%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/852.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robert</first-name><middle-name>A.</middle-name><last-name>Heinlein</last-name></author>
            <book-title>Tunel do nebes</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robert</first-name><middle-name>A.</middle-name><last-name>Heinlein</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>ff316dd2-c02d-40ed-acb6-7505bbf3e7b3</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2001</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /><strong> </strong><strong>Tunel do nebes</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong><strong>Robert A. Heinlein</strong></p><empty-line /><p> <strong>TUNNEL IN THE SKY</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 1955 by Robert A. Heinlein</p>

<p><emphasis>Al! rights reserved, </emphasis>which includes to reproduce this book or portions any form whats oever.</p>

<p>AND CLASSIC, 1996</p>

<p>Translation © Jana Bernášková, 1996</p>

<p>Cover Art © by Luis Royo</p>

<p>ISBN: 80-85782-70-7</p>

<p>Distribuce - LA, spol. s.r.o. Čestmírova 27, Praha 4 14000 tel: (02) 691 33 57</p>

<p>Z dodané sazby vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s.</p>

<p><strong> </strong><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1 </strong><strong>Pochodující davy</strong></p>

<p>Nad vývěskou před přednáškovým sálem č. 1712-A v Patrick Henry High School blikalo červe­né světlo. Rod Walker se snažil protlačit přes ostatní studenty. aby zjistil, co se děje. Někdo ho praštil do žaludku a řekl: „Hej, přestaň se strkat!“</p>

<p>„Promiň, Jimmy, já nerad.“ Rod mu zkroutil ruku, ale nepoužil sílu. Natáhl se přes hlavu Jimmyho Th­roxtona, aby lépe viděl. „Co se děje?“ zeptal se.</p>

<p>,,Dneska není škola.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>Hlas od vývěsky mu odpověděl: „Protože zítra je 'Buď zdráv, Césare, my, kdož máme zemřít' -“</p>

<p>„No a?“ Rod cítil, jak se mu sevřel žaludek jako vždy před zkouškou. V tu chvíli se udělalo místo před vývěskou a Rod si mohl přečíst zprávu:</p>

<p><strong>PATRICK HENRY HIGH SGHOOL </strong></p>

<p><strong>Katedra sociálních věd</strong></p>

<p><emphasis>ZVLÁŠTNÍ ZPRÁVA </emphasis>všem studentům kurzu 410 (volitelný seminář pro maturanty) <emphasis>Přežití pro pokročilé, </emphasis>instr. Dr. Matson, 1712-­A MWF</p>

<p>1. V pátek 14. není seminář.</p>

<p><emphasis>2. Upozornění 24 hod. předem </emphasis>ohledně závěrečné zkoušky v Samostatném přežití. Studenti se dostaví na lékařskou prohlídku v sobotu v 9.00 do ošetřovny u Templetonské brány. Start bude v 10.00 v tříminutových intervalech v pořadí určeném losem.</p>

<p><emphasis>3. TESTOVÉ PODMÍNK</emphasis><emphasis>Y:</emphasis></p>

<p>(a) Jakákoliv planeta, jakékoliv klima, jakýkoliv terén;</p>

<p>(b) Žádná pravidla, všechny zbraně, jakékoliv vybavení;</p>

<p>(c) Sdružování je povoleno, ale týmy nebudou moci startovat společně;</p>

<p>(d) Trvání testu bude delší než 48 hodin, ale nepřesáhne 10 dní.</p>

<p>4. Dr. Matson bude mít konzultace až do pátku do 17 hodin.</p>

<p>5. Test může být odložen pouze na doporučení vyšetřujícího lékaře, ale studenti mohou od stoupit bez jakéhokoliv postihu až do soboty 10.00.</p>

<p>6. Hodně štěstí a dlouhý život vám všem!</p>

<p>B. P. Matson</p>

<p><emphasis>Schv</emphasis><emphasis>áleno:</emphasis></p>

<p>J. R. ROGRICEI, <emphasis>za Radu</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Rod Walker si znovu pomalu pročetl zprávu a snažil se uklidnit. Pročetl si podmínky; proč „podmínky“, když tam vlastně nejsou žádné limity! Můžou člověka poslat skrz bránu a v příštím okamžiku bude čelit lednímu medvědu ve čtyřiceti pod nulou - nebo zá­pasit s chobotnicí hluboko v teplé slané vodě.</p>

<p>Nebo, myslel dál, bude čelit nějaké tříhlavé příšeře na planetě, o které vůbec nikdy neslyšel.</p>

<p>Zaslechl nějaký sopránový hlas, který si stěžoval: ,,24 hodin předem! Vždyť je to méně než 24 hodin. To není fér.“</p>

<p>Jiná dívka jí odpověděla: „A jaký je v tom rozdíl? Já bych byla nejradši, kdybychom odstartovali hned teď. Dneska v noci nebudu spát ani minutu.“</p>

<p>„Jestli máme mít 24 hodin, tak bychom je měli opravdu dostat. Ať je to spravedlivé.“</p>

<p>Další studentka, vysoká zulská dívka, prohodila ti­še: „Tak běž a řekni to Deaconovi.“</p>

<p>Rod vycouval z chumlu a vytáhl s sebou Jimmyho Throxtona. Měl pocit, že ví, co by „Deacon“ Matson řekl: něco o tom, že spravedlnost je při Přežití ne­podstatná. V duchu si zopakoval odstavec pět - nic by se nestalo, kdyby z kurzu vycouval. Konec kon­ců, 'Přežití pro pokročilé' je kurz správně určený pro vysokoškoláky a může odmaturovat i bez něj.</p>

<p>Ale hluboko v sobě cítil, že když to nezkusí teď, už se k tomu nikdy neodhodlá.</p>

<p>Jimmy nervózně řekl: „Tak co si o tom myslíš, Rode?“</p>

<p>„Myslím, že to ujde. Ale stejně bych chtěl vědět, jestli si mám vzít teplé prádlo. Co myslíš, napoví nám něco Deacon?“</p>

<p>„Ten? Ten nikdy. Myslí si, že zlomená noha je ten nejlepší vtip. Ten člověk by snědl svoji babičku ­ani by si ji neposolil.“</p>

<p>„Ale běž! Určitě posolil. Hele, Jimmy, četls, co tam bylo o sdružování?“</p>

<p>„Jo…, a co s tím?“ řekl Jimmy a uhnul očima. Roda to na chvíli rozladilo. Navrhoval tady něco tak delikátního jako žádost o ruku, navrhoval svěřit si navzájem své životy. Největší nebezpečí při sólo­vém testu je, že člověk prostě musí někdy spát… Víc lidí se může rozdělit a hlídat se navzájem.</p>

<p>Jimmy přece ví, že Rod je lepší než on, ať už s ja­koukoliv zbraní nebo s holýma rukama; návrh byl pro něj rozhodně výhodný. Přesto váhal, jako kdyby si myslel, že mu Rod bude přítěží. „Co je, Jime?“ řekl Rod prázdně. „Myslíš si, že sám na tom budeš lépe?“</p>

<p>„No, ne, ne docela.“</p>

<p>„Chceš říct, že nechceš jít <emphasis>se mnou?“ </emphasis></p>

<p>„Ne, ne, tak jsem to nemyslel!“</p>

<p>„Tak jak jsi to myslel?“</p>

<p>„Myslel. jsem - hele, Rode, vážně ti děkuju. Ni­kdy ti to nezapomenu. Ale víš, na té nástěnce bylo ještě něco jiného.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Že toho můžeme nechat a přesto odmaturovat. A tak mě napadlo, že ten test nebudu potřebovat při obchodování s oděvy.“</p>

<p>„Eh? Myslel jsem, že se chceš stát právníkem.“</p>

<p>„V tom případě ztrácí právní věda svůj nejjasnější klenot… A co mi je po tom? Otcovi to udělá velkou radost, až zjistí, že jsem se rozhodl pokračovat v rodinné tradici.“</p>

<p>„Chceš říct, že se bojíš?“</p>

<p>„No, dá se to taky tak říct. Ty ne?“</p>

<p>Rod se zhluboka nadechl. „Ano. Mám strach.“</p>

<p>„Dobře! Tak a teď předvedeme klasickou ukázku smyslu pro přežití a zachráníme se tím. že půjdeme do registrační kanceláře a statečně se odhlásíme.“</p>

<p>„No… Ne. Jestli chceš, jdi.“</p>

<p>„Chceš říct, že do toho jdeš?“</p>

<p>„Asi jo.“</p>

<p>„Hele Rode, viděls loňské statistiky?“</p>

<p>„Ne. A ani nechci. Ahoj.“ Rod se rychle otočil a vydal se ke dveřím učebny, zanechávaje za sebou Jimmyho s ustaraným výrazem ve tváři.</p>

<p>Ve třídě byl asi tucet studentů, kteří navštěvovali kurz. Doktor Matson, „Deacon“, seděl na rohu stolu a vypadal velmi neformálně. Byl to malý muž s ko­ženou tváří, s páskou přes jedno oko a s chybějící většinou tří prstů na levé ruce. Na prsou měl malé stužky, které ukazovaly, že se účastnil tří nejslav­nějších prvních expedicí; jedna z nich na sobě měla maličký diamantový hrozen, což znamenalo, že je posledním žijícím členem expedice.</p>

<p>Rod vklouzl do druhé řady. Deacon se na něj krát­ce podíval a pak pokračoval: „Nechápu vaše protes­ty,“ řekl bodře. „Testové podmínky říkají 'jakékoliv zbraně', takže se můžete bránit jakkoliv chcete…, od praku až po kobaltovou bombu. Podle mého by měla závěrečná zkouška probíhat s prázdnýma rukama, bez ničeho většího než pilník na nehty. Ale Školská rada nesouhlasí, takže to bude takhle změkčile.“ Po­krčil rameny a usmál se.</p>

<p>„Eh, doktore, znamená to tedy, že Rada ví, že na­razíme na nebezpečná zvířata?“</p>

<p>„Co? No samozřejmě! Na to nejnebezpečnější zví­ře vůbec.“</p>

<p>„Doktore, jestli to myslíte doslova­…“</p>

<p>„Ano, myslím!“</p>

<p>„Tak to by pak znamenalo, že nás pošlou buď na Mithru, kde jsou sněžné opice, nebo na Zemi, kde můžeme očekávat leopardy. Mám pravdu?“</p>

<p>Deacon potřásl beznadějně hlavou. „Chlapče, měl bys to vzdát a celý kurz si zopakovat. Tahle hloupá zvířata nejsou nebezpečná.“</p>

<p>„Ale Jasper <emphasis>v Dravcích a kořisti </emphasis>říká, že dvě nejzá­ludnější, nejnebezpečnější..“</p>

<p>„Jasper! Já mluvím <emphasis>o opravdovém </emphasis>králi zvířat, o jediném zvířeti, které je vždy nebezpečné, dokonce i když nemá hlad. O dvounohé bestii. Rozhlédněte se kolem sebe!“</p>

<p>Instruktor se naklonil dopředu. „Už jsem to řekl stokrát, ale vy mi stále nevěříte. Člověk je jediné zvíře, které nemůže být zkroceno. Dokáže být krotký celé roky, když se mu to hodí. Ale když se mu to ne­hodí, tak se z něj stane nebezpečná šelma. Což platí dvojnásobně pro samice tohoto druhu. Rozhlédněte se znovu kolem sebe. Všichni jsou přátelé. Byli jsme na společných testech na přežití; můžeme si navzá­jem důvěřovat. Víte to určitě? Přečtěte si o Donne­rově společnosti nebo o První expedici na Venuši. Kromě toho bude v testové oblasti několik dalších tříd a ty znát nebudete.“ Dr. Matson upřel zrak na Roda. „Jsem opravdu nerad, když vidím některé z vás, jak jdete na tento test. Někteří z vás jsou měš­ťáci od přírody a myslím, že se mi nepodařilo vtlouct vám do hlavy, že tam, kam jdete, nebudou žádní policisté. Ani tam nebudu já, abych vám po­mohl, když uděláte nějakou hloupost.“</p>

<p>Jeho oči se pohnuly dále. Rod přemýšlel, jestli tím myslel jeho. Někdy měl pocit, že Deacon měl zvláštní potěšení z toho, když ho mohl prohánět. Ale Rod věděl, že to bylo myšleno vážně; tento kurz byl požadován pro všechny Venkovní profese z dobrého důvodu. Venku byla místa, kde byl člověk buď chytrý - nebo mrtvý. Rod si vybral tento kurz před vyso­kou školou, protože doufal, že mu to pomůže získat stipendium - ale to samozřejmě neznamenalo, že by si myslel, že to bude jen formalita.</p>

<p>Rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, s kým by se mohl sloučit, teď když Jimmy vypadl. Před ním seděl pár, Bob Baxter a Carmen Garciová. Ty odepsal, protože se nepochybně spojí spolu; chtěli se oba stát lékařskými misionáři a vzít se, jak jen to bude možné.</p>

<p>Co takhle Johann Braun? To by byl opravdový partner, dobrý - silný, rychlý a chytrý. Ale Rod mu nedůvěřoval a ani si nemyslel, že by ho Braun chtěl. Začínal si uvědomovat, že asi udělal chybu, když si ve třídě neudělal žádné přátele kromě Jimmyho.</p>

<p>Ta velká zulská dívka, Caroline Něconevyslovitel­ného. Silná jako býk a absolutně nebojácná. Ale ne­bylo by dobré dát se dohromady s dívkou; u dívek je nebezpečí, že si spletou vážnou práci s romantickým piknikem. Jeho oči pokračovaly ve zkoumání, až byl nucen konstatovat, že není nikdo, s kým by byl ochoten uzavřít partnerství.</p>

<p>„Profesore, a co takhle nějakou nápovědu. Máme si vzít krém na opalování? Nebo olej na omrzliny?“</p>

<p>Matson se usmál a pomalu řekl: „Říkám vám opravdu vše, co vím. Oblast zkoušky byla vybrána učitelem v Evropě… a já jsem vybral oblast pro jeho třídu. Ale já opravdu nevím o nic víc než vy. Pošlete mi pohled.“</p>

<p>„Ale…“ Chlapec, který mluvil, se zarazil. Potom se postavil a řekl: „Profesore, tohle není spravedlivý test. Odhlašuji se.“</p>

<p>„A co na něm není fér? Tedy, ne že bychom ho chtěli dělat fér.“</p>

<p>„No, mohli byste nás vysadit kamkoliv…“</p>

<p>­„To je pravda.“</p>

<p>„-na druhou stranu Měsíce, do úplného vzducho­prázdna. Nebo na planetu s chlorovým ovzduším. Nebo doprostřed oceánu. Nevím, jestli si vzít ska­fandr nebo kanoi. K čertu s tím! Opravdový život ta­kový není.“</p>

<p>„Není?“ řekl Matson jemně. „To přesně řekl Jonáš, než ho spolkla velryba.“ Poté dodal: „Ale dám vám několik rad. Chceme, aby tímto testem prošel každý, kdo je dost chytrý na to, aby si to zasloužil. Takže vás nenecháme vkročit do jedovaté atmosféry nebo do vakua bez skafandru. Jestli budete vysazeni do vody, tak souš nebude daleko. A tak dále. Nevím, kam budete posláni, ale viděl jsem seznam loňských oblastí. Chytrý člověk snadno přežije v každé z nich. Měl by sis uvědomit, hochu, že Školská rada nezíská nic tím, že usmrtí všechny své kandidáty na význa­mná postavení.`'</p>

<p>Student se posadil stejně náhle, jako se předtím postavil. Instruktor řekl: „Tak co, znovu jsi změnil rozhodnutí?“</p>

<p>„Eh, ano, pane. Jestli je to spravedlivý test, zkusím to.“</p>

<p>Matson potřásl hlavou. „Už jsi to vzdal. Jsi omlu­ven. Neobtěžuj se s informováním registrátora, já ho upozorním.“</p>

<p>Chlapec začal protestovat; Matson naklonil hlavu ke dveřím: „Ven!“ Nastalo trapné ticho, když opouštěl místnost. Potom Matson ostře řekl: „Tohle je třída aplikované filozofie a já posuzuji, kdo je připraven a kdo ne. Nikdo, kdo přemýšlí o světě ve smyslu, jaký by „měl“ být a ne jaký ve skutečnosti je, není připra­ven na závěrečnou zkoušku. Musíte se uvolnit a pod­volit… nevyčerpávat se naříkáním na nešťastný osud. Další otázky?“</p>

<p>Ještě jich několik padlo, ale brzy bylo jasné, že Matson buď opravdu nevěděl nic o testové oblasti, anebo informace pečlivě střežil; jeho odpovědi ne­řekly nic nového. Odmítl napovědět, i jaké zbraně by měli mít, jen řekl, že školní zbrojmistr bude u brány připraven vydat jakékoliv obvyklé zbraně; všechny neobvyklé si každý musí přinést sám.</p>

<p>„Pamatujte stále, že svoji nejlepší zbraň máte mezi svýma ušima, pod skalpem - pokud je ovšem nabitá.“</p>

<p>Skupina začala opouštět sál; Rod se zvedl k odchodu.</p>

<p>Matson se na něj podíval a řekl: „Walkere, chystáte se to zkusit?“</p>

<p>„Proč, pane… Ano. Samozřejmě.“</p>

<p>„Pojďte se mnou na chvíli.“ Vedl ho do své kance­láře. zavřel dveře a posadil se. Podíval se na Roda, pohrával si s papíry na stole a pomalu řekl: ,,Rode, jsi dobrý chlapec… Ale to někdy nestačí.'`</p>

<p>Rod mlčel.</p>

<p>„Řekni mi,“ pokračoval Matson. „proč jdeš do to­ho testu?“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„'Pánuj' si někoho jiného,“ odpověděl Matson ne­vrle. „Odpověz mi na otázku.“</p>

<p>Rod zůstal zírat, věděl, že tohle už s Matsonem jednou prošli, než byl přijat do kurzu. Ale přesto znovu vysvětloval své přání studovat Venkovní pro­fese: ,,Takže musím projít Přežitím. Bez toho bych nedostal diplom ani v koloniální administrativě, na­tož v planetografii nebo planetologii.“</p>

<p>„Chceš se stát průzkumníkem, co?“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„Jako já.“</p>

<p>„Ano, pane, jako vy.“</p>

<p>„Hmm… Věřil bys mi, kdybych Ti řekl, že to byla největší chyba, co jsem kdy udělal?“</p>

<p>„Prosím? Ne, pane!“</p>

<p>„Ani jsem si to nemyslel. Nejtěžší věc je, jak vědět tehdy to, co vím teď. Nejde to, samozřejmě. Ale ří­kám ti rovnou: Narodil ses ve špatné době.“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Myslím, že jsi romantik. Naše doba je velmi ro­mantická a to znamená, že zde není místo pro ro­mantiky; jsou potřeba praktičtí muži. Před sto lety by ses mohl stát bankéřem, právníkem nebo profeso­rem a svůj romantismus hýčkat čtením fantastických příběhů a sněním o tom, co bys mohl být, kdybys neměl tu smůlu a nenarodil se jako všední člověk. Ale už to tak je, že v naší době je dobrodružství a romantika součástí každodenního života. Je přiroze­né, že si žádá velmi praktické lidi.“</p>

<p>Roda začal ten rozhovor otravovat. „Co je na <emphasis>mně </emphasis>špatného?“</p>

<p>„Nic. Jseš mi sympatický. Nechci, aby ses zranil. Jsi moc emotivní, moc sentimentální, nejsi prů­zkumnický typ.“</p>

<p>Matson k němu vztáhl ruku. „Teď se uklidni. Vím, že dokážeš rozdělat oheň třením dvou suchých dřev. Jsem si dobře vědom toho, že jsi získal prakticky všechny odznaky za zásluhy. Jsem si jistý. že doká­žeš vytvořit vodní filtr holýma rukama a poznat, na které straně stromu roste lišejník. Ale nejsem si jis­tý, jestli můžeš zvládnout Klid medvědího spánku.“</p>

<p>„Klid medvědího spánku?“</p>

<p>„To nic. Chlapče, myslím si, že bys měl tento test vynechat. Jestli budeš muset, můžeš jej opakovat na vysoké škole.“</p>

<p>Rod se tvářil tvrdohlavě. Matson si povzdechl.</p>

<p>„Nemusím tě pustit. Možná, že bych to měl udělat.“</p>

<p>„Ale <emphasis>proč, </emphasis>pane?“</p>

<p>„To je právě to. Nemám důvod. Úředně jsi nej­slibnější student, jakého jsem kdy měl.“ Postavil se a odtáhl ruku.</p>

<p>„Hodně štěstí. A pamatuj - až se dostaneš na dno, dělej, co musíš, a nelituj toho.“</p>

<p>Rod měl jít rovnou domů. Jeho rodina bydlela ve venkovském okrese Většího New Yorku, který ležel na plošině Velkého kaňonu za bránou Hoboken. Ale jeho předplacená trasa vedla přes vystěhovaleckou bránu a Rod většinou neodolal tomu, aby tam chvíli neokouněl.</p>

<p>Když vystoupil z metra od školy, měl zahnout do­prava, rotačním výtahem vyjet do vyššího patra a projít k Arizonskému pásmu. Jenže jak myslel na zá­soby, vybavení a zbraně na zítřejší test, úplně auto­maticky zatočil doleva a šel po jedoucím chodníku, který vedl do velké haly k planetárním branám.</p>

<p>Řekl si, že se bude dívat jen deset minut; nechtěl přijít pozdě na večeři. Prošel přes dav lidí a vstoupil do velké haly - ne přímo do emigračního patra, ale do balkónu pro diváky naproti branám.. Budova, ve které stál, byla nová, pro dopravu otevřená v roce '68; původní vystěhovalecká brána, nyní užívaná pro dopravu na Zemi a obchod s Lunou, stála na Jersey­ské rovině několik kilometrů na východ podél elek­trárny, která ji napájela.</p>

<p>Na balkón se vešlo osm tisíc šest set lidí a bylo z něj vidět na všech šest bran. Zaplněn však byl jen zpola a nejvíce lidí bylo uprostřed. Tam chtěl Rod samozřejmě taky sedět, aby dobře viděl. Protáhnul se prostřední uličkou a posadil se na zábradlí, pak spatřil, jak se někdo zvedá v přední řadě. Rod místo rychle zabral a sklidil zlý pohled od muže, který k místu vystartoval z jiné uličky.</p>

<p>Rod vhodil mince do opěradla sedadla, které se otevřelo, posadil se a rozhlédl kolem. Seděl proti replice sochy Svobody, dvojčeti té, která stála po staletí na místě dnešního kráteru Bedloe. Její pocho­deň dosahovala až k vzdálenému stropu; napravo i nalevo od ní byly tři brány, které pouštěly vystěho­valce do vnějších světů.</p>

<p>Rod se nedíval na sochu, ale na brány. Bylo pozdní odpoledne a východní pobřeží Severní Ame­riky bylo zataženo těžkými mraky, ale první brána byla otevřená na nějakém planetárním místě, z kte­rého oslňovalo polední slunce; Rod zachytil zábles­ky lidí oblečených v šortkách a se slamáky, nic víc. Brána číslo dvě byla opatřena tlakovým zámkem; nesla znak, lebky se zkříženými hnáty a symbol pro chlór. Nad ní zářilo červené světlo. Zatímco se díval, červené světlo zhaslo a vystřídalo ho modré; dveře se pomalu otevřely a vyjela cestovní kabina pro by­tosti dýchající chlór. Na setkání čekalo osm lidí v diplomatických uniformách. Jeden držel zlatou hůl.</p>

<p>Rod se rozhodl, že utratí další půlpluton, aby zjistil, kdo je ten důležitý host, ale jeho pozornost byla odvedena k páté bráně. Proti ní, téměř pod bal­kónem, byla postavená pomocná brána. Dva vysoké ocelové ploty spojovaly brány a vytvářely koridor, který byl široký jako vstupy a dlouhý jako prostor mezi nimi; to znamená asi patnáct krát sedmdesát pět metrů. Tato ohrada byla plná pohybujících se li­dí, kteří směřovali z dočasné brány skrz bránu pět ­až na nějakou planetu vzdálenou několik světelných let. Vycházeli odnikud, protože zadní stěna pomocné brány byla prázdná, byli hnáni jako dobytek mezi dvěma ploty, dovalili se do páté brány a opět zmize­li. Podél plotů byla rozptýlená četa hnědých mon­golských policistů, každý z nich byl ozbrojen holí dlouhou jako člověk. Používali své nástroje, aby po­poháněli vystěhovalce, a nebyli jemní. Téměř přesně pod Rodem jeden z nich dloubl jednoho nevolníka tak hrubě, že klopýtl a upadl. Starý muž si nesl své věci, vybavení do nového světa, ve dvou rancích na tyči, která byla vyvážená na jeho pravém rameni. Stařec upadl na hubená kolena a snažil se zved­nout, ale zase upadl. Rod si už myslel, že ho ostatní ušlapou, ale stařík nějak vstal - bez svých zavaza­del. Snažil se udržet si své místo v proudu a získat zpět svůj majetek, ale stráž ho znovu popostrčila a on musel pokračovat dál s holýma rukama. Rod ho ztratil z dohledu dřív, než ušel pět metrů.</p>

<p>Na vnější straně plotu sice stála místní policie, ale nezasahovala. Ta úzká plocha mezi dvěma branami byla na čas mimo jejich území a místní policie ne­měla žádnou pravomoc. Přesto se zdálo, že jeden z nich byl znepokojen násilím, kterého se dopustili na starém muži; přitiskl obličej na ocelové oko plotu a zavolal něco v lingua terra. Mongolský policista mu ve stejném jazyce hrubě odpověděl, že se nedalo nic dělat, a začaly znovu postrkávat a křičet ještě víc zhurta.</p>

<p>V davu lidí proudících ohradou byli převážně Asiaté - Japonci, Indonésané, Siamci, několik vý­chodních Indů a pár Euroasijců; ale převážně jižní Číňané. Rodoví připadali všichni stejní - drobné ženy s dětmi na bocích či zádech, nebo také s jedním dítětem na zádech a druhým v rukou; neustále popo­tahující děti s oholenými hlavami, otcové s vybave­ním pro domácnost v obrovských vacích nebo na vozíku. Dokonce viděl i pár apatických poníků táh­noucích dvoukolé káry, které pro ně byly příliš vel­ké. Většina vystěhovalců však měla jen to, co mohla unést.</p>

<p>Rod už dříve slyšel starou teorii o tom, že kdyby všichni Číňané na Zemi pochodovali v čtyřstupu kolem daného bodu, ten zástup by nikdy neskončil, protože další Číňané by se rodili tak rychle, že by nahradili ty, co už prošli. Rod si tenkrát vzal svoje logaritmické pravítko a pomocí aritmetiky si to ově­řoval - samozřejmě, že zjistil, že ta historka je ne­smysl: dokonce i kdyby nebral v potaz úmrtí a počí­tal všechna narození, poslední Číňan by prošel ko­lem bodu za méně než čtyři roky. Přesto, když se dí­val na ten dav, který se tisknut jako zvěř jdoucí na porážku, měl Rod pocit, že ta historka byla pravdivá a jeho výpočty chybné. Vypadalo to, že dav je bez konce.</p>

<p>Rozhodl se, že utratí další půlpluton, aby zjistil, co se děje. Vhodil minci do opěradla a dolehl k němu hlas komentátora: „- návštěva ministra. Korunní princ se setkal jak s představiteli Zemské korporace, tak i se samotným generálním ředitelem, a nyní je odvážen do přechodové komory do Ratoonské en­klávy. Rozhovory na štábové úrovni začnou dnes ve­čer po televizní recepci. Mluvčí generálního ředitele prohlásil, že jelikož je zhola nemožné, aby došlo k jakémukoliv střetu zájmů mezi oxygenními typy, ja­ko jsme my, a Ratoonci, každý výsledek vzájemné dohody bude pro nás výhodný, otázkou ovšem zůs­tává, do jaké míry.</p>

<p>Podívejme se nyní zpět na situaci u páté brány: brána číslo pět je na osmačtyřicet hodin propůjčená Australoasijské republice. Dočasná brána, která ústí pod vámi, je otevřená v centrální Austrálii na poušti Arunta, kam byli tito vystěhovalci sváženi po něko­lik týdnů. Jeho jasnost prezident Australoasijské re­publiky Fung Či Mu informoval Korporaci, že jeho vláda zamýšlí vystěhovat více než dva milióny lidí za čtyřicet osm hodin, což je vskutku impozantní údaj - je to více než čtyřicet tisíc lidí za hodinu. Konečné množství pro tento rok pro všechny plane­tární vystěhovalecké brány dohromady (Emigrantská brána, brána Petra Velikého a Witwatersrand) činí jen sedmdesát miliónů vystěhovalců při průměrné rychlosti osm tisíc za hodinu. Tento plán předpoklá­dá pětinásobnou průměrnou rychlost, a to při použití pouze <emphasis>jedné</emphasis> brány!“</p>

<p>Komentátor pokračoval: „Když uvážíme rychlost, výkonnost a, ehm…, <emphasis>př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>most, </emphasis>s jakou uskutečňují tento přesun, zdá se, že dosáhnou svého cíle. Naše vlastní údaje ukazují, že jsou mírně před kvótou pro prvních devět hodin. Během těchto devíti hodin došlo mezi vystěhovalci k sto sedmi porodům a osmdesáti dvěma úmrtím; vysoká úmrtnost je samozřejmě zavi­něná dočasným rizikem při vystěhovalectví.</p>

<p>Planeta určení, GO-8703-lV, od nynějška zvaná 'Nebeské Hory', je podle prezidenta Funga klasifi­kována jako bohatá planeta, která zatím nebyla vů­bec kolonizována. Korporace byla ujištěna, že ko­lonisté jsou dobrovolníci.“ Rodovi připadlo, že ko­mentátorův hlas zní poněkud ironicky. „Je to po­chopitelné, když zvážíme mimořádný populační tlak v Australoasijské republice. Krátký historický pře­hled: Poté, co byly zbytky původního australského obyvatelstva důsledkem pekingské mírové dohody přesunuty na Nový Zéland, bylo prvním úžasným počinem nové vlády vybudování velkého vnitrozem­ského moře..“</p>

<p>Rod ztlumil reproduktor a podíval se zpět dolů. Nezajímaly ho učebnicové údaje o tom, jak austral­ská poušť rozkvetla jako růže… Stejně se z ní nako­nec stala špinavá čtvrť s více lidmi, než bylo v celé Severní Americe. Něco nového se začalo dít u čtvrté brány.</p>

<p>Bránou číslo čtyři procházel předtím nákladový pás; teď zmizel někde v útrobách terminálu a před bránou se řadila společnost vystěhovalců.</p>

<p>Tohle nebyla žádná tlupa chudých uprchlíků popoháněná policií; tady měla každá rodina vlastní nákladní vůz… dlouhý, pomalý conestogský vůz se silnou skleněnou plachtou, tažený třemi páry koní…, a čtvercové, obchodní vozy s ocelovými těly, vyso­kými koly s blatníky, tažené dvoj- nebo čtyřspře­žím. Vozy táhli buď silní morganští koně, či pyšní a mohutní clydesdaleští, nebo missourští mezci s vel­kými hlavami, silnou hrudí a chytrýma, podezříva­výma očima. Mezi koly pobíhali psi, vozy byly vy­soko naloženy potřebami pro domácnost, nářadím, dětmi, a byly na nich přivázané klece s drůbeží, kte­rá hudrovala na potupný osud; dokonce tam byl je­den shetlandský pony, bez jezdce, ale se sedlem, a protože byl moc velký, aby běhal se psy, stál blízko vozu jedné rodiny.</p>

<p>Rod se podivil, že tam není žádný dobytek, a tak znovu zapnul reproduktor. Jenže hlasatel pořád dr­molil něco o úrodnosti Australoasijské republiky, a tak ho zase vypnul a díval se dál. Vagóny popojely a seřadily se poblíž brány. Jejich konec byl někde v nedohlednu. Brána ještě nebyla připravená a řidiči znovu sesedli a sešli se v kiosku Armády spásy pod sukněmi bohyně Svobody na šálek kávy a trochu vtipkování. Roda napadlo, že tam, kam jedou, není žádná káva, a možná nebude po celá léta, protože ze Země se nikdy nevyváží potraviny - a naopak, jídlo a kovy vhodné ke štěpení byly téměř jediné dovole­né artikly pro dovoz; když tedy Venkovní kolonie měla nadbytek jednoho či druhého, mohla očekávat malou, ale cennou pomoc od Země.</p>

<p>Udržovat mezihvězdné brány otevřené bylo hroz­ně drahé kvůli uranu a lidé z této kolony musí počí­tat s tím, že zůstanou z obchodního dosahu Země tak dlouho, dokud nebudou mít dostatečný nadby­tek cenného materiálu, aby si zaručili znovuote­vření brány a pravidelné spojení se Zemí. Do té doby byli závislí jen sami na sobě a museli vyjít s tím, co si s sebou vzali… tak se stali koně prakti­čtější než helikoptéry, krumpáče a lopaty užitečnější než buldozery. Stroje se rozbíjejí a vyžadují celou technologii, aby se udržely v provozu – zatímco stará dobrá zvířata se rozmnožují, sklízejí úrodu a tahají náklady.</p>

<p>Deacon Matson říkal na přednášce z přežití, že strasti v životě ve venkovních koloniích nezpůsobuje absence rozvodů vody, topení, energie, světla nebo špatné počasí, ale nedostatek jednoduchých věcí, ja­ko je káva či tabák.</p>

<p>Rod nekouřil a bez kávy se také obešel; nedokázal si představit, že by bez nich nějak strádal. Poposedl si, aby viděl skrz bránu a zjistil příčinu zdržení. Moc dobře neviděl, protože mu ve výhledu bránila oblou­ková plachta vozu, ale zdálo se, že došlo k nějaké fázové chybě; vypadalo to, že za bránou bylo nebe tam, kde měla být země. Vícedimenzionální zakři­vení, které bylo potřeba ke spojení míst na dvou pla­netách od sebe vzdálených mnoho světelných let, nebylo jen záležitostí ohromného výdeje energie; byla to také jemná záležitost nad lidské chápání, kte­rá zahrnovala vyšší matematiku a velké umění - ­matematiku vyřešily přístroje, ale několik posledních desetinných míst musel operátor vždy upravit podle odhadu a intuice.</p>

<p>Kromě velkého množství různých druhů pohybů planet, které se většinou daly sečíst a vyrušit, tady byla navíc rotace každé z nich. Problémem bylo na­vázat poslední spojení tak, aby se planety vnitřně dotýkaly v místech vybraných pro brány, s paralel­ními osami a rotacemi ve <emphasis>stejném </emphasis>směru. Teoreticky bylo možné spojit dva opačně rotující body točením nehmotné struktury vesmírného času v přesné shodě s 'reálným' pohybem; prakticky toto řešení nejen neskutečně plýtvalo energií, ale navíc téměř nefun­govalo - povrch země za bránou se smekal jako klouzačka a nahýbal se v náhodných úhlech.</p>

<p>Rod neznal matematiku tak, aby postihl všechny složitosti. Vzhledem k tornu, že právě končil školu, nedošel dál než k tensorům, statistické mechanice a jednoduché geometrii v šestém prostoru a v prakti­ckém užití zvládal analýzu pro elektroniku, primární kybernetiku a měl základní znalost analogových počítačů; ještě nebral žádnou matematiku pro po­kročilé. Vzhledem ke své neznalosti usoudil, že ope­rátor u brány musí mít štěstí. Podíval se zpět ke skupině vystěhovalců.</p>

<p>Řidiči byli ještě pořád v kiosku, pili kávu a žvýkali koblihy. Většina z nich měla plnovous; podle jejich délky Rod usoudil, že trénovali již několik měsíců. Kapitán skupiny si pěstoval kozí bradku, kníry a měl poněkud dlouhé vlasy, Rodovi se ale zdálo, že ne­může být o mnoho starší než on. Samozřejmě, že to byl profesionál, který musel mít diplom z Venkov­ních dovedností - lov, vyzvědačství, základní me­chanika, kování zbraní, farmaření, první pomoc, skupinová psychologie, taktika přežití skupiny, prá­vo a spoustu dalších věcí, které lidská rasa považuje za nezbytné pro koloniální život.</p>

<p>Tento kapitán jel na béžové klisně, krásné jako vý­chod slunce, a byl oblečen jako kalifornský švihák ze začátku století - zřejmě jako kompliment svému koni. Na panelu před bránou se rozsvítilo světlo a kapitán se vyšvihl do sedla, stále s koblihou v ruce, a pomalým klusem projel okolo vozů na poslední prohlídku; jel čelem k Rodovi. Seděl vzpřímeně a vypadal přirozeně a důvěryhodně. Nízko na vkusném opasku měl dvě pistole, každou ve stříbrně ozdobe­ném pouzdru se stejným vzorem, jako měla uzda i sedlo.</p>

<p>Rod ani nedýchal, než kapitán zmizel z dohledu, pak zhluboka vydechl a rozhodl se, že bude studo­vat, aby byl jako on, spíše než se věnovat nějaké ví­ce specializované Venkovní profesi. Vlastně ani ne­věděl, čím by chtěl být… kromě toho, že se chtěl co nejdříve dostat ze Země a odjet tam, kde se něco děje!</p>

<p>Což mu připomnělo, že ho zítra čeká první krok. Za několik dnů se buď bude moci zapsat, kamkoliv bude chtít, nebo bude - ale s <emphasis>tím </emphasis>se nemusí trápit. Znepokojeně si uvědomil, že je docela pozdě a on se ještě nerozhodl, jaké vybavení a zbraně si vezme s sebou. Ten kapitán má ostřelovací břitovou pušku; měl by si jí také vzít? Ne, tahle skupina bude bojo­vat jako jednotka, jestli bude muset. Jejich vůdce má tento typ zbraně, aby si posílil autoritu - ne pro samostatné přežití. Dobře, co by si tedy měl vzít?</p>

<p>Zazněla siréna a řidiči se vrátili ke svým vozům. Kapitán přijel - zpět rychlým klusem. „Připravit!“ zvolal. „Póózóór!“ Zaujal místo u brány čelem k průvodu. Klisna se pod ním chvěla a skoro tancova­la.</p>

<p>Dívka z Armády spásy vyšla zpoza pultu a nesla malé děvčátko. Zavolala něco na kapitána, ale její hlas se nedonesl k balkónu.</p>

<p>Kapitánův hlas se k balkónu donesl. ,,Číslo čtyři! Doyle! Pojď si pro svoje dítě!'` Muž s rezavými vla­sy a špičatým vousem slezl ze čtvrtého vozu a ne­směle si vzal zpět dítě a doprovázen posměšnými poznámkami podal holčičku své ženě která jí zvedla sukni a začala ji plácat po zadku. Doyle vylezl na sedadlo a vzal do ruky otěže.</p>

<p>„Odpočítejte se!“ vzkřiknul kapitán.</p>

<p>„Jeden.“</p>

<p>„Dva“</p>

<p>„Tři!“</p>

<p>„Čtyři!“</p>

<p>„Pět!“</p>

<p>Počítání prošlo pod balkónem a ztratilo se z dosle­chu. Za chvíli se opět vrátilo, tentokrát sestupně, a skončilo zakřičením <emphasis>„JEDEN!“ </emphasis>Kapitán zvedl pra­vou ruku a zadíval se na kontrolky na řídícím pane­lu.</p>

<p>Rozsvítilo se zelené světlo. Mávl rychle rukou dolů a zakřičel: „Jedem! Hyjé!“ Kapitánův kůň vy­startoval jako na závodech, předběhl tahouny vepře­du a vystřelil skrz bránu.</p>

<p>Biče zapráskaly. Rod slyšel výkřiky: „Hyjé, Molly! Hyjé, Ned!“ a „Ne, ne, ty nemehlo!“ Průvod se začal pohybovat a zrychloval. Neustále se objevovaly další a další vozy, které už jely cvalem. Řidiči byli široce rozkročení a jejich ženy obsluhovaly brzdy. Rod se je pokusil spočítat, bylo jich asi šedesát tři, když projel poslední s rachotem skrz bránu… a byl pryč, vzdálen už přes půl galaxie.</p>

<p>Vzdychnul a opřel se s vřelým pocitem a nedefinovatelným smutkem. Pak pustil nahlas mikrofon: „ - na Nový Canaan, prémiovou planetu, kterou Lan­gford popsal jako 'Růži bez trní'. Tito kolonisté za­platili šestnáct tisíc čtyři sta na osobu - nepočítaje výjimky a přibrané členy - za výsadu jít hledat štěstí a chránit své potomstvo. Přístroje ukazují, že cena poroste ještě dalších dvacet osm let, takže jestli chcete svým dětem věnovat neocenitelný dar v podobě občanství Nového Canaanu, teď je ta nej­lepší chvíle. Za další půlpluton dostanete kompletní popis všech přístupných planet a navíc seznam těch, které budou zpřístupněny v blízké budoucnosti. Ti, kteří sledují naše vysílání osobně, mohou tyto se­znamy získat v informačním centru před velkou ha­lou.“</p>

<p>Rod neposlouchal. Už před delší dobou si nechal poslat všechny prospekty, které byly zadarmo, i vět­šinu těch placených, vydaných Komisí pro vystěho­valectví a obchod. Teď byl zrovna zabrán do úvah nad tím, proč se brána na Nový Canaan nezavřela.</p>

<p>To zjistil vzápětí. Podpěrné barikády se zvedly z podlahy a vytvořily uzavřený průchod mezi bránou číslo čtyři a propustí pod ní. Pak se v bráně objevilo stádo dobytka a vyrazilo proti němu s funěním a bu­čením. Byli to prvotřídní herefordští býčci, ze kte­rých se měly stát jemné steaky a chutné pečeně pro bohatou, ale poněkud hladovou Zemi. Za nimi i mezi nimi jeli honáci z Nového Canaanu a pobízeli zvířa­ta k větší rychlosti dlouhými bodci - cena za to, že tím ztratí váhu, byla daleko převýšena obrovskými náklady na udržení otevřené brány.</p>

<p>Rod zjistil, že se mikrofon sám vypnul, protože vypršela půlhodina, kterou si zaplatil. Provinile se vzpřímil; uvědomil si, že sebou bude muset hodit, nebo přijde pozdě na večeři. Rychle vyskočil a chytil jezdící chodník k bráně Hoboken a mumlal si přitom omluvy.</p>

<p>Tato brána byla určená jen pro přemísťování na zemském povrchu, a proto byla nepřetržitě v provo­zu. Nebylo třeba žádného operátora, protože dva spojované body měly společný pevný základ, pevnou Zemi. Rod ukázal do elektronického monitoru před­placený lístek a prošel skrz do Arizony s davem sou­sedů.</p>

<p>„(Téměř) pevná Země..“  robot v bráně vzal v úvahu přílivové zakřivení, ale nemohl předvídat malé seismické rozdíly. Když Rod procházel, cítil pod nohama chvění jako při slabém zemětřesení, pak byla <emphasis>terra </emphasis>zase <emphasis>firma. </emphasis>Pořád byl uzavřen v prostoru s tlakem na úrovni hladiny moře. Mechanismus uvolnil zámek a tlak silně poklesl. Rod široce zazí­val, aby se přizpůsobil tlaku na plošině Grand Cany­on na severním okraji, kde byl tlak o čtvrtinu menší než v New Jersey. Přestože tudy jezdil dvakrát den­ně, stejně se přistihl, jak si mne ucho, aby se zbavil bolesti.</p>

<p>Zámek se otevřel a Rod vykročil. Poté, co překonal dva tisíce mil ve zlomku vteřiny, čekalo ho teď deset minut jízdy metrem a čtvrt hodiny pěšky, aby se do­stal domů. Rozhodl se, že poběží, aby byl doma včas. Možná by se mu to podařilo, kdyby tu nebylo několik tisíc dalších lidí, kteří se pokoušeli o totéž.</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>2 </strong><strong>Pátá cesta</strong></p>

<p>Raketové lodě vesmír nedobyly, pouze ho prozkoumaly. Když raketa opouští Zemi, letí rychlostí sedm mílí za sekundu, což je na tak ohromné vzdálenosti hrozně pomalé. Jen Měsíc je rozumně daleko - víceméně čtyři dny. Na Mars to trvá třicet sedm týdnů, na Saturn chmurných šest let a planeta Pluto je vzdálena neskutečnou polovinu století, což je způsobeno tím, že mohou létat jen po elipsové dráze.</p>

<p>Až díky Ortegově pohonu se stala sluneční sousta­va dosažitelná. Protože je založená na teorii o pře­měně hmoty, Einsteinově nesmrtelné rovnicí e=Mc2, je možné použít jakoukoliv akceleraci, kterou pilot vydrží. Při pohodlné přitažlivosti se vzdálenosti mezi vnitřními planetami soustavy a Zemí počítaly na hodiny, daleký Pluto byl vzdálen jen osmnáct dní. Byla to stejná změna jako z koňského hřbetu na try­skové letadlo.</p>

<p>Tato krásná nová hračka měla jeden nedostatek, nebylo moc kam jet. Z lidského úhlu pohledu je slu­neční soustava vytvořena z pozoruhodně neatrak­tivních nemovitostí - kromě krásné Terry, bujné, zelené a nádherné. Obyvatelům Jupiteru s ocelovými údy nevadí 2,5krát větší přitažlivost než naše a ve zdraví žijí v jedovatém ovzduší s nelidským tlakem. Marťanům se daří dobře v téměř úplném vakuu a skalní ještěrky z Luny dokonce vůbec nedýchají. Ale tyto planety nejsou pro lidi.</p>

<p>Lidstvo vzkvétá na planetě s kyslíkem, dostatečně blízko hvězdě typu G, s klimatem pohybujícím se okolo bodu mrazu…. to znamená na Zemi.</p>

<p>Když už tedy jste na Zemi, proč se někam stěho­vat? Důvodem bylo obrovské množství dětí. Malthus na to upozorňoval již dávno: potrava roste aritme­tickou řadou, lidstvo geometrickou. Do 1. světové války žila jedna polovina lidí na hranici hladovění, do 2. světové války se zvyšovala populace o 55 000 lidí denně; před třetí světovou válkou v roce 1954, činil přírůstek 100 000 krků a žaludků za den; 35 000 000 lidí navíc každý rok… A populace Země ry­chle přerostla úrodnost zemědělských půd.</p>

<p>Vodíkové, biologické a nervové zbraně a horory, které následovaly, nebyly ani tak politické. Spíš to byl boj žebráků o kůrku chleba.</p>

<p>Autor Gulliverových cest navrhoval s úšklebkem. aby se irské děti vykrmovaly pro anglické stoly; jiní učenci poukazovali na méně drastické způsoby po­tlačení růstu populace - žádný z nich nedokázal nic vyřešit. Život, každý život má dva základní cíle ­přežít a rozmnožit se. Rozum je bezúčelný vedlejší produkt, kromě toho, že slouží těmto základním po­hnutkám.</p>

<p>Rozum se dá donutit, aby sloužil těmto účelům. V naší galaxii je více než sto tisíc planet zemského ty­pu, každá z nich je stejně teplá a mateřská jako slad­ká Země. Loď s Ortegovým pohonem dosáhla ke hvězdám. Lidstvo mohlo kolonizoval jako tehdy, když milióny hladových Evropanů přeplulo Atlantik a vychovalo víc dětí v Novém světě.</p>

<p>Někteří tak učinili…, dokonce stovky tisíců. Ale celá rasa, i kdyby pracovala jako tým, nemůže po­stavit a uvést do provozu sto lodí pro tisíc kolonistů denně a pokračovat tak den po dni, rok po roce, ne­konečně dlouho. Navíc ani s touto silou a vůlí (kterou lidstvo nikdy nemělo) není v zemské kůře tolik oceli, hliníku a uranu. Ani setina potřebného množství.</p>

<p>Ale rozum dokáže najít řešení i tam, kde žádné není. Psychologové jednou zavřeli opici do místnos­ti, kde naaranžovali čtyři únikové cesty. Pak pozoro­vali, kterou z nich nalezne.</p>

<p>Opice utekla pátou cestou.</p>

<p>Dr. Jesse Evelyn Ramsbotham se nesnažil vyřešit problém s novorozenci, snažil se postavit stroj času. Měl pro to dva důvody: za prvé to bylo nemožné a za druhé se mu potily ruce a koktal vždy, když byl v přítomnosti ženy. Nevěděl, že první důvod je kom­penzací toho druhého; vlastně o tom druhém ani ne­věděl - byla to věc, které se jeho podvědomí vyhý­balo.</p>

<p>Je zbytečné spekulovat nad tím, co by se stalo, kdyby ho pojmenovali Bill a nezatížili ho dvěma dívčími jmény. Možná by z něj byla národní fotba­lová hvězda nebo pojišťovák, který by přidal svých několik dětí k již tak alarmujícímu množství. Místo toho se stal fyzikem a matematikem.</p>

<p>Pokroku ve fyzice se dosahuje popíráním samo­zřejmého a přijímáním nemožného. Každý vědec z devatenáctého století by dokázal přednést nenapad­nutelné důvody, proč se nedá sestrojit atomová bomba, kdyby na to byl dotázán. Každý fyzik dvacá­tého století uměl vysvětlit, proč je cestování časem neslučitelné se skutečným světem reálného času. Ale Ramsbotham si začal pohrávat se třemi nejdůležitějšími Einsteinovými rovnicemi, dvěmi rovnicemi o teorii relativity pro vzdálenost a pro čas a rovnicí o přeměně hmoty; každá z nich obsahovala rychlost světla. Rychlost je první derivace vyjádření vzdá­lenosti vzhledem k času; předělal tyto rovnice na di­ferenční rovnice a potom si s nimi hrál. Výsledek vložil do rakitiackého počítače, který byl vzdálený potomek Univacu, Eniacu a Maniacu.Když pracoval na těchto věcech, nikdy se mu nepotily ruce, ani ne­koktal, jenom když měl co do činění s mladou že­nou, která byla hlavním programátorem na velkém počítači.</p>

<p>Jeho první prototyp dokázal vytvořit časově stíněný prostor, ne větší než fotbalový míč - ale zapálená cigareta, která byla uprostřed, hořela ještě za týden. Ramsbotham si cigaretu vzal, pokračoval v kouření a přemýšlel o tom. Jako další vyzkoušel jednodenní kuře a přizval k tomu kolegy. Za tři měsíce bylo kuře pořád stejně malé a nebylo o nic hladovější, než ku­řata obvykle bývají. Poté otočil směr toku a zapnul přístroj na ten nejkratší možný okamžik.</p>

<p>V sekundě bylo kuře vyhladovělé, mrtvé a v roz­kladu.</p>

<p>Věděl, že jen změnil sklon křivky, ale byl přesvěd­čen, že je na cestě k opravdovému přístroji na přesun časem. Nikdy ho nevynalezl, i když si to jednu chvíli myslel - na žádost některých kolegů totiž opakoval pokus s kuřetem; dva z nich té noci vypáčili dveře do laboratoře, pustili malé ptáče a místo něj tam dali vejce. Ramsbotham by byl nadosmrti přesvědčen, že nalezl způsob přesunu v čase a zbytek života by strávil v slepé uličce, kdyby jeho kolegové vejce ne­rozbili a neukázali mu, že je natvrdo uvařené.</p>

<p>Ale nevzdával se. Vyrobil větší model a snažil se nastavit rozšíření neboli anomálii (ještě to nenazýval „Brána“) tak, aby mu umožnila projít polem tam a zpět.</p>

<p>Když nahodil napájení, mezi magnetodami přístro­je už nebyla zeď, ale vlhká džungle. Došel k ukva­penému závěru, že to musí být druhohorní karbon. Často ho napadalo, že rozdíl mezi časem a prosto­rem může být pouze lidský předsudek, ale tohle ne­byla jedna z těch chvil; teď věřil tomu, čemu věřit chtěl.</p>

<p>Rychle popadl pistoli a s velkou odvahou a bez rozmyslu vkročil mezi magnetody.</p>

<p>O deset minut později byl uvězněn za ohrožování zbraněmi ve veřejné botanické zahradě v Riu de Ja­neiru. Jeho situaci zhoršilo ještě to, že neuměl por­tugalsky, ale za tři dny byl díky pomoci Severoame­rického konzula na cestě domů. Celou cestu plnil blok rovnicemi a otazníky.</p>

<p>Zkratka ke hvězdám byla objevena.</p>

<p>Ramsbothamovy objevy odstranily základní příči­ny válek, vyřešily problém, kam s těmi všemi roz­tomilými dětmi. Statisíce planet byly najednou stej­ně daleko jako druhá strana ulice. Panenské konti­nenty, drsná divočina, úrodné džungle, zabíjející pouště, zmrzlé tundry a nesmiřitelné hory - to vše leželo za branami měst. Lidská rasa znovu odcházela tam, kde nesvítily pouliční lampy, kde nebyl žádný přátelský policista na rohu, dokonce ani žádné rohy; ven, kde nebyly žádné dobře uleželé jemné steaky, žádná šunka bez kostí, žádné balené a vyráběné po­traviny pro mlsné jazyky a zhýčkaná těla. Dvounohý všežravec muset znovu kousat, trhat a používat svoje zvířecí tesáky, protože zase odcházel ven (jako již mnohokrát dříve), aby zabil nebo byl zabit, snědl nebo byl sněden.</p>

<p>Jednou z největších schopností lidské rasy je schopnost přežít. Lidé si přivykli podmínkám, jako ostatně vždy, a tak nejvíce zastavěná, zmechanizo­vaná a zcivilizovaná, nejvíce vypolštářovaná a lu­xusní kultura trénovala své nejlepší děti, své poten­ciální vůdce, v primitivním, průkopnickém přežití - ­nahý člověk tváří v tvář přírodě.</p>

<p>Rod Walker znal Dr. Jesse Evelyn Ramsbothama stejně jako Einsteina, Newtona či Kolumba, a také o něm tak přemýšlel. Byly to postavy z knih, jako vo­skové figuríny v nadživotní velikostí, prostě neživé. Používal Ramsbothamovu bránu mezi Jersey a Ari­zonským pásmem, aniž by myslel na vynálezce, stej­ně jako jeho předkové používali výtah a jméno 'Otis' jim nic neříkalo. Když už vůbec někdy uvažo­val o tomto zázraku, tak jedině napůl rozladěně, protože Arizonská strana brány Hoboken byla tak daleko od domu jeho rodičů. Na této straně se brána jmenovala Kaibab a byla sedm mil severně od rezi­dence Walkerových.</p>

<p>Když byl dům postaven, bylo toto místo na samém konci dráhy a dalších městských vymožeností. Protože byl starý, měl ještě obývací pokoj nad zemí, ložnice, spíž a kryt už byly pod zemí. Původně byl obývací pokoj celý odkrytý a vypadal jako jednolitá vejcovi­tá mušle. Ale postupně, jak se Vnější New York rozšiřoval, byla tato oblast určená pro podzemní výstavbu a jakékoliv stavby, které by porušovaly pa­nenský vzhled krajiny, byly zakázány.</p>

<p>Walkerovi uposlechli nařízení do té míry, že po­kryli kopuli půdou a osadili přirozenou zelení, ale odmítli zakrýt okno s panoramatickým výhledem. Bylo na tomto domě to nejhezčí, neboť z něj byl výhled na Velký Kaňon. Místní správa se je pokusila donutit okno zakryt a nabídla jim instalaci umělého okna, obvykle užívaného v podzemních bytech, které by simulovalo pohled na kaňon. Ale Rodův otec byl tvrdohlavý, nedal se přesvědčit za žádnou cenu a je­jich okno zůstalo odkryté.</p>

<p>Když Rod vešel do domu, rodina seděla před ok­nem a pozorovala bouři, která se blížila kaňonem - ­jeho matka, otec a překvapivě jeho sestra. Helen, o deset let starší než on, sloužila jako kapitán Amazo­nek a byla málokdy doma.</p>

<p>Přivítal ji vřele kvůli tomu, že nebude tolik po­známek, že přišel pozdě. „Helen, to je prima - my­slel jsem, že jsi na Thulu.“</p>

<p>„Byla jsem… ještě před několika hodinami.“ Rod se pokusil potřást jí rukou; jeho sestra ho však sevře­la v medvědím obletí, políbila ho a přimáčkla na or­namenty na jejím chromovém brnění. Ještě měla uni­formu, proto si domyslel, že právě přijela - když byla občas doma, většinou chodila ve starém županu a měkkých bačkorách, vlasy v copu. Teď byla v br­nění a v suknici; zbraně, rukavice a helmu s peřím odložila na podlahu.</p>

<p>Pyšně si ho změřila. „No ne, ty jsi ale vyrostl. Jsi skoro stejně velký jako já.“</p>

<p>„Jsem větší.“</p>

<p>„Chceš se vsadit? Ne, nesnaž se vykroutit, nebo ti zkroutím ruku. Sundej si boty a postavíme se zády k sobě.“</p>

<p>„Sedněte si děti,“ řekl mírně otec. „Rode, proč jsi přišel pozdě?“</p>

<p>„Ehm…“ Chtěl říct něco o zkoušce a tím odlákat pozornost, ale jeho sestra zasáhla.</p>

<p>„Neštvi ho, otče. Vyžaduj omluvy a budeš je mít. To jsem zjistila už jako podporučík.“</p>

<p>„Ticho, dcero. Umím ho vychovat sám, bez tvé pomoci.“</p>

<p>Rod byl překvapen, že otec reagoval tak ostře, a ještě víc, když sestra odpověděla zvláštním tónem:</p>

<p>„Tak? Vážně?“</p>

<p>Rodova matka zvedla ruku a vypadala, že chce něco říci, ale pak si to rozmyslela. Vypadala rozzlobeně. Jeho sestra a otec se podívali jeden na druhého, oba mlčky. Rod se s údivem zeptal: ,,Hele, co se to děje?“</p>

<p>Otec se na ně podíval. „Nic. Už o tom nebudeme mluvit. Večeře čeká. Jdeme, drahá?“ otočil se ke své ženě, pomohl jí vstát a nabídl rámě.</p>

<p>„Ještě chvilku,“ řekl Rod naléhavě. „Přišel jsem pozdě, protože jsem se zapomněl u vystěhovalecké brány.“</p>

<p>„Velmi dobře. Ty to víš nejlíp, ale řekl jsem, že už o tom nebudeme mluvit.“ Otočil se k výtahu.</p>

<p>„Ale já jsem ti chtěl říct ještě něco jiného, tati. Příští týden nebo tak nebudu doma.“</p>

<p>,,Dobře - eh? Co jsi to říkal?“</p>

<p>„Budu chvíli pryč tati. Deset dní nebo trochu déle.“ Jeho otec vypadal, že je na rozpacích, pak potřásl hlavou. „Ať už chceš dělat cokoliv, budeš muset změnit své plány. Teď tě nemůžu pustit.“</p>

<p>„Ale tati…“</p>

<p>„Je mi líto, ale je to definitivní.“</p>

<p>„Ale tati, já musím!“</p>

<p>„Ne.“ Rod se tvářil zklamaně. Jeho sestra najednou řek­la:</p>

<p>„Otče, nebylo by dobré, kdybys věděl, proč chce jet pryč?“</p>

<p>„Teď, dcero -“</p>

<p>„Tati, mám zkoušku ze Sólového přežití, začíná zítra ráno.“</p>

<p>Pani Walkerová zalapala po dechu a pak se roz­plakala. Její manžel řekl: „No tak, drahá.“ Pak se podíval na svého syna a tvrdě řekl: „Rozrušil jsi svou matku.“</p>

<p>„Ale tati, já…“ Rod zmlkl a trpce si pomyslel, že jeho starosti jsou každému ukradené. Koneckonců, on bude ten, kdo bude muset plavat, nebo se utopí.</p>

<p>„Ale tati,“ říkala zrovna jeho sestra. „Vidíš, že musí jít pryč. Nemá jinou možnost, protože-“</p>

<p>,,Nevím, proč by musel. Rode, chtěl jsem o tom mluvit dřív, ale neuvědomil jsem si, že budeš mít ten test tak brzo. Když jsem podepisoval svolení k tomu­to kursu, měl jsem výhrady, to musím přiznat. My­slel jsem, že ti ta zkušenost bude později užitečná… když - a jestli - budeš studovat na univerzitě. Ale nikdy jsem nechtěl, abys šel na závěrečnou zkoušku ještě na střední škole. Jsi na to moc mladý.“</p>

<p>Rod zůstal stát jako opařený. Ale jeho sestra se ho zastala: „Houbeles!“</p>

<p>„Prosím? Dcero, uvědom si, že -“</p>

<p>„Ještě jednou houbeles! Každá dívka z mé skupiny absolvovala stejně těžké věci a mnoho z nich není o mnoho starších než brácha. Co bys chtěl, otče? Roz­třeseného chudinku?“</p>

<p>„Nemáš žádný důvod… Myslím, že bude lepší, když to prodiskutujeme později.“</p>

<p>„To je dobrý nápad.“</p>

<p>Kapitánka Walkerová vzala bratra za ruku a násle­dovali rodiče dolů do jídelny. Večeře byla na stole, ještě teplá a v obalech. Postavili se ke svým místům a pan Walker slavnostně zapálil Lampu klidu. Rodi­na vystupovala jako dědičně evangeličtí monisté, protože oba Rodovi dědové konvertovali v druhé velké vlně obracení na tuto víru, která vzešla v po­sledním desetiletí z Persie. Jeho otec pečlivě plnil povinnosti rodinného kněze.</p>

<p>Rod přemýšlel o novém problému, zatímco auto­maticky odpovídal při rituálu. Jeho sestra odpovídala hlasitě, ale matku bylo stěží slyšet.</p>

<p>Symbolický obřad účinkoval. Rod cítil, že se uklidnil, a když otec intonoval poslední „jeden Duch, jedna rodina, jedno tělo!“, už měl docela hlad. Sedl si a sundal poklop z talíře.</p>

<p>Kynutá placka, uhnětená tak, aby vypadala jako kotleta, s proužky opravdové slaniny, velká pečená brambora a grilovaná zelená cukína, ozdobená hráškem… Rodovi se začaly sbíhat sliny a natáhl se pro kečup.</p>

<p>Všiml si, že matka moc nejí, což ho překvapilo. Táta taky moc nejedl, ale ten se nimral v jídle čas­to… Se soucitem si uvědomil, že dnes vypadá hube­něji a šedivěji než jindy. Kolik je mu vlastně let?</p>

<p>Odvrátil pozornost k sestře, protože vyprávěla nějakou historku: „- a tak mi velitelka řekla, že budu muset přitvrdit. A já jsem jí řekla: 'Madam, holky jsou holky. Kdybych měla degradovat každého, kdo něco podobného udělá, brzo bych neměla nikoho ji­ného než prosté vojíny. A seržantka Dvoraková je můj nejlepší střelec.'“</p>

<p>„Moment,“ přerušil ji otec. „Myslel jsem, že jsi říkala 'Kellyová', ne 'Dvoraková'.“</p>

<p>„Řekla, a ona taky. To, že jsem předstírala, že myslím někoho jiného, byla má tajná zbraň - Mrně Dvoraková (je větší než já) je obviněná ze stejného prohřešku, ale zároveň je favoritkou naší eskadry v celoarmádní soutěži o nejlepšího vojáka. Samozřej­mě, že kdyby ztratila frčky, tak by vypadla, a tím pádem i my.</p>

<p>Takže jsem vyjasnila to 'nedorozumění' tím nej­nevinnějším a nejmírumilovnějším způsobem, nechala jsem velitelku, aby se chvíli dusila, a potom jsem jí řekla, že obě ženy mají domácí vězení, dokud ta skupina studentů nenainstaluje nový měřič. Pak jsem jí přeříkala pohádku o tom, že trocha soucitu je nedocenitelná, snáší se na podřízené jako dar z ne­bes, a řekla jí, že si beru na starost, aby se již nikdy takový skandální - to řekla ona, ne já - incident neopakoval… Zvláště, když je na obhlídce vrchní velitel.</p>

<p>Takže mi milostivě ponechala tuto zodpovědnost a poslala mě pryč, aby mohla dodělat denní hlášení. Takže jsem zasalutovala jako na přehlídce a zmizela jak pára nad hrncem.“</p>

<p>„Rád bych věděl,“ řekl pan Walker kriticky, „jestli musíš odporovat nadřízené v takových věcech. Je přece starší a pravděpodobně rozumnější než ty.“</p>

<p>Helen srovnala poslední hrášky na hromádku, na­brala je a spolkla.</p>

<p>„Dvojité houbeles na druhou. Promiň, otče, ale kdybys byl na vojně, tak bys se mnou souhlasil. Na svoje dívky jsem tvrdá jako pes… a ony pak rozhlašují, že mají toho nejhoršího rasa z celé galaxie. Ale když mají problémy nahoře, tak se o své děti postarám. Jednou za čas přijde den, kdy nás čeká něco ošklivého, a já se k tomu musím postavit čelem. A dopadne to dobře, protože mám Kellyovou po pravém boku a Dvorakovou po levém, a každá z nich se snaží postarat se o Tyrana Walke­rovou ze všech sil. Vím, co dělám. 'Walkeřiny Vl­kodlaci' jsou tým.“</p>

<p>Paní Walkerová se otřásla. „Zlatíčko, kéž by sis nevybrala povolání tak…, no, tak nebezpečné.“ Helen pokrčila rameny.</p>

<p>„Úmrtnost je u nás stejná jako kdekoliv jinde… Jeden člověk, jedna smrt, dříve či později. Co bys chtěla, mami? Na tomto kontinen­tu je o osmnáct miliónů víc žen než mužů, měla bych snad sedět doma, plést a čekat, až si pro mě přijede rytíř? Tam venku, kde pracuji, je víc mužů než žen; uženu nějakého stejně starého a ošklivého, jako jsem já.“</p>

<p>Rod se zvědavě zeptal: „Helčo, vážně by ses vzdala svého postavení kvůli svatbě?“</p>

<p>„Jestli bych se vzdala? Ani bych nepočítala, kolik má rukou a nohou. Kdyby byl ještě teplý a mohl ký­vat hlavou, tak je můj. Můj cíl je šest dětí a farma.“</p>

<p>Rod se na ni zkoumavě zadíval. „Myslím, že máš docela šanci. Jseš docela hezká, i když máš tlustý kotníky.“</p>

<p>„Díky, kámo. Moc děkuju. Co máme za moučník, mami?“</p>

<p>„Nedívala jsem se. Otevři to, prosím.“</p>

<p>Byla to mražená ovocná dřeň, což Roda potěšilo. Jeho sestra pokračovala. „Služba není tak těžká, ov­šem pouze když je aktivní. To, co unaví, je posádková služba. Moje holky tloustnou, začnou být nepořádné a neklidné a pak začnou mezi sebou bojovat z čisté nu­dy. Podle mého se musíme více obávat mrtvých v ka­sárnách než v boji. Doufám, že se naše eskadra připojí k uklidnění situace na Byerově planetě.“</p>

<p>Pan Walker se podíval na svou ženu a pak na dce­ru. „Už jsi zase rozčílila matku. Většina toho, co jsi říkala, se nehodí pod Lampu klidu.“</p>

<p>„Odpovídala jsem na otázku.“</p>

<p>„Dobře, snad.“</p>

<p>Helen se zběžně rozhlédla. „Neměli bychom ji už stejně zhasnout? Všichni vypadají, že dojedli.“</p>

<p>„Když chceš. I když není uctivé takhle pospíchat.“</p>

<p>„Svatý Duch ví, že nemáme celou věčnost.“ Otoči­la se k Rodoví. „Co kdyby ses vytratil, chlapče? Chci si tady s lidma popovídat.“</p>

<p>„Ale, Helen, chováš se, jako bych byl…“</p>

<p>„Zmizni, brácho. Uvidíme se později.“</p>

<p>Rod odešel a cítil se dotčen. Ještě viděl, jak Helen sfoukává lampu.</p>

<p>Ještě pořád si dělal seznam, když vešla jeho sestra. „Čau, prcku.“</p>

<p>„Oh. Ahoj, Helčo.“</p>

<p>„Co děláš? Přemýšlíš, co si s sebou máš vzít na sólo test?“</p>

<p>„Tak trochu.“</p>

<p>„Bude ti vadit, když si udělám pohodlí?“ Smetla věci z jeho postele a natáhla se. „Probereme to poz­ději,­</p>

<p>Rod zauvažoval. „Znamená to, že táta souhlasí?“</p>

<p>„Ano. Tak dlouho jsem do něj hučela, až se mu rozsvítilo. Ale jak jsem řekla, probereme to později. Musím ti něco říct, mladíku.“</p>

<p>„Jako co?“</p>

<p>„Za prvé tohle: naši nejsou tak hloupí, jak si zřej­mě myslíš. Pravda je, že jsou docela bystří.“</p>

<p>„Nikdy jsem neřekl, že jsou hloupí!“ ohradil se Rod a nepříjemně si uvědomil, co si o nich myslel.</p>

<p>„Ne. Ale viděla jsem, co se stalo před večeří, a ty taky. Táta dělal dusno a neposlouchal tě. Ale brácho, tebe určitě nikdy nenapadlo, jak je těžké být rodi­čem, možná nejtěžší ze všeho - a zvlášť když pro to nemáš talent, třeba jako táta. Táta to ví, svědomitě na sobě pracuje a většinou se mu vede dobře. Někdy mu to ale ujede, jako třeba dneska. Ale co ty nevíš, je tohle: Táta umírá.“</p>

<p>„Cože?“ zadrhl se Rod. „Nevěděl jsem, že je ne­mocný!“</p>

<p>„Taky jsi to neměl vědět. Tak teď poslouchej: je tady řešení. Táta je hrozně nemocný a umře nejdéle do několika týdnů - pokud neuděláme něco zásad­ního. Což je možné. Takže buď v klidu.“</p>

<p>V kostce vysvětlila, o co jde. Pan Walker trpí de­generativní chorobou - pomalu hladoví až ke smrti. Dnešní medicína ho vyléčit neumí. Bude pomalu umírat, slábnout ze dne na den, týdny a měsíce, a určitě brzy umře.</p>

<p>Rod si položil hlavu do dlaní a vyčítal si, že táta umí­rá… A on si toho ani nevšiml. Nechtěli mu to říci, jako by byl malý; a on byl tak hloupý, že to nepostřehl.</p>

<p>Sestra se ho dotkla: „Nech toho. Není nic hlou­pějšího, než se zbytečně trápit nad něčím, čemu se nedá pomoci. Kromě toho se snažíme něco udělat.“</p>

<p>„Co? Říkala jsi přece, že se nedá nic dělat?“</p>

<p>„Zmlkni a poslouchej. Rodiče projdou přes Rams­bothamův skok. Zpomalení pět set ku jedné, zestár­nou o dva týdny za dvacet let. Už podepsali dohodu s Entropy Inc. Táta rezignoval na funkci v General Synthetics a uzavřel své záležitosti. Rozloučí se se světem tuhle středu - proto byl tak hrubý, když jsi mu říkal o svých plánech. Jsi pro něj to nejdůleži­tější. Bůhví proč.“</p>

<p>Rod se snažil urovnat tolik nových myšlenek. Skok v čase… Samozřejmě. Díky tomu bude mít táta dva­cet let navíc. Ale - „Helen, to jim přece nepomůže. Jistě, ve skutečnosti je to dvacet let, ale pro ně jen dva týdny… Ale vždyť táta bude potom stejně ne­mocný, jako je teď. Vím, co říkám; to samé zkoušel pradědeček Hanka Robbina a stejně umřel, dokonce hned, jak ho oživili. Hank mi to říkal.“</p>

<p>Kapitánka Walkerová pokrčila rameny. „Možná to byl od začátku beznadějný případ. Ale tátův lékař Dr. Hensley říká, že si je v duchu jistý, že tátův pří­pad není beznadějný… za dvacet let. Nevím nic o medicíně metabolismu, ale Hensley říká, že jsou na cestě a za dvacet let budou moci dát tátu dohromady stejně snadno jako dnes nasadí protézu.“</p>

<p>,,Myslíš?“</p>

<p>„Jak to mám vědět? V takových věcech se nedá dělat nic jiného, než si najmout nejlepšího specialis­tu a pak se řídit jeho radami. Jisté je, že když to ne­zkusíme, táta umře. Tak to zkusíme.“</p>

<p>„Jo, určitě, určitě musíme.“</p>

<p>Zblízka si ho změřila a dodala: „Dobře. Chceš si s nimi o tom promluvit?“</p>

<p>„Hm?“ řekl překvapeně. „Proč? Čekají na mě?“</p>

<p>„Ne. Přesvědčila jsem je, že nejlepší bude, když se to dozvíš, až se to stane. Pak jsem šla nahoru k tobě a řekla ti to. Teď můžeš dělat, co uznáš za vhodné - můžeš předstírat, že o ničem nevíš, nebo jít za mámou, která tě bude litovat, a od táty na poslední chvíli poslouchat spousty rad, kterými se nikdy ne­budeš řídit. Okolo půlnoci budeš s nervy na dně a budeš moci začít s balením svých věcí na zítřejší test. Dělej, jak chceš - ale zařídila jsem to tak, že se tomu můžeš vyhnout, jestli chceš. Což by bylo pro každého jednodušší. Já sama bych se rozloučila jako kočka.“</p>

<p>Rod byl zmatený. Když se nerozloučí, bude to vy­padat nepřirozeně, nevděčně a jako by zradil rodinu - ale představa loučení ho uváděla do nesnesitel­ných rozpaků. „Cos myslela tou kočkou?“</p>

<p>„Když tě kočka vítá, dělá to velmi okázale, strká do tebe, motá se mezi nohama a přede jako kolovrá­tek. Ale když odchází, tak prostě odkráčí, ani se ne­otočí. Kočky jsou chytré.“</p>

<p>„No…“</p>

<p>„Hele,“ dodala, „pamatuj si, že to rodiče dělají pro sebe, ne pro tebe.“</p>

<p>„Ale táta musí…“</p>

<p>„Jistě, táta musí, jestli se chce uzdravit.“ Přemý­šlela, jestli mu má říct, že kvůli velkým výdajům na časový skok zůstane Rod téměř bez peněz, pak se rozhodla, že to radši nechá být. „Ale máma nemusí.“</p>

<p>„Ale musí jet s tátou!“</p>

<p>„Jo? Počítej. Radši tě nechá sirotkem dvacet let, aby byla dva týdny s tátou. Nebo jinak: radši tě ne­chá sirotkem, než aby byla stejně dlouhou dobu vdova.“</p>

<p>„Nemyslím, že je to vůči mámě spravedlivé,“ řekl Rod pomalu.</p>

<p>„Nekritizovala jsem. Rozhodla se správně. Každo­pádně mají vůči tobě silný pocit viny…“</p>

<p>„Kvůli mně?“</p>

<p>„Kvůli tobě. O mě nejde. Jestli trváš na tom, že se chceš rozloučit, jejich pocit viny se změní v sebeo­spravedlňování, budou si to na tobě vybíjet a bude zle. To nechci. Všichni jste moje rodina.“</p>

<p>„Hm, asi to bude nejlepší.“</p>

<p>„Nedostala jsem všechny ty jedničky z Myšlenkových pochodů a Vojenského velení za­darmo. Tak a teď ukaž, co si chceš vzít s sebou.“</p>

<p>Prohlédla si jeho seznam vybavení a tiše hvízdla. „Teda Rode, nikdy jsem neviděla tolik krámů. Ne­budeš se moci ani hnout. Kdo si myslíš, že jsi? Tydliták, co se chystá do bitvy, nebo snad Bílý ry­tíř?“</p>

<p>„Právě jsem se chystal to probrat,“ řekl nevlídně.</p>

<p>„To si myslím!“</p>

<p>„Co myslíš, Helen, jakou pistoli bych si měl vzít?“</p>

<p>„Proboha, na co ji chceš?“</p>

<p>„Na co? Přece abych se ubránil, to je jasné. Na di­voká zvířata a takové věci. Deacon Matson v podsta­tě řekl, že je můžeme očekávat.“</p>

<p>„Pochybuju, že by vám poradil, abyste si vzali střelnou zbraň. Podle toho, co jsem o něm slyšela, je Dr. Matson praktický muž. Podívej, dítě, v téhle zkoušce jsi králík, co se snaží utéct lišce. Nejsi liš­ka.“</p>

<p>„Co tím myslíš?“</p>

<p>„Jediné, co máš za úkol, je zůstat naživu. Nemusíš být statečný, ani bojovat, ani si podrobit divočinu ­musíš jen zůstat naživu. Pistole ti zachrání život v jednom případu ze sta, ve zbylých devadesáti devíti tě bude svádět k pošetilostem. Nepochybuji, že by si Matson nějakou zbraň vzal, a já koneckonců taky. Ale my jsme zkušení, víme, kdy ji nepoužít. Přemý­šlej. Ta testová oblast bude plná lehkovážných zele­náčů. Když tě někdo zastřelí, nebude záležet na tom, jestli máš zbraň nebo ne. Když budeš mít pistoli, budeš se cítit nadneseně a nebudeš se patřičně krýt. Když ji mít nebudeš, pak budeš vědět, že jsi králík. Budeš opatrný.“</p>

<p>„Měla jsi s sebou pistoli na sólo testu?“</p>

<p>,,Jo, a ztratila jsem ji první den, což mi zachránilo život.“</p>

<p>„Jakto?“</p>

<p>„Protože když jsem narazila na Bessemerského draka, tak jsem utíkala, místo toho, abych se ho snažila zastřelit.“</p>

<p>,,Spica V?“</p>

<p>„Spica IV. Nevím, kolik se o venkovní zoologii učí dnes - ale podle toho, jací ignoranti k nám přichá­zejí, mám pocit, že ta nová 'funkční výchova' potla­čuje studium a zdůrazňuje rozvoj jejich rozkošných malých osobností. Měla jsem jednu holku, co chtěla - no nic, s drakem je problém v tom, že vlastně nemá životní orgány. Jeho nervový systém je decen­tralizovaný. Abys ho rychle zabil, musel bys ho namlít jako sekanou. Střelba ho jen polechtá. Jenže to jsem nevěděla, a kdybych měla zbraň, tak bych na to přišla tím horším způsobem. Takhle mě to zvíře šlapalo na paty tři dny. Díky tomu jsem se dostala do kondice a mohla jsem zároveň přemýšlet o etice, fi­lozofii a pragmatismu sebezachování.“</p>

<p>Rod se nehádal, ale pořád byl přesvědčen, že se pistole může hodit. Když se mu houpala u boku, hned se cítil lépe - větší, silnější a sebejistější. Ani ji nemusel použít, jen když nebude mít na výběr. A krýt se také uměl. Nikdo ze třídy se neuměl plazit lépe než on. I když je jeho sestra voják, ještě to ne­znamená, že ví všechno a ­--</p>

<p>Ale Helen pokračovala. „Vím, jak dobře se člověk se zbraní cítí. Najednou jsi bystrozraký, s chundela­tým ocasem, tři metry vysoký a celý chlupatý. A to je na tom právě to nebezpečné - protože takový nejsi. Jsi křehké holé embryo, které se dá pozoru­hodně snadno zabít. Můžeš si vzít ostřelovací pušku s dosahem dva tisíce metrů a izotopovými nábojni­cemi, která dokáže odstřelit kopec, a pořád nebudeš mít oči vzadu na hlavě ani neuvidíš potmě. Smrt tě dostane zezadu, zatímco se budeš snažit zamířit na něco před sebou.“</p>

<p>„Ale Helen, tvůj oddíl taky nosí střelné zbraně.“</p>

<p>„Zbraně, radary, bomby, kočičí oči tarasnice a věci, o kterých si bláhově myslíme, že jsou utajené. No a co? Nechystáš se dobýt město. Brácho, někdy posí­lám nějakou dívku na průzkum, úkol: dostat se ven, získat informaci, vrátit se živá. Co jí, myslíš, dám s sebou?“</p>

<p>„Ehm…“</p>

<p>„No nic. Zaprvé si nevyberu někoho mladého a ne­rozvážného. Pošlu nějakého nezničitelného veterána. Svlékne se do spodního prádla, pokud nemá tmavou kůži, tak si ji načerní. A pak jde ven s holýma ruka­ma i nohama, úplně bez ničeho. Ještě jsem takhle nikoho neztratila. Když jsi bez pomoci a nechráněný, narostou ti oči vzadu na hlavě, konečky nervů se zbystří a cítí všechno kolem tebe. Naučila jsem se to, už když jsem byla úplný bažant, od jedné zkušené vojačky, dost staré na to, aby byla mojí matkou.“</p>

<p>Rod řekl obdivně: „Deacon Matson říkal, že kdyby mohl, nařídil by, aby účastníci testu neměli nic, než holé ruce.“</p>

<p>„Dr. Matson má všech pět pohromadě.“</p>

<p>„Dobře, co by sis vzala ty?“</p>

<p>„Ještě jednou testové podmínky?“</p>

<p>Rod je vyjmenoval. Kapitánka Walkerová se za­mračila. „Hm… nic, na čem by se dalo stavět. Dva až deset dní bude znamenat asi tak pět. Klima nebu­de příliš extrémní. Předpokládám, že máš vlastní te­plou bundu?“</p>

<p>„Ne, ale mám vojenský oblek. Myslel jsem si, že si ho vezmu, a když zjistím, že tam není zima, tak ho nechám u brány. Nerad bych ho ztratil, váží jen půl kila a dost stál.“</p>

<p>„Tím se nezatěžuj. Nepomůže ti, že budeš hezky oblečený, až budeš pod drnem. Dobře, kromě bundy bych si vzala čtyři kila potravin, pět litrů vody, dvě kila drobností, jako jsou prášky a sirky, vše uložené ve vestě…, a nůž.“</p>

<p>„To není moc na pět dní, natož na deset.“</p>

<p>,,Je to přesně tolik, kolik snadno uneseš, a ještě se budeš moci rychle pohybovat. Ukaž mi nůž, zlato.“</p>

<p>Rod měl několik nožů, ale jeden z nich byl <emphasis>jeho </emphasis>nůž. Byl pěkný víceúčelový s jednadvaceti centimet­ry dlouhou kalenou čepelí. A byl dobře vyvážený. Podal ho své sestře a ta ho potěžkala.</p>

<p>„Hezký,“ řekla a rozhlédla se po pokoji.</p>

<p>„Vedle klimatizace.“</p>

<p>„Aha.“ Napřáhla ruku, zamířila a hodila. Čepel se zabodla do terče a zadrnčela. Ohnula se a z boty vy­táhla další nůž. „Tenhle je taky dobrý,“ řekla a znovu hodila. Nůž se zabodl do terče těsně vedle prvního.</p>

<p>Vytáhla oba nože a potěžkala každý v jedné ruce. Vzala svůj nůž za špičku a podala jej Rodovi.</p>

<p>„Tohle je můj mazlíček, 'Lady Macbeth'. Měla jsem ho na své zkoušce a chci, aby sis ho vzal.“</p>

<p>,,Chceš si vyměnit nože? Dobře.“</p>

<p>Rod cítil bolest, že by jí měl nechat 'Plukovníka Bowieho', a měl pocit, že nějaký jiný nůž ho může zradit. Ale nabíd­ku své sestry nemohl odmítnout.</p>

<p>„Můj milý, nechci, abys tady nechal svůj nůž, chci, abys měl oba. Hladem ani žízní neumřeš, ale náhradní nůž může mít cenu zlata.“</p>

<p> „Ale Helen, nemůžu si přece vzít tvůj nůž ­ vždyť jsi říkala, že čekáš povolání do akce. Můžu si vzít nějaký svůj.“</p>

<p>„Nebudu ho potřebovat. Moje holky mi nedovolily použít nůž už léta. Chci, aby Lady Macbeth jela s tebou.“</p>

<p>Sundala si pochvu z boty, zasunula do ní nůž a po­dala mu ho. „Užij ji ve zdraví, bratře.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>3</strong><strong>Skrz tunel</strong></p>

<p>Když Rod ráno dorazil k Templetonské bráně, necítil se nejlíp. Chtěl se dobře vyspat, aby se připravil na zkoušku, jenomže příjezd jeho sestry dohromady se zdrcujícími zprávami o Jeho rodině mu to neumožnil. Jako většina dětí bral Rod rodinu za samozřejmost. Moc o rodičích nepřemýšlel, ne­cenil si jich o moc víc než ryba vody. Prostě tu byli. A teď najednou ne.</p>

<p>S Helen si povídali dlouho do noci. Začala si vyčí­tat, že mu řekla o tátovi zrovna večer před testem. Zvažovala to a usoudila, že to bylo 'správné', a pak pocítila tu hořkou pravdu, že správné a špatné se ně­kdy pozná až zpětně. Když odešla, pomyslela si, že nebylo dobré takhle zatížit Rodovu mysl. Ale na druhou stranu se jí nelíbilo, že by ho nechala jen tak odejít… A pak by se vrátil do prázdného domu.</p>

<p>Musela se rozhodnout sama, protože byla ode dneška ustanovena jeho poručnicí. Všechny doklady byly podepsány a zpečetěny a bylo to odsouhlaseno soudem. Teď zjistila, že být rodičem není jen radost, je to spíš soustavné hledání správné cesty a ona se právě dostala na první rozcestí.</p>

<p>Když si všimla, že se její „dítě“ nechce uklidnit, trvala na tom, aby si lehnut, pak ho dlouho masíro­vala a hypnotizovala a odešla, až když vypadal, že spí.</p>

<p>Ale Rod nespal, chtěl prostě být sám. Myšlenky se mu splašeně honily hlavou dobrou hodinu. Znovu a znovu se zbytečně zaobíral otcovou nemocí a pře­mýšlel, jaké to bude, až se po dvaceti letech znovu setkají - to už bude sám skoro tak starý jako máma! - pak přepnul a snažil se připravit na neznámé tes­tové podmínky.</p>

<p>Nakonec si uvědomil, že někdy prostě musí spát. ­Donutil se relaxovat, vyprázdnil si mysl a zhypnotizo­val se. Trvalo to déle než obvykle, ale nakonec vstoupil do velkého, zlatého a teplého mraku a usnul.</p>

<p>Budík ho musel budit dvakrát. Když se probral, měl zalepené oči a nepomohla mu ani prudká sprcha. Po­díval se do zrcadla a usoudil, že nebude vadit, když se neoholí; stejně už bylo pozdě - pak se zase rozhodl, že se oholí… Hrozně se styděl za svoje chmýří.</p>

<p>Máma ještě nebyla vzhůru, zřídkakdy vstávala tak brzo. Tátu v těchto dnech moc nevídal… Palčivě si vzpomenul na večer. Doufal, že sestra bude vzhůru. Sklíčeně odkryl svůj tácek a zjistil, že máma zapo­mněla objednat snídani, což se snad ještě nikdy ne­stalo. Objednal si sám a čekal na obsluhu - dalších deset minut pryč.</p>

<p>Helen se objevila, když odcházel, překvapivě v šatech na ven. „Dobré ráno.“</p>

<p>„Ahoj, Helčo. Musíš si sama objednat. Máma za­pomněla a já nevěděl, co chceš.“</p>

<p>„Oh, já jsem snídala už před několika hodinami. Čekala jsem na tebe, abych tě vyprovodila.“</p>

<p>„Aha. Tak jo. Musím běžet, jdu pozdě.“</p>

<p>„Nebudu tě zdržovat.“ Objala ho a políbila. „Dávej na sebe pozor. To je nejdůležitější. Víc lidí umřelo strachy než vykrvácelo. A když budeš muset, uhoď klidně pod pás.“</p>

<p>„Budu si to pamatovat.“</p>

<p>„Já vím. Prodloužím si dovolenou, takže tady bu­du, až se vrátíš.“</p>

<p>Políbila ho. „Tak běž.“</p>

<p>Dr. Matson seděl u stolu před ošetřovnou a kontro­loval jména na listině. Zadíval se na Roda: ,,Ahoj, Walkere! Myslel jsem, že sis to rozmyslel.“</p>

<p>„Promiňte, že jdu pozdě. Nestihl jsem to.“</p>

<p>„Nevadí. Znám chlapíka, který nebyl při úsvitu zastřelen, protože zaspal schůzku.“</p>

<p>„Vážně? Kdo to je?“</p>

<p>,,Mladík, kterého jsem znal. Já.“</p>

<p>„Cože? Vážně se vám to stalo? Myslel jsem, že jste-“</p>

<p>„Ani slovo z toho není pravda. Dobré historky jsou málokdy pravdivé. Běž do ordinace a nech se vyše­třit, než začnou být doktoři netrpěliví.“</p>

<p>Prohmatali ho, zrentgenovali, udělali snímky moz­ku a další běžná vyšetření. Starý doktor ho poslechl a všiml si, že má vlhkou ruku. „Bojíš se, synku?“</p>

<p>„Samozřejmě, že ano!“ vyrazil ze sebe Rod.</p>

<p>„Samozřejmě, že ano. Kdyby ses nebál, nenechal bych tě jít. Co máš pod tím obvazem na noze?“</p>

<p>„Ehm -“ Měl tam schovaný Helenin nůž. „Lady Macbeth,“ přiznal poslušně.</p>

<p>„Sundej to.“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Znám případy, kdy studenti takhle zakrývali zra­nění. Takže se podíváme.“</p>

<p>Rod rozmotával obvaz tak dlouho, až se doktor přesvědčil, že tam je opravdu nůž a ne zranění. „Oblékni se a hlas se u svého instruktora.“</p>

<p>Rod si oblékl vestu s potravinami a ostatními drobnostmi a pod ní si připevnil vak s vodou. Byl to pás, který se dělil na několik půllitrových kapes. Váha se rozložila přes popruhy i na ramena. Od pasu pod levou kšandou mu vedla trubička, která končila náustkem, takže mohl pít při chůzi. Doufal, že když bude šetřit, vydrží mu voda po celý test, takže se vy­hne znečištěné a zkažené vodě - nepředpokládal, že by někde našel čerstvou vodu.</p>

<p>Okolo pasu si omotal lehké a silné dvacetimetrové lano. Jeho oděv doplňovaly šortky, svetr, kalhoty a 'Plukovník Bowie' u pasu. Vypadal víc nalehko, než byl. Přes ruku nesl vojenský oblek. Byla to užitečná věc, s kapucou, všitými botami a rukavicemi s tlako­vými švy, takže mohl použít holé ruce, když by to bylo nezbytné. Ale na teď byla moc teplá. Rod zjistil už dříve, že ani eskymáci se neodvažují potit.</p>

<p>Dr. Matson byl před ošetřovnou.</p>

<p>„Opozdilec, pan Walker,“ pronesl a zadíval se na Rodovu objemnou postavu. ,,Brnění, synku?“</p>

<p>„Ne, pane, jenom vesta.“</p>

<p>„Kolik zátěže neseš?“</p>

<p>„Jedenáct kilo. Převážně jídlo a vodu.“</p>

<p>„Hmm… Za chvíli se ti bude rozhodně zdát, že to váží víc než ve skutečnosti. Žádná Užasná Zázračná Souprava Mladého Pionýra? A co třeba bortící se automatický stan?“</p>

<p>Rod se začervenal. „Ne, pane.“</p>

<p>„Ten zimní oblek tady můžeš nechat. Pošlu ti ho domů.“</p>

<p>„Děkuji, pane.“ Rod mu ho podal. „Nebyl jsem si jistý, jestli ho budu potřebovat, tak jsem si ho vzal pro jistotu.“</p>

<p>„Potřeboval jsi ho.“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Už jsem vyhodil pět bez zimní výstroje… a čtyři, co přitáhli vakuové obleky. Oboje je hloupost. Měli vědět, že je rada nepošle do vakua nebo do chlóru, aniž by je předem varovala. Chceme maturanty, ne oběti na životech. Studené podnebí se ale vejde do limitů testových podmínek.“</p>

<p>Rod pohlédl na oblek, který mu podal. „Jste si jistý, že ho nebudu potřebovat?“</p>

<p>„Jsem. Ale kdybys ho nepřinesl s sebou, tak bych tě vyhodil. Teď si posluž a vyber si nějakou špun­tovku. Zbrojník už chce zavřít. Co sis vybral?“</p>

<p>Rod polknul. ,,Ehm… Rozhodl jsem se, že si ne­vezmu žádnou střelnou zbraň, Deacone - totiž doktore.“</p>

<p>„Můžeš mi říkat Deacone do očí - za deset dní. Ale tohle je zajímavé. Jak jsi na to přišel?“</p>

<p>„No, víte, pane, navrhla mi to moje sestra.“</p>

<p>„Tak? V tom případě ji musím poznat. Jak se jme­nuje?“</p>

<p>„Kapitánka Helen Walkerová,“ řekl Rod pyšně. „Oddíl Amazonek.“</p>

<p>Matson si to zapsal. „Tak už běž. Bude se loso­vat.“</p>

<p>Rod váhal. „Pane,“ řekl s náhlými pochybami. „Kdybych si bral zbraň, kterou byste mi doporučil?“</p>

<p>Matson se zatvářil znechuceně. „Celý rok se vás snažím polopatě naučit to, co jsem musel vyzkoušet na vlastní kůži. Dojde ke zkoušce a ty po mně chceš, abych ti prozradil odpověď. Nemůžu ti říct víc, stej­ně jako bych ti včera neřekl o tom obleku.“</p>

<p>„Promiňte, pane.“</p>

<p>„Klidně se můžeš ptát. Já ti jenom neodpovím. Ob­raťme list. Ta tvoje sestra.. to musí být ale žena.“</p>

<p>„Oh, to tedy je.“</p>

<p>„Hmm… Kdybych takovou potkal dřív, možná bych teď nebyl potrhlý starý mládenec. No nic, po­kračuj dál a vytáhni si číslo. První projde bránou za šest minut.“</p>

<p>„Ano, doktore.“ Rod prošel okolo školního zbroja­ře, který měl venku stánek. Prodavač čistil nehluč­nou sommerfieldku. Rod zachytil jeho pohled. „Nazdar, zbrojaři.“</p>

<p>„Ahoj, hochu. Trochu pozdě, ne? Co to bude?“ Rod se rozhlédl po řadě krásných zbraní. Možná jenom malou brokovnici s jedovatými broky… Ne­musel by ji ani použít…</p>

<p>Pak si uvědomil, že mu Matson vlastně odpověděl velmi jasně. „Ech, mám všechno, dík.“</p>

<p>„Dobře. No, hodně štěstí a pospěš si.“</p>

<p>„Dík moc.“ Rod vešel do místnosti, kam ústila brána.</p>

<p>Na seminář chodilo víc než padesát studentů; tady jich bylo tak dvacet. Zastavila ho obsluha u brány. „Haló, vytáhněte si číslo.`'</p>

<p>Rod sáhl do mísy, vytáhl jednu kapsli a rozlomil ji. „Číslo sedm.“</p>

<p>„Šťastná sedmička, gratuluji. Vaše jméno, pro­sím?“</p>

<p>Rod mu odpověděl. Ukázalo se, že má ještě asi dvacet minut času, tak si šel najít místo. Rozhlédl se a se zájmem pozoroval, co si vzali jeho spolužáci do ,,jakýchkoliv podmínek“.</p>

<p>Johann Braun seděl v prázdné řadě. Důvod, proč byla sedadla prázdná, se krčil u jeho nohou - velký, štíhlý a svalnatý boxer s nepřátelskýma očima. Braun měl přes rameno elektrickou tarasnici Thun­derbolt od General Electric, přenosný model s dalekohledem a usměrňovačem paprsku; baterie nesl Johann na zádech místo batohu. Na opasku měl dalekohled, nůž, lékárničku a tři brašny.</p>

<p>Rod se zastavil a obdivoval zbraň. Kolik asi ta věcička stála! Pes zvedl hlavu a zavrčel.</p>

<p>Braun mu položil ruku na hlavu. „Nepřibližuj se,“ varoval ho. „Thor je pes jednoho člověka.“</p>

<p>Rod ustoupil. „Ty máš ale vybavení, Johne.“</p>

<p>Velký světlovlasý mladík se spokojeně zasmál. „Thor a já to potáhnem spolu.“</p>

<p>„S tímhle kanónem ho ani nepotřebuješ.“</p>

<p>„Ale ano. Thor je moje poplašné zařízení. Když je se mnou, můžu tvrdě spát. Byl bys překvapený, co všechno dokáže. Je chytřejší než většina lidí.“</p>

<p>„Ani se nedivím.“</p>

<p>„Deacon říkal něco nesmyslného o tom, že jsme tým a že bychom se měli spojit, až projdeme každý zvlášť bránou. Vysvětlil jsem mu, že Thor by roz­kousal bránu, kdyby se nás pokusili rozdělit.“ Braun pohladil psovi uši. „Radši se spojím s Thorem než s jednotkou Bojových průzkumníků.“</p>

<p>„Hele, Jo, co kdybych si vyzkoušel to tvoje žihad­lo, samozřejmě až budeme venku.“</p>

<p>„Třeba. Je to paráda. Sestřelíš vrabce ve vzduchu stejně jednoduše jako losa na jeden kilometr. Pozor, Thor je z tebe nervózní. Uvidíme se později.“</p>

<p>Rod pochopil, odešel a posadil se. Rozhlédl se a myslel na to, že ještě pořád může najít někoho do týmu. Vedle zavřené brány stál kněz a před ním kle­čel chlapec. Další čtyři čekali ve frontě.</p>

<p>Chlapec dostal požehnání a vstával - Rod se nad­zvedl. „Hej! Jimmy!“</p>

<p>Jimmy Throxton se rozhlédl, zachytil jeho pohled, zašklebil se a přišel k němu.</p>

<p>„Rod!“ řekl. „Myslel jsem, že ses mi vyhnul. Hele, jseš už s někým v tý­mu?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>,,A ještě chceš?“</p>

<p>„Co? Jistě.“</p>

<p>„Prima. Můžem se spojit, až projdeme bránou, je­nom jestli nemáš dvojku. Nejsi číslo dvě, že ne?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>,,Dobře, protože já jsem..“</p>

<p><emphasis>„ČÍSLO JEDNA!“ </emphasis>vyvolal člověk z obsluhy. „Throxton, James.“</p>

<p>Jimmy Throxton sebou trhnul. „Ach jo.“ Upevnil si opasek a rychle se otočil. Pak zavolal přes rame­no: „Uvidíme se na druhé straně!“ Rychle běžel k bráně, teď už otevřené.</p>

<p>Rod zavolal: „Hej, Jimmy! Jak se najdeme..“ Ale už bylo pozdě. No co, jestli umí do pěti počítat, po­čká na něj u východu.</p>

<p>,,Číslo dvě! Mshiyeniová, Caroline.“ Na druhé straně místnosti se zvedla ta velká zulská dívka, o které uvažoval jako o možném společníku. Zamířila k bráně. Byla oblečená jednoduše, v tričku a šort­kách, s holýma rukama i nohama. Nevypadala, že je ozbrojená, ale nesla si batoh.</p>

<p>Někdo vykřikl: „Hej, Carol! Co to máš v batohu?“</p>

<p>Zašklebila se. „Kameny.“</p>

<p>„Vsadím se, že sendviče se šunkou. Schovej mi je­den!'`</p>

<p>„Nechám si na tebe jeden kámen, zlato.“</p>

<p>Příliš brzy se ozvalo: „Číslo sedm - Walker, Ro­derick L.“</p>

<p>Rod rychle došel k bráně. Technik mu podal papír a potřásl mu rukou.</p>

<p>„Hodně štěstí, hochu. Měl oči otevřené.“ Postrčil Roda skrz otvor vytvarovaný do lidské výšky.</p>

<p>Rod zjistil, že už je na druhé straně, ale přesto ve­vnitř. Otřes nebyl tak velký, horší byla náhlá nesta­bilita a nevolnost. Přitažlivost byla mnohem menší než na Zemi.</p>

<p>Potlačoval nutkání ke zvracení a snažil se přemý­šlet. Kde to je? Na Luně? Na některém z Jupitero­vých měsíců? Nebo někde úplně jinde?</p>

<p>Měsíc - nejspíš Luna. Mnoho delších skoků bylo přenášeno přes Měsíc kvůli zjednodušení přenosu. Ale určitě ho tady nenechají; Matson jim slíbil, že to nebude vakuum.</p>

<p>Na podlaze ležela otevřená taška; roztržitě si uvě­domil, že patří Caroline. Na poslední chvíli si vzpo­mněl na papír, který dostal.</p>

<p>Četl:</p>

<p>SÓLO PŘEŽITÍ - TEST: Instrukce pro návrat</p>

<p>1. Musíte projít dveřmi před vámi, než přijde na řadu další kandidát. Zpoždění Vás diskvalifiku­je.</p>

<p>2. Návrat bude signalizován běžnými vizuálními a zvukovými signálu. Pozor, oblast zůstává ne­bezpečná i po oznámení konce testu.</p>

<p>3. Výstupní brána není shodná se vstupní. Vý­chod může být až dvacet kilometrů směrem k místu, kde vychází slunce.</p>

<p>4. Za branou není žádná přechodová zóna klidu. Test začíná teď. Pozor na stobory. Hodně štěstí!</p>

<p>B.P.M.</p>

<p>Rod polykal díky nízké gravitaci a zíral na papír, když se na konci dlouhé úzké místnosti, ve které byl, otevřely dveře. Nějaký muž zakřičel: „Pospěš si! Ztratíš místo.“</p>

<p>Rod se snažil pospíchat, zavrávoral, rychle se na­přímil a málem spadl. Už dříve zakusil nízkou gravi­taci při výletech a jednou byli s rodinou na prázdni­nách na Luně, ale nikdy si na to nezvykl. Stěží do­bruslil ke vzdáleným dveřím.</p>

<p>Za dveřmi byla další místnost. Muž z obsluhy se podíval na stopky a řekl: „Dvacet sekund. Dej mi ten papír.“</p>

<p>Rod si ho podržel. „Využiju těch dvacet sekund.“</p>

<p><emphasis>- až 20 km směrem k místu, kde vychází slunce. </emphasis>Nominální východní směr - říkejme tomu „východ“. Ale co proboha je nebo jsou „stobory“?</p>

<p>„Konec! Běž.“ Technik chňapl po papíru, křídla se otevřela a strčil Roda skrz bránu.</p>

<p>Rod spadl na ruce a kolena; tady byla gravitace téměř jako na Zemi, na to nebyl připravený. Zůstal na zemi a byl úplně zticha. Bez hlesu se rozhlížel kolem sebe. Byl na široké mýtině, porostlé vysokou trávou a několika roztroušenými stromy, vzadu byl hustý les.</p>

<p>Rychle zkoumal okolí. Planeta zemského typu, té­měř normální přitažlivost, na obloze pravděpodobně slunce typu „G“, hustá vegetace, žádná fauna v do­hledu - to ale nic neznamenalo, můžou zde být bez hlesu skryty stovky šelem. Dokonce i stobor, ať už to je cokoliv.</p>

<p>Brána byla za ním, vysoké tmavozelené veřeje. které byly ve skutečnosti velice daleko. Stály nepo­depřené ve vysoké trávě, zvláštnost podivná v pri­mitivní scenérii. Rod se chtěl protáhnout okolo nich, věděl totiž, že tangence je jednostranná, takže zeza­du uvidí, kdo přichází, ale sám nebude viděn.</p>

<p>Což mu připomnělo, že on sám je vidět, a rozhodl se, že se přesune.</p>

<p>Kde je Jimmy? Jimmy měl by za bránou a čekat na něj…, nebo se dívat z nějakého jiného skrytého místa. Jediná možnost, že se potkají, byla, že ho Jimmy bude vyhlížet; Rod teď nemá žádnou šanci, že ho najde.</p>

<p>Rod se rozhlédl okolo pomaleji a snažil se najít náznak, kde by mohl být Jimmy. Nic… Ale když se obrátil k bráně, už tam nebyla.</p>

<p>Rodovi přejel mráz po zádech až ke konečkům prstů. Násilím se uklidnil a říkal si, že je to tak lepší. Napadlo ho, proč brána zmizela; mezi každým pá­rem studentů se zaostřila někam jinam, a tak je ne­chala třeba i kilometry od sebe.</p>

<p>Ne, tak to nemůže být - „dvacet kilometrů na vý­chod slunce“ se vztahuje k docela malé ploše.</p>

<p>Nebo ano? Uvědomil si, že informace na jeho pa­píře nemusí být shodná s těmi, co mají ostatní. Při­pustil si, že vlastně nic neví… Neví, ani kde je on sám, ani kde je Jimmy, ani kde je někdo jiný ze tří­dy. Neví ani, co tady může očekávat; věděl jen, že je to místo, kde člověk může přežít, když bude opatrný - a když bude mít štěstí.</p>

<p>Jeho úkolem je zůstat naživu po dobu, která se rovná přibližně deseti pozemským dnům. Vymazal z mysli Jimmyho Throntona a všechno ostatní, myslel jen na to, že musí zůstat bez přestávky ostražitý k svému okolí. Zaznamenal směr větru podle toho, jak se ohýbaly vrcholky trávy, a začal se plazit po větru.</p>

<p>Bylo to těžké rozhodnutí. Nejprve ho napadlo, že půjde proti větru, protože to je přirozený směr pro stopování. Ale rada jeho sestry se vyplatila už teď: bez zbraně si připadal nahý a bezmocný, což mu při­pomnělo, že není lovec. Jeho pach se ponese tak ja­ko tak, ale když půjde po větru, má nějakou naději, že uvidí to, co ho sleduje, a nestřežená záda budou poměrně v bezpečí.</p>

<p><emphasis>Něco je před ním v trávě!</emphasis></p>

<p>Ztuhl a pozoroval. Byl to jen nepatrný pohyb. Vy­čkával. Támhle se to znovu objevilo, pomalý pohyb před ním zprava doleva. Vypadalo to, jako by to mělo nahoře tmavou chocholku chlupů, pravděpo­dobně to byl zdvižený ocas.</p>

<p>Už neuviděl, komu ten ocas, jestli to byl ocas, pa­třil. V místě, o kterém si Rod myslel, že je přímo po větru, se to zastavilo a pak rychle zmizelo z dohledu. Počkal několik minut a pak se plížil dál.</p>

<p>Bylo horko a plížení bylo namáhavé, cítil, jak se z něj řine pot. Tričko a kalhoty měl úplně mokré. Za­čal mít žízeň, ale uvědomil si, že pět litrů vody by mu dlouho nevydrželo, kdyby začal pít hned první hodinu testu. Obloha byla potažená oparem, ale hvězda či „slunce“ - rozhodl se, že jí bude říkat slunce - nelítostně žhnulo. Bylo nízko na obloze za ním; rád by věděl, jaké by bylo mít je nad hlavou. Nejspíš to člověka zabije. No, snad bude chladněji v tom lese před ním, nebo tam aspoň nebudou paprsky tolik dopadat.</p>

<p>Před ním byla nízká proláklina a nad ní kroužili ptáci podobní jestřábům pořád dokola. Pánové, řekl si tiše, jestli se chováte stejně jako supi u nás doma, pak musí být přede mnou něco mrtvého a vy čekáte, jestli to zůstane mrtvé, když přistanete na oběd. Jestli je to tak, měl bych to radši zeširoka obejít, protože se tam budou stahovat další věci… Některé bych třeba ani nechtěl potkat.</p>

<p>Začal uhýbat doprava a křižoval v lehkém větříku. Dostal se na vyvýšeninu a k vyčnívajícímu kameni. Rod se rozhodl, že prozkoumá, co leží pod ním. Vy­užije kamene jako krytu, zatímco se bude rozhlížet po okolí.</p>

<p>Silně to připomínalo ležícího člověka a dítě. Rod se natáhl, zalovil ve vestě a vytáhl malý dalekohled, aby se podíval lépe. Ten člověk byl Johann Braun, to „dítě“ jeho boxer. Nebylo pochyb o tom, že jsou mrtví, protože Braun ležel jako pohozená hadrová panenka, s vykroucenou hlavou a nohou zkroucenou pod sebou. Na jeho krku a hlavě byla tmavá krvavá skvrna.</p>

<p>Zatímco se Rod díval, přiběhlo tam zvíře podobné psovi, očichalo boxera a začalo ho trhat… Pak přistál jeden z dravců, aby se připojil k hodování. Rodovi se zvedl žaludek a odložil dalekohled. Tak John už tady není - možná na něj zaútočil „stobor“ - a ne­zachránil ho ani jeho chytrý pes. Co se dá dělat! Ale dokazovalo to, že tu žijí masožravci a připomněl si, že musí být opatrný, jestli nechce, aby se supi a ša­kali prali nad jeho ostatky! Pak si na něco vzpomněl a znovu se podíval dalekohledem. Thunderbolt, kte­rým se John pyšnil, nebyl nikde vidět, a u mrtvoly nebyly ani baterie, které ho napájely. Rod v mysli zdlouha hvízdl a přemýšlel. Jediný živočich, který by ukradl zbraň, chodí po dvou nohách. Rod si vzpomněl, že Thunderbolt dokáže zabít téměř všechno v dohledu - a teď jej má někdo, komu je­nom vyhovuje, že v testové oblasti neexistuje zákon.</p>

<p>Dobrá, jediná věc, kterou mohl Rod udělat, bylo ztratit se. Slezl z kamene a vklouzl mezi keře.</p>

<p>Z místa, odkud se začal plížit, to vypadalo, že je les vzdálen necelé dva kilometry. Už byl docela blízko, když si znepokojeně uvědomil, že slunce té­měř zapadá. Plánoval si, že stráví noc na stromě, takže začal víc pospíchat. Aby na strom vylezl, po­třeboval světlo. Noc na zemi v lese se mu zamlouva­la ještě míň než představa, jak se bezmocně krčí v trávě.</p>

<p>Netrvalo mu to celý den, než se dostal tam, kde byl. I když bylo ráno, když byl u Templetonské brá­ny, nemělo to nic společného s časem zde. Dorazil sem pozdě odpoledne; a bylo už šero, když dorazil k vysokým stromům.</p>

<p>Tak šero, že se rozhodl trochu riskovat. Zastavil se na kraji lesa, pořád ještě ve vysoké trávě, a sáhl do vesty pro věci ke šplhání. Sestra ho přiměla k tomu, aby nechal doma většinu serepetiček, hloupostí a speciálních prostředků, které si chtěl vzít, ale proti těmto věcem nic neměla. Byly to bodce na lezení, starší, ale malé, lehké a dobře udělané. Pár vážil ne­celých sto gramů, byly skladné, kompaktní, vyrobe­né z titaniové slitiny, pevné a silné.</p>

<p>Rozbalil je, zacvaknul pod chodidla a okolo holení a zajistil. Pozorně si prohlédl strom, který si vybral. Byl to vysoký obr hlouběji mezi stromy, takže Rod by mohl, v případě nejvyšší nutnosti, přeskočit na jiný strom. Vybral si cestu, napřímil se a rychle pře­běhl k nejbližšímu stromu. Proběhl okolo něj, dole­va, doprava. Byl asi patnáct metrů od svého kmenu, když na něj něco zaútočilo.</p>

<p>V mžiku překonal onu vzdálenost rychlostí, za kte­rou by se nemusel stydět ani Ramsbotham. Na první větev ve výšce deseti metrů doslova vyletěl. Pak za­čal šplhat normálně, zasekával bodce do hladké ků­ry, a když byly větve dost blízko sebe, začal po nich šplhat jako po žebříku.</p>

<p>Asi dvacet metrů nad zemí se zastavil a podíval se dolů. Větve mu překážely a kromě toho bylo v lese temněji než venku. Přesto zahlédl pod stromem ně­co, co zaujalo jeho pozornost.</p>

<p>Rod se snažil najít místo, odkud by lépe viděl, ale soumrak padal rychle. Vypadalo to jako - tedy, kdyby si nebyl jistý, že je daleko na nějaké jiné ne­kolonizované planetě, řekl by, že to je lev.</p>

<p>Až na to, že to bylo tak osmkrát větší, než by měl lev být.</p>

<p>Doufal, že ať už je to cokoliv, tak to neumí šplhat. No tak, Rode, přestaň se děsit! - kdyby to šplhat umělo, tak by tě to dávno sežralo. Koukej se při­pravit na spaní, než bude tma jako v pytli. Šplhal dál nahoru a hledal vhodné místo.</p>

<p>Našel ho, zrovna když si říkal, že bude muset zase slézt níž. Potřeboval dvě silné větve ve stejné úrovni a dost daleko od sebe, aby mohl zavěsit síť. Když ho našel, musel sebou hodit, aby ještě trochu viděl. Z kapsy vesty vytáhl síť. Byla to síť silná jako pavoučí hedvábí, téměř stejně tak tenká a lehká. Natáhl síť, jištěn lanem v pase, zkontroloval, zda jsou provazy dobře uvázané, a začal se do ní soukat.</p>

<p>Akrobat s gumovými klouby a chápavými prsty na nohou by to snad zvládl lehce, hadí žena by prostě vešla a sedla si. Ale Rod zjistil, že by potřeboval la­no z nebe. Málem spadl ze stromu.</p>

<p>Síť byla praktická a Rod už v ní spal. I jeho sestra ji schválila a řekla, že to je dokonce lepší model, než používá její jednotka. „Hlavně se v ní ve spánku ne­posaď.“</p>

<p>„Neboj,“ ujistil ji Rod. „Vždycky mám pás přes hrudník.“</p>

<p>Ale takhle do ní nikdy nelezl. Nemohl se postavit na nic pod sítí, ani se na nic zavěsit, větve byly moc daleko. Po několika neohrabaných a namáhavých pokusech začal uvažovat o tom, jestli má zbytek noci strávit jako pták na bidýlku, nebo jestli se nemá při­vázat ke kmeni stromu. Ani neuvažoval o tom, že by mohl spát na zemi - rozhodně ne s tou <emphasis>věci, </emphasis>která tam na něj číhá.</p>

<p>Téměř přesně nad sítí byla jedna větev, jenže byla vysoko. Možná kdyby přes ni přehodil lano a použil ho jako oporu…</p>

<p>Zkusil to. Jenže už byla černočerná tma a lano málem ztratil, kdyby nebylo druhým koncem přivá­zané k síti. Nakonec to vzdal a udělal velmi opatrný poslední pokus, jak se uložit. Roztáhl obě ruce tak daleko, jak jen mohl, levou se přidržoval provazu a pomalu, stopu po stopě, se blížil k síti. Po chvíli do ní dostal nohy a potom i zadek. Teď už jenom musel držet těžiště co nejníže a nedělat prudké pohyby, když se snažil vpravit zbytek těla do spacáku.</p>

<p>Konečně se cítil pevně a plně podepřený. Zhlubo­ka se nadechl, vydechl a odpočíval. Poprvé od té do­by, co prošel bránou, se cítil pohodlně a bezpečně.</p>

<p>Po několika minutách lahodného odpočinku našel trubičku a dovolil si dva loky vody. Pak začal připra­vovat večeři, která se skládala z čtvrtkilové kostky polního přídělu - tisíc jedno sto kalorií kvasnicových proteinu, tuku, škrobu, glukózy a stopových prvků. Nálepka, která nebyla ve tmě vidět, ujišťovala, že to je „chutné, lákavé a příjemné struktury“. Žvýkání sta­ré podrážky by byl stejný gurmánský zážitek.</p>

<p>Ale hlad je nejlepší kuchař. Rod nenechal spad­nout ani drobeček a nakonec vylízal obal. Přemýšlel o tom, že otevře další, ale pak potlačil chuť, ještě jednou se napil, pak přes sebe přetáhl moskytiéru a upevnil ji pod hrudníkovým pásem. Na Zemi byl imunní téměř proti všem nemocem, které přenáší hmyz, a věděl, že většina „venkovních“ infekci ne­postihuje člověka, ale nechtěl, aby noční hmyz po­užíval jeho obličej jako občerstvení.</p>

<p>Bylo mu hrozné horko, dokonce i když byl naleh­ko. Chtěl si sundat kalhoty - tahle planeta, nebo aspoň tahle část. vypadala docela tropicky. Ale bylo to nemožné; tuhle noc musí zůstat, tak jak je, i kdy­by měl propotit denní příděl vody. Přemýšlel, na ja­ké planetě je. Snažil se prohlédnout skrz větve na nebe, jestli bude znát hvězdy. Buď byly větve ne­proniknutelné, nebo obloha zatažená; nic neviděl. Pokusil se na nic nemyslet a spát.</p>

<p>O deset minut později byl víc bdělý, než kdy před­tím. Když upevňoval síť a připravoval si jídlo, nevě­noval pozornost vzdáleným zvukům; teď si uvědo­moval každý noční hlas. Hmyz bzučel, zpíval a bru­čel, listí šelestilo a šeptalo, něco pod ním zakašlalo. Na kašel odpověděl šílený smích, který drsně stou­pal, klesal a odumřel v astmatickém škrcení.</p>

<p>Rod doufal, že to byl pták.</p>

<p>Uvědomil si, že napjatě naslouchá každému zvuku, blízkému i vzdálenému, se zadrženým dechem. Rozčileně si říkal, aby s tím přestal; byl chráněný před nejméně devíti desetinami potencionálních ne­přátel. I kdyby tu byli hadi, těžko by se vplazili do sítě a napadli ho - když bude potichu. Hadi nejevili moc zájem o to, co bylo větší, než mohli spolknout. Riziko, že ve vrcholku stromu bude něco dost velké­ho na to, aby ho napadlo - a chtělo napadnout ­bylo nepatrné. Takže, kamaráde, zapomeň na ty po­divné zvuky a koukej spát. Nejsou koneckonců o nic závažnější než zvuky městské dopravy.</p>

<p>Připomněl si Matsonovu přednášku o tom, jak ne­zůstávat příliš dlouho napjatý, že to způsobuje vy­čerpání a únavu. Nebo, jak říká jeho sestra. Víc lidí zemře strachy než vykrvácí. Donutil se k mentálním cvičením, která přinášela spánek.</p>

<p>Skoro se mu to povedlo. Zvuk, který ho vytrhl z poklidné dřímoty, přicházel zdaleka. Nechtěně se vyburcoval a poslouchal. Znělo to skoro lidsky ­ne, to <emphasis>bylo </emphasis>lidské - příšerný zvuk, který vydával šílený dospělý člověk zoufalý k nevydržení, hlubo­ké, dávivé, basové výkřiky, které trhaly uši.</p>

<p>Rod přemýšlel, co má dělat. Nebyla to jeho starost, každý tu je na vlastní pěst, ale bylo nemožné naslou­chat takové agonii nějaké lidské bytosti a ignorovat to. Měl by slézt a opatrně postupovat v téhle tmě k místu, kde je ten ubožák? Zakopávat o kořeny, dodal si, padat do děr a možná vkráčet přímo mezi čelisti něčeho velkého a hladového?</p>

<p>Měl by? Má vůbec právo to <emphasis>neudělat?</emphasis></p>

<p>Na výkřik začaly odpovídat další výkřiky, tentokrát bližší a hlasitější. Teď to neznělo lidsky, přestože to byl stejný zvuk jako předtím. Ale vyděsilo ho to tak, že by vyskočil ze sítě, nemít pás okolo hrudníku.</p>

<p>K druhému hlasu se připojil vzdálený třetí. V okamžiku se noční klid změnil ve vzlyky, zoufalé skučení plné strachu, agónie a nesnesitelného zmaru. Rod teď věděl, že to není lidský zvuk, ani žádný zvuk, který kdy slyšel, ani nikdy neslyšel <emphasis>o něm. </emphasis>Najednou věděl, že to je ten stobor, před kterým byl varován.</p>

<p>Ale co to bylo? Jak se jim má vyhnout? Ten nej­bližší nebyl dál než vysoko na sousedním stromě… Proboha, to může být snad <emphasis>tenhle </emphasis>strom!</p>

<p>Co se má udělat, když vás v noci překvapí stobor? Plivnout mu do obličeje? Požádat o tanec?</p>

<p>Jedna věc je jistá: to, co dělá takový hluk v džungli, se ničeho nebojí; proto se chová tak, aby se ho ostatní báli. Rod nemohl nic dělat, a tak tiše ležel a jeho strach se projevoval jen napjatými svaly, husí kůží a studeným potem. Ďábelský koncert pokračo­val nad jeho hlavou, znělo to skoro, jako by stobor seděl v jeho kapse. Zdálo se mu, že se to přiblížilo.</p>

<p>Kdyby to jen trochu šlo, Rodovi by narostla křídla a uletěl by. Noci v divočině trávil jenom někdy na Zemi. Tamní nebezpečí znal a nebylo velké… Něko­lik medvědů, kteří se dali předpokládat, semtam líný chřestýš, tomu se člověk mohl vyhnout.</p>

<p>Jak může čelit něčemu, co vůbec nezná? Ten sto­bor se k němu třeba teď blíží, měří si ho očima a přemýšlí o tom, jestli si ho odtáhne do doupěte nebo jestli ho sní hned.</p>

<p>Měl by se přesunout? Třeba rovnou vrazit do jeho drápů? Nebo má bezmocně čekat, až si pro něj při­jde? Deacon zřejmě počítal s tím, že budou vědět, co dělat. Možná, že probírali stobory, když chyběl po Novém roce. Nebo to prostě zapomněl… a zaplatí za to svou kůží. Rod byl dobrý v zoologii, ale bylo toho tolik, co by si musel pamatovat. Vždyť jen na Zemi bylo tolik zvířat; a nemůžou od něj očekávat, že si bude pamatovat všechno o tolika planetách.</p>

<p>To není <emphasis>spravedlivé!</emphasis></p>

<p>Uvědomil si, že to je marný výkřik, a náhle si vy­bavil přátelský, a přesto cynicky úsměv. Slušel jeho uštěpačný hlas: Spravedlivé? Cos myslel, že to bude <emphasis>,spravedlivé‘ </emphasis>synku? Tohle není hra. Snažil jsem se ti říct, že jsi hoch z města, příliš změkčilý a hloupý… Ale ty jsi neposlouchal.</p>

<p>Hněval se na svého instruktora; což vystřídal vztek. Jimmy měl pravdu, Matson by snědl vlastní babičku. Studená ryba bez srdce!</p>

<p>Dobře, co by tedy dělal Deacon?</p>

<p>Znovu zaslechl učitelův hlas. Byla to věta, kterou jednou pronesl: „Nemohl jsem nic udělat, tak jsem si zdřímnul.“</p>

<p>Rad se zavrtěl, stiskl 'Plukovníka Bowieho' a snažil se usnout. Přes ten děsivý sbor to téměř neby­lo možné, ale řekl si, že ten stobor na jeho stromě ­nebo to byl vedlejší? - se nepřibližuje. Kdyby byl blíž, už by mu musel dýchat na krk. Aspoň to vypa­dá, že ho nechce napadnout.</p>

<p>Po dlouhé době upadl do neklidného spánku. Ne­bylo to o nic lepší, protože se mu zdálo, že okolo něj sedí kruh vyjících stoborů, pozoruji ho a jenom če­kají, až se pohne. Ale on byl pevně svázaný a poh­nout se nemohl.</p>

<p>Nejhorší na tom bylo, že kdykoliv se otočil, aby zjistil, jak stobor vypadá, přízrak zmizel ve tmě a vi­děl jen náznak červených očí a dlouhých tesáků.</p>

<p>S trhnutím se probudil, chtěl se posadit, ale překá­žel mu hrudní pás, donutil se, aby si znovu lehnut. Co je? Co se děje?</p>

<p>Chvíli mu trvalo, než se probral a uvědomil si, co se stalo: křik utichl. Neslyšel ani jediného stobora, ani blízko, ani daleko. Bylo to ještě horší, než když křičeli, protože tehdy aspoň věděl, kde jsou. Když je neslyší, mohou být kdekoliv - ten nejbližší třeba sedí na sousední větvi. Otočil se a strhl síťku proti hmyzu, aby lépe viděl. Tma byla příliš hustá: nevi­děl by je, ani kdyby tam seděli tři vedle sebe.</p>

<p>Přesto bylo ticho úlevné. Rod se uvolnil, když po­slouchal ostatní noční zvuky, které mu připadaly skoro přátelské ve srovnání s tím ďábelským koncer­tem. Uvažoval, že už musí být brzy ráno, a tak by mohl zůstat vzhůru.</p>

<p>V tom okamžiku usnul.</p>

<p>Vzbudil se s pocitem, že ho něco pozoruje. Když si vybavil, kde je a že je pořád ještě tma, pomyslel si, že to byl jen sen. Zavrtěl se a znovu usínal.</p>

<p>Něco se na něj <emphasis>dívá!</emphasis></p>

<p>Oči měl rozšířené tmou a viděl nejasný stín, sedící na větvi u jeho nohou. Neviděl tvar, ale upřeně se na něj dívaly dvě bledě světélkující oči.</p>

<p>„ - nic dělat, tak jsem si zdřímnut.“ Rod nespal. Celé věky se on a ta věc dívali navzájem do očí. Rod sevřel pevněji nůž a nehýbal se. Snažil se potlačit bušení srdce a vymyslet, jak se dá bojovat, když je v síti. Zvíře se nehýbalo, nevydávalo žádný zvuk; zíra­lo na něj a vypadalo, že je připravené zůstat tak ce­lou noc.</p>

<p>Trvalo to tak nesnesitelně dlouho, že se Rodoví začalo chtít křičet a setřást tu věc. V tu chvíli se ten tvor pohnul a s tichým škrábáním došel ke kmeni a zmizel. Rod cítil, jak se větev pohnula - to zvíře muselo vážit asi tolik, co on.</p>

<p>Znovu se rozhodl, že zůstane vzhůru. Není trochu světleji? Snažil se o tom přesvědčit, ale pořád si ne­viděl ani na ruku. Začal počítat do deseti tisíc a chtěl tak přilákat rozbřesk.</p>

<p>Něco velkého šplhalo rychle ze stromu, za ním druhé a třetí. Nezastavili se u Rodovy ložnice, ale slézali rovnou dolů. Rod schoval nůž a řekl: „Hluční sousedé! Člověk by si myslel, že to je vystěhovale­cká brána.“ Čekal, ale prchající procesí se už ne­vrátilo.</p>

<p>Probudil ho sluneční paprsek, který ho lechtal na obličeji, až kýchnut. Snažil se posadit, ale zachytil ho bezpečnostní pás. Úplně se probudil a vzápětí to­ho litoval. Měl zacpaný nos, pálily ho oči, v puse měl divnou pachuť, slizké zuby a bolela ho záda. Když se pohnul, zjistil, že ho bolí taky nohy - a ru­ce - a hlava. A měl přeleželý krk.</p>

<p>Přesto byl šťastný, že je ta noc pryč. Okolí ho už neděsilo a připadalo mu téměř idylické. Byl tak vy­soko, že neviděl na zem, ale pořád pod střechou džungle, takže neviděl nebe; jakoby plul v oblaku z listí. Stromy zakrývaly nebe tak dokonale, že papr­sek, který ho probudil, byl jediný.</p>

<p>Uvědomil si, že si musí poznačit, kde je východ. Hmm… To nebude snadné. Uvidí slunce ze země? Asi by měl rychle slézt, vyběhnout na mýtinu a za­znamenat polohu slunce, dokud je nízko. Ale pak si všiml, že ten paprsek procházel korunou jiného obra, který stál kus od toho Rodova. Výborně, ten strom byl na „východ“ od jeho stromu, až sleze, může se podle nich řídit.</p>

<p>Dostat se ven ze sítě bylo skoro stejně těžké jako dostat se do ní. Svaly ho bolely. Konečně nejistě balancoval na jedné větvi. Doplazil se ke kmeni a bolestivě se postavil, opřel se o kmen a trochu se rozcvičil. Všechny svaly se uvolnily, až na krk, který byl opravdu namožený.</p>

<p>Najedl se sedíc opřený o kmen. Nebyl moc pozor­ný, říkal si, že noční lovci už spí a denní nebudou ve špičkách stromů - ne ti velcí, ti budou lovit býlo­žravce na zemi. Ve skutečnosti to bylo tak, že jeho úkryt vypadal příliš mírumilovně na to, aby byl ne­bezpečný.</p>

<p>Zůstal sedět, i když dojedl, a přemýšlel o tom, jestli se má ještě napít a jestli má vlézt znovu do sí­tě. Přestože to byla nejdelší noc v jeho životě, byl hrozně unavený a už teď bylo horko a vlhko - proč se nenatáhnout? Jeho jediným cílem bylo přežit, a jak lépe to zařídit, než když bude spát a ušetří tak jídlo a vodu?</p>

<p>Možná by to i udělal, kdyby si byl jistý, kolik je hodin. Hodinky ukazovaly, že je za pět minut dvanáct, ale nevěděl, jestli to je nedělní poledne, nebo už půl­noc. Byl si jistý, že tahle planeta rotuje pomaleji než Matka Země; ta noc byla nejméně tak dlouhá jako celý pozemský den.</p>

<p>Test tedy běží nejméně dvacet šest hodin a možná třicet osm - a návrat může být kdykoliv po osma­čtyřiceti hodinách. Může být už dnes před západem slunce a on je ve formě, pořád naživu a ještě pořád má jídlo a vodu, které může důvěřovat.</p>

<p>Měl z toho radost. Co má stobor lepšího než člo­věk? Kromě mohutného hlasu, dodal.</p>

<p>Ale brána se může objevit až dvacet kilometrů východně odsud. Měl by se co nejrychleji dostat tak deset kilometrů odsud na východ, byl ochotný se vsadit, že když se tam utáboří, tak se brána objeví ne víc než kilometr daleko. Rychle, rychle - vždyť už dnes by mohl po horké koupeli spát doma.</p>

<p>Začal rozvazovat síť, když ho napadlo, že dnes musí dávat pozor na to, kolik hodin uplyne mezi východem a západem slunce, aby mohl odhadnout dél­ku zdejšího dne, ale pak na to zapomněl, protože měl dost práce se složením sítě. Musela být pečlivě slo­žená, aby se mu vešla do kapsy. Měla by se rozpros­třít na stole a pak složit, ale tady byla největší volná plocha dlaň jeho ruky.</p>

<p>Nakonec se mu to povedlo, i když byla trochu hr­bolatá. Oddechnut si na nejnižší větvi a rozhlédl se. Vypadalo to, že ta přerostlá a hladová věc, která ho večer vyhnala na strom, nebyla v dohledu, ale pod­rost byl moc hustý na to, aby si byl jistý. Rozhodl se, že musí mít celý den v dohledu nějaký strom, na kte­rý se dá vyšplhat, pár vteřin nepozornosti by se mu mohlo vymstít.</p>

<p>Dobře, teď k orientaci - támhle je ten strom, co značí „východ“. Nebo ne? Není to támhleten? Uvě­domil si, že vlastně neví, a nadával si, že si to ne­ověřil kompasem. Ve skutečnosti zapomněl na to, že ho s sebou má. Vyndal si ho teď, ale nijak mu ne­pomohl, protože východ na kompasu nemusí mít žádnou spojitost s východem slunce na této planetě. Paprsky slunce k němu nepronikaly; les byl ponořen v mlhavě zeleném oparu bez stínů.</p>

<p>No, ta mýtina nemůže být daleko. Může si to ověřit. Sešplhal pomocí bodců, skočil do houbovité­ho povrchu a vykročil směrem, kde si myslel, že je. Zatímco se rozhlížel po nepřátelích, počítal kroky.</p>

<p>Po stu krocích se obrátil a šel zpět po své stopě. Došel k „svému“ stromu a prohlédl si ho. Tudy slezl, viděl otisky. Kterou stranou vylezl nahoru? Měly by tam být zářezy.</p>

<p>Našel je… a byl překvapen svým výkonem; začína­ly až vysoko nad jeho hlavou. „Musel jsem vyskočit jako kočka!“ Ukazovaly směr, kterým přišel, a za pět minut byl na hranici lesa.</p>

<p>Slunce vrhalo stíny, narovnal se a vytáhl kompas. Naštěstí, jak zjistil, východ byl „východ“, a tak mu stačilo jít podle kompasu. Cesta vedla zpět do lesa.</p>

<p>Postupoval vzpřímeně. Tady se už nemusel plížit jako včera, stačilo mu jen pohybovat se nehlučně a obezřetně kontrolovat cestu před ním i za ním. Klič­koval, aby byl vždy poblíž nějakého stromu, na který se dalo vylézt. Pravidelně upravoval směr kompasem.</p>

<p>Jedna část mysli počítala kroky. Jeden kilometr se v členité krajině rovnal asi patnáctistům kroků, takže na místo, kde nejspíš bude východ, to bude asi pat­náct tisíc kroků, přemýšlel Rod. Tam bude hospo­dařit do konce testu.</p>

<p>Ale přestože mu mysl zčásti zaměstnávalo počítání kroků a kontrolování kompasu a ještě víc dával po­zor na masožravce, hady a další rizika, dokázal vy­chutnat krásu dne. Strach z noci byl pryč, bylo mu dobře a byl trochu nafoukaný. 1 když se snažil být maximálně ve střehu, místo mu teď nepřipadalo ne­bezpečné - stobor nestobor.</p>

<p>Nachází se v polotropické džungli, uvažoval, která není natolik hustá, aby si člověk musel prosekávat cestu. Byla protkaná zvířecími stezkami, ale Rod se jim vyhýbal, protože předpokládal, že u nich budou čekat masožravci na oběd - a Rod rozhodně nechtěl být dobrovolník.</p>

<p>Vypadalo to, že tohle místo je plné zejména nej­různějších druhů antilop. Daly se těžko zahlédnout, protože splývaly s okolím, ale z toho, co letmo zahlédl, bylo zřejmé, že jich tu jsou spousty. Vyhýbal se jim, protože jednak neloví a jednak věděl, že i kopyta a rohy býložravců mohou být nebezpečná, když se stádo brání.</p>

<p>Svět nad ním byl také obydlený, bylo tam plno ptáků a různých šplhavců. Zahlédl něco jako rodinu opic a dumal nad tím, jestli se na téhle planetě vyvi­ne lidská rasa. Rád by věděl, co je tohle za planetu. Vypadala docela jako Země - až na nepohodlně dlouhý den - a pravděpodobně je čerstvě zpřístup­něná, jinak by se hemžila přistěhovalci. Určitě bude cenná, ta mýtina. na kterou včera přišel, bude jednou dobrá hospodářská půda, až se vypálí. Možná, že se sem jednou vrátí a pomůže vymýtit stobory.</p>

<p>Mezitím se díval, kam šlape. Neprošel pod nízkou větví, aniž by ji pečlivě prohlédl, a snažil se být os­tražitý jako zajíc. Už chápal, co Helen myslela, když říkala, že neozbrojený člověk se stane mnohem po­zornější, a uvědomil si, jak malou by měl šanci po­užít zbraň, kdyby se nechal překvapit.</p>

<p>Díky této přehnané ostražitosti ho napadlo, že je sledován.</p>

<p>Zpočátku to byl jen neklid, pak přesvědčení. Ně­kolikrát čekal za stromem a nehybně naslouchal, dvakrát se proplazil mezi keři a zakličkoval. Ale ať už to bylo cokoliv, umělo se to stejně dobře pohybo­vat potichu a krýt, a musel připustit, že je to dokon­ce o něco lepší.</p>

<p>Uvažoval, že vyleze na strom a počká. Ale nad opatrností zvítězila touha dojít k cíli. Přesvědčil sám sebe, že bude bezpečnější, když půjde dál, ale věno­val zvýšenou pozornost okolí. Za chvíli došel k zá­věru, že ho už nic nesleduje.</p>

<p>Když ušel podle svého odhadu asi tak čtyři kilome­try, ucítil vodu. Došel ke strži, která se táhla přes je­ho cestu. Podle stezek se zdálo, že dole je nějaké napajedlo, přesně to, čemu se Rod chtěl vyhnout. Rychle sešel po úbočí strže. Vedlo to k vodě, slyšel proud ještě dřív, než k němu došel.</p>

<p>Lehl si do křoví a plazil se až k místu, odkud se ne­pozorovaně rozhlédl. Byl asi deset metrů nad hladi­nou. Napravo i před ním spadala země dolů a tam tekl potok. Byla tam tůň, jak Rod očekával. Nebyla vidět žádná zvěř, ale bláto bylo plné otisků kopyt.</p>

<p>Rozhodně nechtěl pít na snadno přístupném místě, stejně snadno by tam mohl přijít o život. Trápilo ho, že musí přejít vodu, aby se dostal k pravděpodob­nému místu návratu. Byla to malá říčka nebo větší potok, ne dost široký pro přeplavání, a když si vybe­re vhodné místo, půjde zřejmě přebrodit. Ale to jen v nejhorším případě a nejdřív by nalíčil návnadu ­čerstvě zabité zvíře. Vody u něj doma byly bezpeč­né, ale v tropické řece mohou žít nějaké místní vari­anty aligátora nebo pirani nebo něco ještě horšího.</p>

<p>Potok byl moc široký na to, aby ho mohl přejít po větvích stromů. Tiše ležel a uvažoval. Nakonec do­šel k závěru, že vyrazí proti proudu a bude doufat, že dojde k užšímu místu, které by snadno přelezl.</p>

<p>Byla to na delší dobu poslední myšlenka, která ho napadla.</p>

<p>Vědomí nabyl rychle. Očichávalo ho něco jako ša­kal. Rod ho jednou rukou zahnal a druhou sahal pro nůž. Šelma odskočila a s vrčením zmizela v křoví.</p>

<p>Nůž zmizel! Otřeseně se posadil. Zatočila se mu hlava. Sáhl si na temeno a zjistil, že krvácí. Na hlavě měl velký a bolestivý otok a vlasy byly slepené krví. Nevěděl, jestli je kost zlomená nebo ne. Byl si jistý“ že ten, kdo ho napadl, ho chtěl zabít.</p>

<p>Nezmizel jenom nůž. Neměl nic než šortky. Voda byla pryč, vesta s jídlem, další neocenitelné malič­kostí jako antibiotika, sůl, kompas, lano a bodce, sirky, síť… všechno zmizelo.</p>

<p>Pocit strachu a nevolnosti vystřídal hněv. Ztráta jídla a výstroje se dala očekávat, zvlášť když si za­pomněl hlídat záda - ale sebrat hodinky, které mu věnoval otec, to byla krádež - za to někdo zaplatí!</p>

<p>Hněv ho trochu probral. Teprve teď si všiml, že má pořád obvaz na levé holeni.</p>

<p>Sáhl si na něj. Určitě! Ať už ho přepadnut kdoko­liv, neobtěžoval se ukrást mu obvaz; Rod ho rozvá­zal a sevřel Lady Macbeth v ruce.</p>

<p>Někdo toho bude velmi litovat.</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>4</strong><strong>Divoch</strong></p>

<p>Rod Walker se krčil na větvi. Nepohnul se už dvě hodiny a byl připraven vydržet do konce času. Na mýtině kousek od něj se páslo několik mladých jelenů; kdyby se nějaký dostatečně k Rodovi při­blížil, mohl by ho mít k večeři. Měl hrozný hlad.</p>

<p>Měl taky velkou žízeň, protože nepil už celý den, kromě toho měl mírnou horečku. Způsobily ji tři dlouhé nezahojené rány na jeho levé ruce. Rod se o ně ale nestaral - byl naživu a chtěl zůstat naživu dál.</p>

<p>Jeden jelen se o trochu přiblížil, Rod se napjal a připravil k útoku. Ale jelen pohodil hlavou, podíval se na větev a poodběhl. Nevypadalo to, že by Roda spatřil; možná ho jen jeho matka učila dávat si pozor na převislé větve - nebo mu to možná zarylo do genů tisíc generací předků snažících se přežit.</p>

<p>Rod tiše zaklel a dál nehnutě ležel. Jeden z jelenů nakonec musí udělat chybu a potom se Rod nají. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy myslel na něco jiného než na jídlo, na jídlo a na to, jak si udržet svoji kůži nedotčenou, na to jak se napít, aniž by se stal něčí kořistí, nebo jak spát, aby se neprobudil v břiše nějaké šelmy.</p>

<p>Hojící se rány na jeho ruce dokazovaly, jak draze vykoupil ty nejzákladnější zkušenosti. Začal se příliš často vzdalovat od stromů…, a neměl čas ani vytáh­nout svůj nůž. Místo toho skočil neuvěřitelně daleko a díky tomu vyvázl jen se škrábanci na rukou. Měl dojem, že ta věc, co ho napadla, byla ta samá, co ho vyhnala na strom hned první den, a také si stále my­slel, že to byl lev. Měl jistou teorii, ale zatím neměl možnost si ji ověřit.</p>

<p>Byl skoro úplně vyčerpán a ještě k tomu ztratil pojem o čase. Uvědomoval si, že čas testu už asi ­skoro určitě - vypršel, ale nevěděl, jak dlouho ležel na stromě a čekal, až se jeho ruka uzdraví, ani nevě­děl, kolik času uběhlo od chvíle, kdy slezl dolů hnán hrozným hladem a nesnesitelnou žízní. Předpoklá­dal, že signál k návratu byl dán během jedné z chvil, kdy ležel v bezvědomí, ale to ho příliš netrápilo, do­konce na to ani nemyslel. Už ho nezajímal test pře­žití, teď chtěl přežít.</p>

<p>Přes jeho špatný tělesný stav byly jeho šance daleko lepší, než když přijel. Získával zkušenosti, už se nebál spousty věcí, které se mu dřív zdály nebezpečné, a naopak si začal dávat pozor na věci, které se mu dřív zdály neškodné. Už ho neznepokojovali tvorové s hroznými hlasy, kterým začal říkat „stoborové“ jed­noho vyplašil ve dne ze spánku a „stobor“ vykřikl. Nebyl velký ani jako Rodova dlaň a připomínal mu ještěrku s rohem, až na to, že měl zvyky stromové žá­by. Jediné, co uměl, bylo vydávat ten hrozný zvuk. Dokázal nafouknout měchýř na krku třikrát tak velký jako on, a potom vydat ten strašidelný jekot.</p>

<p>Ale to také bylo všechno, co uměl.</p>

<p>Rod si domyslel, že to je výzva k páření, a potom na celou věc zapomněl. Stále jím ale říkal „stoborové“.</p>

<p>Rod zjistil, jak báječné je lesní víno, ale také, že má na svých listech jedovaté ostny horší než kopři­va, které způsobovaly mírné ochrnutí. Jiný druh vína měl velké hrozny, nádherné na pohled a výborné na chuť, ale jak Rod zažil na vlastní kůži, měly silně projímavé účinky.</p>

<p>Rod věděl z vlastní zkušenosti a z pozůstatků růz­ných nedojedených zvířat, které našel, že v lese jsou i další masožravci, ale nikdy neměl příležitost si ně­jakého pořádně prohlédnout. Také nevěděl o žádné šelmě schopné napadnout člověka, která by šplhala po stromech, ale nemohl si být jistý, takže radši spal s jedním okem otevřeným.</p>

<p>Chování stáda pod ním mu říkalo, že tu jsou zřej­mě další šelmy, které loví stejným způsobem jako on, ale že jen zatím neměl tu čest se s nějakou se­tkat. Malý jelínek mezitím obešel celou mýtinu, pro­šel kolem menších stromů, ale stále se nikdo nepři­blížil k Rodoví.</p>

<p><emphasis>Klidně hochu… Tady jeden jde. </emphasis>Rod cítil ve své ruce 'Lady Macbeth' a přichystal se na to, že skočí na ztepilého jelínka v okamžiku, kdy bude procházet pod ním. Ale když byl už jen pět metrů od Roda, uvědomil si, že se příliš vzdaluje od ostatních, a za­čal se otáčet.</p>

<p>V ten okamžik Rod hodil nůž.</p>

<p>Slyšel, jak se vnořil do masa; viděl rukověť trčet pevně z ramene zvířete. Seskočil z větve, aby do­končil práci tak rychle, jak jen mohl.</p>

<p>Jelínek ale pohodil hlavou, otočil se a utekl. Rod skočil, ale minul ho. Když se zase postavil, mýtina byla prázdná. Jeho mysl byla zavalená hořkými vý­čitkami: slíbil si, že nikdy nehodí nůž, pokud si není stoprocentně jistý, že ho nedostane zpět. Nedovolil ale, aby ho pozdní výčitky zpomalily; musel zraně­ného jelínka vystopovat.</p>

<p>Rod znal první zásadu sportovní honitby: zraněné zvíře musí být vždy vystopováno a rychle zabito, aby se dlouho netrápilo. Ale Rod zrovna teď nemy­slel na sportovní lovení; chtěl jelínka najít, protože měl hlad, a hlavně, protože potřeboval ten nůž, jestli chtěl zůstat naživu.</p>

<p>Jelínek nezačal krvácet okamžitě a jeho stopa se smíchala se stovkami ostatních stop. Rod se musel třikrát vrátit na mýtinu, než našel tu správnou stopu a první krvavou skvrnu. Ale v té době měl jelínek už velký náskok a kromě toho se pohyboval v lese daleko rychleji než Rod. Jeho kořist se držela stáda až do chvíle, než se zastavilo na další mýtině asi půl kilome­tru daleko. Rod si stádo z úkrytu prohlížel a zdálo se mu, že jelínek mezi nimi není.</p>

<p>Krvavá stopa mezi ně ale vedla, Rod ji sledoval, čímž opět vyplašil stádo. Dalo mu hodně práce zno­vu najít „svou“ stopu, ale když ji našel, zjistil, že vede do křoví, místo aby sledovala ostatní. To Ro­doví ulehčilo, ale i ztížilo sledování. Zlehčilo, proto­že už nemusel neustále vybírat jednu stopu z mnoha. Ztížilo, protože prodírat se přes keře bylo dost na­máhavé samo o sobě a také daleko víc nebezpečné, protože nesměl zapomenout na to, že kromě lovce se také snadno mohl stát lovenou zvěří. A ještě k tomu bylo daleko těžší sledovat stopu samotného zvířete.</p>

<p>Nálada se mu ale hodně zlepšila, protože věděl, že jen vyčerpané zvíře by opustilo stádo a pokusilo se skrýt. Předpokládal, že už brzo na ně musí narazit.</p>

<p>Ale zvíře stále nezpomalovalo, zdálo se, že mělo přinejmenším stejně silnou vůli přežít jako Rod. Rod následoval jelínka dál a dál a začínal přemítat, co bude dělat, když se setmí dříve, než ho dostihne. <emphasis>Musel </emphasis>dostat ten nůž.</p>

<p>Náhle spatřil, že tam byly dvě stopy. Něco se přidalo vedle čerstvé stopy jelínka a šláplo na kapku krve. Rod pokračoval pomalu a ro­zechvěle vpřed, jeho „křovinový radar“ byl v plné pohotovosti. Našel znovu nové stopy… Člověk!</p>

<p>Otisk lidské boty - a Rod už si tak odvykl lidské společnosti, že ho to víc vyplašilo, než uklidnilo.</p>

<p>Za dvacet minut našel oba, člověka i jelínka. Jelí­nek ležel na zemi, buď zemřel vysílením, nebo byl zabit druhým lovcem. Člověk klečel na zemi a vyvr­hoval zvíře. Rod odhadoval, že je to o něco mladší a menší chlapec než on, a schoval se ve křoví. Odtam­tud se díval a přemýšlel. Druhý lovec se zdál plně zaměstnán zvířetem… a nad ním rostla silná převislá větev.­</p>

<p>Za pár minut byl Rod opět na stromě, sice bez no­že, ale zato s velkým trnem v zubech. Podíval se dolů a zjistil, že jeho rival je skoro pod ním. Přendal si osten ze zubů do pravé ruky a vyčkával.</p>

<p>Lovec pod ním odložil nůž a ohnul se, aby otočil zvíře. V tu chvíli Rod skočil.</p>

<p>Ucítil brnění skryté pod košilí a soustředil se na odkrytý krk a zatlačil osten na obratle. „Ani se neh­ni, nebo je s tebou konec!“</p>

<p>Tělo pod ním přestalo klást odpor.</p>

<p>„To je lepší,“ souhlasil Rod. „Řekni 'mír'!“</p>

<p>Žádná odpověď. Rod přitlačil osten.</p>

<p>„Já si nehra­ju!“ řekl ostře. „Nabízím ti způsob, jak přežít. Řekni mír, mysli to vážně a pak se můžeme oba najíst. Zkus dělat problémy a už se nenajíš nikdy. Co si vy­bereš?“</p>

<p>Po chvíli váhání se ozvalo zastřeně: „Mír.“</p>

<p>Rod držel osten stále proti krku vězně a natáhl se po noži, který byl použit na krájení jelena. Byla to, jak zjistil, Lady Macbeth. Rod ji otřel a uklidil, po­tom prohlédl vězně a našel další nůž tam, kde ho očekával. Vytáhl ho, odhodil trn a vstal.</p>

<p>„Můžeš vstát.“</p>

<p>Mladík se zvedl a mrzutě řekl: „Dej mi můj nůž.“</p>

<p>„Později… Když se budeš slušně chovat.“</p>

<p>„Vždyť jsem řekl 'mír'“</p>

<p>„Taky že jsi řekl. Otoč se, chci se ujistit, že nemáš pistoli.“</p>

<p>„Nechal jsem - mám jenom ten nůž. Vrať mi ho.“</p>

<p>„Nechal jsi ji kde?“</p>

<p>Mladík neodpověděl. Rod řekl:</p>

<p>„Dobře, otoč se,“ a pohrozil vypůjčeným nožem.</p>

<p>Byl vyslyšen. Rod prohlédl všechna místa, kde by se pistole mohla ukrývat, a ujistil se, že mladík má na sobě brnění pokrývající celý trup. Rod sám měl na sobě pouze opálení, škrábance, roztrhané a špinavé šortky a ně­kolik jizev.</p>

<p>„Není ti v tom malinko teplo?“ zeptal se vesele. „V pořádku, otoč se. Ale moc se nepřibli­žuj.“</p>

<p>Mladík se otočil, stále s naštvaným výrazem ve tváři.</p>

<p>„Jak se jmenuješ, kámo?“</p>

<p>„Hm, Jack.“</p>

<p>„Jack co? Já se jmenuju Rod Walker.“</p>

<p>„Jack Daudet.“</p>

<p>„Z které jsi školy, Jacku?“</p>

<p>„Ponce de Leon Institute.“</p>

<p>„Moje je Patrick Henry High School.“</p>

<p><emphasis>„Matsonova </emphasis>třída?“</p>

<p>„Deacon ve své velikostí.“</p>

<p>„Slyšel jsem o něm.“ Jack se zdál ohromen.</p>

<p>„A kdo ne? Podívej, nechme žvanění, je tady ko­lem nás příliš mnoho uší. Co se takhle najíst? Dávej pozor tímhle směrem, já budu sledovat druhou stra­nu.“</p>

<p>„Tak mi dej můj nůž, potřebuju ho k jídlu.“</p>

<p>„Ne tak rychle. Ukrojím ti jeden nebo dva kusy. Speciální servis hotelu Waldorf.“</p>

<p>Rod pokračoval v řezu, který začal Jack, rozřízl záda až k pravému rameni a odkrojil dva kusy libo­vého masa. Jeden podal Jackovi, s druhým si sedl na zem a začal jíst.</p>

<p>„Sleduješ svoji stranu?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>Rod utrhl kus teplého čerstvého masa.</p>

<p>„Jacku, jak tě mohli nechat jít na zkoušku? Vždyť jsi příliš mla­dý.“</p>

<p>„Vsadím se, že jsem stejně starý jako ty.“</p>

<p>„O tom pochybuju.“</p>

<p>„No… Kvalifikoval jsem se.“</p>

<p>„Nevypadáš na to.“</p>

<p>„Jsem <emphasis>zde </emphasis>a jsem naživu.“</p>

<p>Rod se zašklebil.</p>

<p>„Máš pravdu, už budu mlčet.“</p>

<p>Když se cítil příjemně najedený, vstal, rozpůlil lebku a vybral mozek.</p>

<p>„Chceš kus?“</p>

<p>„Jasně.“</p>

<p>Rod Jackovi podal spravedlivou půlku zákusku. Jack si ji vzal, zaváhal a potom vyhrkl: „Chceš tro­chu soli?“</p>

<p><emphasis>„Sůl! </emphasis>Ty máš <emphasis>sůl?“</emphasis></p>

<p>Jack vypadal, že svého prořeknutí lituje.</p>

<p>„Jo, naber si, kolik chceš.“</p>

<p>Rod natáhl dlaň.</p>

<p>„Dej mi, kolik můžeš oželet.“</p>

<p>Jack vytáhl kapsičku, kterou měl zastrčenou mezi košilí a brněním. Nasypal trochu Rodoví na jeho porci, potom pokrčil rameny a ještě trochu přidal.</p>

<p>„Copak sis nepřivezl vlastní sůl?“</p>

<p>„Já?“ zeptal se Rod, odtrhávaje oči od kouzelné soli. „Ano, samozřejmě! Ale - prostě, měl jsem ta­kovou nehodu.“</p>

<p>Rod se rozhodl, že není proč se při­znávat, že byl přichycen, když nedával pozor.</p>

<p>Jack vrátil sůl za košili, potom oba tiše jedli svůj díl a pozorovali okolí. Po chvíli řekl Rod tiše:</p>

<p>„Za tebou je šakal, Jacku.“</p>

<p>„Nic víc?“</p>

<p>„Ne, ale už je na čase, abychom si rozdělili maso a zmizeli odsud; začínáme přitahovat pozornost. Kolik budeš potřebovat?“</p>

<p>„Ale, kýtu a kus jater. Víc neunesu.“</p>

<p>„A stejně bys víc nesnědl, než by se to zkazilo.“</p>

<p>Rod začal porcovat jelínka, potom uřízl pruh kůže z břicha a pověsil si za něj svůj příděl na krk.</p>

<p>„No, tak jo. Tady je tvůj nůž. Děkuju za sůl.“</p>

<p>„Ale, není za co.“</p>

<p>„Chutnalo to mnohem líp. Měj oči otevřený.“</p>

<p>„Ty taky. Hodně štěstí.“</p>

<p>Rod nehnutě stál. Potom skoro neochotně řekl:</p>

<p>„Jacku, asi by ses nechtěl spojit, že ne?“</p>

<p>Litoval to­ho, hned jak to vyslovil, zvlášť když si uvědomil, jak snadno mladíka překvapil.</p>

<p>Jack si okusoval rty. „No… Já nevím.“</p>

<p>Rod se cítil uražený. „Co se děje, bojíš se mě?“ Copak nevidí, že mu Rod prokazuje laskavost?</p>

<p>„Ale ne, nejsi špatný, aspoň myslím.“</p>

<p>Rod měl trochu nepříjemné podezření. „Myslíš, že ti chci sebrat tvoji sůl?“</p>

<p>„Co? To ne. Podívej, sůl si s tebou klidně rozdě­lím.“</p>

<p>„Ani bych se jí nedotkl! Jen jsem myslel -“</p>

<p>Rod se zadrhl. Myslel na to, že oba zmeškali návrat; a že to vypadá, že tady zřejmě budou dost dlouho.</p>

<p>„Opravdu jsem tě nechtěl naštvat, Rode. Máš pravdu. Měli bychom se spolčit.“</p>

<p>„Neboj se. Já se o sebe dokážu postarat.“</p>

<p>„Vsadím se, že jo. Ale stejně bychom se měli spolčit. Co ty na to?“</p>

<p>„Tak jo… Ruku na to.“</p>

<p>Jakmile se dohodli, Rod se ujal vedení. Nijak se o tom nedohadovali; prostě se tak stalo a Jack to ne­komentoval.</p>

<p>„Běž první,“ rozhodl, „já nás budu krýt zezadu.“</p>

<p>„Dobře, kam jdeme?“</p>

<p>„Dolů po proudu potoka. Jsou tam dobré stromy na noc, lepší než tady. Chtěl bych, abychom se tam do­stali chvíli před setměním. Tak rychlý pochod a žád­né povídání.“</p>

<p>Jack zaváhal. „Eh, jseš si stoprocentně jistý, že chceš strávit noc na stromě?“</p>

<p>Rod ohrnul rty. „Chceš ji snad strávit na zemi? Jak se ti povedlo zůstat tak dlouho naživu?“</p>

<p>„Strávil jsem několik nocí na stromě,“ Jack odpo­věděl mírně, „teď mám, myslím, něco lepšího.“</p>

<p>„Jo? A co je to něco?“</p>

<p>„Něco jako jeskyně.“</p>

<p>Rod o tom přemýšlel. Jeskyně by mohla být smr­telná past. Ale představa toho, že se bude moci v noci natáhnout, ho přesvědčila.</p>

<p>„Neuškodí, když se na to podívám, jestli to není moc daleko.“</p>

<p>„Neboj, není.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>5</strong><strong>Nova</strong></p>

<p>Jackův úkryt byl pod kolmým útesem u potoka, u kterého byl Rod okraden. V tomto místě úte­sy ohraničovaly malé údolí a potok se točil mezi nízkými naplavenými břehy. Jeskyně byla vytvořena převislým vápencem, který zastřešoval místo vymle­té v útesu vodou. Stěna pod ním bula příliš prudká na to, aby se po ní dalo vyšplhat, vápencový převis ji chránil shora a voda tekla těsně kolem paty skály. Jediná cesta vedla proti proudu, kde se dala skála slézt a pak traverzovat k jeskyni.</p>

<p>Vyšplhali opatrně nahoru na útes, protáhli se pod nízkým převisem, který byl na vrcholu, a vkročili na břidlicovou plošinu. Místnost byla otevřená z jedné strany, docela široká i dlouhá, ale vzadu vysoká jen metr, takže postavit se dalo jen na kraji. Jack nabral hrst štěrku, hodil ji dovnitř a čekal s nožem v ruce.</p>

<p>„Nikdo není doma.“ Vplazili se dovnitř. „Jak se ti to tady líbí?“</p>

<p>„Je to skvělý…, když budeme držet hlídky. Něco by mohlo vylézt stejnou cestou, kterou jsme přišli. Měl jsi docela štěstí.“</p>

<p>„Možná,“ Jack zašmátral ve tmě a vytáhl několik suchých trnitých keřů. Položil je na stezku a tak za­blokoval přístup. „To je moje poplašné zařízení.“</p>

<p>„Nezastaví to nic, co by tě stopovalo a chtělo dostat.“</p>

<p>„Ne, ale vzbudil bych se a hodil bych po tom pár kamenů. Je jich tu celá hromada. Mám taky několik světlic.“</p>

<p> „Myslel jsem - neříkal jsi, že máš zbraň?“</p>

<p>„Neříkal, ale mám. Ale když nevidíš, nemá to ce­nu.“</p>

<p>„Zdá se, že to je v pořádku. Vlastně to je výborné. Myslím, že jsem si pomohl, když jsem se s tebou spojil.“ Rod se rozhlédl. „Ty máš <emphasis>oheň!“</emphasis></p>

<p>„Ve dne jsem to několikrát risknul. Syrové maso už nemůžu ani vidět.“</p>

<p>Rod si povzdychl. „Já vím. Myslíš, že bychom mohli…“</p>

<p>„Už je skoro tma. Nezapaloval jsem ho nikdy, když by mohl být vidět. Co bys místo toho řekl pe­čeným játrům k snídani? Soleným?“</p>

<p>Rodovi se seběhly sliny. „Máš pravdu, Jacku. Chtěl bych se napít, než bude příliš tma. Co kdyby­chom sešli dolů a kryli se?“</p>

<p>„Není třeba. Vzadu je měch, posluž si.“</p>

<p>Rod si gratuloval, že potkal takového dobrého hospodáře. Měch byl z kůže malého zvířete, které se nedalo poznat, když byl naplněný vodou. Jack tu kůži sice očistil, ale jinak ji neošetřil ani nevydezinfikoval. Rod si ani neuvědomil, že voda nechutná příliš dobře: dlouze se napil, utřel si ústa rukou a pohodlně se natáhl.</p>

<p>Neusnuli hned. Seděli potmě a porovnávali si údaje. Jackova třída přišla o den dřív, ale se stej­nými instrukcemi. Jack souhlasil, že doba návratu už dávno minula.</p>

<p>„Myslím, že jsem to propásl, když jsem byl v bez­vědomí,“ říkal Rod. „Nevím, jak dlouho jsem o sobě nevěděl… Myslím, že moc nechybělo a byl jsem mrtvý.“ '</p>

<p>„Tak to není, Rode.“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Já jsem byl v pořádku a počítám dny. Žádné od­volání nebylo.“</p>

<p>„Jseš si jistý?“</p>

<p>„Jak bych to mohl propásnout? Siréna je slyšet na dvacet kilometrů, ve dne používají kouřové rakety a v noci světlomety; a podle zákonů to musí dělat celý týden, ledaže by se všichni vrátili…, což se určitě nestalo.“</p>

<p>„Možná jsme mimo pásmo. Ve skutečnosti - tedy nevím, jak ty, ale přiznávám, že nevím, kde jsem.“</p>

<p>„Já ne. Jsme asi čtyři kilometry od místa, kde prošla naše třída; můžu ti to místo ukázat. Rode, připusťme si, že se něco pokazilo. Nemůžeme nijak zjistit, jak dlouho tady budeme.“ Jack potichu dodal: „Proto si myslím, že je dobře, že jsme se spojili.“</p>

<p>Rod přemýšlel a rozhodl se, že je čas odhalit svoji teorii. „Já taky.“</p>

<p>„Ano. Na několik dní je bezpečnější, když je člo­věk sám, ale jestli jsme tady na neurčito, tak-“</p>

<p>„To jsem nemyslel, Jacku.“</p>

<p>„Co.“</p>

<p>„Víš, co je to za planetu?“</p>

<p>„Ne. Samozřejmě jsem o tom přemýšlel: Musí to být jedna z těch na novém seznamu a je slučitelná s..“</p>

<p><emphasis>„Vím, </emphasis>která to je.“</p>

<p>„Co? Která?“</p>

<p>„Je to Terra. Samotná Země.“</p>

<p>Bylo dlouho ticho. Nakonec Jack řekl:</p>

<p>„Rode, jsi v pořádku? Nemáš horečku?“</p>

<p>„Je mi skvěle, teď, když mám plný žaludek a ne­mám žízeň. Podívej, Jacku, vím, že to zní hloupě, ale poslouchej a já to dopovím. Jsme na Zemi a myslím, že vím, kde přibližně. Nemyslím, že chtěli, abychom se vrátili; chtěli, abychom si uvědomili, kde jsme…, a dostali se pryč. Je to přesně ten typ překvapení, které Matson miluje.“</p>

<p>„Ale -“</p>

<p>„Buď chvíli zticha. Žvaníš jako holka. Pozemská planeta, že?“</p>

<p>„Ano, ale -“</p>

<p>„Nech si to a poslouchej. Hvězda typu G. Rotace stejná jako zemská.“</p>

<p>„Ale to není!“</p>

<p>„Taky jsem si to myslel. První noc mi připadala dlouhá jako týden. Ale ve skutečností jsem se tak hrozně bál, a proto mi připadala nekonečná. Teď už to ale vím. Rotace se shoduje.“</p>

<p>„Ne, neshoduje. Moje hodinky ukazují, že den trvá asi dvacet šest hodin.“</p>

<p>„Měl by sis je radši nechat spravit, až se vrátíme. Asi jsi s nimi někde praštil.“</p>

<p>„Ale – no… pokračuj. Vypovídej se.“</p>

<p>„Vydrž. Flóra se shoduje. Fauna také. Vím, jak to udělali a kam nás poslali. Je to ekonomické opatře­ní.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Ekonomie. Moc lidí si stěžuje, že školní daně jsou vysoké. Samozřejmě, udržet otevřenou mezihvězdnou bránu je drahé a uran neroste na stromech. Vím, co tím sledovali. Ale Deacon Matson říká, že to je šetření na nesprávných místech. Samozřejmě, že je to drahé, říká - ale co je ještě dražší, než správně vycvičený výzkumník nebo vůdce průkopní­ků, je nesprávně vycvičený a mrtvý. Jednou po vyučování nám říkal,“ pokračoval Rod, „že šetřílkové chtějí, aby cvičení a testy probíhaly na vybraných místech na Zemi, ale Deacon prohlašuje, že základem přežití ve Venkovních koloniích je umění vyrovnat se s neznámým. Říká, že kdyby testy probíhaly na Zemi, kandidáti by studovali jen zem­ské prostředí. Říká, že kterýkoliv skaut se dokáže naučit, jak přežít v šesti základních typech zemského klimatu… A bylo by trestuhodné, aby absolventi prošli výcvikem na Zemi a pak byli v prvním profe­sionálním úkolu posláni někam mimo. Říkal, že by to bylo stejné jako učit dítě šachy a pak ho poslat bojovat v duelu.“</p>

<p>„Má pravdu,“ řekl Jack. „Velitel Benboe říká to­též.“</p>

<p>„Samozřejmě, že má pravdu. Tvrdí, že kdyby to začali takhle dělat, byl by to poslední rok, co by učil. Ale oni na něj ušili boudu.“</p>

<p>„Jakou?“</p>

<p>„Dokonalou. Deacon zapomněl na to, že když nemáš ponětí, kde jsi, je pro tebe každé prostředí neznámé. Takže to vymysleli tak, abychom nic nevěděli. Nej­dřív nás poslali na Měsíc; brány na Měsíc jsou pořád otevřené, takže to nestojí nic navíc. My jsme si sa­mozřejmě začali myslet, že nás čeká nějaký dlouhý skok. Kromě toho nás to zmátlo a nevěděli jsme, jestli se vrátíme do stejného gravitačního pale, jaké jsme opustili - což vzápětí udělali. Šoupli nás zpět na Zemi. Kam? Řekl bych, že to je Afrika. Myslím, že použili měsíční linku přes bránu Witwatersrand do Johannesburku, kde už byla připravená provi­zorní brána do džungle. Národní park Tshaka nebo nějaká jiná rezervace. Všechno sedí. Široká škála různých druhů antilop, masožravci - viděl jsem i několik lvů a…“</p>

<p><emphasis>„Viděl?“</emphasis></p>

<p>„Rozhodně vypadají jako lvi a budu si to myslet pořád, dokud nějakého neuvidím zblízka. Ale při­pojili další chytáky, aby nás zmátli. Třeba obloha. Kdybychom viděli třeba Měsíc, iluze by byla pravá. Takže zatáhli oblohu. Vsadím se, že někde poblíž jsou generátory na výrobu mraků. A ještě jedna věc. Varovali tě před stobory?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Viděl jsi nějakého?“</p>

<p>„No, nejsem si jistý, co je to stobor.“</p>

<p>„Ani já ne. Vsadím se, že nikdo z nás. 'Stobor' je strašák, abychom měli o čem přemýšlet. Na Zemi nejsou žádní 'stoborové', takže přirozeně musíme být někde jinde. Dokonce i nedůvěřivá povaha, jako jsem já, by tomu věřila. Ve skutečnosti jsem tomu také uvěřil. Dokonce jsem pojmenoval stobor jednu věc, kterou jsem neznal, přesně tak, jak to zamýšle­li.“</p>

<p>„Zní to logicky, Rode.“</p>

<p>„Protože to <emphasis>je </emphasis>logické. Jakmile si uvědomíš, že to je Země…“ poklepal na podlahu jeskyně - „což chtěli samozřejmě zatajit - všechno sedí. A teď co s tím. Chtěl jsem test projít sám, jakmile bych mohl - kvůli ruce jsem se nedokázal moc pohybovat ­ale rozhodl jsem se s tebou spojit, dřív než se zraníš i ty. Tohle je můj plán. Myslím, že to je Afrika, ale stejně dobře to může být Jižní Amerika nebo kterékoliv jiné místo v tropech. Není to důležité. Půjdeme prostě po proudu podél tohoto potoka, budeme si dávat pozor, protože je tu plno nebezpečí a můžeme být mrtví stejně rychle jako na nějaké neznámé pla­netě. Může to trvat týden nebo měsíc, ale dřív nebo později narazíme na most a pak se vydáme po cestě, která povede přes tenhle potok, dokud někoho nepo­tkáme. Jakmile budeme ve městě, zaregistrujeme se u úřadů, ty nás pošlou domů…, a my dostaneme zá­počet za sólo přežití. Jednoduché.“</p>

<p>„Zní to jednoduše,“ řekl Jack pomalu.</p>

<p>„Budeme mít problémy. Ale můžeme to zvládnout, teď, když už víme, co máme dělat. Předtím jsem o tom nechtěl mluvit, ale máš dost soli na to, abychom nasolili několik kilo masa? Když nebudeme muset lovit každý den, pocestujeme rychleji. Nebo máš nějaké jiné konzervační látky?“</p>

<p>„Mám, ale…“</p>

<p>„Skvělé!“</p>

<p>„Zadrž na chvilku, Rode. To nepůjde.“</p>

<p>„Cože? Jsme přece tým, ne?“</p>

<p>„Uklidni se. Podívej, Rode, všechno, co říkáš, zní logicky, ale…“</p>

<p>„Žádné ale!“</p>

<p>„Je to logické… Ale je to <emphasis>omyl!“ </emphasis></p>

<p>„Co? Poslouchej, Jacku -“</p>

<p><emphasis>„Ty </emphasis>poslouchej. Zatím jsi mluvil jenom ty.“</p>

<p>„Ale - Dobře, dobře, mluv.“</p>

<p>„Říkáš, že obloha by prozradila, že jsme na Zemi, takže jsou nad naší oblastí mraky?“</p>

<p>„Ano, přinejmenším v noci. Museli to tak udělat, nemohli riskovat přirozené počasí.“</p>

<p>„Já se ti snažím říct, že jsem viděl oblohu. Nebylo zataženo každou noc, ale ty jsi byl možná v příliš hustém pralese, takže jsi to propásl. Ale já jsem ji viděl, Rode, viděl jsem hvězdy.“</p>

<p>„No? A?“</p>

<p>„To nejsou <emphasis>naše </emphasis>hvězdy, Rode. Je mi líto.“</p>

<p>Rod se kousl do rtu.</p>

<p>„Třeba jenom neznáš moc do­bře jižní souhvězdí?“</p>

<p>„Dokázal jsem poznat Jižní Kříž dřív, než jsem uměl číst. To nejsou naše hvězdy, Rode, já to vím. Na západě jsou jasné hvězdy ve tvaru pětiúhelníku, takový obrazec není ze Země vidět. A kromě toho by každý poznal Měsíc, kdyby tam byl.“</p>

<p>Rod se snažil vzpomenout si, v jaké fázi by měl být Měsíc. Vzdal to, protože měl jen velmi matný pojem o čase.</p>

<p>„Není v novu?“</p>

<p>„Ani omylem. Neviděl jsem náš Měsíc, Rode, ale viděl jsem <emphasis>m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>síce… </emphasis>Dva malé a rychle se pohybující měsíce, jako na Marsu.“</p>

<p>„Nemyslíš si, že tohle je <emphasis>Mars?“ </emphasis>řekl Rod opovrž­livě.</p>

<p>„Myslíš, že jsem hlupák? V každém případě jsou z Marsu vidět stejné hvězdy jako ze Země. Rode, o čem se to hádáme? Když se stmívalo, začalo se roz­jasňovat; vyplazíme se ven a podíváme se. Pak třeba uvěříš svým očím.“</p>

<p>Rod zmlkl a následoval Jacka. Zevnitř nebylo vi­dět nic jiného než vysoké stromy na protějším břehu, ale z plošiny útesu byla část nebe vidět. Rod vzhlédl.</p>

<p>„Pozor na hranu,“ tiše ho varoval Jack.</p>

<p>Rod neodpověděl. Mezi římsou nad ním a stromy bylo vidět šest hvězd, křivý pětiúhelník s jednou hvězdou uprostřed. Hvězdy byly tak jasné a neza­měnitelné jako hvězdy Velkého vozu… Člověk ne­musel mít zkoušku z astronomie, aby poznal, že to­hle není souhvězdí viditelné ze Země.</p>

<p>Rod na ně zíral a jeho pevné přesvědčení se zatím změnilo v trosky. Cítil se ztracený a osamělý. Stro­my na protější straně ho děsily. Otočil se k Jackovi a jeho blazeovanost byla tatam.</p>

<p>„Přesvědčil jsi mě,“ řekl tupě. „Co budeme dělat?“</p>

<p>Jack neodpovídal.</p>

<p>„No?“ pokračoval Rod. „Neměli bychom tady stát.“</p>

<p>„Rode,“ řekl Jack. „Ta hvězda uprostřed pětiúhel­níku - předtím tam nebyla.“</p>

<p>„Co? Asi si ji nepamatuješ.“</p>

<p>„Ne, ne, jsem si jistý! Víš, co se děje, Rode? Vi­díme <emphasis>novu.“</emphasis></p>

<p>Rod se nemohl radovat z toho vědeckého objevu; jeho mysl byla zmatená a musel si přeorganizovat vlastní svět. Proti tomu hvězdná exploze nic nezna­menala.</p>

<p>„Asi jeden z tvých měsíců.“</p>

<p>„Ani omylem. Měsíce jsou tak velké, že jsou vidět kotouče. Je to nova, musí to být nova. To je úžasné štěstí!“</p>

<p>„Nevidím na tom nic šťastného,“ řekl Rod mrzutě. ..Pro nás to nic neznamená. Je od nás asi stovky světelných let, možná víc.“</p>

<p>„Ano, ale nevzrušuje tě to?“</p>

<p>„Ne.“ Sklonil se a vlezl dovnitř. Jack se ještě jed­nou podíval a pak ho následoval.</p>

<p>Bylo ticho a Rod byl mrzutý. Nakonec Jack řekl:</p>

<p>„Myslím, že půjdu spát.“</p>

<p>„Nechápu, jak jsem se mohl tak mýlit,“ odpověděl Rod roztržitě. „Bylo to úplně logické a jisté.“</p>

<p>„Zapomeň na to,“ radil mu Jack. „Moje profesorka na analytiku říkala, že logika je jenom prostá tauto­logie. Říkala, že pomocí logiky nezjistíme nic, co bychom už nevěděli.“</p>

<p>„Na co je potom logika?“</p>

<p>„Zeptej se mě na něco lehčího. Podívej, partnere, jsem úplně mrtvý a chci jít spát.“</p>

<p>„Dobře. Ale, Jacku, když tohle není Afrika - což musím připustit - co budeme dělat? Odešli a nás tu <emphasis>nechali.“</emphasis></p>

<p>„Dělat? Budeme dělat to, co jsme dělali doteď. Jíst, spát, přežívat. Tohle je planeta ze seznamu, jestli budeme pořád dýchat, jednou se někdo objeví. Může to být jen výpadek proudu; třeba nás zítra vyzvednou.“</p>

<p>„V tom případě…“</p>

<p>„V tom případě zmlkni a spi.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>6</strong><strong>„Myslím, že je mrtvý“</strong></p>

<p>Roda probudila úžasná vůně, převalil se, za­mžoural do paprsku světla, který pronikal pod úte­sem, a s velkými potížemi se rozpomněl, co se stalo včera. Viděl Jacka, jak sedí u malinkatého ohně; ta nádherná vůně byla ze smažených jater.</p>

<p>Rod si klekl na kolena a zjistil, že je trochu zdře­věnělý z toho, jak v noci bojoval proti noční můře. Noční můry byly monstra s hmyzíma očima, která se dala čekat na téhle náhle cizí a strašidelné planetě. Stejně se ale báječně vyspal a krásná vůně jater způ­sobila, že na noc rychle zapomněl.</p>

<p>Jack vzhlédl.</p>

<p>„Už jsem myslel, že budeš spát celý den. Vyčisti si zuby, učeš se, rychle se osprchuj a přijď. Snídaně je na stole.“ Jack se na něj ještě jed­nou podíval. „A radši by ses měl oholit.“</p>

<p>Rod se zašklebil a přejel si rukou přes bradu.</p>

<p>„Závidíš mi můj mužný plnovous, mladíku. Počkej rok nebo dva a uvidíš, jaká je to otrava. Holení, rý­ma a daně… Můj otec říká. že to jsou tři nekonečné problémy, které lidstvo nikdy nevyřeší.“</p>

<p>Roda trošku zabolelo při vzpomínce na rodiče, hlavně to, že na ně nepomyslel už bůhví jak dlouho. „Můžu nějak pomoct?“</p>

<p>„Sedni si a vem si sůl. Tenhle kus je pro tebe.“</p>

<p>„Rozdělíme si ho.“</p>

<p>„Jez a nehádej se. Udělám si taky jeden.“ Rod si vzal zčernalý a kouřící kousek, chytil ho do prstů a foukal na něj. Rozhlédl se po soli. Jack krájel další kus masa; Rod přes něj přejel očima - a hned se zadíval znova.</p>

<p>Nůž, který Jack používal, byl 'Plukovník Bowie'. Myšlenka byla hned doprovázena skutkem; Rodo­va ruka vystřelila a chytila Jacka za zápěstí.</p>

<p>„Ukradl jsi můj nůž!“</p>

<p>Jack se ani nepohnul. „Rode… zbláznil ses?“</p>

<p>„Přepadl jsi mě a ukradl jsi mi ho!“</p>

<p>Jack se ani nepokusil zápasit. „Ještě ses nepro­budil, Rode. Tvůj nůž je na opasku. Tohle je jiný nůž. Můj.“</p>

<p>Rod se neobtěžoval podívat dolů.</p>

<p>„Ten, co mám na opasku, je 'Lady Macbeth'. Mám na mysli ten, co máš v ruce - 'Plukovník Bowie' <emphasis>- můj </emphasis>nůž.“</p>

<p>„Pusť moje zápěstí.“</p>

<p>„Polož ten nůž!“</p>

<p>„Rode… Pravděpodobně bys mě donutil položit ten nůž, jsi větší a překvapil jsi mne. Ale včera jsme se spolčili. A ty to zrovna teď ničíš. Jestli toho hned nenecháš, je konec partnerství. Pak mě budeš muset zabít, protože jestli ne, tak tě najdu. Budu tě sledo­vat tak dlouho, až zjistím, že spíš. Potom s tebou bu­de konec.“</p>

<p>Stáli proti sobě nad ohýnkem a dívali se z očí do očí. Rod zhluboka dýchal a snažil se přemýšlet. Dů­kazy byly proti Jackovi. Ale mohlo ho tohle mrně sledovat, přepadnout a obrat o všechno? Rozhodně to tak vypadalo.</p>

<p>Ale nezdálo se mu to. Řekl si, že to dítě dokáže přeprat, kdyby jeho verze nezněla věrohodně. Pustil Jackovo zápěstí.</p>

<p>„Dobře,“ řekl naštvaně, „tak jak jsi přišel k mému noži?“</p>

<p>Jack pokračoval v krájení jater.</p>

<p>„Není to moc dlouhé… A já nevěděl, že je to tvůj nůž. Ale ze za­čátku nebyl ani můj, můj jsi viděl včera. Používám tenhle v kuchyni. Je špatně vyvážený.“</p>

<p>„Plukovník Bowie! Špatně vyvážený? To je ten nejlepší vrhací nůž, který jsi kdy viděl!“</p>

<p>„Chceš to slyšet? Narazil jsem na toho chlapa v le­se, zrovna když se na něj chystali šakalové. Nevím, co ho dostalo, možná stobor, nevím. Byl slušně roz­trhán a napůl sežrán. Nebyl ode mě ze třídy, protože jeho tvář byla nedotčená, tak jsem to mohl zjistit. Měl s sebou Thunderbolt a…“</p>

<p>„Počkej chvilku. Měl Thunderboltovou pušku?“</p>

<p>„To jsem řekl, ne? Myslím, že ji chtěl použít, ale nestihl to. Ale dál, vzal jsem si, co jsem mohl upotřebit, tenhle nůž a pár dalších věcí, ukážu ti je. Ne­chal jsem tam ten Thunderbolt, baterie byla vybitá a byl to jen krám.“</p>

<p>„Jacku, podívej se na mě. Nelžeš, viď?“</p>

<p>Jack pokrčil rameny. „Můžu tě vzít na to místo. Z něj už asi nic nezbylo, ale ten Thunderbolt by tam měl být.“</p>

<p>Rod natáhl ruku. „Omlouvám se. Nechal jsem se unést.“</p>

<p>Jack se podíval na ruku, ale nepřijal ji.</p>

<p>„Mám do­jem, že nejsi moc dobrý partner, měli bychom to asi rozpustit.“ Nůž proletěl vzduchem a přistál u Rodo­vých nohou. „Vezmi si s sebou svůj otvírák na mušle a běž.“</p>

<p>„Neurážej se, Jacku. Udělal jsem opravdovou chy­bu.“</p>

<p>„Ano, byla to chyba. Nevěřil jsi mi a ani já už ti nechci věřit. Na tom nemůžeš stavět partnerství.“ Jack zaváhal. „Dojez svou snídani a zmiz. Bude to tak lepší.“</p>

<p>„Jacku, opravdu se omlouvám. Ale tys ani nevy­slechl moji část příběhu.“</p>

<p>„Tys taky nečekal na moji část!“</p>

<p>„Udělal jsem chybu. Přiznal jsem to.“ Rod mu ry­chle pověděl, jak byl připraven o své vybavení. „­takže přirozeně, když jsem uviděl Plukovníka Bowieho, tak jsem myslel, že jsi mě přepadl ty. To je logické, ne?“ Jack neodpověděl; Rod naléhal. „Co říkáš, je, nebo není?“</p>

<p>Jack pomalu řekl: „Použil jsi znova slovo 'logické'. Tedy to, čemu ty říkáš logické. Rode, ty to používáš stejně, jako někteří lidé používají drogu. Proč radši nepoužiješ hlavu?“</p>

<p>Rod zrudl a zůstal zticha. Jack pokračoval:</p>

<p>„Kdybych ti ukradl nůž, ukazoval bych ti ho? A vů­bec, spolčil bych se s tebou?“</p>

<p>„No, asi ne. Jacku, nechal jsem se unést a nekon­troloval jsem se.“</p>

<p>„Profesor Bleaky říká,“ řekl Jack ponuře, „že ne­chávat se unést a nekontrolovat se je ten nejlepší způsob, jak putovat na hřbitov.“</p>

<p>Rod vypadal přihlouple. „Dr. Matson říká to sa­mé.“</p>

<p>„A možná, že mají pravdu. Tak ať se to neopakuje, jasné? Chyba se může stát, ale jenom jednou.“</p>

<p>Rod vzhlédl a viděl Jackovu špinavou ruku nata­ženou k němu. „Chceš říct, že jsme zase partneři?“</p>

<p>„Ruku na to. Myslím, že nemáme moc na výběr.“</p>

<p>Upřímně si potřásli rukama. Potom Rod sebral Plu­kovníka Bowieho, dlouze se na něj podíval a pak ho podal Jackovi.</p>

<p>„Myslím, že je spíš tvůj.“</p>

<p>„Co? Ne, kdepak. Jsem rád, že ho máš zpátky.“</p>

<p>„Ne,“ trval na svém Rod, „našel jsi ho, a proto je tvůj.“</p>

<p>„Nechovej se hloupě, Rode. Mám svého Modro­vouse; to je ten správný nůž pro mě.“</p>

<p>„Je tvůj, já mám Lady Macbeth.“</p>

<p>Jack se zakabonil. „Jsme partneři, že jo.“</p>

<p>„Co? Samozřejmě.“</p>

<p>„Takže se dělíme o vše. Modrovous patří právě tak tobě jako mně. A Plukovník Bowie patří nám oběma. Ale ty jsi na něj zvyklý, takže pro nás oba je nejlep­ší, když ho máš ty. Říká to něco tvému pochybené­mu smyslu pro logiku?“</p>

<p>„No…“</p>

<p>„Takže zmlkni a sněz svoji snídani. Chceš usmažit jiný kousek? Tenhle je už studený.“</p>

<p>Rod sebral maso ze země a otřel z něj popel a špí­nu. „Tenhle je dobrý.“</p>

<p>„Vyhoď ho do potoka a vem si jiný. Játra by se stejně zkazila.“</p>

<p>Příjemně najedený a spokojený Rod se po snídani natáhl na kámen a koukal do nebe. Jack uhasil oheň a vyhodil zbytky masa do vody. Něco se na ně hla­dově vrhlo ještě dříve, než se stačily potopit. Jack se podíval na Roda.</p>

<p>„Tak co budeme dělat dneska?“</p>

<p>„Hmmm… Máme dost, aby nám zbylo i zítra k sní­dani. Dneska nemusíme lovit.“</p>

<p>„Lovím každý druhý den, protože druhý den je maso lepší než první. Zato třetí… Fuj.“</p>

<p>„Jasně, tak co chceš dneska dělat?“</p>

<p>„No, tak nejdřív bych si chtěl koupit velký čokolá­dový koktejl - nebo možná ovocný salát. Oboje. To sním…“</p>

<p>„Přestaň, vždyť mě zničíš!“</p>

<p>„Potom bych si dal horkou koupel, oblékl bych se a zaskočil do Holywoodu na několik dobrých filmů. Na tu supershow, kde je Dirk Manleigh, a potom na něco dobrodružného. Potom bych si dal další kokte­jl… tentokrát jahodový, a potom…“</p>

<p><emphasis>„Buď zticha!“</emphasis></p>

<p>„Ptal ses mě, co bych chtěl dělat.“</p>

<p>„Jo, ale myslel jsem, že se přidržíš reality.“</p>

<p>„Tak proč jsi to neřekl. Bylo to 'logické'? Myslel jsem, že vždycky používáš logiku?“</p>

<p>„Hej, nech už toho. jo? Omluvil jsem se.“</p>

<p>„Ale jo, omluvil,“ připustil Jack temně, „ale my­slím, že jsem se ještě dost nepomstil.“</p>

<p>„Ale, že bys byl ten typ, co se neustále vrtá v mi­nulosti?“</p>

<p>„Jenom když to nečekáš. Vážně, Rode, myslím, že bychom dnes měli něco ulovit.“</p>

<p>„Vždyť jsme se dohodli, že dnes nemusíme. Je ne­bezpečné a zbytečné lovit, když to není třeba.“</p>

<p>„Mám na mysli, že bychom měli lovit lidi.“</p>

<p>„Cože? No jo, jsem pro každou špatnost. Co bu­deme dělat potom, skalpujeme je, nebo jenom za­křičíme: 'Zelenáč'?“</p>

<p>„Skalpování je účinnější. Rode, jak dlouho myslíš, že tady budeme?“</p>

<p>„No, jediné, co víme, je, že něco se opravdu zvrtlo s návratem. Říkáš, že už jsme tady tři týdny. Já bych řekl, že o něco déle, ale ty sis dělal zářezy, já ne. Takže…“ Zadrhl se.</p>

<p>„Takže co?“</p>

<p>„Takže nic. Možná měli nějaké technické problé­my, které vyřešili, a vyzvednou nás za pár minut. Dr. Matson a jeho kolegové milují legraci a možná si mysleli, že by mohlo být zábavné zdvojnásobit délku testu a neříct nám to. Dalajláma možná vyhodil do vzduchu zbytek světa a z bran zbyly radioaktivní ruiny. Nebo tříhlaví muži z Magellanského oblaku obsadili Zemi a mají situaci pevně v rukou - z je­jich hlediska. Když nemáš informace, hádání je ne­logické. Taky tu můžeme zůstat navždycky.“</p>

<p>Jack přisvědčil. „To je to, co mám na mysli.“</p>

<p>„A co to je? Víme, že jsme možná ztraceni; to je jasné.“</p>

<p>„Rode, dvoučlenný tým je dobrý na několik týdnů, ale představ si, že tohle bude trvat měsíce. Nebo si představ, že si jeden z nás zlomí nohu. A i když ne, jak dlouho myslíš, že bude tenhle alarm ze suchých větví fungovat? Měli bychom postavit ochrannou zeď kolem jeskyně, aby byla dostupná jenom po že­bříku, s někým, kdo by byl neustále vevnitř a spouštěl ho. Měli bychom najít sůl a přijít na to, jak vydělávat kůže, a tak dále - ten vak na vodu, co jsem udělal, začíná pouštět. Na delší dobu bychom potřebovali alespoň čtyři lidi.“</p>

<p>Rod si zamyšleně poškrábal vyhublá žebra.</p>

<p>„Já vím. Přemýšlel jsem o tom minulou noc, poté cos mi zničil moji teorii. Ale čekal jsem, až to navrhneš ty.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože tohle je tvoje jeskyně. Ty tu máš všechno tohle úžasné vybavení, pistoli, léky a všechno osta­tní, co jsem ani neviděl. Ty tu máš sůl. Všechno, co mám já, je tenhle nůž - teď teda dva, díky tobě. Vypadalo by divně, kdybych hned navrhoval, aby­chom se tu dělili čtyři.“</p>

<p>„Ale jsme tým, Rode.“</p>

<p>„Hmm… Jo. A oba si uvědomujeme, že se tým upevní, když přibereme pár nováčků. Kolik je tu vlastně dohromady lidí?“ Naznačil rukou prostor kolem nich.</p>

<p>„Z mojí třídy šlo sedmnáct kluků a jedenáct holek. Profesor Benboe nám řekl, že tu s námi budou tři další třídy.“</p>

<p>„No, to je víc, než se nám obtěžoval říct Deacon. Z mojí třídy šlo asi dvacet lidí.“</p>

<p>Jack se zamyslel. „Takže asi sto lidí.“</p>

<p>„Nepočítaje nehody.“</p>

<p>„Nepočítaje nehody. Asi dvě třetiny kluků a třetina dívek. Dostatek lidí na výběr, když je dokážeme najít.“</p>

<p>„Žádné dívky v týmu, Jacku.“</p>

<p>„Co máš proti holkám?“</p>

<p>„Já? Vůbec nic. Holky jsou skvělé na piknicích nebo na dlouhé zimní večery. Jsem jeden z nejnad­šenějších příznivců ženského pohlaví. Ale pro akci, jako je tahle, jsou záhuba.“</p>

<p>Jack nic neříkal, Rod pokračoval.</p>

<p>„Použij hlavu, kámo. Vezmeme nějakou krásku a budeme mít víc problémů vevnitř, než bychom mohli kdy mít zvenčí. Hádky, žárlivost a možná několik se peroucích klu­ků. Bude to dostatečně těžké i bez toho.“</p>

<p>„Dobře,“ odpověděl Jack zamyšleně, „ale co když jako první narazíme na holku? Co chceš udělat? Smeknout a říct: 'Krásný den, madam, ale mohla byste teď laskavě natáhnout brka a neobtěžovat mě? '“</p>

<p>Rod nakreslil do popela pětiúhelník, doprostřed hvězdu, podíval se na to a pak to vymazal.</p>

<p>„Já ne­vím,“ řekl pomalu, „jenom doufejme, že dokážeme dát ten tým dohromady, než na nějakou narazíme. A doufejme, že si ony založí své vlastní týmy.“</p>

<p>„Měli bychom si vypracovat strategii.“</p>

<p>„Nechci žádné strategie, zase bys mě obvinil, že zkouším být logický. Máš nějaký nápad, jak někoho najít?“</p>

<p>„Možná. Někdo lovil kus nahoře proti proudu.“</p>

<p>„Jo? A nevíš kdo?“</p>

<p>„Viděl jsem ho jenom na dálku. Nikdo z mé třídy. O půl hlavy menší než ty, světlé vlasy, růžová kůže a ošklivé spáleniny. Někdo, koho znáš?“</p>

<p>„To by mohl být kdokoliv,“ odpověděl Rod, uva­žujíc nedočkavě, že ten popis byl povědomý. „Co se podívat, jestli bychom mohli najít nějakou stopu.“</p>

<p>„Což o to, mohl bych ti ho přinést v zubech až do klína. Ale nejsem si jistý, jestli ho chceme.“</p>

<p>„Proč ne, jestli vydržel takhle dlouho, tak musí být schopný.“</p>

<p>„Upřímně, nejsem si jistý nakolik. Dělá hrozný hluk když se pohybuje, a už týden bydlí na jednom stromě.“</p>

<p>„To nemusí být tak hrozné.“</p>

<p>„Ale je, pokud vyhazuješ kosti a zbytky masa pří­mo pod sebe. Na to, že tam bydlí, mě upozornili ša­kalové, kteří čenichali pod stromem.“</p>

<p>„Hmm… No, když se nám nebude líbit, tak ho nemusíme přibrat.“</p>

<p>„To je pravda.“</p>

<p>Ještě než vyrazili, Jack prohrabal jeskyni a vytáhl horolezecké lano.</p>

<p>„Rode, mohlo by být tvoje?“</p>

<p>Rod ho prohlédl. „Vypadá úplně jako to, co jsem měl. Proč?“</p>

<p>„Získal jsem ho stejným způsobem jako Plukovní­ka Bowieho, od té mrtvoly. Jestli není tvoje, aspoň je to náhrada.“</p>

<p>Jack vyndal ještě jedno, omotal si ho přes brnění. Rod Jacka podezříval, že v tom brnění i spí, ale nic neříkal. Jestli Jack považoval tak pře­hnanou ochranu za důležitější než rychlost a mršt­nost, byla to jeho věc - každý po svém, jak by řekl Deacon.</p>

<p>Strom stál skoro na mýtině, ale Jack vedl Roda přes keře, které sahaly téměř až ke stromu a které způsobily, že se museli posledních pár metrů plazit. Jack si přitáhl Rodovu hlavu k sobě a zašeptal: „Když tu vydržíme pár hodin ležet, tak se vsadím, že někdo musí slézt nebo vylézt.“</p>

<p>„Tak jo, ty hlídej za náma.“</p>

<p>Hodinu se nic nedělo. Rod se snažil ignorovat ma­linkaté mušky, které, jak se zdálo, se ho snažily úplně vysát. Potichu se převalil, aby odlehčil přeleželé no­ze, a potlačil kýchnutí. Nakonec zasyčel:</p>

<p>„Pssst!“</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>„Támhle, jak se spojujou ty dvě větve, mohlo by to být jeho hnízdo?“</p>

<p>„Možná.“</p>

<p>„Vidíš tu čouhající ruku?“</p>

<p>„Kde? Jo, myslím, že vidím, co myslíš. Mohly by to být jenom listy.“</p>

<p>„Myslím, že to je ruka, a taky mám pocit, že je mrtvý. Nepohnul se od té doby, co jsme přišli.“</p>

<p>„Třeba spí.“</p>

<p>„Spící člověk obyčejně nevydrží bez pohybu tak dlouho. Jdu se tam podívat. Kryj mě, a kdyby se po­hnul, tak křič.“</p>

<p>„Neměl bys tolik riskovat, Rode.“</p>

<p>„Dávej pozor,“ zašeptal Rod a začal se plazit do­předu.</p>

<p>Majitelem ruky byl Jimmy Throxton, jak Rod vy­tušil už z popisu. Jimmy nebyl mrtvý, byl v bezvě­domí a Rod ho nemohl uzvednout.</p>

<p>Jimmy ležel v hnízdě napůl přírodním, napůl umělém; Rod viděl, že Jimmy nařezal plno malých větví a vyztužil s nimi prostor mezi větvemi a kme­nem. Ležel v tomto orlím hnízdě, s jednou rukou ho­zenou přes okraj.</p>

<p>Dostat ho dolů bylo velmi obtížné, protože vážil skoro tolik jako Rod. Rod protáhl provaz pod Jim­myho podpaždím a přehodil provaz přes větev, takže ho mohl pomalu spouštět. Nejhorší ovšem bylo do­stat Jimmyho přes okraj hnízda a neupustit ho.</p>

<p>V půli cesty dolů se náklad zasekl a Jack musel vy­šplhat a uvolnit ho. Ale nakonec po nadlidském výko­nu všichni tři dosáhli země a Jimmy stále dýchal.</p>

<p>Nést ho musel samozřejmě Rod. Jack sice nabízel, že ho ponese, ale rozdíl ve váze byl příliš očividný; Rod naštvaně požádal, aby je Jack kryl zezadu, ze­předu a ze stran; Rod by byl bezmocný, kdyby měli to štěstí a byli přepadeni jedním ze pseudolvů.</p>

<p>Nejtěžší byl úsek, kdy musel přejít traverzu po i útesu k jeskyni. Rod byl vyčerpaný z toho, jak nesl Jimmyho přes kilometr hustým lesem; musel si od­počinout, než se o to mohl pokusit. Když vyrazil, Jake řekl starostlivě:</p>

<p>„Neupusť ho do vody. Nestálo by to za tu námahu ho odtamtud tahat.“</p>

<p>„Souhlasím. A nech si hloupé poznámky.“</p>

<p>„Pardon.“</p>

<p>Rod začal šplhat a bál se stejně o svoji kůži jako v Jimmyho. Nevěděl, co žije v potoce, ale věděl, že to má hlad. Měl namále, když dospěl k výčnělku, kde se musel ohnout, aby mohl projít. Sehnul se, jak mohl, a začal se protahovat, když cítil, jak jeho ná­klad drhne, a začal sklouzávat dolů.</p>

<p>Jackova ruka ho zezadu podepřela a popostrčila dopředu. Konečně dosáhli vrcholu, Rod popadal dech a snažil se uklidnit třesoucí svaly.</p>

<p>Uložili Jimmyho a Jack mu zkontroloval puls. „Rychlý a mělký. Myslím, že to nezvládne.“</p>

<p>„Jaké máš léky?“</p>

<p>„Dvoje antibiotika a Verdomicin. Ale nevím, co mu mám dát.“</p>

<p>„Dej mu všechny tři a modli se.“</p>

<p>„Možná, že je alergický na některý z nich.“</p>

<p>„Je víc alergický na umření. Vsadím se, že má as­poň čtyřicítku. Dělej.“</p>

<p>Rod podepřel Jimmymu ramena a štípl ho do la­lůčku, čímž ho částečně probral z bezvědomí. Spolu dokázali dostat do jeho pusy pilulky a donutit ho spolknout trochu vody. Potom už nemohli dělat nic, než ho nechat odpočívat.</p>

<p>Střídali se při hlídání celou noc. Při svítání horeč­ka opadla, Jimmy se probral a poprosil o trochu vody.</p>

<p>Rod ho podpíral, zatímco Jack mu dával pít. Jim se dlouze napil, potom znovu usnul.</p>

<p>Nenechávali ho ani chvilku o samotě. Jack dělal ošetřovatele a Rod lovil každý den, snažil se najít mladé a křehké kusy vhodné pro maroda. Druhý den byl Jimmy schopný, ačkoliv byl stále zesláblý, mluvit, aniž by u toho neustále usínal. Rod se vrátil odpoledne s malým zvířetem, které vypadalo jako kříženec kočky a králíka. Spatřil Jacka, jak jde dolů k potoku s měchem pro vodu.</p>

<p>„Ahoj.“</p>

<p>„Ahoj. Jak vidím, měl jsi štěstí. Hele, Rode, stahuj ho opatrně, potřebujeme nový měch. Je moc pořeza­ný?“</p>

<p>„Vůbec ne. Srazil jsem ho kamenem.“</p>

<p>„Výborně!“</p>

<p>„Jak je pacientovi?“</p>

<p>„Každou chvíli se zlepšuje. Jsem za chvilku naho­ře.“</p>

<p>Rod vylezl nahoru, odložil úlovek a vlezl dovnitř.</p>

<p>„Jak se cítíš?“</p>

<p>„Báječně. Už bych tě přepral.“</p>

<p>„Příští týden. Jack se o tebe stará dobře?“</p>

<p>„Parádně. Rode, nevím jak vám poděkovat. Kdy­byste…“</p>

<p>„Tak neděkuj. Vůbec nic mi nedlužíš, nikdy. A Ja­ck je můj partner, takže nedlužíš ani jemu.“</p>

<p>„Jack je fajn.“</p>

<p>„Jack je fajn kluk. Ani by nemohl být lepší. Opravdu jsme se skamarádili.“</p>

<p>Jim vypadal překvapeně, otevřel pusu, potom ji zavřel.</p>

<p>„Co se děje?“ zeptal se Rod, „něco tě kous­lo? Nebo je ti zase špatně?“</p>

<p>„Co,“ řekl Jimmy pomalu, „jsi to říkal o Jackovi?“</p>

<p>„Eh? Řekl jsem, že by to nemohlo být lepší. On a já pasujeme k sobě perfektně. Je to prima kluk.“</p>

<p>Jimmy Throxton se na něj zadíval.</p>

<p>„Rode… To už ses narodil tak hloupý? Nebo ses to někde musel naučit?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Jack je <emphasis>holka.“</emphasis></p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>7</strong><strong>„Měl jsem upéct koláč.“</strong></p>

<p>Následovala dlouhá chvíle ticha.</p>

<p>„Dobře,“ řekl Jim, „zavři aspoň pusu, než ti do ní něco vlít­ne.“</p>

<p>„Jimmy, ty ses ještě neprobral.“</p>

<p>„Možná ještě ne, ale dokážu aspoň rozeznat holku od kluka. Až to jednou nedokážu, tak to nebudu ne­mocný, ale mrtvý.“</p>

<p>„Ale…“ Jim pokrčil rameny. „Tak se jí zeptej.“</p>

<p>Od vchodu se ozvaly kroky, Rod se otočil a uviděl Jacka, jak leze dovnitř.</p>

<p>„Čerstvá voda, Jimmy.“</p>

<p>„Díky.“ Jimmy pokračoval směrem k Rodovi: „Tak dělej, chytráku.“</p>

<p>„Copak je to tu za rozruch? A proč na mě tak zíráš, Rode?“</p>

<p>„Jacku,“ řekl pomalu, „jak se jmenuješ?“</p>

<p>„Co? Jack Daudet. Už jsem ti to řekl.“</p>

<p>„Ale ne! Mám na mysli celé jméno, tvoje oficiální jméno.“</p>

<p>Jack se podíval z Roda na Jimmyho smějící se tvář a zase nazpátek.</p>

<p>„Moje celé jméno je… Jacqueline Marie Daude - jestli tě to zajímá. Chceš s tím něco dělat?“</p>

<p>Rod se zhluboka nadechl.</p>

<p>„Jacqueline,“ řekl opa­trně, „Já jsem to nevěděl. Já…“</p>

<p>„To jsi ani neměl.“</p>

<p>„Já - podívej, jestli jsem řekl cokoliv, co by tě mohlo urazit, tak jsem nechtěl.“</p>

<p>„Neřekl jsi nic, co by mě mohlo urazit, ty hlupáč­ku. Teda kromě toho s tím nožem.“</p>

<p>„Ta jsem nemyslel.“</p>

<p>„Tys myslel to o těch holkách, že jsou záhuba? No. napadlo tě někdy, že kluci jsou taky úplná záhuba? Za těchto okolností? Ne, samozřejmě, že ne. Ale teď už to nevadí, že to víš… Teď už jsme tří.“</p>

<p>„Ale, Jacqueline…“</p>

<p>„Říkej mi 'Jacku', prosím.“ Nespokojeně se zavr­těla. „Teď, když už to víte, tak už nemusím nosit tuhletu skořápku. Otočte se oba.“</p>

<p>„Eh…“ Rod se otočil. Jimmy se překulil očima ke stěně.</p>

<p>Po chvíli Jacqueline řekla: „Hotovo.“</p>

<p>Rod se zno­vu otočil. V tričku a kalhotách, bez brnění, se její ramena zdála užší a ona sama byla drobnější a pří­jemně 'tvarovaná'. Usilovně si škrábala žebra.</p>

<p>„Nemohla jsem se pořádně poškrábat od té doby, co jsem tě potkala, Rode Walkere,“ řekla vyčítavě, „někdy jsem málem umřela.“</p>

<p>„Já tě nenutil. abys to nosila.“</p>

<p>„Předpokládejme, že bych to neměla. Spolčil by ses se mnou?“</p>

<p>„Eh… To je takhle… Já…“</p>

<p>„Vidíš?“ Najednou vypadala vyplašeně. „Jsme stále partneři, že jo?“</p>

<p>„Co? No samozřejmě!“</p>

<p>„Tak znova ruku na to, a tentokrát i s Jimmym. Jo, Jimmy?“</p>

<p>„Ruku na to.“</p>

<p>Položili ruce na sebe, Jack dala svoji navrch a řekla slavnostně: „Všichni za jednoho!“</p>

<p>Rod vytáhl levou rukou Plukovníka Bowieho a položil ho naplocho na spojené ruce.</p>

<p>„A jeden za všechny!“</p>

<p>„A k tomu daň z přidané hodnoty.“ Přidal Jimmy. „Necháme si to ověřit?“</p>

<p>Jacquelininy oči byly plné slz. „Jimmy Throxta­ne,“ řekla nebezpečně, „jednoho dne tě donutím brát život vážně!“</p>

<p>„Já beru život vážně,“ namítl. „Já jenom nechci, aby život bral vážně mě. Když nevíš, co se stane za j pár hodin, tak si nemůžeš dovolit nesmát se.“</p>

<p>„To neví nikdo,“ odpověděl mu Rod. „Buď zticha, Jimmy, moc mluvíš.“</p>

<p>„Hele, kdo se ozval. Sám náčelník Velká Tlama.“</p>

<p>„Koukej… Neměl by sis dělat legraci z Jacqueline, dost toho pro tebe udělala.“</p>

<p>„Taky že ano!“</p>

<p>„Tak-“</p>

<p>„Tak nic!“ Ozvala se Jacqueline ostře. „Jmenuju se 'Jack' a na 'Jacqueline' laskavě zapomeň. Rode. Jestli se kterýkoliv z vás dvou začne chovat vůči mně galantně, tak tady budeme mít přesné ty problémy, o kterých předtím mluvil Rod. Použil jsi slo­vo 'záhuba', jestli se nepletu.“</p>

<p>„Ale přece nemůžeš čekat, že…“</p>

<p>„Už zase budeš logický? Buďme radši praktičtí. Pomoz mi stáhnout to zvíře a vyrob nový vak na vodu.“</p>

<p>Druhého dne se Jimmy začal starat o domácnost a Rod s Jackem spolu odešli lovit. Jimmy se chtěl taky zúčastnit, ale narazil na dvojitý zákaz. Nebyla by to žádná velká výhoda, kdyby lovili ve třech, protože Jack a Rod byli tak sehraní, že lov nebyl vůbec zá­ležitostí hodin na čekané, jako spíš pouze práce s hledáním zvěře. Jack naháněla a Rad zabíjel. Jack se vždycky plížila kolem stáda, potom ho vyplašila a obyčejně alespoň jeden kus skončil v Rodových ru­kou.</p>

<p>Stále používali pouze nože, i když Jackiina pistole byla ideální pro přežití v primitivních podmínkách. Byla to totiž vzduchová pistole a jako střelivo se po­užívaly otrávené šipky. Šipky se daly jednoduše znovu připravit k použití, takže pistole vydržela de fakto navždy; proto si ji také Jack vybrala místo jiné střelné zbraně.</p>

<p>Rod pistoli skutečně obdivoval, ale rozhodl, že ji nebudou používat k lovu.</p>

<p>„Tlak vzduchu by mohl povolit a nechat tě na holičkách.“</p>

<p> „To se nikdy nestalo. A i kdyby, dá se to úžasně rychle napumpovat.“</p>

<p>„No… Jo. Ale když ji budeme používat, tak jedno­ho dne ztratíme i tu poslední šipku, i když budeme sebevíc opatrní… A potom ji budeme nutně potřebo­vat a nebudeme mít nic. Možná, že tady budeme dost dlouho, tak co říkáš, že bychom ji šetřili?“</p>

<p>„Ty jsi hlava rodu.“</p>

<p>„Ne, nejsem. Jsme si všichni rovni.“</p>

<p>„Ale jsi. Dohodli jsme se na tom s Jimmym. Ně­kdo tady musí velet.“</p>

<p>Lovení jim zabralo asi hodinu každý druhý den; zbytek času trávili hledáním dalšího člena do týmu. Prohledávali okolí systematicky kus po kuse. Jed­nou narazili na zdechlinu, která vypadala, jako by byla rozřezána nožem. Sledovali stopu lesem a do­spěli k názoru, že je to lidská stopa, ale naneštěstí jim soumrak zabránil v dalším sledování. Chtěli pokračovat druhý den ráno, ale v noci byla bouře a vše smyla.</p>

<p>Jindy zase našli ohniště, ale Rod odhadl, že je as­poň dva týdny staré.</p>

<p>Po týdnu marného hledání se vrátili pozdě odpole­dne. Jimmy vzhlédl od ohně, který právě rozdělal. „Tak jak to šlo?“</p>

<p>„Ani se neptej.“ Rod se unaveně složil na plošinu. „Co je k večeři?“</p>

<p>„Syrové srnčí, pečené srnčí a spálené srnčí. Zkusil jsem upéct kus ve vlhkém jílu, ale moc se to nepovedlo. Zato mám dost výborného pečeného jílu místo zákusku.“</p>

<p>„Děkuji mnohokrát, pane. Řekne se to tak?“</p>

<p>„Jime,“ řekla Jack, „měli bychom se pokusit z té hlíny vyrobit hrnce.“</p>

<p>„Už se stalo. Vyšly mi z toho krásné střepy, ale ča­sem na to přijdu. Hele, děti,“ pokračoval, „už vás někdy napadlo, že na to možná jdete úplně špatně?“</p>

<p>Rod zahučel: „A co je špatně?“</p>

<p>„Nic… jestli to, co děláte, je jenom nějaký cviče­ní. Honíte se tady po okolí, potíte se a nic z toho. Jestli by takhle nebylo lepší se tady posadit a v klidu počkat, až oni přijdou k nám.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Poslat kouřové signály.“</p>

<p>„To už jsme probrali. Nechceme jen tak někoho a nechceme moc ukazovat, kde jsme se usadili. Chce­me někoho, kdo zpevní tým.'`</p>

<p>„To je ale úplná hloupost. Ten dokonalý zálesák, po kterém tolik pátráte, je právě ten, kterého nikdy nemůžete najít. <emphasis>On </emphasis>může najít <emphasis>vás, </emphasis>jak se s praská­ním prodíráte lesem, lámete větve a plašíte zvěř. Může vás sledovat, aby viděl, co máte za lubem. Ale vy ho nenajdete.“</p>

<p>„Rode, na tom něco je,“ řekla Jack.</p>

<p><emphasis>„Tebe </emphasis>jsme našli dostatečně lehce,“ řekl Rod Ji­movi. „Možná ale nejsi ten dokonalý typ, který chceme.“</p>

<p>„Nebyl jsem ve své kůži, když jste mě našli,“ odpo­věděl Jimmy sladce. „Jen počkej, až se zotavím, pak vypluje na povrch moje pravé já. Grrrrr.. opičí muž, to je mé pravé já. Napůl Neandrtálec, napůl záludný černý leopard.“ Zabušil si na prsa a rozkašlal se.</p>

<p>„Určitě napůl? Mně se zdá, že většina je ten Nean­drtálec.“</p>

<p>„Zachovej si úctu. Víš, že jsi můj dlužník.“</p>

<p>„Mám dojem, že ty karty máš cinknutý. Začíná mi to být podezřelé.“ Když Jimmyho zachránili, našli u něj balíček karet a on jim později vysvětlil, že to byla důležitá součást jeho výbavy na přežití.</p>

<p> „Za prvé,“ řekl, „kdybych se ztratil, tak bych si sedl pod strom a hrál pasiáns. Dřív nebo později by někdo přišel­.“</p>

<p>„A řekl ti, abys dal tu černou desítku na červeného kluka. To už jsme slyšeli, tak dál.“</p>

<p>„Ticho, Rode. Za druhé, Jacku, chystal jsem se spolčit tady s Kamennou tváří. Vždycky ho dokážu rozdrtit v žolíkách, což mi on ale nevěří. Tak jsem si spočítal, že za dobu trvání testu bych měl být scho­pen vyhrát jeho kapesné na celý příští rok. Čistě strategie, jak přežít.“</p>

<p>Ať už to bylo jakkoliv, Jimmy měl ty karty. Všichni hráli každý večer žolíky a každý bod byl za milión plutonů. Jacqueline se držela víceméně na nule, ale Rod už dlužil Jimmymu několik set mili­ónů. Pokračovali v diskusi večer u hry. Rod byl stále trochu opatrný, co se týkalo ukazování jejich úkrytu.</p>

<p>„Mohli bychom ale zapálit oheň někde o kus dál,“ řekl zamyšleně. „a pak z nějakého bezpečného úkrytu pozorovat, kdo přijde. Jsi na tahu, Jimmy.“</p>

<p>„Nezapomínej na nebezpečí, které to může zname­nat - jé, hele, pětka, tu jsem zrovna potřeboval. Když zapálíš oheň dost daleko, abys to tady udržel v tajnosti, tak to stejně znamená cestu tam a zpátky nejméně dvakrát denně. A při tom všem cestování jednoho dne nebudeš mít štěstí a už se nevrátíš. Ne, že bych tě měl tak rád, ale chyběl by nám třetí do hry.“</p>

<p>„Kdo je na řadě?“</p>

<p>,Jack. Ale když ho zapálíme někde dost blízko, abychom na něj viděli, tak tady budeme v klidu le­nošit a čekat. Budu hezky sedět na cestě, zády ke skále, Jackinu <emphasis>pffft </emphasis>pistoli na klíně, a když se objeví nějaká nehezká tvář tak <emphasis>bim ho a </emphasis>máme ho k večeři. Ale když se nám bude líbit, tak ho vezmeme do hry.“</p>

<p>„Jseš na tahu.“</p>

<p>„Patnáct - šest, patnáct - dvanáct, postupka a šest za kluky. Tak tohle tě bude stát další milión, kamaráde.“</p>

<p>„Jeden z těch kluků je dáma,“ podotkl temně Rod.</p>

<p>„Vážně? Ono je v tom světle nějak špatně vidět. Že jo?“</p>

<p>Rozhodli se, že to provedou podle Jimmiho návr­hu. Měli tak víc času na hru a vyhnali Rodův dluh do miliard. Oheň rozdělali na spodním konci útesu, protože tak většinou vítr odháněl kouř pryč od jeskyně. Když se náhodou otočil a vehnal kouř dovni­tř, vyhnal je ven slzící, kašlající a lapající po vzdu­chu.</p>

<p>To se stalo třikrát za čtyři dny. Jejich výzva niko­ho nepřilákala a pomalu je přestávalo bavit tahat se se suchým dřevem a zelenými větvemi nahoru na útes. Když museli potřetí prchnout z jeskyně. Jimmy řekl:</p>

<p>„Rode, já to vzdávám. Vyhráls. Tohle není ten nejlepší způsob, jak to udělat.“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Co? Hele, buď milosrdný, nedokážu žít z kouře, nejsou v tom vitamíny. Co takhle místo toho pověsit vlajku? Obětuji svoje tričko.“</p>

<p>Rod se nad tím zamyslel.</p>

<p>„Tak jo.“</p>

<p>„Počkej chvilku. To byl jenom řečnický návrh. Jsem příliš citlivý. Snadno se spálím.“</p>

<p>„Neuškodí ti, když se trochu opálíš. Z tvého trička bude vlajka. A oheň budeme udržovat dál, ale ne ta­dy nahoře, nýbrž dole pod útesem, třeba támhle na hlíně.“</p>

<p>„A kouř nám půjde přímo do obýváku.“</p>

<p>„Dobře, tak o kus níž po proudu. Uděláme větší oheň, co bude vidět z větší dálky, a vlajku dáme přímo nad jeskyni.“</p>

<p>„Čímž si akorát tak řekneme o vystěhování od ně­jakých ošklivých chlupatých oblud bez respektu pro vlastnická práva.'`</p>

<p>„To už jsme udělali tím, že jsme rozdělali tenhle oheň. Tak konec diskuse a rychle do práce.“</p>

<p>Rod si vybral strom na vrcholu skály, vyšplhal tak vysoko, jak jen se odvážil, a strávil úmornou hodinu tím, že očisťoval nožem špičku od větví. Potom na ni přivázal za rukávy Jimmyho tričko a začal slézat dolů. Přitom postupně odřezával větve a odstraňoval listí, až došel k bodu, kde už byly větve příliš silné na to, aby je odřízl nožem. Očistil už ale několik metrů; tričko bylo vidět zdaleka jak po proudu, tak proti němu. Zafoukal vítr a tričko se nadmulo a zača­lo vlát. Rod ho pozoroval, unavený, ale spokojený - byla to jasně signální vlajka.</p>

<p>Jimmy a Jacqueline mezitím vybudovali nové oh­niště níže po proudu a přenesli několik hořících větví z útesu. Jacqueline sice měla ještě několik zá­palek a Jimmy měl kapesní zapalovač, téměř nepo­užitý, ale vědomí toho, že tu jsou možná navždy, je nutilo opatrovat je jako oko v hlavě. Rod sešel dolů a přidal se k nim. Kouře bylo několikanásobně víc, než když byl oheň na útesu, protože měli po ruce to­lik místa a paliva, kolik chtěli.</p>

<p>Rod si je oba prohlédl. Jacquelinina tvář byla zpo­cená. I když byla již předtím opálená, teď byla ještě černější od kouře. Na Jimmyho růžové kůži byly sa­ze vidět ještě lépe.</p>

<p>„Párek pyromanů.“</p>

<p>„Chtěl jsi kouř, máš ho mít,“ odpověděl Jimmy. „Proti tomuhle bude požár Říma vypadat jako neškodný ohníček. Přineste mi housle a tógu.“</p>

<p>„Housle tenkrát ještě nebyly. Nero hrál na lyru.“</p>

<p>„Detaily. Máme tady úplný atomový hřib, co my­slíš?“</p>

<p>„Pojď, Rode,“ přemlouvala ho Jacqueline, zatímco si otírala tvář, což jí moc nepomohlo. „Je to legra­ce.“ Ponořila čerstvou větev do potoka a hodila ji do ohně. V tu ránu zmizela v oblaku kouře a páry. „Víc suchého dřeva, Jimmy.“</p>

<p>„Na cestě!“</p>

<p>Rod se přidal a za chvíli byl stejně špinavý jako ostatní. Za tu chvíli si užil víc legrace, než od doby, co test začal. Teprve když se slunce skrylo za vr­cholky stromů, vzdali se pokusů udělat oheň ještě větší, lepší a víc kouřící a vydali se nahoru k jesky­ni. Teprve tehdy si Rod uvědomil, že celou tu dobu nebyl vůbec opatrný.</p>

<p>No co, řekl si, nebezpečná zvířata by se bála ohně. Zatímco jedli, pozorovali skomírající oheň, který stále vydával kouřové signály. Po večeři vytáhl Ji­mmy karty. Prohlédl si slepené a mastné listy a pokusil se je zamíchat.</p>

<p>„Má někdo zájem o malou přá­telskou hru? Obvyklé malé sázky.“</p>

<p>„Já jsem hrozně unavený,“ odpověděl Rod. „Prostě si připiš mé obvyklé ztráty.“</p>

<p>„Tomu se říká sportovní duch. Vždyť jsi minulý týden vyhrál jednu hru. Co ty, Jacku?“</p>

<p>Jacqueline se chystala odpovědět, když náhle Rod naznačil, aby byli tiše.</p>

<p>„Pssst! Něco jsem zaslechl.“</p>

<p>Druzí dva ztuhli a pomalu vytáhli své nože. Rod vytáhl Plukovníka Bowieho, dal si ho do zubů a plížil se ven. Cesta byla prázdná, takže se přiblížil k okraji a prohlížel si prostor dole, snažíc se zachytit, odkud šel ten zvuk.</p>

<p>„Ahoj tam dole!“ ozval se hlas, ne hlasitě. Rod se napjal. Mrkl za sebe a viděl Jimmyho, jak se posunuje, aby kryl cestu, a Jacqueline, jak urputně pum­puje vzduchovku.</p>

<p>Rod odpověděl.</p>

<p>„Kdo je tam?“</p>

<p>Bylo krátké ticho. Potom hlas odpověděl.</p>

<p>„Bob Baxter a Carmen Garciová. A kdo jste vy?“</p>

<p>Rod si oddechl.</p>

<p>„Rod Walker, Jimmy Throxton. A jeden člověk, ne z naší třídy… Jack Daudet.“</p>

<p>Baxter vypadal, že o tom přemýšlí.</p>

<p>„Můžeme se k vám přidat? Přinejmenším na dnešní noc?“</p>

<p>„Samozřejmě!“</p>

<p>„Jak se k vám dostaneme? Carmen má bolavou nohu a nemůže moc šplhat.“</p>

<p>„Jste přímo nad námi?“</p>

<p>„Myslím, že ano. Nevidím vás.“</p>

<p>„Zůstaňte tam. Přijdu hned nahoru.“ Rod se otočil a zašklebil. „Máme společnost na večeři. Jime, roz­dělej oheň.“</p>

<p>Jimmy truchlivě zabručel. „A skoro nic ve spíži. Měl jsem aspoň upéct koláč.“</p>

<p>Ve chvíli, kdy se vrátili, Jimmy už měl opečený kus masa. Carmenino zranění je hodně zdrželo. Byl to jen zvrtnutý kotník, ale Carmen musela přelézt traverzu po čtyřech a pohybovala se pomalu a bo­lestivě.</p>

<p>Když zjistila, že ten cizinec je dívka, propukla v pláč. Jackie sjela zlým pohledem všechny muže; co se Roda týkalo, neměl tušení proč. Potom spolu odešly do kouta, v kterém Jack spala. Tam si něco šeptaly, zatímco Bob Baxter porovnával svoje zážit­ky s Rodem a Jimmym.</p>

<p>Bob a Carmen neměli žádné větší problémy, dokud  si Carmen před dvěma dny nevymkla kotník.. Až na to, že se očividně něco pokazilo a že tu uvízli.</p>

<p>„Zpanikařil jsem,“ přiznal, „když jsem si uvědomil, že nás nevyzvednou. Ale Carmen mě z toho dostala. Carmen je hrozně praktická holka.“</p>

<p>„Holky jsou vždycky praktické,“ souhlasil Jimmy. „Vezmi si mě - já jsem vyloženě poetický typ.“</p>

<p>„Blankvers, řekl bych,“ podotkl Rod.</p>

<p>„Stáváš se chorobně žárlivý, Rode. Bobe, starý brachu, co takhle ještě kus masa? Krvavý nebo dů­kladně spálený?“</p>

<p>„Jakýkoliv. Neměli jsme toho moc k jídlu několik posledních dní. Bože, to je dobré!“</p>

<p>„Moje vlastní šťáva,“ řekl Jimmy skromně. „Pěstuju si vlastní koření, víš. Nejdřív rozpustíš kostku másla na pánvi a pak -“</p>

<p>„Zmlkni Jimmy. Bobe, chcete se k nám s Carmen přidat? Jak vidím, tak nemůžeme spoléhat na to, že se ještě někdy vrátíme. Takže bychom si měli začít plánovat budoucnost.“</p>

<p>„Myslím, že máš pravdu.“</p>

<p>„Rod má vždycky pravdu,“ souhlasil Jimmy. „Plánovat budoucnost -… No, jo. Bobe, hraješ ty a Carmen žolíky?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Nevadí. Naučím vás to.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>8</strong><strong>„Přidejte se, nebo zmizte“</strong></p>

<p>Nikdy nehlasovali o tom, že nechají hořet oheň, aby přilákali co nejvíc lidí, prostě to vyplynu­lo samo od sebe. Rod to chtěl navrhnout následující ráno, ale Jimmy a Bob rozdmýchali žhavé uhlíky, když šli pro čerstvou vodu. Rod nechal zatím orga­nizační záležitosti být; obě dívky se během dne drže­ly stranou.</p>

<p>Ani neuzavřeli nějakou formální dohodu o týmu a nevybrali oficiálního kapitána; Rod řídil činnost dál a Bob Baxter to přijal jako fakt. Rod o tom nepře­mýšlel, protože byl příliš zaměstnaný. Problémy s jídlem, přístřeším a bezpečností pro jejich rostoucí populaci ho zaneprázdňovaly a neměl čas se tím za­bývat.</p>

<p>Příchod Boba a Carmen vyčistil spižírnu a bylo nutné, aby šli další den lovit. Bob Baxter se nabídl, ale Rod se rozhodl, že půjde jako vždy s Jackie.</p>

<p>„Dneska odpočívej. Nedovol Carmen, aby si stoupa­la na ten poraněný kotník, a nenech jít Jimmyho sa­motného k ohni. Myslí si, že je v pořádku, ale není.“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>Jack a Rod odešli a lovili rychle. Ale Rodovi se nepovedlo zabít jelínka okamžitě, a když mu přišla Jacqueline na pomoc, zraněné zvíře ji koplo do že­ber. Tvrdila. že není zraněná, ale příští ráno ji bok bolel a Bob Baxter řekl, že si myslí, že má naražené žebro.</p>

<p>Mezitím přibyly dva hladové krky, zrovna když Rod konstatoval, že tři z pěti jsou na seznamu nemocných. Jedním z nových byla Caroline Mshiye­niová a Rod se rozhodl, že dnes půjde na lov s ní.</p>

<p>Jackie se tvářila zatrpkle. Vzala si Roda stranou a šeptala mu:</p>

<p>„Nemáš žádný důvod, abys mi tohle dě­lal. Můj bok je úplně v pořádku, jenom trochu ztu­hlý.“</p>

<p>„Ztuhlý, ano? Takže tě to může zpomalit, když tě budu potřebovat. Nemohu riskovat, Jack.“</p>

<p>Letmo pohlédla na Caroline, kousla se do rtu a tvářila se neústupně. Rod řekl naléhavě:</p>

<p>„Jack, pa­matuješ, co jsem říkal o malých žárlivostech? Takže mi koukej pomoci; když budeš dělat problémy, dám ti facku.“</p>

<p>„Na to nejseš dost velký.“</p>

<p>„Už si nějak pomůžu. Podívej -- jsme partneři?“</p>

<p>„No, já jsem si to <emphasis>myslela.“</emphasis></p>

<p>„Tak se tak chovej a nedělej dusno.“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Dobře. Nerozmazávej to pořád - zůstanu doma.“</p>

<p>„Chci, abys udělala ještě něco. Vezmi si ten můj starý obvaz - někde tam leží - a nech Boba, ať ti zaváže to žebro.“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Tak ať to udělá Carmen. Oba tak trochu vědí ně­co o medicíně.“ Nahlas řekl: „Připravená, Carol?“</p>

<p>„Už se třesu!“</p>

<p>Rod řekl Caroline, jak s Jacqueline lovili, a vysvětlil jí, co od ní chce. Narazili na dvě stáda, kterým se vy­hnuli, protože staří býci byli houževnatí a ne moc k jídlu a pokusit se zabít nějaké jiné zvíře z jejich stá­da bylo velmi pošetilé. Kolem poledne narazili na stá­do ročků. Rozdělili se a zaujali pozice proti větru. Rod čekal, až mu Carol zvířata nadežene.</p>

<p>Pořád čekal. Už začal být neklidný, když uviděl Caroline, jak se tiše pohybuje. Naznačila mu, aby ji následoval. Udělal to a dalo mu dost práce udržet s ní tempo a zůstat přitom potichu. Za chvíli se za­stavila, dohonil ji a zjistil, že už něco ulovila. Podí­val se na zdechlinu a potlačil hněv, který cítil. Caroline mluvila: „Pěkný kousek, co? Vyhovuje ti, Rode?“</p>

<p>Přikývl. „Nemohl být lepší. A čistě zabitý. Carol?“</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„Myslím, že jsi lepší lovec, než já.“</p>

<p>„Ale běž, bylo to jen štěstí.“ Zazubila se a zatváři­la se ostýchavě.</p>

<p>„Nevěřím na štěstí. Kdykoliv budeš chtít vést lov, řekni si. Ale buď si zatraceně jistá, že jsi mi to řekla.“ Dívala se na jeho zamračenou tvář.</p>

<p>„Nenadáváš mi náhodou?“</p>

<p>„Můžeš tomu tak říkat. Říkám ti, že kdykoliv bu­deš chtít lovit, stačí říct. Ale nerozmysli si to upro­střed. Nikdy. Myslím to vážně.“</p>

<p>„Co je s tebou. Rode? Jseš uražený, protože jsem se sem dostala dřív - to je hloupé!“</p>

<p>Rod si povzdechl. „Možná, že to tak je. Nebo mi vadí, že mi holka vyfoukla kořist. Ale jsem si naprosto jistý jednou věcí: Nemám rád, když se ne­můžu spolehnout na partnera při lovu. Snadno se můžeme zranit. Radši budu lovit sám.“</p>

<p>„Možná, že bych měla radši já lovit sama! Nepo­třebuju pomoc.“</p>

<p>„Tím jsem si jistý. Hele, zapomeneme na to, mu­síme donést ten kus do tábora.“</p>

<p>Caroline neřekla nic, zatímco maso porcovali. Když jej očistili od zbytků a byli připraveni jít do tábora, Rod řekl: „Jdi první. Budu nám krýt záda.“</p>

<p>„Rode?“</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„Promiň.“</p>

<p>„Co? Zapomeň na to.“</p>

<p>„Už to nikdy neudělám. Hele, řeknu všem, že jsi to zabil sám.“</p>

<p>Zastavil se a položil jí ruku na rameno.</p>

<p>„Proč jim něco říkat? Dokud nosíme domů maso, nikoho ne­musí zajímat, jak si organizujeme lov.“</p>

<p>„Jsi na mě pořád naštvaný.“</p>

<p>„Nebyl jsem naštvaný,“ zalhal. „Jenom chci, aby­chom se na sebe mohli spolehnout.“</p>

<p><emphasis> </emphasis>„Rode, už tě nikdy nezklamu! Slibuji.“</p>

<p>Do konce týdne zůstaly dívky v převaze. Jeskyně. která byla pohodlná pro tři a dostačující pro dvojnásobné množství, byla den ze dne víc plná. Rod se rozhodl, že z ní bude dívčí ložnice a že muži budov spát venku dole u paty útesu. Místo nebylo chráněné ani proti počasí, ani proti zvěři, ale střežilo jediný přistup do jeskyně. A koneckonců počasí nebylo problém a proti zvířatům se chránili tím, že drželi noční hlídky, jejichž povinností bylo také udržovat oheň mezi potokem a skálou proti proudu a v úžině po proudu.</p>

<p>Rodovi se to uspořádání nelíbilo, ale lépe to nešlo. Poslal Boba Baxtera a Roye Kilroye po proudu, aby hledali další jeskyně, stejně tak poslal Caroline a Margery Chungovou proti proudu. Měli na to jeden den a ani jedna skupina nebyla úspěšná. Dívky při­vedly dalšího zbloudilce.</p>

<p>Týden poté, co bylo zabaveno Jimovo tričko, přišla skupina čtyř chlapců. Tím se zvedl počet osadníků na dvacet pět a chlapci převážili dívky. Čtyři noví příchozí byli spíš muži než chlapci, byli tak o dva či tři roky starší než průměr. Tři z těch tříd, které byly v této testové oblasti, byli maturanti ze střední školy; ta čtvrtá, z které byli tito studenti, byla z Fakulty venkovních dovedností z Tellerské Univerzity.</p>

<p>Dospělý je dost obšírný pojem. Některé kultury pokládají za dospělý věk už jedenáct let, některé až třicet pět - a v některých kulturách nelze dosáhnout plnoletosti, dokud žije ještě některý z předků. Rod o nových příchozích neuvažoval jako o starších. Ve skupině už bylo několik lidí z Tellerské univerzity. ale Rod měl jen matnou představu, kteří to jsou, ­prostě zapadli do kolektivu. Rod měl příliš mnoho starostí s nabalujícími se problémy rostoucí kolonie na to, aby se staral, jaká byla jejich minulost na Zemi.</p>

<p>Ti čtyři byli Jock McGowan, silný mladík, který vypadal samá ruka samá noha, jeho mladší bratr Bruce, Chad Ames a Dick Burke. Přišli pozdě odpo­ledne a Rod neměl čas, aby se s nimi seznámil, ani následujícího rána neměl čas a navíc přišla skupina dalších čtyř dívek a pěti chlapců. Administrativní problémy tak narostly k zlomovému bodu; do jesky­ně se stěží mohly vejít další čtyři dívky. Bylo ne­zbytné najít nebo postavit další přístřeší.</p>

<p>Rod došel k těm čtyřem mužům, kteří lenošili u ohně, kde se vařilo, sedl si na bobek a zeptal se:</p>

<p>„Ví někdo z vás něco o stavitelství?“</p>

<p>Obrátil se na všechny čtyři, ale oni čekali, až promluví Jock McGowan.</p>

<p>„Něco,“ připustil. „Myslím, že dokážu postavit, cokoliv bych chtěl.“</p>

<p>„Nic těžkého,“ vysvětloval Rod. „Jenom kamenné zdi. Už jsi to někdy dělal?“</p>

<p>„Jo. Co na tom?“</p>

<p>„No, představuje si to takhle. Musíme si ihned za­jistit lepší životní podmínky - je tu hrozně moc li­dí. První věc, kterou musíme udělat, je postavit zeď mezi útesem a potokem. Potom postavíme chatrče, ale nejdřív musíme postavit ohradu proti nebezpeč­ným zvířatům.“</p>

<p>McGowan se zasmál. „To teda bude zeď. Viděl jsi některou z těch potvor, co vypadají jako protáhlé pumy? I mládě by zeď přeskočilo, než bys řekl švec.“</p>

<p>„Já vím,“ připustil Rod. „A nelíbí se mi.“ Podrbal si dlouhou bílou jizvu na levé ruce. „Asi by pře­skočily jakoukoliv zeď, kterou jsme schopni posta­vit. Takže jim uchystáme překvapení.“</p>

<p>Vzal větvič­ku a začal kreslit do prachu.</p>

<p>„Postavíme zeď… a do­vedeme ji asi tak sem. A pak vztyčíme zaostřené kůly v šestimetrovém pruhu podél vnitřního okraje zdi. Cokoliv přeskočí zeď, roztrhá si vnitřnosti na kůlech.“</p>

<p>Jock McGowan se podíval na nákres. „To je na nic.“</p>

<p>„Hloupost,“ souhlasil jeho bratr.</p>

<p>Rod se začervenal, ale odpověděl: „Máš lepší ná­pad?“</p>

<p>„O to tady nejde.“</p>

<p>„Dobře,“ odpověděl Rod pomalu. „Dokud někdo nepřijde s něčím lepším nebo dokud nenajdeme vyhovující jeskyně, musíme to tady opevnit, jak nejlé­pe umíme.. takže to uděláme takhle. Holky budou osekávat kůly. My začneme stavět zeď. Když se do toho opřeme, budeme mít do večera velkou část za sebou. Vy čtyři chcete pracovat spolu? Jedna parta bude sbírat kameny a druhá kopat jíl a míchat Jílo­vou maltu. Vyberte si.“</p>

<p>Zase ti tři čekali. Jock McGowan se natáhl a zkřížil ruce pod hlavou.</p>

<p>„Promiň. Dneska budu lovit.“</p>

<p>Rod cítil, jak rudne. „Dneska nemusíme lovit,“ řekl opatrně.</p>

<p>„Nikdo se tě neptal, mladíku.“</p>

<p>Rod cítil chladné napětí, které cítil vždy na lovu. Znepokojeně si uvědomil, že se tu shlukuje publi­kum. Snažil se mít pevný hlas, když říkal:</p>

<p>„Asi jsem se zmýlil. Já..“</p>

<p>„To teda jo.“</p>

<p>„Myslel jsem, že jste se vy čtyři s námi spojili. Tak jak?“</p>

<p>„Možná ano. Možná ne.“</p>

<p>„Buď se přidejte, nebo se ztraťte. Jestli se k nám přidáte, budete pracovat jako ostatní. Jestli ne, ­jste zváni na snídani a zase se někdy zastavte. Ale kliďte se. Nebudu tady trpět, abyste se tu flákali, za­tímco ostatní pracují.“</p>

<p>Jock McGowan nasál vzduch a přejel si jazykem přes zuby.</p>

<p>„Chlapečku, ty jsi ještě nepochopil, že nikdo nebude dávat rozkazy McGowanům. Nikdo. Je to tak, Bruci?“</p>

<p>„Jasně, Jocku.“</p>

<p>„Jasný, Chade, Dicku?“</p>

<p>Druzí dva souhlasně zamručeli. McGowan se díval dál do nebe.</p>

<p>„Takže,“ řekl mírně. „Půjdu, kam chci, a zůstanu, jak dlouho chci. Otázka není, jestli se spojím s vámi, ale komu dovolím, aby se spojil s námi. Rozhodně to nebudeš ty, chlapečku. Ještě ti teče mlíko po bradě.“</p>

<p>„Vstaň a zmiz odsud!“ Rod začal vstávat. Měl u sebe jako vždy Plukovníka Bowieho, ale nechtěl ho použít. Zvedal se z podřepu.</p>

<p>Jock McGowan šlehl očima po bratrovi. Rod do­stal ránu pod pás. Zjistil, že leží na obličeji s vyraženým dechem. Cítil ostrý dotek nože mezi žebry. Ležel klidně. Bruce zavolal:</p>

<p>„Co s ním, Jocku?“</p>

<p>Rod Jocka McGowana neviděl, ale slyšel, jak od­povídá: „Drž ho na zemi.“</p>

<p>„Dobře, Jocku.“</p>

<p>Jock McGowan měl nůž i pistoli. Rod slyšel, jak teď říká:</p>

<p>„Někdo další si chce zatancovat? Ještě ně­kdo bude otravovat?“</p>

<p>Rod ještě pořád na Jocka neviděl, ale z překvape­ných a bezbranných pohledů ostatních usoudil, že musel vstát a míří na ně zbraní. Všichni v táboře zněli nůž a většina vlastnila zbraň. Rod viděl, že Roy Kilroy má svoji u sebe, přestože většina pistolí byla uložená v jeskyni, kde je opatrovala Carmen.</p>

<p>Seběhlo se to tak rychle, že nože i pistole byly nanic; bez varování přešel spor od slovní potyčky k násilí. Rod ze své pozice neviděl nablízku nikoho ze svých nejbližších přátel, ty, které viděl, by nenapad­lo riskovat svůj život, aby mu pomohli.</p>

<p>Jock McGowan řekl hbitě: „Chade - Dicku ­máte je na mušce?“</p>

<p>„Jasně, kapitáne.“</p>

<p>„Držte je tak, dokud si neporadím s tímhle sprat­kem.“ Před Rodovým obličejem se objevily chlupaté nohy. „Vyrazil jsi mu zuby, Bruci?“</p>

<p>„Ještě ne.“</p>

<p>„Udělám to sám. Otoč se, chlapečku, ať dosáhnu na tvůj nůž. Ať se otočí, Bruci.“</p>

<p>Bruce McGowan povolil stisk a Jock se nad Ro­dem nahnul. Když se natahoval pro nůž, pod žebra mu zajela tenká ocelová jehlička. Rod nic neslyšel, ani tichý zvuk, když ho jehlička zasáhla. Jock se s výkřikem napřímil a sevřel si bok.</p>

<p>Bruce zaječel: „Jocku! Co se stalo?`'</p>

<p>„Dostali mě!“ Zhroutil se na zem jako hadrový pa­nák.</p>

<p>Rod měl za sebou pořád muže s nožem, ale ten okamžik stačil na to, aby se odvalil. Situace se obrátila. Rod sevřel pevně Bruceovo zápěstí v pěsti a hrozil mu Plukovníkem Bowiem.</p>

<p>Silný kontraaltový hlas zahlaholil. „Tak se hezky zklidněte tam dole. Míříme na vás.“</p>

<p>Rod vzhlédl. Caroline stála na útesu na stezce k je­skyni s puškou na rameni. Na druhém konci seděla Jacqueline s malou pistolí na šipky a zuřivě ji znovu hustila. Zvedla ji a namířila na někoho za Rodovým ramenem.</p>

<p>„Nestřílej!“ zavolal Rod a rozhlédl se, „Vy dva, odhoďte zbraně.“</p>

<p>Chad Ames a Dick Burke je odhodili. Rod dodal:</p>

<p>„Royi! Grante Cowpere! Seberte jim ty hračky. A taky nože.“</p>

<p>Otočil se k Bruci McGowanovi a při­tlačil mu nůž pod bradu. „Dej sem nůž.“ Bruce ho pustil, Rod ho sebral a postavil se. Všichni, kdo byli v jeskyni, šplhali v čele s Caroline rychle dolů. Jock McGowan se svíjel na zemi, obličej mu zmodral a lapal po dechu v paralýze způsobené jedem, který se používal na šipky. Bob Baxter rychle přiběhl, podí­val se na něj a otočil se k Rodovi.</p>

<p>„Na ten tvůj škrá­banec se podívám později.“ Naklonil se nad Jockem McGowanem.</p>

<p>Caroline řekla rozhořčeně: „Snad ho nechceš za­chránit?“</p>

<p>„Samozřejmě, že ano.“</p>

<p>„Proč? Prostě ho hodíme do potoka.“</p>

<p>Baxter se podíval na Roda. Rod měl silné nutkání nařídit, co navrhla Caroline, ale odpověděl:</p>

<p>„Udělej pro něj, co můžeš, Bobe. Kde je Jack? Jackie - máš protijed na šipky, že ano? Přines ho.“</p>

<p>Jacqueline se pohrdavě podívala na postavu na zemi.</p>

<p>„Na co? Není zraněný.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Jenom bodnutí špendlíkem. Cvičná střela - to je vše, co mám v Betsey. Lovecké šipky mám stranou, aby se někdo nezranil - a neměla jsem čas, abych je vyměnila.“ Šťouchla do Jocka špičkou nohy. „Není otrávený. Děsí se sám k smrti.“</p>

<p>Caroline se zasmála a zamávala svojí puškou. „A tahle není nabitá. Ani náboj.“</p>

<p>Baxter řekl Jackie: „Jsi si jistá? Příznaky jsou ty­pické.“</p>

<p>„Jistě, že jsem si jistá. Vidíš tu značku na konci střely? Terčová šipka.“</p>

<p>Baxter se naklonil k pacientovi a propleskal mu obličej. „Nech toho, McGowane. Postav se. Chci ti vytáhnou tu šipku.“</p>

<p>McGowan zasténal a postavil se. Baxter uchopil šipku mezi prsty a vytrhnul ji. Jock zaječel.</p>

<p>„Neomdli mi tady,“ zavrčel. „Máš štěstí. Nech to za­schnout a budeš v pořádku.“ Otočil se k Rodovi: „Teď jsi na řadě ty.“</p>

<p>„Co? Se <emphasis>mnou </emphasis>nic není.“</p>

<p>„Ta čára na tvých žebrech je barva, že jo.“ Roz­hlédl se. „Carmen, přines mi lékárničku.“</p>

<p>„Už je tady.“</p>

<p>„Dobře. Rode, sedni si a nakloň se. Bude to trochu bolet.“</p>

<p>Bolelo to. Rod se snažil povídat, aby zakryl, že mu to vadí.</p>

<p>„Carol,“ zeptal se. „Jak jste se dokázaly s Jackie tak rychle shodnout na plánu? To bylo doko­nalé.“</p>

<p>„Co? Neměly jsme žádný plán. Dělaly jsme, co jsme mohly, a udělaly jsme to rychle.“ Otočila se k Jacqueline a plácla ji po rameni, až ji málem porazi­la.</p>

<p>„To dítě je dobrý, Roddie, dobrý.“</p>

<p>Jacqueline se narovnala. Vypadala potěšeně, ale snažila se to skrýt. „Au, Carol!“</p>

<p>„Stejně vám oběma děkuju.“</p>

<p>„Prosím. Škoda, že ta bouchačka nebyla nabitá. Rode, co s nimi uděláš?“</p>

<p>„No…“</p>

<p>„Jéje,“ řekl za ním Baxter.</p>

<p>„Říkal jsem, že to bude bolet. Měl jsem na to dát ještě jednu svorku. Rád bych to obvázal, ale nemáme obvazy. Takže se moc nenamáhej a spi na břiše.“</p>

<p>„Uh!“ řekl Rod.</p>

<p>„To je naposled. Můžeš vstát. Nech to, ať se to za­celí.“</p>

<p>„Pořád si myslím,“ trvala na svém Carol, „že by­chom je měli hodit do potoka. Mohli bychom se vsadit, jestli někdo doplave na druhý břeh.“</p>

<p>„Carol, jsi barbar.“</p>

<p>„Nikdy jsem neříkala, že jsem civilizovaná. Ale vím, který konec vrtí ocasem a který kouše.“</p>

<p>Rod to přešel a podíval se na vězně. Roy Kilroy je donutil lehnout si jeden na druhého, což bylo sice trochu nedůstojné, ale byli tak bezmocní. „Ať si sednou.“</p>

<p>Kilroy a Grant Cowper je hlídali. Cowper řekl: „Slyšeli jste kapitána. Sedněte si.“</p>

<p>Rozmotali se a posadili. Tvářili se sklesle.</p>

<p>Rod se podíval na Jocka McGowana. „Co si my­slíš, že bychom s vámi měli udělat?“</p>

<p>McGowan nic neříkal. Ranka na boku neustále kr­vácela a byl bledý. Rod řekl pomalu:</p>

<p>„Někteří si myslí, že bychom vás měli hodit do potoka. To je totéž, jako kdybychom vás odsoudili k smrti - ale to bychom vás pověsili nebo zastřelili. Nejsem na­kloněný tomu, aby byl kdokoliv z vás sněden zaživa. Máme vás pověsit?“</p>

<p>Bruce McGowan vyhrknul: „Nic jsme neudělali!“</p>

<p>„Ne. Ale pokusili jste se. Lidi okolo vás nejsou v bezpečí.“</p>

<p>Někdo vykřikl: „Zastřelte je a skoncujem to.“</p>

<p>Rod to ignoroval. Grant Cowper popošel k Rodovi a řekl:</p>

<p>„Měli bychom o tom volit. Měli by mít soud.“</p>

<p>Rod zavrtěl hlavou. „Ne.“ Došel k vězňům. „Nechci vás trestat - je to osobní. Ale nemůžeme riskovat, že se tady budete potloukat.“ Otočil se ke Cowperovi. „Dej jim jejich nože.“</p>

<p>„Rode? Nechceš s nimi bojovat?“</p>

<p>„Samozřejmě, že ne.“ Otočil se zpět. „Tady máte nože, vaše pušky si necháme. Až vás propustíme, půjdete dolů po proudu. Půjdete nejméně týden. Jestli se tu ještě někdy objevíte, nedostanete šanci něco vysvětlovat. Rozumíte?“</p>

<p>Jock McGowan přikývl. Dick Burke zalapal po de­chu: „Ale vyhnat nás jen s noži je totéž jako nás zabít!“</p>

<p>„Nesmysl. Žádné střelné zbraně. A pamatujte si ­jestli se jednou vrátíte, třeba jen na lovu, tak je ko­nec. Někdo vás třeba bude sledovat - a s pistolí.“</p>

<p>„A tentokrát nabitou!“ dodala Caroline. „Hej, Ro­de, chci tu práci. Můžu? Prosím?“</p>

<p>„Zmlkni, Carol. Royi, ty a Grant je vyprovoďte na cestu,“</p>

<p>Když vyhnanci a jejich stráže odcházeli, narazili na Jimmyho Throxtona, který se právě vracel do tá­bora. Zastavil se a zíral. „Co to je za procesí? Ro­de… co sis udělal na boku? Zase ses škrábnul?“ Několik lidí najednou se mu snažilo vysvětlit, co se přihodilo. Pochopil to a smutně potřásl hlavou.</p>

<p>„A já jsem jako starý dobrák hledal kameny na naši zahradní zídku. Vždycky, když je nějaká párty, lidi zapomenou pozvat <emphasis>mě. </emphasis>Diskriminace.“</p>

<p>„Nech toho, Jime. Není to k smíchu.“</p>

<p>„Vždyť to říkám, je to diskriminace.“</p>

<p>Rod začal se svou skupinou stavět zeď asi o hodi­nu nebo dvě později, než chtěli. Snažil se taky pracovat, přestože mu to Bob Baxter nedoporučil, ale za chvíli zjistil, že nemůže. Nejen, že ho bolela rána, ale taky se třásl horečkou.</p>

<p>Grant Cowper ho vyhledal v polední přestávce. „Kapitáne, mohu s tebou mluvit? Soukromě.“</p>

<p>Rod s ním poodešel stranou. „Co máš na srdci?“</p>

<p>„Hmmm… Rode, dnes ráno jsi měl štěstí. Víš to, že ano? Nechci se tě dotknout.“</p>

<p>„Jistě, vím. Co s tím?“</p>

<p>„No, víš <emphasis>proč </emphasis>jsi měl ten konflikt?“</p>

<p>„Co? Jistě, že vím - teď. Věřil jsem někomu, komu jsem věřit neměl.“</p>

<p>Cowper potřásl hlavou. „Vůbec ne. Rode, co víš o teorii vlády?“</p>

<p>Rod se zatvářil překvapeně. „Měl jsem normální občanské kursy. Proč?“</p>

<p>„Nevím, jestli jsem ti to říkal, ale tvůj hlavní obor na Tellerské univerzitě je koloniální administrativa. Jedna z věcí, kterou se zabýváme, je, jak vzniká au­torita v lidské společnosti a jak se udržuje. Nekriti­zuji tě… Ale abych byl otevřený, málem jsi přišel o život, protože jsi takové věci nikdy nestudoval.“</p>

<p>Rod se cítil nepříjemně.</p>

<p>„Kam tím míříš?“</p>

<p>„Uklidni se. Ale faktem je, že nemáš žádnou au­toritu. McGowan to věděl a nechtěl poslechnout. Všichni ostatní to taky věděli. A když došlo k účto­vání, nevěděli, jestli mají stát za tebou nebo ne. Protože nemáš ani ždibec opravdové autority.“</p>

<p>„Tak moment! Říkáš, že nejsem vůdce tohoto tý­mu?“</p>

<p><emphasis>„De facto </emphasis>jsi vůdce, o tom není pochyb. Ale nikdy jsi jím nebyl zvolený. To je tvoje slabina.“</p>

<p>Rod o tom uvažoval. „Já vím,“ řekl pomalu, „to je proto, že jsme měli tak zatraceně moc práce.“</p>

<p>„Jistě, já vím. Jsem ten poslední, kdo by tě chtěl kritizovat. Ale kapitán by měl být řádně zvolený.“</p>

<p>Rod si povzdechl. „Chtěl jsem uspořádat volby, ale myslel jsem, že zeď je přednější. Dobře, tak je svoláme.“</p>

<p>„To nemusíš dělat hned teď.“</p>

<p>„Proč ne? Čím dřív, tím líp, jak se zdá.“</p>

<p>„Dnes večer, až se setmí a nebudeme moci praco­vat, to bude stačit.“</p>

<p>„No… Dobře.“</p>

<p>Když se zastavili, aby se navečeřeli, Rod jim oznámil, že večer bude organizační shromáždění a že se bude jednat. Nikdo nevypadal překvapeně, přestože o tom nikomu neřekl. Cítil se dotčený a musel si připomenout, že na tom nebylo nic tajného a Grant se nijak nezavázal, že to udrží v tajnosti. Postavil stráže, určil obsluhu u ohňů, došel dopro­střed na ozářené místo a zavolal:</p>

<p>„Ticho, všichni! Začneme. Kdybyste tam na hlídce neslyšeli, ozvěte se.“ Zaváhal. „Uspořádáme volby. Někdo mi řekl, že jsem nebyl řádně zvolený jako kapitán tohoto týmu. Jestli si někdo myslí, že tu byl zmatek, je mi to líto. Dělal jsem, co jsem mohl. Ale vy máte právo zvolit si svého kapitána. Dobře, nějaké návrhy?“</p>

<p>Jimmy Throxton zakřičel: „Nominuji Roda Walke­ra!“</p>

<p>Carolinin hlas mu odpověděl: „Podporuji! Navr­huji, aby se nominace uzavřela.“</p>

<p>Rod rychle řekl: „Carol, tvůj návrh je proti pra­vidlům.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>Než mohl odpovědět, promluvil Roy Kilroy.</p>

<p>„Rode, mohu na moment? Základní otázka.“</p>

<p>Rod se otočil a viděl, že Roy sedí vedle Granta Cowpera.</p>

<p> „Jistě. Uveď svou připomínku.“</p>

<p>„Je to otázka postupu. Nejdřív musíme zvolit do­časného předsedu.“</p>

<p>Rod rychle přemýšlel. „Myslím, že máš pravdu. Jimmy, tvá nominace se zamítá. Na pořádku jsou návrhy na dočasného předsedu.“</p>

<p>„Rod Walker na dočasného předsedu!“</p>

<p>„Tak zmlkni, Jimmy. Nechci být dočasný předse­da.“</p>

<p>Zvolen byl Roy Kilroy. Chopil se imaginárního kladívka a oznámil:</p>

<p> „Předseda povolává bratra Cowpera, aby přednesl cíl a účel této schůze.“</p>

<p>Jimmy Throxton zavolal: „Na co všechny ty řeči? Zvolme Roda a pojďme spát. Jsem unavený - a čeká mě dvouhodinová hlídka.“</p>

<p>„Zamítá se. Předseda povolává Granta Cowpera.“</p>

<p>Cowper se postavil. Ve svitu ohně byly vidět jeho příjemné rysy a krátký vlnitý vous. Rod se podrbal na svém řídkém porostu na bradě a přál si, aby vy­padal jako Cowper. Ten mladý muž měl na sobě jen šortky a plátěné boty, ale choval se s nenucenou dů­stojností urozeného řečníka před nějakým důležitým orgánem.</p>

<p>„Přátelé,“ řekl, „bratři a sestry, shromáž­dili jsme se zde dnes večer ne proto, abychom zvolili kapitána týmu, ale abychom založili nový národ.“</p>

<p>Odmlčel se, aby to všem došlo.</p>

<p>„Víte, v jaké jsme situaci. Vroucně si přejeme, abychom byli zachrá­něni, snad nikdo víc než já. Šel bych dokonce tak daleko, že si myslím, že budeme zachráněni… Nako­nec. Ale nemůžeme nijak zjistit ani odhadnout, <emphasis>kdy </emphasis>to bude. Záchrana pro nás může přijít zítra.., a také třeba pro naše potomky za tisíc let.“ To poslední řekl velmi vážně.</p>

<p>„Ale než hlavní část naší rasy znovu obnoví kon­takt s námi, je jen na nás, na téhle skupině lidí, která se tu dnes večer shromáždila, jestli budeme žít v civilizované společnosti… nebo jestli z nás budou zablešená zvířata bez jazyku, bez umění a se zastře­ným rozumem… nebo jestli nezůstane nic jiného než naše vybělené kosti.“</p>

<p>„Ne moje!“ zvolala Caroline. Kilroy se na ni oš­klivě podíval a požádal o klid.</p>

<p>„Ne tvoje, Caroline,“ souhlasil Cowper temně. „Ani moje. Ani nikoho jiného. Protože dnes večer učiníme první krok k tomu, aby tahle kolonie přeži­la. Máme málo prostředků; ale vyrobíme si, co budeme potřebovat. Máme bohaté znalosti, máme zá­kladní poznatky naší velké rasy. Musíme je ucho­vat… <emphasis>Uchováme </emphasis>je!“</p>

<p>Caroline porušila Cowperovu dramatickou pauzu jevištním šepotem: „Mluví hezky, že jo? Možná, že si ho vezmu.“</p>

<p>Tohle popíchnutí se nesnažil zapojit do svého proslovu.</p>

<p>„Co je ta nejzákladnější věc, kterou si lid­stvo osvojilo? Ta, bez které by všechno ostatní ne­mělo smysl, který plamen musíme střežit jako oko v hlavě?“</p>

<p>Někdo vykřikl: „Oheň.“</p>

<p>Cowper zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Psaní!“</p>

<p>„Desetinná soustava.“</p>

<p>„Nukleární fyzika!“</p>

<p>„Kolo, samozřejmě.“</p>

<p>„Ne nic z toho. To vše je důležité, ale nejsou to základní kameny. Největší lidský vynález je vláda. Je také zároveň nejsložitější. Jsme víc individualističtí než kočky, ale naučili jsme se spolupracovat lépe než mravenci, včely nebo termiti. Jsme divočejší, krvavější a smrtelnější než žraloci, a naučili jsme se žít spolu mírumilovně jako jehňata. Ale tyto věci nejsou snadné. Proto to, co děláme dnes večer, rozhodne o naší budoucnosti… a možná budoucnosti našich dětí a vnuků a potomků daleko v lůně času. Nevybíráme si dočasného vůdce pro přežití; ustano­vujeme vládu. Musíme jednat uvážlivě. Musíme vy­brat hlavu našeho nového národa, starostu našeho městského státu. Musíme sestavit ústavu, podepsat články, které nás svážou dohromady. Musíme utřídit postup.“</p>

<p>„Slyšte, slyšte!“</p>

<p>„Skvělé!“</p>

<p>„Musíme zavést zákony, jmenovat soudce, zařídit řádnou správu podle našich zákonů. Vezměte si na­příklad dnešní ráno -“ Cowper se otočil k Rodoví a přátelsky se na něj usmál. „Nic osobního, Rode, chápeš to. Myslím, že jsi jednal moudře a byl jsem šťastný, že jsi spojil spravedlnost se soucitem. A ni­kdo by ti nevyčítal, kdyby ses podvolil své touze a zabil ty čtyři, ehm… protispolečenská individua. Ale spravedlnost nepodléhá rozmarům diktátora. Nemů­žeme vsadit své životy na tvou povahu.. dobrou ne­bo špatnou. Rozumíš tomu, že ano?“</p>

<p>Rod neodpověděl. Měl pocit, že ho obviňují ze špatné nálady, že je tyran a diktátor, že je pro skupi­nu nebezpečný. Ale nemohl proti tomu nic říct. Při­pomínky Granta Cowpera byly přátelské… Přesto je cítil velmi osobně a kriticky.</p>

<p>Cowper trval na odpovědi.</p>

<p>„Chápeš to, Rode? Že ano? Nechceš mít dál absolutní moc nad životy a členy naší komunity? Přece <emphasis>to </emphasis>nechceš? Že ano?“ Čekal.</p>

<p>„Co? Ó, ano, jistě! Jistě, souhlasím s tebou.“</p>

<p>„Výborně! Věděl jsem, že tomu rozumíš. A musím říci, <emphasis>že já </emphasis>myslím, že jsi odvedl pěkný kus práce, když jsi nás dal dohromady. Nesouhlasím s nikým, kdo by tě kritizoval. Dělal jsi, co jsi mohl, ale co je pryč, to je pryč.“</p>

<p>Cowper se usmál tím přátelským úsměvem, že se Rod cítil, jako by ho někdo pohladil.</p>

<p>Cowper se obrátil k Royi Kilroyi.</p>

<p>„To je vše, co jsem chtěl říci, pane předsedo.“ Usmál se okolo a když si sednul, dodal: „Promiňte, že jsem mluvil tak dlouho, lidi. Ale musel jsem to ze sebe dostat.“</p>

<p>Kilroy jednou tlesknul.</p>

<p>„Předseda přijímá nomina­ce na - Grante, když to není kapitán, jak té funkci budeme říkat?“</p>

<p>„Nmm..“ řekl Cowper uvážlivě. „Prezident zní příliš nabubřele. Myslím, že 'starosta' by docela sedl - starosta našeho městského státu, naší obce.“</p>

<p>„Předseda přijímá nominace na starostu.“</p>

<p>„Hej!“ dožadoval se Jimmy Throxton. „Máme my taky právo pustit si pusu na špacír?“</p>

<p>„Zamítá se.“</p>

<p>„Ne,“ odporoval Cowper, „nemyslím si, že bys měl Jima zamítnout, Royi. Každý, kdo má něco na srdci, by měl promluvit. Nesmíme jednat ukvapeně.“</p>

<p>„Dobře, Throxtone, mluv.“</p>

<p>„No, nechtěl jsem se moc rozšiřovat. Jenom ne­mám rád, když se moc tlačí na pilu.“</p>

<p>„Dobře, předseda se omlouvá. Ještě někdo? Jestli ne, začneme -“</p>

<p>„Moment, pane předsedo!“</p>

<p>Rod viděl, že to byl Arthur Nielsen, jeden ze sku­piny z Tellerské univerzity. Vypadal upraveně i v těchto podmínkách, ale když dorazil do tábora, ne­měl žádné vybavení, dokonce ani nůž, a byl úplně vyhladovělý.</p>

<p>Kilroy se na něj podíval. „Chceš něco říct, Wa­xie?“</p>

<p>„Jmenuju se Nielsen. Nebo Arthur, jak víš. Ano.“</p>

<p>„Dobře. Ať to není moc dlouhé.“</p>

<p>„Bude to tak krátké, jak to jenom půjde. Společníci, máme jedinečnou příležitost, kterou neměl snad nikdo v minulosti. Jak zdůraznil Cowper, musíme postupo­vat pečlivě. Přesto jsme už vykročili špatnou nohou. Naším cílem by mělo být založení první opravdu vě­decké komunity. A co tu vidím? Navrhujete zvolit představitele sčítáním hlasů! Vůdci by neměli být vybíráni podle lidového rozmaru, měli by být určeni podle přísných vědeckých kritérií. A ten, který bude jednou zvolen, musí mít plnou vědeckou svobodu v řízení této bio-skupiny podle přírodních zákonů, nespoutanou takovými umělými anachronismy, jako jsou statuty, ústavy či soudy. Je tu přiměřená zásoba zdravých žen, máme prostředky, jak vypěstovat no­vou vědeckou rasu, supernárod, rasu, která, abych tak řekl…“</p>

<p>Nielsenovi se na hrudníku rozplácla hrouda bláta, takže přestal mluvit.</p>

<p>„Viděl jsem, kdo to hodil!“ řekl pak rozzlobeně. „Přesně ten typ blbečka, který vždycky -“</p>

<p>,Pořádek, pořádek, prosím!“ zakřičel Kilroy. „Žádné házení blátem, nebo jmenuji skupinu ozbro­jených strážníků. Skončil jsi, Waxie?“</p>

<p>„Zrovna jsem začínal.“</p>

<p>„Moment,“ vložil se do debaty Cowper, „věc po­stupu, pane předsedo. Arthur má právo, aby byl vyslyšen, ale myslím, že stojí před nesprávným orgá­nem. Jsem si jistý, že budeme mít ústavní výbor. Před ním by měl přednést svoje argumenty, a když se nám budou líbit, přijmeme jeho myšlenku.“</p>

<p>„Máš pravdu, Grante. Sedni si, Waxie.“</p>

<p>„Cože? Protestuji!“</p>

<p>Roy Kilroy rychle řekl: „Tento příspěvek není na místě. Řečník musí předstoupit před jiný výbor. Zároveň uzavírá debatu o volbě starosty. Kdo podporu­je rozhodnutí předsedy, to znamená, aby Waxie zmlknut, ať řekne 'Ano'.“</p>

<p>Ozval se souhlasný sbor. „Proti: 'Ne'. Sedni si, Waxie.“</p>

<p>Kilroy se rozhlédl. „Ještě někdo?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Nevidím. Kdo to je?“</p>

<p>„Bili Kennedy, ze třídy Ponce de Leon. Nesouhla­sím s Nielsenem, ale v jednom má pravdu: zabýváme se zbytečnými věcmi. Samozřejmě, že musíme mít kapitána, ale kromě jídla bychom se neměli starat o nic jiného, než o to, jak se dostat zpátky. Nechci vě­deckou společnost; spokojím se s horkou koupelí a pořádným jídlem.“</p>

<p>Ozval se rozptýlený potlesk. Předseda řekl:</p>

<p>„Taky bych chtěl sprchu… A bojoval bych s kýmkoliv o ta­líř cornflaků. Ale Bille, co pro to můžeme udělat?“</p>

<p>„Hm? Ustavíme jako hlavní projekt postavit bránu. Všichni na tom budeme pracovat.“</p>

<p>Chvíli bylo ticho, pak začalo mluvit několik lidí najednou.</p>

<p>„Šílenost! Není uran.“ - „Můžeme <emphasis>nalézt </emphasis>uran.“ - „Kde seženeme nářadí? Ksakru, vždyť nemáme ani šroubovák.“ - „A kde vůbec jsme?“ ­„Je to jenom otázka.“</p>

<p><emphasis>„Ticho!“ </emphasis>zaječel Kilroy. „Bille, ty víš, jak se brána staví?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Pochybuji, že to někdo ví.“</p>

<p>„To je poraženecký přístup. Určitě to některý z vás, chlapů z univerzity, studoval. Měli byste se dát dohromady, spojit vaše znalosti a zapřáhnout nás do práce. Samozřejmě, že to může trvat dlouho. Ale to je to, co bychom měli dělat.“</p>

<p>Cowper řekl:</p>

<p>„Minutku, Royi. Bilte, myslím si, že každý návrh by se měl probrat, nechci ti upírat to, co říkáš. Zavedeme plánovací výbor. Ale nejdřív by­chom snad měli zvolit starostu, nebo kapitána, nebo jak ho chcete pojmenovat - a pak probrat tvůj ná­vrh, až na něj budeme mít víc času. Co myslíš?“</p>

<p>„Ano, jasně, Grante. Pokročme s volbami. Jen jsem nechtěl, aby ty hlouposti o pěstováni superma­nů měly poslední slovo.“</p>

<p>„Pane předsedo! Protestuji -“</p>

<p>„Zmlkni, Waxie. Máte připraveny nominace na starostu? Jestli nejsou žádné připomínky, předseda uzavírá debatu a přistoupíme k nominacím.“</p>

<p>„Nominuji Granta Cowpera!“</p>

<p>„Podporuji!“</p>

<p>„Podporuji nominaci.“</p>

<p>„Dobře, třetí podpora!“</p>

<p>„Udělejme to jednohlasně! Připomínka, připomínka!“</p>

<p>Hlas Jimmyho Throxtona se prodral křikem.</p>

<p> „NOMINUJI RODA WALKERA!“</p>

<p>Bob Baxter se postavil. „Pane předsedo?“</p>

<p>„Klid, všichni. Pane Baxtere?“</p>

<p> „Podporuji návrh na Roda Walkera.“</p>

<p>„Dobře. Máme dva navržené, Granta Cowpera a Roda Walkera. Jsou nějaké další?“</p>

<p>Zavládlo krátké ticho. Pak promluvil Rod.</p>

<p>„Moment, Royi.“ Zjistil, že se mu chvěje hlas, a zhluboka se nadechl, než pokračoval. „Nechci kan­didovat. Měl jsem všechno to trápení a chtěl bych si chvíli odpočinout. Ale stejně ti děkuji, Bobe. Díky, Jimmy.“</p>

<p>„Nějaké další návrhy?“</p>

<p>„Chviličku, Royi… Osobní poznámka.“ Grant Cowper se postavil. „Rode, vím, jak se cítíš. Nikdo ve skutečnosti netouží po veřejné funkci… leda jako povinnost, jako ochotu sloužit. Jestli stáhneš svou nominaci, stáhnu i já svou. Nechci bolení hlavy o nic víc, než ty.“</p>

<p>„Tak moment, Grante. Ty -“</p>

<p>„Ty počkej. Myslím, že bychom ani jeden neměli stahovat své kandidatury. Měli bychom splnit povinnost, kterou nám ukládají, stejně jako držíme noční hlídku, když jsme na řadě. Ale myslím, že by­chom měli mít víc nominací.“ Rozhlédl se kolem. „Od té ranní rozmíšky máme stejně dívek jako mu­žů… a přesto jsou oba kandidáti muži. To není správné. Hm, pane předsedo, nominuji Caroline Mshiyeniovou.“</p>

<p>„Cože? Hele, Grante, neblbni. Vypadala bych do­bře jako paní starostová, že jo? A kromě toho jsem pro Roddieho.“</p>

<p>„To je tvoje právo, Caroline. Ale měla by ses ne­chat nominovat, stejně jako já a Rod.“</p>

<p>„Nikdo mě nebude volit.“</p>

<p>„Tak v tom se mýlíš. Já tě budu volit. Ale pořád máme málo kandidátů.“</p>

<p>„Nominováni jsou tři kandidáti,“ oznámil Kilroy. „Další? Jestli ne, prohlašuji -“</p>

<p>„Pane předsedo!“</p>

<p>„Co? Dobře, Waxie, chceš někoho navrhnout?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Koho?“</p>

<p>„Mě.“</p>

<p>„Ty chceš nominovat sebe?“</p>

<p>„To tedy chci. Co je na tom divného? Jsem pro striktně vědeckou vládu, chci, aby měli rozumní lidé v téhle skupině koho volit.“</p>

<p>Kilroy vypadal zmateně. „Nevím, jestli to je správný parlamentní postup. Bojím se, že to budu muset -“</p>

<p>„Nevadí, nevadí,“ řekla rychle Caroline. „Navrhuji ho. Ale budu volit Roddieho,“ dodala.</p>

<p>Kilroy si povzdechl. „Dobře, čtyři kandidáti. Myslím, že nebudeme moci mít tajnou volbu. Nemáme hlasovací lístky.“</p>

<p>Bob Baxter se postavil. „Námitka, pane předsedo. Žádám tajné volby. Nějak to zařídíme.“</p>

<p>Přišli na způsob. Oblázky znamenaly Roda, větvička Cowpera, zelený list Caroline a jeden z Jimových keramických pokusů posloužil jako volební urna. „A co Nielsen?“ zeptal se Kilroy.</p>

<p>Jimmy promluvil. „Možná tohle: udělal jsem ještě jeden hrnec, akorát se moc nepovedl. Rozbijeme ho a kousky budou hlasy pro Waxieho.“</p>

<p>„Pane předsedo, protestuji proti naráž-“</p>

<p>„Schovej si to, Waxie. Kousky pečeného jílu pro tebe, oblázky pro Walkera, větvičky pro Granta, listy pro Carol. Vyberte svoje hlasy a pak je dejte do urny. Shony, ty a Margery budete sčítat hlasy.“</p>

<p>Oba slavnostně spočítali hlasy ve světle ohně. Pět hlasů bylo pro Roda, jeden pro Nielsena, žádný pro Carol a dvacet dva pro Cowpera. Rod si potřásl rukou s Cowperem a zase zmizel ve tmě, aby nikdo neviděl jeho obličej. Caroline se podívala na výsledky a řekla: „Hej, Grante! Slíbil jsi, že budeš hlasovat pro mne. Co se stalo? Volil jsi sebe? Co? Co se stalo?“</p>

<p>Rod nic neřekl. Volil Cowpera a byl si jistý, že nový starosta mu poctu neoplatil… Věděl, kdo je jeho pět přátel. Sakra! Věděl, že to přijde: proč ho Grant nenechal odstoupit?</p>

<p>Grant si nevšímal Carolininy poznámky. Rychle přijal místo a řekl: „Děkuji. Děkuji vám všem. Vím, že všichni chcete jít spát, takže se dnes večer omezím jen na jmenování několika výborů -“</p>

<p>Rod hned neusnul. Říkal si, že to není hanba být poražený ve volbách ksakru, copak jeho otec neprohrál volby do místní samosprávy? Taky si říkal, že snažit se zorganizovat tuhle skupinu opic by člověka připravilo o rozum a takhle od toho má pokoj - a nikdy tu práci vlastně nechtěl! Ale stejně to bylo pro něj velké sousto a měl silný pocit osobního selhání.</p>

<p>Vypadalo to, že zrovna usnul…, jeho otec se na něj díval a říkal: „Víš, že jsme na tebe hrdí, synu. Přesto, kdybys byl trochu prozíravý,“ když se někdo dotknul jeho ruky.</p>

<p>Ihned se vzbudil a byl ve střehu. Vytasil Plukovníka Bowieho.</p>

<p>„Dej pryč to párátko,“ zašeptal Jimmy, „než někoho zraníš. Třeba mě.“</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>„Jsem vzhůru, mám hlídku u ohně. Měl bys tam být, protože máme schůzku tajných zasvěcených.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Zmlkni a pojď. A buď potichu, spí tady lidi.“ Tajní zasvěcení byli Jimmy, Caroline, Jacqueline, Bob Baxter a Carmen Garciová. Seděli v kruhu u ohně, ale co nejdál od spáčů. Rod se rozhlédl po svých přátelích. „Co se děje?“</p>

<p>„Děje se to,“ řekl vážně Jimmy, „že jsi náš kapitán. A tyhle volby se nám líbily asi jako cinknutý karty.“</p>

<p>„To je pravda,“ souhlasila Caroline. „Všechny ty pěkný řečičky!“</p>

<p>„Co? Všichni se dostali ke slovu, všichni volili.“</p>

<p>„Ano,“ řekl Baxter. „Ano…, a ne.“</p>

<p> „Všechno bylo v pořádku. Nemám žádné námitky.“</p>

<p>„Nemyslel jsem, že budeš mít námitky, Rode. Ale přesto…, no, nevím, kolik politiky jsi viděl. Já moc ne, až na církevní záležitosti, ale my Quakeři neděláme věci takhle; čekáme na pokyn Ducha svatého. Dnes ráno by jsi byl jednohlasně zvolený, a večer jsi neměl ani šanci.“</p>

<p>„Háček je v tom,“ vložil se Jimmy, „chceme to taky.“</p>

<p>„Co s tím můžeme dělat?“</p>

<p>„Co můžeme dělat? Nemusíme tu zůstat. Pořád jsme skupina; můžeme odejít a najít si jiné místo…, třeba větší jeskyni.“</p>

<p>„Jasně!“ souhlasila Caroline. „Hned dnes v noci.“</p>

<p>Rod o tom přemýšlel. Ten nápad byl lákavý; přece nepotřebují ostatní…, lidi jako Nielsena - a Cowpera. Zjištění, že jeho přátelé mu jsou věrní, dokonce natolik, že by radši odešli, než ho zradili, ho povzbudilo. Otočil se k Jacqueline.</p>

<p>„Co ty, Jackie?“</p>

<p>„Jsme partneři, Rode. Vždycky.“</p>

<p>„Bobe - ty bys to udělal? Ty a Carmen?“</p>

<p>„Ano. Tedy…“</p>

<p>„Tedy co?“</p>

<p>„Rode, držíme s tebou. Tyhle volby jsou moc hezké - ale ty jsi se o nás postaral a spojil se s námi, když jsme to potřebovali. Na to nikdy nezapomeneme. A kromě toho si myslím, že jsi byl lepší kapitán, než bude kdy Cowper. Ale je tu ještě jedna věc.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Když se rozhodneš, že odejdeme, byli bychom s Carmen rádi, kdyby to šlo odložit o jeden den.“</p>

<p>„Proč?“ dožadovala se Caroline. „Teď je ten správný čas.“</p>

<p>„No - ustanovili tu formální kolonii, vesnici se starostou. Všichni vědí, že řádně zvolený starosta může oddávat.“</p>

<p>„Jej!“ řekla Caroline. „Promiňte mi mou hubatost.“</p>

<p>„Carmen a já se postaráme o církevní obřad - v naší církvi to není moc složité. Ale, jenom pro případ, že bychom byli někdy zachráněni, bychom byli rádi, kdyby byly splněny všechny podmínky legálně a podle předpisů. Chápeš?“</p>

<p>Rod přikývl. „Chápu.“</p>

<p>„Ale jestli řekneš, že půjdeme dnes…“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Rod, náhle rozhodnutý. „Zůstaneme, abyste vy dva mohli být řádně oddáni. Pak -“</p>

<p>„Pak všichni zmizíme v záplavě rýže,“ dokončila Caroline.</p>

<p>„Pak uvidíme. Cowper bude třeba dobrý vůdce. Neodejdeme jenom proto, že jsem prohrál volby.“ Rozhlédl se po jejich obličejích. „Ale…, ale rozhodně vám děkuju. Já -“</p>

<p>Nemohl pokračovat. Carmen k němu přistoupila a rychle ho políbila. „Dobrou noc, Rode. Díky.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>9</strong><strong>„Radostné znamení“</strong></p>

<p>Starosta Cowper začal dobře. Souhlasil s návrhem, že Bob a Carmen budou mít vlastni ubytování. Přerušil práci na ochranné zdi a poslal celou vesnici stavět domek pro líbánky. Až jeho zástupce, Roy Kilroy, mu připomněl, že má poslat někoho na lov.</p>

<p>Sám hodně pracoval, protože ustanovil svatbu na dnešní večer a chata proto musela být dostavěná do západu slunce. Jelikož došly kameny, museli rozebrat část zdi, aby mohli dostavět domek. Stavba byla nezbytně prostá, protože neměli ani nářadí, ani maltu nebo jílové bláto, ani nic, čím by otesali trámy. Byla to kamenná budka vysoká asi jako člověk, o ploše několika čtverečních metrů a s dírou pro dveře. Střecha byla složená z nejtlustších stébel obrovské trávy, která rostla proti proudu a vypadala jako bambus - osadníci jí říkali jednoduše 'bambus'. Položili je jako došky a zaplácali blátem, ale střecha se pak hrozně prohnula.</p>

<p>Ale byl to dům a měl dokonce dveře, které se daly zavřít - spletené z chomáčů trávy a vyztužené bambusem. Neměly panty ani zámek, ale vyplňovaly díru, a když se podepřely dřevem a kamenem, držely na místě. Podlaha byla čistá a pokrytá čerstvými širokými listy.</p>

<p>Jako bouda pro bernardýna by to posloužilo dobře; jako obydlí pro lidi to nebylo nic moc. Ale bylo to lepší, než v čem žili lidé v celé historii a prehistorii. Bob a Carmen se na obydlí nedívali kriticky.</p>

<p>V přestávce na oběd si Rod sebevědomě sedl ke skupině okolo Cowpera. Dlouho do noci bojoval se svým vědomím a nakonec se rozhodl, že jediné, co může udělat, je smířit se s těmi trpkými hrozny a předstírat, že mu chutnají. Může začít tím, že se nebude vyhýbat Cowperovi.</p>

<p>Kuchařem dne byla Margery Chungová. Ukrojila i Rodovi kus spáleného masa. Poděkoval jí a začal žvýkat. Cowper mluvil. Rod se nesnažil odposlouchávat, ale koneckonců nebyl tu žádný důvod, proč neposlouchat - což je ten jediný způsob, jak zajistit nezbytnou disciplínu ve skupině.</p>

<p>„Jsem si jistý, že se mnou souhlasíte.“ Cowper vzhlédl a uviděl Roda. Zatvářil se mrzutě a pak se na něj usmál. „Ahoj, Rode.“</p>

<p>„Nazdar, Grante.“</p>

<p>„Podívej, kamaráde, máme tady schůzi výkonného výboru. Nevadilo by ti, kdyby sis snědl oběd někde jinde?“</p>

<p>Rod zrudl a postavil se.</p>

<p>„Aha! Jo, jistě.“ Cowper vypadal, že uvažuje.</p>

<p>„Nic soukromého, samozřejmě - jenom dáváme věci dohromady. Na druhou stranu bys mohl přisednout a poradit nám.“</p>

<p>„Co? Ne, ne! Nevím, o čem jste mluvili.“ Začal odcházet.</p>

<p>Cowper nenaléhal. „Musíme pracovat, máme toho dost. Uvidíme se později. Kdykoliv.“ Usmál se a otočil.</p>

<p>Rud odešel. Slyšel, že ho někdo zdraví, vděčně se otočil a uviděl Jimmyho Throxtona.</p>

<p>„Pojď za zeď,“ řekl potichu, „Tajná šestka má piknik. Viděl jsi náš šťastný pár?“</p>

<p>„Myslíš Carmen a Boba?“</p>

<p>„Víš o nějakém jiném? Támhle jsou - hladově koukají na svou budoucí vilu. Uvidíme se za zdí.“</p>

<p>Rod zašel za zeď a našel tam Jacqueline a Caroline, jak sedí u potoka a jedí. Ze zvyku se rozhlédl okolo a odhadoval krytí proti případnému útoku masožravců a únikové cesty zpět za ohradu. Už to ani nedělal vědomě, zvlášť když bylo kolem plno dalších lidí. Přidružil se k dívkám a sedl si na kámen.</p>

<p>„Čau, děti.“</p>

<p>„Ahoj, Rode.“</p>

<p>„Čau, Roddie,“ dodala Caroline. „Co nového na Hradě?“</p>

<p>„Myslím, že nic. Hele, jmenoval včera Grant výkonný výbor?“</p>

<p>„Jmenoval asi tisíc výborů, ale žádný výkonný, ledaže by se to stalo až potom, co jsme se odebrali na lože. Proč výkonný výbor? Potřebujeme ho asi tak jako bicykl.“</p>

<p>„Kdo v něm je, Rode?“ zeptala se Jacqueline.</p>

<p>Rod se zamyslel a vyjmenoval obličeje, které viděl sedět vedle Cowpera. Vypadala zamyšleně. „To jsou jeho nejlepší kamarádi z Tellerské univerzity.“</p>

<p>„Jo, myslím.“</p>

<p>„To se mi nelíbí,“ odpověděla. „Co je na tom špatného?“</p>

<p>„Možná nic… Možná. Jenom mě zajímá, co můžeme očekávat. Cítila bych se líp, kdyby tam byli všichni a ne jenom jeho kamarádi. Víš, co myslím.“</p>

<p>„Ale Jacku, musíš mu nechat trochu prostoru.“</p>

<p>„Nevím proč,“ vložila se Caroline, „ti, kdo tam seděli, jsou ti samí, které předseda jmenoval i do dalších výborů. Je to úzká špička. Všiml sis toho, že nikdo z nás nebyl jmenován do nějakého důležitého výboru - já jsem ve výboru pro likvidaci odpadů a táborovou sanitaci, Jackie je v přípravě jídla a ty nejseš nikde. Měl jsi být v ústavním, zákonodárném a organizačním výboru, ale on se jmenoval předsedou a na tebe zapomněl. Sečteno.“</p>

<p>Rod neodpovídal. Caroline pokračovala: „Budu pokračovat, jestli ty ne. Nejdřív se ustanoví výbor pro nominace. Pak zjistíme, že jen ti, kteří dosáhli jisté věkové hranice, řekněme dvacet jedna let, mohou vykonávat nějakou úřední funkci. Docela brzy se výkonný výbor změní v parlament - bude se pravděpodobně jmenovat jinak, s právem veta, které bude moci být přehlasováno tříčtvrteční většinou, a tu nikdy nezískáme. Tak by to aspoň nastrojil můj strýček Phil.“</p>

<p>„Strýček Phil?“</p>

<p>„Hochu, to byl politik! Neměla jsem ho ráda, políbil tolik dětí, že měl našpulené rty. Schovávala jsem se, když přišel na návštěvu. Ale postavila bych ho proti těmhle. Byla by to bitva dinosaurů. Podívej, Rode, svázali nám ruce a nohy; já říkám, že bychom měli zmizet hned po svatbě.“ Otočila se k Jacqueline. „Je to tak, partnere?“</p>

<p>„Jistě… Jestli s tím souhlasí Rod.“</p>

<p>„No, já s tím nesouhlasím. Hele, Carol, nelíbí se mi to. Abych řekl pravdu… no, byl jsem dost naštvaný, když mě vykopli z vedení. Ale nemůžu do toho zatáhnout vás ostatní. Není nás dost, abychom založili další kolonii, aby to bylo bezpečné.“</p>

<p>„Ale Roddie, tam venku je ještě třikrát tolik lidí na stromech, než je tady v táboře. Tentokrát budeme  tvořit kolonii pomaleji a budeme si vybírat, koho přijmeme. Šest Je dobrý začátek. Protlučeme se.“</p>

<p>„Ne šest, Carol. Čtyři.“</p>

<p>„Co? Šest! Dohodli jsme se na tom včera, než tě Jimmy vzbudil.“</p>

<p>Rod zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jak můžeme chtít po Bobovi a Carmen, aby odešli… potom, co jim všichni postavili jako svatební dar vlastní dům?“</p>

<p>„Dobře… Vem to čert, postavíme jim jiný!“</p>

<p>„Šli by s námi, Carol - ale nemůžeme to od nich chtít.“</p>

<p>„Myslím,“ řekla Jacqueline zdráhavě, „že na tom něco je.“</p>

<p>Hádka ustala, protože se objevil Bob, Carmen a Jimmy. Zpozdili se, vysvětloval Jimmy, protože museli bezpodmínečně prohlédnout dům. „Jako bych neznal každý jeho kámen. Jej, moje záda.“</p>

<p>„Děkuju ti, Jime,“ řekla Carmen jemně. „Namasíruju ti záda.“</p>

<p>„Prosím!“ Jimmy si lehnut na břicho.</p>

<p>„Hej,“ protestovala Caroline, „nanosila jsem víc kamenů než on. Většinou postával okolo a kibicoval.“</p>

<p>„Dozorčí práce je zvlášť únavná,“ řekl Jimmy samolibě. „Ať ti je namasíruje Bob.“</p>

<p>Ani jeden z nich se už k masáži nedostal, protože na ně od zdi zavolal Roy Kilroy.</p>

<p>„Hej, vy tam dole - přestávka na oběd je pryč. Zpátky do práce.“</p>

<p>„Promiň, Jimmy. Později,“ řekla Carmen.</p>

<p>Jimmy se vyškrábal na nohy. „Bobe, Carmen počkejte. Chci vám něco říct.“</p>

<p>Zastavili se. Rod zamával na Kilroye. „Hned jsme tam!“ Otočil se k ostatním.</p>

<p>Jimmy vypadal, že hledá těžko slova.</p>

<p>„Ehm, Carmen… Bobe. Nastávající Baxterovi. Víte, že vás máme rádi. Myslíme si, že to je skvělé, že se berete - každá rodina by měla mít svatbu. Ale.. no, nenakupuje se tu moc dobře a nevěděli jsme, co vám dát. Tak jsme to probrali a rozhodli se vám dát tohle. Je to od nás všech. Svatební dar.“ Jimmy vrazil ruku do kapsy, vytáhl balíček špinavých karet s oslíma ušima a podal je Carmen.</p>

<p>Bob Baxter se tvářil překvapené. „Hrome, Jimmy, nemůžeme si vzít tvoje karty - tvoje jediné karty.“</p>

<p>„Já - chceme, abyste si je vzali.“</p>

<p>„Ale..“</p>

<p>„Ticho, Bobe!“ řekla Carmen a vzala si karty. „Díky, Jimmy. Díky moc. Všem moc děkujeme.“ Rozhlédla se okolo. „Tím, že se vezmeme, se nic nezmění, víte to, že jo? Jsme pořád jedna rodina. Čekáme, že všichni… si přijdete zahrát karty… k nám domů stejně jako..“</p>

<p>Najednou se zastavila a začala plakat. Zabořila hlavu do Bobova ramena. Pohladil ji. Jimmy vypadal, že začne plakat a Rod se cítil v rozpacích.</p>

<p>Vyrazili zpět; Carmen měla jednu ruku okolo Jimmyho a druhou okolo svého snoubence. Rod šel vzadu s Carol a Jackie.</p>

<p>„Řekl vám o tom Jimmy?“ zašeptal.</p>

<p>„Ne,“ odpověděla Jacqueline.</p>

<p>„Mně taky ne,“ přidala se Caroline. „Chtěla jsem jim dát moji pánev na dušení, ale teď tak den dva počkám.“ Carolinin 'batoh s kamením' obsahoval plno nečekaných věcí - mimo jiné diář, foukací harmoniku a půllitrový rendlík. Čas od času vyrukovala s nějakou další překvapivou, ale o to užitečnější věcí. Proč si je vzala a kam je dala, když odložila batoh, bylo malé tajemství, ale jak říkal Matson: „Každý podle svých metod. Přežití není věda, je to umění.“ A bylo nesporné, že se v jeskyni objevila zdravá, najedená a s překvapivě čistým oblečením na to, že strávila měsíc v divočině.</p>

<p>„Nečekají, že jim dáš svou pánev, Caroline.“</p>

<p>„Já ji neužiju, když je tu tak plno, a oni s ní budou moci hospodařit. Stejně jim ji chci dát.“</p>

<p>„Já jim dám dvě jehly a nit. Bob dal přednost lékárničce před šitíčkem, takže je nemají. Ale taky chvíli počkám.“</p>

<p>„Já nemám nic, co bych jim dal,“ řekl Rod nešťastně.</p>

<p>Jacqueline se na něj podívala. „Můžeš jim vyrobit vak na vodu, Rode,“ řekla jemně. „Bude se jim líbit. Můžeme ho nakonzervovat, takže vydrží.“</p>

<p>Rod se rozveselil. „Hele, to je skvělý nápad!“</p>

<p>„Sešli jsme se zde,“ řekl srdečně Grant Cowper, „abychom spojili tyto dva lidi ve svátost manželskou. Nebudu říkat obvyklá varování, protože všichni víme, že tomuto svazku nestojí v cestě žádné překážky. Ve skutečnosti je to ta nejlepší věc, která se mohla přihodit naší malé komunitě; radostné znamení věcí budoucích, slib do budoucna, záruka toho, že jsme pevné rozhodnuti udržet planoucí pochodeň lidské civilizace, která byla čerstvě zažehnuta na této planetě, navždy zářící do budoucnosti. Znamená to, že -“</p>

<p>Rod přestal poslouchat. Stál po ženichově pravici jako jeho svědek. Jeho povinnosti nebyly obtížné, ale teď zjistil, že má hroznou chuť kýchnout. Zahýbal nosem, pak si zoufale třel horní ret, až to překonal. Tiše vydechl a poprvé byl rád, že má vše na starosti Grant Cowper. Vypadalo to, že umí volit správná slova, což Rod neuměl.</p>

<p>Nevěsta byla doprovázena Caroline Mshiyeniovou. Obě dívky měly kytice ohnivých divokých květin.</p>

<p>Carol měla na sobě šortky a tričko jako vždy, nevěsta měla na sobě džíny a bundu. Vlasy měla vyčesané, její vymydlený obličej zářil ve světle ohně a byla oslnivě krásná.</p>

<p>„Kdo vede tuto ženu?“</p>

<p>Jimmy Throxton vystoupil a chraplavě řekl: „Já.“</p>

<p>„Prsten, prosím.“</p>

<p>Rod ho měl na malíčku a sundal ho se značným zápolením. Byl to prsten vyšších ročníků z Ponce de Leon a zapůjčil ho Bill Kennedy. Podal ho Cowperovi.</p>

<p>„Carmen Eleonoro, bereš si tohoto muže za právoplatného manžela, aby tě opatroval v dobrém i ve zlém, v nemoci i zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Roberte Edwarde, bereš si tuto ženu za právoplatnou manželku? Budeš ji opatrovat a starat se o ni, dokud vás smrt nerozdělí?“</p>

<p>„Budu. Totiž, ano. Oboje.“</p>

<p>„Vezmi její ruku do své. Navlékni jí prsten. Opakujte po mně  -“</p>

<p>Rod měl znovu nutkání kýchnout, takže část propásl.</p>

<p>„- tak, z moci hlavy obce této suverénní komunity, která mi byla svěřena, prohlašuji vás za muže a ženu! No tak ji polib, nebo ti snad mám pomoct?“</p>

<p>Carol i Jackie plakaly; Rod přemýšlel, co se stalo. Propásl možnost políbit nevěstu, ale Carmen se k němu přitočila, objala ho a políbila. Zjistil, že si potřásá rukou s Bobem.</p>

<p>„No, myslím, že to tak je. Nezapomeň, že ji musíš přenést přes práh.“</p>

<p>„Nezapomenu.“</p>

<p>„No, řekl jsi mi, abych ti to připomněl. Ať vám žehná svatý Duch.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>10</strong><strong>„Podávám návrh“</strong></p>

<p>O odchodu už nepadlo ani slovo. Dokonce i Caroline o tom přestala mluvit.</p>

<p>Ale o všem ostatním se mluvilo donekonečna. Cowper svolával městskou schůzi každý večer. Schůze vždy začínala přednesením výborových zpráv - výboru pro potravinové zdroje a přírodní konzervaci, výboru pro řemeslnou výrobu a vynálezy, výboru pro likvidaci odpadů a táborovou sanitaci, výboru pro vnější bezpečnost, pro lidské zdroje a táborovou organizaci, pro zachování umění a vědy, pro ústavu, kodifikaci a soudnictví, pro úpravu jídelníčku, pro ubytování a rozvoj města..</p>

<p>Jak se zdálo, Cowper si vychutnával ty nekonečné zprávy a Rod byl nucen přiznat, že i ostatní vypadali, že je to taky docela baví - byl velmi překvapen, když zjistil, že se taky vlastně docela těší na večery. Byl to společenský život vesnice, jediný druh odpočinku. Každá schůze přinesla spoustu slovních soubojů, narážek a uštěpačných poznámek; co zde chybělo z důstojnosti starších kongresů, to bylo nahrazeno životností. Rod rád seděl na zemi hned vedle Jimmyho a poslouchal jeho jedovaté poznámky o inteligenci, názorech a předcích jednotlivých mluvčích. Taky vždycky čekal na Carolininy občasné špičky.</p>

<p>Carolininy narážky byly ale teď méně častější, protože ji Cowper jmenoval oficiálním kronikářem, poté co zjistil, že má zápisník a ovládá těsnopis. „Je nesmírně důležité,“ řekl jí před celou vesnicí, „abychom měli záznamy našich prvních dní na této planetě pro naše potomky. Píšeš do svého deníku každý den?“</p>

<p>„Samozřejmě. Od toho ho mám.“</p>

<p>„Výborně. Od teď je to naše oficiální kronika. Chci, abys zapisovala vše důležité každý den.“</p>

<p>„To nebude nic nového, stejně to dělám.“</p>

<p>„Já vím, já vím. Ale více podrobněji. Chci, abys zapisovala i průběh našich večerních zasedání. Ten dokument bude mít jednou nesmírnou hodnotu.“</p>

<p>„Aby ne!“</p>

<p>Cowper vypadal na chvíli zamyšleně. „Kolik ti zbývá prázdných stránek?“</p>

<p>„Pár set, asi tak.“</p>

<p>„Výborně. Tak to řeší jednu věc, která mě trápila. Obávám se, že musíme zabavit polovinu na oficiální použití - nařízení, vyhlášky, závěry výborů a podobně.“</p>

<p>Caroline se překvapením rozšířily oči.</p>

<p>„To je docela dost papíru, ne? To abys radši poslal tak dva nebo spíš tři siláky, aby to unesli.“</p>

<p>Cowper vypadal zmateně. „Děláš si legraci.“</p>

<p>„Pošli radši čtyři svalouše. Tři bych pravděpodobně zvládla… A někdo by mohl přijít k zranění.“</p>

<p>„Tak podívej, Caroline, je to pouze dočasné zabavení, ve veřejném zájmu. Dlouho před tím, než budeš potřebovat ty zabavené stránky, vynalezneme něco jako papír.“</p>

<p>„Být vámi, tak začnu hned teď vynalézat.“ Caroline seděla kousek od Cowpera, diář v klíně, a zapisovala. Každý večer začal tím, že v několika minutách zopakovala obsah zpráv z předchozího dne. Rod se jí zeptal, jestli si opravdu zapisuje ty nekonečné debaty.</p>

<p>„Proboha, ne!“</p>

<p>„Já jsem si říkal. Už by ti asi dávno došel papír. Ale tvoje shrnutí je vždycky perfektní.“</p>

<p>Pousmála se. „Roddie, chceš vědět, co si opravdu zapisuju? Slib mi, že to nikomu neřekneš.“</p>

<p>„Samozřejmě, že ne.“</p>

<p>„Když 'čtu shrnutí', tak prostě vzpomínám, o čem se tady včera žvanilo - mám skvělou paměť. Ale ve skutečnosti si tady zapisuju… no, tak třeba“ - Vytáhla z kapsy diář a otevřela ho. „Tak třeba včera večer. 'Kmotr nás svolal půl hodiny po večeři. Zpráva Výboru pro psy a kočky. Žádní psy, žádné kočky. Prodiskutován nedostatek. Odloženo a šlo se spát. Kromě těch, co už spali.“</p>

<p>Rod se zašklebil. „Ještě že Cowper neumí těsnopis.“</p>

<p>„Když se něco důležitého stane, tak to samozřejmě zapíšu. Ale ne to žvanění a žvanění a žvanění.“ Caroline nebyla tak neoblomná, co se týkalo jejích zásob papíru, když ho bylo potřeba. Vydala ho například na oddací list, který pro Baxterovy vyhotovil student práv na Tellerské universitě Howard Goldstein a podepsal ho Cowper a svědkové Rod a Caroline. Caroline ho ozdobila květinami a holubicemi a potom jim ho slavnostně předala.</p>

<p>Ve vesnici bylo i několik dalších, kdo měli dojem, že vláda víc řečnila, než skutečně pracovala. Jeden z nich byl Bob Baxter, ale členové sekty Quakerů se takovýchto událostí málokdy účastnili. Týden poté, co byl Cowper ve funkci, požádal o slovo po nekonečných zprávách Shorty Dumont.</p>

<p>„Pane předsedo!“</p>

<p>„Vydržíš chvilku, Sporty? Potřeboval bych něco ohlásit, než se dáme do dalších věcí.“</p>

<p>„Pořád posloucháme zprávy výborů. Kdy si poslechneme zprávu z ústavního výboru?“</p>

<p>„Ale vždyť jsem ji sám před chvílí přednesl.“</p>

<p>„Řekl jsi, že se vypracovává přepracovaná verze a kvůli tomu bude zpráva pozdržena. Tomu neříkám zpráva. Co chci vědět je: kdy budeme mít stálou vládu? Kdy skončí období, kdy se řídíme pouze 'dočasnými vyhláškami'?“</p>

<p>Cowper zrudl. „Máš něco proti mým rozhodnutím?“</p>

<p>„Neřeknu, že mám, a neřeknu, že nemám. Ale Rod musel odstoupit a tebe jsme zvolili, protože jsi slíbil ústavní vládu a ne diktaturu. Proto jsem tě volil. Dobře, tak kde jsou ty zákony? Kdy je budeme volit?“</p>

<p>„Musíš pochopit,“ odpověděl Cowper opatrně, „že nejde vytvořit ústavu přes noc. Je tu příliš mnoho problémů.“</p>

<p>„V pořádku. Ale už bychom měli mít alespoň nějaký náznak, jak bude ta ústava vypadat. Co takhle Listina lidských práv? Už jste vytvořili aspoň tu?“</p>

<p>„Všechno bude hotovo v pravý čas.“</p>

<p>„Proč čekat? Co takhle pro začátek přijmout virginskou Listinu lidských práv jako článek jedna. Navrhuji to udělat.“</p>

<p>„Nejsi na řadě. A stejně, nemáme ani jeden výtisk.“</p>

<p>„O to se neboj. Znám ji nazpaměť. Jsi připravená, Carol? Piš…“</p>

<p>„Nemusíš ji diktovat,“ odpověděla Caroline, „já ji umím taky. Už ji píšu.“</p>

<p>„Vidíš. Tyhle věci nejsou takový zázrak, Grante; plno lidí tady by je mohlo citovat. Tak už konec zdržování a začněme něco dělat.“</p>

<p>Někdo zakřičel: „Do toho! Podporuji návrh, Shorty,“</p>

<p>Cowper se snažil uklidnit shromáždění. Pak pokračoval:</p>

<p>„Toto není ani ten správný čas ani místo. Až výbor přednese svoji zprávu, zjistíš, že jsou zahrnuty všechny svobody a práva a jsou upraveny pouze pro naši ztíženou situaci.“ Usmál se rychle na dav. „Tak a teď se věnujme řádné práci. Mám vyhlášení o loveckých družinách. Odteď se od všech družin očekává, že-“</p>

<p>Dumont stále stál: „Řekl jsem konec zdržování, Grante. Tvrdil jsi, že to, co potřebujeme, jsou zákony. A jaké jsou vlastně tvoje povinnosti? Jaké máš pravomoci? Jsi taky justice? A máme vlastně my ostatní práva?“</p>

<p>„Zmlkni a sedni si!“</p>

<p>„A jak dlouhé je tvoje funkční období?“</p>

<p>Cowper se pokusil udržet kontrolu nad svým hlasem.</p>

<p>„Shony, jestli máš nějaké návrhy, musíš je přednést výboru.“</p>

<p>„Ale, nech toho! Dej mi přímou odpověď.“</p>

<p>„Nejsi na řadě.“</p>

<p>„Jsem na řadě. Trvám na tom, aby nám Výbor pro vypracování ústavy řekl, čím se vlastně zabývá. Neusednu, dokud se to nedozvím. Toto je městské shromáždění a já mám stejné právo mluvit jako kdokoliv jiný.“</p>

<p>Cowper zrudl. „Tím bych si nebyl tak jistý,“ řekl zlověstně. „Kolik ti je let, Shorty?“</p>

<p>Dumont na něj zůstal zírat.</p>

<p>„Tak tohle je to. A zajíc je z pytle venku!“ Rozhlédl se kolem sebe. „Vidím kolem sebe několik lidí, kteří jsou ještě mladší než já. Vidíte, kam míří, lidi? Druhořadí občané. Chystá se stanovit věkový limit v té jeho takzvané ústavě. Nebo snad ne, Grante? Podívej se mi do očí a popři to.“</p>

<p>„Royi, Dave, chytněte ho a uklidněte ho.“</p>

<p>Rod pozorně poslouchal; představení bylo lepší než obvykle. Jimmy komentoval jako vždy. Teď zašeptal:</p>

<p>„Tak, a je to. Zvolíme si stranu, nebo se vzdálíme a budeme tu legraci jen pozorovat?“</p>

<p>Předtím, než mohl odpovědět, Shorty ukázal, že zatím nepotřebuje žádnou pomoc. Rozkročil se a tleskl.</p>

<p>„Dotknete se mě a někdo přijde k úrazu!“ Nevytáhl žádnou zbraň, ale jeho postavení naznačovalo, že je připraven bojovat. Pokračoval: „Grante, řeknu už jenom jednu věc, potom zmlknu.“ Otočil se a promluvil k celému shromáždění: „Jak jste mohli vidět, tak nemáme žádná práva a nevíme, jak na tom jsme - ale už jsme sešněrovaní jako svěrací kazajka. Výbor na tohle, výbor na tamto - a co z toho bylo dobrého? Jsme na tom lépe, než když byly všechny ty výbory ustanoveny? Stěna je stále nedokončená, tábor je špinavější než kdykoliv předtím a nikdo pořádně neví, co má dělat. Dokonce jsme včera nechali vyhasnout signální oheň. Když teče střechou, tak nejmenuješ výbor, spravíš ji. Navrhuji, dejme tu práci zpátky Rodovi, zbavme se těch výborů a začněme spravovat střechu. Souhlasíte někdo se mnou? Ozvěte se!“</p>

<p>Ozvalo se jich hodně. Možná, že křičelo míň než polovina, ale Cowper jasně viděl, že začíná ztrácet půdu pod nohama. Roy Kilroy se vtlačil za Shortyho a podíval se tázavě na Cuwpera; Jimmy šťouchl Roda do žeber a zašeptal:</p>

<p>„Připrav se, kámo.“</p>

<p>Ale Cowper zavrtěl hlavou a řekl: „Shorty, jsi hotov se svou řečí?“</p>

<p>„To nebyla řeč, to byl návrh. A doporučuje ti, abys neříkal, že nejsem na řadě.“</p>

<p>„Nerozuměl jsem tvému návrhu. Upřesni ho.“</p>

<p>„Ale rozuměl. Navrhuji, že se tě zbavíme a zvolíme znovu Roda.“</p>

<p>Kilroy ho přerušil. „Hele, Grante, na to nemá právo, to je proti…“</p>

<p>„Počkej, Royi. Shorty, tvůj návrh není na pořadí.“</p>

<p>„Já věděl, že to řekneš.“</p>

<p>„A jsou to dokonce dva návrhy. Ale nebudu se zdržovat drobnostmi. Tvrdíš, že lidem se nelíbí způsob, jak vedu věci. Tak to zjistíme.“ Rychle pokračoval. „Někdo podpoří návrh?“</p>

<p>„Podporuji!“</p>

<p>„Podporuji návrh!“</p>

<p>„Dobře, navrženo a podpořeno. Návrh je odvolat mě a dosadit Roda. Nějaké poznámky?“</p>

<p>Tucet lidí se pokusil promluvit. Rod se postavil a zakřičel. „Pane předsedo! Pane předsedo! Výsadní otázka!“</p>

<p>„Předseda dává slovo Rodu Walkerovi.“</p>

<p>„Poznámka osobní cti. Chci něco říct.“</p>

<p>„Prosím? Začni.“</p>

<p>„Podívej, Grante. Nevěděl jsem, že se k tomuhle Shorty chystá. No řekni, Shorty.“</p>

<p>„To je pravda.“</p>

<p>„Dobře, dobře,“ řekl Cowper hořce. „Nějaké další poznámky? Nekřičte, prostě zvedněte ruku.“</p>

<p>„Ještě jsem neskončil,“ zvolal Rod.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Nejen. že jsem o tom nevěděl, ani s tím nesouhlasím. Shony, chci, abys stáhnul svůj návrh.“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Myslím. že bys měl. Grant měl jenom týden; za tu chvíli nemůžeš čekat zázraky - já to musím vědět; užil jsem si s touhle tlupou divochů dost. Nemusí se vám líbit věci, které udělal - mně samotnému se moc nelíbí hodně z nich. To se dalo čekat. Ale jestli to budete považovat za dostatečný důvod k tomu, abyste ho vyhodili z úřadu, tak potom se tahle společnost hodně rychle rozpadne.“</p>

<p>„Já ji nerozbíjím - to on. Možná, že je starší než já ale jestli si myslí, že to nějak ovlivní právo mluvit - potom… by si to měl možná ještě rozmyslet. Varuju ho. Slyšíš mě, Grante?“</p>

<p>„Ano, slyším. Špatně jsi mi rozuměl.“</p>

<p>„To si nemyslím.''</p>

<p>„Shorty,“ trval na svém Rod, „stáhneš svůj návrh? Já tě o to prosím.“</p>

<p>Shorty Dumont vypadal tvrdohlavě. Rod se bezradně podíval na Cowpera, pokrčil rameny a posadil se. Cowper se otočil a zabručel:</p>

<p>„Ještě někdo? Ty tam vzadu… Agnes, máš slovo.“</p>

<p>Jimmy zašeptal. „Proč sis to nechal takhle ujít, Rode? Vznešenost ti nesedí.“</p>

<p>„Nesnažil jsem se být vznešený. Vím, co dělám,'' potichu odpověděl Rod.</p>

<p>„Zničil sis šanci být znovu zvolený.“</p>

<p>„Nech to být.“ Rod poslouchal; zjistil, že Agnes Friesová měla plno stížností.</p>

<p>„Jime?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Vstaň a navrhni odložení schůze.“</p>

<p>„Cože? Skončit to, zrovna když je to tak zajímavé? Ještě by se to mohlo pěkně přiostřit.. aspoň doufám.“</p>

<p>„Nehádej se a prostě to udělej - nebo ti tady o něco omlátím tu tvoji hlavu.“</p>

<p>„No tak dobře, ty stávkokazi.“ Jimmy se neochotně zvedl, nadechl se a zvolal: „Navrhuji odložení!“</p>

<p>Rod vyskočil na nohy: „PODPORUJI NÁVRH!“</p>

<p>Cowper se na ně skoro ani nepodíval.</p>

<p>„Nejste na řadě. Sedněte si.“</p>

<p>„Jsme na řadě!“ zvolal Rod nahlas. „Návrh na odložení je vždy na řadě, je povinné o něm hlasovat. Navrhuji hlasování.“</p>

<p>„Nedal jsem vám slovo. O tom návrhu o odvolání se bude hlasovat, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám.“ Cowperova tvář byla zkřivená vztekem. „Skončila jsi, Agnes? Nebo chceš kritizovat taky to, jak se chovám u stolu?“</p>

<p>„Nemůžeš odmítnout návrh na odročení,“ trval na svém Rod. „Nech hlasovat!“</p>

<p>Ozvalo se několik výkřiků, které přehlušily Agnes Friesovou a zabránily Cowperovi v tom, aby někomu dal slovo. Ozvalo se pískání a hučení.</p>

<p>Cowper zvedl obě ruce a žádal o ticho.</p>

<p>„Byl podán návrh na odročení a byl podpořen. Kdo souhlasí, ať řekne 'Já'.“</p>

<p>„Já!“</p>

<p>„Proti?“</p>

<p>„Nikdo,“ řekl Jimmy.</p>

<p>„Schůze je odročena.“ Cowper odkráčel z kruhu světla pryč.</p>

<p>Shorty Dumont přišel přes střed a stoupl si před Roda.</p>

<p>„Stal se z tebe nějaký divný typ kamaráda.“ Odplivl si na zem, otočil se a odkráčel.</p>

<p>„Správně,“ souhlasil Jimmy. „Co se děje? Schizofrenie? Upadl jsi z porodního stolu na hlavu? Ta tvoje vznešenost ve správné míře nás mohla dostat zpátky na vrchol. Ale ty jsi nevěděl, kdy přestat.“</p>

<p>Zatímco mluvil, přišla Jacqueline.</p>

<p>„O nic jsem se nesnažil,“ trval na svém Rod. „Myslel jsem to vážně. Zbavte se kapitána, když měl jen pár dní na to, aby něco dokázal, a rozbijete skupinu na tisíc kusů. Ani já bych nebyl schopen ji udržet pohromadě. Nikdo by to nedokázal.“</p>

<p>„Ale houby, Jackie, řekni mu.“</p>

<p>Zakabonila se. „Jimmy, jsi hodný chlapec, ale moc ti to nepálí.“</p>

<p>„I ty, Jackie?“</p>

<p>„Neboj, Jackie se o tebe postará. Dobrá práce, Rode. Zítra jim to dojde, dneska jsou trochu rozrušení.“</p>

<p>„Není mi jasné,“ řekl Rod zamyšleně, „co vytočilo Shortyho hned na začátku?“</p>

<p>„Copak jsi to neslyšel? Možná. že se to stalo, když jsi byl na lovu. Neviděla jsem to, ale Shorty se dostal do sporu s Royem a potom ho Grant sjel před celým táborem. Mám pocit, že Shorty je trochu citlivý na poznámky ohledně své výšky.“ Pokračovala vážně: „Nemá rád, když mu někdo rozkazuje.“</p>

<p>„A kdo ano?“</p>

<p>Druhý den se Cowper choval, jako by se nic nestalo. Ale choval se trochu méně povýšeně a více přátelsky. Pozdě odpoledne přišel k Rodoví. „Walkere? Mohl bys mi věnovat několik minut?“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Pojď někam, kde si můžeme promluvit.“ Grant ho vedl o kus dál mimo doslech. Sedli si na zem a Rod čekal. Cowper vypadal, že neví, jak začít.</p>

<p>Nakonec řekl: „Rode, myslím, že se na tebe mohu spolehnout.“</p>

<p>Usmál se na něj, ale bylo to nucené. „Jak to?“</p>

<p>„No… podle toho, jak ses choval včera v noci.“</p>

<p>„Tak? Já bych na to nesázel, neudělal jsem to kvůli tobě.“ Rod se odmlčel a potom dodal: „Vyjasněme si to. Nemám tě nijak rád.“</p>

<p>Projednou se Cowper nezašklebil.</p>

<p>„Tak je to alespoň oboustranné. Já tebe nemám rád vůbec. Ale musíme spolu vyjít… a mám pocit, že se na tebe mohu spolehnout.“</p>

<p>„Možná.“</p>

<p>„Já to risknu.“</p>

<p>„Souhlasím s každou Shortyho připomínkou. Jenom nesouhlasím s jeho řešením.“</p>

<p>Cowper se mírně pousmál, ale úplně jinak než obvykle. Na chvilku ho Rod dokonce měl trochu rád.</p>

<p>„Smutné je, že já s ním souhlasím taky.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Rode, zřejmě si myslíš, že jsem úplný pitomec, ale fakt je, že vím poměrně dost o teorii vlády. Něco jiného ovšem je, no, aplikovat to na přechodovou společnost jako je tahle. Máme tu padesát lidí a žádný z nich nemá ani tu nejmenší zkušenost s řízením společnosti - dokonce ani já. Ale každý si o sobě myslí, že je expert. Vezmi si například tu záležitost s lidskými právy. Vím o tom dost, abych pochopil, že práva a povinnosti občanů takovéhle kolonie nemohou být převzaty z jiné kultury. Naše potřeby jsou úplně jiné než jejich.“ Vypadal trochu vystrašeně. „Je pravda, že jsme uvažovali o omezení volebního práva.“</p>

<p>„Udělej to a hodí tě do potoka!“</p>

<p>„To je jeden z důvodů, proč právní výbor neměl zprávu. Další důvod je, prostě, jak je možné vymyslet něco tak složitého, když de facto nemáme vůbec papír? Je to k zlosti. Ale k tomu volebnímu právu: nejstaršímu z nás je kolem dvaadvaceti, nejmladšímu je šestnáct. Nejhorší je, že ti nejmladší jsou ti nejchytřejší, nejzkušenější a nejhlasitější.“ Cowper zvedl hlavu. „Tebe nemyslím.“</p>

<p>„Ne, ne,“ řekl Rod rychle. „Nejsem žádný génius.“</p>

<p>„A taky ti není šestnáct. Tahle brilantní škvrňata mě opravdu znervózňují. Mají vždycky pohotovou odpověď po ruce, ale žádný smysl v ní není. Uvažovali jsme nad věkovým limitem, nad nějakým rozumným, takže by se rozhodování přeneslo na ty starší, než mladší vyrostou. Ale to by asi nefungovalo.“</p>

<p>„Ne. to teda ne.“</p>

<p>„Ale co mám dělat. Ten návrh o tom, že se nebudou míchat páry na lov - to nebylo myšleno proti týmům, jako jsi ty a Carol. Bohužel ona si to myslí a dala mi to pořádně najevo. Já se jen snažím dávat pozor na ty děti. K čertu s tím, kdyby tak všichni byli dost staří na to, aby se oženili, vdali a usadili - Baxterovi nedělají žádné problémy.“</p>

<p>„S tím bych si nedělal starosti. Za rok bude po svatbě devadesát procent téhle kolonie.“</p>

<p>„Doufám! A co ty.. přemýšlíš nad tím?“</p>

<p>„Já?“ Rod vypadal vyděšeně. „To je ta poslední věc, nad kterou bych teď přemýšlel.“</p>

<p>„Jo? Já myslel - ale to je jedno; nechtěl jsem s tebou mluvit o tvých soukromých záležitostech. Bylo pro mne velmi těžké přijmout, co řekl Shorty - ale chystám se zrušit většinu z výborů.“</p>

<p>„Ale?“</p>

<p>„Ano. Pryč s nimi, nedělají nic, než že neustále tvoří různé zprávy. Chystám se zvolit jednu dívku šéfkuchařem a jednoho kluka vrchním lovčím. Tebe bych chtěl jako šéfa policie.“</p>

<p>„Co? Proboha, proč chceš mít šéfa policie?“</p>

<p>„No… někdo musí dohlížet na to, že příkazy jsou dodržovány. Mám na mysli například čistotu tábora a tak. Někdo musí dohlížet na signální oheň, stále nám chybí třicet sedm lidí, když nepočítáme ty, co jsou mrtví. Někdo musí dohlížet na jmenování nočních hlídek a kontrolovat je. Ty děti se tu honí jako zvěř, když na ně někdo nedohlíží. Ty jsi na to ten pravý.“</p>

<p>„Proč já?“</p>

<p>„No… buďme realističtí. Rode, oba máme své příznivce. Budeme mít daleko méně starostí, když každý uvidí, že to táhneme spolu. Je to dobré pro všechny.“</p>

<p>Rod si uvědomoval, stejně jasně jako Grant, že celá komunita musí držet pohromadě. Ale Cowper ho žádal o podpoření jeho byrokracie, a Rod to nejenže neschvaloval, ale také si stále myslel, že Grant má plno řečí, a skutek utek.</p>

<p>Není to jen nedokončená zeď, říkal si, ale plno dalších věcí. Někdo by měl soustavně hledat sůl, měli by se intenzívně věnovat hledání jedlých plodů a kořínků, už příliš dlouho jedí jen maso. Samozřejmě, z masa člověk dostával všechny potřebné živiny, ale kdo by chtěl strávit pojídáním masa možná zbytek života? A pak tu byly ty hrozně páchnoucí kůže… Grant nařídil, že všechny kůže se musí zachovávat pro pozdější použití.</p>

<p>„Co hodláš udělat s těmi plesnivými kůžemi?“ zeptal se náhle.</p>

<p>„Co? Proč?“</p>

<p>„Páchnou. Jestli se toho mám ujmout, hned je nechám hodit do potoka.“</p>

<p>„Ale vždyť je budeme potřebovat. Polovina z nás už má na sobě jenom hadry.''</p>

<p>„Kůží máme dost. Co potřebujeme, je tanin, abychom je mohli vydělat. V tomhle počasí se ty kůže ani nevysuší.“</p>

<p>„Stejně nemáme tanin. Nebuď hloupý, Rode.“</p>

<p>„Tak někoho pošli, ať začne žvýkat kůru v celém okolí. Tu trpkou chuť si nemohou splést. A zbav se těch kůží!“</p>

<p>„A když to udělám, přijmeš tu funkci?“</p>

<p>„Možná. Řekl jsi: 'Starat se o to, aby se dodržovaly příkazy.' Čí příkazy? Tvoje? Roye Kilroye?“</p>

<p>„No, obou. Roy je můj zástupce.“</p>

<p>Rod zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne, děkuju. Máš jeho, tak mě už nepotřebuješ. Příliš mnoho kohoutů na jednom smetišti.“</p>

<p>„Ale, Rode, já tě potřebuju. Roy to neumí s mladšími dětmi. Neví, jak se k nim chovat.“</p>

<p>„Neví, jak se chovat k nikomu. Co se dá dělat, Grante. Kromě toho, ten titul se mi stejně nelíbí, zní přihlouple.“</p>

<p>„Vyber si, který se ti líbí nejvíc. Kapitán gardy… Správce města. Je mi to úplně jedno, ale chci, aby ses staral o to, aby se držely noční hlídky, aby tu všechno klapalo, a abys dohlédl na mladší děti. Ty jediný to zvládneš a je to tvoje povinnost.“</p>

<p>„A co budeš dělat ty?“</p>

<p>„Já musím dát dohromady ty zákony. Musím se soustředit na dlouhodobé plánování. Proboha, Rode, já mám tisíc věcí, o kterých musím přemýšlet. Nemůžu přestat třeba kvůli tomu, že nějaké dítě si dělalo legraci z kuchaře. Shorty měl pravdu; už musíme něco udělat. Když vydám nějakou vyhlášku, tak chci, aby byla podložená zákonem, a ne, abych se o ní musel hádat s nějakým klukem. Ale já to všechno nezvládnu, potřebuji pomoc.“</p>

<p>Cowper to přednesl tak, že to nešlo odmítnout. Přesto ale…</p>

<p>„A co Kilroy?“</p>

<p>„Co? K čertu, Rode, nemůžeš po mně chtít, abych vykopl někoho jiného kvůli tobě.“</p>

<p>„Já se tě o tu práci neprosil!“</p>

<p>Rod se zamyslel. Potřeboval naznačit, že je věc tvrdohlavé pýchy podpořit člověka, který ho porazil. Bylo to tak těžké, i když to měl udělat pro ostatní. Hlavně ale cítil, že podpořit Cowpera a Kilroye je něco jiného.</p>

<p>„Nepostavím se za Kilroye. Grante, já budu tvůj podřízený, protože jsi byl zvolený, ale nebudu podřízený podřízeného.“</p>

<p>„Rode, uvažuj! Když ti dá Kilroy nějaký rozkaz, tak to bude můj rozkaz a on ho bude pouze tlumočit.“</p>

<p>Rod se postavil.</p>

<p>„Z toho nic nebude.“</p>

<p>Cowper se naštvaně zvedl a odkráčel pryč.</p>

<p>Ten večer se poprvé nekonala schůze. Rod se zrovna chystal navštívit Baxterovy, když ho k sobě zavolal Cowper.</p>

<p>„Vyhrál jsi. Jmenoval jsem Roye vrchním lovčím.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Stal ses Správcem města, nebo Květinovou královnou, nebo cokoliv chceš. Nikdo nejmenoval hlídky na noc, tak sebou hoď.“</p>

<p>„Tak moment, nikdy jsem neřekl, že tu práci beru.“</p>

<p>„Jasně jsi naznačil, že jediná věc, která ti v tom brání, je Roy. Tak jo, teď budeš dostávat rozkazy přímo ode mě.“</p>

<p>Rod váhal. Cowper se na něj opovržlivě podíval.</p>

<p>„Tak ty nedokážeš spolupracovat, ani když je všechno po tvém?“</p>

<p>„Ne, ale..“</p>

<p>„Žádná 'ale'. Bereš tu práci, nebo ne? A bez vytáček, ano nebo ne?“</p>

<p>„Eh… Ano.“</p>

<p>„Dobrá.“ Cowper se zakabonil. „Skoro jsem si přál, abys to nevzal.“</p>

<p>„Tak to jsme dva.“</p>

<p>Rod začal rozdělovat hlídky a zjistil, že každý z mladíků, ke kterému se přiblížil, měl pocit, že držel víc hlídek než ostatní. A protože výbor pro vnější bezpečnost neměl žádné záznamy - ani je neměli na čem vést - tak nemohl zjistit, kdo je v právu a kdo se chce ulít.</p>

<p>„A dost,“ řekl nakonec. „Od zítřka budeme držet hlídky podle abecedy, od předu dozadu. A vyvěsím seznam, i kdybych ho měl vysekat do skály.“ Začal si uvědomovat, proč je Cowper tak nešťastný bez papíru.</p>

<p>„A proč nehlídá taky tvůj kámo Baxter?“</p>

<p>„Protože má od starosty dva týdny líbánek. A zavři už pusu. Charlie tě vystřídá, tak si pamatuj, kde spí.“</p>

<p>„Myslím, že se ožením. Dva týdny volna by se hodily.“</p>

<p>„Vsadím se s tebou pět ku jedné, že se tu nenajde takový blázen, který by si tě vzal. Hlídáš od půlnoci do dvou.''</p>

<p>Většina z nich akceptovala nový systém, když zjistili, že je opravdu spravedlivý, jen Peewee Schneider, patnáctiletý nejmladší člen společnosti, trval na svých 'právech' - měl hlídku minulou noc, a tak odmítal vzít další alespoň na tři noci a nikdo ho nedokázal jakkoliv přesvědčit.</p>

<p>Rod řekl Peeweemu, že buď odstojí svoji hlídku, a nebo mu utrhne obě uši, a potom bude muset stejně na hlídku. A dodal, že jestli ještě jednou uslyší Peeweeho, jak používá hrubý jazyk, tak mu vypláchne pusu mýdlem.</p>

<p>Schneider začal poskakovat.</p>

<p>„A kde tady asi chceš najít mýdlo, co?“</p>

<p>„Než nějaké seženu, použiju písek. Řekni to i ostatním, Peewee, žádná neslušná slova v táboře. Budeme se chovat civilizovaně, i kdyby nás to mělo zabít. Od čtyř do šesti a ukaž Kennymu, kde spíš.“</p>

<p>Když odcházel, řekl si, že by měli schovávat popel a zvířecí tuk. On sice moc nevěděl, jak se dělá mýdlo, ale možná, že někdo jo… a mýdlo bylo potřeba k plno věcem, ne jenom k vymývání úst. Rod toužil po pořádné koupeli a chtěl si vyprat věci.</p>

<p>Té noci toho Rod moc nenaspal. Vždycky, když se probudil, tak šel zkontrolovat hlídky a dvakrát ho hlídky samy vzbudily, protože se jim zdálo, že něco chodí kolem tábora. Rod si nebyl jistý, ale jednou se mu zdálo, že vidí dlouhý černý stín, jak prchá do trny. Zůstal vždycky chvíli vzhůru, připravenou pistoli, kdyby se něco pokusilo přeskočit zeď nebo strážní ohně. Odolával pokušení vystřelit po pohybujících se stínech, ale věděl, že by to bylo plýtvání. Jejich zásoby munice byly příliš malé a cenné, a tak si na stíny prostě museli zvyknout.</p>

<p>Druhý den ráno byl unavený a mrzutý a měl hroznou chuť zalézt do jeskyně a vyspat se. Nespal už od čtyř, protože pravidelně kontroloval Peeweeho. Ale bohužel teď toho měl příliš moc na práci, takže si jen slíbil, že se vyspí později, a místo toho vyhledal Cowpera.</p>

<p>„Potřeboval bych probrat dvě nebo tři věci, Grante.“</p>

<p>„Ven s tím.“</p>

<p>„Je nějaký důvod, proč dívky nedrží hlídky?''</p>

<p>„Co? Nemyslím, že je to moc dobrý nápad.“</p>

<p>„Proč ne? To nejsou dívky, které by křičely, když vidí myš. Každá z nich musela přežít sama alespoň měsíc, než se k nám přidala. Viděl jsi někdy Caroline v akci?“</p>

<p>„Eh… ne.“</p>

<p>„Tak to bys měl. Je to pastva pro oči. V rukách smrt a oči na temeni hlavy. Spal bych výborně, kdybych věděl, že hlídá ona. Kolik tady teď máme mužů?“</p>

<p>„No, teď dvacet sedm, s těmi třemi, co přišli včera.“</p>

<p>„Kdo z těch dvaceti sedmi nemá hlídku?“</p>

<p>„Hlídají všichni, ne?“</p>

<p>„A co ty?“</p>

<p>„Počkej. A nepřeháníš to trochu? Já po tobě taky nechci, abys hlídal, ty chodíš a hlídáš je.“</p>

<p>„Tak to je o dva méně. Roy Kilroy?“</p>

<p>„Podívej, Rode, měl by ses smířit s tím, že Roy je hlava resortu lovení a jako takový je výjimka. Víš proč - není důvod dělat problémy.“</p>

<p>„Já vím, v pořádku. Bob Baxter taky neslouží.“</p>

<p>„Příští týden už bude.“</p>

<p>„Ale teď je tenhle týden. Výbor snížil počet hlídajících na jednoho; já to vyženu zpět na dva. Kromě toho chci každou noc strážce hlídek. Bude sloužit celou noc, a potom bude spát celý den. A pak nechci, aby měl hlídku několik dní. Vidíš, jak jsem na tom? Potřebuju dvanáct lidí na každou noc, a přitom mám k dispozici méně než dvacet lidí.“</p>

<p>Cowper vypadal ustaraně.</p>

<p>„Výbor dospěl k názoru, že nepotřebujeme víc než jednu hlídku.“</p>

<p>„Na šibenici s výborem!“ Rod si poškrábal jizvy a myslel na stíny v noci. „Chceš, abych to tu dělal, jak myslím, že je to správné, nebo mám nechávat o všem hlasovat?''</p>

<p>„No…“</p>

<p>„Jeden člověk se snadno vyleká stínů nebo usne. Minulou noc jsem jednoho musel budit. Neřeknu ti, kdo to byl, vystrašil jsem ho tak, že to už neudělá. Tvrdím, že potřebujeme opravdovou stráž, která bude schopná akce, než se tábor probudí. Ale jestli to chceš po tvém, tak mě propusť a dosaď si sem někoho jiného.“</p>

<p>„Ne, ne. Zůstaň, kde jsi, a dělej, co myslíš, že je nezbytné.“</p>

<p>„Dobře, zapojuji dívky do hlídek. A taky Boba a Carmen. A taky tebe.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„A mě. A Roye Kilroye. Všechny. Je to jediný způsob, jak předejít tomu, že lidé budou skuhrat a pomlouvat, a je to jediný způsob, jak je přesvědčit, že to myslíme vážně, že je to první povinnost, důležitější než lovení.“</p>

<p>Cowper si kousal nehty.</p>

<p>„Vážně si myslíš, že bychom měli držet hlídky, ty a já?“</p>

<p>„Myslím. Posílí to morálku o sedm set procent. A kromě toho, abych tak řekl, se to hodí politicky.“</p>

<p>Cowper vzhlédl, ale neusmál se. „Přesvědčil jsi mě. Dej mi vědět, kdy budu na řadě.“</p>

<p>„Ještě něco. Minulou noc skoro došlo dřevo na oba ohně.''</p>

<p>„To je tvoje starost. Vezmi si, koho chceš, kdo zrovna neloví nebo nevaří.“</p>

<p>„To udělám. Šéfe, tohle byly ty menší starosti; teď to hlavní. Minulou noc jsem si prohlédl tohle místo. Nelíbí se mi, ne jako stálý tábor. Měli jsme dost štěstí.“</p>

<p>„Co? Jak to?“</p>

<p>„Tohle místo se skoro nedá bránit. Na horní straně máme padesátimetrový úsek mezi skálou a vodou. Dole to není špatné, tam máme zapálený oheň na tom nejužším místě. Ale nahoře jsme postavili zeď na necelé půlce. Tím nechráněným prostorem by prošla celá armáda a my tam máme jenom jeden malý ohýnek. Grante, musíme dostavět tu zeď!“</p>

<p>„Dostavíme!“</p>

<p>„Ale měli bychom se opravdu pokusit najít lepší místo. Tohle je přinejlepším provizorium. Než ses toho tady ujal, tak jsem se pokusil najít nějaké lepší místo, ale neměl jsem čas pátrat moc daleko. Byls někdy v Mesa Verde?“</p>

<p>„V Coloradu? Ne.“</p>

<p>„Jeskynní obydlí. Určitě jsi viděl fotky. Možná, že nahoru nebo dolů, spíš dolů, po potoku najdeme nějaké útesy nebo jeskyně, ve kterých bychom mohli ubytovat celou kolonii. Měl bys někoho poslat na dva týdny, nebo tak, aby se pokusili něco najít. Hlásím se jako dobrovolník.“</p>

<p>„Možná, ale ty nemůžeš jít, potřebuji tě.“</p>

<p>„Za týden budu mít všechno zorganizované tak, že to poběží samo. Bob Baxter mě může zastoupit, všichni ho respektují.“ Na chvilku se zamyslel. Jimmy? Jackie? „Půjdu s Carol.“</p>

<p>„Rode, řekl jsem ti, že tě tady chci. Chystáte se s Caroline vzít?“</p>

<p>„Co? Proč se ptáš?“</p>

<p>„Tak by jsi s ní stejně nemohl jít. Snažíme se tu obnovit kulturní hodnoty.“</p>

<p>„Tak moment, Cowpere!“</p>

<p>„Zapomeň na to.“</p>

<p>„Eh… no dobře. Ale to nejdůležitější - první na řadě - dostavět tu zeď. Chci, aby na tom pracovali hned všichni.“</p>

<p>„Hmmm…“ Cowper řekl: „Obávám se, že to nepůjde.“</p>

<p>„A proč'?“</p>

<p>„Protože dnes budeme stavět dům. Bill Kennedy a Sue Briggsová se dneska večer budou brát.“</p>

<p>„Prosím? Nic jsem o tom neslyšel.“</p>

<p>„Myslím, že jsi první, kdo o tom ví. Řekli mi to dnes u snídaně.“</p>

<p>Rod nebyl moc překvapený, jejich vzájemná náklonnost byla zřejmá.</p>

<p>„Podívej, musejí se brát zrovna dneska? Ta zeď spěchá, Grante, to ti říkám.“</p>

<p>„Nebuď tak netrpělivý, Rode. Jednu nebo dvě noci vydržíš s větším ohněm. Pamatuj, lidské hodnoty jsou daleko důležitější než materiální hodnoty.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>11</strong><strong>Pláž kostí</strong></p>

<p>29. červenec - Bill a Sue měli dnes svatbu. Cowper ještě nikdy nevypadal roztomileji. Udělal z toho docela hezký obřad - brečela jsem stejně jako ostatní holky. Kdyby ten člověk uměl tak pracovat jako umí mluvit! Hrála jsem Mendelssohnův Svatební pochod na harmoniku a slzy mi tekly po tváři a celou ji zamokřily - chtěla jsem, aby taková byla Carmenina svatba, ale nemohla jsem odolat tomu být družička. Ženich se zadrhl, když nesl svou ženu přes práh jejich 'domu' - jestli tomu tak mohu říkat - a musel ji pustit a hodit dovnitř před ním. Strop je trochu nízký, proto se zasekl, došly nám kameny a Roddie se hrozně vztekal, když jsme chtěli použít část zdi. Kmotr byl v čele rozebírací čety a oba dva byli rudí v obličeji a křičeli na sebe. Ale Kmotr vycouval, když ho Rod vzal stranou a něco mu řekl. Bill byl na Roda dost naštvaný, ale Bob ho uchlácholil a navrhl, že si domky vymění, a Roddie slíbil Billovi, že mu stěny dostaví, až bude hotová zeď. Což nemusí být tak brzo, jak si myslí - je čím dál těžší sehnat použitelné kameny. Zlámala jsem si všechny nehty, když jsem se snažila vypáčit ty kusy, které se daly použít. Ale souhlasím s Rodem, že bychom zněli dokončit zeď. Spím teď klidněji, když má Rod na starosti hlídku, a budu spát ještě klidněji, až bude zeď (a jehelníček pod ní) hotová. Samozřejmě, že my holky spíme na bezpečném konci, ale kdo by se chtěl vzbudit a zjistit, že nám chybí pár kluků?</p>

<p>I když na druhou stranu, ne že bychom jich měli tak málo, že bychom s nima museti šetřit. Jen ne muž okolo domu, jak říká matka, když chceme, aby vypadal trochu zabydleně.</p>

<p>30. července - Nebudu sem nic psát, když se nic nestane. Kmotr říká něco o tom, že budeme vyrábět papyrus jako Egypťané, ale uvěřím tomu, až to uvidím.</p>

<p>5. srpna - Včera v noci jsem byla velitel hlídek a Rod byl vzhůru prakticky celou noc. Po snídani jsem šla spát, a když jsem se odpoledne vzbudila, Roddie byl na nohou, měl červené oči a pobíhal okolo a ječel, abychom nosili víc kamenů a dřeva. Někdy je to s ním těžké.</p>

<p>9. srpna - Solný liz, který objevila Alice, je mnohem blíž, než ten, co našel Shorty minulý týden, ale zase není tak dobrý.</p>

<p>14. srpna - Jackie se konečně rozhodla, že si vezme Jimmyho, a myslím, že Roda to vyvedlo z míry - ale mně to bylo jasné už před měsícem. Roddie je v tomhle úplně mimo. Už vidím, jak se blíží další Krize zdi a domu a Roddie se rozdvojí, protože bude chtít, aby měli Jimmy a Jacqueline dům hned, a jediný pořádný kámen v dosahu je zabudovaný ve zdi.</p>

<p>15. srpna - Jimmy a Jackie a Agnes a Curt měli dnes svatbu a byl to překrásný obřad. Throxtonovi bydlí dočasně v Baxterovic domě a Pulvermacherovi v domku pro panenky, v kterém bydlí Kennedyovi. My zatím rozdělíme jeskyni na dvě manželská apartmá a spíž.</p>

<p>1. září - Ty kořeny, které jsem vykopala, mě neotrávily, tak jsem je udělala dnes k večeři. Kryt z baterií od Thunderbolta - musel to být ten Johannův - byl dost velký na to, abychom v něm uvařili malou porci pro každého. Chutnalo to trochu divně, nejspíš proto, že v něm Agnes vařila mýdlo - ani to mýdlo nebylo moc dobré. Nazvu je brambory, protože tak vypadají, i když chutnají spíš jako pastiňák. Je jich tu všude spousta. Zítra se je pokusím uvařit s trávou, masem a solí. Mňam, mňam! A taky je upeču v popelu.</p>

<p>16. září - Chad Ames a Dick Burke se objevili se staženými ocasy; Kmotrovi se jim zželelo a nechal je, aby tu zůstali. Říkali, že Jock McGowan je šílenec. Tomu věřím.</p>

<p>28. záři - Philip Schneider dnes umřel při lovu. Roy ho donesl do tábora, ale byl hrozně potrhaný a ztratil hodně krve. Byl mrtvý, když dorazili. Roy rezignoval na funkci vedoucího lovu a Kmotr jmenoval Cliffa. Roy je z toho celý špatný, ale nikdo ho neviní. Bůh dal, Bůh vzal. Bůh mu žehnej.</p>

<p>7. října - Rozhodla jsem se, že si vezmu M.</p>

<p>10. října - Zdá se, že to byla chyba - M. si bere Margery Chungovou. No, jsou to milé děti a jestli se někdy odsud dostaneme, budu ráda, že jsem svobodná, když se chci dostat k Amazonkám. Poznámka: drž si odstup, Caroline. No, zkusím to.</p>

<p>20. října - Carmen????</p>

<p>21. října - Ano.</p>

<p>1. listopadu - No sláva! Jsem nový Správce města. Malá Carol, ta hloupá nešikovná holka. Jenom na několik týdnů, dokud bude Roddie pryč, ale říkejte mi 'pane', když se mnou budete mluvit. Kmotr nechal Roda konečně provést průzkum po proudu řeky, který chtěl Rod udělat. Doprovodil ho hromadou rad a nařízení, kterými se Rod stejně přestane řídit, jakmile zmizí z dohledu - znám ho. Šli dva - Rod si vybral Roye jako společníka. Odešli dnes ráno.</p>

<p>5. listopadu - být Správce města není jenom smetana. Přeju si, aby se už Rod vrátil.</p>

<p>11. listopadu - Kmotr chce, abych zapsala 'Zprávu o artefaktech'! Mick Mahmud to zatím nosil v hlavě, což mi připadá jako docela dobré místo, ale Kmotr je dost popudlivý od té doby, co Rod odešel. Tak mu udělám radost - tady to je:</p>

<p>12 náhradních nožů (navíc má každý svůj vlastní) 53 pušek a různých zbraní - ale jen půlka má ještě nějaké náboje</p>

<p>6 Biblí</p>

<p>2 Knihy plamene</p>

<p>1 Korán</p>

<p>1 Kniha Mormonů</p>

<p>1 Oxfordské vydání anglické poezie, vydané k stému výročí</p>

<p>1 ocelový luk a 3 šípy</p>

<p>1 hrnec vyrobený z krytu, kusu plechu a umělé hmoty (má cenu urania, z kterého je vyrobený) z Thunderbolta, který zachránila Jackie.</p>

<p>1 pánev na dušení (Carmenina)</p>

<p>1 balíček karet, chybí srdcová devítka</p>

<p>13 zápalek, hodně zapalovačů, které nefungují, 27 zápalných skel</p>

<p>1 malá ruční sekyrka</p>

<p>565 metrů lana na šplhání, kus byl odříznut na jiné účely</p>

<p>91 háčků na ryby (a žádná ryba k jídlu!) 61 kapesních kompasů, některé rozbité</p>

<p>19 hodinek, které ještě fungují (čtvery přizpůsobené zdejšímu času)</p>

<p>2 kusy voňavého mýdla, které nasyslil Theo</p>

<p>2 krabičky Rychlé konzervace a zbytek opalovacího krému</p>

<p>- dalších pár kilo maličkostí, které použijeme, ale nebudu je zapisovat. Mick má paměť jako slon.</p>

<p>Hodně věcí jsme si vyrobili a ještě vyrobíme hrnce, luky, šípy, škrabky na kůži, hmoždíř a paličku z doby kamenné, takže můžeme drtit semínka, když vám nevadí slupky mezi zubama, a tak dál. Kmotr říká, že Oxfordská poezie je to nejcennější, co máme, a já s tím souhlasím, ale z jiného důvodu. Chce, abych popsala okraje těsnopisem a zachytila všechny znalosti, které máme - všechno, od matematiky po pěstování vepřů. Cliff s tím souhlasí, pokud nebudeme psát přes verše. Nevím, kde na to najdu čas. Už dlouho jsem nebyla ani venku z osady, od té doby, co Roddie odešel, a spánek znám akorát z doslechu.</p>

<p>13. listopadu - Už jenom dva dny. 'Děkuji ti za úlevu mnohokrát… '</p>

<p>16. listopadu - Myslím, že nepřijdou včas.</p>

<p>21. listopadu - Dnes jsme konečně přijali ústavu a základní zákony, bylo to první obecní setkání po týdnech. Zabrala dva prázdné listy z Bobovy a Georgiiny Bible. Jestli se o to někdo zajímá, o čemž pochybuji, může se podívat tam.</p>

<p>29. listopadu - Jimmy říká, že Rod je moc tvrdý na to, aby se dal zabít. Doufám, že má pravdu. Proč jsem proboha nepřesvědčila Kmotra násilím, aby mě nechal jít?</p>

<p>15. prosince - Nemá smysl, abychom si dál něco nalhávali.</p>

<p>21. prosince - Throxtonovi, Baxterovi, Grant a já jsme se dnes sešli u Baxterů a Grant přednesl mši za mrtvého. Bob se za oba pomodlil a pak jsme dlouho byli zticha, podle Quakerů. Roddie mi vždy připomínal mého bratra Rickieho, takže jsem soukromě požádala Matku, aby ho opatrovala, a Roye taky Matka má dostatečně velké srdce pro všechny.</p>

<p>Grant neudělal žádné veřejné prohlášení; oficiálně jsou 'opoždění'.</p>

<p>25. prosince - Vánoce.</p>

<p>Rod a Roy cestovali rychle a nalehko. Střídali se ve vedení a krytí a každý nesl několik kil nasoleného masa. Kromě zvěřiny už teď znali plno jedlého ovoce, bobulí a ořechů; les byla velká jídelna pro toho, kdo věděl, co hledat. Nenesli žádnou vodu, protože předpokládali, že půjdou celou cestu podél potoka. Ale okolo vody chodili pořád opatrně; kromě ichtyosaura, který občas stáhl do vody pijícího jelena, tam žily ještě krvežíznivé malé rybky. Jejich kousnutí bylo sice malé, ale zdržovaly se v hejnech a dokázaly ohlodat zvíře na kost během několika minut.</p>

<p>Rod byl vyzbrojen oběma noži, Lady Macbeth i Plukovníkem Bowiem. Roy Kilroy měl s sebou svojí Occamovu břitvu a nůž, který si půjčil od Carmen Baxterové. Rod měl okolo pasu omotané lano. Každý měl zbraň u boku, ale jen pro nejnutnější případ - v každé byly jen tři náboje. Roy ale měl také vzduchovou pistoli Jacqueline Throxtonové se střelami čerstvě napuštěnými jedem. Chtěli s ní lovit, aby ušetřili čas na cestu.</p>

<p>Po třech dnech cestou po proudu narazili na malou jeskyni, ve které bydlela kolonie pěti zoufalých dívek. Společně oslavili setkání a pokračovali dolů po proudu, zatímco dívky se vydaly na druhou stranu, aby našly osadu. Holky jim řekly, že dál po proudu je místo, kde se dá potok přebrodit. Našli to místo, byly to široké mělčiny s přirozeným kamenným přechodem… Dva dny strávili na protějším břehu, pak se zase přebrodili zpátky.</p>

<p>Do sedmého rána nenašli jinou jeskyni než tu, v které bydlely dívky. Rod řekl Royovi:</p>

<p>„Dnes to je týden. Grant říkal, že se máme vrátit do dvou týdnů.“</p>

<p>„To říkal. Ano.“</p>

<p>„Žádné výsledky.“</p>

<p>„Ne. Žádné.“</p>

<p>„Měli bychom vyrazit zpět.“</p>

<p>Roy neodpověděl. Rod pichlavě řekl: „Co si o tom myslíš?“</p>

<p>Kilroy ležel na zádech a pozoroval zdejší obdobu mravence. Vypadalo to, že se mu nechce dělat nic jiného. Nakonec odpověděl:</p>

<p>„Rode, ty jsi tady šéf. Po proudu, proti proudu - jenom mi řekni.“</p>

<p>„No tak, prober se.“</p>

<p>„Na druhou stranu, šťoural, jako třeba Shorty, by mohl zpochybnit Grantovo právo nám nařídit, kdy se máme vrátit. Pravděpodobně by řekl něco o 'svobodném občanovi' a 'svrchované autonomii'.“</p>

<p>„No… Mohli bychom to prodloužit přinejmenším o den. Nepůjdeme přece zpátky po stejném břehu.“</p>

<p>„Rozhodně. No, kdybych byl vůdce výpravy - ale já nejsem.“</p>

<p>„Přestaň s těmi prázdnými řečmi! Ptal jsem se tě na radu.“</p>

<p>„Dobře. Myslím, že jsme tady proto, abychom nalezli jeskyně, ne abychom dodržovali rozvrhy.“</p>

<p>Rod se přestal mračit. „Vstávej, vyrážíme.“ Pokračovali po proudu.</p>

<p>Krajina se změnila ze zalesněného údolí na kaňon. Jak se tok říčky zakusoval do plošiny, zvěř se vyskytovala méně častěji, a tak museli sníst kus jejich nasoleného masa. O dva dny později došli k prvnímu ze řady útesů, které byly před tisíci lety vymlety do zákrutů a kapes.</p>

<p>„To vypadá dobře.“</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Roy a rozhlédl se okolo. „A níž to bude možná ještě lepší.“</p>

<p>„Snad.“ Pokračovali dál.</p>

<p>Mezitím se proud rozšířil a jeskyně vystřídala široká savana. Stromy rostly jen na březích říčky. Rod začichal.</p>

<p>„Cítím sůl.“</p>

<p>„To jo. Někde tady je oceán.“</p>

<p>„Nemyslím.“ Pokračovali dál.</p>

<p>Vyhýbali se vysoké trávě a drželi se pořád poblíž stromů. Kolonisté zaregistrovali víc než tucet šelem, které mohli člověka ohrozit, od stvoření podobnému lvu, které ovšem bylo dvakrát tak velké než největší pozemský lev, až k zlomyslnému malému šupinatému zvířeti, které, když jste na ně narazili, mohlo být nebezpečné. Všeobecně považovali tu lví příšeru za „stobora“, před kterým byli varováni, přestože menšina tak chtěla říkat jednomu menšímu, rychlému a lstivému masožravci, který spíš napadal člověka.</p>

<p>Jeden masožravec neměl tu čest být považován za nebezpečného. Nebyl o moc větší než samec zajíce, měl přerostlou hlavu, velké čelisti, přední nohy delší než zadní a žádný ocas. Říkalo se mu 'Hloupý Jack', protože měl hloupý psí výraz a když utíkal, tak se pohyboval pomalu a neohrabaně. Živil se čekáním na hlodavce v jejich polních norách. Jeho kůže se dala snadno vyčinit a byl z ní dobrý vak na vodu. Na takovýchto travnatých pláních jich byla spousta.</p>

<p>Spali v lesíku u vody. Rod řekl:</p>

<p>„Mám vyplýtvat sirku, nebo to zkusit tím těžším způsobem?“</p>

<p>„Jak se ti chce. Zabiju něco k večeři.“</p>

<p>„Dávej si pozor. Nechoď do trávy.“</p>

<p>„Půjdu podél kraje. Říkají mi Opatrný Kilroy.° Rod spočítal své tři sirky; doufal, že budou čtyři, pak začal rozdělávat oheň třením. Zrovna se mu to povedlo, i přes potíže s mokrým mechem, když se Roy vrátil a položil na zem mrtvé zvíře.</p>

<p>„Stalo se něco divnýho.“</p>

<p>Ta mrtvola byla Hloupý Jack; Rod se na něj znechuceně podíval.</p>

<p>„To jsi nenašel nic lepšího? Chutnají jak petrolej.“</p>

<p>„Počkej, až ti to řeknu. Já jsem ho nelovil, on lovil mě.“</p>

<p>„Nekecej !“</p>

<p>„Vážně. Musel jsem ho zabít, aby mi přestal chňapat po kotnících. Tak jsem ho přinesl.“</p>

<p>Rod se podíval na to malé stvoření.</p>

<p>„O ničem takovém jsem nikdy neslyšel. Zřejmě měl šílenství v rodině.“</p>

<p>„Asi.“ Roy ho začal stahovat.</p>

<p>Příští ráno došli k moři, ke skelné hladině bez přílivu a bez vln. Bylo velmi slané a sůl pokrývala pobřeží. Došli k závěru, že to je mrtvé moře, ne opravdový oceán. Ale jejich pozornost nepřitahovala voda. Na celém pobřeží, kam až dohlédli, ležely milióny a milióny vybělených kostí. Rod zíral. „Kde se tu všechny vzaly?“</p>

<p>Roy tiše hvízdnut. „To mě tedy podrž. Kdybychom je prodávali po pěti centech za krychlovou tunu, byli bychom milionáři.“</p>

<p>„Myslíš miliardáři.“</p>

<p>„To je jedno.“</p>

<p>Kráčeli po pláži, přestali být pozorni a ohromeně se dívali. Byly tam staré kosti, popraskané sluncem, nové s chrupavkami, velké kosti antilop, které kolonisté nikdy nelovili, tenké kosti malých jelínků. Nepočítané množství kostí různých druhů. Ale nebyly tam žádné zdechliny.</p>

<p>Prošli několik kilometrů pobřeží, ohromení tou záhadou. Když se vydali zpět, věděli, že nemíří jen do tábora, ale také domů. Dál už jít nemohli.</p>

<p>Když šli po proudu, nezkoumali jeskyně. Rod se rozhodl, že to napraví na zpáteční cestě. Chtěli se aspoň pokusit najít vhodné místo pro kolonii, takové místo, kde bude dost zvěře, vody a hlavně přístřeší a snadná obrana.</p>

<p>Procházeli řadou klenutých galerií vymodelovaných v pískovci vodou. Okraj nejnižší terasy byl asi šest nebo sedm metrů nad svažující se půdou. Kaňon v těchto místech klesal dost prudce; Rod si dokázal představit kanál, který by přiváděl čerstvou vodu přímo do jeskyní… ne ihned, samozřejmě, ale až poté, co by vynalezli potřebné nářadí a vyřešili problémy. Jednou, jednou - ale mezitím je tady spousta místa pro kolonii, obydlí, které se chrání takřka samo. A navíc chráněné před deštěm.</p>

<p>Roy byl lepší alpinista; pomalu šplhal nahoru, přilepený ke kamenu, a když vylezl nahoru a přehoupl se přes okraj útesu, hodil lano Rodoví. Rod se vyšplhal nahoru, přehodil ruku přes okraj, vyškrábal se na kolena a postavil se. Vydechl:</p>

<p>„No teda!“</p>

<p>„Proto jsem byl zticha,“ řekl Roy. „Myslel jsem, že bys řekl, že jsem blázen.“</p>

<p>„Myslím, že jsme oba blázni.“</p>

<p>Rod se rozhlížel. Zezdola nebylo vidět, že na útesu je terasa nad terasou skalních příbytků.</p>

<p>Nebyly obydlené a rozhodně nikdy nebyly obývané lidmi. Otvory byly totiž nízké, asi po kolena, a ani ramena by se jimi neprotáhla. Ale bylo zřejmé, že to jsou příbytky, ne pouhé vodou vymleté útvary. Byly zde série pokojů, postavených v šesti řadách na sobě od podlahy ke stropu. Materiál, z kterého byly postaveny, byl beton z vyschlého bláta, kůže a dřeva.</p>

<p>Nic nenapovídalo, co je postavilo. Roy strčil hlavu do jednoho z nich. Rod zakřičel: „Hej! Nedělej to.“</p>

<p>„Proč ne? Je to opuštěné.“</p>

<p>„Nevíš, co může být uvnitř. Hadi, třeba.“</p>

<p>„Tady nežijou hadi. Nikdo je tady neviděl.“</p>

<p>„Ne… Ale dej si pozor.“</p>

<p>„Škoda, že nemáme baterku.“</p>

<p>„Škoda, že nemám osm krásných tanečnic a Cadillac. Buď opatrný. Nechci jít domů sám.“</p>

<p>Obědvali na galerii a přemýšleli o ní.</p>

<p>„Určitě byli inteligentní,“ prohlásil Roy. „Třeba jsou někde jinde. Třeba jsou teď opravdu civilizovaní - tohle vypadá jako starobylé zříceniny.“</p>

<p>„Nemuseli být inteligentní,“ přel se Rod, „včely si staví složitější obydlí.“</p>

<p>„Včely nekombinují dřevo a bláto způsobem, jakým to dělali tito lidé. Podívej se na ten práh.“</p>

<p>„Ptáci to tak dělají. Připouštím. že měli ptačí inteligenci, nic víc.“</p>

<p>„Rode, ty pomíjíš fakta.“</p>

<p>„Kde jsou nějaké předměty, co vyrobili? Ukaž mi popelník, na kterém je napsáno 'Made in Jersey City'.“</p>

<p>„Možná bych nějaký našel, kdybys nebyl tak ustrašený.“</p>

<p>„Všeho dočasu. Fakt je, že oni považovali tohle místo za bezpečné, takže tu můžeme žít i my.“</p>

<p>„Možná. Co je vyhubilo? Nebo proč odešli?“</p>

<p>Po obědě prozkoumali ještě dvě galerie a našli další obydlí. Osadníci vytvořili podle všeho velkou komunitu. Čtvrtá galerie, kterou prohlíželi, byla prázdná a jen v rohu bylo jedno rozestavěné hnízdo. Rod ji prohlédl.</p>

<p>„Můžeme se přestěhovat do téhle. Možná není nejlepší, ale můžem tady bydlet, dokud nenajdeme větší.“</p>

<p>„Jdeme zpátky?“</p>

<p>„Jo, ráno. Tady se dá dobře přespat a zítra můžeme jít od nevidím do nevidím - to by mě zajímalo, co to je tamhle nahoře.“</p>

<p>Rod se díval na plošinu, vystavěnou uvnitř hlavní haly.</p>

<p>Roy se tam zadíval. „Hned ti řeknu.“</p>

<p>„To je dobrý. Je to skoro kolmo nahoru. K takovým místům si postavíme žebříky.“</p>

<p>„Moje matka byla jako moucha a otec jako kamzík. Dívej se.“</p>

<p>Útes nebyl o moc výš než jeho hlava. Roy přehodil ruku přes okraj - a najednou se ulomil kus skály. Nespadl moc daleko.</p>

<p>Rod k němu přiběhl. „Jsi v pořádku?“</p>

<p>Roy nadával: „Myslím, že ano,“ a začal vstávat. Zasykl bolestí.</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>„Moje pravá noha. Myslím… Au! Myslím, že je zlomená.“</p>

<p>Rod zlomeninu prohmatal a pak šel useknout dlahy. Přivázal je kouskem lana, které měl Roy (většinu použil jako žebřík), a vycpal je listy. Byla to jednoduchá zlomenina lýtkové kosti bez rizika infekce.</p>

<p>Celou dobu se hádali.</p>

<p>„Samozřejmě, že půjdeš,“ říkal Roy. „Nech mi tu nějakou zvěřinu a všechno solené maso. A vymysli, jak mi tady nechat vodu.“</p>

<p>„Abych přišel zpátky a našel tady tvoje ohlodané kosti?“</p>

<p>„Ale vůbec ne. Nic mě nemůže dostat. Když si pospíšíš, budeš doma za tři dny.“</p>

<p>„Za čtyři nebo spíš pět. Šest dnů potrvá, než sem dojde záchranná skupina. A copak chceš, aby tě zpátky nesli na nosítkách? Jak by se ti líbilo být bezmocný, kdyby na nás zaútočil stobor?“</p>

<p>„Ale já bych nešel zpět. Naše kolonie se bude stěhovat sem.“</p>

<p>„Myslíš? Jedenáct dní, spíš dvanáct - Royi, ty sis nenatloukl jenom nohu, ty ses praštil taky do hlavy.“</p>

<p>Zůstali v galerii a Royova noha se hojila. Nebylo to těžké nebo složité zranění, jenom jeho léčba byla zdlouhavá. Rod by rád prozkoumal okolní jeskyně, ale když byl poprvé pryč delší dobu, než Roy předpokládal, našel svého pacienta téměř hysterického. Roy popustil uzdu představivosti a už viděl Roda mrtvého a sebe, jak bezmocně umírá hlady a žízní.</p>

<p>Od té doby ho Rod nechával samotného, jenom když šel pro vodu a jídlo. Galerie byla úplně bezpečná: nebylo třeba držet hlídky a oheň potřebovali jen na vaření. Počasí bylo teplejší a přestaly pravidelné denní přeháňky.</p>

<p>Probrali úplně všechno, od děvčat až po potřeby kolonie - co způsobilo tu poruchu, kvůli které tady uvázli, co by si dali k jídlu, kdyby mohli mít, co by chtěli, a pak znova holky. Nemluvili o tom, že by mohli být zachráněni, brali jako samozřejmost, že tu jsou navždy. Většinu času prospali a nedělali nic, jako zvířata.</p>

<p>Roy chtěl vyrazit zpět hned, jak mu Rod sundal dlahy, ale netrvalo mu to ani vteřinu, než zjistil, že zapomněl chodit. Celé dny cvičil a pak se naštval, když Rod trval na tom, že ještě nemůže vyrazit. Nahromaděný vztek ze zranění vyústil v jedinou hádku. kterou za celou dobu měli.</p>

<p>Rod se taky rozčílil, hodil mu lano a křičel: „No prosím! Ukaž, jak daleko dokážeš dojít na tý chromý noze!“</p>

<p>O pět minut později uvazoval Rod smyčku bledému a třesoucímu se Royovi kolem pasu a vytahoval ho nahoru na skálu. Deset dní cvičili Royovy svaly a potom vyrazili.</p>

<p>Shorty Dumont byl první, na koho narazili, když docházeli k osadě. Zíral na ně vyděšeně a s otevřenou pusou, pak jim běžel naproti a zase zpět do tábora, aby ostatní připravil.</p>

<p> „Hej, všichni! Jsou zpátky!“</p>

<p>Když to Caroline uslyšela, velkými skoky předběhla ostatní a oba je objímala a líbala.</p>

<p>„Ahoj, Carol,“ řekl Rod, „proč tak vyvádíš?“</p>

<p>„Roddie, ty ošklivý, ošklivý kluku!“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>12</strong><strong>„To nepůjde, Rode“</strong></p>

<p>Uprostřed oslav měl Rod čas zaregistrovat plno změn. Bylo tu víc než dvanáct nových stavení včetně dvou jakoby kůlen z bambusu a bláta. Jedna nová chatrč byla z cihel, vysušených na slunci, a měla okna. Tam, kde býval oheň na vaření, byl gril a nad ním trouba. Blízko ní vytékal z bambusové roury pramínek vody. Protékal skrz hrubě vydělanou kůži do kamenné mísy a odtud do potoka… nevěděl, jestli má být potěšený, nebo se zlobit, že mu ukradli jeho nápad.</p>

<p>Dojmy byly útržkovité, protože jejich triumfální příchod byl přerušován objetími, polibky, plácáním po zádech, při kterém praskaly kosti, a nekonečným proudem otázek.</p>

<p>„Ne, ne, žádný problém - jenom Roy se zbláznil a zlomil si nohu… ano, jistě, našli jsme, co jsme hledali; počkejte, až to uvidíte… ne… ano… Jackie!… Ahoj, Bobe! - já tě taky rád vidím, chlapče! Kde je Carmen?… Ahoj, Grante!“</p>

<p>Cowper se usmíval od ucha k uchu, bílé zuby mezi vousy. Rod si překvapeně všiml, že vypadá staře sakra, vždyť mu je tak dvacet dva, nejvíc dvacet tři. Jak přišel k těm vráskám?</p>

<p>„Rode, kamaráde! Nevím, jestli vás mám zavřít nebo ověnčit vavřínem.“</p>

<p>„No, zdrželi jsme se.“</p>

<p>„Vypadá to tak. No, to je radosti nad zbloudilými ovečkami. Pojďte nahoru do radnice.“</p>

<p>„Do čeho?“</p>

<p>Cowper se zatvářil nesměle.</p>

<p>„Oni tomu tak říkají, tak já taky. Zní to líp než č. 10 Downing Street, jak tomu říkali na začátku. Je to jen chata, ve které spím - nepatří mi,“ dodal. „Až zvolí někoho jiného, budu bydlet se starými mládenci.“</p>

<p>Grant je vedl k malé stavbě stranou od ostatních a čelem k ohňům na vaření. Nebyla tu zeď.</p>

<p>Rodovi najednou došlo, co bylo divného na horním konci osady; zeď byla úplně pryč a místo ní tam byla barikáda z trnitých keřů. Otevřel pusu, aby pronesl nějakou hrubou poznámku - pak si uvědomil, že to je jedno. Proč vyvolávat hádku, když se budou stěhovat do kaňonu Domorodců? Už nebudou potřebovat zdi; budou spát vysoko s vytaženými žebříky. Začal mluvit o něčem jiném.</p>

<p>„Grante, jak jste proboha dostali vnitřek z toho bambusu?“</p>

<p>„Co? To je jednoduché. Přivážeš nůž kůží k tenčímu bambusu a pak už jen dlabeš. Je to jen otázka trpělivosti. Waxie na to přišel. Ale to jsi ještě nic neviděl. Budeme mít železo.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Máme rudu, teď experimentujeme. Ale moc si přeju, abychom našli ložisko uhlí. Řekni, asi jste žádné neviděli, že?“</p>

<p>Večeře byla slavnostní, jako luau, havajský svátek, byla to oslava, před kterou svatby bledly. Rod dostal jídlo na opravdovém talíři - neglazurovaném, křivém, neuhlazeném, ale byl to talíř. Když vytahoval Plukovníka Bowieho, Margery Chungová Kinská mu podala dřevěnou lžíci.</p>

<p>„Nemáme jich dost, aby je měli všichni, ale zvláštní hosté mají dnes večer tu čest.“</p>

<p>Rod se na lžíci zvědavě podíval. Bylo to zvláštní držet ji v ruce.</p>

<p>Večeře se skládala z vařené zeleniny, nějakých kořenů, které neznal, a správně upečené kýty, nakrájené na tenké plátky. Roy a Rod dostali malé nekynuté pečivo jako tortilla. Nikdo jiný je neměl, ale Rod usoudil, že bude slušné, když se o tom nezmíní. Místo toho se rozplýval nad tím, že zase jí chléb.</p>

<p>Margery se usmála.</p>

<p>„Jednou budeme mít spoustu chleba. Možná příští rok.“</p>

<p>Jako dezert bylo malé kyselé ovoce a hladké ovoce bez chuti, které připomínalo trpasličí banán se semínky. Rod jedl příliš mnoho.</p>

<p>Grant utišil společnost a oznámil, že požádá cestovatele, aby vyprávěli, co zažili.</p>

<p>„Ať to řeknou najednou, pak to nebudou muset vyprávět sedmdesátkrát. Povídej, Rode. Ukaž se.“</p>

<p>„Eh. nechte mluvit Roye. Umí to líp než já.“</p>

<p>„Střídejte se. Až se unavíš, začne mluvit Roy.“</p>

<p>Vyprávěli všechno, navzájem se přerušovali a doplňovali. Kolonisté byli ohromeni pláží s miliardami kostí a ještě víc se zajímali o zříceniny obyvatel galerií.</p>

<p>„Rod a já se pořád přeme,“ povídal jim Roy, „já tvrdím, že to byla civilizace. On říká, že to mohl být jen instinkt. Přeskakuje mu z horka. Ti obyvatelé byli inteligentní. Ne lidé, ale inteligentní.“</p>

<p>„Ale kde jsou tedy nyní?“</p>

<p>Roy pokrčil rameny.</p>

<p>„Kde jsou Selenité? Co se stalo s Mithrany?“</p>

<p>„Roy je romantik,“ namítal Rod. „Ale budete si moci vytvořit vlastní úsudek, až se tam dostaneme.“</p>

<p>„To je pravda, Rode,“ souhlasil Roy.</p>

<p>„To je asi tak všechno. Zbytek času zabralo čekání, až se Royovi zahojí noha. Ale tím se dostáváme k hlavnímu bodu. Jak rychle se můžeme přestěhovat? Grante, je nějaký důvod, proč bychom nemohli vyrazit hned? Neměli bychom zítra strhnout tábor a vyrazit? Přemýšlel jsem o tom - o tom, jak se přesunout - a za úsvitu bych poslal napřed průzkumnou skupinu. Roy nebo já ji povedeme. Půjdeme den po proudu, vybereme místo, rozděláme oheň, ulovíme něco a uvaříme, než dorazí zbytek. To samé uděláme další den. Myslím, že v jeskyních budeme pohodlně a bezpečně za pět dní.“</p>

<p>„Dibs se hlásí do předvoje!“</p>

<p>„Já taky“</p>

<p>Ozvaly se další výkřiky, ale Rod si nemohl pomoci - připadalo mu. že jejich reakce nebyla taková, jakou očekával. Jimmy se jako dobrovolník nehlásil a Caroline vypadala zamyšleně. Baxterovi nebyli vidět, protože seděli ve stínu.</p>

<p>Otočil se ke Cowperovi.</p>

<p>„Tak co, Grante? Máš lepší nápad?“</p>

<p>„Rode,“ řekl Grant pomalu, „tvůj plán je dobrý… Ale na něco jsi zapomněl.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Z čeho usuzuješ, že se budeme stěhovat?“</p>

<p>„Cože? Ale vždyť proto jsme byli posláni hledat místo! Abychom našli lepší domov. Našli jsme ho - ty jeskyně se dají ubránit proti armádě. Co je v tom za háček? Samozřejmě, že se budeme stěhovat!“</p>

<p>Cowper si prohlížel své nehty.</p>

<p>„Rode, neuraž se. Já nevím proč a pochybuji, že ostatní ano. Neříkám, že místo, které jste s Royem našli, není dobré. Možná, že je lepší než tohle místo - než bývalo tohle místo. Ale vede se nám tady dobře - a vložili jsme sem plno času a úsilí. Proč se stěhovat?“</p>

<p>„Vždyť to říkám. Jeskyně jsou bezpečné, úplně bezpečné. Tohle místo je otevřené… Je nebezpečné.“</p>

<p>„Možná. Rode, za celou dobu, co tu jsme, nebyl nikdo uvnitř tábora zraněn. Budeme o tom hlasovat, ale nemůžeš po nás chtít, abychom opustili naše domovy a vše, co jsme udělali, kvůli tomu, abychom se vyhnuli nebezpečí, které je možná domnělé.“</p>

<p>„Domnělé? Myslíš si, že stobor nedokáže přeskočit tu chatrnou barikádu?“ podotkl Rod.</p>

<p>„Myslím, že by se stoborovi zabodaly kůly do břicha, kdyby se to pokusil přeskočit,“ odpověděl Grant rozvážně. „Ta 'chatrná barikáda' je vysoce účinná obrana. Podívej se lépe ráno.“</p>

<p>„V jeskyních bychom ji nepotřebovali. Nepotřebovali bychom noční hlídky. Sakra, nepotřebovali bychom domy. Ty jeskyně jsou lepší než nejlepší domy tady!“</p>

<p>„Asi ano, Rode. Ale neviděl jsi, co všechno jsme tady udělali, kolik bychom toho museli opustit. Rozhlédni se tu za dne a pak mluv.“</p>

<p> „No… Ne, Grante, jde tu o jediné: jeskyně jsou bezpečné; tohle místo ne. Hlasujme.“</p>

<p>„Teď se zklidni. Tohle není obecní schůze. Je to oslava na tvou počest. Nepokaž ji.“</p>

<p>„No… Je mi to líto. Ale jsme tu všichni, hlasujme.“</p>

<p>„Ne.“ Cowper se postavil. „Obecní schůze bude jako vždy v pátek. Dobrou noc, Rode. Dobrou noc, Royi. Jsme hrozně rádi, že jste zpátky. Dobrou noc, všichni.“</p>

<p>Společnost se postupně rozpadala. Jen několik mladších chlapců chtělo diskutovat o navrženém stěhování. Bob Baxter přišel k Rodovi, položil mu ruku na rameno a řekl:</p>

<p>„Uvidíme se ráno, Rode. Dobrou.“ Odešel dřív, než se Rod stačil otočit od chlapce, s kterým mluvil.</p>

<p>Jimmy Throxton zůstal, stejně tak Caroline. Rod se ho zeptal:</p>

<p>„Jimmy? Na které straně jsi?“</p>

<p>„Já? Znáš mě, partnere. Podívej, poslal jsem Jackie do postele, necítila se dobře. Ale řekla mi, abych ti vyřídil, že jsme vždycky na sto procent s tebou.“</p>

<p>„Díky. Cítím se lépe.“</p>

<p>„Uvidíme se ráno? Chci ještě zkontrolovat Jackie.“</p>

<p>„Jistě. Spěte dobře.“</p>

<p>Nakonec zbyl sám s Caroline.</p>

<p>„Roddie? Chceš se mnou zkontrolovat stráže? Zítra už to budeš dělat ty, ale říkali jsme si, že bys mohl mít jednu noc bez starostí.“</p>

<p>„Moment. Carol… Chováš se divně.“</p>

<p>„Já? Proč, Roddie?“</p>

<p>„No, možná ne. Co si myslíš o stěhování? Nevložila ses do debaty.“</p>

<p>Odvrátila pohled. „Roddie,“ řekla, „kdyby záleželo jen na mně, začala bych se zítra stěhovat. Byla bych v první skupině.“</p>

<p>„Výborně! Co se stalo s těmi lidmi? Grant je odradil, ale já nevím proč.“ Podrbal se na hlavě. „Mám sto chutí vytvořit svou vlastní skupinu - ty, já, Jimmy a Jack, Baxterovi, Roy, těch pár, co chtělo jít dnes večer a kdokoliv s trochou rozumu.“</p>

<p>Povzdechla si. „To nepůjde, Rode.“</p>

<p>„Cože? Proč ne?“</p>

<p>„Já půjdu. Několik těch mladíků taky, pro zábavu. Jimmy a Jackie taky, když na tom budeš trvat.. ale odřeknou to, když jim to ulehčíš. Baxterovi by neměli chodit a pochybuji, že by to Bob dovolil. Carmen opravdu nemůže na takovou cestu.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>13</strong><strong>Nezabitelný</strong></p>

<p>Nikdy se o tom nehlasovalo. Rod věděl už dlouho před pátkem, jak by hlasování dopadlo - asi tak padesát proti, poloviční množství pro a jeho přátelé by hlasovali pro spíš z loajality než z přesvědčení.., nebo možná proti němu, když by na to přišlo.</p>

<p>V soukromí žádost stáhl.</p>

<p>„Grante, dostal jsi mě. I Roy drží s tebou. Ale můžeš je přesvědčit.“</p>

<p>„Pochybuji, Rode. Ty nevidíš, že jsme tu již zapustili kořeny. Možná, že jsi našel lepší místo.. ale na změnu je příliš pozdě. Koneckonců, tohle místo jsi vybral ty sám.“</p>

<p>„Ne docela, to - no, prostě se to tak nějak vyvrbilo.“</p>

<p>„Hodně věcí se tak nějak vyvrbilo. A ty jsi pomohl těm nejlepším.“</p>

<p>„To se právě snažím dělat! Grante, připouštím, že stěhování je náročné, ale můžeme to zvládnout. Budeme po cestě pohodlně zastavovat a naše největší tahouny pošleme zpátky pro věci, které tu nechceme nechat. Sakra, můžeme odnést člověka na nosítkách, kdybychom museli - když postavíme dostatek stráží.“</p>

<p>„Jestli to město odhlasuje, jsem pro. Ale nebudu se je snažit přemlouvat. Podívej, Rode, ty máš utkvělou představu, že tohle místo je nebezpečně otevřené. Ale nestojí za tebou fakta. A na druhou stranu se podívej, co všechno tu máme. Tekoucí vodu, skládku, pohodlné obydlí, které vyhovuje podnebí. Sůl - je tam dole sůl?“</p>

<p>„Nehledali jsme ji - ale dá se jednoduše přinést z pobřeží.“</p>

<p>„Ale tady to máme blíž. Máme tu naději, že najdeme kovy. Ještě jsi neviděl rudnou žílu, že ne? Každým dnem jsme lépe vybavení; životní standard se zvyšuje. Je to kolonie, za kterou se nikdo nemusí stydět, a vytvořili jsme jí holýma rukama; a nikdo to po nás nechtěl. Proč zahodit to, co jsme získali, a přestěhovat se do jeskyní jako divoši?“</p>

<p>Rod vzdychl. „Grante, potok se může v době dešťů rozvodnit - bez ohledu na chabou obranu.“</p>

<p>„To se mi nezdá. ale uvidíme, jestli to tak je. Teď nastává doba sucha. Takže si o tom můžeme promluvit za pár měsíců.“</p>

<p>Rod se vzdal. Odmítl stát se znovu 'Správcem města' a nezůstala jím ani Caroline, když se Rod vzdal. Jmenován byl Bill Kennedy a Rod začal pracovat pod Cliffovým vedením jako lovec, spal pod velkým přístřeším se starými mládenci a střídal se s ostatními v nočních hlídkách. Hlídky se skládaly z jednoho muže, který měl udržovat oheň. Mluvilo se o tom, že v noci se nebudou ohně udržovat, protože bylo stále těžší shánět palivo. Většina se zdála spokojená s hradbou z trnitých keřů.</p>

<p>Rod byl zticha a v noci byl ve střehu.</p>

<p>Zvěře bylo pořád dost, ale začala být bázlivá. Jeleni už nechodili cestičkou, kterou chodili v období dešťů: museli je hledat a pak nahánět. Vypadalo to, že masožravci jsou vzácnější. Ale první opravdová známka zvláštních sezónních zvyků zdejší fauny se objevila u velmi malé šelmy. Mick Mahmud se vrátil do tábora s ošklivě pokousaným kotníkem; Bob Baxter ho ošetřil a ptal se, jak se to stalo.</p>

<p>„Nebudeš mi věřit.“</p>

<p>„Zkus to.“</p>

<p>„No, byl to jenom Hloupý Jack. Samozřejmě jsem si ho nevšímal. Další věc, kterou si pamatuju, je, jak ležím na zemi a snažím se ho setřást. Takhle mě pokousal, než jsem stačil vytáhnout nůž. Musel jsem mu uříznout čelisti, aby povolily.“</p>

<p>„Máš štěstí, že jsi nevykrvácel.“</p>

<p>Když Rad slyšel, co se Mickovi stalo, řekl to hned Rayovi. Měli už jednu špatnou zkušenost s agresivním Hloupým Jackem, takže to Roy nebral na lehkou váhu. Požádal Cliffa. aby varoval ostatní; zdálo se, že začínají být nebezpeční.</p>

<p>O tři dny později začala migrace zvířat.</p>

<p>Nejdřív to byl jen pohyb, který se zdál bezcílný, až na to, že směřoval po proudu. Zvířata už dlouho nechodila k vodě do údolí a objevovala se tam jen zřídka; teď do něj začali proudit jeleni, zastavovali se o plot a škrábali se ven. A nebyly to jen antilopy. ale také ptáci bez křídel, hlodavci, norníci, druhy, které člověk nedokázal pojmenovat, všichni se spojili v migraci. Jeden z těch obrovských lvovitých tvorů. kterým říkali stobor, se přiblížil k ohradě za bílého dne, prohlédl si ji, švihnut ocasem, pak se vyškrábal po útesu a pokračoval po proudu dolů.</p>

<p>Cliff odvolal lovecké skupiny; nebylo třeba lovit, když jim zvěř přicházela rovnou do tábora.</p>

<p>Rod byl tu noc víc nervózní než kdy jindy. Vstal od grilu a přišel k Jimmymu a Jacqueline.</p>

<p>„Co se tu děje? Je to strašidelné.“</p>

<p>Jimmy trhnul rameny.</p>

<p>„Cítím to. Asi to je tím, jak se ta zvířata divně chovají. Hele, slyšel jsi, že zabili Hloupého Jacka uvnitř tábora?“</p>

<p>„Už vím, co to je,“ řekla zničehonic Jacqueline. „Žádná 'Opera'.“</p>

<p>'Opera' říkal Jimmy ještěrkám. které vydávaly ty příšerné zvuky, co tak hrozně vyděsily Roda první noc. Každou noc po setmění začal jejich koncert. Rod si jich už dávno nevšímal, asi jako si člověk zvykne na cikády. Vědomě je neslyšel už týdny.</p>

<p>Teď však nezačaly včas bědovat, a to ho rozčilovalo. Nesměle se usmál.</p>

<p>„To je ono, Jackie. Zvláštní, jak si člověk na něco zvykne. Myslíš, že stávkují?“</p>

<p>„Spíš úmrtí v rodině,“ odpověděl Jimmy. „Zítra už budou zase v pořádku.“</p>

<p>Rod nemohl usnout. Když noční hlídka vyhlásila poplach, byl úplně při smyslech a rychle vyběhl z ubytovny. V ruce držel Plukovníka Bowieho.</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>Na hlídce byl Arthur Nielsen.</p>

<p>„Teď už je to dobrý,“ odpověděl nervózně. „Velký býk prorazil plot. A tohle se dostalo dovnitř.“ Ukázal na zdechlinu, byl to Hloupý Jack.</p>

<p>„Krvácíš.“</p>

<p>„To je jen škrábnutí.“</p>

<p>Ostatní se okolo shromáždili. Cowper se protlačil, obhlédl situaci a řekl:</p>

<p>„Waxie, postav hlídku k té trhlině. Bille… Kde je Bill? Bille, ať hlídá ještě někdo. A tu trhlinu opravíme hned za úsvitu.“</p>

<p>Na východě už nebe šedlo. Margery navrhla:</p>

<p>„Můžeme zůstat vzhůru a nasnídat se. Rozdělám oheň.“ Odešla.</p>

<p>Rod se díval skrz poškozenou barikádu. Na vzdálené straně stál velký jelen a viselo na něm nejméně šest Hloupých Jacků. Cliff stál u Roda a zeptal se:</p>

<p>„Tušíš, co na ně platí?“</p>

<p>„Jenom pistole.“</p>

<p>„Nemůžeme na ně plýtvat střelivem.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Rod o tom uvažoval a pak vytáhl z hromady bambusových holí na stavby jednu, která byla asi o hlavu menší než on. Posadil se a ke konci tyče přivázal kůží Lady Macbeth, čímž vytvořil hrubý oštěp.</p>

<p>Caroline si k němu přisedla.</p>

<p>„Co to děláš?“</p>

<p>„Vyrábím zabiják na Jacky.“</p>

<p>Pozorovala ho. „Taky si jeden udělám,“ řekla najednou a vyskočila.</p>

<p>Když se rozednilo, zvířata prchala po proudu jako před lesním ohněm. Potok byl částečně vyschlý a na jeho břehu se vytvořila malá pláž. Rozšířili trnitou ohradu až k vodě, ale podrážděná zvířata protrhla tuhle slabou zábranu a utíkala podél vody okolo tábora.</p>

<p>Po tomto zbytečném úsilí se je už nesnažili odvrátit. Zvířata skákala i do vody; musela někudy projít a pláž mezi vodou a původním břehem fungovala jako ventil. Díky tomu barikáda nepadla pod tím množstvím. Nejmenší zvířata prošla ohradou, běžela přes tábor a vůbec si lidí nevšímala.</p>

<p>Rod zůstal u barikády a jedl vestoje. Od rozbřesku zabil šest Jacků, Caroline jich zabila ještě víc. Ostatní si také vyráběli primitivní oštěpy. Hloupí Jackové nepronikali přes ohradu ve velkém množství: většina honila zvířata po cestě okolo tábora. Ti, kteří se dovnitř dostali, byli zabiti.</p>

<p>Cowper a Kennedy si prohlíželi barikádu a zastavili se u Roda; vypadali ustaraně.</p>

<p>„Rode,“ řekl Grant. „jak dlouho to bude trvat?“</p>

<p>„Jak to mám vědět? Než dojdou zvířata. Vypadá to jako - támhle, Shorty - vypadá to, jakoby Jackové hnali ostatní, ale nemyslím si to. Spíš si myslím, že se všichni zbláznili.“</p>

<p>„Ale proč?“</p>

<p>„Já nevím. Ale myslím, že vím, kde se vzaly všechny ty kosti na pláži u moře. Ale neptej se mě proč. Co způsobuje například nálety kobylek? Za tebou! Skoč!“</p>

<p>Kennedy vyrazil, Rod Jacka dorazil a pokračovali v rozhovoru.</p>

<p>„Ať je někdo hodí do vody, Bille, než začnou páchnout. Podívej, Grante, zatím jsme v pořádku, ale vím, co bych udělal.“</p>

<p>„Co? Přestěhoval se do tvých jeskyní? Rode, měl jsi pravdu - ale teď už je pozdě.“</p>

<p>„Ne, ne. To je jako plakat nad rozlitým mlékem: na to zapomeň. Co mě děsí, jsou tyhle malé zlé potvory. Už nejsou hloupí; jsou pěkně rychlí a ohavní… a dokážou se protáhnout přes plot. Teď se nimi vypořádáme - ale co v noci? Musíme rozdělat velké ohně uvnitř ohrady podél břehu. Jedině přes oheň se nedostanou - doufám.“</p>

<p>„Na to budeme potřebovat spoustu dřeva.“ Grant se podíval skrz barikádu a otřásl se.</p>

<p>„To tedy ano. Ale vydržíme tak přes noc. Podívej, dej mi šest mužů a sekyru. Já je povedu.“</p>

<p>Kennedy zavrtěl hlavou. „To je moje práce.“</p>

<p>„Ne, Bille,“ řekl pevně Cowper. „Já to povedu. Ty tu zůstaň a hlídej město.“</p>

<p>Než den uběhl, Cowper vypravil dvě skupiny a Rod a Bill vedl každý jednu. Snažili se najít mezery mezi proudem zvířat, ale Billova skupina byla chycena nahoře na útesu, kde káceli dřevo a házeli ho dolů před jeskyni. Byli uvězněni na stromech dvě hodiny. Malé údolí bylo vyčištěno od dřeva už před měsíci; museli chodit do lesa, aby přinesli dřevo, které by hořelo.</p>

<p>Cliff Pawley, který byl vedoucí lovu a vedl pátou skupinu pozdě odpoledne, zlomil topůrko od sekyrky. Vrátili se s tím, co dokázali useknout noži. Zatímco byli pryč, jeden z těch obrovských býků, kterým říkali bizoni, spadnul z útesu do tábora a zlomil si vaz. Viseli na něm čtyři Hloupí Jackové. Dali se snadno zabít, protože se nechtěli pustit.</p>

<p>Jimmy a Rod hlídali barikádu s oštěpy. Jimmy se podíval dozadu, kde dívky odstraňovaly zdechliny.</p>

<p>„Rode,“ řekl zamyšleně, „neměli jsme pravdu. Tohle jsou stoborové.., opravdoví stoborové.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Ta velká mimina, kterým jsme tak říkali, nejsou 'stoborové'. Tohle je to, před čím nás Matson varoval.“</p>

<p>„Víš.. je mi jedno, jak se jmenují, hlavně když jsou mrtví. Připrav se, Jimmy; támhle je další.“</p>

<p>Cowper nařídil rozdělat ohně podél řeky před setměním. Přemýšlel, jak to udělat, aby se nepoškodil vodovod, ale to se vyřešilo samo; kostra se zatřásla a voda přestala téci. Nějaké zvíře nahoře do vodovodu vrazilo a rozbilo křehkou konstrukci.</p>

<p>Město už dlouho nepoužívalo vaky na vodu. Teď měli jen pár litrů vody v hrnci na vaření; ale radši strádání než nebezpečí, nejdůležitější bylo vybudovat kruh ohně okolo nich. Bylo už několik zraněných - ale naštěstí žádní mrtví, jenom pokousaní a poškrábaní od malých šelem, kterým se až doteď říkalo Hloupý Jack. Zásoba dezinfekce, kterou komunita měla, se za ty měsíce povážlivě ztenčila a nedala se nahradit. Teď jí už bylo tak málo, že Bob Baxter dezinfikoval jen největší zranění.</p>

<p>Když naházeli dřevo do velkého oblouku uvnitř barikády a podél břehu k jeskyni, výsledek celodenní dřiny se zdál nepatrný. Nezbývalo o moc víc, než kolik už použili. Bill Kennedy se rozhlédl.</p>

<p>„To nestačí na dlouho, Grante.“</p>

<p>„Musí, Bille. Zapalte to.“</p>

<p>„Kdybychom se stáhli od plotu a vytvořili oblouk kolem útesu - Co myslíš?“</p>

<p>Cowper se snažil představit si, kolik ušetří.</p>

<p>„Není to o moc víc. No, nezapalujte dolní hranici, ledaže by se zvířata otočila zpátky na nás. Ale rychle, začíná být tma.“</p>

<p>Pospíchal ke kuchyňskému ohni, vzal hořící třísku a začal řetězec zapalovat. Kennedy mu pomohl a brzy bylo město obklopeno ohněm. Cowper hodil svoji louči do ohně a řekl:</p>

<p>„Bille, rozděl muže na dvě hlídky a pošli ženy do jeskyně, musí se tam nějak smáčknout.“</p>

<p>„Nebude jednoduché dostat tam víc než třicet žen, Grante.“</p>

<p>„Budou celou noc sedět. Ale pošli je nahoru. A zraněné muže taky.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Kennedy začal příkaz rozhlašovat. Vzápětí přiběhla rozčílená Caroline s oštěpem v ruce.</p>

<p>„Grante, co je to za nesmysl, že holky mají jít do jeskyně? Rozmysli si to dvakrát, než mi přikážeš odejít!“</p>

<p>Cowper se na ní otráveně podíval.</p>

<p>„Carol, nemám čas se hádat. Sklapni a dělej, co máš.“</p>

<p>Caroline otevřela pusu, zavřela ji a odešla. Bob Baxter si zavolal Granta, Rod si všiml, že je velmi rozrušený.</p>

<p>„Grante? Ty jsi nařídil, že se ženy mají přestěhovat do jeskyně?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Promiň, ale Carmen nemůže.“</p>

<p>„Musíte ji tam odnést. Právě na ni jsem myslel, když jsem to nařizoval.“</p>

<p>„Ale -“ Bob zmlknut a poodešel s Grantem stranou. Mluvil tiše a naléhavě. Grant zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Není to bezpečné, Grante,“ pokračoval Baxter hlasitěji. „Neodvažuji se riskovat. Interval je už jen devatenáct minut.“</p>

<p>„No… dobrá. Ať u ní zůstane pár žen. Třeba Caroline, ano? To by ji mělo zaměstnat.“</p>

<p>„Dobře.“ Baxter odběhl.</p>

<p>Kennedy vedl první hlídku s dvanácti muži podél ohně; Rod byl v druhé hlídce pod Cliffem. Šel k Baxterovým, aby zjistil, jak se daří Carmen, ale Agnes mu řekla, aby vypadl. Tak šel do přístřeší a snažil se spát.</p>

<p>Probudily ho výkřiky, právě včas, aby viděl, jak jedna pětimetrová lví potvora utíká přes tábor po proudu. Jedním skokem přeskočila barikádu, kůly i ohně.</p>

<p>Rod zavolal: „Někdo zraněný?“</p>

<p>Shony Dumont odpověděl.</p>

<p>„Ne. Ani nezamávala.“</p>

<p>Shony krvácel na levém lýtku, ale zdálo se, že o tom neví. Rod zalezl zpátky a snažil se spát.</p>

<p>Znovu se vzbudil. protože se budova otřásala. Rychle vyběhl ven.</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>„To jsi ty, Rode? Nevěděl jsem, že jsi uvnitř. Pomoz mi, spálíme to.“</p>

<p>Hlas patřil Bobovi. Pátral v rohu po kožených řemíncích, které stavbu držely.</p>

<p>Rod položil svůj oštěp stranou, aby na něj někdo nešlápl, vytáhl Plukovníka Bowieho a začal mu pomáhat. Budova byla z bambusu a listí, se střechou z bláta a došků, většina bude hořet dobře.</p>

<p>„Jak je Carmen?“</p>

<p>„Dobře. Normální postup. Budu víc platný tady. Kromě toho mě tam nechtějí.“</p>

<p>Baxter zbořil roh přístřešku, posbíral trosky a odběhl. Rod jich také pár vzal a následoval ho.</p>

<p>Rezervní hranice byla pryč; někdo trhal střechu 'radnice' a mlátil kusy o zem, aby se vyklepalo bahno. Zdi byly z cihel. ale střecha bude hořet. Rod přišel blíž a zjistil, že to je Cowper, kdo ničí tenhle symbol jejich svrchovanosti. Pracoval v zuřivém vzteku.</p>

<p>„Nech toho, Grante, já to udělám. Odpočinul sis vůbec?“</p>

<p>„Co? Ne.“</p>

<p>„Tak radši jdi. Bude to dlouhá noc. Kolik je hodin?“</p>

<p>„Nevím. Možná půlnoc.“</p>

<p>Oheň vyšlehl, Cowper se k němu postavil čelem a přejel si rukou přes obličej.</p>

<p>„Rode, sežeň si druhou hlídku a pošli Billa spát. Cliff je pokousaný, tak jsem ho poslal pryč.“</p>

<p>„Dobře. Spálit všechno, co hoří - je to tak?“</p>

<p>„Všechno kromě Baxterovic střechy. Ale nespotřebujte to moc rychle; musí to stačit do rána.“</p>

<p>„Jasně.“ Rod pospíchal k ohňům a našel Kennedyho.</p>

<p>„Fajn, Bille, já to přebírám - Grantovy rozkazy. Běž se vyspat. Něco se dostalo dovnitř?“</p>

<p>„Ani moc ne. A ne daleko.“ V světle ohně bylo vidět, že Kennedyův oštěp je černý od krve. „Nepůjdu spát, Rode. Najdi si místo a pomáhej mi.“</p>

<p>Rod zavrtěl hlavou. „Jsi groggy. Nech to. Je to Grantův rozkaz.“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Dobře… Podívej, vezmi svůj oddíl a jděte strhnout domy. Aspoň to bude změna.“</p>

<p>„Eh - dobře.“</p>

<p>Kennedy odešel a téměř se potácel. Zvířata na chvíli přestala proudit, žádné za barikádou neviděl. Měl čas, aby si svolal hlídku a poslal spát ty, kteří byli ve službě od západu slunce. Pověřil Douga Sanderse a Micka Mahmuda udržováním ohně a přikázal, že nikdo jiný nesmí na oheň přikládat.</p>

<p>Když se vrátil z obhlídky, našel Boba Baxtera, jak stojí uprostřed linie s oštěpem. Rod mu položil ruku na rameno.</p>

<p>„Lékař nemusí bojovat. Tak zle na tom nejsme.“</p>

<p>Baxter pokrčil rameny. „Mám s sebou lékárničku, tedy to, co z ní zbylo. Tady ji použiju.“</p>

<p>„Nemáš dost svých starostí?“</p>

<p>Baxter se unaveně usmál. „Lepší než tam nervózně postávat. Rode, zase začínají útočit. Neměli bychom trochu přiložit na ohně?“</p>

<p>„Hmm… ne, jestli chceme, aby nám vydržely. Myslím, že tímhle neprojdou.“</p>

<p>Baxter neodpověděl, protože v tom okamžiku proskočil kouřícím ohněm Hloupý Jack. Baxter ho probodl. Rod zamával rukama a zakřičel:</p>

<p>„Přiložte na oheň! Ale nepřežeňte to!“</p>

<p>„Za tebou, Rode!“</p>

<p>Rod vyskočil, otočil se a dostal tu potvoru.</p>

<p>„Kudy pronikl tenhle? Neviděl jsem ho.“</p>

<p>Než Bob stihl odpovědět, ze tmy vyběhla Caroline.</p>

<p>„Bob! Bob Baxter! Musím najít Boba Baxtera!“</p>

<p>„Tady,“ zavolal Rod.</p>

<p>Baxter stěží mluvil.</p>

<p>„Ona - ona?“ obličej se mu zkroutil úzkostí.</p>

<p>„Ne, ne!“ ječela Caroline. „Je v pořádku, je jí výborně. Je to holčička!“</p>

<p>Baxter tiše omdlel a oštěp mu upadl na zem. Caroline ho chytila, aby nespadl do ohně. Otevřel oči a řekl:</p>

<p>„Promiň, vyděsila jsi mě. Víš určitě, že je Carmen v pořádku?“</p>

<p>„Zdravá jako řípa. A dítě taky. Má asi tři kila. Hele, podej mi to bodlo - Carmen tě chce vidět.“</p>

<p>Baxter odklopýtal pryč a Caroline zaujala jeho místo. Zašklebila se na Roda.</p>

<p>„Je mi skvěle! Jak to jde, Rode? Rychle? Mám chuť dostat osm nebo devět kusů té havěti.“</p>

<p>Cowper přišel o pár minut později. Caroline na něj zavolala: „Grante, slyšel jsi dobré zprávy?“</p>

<p>„Ano. Zrovna odtamtud jdu.“ Nedbal na to, že je Caroline v ochranné linii. „Uděláme z nějakého dřeva nosítka, abychom dostali Carmen nahoru. Pak je shodí dolů a můžeš je spálit.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>„Agnes vynese nahoru dítě. Rode, kolik lidí nejvíc můžeme dostat do jeskyně?“</p>

<p>„No,“ podíval se Rod nahoru, „už teď musí přepadávat přes okraj.“</p>

<p>„Toho se bojím. My je tam prostě musíme nějak dostat. Chci poslat nahoru všechny ženaté muže a nejmladší kluky. Ti starší zůstanou tady dole.“</p>

<p>„Já jsem starší,“ přerušila ho Caroline.</p>

<p>Cowper si jí nevšímal.</p>

<p>„Uděláme to hned, jak bude Carmen v bezpečí - nemůžeme udržet ohně moc dlouho.“ Otočil se a zamířil k jeskyni.</p>

<p>Caroline tiše hvízdla. „Roddie, bude to zábava.“</p>

<p>„Není to zrovna zábava podle mých představ. Caroline, hlídej zatím pevnost. Musím to zařídit.“ Šel podél hranice a každému říkal, aby buď zůstal, nebo odešel.</p>

<p>Jimmy se na něj zamračil. „Nepůjdu, dokud nepůjdou ostatní. Nemohl bych se podívat Jackie do tváře.“</p>

<p>„Zavři pusu a udělej, co říká Grant - nebo tě roztrhnu jak hada. Jasné?“</p>

<p>„Jasné. Ale nelíbí se mi to.“</p>

<p>„Nemusí se ti to líbit, jen to udělej. Viděl jsi Jackie? Jak jí je?“</p>

<p>„Byl jsem nahoře před chvílí. Je v pořádku, jenom je jí trochu špatně od žaludku. Ale zprávy o Carmen jí pomohly.“</p>

<p>Rod nestanovil žádnou věkovou hranici, aby odlišil, kdo má odejít. Když poslal pryč všechny ženaté, zraněné a všechny ženy, neměl moc na výběr. Prostě poslal nahoru ty, kteří byli moc mladí nebo, nebyli tak zruční. Zbylo mu šest mužů a Cowper a - možná - Caroline. Přesvědčování Caroline byl úkol, který odkládal.</p>

<p>Vrátil se a potkal Cowpera. „Carmen je nahoře. Můžeš tam poslat zbytek,“ řekl mu Grant.</p>

<p>„Pak můžeme spálit Baxterovic střechu.“</p>

<p>„Už jsem ji strhnul, když nesli nahoru Carmen.“ Cowper se rozhlédl. „Carol! Nahoru.“</p>

<p>Caroline dupla nohou. „Nepůjdu!“</p>

<p>Rod řekl jemně: „Carol, slyšela jsi. Jdi nahoru teď hned!“</p>

<p>Zamračila se, vystrčila ret a řekla: „Dobře, kvůli tobě, Roddie Walkere!“, otočila se a vyběhla po stezce.</p>

<p>Rod zakřičel: „Dobře, poslouchejte! Všichni nahoru kromě těch, kterým jsem řekl, aby tu zůstali. Rychle!“</p>

<p>Asi polovina z nich začala šplhat nahoru, když se ozvala Agnes.</p>

<p>„Hej! Pomalu! Někdo spadne ze skály, jestli se budete strkat.°`</p>

<p>Řada se zastavila. Jimmy zavolal:</p>

<p>„Všichni vydechnout, to pomůže.“</p>

<p>Někdo odpověděl: „Shoďte Jimmyho.., to pomůže.“</p>

<p>Opět se pomalu pohnuli. Za deset minut se sedmdesát lidí dokázalo namačkat do jeskyně, která byla pohodlná pro dvanáct. Ani tam nemohli stát, protože člověk se mohl narovnat jenom na kraji. Dívky byly zastrčeny uvnitř, seděly nebo dřepěly na bobku a byly tak nacpané, že měly stěží vzduch k dýchání. Muži na kraji sice stáli, ale mohli ve tmě šlápnout mimo útes, nebo je mohl někdo strčit.</p>

<p>Grant řekl:</p>

<p>„Hlídej tu, Rode. Já se podívám nahoru.“ Zmizel na stezce k jeskyni a za pár minut byl zpátky. „Jsou tam jak sardinky,“ řekl. „Uděláme to takhle: Mohou se ještě smáčknout, když budou muset. Carmen se bude možná muset posadit - teď leží - ale půjde to. Až ohně uhasnou, pošleme nahoru ostatní. Když budeme s oštěpy stát pod převisem na konci stezky, dokážeme se ubránit do rána. Co myslíš?“</p>

<p>„Zdá se, že to je to jediné, co můžeme udělat.“</p>

<p>„Výborně. Až bude čas, půjdeš předposlední, já poslední.“</p>

<p>„Hmm… Já se s tebou prohodím.“</p>

<p>Cowper odpověděl s překvapivou hrubostí. „Já jsem vůdce, já půjdu poslední. Dáme na ohně všechno, co tu zbylo, a pak se všichni shromáždíme tady. Ty jdi ke břehu, já jdu k plotu.“</p>

<p>Netrvalo dlouho a všechny zbytky byly v ohních. Pak se sešli u stezky a čekali - Roy, Kenny, Doug, Dick, Charlie, Howard, Rod a Grant. Valila se další vlna šílených zvířat, ale ohně ji zastavily, takže to obešla podél vody. Howard Goldstein řekl:</p>

<p>„Jeden prošel na vzdáleném konci.“</p>

<p>„Nech ho, Goldie,“ řekl Cowper. „Nebudeme si jich všímat, dokud nebudou tady.“</p>

<p>Rod si přendal oštěp zpátky do pravé ruky. Oheň byl prolomený na mnoha místech. Nejen, že Jackové mohli proběhnout, ale navíc je neviděli, protože doutnající ohně vydávaly málo světla.</p>

<p>Cowper se otočil k Rodovi a řekl:</p>

<p>„Dobře, všichni. Spočítej je.“ Pak zakřičel: „Bille! Agnes! Udělejte místo, posílám je nahoru.“</p>

<p>Rod se podíval na plot, pak se otočil.</p>

<p>„Dobře, Kenny první. Další Doug, necpěte se. Goldie a pak Dick. Kdo zbývá? Roy -“</p>

<p>Otočil se, protože si uvědomil, že se něco děje. Grant za ním nestál. Rod ho spatřil, jak se naklání nad zkomírajícím ohněm.</p>

<p>„Hej, Grante!“</p>

<p>„Hned jsem u tebe.“</p>

<p>Cowper vybral z uhlíků větev a rozfoukal ji. Skočil přes uhlí; proběhl mezi ostrými kůly k ostnatému plotu a vrazil do něj louč. Suché větve okamžitě vzplály. Pomalu odcházel a vybíral si cestu mezi kůly.</p>

<p>„Pomůžu ti!“ zakřičel Rod. „Zapálím druhý konec.“</p>

<p>Cowper se otočil a plameny z hořící hranice ozářily jeho vážnou, zarostlou tvář.</p>

<p>„Zůstaň tam. Dostaň ostatní nahoru. Je to rozkaz!“</p>

<p>Pohyb nahoru ustal. Rod zavrčel:</p>

<p>„Pohněte sebou. hlupáci! Rychle!“ Postrčil je koncem oštěpu a pak se otočil.</p>

<p>Cowper rozdělal oheň na dalším místě. Narovnal se, aby pokračoval dolů, ale najednou se otočil, přeskočil přes zbytky ohně. Zastavil se a bodl do něčeho ve tmě… Pak vykřikl.</p>

<p>„Grante!“</p>

<p>Rod skočil dolů a běžel mu naproti. Ale Grant ležel na zemi dřív, než dorazil, na každé noze měl Jacka a další přicházeli. Rod jednoho probodl, vytrhl oštěp, bodl do druhého a snažil se netrefit Granta. Cítil, že se mu jeden zakousl do nohy, a udivilo ho, že to nebolí.</p>

<p>Pak to začalo hrozně bolet a uvědomil si, že leží na zemi a nemá oštěp. Rychle nahmatal nůž; Plukovník Bowie dodělal tu bestii, co se do něj zakousla.</p>

<p>Všechno se zdálo zpomalené, jako nějaká noční můra. Ostatní postavy pomalu sledovaly malé stíny. které se sotva pohybovaly. Ve světle planoucích keřů uviděl Jacka, který se k němu blížil. Zabil ho, odvalil se a snažil se vstát.</p>

<p>Vzbudil se v denním světle, snažil se pohnout a zjistil, že ho bolí levá noha. Podíval se dolů a viděl, že ji má pokrytou listy a převázanou kůží. Byl v jeskyni a vedle něj leželi další. Vzepřel se na loktu.</p>

<p>„Co se…“</p>

<p>„Pššt!“ Sue Kennedy se k němu doplazila a klekla si vedle něj. „Děťátko spí.“</p>

<p>„Aha…“</p>

<p>„Mám službu. Chceš něco?“</p>

<p>„Myslím, že ne. Eh, jak se jmenuje?</p>

<p>„Hope, jako naděje. Hope Roberta Baxterová. Hezké jméno. Řeknu Caroline, že jsi vzhůru.“ Odvrátila se.</p>

<p>Caroline vešla, dřepla si vedle něj a pohrdlivě se podívala na jeho kotník.</p>

<p>„To tě naučí, že nemáš chodit na pány beze mě.“</p>

<p>„Asi ano. Carol, jak to vypadá?“</p>

<p>„Šest nemocných. Asi dvakrát tolik lehce zraněných. Ti, kteří jsou v pořádku, jsou na dřevu a sekají keře. Opravili jsme sekeru.“</p>

<p>„Ano, ale… nemusíme bojovat?“</p>

<p>„Sue ti to neřekla? Prošlo tu jen pár omámených jelenů. To je vše.“</p>

<p>„Můžou znova začít.“</p>

<p>„Jestli ano, budeme připravení.“</p>

<p>„Dobře.“ Pokusil se vstát. „Kde je Grant? Jak moc je zraněný?“</p>

<p>Potřásla hlavou. „Grant to nezvládnul, Roddie.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Bob mu amputoval obě nohy v koleni a ještě by mu odoperoval jednu ruku, ale zemřel během operace.“ Udělala velmi definitivní gesto. „V potoce.“</p>

<p>Rod začal něco říkat, pak odvrátil hlavu a schoval ji. Caroline tnu položila ruku na rameno.</p>

<p>„Neber si to tak, Roddie. Bob se ho neměl pokoušet zachraňovat. Grantovi je teď lépe.“</p>

<p>Rod uznal, že má Carol pravdu - žádná banka se zmrazenými končetinami na téhle planetě není. Ale necítil se lépe.</p>

<p>„Nedocenili jsme ho,“ zamumlal.</p>

<p>„Nech toho!“ zašeptala ostře Caroline. „Byl to blázen.“</p>

<p>„Cože? Carol, stydím se za tebe.“</p>

<p>Překvapilo ho, že jí tečou slzy po tváři. „Ty víš, že byl blázen, Roddie Walkere. Většina z nás to věděla… Ale přesto jsme ho milovali. Vzala bych si ho, ale nikdy mě nepožádal.“ Otřela si slzy. „Už jsi viděl děťátko?“</p>

<p>„Ne.“ Tvář se jí rozzářila.</p>

<p>„Já ji přinesu. Je krásná.“</p>

<p>„Sue říkala, že spí.“</p>

<p>„No… dobře. Ale já jsem přišla kvůli tomuhle: co máme dělat?“</p>

<p>„Co?“ snažil se přemýšlet. Grant je mrtvý. „Bill je jeho zástupce. Je Bill nemocný“</p>

<p>„Sue ti to neřekla?“</p>

<p>„Neřekla co?“</p>

<p>„Jsi teď starosta. Zvolili jsme tě dnes ráno. Bill, Roy a já se jen snažíme udržet věci pohromadě.“</p>

<p>Rodovi se zatočila hlava. Carolinin obličej mizel a pak se zase přibližoval; přemýšlel, jestli omdlí.</p>

<p>„- dost dřeva,“ říkala, „a ohradu budeme mít do západu slunce hotovou. Nepotřebujeme maso, Margery peče toho býka, co spadl z útesu a zlomil si vaz. Nemůžeme odejít, dokud ty, Carmen a ostatní nebudou moci chodit, takže se to tu snažíme dát dočasně do pořádku. Chceš, abychom udělali něco speciálního?“</p>

<p>Uvažoval. „Ne. Ne teď.“</p>

<p>„Dobře. Ty máš odpočívat.“ Vycouvala a postavila se. „Přijdu za tebou později.“</p>

<p>Rod uvolnil nohu a otočil se. Po chvíli se uklidnil a usnul.</p>

<p>Sue přinesla vývar v misce, nadzvedla mu hlavu. aby se mohl napít, a pak mu přinesla ukázat Hope Baxterovou. Rod pronesl obvyklé fráze a uvažoval, jestli všechna mimina vypadají stejně.</p>

<p>Pak dlouho přemýšlel.</p>

<p>Caroline se ukázala s Royem.</p>

<p>„Jak tu jde, náčelníku?“ zeptal se Roy.</p>

<p>„Můžu lámat skály.“</p>

<p>„Ta noha je ošklivá, ale mělo by se to zahojit. Uvařili jsme listy a Bob to vydezinfikoval.“</p>

<p>„Je mi dobře. Myslím, že nemám horečku.“</p>

<p>„Jimmy vždycky říká, že jsi moc tvrdohlavý na to, abys umřel,“ dodala Caroline. „Chceš něco, Roddie? Nebo chceš něco říct?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Pomozte mi odsud. Pomozte mi dolů.“</p>

<p>Roy řekl rychle: „Hej, to nemůžeš. Nejsi ve formě.“</p>

<p>„Nemůžu? Buď mi pomozte, nebo uhněte. A svolejte všechny. Budeme mít schůzi.“</p>

<p>Podívali se jeden na druhého a odešli. Doplazil se až k východu, když se objevil Baxter.</p>

<p>„Rode! Okamžitě se vrať a lehni si.“</p>

<p>„Uhni mi z cesty.“</p>

<p>„Poslouchej, nechci se prát s nemocným člověkem. Ale budu muset, jestli mě k tomu donutíš.“</p>

<p>„Bobe.., jak moc je špatný ten můj kotník?“</p>

<p>„Bude v pořádku - když se budeš chovat slušně. Jestli ne - no, už jsi viděl gangrénu? Když rána zčerná a nasládle páchne?“</p>

<p>„Nesnaž se mě postrašit. Je nějaký důvod, proč byste mě nemohli spustit dolů po laně?“</p>

<p>„No…“</p>

<p>Za Baxterova dohledu použili dvě lana a třetím drželi jeho nemocnou nohu. Dole ho chytili, odnesli k ohni na vaření a položili ho tam. „Díky,“ zamumlal. „Jsou tu všichni, kteří můžou?“</p>

<p>„Myslím, že ano, Roddie. Mám je spočítat?“</p>

<p>„To je jedno. Rozumím dobře, že jste mě dnes ráno zvolili kap - totiž 'starostou'?“</p>

<p>„Tak to je,“ souhlasil Kennedy.</p>

<p>„Hm, kdo další byl nominován? Kolik hlasů jsem získal?“</p>

<p>„Cože? Bylo to jednohlasné.“</p>

<p>Rod si povzdechl.</p>

<p>„Díky. Nevím, jestli bych byl pro, kdybych tu byl. Mám něco dalšího. Rozumím dobře, že očekáváte, že vás odvedu dolů do jeskyní, které jsme s Royem našli? Caroline něco říkala…“</p>

<p>Roy vypadal překvapeně.</p>

<p>„Nehlasovali jsme o tom, Rode, ale tak to je. Po poslední noci je každému jasné, že tu zůstat nemůžeme.“</p>

<p>Rod přikývl.</p>

<p>„Jasně. Slyšíte mě všichni? Chci něco říci. Slyšel jsem, že jste přijali ústavu, zatímco jsme tady s Royem nebyli. Nečetl jsem ji, takže nevím, jestli tohle je legální nebo ne. Ale když jsem zvolený, tak mám věci na starosti. Pokud se někomu nebude líbit to, co dělám, oba budeme stát na svém a nedohodneme se na kompromisu, budou volby. Buď mě znovu zvolíte, nebo ne - pak vyberete někoho jiného. Půjde to tak? Co tomu říkáš, Goldie? Ty jsi byl v právním výboru, že ano?“</p>

<p>Howard Goldstein svraštil čelo. „Nevyjádřil jsi se zrovna dobře, Rode.“</p>

<p>„Asi ne. No?“</p>

<p>„Ale to, co jsi popsal, je parlamentní hlasování u důvěře. Je to základ naší ústavy. Udělali jsme to tak, aby to bylo jednoduché a pořád demokratické. Byl to Grantův návrh.“</p>

<p>„To jsem rád,“ řekl Rod rozvážně. „Nechtěl bych zničit zákony, které Grant tak tvrdě vytvořil. Prostuduji si je hned, jak budu mít příležitost, slibuji. Ale co se týče stěhování do jeskyní - budeme hlasovat hned teď.“</p>

<p>Goldstein se usmál.</p>

<p>„Můžu ti říct hned, jak to dopadne. Všichni jsme pro.“</p>

<p>Rod udeřil do země.</p>

<p>„Nerozumíte tomu! Jestli se chcete přestěhovat, přestěhujte se.., ale vyberte si někoho jiného jako vůdce. Roy to zvládne. Nebo Cliff, nebo Bill. Ale jestli to necháte na mně, žádné malé, zubaté, ale hloupé bestie nás odsud nevyženou. Jsme lidé… a lidé nemusí odcházet, ne kvůli takovým věcem. Grant za tuhle zemi zaplatil životem - a já tu zůstanu a udržím ji.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>14</strong><strong>Civilizace</strong></p>

<p>Ctihodný Roderick I. Walker, starosta v Cowpertownu, vůdce státu na suverénní planetě GO-73901-11 (podle limského katalogu), velitel vojenských sil, nejvyšší soudce a obránce svobody si hověl před starostovským palácem. Drbal se na hlavě a přemýšlel, jestli má zase někoho poprosit, aby ho ostříhal - měl podezření na vši.., až na to, že na téhle planetě nebyly vši.</p>

<p>Jeho hlava vlády, slečna Caroline Beatrice Mshiyeniová, seděla před ním.</p>

<p>„Roddie, říkala jsem jim to už stokrát - a nic. Ta rodina dělá víc odpadků, než my všichni dohromady. Měl jsi to vidět dnes ráno. Odpadky před jejich domem.., ty mouchy!“</p>

<p>„Viděl jsem to.“</p>

<p>„No, co mám dělat? Kdybys mě nechal, abych ho trochu zpražila - ale ty jsi moc měkký.“</p>

<p>„Asi ano.“ Rod se zamyšleně díval na břidlicovou desku  vztyčenou na náměstí. Stálo na ní:</p>

<p>Na památku</p>

<p>ULYSSESE GRANTA COWPERA Prvního starosty</p>

<p>- který zemřel za své město</p>

<p>Rytina nebyla moc podařená; Rod ji dělal sám.</p>

<p>„Jednou mi Grant říkal,“ dodal, „že vládnout je umění vycházet s lidmi, které nemáš rád.“</p>

<p>„No, jsem si jistá. že Bruce a Theo nemám ráda.“</p>

<p>„Ani já ne. Ale Grant by věděl, jak je udržet v řadě, aniž by byl hrubý.“</p>

<p>„Tak na to přijď, Roddie, já to neumím. Neměl jsi nikdy přijmout Bruce zpět. To samo bylo dost špatné. A když si vzal tu.., no.“</p>

<p>„Byli stvořeni jeden pro druhého,“ odpověděl Rod. „Nikdo jiný by si je nevzal.“</p>

<p>„To není legrace. Je to skoro - Hope! Přestaň trápit Grantieho!“ Caroline vyskočila.</p>

<p>Slečna Hope Roberta Baxterová, šestnáct měsíců, a pan Grant Roderick Throxton, třináct měsíců, přestali dělat to, co dělali, což bylo pohlavkování a křik. Obě děti byly nahé a velmi špinavé. Byla to 'čistá' špína; Caroline obě děti před hodinou vykoupala a obě byly tlusté a zdravé.</p>

<p>Hope obrátila vzhůru zářivý obličej.</p>

<p>„Ee mimi,“ tvrdila.</p>

<p>„Já jsem tě viděla.“ Caroline ji zdvihla a dala jí pohlavek, který by neublížil mouše, a pak zvedla Granta Throxtona.</p>

<p>„Podej mi ji,“ řekl Rod.</p>

<p>„Tady ji máš,“ řekla Caroline. Sedla si s chlapečkem na klíně a houpala ho. „Chudinko. Ukaž tetičce Carol, kde to bolí.“</p>

<p>„Neměla bys takhle mluvit. Bude z něj slaboch.“</p>

<p>„Podívejme se, kdo mluví. Neslaný nemastný Walker.“</p>

<p>Hope ovinula částečně ruce okolo Roda, zažvatlala:</p>

<p>„Woddie!“ a dala mu zablácenou pusu. Vrátil jí to. Myslel si, že je hrozně rozmazlená, přestože k tomu přispíval velkou měrou.</p>

<p>„No jistě,“ souhlasila Carol. „Každý má rád strýčka Roda. On slízne smetanu a teta Carol udělá tu špinavou práci.“</p>

<p>„Carol, přemýšlel jsem.“</p>

<p>„Je teplo. Nenamáhej citlivé části.“</p>

<p>„O Bruceovi a Theo. Promluvím s nimi.“</p>

<p>„Promluví!“</p>

<p>„Jediný opravdový trest je ten, který nikdy nepoužijeme - alespoň doufám. Myslím tím vyhazování lidí. McGowanové si dělají, co chtějí, protože dobře vědí, že to neuděláme. Nejradši bych viděl, jak zdvihají kotvy.., a jestli na to dojde, udělám z toho precedens. Buď půjdou oni, nebo já.“</p>

<p>„Budeš mít podporu. Vsadím se, že se tenhle týden nemyl.“</p>

<p>„Je mi jedno, jestli vyhraju nebo ne. Už jsem přežil sedm hlasování o důvěře; jednou budu mít štěstí a budu odvolán. Ale problém bude přesvědčit Bruce, že jsem rozhodnutý nechat o tom hlasovat, i když na to třeba nedojde. Nikdo by neriskoval, že by mohl být vyhoštěn do lesa, ne když je to tady tak pohodlné. Ale musíme ho přesvědčit.“</p>

<p>„Třeba kdyby si myslel, že ho nemáš rád kvůli tomu škrábnutí nožem?“</p>

<p>„Možná, že to je i pravda. Ale nesmím dopustit, aby se to stalo osobní, Carol. Na to jsem příliš hrdý.“</p>

<p>„Hm… Udělej to obráceně. Přesvědč je, že město na ně nasazuje - což není tak daleko od pravdy a ty se je snažíš bránit.“</p>

<p>„To je lepší. Myslím, že s tím by Grant souhlasil. Promyslím si to.“</p>

<p>„Udělej to.“ Postavila se. „Jdu znova koupat děti. Přísahám, že nevím, kde berou tolik prachu.“</p>

<p>Houpavě odešla ke sprchám s dítětem na každém boku. Rod ji líně pozoroval. Měla na sobě koženou podprsenku a maorskou sukni z trávy a dlouhých, vysušených a do vzoru zkroucených listů. Bylo to nejoblíbenější oblečení a Caroline to nosila ve městě; když šla lovit, nosila koženou bederní zástěrku jako muži.</p>

<p>Vlákno z těch listů se dalo namočit, rozmačkat, česat a příst, ale látka, kterou dosud vyrobili, nestačila ani na oděv pro děti. Bill Kennedy vyrobil pro Sue tkalcovský stav, který sice fungoval, ale ne moc rychle a šířka látky byla jen půl metru. Přesto, uvažoval Rod, to byl pokrok, byla to civilizace. Urazili dlouhou cestu.</p>

<p>Město bylo teď zabezpečené proti stoborům, hranici proti proudu a podél břehu chránila cihlová zeď. Příliš vysoká a strmá pro všechna zvířata až na obrovské Ivy; a každý lev, který byl tak hloupý a snažil se přeskočit zeď, dopadl na lůžko z ostrých kůlů, široké tak, že je nemohl překonat jedním skokem - přístřešek, pod kterým si Rod hověl, byl udělán z kůže jednoho lva, který udělal tuto chybu. Zeď byla prošpikována pastmi na stobory - úzkými tunely, dělanými těm malým zvráceným bestiím na míru, které je dovedly do hlubokých děr, kde se mohly okusovat navzájem - což také dělaly.</p>

<p>Bylo by možná jednodušší odklonit je od města, ale Rod je chtěl zabít; nebude mít klid, dokud se jejich planeta této havěti nezbaví.</p>

<p>Město bylo bezpečné. Stoborům se nadále říkalo 'Hloupí Jackové' a nebyli nebezpeční, kromě období sucha a každoroční šílené migrace - ta poslední proběhla bez zranění; obrany fungovaly, když věděli, proti čemu se mají bránit. Rod nařídil, aby matky a děti seděly v jeskyni a vyhnuly se tak panice, ostatní byli vzhůru dvě noci a hlídali.., ale nebyla prolita žádná krev.</p>

<p>Rod ospale uvažoval, že další věc, kterou potřebují, je papír: Grant měl pravdu.., i vesnici bylo těžké řídit bez papíru na psaní. Kromě toho si musí dávat pozor, aby nezapomněli psát. Chtěl pokračovat v Grantově nápadu zaznamenávat každý kousek znalostí, které skupina ovládala. Třeba takové logaritmu - logaritmy možná nebudou potřeba po generace. ale až nadejde čas a bude třeba napsat několik rozměrů, pak… usnul.</p>

<p>„Máš práci, náčelníku?“</p>

<p>Rod vzhlédl na Arthura Nielsena.</p>

<p>„Jen spím… cvičení, které vřele doporučuji na teplé nedělní odpoledne. Co se děje, Arte? Shorty a Doug mačkají měchy sami?“</p>

<p>„Ne. Ta zatracená ucpávka vypadla a uhasil se nám oheň. Kotel se rozbil.“</p>

<p>Nielsen si unaveně sednul. Byl celý rozpálený, obličej měl červený a vypadal poraženě. Na předloktí měl ošklivou spáleninu, ale zdálo se, že o ní neví.</p>

<p>„Rode, co děláme špatně? Rozlušti to.“</p>

<p>„Promluv si s někým z inteligence. Jestli o tom nevíš víc než já, můžeme si vyměnit práci.“</p>

<p>„Neptal jsem se doopravdy. Vím o dvou věcech, které jsou špatné. Nemůžeme postavit větší stavbu a nemáme uhlí. Rode, musíme mít uhlí, na tavení železa nebo oceli potřebujeme uhlí. Dřevěné uhlí nám nestačí.“</p>

<p>„Co chceš přes noc, Arte? Zázraky? Dokázal jsi o moc víc, než by po tobě někdo mohl žádat. Vyrobil jsi kov, ať už je to tepané železo, nebo uran. Od té dobu, co jsi vyrobil rošt do pece, si Margery myslí, že jsi génius.“</p>

<p>„Ano, ano, vyrobili jsme železo - ale mělo by být o moc lepší a mělo by ho být víc. Tahle ruda je skvělá.., opravdový hematit, jako od Hořejšího jezera. Na Zemi nikdo neviděl tak kvalitní rudu celá staletí. Měli bychom být schopní z ní vyrobit ocel jenom dýcháním. A já bych ji vyrobil, kdybych měl uhlí. Máme jíl, máme vápenec, máme tuhle báječnou rudu - ale nedokážu rozdělat dostatečně horký oheň.“</p>

<p>Rod si nedělal starosti; kolonie získávala kov tak rychle, jak bylo potřeba. Ale Waxie byl naštvaný.</p>

<p>„Chceš s tím praštit a jít hledat uhlí?“</p>

<p>„Hm… ne, nechci. Chci tu pec přestavět.“ Nielsen rozhořčeně popsal její vznik, chod a účel.</p>

<p>„Kdo ví nejvíc o geologii?“</p>

<p>„Hm, myslím, že já.“</p>

<p>„A další?“</p>

<p>„No, myslím, že Doug.“</p>

<p>„Tak ho vyšleme s několika muži, aby našel uhlí. U měchů může zůstat Mick - ne, počkej moment. Co třeba Bruce?“</p>

<p>„Bruce? Ten pracovat nebude.“</p>

<p>„Tak ho donuť. Jestli ho zaměstnáš tak, že uteče a zapomene se vrátit, nebude nám chybět. Vezmi si ho na starost, Arte, kvůli mně.“</p>

<p>„No… dobře, když to chceš.“</p>

<p>„Dobře. Nezmeškej dnes večer tanec. Arte, neměl bys začínat tavit takhle pozdě v týdnu; potřebuješ den odpočinku… a stejně tak Shorty a Doug.“</p>

<p>„Vím. Ale když už to je připravené, chci to zapálit. Dělat to tím způsobem, kterým to děláme, je ubíjející; než něco vyrobíš, musíš vyrobit ty věci, kterými je vyrobíš - a většinou musíš vyrobit ještě něco, aby to fungovalo. Marnost!“</p>

<p>„Nevíš, co znamená 'marnost'. Zeptej se v resortu zemědělství. Viděl jsi farmu, když jsi šel okolo zdi?“</p>

<p>„No, šli jsme skrz.“</p>

<p>„Radši se nenech chytit od Cliffa, nebo tě skalpuje. Možná tě podržím, aby to měl jednodušší.“</p>

<p>„No jo. Je to jen spousta hloupé trávy! Okolo je tisíce hektarů té samé.“</p>

<p>„To je pravda. Samá tráva a pár řádek plevelů. Škoda je, že Cliff se nedožije ničeho jiného. Ani malý Cliff. A přesto budou naši prapravnuci jíst bílý chléb, Arte. Ale ty žiješ pro to, abys vyrobil dokonalé zařízení - víš, že to jde udělat, což jsou, jak říká Bob Baxter, dvě třetiny úspěchu. Cliff nebude žít tak dlouho, aby ochutnal krajíc jemného, dobrého chleba. Ale to ho nezastaví.“</p>

<p>„Měl jsi být kazatel, Rode.“ Art se postavil a čichnul k sobě. „Asi bych se měl vykoupat, nebo se mnou holky nebudou chtít tancovat.“</p>

<p>„Jenom jsem citoval. Už jsi to slyšel dříve. Schovej mi trochu mýdla.“</p>

<p>Caroline zahrála dva akordy z 'Arkansaského cestovatele', Jimmy uhodil několikrát do bubnu a Rod zvolal:</p>

<p>„A rychle na parket!“ Chvíli počkal a potom začal ve vysokých, nosových tónech: „Ukloňte se partnerům!“</p>

<p>„Ukloňte se do rohů!“</p>

<p>„Teď všichni vyskočit a až dopadnete -“</p>

<p>Rod netancoval, byl na řadě až příští kolo: kolonie se dala rozdělit na osm čtverců, což bylo příliš mnoho na jednu foukací harmoniku a malý bubínek, když neměli žádné zesilovače. Takže polovina vždycky seděla a povídala, zatímco druhá tancovala. Vyvolávač a orchestr byli vždy po kole uvolněni, aby si mohli zatancovat s druhou polovinou.</p>

<p>Většina z nich neměla tušení, jak mají tancovat. Agnes Pulvermacherová je to dokázala fantasticky naučit, tváří v tvář posměškům a poznámkám trpělivě vysvětlovala kroky, učila Caroline melodii a podplácela Jimmyho, aby vyrobil buben. A teď devět lidí z deseti tancovalo.</p>

<p>Rod s tím ze začátku nesouhlasil (nebyl obeznámen s minulostí mormonských přistěhovalců) a považoval to za takovou nepříjemnost vytrhující je z práce. Potom ale uviděl, jak se kolonie; která prožívala období deprese a apatie poté, co během jediného týdne ztratila vše, co měla, začíná probouzet, usmívat a tvrdě pracovat. A to jenom díky tomu, že byla na chvíli vystavena hudbě a tanci.</p>

<p>Rod se rozhodl, že se přidá. Měl sice problémy s držením rytmu a zpíval falešně, ale zato s velkým zápalem. Všichni se nakonec rozhodli, že taneční večery budou pouze v neděli, o svatbách a svátcích - a považovali je za 'slavnostní'.., což znamenalo, že ženy měli na sobě sukně z trávy. Kožené šortky, bederní roušky ani kalhoty (již dávno ustřižené kvůli látce na hadru) nebyly povolené. Sue říkala, že hned jak se naučí pořádně tkát, tak vyrobí opravdové taneční šaty a kovbojskou košili pro svého manžela.., ale potřeby kolonie to zatím odsouvaly do vzdálené budoucnosti.</p>

<p>Hudba skončila, muzikanti se vyměnili, Caroline předala svůj nástroj Shortymu a přišla k Rodoví.</p>

<p>„Tak co, jdeme si skočit?“</p>

<p>„Už jsem požádal Sue,“ řekl rychle a pravdivě.</p>

<p>Rod si dával velký pozor, aby netancoval se stejnou dívkou dvakrát, nikdy nevěnoval přílišnou pozornost nějaké dívce; slíbil si, že den, kdy se rozhodne oženit, bude zároveň poslední v jeho funkci. Rod tancoval rád s Caroline, což ostatně mnoho mužů, jediné, co jim trochu vadilo, bylo to že měla občas snahu vést, místo toho, aby byla vedena. Ale dával si dobrý pozor, aby s ní netrávil moc společenského času, byla totiž také jeho zástupce, jeho druhé já.</p>

<p>Rod přešel přes 'parket' a nabídl Sue rámě. Nijak o tom nepřemýšlel, slavnostní nálada způsobila, že to dělal úplně automaticky. Odvedl ji na parket a přispěl k tomu, že udělali frašku z Hvězdy Texasu.</p>

<p>Později, unavený a šťastný, přesvědčený o tom, že všichni ostatní to kazili a on je to naučil správně, vrátil Sue Billovi, uklonil se, poděkoval a vrátil se na místo, které bylo vždy vyhrazeno pro něj. Margery a její pomocníci zrovna roznášeli něco malého a hnědého na dřevěných podnosech. Rod si jeden kousek vzal.</p>

<p>„To voní úžasně, Marge. Copak to je?“</p>

<p>„Falešní nilští slavíci. Uzená slanina, obalená kolem masa. Posolené, s místní šalvějí, potom osmažené. Trvalo nám hodiny, než jsme to vyrobili, tak to nezapomeň hodně chválit.“</p>

<p>„Mňam, to je výborný. Můžu ještě jeden?“</p>

<p>„Dočkej času, nenasyto.“</p>

<p>„Ale já potřebuje víc. Mám tady tu nejtěžší práci. Musím se udržovat při síle.“</p>

<p>„To byla práce, to cos dělal dneska odpoledne?“ Podala mu ještě jeden.</p>

<p>„Vymýšlel jsem plány. Starému mozku už to nejde.“</p>

<p>„Slyšela jsem ho. Pracuje docela nahlas, zvlášť když ležíš na zádech.“</p>

<p>Ukradl další, zrovna když se Margery otáčela, rozhlédl se a zachytil Jackiin úsměv; mrkl a zašklebil se.</p>

<p>„Šťastný, Rode?“</p>

<p>„Dokonale. A co ty, Jackie?“</p>

<p>„Nikdy jsem nebyla šťastnější,“ řekla vážně.</p>

<p>Její manžel ji objal okolo ramen. „Vidíš, co může láska udělat s člověkem, Rode?“ řekl Jimmy. „Když jsem našel tohle nebohé dítě, tak bylo zbité, špinavé, muselo ti vařit a bálo se přiznat své pravé jméno. Teď se na ni podívej! - tlustá a šťavnatá.“</p>

<p>„Tak tlustá nejsem!“</p>

<p>„Příjemně kyprá.“</p>

<p>Rod se podíval nahoru k jeskyni. „Jackie, pamatuješ na tu první noc, co jsem se tu objevil?“</p>

<p>„Na to myslím nezapomenu.“</p>

<p>„A ta hloupost, co jsem s ní přišel, to, že jsme v Africe? Řekni, kdyby se to dalo opakovat, byla bys radši, kdybych měl pravdu?“</p>

<p>„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem věděla, že to tak není.“</p>

<p>„Já vím, ale - co kdyby? Už bys byla dávno doma.“</p>

<p>Vzala za ruku svého manžela. „Nikdy bych nepotkala Jamese.“</p>

<p>„Ale jo, potkala, už jsi potkala mě a tomu by ses nemohla vyhnout - byl to můj nejlepší kamarád.“</p>

<p>„Asi jo. Ale nechtěla bych to změnit. Nechci jít 'domů'. Tady je můj domov.“</p>

<p>„Můj taky,“ potvrdil Jimmy. „Víte co? Tahle kolonie se docela rozrůstá - docela rychle - tak si Goldie a já otevřeme právní kancelář. Nebudeme mít žádnou konkurenci a budeme si moci sami vybírat svoje klienty. On se zaměří na trestní právo, já se budu specializovat na rozvody a budeme spolupracovat na společných podvůdcích. Vyděláme milióny. Budu mít obrovskou limuzínu taženou osmi pěknými jelínky, budu kouřit tlusté doutníky a budu se posmívat sedlákům.“ Zavolal: „Je to tak. Goldie?“</p>

<p>„Přesně tak, kolego. Už nám vyrábím vývěsní štít: 'Goldstein &amp; Throxton - S námi na svobodu a ne do vězení!'“</p>

<p>„Výborně. Ale napiš to takhle: 'Throxton &amp; Goldstein'.“</p>

<p>„Jsem starší. Mám dva ročníky práva navíc.“</p>

<p>„Slovíčkaření! Rode, necháš urážet starého kořena z Patrick Henry touhle postavičkou z Telleru?“</p>

<p>„Asi ano, Jimmy. Nevím, jak to budeš dělat. Myslím, že nemáme rozvodový zákon. Zeptáme se Caroline.“</p>

<p>„To je maličkost, Rode. Ty sezdáváš, já budu rozvádět.“</p>

<p>„Na co se chcete zeptat Caroline?“ zeptala se Caroline.</p>

<p>„Máme rozvodový zákon?“</p>

<p>„Cože? Nemáme ani sňatkový zákon.“</p>

<p>„Není třeba,“ vysvětloval Goldstein, „Je obecné vžitý. Kromě toho nám došel papír.“</p>

<p>„Správně, advokáte,“ souhlasil Jimmy.</p>

<p>„Proč se ptáte,“ zajímala se Caroline. „Nikdo neuvažuje o rozvodu, o tom bych věděla dřív než on.“</p>

<p>„O tom jsme nemluvili,“ vysvětloval Rod. „Jackie řekla, že se nechce vrátit na Zemi, a Jimmy začal vymýšlet plány. Jako vždy nepoužitelné.“</p>

<p>Caroline na něj zírala. „Proč by se chtěl někdo vracet zpátky?“</p>

<p>„Jistě,“ souhlasil Jimmy, „tohle je to správné místo. Žádná daň z příjmu. Žádná doprava, žádné davy, žádné reklamy, žádné telefony. Ale vážně, Rode. Každý z nás mířil do Venkovních oblastí, jinak by nešel na zkoušku z přežití. Tak jaký je v tom rozdíl? Kromě toho, že máme všechno dřív.“ Stiskl ruku své ženy. „S tím doutníkem jsem si dělal legraci; už teď jsem bohatý, chlapče, velmi bohatý.“</p>

<p>Agnes a Curt se připojili ke kroužku a poslouchali. Agnes přikývla a řekla:</p>

<p>„Aspoň jednou nežertuješ, Jimmy. První měsíce, co jsme tady byli, jsem každou noc brečela a přemýšlela, jestli nás tady někdy najdou. Teď už vím, že ne - a je mi to jedno! Nevrátila bych se. kdybych mohla: jediné, co mi chybí, je rtěnka.“</p>

<p>Její manžel vybuchl smíchy. „Měl jsi pravdu, Rode. Kde jsou všechny vymoženosti lidstva… Postav kosmetický salón na druhém břehu tohoto potoka a každá žena se rázem naučí chodit po vodě.“</p>

<p>„Nepovídej, Curte! A kromě toho jsi slíbil, že mi rtěnku vyrobíš.“</p>

<p>„Dej mi trochu času.“</p>

<p>Přišel Bob Baxter a posadil se vedle Roda. „Dnes ráno jsem tě neviděl na shromáždění, Rode.“</p>

<p>„Zdržel jsem se. Příští týden to zvládnu.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Bob, který byl příslušníkem sekty nepožadující vysvěcení, se stal kromě lékaře i knězem, a to tak, že začal svolávat shromáždění. Jeho způsob projevu byl nedogmatický, takže vyhovoval jak křesťanům, tak židům, monistům i muslimům a jeho shromáždění byla hojně navštěvována.</p>

<p>„Bobe, ty bys šel zpátky?“</p>

<p>„Kam zpátky, Caroline?“</p>

<p>„Zpátky na Zemi.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Jimmy se zatvářil vyděšeně. „Proboha, to snad ne! Proč?“</p>

<p>„Ach, vrátil bych se zpátky! Ale musím dodělat medicínu.“ Plaše se usmál. „Můžu být nejlepší chirurg v širém okolí, ale to moc neznamená.“</p>

<p>„Dobře..“ připustil Jimmy, „chápu tvé důvody. Ale už teď nám stačíš. Že, Jackie?“</p>

<p>„Ano, Jimmy.“</p>

<p>„Jediné, čeho lituji,“ pokračoval Bob, „je to, že jsem ztratil některé, které jsem mohl zachránit. Ale to je hypotetická otázka. Stejně nemáme na výběr.“</p>

<p>Otázka se rozšířila. Jimmyho názor zastávala drtivá většina, ale Bobovy argumenty byly respektovány. Rod popřál všem dobrou noc: slyšel, jak o tom ostatní diskutují dlouho poté, co si lehnut, a přinutilo ho to, aby o tom sám přemýšlel.</p>

<p>Už před dlouhou dobou došel k závěru, že se nikdy neobnoví spojení se Zemí, a nemyslel na to už - jak dlouho? - víc než rok. Zpočátku to byla duševní hygiena, podvědomá ochrana. Později to bylo logické: zpoždění návratu o týden mohlo být způsobeno výpadkem proudu, zpoždění o několik týdnů - to mohla být technická závada - ale celé měsíce, to byla kosmická katastrofa; a každým dnem se zvyšovala pravděpodobnost, že se už nikdy nespojí.</p>

<p>Teď se mohl zeptat sám sebe: je tohle to, co chtěl? Jackie měla pravdu, tohle byl domov. Pak si připustil, že se mu líbí, že je velká žába v malé louži, že miluje svou práci. Nechtěl být vědec, ani učenec, ani obchodník - a to, co dělá, mu vyhovuje.., a zdá se, že to dělá docela dobře.</p>

<p>„Stejně nemáme na výběr!“</p>

<p>Usnul s příjemným pocitem vnitřního uspokojení. Cliff chtěl pomoci s experimentálními plodinami. Rod to nebral tak vážně: Cliff chtěl vždycky něco, kdyby bylo po jeho, všichni by pracovali od rána do večera na jeho farmě. Ale bylo dobré, aby zjistil, o co jde - Rod nepodceňoval význam zdomácnělých rostlin; byl to základ všech kolonií a pro ně to platilo dvojnásob. Jenom o tom prostě moc nevěděl.</p>

<p>Cliff vrazil hlavu do jeho obydlí.</p>

<p>„Připravený?“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>Rod měl svůj oštěp. Už to nebyla žádná improvizace, ale oštěp s pečlivě vybroušenou špičkou z oceli z Braunova Thunderboltu. Rod se snažil tepat železo z rudy, ale nedokázal ho přimět k tomu, aby se zaostřilo.</p>

<p>„Vezmeme s sebou pár kluků a chytíme pár stoborů.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Rod se rozhlédl. Jimmy seděl u svého hrnčířského kruhu, šlapal na pedál a tvaroval hlínu palcem.</p>

<p>„Jime! Nech toho a vezmi si oštěp. Jdeme se trochu pobavit.“</p>

<p>Throxton si otřel pot z čela.</p>

<p>„Přemluvil jsi mě.“</p>

<p>Připojil se ještě Kenny a Mick. Cliff je vedl proti proudu.</p>

<p>„Chci, abyste se podívali na zvířata.“</p>

<p>„Dobře,“ souhlasil Rod. „Cliffe, o tom jsem chtěl jsem s tebou mluvit. Jestli chceš ty mrchy pěstovat uvnitř tábora, musíš něco udělat s jejich trusem. Caroline trochu reptala.“</p>

<p>„Rode, nemůžu dělat všechno! A nemůžu je nechat venku, když chci, aby přežili.“</p>

<p>„Jistě, jistě. Seženeme ti nějakou pomoc, to je jediné - moment!“</p>

<p>Zrovna míjeli poslední chatrč; ležel před ní Bruce McGowan, podle všeho spal.</p>

<p>Rod hned nemluvil; snažil se potlačit hněv. Bojoval sám se sebou, protože věděl, že příští okamžik může změnit jeho budoucnost, může zničit celou kolonii. Ale jeho rozum se snažil probojovat návalem hněvu a hořkostí. Chtěl skoncovat s tímhle parazitem, zničit ho. Zhluboka se nadechl a snažil se. aby se mu netřásl hlas.</p>

<p>„Bruci!“ zavolal mírně. McGowan otevřel oči.</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„Nepracuje dnes Art na své peci?“</p>

<p>„Asi ano,“ připustil Bruce.</p>

<p>„No?“</p>

<p>„Co, 'no'? Je konec týdne a není to moje starost. Sežeň si někoho jiného.“</p>

<p>Bruce měl svůj nůž u sebe, jako všichni ostatní; spíš byste narazili na nahého kolonistu, než aby byl bez nože. Bylo to univerzální náčiní, dala se s ním krájet kůže, připravovat jídlo, jíst, řezat, stavět, vyrábět košíky a pomohlo vyrobit tisíc dalších nástrojů. Jejich bohatství vzešlo z nožů; sice se teď používaly k lovu šípy - ale pomocí nožů byly šípy i luky vyřezány.</p>

<p>Nikdo nepoužil nůž proti jinému kolonistovi od toho hrozného dne, kdy se Bruceův bratr vzepřel Rodovi. A zase totéž, pomyslel si Rod; kruh se uzavřel. Ale dnes by měl okamžitou podporu, kdyby Bruce sáhl po noži.</p>

<p>Věděl ale také, že proti němu nesmí stát pět lidí. Rod sám ho musí zkrotit, nebo budou dny jeho vlády sečteny.</p>

<p>Roda nenapadlo, že by měl vyzvat Bruce, aby to urovnali holýma rukama. Četl plno historických románů, ve kterých hrdina vyzval někoho, aby si to vyřídili jako 'muž s mužem' v stylizované napodobenině boje nazvané „box“. Rodovi se tyhle příběhy líbily, ale vztahoval je na sebe asi tak stejně jako Tři mušketýry. Nicméně věděl, co „boxování“ znamená  - muži si obalili ruce a bojovali povolenými údery pěstí. Většinou se nikdo nezranil.</p>

<p>Způsob boje, který uměl Rod, nebyl jen neškodná atletika. Nezáleželo na tom, jestli jsou protivnicí ozbrojení; ať už by s Brucem bojovali holýma rukama nebo jinak, někdo by byl zabit nebo vážně zraněn.</p>

<p>Bruce se tvářil tvrdohlavě.</p>

<p>„Bruci,“ řekl Rod a usilovně se snažil, aby měl pevný hlas, „před dlouhou dobou jsem ti řekl, že tady lidé pracují, nebo jdou pryč. Ty a tvůj bratr jste mi nevěřili, takže jsme vás museli vyhodit. Pak ses připlazil zpátky s historkou, jak byl Jock zabit a jestli bychom tě nemohli laskavě přijmout. Byl na tebe žalostný pohled. Pamatuješ se?“</p>

<p>McGowan se zamračil.</p>

<p>„Slíbil jsi, že budeš jako andílek,“ pokračoval Rod. „Lidi si mysleli, že jsem se zbláznil - a měli pravdu. Tehdy jsem si myslel, že jsi se změnil.“</p>

<p>Bruce utrhl stéblo trávy a začal ho kousat.</p>

<p>„Kamaráde, připomínáš mi Jocka, ten taky pořád dělal důležitýho.“</p>

<p>„Bruci, vstaň a vypadni z města! Je mi jedno kam. Ale jestli jsi chytrý, napravíš svou chybu, omluvíš se Artovi - a začneš pumpovat měchy. Já se tam zastavím později. Jestli z tebe nepoteče pot, až tam přijdu, tak se už nebudeš moci vrátit. Budeš vyhoštěn do konce života.“</p>

<p>McGowan vypadal nejistě. Pohlédl za Roda a Rod by rád věděl, jak se tváří ostatní. Ale díval se upřeně na Bruce.</p>

<p>„Pohni se. Jdi pracovat, nebo se nikdy nevracej.“</p>

<p>Bruce se na něj lstivě podíval.</p>

<p>„Nemůžeš mi nařídit, abych vypadl. Musí to odhlasovat většina.“</p>

<p>Jimmy promluvil. „Ale, nevšímej si těch řečiček, Rode. Vyhoď ho hned.“</p>

<p>Rod zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne. Bruci, jestli je tohle tvoje odpověď, svolám všechny a před obědem budeš vyhoštěn - a vsadím se o svůj nejlepší nůž, že nezískáš ani tři hlasy na svou podporu. Chceš se vsadit?“</p>

<p>Bruce se posadil, podíval se na ostatní a odhadoval své šance. Pak se podíval zpět na Roda.</p>

<p>„Skrčku,“ řekl pomalu, „nestojíš ani za zlámanou grešli… Baby by se kvůli tobě nepopraly.“</p>

<p>Jimmy zašeptal: „Pozor, Rode!“</p>

<p>Rod si olízl suché rty a věděl, že už je moc pozdě na rozum, moc pozdě na mluvení. Bude se muset pokusit ho dostat… Nebyl si jistý, jestli to zvládne.</p>

<p>„Budu s tebou bojovat,“ řekl chraptivě. „Teď hned!“</p>

<p>Cliff naléhavě řekl: „Ne, Rode. My ho zvládneme.“</p>

<p>„Ne. Tak pojď, McGowane.“ Rod přidal jedno neodpustitelné slovo.</p>

<p>McGowan se nepohnul. „Dej pryč to bodlo.“</p>

<p>Rod řekl: „Podrž mi oštěp, Cliffe.“</p>

<p>Cliff se na něj obořil: „Tak moment. Nebudu tady stát a jen tak se dívat. Může mít štěstí a zabije tě, Rode.“</p>

<p>„Uhni, Cliffe.“</p>

<p>„Ne.“ Cliff zaváhal a pak dodal: „Bruci, odhoď nůž. No tak - nebo ti vrazím oštěp do břicha sám. Dej mi tvůj nůž, Rode.“</p>

<p>Rod se podíval na Bruce, pak vytáhl Plukovníka Bowieho a podal ho Cliffovi. Bruce vstal a mrštil nůž ke Cliffovým nohám. Cliff řekl: „Pořád trvám na tom, abys nebojoval, Rode. Stačí říct a my si ho podáme.“</p>

<p>„Uhni. Udělejte nám místo.“</p>

<p>„Dobrá - žádné lámání kostí. Slyšíš mě, Bruci? Udělej chybu a už nikdy neuděláš další.“</p>

<p>„Žádné lámání kostí,“ opakoval Rod a tísnivě si uvědomil, že toto pravidlo je proti němu; Bruce byl větší, mohutnější a těžší.</p>

<p>„Dobře,“ souhlasil McGowan. „Jen kočičí škrábance. Ukážu tomu buranovi, že jeden McGowan vydá za dva takové.“</p>

<p>Cliff povzdechl. „Všichni ustupte. Dobře - začněte!“</p>

<p>Kroužili okolo sebe přikrčení a nedotýkali se. Většinu času zabraly přípravy; učebnice, které se používaly na většině středních a vysokých škol, obsahovaly dvacet sedm způsobů, jak zabít nebo zneškodnit člověka, a žádný z nich netrval déle než tři sekundy, když se jednou dostali do kontaktu. Chodili okolo sebe, příliš opatrní na to, aby se přiblížili.</p>

<p>Rod byl zmatený příkazem nepoužívat nebezpečné chvaty. Bruce se na něho zašklebil.</p>

<p>„Co se děje? Bojíš se? Na to jsem čekal, ty uřvanej puchejři, teď to schytáš!“ vyběhl k němu.</p>

<p>Rod ustoupil, aby se Bruceův útok proměnil v jeho neúspěch. Ale Bruce nepokračoval, bylo to jenom matení a Rod zareagoval moc prudce. Bruce se zasmál:</p>

<p>„Bojíš se, hlupáku, co? A máš proč.“</p>

<p>Rod si uvědomil. že se opravdu bojí, víc, než kdykoliv předtím. Zavalilo ho přesvědčení, že ho Bruce chce zabít… Dohoda o tom, že si nebudou lámat kosti, neznamenala nic: tahle opice ho chtěla oddělat.</p>

<p>Couvnul, víc zmatený než kdy jindy… Věděl, že musí zapomenout na pravidla, jestli chce přežít… Ale zároveň věděl, že musí dodržovat to hloupé omezení, i kdyby ho to mělo zabít. Otřásla s ním panika, chtělo se mu utéct.</p>

<p>Neudělal to. Ze zoufalství ho zaplavil studený pocit, že nemá co ztratit, a rozhodl se, že to skoncuje. Odkryl slabiny útoku - savate. Viděl, jak Bruce kopl nohou, přesně jak očekával: a s prudkou radostí vyrazil ve správném protiútoku - shinobi. Jen nepatrně zaváhal, protože věděl, že plný zákrok by Bruceovi zlomil kotník.</p>

<p>Pak proletěl vzduchem a McGowana se nestihl ani dotknout. Měl čas na to, aby si smutně uvědomil, že Bruce prohlédl úskok a použil další protiútok --- když dopadl na zem a Bruce na něj skočil.</p>

<p>„Můžeš hýbat rukou, Rode?“</p>

<p>Pokusil se zaostřit oči a uviděl obličej Boba Baxtera.</p>

<p>„Slíznul to?“</p>

<p>Baxter neodpověděl. Ozval se rozčílený hlas:</p>

<p>„Sakra, ne! Rozmlátil tě skoro na hadry.“</p>

<p>Rod se pohnul a tupě řekl: „Kde je? Musím mu nařezat.“</p>

<p>Baxter ostře řekl: „Lež klidně!“</p>

<p>Cliff dodal: „Neboj se, Rode. Zajistili jsme ho.“</p>

<p>Baxter naléhal: „Zmlkni. Ukaž, jestli můžeš hýbat levou rukou.“</p>

<p>Rod pohnul rukou, vystřelila v ní bolest, škubnut sebou a ucítil bolest všude.</p>

<p>„Není zlomená,“ prohlásil Baxter. „Možná jenom nalomená. Dáme to do dlah. Můžeš se posadit? Pomůžu ti.“</p>

<p>„Chci se postavit.“ S pomocí se vzpřímil a kymácel se. Zdálo se, že tu je většina vesničanů; pohybovali se trhaně. Zatočila se mu hlava a zamrkal.</p>

<p>„V klidu, chlapče,“ slyšel, jak říká Jimmy. „Bruce tě skoro zničil. Tobě přeskočilo, že jsi mu dal tu šanci.“</p>

<p>„Jsem v pořádku,“ odpověděl Rod a zamžikal. „Kde je?“</p>

<p>„Za tebou. V pořádku, zajistili jsme ho.“</p>

<p>„Ano,“ řekl Cliff. „Podali jsme si ho. Kdo si myslí, že je? Snažit se komandovat starostu!“ zuřivě prskal.</p>

<p>Bruce ležel na břiše, obličej skrytý v ruce a vzlykal.</p>

<p>„Jak moc je zraněný?“ zeptal se Rod.</p>

<p>„On?“ řekl Jimmy opovržlivě. „Není zraněný. Dali jsme mu do těla, ale není zraněný. Carol nám to nedovolila.“</p>

<p>Caroline dřepěla vedle Bruce a hlídala ho. Vstala.</p>

<p>„Měla jsem je nechat,“ řekla vztekle. „Ale věděla jsem, že by ses na mě zlobil, kdybych jim to dovolila.“ Založila ruce v bok. „Roddie Walkere, kdy už konečně přijdeš na to, že mě máš zavolat, když jsi v nesnázích? Tahle čtyři trdla tady stojí a nechají tě, aby ses pral.“</p>

<p>„Tak moment, Carol,“ protestoval Cliff. „Snažil jsem se tomu zabránit. Všichni jsme se snažili, ale..“</p>

<p>„Ale já jsem neposlouchal,“ přerušil ho Rod. „To je jedno, Carol. Zvoral jsem to.“</p>

<p>„Kdybys mě poslouchal -“</p>

<p>„To je jedno!“ Rod došel k McGowanovi a dloubl do něj. „Otoč se.“</p>

<p>Bruce se pomalu otočil. Rod přemýšlel, jestli sám taky vypadá tak hrozně. Bruceovo tělo bylo špinavé, krvavé a samá modřina; jeho obličej vypadal, jakoby se mu ho někdo snažil vymazat. „Postav se.“</p>

<p>Bruce začal něco říkat a pak se bolestivě postavil na nohy. Rod řekl:</p>

<p>„Řekl jsem ti snad, aby ses hlásil u Arta, Bruci. Hni sebou, ať už tam jsi.“</p>

<p>McGowan vypadal překvapeně. „Co?“</p>

<p>„Slyšel jsi. Nemůžu plýtvat časem, abych si tu hrál. Hlaš se u Arta a začni pracovat. Anebo odejdi a nevracej se. A teď sebou hni!“</p>

<p>Bruce chvíli zíral a pak odkulhal ke zdi. Rod se otočil a řekl:</p>

<p>„Zpátky do práce, lidi. Zábava skončila. Cliffe, chtěl jsi mi ukázat ta zvířata.“</p>

<p>„Cože? Rode, to počká.“</p>

<p>„Ano, Rode,“ přidal se Baxter. „Chci ti dát tu ruku do dlahy. Pak bys měl odpočívat.“</p>

<p>Rod opatrně pohnul rukou. „Pokusím se obejít bez toho. Pojď, Cliffe. Jdeme jenom my - vynecháme lov na stobory.“</p>

<p>Měl problémy se soustředit na to, co Cliff říkal… Něco o vykastrování dvou srnců a o tom, že by je naučil na postroje. K čemu budou postroje, když nemají vozy? Hlava ho bolela, ruka také a mysl měl zastřenou. Co by udělal Grant? Neuspěl… Ale co měl říct, nebo neměl říct? Někdy to nestálo za to.</p>

<p>„… takže musíme. Chápeš, Rode?“</p>

<p>„Co? Jistě, Cliffe.“ S velkým úsilím si uvědomil, co Cliff říkal. „Možná by pomohly dřevěné nápravy. Uvidíme, jestli Bill dokáže vyrobit vozík.“</p>

<p>„Ale kromě vozíku potřebujeme ..“</p>

<p>Rod ho zastavil. „Cliffe, vyzkoušíme, co navrhuješ. Myslím, že si dám sprchu. Eh, podíváme se na pole zítra.“</p>

<p>Po sprše se cítil lépe a mnohem čistší, i když mu vlažná voda připadala chvíli příliš horká a chvíli zase ledová. Odklopýtal do své chaty a lehl si. Když se vzbudil, všiml si, že Shorty hlídá u dveří, aby ho nikdo nerušil.</p>

<p>Na prohlídku farmy se cítil až za tři dny. Nielsen mu hlásil, že McGowan pracuje, i když vzdorovitě. Caroline mu hlásila, že Theo se podřídila hygienickým opatřením a že má monokl. Rodovi se moc nechtělo objevit se na veřejnosti, jednu neklidnou noc uvažoval dokonce o tom, jestli by nebylo vhodné, aby rezignoval a uvolnil místo někomu, kdo neztratil tvář. Ale ke svému překvapení zjistil, že jeho postavení je pevnější, než kdykoliv předtím. Menšina z Tellerské univerzity, kterou vždy považoval za 'loajální opozici', teď nebyla nakloněná ke kritice. Curt Pulvermacher, jejich neoficiální vůdce, Roda navštívil a nabídl mu pomoc.</p>

<p>„Bruce je červivé jablko, Rode. Nenech ho, aby se zase dostal po větru. Místo toho mi dej radši vědět.“</p>

<p>„Díky, Curte.“</p>

<p>„Vážně. Je to tu dost těžké, i když táhneme za jeden provaz. Nemůžeme ho nechat, aby dělal problémy, ale neboj, my ho naučíme.“</p>

<p>Té noci spal Rod dobře. Možná si s tím neporadil tak, jak by to udělal Grant, ale vyšlo to. Cowpertown byl bezpečný. Jistě, bude tu víc problémů, ale kolonie je zvládne. Jednoho dne tu bude stát město a tohle bude Cowperovo náměstí. Proti proudu budou stát Nielsenovy ocelárny. A mohla by tu být dokonce Walkerova třída…</p>

<p>Příští den se cítil na obhlídku farmy. Řekl to Cliffovi a shromáždila se ta samá skupina, Jimmy, Kent a Mick. S oštěpy v rukou vyšli po schůdkách ve zdi a slezli po žebříku na druhé straně. Cliff vzal hrst prsti a ochutnal ji.</p>

<p>„Země je dobrá, možná trochu kyselá. Nezjistíme to, dokud nebudeme moci provést chemické testy. Ale složení je dobré. Kdybys řekl tomu tupému Švédovi, že další věc, kterou má vyrobit, je pluh…“</p>

<p>„Waxie není tupý. Dej mu čas. Udělá ti pluh i traktory.“</p>

<p>„Spokojím se s pluhem, taženým párkem jelenů. Rode, mám takový nápad. Plejeme, a to je přímo pozvánka pro zvěř, aby se pásla na našem poli. Ale kdybychom postavili ještě jednu zeď, stejně vysokou jako - “</p>

<p>„Zeď! Dokážeš si představit, jak dlouho by to trvalo, CIiffe?“</p>

<p>„To není podstatné.“</p>

<p>Rod se rozhlédl po naplavené plošině, která byla několikrát větší než území uvnitř městských zdí. Možná plot z křoví, ale ne zeď, ještě ne… Cliff měl příliš vysoké ambice.</p>

<p>„Podívej, pročesáme pole, jestli nenarazíme na nějaké stobory, pak pošleme ostatní zpátky. Ty a já pak můžeme přemýšlet, co se dá dělat.“</p>

<p>„Dobře. Ale řekni jim. ať si dávají pozor, kam šlapou svýma velkýma nohama.“</p>

<p>Utvořili řetěz, Rod byl uprostřed. „Buďte ve střehu,“ varoval je. „A nenechte žádného projít. Pamatujte, že každý, kterého zabijeme teď, vydá za šest v Den S.“</p>

<p>Pohybovali se kupředu. Kenny zabil jednoho a Jimmy vzápětí dva. Stoborové se nesnažili moc utíkat, protože byli ve stadiu Hloupých Jacků.</p>

<p>Rod se zastavil, aby jednoho zabil, a vzhlédl, aby promluvil s mužem po pravé ruce. Ale nikdo tam nebyl.</p>

<p>„Zastavte! Kde je Mick?“</p>

<p>„Cože? Před vteřinou tady byl.“</p>

<p>Rod se ohlédl. Kromě lesku nad rozpáleným polem nebylo nic vidět. Něco se muselo připlížit trávou a stáhnout ho-</p>

<p>„Pozor, všichni! Něco je špatně. Pojďte blíž… a držte oči otevřené.“</p>

<p>Otočil se zpět a ve směru úhlopříčky se vracel na místo, kde zmizel Mick.</p>

<p>Najednou se mu před očima objevily dvě postavy - Mick a nějaký cizinec.</p>

<p>Cizinec v kombinéze a botách… Muž se rozhlédl okolo a zavolal přes rameno:</p>

<p>„Dobrý, Jakeu. Přepni to na automat a sevři to.“</p>

<p>Pohlédl směrem k Rodoví, ale zdálo se, že ho nevidí, vykročil směrem k němu a zmizel.</p>

<p>Rod se rozběhl s bušícím srdcem. Otočil se a stál čelem k otevřené bráně… a před dlouhou, úzkou chodbou.</p>

<p>Muž v kombinéze vystoupil z rámu.</p>

<p>„Všichni zpátky,“ nařídil. „Jdeme se spojit s bránou. Můžou nastat místní poruchy.“</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>15</strong><strong>Prázdné město</strong></p>

<p>Půlhodinu potom, co se Mick propadl bránou, když se zaostřovala, a dopadl do nízké gravitace na Měsíci, se Rod snažil vnést pořádek do vzniklého zmatku a udržet si pohromadě svoje smysly. Většina vesničanů byla na poli nebo seděla na zdi a pozorovala, jak technici instalují přístroje, aby uvedli bránu do provozu. Rod se jednomu snažil vysvětlit, že jsou nechránění, že by tu neměli být neozbrojení; muž, aniž by se na něj podíval, řekl:</p>

<p>„Zeptej se pana Johnsona.“</p>

<p>Našel pana Johnsona, znovu se pokusil, ale byl přerušen.</p>

<p>„Necháte nás laskavě pracovat, děti? Jsme rádi, že jsme vás našli - ale musíme to tady ohradit silovým plotem. Nemluvě o tom, co se může skrývat v té vysoké trávě.“</p>

<p>„Aha,“ odpověděl Rod. „Podívejte, rozestavím stráže. Víme, co můžeme očekávat. Jsem -“</p>

<p>„Vypadni, ano? Nesmíte být netrpěliví, děti.“</p>

<p>Rod šel tedy zpátky do svého města, zraněný a rozčílený. Vešlo tam několik cizinců, chovali se, jako by jim to patřilo, promluvili se vzrušenými vesničany a zase odešli. Jeden se zastavil a podíval se na Jimmyho buben, poklepal na něj a začal se smát. Rod měl sto chutí ho zaškrtit.</p>

<p>„Rode?“</p>

<p>„Co?“ Otočil se.</p>

<p>„Ano, Margery?“</p>

<p>„Mám dělat oběd, nebo ne? Všechny holky odešly a Mel říká, že je to hloupost, protože do oběda už budeme všichni pryč - a já nevím, co mám dělat.“</p>

<p> „Cože? Nikdo neodchází… Aspoň, co vím.“</p>

<p>„No, možná ne, ale tohle se říká.“</p>

<p>Neměl čas to promyslet, protože se objevil jeden ze všudypřítomných cizinců a rychle řekl:</p>

<p>„Mohl bys mi říct, kde najdu chlapíka jménem Roderick Welker?“</p>

<p>„Walker,“ opravil ho Rod. „Já jsem Rod Walker. Co chcete?“</p>

<p>„Jmenuji se Sansom, Clyde B. Sansom - správní úředník z Emigrační kontrolní služby. Takže, Welkere, chápu správně, že jsi vedoucí této skupiny studentů. Můžeš -“</p>

<p>„Jsem starosta Cowpertownu,“ řekl Rod tvrdě. „Co chcete?“</p>

<p>„Ano, ano, tak to ti mladíci říkali. 'Starosta'.“ Sansom se krátce zasmál a pokračoval. „Takže, Walkere, chceme, aby věci proběhly v pořádku. Chápu, že se chcete co nejdřív dostat z nesnází ale musíme postupovat systematicky. Uděláme to co nejjednodušší - jen odvšivení, lékařská prohlídka, psychologické testy a rozhovor o přemístění. Pak se budete moci vrátit do svých domovů - až podepíšete zřeknutí se zodpovědnosti, ale o to se postará právní úředník. Seřadil bys tu svoji skupinku podle abecedy - ehm, tady na tom otevřeném prostranství, myslím, že pak budu -“ zašmátral ve svém kufříku.</p>

<p>„Kdo si k čertu myslíte, že jste, že tady dáváte rozkazy?</p>

<p>Sansom byl překvapený.</p>

<p>„Cože? Jak jsem řekl. Jestli to chceš upřesnit, ztělesňuji zde Zemskou Korporaci. Položil jsem to jako žádost, ale v polních podmínkách si mohu spolupráci vynutit, víš?“</p>

<p>Rod cítil, jak se červená.</p>

<p>„Nechápu, o čem to tady mluvíte! Na Zemi můžete být andělé.., ale tady jste v Cowpertownu.“</p>

<p>Sansom vypadal, že ho to zaujalo, ale neohromilo.</p>

<p>„A co, jestli se můžu zeptat, je Cowpertown?“</p>

<p>„Cože? Tohle je Cowpertown - suverénní národ s vlastní ústavou a vlastními zákonu - a vlastním územím.“ Rod se nadechl. „Jestli si Zemská Korporace něco přeje, může někoho vyslat, aby to zařídil. Ale neříkejte nám, že se máme seřadit podle abecedy!“</p>

<p>„A safra. Roddie!“</p>

<p>Rod řekl: „Počkej, Carol,“ a pak dodal k Sansomovi: „Rozuměl jste?“</p>

<p>„Rozuměl jsem dobře,“ řekl pomalu Sansom, „že mi navrhuješ, aby k vám Korporace poslala velvyslance?“</p>

<p>„No… Víceméně ano.“</p>

<p>„Hmmm… Zajímavá teorie, Welkere.“</p>

<p>„'Walker.' A než se tak stane, udělal byste dobře, kdybyste poslal pryč ty čumily - a sám taky vypadl. Nejsme žádná zoo.“</p>

<p>Sansom se podíval Rodovi na žebra, letmo přejel jeho špinavé, mozolovaté nohy a usmál se.</p>

<p>Rod řekl: „Ukaž mu cestu, Carol. Uspi ho, jestli budeš muset.“</p>

<p>„Ano, pane!“ vykročila k Sansomovi a šklebila se.</p>

<p>„Ach, já odcházím,“ řekl Sansom rychle. „Lepší zpoždění, než chyba v protokolu. Duchaplná teorie, mladý muži. Sbohem. Ještě se uvidíme. Eh… Malá rada. Mohu?“</p>

<p>„Co? Dobře.“</p>

<p>„Neber se tak vážně. Připravená, dámo?“</p>

<p>Rod zůstal ve své chatě. Hrozně chtěl vědět, co se děje za zdí, ale nechtěl narazit na Sansoma. Tak seděl, hryzal se do palce a přemýšlel. Jak se zdá, některé slabší sestry jdou zpátky - stačí jim zamávat porcí zmrzliny pod nosem a hned jsou pryč, zanechávajíce za sebou svou zemi, všechno, co vybudovali. No, on to neudělá! Tohle byl jeho domov, jeho místo, které si dobyl; nepůjde zpátky, aby čekal třeba půlku života, než se bude moci odstěhovat na nějakou jinou planetu, která zřejmě nebude tak dobrá.</p>

<p>Ať si jdou! Cowpertown bude bez nich lepší a silnější.</p>

<p>Možná někteří chtějí jen na návštěvu, ukázat prarodičům jejich vnuky a pak se zase vrátit zpátky.</p>

<p>Snad… V tom případě by si měli radši nechat od Sansoma nebo někoho jiného písemně potvrdit, že se mohou vrátit zpět. Možná by je měl varovat.</p>

<p>Ale on nemá, koho by navštívil. Kromě sestry, ta může být kdekoliv - a není pravděpodobné, že by byla na Zemi.</p>

<p>Bob a Carmen přinesli Hope a přišli se rozloučit. Rod si s nimi vážně potřásl rukou.</p>

<p>„Ty se vrátíš zpátky, Bobe, až získáš diplom.., že?“</p>

<p>„No, doufáme, jestli to bude možné. Nemáme to dovolené.“</p>

<p>„Kdo vás může zastavit? Je to vaše právo. A až se vrátíte, najdete nás tady. Mezitím se budeme snažit nezlámat si nohy.“</p>

<p>Baxter zaváhal. „Byl jsi teď někdy u brány, Rode?“</p>

<p>„Ne. Proč?“</p>

<p>„Eh, neplánuj moc dopředu. Myslím, že se jich už pár vrátilo na Zem.“</p>

<p>„Jak mnoho?“</p>

<p>„Docela dost.“</p>

<p>Bob to nechtěl dál komentovat. Dal Rodovi adresu svých a Carmeniných rodičů, klidně mu požehnal a odešli.</p>

<p>Margery nepřišla zpátky a ohniště zůstalo studené. Rodovi to bylo jedno, neměl hlad. Jimmy přišel asi tak v době oběda, pokývl a sedl si. Po chvíli řekl:</p>

<p>„Byl jsem venku u brány.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Jo. Víš, hodně lidí se ptalo, proč jsi se s nimi nepřišel rozloučit.“</p>

<p>„Mohli přijít sem a rozloučit se!“</p>

<p>„Ano, mohli. Ale povídalo se, že s tím nesouhlasíš. Možná se styděli.“</p>

<p>„Já?“ Rod se neradostně zasmál. „Mně je jedno, kolik městských chlapečků běží domů za maminkou. Tohle je svobodná země.“ Pohlédl na Jimmyho. „Kolik tu zůstává?“</p>

<p>„Eh, nevím.“</p>

<p>„Přemýšlel jsem. Jestli budeme malá kolonie, budeme se muset přestěhovat do jeskyně - myslím jen na spaní. Než přijde víc kolonistů.“</p>

<p>„Možná.“</p>

<p>„Nebuď tak smutný! I kdybychom tu zbyli jen ty, já, Jackie a Carol, nebudeme na tom hůř, než jsme kdysi byli. A bude to jen dočasné. A bude tu samozřejmě dítě - málem jsem zapomněl na svého kmotřence.“</p>

<p>„Je tu dítě,“ souhlasil Jimmy.</p>

<p>„Okolo jaké horké kaše to tady chodíš? Jime… Nemyslíš ty na odchod?“</p>

<p>Jimmy se postavil. „Jackie řekla, abych ti vyřídil, že uděláme, co budeš považovat za nejlepší.“</p>

<p>Rod přemýšlel nad tím, co Jimmy neřekl. „Myslíš tím, že se chce vrátit? Oba dva chcete.“</p>

<p>„No tak, Rode, jsme partneři. Ale já musím myslet na dítě. Chápeš to?“</p>

<p>„Ano. Chápu.“</p>

<p>„Nuže -“</p>

<p>Rod mu potřásl rukou. „Hodně štěstí, Jime. Řekni Jackie ahoj za mě.“</p>

<p>„Ach, ona čeká, aby tě sama pozdravila. S dítětem.“</p>

<p>„Eh, jděte. Někdo mi jednou řekl, že říkat si sbohem je chyba. Uvidíme se.“</p>

<p>„No - ahoj, Rode. Dávej na sebe pozor.“</p>

<p>„Ty taky. Jestli uvidíš Caroline, řekni jí, ať sem přijde.“</p>

<p>Caroline přišla později; hádal, že byla u brány. Zeptal se rovnou:</p>

<p>„Kolik?“</p>

<p>„Ne moc,“ připustila.</p>

<p>„Kolik?“</p>

<p>„Ty a já - a několik techniků.“</p>

<p>„Nikdo jiný?“</p>

<p>„Odškrtávala jsem je ze seznamu. Roddie, co budeme dělat teď?“</p>

<p>„Co? To je jedno. Chceš ty jít zpátky?“</p>

<p>„Ty jsi šéf, Rode. Ty jsi starosta.“</p>

<p>„Starosta čeho? Carol, chceš se vrátit?“</p>

<p>„Roddie, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Byla jsem tu šťastná. Ale -“</p>

<p>„Ale co?“</p>

<p>„Město je pryč, děti odešly - a mně už zbývá jenom rok, jestli chci někdy být kadet u Amazonek.“ Poslední kus rychle vyhrkla a pak dodala: „Ale zůstanu tady, jestli ty taky.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Ale ano.“</p>

<p>„Ne. Ale chci, abys pro mě něco udělala, až budeš zpátky.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Spoj se s mojí sestrou Helen. Zjisti, kde působí. Kapitán Helen Walkerová - máš to? Řekni jí, že jsem v pořádku… A řekni, že jí vzkazuji, aby ti pomohla dostat se do armády.“</p>

<p>„Ach… Roddie, já nechci odejít!“</p>

<p>„Běž už. Můžou to vypnout a zůstaneš tady.“</p>

<p>„Pojď taky.“</p>

<p>„Ne. Musím ještě něco udělat. Ale pospěš si už. Neříkej sbohem. Jenom jdi.“</p>

<p>„Zbláznil ses, Roddie?“</p>

<p>„Samozřejmě, že ne. Ale jdi už, prosím, nebo se rozzlobím.“</p>

<p>Přiškrceně vykřikla, vzala mu hlavu do dlaní, políbila na obě tváře a s dusotem zmizela. Rod vešel do své chatrče a lehl si. Po chvíli vstal a začal uklízet Cowpertown. Bylo tam plno odpadků a město bylo špinavé tak, jako nikdy od Grantovy smrti.</p>

<p>Další lidé přišli až pozdě odpoledne. Rod je viděl a slyšel dlouho předtím, než spatřili oni jeho. Byli to dva muži a žena. Muži měli na sobě městský stejnokroj; žena měla šortky, tričko a elegantní sandály. Rod vystoupil a řekl:</p>

<p>„Co chcete?“ V ruce držel svůj oštěp.</p>

<p>Žena zajásala, rozhlédla se a řekla:</p>

<p>„Báječné!“</p>

<p>Jeden muž nesl balík a stativ. Rod si všiml, že to je vícevjemový multi-rekordér, který zachycoval pohled, vůně, zvuky a dotek a který používali zpravodajové a výpravy. Muž nic neřekl, postavil stativ, zapojil kabely a začal něco dělat s klávesami. Druhý muž, menší, s pískovými vlasy a s knírem jako teriér řekl: „Ty jsi Walker? Ten, co mu ostatní říkají 'starosta'?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Kosmic tady ještě nebyli?“</p>

<p>„Kosmické co?“</p>

<p>„Kosmický zpravodaj, samozřejmě. Nebo někdo jiný? ŽIVOT-ČAS-PROSTOR? Zpravodajství Galaxie?“</p>

<p>„Nevím, co tím myslíte. Od rána tu nikdo nebyl.“</p>

<p>Cizinec škubnul knírem a vydechl. „To je vše, co jsem chtěl vědět. Ellie, můžeš se dostat do transu. Spusť to, Macu.“</p>

<p>„Tak moment,“ dožadoval se Rod. „Kdo jste a co chcete?“</p>

<p>„Co? Jsem Evans z Empire… Empire Enterprises.“</p>

<p>„Pulitzerova cena,“ pronesl druhý muž a pokračoval v práci.</p>

<p>„S Macovou pomocí,“ dodal Evans rychle. „Ta dáma je samotná Ellie Ellens.“</p>

<p>Rod vypadal zmateně. Evans řekl:</p>

<p>„Ty ji neznáš? Synku, kde jsi - to je jedno. Je nejlépe placená emoční spisovatelka v systému. Popíše tě tak, že každá čtenářka od Venkovního pozorovatele až po londýnské Timesy bude nad tebou plakat a chtít tě utěšit. Je to velká umělkyně.“</p>

<p>Slečna Ellens zřejmě poklonu neslyšela. Potloukala se okolo s prázdným výrazem a občas se u něčeho zastavila, aby si to prohlédla nebo si to osahala.</p>

<p>Otočila se k Rodovi. „Tady jste provozovali své primitivní tance?“</p>

<p>„Cože? Tady jsme tancovali čtverylku. Jednou týdně.“</p>

<p>„Čtverylka… No, to změníme.“ Opět se stáhla do svého vnitřního světa.</p>

<p>„Vtip je v tom, kamaráde,“ pokračoval Evans, „že nechceme jenom rozhovor. Těch už máme dost od těch, co prošli branou. Tak jsme tě taky našli - a všeho nechali, abychom tě viděli. Nebudu s tebou smlouvat; řekni si svou cenu - ale musí to být výhradní. Zprávy, filmy, obchodní práva, všechno. Eh…“ Evans se rozhlédl. „A taky poradenská služba, až přijedou herci.“</p>

<p>„Herci?!“</p>

<p>„Samozřejmě. Kdyby měla Kontrolní služba trochu rozumu, udržela by vás tady všechny, než by se snímek natočil. Ale s herci to může být ještě lepší. Chci tě mít neustále po ruce - najdeme někoho, kdo bude hrát tebe. Kromě toho -“</p>

<p>„Tak moment!“ skočil mu do řeči Rod. „Jeden z nás je blázen. Zaprvé, nechci žádné peníze.“</p>

<p>„Cože? Ty jsi už s někým podepsal smlouvu? Hlídka propustila nějakou výpravu už před námi?“</p>

<p>„Jaká hlídka? Nikoho jsem neviděl.“</p>

<p>Evans si oddechl. „Nějak to vyřešíme. Hlídka bude držet každého od vaší zdi - lekl jsem se, že se nechal podplatit i od někoho jiného. Ale neříkej mi, že nechceš peníze, to je nemorální.“</p>

<p>„No, nechci. Nepoužíváme tady peníze.“</p>

<p>„Jistě, jistě… Ale máš rodinu, ne? Rodina vždycky potřebuje peníze. Podívej, nedělej si starosti. Budeme s tebou jednat slušně a můžeš si peníze nechat ležet v bance. Jen chci, abys nám to podepsal.“</p>

<p>„Nevím, proč bych měl.“</p>

<p>„Příslib,“ řekl Mac.</p>

<p>„Hmm… Ano, Macu. Podívej, kamaráde, rozmysli si to. Jen nám slib, že nepodepíšeš smlouvu s někým jiným. A budeš moci požádat o cokoliv, co si jenom vymyslíš. Jen to slib a dostaneš tisíc plutonů předem.“</p>

<p>„Nepodepíšu to s nikým jiným.“</p>

<p>„Máš to, Macu?“</p>

<p>„Zaznamenáno.“ Evans se otočil k Rodovi. „Nevadí ti, když ti mezitím položíme pár otázek? A když uděláme pár obrázků?“</p>

<p>„Eh, nevadí.“ Rodovi přišli trochu záhadní a trochu ho rozčilovali, ale byla to společnost a on byl zoufale osamělý.</p>

<p>„Skvělé!“ Evans z něho začal rychle tahat rozumy a dělal to velmi dobře.</p>

<p>Rod zjistil, že řekl víc, než si myslel že ví. V jednom okamžiku se Evans ptal na nebezpečná zvířata. „Pochopil jsem, že to tu je dost drsné. Měli jste hodně problémů?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl upřímně Rod. „Neměli jsme opravdové problémy se zvířaty. Spíše s lidmi.., ale ne zas tak moc.“</p>

<p>„Předpokládáš, že tohle bude první kolonie?“</p>

<p>„Samozřejmě.Ostatní byli blázni, že odešli. Tohle místo je jako Země, akorát bezpečnější, bohatší a je tu spousta místa. Za několik let - hele!“</p>

<p>„Co je?“</p>

<p>„Co se stalo, že nás tady nechali? Měli jsme tu zůstat jen deset dní.“</p>

<p>„Oni ti to neřekli?“</p>

<p>„No… Ostatní to už možná vědí. Ale já ne.“</p>

<p>„Bylo to kvůli supernově, samozřejmě. Delta, eh..“</p>

<p>„Delta Gamma jedna třináct,“ doplnil ho Mac.</p>

<p>„Tak. Deformace prostoru a času, ale nejsem matematik.“</p>

<p>„Diferenciál,“ řekl Mac.</p>

<p>„Cokoliv. Od té doby se vás snažili najít. Jestli jsem to pochopil, tlaková vlna udělala zmatek ve výpočtech pro celou tuto oblast. Mimochodem, kamaráde, až se budeš vracet…“</p>

<p>„Já se nevracím.“</p>

<p>„No, třeba na návštěvu. Nepodepisuj zřeknutí se práv na odškodnění. Rada se to snaží nazvat 'Dílo Boží' a vyhnout se odpovědnosti. Takže si nech poradit: nezbavuj se svých práv. Přátelská rada.“</p>

<p>„Díky. Nepůjdu - no, stejně díky.“</p>

<p>„Co kdybychom teď nahráli obrázky k hlavním událostem?“</p>

<p>„No… Dobře.“</p>

<p>„Oštěp,“ řekl Mac.</p>

<p>„Ano, určitě máš nějaký oštěp. Nebude ti vadit, když se na něj podíváme?“</p>

<p>Rod jim ho podal, když se k nim připojila úžasná Ellie.</p>

<p>„Báječné,“ zašeptala. „Cítím to. Ukazuje to, jak tenká je hranice mezi člověkem a zvířetem. Sto vzdělaných chlapců a dívek je vrženo zpět do negramotnosti, zpět do doby kamenné, pozlátko mizí… Návrat k divošství. Nádhera!“</p>

<p>„Tak podívejte se,“ řekl rozčíleně Rod. „Cowpertown takhle vůbec nevypadal! Měli jsme zákony, ústavu, udržovali jsme pořádek. My-“ Zastavil se; slečna Ellens neposlouchala.</p>

<p>„Divošské obřady,“ říkala zasněně. „Vesničtí medicinmani, kteří rozšiřují pověry a předsudky vůči přírodě. Primitivní rituály jako prosba o dobrou úrodu -“ zmlkla a řekla obchodním tónem k Macovi: „Tance natočíme třikrát. Krátké záběry pro pořady typu „A“, delší pro rodinné pořady a ty nejpodrobnější pro typ „B“. Máš to?“</p>

<p>„Mám.“</p>

<p>„Udělám tři komentáře,“ dodala. „Stojí to za tu námahu.“ Zase se vrátila do transu.</p>

<p>„Moment!“ protestoval Rod. „Jestli tomu. co říká. rozumím dobře, tak tady rozhodně nebudete nic točit, s herci nebo bez nich.“</p>

<p>„Uklidni se,“ poradil mu Evans. „Řekl jsem, že budeš mít technický dohled, ne? Nebo bys byl radši, kdybychom to natočili bez tebe? Ellie má úplnou pravdu, chlapče. Co ty nevíš - ale ona ano - je to, že musíš zastřít pravdu, abys získal opravdovou pravdu, skrytou pravdu. Uvidíš.“</p>

<p>„Ale -“</p>

<p>Moc k němu přistoupil. „Buď zticha.“</p>

<p>Rod zmlknut a Mac zdvihl ruku. Rad cítil studený dotek vzdušného štětce.</p>

<p>„Hej! Co to děláte?“</p>

<p>„Make up.“ Mac se vrátil ke svému nářadí.</p>

<p>„Jenom trochu válečných barev,“ vysvětloval Evans. „Film musí mít barvu. Dá se to smýt.“</p>

<p>Rod otevřel pusu a oči v čistém rozhořčení; bezmyšlenkovitě pozvedl oštěp.</p>

<p>„Toč to, Macu!“ nařídil Evans.</p>

<p>„Mám to,“ odpověděl klidně Mac.</p>

<p>Rod potlačoval hněv, aby mohl mluvit.</p>

<p>„Vyndejte tu pásku,“ řekl jemně. „Položte ji na zem. Pak vypadněte.“</p>

<p>„Zpomal,“ poradil mu Evans. „Bude se ti to líbit.“</p>

<p>„Pošleme ti kopii.“</p>

<p>„Vyndejte to. Nebo zničím tu krabici a každého, kdo mi přijde do cesty!“ namířil oštěp na vícenásobnou čočku.</p>

<p>Mac se před ni postavil a chránil ji vlastním tělem. Evans řekl: „Radši se podívej na tohle.“</p>

<p>Evans na něj mířil malou pistolí.</p>

<p>„Dostáváme se na plno divných míst, kamaráde, ale jsme připravení. Poškodíš kameru nebo zraníš někoho z nás a dostaneš se před soud, než stačíš říct popel. To je vážná záležitost, plést se do práce zpravodajství. kamaráde. Veřejnost má svoje práva, víš.“ Zvýšil hlas. „Ellie! Odcházíme.“</p>

<p>„M.. ještě ne,“ odpověděla zasněně. „Musím se ponořit..“</p>

<p>„Teď hned! Musíme to stihnout do zpráv!“</p>

<p>„Dobře.“ Opět přeskočila do obchodního hlasu.</p>

<p>Rod je nechal jít. Jakmile byli za zdí, vrátil se zpět do radnice, sedl si, objal kolena a roztřásl se.</p>

<p>Později vylezl na schůdky a rozhlédl se. Pod ním stála hlídka: stráž se na něj podívala, ale nic neřekla. Brána byla nastavena na prostou kontrolní díru, ale nabíjení bylo zapnuté a byla obehnána elektrickým plotem, který vedl až ke zdi. Někdo pracoval u kontrolního panelu, vedle stál velký valník; Rod si pomyslel, že se musejí chystat na hlavní imigrační vlnu. Vrátil se zpátky a připravil si sám jídlo, bylo nejchudší za poslední rok. Lehl si a poslouchal z džungle 'Operu', až usnul.</p>

<p>„Je někdo doma?“</p>

<p>Rod se okamžitě probudil, uvědomil si, že je ráno - a že ne všechny noční můry byly sny.</p>

<p>„Kdo to je?“</p>

<p>„Přátelé.“ B. P. Matson vrazil hlavu do dveří. „Odlož to ořezávátko, jsem neškodný.“</p>

<p>Rod vyskočil.</p>

<p>„Deacone! Totiž, doktore.“</p>

<p>„'Deacone',“ opravil ho Matson. „Přivedl jsem ti návštěvu.“ Uhnul a objevila se Rodova sestra.</p>

<p>O několik okamžiků později řekl Matson jemně:</p>

<p>„Kdybyste se mohli od sebe odlepit a vysmrkat se, mohli bychom pokračovat ve vážné diskusi.“</p>

<p>Rod couvl a prohlédl si sestru.</p>

<p>„No ne, ty vypadáš báječně, Helen.“ Byla v civilu, měla na sobě barevnou košili a šortky. „Zhubla jsi.“</p>

<p>„Ani ne. Asi se ta váha přesunula někam jinam. Zesílil jsi, Rode. Můj malý bratr je muž.“</p>

<p>„Jak jste se -“ Rod zmlkl a pojal podezření. „Nepřišli jste mě přemlouvat, abych se vrátil? Jestli ano, nemusíte se namáhat.“</p>

<p>Matson rychle odpověděl.</p>

<p>„Ne, ne, ne! To mě ani nenapadne. Ale slyšeli jsme o tvém rozhodnutí a chtěli jsme tě vidět - tak jsem trochu zapolitikařil a dostali jsme povolení.“ Dodal: „Jmenovitě jsem dočasný agent v poli.“</p>

<p>„Ach. No, jsem rád, že vás vidím.., když mě nebudete přemlouvat.“</p>

<p>„Jistě, jistě!“ Matson vytáhl dýmku, nacpal ji a zapálil. „Obdivuji tvé rozhodnutí, Rode. Je to poprvé. co jsem na Tangaroa.“</p>

<p>„Na čem?“</p>

<p>„Co? Ach. Tangaroa. Polynéská bohyně, myslím. Vy jste ji pojmenovali jinak?“</p>

<p>Rod o tom přemýšlel.</p>

<p>„Abych řekl pravdu, nikdy jsme se k tomu nedostali. Jen… No, prostě to bylo.“</p>

<p>Matson přikývl. „Musíš mít alespoň dvě stejné věci, abys potřeboval jména. Ale je to tu krásné. Vidím, že jste toho hodně udělali.“</p>

<p>„Bylo by nám tu bezvadně,“ řekl Rod hořce, „kdyby nás tu nevyhmátli.“ Pokrčil rameny. „Chcete se tu rozhlédnout?“</p>

<p>„To jistě.“</p>

<p>„Dobře. Pojď, Helen. Moment, neměl jsem nic k snídani; co vy?“</p>

<p>„No, když jsme prošli, byl zrovna čas k obědu. Něco bych snědl. Helen?“</p>

<p>„Já také.“</p>

<p>Rod prohlédl Margeriny zásoby. Kýta, kterou měl k večeři, nevypadala nejlépe. Podal to Matsonovi.</p>

<p>„Půjde to?“</p>

<p>Matson k ní čichnut. „Hezká zvěřina. Mohu to jíst, když to jíš ty.“</p>

<p>„Měli jsme jít včera na lov, ale… dost se toho událo.“ Zamračil se. „Sedněte si. Přinesu nasolené maso.“</p>

<p>Vyběhl do jeskyně, našel uzený bok a pár solených plátků. Když se vrátil, Matson měl už rozdělaný oheň. Nic dalšího k jídlu nebylo; nikdo včera nenasbíral ovoce. Rod si nepříjemně uvědomil, že jejich snídaně musí vypadat úplně jinak.</p>

<p>Ale překonal to, když jim ukazoval, co všechno vyrobili - hrnčířský kruh, tkalcovský stav s nedodělanou látkou, který patřil Sue, vodovod s nádržkou a sprchy, z kterých neustále tekla voda, železné výrobky, které vyrobili Art a Doug.</p>

<p>„Chtěl bych vás vzít nahoru k Artovým železárnám, ale nevíme, na co můžeme narazit.“</p>

<p>„Jen pojď, Rode, nejsem městský hoch. Ani tvoje sestra.“</p>

<p>Rod zavrtěl hlavou. „Znám tuhle zemi, vy ne. Mohu tam vyběhnout. Ale vy se tam budete muset doplazit, nemohu krýt oba.“</p>

<p>Matson přikývl.</p>

<p>„Máš pravdu. Je to divné, že se jeden můj student bojí o mé zdraví. Ale máš pravdu. Nevíme, jak to tady vypadá.“</p>

<p>Rod jim ukázal pasti na stobory a popsal jim každoroční šílenou migraci.</p>

<p>„Stoborové vlezou do těch děr a spadnou do jámy. Ostatní zvířata projdou okolo, je jich tolik jako v dopravní špičce.“</p>

<p>„Drastické vyrovnávání populace,“ poznamenal Matson.</p>

<p>„Co? Ano, taky jsme si mysleli. Cyklické vyrovnávání. Kdybychom měli vybavení, mohli bychom v každém období sucha poslat na Zem tisíce kusů zvěřiny.“ Uvažoval o tom. „Možná, že se to tak bude dělat.“</p>

<p>„Možná.“</p>

<p>„Ale doteď to byla jenom nepříjemná obtíž. Zvlášť tihle stoborové - ukážu vám nějakého na poli mimochodem -“ Rod vypadal zamyšleně, „tohle jsou stoborové, že ano? Malí masožravci s mohutnou hrudí, velcí asi jako kocour a osmkrát odpornější?“</p>

<p>„Proč se ptáš mě?“</p>

<p>„No, varoval jste nás před stobory. Všechny třídy byly varovány.“</p>

<p>„Předpokládám, že existuje něco jako stobor,“ připustil Matson, „ale nevím, jak vypadá.“</p>

<p>„Rode, každá planeta má své stobory… a každý je jiný. Někde jich je víc, než jeden druh.“ Zmlknul, aby vyklepal dýmku. „Pamatuješ si, že jsem ve třídě říkal, že každá planeta má svá nebezpečí, která se liší od těch ostatních planet v Galaxii?“</p>

<p>„Ano…“</p>

<p>„Ano, ale nebylo to dost konkrétní. Když chceš zůstat naživu, musíš se bát něčeho hmotného. Tak jsme to nebezpečí zosobnili.., ale neřekli jsme, co to je. Každý rok je to jinak. Děláme to proto, abychom vás varovali, že neznámé a smrtelné nebezpečí číhá všude.., a aby se vám to vrylo do paměti.“</p>

<p>„No, já budu - Pak tu tedy nebyli žádní stoborové! Nikdy žádní!“</p>

<p>„Ale jistě, že ano. Postavili jste na ně tyhle pastí, ne?“</p>

<p>Když se vrátili, Matson se posadil a řekl: „Nemůžeme tu zůstat dlouho.“</p>

<p>„Je mi to jasné. Moment.“ Rod šel do své chaty, vydoloval Lady Macbeth a znovu se k nim přidal. „Tady máš svůj nůž, Helen. Zachránil mi život víc než jednou. Díky.“</p>

<p>Podívala se na nůž, pohladila ho, potěžkala a podívala se Rodovi za hlavu. Prolétl okolo něho a se zadrnčením se zabodl do rohové podpěry. Vytáhla ho, vrátila se a podala ho Rodoví.</p>

<p>„Nech si ho, zlato, užij ho ve zdraví a bezpečí.“</p>

<p>„Ne, Helen, to nejde. Měl jsem ho tak dlouho.“</p>

<p>„Prosím. Chci vědět, že tě Lady Macbeth hlídá, kdekoliv jsi. A já teď moc nůž nepotřebuji.“</p>

<p>„Co? Proč?“</p>

<p>„Protože jsem si ji vzal,“ odpověděl Matson. Rod nemohl promluvit. Jeho sestra se na něj podívala a řekla:</p>

<p>„Co je, brácho? Nesouhlasíš?“</p>

<p>„Co? Ach, jistě! Je to…“ zadoloval v paměti a obrátil se k citátu z rituálu. „Ať vás Duch spojí. Ať je váš svazek plodný.“</p>

<p>„Tak sem pojď a dej mi pusu.“</p>

<p>Rod k ní přišel a pak podal Matsonovi ruku. Bylo to v pořádku, ale - no, jak jsou staří? Sestře je tak třicet a Matsonovi… Ne, Matson je starý - možná po čtyřicítce.</p>

<p>Nezdálo se to moc patřičné.</p>

<p>Ale snažil se, jak to šlo, aby si mysleli, že to schvaluje. Když to pak promyslel, došel k závěru, že když dva lidé, kteří mají život za sebou, chtějí společnost, je to docela dobrá věc.</p>

<p>„Takže vidíš,“ pokračoval Matson, „že jsem měl dva důvody, abych tě viděl. Zaprvé, přestože už neučím, rozzlobilo mě, že jsem ztratil celou třídu. Za druhé, když je jeden z nich můj švagr, je to vyloženě trapné.“</p>

<p>„Vy jste přestal učit?“</p>

<p>„Ano. Rada a já jsme neměli stejné názory na věci. A také povedu výpravu… A tentokrát pojedeme s tvojí sestrou a někde se usadíme a vyzkoušíme si farmaření.“ Matson se na něj podíval. „Mohlo by tě to zajímat, ne? Potřebuji zkušeného pomocníka.“</p>

<p>„Co? Díky, ale jak jsem řekl, tohle je moje místo. A kam pojedete?“</p>

<p>„Na Territu, směrem k Hyádám. Pěkné místo, účtují si také pěknou cenu.“</p>

<p>Rod pokrčil rameny. „To bych si stejně nemohl dovolit.“</p>

<p>„Jako můj poručík bys byl osvobozený. Ale nechci tě nutit. Jen jsem myslel, že bys měl mít příležitost to zamítnout. Budu se muset obejít s tvojí sestrou.“</p>

<p>Rod pohlédl na Helen. „Promiň.“</p>

<p>„To je v pořádku, kamaráde. Nechceme ti určovat tvůj život.“</p>

<p>„Hmm… Ne.“ Matson mohutně zabafal z dýmky a pokračoval. „Přesto mám pocit, že když jsem teď skoro tvůj bratr a navíc bývalý učitel, že ti mohu říci pár věci. Nechci tě nějak nutit, ale budu rád, když mě vyslechneš. Dobře?“</p>

<p>„Dobře… Prosím.“</p>

<p>„Tohle je dobré místo. Ale mohl by ses vrátit zpátky do školy. Získat uznávané profesionální postavení. Když se odmítneš vrátit, zůstaneš tady… Navždycky. Neuvidíš další Venkovní oblasti. Později se nebudeš moci vrátit zadarmo. Ale profesionál se všude dostane, poznává svět. Tvoje sestra i já jsme byli na nějakých padesáti planetách. Škola teď nevypadá moc přitažlivě - jsi muž a bude těžké vrátit se zpět do chlapeckých bot. Ale -“ Matson se rozmáchl a obsáhl celý Cowpertown, „tohle se počítá. Můžeš některé semináře přeskočit, dostaneš zápočty za praxi. Znám dobře rektora Centrální techniky. Hmmm?“</p>

<p>Rod seděl s kamennou tváří, pak zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Dobře,“ řekl rychle Matson, „nic se neděje.“</p>

<p>„Počkejte. Chci to vysvětlit.“ Rod se snažil přijít na to, jak popsat svoje pocity… „Myslím, že nic,“ řekl pak stroze.</p>

<p>Matson tiše kouřil. „Byl jsi tady velitelem,“ řekl nakonec.</p>

<p>„Starosta,“ opravil ho Rod. „Starosta Cowpertownu. Tedy, byl jsem starosta.“</p>

<p>„Jsi starosta. Populace jedna, ale pořád tu velíš. A ani ti byrokrati z kontrolní služby by se s tebou o to nemohli přít. Technicky vzato jsi autonomní kolonie - slyšel jsem, že jsi to řekl Sansomovi.“ Matson se zasmál. „Nicméně jsi sám. Nemůžeš žít sám, Rode… Ne a zůstat člověk.“</p>

<p>„No, dobře - ale oni přece osídlí tuhle planetu.“</p>

<p>„Jistě. Pravděpodobně padesát tisíc lidí tenhle rok. Ale, Rode, budeš součástí davu. Oni budou mít vlastní vůdce.“</p>

<p>„Já nemusím být vůdce! Já jenom - já se jenom nechci vzdát Cowpertownu.“</p>

<p>„Rode, Cowpertown je bezpečně uložen v historii, společně s Plymouthskou skálou, Botanickým zálivem u Austrálie a Dakinovou kolonií. Obyvatelé Tangaroy ho bezpochyby zachovají jako historickou památku. Jestli tu zůstaneš, nebo ne, je něco jiného. Nesnažím se tě přesvědčit, jen ukazuji alternativy.“ Postavil se. „Měli bychom jít, Helen.“</p>

<p>„Jistě, zlato.“ Podala mu ruku a postavila se.</p>

<p>„Moment!“ trval Rod. „Deacone… Sestro! Vím, že vypadám jako blázen. Vím, že je všechno pryč… Město, děti a všechno. Ale nemůžu jít zpátky.“ Pak dodal: „Ne, že bych nechtěl.“</p>

<p>Matson přikývl. „Rozumím tomu.“</p>

<p>„To tedy nevím. Já ne.“</p>

<p>„Možná, že to znám. Rode, každý je mezi dvěma ohni: touha jít domů a nemožnost to udělat. Jsi ve věku, kdy to nejvíc bolí. A navíc jsi v situaci, která to ještě znásobuje. Ty - neskákej mi do řeči - tady jsi byl muž, stařešina rodu, býk, kterému patřilo stádo. Proto mohli ostatní odejít, ale ty ne. Počkej, prosím! Navrhl jsem, že by ses mohl vrátit a být na chvíli mladík… Zdá se to nesnesitelné. Nepřekvapuje mě to. Bylo by to jednodušší, kdybys byl malé dítě. Děti jsou úplně jiný druh a dospělí s nimi tak jednají. Ale dospívající nejsou ani děti, ani dospělí. Mají tytéž nemožné, neřešitelné, tragické problémy jako okrajové kultury. Nikam nepatří, jsou to občané druhé třídy, ekonomicky a sociálně nechránění. Je to těžké období a nekladu ti za vinu, že se k tomu nechceš vrátit. Jen si myslím, že by se to mohlo vyplatit. Ale ty jsi byl král celého světa; dokážu si představit, že přednášky a čištění bot a takové věci nepřipadají v úvahu. Tak hodně štěstí. Jdeme, zlato?“</p>

<p>„Deacone,“ řekla jeho žena. „Ty mu to neřekneš?“</p>

<p>„To se k tomu nevztahuje. Byl by to nečestný způsob, jak ovlivnit jeho rozhodnutí.“</p>

<p>„Vy muži! Jsem ráda, že nejsem muž!“</p>

<p>„To je vzájemné,“ souhlasil vesele Matson.</p>

<p>„Tak jsem to nemyslela. A to se muži vysmívají ženské logice! Já mu to řeknu sama.“</p>

<p>„Padá to na tvoji hlavu.“</p>

<p>„Říct mi co?“ dožadoval se Rod.</p>

<p>„Ona chce říct,“ vložil se Matson, „že se vrátili tví rodiče.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Ano, Rode. Oživili je před týdnem a tátu dnes pustili z nemocnice. Je v pořádku. Ale neřekli jsme mu o tobě - nevěděli jsme, co říct.“</p>

<p>Fakta byla jednoduchá, i když je Rod těžko akceptoval. Medicína se dostatečně vyvinula během dvou let, ne až za pesimistických dvacet; bylo možné rodiče oživit a operovat pana Walkera. Helen věděla už několik měsíců, že je to možné, ale lékař jejich otce to neschválil, dokud si nebyl úplně jistý. Byla to pouhá náhoda, že Tangaroa byla lokalizována ve stejnou dobu. Pro Roda byly obě noviny ohromující; považoval své rodiče už dlouho za mrtvé.</p>

<p>„Drahá,“ řekl vážně Matson, „teď, když jsi ho přivedla do vytržení, mohli bychom už jít?“</p>

<p>„Ano. Ale musela jsem mu to říct.“ Helen Roda rychle políbila a otočila se ke svému manželovi. Vykročili.</p>

<p>Rod je pozoroval a obličej měl zkřivený v agonii nerozhodnosti.</p>

<p>Najednou zavolal: „Počkejte! Jdu s vámi.“</p>

<p>„Výborně,“ odpověděl Matson. Pohlédl na svou ženu a spokojeně na ni mrknul.</p>

<p>„Jestli si jseš jistý, že to chceš udělat, pomůžu ti dát věci dohromady.“</p>

<p>„Ach, já nic nemám. Pojďme.“</p>

<p>Rod se zastavil, jenom aby pustil zvířata z ohrady.</p>

<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>16</strong><strong>Nekonečná cesta</strong></p>

<p>Matson ho doprovodil přes vystěhovaleckou bránu, zachránil jednoho funkcionáře, který chtěl Rodovi udělat psychologický test, od možného zranění a dohlédl na to, aby nepodepsal žádné zřeknutí se nároků. Nechal ho vykoupat se, oholit, ostříhat a přinesl mu nějaké oblečení, než mu dovolil postavit se tváří v tvář pozemskému světu. Matson je doprovodil jenom ke Kaibabské bráně.</p>

<p>„Musím jít na nějakou večeři, takže vy čtyři budete sami, jste rodina. Asi v devět, zlato. Ahoj, Rode.“ Políbil svou ženu a odešel.</p>

<p>„Helen? Táta neví, že přijdu?“</p>

<p>Helen zaváhala. „Ví to. Řekla jsem mu to, když tě Deacon dával do pucu.“ Dodala: „Rode, nezapomeň, táta byl nemocný… a ten čas byl pro něj jen pár týdnů.“</p>

<p>„No jo, asi to tak bude, že?“</p>

<p>Celý život byl zvyklý na Ramsbothamovy anomálie, ale přesto ho ty, co se týkaly času, mátly - skok mezi planetami mu divný nepřipadal. Navíc byl hodně podrážděný, aniž by věděl proč. Ve skutečnosti měl záchvat strachu z davu. Matson to očekával, ale nevaroval ho, aby to nebylo ještě horší.</p>

<p>Uklidnila ho chůze mezi vysokými stromy po cestě domů. Potřeba neustále se krýt před případným nebezpečím a být neustále poblíž stromu zaměstnala jeho podvědomí známou činností. Do domu vkročil téměř veselý, aniž by si uvědomil, že ho vyděsily davy a že se uklidnil neexistujícím nebezpečím v příměstském lese.</p>

<p>Jeho otec byl opálený a vypadal zdravě - ale byl menší a drobnější. Objal svého syna a jeho matka ho políbila a plakala.</p>

<p>„Je dobré, že jsi zase doma, synu. Dozvěděli jsme se, že jsi měl docela velký výlet.“</p>

<p>„Jsem rád, že jsem doma, tati.“</p>

<p>„Myslím, že tyhle testy jsou příliš náročné, opravdu.“</p>

<p>Rod začal vysvětlovat, že to vlastně nebyl test, že to nebylo náročné a že Cowpertown - nebo spíš Tangaroa - bylo příjemné místo. Ale zamotal se do toho a navíc ho vyrušila přítomnost tety Nory Peascotové - nebyla příbuzná, jen přítelkyně jeho matky z dětství. Kromě toho ho otec neposlouchal.</p>

<p>Ale paní Peascotová poslouchala a pozorovala ho - pokukovala po něm malýma očkama zpod záhybů tuku.</p>

<p>„No, Rodericku Walkere, věděla jsem, že to nebyl tvůj obrázek.“</p>

<p>„Prosím?“ zeptal se jeho otec, „jaký obrázek?“</p>

<p>„No ten obrázek divocha, pod kterým bylo Rodovo jméno. Museli jste to vidět, bylo to na obraze a také v Hodině Impéria. Věděla jsem, že to nebyl on. Řekla jsem Josefovi: Josefe, tohle není obrázek Roda Walkera - je to podvod.“</p>

<p>„Musel jsem to propásnout. Jak víš -“</p>

<p>„Pošlu ti ho, mám ho vystřižený. Věděla jsem, že to je podvod. Je to hrozná věc, velký nahý divoch s ostrými zuby, nepřátelským úšklebkem, a obličej měl pomalovaný válečnou barvou. Říkala jsem Josefovi-“</p>

<p>„Jak víš, vrátil jsem se z nemocnice dnes ráno, Noro. Rode, ve zprávách určitě nebyl tvůj obrázek, že?“</p>

<p>„Eh, ano a ne. Možná.“</p>

<p>„Nechápu to. Proč by tam měl být tvůj obrázek?“</p>

<p>„Nevím. Ten chlap mě prostě vyfotil.“</p>

<p>„Takže tam byl obrázek?“</p>

<p>„Ano.“ Rod viděl, jak se na něj teta Nora dychtivě dívá. „Ale byl to tak trochu podvod.“</p>

<p>„Pořád to nechápu.“</p>

<p>„Prosím, otče,“ zasáhla Helen. „Rod měl únavnou cestu. Tohle může počkat.“</p>

<p>„Ach, jistě. Jenom nechápu, jak může být obrázek tak trochu podvod.“</p>

<p>„Víš, tati, ten člověk mi pomaloval obličej, když jsem se nedíval. Já -“ zmlkl, protože si uvědomil, že to zní směšně.</p>

<p>„Takže to byl tvůj obrázek?“ naléhala tetička Nora.</p>

<p>„Už o tom nic neřeknu.“</p>

<p>Pan Walker zamrkal. „To bude možná nejlepší.“</p>

<p>Tetička Nora se načepýřila. „No, myslím, že tam na těch divných místech se může stát cokoliv. Ten člověk z Hodiny Impéria říkal, že se staly nějaké velmi zvláštní věci… ne všechny pěkné.“</p>

<p>Podívala se na Roda, jako by to chtěl vyvracet. Rod nic neříkal. Pokračovala:</p>

<p>„Nevím, co jste si mysleli, že jste nechali chlapce dělat takové věci. Můj otec vždycky říkal, že kdyby Všemohoucí chtěl, abychom používali tyhle brány místo kosmických lodí, udělal by díry do nebe.“</p>

<p>Helen ostře řekla: „Paní Peascotová, v čem je kosmická loď víc přirozená, než brány?“</p>

<p>„Cože, Helen Walkerová! Celý život jsem pro tebe byla 'teta Nora'. Najednou 'Paní Peascotová'!“</p>

<p>Helen pokrčila rameny. „A já se jmenuji Matsonová, ne Walkerová - jak víš.“</p>

<p>Paní Walkerová, která byla rozrušená a trochu mimo, zasáhla, aby pozvala paní Peascotovou na večeři. Pan Walker dodal:</p>

<p>„Ano, Noro, připoj se k nám pod Lampu.“</p>

<p>Rod počítal do deseti. Ale paní Peascotová řeka, že jistě chtějí být sami. Mají si toho tolik co říct. Jeho otec nenaléhal.</p>

<p>Rod se během rituálu uklidnil, přestože v odpovědích klopýtal a jednou zůstal hloupě potichu. Večeře byla báječná, ale byl ohromený malými porcemi: Země musí mít tvrdá přídělová opatření. Ale všichni byli šťastní, tak byl taky.</p>

<p>„Je mi líto, že se to tak pomotalo,“ řekl mu otec.</p>

<p>„Myslím, že to znamená, že budeš muset opakovat semestr na Patrick Henry.“</p>

<p>„Naopak, otče,“ odpověděla Helen, „Deacon si je jistý, že ho přijmou na Centrální techniku s náskokem.“</p>

<p>„Opravdu? Za mých dnů to bývalo přísnější.“</p>

<p>„Celá jejich skupina získá zvláštní zápočet. To, co se naučili, se nedá naučit ve škole.“</p>

<p>Vypadalo to, že se o tom chce otec přít, takže Rod změnil téma.</p>

<p>„Helen, teď jsem si vzpomněl. Jedné holce jsem dal tvoje jméno, protože jsem myslel, že jsi ještě v Armádě - chce se stát kadetem, víš. Můžeš jí pořád pomoci, že?“</p>

<p>„Mohu ji doporučit a připravit ke zkouškám. Je to pro tebe důležité, Rode?“</p>

<p>„No, ano. Je prvotřídní důstojník. Je to velká dívka, dokonce větší než ty - a je ti trochu podobná. Je chytrá jako ty, skoro geniální, vždycky má dobrou náladu a je ochotná - ale je silná, rychlá a neuvěřitelně prudká, když to je třeba… jakákoliv náhlá smrt.“</p>

<p>„Rodericku.“ Jeho otec letmo pohlédl na Lampu.</p>

<p>„Eh, promiň tati, já jsem ji chtěl jenom popsat.“</p>

<p>„Dobře, synu… Odkdy jíš jídlo prsty?“</p>

<p>Rod upustil zákusek a začervenal se.</p>

<p>„Promiňte mi. Neměli jsme vidličky.“</p>

<p>Helen se uchichtla.</p>

<p>„Nevadí, Rode. Tati, to je úplně přirozené. Vždycky, když od nás nějaká dívka odchází, projde kursem na reorientaci, aby byla připravená na nebezpečí civilního života. Všechny prsty byly vyrobeny před vidličkami.“</p>

<p>„Hmm… To jistě. Když mluvíme o reorientaci, něco se musí předělat, dcero, než začne tahle rodina znovu fungovat.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Ano. Myslím převod poručnictví. Když jsem se jako zázrakem uzdravil, musím na sebe znovu vzít zodpovědnost.“</p>

<p>Rodovi chvíli trvalo, než mu došlo, že otec mluví o něm. Poručník? Ach… Helen byla jeho poručník, že? Ale to nic neznamená.</p>

<p>Helen zaváhala. „Asi ano, otče,“ řekla a dívala se na Roda, „jestli bude Rod chtít.“</p>

<p>„Co? To s tím nemá nic společného, dcero. Tvůj manžel nebude chtít mít zodpovědnost za mladého chlapce - je to moje povinnost… a právo.“</p>

<p>Helen vypadala rozzlobeně. Rod řekl:</p>

<p>„Nezdá se mi, že by to bylo důležité, tati. Budu pryč na univerzitě - a navíc jsem skoro dost starý na to, abych mohl volit.“</p>

<p>Jeho matka vypadala ohromeně. „Jakže, Roddie, zlato!“</p>

<p>„Ano,“ souhlasil jeho otec, „obávám se, že nemohu přehlédnout mezeru tří let.“</p>

<p>„Co tím myslíš, tati? V lednu mi bude dvacet jedna.“</p>

<p>Paní Walkerová zdvihla ruku k ústům. „Jerome… Zase jsme zapomněli na skok v čase. Ty můj malý chlapečku!“</p>

<p>Pan Walker vypadal ohromeně a drmolil něco „- velice těžké“ a začal se věnovat svému talíři.</p>

<p>„Promiň mi, Rode. V každém případě, dokud nebudeš plnoletý, musím dělat, co je mojí povinností; myslím, že bych sotva chtěl, abys bydlel na koleji, až budeš studovat na univerzitě.“</p>

<p>„Otče? Proč ne?“</p>

<p>„No - myslím, že jsme se navzájem odcizili a to není moc dobré. Třeba ta dívka, co jsi o ní mluvil tak překvapivě hezky. Chápu správně, že byla tvoje, ehm… velmi blízká přítelkyně?“</p>

<p>Rod cítil, jak se dohřívá. „Byla mým správcem města,“ řekl věcně.</p>

<p>„Tvoje co?“</p>

<p>„Můj výkonný úředník. Byla kapitán stráží, šéf policie, jakkoliv tomu chcete říkat. Dělala všechno. Také lovila, ale jenom protože to dělala ráda. Carol je, eh - Carol je skvělá.“</p>

<p>„Rodericku, ty ses s tou dívkou nějak zapletl?“</p>

<p>„Já? Kruci, ne! Byla spíš jako velká sestra. Carol byla milá na plno kluků, ale nikdy to nevydrželo.“</p>

<p>„Jsem rád, že se o ni vážně nezajímáš. Nevypadá jako vhodná společnost pro mladého chlapce.“</p>

<p>„Tati - nevíš, co říkáš!“</p>

<p>„Možná. To hodlám zjistit. Ale co bylo to druhé? 'Správce města'! Co jsi byl ty?“</p>

<p>„Já,“ řekl pyšně Rod, „jsem byl starosta Cowpertownu.“</p>

<p>Otec se na něj zadíval a zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Promluvíme si o tom později. Možná potřebuješ, ehm - lékařskou pomoc.“ Podíval se na Helen. „Zítra zajdeme změnit poručnictví. Vidím, že je tu plno věcí, o které se musím postarat.“</p>

<p>Helen se mu podívala do očí. „Ne, pokud to Rod nebude chtít.“</p>

<p>„Dcero!“</p>

<p>„Převod byl neodvolatelný. Bude muset souhlasit - jinak to neudělám!“</p>

<p>Pan Walker se tvářil šokovaně, paní Walkerová sklíčeně. Rod vstal a odešel z místnosti… Poprvé to někdo udělal, když svítila Lampa klidu. Slyšel, že ho otec volal, ale neotočil se.</p>

<p>V jeho pokoji seděl Matson, kouřil a četl si.</p>

<p>„Něco jsem pojedl a potichu jsem přišel,“ vysvětloval. Zkoumavě se na něj zadíval. „Říkal jsem ti,“ řekl pomalu, „že to bude tvrdé. No, vypovídej se, synku, vypovídej se.“</p>

<p>„Já to nevydržím!“</p>

<p>„Ale vydržíš.“</p>

<p>Ve vystěhovalecké bráně stála vyrovnaná řada těžkých vozů, jako stála už mnohokrát a ještě mnohokrát bude stát. Brána nebyla připravená; řidiči seděli u stánku pod sukní sochy Svobody, pili kávu a vtipkovali v nervózním čekání. Jejich kapitán seděl s nimi, štíhlý, příjemně vypadající mladý muž, v obličeji měl hluboké vrásky od slunce, smíchu a možná trochu od starostí. Ale teď nevypadal, že by měl starosti; smál se, pil kávu a dělil se o koblihu s malým chlapcem. Byl oblečený v koženém oděvu s třásněmi, byla to imitace velice starého stylu; měl vousy jako Bill Cody a poněkud delší vlasy. Jeho kůň byl malý a strakatý a stál trpělivě s povolenou uzdou. Na bližší straně sedla bylo pouzdro s loveckou puškou, ale kapitán neměl u sebe žádné zbraně kromě dvou nožů na opasku, na každé straně jeden.</p>

<p>Zazněla siréna a z ampliónu se ozvalo:</p>

<p>„Kapitáne Walkere, připravte se u brány čtyři.“</p>

<p>Rod zamával na kontrolní stanoviště a zakřičel:</p>

<p>„Odpočítejte se!“ Pak se otočil zpět k Jimovi a Jacqueline.</p>

<p>„Vyřiďte Carol, že mi je líto, že nedostala propustku. Uvidíme se.“</p>

<p>„Možná dřív, než si myslíš,“ prohlásil Jimmy. „Moje firma se chystá získat tuhle zakázku.“</p>

<p>„Tvoje firma? Copak z něj udělali partnera, Jackie?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděla klidně, „ale určitě to udělají, až bude přijat do Venkovního soudu. Polib strýčka Roda na rozloučenou, Grante.“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl chlapec odhodlaně.</p>

<p>„Přesně po tatínkovi,“ řekl pyšně Jimmy. „Líbají se jenom ženy.“</p>

<p>Odpočítávání už běželo zpátky; Rod to slyšel a vyšvihl se do sedla.</p>

<p>„Mějte se, děti.“ Počítání ho minulo a skončilo výkřikem: „JEDNA!“</p>

<p>„Připravte se! Pojedeme!“</p>

<p>Čekal se vztyčenou paží a díval se skrz plně otevřenou bránu na vlnící se prérii a zasněžené vrcholky hor na obzoru. Chřípí se mu rozšířilo.</p>

<p>Rozsvítilo se zelené kontrolní světlo. Prudce mávl paží, zakřičel:</p>

<p>„Kupředu! Hou!“ a povolil koníkovi uzdu. Koník vyrazil, předběhl první vůz a kapitán Walker vyrazil na svou dlouhou cestu.</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALRAawDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDwDxN4l8QJ4p1Y/wBtTf60
dh6CstPFniAgg6zN19BS+KEP/CVatlj/AK0fyFYxjO9QGPzNXUcp0l14l8QfZoz/AGzN+Qq
r/wAJP4gZP+Q1Nx7Cq13xaomTkd6px8KSSTQB0EfifxALFh/bM35CqknifxB/0GpvyFVFBN
qxBNU3yTjJoA0P+En8Qf8AQam/IUf8JP4hHI1qb8hWWRg43GlC/wC0aAND/hKvEuf+QzN+Q
qceKPEjLzrM35CsRSWLckbanyfKDBjzSewF6TxP4jz/AMhmb8hSf8JP4j/6DM35CsttzHG4
0zcf7xpxA2B4n8SZ/wCQzN+Qo/4SnxGP+Y1N+VZSFmbG49Kjk35xvNagbH/CWeJP+g1N+Q/
woPizxJj/AJDU35D/AArGXcFGWJNKScdTQBq/8JZ4k/6DU35Uh8V+JD/zGZvyFZGT6mnKT6
mgDV/4SrxJ/wBBmb8hTR4q8S5/5DM35D/Cs38TSDI7mokM1/8AhKfEhHOszfkKibxb4kXpr
M35Cs5iSBhiKZsJ6sakDVTxX4kLZ/tmb8h/hUo8U+JSwH9tTD8BWRGpB+8akKliBuIqYgab
eJ/Ev/Qdm/IU0eK/ESjB1uYn6Csp4T/z0NNVMcFia2QjYPizxDj/AJDU35CkXxX4hH/MZm/
IVliPP8RprhR0Jpgax8W+ISR/xOZvyFK3izxDj/kNTflWMF77jTiuR1NAGt/wlniT/oNTfl
R/wlniT/oNTflWRg/3jQcj+I0Aa/8AwlniT/oNTflTT4r8Rlv+Q1N+Q/wrJyfU1EwfeSHIo
Gb3/CVeI8H/AInU35D/AApv/CVeI/8AoNTfkP8ACsT58Y3mk+f++aBG5/wlXiP/AKDU35D/
AAo/4SrxH/0GpvyH+FYfz/3zR8/980Abi+LPEmf+QzP+QpzeLPEmP+Q1N+QrDVz6mnsxx1N
AGwnizxJu/wCQzP8AkKkPizxJn/kNTfkP8Kwlcqepp+/POTSA2h4s8SE/8hqb8h/hSN4n8S
H/AJjM35CsbcexNODkdWNZSA1h4j8Sdf7Zm/IUh8S+JOn9tTZ+grPWQlOpqJyx53GhbFrQ2
YPGXie0O19bmYfQf4VoL461gqVfVpsP1OBxXGNub+I0imQcM2U7imbRqJHXW/i/xRbXXmwa
5NJDnoAP8K6ez8d61cuPP1OZU7/KP8K8whna3kzCWC+hrYt9R8/EeNoPWg7aVVHTahrviST
UxNYarNLD/dAFTt4i8QNbbJdXuImx2X/61cw93eWDiS2myvda29M15L4eRJCPM/vNQazgqr
uYuoeIfEMM6qniC5f6ivZ/h9revSeCLNn1CYnLc/jXlPiOFYIoZWRd7egr1/4cDd4DsW3Hn
d/Og5pYflPGPFP/ACNerf8AXUfyFZIGWT2Na3in/ka9W/66j+QrJOduR2NB5pYuDuUCq44B
FWpV/cRnv61Fs56UASxDNowqsy/NVwLiHA4BqCWMxMoX52btQFypJGTJkUojIGfStKGwmku
FEy7O/StSLR4bi7CpIAF6j1oGcpJhGXB+9UgPysvpXX/2PbXV6tsURAOjYrPufDjwajIolH
leppMaVzmx96jbVua3e3neNsFezVFsprQGrEBOzn8Kcy5TNOkX5Rx3pCDsx2quYkgHSlpCC
DQMggmjmAdtpCMU/ePSmthuc4qhJpiUUbR/eopNXLsFFFFLlCyFT7xp7nbzUced5p0gOcUl
CwkrgG3Uh+9Qq0/b3qxPR2FXpUMkbZqXBFKST1plJXIQpUc0tPbtxSfhQJqw2kbpUgQk9Kc
8ZKcDmgRXoxnmn7HHYUIP3jeYCB7UBqMK4BqOpCCrEBSVPemmMEcPz6UWBXvYbRQI5CfmOP
TFOYBRzUt2HJNDFqUDNIqq/IU0/BXjYaLi17CbacF4pSDj7hoHQZVqLjSYBCTin+SaaqsGy
obNSbyv31NQ9SW7CBdi4qNqkdwwyuR9aYvJ5pIq90M8uo5E2gVZ3D0oCq4OR0oZDi1qUjTF
d4Jg2eDVt4lBqsxBPIzimtTSnJmvHcqybn6EYpsIksrmK55Cs1UrS4jjnAlG5GG3nt71pqP
JkFs5M8DchzzinY9OhU943vFDi5sbd06FRXp/w3nKeA7JT2Lfzry/T9txayWNwu7YDsdq9I
8BxzweD7aIR7gGbnHvUt2NsRPXQ8v8UKT4r1b/AK6j+QrK2MEJI71ueJ1/4qvVuP8AlqP5C
sxl/dH60zxB8i7oYwKjK457CrO393HSsP3bfL3oKSuM2jycnpTYUxOkhwT2Bq5t3RIo+XPG
a1dM8JavrFvPcadAZ/I7CgrlLdhcxXtsZZbdP3R2uc4q9LompQxrf2GmmSCXgNn1qrL4I8U
K8aGya3UJ5kleq6dBqKeGdE04Jl3lDtx1UdaDRRPJpbbXxdlF0GcNEMuQpqa6srm5hQ3tpJ
abuAWGM174t8txqV+inyW3II12/eA61xnxQ0zV9WvpRYWrNAsIYeWOQQKA5bHjGuCytPLtI
4jI7cbscfnXP+UTuwAAK6GXQfEDyJazaZcMmwvnBzWXdWE9tbhLiJopQfukc4oM5GYw3L8v
Y00rgY71dZY5NpjXGBg1E0dBmiiUOelGz2q35OeaPJI5xQDKmwUhiLH5Qat7G/u0bJMfK23
2rQiNNlNoin3uKCjDtV6ODd/rSx/CkaExcIjn3xQXKDRQOVxkEZoxxmrZgL8k8jtSpBk4xQ
RysiggdjuA4olXDdM/StvTNH89zvmwp7V0SeHNLEBIn/f9s1nzHVTos4DBQAlTz6Cn4wuSp
/Kuj1Dw/c6fmaOQSKf0p2hWavIZrhBJzilzB7BuRz6QSSAFYzj6VZGn3BxiBufau2xGJtqW
QA7HFajWlysMcqpGD70cx0Rw7PNhpd3JJsW3fcPUVDLZTQEiWJlx14r0l21NbhWNuhHsKik
MeoI8E0AWT6UcxToWPP7awubokQRFtoyauf2BqTKubZlDdDXQWzQW13LDE4jYDFa7Q3rrCF
vRIrD7i9aOYqFFcyORh8KXrgblH/fVTnwbct8zSIqj/are1G60nS9sFxNP5z9xURijSwF1B
cu6lgeTzRzBKMVKxyep6NLYTLCjhyexq3ZeFI7qMPcSrEx7ZrR8UhFS1vEUkgAketOsmhvo
o2CleOQKpS0FUjGMkisnhnTUcpLdgkelTjwrpEibhdjHvW7Y2+klZmkUlk4Oazmn0meSSFc
pg+tZykaOEWjJuvBtxGu+1kDr9ai0/wAK3d/cPbmVY2jG47jity2ur23myfnjq9IhvD5wzG
qfMxXjilzFUqUZIxX8CzAYN5Fn/fFV5PB88eFEyk+xrSku9LmuBDbPIZBweatpGiXkKPcH5
hnHpVJ3JVJOTRzLeE7zdgyqo9c1R1LQrrS4RNPICh6Ec11t3HA9zKI7w716LmqmtI1xom37
23vVEyw5w0h4Ge4yMUkYpCp24PbiiN9rAkZA5IoPOatNo1ItGvJo1kjiDK/TmiTRr6Fiklu
wNdJpW/UbaM2p8nbWpeW2pJEzecsgPBOOlJ7HdCjzKx51LY3C5JicAd8VntCVJyK9L1WdLP
QlDhS7j72K87nOST6nNOJnUpchXVUBO4cEYrU0+8KW5tZUBj6h+9ZROAaBKy/drQyhOzOrs
brzJlEnyAdx3r3TwI6N4OtCqBhlufxr5usL4xyYbrX0R8Or+M+BrI4HVv51izsvz6nlHidE
/wCEo1Q4PMo/kKy2jXOwDit/xPb/APFT6nx/y1H8hWW0QWT3qjzrAkKsgBB4pCnzbMcE1ej
QBKXysyKcUmUiMRbiqEYA5FelfDe91ix0+7TRYhJJI37wMM8e1cC6sgBVcmum8J+IZfCxmu
RIG8z+BeTSsyj2jV9UWSCSHULVoLi9thFAc9HA5psF5DY3uk+H5gDfmykQSAdGI4rktZ8Y6
VqWk6feXTkz2j71A6nNbkmr22vT6fq+kxxieDG6Qnp7VDuapqxoaJPbxnT7F0B1OBJgWf8A
iNZ/h2LU7bxLqOp6ysrweU+1A3y/lVjUEMvijR7xLSZZELGV414we9UB4ghjTXYZbxczMVh
3nG0d6Fcq6H69Pd2d/D4n0tBPCFEZt8Z4PWvK/ibd2GpeJ4J7GBYS0YLpjocc16b4U8R6Np
+iMt/cpLc+eoCseMV4/wCN1ik8VzS2sitHI5YFTkDJqrmFRX2OTlhQOyqO/OKgaFfStDyGT
dn5snrUbR+1Fzm5WUfKHpSrCC4HT3q35ftTkjHmLkd6LmsYM19K8GahfWxuZpY44ezH0rcg
8H+HbVlkvdQN23dYh09qNPMV5HHaC7kUY5VelbEFuuluyxxoc8885olJnpUaOmpnz2egwL/
ounyFR03DOarR6npLN5F3pAiB4ziq9x4huodUZbh1MZOAqLWmLNbyLzJF3Hr0rOM3fVlTgk
znta0Ow8hruwOd3VR2rmbGzEjNvB3CvQLuNLewdSgXcMD3rC0+z5dyhGfatpy0FKEUti/o2
nww2T3Uy/KozUJubK/imeBNpQ4461pTxvFpZwflZeRXNaaES8OzhCfmHrWNxRfKb1nsuInt
5RuGOM1zDwTWWsLAjFUZs4rqjEYrhXjBAI61m6vDjUYJcZJNM2S6mosUjWDS91PBrL8Qzzw
wwbJXXIycGujjP/EoK7eSQMVg+JId0kCkcBeaRV2P8PXssnlmaQuDwc1oS2yrqTXCghaz/D
1mfNRexPWtXXpksoWjVgWI7GiO4R1vc4uTEmucAEOxzXQ4IW2EZ2EnGV4NczYEyX8bvwcnr
XVxIWW39mpz0ZyUpy9pa5zHicMdQWGQFjjg96rabeTwKbS6jZoyeprodXgEmsrM8RKgdccU
3VYQdHS4ijCH9aqJ0yh1Y3X4xNoyNkBQvAqh4ciK5Ynt3rLuLu4urNEZiAvb1rc0aMrbgg8
4py02OSb5qiNO0hVprvd/dLVxbq5vWIOCWPSu4sYXMlwWOMoetc1FZF7tj1wxzWZ01dFodB
psGNH3E5c+tRapcvp+jFwwUyHbitK3tmW1W6J2xL2Ncb4ivXv70Qof3SnPHSgqL5aVyDS5X
Nw7RhclwCcV2vlxR69HE6ZRUyM9elchosQSWbv8wI967VnSXW4iOT5f9KadiMJLVyZwWs3J
g12SSMYUtggV0VoHu9Dk2J8uMnNc5rpC6lLhcndVmHxBLZ6cbeNPvDFbxaKlXSkc1MCs0iJ
xhj1qAK4YBu5xViRHNw0rHlzmrtvpks7I5RtoIOcUM83l5qrkdF4Wd4mMQIbHWt241GSe0v
rXaqhAMEDmqWiWkcJuJkyHA4U9arwPI1xP5p/1nb0rG7uetBWiO1JFm8Ljjcy9c1wToGFeh
W487R7yNv4c4FcCykSlSpBz0NaxOSvFvUpyRHadvWoQCpw9aqqveqc8ZznHFaHnp6kBJR96
dCK96+HEv/FCWWfVv514C7Mp24JFe8fDdc+BLP6t/OlZG8ZNbGH4jQnxJqf/AF1H8hWO8J8
88Vv+IVx4l1D/AGpAf0FZ2NzlunOKmzMSLZiOpB/B9Kkdcp1pqjJHtTSBExGWFNCRO2EHz+
tDmhCAchcH1qrIq5q2elK8aXF3KdikgLXa+Hbmw03TLjTm3ItwDhvT3rhbO8eMlZX3Ix4U9
q2pr1hNHcCMeWF27B3pOIXPTYfHWmLYm3gkcXNrD5a5/wCWvFeVyafqOryT3sqeUXcnZ6Vc
aS22KXjKyfeVyMEVJNdXENmbtZ438wchW9KzasF2cpdadPaudxrLeIzEgv0rUvL43ucylH9
MUWthJeXCw2se8nqaXK9wTu7GUIig2Ekj2poilLfuwv413sXgi8JBnljtkIzvY/pWgnhzw7
Yx7ry8a5fusa1DaRqoa2POEtbpzjyNzeoHFJJYTICzxlcV63Zro6Wpe3tdsKj5Q45rj/Ed3
buzCFQoPGBTWuxvycquyl4ZtyJScV1MsStuLDkCsTw2QD0rpzASjP1U96mTRtTm2tDzqeyE
msMQveu+0fTWkjMkhwgHeqFtpeb8ykAgnvWprFy9hpjJbHJI6isL6iSlKRyHiS6ie9W0h52
NkmrenWBa13kdqw40+03Ilc/vC3Nd/Z2uzSwQe3pWs27BKSb5epzGrDyrEp7Vy+mxYvASOp
rrPEKH7OPpWDpcRNynHemtiK3u2Ooa3X7IpxWNqcG+6tgo6GuwEIa2SPb261h3sGL2LAztN
B0w/h3FhjJh2jqGFUdTsXuJsNzW7FbMD/vc0TrFafv7uTap9aAsZ1lbrbW5wMMBxXLa5Bdv
cmdwSldtM9vdQCS0cEd8VTliFxbGB159aI6O5EZq7RxFhEjXS5HU13C6eZ7RVgIVxzzXNwW
hi1AIBzurrpIZI7VArFSccinLV6HPThJTuzGuLO4Ztssi5HTmqOqwMdIMZ5KjtUGqTSx6ss
RZtueTmrd7NEumMA24kdKtJo75yio26nDhPkA9DXSaLExXIFZDWknklwpOa6nwzEWgJdMYp
TPKhCSndk0M0cLOJfvnhR61SEHl3DPInkhjnNdJNY2CWcl5NJiZD8ox2rBOpxarOIXi2qnA
I71B31ItrQs3jtPoptrfoBXASoUdkYfMOtd5ZEw3TwsOGHFc1rFqIr1uMEmgmom6dkRaLGW
nFdZBDs1eM/8ATOsDw/Fm5Ctwe1daU23okxyi7cVMicJypOL3POdYXOqSn/aNZjKa29Vjzq
UuT1OazGjGcbq0jc5cTBwlqW9I0tL590vCA9a6aNdOhbyBOMr0rlYriaCAwxPgHnNS6fFvu
cyAyFj1zWjdlqa0HB6dTq47O6hdr2NlMbVXuZIpJI9sYV+dxHena9I9po0UULFfxrL025Ul
d67mPfNZpX1O2dSMI6mtpnltHPGetcTqUO3Unx2Jrt7BQt8yY4fv6VzWu2zW+pPj5gTVqST
sEkp07o5/bgt9aY/zDbVnYcsSMVEY8NnOa1ujwJRdyjJCVr3P4cJ/xQll9W/nXjbJvHTFe3
/DqD/ihbLnu386LotNo57xEv8AxU17/wBdB/IVl4wD/vVq+Iv+Rpvv98fyFZA/1j/71MZK3
3Kjj+8frUjfcqOP7x+tAD36Ui9qVzgZoVP4s0ASGJpIgU+8DVuOW6mjCoCTHzx1qfRrVL25
2TEiPviuvt4NG0kMbJS8wGfm55ocjeMLowbLT9VvbxWs4XuHK8xyDGK0x4PKwfaNQu1hkBO
YVatOS/1Wa2WWFktwerINpptw1qun+fLKzzAc5PU1zuVzWFPXU43V7GC2UvGmFH8VR6BdC1
m3l9uTwarX99NfXDRrwg9aprkED0Nbr4SZKMZHfzzXF0oka5EsZONhNPjto4l8znP+zzWNp
BzCN3I966S6IXT0KjB9q5JFRactCpNMHspypIIHfg157OTJI5Y5wa7m4f8A0Kb1x1rhZRuZ
h0ya0pG1TY6Tw51rsIorib5I1zF/Ea4rQQYz1rrodSuIbOWGEDDck96UokUNi9PDZpB5Yl2
yAVjSobi1ZH5rEtL5k1hzcOWyehNbMr7Z0cH5TWFrM2U7TSOXW3+z6kQehPFd/bFf7KH0rk
9ThzqMc4GAT2rp4ZA2nqB6VpPYiUbVbnN+ICv2ccViaPtN2gx3ra1wbrc96y9FjImU46Gmt
hVPeZ29qQ6/QVzt9Mf7VCDpmugJaOMHGOO1ctLceZqxyBmguTahZHRq5UoSOMVyniaSa6n2
MSsNdXn/AEdcjkiuV1xHaXAPHpQDcuUj0I4nW1jbKvXSTWMlvdKCODWDoMLR3SuR0rr7sec
VJYj3oIpK71ORlt2XxIsWODzW9cI5GzH3TWJhp9ddwxOzjNdPcRbooHU/w8+9NHTKNmeca4
HbUzgciq0EM06lXORW3q1jK+pGRehqxZaXKkcTle9XzHNJSciP7BHHpO7bzipPDys6yqBVj
XJCLdYVwvGOKseGYlgtZN0gy3Q1LdzX2bTVyC9ic2E6uMkGuLtZWtrw4XvXeXi+ZbzRq+5i
a4iW0ljuSJcjmpLnKyOpmt8pDerwDjNZ3iO0U26XQHSt/TJI30YrId2BxxVbzrN4GhuCcdt
woHHVHOaFGJL2CRehYV1t2gF/OB0rM0+0gtbsTRxs6g5wKsXd48d6XFu2JD37VMjKEOWpc4
jU03anIPes9oDurstY062aP7VtKSYzXIsQkxGc1pExx/xIjEWBzW1odqskwOO9Z9tGbhxEi
7uetdXa2s9nAu1FHrVT2FhYa3MjxTLmRIB0rEtHeG8VFXOa6rXreJ7ITsy76ydItHuQWBUb
e5ohsa4iHP7puwiRFWby+ayfEduxnSQjllzXVSI66X5YkTdisyUL9jKzYdsYyeaxfxHTToJ
Qtc8/2HcwPSmNHXXrplr9hlmC/P2zXLTrsJA9a6FseRWp+zlYriPivdPh2n/FDWXHdv514m
V/1favbfAGR4Ks8Z6t/OmYnIeIv+Rnvm7eYP5Csgf6xz/tVr+Iv+Rjvv8AroP5CscdX/3q3
sMkLArimpwaSlXrRYB7AEc9KaGIOO1Ob7lR0WA0tPvzYy+ZANzfxA9K7C3voLu3EyQASH72
a4GLq1dRpEmLQD3rKorK6OyjJuOp1kscbaaHI2kdhWLfSeZpzKEC7eh9a07ibbpoGe1Ys7f
6A1c0dWXCTabOPm43DO1s9qjU4AzUso3SN9aZt6V2Je6cNR3kdLpTjyVA710d02bFF71zmk
r+7T610lyv+ij6Vw1NNDaHu2sY1xuNnMR0xXHNkMT712cwxZSj2rjH6t9a2orS504luME0b
+iAnk1tvgIzbiABWRoK5FbNyu2FhSu27MnDqXLc5IybdSZ2JIzXWWo+02CuOo9a4+X/AI+2
+tdVoEvm2xSqq00rNEvmc0+wt2heIEfw1csJlNiwJyRTJEBaSL1HFZcE7Wd55UnCk1k02d/
Lf3mWNSjae1OwZxVPRoiH7bgelapvMblWEMrdKfZm3gk+0SoEAGapQZHLFalq/uUjtfmO3j
vXIWQafVSSM89aXWdS/tG4aNX2Kp/Ol0q4tIBumkw4NVKDSujOU4bLc7Jo1MCL0x1rB1DT4
5psrOv0zStrdmxKrMSe1Vm1mxiGWg3SdjUxhJlqpF6M0rDT/IIOQB6motZ1aCAeRHJ+89e1
Yl1rd9drtRdir90Csdg8sh+0qxY03G25nKpGHwnSaJHJNLNKRy3QmtuZ5/IVFZdyjHJrilu
b6ECOGQqOgpp/tVny07YNKwRxHNudNIrkL5jJuB55q99stktwgdcgetcebG9dNzXDCq0ttc
QLuMrMPWiyGpyvc0NWulluFywK55q/Bq+mW0Kg5HHOK5lGEzhHBOeM1uQ+H7WaAO0mPbNWo
q12aOq5CSa1ZiZpIw+D04rEubt7q6LlTsroBoNm5AMm3H61MdDs4hw5NZLVmcryM2HxALe3
8qG3BOO9Qvrtw64ksYsA5HNbP9m2C8iPJp32CykVg0JGBxxV+6UueOxz48QXY4WNUH+zUM+
tXkxBXOR6ipWtYU1LykXAJ71sLFbodhtgxHf1p2iyOabem5zF1f3dzEVlJz6Vlssan94GLH
0Fd5sgMgC2YJPYirDWdtFHvnsUGelS9Njb6rKu7zPO7cTwy7o2IB6Yq6ZNRY7nuH2jnArp3
EMUm1LRcHniopJiPu2g/Ko5m9GYyboz5InNSi5uUHnFih6AVAn2iKQxRmSIDpnjNdqlszIk
9xCsKVgaq0M1+ghkBCnmto9jWtFOzZR8vU2582Qr7VHJBfDjzJST7V0ltHcPCBCy5q0lt9k
jM13KD3xWTXvE0Ic17s4x7i+t4zE5bB9apj5oz5nLZrW1W6huZSITkZrM2+1bnn1vjEK7im
O1e1+AePBdmPdv514uBhlr2jwF/wAiZafVv50GJxniL/kY77/roP5CscdX/wB6tjxF/wAjJ
ff9dB/IVkKrZfj+KtwHhQaMAOBTlBpMEvwKYCSHBAHSmU+QHeKbg+lAh8fQe9dNpYAhxjgc
1zUfGPrXTaX/AKqsa2x1UH7rNmeQtZgEcVQuMGwbA7VeldfswXHPpVK4I+wMCMVz0tWa0tY
M5YqN7cUm0elOIyxxUgUkDivTS904ZfEb2lJ+6XFbl1L+4VQeaxdPyluhA5JrVukIhDgc15
dZe9obpNWM6fP2OUH0rj3AG4n1rrpm/wBBlLccd65QAM+CMgmt6EXY6MX/AA0dDoilYwyVt
iSGZjFMCCR1rnrLWYLKPyvKyfTFLc61JKcxxeWcd6JQaew8PU90q6naxW96SsnBPStjRZra
wQ/aXC/SsEi5umyxDGphpV246OfrWitJakc/vG7d6xphl32k5eTuD2rCvr03Mm5fvDoagls
jbzKkoVGY49zW1BpltHEHkkAJ9afKjedZpGZDqE8UWGyzAelQTXN7dIwLsPQYrp4orGMriI
SZ9BUl2lpGoYQbPrWKnrZDo3qLU5CLTLic52FjV6HQp92JE2g1pxXG6XEBAqe4N4wDK+7HX
FXKppqc3srVDJk8ObQWWQLkVizxG0do87iO9dqxD2Z+fLYxxXGXCNHcuJOT2qoSHKLRt6Pa
WhRZ5gTnqM1pta2UjNOsW0L3rndKupUl8s4C+hrp57tjpTxrGoOOtZz3NqMoNWZUWKB5QY4
VPvmrCwO8+zywny5DVzFu0sd0MTFueQD0rtNHUXEwPLALzWUti5yp7RRWht2kVkmkBI9qxd
Wu7SBGtRGCy966KUIl7Mq9MVxGpYe7l3LzmindjatC7KUMjNLlTgZrq9NMM1oQ4y/bmuTjG
xuK6DRNxfB9a2qe6jz6c7tm6LVoBDNIm5C2KZrOowWQZlg+QDitnUgsmn2yRsMjqK5TxIG+
zsjdCOD61wxbuehDa4zTtbt5Zv3gAHoa2Zb2J9qQqAD0NedFVUB1fYR2roNOvfMSNG6oc5r
p9mRh6/tFqV9a3W98rDhz0NaenM9wY1Zsn+KqevIJikw6jpUmjTMhDEYNZzXLsZVVJSvE3L
uGKCWMIuCawfFVxMnlIkhC+lbFxKZpVPfPSsHxQQZIlzzRF3OpynGF0yDTp3ePbIxYj1rQu
I3Fr5kfBByfpWZpiZl/CulgRZLZ4m4yMc0ranE25tMrXMi32h7Ys7gK4iVDGxWQfPnrXX2W
La7NsT8lZetWSpOZcYT17VvFnXXfuXRn2U88JyHIFbWtndpUb55ZRWVaRrJjP3T0NauuALp
ca+iis/tDwnwNnKEBYQqgAHrUeBUrg7FGKjwfStzyJNuTuNC/vFr2bwGMeDbT6t/OvHUHzr
Xs/gMf8UbafVv50iTiPEP/ACMt7/vj+QrMX+P/AHq0tfOfE96P+mg/kKzgMF/96t4xGFCfe
NIDk4p6r8xrblJZG/3qbUrLlutJ5Y9aXKSIvUV0mmHEBI64rnVX5gK6PTPuhfXiuWvHQ6Kf
ws0zG/2cSMKq3n/HkT7Vq3U22yEewY9ay70j7CFVWZ2HHpXPRj72p00Xak2c0n3jT03U1Y5
VYh9ob0rRtrO5uGCw27n1JFeukuU4Gpc9zT01d0ag9K3LjaYQPasmGOa1IilQLirly7eUhT
knsa8mrPlnZHc3eKK01mWtZGVC2fSsaPQrycqVtyqZrrbS31FIyxVRCw4zVed7/lYbnYB/d
reNV2Nq/wACM6HwzIEzPcQxp6N1qWDRtIgJOHnPduwqFo5pMyTEyMD1Jq358ltpzeWQueSK
arNqwU4pIdHNbW0pFvar+Iour68eJSyRgf7Ncy+oXCTF87s9q14r22n08dFkHbNZOMk7kNp
y0M/UoVEqXLZJz3qzaXMdzhGHAqK6Pn2hLHkdqpacdoatoxXUuex0ZjSJAy8DPFUNanZoUA
PNWp3KwQL/AHhk1naycRItZ4f4mXTly02Q6UMTgHkmu1tLRVjYzJgMK4XTrlLS9jkYFxnvX
pT6xa3unRJFCquO4rPEK7MKfvK5yU6eVeGIcJmsPV7Uef5idK6rVLJ5F8+M4IGSKxnjE1qV
zl/SqpaGslzKxh2kf+kIa3pjiwf6VjWwKX6xNW3dIn2JhuOMVo3zSsRShytnNW3/AB9Gu38
PP5cbt/smuJtVzeFe1dtocJkWSNCchSaifu6GEJatEDPm7mNcdqJzfSn3rrlVvOm3deRXJX
6bb2UZ71dM7cT/AAEUh98VuaUzCQYrDIwc1u6Q2HU4zV1tjyaGx0sspEKButYXiZ91un0rd
vkBWAZwSKw/EFvIYoxtJ+lcEdz1IbHOWWnPc8NRsks73ys8dK2dNRoJFEvDHtVDW4XS+3dA
e9dKdyaVL2dJtFzVdjaZGVbLYp+lJ+4jLdcVgNPLIViZvlFdHpowi/SlONkZ+154cpZfcLl
cetZPiUKZYyeuK29267RCByaw/ES77xBnAFYw3OhfwWL4clhS+X7QuVz3rsNXS12JJaADPX
FcHYSETLGEGM/erpZrooFhOMEdauW5GFj7lzO1NfKxPH1omj+36Rg8tip/Ia6Dq/AXp703T
fMWaSGQAJ0FSa0VzpxMLT4ikpibopq9r/8Ax5J9Ksz2Jt7pmU5Dd6reIBttYo+vyjmriaQh
yRdjmmGSn0pjLTycFT6CkLZ7VujwubmbbGLw617N4D/5E20+rfzrxsDMi17N4DUf8IbafVv
50xnB69/yNN7/ANdB/IVQ7yf71XvES/8AFTXv++P5Cs5RgN/vV0RJuC/eqVfvGmVPF0rbXo
iWyM/eoqZxkYHeoSnkMBjO6i66kRk27WHIMkV0emjCg+lZdppzS4ZEIJ/iPSt6KB7aPbKwY
npiufEcttzpg7aEl9LuQAVOli9zYgLKI/c1BKgmiCD79TPZ3ENopuSVXHy8150ZO+h201yw
cRkVnpOmpulU3M/51bWXUJmH2ZEiQj6YrFkv4IEIjO5vzqo15d3J5cqPY4rtjztGTnFaWN6
4jMUnmXEweQ8YFNuH2Rxsp71l27sG2u+761PKcEHPFcdSNpaiUuZ8qNK91K6axEcbbQBWNY
3dwJGEjk5qac5ts1n2nLmuynSUoNmuIn7qRu2paaCU46VRmkb7FIG7GtKzkCae4qjOFkt2J
rmp73ZELyic03zE0+JDBKGJO2rlusaTc+tT6kgyCAK9RTjNJJGVNNNtko2yWjsPSqVmMF6S
GT5CvtUtmv70msa1JxV0zZVOfQ1bn/V23+6Kz9ZBKoF5OK07o7lhA7CsvVQQF+lcOHdp8pq
1ek32M63k3OFZBkV0dne/ZYVbbxnFc3B/ra0rx2TToyvZq2qw9/lFhI81NyOpWQXMW8sRuG
MVgt/ouoFW+6al0nUS+EPYVLqQEw3AVi7xCjO8mZk1uPtvnqMBqsTqTpsjVPHteyYHqtJM4
OltHVU/iudiSknI5y0GLoGux0K5+zvK/wDsEVyUC4kxXR2QwufarxUeVpnlU43kxVLyvNIK
5O/z9skz1zXVp96X6Vyl3/rm+tKlqduKlaikUz1re0lfnWsPoCa3NJlxcxcVrXVkeXQ7HSa
mv7uALnft4rPvBfIqF0DLjvV/Urgh4sDtXPeILiXamCRx61w01zM9iEbItpblity+OKytdV
2lSU/dPAplnfyNsXmrGshnhVj0rVLlYr2g4nPhf34rpNP+6v0rnQMhB710en52qo7CtqvwI
86LteJaX/j+j+tY2v8A/H6tbQbF7GDWJrvN8tc1JXZ6NrUGytY4DKcc7qva5I0Jhce1VrEf
Oi4/iqfxIcrGo6gVTV5tDw38G5It5IYFaPq1QSvNbuJZWwCeKrafIDEFJ5q/cD7VaGIclam
S5TmpVeVtmnOYpraBt/Le9Y/iQYWMegFVY3dLyGM5wtWPEhyIz6iqhqejSlzwbZzTdqbT5B
lRSKtdSjofPu3M7CL99a9n8B/8ibafVv5140y/MteweAx/xRtpz3b+dJ6AcV4jH/FTXv8A1
0H8hWYBlW/3q1PEf/Iy33++P5Csxfut/vV2RiZibamiHFR1LH0rpgktwcrbkgyZAoGTW1p+
nQJia+kUjso61h8mQbW2kc5rWtbuK6KwTKVYdGrir36G9CzZtGbzcWllD5cfbI5qM281pJt
mVmPXJrStJotEii1CfbLzwpqvrPiGTXLlDa26woOvHUV5tSEtzrdNXuUHdklEqtS6jqNzcW
qrIw2qMDFVrrcpAplypW0UnuK2w8VdXHsjJVEOSM5qVM9jio4+hqwi819F7KKp3PFnW/eWL
NtFvmUKTuNXbyNosK3UCmafhbtC3SreqlTLx6V81Xd5nq0Vd3KTHdZLVW2QpJyRVkf8eS1X
Xviu6h8DM8S9UjSgZmtpAAcetJbrFNbOrzqjA4w1R287RWjhx8p709ksVtfNJyx9K41JS2O
2jH3TPmt/Llyp385ytOuVZ7cSk8HtUxlj8ndHTJv+Qctb0k4zSZMIe7NmbjB4q9acGqijLH
6VZgO01341ctO552HlepY0HcNIgx0qjqzBioAq1n51NVNRGXA9q8jDxvUTPTX8GRnQjaQ56
ZrSusiyQHoTVKNf3Y+tX77i0irtqx/ek4N2oSKFrK0N17HiuhTElvtzk1zOcTA+la1hcEgA
1VWiuW5x4eXvMbL5sb7QeDU04K2G7NT3cQKqwFRT82JHtXBDdHpwl7jMqBcOCa37VgExjtW
FF1FbNucJ+Fa437J5lKXvMliUkynPY1yd4pEzfWurhbiX6GuYuxlyfes6J2Yv+EinsP1zW1
p8ZW4jYjFZTDCgjrXQaRaPdSJl+grev8J5tDdFzU5B50QXnisXWyXVB04rVvIvIuyjNu5/K
sbWgS6Y9K4sP8R7i+EyrUkOuGAwa1tQuVktVA5zxWQIwvQ047yQoOea7qkLHjUq7k7ESLiV
R6Gun00KGXI+8K582k6OJCvFdBp+d0efSsavwmltbll0El+oTgj1rn9YGb0H0ro0/wCQjXO
6x/x9n61jR3PTf+7sbYH/AEtB70/XmDXCjHAFLpqbp0PvTdeGLoD2rVR99mWHl+5MeFmSXe
pwvpW/YuPOUtyH7VzjNsUVqafOSAw/horRsjzoS1Zo3lusWooQM7umKr+I0O2LnsKuyTpJd
RM3aqniJgxT6VlTPUw0v3bOZP3gKUcU5l+YH2ptdq2PGTu2KeXUV7D4EH/FG2n1b+deOj/W
LXsngT/kTrT6t/Os2UcP4lAHiW9wP4x/IVloOG/3q1vEgJ8S3uP74/kKylBAbP8Aeruimcl
2GB6VYjUYHFQVYiIwK6YolsSRFJwVp6k8c9OlIwJbgUqgjHFVyIFJrYkeaWZgsshdR0Bq/b
E7k+tZv/LXHrWjb8SKD1rixaSidtKUna7LF2SWFMuyfsafSluiCw5pLv8A480+lcWG+JHfL
4DJj6GrUXSqsfQ1bhViOBX07/hHzsv4pYgcrcA9anvnd3X3qK3gaW5CdDVjUrKaAoXbANfJ
4rR6HtJ25LDGUi1Ue1Vl4OauHAs1BOSBzVV+IifXpXpU1+5Ixn+8pD2DtZtz8tMVVNgRira
BF0ti5wapRnNm31rgwqXtbHVBvkuVTvCYUkCri5a22vyB2qIKClSr9woOo617fsd5HDSxNp
uHcrrGd2QKkHEgAqzEEaPI5xVcgrdAHoelYYuovY2FTpv21ywxKyR1FqQ/eIRU10CJYwOtR
36sVXivNwmup6aaVGRSX7yqOlW7zm2UHtVUAh1yKs3ZH2cCu7/l5qZ4aX+zsz8DbuxzTreY
pIMHFA+7z0pCgDAg8V31IXgeC5tVdGbZnDwDmoblv9CODVZXxDnPFTT5Fjz36V4Mo2nY+go
y/dlKIHaDW1Z4MDEjJArJRT5Yx6Vq2aSeQ3y8YoxqdkcuHa52Mib5JDmsC5BMrema24g22T
islwCTnrmtcKlY6cf/AA0VdrMuDzW3prPDFmNireorPjjywGK1LddiBjwCcVpibJHDhiCcy
vch3YsSec1V1fqmPSte4gKFCwwT0rJ1UHzVHoOa4cOryPYl8JjlfQVYhjIkU470i43Vp2ka
vMnoK9KvJM8XB+/Il1N1W0jVBtbvimWkuFUjqBS3+w3Gwtx2plvFtQg9T0rgq/CenVio2L8
Eoe+Qj3zWJqwBuz9a1rCNhMzEcisrUlJu8471lR3OrEa0bIsaYoDpx3qvrwH2wfSrenj96n
1qprnN6AK3t7xz0dKNjBkTPBFPhlMJCg43VI6EnpTNgOM9QeK6XC8Txubc3Fj3eU3U1Dr/A
Pyz+lTWLmWSNcZAqLxAR5qoDkiuNRsz3aatRMF+gqOpH5HHamYPpXW9jxV1G/8ALRa9n8B/
8ibafVv514x0lUGvZvAZH/CG2nPdv51ixnE+If8AkZb3/fH8hWYBnd/vVq+IVH/CS3v++P5
Cs1APn/3q9aMbnNaw3b7VJHSA5bFOXhuK6VG25m2SfxUtIOeaXFPQVxVC+amfWtSIL9oWso
LmVSc1diYtc7favNxux2UXsW7sIWG2m3S/6Gn0qGTPmgE1Yu2P2dFHTFcGG1kj0Zv92zIjX
g1fgGFqtCuWIPSrkQ4xX00nalqfOt3qjreQreoR61Y125ZmjXNQQRhrxevFTavHEzpydwr5
PEvm1R7kYuXLboMAJsQT6VFMv+jpVyNA1mFaobxfLtV29fevVpr9zcyxmtfnWwx2/wCJcVp
kUf8AoNTNEBpXmc5p9svm6flecHFefh1++5uh1x0pNMqpH+7pZV8q3M396rcELPlWGBVXUZ
E8qO1U96+ixU1Gmmup4OGpTliG+gtsP9Hz61FL/wAfMX1qwiNEkcZGQailXF7GCCFBrxqjv
S949iq7TSiPu2/0lKS8OSn0p+pRhJI5EbrzzTJYpJo1dSMissLHqaU1KdCTRTb7wqa4GYAa
ZLC+9djA+tXXijeALuy2O1bua9pYjDRl9XbMrblKQr8gqy8LLwelMCgjBr2eZcmp4E4v2od
Ler06brGP6VUYKIwD90VeSaCe1EaZ3CvCnJSq6H0NBP2ZnqrYxWvAWSxY+1ZrMFO1GU461o
LOosSmwsT6VljKilaKIoUpQndlW2LOslUjA3mEkVZhvEtWZZI2GfWnidJFkKxnjoaVCooKz
OrFQdWFokUcQBHHNXYo90MS/wC3Si2xbR3BbaSfmojnjjuooy+Y92fu81lisRFtJGFDDTir
s0NbtTG9rg4yBXOaorLO/wAueK6HxHqNvK9s0WT5a+nesU6lazAtOh3Hjilhqijqzv5eaNk
ZaRnI+WtWzjIySMYFS2UUc9wQw2xjvVl9kSy7WUoBgY61dSqrnHgqDhcxLo+ZdA+lWYPmlA
9qqx4kdmOc1fsIlZmd3wR0FTUmnFCmpyqEttkTuvesXUQ32k8d62YpUjuyfMFQXtk8rearr
g1jTmou7Oy/NGxTsNwnWqeslv7RFbFnCEnDMflHeodYsllk86BssBzmuyM4t3JdNxgzn2qM
DLinkkff4NPSPcCUzu7V2qUVG7PAcXBu5q6Uv79ag15f9OFaGnW7RmMkfOevpVLXVkFxvZc
49K4Z1I82h9DBP2BgbeW+tMbirBHGR3qJ1BzWy1Wh4cepWY5mBr2XwH/yJtp9W/nXjZXEq4
r2LwIT/wAIdafVv51m0Wcl4h/5GW9/3x/IVmJ0f/erW8RL/wAVJff74/kKyo1+/wD71e5CO
pxSkNX71PH3jSBfmp4Xmupx0MHIkTkipMD1pirzT9tTyC5xuP3q4qzb/wDH5VcEoxqW0ctO
PrXkY3Y9CjsizcDE9SzfNCuT2pk4LT81JcR7Ykx3FceDV5o76jtSZThX95VtVwDxUMK/NWg
i/uTX0tWP7o+aUv3pUtHxffhS6puFwhNLbxlrsDO3nrT9XjkFxFt+avka6sj6Wg7tFi2y8Z
4NV9TYLEgByfSpUvJYVMYgOQOuKo/Zp7u5DsSgz+VehGf7mxWIhqmXoh5mkMGGMetUbK8+y
ZRuVznFa0ECRjZJIWFJPa26MDDb+ZnqSOlcdPD1HqjSGIppWZVm1WORdsCYb2qs2myyRJdP
kEHODWr9gEaCZIgrVNKkskOXbmut060o2kY+1pQmnEz97KA4GSB0qgftN3dAKNv1rbjtECB
92GJ5pr2pEoKNk13wwrdHU56mJh7UoXVnNJEFaQZUetQQmWJdrk7a03tSsuJAx3c0q2E85I
hjZtvbFZ0Mv5dWw/tSMIOmkZkca5Zt2c00RtHkh8j61rfYZ2Pl21od/fil/se/+0xxG1xkH
rXYsDGD5zljj3yOnYxWLyDjNMUHng8dfat6LRrx5YbdAAwzxUGoaXdaeximC7petdbjFxsc
TleVzORBIOSNtMRkimxGp+tay6HPFBGcfu8Z4pljp73EskI6VyfVYqXMdEcS4qxnBTGxdYw
2Tmn/AG27Q5WFQBWtb6It3qcdvby4SNSW+tKPDpltJrozYCbo/wAzWM8LGUkylipGFNdG6+
eWMDHpSpeuI1SKL5T7VpavpcemPbqG3l4xVtNAMltDOkxjMg+76Vp9VgX9akY73blFRjtAp
st46SIY2U477a2NR8ORwPBG10d8pAFSSeDr2GC4uGuA8QxWM8FTk7lrGSUTm5L2Wa4KzlW9
McUzfEJMNHxWvPoCR3O93xuXIqpa6XLeX5t0kG3oKqOFpomGMkRQ6gkavGwxkcYqsL6Jo2j
TduzzmtqfwrrEd1Bb+Su49DWbfaTdaZMIp1VpZZNuB2rlqYeNy4ZjOGliityscmAOtaMWqW
0SbTDz3OKb/Yt8zhFiG/tUJ0bVS7okBkK/fAFKWHjyhHMJc12h8t9aMdwiIHqKDqEO0L8xW
qcFpd3ErwQrtkTqh70ktrcIpaTcuODtFZfV4nVHMX2NcX9kbXYvDVSN3Eqv83UHrVBbcsn7
jc7HnJFQurxNiZfmoVCzKljOdELbZjkEVdsFQlo8jcehqskSqsj7BTIztUOvy89q1cPdscn
P73MdtaLCmlvuZfOA45qgTDNbsbjBYetcw01x5m9HpolncnMnWuB0/ePUjmKUOSwl2AJ22D
C1UbvVpkfdlmyKqyL81dPLZWPPcuZ3I8ZkWvYvAi/8UdafVv51490kWvZPAf8AyJtp9W/nW
TEcj4h58SXvH8Y/kKyV+Xfx1atnxCv/ABUt7/vj+QrK29f96vpIxVzypNiBcc5pQOal2/LS
Ba2ZjcVcCnZHpTgtG2oATAZTxT9OUG4wR3qSKPKE1Jp6YnY+nNeNjkelhZcyJL393cKNucm
nTE7FBHakvpFN1H9anmUMq49K4sHZzSR6Vm6MmyrAMtWnFHmFtzbcCqtvH81amIooW87jIr
6aqrUtWfKUFOdd3RkWe2S8O4fKpqXVJHEyGMYA9afpqRGaR+NlSaignX91yRXx9dNux9bhl
aWo61MsyNLIo2euOtXYrcOgaBfMLdh2rFsrm8sv3bxmRW6Cup8OpNPOXePywpztr0cJGMo2
mXjpWXukcen3DL8kI3/3cVds9DvblpA+2MIufqfSuzdNNLxTRSqrqPmFZ0ilbyIW8u8PNvb
b6V60JwhsfOO7MKPw9MLiRJn/ANWu4ir8PhkXF3FtkUo67sela63Bkurq5ELMk37sYpv7+1
e2NrbSr+7/AIhRKopbAo9Tmdc0mHTmjznDHsKg0iyjnug7xExDqx4rpLqHU7tAWjVgR/EOl
VdRs7uxso4mARJOpWtY1Hy8vQzlC75il9lc62Q0KG3BAQ+orRe3Nq92IGiBQ4zTF0jfp0Ur
XLABsA59KS50j7HL9saZ5YnTcVz1zWXNJ6FOnD4upAbqOEq8UsfmEEnj0qJdcgnMMkqjzCD
0qXSrTSJXLTxSbtr4/Klt/D1hLpUV9FleWAU1d2kS7N6mRDJawatDfS3R2sT8g7Vn62be6k
kuEuTMd2FXpiuktbTThHE88O/yyWx64rP1tNNvLD7RZRfZ5N/K043IbsUYNSWDQ5raa3fzF
X5WPeqOlzy2SyyywsQylw1dlCumy6bBDMih9nzMapPBFbarsLJJamI8Vo27ApIxbW7tre4g
vLeCRhKCWH8zUw1OGfTZYU06RFLncc/rW2mr6Yr2ln9lRMyCNTj+E9arWbWay3MEk8aGbzE
UH1B4rD3rmvu2OW1OZ7yW3nNpIkaLg554HetGXVkRLeFIGBK5X3rSF8kTPZStEymAoD71V1
I2c179pjkjUJEBGB3IHNVqOLTM251eG8ChrVmmjPQHke9SWes3K29zHNE7W8jYVs9KZottC
k6X1zKvzSfvAewrb05tOnsZNLkkj3lWcH/gXFS7lOxyup3F1dtEVt3iTG0Me1VbGSXTLtzN
uzjIbHWu41aWxlS4s7Z490IVhj2FYviG4hksdNMEaFnGGIqdSUkthLDX1LRTX8zlsEhh2ql
cz6M+qNd3F7I5I8xcqetdDbRaQfDFvF5SG9ZTgGormy2C1trm0hBCbicc4rCSZspXKdvf6e
RJMl1uYr8uRjFVbHXHsrsESKwnzuJ7UmrQ2CeH2vIYwpWTYdtJoek2N1oc9xdKwdZ9qVk+b
ZmuhNpcunJqUl3cMollYqoHH41NBPp9jPPFOiXSu+0N6VUudHsXt55QWV7U5/OsvX7OGwgh
g3t5s0KTD8TSswTsdWkOni+uJFtlKxR5G3o1cqmnf2hrLM9uY4SC3PatDSdPudTsy9vd+Wx
+QqTycVWhttcMV5HbOrtbgg0rs0Si9S2uh6XNpVxNB87Rj7gPWqD+F4po4YIj5LMhkJbn8K
t2UPiGC2Vba0iZpYtxGaguddv4I1GoWYEwXYoj/rUtstWRjXHhi+it0aPDBzge1UJtJubO1
+0yJmPO0kdq6w6wUmtrSeCRQYy3NZN5qKQ6W1iJBOZZC2PQVly9SrI5nzNxYqhKLxuqFzk5
xU8nLv5XEa8MPeq7d6b8yiMjMqmvY/Ag/wCKNtPq3868dH+sWvY/An/InWn1b+dYSQHKeIf
+Rlvf98fyFZg/i/3q0/EP/Iy3v++P5Csxf4v96vpI7nkSZKtOC89KavWpVIrRmI5Uzxim7c
NUmfl+XrToxlstUjHxoNm4nANOtkjWU4fk026ZPs6pGTuzWppun2q2wlu5Np68c187jJylJ
xSPcwFOMYuUirewRJEHIyR3qMX8EkSJt2leDnvWpM1njERMg9xWe9vDcPlkEe3pjvUYbDz3
S1OuGJhBtSehLb4c5QUya2mu3w7MAO1XbWARD5eRWlHFG5GRg17UcPOcbSZ5McVCFRyiila
wrBbiLyx9cVaS1D/dQCriwDAG35fWrcMOOgrP6jGOjZSxrlLm2M6LTMyByBmtm1tyjKFfYT
3qSOBu9XookBDFd2O3rQ6KgtDOpiZTZvReG4HEV0JFfjLKO9JBBjUSEtFjRTjpUUV5cCELE
PLx71Kk1yw+/u9T6VhysmyNe5to0t1WBUXvgdjUSXv2WBIp1EhHGSM4FUszHGHJpRCS7eY2
4EcULQtRIbxLK4uo5hMyLnlQeKp6xJBKqxxneF6Z7Vbe0RY/u5YmqslkG5xg1tGREomNNet
/Z7W4TGw9qibUZTBFDgkgY59K1HsMfwg561WNku4kjHpW8XE5pXMk3U32gsihQB2qi2o3sQ
MAJ2ZyB2Fakts0cTAn5s8VnTRnPPWtnaxjdlJrm4YfeK/Q1TcuepJq3JDz945qFkI7VpGJl
KVyAyyAEGRvzqpLLKTxI3THWrMqkkYqu6MOozVW1M7u5Vdn3KxYll+6c9KhdizBixLA5B96
sS4C5yKoGQbjkHHrircY8tzW8rCuzFtxYkjvTdzbAMnjp7UMQRnNAwV6isLISk1uMZpNpRX
IB7ZqRN0JEgYh8Y3A84qFjhqmc5jBNJo1UyRpSTvDEMwwx9aiaRjtBYkL90elBwVG01E2aX
LYalfYc08ouVcSsAvTnpSz6heNceY91I527QS3QVAwOPeowGJ6ZNRKKNoyJTdymIxFiYycl
e2at22sXMMDQrnYDnHv61nnjtTCeeDiueUUbXL/APa948MqZOXIznvVi/1uTUbaKJ4I2kjU
IHI5AHasjIB45FMU7Sfk4PvUcoXZoRavJaT2yRnBVssV71s6d4mitb26WSMLHOMMcdu9cqE
RI5cDLEfLn1prEExE9QMNUcpqpaHV6j4nUm3ttImWNF4MhXnFWb27sL3TwslxEbiIq+6MYJ
9c1wz7nXbuVQOmFpocRupb5cAgkfxUnEpSPQ9Uv7ORrPW4kjdVQReWRxmuZ8TizTy7i0jRH
cbmCDoawvtMhtxbmUiNW3AUyScyZMjlj71FiuYrSMHiLAbWY8471AwO2pSAWpGxjFZyXY1i
9CBfvrXsngT/AJE60+rfzrx0KfMWvY/Ain/hDrT6t/OuaRVzk/EP/Iy3v++P5Cs6MZLf71X
9fLHxLe/74/kKoxZ+f/er6OO540iZVqZY8gU1BntVqJcnmt0rmDdhixgdaVl9KnaMbelKsY
9KfKLmK/kl4gCOQauJG5jA3cDtT1QBOlSxRjcDzR9Sg/eNXi5Jcoix8dKFj+arewDpQI8Hp
UqmoHP7aU3Zk0EXy1oRDkfLUECcDitGJORxUSkaxJI49/y4xV+G29qS3TLdO1aUMa+lYuRs
lcijt+BxVuK25HFSxod+McVpwW6nBxXPKRvGJBFacdKtRWnB471ow2ykcrVuK0XHAxXLKod
EYmUtp7VL9k9q11tB6U8W6ntWPtDblMRrPI6VC1l7V0ZtVI4FRtaDNP2gcpzEtpjPFUJLT5
jxXUzWrZOBWfLbMATinCpqZSpnK3Vp7VlTW2M/LmuvuLUlTkVkTwlcjFdqqaHLOnocpNHgn
5apSRcVv3EPJ4rNe3MnEfWu2NT3TiVP3jIeJMZft0qkyTM2Iq6CbTrmCxlupEHlxjJzXBXP
iC9FwxsYxsU88VnKvGKOhUS3fy+S22fbH75rButdsoG8vzw/tXPaqmq30j3N00gXJOAcVgP
tJyeMcc9a8ypjHeyOiNA7EeIrbzOvFXk1eykjDq/JrzwuoqSOfCAA4xUxxbKlh0ejpcebGW
VgRVgPuiFef2+qzW5XEnyA8iuzsbpbuzWRGGfSuulX5mctSjyrQ0VHyUxqfn5Rj05ppGa9J
u6OWGjI2pg6mntTB1NYyibRkMbpUR61K3SmEDrWDibqQ2ikz81LU8pXMMY4NRM1SuM1CwGa
h7mi2Epkgzin0188YqWMj2+1IVp2WpT0rCRpErkYqNu9Tkc1EwHNJbGyIh/rFr2TwH/yJtp
9W/nXjwUblNexeBP+ROtfq3865JjOR19f+KlveP4x/IVRjUDdnj5q0tf/AORlvf8AroP5Cs
7s3+9X0UNWePJlmMA9KuQpz0qlb9a0YegrrSsc02OZeOlCr7VJ/FSou5qozuOVflqWMYpwV
V4IqVQuelJtjTHRgk81OI8kcUka81aReaybvoapIlgj46VoRR8im20JIFX4oea56mhrFEkC
fNwO1aEK1DFHt5q9bxZNYdDpiixBFkg4ratoeV4qnbwnIrdtoTgGuSpKx2QgTwQDHSrAgOe
OKngj+WrKxE15kqh0xgU1gPrT1jGaurDSmNR2rH2hryFRosjg1E0B9aulQ3AFOEGaftQ5DL
kiAXBFZ9xGNpwOa6OSJduCORWfLbAk4HNXCeo5U9DmriP5fu1jXMOSSVrrbi1PPFZdzbDaQ
RzXcp6HDUVkcdNApfpVMafsuDMG+Uc4rpJLZN5yvFQ31qsHh67u/ulFO3NbutyxOdU9bnmf
jfxjFBpr6Yg2s4IO2vGYNTnt0kCMSGPU1oa3Pc3epSSSkvuYgAUlv4U1e5t/tEUDeWe2K86
c5TdzrjBW1KNzrc9ygXKhQMEetYNyVkkMg+X2rVvdF1S1ky1mwA74rJlSRZcSxnNZct9zVW
KxAJwDmgKQcGpnjVV3AYNQ5J5PWq0RErEigHgmtPSr+aG5WPcQlZBzjjrT08wMr5rWnUcZH
PJJ6HqtvMJ4VK8kCpTwcHg1zvh6+LYRjyOK6NxmbNfQUanMjzKsOR6ELA0wcGpmqIjNbyM4
jDTCDjpUu2g9K52borYO7pS09u9MpFDHqFiKmcZNQleaxlHU3i9BKQ0tI1Ysq4YHrTGIpaa
VrNq5rEjPWmMDzxUgGGprd6m1kbIjH3hXsHgQH/hDrXju3868gH+sWvZPAn/InWn1b+dcc9
xnHa+3/FRXrf7Y/kKz0O5Sf9qr/iD/AJGC9/3x/IVRgGUb/er6OG540ixF8taUP3QaoxrxV
+L7orsOaZNszzmpokwc01BnirEa0GZIEDHJFTrAppI14FW0XikxrcbHDz1qzHDyOaI15q5C
gNc7djohuXLWPCjvWnFbE81Wto/lFbNtG5wMVyVJHVGJAIW6EVetYCOasJbknkVo29qOOK5
JTsjphELaInacVtwRnaBioII1UhcdK2IEUqBivPq1NzvhEdbx54q4sW33zRFEF7VaVM15Uq
h0xiRBOKYVD/w4q6I6etuPSsfaM15TNFtznNTLFsGetXzAABxTjCNvSn7QOUzWjDclagkgX
aeK1jCMdKhkhG08UoVXcqUdDnrmAAZrKnhBUkiumuoRtNZEsI2GvQp1bnnzhc5qS1QsaxPi
TJHYeB/3T7SV5x3rrJYgNxFc78RtOS6+HsssnVVronU90UaZ4d8L9Atdf1y7k1Ab4IhvyR0
r064uNKTUU0+wgRYwOcVynwntXh0/Uyg++h5rY0qxVLxppGJfmuP29tDoVG4ur6NazxsWRT
+FeWa74bt1Z5Ui5HoK9kvUk8v2Irmrqz81WyuaHXB0GfPl9p8pkceWUA9qyTbkZya9W8SQp
b7wIQCfavPL6PCl8YJq6c7mEqTMfYSwUd6UyMP3e3GO9adhbiZgTVW9hEdyRiuq2lzllHlZ
p+GWka8K9s9a74MMbj2rjfCaDz5CR3rrGBYsB2r28A+Y83Eji+e1NBxSUV3SMIjt1MY5NLT
T1rmZ0IawyDTNtSHpTKRRG/HFQsfarDDPNRFQDUSNVsM2D1prqBjmp98dMkaPiueRSIMD1p
T0p+6OmNjtUG0SI9ajbvUh61G3epkbIjziRa9j8CN/xR1px3b+deNn/WrXsfgT/kTrT6t/O
uKe4zkvEA/4qa9/3x/IVUReD/vVoa8N3iS9YdN4/kKrRoWUkf3q+qpHhSJFX5auQ9BUKj5c
VPEpEbSHhV4q+pgy4oytWIwarwyQGUxeem9QCRntV2FUdwqSK2ehB4NHNYFG5LGvFWo15FQ
wqzMVMTJg4y1WoWSQybGDGI4YCobT1NI0ydV9qnjyppq43hDgN1wTU0JRn25BJOB71zysdE
YNGhbS4HSt+zeM455rCjhYR7yMDOD7VoWeFJJPCnHHeuaVjojE6e3Cs+Aa1oYcrxWLb4Tay
nJPbuK3rQuwxtNcFZpHVCJZgixgYrUhjwBxVaBCdvHJOK0owuWToy8Y9a8arLU9CnEdGpqw
q0JEQxBIBAzUkZDOigct0rjkdJKi8VItIrANGmMmTpinAYrBgOPQU2lJyKSkMbjk1DIuTir
QAAyaiYZaoW4FCaP5elZVxHweK3pQCtZl0mFPFddJ6ktXRz0oxnjmuW8co8ngudCeoxiusm
RvM4rn/E9pcTaDNCxVs9AK9Fy905VH3ji/CWm2Wg+AZ7+4uVieb7oJ61Hol9YtvJKyeYfWq
+taPIfCdkNRkZLaLdkJ1NeaX1g1rbmWx1CaBD9zdxXI9zqU+XQ9dnFveaiqw71iHBPasnVo
bW3f7NFO0jOfu4ryLTfEnie21SKxXUGlLn7oGSRXqV+0uk6XDrmphgCmdrLg5qWDnczdT8N
2wsmlufvMOM15L4h0VY3LIce1bniL4iX2ogLbRsF6LkVxM+r6nfSM1yyoV6qa2pmEiHTEca
msGPvHFP8AE2my2N+GdcBxUNpI8eq20+9cGQcd67rxxBFc2dtMuCUUBsdzXfDXQ46hj+FoF
TThIR1PWt1olZ9wOKk0rTBa6MkbLhmAYUpjwNuDmvoMHDlR5FbcqMpzT0HHSnsDQPStpIxj
IjbpSfw09lOKjJGMVklZm17kbd6ZT2OTimZ5xTGMaojUz8VCaiRSEYCozUrVCzAda52dCGN
QegpCQaQsKkoYetFHU0uDSa0NobEbf6wfSvXfAv8AyJ9r9W/nXkbKd4Neu+BQf+EPtPq386
4Zx1KOd1xf+Khvf98fyFV4xiM/71Wtf48QXuOPnH8hVGN2MZyf4q+npKx4bmmWlqwPmUxt9
3iqqE4q2nDgj05qk9WZNXOG1x7hddu2tGddsW3IrQtNb+z2mlWURcuvMknvWul3pX9oyxSw
K0sowxPerqW2kxoI5IESNulclWR0U9NzNj8W6qbV45IyQZiqvjqO1afgma6ur/UhcsdpIP0
rSisdJMUNsBG0YywJPetfSLTTrOZvs3lh5lO4g9T2rmc5HQrHH+LLq603xMDBdyeU0OB9cV
U8Ma3dSWatc3LmS1ZmfPpmvStR0jTr+S3N9Am5f4jxUEXhLSI5rloreIRSja7buorJ8xopL
Y5pvGzyvqMCyEB7ctF9arWviy/02LRZXuGlVzukBrrYfBGhSTqUVQFXYCpzx6VauPBXh+CK
2/tGVIoUUgDPrWElPuaxLk/xFEWnQ3MVj5jXDYUD0rVi+I95aC3gk0l985AFZ1h4I0aayt4
4pjNsyYTnGwZrfXwVYz3Vo9zdyyTQMCpPArjqNrRnZTWlzuItVmsfDVxrF7EYjHD5ojPaua
074uaVdzWK31u0ST5O8D0rp9TNhqOnzaLfOYWmi8se4rl4PhhpZtLJ3vZFSzY5IUcLXlVE7
ndBqxdsvi5oV5dGKytp58OU3bTitW1+I9lcRXwhi/f2zFQvfpWV4e8EW9hdytpmpLLarJlo
yi55rQtPhtaW/iDV7u3uSBcgsN3YkVzyNDW+H2uXPiTRhqEhw0bMMH612Vcr4J8Mt4Z0mS2
ebc0jkrXWptx8w5rLcBlFOGNx9KaeKhuwxx+7UZ600u3TNAJJ5pJD5SKTpVOdN0ZNXJOlVZ
WO3GeK2g7MdrGFNH85ph04TcP8yNVudRzkVPYMHba3KjpXY5+6c6tzHDeJrBJprXTPLHkHJ
YntXPXPg/T7zS5UmtwHi/1f+1XfeI9PaVvNxlV54rAF2rRBSfnTpWKkdXKnqef6F4MtdI1H
+1r5ojMAfLyPu+lP+JN3Jc+AU+3yRud+UCDtXSatcho2tTiRDzj3rgviI0qeEo4gmxF6Z9K
d76CcFY8ZtpLOS/tYdgCFuSa6bxV4VgbTINQ05FbIy2K41MXEsTR/uiv61vp4gvINMNq7lo
uRzWsHZ2OWaOKaKZLk7owpB+X6164mhpfeFrS6mbMjqDg+1eZRwSXupxbJS5LjaB2Ney3EE
tr4bs4ogVlQV61CDbuefVaRkRvNNYh2j2rF8g461VkIKbgK2pmePRBEeHJz0rNlhx5YQYUj
kV9HSatoeTVd2Zxj4qPZg1cdcdKrkHPNaPU5ErETr8tVytXcDuKrygDpWTibQkVSuKiP36m
JJzUTDmsnobrUbJ/SoWqViSOaiaoepS3I2aomOalYD0qLArJxZ0IbRtp2B6UtTylXGheelO
2+1HPanc7apRurGkZaDCvzLXrfgVf+KPtM+rfzryMltw5r1rwKWPg+157t/OuWpCzNFqc34
hI/4SC9OeC4/kKoR/cP+9VzxF/yHbr/AK6D+QqpFH5gkGcEV7UJaHicpZjBwD2qVJOWP8I4
zXFz6vqYvntbZS23pWxHrYEaRSwESRpukHvWMp2Y1Ex9S07UZdRee0iclW6ip5hrE6JAbaQ
svpWqniW03JKsBAYHI9cVft/EVg1n9r8g5zisJPmN4xOfa01YSRoUmTCnJ9K1tBt9Th1O1Z
zMVDck9BWz/wAJPpcMSNI+x252EZrq9Iv7S9tfOUjy8Zb5e1ZmvKVvGsF9NosItZSlw33FX
q1cckniR9OitJ1nj7F67ZfE2lXJaON1MlvnZvrQ8LXh1jTWa9iRwJSFK+lTJ2RSjqM8I293
b2SxPL5rMMgtXK69ealc3+owXd1dJGjAQHZw30rvYNc0azWZWdUMD+WfbNaMOp+H7u+NrJP
F5lnF553qPmrllI6IxPO4tY1uO1itZb24jgWPKNsxzWi+u+Kn0y3P2qTykOVcDl67DVfE2m
2V3BHI1rPFdEBU2j5M1sa1rXh/S9JyyQSiBQ5VQOK5KjudcFY8/g1vUNQ8TWGoX81zbRAYw
464rV1bx/q9vqzJpt2TBE4V0I6+1dtYX/hfVtDt7i9toIUYb4CcAkVqTWHhKQRXLQ2kcdwQ
wbI5Irzp7nTE474f+IIYPEGoXmrXkxhlPGPuhvSvWE8V6K8jgXYI25ye1YcVt4MxcR27Wrg
gEbSPv1dFr4biaVQ0EQVQrDI5JrGUTc6bTtQtr+KC6t5RJHnAI71oNu3fKK4+x8Q6XZ6yvh
+CIYiXfuHvXTwXVlNM0EV2rSDsDWDVgLg+X73BpCM9KiBYcsc84p6tWEgGFTnpQODzTmbk1
EWqjQSQjHWqcpFTSNVWRutXBXYmUphk063xG2VOajlamRviu5x905l8Ro3yxy6e68EkV5tq
Nq1q7EDkngV30lwPL2YzmuK8Rti7Rc4rltY7FscRfyz2QlnjQzydlFeeeN/Fs2paMtjPatC
6nJBFeqzi3Sbdf3SQr2rmNfu/CximR7mCUlCAcc5prcq1zwSdBK0ElseB97FJdO/lNF2PFX
bi3gjnmaK4DozcBaz5iqy28QOdzjNdVKN5HJXVjf8AB1hbWN/FJeEb2bI3dq9Zc/atoCZjH
Q158tjnVbJYhngZr1W30yWOwjbB5Fe9Sjyo8WqnJ6HJXil5yjLtRelZ7g5woziumu7Iqzl1
61jMio5+WvXpbHm1IMynT2qsye1aEi9arMtbHOZ8mR2qvJytXJl5qnJ1qZFx3Kx4zUTEetS
PUDVzTOmI0kY60wmkbrSVJa3GtTMH0qXbRtp2ubN2RFg+lGD6VLto20chnzEQHPNTYBXjmk
20dKVrMpSImX51BFet+BR/xR9p9W/nXkznMgPtXrPgbP8Awh9pj1b+dctXc3UjlPEHzeIrx
D0Eg/kKpxMULEeuK0NdX/ipb3/roP5CqSryR/tV6dJHl1G1sZ1pp6W+qvdh2ZnPKnpUt7o8
1zqBuYZgqOu1x6Vo+UBICKsLG38C8HrRKCb1JUnYwJPCwLwCG7Yxxgg++anh8L7dP+xxXhI
znLda6CGILIML8neuYvLu6bxDstTiNOSM1lKKWxtGTNQ+FHn8uTcHdAAc+1dzo0HkWX2UhE
GMHiuFsNfvbi+aG2i+VODnvXX6lqs1lokU0VuPPz371jJxSNlJmKfAdzc6i13DcKhdyNozj
Fd54N0KbQ9JljupEJZz07VwcHxB1oTSj7LCqwAE10EPxAlaWNrm1QxvEWwvrXHOd9EdENyp
qvw91m5u75obgeXdSiZDnoR2rZvPBOpf2zod2kiKHi8mfB+8KhPxKZNBi32h8ySTbGR2qzD
4sn1XxBp9lDkKi5PPeuOTZ1RIpfBNxB4tkuZolurSZgqhv+WZHpTdR8Fa5HNqTJF56XYCqh
Odo9q7XxL4lXwuLIC3Ez3Hy4Pb3rIT4oWk9pcMT5VxD8oHvWDuzdGYnhDWLafTbiSzMtslu
U8tmwENUP8AhCvE8cOmGeGaW23uzIGPC5OMVrJ4wv8A/hHL1rzzHcLvRh0610MXxDg0vRbO
7vUdlMYUZ9a5pRLUmeeWHhPxHapBKdOukY3u4gMfuVpXum+KI/7SY21wsTzrKrsTkD0rqIv
iYE8YMZ1Js5IN6DjANem2My6to8cxAEUx24IrCUkbxlc8Tjl1bUfFVy+jzsJ0tAG3eoroPC
ElzpF0dV1eXUWuGOPKA+SvS9N8N6Rpl5c3EEAa4lGN1bcUURg8s28T+5Wud6mhNpeqJqdgs
6RSR5/vir4fFUkby4hENoA7CneZU8gFlpV71E0q9qrNMuTmoXmGOKvlQ7snkl9qpyzYOCKD
Jmqs4JfPtV00kxNsbJKCaj8zHpULjnrir9rBbmLzJG49665fDocyfvEEcrCRdygqep9K43x
wksV1HcR/6rua627u7d5kgt+o61g64yalYvZHG8etcmltTqTZxVz/AGU1mtzeRvdH+5XDeJ
r/AMMhGgs/DjLM6/fYHArsrW+gtXaCeJQIzj5+OlYXiPxRpbI0QhhZhwMYrNvU3j3PEJIYV
mlUo8OTwB2rP+yznULdQ+8hs+9autag098yrEBk8bam0eG205jqOpPlmGQueld+H31OLEu5
6FoVk5vraeXBc4XHYV7lb6Y02lR7lAwO1fN/hPxI994kRVP7gOAK+sNNEMvh+Fgc5FenOo9
LHnQje9zzjV7EIWBXpXGXlsEYnFerazaIQxArgdStwM8V6OFqt7s5MRTa2OPljwKpN1Oa2Z
4+DWXMm0ZrvUjzJRsZ0tUJRyavy1TlX5c1ctiYXuVSgI5NQOgHepi3Wq8jZrlmdcSFgM9aY
SQaGb5qcBmpLHgZpSgHekWnnoKaHdjNtKUAHWlpT0FWSRHiomY1K3eoW71lJ6mkUhufmWvW
/A2T4PtMerfzryBjhlr1zwKf+KOtPq38646z1OhJHPa+v/FRXX/XQfyFVVX5n+tXtc+fxDd
kcYcfyFV0XO5vU161JnlVRiL81Wl4piJg5qUKeuapvUSi7D0GeNu7PamR6Hp5lM0kWHPvT1
DZAU4NW/kZRywaspamsSOLRbWKZbmIbWz0Fb0lpb30CLL1Xt61mxsMAc1oWzKrKXzgHtWMo
Jo1TKy+EtF8xpJVAkftmrj+GdDiMLXJCqFKjnrmuO8TahcQeKY7SC5Y5Xfx0+lZ0moa1fX1
gknmCKacRKDnj3rhqU7anTB6nrVp4N0ebSkhRl2K27mpV8K+HtK1aC6N5IJWxgZrhH1LW7T
xPc6cLjyLaABfMYHDH2qa/vrvUNesrRb1o3hG4yMPlb6VxyR1RaPS/EGm6H4gMfn3jBrccb
jgVjTeANASOIm6Xzpjleetee3F7qMsGoq107bZBgjNdEsjXOp+H1Fw+QBu61KjdG6kjX8R6
BqUenLpVrHlGYDePSrH/CsnvdLhgudQKuighCa7tZRteNhvIwVJ7VOty8rZKqGxjNZypthz
I8+uvhZLJKgjuv8AVqO9eoeHLSXTdEhtJpN5QYBpkU7B2brkYqzBIVj2tyR6VzSpIuLNUSe
9WY5hjrWWsmRUsbnFc7gonQpLqaDSijOe9U1JZ8VbRSBnOaXKXcVlJFATK4pxOQAFJqTbsg
MhPTtWY1qMS1D9TSvbRpw3Sqsuq20Az5gOOuO1cvrnixIiwjfC4456mmk29CHJLcva7qVjZ
pgsFI7+lcjL4xUuI2ugYV6YrnNTu7nVled5hFEnzMG6kVwms6zYx2rLao6KOjMa7VF8upzp
q9z2bRNTN5qkk2/MQ+6ah1mdo755kPHtXnPgzxO86JZgfOfutnrXWS3EkhkhlP7wdq4qkXf
Q9Cmrq6Kd/BZa0M3MGCPTjNchqfg7TmR5Y4CSPetqS9e2vTFMCqjvmoNSuLiWL/RpQisOpO
a5U/e1OhxfKzxvWvK02Z0t4RuB71ylxc3V1KGkO3PbNdd4msZxcO8rZJPUVx0gAkSLJZ/au
+nNI82pGTNrw7fCx1JJN4yrA19NeE/HklvZwJdsBCR3r5a06xWO6Msr4284rqv+Eg8pER7o
CNeijrXdGaaPPnzQZ9WXuvaVdwb1mX5h61xeqvbMpaKVT+NeCXfi+5iizBcsU7c1QXxvfum
GusY9TXXRqKJhVbkes3zOsvy5NZ02WU5B/GuU0jxld3bb5njYL2rpE1YahGvyqATgYr04Vo
vZnDKm+xTaIgMaoyocE10kunXX2bf5Z2nvWJcp5Y2nk11p3Oe3LuY0vGRVZ6tzoRk5qo1Zz
VjaDT2IW60DqKG60nes7o1aZY3UhOaZSrTTEOoooq7gI3SoW71MelQt3rKT1NIkLf6wfSvX
fAv/ACJ9p9W/nXkDN++C47V7B4FH/FHWn1b+dcdVq50Iw9YX/ioL3/fH8hUMa/If96rmsL/
xPLo45Lj+QqDbgsB0zXqUjyp7gq1KF4pFBqZV4qnuX0GovzCp1WkCccCnqrUhE0a1ejXKiq
sK/KM1oRINoBFRItFF9BgutXj1F9pKjbXQw2tok8UT28Y8k7lbHQ1TSMKQFGBnNXVXdy3Oe
tc7V9GdCdh81pDNMDcwJLufexA7VcTT9NmaJzaKJM4HHaoogQOPTFWoi24MTyvT2rCUIm0Z
FiKw0lEngNijeYcHjvUi6bYLPDNHAqvBwKhaRhyrEHOc05JOck5J61jydjTmNhXYyMWGDU0
T4yaz4pCwDbutW0PHB60nHQFIvxyc1chfIrLjOO9XoDlSQ3euOUTojI0kbirMfSs1ZCO9aE
cqqMHmueUV1Nr3LEf+srTiTK1lRBjMGz8vpV37ULfcWbjtXFUbWxvEluLiO0Qs3WsC51G5u
2aOI4Ru9U73VftF+IGbIJ71Uu9Tj05HhADMw4x2qKcG3qXGRzmv61NBG+mwRM056tXnWp6+
ltcxi5l3iM5YZrt9R1WHT9OnupFE1y+cM3UV5ZMLLU7mU7F+1PyUPT616kacUrnHVbb0K2v
+KbrUrrNk/wBnt1XHoDXPz35k0to74AA9CKvf2UIppIyGuW5xGegNXLPQbKLTLvUNSdXaND
tgPQGulqPKYWkZ2jQXsMcFzZQzCNf+WgBwK9Q0/wAS6eNNNvLbSy3hH+tx0rkPC3jyKLwTe
WT2iFg2AWHQVmy+K9RtbIy2NmjE88CvMqb2R1U60oqx3XiDRbu9s7KaG2YPO2M561izWWs6
ZdPZNakbO7dhXKjx3r14bZJ5JbeNHyrD+E1teLfF0kGn25uZJvOmwvmr95q45U+p206zk0j
O1zSILxPOu71Vx1QGuRlttOgLNbRmQJ0Y1aku0gV5G3TmQZAkNcrdalcMzRXBa3iz8oh6mi
JtUiT3kzMhki+Vj0HrWTcRzyIGlcKfTNbNlbXU0PmPAPIXkNJ941GsmjKJftJZ3HQGuqLsc
vsVLVmHNJLFBsb5s9xVTKhMtkVp3F9ayKRDAAo4FY7nexy2BXRGRyTpxRs2F0kUjIhK8Vu2
ep3FtHvWfODkDNcZGSq795LetXrG5xKgcZGec11U52OSdM9u8NeNft1l9hu8Dtk0upRoJGK
HK9jXlE2qpa3UZgHljvtr07QrqHUtJjMmWbb1NenSrdDz6lIybkfNiqjLW9qFrHHjanJ71i
S/LJg12SlzIxpx5WVmXmk21M7LngCoSfSsUdTEpy96AKc2ABxTRLCikyKWqJEPSoW71K/3a
irOW5pEi2ZlU+1ev+Bgf+EPtPq3868kx+8XHpXr3gYf8Ufa/Vv51w19zoRk6xj+3Lr/AHx/
IVXyu5vrVjWf+Q3df9dB/IVVH32+tezH3djy57k6jPSpkXPAHNRR9KtQrzRuWthypzyKlWP
2pwXkVKq1DlYLCxrjtV6IDioIo8gGriR1F7lxQ5R81XEAwKrqvzVbROKho3toTRjirC4XrV
dTtqQtxWTgmC0FdxmmeaB3qNm4qFmqHG2hVzShucIBmrsdzyOawkY8c1bjcgg5qWtB3Nn7S
exqaG8ZRjPGax/PpGuCCMGuaUUawmmdXDOHGd1aNkWkAZgcVzulO0oFdvaQww2YmOFAHeuD
EJXVj0KSTKGoXv2G1LE7SPWuN1PxaiypAZxvPYVQ8b65qF1cNaWw+QHqK8i1DXTp2vokm5p
gOhrBQuaXtsetaxqotLJb0PhyuVqv4S1V9TvvP1QADnaCeory2+8T3upWwjcbV7D0rU06ee
1sBcGfaFGetbJWM+Zo7Dxqln5bm1mBXuOmK8ytrWO6uHWObypk5aUenpVPxL4kl1SzMdvKR
tOCQetUoNSmsNJeNYy7suS9NsIq8rnX2niPS7C0uYI4lnnCEGU9j61wcOozjT72ZpDcSyMc
JntVG2uohYXErqTI4NW/D7QPp0omh+bHesZ1pJWR2QopmZY3MdwJoi4twxG4elbmoQ/YdMh
NlfCaSToormL62LSyLAPKQ5LGokuZk0pHgLSmJuprKL5ldnHXjySsjs7mLV7nRYIzpTCJCG
Myjgn61T1LxDPrD2+mNYD7RbAAEDIIHvV7S9XePw19mi1mVoZPmkhcd+4Fc/Z+IRaS3EGn2
qIN3Lv96nJaGtB+8mye4tppSZtRYW8aCsi41LTdLV5I4RdyHoSM4rOvry8vZLiS6usID90V
VilhuJWt7VTIwHBIrBRsd86iew+21q/vJ2a4fbGfugcBah+0IHlDRiTP8Va+naMx3vfkIAM
gVEslhC0sUUG8itYq5lF6O5i7TtLFcg+3Sqc0JPzAHFatxfrGu0whfas+XUCY+EFdEYnnVt
yJU2pgcmnRytGV3LjBqFLoY6VHJc56CtLkN3NGVzM4KjOK6zQtcu7CBYg4A6AVwsd2V7VMs
0jneHK1rCo4u5hKmme3W15Pf26tIyn8aztRhkik+ZcZ6VwdjqV0lgzQXBLrjAzXXWGsC8iW
K65fHWvRpYiUtGctSio6oiZjup68io2VVlYIcjNPWum5kiQDFEhyBim7vejOaaYMb81SDpT
KfWi1JEYZXApm1vSpaKTj7xSdkMVTuXIr17wMv/FH2nHdv515Oq5Za9e8Dqf+EQtOO7fzrm
q0k2awnc57Wf8AkN3X/XQfyFVR99vrVrWv+Q3df9dB/IVVH32+teicE9yxH0q3ESMYqpH0q
1H2po0WxbQ5PNWo0VutVI+tXoaxkMsKiqoxU8ZzUX8IqSIjPWpKiWkjUnNWQoC1BGR61YHS
kzfoMJpSwxTW6VAzmpAfI3HFRbgetML571BJJg9aXLczk7Ms5APBNSLKQRg1m+d70+OQmRe
eKTjoJO7sbCvup4Ryefu1VtmLSeo9a6jTtMN3ggHb6151aVjup0TS8PWiuBtBNJ4+10aRo8
kMZ2OvStMSxaHAWyOnWvG/Euu3PiXVptPZG2lvv44/OvOu5M7ox5Cfw9rMGp6nEt22cfM3v
VHxvoemS64L+LagArn/ABFo+o6PFayaZJkx/NIyHIIqpb6x/aksS37ttHDVtGJnKQg0qC80
+6ktptrxE7cnrXJ3OsXkFq9lOx3HgEdK7zXl006M40Rysi/ex3NeV6jLdPLF5kLYU8kioYy
5phW5t3gAw2ckmmahqyC4ltISPKSMA+uarzXqwW3nwDZJjBXoa5oTE3TsxyX5NZzdkXGXK7
mtaXSi0YZyS3etS2lMcLYfGetcyGKsVVT68CrkUsjREFsGufc7qdYk1K6IiYI+Tgitjw/dW
cvwyvUeNftQlwCBziuPu5GiWQvzkHFXPDsuLC9hzhPKL496tKyOLEy5pNmhcW8cGjLNYag0
kqjJUnOKwLcXtwjtApRScvK/r6CtWwt7uTw3NqkVm2xeGOKxxqF1/ZTxEhI3bOB1oClsXrF
LWBJDMTKW5YE5qK51a1gmQ2cKRk9eKyrdpYY3O7fuqk8m4/Mp3CixTlym2uq3d3eFXl+VRw
BUaXMkErkcluuax0Zw2Rlc8ZrQEEKwiRrgk+maLCVZyRXn8y4kJd8Y6CmCJwu3BYVP59kCN
xLNUq38CDCx/nWyMZameyFO1JheoHNWpZo27UzfGqk4qhEXAHA5qVW/d7NvJqFJlL421fSa
AqPlwVpN2C1x9sgt4CGcqWIxzXY6faG0uoJN4kjcDNcS7C7cHOEHpXVeH1ufvSPvUdAa6MP
LUzrR0OjvljSUNbghSM8+tQh8Jk9aWZpNuHGT7UwISgr2EecKCxqRaRVp+MYpiY4KDUuwe9
MWpa0iSMZABxSBQakxmnKtbJXZnN2BVwVr1zwPn/hELT6t/OvKFUZWvXPA6/8AFIWn1b+dZ
1IlU5HK603/ABPbr/fH8hUBbg/WpNZGdeuxno4/kKqhtwb/AHq6TIsxNzV1WGKoRrjnNWwc
AUmUi0j4YVdhkHFZqcjOasRvt96kZqeZR5lU1k3cYp5JArJx1K5jQinAqyLkHHNYglIp6Tk
HpS5RqRryXAx1qsZhVVpCR6UxmIHWjlL5iyZhULyZqqZDnGKUPVJWJbuPduKs2zDgHpVF2X
HLYqxZyIZo485yamWzHHc6vSbP7RiNRwa7Ayx6Fp4uJZPlHGz1rN8PpbGNpVlAWNck14r8T
fiJdTatJp+nS7I4uC2c5NfO19z2aUtD0nxdr8l7pRa3BjRq86t9ft9Pdorht26uEsviLqSR
iG/xcxAdBxUs2uaRq6oyx/Z3z3OaVN2RnPVm9qPjhcSafDFlX6UyTTok8PPKLgQzzDI5rkb
u2kNz5tsVfaAeTV26v5dS02OCSNoZIu4Oc1rzGfKUl1HVtLC27ASD+961LNr/ANqnhtmgDM
eTisC4u5IrrZNMWA4CntTdPvra31E3kwIC8ZPvUyNUGv3kd1qKfZo9hUYNZC+WkxDH3NXdb
dBKLi2O8PzxWdJicDYNrYrnkrlwdmaDXUUcTbDziqUlywthLn5jWczvCWWQZpj+YIlcv8jd
qz5TbmL7k3NmST82ak0Uv9ouLcn+GsYTyxyDn5R29av6TOW1g448wY+lPYxk7s7PSNeuIvA
usaZtGc8VxdrFLMpaWIMuMVo2Tq9xqMAJAPv6Vnw6l9mjeNIju3feJ9KCVuEtnPChJXYhqm
/kJbht4396sXl/c3qhQdorMNrgneSSKXKEhnmyO2A9WFTMfz9arDyxkgbcd6mgeNnG6bj6U
7WHT2I1RjJuUDA9amcuVAwK09lg0ec8+1VX+woehP40zUgaESj5WqEwSJnccituOfT44t3l
mqk9zDIP3URGaBSKMYKREr1q9bRiWFRgbiOagtwFkwwyDWxY2kEl2BtIz3zTSuY3symlu9q
+WxtrqNASVn3D7lZV9bJ9uSFQceua6nRbaS2jBHzqe1deHjqZ1paGg6Bm+XimeXV+SIbgQM
ZHSmeXXvwjoeW5FXbRtqfy6URZ71fKLmI1U07bUojxS7aOUOYiUYan07bRtoirMzk7sP8Al
k1eveCP+RQs/wAf515EBkbPWvXfBH/IoWn4/wA6moaI4zV2/wCJ/e/74/kKpxtw3+9UmsMR
4lveeN4/kKrhx8wH96t1qZPQuxtxUxkNUFc+tTK2cc0OIoyL0chxUyyVnh8DrT1k96mxdzT
jnCnBqVrgEVlh+etSB6diS35lOWT5qqb6BJ8wpWBGl5nFBkyKrBxtFIZMd6RZOeOaheTFQt
KcfeqFpM96TVxp2LLSqUGTzTobgROJAeRVAuKj35OM9aiS0ZSZ2l94ii0jwNdeS/8ApEqmv
ma8umubqWaVyzuxJzXqXjV3i8KRgOQzHsa8kkyx3IvPQ189iI6np0HzIhZgh61fkjiFisqH
Y1GnaRc3c4gt4zM7HnjOK6LxH4autK06JpY9o78VzJ2N+WxyLX15Gylpm2dBg1Nba7eW9yr
KwKj+9VS7jfOU4GKz9rlCMgmtVqQ3Y29QvBfS/aVX5s84p72jy26SNGfL71zu9lAUOQR1AN
bul60YXSGX51PGG6VTYxJn8yIxhMKtUEbbGWjOSK2L+B5bxbeMhfM54rMmjbS7wwsoYYrOw
zKd5JpGEgxSzXCtFHbj7wqe+UOQ6/Lu9KZcCJbeNQBvHVu9A7leZd21R1XrVvR42/tiKoDG
6RNOvzDjOa0/D9tjxBbKSX809PSpaESWwVdYvUQ8nNZD27ic7vu81u6pCbXxzPaOvlqVzkc
ZqhdX8O1oI1y6nrQogUCkqfcpCzeWRIPm71ILlthBXmqjbmyWJyap2QPUq7TljjimpjdwtT
OMKT2qe1iMg+QfnWbdxw0FjLBcFTzT/K3c7auJZFULTPgjpUkYhPG+kaXM4RSvHw4xUqALG
AxBqd47VDw/FJ/o2BsIzSTuNq5WOfOGK6PSIVadWL4IFc8EDXAwa6HS7SO4ulUysmOuDW0I
mE42Lktsst6WEnIrq9HjDQ7d/IrMtLGIX6wojS7jjjk16jZfDK9s/Dx1+YmKMjIRu9dtCyZ
y1tjlBFjIJzS+XVl0KOQwxTcD0r6CGsUePKdmVfLpVjqfb9KXbVWJ9oQ+XUZXmrW2mED0pF
KVyswwKbVkJk0jR+gpW1uVe2pEgy6mvXPBC/8AFI2v1b+deUIvzgYr13wSp/4RG147t/Oue
q7M1hK55trTg+I70j++P5CqaNjcT0LVJrb41++/3x/IVQSbKkf7VXGRcomijZ71Op4qhHLx
U4k461te5jaxbL/L1polAOMmq4kyaTd81AF9Xz0NShjjNU42+TNO87HegCz5vvR5wyOtV1l
VqJGHGKTGjRWZSBzSGUe9Z6y4p3me9SUWmfioWfmo/MzS9aAGmUZphcgZFKyYJqJj2qZbDK
3jYmTw5BjovLV5fFgM8nG1vu/WvSfEcnn+GZD/AHa82CqIYG6sW6e1fPYnc9TDbH0X8AdF8
OXdncXWpOpvF6KRmvQ/GngHSdcsEjtpYmIPPNeQ/BTSbttckuYXYQcblrc+LHj3X/DPiNbX
R50EfcGMV58nY7krmxN8CNCu9IAWXE+OMetfP/jH4cah4c1OSGGJpFB42816Hov7QPiDTLz
/AImkKXMRUDATGK9Q0n4gfD/xqEXURHa3L9S1aRkZSifFk1qY5GVgVkBwynsarnG7b0bqDX
1N48+CcOseffeFnik3kvkHrXzxrXhTXdAu2tdRtQApwZB2rYgzre8mMokdz5i8Crczm4k3z
ckjrWOQ0EnNaVjcRTSKkpxjnJpMZcg0xriJ3ZcKoyCawvK3zSBs8V0moXdz5Sx2pAjXqR3F
Zxh3R+djG+pAy5ARCke7CE/Nip9N1CXTtViu1UMsXTNV5l2Ptzmo6ANfUtYn1bXWvHiCu+E
B+tRPaxR3COQCSDuA5Oay4T/p6fvi38WPTFdFPm1UXHkZ46/WmgMmaPzJQIhj/e4qK4hMbn
dt/A1BdXkss52rtqtmVpjvY4okBKSuc8HFSrc7HWNQAzdMVE8G5Mg8VLbrEF8wqSVrEaFnk
uAQsr/rUBBUbxJ+tW23XI3pDkCntYlocmLFMozt7OehqZF/Cp/IPYilELLyxzUxJ5h1rEDO
CTXTaS0YuiSCFU4ziuctzteum0uFpEPIAPNbp2E3zHpPhjVNG0HUIdSvVWUochCM5rpvEXx
NuvFF1FpNifJslH3RxXgt7MTOYhKcofWtvw5qsEd+olPPTNb0ZamNaOh3k0hklOcfL8tR1I
yx53RHKtzSbfavpaXwI+eqfExuVpQAegpdvtT0Xg8VoyCMgDtUYUk1Oy0irz0qS4gqZpGT2
qZQF5NO+U0Lc1exSAAmUetet+CsL4StQf8Aa/nXljxjz4yK9U8HL/xS1t+P865au5pSPJNd
P/FR3q9t4/kKzwAobH96rWuuP+Elvfm/5aD+QqkHDA4OfmqYs65ItxkVNu96qRscVLurdSO
aSJ1fnrTt3Oc1XDY5NO3VXMRZlpZgI8GoXuOtQtLgYxmq7yk8BaOYLF+KX1NWDKMDFYolZe
tTRzk55pOQ0jVDKetLvrPWb3qTzfepuVZlwSc9anjfPes0P71PHIAOTRzBZlyUkrlarYPVj
ThNnjPHrVeWU5IFJvQdmUtS2toNwh5WvPLcsk6PjcicCu+vW3aNOueeeK89Vn3FE6A5NfPY
vc9TDbH1J8A5Y0027uTDk561yn7RGnONdttSjysEnYVu/AO8lj0G986MiIc7z0Ncz8cfGFh
rt1baVZSIzQ9dp6V5613O5Hhj3W+ZoipG3oT3pgeWKZZkkKMvQrxVed2WZiSMg4qu10zfKR
gVtFGMmzvNK+K3i7RbdoLXUGC4wueeKwtV8c67rTSJqsqyeYc521zEz7iMMcj0phIlIJJBH
rWgh13MJDnvVRTJtA3YUGnyKB3qBQS5+bAxQBuW10JIPKbJPSte6tpF0ZZVYAgcLWFoij7R
l1zg5HvWrcTTzXDBSdg6p6UgOdIkYmRzyahLSK2S3y1oXUT53qpCZ606fTz/AGcJTxnofWg
DPjMfnK+ME8cVvyyuu3zHxGV71zkabYY8/e34rr9WgS30yCV1zlOhpgYMjWrkt5Zb3FU2tr
iQlkT5e1aMmoRx6UNkCq5PeqKzTSMWZ9oI6DpSAktYJdrCQBR/e9KspFBChHmBwetZxZgGV
pjz29aRQMYBOfQ1DGjS+1gR7IcJioTcXByJX+X2qrHkNzVsxu652HHrSKKqAgk5NODybsZ4
qZYJQOYzTRGRJypFArE0IHmDNdHprLCGZm6j5ea5teJRW1YobhXy2AvSrjqJlW4KJdSTPzm
ksnaKdZS2ATxVebDXbKzZx2qWCFplEmcIpq6d4sl67nrGl3CvYR5ByRWgQWHynFYHhu7hlu
IrZ2A+Uda627snjcNGCV9RX0mGxMeVJni4nDu7kimq1IFwOBTkXPQZqTYcdK6pTUnocMKbT
1KzCotxBq0yH0qqVO48UjawM7FcZ4oUnikZW252nFC9qFuN7EgZixP93pXrngyJT4TtCRyc
/wA68ljQkNwea9i8GLjwlZg8HB/nXLW3NKR4Fr7f8VLe/wDXQfyFUonxv/3qn8Qtt8S3v++
P5CqCP97/AHq5IzR6Ukakcg9aeJOaoxvxUgc5rojK5zyRdL7lxUq/dqlG2WAq4pG2quZOyI
36moWqdyO5qszjNLmDQaCW60pIQcd6RivaoXbpg5ovcpLUsRyDNTq1ZysVqysvtSd0XYuh8
c0vmVVEmeKQvio50Fi2bgAYzUZuATjNUXlO4iomlIBNPmCxPeypHp0pz1rhUk/0jykXc8z7
Riun1RidKYg1n+Cbe3vfGmn2tzztcSDj73PSvFxTTZ3YdNI93spB8PPhMJbh9txdJlUPXkV
87XF5Ff3k1zJu898nNelfHDxHcah4lsLRYxb2dpGFaNTweK8j84keYCFNcCOxFJiFkZGzvz
kk1GzVeeMXJ3l8MKozRNGePmreJlIiDfMaQsN1Q79rHINJ5is2BnNUSPf5qjAAJ9aXeB1qM
nfMSDgYoGaWnyshYr1HStlsypGIf9a/3zWDp0n7xkI/Gt/Trq2tUdGbfK3TPagC1PJaQRpb
OA7YyfrWSdUW6Elrdx+TEnCmoLqOZfNdmJeQ5VvSs2f78azSbz3HrQBdktV+1v5fzR7QyH1
r1DX9Aln+HmkaosGRMuGPuK8va6Q2Eaxja8OR/vZr2CTWbmD4M2dtLtdUf5TnnJoA8pntre
2tjHdj5ieKy5reNQPL3H6VsMkc6tNfPzngVQu7poXPkwqYh90+tAFYWsjlG8sjHc9qiMZil
OWzU8t3eNChZ/LVuMCqDFw+S5apaGiwJlBJPY1bOofuABWaBuBGOtWI4iUwFzUbFEyXMz9Z
DTkLeZkvmhI0A+YYoK7WytCdwasOZv3orb0d8CXf0rCZeQ2a2tNRZECJIMsOfatYLUlsqyr
HLduEXk9xXeeAfAGp+IrqONoilru+Yn0rmIVtrCR5HKyOnIX1rptO+Iur6fH5WnM0CjrtFa
1NFoI+qLP4VeDtN062ZGiMyKN7EjOay/F2j+HBpvl6fdIJkXJ2nrXzbcfEXxLfB4l1KSIY7
Hqa6zwhc3NzYvc6reStMeinoa2wcZ3uzHESXKaaxlDjFTiLdjNNdmkb7uKsxoWXnjFfQrlS
PFd2V5IRiqTQndWq8bHgGqxX5sGqTuKxX8j93yOKgMShulbEcSlaZLaL1ovqDWhQjXpjpmv
W/CSf8Uva/Q/zry6OIeaqE4zXqXhKQDwzbD0yP1rnqrU0pLQ+bPEUh/4Sa9/66D+QrPjkOG
/3qt+Im/4qa9/66D+QrPjIw3+9XkRkevKJfjkNTq2az1arMbjiuqEznlEuq2DVlZDtqmpD4
WrCoQtdUVc55RHHLdDTTEetPXIWrEWdp4quQgoMhpgQ4Oa0HQkHiqzxNg8U+WxUdym5xQsh
prxPuPFJ5bDtWcjUsrIaRpKr5ZeaTcT1rne4Dy2XNSiPzE2+tQrwc1r2UO6RCRxmrWwGNql
sY9JbNVvBFld3Gv2tzZR7pLZ97nH8Ndd4ztYbbw6jjjdXffADwxY3unXl7KQSTtx3rx8TKN
z0KGx4p8Q7k6j4ymuJeIGG0/WuNlhKQnFfX3jX4E6frUX2jSJ9ly7ZKmvn7xj8Otb8ITGK8
haSL+8BXFdPY6EeZMXCjD7eacty6fw7qsTxqrHnCjoD2qg/m5LZG0VtEykOknR2OYwCartj
qFxVhGUjLYqOVFwXBqiSERGTpS+T5XB61Kp2rUbyZ4oGNR/JkBHc1bMBSQXRbrVRE3nmr9n
h5fJJyB60AXUZ7hFd/uqOKw5o2mvHkB+VTWteEqQinAX0rKZyrGgAkdoneN1xkAit3T9Xu7
qOHTLiQm22Ehc9+1YjNkZPP1pqSmN9ynBoAvXcVx9qaGU4XtToYtti6Tc7elQwzXMr/Ocj1
NX7kwR2CtvzIOtAGIxkMf7z7q/dqDq1OnvpZTsC/L9KZG/tQUidFxg1oQuqgZrNZnYgLwKu
2tsCMu9YyGWJzHMv7rrVVI5i5U9BV1YFxuWopUkRC46HiiJUtiCRJVWr+mkoylVJbHNU2cN
GgY81p2snlvH9lhLkD5jXRHcxGrby3t+YhC7yOcBV6murh8C+K7fT/tS6JcNAwzu2mrXh/X
9J0C6TULm0EsqHOzGSa9m0f9orTIkhSbSVNr91lK9qupsM+dBYvYahCtxE8T79xRxzXtlpE
p0q3ubeEbCoBxXpz6X8LfigUOnwrbXsoz6fNXIav4V1PwZqLWEkm6z/AID1rTC1bOxz14+6
ZsEIZxxWqLMeWCKhsnGeQK0JJlRBz1r3FK55bjYzZECdRVKRBuzjrV6eZSaz5ZBzzW0CCRG
2DNSlwVrK80B+TT/OX+9VP4hvYllO24Uiu+8JTn/hGbfnu38681mnIPy8jFdv4NuZP+EVtu
M8t/OsqhdLY8H8RnHia/8A9mQA/kKzVfYWU9c5q94lb/iptT/66j+QrLZv3pr5+LPZlctrI
KnRs4qgrVagbJArqgznfmaUBO8c1r2yh1ANZcCZxitKAMtenRscteSiroueQM4GKlijUkjF
JESetWraPLk10tI41UbGLAG7U9rEuhxjir8aL6VZWIFTisutjaMmcpNaiNjuAP0pjW4K8JX
RT2Qc9KZ5AC429KHBM05mcwbYFiCtVprcqMjFdLJAGbG3FNbTw69KydFbolydzlUViQuORX
TaUqExxsOWIGarT6eynCLzVuxV4mXcMYOaylBpOxabNf4jaLJb+FIGlxtYAg1e+AN/cW+ry
2yeY0aLuKjoaZ4w1ka94TjsAuGhGM1nfB/VJ/D/AIixPF8knykn0rwK9Jt6no0JKx6n43+M
U3hDxX9iFpvWJQ7lR2/xq/pvinwl8SIGjnmQsw/1UuN+a8P+N+pWF340Nxp8geGVNrkHoa8
qsNVvNOvhd2E7W9yvRgcCudQ5Tdy7HuHjX4GmS7luNEVPmzhCeRXiWp+BPEGlTyW93YyBR/
EoyK3E+K3jGK7G/U3d+mc8GtW2+M/iKNnF/p8N6o/vCtokPU8ul025j/dfZpAV7kdaqPG6R
OWUhlONvc122reOpdV1VJf7NjgjkOWVR92s7VYtHuwbyCfZOnO3tWlibnJsWGVKkEdfakjG
+MkjBHPNdr4J8Padrl3eWt5P+/nU+SvrXOa3pr6TqEtmylTExjwaGgTMtWbyyy8VLaylG3E
/NQQsaBT35qu+RKCvSpKNuMeeGz1rLkKPO0YBBX1q7b3SRQMSeelVp1CnzR/HQBXJ7UgVSf
nOBR3pGXcpFACq0xzsPy0rNlCGYsT2FLZwzXBMYbaPU1cEdrpzFZmEkg60AZSKw3DgA9j1q
RFAp13PHcSBo02gVGrUBcuRwrJ85cKB2NWN1sgwXOfaqAOetSqsZ6ilypjubKvF9iPlAs1V
Wac22GG3JwM1GtwbUZRDsp8lwtwqtuGM9KSikXe5W8lyyqxBwa19Oa4t5mSGNiHPU1UjaES
jLVoQS3S3AMWPL7VWvQzfkSarAI5oplJ80dVPeqcTliEU4XOStdRD4dk1h43a5COSBya9Ft
/gKLywhuLPVUaeTGVDVrNNxJg7uzOF8Latc2OqwyWN4bWaMg5Y4BFe9ah4j1LU9Mtl1GIS7
lGJT0NeV+MvhBrXgq3jvpA1whUNla7bSnvJfCdk939wLwvcVWFpR5rmVaXQnRdi5FV5Lok4
yeKRnmAxiqzRSsSSK99RSR5sxWm3HvVWeYKOcmpApVuagul+WtYmJQluQRhcg+9V2u2XqTT
nQkkDrVaSFq1sr3Ik2tiwl4ZHWMA5NeoeDLeQeFLYHB5b+deT2yOLuMAV7Z4NgkPhW1+X1/
nXHWlZm1K9j5m8Sk/8JPqfP/LUfyFZhP71s1o+JSP+En1Pn/lqP5Csxz+8OK+ci2fQSSJlN
W4mVcEVng1PvIA9K6YS1MJQub9tLkAA81s2vzfeOa5O2uMOOa27O7HHzCvTozRxYijdHSJG
uOBUqK6HKnFVLeVmjBHNXVLFeRXocyaPOUWtCRZG3cGr9u/YnrWWofOcVciJDrWaWprE1jb
l1yoqpJHsB4rQhmHljFDxebwoyTVvTc0WuxhSBScAc1ZtoGl4FS3NqIxyMNnpVjTMrMAwxU
udilHuTRaG0yE7MmqMmkvDIQ6V3NlLHGDuwBUV3Ak4LAD5uh9a53U1NklY8/8AsZkl+zpHk
sa1ofCWu2NlPqkFuWREI6dK2YbeC1v45Hx1r1ma6Z/B0wtIg5aIgIB944rzMW7M6qFPQ+Ed
auLq4nu1nBBEhyp+tZEojMexDlfSum8T2OoRa3fy3Vs8P7w/Kwx3rDFsjR5cCPPfNeW5Nm7
g4masvkrtAAHaoDIWckE8+9W57NI2J88Pnt6VUMZU5AyKuIrMAfK+bPJquzFiSHKqeuKlYM
4wRgU1LW6eQLHAzKT1xxW1mQdB4dubnS9attWsyAYPuE9q7UeGLn4h+IxcSyxQmfj5TyW9a
8+WHEyWbuUQ9SK19C1S88NeJ7WayeV5s5jBPFSwRF4/8D6j4L1dbG9DKpHyyN3rjUz5mD0r
2X4qL4u8QWtprniBA8Lj92FIrx5lIkNSUNdlGUI4PalaR3ULu+UdBUTAl8n8KaWZe1MY/J9
aMn1pFO84Xk0pBVtp4NFgFWR0+6xH0qOT53LOdx9TT+nWmEjNFgBcgbRwDS4C9RTN3p1pNx
bqKLATpIMHAp+XPIaoY1UDk4zUhfbRYDQcs1rtJyKoxIEY+lSCRvKwRzUQY8Ajmgi7LSKjc
kc1u2ZYwqqdhWEiyAcrXUaDCJAC3QVpTV3qNPua+ll0ZWkZiB71654L1C6tJ4pluXKg/dzX
nVtawvhI2BJ9K7bw9b3FrdRh4ztrucLo57tM+kbS4tPGfht7K8jVpFGPn9K8p1TTobK6ewR
ggiJxjpW9b+IoNHsnlVxE4TpXlOqeN4LnUJpbiZYwSfmJ61lQVp6im7nRkQZUluO9VZp4PM
dIyOO1c3B4m026KpDdK7jsKjhvhNqrohyT2r11KPc4ZpmpLINxzVeUs64FMmSeSceVGWGcc
VrW2ny7R5kZXjvWsWjKzOakDo+ScVJGiyjnmt6fSi7coQvrUMOllJOnFU5pPcOVtFOysC97
HgcV63ooltdGt4YX2KBnFcho+nq98FHJC5rvbK0Y2URTkYrzq89Tpox0PknxP/yM2p/9dR/
IVm/xmr/iVi3ibU8/89R/IVnk4kNeQewOqY/cFRAZqVsBB9KadhWuOTpV60kZW+9WcDlcVJ
ExVuCa3jIxlE62zvCgC5rZjvFKDJrjbecgY4q5HeSM2OK9KnLRHDOOp2MM6ucZq6MZXFctZ
3LBu1b1tcF2A4rpjO2pzSidDax5UVuwWYDLx1FYljIvCk10UVwuVPHFZzm5GkJcpUvNL81x
tXnNRNpEsBDhTXQRXEO8NIRgVelureW3yAOKw5mtDZy5tTjLq8mtBsK8GiPWGljWLuKi8Sb
GCyAkHOMDpXK21zINXaBWyuM81rGKepLOlu7h2i3huQa7Hwt4pNvHbrc3SKpcL5bHqK89id
5GeOQ8e1JpulPq/jOwhYssERyzL6VwYs2o1Xc9Z8eaD4C1ewkbUWjt5pVyWGBXmmm/Cj4dX
IXGuqRnu1cl8Z9etjrr6Zpt65WBQp5rzWK9uDp4xdyxMvdWrymej7S61PeNU+A3hu/uQuma
vGcc8MK4vXPgJrVm23TJ45R25rz618Xa1p4DxapPkcDLGrz/ABN8VModdTkBHvWkQ5ie+8A
t4aZJPEsyoO4BrI1LxHptkv2PT7VXhcY8zHSsfWvEer+I5Q2qXbzBTwCeKx597lQFVUXsO9
byndWMHuTW8873TwOPnJ3Bvaugt3gubBtVuIGJT9wjL2I71y8Sys2ZG2nsw6102h3ght5NO
kXcud4U9M1z9RHpOgQWniXwRJpFxLLNdWyM6hjk/SvFbmye31We2+zOhT+9XdaF4luvD2p3
F4ioJJ/l2noBXNavfXd3q9zqbJuDnOEHFAGPZ2MlxMFmHGflq5c6ZBFKFauk0K3s57EXLOF
mHRWpdV02dpUlESsD/dp3sWjjLiw/eDyflqC4sbqGMSGNm7dK6C4haK9RHUj2FdzpNnBLpx
ee1DKBzuHajmGeOkbxtYFTQIdq7c5r0bxH4ZsPsv2+yJUHs3SuLazlGAMEj72KOYDKaP8AC
pRBGjqrEktVyO0eS8jhPAc4BrTstNWfX7a2uF46ZWjmGjn5FKzbVU4FOOMcrXfaj4aQTLJH
E7oTtwg5zWLrfhybSQi3AxLIMonfFHMUYA5p4i+ZWxnBpI+nQ5rTtI0ZlEgIDnBpp3MpE5h
VII5GX71aOnNKkhQHavar+p6aBpUbwgsqDNYNqZnukkkcogPIFXa2pklc7bSluIryNzGzpn
nAr2/RdNjutNjulUq4HQ1hfDvU/DnkwpcQxyMByZK9Qmu9GbTt+mbQR1APFXOs4x0Hynknj
zT9ccRpZq+1hzt9K8c1uzlsr9Y7x3XPXPrX2FpetaBdTbdSMQwu0ivE/ixZ6XLqqjTbcOjs
BuI6ViqzauV7NHjdnemxvd8XNdV4e1x59a2ykR7hwTW6PhHrzeG7nXxCDaRLuBUda8wileK
5/eZU/MMjqpFUqzTFKkrH034asY57dXMqyZbrXVPpUWTjFcT8JkkfwTFcyHe8jH73pXpttb
NL0rojiWWqC5TBfRwwIArPutLEIJxXbPGIeHrn9XmjKFQRW8avMzllHlVjD06Vba9Zv+mZr
s9IulfSYGz1H9a88kkSORmYn7pC4rq/C8kM/h23klZlbkYH1p1I3M4Hyx4jI/4SbU+f+Wo/
kKoMR5h5qTxK3/FT6n/11H8hVEt85rzFK56ZeWnO3yiq0bcVIzDAqiojgeKfGx3UxWqVWrW
JEi7ACz5rSt4SW71mW7gKPrW5ZzgY6V6FLWxxzj1LlvEVPQ1r2mUam2m2UZOM1eCZ4HavRh
Tv1OKbsi5b3LLIMGtVL1wBzWCBipGnZCpD9eKGlExWpuvqLKnJq1a6tmMgmuOur1IJUR3yZ
OMVpWiOcIg61HuSNYtrQu6zeLNbEDkg1xNnJNJ4il2N0WuxazuDKSFIGPmJ6VwOlTyR+Mri
NUX72Ac1yVJKD0Zsk2drZpL5uXPU13uhGLT7C/uFhDziElWqppWjYiQ3NrvWXndWzLbGzt5
cLhQmMf7NcFepzHVTpqJ8qa8013rtzNPH+9lkP3j71h3LvEvljOK961P4fWXivS7zXtLOfs
mfMA7GvCb6HyZXgE7OVJHIrgWrOxR5jOEigESd6nS186E7MinQW8cjAzAAetTXd4ltH5EPI
rV+6iHGxnylIU2fxLwaplnc+1SMW3FinXmkwW524qLPczGCR5Dgfw1YF4YXjkDlWJwahi+U
ml2eYHPpS5hpXO98CeG7fxn4hNnPclSBkA8ZNSeL/Dl/4M1hrZ4vMtSepFZvgLVxonjCwmP
Cl1Br6c+KHh608R+AP7bijBdVzwKOYrkPlKR7a9Qi0kMLp2BxT11XVNJaMykSoPXmsG7ikt
52KttIJGKiF/O3yzqWWi1wtY6B/ENlf3YlmQRkd67bw4Yb2HdBfBg3ymMnHFeTvBbSRlo+G
6062lvbUbopGQDuDRYD1Lx29tDY22lWzgMSNxU1zFxpf2QoI8yCVR05rl5L28vpBK90cp6m
tGx1+6tbnzWk3gjHNSBc0GzW88VQ20vCQvls128OmraeKLaYWymAE5Jrzuy1uK212S/ePJJ
zXSXfjtJ7UIltzQF7Hb33iTTrSbNlbBpFzwRxurlrmC71++bV7z/j4QHYnYCuUuvEE10qhY
duKt2/iW9ZltQwUYoHc5uSOeK6ddo+8f51ctLgrMVmGABkfWoZ5d1yX3jrVYq0t2NjZB61p
FJdRSR3Gl+IoOLO4Xep49azvEKwJMHswVBOSMVDZRWlqVcEb63Raz6yUFvAGVB8xrZvnskZ
rRlDS76/RY1s92O+K6/T9S8Qm5S2a7MFu33jmueg1JNJme1WEBhwxxSXWtlmBjOCa2cFy6l
XR63p8+haYyia8a6YnczE9/Su1j1Twbq9osP2ZXkxjPU5r5yglv724ENpE0sjDqK0tLt9ds
dUWBA0crsBz2rBwRLke+at4s1bSPCdxothaiWyZSCMZr5jvoXe4umEGx2Y/LjpmveP7ft/C
+krFqspurmY4JIzXjvjWZT4kFxZMIVmG44rKeiBNt2PZfBDLo2g6ZZzyBRIm7Ga9Rsb5IkB
7EcZr4+sdc1bUtV0+JbtsW7jHNfSdteN9lgaeT5igzTpq5UqjirHT6he+arYOK4HWNQZJCN
2fxqzqWoSsNsRyDXF6rO4mMRPzHtXdTglrc4Z1G+hNc3gMMly8pCxDOBXdeApIdQ8GWl0sr
AOW7e9eN6vrcGn6DdwyybZnGMV3nww1O4Hw8sNtzgfN/OqqVuXSxdKN0eC+JUP/CUaoM9JR
/IVQALMTnFXvErf8VVq3/XUfyFZofGfrXmRPQLaDA61Ix4FVFkpzScVcnZFRLSHipVNUlkq
VZPenGRnI0EfCitC2m6VjxvlRV+BuK66dTU5p7HXae7jDBuPSujgKtHnvXG2c5EYroLK5LL
jNetCpocE1c0XYA1DOIorTzp32BTnJPWidsJmqWoWZv8ATWiSbHHeivK0LhGJhXL3Gpa5Bd
2lvK9rEeSBkGvTtEEd4guYBjb8pQ9a8ssfFGteH0bSre3hmV/lDEc16r8Po7m30We71VQry
NkAV4sK7kzrglYb47u7zSNDijhABlHLKOVFZ2leH/BVz4QGsya6ttqijcd3rXda39iv9NaG
6jVh5Z27utfOdxb4urm3BbyBJ0B7Zom22dKSsfRPw41l9WgmsmnE8cPCyY4NdtfWtuLN4SM
MwOWPcVwvgV9N0bw7BHaw7ZZFGTWzeaz5j+UzZx39KioOJS8G6Pf+HzrVmim5s78MVVexNe
B+LPCfiHSdTnl1HQZLeJySGC5wM19SeFde06GYpqEqog6E11rT6Tr0DRSeRcQnjMoFcMpWO
mB+eL2TDcquSc55GMVW+wT4LOpYf3sV913vw48GPOZJdJR1Y9VHFZWo/Dfwo9sYbGxhRT1L
YrSlLn0IkfEUy4i+SYEjjbtqVbO6+zhnX5GGc46V7D418OaRoN7JCiQ8MemK801HU1YNbpF
tQdwOK63HQwOZxt3H0qSNCsDfNnd+lGPMiZh61D+9BCgfLWPKGxoxAkxzRSBJIuQT619U/D
LxKfEnwzvNHvZlluEjPFfJ0UixjLHn0rvfhZ4nk8P+JWDEmO4429qOUOY5bxZZraa7dROpU
xucCudcsgByCDXpXxStFm1lr6KPYJ8k15uUxsBotYpDEibG5TgE1tWUMkm20mhJkk+6vr71
TWxaRhh/3Sjdn3rr/DkKusmr3ePMgQxxL6mkxnJ6hpUum3jRSLhG5D44NUIEjy2Rkdq9IvE
g1ewaK4AWRThT6g9a4++0aS0cmIZj7GswMcDcxVYyaQxSoc7SoqwUeLnofWoTdSBsN81BcV
cRGu2O2JcjPJxWhFYXEziTcEbHNJbTHymO3Yc/nSvd3Cn5WoK5SKW0iRtrPlqhwsDfuzlz1
oMNzLciZs7atx6SbyYOsmwAZquRkSCzSSVftDZC5xiuz0fXItNb7MgJZhgt6VgLFHb6TsVg
zBqS12C/UuvBPzVvRi+Y5pOxoS27XeruYiZWkPbtXTeHfCbT6kLa7gMjNyMdq0NPtNPs7m0
uFAMbcufSpta8VWdnr0VzpD7gi4bFehKOhPMb+k6ba+H/ABUiuqQ2ygFmfnmmeMNX0+TX1n
0iaN2UZ+X1rgP+Eju9b1Gf7RIRD1rHO9L5pYpSEU9z1rBx0KR3d/rSal4fme+CC4jPBNeX6
leSXM5cku4GFFbuoRzNor3TsVRjXKswiuN6HLBeB61hKJUdzW0edbSe0uyQiq/z+1e9Wvjn
whJBCJdQ+YKARtPBr590Jra41G3h1BglrI/7wntXXeP9K8K6Q1sPDmufbd6gtGo+6fSs1oW
43PaItX8P37BrLUYs+hNeT+INcI8ZSRxNvjjODtPWvPXnuYZYTC7x5IyVPNOsLq4/tW5lyX
cf3qaq2diXR0N3xncLcRq4XaDgnNesfDXypPh/p7LIqDB4/GvDNVuX1FYUmU+aeCF6V7P8P
IJYPA9lH9lkON3b3pVJXFTjY8Z8UOw8Vat8x/1o/kKy0lJBy1aHiw48Waso6+aP5CsYB0GW
GM1gal5ZPekFzyQTnFVRJjrUYyWJ96pBcvC6CuPT0qZb0elZDtg5HNKruBnHFUB0EN8u0ZA
q7FfLkcYFcxHMcVaSc8ZpKrZ2IZ2dtqMC8F+K2LbV7dWAD4rz3zXQA7cA9OaljuDklztx05
roVdmcoqx61BqCyoOVb61DdXMxtHUIq/SvMm1WWJgiXJBPQCr8Gu3irmaUlBxXR9ZurMz5S
TzGGtQ78/6wGvbbLUkWxiTfhQo4rwiFrq/1RJYIGaNTuLAV3KaukUARpCGAxiohKNtgbsrH
V6zrnnXKxNI6pjG5TXHmwsotRkuResyk7thU80n/AAkVpYR+bLH51w33VboaoL4v1LUvOt5
LS1hjIwQE+Yj2NcWIbvodFGnfU7iHxsqLFbRxiNYxjcOtTXHilJULCRovUkda4CRVjtEuGO
1yflX1q1P44it7FLSfSYvl4L9TWMW2byRa1LXbw3yeVqZ8vI+Wu/sfGemjS1hfU3hnwOa8d
v8AUILwxz2saLkjjb0qW5ux8qHy3lXGQBVSFDqevweMfEt5OdM0zUGukYcYPK+9Yzax4khv
Z7K8upt688tXDaH4luNF1QXNqQJJBswBXT3d1dXTNqMr/vZB0rqwyVzCo2ZOq6TfauHu1dp
5F6qQTiuVk8M6jcTeTbqZEbmTC/drr7HxbqGj3LpEkUm8Y2stZp8d32ix38fkRSPdc42/dN
TiG0XE5WbwxqFvbuDBtDdDis+XR7m2UMTu4wRXaWviabXbeytZ1EMhb5/an+I/D13o6s7sG
SQb1IOcg1xc7irm6hzaHB/2TO6744zJ68dKtadbTrqUN1Cj7bc5YqK19O1waVBLHJb7zKpX
kcjNTeHPE0eny3NpPZK6yA4Jq41iJUTa8TS2uu6LDNbF2uUXAWvPRpV+4H+ikTDopHBr1Hw
tqlnezXFnDZIXlPyE9qb4kvorCGSwe3WK7PRxzTc76lRp6Hmq6XeLIlqYJ1lJ3Fdp2mugEF
zG0UZhkjdBygUhT71NpdzNJqlvBdXsvJG5y2Nor3KLxP8AC3QrSHT7mRr+6kX55GGcGpch+
zseL70EIMsHIGMgc1mTo10T5ZYRD7qmvcZtH8J+Ireafw7dxvMoLeU3y15ebPyNdkiuwInV
uF7VIHP2/h8XI/0qIoG4BIqpqXgtrNlnVx5R9K9c1m/0OTwukcZRbhBjIHeuNs/LurmNbu5
zCOoNFwMOz8KwXsAlt5PkXhy3Y1RvPD1tZSktchsdq9H17UPDy2sNtor/ADKmJQox81cabM
ysxe3kcn1FFwOSurhUHlooIqFVlEZdJWUegq1qdsbR8KueaggV2iYgc46V0RZnIfasfIYMc
96t28Us80aRtkuck+lQaVE9yzxIuWHXNbEE0OmJt8oPclsYBrqpuzOeRt6rdy22mRWkPUAA
kdawZASo8qLYx6kd63td1OxtLOycx/vHH7zPauWl8SRLL8kYI+lb1JaEU/iNOC32FQyFQ3V
hTr06ZpkymWVn3dFPTNc9e+J5pIwI8IorPW6a+l8y8fKAZBrDm0NmtTo9X1dZtO+zq3yf3e
1cp5hYoQfmHenSyBzgNkVEowcjoKycgRZiYb9jfdPUVPbblvQhIVHbG70qirYkz2q4jxiQo
UyjDIb3qSz0vxL4H03SfCVnrltqay3UgHy59a84svMl1Bo5JNgY4LjvU93qt3cWkNpJIzJH
0UtUkWoWUNuVkt/nx1pBci1QR6ddpHbXW/ZzuzXuHw81HUZPA1kwuCRlv5143pq6LeRTz32
5GAOOM16x8Pntf+EKtfIZjHubHHvQI8e8Vc+MNWP/AE1H8hWMZAX2n1rW8UMf+Ev1Yf8ATU
fyFZCxIZcnOc1mMuiJdmapytsJqwZSCEzxVSfkkdqadgEHz0u7+GmRnHApMnfVXQEoibqDS
gPkDdS+aqxYJ+aoBKxcHPGanku7kWNmxCSahBBdNhCQCa9C8S+HPDtp4ciurS5DTMuSAe9e
XfaEYqTnK9KvrqEktu8byll9Ca1SSArRtvIA7dzV5WCR4Vsms5pt5CkAAelPAOzcSaz5dbi
0Oh0rxBdaYzGNFO5dpzVa91SSeYzrPtc9qwTvwXBYkVZUb7YNlQ3fitet0D5bEr3tzcSK8r
5KVoabJI0zSqc1leW4GF5Ru9a2gLtkYYyAaxqamlOTWh11+SNEtmYYJNcxLaPdXzxqSz4yF
Fdbrux9Ht0VTleeKxvDviC20LxCLu9tBMpTHzDIrGJpIwYE1CGdkWJ22tjGK02I+3MHBziv
QdO8feE47ueafRN08gIXjjmuTm8i71IyQR7VYk81U5WFDqZttG32tWUdD3rs0nna3VD0xWL
crBF5axkBgcmrsdxJJGAh5rswzuznqMyr1iuqD61g66uSzelbV3ubU1DnJ7kVia6xXdGXBz
0wKjEas2pxb2K0LS/YRJAdrr3rr/DOvw64h8N61N+/QboJGPUntXL2cMg05hH0IrAeVrW78
zJEqnMbL1Brm9k5RNlLlZ3mo6VLp17JFqMebj+AjoRWPBABqrFxhdtdj4c1e18b6QNJvZFj
1aBcrI3Gcdqy7/THhuzDKdskfDkdDWCsnZj5nLYo6DNJperpdgFo9x6Vu+Kr+31h0NlDidh
1NZUsUWn20UpYlDkoPf3rGOp3GoTM0pCbPu+WMVTWuhk5NOxbS1llvIoJkJn6ALW1c+B9c2
C7NlIi44c1i2eoT2WqR6ghDSRDI3DIropPjprf2hYbqGF40+XaI+MUkmUm2c3LcX/hm8iuY
7mVH3fOua359XtPEF7DKJBHI68kUnjTUNJ8R6BHqlgUjuDy615jDdT20yTWjEbPWrsM9Jvx
b2FoI/OaR2bjms9ZyX+ZivHas2z1STULUrcBWZeVIHetGGMtgnBOKdhN2HaNEZri7aNyzq3
GalGrX3nvHPdqirxwKueEoFlm1GNgFbPDdAKgu4dL0hXluLiOaaQnjrRZi5kc1rDXNxMMLx
61PBaiOx8yVgMCs+91WVrjaqhk7ECqk+oStEY3yB61rFkSLcesJZyssS/M3GaiiuJX1hLiM
FsH589AaoBY9qSMCec104SCLQDJbIBcS8kmuiLMWrmtqVlFqlqju37/AG/u1rz25glikkyP
unFdrFq6W76bI2C0eRIPrRr+hxC3+3W4Jt5RubnvVzd1ZERXK7s4ERSSpxUkbmP92atwb4Z
GjIBTqKrGPzLlsqfastbWNHJNiuwxxTY2PzZrX0rw1q2sW08llYSyeQMswHFZgtpV3JI4il
Q4ZGHNRyvcpIaG5q7CjXELMv8ADUy6LeS6c1/BZymGPl3xxVe2uvIgKKwCv1z1plFzTdLGp
ymLzgrAE5zUd9pr2LFRIHx71Vik8hy0VwYwxxnNPvLa5SMXHmPMh5JFAEMLIbiJZZJAGOGV
elfS3w88Myz+BrKWzglMLbiD+NfNFpdSjLwoCD3Ir6I+GviXXYPANjFHOQilsD8aXMgPCvF
H/I4at/11H8hWcn3zWj4o/wCRw1b/AK6j+QrNH3jUANlY+YMCo5ORmp6hfqaAI060n8dA+9
TP46AHSrk5BpikDjIqULuJDYCf3qlttPeRm+zW0k5PcCjmLUSFWXGcVOh444BqwdJ1Nl2Gy
dce1I2l3iAB4JePQUcwnHQiKgc7hUqybkwDQIJo+tu3/AhUigGFldVT6UcxHKdJ4S8Nz+IN
SSyt1yzDPNa/i3wHf+FLlTdR4RhnBFcloGv3vhzU4r2xnfepxj2rtPH/AI1vPEul2s80paT
ABGapS0JcdTinlQsMKFWtXQlzJIw/CucXImBlbMPauy0K50FJIhdPJFDn53A6CspSNoxNS6
klljVG+6BXF6mWaYxEhcHIbtXqNxd+DfsbG11LzDjjIrhdSu9HlgeBSrsWypAqYjkZdhDeS
3SSKPlXvjrXW21pLgO3Fc5pF3ILxYM4j6CvQ/Ds0Uupm0v7UvCnIdRVyk4rRCgZa6U12xwj
o0Y3EkYzU1vbuX8lEbI74r0u10jQb24Is9VWKfGDHL0Areh8IPGAXv7HYe6kZqKWNcHsKUL
nh02l3lvM5bZIZG+UDqKzPEGgzWtqrXUZjkl5UsMV7Rrlp4b0SUXt9eNqVzH/AKu3sod2D/
tkV5l4m1K81y9Tzl/dtxGqDcsQ/wBo9q25/aO5fwHKabDILSRdpKgde1czf27NO3l/fzxXs
3hDwjb3s8lvPqcaoVztLVwPjrQotD1uSKOcEDptNZzqcqsPl5tTjLW7msr5ZIJTFdxncWU9
cV6vZ31v4l0QThgLmIZk55NeUyCCJ/OK7mIrpfC0F0s4Fo4QT/e3VHLfUPhLuvXkaW0S5+U
ZA9qzYIlMaMn8VdB4j8OXVrCiyuku/kbBuxTNH0i9u3ihhgPy/wCxSJtd3NC78PldCFzGp3
bcnivObkmK5KGEEngnFfQUeg+JJLD7NJpMpQjAKjqKzf8AhV6Sxs1zYTwO3JLjj6U0a8uh4
WzgkQW7sQeqjpXQ6XoMUmmz3Fw6x8cbjivRZfh1FaIxisGB/vYrivE8DafEmnjPmZwQetUQ
ZGlwxpHIqkHB4IrbtkcuMcjFVdF0e8QIFh3buorq49CvGjI+zuuf7oqW7Ba5xk0stpdz7Ll
og46DvWM0MgmifLXBc8hucZrt7jwRqMku5Y2KE5O/r+FWIPC81nKJvIYFe8nSlzByiXHhjR
dM+HhupZx9sbkAnmvMWZTa8sSc8Zrp/FeoTySC0ByorlmjaR1UD7taxFKJKJlaJEIxWt/ay
Jaxwou4oNuBWYiwiRVkrY0WTTxcTxywDd/C1dMDK1iK9i8m3S7OSG52+lbujXr6hatp08g2
beMnpWDd3HmRXMbfw/dFLoF1HFfgycA8VoZSM7UYZrW+ljB4U4GapZlDhgwzn1r0jVvDsd9
bG8gXcSO1efTQG1neKaLGKHHS5K3PXvA/xbTwxpL6edMhkyuHYjrXnXiO8j1TxHLrENmYYr
g5HGFBrLgu7ZLR1aP5xUj6peTaWIUi3Rj17Vhza2Nkem+HviZYad4GvPDlxpkc8kykB1GTX
ktwgad2eNogWJAYYoWW4tgkkCKj1YvLm4vDG0wUkDmgZWgFv5uyT5hjNddpvivS7XR5bGex
EjkYBIrkHK+YPlHTqKUBG7UAKMSSu6ExqxJCjtXuXw6Rv+EGs/3jdW/nXicaLtFe8fDpB/w
gtl9W/nWLA8Y8U/8AI26s3/TUfyrNTkn61p+Kf+Rr1b/rqP5VmRdfxqhCt8rhagJyxFTyf6
0VX/5aN9aBjDw1Nxzmnv8AeptAC/ewp6V1vhnVryzD29t5agrjJXNckPvLXQeH13XhX14rO
ei0NKbvodMmqaqkw3BJVJ9K3ZZPs1ok81zChl52MtUdRtVs7SHa3zEVxutXDy3UUd1I+1QQ
uDU09dy56HW3b2xQTfZRcxnqy8YrJu9L0nUoi2myNHMP4CO9M8J3/lzNp1xMPKk+7uq/c28
kUrSxhYypONvepk2mTHU5X7DPBP5FyqqR+tWY4grN5o3x44HpVq9d5kaV4mEq/wARqunmTW
iFepOK0T0G4q4xLKFCsu0upPI9K6qy0i7ksvNa0jjtGH3nHWqunWcdve25l+eMcyqe1V/F3
iuW6uTYWcphs4h91e9FrhsW7qxktrdpPscRiHdRWPLa2VzGJEIWQdsYqfw7rzs32K7fMbDg
tVm9sfKleRGBBOV20pe6yrJoxIlZLnJPl7e/rX0R8G9Q8OXulvHqcKCcD7zc5r57uQQhZ+K
Zo2vX+mXA+zXG3noDXRG7Whzapnsfjlre18TzPp8HlRvwpU/erjodW1WC7MyTzfJyULkint
rN1fRRyXxDc/Ka7ltF0HVPCi3WjzrJfIMzKO1YSil0Noy7nFT6trXiCYRWLtazY5MPy7x7+
tVVtJRbXFlbSTJcEjzh2Y+pqvM0lhK8to80NwDjgcVRtNRvk1WMi8LJKf3zEdKVOS6DcW9w
tdK1l9RmTTbuYPEMs+cYqf8A4R7UNas5L64na5EJ2tIe5HajU9evbO9nS2dYNy/e/vVW8Pe
INQTS7myd8KzFvrms5wbd3sVGS2RRm0VEdcr0HTFXLfw5rs8Sz2iSxw9nC9KtG5dJYX27+5
rf1T4sTado0OlWFjGXHBIFNSaVgaucjPp2sROxvp7llj6NkjNZ1xc6zphFxbXtxDEf4954r
v8AR/HNlqiCx1u1SMvj5sVneOdPt7WGOSyYSWjDOBTRO2wvh++8WyQLeS+I7gxnov2k9K3r
7U/FMUiS2uvSMWHAlk3LXB6LqXm2TWb2scY/hZW5q8bZ4kW4eaR1RshGPFBXM9jsLbVfH1y
nk/2tC57qV6Vg6x4S13VL8anLeW8jry53YroT8TNB0rR4EXw8Z7r7sjL6UzXdT8K+JNKt59
GgurS6l5uEUnC07hY4i7vNf0eYsoHlgYVlORU9p418TnaIZlJHXK5rpo/DF9No8jwxvLaRJ
uLtziuD02dbTVJ0kHyg4FRINjro/iZ4vs9rhbYkHbvkiDYqS5+KvjK7tpYb2KwmixjcluFN
Zbqh2XAjD7udnrW14atfDkK3epaxOoC8+SaQrs4OSwv7y4eaSPMjchRVSTTbm0iZ7iEo1e4
6b4/+G87x2T6I1qjnaLhhTPG/hez/ALObUNJmW6s3XK7e1XGTNJLQ+fGXdIHI79KtW/mR3X
mKpbsFAqcWiz3DROdmGxXU2Gnw2FuJTtdyOM1rztbGSSZhw6ddPBPPPbsofoW4xVV9LnWIS
xg8HPyivXNF8OLq2jz6lq2pRRWkQy0Q6mse2j0WeWWy068RmBwM0e1kHs4szdE1iW3jjjuI
2EONuT61z/jKFftQnhTCNznFdHrml3mn2sQmkQoW3BhWXr8ctxpcOGUqB1rspz5oanLKNme
fn5N2RnNSR3MiwNCp2g96dcoFfFIturqCzba5otO/cauJtd1AwTj3pxhZxg5FPW3Yfcepds
ijpRdlkKWgUZJJPrVhYVUZ61GHfOD0qXcdtF2BG/Dcele5/Dpj/wAILZfVv514WxzzXufw6
/5EWy+rfzpWuI8g8UyD/hK9W4H+tH8hWWkgweAOa0fFO3/hLNWHfzR/KspUZ8qnUdaAJGOT
VZ+pqdQcHPbrUDnv2NAyP+KnU0DLcU/BoAaTha6bw0wDbyORXLS5A610/hqNmHGOazqO6Lp
qzO01+YPbWmOOK4HWgftXJrs9e3R29qCp4FcZqyu85OOO1RT03NJ67Fa0fF3Gc8jvXpemst
yjIyhsJ1P0rzG1ilkuVKqcDua9O8P7E0+SZ+64Dds1MtWKOhz1wGxcQdRu71bsNP3XtnkYU
9R2qHV0mtNNkuGXDvLwe2K29DBuUtLgj5FwCa0Ww3uVPEMy2GoSRoAM46V55f4a8d/71eh+
LYEXW5PMddj42EHrxXnN8kq37oVOOx7Va3JewtnKU1GInkCvQrEfblLDkIMYrzuzXzb1cDB
XrmvS/C67bW6dhlR6UVtXoVTvbU5u8iPmSknIGeKwYivnghR1rpL9XW0upyMJuODXMWbobh
FY8t0opya0ImjrVnL6djONgzXU+Ad8Mj3IkZUz8yg8GuPYqtnhTjPHNb3h+9FjYFnOEY4yK
6401Pc5pNo7nxHoEd7F/a1gQTjLIvQV5dNH5E0pZcFjyK9HtdehsUQLIWt5BiTPY1z3iXTY
kf7dDh4JeQV5x9a5qlNQ2OqMnJWOB1BzKcv8x9TUmh/J9oduRjvUmowiNc+tTaJFE1tMHOG
NZymnGxXKo6mtYRpdXtvEzbRIQuT2zXrUfwc8PTaat1J4ks0uHGRGxGa8efYqq0Bb5ByR2r
mL/Vr5bokXk3mrymXIrNRbHzI7zxl4MvtCikDRK0A5Sdf4vxrj5NXuJNHFkshcDjLHNdTbe
OLrU/A8tlq9x5xUbUzztrz37I0gdrdmaMMAdvXmrUJW2JbRsaWViLsQM4HNdlcutzpEEa8E
88DNcXYxNEsgkIOOOK6N2vLBLO6UjYBnA5z7VL0BNHY6P8NZ9Thj1NkmniC5O1cCpPDeg2M
Xil7a/ufsFlG3zGQY3+1Q6j8avEyaba2miQxWMduuJFC8PVKTxZa+OdEknvoRFqCZ3BOBml
dF3O28b/E3QtM0658M+ErT908ZjlmYcN9K8GUytqAuCBg9RW0IImsz5jlmU4PFYzwXEOpCI
ghCMj6UnqSzpDd/u082URIB0A5rSsfBeo+LIi2lWc0sfUsB1rnkkXbsbkY4yM1qWvxM8V+G
NJez0e9W2J6EJTUWyeZIj1HwnqGlPIl3byQRqOPMTIFVtF8ZX2jwXOnSyNPBMpRd/QfStbS
/i3qmqhtP8TeXdM/8e0VwXieVG1OVraTMf3kQDGDTjCXY1clY0dAuNMuvFDjUGKruz7V1mo
GzN04tnxCp/dg9xXnECTwMtwIQZEG5z7V6VoMmk+IYIIoriCC4UY2zNtyauSaREdzNkm1CZ
TbecY4242g4BrDm064tboTW77Xz/DxXoeo+FdUjTf8AY2IXo8XIrn7nSJYz829HHZxioLKf
267ntFtL8lvTcc1rppclxo5iZeMZBrEmLb0E/BU9a6jStWhkdbaRvkxivUwShJNNnn4hyWy
PMdU09rW4wwrNcBcYNep+I9HinDTRKCK81vLVopiO2ayqUXBtk0al1aRApPqakwT/ABVDkL
1pN7dq5zoJiMDOaazfL1qPczcUNkjGaAGkn1r3b4ck/wDCC2XPdv514RjAGa93+HP/ACIll
x3b+dAjyDxR/wAjhq3/AF1H8hVG3/1jVe8V5XxbqxA580fyFZsTsASBg0APH3Zaqt9wfSpi
7AEA9etQkE8dqBjFOBS7vejbgUxuM0AKVlkkVUQMCeteg6Bo90luj+VgGvPULq4kViCOlb9
r4u1uyjUQ3YAj5ClazcS1LQ9H1ezknsY0CsSnfFYkfh7SdR4vtQNsy9vWshfid4geIpMI23
dfkFZLeJbu4maSaEc+1HKPmOr/ALNsbaf7HY5uR/exXXaT4euBaf8AEwi+zWEfznLYLV5dD
4w1SwO7TlSN/UqDVPUPEGu6smy/1WVlPO1W2ijlDmN7xnr9nqN6bTTInjtofl56E1p+DNai
S2XTbjgNxuPavPkEaMGdi/tmrkd4kB3xfK3rRawcx634k0nzLSCaJ45IohkN1Jrk5NDi1tW
aK9jhkUYCEY3VQ0zx5qNjEsE8YuLYcAMM5rVPi/QLv5pdKEDd5FOMUBzGHN4ek0q4XzJA5J
7V3vhzSphbOxHlW7DLFu5rjLvxJoolEkMDTMvI3NRqPxD1S8sRaQMLaEDbsUdaC+YTxXfQw
JNYQsGUnqK5K3KxiDacvTJZJZQzyuWLdc1BHIE2SrGdy9Kd2tiW7nW2snn2aRSqfvmtOTUb
Wx0cWrRnDN96quhazokUQ/tCL5j79TUXiTVNPu4hb2cHlRdc9apVWjCRtHxRpz26WKw/dXG
/3qxpHiFWsLnTbqMPG5+Rj2ry5p9gZMk+hrZ0m+igCtdScZpylzI2onQ6isbbm2Hb2qroyC
TfFtI5rem1Pw3LpyA4MmOuabos/hxbsPcaibZCcFQM1zOL3Rq0m9S5p1msUTq0e/dx0rjtc
0mRNZZjA2zb2Fe7abN8LPs483xSY3PYqOtWp7X4Y3hyPEsbtjHIFCk0HLE+dbHT2ubGSGKN
kG7nNdf4cg07Qorpr+MODAwG4fx9q9S/4RvwJ5DJZa/bhs5GSBXlHjmaxtLsWNjdxXBLAll
PUjpWyqtxDlic7okbXJu/MOCWLAeld6LBLrw7EhbDr0NYnh/StPaYPLqkKPKMuC2Oa9O0/w
AM6YYEP9uWpQdF3isHdsXKjxCa3uIL2aCYMVPAOKZosc9hPMFVvKk6V9ES+DtGltjKs9lNL
jqZBXI3nhBPOPmX9paxg9mBquUk4uytnuR5ESnzJDgfWs/U7e6tPESwXA5C4rq73U9D8NfP
HfRXU8fI2HvXHLqtz4j8Rfa3wN3AJ4qWmtilbqXbO38+ZuMAHFZniXT2WPKCvTtG8GX91EZ
bYK4zztI4rXuPhdq16nz2m/8A4EKaqNA4JnzcImQiSMHfWxpel3Go3KKwPzEbifTNexTfCK
e3QH+zmDd8HNZV5oMnh7zHksnVFXndxWvtGZGXeadptjfy2S4kJjGcVwN9Z3FtfTyWrDy1b
5SOClbukXE+o+JriRSGaX5QCa9IXwTcy2Uf2/TTKrD7yCk5N7lRdjznQPiF4h0dNsdxNfQJ
97zOQtd9F4z0fxFobT3cIiul/nWPf+B9MtXKrcT25b/lns4P1rnE0hILk20DNIuemMVJXMb
6wxX9iZ5F2sGIX6Vz7Six1QDJHPFdjY2k9vpxuL5EjtU4BJwRXnt/eLd625tX+0RqfTGKvD
ScajZlU2PQ7G7jvYGhkOTiuO1vTPKuWbHB6Vf0ufZIHEnJrf1SyhvNNWULucDk17lS04HnX
tM8lmjxIVqE8HFad7B5c7Dbg5qh5THJNea48p2RkRHpxT1RmFIQUbnpU6yKBxWTLbuQvDg5
JwcV7n8OZCPAtkMd2/nXhkr7pM57V7n8Of8AkRbL6t/OkI878beHpbbxTqreZnMgI+mBXJK
pXK7g3Pavc/iB4N8UT6zeS2+hXLBwMdPQe9eaP8PfGwxjwzct34x/jUKVzRxscsyt6UgTPa
uo/wCFe+N/+hVuvzH+NNT4feN9x/4pW6/Mf41T0IWpzLoQvSoGVueK69/h743I/wCRVuvzH
+NR/wDCvPG//QrXX5j/ABpXHY5MblXGKjYHrXYf8K68bEZPhW6/Mf41G3w68bDOPCt1n6j/
ABo5g5TkhycliKk3ZGMmum/4V345/wChSuv0/wAaQ/D3xyv/ADKd0Py/xp3FynMhtnIyaeQ
uM8810P8Awr/xx/0Kl3+n+NP/AOFeeN/+hWuv0/xp3FY5uNcv0NWSoxjFbq/Dzxxnjwtdfm
P8ad/wrzxz/wBCtdfmP8aTVxpHNEurY3fL6U072PHT0NdL/wAK78b7ufC11+Y/xp//AArzx
vj/AJFW6/Mf40rDscz5YC84/CowMjgEnPeuo/4V543/AOhWuvzH+NOX4eeN92f+EWuvzH+N
Fh2OceNniA6VFh8beMV1bfD/AMbgf8itdfmP8ai/4V543/6FW6/Mf41pFBexypQqcv8ANj7
vtVuG8lUfvgroO1bzfDrxwR/yKt1+n+NN/wCFc+OP+hVuv0/xpOCZDVzK22lyrOGVW/u1ky
RS+cQeFHTNddB8OvGquSfCt1+n+NPm+HnjZjx4WuvzH+NRylRlynIqZQMZ4FNYl3+dyv0rq
v8AhXPjj/oVrr9P8aD8OvHAH/IqXR/L/GqWhTlc5MhVIwdx96l+0Sg9APoa6M/Dvxvn/kVL
r9P8ad/wrvxx/wBCndfp/jUtJk3Zz9vdusnVznuWIxTftEv2hpDEGYdGY10P/Cu/HHfwrdD
8v8aP+FeeN/8AoVrr9P8AGqjFJBdnNyzTyHO3af8AZanx3F0qAJcyqf8AfOK6QfDnxx/0K1
1+n+NH/CufHH/QrXX6f41dkHMYQ1bVI2CreXG3/Zc1ca8vLq12yXcpGP4nOa0h8PPG6/8AM
rXX6f41PH8P/G+0D/hFbr8x/jS5UHOcesUiyEMoJ7MzZq2lzPEMCQrjutdFJ8PPG5b/AJFa
6/T/ABqNvh343/6FW6/T/GmkiW7mVD4h1eJSItVvIQOyOQDUo8Y+JlGE8RX6/wDbQ/41eHw
88b4/5Fa6/T/GmN8OfG5/5le7/T/GodNM0UmhsXjTxZHbCQ67dSPn7pkNRXnizxBqMDR3V+
7BxghmzVqP4eeODx/wi13+n+NPf4deNv8AoVbr9P8AGnyIm5g2V49gyzW8xSZTnOetdPB8U
fGtrgQ6nuTsrcgVQb4deN/+hWuv0/xpB8OPHBPHhe7/AE/xpOCC5vD4r6+0LR6hbw3LN/EA
OKwp/GOoTTNNHDHE3bFP/wCFceOsf8itd/p/jTf+Fb+Ov+hXu/0/xpezQXMy98Q6pqI3XV1
KvGPLB+XFR2V4EPQIT3Hetj/hXfjlVwfCl0fy/wAaF+Hvjfr/AMIndfp/jVqKWg5aouWF6g
K4U12tnepLaeXjGRXFW/gnx1Go/wCKWuvzH+NdPpfhfxqhCyeG7qMH6c/rXZT3OOVNJ3Ob8
QWxjuC6qcHvWAzqByQDXrGp+B/FVxagnQbjOPb/ABri7r4deMxJ8vhe5Pvkf41NUcTj5Nzv
jHFOSMkYAzXSH4feN/M48K3XT1H+NWbL4d+Nixz4WuvzH+NciV2dMVoceylW2kYIr3f4cqx
8CWWB3b+dec3Pw/8AGi3Hl/8ACNXK5Ht/jXr/AIB8JeK7bwXaRPod0CC3AA9aUvdY7H094l
/5CM/0X+QrHTqP92iiso7mkth9CfeP1oorRma3Ht1pKKKzKA9KiP3h9aKKYiWmPRRVoHsMo
oopszBfvU+iikaR2Iz9+n9qKKYxKcv3qKKAGydaKKKpEsKKKKoQJ940H71FFZsQU8dKKKBs
YetPoopMTIpu1Q0UVpHYCwOgo7iiikAx/wCtSR0UUEiv1qNqKKaGhnrRRRTKCP7xqU0UUCI
npydfwoooAlH3DTaKKBgfu01fut9KKKS3Kew0fcFSt1i+tFFdMNznnsaE/wDx7D6VXl6J9K
KKVQUSE/f/AAqxZ/fNFFcsdzoWxT1D/kI/hXZeFv8AkW7b8f50UVNTcZ//2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0