0/wCIHjLSksU07xBcW0dhBJa2yKF2xxSHLpgjBDHBIOeRmqGseKfE HiHWotZ1zVZ9R1CFURLichmCp90e+KuEJp3bFdHseu+B/hXolz4iiGka9OfD2uW+mOv9ooo u45g3zE+X8hUoemc5FLc+G9M8JaJ430WyvdRNnF4rtdFljjdI2u7Vt7bJJAu7+AcfdzzivJ rnx14svHv3utcmmbUbiO6uzIqnz5U+47cckdqTUPHHizVLfUIdQ1y4uY9SuFu7oNt/fTKML IxA+8B0P+NR7Kb0bHdG98WrPQNN+L2vaZpOjy6ZY2WoS27IsoYOFcjKfKAowMY5x6mu41r4 ZeA59V8Z+FdAOqWWqeGY7e4j1K8uUkgukd4kZXQKNhzKCpBOcHNeP674m1zxVqsepeJtVud TulRYfOlYF9i9B9ffuetdL4/+Jeq+NNXvmtprix0e6MTGwLJ1RAq7mVQXAxkbs4zTcZaILo 63UPhp4VutW8b+F9HTULDUfCBjH9oXkwaO9/fpDJvj2jy8l9y4J4HOetdFJ4V8P6doXxM+H WjWt5ZXNnqOlaZNqN9cBhcFrraZfL2gRjJLDBPykfWvFtT8deL9Z0ptL1PXrq5tH2eYrkbp tgwnmMBufaOm4nFX734p/EPUdLl0y+8W389pPCtvKjMMyxr90M2MtjsSSaHSm9LhdHYeKvD Pwr8PeJp/D9vB4i1HUtL1I2E9nEpR7xcMu7cyYRzIFwFDAqfXk9N4c0LwHo/xS0zT9Gg13T 9UtLG8uNRZLyK6hhlSBn+yndGEl+VSJB0ydvODXlD/ABS+IMs2nzy+KrySfTmDW0zbTJGwX aG3YyxAJAJJIzxTrr4q/EO9ube5u/Fd5NNbrIkUjBMoJF2yAcfxDg+1J0qj0uK6PQ9Q0j4c aro9h8QvFt1rkUfiy6uFjEbm4kszEFQjcqhXcuchDtATAHtFovw78A3lj4T0+4g1iTUvEui 3t+LwXSIltJCZguI9nzA+TyCeM+teYaL458WeHNOutN0TXbizsrpt8sCYZC2MbwGBCtj+IY PvS23jrxdaS6bLba5cRyaXBJbWbDbm3ifO9F46HJz9T6mn7OeyYXR0vj4Pa/D74dWFreXLW d1pb37WhCrGkxmeMsFUDLEJyzZY9M8Yqr8J5YIvHMJGlX+oahj/AEVbS5S3SP8A56NOzoym LZu3AjGM54qhpXj7V7J43v5XvzY6bcafpivtC2XmqVLKMdAGcgepzWX4d8XeI/CVzNdeG9W n0ueePypJYMbnTOdpJHT2qlCXK4sLo9j1fQvh74iufFnxEvL3VrvRrC6trJTI5Y3Msm7dN8 iAxwAIUjAUDO3OOleaabo3gm++LcOjya3d2fhGW6IF/dxeXKsO0su8AHb2BbBwDnHamf8AC z/Hw16TXf8AhKLw6hLbi0klbaRLCDkI6kbWAJJwRWEniDWY/Ef/AAka6hL/AGt5pm+1HBYu ep5GPwxjFEacorcG0z1vVvBkHh/wn8QFNtdaStvp2nXMVvb6hHeWt8stxtSUShcsndcY5zn Nc14J07w7cfCrx7q2q6JPqF9p/wBiWBo7jyynmylePlPcDPqOOOtc1deO/F17FqENzrk8kO owR21zFhQkkUfMabQMBVPIAwB1qlonifxB4cS/TQtWuNPTUIDbXSwtgTRnqrf49RSVOXLbq F0ewz/CHQ7/AEfTbW2gm0HWzq+m6ZdRzXwu2VbpCd8iBQInG3IUMeCAcGrjweBrH4Z+INGl 0XVrLRNP8ZWdnqBku91xLGsc6mUDZhHABYrgjoPevJ7z4k+O9R0j+yLzxTey2QWJfK3gZ8r /AFZJAySuBgk54HNXp/ij4v1wnT/F3iPVNU0a5ZPttrFKkb3AUcfNtPzf7RBPrmo9nO247o 2fiD4D0XwDpt/BexTSand6nIujutxmN9PVQRcEY+bduUKcjo3pVnwT4P8AAd74X8K6n4jtt VuZ9d199Fk8i7SGOBcR4kHyEkjzM4PXFcD4r8S3HinWkvZITbWttbx2dla+Y0gtreNdqJub luOSe5JNMtPFviOw0/T9Ps9VlhtdOuje2sQC4hnOP3i5H3uBz7D0rTkk47iurntmmaf4e+H ngB7PWPEOrJa+J7u/tQ9pAHNusEjQDyvlOJX/AI+VyhAqDx74Y06T4PeGPGN1azarLa+G7C yjhtJwhsSXlInuFIJ8ts7Vx1IOSOAfKbL4i+ONPg1CCz8SXcUOoytPcp8pV5G+9IAR8rHPL Lg02H4heM7cxmDxDcx+XY/2auNuPsuc+TjHKZ5we9R7Kd7j5kev2/hvQPBMXjzwpbWd7Lq0 Xgz7VNqklwPKuPN8h2CRbeEG4ANnPynPXjDvvhn4Uh8SeIPAVuNQGs6HobaqdXeYeTPIkKz Ohi2/LEQ21W3ZzgnOa4aH4pfEK20qLSoPFl8lnDbm0SPKkiE9Y9xGSvoCcDtVCbx14vuNDb RJtfunsXhW3dCRueJTlY2fG4oD0UnFNUp3uK6Ob7Zopc0ldZAUUUUgCiiigAooooAKKKKAC jrRU9pbSXl7b2kP+snkWJfqxwP50N2VwWp6T8Mvgv4h+I0b6gk6aTokb+Wb2ZCxkYdVjXjd jucgCvY5v2T9A+xFbfxZqaXWOJJLZDHn3UEHH41h/Fj4nX3w+isfhZ4CmGnDSLWOG8vIwPM DlclEPY85ZupLe1eEw+NvGUF6LyLxZq63AbcH+2yE5/OvMtiK3vxlyrodt6NP3WrsvePfh9 4g+HmvrpeuRI8coL213DkxXCeq+hHcHkVleGfDGueLteg0TQLB7y8l5wOFjXuzt0VR6mvoD wprU/7QHw+v/A3ia6hj8S6W0d3Z6iY+Xj3BXYqP4sHBxjOVPau9v9W+Hn7PHg5dNsIftWrX CbhAGH2m9b+/K38Cenb0BNDxVSK9m17/APWoKhFvnT90d4R8C+B/gX4Wk8SeItRgfUym2bU ZFyQT/wAsrdOv5fMe+BxXyf8AEPVNN1v4leIdY0idp7C9vHnhkZSpZTz0PSjxr468RePdeb VfEF35mMiC2TiK3X+6i/zPU965atsPQlBupUd5MzrVVJckFogooortOYKjNSVGa56+yKiJR RRXIUFadr/yAr3/AHkrM6VpWv8AyAr3/eWonsduD+OX+GX5MoCMmJ5P4VIFMOC2QMD0qwkZ e1cjPBz7YqvW042SOJO4VdtLkW9lcBSRI5XHpgHNUjTuq+9VTk07oTV1ZjRycn8a0GhZPKL HZ5ijA6AD0/SqaqHlSMLznB561sagzSX6W8xwIsgHsBjOP510UErNsib1SRU1EsBGduwNnj 6cZrPUrg7h2OKnupvNdQCSFGBmq+KxrT5ptlQVkOjUNIFY4XPJ9BUjkSTYTOwcKCegpgbZG cHBbg/SrKRwxWzyT7vNzhF/xpQS6jbElPmRGTCqOAF7k+1RRxtIyxqoBBOSf601pS0u9Rtx 90DtU2HiBt0z5kn3/wDCq+J3FsgkUEqVTAAAHPU+tdnoOkwyvaxzfdmPmMoGQqL1/WsGKwi F8lkQHkRMvtOQT1P6V6Bodi9vewtscrcwZX/Yy/Ax74rvpxcTjqzvoj0zR4YyTKuWXjyxjG 3OP1rpdi/L/cjXPPr61Q02AKgUD92nBY9z3qe8uVSzaYA/NliMflSqT6nLY4rxZdvLctbg8 Z5xXHrAwfJUDPTiuhuAbi5eaQZLHioFt9z4B9gcV59m3cZTitguACDnnmpGjIfcRnngVqC0 kEYYjn+lS2mmSXMuQCQMDnjNNglcTStI85xJKp2A5A9a6Y2oSEiNQB9MVoWVhtjWBF+uaut ahYX5GEK7geuT2HrV8mhvGJy8Ngzy5K57e9aVnp+07vLyBx06V0lnpD3CtsiLRoRuKcnn39 K0oNHgkuntgyoY5NrP1JH06YrRU+ppdI5xNKWW6EZAjG/BLjGKsHRI/I3OUXJOHLY6c/rXY 6Npccktw9xJ5TwSZVQxAVu+QPrUBk05rm8VpFhaNhs24dGxx0PU1doJag2jgZtLLyusMbMA 3OQMgY9qqDRfKILqcMTk+mPWvT4NI025gnvIJ1j3KRtKjKjPJx34qM2OmXEcYtWl8sSjkoN ztjoB/nFPkp9GHMjy2fRwuChBPPbpVc2csQ3MpK9uOor0e90+ziRpo84MxiKKQSPbNVdR0W GNgYASgwG3nAOQORn3qPZX2FdHnNzp4uY8INrL2rFurNopQrRkfXpXotxp4S6e2MLLNFkHA znGc1m3FrDOhSRVJ7H0rJ07EOKZwDxqACGG4nGKcibsg7hW1faU8Eg2nKnoRWZ5DLMS8jD0 wM1mm0zFoidN6c8HHbvVfaQduArdc+laDW2QC2Sf5VVlTPybwcHk960sSVJM7d3JU/r7VZs JzHLgHaCcj2qCYMo2gnrx7iq5eRGVhjCnqazatqB2lpdOkqs5ARh1raivE3csAD7/AMq4CK 9m2hXlAA7jtV6O8jjUF5M845PetYzsB27XcRJjSUFyOTnoKrNNAjf60e+e9coNbS3cr5m49 cjoaq3niRXUKud2OtW6qCxv3OtQQB8MPzriNb15vmO87MZCg9fpWdqepyeYZZnIH8SjvXGa rqkbsfJfdITxjog/xrjqVJSdjSEHJ2INYvprqYRlhlsnAPQelYuAWHt1p7NkYHLE8mpIISx BIHPQHjP/ANapiejFKKsQscgAdByKfGmWUbc5P50xjlumec5rTt7OSPa5Pztwq/Xp+VMcnZ DyDMUgVcYO5zn9KlW1LTIixj5GwSau20P2RQiqZJJOdw9fX6V0mm6XveCEKSWO929BUqLlL Q4pVLbGf4n0xW0oaiF3um0SZHtj/CuCd2YLk9BivZNbgUaDNG4zGql2z39K8fdhhlQ/KWz0 xmuqta5rhm3GzIKWjHfPeiuY6wooooEFFFFABRRRQBa7VFUvaoq9GJigpckHPekoqijq7Oc XFpHL3IwfrUOp2n2m2yo/eR8j39RVDRrnbM1ux4flfrW71q+h5s06dS6OMHWtHRl3X5b+6p NLqtn5E3nxj92559jUFhd/ZLncRlG4b6VPU7m+em3E6jtRSKwZQykFSMgjvS9qs8sw9bb99 CvopP61kVpa02b5V9EFZvaoZ6lLSCCiiikaC5r0q0+DuvX2n2ElvreiHUtS05tVsdL+1H7R dQDdnZ8u3dhGO0sCcHHSvNO9ezX3jvRvDem+BtV0mGPVPEmmaA1kk63mY7GRmlHzxBcl1ST I+bGT/s1jUck1ylK3U5i2+FWv3VrZQi+06PWtQsG1S00Z5GFzNbhSwYfLsDMqlghYMQM+ld x4k8E3Pjnw/wCCZtHu9DstRi8Kfav7O/1M96Y5JmkdVRdu7aufmIJweuK5q0+Lf2W+0vxFL 4eSbxZpWl/2Va6h9pIiKiMxpK8WOZFRiPvAHAJFQ6Z8UYNM1zwxqsfh4yPoOjS6OEa7wJ1k WVTIfl+Ujzn45HArJ+0buVoVx8LZ4NM0XUdV8W+HtPg1iKO5t0kumLmFnKM+ApxtKnI654G cGtzxf8MXlvbqbw5Fpllpmm6CmrQqJ5Xn1C2DFXnIZAfMDA7lwoUAY4GaxrL4mW9lrngnUV 8ORzL4VtGsxFNPu+0qzSNvzt+RwZCQecEA1fvfjFJJ4t8K6/YaC0J0G1ewlju717k6hbMzl o5SwGdyyOCe+fYUfvb3DQseDvhlYr45sbDxFqekXs0lvb3FvpRuJozcSzruhilKxlkXlS/T AZRkZ44rSvCGseJfH83hWwtoLfUPPnWSPcfLgEe5pORkkKFOMZJxxnNdZ4a+MU2iatreqX2 hfbrrUtTg1NZIbprZ42hYlYWZQS0OCAU4+6K5VfFkK/Eu48Xw2FzZxzXct0sFnetFLCXJOU mAyCCc5x7YxVLn1bFoZ93Yw6H4ltoYL+y1eON45BJGjGN8kEoyOoII6FSK9S+JXhMap4t+I OpaVoVuDbeILbTrYW9xsMTSAqsSwAYIbbw2RjbjnNcB428at418br4kvNPEBEcEUiq4Mk/l qFMjuAAZGxknHU9K6bUfi/Lc3PiO8sdCFleazrFpraSG58wW01uSVUDaNwJYk5x2pSU3Zrc FY37T4fXNj8MfFPhi3utH1XxJLrmm6aY7TLS20zu4MLSsoG3cFB2kjKmovCXgmexXx/4Yib T9e1M6K6ottbO01rOt1HGVG9Ay8FuRwV56Vmal8WfD97ba8lv4B+xy69fW+pXbR6pIFS4jd mJjAXKqd7HGSQT14xV6X496mt++oWNhdx6kmknS4NTmvhJdgGcTCSR9g80jaEAI5XOc5qWq j6FaHOWPw9trQ65rN5q+neINI8MSwnU4NJuG8yZXbaPLZkwU3YVnHTtnitXVfhPeXuva5en V/DHh+ytLi2SeBbmYx2TXA3RxcoXJAGD1wc+hq94b8eaBbeNNW+IUen6XoltJZy2974e3vM uqTOnHlx7cIhkCucnC7eOwribXx3MPDPiPSdTs3v7rXtQt9QuLwz7WDxMzY24Odxduc8cU7 zbuhaGtq/wj1vQIbie61LRr9tP1WLSr+1trs77eSQnZuYqAFba3IJx3rH17wjPD8XL3wTZw W1hc/wBo/YY4XuTJFC5baEMpALAE43Y59K6DVfivb6o3idj4baH+39XtdXcLd58h4d2EHy8 ht7cnpx6Vgan43XUfjBJ8Qv7K8oyamuqNZedkbw4cqHx0yPTpVR576g7HSJ8EtTea3UeMvD ASXU20VpPtUmIrwfdhPycluzDKjuRWS3wp8QC202Vbqxle+1l9AMMTO7212hwVkwuAO4IJy Oexq4PijahCg8OOP+KoHicf6X0k/wCeP3fu/wC11rYs/iEuj+H/ABtrkF9aLdeLLlp7LSFZ pptOuC7brksVAQhHkVT1O8dMVLdRbhoF54X0Pw18MhqWpWekTa67zR6ZfrNI9tfwxTBZHVC m1pQwZV3EBlydpwCdHxz8MNV8UfFnxhe6RHZaXo1jd29oJHRliErwoVjRI1J6ZJOMKOTXFa N8RzpHw01DwUNOuLqHUIzHKs93vt0PmBxLHCVOyUBdu4MBg5IJrY1X4uWHiG78QW/iHwj9q 0XWbuLURaw3xiltLlIhFvjl2nIZBgqymly1E7j0Kun/AAX8QXZjF5rug6W02rSaJCtxdlvN u0x8gKKwwcrhjx8wPet7UPBl5qHwa8N2syaZop0q+1X+0tRuE8uNWjeJFR5EBLsTlVHJPbi uVsviLaafo+iaXb+HBHbaR4gbXo1F0TuJCAQ5IJwBGvzdSSeK34fjds0ptEufC6Xui3V5e3 V/p890TFdi5feB93KNGwBSQcjn1pv2jFocpafDu81HwXe+JtO13S7sWFv9rubJGk86GHzPL 3MSmzOSp27s4IOK3br4KavZQ6jJeeLPDcDaUtvLqCNdOTaRTgGOQ/J8wO4DC5OSOOasQ/F+ wg8EzeGE8JSCCTSZdI41FljEbS+asvlhcGXOAzn7wUdKo618UrbWn8WNJ4deH/hJLOztJNt 3nyPs+zDL8vO7YMg9Oad6oaEGpfDfUPD2l+NotUgsrq40D7I32yC+OFWZhsZEx+8V1YcnG3 68V51g4/WvS9d+KUOtw+Koz4eNufEVpY2rEXRbyPsoUKw+X5t2wZHGOcVxj32iHxUmoRaE8 ekLKkn9mm5LFlAGUMhGfmIPOO9aQclfmQnY9XvfBFiv7P1xZx6ZKnibRlt/EV3cGMgPb3Hy GEHH8CGFyM/xn0NefeAPB8XjXXrrTZtUt9NjtrC5vmkmLfMIomfAwDxxk8dM966Kx+MeqW/ j7V9fv7a71HRtUiuYJNCmv38hYplK7BxgBQRtwoxtFcz4K8WxeDvF0msLpIv7Ka2uLKWzkm KM0E0bRsA4HDANwcfhUJTUWgdjesvg34nv9ATWbe7sPJuIp7iyDu6/bIos7nViuFB2naHKl sHApT8HNfOnb4dZ0SfUzpa6ymlxXJa4ltSu8uvy7SQoyVznAPFQX/j/AEXW/DVlpOueDhdT aPFLbaVPDfPH5MDMzJFKuD5oRmJBypPQmul1/wAeaRoD6Jf+H449Q8QDwtDpL36Xm+K1LRN HKPL2g+YFYqCWI5z2qeaoPQzIPgjrdxNa2aeJ/Dn9pXlgupWtgt27S3MBjMgZAEIJwp4zkk fjWbo/wm1/W7KxvLS9sRDc6e2qS7i5a0txIY1aRQuSXcEKq5LdelVNW+IV1deKvC/iLR7Nt KvPDllaWcB87zN/2cYVzwMZHBHTmtRvizJc+LvEeoaj4dtrnQfEFstlPo8chiWCBCpiETgZ Qoygg4IPORzVXqhoct4g8I3/AIZ8WL4c1S6s1mcROtykhaLZIAVY4GRweQRkcjFdtqHwWv8 A/hLtf0rRNbsrzTtC2i8vSsp8lmIVUKhNzOxyQFB4GSeK841a90241c3GjaY2m2S7fKgknM 7DHUs5AySeeABXo998XNN1TUNeXUPBMbaT4iSGXUrSK/kV2uozlbiKQg7MZI2YIwTnNEvaa NC0N228D3EPwp1/wfrWo6BpN7p3iW0i/tKdgVZZIHYKJEUu4JIOO3OcYrkrb4X6zpOuai3i K/0jSbXRdVTTJZ75mkhuLn73loqqxYbfmJIwARnrWbL400seD9Q8MWPhx7Szu9Vh1JD9sLt EIkKCPlfmJDEluOe1dJqfxf03XpNci17wWt3Y6jqa6zbwx3zRSWd0IwjYkCncjKoyCM8cGp tUV7D0LfxQ+Ht7c+OPFGvaTJYLp6eIho4s7YMHt5HH7vKBcBCAcEHtjrXn9z4TNn49k8IT6 /pKyQzm3m1DzW+yRMM7suVzgEYyB9K9PtPilBb6h4y8fw/2fZT+II/Lh0HzHuZBeqwaO7OQ AgjOWU568Y6mvG9GvbCz161v9Z01tXtIpRLNaNMYxcDOSrOOQD3xzVQ57O/QTsel6Z8ILiP xL4Zt5dX8P+IYdd85ra2tdQkgMqIjZkLNGCFyDjAO4qQPWs62+GWpa1oXhubTLW1t2vLG+v 7m7+0vPugt5MPI0aqShX7oRdxJ9K6jSPiD4W1f4g2fjq50iDw7NpEjXExm1F7h7iPyWSK3t 4toCqp2jAwACPSuS034mJY2PhOBdNvrafw7DdRR3dhqJt5nM0hk3qdpClWJGDkEcEVH7xu6 HoMHw7sB4G1XxK/i/S2Wz1GLT4fLMmyfdE0hIJThuAAGx0bOMCqfxO0e18NeMB4YtdGj01t Ltoo5WW4M73Lsok8yRvu7iHAwoAAAHPU62u/FWDxHZ+KrTVPCdsYtcvo9RgEM7RmznSIxby FAEmVJJBAG7n2qn4n8QeH/ABefEvi2+sjZ6tc/Y7exsxcl9pVdskp4GVCRqMHu/tVpzUryF oefUUtJXSQFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABW14UKr440Eum9BqFvlc4z+8WsWrulXCWmt2F3Kx SOG4jkZgMkAMCT+lTNXiyo7n0R8Rf2f/AB94j+JHiDxBptxpc1rf3jzxebclJNp6Agrxjp1 7VyX/AAzP8Tv7mkf+Bw/wra8U/tOeLX8UX/8AwisOnw6OsrLbG4ti8kiA8O2TwT1x2rBf9p T4oOwK3WmRD0WxXH65rzILGKKSsdkvq7bep6P8IPg5488AeOpvEGqR6e0S2E8MccV1vMkrA bAeOBkDJ7Vxms/AD4wa/rV1rOrz6Xc3t3IZJZGvgck9hxwB0A7Csj/hpL4o/wDP/p3/AIAp R/w0l8Uf+f8A07/wBShU8UpOatcHOhbl1sXbX9mP4jy3cMd1LpNvAzgSS/a95Re52gZP0rz Xx3oth4c+IOu6Bpkkslnp900EbTHLkD1/HNeh2v7S3xLhu4pribTbmBWBeE2aqHHcZHI+te eeO9ZtfEPxB1zXbK3mt7e/umnSKcYdA3ODXRR9vz/vbfIxqey5fcObooortOcKjNSVGa56+ yKiJRRR2rkKErTtf+QDe/761QcAYUcEDn61ftf+QFe/76VNRW0O3B/HL/DL8mV5JVW1WJCM nGf51VoxRW0pcz1OK1g7VKFMcayMB82dv+NRVNJtaNArEhF6HtRDqxMfaKGueVyFRm5+lML NJcfKc7jj65pIZDHvIPBXafpSK5DKeBs5HHvV81ooLa3EmUrM6k5KnGfpTaJGLSMx6kk0Lj cM9Kxe4xTjeMHNLI29yTz7mmfnSnGeKq+gDs4ZcdF9K0NPDRym4Ks8gI2Drlj0JqkiFgowD k546gVvaVBJPfxxKCjMM5PAAJ//AF110YXldmNSVkXNLtGbVx5vyhRhz0LeteoeGrWaTV0M yHEjKsR9FC7j+ArifD2nrqHiC4mUebFDgLk/7WM16Z4cST/hIXLvkAOwH1bA4/4DXZKVtDg le52zKI4BCuBuwOB2rO1httvtUkA8cHpWiSjS5PIUetZepneyqo681xydyTm3tyP+WeatW1 nls7ecVZEDk7WBIPX2rZs7PCLnGO+alAZ408ygYAz04rYsrIW6428nj6VfjtkRlYLgCtK0t xJcgtyM8D19BSSuzWJLY6UhgZpZBE0vyg7ScDPJ/pRdi0gdpLuEwMkpcow5IwAAD9AfzpdW 1yy0OG4lkkUZBQh+fl645714F42+Jt1q0j2mnSyJDnjLkkdutTXxMaXurVmiu9Ed9rnxL0T w/ezJbXDyNkhUUc7TwQe1c3dfFy9uWaRLKWVNgjDSNtJXt0rx6S3lbM8xZ938XvWvFIj28e wg7hgnPSuDmqz1k7ClyrY7ub4v68ZZXSIrLL99g3XjHP4VjXHxI8TRxSNAsUSuOR1IrkpHG 5cZOM5xxTJpFZSMbRjk/hWSjJ3vJii/I66z+J/jFICRPGykcjbipH+J3i2MpLb3YUKdwAGN jVxFtdQvZgqdx6Ed+KBOEn4PTrzxVezXdhrfY7AfFvxVDAImcFFbf075zWrb/G/VJbZ7S9g imV3MjO65bcRjOa81m8sxHbjnkqWzisIyL57A8joCOlWoODupP7zWMVLofTVj8VND1a4ubq eNbKaSRDEjHftULhs8c5rqGu7K+jW3haGa4Ubg0JB3DAIB98Hn6V8fLcyRncjkH61q2HiXU bKVXjuHUjj7xH8q2jiKi0lqDpPofUMtvCVw6gjHase906EkbRtPqDXlth8TrgRrDPkgAKTx j0z/ACrebx4kkaqApiP8RYZJrZVoSV7GEk1udFJYsqnZIWRuOmaoT2iqp2hM49OayIPFSNI wEgHPQNxzVp9Yjki2lQT2INXGcWjIhlaRc+ZH8qD+E1jT3MTblDYA9anv71MkQy+aOxxjB+ lY0k4fcCuGH8Oe/rUyZJNNeusg3Ptx29aY97hQzOGJ96pM69SpJzj5ucVG91bqjs5AG3knj msWNI0DcrIc+bjtjriql7q1tbR4T53Jxj3rnrrWVddluSnrJj+lZ0t6oPy7pH9WpJ6HTCi3 uXNQ1Saf/WsfUKD1rLubZ4XXceJFDp7rULM7MXOSc9fSp0ldoTb8nJypxzn/AAoilbU61Hl WhDsYNgcnuPSntMfLMYAYt1Y9foKDGy5Q8sew5NblhodwNsrLvkIDIqnnHr7D3qoxcnZBKa irsp2mnstv9plRiRyqEdecVvRaeLG2SdmEl5IeV7KPT2rY0/SrgtsMAbdgPN1WM9cLn+fer OrW6WjiFcyEY5P8Wfeuj2Vlc4J1ZMyLOI/ayWO+VurD+Vd1aWptbGS6kQqAvVuAMVj+GrBr vUlCjcB684PoK63xzaTL4Sks9PUtLJhMA9u9KlBqLZluzyTxJ4pF/BJYWzOIlYfP0L9c59u lceELOVGen5V1Nj4N1a5l+ceXuyDkZNYV9ZXOm3729wpEig59x2rFxl8Uj0abgvdiZ3elp8 URlcqDg4J/KmVNtLm4UUUUgCiiigAooooAtdqiqXtUVejExQUUUVRQ5HMcqyKcMpyDXWW8y z26TL/EOfY965GtTSLry5Tbuflf7vsapMwrw5o3XQ25okmhaJxlWGDXLXNu9tO0L9uh9RXW 1Tv7MXcGAP3i8qf6U2ctGryOz2M3TL8xMLeU/uz90/3TW7muOYMjlWGGHBBrc0u/8wC2mb5 x90nv7UkzavS+3Eo6sc6k3soFUKt6id2pTH3xVSkzpgrRQUUUUigrvofh28vw/bxcbu5Xah U6ebGQzPJnKspxtMJTLGTPBGMdK4IDJAr3KDXrC0+E/wDZMHxYjk1C8tMahazNdMVhQZSxg G3y1U4AdsjPAHAO7Gq2rcpcTxmfStVttPg1G50y6hsrj/U3EkLLHJ/usRg/hXYaf4T0u++C eoeLo4r+bW7fWYtOjiiIaIxtE0hcqFzkbSOuORXa/FLxvB4h03VbrQvGGn/2Jq4tsaALFku 7fywNsbNs2hY8HDK3IPTk1zGi+Kk0X4D6lpGl+JJdO16bXobwQW0kkcjwLCyMdy8Y3MOCe1 Q5TcbhZFC38J6b/wAKa1rxXqFvqFvrFnqdvZQIxCQskqMxYqVySNhHB7iuUn0PWrV7ZLrR7 6B7oboFkt3UzD1XI+bt0r1Pwv8AEG0i+H7Dxhrc2t3dv4k0/Ul027lklea2hD+aFLZUZ3Dg kZwa62P4hWtr8VNF1i4+JenX3hw63JqgSCxeGe3Vo2Bab5AQ2GVNqlgcZ7VKnOLeg7I8Am0 LXbe4trefRdQimul3wRvbOrTL6qCPmHuKdc+Htfskje90LUbZZSojaa1dA5P3QMjnPbHWvc fBfxGsLF/A9zrvjMNc6Rr2oXNxLI8sjx20sShPmwSVLqflHqMiqPgXxNc6j4U8Tx/ECXUdY 0HSJotasr6V2kT7XC+1IA7fwzBtuByNuccVXtZ9hcqOLHgGW4+FaaxZ6NrEniVdaOnzWfks 2IvI80MsYXcD0yTXF2WjaxqM00GnaTeXksAzLHBbtI0Y/wBoAcfjXqun/ES7fwStxceL5LT xDfeL01e8CTSIxh2AFmIGMBv4cnjHFbniTxZ4d10atp3h7xrbeH5j4sn1pr3EsaXtvIF8tw yru3xkN8hA+9kc0lUlG90FkzwNIppJVhjjd5WbaqKuWJzjAHrntWhJ4d8QxX32CTQdRS8Ch jbtauJACcA7cZwT0rvr3xtpsn7SE/jrw81raWLan9ogk1CA+URjaXkROV3HLfLyC2RyK67V PGXhTT9M8aweFfE89jNqmh2cMUC3s8yR3a3PmSxQSsA3lhM4LY5YjmrlUktkCijw+bRNatl uXuNHvoFtW8udpLd1ELf3XJHynnoaZJpOrRXkNlLpd3HdTAGKBoGDyA9Nq4yfwr6JtfEmme KvGOt6ZqGoXOp+C9Y8OWq6xqECuRaXVrArCZmcD596FMn7wkHWvD/EPjLVtd8dy+LEnktLl ZlezCuc2iR4ESKewVVUfhRCcm7WBpFCx8O61e3n2dNKvgEmWGZ1tZH8gk87gBkEDnHWvTdP +Ffh2X4p6b4ebVb7UtFvLWeQXlsqD99FHI3llxuTnywcAlgHAIBBrp4vi94Yt/iH4V160uJ 7S31S/Gt+JRGGxDdmIwlVA+8qkyS/9tPal8J+JPCHhVfBdnN4/sbltF1LVZZ5rdLjYouLfb FIpKA43YycZBPfBNZSqTY0keBXOj6xZ3UFreaReWtxcgNDDLbujyg9NoIy2fantoOurqo0l tGvl1FhkWht3EpHXOzGcfhXu/hT4laJ4bsPDWieJvEy65f2k2oOmsxxvdLpAng8uPaXAaTD 5cgDgHjmqdv4usJbHXfCeufEXTftV5pUdnpmuafZyJb2aLcea1uzBBIFkHUhTjpyKr2s10F ZHhd1Y31heNZX1ncWt0hw0M0ZRwfdSM1PeaLrOnW0d1f6RfWkEjFElnt3RXYdQCRgn2rZ1G drTxzp8n/CWJrL2rW4OpoZNi7ccKzgMQoGM47cCvZ734peG5PEPjLUNU1w69pcvirT9VsLC Uu/n28TuZSgYYT5WUYOM4x2q5VJK1kKx4ZZ+GtSk1nTtO1SC40dNQP7qe7tZdpH94AKWYdB wD1qk2jasLCbUl0y7bT4XMb3YgbylYHGC2MA5r6L0XxTf6h8ZfDUun+O7PX9IfXn1Py7Kxe GW3RkbfJOxQbDs+UqCQdue1c9pvjfwb/wgukv4kmt7m70WeH7HbWEsyyXUIvPNkguoSPKdd uXEgOSdoNZ+1lfYrlR4xJoGvRfZfN0TUI/tn/HvutnHn8Z+Tj5uOeKgl0zU4LaS5m065jgi k8qSV4mCo/90nGA3sea97g+IHh7Q9W8SaxqHi8+JY9Z1+x1GwghWQyWkcVz5rysHAEbiP8A dhVPOcdBXP8AjjVfDzfDvXtI03xxZ6rNeeKH1qO3t45hvikjYDJdQNwyMjt6mrVWTdmhcqO ZuvASzfCTw54q0Kz1LUdS1G7vIruKKIyrBHAI8MAgyAd/JPpXF22lapeWlxeWem3dxbWwzN NFCzpF/vMBhfxr2Hwp4stLLwF4EtrTx6nh250LWLq+1CEPMrtE7RFSqopEhIRxtJ788E1u3 HxO0nVNIS78I+ItO8FXVlqGo3Utle2HmG4S4dmWSIqjAvsPllGwOBzipVScbqwWTPC08MeJ ZIEuI/DuqPC6hlkW0kKsCMgg4wRio08P6/Lcy2sWh6hJPDjzIltXLx56bgBkZ969hXxBa2v wobSrL4vr/ad5ak38MjXRdI0GY7K3G3y1HA3NkZOB0HNXxH8T21Pw9puqeGbq7i8b609qdb aANuL2Y2wsuPvGQ7XI9UpqrN9A5UcFeeC7m38NWV7BPPfavNKVn0y1tXc2SdE81wMLIx6R9 QMZ64rHn8N+IrUxrc6BqUHmMEQSWki72PRRkcn2r2j4ieJoYvEWnabo+oz+Er7X7i38QeIJ ZN6HT7pkACbV+bCZeXGM5lA7VtQ+OND0v4jeCr+H4qLf+G9CvjiFzdPOVaNvMuZmkX5nc4X auQoIA4BJlVZLWwWR8+N4e8QJe21i+hait1drut4DauHmHqi4yw+lH/CP6/8A2jLpv9h6h9 uhIElt9mfzEzgDK4yM5H517Jofi7w7qOgeFbHxX4yn+12OoarI0pnmDxJLEohV5VBdYncHd sO4Bj61ra9498P/ANmeIm0nxpANQvvCdjpqNam4TddQzqXUO43fcUgMx5BAJ5p+2n2DlR4H c6FrlnbS3V5ot/bwQy+RJLLbOixyf3GJGA3t1ps2ia1baf8A2jcaPfQ2W4L9okt3WPJGQNx GMkcivdvFHxD03WYPGsDeMxeW+p+HNOtrWGR5Ssl5F5RkIBXAbKSHccZ3deadrfxI0XUNS8 brdeJjqmm3+gadb2lrK8hjuLmFoGkUKRhT+7lG44+970/bT7Byo8f1LwmdJ8C6X4gvbyQXm qSnybNbZ9qwAH52lPy7iRwgyccnHFcx3r2/4p+NIPEkOqz6P4406fQdbuoLhdHFg0dzbbfu rIdmAIxlQVY7h2ryubRtMj1DWrdPE1lLFp6M1tOscgXUCGACxjblSQSfmx0q6c217wNGJRV 68sbW30zT7qDVYLua6R2mto1YPakMQFckYJI5GCeKoVqmnsTYKWkopiF/GkoopgFFFFIAoo ooAKKKKACiiigAooooAKmtoTc3cFsrBTNIsYJ6DJxn9ahq3pyGTVrOMEgvNGoI6jLClJ2Q1 uW/EmhXnhjxRqXh7UCjXWnztBIyZ2sQeozzg9aya+qPjF4B0P4iajqeu+AtVtb/AMT6OPJ1 TToXy84QY3KO7jpxkHGM5HPywwKkqwKkHBBHSsKFZVY+ZrVpuDt0EoxRXo/wo+Fup/EjXyp L2mh2jA3l7j/yGnq5/Qcn31nONOPNLYzjFydkavwT+Fd3478TQ6rqEJj8OadMGuJDx9ocYI hX9Nx7D3Irmfi1IZPjL4tcgD/iYyjCjAABwAB+FfSvxC+LPh/4RafZeDPBul2lxqFsgU2uT 5VmnX5yOWkbrjOecmvlHxhr/wDwlXjXVvEn2QWf9o3Bn8gNu8vPbOBmuLDyqVKjqSVo9Dpr RhCPInd9TCooor0DkCozUlRmuevsioiUdDmijrXIUKT8p9TWja/8gK+/30rNNaVr/wAgG+/ 30qZ6o7cH8b/wy/JmbRRRVHGLQ5wxHHHGRR0Oaaeuaa2ESxkhH4yMd+1MBA3D1GKQE4Iowe D61TbdkgClGOSfTihgVIB60h6D3pNWAcB8u7PQ9KEBZwo6k0HIRePfNTWhEchm/udPrVxXv JCexd06EzXhRcgH5c/zre0eKS7aVkJRWbkjuvQAenFY9gZI4dqYDzZXPcZ4r0rS9Ii023I4 cFR8x7kivTgrRRwVpasd4PtFhv7mRAoQgfL/ALpxXYeGmMl7cXO3gBEX3OST+prnvD8XlNM /O1bYkE9yZD/hXSeG12QO+SVWUfl0FZTepgdgisoY7uemcVSnVZGHPNXEy0Kls+tRSoC6kD GOuO9YvURWhgLTDIyc56V0MFuqoAzDcBx7GqFrG2dx7VdRZGuF2siLnJJo2BFvaAAD0PSnX mpW2jaZJPPIIzjvxjvmoNc1zRdD083d3dqGGPl3ctXz14u8a6l4s1V7Kx3C35Cp2A9TXPUr KGkdWzaC5iPx/wDEG51m/eC3lJhX5c+tedwyXhdjHA8pb/ZJxXoOj+D4LNRe3Q+2TDsfup7 gd66Fbb5B5cS8c8CuaNGzvLdnSpRSsjy9bDxFfBY2SRIwMjcdoFXbHw1riNlJhHk8gDdXoj xsiEsuX6j2qbzWhG8DIPp0Fb8seornCSeHdV4BuiWYnOEqGTwzfEhLi8kII5Cr/Ou3ku2Zl AjxgngnrUvnMsfBUZGc+9EYU+wr2OLtPBSMqtI0rBj64xV2PwZaxnOw4zyS3NdXE8rRqWA4 GfxqZVl8ttvG4457VolBdAuzjZPCEJQMkBGOxOM0yTwlaAD/AEXJBw2D3rtmjnbjaSSMZxW VdiVHYnK5Pc1TcUtETqcTP4ZsQ7BRImPvDdjbWfN4ZEakpcnd1AYda7O4RDkbiGU/MD/Wsq dirEoMqAevvWLceqGpyXU42TTL2Fd2wMOc4PTFV/NkXKsT9DxXXSqrxbXYKQOxzWTc2UZRi 5Xd67sYqJQTV0XGr0kN0KW2k1KOG9uDDE5++exr0PUPDN5ZWqXlvKJ7crkMp4rydrdw+YgS vYjpXofgnxFqMkf/AAj1wyzQt9zeSQv5VVPltytGVaC+JGZPPMjjJHHXniq0ur29qQd26X/ Z6iu9vvDaXCv9tuQ/OAlumAPy/wAaxX8GrHH5scKJGDwZMA4+nWtZUZLZmCcepx5vb6+ytt bFQ5+83epW0XbmTUbt3Gc4HGPrWjfzQaKS25HY8BT1JrmbrVJ9RkVJnMcI6qp61i4JebN4K UvhVkJPJAZPIskB6/ORnP0qCKxLyYdsDqcdaYsgibfGxUsT+Aq4kouWWOOJm3MM4Bb8MDrV xp32R0ax2Fa1HlhITn5vmPRE+p70EOJPKhUqz8eaw5b6egrp7Hwfrl46ytaLbRHnfdEZA9k HSu00/wAIWdvKLmWXe23DNjBP49q6I0e5zyq2OO8P+H1aF1MDM7n/AFkidPoK9B0zw/bWcU bFjLJ95j2Y1dS0t0ZVhXbuH3sdKtHbboMF9oOAM9K6FaOiOWUnJ3ZBuWGGeFIl8ogAhRyvf INcLqpaW5DEFQR35I7dK7G4k4lkDHhgOua5C+zc6gXPIB5I/Wok76COv8D2qxxm7kyNgweM c10V7f2skYR8MOu0DnFZOkRNZeHFLEr53z5HXB6fpWZbpJNeyPk7EbJb6VnKbjZIdjc2wRJ 5rBUfDNj0HavGfElp/bPiK6e1KkIgQfXP/wCuu+1y7nhsrly+3IIPbAxXI+F3tor9mun3ZU s27pmsak7zUXsaw93VHAvb3FjdESIUKNgkiqvc12HjHU7KXULiGyRWV9pLehx0rjqzlZO0d jvpycldhRRRUGgUUUUAFFFFAFrtUVS9qir0YmKCiiiqKCpbZC93Eo7sKiq9pSb9RjOM7cn9 KZMnZNnSjvQelIelCnIqzyTL1SwMqm4iHzj7wH8Q9awQSGyDgjoa7OsLVLDyybiBfkP3lHb 3qWup2UKv2JGW7tI7O5yxOSabRRUnYFFFFABS9qSigC5En2q3ZB/rohlf9pe4/CqnNSW8zQ XKTL1U5q3qdusU4njH7qUbh7GmTe0rdzPooopFBVptRv30xNLe+uGsY5DKlsZG8pXPBYLnA PviqtLmiyC4lFFFABRRRQBaj1C/h06bTYr64jsp2Dy26SERyMOhZc4JHvVWiiiyWwBRRRQA UUUUAFFFFAFq11HULGG4isb64tUuU8udYZCglT+62Oo9jVWiihJIdwooooEFFFFABU1rdXF ldxXdpcSW9xCweOWJirow6EEcg+9Q0UASzzzXNxJcXMzzzSsXeSRizOT1JJ5JqKiigAoooo AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiirFnFHNfW8UzFYp JVRypwQCQDihuyuNFvQtc1Xw3rdtreiXslnf2zh45Yz+YPqD3B616/4g8P6T8XvC9z498FW aWfimzXfrmhwj/XetxCPfkkDrz3HMmvfsyeN7fXbmPw9LY3+lbybeWe5EchQ9A6kfe+nFWP CvwT+NPg7xLa+INCGm295bNn/AI/l2yL3Rx3U9xXn1K1J+/CSTOuNOa92UdDz/wCGXwz1f4 j+IxZW4e10u2YNfXxXiFf7o9XPYfielfQ3xJ+ImhfBzwfbeBfA0UMesLEFjQfN9jU9ZZD/A BSt1AP1PGBXomow+J9O8CS/8IZ4Y02w8RXzGWWAzIsEE7/6yUsOJDnp68Z6V8x337PPxd1L ULjUNQFhdXdw5klmkv1LOx6kmuRVY4ifNVdkuhs4SpRtBXb6njFzcT3d3Nd3Uzz3EzmSSWQ 5Z2JyST3JNRV7Va/sz/Eqa7iiuF0u2iZgHlN4G2DucAZP0Feb+N9Ds/DPj3W/D+nzy3Ftp9 01uks2Nzbe5xx1zXq061Ob5YO5xTpziryRztFFFbGQVF3NS1F3Nc9fZFRCg9KKK5SgA71pW v8AyAr7/fSs2tK1/wCQFe/76VnPY7cH8cv8MvyZnUlLSVZxhmj37Uhp2DsB7GmkITNPD8Iu AduaQbPLIIO7IwaFyMnHParj3QCNyeuaFGW64HrSyKVYA9xmhc5IBxkc0ragBViBwcYyPpU 8KkQuQecgbe5zQqMzKqhvuYIxWlpUMQmFzKQVjyxX/Pau6jSfMZTnZG1pViU1W2hQK7ABpO 4HpXourBLaGM7ztCMx+o4ArmvBcSzXjXs5VfMLSovpjIANdP4zH2fw8rNjIkKk47kZ/nXVW dloebLViaYhj0FmGMC0i6erFif510vh2Fk0h26CQKwH1NYVkoXQLvgKos4O/Q7f/r11ejQq ukxR5JHlxVzMDbRtsYTbz7UhJYjav/16mVB5h7ipVjAAYjHsKzBiQDaCW5NRXUjx277JEV2 HVlzt9/rV5Yxz2Pr61TvR+74wfahrQlHhPi211PWNQxLdyssfCBj2qPTdONjGBDENxADHHJ NeqS6Jb3MzHyhvY59K0YPCNu7KyJ2zjPSsI4ZXujfn0scPaXbJaiKSEhv4jWhaQxyOJFXB/ Su6h8IQnaq+WWPJDHBFXD4fs4RtkiMWOh25H5iq9nLqUpI4g6akkLKcb8dhWbNabI2ilDAZ 4r0r+wYWwyPjsOaZceEnnZUaMNnowHSk6bZqpo8cmtWjcEKcc1XcspG9xjvkc16ldeCbrbs VkIz35x+VZ138NriaYNamd04JKpjtyBn3qfq8+g3OHc4+zuVCYDg7lxzV+MTvGWBTA5GRW1 b/AA51ZFCLaxo5OBJI+MD6VuwfDrUmIaa9tlYDG1BjP5VvGjLZkOcVscDLdBPle6w2eQozW bPd28jMsn2mbkniP/61erz+BnjycWpx2BP8qwL3R9Qs1KQwrGexSPNOdKyI9ojzaa03/vYL S8YZyVYbQR9ayr21QxkiJYjjAEs3I/AV2F/YanNMEkuXOQSFwRVEeEru+ZR5BZj95ge3uTX PyOXQlzPOrqGROEuIyMZIQcD8aSy0m4u5dsKPI4PJC9PxNekP4OsNMVri+vLaGMHaDLKOcV k3Xizw/psZit/3p3YzCeB71n7KMdZMpTbVoopr4VCwq15OJiO2cLn0x3q7ZQ2Oms5ECA9CX AG2uS1HxlPICtgHhUkkljzWBLd6pfsBJJNMXPC8nNae0/lQ1RnL4tD1q78XaVpsOJL0zMuN sUHb8OlcheeOtSvZHjskWOM875yMj3qrpHgLXtQKyyKtlEeC0vXHsK9D0j4XaDakNqLTX0g OcFtq/kK1jCUr8zHalDfVnjJW/wBRvW2mS6nY/wAALE/St208CeIbl0M9kbOJjgvLxj8Ote 82uj2Wnx7NPtYbZO3loB+verD2vmxlGPPYnrWipwSB4l7JHl2m/DfTIpEOoTTXTHPygbFz/ Ou0sdG0zTxssrFIdgwcLz9c1sNbkIpVslTnB9utSPGfvYGxuKtO2iOeUpS3ZmyK7QmNcLk9 eppnlGMhSSxI7mraxs0rSgnaDgZ9qJUT2wefxqSCsEww3f45pXceQQ/IHINISVwCd34dKjk 3PEwLcD+H0FCAzXdds2089j7YrnoUM+qw23Ll3C4A65Na1wxDyAkDIBGBVbQ7nT7DxVbz6l KkMRf5WY4Ge305qW7asR6BqUCWmmx244aRhCgHYDkn8hXP31vcW1/awW4IRQXkA7jjA/XNd ihtdU1iWZSGjtBsjPUNIwG7H6D86rz6cF1JVblhGWb3JYUmlJXRocNrlkZ4YYWBYSt8y54w OTXB6nZFZZFgGzBycD07V69dW6G4uJiMRwr5a+56t/SvIfFms21q8kFoUe5kPzEfwD/Gueo l1Lgm3ZHCXORcOp6g1DSkksWbknk0lZLRHppWCiiigAooooAKKKKALXaoql7VFXoxMUFFFF UUFa2iJmeVz2XArJre0RMWkj/3m/lTRlXdqbNXtTD8rZHQ9afQQMcirPMAUjAMCCMg8EGkX IO0/hTqAOc1GwNs5ljGYWP/AHz7Vn12LoroUddyngg965q/smtJcjJibofT2NQ0ehRrc3uv cp0UUUjoCiiigArath9u0ZoTy8X3f6Vi1qaLJtuniz99cj6imjKqny3XQy/X2oq3qMHkX7q B8rHcPxqpSNE7q4UUUUDCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAqxZS RRahbSz5MSSqzgDJ2ggnj6VXooaurDR9C+JP2ovE0uqzx+FNLsLPTFYrC13EZJmXsWG7aD7 DOPeuf8A+Glfih/z86YPcWK/4141RXMsJRStyo2dep/Mevf8NHfFP/oKWX/gDH/hR/w0d8U /+grZf+AMf+FeQ0U/qtH+VE+2qfzHs1n+0p8Tbe8ilubnT7yFWBeF7NVDjPIyuCPrXnfjjX LPxN4+1vxBp8EsFrqF01xHHLjeobsce+a52iqhQpwlzQVhSqSkrSYUUUVsZhUZqSozXPX2R URKKKK5CgrStv8AkBXv++lZtaVr/wAgK+/30qJ7Hbg/jl/hl+TM3PNFHairOMTtTtxKqvpS YFGMmmriAcZHBqysP7mOUYILBSM1CD2YcCpbdTLJHCFyCx/GtqasxS2C7bdKvGMIB+VQoN8 qrnqcVJOVN0f7ucVHHxIDyMc5of8AE+YLY6KO0NuEnc7yQwXHcD5adZW//EoaQOAclduOSM ZqWKQPp1rbSDLxyMfdgQD/ADpzMscBCfKWcqNp7Y6V7vQ85yeqOp8JyH7XCTHtWMiMj19P6 12XjyBpPBtzIOsZ3k464/8A11yfhrbJrPlxZUYHAGeRg8/ma9A8Q2p1DwTdxgYIGWH5g1x1 dTHrqZumLC/h+c87GtoxhvZVGfzrsbGIraRLx/qY+PQgVx2kIj+Gn/u/ZAAfQAg4ru7cZnX KcGKNh6c5rJtjNJUKtk5NTAMMZ+uKsiEvyq59/WmsCHxxgfzqBNkLfLx1YjpmqU8Zf5c7QB VuXdu45qEYMm0g0BYzUtpWZkVgR0Iwa1YIbmLiOcDAzzzjjpUyIFB7E9R2qzECxCY/EU07B cLaO7ZT5yGXdzlCAfb3qz5Uk+HyY9oxtlDPn9asQkLjA/GrQQFOpGfU0JhcwnspUcsCkbYP EUhXP4GqYvrrTz5gvoQw4KSFWwc/niusS2hlc+aodTwQVAyPSnGz01dzCzjPbAWrugOEvfH uo2cgEU2nTqOGC5Df/XrOh+KoMrG503yiGAzvZeM9Twa7W603RuW/syIsTkkqBXLarZ2bPg JFCoOMMQRj8RWbVN9RmaPjDukaNLdXG9grSyDnHbpms25+MsUNq0h0mz84EkZuioP0wuao3 WgaU05kQvcyNyTwFHp0FZ0vhCznkjMNlaWzJ953Jff+FZuEW/iYJIhvvjdqbxFrWO1hCrwo kZmZvfPb6VyzfGHxFcRyR3Lv8/IeMcofQe1eiQ+B9Amnae+toJif4EXYg963rPwn4ehSNLW wtYwv91A5+uTWsaNG3vSbLTiuh4ZffETxLLCsdhdTRsRhmNumT+hNZS6h4+1YmCO51GUOM7 Uyox+mK+mh4etgxlZokOOyAn86R9HsokO1d3GDkAU3TolKoo7RPmWHwZ4hvrhUuy43c5Yl6 6K0+FkzSAyGUr/00wgP4cmvdja2sb/u4lQKMcKBiqlxD5i5GVTP4n8alqC+FCdab6nlkPw8 s4pCJVVVP9xP5E8mtmDQ7XTcJZ26xqOpAyx/Gu0nhV8HgjHGKqtAAoO3oe1Tczu3uZUClCP lJz1NaluQQA33h0561ERt6KDj9KmiC4DY5zjHpQgLcZ3LjGSOlTiIMNwGeKqKHEhz09auJI B14PpiqRJE0QVRuwQQelV8NPa+UowBxn1PtV1laVSGBC9cDqarhSJsrkKV2g+9UBCVKxhFw MHBHp6VRlDBWLA5BrUdSXHHfBqo0YYSqST1pWGzKkUyIDx8v61Az7TjOckYzVtUIY7lyDyK rPHlCFHIppCMi5iAmkYcqcde1ea+MpzHKlqHzn5iM54r1DUj5K9wuwk8V4jrl39t1eabJI3 YFYVnaNjehG87nQ+EfiJq/hiWOJibyxUk+Q5wVJ7g16GPjJosjidrO5WQodykA85yOa8I4r rVt/DmnRwW1/E1xNOAzMpI2Ajg5rGlSc72djqqxh237Ghr3xL1LVLMWdjF9jiIO985diev0 rg2ZmYs7FiepJ61oazYx6fqkltExePAZCeuCMis6s5RcZNPdGtNRSvEKKKKRoFFFFAgoooo AKKKKALXaoql7VFXoxMUFFFFUUFdNpabNOi9WBb9a5r0FddAnl28af3VAqkcuJfupElNLjz AhPzEZA9qdWFqVy8WqI0Z5iUfj60zlpw53Y3CM9KAajgnS4hWVDw3b0qWmZtWdmFMliSWJo 5FDK3UGn0UBscve2b2cuPvRt91vWqldfNDHPE0ci5U1zN5aSWku1vmQ8q3rUNHo0avOrPcr UUUUjcKtWD+XqMJ98VVqSE7biNvRgf1piaumjV1uPiKYD1U1jV0erJu05z/AHWBrnKbMaDv AKKKKk3CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooq7pUFldazZW2pXE lrZzTIk00ab2jQnBYLkZI9M0N21BK+hSor2r4nfCTwd8N9IRp/Gt1eavcpvs7EWajzBnlnI b5V689/SvF1Xe6pwCxxyeKyp1Y1I80di5wcHZjaK9OHwH+JxtPtg0S2NqU8zz/7Qg8vb/e3 b8Y968zdGjkaNiCVJU4ORx71UakZ/C7icGtxtFeo/CTQfh74v1hPCfiuDUbXVbyQ/Yr+1uQ qMcf6pkKnB4JB79K5Px7oNh4X+IOt+HtMnmntNPuDAkk+N7YAznHHXNSqqc3T6lODUeboc1 RRRWpmFRmpKjNc9fZFRExzRRRXIUFadtxoV7/vLWXWna/8gG9/31qKmx24P45f4ZfkzOpKO 9FaHEHrU0C75QNwX5TyfpUABPApwyO+DVxdncGPYAle2amsy8VzDMMgBwMiomO5I1wCduPp zVi1RmDkg7VPPtXVBKU0RJ2iRXsXlX0sfox/GoEyWwKv3xjN8ZWwwfkgdRwKpR8TDkgE9ax mkqg4u8TptPUS22VIyGBGfpyP0qHzEbZGRhQ28jPUjI4/SjR51hngAbBkyjE8j2/rUcrIk6 hNrASknj36V7XN7pw8tpM7HwpOf7beRQB5rDjrxjpXrmoIs3hu9tozgyRsc49s14r4aZrbx N5IIaRXcg9uxH9a9qtcXFm6IhKHdHjPbBz/AD/SuSepjLRnO+Gg0vgtQqDd9kIx68V38WD9 kK5w0KL+Iwf61wPhrZFo9xBvLJFuiA/2eQK9BtiDb6dMrfKzqp+mP/rVn0EdLEoAUMeg5qK XazEqcipxkANjjpUTAqxOKliKZRScDj3pixASHjn2qwxKDaRyfSoVEgbO35cYz3qQTHhQVI 9KtRYSHPBLVWMgwIwMljU+4bRwBU3AnWXZgMcA9/WrUcmVzgnHpWU0yqBtPPTPpQ16ApBbB A55pJiNdboqo+Xbjn5m5qpcag6K+6UD0xzisO41QKTz9Ca5nUNc+QlWAGemetJysM2dS1Me W5lmkK85O7FchPqlvMSEDMo6Y9azrnULi6cqwG3piq3kyu+EG09q525NlJGiXuGj3gsMHHP pUEkksB+aUkjJ5OKiAuYDl5C6txgmoZiZOHz9KtFBJq7g9SR3ycirNv4jMBBLfLjjmufuIm jYAjchPT2rJuUlUkx5wOg9Kh3WomesWniSKWLG9W44x1zVv+2IpAAJACcDrXjFtc3EUgIdg wP5Vpm/ulVZF7t0zTjUdtST1Rr1I5P9apB70x7lMlVYc981w1pfTOFcuCR1UVfS8k3biPkb qPT3rTmbJsdKbnaQDnHrS7mkG3gk9KwRcsrAnhfXrVxLuNFXqwJ/E1dxmoIzuGSMdhTiix4 5/wDr1USeaQLtG1R+JNXE2Nz/ABepq0JiszscqCqfrViJVGGXORxk96i/izuYECnDdn7+VP YDFO4FhuH6nOOnpSCFdhUdexpUKlRsx/jUiYyM9qtBYrhTgqVOSec+tVJYgJTjOT6VpSJ5Z 3ZJyc8djUUkeCWx155qgMxoQHZgvGKpzRBE+Ud/WtOUFI9+SByKo3WI7Qux2Lgtk9h60wOD 8bX7WmnNsfLSfKB3FeMTn9+3eu88Zaiby42K2VHQ+tcHMCJmDDkVwVneR3YZaXLmn6VPqcM 7wOgaHHyscZzW9aaM+oW8a34e3ksRlmK5EseegI79qwNO1SbTVnEKIxlAB3DOMV0vhj7Xqw 1CW4upflQKuGwFPbArpw6pu0erKrOcU30My80vV9VubjUmtTBCQWTzPl+UDgAfQVzwroYPE d5bI1peZnWPcg3Hkdq54dKwrKGji9eppT5tVJadAoooNc5qFFFFABRRRQAUUUUAWu1RVL2q KvRiYoKKKKoolhXfcxL6sB+tdcK5fTk36jCPQ5rqB0q0cOJeqQGuYuo5J5rm5QZRH2n6V0r ttRm9ATWbpC7rSVmGd7nIPegmjLkTmUNMvDbzeW5/duefY+tdEDXK3kSQ3ksUedqnvWtpV7 5qfZpG+dR8p9RSXY1rw5lzxNWiq17K0NnJKhwyjinWtyt1bLKvB6MPQ0zk5Xy8xPUU8Ec8R jkGVP6VLRTJWjucrd2clpNsflT91vWq1ddPBHcRGOVcqf0965q7tJLSba/KH7retQ0ejSqq as9ytTl/1in3FNp6cyqPcUjdnTXq7tPmH+zmuWrrbgf6LMP9g/yrkqpnLh9mFFFFSdQUUUU AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFTWp/wBNg/66L/MVDU1r/wAfsH/XR f5ilLZjjuerftFXE03xqvo5HJWC0to4x/dXygcfmT+deSV7l8ePB/izU/i5qGp6b4a1O9sp YLcJPb2ryIxESg4IHqK8ofwf4ticpJ4W1dWHUGxl/wDia5qE4qlFX6G1WL53oeof2vqC/sd fZftLmJvEH2XG7pFs8zZ9N3OK8Tr25tA14/sqpp/9iah9s/4SQyfZ/sz+Zs8nG7bjOM8Zry v/AIRLxX/0LGrf+AUv/wATSoSiubXqOqpPl9DQ+HLMvxT8KlGKkapbDIP/AE0FW/ix/wAll 8Xf9hOb/wBCq14A8MeJbf4meGJ7jw7qkUUep27u72ciqoEi5JJHAqr8WP8Aksvi7/sJzf8A oVUmnW07fqS1an8ziqKKK6TEKjNSVGa56+yKiJRRRXIUGK0rYY0K+H+0lZladr/yAr3/AH0 qZ7Hbg/jf+GX5Mze9JS0VZxiZxTh0z+FIcdqfn5dvbrVxSYgGcH0FX9Pd0jlwFwV3HJ9CKo xMA3IyPT1rVsI98RUIGwHyT24yP5V3YeN3zGVTazKt6pe8OCGAHX1qkv8ArFwMHpzWrfbHv YVjbAdQw9ietZsyIm3a2cjP61liIpNyQ6buki9YTGIurgjaRID6EU63AlvZI2kGfvqT61Uh Zo180ncrgxn24p9iXOoxAMNztsOffitYVmkkTKG7Ohs7g2evW9x5oAWfDYGMBh/+uvd9AmM +mgqfmY7s+uf/AK1fOLM4naFyu7fyT2IzXr3w/wDEUUssVnPIFkVwGVuwPFXzXbOOqrWZra akdne3VhbZ+S5ZQOvG88flXoFnGDpFuQMhLjIP45rgr61az8bu2T5M92Jcg8ZK5x+a13+jH fZIh4VmJ/HJpWsYnTRruTJPHpTHGTnBp0YwpHJBFKRlQCMCpYFOQruY9cdOKYGPoAB096mZ TvctwB2qtJhVJA5bgVAiPfk7+u7gfSmtLhe/oKeylFCpjC1UlJGABSGO3lRkEnHT3qrLOAS SvTqKcVYZJz+NVHhMgIJwTUtdgM3UboMpxwTngHpXPNumYkpkA10r6eUALjIzjHrSjTlPzK MLmpsUjmFiCOrgkrn0rTaHzArNtHHy4HNa7adznbuHpUqWajAKYI701Eo537KGBDEkA55ph sC7DCkg/pXU/YY2bO0g9wamGmAgH7v9afKI4yfS2bogOP5VnyaP8wwm5ep4r0Q6cCCAvzCq 50/5SCOM96OQDzSXRwmTGnfNPXS3MYIjK9O1dxc6aACADjrimJar5PliMlwO1LkEcnDZ7G2 GP5l/DipTuRiFBkzkADqK6OfTNzKxP1Uf55qP+zVJ4Xax9qfKIw0jaQKHBXBzir8NupUgLj 61ZexeJg25c461KInJG7H1ppCFgjYHD5z7VdRGRicA+tIISyA5zirCQlcnnOOntVCIlDNy4 wRUjLwSBxVj7MWbcPrUqxAqRjofWnYBkagJ8oHP6VKB0yMVKkeOCOD6VOsPzZOdvamhkBjJ GM/KRzUEvzRlT95MD61f8orHnJPfk1SmDEHDbWBytaoRVmVSgJ7HP9K5LxVftb6c0FuVaRv lIJxwK2tV1WG2QqhDTYwR3U15trF0Xk3XIdmUNIHH3RgdDWU5W0QHAamwkvG7+WNxrnGJLk nqa3JTJNHNcM2PPfafp1NYR++frXDLc9KirIK9B8GQlPD9zMMjfL26kCvPu1ep+HI4rbwjb eYcGTL4AyeTXbgY3qX8jPFu0DgvEcAt/Ed2oGFdhIPxGaya6nxnAVv7W4KkeZDt5/2Tj+WK 5auavHlqSRvSd4JhRRRWBoLSUUUAFFFFABRRRQBa7VFUvaoq9GJigoooqijR0dc3+f7qk10 VYWhr+/lb0Ufzrdq0efiH75Xvn2WMzf7JqDSVI06Pj7xJ/WjVm26dIP7xA/WpbAbNNhH+xm gn/l18znbpt97M3q5qJHaOQOhwwOQRQxzIx9zSdqnqekl0Ny6ujcaGZdu0sQCKzbC8NpcBj /q24Yf1q1P8vh+Af3n/AMay6b3MacU4tdLnYqwZQVOQRkH1paxNJvcH7LK3B+4T/KtumcFS DhKzCo54Y54jHIuVNSUUyE2nocteWclpLhuUb7retR2w3XkK+ritvWXC2O3uzACsrTE36jF /s81PU9KE3KnzM6K4/wCPab/cP8q5HrXZkAqQeQa5rUbI2s25B+6fp7e1DMcPJaxKNFFFSd gUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAF FFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFTWv/H7bj/pov8xUNSQxSTzR wQoXlkYIijqSTgClLYa3PtfxV+0R4M8I67caF9k1LUruzIima2VFjVwOQGY84+mK5tv2sPD oJC+FNWK54JuYx+lfKV/ZXmnajc2GowyW95bSNFNFL95HU4IPvVb8a8+OX0bf8OdbxdTY+t P+GsPD+7d/wieq59ftMf8AhTv+GsfD/wD0Kmq/+BUf+FfJP40lV9QodhfW6vc+vrP9qvwxc X0NvdeHNVtoJHCvN5yOIwTjOOMgV86fFVlb4veKnRg6NqMpVlOQRng1xuOKmvLW7sryW1v7 eW3uY22yRzKVdT6EHkGtKWGp0ZXgZ1K06kbSIKKKK6zAKjNSVHXPX2RURKKO9Ia5SgrTtf8 AkBX3++lZladr/wAgG+/30rOex24P43/hl+TM00UUVZxjo03seM4BNSbQVXb6YJPrS2wfzC EAJIPWprbbNeqjYVDyRn0FdlKmmkn1IbKsf3go6k10Olw4YbV+dlyfxyOK59iBcMdvGTxW9 ozbo5NzAN5ZVSe5ByP611YV7pmNe/LdGXeEiQEnlF2fiOKrTcpF/u/1NOuJjNO7gbQxztqE 9F57Vw1ZqUnY2irJCq5EbJ2Jz+NWCoWGKZRhh3B6nNVumDV602yEQsFCu2Bk9M9DToWd0wl pqE8zzXLTEY3ruB9+v86vNq09rfw6paPsk2KrEdCQOf1FZkn7s+XJ1QlcCpowsukuq4MiN0 J5we/6Vo9W0jNxVtT3XStXt/FmnWl4rATxrmVVPO8dDXeeH7lmWEFMEEPx3OK+XPDGsXuka n5tpKRxuKZ4bHb8s17l4G8XadqKWkayeVMmQ8bGrjU5krnFUpuDPYoyOSOgOR9DzUhwVGDx 1zVWxuEIC5BB4B9uo/wq7gK2z+E9CP5VbMmUXQg9cj1Peo3hJkTg7RyfrWm0QdPxoMJI9Cf UVFhGPt3FhjAzVdoTktjpWy9sFONvbmq/lb1ZUHSkNGWIgwHBPrmnNAeCE9qvpB5bEPkZ6Z q4luSOF5oAxDaByARzSjTPnxuznniuhW0Xf8wwfarUdku3oAR6VSVykYiaYuF4PPtQdMQZb bhh2rp4rXaMlSfpUj2Hmt8ny+vtVKNx3ORFoqnITJJ4NTRWYIJKgD26iukOmrnoDj2pUs9m B8oX0x0ocbCOf+wHfuwCOlQTaecblUAD1rqnswOVXB9KZNa7oiS2c9aOUDkf7OST7xII7VX l0kR5YDgg8DtXVmzVTnYM9frUM0JXgAY6UAca9oVhyE5XjNVhAX+Yrz6Eda7EWSmWQEZUnK /1qG405NvC7SvTFS0I5GSwWRQHXBByKYLNudwHHP1rpmsvkO4E45qu1sTwVOc9KLE3MaK3A Iwp54q5FbAgjGaurbZfG0cdeKsR244BXB96qwGesOBjb+RpfI3LnAGByK0xAAMYFNaEYwaQ FJYgFHFO2c/P09jUr7U4Y8d8VnXd6ka4QgtTAfc3EMKFncYHSuQ1nxBszFaIC3TdS6jfSSF gWzXMTMTNk8HdUSkBSuTcSmW5EhFwASTn7+OSDXJ+Ir0pppeOdmW7ACxkfcHfmuvmfaST90 cmvNA/2y/QzHMNuGcj0AJOKwk+iLgrshvUWO1ECgL5aAMc/wAR5Nc3/FW/qZP2bMh+ZjuIB 6E81g5JJJ6+tc73O+htcSra6nqCRLEl5KqKMBQxAFUzS0JtbM3aT3JZbiefHnSvJt6bmJxU VFFDberDbYKKKKQBRRRQAUUUUAFFB5ooAtdqiqXtUVejExQUUUVZRs6GP9e30FbVZGhj9zM f9oVr1R5tb42ZetHFmg9X/pVyIbLFB6R/0qhrh+SBfVjWkRi3I9E/pQOX8OJyXc0h6Uvc0h +7Uvc9I1r4bdFtF9eayq2dUXbpdqPTA/SsY0MxpO8fvAEggjgjuK6XT7z7VBhiPMUYYevvX M1Nb3D206yx9QeR6j0oQVKfOrHW0VFBNHPAssZ+Vv0qU+lWeY9NGYetyAyxRD+Ebj+NM0RN 1xJJ/dXA/Gqt/L51/Iw5AOB+Fa2ix7bMyf32/lU9Tvn7lGxp1HNCk8LRSDKn/OakopnAnbY 5O5t3tZ2icdOQfUetQ101/aLdwFRxIvKn+lcywKuVYYI4IqWenSqc6EooopGoUUUUAFFFFA BRRRQAUUVLDbXFxII7aCSdznCxoWPAz0HtQBFRWlpmi3+rakdOtljjuArMVncRfd6gZ6t/s jk+lbx+G3indGqw2jGRC64ukxgdjzw3+yfm6ccilzILHH0Vq6t4e1TQ47WTUYVjS6VmiZXD bgpwfcc+tZVNNPYAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK KKACiiigAooooAKKKKACiiigAq1p5YanaFBlxOm0HudwxVWpbeZ7e5iuYyA8Th1LDIyDkUp K6sNbn3p4m8LfB6812W78W2Xh5NXmAaY3NwsUjnHVhuGfqRWFN4O/Z3ELGWHwuidyuoAH9J K+MtZ1a91/W7zW9Vn+0X17K000mMbmJ7DsPbtVDC+gry44GVl77Ox4mP8qPtD/hD/2bf7/h z/waH/45R/wh/wCzZ/f8Of8Ag0P/AMcr4vwPQUYHoKv6lL+di+sr+VH2no3g/wDZ0XX7c6V JoNzqCyAxQtqLSAvngBWfB+nNfMfxbMrfGfxcZs7/AO0ZQc/Xj9K4lTtIZSVZTkEcYNW9T1 O/1nVLjVNUu5Lu9uX3zTSHLO3qa2o4d0pc3NczqVVONkrFOiiiuw5wqM1JUZrnr7IqIlIaW iuQoQVp2v8AyAr7/fSszFadr/yAr3/fSonsduD+N/4ZfkzNHWlABYCm96kVemMkkdq2irs4 mWIVYQySLkY+XP1qODPnMwHKgmp3kVbbC5AY/d+gxmqYbBJxnIxXVKSjJeRCu7klzgzbwQd wBOPWtWzWSPTBcDhN+GNYxxgYrRSeT+zFg3YjbOcd+9aUJLmkyaibSRmsfmOKbRS8YFcDZs L2qa3dBOvmkiPpkdRUFFEXyu4rX0Ll+F85XQ5DDJ570yymSK6Bk/1bfK30NPZxc265ADou3 OMd+KpCtpu0+ddSYq65WW2zZakcEHy34x3H/wCqpLW9ubS8Z7WQoxzgr165qoxL/MxyelOj IaUFjySDms3q9AaTWp7n4T+JlxDDDBqSebFgDzAfmH1/GvatI8QadrNqk1tOsoZclc4I/Cv liwhSSLDAK3G2uz0qW8shHLBMY2HIxxXRG6PJdr6H0cjjABOc9D61Oo3DuSK878OeKZ7mPy 7k5YetdpBfp/HkZ/GtE7iL7qDHkjrUXk7pSB0xQJlkyFft61NFhm3ZoGC2qyAErk9easRW5 XJwakjwHz+oq0ijHrTsMiEHy8Ac1ZihCkc8CnhRjAGKepUDB61aAk8tePc54p4UeuB7VFuB IOcgVJvAHXmqTGIy5UKeDnt3pgiUt83Q07zBn7uKTeCe/wCNO4CsoHIGSePwpSoII6ZGKaH 55NG/cOBmi4mQTRfKAKrNEGHyrkA5zV0nd97pTGZcnBxmobEZxgAwwU8H9KSSHIK4/OrrAE Y4wark8EMen60gM9rcDPGarvbqCflwT3rQmdRyBVKe4RRyQSBSEVvI+b7vPpSEBcED9aja6 5JUVVluDtzvFAFl3RBuZgMfrWZdarHETtyW9PSql7djaQWOTzzWHNNlySfxpXAuzX0lw3zM dvpWbdzSfwrnnnnoKNx53HHFQTMSDnnJ6UgMm6Ziz8D71ZM3JPI4NaswLSSZPesi6G3OAOv SoYGD4hvfsWmSsjYkk/doCecnv+Vc1Z2Yis0SUZe4/evntGOn5mptQkbWfECWysDBGSM9gB 95qfeSyPA88andOQkKjsg6f4/jWN9bmi0VjmNYnMspSMHaCdxIrGrYvytt5YUbmXkk9z61j 9qxeup6FL4RMZoBooAoNQxRRRSAKKKKACijNFABQKPWkBp2AWijFFIC12qKpe1RV6MTFBRR RVFG9ov/AB7Sf7/9K1ay9F/483/3/wClalX0PMq/GzF1o/vrYfX+YrYIypX2xWNq/wDx+W/ 0/rW0OlBU9IROOIwzD3o7CpblPLvJU9GNRelSeiujN7VlP9mL/ssv8qwe1dLfL5mmSdztDV zNNnPQfuhRRRUnQX9OvTazbXP7p+vsfWt25nENpJNnOF4989K5OrLXkr2S2zHKqcg/0p3MK lJSkpIrclsnqTXWWkXk2kUZ6hRmuatI/OvIosZy3P0rrBTRniZbRCiiiqOIDzWFrFptcXSD huG+vrW3vXfsz82M49qbPCs8DxN0YYpM0pz5JJnIUU5lKSFGGCpwaQ1B6glFFFABRRRQAUU UUAFe5eA9Nl8KeEr3WG8W2z/b4FuxZ6Zcq7xpFy3mfKcP84UKB97AJFeG9BmvojwLp3hrRf DtmmuXosoIMzXk5jZzLOqrM8YCjny1aEY/if8ACsqj0KREdAudY1n/AISvxBJ9juXWKOKS7 cD7DEMJEu7ADTHglscE/LzyKt1q+lWepW+lWFraMwuhE0+o3bAF2bBcRxAt3+8SGPfNT21v qPxB+ICzvLqFrZaFm9js72z+z28QGfK3NuJ3MwAyVPccCmaPaatbeO7KDVZrq1Nm/wBtlH2 x7YlVYHzE3F4pV3FR8vPPSsSjl/jHp9lpmo6bBYae9hBIbibynjZCWLrlhuJJU8Y9h0FeVV 6t8bFKeI7SPy7VFTzkBtbo3CPhhlg5559O1eU1vT+EiW4UUUVoIKKKKACiiigAooooAKKKK ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAq1pzBNUs3K7gs6Ej Gc/MOMd6q1Ys5ktr+2uZFZ0hlSRlU4JAIJApSV4sa3Pp3x5+zfLq3i6/17QvEOl6Tp19J53 2a7QxiFjyyqQMbc8jpjpXHv8As4X0b7JPiJ4WRvRrgivNfH/jW/8AHfjPUNdu5J1tppT9mt ZJCwt4v4UA6cDqQOTmuU2j0rihSrqKvP8AA6JTpX+E9z/4Z0uv+ij+FP8AwJNH/DOl1/0Uf wp/4EmvDNoxnivqb4F/BBIEtfG3jOwzcNiTT9OmThB1E0inv/dU9Op7VFeVSjHmlP8AAunG NR2UfxOeH7Knis4A8U6Pz/sS/wDxNeG+INJXQvEeoaML+31D7FM0P2m2JMcpHUqT2r6J+OP xx3favBXgu8+XmLUNSibr6xRH07Mw+g9a+Y60wrrSXPVZFdU07UwooortOYKiOc1LUZrnr7 IqIlFFFchQVpWv/ICvv99Kze9adr/yAr3/AHlqJ7Hbg/jl/hl+TM1F3SAepxWg6RwzTR/xq 2AQKq2gVrtA2Me9DSMp8zdmRiSfau6k1CPMzz5auxE5IbHcU0HtQTnk8mnLGTyelYO8ncsa KmYt5ChSMKMnHvUBooUmrg0LRQOlFZgFFFFAEkcnlknGeKWdFVw0WTGwyCRUPerCOHh8l8c cqfT2rWLuuVi21IM81JEQHXPZuKjZSrEEYIoXO8Y65rPYfQ9FsPnt4wVyeOldZppPleXKc7 uufX1rkdDZvJUODkYwe3SuqgH7klOcjv611PQ8Z6Nm9prPFIgL8g8EcZFei6ZdGSFVJyfev PIE3RIVOSMc/wD166rS5j8q5G71x1rRAdepyARwT3FWI5ZVH3jjpzVG1cFCCef51aU5etAN KK+dBhkyPY1dhv4yOSRnsayIx2PSpVVQcnp7UWHc3I76HHLe2alF3EedwrDC/IWXFSxSYIz z+FKwXNgXKA9eMUhuYx0JxVJWHYfpT8c4OKAuWhck8DP4DrQbh84K5Ge1QqRnn+VPDDnHNK 4rjvNlz2pDLLngmm7ySeAKbvHJzjtQA4zOO2ajMz5IwfwoMnFQOx3ZFIBzzyZ6iqkszrktI SKe7YBPUmqMzbuNxHPNNJgRvI7BiHP496qyMdx5qyeB0z1qm7HcxIyeuPSqsAjMypgct39q oTuVX39asyOduCSd3Ws64k+XgdOlFgKV0xIOTVDHBLduR71PK3LFup6VCyksAOvfFQAOPlI HGaoTkDKk5A6VfkAGecfWs2fBJJ5x+VDAzZC28bjlWB6dc1zfiW+NppzLG2JpfkX1UdzXUX mFgLE7FX5ix4xivNbmSbW9cZiP9HHJIOAsY6/nWMiokdhamPT9w+WW96nusI6n8f60y8cyS tJGpCqPKQHsO9anL20l64EaS4WNB/DGPuj+pqkYcjByABzjqTU8txN6nH6pH83XIA61kDpW 9rbDJXB61gjpXO1Z2PSou8AooooNgooooAKKKKADFFFGKAEopcUCmAUUUUgLXaoql7VFXox MUFFFFWUb+i/8esn+/wD0rUrJ0Q/6PKPRx/KtarPMrfGzD1g/6fB7L/WtvtxWFrRxeRH/AG f61uJygPqBSKqfBE53V49l+WHSQBqoHpW7rUOYEmH8Bwfoaw+KnqdlGV4I6uLE1imejx4/S uVdSkjIeoJBro9Mk36dH6rlaytWg8q+LgfLIN3496bMaLtJwM+iiipOsKXNHevo/wCA/wAC vBHxb8H6jqWpa1rdjqWnXHkzx24iERUjchUlSScA5zjmpnJRV2NK54JosW64klPRBgfU1vV 7f8P/AIY/BPx14gn8K+G/Efi601LZJLG9/bwbJAhwxG0fjg44qp4e+D2mD4+Xfws8W6reo4 jL2l1p6qBN8vmAvuztBTPAzyPShVI9TgqwlKV1seN0GvfPGHw7+B3gfxxH4S17xN4rW62xv LPDFC8MAf7u87c9OTgHArI+M/wQHwx02w1/SdafVdFvJfJLToqyROVLLyvDKQDyAOlNVYtp dzJ0pJN9j5/1O5eDU4njPKL+ea2IZUmhWVDlWGRXr1v8DNA8PeBB8RvjJr13o2n3OwWekae im7uNwyqktwGI5244HJI6Vb8FfDX4WfFWw1Cy+GOvazoviCyj87+zNe8uVZkzjcroBgZwD1 xkcVPto38jqlRcqatufO+rw+XeiQDiQZ/Gs817/wDDv4SaV4y+J998PPHMmq6PqlqkjRrZ+ X8rp98OWB4IIKkdfyrkfjL8P/DvgD4or4I8LXGr6lNDHEJ/tSozPLIAyrEEAz8rDqOtDmua xrRu4K55d+FFe4/Fr4cfCz4c6dptja67r8/iq5SGe60yXyH+xRMAXWQqAFkwTgAnpk8c11v xJ+Afw38E/BWP4h2Gt+I7k30UDWMM3k43TLuTzAFGAB1wan2qNuU+YfwpK+ofEvwG+GeifA EfFO21rxNJFcWMVxbW0nkZ8yXAQOAvADMM4PTpXy/jJ5qozUthWsJS4r6F0/4DeHvB/wANY PiD8aNcvdLt7rb9k0XTUX7VMWGVUluAxHJGOB1I6VL4X+Efwt+MGnahB8MNd1nQ/ElhF5x0 zXtkqTpnAYPGBgZIBPOMjjnNT7VD5Tw3wrY22p+MdH068cR21zeRRysRnCFhu+pxnHvXvOo eD/Gen+J9RtvClrb6vbXV6bqC0vwYbiCcjBKYODuUDIyQdo9Aa5T4R/DbTNW+Mtx8P/Glzr ugeIYHZbVtO8seVLGrM+9mBIBUAqV6/iK7b49fDjx78LTa+ItJ8Z63rvh+bbBJNfS+a9pKB hQwxt2kAYIA5GPTOcpXla40ixoWkeN/D0l3P4y1nSdPskhZYtPSZVRHGSVU5yW4IKjP3xyD WqPHen22v2NnHZLcW6XQjmN3ECYZd2xQqnggOwU54IkQjhiF5xF0DTPhV4R+I1j4n8TnV9T 1KOyW0lS2W385HBm37VBMZG7HOTkZ71yer7L7xJqccgaJbySIZI5XzlkgLD6SRwtn1FRa+o HP/Fuyu7DWLSC+tbS1mke4nWOzBWF43ZSkiA8hWGeDyCCDyK80r0L4p+JrnxNqWgXVxCiEa RA5YDlpHy8pz6eYXIHbJrz2umn8JMtwooorQRcsNL1PVJXi0vTbq/kQbmW2haUqPUhQcVXk ilhmeGaJ45EO1kdSCp9CD0r1n4S3upad8P8A4qXukXdzaX0OkWzRTWrskin7XGMqV5HU16H 4p0rTJvClv8QvGvhw+IPFGn+HLB7/AE+Z3g82Wa5kjSe4EeH3eUq+mSwJrmlW5ZWZfLc+YM UlfVN18Nvh7oGo6fp7+B7nVV1nxOujh5ruVXsIJbeGXaNpwZEMrYLDopyDWHJ8N/Bdnbp4R bRGury58OXuujxIbiQGOWFpdkYUfu/LxEFYEZy3UdKPboOU+c8e1aFhoWtaqjPpek3d8iOI 2NvCzhWIJAOBxkKx/A17l488H+CYLLx7YeHPCJs7rwxDpnlzrcSzPM9wymRipJAGG2gfjW1 4m0/SfhFpXia58O6JdTjXdTn8PyRLezRxWMCW8bYbYQWdmkLDccYU8daTr9kHKfMZBBOR0p VR3dY0Qs7HaqgZJPYV9UTfDX4S23jjS/Bjw2st/aahbwNDDPcm4v7d7dnlacsojRt21kMZx g45rF0zwz4amg8K/EnRfC2maLZxadeX97FeX1ybW0a3uhDDNlMyu5JX5V4LHtR9YXYOU+eL 6wvtMvpbDUrSWzu4W2yQTIUdD6EHkGq+PavcNc8H6A37VuleHZ4ZrzSdZubO4uI5pZC7/aI lkcb2w/Vjgt83TNdPa+FPhrrmj6Wlv4Ej0241vTdZkE8d/M5tGsd/lOgJwWYgb92QewFU6y VroOU+b7Kyu9R1C30+wt3ubu5kWKGGMZaR2OAoHck8U24tp7S6ltLmJoriFzHJGw5RgcEH3 Br6f8M+AfDunyaFPLpWnaf4o0DU9Dln+w3FxNIDcTICtwXHlbiCGCx/d6c1TbwL4OvtXstH v/Dz3l94sj1jUZNb+0SKdPeCWfYiKPkIHljfuBzvHSp+sK+w+Q+bbS0ub6+gsbOB7i6uJFi iiQZaR2OAoHqSQKLq1ubG8nsryBoLm3kaKWNxgoynBB9wRivpnRvA/hCz8ULpFh4ektL/AM MLourR66Z3Y38k00G9WUnYEPmnZtGRs6mp7nwH4J8Z+KtY1Sfwhd6U+k+INTtrm1huZC+sL FBJcBSWztkLLg7ONrDA4zR7dXFynzJ/ZeoHRjrIs5TpwnFsbnb8nm7d2zPrjnHpVTFfSXgu 88IeIPBdlaaj8PbWDTda8ZWtgunR3k6R2xe2KNMrFt5bHIBJGajh+G3gm2Om+EZdBku7jWt N1TUP7ea4kD2TWzzCNFUfIVUQrv3Ak7uo4oVddUHKfP1ppGp32n3+oWdjNPaaeqvdTIuVgV m2qWPYE8D3qG0sr2/vobGxtJrq7nYJFDChd3Y9AAOSa+r9H8M+FbG28Y+ALLws9vbQDQLe7 1FriQtqaz3ETOWBO1clzt2Y49aydE0DwfJ4gtda8M+H5PDktlf67pQNteyu0qW9m0kUpZjl XycHbgEcUvb9LD5T5hljkhmeGVCkiEqysMFSOoNMoBLfMTknkk96K6lsZsKKKKACiiigAoo ooAKKKKACiiigBaOB14FH1PFfTvwM+CLF7Txt4ys8AYl07TpU5PpLIp7d1X8T2rGtXjRjzS NaVOVR2RL8D/gd5X2Txp40ssyHEun6ZKvTuJZQe/dVP1PpSfHH44+X9r8F+C73MhzFqGpRN 07NFGfXqGYfQetSfHT43C3W68E+Db7Nwcx6hqELfcHQxRn17Mw6dB3r5aGAMCuCjQlXl7at 8kdNSoqcfZ0/mwpKKK9U4QooooAKjPWpKjPU1z19kVESiiiuQoK07X/kBXv++lZlaVt/yAr 3/fSonsduD+OX+GX5MqQkJHLJ3AwKgJJOaNxAI7GgVvKV0oo4rCDirEgIt4SDw2agPWlPYZ ziknZMLCGgCiipGFFFFAgoGaKKQCHrThwc0h4GaXocUwJZAWQP3x+lRxDMyj1PalQAgr0PU GpLdQZx9Kt+80xPRHfaJCfs4KPh09ejCupt1EhCY2SZ+f5qwtF2tbRYYHKgEeo7101vCpzx nHGe9dB45tWRAxC5Ix0Jrds1yQSSCD24/GsW3UMikZyOxrZtd3BRhg8fNVIDo7WSRSMkMT/ FWxG27Bz17elYtk4K84HrWnGM8xNjnp2rUC6j/Mf5VOMY5NVA+3G6M5HPy81IsqlgFPXtTA uRNyRzjtT845I4NV1POc59qnB4JPTtTsInU8Agmp1bcARmqqZYAjPNTL1AB/OkxlhS2KepP SowxAzUinIGTg9akBCc89DUTHnNTN054qEpzmqsAHGKYcY+WlbB4HFMYELxSsBDJwuMZNUn JZiccZq1KeMEgHsKpyEbWA78VSERStzx0PWqbNtfBH1NWJnHy5yAPSqE0mTTASeYBC3GOgr IupQSSOp7CrE8mDjqorKmkAOM9azYyOVlC7WY4I7etNjEiJuJLEDJU9fwpc/Ngdac0scYAk cJu6bj+lSwGO4ZQycqwzn1qhck7cZ47VbiP7hlVgVV2A+maydWvV0+ykmJy5yEX1NS2BzPi rUsR/2dFL83WQj9BWXaWAhtUtZmEbXA8y5JONsfZfx/xqnIJpJftJb5t25nIzlvb1Nag0QM putTmLzEDcpOcelY6t3GV9S1DTHuIYFvISsZyRkfgPpVWWWB4jJHOkvB5RgcVoQ6NYRW0kp t08yQ455xWfqGkWBTckCqy9HUlcVdmL3TjdVXcu9g3OQKwR0rd1VHgjMe/wAxAerdR+PesL HJrmkrM9Kh8AUUUcetSbhRS0AZoASiiigAooozQAGjrRiigAooooAtdqiqXtUVejExQUUUV RRtaGf9evuDWzWDojYu5E/vL/Wt6rR51dWmzB1sf6REfVf61tW7braJvVQf0rH1wfvIG9jW jpz79PhOegxR1Kmr0osmuIRPbvEf4hj8a5IqyOVYYI4Ndkelc/rFv5c4nUfLJ19jQysNOz5 WT6JLxNCT/tD+tXNRtftNoQP9YvzL/hWFYz/Z7yOQng/Kfoa6kc9/yoWxNZOFTmRxoorR1W 08mfzkGI5D+RrOqTtjJSV0LX2x+xWR/wAIV403EgfbIc/Tymr4n9K+oP2dvjB8P/hj4M1PT tYj1q41TUrjzrgQW6NDGqjagU7gSSCc5HWsKybjZFppK7O9+Cfir4M6N48fw74T03V7fWNU V7e31nVlRy78nywqn5ASM9BnABNRaH4R8T+Gv209LfxLqo1mfUori+jvggj82PymXGzom3A GBxjFcb4Q8TfADwT4rj8U2Vv4v1a/tZGltYbqKFY4mOeeGGSM8E1fsfj1o+qfHiD4h+KLG/ s7DTLGS002zs0SZvmzuMhJHJyTx6AVm4yu3FdDk542XM+p6J408GfC3xX+08uneKde1L+2b q3hdNMWIR20uxPlQy9SWAJ2jGcYzXNftAa7r0nxf8J+ENfsrey8IQ3ttc25jYlbpd6qzP6b cldvYHPevN/if498J+LvjBpfjjw7PrVmqtA120kSLJEYmG1oRu5OB3PWur+OHxj+HHxN8Fr a2una1b6tp7NPZXEkMapkjDI/zE7SPTnKinGDTjft9w3OLUku/wB5rftuC7/s/wAEhCRZeb dBgOnmYjx+mcfjXkf7KRuB+0ZowhLeWbW683HTZ5R6+27bXRRfG3w14z+E1l4E+NGlahdpC FNrrmmbWuImUYRmVurYOCf4h1GeaqeEvih8KPg3aahqHw603WvEvie9hMCX2tRx28Nsmc4C oSTyAT64HIpWkoOm0daaeqPeyLL/AIbxQ2uPNOhE3GP+emzjPvt21oxn4Tp+1drNneyTSeP b21ia3nuY1ENqRCoEcBP/AC1KfPuIPoO4r5r+EPxV03RfiXffEbx3Jqmp6pOkij7IiEO8hw 27cRgBQAoH9K534wfEDw74t+NcHjrwtJrGnSFoHuDMkayQSRYUNFtJz8qg89/ak6UrpeRnT ktV1uY/xp8A+Ifh98TNR0/X7yfU/tjNd2+pTElryNifmY/3weGHqPQivp/4+kf8MWeFcf8A PLS//RFcD8Y/jj8I/iz4Lh0q70rxDBqli/m2d6IYQVbGGDfP91h1A7gHtUXxN+O3wz8afBC L4eadY+IoJLCK3Wynmiiw7QrtXzMN0IznA60veajpsbHf+P8A/lHro3r/AGdpv/oyOvkDwI tgfiT4YGrY+wHVLbz93TZ5q5z7V9Hap8c/g1rPwUsvhVqFj4tGl21tb24uYo4BMfKKkHlsc lfTpXmt94n+CGi/DjxBo/gzw7rl/wCIdVRIYtR1xIW+yIHBJj2H5TgHkDOcc44qo3SatuJn sn7b32ryPBO3zPsu+7zj7u/EePxxn9a8p/ZQN2v7RWl/Z8+WbO58/wBNnlnr/wAC21r2/wA d/DHjr4Z23gH40aTqF19kKm113SypuI2UEK7K3BbBwSM7h1Geab4U+K3ws+DdjqN18NdJ1n xF4mvovJGpa2iQRW6ZzhUQkkZwSOM4HIpJNQ5LD63PV9UGnt/wUT0sWoXzBpjfacY/1n2WT r77NlHwC+Jml/Ejwzqvwa8fEXtwscsNq07ZN5bAn5M9fMj6g9cAHqprwD4V/E/RtA+Md38T PiDJq2o6m3mSR/YkQiSSRWRt+4jChT8oHTHtXA3+sWekfEGXXvAd5qNpb212LrT5rratxGc 5+bbxwcj3HWj2begXPo74sfD28+Hnwp8CeDJblbhIvFk7W0+fvwudyFvQ4OCPUV5p4hlSDx rfeWmXdYJAc8bl1I8+/HFdr8QPjtpHxYtPhvp6aZdW2t2GrQXGoIygQM3CkIc5IJ55AwK0W 8O+Cb+Vna+uJb2WIQtshAHnpOZ3hyemCS4bqcbenFJXS1A+fvG8YjudLUH7tvLGO3C3UwH6 VydehfFu20608YQxaPcS3WnPA0tvNJH5ZkV5pG3be2SScV57XVD4SGFFFL2qhG34c8XeJ/C NxPc+GNdu9ImuUEcr2r7DIoOQD6jNT6f458Y6V4iufEdj4l1CLV7oET3fnFnmB7OWzuHA6+ lbfgLw54cvdC8T+LfFkV9d6V4figzY2MoikuZZpNigyFW2KMEk4PYd69APwr8CH4fWutS3r 2F3q+nTavZSXOqwqYgJWWK18ggPKWVSDIMDcRx1rCU4J6otJnGQ/GDxZZeB00bTda1K01aX Urm/vNRW4O66EyIuG77gUJ3dfm4xXLQ+OPGFv4Vm8KxeJL9NEmzvshKdjAncR64J5I6E17H r3wm8ES6neaR4S0/X7m90bxBbaTdJJcxlr6OWN3YplQIiuw8sSMcmuK+J/g7wx4XPhfV9DJ bT9Xjlae1i1BL5Ymil2MEnVVDZHtwc9aiMqbdkhtM5jTvHfjmz8SXWt6Z4j1GPWL+MQTzxO TJOoAADf3sBRjjjAqaP4hfEGzm1O4HibVIn1oZvWdz/AKXxt3MCME4yN3XHGa9nsfgv4c03 xR9sh1jUrW3k1IXejXMDgymxhs/tkki8fNJ80aA9M5PanW+keEPi6J/iJ4ikvLLTpr6LQoo rvWLa1+wqIy73AJjVXxuBESqCTuJNS6kG9gszxT/hZPj02en2Z8V6gYdNKtaKZMmEqpVcHr wpIGegOBUekeN/HGkpbDRde1CCOwjkiiWE5WJJH3OuMEYZ8HB74717Xa+BPhrrGj+FtNm0v UIvI0jVtQur6zuk3XgtZJBu5TncUBUk8Lgc9a1PBfhDQ/DGpTfEDw1d3ljpkujafcJp17qN vFg3UjqyvPMmxgnk7lG3JbGMYo9rC2wWPna88U+KrjxYnia/1i9fXrdlYXsrHzkZBhTk85A AH4UQeLvFVqLaO31u7i+ypPHCqtjy1nyZlA7B8nPrXTma18I/H+WS2ns/Flvb6qRBdXf76O 53N8spwcMRuDehI9K9L1e9n8K698cfGOg+TDr2n67BZ21x5SubaKW4k8wqCCBu2KucdCR3q 5TSS0BI8ef4nfEGTTrXT38Xak9raGJoYzLwhjIMR9ypAwT0xxUMfjvx1ZaJe6KniPUrfTtS Lyz2/mFVl8z759g3fHB719G3dx4STxn4q+G8JTTLrWLqZp9Pjssxz/aLWJlbfj92LdhLJg4 HPFeUfGnwvd29/wD8JVHqNpLp++DTotPhDiTTohbq9sjZADbocMSpPzEipjOLdmgOHb4geO DothosnijUf7O0+SOW1gMp2xshzHj12nkA8DtUuo/Ebx/qt/p19qXi3VZ7rTpDNZzNOQ0Tn q6kfxH16446V9AaNq17e698Ivh1d28GoeF9e8LxDULCW3Rgu4zbp1bG5HUKDuB/hqHWde0P Q/hHoWla3r9rNYXvhMQ2Wg/Y/MlkuzO4juhJtwm3byd2TjGKXtF/KFjwK/8AiB451O/ivb/ xHfz3MNzHeRyMcFJkGEkGBwwHANMTx/41j0K90NPE1+um37u9xbiU7ZGc5f3G48kDg96+i/ G+leHbbUvjbfW2vR3moyaZafaNNSyeM2g8235Eh+Vifb1rwHStQubL4nJN8LbS8jnuJPs+l xXcaT3Clxt5yCu7JODjjr2q4yUlohNEQ+JnxBGk2uk/8Jfqf2G08sQwGXhPLYNH9dpAIz0x xVCDxj4rs9wt9bvIf3s1wwVsfvJl2Sv9XXg+or6JTQ4fEfxwu/E1tYQeJrvwbp9jDfLZxqU 1TVuEaQhcAorbmdu/le9dlpFvFoHjnxBHrs0Phw6t42ljhElokra/EY8izbIPlRksnzHj95 6gGs3Uj2HY+JQpOdq5x6c09IJ5FLxwSOoGSVUkAZx/Ovb/AIL6NpWofETx9ofiVl0PTpNLu be6OQfsa/aogVDHgY+7u7ZzXRwazf8Ah/xV4v8AHvibTrvR7fwg9v4fsvDenmNFjjkLbEdn R1KBU37ypLMQQa1lWtokKx81yRyRSNHLG0bqcFWGCD7im1d1W7/tDW7+/DzOLmd5t0775Du Yn5m7nnk96pmt07ohiUUUUwCiiigAooooAKUDJA9aSnxSyQTRzROUkjYOrDqpByDQCPp74K /AhontfGHjm0AYYlsdLlXOO6ySj9Qn4n0r0X4v3vxNu9Mbw98PPDl1KLpP9L1VJY02qf8Al nHlgQT3bHHQetfLB+M/xUZix8c6kSTkncv+FJ/wub4p/wDQ8al/30v+FeTLC1p1PaSaZ3xr 04w5Umi3/wAKL+LP/Qm3P/f+L/4uk/4UV8Wf+hNuf+/8X/xdVf8Ahc3xT/6HjUv++l/wo/4 XN8U/+h41L/vpf8K67Yny/r5mN6Pmb2hfs9/EvUtYtrbUtDGlWZkXzrm4njwiZ5ICkknHau P+JGm6bo/xP8RaTo9sLbT7O8eGGLJOxV4xkkmui0f46/E3TdWtru58UXOoW6SKZba5Cuki5 5XpkZGelcx8QNY03xB8R9f1zSDIbC+vHnhMq7W2tzyPrRT9t7T95tboTP2fJ7hzFFFFdZgF RnqakqM1z19kVESiiiuQoK0rX/kBX3++lZtaVr/yAr7/AH0qJ7Hbg/jf+GX5MzeKKB1oqzj Ae9FL3pKBBRRRQAUUUUAFHaiigBaTiijFAC9O+Kntiu9cDDqc59RVeprbidT2zzTTsKWx6R 4ddfsobOFOMMOcV21lggKMH1I7V5zoDvbO0IbMbfMqn+Ie1d9ZzKVVoxhe6+ldSlc8hrU3Y Dib1Hp2rXt1xlRjnpmsiIhlRgcj3FbVuAyg4x7etaLURp27/KCPx+takEpBznn2rGhJDbcA A8/jWhCWU5PT1rRAbIcFRjrTg+7hvoKrQOMY/GpiDt75zTAlRiHCH/8AVVyM4A5FZZkI47j vVuKYE7WqhF5cq2Qe2RVhCrEcHFVo2BABxgfyqyoAbI4pDJuDx36Vf0+e2tY7q5vXRLeGFp ZJH6Iq8kn8Aaz8jIBH41Df2i6hpV7psrtHDewPBIYzhtrDBxWNaDqQcUa0Kip1FJrY5uy+L kGtyyv4Y+HWraxZI5QXeY4Ucj03fy61rWPjHVr3VLW1n+F2oWcU8qxvcPdQssQJwWIByQPa relaZaaJolppNgmy1tIhFGvXIHc+5PJPrWhanN5B/vj+dcbwcYxb5ne3c7ljZSmlyq1+xH4 58R6f4J0a01F9CbU2urtLOOGFlRi7ZxyeO2PxrnW8eawvDfCPUs+93B/jTvjYpbw34cVRkn X7Xgf8CrXl++QPU81y4Oiq0Lyb+868bW9jNKMV9wlr4mjv/Cut3i+G7jQ9TsrKWZYrtEcNh CQVZSQwBHI4Ncd4W1K61TwZpWqX8gkubq3EkjKoUZOew6V0F9EtxZ3NpLuEVzE0MoBxlWBB H5VjWNjDo+j2ml2xcwWkQijL4LEDufevSoYf2Um07pnl18R7aCVrNGppdn/aWs21oR+7J3v 7KOT/AJ96oeOvP074gJG4X7Dqdn5luAuBHLGcSLnvlSrfnVy612PwR8PNX8ZTRrJcACC1jb pI5PA/Pn/gNXfiTANb+Glr4nsEYzab5WqRjHzeUVxKv/fDH/vmuCriWsSn9laHoUcNF4Zr7 T1PPbq52nGcisuWbnLHnPFMvbkECRD8rjcpXuD0rNN0Gfr0716rZ4p6N8ObKx1bXL22v7dL iI2pIDjODuAyD2PvWT4l8OX/AId1543VZoZFIt5XHDp/8UO4/Gtf4Qt5niu8UDn7If8A0Na 9Jhn8PePfDspgk+0WwmeBiBtkt5kJU/Rh+RHsa8etiJUsQ/5dD2qGFjWwy/m1Pn+TbYPGxY LE+RJnpnGcj071xep3Vzq2pqkQJVm2xJjoPWuy+I+mah4e1BNLu42MDkyR3IX5Zx7e47iuW tontLZZkX/TrsbYgesad3/KvQUozV4vQ8ecJQfLJamloF3Houoytb6dYajFApSQX0XmpLLw eP7uMdR61614o1bwhovwpt/HFr4M0y5ursxxw27x/KszEg5PXAKt9eK8jhgW2tkhjTCAYAH Uk9z712Hi9t/7N2ijkBdZRef9965cTT1i11dj0cDP4ovtc5XSPEV3a+Im1jVtB0a6SUfNp6 Q7YkB/ujna3HXnvX0Bo+g+AfEWgQ63pXhXTJxKhZI5IFysgH3G9CDxXzc4wHfuScA+ldn8K vHC+HvFC6LqEgj0vVXCBmPEU3RW9gfun8DSxVFuClDdCwmJSqctRKz8jwPxvqE+o63dXF3p lvpk7SlXtLWLyooSvy7QvbGPxNciK+kf2mPh81hqUXjrTISLW8YRX6KOI5v4ZP8AgQ6+496 +creCa6uYrW2iaaeZxHHGgyXYnAA+pqac1OKkjqlTdOTiz2j9nXS01/xpeaNf+GNL1nRzAZ ryW9tRI8GBhAjHoWYjjvg+ldF8YvEPw10eC98KeEfCGiLcMDFd6lFbLmFgeUhP94dC3Qcit DWLyH4G/CaDwZpsyr4t1iP7Tql1GfmtlIxtB9cZVf8AgTd6+aLq5e6mMjZwPuj0rGMeefP0 OiUuSHJ1IG27jtBC9s+lfS/7MvgOz1TTvEPiXWLRJra5ibSoBIuRhlzMw/AqM+5r5rhhlub iO3gRpJpXCIqjlmJwB+dfc3hzVNN+G+o+B/hMBGJriyd7qXONtw3zKP8AgThx+Ap4mTUbR3 Fh4py5pbHxh4r0C48L+LtU0C4Uh7K4eHnuAeD+IwfxrEr6H/aj8LfYfFmn+KoI8RalF5UxA /5apx+qlfyNfPArWlPngmZVYckmgoApQCegpK0MgooooAKKKKALXaoql7VFXoxMUFFFFUUX NMk8vUYv9r5fzrpxyK45GKSq46qc118biSNXXowBFUjixK1TMvXEzBE/oxFLosu61eInlGz +BqfVY9+nv/skNWRpc/kXqhj8snyn+lHUcVz0Wux0tQ3VutzbPC3GRwfQ1MOlFUcibTujjX RkcowwynBFdLptz9os1B+/H8p/oapavaf8vSD/AH/8ao6fdfZboMxwjcN9KnY752q07o6Oe FbiFonHDD8veuVmhe3maKQcr+tdeMFQR0rP1Ky+0w74x+9Qce49KbOejU5XyvY52ug0eLZZ mQ9ZGz+ArnwpZwgHJOMV9g/Az4DeDPiD8MV13XbnVIrtLyW2xazqibU244Knnk96zlNQV2d dWLkuSJ84UV9vf8MnfDP/AJ/9f/8AAtP/AI3R/wAMnfDP/n/1/wD8C0/+N1n9Ygcv1WofEN U9SfFhIB1fC/nX3V/wyd8M/wDn/wBf/wDAtP8A43Uc37I/wxnCh9Q1/CsG4u06/wDfuj6xA uOGmpJs+EdUiA0xAP8AlmVH9KweOhr9DJv2R/hhcQtE9/r+1vS7T/43VP8A4Y2+FX/QQ8Q/ +Bcf/wAbpOvA6aVOUY2Z8MaJJlJoiehDCqeqrt1GQ/3gGr75tv2P/hdayF49Q8Q5Ixzdx/8 Axui4/Y++FtzL5kl/4gBxji7j/wDjdHt4WEqTVRy6H58Zoz71+gP/AAxt8Kv+gh4h/wDAuP 8A+N0f8MbfCr/oIeIf/AuP/wCN0vbxN+U/P6jNfoD/AMMbfCr/AKCPiH/wLj/+N0f8MbfCr /oI+If/AALj/wDjdHt4hyn5/Zor9Af+GNvhV/0EfEP/AIFx/wDxuj/hjb4Vf9BHxD/4Fx// ABuj28Q5T8/s0V+gP/DG3wq/6CPiH/wLj/8AjdH/AAxt8Kv+gh4i/wDAuP8A+N0e3iHKfA9 jf3emahb6hYXL213bOJIpYzhkYdCK3F8eeL1xjxDdDDtIOn3mGGbp1I4zX25/wxt8Kv8AoI eIv/AuP/43R/wxt8Kv+gh4h/8AAuP/AON1LrQYWPhHVde1bXFtBq18939ji8mDeACiZJ2jA 6ZJrMr1z9oH4b6B8LviRbeHfDk15LZy6fHdM15IHfezup5AHHyjtXkddEWmrolhRRRVIR0H hfxhr3g+6up9Duo0W8h8i5gnhSeGdM52ujgq2CARkcVrT/E/xZc6RJpVzLYT2zNIY99hCXt hI250hbbmNS3O1SAMnGK4kkDvRketZuEXuVdncwfFbxxa6xe6vbaqkV7e38epTSLCnzTorI rYxjG12BXoc1meKPG+veMIdNg1l7X7PpiPHaQ2trHbxwq7bmAVABjPNc7BEbi4igQjdK4Rc njJOBXSeJvAuv8AhO7e11WO2aRb6XTsW9wshM0eNw2j5gPmGCQAe3SptTiw1LJ+JnjbzfDE ya5JHJ4XiMOluiqDAh6g8fNkcHOeOOlXl+LnjFJbkg6T9nufLZ7M6Vbm2DpnbIItm1XG4/M BkjrWdqfw91/SLPxDc3ps1Hh6W3hv0iuFkKPNkKoK5BI2kNzwaxvD+g6j4n1620TR40lvLg naJJAiKACzMzHhQACST6UrU2g1Oh0/4o+MdM0KLRbW9thaQxXMEZa1jLpHcAiZA+MhW3E47 HpSWXxP8X2CQxR3ltNbRafFpZtbm0jmhkt42LRq6MCGKsxIY889a42ZBDM8RdH2MV3Icqcd we4pmR61Xs4PoF2aFxq13da82uStGL15/tJKRqiB854UDAGew4rorD4l+LdP8Vaz4lgvoWv tbYvfpPaxyw3BLh8tEwK8MARxwRxXLWVjeajM8Nhay3UqRtKyxIWKooyzHHQADJPaq24HuK bjF6Cuzo4fGviCPXtZ1+W7FzquswTW91dzLuk2zDEhU/wsVyuR0BIqTXfHfibxJ4fsNC1e/ SeysSpjCwojOVQRq0jAAuQgCgtnAFZvh3QNS8U63FoujRxzahOGMMLSBDKQpOxc8FjjgdSe BVvxJ4R1jwpJBHq62oaZ5I1+z3STYaNtrg7SdpB45644zU/u7j1Nw/F3x4PC1v4bg1eO2sr ezGno8FrEk/2fn915wXft5ORnnNc3q3iTVdbg0iHUZ1lTR7VbK0AQLsiViwU468seTzzWPR VKEewrs666+Iviq81LxFqFzfRvceI4o4dRbyVAmVGVlAH8PKL09KksfiV4s074h3Hj6zu7e PX7gOHn+yxlPmXa2ExtGV44FcbRR7OPYLnRa14x1rX9ct9ZvDaQXVuFC/Y7WO2Q7W3AlIwA Tk9cZroLL4yeP9PvdQu7bVoHlv746k5ns4pRFdEYM0QZT5b47rjoK89oo9nDsF2bWneJtZ0 t9Ze1usvrVtJaXryKHM0bsGcZPQllByOa6W3+L3jqB0d9RtrvFlFp8q3VnFMtzDGcxiVWUi QqejN8w9a4Cihwi+gXZPd3Mt7fXF5Pt82eRpH2KFGScnAHAHPQVBRRViCiiigAooooAKKKK ACp7SAXN9b2zPsE0qxlsZ25IGcfjUFWtOQy6tZRAkF541BHXlhUydosa3Ou8UfC3xn4b8TX uj/8I/qV/FbyFYru3tHaOdM/K4IBHI7Z4rCk8I+K4mCy+F9WQnnDWUg/9lr688TftHeDfC/ iO70BbHVNSlsXMMs1tsEe9eCAS3OD3rG/4au8I4/5F3XP++ov/iq82OIxLV/Zna6NH+c+Wf 8AhFvE/wD0Leq/+Acn/wATTX8M+JI1LyeHdURR1Js5AB+lfUZ/aw8NZO3wzrJHYmeMUH9q/ wAOH/mV9Y/7/wAdV9YxP/Psn2VH+c+X7Hwr4m1O/hsLHw/qE1xMwREFs/U/hwKPFGgXHhbx ZqXh27uIri40+YwSSRZ2sQOcZr6ltf2q/C099DDdeH9Wtrd2CvMZY38vJ67R1FfOXxRntbr 4s+KLmyuoru1mv5JI5oWDI6nkEEda1o1as52qRsZ1IQjG8Xc46iiiu05wqM1JURPNc9fZFR CiigmuQoK0rX/kBX3++lZtaVr/AMgK+/30qJ7Hbg/jf+GX5Mze9FFFWcYUUUUCCiiigAOaK KKACig0UAFFFFABUkBHnrnpmo6ltgDKAQDnsaBPY7XR0MkMSBvmQ5VvT2rrrKdXXDZEh67e ORXK6WwiVMOD06fSupgUhww5BXoK6UrI8d/EbcF3IuzcdwOB6YNdJa3sIQYJz3zXJqP9XIu SK0ULZxnAIxVJ2GdclxG6ghwGXn61pQzBsc/Njp61xkTuAuPp+NaNtqLx7VmXIBxkdq0UhH Yw4LcemeDU5k47msmzvFcDa28eo61plsqPmGeuM1qhAz5OcmrELgNg5Oe9UGbHQ5/CnxS5b k8D8KoDdjc7QAec1dRwTiseKQhRtbOPWtCFgTuHBNAzQDEjqKcCSewxUKjJxxT9o2DqccYp gObOOD1qSzA+2QHOfnH4c1AQfl2jH1qxabReQ5IzvHb3rOp8D9GXT+Neq/M534zORpfhSMD O/wAQW34Y3GtiYKGbPGCetY3xn4sfB5PIHiG3yPwNbk2MtztBPQivNy3+G/U9PNP4q9DPnw QOMg/may2jkuJhDGNzu21SO5NasgypLfp3p+lta2L3mu6i6pZaVA9xIx4AwD/T+lehVqKnB yPOo03UqKKPPPipOur+OPDvw9tW3WWkRi9vgOhfHAP4f+h16j4FvoNV8OXOkXQEoty0Toe8 Tg8fzFeGeE3udYl1fxpqP/H3rdy8q5/hiB4A9u3/AAEV6D4K1Iab4ugQsBDeA28nOMHqp/P j8a82ph74ZvruepHEWxS/l2PNLqyl0e5v/D1yT52kzvahj1ZBzG34oVrFacrICzEc969S+M ekfYPGena7GmIdWgNrN2Ami5Q/ihI/4DXlFypMgYDjuCOK6MPU9pSUjgxdL2VVxR6z8EpC3 jG8Xdn/AETP/j61xfhjxvdeCr/Urm1HniXVLkS2xOFkQSnJ9j6H1rq/gZu/4Te93N/y5nH/ AH2teMXKyzeJtUgiUsz6hOAP+2hrm5VKvJPsjq53DCwlHe59dsvhj4m+CldSt1Y3HKtj95b Sj+TDuO49jXhOteFdT8Ma9cR6qFkmlz5EyD920QPG309x60ngjxJe+EdaC6c3m6bF8l5Fni 5c+noV7H8K9/u7XQPH3hdGWTzbeT5opl4kt3/oexHesFzYOeusH+B0e5jodpr8T5ucYwOCu e1dL4uGP2btK/7DSf8AoT1n+IdAvfD+syWGoJhl5jkUYSVezL/ng8Vo+Lju/Zx0rH/QbQf+ PNXXiGpRhJbXRx4WLhOcZb2ZwUwYxY4x0rl9Zcr8in5vX0/GupuvkyT24wK4nxBcpAxy4DE Z5HJJrqdkrs4N3ZH0/wDDLxRpfxa+F9/4V8QOLi9tYhZ3wb70iEYjnHvx1/vL715r8P8A4a r8Mtb8ReO/HMIa08NyNDpiEf8AH5MfuSL68EAe5P8Adrz34I6hqel/Gzw6baZoU1CY2sydp ImByCPqAfqK9q/ajuriDwz4fjilZY2mmcoDwSEXBI9snH1rxJRcKnItpH01OSnSU5bxPmfx n4m1HxR4lvdU1GbzLm6lMkpHQHso9lGAK5ug9etJXerJWRxNtu7PXv2fPC0ev/FCLVb5R/Z nh+I6hOzfdDD/AFYP/Avm/wCAmsTx346vdY+KM3iy0lZZUvFubXk/IkZ/dD8gD+NelaWq/D f9l8zuwg1rxpKSM8MtsB/LZk/9tBXz1NJ507Slh8x/IVzx96Tl8jeT5IqPzPuD4n2Fr8S/g E+r6eokc2qarbAdQQuXX8iw+or4jS2UMRIcY7V9c/sx+Jo9X+H1/wCFbphLJpMxKIxzut5c nH0Dbh/wIV88ePfDb+E/iHrGg7Dsgnbys9GjPKH8iKyoPklKmx4p80I1Ecj5Kk7Y1P1oey3 JuXAwM+5rTjQ7Qgwcdan8oFcdccV2LU8l1mmc08EiDOCairpWtgMKFyemKozWKPGSBh/UdK extGunuZFFSywSQth149exooN1qS9qiqXtUVejExQUUUVRQV0Oj3AktDCT80Z/Sueq1Y3P2 W7Vz9w8MPamjOrDni0dNKgkiaM9GBFcgytHIyngqcV2IIIyPwrn9Xg8u6EoHyyc/jVM5sNK zcTWsLkXNqrE/Ovyt9at1y9hdfZbgMx/dtww9vWunDBlBHIPOaEZVqfJLyB1DqVYAqRgg96 5e+tDaXBXqjcqa6moLq2S6hMT8eh9DQ0FKpyPyKOk3nmRfZ5D86DKn1FavWuSYTWV3jlXQ5 rprS5S6txKvHZh6GhF16dnzrZlZ9OQ6jHcrgDOWHv6197fsp/8kQP/AGFLn/2Wvhnvmvub9 lP/AJIgf+wpc/8Astc2I+AvDSbnr2Pd6KKK889I8v1fXb6Dxt4ytLPxJdQPaaIk1tA1qZ4b aY797hVTc5AER2gn7x4PQee3PjjxsNM8O3FhrF+zuswPnKrfbHS6RBt2wfvlKFtuRESOSQR UvxB+LfjXw9feLotLurRE0s3Qtg9sG2+WtmVzzz/r5PzHpSfCf4teNvFvxC8M6Lrd3ayWeo eHpNRnWK2CMZhO6Agg8DCjigZ2Hwy8ReONT8Y32meKBO1lHbz3NrO0OxZVN26IpOB86KpX3 BU981Y8Vf8ACZ/8Lj0Sz0u9um0+68t9lvcFIrWBN32lpk24fflAjbshsYHBNN8J+OPEGr6t 4Qt72aBo9VbWRchYgu77NOEix6YU8+tTeE/Gevaxqfhq3vpYWTUJdZScLEFyLa4EcWPTC9f WgRwniG78X6b4BfVLPxHrVqNV1SRLX7dcSkWlvCkqqJJFUurSuoYADBJRTxnPoN5r/jWP4d 3F+NElSMaP5yXqThr/AMzyMhjb+XtD7+q7uOfpXJfDH4m+LfFPi6DTdYubZ7d9T1e1YRQBD st/J8oZ9R5jZPeo9V+J/i608MaLqENzaie8bVRKTbgg+RepDFgdsIxz6nmgZz1r4n8TDwvG uoeKNY82EXv2C6smlkivbtWgMMauyB5UwzjDgZO8chRXp/j3WvGtp4K1h102LSgDGkF/aXr SOmZkUtIqx5jTaWLMpJUZxk814bonx7+JN9428VaVcX9g1rpqXBtwLNQQUukjXJzz8rGvZv hp458Q+J/GWq6Zq08D21tZefGI4QhDfbLmLkjr8kSfiCe9AHK6H448Ype+CbO8kubm1KYmW QSifVHkuJIt8b7MNHCiiT59pZWVjzUMGvX8dzqkN54x1qXwy2roG1a3lmP2aAwTbYN5QOr+ asZcrkfOo45FZVv8ZvHkvxp8H+FnvLP+zNVuZo7lBajcyrdXEQw2ePliT9fWqJ+N/wAQf+F heHdH+3WX2O/ivmmX7Iu4mKa5VMHPHEKfXB9aAO50C8+JU/jHQGknur1pdMivp45rgwwJD9 n2+VNHswszz/MHBJAB4AGK0fiRq3iWPw1az3N6/hnWRcgwWum30s326IbS8alYseafuqGBA yT9NXwH4x13X/FcOm6nLC9u/hfTdVISMKftE+/zDn0+UYHauN0b4peL7zxRYafPc2pt59Tg tnC24BKPeXkR59dkEfPrn1oEb2geMvGF/wDEfxFZNpq3RRZI7PT5JZIFsVidVBmYoVLTb2d WUtwoXHU10moSeLW8TeEL68mfTYJbyW3u9Ls3E8MgMMrCR5NoJA2rgYABPfiua8T+P/Eml/ H2DwdZzwLpD+HLjUijQhn85A+07vT5RxXCfDr4zeO/EkvhlNVvLOQajJZrPstQuRJPco2Oe PliT8j60AfTw6UtIOBS0Afn9+2T/wAlwsf+wPD/AOjJK+cK+j/2yP8AkuFj/wBgeH/0ZJXz hXpUvgRlLcKKKK0Ee6fB67h0v4beIdVTTdNu7sa/pNor31pHcbIpWkWQKHBxkcZr02x03wz rnia3GqaHpMD6V4g1vS9KitbGJdwhtla2iKHCzMHJKhz8xwCa+QkmmjUqkzopIJCsQMjoaU 3E7Y3TynDbxlz971+vvXNKi227l8x9YyWplOoan4Q8Dh/GIbS7fUIdX0mCGWSBjIJbhbYEp GrlYwzDkYzxnNafiDw/FqXjJby0S2iv7fxB4gumdbCO8nuBEkRWOON+JH+Y7A2QOTXx79ru vOMxupvNIwX8w7iPTOaPtl2WV/tUxZTuU+Ycg+o561PsH3HzH1/daXYQeILuM6SLQajc+FL i9tp4I4zJI80nmGSNPkDH+IKMZzWPp8th4jeHVL3Q9JguLa48Saen2SzjhXyIrMvEpVQASr E4Y5PvXyx9su/+fqb/AL+H/GkF1cqMLcyjknhz36/nR7B9w5j234OW+tn4W+Mb/wAK+HbLW tfg1HTlgW5tI7lo0YyCTYrgjkcH2ye2a9Z03wXosOu+Iray0u21Dw7qd/qkZtrLTbeWC0MU HSa5b54x5mfLSPHTqa+UrDxTf6b4O1PwzbIi2+o3UF084JEiNEHChSD0O85/CsZLq5iUrFc SxqTkhXIyfU+9Doyk2xcx9c6B4i1DTPHGneFvD2laTB5vgD7WixadC093dm03DcxUlySANv Q9wcmsO5k0zUNHm8La7ouk2+nReDtP1W5mjso47iO5M8QkkMgG4EKzrjOMdq+YvtNx5qy+f J5icK+85X6HtQbm5bJa4lbcu05cnI9Pp7UewfcOY+0p7Hw7Z/EWGybwfvisH1KTTbm60iC3 spLVLGRkhjdGP2hdyo4dvm5PIzXjWrXGu6l4G0DWtH0PS7q91HQNUuNWf7LEgih+1kPKoGA rKNoUjkA8CvExd3YVFF1MAgwo8w4Ueg54poubhU2CeQLgrgOcYPb6U1Qa1uPmIuO1FFFdRm FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAtFJRQAUfjRRQB6J4M+FGpePtFe78 Na/pE2pQ5M+lTytFPGoOA2SMMD6g8d647XtC1Lwz4gvNB1eFYL+yfy5o1cOFOM9RweDXSfC XVbrSPi/4XubV2UyX0du4BxuSQ7GU+owf0o+LkjS/GfxazDn+0ZR+Rx/SuaMpqryN3VrmzU eS63OIooorpMQqM1JUZrnr7IqIlFFFchQVpWv/ICvv99Kza0rX/kBX3++lRPY7cH8b/wy/J mdSUUVZxhRRRQIKKKKACiiigAooooAKKKKACpbf/Xr9fzqKpIf9cnOOetAnsdppTRyoGVMY 4IrqbdNsanOBkZNchpLNCu9wCrnt1FdbbK5CAOCrN0PaupLQ8iXxGvAGZsrgE9Frat4Hddh J/Oqdtb/ACLlTweorZt1CFTtbPpiqSAvWlsrIN6Z/Cr6WKMzDbkH9Kbbj7pAx9RV5XAkjA/ iyK2SQioLKS2YywsQueRWhBckgK3XoDShsoR+lJJF8odBgVSVtgLBkVs7Wz6imI4D84+lVk cAkdCfWpM/PnFMDZt2AHHTHrWpA5HT0rCgbhcdB6VqwNwOmOpOaYGpG4Y/zqXOBnOapxgF9 2QfWrWQAAp/A1QBvB7EfhU9sR9phA6716j3qupwcZz7elX7G3uLi6iMcbMquCWxxwayq2UH fsaUk3NW7nM/Gfiy8Hkdf+Ehtz+hrblHzuGwcmq3xU8P6xrel+H30qxkujYazBdTIg+YRDI LAd8Z59qe+9ZWVlKkcEmvMy1p02vM9PNE/aJ+RWuG8tSd3ygZP8qzvF3i248C+H9C0/TdKt dS1bXbggWt1nZsx1IHuVHPHWt2w0651O+VBCfsyuC7Edh2rkfHGgatdfGm01q5spf7Ks9LC 2c2MxiYsQwJ7Hn8avEyjUqRoN+pnhYyp05V7dNCsfHnxCiXaPB3hZQvG0TuMfhioH+JHj+M 5/4Q/wAMhhyD5z/4VJcszbnjU+ci8r/erMlIliEin5cfnWqwVG3/AATN42t/SPQ/Gto3jT4 OyX9vEBfQwpqMKKd22aPlkB78b1/GvnmRluVSeL5o5QHU+xr6V+Gy33/CNzR3Vs623nEwMw /1ikfNj2z3968J+IPhTVvAaX5FlI+k+cxsrlVyio5yFY/wlckc+griwrVKpOi36HVjIurRh WS9Td+BF+J/ipqtnGQY4NP5I7t5qfyrziJfs+saxcxfNeXGoXEEC/3f3h3NXpX7OnhTX7HX 9U8Tahplxa2M1qIIHmjKG4YuGJUHkgAdenIrnNT8G6v4Z8Xa3LqVlMsD3krWk5Q+W8bsXyG 6ZOcEdeKunJPES9DOpTksJHTqV7eKG0tEt48kKOp/iPcn8a6jwl4svPC2pGaMmaymI+0W+e G9x6MPX8K5rcSwGMnqAOlLh2OM/UV6MoRnHllsebCcoSUo7n0Zqem6J4+8KLskWSGZS1vcq Pnhf/PBWvJfiPpF7oHwHsdL1BUWeHXE5Q5VlLMQw9iKp+E/F914TvtwDS6dKw+0W+eo/vL6 MP1rpvjnqNnqfwdsdT06dbi2l1K3ZJF78NwfQ+1eJKlOjNQ3jc9+nVp14OptO1meF6peR20 cs8hKooJA9K4ALNql4bu5XMO7Kj1rcvEutUnaS4BEOQFQnpz3pb8La2myEAAD0r13G++x8+ nbbctfC2VZPj54TC9FvlH6GvaP2qf+Rb8Pf9dZ/wD0FK8i+CHh/WNW+NGh6jY2E89nYXJuL m5WM+XEoU8FumTkADrzXt37TmhatqXgrSr+wsJ7qGyml+0eVGWMYZRhiB2+U89q8erJOvE+ ioK2HaPjjtXSeBvC8/jDxxo/h2FT/ptwFkYfwRjl2/BQa5xFLyBVBJPAHrX1t+zl8NNW0Fr 3xnrumTWVzPD9nsIbiMq4Q8vIVPIzgKM9s1vVqckbmNODnNRDx/8AG9PCfi658L6T4Z0rUd P0oLaxtcoWKlVAZQOgA4H4Vyg/aMuj/wAyJ4ez6eQa8o8Xabrmn+Lbu216yuLXUGmd5FnUg sWYksD3B9elZi24zgHkd/esY0Y22M6uLnGTSZ9GeBf2gRq/jjS9GvPDOk6XbahMLZ7i1Qoy s33M+27A/Gov2mPDRj1DRfFtvHjzAbK4OP4lyyE/huH4V8/WljdveQx6fFLLePIogWFSz78 /LtA75r7i8U+F9R8d/CQ6PqduLXWLi0im2v0iulUHBP1yD9aynFUpqWxvRqSxNOUGfDsCEA bQT6E1YQDld3PrV7U9B1fw7qL6Xrem3Gn3iE5jmTbu9wejD3HFVEQeoBxziu6OtmjwpXTsx CuWOep9aikt9y/dwBxx3qz/AKtDnkjnk9acqZi9x0PWttHoQnYom3WQbHXKj1orQ8vBHOTj qaKFGw+d9zju1RVL2qKu6J6KCiiiqKClpKKAOg0m782DyHPzxjj3FWr22+1Wrxj73VfrXMw TPbzrKh5U/nXVQTpcQrLGeG7entVI4a0XCXPE5FlIYqeorZ0q+6Wsp/3Cf5VHq1p5couUHy ufmHoay+QQR2pbM6fdqwOyorO07UBcL5MpxKOn+0K0aq550ouL5WU7+yW7i44lX7p9fasO0 uJLC6IcHb911rqKztRsBcr5sY/egf8AfXtQzelU+xLYvo6SIrowZWGQRX3T+yn/AMkRb/sK XP8A7LX576dem2k8iY4jJ6n+E1+g/wCymc/BA85/4mlx/wCy1zYj4DajTcKtulj3eg0UGvP O8+N/i7/yE/iD9b7/ANA02m/AL/kr3gn/ALE+X/0pkp3xd/5CfxB+t9/6BptN+AX/ACV7wT /2J8v/AKUyUDPTvAH/ACHvh3/veI//AErWrPgD/kO+Cv8Arv4j/wDSwVW8Af8AIe+Hf+94j /8AStas+AP+Q74K/wCu/iP/ANLBQI4f4H/8lBtv+w34h/8Abaode/5Ebwz/ANdNd/8ATlFU 3wP/AOSg23/Yb8Q/+21Q69/yI3hn/rprv/pyioGePeGf+Sm+Pf8Arnef+l0VfSXwU/5KPrv /AGDf/cle182+Gf8Akpvj3/rnef8ApdFX0l8FP+Sj67/2Df8A3JXtAM8cs/8Ak5b4df8AX7 c/+l13WWf+SueDv+uGqf8ApRfVqWf/ACct8Ov+v25/9Lruss/8lc8Hf9cNU/8ASi+oGfRHw p/5H22/7EbRf/ateb+HP+R60n/sN2v/AKcdRr0j4U/8j7bf9iNov/tWvN/Dn/I9aT/2G7X/ ANOOo0COq8cf8na2v/Ym3n8pK8r+Dn/Hx4I/67ad/wClN9Xqnjj/AJO1tf8AsTbz+UleV/B z/j48Ef8AXbTv/Sm+oH0PuGiiigk/P79sj/kuFj/2B4f/AEZJXzhX0f8Atkf8lwsf+wPD/w CjJK+cK9Kl8CMpbhRRRWggr0HTfgp8VdV0caxaeCNRFgU80TTqsAKYzu+cg4xznpXV/sveG 7LxF8e9MGpad9utNPgmvCrJujR1GEZu3DEYz3xXS/GzTPj0/inxvr19Fr1t4QaaSM4uttt9 kD7UGwN0I29snNYym+blRVj5xKMJDHwWB24U5yfbHWuji8D69sifUI4tK87HkxXjFZps9Nk KgyN/3ziu98T+Nfh6fhV4b0nwx4dn0rxfp7gy6lGmw/Kd/wApfc20u7kYIIKDtgVzdl4W+K dl4bn8cafp+qLpuoIqSarBKGaYPIEC7wS+4vgFRzng0KbavsFhk/w8+wgDU9dg09jj5LtVt 25/2ZHD/wDjtYl34Vu4w8mmXVrq0SZ3GzmSR1HqUB3fpXXTfAH4xppB1iXwHqLQkGRhlGmx 1yY92/8ADGapfCbwWfGPxEbS7xLqK2sbO6vbmSBjHJB5UTFTnHynzNg/GnzaXuFjz4jAzVq x03UdTmkg02xnvJI4mmdIIy5WNRlmOBwAOprotA8MeIPiT4p+w+F9FuNRvmhE91HAFXGMB3 ySFGSR1I5NeyaprXxT+Bvhh7Dw98M08G2NxiO41u4Rb+4uW7b5uY1Hom0Ae9Dn23Cx839ut JXtXhf4FSeKPC9n4m1r4ieGvDEmqFporPUpljlZNxAfaCMBuSBjpiu3tf2UNV0y0h8WJ8RP DV3p1m63Al2NJDLsYfLkHDZI24zyTih1YrQOU+Z7myvbJo1vLSe2aVBIgmjKF1PRhkcj3qt X0X+0p4v8X+MLvwpaa/8ADqbwq0ayrarM4knu2YopCgAFUBAwp7mvMdU+DfxT0bTH1PUvAW sQWiDc8nkF9g7lguSB9acZ3V5CaOCooorQQUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUU AFORHkkWONS7sdqqoySewAptWtOZ01WzeMbnE6FRnGTuGKUnZNjSuyGaGW3nkguInhmjYo8 cilWRh1BB5BqOvvfxN8Ivhhrurza74i0eKG9uj5k0ovGtxI3diNwGfU1y03wU+A6PukuIYt 3Rf7aAH4ZavOjmEGtUzseFkuqPjGivsT/AIUl8B88a0P/AAdx09Pgt8BEUhtTjk75bW1yPy Ip/X6fZ/cL6rPuvvPmD4dn/i6XhX/sK23/AKMWrvxZ/wCSy+Lv+wnN/wChV9VaH8KPgpYa5 YXejNbS6jazLNb7dX8xi6nIO0NzyOmK+Wfi+gj+NXi5R0/tGQ/ngmnRrxrVrxXQVWm6dPXu cNRRRXoHIFRmpKjPWuevsioiUUUVyFBWlbf8gK+/30rNrStf+QFe/wC8tRPY7cH8cv8ADL8 mZ1JRRVnGFFFFAgooooAKKKKACgCiigAoNFFABQelFJzQB2OiMr2ib36jBrstLjEsqo0pdk HeuA8OzquYmXeCeV/rXo2jxNMh+zWsk8nLhY0LNj6CumGyZ5VSNps6+wCKgDDdjjGOc1qwQ qrbhk+n0rG06C6kjW4Fpcxyjgx+U3zD6Y61uRZhkKzIyMf4WBHP0PStotMhprdF0Lhc4z/S jzGSRFHzAc1EHfOwEc0jSpAC7sQF592NUIuwyDc3BweAferoVggGeMVQt7W6aEXTQyjdzgI SK0EW4MfMEu1PvEoQBVqSWjY7PexTKn7wPenx5J3Zxjr71OIWmDxpGzE9kGSPyqGKK4Rwpg kbJ2/cNNtXBJvYvWxHvj+da9sQAM4z1+tYi74ZAjKUPcMMEVpwyAqCBk1SEa0QAPP4irBO0 ZHPPpVNHLEFPmHQDqamHmDgo+f90g020txpN7InVmycAcVS1nTrjWtOSxGs6npkauXLafP5 TP7E46d6nXzFkzINmegPFWUDsvC59wKiajJWlsVFyi/dvc49Ph/bwr+68XeKI2PUjVHP4ni tPSdIfSEnjk1rUtUMrB99/N5rL24OBwa3GSQg5RuRjGDUTxkMfkYn6Gsowpxd42Rcp1JK0r sxddsbjWdOSx/tvUdNhRtxFjOYi/sT6VykvhaZFVLbxV4heJHV/Lk1BnU4OeQRiu4mRwCwi cDpuKkCsuTDkgBsdAVXpT5KbfM0gVSolypsx7qUzRs0P7u4TnafasYXEZnGziOfpj+Fx1H4 1tahDdYZ0gkWVeVIQ/MBXMTrcvNJ5dpNEWAkA8tuJBzxx0/xp8y7kcr7DtYbUr2KGI+IdWt Y4F2LDbXTRrjr0FeZ+Ida1l1udGPiHVbuw4SSG4unkSQg56E9jXpGpNef2ZJew2Ny7eXkBY WJBP4V5F5L3d+kQG5pnC8deeprGcKbd0tTT2tVKzbsbo1rxXc6fZiXxTq7TXMgjhQXjhUjU YzjPQAcV0ErarPAtvc+JdZuIFcOYprtnQkdDhs1jWEUc2r3F0g/c2ii2g9Bj7xrciV2kEYB dm4CgEk/hSVKmtbC9tUatzFpCGBIOMdcelBdY13FgDmta18KeJLqIG10G+ZW7+QQD+dQaho 2saepa90e7tkAwGkhIBP5Vrzx2uiPZz35WYN9ebInY4VQOp4/L3rFmku7+z/s2S4uVsRKJ2 gVz5ZcDhiOmcVqy2yTuWL73ByWPOz6e9RMqqvlqPkHTmlKKe5Ck4vQyJEbbtEOCvABI5FYG sPIIyGjJGDkBhxXXXOn3+d4srna4yp8lsEflXNanY6jHAbm5sbmO3U4MjxMFB9MkYqJSW1w UWnscza+LPEugQfYdJ1y/sbVmMzQQXLohcjG4hSMnAFWYviL44QGOLxLqQWQFWQXUmGBGCD 83cVzNy5luXcjqeBVrS7YzXJY52oM8Vw8sex7Cm4Q3JrSGQXSzKnlMCCu0Y2nsRXZP4x8Zz OHn8V6vK+dwZryTOfXrWZbaRqD2huIrC5aFzxMsLMpI6jIGKvLpGoJbtNJpt15SffkMDgAe pOMCspRu9TidWd7x0IdSv8AVdauI7jVtQudQmiTy1kuZTIyqDwoJ5xknj3qbRdD1HWtWttJ 0q1e4vbhsRxIOvqSewHUk9KbFFj5ifmzXpfgfxdeeF/D95beEfCjX/imdXkuNQlIkSC3QZy E6gDqecdDz0reScIXitSKf72olUZL42+Fkvw18M6T4jh8UFtXFwkeyJfLKuQTuibO47SOp9 a4JvEvit5w8nijVi6/xfbZOP1p2pXmseINSbVvEGpz6ldufvyt8qj0UdAPYcVXeIeX93rzm inTbj+81ZdatGM7ULpFbUb/AFbWZ4ZdW1O71F4V2I9zKZCi5zgE9ByaqeUwyMZyO1aDRFcE qD2NRFApAB7Vp7NLY5JTlJ3kVNuH9j61IF+UgDBFPKDcflJCn0pwBVSAM+9CVibiKuTsII4 op4Uhhv8AmH14op2E2cJ2qKpe1RV2RPWQUUUVRQUUUUALVzTr02s+1/8AVP8AeHp71Sopia UlZnXukc8RRgGRhiuYu7Z7ScxtyOx9RV3TNQ8oi3mP7s/dJ7e1al5apdw7Dww5VvQ1T1OOL dGXK9jmFZkYMpII5BHauhsNQW6URyYWYdf9qufkR4pWjkXaynBFNBKsGUkEcgipvY6alNVF ZnZdqD0rLsNTWYCGchZex/vVqVR5s4uDszJ1LT/NzcQjEg+8B/F/9evu/wDY/Zm+AQDEnbq lwBn6JXxNX3J+yhGsfwQcIoAOq3JOPX5K5cSvdO3DVG3ys95oNFBrgO8+N/i7/wAhP4g/W+ /9A02m/AL/AJK94J/7E+X/ANKZKd8Xf+Qn8Qfrff8AoGm034Bf8le8E/8AYny/+lMlAz07w B/yHvh3/veI/wD0rWrPgD/kO+Cv+u/iP/0sFVvAH/Ie+Hf+94j/APStas+AP+Q74K/67+I/ /SwUCOH+B/8AyUG2/wCw34h/9tqh17/kRvDP/XTXf/TlFU3wP/5KDbf9hvxD/wC21Q69/wA iN4Z/66a7/wCnKKgZ494Z/wCSm+Pf+ud5/wCl0VfSXwU/5KPrv/YN/wDcle182+Gf+Sm+Pf 8Arnef+l0VfSXwU/5KPrv/AGDf/cle0Azxyz/5OW+HX/X7c/8Apdd1ln/krng7/rhqn/pRf VqWf/Jy3w6/6/bn/wBLruss/wDJXPB3/XDVP/Si+oGfRHwp/wCR9tv+xG0X/wBq15v4c/5H rSf+w3a/+nHUa9I+FP8AyPtt/wBiNov/ALVrzfw5/wAj1pP/AGG7X/046jQI6rxx/wAna2v /AGJt5/KSvK/g5/x8eCP+u2nf+lN9Xqnjj/k7W1/7E28/lJXlfwc/4+PBH/XbTv8A0pvqB9 D7hooooJPz+/bI/wCS4WP/AGB4f/RklfOFfR/7ZH/JcLH/ALA8P/oySvnCvSpfAjKW4UUUV qI+g/2Rb+8h+PENhDdSx2tzZTtNCrkJKVXK7h3xk4zUPiL4zeMvBvxy8Zyf2hd63DDqF1bW mn6hdyPZw/vSATDnD7QPlXgA89qX9kiGZvj9b3KxMYLfT7lpZMfLGCoAyegya9+1nwwvw8+ H3j34j+FPDNtr3jO61i5nFzPbCdraJrjgovPCoQ3HXOTkDFcU2lN3RotjG+EOveLfjimraD 8Vfh5YXHht7UvFqY082xSTIAVGPU4JIK8jFZvh7UL74efsceODpVyRe6Rrt3ZWtyVDNEwnS MSLnowySD2PIrN/Zt+IfxD8bfHGZ/Gev6he2402cxQTDyoA++P7qABcge2cVu+KPD2t237J /wATbObTLhLmXxLeXiQsh3tCLtDvA7jAJz6c1m9JWYzxb4B/E7xrY/G/w/Y3HiTUb+x1i7W 0u7e7uXmWQPkBsMThgSDkc8V9daNqdrp3xS+LGl6d4c0izGmWVtqBuIbbbLeSywu7+c2fmG V6cdTXwx8Dba4uvj54KW2geZo9TilcIM7UU5Zj6AAEk19tadaXE/7QfxZ0vaYpdY0Kxe0du kiiKSJmX1AdgD6VdVJSEmfOcPjb46/GXQDp3grwhFpFuJwZ9R0FDYJIADmOSVmAIyc4B6iv ZPhd4U8Tab8JPHnhn4heMrHxOz2DkaWl79tawXy5PvueQWIBA7bMiqni/wAHeKfG37MXhnw 18Li2ny6WEt9W0dpPs0ruibZI3Jx8wkyxBIDZzzxXOfs2eF73wjrHxA+Hviee007xFqmnQt HZfaUkdVKyqc7SRkb1O3rgg1Ld4gfO/wAJPhpqfxY+INroULSR2UYWbUb0jd5EAwOD/eP3V H9Aa9U/aU+JOlrHafBvwKI7bw14f2x3YgPyzTJ0jyOoQ8k93z6V6/4Xu/hN8CPA958N9S8e xaT4suYQ+p39rC0kqTOvBU7CBtU/KD06kZNeJr8Nf2db7Voo7f426ncG4kC+T/ZzPLKzHgB tnUk+hquZN3ktAPQv2lJvFEPjv4ZXXg+ymvdei06Z7ZYbb7RIj/J+8VcHlc5BI4PNXfgzov 7Q9j8Q9M1bx/4lubDQ7lmWWx1i/R5bslThI4skhs4PbABr6Q1/TbxvCd/B4XntrfxIdMktd Pu5VUujBfl59N2D6Z5xXxF4D8G/Ebwd8f8Awj4m+KNtd2UB1T7Ob/U7xZBLK6OFCksS2SRy OB3xUJ3jYDgfj5pdhpH7QHi6x022S1thdCRYoxhVLxq7YA6fMxOPevMq+gf2qPAviDRPi9q ni65tP+JJrMkZtroSL8ziJQybc5BBU9umOea+fq7KbvFEMKKKK0EFFFFABRRRQAUUUUAFFF FABRRRQAUUUUAFTW07Wt3Dcqqu0MiyBW6Eg5wfyqGigDa8UeJ9W8X+I73XdZnMlzdyGQoGO yMdlUEnCjoBWLhf7ooopKKSskNtvVhgf3R+VGB/dH5UUU7IQ+KR4JkmhYxyxsGR1OCpByCD V7XNa1DxFr15reqyiW+vZPNmdVChm9cDp0rOopcqvcLvYKKKKYBUZ6mpKjNc9fZFREooork KCtK1/wCQFff76Vm1pW3/ACAr7/fSonsduD+OX+GX5MzqSl7UlWcYUUUUCCiiigApO9LRQA UUUUAFFFFABS0lFAGtocgF95bNhWx+HvXrPhy+u9JvxcaffzWVynKzQyFc4OSvuDgcV4rby mG5jkBxtOeK9H0S9eV9wXAeP72QOR3rog048jOHEJxmpo+x/HHiG90j4Uav4j0+XyryOwEs MgGdjsFAI+m6vn3R5tUe1a71i/n1C5uQJXkuZATkjt/9evZfiOwf9nbU2DZB0uE5Hf7leKQ XNvDBak4ZjEBy3GcDtXFgI/F6ndmT0ga328IQpljjGerHmmf2kkt6FhXz2UjB2nH1/wAKq/ Z5LhyzLGgf7w747Z9BVqN8DZbPEjMclsegxx616yPGPR/hvrl/J4j/ALKkmf7LJDI/lN0DD ByP1rP+MGr60/jbw74W0/Vruwsri1lursWpAaUBsAH8v1pnwxtkTxpFNIzTXBt5cv2HA4qr 8T0D/G/RgTj/AIkr84/6aGvKqRX1yK6HtUZP6lJiWFzfacgfTry6jnRAvmbwXI9T6/QjFeq eMNavdI+GWsa9ZHy7y309p4iRnY+0YOPbOa8kKFUJVHIxgnd0r0n4iEH4H+ID/wBQk/8AoK 08yirwfmLLZO00eW+GV1abS4dS1vW7vVb28iSR2nYEJkZAXj0I5rp7Vuee1c54fnB8P6eGy pFvGMY/2RW/DtJBDDH1r2aaSikjx5tuTbNaCZ0cMpKleQyHBFd/oE8tzpEElxM0z7mDO/Uj Jx09uK83iY4JGBXoXhg/8SKEt2dv515uaJeyT63PUytv2rXkeOeCtQ8QeI7zUvEmua/dXKf bZ7eCwBUQxKrY6Yzx2r0rR57r+17OJLuaO2TeGgGCsmRxnPIweRivMvhk6nwdLInR9Qum9D zKa9F0lydVtTjH7wVvKmnhreRzqo1ib+ZU+Juv+I9Gk8MWXhrUYLC41a/a1kmmtxMoXZuHB 96503HxZ6f8J1pX1/slf8a1PiyQut/D9uw1hun/AFyNSPJzkjiuDA0KdSleSud2Pr1KdW0H YwvFniDxdbfCHX11TWLWbVYDE8N1ZQGAlPMG/KkkZA7jtVy31K+s0ie2u5rMuIy0keDkAgk YI78j8anuY45YZIpYlljbh1dQQw9CDVO4OEIJwMcL2xXoww0YJxjszzp4mc3Fy3R3PxG13U PDvw01vXtIkSK8tIRJCzIHAJdR0PXg14nJ8RfinFGjN4nsDvQNgacncZFeq/Fpg3wK19gcg 2cZ/wDHkrw2WQnS4fLcFoo1Gf8AZwP5V5OCowmpcyPWx1adPl5Hudp4T+LniKPXP7O8ZarY T6fcxyIblYPs7W7bCVJI4IJ46d68P0NniW91Rm3fZ4225/vnIFXNUkGSc8AdfWjTtPlu9P0 7TLZM3GqXqxqv44FehCjGm3KOx5M8ROtFQlqz0D4c+A7/AMRpDbozQWcQ33NyRnazc7VHdj +ldB4n8faR4G1B/Cfw20q1utYi/d3Wp3A8wQt3XP8AEw79h0wTXoHi+8h+GXwbvG0whLiCI W8D92uJDt3/AF6n8BXzjoFitnbIJgGu5AZHc8tz/WuSDliZt391HfOMcJTWl5M6OXWPHuoN 5+rePdWMjYJjtJPKRfpjH8q19M8YeOdFkVoPFFzqUOcNBqarPGw9M8MPwNZcSkDJxzUcj4J UjHf616H1ala3Kef9arXvzHqEWi+G/iVokt5pcEWh69DzPFF/q2bsSO6n+91HevIdWsbrTN QuNOvrcwXEDFJI2HI/+sRzn3rpPC2tSeHvFdhfoxWHeIp1B4aNjgj8M5/Cu9+Nvh6KXQofF lumJrFlhuiv8cDHCsf91iPwY1xubw9VU2/df4HV7NYqk6kVaUd/Mg+DPjDUL6a+8N6pfyXJ iQTWRkbJVBwyA+g4IHbmuc/aXOtw2ujzDUZxoNwGintN+IzMp3KxHclScfSuB8P65J4Z8Wa frifKttMDIB/FH0cfkTX0R8VvD0XjL4TaraWoE8iwC+tWAzuZBuGPquR+NceIj7KsprZnZh Z+3w8qb3R8ESQsYftBXHmPxj0re0m1aGzYMvzEndSrZ+YLYYBVcVtwx7XzjjPPFd6i+a549 WrzLlPav2etS1weI7vRxf3DaPFZtMbVmzHG5dcMo7E5OcdazvjN8QdY1fxneeEtK1Wa30ax X7PcpC2Bcy9XDeoB4x04NdZ4AMHw9+CuseOrtFF1eKXgB43AfJCv4sSfpXgNss8iG6uJC9x cO0srnqzMc5/rXJCCnWcuiPRnUdHCqD3YiR4IU4x+pr6K+A3hmODQdR8RXcO7+0GNrEGHWJ fv/mxx/wABrwewsZ76/gsLSPdPcSrDEB3ZjgV9BTeL4PCPxT8I/DixkUaba2fkXpHTzZAPL J+hGf8AgdXipNxUI7v8jHL4R9o6s9l+Z4Zr+hSeHfFeqaBLkixuWjjz/FEfmjP/AHyRWa0e DuzXsvx40P7N4h0jxJGmEvUNjcHt5iZaMn6qWH4V5CVXnPyjpW+Hqe0ppnPjKPs6ziU9mGH OD6Unk/LnBwefpVvaeOBupGQMu3IHrmug47FExlThsZ9PamNEApwOOvFXzGGGdoJXv61CYW AO75s9/akFioYmzkkhfUetFWVjP3cA5oosJo8z7VFUvaoq6InrIKKKKooKKKKACiiigArW0 7UtmLe4b5eise3sayaKZMoqSszpL6xW7j3rgTD7p9R6VzrKyOUddrDqDWjYam0GIZ8tF2Pd f/rVoXtlHfRCWIjzMZVh/EPSna5zRbpPlnsc571r2OqlMRXJyOgf0+tZTxvHIUdSrDqDTaW x0ygpqzOyDBgCCCD0Ir7n/ZT/AOSIH/sKXP8A7LX55Wd/LasFJLRd1Pb6V+hP7JkyT/AsyR nIOqXHXt9ysMQ7wMaNJwqeR73QaKDXnncfG/xd/wCQn8Qfrff+gabTfgF/yV7wT/2J8v8A6 UyU74u/8hP4g/W+/wDQNNpvwC/5K94J/wCxPl/9KZKBnp3gD/kPfDv/AHvEf/pWtWfAH/Id 8Ff9d/Ef/pYKreAP+Q98O/8Ae8R/+la1Z8Af8h3wV/138R/+lgoEcP8AA/8A5KDbf9hvxD/ 7bVDr3/IjeGf+umu/+nKKpvgf/wAlBtv+w34h/wDbaode/wCRG8M/9dNd/wDTlFQM8e8M/w DJTfHv/XO8/wDS6KvpL4Kf8lH13/sG/wDuSva+bfDP/JTfHv8A1zvP/S6KvpL4Kf8AJR9d/ wCwb/7kr2gGeOWf/Jy3w6/6/bn/ANLruss/8lc8Hf8AXDVP/Si+rUs/+Tlvh1/1+3P/AKXX dZZ/5K54O/64ap/6UX1Az6I+FP8AyPtt/wBiNov/ALVrzfw5/wAj1pP/AGG7X/046jXpHwp /5H22/wCxG0X/ANq15v4c/wCR60n/ALDdr/6cdRoEdV44/wCTtbX/ALE28/lJXlfwc/4+PB H/AF207/0pvq9U8cf8na2v/Ym3n8pK8r+Dn/Hx4I/67ad/6U31A+h9w0UUUEn5/ftkf8lws f8AsDw/+jJK+cK+j/2yP+S4WP8A2B4f/RklfOFelS+BGUtwooorUR6h4Km+F8Xw38Sp4on1 GHxO6g6d9mkbY2PlG5QVGMvkgschM8Ywb3g7xJ8bvhUGn8NxaiLC8AkZRB9ttJjjhgV3KDj jIIPY9K8i56VbstS1TTt39najdWe773kTNHn64IrJwKueuaj45+PPirxrp3i8Qara6jpiMl rJbWRt4IQ338hhsO7+ItnIAz0FUPHvi7xT4u1WDUviN40ga6toBAljpDLI4XOSD5Z8pSc8k sT044xXmd5qeq6gANQ1K7uwOgnmZ8fmap4PQCkqYXNK61JPMQaVbHToY8hdkhMr57u/GenQ YA9Kv+G/G3irwj4jtvEGga1c2mo2wKpIX3gqfvKVbIKnuDXPYNHOa05V2Fc9A8Y/GT4jeON StNQ1rxFNFNaRmOIWH+iqATkkhMZJ45PoK4Zr28a9N893O12W3m4MhMhb13dc1Dik9qSglp YLskuLie6uHubqaSeaQ7nkkYszn1JPJpscjxSLJE7I6nKspwQfY02kqrAaEGt6za3Md1a6v fQTxnckkdw6sp9QQcipdX8SeIPEBhbXtd1DVTBnyjeXLzeXnrt3E4zgflWXR+FLlQF/UNb1 nVobaHVdWvb+K0UrAlzO0ghB6hQxOAcDp6Vn0tAznGKaSQCUUuCODxSUCCiiigAooooAKKK KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKjNSVGa56+yKiJRRRXIUFaVr/w AgK+/30rNrStv+QFff76VE9jtwfxv/AAy/JmdSUtJVnGFFFFAgooooAKKKKADNFHFFABRRQ aACiiigAxXSeHr+7Mv2eOMScHGeo+lc3Wto07QXG6NHdgDkL3q4NqWhlWV4n3jrOhXXib4I jQLWeC2ub3TII1kuGwiHCE7iPpXndp8HNZtlQnWNKdkUDH2g4yB9K63x0x/4ZpvGwVb+x7c 9en+rrwTTPDuizWkZuLc+aUBO6VuSfoa5MGqrcuR21OvGOklD2ivoesr8K9bWIsdT0iSc87 nuCVU+wx/OtCL4Z6imA2qaYABg7ZcZ+vFeXR+EvDz5/wBBGVHTzX/xq3D4M8MOvzafg/8AX Z/8a9DkxP8AOvuPO58L/K/vPbfC3hS70bXEvJruzlRYnTbDJubn+lcZ8Q0VvjhpgIB/4kbn kf8ATY0nwx8N6NpPjiO7sbIRTfZ5UDiRm+UgZ6nFO+IZx8cNN4z/AMSJ/wD0ca4rTWMj7R3 Z33g8HL2asio0aEblyMDPXkV3XxFkaP4D6633mOlgHPvtFcYzDYCVwSK7D4lf8kG10f8AUM X+aVrmP2PUwyz7foeb6Gc6LYlTnECDHT+EVuoC2GBx2yP61zmkMU0mzB4KQoG9wVFb8EuRk nP9a9eOx5Ut2X45SvDH8fWvR/C5B8OxY/vP/OvM1ZWOAMcda9K8JZ/4RuLOPvydPrXm5n/B Xqj08s/jP0Z4v8MTjwQoOP8Aj9uf/Rhr0PTf+QtacMD5qjrx1rzn4Z4/4Qrrj/TLnkf9dDX oOlkf2vZ4z/rl/nXX/wAuPl+hx/8AL/5/qXPiF4b1bxBqXhK40uKJ00zUWubgyShNqGMrxn qc9hSHw5qrsAEiJPH+tWue+NlpBqFx4KsLoO1tcaq6SojlCy+UeMgg1y5+HfhNcMtjcow5D fbJeP8Ax6vMwCrey/dtHp490fa/vE72Ou8ZSr4TsNCtpoPtN/q2ofZhtYgRrtyT74rNnbr3 OOvpWbrun3k+j+G9Ps/NuV0fVFuke5nMjrEVIZQzckDqOavTn5WBPFelh41Ipqrvc83ESpy adLax3XjrRdQ8R/CTUdD0qNJL27tI0iWSQIpOVPLHgcA15XL8LfGIgSKC1tmAjVG/0pBngc V6H8U2ZPgNrbIxVhYxYIOCPmSvn3U/DumwaNBd26Tq2xWc+e5zkDnrXj4ONR83I+p62OdJc vtF0O11L4W3Xh34e+KPEXidYJLqCzzZwwyFvKbcMuSMAnHAHPWsH4Y2SXPxS8I2zpkWsEl1 jsCEJB/OuctfFWoaP4V13w2XmvbDVrYw+VNOzCCTIIkXOcdMEd66f4bXSWPxg0V5yEBtlgP PQuuP5kV1ctVQnzs4b0XOn7PuehftDSsfC/h2xydlzqgL++1CRn868st0O4YOWH3TjgV638 fbRpPDHh69wStrqyq59A6EfzFeWxIqjABGKWWpOkaZnf2q9CxExKAuMOByuc1FKQw9COc+9 OZedyDMgBAPTPtUDSBlDYIHcEd69U8orzsdhH3SB+tfSmqwprXwovYrgBlu9HYtn18nOfzF fM86llbZnPIGe/sK+lfENynh74SajNMQos9IZDnu3lbQPzNeLmOvJbe57GWfb7WPkC1kNxp 1vLKQQUBOfXFfUfwZ8Rf234Aisrhw91pT/ZXB53R4yh/Lj8K+XdPjKaRbqVziMV6L8H/EY0 T4hw2UrhbTVU+yyZ4Ak6xn8+P+BVriqTqUb9Uc2DrKliPJ6HEeOPDv/CMfEHVtDC7YYbgy2 4I6xONyfocfhUXh/Q5te1vT9EtwTPezrECOwJ+Y/gMn8K9j/aD8P4utF8UxR8Nu0+5IH1aM n/x4flVP4J6VbW02seN9TwllpUDIjnop27nI+i8f8CrOFf8Acc/Uqphb4v2fR6kPx41iBLj Qfh3pZCWljEtzcKvYBdsSn/gIJ/EV5QqbMADrwB6Cn3mr3PiXxJq3iS93CXUZzIAf4UzhV/ AAD8KDgEEjgVrh6fJBGWMq+0q2WyPSPhDplquvXvi3Uxs03w/bPcszdPMwcfiAGP5V52dTv tc8Qaj4puGK3V/cm4U55QZ+UfhwPwr1vXPD3iLSvgNp3hrQdGvbzUPEEwuL9reIt5URwQrE dM/IPzrh4PAvi6GNYx4X1NVUYA+znms6UozqSnJ6bG9WE6VCNOKd3qz3bxHAPiJ8D5Lm2UN eyWq3kIHVbiLkj6khh+NfNkUqTxJMp+VwGwa+iPg5Fr2maTf6LrOk3dnHHKLi3eeIqpDcOo z7gHHua8Y8W6EPDXj3WtFVNtuk32i2/wCuMvzLj6HK/hWeFahVlST03NcZF1KMKzWuzMHyz gnkH3phQE5x78VKzbkZQvOKZGCYssNpz2r0zxiPac4IIGelIwGPlJPPSpdoyTnn2pzRqF3E 4zz0osMq428DJI6e9FThctwnOaKQmeQ9qiqXtUVbRPUQUUUVRQUUUUAFFFFABRRRQAdq0dK nnW7WBDujbqp7e9Z/atjRIeJJyP8AZH9aaM6rSg2y9eWMd3H/AHZB0f8AxrnZ4JbeQxyrg/ zrrqhuLaK4j2SrkdiOoqmjjpVnDR7HJ9RX6Ffse/8AJAj/ANhW5/klfAN3p81oS2N8XZh/W vv79j7/AJIEf+wrcfySuSv8J6MJKWqPoWg0Umc1wmp8cfF3/kJ/EH633/oGm034Bf8AJXvB P/Yny/8ApTJS/F4gal8QiSAM33/oGm0nwBZT8X/BIDA/8UfL3/6eZKBnp3gD/kPfDv8A3vE f/pWtWfAH/Id8Ff8AXfxH/wClgqr4AYHX/h2Af4vEn4/6WtWPh+ynXfBWD1n8R/8ApYKBHE /A/wD5KDbf9hvxD/7bVDr3/IjeGf8Arprv/pyiqT4HMp+INrgg/wDE78Q/+21Ra8y/8IN4Z +Yf6zXe/wD1E4qBnj/hn/kpvj3/AK53n/pdFX0l8FP+Sj67/wBg3/3JXtfNnhh1PxO8egMC fLvOn/X9FX0l8FCP+Fka8M8/2aP/AE5XtAM8ds/+Tlvh1/1+3P8A6XXdZZ/5K54O/wCuGqf +lF9WlZuv/DS/w6G4Z+23Pf8A6f7uswun/C3PB/zD/Uap3/6eL6gZ9E/Cn/kfbb/sRtF/9q 15v4c/5HrSf+w3a/8Apx1GvSPhSR/wn1sAc/8AFDaL/wC1a828OMv/AAnWk/MP+Q3a9/8Aq I6jQI6vxx/ydra/9ibefykryv4Of8fHgj/rtp3/AKU31ep+OCP+GtbXkf8AIm3n8pK8r+DZ Bn8EEHI87Tv/AEpvqBn3FRQDkUUEn5/ftkf8lwsf+wPD/wCjJK+cK+j/ANsj/kuFj/2B4f8 A0ZJXzhXpUvgRlLcKUAnpSV0XhrTYdQvkjlPBNaNpK7EXvCXw58V+Mlu59H0yRrWzheea5l BWNVUZIB7njoK7Dwp8H9a8S+HJNasoU+zoMqZW2ebgc7c9a90+Es134ci1QXM8t9YtbKY7d jmONQrAgjvmvOtJ1bx3qR/tfTNcjsLaJyLexRNsAVT9zYOAvavlaua4iVSpTpWXLb+vme7T y+laM6t7P+vwPPbnwK1qZobiNoZ4+GjcYIqrpnw8vL5Wvbqe307Tg20XN2+xW+nc19AeOlH iHTfDGvPb+RNNLHYzrjs4Py577WHB9CayvGOm6Ppvicah4ibfoulxxxWGmROM3TBclm9F3Z z3NRHPJThFLSTvf5aafM0/siEZtvWKt+J5b4p+Det6Fc2VrAi6hLfLvtvsh3iUcdPzFZN98 L9W8P8AiG10jxDLBZyz263LMSWWJScYbA6jHNem3t94t8Val/wkN1qsmi7ABZxwfL5aA8AA dB7V2njG5s/F3grRvFj2inUNJY22pqBkeW2Fc/TdtYexp/2piafIqlrPRvz6eRH1CjK/Je/ Y83l+EnhO8+G1z4i8Pa8+pXViSZwq4Xj7y7eqkDkHoa423+GV/fWlzeWw/wBFtojM8rdCMZ wPUn0r3Xw1Ppug+EPF13HapHBNZeUCBhS5DKPxwf0pvw2aWH4ea+97eGS6NmJrZOnlKI2UY H4Dmub+1MVQjUTfNZq1/P0OlYDD1pRfK1p0PHdD+BHifxDGZra5sbRNu9FuZcO49Qo5x71z c/w/1Oyvbqxu49txaStDKoOcMOv+fevbfh3pCxavoni+61G5ub1mL+Up4CkEEY78Va+wnXP i/wCJLQNg3FxE3zDG3KjJ/IV0U84qqtKNRpq19tjGplcHT54X37nkvhf4Paz4pvjaWRSHah d5ZchFA9TU+pfBrXNFvXsNUtmhuQvmL3WRP7ykcMPp0r03V7nWf+E1u/DnhbV/7HsdNVHM8 eQZGIyGOOpJ/Su/vdfu/Ffwg1aXVlh/4SXw6y3HnRjCTAD76+gdMhl9R9KHnFZSVSy5Hb11 Mp5bCK5eqPmS1+FN5PZtqN9qFrpWnCXyRc3TEBm7gAcnA61PefCabTr/AE+Ia3puoRX4LQy 204KkD1J6V7NZ654P8XaJp3hPxVClkIC09hd52rLvOevTfzgg8HHFZb+AdH0rxW9pdkqsSu IokY+XJn+NSeQcHkdqP7Wre0cZOzXS2/ozZZbS9ndK/ncxp/hDaWXw1uDZX2mXGp388aNPL coscUakkqjnq2RyBzXjHibwo3h2WOM6laXjuMsLZ9+z6nFfR3jux0yx+EGj6XACqW+ortXH JjZm6t615J4r0OwhtXGnQnB5JJLGt8qxNarKUpyum2ZZhRpU4RUY2djyTGOKKmnheKZgykH Peoa+mPCCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKv6dousauszaTpN5frbjdKbaBpBGOeW2g4H B5PpT7XQNcvtNl1Ky0e9ubGEkSXMUDNFGR1DMBgde5pXQ0jNordu/Bvi+ws3vb7wrq9rbRj c801lIiKPUkjAHvVax8O+INUt/tGmaHqF9Bkr5lvbPIufTKgijmXcLGXRW+fBfjEEg+FNXB CeYQbKQELkjcRjgZB56cGs7TdH1bWblrXR9MutRnVdzRWsLSsBnGcKCcUcy7hYo0VYurG8s ZxBfWstrKVDhJkKEqehGe3vWhbeFvEl3a2t5b6FfyWl3IsUFwLdvKkcttCh8YJzxQ5JK7Cx kcUldN418LR+D9ej0Yakb+dbdJJ3+zPCqSHqibwC6js+AD2rmaItNXQmrBUZqSozWFfZFRE ooozXIUFaVt/wAgK+/30rNArStf+QFff76VE9jtwfxv/DL8mZ3akpaSrOMKKKKBBRRRQAUU UUAGKKKKACiiigAxRRRQAtWLC4e3ulkToO2eDVbPNavh7RL7xH4gtdH014I7m4bCvcTLFGg AySzMQAABmne2oNcysfbXjpt37M142AM6PbnHpxHXj1l5SWVtlC26Jc8ew5r23xPHoes/Ci +8F6Z4n0h7xtPjtoS17GAzoFxnngErj8a8EtoZbVfKefa0X7uURMJAjDg9CQRkHkVGXv4r9 wzJaQOiiKQAANnvzWvCVMS9CepFc5DO3lCJXEu7g9s+9acNzLF8rxbT/CVbdmvXR4x3fw/I Pi9ABgiGT+QrK+I+f+F3aXjORob9P+uprT8AeXDqc+taheW1naQxtFvuJUj3MfTJ6Y71U8f RWV/430zxZpmt6beWaWLWMqw3cbOjF9yEDOSDyOOmK8eo19diz2aUX9SkimsnADDrxntXo0 1ini74VXejq4D3li9pkn7sgXAz+IFeZKx2YJ5966Dwx4kbQrl4pUeWylOXQfeQ/wB5f8K68 bQlVgnDdanJga6pVLT2ehxWlmQaTapdRNFcCEQzRsMMkkfyspHqCK1rd8R8/dr0K60rwl40 d7vSdVghvy26QxEbycY+eM4OcY5qg3w9mtkLXGs2sMC9XdSvH4nFKljqbjaej9CquBqqTcF depyEyzPHi3YK/Xk4yK9V8FR3EfhOH7SpWRmdhnuM8GvLdV8ZfD3wpci1tJ5vGGs5wlrZAG IN/tMMj+deieE/Fclx4PtNU8Y3Gn6Le3LyEW7XCII492EUZPJ24rjx1f2tO0Fpfc7cBQdGp eb17HkPw3cp4PPoby4/9GGvQdKkB1myG45My8fjXIaDoh8NaY2myX9le5up5IprS5SUOhck HAOVOCODXY6BbibUY7ySWKC3tnDySSyKoGOe9enzr6ve/T9DzOSX1i3n+pV+MGBq3gLP/QX f/wBFGqzyoTuIxWj8RIbLxL/wj13pGuaXcPpGofapohexAtEVKsR83JHBx3rELxMoIbIxwR zn6Vy5a/3VjqzNfvU+hJJKSp7CsqaWRp3TafLC5zVqSU44+YD86bZ20+qXa2lsU3N3dwoA7 5Jr0pNJXbPMSbdkdb8VP+SCa5/14xf+hJXjN8d3hrYBn/RVI/75Fe3+NY9J8Q/DjVvCln4i 0tb6e0EMW+7jAMi4IB54yVx+NeJXdrNb2MljNt82OHypPLkWQBgvIBUkH8K8bL38aPYzNaQ Z5pOSxyxG3HGT1roYpjH4pjlSQxyi2jkVh2KkEfqK5uYtyM8gc1qC4B1rSpj1mtdjcdTj/w CtXo301PH21R9Q33kfFT4R3ltauiX0sYwpP+pukIZc+gJA59DXiMDO0IMsTQyglZI34ZHHD KfcHIq74V8Q6l4Z1L7fYSDbJxLC/KSr6EevuOldvqNz4G8aXH2r+0U8M69Ly63eFhuD/vfd J98g+oNcVOLwsnf4X+B6dSaxcFr76/E88aQlsGqczbGMwDFsYKjnNd5N8NPFhO60t7W9iPK yQXKFW9+aiHw31K2/0jxJrGmaDZry0lxcqWx7LnH611vE0kr8xxrDVm7cpj+AtBk8S+L7KI RlrO3YXM79gqnIH4nA/Oug/aA8ZRSQW/gHTpQ1xcOtxqBU/wCqjHKIfcn5iPQD1rP1T4reG /B+izeHfhfbnUb1z++1WZP3at03jP3z6dFHvXkJDRTy3mp3vn3125aWeZstI55PJ7157i8R VVRq0VsehzrC0XBO8nuSl1jjCLyijGQO3vUKSvFPHNA5V0YOjg8qQcimyTuLz7OLd9hTcZf 4c+lVoxd/aJg4QKD+728kjHevQex42u59Z6msfxP+CErwBWur2082NR/BdR84/wC+1I/GvN /iJKfA/wAEtC8B22I9U1rEl4FPIXIaTP8AwIqv0U1e/Z4127WLUvCupTRtKWN5b4G0AdHA/ Q/nXl3xG8TXHi34l6jrFlGLmztXFjagtgeWhILD6nJ/EV4sKUlVdN7XufRyrxdBVvtWsY4i WKOFUHyxDgjvXU+BPD7eJvHGm6X5eYDIJZxjOIl5b8+n41yhuFW9gs1ikaSY4VgPlX2J7V9 E/DPQNH8ExXd1rviHSYdXuwIREL2MmBOuCc/eJwTj0Fd+IqKnBvqeRhaLrVVfY4Dxn8UvGN x8QNbtPC3iF9O0mwk+zQxxxoyuyDDHkE8nP6Vix/Ej4kyRpIPG91hhn/URcf8AjtY+qaBce F9Rn0+8vLS8d3a4W5tJ1lSRGY4bIPB45B561nWXz2aMOA2XA6ZBJI/SnSoU3BNq5rXxVVVG k7Ho3hL4leM4vF+mPr3iqW/0tphHcQyRRqNrfLuyBkYJB/Cuu+PGibf7G8UxJny2On3JH91 /mjJ+jAj/AIFXjllaT6lewWNt5YmuHEaGRgign1J4A96+l9WXw1rXgQ+EvEHinS/tM1qkMk yXceVlQAiRQT1DAHmubERjQqQnA68LOeIpzp1GfM3Q4zyKTIPXH+Faeu6Hc+HtTjsLm8sr0 snmJNZzrKjrnG7g8fQ1mKDvz3AxXpxakro8aUHB8stw+4eB/wDXoOR8g6devSnHCqe/tTWX PzcDPBzTZI188HOB6UUEZxxwBjg9aKBHjvaoql7VFWkT1EFFFFUUFFFFABRRRQAUUUUALXV WcPkWkceOQMn6muesIfPvo0I+UHcfoK6nrVI48TLaIUUUVRxkFzPFbx75vuk7ema+6P2S0h X4GN5BHltqtywwcj+CvgPW5PmihB6fMa+8v2PuPgEf+wrc/wAkrkxL909HDQsuY9U+J/iPV fCnw01fXtGiV7y2RNrvGZFgVnVWlZRywRSWI/2a5T4ZeMNQ1Txtrnho+NLXxxptpZW97Hq0 ECRmKSRmVoG8v5DwoYdwDg5r1W9SeawuIrWSOKd42WN5U3orEcErkZHtkZrl/Afgaz8EaRc wpc/b9U1Cc3eoag0SxNdTHvtXhFA4VRwB75NcB2nll34H1/W/izriNaSWFhez3xW/uLFLmD a0VltJR/lYMY3Az3U+lZ3hn/hJNK8KeNPHOjXOjXdhpNlJZ+H7+50u3sfNMbHzpFKYAh3ZC AkBiCeM19EapZtqOi3unxztbvcwPCJV5MZZSNw+mc1x178N7S++Ddt8OH1F4IrezgtkvIox kPEVZZNhyD8yAlTweRQB5H4Q8Z6xN4G8cazo99Y38nh6zE+lXWsafDp1xbSzKZJw0YwAh+U qxwHbIyRzVXwz8QNYi8E+LNW028g1E6WbWLSrvUNLis7u2nvHUTFoVx+7y6sCQN5B5I5r0a 6+Dl5r1v4hm8W+MZNR1TWLO3slurWxjtkt0hk82M+WCQ538nccEcdKWb4PXusx+IrrxV4vf UdX1mzt7JLu2sUtltVhk82NggJ3MJOck9OOKB3OXdtf+H17410q2vNI1TUdM0Qa5YajdWEF mYZZXdJgxQKp3eUp5xkgAmqHgXxzo58K+Ltb8TPFrfh7w9DHPbm+0qKzvVln+eWPyF6K7+X tYgbmJ5OM13V38I7/AF608Rv4s8XtqGp6zaW9kl1bWSQLapBIZUIjJYMTIcnPBAxTZvg9d6 3Dr8/i7xfJqWqavZ29kl1aWMdqtqsMnmxsEBO5hJg8nGBjgUAcDpMdj4q+Gviye30G3g8bz tFPNpcGj/ZJ7OGWZGVFJUPKpCkmQnDEHpitW/tPFPg74THxHo73+k6zDdXsUltaaMl3cXqt dytCGLDKRqGLZ6AMT6CvSvCfgjVNI8U6h4r8S+JTr+t3lpFYCVLRbWOKBGLBQik5JZiSSfY YrU8T6T4s1KS2fwv4tj0ExhlmWXT0ullzjB5YFSMHvg56UAeNafa3HiG4+HOnaVrOiLq9/p 93qVx4lsNJhZ90br8kKuuE+eZtxIByDwCTWK2sx3Vl4Ph1e40DwrPLPqlndeKH0uA5kt5mR Y03jZG0u53OevzAda9Pi+El3pFl4ck8L+LJbDWNF+1h765tFuFvPtL75t8eVAy4DDB4xirT fC6ZfhbF4Dt/EbRxzzvNqV+1qrS3PmSM83lgnETMWIDclR055oC554niLxNJ8ErPx9oV41t qdp52mBtF0OO4OrRRStHbuFIzFFhS3GQNxx2FSX/jK08PfCzwlLp8Gm+JfGfiAE2+oabpXm JGyOzyXAhRdx8oyNhcAlic4ya9Y1HwprlppGlaV4C8RW/hay0+H7OLc6et1GyYAXGWBBXB7 855rnI/hFc6Tp3h1/DHi2fTtb0X7Vm/uLVJ1u/tL75t8eQBlwGGCMYxzQK5h+ONYvLv4TRe PvAJ0nVLyHTZjc+ItQtFM8cManfGI9o+d3DKVOAvzZHSsqbwnqEfxW8P3+jeG3g0dU0eQva WwSBCGuWlICgAYLqT/vD1r0aH4aw2/wAINU8AJrE0smpw3IuNRljG55p2ZpJNgwANzEhR06 V29lbfYtNtrPfv8iJIt2MbtoAz+lAzlU8Q6noPjGHQvETR3FlrM7jSL2FMMGALG3lQcggA7 ZBwQMHB+92lc7pvheC08Q3niK+u5NS1W4LJFPMoAtLcnIgiUcKvAyerHknoB0OaBH5//tkf 8lwsf+wPD/6Mkr5wr6P/AGyP+S4WP/YHh/8ARklfOFelS+BGUtwrc8O3n2XUomLYXNYdPjd kbcpxitLX0Ja7H2D4G1HzdJuGgJdWh2SMP4ff61zmj6HqtlpltZkwrF5rqbrzR5eN2c5+na sD4Ka0kHhrW7jUJ2Eayoig9Pu/zrkNE0bxV4s1PVLXRtdjhhtLpI2Es7BdkjkFwR/CgGW74 6Zr4eGGqyx9eNNqytv6H2MqtKGBozqp632Z6v4z12HUdQ0Twho2opPHYyCV5lHCFf4j/n+d dJLZeFPHkaaxLsi1nT1CPFuyRjqGU9cHkH0NeJ2ng/WbF7e3tNXiOpXFi180BjO6T5iBGhz 8zcEkHB44zV2bw9rdjqcCjxGun6lcg+VcFGEPlrHucySAEKc4ABHTk4FdFTIpKnH2VS01fX vfe5xQzeDm1UheLOy8VXWiadrNlo9leTXl3KCZWGNqDt+Fb/gbUbbSNQvdJ1MCfSdahMEyE ZG/BAP4gkflXk//AAg3iuygv9YuL2NrmyR5b1HLNJhWZSF7scoc47c9AcT3U+pHwPbasbqP bcJDIIwGDKkrtGjB8bSwZTlQcjj3x1zyuVTCujOV2+vmcjx1P2/PGNo9jrtb2zT2nw/02+M tjHJ513MRg7R6++OB/wDXrq7BdPi0rVdk8SW3lm3ADBXQbCAR7dK8kTwt4ksry/aHW7Mxx6 h9gur2YuAGCktIep8tSApb1IpYvC2vXlyulahrEVtdm+Wxmtm3qiMYhKXdx8uwJyT+XUVhU yacqHs3PXS51082hHEe05dOn3HQ/Di+8nUdNW+1BYLOMsizA/KGyQvPpmuk8Q6hpehfEIah Z3st3qV2iPNHGQVOzg4I6ZXjnvXEL4d1f+zY7ZbmygjaOcPG4IWFoQWkjY9nCKz4xyBwTmu X8NaNrniOzudS0m+ia4Fwts8UpJlRSVHmN3CfMAMA88ccZ0qZQ6ldVXKytZoxp5moUXTS1v dHuF7paeL7weJvDM8TvNAIpVLBdwXld3ow5BzXJ6xqV94Q8N6ppN1fxnU9Z2wiGBw3ye59O ea890/QPFTatpcej6+IINZkmVZyrw7PLOGLxtyM8/1qhaeE/FGq+Jxb2+oRXdy+mrqi3EjN 86Mu5E553twAOmTWdDKKsEqM5p01tpr5K5tVzOlN+1jD3/w9fU9iv/Aiah4J0qLTLuxnkhg 23KvKBufqCre3SsrV9Uu9L8P+H9EvdUF7rcFwGUg7jHF0Clv4sAkZ+g7Vwuj+HPGeqeGrXW rLXIreyuozN5QmYyKoeRW/djkn9yxAHXIA5qzbfDzxKsP9qJrVpI0smFZ1kLumwPu5Gd205 2HngjritIZZWckq000ndO2vpfsQ8xoxg/ZRabVnroey50Pxt4WOh6hcmCW2YDzYiN6FSSrE HqOa46SDw9Df3+k/2il49qBmTbjP+FclF4H8XtHHf2fiO2hNxLHBEwWRDIsioy7uMqSJB8p 5GD7Z891aTVvDl8LK5uAZpoIrltucgSIHAbPO4BufetMJldShVnap7jd7GeJzCnXpR9z30r EnjGKzj1JxbEYz2rlD1qa4uZLhy8jFifWoK+kSsrHhBRRRQMKKKKACiiigAooooAKKKKAPb f2doEvtV8d6Xcayuj2l74YuYpr2TOy3UyRjzGx2AJrC+KR1zwjdH4dQWM+h+HbM/aLeJZt/ 9qbhgXkki/LIWA4x8qj5QOpOR8PPGGleEYvFKanY3d3/AG3o82kp9mdV8oSEEudw5xtHH1r U0P4j6TP8ObrwJ8QdKvNf0+Ah9GuYJVS50tsHcEdgcxnj92eOD07csotSbtoaJ6Hu4tdfsv Gfgb4h3GsC38JeHvCOnvrKrcebJJC0bgxtbglnDkgZYbe5PFec+EpI9T+APxBFhrsPhexn8 SWkkMlzJIqQoRIwT92rHOAvQdqxLz4zx2fjnwt4m8MWN3Auk6RBol9aXzJJHqFsgKsrBQBh lJyDnBwRSSePvhifCniTwraeGvEFjpGt6lDqKxQ3cJa1MYYCNSyncvzHryAAPes+SXYZt/D 7xXL4P+MHhzSNa8aR+J/D2raedKup4pnaKGG5ZgUBcBvkfDHIGMnArM03RL/4Qn4i63dSPD qOmySeGtLcNgvNNnfKP92AE/WRa828Q3XhKSKwh8J6bqVp5Qc3E9/OkkkzFgVxsAVQAMdM9 Tmun+J3xRuviRF4fSezFp/ZtkqXZBGbu62hZLg46kqiDnnir9m76dRXPV7+z8KfETw34Q+G 2rvb6L4qg8O2VxoWsSNhLpnjy1rOfQn7p7E/gfPLix8QeHPh1p3hvXFurG807xkY5LWRyPL byIjwM4x3BHXOR1rlfHPiXRPEUugTaNa6haSaZpkGnSG6kRvM8kYV12gYJ7iug1/4vXni/w AJ+FNI8UWr3F9oV8J5dSiKiW9hCqFD5HLqBgMeo685pckuXQdyP4/ySSftC+M/MkZ9t8VG4 5wAi4H0rzGuv+JXiqw8b/EjWPFmnWdxZRanL57QTurNG2ACAVxkcVyFdNNWikZvcKjNSVGa yr7IcRKMUUVyFBWla/8AICvv99Kza07b/kBXv++lRPY7cH8b/wAMvyZm9qSiirOMKKBRQIK KKKACiiigAoooNABS0lFABRRRQAYoB9e9FJigZ1OkPDMN0sYcqoBBHBHr9a7Owkm09le1Ur ETu+TkH6ivOtGujFdLGTgNxXo+kXKqNrAsueR/Wu2kk46HmVuZSszdtNUVpEDrgMcMCOFNd HFcSvEEX5WHTeeM/WuaezSWQvEuSR1HerMVzsYQ3ULA4x5q5BwO9baowN+a2tdQT7Pq1jHc xAhgHG4ZHeoToPhsMuNFtODuysQyPxFRWEx84ulxuGMBWA5rWic53SRrgc5UVXKnuNSaVkW 0uYnUhX2fXk0guG3BVx9RUBIYjymVs9iRShSPvJHn1xzVCI9Q03TtQHm3dpHNIBw+CGH0Yc j86yX8J6BcBTNbXUgY58ua7kKn8M1qyRyYyrlfYdDT4pAjbCOT6881k4Re6LU5LRMn0zS9N 0kbdNsYLTj5hGnzH/gR5pdR0nTNUKSalYw3bRZ2GVc7c9cU8Mrclu3WpBIwAyd3P5VpZWsT zO976lSz0HQbO6S6tNItre4T7ssabWHHtWle21nqVm1nfwpcW7YzG+dpwc81H5gI+YfMO/S l3cg53Cq5Va1g5ne9zPHhPwntKHw/Y4znIiFadtb2+n2EdnYosMMQwkYHCjNR7snhsEUGT3 zmp5UtkDk3ux0k0u4jb8v1qjOyzRuANwIKsh4BB4walkkOTjGO9VZn3KUI3A+tMRht4c8Oh CI9Fs/Q/Jkj86W30+wsEeOytY7dJDlljGATVubepDIwwB8y46j61VNwsikpuB7g9qjlS2Q3 KT3Z5nqJW3uJoj94OR16iiGdpNLsrwZZrO5C49ENSeKIPs+tStgBZQH4PXI/xqHw+n2pL7T mGTPHvTn+JeRXP9qwz0aIgIO4PIPpTpAjI0ciBw3UMMg1naFdm70aFnOJIx5beuR/9arkrD kDqR0rovoSZ0+l2ABEUb2+TyIJnjH5A4qlLoulswd4mnfPBmlZ/wCZrUkbH3sVm6jNcpbbr OBZpMjKk4wD1NYOMd7GntJ7czKkslsy3FhZtEkka4KheEJ6ZrOnaO2s4/7UMZ8nBWQjgn2H rU+oXtvp0TXMkY8yXgKuMyEe/tWPBYTXz/btTYsxPyRjjZ6YqG+xKXVjH1S9vH26dbbE/wC ekv8Ah/jTRpl9MVa61N8k/dj4Fa6kMrKsYXbxt6Y96Fxt+8PoeRTt3J57fCilFoxQ74b+7j fkblkIP6GnLYahbc2d/wAZ5jdflzWmhYBcHnHepSF4HXPUAUrK9x88rWuZMWsSW0xi1S3a3 zwJUGUanSXGguxmZ7Z5G68bifwrVkjjnjMcqK8ZHKsOKw5IH0Nmnt4/Nsm/1iEZaL3B9KGr Fxae2jND+zLh7O21CPSpbHTLwusV00ZQXW0gOqewOATWkOB8o28dq9B17VPEF3+z74EsL3w q1lp9lI7R6nt+S4VwTFsOergsW46qK87AO4Ek8HjFENUFRWlYf1UFl4zUH9naeZmZ7SEknJ ZlBz61OABnccnrj0oC7mJB6YrRpMzTa2Y2C0s4Jg9vbRxuMjKLjirWQVzyCf0po2gZTrnBp ScrwDQlYbberFUkMT+GaUng8YB7g0zJCkduvFH3icEcnGKBCDAbgjHrRSkjcB1x+NFIDx3t UVS9qirSJ6aCiiiqKCiiigAooooAKKKXBLACmCNrRYcJJOepO0fTvWxUNrEILWOLGCF5+tT VSPLqS5pNhQelFMkcJGznooJpmaVzmtSl83UZSOinaPwrqfDXxW+Ing7Rv7H8MeK7zS7DzG l8iHbt3tjJ5B64FcYxLOWPUnNJWTSe57EdFY9QT9oL4yrIGPj/AFJgDyDs5/8AHa3ofjp8V ru3Ekfj3UwD6eXkH/vmvEau6ddG1uRuJ8t+G/xpKEV0M6qbV4vU9LvPjn8arSTB+IOptG33 W+Tn/wAdqr/w0B8Zf+ig6n/45/8AE1gyRxzRFJF3Ka5i9tGtJ9hOUPKt6ij2UexNKtzqz3P TJv2gfi+0MJj8f6kr4O/7nX/vmoP+GgPjN/0UDU//ABz/AOJrzKhT81Hs49je7R6xpvx5+M VxfLHJ8QNTKYJP3P8A4mrNn8f/AIsSTvbzePNRDbiEP7vn2+7Xl+jjFzLIT91DWeQwAkIID E4NPkj2MneUnG57l/wu34s/9D5qX/jn/wATVO/+NnxiEJltvH+phk6r8nI/75rzjTL7z4/J kP71Rx/tCtLtzVckX0OJznTlqzb/AOGgPjN/0UHU/wDxz/4mj/hoD4zf9FB1L/xz/wCJrgd TtPs8/mIP3bn8j6Vn1Hs49j0Yy5ldHp3/AA0B8Zf+ig6l/wCOf/E0f8NAfGb/AKKDqX/jn/ xNeY0UvZw7FXPTv+GgPjL/ANFB1P8A8c/+Jo/4aA+M3/RQdS/8c/8Aia8xoo9nDsFz07/ho D4zf9FB1L/xz/4mj/hoD4zf9FB1L/xz/wCJrzGij2cOwXN3xP4v8S+NNVTVfFOrzarexxCB ZpsbggJIXgDjJP51hUUVaSWiJYUUUUAW7XUr+zgkgtrqSOKT76KxAJ9aijurmIkxXEkW45O xyv8AKoaKlQindLUpzbXLfQvf2xq/liP+1bzYFKhftD4APUdehqM6jqBgeA39yYXO5ozK21 jjGSM88cfSqtFVZEloajqIORf3IP8A11b/AB9z+dM+23htUtDdzfZ423pD5h2K3qB0B96go oHcsfbr35/9Mn+cEN+8PzAnJzzzk8/WkN5eFGQ3cxVuGHmHB4xz+HH0qCiiyC5cfVNTkKGT Urpymdu6Zjtz1xz3703+0tQ2un2+42ySea6iVsM/XcRnk+9VaKLCLUuo6hPcC4nvriWYEkS PKzMCevJOeaYt5dqyst1MpTaFIkIxt+7j6dvSoKKALEd9fRFDFeTx+WQU2SMNuDkYweOST9 TT/wC0tR3l/wC0LneX8wt5zZLZzu69cgHPqKqUUWAtnUtRaRpG1C5Ls29mMzZLZByeeuQDn 2FQz3E91O9xdTyTzOctJIxZmPuTyaioosAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQB6B8GN O03WfjT4Y0bWNPt9R0+/uvs89vcLuVlZT+R9D2rsH0HQ/F3gz4i3LeGrDRrzwveRR6be6ej QrcF5zF9mkUkhiQAwI+YYOeK5D4LX9hpPxt8Latqt9b2FhZXYnnuLiQIiIFOSSf5Vn+LvFv ia+8TXUV74jl1K3tL97i3Cz+ZAW35V1A4PGOa5pqTnoWtjrPHUeifCrXx4F0nw/pOr6rp8M Z1XVNTt/tJluGUO0cSE7UjUEDONx5Oa6Pwx4Q8M+J5fAPj2x0C1t7HUfEMfh/XdHIaS2EjY KyRAncqshPGTtYcGud+ICab8VPFB8d+HtY0uyvdTijOp6XqF4lrJbXKqEdkMhCvG2AQQcjJ BArQj8daP8PvCvg/wdpGoR63Lpuvx+ItYurNj5PmIQEghYgb8KDlumTxmoeqVtxo4XxjHZ2 Hxn1q1stNs4LK01iS3hs0i/ciNJdoUqTyMDn1r0T4r6r4Y+HvxT8U+GtH+Hfh65jhnt/sxv IHdLeMQAsoUMCWZmyST2AxWV4x8HaHrXj7U/F+l/Efw2PD+qXrX6SzXRF1CJH3lGtwu/eCS OODjqKzvjrdafr3xv1fUtE1ez1Owv/I8i6gmDI2IkQlj/DyDnPSnpJr0A674o6p4U8D+Mrb RLP4a+G5NPu9Gt7t2MD+cks0JJZHLkDaxBAII4xWK/wAPNJP7Oc+qxjPjCxeHW7pMcrps5a KMfmokPoHFXvihb6B4y+M3hhU8VaMNHm02xtLy/S8UxW3lIFmyfUYO314xWx4d+J/h68+M2 p6drHh3QdM0PWIZ9GvNTiuZTss/L2RkFpDGQoSMjC9uMVGqS5Rnzp2pKvavpy6TrN1pyXtt fJBIUW5tZBJFKvZlYdQRVGu1O6uZMKjNSVGawr7IqIlFFFchQVpW3/ICvv8AfSs2tK1/5AV 9/vpUT2O3B/G/8MvyZm0UtJVnGFFFFAgooooAKKKKACiiigAoNFFABRRRQAUUUUAORikgZT gjnNd7ol/50EUvmAOp2SD0964CtDS76WznLIevBHqK1pTcH5GFenzx03PX7G5ZJSnIXPbt7 /Stcs0m3OBu45FcbpOoJdQxyBhuX1Pau1iRDCro+9W5IP8AD9K9C99jzLPqSCzjRd0QKYGe D0NWIZpkAbzN4HAaiEASdRsIznNTsYlcnohHOO1MYn2guI1lVCQfmOO3tQ8vloz75IQGCrs O7OfakZF2gqcnsaQbc8sR60wEku7i3O25QvCOsidvqO1S/aoXKSxYzkc+oqtLBNDuay2eZL IGkZ+Rj6fSsp7j7JMbq1Aks1YiZF/5ZHuR7eoqLWA61LhRgbqmWdTg5/GsSG4jmjEkLbfbP FTx3KkHc209xTQGz5gK5BzTw4P17VlLKeADnp3qZbg/h29aq4F4sc5AI+gpjSsMZ7etVRMQ cZJqN5l5JOfxpXAneQbsk5FVpZcDJOBmo2nBwM5z1qq0pbgg5FACyyc9azp2AbGcKT8p6YN TyysEOOc8YqnP80TAcN29qTYHJ+Lo3ljgudh/dnZuAzkH19OaxtKmazu47rkmNgf8f0rtLq 3+3WEsB48xcDPY/wD664MIyOVfIYHBHvXLLR3KW1jtbST7B4gmtVIFveL50R6DPXFazuSc5 I9q44TG90BXjY/a9NYMpzklD/hXQWt5HeWMNzG2fMHOOxHUVoncknmlWNC7ttUdT2ArLYpE 9xfyXheBwHCk5VQPT1zU1/Pbgw2txE0gucx4AyDx39K57XpFxa6RaqFEpGQOyjoKTY0rkNn C+p3r6ndLujB2xRnoB9P51sOq88URRiC3WMD5VGABRnGRnLd6lKwpO5GwfAKvgL7dRUJXd5 ZUrg88d6lfcoJ79qqo5eURxfLFzlh69wKTEX8DC84PrmpE6ZLcHvUCIiqFCbj3J5/WpQAVy Pl9R0yaEIlGcc9M8GoNQTdp1wVIIZGGT9KkXqoc4IPQd63tB8QeDtM0y8tvFPgG88RTvKWj nt9TNqI49oGzAByc5OfeiTsVFXe9j6F+Iir/AMMd+FiIol22+m4Veg+Ufd9//r18vrkDDDj FfTnxB8ZfDzT/ANmTwZeXvhPUNR0G+a3Fhpi3hhkhKIxG+UZJ27SPevnvXtS8P6tqUF14b8 Nz+HrVYAkltPdm5ZnyfnDH1GBj2qKT0sdWJjs7mTlh94AjPWpQFUEhx81RgcElsGnqvOTjb jOetbXOS5ID8pPAzTQWBznIHbFGQ6+2exp5A/hYgjvQMVCHUgd+1GMLjOMHn0pTzwB7ZpSN 0YUZ9zQBGQd3Uf4UU/kep9faikI8bwcdKjwfSux2r6D8qNif3B+VbqNjqWI8jjsH0owfSux 2J/cX8qNif3F/KnYPrK7HHYPpRg+ldjsT+4v5UbE/uL+VFg+srscdg+lGD6V2OxP7i/lRsT +4v5UWD6yuxx2D6Vb06Dzr9Aw+VfmNdNsT+4v5UBVHQAfhRYUsRdWsLj160UUVRxhVLVJNl hIAeXwtXaCAeoB+tBUZcrTZxuD6UYPpXY7E/uL+VGxP7i/lU2Ov6yuxx3PpRg+ldjsT+4v5 UbE/uL+VFh/WfIq6dN51jGW+8vyn8Kde2wurZo8fMOVPvVjaB0GPpS0zl5ve5locaQwyCDk Uqj5unY/yrsNif3R+VGxP7o/KlY6vrPkYGnfu7O8k9EwKhtHE0JspcAMcxsf4W/8Ar10u0e gx6YpNi/3R+VOxHt99DkgZIJsjKOh/I101ndLdW4kHDdGHoasbVPUA/hQAB0AH0oIqVVUW2 pFdQLc2zQt3HB9DXKOjRuyMMMpwa7Gk2LnJUH8KLBSrOCscdg+lGD6V2OxP7i/lRsT+4v5U rG31nyOOwfSjB9K7HYn9xfyo2J/cX8qLC+srscdg+lGD6V2OxP7i/lRsT+4v5UWD6yuxx2D 6UYPpXY7E/uL+VGxP7i/lRYPrK7HHYPpRg+ldjsT+4v5UbE/uL+VFg+srscdg+lGD6V2OxP 7i/lRsT+4v5UWD6yuxx2D6UYPpXY7E/uL+VGxP7i/lRYPrK7HHYPpRg+ldjsT+4v5UbE/uL +VFg+srscdg+lGD6V2OxP7i/lRsT+4v5UWD6yuxx2D6UYPpXY7E/uL+VGxP7i/lRYPrK7HH YPpRg+ldjsT+4v5UbE/uL+VFg+srscdg+lGD6V2OxP7i/lRsT+4v5UWD6yuxx2D6UYPpXY7 E/uL+VGxP7i/lRYPrK7HHYPpRg+ldjsT+4v5UbE/uL+VFg+srscdg+lGD6V2OxP7i/lRsT+ 4v5UWD6yuxx2D6UYPpXY7E/uL+VGxP7i/lRYPrK7HHYPpRg+ldjsT+4v5UbE/uL+VFg+srs cdg+lGD6V2OxP7i/lRsT+4v5UWD6yuxx2D6UYPpXY7E/uL+VGxP7i/lRYPrK7HHc0DI6V2O xP7i/lRsT+4v5UWH9Z8jjse1HOc12OxP7i/lRsT+4v5UWD6z5HHfhRzXY7E/uL+VGxP7i/l Ryh9Z8jjsH0o5PWux2J/cX8qNif3F/KjlQfWfI47B9KMH0rsdif3F/KjYn9xfyosL6z5HHY PpURByeDXbbE/uL+VJsT+6PyrKpT5+o1irdDisH0owfSu22L/dH5UbV/ur+QrL6v5j+t/3T icH0rRtv+QFe/7610nlp/dH5U9QPJYbRg+1ZVKFkteqO/A4nmqSVvsy/JnD4PoaMH0rtQi/ 3R+VLsX+6v5Vr9X8zg+t/wB04nB9DRg+hrtti/3R+VGxf7o/Kj6v5h9b/unE4PoaMH0Ndts X+6Pyo2L/AHV/Kj6v5h9b/unE4PoaMH0rtti/3R+VGxf7q/lR9X8w+t/3TicH0NGD6Gu22L /dH5UbF/uj8qPq/mH1v+6cTg+lGD6V221f7q/kKNq/3V/IUfV/MPrf904nB9KMH0rtti/3V /KjYv8AdH5UfV/MPrf904nB9KMH0rtti/3V/KjYv90flR9X8w+t/wB04nB9KACDkA122xf7 q/kKNq/3V/IUfV/Mf1v+6ZWi3bocFiCOvPNelaLqiSRIiyh27qeuPWuKCqOQAD9KUZHQkH2 reEHFWuck58zukenx3CNPiNhkjO30NXFkkaPPBBzxXku5+zsPxNG5/wDno/8A30a0Iuetxu YzjIC/w/4UrSLktkZ715Huc/8ALR/++jRuf/no/wD30aYXPWhMQxAbk1DOzW/+kvOFto1Yy xBM7815Zuf++3/fRpNz/wDPR/8Avo0rBc9BgmFheiHJNvON0DEdB1Kn3Hb8a1nywWSNg2Py NeUbnPWRj+JoDPjHmN+ZpcoXPWIJAec8g+tW/MAAIOf6V44Gcfxt/wB9Gl3P/wA9H/76NOw XPYfPA4DA/U0hkBB7V4/uf/no/wD30aNz/wDPR/8Avo0WA9aMgxzzxUW/J6c15Vvf/no//f Ro3P8A32/76NKw7npzyYBJ6iqrszMRnFedbm/vt/30aAzf32/M0uQLnokQwzDHbcFx61x3i S0NpqTTxqfKuPmzjo3eszc/99vzNISW6sT9Tmk6dwuLYX/9n30chO5D8ki+qnrWzYSDS9Zl 01pd1vcYkt27c1ibR6UpBOMknHT2qfZhzHWNPcG9mieDECqCsuc7j34rnoj9r8WXMxIKwDY Mj0GP5k1Vy395vzpuMZIPJ70OnfqHNY6vTxHNq7W9xD5ka2zy4BwSR0piXNhf6Jqdzb6fJY XNiocq0m8MD0rL8MknxFc5JOLCb+Qpmkgp4T8USPuVXhjVWYYBPPArya6aqyalqnH8z7jK6 VOWFp05U01JVbtxV9I6a20t6mjqKRxWGnvAm17m2WRuc8nqaQvaWOgWt82mm/e5LlU80oqI px1Heqmtn/iX6F2/4lyVDf5HgnQTk/6ub/0KnGDnCmm92/1/yMa1OnQxGJq04L3IxaurpN8 i2enVnQiG2n1bTYbdnit76H7RtJyyLjJFR2l5Z6jLe2q6bJZyQwtPFIZd/mKD39DUNh/yH/ CfPXSn/wDQTWT4cJOq6lk/8w2b+lYrmcXJv4Urff8A8A9iWGw9OvCnGnG1SUr6L+SLsu1m3 saxvbSz8PafqUumSXb3Adn2S7NoU4/HirV9HbxSr5GTFLEJk3dQGHSub1En/hX2g4J5im/9 Cq34gz5mm4OP+JfD0+ldFCMueLvu5X+Wx5WZU6X1WpFQS5FSaaST96Ot2t7+Z6x8Tp2l/ZE +FKE5LTzL/wB8iQVH4ptNNj/Z08Ba3a6Np9nquqeeLu8hi2yS+VlV5z36n1Iqh42lDfsrfC KPdk+bf5GfR2H9ab46z/wyl8J+T/rL/v8A7ZrqjHb1PmJ2fN5JHReO7+x8K+A/h9q+keB/D Nzc6xpIvb/7VZs3muAmdpDjbnJ/OrN3pHhq78TeOfEmkaHaPpuk+HrLVNP0uTP2cS3CKdzq CCwX5jjOM1zXxgV/+FWfB1yrCJvD+3fyBnEfGfWq/wAAdYhm+KU3hPxDc+Zp/ifR5NEDP/D tXMSj3wGA+oo5Hy8yFo5uDX9WLd/L4V1j4X2XiHTNHj0nxAuqfYdStYZWMKfumdXiRidqvw cZOCCK5TkqMDiua8QaFqXhPxRq3hnUHkSeyuTFKu44kK5CP+KnIPo1ZuW/vt+dbxp6bnLN3 Z2+AvUAUp24wAB3rh9z/wB9vzoy399vzq+Qi525ALZH3qK4jLE/eb8zRRyCbCkpaStSQooo oAKKKKACiiigAooooGFFFFABRRRQAUUUUCCiiigAooooAKKKKBhRRRQIKKKKACiiigYUUUU CCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAFpK7XSfBtlefD5fGt/c3kOnWuoSWmoNCitsUIhjEYPV3Z 9vzfKMEk9KjbwQ83gix8W6ddG8tyWfUbFcfabKDz2jSbHRkO0gsBhWxngisfaxTsbqhJq5x 9JXo9p8P9HvNQ0y2gvdSZb/VNT09QBGXxaxh0I7bnJAI6DtWI/gjVLTwPf67qdhe2l7He2t na27BNkxlD5z1OQUA/wCBUKtFjeHmjk6K6TxV4Zh8L69ZWjah9vsLm3iuPtUAHzclJlXsSk iyL+A9a6C18NeCJpfCrpca6B4guDFCJhbsse24WL94AOQc5OOnSh1UkmJUW3bsed0V6xqfw /0m58SSLBY3+lqdOv7pNIiUC4U2rhVP7zJKTcsGIB4OMgViWHhrwlcy6va3Q8SWd5pWmy6j PDILfI2BCI888kPnPGPTNSq8X0LeGkupwXvRXV+I9O0Kz8JeHL7RobnOoyXcjzXW3zSscgj VTt+Udzx3Oe/HKVrGXMrmE4crsFFFFWQFFFFAwp6/6pqZT1/1TVhW2XqvzPQy/wDiS/wy/w DSWMHSigdKK3POOrsvBf2nwHH4zvPEVhp2mvqB0wrNHM8iS7d+SEU/Lt5yK6Dwz8Np1+Il9 4f8StYtBYaY+qS/vJGS6tNgbzYJIwcNtIZSRjIwR2p9v/ZP/DNNsNWW+aM+LJAv2NkDf8ei 5zvBHSt3wZ4pj8WfEHxLqV5ZPYafbeDLuxhtrZw0kdtDCqqNzYDPjJJIAyewrilKdn2PQhC Ca01OD8YeH7S2tLPxX4fW2/4RO/kNrazQSSO8ckagss4cBhKQdxwNp/h4q7q/w6t9C8RxeH 9X8daJa3ksMU4LRXBjCSLuTL+XgZBHXpnmtT4gQQ6Z8IPDdj4R33ngi8le+OoykG4fUNmx4 Z1HETIowqjhhzk1o/FbUfC1t8TFj1bw3Nfzf2RYgypqDR5Y2ihD5e3BwccZ5xSjOVkkxyhG 7k12OIi8GMfAVr40vNfsrPT7q9k09ImileUSou45CqRjbg5z3qrrPhLUdI0S116G4tdW0S6 kMMeoWLloxKBkxOGAaN8c7WAz2zXQ6llP2bfDSyNhh4kvgwPHPkR1e8FYh+A/xMudRG3TLk WUFmX4WS9EhI2erBeuOg61opytzX6mbpwvypdLnI+IfCk/h3SfD2pS6paXkeu2f223W3Vw0 ce7b8+4AZ3AjAz0NQaD4b1HxD9tmt5ILTT9OiE17qF0+yG1QnALEAkkngKAST0FdJ8Qiy+D fhiXZRH/AMI6dvPQ/apc/wBKv2G2f9mXX7OzQre2fiC2vdQTGGNq0RWJz32Bz16cimpy5L9 SfZpztbRI5uLweuqWt3L4V12316eyha4ns0gkt5/KX7zojj94F6kKdwHOKq23hee5+Ht940 XUbVLSzvY7Brdg/mvI67l24G3GATknt9K6X4HiUfGzw9dxyCK3sjLdXkrfdjtlifzGY9lwc c+orT0e80WL4EeLLm80g6lYSeKrcw24uWt9oMUhU7lBPA7VMpyi7XHCEJR5rdziPCfhW48W 39/Z2uo21k9lYTag7XIcho4hucDaDzjnnrVbwp4d1Hxh4r03w3pIU3moyiOMvnagwSWbHOA ASfpXpHwz1Hw3c6p4mi0zwu+mXP8AwjOpETtqUk+B5PI2soHPrXO+CYBpXg7VfEi6/Y6FqV 46abp1zeGQYClZLhl8tGOceUmcY+dhmm6klzBGlF8v5nD3FvNaXc9pcRmOeCRopEYcqykgg /Qg1vaX4b06/wBGt9Qu/GGlaXLcXDW6Wdwk0kp27fnIjRsKS2ATjoa6T4yWNofHMPinTJYZ 9N8U2iapHLb5MRlPyThcgHiRWPIB+avPbXA1G0P/AE3j/wDQxWnM5QumZ8qjUcWro7HX/h/ b+HNR1vS9Q8b6KdU0dGM9mkc4Z2G3KIzIFZsNnAOeOKn1b4c2+heJovD2seOdFs7ySKKYO8 NwYlSRQyEv5eBkEdemecVF8bMH42+NunF8/wD6AtdR8U9Q8MW3xCtU1Xw3LfzjQ7AeauoNG CxtFCHywuDgkHGecVjzT013NuWm+bTZnA/8InOPh0/jb+07Q2iaj/ZhtcP53m7dw7bdpUZz n2p3hLwjceL5tWjg1Sz07+y7F9Rme6DkGFMb9u1TkjI475raTzV/ZtlywCDxWgkB4JP2M4/ rVv4RtDHN41nu7Zp7U+FL4tGHMfmgGPID4OPqM4qud8rd9SVTi5pW0sc2vhnTJ47BrTxppM /2y9SyZTHNG1vuBIlcMgOzOBlc4zzVfxT4Wv8Awj41vfCmpTRveWcyQySRKxQlgCCoIBIww 7c9qq6neaBeabbR6PoU2m3EbubiV7w3AkUhdgBKjbghvrn2r2qc2viSw8J/GrUI0mi0TTng 1lT/AMtb+0wtsreplLxn6KaOeUdWxqEZaJHA/wDCrb5vGniHwqviPS2uvD9jJfXkyiUxbYw DIinbksoI4x147VjW3hnSJND07UrzxzpFjNfRtJ9jkinllgAYqN/lowBOMgZziuh+GOq3ba 743v7pxcXV54Z1OSaRzy7MoZm/Ems74feE9N1QX/inxU5t/CGgqJb5h8rXkh/1drGe7ucZ9 B9RS5pK93sPlg7csdxNb+HraL4Y0bXW8UabdprcoSwto4pkmmTdtM210G2MHHJ654zWJ4r8 La54L8T3fh3xBZm3vbY8Y5SVT910P8Sn1/A81d1bxPqXjXx/H4hv0VV+1W8aQQj9zZQCQLH EuOFUDgepzXpmoeI9H8c+KNe+HnxA1AWslvqt0mgeIJeWsXMzAQTH+KFjgD+7+WHzyja+oO nCSdtOxw2jeAorzx14Q0GXWbS/j8QxR3KLAZItqPu2ozFPlZtrDIBxj6VBceFv7cfxvrunT aZplj4dkDyWcImKlDJ5SiLcCSN4xlsHnNd5pmkX/hX9oz4Z6FrUSw32nw2VvOqMHG7dKAQR 1ByCD6GsXwPcWkXg/wCL1zqVkdQtxbQGSATGEyZvf76gkcnPHpWfPL4rmnJH4bf1Y4jwd4X vPGni6y8NWF5b2l1eB/Lkud3lgqpcglQSOFPam6L4Xv8AXptRa0uLeHTtMXzLzUrlikFvHu 2qxOCSWP3VALH0r0D4Tax4YPxa0KOw8HtY3MhmRLg6rLKI8wSZOxlAPHHNZ2mNHdfsya/aa eM3dl4ht7zUEX7xtjEUjc/7CycZ6AmtJVJJ22Mo04ON9znYvB66na3kvhbXrfXp7KFriezS CW3uPKX70kaOP3gXqcHIHOK5YZfAjBcsQFC8kk9APrXovwOSY/G7w7cxMEgsmluryUnCRW6 xP5jOegXBxz6+9cFcTxnV57rTgYovtLSW+OqjeSmPpxWkW1JxvcylGPKpWsdRdeCLbTtQud G1TxdpljrttGzS2LxSlY5FUt5JmA2CTtjpnjNN/wCEJji8F6J4r1DxRp1jZay8scEbwzySI 8RAdWCoQMZHPfNdsLnwd8YtburfUtHuPC/jy4glma8tX32V9PFGWbzYm+aJmCHJHcc1lXt5 o8H7PfgV9V0iTUBJqmplAl4bfZzHnkK2e30rH2ktr6m/so6u2hi6V4Aj1e/8Qw23i7THttC 08alLeRxyvHPDhSxQAZyCwG0gHNZWv+FLrQdL0vWhf2upaJqof7LqFru2kocSI6MAyOvdSP pmu1+Hc2iTzfE6dbG6sdEl8NzuttC6vNFF50WArPwx9z1qD4o239l+CPC+leHB9q8Cskt7Y akx3S3Vy4HnCbgCORMbdgHA555wlUlzWuDpQ5bpHI+MfCtz4M8Rf2Heaha304t4rhpLUPsV ZFDoPmAOdpB6d6v+JNBfRPAfhC5l0IWz63BLf/2g8rNLMA5Ty9vCogG1gOSdwJPaus+JGjD xD8fLTRmmEMNzY6cJ5ieIYVtI2lc/7qBj+FauuS2vjT4ZeLLe28QaZqlxod6ut6ZbWRlLW1 jgQSR/vEX5VQRNxnkGm6j924lTXvW+R5hd+Fbiz8AaZ4ybUrWS11G7ks47VVfzleMZfdkbc AEHIJ60vhjwlc+KLXXri21G1s10SwbUZxOHJeJTg7doPOSODjrW1qjj/hnvwvufhfEOoAD0 /cwnFWvhdFLc6X8Q7KCNnubrwrcGCMDmXbLGzbfXAU9PQ1bm+VtPVMlU1zpW0scz4L8J3nj jxPF4esL22srqaGSZHuQ2wiNC7D5QTnaCfwrnzjJ2NuUEgNjGR616P8C5SPi5azQEOY9Ov3 yOQP8ARZOT7ZxXmkJJhQnuoPFaRb52rmLilTT6m34TuLmDXb2KOXCSWckm0gHDL0NEN/e67 4Q1wavKtw9iqTQuFCbSc9h1pvhdS3iO4CglvsMwAHfpS6dZ3dp4R8TS3dvJbpJCiIZVK7iP TP1rycRGKqyfW8fzP0DKqlaWDpU9XT5at1020uN1rnTtCP8A1DkqHUP+RI0H/rnN/wChVd1 W0u59L0N7e0mlQacgLIhYD8RVa6hmn8DaI0ETyrGJo2KKWw27ocVVKcVGlrs3+pzYyjUdXG e69YQtpvrC9u5qWP8AyH/CX/YKf/0E1keHP+QrqX/YNm/pWxbI0HivwtaT/u5k00xsjHBVi pwD71n6FZ3VtfavPcQSQxw2EsbvIpUBieBk/SueHwTXkv8A0pntVYSliqLS0UpX8v3cN/uK eo/8k90H/rlN/wChVa8Q/wCs07/sHw/ypl1Z3d14B0FLa2lnby5RiNC3VuOlTeJUMV/aWzE eZBZRRyAfwsB0rqw7TnBecjxc0hJYavNqycaNn39063xPMW/Zx+F0R5CXGq/pMtanjo/8Yp /CYf7d/wD+hmuX1y8874IfD614Hkz6rx/22T/Gur8e288X7KnwmeS3lRA18SzIQBuYlc/Uc j1rttbl9WfJP7foje+Jni3xLovwa+E+jaPqps7G90FZLmNYkYyEKgHLAkcE9MV4Gt1d2N1b alYTGK+s5luIJF4KupDAj8RXtfxc0rWLn4XfCA2OkXt06+HwmIbd3w5EeFOBwTT7z4Uz3fi Txj4MsLZW1bRPDumXUKcAyTgIZUGf4n3sPc4FEJRUUn1FUhNzcl0Lnx6t7PxZ4Y8GfGTSol jj1+1W1vlX+GdQcZ9xh1/4CK8Hr2FLi+sP2PbzQdes7iymi8UBLCK7iMbsNod9qsAcAlsn3 rx6tKPw2MK6XNddQooorUwFooooEwpKWkpgFFFFAwooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA6fRfG2q 6Dpdjp9jBAYra7luZVly6XiSoqPBKh+VoyqDjr3znFC+M72y1fSdS8P2MOiPpayRxRxSPMj xvIztG4kJ3Id7KVPBHX1rmKKy9lDsa+2na1zr4fHt9E9o50qzY217f3qgM6hmu02OuAeFUA bf1qj4Z8UyeGLKW0g0u2vEe6gvAZWZCksKuIyNvXBkLc9wK56ij2UdrD9vPubeq+J9R1rw/ pul6p/pc2nyyvFfSOxlKSYLRnttDDcO+SfWpoPFU1uvhYR6dAW8OTNPCxkY/aCZhLhx2G4f w9q56in7ONrWJ9rK97nb/8LGvJ1uTqeiWeoTTQ3VotxLNKJUtpzkwbgfmVTnYTkrkjpxWNY eIotMudUex0S3ih1HTX01oTPIwjVwoZwxOS3yg88e1YNFSqUFsinXm+po3erSXmgaRo720a Jphn2Sqx3S+a4c7geBgjjFZ1FFaJJbGUpOW4UUUVQgooooAKev8AqmplPX/VNWFbZeq/M9H L/wCJL/DL/wBJYwdKKB0orY841T4h1k+FR4WN4P7GFx9rFt5Sf67GN+7G7OOOvTijRPEOs+ G7m5udEvBaS3Vu1rM3lJJvib7yfMDwe/rWVRS5Va1iueV73NbTvEet6VoOoaDY32zStSKtd WjxpJHKy/dOGBwR6jHb0rXk+JHjKbVItUm1K1lv4tgjuZNOtmdAgAQBjHn5QAB6YrkqKn2c d7D9pNaXOit/G3ia20ZNGS+hk05J3uhBPZwSjzX+8+XQncfWqWseI9d8QLbprGpy3MVsCII cLHFDnrsjQBV/AVlUU1CK2QOpJ7s6X/hOvE5s7GzkvLWaDT4hBapNp9vJ5EYOdqloycZ59z VQeK/EaeJrjxLHqsserXORNOiqBKpABVkxtKEADaRjjpWLRRyR7A6k3uzduvF2vXWl3Glie 3s7K5x9ohsLSK1FwAcgP5agsAexOPaqsWv6vD4ZuPDUV5t0i5nW5lt/KQ75V4V92N2QOOD6 +tZlFHJHsDqSbu2amieINX8OXVzc6NeC1lurd7WVvLSTfE/3k+YHgjg+tMvNb1S/0XTtGur hXsNMDi0hWJF8reQW5ABOSATknpWdRRyRvewueVuW+hq3fiLWr/w5p/h27vBLpemsz2kHlI PJLHLYYDdyeTk81QtbmayvIbu3KCaBxIhdFcBh0JVgQfxFQ0U0ktAcm3c0tb1zVfEetS61r d0t5qE5BlmMSKZCO7BQAT9RzitqT4j+MZtRi1KfUbWa9hCCOeTTrZnQIMIATH0AAA9MVydF Jwi+hSqzWzOgs/GfiSx0eTR4L6JtPluWvXgmtIZlac8GQ70JLYJGew4qzH8QvGENy1xFqsU btZHTyq2cAT7OWLNFs2bcFjk4HPGelctRS9nHsHtZrqbOoeJ9b1PSv7Kuri3Fl5y3BigtIY AzgEBiY1BOAx6+tVY9Z1SLw7ceHo7110q5uEu5bb+F5UBVW/In9PSqFFPkja1ieeTd7mpo3 iDV/D0t3Lo90ts95btaTkxJJvib7yfMDgHvitKx8feLdN8NweHLTVIxpFvIZY7SSzglRXJO X+dDluTyea5mihwi3docakoqyZ01x488VXVpFZy6hbi3iuY7xYo7GCNfNTOxiFQbsZPByKx dV1O+1zVrrVdVmW4vLti88ojVPMY9WIUAZPfjmqdFChFapA6kmrNmzb+KvEVtruna7Hqsja npkSQ2lzKFkaFEBCAbgegJwTkikh8Ta5b2mtWcF6sdvrmP7QjWCMC4AbcB935QGJOFxzWPR RyR7B7Sfc0dD1zVvDWtwa1od2bPULfPlThFcpkFTgMCM4JGcd6TTNa1bRtTfU9Kv5LO6cMr tEAFdW+8rJjayn+6Rj2rPopuKe6EpSWiZu3Pi7XrrTLjTBcW9lZXQAuIbC0itVuAOQJPLUF hnnBOPasLkEEHBByDRRQopbA5N6tnT3nj3xXfPdzT6hCt1eRmK5u4rOGK4mQjDBpVQMcjg8 8jrUEHjTxHb6HZ6Il3bPptkWa3t5rGCVYi33iNyE5OBk965+ip9nHsP2k+50Q8ceKlvdSvF 1NVm1O0WwuyLaILLbqABHt24VcAcKB0zVO28R65aeF7vwvBfn+xbuUTzWciLIhkAADjcCVO B1BGayaKPZx7D9rPudLN488WXGtXOszaokmoXVn/AGfLO1rCS1vt2+XjbgDbxkc44rO0HxD rPhi9lvNCvRaTzQNbSMYkk3RN95CHBGDjBrLopqEVokJ1Jt3ub9p4y8RWWhw6HBd2502CV5 47eWyglVJG+8w3ITk9M+gApG8Y+Jz4ks/EaavJb6rZIsVvcWyJD5SLnChUAXHJyMc5OawaK Xs49gdSb6nZp8UvHcF6Lyz1qOxm+bcbOyghEm4ENvCoA/BP3s9a41iXkZztBYknaABz6AcD 6UlFNRjHZClOUt2MAnjnE1vcy20oBXfExU49KdK97cLtu9QubpByFllLDP0paKTpxb5mtTW OJrRh7KM3y9r6BDLqNvGsUGrXkcK8LGszBQPQCmW/2u0LfYtQubVWOWWKQqCfXFPopeyh2R f1zEJpqo9NtXoQyQGU75JZHl3bvNZyXz6561NJJfToI7vU7q5jHRJZSy/lRRTdOLs7bELEV knFTdnvrv6jIzewII7fU7uGMdEjmZVH4UoDcs7s7tyzOclj7mnUHpTUIxd0tRTr1akVCcm0 jXvbpbj4f+GtO7201+Tz/flQ/wBKo3Oq67e6cNNvvEGpXliu0LbT3LvEm3hcKTgY7VVBcIq FyUUkqvYZ6/ypafLbcmU3fQ3I/G3j+KMRxePvEMaKAqquoSgADgADPSse8u9T1C8mvb7V76 5u59vnXElw7PLtIK7mzk4IBGemKjoo5Y9he0m+pYvNR1fU2ibV9Yv9TaFdsRvLl5vLHou4n FV8Yoop7Ett6sKKKKYhaKKKBMKSlpKACiiigYUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUU UUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFF ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABT1/1TUynr/qmrCtsvVfmejl/wDEl/hl/wCksYOlFA6UV secFFFFMAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA KKKKACiiigBaKKKBMOwpcUUUCDFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGK KKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKK KADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKK ADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKADFGKKKA DFGKKKADFGKKKADFOX/UtRRWFbZeq/M9LL/4kv8Mv/SWMA4pcUUVueaGKMUUUAGKMUUUAGK MUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKM UUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMU UUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKMUUUAGKKKKAP//Z </binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABcADoBAREA/8QAHA AAAQQDAQAAAAAAAAAAAAAABgEEBQcAAgMI/8QAOhAAAgEDAgQDBgIJBAMAAAAAAQIDBAURA BIGEyExIkFRBxRCYXGBFZEjJDJTVWKCocEWcpTRUpKx/9oACAEBAAA/ALk1q7hEZ27KMnAz oZk9odgBHu7z1SkKN0UWPE2Sq4bBBIBOSMDpkjIzM2i926+0zVNsqPeIkbYzbGXBwDjqB5E aHHq+JIa+S1/iBqa/aZEeGnj5CqT4TJnxR9PLJLYOM+TdL5fWppglxgM0GFaseONaEt8pM7 j1+EAkds+eujXTid7LU1lKZDLBG77p6ZI4X2jOVJO5lPl4R9Ro0gfm08ch+NA3bHcaXUddb /bLLGWrqtEfbuWEEGR+uBhfmenpoBppq24VMkNHQW1Kt5XkjpZX5jPG0xm3tsBXYTystu7q R3IGp6StFko2tFDU7qne8lfXiNc81vG+xT4S5znqdqLgsewMLJXhgtupadp+YxPu43Sc5u5 d8+KVvUvhf5WHXT+OxXIlKm7XWmtbgYRndXkQeinoqD/Zj6aHKwFK2+R2y41tdC0TwyyR1I KApGGO4IATnex3ZwMYOdW9Bj3ePaABtGADkdtLoX4zstllonudZRUzVQaKNZZR0YbwNreq4 JyD9e4zqD/EFtr1ddSxClkqR7vSxquORAvTOOwJKgAeRDHrjBaWW13DiCTbS/q9HGdr1BBI HXJC5PibPXr5nJJbrqUrKC2WjiOCjpjBEYqFmmkqK5qdpOY4wGdQSw/Rk7eg6/PUvQ0LYE1 FZ7BKP3kdQWY/1cs6Bp6ioqJrqaiqhoiGqmNFHKkmeo2P4QGBYZQbuhCj1ANuxAiFASSQo7 99ZoO4tqDUXFmdv1GxQe+Tr3ElQwIhUj0UZYj5roXFgv8AdrnT0ESxRgwpUVEkjkqkJyFBx 13NtPT5EnR17pcLLbjK17oaajpkJwaLbEij+vP3zoOsfF5lr62evqJKRqycsKmMCWnZAAq7 oyMqMDuD9cZ1N32ahtVmnut0tFLJCke+O42wlck/s52kOuSR1BYde40HUnuFM9wt8lFWT1V NQukdfUOGaQEM+8MPIk52NkgeeRjVzQkGFCMYKjsMeXppG3BSVAZsdATjJ0HWs0nF9jvtKk +xroearHBKK0aop+e10Zfqp0xeh4hnjSnqbVIlQVhSqCKstNV8rIBDcxCAc5KsPIfPPWXgm 4VFtq3NQlI8uH9xiOIHIwQGA8K9seH1O4t5BgCBI9sb8uU4jUkblcZyme27ocHscemNdaKa 5U9OhomqZqISMymKMNE0jIVUoG6JMpbcEOAxA8yp0/sFZe6jhm5tcVhqKeoppWWuSMhZ1KM d5GBtcOFHlkt1BK51bUWeUmc52jO45P30zvBYWSuKTLA3u0mJWYKEO0+Ik9sapezXK22iUU tvrGt80OJIVactlXUMrgsABuUqWXcVz8PQHRRNxzxRTQIKa3yXMv0D09Cz/fIIX8tNbhVcY XGM0t2pXpveCgLzSJHT0cZOWdj0WR8dl8QB79emuVNT09S0cN2uNFXCrqnMsdHWCVqeMyKE BZexUupGOgCAaI6e3U1DJLSSwIKd5zb7iFAUyh8GCoOPj8SqW75bPwjQw9xruHKq6WqeRnh rZGoapQQoiqZF/Q1A8lSVerejBvkNXBGpSNVOMgAdO2mN6udLZ7PU3Gtjkkp4I90ixx72I7 dvPvoCT21cFRSSSR0Ncjy45jLSxgvgYGTu69NN6j2oez2Q8yp4fqCX+N7fFk/fdqd4Uu/AH EsrJZqGhWqQbzDLSKkmPUZHX7HTLjK2U44lRoIY45JbdKMooXJCSbe3zC/kPTUzXRfilW8K kIt7tBZD/wCMsZBU/Uc0H+nQ7f7UOKbjYKsExw8Q0RpK0p3RkHOVh/MGVhnVmjoMaTAPQ9R jXkyxIr8Z26NlUq1xiBUjII5g6Y16R48uNntvCVc155LwyQukcLgEyOR0Cj1zjqO3fVCey+ 319dx/bHoVfFNKJZ5B2SMftZPzHT76vDiBA/GVsU/HHt/MsP8AOtqHrScG1OfgERP+6mY// UGmvSGjt6RgD8P4iaLt2V3cAflKNG+tR315Gt0VRPxNSw0k3IqJK1Fil/duXADfY4OrduPs TuF0p5amv4rmrbmR4GmjJTPoSWJx9O3poN4O49uns/ucloraWJ6OOcx1UIjUSIwOCQw6kj0 OR9NW9eJ0n4ys0kTbkeON1YdiCxxpKJm/01wg2cEVMP8AeKQf50tYEjprrjrsv9K2PQlqc/ 50ZaY3W60dktk9yuE3Jpadd0j4Jx5DoO5JIGvKNqr4qHiOjuMoYxQViTMFHUqrhjj54Gr3r /bbwlTUrS0j1VZNjwwrCUyfmW6D++qbt9ovXtC4qnlpaYmSsqGlnlCnlwhjkknyAz27nV3X cRWjim0wqrSRUNu3hQcF+Wdir9Szp/fTaC7xLZOHaP8ARNLb50eo2SgqURD1Q/HuDblA7qG 9Nd5blDUx3VYzGUqbnS1MDrIG3oJIEJIHbO3cPVWBGj3XKSOOaNo5UWRGGGVhkEfMaZ/gdo /hVF/x0/60v4Jaf4XRf8dP+tOooYoIxHDGkaDsqKAPyGgPjqma4X0UMTESTUPJypG4Fy+AM kdcKSB540LJw4qmOiSsnV7G6Ts/LG5ghOzmdfCAhbJ647H00ttta0NVBdI5ZDHcZKZFiZNq osTIowc+LAHXoNpGDq6ta6z7az7az7ai6zhqz19wNxqaJXqmjEZkDsuVHYEA4PfXIcJWRWd hSPmQYY+8SZI/9tcp+COHqmjWjkon5KbdgFRKNuCCMHd8tT+v/9k= </binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABMANwBAREA/8QAHA ABAAMBAQEBAQAAAAAAAAAAAAUGBwQDCAEC/8QARRAAAQMDAgMFBAYGBwkBAAAAAQIDBAAFE QYhBxIxEyJBUWEUcYGRFSMyQlKhCDd0scHCFyQzNmJygjRTc5KisrPR8PH/2gAIAQEAAD8A 2SvylKUpSlKUpSlKUpSlKVWrnrNNvnPw27RMeXHOHFEBKSMZBSRnIxvvg4B6nAMhAvCb1Zp UloP20tlxpS5CEgsrSO8rByCEnPXyNV9d0vfZJUi5rHJlSAW2yqanH2kp5AWkZ++rI28RvQ Xq6+1NrN1SGHMJKFLZQG1Hx7UowvcgYQkj/EasOnn5jzMxE6W1KcYlFtLjQGAnkScbAZI5j 4VKUpSlKUpSlKUpSlKUpSuG8XCRbIBkxra/cHAoDsWMc2PE7+A9Mn0qisKud6uiHrg4/b/b mi/3HUoEVtGO/tnmzgYJIwQcjBxXrNu8cNNQ46CmDHISwwrKlOKz9tYOeZRO4BzvuQVbJ/m Lb5t0ffRNRNaDbo52GWSpxZ5QrKlK7o2UPtEq91NUWiJDtDRNnREQ4+lLsyc+hwoSAVcxB5 gcEA46HpVj0MhKLRISlaVj2pXeSnlGeRGcDyzVipSlKUpSlKUpSlKUpSlcN6uabPZ5M9SFO KaR9W2kZLizshI9SogfGsyuV0FsYXEedCpOW2HSnfKh0QPTmz78A+dWjTsS1WVn26eJC5WM qkLhuhpkeISSnb/N4+6vCA5HnxnLs6YxROdU+HJDKnG0g7JSXELwkhITnIBrg1SytDkFqJb YbbuFPNyESlKjqJHKAoApO4UrGM9CdwDVt0ghbdvlIc7PnTKUD2WOT7KcYxt0x0qcpSlKUp SlKUpSlKUpSlQ1yeZkagtdvWQezcMhSCOpCFcnv3Cj70iqkytdmdQ09D5blDekJbU60Dzhx wEPtk4C/q8jGcg7Ebmve+ydTy9PSS5zswCoFb/L2b4b8QUjqnzIA2yN+tVi3TplkkdrbXCy 6k4caA5kuADxT97bfzx0PhXlMuFsu1yR7XZ+duc6kvezO5ba5SUoUlONknmJKxuDkEbYOo6 TS0iHMDKVJbMolAV1AKEEZ/8AvzqapSlKUpSlKUpSlKUpSlZbriSiHrlMxyY+hQaaYb7Ikp QTlaUlISSVEhSsgjGB4Guv+kC9xow7OEi5rG2Wm8LPqQCB+6ua4ah1LcR2E1uNCC++UrlNt tJSEk8qjzZWpRwMZITvnJ2HPbbbBnoWuQ+1cHYUZDj3sTv1LwTylxIIwQU82U4wQfQ13X+P KjFi5xXmxPhyRHU8oApcKgOxWv8AwuJKW1+pSfuVbNGXBF4tD10bbU0iZJW52S8BbZACVJU B0IUlX5Hxqv8AEzWmodF+ySrfDgOwX/qyt/mKw5ucYBG2B138ahdL654i6vivSrVa7KWWV9 mpTvOnKsZwO/5EfOuWXxe1Rpm+m3ansMRJRgrTHUUqKT95J5iD/wDdKu+qdUXCLolGpNNNR ZTRQl9ftPMMMkZyACN+m2fOqDp7inrvVVz+j7Ta7S48EFxXMhaUpSMDJJX6j5116h4icQtI PM/TdktnYvHCHGgopUR1HMF7H3irzobWsTW1nVLYZMeQwoIkMFXNyE9CD4g/wNQuuuK0DSk lVsgsC4XIDvo5sNsk9Aojcn0HzFcUaRxfuERM9LVoiBY5kxHU4WR4DfOPiRX8ac4wKN4Nk1 db02uYlfZF5GQ2F+Sgc8vvyR8N6tWvrze7Bppy62RqI6qOQp8ScnDfmkAjJzjx6VSdA8SdW 6w1M3b1RrYIzae1kqCFpUGwQDy9475IxtV319fbjpvSr11thhh1laeYS84Uk7YSARlWcbeW aiOHepNY6nYcuF2t8GPbltn2d1KVIW4vO2AScp67/KqPeeMGtLJeZVrlxbSH4zhQsIaWpOf Q81XHWWqtZaX0lbrsY1qLyu7OGFqCVK+xyDI2x13O/pXNwz13qjWl0ke2MW5FvioHbKbQpL nMrPLy9456HNaXVb1nri16KgJem8z0l7PYRWz3nMeJPgn1/fVOs2pOJutGFXCzx7Za4BJDS 30k8+OuCck+/AFeTvE7VGjrwi3a1tDLjSxlMiJsVJ/EnfCvdsa0ZN0VeNOKuOm3o0hx9oqi rez2ZV5KxuN9iKxybxk1haLw7CuMC2F2I8W3W0tK6g4OFcx+da9YbvaNY2Ri6x2mnm3BhSH UBSmlDqk+o/8ARrPX9Qa2t2v06YhWvTzUh/LrK0MKSktbnJUDnok+HWrFbmUNa4l9xIS5MK HBjY87KyfmUCv6+jvpG3/RUjJE+3vwFnHRxhZCFe/BUfgKnNFQ24ulYbo3emIEqSrP2nlgF Z9N81SePn91rb+2/wAiqrvC7Xlh0fpGci5vuGS5MK247TZUtY5EjOeg3B6mqvd7m/xM1x2z r8S1tuhLTRkvBKGmx0BJ6q3J95ratU2tiycI59sjLK2otv7NKz1VjG/x61lHBm62+z6rlyb lNYhsmCpIW8sJBPOjYZ8djUxxY15bNURYun7DzzlCQHFPIbOCrBSEoHUk837sZqxcPtPTtA aGvN6uTfZzHWC/7OeraW0qKQr1JJyPDas14axPp/iXAXPV25Lq5LpXvzqSCoE/6sGvpisH4 825qPqaBPbSEqlxilzH3ig4z8iB8KsMW7PXf9HuU7IWVusR1R1KJ3ISsBP/AE4qjcKdSW3S 16uNyujxQ0IKkoSkZU4orRhKR57Gpy2X+PxV17Hjahk+yW1nK4duBPK8v8KlfiI+fQYzW5N toZaQ00hLbaEhKUJGAkDoAPAV8wcR/wBY15/af4Ctf4zfq3P7Qz/Gq/8Ao/f2N9/zMfz1sV fMHEK5v37iHcS4skNyTFaB6JSg8ox8cn4mvpeBBYtlvjwIyAhmM0lpCR4ADFUPjdbWpehhN UkdrCkIUhXiArukfHI+VV7gFdnlKulmWoqZSlMhsH7pzyq+fd+VRb+jRrLVmt2WNp8WR2sU lWAo8ysoPvHj4HFQfDvWUjQ+o1sTg4mA+vspjJBy2oHHPjzSeo8s+laRLdbf/SBs7rS0uNr tZUhaTkKBQ4QQamUEJ1VKPlcmPzSsfxrsZX2UxpQGeyvjqPcFtqJ/NQqT0qko07Ha/wB0t1 se5Likj91ULj5/da2/tv8AIqvDgXa7fJ05NmPwIzslE0oS840lS0jkScAkbbk/OojjtabTC n22bFbbZnSgvt0NgDnSMYUQPHJIz4/CuvTVxnT+Al8RMUpaIocZYWo5PJhJx7gSR+XhVZ4O Wa23vVsiPdITUxluGpxKHRkBQWgZx7ia/OKmjxpDUjU22JUzBmkuMchx2LgPeSD4YyCPf6V rGjr0OIPDp1qU4PalsuQpR/xFOOb4gg+/NYxouS5o3iXDTdU+zmO+qPI5uiOYFOfduDnyr6 brAuOF2auWrottjK7VUFnkWE7/AFizkp9+OWrhIsD2m+Asu3yU8skxi68n8KlLBx8BgfCqL wVtFvu2sH/pCI3JEaIp1pLgylK+ZIBx0OxPWnFPRB0hemrragpq3ynOZrkOPZ3Rvyg+A8R7 iPCtY4a6yGsNNpcfUPpCJhqUkfeP3V+5QHzBrDeI/wCsa8/tX8BWv8Z/1bn9oZ/jVf8A0fv 7G+/5mP561O8X216fiCXdprcRlSghKl57yj4ADc187cTrI/Yddy3wkhia57XGcA2UFHJ+Ss /l519E2K7sX6xw7pGWFNyWkr2+6cbg+oOR8KoXHK8sxNJs2kLBkTn0q5M7htG5Pz5R8/KuP gTp5+Hbpt9kNlCZnK1HBGOZCSSpXuJwP9Jrt4ffrP1t/wAcf96qiuMugu1QvVVrZ76R/Xmk DqPBwe7x+fnVU4STJMviPaEyHlOiPHdaa5jnlQELISPTJNaj2rSNUS+0cCOa7x208x6qws4 Hwx867FymQ+6oPIATqFCCc+PIkY+e1Tmmxy2kjylSf/Ouq1xA0BO1u9GSm/exxGE5EYx+cF e/fzkHocf/ALUJZ+E+o7A04zadcORG3TzLQ3FOCfPHP1ry/oQcuFyMy/apkz1KPfIawtQ8u ZSjj5VbL9ocTtHtaZsc/wCh4iCAsJa7TtEb5SdwdzuTneq7pHhJO0nf2bpH1NlKe680iLjt kZyUElRwDgVNcQNBytcCI0m9exRo+VFgxwsKX+LOQem2K49DcNZ+irouQ1qMvxXU4fiiNyh 0gHlOSo4IJzke6pTWHDqyayw9KSuNOSnlTKZxzEeAUOih+frUBH0DrqBEFuha9UmEkcqeZj vpT5Akkj4GpLSfCuzaami5SXnLpcgrmD747qFfiCd9/UkmpjWmmpWrLGbXHuy7chawXiloL DqfwncEDOD18KqukeEkvSV/aukbUylJT3XmkxeXtkdSkkqO2w8Ksmu9IPa0tDVuRdDBbQ72 ix2IcDmBt4gjFVvSnCWbpS8t3GHqlwD7LrSIoAdT+E5UR+VRs/gZIuU96bL1Wt599ZWtxcP dR/56sepOH1z1Jp63WiTql7EQHt1qjA+0q+6ogEYwNup8+tQ1o4P3ewKdVadbPwy9gOdlFw FY6Z7/AKn516P8H5t0ukaZftXSbmhhYJbdYO6c5KRlZCc+6rzqHTVp1RbjAusUOtg5QoHC2 z5pPhVHh8LtRadW4jTGs3YkZw5LLzAVg+fiM+uBXtB4PxpF0+lNVXmTfJOQSlQ5EHHQHckj 0GBV/kRVKtrkSE6ISi0W2XG2wex2wCE9NvKqNprhjcdO6kVehqx99byyqUgxgPaMnJCiVHx 8cZrQFoS4hSFpC0KBCkqGQQeoNUDTnCiLprWxv8O4q9mR2nZRC1ujmBGObO4GTjbyqM1A1c HL5PcgPBllqapyUTnvo5EpIGAd+7nfA+r67VFlu/kKQ1cWy46svRwVK/2fIJSdupAI8R9Yd 960/SDpf04y6SSVuvKJPiS6qpjNM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+ lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lRB0nZiZREd1JmKUp7lkuALKjk7c2MZJOOm5r9Tpa0Jd bcDL3M00WUf1lzZB+6O909K67Vaollh+yQkrSzzqWAtwrwVHJwT4elf/Z </binary> </FictionBook>