%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/85.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Huff,</first-name><last-name>Tanya</last-name></author>
            <book-title>Cena krve</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Huff,</first-name><last-name>Tanya</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>310528a3-7e70-482f-9de3-57b64d4cf05a</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>digibooks</publisher>
            <year>2009</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /> Tanya Huff</p>

<p><strong>BLOOD PRICE</strong></p>

<p>Copyright © 1991 by Tanya Huff</p>

<p>Translation © 2009 by Pavel Musiol</p>

<p>Cover © 2009 by Lukáš Tuma</p>

<p>For Czech Edition © 2009 by Robert Pilch – Brokilon</p>

<p><strong>ISBN 978-80-86309-28-6</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Tanya Huffová</p>

<p>Cena krve</p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Krevní pouta</p><empty-line /><p>kniha první</p>

<p>Nakladatelství BROKILON</p><empty-line /><p>PRAHA</p><empty-line /><p>2009</p>

<p><strong>Tanya Huffová</strong></p><empty-line /><p><strong> v nakladatelství Brokilon</strong></p>

<p>Cena krve</p>

<p><emphasis>Stopy krve *</emphasis></p>

<p><emphasis>Řádky krve *</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>* připravujeme</emphasis></p>

<p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>

<p><strong>brokilon@brokilon.cz</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Jedna</p>

<p>Ian vrazil ruce hluboko do kapes a zamračeným pohledem přelétl prázdné nástupiště metra. Ruce mu mrzly, měl po čertech špatnou náladu a vůbec netušil, proč souhlasil s tím, že se s Coreen setká v jejím bytě. Přesunul pohled k digitálním hodinám u stropu. 12:17. Ze západního Eglintonu to do stanice Wilsonova trvá třináct minut, pak šest bloků dlouhá jízda autobusem a ještě tři další bloky běhu ke Coreen. To nešlo stihnout.</p>

<p><emphasis>Přijdu pozdě. Bude naštvaná. A naděje na udobření bude ta tam</emphasis>. Povzdechl si. Dvě hodiny se s ní hádal po telefonu, než ji přemluvil, aby se s ním sešla. Vztah s Coreen byl sice časově poněkud náročný, ale rozhodně nebyl nudný. Páni, ta ženská ale měla temperament… Takřka mimoděk povytáhl koutky do úsměvu. Další projevy jejího temperamentu byly příčinou, že se mu bohatě vyplatilo veškeré úsilí, které vynaložil, aby se na té horské dráze udržel. Usmíval se čím dál víc. Na to, že měřila sotva metr šedesát, měla elánu jako hrom.</p>

<p>Znovu mrkl na hodiny.</p>

<p><emphasis>Kde je ten vlak, sakra?</emphasis></p>

<p>12:20.</p>

<p><emphasis>Buď přijedeš do 12:30, nebo na to zapomeň</emphasis>, řekla mu, přičemž zcela ignorovala skutečnost, že Torontská přepravní služba, všudypřítomná TPS, drasticky snížila množství sobotních spojů a že v tuhle hodinu bude mít velké štěstí, pokud stihne poslední z nich.</p>

<p>Pozitivní na tom bylo, že až se k ní konečně dostane, bude tam muset – vzhledem k noční době a skutečnosti, že oba měli ráno první hodinu od osmi – zůstat do rána. Povzdechl si. <emphasis>Tedy pokud mě vůbec pustí do bytu.</emphasis></p>

<p>Pomalým krokem přešel na jižní konec nástupiště a upřel pohled do tunelu. Po světlech ani stopy, cítil ale, jak se mu do tváře opírá vítr, což zpravidla znamenalo, že vlak není daleko. Otočil se a odkašlal si. Vzduch páchl, jako by v tunelu něco chcíplo. Podobně to smrdělo tenkrát na chatě, když mezi stěny zalezla myš a začala se rozkládat.</p>

<p><emphasis>„Největší myš všech dob,“ </emphasis>zamumlal a otřel si nos pěstí. Puch se mu dostal do plic a znovu ho vydráždil ke kašli. Zvláštní, jak si mysl dovede zahrávat. Teď, když si byl pachu vědom, měl pocit, že zesiluje.</p>

<p>A pak z temnoty tunelu zaslechl něco, co mohly být jen blížící se kroky. Těžké kroky, vůbec ne jako spěch dělníka, který se po přesčasu pokouší dorazit do stanice dříve než vlak, nebo jako vrávorání bezdomovce mířícího do bezpečí nástupiště. Těžké kroky, cílevědomě se blížící k jeho zádům.</p>

<p>Ian si užíval pocitu svíravé hrůzy, která mu divoce rozbušila srdce a zaškrtila dech v hrdle. Moc dobře věděl, že až se otočí, až se podívá, dostane se mu prozaického vysvětlení, takže znehybněl a vychutnával si neznámo, dokud zůstávalo neznámem, těšil se ze strachu vyvolaného přílivem adrenalinu, který mu bystřil smysly a natahoval vteřiny na celé hodiny.</p>

<p>Neotočil se dříve, než kroky vystoupaly půltucet betonových schodů na nástupiště.</p>

<p>Pak už bylo příliš pozdě.</p>

<p>Skoro nestačil ani vykřiknout.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki Nelsonová schovala bradu do kabátu – možná že byl duben, ale počasí bylo pořád vlhké a studené, beze známek nadcházejícího jara – vystoupila z eglintonského autobusu a vešla do stanice metra.</p>

<p>„No, tak to byla katastrofa,“ zamumlala si. Starší pán, který vystoupil hned za ní, tázavě zabručel. Vrhla jeho směrem neutrální pohled a přidala do kroku. <emphasis>Takže jsem nejen „mizerná společnice, upjatá tak, že to až vrže“, ale ještě navíc trpím samomluvou. </emphasis>Povzdechla si. Lawrence byl fešák, ale nebyl její typ. Chlapa, který by byl „její typ“, neměla už od doby, kdy před osmi měsíci opustila policejní sbor. <emphasis>Měla jsem vědět, že k tomu dojde, když jsem souhlasila, že si vyjdu s mužem, který vypadá podstatně líp než já. Nevím, proč jsem to pozvání přijímala.</emphasis></p>

<p>Přísně vzato to nebyla pravda; přijala pozvání, protože se cítila osaměle. Věděla to, jen neměla v úmyslu si to přiznat.</p>

<p>Byla v polovině první části schodiště ústícího na jižní stranu nástupiště, když zaslechla výkřik. Či spíše polovinu výkřiku. Něco ho rázně zadusilo, ještě než se stačil rozeznít. Jediným skokem se dostala na první mezanin. Z místa, kde stála, viděla skrze sklo jen polovinu obou nástupišť a nic, co by prozrazovalo, na které straně k neštěstí došlo. Jižní část měla blíže a doběhne tam rychleji.</p>

<p>Brala to dolů po dvou a pak po třech schodech a při každém skoku křičela: „Zavolejte policii!“ I kdyby ji nikdo neslyšel, mohlo by to příčinu výkřiku zastrašit.</p>

<p>Pracovala u sboru devět let a za celou dobu nikdy nepoužila zbraň. Teď by si ji přála mít. Za devět let u sboru podobný výkřik neslyšela.</p>

<p><emphasis>„Co si sakra myslíš, že děláš?“ </emphasis>vřískala racionálnější část jejího mozku. <emphasis>„Nemáš zbraň! Nemáš jištění! Nemáš nejmenší ponětí, co se tam dole děje! Osm měsíců jsi mimo službu a už jsi zapomněla všechno, co tě kdy naučili! Co si, k čertu, snažíš dokázat?“</emphasis></p>

<p>Vicki hlas ignorovala a hnala se dál. Možná si opravdu něco dokazovala. No a co.</p>

<p>Když se vyřítila na nástupiště, okamžitě si uvědomila, že zvolila špatnou stranu, a na krátký okamžik tomu byla ráda.</p>

<p>Oranžové kachličky stěny stanice byly zbrocené velikým cákancem krve, přecházejícím od hustých, dolů stékajících proudů až k jemným kapičkám vytvářejícím jemný nachový vzorek. Na zemi pod ním, s očima obrácenýma v sloup, otevřenými ústy a rozervaným hrdlem, ležel mladý muž. Ne: tělo mladého muže. Večeře, kterou Vicki před chvílí snědla, se jí začala drát vzhůru, ale bariéry, jež si vybudovala při vyšetřování jiných vražd, zafungovaly a ona násilím zvracení potlačila.</p>

<p>V tunelu se začal zvedat vítr a bylo slyšet, jak se blíží souprava jedoucí na sever. Vypadalo to, že je blízko.</p>

<p><emphasis>Kristepane, přesně tohle tu ještě chybělo. </emphasis>Bylo 12:35 v neděli v noci, a tak předpokládala, že vlak přijede skoro prázdný, nikdo nevystoupí a nikdo si nevšimne mrtvoly a krví pocákané zdi na nejjižnějším konci severního nástupiště. Ovšem soudě dle toho, jak to na světě obvykle chodívá, bylo daleko pravděpodobnější, že se z posledního vagónu vyhrne skupinka dětí a drobná stařenka se slabým srdcem, aby stanuli tváří v tvář prázdným očím a v němém výkřiku otevřeným ústům čerstvé mrtvoly.</p>

<p>Nabízelo se jediné řešení. Stanici naplnil řev blížícího se vlaku, když Vicki s bušícím srdcem a bublající záplavou adrenalinu v žilách seskočila do jižního kolejiště. Dřevěný můstek přes proudem nabité koleje se nacházel příliš daleko, takřka přesně uprostřed mezi betonovými nosníky, takže musela skočit a nemyslet na bůhvíkolik milionů voltů, jež tratí proudily a které by ji v jediném okamžiku mohly proměnit ve škvarek. Chvíli balancovala na okraji, proklínala dlouhý plášť, který měla na sobě, a přála si, aby si raději vzala bundu. Pak, přestože věděla, že je to ta nejhloupější věc, kterou může udělat, pohlédla směrem k přijíždějícímu vlaku.</p>

<p><emphasis>Jak se dostal tak blízko? </emphasis>Jeho světla ji oslňovala a rachot byl ohlušující. Ztuhla v záři reflektorů a dobře si uvědomovala, že kdyby se posunula ještě o kousek, spadla by pod kovová kola monstra a roztrhalo by ji to na cáry.</p>

<p>Pak se v ústí severní části tunelu mihlo něco velikosti člověka. Moc toho nezahlédla, jen temný stín na pozadí sílícího světla, ale vytrhlo ji to ze strnulé nehybnosti a spadla do kolejiště.</p>

<p>Pod podrážkami jí zaskřípal štěrk, ozvalo se kovové zařinčení, pak se rukama zachytila o okraj nástupiště a vymrštila se vzhůru. Svět se naplnil hlukem a světlem a něco se jí zlehka otřelo o podrážku. Ruce měla ulepené a pokryté krví, ale nebyla její, a to bylo v tu chvíli to jediné, na čem záleželo. Ještě než vlak zastavil, přehodila přes tělo plášť a vytáhla průkaz.</p>

<p>Strojvůdce vystrčil hlavu.</p>

<p>Vicki letmo mávla koženým pouzdrem a vyštěkla: „Zavřete dveře! Hned!“</p>

<p>Dveře, sotva pootevřené, se opět zavřely.</p>

<p>Uvědomila si, že zadržovala dech. Když se strojvůdcova hlava zase objevila, přikázala: „Zavolejte vysílačkou policii. Řekněte, že jde o 10-33… Nemusí vás zajímat, co to znamená!“ Věděla, že se zeptá. „Oni budou vědět! A nezapomeňte jim říct, kde jsme.“ Lidi už udělali v krizových situacích hloupější chyby. Když opět zmizel uvnitř, podívala se na obal průkazu a povzdechla si, pak si jedním zakrváceným prstem posunula brýle ke kořeni nosu. Její průkaz soukromého detektiva v podobné situaci neznamenal vůbec nic, ale lidé reagují na zdání autority, nikoli na technické detaily.</p>

<p>Trochu poodstoupila od těla. Zblízka pach krve a moči – přední část riflí toho kluka jí byla nasáklá – výrazně přebíjel kovové pachy metra. Za jedním oknem nejbližšího vagónu se objevila osamělá tvář. Zavrčela na ni a připravila se na čekání.</p>

<p>O necelé tři minuty později uslyšela Vicki od silnice slabý zvuk sirén. Skoro vykřikla radostí. Byly to nejdelší tři minuty jejího života.</p>

<p>Strávila je přemýšlením, dávala si dohromady krvavé cákance s polohou těla a výsledek se jí vůbec nelíbil.</p>

<p>Nevěděla o ničem, co by dokázalo zasadit jediný úder dost silný na to, aby roztrhl tělo jako papírový kapesník, a to tak rychle, že oběť ani neměla čas se bránit. Vůbec o ničem. Jenže cosi to dokázalo.</p>

<p>A to cosi se skrývalo v hloubi tunelů.</p>

<p>Natáčela hlavu, dokud neviděla do tmy za koncem soupravy. Cítila, jak jí vstávají chloupky na zátylku. V duchu se ptala, co se v temnotě asi skrývá. Dostala husí kůži, a nejen kvůli chladu. Nikdy se nepovažovala za ženu s výrazně bujnou představivostí a věděla, že vrah už musí být dávno pryč, ale v tunelu pořád něco bylo.</p>

<p>Ze zamyšlení ji vytrhlo typické klapání podrážek policejních bot. Opatrně se otočila s rukama od těla. Když přivolají policii k násilné vraždě a policisté najdou někoho v zakrvácených šatech stojícího nad mrtvým tělem, je omluvitelné, že občas dospějí k unáhleným závěrům.</p>

<p>Na místě chvíli vládl chaos, ale čtyři ze šesti policistů naštěstí o „Viktorii“ Nelsonové slyšeli, a když se všichni všem omluvili, pustili se do práce.</p>

<p>„…tělo pláštěm, řekla jsem strojvůdci, aby zavolal policii, a čekala.“ Policejní komisař West drápal poznámky do zápisníku a potlačoval úsměv. Ještě si pamatoval, že také býval mladý a horlivý. Matně. Když zvedl oči od papíru, kývla směrem k tělu a zeptala se: „Chcete se podívat?“</p>

<p>„Bože, ne!“ Po chvíli poněkud zahanbeně dodal: „Chtěl jsem říct, že by se nemělo s ničím hýbat, dokud sem nepřijedou z oddělení vražd.“</p>

<p>Oddělení vražd. Vicki se obrátil žaludek a nálada jí klesla pod bod mrazu. Zapomněla, že to tady nemá na povel. Zapomněla, že není víc než svědek, který se objevil na místě činu jako první – a i to jen kvůli tomu, že se cestou sem dopustila několika pořádných hloupostí. Uniformy v ní vzbudily pocit, že je všechno jako za starých časů, ale oddělení vražd… její oddělení. Ne, už dávno ne. Hřbetem ruky si posunula brýle.</p>

<p>Komisař West, přistižený, jak zírá, zmateně sklopil zrak. „Ehm, myslím, že nikomu nebude vadit, když si umyjete z rukou tu krev.“</p>

<p>„Díky.“ Vicki se podařilo usmát, ale nevyslovenou otázku ignorovala. To, jak dobře nebo špatně vidí, byla pouze její věc – a nikoho jiného. Jen ať se policejním sborem klidně šíří další vlna drbů. „Nevadilo by vám sáhnout mi do kabelky a vytáhnout pár papírových kapesníčků…?“</p>

<p>Mladý komisař opatrně vnořil ruku do veliké kožené kabelky a bylo vidět, jak si oddechl, když ji opět vytáhl i s papírovými kapesníčky. Zjevně byl rád, že má všechny prsty. Vickiina kabelka byla u Metropolitní policie a všech jejích obvodů legendou.</p>

<p>Většina krve na rukou už stačila zaschnout a vytvořit červenohnědé skvrny a tu trochu, která nezaschla, kapesníčkem ještě více rozmazávala. Přesto ji nepřestávala drhnout a cítila se při tom trochu jako lady Macbeth.</p>

<p>„Likviduješ důkazy?“</p>

<p><emphasis>Celluci</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Museli poslat zrovna Celluciho</emphasis>. <emphasis>Ten parchant vždycky chodil hrozně tiše. </emphasis>Ona a Mike Celluci se sice nerozešli zrovna jako nejlepší přátelé, ale než se k němu otočila, podařilo se jí výraz v obličeji ovládnout.</p>

<p>„Jen se ti snažím znepříjemnit život.“ Jak její hlas, tak úsměv byly falešné. Přikývl, přičemž mu do tváře padl příliš dlouhý pramen tmavě hnědých vlasů. „Vždycky je nejlepší dělat to, co ti jde nejlíp.“ Pak sjel pohledem na mrtvé tělo za ní. „Výpověď podáš Davovi.“ Jeho parťák, který stál za ním, zamával dvěma prsty. „Já si s tebou promluvím později. To je tvůj plášť?“</p>

<p>„Jo, můj.“ Vicki se dívala, jak zvedá lem krví nasáklého pláště, a věděla, že v tu chvíli pro něj neexistuje nic než mrtvé tělo a jeho nejbližší okolí. I když se jejich metody lišily, vykonával své povinnosti se stejnou horlivostí, jako to dělala ona – <emphasis>jako to dělávala ona</emphasis>, opravila se v duchu – a tohle nevyhlášené soupeření mezi nimi se promítalo do mnoha vyšetřovaných případů. Včetně spousty těch, kterých se ani jeden z nich neúčastnil.</p>

<p>„Vicki?“</p>

<p>Povolila sevřené čelisti, stále si při tom drhla ruce kapesníkem, a šla za Davem kus dál po nástupišti.</p>

<p>Dave, který byl v době, kdy Vicki po jejich posledním dramatickém střetnutí odešla od sboru, partnerem Mika Celluciho teprve měsíc, se poněkud sebevědomě usmál a řekl: „Co kdybychom to udělali přesně podle předpisů?“</p>

<p>Vicki vydechla. Ani si neuvědomila, že zadržovala dech. „Jasně, to bude nejlepší.“ Únik od emocí do bezpečí policejních postupů – tradice policejních útvarů na celém světě. Zatímco spolu hovořili, opustila nyní již prázdná vlaková souprava pomalu stanici.</p>

<p>„…v reakci na výkřik jsi běžela dolů na jižní nástupiště, pak přeběhla přes koleje těsně před severním vlakem a dostala se k tělu. Když jsi přecházela koleje…“</p>

<p>Vicki se v duchu nahrbila. Dave Graham byl jeden z nejtolerantnějších mužů, které kdy potkala, ale ani on nedokázal ovládnout hlas natolik, aby z něj nebylo zřejmé, co si o tom kaskadérském kousku myslí.</p>

<p>„…uviděla jsi něco, co připomínalo lidskou siluetu ve volném, rozevlátém oblečení, jak přechází trať v místě mezi tebou a světly. Je to tak?“</p>

<p>„V podstatě ano.“ Když se to řeklo bez všech pečlivě zaznamenaných podrobností, vypadalo její jednání jako naprostá pitomost.</p>

<p>„Dobrá.“ Zavřel notes a poškrábal se na nose. „Máš, ehm, v úmyslu se tady zdržet?“</p>

<p>Vicki se ohlédla, když policejní fotograf pořídil další rychlou sérii snímků. Mika nikde neviděla, ale slyšela ho, jak v tunelu rázně udílí rozkazy svým nejlepším hlasem ve stylu „Boží dar Kriminálnímu vyšetřovacímu úřadu“. <emphasis>Dole v tunelu</emphasis>… Chloupky na zátylku se jí znovu vztyčily při vzpomínce na cosi plíživého, cosi temného a – ano, pokud to měla nějak pojmenovat – cosi zlého. Náhle cítila nutkání Celluciho varovat, aby si dal pozor. Neudělala to. Věděla, jak by reagoval. Jak by reagovala ona sama, kdyby byla na jeho místě.</p>

<p>„Vicki? Hodláš se tu zdržet?“</p>

<p>Měla na jazyku odpověď <emphasis>ne, vy víte, kde mě najdete, kdybyste potřebovali další informace</emphasis>, ale zvědavost – na to, co policie objeví, na to, jak dlouho dokáže zůstat tak blízko práci, kterou milovala, než se složí – změnila <emphasis>ne </emphasis>v mručivé „ještě chvíli“. Ať se propadne, jestli teď vezme do zaječích.</p>

<p>Zatímco se dívala, vylezl Celluci po schodech na nástupiště, dal se do rozhovoru s fotografem a ukazoval přitom rukou dozadu podél kolejí. Fotograf namítal, že k práci potřebuje alespoň trochu světla, ale Celluci ho zarazil. Muž se znechuceným zabručením sebral kufřík a zamířil k tunelu.</p>

<p><emphasis>Příjemný jako obvykle</emphasis>, pomyslela si Vicki, když Celluci sebral její plášť ze země a zamířil k ní, přičemž se mírným obloukem vyhnul koronerovým mužům, kteří konečně balili mrtvé tělo do oranžového plastového pytle. „Netvrď mi,“ prohlásila, jakmile byl dost blízko, „že jediné stopy kolem jsou moje.“ Tón jejího hlasu byl suchý až sarkastický, a jak doufala, neprozrazoval nic z palčivých emocí, které jí uzlovaly střeva. Na místě činu byla samozřejmě spousta stop, žádnou z nich se ale nepodařilo identifikovat – byli přece v centru města – a krvavé stopy rukou, které kolem roztrousila Vicki, mluvily jasnou řečí.</p>

<p>„Trefa do černého, Sherlocku.“ Hodil jí kabát. „A stopa krve vede do provozního výklenku a tam končí.“</p>

<p>Vicki se mračila a v hlavě si rekonstruovala, co se asi muselo odehrát těsně předtím, než se dostala na nástupiště. „Koukl ses na jižní stranu?“</p>

<p>„Tam jsme právě ztratili stopu.“ A tón jeho hlasu dodával: <emphasis>Neuč orla lítat. </emphasis>Zvedl ruku, aby zarazil další otázku. „Zatímco Dave mluvil s tebou, poslal jsem jednoho z uniformovaných, aby si promluvil s tím starým pánem, ale je úplně mimo. Pořád mele něco o armageddonu. Jede ho sem vyzvednout jeho švagr a já za ním zajdu zítra.“</p>

<p>Vicki rychlým pohledem zalétla k místu, kde seděl a mluvil s policistkou starý pán, který vystoupil za ní z autobusu a stejně jako ona sešel do metra. I z dálky bylo jasné, že je na tom špatně. Obličej měl šedivý, jednou kostnatou rukou s oteklými klouby držel komisařku za rukáv a zdálo se, že nesouvisle blábolí. Znovu obrátila pozornost ke svému společníkovi a zeptala se: „A co metro? Zavřel jsi ho na noc?“</p>

<p>„Jo.“ Mike mávl rukou ke konci nástupiště. „Chci, aby Jake pořádně zpracoval ten výklenek.“ Opakované světelné záblesky byly známkou toho, že fotograf má pořád napilno. „Není to jeden z těch případů, kdy přijdeme a odejdeme během pár minut.“ Vrazil ruce do kapes svrchníku a zamračil se. „I když podle toho, jak přepravní služba vyváděla, by sis mohla myslet, že uzavíráme metro ve špičce, abychom někoho sebrali za rozhazování odpadků.“</p>

<p>„A jaký, ehm, druh případu to je?“ otázala se Vicki – to bylo asi tak nejblíže otázce, kterou chtěla položit doopravdy. Jestli to cítí i on, ať už je to cokoli.</p>

<p>Pokrčil rameny. „Pověz mi to ty. Mám pocit, že ses neohlížela na námahu a skočila do toho rovnýma nohama.“</p>

<p>„Byla jsem tady,“ odsekla. „Byl bys radši, kdybych to ignorovala?“</p>

<p>„Neměla jsi zbraň, posily, žádnou představu o tom, co se dole děje.“ Celluci jí držel naprosto stejné kázání, které si už dříve udělila sama. „Za osm měsíců se přece nedá zapomenout úplně všechno.“</p>

<p>„A co bys udělal ty?“ procedila skrze zaťaté zuby.</p>

<p>„Nesnažil bych se spáchat sebevraždu, jen abych si dokázal, že jsem pořád ve formě.“</p>

<p>Ticho, které se rozhostilo, na ni dopadlo jako pytel cementu, až Vicki pod tou váhou zaskřípala zuby. Opravdu dělala právě tohle? Zahleděla se dolů na špičky svých bot a pak nahoru na Mika. Se svými stopětasedmdesáti centimetry výšky nehleděla odspodu na mnoho mužů, ale vedle Celluciho s jeho sto devadesáti se cítila jako malá holka. A pocit, že je malá holka, nesnášela. „Jestli začneme zase probírat můj odchod ze sboru, tak jdu pryč.“</p>

<p>Zvedl obě ruce a unaveně se vzdal. „Máš pravdu. Jako obvykle. Omlouvám se. Nic znovu probírat nebudeme.“</p>

<p>„Tys to nadhodil.“ Znělo to nepřátelsky, ale bylo jí to jedno. Měla poslechnout instinkt a odejít hned poté, co podala výpověď. Muselo jí přeskočit, že se dostala do téhle pozice, když byl poblíž Celluci.</p>

<p>Svaly na čelisti mu ztvrdly. „Řekl jsem, že se omlouvám. Tak běž, hraj si na superhrdinku, jestli chceš, ale co když,“ pokračoval upjatým hlasem, „nechci vidět, jak se necháš zabít? Možná nejsem ochoten hodit za hlavu osm let přátelství…“</p>

<p>„<emphasis>Přátelství</emphasis>?“ Vicki cítila, jak se jí zvedá obočí.</p>

<p>Celluci si zajel prsty do vlasů a prohrábl si kučery – gesto, které používal, když se ze všech sil snažil ovládat. „<emphasis>Možná </emphasis>nejsem ochoten hodit za hlavu čtyři roky přátelství a čtyři roky sexu jen kvůli hloupé neshodě!“</p>

<p>„Jenom sexu? Ničeho víc?“ Vicki zvolila snadnou únikovou cestu a mnohem závažnější předmět sporu ignorovala. Nedostatkem věcí, kvůli kterým by se mohli hádat, tihle dva nikdy netrpěli. „Pro mě to nikdy nebylo jen o sexu, detektive!“</p>

<p>Teď už oba křičeli.</p>

<p>„Řekl jsem snad, že to byl jen sex?“ Rozhodil ruce a jeho hlas burácel mezi kachlíkovými stěnami stanice metra. „Byl to skvělý sex! Lepší? Byl to bombastický sex! Byl to… Co je?“</p>

<p>Komisař West, na jehož světlé pleti bylo zřetelně vidět, jak se červená, povyskočil. „Stojíte v cestě, nemohou odvézt tělo,“ vykoktal.</p>

<p>Celluci zabručel nesrozumitelnou kletbu a ustoupil ke zdi.</p>

<p>Když nosítka projížděla kolem, a přitom se jejich obsah zabalený ve fluorescentním plastovém pytli trochu kýval ze strany na stranu, zaťala Vicki ruce do pěstí a uvažovala, že Mikovi Cellucimu vrazí jednu přímo do toho jeho klasicky krásného nosu. Proč dovolila, aby na ni tak působil? Rozhodně měl náramný talent k pronikání jejími pečlivě budovanými štíty a k dráždění citů, o kterých si myslela, že je má pod kontrolou. Zatracený prevít. Nijak jí nepomáhalo, že tentokrát měl pravdu. V koutku úst jí zacukalo. Alespoň spolu zase začali mluvit…</p>

<p>Když nosítka projela, narovnala prsty, položila ruku na Celluciho paži a řekla: „Příště to provedu přesně podle předpisů.“</p>

<p>Bylo to asi nejblíže k omluvě, co ze sebe byla schopná dostat, a on to věděl.</p>

<p>„Proč s tím teď začínat.“ Povzdechl si. „Podívej, ohledně tvého odchodu ze sboru… vždyť nejsi slepá, Vicki, mohla jsi zůstat…“</p>

<p>„Celluci…“ procedila jeho jméno skrze zaťaté zuby. Vždycky udělal tu jednu poznámku navíc a přehnal to.</p>

<p>„Na tom nesejde.“ Natáhl ruku a posunul jí brýle blíže ke kořeni nosu. „Chceš svézt do centra?“</p>

<p>Sjela pohledem na zničený plášť. „Proč ne?“</p>

<p>Když šli po schodech za nosítky, plácl ji zlehka do ramene.</p>

<p>„Bylo fajn zase se s tebou pohádat.“</p>

<p>Vzdala to – posledních osm měsíců pro ni bylo přinejlepším Pyrrhovým vítězstvím – a zašklebila se. „Taky jsi mi chyběl.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Pondělní noviny vraždu rozmázly na první straně. Bulvár měl dokonce i barevnou fotku nosítek vyjíždějících ze stanice metra. Pytel s tělem působil na snímku, kde převládaly odstíny tmavě modré a šedé, svými výraznými barvami takřka obscénně. Vicki hodila noviny na rostoucí hromadu „k recyklaci“ vlevo od stolu a začala si okusovat nehet na palci. Celluciho teorie, o kterou se s ní neochotně podělil cestou do centra, zahrnovala drogu PCP a jakési nasazovací drápy.</p>

<p><emphasis>„Jako ten chlápek ve filmu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ten měl rukavici s břitvami, Celluci.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„No tak něco takového.“</emphasis></p>

<p>Vicki tomu nevěřila a věděla, že ani Mike tomu doopravdy nevěří. Byla to jen nejlepší hypotéza, kterou se mu podařilo vymyslet, než získá další fakta. Jeho konečné odpovědi často původní teorii v ničem nepřipomínaly, on prostě jen hrozně nerad začínal od nuly. Nejradši nechával fakta padat do prázdna a sledoval, jaký tvar dostane hromada, kterou vytvoří. Tentokrát byla potíž v tom, že prostě nepřestávala padat. Potřebovala další údaje.</p>

<p>Její ruka už byla na půli cesty k telefonu, než si to uvědomila a stáhla ji zpátky. Už se jí to netýkalo. Poskytla výpověď a tím její účast na případu skončila.</p>

<p>Sundala si brýle a otřela si čočky cípem mikiny. Okraje jejího světa se rozpily a začaly připomínat pohled do zamlženého tunelu – širokého tunelu, který byl pro každodenní život více než dostatečný. Zatím přišla přibližně o třetinu periferního vidění. Zatím. Mohlo se to už jen zhoršovat.</p>

<p>Brýle napravovaly pouze problém s krátkozrakostí. Napravit zbytek nemohlo nic.</p>

<p>„Fajn, tenhle případ patří Cellucimu. Dobře. Já mám vlastní práci,“ řekla si pevným hlasem. „Takovou, kterou zvládnu.“ A měla by se do ní radši pustit hned. Úspory jí nevystačí věčně a počet případů, na kterých pracovala, byl zatím až ostudně nízký, protože kvůli problémům se zrakem musela odmítnout nejednoho potenciálního klienta.</p>

<p>Se zaťatými zuby si položila do klína tlustý svazek torontských bílých stránek. S trochou štěstí bude F. Chan, kterého hledala – dědic pěkného balíku peněz po mrtvém strýčkovi z Hongkongu – figurovat mezi šestadvaceti uvedenými jmény. A když ne… byly tam tři plné stránky Chanů, šestnáct sloupců, přibližně tisíc osm set padesát šest jmen, přičemž by se vsadila, že dobrá polovina z nich měla v rodině nějakého pana Foo.</p>

<p>Mike Celluci určitě právě teď pátrá po vrahovi. Zaplašila tu myšlenku. Kdo nevidí, nemůže být policajt. Jak si ustlala, tak si lehne.</p>

<p>~~~</p>

<p>Terri Nealová se opřela o stěnu výtahu, několikrát se zhluboka nadechla, a když měla pocit, že načerpala dostatek energie, zvedla paži jen tak vysoko, aby viděla na hodinky.</p>

<p>„Dvanáct sedmnáct?“ zasténala. <emphasis>Kam se to pondělí sakra podělo a jaký má vlastně smysl vůbec chodit domů? Za osm hodin musím být zpátky. </emphasis>Cítila na boku váhu pageru a přidala tichou modlitbu, aby to opravdu bylo plných osm hodin. Firma už dnes dostala svou libru živého masa – prokletý pípák znovu spustil ve 4:20, zrovna když si konečně sedla za volant – takže ji možná, jen možná, nechají pro dnešek na pokoji.</p>

<p>Dveře výtahu se se zasyčením otevřely a ona se vyšourala do podzemní garáže.</p>

<p>„Opouštím kancelář,“ zamumlala. „Jdu si dát dvacet.“</p>

<p>Trochu zašilhala ve světle fluorescentních zářivek a vydala se napříč takřka prázdnými garážemi. Její stín kolem ní tančil jako bláznivá marioneta. Studené, ostré světlo zářivek vždycky nenáviděla, svět vržený mezi tak ostré kontrasty světel a stínů působil značně nepřátelsky. A dnes v noci…</p>

<p>Potřásla hlavou. Nedostatek spánku jí plnil hlavu bláznivými myšlenkami. Překonala nutkání ohlížet se neustále přes rameno a konečně přišla na jedinou výhodu, kterou jí nekonečné hodiny přesčasů přinášely.</p>

<p>„Ahoj, zlato.“ Zašátrala v kapse po klíčích od auta. „Stýskalo se ti po mně?“</p>

<p>Otevřela zavazadlový prostor, zvedla kufřík – <emphasis>ta zatracená věc musí vážit snad tunu! </emphasis>– přehoupla ho přes okraj a zasunula do vozu. Opřela se lokty o těsnění, chvíli si odpočinula, napůl uvnitř a napůl venku z vozu. Cítila pach nového nátěru, nového linolea, nové umělé hmoty a… zkaženého jídla. Zamračila se a narovnala.</p>

<p><emphasis>Ještě že to nejde z mého auta…</emphasis></p>

<p>Překonala nutkání zvracet, zaklapla kufr a otočila se. Ať si s tím smradem zítra láme hlavu ochranka. Jediné, po čem toužila, bylo dostat se domů.</p>

<p>Chvíli trvalo, než jí došlo, že se tam nedostane.</p>

<p>V okamžiku, kdy se výkřik prodral do hrdla, bylo již rozsápané a zvuk se změnil v bublavý chropot, jak se její rozervaná průdušnice zaplnila krví.</p>

<p>Poslední věc, kterou viděla, než se jí hlava zvrátila dozadu, byly rudé stružky stékající po boku jejího nového auta.</p>

<p>To poslední, co slyšela, bylo neodbytné <emphasis>píp, píp, píp </emphasis>pageru.</p>

<p>A poslední, co ucítila, byla ústa na jejím zmasakrovaném hrdle.</p>

<p>~~~</p>

<p>V úterý ráno se první stránky bulvárních plátků zaplnily křiklavými titulky hlásajícími „ROZPAROVAČ ZNOVU ÚTOČÍ“. Pod nimi se skvěla fotografie trenéra torontských Maple Leafs a krátký článek se – nikoliv poprvé tuto sezónu – tázal, jestli by neměl být odvolán, jelikož se Listy opět nacházely na posledním místě ligové divize. V podobně nevysvětlitelném grafickém rozložení tyhle noviny vynikaly.</p>

<p>„Vyhoďte majitele,“ zamumlala Vicki, posunula si brýle na nose a zírala na drobnou sazbu pod hlavním titulkem. „Příběh na straně dvě,“ stálo tam, a na straně dvě se – společně s fotografií podzemní garáže a hysterickou výpovědí ženy, která tělo objevila – nacházel popis zohaveného těla, který se přesně shodoval s tím, co Vicki našla ve stanici metra Eglinton Západ.</p>

<p>„Zatraceně.“</p>

<p><emphasis>„Vyšetřovatel z oddělení vražd Michael Celluci,“ </emphasis>pokračoval dále článek, <emphasis>„tvrdí, že takřka není pochyb o tom, že nejde o pokus napodobit podobný nedávný zločin a ten, kdo zabil Terri Nealovou, zavraždil v neděli v noci rovněž Iana Reddicka.“</emphasis></p>

<p>Vicki měla silné podezření, že to tak Mike vůbec neřekl, ačkoliv to mohlo po obsahové stránce souhlasit. Mike jen zřídka považoval za nezbytné spolupracovat s tiskem nebo třeba jen skrývat své znechucení z něj. A nikdy nebyl tak zdvořilý.</p>

<p>Přečetla si text ještě jednou a po páteři jí ledovými prsty přejel bezejmenný strach. Vzpomněla si na pocit přítomnosti čehosi plíživého a věděla, že tím zabíjení neskončí. Vyzvánějící telefon měla v ruce skoro dříve, než se vědomě rozhodla zavolat.</p>

<p>„Mika Celluciho, prosím. Cože? Ne, žádný vzkaz.“</p>

<p><emphasis>A co jsem se mu to vlastně chystala říct? </emphasis>uvažovala, když zavěsila. <emphasis>Že mám tušení, že tohle je jen začátek? To by se mu moc líbilo.</emphasis></p>

<p>Vicki odhodila bulvární plátek stranou a sáhla po dalších městských novinách. Na čtvrté straně byl takřka stejný článek, kratší o dobrou polovinu přídavných jmen a většinu hysterie.</p>

<p>Ani jedny listy se nezmiňovaly o tom, že rozervat hrdlo jediným úderem je v podstatě nemožné.</p>

<p><emphasis>Kdybych si jen dokázala vzpomenout, co na tom těle scházelo…</emphasis></p>

<p>Povzdechla si a protřela oči. A kromě toho ji čekala návštěva u pěti Foo Chanů…</p>

<p>~~~</p>

<p>Ve výkopu se něco pohybovalo. DeVerne Jones se opřel o drátěný plot, vydechl do tmy pivní výpary a přemýšlel, co by s tím měl udělat. Byl to jeho výkop. Jeho první ve funkci předáka. Ráno začnou pracovat na nosné konstrukci, aby se s příchodem jara mohlo začít s litím betonu. Zahleděl se do tmy za černé siluety stavebních strojů. A teď tam dole něco bylo. V <emphasis>jeho</emphasis> výkopu.</p>

<p>Chvíli si přál, aby se cestou domů z baru nerozhodl zastavit na stavbě. Bylo po půlnoci a stín, který u protější stěny zahlédl, pravděpodobně patřil nějakému nešťastnému opilci, který hledal teplé místečko, kam by se mohl schoulit a kde by ho policajti nechali na pokoji. Pracovní četa mohla vandráka ráno bez problémů vyhodit. Jenže tam dole taky měli spoustu drahého vybavení a mohlo za tím být i něco víc.</p>

<p>„Sakra.“</p>

<p>Vydoloval klíče a přistoupil k bráně. Visací zámek byl otevřený. V chladu a vlhku někdy západka pořádně nedosedla, ale on odcházel z výkopu jako poslední, a než odešel, dobře ho zkontroloval. Nebo snad ne?</p>

<p>„Sakra.“ Najednou to začalo vypadat jako pořádné štěstí, že se tady zastavil.</p>

<p>Panty ublíženě zaskřípaly a brána se otevřela.</p>

<p>DeVerne chvíli stál na vrcholu rampy a čekal, jestli se jeho kořist neprozradí nějakým zvukem.</p>

<p>Nic.</p>

<p><emphasis>Plný břich piva a je z tebe hrdina</emphasis>, pomyslel si, ještě dost střízlivý, aby si uvědomoval, že možná leze do potíží, ale už dost opilý, aby mu to vlastně bylo jedno.</p>

<p>Když byl v polovině cesty dolů a jeho oči přivykly tmě, uviděl to znovu. Lidská silueta, pohybující se příliš rychle, než aby mohlo jít o opilce, zmizela za jedním buldozerem.</p>

<p>Tak tiše, jak jen dokázal, přidal DeVerne do kroku. Chytí toho hajzla při činu. Trochu si zašel a vytáhl z hromady šrotu metrovou železnou trubku. Nemá smysl riskovat, i krysa zahnaná do kouta se může bránit. Břinknutí kovu o kov zarachotilo až nepřirozeně hlasitě a odrazilo se ozvěnou od stěn výkopu. Teď, když se prozradil, vyrazil kolem buldozeru s vyzývavým výkřikem a pozdviženou zbraní.</p>

<p>Na zemi někdo ležel. DeVerne zahlédl boty vyčnívající ze stínů. Ve stínech se schovávala – nebo je vytvářela, DeVerne si nebyl jistý – další postava.</p>

<p>DeVerne znovu zařval. Postava se vztyčila a otočila, zahalená do tmy jako do pláště.</p>

<p>Vůbec si neuvědomil, že se pohnula, dokud mu nevyškubla trubku z ruky. Stěží stačil zvednout druhou ruku v marném pokusu zachránit si život. <emphasis>Nic takového neexistuje! </emphasis>zakvílel tiše, když umíral.</p>

<p>~~~</p>

<p>Ve středu ráno přinesly bulvární plátky čtyřpalcové titulky: „MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Dvě</p>

<p>Zvedl jí paži a přejel jazykem po měkkém mase na vnitřní straně zápěstí. Zasténala, hlavu zvrácenou dozadu, a ztěžka oddechovala.</p>

<p>Skoro.</p>

<p>Pozorně ji sledoval, a jakmile se začala blížit k vyvrcholení a její tělo se pod ním začalo vzpínat, vzal mezi dvě ostré špičky řezáků malou žilku u kořene jejího palce a skousl. Lehká bolest pro ni nebyla ničím víc než dalším pocitem, který se přidal k již tak přetíženému systému, a zatímco plula na vlnách orgasmu, pil.</p>

<p>Vyvrcholili téměř současně.</p>

<p>Natáhl ruku a jemně jí odsunul pramen vlhkých, mahagonových vlasů z tváře. „Děkuji ti,“ řekl hebkým hlasem.</p>

<p>„Ne, to já děkuji tobě,“ zamumlala, vzala ho za ruku a vtiskla mu do dlaně polibek.</p>

<p>Chvíli tiše leželi, ona plula sem a tam na hranici spánku, on sledoval hru světel na měkkých křivkách jejích ňader a přejížděl bříškem prstu po modrých liniích žil pod bílou kůží. Teď, když se nakrmil, už jeho pozornost nerozptylovaly. Když si byl jistý, že látky podporující srážlivost obsažené v jeho slinách zapůsobily a malé ranky na jejích zápěstích už nebudou dál krvácet, vymanil své nohy propletené s jejíma a zamířil do koupelny, aby se dal dohromady.</p>

<p>Probrala se, když se oblékal.</p>

<p>„Henry?“</p>

<p>„Jsem pořád tady, Caroline.“</p>

<p>„Teď. Ale odcházíš.“</p>

<p>„Mám práci.“ Přetáhl si přes hlavu svetr, a když se vynořil, zamrkal, oslněný náhlým světlem z lampičky u postele. Díky dlouhým rokům praxe neucukl, ale pomalu se otočil, aby měly jeho oči čas se vzpamatovat.</p>

<p>„Proč nemůžeš pracovat ve dne jako normální člověk?“ stěžovala si Caroline, přitáhla si z nohou postele prošívanou deku a zachumlala se do ní. „Měl bys noci jen pro mě.“</p>

<p>Usmál se a popravdě odpověděl: „Ve dne mi to nemyslí.“</p>

<p>„Spisovatelé,“ povzdechla si.</p>

<p>„Spisovatelé,“ přikývl, sklonil se a políbil ji na nos. „Jsme jiná rasa.“</p>

<p>„Zavoláš mi?“</p>

<p>„Jakmile budu moci.“</p>

<p>„Muži!“</p>

<p>Natáhl se a zhasl lampičku. „To taky.“ Hbitě se vyhnul jejím pažím, které ho chtěly uchopit, políbil ji na rozloučenou, tichým krokem odešel z ložnice a prošel ztemnělým bytem. Slyšel, jak se jí změnil dech, a věděl, že usnula. Obvykle usnula okamžitě poté, co skončili, a ani nevěděla, kdy odešel. Byla to jedna z věcí, které se mu na ní líbily nejvíc, protože díky tomu jen zřídka zažívali nepříjemné hádky o to, jestli zůstane přes noc.</p>

<p>Vzal si kabát a boty a vyšel z bytu, jedno ucho nastražené po zvuku zapadajícího zámku. V mnoha ohledech nyní prožíval nejbezpečnější časy svého života. V jiných naopak ty nejnebezpečnější.</p>

<p>Caroline neměla podezření, kdo doopravdy je. Pro ni nebyl ničím víc než příjemnou epizodou, občasným společníkem, sexem bez pocitu viny. Ani se nemusel moc namáhat, aby v ní tento pocit vzbudil.</p>

<p>Zamračil se na odraz na výtahových dveřích. „Chci víc.“ Už jistou dobu cítil narůstající nepokoj, hlodal v něm, nedopřával mu klid. Nakrmení přinášelo trochu úlevy, ale ne dost. Potlačil frustrovaný výkřik, otočil se a praštil dlaní do umakartové stěny. V uzavřeném prostoru zněla rána jako výstřel z pušky. Henry sledoval pavučinku prasklin rozbíhající se zpod jeho ruky. Dlaň ho pálila, ale cítil, že akt násilí hrot neklidu trochu otupil.</p>

<p>V hale nepotkal nikoho, kdo by se přišel podívat, co to bylo za zvuk, a tak vyšel z domu v takřka povznesené náladě.</p>

<p>Venku na ulici bylo chladno. Trochu si utáhl šálu kolem krku a vyhrnul si límec. To, čím byl, jej sice činilo vůči nepřízni počasí méně náchylným než většinu lidí, ale ani tak neměl potěšení z toho, že mu foukalo za krk. S lemem dlouhého koženého pláště pleskajícím o paty prošel kolem krátkého bloku k Bloorově ulici, zahnul na východ a zamířil k domovu.</p>

<p>I když byla skoro jedna hodina čtvrtečního rána a jaro se podle všeho letos rozhodlo s příchodem hodně počkat, ulice ještě nebyly prázdné. Doprava stále nepřetržitě proudila podél východozápadní osy města a čím blíže se Henry dostával k ulicím Yongova a Bloorova, největší křižovatce ve městě, tím více lidí na chodníku míjel. Jednou z věcí, které se mu na této části města líbily nejvíce, byla skutečnost, nikdy doopravdy nespala, a právě proto nyní bydlel tak blízko onomu místu, jak jen bylo možné. Dva bloky za Yongovou ulicí zahnul na kruhový objezd a sledoval jeho křivku až ke dveřím svého domu.</p>

<p>Už bydlíval na všech možných hradech, ve slušném počtu soukromých venkovských sídel, a dokonce i v nejedné kryptě, když bylo nejhůř, ale dlouhá staletí neměl domov, který by mu vyhovoval tolik jako tento byt v nájemním domě v srdci Toronta, který si koupil.</p>

<p>„Dobrý večer, pane Fitzroyi.“</p>

<p>„Dobrý, Gregu. Děje se něco?“</p>

<p>Vrátný se usmál a sáhl po tlačítku otevíracího mechanismu dveří. „Je tu klid jako v hrobě, pane.“</p>

<p>Henry Fitzroy povytáhl jedno ze svých rudě zlatých obočí, ale počkal, dokud nebyly dveře otevřené a elektronický zámek nepřestal bzučet, než se otázal: „A jak můžeš vědět, jaký klid je v hrobě?“</p>

<p>Greg se zašklebil. „Dělával jsem hlídače na hřbitově v Mount Pleasant.“</p>

<p>Henry potřásl hlavu a také se usmál. „Měl jsem tušit, že na to budeš mít odpověď.“</p>

<p>„Ano, pane, to jste měl. Dobrou noc, pane.“</p>

<p>Těžké skleněné dveře uťaly veškerý další rozhovor, takže jakmile Greg zvedl noviny, popřál mu Henry pohybem ruky dobrou noc a otočil se k výtahům. Pak se ale zarazil a otočil se znovu čelem ke skleněným dveřím.</p>

<p>„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“</p>

<p>Pohybuje rty při čtení, položil Greg noviny na stůl tak, že titulek zůstal zakrytý.</p>

<p>Henrymu se svět zúžil na ona tři slova. Strčil do dveří a ty se otevřely.</p>

<p>„Zapomněl jste něco, pane Fitzroyi?“</p>

<p>„Tvoje noviny. Ukaž mi je.“</p>

<p>Grega tón jeho hlasu zarazil, ale poslechl příkaz a posunul noviny po stole směrem k němu. Henry mu je vytrhl zpod rukou.</p>

<p>„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“</p>

<p>Pomalu, bez jakýchkoliv rychlých pohybů, se Greg odsunul na židli dozadu ve snaze zvětšit co možná nejvíce vzdálenost mezi sebou a mužem na protější straně stolu. Nebyl si jistý proč, ale během třiašedesáti let a dvou válek se nikdy nesetkal s výrazem, jaký se nyní rozhostil ve tváři Henryho Fitzroye. A doufal, že se s ním také už nikdy nesetká, protože jeho hněv byl nadlidský a hrůza, již vzbuzoval, byla větší, než mohl lidský duch snést.</p>

<p><emphasis>Prosím, Bože, dej, ať se neobrátí proti mně</emphasis>…</p>

<p>Minuty se vlekly a papír se trhal pod prsty, které jej svíraly stále křečovitěji.</p>

<p>„Ehm, pane Fitzroyi…“</p>

<p>Ořechově hnědé oči, tmavé jako zmrzlý kouř, se zvedly od čtení. Uvězněn jejich upřeným pohledem musel třesoucí se hlídač jednou nebo dvakrát polknout, než byl schopen větu dokončit.</p>

<p>„…můžete si, ehm, můžete si je nechat.“</p>

<p>Strach v Gregově hlase pronikl hněvem. Ve strachu se vždy skrývala hrozba. Henry znovu nalezl pečlivě budované pozlátko civilizovanosti, které nosil jako masku přes svou přirozenost dravce, a násilím si ji opět nasadil. „Nenávidím tenhle druh senzacechtivosti!“ Práskl novinami o stůl.</p>

<p>Greg vyskočil a jeho židle narazila do stěny. Už neměl kam ustoupit.</p>

<p>„Tohle zahrávání si se strachem veřejnosti je nezodpovědná žurnalistika.“ Henry si povzdechl a překryl zlobu iluzí unavené rozladěnosti. Díky čtyřem stům padesáti letům zkušeností vyhlížela tato falešná tvář věrohodně – bez ohledu na to, jak nepříjemný záchvat vzteku předtím byl. „Kvůli ní vypadáme špatně všichni.“</p>

<p>Greg povzdechnutí opětoval, otřel si zpocené dlaně o stehna a upnul se na vysvětlení. „Řekl bych, že spisovatelé jsou na něco takového poněkud citliví,“ nabídl úslužně.</p>

<p>„Někteří z nás,“ přikývl Henry. „Jsi si ohledně těch novin jistý? Chci říct, opravdu si je můžu nechat?“</p>

<p>„Žádný problém, pane Fitzroyi. Výsledky hokejových zápasů jsem si přečetl jako první.“ Jeho mysl již začínala zatemňovat vzpomínku na to, čeho byl svědkem, přidávala k ní racionální zdůvodnění, které ji činilo reálnější, snesitelnější, ale židli si ke stolu nepřisunul dřív, než se dveře výtahu zavřely a světélko indikátoru začalo stoupat.</p>

<p>Svaly se mu uzlovaly obrovským úsilím setrvat v klidu. Henry se soustředil na dýchání, na ovládnutí hněvu, aby on neovládl jej. V dnešní době přežíval jeho druh tak, že zapadl do společnosti, a on se teď dopustil potenciálně fatální chyby, když dovolil, aby se jeho reakce na novinový titulek projevila navenek. Dovolit si projevit pravou přirozenost v soukromí výtahu bylo relativně neškodné, ale učinit totéž v přítomnosti smrtelného svědka bylo něco úplně jiného. Ne že by od Grega očekával, že na něj začne ukazovat prstem a křičet, že je upír…</p>

<p>Velkým pomocníkem v tlumení hněvu mu byl pocit viny, že starého pána vyděsil. Měl Grega rád, bylo příjemné potkat v tomto světě demokracie a rovnosti člověka ochotného sloužit. Jeho chování mu připomínalo lidi, kteří pracovali na jeho panství, když byl ještě kluk, a alespoň na krátkou chvíli ho vracelo zpátky do jednodušších časů.</p>

<p>Když měl emoce opět pevně pod kontrolou, vystoupil ve čtrnáctém patře z výtahu a přidržel dveře, aby mohla nastoupit paní Hughesová se svým mastifem. Velký pes kolem něj prošel celý napjatý, se srstí za krkem zježenou a hlubokým vrčením v hrdle. Paní Hughesová se jako obvykle omlouvala.</p>

<p>„Já tomu opravdu nerozumím, pane Fitzroyi. Owen je obvykle tak hodný pejsek. Nikdy by… Owene!“</p>

<p>Mastif, celý roztřesený touhou zaútočit, začal alespoň tlačit své ohromné tělo mezi paničku a muže ve dveřích, aby ji pokud možno co nejvíce oddálil od hrozby, kterou cítil.</p>

<p>„Netrapte se tím, paní Hughesová.“ Henry stáhl ruku a dveře výtahu se začaly zavírat. „Nemůžete od Owena čekat, že bude mít rád každého.“ Těsně předtím, než se dveře zcela zavřely, se na psa usmál. Mastif v úsměvu okamžitě poznal to, co znamená, a vrhl se vpřed. Jak zuřivý štěkot ve výtahové šachtě postupně slábl, objevil se Henrymu na rtech o poznání upřímnější úsměv.</p>

<p>Deset minut se psem o samotě a jejich konflikt by byl urovnán. Zákon smečky je prostý, vládne nejsilnější. Ale Owen chodil ven vždy jen s paní Hughesovou a Henry pochyboval, že by to pochopila. Protože si nijak netoužil sousedku znepřátelit, s mastifovým nepřátelstvím se smířil. Byla to škoda. Měl psy rád a bylo by stačilo málo, aby Owen poznal, kde je jeho místo. Jakmile se ocitl za zavřenými dveřmi v bezpečí svého bytu, otevřel znovu noviny a zavrčel.</p>

<p>„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“</p>

<p>Z těl Terri Nealové a DeVerne Jonese byla vysáta veškerá krev.</p>

<p>Zdálo se, že titulek mluví pravdu.</p>

<p>A věděl, že on to na svědomí nemá.</p>

<p>Prudkým trhnutím zápěstí mrštil novinami přes pokoj a s mírným uspokojením sledoval, jak se jejich stránky snášejí k podlaze jako zranění ptáci.</p>

<p>„Sakra. Sakra. SAKRA!“</p>

<p>Přistoupil k oknu, setřásl z ramen plášť a odhodil ho na pohovku. Pak prudce rozhrnul závěsy, které halily výhled na město. Upíři jsou samotáři, jeden druhého nevyhledávají a ani se nestarají o to, kudy se toulají jejich bratři a sestry. I když měl podezření, že sdílí území s dalšími svého druhu, mohla by se jich na pomezí světla a stínů, jež tvořilo noc, potloukat dobrá dvacítka a Henry by si toho nebyl vědom o moc víc než lidé, mezi kterými se pohybovali.</p>

<p>A co bylo ještě horší, pokud byl zabiják opravdu upír, šlo by o dítě, jednoho z čerstvých proměněnců, neboť pouze čerství proměněnci potřebovali takové množství krve a zabíjeli s tak brutální bezohledností.</p>

<p>„Moje není,“ řekl noci, unavené čelo opřené o chladivé sklo. Byla to stejnou měrou modlitba jako prohlášení. Všichni jeho druhu měli hrůzu z toho, že by vypustili do světa právě takové monstrum, náhodné dítě, produkt nechtěné proměny. Ale on byl vždy opatrný, nikdy se nekrmil, dokud krev neměla čas se obnovit, nikdy neriskoval, že by mohl předat vlastní krev. Jednoho dne dítě mít bude, ale to podstoupí proměnu dobrovolně, stejně jako kdysi on, a on bude vždy nablízku, aby ho vedl a udržel v bezpečí.</p>

<p>Ne, jeho nebylo. Ale nemohl dovolit, aby i nadále terorizovalo město. Strach se v průběhu staletí nijak nezměnil a nezměnila se ani lidská reakce na něj. Vyděšené město vždy rychle vytáhne pochodně a zašpičatělé kůly… nebo jejich ekvivalent odpovídající dvacátému století.</p>

<p>„A já nechci strávit zbytek života připoutaný ke stolu o nic víc, než bych chtěl, aby mi oddělili hlavu a do úst nacpali česnek,“ svěřil se noci.</p>

<p>Bude muset dítě najít dříve, než ho najde policie, protože odpověď by přinesla více otázek než řešení. Najít dítě a zničit ho, neboť bez pouta krve ho nemůže ovládat.</p>

<p>„A pak,“ pozvedl hlavu a obnažil zuby, „najdu jeho rodiče.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Dobré ráno, paní Kopolousová.“</p>

<p>„Dobré, zlatíčko, dnes jste vstala brzy.“</p>

<p>„Nemohla jsem spát,“ postěžovala si Vicki cestou do zadní části obchodu, kde hučely mrazicí boxy, „a taky mi došlo mléko.“</p>

<p>„Vezměte si krabicové, je ve slevě.“</p>

<p>„Krabicové mi nechutná.“ Koutkem oka zahlédla, jak paní Kopolousová vyjadřuje tichý a ne právě pozitivní názor na její neochotu ušetřit čtyřicet devět centů. Popadla láhev a odnesla ji k pokladně. „Noviny ještě nevyšly?“</p>

<p>„Jo, jo, jsou přímo támhle, zlatíčko.“ Natáhla se přes hromádky tiskovin, přičemž podsaditým tělem zakryla jejich titulky. Když se znovu narovnala, hodila k pokladně po jednom výtisku od každého.</p>

<p>„SABRES DEKLASOVALI LEAFS 10:2!“</p>

<p>Vicki, která si ani nevšimla, že zadržuje dech, zhluboka vydechla. V bulvárním plátku nebyla žádná zmínka o další vraždě – kromě masakru, který se odehrál v divizním zápase, to vypadalo, že město bezpečně přečkalo noc.</p>

<p>„Ty strašné věci… vy jste do nich nějak zapletená, viďte?“</p>

<p>„Jaké strašné věci, paní Kopolousová?“ Shrábla drobné, které jí prodavačka vrátila, pak je zase vrátila a vzala si místo nich velikonoční vajíčko z mléčné čokolády. <emphasis>No co, mám co slavit.</emphasis></p>

<p>Paní Kopolousová zavrtěla hlavou, ale jestli šlo o reakci na vajíčko nebo na život obecně, to zůstalo Vicki utajeno. „Děláte nad těmi novinami stejné obličeje jako tenkrát, když zabili ty malé holky.“</p>

<p>„To už jsou dva roky!“ <emphasis>Dva roky a jeden život k tomu</emphasis>.</p>

<p>„Dva roky zpátky si pamatuji. Ale tentokrát to není na vás zabývat se těmi… těmi příšerami, co vysávají krev.“ Zaklapla pokladnu s naprosto zbytečným prásknutím. „Tentokrát je to nečisté.“</p>

<p>„Tahle práce nebyla nikdy čistá,“ opáčila Vicki a strčila si noviny pod paži.</p>

<p>„Vy víte, co tím myslím.“</p>

<p>Její tón neponechával místo pro diskusi. „Jo, vím, co tím myslíte.“ Otočila se k odchodu, ale pak se zarazila a otočila se zpátky k pokladně. „Paní Kopolousová, věříte na upíry?“</p>

<p>Starší žena mávla rukou ve výmluvném gestu. „Nedá se říct, že bych v ně přímo nevěřila,“ řekla a pro zdůraznění stáhla obočí. „Jsou věci mezi nebem a zemí…“</p>

<p>Vicki se usmála. „Shakespeare?“</p>

<p>Její výraz nezměkl ani trochu. „To, že ta slova řekl básník, jim na pravdivosti nijak neubírá.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Když se Vicki vrátila domů – bydlela v třípatrovém činžovním domě v samém srdci čínské čtvrti – bylo 7:14 a město se právě začalo probouzet. Uvažovala, že si půjde zaběhat, dříve než stoupne koncentrace oxidu uhelnatého, ale když se zkusmo nadechla a zjistila, že vydechuje obláčky páry, raději ten nápad zamítla. Oficiálně už sice začalo jaro, ale na běhání bude dost času, až budou ročnímu období odpovídat i venkovní teploty. Brala schody po dvou a děkovala šťastné genetické náhodě, která ji obdařila atletickou postavou vyžadující jen minimální údržbu. Ačkoli v jedenatřiceti jeden nikdy neví, jak dlouho mu ještě vydrží…</p>

<p>Pocítila lehký osten pocitu viny, když si k lehkému posilování pustila zprávy v 7:30.</p>

<p>V 8:28 už měla prolistované všechny troje noviny, vypitý hrnek a půl čaje a fakturu pro pana Foo Chana připravenou k odeslání. Zaklonila hlavu, poškrábala se pod brýlemi a nechala svět zúžit do kruhu štukovaného stropu. <emphasis>Jsou věci mezi nebem a zemí… </emphasis>Nevěděla, jestli na upíry věří, nebo ne, zato však věděla, že věří ve vlastní smysly, i když jeden z nich se poslední dobou stával méně než spolehlivým. V tunelu bylo něco divného a žádný člověk by takovou ránu uštědřit nedokázal. V hlavě jí stále běžela věta z jednoho článku ve středečních novinách: <emphasis>Náš zdroj ze soudní patologie tvrdí, že z těl Terri Nealové a DeVerne Jonese byla vysáta veškerá krev. </emphasis>Věděla, že jí do toho nic není…</p>

<p>Brandon Singh ze soudní patologie vždy usedal ke svému stolu ráno v 8:30. Dal si šálek čaje a bagetu a až do 8:45 byl pohodlně k dosažení.</p>

<p>Ačkoli již dávno nezastávala žádnou oficiální funkci, z jejíhož titulu by mu mohla zavolat, soudní ohledavači mrtvol spadali do sféry státních služeb a ona byla ještě pořád daňový poplatník. Sáhla po adresáři. <emphasis>Kruci, po zkušenostech s Cellucim to zase tak zlé být nemůže.</emphasis></p>

<p>„Doktora Singha, prosím. Ano, počkám.“ <emphasis>Proč se na to musí pokaždé ptát? </emphasis>podivila se Vicki a posunula si volnou rukou brýle. <emphasis>Jako bych měla na vybranou.</emphasis></p>

<p>„Tady doktor Singh.“</p>

<p>„Brandone? Tady Vicki Nelsonová.“</p>

<p>Jeho těžký oxfordský přízvuk – jeho telefonní hlas – se rozjasnil. „Viktorie? Rád tě slyším. Máš napilno, co jsi odešla ze sboru?“</p>

<p>„Docela dost,“ přiznala a přehodila si nohy přes roh stolu. Doktor Brandon Singh byl od smrti její babičky z matčiny strany, k níž došlo v sedmdesátých letech, jediný člověk, který ji oslovoval Viktorie. Nikdy se nedokázala rozhodnout, jestli jde z jeho strany o projev starosvětského šarmu, nebo čiré perverzity, jelikož moc dobře věděl, jak moc své plné jméno nesnáší. „Založila jsem si vlastní detektivní firmu.“</p>

<p>„Ano, zaslechl jsem nějaké drby v tom smyslu. Ale stejné drby…“ Vicki vnitřním zrakem přímo viděla, jak mává ve vzduchu štíhlými dlaněmi chirurga. „…také říkaly, že jsi slepá jako patrona a prodáváš někde na rohu pastelky.“</p>

<p>„Ne. Ne tak docela.“ Hněv zbavil její hlas života jako louh. Naproti tomu Brandonův hlas získal na vřelosti. „Viktorie, já se <emphasis>moc </emphasis>omlouvám. Vždyť víš, že nejsem zrovna taktní člověk, na klientech jsem si ho nikdy moc neprocvičil…“ Byl to starý vtip pocházející z doby jejich prvního setkání u pitvy známého drogového dealera. „Takže,“ odmlčel se, aby v diskrétní vzdálenosti od sluchátka polkl doušek čaje, „co pro tebe můžu udělat?“</p>

<p>Vicki Brandonův zvyk přejít po minimálním zdvořilostním úvodu vždy přímo k věci do rozpaků nepřiváděl a také dovedla ocenit, že nikdy nevyžadoval takt, když ho sám neposkytoval. <emphasis>Neplýtvejte mým časem, jsem velmi zaměstnaný člověk, </emphasis>sděloval při každém rozhovoru tónem svého hlasu. „Ten článek ve včerejších novinách byl ohledně ztráty krve u Nealové a Jonese pravdivý?“</p>

<p>Také doktor přešel na formálnější styl řeči. „Není mi známo, že bys s tím případem měla něco do činění.“</p>

<p>„To taky nemám, oficiálně. Ale byla jsem to já, kdo našel první tělo.“</p>

<p>„Pověz mi o tom.“</p>

<p>Udělala to. Výměna informací byla mezi zaměstnanci města uznávanou mincí, jíž si spláceli drobné laskavosti, ačkoli ona na ně, striktně vzato, již neměla nárok.</p>

<p>„A tvůj profesionální názor?“ otázal se Brandon přísně neutrálním tónem, když skončila.</p>

<p>„Můj profesionální názor,“ odpověděla Vicki stejným způsobem co do tónu hlasu i výběru slov, „založený na třech letech působení na oddělení vražd zní, že nemám nejmenší tušení, co mohlo způsobit ránu, kterou jsem viděla. Takovou, která by jedním úderem protrhla kůži, svaly i chrupavku.“</p>

<p>Brandon na druhé straně linky si povzdechl. „Ano, ano, já vím, co se stalo, a upřímně řečeno, není mi to jasné o nic víc než tobě. A to se těmito věcmi zabývám podstatně déle než tři roky. Abych odpověděl na tvou původní otázku, zpráva v novinách je v zásadě pravdivá. Nevím, jestli šlo o upíra nebo o vysavač, ale jak Nealová, tak Jones byli vysáti skoro do sucha.“</p>

<p>„Vysáti?“ Takže nejen velká ztráta krve rozsahu, jaký lze při podobně těžkém zranění hrdla očekávat. „Panebože.“</p>

<p>Slyšela, jak Brandon znovu polkl.</p>

<p>„Doslova,“ přitakal suše. „Víc ti samozřejmě sdělit nemohu.“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Takže pokud už máš všechny informace, které jsi požadovala…“</p>

<p>„Ano. Děkuji, Brandone.“</p>

<p>„Bylo mi potěšením, Viktorie.“</p>

<p>Seděla, hleděla do prázdna a zvažovala, co by z toho mohlo vyplývat, dokud ji ze zamyšlení nevytrhl telefon, který začal pípat a neodbytně jí připomínat, že nezavěsila.</p>

<p>„Vysáti…“ opakovala. „Do prdele.“ Přemítala, co z toho asi vyvozují oficiální vyšetřovatelé. <emphasis>Ne, buď k sobě upřímná. Tebe zajímá, co z toho vyvozuje Mike Celluci. </emphasis>No, ona mu volat nebude, jen aby to zjistila. I když šlo o jednu z věcí, kterou by spolu mohli dva přátelé probírat, když jeden z nich je policajt a druhý jím býval<emphasis>. Až na to, že on určitě pronese nějakou kousavou poznámku, zvláště pokud je přesvědčený, že zneužívám celý incident k tomu, abych se dál držela někde poblíž sboru.</emphasis></p>

<p>A ne snad?</p>

<p>Chvíli o tom přemýšlela, zatímco poslouchala, jak tříleté dítě v bytě nad ní běhá po pokoji sem a tam, sem a tam. Byl to uklidňující zvuk, hlásající, že je se světem všechno v nejlepším pořádku. Využívala ten rytmus, aby udržela vlastní myšlenky v pohybu, a nedovolila si klesnout do bahna sebelítosti, jež ulpívalo na značné části posledních osmi měsíců.</p>

<p>Ne, usoudila nakonec. Nevyužívá úmrtí jako prostředku k tomu, aby se pokusila znovu uchopit alespoň něco z toho, čeho se musela vzdát. Byla jen zvědavá, prostě a jednoduše zvědavá. Zažívala stejnou zvědavost, jakou by za podobných okolností zažíval každý – jen s tím rozdílem, že ona měla způsob, jak ji ukojit.</p>

<p>„A jestli to Celluci nechápe,“ mumlala si, zatímco vytáčela telefonní číslo, „může si to podélně složit a strčit do… Dobrý den. Mika Celluciho, prosím. Ano, počkám.“ <emphasis>Jednou, </emphasis>strčila si sluchátko pod bradu a pokoušela se sloupnout vinětu z velmi staré láhve od whisky, <emphasis>řeknu, že nepočkám, a způsobím něčí sekretářce silný hysterický záchvat.</emphasis></p>

<p>„Celluci.“</p>

<p>„Nazdar. Tady Vicki.“</p>

<p>„Jo. Takže?“ Rozhodně to neznělo nadšeně. „Hodláš mi zkomplikovat život další mrtvolou, nebo jde jen o přátelský telefonát v…“</p>

<p>Vicki se podívala na hodinky v odmlce, během níž se Celluci podíval na ty svoje.</p>

<p>„…devět nula dva…“</p>

<p>„Osm padesát osm.“</p>

<p>Ignoroval ji. „…ve čtvrtek ráno?“</p>

<p>„Žádná mrtvola, Celluci. Jen mě zajímalo, na co jsi zatím přišel.“</p>

<p>„To je policejní informace, Vicki. A pro případ, že jsi na to zapomněla, ty už policajt nejsi.“</p>

<p>Ta poznámka zabolela, ale ne tolik, jak očekávala. No, tuhle hru mohou hrát dva.</p>

<p>„Takže už jsi v koncích, co? Naprosto bezradný?“ Zašustila novinovými stránkami, tak aby ten charakteristický zvuk slyšel. „Zdá se, že noviny odpověď mají.“ Potřásla hlavou a podržela si sluchátko dále od hlavy, aby neohluchla z energicky vyjádřeného názoru na jisté novináře a jejich předky i potomky. Zašklebila se. Rozhodně si to užívala.</p>

<p>„Hezký pokus, Miku, ale já si zavolala na soudní patologii a ten článek v novinách tvrdí v zásadě pravdu.“</p>

<p>„Hm, a co kdybych ti rovnou přečetl do telefonu svou zprávu? Nebo ti mám po někom poslat kopii? Nepochybuji, že ty a tvoje Souprava malého detektiva Nancy Drewové budete mít celý případ do oběda vyřešený.“</p>

<p>„Proč si o tom nepromluvíme u večeře jako dvě rozumné lidské bytosti?“ <emphasis>U večeře? Dobrý bože, vážně jsem to řekla?</emphasis></p>

<p>„U večeře?“</p>

<p><emphasis>No, proč ne. Když už, tak už, jak říkávala moje babička</emphasis>. „Jo, u večeře, vždyť víš, to si jako večer sedneš a strkáš si do pusy jídlo.“</p>

<p>„Aha, u večeře. Proč to neřekneš rovnou?“ Vicki zaslechla v jeho odpovědi úsměv a i jí zacukaly koutky úst. Mike Celluci byl jediný muž v jejím životě, jehož nálady se měnily stejně rychle jako její. Možná že právě proto… „Platíš?“ A taky to byl v zásadě pěkný skrblík.</p>

<p>„Proč ne? Odečtu si to z daní jako náklady na podnikání, coby odbornou konzultaci s předními městskými odborníky.“</p>

<p>Vyprskl. „To ti to trvalo, než ti to konečně došlo. Budu tam kolem sedmi.“</p>

<p>„Budu čekat.“</p>

<p>Zavěsila, postrčila si brýle na nose a v duchu se ptala, jestli vůbec ví, co dělá. Během jejich rozhovoru – <emphasis>dobrá</emphasis>, <emphasis>během slovního souboje, jaké míváme místo rozhovorů – </emphasis>měla skoro pocit, jako by posledních osm měsíců a hádky, které jim předcházely, vůbec neexistovaly. Nebo to bylo možná tím, že jejich přátelství mělo natolik silné základy, že se neporušené zvedlo přesně z toho místa, kde je opustili. Nebo možná, ale jen možná, se jí znovu podařilo uchopit život pevně do rukou.</p>

<p>„A taky doufám, že jsem si neukousla příliš veliké sousto,“ zamumlala do prázdnoty svého bytu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Tři</p>

<p>Norman Birdwell klopýtavě uhnul doprava, aby se nenechal rozmačkat naloženou krosnou, a narazil ramenem do statného mladíka v kožené bundě s nápisem York University, načež se ocitl znovu na chodbě před přednáškovým sálem. Sevřel pevněji prsty kolem plastikového držadla kufříku, narovnal úzká ramena a zkusil to znovu. Vždycky zastával názor, že odcházející studenti by měli být donuceni vycházet ve vyrovnaných řadách po levé straně dvoukřídlých dveří tak, aby studenti, kteří přicházejí na následující přednášku o něco dříve, mohli bez potíží vejít pravou stranou.</p>

<p>Bokem se prosmýkl mezi dvěma mladými ženami, které, naprosto ignorujíce jeho přítomnost, dál zaníceně debatovaly o sexistické nespravedlnosti kontroly porodnosti a o fénech, a konečně se dostal do místnosti, kde zamířil ke svému místu.</p>

<p>Norman s oblibou chodil dříve, aby se mohl posadit přesně doprostřed třetí řady, což bylo jeho šťastné místo od okamžiku, kdy se mu na něm v prvním ročníku podařilo napsat první bezchybnou písemku z diferenciálních rovnic. Na tuhle večerní přednášku ze sociologie chodil proto, že v kavárně zaslechl dva maníky tvrdit, že představuje skvělou příležitost k seznámení s děvčaty. Zatím žádné výrazné úspěchy nezaznamenal. Upravil si novou koženou kravatu a uvažoval, jestli by si neměl říct o bundu.</p>

<p>Když dosedal na místo, zaklínil se mu kufřík mezi dvě opěradla židlí ve druhé řadě a vypadl mu z ruky. Sehnul se, aby jej vyprostil, ale to mu pro změnu vyklouzla z pouzdra mechanická tužka a zakutálela se někam do tmy.</p>

<p>„Ale kurva,“ zamumlal a klesl na kolena. Nedávno začal experimentovat se sprostými slovy v naději, že tak bude znít víc chlapsky. Bez viditelného úspěchu.</p>

<p>O tom, co číhá pod lavicemi v přednáškových sálech York University, kolovaly hotové legendy, ale jediné, co tam Norman kromě své mechanické tužky – kterou měl teprve od nedělního večera a nechtěl o ni přijít – objevil, byl úhledně složený výtisk středečního bulváru. Zastrčil tužku zpět na místo a rozložil si noviny na kolenou. Dobře věděl, že profesor nejspíš přijde až s patnáctiminutovým zpožděním, takže má spoustu času a může si přečíst komiks.</p>

<p>„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR!“ Roztřesenými prsty otevřel noviny na příslušné stránce.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Koukej na Birdwella,“ šťouchl mladík s tlustým krkem do žeber svého kumpána. „Je bledý jako duch.“</p>

<p>Adresát této jemné důvěrnosti si promnul zhmožděný bok a zahleděl se na osamělou postavu ve třetí řadě sálu. „Jak to poznáš?“ zabručel. „Duch, šprt, kde je jaký rozdíl?“</p>

<p>~~~</p>

<p>„To jsem netušil,“ šeptal Norman nad velkým titulkem. „Přísahám při Bohu, že jsem to netušil. Není to moje vina.“</p>

<p>Řekl… ne, <emphasis>řeklo to</emphasis>, že se potřebuje nasytit. Norman se neptal, kde nebo jak. Možná proto, jak si teď musel přiznat, že to vědět nechtěl. <emphasis>Jen aby tě nikdo neviděl</emphasis>, byl jediný pokyn, který tomu dal.</p>

<p>Odtrhl vlhké dlaně od novin a špinavé a třesoucí je pozvedl, když přísahal: „Už nikdy, slibuji, už nikdy víc.“</p>

<p>~~~</p>

<p>V Pekingské kachně zazněl gong oznamující další objednávku a jemným, vibrujícím tónem podmaloval rozhovory probíhající minimálně ve třech různých jazycích. Vicki pozvedla ke rtům další lžičku pikantní hořké polévky a zkoumavě si Mika Celluciho prohlížela. První půlhodinu jejich schůzky se choval takřka šarmantně a ona už toho začínala mít dost.</p>

<p>Polkla a věnovala mu svůj nejlepší pohled typu <emphasis>Nech si ty kecy, kámo, vidím ti až do žaludku. </emphasis>„Takže. Pořád se držíš jako klíště té směšné teorie o andělském prachu a drápech Freddyho Kruegera?“</p>

<p>Celluci se podíval na hodinky. „Třicet dvě minuty a sedmnáct sekund.“ Zavrtěl smutně hlavou, až mu padla přes oči ofina černých kudrnatých vlasů. „A já se vsadil s Davem, že to nevydržíš ani půl hodiny. Právě jsi mě připravila o pět babek, Vicki. Jsi spokojená?“</p>

<p>„Přestaň si stěžovat.“ Honila lžičkou v misce velký kousek zelené cibulky. „Koneckonců, já platím večeři. Takže odpověz na mou otázku.“</p>

<p>„A já si myslel, že ti jde o potěšení z mé společnosti.“</p>

<p>Tenhle sarkastický tón jeho hlasu skutečně nesnášela. To, že ho neslyšela osm měsíců, její nechuť nijak nezmírnilo. „Jestli okamžitě neodpovíš na mou otázku, tak tě potěším tak, že se zastavíš až v kuchyni.“</p>

<p>„Ksakru, Vicki.“ Bouchl lžičkou do talíře. „Musíme to probírat zrovna při jídle?“</p>

<p>Jídlo s tím nemělo nic společného, všechny případy, ať už na nich pracovali spolu nebo odděleně, vždycky probírali u jídla. Vicki odsunula prázdnou misku stranou a propletla si prsty. Bylo možné, že teď, když už u sboru nepracovala, kategoricky s ní odmítal diskutovat o vraždách. Možné, leč nepravděpodobné. Alespoň se modlila za to, aby to nebylo pravděpodobné. „Jestli se mi dokážeš podívat do očí,“ řekla tiše, „a říct, že o tom se mnou nechceš mluvit, tak toho nechám.“</p>

<p>Technicky vzato věděl, že by měl udělat právě tohle – podívat se jí do očí a říct, že o tom s ní nechce mluvit. Kriminální vyšetřovací úřad neviděl rád, když vyšetřovatelé nedokázali udržet jazyk za zuby. Ale Vicki bývala jednou z nejlepších, tři rychlá povýšení a dvě pochvaly mluvily jasnou řečí, a co bylo důležitější, její seznam úspěšně vyřešených případů byl skoro nejdelší v oddělení. Čestnost jej nutila uznat, i když jen tiše, že statisticky byly její výsledky stejně dobré jako jeho a jediný rozdíl spočíval v tom, že on tam pracoval o tři roky déle. <emphasis>Mám snad zahodit tak hodnotný zdroj? </emphasis>přemítal, zatímco se ticho táhlo. <emphasis>Mám odmítnout využití tohoto talentu jen proto, že jeho majitelka odešla do civilu? </emphasis>Své osobní pocity se do toho snažil netahat.</p>

<p>Podíval se jí do očí a tiše řekl: „Tak dobře, génie. Máš snad lepší nápad než PCP a nasazovací drápy?“</p>

<p>„Je těžké vymyslet něco horšího,“ odfrkla si. Opřela se a nechala servírku vyměnit prázdné misky za větší, plné kouřícího jídla. Vděčná za tuto možnost získat zpět ztracenou rovnováhu si Vicki pohrávala s čínskými hůlkami a doufala, že si neuvědomil, jak moc to pro ni znamenalo. Ona sama si to neuvědomila, dokud jí po jeho odpovědi nezačalo znovu bušit srdce a neucítila, že se jedna její část, o které si myslela, že po odchodu od sboru zemřela, začíná vracet k životu. Věděla, že běžný pozorovatel by si její reakce nevšiml, ale Mike byl všechno jiné než běžný pozorovatel.</p>

<p><emphasis>Prosím, Bože, dej, ať si myslí, že mi čte myšlenky. Ať se nikdy nedozví, jak moc jsem to potřebovala.</emphasis></p>

<p>Poprvé po dlouhé době se zdálo, že Bůh poslouchá.</p>

<p>„Máš snad lepší nápad?“ otázal se Mike kousavě, když byli u jídla opět sami.</p>

<p>Pokud si její úlevy všiml, nedal to nijak najevo, a to Vicki naprosto stačilo. „Je těžké přijít s nějakou hypotézou, když nemám všechny informace,“ nadhodila.</p>

<p>Usmál se a ona si nikoliv poprvé uvědomila, proč byli svědkové obou pohlaví tak ochotní tomuhle chlapovi všechno vyklopit.</p>

<p>„Hypotézou. Velké slovo. Už zase luštíš křížovky?“</p>

<p>„Jo, když zrovna nehoním mezinárodní zloděje klenotů. Vyklop to, Celluci.“</p>

<p>„Na druhém místě činu bylo možná ještě méně stop než v prvním případě. Žádné otisky prstů kromě otisků oběti, žádná stopa krve, nikdo, kdo by vraha viděl do podzemních garáží vcházet nebo z nich odcházet. A když jsme přijeli, bylo už několik hodin po vraždě…“</p>

<p>„Říkal jsi, že stopa krve vedla do výklenku v tunelu?“</p>

<p>Přikývl a zamračil se na bílý hrášek. „Krev po celé zadní stěně. Stopa vedla dovnitř výklenku, ale z něj nevedlo nic.“</p>

<p>„A za zadní stěnou?“</p>

<p>„Uvažuješ o tajných chodbách?“</p>

<p>Trochu zahanbeně přikývla.</p>

<p>„Vzato kolem a kolem bych se s takovou odpovědí byl schopen smířit.“ Zavrtěl hlavou a lokna vlasů mu opět padla do očí. „Nic než hlína. Prověřili jsme to.“</p>

<p>Přestože DeVerne Jonese objevili s malým cárem kůže v sevřené pěsti, byla hlína prakticky to jediné, co na třetím místě činu našli. Hlína a jedna lidská troska, která blábolila něco o apokalypse.</p>

<p>„Počkej chvilku…“ Vicki se zamyšleně zamračila a pak si posunula neposlušné brýle zpátky na místo. „Neříkal něco o apokalypse i ten starý pán z metra?“</p>

<p>„Ne. To byl armageddon.“</p>

<p>„To je totéž.“</p>

<p>Celluci si přehnaně povzdechl. „Snažíš se mi namluvit, že nejde o jednoho chlápka, ale o čtyři týpky na koních? Díky. Moc jsi mi pomohla.“</p>

<p>„Doufám, že jsi prověřil, jestli mezi oběťmi neexistuje souvislost. Něco, co by se dalo považovat za motiv.“</p>

<p>„Motiv!“ Udeřil se dlaní do čela. „No proč mě to nenapadlo?“</p>

<p>Vicki bodla tyčinkou do houby a zamumlala: „Chytráku.“</p>

<p>„Ne, žádné souvislosti, žádný zjevný motiv. Ještě pořád hledáme.“ Pokrčil rameny, čímž výmluvně vyjádřil svůj názor na předpokládané výsledky hledání.</p>

<p>„Kulty?“</p>

<p>„Vicki, během posledních pár dní jsem mluvil s více podivíny a hledači UFO než za celé roky.“ Zašklebil se. „Ty jsi samozřejmě výjimka.“</p>

<p>Už byli skoro zpátky u jejího bytu, ona zavěšena do jeho rámě, aby ji vedl temnotou, když se zeptala: „Uvažoval jsi o tom, že by mohlo něco být na té teorii o upírech?“</p>

<p>Vyprskl smíchem. Zaryla paty do země. „Myslím to vážně, Celluci!“</p>

<p>„Ne, jediný vážný jsem tu já. Ty si děláš srandu.“ Přitáhl si ji a postavil vedle sebe. „Upíři neexistují.“</p>

<p>„Jsi si tím jistý? <emphasis>Jsou věci mezi nebem a zemí…</emphasis>“</p>

<p>„Přestaň mi tu,“ varoval ji, „citovat Shakespeara. V poslední době mám tenhle citát na talíři tak často, až si začínám myslet, že policejní brutalita je sakra dobrý nápad.“</p>

<p>Odbočili na chodník k Vickiinu domu.</p>

<p>„Musíš uznat, že upír vyhovuje všem parametrům.“ Vicki na upíry nevěřila o nic víc než Celluci, ale neodolala pokušení trochu ho pošťouchnout.</p>

<p>Odfrkl si. „Jasně. Městem se potlouká cosi ve smokingu a temně mumlá: <emphasis>Chci pít vaši krev.</emphasis>“</p>

<p>„Máš snad lepšího podezřelého?“</p>

<p>„Jo. Nabušeného chlápka sjetého PCP s připínacími drápy.“</p>

<p>„Zase jsi skončil u té své hloupé teorie?“</p>

<p>„Hloupé?!“</p>

<p>„Jo. Hloupé.“</p>

<p>„Ty bys logický sled do sebe zapadajících faktů nepoznala, ani kdyby tě kousl do zadku!“</p>

<p>„Alespoň nejsem tak zaslepená vlastní chytrostí, abych neviděla i jiné možnosti!“</p>

<p>„Jiné možnosti? Nemáš ani nejmenší tušení, co se tu děje!“</p>

<p>„Ani ty ne!“</p>

<p>Chvíli tam stáli, hleděli na sebe a oddechovali. Pak si Vicki postrčila brýle na nose a sáhla do kabelky pro klíče. „Zůstaneš přes noc?“</p>

<p>Znělo to jako výzva.</p>

<p>„Jo, zůstanu.“</p>

<p>Stejně jako odpověď.</p>

<p>O něco později se Vicki natáhla, aby dosáhla na jisté velmi citlivé místo, a když přišla očekávaná neartikulovaná reakce, usoudila, že jsou chvíle, kdy vlastně ani nepotřebujete vidět na to, co děláte, a noční slepota vás ani v nejmenším neomezuje.</p>

<p>~~~</p>

<p><emphasis>Kapitán Raymond Roxborough pohlédl na útlou a přikrčenou postavu svého plavčíka a divil se, jak jen mohl být tak slepý. Pravda, považoval sice mladého Smithe s jeho černými, kudrnatými a věčně rozčepýřenými vlasy a safírovýma očima za velmi pohledného, ale nikdy ani na chvíli nepojal podezření, že žádným chlapcem není. Ačkoliv, jak si kapitán musel přiznat, šlo o velmi elegantní vysvětlení jistých poněkud zneklidňujících pocitů, které ho poslední dobou pronásledovaly.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Doufám, že mi to můžeš nějak vysvětlit,“ promluvil líným hlasem, opíraje se o dveře své kajuty s opálenými pažemi založenými na svalnaté hrudi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mladá dáma – či spíše dívka, neboť jí stěží mohlo být více než sedmnáct – si jednou rukou tiskla bavlněnou košili k bílým křivkám ňader, která ji prozradila, a druhou si shrnula z obličeje mokré kučery, další to následek přerušené koupele.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Potřebovala jsem se dostat na Jamajku,“ řekla hrdě, ačkoliv se v jejím hlase ozývalo i jisté chvění, „a tohle byl jediný způsob, který mě napadl.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mohla jsi za přepravu zaplatit,“ odtušil suše kapitán, zatímco uznalým pohledem sledoval jemnou křivku dívčiných ramen.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Neměla jsem čím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>Narovnal se a s úsměvem vykročil vpřed. „Myslím, že podceňuješ svůj půvab.“</emphasis></p>

<p>„No tak, Smithová, kopni ho přímo do té jeho dmoucí se touhy.“ Henry Fitzroy se zaklonil na židli a mnul si spánky. Jak velkého mizeru hodlal z toho kapitána vlastně udělat? Neměly by světlé stránky hrdinova charakteru převládnout nad chlípným chtíčem? A měl jeho charakter vůbec nějaké světlé stránky? A co by to byl za hrdinu, kdyby ne?</p>

<p>„A upřímně řečeno, drahá,“ povzdechl si, „je mi to naprosto ukradené.“ Uložil výsledek celonoční práce a vypnul počítač. Obvykle si úvodní kapitoly každé nové knihy užíval, seznamoval se s postavami, dával jim tvar, který by vyhovoval potřebám děje, ale tentokrát…</p>

<p>Odsunul se na židli od stolu a hleděl z okna pracovny na spící město. Někde tam venku, ukryt v temnotách, číhá lovec – zaslepený, šílený, hnaný palčivou touhou po krvi a hladem. Přísahal, že ho zastaví, ale neměl nejmenší představu, jak začít. Jak předvídat náhodné místo, kde dojde k jatkám?</p>

<p>Znovu si povzdechl a postavil se. Uběhlo čtyřiadvacet hodin, aniž by byl někdo zavražděn. Možná se problém vyřešil sám. Popadl kabát a vyšel z bytu.</p>

<p><emphasis>Už by měly vyjít ranní noviny, jedny si vezmu a… </emphasis>Při čekání na výtah se podíval na hodinky. 6:10. Bylo mnohem později, než si předtím myslel… <emphasis>doufám, že se stačím vrátit dřív, než shořím. </emphasis>Slunce vycházelo kolem 6:30, pokud si dobře pamatoval. Moc času mít nebude, ale musel vědět, jestli nedošlo k dalšímu útoku. Vědět, jestli jeho břímě zcela iracionálního pocitu viny za to, že to dítě nenašel a nezastavil, nezískalo na váze.</p>

<p>Automat s celostátními novinami byl přímo před domem. Článek na první stránce se zabýval projevem premiéra, který pronesl na Filipínách a který se týkal vztahů mezi severem a jihem.</p>

<p>„A vsadím se, že bude na jihu pracovat přinejmenším do poloviny května,“ řekl Henry a přitáhl si límec dlouhého koženého kabátu těsněji ke krku, zatímco mu studený vítr svištící kolem nároží vháněl do očí slzy.</p>

<p>Nejbližší automat s bulvárem byl u vedlejšího bloku na protější straně ulice. Shánět druhé místní noviny vážně nebylo nutné, titulek bulvárního plátku měl Henryho plnou důvěru. Čekal na semaforech, zatímco ranní špička vrhla do Bloorovy ulice úvodní salvu takřka nepřetržitého proudu pohybující se oceli, pak přešel na druhou stranu a hledal po kapsách drobné.</p>

<p>„LISTY UTRPĚLY DRTIVOU PORÁŽKU.“</p>

<p>Smrt nadějí na play-off, snad, ale nikoliv smrt toho druhu, jaký by musel dělat Henrymu starosti. S pocitem hluboké úlevy, lehce smíšené s podrážděním – koneckonců Listy hrály v NHL nejhůře z celé divize – si zastrčil noviny pod paži, otočil se a uvědomil si, že už za několik okamžiků se slunce vyhoupne nad obzor.</p>

<p>Už cítil, jak pulzuje na hraně světa, a musel vynaložit veškerou sílu, aby nepropadl panice.</p>

<p>Výtah, červená na semaforu, čtení titulků, to vše trvalo déle, než si mohl dovolit. Teď nebylo důležité, jak mohl něco takového po více než čtyřech stech padesáti letech úprků do bezpečí před sluncem dopustit. To jediné, na čem záleželo, bylo vrátit se do svatyně svého bytu. Na hranici vědomí cítil žár slunce, nikoli jeho fyzickou přítomnost, to ještě ne, ačkoli již byla blízko a s ní i vznícení, ale vědomí hrozby, vědomí blízkosti smrti.</p>

<p>Na semaforu byla opět červená, malé výsměšné slunce uzavřené v krabici. S bušícím srdcem odpočítávajícím poslední vteřiny se Henry vrhl do silnice. Brzdy zaskřípaly a nárazník divoce kličkující dodávky se mu takřka mazlivě otřel o stehno. Ignoroval náhlý osten bolesti i řidičovy kletby, udeřil dlaní o kapotu auta tak malého, že by ho mohl přeskočit, a protáhl se skulinou jen o fous širší než jeho mrštné tělo. Obloha zešedla, pak zrůžověla a nakonec zezlátla. Kožené podrážky jeho bot tepaly chodník v divokém rytmu, Henry běžel jako o závod. Věděl, že stín hned za ním pohlcuje oheň a že už se plameny hladově natahují za jeho patami. Hrůza v něm bojovala s letargií, do níž uvrhuje jeho rasu denní svit, a zvítězila. Doběhl ke svému domu, ke dveřím z kouřových skel, pouhé vteřiny před sluncem.</p>

<p>Dotklo se jen hřbetu jeho ruky, než ji příliš pozdě trhnutím dostal do bezpečí.</p>

<p>Se spálenou rukou přitisknutou k hrudi vrávoral Henry k výtahu, nechávaje se pobízet bolestí jako ostruhami. I když jej rozptýlené světlo spálit nemohlo, pořád mu hrozilo nebezpečí.</p>

<p>„Jste v pořádku, pane Fitzroyi?“ zamračil se hlídač ustaraně a stiskl tlačítko elektrického otvírání vnitřních dveří.</p>

<p>Henry již nedokázal zaostřit zrak, a tak jen otočil hlavu tam, kde věděl, že se hlídač nachází. „Migréna,“ zašeptal a vrhl se vpřed.</p>

<p>Čistě umělé světlo výtahu ho trochu probralo a podařilo se mu bez velkého sténání projít chodbou až k bytu. Na okamžik se jej zmocnil strach, že už nedokáže koordinovat pohyby natolik, aby zvládl odemknout, ale nějakým způsobem těžké dveře nejen otevřel, ale i zavřel a znovu za sebou zamkl. Byl v bezpečí.</p>

<p>Bezpečí. Už jen to slovo samotné jej doneslo do úkrytu ložnice, kam silné žaluzie nedovolily slunci proniknout. Zavrávoral, zasténal a konečně přestal bojovat. Zhroutil se na postel a nechal se pohltit spánkem.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Vicki, prosím!“</p>

<p>Vicki se mračila. Návštěva u očního lékaře na ni nikdy neměla ten vliv, o němž by se dalo říct, že by jí zvedl náladu, a z neustálého zaostřování tu levým, tu pravým okem ji vždycky rozbolela hlava. „Co?“ zavrčela skrz zaťaté zuby – což bylo jen shodou okolností způsobeno podpěrkou brady.</p>

<p>„Díváte se přímo na testovací terč.“</p>

<p>„No a?“</p>

<p>Dr. Andersonová potlačila povzdechnutí a s trpělivostí získanou výchovou dvou dětí jí to nikoli poprvé vysvětlila. Nekritizujícím a lehce uklidňujícím hlasem řekla: „Pohled upřený přímo do testovací oblasti anuluje výsledky testu, takže ho prostě budeme muset udělat celý znovu.“</p>

<p>A také že ano. Znovu a znovu, pokud by to bylo nutné. Vicki udržela kousavý komentář za pevně semknutými rty a pokusila se spolupracovat.</p>

<p>„No?“ vybídla doktorku Andersonovou, když konečně zhasla obvodová světla a pokynula jí, aby zvedla hlavu.</p>

<p>„Nezhoršilo se to…“</p>

<p>Vicki se opřela a podívala se doktorce do tváře. „Zlepšilo se to?“ otázala se bez obalu.</p>

<p>Tentokrát se dr. Andersonová s potlačováním povzdechnutí nenamáhala. „Vicki, jak jsem vám už říkala, retinitis pigmentosa se nezlepší. Nikdy. Může se jen zhoršit. Případně,“ odsunula testovací tabuli zpět ke zdi, „když budete mít velké štěstí, dosáhne degenerace určitého bodu a dál postupovat nebude.“</p>

<p>„Dosáhla jsem takového bodu?“</p>

<p>„To ukáže až čas. Zatím jste měla docela velké štěstí,“ pokračovala a pohybem ruky utnula Vickiin další komentář, „v mnoha případech doprovázejí tuto nemoc další druhy neurodegenerativních příznaků.“</p>

<p>„Ohluchnutí, lehká retardace, předčasná senilita a celková obezita.“ Vicki udělala kyselý obličej. „Všechno jsme to spolu probraly hned na začátku a nic z toho nijak nemění skutečnost, že nemám prakticky žádné noční vidění, vnější okraj periferního vidění se mi posunul dovnitř o dvacet pět stupňů a začala jsem náhle trpět krátkozrakostí.“</p>

<p>„K tomu mohlo dojít tak jako tak.“</p>

<p>Vicki si posunula brýle na nose. „Velmi uklidňující. Kdy asi můžu čekat, že oslepnu?“</p>

<p>Prsty doktorky Andersonové se hbitě rozběhly po klávesnici. „Oslepnout nemusíte vůbec, a navzdory onemocnění máte v současné době zcela funkční zrak. Nesmíte se poddávat hořkosti.“</p>

<p>„Mé onemocnění,“ zavrčela Vicki, vstala a sáhla po kabátu, „jak tomu říkáte, mě donutilo opustit práci, kterou jsem milovala, práci, která měla smysl a pomáhala měnit tohle všivé město v lepší místo k životu. Takže pokud dovolíte, myslím, že se budu raději poddávat hořkosti.“ Odešla a ani nepráskla dveřmi. Ne úplně.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Co se stalo, zlatíčko? Netváříte se moc šťastně.“</p>

<p>„Neměla jsem zrovna nejlepší den, paní Kopolousová.“</p>

<p>Starší žena mlaskla jazykem a zavrtěla hlavou nad rodinným balením sýrových křupek, které Vicki položila na pult. „To vidím, to vidím. Měla byste jíst něco pořádného, zlato, jestli se chcete cítit líp. Tohle pro vás není dobré. A budete po tom mít oranžové prsty.“</p>

<p>Vicki shrábla zpátky drobné a nasypala je do útrob kabelky.</p>

<p>Brzy se bude muset vypořádat s malým jměním, které dole cinkalo. „Existují nálady, paní Kopolousová, které zvládne jen nehodnotná strava.“</p>

<p>Když dorazila domů, zvonil telefon.</p>

<p>„Jo. Co?“</p>

<p>„Víš, na tom tvém sladkém hlásku je něco, co mi vždycky prozáří zbytek mizerného dne.“</p>

<p>„Nech si ty kecy, Celluci.“ Se sluchátkem přiskřípnutým pod bradou se Vicki vysoukala z kabátu. „Co chceš?“</p>

<p>„Páni, teď to vypadá, jako by si někdo obul biskupovy boty.“</p>

<p>Takřka proti své vůli se Vicki zazubila. Tenhle vtip na ni vždycky zabral. A on to věděl. „Ne, nevstala jsem dnes na špatné straně postele,“ oznámila mu, přitáhla si kancelářskou židli a zhroutila se na ni. „Což moc dobře víš. Ale právě jsem se vrátila od očního.“</p>

<p>„Aha.“ Dovedla si ho představit, jak se opírá a dává si nohy na stůl. Každý nadřízený, kterého kdy měl, se ho pokoušel tenhle zlozvyk odnaučit. Bez sebemenšího úspěchu. „Oční doktorka z apokalypsy. Je to lepší?“</p>

<p>Kdyby jeho hlas zněl, jako že ji lituje, mrštila by telefonem přes pokoj, ale ona z něj cítila pouze zájem. „Nezlepšuje se to, Celluci.“</p>

<p>„No, já nevím, četl jsem článek, který tvrdil, že velké dávky vitamínu A a E mohou zlepšit zorné pole a podpořit přizpůsobení slabým světelným podmínkám.“ Očividně citoval.</p>

<p>Vicki se nemohla rozhodnout, jestli ji jeho studium odborné literatury má dojmout, nebo rozzuřit. Vzhledem k její náladě… „Dělej se svým volným časem něco užitečnějšího, Celluci, biochemické účinky zahrnuje pouze abetalipoproteninaemie RP.“ Nebyl jediný, kdo studoval literaturu, „a tu já nemám.“</p>

<p>„Abetalipoprofemaemie,“ opravil jí výslovnost, „a odpusť mi, že si dělám starosti. Taky jsem zjistil, že spousta lidí vede s tím, co máš, úplně normální život.“ Odmlčel se a zaslechla ho, jak se něčeho napil – nepochybně studené kávy. „Ne,“ pokračoval a v jeho hlase se začínal ozývat sarkasmus, „že bys někdy žila něco, co by se dalo nazvat normálním životem.“</p>

<p>Poslední poznámku ignorovala, vzala si černý fix a začala si vybíjet frustraci na zadní straně výpisu z kreditní karty. „Já náhodou žiju úplně normální život,“ odsekla.</p>

<p>„Tím myslíš svůj útěk a skrývání se?“ Nevyznělo to úplně sarkasticky, ale moc tomu nechybělo. „Mohla jsi zůstat u sboru…“</p>

<p>„<emphasis>Věděla </emphasis>jsem, že s tím zase začneš,“ procedila skrz zaťaté zuby, ale rozzlobený hlas Mika Celluciho zarazil její jízlivou tirádu v samém počátku a jeho hořkost ji zcela umlčela.</p>

<p>„…ale to ty ne, nedokázala jsi snést představu, že už nebudeš ta dokonalá supervyšetřovatelka, ta blonďatá holka, co má na všechno odpověď, že bys byla prostě jen součástí týmu. Odešla jsi, protože jsi nesnesla představu, že už nebudeš na špici, a jelikož bys na špici nebyla, nemohla bys na ní být, rozhodla ses, že prostě přestaneš hrát! Tak jsi utekla. Sbalila sis svých pět švestek a odešla středem! Opustila jsi i mě, Nelsonová, ne jen svou práci!“</p>

<p>Během všech jejich hádek – po diagnóze a její rezignaci – chtěl říci právě <emphasis>tohle</emphasis>. Shrnul tím hodiny hádek, překřikování, bouchání dveřmi. Vicki to věděla, věděla to způsobem, jakým vždy poznala, že nalezla klíč, malou a zdánlivě bezvýznamnou věc, která vyřešila případ. Všechno v jeho poslední větě křičelo: <emphasis>to je ono.</emphasis></p>

<p>„Ty bys udělal totéž, Celluci,“ řekla tiše, a přestože svírala sluchátko tak křečovitě, až jí zbělely klouby na rukou, položila ho úplně jemně. Pak druhou rukou mrštila fixem přes celý pokoj.</p>

<p>Spolu s ním ji opustil veškerý hněv.</p>

<p><emphasis>Opravdu mu na tobě záleží, Vicki. Proč je to takový problém?</emphasis></p>

<p><emphasis>Protože najít milence je snadné, ale přátelé tak dobří, že na ně můžete i křičet, jsou o dost vzácnější.</emphasis></p>

<p>Oběma rukama si prohrábla vlasy a povzdechla si. Měl pravdu a svou reakcí to v podstatě uznala. Jakmile si uvědomí, že ji má i ona, mohou pokračovat v budování nové podoby jejich vztahu. Pokud ovšem, napadlo ji náhle, nebyla poslední noc gesto na rozloučenou, které mu umožnilo konečně se od ní oprostit.</p>

<p><emphasis>Jestli je to opravdu tak</emphasis>, posunula si brýle na nose, <emphasis>alespoň jsem měla poslední slovo</emphasis>. Ale jak to tak bývá, žádnou zvláštní útěchu jí to nepřineslo.</p>

<p>~~~</p>

<p>„No to se podívejme, jestli tohle není starouš Norman. Jak se vede, Normane? Nebude ti vadit, když si přisedneme?“ Aniž by čekal na odpověď, přitáhl si mladík židli a posadil se. Čtyři další členové party hlučně následovali jeho příkladu.</p>

<p>Když skončily strkanice o místo, Norman zjistil, že je namačkán mezi široká ramena dvou maníků, které znal jen jako Rogera a Billa, a že všichni tři hledí na tři mladé dámy sedící na protější straně stolu. Blondýnku poznával – obvykle ji vídal zavěšenou do Rogera – a jelikož se holka vedle Billa chovala přátelsky, předpokládal, že patří k němu. To znamenalo, že jedna zůstávala volná. Zazubil se na ni jako vlk. Dlouho si ten úsměv cvičil v koupelně před zrcadlem.</p>

<p>Chvíli se tvářila zmateně, pak si odfrkla a odvrátila pohled.</p>

<p>„To bylo od starouše Normana vážně moc hezké, že nám podržel stůl, že jo, Bille?“</p>

<p>„Jasně že bylo.“ Bill se naklonil blíž k Normanovi a ten zalapal po dechu, jak se jeho životní prostor drasticky zmenšil. „Nebýt starouše Normana, museli bychom sedět na zemi.“</p>

<p>Norman se rozhlédl kolem sebe. Sklepní hospodu U býka a kohouta zaplnil páteční dav. „No, já, ehm…“ Pokrčil rameny. „Já, ehm, věděl jsem, že přijdete.“</p>

<p>„Jasně že věděl,“ zašklebil se na něj Bill a trochu ho zarazilo zjištění, že šprt Birdwell je přinejmenším stejně vysoký jako on.</p>

<p>„Zrovna než jsme sem šli, říkal jsem tady Rogerovi, co by to byl za páteční večer, kdybychom aspoň chvilku nepobyli se staroušem Normanem.“</p>

<p>Roger se rozesmál a všechny tři dívky se culily. Norman vtip sice nepochopil, ale náramně si vychutnával všechnu pozornost.</p>

<p>Koupil první rundu piv. „Je to, koneckonců, můj stůl.“</p>

<p>„A taky jediný prázdný v celém podniku,“ zamumlala blondýnka.</p>

<p>Koupil druhou rundu. „Protože mám spousty a spousty peněz.“ Tlustý svazek dvacetidolarovek vytažený z kapsy větrovky – pět tisíc dolarů v drobných neoznačených bankovkách byla třetí věc, o kterou si řekl – vyvolal kolem stolu sborové poklesnutí čelistí.</p>

<p>„Ježíši Kriste, Normane, co jsi udělal? Vykradl jsi banku?“</p>

<p>„Nebylo třeba,“ prohlásil Norman rozšafně. „A tam, odkud je mám, je jich ještě mnohem víc.“</p>

<p>Trval na tom, že zaplatí i třetí a čtvrtou rundu, a taky na tom, aby přešli na pivo z dovozu. „Pivo z dovozu je větší třída,“ svěřil se rameni Rogerovy kožené bundy, protože Roger uhnul hlavou mimo dosah. „Kočky na ně fakt letí.“</p>

<p>„Kočky?“ V její otázce zazněl nebezpečný podtón.</p>

<p>„Dobře zvaž ten zdroj, Helen,“ Bill jí zručně sebral z ruky sklenici – jak ruka, tak sklenice byly již výhružně zdvižené – a vyprázdnil ji. „Toho piva by byla škoda.“</p>

<p>Znovu z pěti hrdel zazněla salva smíchu a Norman to zase nepochopil, ale stejně se přidal. Nikdo by neřekl, že netuší, o čem je řeč.</p>

<p>Když se začali zvedat, vstal spolu s nimi. Místnost se houpala. Ještě nikdy předtím nevypil čtyři piva tak rychle po sobě. Vlastně si nebyl úplně jistý, jestli vůbec někdy čtyři piva vypil. „Kam jdeme?“</p>

<p>„My jdeme na soukromý večírek,“ řekl mu Bill a zatlačil ho těžkou rukou zpátky do židle.</p>

<p>„Ty hezky zůstaň tady, Normane,“ poklepal ho Roger po druhém rameni.</p>

<p>Norman zmateně přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Chtěli odejít bez něj?</p>

<p>„Ježíši, to je jako odkopnout štěně,“ zamumlal Bill.</p>

<p>Roger souhlasně přikývl. „Ehm, podívej, Normane, je to jen pro zvané. Vzali bychom tě s sebou, kdyby to šlo…“</p>

<p>Odcházeli bez něho. Ukázal přes stůl a kňouravým hlasem je obvinil: „Ale ona měla přece být pro mě.“</p>

<p>Výrazy provinilých sympatií se změnily ve znechucené a Norman rychle osaměl. Jen Helenin hlas k němu nějakým způsobem dolehl od dveří i přesto, že v hospodě bylo poměrně hlučno. „Kdyby se mi zvracení tak nehnusilo, tak bych mu to pivo vrátila.“</p>

<p>Norman se mračil na stůl s dosud patrnými kroužky od piva a neúspěšně se snažil přivolat servírku. Měla přece být pro něho. Věděl, že měla. Podvedli ho. Špičkou třesoucího se prstu nakreslil do rozlitého piva pěticípou hvězdu. Včerejší sliby byly zapomenuty. Ještě jim všem ukáže.</p>

<p>Náhle se mu zvedl žaludek a s rukou přitisknutou k ústům vyrazil k toaletám.</p>

<p><emphasis>Všem jim ukážu, </emphasis>pomyslel si s hlavou nad záchodovou mísou. <emphasis>Ale možná… že dnes v noci už ne</emphasis>.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry podal mladíkovi sedícímu přímo ve dveřích dvacku. „Tak co tam dnes máte?“ Nemusel ani moc křičet, aby ho bylo přes hrající hudbu slyšet, ale noc byla ještě mladá.</p>

<p>„Jako obvykle.“ Z prostorné levé kapsy obrovitého saka byly vytaženy tři štůčky lístků, zatímco peníze putovaly do pravé. Spousta nočních klubů bez zavírací doby přecházela na systém lístků, aby se v případě kontroly – v případě více než pravděpodobném – mohly hájit tvrzením, že žádné nápoje neprodávají.</p>

<p>Pouze lístky.</p>

<p>„Takže myslím, že si dám to, co obvykle.“</p>

<p>„Jasně, dvě perlivé vody.“ Pár lístků změnil majitele. „Víš, Henry, že tě ty chcanky s bublinkama vycházejí kurevsky draho?“</p>

<p>Henry se na něj zazubil a máchl rukou v širokém gestu. „Platím za to prostředí, Thomasi.“</p>

<p>„Do hajzlu s prostředím,“ ušklíbl se Thomas žoviálně. „Hej, právě jsem si vzpomněl, že Alex má bednu celkem slušného burgundského…“</p>

<p>Jeden nemusel mít sílu Henryho Fitzroye, aby dokázal odolat. „Ne, díky, Thomasi, já nepiju… víno.“ Otočil se čelem do místnosti a – jen na okamžik – uviděl jinou společnost.</p>

<p>Šaty, jasný samet pavích barev, satén a krajky rozzářily dlouhý sál pestrou mozaikou. Chození ke dvoru přímo nenáviděl a objevil se tam vždy jen tehdy, když to jeho otec rozkázal. Falešné lichotky, neustálé soupeření o postavení a moc, duši ničící tanec na tenké hraně mezi popravčím špalkem a hranicí, to vše způsobovalo, že mladý vévoda z Richmondu nepřestával skřípat zuby.</p>

<p>Jak procházel sálem, každá tvář, která se k němu otočila, aby jej pozdravila, měla na sobě tutéž masku – masku ostentativního veselí skrývajícího nudu, podezřívavost a strach, všechno namícháno rovným dílem.</p>

<p>Pak však heavymetalový rytmus Anthraxu zahnal „Zelené rukávy“ zpátky do minulosti. Samet a šperky se jako mávnutím kouzelného proutku změnily v černou kůži, bižuterii a umělou hmotu. Veselí nyní překrývalo pouze nudu. Henry to považoval za pokrok.</p>

<p><emphasis>Měl bych být na ulici, </emphasis>pomyslel si, zatímco se prodíral k baru. K jeho uším doléhaly útržky rozhovorů o nedávných vraždách a tvorech, jimž byly připisovány. <emphasis>Tady ho nenajdu</emphasis>… Ale dítě se nenakrmilo od úterní noci a možná již překonalo zuřivé šílenství a podstoupilo další fázi přeměny. <emphasis>Ale jeho rodič… </emphasis>Ruce se mu sevřely v pěst, pravá přitom bolestivě přitlačila na obvaz a puchýře pod ním. Rodič pořád musel být nalezen. To mohl udělat tady. Již dvakrát předtím zavětřil v Alexově doupěti jiného dravce. Tenkrát to nechal být, ve vzduchu byl cítit pach krve tolika lidí, že pátrání po konkurentovi bylo mrháním časem. Dnes, pokud k tomu dojde znovu, časem mrhat bude.</p>

<p>Náhle si uvědomil, že se v hustém davu před ním otevírá ulička, a urychleně nasadil civilizovanější výraz. Zdejší muži a ženy, byť byli ověšeni drahými kovy a honosili se zmalovanými obličeji, měli ještě stále příliš blízko k primitivním předkům, než aby nepoznali, že mezi nimi prochází lovec.</p>

<p>Tak to už bylo potřetí, hlídač, slunce a tohle. <emphasis>Jestli si nedáš pozor, přivoláš na sebe naostřené kůly, ty blázne. </emphasis>Co se to s ním poslední dobou děje?</p>

<p>„Hej, Henry, to je doba, cos tu byl naposledy.“ Alex, majitel podniku, objal holou paží Henryho kolem ramen, vrazil mu do ruky otevřenou láhev vody a obratně ho odváděl od baru. „Mám tu někoho, kdo se s tebou chce setkat, kámo.“</p>

<p>„Někoho, kdo se se mnou chce setkat?“ Henry se nechal vést. Stejně jednala s Alexem spousta lidí, odpor stál jednoduše příliš mnoho sil. „Koho?“</p>

<p>Alex se na něj zazubil z výšin skoro dvoumetrové postavy a významně mrkl. „Dyť bych ti zkazil překvápko. Co sis to proved s rukou?“</p>

<p>Henry sjel pohledem na obvaz. I v tlumeném světle klubu se zdálo, že na pozadí černé kožené manžety doslova září. „Spálil jsem se.“</p>

<p>„Spálenina je prevít, kámo. Tos vařil?“</p>

<p>„Dá se to tak říct.“ Koutky úst mu cukaly, i když se přísně okřikoval, že to není k smíchu.</p>

<p>„V čem je ten vtip?“</p>

<p>„To je na dlouhé vysvětlování. Co kdybys vysvětlil něco ty mně?“</p>

<p>„Se ptej, kámo. Vysvětlím.“</p>

<p>„Proč ten falešný jamajský přízvuk?“</p>

<p>„Falešný?“ Alexův hlas přehlušil hudbu a půl tuctu lidí muselo uhnout, když divoce zamával volnou rukou. „Falešný? Na mým akcentu neni nic falešnýho, kámo. Vracím se ke kořenům.“</p>

<p>„Alexi, ty pocházíš z Halifaxu.“</p>

<p>„Mý kořeny sahaj o dost hloubějc, to si piš.“ Postrčil menšího muže vpřed a už bez přízvuku dodal: „Tady ho máš, prcku, přesně podle objednávky.“</p>

<p>Žena, která seděla na schodech do Alexova zamčeného pokoje, byla o poznání menší – dokonce menší než Henry s jeho stopětašedesáti centimetry. Její nevysoký vzrůst v kombinaci s plandavými džíny a vytahaným svetrem mohl za to, že vypadala jako nalezenec, což bylo v ostrém protikladu s jejími zastřiženými vlasy platinové barvy a vášnivým výrazem v obličeji.</p>

<p>Henry se vyvlékl z objetí Alexovy paže a vysekl jí dokonalou dvorskou poklonu ze šestnáctého století – ne že by to kdokoli v místnosti mohl poznat. „Izabelo,“ pronesl důstojným hlasem.</p>

<p>Izabela vyprskla, natáhla se, popadla ho za klopy a přisála se mu ke rtům.</p>

<p>Henry její polibek nadšeně opětoval, přičemž obratně odvedl její jazyk od ostrých špiček svých zubů. Předtím si nebyl jistý, jestli se dnes nasytí. Teď už ano.</p>

<p>„No, jestli hodláte v mém vlastním domě popouštět uzdu svým chlípným heterosexuálním choutkám, tak já odcházím,“ řekl Alex a s přehnaně mdlým zamáváním zápěstí se odvlnil do davu.</p>

<p>„Než dojde ke dveřím, bude z něj zase někdo úplně jiný,“ odtušil Henry a usadil se na schodech. Jejich stehna se k sobě přitiskla a on cítil, jak jeho hlad narůstá.</p>

<p>„Alex má víc masek než kdokoli, koho znám,“ přikývla Izabela, zvedla láhev od piva a začala šťourat do etikety.</p>

<p>Henry jí přejel prstem po křivce obočí. Odbarvila si ho téměř doběla, aby jí ladilo k vlasům. „Všichni nosíme masky.“</p>

<p>Izabela povytáhla obočí zpod jeho prstu. „Jak hlubokomyslné. A o půlnoci všechny masky spadnou?“</p>

<p>„Ne.“ Nedokázal potlačit melancholii v hlase a uvědomil si, proč je poslední dobou tak nespokojený. Už to bylo dávno, tak strašně dávno, co se mohl s někým podělit o to, kdo ve skutečnosti je a co z toho vyplývá. Tak strašně dávno, kdy se mu naposledy podařilo najít smrtelníka, s nímž si mohl vypěstovat pouto založené na něčem víc než jen na sexu a krvi. Skutečnost, že se z nejhlubšího svazku, jaký spolu mohli upír a smrtelník sdílet, dalo vytvořit dítě – vytvořit a pak opustit – vybrousilo jeho osamění do břitkého ostří.</p>

<p>Cítil, jak ho Izabela hladí po tváři, viděl v jejím obličeji výraz udiveného soucitu a s tichou kletbou si uvědomil, že nechal masku už podruhé během jediné noci sklouznout. Měl strach, že jestli se mu brzy nepodaří najít někoho, kdo by ho přijal, přijde o možnost volby a jeho potřeba odhalit se převládne i proti jeho vůli. „Takže,“ přinutil se násilím vrátit do současného okamžiku, „jaká byla štace?“</p>

<p>„Bylo to v březnu. V Sudbury.“ Pokrčila rameny a vrátila se spolu s ním, když to tak chtěl. „Víc se k tomu říct nedá.“</p>

<p>Když se nemůžete podělit o skutečnost, není zase tak špatné mít někoho, kdo s vámi bude sdílet aspoň masku. Sjel pohledem k modré žilce mizící pod okrajem svetru a pomyšlení na krev proudící tak blízko pod povrchem mu zrychlilo dech. Byl to hlad, nikoli chtíč, ale měl za to, že v zásadě jde o jedno a totéž. „Jak dlouho budeš ve městě?“</p>

<p>„Jen dnes a zítra.“</p>

<p>„Tak to bychom neměli plýtvat časem, který máme.“</p>

<p>Propletla své prsty s jeho, opatrně se vyhýbajíc obvazu, a když vstávala, vytáhla ho s sebou. „Už jsem si myslela, že to neřekneš.“</p>

<p>~~~</p>

<p>V sobotu v noci, v 11:15, si Norman uvědomil, že mu došlo dřevěné uhlí do kamínek a že jediný obchod, ve kterém se mu ho podařilo sehnat, zavřel v devět. Zvážil možné náhražky, ale pak se rozhodl, že raději nebude měnit fungující systém.</p>

<p>Sobotní noc proběhla v klidu.</p>

<p>Nedělní noc…</p>

<p>~~~</p>

<p>„Kurva. Kurva! KURVA!“</p>

<p>Paní Kopolousová mlaskla jazykem a zamračila se. Nikoli kvůli Vickiinu klení, jak by tomu mohlo být kterýkoliv jiný den, ale kvůli titulku bulvárního plátku, který jí ležel na pultě.</p>

<p>„UPÍR ZABIL STUDENTA. Tělo vysátého mladíka bylo nalezeno v York Mills.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Čtyři</p>

<p>„Dobrý bože, podívej na starouše Normana.“</p>

<p>„Proč?“ Roger vytáhl hlavu ze skříňky a otočil se. Ucítil, jak mu doslova klesá čelist. „<emphasis>Dobrý bože </emphasis>je málo, člověče. Kdyby to tak mohl vidět Bill.“</p>

<p>„Kde vůbec je?“</p>

<p>Roger pokrčil rameny. Nemohl od nápadně vymóděného Normana Birdwella odtrhnout oči. „To netuším. Ale jestli si to nechá ujít, tak ho klepne.“</p>

<p>Norman, dobře si vědom toho, že se všechny oči upírají jen na něj, se zhoupl v bocích ještě o trochu víc. Řetěz visící z jeho nové kožené bundy mu jemně cinkal na zádech. Zašilhal k podlaze na stříbrem okované špičky pravých kovbojských bot a přemítal, jestli si neměl opatřit ostruhy. Jeho nové džíny z černé kůže vydávaly při chůzi takřka arogantní sexy zvuk, jak se o sebe třely jejich vnitřní švy.</p>

<p>Pěkně jim to nandal. Tak oni si mysleli, že není frajer, co? Mysleli si, že je blbeček, co? No, teď změní názor. Norman vysunul bradu. Chtěli frajera? Tak jim předvede, co je to frajer. Dnes večer si řekne o červené porsche. Řídit se naučí později.</p>

<p>„Co to k čertu je?“</p>

<p>Roger se zazubil. „Nejsi rád, že jsi přišel ještě včas?“ otázal se a dloubl Billa přátelsky do žeber. „To jednomu skoro bere dech, že jo?“</p>

<p>„Jestli tím myslíš, že je mi z toho na blití, tak jsi blízko.“ Bill se opřel o skříňku a potřásl hlavou. „Kde na to všechno k čertu bere?“</p>

<p>„Tak se ho běž zeptat.“</p>

<p>„Proč ne…“ Bill se narovnal a vyšel od své skříňky, zrovna když Norman kráčel kolem.</p>

<p>Norman ho uviděl, dovolil, aby se jejich pohledy na okamžik střetly, a pak pokračoval dál a tiše si se smíchem říkal: <emphasis>„Ha! To jsem ti to dal. Uvidíme, jak se ti to bude líbit.“</emphasis></p>

<p>Otázka ohledně peněz zmrzla Billovi na rtech. Zůstal stát a zírat, dokud k němu nedošel Roger a nešťouchl ho do ramene.</p>

<p>„Hej, co je?“</p>

<p>Bill zavrtěl hlavou. „Birdwell se změnil.“</p>

<p>Roger si odfrkl. „Jo, má nové hadry a nové manýry. Ale uvnitř je to pořád ten starý šprt Norman.“</p>

<p>„Jo, myslím, že máš pravdu.“ Ale neměl. A nešlo o něco, co by Bill dokázal vysvětlit. Měl pocit, jako by sáhl pod postel a přes prsty mu přeběhlo cosi shnilého – běžná každodenní záležitost se najednou změnila v cosi strašlivého.</p>

<p>Norman si byl vědom toho, že udělal dojem – Norman, který se nedávno v záchvatu zlosti rozhodl, že mu nezáleží na tom, jestli někdo cizí bude muset zemřít. Norman si vykračoval dál.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Viktorie Nelsonová?“</p>

<p>„Ano?“ Vicki si mladou ženu – <emphasis>spíše ještě dívku. Jestli jí je pře</emphasis>s <emphasis>osmnáct, tak jen o pár hodin </emphasis>– stojící přede dveřmi bytu zkoumavě prohlížela. „Jestli něco prodáváte…“</p>

<p>„Viktorie Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka?“</p>

<p>Vicki se chvíli rozmýšlela, než pomalu odpověděla: „Ano…“</p>

<p>„Mám pro vás práci.“</p>

<p>Vyřkla ta slova s takovým zápalem, jakého jsou schopni jen velmi mladí lidé, a Vicki se přistihla, že potlačuje úsměv.</p>

<p>Dívka si shrnula z očí pramen nepřirozeně rudých vlnitých vlasů. „Zaplatit můžu, jestli vás trápí tohle.“</p>

<p>Vicki jen neurčitě zamručela, otázka peněz jí ještě ani nepřišla na rozum. Na okamžik se jejich pohledy střetly – <emphasis>barevné kontaktní čočky, myslela jsem si to. No, aspoň jí ladí s vlasy. </emphasis>Pak stejně neurčitým tónem dodala: „Většina lidí mi nejdříve zavolá.“</p>

<p>„Uvažovala jsem, jestli to mám udělat.“ Dívka pokrčila rameny tak nepatrně, že to skoro nebylo znát, a v jejím hlase nezazněl ani náznak omluvy. „Pak jsem si řekla, že když přijdu osobně, bude pro vás těžší případ odmítnout.“</p>

<p>Vicki zjistila, že otevřela dveře dokořán. „Myslím, že byste měla radši jít dál.“ Neměla zase takovou nouzi o práci, aby musela přijímat zakázky od dětí, ale neuškodí, když si poslechne, co má děvče na srdci. „Když budete stát na chodbě ještě třicet sekund, přijde se pan Chin podívat, co se děje.“</p>

<p>„Pan Chin?“</p>

<p>„Jeden starý pán, který bydlí v patře pode mnou. Je hrozně rád v obraze a předstírá, že nemluví anglicky.“</p>

<p>Dívka prošla kolem Vicki do předsíně a nakrčila nos ve zjevně káravém gestu. „Možná opravdu <emphasis>nemluví </emphasis>anglicky,“ poznamenala.</p>

<p>Tentokrát se Vicki nenamáhala skrývat úsměv. „Pan Chin mluvil anglicky už dlouho předtím, než jsme se my dvě narodily. Jeho rodiče přišli do Vancouveru na sklonku osmdesátých let devatenáctého století. Vyučoval na střední škole. Ještě pořád učí cizince angličtinu v Čínském komunitním centru.“</p>

<p>Světle zelené oči se vyčítavě přivřely a dívka vrhla na Vicki hněvivý pohled. „Nemám ráda, když se mnou někdo mluví tímhle tónem,“ řekla.</p>

<p>Vicki přikývla a zavřela dveře. „To ani já.“</p>

<p>V tichu, které následovalo, Vicki skoro slyšela, jak si dívka jejich rozhovor zpětně přehrává a zkoumavě váží každou větu a každé slovo.</p>

<p>„Aha,“ řekla nakonec. „Omlouvám se.“ Přestala se mračit, zazubila se a nabídla kompromis. „Už to nebudu dělat, když to nebudete dělat vy.“</p>

<p>„Platí.“ Vicki ji provedla maličkým obývákem do stejně maličké kanceláře a cestou narovnala černé sklápěcí křeslo. Vlastně ještě nikdy klienta – nebo potenciálního klienta – v kanceláři neměla a hned se vyskytlo několik nečekaných problémů. „Já, ehm, donesu z kuchyně ještě jednu židli.“</p>

<p>„To je v pořádku. Tohle mi stačí.“ Dívka si svlékla kabát, posadila se na Vickiinu posilovací lavici a položila jej vedle sebe. „A teď k té práci…“</p>

<p>„Ještě ne.“ Vicki vytáhla vlastní židli od stolu a posadila se. „Nejdřív něco o vás. Jmenujete se?“</p>

<p>„Coreen, Coreen Fergusová.“ A pokračovala jedním dechem dál, zjevně pod dojmem, že její jméno pokrývá všechny nezbytnosti. „A chci po vás, abyste našla toho upíra, který terorizuje město.“</p>

<p>„Jasně.“ Bylo pondělí, stále ještě brzy ráno, a poslední vražda byla příliš čerstvá. „K tomu vás navedl Michael Celluci?“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„To je fuk.“ Vicki se postavila a zavrtěla hlavou. „Podívejte, nevím, <emphasis>kdo</emphasis> vás poslal, ale můžete jim vyřídit, že…“</p>

<p>„Ian Reddick byl můj…“ Zamračila se a hledala slovo, které by dalo jejich vztahu náležitou váhu. „…milenec.“</p>

<p>„Ian Reddick,“ zopakovala Vicki a znovu se posadila. Ian Reddick, první oběť. To tělo, které našla zohavené ve stanici metra Eglinton Západ.</p>

<p>„Chci, abyste našla tu věc, která ho zabila.“</p>

<p>„Podívejte, Coreen,“ její hlas přešel do profesionálního, „uklidňujícího“ tónu, který musí zvládnout všichni policisté na světě, „uvědomuji si, jak rozčilená musíte být, ale nemyslíte, že je to práce pro úřady?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>V onom „ne“ zaznělo cosi naprosto nesmlouvavého. Vicki si posunula brýle na nose a uvažovala, jak by měla odpovědět, zatímco Coreen pokračovala.</p>

<p>„Trvají na tom, že hledají člověka, a odmítají uznat, že noviny mohou mít pravdu. Odmítají uvažovat o čemkoli, co leží mimo hranice jejich omezeného světonázoru.“</p>

<p>„Odmítají připustit, že by vrahem mohl být opravdu upír?“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>„Víte, ani ti novináři ve skutečnosti nevěří, že jde o upíra.“</p>

<p>Coreen si shrábla vlasy z tváře. „No a? Fakta souhlasí. Krev je pryč. Vsadím se, že by vysál i Iana, kdyby ho nenašli tak rychle.“</p>

<p><emphasis>Neví, že jsem to byla já. Díkybohu. </emphasis>A znovu ho spatřila, jeho tvář s příslovečným výrazem hrůzy nad zející rudou ránou, která bývala hrdlem. Zející rudá rána… ne, spíše jako by mu někdo vyrval celou přední stranu hrdla. Nikoli prorazil, vyrval. To bylo ono, co jí celou dobu unikalo, nesrovnalost, která ji trápila už skoro týden. Kam se poděla přední strana hrdla Iana Reddicka?</p>

<p>„…takže, vezmete to?“</p>

<p>Vicki se pomalu vynořila ze vzpomínek. „Tak si to ujasníme. Chcete, abych našla Ianova vraha, a mám vycházet z předpokladu, že jde o skutečného upíra? Netopýři, rakve a tak vůbec?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„A jakmile ho najdu, mám mu prohnat kůl srdcem?“</p>

<p>„Noční stvůry se sotva dají postavit před soud,“ namítla Coreen rozumně, ale s bojovným zábleskem v očích. „Ian musí být pomstěn.“</p>

<p>Nehledej útěchu, hledej odplatu. Šlo o klasický způsob vypořádání se s žalem a nedalo se říct, že by ho Vicki neschvalovala. „Proč já?“ zeptala se.</p>

<p>Coreen se posadila rovněji. „Byla jste jediná soukromá vyšetřovatelka ve žlutých stránkách.“ Aspoň tohle dávalo smysl a vysvětlovalo děsivou náhodu, že se Coreen objevila právě v kanceláři ženy, která objevila Ianovo tělo. <emphasis>„Ze všech barů na celém světě…“ </emphasis>Nepamatovala si, jak je ten citát dál, ale už začínala chápat, jak se Bogart cítil. „Levné to nebude.“ <emphasis>Před čím ji to varuji? Vždyť nejdu lovit upíry.</emphasis></p>

<p>„Můžu si dovolit to nejlepší. Táta mi platí hodně velké výkupné za špatné svědomí. Utekl kvůli nové lásce, když jsem byla na střední.“</p>

<p>Vicki potřásla hlavou. „Ten můj utekl se sekretářkou, když jsem byla v šestce na základce, a nikdy jsem neviděla ani cent. Časy se mění. Byla aspoň mladá a hezká?“</p>

<p>„Byl,“ opravila ji Coreen. „A ano, velmi hezký. Otevřeli si právní poradnu na Bahamách.“</p>

<p>„Jak jsem říkala, časy se mění.“ Vicki si posunula brýle na nose a povzdechla si. Lov upírů. Až na to, že v tom může být něco jiného. Prostě najde vraha Iana Reddicka, ať už ho zabil člověk nebo cokoli jiného. Udělá přesně to, co by udělala, kdyby byla pořád u sboru. Bůh sám ví, jak málo mají lidí a jak se jim hodí každá pomocná ruka.</p>

<p>Coreen, která nepřestávala upřeně hledět starší ženě do očí, se vítězoslavně usmála a sáhla po šekové knížce.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Michaela Celluciho, prosím.“</p>

<p>„Malý moment.“</p>

<p>Vicki bubnovala prsty o okraj telefonu a čekala, až ji spojí. Ianu Reddickovi chybělo hrdlo a Celluciho, toho arogantního prevíta, ani nenapadlo zmínit se, jestli se našlo nebo jestli byla ve stejném stavu i ostatní těla. Momentálně jí bylo úplně jedno, že s ní třeba nemluví, protože ona každopádně hodlala mluvit s ním.</p>

<p>„Kriminální vyšetřovací úřad, detektiv seržant Graham.“</p>

<p>„Dave? Tady Vicki Nelsonová. Potřebuji mluvit s Cellucim.“</p>

<p>„Právě teď tady není, Vicki. Můžu ti nějak pomoct?“</p>

<p>Ze své krátké zkušenosti s ním věděla, že Dave umí, pokud to bylo vůbec možné, lhát ještě míň než ona. A jestli nedokázal přesvědčivě lhát kvůli důležitým věcem, určitě by to nezvládl jen proto, aby zapíral parťáka. Byla si jistá se, že Celluci vyleze dřív, než vychladne. „Potřebuji laskavost.“</p>

<p>„Povídej.“</p>

<p>Teď bylo nanejvýš důležité zvolit správná slova. Muselo to znít, jako že ví víc, než ve skutečnosti věděla, jinak se Dave mohl zaseknout a schovat za oficiální fráze. I když s trochou štěstí se mohl naučený zvyk odpovídat na její otázky udržet na oddělení vražd celé roky. „Ten chybějící kus hrdla z těla první oběti už někdo našel?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Zatím to šlo dobře. „A co ostatní?“</p>

<p>„Ani stopa.“</p>

<p>„Ani u toho ze včerejší noci?“</p>

<p>„Ne, aspoň zatím. Proč?“</p>

<p>„Jen si tu tak sedím a přemýšlím. Díky, Dave. Vyřiď ode mě parťákovi, že je koňská prdel.“ Zavěsila a hleděla na protější stěnu. Možná že před ní Celluci zatajoval informace, aby měl v budoucnu s čím smlouvat. Možná. Možná že jí to docela obyčejně zapomněl říct. Ha! Možná že se i prase naučí lítat, ale ona o tom pochybovala.</p>

<p>Ona měla právě teď na starosti důležitější věci. Jako třeba zjistit, který tvor dokáže odejít s čtyřiceti čtverečními centimetry hrdla a pěti a půl litry krve.</p>

<p>~~~</p>

<p>Souprava metra zaburácela stanicí Eglinton Západ směrem k Lawrence, a když se stanice přechodně vyprázdnila, vydala se Vicki odhodlaným krokem ke služebnímu vstupu do tunelu na jižní straně severního nástupiště. Teď už to byl její případ a ona nesnášela, když musela pracovat s informacemi z druhé ruky. Hodlala se na výklenek, v němž vrah údajně zmizel, podívat sama.</p>

<p>Na vrcholu krátkého betonového schodiště se zastavila, cítila nepřirozeně hlasité bušení krve v uších. Vždy se považovala za imunní vůči hloupým pověrám, rasové paměti a nočním děsům, ale tváří v tvář tunelu zdánlivě se táhnoucímu do nekonečné dálky jako doupě nějakého velikého červa náhle zjistila, že nedokáže udělat poslední krok z nástupiště. Chloupky na krku se jí vztyčily při vzpomínce na noc smrti Iana Reddicka, kdy si byla jistá, že v tunelu číhá cosi smrtonosného. Pocit sám se nevrátil, ale vzpomínky na něj byly dost silné, aby ji přikovaly k zemi.</p>

<p><emphasis>To je směšné. Dej se dohromady, Nelsonová. V tom tunelu není nic, co by ti mohlo ublížit. </emphasis>Pravá noha se posunula o půl kroku blíž ke hraně schodu. <emphasis>To nejhorší, co by tě tam mohlo potkat, je zaměstnanec TPS a pokuta za vstup do zakázaného prostoru. </emphasis>Levá noha se pomalu posunula před pravou. <emphasis>Dobrý bože, chováš se jako hloupý puberťák v hororovém filmu. </emphasis>Pak stanula na prvním schodu. Na druhém. Na třetím. Potom se ocitla na úzkém betonovém pruhu, který umožňoval bezpečný průchod podél vnější koleje.</p>

<p><emphasis>Vidíš? Nic tu není. </emphasis>Otřela si náhle zpocené dlaně do kabátu a zapátrala v kabelce po baterce. Pak, když cítila v dlani její poctivou váhu, zaplavila tunel světlem. Byla by raději, kdyby ji nemusela použít, mimo dosah ostrých zářivek panovalo v tunelu spíše surrealistické příšeří než opravdová temnota, ale její noční vidění se zhoršilo do té míry, že se pro ni stalo neproniknutelným už i pouhé šero. Vztek, který v ní její zdravotní stav vždy vyvolával, odplavil poslední stopy strachu.</p>

<p>Téměř začala doufat, že na ni u chodníku něco číhá. Pro začátek by tomu nacpala do chřtánu baterku.</p>

<p>Posunula si brýle na nose a s pohledem upřeným do paprsku světla opatrně postupovala vpřed. Jestli vlaky pojedou podle jízdního řádu – a přestože TPS nedosahovala zrovna Mussoliniho standardu, bylo na ni docela spolehnutí – neměl by se další objevit příštích, mrkla na svítící ciferník hodinek, osm minut. Spousta času.</p>

<p>Když dosáhla prvního služebního výklenku, zbývalo jí ještě šest minut. Při pohledu na pozůstatky po policejním vyšetřovaní si znechuceně odfrkla. „Jasně, kluci,“ zamumlala, zatímco přejížděla kuželem světla po betonových stěnách, „udělejte tady pořádný binec pro každého, kdo přijde po vás.“</p>

<p>Díra, kterou Celluciho tým vykopal, se nacházela přibližně ve výšce pasu uprostřed zadní stěny výklenku a měla asi dvacet centimetrů v průměru. Vicki překročila úlomky betonu a předklonila se, aby lépe viděla. Za výkopem nebyla, jak Celluci říkal, nic než hlína.</p>

<p>„Takže když tam nevlezl tudy,“ zamračila se, „tak kudy…“ Pak si všimla pukliny táhnoucí se podél celé stěny i napříč výzkumnou sondou. Při bližším zkoumání se prakticky dotýkala nosem betonu. Ucítila lehký závan povědomého zápachu. Vytáhla z kabelky zavírací nůž a opatrně s ním okraje temné pukliny oškrábala.</p>

<p>Ve světle baterky spatřila na čepeli z nerezové oceli rudě hnědé šupinky. Mohla to být rez, ale nebyla. Měla poměrně přesnou představu o tom, čí krev našla, ale stejně šupinky setřela do igelitového sáčku. Pak si dřepla a přejela čepelí puklinou vzhůru až k hornímu okraji díry.</p>

<p>Už když to dělala, nebyla si jistá proč vlastně. Většina Ianovy krve se rozstříkla po stěně stanice metra. Na vrahových šatech jí nemohlo ulpět tolik, aby se vsákla skrz puklinu dvanáct centimetrů hluboko do betonu, ani kdyby byl oblečený do papírových ubrousků a strávil přitisknutý ke zdi celou noc.</p>

<p>Když nůž vytáhla, nalezla na něm stejné rudě hnědé šupinky smíchané s hlínou a kousky cementu. Ty putovaly do dalšího sáčku, a když zopakovala celou proceduru u spodního okraje díry, dočkala se stejného výsledku.</p>

<p>Řev vlakové soupravy uvítala jako běžný a normální druh hrůzy, neboť jediné vysvětlení, na které Vicki dokázala přijít, zatímco se výklenek otřásal, jak se kolem něj hnaly stovky tun oceli, bylo to, že ať už zabilo Iana Reddicka cokoli, prošlo to nějakým způsobem skrz puklinu v betonové stěně.</p>

<p>A <emphasis>to </emphasis>bylo naprosto směšné.</p>

<p>Nebo snad ne?</p>

<p>~~~</p>

<p>Na to, že šlo o největšího výrobce a velkoobchodníka s polyesterovým oblečením, nebyla bezpečnostní opatření v budově Sigman’s Incorporated právě na nejvyšší úrovni. Od vraždy Terri Nealové v podzemní garáži se je pokusili zostřit.</p>

<p>Navzdory čtyřem a půl stránkám nových předpisů ohledně vstupu osob strážný ve vestibulu k procházející Vicki jen zvedl oči a pak se zase vrátil ke knížce. V šedivých manšestrových kalhotách, černých pouštních botách a tmavě modré tříčtvrteční bundě mohlo jít o kteroukoli ze stovek žen, jež kolem něj každý den procházely, a nikdo od něj nečekal ani ho nenutil k tomu, že bude zastavovat všechny. Rozhodně nebyla od novin – strážný se už stačil stát mistrem v rozpoznávání dam a pánů od páté velmoci a v jejich odkazování k povolaným lidem. Nevypadala ani jako policajt, a navíc, policajti se vždycky zapsali. Zdálo se, že ví, kam jde, takže se strážný rozhodl nezasahovat. Zastával názor, že světu by rozhodně prospělo, kdyby lidí, kteří vědí, kam jdou, bylo o něco víc.</p>

<p>Ve 2:30 odpoledne byly podzemní garáže vylidněné, což velmi dobře vysvětlovalo, proč se tam Vicki vydala právě v tuto dobu. Vystoupila z výtahu a zamračila se na hučící zářivky. <emphasis>Proč tady k sakru nemají bezpečnostní kamery? </emphasis>divila se, zatímco se ozvěna jejích kroků odrážela od špinavých betonových zdí.</p>

<p>I bez setřených a vybledlých křídových značek poznala, kde tělo leželo. Okolní auta byla namačkaná jedno na druhé, čímž vytvářela prázdný prostor velikosti tří parkovacích míst, jako by násilná smrt byla nakažlivá.</p>

<p>To, co hledala, našla pod starým rezavým sedanem modré barvy. Se spodním rtem mezi zuby vytáhla nůž a poklekla vedle praskliny. Čepel zajela dovnitř celou délkou dvanácti centimetrů, ale dno pukliny leželo hlouběji. Rudohnědé šupinky, jež ulpěly na čepeli, z vraku takřka určitě pocházet nemohly.</p>

<p>Sedla si na paty a zamračila se. „Tohle se mi vážně ani trochu nelíbí.“</p>

<p>Ze dna kabelky vytáhla malou kuličku, položila ji na jednu ze zbylých křídových značek a trochu ji postrčila. Odkutálela se ke zdi, odchylujíc se od pukliny o dobrých čtyřicet pět stupňů. Další pokusy skončily podobným výsledkem. Krev, případně cokoli jiného, se nemohlo dostat od těla k prasklině žádným způsobem, který by se dal nazvat přirozeným.</p>

<p>„Ne, že by na tom všem bylo něco byť jen vzdáleně přirozeného,“ zamumlala si pro sebe, strčila třetí sáček se zaschlou krví k ostatním a natáhla se pro kuličku.</p>

<p>Místo aby se vracela skrz budovu, vystoupala po příkré příjezdové cestě a vyšla na Západní třídě svaté Kláry.</p>

<p>„Promiňte…“</p>

<p>Hlídač v kukani zvedl oči od časopisu.</p>

<p>Vicki mávla rukou k příjezdové cestě a obecně k podzemní garáži. „Víte, co je pod spodní vrstvou betonu?“</p>

<p>Podíval se směrem, kterým ukazovala, pak zpátky na ni a zopakoval. „Pod betonem?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Hlína, paní.“</p>

<p>Usmála se a protáhla se kolem závory. „Díky. Moc jste mi pomohl. Ven trefím sama.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Drátěný plot tiše zaskřípal a prohnul se pod Vickiinou váhou dovnitř, jak přes něj hleděla dolů na staveniště. Momentálně bylo stěží něčím více než velikou dírou plnou menších děr naplněných blátivou vodou. Zdálo se, že všechny stroje byly odvezeny a práce zastavena. Možná kvůli té vraždě, možná kvůli počasí. To Vicki neměla jak zjistit.</p>

<p>„No,“ strčila si ruce do kapes kabátu, „hlína tam rozhodně je.“ Jestli tam byla také krev, to už nebylo možné zjistit.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Žádný problém, Vicki.“ Rajeet Mohadevanová strčila tři igelitové sáčky do kapsy laboratorního pláště. „Můžu je otestovat, než půjdu dnes večer domů, a nikdo na nic nepřijde. Budeš někde v budově?“</p>

<p>„Ne.“ Vicki zahlédla ve tváři laborantky výraz lítosti, ale rozhodla se ho ignorovat. Rajeet jí koneckonců dělala laskavost. „Jestli nebudu doma, můžeš mi nechat vzkaz na záznamníku.“</p>

<p>„Stejné číslo?“</p>

<p>„Stejné číslo.“</p>

<p>Rajeet se zazubila. „Stejný vzkaz?“</p>

<p>Vicki zjistila, že úsměv opětuje. Když jí z policejní laboratoře volali domů naposledy, měla zrovna období nejprudších hádek s Cellucim. „Jiný vzkaz.“</p>

<p>„Škoda.“ Rajeet si přehnaně zklamaně povzdechla, zatímco Vicki zamířila ke dveřím. „Už jsem zapomněla, kam všude jsi mu říkala, že si má strčit ty svoje protokoly.“ Ledabyle jí zasalutovala – připomínka časů, kdy Vicki byla horlivá mladá žena v uniformě – a vrátila se ke zprávě, kterou vyplňovala, než byla vyrušena.</p>

<p>Když procházela chodbou, jejíž známé bílé kachličky ji obklopily jako staří přátelé, Vicki na chvíli zvažovala, že zajde až do hlavní kanceláře a podívá se, jestli Celluci sedí za svým stolem. Mohla by mu říct o prasklinách, zjistit, jestli před ní netajil ještě nějaké další informace, a… ne. Vzhledem k náladě, v níž se nacházel, když spolu mluvili naposledy, a vzhledem k tomu, že jí během víkendu nezavolal, by ho teď jen zdržovala od práce, což ani jeden z nich ze zásady nedělal. Povaha jejich práce byla taková, že musela mít přednost před vším, a praskliny představovaly jen další otázky, nikoli odpovědi.</p>

<p>Už byla venku z budovy, když si uvědomila, že pomyšlení na to, že na <emphasis>svém </emphasis>místě uvidí sedět jiného policistu, její rozhodnutí vůbec neovlivnilo, ať tak či onak. S lehkým pocitem, že zradila minulost, nahrbila ramena a vydala se mrazivým počasím pozdního odpoledne zpět k domovu.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki si už dlouhé roky slibovala, že si koupí nějakou dobrou encyklopedii. Celá léta to neustále odkládala. Tu, kterou měla, koupila v obchodě se smíšeným zbožím za pět dolarů a devadesát devět centů za svazek na každých deset dolarů z ceny zakoupených potravin. O upírech tam toho moc nebylo.</p>

<p>„Legendární tvorové, bla, bla, střední Evropa, Vlad Napichovač, Bram Stoker…“ Vicki si posunula brýle na nose a snažila si vzpomenout, jaký Stokerův Dracula byl. Před lety ho viděla jako hru a měla pocit, že na střední škole četla i knížku – někdy v minulém nebo předminulém životě.</p>

<p>„Byl silnější, rychlejší, s bystřejšími smysly…“ Vypočítávala jeho vlastnosti na prstech. „Spal celý den, vycházel v noci a potloukal se kolem s chlápkem, který jedl mouchy. A pavouky.“ Udělala znechucený obličej a vrátila se k encyklopedii.</p>

<p><emphasis>„Upíři,“ </emphasis>četla dál, <emphasis>„se prý dokáží proměnit v netopýry, vlky, mlhu či páru.“ </emphasis>Schopnost proměny v mlhu či páru by vysvětlila praskliny, uvědomila si. Jelikož je krev oběti těžší než mlha, srazila by se na povrchu a pokryla stěny úzkého průchodu. „A tvor, který vstává z hrobu, by neměl mít problémy s pohybem skrz hlínu.“ Náhle pocítila potřebu zaplašit ticho svého bytu. Založila si stránku starým účtem za telefon, s námahou vstala ze sklápěcího křesla a zapnula televizi.</p>

<p>„To je šílené,“ zamumlala, otevřela znovu knihu a četla dál, přecházejíc po místnosti. Fantazie a realita se začínaly sbližovat až příliš těsně na to, aby to bylo příjemné, a rozhodně příliš těsně na to, aby se u toho dalo nehybně sedět.</p>

<p>Zbytek hesla se zabýval různými způsoby, jak se s těmito tvory vypořádat, od jasanových kůlů přes hořčičné semínko až po krucifix, a zvláštní pozornost věnoval zatloukání kůlů, stínání a spalování.</p>

<p>Vicki nechala útlý svazek zaklapnout, zvedla oči a podívala se z okna. Navzdory skutečnosti, že pouliční lampa svítila necelé tři metry od jejího bytu, si náhle více než zřetelně uvědomovala temnotu tlačící se do oken. Na to, že šlo o tvora z legend, se metody jeho zničení braly opravdu velice vážně.</p>

<p>~~~</p>

<p>Za policejním zátarasem se nad částí chodníku, kde bylo objeveno čtvrté tělo, cosi sklánělo. Přestože pro něj noc neměla žádná tajemství a na rozdíl od ostatních věděl, co má hledat, nenašel nic.</p>

<p>„Nic,“ zamumlal si Henry pro sebe, když se narovnal. „Ale něco by tu přece být mělo.“ Dítě jeho rasy by možná dokázalo ukrýt stopy před lidskými lovci, nikoli však před ostatními svého druhu. Zvedl hlavu a zavětřil. Jedna kočka – ne, dvě kočky – na lovu, déšť, který se nad ránem spustil, a…</p>

<p>Zamračil se, až se mu obočí stáhlo do hlubokého V. A co? Znal pach smrti v mnoha jeho podobách a nad pozůstatkem vraždy z dnešního rána ležel slabý zápach čehosi staršího, odpornějšího a takřka povědomého.</p>

<p>Jeho paměť obsahovala více než čtyři sta padesát let vzpomínek. Někde tam…</p>

<p>Než je uviděl, dostalo se policejní auto téměř až k němu a maličké slunce v srdci pátracího reflektoru se rozžehlo dřív, než se stačil pohnout.</p>

<p>„Pro boha svatého! Viděla jsi to taky?“</p>

<p>„Co jsem měla vidět?“ Pomocná policejní komisařka Wojtowiczová hleděla z okna do širokého pruhu světla linoucího se ze střechy pomalu jedoucího policejního vozu.</p>

<p>„Já nevím.“ Komisař Harper se naklonil nad volant a hleděl přes svou kolegyni. „Byl bych přísahal, že jsem těsně po tom, co jsem zapnul reflektor, viděl uvnitř zátarasu stát chlapa.“</p>

<p>Wojtowiczová vyprskla. „To bychom ho viděli pořád. Nic se nepohybuje tak rychle. A kromě toho,“ mávla rukou na scenérii za oknem, „tam se není kam schovat.“ Slovo <emphasis>tam </emphasis>zahrnovalo chodník, zátarasy a široký pruh bahnitého trávníku. I když každá nerovnost povrchu vrhala ostré černé stíny, žádný z nich nebyl dost velký, aby se v něm mohl schovat člověk.</p>

<p>„Myslíš, že bychom měli vystoupit a rozhlédnout se kolem?“</p>

<p>„Ty jsi tu šéf.“</p>

<p>„No…“ V poli plném ostrých kontrastů světla a stínu se nic nehýbalo. Harper zavrtěl hlavou. Noc ho poslední dobou silně znervózňovala, brnkala mu na napjaté nervy. „Nejspíš máš pravdu. Tam nic není.“</p>

<p>„Jasně že mám pravdu.“ Auto pokračovalo dál kolem bloku.</p>

<p>Natáhla se a vypnula pátrací reflektor. „Moc si bereš do hlavy všechny ty upírské historky z novin.“</p>

<p>„Ty na upíry nevěříš, že ne?“</p>

<p>„Jasně že ne.“ Wojtowiczová se pohodlněji uvelebila na sedadle. „Netvrď mi, že ty jo.“</p>

<p>Tentokrát vyprskl Harper. „Já,“ řekl suše, „mám prověrku.“</p>

<p>Mezitím za nimi na trávníku ležel jeden ze stínů s tváří přitisknutou k hlíně a vzpomínal. Pach tu byl silnější, tvořil třetinu směsi zeminy a krve, a vzpomínky, které vyvolával, překlenuly staletí.</p>

<p>Bylo to v Londýně roku 1593. Na trůně seděla Alžběta, a to už nějakou dobu. On byl již padesát sedm let mrtev. Šel zrovna domů z divadla, kde právě zhlédl premiérové představení Richarda III. Docela dobře se bavil, i když měl pocit, že dramatik místy pojal osobnost krále poněkud volněji.</p>

<p>Ze zaneřáděné uličky se vypotácel mladý muž – hubený a rozcuchaný, ale jakýmsi temným způsobem pohledný, a velmi opilý. Kolem něj se jako nějaký osobní kus mlhy vznášel tentýž pach.</p>

<p>Henry se již nasytil z prostitutky za divadlem, ale i kdyby ne, z toho muže by nepil. Už jen pach samotný ho přiměl zbystřit a ne zcela příčetný svit v očích byl jen dalším varovným signálem.</p>

<p>„Nanejvýš uctivě vás prosím za prominutí.“ Jeho hlas, hlas vzdělaného muže, změnilo opilecké blábolení takřka k nepoznání. „Ale dnes v noci jsem byl v Pekle a mám jisté drobné potíže s návratem.“ Pak se zahihňal a klátivě se Henrymu uklonil. „Christopher Marlowe, k vašim službám, mylorde. Neměl byste pár přebytečných měďáků na něco k pití?“</p>

<p>„Christopher Marlowe,“ opakoval si Henry tiše do noci více než čtyři sta let poté, kdy onen nešťastný muž zemřel. Otočil se na záda a hleděl na mraky stahující se na hvězdném nebi. Přestože hru četl hned po jejím posmrtném vydání v roce 1604, dnes poprvé se zamyslel nad tím, jak důkladný průzkum asi pan Marlowe dělal, než se pustil do psaní <emphasis>Tragické historie o doktoru Faustovi.</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>„Vicki, tady je Rajeet. Promiň, že ti volám tak pozdě – je, ehm, 11:15 v pondělí v noci, asi už budeš spát – ale říkala jsem si, že možná budeš chtít vědět, jak dopadly testy. Potvrzuji shodu s krví jak Iana Reddicka, tak Terri Nealové. Nevím, co jsi vlastně našla, ale doufám, že ti to pomůže.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Pět</p>

<p><emphasis>„…přestože policejní oddělení odmítá vydat jakékoli prohlášení, soudní patologie potvrdila, že z těla Marka Thompsona, páté oběti, byla rovněž vysáta veškerá krev. Místní občan, který si nepřál být jmenován, trvale bydlící v oblasti ulic Dona Millse a St. Dennis, přísahá, že viděl letět kolem svého balkónu obřího netopýra jen pár okamžiků předtím, než bylo nalezeno tělo oběti. </emphasis>Ježíši Kriste.“ Vicki zmačkala noviny do veliké koule a mrštila jimi o zeď. „Obří netopýr! To se nedivím, že si nepřeje být jmenován. Do prdele!“</p>

<p>Náhlé pronikavé zazvonění telefonu ji vylekalo tak, že vyskočila deset centimetrů ze židle. Zamračeně se k němu vrhla, ale v posledním okamžiku si uvědomila, že může jít o pracovní hovor, a náležitě tomu přizpůsobila odpověď. Výhružné „Co je!“ udělalo na potencionální klienty dojem jen málokdy.</p>

<p>„Soukromá detektivní kancelář, u telefonu Nelsonová.“</p>

<p>„Už jste viděla dnešní ranní noviny?!“</p>

<p>Hlas patřil mladé ženě a nedokázala si ho hned zařadit. „Kdo volá, prosím?“</p>

<p>„To jsem já. Coreen Fergusová. Už jste viděla dnešní ranní noviny?“</p>

<p>„Ano, Coreen, viděla, ale…“</p>

<p>„No tak máme důkaz, nebo ne?“</p>

<p>„Jaký důkaz?“ S telefonem přidržovaným pod bradou se Vicki natáhla po šálku s kávou. Měla pocit, že ji bude potřebovat.</p>

<p>„Že jde o upíra. Existuje svědek. Někdo ho viděl!“ Coreenin hlas získal triumfální tón.</p>

<p>Vicki se zhluboka nadechla. „Obří netopýr může být cokoli, Coreen. Nafouknutý pytlík na odpadky, stín letadla, kus prádla vypadlý z jiného balkónu.“</p>

<p>„A také to může být obří netopýr. Půjdete si s tím člověkem promluvit, viďte?“</p>

<p>Ve skutečnosti to nebyla otázka, a i když se Vicki vědomě snažila nemyslet na to, jak bude v králíkárnách sídlištních domů kolem St. Dennis hledat nejmenovaný zdroj, výslech „toho člověka“ představoval další logický krok. Ujistila o tom Coreen, slíbila, že jí zavolá, jakmile bude mít výsledky, a zavěsila.</p>

<p>„To je jako hledat jehlu v kupce sena.“ Jenže udělat se to muselo, svědek mohl případ posunout o notný kus kupředu.</p>

<p>Dopila kávu a koukla na hodinky. Ještě jednu věc si potřebovala ověřit, než vyrazí do terénu. 8:43. Bylo to těsné, ale Brandon by ještě měl být u svého stolu.</p>

<p>Byl.</p>

<p>Poté co si vyměnili pozdravy – přinejmenším z jedné strany čistě formální – přešla Vicki okamžitě k jádru věci. „…oba víme, žes našel věci, o kterých jsi novinářům neřekl.“</p>

<p>„To je naprostá pravda, Viktorie.“ Patolog ani nepředstíral, že neví, o čem mluví. „Ale o těch věcech, jak moc dobře víš, nebudu moci mluvit ani s tebou. Je mi líto, ale už nejsi zaměstnanec komisařství.“</p>

<p>„Ale byla jsem najata, abych na případu pracovala.“ Rychle mu v hrubých rysech nastínila průběh Coreeniny návštěvy, přičemž vynechala veškeré zmínky o osobním přesvědčení mladé dámy o vrahově nadpřirozeném původu, stejně jako opomenula zmínit její poslední telefonát. „Najala si tě jako soukromou osobu, Viktorie, a jako taková nemáš na informace o nic větší právo než kterýkoli jiný občan.“</p>

<p>Vicki potlačila povzdechnutí a uvažovala, jak na něj nejlépe jít. Když Brandon Singh myslel ne, tak to řekl, přímo a bez okolků. A pak zavěsil. Dokud byl ochoten pokračovat v hovoru, byl rovněž ochoten nechat se přesvědčit. „Podívej, Brandone, znáš mou složku. Víš, že mám z celého města nejlepší šanci případ vyřešit. A víš, že chceš, aby se vyřešil. Budu mít mnohem lepší naději, když budu znát všechny dostupné informace.“</p>

<p>„Souhlasím, ale zavání mi to ochranářstvím.“</p>

<p>„Ochranářstvím? Věř mi, Brandone, nehodlám se navléknout do žádného pitomého kostýmu a skákat kolem, abych chránila dobré lidi před nebezpečími města.“ Načrtla si do notýsku symbol netopýra, pak ale stránku rychle vyškubla, zmuchlala a zahodila. Vzhledem k okolnostem nebyli netopýři příliš vhodný námět. „Jediné, co hodlám podniknout, je provádět vyšetřování. Přísahám, že všechno, co zjistím, sdělím oddělení násilných zločinů.“</p>

<p>„Věřím ti, Viktorie.“ Odmlčel se a Vicki, celá netrpělivá, skočila do nastalého ticha.</p>

<p>„Když běhá na svobodě zabiják takového kalibru, může si město dovolit, abych na tom případu nepracovala já, byť jen jako pomocník?“</p>

<p>„Máš o sobě docela vysoké mínění, viď?“</p>

<p>Uslyšela v jeho hlase úsměv a věděla, že ho dostala. Dr. Brandon Singh byl zastánce využití veškerých dostupných zdrojů, a přestože on osobně možná upřednostňoval poněkud méně intuitivní postupy, než byly její, musel uznat, že „Viktorie“ Nelsonová představuje zdroj vskutku hodnotný. Pokud o sobě měla vysoké mínění, nebylo neopodstatněné.</p>

<p>„Nuže dobrá,“ řekl konečně ještě zlověstnějším hlasem, jako by chtěl napravit nedávné vypadnutí z role. „Ale je toho velmi málo, co novináři nemají, a nevím, co z toho dokážeš vyvodit.“ Zhluboka se nadechl a zdálo se, jako by se dokonce i šum na pozadí telefonní linky ztišil, aby lépe slyšel. „Ve všech ranách, s výjimkou té první, jsme objevili látku velmi podobnou slinám…“</p>

<p>„Velmi podobnou slinám?“ skočila mu do řeči Vicki. „Jak může být něco velmi podobné slinám?“</p>

<p>„Něco nemůže. Ale tohle bylo. A co víc, zatím každému tělu, včetně mladého Reddicka, chyběla přední polovina hrdla.“</p>

<p>„To už jsem zjistila.“</p>

<p>„Jistě.“ Vicki se na okamžik bála, že se kvůli jejímu přerušení urazí, ale on pokračoval. „Jediná další věc, kterou jsme tisku zatajili, se týká třetího těla – toho mohutného chlapa, DeVerne Jonese. Ten svíral v ruce cár tenké membrány.“</p>

<p>„Membrány?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Jako netopýří křídlo?“</p>

<p>„Něco pozoruhodně podobného, ano.“</p>

<p>Teď bylo na Vicki, aby se zhluboka nadechla. Něco velmi podobného slinám a netopýří křídlo. „Už chápu, proč jste to novinářům neřekli.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Celluci zavěsil a sáhl po papíru. Nemohl se rozhodnout, jestli měl omluvu usnadněnou tím, že Vicki nebyla doma, nebo naopak ztíženou, protože musel mluvit s tím jejím zatraceným záznamníkem. Na tom nesejde. Udělal to a teď byla na tahu ona.</p>

<p>O vteřinu později se Davu Grahamovi jen tak tak podařilo zachránit šálek s kávou, když jeho parťák praštil o stůl novinami.</p>

<p>„Už jsi to viděl?“ otázal se Celluci.</p>

<p>„To o tom, ehm, obřím netopýrovi?“</p>

<p>„Do hajzlu s netopýrem! Ti parchanti našli svědka a nepovažovali za nutné dát nám vědět!“</p>

<p>„Ale my jsme dnes ráno stejně měli do oblasti kolem St. Dennis namířeno…“</p>

<p>„Jo.“ Celluci na sebe hodil kabát a vražedným pohledem zvedl Davea ze židle, „ale nejdřív si zajedeme do redakce. Svědek může přinést zásadní obrat ve vyšetřování a já nehodlám plýtvat časem, když oni mají jeho jméno.“</p>

<p>„Jméno někoho, kdo vidí obří netopýry,“ zamumlal Dave, ale také se navlékl do kabátu a vyrazil za parťákem do té sloty venku. „Myslíš, že by to vážně mohl být upír?“ zeptal se ho, když ho dohonil.</p>

<p>Celluci ani nezpomalil. „Nezačínej s tím ještě ty,“ zavrčel.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Kdo je to?“</p>

<p>„Policie, pane Bowane. Potřebujeme s vámi mluvit.“ Celluci podržel odznak ve výšce dveřního kukátka a čekal. Po dlouhé chvíli uslyšel zarachocení sundávaného řetězu a odemykání dvou – ne, tří zámků. Udělal krok vzad k partnerovi a dveře se pomalu otevřely. Podlitýma očima na ně hleděl starý pán. „Jste detektiv seržant Michael Celluci?“</p>

<p>„Ano, ale…“ Stařec určitě neměl tak dobrý zrak, aby to dokázal přečíst z jeho průkazu. „Říkala, že se tu dnes ráno nejspíš ukážete.“ Otevřel dveře ještě víc a ustoupil stranou. „Pojďte dál, pojďte dál.“</p>

<p>Oba detektivové si vyměnili udivené pohledy a vešli do maličkého bytu. Zatímco starý pán znovu zamykal dveře, Celluci se rozhlédl. Celá jedna stěna, všechna okna a dveře na balkón byly zakryté těžkými dekami a všude se svítilo. Na konferenčním stolku ležela Bible a vedle ní sklenice, z níž byla cítit skotská. Ať už starý pán viděl cokoli, přimělo ho to, aby se zabarikádoval a vyhledal útěchu.</p>

<p>Dave se opatrně usadil na prosezenou pohovku. „Kdo vám řekl, že dnes ráno přijdeme, pane Bowane?“</p>

<p>„Ta mladá dáma, která právě odešla. Vlastně mě docela překvapuje, že jste se s ní nepotkali na parkovišti. Hezká holka, moc příjemná.“</p>

<p>„Jmenovala se ta moc hezká a příjemná holka nějak?“ zeptal se Celluci skrze zaťaté zuby.</p>

<p>Stařík se sípavě rozesmál. „Říkala, že budete takhle reagovat.“ Potřásl hlavou, sebral z kuchyňského stolu vizitku a podal ji Cellucimu.</p>

<p>Dave, který se naklonil parťákovi přes rameno, si ji sotva stačil přečíst, než Celluci sevřel ruku v pěst.</p>

<p>„Co ještě říkala slečna Nelsonová?“</p>

<p>„Oh, zdálo se, že jí moc záleží na tom, abych s vámi, pánové, spolupracoval. Abych vám řekl všechno, co jsem řekl jí. Samo sebou jsem neměl v úmyslu nic jiného, i když nemám ponětí, co s tím svede policie. Je to práce spíš pro vymítače, možná kně…“ Plynulý příval slov uťalo zívnutí tak silné, že byl div, že si neroztrhl tvář. „Omlouvám se, ale včera v noci jsem toho moc nenaspal. Nechce někdo z vás šálek čaje? Konvice je ještě horká.“ Když oba muži odmítli, posadil se do odřeného křesla a s očekáváním přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Budete se mě ptát, nebo mám začít já a popsat vám to svými slovy?“</p>

<p><emphasis>Začněte vy a popište to svými slovy. </emphasis>Celluci slyšel tento pokyn od Vicki snad tisíckrát a vůbec nepochyboval o tom, že právě zaznamenal jeho ozvěnu. Jeho hněv pomalu ustoupil zdráhavému uznání Vickiiny dovednosti při práci se svědkem. Ať už ho nalezla v jakémkoli rozpoložení mysli, zanechala jim pana Bowana dobře připraveného na jejich návštěvu. „Vlastními slovy. Když bude třeba, budeme vám pokládat otázky.“</p>

<p>„Dobrá.“ Pan Bowan si zamnul ruce. Navzdory hrůze, kterou prožil minulou noc, si nyní již druhé dychtivé posluchače během jednoho dopoledne očividně vychutnával. „Bylo těsně po půlnoci – to vím díky tomu, že jsem jako vždycky o půlnoci vypnul televizi. No, byl jsem zrovna na cestě do postele, takže jsem zhasl a pak jsem si řekl, že bych si ještě možná mohl vyjít na balkón, abych se podíval kolem domu, jen tak pro všechny případy. Občas,“ naklonil se dopředu, aby se jim důvěrně svěřil, „nám tady dole ve křoví dovádějí děcka.“</p>

<p>Zatímco Dave pokýval chápavě hlavou, Celluci potlačil úsměv. Pan Bowan nepochybně trávil na balkónu spoustu času rozhlížením se po okolí… a po sousedech. Malý dalekohled ležící na podlaze vedle křesla byl toho němým svědkem.</p>

<p>Včera v noci, sotva vyšel ven, poznal, že něco není v pořádku. „To ten zápach. Jako zkažená vejce, jen mnohem horší. A pak se to objevilo. Bylo to velké jako býk a dvakrát šerednější, a tak blízko, že bych si na to mohl sáhnout, kdybych natáhl ruku – tedy kdybych byl opravdu tak senilní, jak si o mně moje snacha myslí. Rozpětí křídel asi dva, dva a půl metru.“ Odmlčel se, aby zvýšil dramatický efekt. „Obří netopýr. Nosferatu. Upír. Najděte jeho kryptu, pánové, a najdete vraha, kterého hledáte.“</p>

<p>„Můžete toho tvora popsat?“</p>

<p>„Pokud tím myslíte, jestli bych ho mohl identifikovat, tak ne. Abych vám řekl pravdu, proletěl kolem tak strašně rychle, že jsem zahlédl převážně jen obrysy. Ale jedno vám povím,“ zvážněl a v jeho hlase zazněl náznak děsu, „mělo to oči, jaké jsem u žádného živého tvora nikdy předtím neviděl a pevně doufám, jako že je Bůh nade mnou, že už nikdy neuvidím. Byly žluté a studené a já věděl, že kdyby se na mě podívaly, víc než jeden pohled bych nevydržel. Bylo v nich zlo, pánové, skutečné zlo, ne to zředěné, kterého se dopouštějí lidé, ale zlo mrazivé a necitelné, jež pochází od samotného Satanáše. Víte, jsem už starý a za posledních pár let jsme se docela skamarádili, smrtka a já. Nemám strach už v podstatě z ničeho, ale z tohohle jsem si málem nadělal do kalhot.“ Suše polkl a zkoumavě se jim zahleděl do tváří. „Můžete mi věřit, a nemusíte – ten kluk od novin mi nevěřil, když jsem se šel podívat, kvůli čemu ty sirény – ale já vím, co jsem viděl, a vím, co jsem cítil.“</p>

<p>I když se sebevíc chtěl přidat na stranu reportéra, který pana Bowana popsal jako zábavného starého blázna, Celluci zjistil, že nedokáže nad tím, co stařec cítil, jen tak mávnout rukou. V jeho hlase nebo ve výrazu tváře bylo cosi, z čeho se mu ježily chloupky na krku. Třebaže rozum s tím ostře nesouhlasil, instinkt byl nakloněn věřit mu.</p>

<p>Kéž by to mohl probrat s Vicki, ale tu radost jí neudělá.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Bože, jak já ty záznamníky nesnáším.“ Hluboký, procítěný povzdech, který následoval, byl rovněž zaznamenán v celé své znechucenosti. „Dobře. Já bych určitě reagoval stejně. Asi bych byl taky pěkně otravný. Takže, já mám pravdu, ty máš pravdu, oba máme pravdu, pojďme začít znovu.“ Následovalo několik vteřin tichého šumění, do něhož se stále hlasitěji promítaly okolní zvuky – dva hluboké, hádající se hlasy, staccato starého psacího stroje a neustálé zvonění telefonů. Pak se znovu ozval Celluciho hlas. Zněl právě tak nabroušeně, aby bylo naprosto jasné, že to, co říká, myslí vážně. „A přestaň tahat z mého parťáka utajované informace. Je to fajn chlap – ne že bys ty dokázala poznat fajn chlapa – a dostává z tebe bušení srdce.“ Bez rozloučení zavěsil.</p>

<p>Vicki se na záznamník zazubila. Mike Celluci se neuměl omlouvat o nic líp než ona. Na něj to byl rozhodně úžasný výkon. A evidentně vzkaz nahrál předtím, než mluvil s panem Bowanem a zjistil, že ona u něj byla dřív. Jakýkoli vzkaz zanechaný poté by rozhodně měl zcela jiný tón.</p>

<p>Najít nejmenovaný zdroj informací, na který se bulvár odvolával, bylo překvapivě snadné. Hned první člověk, se kterým mluvila, se ušklíbl a řekl: „To bude starý Bowan. Jestli někdo něco viděl, tak určitě on. Vždycky strká nos do cizích věcí.“ Pak ukázal hlavou k St. Dennis 25 s takovou prudkostí, až mu padl do očí vysoko vyčesaný hřeben vlasů na vyholené hlavě.</p>

<p>A ohledně toho, co starý Bowan viděl… i když se to Vicki zdráhala připustit, začínala si myslet, že Coreen možná není tak úplně mimo, jak by se podle prvního dojmu mohlo zdát.</p>

<p>Uvažovala, jestli nemá zavolat Cellucimu. Mohli by se podělit o dojmy z pana Bowana a jeho čerstvého zážitku. „Ne,“ zavrtěla hlavou. Nejdřív mu raději dá trochu času, aby vychladl. Rozložila si na kuchyňském stole podrobnou mapu Toronta, kterou si právě koupila, a rozhodla se, že mu zavolá později. Teď ji čekala práce.</p>

<p>Bylo snadné zapomenout, jak veliké Toronto vlastně je. Jak rostlo, postupně pohlcovalo další a další menší sídla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se rozrůstání mělo v dohledné době zastavit. Historické centrum – to, co si každý odvážel jako obraz města – tvořilo ve skutečnosti jen malou část celku.</p>

<p>Vicki nakreslila červený kruh kolem stanice metra Eglinton Západ, další přibližně kolem budovy Sigman’s Incorporated na Západní třídě svaté Kláry a třetí kolem staveniště na Symingtonské třídě, kde zemřel DeVerne Jones. Pak se zamračila a spojila všechny tři kruhy rovnou čárou. Navzdory drobným nepřesnostem při umisťování druhého a třetího kruhu spojovala linie všechny tři značky a přetínala město od jihozápadu k severovýchodu.</p>

<p>Dvě nové vraždy podle všeho nijak nesouvisely s prvními třemi, ale zdálo se, že začínají vlastní linii.</p>

<p>A tím to nekončilo.</p>

<p>„Nikdo nemůže být tak hloupý,“ zamumlala si Vicki a sáhla do stolu pro pravítko. První dvě úmrtí byla od sebe v podstatě stejně daleko jako čtvrté a páté. Z matematického hlediska se sice o nějaké přesnosti nedalo vůbec mluvit, ale došlo k nim zase příliš blízko na to, aby se jednalo o pouhou náhodu.</p>

<p>„Nikdo nemůže být tak hloupý,“ řekla znovu a klepla pravítkem do dlaně. Druhá linie vedla od severozápadu k jihovýchodu a zapadala do kruhu se středem ve Woodbinské a Mortimerově třídě. Vicki byla ochotná vsadit všechno na to, že se mezi půlnocí a úsvitem objeví další tělo, které linii dokončí.</p>

<p>Obě linie se protínaly za západním okrajem York University.</p>

<p>Vicki si to místo označila červeným X. Posunula si brýle na nose, zamračila se a posunula je znovu. Bylo to až příliš jednoduché. Musel v tom být háček.</p>

<p>„Tak dobře…“ Hodila pravítko na mapu a začala odpočítávat na prstech. „První možnost: vrah chce, aby ho našli. Druhá možnost: vrah umí kreslit čáry do mapy stejně jako já a začal vytvářet vzorec, který vůbec nic neznamená. A teď si sedí ve Scarborough a směje se, až se za břicho popadá, jak mu na to ti pitomci od police skočili.“ Pro účely tohoto cvičení byla ona a policie v zásadě totéž. „Možnost číslo tři,“ zahleděla se na třetí prst, jako by jí mohl odpovědět, „lovíme upíra a stejně tak upír loví nás, a kdo u všech čertů ví, jak takový upír uvažuje.“</p>

<p>Celluci uměl kreslit linie do mapy stejně dobře jako ona, ale přesto sáhla po sluchátku. Zcela zřejmé věci mu občas unikaly. K jejímu překvapení ho zastihla v kanceláři. Jeho reakce ji nepřekvapila vůbec.</p>

<p>„Vysávat vajíčka si uč svou babičku, Vicki.“</p>

<p>„Takže můžu předpokládat, že dnes v noci se na křižovatce Mortimerovy třídy a Woodbinské sejde celý výkvět Toronta?“</p>

<p>„Předpokládat si můžeš, co je ti libo, v tom ti nikdo bránit nemůže, ale jestli uvažuješ o tom, že se budeš někde poblíž potloukat i ty se svou Soupravou malého detektiva Nancy Drewové, tak na to zapomeň.“</p>

<p>„Co proti tomu hodláš udělat?“ Jak se jí opovažuje rozkazovat? „Zatkneš mě?“</p>

<p>„Jestli budu muset, tak ano.“ Tón jeho hlasu naznačoval, že to opravdu udělá. „U sboru už nepracuješ, v noci jsi v podstatě slepá a je daleko pravděpodobnější, že neskončíš jako hrdina, ale jako mrtvola.“</p>

<p>„Nejsem malé dítě, Celluci!“</p>

<p>„Tak se chovej jako dospělá a zůstaň doma!“</p>

<p>Oba práskli telefonem prakticky současně. On věděl, že tam bude, a ona věděla, že on to ví. Navíc nepochybovala o tom, že pokud na ni narazí, nechá ji pro její vlastní bezpečí pro nějaké smyšlené obvinění zavřít. Jelikož byl varován, s největší pravděpodobností by ji s radostí zavřel okamžitě, kdyby měl pocit, že by mu to prošlo.</p>

<p>Měl pravdu. V noci byla v podstatě slepá.</p>

<p>Ale policie šla po člověku a Vicki už ve skutečnosti nevěřila, že za vraždami stojí člověk. Slepá, nebo ne, když tam bude, možná se síly vyrovnají.</p>

<p>A teď, co dělat do setmění? Možná je na čase provést menší průzkum a zjistit, co se říká v ulicích.</p>

<p>„Aspoň že neječel kvůli tomu Bowanovi,“ zamumlala, když se znovu soukala do kabátu.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Čau, Viktorko, dlouho jsme se neviděli.“</p>

<p>„Jo, už je to pár měsíců. Jak ses měl, Tony?“</p>

<p>Tony, oblečený do riflové bundy, pokrčil hubenými rameny. „Šlo to.“</p>

<p>„Jsi čistý?“</p>

<p>Věnoval jí jeden rychlý pohled světle modrých očí. „Slyšel jsem, že už nejsi polda. Nemusím ti nic říkat.“</p>

<p>Vicki jen pokrčila rameny, „Ne. Nemusíš.“</p>

<p>Chvíli šli mlčky, proplétajíce se davem, který proudil oběma směry po Yongově ulici. Když se zastavili na semaforech u Wellesley, Tony si povzdechl. „Tak dobře. Jsem čistý. Už jsi spokojená? Půjdeš si zase po svých a dáš mi svátek?“</p>

<p>Vesele se zazubila. „Copak je to někdy tak snadné?“</p>

<p>„Ne, s tebou nikdy. Poslyš,“ mávl rukou k restauraci na rohu, méně okázalé než většina jejích konkurentů, „jestli mě chceš připravovat o čas, tak mi můžeš koupit oběd.“</p>

<p>Koupila mu oběd, ale ne pivo, které chtěl, a zeptala se ho, co se říká v ulicích.</p>

<p>„Co se říká o čem?“ otázal se a strčil si do úst plnou vidličku bramborové kaše. „O sexu? Drogách? Rock’n’rollu?“</p>

<p>„O těch nočních malérech.“</p>

<p>Udělal dramatické gesto rukou ve stylu klasických hororů od Hammer films productions. „Ach, ten vampýr.“</p>

<p>Vicki usrkla doušek vlažné kávy, podivila se nad tím, jak mohla přežít roky u sboru, kdy nepila nic jiného, a čekala. Tony představoval nejlepší pár očí a uší v ulicích. Nebyl přísně vzato informátor, spíš jen barometr napojený na nálady a pocity, ale i když se nikdy nezmiňoval o něčem konkrétním, už nejednou ji dokázal navést správným směrem. Teď mu bylo devatenáct. Bylo mu patnáct, když se s ním setkala poprvé.</p>

<p>„Co se říká v ulicích…“ Pečlivě namazal poslední rohlík tlustou vrstvou másla. „V ulicích se říká, že tentokrát se noviny trefily.“</p>

<p>„Upír?“</p>

<p>Zahleděl se na ni zpod hustých řas. „Ten vrahoun není člověk, to se říká v ulicích. Vysává krev, nebo ne? Upír je dost dobré označení. Poldové ho nechytí, protože hledají chlápka.“ Zazubil se. „Poldové v tomhle městě stejně stojí za houby. Už to není, co bývalo.“</p>

<p>„No, díky moc.“ Chvíli sledovala, jak vyškrabuje talíř, a pak se zeptala: „Tony, věříš na upíry?“</p>

<p>Vytáhl zpod košile maličký křížek. „Věřím v přežití.“</p>

<p>Když vyšli z restaurace a vyhrnuli si proti větru límce, zeptala se ho, jestli nepotřebuje peníze. Z ulice ho dostat nemohla, nechtěl přijmout její pomoc, a tak mu aspoň dávala, co si byl ochoten vzít. Celluci tomu říkal výkupné za špatné svědomí bílé střední třídy. I když Vicki uznávala, že má nejspíš pravdu, nebrala na to ohled.</p>

<p>„Ne,“ Tony si odsunul z obličeje pramen světle hnědých vlasů. „S prachama jsem na tom slušně.“</p>

<p>„Šlapeš?“</p>

<p>„Proč? Zatknout mě už nemůžeš. Chceš si mě najmout?“</p>

<p>„Chci ti dát pár facek. Neslyšel jsi, že se tu šíří epidemie?“</p>

<p>Hbitě uhnul z jejího dosahu. „Hej, dávám si bacha. Jak jsem řekl,“ na okamžik vypadal mnohem, mnohem starší, než byl, „věřím v přežití.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Vicki, je mi fuk, co říká ten tvůj pouliční guru, a je mi fuk, co se říká v ulicích, nic takového jako upíři neexistuje a ty začínáš přicházet o rozum.“</p>

<p>Vicki odtáhla hlavu od sluchátka dřív, než Celluci stačil prásknout telefonem. Potřásla hlavou a zavěsila o poznání jemněji. Dobře, tak mu to řekla. Udělala to navzdory svému úsudku a plně si uvědomovala, jak bude reagovat. Ať se dnes v noci stane cokoli, její svědomí je čisté.</p>

<p>„A ne, že bych <emphasis>já </emphasis>na upíry věřila,“ oznámila prázdnému bytu a sklopila si opěradlo křesla. „Já jen věřím, že je dobré uchovat si otevřenou mysl.“ A tiše si pro sebe pochmurně dodala, zatímco myslela na Tonyho a jeho křížek: <emphasis>Já taky věřím v přežití. </emphasis>Vedle židle ležela její taška plná věcí, které sháněla celé odpoledne.</p>

<p>~~~</p>

<p>V 11:48 vystoupila Vicki z woodbinského autobusu na Mortimerově třídě. Na chvíli se opřela o výlohu malého zahradního obchůdku a dopřála očím čas, aby si zvykly na tmu. Tady, pod pouliční lampou, její zrak fungoval. Věděla, že o pár metrů dál, kde prolínání dvou světelných polí vytvářelo příšeří s dvojitými stíny, mu už věřit nemůže. Mimo hlavní ulici to bude ještě horší. Vylovila z kabelky baterku a pro všechny případy si ji připravila do ruky.</p>

<p>Na druhé straně propasti plné stínů viděla měnící se barvy semaforu a rozhodla se přejít ulici. Neměla pro to konkrétní důvod, netvor se mohl objevit stejně dobře na východní straně Woodbinské třídy jako na západní, ale měla pocit, že by to měla udělat. Pohyb byl nesrovnatelně výhodnější než čekání na jednom místě.</p>

<p>Terryho večerka na severní straně Mortimerovy třídy měla podle všeho otevřeno – byla to jediná budova v nejbližším okolí, kde se pořád svítilo – takže zamířila tam.</p>

<p><emphasis>Můžu se zeptat na pár věcí. Koupit si balíček chipsů. Zjistit, jestli… ZATRACENĚ! </emphasis>V obchodě stáli dva muži z oddělení vražd a mluvili s nevrle vyhlížejícím mladíkem. Mohla jen hádat, že jde o majitele. S očima zalitýma slzami z náhlé záplavy zářivkového světla sešla těch šest schodů mnohem rychleji, než jak je před chvílí vyšla. Všimla si neoznačeného auta na druhé straně Mortimerovy třídy stojícího na parkovišti u pivovaru – spolehněte se, že vláda nenechá o půlnoci jediný kus asfaltu bez osvětlení – a zamířila opačným směrem. Byla ochotná se vsadit, že Celluci zahrnul do pokynů pro své muže i ji.</p>

<p>Pokud si dobře pamatovala, budovy lemující ulici byly malé, prakticky identické, dvoupatrové rodinné domky. <emphasis>Rozhodně nejde o čtvrť toho druhu, o níž byste předpokládali, že by mohla přitahovat upíry. </emphasis>Ne že by očekávala, že se ten tvor ukáže na Woodbinské; tahle ulice byla příliš dobře osvětlená, příliš frekventovaná a skýtala příliš velké riziko, že se objeví svědci. Ne, sázela na to, že se to stane v jedné z tichých zastrčených uliček kolem.</p>

<p>Na Holbornově ulici se z nějakého jí neznámého důvodu rozhodla zahnout na západ. Pouliční lampy zde stály dál od sebe. Chvátala od jednoho ostrůvku světla ke druhému ve slepé důvěře v byrokracii a plán městského rozvoje a v to, že jí chodník nezmizí zpod nohou. Jednou jí ujela noha na nějakém svinstvu, kabelka jí sklouzla z ramene a tvrdě jí otloukla kolena tvrdými hranami. Kužel světla z baterky přejel po maličkém staveništi, kde vyrůstal uzoučký domek, který měl vyplnit místo, jež kdysi nepochybně bývalo nijak nadprůměrně velikým dvorkem. Za podobných okolností tvor už jednou zabíjel, ale ona nějakým způsobem věděla, že podruhé nebude. Pokračovala dál.</p>

<p>Náhlé zaječení sirény jí katapultovalo srdce až do krku. Prudce se otočila, baterku pozvednutou jako zbraň. Zpoza rohu se s řevem vyřítilo hasičské auto a s kvílícími pneumatikami zamířilo po Woodbinské k severu.</p>

<p>„Máš nervy na pochodu, viď, Vicki?“ zamumlala si pro sebe a začala zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Krev jí tepala v uších tak hlasitě, že skoro vydávala ozvěnu, a pot jí přilepil rukavice k dlaním. Stále roztřesená došla k další pouliční lampě a opřela se o sloup.</p>

<p>Osvětlená oblast sahala skoro až k domu, i když ne tak daleko, aby ho Vicki opravdu viděla. Kousek trávníku, který zahlédla, vypadal navzdory jarnímu blátu dobře udržovaný a podél jednoho jeho okraje čekaly na příchod jara růže, krátce zastřižené, aby přežily zimu. Věděla, že je to čtvrť dělnické třídy, a vzhledem ke stavu trávníku byla ochotná se vsadit, že většina rodin pochází z Itálie nebo Portugalska, protože obě kultury se vyznačují vztahem k půdě a péčí o ni. Pokud tomu bylo opravdu tak, bude mnoho z těchto domů vyzdobeno malovanými ikonami světců, Madony nebo samotného Krista.</p>

<p>Přemítala, jestli je ikony nějak ochrání, až přijde vrah.</p>

<p>Dále na ulici označovala dvojice pohybujících se zlatých kruhů pomalu jedoucí auto. Vicki připomínaly oči veliké šelmy, neboť tma halila všechny obrysy a světla bylo to jediné, co viděla. Ale nic víc vlastně ani nebylo potřeba, aby mohla identifikovat policejní vůz. Pouze auta policejních hlídek udržovala přesnou a neměnnou rychlost. Ona sama v nich seděla až příliš často, než aby si je teď mohla s něčím splést. Potlačila nutkání utéct z dohledu, otočila se a sebevědomě zamířila po chodníku k domu, šátrajíc v kabelce po neexistujícím svazku klíčů.</p>

<p>Auto jí projelo za zády a pokračovalo dál.</p>

<p>Vrátila se zpátky na chodník plná pochyb, že jí tohle štěstí vydrží. Celluci určitě zaplnil celou oblast svými muži. Dříve nebo později musí narazit na někoho, koho zná – pravděpodobně na Celluciho osobně – a vůbec se netěšila, až mu bude vysvětlovat, co přesně dělá uprostřed policejních manévrů.</p>

<p>Postupovala západním směrem po Holbornově ulici a dávala si dohromady argumenty. <emphasis>Myslela jsem, že by se vám hodil pár očí navíc. </emphasis>Ale to jí taky. <emphasis>Měla jsem pochybnosti, jestli budete připraveni vypořádat se s upírem. </emphasis>To sice byla pravda, ale zase to znělo, jako by se někdo zbláznil. <emphasis>Nemáte právo bránit mi v pohybu. </emphasis>Jenže oni měli. Nezadatelné právo. Proto existovaly zákony proti sebevraždám.</p>

<p><emphasis>Tak co tu vlastně dělám? A je to větší, nebo menší hloupost než se řítit do stanice metra, abych se sama samotinká utkala s kdovíčím? </emphasis>Temnota se sevřela těsně kolem ní, jako by čekala na odpověď. <emphasis>Co si to snažím dokázat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Že navzdory všemu můžu pořád být plně fungujícím členem společnosti. </emphasis>Vyprskla. <emphasis>Na druhou stranu existuje spousta plně fungujících členů společnosti, na které tady dnes v noci s největší pravděpodobností nenarazím.</emphasis></p>

<p>Což nasměrovalo její tiché sebezpytování zpět k otázce „co si to vlastně snaží dokázat“ a Vicki usoudila, že toho radši nechá. Situace byla i tak dost těžká, než aby si ji ještě více komplikovala takovými myšlenkami.</p>

<p>Na rohu Woodmountské ulice se zastavila. Trojitá linie pouličních lamp mizela do dálky po obou stranách i přímo uprostřed. Zavěšené zlaté koule bylo to jediné, co viděla. Pátravě se rozhlédla jako lovecký pes a plnými doušky nabírala do plic studený noční vzduch. Cítila jen půdu, vlhkou a zatuchlou, čerstvě odkrytou po konci zimy. Obvykle měla ten pach ráda. Dnes jí však připomínal hrob. Přitáhla si kabát těsněji k tělu, aby zahnala náhlé zamrazení. V dálce byly slyšet zvuky městského provozu a ještě dál štěkal pes.</p>

<p>Zdálo se, že se nemá moc podle čeho rozhodnout, kterým směrem se dát, takže zahnula doleva a opatrně zamířila zpět k jihu.</p>

<p>Bouchly dveře od auta.</p>

<p>Vicki ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. To bylo ono. Byla si tím jistá tak jako snad ničím v životě.</p>

<p>Rozběhla se. Zpočátku pomalu, dobře si vědoma, že špatné došlápnutí by jí přivodilo pád, ne-li něco horšího. Baterku nechávala zhasnutou, musela se nechat vést pevnými pouličními lampami a kužel světla z baterky by ji mátl. Na Bakerově ulici se prudce zastavila.</p>

<p>Kam teď? Zbývajícími smysly se snažila kompenzovat svou takřka úplnou slepotu.</p>

<p>Kov zaskřípal o dřevo, hřebíky páčené z desek.</p>

<p>Na východ. Otočila se a hnala se tím směrem, klopýtla, upadla, zvedla se a běžela dál s důvěrou, že její nohy samy najdou cestu, kterou neviděla. Padesát kroků od rohu ulice jí cestu zkřížil temný stín. Mihl se přes úzkou příjezdovou silnici mezi dvěma budovami, a když ho Vicki následovala, poslušna instinktů lovce, uviděla asi devadesát metrů před sebou rudě žhnoucí koncová světla vozu.</p>

<p>Cítila pach, jako by na konci uličky něco zemřelo. Jako ta stará paní, kterou našli třetí týden minulého srpna, ale která byla ve svém malém, nevětraném pokoji zavražděna prvního července.</p>

<p>Slyšela běžící motor, kroky po štěrku a pak zvuk, který nechtěla identifikovat.</p>

<p>Zlo, které přetrvávalo v tunelu metra, bylo jen slabým, vybledlým pozůstatkem zla, jež na ni čekalo zde.</p>

<p>Mezi Vicki a koncovými světly prošel stín s nejasnými obrysy. Levou rukou klouzala po stěně z falešných cihel, v pravé před sebou držela baterku, jako by to bylo ratiště kopí, a hnala se o překot uličkou, nedbajíc na tichý hlásek rozumu, který se naléhavě dožadoval odpovědi na otázku, co si k čertu myslí, že dělá. Něco zavřeštělo a jen ten zvuk ji přiměl ustoupit o půl tuctu kroků zpět.</p>

<p>Všichni psi v okolí začali výt.</p>

<p>Ignorujíc stružky potu, které jí stékaly po těle, a uzel strachu, jenž ji nutil bojovat o každý nádech, se Vicki znovu donutila postupovat vpřed. Nejprve těch šest ztracených kroků, pak dalších šest…</p>

<p>Napůl zhroucená za kapotou auta rozsvítila baterku.</p>

<p>Za nejzazší hranicí kužele světla u garážových dveří napůl vyvrácených z pantů se mihla čirá hrůza. Zdálo se, že se ve tmě pohybuje temnota, a Vicki odvrátila pohled tak rychle a s tak panickou hrůzou, až se skoro dokázala přesvědčit, že tam vlastně nic neviděla.</p>

<p>V záři světla se krčil mladík a jednou rukou si clonil oči. U jeho nohou ležela mrtvola vousatého muže kolem čtyřicítky, z jehož rozsápaného hrdla se stále řinula krev a postupně houstla a srážela se na štěrkové cestě. Zemřel dřív, než dopadl na zem, protože pouze mrtví padají k zemi s naprostým nezájmem o to, jak dopadnou, což jim propůjčuje vzhled loutek s přestřiženými provázky.</p>

<p>Na to vše stačil Vicki jediný pohled. Pak se přikrčený muž postavil a rozepnutý kabát kolem něj zavířil jako veliká černá kožnatá křídla. Udělal jeden krok k ní, obličej zkřivený a oči takřka zavřené. Na jeho rukou a prstech se nachově leskly skvrny od krve.</p>

<p>Vicki zašátrala v kabelce po těžkém stříbrném krucifixu, který sehnala toho dne odpoledne – a o němž doufala, že jej, Bože dej, nebude potřebovat – a nabrala vzduch do plic, aby zavolala posily. Nebo možná jen zaječela. Nikdy se nedozvěděla, co z toho udělala, protože on se k ní opět o krok přiblížil, a to bylo vše, co na nějakou dobu viděla.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry mladou ženu zachytil, aby neupadla, a jemně ji položil na štěrk. Nechtěl to udělat, ale nesměl jí dovolit vykřiknout. Bylo tu tolik věcí, které nemohl policii vysvětlit.</p>

<p><emphasis>Viděla mě, jak se nakláním nad tělem, </emphasis>pomyslel si, když zhasl baterku a zastrčil ji zpátky do kabelky. Jeho příliš citlivé oči uvítaly návrat noci. Měl pocit, jako by mu do nich vrazila rozpálená železa. <emphasis>Taky si mě dobře prohlédla. Zatraceně. </emphasis>Selský rozum mu říkal, že by ji měl zabít dřív, než ho bude mít šanci odhalit. Měl dost síly na to, aby to vypadalo jako ostatní vraždy. Pak bude znovu v bezpečí.</p>

<p>Henry se otočil a podíval se přes mrtvé tělo – nyní jen kus masa, nic víc – na rozrytou hlínu na podlaze garáže, kudy vrah uprchl. Dnešní noc dokázala, že za úmrtí není v žádném případě zodpovědný.</p>

<p>„Zatraceně!“ zaklel tentokrát nahlas, když mu blížící se sirény a prásknutí dveří auta na konci uličky připomněly, že by měl rychle něco udělat. Poklekl na jedno koleno, přehodil si bezvládnou mladou ženu přes rameno a volnou rukou popadl její kabelku. Váha nepředstavovala žádný problém, neboť jako všichni jeho druhu vládl nadprůměrnou silou, ale její výška mu nebezpečně narušovala rovnováhu.</p>

<p>„V tomhle století jsou zatraceně vysoké,“ zamumlal, přehoupl se přes drátěný plot dvorku a zmizel s břemenem do noci.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Šest</p>

<p>Když vysypal na konferenční stolek celý obsah její obrovské černé kabelky, Henry poklekl a začal se v té změti přehrabovat a hledat něco, podle čeho by ji mohl identifikovat. Průkaz, peněženku, obal od karty, cokoliv. Nic.</p>

<p>Nic? Vyloučeno. V dnešní době nikdo bez identifikace necestuje, dokonce ani ti, kteří cestují jen v noci. Nakonec našel obojí, jak peněženku, tak kartu, ne v kabelce samotné, ale zastrčené v postranní kapse, kam se dalo dostat, aniž bylo nutné přehrabovat se v hlavní části.</p>

<p>„Viktorie Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka.“ Hluboce si oddechl – vůbec si neuvědomil, že zadržuje dech – a dál se prohrabával jejími ostatními dokumenty. <emphasis>Soukromá vyšetřovatelka. Díkybohu. </emphasis>Obával se, že utekl s neuniformovanou policistkou, která se tam toho času účastnila celoměstské policejní akce. V průběhu staletí měl možnost všimnout si, že policie, ať už jinak měla jakékoli nedostatky, se o své lidi vždy starala. Naproti tomu soukromá vyšetřovatelka byla soukromý občan a jako takovou ji pravděpodobně zatím nikdo nepostrádal.</p>

<p>Henry se postavil a pohlédl na bezvládnou ženu na pohovce. Třebaže to shledával nechutným, byl schopen zabít, aby se ochránil. Doufal, že dnes v noci to nebude nutné. Svlékl si kabát a začal si dávat dohromady, co jí řekne, až se probere…</p>

<p>…jestli se probere.</p>

<p>Tep jejího srdce naplnil celý byt, bušilo téměř dvakrát rychleji než jeho. Volalo ho, aby se nakrmil, ale on držel hlad na uzdě.</p>

<p>Mrkl na hodinky. 2:13. Do východu slunce zbývaly čtyři hodiny. Jestli utrpěla otřes mozku…</p>

<p>Nechtěl ji udeřit. Srazit někoho jedinou ranou není snadné, navzdory tomu, co můžete vidět v kině nebo televizi. Občasná praxe ho během let naučila, kam a jak udeřit, ale žádná zkušenost nemohla zastřít fakt, že úder do hlavy otřese v lebce mozkem sem a tam, přičemž jeho měkká tkáň narazí do kosti.</p>

<p><emphasis>A že je to pěkně atraktivní lebka</emphasis>, všiml si, když si ji prohlédl zblízka. <emphasis>Ačkoliv vrásky kolem úst svědčí o notné dávce tvrdohlavosti. </emphasis>Znovu se podíval do jejího průkazu. Věk: jedenatřicet. V jejích tmavě blond až světle hnědých vlasech – zamračil se, jak se snažil rozhodnout – nebyl ani náznak šedin, ale kolem očí se jí začaly dělat malé vrásky od smíchu. Když byl „naživu“, bylo jedenatřicet let střední věk. Teď se mu zdálo, že sotva dospěla.</p>

<p>Nebyla nalíčená, což schvaloval, a jemné, světle zlaté chmýří na jejích tvářích propůjčovalo její pleti sametový vzhled.</p>

<p>I podle hmatu… Odvrátil hlavu a ovládl hlad. Byla to touha, nikoli potřeba, a on se jí nehodlal nechat ovládnout.</p>

<p>Drobné svaly na jejím obličeji se napjaly a otevřela oči. Podobně jako její vlasy ani ony neměly jasně definovanou barvu, ani modré, ani šedé, ani zelené. Přejela si špičkou jazyka přes suché rty a beze strachu mu pohlédla do očí.</p>

<p>„Ty parchante,“ řekla zřetelně a sykla bolestí.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki se vynořila z temnot a zoufale pátrala po informacích, ale tepání krve v uších odhánělo všechny souvislejší myšlenky. Postavila se mu. Bolest – a že to tedy bolelo – znamenala nebezpečí. Musela vědět, kde je, jak se sem dostala…</p>

<p>Do zorného pole jí zvolna vplula tvář, jen kousek od její vlastní. Tvář muže. Poznala ji.</p>

<p>„Ty parchante,“ řekla a sykla bolestí. Slova a pohyb čelisti jí vystřelily do hlavy čerstvé střepy bolesti. Dělala, co mohla, aby je ignorovala. Když obličej viděla naposledy – a také tělo, které k němu nepochybně patřilo – právě se zvedal od zkrvavené mrtvoly a napadl ji. I když si to nepamatovala, zjevně ji omráčil a odnesl sem, ať už to bylo kdekoliv.</p>

<p>Snažila se podívat za něj, aby si udělala představu o okolí, ale v pokoji, pokud to byl pokoj, byla příliš velká tma. Věděla něco, co by mohla využít? <emphasis>Cokoli?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsem oblečená, ležím na pohovce ve společnosti vraždícího šílence, a i když se zdá, že mi zbytek těla funguje, jak má, moje hlava se cítí, jako by dnes dala až příliš mnoho gólů. </emphasis>Zdálo se, že je pouze jediná věc, kterou by mohla podniknout. Vrhla se z gauče.</p>

<p>Bohužel se ukázalo, že gravitace je silnější než myšlenka.</p>

<p>Když dopadla na podlahu, vybuchl jí na pozadí víček oslnivý ohňostroj zelené, zlaté a rudé a pak se vše znovu zahalilo do tmy.</p>

<p>Když přišla Vicki k sobě podruhé, stalo se to rychleji než poprvé a dělící čára mezi oběma stavy byla zřetelnější. Tentokrát nechala oči zavřené.</p>

<p>„To byla pěkná hloupost,“ poznamenal mužský hlas odněkud zpoza jejího pravého ramene. Nehádala se s ním. „Je docela možné, že tomu nebudeš věřit,“ pokračoval dál, „ale nechci ti ublížit.“</p>

<p>Ke svému překvapení mu věřila. Možná to bylo tím hlasem, jeho zabarvením, nebo sáčkem s ledem, který jí držel na čelisti. Možná měla poškozený mozek, což se zdálo nejpravděpodobnější.</p>

<p>„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Tohle mě mrzí,“ cítila, jak se sáček s ledem trochu posunul, „ale zdálo se mi, že nemám čas na vysvětlování.“</p>

<p>Vicki nejdříve pootevřela jedno oko a pak i druhé. „Vysvětlování čeho?“ Vypadalo to, že se bledý ovál jeho obličeje vznáší v jakémsi šerosvitu. Přála si, aby ho viděla lépe.</p>

<p>„Já toho chlapa nezabil. Dorazil jsem k tělu těsně před tebou.“</p>

<p>„Jo?“ Náhle jí došlo, v čem je chyba. „Kde mám brýle?“</p>

<p>„Tvoje… aha.“ Ovál někam odplul a za chvíli se vrátil.</p>

<p>Se zavřenýma očima čekala, zatímco on jí zasunul nožky brýlí za uši, zhruba tam, kam patřily, a jemně jí usadil obroučky na nose. Když oči otevřela znovu, nic moc se nezměnilo. „Mohl bys rozsvítit?“</p>

<p>Když vstal, vycítila Vicki jeho údiv. Takže nereagovala, jak očekával. Jestli chtěl hrůzu, může se o ni pokusit později, ale momentálně ji příliš bolela hlava, než aby se o něco snažila. A kromě toho, i kdyby se ukázalo, že je vrah, nebylo vůbec nic, co by s tím teď mohla dělat.</p>

<p>Světlo, přestože ne dost silné, aby vyhnalo stíny ze všech koutů, přece jen pomohlo. Z místa, kde ležela, viděla drahý hi-fi systém a okraj knihovny se skleněnými dveřmi. Pomalu se posadila, balancujíc s hlavou jako s vajíčkem na lžičce.</p>

<p>„Jsi si jistá, že je to rozumné?“</p>

<p>Nebyla. Ale nehodlala to přiznat. „Jsem v pořádku,“ odsekla, potlačila nutkání zvracet a úspěšně se jí podařilo vrátit obsah žaludku na své místo. Začala si stahovat rukavice a pozorně si věznitele skrz přivřená víčka prohlížela.</p>

<p>Nevypadal jako šílený zabiják. <emphasis>Dobrá, Vicki, když jsi tak chytrá, popiš mi nanejvýš pětadvaceti slovy, jak takový šílený zabiják vypadá. </emphasis>Nedokázala říct, jakou má barvu očí, třebaže se přikláněla ke světle oříškové, ale jeho obočí a řasy byly červenější než jahoda – blond vlasy – na slunci se mu určitě dělají pihy. Tvář měl širokou, aniž by byla tlustá – ten typ, který se obvykle označuje slovy <emphasis>poctivá </emphasis>– a rty lehounce vykrojené. <emphasis>Rozhodně přitažlivý</emphasis>. Poměřila si jeho velikost proti CD přehrávači a pro sebe si dodala: <emphasis>Ale je malý.</emphasis></p>

<p>„Takže,“ řekla konverzačním tónem a opatrně se opřela o čalounění pohovky. <emphasis>Mluvte s nimi, </emphasis>stálo v příručkách. <emphasis>Získejte si jejich důvěru. </emphasis>„Proč bych ti měla věřit, že s rozsápáním toho muže nemáš nic společného?“</p>

<p>Henry přikročil a podal jí sáček s ledem. „Stála jsi hned za mnou,“ řekl tiše. „Musela jsi vidět…“</p>

<p>Vidět co? Viděla mrtvé tělo, viděla, jak se nad ním sklání on, viděla světla auta, vyvrácené dveře od garáže a temnotu za nimi. <emphasis>Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. </emphasis>Nemohla popadnout dech a vzpouzela se jeho silným pažím, které ji držely. „Ne…“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Postupně se pod silou jeho pohledu a doteku uklidnila. „Co…“ Navlhčila si suché rty a zkusila to znovu. „Co to bylo?“</p>

<p>„Démon.“</p>

<p>„Démoni ne…“ <emphasis>Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. </emphasis>„Aha.“</p>

<p>Henry se narovnal a skoro se usmál. Prakticky viděl, jak si přebírá jednotlivá fakta, přijímá důkazy a přizpůsobuje svůj pohled na svět tak, aby jim odpovídal. Nezdálo se, že ji to těší, ale stejně to udělala. Zapůsobilo to na něj.</p>

<p>Vicki se zhluboka nadechla. <emphasis>Dobře, takže démon. </emphasis>Každopádně to odpovídalo na všechny otázky a jistým děsivým způsobem to i dávalo smysl. „Proč jsi tam byl <emphasis>ty</emphasis>?“ S potěšením zaznamenala, že její hlas zněl skoro normálně.</p>

<p>Proč by jí to měl říkat? I když se nechovala zrovna přívětivě – ne že by jí to měl za zlé – nebyla ani otevřeně nepřátelská. Takže pravdu, nebo aspoň do té míry, jak se zdálo bezpečné.</p>

<p>„Já toho démona lovil. Jen jsem přišel trochu pozdě. Zabránil jsem mu v nakrmení, ale vraždě jsem předejít nedokázal.“ Lehce se zamračil. „Proč jste tam byla <emphasis>vy</emphasis>, slečno Nelsonová?“</p>

<p><emphasis>Takže našel můj průkaz. </emphasis>Vicki si poprvé uvědomila, že obsah její kabelky leží vysypaný na matné skleněné desce konferenčního stolku. Česnek, sáček s hořčičným semínkem, Bible, krucifix – to vše tam bylo trapně vystavené na očích. Lehce se ušklíbla. „Já jsem lovila upíra.“</p>

<p>K jejímu překvapení, po jednom nevěřícím pohledu na obsah kabelky, jako by ho také viděl poprvé, zaklonil její věznitel, lovec démonů, hlavu a zařval smíchem.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry, vévoda z Richmondu, na sobě cítil její zkoumavý pohled během celé večeře. Kdykoli se podíval jejím směrem, hleděla na něj, ale pokaždé, když se jí pokusil podívat do očí, sklopila víčka a stydlivě koukala do talíře, dlouhý závoj řas – řas tak černých, že nepochyboval o tom, že si je barví – položený přes jemnou křivku alabastrové tváře. Jednou měl pocit, že se usmála, ale to mohla být jen hra světel.</p>

<p>Zatímco sir Thomas, sedící po jeho levici, bez ustání žvanil o ovcích, pohrával si mezi prsty s kuličkou hroznového vína a přemítal, kdo dáma asi je. Muselo jít o místní šlechtičnu, kterou dnes pozvali do Sheriffhutonu, protože kdyby patřila k výpravě a doprovázela je na jejich cestě na sever už z Londýna, určitě by si ji pamatoval. To málo, co z její róby viděl, bylo černé. Šlo tedy o vdovu, anebo černou nosila proto, že věděla, jak moc jí sluší? A nepotloukal se kolem náhodou její manžel?</p>

<p>Poprvé za celé týdny byl rád, že se Surrey rozhodl nejet do Sheriffhutonu s ním. <emphasis>Ženy se nikdy nedívají na mě, když je poblíž on.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ha, teď se usmála. Jsem si tím jistý. </emphasis>Setřel si rozmáčklý hrozen z punčochy, sáhl po vínu a vyprázdnil nádhernou sklenici z benátského skla jedním zuřivým hltem. Už to nemohl dál snášet.</p>

<p>„Sire Thomasi.“</p>

<p>„…samozřejmě že nejlepším beranem pro daný účel je… ano, mylorde?“</p>

<p>Henry se naklonil ke starému rytíři blíž. Nechtěl, aby ho zbytek stolu slyšel. Už tak měl utahování právě dost. Konečně se mu podařilo překousnout ten hloupý popěvek, který na něj složil otcův šašek, Will Sommers: <emphasis>Byť tvář nosí svého pána / vznešenost mu není dána</emphasis>.</p>

<p>„Sire Thomasi, kdo je ta žena, která sedí vedle sira Gilese a jeho paní?“</p>

<p>„Žena, mylorde?“</p>

<p>„Ano, žena.“ Stálo ho to značné úsilí, ale mladý vévoda dokázal udržet hlas klidný a tichý. Sir Thomas byl cenný vazal, věrně mu sloužil jako komoří na Sheriffhutonu celé ty dlouhé roky, kdy on byl ve Francii, a úctu si zasloužil už jen kvůli svému věku. „Ta v černém. Vedle sira Gilese a jeho paní.“</p>

<p>„Ach, vedle sira Gilese…“ Sir Thomas se naklonil dopředu a zašilhal. Řečená dáma si dál rezervovaně hleděla svého talíře. „Ale to je přece pozůstalá po starém Beswickovi.“</p>

<p>„Beswickovi?“ Tohle nádherné stvoření že bylo provdáno za Beswicka? Vždyť baron byl nejmíň stejně starý jako sir Thomas. Henry tomu nemohl uvěřit. „Ale vždyť je starý!“</p>

<p>„Je mrtvý, mylorde,“ zahihňal se sir Thomas. „Ale odebral se ke Stvořiteli jako šťastný muž, řekl bych. Vždyť je rozkošná, a navíc se zdálo, že smrt toho starého kozla těžce nesla. Když žil, moc často jsem ji tu neviděl, a teď ještě míň.“</p>

<p>„Jak dlouho byli manželé?“</p>

<p>„Měsíc… ne, dva.“</p>

<p>„A stále ještě žije na Beswickově hradě?“</p>

<p>Sir Thomas se ušklíbl. „Jestli se té polorozpadlé trosce dá říkat hrad, tak ano, mylorde.“</p>

<p>„Jestli můžeš říkat hrad téhle barabizně,“ mávl Henry rukou na velký sál, který od dvanáctého století nedoznal podstatnějších změn, „můžeš říkat hrad skoro čemukoli.“</p>

<p>„Toto je královské sídlo,“ zaprotestoval sir Thomas podrážděně.</p>

<p><emphasis>Opravdu se usmála. Jasně jsem ji viděl. Usmála se. Na mě. </emphasis>„Ať žije kdekoliv, je to pozemský ráj,“ zamumlal Henry zasněně, zapomínaje na chvíli, kde je, a ztráceje se v jejím úsměvu.</p>

<p>Sir Thomas se hlučně rozchechtal, začal se dusit pivem a museli ho pořádně praštit do zad, čímž přitáhli pozornost, které se Henry chtěl vyhnout.</p>

<p>„Měl byste se oddávat vzrušení poněkud mírněji, dobrý pane rytíři,“ napomenul ho arcibiskup yorkský, když se ti, kdo mu přispěchali na pomoc, opět usadili na místa.</p>

<p>„Já ne, Vaše Milosti,“ odpověděl prelátovi zbožným hlasem sir Thomas, „je to náš dobrý vévoda, komu náhle připadá poklopec poněkud těsný.“</p>

<p>Henry cítil, jak rudne, a proklel svou tudorovskou pleť, na které každé uzardění vynikalo takovým způsobem, že vypadal jako upejpavá panna, a ne muž v plné síle šestnácti let.</p>

<p>Později, když na staré trubadúrské galerii začali hrát muzikanti, procházel Henry mezi hosty ve snaze – podle něj úspěšné – skrýt svůj konečný cíl. Teď ho budou sledovat a jeden či dva z nich, jak věděl, podávali zprávy jeho otci.</p>

<p>Když konečně zamířil halou k ní, podkasala si jednou rukou černostříbrnou sukni a vyšla otevřenými dveřmi na hradní nádvoří. Henry ji následoval. Čekala na něj, jak správně předpokládal, na druhém širokém schodu, dost daleko od dveří, aby ji skryla tma, ale dost blízko, aby ji našel.</p>

<p>„V sále je, ehm, poněkud horko, že?“</p>

<p>Otočila se k němu, tvář a hruď se jí leskly bledým, bílým světlem. „Je srpen.“</p>

<p>„Ano, ehm, to je.“ Vlastně nebyli jediným párem, který vyhledal osvěžení od dusného, zakouřeného prostředí sálu, ale ostatní se diskrétně vzdálily, když viděly, že se objevil vévoda. „Vy se, ehm, nebojíte nočního chladu?“</p>

<p>„Ne. Já noc miluji.“</p>

<p>Její hlas mu připomněl moře a měl podezření, že by v něm dokázal stejně snadno utonout. Uvnitř, ve světě loučí, mu nepřipadala o mnoho starší než on, ale venku, pod hvězdami, se mu zdála bezvěká. Navlhčil si náhle vyschlé rty a hledal něco, co by mohl říct.</p>

<p>„Dnes jste nebyla na honu.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Vy tedy nelovíte?“</p>

<p>Navzdory tmě její oči našly jeho a už je nepustily. „Och, ale lovím.“</p>

<p>Henry těžce polkl a nervózně se zavrtěl – jeho poklopec byl teď opravdu příliš těsný. I kdyby ho tři roky strávené na francouzském dvoře nenaučily nic jiného, alespoň uměl rozpoznávat pozvání od krásné ženy. Doufaje, že nemá zpocené dlaně, natáhl ruku.</p>

<p>„Máte jméno?“ otázal se, když položila chladné prsty přes jeho.</p>

<p>„Christina.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Upír?“ hleděl Henry na Christinu naplněn úžasem. „Dělal jsem si legraci.“</p>

<p>„Opravdu?“ Otočila se od okna, ruce složené pod prsy. „Právě tak mi říká Norfolk.“</p>

<p>„Norfolk je žárlivý blázen.“ Henry měl podezření, že vévodu z Norfolku poslal jeho otec, aby na něj dohlížel a aby zjistil, proč zůstává i v září na Sheriffhutonu, sídle, ke kterému nikdy žádnou náklonnost ani nepředstíral. Měl rovněž podezření, že ho otec nepovolal zpátky ke dvoru pouze proto, že jeho laškování se starší a velmi krásnou vdovou tajně schvaloval. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že o tom otec snad neví.</p>

<p>„Vážně? Snad.“ Stáhla ebenové obočí do zamračeného výrazu. „Henry, nepozastavil ses nikdy nad tím, proč mě vídáš pouze v noci?“</p>

<p>„Dokud mám možnost se s tebou vídat…“</p>

<p>„Nikdy tě neudivilo, že jsi mě neviděl jíst ani pít?“</p>

<p>„Na bankety chodíš,“ protestoval Henry zmateně. Vždyť si jen dělal legraci.</p>

<p>„Ale jíst ani pít jsi mě nikdy neviděl,“ trvala na svém Christina. „A právě dnešní noc jsi pronášel poznámky o mé síle.“</p>

<p>„Proč mi to říkáš?“ Jeho život se začal točit kolem hodin, které trávili v jeho veliké posteli s nebesy. Byla dokonalá. Jinak na ni pohlížet nedokázal.</p>

<p>„Norfolk mě nazval upírem.“ Zachytila jeho oči do svých a držela je, ačkoliv se je snažil odtrhnout. „Jeho další krok bude ten, že se to pokusí prokázat. Řekne ti, že pokud nejsem to, za co mě označil, zajisté za tebou přijdu během dne.“ Odmlčela se a do hlasu se jí vkradl chlad. „Tebe to udiví a poručíš mi to. A já buď uprchnu a už tě nikdy neuvidím, nebo zemřu.“</p>

<p>„Já… nikdy bych ti neporučil…“</p>

<p>„Poručil, kdybys nevěřil, že jsem upír. Proto ti to říkám.“</p>

<p>Henry otevřel ústa a zase je v němém úžasu zavřel. Když opět promluvil, zněl jeho hlas jako pisklavá karikatura jeho obvyklého zbarvení. „Ale já tě viděl přijímat svátost.“</p>

<p>„Jsem právě tak dobrá katolička jako ty, Henry. Možná lepší, protože jak králova příchylnost k církvi svaté ochabuje, můžeš ty mnohem víc ztratit.“ Poněkud smutně se usmála. „Nejsem ďábelská stvůra. Narodila jsem se dvěma smrtelným rodičům.“</p>

<p>Nikdy ji neviděl za denního světla. Nikdy ji neviděl jíst ani pít. Vládla silou zcela nepřiměřenou svému pohlaví i vzrůstu. Ale přijímala svátosti a naplňovala jeho noci blažeností. „Narodila,“ jeho hlas se téměř vrátil k normálu, „kdy?“</p>

<p>„Třináct set dvacet sedm, v roce, kdy nastoupil na trůn Edward III. Dědeček tvého dědečka ještě nebyl ani počat.“</p>

<p>Nebylo těžké uvažovat o ní jako o bezvěké krásce, navždy neměnné napříč stoletími. Od onoho okamžiku nebylo tak těžké uvěřit ani ostatnímu.</p>

<p>Upír.</p>

<p>Spatřila v jeho tváři výraz přijetí a doširoka rozevřela náruč. Volná róba, kterou měla na sobě, sklouzla na podlahu a dovolila mu uhnout pohledem, teď, když si byla jistá, že to neudělá. „Zapudíš mě?“ otázala se hebkým hlasem, zatímco jej opřádala sítěmi své krásy. „Vydáš mě ohni? Nebo najdeš sílu mě milovat a být mnou milován?“</p>

<p>Světlo plamenů vrhlo její stín na tapiserie na stěně. Anděl či démon, Henrymu na tom ve skutečnosti přestalo záležet. Patřil jí, a pokud tím jeho duše propadla zatracení, budiž.</p>

<p>Rozevřel náruč jako odpověď.</p>

<p>Když se schoulila v jeho objetí, přitiskl rty k jejím voňavým ebenovým vlasům a zašeptal: „Proč ses ze mě nikdy nenapila?“</p>

<p>„Ale já se napila. Pokaždé.“</p>

<p>Zamračil se. „Nikdy jsem neměl na hrdle tvé znamení…“</p>

<p>„Hrdlo je příliš na očích.“ Cítil na prsou, jak se usmívá. „A hrdlo není jediná část tvého těla, které jsem se dotýkala ústy.“</p>

<p>Když se začervenal, sklouzla dolů, aby mu podala důkaz. Právě vědomí, že se z něj při poskytování rozkoše krmí, jej vyneslo do takových výšin, až měl pocit, že extázi nevydrží. Ani peklo nebylo příliš vysokou cenou.</p>

<p>~~~</p>

<p>„To byl tvůj nápad, že?“</p>

<p>Vévoda z Norfolku naklonil hlavu na stranu. Jeho oči se utápěly ve stínu a ústa mu lemovaly hluboké vrásky, které tam ještě před měsícem nebyly. „Ano,“ přiznal neochotně, „ale je to pro tvé vlastní dobro, Henry.“</p>

<p>„Pro mé vlastní dobro?“ Henry se hořce zasmál. „To spíš pro tvoje. Rozhodně tě to velmi přiblíží trůnu.“ Viděl, jak sebou starší muž trhl, a potěšilo ho to. Ve skutečnosti nevěřil, že jej Norfolk využil, aby se dostal blíže trůnu, vévoda mu přátelství dokázal už nesčetněkrát, ale Henry právě podstoupil velmi bolestivý rozhovor s otcem a toužil rozdávat rány.</p>

<p><emphasis>„Oženíš se s Mary, Norfolkovou dcerou, ještě před koncem tohoto měsíce. Vánoce strávíš u dvora, pak se odebereš na své panství v Richmondu a do Sheriffhutonu již nikdy nevstoupíš.“</emphasis></p>

<p>Norfolk si povzdechl a unaveně položil Henrymu ruku na rameno. Jeho vlastní rozhovor s otcem tohoto mladého vévody byl všechno, jen ne příjemný. „Co neví, to si domýšlí. Nabídl jsem toto řešení a je to tvé jediné východisko.“</p>

<p>Henry jeho ruku setřásl. Už nikdy nevkročit do Sheriffhutonu. Už ji nikdy nespatřit. Už nikdy neslyšet její smích a nepocítit její dotek. Nikdy se jí nedotýkat. Sevřel čelisti, aby zadusil zoufalé zavytí, které se mu dralo z hrdla. „Nechápeš,“ zavrčel místo toho a odešel pryč chodbou dřív, než jej mohly zahanbit slzy, které již cítil pod víčky.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Christino!“ Rozběhl se k ní, padl na kolena a zabořil jí hlavu do klína. Na okamžik se celým jeho světem staly doteky jejích dlaní a zvuk jejího hlasu. Když konečně sebral sílu se odtáhnout, bylo to jen tak daleko, aby jí viděl do tváře. „Co tady děláš? Přinejmenším otec a Norfolk mají podezření, a jestli tě najdou…“</p>

<p>Přejela mu chladnými prsty po obočí. „Nenajdou mě. Pro přečkání hodin denního světla mám bezpečný úkryt a společných nocí nebudeme mít tolik, aby nás objevili.“ Odmlčela se a vzala jeho obličej do dlaní. „Odcházím tak jako tak, ale nemohla jsem zmizet bez rozloučení.“</p>

<p>„Odcházíš?“ zopakoval Henry hloupě.</p>

<p>Přikývla a rozpuštěné vlasy jí spadly do tváře. „V Anglii je pro mě už příliš nebezpečno.“</p>

<p>„Ale kam?“</p>

<p>„Do Francie, myslím. Prozatím.“</p>

<p>Vzal obě její ruce do svých. „Vezmi mě s sebou. Nemohu bez tebe žít.“</p>

<p>Na rtech se jí objevil hořký úsměv. „Žít se mnou, doslova vzato, nemůžeš,“ připomněla mu.</p>

<p>„Žít, zemřít, ztratit život, ztratit smrt.“ Vyskočil na nohy a rozhodil paže v divokém gestu. „Na tom mi nesejde, pokud budu s tebou.“</p>

<p>„Jsi velmi mladý.“</p>

<p>Jejím slovům scházela přesvědčivost a ve tváří jí bylo vidět, že váhá. Chtěla ho! Och, pochválen buď Ježíš i všichni svatí, chtěla ho. „Kolik bylo tobě, když jsi zemřela?“ zeptal se naléhavým hlasem.</p>

<p>Kousla se do rtu. „Sedmnáct.“</p>

<p>„Mně bude sedmnáct za dva měsíce.“ Znovu padl na kolena. „Můžeš počkat aspoň tak dlouho?“</p>

<p>„Dva měsíce…“</p>

<p>„Jen dva.“ Nedokázal zakrýt vítězné nadšení. „Pak mě budeš mít na celou věčnost.“</p>

<p>Zasmála se a přitáhla si ho k ňadrům. „Máte o sobě vysoké mínění, mylorde.“</p>

<p>„To mám,“ souhlasil poněkud přidušeným hlasem.</p>

<p>„Jestli přijde tvá paní choť…“</p>

<p>„Mary? Ta má vlastní komnaty a s radostí v nich zůstává.“ Ještě stále na kolenou ji stáhl do postele.</p>

<p>O dva měsíce později se z něj začala krmit každou noc a pokaždé si brala tolik, kolik vydržel.</p>

<p>Norfolk postavil k jeho komnatám stráže. Henry se poprvé v životě zachoval jako syn svého otce a poslal je pryč.</p>

<p>Dva měsíce nato, zatímco si vyhlášení lékaři bezradně drbali hlavy nad úbytkem jeho sil a Norfolk obrátil v bezvýsledném pátrání celý kraj vzhůru nohama, přitáhla si jej Christina znovu k ňadrům a on pil krev věčného života.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Jen abych to správně pochopila, ty jsi nemanželský syn Jindřicha VIII.?“</p>

<p>„Přesně tak.“ Henry Fitzroy, svého času vévoda z Richmondu a Somersetu, hrabě z Nottinghamu a rytíř Podvazkového řádu, se opřel čelem o studenou okenní tabulku a díval se do noci na světla Toronta. Už hodně dlouho tenhle příběh nikomu nevyprávěl a zapomněl, jak moc byl vyprahlý.</p>

<p>Vicki pohlédla na knihu o tudorovské éře, která ležela rozevřená v jejím klíně, a poklepala na jeden odstavec. „Tady se píše, že jsi zemřel, když ti bylo sedmnáct.“</p>

<p>Henry se probral z letargie a obrátil se k ní. „Ano. Ale už je mi lépe.“</p>

<p>„Nevypadáš na sedmnáct.“ Zamračila se. „Necelých třicet, řekla bych, ale určitě ne mladší.“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Stárneme, ale stárneme pomalu.“</p>

<p>„Tady se o tom nepíše, ale nebylo na tvém pohřbu něco tajemného?“ Zacukalo jí v koutku úst, když viděla překvapený výraz v jeho tváři. Víc se vzhledem ke stavu své čelisti usmát nesvedla. „Mám bakalářský titul z historie.“</p>

<p>„Není to pro někoho s tvým povoláním poněkud neobvyklé vzdělání?“</p>

<p>Uvědomila si, že myslí soukromého detektiva, ale uvědomila si, že úplně stejně to platí pro povolání policistky. Kdyby dostala niklák pokaždé, když na ni někdo – obvykle nadřízený důstojník – vytáhl otřepanou frázi <emphasis>Kdo se nepoučí z historie, je nucen ji opakovat</emphasis>, byla by boháč. „Nijak mě to nezpomalilo,“ odpověděla poněkud uštěpačně. „Takže ten pohřeb?“</p>

<p>„Ano, víš, nebylo to zrovna takové, jak jsem čekal, to rozhodně ne.“ Přitiskl ruce dlaněmi k sobě, aby se přestaly třást, a i když se bránil, znovu jej stáhl vír vzpomínek…</p>

<p>~~~</p>

<p>Probudil se – zmatený a dezorientovaný. Pomalu si uvědomil tlukot svého srdce a nechal se jím přivést k plnému vědomí. Nikdy předtím se neocitl v tak naprosté temnotě, a navzdory Christinině opakovanému ujištění začal propadat panice. Panika vzrostla, když se pokusil odsunout víko krypty a zjistil, že se nemůže hýbat. Nad ním nebyl kámen, ale hrubé dřevo uzavírající jej tak těsně, že se jeho hruď při každém nádechu dotkla prken. Všude kolem něj se vznášel pach půdy.</p>

<p>Žádná šlechtická hrobka, ale obyčejný hrob.</p>

<p>Řval až do ochraptění, kroutil se a zmítal, co mu omezený prostor dovoloval, ale třebaže dřevo jednou či dvakrát zapraskalo, tíha zeminy byla neúprosná.</p>

<p>Pak se zarazil, neboť si uvědomil, že rozbít rakev a ležet pouze v hlíně by jeho situaci nesmírně zhoršilo. A tehdy se dostavil hlad. Neměl ponětí, jak dlouho tak ležel, ochromený hrůzou a s útrobami drásanými zběsilým hladem, ale když nad sebou uslyšel zvuk lopaty zakusující se do země, visel již jeho zdravý rozum na vlásku.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Víš,“ řekl stále ještě s hrůzou v hlase a poškrábal se na tváři, „existuje dobrý důvod, proč většina upírů pochází ze šlechtických rodin. Z krypty se uniká neskonale snáz. Já byl pohřbený důkladně a hluboko a Christině trvalo tři dny, než mě vykopala.“ Občas, dokonce i po staletích, když se večer probudil, byl znovu zpátky. Sám. Ve tmě. Tváří v tvář věčnosti.</p>

<p>„Takže tvůj otec,“ Vicki se odmlčela, zbytek jí ještě pořád dělal problémy, „Jindřich VIII. měl opravdu nějaké podezření?“</p>

<p>Henry se zasmál, ale moc humoru v tom nebylo. „Ó, ten měl víc než jen podezření. Později jsem se dozvěděl, že rozkázal, aby mi probodli srdce kůlem, ústa zacpali česnekem a sešili rty. Pak mi měli oddělit hlavu a pohřbít ji zvlášť. Díkybohu, Norfolk mi zůstal pravým přítelem až do konce.“</p>

<p>„Viděl jsi ho ještě někdy?“</p>

<p>„Párkrát. Rozuměl lépe, než jsem si myslel.“</p>

<p>„Co se stalo s Christinou?“</p>

<p>„Provedla mě zběsilostí, která po přeměně následuje. Střežila mě během roku, kdy jsem spal, zatímco se mé tělo přizpůsobovalo novému stavu. Naučila mě, jak se krmit bez zabíjení. A pak odešla.“</p>

<p>„Odešla?“ Vicki povytáhla obočí skoro až k linii vlasů. „Po tom všem jen tak odešla?“</p>

<p>Henry se znovu otočil a zadíval se oknem na osvětlené město. Klidně mohla někde tam venku být, nijak by to nezjistil. A musel se smutkem přiznat, že by o to ani nestál. „Když pouto mezi rodičem a dítětem pomine, lovíme raději o samotě. Naše nejpevnější pouta vznikají, když se krmíme, a ze sebe navzájem se krmit nemůžeme.“ Položil ruku na sklo. „Citové pouto, láska, jestli tomu tak chceš říkat, které nás vede k tomu nabídnout krev smrtelníkovi, nikdy nepřežije proměnu.“</p>

<p>„Ale pořád můžete…“</p>

<p>„Ano, ale už to není totéž.“ Potlačil melancholii a znovu se otočil čelem k ní. „I to je příliš úzce spjaté s krmením.“</p>

<p>„Aha. Takže zkazky o upíří… ehm…“</p>

<p>„Sexuální zdatnosti?“ nadhodil Henry s úšklebkem. „Jsou pravdivé. Ale na druhou stranu taky máme hodně času na sbírání zkušeností.“</p>

<p>Vicki cítila, jak jí do tváří stoupá horko, a musela sklopit oči. Čtyři sta padesát let zkušeností… Mimoděk sevřela zuby a náhlá prudká bolest z čelisti jí přišla jako vítané odvedení pozornosti. <emphasis>Dnes ne, bolí mě hlava. </emphasis>Zavřela knihu, kterou držela v klíně, a opatrně ji odložila stranou, pak se podívala na hodinky. 4:43.</p>

<p><emphasis>Už jsem svého času vyslechla pár zajímavých přiznání, ale tohle…</emphasis></p>

<p>Samozřejmě tady byla možnost nevěřit vůbec ničemu z toho, co slyšela. Utéct z bytu a tomuhle totálnímu magorovi a pak zavolat lidi v bílých pláštích, aby pana Fitzroye, levobočka Jindřicha VIII. a tak dále, a tak dále, zavřeli tam, kam patří. Jenže ona mu věřila a snažit se přesvědčit samu sebe, že ne, by byla čiročirá lež.</p>

<p>„Proč jsi mi tohle všechno řekl?“ zeptala se nakonec.</p>

<p>Henry pokrčil rameny. „Z mého pohledu jsem měl dvě možnosti. Mohl jsem ti důvěřovat, nebo tě zabít. Když ti budu nejdřív důvěřovat,“ rozhodil ruce, „a pak zjistím, že to byl špatný nápad, můžu tě ještě pořád zabít dřív, než mi nějak uškodíš.“</p>

<p>„Tak moment,“ vzkypěla Vicki. „Zabít mě není zase tak lehké!“ Stál u okna, tři, možná čtyři metry daleko. Dříve než stačila mrknout, seděl vedle ní na pohovce s oběma rukama zlehka položenýma na jejím krku. Nedokázala by ho zastavit. Ani neviděla, že se pohnul. „Aha,“ řekla.</p>

<p>Pustil ji a pokračoval, jako by ho vůbec nepřerušila. „Ale kdybych tě nejdřív zabil, bylo by po všem. A já myslím, že si můžeme pomoci navzájem.“</p>

<p>„Jak?“ Takhle zblízka byla jeho přítomnost poněkud ohromující a musela se ze všech sil snažit, aby potlačila nutkání odsunout se. Nebo přisunout. Musela uznat, že za čtyři sta padesát let může vzniknout pěkně impozantní osobnost. Uhnula pohledem a upřela zrak na čalounění z bílého sametu.</p>

<p>„Démon loví v noci. Já taky. Ale ten, kdo démona vyvolává, je smrtelník a musí žít svůj život během dne.“</p>

<p>„Navrhuješ, abychom spojili síly?“</p>

<p>„Dokud nebude démon chycen, ano.“</p>

<p>Chvíli přejížděla rukou po sametu sem a tam, sem a tam, než se na něj znovu podívala. <emphasis>Světle oříškové oči. Měla jsem pravdu</emphasis>. „Proč ti na tom tak záleží?“</p>

<p>„Na chycení démona?“ Henry vstal a znovu přešel k oknu. „Nezáleží, ne konkrétně, ale noviny dávají ty vraždy za vinu upírům a tím nás všechny vystavují nebezpečí.“ Kdesi dole se objevily reflektory a Jarvisovou ulicí se prohnal osamělý vůz. „Až donedávna jsem si i já sám myslel, že jde o jednoho z mé rasy, o dítě, opuštěné a necvičené.“</p>

<p>„Cože, úmyslně ponechané samo sobě?“</p>

<p>„Možná. Možná jeho rodič vůbec netušil, že takové dítě má.“</p>

<p>„Myslela jsem, že jsi říkal, že musí dojít k navázání citového pouta.“</p>

<p>„Ne, říkal jsem, že citové pouto nepřežije proměnu, netvrdil jsem, že musí existovat. Můj druh může tvořit děti ze stejně špatných či náhodných důvodů jako tvůj. Z technického hlediska úplně stačí, když se upír napije příliš zhluboka, a smrtelník zároveň okusí jeho krev.“</p>

<p>„Smrtelník má okusit jeho krev? Jak by k čertu mohlo dojít k něčemu takovému?“</p>

<p>Otočil se k ní. „Chápu to tak,“ řekl suše, „že ty nekoušeš.“</p>

<p>Vicki cítila, jak jí rudnou tváře, a rychle změnila téma. „Takže ty jsi hledal dítě?“</p>

<p>„Dnes v noci?“ Henry zavrtěl hlavou. „Ne, dnes v noci jsem už věděl, že hledám démona.“ Přistoupil k pohovce a naklonil se přes ni, opřený rukama o opěrku ze světlého dřeva. „Až přestane to zabíjení, přestanou se šířit i historky a upíři se vrátí do mýtů a rasové paměti. Tak to máme raději. Ve skutečnosti děláme, co můžeme, aby to tak zůstalo. Jestli noviny přesvědčí čtenáře, že jsme skuteční, budou nás moci vypátrat – naše zvyklosti jsou příliš dobře známé.“ Zachytil její pohled, nepustil jej a hrozivě obnažil zuby. „Já rozhodně nemám v úmyslu skončit probodnutý kůlem kvůli něčemu, co jsem neudělal.“</p>

<p>Když ji propustil – odmítla si nalhávat, že by dokázala uhnout očima, kdyby jí to nedovolil – nacpala si Vicki věci ležící na stolku zpátky do kabelky a postavila se. I když stála čelem k němu, soustředila pohled někam nad jeho pravé rameno.</p>

<p>„Musím si to promyslel,“ řekla hlasem tak neutrálním, jak jen dokázala. „To, co jsi mi vyprávěl… no, musím o tom přemýšlet.“</p>

<p>Ubohé, ale líp to nesvedla.</p>

<p>Henry přikývl. „Chápu.“</p>

<p>„Takže můžu jít?“</p>

<p>„Můžeš jít.“</p>

<p>Také přikývla, sáhla do kabelky pro rukavice a zamířila ke dveřím.</p>

<p>„Viktorie.“</p>

<p>Vicki nikdy nevěřila, že jména mají moc, ani že lze vyslovením něčího jména dotyčného ovládnout, ale nedokázala si pomoci a pomalu se otočila.</p>

<p>„Děkuji, že jsi nenavrhla, abych to všechno řekl policii.“</p>

<p>Vyprskla. „Policii? Vypadám jako blázen?“</p>

<p>Usmál se. „Ne, nevypadáš.“</p>

<p><emphasis>Měl dlouhou dobu na to, aby si ten úsměv nacvičil, </emphasis>připomněla si, zatímco se snažila uklidnit náhle zběsile bušící srdce. Zašátrala za sebe po klice, našla ji, otevřela dveře a unikla. Navzdory nepatrné vzdálenosti se hned na druhé straně zastavila, aby popadla dech. <emphasis>Upíři. Démoni. Tyhle věci se na policejní akademii neučí…</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Sedm</p>

<p>Protože ulice v centru města zdaleka nebyly tak temné a protože si tam na Woodbinské tak dobře poradila i při mnohem horším osvětlení, rozhodla se Vicki, že půjde domů pěšky. Vyhrnula si límec proti větru, ruce v rukavicích vrazila hluboko do kapes, spíše ze zvyku než kvůli většímu teplu, a vyrazila Bloorovou ulicí na západ. Nebylo to zase tak daleko a potřebovala přemýšlet. Studený vzduch jí dělal dobře na čelist a měla pocit, že zmírňuje i bušení v její hlavě. Přestože si musela dávat pozor, aby příliš nedupala podpatky na dlažbě, byla chůze nepoměrně šetrnější než otřesy, kterým by byla vystavena na zadním sedadle taxíku.</p>

<p>A potřebovala přemýšlet.</p>

<p>Upíři a démoni, nebo přinejmenším jeden upír a jeden démon. Za osm let u sboru už viděla hodně podivností a byla nucena uvěřit v existenci věcí, které většina duševně zdravých lidí – s výjimkou policejních důstojníků a sociálních pracovníků – raději ignorovala. V porovnání s jistými druhy krutosti, kterých se silní dopouštěli na slabých, nebyli upíři a démoni zase tak nestravitelní. A ten upír se navíc tvářil jako jeden z hodných.</p>

<p>Znovu viděla jeho úsměv a přísně si zakázala na vzpomínku reagovat.</p>

<p>Na Yongově ulici zahnula na jih a počkala na zelenou – spíše ze zvyku než z nutnosti. Třebaže křižovatka nebyla právě zaplavená světlem, měla daleko do ztemnělé a provoz byl stále slabý. Nebyla sice jediný člověk široko daleko – Yongova ulice se nikdy úplně nevyprázdnila – ale ostatní chodci, jejichž pracovní či životní styl vyžadoval, aby se nacházeli venku v době mezi půlnocí a úsvitem, se od ní důsledně a nevtíravě drželi dál.</p>

<p>„To je tím, že chodíš jako polda,“ vysvětlil jí jednou Tony. „Po určité době si všichni vypěstujete ten samý styl. V uniformě nebo bez ní, to je jedno.“</p>

<p>Vicki neměla důvod mu nevěřit, viděla účinek na vlastní oči. Stejně jako neměla důvod, proč nevěřit Henrymu Fitzroyovi; démona také viděla na vlastní oči.</p>

<p><emphasis>Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. </emphasis>Neviděla víc než jen matný obrys mizící v půdě a byla za to vděčná. I tak byla vzpomínka na něj dost hrůzná na to, aby od ní její mysl utíkala. Pach rozkladu si ale pamatovala dokonale.</p>

<p>Ani to, co viděla, ani to, co cítila, nebylo to hlavní, co ji přesvědčilo, že Henry mluvil pravdu. Obojí se dalo vytvořit uměle, i když netušila jak a proč. To, co ji přesvědčilo, byla její vlastní reakce. Neochota mysli jasně si vybavit to, co viděla. Pocit zla, chladného a neodbytného, který vyzařoval z temnoty.</p>

<p>Vicki si přitáhla kabát těsněji k tělu, i když chlad, který se do ní zakousl, neměl nic společného s noční teplotou.</p>

<p>Démon. Teď už aspoň vědí, co hledají. Vědí? Ne, <emphasis>ona </emphasis>to ví. Lehce se pousmála při představě, jak by to všechno vysvětlovala Miku Cellucimu. Nebyl tam, myslel by si, že se zbláznila. <emphasis>Sakra, kdybych tam nebyla já sama, taky bych si myslela, že jsem se zbláznila. </emphasis>Kromě toho to nemohla Cellucimu říct, aniž by prozradila Henryho…</p>

<p>Henry. Upír. Kdyby nebyl to, za co se vydával, proč by se obtěžoval s vytvářením tak komplikovaného příběhu?</p>

<p><emphasis>Na tom nesejde, </emphasis>pokárala se. <emphasis>Hloupá otázka. </emphasis>Už potkala hodně patologických lhářů, pár jich zatkla a s jedním pracovala. „Proč“ nebyla otázka, kterou by se nějak zvlášť zabývali.</p>

<p>Henryho příběh byl tak složitý, že musel být pravdivý. Nebo snad ne?</p>

<p>Na rohu Kolejní ulice se zastavila. Jen o blok dále na západ viděla světla hlavní policejní stanice. Mohla tam zaskočit, dát si kávu, promluvit si s někým chápavým. <emphasis>O upírech a démonech, jasně.</emphasis></p>

<p>Náhle jí budova policejní stanice připadala velmi vzdálená.</p>

<p>Mohla projít kolem ní, pokračovat dál Hurónskou ulicí až domů, ale navzdory všemu se necítila unaveně a nechtěla se zavírat mezi čtyřmi stěnami, dokud nezažene všechny temné stíny. Sledovala rachotící tramvaj, skořápku světla a tepla, až na řidiče úplně prázdnou, a pokračovala dál na jih.</p>

<p>Jak se blížila ke skleněné a betonové budově Eaton’s Center, uslyšela odbíjet zvony katedrály svatého Michala. Během dne jejich volání přehlušoval okolní hluk města, ale v tichém, nehybném čase před úsvitem doslova rozvibrovaly celé historické jádro města. Přidávaly se i menší zvony, ale zvony katedrály svatého Michala dominovaly.</p>

<p>Aniž úplně věděla proč, šla Vicki za jejich hlasem. Kdysi, před lety, když ještě nosila uniformu, pronásledovala po schodech katedrály kapsáře. Chytil se dveří, aby se domáhal práva azylu. Byly zamčené. Zjevně ani Bůh sám nedůvěřoval noci v srdci velkoměsta. Kapsář se jim vzpouzel celou cestu až k autu a vůbec mu nepřišlo zábavné, že o něm Vicki a její parťák mluví jako o Quasimodovi.</p>

<p>Očekávala, že těžké dřevěné dveře budou opět zavřené, ale k jejímu překvapení se tiše otevřely. Stejně tiše vklouzla dovnitř a zavřela za sebou.</p>

<p><emphasis>Prosíme o klid</emphasis>, varoval nápis na papírové ceduli zastrčený v naleštěném mosazném stojanu, <emphasis>probíhají velikonoční vigilie.</emphasis></p>

<p>Za tichého skřípotu gumových podrážek vstoupila Vicki do svatostánku. Svítila jen asi polovina světel, takže se chrám utápěl ve fantaskním, takřka mytickém příšeří. Vicki sice viděla, ale jen tak tak, a navíc pouze proto, že se nepokoušela zaostřit na nic, co vidět nepotřebovala. U oltáře klečel kněz a v několika předních řadách sedělo pár podsaditých žen v černém, které vypadaly jako odlité podle jedné formy. Polohlasné mumlání – Vicki předpokládala, že jde o modlitby – nesoucí se katedrálou a slabé cvakání korálků ani v nejmenším nerušily těžké ticho rozprostřené po budově. Čekání, celé to budilo dojem čekání. Na co, to Vicki netušila.</p>

<p>Vicki vklouzla do jedné řady lavic, když její pohled upoutalo třepotání plamínku svíčky, a posunula se tak, aby viděla do výklenku v jižní stěně. Tři nebo čtyři řady svíček v červených sklenicích stoupaly až k obrazu lesknoucímu se ve světle jediného bodového reflektoru. Madona, oděná v modré a bílé, stála s rozevřenou náručí, jako by chtěla obejmout celý utrápený svět. Její úsměv nabízel útěchu, ale umělec zaznamenal i jistý smutek kolem jejích očí.</p>

<p>Jako mnoho lidí její generace byla i Vicki vychovaná ve vlažně křesťanském duchu. Dokázala rozpoznat církevní symboly, znala jejich historické pozadí, ale to bylo všechno. Nyní se, nikoli poprvé, pozastavila nad tím, jestli jí snad neuniklo něco podstatného. Stáhla si rukavice a posadila se.</p>

<p><emphasis>Vždyť já ani nevím, jestli v Boha věřím, </emphasis>přiznala omluvně obrazu. <emphasis>Ale na druhou stranu, ani na upíry jsem až do dnešní noci nevěřila.</emphasis></p>

<p>V katedrále bylo teplo a zdřímnutí, které si dopřála odpoledne, se najednou zdálo velmi vzdálené. Sklouzla po naleštěném dřevě a Madonina tvář se začala pomalu rozplývat…</p>

<p>~~~</p>

<p>V dálce se něco roztříštilo s charakteristickým tvrdým křápnutím, které zkušenému uchu napoví, že s tím někdo pořádně práskl o zem. Vicki sebou trhla, otevřela oči, ale zdálo se, že nemůže sebrat dost energie k tomu, aby se pohnula. Seděla zhroucená v lavici, chycená v podivné letargii, zatímco se zvuky ničení neustále přibližovaly. Slyšela křik mužských hlasů, spíše samolibých než rozzlobených, ale slova jí unikala.</p>

<p>Bodový reflektor ve výklenku podle všeho vyhořel. Zahalená do stínů a osvětlená pouze řadami svíček se nepřestávala smutně usmívat Madona s roztaženými pažemi, kterými chtěla obejmout svět. Vicki se zamračila. Svíčky byly silné a bílé, po jejich nerovných stěnách odkapával vosk a tvořil malá tuhnoucí jezírka v kovových svícnech a na kamenné podlaze.</p>

<p><emphasis>Ale ty svíčky byly zakryté… a na podlaze ležel koberec…</emphasis></p>

<p>Náhlé křápnutí, hlasitější a bližší než ostatní, způsobilo, že sebou trhla, ale kouzlo nehybnosti, které ji drželo v lavici, se nezlomilo.</p>

<p>Nejprve spatřila břit sekery, pak její násadu a nakonec i muže, který ji držel. Běžel postranní uličkou od čelní strany kostela, od oltáře. Na tmavých šatech měl prach od omítky a z objemné, napůl rozhalené kožené vesty Vicki zahlédla třpyt zlata. Světlo svíček se odráželo od barevných kousků rozbitého skla uvázlých na horní části jeho vysokých bot. V černých, krátce střižených vlasech těsně kopírujících linii jeho hlavy se mu matně leskl pot a rty měl roztažené, odhalující zažloutlé pahýly zubů.</p>

<p>Před vstupem do výklenku se prudce zastavil, popadl dech a pozvedl sekeru.</p>

<p>Zastavila se těsně před Madoniným úsměvem a její násada pleskla o pozdviženou ruku mladého muže, který mu náhle zkřížil cestu. Sekerník zaklel a pokusil se zbraň vytrhnout. Sekera zůstala přesně tam, kde byla.</p>

<p>Z Vickiina úhlu pohledu to vypadalo, že mladík jen lehce pootočil zápěstím a pak sklonil paži, ale muselo v tom být víc, protože sekerník znovu zaklel, upustil zbraň a téměř ztratil rovnováhu. Klopýtl o krok zpátky a Vicki se mohla poprvé pořádně podívat do tváře mladíka, který nyní držel sekeru rovnoběžně se zemí.</p>

<p>Henry. Řady svící, jež mu planuly za zády, zdůraznily rudozlatý odstín jeho vlasů a takřka vytvořily kolem hlavy dojem svatozáře. Byl oblečen v Madoniných barvách, široké pruhy sněhově bílých krajek u límců a kolem rukávů, bílá košile deroucí se ven prostřiženými rukávy světle modrého kabátu. Jeho ve stínu utopené oči se zúžily a on trhl rukama vzhůru.</p>

<p>Násada sekery praskla. Tříštivý zvuk se rozlehl výklenkem, následovaný zarachocením obou oddělených částí o podlahu. Vicki neviděla, že by se Henry pohnul, ale hned v příštím okamžiku visel sekerník za vestu na jeho pěsti a kopal nohama ve vzduchu půl metru nad mramorovou podlahou.</p>

<p>„Požehnaná Panna je pod mou ochranou,“ prohlásil a jeho klidná slova v sobě nesla větší hrozbu než jakákoliv zbraň.</p>

<p>Sekerník otevřel ústa a zase je zavřel, ale nevydal ani hlásku. Visel bezvládně a vystrašeně. Když ho upír pustil, padl na kolena a zjevně nedokázal odtrhnout pohled od Henryho obličeje.</p>

<p>Vicki nyní upír připomínal anděla pomsty, připraveného každým okamžikem tasit plamenný meč a srazit Boží nepřátele. Sekerník měl očividně stejný dojem, neboť tiše zaskučel a zvedl roztřesené ruce v prosbě o milost.</p>

<p>Henry ustoupil a dovolil zajatci odvrátit zrak. „Jdi,“ poručil.</p>

<p>Sekerník šel, stále na kolenou, couvaje, dokud nezmizel z Vickiina zorného pole. Henry ho sledoval ještě o chvíli déle, pak se otočil, pokřižoval se a poklekl. Nad jeho skloněnou hlavou pohlédla Vicki do očí Madony na obrazu. Její vlastní víčka náhle ztěžkla a sama od sebe se pomalu zavřela.</p>

<p>Když je o chvíli později znovu otevřela, bodový reflektor byl opět na místě, svíčky zase hořely ve sklenicích, jen rudozlatá hlava zůstávala nadále skloněná před obrazem.</p>

<p>Její nehybnost podle všeho pominula, takže se pomalu postavila, vyklouzla z lavice a zamířila k výklenku. „Henry…“</p>

<p>Když uslyšel své jméno, pokřižoval se, vstal a obrátil se k ní, zapínaje si černý kožený kabát.</p>

<p>„Co…“</p>

<p>Zavrtěl hlavou, přiložil si prst k ústům, uchopil ji jemně za paži a vyvedl ji ze svatostánku.</p>

<p>„Zdřímla sis příjemně?“ zeptal se, když za nimi zapadly těžké dřevěné dveře.</p>

<p>„Zdřímla?“ zopakovala Vicki a prohrábla si rukou vlasy. „Já… myslím, že ano.“</p>

<p>Henry se jí zahleděl do tváře a ustaraně se zamračil. „Jsi v pořádku? Dostala jsi dnes pořádnou ránu do hlavy.“</p>

<p>„Ne, je mi fajn.“ Očividně to byl jen sen. „Nemáš cizí přízvuk.“ V tom snu ho měl.</p>

<p>„Ztratil jsem ho už před lety. Přijel jsem do Kanady hned po první světové válce. Určitě jsi v pořádku?“</p>

<p>„Už jsem ti řekla, že jsem.“ Vydala se po schodech katedrály dolů.</p>

<p>Henry si povzdechl a následoval ji. Měl pocit, že někde četl, že spánek po otřesu mozku není zrovna to nejlepší, ale vešel do kostela hned za ní, takže nemohla spát příliš dlouho.</p>

<p><emphasis>Byl to jen sen</emphasis>, řekla si Vicki pevně, zatímco oba zamířili k severu. <emphasis>Upíry a démony ještě zvládnu, ale svatá vidění už ne. </emphasis>Ačkoliv proč by se jí mělo zdát o tom, jak Henry Fitzroy brání obraz Panny Marie před někým, kdo vypadal jako jeden z vojáků Olivera Cromwella, o tom neměla ani zdání. <emphasis>Možná to bylo znamení</emphasis>. A možná to <emphasis>bylo </emphasis>ránou do hlavy. Ať tak či tak, posledních pár pochybností, které jí o Jeho nemanželské bývalé královské Výsosti zbývaly, se podle všeho rozplynuly, a i když to raději připisovala na účet podvědomí než božímu zásahu, rozhodla se uchovat si otevřenou mysl. Pro všechny případy. <emphasis>Počkat…</emphasis></p>

<p>„Tys mě sledoval!“</p>

<p>Henry se opatrně usmál. „Právě jsem ti svěřil tajemství, které by mě mohlo stát život. Musel jsem vidět, jak se s tím vypořádáš.“</p>

<p>Navzdory dopálení musela Vicki uznat, že to dává smysl. „A?“</p>

<p>Pokrčil rameny. „To mi řekni ty.“</p>

<p>Vicki si upravila popruh kabelky na rameni. „Myslím,“ začala pomalu, „že máš pravdu. Mohli bychom dokázat víc, když budeme spolupracovat. Takže jsi získal parťáka – prozatím.“ Zakopla o tmavou prasklinu v chodníku, narovnala se dřív, než jí Henry stačil pomoci, a suše dodala: „Ale myslím, že bys měl vědět, že ze zásady pracuji jen ve dne.“ Zatím ještě nedozrál čas k tomu, aby mu řekla proč. Ještě ne.</p>

<p>Henry přikývl. „To mi vyhovuje. Já sám, poněkud citlivý na sluneční světlo, dávám přednost práci v noci. Takže společně pokryjeme celých čtyřiadvacet hodin. A když už mluvíme o dnech,“ vrhl rychlý pohled k východu, kde už cítil příchod úsvitu, „musím jít. Můžeme to probrat zítra večer?“</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>„Dvě hodiny po západu slunce? Tak budu mít čas sehnat si něco k zakousnutí.“</p>

<p>Byl pryč, než stačila zareagovat. Nebo souhlasit.</p>

<p>„Zítra večer se uvidí, kdo bude komu hrát druhé housle,“ zavrčela a zahnula na západ k domovu.</p>

<p>Slunce se vyhouplo nad obzor, právě když dorazila do svého bytu a se zíváním tak širokým, až jí hrozilo, že si vykloubí čelist, padla rovnou do postele.</p>

<p>Jen proto, aby byla hrubě probuzena o necelých čtyřicet pět minut později…</p>

<p>„KDE! JSI! BYLA!“ Celluci zdůraznil každé slovo důkladným zatřesením.</p>

<p>Vicki, jejíž reakce po probuzení nikdy nepatřily k nejrychlejším, ho dokonce nechala dokončit větu, než zvedla ruce mezi jeho paže a setřásla je z ramen.</p>

<p>„O čem to k čertu mluvíš, Celluci?“ dožadovala se odpovědi, zatímco si jednou rukou stínila oči před stropní lampou a druhou šátrala na nočním stolku po brýlích.</p>

<p>„Jeden z uniformovaných viděl, jak někdo vleče ženu, která vypadala jako ty, do nejnovějšího modelu BMW. Bylo to těsně po půlnoci a necelých pět bloků od poslední mrtvoly. Chceš mi snad tvrdit, že jsi dnes v noci v oblasti kolem Woodbinské nebyla?“</p>

<p>Vicki se opřela o pelest, povzdechla si a posunula si brýle na nose. „Co tě opravňuje strkat nos do mých věcí?“ Nemělo smysl hádat se s Cellucim dřív, než vychladl.</p>

<p>„Já ti povím, co mě opravňuje strkat nos do tvých věcí.“ Seskočil z postele a začal rázovat po ložnici sem a tam, tři kroky, otočka, tři kroky, otočka. „Vlezla jsi doprostřed policejní akce, to mě k tomu opravňuje. Byla jsi…“ Najednou se zarazil. Zúžily se mu panenky a vyčítavě ukázal prstem směrem k Vicki. „Co tě praštilo?“</p>

<p>„Nic.“</p>

<p>„<emphasis>Nic </emphasis>ti určitě neudělalo na čelisti modřinu velikosti grapefruitu,“ zavrčel Celluci. „To byl on, že jo? Ten chlápek, co tě naložil do auta.“ Znovu se posadil na postel a natáhl ruku, aby si natočil Vickiinu tvář ke světlu.</p>

<p>„Ty jsi zešílel!“ Srazila mu ruku stranou. „Jelikož mě očividně nenecháš vyspat dřív, než uspokojím tvou zcela iracionální zvědavost, dobrá, odpovím, byla jsem v té oblasti. A jak mi neustále předhazuješ, ve tmě moc dobře nevidím.“ Věnovala mu sladký úsměv škorpióna. „Přece jen jsi měl v něčem pravdu. Už je ti líp?“</p>

<p>Odpověděl jí stejným úsměvem a pak zavrčel: „Pokračuj.“</p>

<p>„Šla jsem s přítelem. Když jsem nakráčela obličejem do sloupu, vzal mě k sobě, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Jasné?“ Mávla rukou ke dveřím a vrhla se zpátky do polštářů. „A teď vypadni!“</p>

<p>„Houby jasné.“ Udeřil dlaní o postel. „S výjimkou mého parťáka jsi ten nejhorší lhář na světě a právě mě tady krmíš prvotřídními pitomostmi. Kdo je ten tvůj přítel?“</p>

<p>„Do toho ti nic není.“</p>

<p>„Kam tě odvezl?“</p>

<p>„Do toho ti taky nic není.“ Posadila se a pohlédla mu zblízka do tváře. „Snad nežárlíš, Celluci.“</p>

<p>„Žárlit? K čertu, Vicki!“ Zvedl ruce, jako by s ní chtěl znovu zatřepat, ale nechal je zase klesnout, když viděl, jak se jí zúžily panenky a ruce se zvedly k obraně. „Mám na krku šest mrtvol. Nechci, abys byla sedmá!“</p>

<p>Promluvila nebezpečně tichým hlasem. „Právě ty bys měl být schopen vrhnout se i do ohně, abys to vyřešil, ne?“</p>

<p>„Co to s tím má společného? Já tam měl s sebou půlku zasraného sboru. Ty jsi byla sama!“</p>

<p>„Ach tak.“ Náhle ho popadla za kabát a přitáhla si ho, dokud se nedotýkali nosy. „Takže sis dělal starosti?“ procedila skrz zaťaté zuby. Bolela ji z toho čelist, ale aspoň jí to zabránilo vyrvat mu hrdlo z těla.</p>

<p>„Samozřejmě že jsem si dělal starosti.“</p>

<p>„TAK PROČ JSI TO NEŘEKL, A MÍSTO TOHO MĚ TU STŘÍDAVĚ NAPADÁŠ A OBVIŇUJEŠ?“ Odstrčila ho tak prudce, až jej shodila z postele, a on se musel hrabat zpátky na nohy.</p>

<p>„No?“ vybídla ho, když znovu získal rovnováhu.</p>

<p>Shrnul si z čela loknu vlasů a pokrčil rameny. Dokonce při tom vypadal trochu zkrotle. „To… já… já nevím.“</p>

<p>Vicki si založila ruce na prsou a opatrně se opřela o polštáře. Vzhledem k tomu, že by za podobných okolností udělala totéž, řekla si, že to bude muset nechat být. Kromě toho ji bolela čelist, bolela ji celá hlava, a navíc teď měla v žilách tolik adrenalinu, že neusne snad týden.</p>

<p>„Už jsi byl doma?“ zeptala se.</p>

<p>Celluci si unavenou rukou protřel oči. „Ne. Ještě ne.“</p>

<p>Odložila brýle zpět na noční stolek a poklepala rukou na postel vedle sebe.</p>

<p>O chvíli později ji něco napadlo.</p>

<p>„Počkej chvíli – pozor na moji čelist – klíče od bytu jsi mi přece vrátil před několika měsíci.“</p>

<p>Jeho odpověď byla zcela věcná. „Nechal jsem si udělat kopii.“</p>

<p>„Řekl jsi mi, že žádné kopie nejsou!“</p>

<p>„Vicki, ty jsi mizerný lhář. Oproti tomu já jsem velmi dobrý. Au, to bolelo!“</p>

<p>„To taky mělo.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Ne, mami, nejsem nemocná. Jen jsem včera dělala na jednom případu dlouho do noci.“ Vicki si přitiskla telefon mezi rameno a ucho a nalila si velký hrnek kávy.</p>

<p>Slyšela, jak si matka na druhé straně linky hluboce povzdechla. „Víš, Vicki, když jsi odešla ze sboru, doufala jsem, že si o tebe budu moci přestat dělat starosti. A dopadlo to tak, že jsou tři odpoledne a ty jsi ještě nevstala z postele.“</p>

<p>Co měla jedna věc společného s druhou, Vicki naprosto unikalo. „Mami, už neležím. Piju kávu.“ Hlasitě si usrkla. „Mluvím s tebou. Co chceš víc?“</p>

<p>„Chci, aby sis našla normální práci.“</p>

<p>Jelikož si Vicki dobře uvědomovala, jak byla matka na její dvě policejní pochvaly pyšná, přešla to mlčením. Věděla, že až přijde čas – pokud k tomu již nedošlo – začne se fráze „moje dcera, soukromá vyšetřovatelka“ vkrádat do matčiných rozhovorů stejně často jako kdysi „moje dcera, vyšetřovatelka z oddělení vražd“.</p>

<p>„A navíc, Vicki, zníš divně.“</p>

<p>„Vrazila jsem obličejem do sloupu. Udělala jsem si na bradě malou bouli. Trochu to bolí, když mluvím.“</p>

<p>„Včera v noci?“</p>

<p>„Ano, mami.“</p>

<p>„Víš, že potmě nevidíš…“</p>

<p>Teď si povzdechla zase Vicki. „Mami, začínáš mluvit jako Celluci.“ Řečený Celluci právě vyšel z ložnice a zastrkával si košili do kalhot. Vicki mávla ke konvici s kávou, ale on jen zavrtěl hlavou a nasoukal se do kabátu. „Počkej chvíli, mami.“ Přikryla jednou rukou sluchátko a sjela ho kritickým pohledem. „Jestli takhle budeme pokračovat dál, měl by sis zase přinést holení. Vypadáš jako terorista.“</p>

<p>Poškrábal se na bradě a pokrčil rameny. „V kanceláři mám břitvu.“</p>

<p>„A věci na převlečení?“</p>

<p>„Těch pár hodin to ve včerejší košili přežiju.“ Sklonil se, jemně ji políbil, dávaje si pozor, aby příliš nepřitlačil na zvětšující se zelenofialovou modřinu. „Předpokládám, že mě asi neposlechneš, když tě požádám, abys byla opatrná?“</p>

<p>Opětovala jeho polibek tak nadšeně, jak jen byla schopná, a řekla: „Předpokládám, že mě asi neposlechneš, když tě požádám, abys přestal s tím tvým zatraceným ochranářstvím?“</p>

<p>Zamračil se. „Protože jsem tě požádal, abys byla opatrná?“</p>

<p>„Protože předpokládáš, že nebudu. Protože předpokládáš, že udělám něco hloupého.“</p>

<p>„Tak dobře.“ Zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „A co takhle: nedělej nic, co bych neudělal já?“</p>

<p>Uvažovala, že mu řekne: <emphasis>„Dnes večer jdu na návštěvu k upírovi, co ty na to?“ </emphasis>ale rozhodla se to neudělat a místo toho řekla: „Myslela jsem, že sis přál, abych nedělala nic hloupého.“</p>

<p>Usmál se. „Zavolám ti,“ řekl a odešel.</p>

<p>„Jsi tam ještě, mami?“</p>

<p>„Nenechají mě jít domů až do pěti, zlatíčko. Kde jinde bych měla být? Co to bylo?“</p>

<p>„Mike Celluci byl právě na odchodu.“ Strčila si telefon do podpaží a šla si udělat toust, odvíjejíc za sebou extra dlouhou šňůru.</p>

<p>„Takže s ním zase chodíš?“</p>

<p>Poslední kus chleba už měl trochu plesnivé okraje. Hodila ho do smetí a spokojila se s balíčkem neznačkových čokoládových křupek. „Už to tak vypadá.“</p>

<p>„No, víš, co se říká o jaru a lásce mladého muže.“</p>

<p>Znělo to pochybovačně, takže Vicki raději změnila téma. Při několika málo příležitostech, kdy se setkali, se Celluci matce poměrně líbil, jen měla pocit, že z hlediska temperamentu by na tom oba byli líp, kdyby si k sobě našli někoho klidnějšího. „Ono je jaro?“ Poryvy větru metaly do oken cosi, co mohlo být deštěm, ale připomínalo spíše plískanici.</p>

<p>„Je duben, zlatíčko. Což znamená, že je jaro.“</p>

<p>„Jo, jaké je u tebe počasí?“</p>

<p>Matka se zasmála. „Sněží.“</p>

<p>Vicki si smetla drobky křupek z mikiny a dolila si kávu. „Podívej, mami, tohle bude stát katedru spoustu peněz.“ Matka už osmnáct let pracovala jako osobní sekretářka vedoucího katedry biologie na Queen’s University v Kingstonu a nahromaděná privilegia zneužívala při každé možné příležitosti. „I když víš, že si s tebou povídám moc ráda, měla jsi nějaký konkrétní důvod, proč jsi mi volala?“</p>

<p>„No, říkala jsem si, že bys mohla přijet na Velikonoce.“</p>

<p>„Na Velikonoce?“</p>

<p>„Jsou tento týden. Já nedělám zítra ani v pondělí, takže bychom mohli mít čtyři dny jen pro sebe.“</p>

<p>Temnota, démoni, upíři a šest mrtvých těl, ze kterých někdo surově vyrval život.</p>

<p>„Myslím, že ne, mami. Případ, na kterém teď dělám, se může pohnout každou chvíli…“</p>

<p>Poté co si vyslechla pár dalších otřepaných frází a slíbila, že se ozve, Vicki zavěsila a odešla k posilovací lavici, aby si odpracovala stejným dílem snězené sladkosti a pocit viny.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Henry, tady je Caroline. Mám dva lístky na Fantoma na čtvrtého května. Říkal jsi, že bys to chtěl vidět, takže máš šanci. Zavolej mi, jestli budeš mít čas.“</p>

<p>To byl jediný vzkaz na záznamníku. Henry potřásl hlavou nad neurčitým pocitem zklamání. Neexistoval důvod, proč by mu Vicki Nelsonová měla volat. Ani žádný důvod, proč by to po ní měl chtít.</p>

<p>„Tak dobře,“ probodával pohledem odraz ve starožitném zrcadle nad telefonním stolkem, „takže mi řekni, proč jsem jí důvěřoval. Okolnosti?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Okolnosti říkaly, že jsem se jí měl zbavit. Mnohem elegantnější řešení, a taky mnohem méně riskantní. Zkus to znovu. Někoho ti připomněla? Jestli budeš žít dost dlouho – a to ty budeš – bude ti <emphasis>každý </emphasis>někoho připomínat.“</p>

<p>Odvrátil se od zrcadla, povzdechl si a prohrábl si vlasy. Mohl to popírat dle libosti, ale ona mu opravdu někoho připomínala. Vzhledem možná ne, ale způsoby.</p>

<p>Ginevra Treschiová byla první smrtelnice, ke které po přeměně pocítil důvěru. Byly i jiné, s nimiž si na důvěru hrál, ale v jejím náručí byl sám sebou a nepotřeboval být ničím víc. Nebo míň.</p>

<p>Když zjistil, že v alžbětinské Anglii žít nemůže – byla příliš podobná Anglii, kterou znal, a zároveň příliš odlišná – přestěhoval se na jih, do Itálie a nakonec do Benátek. Benátky měly každému jeho druhu hodně co nabídnout, neboť starobylé město ožívalo s příchodem noci a v jeho stínech se mohl krmit, co hrdlo ráčilo.</p>

<p>Byl karneval, vzpomínal, a Ginevra stála u San Marka, na okraji náměstí, a dívala se, jak se před ní davy lidí valí tam a zpátky jako živý kaleidoskop. Zdála se být mezi vší přetvářkou tak skutečná, že přistoupil blíž. Když odešla, sledoval ji až do domu jejího otce a pak strávil zbytek noci tím, že pátral po jejím jménu a rodinných poměrech.</p>

<p>„Ginevra Treschiová.“ I po třech staletích a mnoha dalších smrtelnících znělo to jméno v jeho ústech jako požehnání.</p>

<p>Příští noc, když služebnictvo spalo a dům byl tichý a temný, se vkradl do jejího pokoje. Tlukot jejího srdce jej zavedl až k posteli a tam jí jemně odhrnul přikrývku. Skoro třiatřicet let, vdova. Nebyla krásná, ale tak kypěla životem – dokonce i ve spánku – že jen stál a hleděl na ni. Jen aby po pár okamžicích zjistil, že jeho pohled opětuje.</p>

<p>„Nechci uspěchat vaše rozhodnutí,“ řekla suše. „Ale začíná mi být zima a ráda bych věděla, jestli mám začít křičet.“</p>

<p>Měl v úmyslu ji přesvědčit, že se jí jen zdál, ale zjistil, že nemůže.</p>

<p>Byl jim dopřán skoro rok společných nocí.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Klášter?“ Henry se zvedl na lokti a vymotal si krk zapletený do dlouhého pramene ebenových vlasů. „Promiň, že ti to tak říkám, <emphasis>bella</emphasis>, ale pochybuji, že by se ti klášterní život zamlouval.“</p>

<p>„Já nežertuji, Enrico. Zítra po ranní mši vstoupím k benediktýnským sestrám.“</p>

<p>Henry nebyl na okamžik schopen slova. Pomyšlení na to, jak jeho Ginevra žije pod zámkem odtržená od světa, ho zasáhlo jako fyzický úder. „Proč?“ vypravil ze sebe nakonec.</p>

<p>Posadila se a objala si kolena pažemi. „Dostala jsem na vybranou. Buď sestry, nebo Giuseppe Lemmo.“ Zkřivila rty, jako by kousla do něčeho hořkého. „Řád mi připadal jako lepší volba.“</p>

<p>„Ale proč vůbec volit?“</p>

<p>Usmála se a zavrtěla hlavou. „Za ta léta, co žiješ mimo svět, jsi na pár věcí zapomněl, má lásko. Otec si přeje, abych se provdala za signora Lemma, ale milostivě mi dovolí oddat se Bohu, už jen proto, aby dostal svou až příliš vzdělanou dceru pryč z domu.“ Její hlas zvážněl a přejela prstem po celé délce Henryho nahé hrudi. „Bojí se inkvizice, Enrico. Bojí se, že přivolám na rodinu papežské psy.“ Zkřivila rty. „Nebo že bude nucen se mě zřeknout.“</p>

<p>Henry na ni udiveně hleděl. „Inkvizice? Ale vždyť jsi nic neudělala…“</p>

<p>Povytáhla obočí. „Lehávám s tebou a některým, třebaže nevědí, kdo jsi, by to zcela stačilo. Kdyby věděli, že jsem se ze své vůle odevzdala andělu temnot…“ Natočila zápěstí, aby bylo vidět malou ranku. „…i upálení by pro mě bylo až příliš dobré.“ Pokusil se promluvit, ale umlčela ho prstem položeným na ústa. „Ano, ano, nikdo to neví, ale já jsem také žena, která se opovažuje používat vlastní rozum, což v dnešní době stačí. Kdyby můj manžel zemřel a zanechal mě bohatou, nebo kdybych mu povila syna, jenž by nesl dál jeho jméno…“ Její ramena se nadzdvihla a opět klesla. „Bohužel…“</p>

<p>Chytil ji za ruku. „Máš ještě další možnost.“</p>

<p>„Ne.“ Povzdechla si. Dech se jí chvěl, když ho vypouštěla z úst. „Přemýšlela jsem o tom dlouze a usilovně, Enrico, a nemohu se dát tvou cestou. Je to má potřeba žít v souladu s tím, co jsem, co mě nyní uvádí do nebezpečí. Jednoduše bych nemohla existovat za maskami, které musíš nosit, abys přežil.“</p>

<p>Byla to pravda a on to věděl, ale to ji nedělalo o nic snesitelnější. „Když jsem se proměnil…“</p>

<p>„Když jsi byl proměněn,“ přerušila ho, „podle toho, co jsi mi říkal, byla tvá vášeň tak veliká, že kvůli ní nezbýval prostor pro rozumnou myšlenku, prostor uvážit, co se stane pak. Ačkoli mám vášeň moc ráda,“ sjela mu rukou mezi nohy, „nemohu v ní ztratit sebe samu.“</p>

<p>Zatlačil ji zpátky do polštářů a uvěznil ji pod sebou. „Tohle nemusí skončit.“</p>

<p>Zasmála se. „Znám tě, Enrico.“ Přivřela oči a pevně přitiskla rty na jeho tělo. „Mohl bys to dělat s jeptiškou?“</p>

<p>Po chvilkovém šoku se také rozesmál a přitiskl svá ústa k jejím. „Jestli si jsi jistá,“ zamumlal jí do rtů.</p>

<p>„Jsem. Pokud se musím vzdát svobody, tak raději pro Boha než pro muže.“</p>

<p>Jediné, co mohl dělat, bylo respektovat její rozhodnutí.</p>

<p>Její ztráta ho bolela, ale během měsíců, jež následovaly, bolest polevila a stačilo mu vědomí, že je u sester v bezpečí. Třebaže uvažoval o odchodu, setrvával Henry nadále v Benátkách. Nechtěl přetnout i poslední pouto.</p>

<p>Naprostou náhodou se dozvěděl, že ji sestry nedokázaly udržet v bezpečí natrvalo. Přidušené šeptání zaslechnuté v jedné tmavé kavárně mu přineslo zprávu, že si pro Ginevru Treschiovou přišli psi, odvedli ji přímo z kláštera, prohlásili, že obcovala s ďáblem, a řekli, že ji stihne exemplární trest. Byla u nich už tři týdny.</p>

<p>Tři týdny s ohněm, železem a bolestí.</p>

<p>Chtěl vzít jejich citadelu útokem jako Kristus brány pekelné, ale donutil se ovládnout zuřivost. Nemohl by ji zachránit, kdyby se sám vrhl do náruče inkvizice.</p>

<p>Pokud z ní vůbec zůstalo něco, co se ještě dalo zachránit.</p>

<p>Obsadili jedno křídlo dóžecího paláce – dóže byl více než ochoten spolupracovat s Římem. Pach smrti se valil sály jako hustá mlha a zápach krve zanechával stopu tak silnou, že by ji dokázal sledovat i smrtelník.</p>

<p>Našel ji viset tak, jak ji nechali. Zápěstí měla pevně spoutaná za zády, hrubý provaz rozedraný od bičování a vytahování do výšky. Z popálených kotníků jí visela těžká železná závaží. Očividně začali bičováním a postupně přidávali stále silnější a bolestivější přesvědčovací prostředky. Byla mrtvá sotva pár hodin.</p>

<p>~~~</p>

<p>„…doznala se, že měla styky s ďáblem, dosáhla odpuštění, odevzdala duši Bohu.“ Poškrábal se prsty ve vousech. „Velmi uspokojivé, vzato kolem a kolem. Máme vrátit tělo sestrám, nebo její rodině?“</p>

<p>Starší dominikán pokrčil rameny. „Nevidím, jaký je v tom rozdíl, ona… kdo jsi?“</p>

<p>Henry se usmál. „Jsem pomsta,“ řekl, zavřel za sebou dveře a zajistil je závorou.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Pomsta,“ povzdechl si Henry a otřel si zpocené dlaně do riflí. Papežští psi zemřeli v hrůze, žebrali o život, ale Ginevru to zpět nepřivedlo. Nepřivedlo ji zpátky nic, dokud na dveře jeho vzpomínek nezaklepala Vicki. Byla ve svém světě tak skutečná jako před ní Ginevra, a pokud si nedá hodně velký pozor, stane se velmi skutečnou i v jeho vlastním.</p>

<p>Sám to chtěl – nebo ne? Chtěl někoho, komu mohl důvěřovat. Někoho, kdo by viděl pod masku.</p>

<p>Znovu se otočil čelem ke svému odrazu v zrcadle. Ostatní muži i ženy, do jejichž životů za všechna dlouhá léta po Ginevře vstoupil, se jej nikdy tak nedotkli.</p>

<p>„Drž si ji od těla,“ varoval sám sebe. „Přinejmenším dokud nebude poražen démon.“ Jeho odraz se tvářil pochybovačně a on si povzdechl. „Já jen doufám, že na to stačím.“</p>

<p>~~~</p>

<p><emphasis>Dívka vyrazila zpoza těžkého stolu a v safírových očích se jí blýskalo. „Myslela jsem, že jste gentleman, pane!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A měl jsi naprostou pravdu, Smithi.“ Kapitán se s kočičí elegancí uklonil a ani na okamžik nespustil výsměšný pohled ze své kořisti. „Nebo ti mám říkat raději slečno Smithová? Na tom nesejde. Jak jsi poznamenala, byl jsem gentleman. Brzy zjistíš, že jsem na ten titul před nějakým časem rezignoval.“ Vrhl se na ni, ale ona se mu mrštně vyhnula.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli ke mně uděláte ještě jeden pohyb, začnu křičet.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen si křič.“ Roxborough se opřel štíhlým bokem o stůl. „Nebudu ti v tom bránit. Ačkoli mě bolí pomyšlení, že budu muset sdílet tak rozkošnou kořist se svou posádkou.“</emphasis></p>

<p>„Fitzroyi, co je to za škvár?“</p>

<p>„Henry, prosím, ne Fitzroyi.“ Uložil soubor a vypnul počítač. „A tenhle škvár,“ řekl a narovnal se, „je moje nová kniha.“</p>

<p>„Tvoje co?“ podivila se Vicki a posunula si brýle na nose. Šla za ním od dveří jeho bytu až do maličké pracovny, a to i přesto, že ji žádal, aby chvíli počkala v obývacím pokoji. Jestli si šel zavřít rakev, musela ji vidět. „Ty tyhle věci vážně čteš?“</p>

<p>Henry si povzdechl, vytáhl z police nad stolem knížku v měkké vazbě a podal jí Vicki. „Ne, já tyhle věci píšu.“</p>

<p>„Aha.“ Na obálce knížky se skvěla částečně odhalená mladá žena ve vášnivém, ač diskrétním objetí zcela odhaleného mladého muže. Na zadní straně obálky stálo, že se děj románu odehrává koncem devatenáctého století, ale obě postavy měly zcela nedobové účesy a nalíčení. Ozdobnou kurzívou vyvedený nápis hlásal jak název knihy, tak jméno autora: Pán osudu, Alžběta Fitzroyová.</p>

<p>„Alžběta Fitzroyová?“ zeptala se Vicki a knížku mu vrátila.</p>

<p>Henry ji zasunul zpátky do poličky, odsunul kolečkovou židli od stolu a se sardonickým úsměvem se postavil. „Proč ne Alžběta Fitzroyová? Rozhodně na to jméno měla stejné právo jako já.“</p>

<p>Předpona „fitz“ označovala levobočka a dávala se uznaným dětem z náhodných svazků. Slovo „roy“ identifikovalo jako otce krále. „Ty jsi s rozvodem nesouhlasil?“</p>

<p>Jeho úsměv se zkřivil ještě víc. „Vždy jsem byl věrný poddaný svého otce krále.“ Odmlčel se, jako by si snažil vzpomenout. Když znovu promluvil, znělo to už méně výsměšně. „Měl jsem rád Její milostivé Veličenstvo královnu Kateřinu. Byla vlídná k velmi zmatenému malému chlapci, jenž se narodil do situace, které nerozuměl a která ho popravdě ani příliš nezajímala. Marie, královská princezna, která mě mohla ignorovat nebo mi udělat i horší věci, mě přijala jako bratra.“ Jeho hlas se přiostřil. „Neměl jsem rád Alžbětinu matku a tyto pocity byly bezesporu vzájemné. Vzhledem k tomu, že všechny zúčastněné strany se již dávno odebraly na pravdu Boží, ne, já jsem s rozvodem nesouhlasil.“</p>

<p>Vicki se ještě jednou podívala na poličku s brožovanými knížkami, zatímco ji Henry zdvořile, leč nesmlouvavě odváděl ze své pracovny. „Předpokládám, že máš spoustu materiálu, který můžeš využít pro děj,“ zamumlala pochybovačně.</p>

<p>„To mám,“ přikývl Henry a přemítal, proč mají někteří lidé menší problémy vypořádat se s jeho upírstvím než se skutečností, že píše romantickou literaturu.</p>

<p>„Myslím, že si tímto způsobem můžeš vyrovnat účty se spoustou lidí ze své minulosti.“ Ze všech podivných scénářů, které si Vicki pro večerní schůzku s tímto přes čtyři století starým upírem, nemanželským synem Jindřicha VIII., dovedla představit, ani jeden nezahrnoval zjištění, že se živí jako autor – <emphasis>jak se tomu říká?</emphasis> – červené knihovny.</p>

<p>Zasmál se, ale pak zavrtěl hlavou. „Jestli máš na mysli mé příbuzné, tak s většinou z nich jsem se vyrovnal. Jsem stále naživu. Ale to není důvod, proč píšu. Jsem v tom dobrý, velmi slušně si tím vydělávám a většinu času mě to i baví.“ Pokynul jí na pohovku a sám se posadil na druhý konec. „Mohl bych přežívat od krmení do krmení – a už jsem to tak občas i dělal – ale rozhodně výrazně preferuji život v pohodlí před krysami prolezlou hrobkou.“</p>

<p>„Ale už chodíš po světě tak dlouho,“ podivila se Vicki a usedla do stejného rohu, ze kterého se zvedla brzy ráno téhož dne, „jak to, že nejsi bohatý?“</p>

<p>„Bohatý?“</p>

<p>Vicki připadal jeho hrdelní smích velmi atraktivní a přistihla se, že uvažuje o… v duchu si vlepila políček a vrátila zatoulanou mysl k aktuálnímu tématu.</p>

<p>„Ach, jistě,“ pokračoval. „Mohl jsem si za pár babek koupit firmu IBM v roce devatenáct set… něco, ale kdo to mohl tušit?</p>

<p>Jsem upír, ne jasnovidec. A teď,“ sebral si z kalhot smítko, „můžu ti položit otázku?“</p>

<p>„Posluž si.“</p>

<p>„Proč jsi uvěřila tomu, co jsem ti říkal?“</p>

<p>„Protože jsem viděla démona a ty jsi neměl žádný logický důvod, proč mi lhát.“ Nebylo zapotřebí vykládat mu o snu – nebo vizi – který měla v kostele. S jejím rozhodnutím stejně neměl mnoho společného.</p>

<p>„To je všechno?“</p>

<p>„Jsem jednoduchý člověk. A teď,“ napodobila jeho tón, „dost řečí o nás. Jak chytíme démona?“</p>

<p><emphasis>Nuže dobrá</emphasis>, přikývl Henry tiše. <emphasis>Jestli to tak chceš, dost řečí o nás.</emphasis></p>

<p>„Ne my. Já.“ Kývl hlavou k jejímu konci pohovky. „Ty chytíš toho muže nebo ženu, který ho vyvolává.“</p>

<p>„Fajn.“ Vypořádat se s problémem přímo u zdroje dávalo Vicki dokonalý smysl a čím dále bude moci zůstat od toho odporného kusu temnoty, tím lépe pro ni. Přehodila si pravou nohu přes levé koleno a chytila se oběma rukama za kotník. „Jak si můžeš být tak jistý, že máme co do činění s jednotlivcem, a ne tajným bratrstvem nebo kultem?“</p>

<p>„Velkou část toho, co démona přivolá, tvoří soustředěná touha a většina skupin jednoduše není schopna dosáhnout potřebné jednomyslnosti.“ Pokrčil rameny. „Vzhledem k procentu úspěšnosti je dost pravděpodobné, že jde jen o jednoho člověka.“</p>

<p>Napodobila jeho pokrčení rameny. „Tak na to vsadíme. Nějaké charakteristické znaky, po kterých bych měla pátrat?“</p>

<p>Henry natáhl ruku a zabubnoval prsty o čalounění. „Pokud se ptáš na to, jestli démony vyvolává určitý typ lidí, tak ne. I když,“ zamyšleně se zamračil, „v jistém smyslu ano. Jde bez výjimky o lidi, kteří hledají jednoduchou odpověď, způsob, jak dostat bez práce to, co chtějí.“</p>

<p>„Právě jsi mi popsal životní styl milionů lidí,“ řekla Vicki suše. „Mohl bys být trochu konkrétnější?“</p>

<p>„Démon je žádán o hmotné statky. Kdyby zůstal uvězněn v pentagramu a jen odpovídal na otázky, nepotřeboval by zabíjet. Hledej někoho, kdo náhle získal velké bohatství, peníze, auta. A démoni neumějí tvořit, takže to všechno musí odněkud vzít.“</p>

<p>„Mohli bychom ho chytit za vlastnictví odcizeného zboží?“ Nelze označit všechny existující bankovky, ale luxusní auta, šperky a cenné papíry vysledovatelné jsou. Vicki se opět začal zrychlovat pulz, jak si probírala možnosti, které se ve vyšetřování rázem otevřely. <emphasis>Ano! </emphasis>Sbalila ruce do pěstí a vítězně udeřila do vzduchu. Byla to jen otázka času. Dostanou ho. Nebo ji.</p>

<p>„Ještě jedna věc,“ varoval ji Henry a snažil se na ni neusmívat. Jak se tomu říká? Stínový box? „Čím častěji se ten člověk bude dostávat do styku s démony, tím nervově labilnější bude.“</p>

<p>„Jo? No, další radost, na kterou se můžeme těšit, ale v dnešní době to bude muset být fakt pořádný magor, aby si toho někdo všiml. Co démon?“</p>

<p>„Není příliš mocný.“</p>

<p>Vicki vyprskla. „Ty bys možná dokázal vyrvat někomu hrdlo jediným úderem…“ Odmlčela se a Henry přikývl v odpověď na tuto ne zcela vyslovenou otázku. „…ale nikdo další, koho znám, by to nesvedl. Tenhle démon je mocný až až.“</p>

<p>Henry zavrtěl hlavou. „Na démona ne. Pokaždé, když je přivolán, se musí nakrmit, aby mohl působit na věci v tomto světě.“</p>

<p>„Takže ty vraždy jsou jeho krmení? Zcela náhodné?“</p>

<p>„Nepožadoval je ten člověk, který démona ovládá, jestli ses ptala na tohle. Kdyby démon zabíjel obchodní či osobní konkurenty jednoho člověka, policie by ho nebo ji už dávno dopadla. Ne, démon si vybírá, kde a na kom se nasytit.“</p>

<p>Vicki se zamračila. „Ale jasný vzorec tu <emphasis>je</emphasis>.“</p>

<p>„Můj tip je, že vyvolávaný démon se nachází pod vlivem jiného, silnějšího démona a snaží se napsat na město jeho jméno.“</p>

<p>„Aha.“</p>

<p>Henry trpělivě čekal, zatímco Vicki vstřebávala novou informaci.</p>

<p>„Proč?“ Vlastně si nebyla jistá, jestli to vůbec chce vědět. Nebo že se potřebuje ptát.</p>

<p>„Přístup, nekontrolovatelný přístup pro tohoto mocného démona a libovolný počet dalších jeho druhu, které by si chtěl přivést s sebou.“</p>

<p>„A kolik vražd ještě zbývá, než bude jméno dokončeno?“</p>

<p>„To se nedá říct.“</p>

<p>„Jedna? Dvě? Musíš mít nějakou představu,“ naléhala. Jednou rukou jí dával naději a druhou ji zase bral. Parchant jeden. „Kolik dalších vražd ve jménu démona?“</p>

<p>„To záleží na démonovi.“ Zatímco se Vicki mračila, vstal, šel ke knihovně a otevřel skleněné dveře. Kniha, kterou vytáhl, měla zhruba velikost slovníku a koženou vazbu, jež snad kdysi mohla být červená, než roky používání zmatněla do odřené a umaštěné černi. Posadil se, tentokrát blíže, rozepnul sponu s černou patinou a otevřel knihu na prostřední dvojstránce.</p>

<p>„Je psaná rukou,“ užasla Vicki a dotkla se rohu stránky. Rychle ucukla. Pergamen byl na dotek teplý, jako by právě sáhla na cosi perverzně živého.</p>

<p>„Je velmi stará.“ Henry její ucuknutí ignoroval. Sám reagoval stejně, když se knihy dotkl poprvé. „Tohle jsou démonická jména. Je jich tu dvacet sedm a nelze zjistit, jestli je autor objevil všechna.“</p>

<p>Jména, zapsaná nepříjemně hranatým rukopisem hustým černým inkoustem, byla většinou tvořena sedmi až osmi písmeny. „Ten démon ještě ani zdaleka neskočil,“ řekla s úlevou. Ještě bude mít dost času najít parchanta, který za tím stojí.</p>

<p>Henry zavrtěl hlavou. Nebyl rád, že musí zchladit její optimismus. „Nebude psát celé jméno, jen jeho symbol.“ Obrátil pár listů. Seznam jmen se opakoval a vedle každého z nich se nacházel příslušný geometrický znak. Některé byly velmi jednoduché.</p>

<p>„Gramotnost je poměrně nedávný jev,“ zamumlal Henry. „Jediné, co je doopravdy zapotřebí, jsou symboly.“</p>

<p>Vicki polkla. Náhle jí vyschlo v ústech. Některé ze symbolů byly opravdu <emphasis>velmi</emphasis> jednoduché.</p>

<p>Henry tiše knihu zavřel a vrátil ji do police. Když se k ní znovu obrátil čelem, rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Bohužel,“ řekl, „nemůžu démona zastavit dřív, než znovu zabije.“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Protože se na něj musím připravit. A včera v noci dokončil druhou část vzoru.“</p>

<p>„Takže to už mohl dokončit…“</p>

<p>„Ne. To bychom poznali.“</p>

<p>„Ale příští smrt… smrt, která zahájí nový vzorec, by mohla dokončit…“</p>

<p>„Ne, ještě ne. Ani to nejméně složité jméno by nemohl dokončit tak rychle.“</p>

<p>„Včera v noci jsi na něj byl připraven.“ Byl tam stejně jako ona. „Tak proč jsi ho nezastavil?“ <emphasis>Tak proč ho nezastavila ona?</emphasis></p>

<p>„Zastavit ho?“ zasmál se, ale bylo v tom velmi málo humoru. „Pohyboval se tak rychle, že jsem ho stěží zahlédl. Ale přespříště, teď, když vím, co mám proti sobě, na něj budu čekat. Chytím ho do pasti a zničím.“</p>

<p>To znělo povzbudivě, pokud ovšem bude nějaké přespříště. „Už jsi to někdy dělal?“</p>

<p>Potřebovala ujištění, ale Henry, který jí mohl namluvit, cokoli si usmyslel, zjistil, že jí nedokáže lhát. „Popravdě, ne.“ Ani Ginevře nikdy lhát nedokázal. Další podobnost mezi oběma ženami, o které doposud nevěděl.</p>

<p>Vicki se zhluboka nadechla a začala si tahat nitky z okraje svetru. „Henry, jak zlé to bude, pokud se ten jmenovaný démon dostane na svobodu?“</p>

<p>„Jak zlé?“ Povzdechl si a opřel se zády o knihovnu. „I když to asi vyzní jako otřepané klišé, rozpoutá se skutečné peklo.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Osm</p>

<p>Norman se rozhlédl po hospodě U býka a kohouta a zamračil se. Vždy ve čtvrtek, v pátek a v sobotu večer, v dny, které si vyhradil pro snahy o sbalení nějakých koček, chodil brzy, aby měl jistotu, že sežene stůl. Dříve či později, což obvykle znamenalo někdy mezi 9:30 a 10:00, si někdo musel přisednout. Ale dnes, ve čtvrtek před dlouhým velikonočním víkendem, byla studentská hospoda tak prázdná, že to vypadalo, že nebude mít žádnou společnost po celou noc.</p>

<p><emphasis>Jezdit na Velikonoce domů není žádná frajeřina, </emphasis>pomyslel si samolibě a přejížděl prstem nahoru a dolů po orosené sklenici dietního zázvorového piva. Rodiče byli zklamaní, ale on neustoupil. Každý správný frajer vysedává celý víkend na univerzitě a Norman Birdwell nyní k pořádným frajerům rozhodně patřil.</p>

<p>Povzdechl si. Na žádný pád se ovšem nezdálo, že by frajeři vysedávali v hospodě U býka a kohouta. Už by to dávno vzdal a šel domů, nebýt zrzky sedící u stolu v rohu. Byla absolutně nádherná, měla všechno, co se Normanovi na holkách líbilo, a navíc ji už dlouho obdivoval z druhé strany učebny semináře komparativní religionistiky. Nebyla moc vysoká, ale její planoucí vlasy jí dodávaly osobnost, a co jí chybělo na výšce, to doháněla v ostatních mírách. Norman si představoval, jak z ní strhává tričko a jen hledí na tu lehce zvlněnou krajinu pod ním. Ona se na něj obdivně usmívala jako u vytržení a on pomalu natáhl ruku, aby se jí dotkl. Dál jeho fantazie zatím nesahala, takže si tu scénu přehrával pořád dokola, zatímco na ni hleděl z druhé strany místnosti.</p>

<p>O pivo nebo dvě později se začaly hlasy u rohového stolu zvyšovat.</p>

<p>„Ale já ti říkám, že existují důkazy,“ vykřikla zrzka, „že vrahem je opravdu stvoření temnot.“</p>

<p>„Vrať se do reality, Coreen!“</p>

<p><emphasis>Jmenuje se Coreen! </emphasis>Normanovo srdce vypadlo z rytmu a on se naklonil dopředu, aby lépe slyšel.</p>

<p>„Co chybějící krev?“ tázala se Coreen naléhavým hlasem. „Každá oběť byla vysátá do sucha.“</p>

<p>„Nějaký cvok,“ odfrkl si jeden z jejích kamarádů.</p>

<p>„Obrovská pijavice,“ navrhl další. „Obrovská pijavice, která se plazí ulicemi města, dokud nenajde oběť, a pak… <emphasis>CUC!</emphasis>“ Usrkl ze sklenice piva, aby to názorně demonstroval. Skupina kolem stolu zaskučela a zasypala ho zmuchlanými ubrousky, načež se nad všeobecný hluk pozvedl Coreenin hlas.</p>

<p>„Říkám vám, že na těch vraždách není nic přirozeného!“</p>

<p>„To ani na obrovských pijavicích,“ zamumlala vysoká blondýnka ve světle růžové flanelové košili.</p>

<p>Coreen se k ní otočila. „Ty víš, jak to myslím, Janet. A nejsem jediná, kdo si to myslí!“</p>

<p>„Mluvíš o těch historkách z novin? Městem bloudí upír a tak?“ Janet si dramaticky povzdechla a zavrtěla hlavou. „Coreen, oni těm kravinám nevěří, jen se snaží prodat noviny.“</p>

<p>„To nejsou kraviny!“ trvala na svém Coreen a praštila prázdnou sklenicí do stolu. „Iana zabil upír!“ Její ústa se stáhla do tenké, umíněné linky a ostatní u stolu si vyměnili výmluvné pohledy. Jeden po druhém se na něco vymluvili a vytratili se.</p>

<p>Coreen ani nezvedla oči, když si na místo, které před chvílí uvolnila Janet, sedl Norman. Přemítala nad tím, jak hloupě se budou ti takzvaní přátelé tvářit, až její soukromá vyšetřovatelka upíra objeví a zničí. To je pak rychle přejde smích.</p>

<p>Norman chvíli uvažoval, jak by měl nejlépe začít, a pak to zkusil nesmělým: „Ahoj.“ Ledový pohled, který mu věnovala místo odpovědi, ho trochu odradil, ale pak to překousl a pokračoval. Podobná šance se mu už nemusela nikdy naskytnout. „Já jen, ehm, jen jsem chtěl, abys věděla, ehm, že já ti věřím.“</p>

<p>„Věříš co?“ Tahle otázka byla jen nepatrně méně chladná než její pohled.</p>

<p>„Věřím, no, věřím ti. To o těch upírech.“ Norman ztišil hlas. „A takových věcech.“</p>

<p>Způsob, jakým vyslovil <emphasis>„a takových věcech“</emphasis>, zamrazil Coreen v zádech. Pozorněji si ho prohlédla a napadlo ji, že si ho možná matně pamatuje z jednoho semináře, i když ji momentálně nenapadalo z kterého. Ne že by si byla nějak zvlášť jistá tím, jestli má její výpadek paměti víc společného s ním, nebo se sklenicí piva, kterou právě dopila.</p>

<p>„Já vím,“ pokračoval a rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že je nikdo nemůže zaslechnout, „že na světě je víc věcí, než si většina lidí myslí. A taky vím, jaké to je být terčem posměchu.“ Poslední slova procedil mezi zuby tak procítěně, že mu je musela věřit, a když už uvěřila tomuhle, proč ne i ostatnímu.</p>

<p>„Nezáleží na tom, co víme.“ Šťouchla ho do hrudi nehtem jen o odstín méně rudým než její vlasy. „Nemůžeme nic dokázat.“</p>

<p>„Já můžu. Mám ve svém bytě naprosto nezvratný důkaz.“ Zazubil se, když viděl její překvapený výraz, a přikývl, aby tvrzení zdůraznil. <emphasis>A nejlepší na tom je, </emphasis>pomyslel si a skoro si zamnul ruce nedočkavostí<emphasis>, že to není žádný fígl na balení. Já ten důkaz opravdu mám, a až jí ho ukážu, padne mi do náručí a</emphasis>… Jeho představivost mu znovu vypověděla poslušnost, ale co mu záleželo na selhávající představivosti, když bude brzy mít realitu.</p>

<p>„Můžeš mi pomoci dokázat, že Iana zavraždil upír?“ Její zářivě zelené oči zaplály a ohromený Norman zjistil, že se najednou nemůže vykoktat.</p>

<p>„Upír…“ Tak se upnul na důkaz, který jí mohl poskytnout, až úplně zapomněl, že očekává upíry.</p>

<p>Coreen to vzala jako potvrzení. „Dobře.“ Prakticky ho vytáhla na nohy a pak i ven z hospody. Nebyla moc vysoká, uvědomil si Norman, ale měla pořádnou sílu. „Pojedeme mým autem. Je támhle na parkovišti.“</p>

<p>Její rázný krok se trochu zpomalil, než došli ke dveřím, až se úplně zastavil u řady telefonních automatů. Zamračila se a dospěla k náhlému rozhodnutí.</p>

<p>„Máš čtvrťák?“</p>

<p>Norman jeden vylovil z kapsy a podal jí ho. Chtěl jí dát celý svět, tak co bylo nějakých pětadvacet centů? Zatímco Coreen vytáčela číslo, začal se nenápadně posouvat blíž k ní, a než začala mluvit, stál už tak blízko, že slyšel každé slovo.</p>

<p>„Ahoj, tady Coreen Fergusová. Ó, promiňte, vy už jste spala?“ Krátce mrkla na hodinky. „Hm, asi jo. Ale tohle musíte slyšet. Samozřejmě že jde o upíra. Proč bych vám jinak volala? Podívejte, potkala jsem maníka, který tvrdí, že má nezvratný důkaz… ve svém bytě… Tohle si nechte od cesty. Jste můj detektiv, ne moje matka.“ Jestli se nedalo říct, že sluchátkem přímo práskla o vidlici, tak jen s nejvyšší možnou mírou tolerance.</p>

<p>„Někteří lidé,“ zamumlala, „jsou tak nevrlí, když je někdo vzbudí… Jdeme.“ Lehce ho postrčila k parkovišti. „Ianova smrt bude pomstěna, i kdybych to musela udělat sama.“</p>

<p>Norman si náhle uvědomil, že za Ianovu smrt je v jisté nepatrné míře zodpovědný on, a nikoliv upír, na kterého se Coreen podle všeho tak upnula, a přemýšlel, co by měl dělat dál. Nic, usoudil, urychleně si zapnul pás, a to už Coreen s hvízdáním pneumatik vyjížděla z parkoviště. <emphasis>Jede do mého bytu, to je hlavní. Jakmile tam bude, zbytek už zvládnu. </emphasis>Hruď se mu dmula pýchou nad tím, čeho dosáhl. <emphasis>Až jí to ukážu, udělá to na ni takový dojem, že rázem zapomene jak na upíra, tak na Iana.</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>Normanův byt se nacházel ve shluku identických věžáků usazených na rovině na západ od York University, naprosto nezapadajících do okolí. Ukázal na parkoviště pro hosty a Coreen bleskurychle zajela na první volné místo a vypnula motor, nepřestávajíc jedním okem pozorovat auto Regionální yorkské policie, které ji sledovalo posledního půl kilometru. Policejní auto pokračovalo dál a Coreen, dobře si vědoma toho, že neměla vůbec řídit, když vypila s kamarády tři piva, si zhluboka oddechla úlevou.</p>

<p>Zatímco Norman chrastil klíči, hleděla skrz skleněné dveře do béžově hnědé chodby a říkala si, jak vůbec dokáže poznat, že je u správného domu.</p>

<p>Ve výtahu bubnovala prsty na nerezovou stěnu kabiny. Kdyby se v té hospodě nelitovala tolik, že až přestala myslet, nikdy by nikam s Normanem Birdwellem nešla. O koho jde, si uvědomila v okamžiku, kdy ho uviděla na jasně osvětleném parkovišti. Jestli kdy chodil na York University nějaký šprt, rozhodně to byl on.</p>

<p>Až na to… zamračila se a vzpomínala. Až na to, že vypadal, jako by opravdu něco věděl, a ona už kvůli Ianovi musela prověřit každou stopu. Možná na něm bylo víc, než se na první pohled zdálo. Podívala se Normana, který se na ni usmíval způsobem, jenž se jí ani trochu nelíbil, a najednou jí došlo, kam zapadá. Byl to upírův Renfield! Lidský služebník, který nejen pomáhal pánovi orientovat se v moderním světě, ale který mu také občas sháněl…</p>

<p>Ruka jí vyjela k hrdlu a k maličkému zlatému křížku, který dostala od dědy k prvním přijímání. Jestli si Norman „Šprt“ Birdwell myslel, že ji dohodí nemrtvému pánovi jako pozdní noční zákusek, čeká ho malé překvapení. Poklepala si na kabelku a uklidňující vybouleninu, pod níž se skrývala stříkací pistole naplněná svěcenou vodou. Vůbec by se nerozpakovala ji použít a viděla už dost upírských filmů na to, aby věděla, jaký bude mít účinek. Na Normana samozřejmě nijak účinkovat nebude, ale Norman nepředstavoval velkou hrozbu.</p>

<p>„Jak jsem s tím začal, chtěl jsem se přestěhovat do čtrnáctého patra,“ řekl jí Norman, když se mu navzdory roztřeseným rukám podařilo vytáhnout klíče. <emphasis>Já s</emphasis><emphasis>i doopravdy vedu do bytu holku! </emphasis>„Protože čtrnácté patro je ve skutečnosti třinácté, ale žádný volný byt neměli, takže jsem pořád v devátém.“</p>

<p>„Číslo devět má velký magický význam,“ zamumlala Coreen a protlačila se kolem něho do bytu. Předsíň s komorou na kabáty a linoleem vedla do jediného velkého pokoje, který podle všeho žádnou rakev neukrýval. Stará pohovka pokrytá ručně dělaným huňatým přehozem byla odsunuta k jedné stěně a jako konferenční stolek sloužila modrá kovová bedna. Zastrčený v rohu u dveří vedoucích na balkón stál čtvercový umělohmotný větrák a maličký stůl pohřbený pod počítačovou sestavou. Na druhém konci místnosti se vedle stolu z chromu a vinylu a dvou stejných židlí nacházela rohová kuchyňská linka, sporák, lednička a dřez.</p>

<p>Coreen nakrčila nos. V celém bytě nebylo ani smítko, ale vznášel se tu jakýsi divný pach. Pak si všimla, že na každé dostupné volné ploše leží alespoň jeden tuhý osvěžovač vzduchu ve formě malé plastové muchomůrky, mušličky či misky na bonbóny z falešného křišťálu. Jejich celkový účinek byl poněkud drtivý.</p>

<p>„Můžu ti vzít kabát?“ Musel zvednout hlas, aby ho bylo slyšet přes hluk přehrávače z bytu nad ním.</p>

<p>„Ne.“ Kýchla a vylovila z kapsy papírový kapesníček. „Máš tu koupelnu?“ Zdálo se, že jí všechno pivo konečně prošlo trávicím traktem.</p>

<p>„Ach ano.“ Otevřel dveře vedoucí jak na průchozí toaletu, tak do koupelny. „Tady.“</p>

<p><emphasis>Šla se upravit! </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Mám v koupelně holku a už se upravuje! </emphasis>Každý čtvrtek si v bytě uklidil pro případ, že by došlo právě k tomuhle. A teď se to vyplatilo. Otřel si vlhké dlaně o stehna a uvažoval, jestli by neměl vytáhnout chipsy a něco k pití. <emphasis>Ne, </emphasis>rozhodl se nakonec a snažil se zaujmout nonšalantní pozici na pohovce, <emphasis>to až později. Až po tom.</emphasis></p>

<p>Když vycházela z koupelny, rozhlédla se Coreen po veliké komoře. Pořád žádná rakev, zdálo se, že je v bezpečí. Normanovo oblečení bylo rozvěšeno pěkně podle druhu, košile pohromadě, kalhoty společně a šedivý polyesterový oblek sám v celé své nádheře. Řádně srovnané špičkou ke zdi ležely jedny boty do města, jedny hnědé mokasíny a jedny čisťounké tenisky. I když neměla takovou drzost, aby mu prohrabala i zásuvky, nemohla se Coreen zbavit dojmu, že Norman je typ člověka, který si skládá i spodní prádlo. V jednom rohu ležela položená na plastové krabici od mléka malá keramická kamínka na dřevěné uhlí, kterým se říká <emphasis>hibači</emphasis>. Působila tam jako pěst na oko. Byla by prověřila i obsah plastové krabice, jenže se zdálo, že smrad ukrytý za pachem umělých růží pochází právě odsud, a v kombinaci s pivem se jí z něj dělalo poněkud nevolno.</p>

<p><emphasis>Pravděpodobně laboratorní projekt, na kterém doma pracuje</emphasis>. Její mysl jí předhodila vizi Normana v bílém plášti, jak připojuje dráty k elektrodám v krku nejnovějšího výtvoru, a než se vrátila do hlavního pokoje, musela přemáhat smích.</p>

<p>Výraz, který se rozprostřel na Normanově tváři, když se usadila na opačném konci pohovky, se jí ani trochu nezamlouval. Začala si myslet, že udělala velkou chybu, když s ním šla nahoru. „No?“ pobídla ho. „Říkal jsi, že mi chceš něco ukázat, něco, co celému světu dokáže existenci upíra.“ Jestli nebyl Renfield, tak už neměla nejmenší tušení, o co mu vlastně jde.</p>

<p>Norman se zamračil. Tohle že říkal? Neměl dojem, že by tvrdil něco takového. „Já, já, ehm, opravdu mám něco, co ti chci ukázat, ale není to tak úplně upír.“</p>

<p>Coreen si odfrkla, vstala a zamířila ke dveřím. „Jo, to se vsadím, že máš.“ Něco jí chce ukázat, no to určitě. Jestli jí to ukáže, ona mu to uřízne.</p>

<p>„Ne, vážně.“ Norman se také postavil a trochu se zapotácel na podpatcích kovbojských bot. „To, co ti můžu ukázat, dokazuje, že v tomto městě operují nadpřirozené síly. Od toho už nemůže být k upírům příliš daleko. Nebo snad ano?“</p>

<p>„Ne.“ Navzdory ukňouranému tónu v hlase to vážně znělo, že ví, o čem mluví. „To nejspíš ne.“</p>

<p>„Takže neposadíš se zase?“</p>

<p>Udělal krok směrem k ní a ona tři kroky zpět. „Ne. Díky. Postojím.“ Cítila, jak se přestává ovládat. „Co mi chceš ukázat?“</p>

<p>Norman se hrdě vzepjal a po chvíli nemotorného tápání se mu podařilo zastrčit palce za poutka na opasku. To na ni udělá dojem. „Umím vyvolávat démony.“</p>

<p>„Démony?“</p>

<p>Přikývl. Teď bude jeho a navždy zapomene na mrtvého přítele i hloupou teorii o upírech.</p>

<p>Coreen si ke své předchozí vizi Normana a jeho monstra přidala ještě špičatý klobouk s hvězdami a kouzelnou hůlku a tentokrát už se smíchu neubránila. Tuto reakci vyvolalo více než cokoli jiného náhlé nervové uvolnění, protože mu navzdory jeho pověsti skoro uvěřila, že mluví pravdu, a byla připravena nechat se přesvědčit.</p>

<p>Norman to samozřejmě nemohl tušit.</p>

<p><emphasis>Ona se mi směje. Jak se opovažuje se mi smát, poté co já byl jediný, kdo se nesmál jí? Jak se opovažuje! </emphasis>Bez sebe vztekem se Norman vrhl vpřed, popadl Coreen za ramena a vrazil svá ústa do jejích s takovou silou, že si o její zuby rozrazil horní ret. Ani tu malou bolest necítil, protože se začal třít tělem, od úst až po boky, o celou délku její hebké postavy. <emphasis>On už ji naučí, že jemu se smát nebude!</emphasis></p>

<p>Bolest, která následovala, mu vyrazila dech a způsobila, že klopýtal pozpátku, vydávaje přitom tiché kňouravé zvuky. Přepadl o hranu bedny, posadil se, popadl se za rozkrok a sledoval, jak svět kolem něj postupně rudne, oranžoví a černá.</p>

<p>~~~</p>

<p>Coreen zuřivě mačkala tlačítko výtahu do přízemí a nadávala si, že byla tak hloupá. „Vyvolává démony, jo, jasně,“ vrčela a přitom kopala do ocelových stěn kabiny. „A já mu skoro uvěřila. A přitom to byl jen další trik, na který mě chtěl sbalit.“ Až na to, že na krátký okamžik, když ji popadl, se jeho tvář zkroutila a v tu chvíli měla doopravdy strach. Skoro ani nevypadal jako člověk. Pak jeho útok přešel v cosi, s čím se naučila vypořádat už dávno, a ta chvíle byla pryč.</p>

<p>„Chlapi jsou takoví neřádi,“ informovala postaršího a poněkud překvapeného pána z východní Indie, který čekal v přízemí na výtah.</p>

<p>U dveří zjistila, že jí během strkanice vypadla z kapsy kabátu jedna z jejích nových rukavic z červené kůže a zůstala v Normanově bytě. „Skvělé. Prostě skvělé.“ Uvažovala, že se pro ni vrátí – věděla, že Normana přepere – ale pak to zamítla. Kdyby dostala příležitost popadnout ho ještě jednou rukama za ten jeho vychrtlý krk, pravděpodobně by ho zaškrtila.</p>

<p>S rameny shrbenými kvůli větru odkráčela k autu a zchladila si žáhu aspoň tím, že nechala černé skvrny od pneumatik po celém parkovišti.</p>

<p>~~~</p>

<p>Jak bolest ustupovala, jeho vztek narůstal.</p>

<p><emphasis>Smála se mi. Podělil jsem se o tajemství století s nějakou hloupou husou, která věří na upíry, a ona se mi vysmála. </emphasis>Norman se postavil – opatrně, protože si nebyl jistý, jestli ho nohy už unesou. <emphasis>Všichni se mi vždycky jen smáli. Byl jsem poslední, koho vybrali, když se hrál basketbal. Nikdy jsem neměl přesně to samé oblečení jako ostatní děti. Smáli se mi dokonce i tehdy, když jsem dostal výbornou známku z písemky. </emphasis>Nakonec jim úplně přestal říkat o svých esejích, za něž dostával A+, o projektech, které pak učitelé využívali jako studijní pomůcku, o tom, jak třikrát za sebou vyhrál vědeckou olympiádu, jak přečetl během víkendu <emphasis>Vojnu a mír</emphasis>. Jeho triumfy je nezajímaly. Vždy se mu jen smáli.</p>

<p><emphasis>Stejně jako se smála ona.</emphasis></p>

<p>Hněv spálil poslední zbytky bolesti.</p>

<p>S koleny opatrně od sebe odstrčil Norman bednu ke zdi, stáhl z pohovky přehoz a pověsil ho na půltucet háčků, které rozmístil na dveře od bytu. Huňatá vlna zachytí většinu pachu dřív, než se dostane na chodbu. Kvůli zbytku otevřel asi na deset centimetrů balkónové dveře a zajistil je proti zavření jedním z osvěžovačů vzduchu ve tvaru muchomůrky. Nedbaje náhlého přílivu chladného vzduchu a zvýšené intenzity hluku seshora, přisunul k mezeře větrák a zapnul ho.</p>

<p>Pak zašel do komory pro <emphasis>hibači </emphasis>a plastovou bednu od mléka. Přisunul maličká kamínka co nejblíže k větráku. Postavil pyramidu ze tří kostek dřevěného uhlí, polil ji zápalnou kapalinou a škrtl sirkou. Větrák a silný vítr kolem budovy se postaraly o skoro všechen kouř, a jelikož předtím odpojil kouřový detektor ve svém bytě, stejně jako čtyři další na chodbě v devátém patře, nemusel si s tou trochou kouře, která zůstala, dělat starosti. Nechal oheň vyhořet, vytáhl barevné křídy a pustil se do kreslení pentagramu.</p>

<p>Na nevoskované podlahové krytině křídy moc dobře nedržely, proto Norman ve skutečnosti používal křídové pastely. Nezdálo se, že by to nějak vadilo. U každého z pěti rohů pentagramu postavil dvě svíčky, jednu černou, dvacet centimetrů dlouhou, a jednu červenou, patnácticentimetrovou. Obě musel zkrátit, černá měla původně třicet a červená dvacet centimetrů, a při tom zjistil, že pár černých bylo ve skutečnosti tmavě fialových. Ani tohle očividně nehrálo roli.</p>

<p>Poté co zapálil svíčky, poklekl před nyní žhnoucími uhlíky a zahájil proces vyvolávání démona.</p>

<p>V jednom obchodě v čínské čtvrti koupil patnácticentimetrový řetízek z osmnáctikarátového zlata. Nůžkami na nehty uštípl tři nebo čtyři články a nechal je dopadnout do rudě žhnoucího srdce briket. Norman věděl, že <emphasis>hibači </emphasis>nedokáže ani zdaleka vyvinout dostatečný žár, aby roztavilo byť jen takovou trochu zlata, ale když následně zbylý popel přesil, žádný třpytivý kov nikdy neobjevil.</p>

<p>Kadidlo pocházelo z obchodu se zdravou výživou na západním konci Bloorovy ulice. Neměl nejmenší představu, k čemu používají světle oranžové vločky ostatní – nedokázal si představit, že by je někdo jedl, i když se domníval, že by to mohlo být koření. Půl hrsti vhozené do žároviště pomalu vzplálo a vytvořilo hustý, štiplavý kouř, se kterým si větrák ještě jakž takž poradil.</p>

<p>Kašlaje a protíraje si jednou rukou uslzené oči, sáhl pro poslední přísadu. Myrha pocházela z obchodu specializovaného na esenciální oleje a potřeby pro domácí výrobu parfémů. Na váhu vyšla dráž než zlato. Použil plastovou sadu měr a vah, kterou mu dala matka, když se odstěhoval, a nakapal na uhlíky jednu osminu čajové lžičky.</p>

<p>Těžký pach kadidla ztěžkl ještě více a vzduch v bytě získal nahořklou pachuť, která se Normanovi začala usazovat v ústech a v nose. Hned první noc, kdy to zkoušel, myrhu skoro zavrhl, protože se nedokázal přenést přes tíhu historie, kterou s sebou nesla. Myrha se po staletí používala k potírání mrtvých a všechny stovky let smrti se uvolnily pokaždé, když myrhový olej nalil na rozpálené uhlíky. Ale teď, při sedmém vyvolávání, už ho nerušila od úkolu, který na něj čekal.</p>

<p>Sterilní špendlíky, stejné, jaké používá Červený kříž, když bere od dárců první kapky krve, sehnal v obchodě se zdravotnickými potřebami. Obvykle tuhle část nesnášel, ale dnes ho přes ni hněv bez zaváhání přenesl. Malá bolest se šířila ze špičky prstu do celého těla, a když se přidala k pulzování mezi jeho nohama, dostavilo se náhle takové sexuální napětí, že se málem přestal soustředit na rituál.</p>

<p>S přerývaným dechem se mu nějak podařilo uchovat si sebekontrolu.</p>

<p>Tři kapky krve na uhlíky a s každým ukápnutím jedno slovo invokace.</p>

<p>Ta slova objevil v jednom z textů, které používali na semináři komparativní religionistiky. Celý rituál si vytvořil sám, vycházeje rovným dílem ze studia literatury a selského rozumu. <emphasis>Dokázal by to každý, </emphasis>pomyslel si pyšně. <emphasis>Ale jen já jsem to opravdu udělal.</emphasis></p>

<p>Vzduch nad středem pentagramu se zachvěl a změnil, jako by jej něco zevnitř vytlačovalo ven. Norman se postavil a čekal, zatímco pach páleného koření ustoupil smrdutému zápachu hniloby a rytmus sousedova přehrávače vystřídal zvuk neslyšně tepající v jeho mozku a kostech.</p>

<p>Démon, který se zjevil, měl zhruba velikost a tvar člověka a právě ta vzdálená podoba jej činila ještě ohyzdnějším.</p>

<p>Norman, mělce dýchající ústy, přistoupil k okraji pentagramu. „Já jsem tě přivolal,“ prohlásil. „Já jsem tvůj pán.“</p>

<p>Démon naklonil hlavu a jeho rysy se tím pohybem pozměnily, jako by pod slizkou vrstvou kůže neměl lebku. „Jsi můj pán,“ souhlasil, ačkoli se masitý otvor jeho úst nepřizpůsoboval neustálému pohybu při tvoření slov.</p>

<p>„Musíš vykonat, co ti přikážu.“</p>

<p>Velkýma žlutýma očima bez víček prozkoumal obvod vězení. „Ano,“ připustil nakonec.</p>

<p>„Dnes večer se mi někdo vysmíval. Nechci, aby se mi ještě někdy smála.“</p>

<p>Démon mlčky vyčkával v očekávání dalších pokynů a měnil barvu z bahnitě černé do nazelenale hnědé a zase zpátky.</p>

<p>„Zabij ji!“ Tak, a řekl to. Sevřel ruce v pěst, aby se mu přestaly třást. Cítil se tři metry vysoký, nepřemožitelný. Konečně převzal iniciativu a přijal moc, která mu po právu náležela! Pulzování zesílilo natolik, až mu rozvibrovalo tělo.</p>

<p>„Zabij koho?“ otázal se démon.</p>

<p>Ten lehce pobavený tón ho stáhl zpět na zem a roztřásl zlostí. „NESMĚJ SE MI!“ Udělal krok vpřed, včas se však vzpamatoval a natočil nohu do prapodivného úhlu, aby se vyhnul překročení pentagramu.</p>

<p>Démon odpověděl výpadem, takže se ocitli téměř tváří v tvář.</p>

<p>„Cha!“ prakticky vyplivl Norman, když ustoupil zpět. „Jsi stejný jako oni! Myslíš si, že jsi skvělý, a myslíš si, že já jsem hovno! No tak si uvědom, že ty jsi tam uvnitř, a já venku. Já tě přivolal! Já tě ovládám! JÁ JSEM TVŮJ PÁN!“</p>

<p>Na démona příval jedu neudělal nejmenší dojem, jen se znovu usadil uprostřed pentagramu. „Jsi můj pán,“ řekl nevzrušeně. „Koho mám zabít?“</p>

<p>Pobavení v hlase tvora zůstalo patrné a dohánělo Normana téměř k šílenství. Skrz rudou mlhu si uvědomil, že kdyby na démona řval <emphasis>zabij Coreen!</emphasis>, ničeho by tím nedosáhl. Musel přemýšlet. Jak najít jediného člověka ve městě s takřka třemi miliony obyvatel? Přešel k protější stěně a zase zpátky a při tom o něco zachytil podpatkem pravé boty a skoro upadl. Když znovu získal rovnováhu – po značném kymácení – sehnul se a zvedl z podlahy malý předmět z červené kůže, který málem způsobil jeho pád.</p>

<p>„Chytej!“</p>

<p>Démon se vymrštil a zachytil letící rukavici patnácticentimetrovým spárem. Volné záhyby kůže visící mezi nataženou paží a tělem se při pohybu napjaly jako pružina.</p>

<p>Norman se usmál. „Najdi rukavici, která chybí do páru k téhle, a zabij osobu, která ji bude mít u sebe. Až úkol dokončíš, vrať se do pentagramu.“</p>

<p>„Nikdo,“ přísahal, „se mi už nebude smát.“ Žádné další hračky, oblečení, počítače, dnes v noci uchopil svou moc, a až se démon vrátí, dobře nasycený Coreeninou krví, vyšle ho za symbolem své moci. Za něčím, co tento svět bude nucen respektovat.</p>

<p>Pulzování zesílilo a Norman se začal třít o okenní římsu a houpat boky v jeho rytmu.</p>

<p>~~~</p>

<p>Když Coreen zastavila na parkovišti u McDonald’s, ještě to v ní kypělo. Norman Birdwell. Nemohla uvěřit, že s Normanem Birdwellem vůbec mluvila, natož že s ním šla do jeho bytu. Zavrtěla hlavou nad vlastní naivitou. Samozřejmě si v hospodě nevšimla, kdo to je, ale i tak…</p>

<p>„Doufám, že to oceňuješ, Iane,“ řekla do noci, když bouchla dveřmi od auta a zamkla je. „Když jsem přísahala, že najdu tvého vraha, nikdy jsem nepočítala s tím, že budu muset čelit šprťounskému chtíči.“ Ochladilo se natolik, že sáhla do kapsy pro rukavice dřív, než si uvědomila, že už vlastní jen jednu. Zaskřípala zuby a zamířila dovnitř. Na některé nálady platí jen velká porce hranolků.</p>

<p>Cestou k pultu zahlédla známou tvář a udělala odbočku.</p>

<p>„Ahoj, Janet. Myslela jsem, že jste všichni šli k Alison.“</p>

<p>Janet zvedla hlavu a zavrtěla hlavou. „To je na dlouhé vyprávění,“ zamumlala s plnou pusou hamburgeru.</p>

<p>Coreen vyprskla a hodila zbývající rukavici na hromadu ošacení na sousedním sedadle. V zářivkovém světle vypadala obscénně lesklá. „Jo? Tak to já mám ještě delší. Nikam nechoď.“</p>

<p>O nějakou chvíli později hleděla Janet užasle na Coreen, zapomenutý jablečný koláč v ruce před otevřenou pusou.</p>

<p>„…tak jsem ho nakopla kolenem do koulí a vzala roha.“ Zhluboka se napila dietní coca-coly. „A vsadím se, že druhou rukavici už nikdy neuvidím,“ dodala smutně.</p>

<p>Janet se slyšitelným cvaknutím zavřela pusu. „Norman Birdwell?“ vypravila se sebe.</p>

<p>„Jo, já vím,“ povzdechla si Coreen. Raději to Janet neměla říkat. Díkybohu, že před sebou měly dlouhý víkend, to by mohlo rozšíření historky trochu zpomalit. „Jako naprostá husa. Muselo to být tím pivem.“</p>

<p>„Na celém světě – ne, v celém vesmíru – není dost piva na to, aby mě to přimělo jít s tím slizounem kamkoliv,“ prohlásila Janet a převrátila oči.</p>

<p>Coreen rozmačkala cibuli, kterou sundala z hamburgeru. „Říkal, že ví něco o tvorovi, který zabil Iana,“ zamumlala nesměle. <emphasis>Vážně</emphasis> to neměla Janet říkat. Co ji to proboha napadlo?</p>

<p>„Jasně,“ vyprskla Janet, „další nebojácný lovec upírů, a ty jsi mu na to skočila.“</p>

<p>Coreen se zúžily panenky. „Nedělej si z toho srandu.“</p>

<p>„Srandu? Je stejně pravděpodobné, že Iana zabil Normanův démon, jako že to udělal nějaký hloupý upír.“ Ve chvíli, kdy ta slova vypustila z úst, věděla, že to byla chyba, ale už bylo pozdě.</p>

<p>„Upíři jsou historicky doložení a všechna fakta sedí…“</p>

<p>O třiadvacet minut později – Janet si její přednášku stopovala skoro nezastíraným pošilháváním po hodinkách – se Coreen náhle postavila. „Musím jít na záchod,“ řekla. „Počkej na mě. Hned jsem zpátky.“</p>

<p>„Ani omylem,“ zamumlala Janet v okamžiku, kdy Coreen zmizela na schodech do sklepa. Vyhrabala z hromady věcí na lavici tašku a zamířila ke dveřím, soukajíc se cestou do kabátu. Měla Coreen ráda, ale kdyby slyšela ještě jedno slovo o upírech, šla by někoho pokousat sama. Každý upír, na kterého Coreen narazí, se bude moci hájit nutnou sebeobranou.</p>

<p>U dveří zjistila, že Coreen přibrala její zbývající červenou rukavici. <emphasis>Zatraceně! Když ji půjdu vrátit, můžu se těšit na další hodinu přednášky o mocném hraběti Draculovi. </emphasis>Chvíli tam stála, plácala se koženou rukavicí do dlaně a volila mezi správnou věcí a útěkem, který jí zachrání duševní zdraví.</p>

<p>Duševní zdraví zvítězilo.</p>

<p>Když ostré osvětlení jasným plamenem rozžehlo hlavu Coreen stoupající po schodech nahoru, vrazila Janet rukavici do kapsy, otočila se na podpatku a utekla do noci. <emphasis>Když poběžím, </emphasis>pomyslela si a přeměnila myšlenku v činy, <emphasis>můžu být pryč z osvětleného parkoviště dřív, než se Coreen podívá z okna. </emphasis>Ve tmě za parkovištěm bude v bezpečí.</p>

<p>~~~</p>

<p>Přišel skrz půdu. Dával tomuto způsobu cestování přednost, protože pak nemusel plýtvat energií na udržení neviditelnosti. A než se nakrmí, neměl energie nazbyt. Vycítil nad sebou kořist, ale vyčkával a sledoval ji, dokud kolem necítil žádné další životy.</p>

<p>Pak se vynořil.</p>

<p>Nutkání zabíjet bylo silné, takřka neodolatelné. Tak mu poručil jeho „pán“ a i vlastní přirozenost volala po nasycení. Pouze strach z následků, které by selhání mělo, dokázal odklonit instinktivně započatý smrtící úder tak, aby zasáhl kost, a nikoliv měkkou tkáň.</p>

<p>Kořist vykřikla a zhroutila se, tichá, ale stále naživu.</p>

<p>Toužil vrhnout se po čerstvé krvi, která naplnila noc pachem potravy, ale věděl, že jednou započaté krmení už nelze zastavit a že toto místo nebylo pro smrt vybráno. Zvedl kořist, obrátil se tváří po větru a dal se do běhu, používaje všechny zbývající tři končetiny. Nemohl vzít kořist do půdy ani se nemohl s tak těžkým břemenem vznést. Musel doufat, že je před spatřením ochrání rychlost.</p>

<p>Kořist zemře. V tomto ohledu uposlechne „svého pána“, ale stejně tak poslechne i pána mnohem staršího a kořist zemře ve vzoru.</p>

<p>Roztržená červená rukavice zůstala ležet těsně za hranicí osvětlené parkovací plochy. Vedle ní se rozlévala kaluž mnohem tmavší červené a už začala tuhnout.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Devět</p>

<p>„A opakujeme hlavní zprávu. Podivná úmrtí v oblasti Toronta pokračují sedmým tělem, nalezeným brzy ráno policisty na třídě Foxrun jižně od oakdalského Country Golf Clubu. Vyšetřovatelé z oddělení vražd nám na místě činu potvrdili jen to, že smrt nastala po prudkém úderu do hrdla a nebyli ochotni sdělit, zda byla i z těla této oběti vysáta veškerá krev. S ohledem na přání příbuzných policie jméno oběti tají.</p>

<p>Počasí v jižním Ontariu bude chladnější, než je teplotní průměr pro toto roční období…“</p>

<p>Vicki natáhla ruku a vypnula rádio. Pak chvíli ležela na posilovací lavici, naslouchala zvukům města a snažila se přesvědčit samu sebe, že hřmění vzdáleného náklaďáku není ve skutečnosti dusot tisíců nohou s drápy a že vysoký zvuk z východu je pouze siréna.</p>

<p>„Zatím žádné hordy démonů.“ Sáhla dolů a přitiskla dlaň na podlahové parkety. „Sáhni na dřevo.“ Zdálo se, že ještě má čas najít toho hajzla, který za vraždami stojí, a zpřerážet mu všechny kosti v…</p>

<p>Zarazila proud podobných myšlenek, vstala a šla do obývacího pokoje, kde měla na zdi připevněnou mapu města. Pomsta je sice velmi příjemná věc, ale utápění se v myšlenkách na ni jí zatemňovalo mnohem naléhavější problém: jak toho šmejda najít.</p>

<p>K prvním šesti vraždám došlo v neděli, pondělí a úterý v noci, v rozmezí dvou týdnů. Tahle čtvrteční vražda cyklus narušila. Vicki zašilhala na mapu a zakroužkovala si třídu Foxrun. Neměla nejmenší představu, jak to geograficky zapadá, nebo jestli to vůbec nějak geograficky zapadá, popřípadě jestli to nerozbíjí na kusy i tento vzorec.</p>

<p>Posunula si brýle na nose a donutila se povolit sevřené čelisti.</p>

<p>Až se Henry probudí, může si hrát se spojováním teček. Ona teď musela sledovat další stopy.</p>

<p>Jestli měl Henry pravdu a osoba vyvolávající démona dostává za každý zmařený život kradené zboží, musela být krádež tohoto zboží nahlášena. Najdi zboží a najdeš vyvolavače démonů. Najdi vyvolavače démonů a zabráníš dalším vraždám. Celé to bylo velmi prosté a jediné, co pro to musela udělat, bylo projít si všechny protokoly za poslední tři týdny a vytáhnout z nich neobvyklé a nevysvětlené krádeže.</p>

<p>„Což,“ povzdechla si, „by mi nemělo zabrat víc než nějaké dva roky.“ A co se toho týče, byly dva roky hledání neskonale lepší perspektiva než sedět další vteřinu bezmocně na zadku. Problém byl v tom, ve kterém z osmnácti obvodů metropole začít.</p>

<p>Poklepala na mapu tužkou. V ranních hlášeních z 31. obvodu by měli mít o poslední vraždě údaje, které v rádiu neříkali. Detailní informace, jež by Henry mohl potřebovat k určení příštího místa, příští vraždy. A navíc se právě v 31. obvodu protínaly dvě linie z předchozích šesti případů. Možná to teď nedává valný smysl, ale stejně je to logické místo, odkud začít.</p>

<p>~~~</p>

<p>Svírajíc v jedné ruce dva sáčky obsahující čtyři koblihy – dvě s jahodovou náplní a dvě s čokoládovou polevou – a ve druhé kelímek s kávou, sklonila Vicki hlavu a zahnula za roh na Norfinchskou ulici. Nemocnici York-Finch měla za zády, a tak mezi ní a nepříjemným severozápadním větrem nestálo nic než budova policejní stanice a pár čtverečních mil pustiny průmyslové zóny. Policejní stanice 31. obvodu byla nízká, čtvercová budova a jako větrolam nestála za nic.</p>

<p>Když přišla blíž, vyjel z policejního parkoviště hlídkový vůz. Zastavila se a sledovala, jak zahýbá na východ na Finchskou třídu. V 9:20 na Velký pátek panoval jen slabý provoz a bylo snadné dospět k mylnému závěru, že obyvatelé města využili této příležitosti, aby si přispali – církevní charakter svátku brala v potaz jen asi třetina lidí. Město, jak Vicki dobře věděla, nikdy nic tak poklidného nepodnikalo. Jestli ubude dopravních přestupků, dojde pro změnu k nárůstu počtu domácích deliktů, jelikož milující rodiny stráví pohromadě celý den. A v oblasti Jane-Finch, kam měl policejní vůz namířeno, panovala taková nezaměstnanost, že nebylo od čeho si vzít dovolenou a vášně kypěly jen kousek pod povrchem i v nejklidnějších dnech…</p>

<p>Kdysi, když ještě nosila uniformu, pracovala v 31. obvodu skoro rok. Jak tak šla k policejní stanici a vzpomínala na některé památné události, uvědomila si, že se jí po policejní práci vůbec nestýská.</p>

<p>„A hele, jestli to není ‚Viktorie‘ Nelsonová blahé paměti. Co tě přivádí do téhle prdele na kraji města?“</p>

<p>„Už pouhé pomyšlení na to, že znovu uvidím tvou usměvavou tvář, Jimmy.“ Vicki postavila oba pytlíky na pult a posunula si zmrzlými prsty brýle na nose. „Je jaro a já se, stejně jako vlaštovky, vracím do Capistrana. Je tady serža?“</p>

<p>„Jo, je v…“</p>

<p>„Do toho, kde jsem, jí vůbec nic není!“ ozval se řev, po němž by se méně bytelná budova sesypala jako domeček z karet, a v těsném závěsu za ním se do služebny přivalil rotný Stanley Iljohn, prošel kolem Jimmyho a postavil se za pult. „Říkala jsi, že tu budeš do devíti,“ obvinil ji. „Jdeš pozdě.“</p>

<p>Vicki mu beze slova podala sáček koblih.</p>

<p>„Úplatky,“ odfrkl si důstojník, až se mu zatřásly konečky krásně nakrouceného kníru. „No tak tam nestůj s prstem v nose, pojď sem a sedni si. A ty,“ zpražil pohledem Jimmyho, „se vrať do práce.“</p>

<p>Jimmy, který pracovat nepřestal, se jen ušklíbl a nevšímal si ho. Vicki udělala, co se po ní chtělo, a než se „serža“ Iljohn usadil na místě službukonajícího důstojníka, přitáhla si židli a posadila se proti němu.</p>

<p>O pár okamžiků později si už rotný pečlivě oprašoval cukr z naškrobené košile. „Víš stejně dobře jako já, že kdybych tě nechal pročítat protokoly, dopustil bych se závažného porušení předpisů.“</p>

<p>„Ano, seržo.“ Kdyby měl právě službu kdokoliv jiný, nejspíš by nedosáhla ničeho, aniž by požádala o laskavost někoho shora.</p>

<p>„A my oba víme, že to při obcházení předpisů nestydatě hraješ na svou reputaci, kterou sis vydobyla jako zázračné detektivní eso.“</p>

<p>„Ano, seržo.“ Byl to právě Iljohn, kdo ji jako první doporučil k povýšení. Její působivé skóre zatčení chápal jako důkaz správnosti svého hodnocení. Když odešla od sboru, zavolal jí, dusil ji ohledně jejích plánů do budoucnosti a prakticky jí přikázal, aby se svým životem něco udělala. Nedalo se říct, že by ji přímo podporoval, ale jeho drsná dobrosrdečnost pro ni byla vzpruhou v období, kdy ji Mike Celluci obviňoval, že utíká.</p>

<p>„A jestli z toho budu mít bordel, hodlám jim říct, žes proti mně použila techniky neozbrojeného boje, ve kterých jste vy, soukromí detektivové, údajně tak strašně dobří, přemohla mě a přečetla sis ty protokoly nad mým krvácejícím tělem.“</p>

<p>„Nemám to tady s tebou trochu omlátit?“ Přestože stěží dosahoval minimální požadované výšky pro práci u sboru, kolovaly zvěsti, že Stanley Iljohn nikdy žádnou bitku neprohrál. S čímkoliv.</p>

<p>„Nech si ty srandičky.“</p>

<p>„Promiň, seržo.“</p>

<p>Poklepal prstem na složku ležící na stole a zvážněl. „Opravdu si myslíš, že s tím dokážeš něco udělat?“ otázal se.</p>

<p>Vicki přikývla. „V tuhle chvíli,“ řekla mu na rovinu, „mám lepší šanci než kdokoli jiný ve městě.“</p>

<p>Iljohn na ni hodnou chvíli hleděl. „Já taky umím kreslit čáry do mapy,“ řekl konečně. „A když spojíš prvních šest vražd, vyjde ti jako bod X jedno místo kousek na sever odsud. Všichni policajti z téhle stanice se dívají po čemkoli neobvyklém, po něčem, co toho vraha označí, a můžeš si být jistá, že tyhle papíry,“ ukázal jedním úsečným gestem na protokoly za posledních pár týdnů visící na nástěnce vedle stolu, „prošly několikanásobnou selekcí. Prováděnou všemi, kdo tady jsou, i kluky a děvčaty z tvého vlastního písečku.“</p>

<p>„Ale mnou ne.“</p>

<p>Souhlasně přikývl. „Tebou ne.“ Udeřil dlaní do papírů na stole. „Ta poslední vražda. Došlo k ní na mém území a já si to beru osobně. Jestli víš něco, co si necháváš pro sebe, koukej to hned vyklopit.“</p>

<p><emphasis>Máme tu démona, který píše krví přes město jméno. Jestli ho nezastavíme, je tohle jen začátek.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak to víš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Řekl mi to upír.</emphasis></p>

<p>Podívala se mu do očí a zalhala.</p>

<p>„Všechno, co vím, jsem řekla Mikovi Cellucimu. On má ten případ na starosti. Jen si myslím, že pomůže, když se na to podívám i sama.“</p>

<p>Iljohnovi se zúžily panenky. Poznala, že jí nevěří. Ne úplně.</p>

<p>Pomalu, po chvíli přemýšlení, která obsáhla celý ten čas, kdy spolu pracovali, posunul složku po stole. „Chci, aby to byla poslední vražda,“ zavrčel.</p>

<p><emphasis>Ne tolik jako já</emphasis>, pomyslela si Vicki.</p>

<p><emphasis>Kolik vražd ve jménu jednoho démona?</emphasis></p>

<p>Sklonila hlavu a dala se do čtení.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Oběti číslo jedna a sedm byli studenti York University. Zatraceně malá souvislost, než aby se na ní dalo založit vyšetřování.“</p>

<p>Celluci si povzdechl. „Vicki, v téhle fázi bych byl ochoten založit vyšetřování i na podstatně chatrnějších souvislostech. Voláš mi jen proto, abys mi znepříjemnila život, nebo máš něco konstruktivního, co chceš říct?“</p>

<p>Vicki si kroutila telefonní šňůru mezi prsty. Když pozdě odpoledne dorazila na 52. obvod, její pátrání konečně přineslo výsledky. Jeden z uniformovaných policistů, jemuž právě končila směna, ji zaslechl, jak mluví se službukonajícím důstojníkem o neobvyklých případech, a upozornil ji na jeden, ke kterému ho přivolali. Potíž byla v tom, že nemohla přijít na to, jak tu informaci Cellucimu podat. „Takže se ve vyšetřování soustředíš na York?“ zeptala se místo toho.</p>

<p>Znovu si povzdechl. „Jo, prozatím. Proč.“</p>

<p>Zhluboka se nadechla. Vážně neexistoval žádný jednoduchý způsob. „Neptej se mě, jak to vím, protože bys mi to stejně nevěřil, ale je tu velmi slušná šance, že člověk, kterého hledáš, bude na sobě mít černou koženou bundu.“</p>

<p>„Ježíši Kriste, Vicki! Je to univerzita. Polovina lidí, kteří tam chodí, nosí zatracené kožené bundy.“</p>

<p>„Takové ne. Mám pro tebe její úplný popis.“</p>

<p>„A kde jsi ho vzala? V balíčku sušenek?“</p>

<p>Vicki otevřela pusu a zase ji zavřela. Bylo to prostě příliš složité. „Nemůžu ti to říct, zkompromitovala bych své zdroje.“</p>

<p>„Jestli mi budeš zatajovat informace, Vicki, tak ti zkompromituji i zdroje, o kterých jsi ani nevěděla, že je máš!“</p>

<p>„Poslouchej, ty hajzle, můžeš mi věřit, nebo nemusíš, ale neopovažuj se mi vyhrožovat!“ Vysypala ze sebe popis bundy a práskla sluchátkem. Dobrá. Splnila povinnost a řekla policii všechno, co ví. Fajn. Můžou se podle toho zařídit, nebo ne. A Mike Celluci může jít rovnou k čertu.</p>

<p>Až na to, že právě tomu se zoufale snažila zabránit.</p>

<p>Frustrovaně zaskřípala zuby, odkopla kuchyňskou židli do obýváku, a těžce oddychujíc, spalovala povalený kus nábytku pohledem.</p>

<p>„Život býval mnohem jednodušší,“ řekla, povzdechla si a vrátila se k telefonu. York University byla jediná souvislost, které se mohli chytit, a Coreen Fergusová tam studovala. Pravděpodobně jí stejně nedokáže pomoci – Celluci měl pravdu, parchant jeden – protože najít v univerzitním městečku koženou bundu bylo jako hledat čestného politika – ale rozhodně to stálo za pokus.</p>

<p>„Coreen Fergusovou, prosím.“</p>

<p>„Je mi líto, ale Coreen tady právě není. Mám jí něco vyřídit?“</p>

<p>„Víš, kdy se vrátí?“</p>

<p>„Bohužel ne. Odjela dnes ráno na pár dní k přátelům.“</p>

<p>„Je v pořádku?“ Jestli se té holce něco stalo… šla přece do bytu s nějakým divným chlápkem…</p>

<p>„No, je trochu otřesená, byla fakt dobrá kamarádka s tou holkou, co ji našli mrtvou včera v noci.“</p>

<p>Pořádná smůla, takhle brzy po Ianovi, ale díkybohu, že v tom není nic víc. „Až se vrátí domů, můžeš jí říct, že volala Vicki Nelsonová?“</p>

<p>„Jasně. To je všechno?“</p>

<p>„To je všechno.“</p>

<p>A taky bylo, pokud nepřijde Henry s něčím konkrétním.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Tenhle, tenhle nebo tenhle.“ Henry těkal pohledem mezi mapou a stránkou se symboly.</p>

<p>„Dokážeš najít další bod vzoru?“ Vicki se sklonila nad mapou, tak daleko od grimoáru, jak to jen bylo možné. Váhala s prohlášením, že stará kniha vyzařuje auru zla – znělo to příliš jako klišé z nějakého hororu – ale všimla si, že i Henry se knihy dotýká tak zřídka, jak to jen jde.</p>

<p>Henry, plně se zabývající pravítkem a úhloměrem, se nevesele zasmál. „Další tři body ve třech možných vzorech,“ poznamenal.</p>

<p>„Skvěle.“ Vicki se narovnala a posunula si brýle na nose. „Další komplikace. Kam půjdeme nejdřív?“</p>

<p>„Kam <emphasis>půjdu </emphasis>nejdřív,“ opravil ji nepřítomně. Také se narovnal a promnul si spánky. Z ostrého světla, které Vicki očividně potřebovala, aby mohla fungovat, ho bolela hlava. „Doufám, že to bude tahle oblast.“ Poklepal na mapu východně od řeky Humber mezi třídami Eglingtonská a Lawrencova. „Tenhle vzor je ze všech tří nejjednodušší. Teoreticky bude dokončený jako první.“</p>

<p>„Teoreticky?“</p>

<p>Henry pokrčil rameny. „Tohle je démonologie. Tady žádné jasné a jisté odpovědi neexistují. Experti tohoto oboru mají tendenci umírat mladí.“</p>

<p>Vicki se zhluboka nadechla a pomalu vydechovala. Žádné jasné a jisté odpovědi neexistují v ničem. To už by měla vědět. „Takže ty jsi ve skutečnosti nikdy nic podobného nedělal.“</p>

<p>„Ne, popravdě ne. Něco podobného se neděje příliš často.“</p>

<p>„A můžu se tě zeptat,“ ukázala z bezpečné vzdálenosti prstem na grimoár, „proč vlastníš něco takového?“</p>

<p>Henry sklonil zrak ke knize, ačkoli Vicki z jeho výrazu poznala, že ji ve skutečnosti nevidí. „Vzal jsem ji jednomu šílenci,“ řekl chraplavým hlasem. „A nepřeji si o tom teď mluvit.“</p>

<p>„Dobře.“ Vicki zápolila s nutkáním utéct před syrovým hněvem v Henryho hlase. „Nemusíš. To je v pořádku.“</p>

<p>S úsilím odsunul vzpomínku stranou a nasadil si něco, o čem doufal, že je smířlivý úsměv. „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vystrašit.“</p>

<p>Ztuhla. „Nevystrašil.“</p>

<p>Jeho úsměv získal na upřímnosti. „To je dobře.“</p>

<p>Vicki, dobře si vědoma, že se baví na její účet, si odkašlala a změnila téma. „Včera v noci jsi říkal, že nemůžeme vědět, jestli jsou zde zapsána jména všech démonů.“</p>

<p>„To je pravda.“ Usilovně se snažil na to nemyslet.</p>

<p>„Takže vraždy mohou psát i jméno, které v knize vůbec není.“</p>

<p>„Opět pravda.“</p>

<p>„Do prdele.“ Vicki si objala ramena pažemi, přistoupila k oknu a položila čelo na chladné sklo. Světelné body pod ní, to jediné, co z města nyní viděla, jí připadaly chladné a výsměšné. Tisíce démonických očí ve tmě. „Co s tím budeme dělat?“</p>

<p>„Přesně to, co děláme.“ Mohlo jít jen o řečnickou otázku, ale občas Henry cítil, že i ony vyžadují odpověď, a chtěl jí poskytnout veškerou útěchu, které byl schopen. „A doufat a modlit se a nevzdávat to.“</p>

<p>Vicki zvedla hlavu a otočila se k němu tváří v tvář. „Já se nikdy nevzdávám,“ řekla podrážděně.</p>

<p>Usmál se. „Nikdy jsem si to nemyslel.“</p>

<p><emphasis>Má skutečně úžasný úsměv, </emphasis>pomyslela si Vicki a s potěšením sledovala vrásky v koutcích jeho očí. Cítila, jak se i její rty začínají připravovat k odpovědi. V duchu sebou zatřásla a donutila svou tvář nedat ani v nejmenším najevo silnou vlnu touhy, která se v ní náhle zvedla. <emphasis>Čtyři sta padesát let zkušeností, tělo dvacetiletého mladíka, nadpřirozená tělesná zdatnost…</emphasis></p>

<p>Henry slyšel, jak se jí zrychlil tep, a jeho citlivý nos zachytil nový pach. Už se čtyřicet osm hodin nenapil a brzy bude muset. <emphasis>Jestli mě chce, bylo by bláznovství jí to odpírat… </emphasis>Jelikož už dávno vyrostl z potřeby něco si dokazovat – věděl, že by si mohl vzít, co chce – rozhodl se jí dovolit, aby první krok udělala ona. <emphasis>A co ty sliby, že se s ní nebude zaplétat, dokud se nevypořádají s démonem?</emphasis></p>

<p>Inu, některé sliby se dělají právě proto, aby se porušily.</p>

<p>Její tep se začal zpomalovat. I když musel tleskat jejímu sebeovládání, nijak se nenamáhal skrývat zklamání.</p>

<p>„Takže.“ To slovo Vicki probralo. Odkašlala si. <emphasis>To je směšné. Je mi jedenatřicet let. Ne sedmnáct. </emphasis>„Na 31. obvodu jsem se dozvěděla pár věcí, které by mohly mít s případem spojitost.“</p>

<p>„Opravdu?“ Henry povytáhl rudozlaté obočí a sedl si na roh stolu.</p>

<p>Vicki, která by dala přední zuby za to, aby uměla povytáhnout jedno obočí, aniž by při tom zapojila celé čelo, si ho zamračeně prohlédla. Aby k němu byla spravedlivá, pochybovala, že si byl vědom, jak se mu světlo z lustru odráží ve vlasech a že se mu v pozici, ve které sedí, napínají na svalnatých stehnech těsné hnědé manšestrové kalhoty. S úsilím přinutila mysl, aby se vrátila k tématu. Teď nebyla na takové záležitosti vhodná chvíle, ať už se věci později vyvinou jakkoliv. „Několik lidí, převážně zaměstnanců místní restaurace McDonald’s, hlásilo odporný zápach linoucí se po parkovišti u nákupního centra Jane-Finch. Síra a hnijící maso. Plynárenská společnost tam někoho poslala, ale žádný únik nenašli.“</p>

<p>„Démon?“ Henry se sklonil nad mapou a snažil se ignorovat sílící hlad. Bylo to těžké, když byla tak blízko a tak svolná, přinejmenším fyzicky. „Ale to tělo se našlo…“</p>

<p>„Je toho víc. Někdo nahlásil, že viděl po krajnici silnice běžet medvěda. Policie se to nenamáhala prověřovat, protože volající řekl, že ho zahlédl jen letmo, když předbíhal jeho auto, které v tu chvíli jelo asi sto kilometrů v hodině.“</p>

<p>„Démon.“ Tentokrát to nebyla otázka.</p>

<p>Vicki přikývla. „Se slušnou pravděpodobností.“ Vrátila se ke stolu a k mapě. „Podle mého nejlepšího odhadu vzal tělo té ženy tady a zanesl ho sem, kde ji zabil. Proč? Určitě mohl najít někoho bližšího.“</p>

<p>„Možná měl tentokrát rozkaz zabít někoho konkrétního.“</p>

<p>„Bála jsem se, že to řekneš.“</p>

<p>„Je to jediné logické zdůvodnění,“ řekl Henry a postavil se. „Ale podívej se na to z té světlé stránky.“</p>

<p>„Tohle nemá světlou stránku,“ zavrčela Vicki. Na závěr dne si přečetla koronerovu zprávu.</p>

<p>„Možná tím riskuji, že budu vypadat jako Pollyanna,“ řekl Henry suše, „ale všechno má svou světlou stránku. Jestli měl démon přikázáno zabít právě tuto mladou ženu, možná by policie mohla najít spojení mezi ní a jeho pánem.“</p>

<p>„A pokud se jen oddával démonické zvrácenosti?“</p>

<p>„Tak nejsme o nic víc pozadu než předtím. A teď, jestli mě omluvíš, jelikož časové schéma přestalo platit, měl bych radši jít k řece pro případ, že dnes v noci vyvolá démona znovu.“</p>

<p>Ve dveřích se Vicki zastavila a náhlá děsivá myšlenka jí vyhnala veškerou barvu z tváře. „Co té věci brání, aby se objevila uvnitř něčího domu? Kde ji neuvidíš? Kde ji nemůžeš zastavit?“</p>

<p>„Démoni,“ vysvětlil jí Henry s uklidňujícím úsměvem, zatímco si zapínal pásek dlouhého kabátu, „nemohou vejít do obydlí smrtelníka, pokud nejsou výslovně pozváni.“</p>

<p>„Já myslela, že to platí o upírech.“</p>

<p>Henry jí položil ruku na záda a jemně ji vyvedl na chodbu. „Pan Stoker,“ řekl, zatímco zamykal dveře od bytu, „měl různá zbožná přání.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry se opřel o hřbitovní zídku a přejel pohledem hlouček tichých hrobů. Šlo většinou o kamenné náhrobky stejného stylu a stejného stáří. Těch několik málo mramorových památníků mezi nimi vypadalo nabubřele a vůbec sem nezapadaly.</p>

<p>Na západní straně přiléhal hřbitov k systému parků lemujících řeku Humber a šumění jejích dmoucích se vln plnilo noc zvuky. Na severu ležely obytné čtvrti. Na východě a na jihu nevyužité pozemky. Přemýšlel, jestli nemá nedostatečnou rozvinutost zdejší oblasti na svědomí hřbitov. Mrtví se i ve věku vědy často považovali za špatné sousedy. Důvod Henry nechápal, mrtví si nikdy nepouštěli Twisted Sister na 130 decibelů ve tři hodiny ráno.</p>

<p>Cítil… ne snad vzor sám, ale jeho předzvěst. Proud zla čekající na příležitost, čekající na závěrečnou vraždu, která jej ukotví v tomto světě. Právě pocit, z něhož mu vstávaly chloupky na krku a který jej provokoval k vrčení, ho utvrdil v přesvědčení, že zvolil správně. Toto jméno bude dokončeno jako první, tento pán démonů bude tím, kdo jako první povstane z temnoty. A začne masakr.</p>

<p>Musí nižšího démona zastavit během pár vteřin mezi zjevením a smrtícím úderem, protože jakmile krev potřísní půdu, bude mít co do činění s jeho démonickým pánem. Vzor bohužel umožňoval větší oblast, než jakou mohl najednou uhlídat, takže udělal jedinou možnou věc – obešel pentagram daleko za hranicemi vytyčenými vzorem a poslední kousek nechal otevřený. Jakmile se démon objeví, aby zaútočil na živou bytost uvnitř nebo aby dovnitř nějakou živou bytost přinesl, uzavře ho. Tak chatrné vězení nevydrží déle než pár vteřin, ale mělo by mu umožnit démona ovládnout na takovou dobu, aby se k němu dostal a…</p>

<p>„…a zastavil ho.“ Henry si povzdechl a vyhrnul si límec kabátu. „Dočasně.“ Potíž byla v tom, že nižší démoni byli do značné míry nahraditelní. Jestli zastaví tohoto, nebude jeho „pánovi“ nic bránit a vyvolá si dalšího. Naštěstí, jako většina surovců, i tihle démoni nesnášeli bolest a mohlo by se mu podařit přimět ho, aby mluvil.</p>

<p>„Jestli ovšem mluvit umí.“ Strčil si ruce do kapes a opřel se o zídku. Říkalo se, že to neumí zdaleka všichni. A pak tu byla další komplikace, o které se Vicki nezmínil, protože věděl, že by se jí vysmála. Dnešní noc miliony lidí po celém světě oplakávaly Kristovu smrt. Toto století možná ztratilo schopnost věřit v moc víry, ale Henry nikoli. Většina náboženství určila v kalendáři den temnoty a ten dnešní patřil vzhledem k rozšířenosti křesťanské církve k nejmocnějším vůbec. Jestli se démon vrátí dřív, než Kristus vstane z mrtvých, bude silnější, nebezpečnější a bude mnohem obtížnější ho zastavit.</p>

<p>Podíval se na hodinky. 11:40. V souladu se staletými tradicemi dojde k vyvolání démona – pokud k němu ovšem dnes v noci vůbec dojde – o půlnoci. Podivoval se nad tím, jak mohla policii tak zřejmá souvislost uniknout.</p>

<p>Vítr mu zapleskal kabátem o kolena a načechral světlé prameny vlasů. Jako všechny velké šelmy dokázal i on setrvat v nehybnosti tak dlouho, jak to lov vyžadoval, všechny smysly napjaté a pátrající po prvním zahlédnutí, zaslechnutí či vycítění kořisti.</p>

<p>Minula půlnoc.</p>

<p>Henry ucítil průchod temného srdce temnot a proud zla na okamžik zesílil. Napjal se. Bude se muset pohnout mezi jedním úderem srdce a tím příštím.</p>

<p>Pak začal proud slábnout.</p>

<p>Když zcela odvál a stal se pouhou možností, podíval se Henry znovu na hodinky. 1:20. Pro dnešní noc, ať už z jakéhokoliv důvodu, nebezpečí pominulo.</p>

<p>Úlevou se znovu opřel o zídku a usmíval se jako blázen. Nijak se na nadcházející boj netěšil. Byl vděčný, že se odkládá. Půjde zpátky do města, možná se staví u Caroline, něco zakousne a stráví zbývající hodiny do úsvitu bez obav z toho, že jej pekelné hordy roztrhají na kusy.</p>

<p>„Je tu klid, viďte?“</p>

<p>Bělovlasý muž se nikdy nedozvěděl, jak blízko smrti se ocitl. Pouze opětovné procitnutí vzoru očekávajícího smrt zastavilo Henryho úder. S úsilím schoval zuby zpět pod rty a vrazil třesoucí se ruce do kapes.</p>

<p>„Vystrašil jsem vás?“</p>

<p>„Ne.“ Lovce ukryla noc, zatímco Henry se znovu zoufale snažil nasadit civilizovanou masku. „Jen jsem se lekl, nic víc.“ Jeho krev neucítil vinou větru vanoucího od řeky a kroky bot s měkkými podrážkami překryl zvuk vody. Bylo omluvitelné, že se nechal překvapit. Bylo to rovněž zahanbující.</p>

<p>„Bydlíte někde poblíž?“</p>

<p>„Ne.“ Když přišel blíž, poopravil si Henry původní odhad mužova věku. Ne přes padesát a k tomu udržovaná, atletická postava a větrem ošlehaná tvář muže zvyklého pracovat venku.</p>

<p>„Myslel jsem si to, jinak bych si vás pamatoval.“ Oči měl světle modré a těsně nad okrajem krátké šedé bundy mu pod opálenou pletí pulzovala žíla. „Často se chodím projít, když nemůžu spát.“</p>

<p>S rukama volně svěšenýma podél vybledlých riflí čekal na Henryho vysvětlení. Vystouplé pěstní klouby svědčily o minulých rvačkách a Henry z nějakého důvodu pochyboval, že by jich mnoho prohrál.</p>

<p>„Na někoho jsem čekal.“ Zbývající adrenalin dodával jeho hlasu strohost, i když ji pomalu začínalo odplavovat pobavení. „Nepřišel.“ Opětoval úsměv staršího muže, vyhledal pohledem jeho světle modré oči a zachytil je. Když ho odváděl do stínů hřbitova a začal se poddávat sílícímu hladu, uvažoval nad výsledkem několika posledních hodin a málem se neubránil záchvatu lehce hysterického smíchu. Henry si uvědomil, že je pravda, jak vždy věřil, že <emphasis>svět je nejen podivnější, než si myslíte, je ještě podivnější, než si vůbec umíte představit – upíra číhajícího na démona někdo sbalí na hřbitově. Občas tohle století miluji.</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>„Detektive? Tedy chci říct, slečno Nelsonová?“ Mladý komisař se začervenal a odkašlal si. „Ehm, velitel říká, že byste možná chtěla slyšet o tom telefonátu, který jsem měl dnes ráno.“</p>

<p>Vicki vzhlédla od protokolů a posunula si brýle na nose. Napadla ji otázka, kdy asi začali brát do sboru i děti. Nebo kdy dvacetiletí začali vypadat tak hrozně mladě.</p>

<p>Komisař se trochu narovnal a začal číst z poznámek. „V 8:02 dnes ráno, v sobotu 23. března, nahlásil pan John Rose z třídy Birchmont ztrátu exponátu ze své sbírky zbraní. Řečená sbírka, včetně pohřešovaného exponátu, je přechovávána v zamčeném trezoru za falešnou stěnou ve sklepě pana Rose. Ani stěna, ani zámek nevykazovaly známky manipulace a pan Rose přísahá, že kombinaci zná jen on a jeho žena. Rovněž dům sám nenese stopy po násilném vniknutí. Veškeré dokumenty a povolení se zdají být v pořádku a…“</p>

<p>„Komisaři?“</p>

<p>„Ano, madam?“</p>

<p>„Jaký exponát pan Rose postrádá?“</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>Vicki si povzdechla. Měla za sebou bezesnou noc a dlouhý den. „Jaký typ zbraně?“</p>

<p>„Aha.“ Komisař se znovu začervenal a začal pátrat v ručně psaných poznámkách. „Ten, ehm, exponát, byla ruská útočná puška AK-47. Včetně munice, madam.“</p>

<p>„Do prdele!“</p>

<p>„Ano, madam.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Já tomu odmítám uvěřit!“ Norman nakopl běžeckou botou novinový automat. Ozvalo se velmi uspokojivé kovové zadunění. Zastavil se, aby si přečetl článek z titulní stránky o sedmé oběti, a zjistil, že ten stupidní démon zabil jinou dívku. A co bylo nejhorší, on tu jinou dívku zabil ve čtvrtek v noci a Norman se to dozvěděl až v sobotu.</p>

<p>Coreen si chodila živá po světě ještě další dva dny!</p>

<p>Pulzování, které nezmizelo s odchodem démona jako vždycky předtím, zesílilo.</p>

<p>Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku a zamumlal si: „Ve slušné zemi by měli mít slušný informační systém.“ Kdyby se to dozvěděl včera, přivolal by démona zpátky hned minulou noc, místo aby strávil celý čas brouzdáním po internetu a hledáním někoho, kdo by mu poradil, jak používat nový ekvalizér. <emphasis>Škoda, že jsem ho nemohl přinést do školy. To by si mě teprve všichni všimli. </emphasis>Nejvíc ho ale rozzuřilo, že se démon ve čtvrtek vrátil a pak zase odešel, aby mu přinesl tu pušku, aniž by se zmínil o tom, jak to podělal.</p>

<p>Když viděl, že sobotní noviny stojí dolar dvacet pět, skoro si to rozmyslel, ale článek byl svým způsobem o něm, takže s bručením nastrkal peníze do automatu. Kromě toho potřeboval vědět, co démon vlastně udělal, aby mohl dnes večer najít způsob, jak ho potrestat. Dokud ho bude mít uvězněného v pentagramu, musí existovat něco, co mu ublíží.</p>

<p>S novinami pod paží – byl by si vzal dvoje, ale kvůli víkendové příloze byly i jedny samy o sobě dost objemné – zamířil do obchůdku na rohu, aby koupil sáček briket. Už mu zbývala jen jedna a na rituál potřeboval tři.</p>

<p>Jenže mu scházelo sedmdesát šest centů.</p>

<p>„Cože?!“</p>

<p>„Dřevěné uhlí stojí tři dolary padesát devět centů plus daň dvacet pět centů, což dělá celkem tři dolary a osmdesát čtyři centy. Vy máte jen tři dolary a osm centů.“</p>

<p>„Podívejte, dám vám to příště.“</p>

<p>Stará žena zavrtěla hlavou. „Promiňte, na dluh neprodávám.“</p>

<p>Normanovi se zúžily panenky. „Já se v téhle zemi narodil. Mám svá práva.“ Sáhl po sáčku, ale ona ho schovala zpátky za pult.</p>

<p>„Na dluh neprodávám,“ zopakovala o něco pevnějším hlasem.</p>

<p>Byl už vpůli cesty za pult, aby si sáček vzal sám, když ta žena vytáhla koště a vyrazila proti němu. Shrábl peníze a dal se na rychlý ústup.</p>

<p><emphasis>Nejspíš umí kung-fu nebo něco takového. </emphasis>Strčil si noviny pod paži a vydal se ke svému bytu. Cestou zpátky znovu nakopl novinový automat. Nejbližší bankomat zavírá v šest. To nemohl stihnout. Zítra bude muset zajít do nákupního centra a najít otevřený.</p>

<p>Za všechno může ta stará baba. Jakmile vymyslí vhodný trest pro démona a postará se, aby Coreen dostala, co jí patří, možná by mohl něco udělat i s problémem přistěhovalců.</p>

<p>Pulzování zesílilo.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Podívej se na to!“</p>

<p>Vicki, která si dál mnula tvář rukama, ani nevzhlédla. „Už jsem to viděla. Vždyť jsem je sama donesla, vzpomínáš?“</p>

<p>„To se celé město zbláznilo?“</p>

<p>„Celé město má strach, Henry.“ Znovu si nasadila brýle a povzdechla si. I když neměla v úmyslu mu to říkat, včera v noci spala při rozsvíceném světle, a stejně se pořád budila se srdcem v krku a zbrocená potem, s pocitem, že jí něco šplhá k oknu po požárním schodišti. „Ty jsi měl čas na vypořádání se s představou násilné smrti od roku 1536. My ostatní jsme to štěstí neměli.“</p>

<p>Jako by si chtěly vynahradit nedostatek zpráv na Velký pátek, otiskly všechny troje sobotní noviny články o sedmé vraždě na titulních stránkách. Zdůrazňovaly, že i z tohoto těla byla vysáta veškerá krev, a všechny se také svorně svezly na vlně senzacechtivosti a přidaly ke zprávě další články o upírech, sloupky o upírech, historické a vědecké rozbory vampyrismu – a to všechno za neustálého tvrzení, že žádní takoví tvorové neexistují.</p>

<p>„Víš, jaké to bude mít následky?“ Henry praštil novinami o pohovku, kde se jejich stránky oddělily a polovina jich sklouzla na podlahu.</p>

<p>Vicki se otáčela kolem své osy, aby si udržela dokola obcházejícího Henryho v omezeném zorném poli. „Zvýšený prodej?“ navrhla a potlačila zívnutí. Po dni stráveném čtením protokolů ji už bolely oči a zpráva, že se jejich vyvolavač démonů uchýlil ke konvenčnějším zbraním, byla to jediné, co potřebovala slyšet.</p>

<p>Henry, neschopen zůstat v klidu, přešel čtyřmi ráznými kroky na druhou stranu místnosti, otočil se a vrátil se zpátky. Opřel se rukama o opěradlo pohovky a naklonil se k ní. „Máš pravdu, lidé se bojí. Novináři dali strachu z nějakého důvodu jméno. Upír.“ Narovnal se a jednou rukou si prohrábl vlasy. „Lidé, kteří tyhle články píší, na upíry nevěří, a ani většina lidí, kteří je čtou, na upíry nevěří, ale žijeme v kultuře, kde zná více lidí své znamení zvěrokruhu než krevní skupinu. Tam venku je určitě někdo, kdo to celé bere vážně a věnuje volný čas strouhání kůlů.“</p>

<p>Vicki se zamračila. Dávalo to hodně velký smysl a ona rozhodně neměla v úmyslu obhajovat lepší stránky povah svých současníků. „Na jednom místním kanále dávají dnes večer Draculu.“</p>

<p>„No skvěle.“ Henry rozhodil rukama a začal znovu přecházet po místnosti. „Další olej do ohně. Vicki, my oba víme, že v Torontu žije přinejmenším jeden upír, a já osobně bych byl hrozně nerad, kdyby nějaký balík, vybičovaný médii k šílenství, udělal něco, čeho by litoval, a to jen proto, že si uvědomí, že mě nikdy neviděl za denního světla.“ Zastavil se a zhluboka se nadechl. „A nejhorší na tom je, že neexistuje jediná věc, kterou bych s tím mohl udělat.“</p>

<p>Vicki se vyhoupla na nohy, přešla k oknu a postavila se vedle něj. Chápala, jak se cítí. „Pochybuji, že to k něčemu bude, ale mám kamarádku, která píše fejetony pro ten bulvární plátek. Zavolám jí, až přijdu domů, a uvidíme, jestli dokáže napětí trochu zmírnit.“</p>

<p>„Co jí řekneš?“</p>

<p>„Přesně to, co jsi mi řekl ty.“ Zašklebila se. „S výjimkou části, kde ses zmiňoval o upírovi, který v současnosti žije v Torontu.“</p>

<p>Henrymu se podařilo úšklebek opětovat. „Děkuji. S největší pravděpodobnosti si bude myslet, že ti přeskočilo.“</p>

<p>Vicki pokrčila rameny. „Bývala jsem policajt. Ta si to myslí už dávno.“</p>

<p>Když zahlédla jejich odraz v okenním skle, Vicki si poprvé uvědomila, že Henry Fitzroy, narozený v šestnáctém století, je o deset centimetrů menší než ona. Přinejmenším. Jako přesvědčenou zastánkyni snobského názoru o důležitosti tělesné výšky ji trochu překvapilo, že to podle všeho nehraje žádnou roli. S ušima stejně zrudlýma, jaké měl toho dne ráno mladý komisař, si odkašlala a zeptala se: „Půjdeš dnes v noci zase k řece?“</p>

<p>Henryho odraz pochmurně přikývl. „A každou další noc, dokud se něco nestane.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Annie Hendlová se právě vracela z vyčerpávající směny na pohotovosti. Když zaparkovala v uličce za domem a klopýtala po chodníku, jediné, co se jí honilo hlavou, byly myšlenky na postel. Nevšimla si jich, dokud nebyla skoro na zápraží.</p>

<p>Roger, starší bratr, seděl na horním schodu. Bill, ten mladší, stál v zamrzlé zahradě a opíral se o dům. Vedle něj stálo opřené něco, co vypadalo jako hokejová hůl, i když bylo takové šero, že se to nedalo s jistotou poznat. Tihle dva, spolu s tlupou „přátel“, si pronajali vedlejší byt, a přestože si Annie několikrát stěžovala domácímu na hluk a špínu, zdálo se, že se jich nedokáže zbavit. Očividně strávili noc popíjením. Táhlo z nich pivo.</p>

<p>„Bré ráno, slečno Hendlová.“</p>

<p>Přesně to, co jí chybělo ke štěstí – konfrontace s Tydlitákem a Tydlitkem. „Co pro vás můžu udělat, pánové?“ Obvykle byli příliš tupí nebo příliš opilí, než aby na ně měl sarkasmus účinek, ale ještě se nevzdávala všech nadějí.</p>

<p>„No…“ Rogerův úsměv nebyl víc než jen světlejší čára přes šedý ovál jeho obličeje. „Můžete nám říct, proč vás nikdy nevidíme za denního světla.“</p>

<p>Annie si povzdechla. Byla příliš unavená, než aby se zabývala jakýmkoli idiotským nápadem, který se jim právě honil hlavou. „Jsem noční sestra.“ Mluvila pomalu a pečlivě artikulovala. „Takže pracuji v noci.“</p>

<p>„To nestačí.“ Roger si znovu zhluboka přihnul z láhve po levé ruce. Pravou rukou stále svíral něco v klíně. „Nikdo nedělá pořád jen noční šichty.“</p>

<p>„Já ano.“ Tohle bylo směšné. Rázně zamířila vpřed. „A teď zmizte, odkud jste přišli, než zavolám…“ Ruce, které ji popadly za ramena, ji zastihly zcela nepřipravenou.</p>

<p>„Zavoláte koho?“ zeptal se Bill a prudce ji přitáhl k sobě.</p>

<p>Náhle dostala strach a začala sebou zuřivě házet, aby se uvolnila.</p>

<p>„Všichni tři,“ zdálo se, jako by Rogerův hlas přicházel odněkud z dálky, „zůstaneme pěkně tady venku, dokud nevyjde slunce. Pak se uvidí.“</p>

<p>Zešíleli. Oba byli naprostí šílenci. Panika jí dodala sílu, kterou potřebovala, a vyškubla se z Billova sevření. Klopýtla na schodech na zápraží. Tohle nemůže být skutečné. Musí se dostat do domu. Uvnitř bude v bezpečí.</p>

<p>Viděla, jak Roger vstává. Může proklouznout kolem. Může ho odstrčit.</p>

<p>Pak uviděla v jeho rukou baseballovou pálku.</p>

<p>Síla úderu ji srazila na trávník.</p>

<p>Skrz rozdrcený nos a ústa nedokázala nabrat do plic dost vzduchu, aby mohla křičet.</p>

<p>S tváří zalitou krví se zvedla na všechny čtyři a snažila se plazit zpět k domu. <emphasis>Jestli se dostanu do domu, budu v bezpečí.</emphasis></p>

<p>„Vychází slunce. Pokouší se dostat dovnitř.“</p>

<p>„To mi stačí.“</p>

<p>Hokejová hůl byla na jednom konci zašpičatělá, a když se na ni oba muži pověsili, projela skrz bundu, uniformu, kosti a svaly až do promrzlé hlíny.</p>

<p>Když se nad garáží objevily první sluneční paprsky, Annie Hendlová ještě jednou vykopla nohama a zůstala ležet bez hnutí. „A teď uvidíme,“ popadl Roger dech a sáhl po pivu. Sluneční světlo postupovalo přes zahradu, dotklo se bílé boty a jemně se rozlilo po celém těle. Krev na zmrzlé hlíně se zaleskla šarlatovým světlem. „Nic se neděje.“ Bill se otočil k bratrovi s vytřeštěnýma očima ve tváři bílé jako křída. „Měla se obrátit v prach, Rogere!“ Roger udělal dva kroky dozadu a začal hlučně zvracet.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Deset</p>

<p>„Vstaňte a slyšte slovo Boží. Čtení z evangelia podle Matouše, kapitola dvacátá osmá, verš první až sedmý.“</p>

<p>„Pochváleno budiž slovo Páně.“</p>

<p>„<emphasis>Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: ‚Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen, jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.‘ </emphasis>Slyšeli jsme slovo Boží.“</p>

<p>Gloria skoro prorazilo střechu kostela a jen pro tento okamžik víra v život věčný, přislíbený křesťanským Bohem, stačila k tomu, aby vztyčila zářící stěnu mezi světem a silami temnot.</p>

<p>Škoda, že nestála věčně.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Ustupte, prosím. Běžte stranou.“</p>

<p>S rukama spoutanýma za zády byli oba bratři vyvedeni skrz policejní zátaras do ulice. Zvědaví sousedé se hrnuli dopředu a zase couvali jako lidské moře vzdouvající se proti stěně z modrých uniforem. Žádný ze zatčených mužů si čumilů nevšímal. Roger, páchnoucí zvratky, ještě stále nasucho dávil a William ronil tiché slzy, oči téměř zavřené. Oba byli nijak zvlášť jemně strčeni do jednoho z hlídkových vozů, zatímco kolem cvakaly spouště půl tuctu novinářských fotoaparátů.</p>

<p>Zcela ignorujíce reportéry pokřikující otázky, nasedli dva komisaři do auta a vůz za přerývaného tónu sirény odjel zadní ulicí lemovanou davem. Další dva se přidali k lidské hrázi, která zakrývala výhled na zahradu. <emphasis>„Žádná prohlášení pro média,“ </emphasis>prohlásil vyšetřovatel pověřený tímto případem a tón jeho hlasu neponechával prostor k diskuzi.</p>

<p>Pak následovalo tělo, natřásající se v plastovém pytli při kodrcání nosítek sem a tam v hrůzné parodii života. Tucet párů plic vydechlo, znovu zacvakaly spouště a do toho všeho se ozýval hlas televizního reportéra, přinášející živé zpravodajství z místa činu. Lehký zápach dezinfekce z vybavení soudního patologa zanechal ve vlhkém ranním vzduchu takřka viditelnou stopu.</p>

<p>„Já ji viděla, než ji policajti nacpali do pytle,“ podělila se jedna sousedka o dojmy s dychtivě naslouchajícím obecenstvem. Na okamžik se odmlčela a užívala si pozornost, a pak si přitáhla jarní kabát těsněji přes kostkovanou flanelovou noční košili. „Obličej měla rozmlácený a nohy od sebe.“ Moudře pokývala hlavou a dodala: „Víte, co to znamená.“</p>

<p>Posluchači její pokývání opětovali.</p>

<p>Jakmile koronerův vůz odjel, rozpadl se policejní kordon na několik jednotlivých mužů a žen, kteří rychle ustoupili stranou, a ze zahrady vyšel Mike Celluci se svým parťákem.</p>

<p>„Sežeňte výpověď od někoho, kdo si myslí, že něco viděl,“ rozkázal Celluci. Kdykoli jindy by ho reakce, kterou tím v davu vyvolal, pobavila. Polovina lidí se začala stavět do fronty, druhá se tiše vytratila, ale dnes na to zdaleka neměl náladu. Samotná nesmyslnost vraždy ho zahalila tak chladnou zuřivostí, že pochyboval, že se ještě někdy ohřeje.</p>

<p>Reportéři, pro které byla novinová zpráva reálnější než to, co se ve skutečnosti stalo, se nahrnuli dopředu a dožadovali se od policie prohlášení. Oba vyšetřovatelé z oddělení vražd si jimi mlčky proklestili cestu až k autu a jen nejzákladnější pud sebezáchovy zabránil novinářům v tom, aby se jim doopravdy postavili do cesty.</p>

<p>Když Celluci otevřel dveře, naklonil se k němu Dave a řekl: „Něco jim říct musíme, Miku, nebo přijdou sami s bůhvíčím.“ Celluci zpražil parťáka pohledem, ale ten odmítl ustoupit. „Tak to udělám já, když se tobě do toho nechce.“</p>

<p>„Ne.“ Zamračeně se po té smečce šakalů rozhlédl. „Annie Hendlová je mrtvá kvůli těm idiotským historkám o upírech, které vy a vám podobní šíříte. Nejste za její smrt zodpovědní o nic méně než ti dva idioti, které jsme odvedli. Úžasný příběh. Doufám, že jste na něj hrdí.“</p>

<p>Vklouzl za volant a práskl za sebou dveřmi s takovou silou, že se to rozlehlo ozvěnou mezi okolními domy.</p>

<p>Z oněmělé masy se oddělil jediný reportér se zdviženým mikrofonem, ale Dave Graham zavrtěl hlavou.</p>

<p>„To bych nedělal,“ doporučil mu tichým hlasem.</p>

<p>Reportér se zastavil, mikrofon stále pozdvižený, a spolu s celou smečkou sledoval, jak oba vyšetřovatelé odjíždějí. Nepřirozené ticho trvalo až do chvíle, kdy auto zahnulo na konci ulice, a pak se ozval hlas, který je zase probudil k životu.</p>

<p>„Já ji viděla, než ji policajti nacpali do pytle.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Máš ještě u novin tu přítelkyni?“</p>

<p>„Celluci?“ Vicki se usadila v křesle a položila si telefon do klína. „O čem to k sakru mluvíš?“</p>

<p>„Fellowsová, ta ženská, co píše fejetony pro bulvár. Ještě se s ní scházíš?“</p>

<p>Vicki se zamračila. „Nedá se přímo říct, že bych se s ní scházela…“</p>

<p>„Prokristapána, Vicki, teď není chvíle na to, aby sis hrála na ostýchavku! Já se tě neptám, jestli s ní spíš. Mluvíte spolu, nebo ne?“</p>

<p>„Jo.“ Vlastně měla v úmyslu jí zavolat hned odpoledne, aby zjistila, co může udělat pro to, aby ulevila Henryho strachu před hordami vesničanů s kůly a česnekem. Jaká podivná shoda událostí přiměla Celluciho, aby si vzpomněl na Annu Fellowsovou ve stejný den? Potkali se jen jednou a nijak zvlášť si nesedli, celý večírek kolem sebe kroužili jako dva vzteklí psi, číhající na šanci skočit tomu druhému po krku. „Proč?“</p>

<p>„Vezmi si tužku a papír, mám pár věcí, které jí chci říct.“</p>

<p>Cosi v jeho tónu hlasu způsobilo, že Vicki okamžitě zašátrala v postranní kapse sklápěcího křesla, a než začal mluvit, podařilo se jí vyhrabat propisku a malý zápisníček se skvrnami od kávy. Když skončil, splynulo jí ze rtů tiché: „Panebože, Miku, mám to chápat tak, že nadřízení o tomhle tvém vzkazu nic nevědí?“ Slyšela, jak si unaveně povzdechl, a než stačil promluvit, řekla: „Zapomeň na to. Hloupá otázka.“</p>

<p>„Nechci, aby se to opakovalo, Vicki. Noviny to začaly, noviny to taky mohou skončit.“</p>

<p>Vicki přejela očima údaje o životě a smrti Annie Hendlové, zaznamenané úhledným a dokonale čitelným rukopisem na třech listech papíru, a pochopila Celluciho hněv a frustraci. Jejich ozvěna jí přejela po páteři studenými prsty. „Udělám, co budu moci.“</p>

<p>„Doufejme, že to bude stačit.“</p>

<p>Poznala konečný tón prohlášení, věděla, že se chystá zavěsit, a vykřikla jeho jméno. Těch několik vteřin, které uběhly, než si mohla být jistá, že ji slyšel, byly nejdelší, jaké poslední dobou zažila.</p>

<p>„Co?“ zavrčel.</p>

<p>„Dnes večer budu doma.“</p>

<p>Slyšela, jak oddechuje, takže věděla, že je ještě na drátě.</p>

<p>„Díky,“ řekl konečně a klapnutí, s jakým položil sluchátko, bylo takřka jemné.</p>

<p>~~~</p>

<p>Z místa, kde seděla u zadní stěny restaurace Druxy’s, viděla Vicki nejen na dveře, ale skrz veliká okna i větší část ulic Bloorova a Yongova. Dospěla k závěru, že příběh je příliš důležitý, než aby mohla riskovat možné nedorozumění po telefonu, a přemluvila Anne, aby se s ní sešla na oběd. Věděla, že při schůzce mezi čtyřma očima bude mít lepší naději fejetonistku přesvědčit o tom, že tisk má zodpovědnost postarat se, aby nebyly další Annie Hendlové.</p>

<p>Potáhla za kraj lepenkového podšálku. Henry chtěl zastavit tiskovou „upíří kampaň“ kvůli vlastní ochraně a Vicki byla ochotna pro to udělat, co bylo v jejích silách. Měla si uvědomit, že Henry není jediný, komu hrozí nebezpečí. Lepenka se roztrhla a Vicki zaklela, když si polila ruku horkou kávou.</p>

<p>„Ty jsi mi pěkný detektiv. Mohla bych tě vzít po hlavě dřevěnou tyčí a nikdy by ses nedozvěděla, že jsem tu byla.“</p>

<p>„Jak…?“</p>

<p>„Přišla jsem malými dveřmi ve východním rohu, ó vyšetřovatelko.“ Anne Fellowsová vklouzla do židle naproti Vicki a nasypala si do kávy první ze čtyř sáčků cukru. „A teď mi pověz, co máš tak důležitého, že jsi mě kvůli tomu vytáhla do deště.“</p>

<p>Šťourajíc do rozlité kávy míchací tyčinkou, Vicki uvažovala, jak má začít. „Dnes ráno zavraždili ženu…“</p>

<p>„Hrozně nerada ti kazím dramatický efekt, zlatíčko, ale každé ráno někdo zabije nějakou ženu. Co je právě na téhle tak zvláštního, že ses rozhodla se mnou o to podělit?“</p>

<p>„Tenhle případ je jiný. Mluvila jsi dnes s někým od novin? Slyšela jsi zprávy?“</p>

<p>Anne převrátila oči nad sendvičem s hovězím z konzervy a se sýrem. „Dej mi svátek, Vicki. Je velikonoční neděle a já mám volno. Dost na tom, že se musím v téhle špíně brodit celý týden.“</p>

<p>„Tak mi dovol, ať ti povím o Annie Hendlové sama.“ Vicki přejela očima poznámky, spíše proto, aby si utřídila myšlenky, než kvůli informacím. „Začalo to u novin a jejich článků o upírech…“</p>

<p>„Ještě ty s tím začínej! Nevěřila bys, co magorů posledních pár týdnů volá každý den do redakce.“ Anne si dala hlt kávy, zamračila se a nasypala si do ní další sáček cukru. „Nemluv mi o tom, že se děti bojí a že po mně chceš, abych napsala, že žádní upíří nejsou.“</p>

<p>Vicki pomyslela na Henryho, skrytého před denním světlem necelé dva bloky od této restaurace, a na mladou ženu, která byla probodnuta naostřenou hokejkou, přičemž síla úderu ji nejen zabila, ale také připíchla k zemi jako motýla na špendlík. „Přesně to chci, abys napsala,“ procedila skrze zaťaté zuby. Podala jí každý příšerný detail Anniiny smrti, jako by stála na lavici svědků, hlasem zcela prostým všech emocí. Byl to jediný způsob, jakým jí je mohla sdělit, aniž by křičela nebo začala něčím házet.</p>

<p>Anne brzy odložila sendvič a už jej znovu nezvedla.</p>

<p>„Tisk to všechno začal,“ uzavřela to Vicki. „Teď je na tisku, aby to také skončil.“</p>

<p>„Proč jsi zavolala mě? Na místě činu byli reportéři.“</p>

<p>„Protože jsi mi jednou říkala, že rozdíl mezi reportérem a fejetonistou spočívá v tom, že fejetonista si může dovolit otázky nejen pokládat, ale pokoušet se na ně i odpovídat.“</p>

<p>Anne povytáhla obočí. „Ty si to pamatuješ?“</p>

<p>„Nejsem zapomnětlivá.“</p>

<p>Obě ženy se podívaly na listy poznámek a Anne si lehce odfrkla. „Ty se máš.“ Shrábla je, a když Vicki přikývla, strčila si je do batůžku. „Udělám, co budu moct, ale nic ti neslibuju. Tohle město je plné cvoků, a ne všichni čtou, co já píšu. Předpokládám, že se tě nemám ptát, odkud máš všechny informace.“ Většinu tvořily drobnosti, k jakým se tisk obvykle nedostane. „No, to je jedno.“ Vstala. „Můžu to napsat tak, abych se o Cellucim vůbec nezmínila. Doufám, že si uvědomuješ, že jsi mi zničila neděli.“</p>

<p>Vicki přikývla a zmačkala prázdný kelímek. „Veselé Velikonoce.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Henry Fitzroy právě nemůže přijít k telefonu, ale pokud po zaznění tónu zanecháte jméno, číslo a důvod, proč voláte, spojí se s vámi, jakmile to bude možné. Děkuji. A pokud jsi to ty, Brendo, budu to mít hotové v termínu. Nedělej si starosti.“</p>

<p>Když zazněl tón, Vicki právě uvažovala, kdo je asi Brenda a o čem mluvil. Pak si vzpomněla na kapitána Macho a mladou dámu s dmoucími se ňadry. Představa upíra s telefonním záznamníkem ji nepřestávala bavit, i když si uvědomovala její praktické stránky – stvůry noci, vítejte ve dvacátém století. „Henry, tady je Vicki. Podívej, nemá smysl, abych k tobě dnes v noci chodila. Nic nového nevíme a já ti s kolíkováním pomoct nemůžu. Kdyby se něco dělo, zavolej mi. Jestli ne, zítra se ozvu.“ Zamračila se a zavěsila. Na záznamnících bylo něco, co způsobovalo, že její hlas zněl vždycky jako Jack Webb, když vypráví v rozhlasovém seriálu <emphasis>Zátah. </emphasis>„Měla jsem dánský sýr,“ zamumlala si pro sebe a posunula si brýle na nose. „V pátek jsem měla preclík.“</p>

<p>Popadla kabát a tašku a zamířila ke dveřím. Až Celluci odejde ze stanice, čekají ho Velikonoce u babičky, strávené ve společnosti všemožných tetiček, strýčků, bratranců a jejich potomků. Probíhalo to tak o každých svátcích a neexistovala dobrá výmluva, aby se tomu vyhnul, pokud nebyl opravdu v práci. Jestli od nich nedostane, co potřebuje, a Vicki pochybovala, že by to bylo možné vzhledem k tomu, co se stalo Annie Hendlové – i kdyby byla jeho rodina kdovíjak milující a plná podpory, jednoduše nerozuměla, nemohla rozumět jeho hněvu a frustraci – bude u ní nejpozději v osm. Zatím si během odpoledne stihne projít protokoly alespoň z jednoho obvodu.</p>

<p>Zrovna když zamykala dveře, začal zvonit telefon. Zastavila se a hleděla do bytu deseticentimetrovou škvírou ve dveřích. Henry to být nemohl. Celluci to taky nebude. Coreen byla mimo město. Nejspíš volala matka. Zavřela dveře. Na pocit viny dnes neměla náladu.</p>

<p>~~~</p>

<p>„…stejně jako všechny kabely, zdroj a ochranu proti přepětí. Ve zkratce, kompletní sestava.“ Vicki poklepala na protokol koncem tužky. To, co věděla o počítačích, se dalo snadno napsat na hlavičku špendlíku, a ještě by tam mělo pár andělů dost místa na tango, ale jestli četla čísla správně, tak vedle sestavy, kterou někdo ukradl ze zamčeného a střeženého obchodu s počítači, vypadala její vlastní jako kuličkové počítadlo.</p>

<p>„No to se podívejme. Jestli to není naše Okřídlená bohyně vítězství!“</p>

<p>Vickiiny rty se stáhly do zavrčení. Povytáhla oba koutky o milimetr vzhůru a skoro se jí podařilo vykouzlit úsměv. „Rotný Gowan, jak nečekané potěšení.“</p>

<p>Gowan se nijak nenamáhal skrývat vlastní zavrčení. Shrábl protokoly ze stolu a prudce se obrátil ke službukonajícímu důstojníkovi. „Co tady kurva dělá ta civilistka?“ Zatřepal ve vzduchu pěstí třímající protokoly. „A kde vzala povolení číst tohle?“</p>

<p>„No, já…“ začal důstojník.</p>

<p>Gowan ho utnul. „A kdo jsi kurva ty? Tohle je moje stanice a já tady určuju, kdo sem smí, a kdo ne.“ Otočil se pupkem k Vicki, která rychle vstala, než se mu mohlo podařit odsunout stůl až ke stěně a uvěznit ji za ním. „Tahle zkurvená civilistka nemá v téhle budově co pohledávat, ať už kdysi bývala sebelepší vyšetřovatelka.“</p>

<p>„Ať si nepřivodíte infarkt, pane rotný.“ Vicki se nasoukala do kabátu a hodila si přes rameno kabelku. „Už jsem na odchodu.“</p>

<p>„To bych kurva řekl, že jsi na odchodu, a už se sem nevrátíš, Nelsonová. To si piš.“ Na krku mu naběhly žíly a v jeho bledých očích to zaplálo nenávistí. „Je mi fuk, komu jsi musela vykouřit, abys dostala svou hodnost, ale teď už ji nemáš. Na to taky nezapomínej!“</p>

<p>Vicki cítila, jak jí v čelisti cuká úsilím neztratit sebeovládání. Tužka, kterou svírala v pravé ruce, praskla a zvuk lámaného dřeva zazněl ztichlou stanicí jako výstřel z pistole. Radistka vyskočila ze židle, ale ani ona, ani službukonající důstojník nevydali ani hlásku. Zdálo se, že nedýchají. Jedním krátkým, přesným pohybem hodila Vicki obě půlky tužky do odpadkového koše a udělala krok vpřed. Její svět se zúžil na dva vodnaté modré kruhy, které na ni hleděly zpod stříbrně šedého obočí. Udělala další krok, čelisti sevřené tak pevně, že jí hučelo v uších.</p>

<p>„Jen do toho,“ provokoval ji. „Jen si něco zkus. Budeš mít náramky tak rychle, že než hlavě dojde, co se vlastně stalo, prdel už bude sedět v zadržovací cele.“</p>

<p>Vicki se zuby nehty podařilo udržet temperament na uzdě. Kdyby ztratila nervy, ničeho by tím nedosáhla, a i když si to nechtěla přiznat, Gowan měl pravdu. Už neměla hodnost, která by ji chránila jak před ním, tak před systémem. Nějak se jí podařilo najít cestu ze stanice skrz rudou mlhu vzteku.</p>

<p>Na schodech se roztřásla a musela se opřít o zábradlí, dokud to nepřešlo. Za sebou slyšela, jak Gowan znovu zvedá hlas. Tentokrát dopadne hněv plnou silou na službukonajícího důstojníka a ji dohánělo k zuřivosti, že s tím nemůže vůbec nic dělat. Kdyby věděla, že se rotný zastaví na stanici i v den dovolené, nedostaly by ji tam ani všechny pekelné hordy.</p>

<p>Přestože zoufale toužil být detektivem, Gowan se nikdy nedostal z uniformy. Zcela ignoroval skutečnost, že sbor v mnoha aspektech řídili právě rotní, a prahl po hodnosti inspektora tak usilovně, až ji cítil na dosah ruky, nicméně pak byl dvakrát přeskočen při povyšování a uvědomil si, že teď už cíle nikdy nedosáhne. Proto tak nenáviděl Vicki a nenáviděl ji ještě o to víc, že byla žena, která porážela muže na jejich vlastním hřišti, ale nejvíce ze všeho ji neodvolatelně nenáviděl za to, že mu kvůli ní udělili důtku, když ho přistihla, jak v zadržovací cele mlátí jednoho kluka.</p>

<p>Vicki jeho city opětovala. <emphasis>Moc vždy přitahuje právě ty, kteří mají sklon ji zneužívat. </emphasis>Tuhle poučku z přednášky na policejní akademii nikdy nezapomněla. Byly dny, kdy si ji vybavovala lépe než jindy.</p>

<p>Příliš napjatá, než aby jela městskou hromadnou dopravou, mávla na taxík, posílajíc k čertu dvacet babek, které jí bude cesta domů nejspíš stát.</p>

<p>Odpoledne nebyla úplná ztráta času. S informacemi o ukradené sestavě se hodlala obrátit na kamaráda, který se vyznal v počítačích, a zeptat se ho, jestli by nevěděl, k čemu by se taková sestava dala využít. Měla podezření, že v podstatě k čemukoliv – ale za zeptání nic nedá a možná je to zase o kousek přiblíží k vyvolavači démonů.</p>

<p>Usedla na zatuchlinou páchnoucí sedadlo a sledovala kapky deště pleskající o špinavá okna taxíku. <emphasis>Koneckonců, kolik může být v Torontu hackerů s černými koženými bundami, útočnými puškami a osobními démony?</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>Celluci se objevil těsně po deváté.</p>

<p>Vicki stačil jediný pohled na výraz v jeho tváři a řekla: „Jednali s tebou v sametových rukavičkách.“</p>

<p>„Jako by chodili po vaječných skořápkách,“ přikývl zamračeně.</p>

<p>„Mysleli to dobře.“</p>

<p>„Neříkej mi, jak to mysleli.“ Přehodil kabát přes křeslo. „Já dobře vím, jak to mysleli!“</p>

<p>Po hádce, která se následně rozhořela, se oba cítili ochablí a vyždímaní. Když skončila, když skončila i její nevyhnutelná dohra, shrnula Vicki Cellucimu vlhké vlasy z čela a jemně ho políbila. Povzdechl si, aniž otevřel oči, jen ji pevněji sevřel v náručí. Chytila dvěma prsty přikrývku, přehodila ji přes oba dva a natáhla se, aby zhasla.</p>

<p>Existuje velmi dobrý důvod, proč si všichni policisté vypěstují takový či onaký návyk. Během čtyř let jejich vztahu, až do doby, kdy odešla ze sboru, fungovala jako Celluciho bezpečnostní ventil a on jí oplácel stejnou mincí. To se nemuselo změnit jen proto, že se změnila situace. Nevěděla, co dělal během osmi měsíců, kdy spolu nemluvili. A ani to vědět nechtěla.</p>

<p>Trochu si rozložila jeho váhu a zavřela oči. Kromě toho, vzato kolem a kolem, ona by také brzy měla přestat spát sama. Bylo by hezké mít se ke komu přitisknout, až přijdou noční můry.</p>

<p>~~~</p>

<p>Stromy kolem hřbitova se pod náporem větru ohýbaly takřka v půli a jejich siluety se divoce zmítaly. Henry se otřásl. Po třech nocích čekání se stal popudlivým a toužil po jakékoli konfrontaci. Dokonce i porážka by byla lepší než další čekání. V démonologii zely velké mezery ponechávající široký prostor představivosti a jeho představivost mezery úslužně vyplňovala.</p>

<p>Stezka moci, stále čekající na ukotvení, mrzutě pulzovala, značně osláblá po velikonoční neděli a Kristově symbolickém zmrtvýchvstání.</p>

<p>Pak se změnila.</p>

<p>Pulz se zrychlil a temnota se začala prohlubovat a přetvářet v cosi jiného než jen noc.</p>

<p>Henry věděl, že někde byl nakreslen pentagram, zažehnut oheň a začala invokace. Napjal se, smysly v pohotovosti, připravený při prvním signálu uzavřít vlastní pentagram. To bylo ono. Nejprve nižší démon a pak, pokud se mu jej nepodaří zastavit, vyšší a s ním i konec světa. Pozvedl ruku ve znamení kříže. „Pane, dej mi sílu,“ modlil se.</p>

<p>Další věc, kterou si pamatoval, byla, jak klečí na vlhké zemi, ze světloplachých očí se mu řinou slzy a za víčky mu vesele tančí vybledlé obrazy.</p>

<p>~~~</p>

<p>Na uhlíky dopadla třetí kapka krve a vzduch nad pentagramem se zachvěl a změnil. Norman se posadil na paty a čekal. Dnes odpoledne si zjistil, kde Coreen bydlí – proniknout k záznamům studentů bylo tak snadné, že ho to až uráželo. Dnes v noci už k žádným chybám nedojde a ona zaplatí za to, co mu udělala.</p>

<p>Pulzování v jeho hlavě zesílilo natolik, až se zdálo, jako by spolu s ním hučel celý svět.</p>

<p>Zamračil se. Chvění vzduchu se stalo zřetelnějším a objevil se mlhavý obrys démona. Skoro se zdálo, že s něčím bojuje a seká drápy po neviditelném nepříteli. Jeho ústa se otevřela v bezhlesném výkřiku a náhle byl pentagram prázdný.</p>

<p>Ve stejném okamžiku vzplanuly uhlíky v <emphasis>hibači </emphasis>s takovou prudkostí, že se Norman musel vrhnout dozadu, pokud se nechtěl nechat sežehnout. Z hučení se stalo vysoké pištění. Zakryl si uši rukama, ale pokračovalo to dál a dál a dál.</p>

<p>Po třech či čtyřech vteřinách dvoumetrových plamenů se tvrzená ocel kamínek roztekla, plameny pohasly a závan větru ze středu pentagramu nejen zhasl svíčky, ale také jimi mrštil o stěnu, kde se roztříštily.</p>

<p>„To je n-nemožné,“ koktal do nastalého ticha. V uších mu stále zvonilo ozvěnou, ale dokonce i hučení umlklo a zanechalo po sobě jen palčivé ticho. I když se část jeho mysli tetelila strachem, jiná nevěřila vlastním očím. Žár tak silný, že roztavil litinové <emphasis>hibači</emphasis>, by měl zničit i budovu.</p>

<p>Natáhl třesoucí se ruku a dotkl se louže kovu – všeho, co zbylo z jeho maličkého grilu. Na špičkách prstů to zasyčelo a o zlomek vteřiny později ucítil bolest.</p>

<p>Bolest tak palčivou, že ani nemohl křičet.</p>

<p>~~~</p>

<p>Když se mu konečně vrátil zrak, postavil se Henry s námahou na nohy. Takový úder nedostal už několik století. Proč ho nenapadlo, že to mohl způsobit příchod pána démonů, neměl nejmenší tušení, ale opravdu jej to nenapadlo, dokonce ani v prvních vteřinách paniky ze slepoty.</p>

<p>„Tak co to tedy bylo?“ otázal se, opřel se o betonového anděla a oklepával si bahno z kolen. Už skoro necítil ani signaturu moci invokace. Stáhla se tak daleko, jak jen mohla, aniž by se zcela vrátila zpět do pekel. „Nějaké nápady, pane nebo paní…“ řekl a otočil se, aby si přečetl jméno na náhrobku. V kameni u andělových nohou našel vyrytou odpověď.</p>

<p>CHRISTUS RESURREXIT! <emphasis>Kristus vstal z mrtvých.</emphasis></p>

<p>Henry Fitzroy, upír, vychovaný jako dobrý katolík, klesl zpět na kolena a odříkal zdrávas – jen pro všechny případy.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Jedenáct</p>

<p>Coreen proklouzla dvoukřídlými dveřmi chvíli před tím, než měla začít hodina, a prošla přednáškovým sálem k hloučku přátel. Její oči měly křehký, průsvitný výraz získaný nedostatkem spánku a nadbytkem pláče. Dokonce i její jasně rudé vlasy se zdály pobledlé a rozcuchané.</p>

<p>Hlouček se rozestoupil a vpustil ji mezi sebe, usadil ji do bezpečí svého středu a nabízel jí výrazy zděšení a soucitu. I když se Janet kamarádila se všemi z nich, Coreen ji viděla jako poslední, a to dodalo jejímu žalu naléhavost, kterou ostatní pociťovat nemohli.</p>

<p>Nikdo z nich, a nejméně ze všech Coreen, si nevšiml výrazu nenávisti, který se objevil ve tváři Normana Birdwella pokaždé, když pohlédl jejich směrem.</p>

<p><emphasis>Jak se opovažuje být stále naživu, když jsem řekl, že má zemřít.</emphasis></p>

<p>Hučení se vrátilo někdy v noci a každý jeho pulz Normana ujišťoval, že on svou moc neztratil, každý pulz se dožadoval, aby Coreen zaplatila.</p>

<p>Coreen se stala zosobněním všech, kteří se mu kdy smáli. Každé kurvy, která by roztáhla nohy celému fotbalovému mužstvu, ale jemu ne. Každého nabušeného debila, který ho odstrčil stranou, jako by tam nebyl. No, on tady byl a hodlal to všem dokázat. Vypustí démona na všechny – ale Coreen musí zemřít jako první.</p>

<p>Velmi opatrně přesunul ovázanou ruku z klína na opěradlo židle. Poté co strávil v podstatě bezesnou noc, se před přednáškou zastavil ve studentském lékařském centru. Kvalita jeho služeb, údajně hrazená ze studijního fondu, ho nijak neohromila. Nejprve byl nucen čekat, než přišli na řadu dva lidi, kteří dorazili před ním – ačkoli on očividně trpěl většími bolestmi – a pak mu ještě ta kráva pitomá způsobila další, když mu utáhla obvaz. Navíc ani nechtěli slyšet jeho pracně vymyšlenou historku o tom, jak se mu to stalo.</p>

<p>Nešikovně si položil do klína kufřík a vytáhl z něj malý černý notes, který si koupil už na střední škole, aby si měl kam zapisovat telefonní čísla holek. Prvních čtyři či pět stran bylo zuřivě vyrváno a na další straně, která následovala, si pod slovo <emphasis>Coreen </emphasis>zapsal: <emphasis>Studentské lékařské centrum.</emphasis></p>

<p>Od nynějška byl Norman Birdwell rozhodnut nezůstat nikomu nic dlužen.</p>

<p>Nechápal, kde se včera v noci stala chyba. Jeho provedení rituálu bylo dokonalé. Démona zastavil zásah nějaké jiné síly. Něco zastavilo <emphasis>jeho </emphasis>démona. Norman se zamračil. Zjevně byly ve hře i mocnější síly než tvor, kterého povolal, aby konal jeho vůli. To se mu vůbec nelíbilo. Jak se to něco opovažovalo být schopné plést se mu do cesty?</p>

<p>Viděl pouze jediné řešení. Bude si muset opatřit silnějšího démona.</p>

<p>Po přednášce zamířil do přední části učebny a postavil se mezi profesora a dveře. Během let si mnohokrát ověřil, že nejlepší způsob, jak získat odpovědi, je zablokovat únikovou cestu.</p>

<p>„Profesore Leighu? Potřebuji s vámi mluvit.“</p>

<p>Profesor rezignovaně odložil těžký kufřík zpátky na katedru. Vždy se snažil být dostupný, když ho studenti potřebovali, protože si uvědomoval, že pár zodpovězených otázek občas dokáže objasnit problém, který by jinak zabral celý semestr, ale Norman Birdwell byl schopen zahnat ho do kouta jen proto, aby dokázal, jak je chytrý. „O co jde, Normane?“</p>

<p><emphasis>O co vlastně jde? </emphasis>Hučení zesílilo natolik, že mu ztěžovalo přemýšlení. S úsilím se mu podařilo vykoktat: „Jde o mou seminární práci. Minule jste říkal, že kromě zástupů nižších démonů existují také páni démonů. Mohu tedy předpokládat, že páni démonů jsou mocnější?“</p>

<p>„Ano, Normane, to můžete.“ <emphasis>Krátce zauvažoval nad tím, co si ten mladík udělal s prsty. Nejspíš je strkal, kam neměl, metaforicky řečeno…</emphasis></p>

<p>„No, jak poznáte, co přijde? Chci říct, když vyvoláte démona, jak si můžete být jistý, že to, co přijde, bude pán démonů?“</p>

<p>Profesor Leigh povytáhl obočí. Začínal mít pocit, že tenhle seminář mu byl čert dlužen. „Rituály, kterými se vyvolávají démoni, jsou nesmírně komplikované, Normane…“</p>

<p>Norman se skoro ušklíbl. Instrukce k provádění rituálů byly sice poměrně mlhavé, ale sotva se daly označit za komplikované. O tom by samozřejmě profesora v životě nepřesvědčil. Profesor Leigh si myslel, že ví všechno. „Jak se od nich liší ty, jimiž se vyvolávají páni démonů?“</p>

<p>„No, pro začátek je zapotřebí znát jméno.“</p>

<p>„Kde ho najdu?“</p>

<p>„Nehodlám dělat výzkum za vás, Normane.“ Profesor zvedl kufřík a zamířil ke dveřím v očekávání, že mu Norman uhne z cesty. Norman zůstal stát, kde byl. Tváří v tvář volbě mezi přetlačováním a rezignací si profesor Leigh povzdechl a rezignoval. „Doporučuji, abyste si promluvil s doktorkou Sagarovou z oddělení vzácných svazků Torontské univerzity. Ta by mohla mít něco, co by vám mohlo pomoci.“</p>

<p>Norman chvíli zvažoval hodnotu informace, pak přikývl a udělal krok stranou k tabuli. Bylo to sice méně, než chtěl, ale byl to alespoň začátek a do půlnoci mu stále zbývalo deset hodin.</p>

<p>„Dobře. Zavolám doktorce Sagarové a řeknu jí, že přijdete.“ Jakmile se ocitl v bezpečí školní chodby, objevil se na profesorově tváři široký úsměv. Skoro si přál, aby u toho mohl být a vidět, co se stane, když se neodolatelná síla střetne s nepohnutelným objektem. Skoro.</p>

<p>~~~</p>

<p>Jak stál a čekal na autobus, plesklo o Normanovu tvář několik mokrých sněhových vloček. Přenesl váhu z nohy na nohu a byl rád, že si dnes vzal tenisky – kovbojské boty, jak zjistil, takřka postrádaly jakoukoli izolaci proti chladu. Černá kožená bunda ho udržela v rozumné míře v teple, ačkoli její třásně neustále povlávaly a švihaly ho zezadu do krku.</p>

<p>Když viděl přijíždět autobus, přesunul se k obrubníku, ale hned vzápětí se přes něj převalila vlna čekajících studentů a odstrčila ho téměř až na konec řady. Veškeré jeho pokusy o udržení pozice se setkaly s neúspěchem, takže to nakonec vzdal a pomalu se šoural vpřed s davem a tiše soptil.</p>

<p><emphasis>Jen počkejte</emphasis>… Norman si přehmátnul rukou na držadle kufříku, nevšímaje si, jak jím mlátí vedle stojícího člověka do holeně. <emphasis>Až budu mít svého pána démonů, už nebudou žádné další řady, žádné autobusy, žádné ostré lokty. </emphasis>Upřel vražedný pohled na záda vysokého hubeného chlapíka, jemuž řečené lokty patřily. Jakmile se k tomu dostane, připíše si ho na seznam.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki se nechala pohltit davem studentů a dovolila, aby ji nesl dveřmi autobusu ven. Pozorné poslouchání cizích rozhovorů během dlouhé cesty ji poučilo o dvou věcech: že se od dob, kdy sama chodila na univerzitu, nic podstatného nezměnilo a že sloveso „říká“ podle všeho zmizelo z běžného užívání.</p>

<p>„…a táta furt, že prý jestli si budu brát auto, tak že musí vědět, kam jdu a…“</p>

<p><emphasis>A co mě na tom opravdu nejvíc deprimuje, je skutečnost, že angličtinu má určitě jako hlavní předmět. </emphasis>Když se konečně ocitla na chodníku, přitáhla si Vicki kabát a krátce se ohlédla na autobus za sebou. Právě zavíral dveře za posledním ze studentů prchajícím z univerzitního městečka a pak se, plně naložený, dal pomalu a nemotorně do pohybu. No tak to by bylo, už si to znovu nerozmyslela dobrých pětačtyřicet minut.</p>

<p>Cítila se trochu jako blázen, ale tohle byl nejlepší nápad, na který se jí podařilo přijít. S trochou štěstí jí bude vedoucí katedry informatiky schopen – a ochoten – říci, kdo by pravděpodobně mohl vlastnit a umět využít ukradenou počítačovou sestavu. Coreen by také mohla mít pár informací, které by jí pomohly najít tuhle živou jehlu v kupce sena, ale když jí Vicki dnes v 8:30 volala, v jejím bytě to nikdo nebral.</p>

<p>Posunula si brýle na nose a vydala se napříč parkovištěm, dívajíc se cestou po černých kožených bundách. Jak poznamenal Celluci, byla jich tu spousta, na mužích i ženách. Vicki věděla až příliš dobře, že fyzický vzhled nemá nic společného se schopností páchat zločiny, ale přesto se rozhlížela kolem. Vyvolavač démonů přece musí vykazovat známky takového zla i navenek.</p>

<p>~~~</p>

<p>Norman se vecpal na první uvolněné sedadlo. Kvůli zraněné ruce měl správně mít nárok na volné místo hned, jak nastoupil do autobusu, ale nikdo z jeho sobeckých, sebestředných spolužáků nevstal, i když provrtával pohledem všechny i jednoho každého zvlášť. Stále v rozmrzelé náladě vytáhl z kapsy u košile kalkulačku a začal vypočítávat, kolik času bude v centru města potřebovat. Právě v tuto chvíli chyběl na hodině analytické geometrie. Byla to první hodina, ze které se kdy ulil. Jeho rodiče by z toho dostali amok. Bylo mu to jedno. I když usilovně sbíral jedno A či A plus za druhým – vedl si pečlivé záznamy o všech známkách, které kdy dostal – během posledních pár dnů si uvědomil, že existují i důležitější věci.</p>

<p>Jako třeba vyrovnávání účtů.</p>

<p>Když autobus konečně přisupěl ke stanici metra, byl Norman stále hluboce ponořen do příjemného snění o novém uspořádání světa, v němž všichni svalnatí idioti a jim podobní dostali, co jim patřilo, a on sám získal uznání a ženy, které si zasloužil. S bradou vztyčenou pyšně nakráčel na nástupiště, zcela povznesen nad povytažená obočí a úšklebky, které ho provázely. Svět, kde bude vládnout Norman Birdwell, bude zařízen tak, aby si Normana Birdwella patřičně vážil.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Doktorka Sagarová?“</p>

<p>„Co zas?“</p>

<p>Normana příkrý tón staré dámy poněkud zarazil. Ještě ji o nic nepožádal. „Profesor Leigh říkal, že si s vámi mám promluvit.“</p>

<p>„O čem?“ sjížděla ho pohledem zpoza brýlí.</p>

<p>„Dělám na projektu o démonech…“</p>

<p>„O těch ze školské rady?“ vyprskla, a když nijak nereagoval, zavrtěla hlavou. „To byl vtip.“</p>

<p>„Aha.“ Norman si ji mžouravě prohlížel, rozladěn nedostatečným osvětlením. Už dost na tom, že sama místnost oddělení vzácných svazků byla poměrně temná – pro začátek by stačilo instalovat několik řad zářivek, než se podaří celou zatuchlou hromadu digitalizovat – ale přednést návrh vedení školy by byla jen ztráta času. Na stůl vrhala kruh zlatavého světla jedna mosazná lampa, ale tvář doktorky Sagarové zůstávala ve stínu. Rozhlédl se kolem a hledal vypínač na zdi. Žádný ale neviděl.</p>

<p>„No?“ Doktorka Sagarová poklepala prstem na velký notes na stole. „Co má podle profesora Leigha váš projekt společného se mnou? Když mi volal, byl v tomto ohledu značně nekonkrétní.“</p>

<p>„Potřebuji najít něco o pánech démonů.“ Jeho hlas se přizpůsobil rytmu pulzování.</p>

<p>„Pak potřebujete grimoár.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Řekla jsem,“ vyslovovala pomalu a pečlivě, jako by mluvila s idiotem, „že potřebujete grimoár, starobylou a prakticky mytickou knihu démonologie.“</p>

<p>Norman se předklonil a trochu zašilhal, když se dostal do zóny světla stolní lampy. „Máte nějaký?“</p>

<p>„Ten váš profesor Leigh si to zjevně myslí.“</p>

<p>Norman zaskřípal zuby a vyslovil tiché přání, aby se Torontská univerzita více řídila vlastním důchodovým řádem. Tahle stará dáma byla očividně senilní. „A máte?“</p>

<p>„Ne.“ Propletla prsty a opřela se o opěradlo židle. „Ale jestli ho vážně chcete, doporučuji vám kontaktovat jistého mladíka jménem Henry Fitzroy. Přišel mě navštívit záhy poté, co se přistěhoval do Toronta. Jeho otec byl velký milovník starožitností. Zvláště knih. Daroval nám velkou část svazků, které tvoří naši sbírku. Bůh ví, co všechno mladý pan Henry zdědil.“</p>

<p>„Tenhle Henry Fitzroy má grimoár?“</p>

<p>„Vypadám snad jako Bůh? Nevím, co má, ale představuje vaši nejlepší šanci v celém městě.“</p>

<p>Norman vytáhl z kufříku elektronický diář. „Máte jeho číslo?“</p>

<p>„Ano. Ale nehodlám vám ho dát. Máte jeho jméno, najděte si ho. Jestli není v telefonním seznamu, očividně nechce být obtěžován.“</p>

<p>Norman na ni užasle hleděl. Nemohla mu to prostě jen tak neříct. Nebo ano? Pulzování mezi ušima začalo znít jako tympány.</p>

<p>Ano, mohla.</p>

<p>„Přeji hezké odpoledne, mladý muži.“</p>

<p>Norman na ni nepřestával hledět.</p>

<p>Doktorka Sagarová si povzdechla. „Přeji hezké odpoledne,“ zopakovala pevným hlasem.</p>

<p>„Musíte mi říct…“</p>

<p>„Nemusím vám říkat vůbec nic.“ Kňourání spadalo do značně dlouhého seznamu charakterových vlastností, které nesnášela. „Vypadněte.“</p>

<p>„Nemůžete se mnou takhle mluvit!“ protestoval Norman.</p>

<p>„Můžu s vámi mluvit, jak mě napadne. Mám definitivu. A teď už půjdete, nebo mám zavolat knihovní ostrahu?“</p>

<p>S těžkým supěním se otočil na patě a zamířil ke dveřím.</p>

<p>Doktorka Sagarová se za ním dívala se svraštělým obočím a dvěma svislými vráskami na čele. Bude si o tom muset s profesorem Leighem promluvit. Zjevně se ještě nepřenesl přes to C mínus.</p>

<p>~~~</p>

<p><emphasis>Toho bude litovat. </emphasis>Norman si to rázoval tichým a šerým oddělením vzácných svazků a zabočil ke vstupnímu turniketu. <emphasis>Všichni toho budou litovat! </emphasis>Východ se nacházel na druhé straně pultu ostrahy. <emphasis>Jestli se mi bude ještě někdo smát, je po něm.</emphasis></p>

<p>Opřel se o rameno turniketu, přičemž se mu mezi ním a pultem vzpříčil kufřík. Skřípění vyvolalo překvapený výkřik ostrahy.</p>

<p>„Ne, nepotřebuji vaši pomoc!“ zavrčel Norman. Zamával ovázanou rukou a trhl kufříkem, čímž ho zapříčil ještě těsněji. „To je všechno vaše vina,“ zavrčel, když se strážný přišel podívat, co by se s tím dalo dělat. „Kdybyste stavěli tyhle věci pořádně, bylo by tu dost místa!“</p>

<p>„Kdybyste procházel opatrněji…“ zamumlal strážný, zatímco manipuloval mechanismem a doufal, že nebude muset volat údržbáře.</p>

<p>„Nemůžete se mnou mluvit tímhle způsobem. Nebyla to moje vina.“ A navzdory pramálo důstojné poloze se Norman narovnal a pohlédl strážnému přímo do očí. „Kdo je váš nadřízený?“</p>

<p>„Cože…“ Strážný, ačkoli se nikdy nepovažoval za člověka s příliš bujnou fantazií, měl najednou velmi zvláštní pocit, jako by si ho očima rozezleného mladíka prohlíželo cosi, co není ani vzdáleně lidské. Cítil se najednou podivně slabý v kolenou a zoufale se snažil uhnout pohledem.</p>

<p>„Váš nadřízený, kdo je to? Budu si na vás stěžovat a vy přijdete o práci.“</p>

<p>„A já co?“</p>

<p>„Slyšel jste mě dobře.“ Ještě jedno silné trhnutí a kufřík, na jedné straně silně poškrábaný, byl volný. „Jen počkejte!“ Norman vycouval ze dveří, přičemž málem povalil dva studenty, kteří se snažili vejít. Věnoval zmatenému strážnému ošklivý pohled. „Však uvidíte!“</p>

<p>Když kráčel Bloorovou ulicí, cítil se už lépe. S každým krokem si představoval, jak vytahuje ty pitomé takzvané vzácné svazky z polic, hází je na chodník před sebou a pak je skopává pod kola aut. Ještě stále trochu zadýchaný vešel do telefonní budky u benzinky, aby našel jméno, které mu dala ta bláznivá stará ženská.</p>

<p>Žádný Henry Fitzroy v seznamu nebyl.</p>

<p>Norman upustil telefonní seznam na zem a skoro se rozesmál. Jestli si mysleli, že ho taková maličkost může zastavit…</p>

<p>Cestou zpátky do svého bytu si na černý seznam připsal doktorku Sagarovou, strážného v knihovně a jednoho nevrlého zaměstnance metra. Se jmény si moc starostí nedělal. Pán démonů bude určitě dost mocný na to, aby se obešel i bez nich.</p>

<p>Jakmile se dostal domů, přidal k nim souseda z hořejšího patra. Spíše z principu než z čehokoliv jiného, protože se mu zdálo, že přívaly heavy metalu valící se stropem ještě zesilují rytmické pulzování v jeho hlavě.</p>

<p>Proniknutí do systému telefonní společnosti mu zabralo ještě míň času, než si myslel, a to navzdory tomu, že musel pracovat jednou rukou.</p>

<p>Jediný uvedený Henry Fitzroy bydlel na Bloorově ulici Východ 278, blok 1407. Vzhledem k blízkosti budovy od křižovatky Yongovy a Bloorovy měl Norman podezření, že se jedná o dům tvořený drahými soukromými byty. Přejel pohledem vlastní maličký byteček. Jakmile vyvolá pána démonů, bude taky bydlet na takové adrese a v luxusu, jaký si zaslouží.</p>

<p>Ale nejprve bude muset získat grimoár, o němž si byl jistý, že ho Henry Fitzroy má – ta bláznivá bába se jen snažila dělat potíže.</p>

<p>Henry Fitzroy mu ho samozřejmě nepůjčí, nemá vůbec smysl se ho ptát. Lidi, kteří bydlí v takových domech, jsou na majetek strašně choulostiví. Jen proto, že mají spousty peněz, považují okolní svět za nehodný pozornosti a odmítnou i dokonale rozumnou žádost o zapůjčení knihy.</p>

<p>„Pravděpodobně vůbec neví, co vlastně má, a myslí si, že je to jen stará kniha, která má velkou cenu. <emphasis>Já </emphasis>vím, jak ji použít. To mi na ni dává veškeré právo.“ Vzít si knihu, která mu po právu náleží, to ani není krádež.</p>

<p>Norman se otočil a podíval se na louži kovu, která bývala <emphasis>hibači</emphasis>. Existoval pouze jediný způsob, jak získat majetek z přísně střežené budovy.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Děje se tu dneska něco?“ zeptal se Greg a vklouzl do čerstvě uvolněné židle. Měl raději chvíli počkat. Byla ještě teplá. Nesnášel sezení v židli, kterou zahřál cizí zadek.</p>

<p>„Pan Post ze 1620 se zase zasekl s autem na rampě,“ zasmál se Tim a poškrábal se ve vousech. „Vždycky, když se pokusil rozjet, sklouzl o kousek níž, zpanikařil a zase zabrzdil. Nakonec sjel až úplně dolů, tam se opřel o vrata a začal zase od začátku. Myslel jsem, že puknu smíchy.“</p>

<p>„Někteří lidé,“ poznamenal Greg, „prostě nemají na to, aby řídili auto bez automatické převodovky.“ Sklonil se a zvedl z podlahy nějaký balíček. „Co je to?“</p>

<p>Denní strážný se zarazil. Byl už napůl oblečený v hokejové bundě a sako jeho uniformy viselo na svém místě na věšáku. „Jo, tohle. Přišlo to dnes odpoledne, doporučeně z New Yorku. Pro toho spisovatele ze čtrnáctého. Zavolal jsem mu do bytu a nechal vzkaz na záznamníku.“</p>

<p>Greg položil balíček zpátky na podlahu. „Pan Fitzroy se pro to asi staví později.“</p>

<p>„Nejspíš.“ Tim se zastavil na druhé straně stolu. „Gregu, tak jsem přemýšlel.“</p>

<p>Starší strážný vyprskl. „To je nebezpečná činnost.“</p>

<p>„Ne, mluvím vážně. Přemýšlel jsem o panu Fitzroyovi. Už jsem tu čtyři měsíce a ještě jsem ho neviděl. Nikdy jsem ho nepotkal, když si šel pro poštu. Nikdy jsem neviděl, že by vyjížděl autem.“ Mávl někam k balíčku. „Nikdy se mi ho nepodařilo dostat k telefonu. <emphasis>Vždycky </emphasis>mluvím s jeho záznamníkem.“</p>

<p>„Já ho vídám skoro každou noc,“ poznamenal Greg a zhoupl se na židli.</p>

<p>„Jo, to mám právě na mysli. Vídáš ho v noci. Vsadím se, že jsi ho nikdy neviděl před západem slunce.“</p>

<p>Greg se zamračil. „Kam tím míříš?“</p>

<p>„Ty vraždy, jak je z těl vysáta krev, myslím, že to dělá pan Fitzroy. Myslím, že je upír.“</p>

<p>„Já myslím, že ses pomátl,“ prohlásil suše Greg a nechal přední nohy židle s hlasitým bouchnutím dopadnout na podlahu. „Henry Fitzroy je spisovatel. Nemůžeš od něj čekat, že se bude chovat jako normální člověk. A co se upírů týče…“ Sáhl dolů a vytáhl ze starého koženého kufříku dnešní výtisk bulváru. „Myslím, že by sis měl přečíst tohle.“</p>

<p>Teď, když Leafs začali po sedmi zápasech konečně vyhrávat, byla titulní stránka věnována hokeji. Annie Hendlová se musela spokojit s druhou stránkou.</p>

<p>Tim si článek přečetl, i když se nad některými delšími slovy musel trochu zamyslet. Když dočetl, zvedl Greg ruku, aby zarazil jeho reakci, a obrátil stránku. Sloupek Anne Fellowsové se nesnažil apelovat na zdravý rozum čtenářů. Místo toho vytěžil z vraždy Annie Hendlové veškeré emoce až do poslední špetky. Autorka svalovala vinu za její smrt v plné míře na média, přiznávala spoluúčast a požadovala, aby taktika zastrašování okamžitě skončila. <emphasis>Copak je na našich ulicích tak málo skutečných hrůz, že si musíme vymýšlet nové?</emphasis></p>

<p>„Oni si to všechno o těch upírech vymysleli?“</p>

<p>„Vypadá to tak. Nebo ne?“</p>

<p>„Jen aby se jejich noviny dobře prodávaly.“ Tim znechuceně zavrtěl hlavou. Posunul mu noviny zpátky po stole a ukázal na obrázek na první stránce. „Myslíš, že Leafs vydrží letos až do konce?“</p>

<p>Greg se zasmál. „To už je myslím pravděpodobnější, že je Henry Fitzroy opravdu upír.“ Mávl mladšímu strážnému odcházejícímu z budovy na rozloučenou a pak se vrátil za stůl, aby otevřel dveře paní Hughesové a jejímu mastifovi.</p>

<p>„K noze, Owene! On o tvoje polibky nestojí!“</p>

<p>Greg si otíral tvář a díval se, jak se obrovský pes s paní Hughesovou ve vleku vřítil do výtahu. Kdykoli Owen prošel vstupní chodbou, zdála se mu o něco menší. Zkontroloval, jestli zámek venkovních dveří správně zapadl – šel trochu ztuha, bude si muset promluvit s údržbářem – a pak se vrátil ke stolu a zvedl noviny.</p>

<p>Potom se zarazil. Snad to byl pach inkoustu nebo hladkost papíru, co v něm znovu vyvolalo vzpomínku na první noc, kdy se upírské historky dostaly do novin. Vzpomněl si, jak na titulek reagoval Henry Fitzroy, a uvědomil si, že Tim měl pravdu. Opravdu ho nikdy neviděl před západem slunce.</p>

<p>„Na druhou stranu,“ řekl si, „má člověk právo pracovat, kdy se mu zlíbí, a chodit spát, taky kdy se mu zlíbí.“ Ale nedokázal se zbavit vzpomínky na zběsilou zuřivost, která mladíkovi na okamžik blýskla v očích. Ani zneklidňujícího pocitu, který mu přebíhal po zátylku mrazivými prsty.</p>

<p>~~~</p>

<p>Jakmile světlo pustilo město ze sevření, Henry procitl. Náhle si uvědomoval přikrývku ležící na nahém těle, každé její vlákno sledující na jeho kůži vlastní linii. Najednou si uvědomoval lehký proud vzduchu hladící mu tvář jako dech dítěte. Okamžitě si uvědomoval přítomnost tří milionů lidí žijících své životy kolem něj a ta kakofonie jej téměř ohlušovala, dokud se mu ji nepodařilo překlenout a znovu vplout do ticha. Nakonec si začal uvědomovat sám sebe. Prudce otevřel oči a hleděl do tmy.</p>

<p>Nesnášel způsob, jakým probíhalo jeho probouzení, nesnášel dlouhé období zranitelnosti. Až si pro něj nakonec přijdou, stane se to právě tehdy, ne během dlouhých hodin nevědomí, ale ve stínovém čase mezi světlem a temnotou, kdy už bude cítit kůl a vědět, že se blíží jeho smrt, ale pořád bude naprosto bezmocný.</p>

<p>Jak stárl, začínalo to čím dál dřív – pokaždé se to o pár vteřin přibližovalo ke dni – ale nikdy to neproběhlo rychleji. Stále se probouzel tak, jako když byl ještě smrtelný – pomalu.</p>

<p>Před staletími se ptal Christiny, jak to vnímá ona.</p>

<p><emphasis>„Jako bych se probudila z hlubokého spánku – v jednom okamžiku tu ještě nejsem, a v příštím už ano.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máš sny?“</emphasis></p>

<p><emphasis>Překulila se na bok. „Ne. Nesníme. Nikdo z nás.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslím, že právě tohle mi schází ze všeho nejvíc.“</emphasis></p>

<p><emphasis>S úsměvem mu přejela nehtem po vnitřní straně stehna. „Umíme snít, i když jsme vzhůru. Mám ti ukázat jak?“</emphasis></p>

<p>Někdy, pár vteřin před probuzením, měl pocit, jako by slyšel hlasy z minulosti, přátele, milenky, nepřátele, jednou i otce, jak na něj řve, aby sebou pohnul, jinak že přijdou pozdě. To bylo asi tak nejblíže za posledních čtyři sta let, kdy se dotkl toho, co se ve světě smrtelníků nazývá sněním.</p>

<p>Posadil se a uprostřed protahování náhle strnul. Pocítil zvláštní neklid. V naprosté tichosti vyklouzl z postele a přešel po koberci ke dveřím do koupelny. Kdyby se v bytě nacházel někdo živý, byl by ho cítil.</p>

<p>Byt byl prázdný – ale neklid přetrvával.</p>

<p>Osprchoval se a oblékl a přitom si stále zřetelněji uvědomoval, že něco není v pořádku – zkoumal ten pocit, šťouchal do něj a strkal a pokoušel se mu porozumět. Když si zašel dolů vyzvednout balíček, pocit ještě zesílil. Jeho civilizovaná maska se postarala o výměnu zdvořilostí s Gregem a menší flirt se starou paní McKensiovou, zatímco zbytek jeho osobnosti zkoumal miliony podnětů a pátral po možném nebezpečí.</p>

<p>Na zpáteční cestě k výtahu cítil, že se na něj strážný stále dívá, a tak se otočil a trochu se pousmál, než se dveře kabiny otevřely a on vstoupil dovnitř. Dveře z nerezové oceli se zavřely a odřízly ho od odpovědi v Gregově výrazu. Ať už starého pána trápilo cokoli, bude se s tím muset vypořádat později.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Soukromá detektivní kancelář, Nelsonová.“ Jelikož neměla jak vědět, kteří z volajících jsou potenciální klienti, rozhodla se předpokládat, že jsou jimi všichni. Matka sice měla námitky, ale na druhou stranu měla její matka námitky vůči mnoha věcem, které ona nehodlala nijak měnit.</p>

<p>„Vicki, tady je Henry. Podívej, myslím, že bys měla dnes přijít.“</p>

<p>„Proč? Přišel jsi na něco nového, co bychom měli probrat, než vyrazíš ven?“</p>

<p>„Dnes nikam nejdu.“</p>

<p>„Cože?“ Jedním pohybem sundala nohy ze stolu a nevěřícně hleděla na telefon. „Doufám, že máš dobrý důvod, proč chceš zůstat doma.“</p>

<p>Slyšela, jak si povzdechl. „Ne tak úplně. Jen mám takový pocit.“</p>

<p>Vicki se ušklíbla. „Upíří intuice?“</p>

<p>„Jestli chceš.“</p>

<p>„Takže prostě hodláš zůstat večer doma, protože máš nějaký pocit?“</p>

<p>„V zásadě ano.“</p>

<p>„Necháš démony řádit po celém městě a budeš se spoléhat na intuici?“</p>

<p>„Myslím, že dnes v noci žádní démoni nebudou.“</p>

<p>„Cože? Proč ne?“</p>

<p>„Kvůli tomu, co se stalo včera v noci. Když zasáhla moc Boží a řekla <emphasis>Ne.</emphasis>“</p>

<p>„Cože řekla?“</p>

<p>„Sám tomu dvakrát nerozumím…“</p>

<p>„Co se stalo včera v noci, Fitzroyi?“ zavrčela skrze zaťaté zuby. Už vyslýchala nepřátelsky naladěné svědky, kteří byli méně skoupí na informace.</p>

<p>„Podívej, všechno ti řeknu, až sem přijdeš.“ Nechtělo se mu po telefonu vysvětlovat náboženskou zkušenost ženě vychované ve dvacátém století. To, co se stalo, nebude nijak snadné vysvětlit jí i tváří v tvář.</p>

<p>„Má ten tvůj pocit něco společného s tím, k čemu došlo včera v noci?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Tak proč…“</p>

<p>„Poslyš, Vicki, svým pocitům jsem se naučil důvěřovat už dávno. A řekl bych, že i ty jsi už v životě párkrát dala na tušení.“</p>

<p>Vicki si posunula brýle na nose. Když na to přijde, neměla moc na vybranou – nezbývalo jí než věřit, že ví, co dělá. Uvěřit v upíry bylo snazší. „Dobrá, mám tu pár věcí, které musím zařídit, ale stavím se, jakmile to půjde.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Znělo to natolik jinak než při ostatních příležitostech, že se zamračila. „Henry, je něco v nepořádku?“</p>

<p>„Ano… ne…“ Znovu si povzdechl. „Prostě přijď, až budeš moci.“</p>

<p>„Poslyš, mám… k čertu s tím!“ Vicki zírala na sluchátko, jehož hlasitý oznamovací tón jí jasně sděloval, že Henryho Fitzroye vůbec nezajímá, co má. A to od ní očekával, že sama všeho nechá a poběží za ním, protože má nějaké tušení. „Přesně tohle mi chybělo ke štěstí,“ zamumlala, zatímco se hrabala v kabelce, „deprimovaný upír.“</p>

<p>Seznam studentů, který jí profesor informatiky nakonec dal, čítal třiadvacet jmen. Všechno to byli studenti, kteří podle něj byli doopravdy schopni využít potenciál ukradené počítačové sestavy. Ačkoli, jak podotkl, právě ty nejsofistikovanější domácí počítačové sestavy se často nevyužívají k ničemu jinému než ke hraní her. <emphasis>„A na sestavě s těmito parametry byste něco takového dokázala i vy,“ </emphasis>dodal. Neměl nejmenší tušení, kdo z těch třiadvaceti nosí černou koženou bundu. Nebyla to zrovna věc, které by si nějak zvlášť všímal.</p>

<p><emphasis>„Nezačal se některý z nich poslední dobou chovat divně?“</emphasis></p>

<p>Věnoval jí unavený úsměv. <emphasis>„Slečno Nelsonová, tihle se jinak chovat neumějí.“</emphasis></p>

<p>Vicki zkontrolovala hodinky. 9:27. Kam se všechen ten čas poděl, sakra? S mlhavou nadějí, že Celluci konečně bude za svým stolem – neukázal se tam asi od čtyř odpoledne, kdy ho začala shánět – zavolala na policejní velitelství. Pořád tam nebyl. Nebyl ani doma.</p>

<p>Nechala mu další vzkaz a zavěsila. „No, rozhodně nemůže říct, že bych se mu nesnažila sdělit důležité informace.“ Připíchla si seznam na malou nástěnku nad stolem. Vlastně neměla ponětí, nakolik je nebo není relevantní. Byla tu jen velmi skrovná naděje, že jména vůbec k něčemu jsou, ale zatím šlo o jedinou naději, kterou vůbec měli, a tak těch třiadvacet jmen představovalo přinejmenším určitý výchozí bod.</p>

<p>9:46. Už by radši měla jít k Henrymu a zjistit, co se vlastně včera v noci<emphasis> stalo</emphasis>.</p>

<p>„Ruka Boží. Jasně.“</p>

<p>S výjimkou démonů a armageddonu neměla opravdu nejmenší představu, co by mohlo čtyři sta padesát let starého upíra tak ohromit.</p>

<p>„S výjimkou démonů a armageddonu…“ sáhla po telefonu, aby si zavolala taxík. „Tebe už začíná ten konec světa strašně nudit, viď?“</p>

<p>Už měla ruku na sluchátku, když náhle telefon zazvonil, a ten nečekaný hlasitý tón jí málem katapultoval srdce hrdlem z těla ven.</p>

<p>„Tak fajn.“ Zhluboka se nadechla. „Možná se přece jen ještě tolik nenudím.“ Při třetím zazvonění dospěla k závěru, že se jí natolik podařilo získat zpět ztracené sebeovládání, že telefon bude schopna zvednout.</p>

<p>„Ahoj, zlato, volám nevhod?“</p>

<p>„Právě jsem byla na odchodu, mami.“ Ještě pět minut, a byla by pryč. Její matka měla na tyhle věci šestý smysl.</p>

<p>„V tuhle hodinu?“</p>

<p>„Ještě není ani deset.“</p>

<p>„Já vím, zlato, ale je tma a s tvýma očima…“</p>

<p>„Mami, mým očím nic není. Budu se držet na dobře osvětlených ulicích a slibuji, že si dám pozor. A teď už vážně musím jít.“</p>

<p>„Jdeš sama?“</p>

<p>„Mám s někým schůzku.“</p>

<p>„Ne s Michaelem Cellucim?“</p>

<p>„Ne, mami.“</p>

<p>„Aha.“ Vicki prakticky zaslechla, jak její matka nastražila uši. „Jak se jmenuje?“</p>

<p>„Henry Fitzroy.“ Proč ne? Mimo zavěšení neexistoval způsob, jak dostat matku od telefonu s neukojenou zvědavostí.</p>

<p>„Co dělá?“</p>

<p>„Je spisovatel.“ Dokud se držela odpovídání na matčiny otázky, bylo nejlepší volbou říkat pravdu. Nebylo příliš pravděpodobné, že by se jí matka zeptala: <emphasis>„Nepatří náhodou k těm krvežíznivým nemrtvým?“</emphasis></p>

<p>„A co na to Michael?“</p>

<p>„Co s tím má společného Mike? Moc dobře víš, že tenhle druh vztahu s Mikem nemáme.“</p>

<p>„Když to říkáš, drahá… Je tenhle Henry Fitzroy aspoň fešák?“</p>

<p>Na chvíli se nad tím zamyslela. „Ano, je. A je kolem něj jakási aura…“ Její hlas vyzněl do ztracena a ponechal volné pole představivosti. Matka se zasmála.</p>

<p>„To zní vážně.“</p>

<p>To ji znovu vrátilo do reality. „To taky je, mami. Velmi vážné, a právě proto už musím jít.“</p>

<p>„Tak dobře. Já jen doufala, že když už jsi nemohla přijet na Velikonoce, mohla by sis na mě udělat trochu času teď. Strávila jsem svátky docela poklidně, trochu jsem se dívala na televizi, sama povečeřela a šla brzy spát.“</p>

<p>Vůbec nepomohlo, že si Vicki plně uvědomovala, jak s ní manipuluje. Nikdy to nepomohlo. „Dobře, mami. Pár minut bych měla.“</p>

<p>„Nechci tě nějak zdržovat, zlato.“</p>

<p>„Mami…“</p>

<p>Když skoro o hodinu později Vicki zavěsila a podívala se na hodinky, zasténala. Nikdy nepotkala nikoho, kdo by měl takovou schopnost vyplnit čas absolutně ničím, jako její matka. „Ještě že mezitím nenastal konec světa,“ zamumlala si, zašilhala na Henryho číslo na nástěnce a vytočila ho.</p>

<p>„Henry Fitzroy právě nemůže přijít k telefonu…“</p>

<p>„Ten teda má drzost!“ Zavěsila uprostřed zprávy. „Nejdřív mě požádá, abych za ním zašla, a pak si někam zmizí.“ Nebylo příliš pravděpodobné, že by předčasně zesnul, zatímco ji matka držela v zajetí telefonu. Byla si jistá, že takovou duchapřítomnost, aby přepnuli telefon na záznamník, zatímco je něco trhalo na kusy, nemají ani upíři.</p>

<p>Nasoukala se do kabátu, popadla kabelku a vyrazila z bytu, když předtím přepnula na záznamník vlastní telefon. Opatrnou chůzí se dostala přes temný chodník na cestu a pak zamířila k jasnějším světlům lemujícím Kolejní ulici o blok dále. Původně měla v úmyslu zavolat si taxík, ale jestli Henry nebyl doma, půjde raději pěšky.</p>

<p>Pokus její matky apelovat na její vadu neměl s tímto rozhodnutím nic společného. Nic.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry hmátl po telefonu, načež zaskřípal zuby, protože volající zavěsil dřív, než nahraný vzkaz skončil. Nebylo mnoho věcí, které by nesnášel ještě víc, a tahle se mu stala za jediný večer už potřetí. Než si sedl k psaní, přepnul na záznamník, spíše ze zvyku než z nějakého důvodu, s jasným úmyslem zvednout sluchátko, kdyby náhodou volala Vicki. Samozřejmě nemohl poznat, kdo mu volá, dokud dotyčný nepromluvil. Podíval se na hodinky. Jedenáct deset. Nestalo se jí něco? Vytočil její číslo, a než zavěsil, poslechl si její nahranou zprávu až do konce. Vůbec nic se nedozvěděl.</p>

<p>Kde byla?</p>

<p>Uvažoval, že půjde k ní do bytu a zkusí ji nějak vystopovat, ale takřka okamžitě nápad zamítl. Pocit, že by měl zůstat doma, byl nyní silnější než kdykoli předtím a udržoval ho ve stavu napjatého neklidu.</p>

<p>Když už stejně musel tvrdnout doma, pokusil se alespoň ten pocit využít při psaní.</p>

<p><emphasis>Smithová o krok ustoupila, safírové oči vytřeštěné, a rychlým pohybem vzala z kapitánova holicího stolku rovnou břitvu. „Ještě jeden krok,“ varovala ho trochu roztřeseným hlasem, „a seknu vás!“</emphasis></p>

<p>Nevyvíjelo se to dobře. Povzdechl si, uložil soubor a vypnul počítač. Proč to Vicki tak trvá?</p>

<p>Zmítán neklidem zašel do obývacího pokoje a hleděl na město pod sebou. Poprvé od doby, kdy si tenhle byt koupil, ho osvětlené město neokouzlilo. Nedokázal myslet na nic jiného, než jak jeho světla jedno po druhém uhasínají a temnota se šíří dál a dál, až se v ní ztratí celý svět.</p>

<p>Přešel k přehrávači, zapnul ho, vytáhl CD, zase ho vrátil zpátky a vypnul přehrávač. Pak začal přecházet po bytě. Sem a tam, sem a tam, sem…</p>

<p>Přítomnost grimoáru cítil i přes skleněné dveře knihovny, ale na rozdíl od Vicki ho nazval zlem zcela bez váhání. Zhruba před sto lety to byl jeden z posledních tří zbývajících grimoárů na světě – tak mu to aspoň ten muž řekl, a o jeho slovech neměl důvod pochybovat. Ani tehdy, ani teď.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Takže vy jste ten Henry Fitzroy.“ Dr. O’Mara stiskl Henrymu ruku a jeho velké, světlé oči jen hořely. „Tady Alfred mi toho o vás tolik vyprávěl, až mám pocit, že vás už dávno znám.“</p>

<p>„Nápodobně,“ odpověděl Henry, stáhl si večerní rukavice a přesně stejnou silou stisk opětoval. Vstávaly mu chloupky na krku a zmocnil se ho pocit, že jevit se silnějším než tento muž by bylo právě tak nebezpečné jako jevit se slabším. „Alfred vás velmi obdivuje.“</p>

<p>Dr. O’Mara pustil Henryho ruku a poklepal Alfreda po rameni. „Vážně?“</p>

<p>V těch slovech se skrývala hrozba a ctihodný Alfred Waverly si pospíšil, aby nastalé ticho vyplnil, zatímco jeho rameno lehce pokleslo pod stiskem, který mu zbarvil pěstní klouby doběla. „Ne že bych mu cokoli řekl, doktore, já jen…“</p>

<p>„Jen vás soustavně cituje,“ dokončil větu Henry a doprovodil ji jedním ze svých nejvíce odzbrojujících úsměvů.</p>

<p>„Cituje mě?“ Pochmurný výraz jeho tváře se rozjasnil. „No, předpokládám, že na to si jeden nemůže stěžovat.“</p>

<p>Alfred se rozzářil, jiskrný pohled nad lehce zarudlými tvářemi. Výraz hrůzy, který Henryho přiměl, aby zasáhl, byl pryč, jako by nikdy neexistoval.</p>

<p>„Jestli mě omluvíte, pane Fitzroyi, mám teď několik věcí, které si vyžadují mou pozornost.“ Doktor mávl rozšafně rukou. „Alfred vás představí ostatním hostům.“</p>

<p>Henry naklonil hlavu na stranu a skrz štěrbiny očních víček sledoval, jak jeho hostitel odchází z místnosti.</p>

<p>Ostatních deset hostů byli všechno mladí muži, velmi podobní ctihodnému Alfredovi – bohatí, líní a znudění. Tři z nich Henry už znal. Ostatní byli cizí.</p>

<p>„No, co si myslíš?“ otázal se Alfred poté, co proběhlo představování, řekly se ty správné věci a oni opět osaměli, a vzal si sklenici whisky od lokaje s prázdným výrazem v obličeji.</p>

<p>„Myslím, že jsi mě těžce oklamal,“ řekl mu Henry a odmítl skleničku. „Tohle se jen stěží dá nazývat doupětem neřesti.“</p>

<p>Alfredovi nervózním úsměvem cukly koutky úst ve tváři, která byla ve světle plynových lamp ještě o něco bledší než obvykle. „Hrom do tebe, Henry, nikdy jsem nic takového neřekl.“ Přejel prstem po okraji sklenice. „Máš štěstí, že jsi tu, víš? Vždy je pozváno pouze dvanáct lidí a doktor O’Mara si vyžádal speciálně tebe, poté co Charles… ehm, měl tu nehodu.“</p>

<p>Nehodu… Charles byl mrtev, ale to Alfredovi jeho viktoriánská výchova nedovolovala vyslovit. „Na to jsem se tě chtěl zeptat, proč si doktor O’Mara vyžádal právě mě?“</p>

<p>Alfred zrudl. „Protože jsem mu o tobě všechno řekl.“</p>

<p>„Řekl jsi mu o mně <emphasis>všechno</emphasis>?“ Vzhledem k zákonům proti homosexualitě a Alfredově orientaci o tom Henry pochyboval, ale k jeho překvapení mladík přikývl.</p>

<p>„Nemohl jsem si pomoci. Doktor O’Mara je, inu, je typ člověka, kterému řekneš všechno.“</p>

<p>„O tom nepochybuji,“ zamumlal Henry a děkoval Bohu a všem svatým, že Alfred neměl tušení, kdo doopravdy je. „S ním taky spíš?“</p>

<p>„Ale Henry!“</p>

<p>Nemanželský syn Jindřicha VIII. měl pramálo trpělivosti se společenskými konvencemi, a tak jednoduše položil tutéž otázku znovu. „Spíš s ním?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Ale udělal bys to…“</p>

<p>Když Alfred přikývl, podařilo se mu tvářit se nešťastně i povzneseně zároveň. „Je úžasný.“</p>

<p><emphasis>Neodolatelný </emphasis>bylo blíž výrazu, který by použil Henry. Doktorova osobnost se podobala přílivové vlně, která všechny slabší osobnosti jednoduše smete. Henry naprosto neměl v úmyslu nechat se smést, ale chápal, jak by se mu to mohlo stát, kdyby byl líným mladíkem, kterým se zdál být. Viděl, jak se to stalo všem ostatním v místnosti, a vůbec se mu to nelíbilo.</p>

<p>Těsně po jedenácté doktor zmizel a někde v útrobách domu zazněl gong.</p>

<p>„Je čas,“ zašeptal Alfred a uchopil Henryho za paži. „Pojďme.“</p>

<p>K Henryho překvapení zamířila celá skupina mladých mužů v nažehlených večerních oblecích do sklepa. Obrovskou centrální místnost lemovaly pochodně a na jednom konci stálo něco, co vypadalo jako kamenný blok sahající přibližně do pasu, na němž chyběla už jen kamenná podobizna ležícího rytíře, aby byl dojem krypty dokonalý. Kolem něj se jeho společníci začali svlékat ze šatů.</p>

<p>„Svlékni se,“ řekl naléhavým hlasem Alfred a strčil Henrymu do rukou volný černý hábit. „A tohle si obleč.“</p>

<p>Když mu to náhle došlo, musel se Henry kousnout do rtu, aby se nezačal smát. Byl sem přiveden jako dvanáctý člen tajného bratrstva, skupiny mladistvých šlechticů oblečených do černých prostěradel a poskakujících v zakouřeném sklepě. Dovolil Alfredovi, aby mu pomohl s převlékáním, a pobavenou náladu si uchoval až do chvíle, kdy se za oltářem objevil doktor O’Mara.</p>

<p>Doktorův hábit byl rudý jako čerstvá krev. V pravé ruce držel lidskou lebku a v levé starobylou knihu. Měl vypadat stejně bláznivě jako jeho patolízalové. Nevypadal. Jeho bledé oči žhnuly a jeho osobnost, kterou předtím držel pevně na uzdě, nyní sálala a žhavila celou místnost. Používal hlas způsobem, který bičoval mladíky k horečnému šílenství, tu burácel místností jako hrom, tu jej zase nechal poklesnout, ovíjel je a přitahoval si je blíž.</p>

<p>Henryho znechucení stoupalo úměrně s hysterií. Stál v nejtemnějších stínech, co nejdále od pochodní, a díval se. Držely ho tam jeho smysly vnímající nebezpečí, vyvolávaly mu mravenčení v zádech a říkaly, že jakkoli směšně to celé působí, přinejmenším doktor si na nic nehraje, a zlo, jež se šířilo od oltáře, bylo velmi skutečné.</p>

<p>O půlnoci přidrželi dva anonymní, černě odění muži na oltáři zmítající se kočku, zatímco třetí máchl nožem.</p>

<p>„Krev. Krev! KREV! KREV!“</p>

<p>Henry cítil, že zatímco se pach krve mísí s pachem kouře a potu, jeho vlastní touha narůstá. Zpěv nabyl na hlasitosti a intenzitě, pulzoval v rytmu bušícího srdce a dorážel na jeho smysly. Hábity začaly padat k zemi, viděl odhalená těla a nehluboko pod kůží cítil, jak proudí jejich krev… a krev… a krev. Vycenil tesáky a udělal krok vpřed.</p>

<p>Pak, na druhé straně masy svíjejících se těl, se jeho pohled střetl s doktorovým.</p>

<p><emphasis>On to ví.</emphasis></p>

<p>Krvavý chtíč vystřídala hrůza a vyhnala jej z domu. Oblečen pouze do hábitu a vyděšenější než kdykoli předtím za celých tři sta padesát let uprchl do svého útočiště. Stihl to těsně před úsvitem a ulehl do dne se vzpomínkou na doktorovu tvář před očima.</p>

<p>Příští noc, ačkoli k tomu měl jen pramálo chuti, se vrátil. Nebezpečí bylo nutné čelit. A zničit je.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Věděl jsem, že se vrátíš.“ Aniž by vstal zpoza stolu, ukázal dr. O’Mara Henrymu na židli. „Posaď se, prosím.“</p>

<p>Henry nastražil smysly a pomalu vstoupil do místnosti. Kromě spících sluhů ve třetím patře byl doktor jediný živý člověk v domě. Mohl ho zabít a odejít a nikdo by se nic nedozvěděl. Místo toho se posadil, přemožen zvědavostí. Jak ho ten smrtelník poznal a co od něj chtěl?</p>

<p>„Zapadl jsi mezi lidi velmi dobře, upíre,“ usmál se na něj doktor bodře. „Kdybych již dávno nevěděl o existenci tvé rasy, byl bych nebral blábolení mladého Alfreda vůbec v potaz. Udělal jsi na něj pořádný dojem. Stejně jako na mne. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, co jsi zač, jsem tě musel mít u sebe.“</p>

<p>„Zabil jsi Charlese, abys měl místo pro mě.“</p>

<p>„Samozřejmě že jsem ho zabil. Nikdy nás nesmí být víc než dvanáct.“ Když uviděl znechucený výraz v Henryho tváři, jen se zasmál. „Viděl jsem tvou tvář, upíre. Chtěl jsi je. Všechny ty životy, všechnu krev. Čerstvá hrdla, jen je rozsápat. A byli by se s radostí odevzdali tvým zubům, kdybych jim to přikázal.“ Naklonil se vpřed a v bledých očích mu zaplál studený oheň. „Mohu ti to poskytnout, každou noc znovu a znovu.“</p>

<p>„A co za to ode mne chceš?“</p>

<p>„Věčný život.“ Ruce se mu sevřely v pěst a slova zazněla jako zvon. „Učiníš ze mě to, čím jsi ty.“</p>

<p>To stačilo. Víc než dost. Henry se vymrštil z křesla a vrhl se doktorovi po krku.</p>

<p>Jenže narazil na neviditelnou bariéru, která ho chytila jako mouchu do pavučiny. Mohl se zmítat, kde stál, ale nemohl se pohnout ani kupředu, ani zpátky. Chvíli se tomu celou silou vzpíral a pak zůstal viset, těžce oddechuje, zuby vyceněné, s tichým vrčením křivícím jeho tvář.</p>

<p>„Měl jsem podezření, že bys mohl odmítnout spolupracovat.“ Doktor obešel stůl a stanul tak blízko, že když mluvil, cítil Henry jeho dech. „Myslel sis, že jsem jen nanicovatý blázen, že, upíre? Nikdy tě nenapadlo, že bych mohl vládnout skutečnou mocí, mocí, kterou jsem získal z temných míst způsoby, jež nelze ani vyslovit, pomocí prostředků, jichž by ses štítil i ty. Nyní jsi v zajetí této moci a zůstaneš tak dlouho, dokud nebudeš můj.“</p>

<p>„Nemůžeš mě přinutit, abych tě proměnil.“ Syrová zuřivost zbavila jeho hlas strachu.</p>

<p>„Možná ne. Fyzicky jsi velmi silný a mentální sílu máš skoro jako já. Ani tě nemohu nechat krvácet a pít tvou krev, protože dotek by tě zbavil pout.“ Doktor se otočil, vzal ze stolu knihu a podržel ji Henrymu před očima. „Ale i když tě nemohu donutit já sám, mám přístup k těm, kteří mohou.“</p>

<p>Kniha v deskách z odřené červené kůže byla tatáž, kterou držel v rukou před a během obřadu. Na tak krátkou vzdálenost zasáhlo Henryho zlo, jež z ní vyzařovalo, téměř jako fyzický úder a on sebou trhl v neviditelných řetězech, jež ho poutaly.</p>

<p>„Tohle,“ řekl dr. O’Mara a láskyplně knihu pohladil, „je jeden z posledních pravých grimoárů. Slyšel jsem, že na celém světě jsou už jen dva další. Všechny ostatní jsou pouhé vybledlé kopie těchto tří. Muž, který ho sepsal, zaplatil za informace v něm obsažené duší, ale Princ lží si přišel pro odměnu dřív, než mohl znalosti, za něž tak draze zaplatil, použít. Kdybychom měli čas, drahý upíre, byl bych ti vyprávěl, co jsem musel udělat, abych ji získal, ale ten nemáme – musíš být můj dřív, než začne svítat.“</p>

<p>Čirá touha zračící se v jeho pohledu byla tak spalující, až se Henrymu zvedal žaludek. Začal se zmítat a bojovat ještě zuřivěji, když slyšel, jak se doktor znovu zasmál a poodstoupil.</p>

<p>„Měsíce obřadů mě naučily, čeho je k ovládnutí démona zapotřebí,“ prohlásil doktor konverzačním tónem a svinul kobereček u krbu. „Démon mi může dát cokoli kromě věčného života. Ten mi můžeš dát ty, a proto mi démon dá tebe.“ Vzhlédl od pentagramu vyrytého v podlaze. „Dokážeš vzdorovat pánu pekel, upíre? Myslím, že ne.“</p>

<p>S vyschlými ústy a přerývaným dechem se Henry vrhl proti poutům. Bojoval jako o život, až mu svaly praštěly a klouby sténaly. Když už se zdálo, že neudrží výkřik zoufalství, pohnul pravou rukou.</p>

<p>Vzplanuly svíce a začal se pálit odporně páchnoucí prach. Doktor O’Mara otevřel knihu a začal číst.</p>

<p>Znovu pohnul pravou rukou. A pak i levou.</p>

<p>Ve středu pentagramu se začal tetelit vzduch.</p>

<p>Henry si uvědomil, že moc proudící do inkantace odčerpá energii pout. Začala slábnout. A slábnout…</p>

<p>Chvění houstlo, propadalo se samo do sebe a nabývalo tvar…</p>

<p>Se zuřivým zavytím Henry přerval pouta a vrhl se přes místnost. Než stačil doktor zareagovat, Henry ho popadl, zvedl a celou zbývající silou jím mrštil o zeď.</p>

<p>Doktor narazil hlavou do dřevěného ostění a dřevo se ukázalo jako odolnější. Ta věc v pentagramu pozvolna mizela, až po ní zbyl pouze odporný zápach a vzpomínka na tu hrůzu.</p>

<p>Zesláblý a třesoucí se Henry stál nad tělem. Světlo v bledých očí pohaslo a zanechalo místo sebe jen bahnitou šeď. U paty stěny se začala rozlévat kaluž teplé a rudé krve a Henry, který se zoufale potřeboval nasytit, děkoval Bohu, že ho mrtvá krev neláká. Než by se napil z tohoto muže, radši by vyhladověl k smrti.</p>

<p>Vzal ze země grimoár, i když mu naháněl husí kůži, a vypotácel se do noci.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Měl jsem ho zničit.“ Henry hleděl na grimoár s dlaněmi přitisknutými na skleněné dveře knihovny. Nikdy si nepoložil otázku, proč to neudělal. Pochyboval, že by chtěl slyšet odpověď.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Čau, Viktorko!“</p>

<p>Vicki se v otevřené telefonní budce pomalu otočila, zatímco její srdce velmi věrohodně napodobovalo sbíječku.</p>

<p>Tony se zašklebil. „Teda, my jsme dnes nějak lekaví. Mám dojem, že mi někdo říkal, že už v noci nemakáš.“</p>

<p>„Nepracuješ,“ opravila ho Vicki roztržitě, zatímco její srdce zpomalovalo do normálnějšího tempa. „A vypadám snad, jako bych pracovala?“</p>

<p>„Ty vypadáš vždycky, jako bys pracovala.“</p>

<p>Vicki si povzdechla a přejela ho pohledem. Fyzicky nevypadal dobře. Vrstva špíny, kterou měl na sobě, jí napověděla, že poslední dobou spí kdovíkde, a jeho tvář měla napnutý výraz, který jasně říkal, že jídá dost nepravidelně. „Nevypadáš moc dobře.“</p>

<p>„Už bylo líp,“ připustil. „Šikl by se mi hamburger a nějaké hranolky.“</p>

<p>„Proč ne?“ Henryho záznamník trval na tom, že stále není dostupný. „Aspoň mi můžeš říct, co poslední dobou děláš.“</p>

<p>Převrátil oči. „Vypadám snad, že mi přeskočilo?“</p>

<p>~~~</p>

<p>Tři uhlíky hořely na dně litinové pánve, kterou mu koupila matka. Bylo to poprvé, kdy ji použil. Už přidal zlato, kadidlo i myrhu. Tři kapky krve zasyčely v žáru a Norman rychle ustoupil – jen pro všechny případy.</p>

<p>Včera v noci démonovi něco zabránilo, aby se zhmotnil. Bylo to poprvé a zatím naposledy, takže ze statistického hlediska by dnes démon měl být schopen projít. Ve statistiku Norman pevně věřil.</p>

<p>Vzduch uprostřed pentagramu se zachvěl. Normana začaly pálit ovázané prsty, takže uvažoval, jestli se k tomu neschyluje znovu. Nemělo by. Ze statistického hlediska by nemělo.</p>

<p>Nestalo se to.</p>

<p>„Povolal jsem tě,“ prohlásil a přikročil k pentagramu, když se démon plně zformoval. „Jsem tvůj pán.“</p>

<p>„Jsi můj pán,“ souhlasil démon. Vypadal zkrotle a neustále se ohlížel.</p>

<p>Norman ohrnul nos nad tímto ubohým nástrojem. Po dnešní noci bude mít na povel skutečného démona a pak už ho nic nezastaví.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Dvanáct</p>

<p>„Víš, co je to grimoár?“</p>

<p>„Ano, pane.“ Choulil se přesně uprostřed pentagramu, stále zkroušený po bolesti, která jej vrhla zpět při poslední invokaci.</p>

<p>„Dobře. Půjdeš sem.“</p>

<p>Pán mu ukázal na mapě budovu. Přeložil si tu informaci do vlastního obrazu města, do mnohem složitějšího a méně omezeného pohledu.</p>

<p>„Půjdeš co nejkratší cestou do této budovy. Z bytu číslo 1407 vyzvedneš grimoár a okamžitě se s ním vrátíš zpět do pentagramu, opět tou nejkratší cestou. Nedovol, aby tě někdo viděl.“</p>

<p>„Musím se nakrmit,“ připomněl pánovi potměšile.</p>

<p>„Jasně, nakrm se cestou. Chci tady ten grimoár mít co nejdřív. Rozumíš?“</p>

<p>„Ano, pane.“ Až přijde čas, nakrmí se na tom, kdo jej povolával. Tak mu bylo slíbeno.</p>

<p>Cítil, že pán démonů, jemuž sloužil, čeká. Cítil, jak jeho hněv narůstá úměrně tomu, jak se vzdaloval od stezky jména. Věděl, že až se vrátí ze světa, pocítí hněv ještě více.</p>

<p>Na trase byl nadbytek životů, a jelikož měl velký výběr, nakrmil se na místě, kde by život dokončil označení jména jiného pána démonů. Dokončení jména by si vyžádalo další čtyři životy, ale možná by ho druhý pán démonů ochránil před prvním v případě, kdyby ovládl bránu.</p>

<p>Neznal naději, neboť naděje je démonům cizí, ale znal příležitost, a tak dělal, co mohl.</p>

<p>Přesto se nakrmil rychle a pohyboval se opatrně, aby nevzbudil pozornost moci, která včerejší noc přerušila inkantaci. Démoni již v minulosti svedli s mocí bitvu a on si rozhodně nepřál udělat to znovu – a sám.</p>

<p>Když se přiblížil k budově, kterou mu pán označil, ucítil grimoár. Jako temný stín s roztaženými křídly na pozadí hvězd slétl níž a usadil se na balkónu. Volání knihy zesílilo, jak její temná moc vycítila jednoho z démonů.</p>

<p>Blízko ní cítil život, ale nepoznal jej. Byl příliš pomalý na smrtelníka a příliš rychlý na démona. Nechápal, ale chápání nebylo nutné.</p>

<p>Očichal kov kolem skla, ale žádný dojem na něj neudělal. Měkký kov, smrtelný kov.</p>

<p><emphasis>Nenech se spatřit.</emphasis></p>

<p>Jelikož on neviděl ulici, nemohly životy na ulici vidět ho. Vnořil spáry do rámu a vytáhl sklo z jeho usazení.</p>

<p>~~~</p>

<p><emphasis>Kapitán Roxborough udělal krok vpřed s rukama od boků a jeho šedé oči ani na okamžik neopustily čepel břitvy. „Snad si vážně nemyslíš…“ Nedořekl. Zachránily ho jen bleskové reflexy, neboť břitva se mihla vzduchem tak rychle, že sotva stačil uskočit. Volný záhyb košile byl proťatý čistým řezem, ale kůže pod ní zůstala nedotčená. S námahou udržel temperament na uzdě. „Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Smithi.“</emphasis></p>

<p>Henry ztuhl, prsty stále položené na klávesnici. Zaslechl něco na balkónu. Nebyl to hlasitý zvuk – spíše šustění spadaného listí ve větru – ale byl to zvuk, který sem nezapadal.</p>

<p>Dostat se do obýváku mu zabralo sotva pár vteřin a silný zápach zkaženého masa ho už předem varoval, co ho čeká. Poslušen dvě stě let starého reflexu sáhl rukou k boku, přestože meč přestal nosit už začátkem devatenáctého století. Jedinou zbraní, kterou vlastnil, byl revolver, ale ten byl zabalený v naolejovaném hadříku a bezpečně uložený ve sklepě domu. <emphasis>A pochybuji, že budu mít čas si pro něj jít.</emphasis></p>

<p>Proti noční obloze se jasně rýsovala silueta tvora držícího ve spárech skleněné dveře. Vyplňoval takřka celou malou zimní zahradu, která spojovala jídelnu a balkón.</p>

<p>Odporným puchem, který tvor vydával, se jako rudá hedvábná šňůra táhla vůně čerstvé krve, jež Henrymu prozradila, že se démon právě nasytil, a připomněla mu, jak je to dávno, co on učinil totéž. Rozechvěle se nadechl. <emphasis>Byl jsem blázen, že jsem nechránil byt! </emphasis>Otevřeným pentagramem, jako byl ten, který měl připravený jako past u řeky… <emphasis>Mělo mě to napadnout</emphasis>. A to jsou ty konce.</p>

<p>„Zadrž, démone, nebyl jsi vyzván, abys vstoupil!“</p>

<p>Obrovské žluté oči bez víček se obrátily jeho směrem a démonovy rysy se změnily, aby se přizpůsobily novému pohybu. „Povolán,“ řekl a vrhl se do dveří.</p>

<p>Henry skočil vpřed a sklo se neškodně roztříštilo o podlahu v místě, kde před okamžikem stál. Prosmýkl se kolem spárů a udeřil démona oběma pěstmi do hlavy. Její povrch se zhroutil sám do sebe jako vlhký korek, absorboval sílu úderu a vrátil se do původního tvaru. Démon se napřáhl, zachytil Henryho při úhybném manévru a prohodil ho konferenčním stolkem. Upír se bleskově odvalil, čímž se vyhnul smrtícímu úderu, vyskočil na nohy a v ruce třímal ostrý a lesknoucí se kus kovu, jenž býval nohou stolku.</p>

<p>Démon mu rozpáral ruku pod loktem.</p>

<p>Henry potlačil výkřik, klopýtl, téměř upadl a vrazil mu tyč do boku.</p>

<p>V tom okamžiku se málem dostal do sevření křídla, ale panika mu dala sílu a mohutným kopnutím se vyprostil. Cítil, jak jeho pata protrhla měkkou tkáň. Ramenem zachytil úder směřující na hrdlo. Vstřebal jej, popadl démona za nakročenou nohu a vší silou škubl. Zátylek démonovy hlavy se ukázal přece jen odolnější než Henryho televizor, ale ne o moc.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Lehni, Owene! Buď zticha!“ Paní Hughesová visela na vodítku a až na poslední chvíli se jí podařilo zavřít dveře, než hystericky štěkající Owen vyrazil vpřed a táhl ji za sebou po chodbě. „Owene, sklapni!“ Dělal takový hluk, že skoro neslyšela vlastní myšlenky. Štěkot burácel chodbou hlasitěji než předtím v uzavřeném prostoru jejího bytu. Bez ohledu na to, jak dobře byly jednotlivé byty zvukově izolovány, zvuk se vždycky nějak prodral na chodbu. Musela dostat Owena ven, než je kvůli němu sdružení vlastníků bytů vyhodí z domu.</p>

<p>Na protější straně chodby se otevřely dveře a objevil se soused, kterého zběžně znala. Byl to vysloužilý voják a sám měl dva malé psy – a oba bylo hlasitě slyšet skrz otevřené dveře – bezpochyby reagovali na Owenovo zběsilé šílenství.</p>

<p>„Co je s ním?“ zařval, když se dostal tak blízko, aby ho bylo slyšet.</p>

<p>„Já nevím.“ Klopýtla a skoro upadla, když se Owen vrhl mohutným tělem na dveře bytu Henryho Fitzroye. Škrábal packami kolem rámu, a když to k ničemu nevedlo, snažil se podhrabat. Paní Hughesová se ho pokoušela odtáhnout, víceméně neúspěšně. Kéž by věděla, co Owen proti panu Fitzroyovi má – samozřejmě, v daném okamžiku by se ráda spokojila s tím, kdyby věděla, že nebudou soudně vystěhováni pro rušení klidu. „Owene! Sedni!“ Owen ji ignoroval.</p>

<p>„Nikdy dřív se tak nechoval,“ vysvětlovala. „Začal zničehonic štěkat, jako by ho něco posedlo. Myslela jsem, že když ho vezmu ven…“</p>

<p>„Tam se určitě trochu uklidní,“ souhlasil muž. „Mohu vám pomoci?“</p>

<p>„Buďte tak hodný.“ Její hlas začal znít trochu zoufale.</p>

<p>Společnými silami odvlekli štěkajícího mastifa do výtahu.</p>

<p>„Já to nechápu,“ řekla udýchaně. „Normálně by neublížil ani mouše.“</p>

<p>„No, kromě několika ušních bubínků taky zatím nikomu nic neudělal,“ uklidnil ji. Vytáhl koleno ze dveří a ty se zavřely. „Hodně štěstí!“</p>

<p>Z výtahové šachty byl dál slyšel Owenův hluboký hrdelní štěkot, stejně jako zuřivé ňafání jeho vlastních dvou psů. Pak, stejně náhle jako to začalo, všechno utichlo. Soused se zarazil, zamračil, uslyšel závěrečné zakňučení, načež se rozhostilo úplné a naprosté ticho. Zavrtěl hlavou a vrátil se dovnitř.</p>

<p>~~~</p>

<p>Zalitý odpornou žlutou tekutinou prýštící z mnoha ran popadl démon grimoár a odkulhal na balkón. Díky jménům a inkantacím, které kniha obsahovala, představovala značně nepohodlné břemeno, zdaleka nejtěžší předmět, jež zatím nesl. A trpěl bolestí. Ten nesmrtelník, se kterým bojoval, jej zranil. Většina povrchu jeho těla pomalu měnila barvu ze šedé s černými skvrnami na černou se šedými skvrnami a zase zpátky, a navíc měl roztrženou pravou křídelní blánu.</p>

<p>Musí se vrátit s grimoárem k pánovi, ale nejdřív se bude muset nakrmit. Z tohoto vysokého sídla se dokáže snést i na poraněné membráně, a jakmile se ocitne na zemi, bude si muset rychle najít nějaký život, na němž se zhojí. V okolí byla spousta životů. Nepředpokládal, že by měl mít potíže najít nějaký, který si bude moci vzít.</p>

<p>Spustil se do noci a jen louže žluté kapaliny označovala místo, kde před chvílí stál.</p>

<p>~~~</p>

<p>Paní Hughesová se usmívala a poslouchala, jak Owen skotačí ve křoví. K její nesmírné úlevě se uklidnil už ve výtahu a od té doby byl jako andílek. Jako by věděl, že na něj myslí, vyběhl na chvíli na mýtinu, rozhlédl se po ní, vesele zaňafal a zase odběhl.</p>

<p>Věděla, že by ho měla držet na vodítku dokonce i tady ve strži, ale když sešli dolů uprostřed noci a široko daleko nikdo nebyl, vždy ho pouštěla, aby se proběhl – měla z toho stejnou radost jako on sám. Ani jednomu z nich tempo toho druhého příliš nevyhovovalo.</p>

<p>Vrazila ruce do kapes a nahrbila ramena proti náhlému závanu mrazivého větru. Jaro. Byla si jistá, že když byla malá, dorazilo jaro vždy už před Velikonocemi a uprostřed dubna už nikdy rukavice nosit nemuseli. Vítr zadul znovu a paní Hughesová znechuceně nakrčila nos. Páchlo to tak, jako by kousek na východ od ní pošlo něco velkého nejméně jako mýval a teď se to už nacházelo v pokročilém stádiu rozkladu.</p>

<p>A co bylo horší, soudě podle šustění v křoví to Owen už našel a určitě se chystal, že se v tom vyválí.</p>

<p>„Owene!“ Postoupila o pár kroků dopředu a chystala si vodítko. „Owene!“ Smrdutý zápach hnijícího masa zesílil. Povzdechla si. Nejdřív hysterický záchvat a teď tohle – zbytek noci stráví koupáním psa. „Ow…“</p>

<p>Démon jí vyrval druhou polovinu slova z hrdla, volnou paží zachytil padající tělo a přitáhl si zející ránu k rozevřenému chřtánu. S hlasitým srkáním začal vysávat krev, kterou potřeboval k regeneraci. Náhle se zapotácel a skoro kořist upustil, když do něj zezadu narazilo cosi těžkého a vyrylo mu ostrými drápy bolestivé rýhy od ramen až k bokům. Zavrčel a celý zkrvavený se otočil.</p>

<p>Owen vycenil zuby, přitiskl uši k lebce a s vrčením připomínajícím spíše vytí se vrhl vpřed. Zasažen rychlým úderem se ve vzduchu přetočil a těžce dopadl na tři končetiny. Na světle hnědé pleci se mu začala rozlévat tmavá krvavá skvrna. Znovu zavrčel a doveden k šílenství blízkostí démona, vrhl se na volně vlající kus křídla a začal ho drtit mocnými čelistmi.</p>

<p>Než pes stačil zapojit i silný krk a ramenní svaly, démon ho kopl. Jeden dlouhý spár prorazil mastifovi žebro a zajel mu patnáct centimetrů hluboko do těla, vyvrhávaje ven lesknoucí se hromádku vnitřností.</p>

<p>Posledním chabým trhnutím hlavou se Owenovi ještě podařilo rozšířit trhlinu v již poraněném křídle, ale pak jeho planoucí oči pomalu pohasly a s posledním nenávistným zavrčením zemřel.</p>

<p>Sevření čelistí neuvolnila ani smrt a démon je musel od sebe odervat, než se mu podařilo vyprostit.</p>

<p>O deset minut později sešel do rokle mladý pár hledající diskrétní místečko. Na pěšině bylo několik příkrých a kamenitých úseků, a dokud si oči nepřivykly tmě, byla dvojnásob zrádná. Mladík šel o krok napřed a vedl dívku za sebou za konečky propletených prstů – ne z rytířské touhy ověřit schůdnost pěšiny, byl jednoduše mnohem nedočkavější, aby už byli na místě.</p>

<p>Když začal padat a máchat druhou rukou ve vzduchu, pustila se ho, aby ji nestáhl s sebou. Při dopadu na zem se ozval podivný tlumený náraz. Chvíli zůstal ležet, upíraje oči do stínů, jimiž ona nemohla proniknout.</p>

<p>„Pate?“</p>

<p>Odpověděl téměř kňouravě, zatímco pomalu couval a hrabal se na nohy. Obě ruce a kolena měl černá, jako by upadl do bahna. Ucítila něco takřka povědomého, co však nedokázala blíže určit. Nakrčila nos.</p>

<p>„Pate?“</p>

<p>Třeštil oči a otáčel zářivé bělmo, ale přestože pohyboval ústy, nevydal ani hlásku.</p>

<p>Zamračila se, udělala dva velmi opatrné kroky kupředu a přidřepla. Půda pod jejími prsty byla vlhká a lehce lepkavá. Pach zesílil. Postupně si její oči zvykly na tmu, a protože ji nepoutaly žádné společenské konvence spojované s mužností, začala křičet. A ještě hodnou chvíli křičet nepřestala.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki šilhala v zoufalé snaze zaostřit na rozmazaná světla v dálce. Věděla, že jasně bílý paprsek proudící do rokle musí být pátrací reflektor policejního auta, i když vůz samotný neviděla. Slyšela vzrušené mumlání hlasů, ale nerozeznávala dav, ze kterého musely pocházet. Bylo pozdě. Měla by už být u Henryho. Ale mohlo to být něco, s čím by mohla pomoci… S jednou rukou položenou na betonové zdi obklopující ředitelství společnosti Manulife zahnula na náměstí svatého Pavla a zamířila za světlem.</p>

<p>Nikdy ji nepřestalo udivovat, jak rychle dokázala nehoda jakéhokoli druhu přitáhnout dav zvědavců – dokonce i v pondělí o půlnoci. Copak žádný z těch lidí nemusí zítra ráno vstávat do práce? Ulicí se s houkáním přehnala další dvě policejní auta a málem ji porazil hlouček mladíků běžících se podívat, co se stalo. Žádného z nich skoro nezahlédla. Bylo po půlnoci…</p>

<p>Nechala se vést prsty letmo se dotýkajícími zdi a přidala do kroku, dokud ji náhle nezastavil jeden z hlasů vyloupnuvších se z pozadí.</p>

<p>„…a chybí jí hrdlo, přesně jako těm ostatním.“</p>

<p>Henry se zmýlil. Démon dnes v noci znovu zabíjel. Ačkoli proč právě zde, skoro v samém srdci města na míle daleko od kteréhokoli z možných jmen? Henry a jeho <emphasis>pocit</emphasis>, který ho nutil zůstat dnes v noci doma…</p>

<p>„Zatraceně!“ Vicki se dala do běhu, prodírajíc se skrz stále houstnoucí dav zvědavců. Klopýtla o obrubník, který neviděla, narazila ramenem do nejasně ohraničené šmouhy, která mohla být sloupem, a odrazila se přinejmenším od tří lidí, kteří jí nestačili uhnout z cesty. Musela se dostat za Henrym.</p>

<p>Když dorazila k jeho domu, prohnala se kolem sanitka a hned se zpoza kruhového objezdu vyhrnula skupinka lidí a táhla se za ní jako přízračná housátka. Pak s pištícími pneumatikami zahnula kolem rohu a vjela na náměstí svatého Pavla. Vrátný musel být mezi těmi lidmi, protože když Vicki zatlačila do dveří a vešla na chodbu, našla jeho stůl prázdný.</p>

<p>„Zatraceně a zatraceně!“</p>

<p>Sáhla za něj a našla vypínač, kterým se otevíraly vnitřní dveře, ale on je zamkl, přesně jak se obávala, a klíč vzal s sebou. Příliš rozzuřená a příliš plná starostí, než aby klela, zběsile trhla klikou. K jejímu překvapení se ozvalo ublížené zaskřípění nedomykajícího zámku a dveře se otevřely. Rychle proklouzla dovnitř, na vteřinu se zastavila, aby za sebou znovu zavřela – zvyk je železná košile – proběhla vnitřní chodbou a začala zuřivě mačkat knoflík výtahu.</p>

<p>Dobře věděla, že opakované mačkání není k ničemu, ale stejně to dělala.</p>

<p>Zdálo se jí, že cesta do čtrnáctého patra trvá snad celé dny, dokonce měsíce, a přitom měla v žilách tolik adrenalinu, že málem lezla po stěnách kabiny. Dveře Henryho bytu byly zamčené. Chvíli se hrabala v kabelce, vytáhla paklíče a několikrát se zhluboka nadechla, aby si uklidnila ruce. Přestože ji strach neustále poháněl ke spěchu, donutila se pomalu zasunout do zámku příslušnou sondu a pak ještě pomaleji provádět jemné manipulace, které nahradí otočení klíčem.</p>

<p>Po několika mučivě se vlekoucích okamžicích, během nichž si začínala myslet, že drahý zámek bude mimo její schopnosti, kdy už si začínala přát, aby se objevil Drsný Harry a vyrazil dveře z pantů, uvolnila i poslední západku. Začala znovu dýchat, poděkovala Bohu, že stavitelé nenainstalovali nic elektronického, hodila paklíče zpátky do kabelky a trhnutím otevřela dveře.</p>

<p>Vítr vanoucí z balkónu odnesl většinu smradu pryč, ale lehký pozůstatek hniloby ve vzduchu přetrvával. Znovu pomyslela na starou paní, kterou našli uprostřed léta šest týdnů po smrti, ale tentokrát její představivost dala mrtvole Henryho tvář. Věděla, že puch pochází od démona, ale její útroby trvaly na svém.</p>

<p>„Henry?“</p>

<p>Sáhla za sebe, zaklapla dveře a natáhla se po vypínači. Vůbec nic neviděla. Henry mohl ležet mrtvý u jejích nohou a nikdy by…</p>

<p>Přímo u nohou jí neležel. Ležel natažený na převrácené pohovce a byl napůl zakrytý roztrhaným čalouněním. A nebyl mrtvý. Mrtví leží způsobem, jaký živí nedokáží napodobit.</p>

<p>Na koberci se třpytily skleněné střepy a vytvářely iluzi ledové plochy. Balkónové dveře, konferenční stolek, televize – jistá část Vickiiny mysli vycvičená k pozorování si na pomyslném seznamu odškrtávala zdroje skleněných střepů různých barev. Henry se zdál být v trochu lepším stavu než jeho byt.</p>

<p>S námahou zavřela dveře vedoucí do zimní zahrady, přičemž musela překonat lepkavé louže žluté kapaliny, pak u pohovky poklekla na jedno koleno a přitiskla prsty na vlhkou pokožku Henryho hrdla. Pulz měl tak pomalý, že každý další tep jí přišel skoro jako výplod fantazie.</p>

<p>„Je to normální? Jak mám k čertu vědět, co je pro tebe normální?“</p>

<p>Tak jemně, jak to jen šlo, ho vymotala z čalounění a zjistila, že jako zázrakem nemá nic zlomeného. Když mu opatrně narovnávala ruce a nohy, všimla si, že má velmi těžké kosti. Letmo ji napadla otázka, jestli je to důsledek vampyrismu nebo dědictví po lidských rodičích – ne že by na tom teď nějak záleželo. Měl mnohočetné řezné a bodné rány, předpokládala, že dílem od střepů a dílem od démonových drápů.</p>

<p>Rány, a to i ty nejhlubší, krvácely jen velmi málo, pokud vůbec.</p>

<p>Jeho kůže byla vlhká a studená, oči obrácené v sloup, a vůbec nereagoval. Byl v šoku. A co se pravdivosti legend o upírech týče, Vicki si byla jistá, že se v jednom bodě pletou. Henry Fitzroy nebyl nemrtvý o nic víc než ona. Právě umíral.</p>

<p>„Sakra. Sakra. SAKRA!“</p>

<p>Jednou rukou táhla Henryho tělo tak, aby sklouzlo na roztrhané polštáře, pak převrátila pohovku zpět do původní polohy, poklekla vedle ní a sáhla do kabelky. Nejmenší čepel jejího zavíracího nože byla zároveň i nejostřejší – používala ji nejméně často – takže si ke kůži na zápěstí přiložila právě tu. Kůže se prohnula a Vicki se zarazila, vyslala k nebesům tichou modlitbu, aby to zabralo, a ať se legendy třebas mýlí ve všem ostatním, aby alespoň v tomto bodě nelhaly.</p>

<p>Nebolelo to tolik, kolik očekávala. Přitiskla mu ránu ke rtům a čekala. Z koutku úst mu skanula nachová krůpěj a zanechávala za sebou na jeho tváři červenou linku.</p>

<p>Pak se jeho hrdlo pohnulo drobným křečovitým polknutím. Cítila, jak se jeho rty přisály k zápěstí a jazyk jednou, dvakrát olízl tekoucí krev. Postavily se jí chloupky na krku a téměř mimovolně mu přitiskla ránu k ústům silněji.</p>

<p>Začal se krmit. Zpočátku sál hltavě, pak už klidněji, když si něco v něm uvědomilo, že mu nebude odepřeno.</p>

<p><emphasis>Pozná, kdy má přestat? </emphasis>Začala dýchat přerývaně, jak vjemy putující vzhůru její paží vyvolaly odpovídající vjemy v dalších částech jejího těla. <emphasis>Dokážu ho zastavit, když to nepozná?</emphasis></p>

<p>Dvě minuty, tři, dívala se, jak se krmí, a během té doby to bylo vše, co byl – hlad, nic víc. Připomnělo jí to kojence u prsu a ucítila, jak jí při té myšlence pod kabátem, svetrem a podprsenkou tuhnou bradavky. Už chápala, proč se v tolika příbězích o upírech pojí krev se sexem – byla to jedna z nejintimnějších činností, kterých se kdy účastnila.</p>

<p>~~~</p>

<p>Nejdříve byla bolest a pak byla krev. Neexistovalo nic než krev. Svět se stal krví.</p>

<p>~~~</p>

<p>Sledovala, jak se začíná vracet k vědomí. Uchopil ji za ruku a tlačil ji proti síle, kterou ji poutala jeho ústa.</p>

<p>~~~</p>

<p>Nyní už cítil život, který mu krev přinášela. Cítil jej, slyšel jej, poznal jej a bojoval proti rudé mlze, která říkala, že by si jej měl vzít. Jak snadné by bylo poddat se hladu…</p>

<p>~~~</p>

<p>Viděla, jak zápasí. Ještě naposledy polkl a pak odstrčil její zápěstí stranou. Nechápala. Cítila jeho touhu a cítila se k ní přitahována. Zvedla mu znovu k ústům zápěstí, z něhož nepřestávaly kanout nachové kapky.</p>

<p>Odhodil je silou, která ji překvapila, na předloktí jí zůstaly bílé otisky prstů. Bohužel to byla poslední síla, kterou měl. Jeho tělo opět ochablo a hlava padla na její rameno.</p>

<p>Bolest po jeho stisku jí pomohla rozptýlit mlhu, i když myslet bylo pro ni stále nesmírně obtížné. Změnila polohu. Místnost se jí před očima rozostřila. Zatímco proplouvala temnotou zpět ke světlu, uvědomila si, proč se přinutil přestat pít. Nemohla mu dát veškerou krev, kterou potřeboval, ne, aniž by mu přitom dala sebe samu.</p>

<p>„Kruci, kruci, kruci!“ Nebylo to příliš tvůrčí, ale ulevilo jí to.</p>

<p>Znovu ho uložila na pohovku, pohladila ho a vytáhla mu z kapsy u kalhot klíče – jestli měla Henrymu zachránit život, nemohla ztrácet čas odemykáním zámku pomocí paklíčů. <emphasis>Potřebuje více krve. Musím najít Tonyho.</emphasis></p>

<p>Vstát tak prudce se ukázalo jako špatný nápad. Svět uhnul do strany a její běh ke dveřím se změnil v klopýtání. <emphasis>Jak si dokázal vzít tolik krve za tak krátký čas? </emphasis>Těžce oddychujíc vyšla na chodbu a spěchala k výtahu.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Dobrý bože, to je Owen!“</p>

<p>Owen? Greg se protlačil do přední řady davu. Jestli byl Owen zraněný, mohla paní Hughesová potřebovat jeho pomoc.</p>

<p>Owen byl víc než jen zraněný. Čelisti měl násilím rozevřené do takové míry, že mu praskla lebka.</p>

<p>A pomoci paní Hughesové nebylo v jeho moci.</p>

<p>~~~</p>

<p>Musela se dostat na křižovatku Yongovy a Bloorovy, ale její tělo odmítalo spolupracovat. Místo aby se to zlepšovalo, motala se jí hlava stále víc, ale ona se dál tvrdohlavě pohybovala vpřed od jednoho pevného objektu k druhému a odmítala to vzdát. Na Kostelní ulici se otázka rezignace stala ryze akademickou.</p>

<p>„Čau, Viktorko.“</p>

<p>Když padala, zachytily ji silné ruce a ona se pevně držela Tonyho riflové bundy tak dlouho, dokud nepřestalo hrozit nebezpečí, že se chodník zvedne a udeří ji do obličeje.</p>

<p>„Jsi v pohodě, Viktorko? Vypadáš děsně.“</p>

<p>Odtáhla se od něj a přehmátla z jeho bundy na předloktí. <emphasis>Jak to mám k čertu formulovat? </emphasis>„Tony, potřebuji tvou pomoc.“</p>

<p>Tony jí zúženými zornicemi světlých očí chvíli zkoumavě hleděl do tváře. „Někdo tě zmlátil?“</p>

<p>Vicki zavrtěla hlavou a hned zatoužila, aby to nebyla udělala. „Ne, nic takového. Já…“</p>

<p>„Jedeš na drogách?“</p>

<p>„Samozřejmě že ne!“ To nečekané rozhořčení ji vzpružilo.</p>

<p>„Tak co se ti, kurva, stalo? Před dvaceti minutami jsi byla v pohodě.“</p>

<p>Zašilhala na něj, záře pouliční lampy ještě zhoršovala její potíže se zaostřováním. Vypadal spíš rozzlobeně než zmateně. „Vysvětlím ti to cestou.“</p>

<p>„Kdo říká, že někam jdu?“</p>

<p>„Tony, prosím…“</p>

<p>Ten okamžik, který mu trvalo, než se rozhodl, byl po dlouhé době nejdelší, jaký zažila.</p>

<p>„No, myslím, že stejně nemám nic lepšího na práci.“ Nechal se táhnout vpřed. „Ale radši si připrav fakt dobré vysvětlení.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Greg hleděl za rozložitého policejního komisaře s vyvalenýma očima. Jediné, co z paní Hughesové viděl, byla teniska – nahoru obrácená podrážka byla červená od krve – a kousek nohy v elastické nohavici. Výhled na tělo samotné mu zakrýval soudní patolog. Chudák paní Hughesová. Chudák Owen.</p>

<p>„Není o tom pochyb.“ Patolog se postavil a pokynul saniťákům, aby se postarali o tělo. „Totéž jako u všech ostatních.“</p>

<p>V davu to zašumělo zděšením. Totéž jako u všech ostatních. Upír!</p>

<p>Jeden z policejních vyšetřovatelů se otočil po zdroji zvuku a hněvivě přejel pohledem vrchol svahu. „Co tu k čertu všichni ti lidi dělají? Vyžeňte je za auta! Hned!“</p>

<p>Greg se pohyboval spolu s ostatními, ale zabrán do vlastních myšlenek nevnímal vzrušené spekulace okolních lidí. Navzdory noční hodině poznal v davu několik obyvatel domu. Henry Fitzroy mezi nimi nebyl. Stejně jako mnoho dalších, připustil, ale nepřítomnost pana Fitzroye získala náhle na významu.</p>

<p>Owen, který všechny ostatní miloval, Henryho Fitzroye nikdy rád neměl.</p>

<p>Když si vybavil nezapomenutelný výraz, jenž se onehdy v očích mladíka objevil, stejně jako hrůzu, kterou v něm vzbudil, neměl Greg sebemenší pochybnosti, že pan Fitzroy by dokázal zabít. Zbývala jen otázka, jestli opravdu zabil.</p>

<p>Greg se vymotal z davu a spěchal zpátky na Bloorovu ulici. Byl nejvyšší čas získat odpovědi.</p>

<p>~~~</p>

<p>Upíři. Démoni. Tony si okusoval nehet na palci a zkoumavě si prohlížel Vickiinu tvář. Vlastní výraz udržoval přísně neutrální. „Proč říkáš takové tajemství právě <emphasis>mně</emphasis>?“</p>

<p>Vicki se opřela o stěnu výtahu a protřela si spánky. Proč vlastně? „Protože jsi byl nejblíž. Protože mi to dlužíš. Protože věřím, že ty mě nezradíš.“</p>

<p>Nejprve vypadal šokovaně, ale pak se zdálo, že ho to potěšilo. Už to bylo hodně dávno, co mu naposledy někdo důvěřoval. Opravdu důvěřoval. Usmál se a náhle jako by omládl o několik let. „Takže je to všechno pravda? Neděláš si prdel?“</p>

<p>„Nedělám,“ řekla Vicki unaveně.</p>

<p>~~~</p>

<p>Opatrně našlapuje mezi střepy, přistoupil Tony k pohovce a s vytřeštěnýma očima hleděl na Henryho. „Upíra zrovna nepřipomíná.“</p>

<p>„Co jsi čekal? Smoking a rakev?“ Zatímco byla pryč, nic se nezměnilo, ale i když nevypadal o nic líp, přinejmenším nevypadal ani o nic hůř.</p>

<p>„Hej, klídek, Viktorko. Tohle všechno <emphasis>je </emphasis>fakt divné, uvědomuješ si to?“</p>

<p>Povzdechla si a shrnula Henrymu z čela pramen rudozlatých vlasů. „Já vím. Promiň. Mám o něj strach.“</p>

<p>„V pohodě.“ Tony ji poklepal po rameni a obešel pohovku z druhé strany. „Tomu rozumím.“ Zhluboka se nadechl a otřel si dlaně do kalhot. „Co mám dělat?“</p>

<p>Ukázala mu, kam si má kleknout, a pak mu přiložila k zápěstí špičku nože.</p>

<p>„Možná bych to měl udělat radši sám,“ navrhl, když viděl, jak váhá.</p>

<p>„Možná bys měl.“</p>

<p>Jeho krev, kanoucí po bledé pokožce, vypadala velmi červeně a Vicki cítila, jak se mu chvěje ruka, když přikládala jeho ránu k Henryho ústům.</p>

<p><emphasis>Co to k čertu dělám? </emphasis>pomyslela si, když začal sát a Tonymu se rozhostil ve tváři takřka blažený výraz. <emphasis>Dělám upírovi pasáka.</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>Další krev, ale tentokrát necítil tak zoufalou potřebu jako prve a stačilo mu mnohem méně, aby si začal uvědomovat svět ležící za ní.</p>

<p>~~~</p>

<p>„On to vážně dělá. On je opravdu…“</p>

<p>„Upír. Jo.“</p>

<p>„To je, ehm, zajímavé.“ Trochu se posunul a upravil si nohavici riflí.</p>

<p>Vzpomněla si, jaký to byl pocit, a byla vděčná, že Tony nevidí, jak se červená. Svlékla si kabát, zamířila do koupelny a cestou si říkala, jestli má moderní upír v lékárničce něco užitečného. Rozsah Henryho poranění přesahoval možnosti maličké krabičky první pomoci, kterou nosila v kabelce, ačkoli byla připravena improvizovat, kdyby to bylo nutné.</p>

<p>Ke svému překvapení zjistila, že moderní upír vlastnil jak gázu, tak náplasti. Vzala obojí, spolu se dvěma vlhkými hadříky, ručníkem a froté županem, který našla visící na dveřích, a spěchala zpátky do obývacího pokoje, přidržujíc se stěn a nábytku, kdykoli to bylo možné.</p>

<p>Nejdřív se postará o hlubokou řeznou ránu na Henryho předloktí a pak si půjde odpočinout. Možná na pár dní.</p>

<p>~~~</p>

<p>Když Greg odemykal skříňku v klubovní místnosti a vytáhl z bedny kolík na kroket, trochu se mu třásly ruce.</p>

<p>„Je to jen preventivní opatření,“ říkal si, zatímco si prohlížel hrot. „Jen rozumné bezpečnostní opatření.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Když Vicki ránu vymývala, snažila se nemyslet na to, jak je hluboká a jaké poškození způsobila. Stlačila okraje roztržené kůže a svalů tak těsně k sobě, jak to jen šlo, a stáhla je gázou. Henryho paže se chvěla, ale nijak se nepokoušel uhnout. Tony se raději díval jinam.</p>

<p>~~~</p>

<p>Spolu s návratem vědomí se dostavilo i zmatení. Z koho pije? Vickiin pach byl nezaměnitelný, ale mladého muže neznal.</p>

<p>Cítil, jak se mu vrací síla. Teď, když krev, již přijímal, nebyla nutná pouze k tomu, aby ho udržela při životě, cítil, jak se jeho tělo začíná uzdravovat. Teď potřeboval jen čas.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Myslím, že už skončil.“</p>

<p>„To už přestal?“</p>

<p>Tony zvedl zápěstí. „To obvykle výraz <emphasis>už skončil </emphasis>znamená.“ Říznutí bylo trochu moc široké, ale zpod ušmudlaného okraje riflové bundy skanula už jen poslední maličká kapka krve.</p>

<p>Vicki se naklonila kupředu. „Henry?“</p>

<p>„Okamžíček, Viktorko.“ Tony se zhoupl na patách a postavil se. „Jestli ho hodláš budit, tak já mizím.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Nezná mě a myslím, že bych tu neměl stát, zatímco ho budeš přesvědčovat, že to nikomu nepovím.“</p>

<p>Když se nad tím zamyslela, došla Vicki k závěru, že to nejspíš nebude úplně špatný nápad. Neměla nejmenší představu o tom, jak Henry přijme skutečnost, že jeho tajemství bylo vyzrazeno naprosto cizímu člověku. Ona by na jeho místě byla bez sebe vzteky.</p>

<p>Doprovodila Tonyho ke dveřím. „Jak se cítíš?“</p>

<p>„Nadržený. A trochu se mi točí hlava,“ dodal, než stačila cokoli říct. „Myslím, že si ode mě nevzal tolik jako od tebe. Jasně, a taky jsem mladší.“</p>

<p>„A hubatější.“ Natáhla ruku, položila mu ji na rameno a lehce jím zatřásla. „Díky.“</p>

<p>„Hej, copak jsem si to mohl nechat ujít?“ Na okamžik měla jeho tvář otevřený, zranitelný výraz, ale potom se rychle vrátil starý, přidrzlý úsměv. „Pak chci slyšet, jak to všechno dopadlo.“</p>

<p>„Dozvíš se to.“ Vytáhla z kapsy hrst zmačkaných bankovek a vtiskla mu je do dlaně. „Pij teď chvíli hodně tekutin. A, Tony, zkus odejít tak, aby tě neviděl vrátný dole.“</p>

<p>„Uč babičku vysávat vajíčka, Viktorko.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Ve výtahu se Greg plácal tři čtvrtě metru dlouhým kolíkem do stehna. Ve skutečnosti nevěřil, že by Henry Fitzroy byl upír, ne doopravdy, ale na druhou stranu měl potíže uvěřit, že je paní Hughesová doopravdy mrtvá, a to nepochybně byla. V průběhu svého dlouhého života se už dávno naučil, že víra má jen málo společného se skutečností.</p>

<p>Ve čtrnáctém patře se narovnal v ramenou a vyšel na chodbu, připraven konat svou povinnost. Nepovažoval se za nijak výjimečně odvážného člověka, ale cítil, že má vůči obyvatelům domu zodpovědnost. Nezaváhal v boji proti nacistům, nezaváhal v Koreji, nebude váhat ani nyní.</p>

<p>U dveří Henryho Fitzroye se znovu ujistil, že má kůl dobře schovaný v nohavici – nehodlal ho použít, pokud nebude muset – a zaklepal.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Zatraceně!“ Vicki přejela pohledem z Henryho na dveře. Neznělo to jako policie – policejní klepání bylo nezaměnitelné – ale jeho ignorování mohlo stále být to nejhorší, co mohla udělat. Jestli někdo na ulici viděl na Henryho balkóně démona…</p>

<p>Dveřní kukátko jí ukázalo pokřivený obraz starého vrátného ze vstupní haly. Zatímco se dívala, zvedl ruku a zaklepal znovu. Nevěděla, co chce, a ani ji to nezajímalo. S Henrym mluvit nemohl a musela se ho zbavit, aniž by mu dovolila spatřit bitevní pole v obývacím pokoji. Jestli měl vrátný pochybnosti – a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je z něčeho velmi nešťastný – musela ho nanejvýš přesvědčivě zbavit jakýchkoli nejasností ohledně toho, co Henry posledních pár hodin dělal. A pokud vrátný žádné pochybnosti neměl, bylo nanejvýš důležité, aby žádné ani nezískal.</p>

<p>~~~</p>

<p><emphasis>To je šílenost, </emphasis>uvědomil si náhle Greg. <emphasis>Měl bych přijít po východu slunce, až bude spát. </emphasis>Přejel nervózně prsty po násadě kroketové paličky. <emphasis>Mohl jsem si vzít univerzální klíč, získat jistotu, tak či onak, a…</emphasis></p>

<p>Dveře se otevřely a zároveň s nimi otevřel Greg ústa. Před jeho překvapenýma očima stála rozcuchaná žena s rozespalým pohledem, víceméně zahalená do pánského županu.</p>

<p>Vicki předtím zhasla všechna světla s výjimkou jediného přímo za svými zády v naději, že jeho záře zakryje všechno, co nezakrývalo její tělo. Vyplnila prostor mezi dveřmi a zárubní a – čistě pro jistotu – nechala horní okraj županu poněkud rozhalený. Neměla v úmyslu oslnit vrátného krásou, ale jestli odhadla starého pána správně, šlo přesně o ten druh situace, který mu bude připadat nanejvýš trapný.</p>

<p>Takže to možná byl hloupý nápad, ale byl také jediný, který ji napadl.</p>

<p>„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se a potlačila nikoliv zcela předstírané zívnutí.</p>

<p>„Ehm, ne, já totiž, je pan Fitzroy doma?“</p>

<p>„To je.“ Vicki se usmála a posunula si brýle na nose. Župan se sám od sebe rozhalil ještě víc. „Ale spí. Je tak nějak…“ Odmlčela se právě na tak dlouho, aby vrátnému stihly zrudnout uši. „…vyčerpaný.“</p>

<p>„Ach tak.“ Greg si odkašlal a uvažoval, jak z toho elegantně vycouvat. Bylo zřejmé, že Henry Fitzroy nevyšel ze svého bytu přinejmenším několik hodin. Stejně tak bylo zřejmé, že nezatínal tesáky ani do hrdla této mladé ženy, ani do většiny dalších částí její anatomie, na které se Greg nedíval. „Já jen, ehm, v blízké rokli došlo k takovému incidentu a mě napadlo, že mohl něco vidět nebo slyšet, protože většinou hodně ponocuje. Chci říct, vím, že nemá okna na tu stranu…“</p>

<p>„Myslím, že nic neviděl. Byl velmi…“ Znovu se odmlčela. Vrátný se začervenal ještě víc. „…zaneprázdněný.“</p>

<p>„Podívejte. Vážně mě mrzí, že jsem vás obtěžoval. Promluvím si s panem Fitzroyem jindy.“</p>

<p>Tvářil se tak deprimovaně, že Vicki impulzivně natáhla ruku. „Ten incident, nestalo se něco někomu, koho zná?“</p>

<p>Greg přikývl v reakci na účast v jejím hlase. „Paní Hughesové a Owenovi. Owen byl její pes. Bydleli tady na protější straně chodby.“ Ukázal, a když Vicki uviděla čím, zalapala po dechu.</p>

<p>Vysledoval směr jejího pohledu a zrudl ještě víc. Světlé proužky na horní části kolíku jako by si z něj tropily legraci. Úplně zapomněl, že ho s sebou má. „Děti,“ vysvětlil spěšně. „Nechávají ležet hračky všude kolem. Právě jsem to šel uklidit, kam to patří.“</p>

<p>„Aha.“ Násilím se donutila odvrátit pohled od kolíku. Kdyby o něj projevila příliš velký zájem, všechno by pokazila. Vyrvání kolíku z Gregových rukou a jeho odhození do výtahové šachty – což bylo přesně to, co chtěla udělat – by se pravděpodobně dalo jako projev příliš velkého zájmu kvalifikovat. „To s tou starou paní a jejím psem mě mrzí,“ podařilo se jí ze sebe vypravit.</p>

<p>Znovu přikývl. „Mě taky.“ Narovnal se v ramenou a Vicki prakticky viděla, jak si na ně znovu naložil náklad povinnosti a odpovědnosti. „Musím se vrátit na své místo. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval. Dobrou noc, madam.“</p>

<p>„Dobrou noc.“</p>

<p>Počkal, dokud neuslyšel cvaknutí zámku, a pak zamířil k výtahu. Jakmile se dveře kabiny zavřely, podíval se na kolík a zavrtěl hlavou. Když se naposledy cítil tak trapně, probíhala druhá světová válka, jemu bylo devatenáct a on omylem vešel do dámských sprch. „Upíři, cha! Určitě už senilním.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki se opřela o vnitřní stranu dveří, slabostí se jí podlamovala kolena. Tohle bylo těsné. Znovu v pokoji rozsvítila a opatrně zamířila k Henrymu.</p>

<p>Měl otevřené oči a jednou rukou si je stínil proti ostrému světlu.</p>

<p>„Už je ti lépe?“ zeptala se.</p>

<p>„Přijde na to… lépe než kdy?“ Spustil nohy z pohovky a s námahou se posadil. Takhle mizerně se necítil hodně dlouho.</p>

<p>Vicki natáhla ruku a podepřela ho, aby se nepřevrátil. „Pan Stoker očividně nepřeháněl, když se zmiňoval o regeneračních schopnostech upírů.“</p>

<p>Henry se pokusil o úsměv. Bez valného úspěchu. „Pan Stoker byl podřadný pisálek.“ Zakroužil oběma rameny a protáhl si nohy. Zdálo se, že vše funguje, i když ne moc dobře a bezbolestně. „Kdo byl ten kluk?“</p>

<p>„Jmenuje se Tony. Žije na ulici už od dětství. Umí brát lidi takové, jací jsou.“</p>

<p>„I upíry?“</p>

<p>Pozorně si prohlížela jeho tvář. Nevypadal rozzlobeně. „I upíry. A ví, jaké to je, když někdo chce, aby ho všichni nechali na pokoji.“</p>

<p>„Důvěřuješ mu?“</p>

<p>„Bezmezně. Kdyby ne, uvažovala bych o něčem jiném. O někom jiném.“ Ale nenapadal ji nikdo a nic. Celluci jí vůbec nepřišel na rozum. Ani jednou. <emphasis>Což dokazuje, že i když jsem napůl v bezvědomí, jsem pořád chytřejší, než vypadám. </emphasis>Celluci by ji v tom rozhodně nepodpořil. <emphasis>Myslím, že bych mohla vykrást Červený kříž. </emphasis>„Potřeboval jsi víc, ale nechtěl jsi…“</p>

<p>„Nemohl jsem,“ přerušil ji tiše. „Kdybych si vzal víc, vzal bych si všechno.“ V jeho očích pod fialově zelenou podlitinou na čele se zračil střízlivý pohled. „Příliš krve od jedné osoby a hrozí nám, že se přestaneme ovládat. Cítil bych tvůj život a současně bych cítil vzrůstající touhu si ho vzít.“</p>

<p>To už se usmála, nedokázala si pomoci.</p>

<p>„Co je?“ Henry neviděl důvod k úsměvu. Dnes v noci stanuli oba na prahu smrti.</p>

<p>„Právě se mi vybavil citát z jedné dětské knížky. <emphasis>Ne, že by byl krotký lev. </emphasis>Ty taky nejsi právě krotký, že ne? Jakkoli civilizovaně se tváříš.“</p>

<p>Chvíli se nad tím zamyslel. „Ne, myslím, že podle tvých měřítek rozhodně ne. Děsí tě to?“</p>

<p>Povytáhla obočí a vzápětí je nechala klesnout. Byla prostě příliš unavená, než aby dokázala výraz udržet. „Ale prosím tě.“</p>

<p>Usmál se, zvedl jí ruku a natočil ji zápěstím ke světlu. „Děkuji ti,“ řekl a hebce přejel prstem po linii žíly.</p>

<p>Vicki se postavily všechny chloupky na těle, a než mohla znovu promluvit, musela polknout. „Nemáš zač. Udělala bych totéž pro kohokoli.“</p>

<p>Stále ji ještě držel za ruku, ale do úsměvu se mu vloudil lehce překvapený výraz. „Máš na sobě můj župan.“</p>

<p>Vicki si posunula brýle na nose a snažila se nedívat na hromádku svých šatů na kuchyňském stole. „To je dlouhá historie.“ Nechala se stáhnout vedle něj a nervózně si olízla rty. Kůže jí pod dotekem jeho ruky doslova pulzovala. <emphasis>A to se ani nedotýká ničeho zajímavého.</emphasis></p>

<p>Pak se jeho výraz změnil tak, že se otočila, aby se podívala, co v něm vyvolalo zděšený údiv. Jedno křídlo dveří nábytkové stěny s překvapivě nepoškozenou skleněnou výplní bylo dokořán.</p>

<p>„Ten démon,“ řekl Henry hlasem, ve kterém se naplno zračil výraz jeho tváře, „vzal můj grimoár.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Třináct</p>

<p>Henry se prudce vztyčil a zůstal stát na nejistých nohou. „Musím…“</p>

<p>Vicki natáhla ruce a svedla jeho pád zpátky na pohovku. „Co musíš? Nejsi ve stavu, abys svedl jít kamkoli.“</p>

<p>„Musím získat grimoár zpátky, než bude povolán pán démonů.“ Odstrčil její ruce, znovu se postavil a narovnal se v ramenou. „Když začnu hned teď, možná se mi podaří démona vysledovat. Aby mohl grimoár nést, musí udržovat fyzický tvar.“</p>

<p>„Vysledovat jak?“</p>

<p>„Pach.“</p>

<p>Vicki letmo pohlédla k balkónu a pak zpátky na Henryho. „Zapomeň na to. Má křídla. Poletí. Je mi fuk, co jsi, nemůžeš sledovat něco, když to nemá na čem zanechat pach.“</p>

<p>„Ale…“</p>

<p>„Žádné ale. Kdybys nebyl to, čím jsi, byl bys už mrtvý. Věř mi. Možná nemám staleté zkušenosti se smrtí jako ty, ale i tak už jsem viděla dost, abych to poznala.“</p>

<p>Měla pravdu. Henry přistoupil k oknu a zlehka položil čelo na sklo. Bylo chladné a hladké a trochu mírnilo bolest v jeho hlavě. Všechno fungovalo, ale všechno bolelo. Ani si nevzpomínal, kdy se naposledy cítil tak slabý nebo kdy měl tak silné bolesti. Teď, když počáteční příval energie z krmení pominul, začalo jeho tělo trvat na tom, aby si odpočinul a nechal ho zregenerovat. „Zachránila jsi mi život,“ připustil.</p>

<p>„Tak ho nezahazuj.“ Vicki ucítila lehkou ozvěnu tepla šířícího se vzhůru od rány na zápěstí. Ignorovala ho. Možná budou mít později příležitost pokračovat tam, kde přestali, ale teď na to rozhodně nebyla správná doba. <emphasis>A cokoli energeticky náročnějšího než intenzivní mazlení by nás teď pravděpodobně zabilo oba</emphasis>. Posbírala šaty, odešla do kuchyně a zavřela za sebou žaluziové dveře. „Udělal jsi, co jsi mohl. Teď dovol, aby to převzal někdo jiný.“</p>

<p>„Ty.“</p>

<p>„Vidíš tu snad někoho jiného?“</p>

<p>Henrymu se podařil poloviční úsměv. „Ne.“ I v tom měla pravdu. Dostal šanci a selhal.</p>

<p>„Fajn.“ Zapnula si rifle a vysoukala se ze županu. „Můžeš se ke mně přidat po západu slunce, jestli se tou dobou budeš moct hýbat.“</p>

<p>„Dej mi den odpočinku a budu zase v pořádku. Dobře, možná ne úplně v pořádku,“ připustil, když si Vicki nevěřícně odfrkla. „Ale aspoň v dost dobrém stavu na to, abych mohl normálně fungovat.“</p>

<p>„To bude stačit. Nechám ti vzkaz na záznamníku, jakmile se dozvím, kde mě nejspíš najdeš.“</p>

<p>„Máš necelých čtyřiadvacet hodin na to, abys ve třímilionovém městě našla zloděje grimoáru. Možná jsi byla dobrý policajt, Vicki…“</p>

<p>„Ten nejlepší,“ informovala ho a opatrně si přetáhla mikinu přes brýle.</p>

<p>„Tak dobře. Byla jsi nejlepší. Ale tak dobrá zase ne. To není nikdo.“</p>

<p>„Možná ne,“ hádal se dál tón jejího hlasu, když už ne sama slova, „ale zatímco ty jsi trávil noci čekáním na to, až démon zaútočí, já netrávila dny sezením na zadku.“ Opatrně prošla mezi střepy, došla k pohovce a posadila se, aby si obula boty. „Jednou z věcí, které démon ukradl, byla počítačová sestava. Rychlejší a chytřejší stroje než tenhleten konkrétní se už očividně nedělají. Dnes jsem si zašla na York University – vede k ní tolik indicií, že jsem přesvědčená o tom, že existuje spojitost – a mluvila jsem s vedoucím katedry informatiky. Dal mi seznam dvaceti tří jmen studentů, kteří by dokázali takový systém doopravdy využít.“ Postavila se a posunula si brýle na nose. „Takže místo jedna ku třem milionům jsou moje šance zhruba dvacet tři ku dvaceti tisícům.“</p>

<p>„Fantastické.“ Henry přešel po pokoji sem a tam a přitom ze sebe strhl cáry trička. Znovu opatrně dosedl na pohovku a hodil zmuchlaný kus látky na rozbitou televizní obrazovku. „Jeden z třiadvaceti mezi dvaceti tisíci.“</p>

<p>„To nejsou nemožné šance. A co víc, nebudu se muset zabývat všemi dvaceti tisíci. Muži a ženy figurující na seznamu tvoří součást dost úzce definované skupiny. Jestli ho nenajdu, myslím, že ho aspoň vyplaším.“</p>

<p>„Během jednoho dne? Protože jestli někdo grimoár použije dnes v noci, začne masakr a víc času už mít nebudeš.“</p>

<p>Zvedla bradu a povytáhla obočí. „Tak co navrhuješ? Mám to vzdát, protože si myslíš, že se to nedá stihnout? Taky sis myslel, že dokážeš nižšího démona zvládnout, vzpomínáš?“ Přejela pohledem po jeho zraněních. „Nedá se říct, že bys byl v těchto otázkách zrovna neomylný.“</p>

<p>Henry zavřel oči. Její slova ho zasáhla hlouběji než všechny rány, které dnes v noci utržil. Měla pravdu. Byla to jeho vina, že došlo k loupeži grimoáru, a jen on byl vinen tím, že svět stál na prahu bolesti a smrti takového rozsahu, že velmi málo smrtelníků si to dovedlo byť jen představit.</p>

<p>„Promiň, Henry. To sis nezasloužil.“</p>

<p>„Ale je to pravda.“ Přisunula se blíž. Cítil, jak tep jejího srdce rozechvívá vzduch mezi nimi. Vzala ho jemně za ruku a on se připravil na banální fráze, které nijak nemohly smýt jeho vinu.</p>

<p>„Ano,“ přikývla.</p>

<p>Otevřel prudce oči.</p>

<p>„Ale nebyl bys přežil tak dlouho, kdyby ses nenaučil, jak se poučit ze svých chyb. Až tu osobu najdu, budu potřebovat tvoji pomoc.“</p>

<p>„No, to ti tedy pěkně děkuju.“ Přesně tohle potřeboval. Aby ho poučoval někdo, jehož předkové nepochybně dřeli na chudých polích, zatímco on jel kolem po boku krále. Vytáhl ruku zpod její a snažil se zakrýt bolest, kterou pohyb vyvolal v ráně na předloktí.</p>

<p>„Než se začnete urážet, Vaše královská Výsosti, možná byste mohl pouvažovat nad tím, koho jiného bych, k čertu, mohla asi tak použít. V jednom mi můžeš věřit, podezření z vyvolávání démonů na policii moc velký dojem neudělá. Dokonce pochybuji o tom, že se vůbec jedná o zločin.“</p>

<p>„A co mladý Tony?“</p>

<p>„Tony si jde vlastní cestou. Kromě toho, tohle není věc, se kterou by mi mohl pomoci.“</p>

<p>„Takže jsem jediný ostrý hoch ve městě?“</p>

<p>„Takže jsme jediní ostří hoši ve městě.“</p>

<p>Na okamžik se střetli pohledy a Vicki si náhle uvědomila, že to byla pěkná hloupost – všechny historky a filmy o upírech před tím varovaly. Na chvíli měla pocit, že stojí na okraji propasti, a bojovala proti nutkání vrhnout se do hlubin. Ten okamžik pominul, propast nahradil pár unavených očí oříškové barvy a ona si s bušením srdce uvědomila, že to byl muž, a nikoli upír, na kterého reagovala. Nebo možná muž coby upír. Nebo upír coby muž. Něco takového. <emphasis>Fantastické. Celé město – dokonce svět – mohou každou chvíli pohltit plameny a já tady přemýšlím rozkrokem.</emphasis></p>

<p>„Budu potřebovat vstávat brzy. Už bych měla radši jít.“</p>

<p>„Možná bys měla.“</p>

<p>Několik tuctů věcí zůstalo nevysloveno.</p>

<p>Díval se, jak si obléká plášť, a zvuk jejího tlukoucího srdce téměř přehlušoval vše ostatní. Kdyby si od ní vzal jen o trochu víc krve, nedokázal by se už ovládnout a vzal by si i její život. Krmení bylo na upírství to nejsladší a propadnutí této vášni zničilo nejednoho příslušníka jeho druhu. To, že mu přivedla toho kluka, je zachránilo oba. Byla to opravdu výjimečná žena – jen málo smrtelníků by mělo sílu odolat přitažlivosti jeho touhy.</p>

<p>Chtěl víc. Víc z ní. Jestli přežijí příštích čtyřiadvacet hodin…</p>

<p>Cestou ke dveřím se zastavila a chytila se rukou křesla, aby neupadla. „Teď jsem si vzpomněla… kde jsi vlastně předtím byl? Pořád jsem ti volala, ale odpovídal mi jen záznamník.“</p>

<p>„To proto jsi přišla tak pozdě?“</p>

<p>„No, nemělo smysl sem chodit, když jsi tu nebyl.“</p>

<p>„Byl jsem tady. Zapnul jsem záznamník kvůli filtrování hovorů.“ Povytáhl obočí, zatímco ona spustila to svoje. „Ty to tak neděláš?“</p>

<p>„Když jsem doma, zvedám telefony.“</p>

<p>„Kdybych to zvedl a ty jsi byla tady, když přišel démon…“</p>

<p>„Byli bychom oba mrtví,“ dokončila za něj.</p>

<p>Přikývl. „Vicki?“</p>

<p>S rukou na klice se znovu otočila čelem k němu.</p>

<p>„Uvědomuješ si, že je dost velká pravděpodobnost, že se nám to nepodaří? Že tvé pátrání vyzní naprázdno nebo že nic z toho, co uděláme, pána démonů nezastaví?“</p>

<p>Usmála se na něj a Henry si s lehkým zděšením uvědomil, že není jediný predátor v místnosti.</p>

<p>„Ne,“ řekla. „Nic takového si neuvědomuji. Běž si odpočinout.“ A s těmi slovy byla pryč.</p>

<p>~~~</p>

<p><emphasis>Ulicemi města se valily proudy krve a všichni naříkající lidé, kteří se jimi brodili, vzhlíželi k ní a očekávali, že je zachrání. Zvedla ruce, aby jim pomohla, a zjistila, že všechna krev prýští z hlubokých řezných ran na jejích zápěstích.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Už přichází, Vicki.“ Henry Fitzroy před ní padl na kolena, nechal se krví omývat a otevřenými ústy chlemtal v jejím proudu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Snažila se o krok ustoupit, ale zjistila, že se nemůže hýbat, protože má nohy až po kotníky zalité v betonu.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Už přichází, Vicki,“ řekl znovu Henry. Naklonil se a začal olizovat krev stékající po jejích pažích.</emphasis></p>

<p><emphasis>Náhle se jí do zad opřel závan studeného větru a slyšela, jak se k ní za zvuků drápů po kameni blíží cosi obrovského. Nemohla se k tomu otočit čelem, Henryho ruce a beton ji držely na místě. Mohla se jen zmítat v poutech a poslouchat, jak se to blíží stále víc a víc. Hnilobný pach sílil, a když se podívala dolů, už tam nebyl Henry, ale rozkládající se mrtvola staré ženy přisátá ústy na jejím zápěstí. Vedle ní stálo to, co zbývalo z Mika Celluciho.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se znetvořenými ústy. „Proč jsi mi to neřekla?“</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki hmátla po vypínači a zaplavilo ji ostré světlo. Posadila se, těžce oddychovala a cítila, jak jí buší srdce. Sen, který ji vzbudil, byl jen poslední z řady. Naštěstí si z ostatních žádné podrobnosti nepamatovala.</p>

<p>Třesoucíma se rukama si nasadila za uši obroučky brýlí a zamžourala na hodiny. 5:47. Spala skoro tři hodiny.</p>

<p>Vypnula zbytečně nařízený budík – nastavila si ho na 6:30 – a spustila nohy z postele. Jestli se bude vyvolavač démonů držet zavedeného vzorce, objeví se pán démonů o půlnoci. Což jí dávalo osmnáct hodin na to, aby ho našla a nacpala mu grimoár do chřtánu stránku po stránce. Sny ji vyděsily a nic ji nedohánělo k takové zuřivosti jako strach, se kterým nemohla vůbec nic dělat.</p>

<p>Pomalu a opatrně se postavila. Litr pomerančového džusu a dvě železité tablety, které si vzala hned, když se vrátila domů, možná pomohly zmírnit dopad ztráty krve, ale i tak věděla, že rozhodně nebude ve vrcholné kondici. Dnes ne. A ještě nějakou dobu. Řez na zápěstí se podle všeho skoro zahojil, ačkoli okolní kůže byla trochu zhmožděná a citlivá. Vzpomínka na skutečný pocit se jí v hlavě smísila se vzpomínkou na sen, takže je obě odsunula stranou, aby se jimi zabývala později. Momentálně měla závažnější starosti.</p>

<p>Byla by zůstala ve sprše déle a pokusila by se sen smýt, ale nemohla se zbavit pocitu, že za ní něco je. Když jí zrak i sluch otupila proudící voda, cítila se příliš zranitelně a příliš na ráně, než aby to protahovala.</p>

<p>Zapnula kávovar, nalila si další litr džusu a chvíli jen stála u okna a hleděla do ulice pod sebou. Zatímco se dívala, rozsvítilo se v dalších dvou oknech a na zápraží se objevil mladý Edmond Ng. Se zíváním zamířil na roh ulice, aby si vyzvedl ranní noviny, aniž by si byl sebeméně vědomý toho, že to může být naposledy. Za pouhých osmnáct hodin se mohou městem prohánět hordy pekelné a trhat lidi na kusy.</p>

<p>„A jediné, co jim stojí v cestě, je poloslepá bývalá policistka a nemanželský syn Jindřicha VIII.“ Hlubokými doušky se napila džusu ze džbánku a posunula si brýle na nose. „To jednoho tak nějak přivede k zamyšlení, že?“ Až na to, že se jí směr úvah vůbec nelíbil.</p>

<p>Najít jednoho z dvaceti tří mezi dvaceti tisíci. Popravdě, co se policejní práce týče, nebyla ta pravděpodobnost zase tak špatná. I kdyby mohla získat od vedení školy adresy studentů – a upřímně řečeno pochybovala, že by se jí to bez policejního odznaku podařilo – zajít si přímo za studenty by jí pravděpodobně pomohlo víc. Členové elity vždycky vědí, kdo sdílí jejich pohled na svět, a pokud se člověk, kterého hledala, opravdu nacházel mezi těmi třiadvaceti, pak by na něj aspoň jeden z ostatních měl být schopen ukázat prstem. Samozřejmě existovala možnost, že poskládala všechny kousky skládačky do špatného obrázku. Že nejenže štěkala na špatný strom, ale navíc v úplně špatném lese.</p>

<p>Po páteři jí stekl pramínek potu. Odolala nutkání se otočit. Věděla, že je v bytě sama, že jí za zády nikdo nestojí, a nehodlala se nechat děsit přízraky – šetřila strachem na skutečné hrůzy, kterých bylo i tak víc než dost.</p>

<p>Než se vydala na univerzitu, měla čas posnídat – nemělo by smysl dorazit s prázdným žaludkem do prázdného univerzitního městečka. V 6:35, poté co dojedla smažená vajíčka a skoro dopila druhý šálek kávy, zavolala Mikovi Cellucimu, nechala to třikrát zazvonit a zavěsila. Co mu vlastně chtěla říct? Že si myslí, že ví, kdo je vrah? To věděla už od té noci, kdy potkala Henryho. Že jeden z třiadvaceti počítačových géniů studujících na York University vyvolává ve volném čase démony a že pokud ho nezastaví, vyvolá brzy takového, kterého nezvládne, a zničí tím celý svět? Myslel by si, že jí přeskočilo.</p>

<p>„Všechno se točí kolem démona. Všechno. Sakra.“ Počítač, který jakkoli nejasně ukazoval na jednoho z třiadvaceti studentů, neměl žádnou jinou spojitost s vraždami, na nichž pracoval Celluci, než právě skrze démona. „A jak vím o démonovi? Řekl mi to upír.“ Dopila hrnek kávy a postavila ho na stůl s větší silou, než bylo absolutně nezbytné. Ouško se ulomilo a zůstalo jí v ruce. Prudce máchla rukou, mrštila jím přes pokoj a s uspokojením poslouchala, jak se roztříštilo o zeď na ještě menší kousky.</p>

<p>To uspokojení netrvalo ani vteřinu.</p>

<p>„Jedna poloslepá bývalá policistka a nemanželský syn Jindřicha VIII.,“ opakovala si pro sebe a v tu chvíli jí s konečnou platností došlo, opravdu došlo, že už žádnou policistkou není. Navzdory všemu – svým očím, výpovědi – o sobě po celou dobu osmi měsíců uvažovala jako o policistce. O policistce, kterou nebyla. Nemohla čekat žádné posily, podporu. Až do západu slunce v tom jela úplně sama, a pokud někdo potřeboval dokonalé informace, nebyl to Mike Celluci, ale Henry Fitzroy.</p>

<p>„Kruci.“ Otřela si oči rukávem a vztekle si narazila brýle na nos. Vůbec jí nezvedlo náladu, že by se takhle daleko vůbec nedostala, kdyby stále pracovala u sboru, že předpisy a směrnice – i když si je mohly vyšší šarže vykládat značně volně – by jí svazovaly ruce. Ani by se tak daleko nedostala v případě, kdyby u sboru <emphasis>nikdy </emphasis>nepracovala. Potřebné informace by jí jednoduše zůstaly nedostupné. „Zdá se, že jsem přesně to, co tahle situace vyžaduje – jediná naděje v sukních proti armageddonu.“</p>

<p>Zhluboka se nadechla a povolila zaťatou čelist. „Tak se do toho dej.“ Vajíčka ji tížila v žaludku jako kámen a hrdlo se jí svíralo tak, jako by ani nebylo organickou součástí jejího těla. To bylo v pořádku. S trochou štěstí se s těmito pocity bude moci vypořádat později.</p>

<p>Měla včera večer vzít kopii seznamu k Henrymu. Teď nechtěla plýtvat časem – ani na opisování, ani na jeho doručení.</p>

<p>„Henry, tady je Vicki.“ Naštěstí jeho záznamník přijímal časově neomezené zprávy, protože celý seznam a její plán dne zabraly asi pět minut pásky. „Až budu vědět víc, zase se ti ozvu.“</p>

<p>Za pět minut sedm. Sedmnáct hodin. Vicki hodila seznam do tašky, popadla kabát a zamířila ke dveřím. Na univerzitu jí to potrvá asi hodinu, takže na vlastní pátrání jí zbývá pouze šestnáct hodin.</p>

<p>Už stála ve dveřích a potýkala se se zámkem, když zazvonil telefon. Zvědavá, kdo to může být takhle brzy po ránu, počkala, až doběhl celý nahraný vzkaz a zazněl signální tón.</p>

<p>„Dobrý, paní Nelsonová. Tady je Coreen. Podívejte, jestli jste se mě snažila sehnat, moc se omlouvám, že jsem tu nebyla, zůstala jsem pár dní u přátel.“</p>

<p>Zámek zapadl na místo. S Coreen si může promluvit později. Ať tak či onak, kolem půlnoci se případ stejně uzavře.</p>

<p>„Já jen, že jsem na tom byla fakt bledě, protože holka, kterou zabili, Janet, byla moje dobrá kamarádka. Nemůžu si pomoct, ale myslím, že kdybych tak nenaletěla Normanu Birdwellovi, byla by na mě počkala, abych ji svezla domů.“</p>

<p>„Kruci!“ Ukázalo se, že zámek bylo stejně těžké znovu odemknout, jako bylo předtím ho zamknout. Norman Birdwell bylo jedno jméno ze seznamu.</p>

<p>„Tipuji, že jestli najdete toho upíra, který zabil Iana, najdete zároveň i toho, co zabil Janet, že jo. Teď ho chci vypátrat víc než kdykoli předtím.“</p>

<p>Odmlčela se a její povzdechnutí skoro zaniklo ve zběsilém chrastění uvolňovaného řetězu.</p>

<p>„Ehm, dnes budu doma celý den, takže kdybyste mi chtěla zavolat…“</p>

<p>„Coreen? Nezavěšuj, to jsem já, Vicki Nelsonová.“</p>

<p>„Och, ahoj.“ Znělo to trochu zahanbeně, že byla přistižena, jak mluví se záznamníkem. „Vzbudila jsem vás? Podívejte, mrzí mě, že volám tak brzy, ale mám dneska zkoušku a chci jít studovat do knihovny.“</p>

<p>„Žádný problém, věř mi. Musím s tebou mluvit o Normanovi Birdwellovi.“</p>

<p>„Proč? Je to jen šprt.“</p>

<p>„Je to důležité.“</p>

<p>Vicki skoro slyšela, jak krčí rameny. „Fajn. Co chcete vědět?“</p>

<p>„Jak dobře ho znáš?“</p>

<p>„Ale no tááák, říkala jsem, že je to šprt. Chodí se mnou na přednášky z komparativní religionistiky. To je všechno.“</p>

<p>„Jak jsi mu naletěla?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Před chvíli jsi říkala, že kdybys nenaletěla Normanovi Birdwellovi, Janet by možná počkala na odvoz domů.“</p>

<p>„Jo, no… Nebyla bych s ním šla, kdybych nevypila tolik piva, ale on tvrdil, že může dokázat, že upíři existují a že ví, kdo zabil Iana. No, myslím, že takhle přesně to neřekl… ale bylo to něco podobného. No, to je jedno. Šla jsem s ním do jeho bytu, ale jemu šlo jen o to jedno. O upírech nevěděl ani ň.“</p>

<p>„Nevšimla sis náhodou, jestli tam neměl počítačovou sestavu? Dost velkou a dost složitou.“</p>

<p>„Počítač tam měl. Nevím, jak moc složitý. Měla jsem plné ruce práce nenechat se osahávat a krmit hovadinami o vyvolávání démonů.“</p>

<p>Svět se na okamžik zastavil.</p>

<p>„Paní Nelsonová? Jste tam ještě?“</p>

<p>„Můžeš mi věřit, že nikam nejdu.“ Vicki se svalila na židli a horečně hledala tužku. „Tohle je velmi důležité, Coreen. Kde Norman bydlí?“</p>

<p>„No, někde na západ od univerzity.“</p>

<p>„Můžeš mi dát jeho přesnou adresu?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„NE?“ Vicki se zhluboka nadechla a snažila si znovu uvědomit, že ječením si nijak nepomůže. Chytila sluchátko pod bradu a zvedla z podlahy u stolu bílé stránky. Bird… Birddal… Bird of Paradise…</p>

<p>„Ale jestli je to tak důležité, pravděpodobně bych vás tam mohla odvézt. Chci říct, tu noc jsem řídila já, takže bych to pravděpodobně našla. Pravděpodobně.“</p>

<p>„Pravděpodobně mi musí stačit.“ V telefonním seznamu žádného Birdwella nenašla. Dávalo to smysl, nejspíš se do bytu nastěhoval na podzim, na začátku školního roku, a seznam s novými čísly vycházel vždy počátkem května. „Budu tam. Kde mě můžeš vyzvednout?“</p>

<p>„No, nemůžu vás vyzvednout dříve než v pět. Jak jsem říkala, mám dneska zkoušku.“</p>

<p>„Coreen, tohle je důležité!“</p>

<p>„To moje zkouška taky.“ V jejím tónu nebylo ani stopy po ochotě ke kompromisu.</p>

<p>„Před zkouškou…“</p>

<p>„…se <emphasis>vážně</emphasis> musím učit.“</p>

<p>Dobrá, 5:00, to bylo stále ještě dost brzy. Necelé dvě hodiny do západu slunce a dalších sedm hodin do půlnoci. Cíl byl jasně identifikován a časová rezerva sedmi hodin více než dostatečná. A kromě toho ječením ničeho nedosáhne. „Tak v pět. Kde?“</p>

<p>„Víte, kde je přednášková síň Burton?“</p>

<p>„Najdu to.“</p>

<p>„Počkejte na mě před severním vchodem.“</p>

<p>„Dobře. 5:00 odpoledne, severní vchod přednáškové síně Burton. Budu čekat.“</p>

<p>Vicki zavěsila a chvíli jen tak seděla a zírala na telefon. Ze všech možných situací, které mohly nastat, včetně té, jež zahrnovala poslední zoufalou konfrontaci s pánem démonů samotným, jí tahle vůbec nepřišla na mysl – že by jí požadovaná informace jen tak spadla do klína. Posunula si brýle na nose a zavrtěla hlavou. Vzato kolem a kolem ji to nemělo zase tolik překvapit – jakmile se jednou z temné propasti vytáhnou správné otázky, správné odpovědi obvykle následují.</p>

<p>Čmárajíc si po obalu telefonního seznamu, vytočila číslo informační linky – jen pro pořádek. „Zdravím. Hledám nové číslo Normana Birdwella. Neznám jeho adresu, ale je to někde u York University.“</p>

<p>„Moment, prosím. Máme tady nové číslo pana N. Birdwella…“</p>

<p>Vicki si ho rychle poznamenala přes to, co si tvůrce obálky představoval pod pojmem <emphasis>telefonní operátor. </emphasis>„Můžu vás ještě požádat o adresu?“</p>

<p>„Lituji, ale tuto informaci nejsme oprávněni poskytovat.“</p>

<p>„A budete litovat ještě víc, jestli nastane konec světa,“ zamumlala Vicki a palcem přerušila spojení. Fakt, že odpověď očekávala, jí nijak neubíral na otravnosti.</p>

<p>Na Birdwellově lince pištěl zapnutý modem, takže Vicki urychleně zavěsila.</p>

<p>„Tak to vypadá, že nám zůstává jen Coreen.“</p>

<p>8:17. Zívla. Mohla strávit zbytek dne pokusy dovolat se N. Birdwellovi – což mohl nebo nemusel být Norman – ale to, co vážně potřebovala, bylo dalších čtyři nebo pět hodin spánku. Ztráta krve v kombinaci s pozdní hodinou, kdy se konečně dostala do postele – vždy byla spíš ten typ, který jde brzy spát a brzy vstává – jí opravdu vzala veškerý elán. Pravděpodobně by stejně měla radši jet na univerzitu a promluvit si z ostatními ze seznamu, ale teď, když jí z čistého nebe spadla do klína příležitost dohnat trochu spánkový deficit, její tělo podle všeho učinilo samostatné rozhodnutí, že ji využije.</p>

<p>Dopotácela se do ložnice, shodila šaty na podlahu a podařilo se jí zůstat vzhůru ještě dost dlouho na to, aby si stačila nařídit budík na jednu hodinu odpoledne. Oči se jí zavřely snad ještě dřív, než hlava dopadla na polštář. Coreenin telefonát zaplašil nejistotu, definoval hrozbu a díky tomu získala Vicki zbraň, se kterou se mohla postavit nočním můrám, kdyby snad ještě přišly.</p>

<p>„<emphasis>Někdy zvítězíme díky větší palebné síle, prosté přesile nebo mocnějším zbraním, ale většinou vděčíme za vítězství vědomostem. Jakmile něco víte, ztratí to nad vámi moc.“</emphasis></p>

<p>Vicki se probudila a v její mysli zněla slova jednoho z výcvikových instruktorů na kadetce. Měl přílišnou zálibu v patetické próze a takřka shakespearovských proslovech, ale co jej v očích kadetů ospravedlňovalo, byla nejen skutečnost, že ve vše, co říkal, silně věřil, ale také fakt, že většinou měl i pravdu.</p>

<p>Netvor měl jméno. Norman Birdwell. Nyní mohl být poražen.</p>

<p>Po misce polévky, topince s rajčetem a další železité tabletě zavolala Henrymu.</p>

<p>„…takže jakmile mě tam Coreen zaveze a já zjistím adresu, dám ti vědět. Podle toho, jak mi ho popisuje, nebude nijak obtížné ho zvládnout, když u sebe nebude mít démona. Nechám se od Coreen odvézt zpátky k univerzitě a počkám tam na tebe.“</p>

<p>Seděla s prstem na vidlici telefonu, poslouchala ohlašovací tón, hleděla do dálky a snažila se rozhodnout. Nakonec usoudila, že tím nic nezkazí. Ať už jí věřil, nebo ne, šlo přece jen o informaci, kterou by měl mít.</p>

<p>„Mike Celluciho, prosím. Ano, počkám.“</p>

<p>Nebyl v budově a mladík na druhém konci linky byl výrazně neochotný.</p>

<p>„Mohl byste mu dát vědět, že volala Vicki Nelsonová?“</p>

<p>„Ano, madam. Je to všechno?“ Mladý muž o ní očividně nikdy neslyšel a žádný dojem na něj neudělala.</p>

<p>Vicki změnila tón. Nebyla by ve svém věku dosáhla hodnost, jakou dosáhla, kdyby se nenaučila, jak se vypořádat s usmrkanými mladíky. V rytmu přehlídkového marše ze sebe vysypala: „Řekněte mu, že by měl prověřit studenta York University jménem Norman Birdwell. Až budu vědět víc, ozvu se mu.“</p>

<p>„Ano, pane! Chci říct, madam.“</p>

<p>Trochu smutně se usmála a zavěsila. „Dobře, takže už nejsem polda,“ řekla staré fotografii visící nad stolem, na níž byla v uniformě. „Ale nemá smysl vylévat s vaničkou i dítě. Možná přišel čas vybudovat si s policií zcela nové vztahy.“</p>

<p>Protože měla dost času a neměla ho čím vyplnit, skočila Vicki na metro a zajela do Yorku. Dětství strávené škudlením každé pence ji naučilo vyhýbat se taxíkům, jak to jen šlo, a i když na TPS nadávala stejně jako kdokoli jiný v Torontu, musela uznat, že když vás nějak obzvlášť netlačil čas a moc vám nesešlo na tom, kdo se na vás bude nějakou dobu mačkat, dopravila vás tam, kam jste potřebovali, víceméně v čase, kdy jste tam potřebovali být.</p>

<p>Během dlouhé cesty k univerzitě si v bodech do jedné dlouhé zprávy sepsala všechno, co věděla. Než dojela do cílové stanice, zformulovala také závěrečnou otázku. Co udělají s Normanem Birdwellem, až ho dostanou?</p>

<p><emphasis>No tak mu sebereme ten grimoár, čímž eliminujeme aktuální hrozbu. </emphasis>Hleděla z okna na šedou řadu jednopatrových průmyslových objektů. <emphasis>Co pak? Nejvážnější obvinění, které mu můžeme přišít, je přechovávání kradeného majetku a nedovolené ozbrojování. Plácnutí přes ruku a pár hodin veřejně prospěšných prací – pokud to celé kvůli nějaké procedurální chybě rovnou nesmetou ze stolu – a za chvíli nám začne vyvolávat démony znovu. </emphasis>Vždyť se mu koneckonců podařilo zabít sedm lidí, než dostal do rukou grimoár. Muselo existovat ještě nějaké řešení kromě definitivního – které nepřicházelo vůbec v úvahu – ale právě ji žádné nenapadalo.</p>

<p><emphasis>Možná, že kdyby soudu řekl, kde vzal počítač, bundu a všechno ostatní, mohli by ho prohlásit za šílence.</emphasis></p>

<p>Najdi ho.</p>

<p>Seber mu grimoár.</p>

<p>Nechej policii, ať se postará o zbytek.</p>

<p>Na mysli jí vytanula průzračně čirá myšlenka a vyloudila jí ve tváři široký úsměv. Řešení typu „nechej policii, ať se postará o zbytek“ nepostrádalo z pohledu její nové pozice jistý půvab.</p>

<p>Coreen už čekala před hlavním vchodem přednáškové síně Burton, její rudé vlasy zářily v zataženém a pošmourném jarním odpoledni jako maják. „Dodělala jsem tu zkoušku rychleji, než jsem si myslela,“ zavolala, když viděla přicházet Vicki. „Je fajn, že jste přišla dřív, ještě chvíli a nudou bych se tu zcvokla. Parkuju vzadu.“ Když s ní Vicki srovnala krok, shrnula si z tváře pramen vlasů, přičemž se jí na zápěstí zablýskaly plastové fosforeskující náramky, a povzdechla si. „Nikdy si nejsem jistá, jestli je to dobře nebo špatně, když to dopíšu takhle rychle. Buď to znamená, že jsem všechno věděla, anebo jsem byla totálně vedle a jen jsem si myslela, že všechno vím.“</p>

<p>Nevypadala, že by čekala odpověď, takže Vicki mlčela dál a říkala si: <emphasis>Takhle mladá jsem nikdy nebyla.</emphasis></p>

<p>„Osobně si myslím, že jsem zaperlila. Ian vždycky tvrdil, že nemá smysl říkat si, že jsem to určitě nezvládla, když už je příliš pozdě něco s tím udělat.“ Při vzpomínce na Iana náhle zvážněla a neřekla už nic, dokud neseděli v autě a nejeli po Shorehamské ulici.</p>

<p>„Norman to vážně dělá, že?“</p>

<p>Vicki pohlédla na mladou ženu svírající volant tak křečovitě, až jí zbělely klouby. „Dělá co?“ zeptala se, spíše aby získala čas, než že by nevěděla, o čem Coreen mluví.</p>

<p>„Vyvolává démony, přesně jak říkal. Přemýšlela jsem o tom poté, co jsem s vámi mluvila. Není důvod, proč by Iana a Janet nemohl zabít místo upíra démon. Proto jste tady, viďte?“</p>

<p>Když zvážila všechny možnosti, Vicki usoudila, že pravda bude muset stačit. Coreen si očividně nebude myslet, že jí přeskočilo, i když jí to vzhledem k okolnostem skýtalo jen pochybnou útěchu. „Ano,“ řekla tiše, „vážně to dělá.“</p>

<p>Coreen prudce odbočila na sever do Hullmarovy ulice, až pneumatiky zahvízdaly o asfalt. „A vy ho jdete zastavit.“</p>

<p>Nebyla to otázka, ale Vicki stejně odpověděla. „Ne, já ho jdu jen najít.“</p>

<p>„Ale já vím, kde – čtyři, pět, šest – je.“ Zajela na parkoviště u čtyř věžáků. „Jeho budova je támhleta.“ Zastavila asi tři parkovací místa od dveří a Vicki si chvatně poznamenala jejich číslo.</p>

<p>„Pamatuješ si i číslo bytu?“ zeptala se a hleděla ke kouřovým sklům vchodu.</p>

<p>„Devět něco.“ Coreen pokrčila rameny. „Devítka je mocné číslo. Pravděpodobně mu pomáhala při inkantacích.“</p>

<p>„Jasně.“ Vicki vystoupila z auta a Coreen ji následovala.</p>

<p>„Říkám, že bychom ho měly jít rovnou sejmout.“</p>

<p>Vicki se zastavila a udiveně na společnici hleděla. „Prosím?“</p>

<p>Coreen její pohled vyzývavě opětovala. „Vy a já. Měly bychom ho jít rovnou sejmout.“</p>

<p>„Nebuď směšná, Coreen. Ten chlap je hodně nebezpečný.“</p>

<p>„Norman? Nebezpečný?“ odfrkla si posměšně. „Jeho démon může být nebezpečný, ale Norman je jen šprt. Můžu ho sejmout sama, jestli nemáte zájem.“ Když znovu vykročila, postavila se jí Vicki do cesty.</p>

<p>„Zastav se. Tohle není chvíle pro amatérské hrdinství.“</p>

<p>„Amatérské hrdinství?“ zvedla hlas o oktávu Coreen. „Máte padáka, paní Nelsonová!“ Otočila se na patě, obešla Vicki a rázně vykročila k budově.</p>

<p>Vicki s povzdechem vyrazila za ní. Fyzické zadržení si nechá jako poslední možnost. Koneckonců se ani nedostane do budovy.</p>

<p>Vnitřní dveře do chodby byly dokořán a Coreen do nich vrazila jako Elliot Ness pronásledující Al Capona. Vicki v těsném závěsu natáhla ruku, aby ji zastavila.</p>

<p>„Coreen, já…“</p>

<p>„Ani hnout, obě dvě.“</p>

<p>Mladík, který se vynořil zpoza palmy v květináči, byl extrémně neatraktivní. Vysoký, hubený a s takovým držením těla, které naznačovalo, že má různé jeho části jen od někoho vypůjčené. Z kapsy mu trčel penál nacpaný tužkami a tesilové kalhoty mu končily zhruba pět centimetrů nad kotníky.</p>

<p>Coreen převrátila oči a zamířila rovnou k němu. „Normane, nebuď tak…“</p>

<p>„Coreen,“ Vickiina ruka vystřelila k jejímu rameni a zastavila ji. „Možná bychom měli uvažovat o tom, že uděláme to, oč nás pan Birdwell žádá.“</p>

<p>Norman se širokým úsměvem pozvedl ukradenou AK-47.</p>

<p>Vicki neměla v úmyslu sázet ničí život na předpoklad, že nepřehlédnutelný zásobník je prázdný, zvláště když se policejní zpráva zmiňovala o chybějící munici.</p>

<p>Jeden ze čtyř domovních výtahů byl v přízemí a dveře měl otevřené. Norman pokynul oběma ženám, aby nastoupily.</p>

<p>„Díval jsem se z okna a viděl vás na parkovišti,“ řekl jim. „Věděl jsem, že jste přišly, abyste mě zastavily.“</p>

<p>„No, tak to jsi měl pravdu…“ začala Coreen, ale zmlkla, když jí Vicki pevněji stiskla paži.</p>

<p>Vicki nepochybovala, že dokáže Normanovi pušku sebrat, aniž by kdokoli – možná s výjimkou Normana – přišel k úhoně, ale rozhodně nehodlala nic podnikat ve výtahové kabině, která podle všeho měla stěny z nerezové oceli. I kdyby je první dávka minula, odražené kulky by z nich nadělaly fašírku. Když šly chodbou k Normanovu bytu, nepřestávala svírat Coreeninu paži, zatímco hlaveň ruské útočné pušky kmitala od jedné ke druhé jako ručička poblázněného měřicího přístroje.</p>

<p><emphasis>Ať nikdo neotevře dveře, </emphasis>modlila se. <emphasis>Všechno zvládnu, když všichni zachovají klid. </emphasis>Protože se mohlo stát, že se objeví nějaký soused a skočí přímo do palebné linie, musela s akcí počkat do chvíle, kdy se dostanou do bytu samotného.</p>

<p>Norman měl odemčeno. Vicki tlačila Coreen před sebou. <emphasis>Jakmile zavře dveře… </emphasis>Uslyšela klapnutí, pustila Coreen, prudce se otočila a byla odstrčena stranou, jak se Coreen přehnala kolem ní a vrhla se na jejich věznitele.</p>

<p>„K čertu!“</p>

<p>Uhnula před divokým úderem loktem a snažila se strhnout Coreen pryč z palebné linie. Tmavá, téměř modrá hlaveň jí zavadila o brýle. Letmo zahlédla Normanovy bílé prsty zuřivě svírající pažbu. Coreen se držela za rameno. Neviděla, jak se železem pobitá pata pažby mihla vzduchem mimo sféru jejího omezeného periferního vidění. Tenkou spánkovou kost minula jen o vlas – udeřila ji do hlavy, mrštila s ní o stěnu a poslala ji do tmy.</p>

<p>~~~</p>

<p>Celluci se hluboce mračil, rychle si procházel telefonní vzkazy navršené na stole a kontroloval, od koho jsou. Dva novináři, strýc, Vicki, čistírna, opět jeden z těch novinářů… a ještě jednou. Neartikulovaně zavrčel a nacpal si je do kapsy. Teď neměl na blbosti čas.</p>

<p>Strávil celý den pročesáváním oblasti, kde byla nalezena poslední oběť a její pes. Mluvil s dvěma mládežníky, kteří tělo našli, a většinou lidí, kteří bydleli v okruhu čtyř bloků od místa vraždy. Na místě činu se našlo množství nezřetelných otisků chodidel, které naznačovaly, že muž, po němž pátrali, chodil bos, měl tři prsty na nohou a velmi dlouhé nehty. Nikdo nic neviděl, i když jeden opilec tábořící o něco níž v rokli slyšel zvuk, jako když se rozvíjejí plachty, a cítil zkažená vejce. Policejní laboratoř ho právě informovala, že mezi mastifovými zuby se našly kusy tkáně shodující se s tím, co svíral v ruce DeVerne Jones, ať už to bylo cokoliv. A on nebyl ani o kousek blíž k odpovědi.</p>

<p>Nebo přinejmenším takové odpovědi, se kterou by se dokázal vyrovnat.</p>

<p><emphasis>Jsou věci mezi nebem a zemí…</emphasis></p>

<p>Práskl dveřmi strážnice a vtrhl na chodbu. Nová budova policejního ředitelství podle všeho tlumila zvuk, ale i přesto ho vydával tolik, kolik jen dokázal.</p>

<p><emphasis>Tenhle barák potřebuje dveře, kterými se dá práskat. A Shakespeare se měl sakra starat sám o sebe!</emphasis></p>

<p>Když míjel stůl, službukonající kadet se naklonil dopředu: „Ehm, detektive, volala vám nějaká Vicki Nelsonová. Podle všeho jí velmi záleželo na tom, abyste prověřil…“</p>

<p>Celluci ho zarazil pozdviženou rukou. „Zapsal jste to?“</p>

<p>„Ano, pane. Nechal jsem vám její vzkaz na stole.“</p>

<p>„Tak to jste splnil povinnost.“</p>

<p>„Ano, pane, ale…“</p>

<p>„A <emphasis>nesnažte</emphasis> se mě učit, jak mám plnit tu svou.“</p>

<p>Kadet nervózně polkl, až mu za těsným límcem poskočil ohryzek. „Ano, pane.“</p>

<p>Celluci se na něj zamračil a rázným krokem zamířil k východu z budovy. Potřeboval být chvíli sám, aby mohl přemýšlet. To poslední, co teď potřeboval, byla Vicki.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Čtrnáct</p>

<p>Henry vylezl ze sprchy a zamračil se na svůj odraz v dlouhém zrcadle. Menší šrámy a modřiny, které utržil předchozí noc, se už zahojily, ty větší se zacelovaly a nebudou mu komplikovat život. Odstranil plastový sáček, kterým si ovinul obvaz na paži, a jemně prohmatal gázu prsty. Bolelo to, a jak předpokládal, ještě to nějakou dobu bolet bude, ale už mohl ruku používat, když si dá pozor. Už to bylo mnoho let, kdy naposledy utrpěl tak vážné zranění, že největší problém bude vzpomenout si na zranění včas, než si způsobí další bolest.</p>

<p>Otočil se trochu bokem a zavrtěl hlavou. Jeho tělo stále z větší části pokrývaly veliké zelené fleky blednoucích modřin.</p>

<p>„Vlastně vypadají docela povědomě…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Hrot kopí ho zasáhl těsně pod pravou paži, zvedl ho do výšky a vyhodil ze sedla. Kratičký okamžik visel ve vzduchu a pak, jak řev přihlížejícího davu vygradoval v mohutném crescendu, se zřítil k zemi. Zvuk jeho brnění zařinčivšího o udusanou hlínu kolbiště mu zarachotil v hlavě stejně silně, jako zaduněla jeho hlava samotná uvnitř přilby. Pády by mu vůbec nevadily, jen kdyby nedělaly tak pekelný rámus. Zavřel oči. <emphasis>Jen chvíli, než přestane ten hrozný kravál…</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>Když znovu otevřel oči, díval se do tváře sira Gilberta Talboyse, manžela své matky. <emphasis>Kde se tady k čertu vzal, </emphasis>podivoval se. <emphasis>A kam se poděla moje přilba? </emphasis>Měl sira Gilberta rád, takže se pokusil o úsměv. Zdálo se, že mu nefunguje obličej. „Můžeš vstát, Henry? Jeho Výsost král přichází.“ V hlase sira Gilberta zazněla taková naléhavost, že pronikla i zvoněním v Henryho uších. Mohl vstát? Nebyl si tím úplně jistý. Bolelo ho všechno, ale nezdálo se, že by měl něco zlomeného. Král, kterého nijak nepotěšilo, že byl vyhozen ze sedla, bude potěšen ještě méně, když se bude dál válet v prachu. Zaťal zuby, dovolil siru Gilbertovi, aby ho zvedl do sedu a pak ho s pomocí ostatních postavil na nohy.</p>

<p>Henry se zapotácel, ale nějak se mu podařilo zůstat stát dokonce i poté, co se všechny podpůrné ruce stáhly pryč. Zatmělo se mu před očima, ale pak se mu povedlo zaostřit na krále, který, oděn v honosném šatu z rudého sametu a zlatem pošitých látek, k němu kráčel z turnajové tribuny. Zoufale se snažil projasnit si otřesenou hlavu. Byl u otce v nemilosti od doby, kdy se nechal nemoudře slyšet, že za jedinou pravou královnu Anglie považuje královnu Kateřinu. Tohle bude poprvé, co s ním jeho otec promluví od svatby s tou luteránskou děvkou. I po třech letech to na francouzském dvoře stále šumělo historkami o její starší sestře Marii a Henry pořád nemohl uvěřit, že jeho otec skutečně posadil Annu Boleynovou na trůn.</p>

<p>Bohužel, král Jindřich VIII. učinil právě to.</p>

<p>Děkuje Bohu, že mu brnění nedovolovalo pokleknout na jedno koleno – pochyboval, že by se dokázal znovu zvednout nebo alespoň zadržet pád – se Henry uklonil, jak to jen šlo, a čekal, až promluví král.</p>

<p>„Držíš štít příliš daleko od těla. Drž ho blíž a protivník se ti pod něj nedostane.“ Královské ruce třpytící se zlatem a drahými kameny mu nadzvedly paži a poklepaly ho po boku. „Tady ho drž.“</p>

<p>Henry se neubránil syknutí, když se mu hrot tesáku zaryl do zvláště citlivé modřiny.</p>

<p>„Trápí tě bolest, že?“</p>

<p>„Ne, pane.“ Přiznat bolest by mu nijak neprospělo.</p>

<p>„No, jestli ne teď, tak později určitě začne.“ Král se zasmál tichým hrdelním smíchem a pak hluboce svraštil rudozlatá obočí nad hluboko posazenýma malýma očima. „Nebyli jsme potěšeni, že jsme tě viděli na zemi.“</p>

<p>A teď přijde odpověď, na kterou Henry spoléhal. Navlhčil si rty. Tahle stránka královy osobnosti zakládající si na fyzické zdatnosti, byla nejsnáze manipulovatelná. „To je mi líto, pane. Kéž byste byl na mém místě vy.“</p>

<p>Králova těžká tvář nebezpečně zrudla. „Přál by sis vidět vladaře vyhozeného ze sedla?“</p>

<p>V nejbližším okolí se rozhostilo naprosté ticho, jak dvořané zadrželi dech.</p>

<p>„Nikoli, pane, neboť kdybyste jel v mém sedle vy, byl by to sir John, kdo by se válel v prachu.“</p>

<p>Král Jindřich se otočil a hleděl na druhou stranu kolbiště na sira Johna Gage, muže o deset let mladšího a na vrcholu sil a vytrvalosti. Rozesmál se. „Tak to máš pravdu, chlapče. Ale ženich se nepouští do klání ze strachu, že by si zlomil kopí.“</p>

<p>Henry se zapotácel pod bodrým poplácáním po zádech a byl by upadl, nebýt diskrétní podpory sira Gilberta. Smál se spolu s ostatními, neboť král udělal vtip, ale i když byl rád, že je znovu v králově přízni, dokázal ve skutečnosti myslet jen na to, jak si smočí modřiny v horké lázni.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry zvedl paži. „Jsem možná trochu hubenější, ale rozhodně pořád v kondici.“ Prohmatal si ramenní svaly a sykl bolestí, když přitlačil na jeden ne zcela zahojený šrám. Rány, které se kdysi hojily týdny a možná měsíce, nyní mizely po několika dnech. „I tak by se mi včera v noci dobré turnajové brnění hodilo.“</p>

<p>Včera v noci… si vzal od Vicki a jejího mladého přítele více krve, než kolik obvykle vypil za měsíc. Zachránila mu život takřka výměnou za vlastní a byl jí za to náležitě vděčný, ale zároveň tím vznikala celá řada nových komplikací. Nových komplikací, které budou muset jednoduše počkat, dokud se nevypořádá se starými.</p>

<p>Nasadil si hodinky. 8:10. Možná mu Vicki volala, zatímco byl ve sprše.</p>

<p>Nevolala.</p>

<p>„Skvěle. Norman Birdwell, York University, a ještě ti zavolám. Tak už volej.“ Hypnotizoval telefon pohledem. Čekání bylo nejhorší. Věděl, že grimoár je někde venku a nejspíš bude použit.</p>

<p>Oblékl se. 8:20. Telefon stále nezvonil.</p>

<p>Telefonní seznamy ležely pohřbeny ve skříňce v předsíni. Vyhrabal je, jen pro všechny případy. Žádný Norman Birdwell. Žádný Birdwell jakéhokoliv křestního jména.</p>

<p>Její vzkaz ho přikoval k bytu. Očekávala od něj, že bude doma, až mu zavolá. Nemohl jít ven a pustit se do vlastního pátrání. Což by stejně nemělo smysl, když ona byla tak blízko.</p>

<p>8:56. Už posbíral většinu skla. Zazvonil telefon. „Vicki?“</p>

<p>„Nezavěšujte, prosím. Mluvíte s počíta…“ Henry praštil sluchátkem tak silně, až umělá hmota praskla.</p>

<p>„Zatraceně.“ Zkusil rychle vytočit Vickiino číslo, poslechl si její nahraný vzkaz – od západu slunce už potřetí a opět se nedozvěděl zhola nic nového – a znovu zavěsil, tentokrát o něco šetrněji. Zdálo se, že nepoškodil nic kromě krytu.</p>

<p>9:17. Hromada šrotu, která bývala televizorem a konferenčním stolkem, ležela v předsíni, připravená na odnos do popelnice. Nebyl si jistý, co by měl udělat s pohovkou. Upřímně řečeno mu byla naprosto lhostejná. Proč už nevolá?</p>

<p>~~~</p>

<p>9:29. Na koberci byly skvrny a balkón pořád neměl dveře – tak otvor zakryl aspoň překližkou – ale jinak byly v podstatě všechny stopy po boji z bytu odstraněny. Nezbývala už žádná bezmyšlenkovitá práce, která by mu zaměstnala mozek. A z nějakého důvodu musel pořád myslet na polámané ženské tělo visící na rezavém háku.</p>

<p>„K čertu, Vicki, tak už zavolej!“</p>

<p>Jeho pohled upoutalo prázdné místo v poličce na knihy a pocit viny, který až dosud držel na uzdě, vzal všechny barikády ztečí. Byl to jeho grimoár. Jeho zodpovědnost. Kdyby tak byl silnější. Kdyby byl rychlejší. Kdyby byl chytřejší. Se čtyřmi sty padesáti lety zkušeností by snad měl být schopen přechytračit jednoho jediného smrtelníka, který jich neměl ani desetinu.</p>

<p>S lítostí pohlédl na město. „Měl jsem…“ Nechal hlas vyznít do ztracena. Neexistovalo nic, co mohl udělat jinak. I kdyby nepřestal věřit, že vrahem je opuštěné dítě jeho druhu, i kdyby na něj Vicki náhodou nenarazila nad mrtvým tělem, i kdyby se nerozhodl, že jí bude důvěřovat, nijak by to nezměnilo průběh včerejší bitvy s démonem, jeho porážku a ztrátu grimoáru. Jediná věc, která tomu mohla zabránit, bylo zničení grimoáru hned poté, co ho na počátku devatenáctého století získal, a upřímně řečeno si nebyl jistý, jestli by ho zničit dokázal, ať už tehdy, nebo nyní.</p>

<p>„I když,“ musel uznat, svíraje pravou rukou levé předloktí, jehož pokožka ostře kontrastovala se zářivě bílou gázou, „kdyby se Vicki nějakým způsobem nepodařilo proniknout do celé rovnice, byl bych už mrtvý.“ A nezbyl by tu nikdo, kdo by zabránil pánu démonů povstat. Stáhl rty a vycenil zuby. „Ne že by to vypadalo, jako že v tomhle směru právě něco podnikám.“</p>

<p>Proč nevolá?</p>

<p>Začal přecházet u okna tam a zpátky, tam a zpátky.</p>

<p>Včera v noci ztratila hodně krve. Nemohla narazit na problém, který neměla sílu zvládnout?</p>

<p>Vzpomněl si, jaký to byl pocit, když odřízl Ginevřino mrtvé tělo. Bývala tak živá… stejně jako byla živá Vicki…</p>

<p>Proč nevolá?</p>

<p>~~~</p>

<p>Byla dlouho v bezvědomí, než se konečně probrala, a teď jen tiše ležela a se zavřenýma očima čekala, až jí bušení ve spáncích přestane znít ozvěnou mezi ušima. Čas byl nesmírně důležitý, to ano, ale po prvním rychlém pohybu by se vyzvracela z podoby, a to by jim nyní nejspíš příliš nepomohlo. Raději počká, shromáždí informace a něco podnikne teprve tehdy, až tím bude moci něčemu prospět.</p>

<p>Olízla si rty a ucítila krev. Cítila, jak jí z nosu teče teplá vlhkost.</p>

<p>Nohy měla svázané v kotnících. Paže ovinuté od zápěstí skoro až k loktům. Pouta kolem zápěstí tvořila látka, nikoli provazy. Ležela povalená na bok, s koleny přitaženými k bradě a levou tváří spočívající na tvrdém, lepkavém povrchu – pravděpodobně na podlaze. Někdo jí svlékl kabát. Brýle neměla na nose. Potlačila záchvěv paniky, který v ní toto zjištění vyvolalo. Slyšela – nebo možná cítila – za zády líné kroky a zastřené nosové oddechování přicházející ze stejného směru. Norman. Z opačného směru slyšela krátké, ostré dýchání, každý výdech představoval jedno rozhořčené odfrknutí. Coreen.</p>

<p><emphasis>Takže je pořád naživu. Dobře</emphasis>. <emphasis>A podle zvuku je rozzlobená, ne zraněná</emphasis>. <emphasis>Ještě lepší</emphasis>. Vicki měla podezření, že Coreen je rovněž svázaná, jinak by sotva zůstávala nehybná. <emphasis>Což je, vzato kolem a kolem, jen dobře</emphasis>. <emphasis>Málokdo se nechá zabít tak rychle jako amatérští hrdinové</emphasis>. <emphasis>Ne že by se profesionálům momentálně dařilo nějak výrazně lépe</emphasis>, dodala v duchu, když jí zátylkem projelo palčivé bodnutí.</p>

<p>Chvíli tak ležela a přehrávala si v mysli variantu, ve které se jí Coreen nepřipletla pod nohy, dokud se nová bolest nerozptýlila na pozadí staré bolesti.</p>

<p>Zbytkový pach démona byl stále velmi silný – něco takového mohlo Normanovi projít jen v budově využívané studenty – byť jej překrýval pach dřevěného uhlí, svíček, osvěžovačů vzduchu a topinek.</p>

<p>„Víš, taky bys mi mohl nabídnout. Umírám hlady.“</p>

<p>„Najíš se potom.“</p>

<p>Vicki nepřekvapilo, že Norman mluvil s plnou pusou. Nejspíš se i dloubá v nose a nosí ponožky do sandálů. Prostě švihák každým coulem.</p>

<p>„Po čem?“</p>

<p>„Až tě pán démonů učiní mou.“</p>

<p>„Prober se, Birdwelle! Takovou moc nemají ani démoni!“</p>

<p>Norman se zasmál.</p>

<p>Vicki přeběhl po zádech studenými prsty mráz a měla co dělat, aby se nepřekulila a neměla to monstrum, které se z Normana Birdwella stalo, za zády. Takový smích už jednou slyšela. Zásahové jednotce trvalo sedm hodin, než chlapa zneškodnila, a i tak přišla o dvě rukojmí.</p>

<p>„Však uvidíš,“ prohlásil blahosklonně s plnou pusou topinky. „Nejdřív jsem tě chtěl nechat pěkně pomalu roztrhat na malé kousky. Pak jsem měl v úmyslu použít tě jako součást inkantace, která přivolá pána démonů. Už jsem ti říkal, že je k tomu zapotřebí život? Než ses objevila, měl jsem v plánu chytit to děcko, co bydlí na protější straně chodby.“ Hlas se přiblížil a Vicki ucítila, jak ji do zad dloubl jeho špičatý palec u nohy. „Teď jsem dospěl k závěru, že použiji tuhletu a tebe si nechám pro sebe.“</p>

<p>„Jsi nechutný, Birdwelle!“</p>

<p>„TO NEŘÍKEJ!“</p>

<p>Otřes mozku, neotřes mozku, Vicki otevřela oči právě včas, aby viděla, jak se Norman vrhl vpřed a udeřil Coreen do tváře. Bez brýlí se jí detaily slévaly do jedné šmouhy, ale podle zvuku úder za moc nestál.</p>

<p>„Ublížil jsem ti?“ otázal se. Záchvat vzteku pominul stejně rychle, jako se objevil.</p>

<p>Coreen pohodila zářící hřívou vlasů. „Ne,“ odpověděla se vztyčenou bradou. Do hlasu se jí vkradl strach, ale i tak v něm stále mohutně převažoval hněv.</p>

<p>„Ach tak.“ Norman dojedl topinku a utřel si prsty do kalhot. „Ale ještě ublížím.“</p>

<p>Vicki chápala Coreenin hněv a oceňovala ho. Sama byla vzteky bez sebe – na Normana, na celou situaci, na svou bezmoc. Přestože by dala přednost výhrůžkám a řvaní, držela vztek pečlivě na uzdě. Kdyby ho nechala propuknout teď, když byla svázaná, nijak by tím neprospěla ani sobě, ani Coreen, ani městu. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Měla pocit, že jí hlava povážlivě balancuje na okraji světa a jediný neuvážený pohyb by způsobil nezadržitelný pád do nekonečných hlubin.</p>

<p>„Haló?“ Neměla v úmyslu šeptat, ale na víc se nezmohla.</p>

<p>Norman se otočil. „Ano?“</p>

<p>„Tak jsem si říkala…“ Polkni<emphasis>. Svez se na bolesti. Pokračuj. </emphasis>„…jestli bych mohla dostat brýle.“ <emphasis>Dýchej, dva, tři, Norman trpělivě počká. Vždyť nakonec nikam nejde. </emphasis>„Bez nich nevidím, co děláš.“</p>

<p>„Ach tak.“ Skoro slyšela, jak se mu svrašťuje obočí, i když na něj neviděla. „No, bylo by jen správné, abys to taky viděla.“</p>

<p>Odběhl někam mimo její zorné pole a ona zavřela oči, aby si odpočinuly. <emphasis>Bylo by jen správné? No, koneckonců bych měla být ráda, že nechce plýtvat sedadly v první řadě.</emphasis></p>

<p>„Tady.“ Dřepl si k ní a velmi jemně jí zasunul plastové obroučky brýlí za uši a můstek opatrně usadil na nos. „Lepší?“</p>

<p>Vicki zamrkala, jak nečekaně zaostřila na ozdobné švy jeho kovbojských bot. „Mnohem lepší. Děkuji.“ Takhle zblízka, posuzujíc jeho rysy bez výrazu tváře, to nebyl tak úplně neatraktivní mladík. Možná poněkud hubený a nemotorný, ale o obojí by se postaral čas. Čas, který kvůli Normanu Birdwellovi nikdo z nich neměl.</p>

<p>„Dobře.“ Zlehka ji poplácal po tváři a i ten lehounký dotek jí vzbouřil v hlavě vlny bolesti. „Řeknu ti, co jsem řekl jí. Jestli budeš křičet nebo dělat hlasité zvuky, zabiju vás obě.“</p>

<p>„Teď si jdu vyčistit zuby,“ pokračoval a narovnal se. „Čistím si je po každém jídle.“ Vytáhl z pouzdra v náprsní kapse cosi, co vypadalo jako tlusté pero, a odšrouboval víčko. Ukázalo se, že jde o cestovní zubní kartáček s pastou v rukojeti. „Taky by sis měla opatřit podobný,“ řekl samolibě úlisným hlasem a ukázal jí, jak se používá. „<emphasis>Já</emphasis> ještě nemám jedinou plombu.“</p>

<p>Naštěstí nečekal na odpověď.</p>

<p>Jakási šťastná prozřetelnost umístila Coreen přesně na protější stranu malého pokoje, takže Vicki díkybohu nemusela pohnout hlavou. Pár vteřin si mladou ženu prohlížela a všimla si červeného otisku na její bledé tváři. Zaostřování jí podle všeho dělalo potíže i s brýlemi. „Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.</p>

<p>„A co byste řekla?“ Coreen se neobtěžovala ztišit hlas. „Jsem přivázaná k jedné z kuchyňských židlí Normana Birdwella – ponožkami!“</p>

<p>Vicki se podívala dolů. K chromované kuchyňské židli poutalo Coreen nejméně šestero ponožek na každou nohu. Šedé, černé a hnědé nylonové ponožky, co nejvíce natažené a nepřetrhnutelné. Navzdory všemu ji to silně zaujalo. Zkusmo popotáhla za vlastní pouta. Nechovala se jako ponožky. Protože se jí to zdálo bezpečnější než hýbat hlavou, posouvala pažemi vzhůru po podlaze tak dlouho, dokud na ně neviděla. Pouta. Nejmíň čtyři, možná i pět – kvůli spirálovému vzoru kašmíru a nepříjemně ostrým barevným skvrnám se to dalo jen stěží určit přesněji – a třebaže to mohlo mít více společného s její momentální slabostí než s Normanovou šikovností, neboť pochybovala, že by kdy byl členem nějakého skautského oddílu, nedalo se mu upřít, že uzly tedy vázat umí.</p>

<p>„Chystala jste se na něj skočit, že jo?“</p>

<p>„Cože?“ Vicki zvedla hlavu a okamžitě zatoužila, aby to nebyla udělala, protože její tělo zareagovalo střídavými vlnami točení hlavy a nevolnosti.</p>

<p>„Když jsme vešly do bytu a já… chci říct… no, omlouvám se.“</p>

<p>Znělo spíše jako výzva než omluva. „Teď to pusť z hlavy.“ Vicki polkla ve snaze nedoprovodit slova loužičkou slin, které se jí sbíraly pod tvářemi. „Pojďme se prostě pokusit… dostat z toho maléru.“</p>

<p>„A co myslíte, že tady celou dobu asi dělám?“ Coreen zuřivě trhla pouty, čímž dosáhla pouze toho, že se její židle posunula asi o dva centimetry dozadu. „Já tomu nevěřím! Já tomu vážně nevěřím!“</p>

<p>Vicki, které neunikla počínající panika v jejím hlase, řekla tím nejsušším tónem, jakého byla schopna. „Tak nějak by asi vypadala <emphasis>Pomsta šprtů</emphasis>… kdyby ji natočil Alfred Hitchcock.“</p>

<p>Coreen na ni chvíli udiveně hleděla, pak zafuněla a poněkud roztřeseně se zasmála. „Nebo kdyby <emphasis>Sním o Džinovi </emphasis>natočil David Cronenberg,“ navrhla.</p>

<p><emphasis>Hodná holka</emphasis>. I když to Vicki stálo veškerou zbývající energii, uznale se usmála. Třebaže by bylo nebezpečné, kdyby Coreen nebrala Normana vážně, mnohem větší nebezpečí by jim hrozilo, kdyby se sesypala.</p>

<p>Škubání pouty škodilo více jí samotné než poutům. I tak jim nepřestala trhat. Pokud má nastat konec světa, ať se propadne, jestli dovolí, aby šel ke dnu pod směšně vysokými podpatky kovbojských bot Normana Birdwella. To by byla vážně ostuda.</p>

<p>~~~</p>

<p>„A dost!“ Henry se prudce odvrátil od okna a vrhl se ke dveřím. Měl jméno, měl místo, byl nejvyšší čas, aby se přidal k lovu. „Nikdy jsem neměl čekat tak dlouho.“</p>

<p>U dveří zpomalil, popadl kabát, a než vyšel na chodbu, podařilo se mu nasadit si víceméně normální výraz. Otočil klíčem v zámku a zamířil ke schodům. Nenáviděl tu komedii, která ho nutila pohybovat se v pomalém tempu smrtelníka.</p>

<p>Na spoře osvětleném schodišti zanechal vší přetvářky a vyrazil tak rychle, jak mu to jen bolavé svaly dovolovaly.</p>

<p>Do půlnoci zbývaly necelé dvě hodiny.</p>

<p>Naprosto zapomněl na to, že schodiště tvořilo součást náhodného sledovacího systému.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki se pomalu probrala k vědomí s myšlenkou: <emphasis>Tohle musí skončit. </emphasis>Pokaždé, když se pokusila pohnout, pokaždé, když se pokusila otočit hlavou, sjela zpátky do jámy. Občas se jí mdloby zmocnily i v okamžiku, kdy nedělala nic jiného, než že jen klidně ležela a snažila se nasbírat síly k dalšímu pokusu o uvolnění.</p>

<p><emphasis>Budu muset vymyslet něco jiného.</emphasis></p>

<p>Jediné, čeho neustálým škubáním dosáhla, bylo zhoršení fyzického stavu a odkrytí hodinek.</p>

<p><emphasis>Deset hodin sedm minut. Henry už určitě dostává záchvaty. Proboha, Henry! </emphasis>Podvědomě sebou trhla a přivodila si další šlehnutí bolesti. Ignorovala ji, momentálně zasycena hrůzou. <emphasis>Zapomněla jsem ho varovat před tím vrátným…</emphasis></p>

<p>~~~</p>

<p>Přestože uznával nutnost sledovacích kamer, Greg je nikdy neměl rád. Vždycky si připadal jako šmírák. Dva nebo tři strážní neustále obcházející po objektu a jeden v centrální pozici za stolem, takový styl práce by se mu zamlouval. Kamera jednoduše nemůže nahradit zkušeného člověka přímo na místě. Ale zkušené lidi bylo třeba zaplatit, na rozdíl od kamer, takže se musel spokojit s nimi.</p>

<p>Když ta atraktivní mladá dáma ve vířivce vylezla z vody a natáhla se po ručníku, zdvořile odvrátil zrak. Možná byl prostě už moc starý, ale dva malé hadříky, co měla na sobě, nepředstavovaly to, čemu by on říkal plavky. Když se znovu podíval, ukazoval mu monitor jen vyrovnané řady aut v podzemní garáži.</p>

<p>Opřel se v židli a upravil si černou pásku, kterou nosil na rameni na počest paní Hughesové a Owena. Bez nich to v domě už nikdy nebude jako dřív. S postupem noci pořád čekal, že je uvidí jít na poslední procházku před spaním, a musel si neustále připomínat, že už je neuvidí nikdy. Mladík, kterého vystřídal, povytáhl nad páskou obočí a pak ještě jednou, když mu to vysvětlil. Dnešní mládež neměla žádnou představu o úctě, ani k mrtvým, ani k autoritám, ani k sobě samým. Henry Fitzroy byl jeden z mála mladých lidí, s nimiž se za posledních deset let setkal, který to chápal.</p>

<p>Henry Fitzroy. Greg se zatahal za spodní ret. Včera v noci se dopustil opravdu velké hlouposti. Styděl se za ni a litoval jí, ale stále nebyl tak docela přesvědčený, že se mýlil. Jeden jeho bývalý seržant říkával: „<emphasis>Jestli to chodí jako husa, kejhá jako husa a chová se jako husa, je slušná šance, že je to opravdu husa.“ </emphasis>Seržant měl na mysli nacisty, ale Greg dospěl k závěru, že by se to dalo vztáhnout i na upíry. Třebaže měl jisté pochybnosti, že by se mladý muž kvalit pana Fitzroye mohl dopustit tak šílené vraždy – na pohledu, který v jeho očích spatřil před několika týdny, nebylo nic šíleného, popravdě byl až děsivě příčetný – nemohl uvěřit, že by muž kvalit pana Fitzroye dovolil, aby za něj jeho mladá dámská návštěva otvírala dveře <emphasis>polonahá</emphasis>. Byl by vstal a udělal by to sám. Když se Greg uklidnil natolik, aby se nad tím mohl zamyslet, uvědomil si, že určitě něco skrývala.</p>

<p>Ale co?</p>

<p>Na jednom z monitorů se něco pohnulo a upoutalo Gregovu pozornost. Zamračil se. Něco černého se mihlo kolem požárního východu v sedmém patře takovou rychlostí, že nerozeznal, co to bylo. Sáhl po tlačítku ovládání a začal aktivovat kamery na schodišti.</p>

<p>O několik sekund později zachytila kamera na pátém podlaží Henryho Fitzroye, jak běží dolů, bere schody po dvou a mračí se. Vypadal jako kterýkoliv jiný mladý muž v poměrně dobré kondici – a špatné náladě – který se rozhodl neztrácet čas čekáním na výtah. Třebaže Greg by ze čtrnáctého patra dolů pěšky nešel, uvědomil si, že na skutečnosti, že to Henry Fitzroy dělá, není nic nadpřirozeného. Ani na tom, jak to dělá.</p>

<p>Povzdechl si a znovu přepnul kamery do režimu náhodného sledování.</p>

<p>„A co když se to nechová jako husa pořád?“ pomyslel si nahlas.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry se dostal na šesté podlaží, když si rány, které utržil předchozí noci, vybraly daň a on byl nucen zpomalit do tempa, jež se již více blížilo běhu smrtelného člověka. Zhoupl se kolem sloupku zábradlí a frustrovaně zavrčel nad neochotou svalů pohybovat se tak, jak mají. Místo aby se dotkl země jen jednou na každém schodišti, musel použít snad každý druhý schod.</p>

<p>Měl tak špatnou náladu, že když se konečně dostal ke svému autu, najel na výjezdovou rampu z garáží mnohem rychleji, než bylo záhodno, až výfuk zaskřípal po betonu. Zvuk ho přinutil ke klidu. Nedostane se tam o nic rychleji, když si zničí auto nebo upoutá pozornost policie.</p>

<p>U obrubníku, zatímco netrpělivě čekal, až na semaforu naskočí zelená, zachytil povědomý pach.</p>

<p>„BMW? To si snad děláte srandu.“ Tony se předloktími opřel o otevřené okýnko a mlaskl jazykem. „Jestli to, co máte na ruce, jsou hodinky značky Rolex,“ dodal hebkým hlasem, „tak chci svou krev zpátky.“</p>

<p>Henry věděl, že klukovi hodně dluží, takže se pokusil zakrýt vztek, který jím lomcoval. Cítil, jak se mu rty odtahují od zubů, a uvědomil si, že se mu to moc nedaří.</p>

<p>Kdyby Tony pochyboval o přesnosti své paměti ohledně událostí předchozí noci, výraz v Henryho tváři by ho přesvědčil, protože v něm bylo jen velmi málo lidského. Kdyby byl hněv směřován proti němu, byl by se dal na útěk a nezastavoval se dřív, než vyjde slunce. Ale takhle jen pro všechny případy vytáhl ruce z vozu. „Myslel jsem, že byste si chtěl promluvit…“</p>

<p>„Později.“ Jestli svět přežije tuhle noc, budou mít na povídání času dost. Nijak to nespěchalo.</p>

<p>„Jo. Dobře. Později mi vyhovuje. Řekněte mi…“ Tony se zamračil. „Je Viktorka v pořádku?“</p>

<p>„Já…“ Blikla zelená. Dupl na plyn. „…nevím.“</p>

<p>Tony stál a díval se, jak auto rychle mizí v dálce. Našpulil rty a vrazil ruce do kapes. Znovu a znovu převracel mezi prsty čtvrťák.</p>

<p><emphasis>„Tohle je moje číslo domů.“ Vicki mu podala vizitku a otočila ji, aby si všiml druhého čísla napsaného rukou na zadní straně. „A tohle je člověk, kterému zavoláš, jestli se dostaneš do maléru a nebudeš se moci dovolat mně.“</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Mike Celluci?“ zavrtěl Tony hlavou. „Moc mě nežere, Viktorko.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Smůla.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já ho taky moc nemusím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vypadám, že mě to zajímá? Zavolej mu tak jako tak.“</emphasis></p>

<p>Vytáhl čtvrťák z kapsy a zamířil do telefonní budky na rohu. Čtyři roky strávené v různých kapsách vizitku značně poznamenaly, ale telefonní číslo na rubu zůstalo stále čitelné. Už vytočil číslo na přední straně a pitomý automat mu sežral čtvrťák. Všichni věděli, že když byla doma, Vicki nikdy záznamník nezapínala.</p>

<p>„Musím mluvit s Mikem Cellucim.“</p>

<p>„U telefonu.“</p>

<p>„Viktorka má potíže.“ Byl si tím tak jistý jako snad ničím v životě.</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>Tony obrátil oči v sloup. A to jim říkali elita města. Takový ťulpas. „Vicki Nelsonová. Pamatujete si na ni? Vysoká, blond, všude strká nos, bývalá policajtka.“</p>

<p>„Jaké potíže?“</p>

<p>Bezva. Celluci zněl ustaraně. „Já nevím.“</p>

<p>„Kde?“</p>

<p>„Já nevím.“ Tony slyšel, jak na druhé straně linky skřípou zuby. Kdyby to nebyla vážná věc, náramně by se bavil. „Vy jste tu policajt, tak to vypátrejte.“</p>

<p>Zavěsil dřív, než to bouchlo. Udělal, co mohl.</p>

<p>~~~</p>

<p>Mike Celluci zíral na telefon a dlouho a hlasitě italsky nadával. Když se nad tím zamyslel, poznal podle hlasu malého Vickiina informátora z ulice, a to dodalo vzkazu právě tolik důvěryhodnosti, že ho nemohl zcela ignorovat. Vytáhl z kapsy na stůl hrst maličkých růžových papírků a začal se jimi probírat.</p>

<p>„Norman Birdwell. York University.“ Podržel si papírek proti světlu ve zcela zbytečném gestu a pak ho hodil zpátky k ostatním.</p>

<p>Vicki nikdy netoužila udělat na někoho dojem. Vždycky se držela předpisů a dovedla jich využít ve svůj prospěch. Nikdy nejela zatýkat masového vraha – psychotického masového vraha – sama a bez posil. <emphasis>Ale na druhou stranu, ona už žádné posily nemá, nebo snad ano? A možná si potřebuje něco dokázat…</emphasis></p>

<p>Stiskl automatické vytáčení policejního ředitelství dřív, než myšlenku dokončil.</p>

<p>„Tady je Celluci. Darrele, potřebuji číslo na někoho ze studentského oddělení York University… Vím, že je skoro půlnoc, chci číslo domů. Vím, že nejsem ve službě. Ty mi přesčasy neplatíš, tak na co si sakra stěžuješ?“ Přimáčkl si sluchátko bradou, sundal z opěradla židle náprsní pouzdro s pistolí, a zatímco čekal, nasoukal se do něj. „Tak mi zavolej domů, až ho budeš mít. A Darrele, má to nejvyšší prioritu. Včera bylo pozdě.“</p>

<p>Natáhl se po bundě a položil ji vedle telefonu. Nesnášel čekání. Odjakživa nesnášel čekání. Znovu vytáhl z kapsy růžový papírek.</p>

<p>Norman Birdwell.</p>

<p>„Nevím, kde jsi vzala to jméno, Nelsonová,“ zavrčel. „Ale jestli tě přijedu zachránit a ty nebudeš v maléru až po uši, špatný zrak a nevyrovnanost budou ty nejmenší z tvých problémů.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Norman si povídal s grimoárem, a to už nějakou dobu. Jeho tiché mumlání bylo stálým zvukem na pozadí, zatímco se Vicki potácela mezi vědomím a bezvědomím. Občas zaslechla konkrétní slova, která se většinou týkala toho, jak nyní bude svět jednat s Normanem tak, jak si zaslouží. Vicki byla rozhodně pro.</p>

<p>„Hej, Normane!“</p>

<p>Mumlání ustalo. Vicki se pokusila zaostřit na Coreen. Mladší žena se tvářila… zahanbeně?</p>

<p>Norman vešel do jejího zorného pole, grimoár pevně přitisknutý k hrudi. Při pomyšlení na tak těsný kontakt s knihou jí přeběhl mráz po zádech. Dotkla se jí pouze jednou v Henryho bytě a ještě teď jí při vzpomínce naskakovala husí kůže a mysl se plnila nepříjemnými představami.</p>

<p>„Koukej, Normane, já vážně musím na záchod.“ Coreen mluvila tichým a naléhavým hlasem, který neponechával místo pochybnostem o její upřímnosti, a Vicki si najednou uvědomila, že si přeje, aby to nebyla řekla.</p>

<p>„Ehm…“ Norman zjevně neměl ponětí, jak se s tím problémem vypořádat.</p>

<p>Coreen si hlasitě povzdechla. „Podívej, když mě rozvážeš, já půjdu klidně na záchod a pak se hned vrátím k židli, abys mě mohl zase přivázat. Klidně na mě můžeš celou dobu mířit tou svou hloupou puškou. Já vážně musím.“</p>

<p>„No…“</p>

<p>„Ten tvůj pán démonů nebude nijak ohromen, když mu počůrám pentagram, jen co se objeví.“</p>

<p>Norman na Coreen dlouhou chvíli hleděl a celou dobu přejížděl rukou nahoru a dolů po tmavých kožených deskách grimoáru. „To bys neudělala,“ řekl nakonec.</p>

<p>„Vsadíme se?“</p>

<p>Možná to bylo úsměvem, možná tónem jejího hlasu, ale Norman se rozhodl, že to nebude riskovat.</p>

<p>Zatímco ji odvazoval, odplula Vicki znovu do bezvědomí a probrala se, až když byla Coreen znovu přivázaná k židli a řekla: „A co bude s ní?“</p>

<p>Norman lehce změnil úchop pušky. „Na ní nezáleží, stejně bude brzo mrtvá.“</p>

<p>Vicki začínala mít velmi vážné obavy, že má pravdu. Už jednoduše neměla žádné rezervy, které by mohla zburcovat, a kdykoli se prodírala zpátky z temnot, zdál se jí svět o něco vzdálenější. <emphasis>Fajn, takže jestli jsem mrtvá tak jako tak, vykřiknu, on mě zastřelí a sousedi zavolají policii – ta zbraň nemá tlumič. Samozřejmě mě může jednoduše praštit znovu do hlavy. </emphasis>To bylo to poslední, po čem by toužila. <emphasis>Jestli přiměju Coreen, aby ječela taky, mohlo by ho to vyvést z rovnováhy natolik, že zastřelí jednu z nás</emphasis>.</p>

<p>I když Coreen byla holka, která věřila v upíry a démony a v kdovíco ještě, neměla ve skutečnosti představu o tom, co se tady chystá. <emphasis>I když jí to nemůžu mít za zlé. Neřekla jsem jí to.</emphasis></p>

<p>Zvážila život Coreen proti všem životům ve městě. Nebyla to volba, kterou by měla jakékoli právo učinit, ale stejně ji učinila. <emphasis>Je mi líto, Coreen</emphasis>.</p>

<p>Navlhčila si rty a nadechla se tak zhluboka, jak to jen šlo. „Cor…“ Pažba pušky udeřila o podlahu pár centimetrů od jejího nosu a železný plát křápl o kachličky. Ten zvuk sám a jeho vibrace ji zbavily veškerého pracně nahromaděného vzduchu v takřka tichém výkřiku bolesti. <emphasis>Díkybohu, že to má zajištěné…</emphasis></p>

<p>„Drž hubu,“ řekl jí bodrým hlasem.</p>

<p>Neměla příliš na vybranou a musela poslechnout, protože se přes ni znovu přelila vlna temnoty.</p>

<p>~~~</p>

<p>Norman se rozhlédl po bytě a tvářil se navýsost spokojeně sám se sebou. Už brzy všichni ti, kteří ho měli za nulu, zaplatí. Natáhl ruku a pohladil knihu po deskách. Právě ona mu to řekla.</p>

<p>10:43. Bylo na čase začít s kreslením pentagramu. Byl mnohem složitější než ten, který obvykle používal, a on potřeboval mít jistotu, že to udělal správně.</p>

<p>Tohle bude největší noc jeho života.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Patnáct</p>

<p>Měla dost rozumu, aby se nepřibližovala k neznámým mužům v autech. Vyrostla na hrůzostrašných příbězích o únosech a znásilnění mladých dívek, které byly později nalezeny v pokročilém stádiu rozkladu v zavodňovacím kanále. Přesto poslechla, když ji k sobě zavolal. Varovná slova matky ztratila moc v okamžiku, když se podívala tomu muži do očí.</p>

<p>„Administrativní kanceláře, kde jsou?“</p>

<p>Věděla, kde jsou, tedy alespoň si myslela, že to ví – popravdě si už nebyla příliš jistá ani tím, co si myslí. Olízla si rty a nejistým hlasem řekla: „Budova Ross?“ Nějakou kancelář tam viděla, možná jich bylo víc.</p>

<p>„A to je kde?“</p>

<p>Pootočila se a ukázala rukou. Už v příštím okamžiku se podivovala, proč stojí uprostřed bulváru svatého Lawrence a hledí na dvě vzdalující se koncová světla mířící do univerzitního městečka – a proč má neurčitý pocit zklamání.</p>

<p>~~~</p>

<p>Henry přejel pohledem informační tabuli a zamračil se. Pouze jedna z uvedených kanceláří mohla mít to, co potřeboval: kancelář studijních programů. S302. Cítil v budově několik roztroušených životů, ale s těmi se vypořádá, až bude potřeba.</p>

<p>11:22. Docházel mu čas. Matné osvětlení bylo výhodou, a kdyby se někdo díval, byl by viděl jen to, jak se šerou chodbou míhá temnější stín.</p>

<p>První schodiště, na které narazil, ho dovedlo pouze do druhého patra. Našel další schody. Vyšel do třetího patra a začal sledovat čísla přilepená na dveřích.</p>

<p>322, 313, 316… 340? Otočil se a zíral na požární dveře, kterými právě prošel. Určitě v tom musel být systém. Nikdo, dokonce ani ve dvacátém století, by přece nečísloval dveře v budově zcela nahodile.</p>

<p>„Na tohle nemám čas,“ zavrčel.</p>

<p>340, 342, 344, 375a…</p>

<p>Křížová chodba rozdělovala čísla do dvou směrů. Henry se zastavil, protože zaslechl hlasy. Říkaly věci, které nemohl ignorovat.</p>

<p>„No a co jsi čekal, když jsi vyvolal jméno pána démonů v chrámu jeho uctívačů?“</p>

<p>Chrám? Uctívači? Objevily se už další skupiny zabývající se vyvoláváním démonů, nebo byl jeho předpoklad, že jde o jednotlivce, mylný od samého počátku? Neměl čas to prověřovat. Nemohl si dovolit to neudělat.</p>

<p>Dále křížovou chodbou, za roh, a za dveřmi na konci haly bylo vidět světlo. Zdálo se, že za nimi mluví několik lidí současně.</p>

<p>„Předpokládám, že to znamená, že démon dostal Eliáše.“</p>

<p>„Dobrý odhad. Co uděláte?“</p>

<p>„Co můžeme dělat? Počkáme.“</p>

<p>„Čekejte si, jak chcete,“ přehlušil vřavu třetí hlas, „ale Lexi kopne do sochy a zařve z plných plic: <emphasis>Ashwarne, Ashwarne, Ashwarne, vydej ho zpět!“</emphasis></p>

<p>Henry se zarazil s rukou na klice. V místnosti bylo šest životů, ale žádnou démonickou přítomnost necítil. O co tady jde?</p>

<p>„Nic se nestalo.“</p>

<p>„Co myslíš tím, <emphasis>nic se nestalo</emphasis>?“</p>

<p>„Jenom to, co říkám. Nic.“ Mladá žena sedící v čele stolu si všimla Henryho, jak stojí na prahu a mžourá. Usmála se. „Ahoj, vypadá to, že jsi zabloudil.“</p>

<p>Hráli hru. Aspoň tolik bylo zřejmé z hromádek barevných kostek. Ale v jaké hře se vyvolávají démoni? „Hledám záznamy o studentech…“</p>

<p>„Páni, tak to jsi teda fakt špatně,“ poškrábal se v tmavém strništi vysoký mladík. „Potřebuješ ZKB.“ Když na něj Henry nechápavě hleděl, jen se zasmál a vysvětlil. „Západní kancelářskou budovu, ZKB. Všechny tyhle ptákoviny jsou tam.“</p>

<p>„Jo, ale ZKB zavírá v pět.“ Jedna z dalších hráček položila na stůl malou olověnou figurku, kterou držela mezi prsty, a podívala se na hodinky. „Je jedenáct hodin dvacet osm minut. Tam už nikdo nebude.“</p>

<p>Jedenáct hodin dvacet osm minut. Další čas ztracený marným hledáním.</p>

<p>„Hej, netvař se tak nešťastně, kámo, můžeme ti nějak pomoct?“</p>

<p>„Co kdybychom pokračovali ve hře?“ zamumlala další hráčka. Ostatní ji ignorovali.</p>

<p>Proč ne? Koneckonců, hledal přece chlápka, co vyvolává démony. Spojitost tady byla, jakkoli chabá. „Hledám Normana Birdwella.“</p>

<p>Dívka v čele stolu ohrnula ret. „Proč?“ chtěla vědět. „Dluží ti peníze?“</p>

<p>„Vy ho znáte?“</p>

<p>„Bohužel,“ zamumlala skupina jednohlasně.</p>

<p>Byli by se zasmáli, ale Henry stál u stolu dřív, než se ozval jediný zvuk. Místo toho se mlčky a nervózně podívali jeden na druhého a Henry v jejich výrazech viděl vzpomínky devíti těl na rozervaná hrdla. Tak velkou skupinu ovládnout nemohl, nezbývalo mu než doufat, že jsou ještě dost mladí na to, aby reagovali na autoritu.</p>

<p>„Potřebuji jeho adresu.“</p>

<p>„My, ehm, jednou jsme u něj hráli. Grace, nezapsala sis to někam?“</p>

<p>Všichni se dívali, zatímco se Grace, mladá žena v čele stolu, prohrabávala papíry. Očividně si zapisovala úplně všechno. Henry potlačil nutkání pomoci jí v hledání.</p>

<p>„Je Norman v maléru?“</p>

<p>Henry nespustil oči z papírů a usilovně si přál, aby našla právě ten, který potřeboval. „Ano.“</p>

<p>Hráči sedící nejblíže k němu poznali lovce a poodsedli si. O vteřinu později si ve své aroganci mládí řekli, že oni přece nemohou být kořist, a posunuli se zpátky.</p>

<p>„My, ehm, přestali jsme s ním hrát, protože to celé začal brát moc vážně.“</p>

<p>„Jo, začal se chovat, jako by to celé bylo skutečné. Jako by na čaroděje, bojovníky a dlouhonohé příšery narážel na každém rohu.“</p>

<p>„Je to mamlas.“</p>

<p>„Vždyť je to jen hra.“</p>

<p>„Je Norman ve vážném maléru?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Všichni zmlkli. Neměli zkušenost, na jejímž základě by se dokázali mentálně vypořádat s tónem Henryho hlasu.</p>

<p>Grace mu opatrně podala papír, i když si očividně nebyla příliš jistá, že jí zůstanou prsty.</p>

<p>„Tak moment,“ zaprotestoval vysoký mladík. „Já taky nemám Normana rád, ale myslíte, že bychom měli dávat jeho…“ Henry se otočil a podíval se přímo na něj. Kluk zbledl a zavřel oči.</p>

<p>~~~</p>

<p>Když zabouchl dveře, dupl na plyn a nechal za autem na parkovišti dlouhou černou čáru, podíval se na hodinky. 11:36. Tak málo času.</p>

<p>~~~</p>

<p>„…a ještě poslední spoj tady.“ Norman se narovnal a s pyšným úsměvem pohlédl na podlahu bytu. Bílý obrys pentagramu takřka úplně zakrývaly rudé a žluté symboly okolo něj. Pohladil otevřenou stránku grimoáru a přejel prsty po diagramu, který právě překreslil. „Brzy,“ řekl mu. „Brzy.“</p>

<p>Pach akrylových barev tak blízko u obličeje ještě zhoršil Vickiinu nevolnost a způsobil jí svědění a pálení v očích. Už neměla sílu to ignorovat, takže to snášela. Chvíli se jí zdálo jako dobrý nápad smazat kus pentagramu předtím, než barva stačí zaschnout, jenže pak si uvědomila, že by tím jen podstatně uspíšila vypuštění pána démonů a následný masakr. Ale muselo tu přece být něco, co mohla udělat. Nemohla – nedokázala – připustit, že Norman Birdwell vyhrál.</p>

<p>Coreen těkala pohledem mezi zasychající barvou pentagramu a Normanem. Všechno to bylo skutečné. I když celou dobu věřila, teď teprve začala opravdu <emphasis>věřit. </emphasis>Náhle jí vyschlo v ústech a srdce se jí rozbušilo tak, že si byla jistá, že ho ten vychrtlý šprt musí slyšet, a začala usilovněji pracovat na vyproštění pravé nohy. Když ji Norman přivazoval, poté co ji vzal na záchod, podařilo se jí ponožky trochu natáhnout. A od té doby, zatímco on se zabýval kdovíčím, je postupným natahováním uvolňovala víc a víc. Dříve či později bude mít nohu volnou. Její mysl se prozatím odmítala zabývat čímkoli jiným.</p>

<p>Těch pět svíček, které Norman rozmístil kolem pentagramu, bylo nových. Rudé a žluté spirály se sháněly mnohem snáz než černé svíčky jakéhokoliv tvaru. Grimoár nepouštěl ani na chvíli z rukou, a když je potřeboval mít volné, držel ho pod paží. Když ne, tiskl si ho na prsa. Začal se bez něj cítit neúplný, jako by se stal jeho součástí – vzal ho dokonce s sebou do obchodního domu Canadian Tire, když si šel koupit nové <emphasis>hibači</emphasis>. Když knihu držel, věděl, že se mu brzy splní nejdivočejší sny.</p>

<p>Hučení v hlavě se stalo hlasitějším, divočejším a podmanivějším. Jeho tón se měnil podle toho, co Norman právě dělal… nebo se možná to, co dělal, měnilo podle jeho tónu – Norman si už nebyl tak docela jistý.</p>

<p>Když vytáhl maličký gril z krabice a postavil ho k balkónovým dveřím, podíval se, jestli udělal na publikum náležitý dojem. Starší žena už měla zase zavřené oči a brýle jí sklouzly tak nízko, že viděl za ně, ale ještě pořád dýchala, a to bylo vlastně to jediné, na čem doopravdy záleželo. Kdyby zemřela dřív, než ji stačí zabít, vážně by ho naštvala, protože by pak musel použít Coreen a s tou měl jiné plány. Ani Coreen nevypadala ohromeně, ale zato se tvářila vyděšeně, a to prozatím stačilo.</p>

<p>„Nesměješ se.“ Dloubl ji do zad grimoárem a s potěšením si všiml, jak pod jeho dotekem ucukla. Pak si dřepl, aby rozmístil tři kostky dřevěného uhlí.</p>

<p>„Tady není nic k smíchu, Normane.“ Coreen se zkroutila v židli. Norman byl trochu za ní a kousek stranou a jí se vůbec nelíbilo, že nevidí, co dělá. Přestože měla chuť ječet, snažila se nezvedat hlas příliš vysoko. Se šílenci se má mluvit jemně – tak to aspoň četla v nějaké knížce. „Podívej, tohle už zašlo příliš daleko. Paní Nelsonová potřebuje doktora.“ Trocha škemrání nemůže uškodit. „Prosím, Normane, nech nás jít a my zapomeneme, že jsme tě kdy viděly.“</p>

<p>„Nechat vás jít?“ Teď to byl Norman, kdo se jí vysmíval. Pochyboval, že by mu mohl pán démonů dát něco, co by ho potěšilo ještě víc. Smál se jí tak, jak se celý život všichni smáli jemu.</p>

<p>Smích sílil a sílil a ona se pod jeho vahou stále víc scvrkávala. Cítil, jak zní ozvěnou v grimoáru, cítil, jak jeho tělo začíná vibrovat v jeho rytmu, cítil, jak ho obaluje a pulzuje mu v hlavě.</p>

<p>„Normane!“ Nebylo to moc nahlas, ale stačilo to, aby smích přestal, jako když utne. <emphasis>Dobrá, takže ve jménu se opravdu skrývá moc. Už jsem se poslední dobou mýlila i v jiných věcech. </emphasis>Vicki se pokusila zaostřit na mladíkovu tvář, ale nepodařilo se jí to, a tak to vzdala. Šílený, hysterický smích ustal. To byl výsledek, na který spotřebovala veškerou sílu, a tak se snažila spokojit s vítězstvím, kterého dosáhla.</p>

<p>Norman svraštil obočí do hlubokého V a škaredě se na ležící ženu zašklebil. Byl rád, že brzy zemře. Zaplašila jeho smích. Aniž se přestal mračit, zapálil svíčky a zhasl stropní osvětlení. Ani Coreenino zalapání po dechu způsobené náhlým příšeřím mu nedokázalo spravit náladu. Jeho výraz se neprojasnil až do okamžiku, kdy zapálil kostky uhlí a vzduch v místnosti zmodral dýmem z hrsti kadidla.</p>

<p>Zbývala jediná věc.</p>

<p>Když Vicki znovu otevřela oči, propadla větší panice než kdykoli předtím za celý večer.</p>

<p><emphasis>Kdy se tak setmělo?</emphasis></p>

<p>Viděla pět mihotavých světýlek. Zbytek místnosti – Coreen, Norman – zmizel. A vzduch… divně páchl a ztěžkl tak, že každý nádech zabolel.</p>

<p><emphasis>Dobrý bože, umírám?</emphasis></p>

<p>Snažila se hýbat, bojovat, žít. Ruce a nohy měla stále svázané. To ji uklidnilo, zpomalilo srdeční tep a dýchání. Jestli je pořád svázaná, není mrtvá. Ještě ne.</p>

<p>Světlo pocházelo ze svíček, nic jiného to být nemohlo, a ve vzduchu čpělo kadidlo. Už to určitě začalo.</p>

<p>Neviděla, že se k ní Norman blíží, ani si neuvědomila, že už je u ní, dokud jí jemně neposunul brýle na nose. Cítila jeho teplé prsty, když zápolil s jejími pažemi, aby jí shrnul pouta a odhalil levé zápěstí. Měla pocit, že v místě, odkud se včera v noci krmil Henry, vidí tenkou linku, ale věděla, že si to jen namlouvá. Při takovém světle a v takovou chvíli by neviděla ani ránu po useknuté ruce.</p>

<p>Ucítila na kůži chladný dotek čepele, jejíž polibek jí otevřel žílu. A pak ještě jednu. Nebyly to ty bezpečné horizontální řezy, jaké včera provedli s Tonym, ale řezy podélné, jež jí zaplavily zápěstí temnotou, která jí pak stékala do dlaně, kde vytvářela teplé jezírko.</p>

<p>„Musíš zůstat naživu po celou dobu invokace,“ řekl jí Norman, odtáhl jí paže dále od těla a začlenil je mezi symboly obklopující pentagram. „Proto to udělám jen na jednom zápěstí. Neumři moc rychle.“ Slyšela nůž dopadající na zem kdesi za ní a pak vzdalující se kroky.</p>

<p><emphasis>To si sakra piš, že ne… </emphasis>Hněv ji unavoval, tak ho nechala plavat. <emphasis>Teď jen to nejzákladnější, hlavně nezemřít</emphasis>. Zvláště ne, když zemřít znamenalo vykrvácet na špinavé podlaze a rozpoutat armageddon po celém městě, o světě nemluvě. Ležíc na levé straně, měla srdce necelých deset centimetrů od podlahy. Soustředila veškerou zbylou sílu do pravé paže a podařilo se jí dostat pod levou a zvednout krvácející zápěstí tak vysoko, jak to jen bylo možné. Možná jen o deset centimetrů, ale snad to trochu zpomalí krvácení.</p>

<p><emphasis>Tlak mám nízký… Mohla bych vydržet… hodiny.</emphasis></p>

<p>Možná šlo jen o otázku času, ale pokud to bude trochu možné, bude to její čas, ne jeho.</p>

<p>V uchu přitisknutém váhou hlavy k podlaze slyšela pouze tiché rytmické syčení jako zvuk oceánu v mušli. Ležela a naslouchala mu, ignorujíc stupňující se inkantace kolem ní.</p>

<p>~~~</p>

<p>Konkrétní budovu v komplexu by dokázal identifikovat i bez adresy. Z moci, která ji obklopovala, z očekávání zla, vstávaly Henrymu všechny chlupy na těle. Z auta byl venku dřív, než stačilo úplně zastavit, a zamčenými dveřmi do chodby se dostal jen o chvíli později. Ani tvrzené sklo nebylo dost silné na to, aby odolalo nárazu betonového květináče, který jím prohodil.</p>

<p>~~~</p>

<p>Norman vyplivl do vzduchu poslední disharmonické slovo a nechal levou dlaň poklesnout na otevřený grimoár, který držel v pravé ruce. V krku ho bolelo, oči ho pálily a celý se třásl vzrušením v očekávání charakteristického chvění vzduchu, které znamenalo, že démon přichází.</p>

<p>Nikdy se ho nedočkal.</p>

<p>V jedné vteřině byl pentagram prázdný a hučení mu znělo v uších jako oslavná melodie. O okamžik později, bez sebemenšího varování, byl náhle plný a do ticha zněla jen ozvěna.</p>

<p>Norman vykřikl, zcela zapomněl na grimoár, padl na kolena a zvedl ruce, aby si kryl obličej.</p>

<p>Coreen zasténala a ochabla v poutech, jak její vědomí prchlo před tím, co nedokázalo přijmout.</p>

<p>Vicki se snažila dýchat mělce skrze zuby a poprvé byla ráda, že toho moc nevidí. Každý strach, který kdy cítila, každá noční můra, všechny hrůzy od dětství až po včerejší den, nabyly v pentagramu neurčitého tvaru. Stiskla zuby, aby potlačila nutkání kvílet, a využila svého fyzického stavu – bolesti, slabosti – k tomu, aby ji od pána démonů izoloval. <emphasis>Teď trpím tolik, že nemá smysl zraňovat mě ještě víc.</emphasis></p>

<p>Zdálo se, že věc v pentagramu to pobavilo.</p>

<p>Barvy se sbíhaly způsobem, kterým se sbíhat nemohly, vytvářely odstíny, jež sežehly srdce, a tvary, které mrazily duši, a spolu nakonec tvořily bytost s blond vlasy, modrýma očima a velmi, velmi bílými zuby. Byla útlá a hermafroditická, nehlásila se ani k jednomu z pohlaví, a zároveň si činila nárok na obě dvě.</p>

<p>„Dost,“ řekl pán démonů a hrůza se snížila na snesitelnou úroveň. Prohlédl si hranice svého vězení a pak životy kolem něj. Coreen ignoroval, ale na Vickiině straně pentagramu přidřepl a při pohledu na krvavé skvrny na podlaze se uznale usmál.</p>

<p>„Takže ty jsi ten život, který mi otevře cestu k moci.“ Znovu se usmál a Vicki vzdala díky za to, že z jeho výrazu viděla jen rozmazané obrysy. „Ale moc ochotná ke spolupráci nejsi, viď?“</p>

<p>Jen bezvládnost jejích svalů jí dala čas ovládnout nutkání položit krvácející zápěstí zpět na podlahu. Náhlý šok z poznání jí dal sílu. „Já… tě znám.“ Ne tvář, ne konkrétní bytost, ale její podstatu, ó, tu podstatu znala dobře.</p>

<p>„I já tě znám.“ V očích pána démonů se na okamžik cosi mihlo. „A tentokrát jsem zvítězil. Je po všem, Viktorie.“</p>

<p>To jméno opravdu nesnášela. „Ne… dokud tlustá dáma zpívá.“</p>

<p>„Vtip? Ve tvé situaci? Myslím, že bys využila svou sílu lépe, kdybys škemrala o milost.“ Vstal a oprášil si ruce o stehna. „Škoda, že nemůžu dovolit, abys žila. Tvoje reakce na mé plány by mi způsobila takové potěšení…“</p>

<p>V tu chvíli toužila Vicki po jediném – mít dost slin na to, aby mohla plivnout.</p>

<p>Otočil se k Normanovi, který se stále choulil u grilu. „Vstaň!“</p>

<p>Norman zvedl grimoár a roztřeseně se postavil na nohy, drže knihu před sebou jako talisman.</p>

<p>„Propusť mě!“</p>

<p>Norman ohrnul horní ret a jeho tvář náhle získala velmi paličatý výraz. „Ne. Já jsem tě zavolal. Já jsem tvůj pán.“ To on měl moc, ne tahle věc. On.</p>

<p>Smích pána démonů vyrazil okna.</p>

<p>Norman se začal trhavě pohybovat k pentagramu, jako by měl k ramenům přivázány provázky a pán démonů byl loutkař. „Ne,“ skučel. „Já jsem pán.“</p>

<p><emphasis>Vzdoruje</emphasis>, uvědomila si Vicki. Byla by očekávala, že jeho vůle bude smetena jako hrstka zápalek. Ješitnost a sobectví očividně poskytovaly lepší obranu, než si myslela.</p>

<p>~~~</p>

<p>Když Henry vystoupil v devátém patře z výtahu, pach krve ho téměř omámil. Přehlušoval pronikavé zlo démona a přitahoval ho ke dveřím, které potřeboval najít. Byly zamčené.</p>

<p>Kov odolal. Dřevěná zárubeň se rozštípla a povolila.</p>

<p>~~~</p>

<p>Vicki zvuk zaslechla, jako by k ní přicházel z veliké dálky. Poznala ho, pochopila jeho důležitost, ale nezdálo se, že by v sobě dokázala vzbudit mnoho zájmu.</p>

<p>Zaslechl ho rovněž pán démonů, ale ignoroval jej. Nadále soustředil pozornost na Normana, který stál už jen pár centimetrů od okraje pentagramu, potil se, třásl a prohrával bitvu.</p>

<p>To slovo se podle všeho skládalo převážně ze souhlásek a drásalo uši stejně, jako drásalo hrdlo.</p>

<p>Pán démonů zavrčel a obrátil se, ztráceje při tom pohybu patinu lidství. Když uviděl Henryho, usmál se a jeho rysy se opět ustálily. „Voláš mě jménem, dítě noci? Přišel jsi v roli šampióna? Jsi tu, abys zachránil smrtelný svět před mou nadvládou?“</p>

<p>Henry ucítil jeho dotek na své mysli a prudce ho odrazil. Když odpovídal, měla jeho tvář jen o trochu méně démonický výraz. „Vrať se do propasti, zplozenče Satanův! Tento svět ti nenáleží!“</p>

<p>„Zplozenče Satanův?“ zavrtěl hlavou pán démonů. „To odpovídá tvému věku, Henry Fitzroyi. Tento svět v Pána pekel nevěří. S radostí ho vyvedu z omylu. Nedokážeš mi zabránit, abych udělal přesně to, co si zamanu.“</p>

<p>„Neodvolím ti zničit svět bez boje.“ Neodvažoval se spustit pohled z pána démonů a podívat se na Vicki, třebaže věděl, že je to pach její krve, co naplňuje místnost.</p>

<p>„Bojuj si, jak chceš,“ uklonil se démon blahosklonně. „Prohraješ.“</p>

<p>„NE!“ Norman se vztyčil na nejistých nohou, grimoár vražený do podpaží, a v rukou sevřel AK-47 s takovou silou, až mu zbělely klouby. „Já jsem vyvolal tvé jméno! JÁ JSEM PÁN! NEBUDEŠ MĚ IGNOROVAT! NEBUDEŠ! NEBUDEŠ! NEBUDEŠ!“</p>

<p>Pokropil pentagram krátkou dávkou, která takřka přeťala pána démonů vedví. Ten zavyl vztekem, ztratil kontrolu nad svou podobou a znovu se stal maelströmem temnoty jako na začátku.</p>

<p><emphasis>Nedovolené ozbrojování</emphasis>, pomyslela si Vicki otupěle, když kulky roztříštily kuchyňskou linku za jejími zády.</p>

<p>Náhlý hluk probral Coreen k plnému vědomí. S panickou silou se začala zmítat v poutech, házela sebou ze strany na stranu, zvedajíc pokaždé nohy židle z podlahy o dobrých pár centimetrů.</p>

<p>Pán démonů na sebe znovu vzal pevnou podobu a bylo to, jako by se na noc snesla ještě jedna, hlubší. Teplota v bytě prudce poklesla. Usmál se a ukázal veliké zahnuté zuby, které předtím neměl. Norman se opět začal trhaně pohybovat k němu.</p>

<p>Rozsvítila se světla, vrhla na scénu ostré stíny a jakýsi hlas vykřikl: „Ani hnout! Policie!“</p>

<p>V první chvíli působily znehybněné výrazy takřka komickým dojmem, pak Henry zvedl paži, aby si chránil citlivé oči, pán démonů se prudce otočil, aby čelil novému protivníkovi, zatímco Norman se hnal ke dveřím a křičel: „Ne, je můj! Nemůžete mě zastavit! Je můj!“</p>

<p>Coreen si konečně uvolnila nohu z ponožkových pout, a když Norman probíhal kolem, vykopla.</p>

<p>Chvíli bojoval o rovnováhu, mávaje rukama. Grimoár upustil na podlahu. O vteřinu později spadl Norman do pentagramu.</p>

<p>Pak Norman přestal existovat, ale jeho výkřik ještě chvíli dozníval.</p>

<p>Mike Celluci stál u vypínače, v jedné ruce osmatřicítku, zatímco druhou se podvědomě křižoval. „Ježíši Kriste,“ vydechl do nastalého ticha. „Co se to tady u všech čertů děje?“</p>

<p>Pán démonů se k němu otočil čelem. „To jsi vyjádřil přesně, detektive. Tady se dějí všichni čerti.“</p>

<p>Bylo to horší než cokoli, co si Celluci dokázal představit. Přece nemohl vidět, jak ten pankáč s útočnou puškou zmizel, jako by se vypařil. Neviděl tu věc, která stála uprostřed místnosti a usmívala se.</p>

<p>Ale mohl. A taky viděl.</p>

<p>Pak zavadil pohledem o Vicki a všechny podivnosti ztratily na významu.</p>

<p>„Kdo ti to udělal?“ zeptal se, zatímco se k ní ze strany přiblížil a poklekl na jedno koleno. „Co se tady děje?!“ Vyslovena podruhé zněla otázka o poznání zoufaleji. I když jí jednou rukou hledal na krku pulz, druhou nepřestával mířit na pána démonů – po tom, čeho byl svědkem, mu už bylo jasné, odkud přichází nebezpečí.</p>

<p>„Víceméně to, na co to vypadá,“ řekl mu Henry. Statný policista byl zjevně Vickiin přítel. Detektivovy otázky na téma, co tu asi dělá on, si mohli vyříkat později. „Tohle je pán démonů. Právě zničil toho… tu osobu, která ho vyvolala, a my jsme v pořádném maléru.“</p>

<p>„Maléru?“ otázal se Celluci, který se v tu chvíli nezatěžoval tím, jestli něčemu z toho věří, nebo ne. „Ano,“ řekl pán démonů a vystoupil z pentagramu. Bez sebemenšího úsilí vytrhl Cellucimu pistoli z ruky a vyhodil ji z okna. Celluci se díval, jak letí, protože nic víc dělat nemohl. Pak se se rty semknutými do tenké, bledé linky sklonil nad Vicki, ignoruje studený pot, který mu vyrážel po těle, ignoruje vše kromě jediné věci, kterou mohl změnit. Rozvázal uzly jejích pout a prvním, které uvolnil, jí ovázal zápěstí.</p>

<p>„To nebude k ničemu,“ poznamenal pán démonů. Zatímco se pozornost všech upírala k Vicki, přesunul se tiše stranou a pak se bleskurychle vrhl po grimoáru.</p>

<p>Henry se k němu dostal dřív, chňapl po něm a rychle se stáhl. K jeho překvapení pán démonů sice zavrčel, ale nechal ho jít. „Nemáš žádnou moc,“ uvědomil si. „V tomto světě jsi bezmocný.“</p>

<p>„Invokace není dokončena,“ připustil pán démonů, nespouštěje oči z knihy, „dokud ta žena nezemře.“</p>

<p>„Pak tedy nebude dokončena nikdy.“ Celluci prudce strhl Vicki pouta z nohou a mrštil jimi přes místnost.</p>

<p>„Bude dokončena velmi brzy,“ poznamenal pán démonů. „Umírá.“</p>

<p>„Neumírá,“ zavrčel Celluci a převrátil Vickiino bezvládné tělo na záda.</p>

<p><emphasis>Ano, umírám. </emphasis>Vicki toužila, aby mohla cítit ruku, která ji hladila po tváři, ale už delší dobu necítila vůbec nic. Pálilo ji v očích, ale už neměla sílu mrknout. Přála si, aby k tomu nikdy nedošlo. Udělala pro to vše, co bylo v jejích silách. Nadešel čas si odpočinout.</p>

<p>Pak pán démonů pozvedl hlavu a podíval se přímo na ni, ve tváři neskrývaný výraz nabubřelého triumfu.</p>

<p>Až zemře, on zvítězí.</p>

<p><emphasis>Ať se propadnu, jestli ho nechám vyhrát. </emphasis>Popadla poslední zbytky života, které v ní zůstaly, a silně jimi zatřásla. <emphasis>Já nezemřu!</emphasis></p>

<p>„Já… nezemřu…“</p>

<p>„To jsem právě říkal.“ Celluci se neobtěžoval s úsměvem. Žádný z nich by mu nevěřil. „Poslouchej.“</p>

<p>Vyraženým oknem bylo z ulice slyšet zvuk blížících se sirén.</p>

<p>„Kavalerie?“ zeptala se.</p>

<p>Přikývl. „Když jsem dorazil k budově, vyslal jsem signál, že je tu zraněný policista – měl jsem z toho místa pocit, že je ve stavu obležení. Budou mít s sebou sanitku. Je mi jedno, o kolik krve jsi přišla, můžou ji nahradit.“</p>

<p>„Taky otřes mozku…“</p>

<p>„Hlavu máš tvrdou dost, ta to vydrží. Nezemřeš.“ Napůl se otočil k pánovi démonů a přes rameno mu věnoval přesvědčivý pohled.</p>

<p>Démon se nepříjemně pousmál. „Všichni smrtelníci časem zemřou. Já se samozřejmě vynasnažím, aby k tomu došlo spíše dříve než později.“</p>

<p>„Jen přes mou mrtvolu,“ zavrčel Celluci.</p>

<p>„To nebude zapotřebí,“ zavrtěl hlavou Henry. „Nemůže ji zabít, jinak by to udělal v okamžiku, kdy opustil pentagram. Její smrt je svázaná s invokací a tu nemůže ovlivnit. Jediné, co může dělat, je čekat.“</p>

<p>„Jestli zůstaneš,“ řekl pak démonovi a posunul se kupředu, „budeš muset bojovat každou minutu. Nemůžeme tě zničit, ale bez vší tvé moci to tu pro tebe nebude snadné.“</p>

<p>Pán démonů sledoval jeho pohyb a zúžily se mu zorničky.</p>

<p><emphasis>Ne</emphasis>, uvědomila si Vicki, <emphasis>nesleduje jeho, sleduje grimoár.</emphasis></p>

<p>„Tak co navrhuješ?“ obořil se na něj. „Mám se vzdát? Jediné, co potřebuji, je čas, a toho mám nadbytek.“</p>

<p>Vicki zatahala Celluciho za ruku a odsunula ho z výhledu. „Dohodu… ty chceš grimoár…“ Kdyby aspoň neměla tak zatraceně ztuhlý jazyk. „Odejdi… zruš invokaci… je tvůj.“</p>

<p>„Časem bude můj tak jako tak. Nemáte tušení, jak doopravdy využít vědomosti, které obsahuje.“ Dál s nijak neskrývanou touhu upíral zrak na knihu démonologie. „Takovou dohodou bych nic nezískal.“</p>

<p>„Moc poskytnutá dobrovolně má větší cenu než získaná násilím.“ Coreen výrazně zrudla, když se na ni zahleděli jak oba muži, tak pán démonů. „Je to pravda. To ví přece každý.“</p>

<p>„A moc poskytnutá dobrovolně není v místě, odkud jsi přišel, příliš častým jevem,“ dodal Henry a pomalu přikývl. Dívka upozornila na důležitý detail. „Mohlo by to vést k zásadnímu převratu.“</p>

<p>„To druhé jméno… napsané… přes město.“ I ostatní démoni prokázali, že nepostrádají ambice.</p>

<p>„Kariérista, chamtivec.“ Pán démonů procedil skrze zuby ještě pár dalších slov v jazyce, jenž zněl, jako když se perou kočky, a začal znovu ztrácet podobu.</p>

<p>„Proč čekat na tenhle svět, když můžeš mít jiný hned teď?“ popíchl ho Henry. „Chceš grimoár. S jeho pomocí můžeš ovládat ostatní svého druhu. Porazit nepřátele…“</p>

<p>„To souhlasssí.“</p>

<p>„Dáme ti ho dobrovolně výměnou za to, že zrušíš invokaci a vrátíš se, odkud jsi přišel. Ten, kdo tě vyvolal, neexistuje. Nic tě tu nedrží. Proč čekat, když můžeš vládnout?“</p>

<p>Pán démonů s námahou udržel tvar a natáhl ruce, které už ruce moc nepřipomínaly. „Dejte mi ho. Přistupuji na vaše podmínky.“</p>

<p>„Přísahej na své jméno.“</p>

<p>„Přísssahám.“</p>

<p>„A přísahej taky, že tu knihu nikdy nepoužiješ proti lidstvu,“ vyhrkla Coreen, než se Henry stačil pohnout.</p>

<p>„Vědomosti, které obsssahuje, se dají využít jen proti démonům.“</p>

<p>Ohrnula spodní ret. „Stejně přísahej. Na své jméno.“</p>

<p>„Přísssahám. Přísssahám.“</p>

<p>Henry udělal krok vpřed a položil knihu na to, co zbývalo z jeho rukou. Grimoár a pán démonů zmizeli.</p>

<p>Vicki se začala hihňat.</p>

<p>Celluci se podíval dolů a zamračil se. „Co?“ vyjel na ni.</p>

<p>„Jen jsem… tak uvažovala… co asi napíšeš… do hlášení.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Viděl jsem Henryho.“ Tony dojedl poslední kus huspeniny a položil misku zpátky na tác. „Přišel a řekl mi, co se stalo. Že prý mám právo to vědět. Je to fakt frajer. Řekl bych, že si mě proklepával.“</p>

<p>„Pravděpodobně,“ souhlasila Vicki. „Víš toho o něm nebezpečně moc.“</p>

<p>Tony pokrčil rameny. „Já nejsem hrozba. Mně je naprosto putna, v kolik kdo vstává.“</p>

<p>„Je ti to jedno.“</p>

<p>Zazubil se. „A co jsem řekl jiného?“</p>

<p>Do místnosti vešla zdravotní sestra a její podrážky tiše zaskřípaly o podlahu. „Návštěvní hodiny skončily. Můžete přijít zase zítra.“</p>

<p>Tony přejel pohledem od sestry k Vicki a pak se zvedl na nohy. Ve dveřích se zastavil a ohlédl se. „Nechej mi zase huspeninu.“</p>

<p>Vicki se zazubila. „Je všechna tvoje,“ slíbila mu.</p>

<p>Sestra ještě chvíli pobíhala kolem, upravila deky a zkontrolovala kapačku a obvazy, pokrývající Vickiinu levou paži od lokte po zápěstí. Cestou ven narazila na Mika Celluciho, který právě přicházel.</p>

<p>„Lituji.“ Vztyčila se do plné výšky a zablokovala mu dveře. „Ale návštěvní hodiny skončily.“</p>

<p>Celluci ji jemně odsunul stranou, a když se začínala ježit, ukázal jí odznak. „Policejní záležitost,“ řekl a zavřel dveře.</p>

<p>Zavrtěl hlavou nad těžkými fialovými kruhy pod Vickiinýma očima, mlaskl jazykem při pohledu na kapačku, sehnul se, políbil ji, a aniž se narovnal, řekl: „Vypadáš příšerně.“</p>

<p>„Popravdě se už cítím mnohem líp.“ Natáhla ruku a odhrnula mu z čela pramen černých vlasů. „Včera jsem se <emphasis>cítila </emphasis>příšerně. A když už mluvíme o včerejšku, kde jsi byl?“</p>

<p>„Psal jsem hlášení.“ Sesunul se do křesla, které předtím Tony přitáhl k posteli. „Jasně, ty se můžeš smát. Měla bys být ráda, že máš od téhle části policejní práce pokoj.“</p>

<p>Nezabolelo to tolik jako před časem. Měla podezření, že za nějakou dobu to nebude bolet skoro vůbec. „Co jsi tam napsal?“</p>

<p>„Pravdu.“ Když viděl její výraz, zazubil se. „Tak dobře, <emphasis>ne celou</emphasis>.“</p>

<p>„A Norman?“</p>

<p>„Utekl, zatímco jsem se tě snažil udržet při životě. Naštěstí si tě šéf pamatuje skrz růžové brýle, a tak si myslí, že je to dostatečná omluva. Vyhlásil po něm celostátní pátrání.“ Pokrčil rameny. „Mému skóre zatčení to sice moc neprospěje, ale vraždění přestane. Mám za to, že stejně dostal, co si zasloužil.“</p>

<p>Vicki si nebyla tak docela jistá, že s tím souhlasí, a tak neřekla nic. Příliš jí to připomínalo zásadu oko za oko. <emphasis>To by byli za chvíli na světě samí slepci</emphasis>.</p>

<p>„Ten tvůj nový přítel je trochu plachý.“</p>

<p>Jeho tón ji rozesmál. „Říkala jsem ti to. Je to spisovatel. Je zvyklý být sám.“</p>

<p>„Jasně. A já už jsem ti říkal, že jsi mizerná lhářka. Ale dlužím mu za to, že se postaral o tu… puberťačku, takže to prozatím nechám plavat.“</p>

<p>Vicki se objevil ve tváři křivý úsměv. Coreen neměla tušení, že se nakonec s tím svým upírem přece jen setkala a řečený upír ji přesvědčil, že většina toho, co se stalo, se nikdy nestala. Pro Coreen Henryho verze událostí vynechala jak nižšího démona, tak pána démonů a hodila veškerou vinu na Normana Birdwella. Svým způsobem tak Norman konečně dosáhl uznání, po němž toužil.</p>

<p>Natáhla zdravou ruku a šťouchla ho do stehna. „Ta puberťačka, jak jsi ji nazval, mi za tu šlamastyku slušně zaplatila, takže ti budu vděčná, když o ní budeš mluvit uctivěji.“</p>

<p>Celluci udělal obličej. „Je to káča, Vicki. Nemám tušení, jak se mu podařilo zavřít jí pusu o… no, však víš…“ Nedokázal to vyslovit, bylo by to pak až příliš skutečné. „Při představě, jak s tím běží do novin, mi běhal mráz po zádech. Ale teď,“ vstal a zamířil ke dveřím, „už vypadnu, aby ses mohla trochu vyspat.“</p>

<p>Spánek musel ještě nějakou dobu počkat. Schovala prášky, které se jí snažili dát, a poslouchala, jak nemocnice pomalu utichá.</p>

<p>Byla už skoro jedna hodina v noci, když se dveře znovu otevřely.</p>

<p>„Jsi vzhůru,“ řekl tiše.</p>

<p>Přikývla, vědoma si toho, že on ji vidí, i když ona jeho ne.</p>

<p>„Čekala jsi na mě?“</p>

<p>Snažila se udržet lehký tón hlasu. „No, tak nějak jsem nepředpokládala, že přijdeš během návštěvních hodin.“ Cítila, jak se usadil na okraj postele.</p>

<p>„Nebyl jsem si jistý, jestli mě budeš chtít vidět.“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„No, na náš společně strávený čas určitě moc příjemných vzpomínek nemáš.“</p>

<p>„Moc jich není, to ne.“ Některé vzpomínky byly sice velmi příjemné, ale Vicki si nebyla jistá, že by mu to měla připomínat právě teď. Se čtyřmi sty padesáti lety zkušeností má už tak dost indicií.</p>

<p>Henry se zamračil, bezpečně ukrytý ve tmě. Slova říkala jednu věc, ale její pach…</p>

<p>„Dostat se sem muselo pro tebe být obtížné.“</p>

<p>„V nemocnicích moc stínů není,“ připustil. „Doufal jsem, že bych se s tebou mohl sejít, až tě pustí…“</p>

<p>„Jasně.“ Chápe, co mu tady nabízí? A chápe to ona sama? „Mohli bychom spolu povečeřet.“</p>

<p>Neviděla, jak se usmívá, ale slyšela jeho smích, pak ucítila chladné sevření prstů kolem své ruky. „Věříš v osud?“ otázal se.</p>

<p>„Věřím v pravdu. Věřím ve spravedlnost. Věřím v přátele. Věřím sama v sebe.“ Nějakou dobu to neplatilo, ale teď už zase ano. „A věřím na upíry.“</p>

<p>Jeho rty se jí otřely o kůži na zápěstí, a když promluvil, z doteku jeho teplého dechu jí vstaly všechny chloupky na těle.</p>

<p>„To úplně stačí.“</p>

<p><strong>Huffová, Tanya (Sue) (1957)</strong></p>

<p>Kanadská autorka fantastiky, narodila se v Halifaxu v provincii Nové Skotsko, vyrůstala však v Kingstonu. V letech 1975 až 1979 sloužila jako kuchařka u Rezervního vojska kanadského námořnictva. V roce 1982 dokončila bakalářské studium aplikovaných umění v rozhlase a televizi, kde byl jejím spolužákem známý spisovatel Robert J. Sawyer. V letech 1984 až 1992 pracovala v torontském knihkupectví specializovaném na fantastiku. Poté se z Toronta odstěhovala na venkov, kde dodnes žije spolu s partnerkou, spisovatelkou Fionou Pattonovou a spoustou koček. Od té doby se plně věnuje spisovatelskému řemeslu. Do žánru vstoupila povídkou „What Little Girls Are Made Of“ (<emphasis>Magic of Ithkar 3</emphasis>, ed. Robert Adams a Andre Norton 1986). Kratší práce publikuje nejčastěji v časopise <emphasis>Amazing </emphasis>nebo na stránkách různých žánrových antologií.</p>

<p>Jejím prvním románem byl úvodní svazek dvoudílné fantasy série <emphasis>Wizard Crystal</emphasis>: <strong>Child of the Grove </strong>(1988) a <strong>The Last Wizard </strong>(1989), v němž Starší opouštějí zemi Ardhan a s nimi mizí i téměř veškerá magie. Zůstává jen nesmrtelný mág, jenž touží po vládě nad světem. V cestě mu však stojí dívka Crystal, která je jako poslední dar Starších předaný lidskému rodu jedinou nadějí v boji proti uchvatiteli. Společné vydání obou svazků tvoří soubor <strong>Wizard of the Grove </strong>(1999). Obyvatelé současného Toronta se v románu <strong>Gate of Darkness, Circle of Light </strong>(1989) střetnou se stoupencem temné magie, jenž pronikl do našeho světa. Také trojice hrdinů spojených osudem se má stát jedinou nadějí na záchranu království, tentokrát ve fantasy románu <strong>The Fire’s Stone </strong>(1990). Oba samostatné tituly později vyšly v jedné knize jako <strong>Of Darkness, Light, and Fire </strong>(2001).</p>

<p>Od nenáročné fantasy s klasickou zápletkou boje dobra a zla se následně přesunula do temných městských uliček kanadského Toronta v pentalogii <emphasis>Krevní pouta</emphasis>: <strong>Blood Price </strong>(1991, č. Cena krve/Brokilon 2009), <strong>Blood Trail </strong>(1992, č. Stopy krve/Brokilon 2009), <strong>Blood Lines </strong>(1993, č. Řádky krve/Brokilon 2009), <strong>Blood Pact </strong>(1993) a <strong>Blood Debt </strong>(1997). Soukromá vyšetřovatelka Vicki Nelsonová tu řeší za pomoci policejního kolegy a čtyři sta padesát let starého upíra Henryho Fitzroye, v současnosti autora milostných románů, řadu krvavých případů, v nichž není nouze o přítomnost nadpřirozených bytostí – vlkodlaků, duchů či tisíce let starého egyptského kněze. Kratší práce série shrnuje sbírka <strong>Blood Bank </strong>(2006), souhrnným vydáním je pak trojdílný soubor <strong>The Blood Books </strong>(2006). Cyklus získal na popularitě především v poslední době, kdy byly díky narůstajícímu zájmu o upírskou tématiku natočeny dvě řady televizního seriálu <emphasis>Blood Ties </emphasis>(2007-2008), na němž Huffová spolupracovala i jako scénáristka.</p>

<p>V románu <strong>Sing the Four Quarters </strong>(1994) se v příběhu královy sestry Annice, která si místo vynuceného manželství zvolí svobodu a vyhnanství, poprvé objevuje rovnostářský svět bardů, jež jsou díky svému neobyčejnému nadání schopni kouzlit za pomoci všech čtyř živlů – země, vzduchu, ohně a vody. Tetralogie pokračuje tituly <strong>Fifth Quarter </strong>(1995), <strong>No Quarter </strong>(1996) a <strong>The Quartered Sea </strong>(1999), ovšem Huffová se v nich už věnuje jiným hrdinům a dalším příběhům atraktivního fantasy světa, v posledním svazku pak odkrývá zcela novou zemi za mořem. Do prostředí hry na hrdiny <emphasis>Ravenloft </emphasis>zavítala v dark fantasy románu <strong>Scholar of Decay </strong>(1995), ale od té doby se věnuje už jen svým vlastním projektům. V lehce humorné fantasy trilogii <strong>Summon the Keeper </strong>(1998), <strong>The Second Summoning </strong>(2001) a <strong>Long Hot Summoning </strong>(2003) vytvořila sympatickou postavu strážkyně rovnováhy mezi dobrem a zlem. Claire se za pomoci svého familiára, mluvícího kocoura Austina, snaží zadržet síly zla a ochránit nic netušící obyvatele Země, přitom ale musí vést ještě stánek s občerstvením, nemluvě o trablech s láskou k obyčejnému smrtelníku.</p>

<p>Spisovatelskou všestrannost potvrdila militaristickou science fiction sérií <emphasis>Valor</emphasis>: <strong>Valor’s Choice </strong>(2000), <strong>The Better Part of Valor </strong>(2002), <strong>The Heart of Valor </strong>(2007) a <strong>Valor’s Trial </strong>(2008), v níž lidstvo přijalo spolu s dalšími nově objevenými rasami při vstupu do galaktického shromáždění podmínku služby ve vesmírné pořádkové armádě, která brání civilizované rasy, jež si už zcela zvykly na život v míru. První dva svazky sdružuje kniha <strong>A Confederation of Valor </strong>(2006). Mezitím navázala na populární <emphasis>Krevní pouta </emphasis>novou sérií <emphasis>Smoke and Shadows</emphasis>: <strong>Smoke and Shadows </strong>(2004), <strong>Smoke and Mirrors </strong>(2005) a <strong>Smoke and Ashes </strong>(2006), v níž se Tony Foster, chlapec zachráněný v předchozím cyklu Fitzroyem, snaží jako asistent produkce ochránit štáb populárního televizního seriálu o upírech před rozmanitými útoky nadpřirozena. Dosud posledním románem této spisovatelky je <strong>The Enchantment Emporium </strong>(2009), ve kterém členka magické rodiny zdědí po babičce krámek se zbožím z druhé ruky, čímž se dostane do zběsilého víru událostí, z něhož jí následně nepomohou snad ani všeho schopní příbuzní.</p>

<p>Povídky shrnula do sbírek <strong>What Ho, Magic! </strong>(1999), <strong>Relative Magic </strong>(2003) a <strong>Finding Magic </strong>(2007), žánrově se pohybují mezi science fiction, fantasy a převyprávěním pohádkových příběhů, ovšem většinou nepostrádají autorčin typický humor.</p>

<p>Dobrodružství Magdaleny, nejlínější čarodějky na světě, shrnula do sbírky <strong>Stealing Magic </strong>(1999), kterou doplnila několika příběhy zloděje Terazina. Do série o Magdaleně spadá i její patrně nejznámější povídka „And Who Is Joah?“ (Amazing 1987), za kterou získala kanadskou cenu Aurora. U nás jsme prozatím znali pouze její povídku „Shing Li-ung“ (<emphasis>Dragon Fantastic</emphasis>, ed. Rosalind M. Greenberg &amp; Martin H. Greenberg 1992, č. Šing Li-ung: Draci útočí/Perseus 1995).</p>

<p>Tanya Huffová patří k relativně známým kanadským autorům fantastiky, ačkoli je její tvorba žánrově proměnlivá, nejvíce proslula jako autorka fantastických příběhů ze současnosti. S oblibou své postavy zavádí na místa jí důvěrně známá, jako jsou města Toronto či Kingston, její specialitou je rovněž využívání jmen lidí ze svého okolí. Dnes je Huffová vcelku populární spisovatelkou píšící zábavnou a dobrodružnou fantastiku, v níž nechybí humor a cit pro mezilidské vztahy, což jsou vlastnosti, které jistě dokáží zaujmout i naše náročné čtenářské publikum.</p><empty-line /><p><emphasis>Martin Šust</emphasis></p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>

<p>*               Kompletní databáze knih nakladatelství Brokilon.</p>

<p>*               Pravidelně aktualizovaná sekce „Ediční plán“.</p>

<p>*               Ukázky z připravovaných i vydaných knih.</p>

<p>*               Objednávky bez nutnosti registrace.</p>

<p>*               Při objednávce z našeho webu zajímavé slevy!</p>

<p><emphasis>Nakladatelství Brokilon vydává knihy těchto autorů: Bill Baldwin, Glen Ch. Cook, Juraj Červenák, Jack deCraft, Dušan D. Fabian, Robert A. Heinlein, Petr Heteša, Tanya Huffová, Aleksandra Januszová, Thorleif Larssen, Jaroslav A. Polák, Mike Resnick, Dan Sherman &amp; Dan Cragg a Vladimír Šlechta. O dalších autorech se usilovně jedná…</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Tanya Huffová</p>

<p><strong>CENA KRVE</strong></p>

<p>Z anglického originálu „Blood Price“</p>

<p>přeložil Pavel Musiol.</p>

<p>Medailon autorky Martin Šust.</p>

<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek.</p>

<p>Odpovědný redaktor Robert Pilch.</p>

<p>Obálka Lukáš Tuma.</p>

<p>Vydání první.</p>

<p>Vydalo nakladatelství Robert Pilch – BROKILON,</p>

<p>Nuselská 1418/51, 140 00 Praha 4</p>

<p>roku 2009 jako svou 29. publikaci.</p>

<p>http://www.brokilon.cz</p>

<p>brokilon@brokilon.cz</p>

<p>Tisk Marten, s.r.o.</p>

<p><strong>Cena 238,- Kč</strong></p>

<p><strong>ISBN 978-80-86309-28-6</strong></p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMkBGgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD46NCnDg0lFHU6joRrNv8A
Z8hCJMfdxxmqDaxeEnDIvsFrNop3Lc5Mu/2pe5z55/IUn9pXuP8Aj4f1qnRRcnmZqwazOnE
yiUfkapXd093OZXAGeAB2FV6KLg5NqwA+1FFFIQoYg5BwRTzIzHLck96joppgS9qaSfwp2R
jrTapsb8h46U9FDOFPAPU4qNcd60dMiEt1lhwvNBpFXNCwtBAgkcfOenH3RVqdZmTEDhWz3
FSjryKWg6LGbfWbywiRQDIq/NgdaxCOeQQa62qc2nW87lyCjHrt70ESjc57b6ZpMc81tnSY
FUkO9UEs/NleMNtZemaCLMqUmSDT5EaKRo3GGU4NRnOe9MRZtrhoJQ4OfatpL9HXOMZrnR7
1LHIVPrQXGXQ6NJ4nHLAVHPcrHGQhDH2HSsnzdw64pCxJJ607F3Flm3sScHnvTEl2twQKgc
EvjvQUAVSWBJ7DtSIbaN2ylLqRgVc6DPFY+nzLGkjSNtUCq9xey3DEZKp2UUFOWhvFlI6il
LKE5IAHXNcvlhyCRUhnldNjSMV9CaVxc+gkhUyMV6ZOKI38uQPtBwehphoqCL3JZ5fOlZwo
XPYCou1FFO4yQY27g3OcYxSl2IwaiqQEg9j25qk7gPjQMjsXCsOQCOtMOScVet7VZIixfFR
CODcQZG+oWncord6MmtT7FC0OUlyeuTWbJGyMR6UC2EBwaljZvXr6VCBVmAJvw+cZ7UArks
XLguvyjr71bukhFtwBx0xSGWJoGjjGT09zTVtXcZkYgdhSKuzIBOcgcE1bNufNiMhwG4qx9
nQQvBHyw7n1p88bfZVYjDpg0CSLUaJEPlUflTmb2qBJldAfUUkkjCMmMZI5x60DuNmmCYUA
Fm4AqHbtyz4LN1NOx0Zsb8cmqM03msUU4TufWgGyRppJnMUA47tUpt1itm2jJ7mi0aJV2bg
oPrVi4miSBl3AkjAANAjL7UqxswJUZ70zPOe1PSZ0HynGetMkjIJpysRjnpSUDg0BdjhtIJ
LYNKpG454Pr603cp4UEcc07GTikNNliC52Z4H5VIJtxO5gB9KqnChRtIYd6UBy2Bzmgq7Lk
IxMHyNvX8a1fMOAQg6elZ4dgFUqcY69qtK4EgGDnFcmJV7H0OTTtz/IsBtw5A/KjOOMDHbi
mA4PNOz6Vx2sfUp33EK9OR+VIxfgBV/KnAk9eKWlzWJdNSTG7mGCxGMcjFKsisSQoB+lIwO
RxmnbQRT0aBKSlZbC59h+VBJx0GPpRjB9KCPesmb2dhC4YY+XP0pMkkZx+FLtxkjkmkz60/
Qj/ENZN6kYCEdDiqUsmyTy9pLL/G3Q1fO7bx+tQywCcYc4IHBFa02luceJpSmvc3Mhpzv+Z
WYehHBqaO6nkjCJEF5+UAZqwYo7Zc3EgkI7AVXmvmMR8lTCp/iA611aS2ieC1Kjd1J28uo6
4aT+y7xZG3MFHHpzXMkYxW4iEaVqDli25VOT35rEauiirXSPBzSbm6cn2/ViAZNXtOubiG4
WKBh+8OMMOPrVDoamhd0nR4+WDAitzyYOzudkmQozjOOcCl59qitmmeANOgSQ9VHapqk9RP
QTn2o59qWii4xOfajn2paKLgJz7Uc+1LRRcBOfajn2paKLgJz7Uc+1LRRcBOfajn2paKLgJ
z7Uc+1LRRcBOfajn2paKLgJz7Uc+1LRRcBOfajn2paKLgJz7Uc+1LRRcBOfajn2paKLgJz7
Uc+1LRRcBOfajn2paKLgJz7Uc+1LRRcCtdXBgUYUMWqSGYSRK+Aue3pSPHuyJAHHUAjpThF
Grb1XBxj8KQCmMF94Yg+3ShQy8HB98U7IxRu+bAGaAAk9z+lIHBOMimtIAACO9V52n3o0Iy
v8XFMC0UUvvI5xioXnWM/N1UckjpSTXAhUAjLkdBVZpWmUs2Aqn7o70gC8Y7YyGyGGRxVXa
zuEVeTTpZDNKMjA6AelWLZRHG903X+GgAlcW0X2dMbj944qoCSSq87uOlISXJdjyatW0axx
NcyDIH3R60APjRLRfNkAaU9F9KrSyNM25vwpQ7yzl2+bPb2q+LVHfcy49FpgUI7eWX7i4Hq
eKiIZSVIwehrdAAGAMVUu7bzF8xPvj070gMvp2p4IK4pnPQ05e9MAP0oVQUZi2COgx1oJ4N
LFE00gRfx9hQBPbxNPmNl+UHJP9KlubMAF4l6dVq9FEkUYRRwKfSAxIZ3hbKnjuPWrEkSTp
58Ix6rUt1ag5kjADdSPWqkEhilDdjwR60wExJDICPlZeaKs3kZG2XPynrjtRSA5qiiioOAK
KKKBhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA4cilpmcU4HPFAhyjLc1v6THthaT+8cVgjj2rpNNKmwQj1
NWb01qXaKQHJpaDoCiikOaABj8hrFcyJfP5YBJH0rYOdp9KzCAdSHfigllC7WQTZl+8Rmqx
5rV1ZQfLYEZAxj2rL6HFBlIYeDTgc0tM70EkyNg9M1PuB4FVQe4qzGcqAeQDmmmWmRumeRU
8VmHt2kMuCOg9afHGG4Pr1q0YlVcZGMU2Xa5nONkIXPU1EMinysGlJX7o6Uyok9TOT1DNLS
cHvR3qRWCiijNAwoFODDuuaXC9RVWGMpynr6008d6fGjPIEUZLHFC0EWbZJJmCKSB3PpWkN
PhAxlvzqS2txBEAeT3NWKZqkZcthMufKkDD0qsbG5P8H61u0UC5TJi0yQ/wCtcAe1Xks4EG
NgY+pqxRQNRI0iROVQKfakkcL15pzsccVUkY888UAxrp5SyTRORkZIPIz601PtEwyZBs+nW
nKdwMbdGFM814VMT5yPutjqKBEKkwzmJuR1BppctcBt52Z7dKSRmmTK/fQ8nvSPMhgztG7p
igQXc5OYkP1NUxkEU4qVbBOSetLQSJRS0UAJS0lLjNABRQcjtRQAAc9alj5IFRd6kTg4Heg
EXpUgMIB6+3Wq0ahWw24e4NX7e3GwO4z9amkii2kMo5oLKgjJxsnY45wea0nUcN3FZ6j7OC
XyFPQn+taTKDg1yYl2sfSZLG6n8hEG5ckc0/GDio/M2nbjIqQFSa4WnufTwcduoUUHik3Yp
JXLbS3FJAHNNDgUg5PNMYDIzWkUtmYTm/iRIH9aVjkcGouM089B82KJQS2CNRtaiEtjOaZl
5MANilw245PFKqqCWyDS2Id5bjWkdDhVLY9aa8/XdlaGO9mA6H0qs6MmTgEjpmtoxXU5KtW
aT5XoRTbZsFQzMDRK6rExlIUYwFNRi5kXO1fm9QKSWeCRUhfl85JrdJ/I8WVSFm09X9wHP9
k3pyCu0YI+tYDV0cpJ0m8BQKAoxjvzXON2rWluzxc0VnTX939WNpyMUcMOxzTaeiPI21FLc
ZOB0FdB4y8jr7O4F1apOBt3dR71YrLsWtrZ0tYpGlMgDZ6gGtQVJ6cHdahRRRSNAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAEyM4
yM0EE9DimeUgcyKoD+tSfWgCnL5sLJ5aggnnjirG4KAx44zilYrnkE5xkDmjcu4jPIHSgBk
cyTAsg4Henggg+p71FLlYiI8LnocZpoCRwEO21TjJUEc0AUJX3TsWYlulXLSMeWWbDbqSe2
37WUYbvzUcZe3YhiMHtnpQAyeEJOQp6jgGpbhCRHbJ2HNKuJrlT1wc/lVaed2lbBIXNACJD
mfyc855qS7ceYIV4ROKWyBUSztztFVfmJZjznk07AWoikcoZXGAM1fimWToax1I3bTnB4p7
MMqIydy9+maQG1RVS3ui+EkwH/nVsHNAGfeW3WZB9QKoDnpxW+elZV3amN98Yyp7DsaAKqK
zttUZJrYtoFgjwOWPU1HZ2/lJvcZc/oKt0AFISAM5oJwM1m3N35m5I/ujgn1oAS6u/MzHGf
l7n1qtG2OepHakjQu20dfrQAVamBbtm8xWt5CSG5FFV0cpKjjsaKQGIRiignNFQcIUUUUAF
FFFABRRRQAUUUUAFFFFAB3qRVweaRFBIqQ8cYqkNLuJ1rW0++jii8mU7R2NZNHb3pmqdjqE
u7Z2wsoJ9DxViuRVsY55rf02586DazEunr3FBrGVy/TQcsadRgUFjW+4ayk51FmHYVpzPtj
Oay7RRI0sjEgE9qCWT3YjOQUDORhR3rKuLWSAhm5U9CK1oQDKzDAUcc8k1deJZIyjjKkcig
lq5ytJgZzVq8tjaz7BkoeVNVwCTgAn6UGVhD0qe3BJA9Kgq1bjbyapFR3LiLjp0qK7kKx7R
34p4kAQ84qpO5cqD2pM0loiADFLRRUMx3A0UEUUikBPatO20xXiEk+dzdFHaqtjCs14oflR
8xrVur2O3AX7z+g7VSQ0urKculsGzC4IPZu1Qtpt0o6Kfo1Tf2q//ADxX86t216lx8n3H9D
TK0Mv7FcbseWxP0q/aWTRxsWO2RuAR/DVmeOaTZ5M2xQct71YwKBqIxQQoBO4gcn1qSjFFB
YUUUUAIRmmkYPWl3elNyB1oJbA9DUG0ODntxSys/wDBgH39KgMgR2yQFbpQFxWQKc5p+dwb
aAWA796rtODuCDcV60scgJ7gnn6UCIXJSFWMQEhzkgdKphsyGXAIFaEzsQ0SRsSR1HQVnsj
I2wrt9eaCWJndyTk+tLTDwePypQfWgQ6ijtRQAh4GaQZPPapIommlCDgdSfStVUhSMIIQR9
KAsZSuQRkAinEoR93FXUsopsvyoJ4GaG09ScJJke9A9SjgZ4q3bQg5d8YH60+Ow5G6Rfp3q
zLFGqKBgBfWgEiwh+UZpsjovzk9BVNrsKMfoKRUe4YGb5U7L6/WgoguJWmIbBEeePetwdAf
aqMmBbkIBnoKu8jHpiuPE62Ppckduf5DWdVOCKaki7iSDSyIc7zkjHaouh45B9ayjBOJ69S
tKFSzRMZUzjHFNDBmwBURyDjsadgg5UcVXs4rQz+szer19CUHn3qOQktTT68j2pwVWwCefW
q5FF3I9s60XBaDox8ue3rUTBw4KtxirAAUYqvL+7cMPu45rNSbubVKajGLfQed2wZyeetVm
lijZssSBzVe6uzjCMeKrPIHg5BzWkKT3Z5mIxsb8sN0X1u1wWRh9KRLlZnIIAPf0qrEixRB
nXJfoPSnMpB+SMA+tXyoxjXqtJv7i0RHkiMDOM1USFEyXGCalAY7dgIPepvJdnBlYH0xSvZ
Fyh7R3t/kQzLt0a7PbAx+dc4e1dTfFTo90FBACj+dcs1aYd3TPFzqKjUppfy/qxtdRpFssN
ismAXkGSfb0rmK6/T1aPT4EbrtrpZ5GHV5MfFbwQMzRR7Sxyal5xkUpGaqz3i29xFFIh2yd
GHY+9I7dIloHIpaQUtIoKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigApkm3adx+XvT6hnKmMqe/HXFABtZgUJwezD0qOUSl1WMjcBy
SOtRWs8gl+zyDdjgMO341LDIzSPu3fKe4xQA6ORzMVMZHGM+9VxKyTv50oK5wFHNTusgkM6
ycKOV9aqeWs5SdWC8/NnjJ9qAL+Tuzt5x1qlPyy4UA/wD16sI0gmZXJKnkH0+tQXmF2bSOu
TigB9spQSP2GePeqDNkk9ielaMLgxyrnnBP6VnAFlPHTmgCyuU00kfxNimJcOibQFI96e3/
ACC0/wB+qq8tzTAUAk896eEBXJJGKYCNwyM+1OJDDAJGO1IBCDjn86t215txHMcjs1VDwpp
ApZgqrknt60AboIPQ5oqvaxyRRYkfJPb0qxQAUhOKWs+/llX5ApCH+L1oAju7oyExRH5e59
aqHIjx6mk6H1pxHyA9z+lO4Cc4BFAPzDPOKOtA+9QgFI6CilOcgGimmhoxqKKKyPPCiiigY
UUUUAFFFFABRRRQAUUUAZOBQBYt4pJWOxScDJx2qRo2HatTT4Ht7jyc/wAAaT6noKvSJAJE
VowWc7c/hmrOiEdNTCjsLiQbliOPWmS200P+sjIB710X2dMYXco9mNV5rDzV5nk46Z5oK5E
c/j0qSKZ4JRJGSCKnubGeAbmXKD+IVVoIeh0dreR3KcHDgcrVquTR2jcMpII71vWl6s8I3H
DqOc96ZpGQ3UZdkRUHluBRbqILXJUnHXFUppPNut5BManFWY7phuQ4Y79qikDET5rxDCAAM
5KjAxWnyFHNMUfKD3p/U80FJENzbpcx7G/AjtWS1rc2kuIzw3G4dK3B1pHAPBHWgTSOaMLC
UhscGpCD0XtWpPZr96MfhVExYJyOaomxEgJOMk/SknXAQ1ZiXa3ai4j3odo5HNKQNaFCjPN
FORSzDHeoSM0No705gVbBGKaaLDNPTl8qCa5I68D8KznYu5ZiSSa3IIMWCwv1K8/jWI6FJC
rdQaop7DKdGxRwQeRU4tv9ENxuG3OOvNQRozuFUZJoEjo4mMkSN0yM1JmoolKxIpOSBT+3N
Bqthw+uaWkGBSZwTQMdTSe2KbJNHEuZGCj3pkV1BK21JQT6dKBXQ47uMCq8kjL2wffoasse
TVWdhg8nGD0oEQyTsCEA+Y9s1HtEa/Md+OhNADRx8vvPYmmqnmDc/wBQKBAZV52KST1wtKJ
Ru5BUe4pY3/eMmOB0pxOZNvtzQBIjgDjkVQuiftDGrBUx/Mg47gVWuOXDdQRnNAmRcdaQDA
yaMUEHGMcUEjSTzzS5OMUoAwDS43ECgC9ZlEt3YkBie9Mkv5DwpAFE8SpbR4AyapbfTpQO7
RZW8nRVUP8AKKv211GyfOQrd6yNoqSEIJl39Ce9AJmg08K3BlTLMeOKY4nn5J2L6d6t7Y9n
yAVA0oSNgX5FBRSjISfbjLZ6mrEs8gcIBjvx3qCBGMokIyDVqSOJn3N1xjrQCLsWPLGaslh
isyJ0z5aN+Ga0yuelceJ6H0mSX9+3kNDNnBPFI+B8uM5pW4HNMMhI5UcVjGN9T3Kk0tGw8p
iOfypQNpxn6mum8J+E9S8YX01jpVzZR3UUXnCO6m8syDIB28HOM5PQAZJ4BrsZPgvqF0mzT
fEFjPcM4ijinRoQ8gwWG45GGB3RnkyKCQBTTlJ67HNUrYeg7c1meSN1+lKEc5wp962rJF0D
xWjXlhZ6yljctHJay5aG4KkrjjkjPI49OD0r00rpFjqiRzeE7DXNQuoi48PxackE9mT1a4m
j+VcD5gABkY3hBkHXn5tInHUbpP343T1VmeM+YwwAMe1IzlnWPZyeSPavZ4LPQYrqSePQdG
8SWaoBKVtY7G2s3I5E15u8tmU9o8hsc+lULV/BMXxD03Qbuz0/VoNQmSGIxaP9kjCPxvaR2
BOCesa4O3IIqnSjY5J5nJfZ0PGLuxuGkLQqNh7VXit7gv8AMNorQZ3hG1238nJH9KczMSoU
7cjFSpySsayw1KcudXT7Cqo4BCkikaMl0+UY70QwbXyXqy2AAD+FYylZ6HqQp88feViowEZ
yc49BzSsGdQVHPYVb8sEDHHr70vlqrAgc0lURX1aXfQpX6bdGuSwwSo49Oa5Rq6/VBnSLgk
/w/wBawrDTftMgaZtq4yF7sP8ACuvCu8Wz5bP6f+0QjH+X9WM0uwa6mDuMQock+vtXUAdKb
HHHCgjjUKoHAFKXUHBYA+ma6dzy6cFBWHUx4o5RtkQMM55pxYAZJxQGUruBGPXNI0Fopu4A
A9vWlyMZoDQWimebH/fX86UOpBIIIHUjtQF0OopodW+6QfoaUkAZJwPWmMWimhlOCCCD706
kAUU0uq9WA+prZ8PaVYatqLf2trVvpGmW6+Zc3ErDft/uxp1dz0AHTqaBN2MiirF8tiupXI
0uWaWxEhEDzqFkZOxYDgGqpdV+8wH1oC46imh1JwGB/GnUDWoUUL8zbVBY+gGaQEE47jr7U
CuhaKQsq/eYD60A5GRQMWiml1BwWAPuaUsq9TigBaKZ5kf/AD0X86UMD0OcdaYrodRRmikM
KKKCQO9ABRTQ6t0IOPQ0F1U4JAPuaAHUUmQMZ79KWmAhPGB1pg3MSHUAex60rFM4ZgM+ppS
yqvJA+tILjJIUkUKcjHTHFNkfyoyE+eQDpnmmwiYbjO6nnIIpEjja4M4Q5HGc9aACOZZISV
O7A+YGnbI2ZH2gD+ED/CoXimWZpYtqDHAPGalimWU5bBZTtO3oDQAksR83zAVAI+YY61SuG
VlV06OenpWrgHnmqV0mwYEeQx7dqAG2uSzD1SqZ79quQjFyhUHYBUUsYW5I3LzzgmgByjfp
rDP3WzVZMA8jOR+VaECIyyRjkMPXNU3jIchV4Xr3xTFcjTKyqwweallcM4IUKfao0K5IOCR
6GrMEAmbLMMdhnmgYkKmRGjUAg9z2q9DbRwLgDLHqaesaouFUAe1KHU5wwOOvPSkA6imswV
dxOB61mXF+S/7shUB6nvQBq0x0WRSrDIPUUadnUp4beB4lllcRjzJAiAk9Sx4A9zW94j07w
/pk1ra6Hrh1mZYyL2dE2wCXPSI9WX3P4UyebWxx1xbNAxIyYz39KhbACFTnjmtsqGXDDIPa
sy5tDESyDch7DtSKKdKvWjGc0LwaYEhySDnJop6IJHRBksT+lFIZg0Vfh0q7lTd5ewdtxxS
y6VeR4Ai35/uc1Nji5JdjPoqSSGWJtskbIfcVHSJCiiigAoopQpz0NACUVZtrOW6kMceMgZ
OTjitCPQ3z+9lAHotOw1Fsy4IJLiURxLuJ/SpZYPs87xHllOM+tdLb20NrHsiTGep7msLUh
jUpcd8fyqrGjhyrU3oYVRd4+84BY+vFOePeyNnBVs05M+Uv0FOoOhB0oqGR2WeNcDa+Rn0P
UVN2oBCEBgQQCD2PesW+sDETNAMx9x/drbprkY5GRQJq5ylKrFDkEirF3Ekc58o5U849Kr8
EUGOxrWscU9mVHUdfai1g3TuzEnY/FZcUzwvuRiPpWvaahCw2uoRz37GgtM0RgCgn0pMhgD
n8qd0Wg1Gg4albrmjGeaQnsKBMKgmgWUZAw1T0UxIx2gdJMnPBqZQcc96vvGrj5hUP2btuo
BGPcw+TJkH5W6UkEvkzBwM47VtNbI8ex/mB/SsuewniYlVMi+q0iGiCeUyyl8Yz2ot4jNcp
GO5yfpQtvM7BViYk+1bNnai2iyf9Y33vb2pCtqWeoqtcWUc+W5V/Ud6tUUyzMGmydDIMVZt
7OO3O4fM3qatUUwCjHFNd0jQvI21R1JrPfVUBISIkepOKQ72NLt9KXqOeDWbHqkZYCSNlz3
BzWhFJHKm6Ng49qBppmHqDO14wJO0HAFQMskT4PysK27mziuG3ZKtjqKrx6Yqvud94HYcUG
bjqWkMjQI7HkqDVacy5VQFJJ59hVtlbbgECqdz5gjBQ/NmgvoRzkHC56nFTZAXFV5W+RTjO
DmnlhsyKBFIt+/c79pzwe1WrZy0km7G7jpUVsAxcuMgnvQhEN0QOhFAi6wHeqMi5iOP4GIq
9kN8xPApkCAxlmHDkmgGZmeR3qykatDuBHHUU2eAxOcD5D0NNSQoOKCRhGOKWMfOT2600/M
Oa0rCDIMjjrwAaAQgXzmZccqgxVHaUcqw5rWktAZfMRyhPBxUKW8ch5B5JOe9BTKkkMahSj
lieo9KWG1aQE44q8bVEIwhb6mrIAWPAGPpQFinCrJDtY5xVKRC9wwJIyM8VqEbVIPWs5iEu
ixOPl60DaFMJVctM+BTBbtIQx3BPc8mplDTMryDC/wAI/qauKvHWgErleBFjGFQA5rU8z8K
ppjezEdKtsMjgVzV7aH0WTtrna8gZvxNEQaWRY0jLOxCqqjJJPQAetBQmMY6ipLSSa0niub
eRop4nEkbocMjA5BB7EGuZNJHvSU2z1jwP8P8AWNK1B9b8Tpc6NYLFNaZ8kyOHliaMbwp/d
qDIuS5HXpjJF/WNTtfDEi2kHh7UovF5kH9nW01ysj2paNYUkZIxjzFjQLGNxPzbiBxlND1X
xR4i8L6RceI/EV9Lp8N/LLMZJyRPDGEZRIM4fEm7lskKr9l42dB0d73xBdeJruBoru/DeUH
bBtrbaFRcf3mXlyCCMlQRlyNEk1ofP1Zy9o5V3e2llt6fqzltC8MnR/nhlSXVHJD30LK5tg
OGW3Y/KGz8rXDfKDlU3MDW9Lp3h3w5o4fxHcxWmnTMWW0G4rdMD1K/fuG9TJ8o/wCea1R8V
+OdK0CeWx8OrFdakuA9xgNBbsBj5RgbnHI6AL0AA+Wqt/NrMPhrw1c30+uNeS6e1w95Y6Ol
xLtkleRVE7MCoC4O1cBc1UOVaLoZ1vaytUqaKX9bDrrxVqF3JFceFPAF7epBlYLq+tncIOw
RUGEAxxtYfSvQrh7m3l8PweJJ4dM1eOGCNLZrJElkaeGSTcspLPvMm5TGQANoOfXwm+v9D1
Gb7NqHivxS05wB9ttllwTx93zs17hqUGk2PiGOC00n7UiTrs1UQTQedGsBB3CQ7WSJxtBTJ
HHTJ3Wm+py4qnBqKp769/zZ8puIljUBy74708sxVTt6VBMHRo2jAAK4xTo3k2Deec9Kztoj
14ztJxasWk+9yDRK8o+7GGB70Qsz4dDkHrmpRktjoD61k7JnpRTlCyZDDLMRtIwfWrYBHJO
TTNoHI5pVO75R+NRKzd0dFKLgrSdyO4USWjo+MZHX61RtF8zUbm5B+UHy1/Cr86f6Myg9SP
5ihY0XIQBec8CuvDfCz5nO1+/hft/mRXUjRwbk67lH4Zr2TwLeTRfAzxvMoj82wZTbSmJS8
O8DdtYjI/8Ar14/LGssZRsgH0r2r4Vamui/Cvxrq8llFfLZzwSm3m+7LgDg/wA/qBXWj5+p
dK5yegoPAKxeJdZjV9TnhP2DR5Orqwx504/hjxyF6sfQc1l6b4l1m/8AHmk6peX264+1Rx5
WNURUZwGQKBjaQTxius8Y+FrbxXY3PxE8FXM+o20zeZqVjKxe4s3xzx1K/wAh046edaMQfE
GlkdDeQ/8AoxaAjZpvqep/FLxhrvh34qX1np9xF/ZltHERp8sKPAwKAsChGOfUc1h/FbQNL
0LWdF1jQIBp8Or2a3otkPEEnB+UdhyPbINeieI9D8E+Ivjhqunat9p/twRxvbW88wS0u3EY
KoSo3D3GeeceleNeOtV8Rap4suj4nhFrf2o+zi1jXbHbovRUH93vnvnNBnDoz0b4i+J9U0v
w94Kn0uSGyuNQ037RdNHbRHzWwoycr16n8a4G7+IHiC90I6ZdvbvMlzHdQ3ccEcUsTJu4O1
QGBz36V3HjzVbDTfCngJLzw5p+sNJo6lWu2lBjA28DYy9fevPNb1/TdV0WwsbLw5aaNJbTS
ySG1LFZgwUDO8lsjae+KCqaVldHonxMMXiX4XeF/GWmxRww7jDeQQxqirMRgsQB13Kw+hFc
b8L7SS5+IunyiQRWlmr3d67AFRbouXBB4weB+NdP8K508ReF/E3w4u3H+nQNd2Wf4ZVxnH4
hD+BrBtg/hX4TXk8imHVfE85s0U8NHaQt+8P/AAJ/l/CgSurwOm8HarpHjLxj4vvvFMUMei
PYEKhQItrD5yhNuB8pGQc+uc1xPjrwPqXgnWfs9wTcafOS1peAfLMvXBxwGA6j8RxVjwUB/
wAI947H/UDP/o5K3/AvjjTrzSD4A8esJ9BuRstrqQ/PZt/D83Zc9D/D9KQaxenQy/h3rGoW
Wn+KraCSPy4dImvIQ8Sv5UylAHXIODg4re+Dt3PJbeM2nZJzDpzXkfnRq+yb5vnGRweBTB4
G1PwRqfi21uT9psZ/D9y9peKPlmXdHwfRhkZH4jiq/wAIJhHa+OVB+c6G7DjjjOf50xSd02
jy4ySTFp5nMksh3ux6sTyTXq3wSuWXWtftpUjntU0yS68qWNXAkQjDDIODgkV5On+qX6V6l
8Eyi+JfEDSqWjGizllU4JXIyAexxQa1PhK/gHxFd+JfF1j4a8UxxazpmqEwsk8Cb4TtJDxs
oBUjHbio9A+HlvqPxI1zRr66dND0B5JLy4U/M0Sk4UH+8QOvbBrJ0HxRonhS7Gr6Bo93Pqy
xstvNqMyPHbbhjcERRuYDoSfwrsfhbcy6n4R+I9mZTLqt7Zm43E/NJ8r7j9cn9aDOV1dnHX
3j/V/tbxeGSvhvSkOILWxRUO3sXfG52Pck1t+E763+IWp/8Ip4tEUl9dI39n6usapPDKASE
cgDzFIB68+9eaIcqCPSux+GME1x8VvDiQIWZbsSNjsqqST+QoNJJKNzsvg5a3mm/EXXfDep
RRuLa1m86CWNXQSowAYZB7H8jXkdzcT3d7NdXMplmlcs7nqxzXvnhW6t7v8AaT8Xy2zq0Zt
Z0BXuyiNW/UGvn4/fYe5oJh8TZ658M7y4T4Z+O2BjZ9PtRNas8as0Dsr5KkjjOBXJ2PxG17
S/Dem6JpK2ttHaCTzJZLaOZ52Zy2SXU4AzjArofh1/yS34l/8AXjH/ACevLvSgcYpylc9v1
HxXq9v8C9F8SxGxXV7rUHhkm+ww/OgL8bduOMDoK851vx3rHiLw2NI1eO2mZLpbiO4igSFg
ArKUIUAEc5z2rpNb/wCTb/Cv/YVn/wDZ64bw3or+IvE+n6Ij+WLuUJJITxHGOXb8FBNBMEk
mz03wv4U0+9+Eeq6M4B8Sala/23bxkcrDExWMA/7XznHowrxwHIBz19a9y0208R2nxkh8WI
+kRaWsgtViGq2522QXy1XG/soBx615v8QvD48M/EDVdNRcWzSfaLc44MT/ADD8skfhQOD1t
3Dxj4LufBk2mx3OqWeoDULcXCtaknYOOD6jng965hZZbeRbiFyksRDow7Ecir2p6Pq+jyQR
6vp1zZPNEJIhcIV3oehGe1Z0n+pb6Gkar4dz2f4s6bqWu+MvD+jaPZx/vdMS6aOJFjjQtnf
I7AAAADkngAVyd94u/sDw9D4S8LXsdzHC7SXOreSpaaQnlYdwysYx16t14zXrfjHXfDYvrP
wZ4mVrC01jSLfGqwNteFhnash7x5GcHjrn1Hhni7wdq3gzWBY6kqyQSjfa3cfMVynqp7H1H
/66Zz03dJM6r4SW2gXc3imPxQsf9ltpyCaST/lnmZQHB6qQSOe1c/458Daj4I1dbedvtWnX
GWtL1B8sq+h9GAxkd+o4qx4MwfCnj70/sdf/AEelbvgXxxpdzop8A+PV+06DcHbbXTn5rJu
3PUKD0P8AD9KBtyjJtGV8P9d1DT9O8T21u6NHHpM11CJIlcQzKyASLkHBwf5VsfA+8km8da
ja3mye1ksprmVJo1kDSLgh8EHnk/nST+B9T8Eat4ptbpTcWE2hXTWl6v3Jk3R4BxwGA6j8R
xUPwQ/5Hy+9f7JuR/6DSCTTTaOO+H2sX8/xd0a5nuDO1/qKxz+YoYSo5wQQRjGMfkKtfEu5
u5vi54gRwFtra4MEKKoVY0UDAAHTufxqh8O7Ip8TvDLNJkLqMRAHrursvHniHTrf4h+ILWb
wZol48d46tPMJt8p45bEgGfoBQVd8+nY5LwFPPF490F0PlmS9jidWAYMjMAwIPBBBrZ+LUo
k+KutwxhUgtXWCKNECKihASABx1JP41Y8NeJdNm8XaNCngjQoGkvYVEsYm3RkuBuGZMZFUv
idG83xk8RQQZknkvdiRryWYqoAx65oDeevY6P4QaJol2bu415hH/bgl0TTlcfecxl5WHpgb
Rn1NeU6hp17pWo3mm6k2JrKV4X46lTivW/EXhHxJa6l4etfD91pCJ4bij8ppdUgjZrjcHmc
qWyMv8vPZazfjnoyw+KrTxFboiW+uWyzt5Th0EygCQBhkHscigUJe96nlUTLkHbgfWvbNd1
7U9O/Z48KaxY3KwahNePBJdLEnmOi+YApYrnHA/KvDn+Uo4xtHqa9tvjpUn7M/hFdZS7eF7
6UJ9kZFZW3SddwIIxQVU6epnWiQeO/g3r/iDVbS3TXvD8ybb6CJYmuomwSkgXAY8nnGelbW
peItY0/9nLQNWsr57bUJNRa2a6iVRI0al9qsccgYH5V59c+L4I/Bz+DfD2myabpUs3n3ck8
wlnu3GMb2AACjA+UDtXocCeG5f2b/AA5F4ma9XTX1Z1aSyK74zuf5sMDkAZ4HNBnJNPXuYi
RWPjz4M694j1mxtk1/w7OoGoW8KxG6ibHyyBQAxwTzj0rodBu28a/APXNNjKf21oyhjIkai
SeAfMqkgZPAZf8AgIrn/idb6h4V8N6f4Z8M28UfgfUCt1HewMZJL+TAP75z0IwCFAAwB6YG
L8IfEg8NfEazW6O3T9TzY3Ib7pD/AHSfo2PzNAWvHmRy1lBdXt/a2ungtdzypHDt67ycLj8
cV7Vf6xHqPx98NeGUFvPY6XOltNthQLdXAjIkdgB83ORz71h2ehR+APHPi3X7yP8A0bwwC1
iHHEs83FuB64BJ/wCA1yPwxuJLn40eF5bhi8smohmcnqxViT+dBcnza+Rr/FP4eRafanxf4
PlS+8LXDkuITn7G+7BB77d2Rz93oe1cj8M9TutO+JWhJbspivLyG2uIpEV1ljZwCpBB9c1t
eDviJdeCPFurW15CdR8O311Ml9YN8wILkF1B43Y7dCOD2NdVdfDuy0zx94S8a+CZf7Q8I3+
qWzho/mNmxlX5W77c8c9Dwe2QXM4rlkctpmp38nx4gu5btHkbV/sbIY12mHzdnl7cY27eMY
q98XJy3xW1m0UqsFoyRRRIoVYl2KcAAepJrndKI/4Xpa/9jD/7cGp/ivK8fxp8Tsp/5fCMH
02LQNL316GFRgHgiooZVmjDLx7elS0G5m3VoykyRDK9So7VSGCw960Lu5+QpGw54JFU4Imm
l2joOSfSmBatk8ovcP0Xge9FJcS/OsK8KtFIDT6GkpT1pKAI5YkmQpKgZT2NcreQfZrqSH+
6ePpXXVzOs4OpvjsopMwqrS5n0qqXYKoyT0HrSVPZzi2u0mK7gp6UkYGjBorHDXMmwf3V5N
aE9vBbabMIowvyYz3NWldZY1kQ5VhkGor4Z0+Yf7NUdKgktDG02RYrvcxAG0it9ZFboRXNW
5j3kSAkEYGB3q5GJhzDIWx/C3WgEzb75rndTOdRkAPPH8qureyxcTRnj0rNvXWa6aVT97FA
T1R00eREgbrtGaUqTVKO+i8tMuM7RnJpx1CEfxigtNE0yM0fyH5gQRn1FSFgvXpWW+oD7Rl
AWBXGAO+aY8t3OMKmwepoC5oSXkSd6oyXM1w2yEED+9UE1myQl3fJqSyLspY9FGMCgm/csw
WcSoVf5iw59TWXd2zW02MZQ/dNW7a4Y3RYkDJIOT+QFajwxzxbJACCKBWucxRkDnOKt3dhJ
bsWUFo/7w7VUwD1pkMnhupof9W5ArQh1XoJlz/tCsjBzx0pM4PApApNHUxyJKu+NgR6U78K
523uHhcMpI9RW/FKJoQ470Gydx9FFFBQUUUUAFFFFMloSlpO1LQAUUUUAFIeATS0yTmJx/s
mgZh3Vy9zL1wg6Cq/ejuaKhmOoVJDM0ModTgio6KEB0sbiSNXXowzTqrWOfsaDkdas/0q0a
7oQjNVZlJGCODVvtUMo4z6Ug8jOIMYEbDjoMDimKdnysePWpmjaUlyPpmoihVgp5LUCFyvU
EYqJlBlDbuRTiiFyAPbigRKVyB8w680AOjBkOBnb396viMhM9B6U2AKUByKm3r0HP0oGkV3
j86IjaNp6Z6iq8mnOp+RwR6EYq4Ad/38Z6elSkkryO1BNjI+ytlGdgAWA4rXRSAAG4A9Kpy
cRIf7rD+dXk7UDGSlljYh+fpSRRlc/MeOKWXl0X1OalAHX1oATae7UYPQN+lOqC5k8u3LJw
3QGgbRWu7gR/IDuf09KzHkZnDnmlYljkmmkZoM2WY7sgjeMgelXVlEi5jORWQDjg1PbuY5R
zx3oGmW3LKMFhya2QMKB7VlB4nfZwWHWtbHT6VxYrofVZErup8hvb3qWytJ72/gs7WIyXFx
IsUSDkszHAH5mmV23w20y7uPEi6rZiN5NPyVQkgpI6OkL+mBMYx14LLXJF30Pdrv2UHNvY9
JhuNEhtriEzRR+GPCscejrc9Fu7kndPMQAdxeTAH+xn+8an+IfirwnoOnx+HFvL6bVnG69W
wKxmFWAIiMr5CsRgttUkZxwc1wHgvU9Nu/AmueDL/UYNL1GW8g1LTp707YJJo+Gglb+DcOh
PGRya6h5NI01bnUZtSttNubu7nub7fPZXRuN7BhGsgaVyind92P5s+tbqTcdD5udCFOt793
Z/ftZ7ddTivC+heFvFniOz0e10rXrWN5FM88UsdykUWeWcbF2jHGc9T0PSup8eeGrnTdZvv
EDWclzphlwmqeH7iSGa2iX5U8yFyRgKoG5SBx1FbXgnxd4auvEWp2PhrTI9F1O9jIR0/cRX
7DBKou7910yseSGI7McV1Ud1di5t7y3Anics5IbY78ZcDgAOAc7TwQQRjrWtNKxzYutUVXW
LSXRnmngiPxDrPiW1ew1mLxtotmGvLyy1CFXnWKNS20xy5YZICho2YAsPpXoWuReJGPhq+O
p6W2hajLJfpDYTNJCpmYkpGWGY2BkTCkbWIPI+YVNY+DdBa9SeDS3iXVbpRdJpdz9nGp22x
90Ue0gxShiHaLK+Z5RA5BBxPFGh6fY+OdHudI8VXOraUJhtilLKcsrxmKRCAA64HzhQQu4k
AqCdHdLU4+eFSpeGll2PmNZFaNc44756U5QwkOTkGoFt2QiOMe/wBKkLbGCSNy3SsWl0Pfj
NrWorF2FQqkAY9qXgyYBHHrUcDE/wCNI5lMvygAA8+9ZJPm1PT50qasiyBj6UoAqNGLHb0x
TiCFOKzaadjrjJNXSG3HFqT7j+dApkzk2rccgr/Oniu3DfCz5XOmnXi12FNd34c8VaBo3wt
8UeHr6a8F7rA3IYrcOkO0cAncCcn06e9cJSEDv0PBrrR4Eo8ysbXhLxTqnhbXbbWNKujASV
EqH5kljPVWX+Lj9eldZ4j1P4aan4rtte0RtT0grcpPcW/2NWikwwYsgD/KTjp0+leY2mfKa
PH+qYr9R2qxgU2LlT1Oy+IniTTfEvjuXxNoM93F5yxttmj8t4XQAAggnPTOR0rX8R+LvC/j
bwtpz+IPtdp4stYzHJfQWweOdQeA43AnI5yOhz2rzYsq9SB9TTd8Z6SL+dIPZqyXY9L8UeI
fBPibTPD1m+pavaHRrIWe5bBHE3T5v9YMdOlc1dJ4It/Dt4un3mp3+ryPGIWubZYY4kDZcj
a7ZYjjniub4PQ0YoBQtsa3hnW5/DfirTdctsl7OdXZR/EnRl/EEitj4i+KLfxX4znvtPUx6
ZAogsoyuzEfUnb2JYsT9a5IUmBQPlV7nZeD9W8NaZo3iC21u7vo59XszYqLa2EghG4NvJLD
PIHA9+a45goLBW3KCQDjGR647UmKWgaVtT0LQ/iXc2vw81jwZrIlu7ee0eKxn+80DH+A56p
6en0qr8PfEegeHIdfOtTXgfU7JrCNbaAPsDdXJLDpxxXDcAgE4J6UYoJ5ExSqqWRH3qpwrY
xuHrjtXdfDfxNoPha81a71qS73Xlm1lGltAHwH6uSWHTHSuEpcUDlG6sK6xpI8cMhliU4Ry
u0sOxx2+lanh3xBqXhbX7fW9KlCXEBwVcZSRT95GHcEVlUUimk1ZnW33/CC63eyX9tfXnhq
SYl5bN7U3UKMevlurA7fQEcVb07xNongu1um8JG51DW7mIw/2rdxCFbZD97yo8k7j/eY/hX
DYFGBTsRyXVja8L+JL7wp4otdfssTTQsd6SHiZW4ZWPv6+vNdRq3/AAqnWr6XVrfVNa0J7h
jJLYLZLOqseSEbcAATnrXn1GKQ3BPU9P0Pxh4G0vwp4l8OQ2Oo2UWqwiFLtlE80hwfnkAKq
oHGFX1PJrzBsBmCtuAJAOMZHrijFIcAZJwKY4xS2PQ9U8Q+E7r4Uad4Qt9Q1Br3Tp3u1mez
Cxyu2cp9/IHzdfbpWX4T1Tw5pGka3JqF5fRatf2cllbtBbB0tw33mJ3AksBt4HAJ65rkBjq
OaXFBPJZWIzGm0jYvTHSvRfHPibwz4p0HRWt7q/bXdLtEtZJZbYKl0BjnIYlSDnHrmvPjzR
SKcU2mbXiDxVr/AIpezfXr83bWcXlQ5RVwO5OOpOBk1jKsbsqSyGONjhnC7io7nHf6UlFMd
kd38TPFGheLNR0q90Z7vNpZrZypcQhM7ejAhj1z0q54Q8daRH4VvvCfj2O41PRCoNmkce+W
3fP8DkjaB1H+HFecYpMUWM/Zq3Kd/oWpeBtGs/Etk+q6rcQ6xafY4j9gUNCNwYO3z4JBA4F
cCwXewVt65IDEYyPXHb6UYooKUUj0DR/iTeQfDvV/BmsCS7tp7VorGfq8DcfIc9U9O4+nSr
8NPEuieE/EF3q2syXZWS0e1SO2hDlt+MsSSMYx071wnm/vfKCMTjOe1ODEgEqVz2osTyKzR
0Hhm+0vRfHOnapdXE76fYXQnDxw/PKFOVG3PBP14pPGWr6drnjjVtZ0tpza3s3ngXCBHUkD
K4BPQ9654u3mBMY7k4qH96iO3koSx7H9aRSjZ3Nzw5fWNh4p0zUr+SVbSzuEnk8hPMdgh3Y
AyOpGOtdkfE3geX40XHju7l1JrR5Vu4bcWqlxPtwA3z4wpAb34HGK8yjeIQjHybuMdDUzBP
LOemOvpQNxTdya/Ec+o3UyTG6EkrOJpE2tJkk7iOxPpmu4k8TeE7/4O2ng7V7u9GrWM0lxa
TJbBo4Sc4iJ3ZKnJ5HTI44rz5AkiBkf5fWqstr8xkQ8d80C5U7Dpkxa5CnjqAMZNd9q/i7w
1e/B3Q/BtndX39paXMbkvJbBYpWbduUHcSMbuDjnFedMrm3Lq7EZxtBpsEPmKSwPB5I7Uxu
KdvIvFvMhMife713Gp+LfDU/wS03wVa3N6dVsrr7YZHtgInZi2UB3ZGN3UjnHvXnazyQSHD
BlHb2p00W8C4g5U8kelIHFPc9L8B/EDSrXw9qXg3xtbz32gXKF4EhXdJBLnqmSMevsR7muB
1eS2t7+aHTppp7YNmCeWPy3I7Erk4I+tZ0OHnXjnNXJH3Psmj3R/wB70oBRSd0d58RviWvj
Pwt4d06FGjnhiWXU22Y824UbF5/iAXJ+rY7VgeAdc0jw7460zxBrM9ysGnSfaEitoBI0zYI
28sAo5znnpXOPZkr+5YOoP5VWkUqwUqQfegnkSXKX9ck0yTXr2bSbme4s55WmR54vKcbiTt
IyemcZzzXX/DH4nX/w/wBW8uUNeaDcuDdWeeVP/PSPPRh6dD+Rrz/GeKUwvyfL4HWmU4pqz
Ok0jU9KHxNTX76aeLT49Ra/zFFvkZRIXVQuRyeB14qT4gazpXiX4galr+jSzm21GQTFLmIR
tE2ACvBOemc+9cttKNgjFIh3DcOcHrQgSV7k6GS1mDKQwPXFS3N7vXZFkDuagjEu/wDdrnu
RVj7OgzJORGD/AAigorRQNNgLwD1Y9qstKkWIIOf7zetRS3O5PLhXy4/50y3VmmUBSRnnFA
EkyM1xtVeTRV4psZnUZkP6UUgLB60lKetJQAGuW1Un+05fw/lXU1zOrxsuouxHDAEUMxq7G
fRRUkMTzSrEgyzHAqUc9rnQ6OxbT1BOdrECrd3xZzYGcIeKS2txbWyQg52jk+pqZgGGCMg8
EVR1xVkcvBgTIT2Nb8PzE5jwAeD603+z7ZVYJHjd15p8EcsRCFgyjv3oElZDbnahUAZ3HFY
l6MXBK9DwK1L0uJI9oOAScjtxWTMQwi56Lz+dApbF0xwfYopNoLOACfepvs9ttHAyOeO9TW
sSTadEGGeKQW+M+XhF9ccmgoreYq3KKyDbu4IHUVovGjx46A+lVjZCRQucKOR6mrRibygit
jtQCM68dpStvFk+uO1T2ds0O4MPlNWYrZI8kDn171YAAoHylYW0K8LEvr0qcDHTincelFA7
CEAgg8g+tZl1pauTJD8rf3e1alFANXOTdHjYowww60wZzW9qVoJIzIg+cdfcVhkYPIoMZKz
AZx71saZKSrIfTIrKMbhVZgQrdDWlpikOeO2aAiatFGD1ooNugUUUdqYWsFFFFBNwAzRjnF
FLnjFIsQ4BxRxR2o4xQAUjAMpU9xinA0EelAHP3FpLbucrlezCq4PNdPVWewhnBIARvUDrQ
ZuJhHB5xipreB7iZVUcdz6VoJpUasC0pPsBV6OFIl2xKFFAKIsSCJFReijFO/rRRxjrQaCN
k/LTGj3YyeKf70EgCghkLoANoFRPDhDkdKsKNzbj+ApJQNn1oGyiY44xu+6WwPxqJ28k78/
KOtTTlkXhsccYPeoblSUPHJFBL0JlaHAOSR1xVlHBGEXFZkL/ACqTyBWpFJFg4IzQCYjomR
uyCT09alyGT6cU2QBhuByR0xTYwyj5uc0FbEMigxyR49x/OpoZN8St7Uj/ACvu4+bio4W8t
3jPb5h9KBEgJadmA+6MCpv3hHYVHCwERc/xHNL5rEZVeKAGy7gM7s4qC7Ym3ORxkc1Mz5BB
BBp4iWSHY44IoAwqKuzWEkZJQb19qpsCpwQQfegmwwihW2tkg04AtwAau21sAu9hk9gaBJX
GJNGG+UEt7DrW+O30rN8nuBWlXFiuh9XkWjn8gNe3/A2eGPR/ElnBpdlqd7qZS1liu3kAFu
EeTagiBfezKdpA4KeuAfED05rvPA8/xOs7RbjwTpeo3dnDeLdFrew8+MzoMKSdpzjPTOM9q
5qWkkz1cyh7Sg4Jpbbux22tfD/RPEN7cTq15Zaln94UQStI3cyIAMt6tiMnqVzk0+x/Z01B
tP8A7Xv9VNnpfBNxPHFbgLnGSWkJH/fJz2zWNdSfH7UJ3n1TRPEGpNISWW80rzl57AMh2j2
GMVDcR/FFbUjUvhi1xAGBIuNFlYA9jgGtvde8TxY/WYRUadaP3pnf2HgTwr4Jkt7vWb6z0m
2vLqG3tZ7u4KXcsYbfcTMzbTDHsVlUKqMxYHPIFZ114ztNF0ufWNLddW0GS/MTXALCSMCVl
S5RiPvKVzgj5vMXPQV5LN45122nk+xWWkaTOSVY2+mQiRSO251ZgR9a9P1jV5vF/wANrNry
K3F7Po9w8hihWISSoEm3YQAE/wCjSH/gWOmKuM017pz1sNVhOLrPmUn3/r8zFudZutL16bx
LqBRryyuk03XUsEEAurdvmtryNVGEcBVIIHVYz/ERXYa54Piu/Etv46sTDHeaXKDr6wERQS
wyRM8WpRjOBHKn30H8W4etec6X5epT+HknuP3HiXS5tGuCxzsuYTthY/iLY/jXoPgvxba2/
wAFzr2r+bK2gw3Ph3UbcJva4tZ0ZrYHJ/gm+UHsN1EddJE14clp091o/np+d19x84GIlBjA
bAqCSEMQHjB96WFpCArZG3qTUm7LcY2isFzLQ+kfJUinYijDLIeQU7ClLh5CvIx0NTZTHHF
VWcCYhj1PatErsymvZK19C3t2gN1NLkMvJpiscAZp2wYzms3o/eOyL093YjZgIHOQcEfzqQ
VXudi2czLx0yfxqyK68P8ACz5bNv4sb9v1YVFPKIYw5GRuAPtk1LUlvpN7r15b6LpsJmvb2
RYYU6ZYnjJ7DuT6V0njPYv6D4f1nxNrEelaHYyXl0/OF4VB3ZmPCqPU17TD8H/BXgrRU1v4
meITKe1rbMURm/urj55D9MCvS9I0fw/8Hfhrc3cu2V7aIS3t0Bh7yboFHsSQFHYc+tfKXij
xRq/jHX5ta1icvK5IjiB+SBOyKOwH69a44zlWk1HRIdrLU9Jn+KPgDR2MPhH4XafJGp4uNQ
VSze+MMfzNVz8cJZSEu/h74Znhzkp9nxn9DXklFbexh1Hdnt2m+Ifgl4wuFtPEHhFfC95Kc
C5t5CkWT6suNv8AwJce9ZHxZ+Gei+BdM0vUtEvru6hv5nQidldVGwMuGUDOeea8oIyMV0N3
4v1S+8BWfg+9VZ7Wxujc207sTJEpUgxj1XnI9KXs5RknF6BfudX8Jx4N1nxBaeFPEvhSC8m
u2k8rUPPkV92NyoyggYwCARzXr/jDwL8KvBnhW58Q33g37VDbsiGKK4kDMWYKMEtjvXz/AP
DWVoPit4XkUZI1CMfnkf1r6I+PsjJ8JJ1XBEl7bqc+m4n+lc9bm9qop7lLa55N/wAJf8Ev+
iYX3/gZ/wDZ1Nb+LPgXJKFuvhzqFvGf4xOXx+AcV4/RXT7Jd395Nz6L8Vad8OX+A+t6z4E0
+0EUzwq8yqTLGwlX5W35ZDz09+9fOdaNprWqWOi6jo1rdmOw1IobqHaCJChyp56EH0rPp0o
OCabuK9z3+D4SaZ4q+COhatoVpHa+Iha+cXBIF6cnKPnjJxwfXjvXgcsM1vcSW9xC8M0TFH
jcYZGHBBHrX2d8L5YovhD4WMsixhrVUUsQMsWIA+p9K5b4t/CePxXBL4h8PxLH4gjXMsQ4F
6oHT/roB0Pfoa46WIcZuM9rltdj5Xop0iSxTPDNG0csbFXRxhlI4IIPQ02vRILel3kWnatb
X1xp1vqUULbmtLnPlzDHRsEHFfSHgDQfhX8Q/DU2p/8ACD2mnXNnL5d1AksmFO3cCCGGVI9
uxr5kr3n9naVvL8YW/wDB9mjk698SCubER93mQ47nm/jTxH4T1aRrHwn4MstFs4ZiUu1ZjP
MoyMHJwFPXHXpzXHUg6UtbxXKrCCvTPgj4WXxH8RYru6gWWw0lPtUquu5XfpGpB4PPOP8AZ
rzM8Ak19O/C/wDsz4dfDLR9R1oeTd+KL+NRnhgH4jz7BRuP+9WVeTjDTdjW5458WvDa+Gfi
bqVtBEI7K8IvLYAYAV+qj6MGH5VwtfTf7RHh03nhOw8Rwx/vtLm8mYgc+VJ/gwH518yU6E+
eCYPcKKKK2EFBGQRnHvRRQB9GfCnQ/h/4+8KzjUvBdhDqOmslvO8TSL5wK5WT73BODn3rn/
jLaeCfCAt/DOgeDrGK/u7fzpL5mcvAu7A288sdpyT2q/8As2SsNQ8TQY+UxW759wzj+tYn7
Q//ACUqz/7Bsf8A6G9cC/3jluV9k8frd8HZbxnpsA0CDXzPKIRYXGdku7jOR0xyc9BjJrM0
7Tr/AFfU7fTNMtJLu8uG2RQxjLMf6D3PAr22CPQvgXoxubv7Pq/j+9i+SEHdHZI3qew9T1b
tgc11VJJLl6slHT+PdG+C/gSzhuNV8KW897Nzb2Fs7h5f9o/NgL/tH8M14H4n8Q6Nrgii0b
wbp3h6GKQtutXd5JBjo7McYHXgVj6vq+p63ql1rGrXUl5e3DF3kbqfQAdgOgA6VmW8zSRFy
m0g4xU06XLu7sbdzR07UF0zWLW9l0y21SKNiXtbsExSDBHzYIPv17V9WfD/AEH4d+MPBVj4
gi8B6TayuzxyQ+SJAkinDYJ5I6EZ9a+SeG4FfWf7P5J+EcQJzi/uAPzWs8WrRuhx3POfG3j
jwn4V8d6r4dtPhV4duobF1jkmmQK8jbQ3AA4HNP0PXPgn40uItK17wdD4Wvrk7IpoJikTse
g3rgKf94Y968x+KLNcfG3xWS29Respz6BVGP0rlDFFMQHiOAOM+3aqjSTgmtGFz1v4mfAbU
vCmmza14ZuptU0m3y89vIoE9sv97jh1HcjkenevJNLLW1zBczQR3MEbrIbeXJWXBztbHOD0
PNfZvwb8Q3PiX4WWUmpP9oubN3sZmcZ8xUxtLeuVIB9a+VviD4eXw18Utd0eyIW0guC0aE/
djcBlH4BsfhSoVHJuE90Els0fQHw/8J/Cr4i+ERqx8DWFldxSmG6t7eSQCNxyMHdnaQQR/w
DWrifjfpfhnwSLLQvD/gTT7X+0oTKupqXMiFXwyKCcdMZznhqp/ALxMdH+IEmhzSBbPWIxE
MnhZ15T8xuH4ivWvj14dbWvhjNqFvEHu9HkF0vr5Z+WQfkQf+A1g7061m9B7o+NBkrISB1p
IJHhJkXp3B6GrEsYikwox0OOtRzqVkkHAXPQV6RBu+HtR07TNYj1W40Sz1mJFYPZ3ZYRtkd
flIII7V9WnwH8JU8HR+L9Q8H2trZLYC9lQtJhFKbiMbsE84H4V8j+F9EuvEfi3S9AtMiW/n
WHI/hX+JvwXJ/CvpH9oXxPa6H4T0vwPYkj7YqvKq/wW8WAgP8AvMP/AB01xVk5TjFMpdzwb
XPE2g6p4ktL/SfBun6Nptq//HjE74ul3ZxK2c5I4+XHWvon4feDPhh498FW3iA+Cre1laR4
ZoBcSsqOp5wS3IIIP418qG2jmTdC/BOcNX1T+zWJU+HOqRyHO3U2wPTMSUYlctO6FHVnLeN
n+CPgrxZP4dv/AIcT3c8MaSGWG6YL8wzjBfNYC+L/AIEOQB8L70+32w//ABdc58cnZ/jXrx
2ngxL+US15XeXDwqBG5Vz1x6VpTpKUU2394qk1BXZ9KeHNR/Zx17V7fTbjwwdJvJnCRLfyO
Y2bPClw5Az/ALWBXEfHODTNN+MF9ZWllDbpFa2wWCFAir+7HQDivDyxLFiSSe5rV17xJrPi
XVRqutXjXV6Io4fNIAJVFCqDj2A571oqXLPmTOP6zfoarSyeQfLVUzyMdazyzO+52LH3qWx
WS6sw+R6EmpvLtLc5ZvNf0rVnVF3VyCK3km4QYXOcmrkb29t+7Dbm7tVO41ABfKICbiMBfS
iOGSQ4QZ9+wosNNPYutIWkXy3BYiikZoNPhE0wy3Tgcn2FFFhOcY6SZfPWkpT1pKRQVl6xb
+ZbCZRlozz9K1KRlDKVIyCMEUEyV0cXjmtvRIVIlnI5+6D/ADp0uiAykxTBUPYjOK0ra3S2
gWJOg7+tKxlCDTuTUUUUzcKKKKAGOgYYPesDUYUguFWMYBXNdFWDrB/0xFA5C8n1oInsatk
u2xhHT5an2gjHaobIk2MJP92rFBS2AAUUUUDCiiigAooooAKKKKAAjNZV1p2SZIunpWrRQJ
q5gfZrhgsZBIHAHpWpZ2vkIS33j1q3RTuCQUcUUUhhxTSvFOooAbto2+/6U6imAgWlwMUUU
gExzRtpaKADpRRRQAcUUUUAFFFFABik2ilooAMcU3Z706igBu0AYproOM1JTWGaBMo3QdY9
8eAwx1qMjfGNwwcYNXJPuHAye31qjAsiqRKhB680ElS3GGeMjBBq15ZAz3qGQeTdrIeFfg1
oRBT1GaBIrrJJGcE8VYSXzOAT7094FcYxULRi3RpD948AUDJGO4FQfmHSqtw2EEoOCOD7ii
PO9Sfcmo7gqzjHTr9aALatujXZgjHSrSjjpis6OTaQDxVxZhty3H1FAE+0UY96YJMjOM/So
ZLmRVJEJ49TTGicnJ2jp3qKWOCY/Mo3LTYJw8Rdlx3zVGW6/eSFD1wBmkDZYh8qOVkCDPrR
JdrHOU4AHXJpba3AQeZ97rnNQXMSiUAPjPLHPagRegcTKHHHpVsHPBrLgkWIlchxjIIHNau
B6Vx4nofS5Gm+e3kIRgcGvqT9kbW9Wlv/ABD4elvpH0q3gS6itmwVjkZyGI7jIAyOlfLtfS
n7Ig/4rPxP/wBeEP8A6MNYUX7yO3O6a+pTb6W/M739pr4g+LfA+neHIvCurPpjX8k5nljRW
dggXABYHA+Y/pWT+zd8VfHPjXxHqmheJ70apbW1n9pS6eJVkjbeFCkqACCCcZGeK7T44+Cf
CHiw6Dc+M/GkPhrT9PaY4ZkV7ktt4UseMY7A9a0fhJdfCi00i70D4YalaTyQkyXG4t58zdB
I5YBnXtkcDoMV2fa1Z8cpUvqdlC8u9tFr3PJf2tvDWiWlrofiq2t4oNXurhrSdkGDcRhNwL
epUjGfRvpXn2hOZvCfha33bRcRyW5PB4ktrxSPbnFXf2jNA+Ja+IYdf8YywXukZMFjLYKwt
7YE52FTyrnA5Oc44PGAzwzAjeFvAY2DLX9vGxxyQy3o6/Ss3bm03PWpKUcLTTlzLXb0eh57
YXb2/wANLHUIlJn0nX1mR+w3wq2D36wV0WqRrCnxV0i3lzCssGoRIvQgXIwfoFnNcppkbyf
DDxGhbAhvrF8dc5Wdf611twBceIfE7kl1uvCMVw3BX5hBbN+hWudX0uetNJN27/rFnlJO5R
zVcBwxLHA9qtMABwKgwB071dOx3V4vQTjA55qBhGZMFsHPNWVUlufzqq8O2UspJya2ujhdK
UY3te5aDc4HSnLJtwrAnPemqhYZPFS8KgIwazlY76fPvcrX+BptwVI6D+dWE+6PoKoXBzp1
79Af1q7CQ0EbDkFQf0regrRa/rofN5pLnrRfl+rJK9n/AGd9DjvvGeo65Mm4aZbhIj/dkkJ
GfrtVvzrxivo/9msL/YXiVsDd9rhBPfGxqWIdqbaPLjq7Df2j9ZeHSND8PxvgXMr3Uo9QgC
r+rE/hXzlXtf7R/mf8Jrom4fuv7PbYffzDn+leKUYZJU1YctwoooroJCiiigDpfh+SvxP8M
MMZ/tGHr/vCvoz9oD/kk7/9f8H8zXzl4B/5KZ4Y/wCwlB/6GK+rPihceFbXwU03jOwub7Sf
tMQMVqSH8znaeGHHXvXDXdqsWXHY+Lsilr2L+2/2ev8AoUtc/wC/j/8Ax2rFjrf7O4v4TJ4
W1SJQ3L3O+SMf7yiQ5H4Gt/bP+Vkr1PIb3TNQ02Kylv7OS2S+gFzblx/rYiSA49iQap1678
fZbafxlodxYPG9hLpMbWzRY2FN7Y247YxXkVaU5c0VJiPo3XGZP2Q9LdGZHWG2ZWU4KkT8E
Hsa1PhJ8Wo/EkUPhnxLOsetooW3uWOBegdj6Sf+hfWsnXv+TQNN/wCuFt/6Or52R5IpUlik
aORGDK6HBUjkEHsa5IUo1IyT7sq9mfUfxb+Ey+KYpPEXh2FI9djXM0A4F6oH6SDse/Q9jXy
46SRSvDNG0cqMVdHGGUjggjsa+ovhJ8Wl8UJH4c8RzKmuRriC4Y7ReqO3tIO/r1Hek+Lfwk
j8Swz+JfDluI9djXdPbqMC+A9PSQDv36HmppVXSl7OoDV9UfLle6/s7f67xh/15R/+z14Wy
skjRyIyOhKsrDBUjqCOxr3T9nb/AF3jD/ryj/8AZ66a/wDDYo7nhXaijtRW4jd8HeHZPFnj
XS9AjztuZh5zD+CJfmc/98g/nXd/HbxImo+OIPD2nuEsdAiEKBOizEAnH+6Aq/ga1/g5bwe
FfBfif4nahGD9mia2sww+8wwTj6uUX868Uubi4vbua8u5PMuLiRpZXPVmY5J/M1gvfq36If
Q+zNCurb4l/B+H7UyudUsWtrj/AGJgNrH8GAavjW6tbiwvrixu0KXFtI0MikYwynB/UV71+
zn4jIk1bwnPJ97F9bL78LIB/wCOn865P48eHTo3xIbU4U222sRC5BA480fLIP5H/gVY0f3d
R02N66nldFFFdpIUUUUAe6fs2/8AIxeJP+vOL/0Yad8ZfDWteLPjLp2j6HaNcXL6bGWPRIl
3vl3b+Ff8im/s2/8AIxeJP+vOH/0Ya9puPGOgad8Q08K3pSz1O9tY5oLhwAtx8zARbuzDBI
B4OeOa82pJwrOUUWloeP6hqfhz4HaNJovh8w6x41uo8XN66gi1BHp/CO4TqereleE3l5eaj
fz3+oXUl1dzuXlmlbczn1Jr374s/BqSSa78V+EYHkldmlvdOGWZj1aSPuT6r+XpXz1n6j61
00HGS5k7vqTLcTnOMVXvHMVsSnBJxkdqs5pkiLIhR/umukRjxTvHKrBj7+9fY37Pcm/4VNF
j/VajMM+uQp/rXyGtgqyBmk3IDX1z+zx/yTC4P/USl/8AQUrkxf8ADKjufP3xKCR/FnxUVA
yb+Qn9K5QPGI92Rt65r3Txp8FPG3iDx5rOsaYumy2d9dPKjtd7SgPZhjg+3NSaZ8EtC8JWw
8QfE3xBbR6fC6g2luG8t27K74yc+ijn1qo1oRitRWuehfAfSbnTfhTbzXKlDqNxJdxqwxiM
4VT+IXP0NfN3xQ1y01z4meIdXs3DW8k4hikTneqKEDfjtJr0f4ifG86vpsnh3wXBJY6c6eT
LeOuyR0xjZGo+4uOM9celeGTQq8JjC4z6VNGm1J1JdRyfQNNup9Lki1K1mYXEEizxuvVWU5
B/MV936Hqen+NvA1pqWwSWer2eJYzzjcpWRPwOR+FfAkjstkiBsMOGA9K+lf2avFEsmmal4
PvDhrc/bbTceSjcSKPodp/E0YqF4863QR3Pn3xPos3h3xhqGg3IbzLCcwZYfeAPyn8Rg/jW
dhftzdBg5HHXivbv2lPDRsvGGm+KbaIeVqUHkzEf89Y+n5oR/wB814ggebUgsaEu5AVAMkk
9BW9OfPBSE1Z2Pe/2a/C6SalqvjS9jCQ2SGzt5G6B2GZG/BMD/gVeXfEbxJJ4y8d6zr4kLW
zyeTaqf4IU4X8+v417x4wkT4Vfs8WHhW2kVNW1FPs7kdS7/PcP+AO38RXzO6YtWB5GM4Wsq
XvylUfyB6Ges3lxne3y+ua+o/2YJxP4L8QEOWA1BO//AEyFfIM8xllPJ2DoK+tP2Uv+RE8R
f9hFP/RQp4pfumc9OrzVOVHmXxqlZPjL4iwgYCSL/wBFJXj+qMXvd5AGVHSvqfx/rXwQh+J
mr2Pinw5q91roZPtM0MjCNz5a4xiQfw47CuRvtV/Zqi2SXHgzXn3cArM//wAdop1GoL3WOs
lOL1PCtG0PVvEOo/2dothLfXflvL5UQ5CKpZm9gACazgCTgck9K+xfhtq/wcvdL8Q2Xw30x
9L1x9MuGK3qMZnjCHO1yzAqDgkA18ewuI5FcjcB2raFRzb0tY4pQUba7m9BbNBpoVnAI+Zg
DUMcbucIpJqpJfRiMCFMN33dKb/a19t2rIqj2UVodXtoQVlqbUWnow3XADHqMdquhAuAmAv
cVy39qX+0r9pbH4Ug1K/ByLlqLE/WI9Eb+p2rXdptj++h3KPX2orMTXZ1h2vErydm6fmKKT
M5ypydzoz1pKU9aSkd4UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAIRzmsPV+Ltcddg/nW4axNYXF3G3qlBn
PY1LIf6DB/uVYqrYMGsIcHoMVaoLTuFFFFAwooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApD0paKAIm7iqM4m80Mh+ToQf51
ot0qtKoIwe4waCClcr5kBHccilt598K+o4NNTjMbfeX+XaoAPJuP9h/50C2L5lde+ajdmlJ
3EnijrQAWYKooGIoIiaUn2FQZDSk4GAMCrlwFSDZ2qiWUIW9aALMUbKdxx0plzKyGNgfwqt
5xIAU/WkJMrh25x2oFctQ3Dtu28A9BSohZS8zEN6hqqK7xuVRffiplglmOZnwP7oNAD3uYo
wsSZIH61CfMn6QfjiryWcatlcAYqwkW08HigPUoJDeEAb9tBsrljuMgJ9xmtUD0FO20DsjH
aK6iXO4Ht0xW92GfSoGVc4aps8VxYrWx9PkWjqfIK+lP2Rf8AkcvE/P8Ay4Rf+jDXzVuBPT
8K9k+Fnxs0/wCGOiTWcfga1vr+dyZNQS4MUsqZyEbKnhe2OPbNc9K0ZJs9HNYVK2FlTpRu2
ekftfkCLwf0B3XXP4R15B8CdN1rUfjT4fl0ZJWWzn867lQHbHBgh9x9CDjHckV6Xqn7Uej6
7DHDrXwsstSjjbciXV0soQ+oDRnFMtf2p7PR7H7J4f8Ahjp+mqTnZFciNPqQkYzWsuRz57n
j0FjaOD+qqje91dtW1PdfjvJp8XwI8VfbjHsa2CxB+8pdfLx77sV81eGjdSaX8OrRIy7z3k
DxRopLny47lmPHUDzVriviL8WvFvxJnhXWp4rewgbfDYWoKxK2Mbjkks3uenavV/h3p+ka/
pvhCx1y+Om2Nvo0kUl2Lj7MV3zOWAkyMFmNuvUEhSO5FacynLQ5fqk8Dhl7V6tt2+R4hpay
/wDCsfFkux9iXenqxxwCWm6+9dJNvh1u5BilhWbwUjgNkbl+zJz7jI/SvV7Hw54bvvDWpXl
9chCl1F9q05Z9n25pNovH8vjdjchVsHZsyOpzneNfDmnWPhSHWI9RF3dz6HdSXCJL5gt5JI
8tEv8AcUAxYXtjjqaXs7LQ1eOU6jXd/ov8j5s3EkjHAoGD7fWkXJzinKCD1rmeh9ZG7GHOe
B0qJiAMn5RVnHpxUflgkEjNHMiKlOT2D73sDQqYHHFOUY7U7t0oc2ti400/iKN7CI9MuSP4
gOPxqxGoSNVHACgVHqJxpcx9AP51MpygPqAa7cM24u/9bHymcxjDERUe36sWvbf2c9aS18V
avoUrAG/tlmiB7vGTkf8AfLE/hXiVX9G1e90DXrHW9OfZdWUqypk8HHVT7EZB9jWtWHPFxP
HWh9G/tD+HpL/wlYeIreMs+lSlJsdopMDP0DAfnXzGOlfcPh/X9B+IXgz7Xbok9leRGC7tX
OWiYjDxsOx54PcYIr5R+IngDUfAXiFrZ1efSrhi1leY4df7jHs47jv1rlwtS37uW6HJdTjK
KKK7iQoorRstD1PUdH1PV7S33WOlqrXMzMFVdzBVUZ6sSeg5xzQBp+Af+SmeGP8AsJQf+hi
vo39oD/kk7/8AX9B/Nq+cfAH/ACUzwx/2EoP/AEMV9HfH/wD5JO//AF/QfzauGt/GiVHY+T
qKKK7iSWW4uJ0hSe4lmWBPLiEjlhGuc7Vz0GSeBUVWLOyvNQuPs1haTXc+1n8uFCzbVGWOB
2ABJqtkY4oQH0Zr3/JoGm/9cLb/ANHV86V9F67/AMmgabxn9xbf+jq+dK5sPtL1GxUd45El
ido5EYMrocMpHQg9jX1L8JPizF4ogi8OeI7hY9ejXEU7EAXqj+UgHUd+o718s05JJIZUmhd
o5Y2Do6nBVh0IPYirq0lVjZgnbY+n/i58JB4kSXxL4Zt1j1pF3XFsowL0DuP+mg/8e+tcn+
zurpc+MY5EZHWzRWVhgqQXyCPWuz+EvxZTxZFH4e8QSrHr8a/u5vureqO/tIO479R3r0BPD
ekabq2teILC28i91K12XWzhZCoYhyP73PJ71wOcoRdKZdluj4X7VJBBNd3UNpbRmSed1jjQ
DJZiQAPzNRDpXq/wI8NJrPxBOtXQH2LRI/tBZhx5pyE/L5m/4CK9KcuWLkZ2uet+Jfhldah
8NND8CaVrdnplvYbXujMCxuHAzng9N5Y/lXAf8M6ajj/kc9L/AO/Tf415d438RSeKvHWra4
XYxTzlYBn7sS/Kg/IA/jXPc/3j+dYQp1FH4tytD6O8IfBbWPCXjHTvEMPjDTJBayZkiEbDz
IyCGXOe4NdL8dfDv9tfDWTUYU3XOjyC6UjqYz8sg/Ig/wDAa+S2yRjcfzr7E+FWtQ+MvhLa
wX5E8kMTabeKeSwC7QT9UIrGtGUJKo3ca10PjzIPSitLX9Gn8O+JtS0K5H7yxuGhz/eUH5T
+Iwaza707q5AUUUUwPdP2bf8AkYvEn/XnD/6MNZX7Q+R8SrEgkEabGQQeQd71q/s2/wDIx+
JP+vOH/wBGGsv9ojH/AAsqyH/UNj/9DeuH/mJZTfunT/Cn40eabfwz4zuwsgxHaanIcBvRJ
T6+jd+/rWt8VPg3Fr5n8ReFYUh1jl57RcBLz3Xsr/o315r5hIBGMV7b8K/jJJowg8NeLrhp
dM4S3vnJZ7bsFc909+q+46OpSlB+0phe6szxWSKSCaSCaF4Zo2KPG67WRh1BB6GmkZBB719
Z/Ez4U6f45tjreivBb66EDLMpHlXq44ViOM+j/TOR0+VL6xvdL1GfTtRtZLS8t3KSwyDDIa
3pVVUWm4rWKhARAFXIHavqr9nj/kmFx/2Epf8A0FK+WD0r6o/Z4/5Jhcf9hKX/ANBSs8X/A
A2OO54z4s8Sa74X+NPiXUNB1OaymXUXJVWJR+nDJ0YH3r6H8HeKtB+KvgaeC+tInkaPyNS0
9zkKT3XvtPVT2PuK+YPiUQPiv4pzx/xMJOfyrP8ACXivU/CHiO313SJAXjO2WIn5LiP+JG9
vfseaU6KnBOO6BOzNv4j/AA9v/AHiAQZe40i6JayuiOo7xt/tr+o5rgmkSKNyQ2AfSvt6OT
wv8V/h4QR5+nXy4ZcjzbSYf+gupPXv9DXyT418F6p4J8QS6JqWZEYFre6A+W4j6Bh79iOxq
qNXm92W6E11RxSrEYjIqswZ8HJ6V2HgrxPL4R8daRrsQLQQyhZwv8UTfK4/Ik/gK5hIYxFJ
Ai8gck96UsyW6eXGCT8u3sPWuhq6sI+0Pi94dTxZ8KNSS1AnntUXULRl53bBk4+qFv0r5x+
B3hdfFXxagu5Y/MsNJX7dLkcMwOI1P1Yg/wDATX0F8EvEy+I/hrBZ3TiW70lvsUwY5LR4zG
T9V4/4DWMml2fwQ+Gni/WY3ja9vryT7Hjrg5W3T8AWY/jXmwk4RlS69C3q7njvxp8WnxV8U
b20tZt1loyGzhIOQzg5lb8W4/4CK84VZCPKaQg/3h/KqNvceXI8spaRn5JJ5Y9yatqHedJt
mUwQCa9GEVGKiiPU5m8t3trp43GOcj3FfWf7KP8AyIfiL/sIp/6KFfNTOk8zRXaRbRnG7Ax
X1J+zNBFb+DvECwqFQ6gh4Oc/uqxxX8I56VK1S6Z4P8dJTB8fvEkgHSWL/wBEpXnmoagbxl
VRtjXkDvXf/Hz/AJLx4m/66Rf+iUrzGt6a9xHLUm+aUelyzZ319p1yLrT7ua0nAKiWFyjAE
YIyOeQSDVeirU2m6hbada6jcWU0VneFhbzuhCTbThtp6HB4OK00MSpRRRQAUUUUAFFFFAHd
nrSUp60lQewFFFFABRRRQAUUUUAFHaijtQA3cc1jawc3UY9E/rWzjmsfWV/0iJv9nH60ET2
L+nLt0+LnORn9at1U05t2nxe3H61boHEKKKKCgooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAQjNQOvY1YyBTG56UCZl
zDaRKoyRwfcU14vPj4wM8g1ckUBhx1qpvELlCcofu+3tQSFrh1KSAh04q6gjjGVx9aqGbaD
gc0xZHdAufyoAkmYzBsY9hVRyVZVf6DFK1ztfaM4Hep82zph2BY0C3KDAfiT0pw3Y2LgY6m
nybd3lxLj3qRIhjDYFBNhIVAB2jHvU/l7+Zfw5owFXgg8fSp7d1cNjHXvQWASVPuSBh6N2/
GnefIo+eFvqvNOIi5zJyfQ0xgiZPnDJ55oAcLtByQ6/VacbyLHBY/gab8wGd6kUhLf3k/Og
By3QdwNjjPfHFXA46VnM53Bd4z3AFaWwZBFcuItpc+jyVO87eQu5icdBQ3THU0DJ60Y3Hni
uNNJn0lm1YZGSrcin5UH3pxHGB1qNUOckkn3ock3dk8rhaKJMZHv2r1bUPE3hNPCei6ZpWv
S28kNvAJvO0zzlRlUF1ZD8rfvAHDAnG0YHWvKu1QuysMHnPenTbT0McXRp1EnN6o9yn8beC
X8XaLcx6zH/Z8MSpdn7DJI5bA3ESFQ4BKpuUDDYP3c1Hp3izwfd23inTr/AF+K2i1G3nWCQ
ae6BsxkKrELlmJEfznH3MYOTXhnTgHAp6MxbArpk5LU8enhaMmo3d/68iRVIHPBpwORR296
YrBWKk8+prls5H0HMqdrskNJu5wKTepPynJHvVaWWRZPljKk9zSjDm0Jq11BXLLNtGTRvXH
eozISuM80gOQSFz71oqbtqR7dN+6Q35zpdwNpGAOv1qwn3F+gqrehhptwXIYYGPzq0hyg+g
rqw/wtL+tj5jN23Xi32/VjqKKK6Txze8K+L9d8GauNS0K68pmwssLjdFOv9117+x6jtXv2m
fGX4f8AjXRn0XxrYLp3njbJHcqZLdj/AHlkHKn0JAI9a+Y6KxnSjPXqO7R7nqvwP0XVWa98
AeM9PuLZ/mW2uZ1fb7B1ycfUZ96wv+FAePwfnfR1XuxveB7/AHa8o2qG3AYPqKkaadlKtPK
QeoLnB/WhQqLTm/ALo9o074H6ZYSCfxr490qygTBaC1nXefbe5GPwBqH4qeJfBlv4L0zwN4
AuLeWxS4NxdtbZIJUYXc5++xJyTz0FeMbFJyVBPrinUlSfMpSd7Bc7/wCGWiac3ijSfEes+
J9H0uwsboTNFcXQWd2Q5ACdgTjk9q90+IGp+BPHXhM6CPiFpGn5njn84yrJ93PGMjrmvkvA
9KXA9BSnR55czYJ2PW/+FXeBP+iyaP8A9+l/+LoHwt8CF1H/AAuPRzk4wI1z/wCh15Jgegp
MD0FVyT/mC/kfS1nofw/8A/DzxRfaB4jtNX1iTTpYjcm5jaTBGNqIp+UZPbJNeCeF/DUnib
UmsU1bTdKSKPzJLjUJxEgXIHH94+wrE2JnO0Z9cUYBHIz9acION9dw3PrS5/4V5c/C7/hXX
/CcaVtSyW3Sc3KZDqdwkxnH3ucZr5n8S+G5/DOox2c2q6bqYlTzEn064EyEZxzj7p9jWHtX
GMCgKq/dAH0qadJ0+oXFooorcQ6KWWCaOe3leGaNg6SRttZGHQg9jX078OPjBY+IdAuNJ8V
30FlrNvbvi4lYRx3a7SM5PAf1HfqO4r5gpCARgjNZVKUai1GnYvaPpkmtaxa6XFdWto9y+w
TXcoiiTqcsx6DivqLwRB4A8E+DZfDf/CcaRLfX4c3VzHdINzspX5eeAo4Gf618nkAjBGRRt
X+6PypVKfOrX0BM2vE3h0+F9ZOmDVbDVYtm+K5sZhIjrkgZx91uORWNSAADAAH0pa2WisxB
X0b8Ef7I8JeGbzU9b8YaTAur+XNHZG6QNCFB+Z8nhjnGO2K+cqTav90ZrKrT9pHluNOx9Df
FLwz4R8b3Y8SeGfGWhpqixbZ4JbxFS5VRwQc8MBxyMHivnqkKqf4R+VLTpwcFa4PV3CkJxS
0VoI+hPgpb6J4O06+1/wAQeK9GtpNUhiEVuLxC8cYJbLjPDZP3e2KzvjjZ6N4iltfF2g+Jt
JvVtbYQXFul2pkI3/KyL/F945HtmvC9q5ztGfpRtXOdoz9K51R9/wBpfUd9LC0UUV0CPov4
D+KFsfCeoWviDxFp9tp1vOFsorq6VJY+MuACfucjHvmui8d2Xwp8fRCO68XaTaavCu2G+iu
U3KP7rjOHX2zx2NfKB2lsEAml2jGMCuV4e8uZOw03ax0OveEpdD8QWulJrWk6mLsjybqzug
0WC20bz/Bz69ua+j/htceFvh/4Hh0XVvGehvfyXDzzeTeIyKzYAUHPOABz9a+SVilF0XLDy
yMbR3qYKAOAB+FaVKXtFytgnY9J+LmgWMfizUPFGka/pep6dqdwJDFb3ayTRSMPmBQfw5BO
enOK80wEIAHWkYKrqQOTxwKk4rSEeVWuJ6nffCTxnf8AhbxzaW6XEaaZqUqw3kdxKI4gO0m
48KV9e/SvoHxvN8M/G2hHRNV8WaTFLkva3Ed0heB/7w55B7juK+PmRXUqwBB6g96hlJgizF
EG9qxqUFOXMnYadtDa8R+HpvC2vSafJqmn6rC6CWO60+cSoykkDP8AdPHQ1iGP96pB+UHcO
fXrUqAZ3bApI5GKXaof7v41ur21Een/AAN8Uf2B8R47CeTZZawv2STPQSdY2/PI/wCBVpft
H+Lvt/i/T/CFo4e30tfPuVByGnccD/gKf+hGvIcY6ce47VjvlL47pGYhslmOSfxrL2S9p7Q
Olh1pCk0rh88DjFXboyQ2kkkOdyocAU+K3jicsgILdc1MRkYrYTV1Y46zt2v9RgtTPDC88g
TzZ5NiKScZZj0Hqa+w/grL4R+Hnga40/VfHug3F7eXRuJPs94GjjG0KqhjjJ4JJx3r5bl0i
1knEnzLzlh/erQVEVQqqAo6AdBWdWn7Rctzno03CV2ey/EH4f8Aw+8ZeO9S8Uy/GLRtO+3s
reQVV9m1Av3t4z93PTvXK/8ACmvhx/0XXQ/+/S//AByuBlhimQxyIGU9jXM6lp4spFZH3Rv
nAPUUo05JWUiasUve5T3nQ/gx8J/tyyan8ZNN1C3RgWht5I4C/tuZzj8BWX+0fe6GNY8K6D
4aktG0rTNMPkraSK8aB3PAIJ5woJ78814Xx6UvbpTVJqXM5XOdzTjZKwlFFFbmQUUUUAFFF
FAHdnrSUp60lQewFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABWPrKsXhfHy4I/GtiggHgjIoJauippyMlhE
GGCecVboooGlYKKKKBhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQ
AUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAjdKiYkHjpU3amEUEsqSM7K2MZ7VSYEptkA3H0r
SZOMetUp41UGbBJUUCIFOMo/UdMdxUbSGMMnIU8injL/IwAOMgg9Ka2PuOOf50CI/Jcw+YB
uBHShdyISw57ZqeORlgeNRll/WoY286YZGMdqBFmGDEYds5PNSDjJqccqAO1RunOcUFCJH5
pOeFFT20fXAATpii3IKlDwakjbyWKN07GgY4xAMCuAe/HWkMe5hlQFHPTrU4IIyKWgdkV3Q
cHbnHbFUnkcE5GOcAYrUIyKp3FuSd6DPqKCbMjgQjD4yT1rUHSsyGTy/lYHFaQ6VxYl7H02
Rbz+QtHfNBorhPqLB3zS8UlKKC0hDjkYqF0wmVOMVNSMyr1q4ScXoYVYRmrSKuSRinI4U8i
neXl8KfekCfN83Artc09zx4UZ05XiHzjkZNN5IyRmpwmFwOhoBzlCuB61l7XyOiWE5tG3qQ
Y75xTy24BCRnsaGiIGQcgVHWycZ6o41GpSfLLbsOZWU8jFOVCcgD8adGSy4YZA7mpT04rCV
VrQ76WGh8S2KF9ldLuhnI2/1qa2YPaxMO6D+VRX4b+zLrJyCtTWyhbaJR0Cj+VdOH+Fnzmb
q1ePp+rJaKKK6DyAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooATA3bsc0tHQUUAFIDntiloOccUANdSyEA4J71FE6gq
i8kgknPSn4l8z5ivl49Oc00gLOGCgk9/SgBRL8xxlhnjaOn1qTqKjclFAQqOe4zSRs7qWJ5
BI6YoAlHU+1DZ7daOnWgMD0NADZHEcZd+gHNZayJJqCyAfKxzgitVtu3DDIPrTBbwB/MEYD
etAEg5FLTAyh9ucH3p9ABRRRQAe1cnqVwbi+fByinatdBqF2LS1Z8/OeFHv61yWSTk1aOLE
T+yJRRRQcgUUUUAFFFFABRRRQB3RYZ60mR61ywzS5NRdHp851GR60ZHrXL5NFF0HtDqMj1o
yPWuXoyaLoPaHUZHrRketcvk0UXQe0OoyPWjI9a5fJoyaLoPaHUZHqKXOa5UkitvSf8AjyP
++aCoyuy9ketGR61g6j/yEX+gqrk+tBLnqdRketGR61y9FF0HtDqMj1oyPWuXyaMmi6D2h1
GR60ZHrXL0UXQe0OoyPWjI9a5fJoyfWi6D2h1GR60ZHrXL0UXQe0OoyPWjI9a5fJ9aMmi6D
2h1GR60ZHrXL0UXQe0OoyPWjI9a5fJoyaLoPaHUZHrRketcvRRdB7Q6jI9aMj1rl8n1oyaL
oPaHUZHrRketcvRk0XQe0OoyPWjI9a5fJoyaLoPaHUZHrRketcvRk0XQe0OoyPWjI9a5fJo
oug9odRketGR61y9GTRdB7Q6jI9aMj1rl8n1ooug9odRketGR61y9GTRdB7Q6jI9aQ7Sc5r
mMn1ooug5zpZMHHPNRMikEHBFc9RRdC5zXlh2LiFVTJ5qCRfM+QEEjrWfRRdBz+RbwYFbcN
2f4hTY4PMTPQ9QRVaii6FzF1Z5IPlmBKnowq2kqMuVYEGsfHvRii6HzG3kA7lNSmRHXa2Pz
rn6KLoXMbySmJsFtyfyq0GUgYIP41y9FF0PnOp3D1FG4eorlqWi6H7Q6KSJGIIwCKsggjqK
5P8aXn+8a56tP2nU9LA5j9U5vdvc6zI9R+dICp6MPzrlOf7x/Ojn+8aw+reZ6f+sD/wCff4
nWZHqKMj+8Pzrk8n+8aMn+8fzo+reZX+sD/wCff4nWcY6iq0jZbGRXOZP940n4mtIUFHqYV
c8dRWULfM6qLaAOfmPvSlFzncPzrlcn+8aMn1P50nQu73KjnqUeV0/xOr3KONwpwxzyPzrk
uf7xpCSOhNJ4ZdGUuIJdaf4nXFSRkAn8KPKbH3Dz7V2Pg+HztNsZZVykcSgfXFdmwDJ5hQE
FsDA71zOHK9zT+2+ben+J43sYD7pH4UYxycV6NrDksm45LfKDjkYrx7xVM767NhvugLwauF
LnerJln3Iv4f4l7USDpd0AQflp9s4a0hb1QH9KwLIk6XqGST8q1UUnYOe1d1KPInE8fH4x4
iUKtrXX6s6/I9aMiuYRSV5zU8aeua0bOBVLnQ5xRWRHE3U1ajiYDdnA+tLmNLl38DR3xg/l
RGOOvNaMCoVXcOalzsCZnc+h/KjB9D+VdHEjM21cVpQxbwq5GfrUOt5FWucXtb+6fyow39x
vyNel2sKrIqsRx0962bZTyXAPtioeIt0KUTxva39xv++TRsc8+W//AHya9/t0xGdsa7j0OK
0raEBTI20MOxFR9a8h8h83hJD/AMsn/wC+TR5cmceW+f8AdNfUMQ3yHJHHJBFWSkRaMLhCT
97HFL615ByHyrskxny3x/umjy5OvlSf98mvrMQp8wJUjg9P6VYVUcBRgsckAgUvrfkHIfIn
ly/88ZP++DR5cv8Azyk/74NfYWYgApC7xxk8YPrViNY3JYkA/wARUDn2o+t+Qch8a+XL/wA
8ZP8Avg0eXL/zxk/74NfaIaOPKmIHt93OanjWBsNtAB4OQM9O9H1t9g5D4n8uXGRDIfoho8
uX/njJ/wB8Gvt8FI4clEYDjGBTVxsBVEXnnFH1vyDkPiLypSeIZP8Avg0eXLnHkyf98GvuA
qjj5isYGedo5qbzIzFzAnZchQcevvR9bfYOQ+GvKl/54yf98Gk8uXGfJl/74Nfc4ILD5B07
KMfWrMQXcsbRxthsj5KPrfkHIfCHlTf88ZP++DR5U3/PCX/vg/4V94KEMjAImQ3TaMdOlWU
HyhmiCkjkbPun8fal9c/uhynwL5U3/PGX/vg0vlTf88ZP++DX6Ar5ewNtjIzkHy6cUhZztA
DZ5BUcml9d8g5T8+/Kl/54y8/7B/wpfKm/54S/98H/AAr9CAqjBEKLgkcKM571IzRCLPlxj
bwcAYz6Z/xp/XP7ouU/PLypv+eEv/fBpfJn/wCeEv8A37P+FfogV3KTHADuHHAGBUyhFG1o
w+cKCQPmzR9c/uisz86TBMwwYJSP9w0iwTLwIJcD/YNfoiRDu8zYCpyowoyBTVC7ApjQj3U
bjzkGj65/dCzPzx8qb/nhL/3waPKm/wCeEv8A3wf8K/Q4ld5AVBk4VdoqNFDDiEJ1OCgzT+
uf3Qsz89PLl/54yf8AfBo8iY8+TJ/3wa/QgpbrE4RVXJxhVHUeuRVXzIC+xQqZ5ztBBHpR9
c/uj5fM+AfKmA/1Mv8A3waQQzAnMUh/7Zmv0B3QyLkIp2jjp+lQvsKsoA3YyQEHH14pfXP7
o+Q+BvKm/wCeMn/fBpBFJ2hk9/kNfeMkca8NEDk/KcD8P5VSuVj8wAqFU8fKAMnHSj655By
Hw0Y5CCDFJ/3waXypCNohk/BDX2xcKhbckS7+4CgVUcIqYKp65AzT+uf3Q5D4x8p8DML8dy
ppSkg/5ZP/AN8mvr+4QMvCLtPHb86z54wOSo2k88dRR9b8g5D5P2uOqMPqppOf7p/KvfNZt
IyjuASx9RXn1/F5bMp4B6dq0jiL9CXFo8j19mNzEhzgLn9axq7fxhphMUV7FkmMFXGO3rXE
kV2wakrnl1k1N3Eoooq9DIKKKKLIAoooosgCiiiiyA0KKKK5zvYUUUUCCiiigAooooAKKKK
AA9K3NKGLH6saw63tMGLBPqf51SNIbmZqX/IRf6CqlW9S/wCQi/0FVKTIe4UUUUhBRRkUBg
ehzQAUUUUAFFFFABRR16UZz06etAwopaTPOKBBRRSFhnHegYtFFFAgooo70DCiigHP0oAKK
KQso6sBQIWiiigAoooJwM0AFFA5GaKACiiigAooBzz29aKACiiigAooBBGQaKACiiigYUUt
JQIKKKKBhRRRQAUUUUAFFFFAgooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApCcUuB6UGgTPcf
CEJXw1p2ASZIVY+1dNqJCRQwDChPmDZrE8Hg/8I/pLZJ/0ZDx6Ac1oyyNNeCRn3DcflxnAr
znq2da2Od1qQPqBjYnK8qTXj2uENrM69ctmvT9YnV/Ecaqcq25j7D0ry29Ik1u44Jyxxmuq
kjnqvQLBQdMvx7L/Oq6qDjjpV2wQjTr7PUgU1IjnBGB6itE9Wb1Yfu6Xo/zYIozjFTwxKZA
T+VTRIq4GOtWFi2MGAyKbZko2Ejj38dBVyNAFII6dKiCBl2rwSelXYGUrtK8rzz3qWyySGL
JORjNXY4hlOKiXL4CggfStCJXZ0+QDHvWbKSsSxKqNhi2e2K0LcFugAx3PUVD5Uu/cApB/h
A/WtC3QAjI5J6VlJlouQwnaMEZPNbUCFY1X25J71QgVGwqnG0jI9a2LWNXOADgc49axZaNK
yPlRjJ2qa1F+ZInRiW3YxWfZLFJCWkXPPGegrSiMIiCBeCcg1kUXAglaTj5lzx2qeKNXYfN
u2nOPb/Cq8C+ZvfKhh2NTKzLCfl2sOATQMnLN5jbucg/Spnk8oIWYH/aqrGWLJgde+c4p7A
b2AG8f3R3qCS0ZFMiZAMXc4zn8atqYwgKc5HT0qorr5SRE4wMkA85/wAKmUhItykYXnA6/n
QBfilQqHIBVhU6MXAbb+X+fSs9ZJUIKkEelTCXany7uT1bjNAF+NzKCuNp9OhpCMs7Oudpz
uPrVaOR2QtI2fQD0pyCQltp3E8fhQBaYskzbB9wAErz7nj8amikYkqsWd3Ibpj61T84RIVy
SpOSanSRiw2qd3UnrigC2Nvk+X93J5ABxVkTgOoGcA81ni5aPBwWLfKcDgmrUThyoOwFf4R
xxQBZKuAiLnJbOcVOH2xSLuxhuMj9PpUBkBUKxCsvYDj6A0LPG6HZkq3T/wCsaEBOrl1TKs
oxnIPTj9adHMuQJMKwyVOcY4qqrRucu29lx2wR9KkDR+WQSD82MYB49qmwGhE43ErjlsD0z
RHKTKBKuxcc5+YZ79KoRkHHynK5IIOMD6VYjlZFAZifUDjH+eKehNmXWLK+5JN4VcBSePxp
ftCY3FjtYY/HtVSG5yzIQwAGCD359Kj+0MS8bYZc5xmi4WZekn+XBCsp5we/tTRvDKowWzy
O2KoghAqsNrevaknu0iQtnb2LAHke340wsy48kocs+SgbGe/4VWa4QPkOUUcZ3cE/1rHuNT
QAhXcLg8E4/WsC81xycJl+cZXr+dK1x2OsmuwxLyOMA4Iz/Ks2fU7dwAsnHJ4/r+lcVca/b
wwu91ck7WPAPSsO88Y2EaZtn82Tq2ecf/XppDuj0ebWjC4wvvyeeKrr4kaOTmEgDuOf8/8A
668jGsXmp3JkLsYjxlO31FaM2sX0CJBpltJdsxwWbt61XKB6c3iK2yNq4RQMH+dWIdUtLgM
glMg7jGMV5NE2vW8TvcYHfGc5z2oPiC7hgyYTG4OWZeM/SpcWB6tKoIzGo3HsDyKpynMYUY
ViOQef1rgrPx7AkYVzJndjLCun0/WLO9jAScggZ2+n40WaGXGRRg7iueDk9Kp3CHaVYkrj7
2OTWmkUTszLJvAH3e1VLlMqQu4nOdo5A/CgRx+q7pN5CkoRxjpXnuuWikiTHI4wa9UvIlUO
JMlj71xGuWoYksCMdT/WtYPUTR51cwrP5kUgG0jDD1rzvVNBezJkt2aePdjGORXp2oQ+Vdg
KDtPJrBvLUsZDG2DntXfTm47HLUpqe5wi6PeGMOQiA9mPIqu1jdCRkERYr/d5rqmVlXcqEk
HBQ/zqO3MD3LJIApI/I1v7RmPsInJFWViGBBHY02ulvrLfAysNzZ+Vx1Fc2Rg81rGVzmqQc
GJRS1PZ2dxfT+TbRl3xk46Aeppme+xXorp9O0C18wrfSMzdNqnAB9zRUc8UbKlJmRRRRUHS
wooooEFFFFABRRRQAUUUUAFb+nDFhF9D/OsCuhsRiwh/3apGkNzJ1If8TB/oKqVc1P8A5CD
f7o/lVOkyJbhQelFBz260hHvM3g/wp468G6BoOjIumfEGz0OC8hiJAj12MqWMY9J1wcf3h6
9uZ1jTbnxVJ4S0vVtUt9Hmh0Xc5lsnZ3kFxJGVMcKF2kwq5JHATmuO17xQdWudFurHTxpFx
pFnDZxSwTuzN5X3JMnkPz246V1snxn1m/1S71LXdHtNTub7SE0i7kWR7aSULL5nm74yCrse
HxgMM560GNpJXOQ1nwnqGheP7jwZfT2wvoLtbRptxEW5iMNkjIX5geRkeldbqXwZ1y2k1G1
0jWtM13UdK1GLTL+wsmkEttLK/lxn51UMpb5dw4B61z/iDxYvi74nDxZdWMGlfarqGaeOKR
3RCu0M2WyeQucV1/jL4qJa+P8AxTf+AYorWLVdZj1I6lveR7gRSeZFhXA2Lv8AmK46gDoKC
ve2MWT4U6vPLdweHNZ0/wAQX2n6hDpt5bWm9WhmlcxoRvUCRN4KlhwD7c1seJ9H8FX15pmk
aTeaLpVwl2YNYltWnl/fBPmMAMf+pyjABQ3zv6YrLi+K95pdzeX/AIX8P2Wh6hf6jDqd3cJ
I82+SKTzFRFfhI95LEc54GcCnQ/E7TLHxePE+lfD3StPvJXma5WO5nKuJY2RxFlv3P3ywK8
ggY44oJal1NvxB8OdNk8Ua1E1xYaDpul+HotVtPJWdzPExVUeXcm/eS2XBUc8AYpfHXhlL/
wAA+DPElxe2Ok2Ft4djXzzbFFv7jz5v3cYRfmk2qCScYGCTWNN8WBLqi3DeELBrJ9EGhXNo
91M4uIQ25GLltwYELyDzjnrTj8Xbqbw3B4Y1Dw3Z32gRacLD+zZZX8sMJGdLhD1jlUuwBU8
jAOaBWmUNQ+GN9p11r1tca1Y+ZomlwatPsSQh4pdmxV+X737yPOcD5uvBq94Fs7HUvhL47t
b+80/TI0n05xqF1CXaAGVgwBRS5BwPlHXFFx8WUvbHU0vfB9hNqGqaTFpF3e/aZlMiRbPLf
YDtDDykzjg47c55jw/4ph0bw3rnh+80ZNRtNZaBpWNw0LxmJiy7SoI5J5yKBtSaOh1v4R61
oek67qM2radeR6RFbXRS0LyG5trggQ3Efy8xkkg5wVIweorbufDi+Fvhj488PT3+m311Dea
Ukt1FAQbYyNIzRl3UMCMLuA4BBHXNV/DfxMey8TXfjS9vLO2+yaV/ZFpoCwPKlzCIwsMZJ4
2KwDszHJZeAc8cpo/jy90zSNXs57GLULnVdQttSmubhyT5sLlxlejBmZt2fWgPeY/xb4Bu/
CuhaZrqapBqumajLLbxXEME0I8yMKWGJVUlSGBDDg81dtvhje3dp4dvoNd09rHXbW6uluts
nl2n2dS0scx2/K4A6DPUeop3jf4nSeNdD/subw9BZH+05tU88Xc0ziSVQHUbzgL8owMcAYF
Yul+NtY0nwHrXg+3EZsdWdHaRhl4MYDhD2DgKreoUUFe/Y2bv4app9pos994z0SA6zBFdWs
Y853MLlhvIVM8FcbcZJOADjNa1p4CsfCvjGKz8VarpVzpt3p8V1Gky3EUl1FOSi+SojMkcy
kbhleMDOQcVj2XxKn0/xF4Y1q30C1Z/D+nf2akUkrkTx4cb8jBR/wB4xDLjBwR0rUPxeiPi
DTNb/wCEKsmutL0v+yrVnvZ2aJAW2yBs5EgViA3XknrjAS+fZi+Jvh95HibX77+1NE0fQtF
eGKWaAy3ENvK4/d2x+TdJNhSX4wCGzjpXQeNfAMfi/wCOOp6Lperafpc4hsIrW1S0lKzM9t
HyqxIRGmerNgDcPeuLg+Imnw6dq2hf8ITYN4e1QQvNpxu5srcRFis6ykl9xDsDnIIroR8dL
v8Atq41T/hELJJJrmxvSsN5PH+9tU2R7iGyyEAZQ8ZANArTPJ7y1msb+5sbldk9tK0Mig5w
ykgj8xXtng6C81XwL4et/hbrukW/iWzaVtV0O+ESXGpy7yUZDICJk2bV8vIxg8ZOa8m17Wr
LW7m5u4tCh0+6ub2a7klimd8rIciPDE8KcnPU557Vq6H4u0nRho123g61udW0eXz4L37VJH
5zh96GVBw204xgrkAA5oLkm0dDpXwk1fxKdNujr+iabf8AiA3cllp8xkRmeBj5sZwhWPBDA
AntioLH4Q6lqupeH7bTfEujXNrr1tc3Fte75FjDW4JmjIZAwYY6kYI5zTNP+LOoWN/4Z1CT
R7e5uvD8l7NG7SMouHumZpC4HTBY4ApmifFGbQrfwzBbeH7eVPD0d9HD5k75n+1AiQvjpgE
4xQT75HqXgPR9P+Hc/iiLxdZahjUlsYXto5fLkPkeay/MgIbLAZOBwfauW8NOI/F+jMUjcf
bYQVkQOpBkAIKkEEY7EVqad4tWDwHeeCrjSLW4s7m+F9bXUruJLGQp5bMApAf5Ozdxmq2pa
hodl4/fUPDlkzaPZXavaRSSNulSMjBYnkbiMn0zjtQVd7M73x18NrmX4wXGl/2rpul3+va3
PFaabOro8ETzssUjgKQiNxtHUgg4A5qna/BjU7030lp4l0q4tNOmFpeXMIkZYrosy+SBtBc
gKWLD5QvOTSal8ZL3Wde07XdW8N2d3qWl6n/aNldNM4khTzPM+zFurxBs4DZKg4BxWJafEB
Vttd0vV/Dlpq+iazf/ANpyWUs0kbQXHzYeORCCOHKkHIIxQSuc1Jvg9rMVxpUK61pU41DU5
tJaW3keSK1niXc3mOFxtK/MCM/Lk9jXndwFtL2Vba5juUhkISZFO2QA8MAw6H3FdVpPxB1T
Q9G8UaPpVlbW9hry4WDJYWR5XdETkhvLZ4yTyVY1keJBoS31rbaAC1tDZwpPPuJ8+fYDK4B
6DcSAPRc96C1zdT1v4qeA4Na8beJdT8O6xo6z6Vp1teXOiwo0MkMCwRebIo2CM7SdxVTnBz
XL6n8IbvShqMMvi7RZ9Q07Tv7Vns4POZxbGNZA4OwLyGUYznketVNW+JsuoX+uara+Hraw1
XXLEadd3STvIBDsVJBGjcKXVACecc4xmiX4oT3HjO78Q3Hh+1lhv9IXRbyxMzhJoBEsYIcf
MrYRDkdx6cUE++ti7pvwrjkt5bnVvEFrDC3hl/EcPlLIx8vcEUN8vZjyBngcUWXhLT4/gxr
3iHTf7P1fUoPLluJ5VnH2GDzQqiLKCMys2NwLEhG6daRfi1subML4PsPsEGiSeH5bQ3MxFx
as+5QW3ZUg85HU+3FNf4tSTeDJvDUvhSy8qbSl0lpEuZUVY1l81HWMHaH3AEnndgZ75Be89
zoviB4IbxH8QfEepxajpeiadouk6ZdXbSoY1USwQrlI41OfmbnA6n3pvhX4WTad4q1i08R6
fp+v+HrOC1lkvILh4t/ngSW7QsF3ZZfvKV+7u6HBrldV+KFzqw8TeZokER8Q6daabMVmY+U
lvs2svqx8tc598VPdfFeTUobvTtV8L2V9ol5aWdvLYPPIu2S2j8uKdJB8yvtyD1ByeKBe/a
xj3nhLUL/4uyeDhJpVne3Woi1ja2l3WcZdhtCMucpyAO/rzWjefDP+z4NRvrnxfpB0rS5Ra
3t9EsrrFdMzKLdVC7nbCMxKjaF5zXN6X4hTR/Hlj4o0/SIIEsLyO7gsVdvLUoQVUsfmIyBk
9TzWonjpnsfEGkX+iw3eja1fjU2tPPdGtrgFsNHIOejspBByMdxmgt8/Q0V+Fd+mvNoN54k
0m01OSWJbS3PnSm+ikj8yOaLy42+QqRy2Md8YNQ3/AMNLvTfDt3r914g0+XTorqeztrm1WW
aK7lhALqrhcICWAUvjcenHNX0+LTtqmqahe+FLO4lvrKLS4il1NCbOzjUIIY2Qg4KgBmJy3
I6E1VsfiadG03XLDQvDkGm2urxSwSWqXkr26xuqqA0TEq7LglXPOWOc4FBN5m1dfDiK68Ce
GY/DsmmXdxqurx6fNqkrzxt9okTMcSb0VfJx1ZdxLd8YrG1H4W3VjaPexeJ9HvLSz1NdJ1O
aFpMabOxIHmAoCyHa2GQHkYrof+FxR+INS0yz1TQLHSbY63ZarcXiTzOIGhARikZJCpsHCA
YHb2p3PxXXQfGd/ceEtFs/7Ok8QHWZTPI8wvyjv5IO7GxQJGOAM5IOeBQJc6Kb/B3WT4k0z
SbfW9OeHU9Nn1SC7nSa3Xyod3mBkdA6sNjcEcjmpdM+EGo32uaJ9j1Sz1jRL6wfVpb2zkaI
R28cmyVT5i5V93ygbTkkYpZPjFN9t0y6g8MW6SabZX1hE8t7NM7x3QbfvZySzAyOQfUjPAr
O0n4oXWk6TpGkroVndafZadcaXdW1xI5TUIJpPNYPjBVg+CrKcjAoG3Mp/EzRv7G8avFFYa
ZYWdxbxz2tvpspkSOIrhQ5Y7hJwd4bB3Z4wRXF1f1W7069vvM0rR49ItQgVbdJnm57sXbkk
1QoNVtqFFFFAwooooAKKKKACiiigAooooGFFdN4W8HXfi201xtNv7VL7SrQ3qWEhImvUXmQ
RDoWVQWI6kdK7Tw9+z9471fR017XH07wjobKJBqGtXSxKykZBVRknI9cUEOSW55LUjQzJFH
K8TrHJnY5UgPg4OD3weK+h9H8I/APw7oWu60+qaj8Sbzw9bRXVzDDmzsn3yLGFB+83zNnqR
gfhXl/xJ8fWPj270SXTvDFr4bttKszZR2Vm2YgvmM4I4GDhufU5NAlO70RwlBopDQWz3/wo
SvhHTZiT8tsgGPpVncyCa4VyGCkZI61l6HKqeCtLVW6Wqbh+FXNSkW00FR91pDx+Nee17x1
LZHAXN2kniiGHPzmMlq4i8YRavLgZ+Y10Ez/APFZrErZKIfzrm7n5tQkLHB3nNdsFa5zTL9
oAbK644IFOjXcw4zxmnWoQW1x3GBnFCvGsZA5NJdTuqr93T9H+bLSxLkEirCgjB5IFV4JVS
IZOeehq07ICo3Zz3pnOPCpknbhqnVVKpxz/Oq8T4chZMjH5VZRw2AzZqQNCIcZC7QOuKvRL
E7Z5571kpMEbHJFXoGU/NnFZss1oozjKnn1rStEMjgKMEdzWPHISQV7VsWkybQCCG7Vk0Wm
a1siKefmY9a0oMIxw3y9xWPbSEMATk9MmtGGVVLBiDjsayZSZtxOjIvy7McgDv8A59K0lfI
BIAbtx2rBiucKvJAJye/5VqpOAFTcGxwQTWbQ7mpDzKNpVXA5qxkNlWcMfQ8YNZ8c33XAx3
wf6VLsUkF2wuenqTSAtlSJG28seBk9KnQ7IwGBO31HXiqqMAcb/lzgc/zqQMzKVYsvpxg4z
QBZhkOwnAyCN2fyqWIorAO2ck5Q9vX2qHeSgKnGOM45NSKp4k2ktj7tQBOArTowxtzwAeP/
AK9WfORpGMik4HbnHuKqxAKpJyMHIP8Adp8bGKMKPmBbJI680DLKyMqhAAOeeetTiR1Ypk4
A+90/CqIZmBwQTnkHv71MXLvGyYwpyM5FAixu3KrDgH7zKKepKkKWJLZJ75FRRl2DIsm049
ePyp0SAAMzD1OBQBOH3yLE42hASBVqOUkqucZGemaprMoiLbRkAkccikRnC5YgY9PT3oA00
uNpKjBDdcH+VOeQrHtQ4PbBGKo70aEspBKjOaI5QJSWyR93p/SgC75oU7mA5wcjj8KdJNEj
DcPm+uQeelVJX9XBUnjH+NRM5dyq43MMDcOBQBppcgYjfKBhyT168UpuUDKPN+Q8/XtWWJ/
vlZMEjI3Hj/8AVWe1+FPzkDnI57mgDpTcRk5+9LjdmonvjHvKHPrz+dcnfa9bWMQkZsEcYz
ya4fVfiKlqCkWCScfSmo32C56pqGuJAVUNnH3h1rn77xhZRK2bgAkYAOM8GvGdT8b3c8x/e
fK3Ug1hXWvJMWkLiQn8K1VLuTzI9I1Tx3czTvHZNtRQeR0Nc3HrusXiGVMhScbhxXMaXc3t
/MY4rTcD7cV6Novh+RvKuLyMb06QqODVNKIrtsg07Tb/AFFPLlg2q3O4n9a39P8ABtpbyAz
KrN1cY/KuhtjEuWJMRX+EcVejmQHKEksMc1i5Mv1KdloOmWkbbbdRu5B//XVk6ZBFEdhUZ/
ujkVYilbLFiQOMH8anbmMMycdW96kDBl00CQiZmaNiMEVV/sgqZAsYmjB/SumxFMAGQoyjI
HrUG9ASioCOh47UXA5keEbKT94w99m2tBNDS2ctBGFU47YNbCunGzkAcnH5VOCd24EE45OP
8+tO7ArWweIlecHGcdQc0sq7EYkBSW4Jq5sSNeBk+np+NRSKhQErk4wB2pAczc7S+5snkjI
/wrnNSthMucZHUe9dXc2ysrbA2SDkZ5JrDvLfacuMA8cGqiB5ZrFvL5zKBk88+lcywZ1MJb
5l4xXouu2rx5OAQfavPr5FW4wnyN/OuyDujJozbyABlmtSQwHzA1jTRLcN9zy5CeeeTXSeb
tI3jmquoael2pubdtrr29K3TZmznZPtFjJiTLxGubkIMjEDAJNdg0hKNbXIGQPvVxxznmui
mcdfoFaOj6i+nXJcfdfAas2lHWtGrmEW4u6O6uil5bfabZs/3lHaism2aawQTLkwSKNy5or
lO+5lUUUVoSwooooEFFFFABRRRQAUUUUAFdHaDFnCP9gVzhOBXTQDEEY9FH8qpGkNzE1L/k
Iv9BVSreo/8hGT6D+VVKTIe4UUUE45FIR2MPgHWbTUPDo17Tr63s9djSSGS2gMsiK7MqnZ/
EflLbR/DXSw/DzRdPn8ZabqL3d9d6H4eOpwXKq0EEs29Fyisu54wH4Jxkqe1auhfEfwnpd/
4R1hrzUor218PyeHb1YbVWayyJAt1EzNiQ/OPkIHAYZ5FUE8b6aI/Elpq/jO711bvw5LpNj
O2neQsTtMsgQID8qfKcn1boaDBuTPOn8MeJI9CGuvoN8ullQ/2owts2k4DZ/uk8bume9VtL
0nVNavRZaRp89/cbS5jgQsVUdWPoB6nivXLj4i+E5PFeseNVubySa/8OHSItCa3OyKVrdYC
pfO3yV27xjnOBgHJrivBviDR7DwZ4w8L6rcTWEmuwW4gv4ojIEaGTeYpAPm2PnnHdVyDQWn
KxqeFfh1cav4e8dW15oOp/8ACT6LbW0lpaKpDFpJlQho8ZPynIOcd6zPDPgC91XxleeE9eg
1DQdQghLs8tm7rasMEGdQNyoQcBh3K9jXaal4+8Kal4Z1PwzDq13bY8P6fpEGpyWrZvJIJz
K5dVO5Uw2xc5OFGavxfFrQZdOu/DbavqFiv9i2OmweIfsS3Ekz2zu5EsLHPlP5mByWGxCfS
gi8jzXUvAetLb61q2laTqLaPpl99iL3cPlzFsMcsg+7wuSO2R1rF8Q6R/YWtyad5s0qrHHI
Hntmt3IdA3Mbcjrjnr1713N/4s0TXfC3irTde8Uape6rc6hbX9pqLWYzemOB4trjcPLHzDB
5+VemeKo/EjW/Dvi7xjq/iGy1e4LG2s47aOS2INw6RJHLuJPyY2lgec57UFRbvqO8EeF9B8
VeA/GQ+zTv4p0ay/tKyCzkJPArATApjlkX5hzzk5HFTWHhDRLrwHoTXVvdwa/rMl1cQzQJJ
cBLOFcBzCo/ikDIGzgBSx6VgfD3xR/whnxC0jxA6GS1hkMV3FjPm27gpKhHfKMfxxXYaf48
8PQfGx9fSW4sfC1jY3Gl6dGsZd1tvs7wwgqCOSW3t7lu9ASvfQ8/s/C3iS90h9atdAvrnTI
gzvcRRHYVQZcg9wB1IyB3rqviJ4DfRfE98fDGjX76BZ29k0lw5Mwikmt45NrvgDJLnAx9BV
3Xte8HeJ/Dnhq4bxHqeiaromjf2S9hFZmSKUoGCvFIGAQSbvnDDuevSt74hePPBHjnRRZRX
l3pd3pkVs2n3UFuwS8cQpHKtxHn7ylPklH8OFI4oFzNvY8o13R10PxNLpIkmmWNo8NPbtbu
wZVbmNuV+93+veu8+KfwztvBOsSa34dk/tvweLo2zSbyXtJ1+/bTkAFW4O1v4gQRzWH8SPE
Ok+LPi1f+IdNvJDp929u3nTxFXXZGiMSvJ6qT+Nbk3xLg0f4seItZ0ljrfhTxBOx1DTLyIo
l5A5yUZCTtdcna4OQcEdxQVeTMTxP4Qlm+IGq6N4L8P301rY7F2KzTtyoOSxA5JOAPbjJqW
68IW8vwr8N6tpmmXr+IdQ1m70yaHJcv5SRsqrHjKnLkHr0ruW+J/hyX/hK9L0nXL/wzFd61
Hq2m6ktityZEWMRrDMh5BUDcrA8HPrWfp/xLsrLTtFeLxBLLq9rrupajc3d9Yecs0dzCseZ
EB+YttbcAcgNwcighOR5xH4M8XTatcaVF4cv3vbaNZpoVhJMaNjazHoAcjBzznimWHhDxbq
l5c2WneGtTuri1kEU8cdq5MTk4Ctx8pPoa9D13xd4B1Xw7r3hPRTceHLC/uLK/WaOKSW3aa
OMpLCEJMixbnLICTgjBHIxN4o+JGg61oXjLTtPvLy3bUotItLOSRGVrhbRdsk0uD8rPwcc9
ADQVzy7Hm1t4P8V3esXmj2/hzUJNQsDturfyCGtznGHz93njnr2pknhXxPFBJPNoF/FFHci
zd5IGUJOTgRHPR8n7p5r1Hxd488I+LLPxToS6vdWFvqt/Y6lDqLWjuZTDbCF4pUB3dcup5G
euM1LL8WvDl9461s6nY3d94YurSz8pJFAllvLKNRBOwydu8qVYZJ2ueuKAUpdjjtH+GWtSW
Gv6n4k0nWdOs9HgfesFi0srXAUERsDgIoyC7E/KMcc1wAPy5/Gvb/AfxA8F2CDV/Et5cQ6/
dSan/aU7Wj3TSi5iKRtEd4WMAsxYYy3HOOnlGtaJFo2naNIt+LibUbT7W8ITb5CF2VATnks
F3ewI60DjJ31Ow8bfDu7srbTNY8J+HtWn0J9Fs7+6u3jaVYpZVJfLAABQePQd6z7L4d6q9l
qEN7Y6lHr6RCWz0eGzZ5pEyN08mcBIQM4bkk9sZNdla/ETw/peu6N4kttau7l9P8Lrosmk/
ZnRZ5fJaMqzE7fK3NuJ6nb071F4l8RXWmfCPRLfWtPktPGl1YvoouHcCRtIVgyMy9QW/wBU
CesanHBoJTl0PNpvCHiq2u7yzn8O38VzYxLNdQtAQ1ujdGcfwg9ifUetdV4T+HWpL8TPC+h
ePfDeq6fp2s3IhAcGBpB32sQenGR157Vb1T4jWGseCtKtL+K6/t2c29jrl5G21rqxtm3QhT
/fIIBJ/wCeKV2v/CwvhrY6t4Yl0vULhLHRvEk2qeTHpjoy2rxqFBZnYySAqASepJPAFANyt
Y8y07wLLeeD/EHjG8tdSttKst6WX2W0aZZpN5HzueEjTozdckDFcvpWh61r101toml3WozL
gsltC0hUE4BOBx+Net+FvFvw50Xwtc2Ut5NFqF5pepWF3KbBp3keYt5LRsXASPbtyoAO4kn
PbnvhTG0ml/EOJ72Sytz4blEk6ozBf30WMheTnkfnQUpNJs49vCfihPEUnhyTw/fprEY3PZ
tAwkRcZ3EHouOc9K6Twx4PgmtfHNr4l0y9tNV0PRX1C3jdjFskEkajepGWBEmRyB9a6q++J
XhzUPDV34OkvbwQnw7a6MmutAS8skNwZiHTO7ymDbMcn5VJGOKSb4geFm0i+0oX1zM0Pg3/
AIRyC8kt2DXk5nEu4jOUjUDYM84A49Alyk+h55eeDdXTW7XSdKsr/Ubi4so7zYbJ4XVWXLf
K3O0HI3nAPUU2bwjqdlpGoT6haX9pqFndQ2zWclm+D5gJB8zoG4GF6sDkV6ZfePvBesWes6
Ff6xqNvbavoml2Y1OO1MjwT2i4aN0LAtC59D2BxxWTovjHRPDfha80jTfEt5c3ia7pupWd6
9mSqrbq4dtjE9C42qeoXnHFAc0uxylr8OPG11eXlkfDt5BPaWb30iSxEHy1ODj1JPy49eO1
bHijwJ5Ph/wneeGdF1CWe80Z9R1RWPmGF1nkiZjwNifJ+FdPP43+Hlx4ivmQS6WmtaBdafq
d3p1o/wBnW6klDrLHA77lBCjcAcbmyOBRdeOfAurfCzSPAN/d3VullpbKuqW9syzJdLO8iR
SKD+9gZZOQfusNwzQF5djy3UPCfijStEtdc1Lw/f2mmXe3yLuWErHJuGVwfccj1rFr2nUfF
HgK7+GmseFdAnnhvNVj0vyIHs2aRriHIlEs7OdwZnJXACqoAxXlXiLSoND8T6jo1tqC6hHY
ztbm5RdqyMpwxUc8ZyPfFBpGV9zLooooKCiiigBaSiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigCSC6ubG4S7tJ5LeeI7kliYqyH1BHSvUJ/wDhbfwq062NwLmTw5qUMdzGtzB9s026R1
Dj5XBUH5hkcEGvKyMjB6V3mlfGH4j6LdNNbeKLiW3eNIZLG6AmtHjVQioYWBTG0AcAUEyTO
i0bx38PL3w/4h0PU/DEnhK58QW0VtNqGjEz2ybJVlDfZnO5eVwdr9DwK5Hxx4U0bwvHoT6J
4pg8SQapaPctdW8RiRCJWQJtb5gQFGQe59Oa9Z8K+DdO+NDb7j4Uan4Yu5D82vaCBHYkn+J
4JyFx6+W34V5R8R/AL/DzxSdDfxHpOu/KX87Tpt/l842yL/A3tk0GcXrZHG0UYoNBqz2rQd
y+F9KRgMSwJjPtWj4pyLSC3zhkXcKo+F1M2l6PC/3FtkI+uKo+MtURLu7AOBDHsTnqcVwxV
5nS3aNzzGzuml8VPOecueazbufN/KQARvPWnaVNt1aMkbi5x+dV7obbibPBDmu9I4r3jc1L
KRv7OvTnkKMVXhkJ+d3z7d6dYk/2XfnPO1azQzsOBUxSuztrztTpej/Nm0t0iKeD9amgutw
2sxPpmsIPtPJ/OpBcsDlTzVcpze1Ominjj5PU9fWni6DSoFX8652K+YE+Y2TUwvsMDkY7VL
gWqiZ06XZEgBTPvirsNwyYdmBrmV1FCuMjcepzU0NzvcMW/AGocTRST2OztbmRpM7VPatWO
V1AfCj1zXE2t88cvzAhfc9a24L8SL97I74PSsXE0TOstpgwyQQDxnPStNDtBZTwe/U1ycF6
d48vO30q/Bf4bO7LN29KycSkzporlE56jOelX4Z/LcYJ2nkc9q5aK9EvyvwV5+tWor9d+Ty
fzrNq5VzsI7shQh+8eh9KvrcruUeYzDGOtclHfqYxhzkc4P1q9aXfnKCzc5qbDudSs2FRgQ
STnNWEeN9zyA7QMZrn4rlm6DA784z9Ksx3LGQJJ9xux7e9QM2I2JXLMOvy8dD61YS4UEIzf
MTjBzxxWMbwGZRuLBThfT61ZilD4yMnqB0OaQGurb14Gc9j0PtT0KBRvDZI6DsPaqYuMxj5
tvQcc4H9KkE+2RDHtwRwRyP/ANVTawFuFfLdk+YDv7/ialhbzH5Plnvu71X80FuSQenJ609
ZEZNp4I/iHpQBbeXDbVdXA+8R1H/1qZn5eAw/Hp+FVkkLbyE5GcEcZ/GnwTKH6YyMHmgC0T
8gXkktk8Uxm4bap6c46fj/AJ70x5RFhskAccjgVC04MhJcAn0HX0NAF6KcJEVjyAARg+tM+
0hsqHIbHUt7daz57iGKEE7cjkqD2qleatbRoXyDgAkA/pTsBsvdESAxzZPBYdVxj+tVbjXo
bKPdcMpfJUgYOBXCav4xhhR0hKhyPWvNNW8X6g7uwl3ueF56CtI0nIlysexav41ht4JI4yq
uwyOelcDqHxGWJWQzLvB4wa8pvNXvJQzy3RZuoXNZcFpc3ZMrIXGeT6V1RoLqZubPQdS8eX
V44Lneo6gHisCfVzeFpEGOehHOKzRYEpzkenbNa2mxWqRkEDPr1rTlitibsjtS8sbSsjMR0
zWjYWRdxJdFEQcnHas2bWYBOYYmUIhwSOM1dh1uKCVLeZlZZV2gd/rSaY0z1Hw7BbW8cJj2
PHLnB7n2rr4ri3SZIZHaMvkKCelecL4v0rT7KO22qiIgIbI4PrWdaeMI7q/N7LMrwoflO7r
XK4SbuaKUV1PaVa0ieTbIGdh1xkAVMJY8COSXg8KVHT6mvEl8dSX+rGOG5WK2TmQg54rVj8
dvPeC3sZA1tCvzS9MmpdKQ+dHryylSFLDAHykHGfrUsd/GqZaQYA6kdRXm9n40s9RO1XyB8
pwe9aP9swqR/CvUZPWs+RopO527XqSptWQ46gE4zTTJvBdXHB5xXEJq4ZjtPBPBB4rQhvXj
AiSXII70rAdPFOQzFEyM7hnrmrUbsR8yZXI3AdawLeaSQRtt+vvW5bKAEwOMZ59KGgL8W0x
gE8g89x+FDAbXK43Z53cimcGFuRjrtHf6U7cXBYg7h2HNIDOuGUyDah7kY6GsS8idEJkOf7
v0roJjtIxjJH4k1j3yCIEFycep5P8AnNNAcdrNos9sJFyrDsxzmvJ9XhlE8nGWDYzivZb5M
wKFU+oJrzPWIv8ASZQ65J5z61vSetiZI49HJJRs7j3zzVS4NxDl1PTnk9avTx7HMsZ+YcVR
uJnMTOV3MB0xXYjFkIvLK7BglQJKRt3VxcyGOZ4z/CxFbcrearMpCOKx7os0xZhyRz710U9
GcdfUgqe2gM8wXOB3qCtJIGgt47gHn72K0bsYQjzM1Y5xgRzqCvTFFZrzbnDtyD6dqKxsdy
aRFRRRTJYUUUUCCiiigAooooAKKKKAEPNdSi7Y1HoBXL/xKB3IFdV0qka0zA1H/kISfQfyq
pVvUf8AkISfQfyqpSZEtwoopQSpBXqDkUiRuV9RQSo5JA+te06zrnhub4dReObG30mHWdQs
E0CbSlto8QXSPukvFTbhd0W0hv77t6VX+D1rpOoaRq+nXUUenXs1xEItdlhguYrRQjkxTRS
nIibGS6cggD6hnzu17Hj+RkDIyaTcv94enWvoTRbLw/8AbfC1tFb6NL8PptDaXXLuZYfMNz
sfzizn94sqvsEarjjbgHJp9lpy6gJdesLTRLnTrnwQ0cMh+yoUv0Qb/wB2cfvgVY5x0Oc0B
7TyPG5fBeuQ+EV8WSC2GiuqhLoTgh5SxXyQOvmDBJXHC89CK5wMpGcjivefFel3Q1C1tPCp
8Ox/DqeKz+zXc5t5BAx8sPJMc+b52/cHHdcjpXVa5puhWWpeGdQ1TRLPWJ7S81OznNmLCCd
1EatbzLCh8ttvzOiPnOACTkCglVO58ublxncMUpIABJAr33V/L8LaT4zvdMk0DXdUh1DTFt
L99Mt/M8t4maRfJOVDglA+0EBifWrHizTtH06+8Xn4dadpEviAa/Eoh2wzLHYPArAwJJlNh
mLByOg2jgUD9p5HzyWAIyevStLT9D1XVL6GysbNpJ5oXuI1YhA0aglmBYgYAVvyx1r6Ek0/
wNJd+MtI8ODT9LVJnmGsCGC6sSy2amW1Ic744/N8zy3TPzEDnAqlZQW2teJPAFxewaLd6HJ
4XaJtwtwUu47aXIYDDKyybMbuMkY5NAe0fY+dtwxnt6mjcvqOa774TSabF4vuU1jS570NYy
xo8CxSTWchKgTpHN8kjLz8p55JHIr0TUNPi0+JrPwdJ4d1/Wx4jlh1m5FtAEktsJ5IWN/lS
AjzN5TowIJ6UFOpZnz9kDPI4rf1Xww+leDvD/iRtRtriHWzcCOGINuhMTKrB84GSW7ZGK92
j0fwjf8AivQJvClto154b07xfdwXnmtCuLNjH5Qcvhni+aUKTn88UllY283wxttKE2lReMx
Nqq2MN+sD2m0zK8ir/BHMVUGNmG3AYDkigh1D5ryM4yM+lAIOcEe/NfQGnXPhy0h+FuieJN
O0Oz03VopI9fkNvGH3JdOYhJIMtHkBNxBBKsc8dLXh2ysri90U/EHTNBh1IeLIILOFI7dUe
ww32gOqYBgX5Crt3zg9aCvaeR86bl9R+dbGg+HNU8SXF1HpqQrHZwNc3NxcSiKG3jUdXc8D
J4A6kkAV79oeqWNz/wAIjPfaF4ZaabxTdaVeb7G3X/iW/LjcMDaozJiTg/L1rB8O3Xh2fwX
c32p2ljbXPgHUJZbm2MCbdYt5Qy28UnBEjLKAvP8AAxPUZoE6j6Hg+QVzXQ6p4Xk0rwXoHi
d9RtriPW2uBFBFnfCIWVWL5GOS3bPTrXRfC8aRrfxWWTxIunk3EFzJaxXSrHaNeeWxgVxwo
Tfjg/L0B4r1fTLdLi28GS/EG00STUbK31aKK1lmtoYGvm2tbLMsZ2jdg4YjGQuaBynZnzTF
DLOH8mNpNiGRtoztUdSfYUwEPIivIFBwNzc4Hr9K+hNOvL+fW/EOly+HND8Pa7deF5YbeJr
i2lN5KJ0IZ2IEYcoG443BQTmqetJpsPwzs4vDvhPRNZ0660ci+1A3kSy29+WPmOUwHDq+Ag
B2lSAAQTQL2j7HknjDw5J4Q8WXPh64vYbyS2SJmmhBCPvjWQY3YOMMOvpVRNF1mf8AtBzZy
btOgFxdCVgrRRkqAxDHJ+8uAMnmvevi1Ba3Wl3d34VOmTXNpJbPraXIhkum/wBHiCPAxzmA
bCGRfmDKd3BpniuHz/GXxI1K5h0W6jOirfaLcR/Z3YHzIcFNv8RUSDDAthSMYFBPtGfOu5f
UUpIHXivatcvNG1Xwrb6r4WsNObXfGiW2mDR4LePNhPF8s7xjH7vzSY9pGP8AWP6VwXgaw1
o/EK30zTIdJ/tDdJbs2reU9rCMFXd9/wAh2jJHXkDGaDRT0OR3qOcinCRkX5JCgbsGxmvou
4sruTxipt7HQtIg0/TJzaCK0sJLrV5EaPfJs5ijZi2VDZ2orYBOSda40PwqPHHizTLK20/R
lupbe7t9bRLS7tYENnveCaMn5I2cMd0fRsDGMUE+0R8/+JvC0nhmw8P3cmoQXqa3p41GMwq
wEal2TadwGSChz2rnMjbnIA9a+jdMi0WWHwgl9b6ffaxbeCmGl2l3cpHG159qdthZsqsnlM
WUP3I9qofZW1LR/EtzovhrQdG8fRSWZFg80ErC02MJZIg/7vzWbYXAGQOgGTQHtNDyWbwss
Pw1tvGq6vbyJPqLaabIIwkjZY95YsflIwR0z1pB4WkPw4bxqNQhaBdSXTWtQreYrmMyBiem
MDtk16vBrOraH4Ks5rjTNAk1F/GBN1bC3gnijQwRq+yPlVUncpKjGcgEVpalo2jiPWPDuk3
ul6bp7fEWNrZ7h0kt4rfymCyFc4aIEgf3TkAmgXOz5zDKQcc10HiXww/hq20G4l1G3vF1rT
11GIwBsRqzsm07gMsChz2r0D40WEUek+E9SNpaQ3jx3VtdtELVJXZJjsMkdsdqnYRjjpgEm
uq1Gytb74M6HaaJNpzeLIvD8Xn2+oLExNqs0pZbZm4ScFwWBwxVl296B+00TPJm+G/ixLKw
v47a3kg1E/8AEvdblAL392ZGMeSMhAMNnGG+XrxVHX/C8mg+HfDWtyajBdx+ILaS5jWIMDC
EkMZVi2MnIPTj617da3ukyfEzwH4ZvNG8PJoVxotveXy/ZYQqXQtpNxL/AMBDhMrkDOMjNR
WNtaX3wV8M6dp91p8fjEaTdpbRakkTwmL7XI8kal+IrkjaVLYBXIGCaBc7T1PnTIHejIPTB
ruvhzd6bF4gvPCniGC1jstcgk0/7VcRIW0+4YERTByCVCvgMQfusfQGqvjvUre68Zx2GlQW
klro8cWnxNDAirdvGAskrbRh97hjk9sUGnNraxx24f160FgBkkV9K+J9TtrK0+IbaT4f8MI
2k3emzaKiWFtJ5auuJinH7zjbnO7HoKnvLHwvp3iDxrN4U8N6Lq+upqtvLFYPcxRJ9haFS/
2cOCjAzFg6ryB04zQR7TyPmnyJ/sn2zyX+zh/K83Hy78Z259cc4qHcCccZr3k3P274aWY0z
TtBtFtPF9w99pe6CVYIHEIjRd/zSLneoIzwCM4FWvEzQ+Irr4peGdF03QEl0q6jbQ4rWC3h
drf7R+9McnG/5dp6k4JxxQHtPI+fQQehzRXpvxY0O5m8cavqWlaZZRaPY2dlI7WDxeTGska
AH5DjLSb/AHzntXmVBpF3VwooooGFFFFABRRRQAUUUUDCigkDqa9A8H/Br4j+N5In0jw1cw
WMnJv71fs9uq/3tzYyP90GgTaW558+dpx1r6b0rx58MdBl02z+GXwkXxf41ktIPOupImkgS
fylD+WnJwGznAUZzzXz94u0RfDHjLWvDqztcjS7qS181k2mTYcE47dK9S1X4gaz8JdLt/AP
gB49I1FbaGfW9XWJWubm5kQOY1ZgdsaBgoxzkE5oM5a2LPxO1z9o/WNNku/Gmm67o+h45t7
S2aC2QejbOSP9414WAOwHPpXpulfHz4vaTfC7Hja9v1/jt9QIuIZB3BVh0Ptis/4mQ6Re3G
ieNdB02PSbPxLatcTWEQ/dWt1G5jnWP/YLAOB2347UBHR2aOCpPxoyaD0z2po0Z7j4OK/2R
pzSx5C26MD6cVwvj2YIkhUndNL+ldv4ezF4EtbnOD9mUD6V5Z41uvN1SOIOW2Lk/U1y01eZ
dR2gc9YuE1G3Y9nBqe9UG9m29GfjNU4jtnjYdQa0tRwLouT2FdnU5ov3WiexTbpt6CB91f5
1XWMDoowe1WLHnTbwjrgfzqFfujNYrdno1UvZUvR/myOZLfB+Vt1UipJyAQK1R6FRj1IpzQ
Lt524PatLnG4XMcxv6Zpp3jqMYrXAiAGV5FQyNGR9zOKaZm4GeJGDA1YiuSGG44oeOJhkHB
9KhaLbjDZpkJtM1EvyON2a1LXUSgBUjB965QHB5p/mnpzScUzVVWeiQantALSLz1wOlXxqE
RdSsgJz0rzaG/ljGA1Tx6k6kspwxrL2Zsqy6npUWoKJSAPmxxg9KtwajuXGOa8vh1iYTgg8
+tbNvq5ZQztk1nKnYuNRM9Ht7x2z5jAA8kZq1HqGwiNWyfXvXC2l+vDeaxB7Vej1BvPRg3X
pmsnE05j0CPUfuIz7TWgmqIBiRiTngiuEh1EMxUgM38qtxX7IoDYckdc9KycBpndQ3gXEZY
LnJLf4Vq2lySW8uUkqMGuBTUlVUDHA71q2WoI0jGNgN3FQ4l3O5MrhlUE7e2D71eSRBkAHn
oDwK5q0uycFiG29a0o51CEkAZ6DOcn3rNoo12kBVMDA7DqKRJSI1YgfNwTjIqqsgkTIIweM
f4U9peMckY6E/0pWAsLK4GQ4HY+4pZLqHzejEDnLDOPx/rVDdx9/B29jVKXUF8rDnB3c4PW
iwGtJexrGduGPXDHFZN5ra28a5Qr7g1iXOrpGxWEAk+h/nWBfak0/O88deOlWoiubF94hYi
Xb820dc1xl94iuwXfeAhH3c1Xvb0kttLZ6nFYkkctzLvKkDOMmt4wXUzuRXOoTXkzNyFHrV
OO0laQt94N146VtLZQxKFYck5NRXN1DZW7SbgsTfKO1ap20RLMo6XbRZlnPzt09BVK81qzs
/3Hcf3KxtZ1+a6l8qAlI14z61z7MzMWYkk966IwuveOWdW2kTcuvEMsrjykKqOnNUY9WvI3
ZlkPzdRVCitOVGHPJ9Sb7RKGZgxy3WkaeZmDNIxI6HPSoqXBPQUWFdkrXM753ys2fU0guJl
TYsrBfQHio+M80p2fw5/GmK5LFdTwgiOQqG64PWrMWr30MZSKYoD1x3qgQQcEc0UWTGpPud
noXiyOwh8uSMjnJb3rs9P8Sw3aB4pi5Pr2rxlRuOM4rb0N5xeKquVUHkjpWEqSZ1Uqz2Z7R
ZaozOQr554FdZps0u/LAsp4PfFcJoQt5ZMiUMR1xXoWkRpK5EWduPyrgmrHYnc6ywTfsQBe
B8p6kit6ANsUMQxI5GKoWduEiEjdWwMdCRWrGgRQwPzKOMjgmudlk6ht5OCpxnfjp7U5cpI
FXJDf7VNjUGRjk7SfXJqTYq5OeAec9R+NAFS5Uqm05Vh3Ucc1i3aRtDjIBB65rcm4WQujE9
QprEuCjjcR/+v6fnTQHN3qsm8gAY6YGK848QMwlZ8Y59K9MvA3IZQw6AntxXnXiSEmZkxuz
6dq2huKRxjbS7PtyGHFZM6kO4xk+lbZU8KeAp7Csq8AWV2z1FdkXcyOKu2aK5fGRz0qJmSa
EKRiQfrUk5LX7bumajnj8mQMBwa6VpY4ZLUhiiVpdrttH860xdlZPKuFHl9vpVGZA371O3p
T0H2iHGcOOlNu4o6Gi9nEIWkgbeh5orLhuprYlCTtzzRUlqSJKKKKC2FFFFAgooooAKKKKA
CiiigB8fM8Y9WH866euatxuu4R/tiulzVI1pnP6gf+JjL+H8qq1Z1D/kIS/UfyqtQyJbhRR
QTgdakkfDDLcTpDBE0s0jBURBksT0AHrVjVNKv9G1W40rV7OS0vrZtk1vKMPG2M4I7HnpXq
ep+AdF0/4aT+IYre60vxBpP9mzTQTaglw0y3J4dolQeSDgMoLE4PIFdR4x8KeDrrxT428d+
OtVu47d/En9mJHaq3yHyhI7sVVucHCg4Bwcmgy9oj55wM5wKTapOSATXc+DvC/h7xJ8Z9O8
JG+v5NDvtQa2iuVQRTtFzsYqchSQBkfWuz0P4aeDfF0Xhu80qXVtKtbi51KDUEmkS6lkW0h
WbdCFUfMytjbg4PTNBTmkeJ7VJyVGfWgKo6KK9g0jwj8LvEeum20DWZ552siYdOvbj7FFcX
fmhREtzInGUJYAqMsNueajvfCOlR+FdF02Hwjqp1q78S3mmPEtwpn/AHZhAiPyYLAMR1A3E
t0OKBe0R5PFDLNKI7eF5JOcLGuSfXgUj28qRRPJA6xyjMZZcBxnGV9RnPIr3m3+HHh+HW9H
17w9cahp62VjqOqXVvaXyXc/mWTqNkMuxQWbcM/KwADEZFZI1qz+IFj418RD+0dNltPDRL2
gaFrc7J41WOPEa7EG5WwoB3Z5waCXUXQ8p1bQ9V0G8js9a02XT7l4knWKddreW4yjY7ZHIq
gQDnIBz196+gdb8N6V4g8X6VPrum3F1ptt4Y0OOS5TUFs47dpYlRSzFHLk87VUZJHoDXms3
g/Tbb46P4BmurltPXXP7K+0KFEpTzvLDc8ZoKjNPc4uOKS4kEUUTTSN0VV3E/hTltZ5fIVL
aR/PO2HCH94c4wvrzxxXs1j4L8FXN8L/AEKbX9KfRPFNtot1M08cjTrLI6pNEQoEbqYySp3
ZBHNXPFt5puu2PxEuNNudStW8Pi0smhkECw3G29MYZURB5Q/i2r1YkknNBPtOyPFNT0nUNG
1afSdWsZLPULdtktvKuHibGdpHY4NSafoWs6tqcelabpNzdXssiwrBHGdxc9Fx6nBwPavc/
G/hjwp428f/ABEjhl1Cx8S6WY703k86Pa3IZoo3QptBQgyAg7jk5zV3X59C034g+F/CFp4m
1G61rwz4js7ZkltPL+07XVDNM+wZddqqhJb5OM+oHtD51urWeyvbiyuojFcQSNFLGequpwQ
foQRUAVQCAoGfava9Y8KeCPEVzdatYrrNlcjxkmjXzTTxy+ek7SHzUAUBCCp4+YYI5p8Xww
8HeItROj6Bd6lpl5beLE8PTTXsqTLLE/mEShVUbWHlEBcnORQNVIniJ5/ka1bjxBqtx4et9
AedU023fzBDFEsfmPzhpGABkIBIBYnAJxXq3hL4d+CPG2pE2SatpVnZa7Bo91HcXCvJPHN5
gjkVtgCSBozuTBGDx0pPAfgrwjqOpeBrq/027mbVvE8+lTQNcjy/KiCMvGzJP7wBvUL2zQH
PE8WwPSnRQPLKsMELSSNwqIuS30A610toPCkvxGii1y2vbHw9Ld+XciGYebChbBkU7cYHXG
OgxXqFh8JtO0zxhHo19cajaazbzX+pwtYzhnksLVS8TQgrkySkHa2cYUtg9KCnNI8KMLpEj
tCyxuTtYrgNjrj1puBu3YGfWvXY7/RfiXrz69qegXsenadZ/wCloNQitLW0BmUK4cRYG4uc
qELM7Z6GtCb4U+G4dV8aaRp0lzrmq6Jf3EUWnC9S2uBaRxbhOilSJ2B+8qkEBScc8BPOup4
lgLjAxjp7VZu9NvdOMC31pJbG5hS6h3rjzI2+649QfWqjEiPJz0z0r6D1zSIviL4ZtfBtqk
EHinwfptlLZsQU+1WEkETTq2f4onfzP90t6UFSklY8SsZdZ0GXTvEVoj2xZ3NpcsuQzJ8rF
c/3d3Xsaj0XQtX8SavFo2hadNqV/PnZbwjczY5J/Cver7QtE+IelfDTRNPaay0Cy/tmBJIE
BkmgtgshZc8GSTBPPdvaqPws0Dw9ceKfAnjzw/BeabHJ4gm0q4sri4FwcrbGRZEfav8ACSC
COCBjrQT7Q8P0zRtS1jVodF0nTpb2/nk8uO2gTc7t6ACqkkbRyvFIoDIxUj0I4Ne7eBNF8J
t4s+HPi/w1FqVpLL4p/sy6gvbhZt5QI4lBVVxuD4K8gY61iaR4D0PVvBWsanqVnd2epmz1D
UrG7N8m25Fu5yFt9hJTgqXLDnoDg0Aqi6nkRC8ggc84oKqcDAx6V3fw30+HUYvGQku7m3kt
fDl3dKIghWYJtJR9wJAOQcrg8dRXS+MvA3w68HxSaBda1qcviWC2tLjdFCxiuDKEaQDKhQg
R/lcMckc9eAbmk7HkGAO3tRgenbH4V6/458BeCtFsfHNtof8Aayaj4Tv7aDz7qeN47uOYlT
8oUFCpGepzntWD4T8P+EJvh3qvi/xJb6pdtp+q2libWzuEhDpMshLbirEEbD+lA+ZWueehV
HQAVMbW5HH2aXlPN+4eV/vfT3r2y/8Ahb4A8LSa3qHirXtROkW+vvotuYIyZERY1kMjlFYe
ZhxtU4B2nmnS2Fu/wWW20S/m1/SLefOoyJNHb3dghutqRPEUMnkMNr5DFRI3TjkJ9ojxSbT
723sLW9uLOSK0vd5gkYYWbacMV9cHg+9Vzg5yOvX3r3/UfCvh/WfitrWgXmh6hH4Z0G/TSo
G/tJLaG0M0+BgmIlmYliEAJJBJOBWDdfDbw5b6F4pbTZpdb1bRLy/juLRb5Le4s7aBtsc4h
Zf36nBLlT8vpQHtEePfWnIjyOscSM7sdqqgySewAr2u88HeCdQ+IbaTNpupWNjY+Fk1U/ZZ
0zM6WSTYJZOCSTk85PpVnQvC+iadqWneJvC1xqGlG+8JX+t2qyvHPLaTwGRDtkKjrsyGChh
k49aB+0R4zquhavoM9vb6zps+nzzwLcxRzLsZo2ztbHUA4NZxVSApAx2GK97+I3hq1n+Gfh
3xtfW1zqk3/CPaZZp9luQBYu0bHzroEE7XJwnTJVskdDkX/wAOvCdl4p8R+Ck/tKXVfD+kn
VH1IygRXTJEkrxeWF+RCr4WTcTnBIOcUCU1bU8c2jrgZpCoIwQMele06j8MvCsb29/YXF5/
YviE6dB4eup5xlppyVm875cEQlW3AY52j+KsrW/BXhNtO8fJoUOp2d54Kmjjaa8mWRb5TP5
DEqFHlNu+YAEjGR2zQNTTPOItSvIdHuNIim22dzKk80YA+d0DBCT7bm/OqdA5FFBoFFFFAB
RRRQAUUUUAFXtJfSU1m1fXYLqfTA4NxHZuqTMnfazAgH6iqNb/AIMuPD9r450i48V2/wBp0
KOcNew7S3mRYOQAOcnjFAPY+iNG174c2eiw/wDCi/DvhubxEyfvF8WzEX6v/wBMvM/dOf8A
dcfSuJ+Lvif4lX/w68Lp47vNStNTmvtQW5tZFNspVfJ8seWuFKgE4PPU1x2v/Dy3uNPuPE3
w61B/Evh6NTLPEE232mD+7cRdcDp5i5U4zxVLw78VPF3h6CGwXUYtX0iN1f8AsvV4lvLY4P
ZZM7PqpFBgo9UchdzXNzcyzXsks1xIcyPMSXY+pJ5Jr2fUfh/qvxfsLfxz4BeHVtUNrDDre
j+asdzb3EaCMyorYDxuFVgQc5JFeY+NNTm1jx1rus3GnyadNe3clw9pIfmgLHOw8Dpn0rf8
V2lj4A8WaXD4U1XWrS/Sxtrq6u/PVGDTRJLti2AEABsfMTk0Fvp3NfTf2e/i/qN4IG8G3On
Rjl7m/kSGKMDqzMT0HsDWR8SbnRra40Twd4f1FNUsfDVo1vJfx58u6upJDJO6f7G4hVPcLn
vW98Vde160j0vRR8SfE/iG11DT4dRmj1FzEipMgZEKh23EDrnjpivJMdvSgIpv3mLSYpaOl
NGjPaNMlKeA9OiXo0CZBrxzxBMJtduWHQNt/KvTra7MPgqyycYt1bP0FeQ3EhluZZSeWYms
aS1bFXeiRGPvCtPUDv8AJfHJUZxWZnnNaEx36dGw6jit2YR2aLVgf+JZfc/wrUAZSAcYNSa
d/wAgy/Psv86qA4BrOKu2ehWf7ql6P82W1kAPzHimu6g4HI/lVYuNvXNRNKR9auxyc5dMyn
sKrSTDJwPwqt5jZppJPWnYhzJC4z6/Wms2elMopmdxe9KCO9NooAkJTGAKZmkooAeD71JHM
0Z+UnFQU5WKnigadjUh1KWLAB4rQh1fzGUSZODWCjxAcg5qZFBYMHABpNXNo1Gdba6ttGVJ
O7uauRai7zAq5wK5CF2jwS+MVehmcNnJBrKUTeM77HarfHyxkknPStSyvmZlyAvOSSa41Lj
cqZ4NaFvcxmTG8isXE1uz0nT79ImO6UlT3HNdXbTBolb+A/dP9K8w0+6VofmHyr713WmTlo
ERnAUDKiuWSNEzqI5VkQMDsc9/QUskhi25YM/YCqUEi7QGXkjk44/GrSxdZV+ZvzrIsjuGl
3/6s4zyayLo/MxY5BB6/wCeK15RNvyM4zzz2rOns1aZyvMjjhSOlNCaOWuUdRlMjDVXkglM
RbzOT2FdKdMmkbZuVgMnkU+TSsjLRnC8/jV8wjinsmBAYEE/jmq8iqiFPLOc+neuqvbUFg+
0kgdc9KwpIWDjLe2PWrTZFjMMGFLMCWx3rz/xPeGW4EEbfu4x8wrvdZmdIfKhGOMk5rzC8i
mnv2hjBkJPzEV00+7Mql7aGVDbS3JYxqSBzmqxBBIIwRXo2l6ZbRqI1wMAZ+tcZrti1hrNx
Cemd6n1BroU03Y5J03FJmX1pDxTqVgOxqzGxHmpFkcKVDYB7VGRSjigkKAMV6P4AHwwmspY
vHMtzbylxh4QT8vtiuI1pdLTXLxdFeSTThKwgaUYYpnjNQpe9Ypxsr3OhtdBXVfDMF9CgDo
TGx9SKw5tDvoi37sED3r1j4eWEc/w2eYpvc3Tj6cDFP1Pw8ZLJ5J3jgxwAD196xVW0mmdqp
KULnihjKybW4I610+l6WlwyLb3wJYZKAc11emaFpt5G8Nnbxyz/daQ811Ok/DNchohiRBuJ
6EinKqkghRszP8ADUFlYy+QscxcHL7n6/hXrfh4peHfbWzwRxDJduhqv4c8E2dluuJIwWOM
lzn+ddvBZpCiJHs2NyVHArz5yudcU0TwoPlO/eBk9MVcyjRCROQo/T3NEcUZALttHUccfSp
Vzt5j3OOgBGBzWJYoQNFujYFgcHI4FNdV3gqcHOcj+dTNmOIAYGevoPeqxY7T7n7wPHtQBF
cSxodm4nHPuaxrhTK+2M7eOQB0NacuD8ntzjg1nurIMAEjHU5GaAMDUA6sA4ULnqK4DxQN1
z5hY4r0TUC7HcQdo7EVwHiHeZVBHG7PritobikcU0ZUPkYHYda5/VmEcDY4c9M11M42yMwA
x6VyuqRfarvGTtFdcdzFnKi2d3Mnc0XEQMZU8tW21stup3cKRwc9axboljx2rpTuZNaFCFj
GWUjrSMrQuHHQ07q4FPYZ4bp2qmcxBMAw3Lkj3op0XHyNwpopCtcmooooN2FFFFAgooooAK
KKKACiiigCzYjN/D/vZroAKwdN51BPYE/pW/2q0awOev8AnUJvrVarF9/x/wAv1qvUshhQR
mij8cUiTqX+IfjaTRjo0viS6k09oo4Gt32lXSMgxq3GWC4GM5wOOlJB8RfG9nql9qdv4mu0
u9RK/a3ypFwV+6XUjaSOxxmuw0r4ZuPEXhC30y5sdbm1TS11e8srgyRxrbkyb2LlRtUImOC
W3dB0rppPDVj4fk8d2tnptimmP4Pe609mZbi5XE8aF5WKhklO5wQAvBGOKDFyj0R4nY69rO
m6+niGx1GaDVklMy3an94sh6sCe/J5q1B4u8TW1tZW9rrNxbx2F019aiEhPInb70ikYIY4G
foK6CX4W6xCtzZHUrF/EFrp39qz6Mpczpb7A5+bbs3hGDlM5A9+K5/TPDkmp+FNa8Rpf28M
GjmETwuG8x/NbahTAIPIOckdKDS8XqWpviB4xn1JtRn12SW6ZBGztFGQVDh/u7cZ3gNnGcj
rUdv488Z2ltcW1t4m1COK5vBqEoWY5e4DBvNz1DZAOR1wM9K9O0/4e39r4M8Z+CJW02fUIL
7TJpdTWM7LKF0kkdnkK7ljC7GY9O3JritO+HMeoaFe+IG8Z6Ha6LZ3w0+S8mM3MjIXUhAm4
q20447EnAoI5o9Snc/E74g3d3Y3c/iy/M+nyvPayI4Qwu4w5XaB1HUdDk+pqrc+PvGN5Lcy
XGuzSG6tjZzDYirJCW3GMqFxgtyeOT9K6+/8BW2h+Htf0e7k0xb6wt7bUp9dmeV4nhlwYYr
UKvV93JbOcHGAprlvHXhWw8I+K20W21uK/VEiMjrG6mMtEjkkFRkfMcYzwOeaATixsPxF8c
W93JeQeJbuOeS2jtHZdvzQx/6tMYxhf4e69qr2ni7Un+IVj411yabVb6C9ivZnkYB5yjBgC
ccZ2gZxW9qHw11DQZdSubrXNMaDS7C11VZ1V3hu45yBEsZK4Yk4GCAPvf3TXV+K/AA8YfHT
xRpGlapp2k3Auo4bSya3kxIWiXAURIVjUHALNhRuFAXjexwniH4h+JNa8RPqsep3EEMd/Jq
FrAdgEEjNnd8qgM44G4jPFZQ8V+IdurL/AGpJjWGD342r/pTBtwL8c/N8315rXuPh/fWHhC
y8Satqlpp0OoeYbSN0lfzhHL5T/OqlVIbJ2k5IBIHIzvav8JHtfGvibQbDxNpv2fw7ai8u5
7oyIUj+QZwEO45kBwM8Ed6B3ichq/jXxXr0NzDrGuT3SXRVp8hVM5X7u8qAXx2zmrFx8QvG
14LMXfiS7nNlJHLA8m1nR0GEbcRlivbJOK62x8CW/hfUtcvNUj0rxTb6dokesWpFy8dtPFM
wRJSu0O20t9z5eRyccVHd/Bq6sbbUZLvxt4dik0uG2u76LzJibeCdVKSZ8v5vvqNq5PzD1o
FzR2OOi8a+KoRMItamQT3q6lKAq/PdL92Y8ffGTg+59ajk8X+JpI7tH1mfF5drf3BUhWkuF
JKykgZ3gkkEHufWneK/C934R8Vy+H7y9tLpkWKRLq3YmGWKRFdHBIBAKsDyMiur134Sax4f
tdcmh8QaLqWpeHI47nUdOtpHaWCJtpEg3oFkUbl3AE4zzQN8qOYu/HfjDUZIJrrxBdu8FyL
6N1IQ+f2mO0Dc/H3jk1ZvviV481IQi98U3koguhfRAFU8ucdJF2gYb6d+a9a1bwho3iH9pT
VrKdNPUJ9iS00l1liiuppLaPareRG2yIMfmPy9RyM1zN14a03SvhI+ra5omm2Gs3c11Dp96
XmMTxxzbZAVVSnmqQwTLZKZ4JANBPPHseXavrGp6/qs+q61ey319cHMs0pyzHGKsHxP4iOs
2Gtf21eDUtPjjhtboSkSQpGMIqnsFHAr1bSvhZaWfxK1fR9kHiHQtLs45NUcs8MluJI0KtG
23/WF2+QAMMA7u9Z2s/Cm7uPEGr3k+reHPD+lwalBYRrHNJLGhmj3whdqsx+UfMTyG3Zxig
pTi9GcifiX49a+a9Pia5E7wtbsVVAGjLByCoXb94A5xnIFMn+Inji6urm6uPE15JcXWfNmb
aZGzH5Rw2MjKfKcEZHWr/ij4Zat4W0W/wBSuNW0y+Ol6j/ZWowWcjs1pOQxUEsoDAhG5UnB
GDXDUFJRexcvNTv9Qe2e9uTO1rClvDuA+SNPur05A96uX3ijxDqeq/2tfavcTX4g+zC43BX
8rbs2ZXHG07cenHSseigdkblv4u8T2mn6ZYWmtXNvb6VMbmySIhPs8p6upHIJ7+verLePvG
balYal/wAJBcpdaczvaPGFQW7N95lVQFDHucZrmqKAsjoLLxr4q02O2Sw1ma2W1u2v4BGqj
yrhhgyrxw2OM1cs/iR4706y+xWPia8trb97iOPaABLnzAOOAxJJA4zzXJ0UByo6Tw/4mi8P
aPrkdrZSPqmrWcmnG4MoEUUEhUv8mMlztwDkAAng01vHPi+TQbbQpdfuZdMtQqw28m1hGqt
uCgkZ2hgDtzj2rnaWgOVG5e+MPFGopqy32sz3A1l0k1Dfgm6ZPus5xyR2qpba9rFnosmjW1
+8eny3CXUlsANjyp9xzxyRzj6n1rOpKAsjqrf4jeOrXUdR1CDxLdrdaoyveu21hcMv3WZSC
Cw7HGaz5fFniWbSZdJk1i4aymXbJFx+8XeZNrNjcRvJbBOM81jUUByo69fih8RFvJLweL9R
M8sKW7uzhiyIcpnI6g8huue9VLrx74yvlv1vPEFxMdQMhuWYLul8zAcFsZAYKAQCAcVzdJQ
HKjpv+E/8alLVW8RXbi0s20+DeQTHbsNrRDI+6V4+nHSq8PjLxTbwW8EGszRxW1pJYQqAMR
27nLxDj7rEnI75NYNFAcqOki8d+MYX3Ra9cIfsQ004C4NqOkJGMFB2B6VFP408WXWkvpVxr
t1JZvAls6Ejc8KnKxs+NzIOyk44HpWDRQFkXJtW1S40yz0ya+mksbF3ktYC52ws5BcqO2SA
T9K0tV8aeLNc099P1bXbm7tpHSSVHwPOdRhWkIALkDoWJrAooHZBRRRQAUUUUAFFFFABRRR
QAVu+DvDcvjDxzo/haC5S1l1S4W3SZ1LKjEHBIHasKur+G405vif4fXVr59P083OLi6SUxN
Cm05cMOQR/9agT2PWLIfDn4B6it9Jqf/CdfEG2yFgsJmi0/T35BEjjmU+q/mBWQP2nPiMsw
f8As7wyE3btg0lMYznHXPt61zD6J8FlkcL8QfEzqGOG/sBPm9+Zq73wt8CvA3inwlfeMI/H
+saR4csgS+p6ppEcEUhHUJ++Jc/QdeBzxQY+7vI8T8V62fE/i/WPEJtvszandSXRh3bhGXO
SoPcc17jqfxN+CpTT/wC2vg7c+IL+OwtbebUprt7YXDRwIh2r6Dbj8M14DqiWEWpXkWl3Mt
1YJIwgnmj8t5EB4Yrk7SRzjJxXu/xA+Gvxe8Y67pGr6N4d1PVNIh0jTxYSrKnlx4tYi2wMw
x8+SeOTQXJLS5JqHxi+B+ryQTah8CXuXt4I7WNm1ZvkijXai8eg4rzj4leJvBfia40R/BHh
Y+GLK1tHinsd3mfvTKzb9/V8qR16YxXp3xP+Fnxl8U6noTxeD727ittHtVk8tIYwtyYx55I
BGWLdT7V4z4u8C+JvAk9ha+KtObTby+ha4S2kYF1QOVy2CQMkHHPSgmKj3OaGR1oIzR1oNN
GzO11K6e38FWaqcE2yD8687712mu3UZ8JafDnD+Sgri6UFoZVXqJVtWJs9nbNVKmXBixk1b
1M0aOncaZf/AO6tUFPWtCw40zUDnjav86yt3JrOO7O6u/3VL0f5sUyHoKYSTRSVoeeFFFFA
BRShSelDqVJFACZpuaSigm4uaM0lLwKAuLml7ZptSIpbgDNA0Np6uy9DSMCCRTaCi0s571d
guFZQCfrWRT1cjpxSaLjNo6ESbfmV8jHFadvISgfPzCuatp+QD26Vq28z7xkkr3qXE6oTud
jp8rIykNnOCa7/AEaUO8ZJ3Yz8ted6cVLxsOARyPWu/wDD4HmYwMmuGqbo7e2SJ1ZipJGBg
njNXokfaVA4HPbFU7ZAwIADKfQdDW3aR5UKyDkDGO47Vy3NimsTSAhlw+OtNis1ckH3BJHF
b9vYhI8srfNnjP8AKnR2KDg5Q553d6VwMb7LH/ErKTgY9aqyWpVSo5IOc9a6JrZo5jlf3ec
8j9apy20rkld2wdB6Hpxmi4HJXll+6cA7STwDXOz6WwHnNkgDI4616FJZSTblQCQg8Edh60
y40s/2cFMeTgg/MMmqjIVjwrXbaZYpEG4OzcHHQVc07wA8FjDcpJ50l1yDn9K2viDZXNrYW
0tqm0vKFZc8gd6zYNfjt0t4lviUhIOxTz711Jvl0M7amNc2H9lahJbyqYphxzXOeNNNMyW+
qWymTauyXA6eldrrGrWWt6kt7HZlWAAJPDHFWIRpzWhjut6hvvRk8EVafLqyJpSVjwhlBBI
OPrUVe+/2D4FcqsttGC3J+Woz4R8AXE7KHVF7bfWtfbrsczw77ngp5pMV9AxfDvwBLciN7o
hjzhX4xVuT4efDlLia22zS7F35jk5NCrxZP1aXc+dVruPCnwz1/wASlbhoWs7E8+bKMFx/s
ivVNHh+GWnXSwjQFM5YLG9wm8g1Nrnii5gcwxztDFEDtEI2/SplWb0iXHDpfESbNH8I2Mem
WhIkgQ70PK5Pc1w/iTVp9Rj2Bk8kLyqdfwrG1zVtTvn+2vOptmOH2DBP1qsI7qWdWiwPOwV
PqtKNO3vM3bsrI63wR4eMsqT2ssqBmDbSa950TT5FlSWWNiMbT715/wDD/Th5SsBuVMbvQe
9evWjvsVI4ztA6Z/zz1rkqzuzWGxPDbhRhwCCx2gHoKtJbxEiNeE5+Xjn6UuWO0woAwzyT7
danUFgC3I9xknisC7ldS0bgEFjk5IHQe9SByCQuFBAx7YqZzKdoQAHqWIx+FRSfIW3MF389
P50hkcrSIoKkBjkEFevpVN2fauxQOcbT3P0qzLIykJ/DjgntWe4YI0jSN0yR6e1AEUsxkJB
OCDk89aqTStt3AAsM4+br6U6WSIIW6Yxkg1DIEaRd3JXnIPU0AZt55hXHXIOdvauC13O4bj
zjp3rvL1fk8wfLu9fSuB1g+ZO+V5Ga1iKRyVyxXeXI6cD3rGMIJLOPm9xWzeKCww2Mdax7s
TDJQZFdUdjIwtQcEMvYetc/Pzk9q37xRtIb73cCsN1IY5HGeldMdjORVKASKRTWba5B6VYd
QDgGoZV5+6BVmEkRBDgNnHOaKlUbRyBRQSkJRRRQaMKKKKBBRRRQAUUUUAFFFFAF7Shm+J9
ENblY2kD/AEiVvRcVs1ZvDY5y8/4/5/8AeqCp7s5vpj/tGoKlmLCg8jFFFIR6JYfFS6sU0B
v+Eb064uNL099HuHmaQrqFi24GCRM4Xh2+ZcHOD2rOsfGmmaQNcg0bwnDZWms6Y+mSw/bJJ
Cis4cyBjySCqgDpgd85rjaKCeSJ6NN8V7yXUL7XhoVonia/0v8AsqfVBK+NhjETSrF0EjRj
aTnHJIGTXOeGfFEGg6XrWj3+hwaxpmsRxJPBJM8LI0b70ZXTkc5BHcGubooDkWx623xx1OL
WdV1jS9At9OvNUa0a58u4eSOQQJ5ZRkfIZHQlWU5GMd+a5nU/G1lf+GNU8M6b4ZtdFsNU1S
LU2EVw8i27ojIEQN/Bh2ODk9OwriqKA5F0PQ/HHi8X3gnw14GtNWh1eHSISLnUIYWjE53MY
octhnSJXYKSBy5wOKwvGXixfGOpW2py6JaadfLDHFczW7u32pkRUDkMSF+VBwO+T3rmaKAU
Ujqr3xxqeo+A9I8G3kUbWOmTmRZl4lljySkTN/dQvIV9C59q7K3+N1zB4h1LWT4Xt2kvtUt
tWMa3ssYWWFNgUlcF4yOdp4zXklJQDgmegH4m3EPhDX/DWnaOLOy1vf50JvJZoI90wkDJE2
QsigBd4OSOozVjVvitLq2o+I9Sbw1Z2t74i0v+zb6SGaQ7zlCZQGJwf3SgL0HPXNeb0UByI
7+f4lmfT7uzOgRKtzoEHh5mFw2ViicOJBx98lRx0p2rfEv+1n8RvL4fiiOv6da6bNsuWPkr
b7Njrkck+Wmc8dfWvPqKA5InQeL/ABKfF+vx6o1hHp7i1gtNiyF1xFGsatk/7KjPvXe/EP4
iaTN4w8Wv4Tt4poPEVvBaXOp+a5MkCpGXREZR5ZLIATzwvHWvIsCigORHrlt8cLuDxNf66/
ha0kmu7yyvwFupYyktsgRAWUgvGQASjcbuaxZPihOvhvxHodho32S218y+dCb2WWCPfKJAy
xNkeYv3Q4wcE5Brz2loDkiel3Xxba+1HUprvwhp0tlrdlFaaxZGaXbevEB5cwbOYnUqCNvG
c5zmsmHx1Z2nh260Gw8MQWthLqdtqiIty7NG8ClQuT94MCxJPc8YxiuKpKA9nE77WPiU2uW
/iK3u9AhEWv61FrVyqzvhXTdmNe+0h256jj0rib2a3uNQuJ7OzFlbySM8durlxCpPChjycd
Mnmq9FA1FLYKKWkoGFFFFABRRRQMKKKKBBRRRQAUUtJQMKKKKBBRRRQMKKKKBBRRRQAUUUU
AFFFFABRRRQAUUUUAFFFW9Nu4rDVbW+nsINQigkWRrW4z5c2Dna2CDtPfBoA9Y+FPwnsda0
ub4h/EW6OjeAdMO+SV8q+ouD/qo+5BPBI5PQc5Izfi38X7z4i3dvpWl2g0XwfpmE07SYsKo
UcB3A4LY6DovbuTt+IP2itX8V2Nnp/iP4feE9Ss7L/j3tpYZ1jh4x8qrIB046cVl6P8QLfV
NZtbPR/gV4O1G8eRQlvBZXEjOc9MeYf1GKDH3r80keTyI8W5JUZCOqsMEV9IXPw2/aa1u0s
LzSdSv7jSpbG3No1pq628XkmJdgWMuCuFwDx1ya8Z+JTSyfFXxS1xB9nlbUZi8G8N5LbjlM
jg46celZ114r8TXtx9ouPEOoF9ixjZcuihVUKoABAACgDj0oLackmj2X/hR/7Tf93VP/AAf
r/wDHa4X4p+HPiB4Xn8Pab8Rb2WfUfsTtbxTTid7eHzWAUyAndk7iBk4ziuNPiDXyMHXtSP
8A29yf413fxXW71LSvAvjLUJ5pL7X9IL3XmsTvlikMRlGTxvUKxxjJye9BNmmrnmVBooNBq
WtZmZoLKIfdWBf5Vi1ZupTIQM/cAAqsOlUlY5pu8gp6HnFMpR1pkmvY86Zfj/ZH86zWQEZB
59K0dPP/ABLNQP8Asis8HbwRWcd2d9dfuqXo/wA2M8tsdKYQR1qxsycg/hTGTnmtDisRUlO
YYpQFIOTigVh0WOaW5GHU5zlRU0NpLIm+PGPrSTQzeUA6EFeOnWgrldil1pKeQQelJigyaE
rrPDvhrSdbsZZbvxJbabMgJ8uZTzgVyeKfgngDNJocQkRVlZUbeoJAYd/etHSrbzvOcjhVx
+NMttH1G6AaK1faf4iMCuosdIubewa0RozI5yxz0pOSRrTg27nI3UeyUjOTnmq9dPe+HZoz
ljkk9qxrnTZrdsN36U1JMcoNFCinMpViDTaZkSRMQ3WtS3nJI3HisgHBqzExyTmg1hKx3Wj
XTBgrDIHevT/D0ymRF24ZufrXjWjXBEm1+leveFHbzUZlz3FcNaNjug7npemgiQAodzHGB3
HtXUW8AbbkgKM5xWFZCImJzwxHAxXTWjxmFHdckHac9q4GdBa8kswaNwMDknoKbJDgtISxP
fPFaMUcYBjByCBnH60uPNccjGMkccn39qQXMpo2ZBlD75/lUT28m3KnPX5iOlaP7tkdUU9T
901Du2gEIB7kdaAKCWcarlRnIy2OlDxQqpjflT146Vfc/McDdv7Lx0rNvN5chE2jBxkdaAO
V8Q+GrPVphNMrSpASwRThT6159q+gaHZobmOyUTLxgj7ter3ErqQB8oIIA6/jXI6jpAubfa
SQ7Ekj1reEn3Jkrnk+om1eWC5jtlVozgruwayr/U5QG8narngd8fWus1bwncROxgQ7Se9cx
Ppk8EcnmWxPPWupNGTVijPql8IQ+5GYL2HNZkuraijIcHJ5yK0XtVdGPlkcdO1ZV2CsgV1Y
KMDIrVWJZbtdY1CK/SSUZ3jbnnmtf+0dQR454ZtkhO1gB1rLhDyTQRiMhVPBxW66edP5IQn
b6CpdkCuOeze5spJZ5Ck8Y8xHXuar6e8t9ahi7NOAfMLDrXQ2un3bhUjVsMOc81pab4au4N
RVkXZHJwwArJysXY4yTS5ChM0bCLPzLjNQ6fpsi6kRHJuiyAm4fdr1nUvD+Ld43PlsVPzYx
j61ymm28ks6NaQmcB9ju/GDTUm0TKJ6z4O0iPT9OjVm3NIudy9OldesZB2omACQDurI8P2k
sFnGJcl9udvaugjCzpkjcQMD161xSepqtESRj5B5uAB1A5pC6sp5YtnA5p2WWPaF74zk5x7
UhVDxIcFjxg459KnYpCxsUG45YDt0yabKyuQMsw57YxQWYAhtuO+On5VC8o4VjnHBI/kaQy
uZNzNINys3VM5ziqNzI7FjleR1PepJ5Ml8OBt5x9aqMX2L655BHr0oAiO1WKkFiewP4f0qI
M7Eq2Bz96jOQxyd3/1qiuJNnzFGA7gc1SQFa/kQWxBJIJ6k/TmuJ1KHeHlB6+neuvvCvlDc
N2RgEf59K5q7IEZ9KuImce1kCCzrwfwzWZeQQpFhQd3pXT3c8UagOuT1zXLazfQRqzBgox1
rpiZuyOZvUCO2ABjrmuWu5wbj5SDzjirOqayszOIic9Kw42LzAn1rsjHQ5Z1Fsi/u3TEYwM
US5PGKVMmdumKWQHdTEldDMh1KDgjvRUgUGQkcY4ooCyIKKKKBsKKKKBBRRRQAUUUUAFFFL
QBqaQOZj9BWoaztJXEEjer/ANK0jzVnRHY5q5ybyYn++aiqW45upT/tn+dRVLMGFKOSB6nF
JQelIR6AvwsuprXWLy28Z+Gri10ZY3vZo7mVlhV2Cqc+XzliBxmuS13Sf7D1U2A1Oy1NfLS
UXNjIXiYMobAJAORnB44Oa77wBZ3cvwX+K80VrI8ZsrFQyqcErchmA+i8n0HNdbpPhLw/Lq
nhnSl0Cxu/B194fa+1LxBIn7yOcwu0jeeD+7aORVQR98YIO7NBm5NM8CIYAMUIDdDjrSd8V
9F6bo+ka/bfDQatoGkjQ5tGmVZ41EH2rUENwyWrSBsjewQsOCSw5GRXn3jDSbdPhdoeu6to
Vv4f8UXOqXNu1nBB9m8+0VFKymH+HDlkDYG73xmgFUu7WOem8Ca6mkeHtQsxDqT+IFne0tL
JjLMFhOHLqBx3454BzWf4X8O33i3xLa6Bp01vDdXW7Y1w+xflUsexycA4HevZfCGjw6pZ/C
Gy1LSje2c9vrCsrb1AO93U5Uj0Bx0PvWt8NPDklhL8NtR8P+GbTULbUYrptX1ZofNntrseY
oiLZ/c7V2YHG7cetBPOz550jS7jWtdstGtJYY7i9nW3ie4fy03McDcx6DJpda0u40LX9R0W
7dHuNPuZLWVoz8pZGKkjPbIr3LSPCVinhLw1qWnaPFpmoade6empw6hYkXFxM13gzW1yCQw
42tFgbQpOO9a/iTwh4Xvfi9pdxcWtrceEbvW7xNT1KRTBOb4SO32Wd84jjLGMIw4KtnOeAB
7Q+fNX8PazoEOnyazYPZf2jbi6tklIDvESQHK9VBxxnGRg9Kyvwr0n4qfbTPYyaz4HuPDWr
+ZMtxczsAb1cjbhQAMIPlDjhgRycV6Ja/DzT9P+GmneJLjwat9p7+F5LyWMW0k9zLqBLGOU
yJwsIAViNwwoIIzQVz2SbPnL8KVQzHaqMx64AzXvniHQvCulaZZx6X8PZda8N3NhZSxa9bz
Kh81yjSkyYzvLF4vKYjGRgDrXQ2/h/T9N8dqdF0PR7iHWdC1YaVp1zpf2a9hmVSFgljZvnf
OVDgneM4NAvaeR8w546Va0/Tr/AFa/jsNMspry7kBKQwqWdsAk4A9ACfwr3bRPC+kzXngG2
Twhpt/p2syzL4nu9m77BIJmWSIOGxbCKMKw6Z65auF+F+k6LqHx0sdHuIF1PS3nukj3sy71
SORkfKkZ+6px0NA+fRnB3GnX9pZWd9c2UsNrfKzW0rqQswVtrFT3APH1qrnFd34u022tvhn
8PtTg077NLfW959olBYiZluNqtySB8uOBgd8V3Ol+GtWb4UjXZPhjpt7NcWbQ2LJZNuVEQ7
764lL4HQ7Vx8xGTwOQXtNLnhnJ7Ve0nRtV1zWrfRdJsJrvULhwkcCL8xPv6AdSTwBya9817
wdbaP4Gh1S98MaR9o0rUNJcXlpY+XbTQTIS+ZC5Nwudm5yAA2QOK27Pw/qn/C3fFd3f+F9G
Sym1aGza3isvNmubOed/3uFkASJkGWmJ7Lgc0B7TyPnrUfCWoaZ4RtPEs91aPbXV9Np4hik
3yRSxAFw+BgcMMYJzmon8MX6eBI/GRntm0+S//s4RrJmUS7N/zLjgbffnNe2Q2sXhrwtpWi
XXhCy1O0bx7eWLW2oQtKIoSIkwoBGCVyAxyRt470608L+Ho9M/4RjXw9h4cT4ky20u5ym2A
QFUBfsDhV3e+c0Eqo+p861paHo934h8Q6foVi0KXeoXCW0JnfYm92CjLdhk16N4r0eEfDXV
9V13wjY+GNYttcS001LeI27XEG1/NTZn94qYjIk5+9jJzXSfCzQ4oNE8CeJNA8O2Wu3k3iI
Ra5c3EXntpkSSJ5OFyPKBUs/meoAzxghbnpc8O1Oxl0rWL3S52V5bOd7d2ToWRipx7ZFVPw
r6Eu/DCw6hYS6b4OtPEF9qnim9g1k3kfmtbRGceVGRkeSrRsz+Zxz3GMVwOlab4Psfj5daS
LS58ReGLW+uooEt1E0k0ah/LcLkebtwG2gjcFx3oBVLo85z7UfhX0Df6Fp3hnRvE+qt4a8P
+Ibu0udI+yzf2bJFH5c6uXDW5b93IRsDLjgn3FP8X+H9BiuvGdhYeBdOtoNB8RWENm8UUhd
4Zi2+N23ZdT8uOmMjGM0C9p5Hz2oZjhVJwMnAzgUqjeyrwuTjLHAH1r6RX7EPiD8TvCHhvw
BoMVxp9jcx6bbfZt0t0ouIjg7m+YbNzcY+X2Fc/wCIdA0fT/h3aXGkfD9dZ0+80QTTa5bSJ
i2vicylnALIY2+QREgEdiTmgPaHlXizwtqPgzxE+g6rLby3ccEM7NbPvTEkayLhu/DCqmka
DrGvyTxaLp82oTwIJHhgG6TaWC5CjluSM4zjOTxXu+vWVjBfePdc1Pw3aapfaV4d0a4sm1C
N3VHZII3+XcA3G7Oc9D2yK0INA03Sdf8AEOu+F/C4bxLHp2l3dnpWnvsaGKeDN3LBG2d/zH
YV52hzQL2jsfN19Z3Gnajcafdqq3Fu5ikVXDhWBwRkZB59Kr59q721sNNv/j1Y6a/hUaZYX
WsQxSaJLK0ggR3UPGWGDxk+mPwr0u18O+DdcaAa94d0/QbKx8bvo7zWYaDzLUxuypK7E5y6
ou88gMaCnOx4p4X8K6j4t1K6sdOlt4pLSzmvpPPk25jiQu+3j5mwOlYQOQDjrX0n4Xs5LTx
55E/w1Phy+XS9ZQb8Kt+v2U7IhGmNwB4Dry27GSap6H4b8J63F4evNf8ACVlpniqTTNRli0
K3Itk1GWLYLUtE33GbMvynG8xjjnkF7Q+eM+1Gfave9F8PXWt+Jns4vhLb6VDb2cU+qNe2h
nmjCl/mhgBQLJLkKExjK7uBmpv7Ka30HxlrNt8INMj1yy1TT4rXSJbWS5+z200cjbXjDY3H
apJ7Fj04wB7TyPn7OOorc0vwn4g1uxe+0rTmuraIuJpUYbYNib2MhJ+QbQSC2AcEDJr3i68
KeDLK58RXng7wZF4tu7bV7dLnSoZFnaxtzAryIikMShmaSMyLkrsAyOtYraRf6Z4I064+H3
g6PU7HWHuk8Q28jG5a3eOY7LSUgjy0RArBzjccnPGKA9pc8FyM9j9K2LDw3rGo6Lc65Da+V
pFpNHBPfTNsijdzhRk8k9yFBIHJFe12ukeHbi10Hw//AMIFpqDU/BdzqVxd+U/2gXSJMySJ
IWOOUTjod2PSqXi/TNO0/wCHVnp+i+DrjW/D76LDcWutxz5jgvZApmlJAJD790ZiOMgDjvQ
DqHknizw1feD/ABXeeHNSmgnurTZve3YtGdyK4wSBkYYc1ifhX0v49ttJ1/Xfidp+p+HLCG
XSLDT7631WKFhdKx8hJCzZO5djN8uMDb9axPE3hbQraX4gadJ4Xs9M8NaRp6z6BrManfcyg
oIj5+f3xmVmJXt2C7aBqp5HgdFA6UUGgUUUUAFFFFABRRRQAVd0qzttQ1i1srzU4NKt5n2v
eXCu0cI/vMEBbH0FUq6PwJ4cg8YfELQ/C9zePZRanci3a4jQOYsg84JGelAN2R7kPhf8J/B
HhiDxXdprnxWhMfmMdFUR2MJ9JmRi6fj+Iqp4h+NOtaR8K/D938OdH0zwLbapdXsEsemwK0
u2Ex7f3jDJJ3nJx6V4vNqT+EfGN3L4E8R6nFFbStHDfL/o0soBwSyqxGCR0JPHWuvj+K1j4
gtrPTfib4RtPEVnbSvIl1YP/Z92jPjexMeEcnaudy5OOtBjyt6vU861vVb7XtZv9a1BxLfX
0rTzOqhQ8jHJOBwMmva7/Xf2ah9jF/4R16/vhZ263dxplyIbd5xEok2KWH8QOTgZOa8i8YT
aRdeNNZn8PRpFo8t1I1kiKUCQk/IMHpgY/GvWbn4q/B429tFc/BO11m4htYIp7+W9a3e4lS
JVdyiDAyQe/PXvQVJdUV4fEH7M1rOtwvgDxbeGM7hBPqCCOQj+FsNnFcN8SPH918RPFUeqN
p8Gk6fZ262en6bb/wCrtIF6KOnOSSTgV654w8UfBjwnq9jYH4E2N39q0y01Df8A2rMm3zoh
Jsxg9M4z39q8n+Ininwn4nudHfwj4STwra2ds8U1lHJ5qtIZC28OeWyCOvTFBK72OJoNIaU
+3Wg2exSk++frUY61JL/rWx61HVrY45bi0UCloGaun/8AIKvx/siqCngDrWhp/wDyC7//AH
VrOHUelZx3Z6Ff+FS9H+bJOKB7UEYHvQ2M981ocdiF+OKZUpTcxyaGTC8CgVmOhuZIfumul
tNTtZLVXuVUsOOa5cxjIA6mldChwTyO1Jq5UZOJ2EraFLjdGmTxtAqVdI8OXIAEpjwM4Brj
YCVYt14pGlkwSGPNRyeZp7RdUdp9n8K2K+WY/Oc/xNzUn9o6HYoJILaMt646Vw8fmuRyTVu
K2lkODyKOTzGp9kdBc+Kp5pBHbIiqeOlRRajJNK7nMZxgFayZLR43DIMkVdtraWSNAudwOT
S0RpGUnuXP7Yunt3h3D5RjPc1RmmeRVWQFsc49Kt/YT5rFlwO+KdNalk3c8CjRbDaOdlhZ8
kL+VVGQr14ramgkWPCmsqcYODWidzmlGxXqeE45qLaKegOcUyLG9pLD7pwCTXrfhPcLiP5y
OMAA4ryLTQRMmcda9b8KKHmQq31zXJW2O+l0PZdPKy7WdeemOvauqsmRkxuBI4/H0rkdJDM
BxnHfNdVZsBIvXcfYdK81nSbiRoBxwRyR1x7+9RNgEDBy4JJGMj1p0TqdqDJJ6k0rFt4QnB
x1x3oEQPtKkIQefzHf/wDVUW0LJk5Iz8pJ59+Kc6shLlVALchfWglzENqZY46jmkMb8uQh4
zkgZFRzW4cB2BORg/lUhOxo8JlepOMAGpMqScHj1Izj8aOhNzIns4XibbkvnnPNUbnTxnDY
Jx1romghLhCjMGPGV6VXaFSNgOcdT1NWFzk7nTw5Hmx/d5IHOawLrQbdgxlh3Aj8q9CmsgH
IKlgBxxjrVC5s0kYbzwvQY7VSbDQ8o1LwdEI3aBNm7kYFcjqXhMR2xdiXA9O1e+TaYDEfm3
gjAPrXNX2mRmFkIyMc7R1rWM2S1c8y0vwwoVZWUui8Ak8iurtfC6Q/vSq/NjBxV6wj8q4SK
eEL5nRe1dpYRJImXiUOeBxxRObYkjn7XRXj2gRhc9SO1bEVi6bC20ehH9a1hDst1BVUZmI2
kYJ+tSNCWiCrCznGc46H1FY3LujkNeWSLT5CYy4ByMnNcHphR9QTKssu/hVPyn616H4qJi0
ggcAjBYjPNcDo3mJqEThY2DuAWGcD/wCvW8PhM5bo9n0tl+zRZUgFcbTWqu3eRwMcZHcVl6
dkAIGx02k9K1h8uxs8jPIGK5XuWKQFiZgS+cEc5xTnBWNd+dx6LxREMkyAepwe9EobYVDdR
kFu3pRcqxXdycxuQu31zzj61TlcF22D5R0GOSQO1WZdrjkLzjGP51luAqnfnaScZPSkMryS
MQythw3X86rhnSE7lwSMZ9cVJKMfMpO4DIGef/rVWIOclsnHIPSqsAiSkK2XACYzx60StlM
kjAHUHpVZ2CIxUnae3pTS5EOSc5OfYfWmBUvJSAgBIGcYHT1rktcvksLZnkIB9a6i8YCMOT
9PrXj/AMUb0wwpArkFvQ1rTjzOxnOVlcydW8XRB3Cvlux9K4nU9bnv3IJ+X09ayXdmOWbJp
lelGmonnSqt6Ckkkk96kg4mXPSoqfH/AKwVoZLc1IxkkipAPmptuuQ3PapyoWMnvmobOuOx
DCMvKcc4opyEeWWGdxooBFOiiigGFFFFAgooooAKKKKACiiigDc0sf6CD6savGqunLt0+Ie
oJ/WrVWdC2OZn/wCPmX/eP86jp8pzM5/2j/OmVBgFFFB6UCHLJIi7VldR6BiBQJZfJaBZpB
Ex3NGGO0n1I6V7Ba/C/wAJXtzpmgW3iLVDr+r+HzrllI1tGtruEbyeRJ8xYfLGw3Doe3pZv
PD1la/BIQo+oaZbRXWn3WpQywW4nvxcbtrjDGRFTB2B8Bgd2OaDN1EeK7mKBNx2A5C54z64
p0kss8m+aZ5nxjc7Fjge5r2nXfh34Bg8dfECzXUNZstP8IxLPLDHFFI0i+akZVCSMcOME98
k+lMfQdOs/glrbaY9/pwMMGpTyXdvbiTUoGuBGiqN3mpGuQwOArNnrxQL2i7HjInmAwJpAB
0+Y8U4TXCKVWeRFZtxCuQCfX616v4k+GnhPSYfFttZa9qk+p+GbezvZjPbxpDPDN5YZVAYt
uXzQc5wcY461jfFaMQfEiPw81/G+laZb21vaG1tVhWGF41kIWPPXLkncxJPU0FKaeyOA86f
y0j8+XYhLKu84UnqQO1IZZWUq0rkHqCxOa9j1b4SeHv7T8WeGfD/AIg1CbxB4ZeAy/boI47
a5jkkjiYqVJZSrSqeeoz0rJ1n4d6DCnjXT9E1XUJtV8GKHvXuo0WC7VZRFKY8fMhDtlQ2dw
9DQJTieYyySzY86V5CBtBdi2B6DNdh/wALJ8RHyZ/J04ahb2P9nR6gttidINhjABB252Eru
25wfXmr3g7wJZeJfBWsa6JbzUL7TpCG0vTXi+0RwiMt9pZH5kjDYUhORyTiun1zQ/DfhPwH
L4MvPFMdnrE9vaapeJFa+Ybx3CuluGIyAiPuDBgrNnI6EASlHY8aWSRYfIWV1iznZuO3Prj
1pz3E8kglkuJXkXGHZyWGOmD7V7Ze+APCGg+IPG3hzR9d1G51HQdGup7tr7T4WimVUjYCI5
JjbL43dRjjrWPH8LtH/wCEij8Etq16fFP9j/2qXVEFpu8j7QIP73+r48zON3bHNAc8TypJp
Y43jSaRUk++qsQH+o71q6B4j1Dw1PPdaVFbreSRtEl1JHuktwylWMZzhWKsRnB9q7+++GOh
wWq6vaaxe3GiX+m2lxpN0yIpnu55fK+zv2XYyybsZICZ7iul1fwd4WfWNJ+EsHjHyLix1uO
xuYIbIF7qV/kludxAIKH5QrMRt5GDkEE5x7Hgm9yqoXYqvQEkgU/z585E8oPT75r2LS/hv8
PtUXw66a/4hRdZ1mbQMG1hzHMpTbL977nzrleT15rhPCfhzR9W+JMPhTXtVl063uLl7JLyJ
VIWbJWPcG6KWABPbOe1BSkmcuZZmjEbTSMgAUKWOAB0GKUTzrkiaQFgFOHPI7D6cD8q9W0j
4X6GdQstH8T6pqmlau2m32qXlvDBHJ9njg37BgkHc4jY49NvrkLpHw68K+JNA1LUtIutetV
SzvL2xnv1t0jmFvGHZNgbe5+8CyDapxnvQL2kTzO/sdZ0toV1O2vbJriMTxC4DIZEJOHAPU
E5we9UzJKylXldlPUFiRXumpeH9B8Y2Pg2w1XV9Th1seCvtVsyRpJB+48+QK5J3HcEI4xt4
61z9n8L9Hm1vQfCE+sXi+JNc0hdVilSNTaQl4Wmjhb+JsqvLggAkcHBoBTVtTyuSaWUp50r
ylF2rvYttHoM9BQksiKyxSuiuMMFYjd9cda9Kufh74dh8Nx+K01bUJPD0mifbhPsQOL0S+S
bQjpkOevXb81Y3xO0+PSvGcVokyTn+zrOUyJbR2ykvbo3EacDAIBOSSck9aBqabscek0yGQ
pPIvmDa+1yN49D6imKxRlZGZWU5DKcEH612vhDwx4d1Twl4l8T+IdR1GG30H7NutrCJC8wm
k2DDucKQQexrpvEXwu0Hwxaar4ku9avr7wzFHYvYCCNI7q4N3GZUEm7Kx7VVsnnJxjqcAOa
Wh5OZ5yzMZ5CzncxLnLH1PrR58//AD3k/wC+zXs0XwY05n1FrfU7/V3W2tNQs9OsxDFevaT
wmQzGOQ/vChG0onJ68CsPVfh74Z0PRbWDVvFht/EV3pUWpwWwiLRO0oDRW/C5yVIzJuwDxj
vQHtInnlvaaneRz3Vpb3U6WqBppo1ZhCpOMsw6DJxz60XdrqWlyGwvYbmykIV2t5Q0Z5GVJ
U+xBGfWvcItB0rwV4W+L3hK11HUrjWdN0m2W9kcKls0guYSfLUfNlScBjnIyeOK09c0u0f4
j698SPEOowLb6Smk20QuIhKZLmWzRlcggj5Apb5lIJAGKCPaK586+fPnBmk/FzQJ51lWVZ5
BIv3XDkEfQ9q9ls/h94J126t9VvvGWq6nHrfid9FhvbOzRFkZ0V1nYOcjmQZUDscdqisvhV
4U1PUtIsrDXdWPnaveaLevLbxqVlgi8zzIwCflYAjBORxzQV7RdjxwMwffvbdnO7PP50rSS
sCHldgeoLE11OreGrCy+Gfh7xZb3Nw9xq95d2zQOF2RLCUwQRySd4+mDXX+G/ht4T1ay8HQ
32v6rDqfiyC6NsIraPybaSJmUByW3MpK44APP4UD542ueUm4uNyMbiUsgCqS5JUDoB6VPqN
lqdjdKur291bXMyLOBdKyyOrcq/zckHsa9An8BeFNI8J6ZdeJPFpsNX1bSm1W1jjjLxoDuE
MTDbli5QgsGAXI4PNdT4sgn1mfXLy5u1Mtj4F0uciW2SZpBsgBAkbmNtz53LyRkZoJ51c8Y
t4dW1E3EltHeXZgQzTum5/LQDl3PYe5rZ0bXvE0nhzUPCGi28lzDqM0d3P5KO85MSsFIYHI
UKzZ7c816laeGdI8E2XxG8LJf6jca3F4USW+kOxbQmSS3faij5jt3gBj154HFavg3wDF4O+
K2gf2TdXd9a6nZ38UWr+fCbC/H2GQnYyH5MMeUc5AAJxQLnR86RSSQtvhleNsY3IxBx9RSp
LNGrrHNIiyDDqrEBh74616e3wu0218Ua3o95f6lbQ+F9IOpatI8C7p2GwbbYZwyMzjbI3BH
zYxxR/wrbRLjwVL4xstT1AafJo1zqVvbyqnmpLBcJA8TsOGUmRWDKBxkYzQVzxR5j58wGBN
J/32aQSyrGYlmkWMtvKBiAW9cevvXT+NfDNl4Zk0BbK6nuf7V0a21VzMFHlmUE7BjqBjqa5
WgtWeo/zpsk+fJzwfnPNBllaFIWmkaJDlULEqp74HQUyigdgooooAKKKKACiiigAooooAK7
/4LED48eC89P7Sjz9Oa4Ct/wAF+JP+EP8AHej+KfsX246XcC4FuX2CQgHALYOOvpQKW2h6p
cX/AOy39rm8zQPHPmeY27FxFjOTn+Kmpf8A7LBlTOgeOcbhkm4j6Z9mrx/XL3TtR1+9vtJ0
1tMsp5DJHaNMZvJycld5AyM+1Z1BChodF48fTG+IfiF9E8g6Ub2U2n2cAR+Tn5NuO2MUy78
EeMrX5ZfC2qkMiurx2kkiOrKGUhlBBBBB4rnyNwIPQ16k/wAf/iykNtbad4sm0uytLeO2gt
bWJAkaIgVRypJOB1JoKd1oiz8W/DniK68VaLJbeH9TnRfDulxs0dnIwDC2UEHC8EHqK811L
Q9Z0ZbV9X0y5sPtaNJAtxGY2dQxUtg84yCOnau9/wCF/wDxmz/yUDUP++Iv/iK5fxf468Ue
O7mwu/FepHUruxhNvHcOgV2QuWw2AAcEnHFAo8y0OaoxzRQaC2UpeJW+tR96dL/rG+tM71a
OJ7ijrTqbilHSgZraf/yDL/8A3Vqgv3c1oaf/AMgu/wD91az06AVnHdnoV/4dL0f5slGaY+
TT1J6UbR1xmtDmEX7opwAINKFpwiPXNK40iIgeapp4iEkpJ6VMF9RmpFAHCrSuNR7kbQoE+
UYNNFuCvTmrcakjB5xU8cJJyAaOY15EyhFGwk2hDWpApB2IhOasw24D7mXkc5rTggBCttAI
71DkXFWK8NkGO98Z9KvQ26xqzBQpPBFWobfaCxHB9KnWNtu0jGfWsWy7FDywijIznnNQSwn
aw79q1jAcAYycVWljfkMMAd6ExHMzxEKS64NYNxH+8wa7C7gJXaRWBPb/ADbsVtFmc43Whj
lSDyOKBuJHFW2jJJwOKhZSD8oxitL3OdxaNSxZo3Ugbu5r03wnOTONj8GvLYCdw7ZFd/4Sn
YTJtbGT3Fc9TY64Hv2kSMIEDHG4fTiuqgKA/O3zHoR6Ht71xmjGWW1GCMYBINdZbFjgDkL3
z+PevNkdSN2BmVVw+cdOe3vUzMCv3fvA9fX2qrEUJWNwWwfyqYlsKGBx1GR+QzSQWGM3yhQ
rMy/eA4+lRyNKp3F//r093VRtT5m5xg8ionRgyOG2SE4PvUgPc/u8tlQRg/j/ACpyZUfKQy
Y4OehpmVwckBge3OKc0ism7eCRwSOh9qAsS71dFYEDdjJ9f/r1G6gICMhs5GKjgdQpUMAoH
Ax0/wAalOXIZsZ4PXv6/wAqskiYsTlXDg9sc1AY9oweEBHUdMVPLEWO0MQMZ44wfb0qEKy7
ThpMcYPUmgRVkjIbDAfMOFJrOu7QPJvxnB5JrddDJGcKCRxgduKq3NoWhKxMRkcn2pp2A4i
+tnilDCQJJG27pkkVu2LGeRG2ndjORwMd6r3sO0OqRgqevtj3o0+4yygE7lOOtN7AbsTIR5
knOB8vFS7FlRljcquMkZ6f4VGVAb5GD7Rg5459qkVCsbCRfmzjNSBh6lYpOroqhgq/dbnPr
XmRtZLXWJYAj7Ek+4DjNeu3BYQYcKidTxivNNVjMGvsyBj5i8EnIJran2JaPRNFlZ9PilbC
knG0nkV0KIVAIGBjAJ7VzWghRZwAJyACRXTIYlyBlu3Xt2rJ7lASzRDzWJPoDjPPWonlBG5
ccc55xTzNH8yH5QgyOOlQSyog2qeeoJHAxWZZVmlRWwwIRuTgcZ96z7iXjA2nadp9celWLh
2ePzXfLA8YPWs25lbAYvgHgkdTVWAY8mQSOcZP4Gs+SWSRuoPopqSU4A/ecZwMDkVX3ys5E
eExznHNMB5JEu0jI9PSo5XAGN6gNzjPU1GULHJZTkcnNBAKZRTyeh74oAp3IXj5eMEAkn+V
eHfFVydQgXOQnpXt10XO0jJbvxXg3xPdjrCL2711UPiOet8DPPSO/akpc/Likr0TzApyffH
1ptKOtA0bdspK49RU02Fj29ajs/mjU4NTXA4GBx/Ks5bnYtisBhwCeKKfBiSUY7UUXEUaKK
KYMKKKKBBRRRQAUUUUAFB6UUdeKBnSWo22kQ/2RUppIxtjVT2AFOPrVm62OXc5kY+5ptKeW
J96SoMAoPTiiigD0HXfiPPNo2jaZ4dT7D9j0ZNIubp7aIXEi/N5gWUZYIwbGM5xnsTVC9+J
3jPUPD02hXWowPZ3EENtMfscQkmSHiItJt3FlHAbOQOK0Lv4Uayr+HbfStS0zU7zWNPGoGC
K6UG3j+cs7E4AjVUJLk4ByO3NKL4Y+I7mGO6srnTbzT5ba5uo76G6zC6267plBIBDKCDtIG
QQRmgyXJYi1H4meLtU/tL7fqEEzanaLY3j/ZYla4iVgw3ELksWVSW+8SBk8U7/AIWd4xPht
vDz31vLYvZLpz+ZZxNJJbq25I2kK7iFP3eeO1dV8OfCM1pqIfWNO0u+t/EPhrULvTmndGMJ
SNwspLcRkOrDJ9DXNTfCvxXDf6dbQvp17b6hYSanFf214r2y20ZIlkeQ42hCCDnvwM5FAk4
t2sUb3x/4m1G61i5vLm3kl1q3jtb5vssYM0Ue3YvA+XGxORgnaKzNa13UPE2ujVtbmR7lxH
HJJFCseVUBR8q4GQoA/AVuN8N/EX2N9Rhn0+404WEupR3sNxmKaGJgkm0kA7lYgFSAeR61i
674c1Lw9DpU2oNAV1WyS/tvJk3kwsSFLehJU8e1BS5eh1Hjr4lXnibW9Vk0Zf7M0zUXieRF
t44ribywNglkQZfBGRz1xnkCsnV/iF4q1uwvrS/vYD/aJQ388VrHHNfbOV851AL4IB56nk5
NXLj4aa1b6Ve6mNZ0C4t7HyxceRqSOUaQgIvHBY56A54J7Gux+H3w6n0r4qeE21gaD4j0XV
Ly4s99tcC6g86OIsyHp8ykoQeRz1NArxSPN9B8Ya34Zgkj0eW3hkfeUuGtkeaEumxjG5G5M
qSOPX15q1P4/wDE134cttBvLi1u7a1jWCGWezie4jiU5EQmK79n+znpx0rf0n4U6vd+IPDp
upbXVNH1q8a1W40i9iceco3NAWbCpJj14xyN3SkufA8/iZNLufB3hWS0k1nUru3tYBqKzos
cKqSp3AMuwZZnc854AxQF4MwZfH/iibX9Z12W8hfUNatms7+Q20eJ4mADKVxgZCrkjB4pw+
IfixdONmNQj8w2X9nfbPIT7V9lxjyPOxv2Y4xnOOM44rfsfg74ga9eLU9S02ytTpdzqcN28
+EnWHhgNwBGGwGyBgHPIxnzq4hNvdS25limMbFfMhbcj47qe496ClyvY0JfEOszeFbPwxJf
O2k2V095Bb9o5XADMPwH4ZPrXQT/ABS8aXV9p+o3F9ay6jYSxzx3xsYftEjoMIZZNu6Tb23
E++a4qigfKux1dt8QvE9n9h+y3FrELDUW1a2AtIv3V033pB8vsOOnyjjiubvLue+1Ge/nKi
eeRpXMahBuJySAOBz6VBRQOyWx1P8Awn/itvFd94pm1FbjV7+3a0nuJ4Vk3xNGI2XDAgZUY
/P1qxo/xM8YaFocGjaZfW6WlvHPDF5lnFK8cU2fNjDspbYxJJXOM1x1FAuWPY6uH4heKINQ
06/iubZLjTrBtMtm+yRkJbMCGjxtweGYZPPzHnmi1+IXiuz06Gytr+NDb2z2VvdfZ0Nzb27
Z3RRy43KhyRgHgEgYBrlKKA5Y9jT/ALe1j/hFf+EXN9IdG+1/bfsv8PnbNm78uMVuXHjafV
LXWrnW4Ib3WL2xg063uBboogijZcnAA+bYioG64zzXIUUByo7bwh4ztPDPg3xVpElgt3d60
LUQ+fbpNAnkyF/nR+uc4GOnWqSfEDxSb3Ubm6vo79NTEa3dteQJNbyiP/VDyiNo2AYXAGBx
0rlqWgXKr6nXJ8SPF663ca3JqEM+pTMrrcy20bvbsqbEMWR+72p8oC4AGOOBUMnj7xPN4aj
0C5u4Lm2hgNrDLPaRPcQQnOY0mK71Xk8Z74GK5aigfLHsdxdfFfxveWNza3V/azfa7RbK6m
awhMt1EpXassm3c+3auCTkYqKP4neMI9UvNQN5azG/git7u2nsopLe5SIARb4iu0lQAAcZG
OtcZRQHLHsdUnxB8URraql1Aq2upf2vCq2sYEd1gASAAY4CqAvQBRxT4fiL4stnhktr+O3l
h1NtYSSK3jVlum4aTOO44K9McYrk6KA5Y9jptf8AHfiPxLpEOj6nNaLp9vO9xDb2tlFAsTv
jdt2KMA4Bx60WHj3xNpp0BrO6gRvD3mf2cTbRsYPMJL9R82SSfmzg1zFFAcqOpi8f+J4vDw
0E3VvNZIskcHn2kUklojkl1hkZS0YJJ4U9zjFOn+IPia4W7E1xbMLzTo9JmAtIhvtY8bI+B
xjavPX5RzxXKUtAcsex3DfFjxxJp/2KXUbaUGx/s2SeWxheeW27RvIV3MFwMZPGB6Co4vij
4xt3tmtby1tltmlkRIbKJEMksflSSMoXBdo/lLHtn1riqWgOWPY6qP4h+LIv7MCahH/xLLV
rCAtboxNs2cwOSMyR8n5WyB2xUsXxJ8WwanBew3lskdvZvp8dj9kjNotu5y8XkkbCpPJyMk
85zXH0UByx7G74j8Wa74rkspNcuYp2soBbQmOBItsYJ2r8gGQM4HoOBWFRRQPYKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoozzR1oGAoNFBoEUZP9Y31puKc4/et9abVo5L
BS0lFAGtYf8AIK1D/dWs5a0dP/5BWof7orNU1nHdnfX/AIVL0f5slXlhzU2OQBUC9TUykZG
e1WzmiSDg+9SBWyOc/SkQZ4JqdFI64xUm1hViPbrUsaDJ45qRFHTGKsxJgdc4qWzRIbHaHc
N1aFvbqOMAmkhRnc4+laUEQRTjFQ5WKAWxyo2DpzVuGE7cbMY61LAApBPOfSrcQ65X8DWbZ
SQkUaumcBcdOOtSmIY5/CpQQSe2KeQrjdkcdD61FxlLZsc5y3OQT2qrdNuXaCCW6EVenY42
qeo5x3qk+0N5YIJGTmqQmjIuMsu08bep9axLofNjjb2FbVyw+bBzz0FY9wQM561tEkzXwrd
jUBUHJ21PIo3HHJpjfKCa0MXuLEcJnODXaeGZHDxspA5riFIZQMYNdVoExEgDDBBqJrQ0gz
6A0C6xAoJyxGB7V2tmzLGHIJIHJzz9K878PzB7BQwCEAHca7+0YGJJGbI9M815ctzqRtwTF
2yGIYfMOOcen4Ve3HylUrkEfXdxWZbyBIz5hJU+/SrivFHhUyCRhR781AMSQsSzNyeg9KR3
IHyjfk454zUTuX2orEZJ5HakbO7eQeB+FIaEMrpJxGQp9un+FIrsWXqoJ6AZphcgbicDvk5
5+lMJ80AgHr1ycUAW2lQsAo2nHODgGnb1OEDtu4Gc8dKqoFdypHzHkEHNLmT5kXg9CPQU0h
FtGRf9Yw5HAz/OggM+PNODjjtVLMchZSpAIHzVICmQGIAQcHPOP6VQrEzom9AvLdd2earMc
oTuIXI6jr7VPtfIO7BHOBzxTJFKuTuLFz7gfhQFjGuN6g7xH3HI4rNhMkc7tFMoK4PC8n2r
bvBEqszgqgHTPJrLBT7QyRMqA4PA/OqQG3EzSRoWXAA3AdKskSNwwKjOOucVStXZR84Xr1B
xVvzAzNvVtjYHHOfepAgulWSJY8g4OGOfzFee+II3OtKrRk7V+QKevPWvRZ1VoSEUMP8AP6
1w+vo39owMzMHxj3xVRdhNHV6KirYx7wVLJwG6itaNU3fOMck/4Vl6XI4t1yNgYYBP8IqZW
cIQ024A5BUHj0qWtRommmTJCkMcZ9Me+apysnlAyHLHGf8A61MkkCnBYFgPvVVkmDHc7D0O
eP8AJqbFCTStErBQpOM88VlzSBlAJG7GfTnvUk0gb5VO4fzFZ8rCR2IAA646GqAc8p+6cqP
XrTed+Q+73z1NV5CGkVRnhs5prSLuwCSc4PoKLAT5wS+W3Y7dvanMfugYAHAzURJjAAyQep
FRvIQRuyB1PHH507ARyupBUqBtHX1rwb4nRf8AE0RxjGa91lkHKj5A3J7V4V8T5P8AibCMN
kdc100PjOatpA86ooor0TzQpR1oxQOtAzo9PjzbqeKW5Py4HFGmN/o2CpIIpLsjsc1i/iOz
oR2ahJCT09u1FPgYrAzHnPaikxWMyiiitAYUUUUCCiiigAooooAKdGC0yKO7AfrTamtF3X0
Ix/EKaKR0mMGmvwh+lOpsn+qf6H+VUbvY5eigdKKg5goPSiigZ6dp/wAVbWwj8Pzf8I15t9
p+ky6Deu10RHeWLq67VXGY5MSH58nkDjrTtI+J+l6Bp2l+HtP8P3Mvh22W/F1HcXQ+03Ju4
hFIQ6rtTaqrt4PIyeteX0tBm6aPVf8AhZ3h6ODSLa08L3scGl6LeaJGHv1ZnjnLnex8sDcP
MJwBg8dKp6T8TrfS/D2j6H/Yklza2+lXmjXyvc4NzBcSeYxQhf3bKwBGdw45HNea0UC9mj1
Gx+J+l2Gl2PheLw/cyeF7fTr2wlje6Au5jdMrSShwu1SDGmF2kYBznNc9428V6V4pXw/HYa
NPpkej6dHpg826E5kjRmKn7q4OG59+mK4+igagkel3njzwTN4Y0zRbXwRfRLpKh7aOfVBJb
PcFlLzSxCJS7MAV5bAGAOBXS3Hxx0n+2tH1K18K3v8AxK9YuNUjjm1EMoWaERtAgEYCIuBt
wOAOc5rw+igXs4npWg/EnTPCsmh2eiaJdvpOnat/bVwlzdKZrycIURchdqIoJ6Ak5JPbGtZ
+O7bwNo3hhbCS11e4ivtSurqyWfeotLuKOLyWkUDbIVVjx904+leQUlAezR6BpfjXwvoXie
W703w3qU2j3lhcafeW15qe+d45hg7JAgClQBj5TnvXH38+kTW1sNO06aznVpDOXn8xHBbMY
UYBXavByTk88VQpKClFLYKKKKCgooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAqzp6Wcmq2kWoySxWbyq
s7wqC6oTyVB4JA9arU6P/AF0Z/wBsfzpMZ7P8T/hd4C+HOmIjeKtVvdZu4jJZ2gt49pHQPI
c/Kv6mvFScCvWP2hZ5JvjNdI5ysFjaxoPQeUG/mTXlNRTT5U2xy3PT7L4FeOtT0qLVtOl0W
602RBILyPU4/KVcZO4npjvnpXmt3bmz1C4s2nhnMEjRmWB98b4OMq3cHsa9a8KahdQfsu/E
CCOVhGdRtEC5xgORv/PaM14+KIuTbuDsdf4Am8E/8JAlh460me6sLx0iW7t7loXsznG4gcM
pyM56AZFa/wAZfBuheBPH0eg+H2umtvscc7m5kEhDMW6EAcYArzg9q9f/AGiP+SqWuf8AoD
2f/oBpO6mtQ6HkNB9qKDWpD2KbjMjE+tJgVKUJkbigoVBJHWmmY2ID1pp609utMNO9zKRrW
Gf7K1D/AHRWaOvFaOnc6VqOf7i/zrNU1EN2d9d/uqXo/wA2SDIOamTvUI5qVTVM5kWYyM89
elWUznmqicGrcTfLyMUjeLLkSnPvV2MA4GapxcJxyauxlWGeOag2L9vHzkcVeiDdxkfzqrB
9z73FXYdobbzk8E1mwLUSHAK4x71bjBAGT8x7VVjOWAwQM/lVlEAOVbk8461BSZMIyxzkcd
qV02uADyaar7eMdOKGk5IPOagYz+EoACfeqMmQ3Cc81cd8g9hmqN1g8k1cQMefCqWxjJrDu
2XzC1a124QHnH4Vh3DRu2V6VtEzZXc/OCDUZLHNLx0pDWqMmIv3hniuh0Z2WXdnoRXPqPmG
K2bJnDxkH61M9UXE9v8AC93HNAAey/WvQ9Mm80Io/HP9a8f8M3hXYvr2r1TSbgCMYbJbpnt
+NebNWZ0xZ1kLFVIIDEDHtmrYXMJBUgYznOcnpVS2BeAEgdASvp/jV4RgorO23HHPGf8AIr
FlkBG1QQerY5PU00N5n3AB24+vp2p8pXDFBjAAFU0ZiWOAfXnnOec1IDmfLkhQpbkgmmGRO
EVecdD1xUMjSKhcc5PTrUEkrAFGIU+rDJA71VgL7SsSMuw4xtHXNN89BICX3Mwx04zWXHNh
2LuXPYHrRJIcbQpLM2CemBTA1I5sAbgCyk8kdD/nvU4IcA5w3U+mKzY5LgRRqWwUBOCeo/z
3p6ShkLpICRwRnpQM0EkkUEyOCBzkduaGk324LunPQ9c1nNcnBHlhgerA9OKfEGkj2HGMdj
jNAEjD906gCQH7pHb2rCIWC6CHCk/pWo7SEfKc7Scf44rntQk3XOSPnPG4elVElnTRSb7fc
CN31H0q6p8sHa24HsTj8BWDp9wOdrcKB8w6ZrTeUsqFFIx1JPFS9xoled0YDHJPBI5P0rnN
Std+oQTdTu6Z4HtW0zASGTd94cVBdxFnVmYHHX/P9aaAuRFFiG5eFGeKhkkjQAKfmOeF/wA
aQNgq2Q3GDz2qCaWM9wwPIGfSkBFNIpcockjnP9KpPONhj3DGCcnmpJnaMEsBz3H+eKpzsf
L3rxnrxnjH60CehGZFZQoYg4PJqCY5YEyd+oprld4AGM8YpryKkbAHGfWmNMjIZ/kyfbBpp
YRYBXKjpTQGxnGQOSc9KBg/KecH/PNUIcWYncc4PQCpcZUhhvJ6DoBVdWBIBOeMcd/xp6ku
c5JHcEUCv3IZdrArkHFeE/E9SNaQ7twI617uTgfNkkHrXhvxSYHVIsYHXGK3ofGc9f4Tzmi
iivRPOHDkUuKRetOIwKCkjo9NkUWeCOcdqiu1IJHrS6Vk25J7CnXCMXU4rF7nYthudtp7mi
lnG1BgdqKdik7GXRRRVGbCiiigQtJTguYWkPYgCm0DCiiigQVb04Zv04zgE1Uq/pQ/0tz6J
/Wmhrc2+1RzHFvIf9k/yqTtUVzxaS/7h/lVHQ9jmh0ooHSioOYKUckAnGTjNJQelAHoB+En
ibytSmGp+HWi0sI17INYhxbByApfnjJIH1rmNV8OX+keII9DuJbOa6lWJ0e2uUlhcSKGXEg
O3oRznArtPAUc0vwc+LTrDI4FhYksFJ6Xak101x8PrJfg/d6jP4Xt4NXsLHTNRivLIXMjOk
0oBMrsfKYsjbtqD5McnrQZObW55B4h0LUvC/iS+8PavGkeoWEnlTojhwr4BIBHB69qrz6Xq
VrpdnqlxYzQ2V6XW2ndcJMUOH2nvgkA+9fR/wAU/A+jaj8U45TaJNp+seJPs2s69udH0tyy
D7Myk7EBQhhI2d244xtrzn4sNZswtW8I63ot/pd29isl6zCEWyjEcKgswLDGd64DA5x3oBV
Oh5VRXt/hzwJ4euZfhtpLeHX1a28XW7y6lq4eTdZN5jowjKnYnkqodtwOc84FTWHw78I6x4
Z0b+z5bW3t1ubW11q+vBLFdQiW6MQuYGJ8mSBhhQAMqck96B+0R4tpWmXmta1Z6Pp0ayXl5
KsEKu4QM7HABZiAOT3o1XTbrRtbvtHvgourGd7eYIdwDoxVsHuMg17jonhfR5dcvr1vCR8M
T+G/FOnWVi++Um6D3OxopN5O+QKofcuABnjBFS3vh3RfGd/4muJPB0Wm65a+KobK0lkvJYk
1Yz3DiSGQucBgBuLIBgHp0oF7TU+fcitnQPDOreJZL9NKjic6faS31x5kqpthjXLMATljjs
MmvQfih4LtbCz8K3egeG2tLrUftlvPFZW1ysczwy7VKJMS+dufqBnAqr8ELa2u/GmuW97ct
aWj+HdRSe5WIymCMxYZ9o5bAJOO9A3O8bo8vB3dBmjr0r33TfC1lp/j7xjpQ8AW0lvB4auL
jSkSSeddQQBCk0bAjf5itk7cY6ADms3WvDPg/RPBekSjwXqmrPqujPfPqdmW2W13lt0e7dh
EhKhWRlJPXOcUB7RHioBJAUEknGBVzVNJ1TQ9RfTdY0+ewvUVWe3nQo6BgGGQeRkEHn1r3V
9B0GD4i22m+E/A9jaNpOiQeIJbq8uLqVzm2Rz+7U7n2u6kKuCSDk46cD8W9FttD+L91Elld
LZ3S217suWkLSebEjyYZyXxuZhySR0zkUAp3Z53Wrovh3W/EUlxHounS3rWyeZKEwNoPA6k
ZJPAA5PYGvbPFGh+A9Ij8bSWXw3h/wCKW1eytbdZru5/0iOYMG875uRlQRt2/e797154XHh
PUdeh8F6RfW8sHi+DSpvsrSySLYSReZsYc4G7O2QgMOxzQS6nY8D07QNa1eBZ9L0u5vYzOt
rugQviVgSqnHQkAkZ9DWawKsUbhlJBr6X0HSR4b1/x2um/DbUm8OWl9c6ZM9pNeLcX0ZP7q
0REPPADM7ZwrE55APLzeFPCWl+CtC1C48C6rqz61b3cl1Np+9hp9wkjqtuGLfuzEFUsHUlg
Tz6A1U11PL/Dvg/WvFNpq9zo628i6Rate3ayTqjLCv3nVTywHfHqKZpHhPWdc8P6lrmnRwy
WumvFHOplAlLykiNUTq7MQQAOeK1fhh4rj8GfEvSdYvBv012NnqCdpLWUbJQfwOfqBXpF74
fs/BnxB8JfCNJZLpLnX47/AFCWzuGjd1kk8u0CuvKlYT5nHIMtAOTR4MysjskiMjqdrKRgg
+mK2Nc8Nar4dt9Jn1SOJF1a0F9a+XKsm6EsVDEqSAcqeOvrXqep+ELHRtCsdZ0/wVJ4wn1H
Wr+2vwzTubMRT7I4AIjlJHX5975Jzx3ra8S+Gra++DfhzVrXQxrWtWPh2Nf7OfzA9ham6nz
dKFx5uGwhHReGIOeAHU2Pn6a2ubYxi5tpYDKglQSoV3oejDPUHsairu/ibY2unT+FPssFzG
s/hyzuXNxM8pdnDE4LdFHACjgYrv73wn4Mze6GfBpsLdfCEeuR62LmZniuvs4lAJY+WUZjs
24znGOaB86SPBaK90vvAfhpNe1rwqmgGDTNN8N/2tD4jMkm6WYW6yhy2fLMcjt5YQDjIwc1
c1Dw54G0+08Uwf8ACvYpJNF8O6drcMsl3c7nllEO9H+b7h80nAAPy9R2A9qj5/oyK9w1zwV
4a0w+LPENj4b8+ay0/S7200J3leOAXUYeWYgEO8aH5QM8bxk8Va1P4eaFp2g6x4k0rwu2oa
tDp2mXZ8PSySSjT/tKsZpWRGEjKpVcKT8okG7oKA9ojwsWt0bM3otpfsok8oz7Ds34zt3dM
45x1qGvU9a0e3Pwd1bU4vD15oV2niS2tv7PaeZo4le1LcRv0YkZyctggZrkvBuiRah8T9A8
Oa5YTNFd6lDZ3Vs26KQBpArA9wRmgpSTOaor37SfAngjxbcaaj6EPDkMXi6bQpGt7mQm6hW
F5FRmkJAkZlCBhgfN0qhpnhvwlrHjC3sbv4bavpLwWOpy3FtcGS3jmeCFpIwoyzblwFY5wc
g4B6hPtEeL2Nje6nqNtpum2kt5eXUgihghUs8jk4CqB1NMuIJrS7mtLqJop4XMciN1RgcEH
3BGK938MaXoD3fhXxBpOi3Wiza14c1aSePTrmZVSW3WQK6sxLbWVRuAbnJxjpXn3w2046gn
ii5h083ur6Zo76jp7JuaSKdJYxvVQfmwrMcEHpntQCne7OQ1LS9R0e9NjqtlLZXQRJDDMu1
wrKGUkHpkEH8avaN4Y1bXtO1nUNPSE22jWpvLxpJVUpHkLkKeW5IHA717RqHhTQLeW/1XWf
Clxf6jH4Ntde23U9wPtN48iCZpOdzD5+VBGMY7059D0XTdE8W32h6U2kPq3gBb+80rzHk+w
zNeRjaC3zBWVVcBuQD6UE+00PnvPGa1Ljw9rtpYtfXWk3ENoscUxndMIUkz5ZDdDuwcY9D6
GvZdU8KeC1s9T0S28Gi3uIvBNv4gj1H7TM80dwVRmJBO0od5BG3sKZ8T4NL0Twi3gS20bXb
rTdKhgvNJ1QyMbRmlVWlmyWKskm4hQACp/GgfPdpI8ii8NavN4SbxRHDG+ni8SwG2QNI0zK
WChB83RTyRz2zVC30+8udVj0pICl7JKIBFKRGQ5ONp3Y2nPrjFek+EIY5PhBL9ot55rZvGG
nJIIGMbkGKUfK4+6eeD611ep+D9M0y817xDp3hWbxRcp4yl0p4Z5JpGsLdCCruEO8vIScSM
SPlPUmgHUs2jxPWdEv8AQfEt74e1FY0vrG4a2mCuCqyA4I3dMZ79Kl8R+HdU8K6ydH1hIo7
1Yo5mSKVZAqugdRuXIJ2kHgnrXuvizwfpGsa38RWi0yBvFEepaldGLVkniWS0jTcr2si4QS
IcsQ/3htA4qH4o+D1ns11rSdJi12/uI9Ngv5WLxyaMDawrErJkArJ1805UY29c0CVQ8Fk0v
U4dGt9ZlsJo9OuZWghuWXCSOoBZVPcjIz6ZqnXuvxX8JXx8MaGtr4emj1Ow1OfQ/IsI7p4A
qIjLGglzvbczjegAcgnBrwshlYqwKsDgg9jQaRldCUUUUFBRRRQAUUUUAFPj/wBdH/vD+dM
pyECVGJwAwJ/OkwPor4vfCXx74r+JN3r2g6Ml3YTW1uqP9pjQkrEoPDEHqK84/wCFHfFbt4
OuP+/0X/xdeteJ/wBptdM1ubTfDOg2mp2VvhFvZrhgJ8AZKqAMDPqa5w/tS+L+3hvRsfWX/
wCKrli6yVkjV8j6lvQvhd4+tPgT4w8OXPhyaPVdQv7Sa2tzJHmREPzHO7HHua89/wCFHfFf
/oTrj/v9F/8AF123/DUvi/8A6FvRvzl/+Ko/4al8Yf8AQt6N+cv/AMVQvbq+iB+zOJPwO+K
3/QnXH/f6L/4utr9otWj+LEEbjDJpNorD0IUg1uj9qXxfuGfDWjEZ55l/+Krhvi/4ssPG3j
Sx8RWDKBcaXbCaJW3eRKA2+Mn2P9KqPtHJOaE+W1keedOlFBorpMxFTc+Rx60+6UCMGnQ7S
WDGorp92VByBQQ9CkaYacetMNWc0jW07/kE6j/uL/Os0Vo6f/yCdR/3V/nWaKzhuztrfwqX
o/zZKDgCpAfmqHPFSLwBVtHOidWPFWIyM5JqspqVGAHNSbxNFGwuOMCtCB0Hy4P1NY8Tg85
yauwy7R92pZqjbhY7sr0rRiU8MWyfesi1cEEluKvwyYP3888VmyjTjLYAI5/lVmFk8vGTmq
KSEDPmgH3qZJWzgFTjjp1qGNF0ODyTgew5pjkY3dx3pm/J+VQCRSMccjkY/KpsDG+YGz1yO
9ULkqVLMxJqzJIFYFTnPpWbdOWB65qhGTfOMYzj0FYswBye/tV+85zz0rKcncR2reOxEgPb
6UZyPpTeowvNKMjtmtehCHIQGHHPata1LC4X0NZaD96CRita1KmVeeBis2aRO70B2jKsxOA
a9e0WRX2bjwMdK8j8PlXdAR9M969U0UbXRsEAenWuCotTeJ3liOQOgxwT39K1QcFQHJ9h0H
1rEsJWIIHJHPTnFaTyOFUeYAuMEgdq5y2MmfyxtRM4OMnnNVmdRGFZiGUcA9afuJuOdpA6E
nNV5jslYrHlgc9OlKwwlZQVKMAG4xjjH0qjeDLgly4/u9hVqQqzp82DzkepxVGeTI3Ec9yO
BTAoTTFCQOew5yaGnZQGIOQMYqOUYZioIIyM4HB+tQu2QFUlTjjmqsK5dindid0hRTyPb2q
0koOWUKh29cVkI4QfM5+uOc1LHOFJCN07mlYLmssyCJQGBJ7YyPxqx5zjBVcls521ipPGHb
dgseOe1SxzShg6PtAIGMUrBc0PPJyVHsSw5FY2o5G5kwFPAHrV4XbGLkA84z6e1Zd/KXO77
rc8HtVLQT1LmlMYsZXHcAd61XZRgMSecnDVzllcooy3Ljgt61rJKu35AoA7/wCH+NDDYuiQ
g5DBUA6H/PrTFkk3ruY4GSCe9VmlyUDk7geopvmhpBETnPHPapHcllkKMQhOT2GM4quzeZ8
u4DHccio3ZzN8qEgc5BqF33FzI/TjpTSC46eVyChcBR0IHNVvOfYVcjA5+lNd1AIA6VCXO7
5cEjjA7VVhDWbMmMjaeSarNN5ch3AkdMjvTpPlcjOCcflTDwpbHOfxoBCs4KhscdRk9/emy
ls5AH+falLt5Y4BppZSoBbng0BcVR8u7Y3FSKWWMqj8nP4U3cxBUDgdBT9u3DZznkEmgRG+
7yt27BPBFeG/E/H9oxj+IE54xXtsgbcATk55rw/4mxsuqxuTwc4reh8ZhX+A89ooor0TzhR
1qbjC+9QipVPOaCkbmmttgPFWWy7jdVTTmHlsM4z2q4qkjkED+dZS3O2PwkN1tEZNFVr+Qi
MKckGiqja2pnJtMpUUUUDYUUUUCLXl40kP/el/pVWtRk3aApHY7v1rLqmXIKKKKkgK1dHX/
XP9BWVW1pIItnb1eqRcdzQqC8OLKY/7Bqeq1+cWE30xTNnsc9RQKKg5wooooAuW17qkVpPB
Z3d3FbEZmSKRlQg8fMBwR25+lSjxBryWkdkut6gLWNPLSAXL+Wi5zgLnAGQDivb/AIS+DJ7
7wNcaTPpPmjxzBcW63p2/6GIRm2OCcjfcKc4HRRXEQ/DK1fTNK1iXXZ4tKuLC8ur+4FoC2n
zWxxJbsu7liSgHIz5i0GPNG+pwT6xqkyXEcmqXciXOPOVp3Imx03DPzY980+41DWtYgjhvL
6/1GKzjPlpNK8qwIOuMk7R0/SvaPFnhPfpPhPSbmynjm1YW7XGraVpPnR6n+5ygidXwzoAF
ZAE3MWc9M1b8J/D/AFLTtY8W+DNAvLnUT4g8I/a4IJUWB9zXCKEkUOy7l2vyGI545oDnR4V
bavq1nYzWFpql5b2k/wDrYIp3SOT13KDg02TVNUm0yPS5dSupLCI7ktWmYxIfUJnA6nt3q1
r9hpGmeILnTtJ1OfULS3fy2uZ7UwMWHDHyySQAfXn2Fehar8J9HsR4isdP8Zvfax4esItUu
oG09oopbZxGzNG5YksokUlSBntQU3Hdnm1zrOs3gtlu9XvbhbXHkCW4d/Jx025Py/hReazr
GovDJqGr3t48HMTT3DuYz6rk8fhXqGp/CPRNN13VtL/4TWSf+wbIalqsq6cVEVu0cbR+WC/
zuzSquDgDOc8GmaN8NPDczWms3mt3s/h7UtD1DUrN0tVWdZbYEPHIm/GVOGGGw2QOOaBc0d
zhtO8a+IbHVDqU2pXOoXKwzxxPd3DyeS0sZjaRck/MFJwaxrCfUYLjZpk9zFPL+7AtmZXfP
8Py8n6V1viXQ7Sw+G/hPWbO4t54dQuL6NHW1MU5WN0H75txDH5uAOAOMmu7+E/hmz8OeO/A
uqalr1xbarr0E15aWUNrvT7PtkRfNkLDaXKtjAOAOetANxSueOLresQSwPHq99HJa5WArcO
DCDwQnPyj2GKbFq+rQadNpsGqXkVjO26W2SdhHIfVkzg/iK9htdI03SPhJDa61rGg2Ouarp
suoadPcwhp7e2cn9xu3ZLylDtbY2zJGRu4ZY/CUaL8R/C2iTXYuv7WJMd1e6f52nXSmDeTE
yv+8wSV5KkMAelBKlE8jj1rWY9Qj1CPV71LyNdqXC3DiRFxjAbOQMdqgub+9up45ru9nuJk
AVHlkLsoHQAk8AV6Fa/DSwu9I0TXo/EMv9i39ne3F7dLagnT5LYZeFl3/MTlMHIzvX3rb1H
whpXhjwDP4fvtf0aw169trfUroTxCWeSNyrxW0bbso4Rg52qA3TdxQPnieUvrGryCQSapeS
eaQZN07nzCOm7nnHbPSnR67rsUtxJHrWoJJcp5c7rdOGmXsrnPzD616frPwp8J6IuuvP4+u
Zl8PX8FjqJi0oncZgSph/efNgqwO7HTjPfP134VQaE93HN4gaaS18SR+HzttsKwdA4myW/u
nlcde9Ac8ThV8S+JElaVPEGqI7tvZlvJAWb1OG5PvTLXVdf8u4sbLU9QCXpPnwQzvi4J67l
B+Yn3zWrqvh7SNG+JV/4Xv9fZNMsL2S0n1RLfccISC6xg88jpn8a9S8G+HNL8CfFTwncaR4
mur3U7+C6lksLvT/s0kEBtpCjSDe2N/BCnBxgnGRQNyijwbHVSPbFWWv7978X7XtwbtcYn8
1vMGBgfNnPA4r0LT/hjZ3t54bgfxDLCNc0G41wN9kDGLyhITFjdznym+bjqOK5jw14ag8Qa
J4n1F9Qe2bQtO/tFYxFv88eYkewnI2nLqc896BqaZn2Ws+I7b7bNp2q6nB5y7rt7eeRRIOm
ZCp569T61Cus6wjo6ateo0aeWhW4cFUPVQc8D2HFe6+D/AADf/wDCP+L/AAXomqvqba54c0
3VXjVAghL3EbkYydzJHuPHJ6Ac1wOl+BfCOo6X4l1s+NbmHSNAuYIJHOlN50yyuUV1TfheQ
flJzgc88UEqUTgLm9urtI1u7qacRrsj82QtsX0XPQe1dJ4s8daz4sWxgnaSzsrOygshZxXM
jQuIUCK5RjgNgDOB15rv5PB+l6D4XvLWHULebQdU0ZNabxK2niSZ0EgRbOJWfEbeb8pIwxI
5+UVg6t8M9O0mC/1FvEss2kJY2V5YXqWfF81y2BGFDEqylZM9T+7bjpQPnjucCdX1dtLXSm
1W8bT1ORatOxiB/wBzOP0obWNWcvv1a8YyII33XDHeg6KeeQPTpXrcXwntdM8V+DDDqkjQ6
zqzaa0OvaWY9kqBCN8SSElGEg4JVh3ApNK8DPqvg3TtIsLjTbJdY1LUZL68ktWeaGCxXezB
jkhQG4jTG44yT2Bc8TydNc1qC/TUY9Zvo7yNNi3C3DiRV/uhs5A9s4psGsaxa6k2qWurXkN
+5Ja6juHWVs9cuDk5+teheCNJ8NSa9eap4e1FdUm0vSrzU0g1nT+EeBQVbYrlHzkkBjgY5B
xzePwq0SW2lnufG8keoDQI/E8sY0w+WLdyCyqQ/LgMMDAHbIoHzRR5zY+ItUtNYttRuLma/
wDJukvHguZnZJ5FYMC4zz069cVVuNV1C61q41mW7l+33Ez3DzqxD72YksCOQck13+v/AAy0
/R9D1fWrbxLLe2Nrpdhq1oTZ+W1xFdOUVXBb5GUg5xkGsDxd4Oj8MeOLbwxFqouWnhtJTcz
R+Ukfnxq4zyeFDjJ9jQNSj0OcfUdRkhaGS+uHiZ/NZDKxUv8A3iM43e/WrM3iDxBcTx3Fxr
uozTRR+Ukkl1IzIn90EnIHt0r0+/8Agm1h4jv9NutYvLGz0qzmvr3UL6yWKKWJHVEe2beVk
WRnABJGOprgPEOiaFo3iO0s7LxNHq2mTxRTPd2yBnt933o2UHBde+GweMGgSlFmSmr6tH5Y
j1O8QRKUjCzsNinqoweAe4HWorO/v9NvEvdOvbiyukztmt5TG6564ZSDXdeKvhzb+E7bXrm
71ySaCyubeDTJkt/k1QTReaJFO75VEZDHr94CmaD8PLbXbHwVOdbkt38UavLpJU2+4WzIUG
/O75gfMXjjoaB80UUNC8b+ItBs9WuM3d02p2TabHezXMoa1UusjGJgfvZUEj3PHNc5/a2qm
4uLk6pdtPdf6+Uztum/3znLfjXuenaK+qeHPhh4Te8t54x4m1WxhOoW5mhYKYgN8asMg88Z
4z1rzq88F6Lo+kaVqPifX7jT31xJrixhtbMTCOFJGjWSUlxgMynCrkgDJoJjJdjkDq+qF2J
1O6LNH5TEztkx/wBw88r7dKl+367caIdPN9fzaTbkObcyu0ERzwdudoOT+teq6p4Lju/COj
K13p2n+HNL0CPxBe3dlaGS5kaeXygrFiGkkLKBglUQdB6xeGYPDn/CqviHYL4mvh4f3aVcN
MbLMqSGV8p5QfaW4xu3YoDnVr2PJ4dQ1CCDyLe+uIod4k8tJWVdw6NgHGffrU8Gua5azXE1
rrN/BLdLsnkiuXVph6OQct+NanjnwxH4O8Y3Gh2+o/2lbLFDcQXRi8oyRyxLImVydpwwyMn
mucoNFZ6mg+va9JBcQSa1qDxXRDTo1y5Ex9WGfm6Dr6UxtY1l2kZ9VvWaRBE5Nw5LoOinnk
ex4qlRQFkacniLxHM8Uk2valI8LrJGzXchKMowrAk8EDgHtWYSzMzMSWY5JPJJoooHZCUUU
UAFFFFABRRRQAVNasi6hbNIodBKhZSM5G4ZGO9Q1Lby+RdwTld3lSK+3OM4OcfpQDPor4i/
s66tPrN7rvgVrWW0uWMy6U2IXhzyVjP3SPQcYrwDV9F1jQL9rDXNLudOuV/5Z3EZQn6Z6j3
Fd5qvxy+I174nutZ0/wAQXOmwSyForFGDwwp2TBGD9Tya7jSv2irHWrBdH+J3g+01izbhp7
eNSR7mN+P++SK5o+1jvqaPlex890V9GS/Cj4U/ESNrr4ZeMY9Mvm+b+zbslgD6bWxIv4bhX
lPi74V+OvBTPJrGhyvZqcfbbX99D+JHK/8AAgK1jUi9L2JcWtTiaKA2e9FaCDnvRQTijNAi
VF3RsBx71TlQgnnIq3G2ARUdxs4AGPU0EyKBphqRxgkVH2qzlluaun/8gnUP91f51mVp6f8
A8gnUP91f51mCs4bs7K/8Kl6P82PFOU4PFMBp3StDnRKD+VTKcmq69KkTrmpZpFltG2mrET
kn271TTk4LcVZiKr1pGyNGCVg1aUUmOQRkHpWMpUcg1bjk4yDg1mzU3kmwOUqcSkFWUcDpW
PG6n5iefSrEczLkHIFS0BqLNyvOAOo9akZtx3ZP4VQV0aM/Nz0xTyx2/K34VNgHudrbt3y5
z+FULiYfMc4GKknlYrtLc4rKuZSVCn8atIDOvJCwOM4zWbIx3VbuHYnHas9zluOcVsjCb6D
0PJGcGp0Pz8tmoVQZ3HipUUGQdqoSuTBBnINXLQkc9eapFX6A5q5abuAePUVmy0eieHHG5A
Dg/lXq+iNvfaVA4xg8147osgR42UDHevU9HlDhWV8bRniuGpudKPQdOYGLA554zk1tqCYAh
G0sScmuZ0qUYHy7WJ5zzXQwSExErge2Otcxb2M+ddkwjjfJz6ZpHG5wGIPOc+tTXQPGMs2O
meMVTDhXzgoo9B0/GgaHF8jOxQBxx1FV5kDgY57gA9alnYKN+d208YOahfO5CSVXjJz19hQ
Mq3MK7/lG3PPXmsa4Hlu6kcg9q6OXy9/CYbp05IrBvW/feWF4PY8YqkJmeLjkquDnqc09Zx
5irt5AxjOcVWl2LKNny+3vUXnlecbiT6HpTJNhpFRRgcHjp3p63G0EKvJJA96y1ucom7gDp
ipkmcMGBBz/ABDtQBotMMFNxyO2Ko3kxaFQxOD1JxTmuHMpI+b0qneMRbnccbuozTQDrKdB
MVVMAc5Het3zlIKsQitjrXK2spjdQrfLngDmt0fOoOen60NWAuPKyn7g4zg9RUQBHzbxk8j
5u9QhgcqMMe6+1NGSSqDYg9KQFhpCrZJwcYyDVdpCQT1wenTP0oEmdyMAcDiq5P3irfgKAE
LtvJxnIwKYzkHZjt1A5/OiR9nHr+tMLAkPwcDoTQBG0igMcbh6j+VKuFTqMgZNRs4GECkGm
jcUfc2Ce2c0ASq4ZCCMDrzx+dICpJ3c/wBaiB/hzyeuD0p8YGfUkUATwoXyRgHOcE0+TI4J
OerU1SQ5O0Djse1JnrvPBPTPJoArSMVYMSCB7V4v8UkP2+3fJwc9a9olUbs/wj868b+KiML
q3cnIOccYxW9D4zGt8B5lRRRXonmijrUw4xUQ9akFBSNuw5jAFaRQhAQelZenMNn4Vrn5oN
wPWsmdsfhMW6G65w3NFJcN++YkniimiCpRRRTBhRRRQBuWiiXSVj9VI/nWHggkHqK29LcNZ
bf7rEf1rO1CLyb1j/C/zCrexctkVaKKKgzCt7T122Ef+1k1gnpXSWq7LSFfRRVI0gtSaqmo
/wDHhJ74H61bqlqZ/wBBYf7QpmktjCoooqDnCjpzRR3BPY5oA6G/8X6nqHiPStee3s7e60q
OCK1W2i8uNFhx5fyg9sDPr3q5q3xC8R6xp+vafM9tbWmvXiX17DawiNGmXqygfd3HBYDglQ
e1dvoeo+Ftc8EePfEH/CufD1vJodvazWUYWcgGScRtv/e/NxnpjmuX1Pwh4g8RmLXtH8JWm
k291ZC5h0y2nAkmijXEk8ULsZGQlWYnnvjIFBl7t9UO0n4seJ9CtLG00i302ztbWf7TJAlu
Sl0/ktCTIpYjBR2BC7clietNm+KviKSIxwWOlWQ/s06SptbXy2S38zzAqsDkFWAIbORj61C
vwq8eHTtPvhogZdSWJrOFLmJprlZCQpSMNuYZHJxgd8VX/wCFceMJNQ0yxtNNj1B9UuGtLS
WyuY54pJl+/H5isVDLnJBI456UD9wzfFXijUfGOsjV9ZS2F+8axzXMEOxp8DHmSY+8+OrdT
3rsvHnxJi1TWNWj8LW1tBYapaW1pdXhtmjurqOKONTG5LHapaMH5QMgDPSs6z+EvjG417Qd
LntrW3XW7l7WC5+1xSRpIn+sVirEKyjnaeTxiqlp8M/FeoTXkWmx6fdvbM6+XHqMBeYonmN
5ah8yEJyQucdOtAPlYT/EjxFc+LL3xHKtkbnULMWF7B5H7i7g2qmx0z6KvIIOVB60+2+Jni
Kz1bTby0g0+G0020lsbfTPs+61EMufNRkYktvySxJyeOeBWT4Q8Py+J9fOnRWl3dYt5p2Wz
Kb1CRlt3zkDaCAT3xnHNXNd8PWmh+B/Dt9LbXh1LWle7W4kKpAIFOzYi8sx3clzgdgD1oB8
t7WKOq+KdS1jw/p2hXUNpHZadNPPbrBCEKNMQ0g47ZAwO2K6DRPiv4k0LTtHs47HSL99EZv
7Our6zEs1ojElo1bI+Q5PBzjJwRVe3+Fnji70WHV4NIQ209k+owq11Ess1umd8iRltzAAE8
DoKqx/DvxhL4dXXk0hvsTW320fvE8z7Nu2+f5ed3l543Y9+nNA/dsTTfETWLvw/Fo1/pukX
sdqjx2M89mGlsI3JJjhbPCgk4DBtpJxirdn8VvEum/2Sml22m2UOlXRvoIIrc+WbgxeUZGU
sRkrnhcDJJxk1p6P8KfE2ma3peo+JNFsbnQv7TtrO6KalDIuZZAoQ+VJu3YJOBzx6U3xN8K
fFj+LtQk0fQ7VdOudZl061jt7yFlgkMjCKF/nJjYgDAfGfrQT7lzkLfxfrdr4R1jwpb3Ij0
jVriO5uIAOjpnG09geMjvtX0rQvfH+ranoVrpmq6dpV/NaW62kOoz2oa7SBT8sfmZ5AHAJG
4DgGts/DO61PTLXTfDOnT3uv218bDU5bm7hgiW6YHZawozZdhtbL5+Y5wBisLS/h94h1IWs
5S2tbGe8ls2uZrqJFjeIbpiQzDhF5zwDwM5IoH7jJNQ+ImuapFrsd5aacy67cw3d6FgK75I
vuFefl6nIHXJrQf4teJpr3VLq7sdHvG1K7j1B47iyDpDdIu1Z41z8rbeD1B9KyviBoNn4a8
Yy6Vp1ldW1msEUkL3VxHO1yrICJg0eV2v1ABOOmTiqOg+EfEHia2vbnR7JZrewCtdTSTJFH
AGbaCzOQAM96ASja4+78WXl944l8X3Onaa99Lcm7aA2w+zmTOSTHnB55weCTXQT/FrxFPrs
Gu/2RoEWpxTyXDXMOnKjTO6FG8wg/ONrHg9M1nr8NfGn9s6lpMmlLBNpixvdyzTokESyY8s
+aTtIfI24JznI7113hL4PajqRvLPxFo91bajbXDRRWsV3Ak1zJGPntijuCmcqRKAQBng8UA
+QwNK+LHiLSLDTbWHTdGuG0y3ms7W4urLzJY7aXfvg3Z+5+8bHGRnGcVz/AIb8Waj4X1C+u
bG2srmHULdrS7s7uDzIJ4mIbYygjGCqkEEEECoLPw7q2qeIrnRdOtEkuoDI0oWZTFCkeS7t
JnaEUA5YnHFbdj8MfGWomaS0sbRrWGdLZrxr+BbfzXUMiiQuFJYEY55zQP3UWrj4seKJxOY
YNNsZZrKCwaaytvIkWKBw8W0qflZSq4I7KBVXWPiTr+t2+vRXlrpqf8JAYH1B4LURtM8Ryj
8HAbJJJA5zzVW3+H/iya61G3n01NPbTrkWVy2oTJapHOc7Yt0hALnGQBnjnpzV21+H+sf2Z
eyX+h6rFe2erwaXIiCMBXfcDFhjuMpIG3+HGc9qBe4Lr/i23Pw70nwBoeoX15pVpdSajPLd
xiLdM6geWigkiNeTyeWYnArK/wCE08Qjw7ougLfFbHRbxr6zUD5o5SQc57gEZAPTc3rW5qH
wy1aDS/EmsQtHaWei6n/ZzQX9xDHPuw7EMA2N4CcqM5J4zg1zuieFNa1+znvbGKBLWBxC09
1cJbo0rAlY1ZyAzkAkKOeKBpRsd/pnxce/16x1LxNaWFnDpWqnXootM08LJd3ZxvDOW+QOV
BY89OB0rl9P+JnirSP7LOmT29s+l3dzeW8ghDNuuMCZHzw6MAAVIxXa+FfBXhu3tra31nQr
y61K+8N6hrK3N2fLgQJExiMSKcthlJLtwc8LxmuCPw78XR6rb6VJYQrd3GnHVowbqLY1qFL
GXfu24wCeueKCVyE4+IeowXtzc6ZoOg6SLmynsJorKy2I8cwAkJBYnJAAHOB2Apx+JXiBmZ
mttPO7RV8PtmDrZgABOv3uB83WsTQ/DWr+ITdtpscAgskV7i5uJ0ghiDMFXc7kAFmIAHc10
fwq0aw1H4z6H4e1/S4dRtLi6e1ntpWO1jtb+JSOjAcg0FOMRkXxR8QRjyZ7HSryybS4tGey
uLbdDJbxNvi3DcCWVuQ2QaxfE3i7U/FutwazqsVmLuGGKDMEAjWRY1CpuA4J2gD6CvQfh58
Ltc1D4uaHD4k8LW0mi3V8Eurc3MRQRNnIAWTdx2xzx3rlIPh/4p8SXOoaloOgr9jN3cRW0U
bBPOMeWZIVY7pCq4yBk/jQSuUsR/FjxTbixt7KLT7XTbOK4gGmrbl7aaOcgzI6OW3KxVeMg
LgbcVyes6p/bGofa102x0xAoVLawh8uJAPQEkknqSSTXQQfDLxtc6Qmqw6QpgktGv4ozcxC
WeBc7nSPducAKScDgCrdl8IPiDqFvYTW2jQkajGs1oj3sCPcI2cMil8kcdqCvcWpzur+Kda
1zQtE0XUbrzrPRIXgtFxgqrNu5PfHAGegAFbPhr4k694X0uy0+ztNNu49Pvv7SsZL21Esln
P8u5ozkY3bVyDkcAjB5qDRfh34u8RJaPo2mx3YvLiW1gC3EYaSSNd0gALA4VeSemCK0T8If
H3lQyx6VbTR3FtJdW7Q38En2lI8+YI9rney4OVXJGKA9zYjh+KfiS3u9Jube30yJ9I1GfVb
PbbYEU8pBc4zyvC4B9B71HB8SdaTQYNFvdL0bVLazkllsTf2YlexMjbmEZz93cc7W3AHtV3
4N6XpWu/EUaTq+j2+rQT6fePHDPkASxwPJGQQR/Eo79Ktap4S1G90ya61DwQmhz2GlSXzPp
TKYnXzgqyTBnbaow6/KSSccUEvlTtYytP+KHiXTZLXyYdOkt4dNGkS2s1qJIbu1DFgkqk/M
QxJDDBBPWqd1461C40rV9Jh0jSLHT9WWFJ7a0tfLVRCSybOSQckkkkk55rUv/hN4qtLzTrK
F9OuLi90+PUdh1CCPykcBsMWcDgFeehzxnFH/CnPiIL+WybRYFlhtFvpSb+DZHAxwsjNvwF
PqT056UD9w5fxF4hvvE+qR6lqMVulwlvFbfuI9gKRoETIyeQqgZ74rIrsI/hr4yljDx6ZG0
knnG3gFzH5t2sRIkaFN2ZVBVuVBzg4zUa/DvxbJqGj2CafCZ9atGvrH/Sots0Kgln3bsKAF
bqR900FJxSsjk6K6w/DnxkNBOtf2RmzFv8AbAfOTe1vu2+eEzuMeeN+Md+nNakvwb+IUCXD
z6PbQi1kjjuvN1C3X7KZBlDLl/kVh0J4NA+ZHn9FaOuaJqvhvX7zQtbtGtNRsn8uaFiDtOM
9RkEYIOR61nUDCiiigAooooAKKKKACiinxxvNMkMYy8jBFBOMknAoAZRiuhXwR4uk8S3Xhu
38PXtzqtpKYZ4IIy/lsPVhwB75xXqvhr9mbxbqRSfxLqNrodueTFGftE/0wDtH/fVRKpGO7
KUW9jwpHZJFkjZkdTkMpwQfUGvafhp8SPjSZo7HQrO78WWQ+Uw3cLSqo9PO42/i2K9o0z4N
fCbwFY/2nrqQ3fl8m81uddg+icL+GDWP4k/aQ8GaDbnT/COmyay8Y2p5a/ZrVPpxkj6KPrX
NKqqmkI3NVDl1bsb2p/B3wx480lb7xB4Sj8K69KMyHSrhXwfVsAI35Z96+XviX4Cj+HviWL
SovEFrrKTRmQNDgSQ842yKCdrfjV/xX8aviD4tEkFxrB02xfj7JpwMKkehYfM34mvOScsST
ljySeprSlCcfifyIm4v4UFHeiiugzHp0NQzY2n1NTx455xUE1NESZUfn8KjNSNUZqjmkamn
/wDIJ1D/AHV/nWYOtamn/wDIJ1D/AHV/nWWetZx3Z2V3+6pej/Ni0+mUo61ocqZIDzUinnO
cVEOtSKRQXsTA9KnRgRg1WB4z0qUNgVBrFlpGIGCeatRuQw9u9UFYnmrS8gUmbJl+J/mJPH
erSzkEqxyD0xWcsmOvapVcGTeePapsWacbr/ewT0p5d1OS2aoqyNjJOAPzpfNz0OaQEk04y
OuT6Vm3Tlj8rCpZZPm3ZFZ002W3Y4JqkiWyvPKwOTzVXPzZp8z5eos81ojlk9S3EC4PFSqg
LFSKLMAkjPerB4kPtSZrHVDFjUcAnPpmrdsMNyCOe9Rqvc9fapEJ6VLNVodhogORzkg16no
8qKU6Kw6+4rybR58SLs4IxXpdhMG8sElDjO7NcdSJrE76ylOxSSMsMgDiugtJ3aJs9x3NcR
aTGJVIfLKOBmt6zvvMjKAHI/DI71zNGhuXGF6MdzHHrVIgq3JzjIPfNQS3QKGTj5TxmqbXy
qAu4AEc9xU2Y9i5Ow8snCnJ6AkcGq87HYoQnGfl9qzptSVlEQfGe4OaijuVMvL85zweD6VS
QNmw0zM43Lgjv71Tu0RnErZB5wOxo+0IZI2CcDFJcMHfKnoMdegpLckxrqIBy+AGx2rPdSI
9zHI+uK3XTdGI2246njFZ9zbl9wQAgjFUBTB8zHGV9CalV25GMBRxiq2JIz5fLAdPpQHcds
N3oAuH+Fkyc9j3qvc5AK5DH/a/lQZCjFmxntUFxMJVDR9c00A+yCl8gfP19q2AylQQxGOw7
Vi2iYlDPgFccZrSTIJXgg++KGBeEirnkn0xTDOu8sSrcY/+tVVZEzgBhz1PakZxH6Y9vWkB
NJIGZgMg9gahZ9z+hHvSBtp5zub8MUw5JPXP96gCOQux4YjHt1pDyRj5senWmsWUkg/XPr/
ShRkhioG7rQAu4yMAy/LnByKZKU3DZkexqRwEA569D2qMKr5zyo9KAHcZBGenSnrgDechev
HrUbAAjafYcmlRycqRu4/zxQBOJMAEgHntTpCHG4DkD8aYMKRHgbuuMdKQvtznqDn2pgQTS
8sit83XmvIPim5821jPbNesu26UtnBPH1rxv4myk6hDGSCRXRR+IxrfAed0UUV3nmjh6U4H
mmA808cnigpG3YjMQ2da1bj5LXcDgnrWfpahoVDDvV2/bChQeKye52x+ExLg/Oc96KS5OWH
NFUYS3IqKKKDRhRRRQBp6S+JJYvUBhVnU4PNtd6j5o+fw71lWkvk3cbk8Zwfoa6IjIwRn1q
zWOqOWoqe7g+zXLR9FPK/SoKlmQoG5gvqcV1CjaoX0GK5u2XfdRJ1ywrpao0gFZ+qn/QwPV
xWhWbq5/wBHjX1f+lBpLYx6KKKg5goPSiigZ2PhnxRpGjeA/GPh69t7yS48Q28EEckOzZD5
UokBbPJyRjiunsvifocXiDQfGd3pd+/iPQ9KXTIreJkW0nZImiilYn5lAVvmQA5I6jNeUqr
MhdUYqOrAcD8aNr+UJTGwjJ2h8HaT6ZoIcU2emad8TNP0jxF4I1a00y5uE8P6U+lXcUrKhu
EkMu9o2GdhxM2M9CBVrw18R/C/g6Dw9pmj6fql7p2na+uv3Mt15aSyskZjjiRQSqgAnLE8n
sMV5UYpfl/cv83C/Kfm+nrSLHIwdkjdlQZYhSQo9T6UE8kT0vw/8R9J8P23hwRaZdXMukeI
5tacMVVZYpFVfLHcOAvXpk1teDfiT8O/B94ZbLQNZxHfTyib/RzPd28kPlhJXI+TYWdgqcH
Iz0zXjSpI+SiMwHJwCcetdNpXg+TVfDN74gXWLG1tbBGNzHO+2VW/5ZKidZPMOQCvAwd2Mc
guSKNj4XNa6X4xn8TTzJb6Rpdtd+Y88yB/nt5EjULkF2ZiB8oP4CsbxH4jtNa8L+EdKhjuU
m0Kxks5TLt2SbpnlBTHP8eDn0rm0jUvHJcB47fftaUR7tvrj1IHbNdH438MReFfHOpeHLG5
mv4bIRsJ3i2swaNXJKgnH3vU/WgdlzXOr074k6JZ3fhKaXTr5hoWgXWjShCgMzzCYB19FHn
Hg8/L71X13x5o3iTQLE3sviCw1i002HTHgs7hRY3CxKEWQrnKHaOUAIJHUZNYXjLwra+Gh4
dNhfT6gur6RDqbM8Pl+WZGYbAATwAvXPPtWfF4bmbwjc+I7nULS1jSYQW1pI5Nxdt/EUQZI
VRyWbA7DJoFaO53N342+Hcf/CP/ANg6R4isodCuoLqCylmgMMkiujSyuVAZpXC4BPA4AAAq
KXxdaXsfiLQvBSXwvfF+qRXkkuoSRW62pjlaVFQhsbt7cyMVGB0Ga8xCSYB8t8McA7Tyewp
rcZVhjHBBoK5Eeo/FLxy+reKbA6VLbwXNiY76+utPfMVzqpRPOuEbvyigEcZDEdanufijoG
rfEPT9d1Xw0V0mC0nDWsARzHfTgmW7RHGxj5pDBW4wqjtXlTRSoAWhkUEZGUIyPUe1Jtbj5
CM9OOtAcqtY9L8Wav4Y8cS3fiEz6janSNDtrSNLlohJd3KsI0wFGNu3czYAxiuY0DxDp+l+
C/FuhXdvcPPrsFvFDLFt2xGKYSZYHkg4xxXN+XJ5wh8p/NzgJtO7PpjrSrG7vsSNmb0UZP5
UAoq1j1+f4r6JqVrqOjXsWu2mmX1rpy/arGWNLqK4tIfJDYyFeN1J+XII454rL0Txd8P9Mg
1drmDxW+paixt/7TjuIGnjtMYKAuOHcD5mHb5RxknzMqwRX2kK2QCRwcda6vQ/Clhqvw58V
+Kp7+5hn0F7VVt441Kzee5UZYnK4Kkng0CcYpXGeFPEsXhTxy+taVeX+nWyiWOF4Y45pBGw
IVZEf5JFIwGU4Br0a81bwZ4h+F/jHUWspND0y68RWVxDYaesIlwlu6OwiLAKrMSflyFLgcg
V47qWmS6Zqr6cbi2vXUKRLZyebG+4Ajaw69cfXiqax77hYyrbskHam5hjrxQDjF6nqviT4o
aP48tb/T/FenX9latq39p2j6cUkdB5KQmKTfgMSkaYfsc8EGtjWPHtveaFrfiPULWO1Ov+J
NO1G0sI7hZZfs1rG6knnIP3Vy2MknHSub1H4Vxr4z1Dw9pHieylTTra2u5ri+byN0MkKyPK
q87thYDYMucjAPNcFf6YbGW1VLm3vBdxLMhtn3kAkgKwHKuMcr1FBNovRHoGtfELw9r2l+O
LC90zUgmu60NdsWSRAYptsi+XNnOUAkJyvJx2zxT+H3jrTfCml6nputW1zqml3zBp9JaCKW
2usIwUkv8ANFIGIIkTnGRisrSPCtjqPw98T+Ipr+4h1LRZbWNLHyhtm85yudxOcjaeMfjXL
LFM7MqQuxX7wVSSPr6UFpRs0epWHxN0S1/sNpdP1A/2b4WufDrqpTDvKJMSrzwo8zp1496X
WvEVzovwa0vwrfy2lxr0iyW8VxbXIme20p2WXyXKkgF5RkLnIUMCBnFcJ4Q0nSte8Z6Vout
anJpdnf3C2zXkcYk8kscKxBIyMkZ56V0dj8PrZPiV4l8K69fXOm2fh+O7murtIldkWH7pKk
gfOdoGD1cUE2jFkfw08b2vgrVbuTUTdTaddiNbmyS3huIb1EfcY5Ul4wRnDDlTzzVfwh4r0
fw38W7bxi+lTJplreS3MVhbONyI24LGGbjADAZ9q6XSPhbouq6x8O9OGu38TeMraW4LG2Q/
ZNjugH3vmyY29OCK5zUvCOk2vwth8Z2uo3kss+sTaUttLEgVfLQPvLA55DDjHXNA04lHwH4
i07wf8TdG8VT2s91aaXeC5EMe1ZJAM7RzwO2a6v8A4WJoF/4TsNE1Q+IdPl0eW6axm0i5WM
XMU0plCTg9GDEjeueO1eW9qKCuRHqelfErQtO1Pwxetp1/IdG8PXWiyqCmZXlEwEin+6POP
B5O334pnxJceIdX8Ax+FAbHWPC+nx26z308UMTPFK83mBmYAD5jkHnjvnFec0hAPUZoFyI9
j1b4m6DbfGyLXdN09ovDulLcxW9rp7DEkk6P50ilsfK0kjEf7KqKo+HfiVoOh/8ACBs+nX8
x8LQX8Mm3YPtH2kyEFcn5du/v1xXlVLQHs0dZ8PvEul+D/GR1nULe6u7ZbS6tVSDarnzomi
DHdxwHzj2qPwn4ks/D+n+JbK5F3Kmr6TJpsPklcRlpEfcwJ6fJ0Hc1y1FA3FM9Sl8bfD7Vt
e8M6z4k8OatevpmmQ2N5ZpLH5E7QIEiK5GSpxuYMecY6ZqK68b+F/P8VXFsviC5n8RaUbKW
a9eEssvnI4OEwojCxqoUDjPoBXmVFAvZo9V0f4laDa6p4L8R6lpuoPrXhCyW0t4LdkFvdmM
uYWYk7o8b/mAB3Y7ZNSXniq70j4LRaLqRspdavZpjpksE6yTWVhcANcKwUkIHYAKrfMA0nA
zXk1GAOgoDkR6Vr3j3RvEvhyxF+2vWOr2emxaY0Fncj7DcpGuxJGUnKnb95QCGI6jNTeJfi
H4d15vHRhsNRg/4Sf7CY9/ln7ObfGd2OoOOMdO9eX0UByI9C8Zaj4e8Y3XiXxxHJdWcjyWd
tY2UrIXkfy9sjNj+ALFnI7sBXnvajAooKSsFFFFAwooooAKKKKACprXeb+2ERAk81NufXcM
VDTkd4pUljJV0IZSOxHINAz7z8X/FnwR4Gd7TWtVEupqoMljZJ5ku7H8WMBf+BEV4L4q/aa
8S6j5lv4U02HRIDwLibE8+PUZ+VT+BryXStE8W/EHxLcLptpda1qtw5muJTzyTy8jngc9ya
9EP7NfxKWzacDSWlH/LAXnzHj127fbrXIqVKHxvU1cpS2PK9Y1zWfEF819rmqXWpXJ/5aXM
pcj6Z4H4VnYArS1vQ9X8N6vLpGu6dNp99F96KZcHHYg9CD6jis0kAc8CupWsZATV7UdJ1HS
TaDUrN7Y3lul3AHxl4nztf6HBr3X4RfAOfWPs/iXxzbSQaccSW2mNlZLn0aTuqe3VvYded/
aOMLfFyM27xNANMt1j8lgVUDcMDHAxjpWaqJz5UW4tRuzx6iij0rUzEXhufWkcYJHalUjzD
n1psp5NBkyo3U1GakbqajNWYSNXT/8AkE6h/ur/ADrKPWtXT/8AkE6h/ur/ADrKPWs47s68
R/Cpej/Njh0paQEUtaHKhwNP/hqIU8elBaJlOalBFQKRnk1KPWpaLiydDx9KnRiMe5qqp5x
3qwrEAZHJpG8SypHvUqlvrVdSGOKk3YOAelJotMsq4OA+AOwprEchT1qvv44xmlZxwSaVh3
EfcDzj6VRnY78nnNWZX3DPSqMr5GTVoynLoQu3r6UzdzStz9Kiyao5maFjLtkx6mtBl3HJr
BRirZzVxL6RRg4P1pNGsJ20ZohgH5YVMpViXV8g8VjSTCbkMQfSmJLLDKMnI+tKxftNbHXa
ddfZ2VR3PWvQNN1fYkeSCPWvL7W5jKhlGT3rcsrllbIckDjBrCcToTPXbPUo2Qnccn0rYW/
XI2zncuMnHavKbTVzCxQN36VuJqLEjy5QoI6etcrgzTmO+m1X5N4lOQfu1mX+sCzX7RcSIk
JHO4gGsRb7ybYSu+9+m0jrXIa2t5q826ZiIv7uelEYXeom2bFz8QNLW5aOJmZc8EDpWrZ+L
7a4lHlybOK82TQ3WRUjU7DyOK63w74aMl35syEDgcCtJRgkGrPQrHVhdxoAS5B+n410Sxvt
XeoAb26+9V9N061sbcKtupJ6McZFaiYVeCXOcAe3tXM9NikQSQRtGpIJQe3T/wCtVWeBDGY
lGcjI4zWvtbYdwUhl5X1qGTDKxKFDx0Gc1Nx2OVuLWRQWBPT8jVIqQT1B78dK6a5ty8fyrg
nPPOKybq0dZN4YkYzVAZuwkcMAPxqvIMIfm4BxzVhyYwQQRjnr1qNwu3kZPTg1SEJDkJguC
DV1S5+bbux39KqRlflyCQD0xnFTIxBbaWGTTaAnHB8xhnGT1qQM2NyjPOcHioASxYBuF657
03LAGQkknjjtU2AkyWIJUAntn+VKSFGNuRUJIGH3HA5AzTDI3UEEnjJFNICXIUB1znGOnFG
cD73Xrn+dMBLHqevFLI2MlcEdKQCkEgNuz7etMLMAfpT0PoAPU5puF6A9R1zzSAQE5A4/w/
xqQk/NkcgdBSZAGAMfSlEnzFSDg+/SnYCcHCFTwMc1BIfkJ3cD1705mVYgN+DyMDvULEiJg
y++aaQEBYou4fdPbFeKfEmQPrqAdlr2iSRFiLE/KFPU8V4F4zuvtPiObL7gnGa6aK945679
05uil+lJXaeeFOWm0o60DR0ekjKqM/nVjUmy4XHQd6j0tAIVbceR0pb0MCXftzisftHavhM
t9u4hsZJ9KKRMySDI4BoqybXI6KKKAYUUUUCDtXRWU3nWiMfvAbW+ornav6XP5dwYWPyydP
rVJlxdmaF9bfaLc7QPMTlT6+1YFdUKxdStTFL9oQfI5w3saZUl1ItOG7UI/YE/pW/XOWtx9
muBLjK4wR7V0KOsiBkYEEZBoQ4dh1ZesH5YR7k1qVj6uf30Q/2SaCpbGbRRRUGAUHGOaKD0
oEfQNn43sjFpWiXPiex/saTwPPaXdqXUQtqBSXy1cAcyBjHgnp69areI/FMU/hW0Xwlrnhq
Hw22m2dudLuWIvLWdChfETceZ5gZ/OA5BOT2rxn+wdZ+xre/2ZP8AZXtzdLNs+QxB9hfd0w
G+X68Vm8Ggx5E9mfSXi34nyzy/EFtG8aWzt/bdlceH2jlUFIeRM0Jx8i42bumcd+a0PD3iH
wlZ/EbxFraeOrGGzvfEPmTWYvPs9rLaPER5uwJ+/wAsxUpwq4yR3HzVY6RqepQTT6fYT3Uc
DxpIYkLbC7bUBA55bge9V7m3ms7uW0uU8qeFzHIh6qwOCDQHsl3Pf/CHja08PWvwz0lPFmn
Q2dpqOoJrKxuvlm3dxs835fmRlBxnPb2qHwtr+pab8OZbS1+J+hWt/MstnaWd1e7U0u2yxZ
lQRkPM+SF5woOepGPAeOvejjpQP2fme5eK/FNvfeBorfwnq3huDw7caLBYy6Vdki8guFA8z
EZON5kBfzgOh5Paui/4SbwteeMPF9pdeIrKz0nUJradNc07URDdQFLTZwhGLiHcCrRdckHn
qPmvANa/h/wzq3ie7urXR4ElktLSW9m3uqhIo13O3PXAHQc0B7O3U9t1jxD4b1L4X6Z4b0b
xTaaLr8OgWiT3on+S9EZbdYucZhcFg4xw5JDHgVm+JvGi/wDCv7Lxlbyy2njHxLpo0G6Vk2
DyrdwHul7DzFEaZ7ESYrwxSMhh9c1oapq2r6/qK3er39xqN2yrErzOXbaOFUeg9AKAVM+g/
E3xFV/+E+h0fxjZeU2n6W2hCKVAEuIxGsxh4+R8CQE8E569K80+J2s6ZqHxlOv6bc6fqVvK
tjPK6AGGaZYo/O3gAdXDbuOefWuD1PStR0XUptM1axmsb6AgS28yFXjJAIDDscEVo6b4R17
VLHVb23svLg0mzF/dGdhGywkgBwp5YEsMYB60DUEtbnvsni3Srv4j6JbWt9d3tt4rju9M1f
Rre9GoRaek7AJJbyqAVXOHCHlFUjjNctpfja107xJr2kWGvW8Gj6F4autG0mecKPtM4xiVM
g4eSTcwI6DA6CvHdO1nVtIW6TS9SnsRdx+TP5DlDLH/AHSR2qlHG0siRRIXd2CqqjJJPAAF
AezXU+jLXxroV/FY3V1r+lf8Jje+EYrJNWvnO2G8S4YvHNIuCkjw7VEmfYnrWYnxB1iy0bX
pB4p0K18QS6tpb+dpTqgkjjR1lZXx82P3e9gfm56814dqOnXukapcaXqdpJZ3ts+yaCZdrx
t3UjsarYWgn2fme5/EXxZY694d8faeniSwvbRfEMN3oltHIuBb4k8xoVAGB8ybhxk+pBrkt
GN3o3wN8XreW01odbvdNjsWmQoLjy2lkZlz95QNuSOORXnPymp7i8vLtIUu7ye4WBBHEssj
OI17KoJ4HsKCuSyse7a74xs9OvfiXe+GfE9hBPfWumf2ZJaOoeR08sS+UcZUgK2cYrS13xL
our3PjJ/DfizStJ8UapBpU8eqmZYEuFjgAu4lmAAjcy4Zum/bjmvnu20vUbywvb+0sZ5rSw
VXupkQlIAzbV3HoMngVU4oF7Ndz6K8SeORYx+OtR0Pxvpk2o30WkXFlLayK0pmjVVnZCVBD
AA9McH3qra+I/D91HboviTTNO8SXXhCCys9VZwiWV6J2eZHZV/dO8Z2iTHBJ55Jr5/4o4oD
2aPZE8S61ofhTxkJvHlhd+JHi02O1urS7Ekkixu5ZUkx8zKrDLA57ZNd9Z+L/Dh+JWpeKIv
HNpaSTHRprqGC8+yw3e2IC7kcqpMrKwIMQwG3ZOcV8u8elGB6UB7PzNnxXHbReNdaFjdW1x
bG+meGa0bMRUuSpU4HGCK9L+IfjrRNa8BWWpabc7vFHii3t4vEKgY8sWg2LnH/AD1YJIf9w
V43xRQW4pnvXhPxDoVl4o+C97qHiLTooNCtLmO/ZpcfZMyysofjqQ69M+lcfcyade/BfSfD
ya3p0WoHxRcTyRST4MUMkSRrK2BwmVOT2HPevNeKKCfZ+ZsXfh+7tNDl1lp7aWzW/fTkeOT
d50iqGLJxymCOfcetY/arEl5dS2NvYy3Dva2zO0URPyoWxuIHqcDP0FV6DRBRRRQAUUUUAF
FFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUfMSAqlmPAA7mitPw7HHN4t0aKX/A
Fcl9ArZ9DIuaTGfT8/irw/+z58O9K8OW9gupeJ72AXdzEG2Auw5eVuoUfdVe+09OTXnI/ab
+IX2zzvsWjeRn/j3+zNgj03bs1znxu/tO8+Nvima4trgpFc+VGfLbaI1UBcH0x/OvONj/wD
PN/8Avk1hClBq8tWy3J9D6a1jWNF/aA+GGoPaaX9i8aaBH9pitk+dpU/iVD1ZG9DyGx686X
wt+CGm+E7JfGPxBNu19AnnpbTsPIsAOd8h6M4/Ie5ryP4AXF5a/HHRY4A6pcpNDNwcbDGxO
foVB/CpPjB8UtY8ceIbvSLSSW38OWczJBboCBcFTjzZP7xJGQOgHvUOD5vZxehSkrcz3Oq+
K/x+utca48PeCJ5LTTDlLjURlZbodCE7onv1PsK+f8U4RyMwVY3JPYKSa1tf8N6t4YubG21
iAQT3tpHepHk7kjfO0OCPlbjpW8IxgrIzk29WY+aD2ozzikPatCXsQ7sO31prseKHBWQnse
aXZuGe1BgyFutMIqfYASCaiIx2qzOSNLT/APkE6h/ur/Oso9a1NP8A+QTqH+6tZZ61nHdnV
iP4VL0f5sB1p1MpwPNaHGhaeKZThQWtyRelSrz9KhFSKfWhlomyQwqcEMQc8VDkVInSoNoF
hTg8U8EEc8H0qEEZ4pxYnpQakhKjuM0wnnBNJk555pG+6RQA2UgrgGqUnSrT8Gqzodx9KpG
M9SFjwBTO1SsnPXmo+9MxGDIFOJG2lpKBCVJHJxtI4qPPbFKoJPAoBF6GZoJAVPGe9dFZ3c
EoxvxITmuVXccA5zWna25Yr8xU1Mlc6abZ10a/Nv3Kcnrmte2eG1jE878k8Ke9cnDAxDDe2
QeBWxDE/lIDISTzzXPJG50Ed0964ZX2Kv8ACxrVgs/MBMi7lI6CsvTI1XhwfpXYWdrvjBAH
OO+Kwk7GiKlvpMUjnaGC47dq6rTtOMMAXaAO59KmsoFjRQoXBxndWikW1923A681k5NlFhk
kigjAU4559KfEsY5RcE85HFISrRgMSuOgJzmnB4tpVV5z1apYE8hXC8CQ9jnPNLKSeQ33uG
3dqrs5QYLBgTxz1o3M2QMfWpsVcaV3E4yWH8K8ZqtcRtI33RxyoHrV1lZgWxtZuo9KqvGzK
GJ3DPIz29aokx7i1BOFT7x9O9UJLZFPzHj6Zro5I1I+bB75zWfNCrSFVABPTHFMDFKIpGF+
7yKFBLZzg56gdRVtrcPIRgYHeowN0gX7hHqOtO4EYGQS2Rk8cdaGB3AZGCPu5qRl3cZweTj
1p20oo3EEj+VK4FcqsbENyD2NGC+AAelTEAkZA59TSbAFBJx6nvii4EAVwDgYA9+lPLhVI5
I6mkwzSZ4wDwM0rInIDVQATtQlRlR6mgEbRk7STnGKbkE7VGFxx71IgOeck469qGBGzcg5A
OecCnkjb1Oc5B/z2pNmMYJABzQflRiuWOO/agBGPmMMDbjvimO5I2q27qCSaNxA46e3NRys
ABjv6UAZ+o3Cw6bM54CqSc9uK+dtQuDc6jNMTncxwa9t8X3wtdDlAbnaR9a8IJ3MT612UFp
c4sQ9bCUUUV0nIFKoywFJUsC7p0X1NA1udbp0QWBCxxgZ5qrqUgZioIxjtVyIFbfaOPlzWX
ct84yRn2rBb3O97WIrVN2DiirkEeyI8c9aKbY1YyKKKKsyYUUUUCClBKkFTgg5FJRQM6S2n
E9usgPJ4I9DUkiLJGyOMqw5FYmnXJhn8pj8knr2NbtWbRd0c1cW7WsxjbkdVPqKsafeeQ/l
SH92x6/3T/hWrd2q3UOw8MOVPoa550aNyjrtZeCDQQ9DqM5FY2rHN2g9E/rUmn3uNtvM3sj
H+VVtROb9x6AChjk7oqUUUVBkFI2QpIpaKAPbvGVpc+E/DkPgbS/C91rHhebTYNXGomacrP
O0au84ZD5axqdybMdsk7ua3vFPhXw/rXxd8Q+C4/B1tp13f6aP+EbvVkljS4uEgjdVG5tjB
lDICBjdjqc14Gut60mjtoy6xfLpbHLWQuH8knOclM7f0rV0nxhqOjzC9eFdR1OCJYtOvb2W
SRtOABGYl3bcjPGQQpGQM0GXI1seqaHc+GvC934zu9C0SWS88L6PBFJdWl9Mkd3cGWOO43Y
P+rLMwG0jATIwTkWdH+H3gbxVY+GrjToLSy0m5u7KHV3leeK/s5Zi52KX/dSRSEBEYcrwT3
NeCw317bwzQ297PFHOMSqkhUSj0YD7341LNq2q3OnQabcandzWVucw27zMY4z/ALK5wPwoD
kfRnunhLTPCj/FfRbBfh1faXeRPqEUkOoJIkMrJbu0Kqpdi0gK4JzhtwOM4rL0bw54aHhfw
7qeo/DWS51DV/EUuj3dkLm5T7NGEiI2LnKSDzDguT93kHt5Lc+IfEF5c2lzd65qFxPZYFtL
LdOzW+Omwk5Xp2rdb4ha6PAcHhS3nntlW/nv5ryO6kEt08qqrCTnDDCj3zn1oFySPVNP+Fm
g/2V4jsRpMGp26Q6xLpWq27TyXU/2QkIx2HykXK7dpBZskjAxU+j+FV8NyNpuheFJbw6j4H
ub9deTzne4mltizpHtOwKCTHtwWyM5ya8Gtde12wsfsNjrd/a2m4v5ENy6R7iME7QcZI4zT
oPEXiC1sUsLXXtRgs0LMlvFdSLGpIwSFBwMjrQHJLues+JfB/gzw5ptno7+E9bvlm060vE8
QWaErI77GlbcWKFBuaPZtDBgOc1u/8IRZ6b4qt/E3hHSNFutDs7O6vrW53XgmVYpY4x51v/
rDOjOFwmFJO7gLXgq63rK6UdJXV74acX8w2n2h/JLZzu2ZxnPOcVMfEviNtQTUT4g1I3qRm
JLj7XJ5ioeqhs5APpQPkfc9017wvp+jf8Les7LwjJq9zbzadNbLdtPJN5MuXds7txVW53HP
TDE1DdaXb6dJ4xgso7vypPhzaTsbmZ52Bdrdj8zc7RnAA4AHFeFnW9aM8051i+82eH7PK/2
h8yRYx5bHPK4A+U8Uja1rDKVbVrxg0flMDO/Kf3Dz9326UC9m+5694z8NeCvCt0dHtfBepX
gt1s57fWWdvs14j7DI7yK+1o33FVChSpHU810N94fgvviv418PaZ4Zj8N+MFaS58M3iPLGL
gxud6qHYrlo8lWHAKHHNfP7axq8mkJo8mq3jaZG29LNp2MKt6hM7QfwrX07xjqFhFdztEL3
WJYvs8Gq3csks1nEUKMsYJwDtJAYglQTjFA+Rnok1t4DfS/GPiK08JprUeiX+n2UUs15cBL
xnLieV8Nn52Qkc8Bh+MvxB8JeEdP0v4g2ei+E30ybwvqlpFb3guZZXkjn3bkkDfLgYG3ABH
vXjUF9fW1u1tbXs8MDkM0UcjKjEdCQDgke9Sy6vq88c0c+rXkqT481XndhLjpuyfmx70AoN
Pc9E8JeE9M1zwF4e1BPD7X95L4qj02+mi8xitqyIwDBThckvhsD7vXiutuvCXhLRonk/wCF
dvqs83jO50H7Obm4UrbLtKbApyHw3DEkHGcGvDbHVtX0yOeLTdVvLKO5AEy287RiUDkBgpG
ce9dMfiN4g/4QX/hF47u6id9Qk1GbUEvJRPO7oEKvzhlwo680A4Svoerp4O8OWyab4ZjN7q
2hf8LCk0RkW7ZI7iHy0w3yDBYbsZ5zt4xk1j2eh+BrrQ/Eevw+BJ7p9D1NNLbTLOSWd0g3S
E3Uq71Ys2FjBHyqRnHNeMQ6nqdtCkNtqV1DHG/mIkczKFf+8ADwffrUlnrWtafqL6lp+sXt
nfOCGuYLh45GB65YHJzQL2b7nt/hvwn4Cup/CqTeA7uSDxD4nutHZb+7lWa2gAj2cIQPMTz
OvOdvI5443xX4d0m88FaDqfhrwtNp+oyave6Q8Nu8s/2oRBCjYbJ8z5yDjAOOgrgV1nWE2b
NWvV8uQypi4cbHOcsOeGOTk9TmnJrmtRtE0esXqNDJ50ZW4cbJD1cc8N7jmgahJO9ygQQSD
wRSUpJJJJyTyTSUGwUUUUCCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACtDQ5TD4l0qZV3GO8hYA98OprPpVLK6ujFXU5BHUH2oA+5fFPxy+H3hn
X7zQ9Rvbu4vLWQxzx2tsZFjYHlSSQCR3xmufP7R3wuCkrbamxAyANPXn/AMer49mlmnuJJ7
mV5ZpGLO8hLMzHqSTyTUeBXMsNDuzX2sj6/X9pf4bqcrperqfVbSMH/wBDo/4aV+Gv/QK1b
/wDj/8Aiq+QKKf1eAvaSPsBP2lPhqZF/wCJZqqc/e+xx/L78NXjP7QWp2WtfEyz1nTblbmx
vtJtp4JR/Ep3dR2Psa8rtbW5vr2CysoHuLq4cRRRIMs7E4AH1Ndh8TfBkPgLxNY6As0kt0N
NgnumdgVE7glwmP4RjA+lEaUIS0eoObktTieKD7UUneugzexEw3MQ3PPFCgJwTxQS2SBTSf
lzQYMUjPSoiDzUinJxSvjk1Woi3YjGk6j/ALq/zrJNbFiB/ZeoD/ZH86yG7VEd2dOJVqVL0
f5sbSjrSUVocA+lpAc0UFkikVIuMVCKkU+vNBSZOKlDEdKgByKkGeDUm8WTIamXoarqPap1
7j2pGiHEZU4prDnGMA09RgE96Vl5DA/hQURbd3UVC6kMauEHZn2qEkYx3FNOxLRSIz1qMqa
sOpzmmEZ96owaIMCkI54qcRN3/SnrEc8ii4lFkCxZ61NHAzHgc+tXba2DN82a2Lex3YITgd
6hyNI077mRb2LEg/xZrorDTt8oBAAx3FXbbTUBDMBke1dNYaYhCsq/nWUpm8Y2MmLTSoyyZ
9M1YjtsEBk6HAro0syARIvyjoR3pxsl/jXj1HFYuRdijYxsGTIzk4xXY2HOFEfHTB9KxIbQ
Ky46DnrXS6epZeyntWUmXE2bVFWMY4GM5Per0QBOG524IPrVOEqTk5GOvNW1Oxs7uFODjkV
kUPYN0PIBzj/9VJ5KHjJZscEdhS7zvAywA5x/ntT0JPzZAUDgYzQAiIuSGABAwG6Gk25JWJ
iOMe1IWcuI9yhSccH270/b8u4Hg8Hv3oAawZMAZfHoetIS3DDuMcD9KQxsVYZIb1Axmo1ds
lQQu7oCelADXAKEHHP86j8qPy2G1dxx1PNSMAiklsN3OeajjOFLOBk89MYoAqm3AOCNpB7d
OaqSWoLsFU89DnitJ5c8qDxyT3x7CqJfd3JXuaAKyxKDyMkcY70jopOcEjGBUzZB3s4K9if
Wml14Ve/IJHemBXLEE4bt3/lSYJByfm/mKefvK4OOcEUhwHDYwR1oAhMQAO4j1P8AjTNuRl
XwM9+tTlS+QGIOM9KjzGzZCnPfnkUIBhBV+TkZ49qcCRkYI45OetNdEJBOSuelG4jgZ246m
qYA/AUFuDjpSBiGGcY6ZHamnJDc4A9utMVjzuOCePXNACkgsBuIOcYqtduEBCZGOpqZnUSY
B/8A11kahcskb/Nwc80ybnn3xDvw0EcMZ6nmvM66bxXcST3uGIKg8Yrma9CmrRPOqu8gooo
rQyCrNkpa7TA71WrT0hA11k9qT2LgryR0JJFuScHjFZZXzJRwCc1oTOBAwPGap2o3Sg1ku5
2st7CApwKKdMRGmTj1ooHsc9RRRVmTCiiigQUUUUAORd8iKO7AV1AGOK52yXffRD0Ofyroq
s2hsFUL+y89PMjH71R/30KvA0tBbSe5yvsaVmZ2LOxYnqTWpqNkTm4iXkcso7+9ZVJmDTQU
UUVJIUUUUAFTwIJwbcn5jzGT6+n41BSglWDKcEHINNFIMEEgggjg5pKvX0YeNL2MYEg+ce/
rVGhg0FFFFIQUUUUCCiiigAooooAKKKKACiiigYUUUUCCiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAqe0cx6hauq7i
syED1ww4qCpYJfIuobjbuMTq+098HOP0oYHrfx88Dah4d8fXXiSK1P9j63J9oSRB8sMzDLx
t6HOSPUH2NeP17hYfHu617VtQ0r4j6bBqXhPV32yWsMeHsF7NGerbevPPcHseI+Inw9ufBO
o213Z3I1Tw5qa+dpupR8rKh5CsR0cD8+vqBlTk0uWW5bs9UcNTlV5HWONGd2IVVUZLE9AB3
NN57DJr6q+DHwktfCenj4g+OBFb3aQm4t4LjAWxjxnzZM9Hx0H8OfXo51FBXYlFy0ND4P/A
Aqsfh/pB8c+M5IbfV/JMgFwwWPTYiOdxP8Ay0I6ntnA5zXj/wC0Hqemaz8UYNT0fUbfULOf
TbcpNbuHX+LjjofY80z4w/Fu7+IGqf2ZpTyW/hq1fMUZ4a6Yf8tZB/6Cvb615RWVOnLm9pP
cqUlblQUYooJrpM3sRkrk4NMYgxMQKUx5JI9aZIMI31FMwY1OTUh68jioVOMGpd2feqQuho
WY/wCJXf8A+6tZDLyPpWvZf8gu/wD91ayypK/Ssov3mduJX7ql6P8ANkFFOIptanmCjrTqZ
TxQUhRTx15qOn5FBaJkOelSqfyFV1bFWFI6VLNYkycGpl+9UKAdalB5BzSNkTIAc+lKOSAK
aCPXing/SgoXgdelMKBjxxUgJUDjrTWwy8/pQBVdMd+KbtGMirBUBck5FN2qT14p3Jshqpu
UKO9WFh2jJqPABUDrV2NWZct+VS2UkWLSFUAOCQfat+2t0ccSEe1ZsCBUBzmte0lhj+8cj0
rKRZ0NhZrOuCAcDNdVZ2QRFAWuY0q/tNwHKc9c11kF5bSKdjkEd2rnky1qWfsqujgxr8vWq
624JKEcDt6VcRhIwRGGDRMq28gRgWY/jkVncuyM0wEkqCc5xn1rSs5fLkjT+IHPNKI1kwQo
X/ZAzzVdrq1spwLlljHcucYoaFsb+/G1WAYZ9M4Oaso3Dll6+tcwfHHhXTUWGTUIWfJyVIe
kX4meCVDCTUmOOgSMnFHJLsF0deh3KcDA7n2qSMHa6kAg8Yzg1yMHxC8I3T7YtR6DgvGVrR
j8VeHpZQ0GrwkgdyBzS5X2BNM2pdqIqrkqvQ5/Kmyvx8pyx67Tk1RGqWk0gFvdRTDI4Dg/l
Uj3kQUZyoXgEDNSO5aknCxgupORj3qrJKpXOOT0GKrSXgZmG7AHGOoNUZrnJ4cEHGVx1oGa
Ek5KhyBu6c1GLhcbQT9QKw21OKPKEYVuxqv/AGugZVjIY5xxTsTc3/PwpWRcg+/WoJLjceB
luM8/54rK+2mT5QdpzSrOQPnBJ65z1osO5f35XAPB9+ce1LkHAGeBnn+VVA25SB8tWFVFxw
fxPGabQErFeBgZ9u9RNwCT6Yx7U8fKoIAJ71CxIyoGMHGR6VIAxYnJ7eo5pm3fweAMDg1Ir
7l5wB29qCp4Y9T3A600BG25l28kdh/U0MFNqG/iPGeaUsihgxI5wMVEDtbGOPXtVAI7bECB
hz3z1qNpF8wIO3WiUg855U9DxiqbsMEhhnoOe39aAG3E20kkj0ArEv2Lwtg9quXEu4YQ+3H
SmPHm2JI6VaIPIvEVsysZcYGa5mvRPEFmGtZCBnqa8+dSrkYrupu6OGtGzuMooorQwCtjRk
LF8Cset7SxthLdPeplsa0leReucEAg9sUlsm0dOaZKd2FB6Urt5cYGetZnaR30uQQD07UVm
3NzlsUVSOec9RlFFFMphRRRQIKKKKAL+lRlrp2/urW3WXpC4SV8feIH5VqVZvDYYeCCPxp4
ORkdKDTQSpx2NBYprH1Cx2Ezwj5Dyyjt71s0h6YPSgmSuctRV6/svIJmiGYj1H93/wCtVGp
aMWrBRRRSJCiiigDT04ie2mtH5GMj8azWUo7I3VTg1Z05/Lv054f5ak1OIJdCQdJBn8arct
7FGiiipICiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApyqzuqIpZ2ICqBkk
noKbU9pvGoWpiAMnnJtB7ncMfrQA24t7i0uZbW6gkguIWKSRSKVZGHBBB6EelenfDPx/ptl
YXHgDx3F9t8G6m2CX5bT5D0lQ9hnk46dR3B+mfFvgv4SXmrPqfjKw0a31KcbpZJ7v7O8pxy
SA4z9a5M+F/wBmgAk3Hh4ADJ/4mb//ABdcjrxnGzTNvZtFX4e/AjSfCPia88VeINTtdV0+y
PnaW7EeWI8bhcSn7uQOg5HG70ry/wCNHxhm8b37+H9AnePw3bvln6G+cH77f7A/hH4n294b
WvglJ4PXwg3inSP7DXgWn9pPjGc7d27dtz2ziuc/4R79mL/n68P/APgyk/8Ai6yhPXmmmy3
F25Y7HyJUksM8PlmaCSISoJE3qRvU9GGeo96+u4fD/wCzMLhPKn8Ou+eFbUXIJ9wXxXj/AO
0VHbQfFS2t7FIo7KLSrZbZIQBGsfzYCY4x9K6Y1ueVrWMpQ5Vc8gpD0paDW5m9iF889cGmS
KRGckHOOlWIY5p5xFEudxwK0tS0G7sdLa6uFC4IGPWm2tEY2bVznwe1SA4qKnA1Rnexr2P/
ACDL/wD3VrPGAhOM1e08/wDEtv8A/dWqIODgrwayW7PQxH8Kl6P82Qsv8WODUZFWWUnPYUw
IT1FaXPPtcgxQDyKnaJsZFRMpHUU7kuNgpe9NFOoGmPBwfWp1PfpVYHtUqnpQaJluPr1qcc
VUQ4zU4YcZOPWpZvFloD5QaUKD1PNRq5IAFSISR0pGgoYnI6kU5QCDnoaMLtYkjJoHzIF7m
gdhjBduBTdoC5B/OpvLHOTUUpURbn+VfWgQ3gYPU+gpxvI4gPMcr6Aday5b0ldsYx71ULEn
k07GEq1n7pttrZTPlJu/3qhGvagowjqg+lZGRR1o5UYurJmwniLVo2DLcnjpwK2bXx/rNum
x1ilU+vFceCKXNJwTGqsl1PVtJ+KkcLq99ayhx/zzPy1tX3xO0V1SeN3djyVC8ivD6Kj2MT
VV5Hp+pfFi+IaPSoRGD/y1k+8Pwrg77W9T1Gdpbq8lct2LHFZlFXGEY7EOpJ7km45znmnCZ
l6NioaKuxHMy2LiT+FzUi3JBHJDZ6g1RBxS5pWLVRmxFq13AB5F1LHjnKuRW1ZfEHxLYFVi
1AvGv8LjOfxrjd1GalwT3KVVo9YtPi3dldl9YI2By0Z5NWo/ivpoUiXT58nuMc147uxWhpm
ny31wNo+QdTWbpQWpca0nojuL7x2mpXaRafbTh3IHzEVu6ZFf5DyhhzxnrUfgDwlaHWTdSK
G+zru3MOMnivSpdOhJYRoEC9655SjsjoipW1MCESbACclvzFXkVmX5nyPele18sjJzzjaKm
SNlAIGOw9vasiyWHYCRnPrkVMrhm6ZxzVfcFbAyD2HrUjbMZIyT26UFomH3WdiB2OD+tMbk
KMBufXrSsEVtq8ccZ6Cmq4LHOM9qQDjv3EoRjHHpUbyfMct6cDrUjSLtO5SR2qKTO/Cjkdz
QAhcPJlgMd80wyKGwSBtzikBBViVGO+Diqj4xn7wx60E3CdvlAbnv9az7mQouR26+1TTybl
J3e9UY1Mw4UnBqkguOt08yYYzt9T0q7Oq7QgXGaltrfyxwOTRMu5wCQNvXjND1EcfrFp5sD
sBjtx2ry3U4PJu3UD5a9n1CHdGwGD6Y9K828QWAWUuB/wDXrppStozGpG6OQYYNNq7JasFy
FNVCMdRiupanE1Yb6Vu6e6iLaR271hVahujGMCk0VTlyu7NgSKHO7AxVS7ulJwrf4VUa6Jz
9KqsxY80JGsqulkOeTcc0VHRTOY0KKKKg7GFFFFAgoooPSmgN3TUK2Kn+8S1Xait02W0S+i
ipT0qjpWiGNKiyJGxwz52j1pxGRWNqkrC8jCkgoucjsa0bS5FzAH6MOGHoaZKlqWaKKKRYh
AIIIyD2rDvrI27ebFzEf/Ha3aRlDKVIBB4IPeglq5y3Wirt7ZG3YyRjMR/8dqlUtGDQUUUU
gHI+yVH/ALrA1saqgazDgcq2fwNYp6GuguF83TnHXMef0zVIuOpz9FHvRSZAUUUUhBRRRQA
UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFF
FFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABTo3eKZJY22ujBlPoQcg02igC3qmpX+t6tc6
tq11JeX105kmnlOWdj3qpgegooo2AMD0owPSiigYYHoKtXmo32oC2F9dSXAtIFtoPMOfLiX
O1B7DJqrRQIO9B60UUAbfh6BFlkuX+YL09qseJdQlutIVGlyu/AH0qnY3tvp9qJA2Wf76+9
U9W1FbyzRUXaqvxUWvK4pNKNjF60U0GlzxWxyXNfT/wDkGX/0WqXBwauaf/yC9Q/3VqinPH
pWK3Z6Ff8AhUvR/myQLipFXjmgLmn4I9cVZzJDdo79BUTw7/u4zVlVPYcGn7Pl4GD2NBfKY
7qVbB4NAPatC4gLRlwMkVnjiruc8o8rFHWnqRnmo6UHmgEy1G3PBqwh+b6VUQ8cdasRknPr
UtG0WWB1zmp4zkdciqwOcc5PpVheBxwaRuTE5XFMdvlAUgY60mflx6VHMrG2Zl5YcUDb0Ip
NQjjXamWasuWeSZsux+lMOcnPWm1SRwym5MU9KbRRTMwooooAKXFJRQAvelzTaKAHZozTaX
BoHcXJozSYNOA4oBXEzS0oUk4xUqwO/wB1SfpQWot7ENOVWZgqjJPYVuaH4fm1jUPsikRle
W3cV3kXhfStPnQPGCyLyeuTWUqii7G8aMpK7OEsfC+o3cRnkj8mLGQzd629GigsUdiCTGcH
Hepbu8Mty0HnuiA4UDirOj2J1LU4bGIFjndL6YrOUnuzpjTUdj0/wWqx6EbyVAj3LkBe+K2
Zd5bG7jOeaqIEiSOBECRwLtUVKx3ffyQT684rkerubocyDB/izzzTM4JypVe3PWkctuADcH
9KCykhS2frSAbxgbBknt3o34bIwARhsdqcV2ZO7P8AOovl2n5iCxzntQTcf5mUPGT2FOAbc
QevTNQbgpyuD75pd5b5WGMdf8KAuSHJXHQ+xppf5Pvc/lUW47MqAy9feoWlKnJGPXjNMLkj
MQnoMYHPWqcr43Y69+etPlmy/T26VmzSsJiMZOapKwhz75mARRjvWnawIgUAYPQim2doyRb
nUsTV6OLgKq8e/wDKlJgNClQeenIHSq7na+7j1q85AB2kD19qqSgsPujHrnNIZl3SKYiQMe
vpXE67a7sk4Kiu+uExH0wPSub1aEOuSvy+hq43TuSzgJLQOo+Uj0rJuNPxuIHNdr9n3rnZx
0HFZ91akZyvSulSM5RT3OIkhZD0NRkEHmukmswzn5cYqtJYhoztWtlI53SfQw6KuyWLqARV
ZonXqpqrmLi1oR0UdOtFBJoUUUVB2MKKKKBBTkXfIqepAptT2a776Ef7Waa3Gjo8Y4oPvRQ
SAMntVHR0MKeJ7q7uZI+TGRx6iobW4a2uA45U8MPUVpaSNyzyf3nrPv1RL6RYxgcEj3oMrd
TfV1dQynIIyD606sXTbwRuLeQ4Rj8p9D6VqXLFLSZgcEIeaDRMmoqlYXf2iLa5/eJ19/erv
FA07iMoZSCAQeCD3rDvbJrdjJHzEf0rdpCAVIIBB6g0CcbnLUVevbEwHzIgTF3/ANmqNS0Y
tWA/dNdGg3Wij1jA/SucPQ100XEKD/ZH8qaKh1OZHSijufrRSZAUUUUhBRRRQAUUUUAFFFF
ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA
UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUEgDJOKACiuh8OeB/F3i2YR+HdAvL5TwZVTbE
v1dsKPzr2rwx+y7qlxsm8XeIIrFe9tYL50n0LnCj8AazlVhD4mUot7HzoOWCqCWJwAOpNdF
4u8I6n4L1Gx07V2j+13VjFetEoIMIkzhGz/EMc19TxWfwH+EM6PJNY/2rF0eVje3Sn1wMhP
yFeJ/tC39jqvxSt9U067hu7S60u2kilicMGB3fkfbrWcKrlK1tBuFle55Fz1o5FFBroIexX
cHJPAANErD7MF77s0MMyHFMlPy4qznkQGlHSkPWjPFBijX0/8A5Beo/wC6tZyE561oaec6X
qH+6P51mqcGsorVnoV3+7pej/NlyN+OKtgZTIyaoRMMVehdgAFFWzKLHKvQ4NO2k+2KkB5y
T17U4AEZpGthmwGIgZzWPdReW+QMKelbgVeTntVS7iL25GBnscUEVI3RjDrS0Hg0VZyIkjO
D9asRsQ3Wqqkg1MDyM0GkWXo24yBipFbL4qsjkDHUVOnHzVB0xZZHKYHWmYYMcHJ9KRDg8d
6eBkk96CzPv7TaBMg4PUe9Z2K6QbT8jruU9jWPe2jW75AJjPQ00zmq0+qKWKMUc0oqjmEwa
AKdRQVYTFGKWnpGXcKOpOKBqNyPFAFXpLLy5XjLcqM1WWJmGQM0rj5GR4oqw9rKkQlZcKe9
QqMmi4+VrcTaacgycVIqbgSegqWJAMHFIpR1LljarIHVBukI4Fdr4f0SG40bzHASVTyWHA+
tcvbGONFuoJAJIj8y+1a0viSSCPybUjZIQWx61lO7O2CsbIayh1AzRApJCMOV707VtaSK3U
RIzN61yk2qeUZTENztgtVWe+LyGWR85HCg9KSgVzIsSzu1y8vAyOB3+gr1HwXp507ThczoP
tFxy47qO1cb4S0QX0q6vfRfuYziGM/x+9emwALl2IDfTtWVSXRBHuXSctkHIHQDvUuedxyS
f1qquVbngHpxUykbQDn1xWBaZLu2EhBkY6HtSKBktIB+HrSgqELjOQMAUj4YBfl+brikUNm
kJYdSoPam5+THG3vmlLKeAc/j0qIshb5ep7UEC4PyjI+ntTG3KCpGcd6UsCdx+8KaxByc/g
aYDHm2jkcdsGq0kpQYxkmnSttyep/nVCZ2CkbjnqMcVSQBPcBUI53dKnsIBKPMkX5uOP6VB
bQfa5DI/wAuOR71v2sZVT8gGByKGBNGCUHy4PtTsYO1+hoWXKtjls8+xoLlpMheeuDUF2I+
jlm5APB9arsrFncqAo5+tWicOSp6g/hTHPBPGKZO5RnXKnK/N1z1rE1KIeVtA/Lmugl5iAB
56GsjUIyU4GKtMRzi2wKcnBzxVWW1AbjJx6VrxxnB+Xnsaa0Y5wMH2q76k2OYubPDFguPY1
SltQASOvtXTzxkqSV796pyW/bb1q0xHNtaBl+lUpLM5AIB+neune1GCVH1zUBt8/MQDjtit
FIVjlJbFCDhcGiukey5J4GfaiqUkZumuxydFFFUJhRRRQIKuaapN+hH8IJqnWhpQzdufRP6
00Nbm1UVy2y1lb0Q1LVXUWxYS+pwP1qjoexFpS4ss45ZjWZeNuvpj/tVr2C4sIvcZ/WsOU5
mkPqx/nSZk9khhrVE7y6LIznJHy59ayutaA+XQv8Aef8ArQhIowzPBKsqHBHb1rpIZkniWV
DkH9PauZq3Y3X2acBj+7c4Pt70XCLsb9FAIIyDmimbiEAjBGR3B71iXtiYCZYRmI9R/drcq
nqUmyxkHdsLQRJaXMIDcwHqQK6cDAAHYYrnLVDJeRJj+LNdJj1oQoo5bBDMD1yaK1dSs+tz
GP8AfA7+9ZVSzNqzCiiikSFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAF
FFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFWLKyutS
1G306xhM91cyLFFEpALsTgDmq9HfPQ0Ae++Gv2YvE98Um8VarbaLEcEwQfv5/oeij8zXo0X
gj4F/C2FLjXp7O6vUGQ2qSi5mJ/2YV4H/fP418++FPjJ8QfCAjistbe+sk/5dL/APfRgegJ
+ZfwNdjL4w+DPxDkZvGfhq48I6zKcvqmlnfE7H+J1x/NT9a5JxqX956eRsnBLRHYeI/2oNM
tIjZ+DfDj3Cp8qT3p8mIem2JOcfUiqGgfELxX42+C3xQ1LXdRBmtIIVthboIlgDZ3bcc84H
Uk1xuqfAXWp7FtX8Aa5p/jPS8ZBtJVSdR6FCcZ/HPtWj4C07UdK+BnxbstUsbixuUhtw0Nx
GUYfe7Gk4U1H3d9BXlfU8O7k9zyT60mAOgFHakPJ4rsMxaD0oHSg0EvYrk4c/XFRy/dAqRj
h2OM4NQy9as55EZ60dqSl7UGRq6f/wAgnUP91f51mVp6f/yCdQ/3V/nWZWcd2d1f+FS9H+b
JozxVuJhnk1RU9qtQ8nFUzGLNRQgxgcmphGNue9QW+Mc1fVA6g1DZ0JlbABOaidCVzjPNWZ
kC0xgNg5680XGc5cx7J2U1Fmrmoc3JPtVLjFaLY4Z6SY7rUitzUQ6U4HmmCZajPORVpeQM1
RjPPFXIm3YpM6IMsrwalUHJzUaHPFSg4HSpN0PHGM//AKqGAZNrjcrcEHtQBhacpCjgYz60
mU1cxL2xe3kJUFojyDVLkV1eEkRoyNyHqDWLfaf5LF4MtH/KnFnJUpW1Rn0UcgUA5FWYXFx
VmJgoRs4YHNVaUEjvSZadi9NIsl1K7HrTxNEsaCJfmU85qgHIFOVzkelFjRT1Na7ull0xow
OWYHFZWAASRwaVm+U471GXJUD0pIJyTdyeSRS42DHGDSrIPL2kfjVYMc0u6nYlTLaSkE4OM
9aaJSCSzce1Vi5p0Uc08gjhQu57AUWH7R9CdrjMfJyT6V0Ph7w1c6rOlzdKY7RTnnq1WtE8
LxxbbrU/mc8rEOR+NdvaMFAjjAEY447VhKfY3jFvWRqQxRRRrDGoSNBgKO1aCAhR1IHSqMI
BPHA9SavRofMXBA44rnfmdJYySFBIY9MmrCsRhQMelVgoEmRy3pVqMBjuPbrxnFZjJEKlRz
z1pG3H5sDB9afhmHQYH8S0xwFxydvuOtIfQjLRpLjnd/OopTgE4+tSOR95kqu2A3Jxmgkac
oAOSO9RGcHPJA9KbK5AIB61VmkTO3AJ9fSrSAdLIGYuWIHriqMebm5woOB2oaVnwv4H3q7Y
wopORz/KqA0baHZGAuMepFaKgKcKB0xmqqcxgEjg/UVKQWHLcY4/+tWdwJtyqpCY59eQaQs
pGQT6HmoxkYIGQBzmlfAXJP49zSKuDbThmHTjrSAbsAnjr70u3PBJz0wRUTFl+bOR6jtQJk
bhVO7k44Oayr1d0bjPvitLLEgAj6EVm6kQLdiRyx4q4iZl26ZOe1I4+cjn8qdDuB6k09l6s
w59qoXQrPH+HvUDJ1J496tPgnGR15qJgG6dPeqRJSkh9RjPf1qEwL3xzV5iM5wMimPs2hsj
61QFJoeQB0z0oq1gE5xRSA8tooorqMWFFFFAgrS0jmSY+gArNrV0ccTn6VSRcdzVrP1VsWe
PVhWhWZrB/wBGjX1b+lM0lsXLVdtlCP8AYFc6332+prpYl2wRgdlH8q5pvvt9aTIkJWlIMa
FF7sD+prNrVuVI0SIem2mhIyqOtFFQQaum3ecW0h5/gJ/lWr2rleQQVOCOhrfsrsXMOG4kX
7w9ferNYyLdZWrP80UWfViP0rVrnr6Tzb2QjkL8o/CgqeiJdLTde7uyqTW4azNJj/dSS4xl
sD8K06AhsHHesG/tPs8m9B+7bp7H0repksaSxlHGVNA5K5zFFSzwtbztE/bofUVFUGAUUUU
CCiiigAooooAKKKKACitrQfCuveJvtJ0Wx+0rahTO5kVFj3EhcliOpGPrirj+DdR07xTb+H
/ESy6XPcx74ikf2gvnIUgKehKkZ7YJxQK6OZor0ZPhnaSx27w+KEKyMUkZrXKo3PClXIkXI
x5i/IO5rmtf8NR6JaQXEWrQX2+eS3kSJceU6BTgkEg5DjoSKAUkznqKKKCgooooEFFFFABR
RRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRUlvGs1
3BAzbFkkVC390E4zQBHRXY+Ovh/rXgnxbe6NLaXd1axv/AKNeC3bbcRnkMCMjPqM8GuX/AL
P1D/oH3X/flv8ACkpLdDJNM1XVNFvVvdG1G50+5XpLbSmNvxx1/GvXNH/aF8QPpsuieO9Jt
fFelXCeVP5g8mZ09Cy8N+IH1rx/+z9Q/wCgfdf9+W/wo/s/UP8AoH3X/flv8KiUIy3BSa2P
ctM8G/Anx/exDw/4o1HwrfTMP+Jbe7SCT2Rn4P8A30fpXKfHXQNJ8LfEOz0HRbJLW0tNLt1
G0YaRvmy7nux7mvODp+oHj+z7r/vy3+FanifxHrniS+s7jxDk3dpZxWaO0ZRnjTIUtnq3PJ
70lFqV76FOSatYwqDSD6Ud81qZvYjAXe27pmoLjb5h2dKlIzIcnGTUEn3jTWpzy2IqXtSUv
aqMjV0//kE6h/ur/OswVp6f/wAgnUP91f51lnrWcN2dtf8AhUvR/mx1TxN8w5xVcVIh+YVo
cyNSFwDjOa07eTGQOc1gwuTWnbOQc1m0dMGaE/IGcg1WOWZR2qYbpsZ60qxYIXHbvUmpmXl
mZVZkGWHNYbDDEd67Jozt2gYPX8KwtUsjFJ58a/K3X2NXFnPVh1Rk807NG6irOdD1bBzVmK
Q+oqpUsbcikzSLNNGzg9OKmVifpVVHGwd6sA/JUnVHYsAjb1pygEg1CCOhNSoSFHpSaNESD
A7fjUjYb5gF2njFRBuSD0NG7FSMp3OlwzlmgJSTrtPQ/SsaW3lhfbIhUj1FdMG980NiVdki
Ky+9NSsYypKWxy1JW5cabbyHMZ8s/pVQ6U4GRMlWmYOlJGdS1ZNhcfwqGHqDQLC6PSP9ady
LPsVsmkq2un3DHBAX6mrSaLK3W4QGi6Q1CT6GVTlVmICgknsBW1FoaBv3spOP7ta1nYwwv+
4iGfXqalzNFRk9zEstDnuCGmPkp3z1rqtNtLayAW3i2sP42HJqzDaknc2fTpW1aaYhAbYT/
SsZTN401HYgtUdyOSTmty1tjjp06in21iqgFF+6cmtWG2AUHbgfrWLZskRQ27bgwGRnPFXl
iwemT1zT0Xn5VIA6mpVjKYDDIzn61k3coPJViH3/AFHtU4jAXB4/DkUo2qBxtx1pj7sjJIG
OPSgewpZvurnAqGQkYzk84PNJISilVk3D39qikdWK+uPpSFcaQSODkADgGqbMxXg4HoelSS
SHIwSR0GKpTy4TAOT+tWkIa8h3H5h+dU7i44IBG7PFRXFztGA2T6U22Amfey8etVYlst2sT
DDgFic5Na0MQwDjJ789KqQHZkEciriOduPUf5FDKLBfABJwPQ1Kz4ClDnjtnkVWDMY1H3vT
NTAkuAHxj1NZAS7y4VWzjHb+tL93cwYtjj1xUIIHzbsjPT0p4bIGD196AJcjb0wKacZO9fc
GmliFIycgdajL7m2gUAKyDJ5xWRqzYgUbcH3rWyxTBJHHfvWFrYCBUDfhVxArwfLhuoPent
k5z0qGAt5Y598VJIxCkY57YFXYSK78Ed/pULSHuev6U5mPOOuOM1XkOR3PHSmkSPUhs/0PS
owylTkdOtRmTHGahMmDg9/amBKWycA9aKh4Bye1FAHm9FFFdRiwooooEB6VraP/AKub6isk
9K19I/1U3+8P5VaNIbmnWVrBwsI9zWrWRrJ5hH1/pQXLY1V4RPoK5qUbZ5F9GP8AOulXlF+
grAv12X8o7E5pMmexWrcuUzpBHoimsOuhVRLpwX+9Hj9KETE56igcCipICpIZnt5RIhwR29
RUdFCGdAbuM2TXSnjb09/Suf5wSTmnbmCGME7WOSO1LDGZZ44x/EQKspu5v2UflWcSnrjJ+
pqxRwBgdKKDZKyCiiopZ0ikjRzjzDgUDK2o23nW5dRl4+R7jvWHXVEZPArnLuHyLp4x93OR
9KTMZrqQUUUVJmFFFFABRRRQAUUUHoaAPYfAtt4UtfC8uo6db6nf6nLEyXj3MKLFE67WSKI
Bju3uyruYHgk4XHPSXWj6b4cQar4wnijv9T2Kbe1jUsQSNtvAmfljXoc8E8k9qj8FX+meHt
Bjhk0xtQj06ZbaW3SQI0l20JmZmYjA3NiJfQIT9bvh7wnf+JPiaviHxTYaZBCpa4geO+keQ
uCRHGiOcAK2CNyBSAOSTQYX1MrWta1QarNp2lSwWNv9p+zqLM2puGw+zLNLIWz9FGOxxWR8
cHRptJXzY3mWa4EgWQu/AjAMnAG8gDOOPTjFdZH4B1jT/HdirMus2qSmRCsX2jzpVIKwyQy
/MpLso3xsVG7OK4v40XC3WoWbC4vZjBPLABeW6wum1IgVwOuDkZ+v0oHHc8looooNgooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACp
rREe/tkkIWNpUDEnGBuGahooA+kfH37R2t6f4ovNG8ER6c2mWb+Sl9IpnNwQMFl52hc9ODm
uJl/aL+Kkjhl1WyiAGMJYx4/XNeSUVkqMFpYpzkz1j/hof4rf9Bu1/8AAGL/AArs/h38Qvj
f8RfEH9n6drVrBYw4a8vm0+Ipbr+XLHsv9K8w+G3ww1z4j6yY7QG00m3cC71Bx8sY/uqP4n
I7dupr6q17xB4K+BvgG3sbS1UfKRZ2CMDNeSY5d29M/ec/QdhWFXkj7sY3ZcU37zehveMvH
Oj/AA78KDUddv3uZguyCL5VmvZAOwHA9ScYFfD3jTxlq/jzxVP4h1pkEzgRxxRjCwxjO1B6
4yeTyai8WeLda8a+I59d125864k4RF4SFOyIOyj9eprBrSjS5Fd7inPmDoeKDRmkOa6DJ7E
fBc/WqrnLHHrU5PzHPrUDdSaqxzyI6XtSUvamZGrp/wDyCdQ/3V/nWUetaun/APIJ1D/dX+
dZR61nHdnbiP4VL0f5scOlKOtNBpa0ORMtQNjvzWjbPzyayYzzir8LAKPWpZ0QZv2+SAc8e
1WHiHDVRtZwIxljurShLMmePWszoIgm/knn1pk9vG8ZjYbgwwatNHzk5x7UvljtzSuBw99Z
tZ3JQ8r2NVa7bUdNF3CY8AOBkGuMkRopGjYYKnFaxlc5Jw5WMpQSDxSUVRmXIpfl6cirkTZ
AzWUjFGzV+CXK0M3pz6MuqOan9hVWOQdD1q0eD1qDpQ053YzQSQcE08c+9N6g0tChu48c0u
4emaNpyDjg0ojIHWjQQxt23pijBHfn3qVIyeGPFTwwK7EHPp0ouFiqFDEtjmpEgkJwBnNa8
FiC2ABketakFivHFQ5BYxLfTpZlKhATWvDoTOg6Z9fSte3s1DZUnH0xWtbwLxhW/wAazlNl
WMK30FAoLgbu9atvoNucYXv2FbMVsnLE9B2q5BHt+UHqahyLsUrbRbfIwuQOOR1NaUNpEg2
sg7H61ow7IgSQM9gO9WBggYRQM9azchpIzRaqoGVAbPQVMsKIwXIBI7irUjIPuJt4HHrUJI
IHy8g/rU3HZEckSq5xwKaqBM4+bPqe1TE7yoHAHQY6Go2ODuI684x1pAIzOAD1JOM4qCVlz
yuRSGTcp5Jb0qCVzgn04A60xMVnYkcceg7VBcSjPTJHTmmtI2Rg4PTk1WmmZF5/Q5qrEkbX
AQHJI9qy7q7wpw2T/Wo7q759R0rOLu7EjkVokS2SxkyMTzitS3U7QCOB61QhUDAIH4VpW2M
HHXvmhgi7GMDGCR2zVhHBXHH41XWQKmehHrTkYjkEHPFSUaBB8tQDtBOaGIjJBwciq6yMzk
D06etSs6ooUAA1NgJFChgAuCRn8KVWwRnpUYZmOT6U5XUEKwwTUAPY5JbGMdfb60MDtDHBx
1xRncDzznp60zdnAJwB3I6UAPHfA4z1J61zWtMvnha6JyMZBGD6fzrl9Tx9pVmPJOADVxBj
oGCxgZJNLJkEDOM8mmqCFAP8qZLu+UZ6VbIIJmEbYHGPSqMkuxSetTXMmHPJPHUVmzHIzkD
J7mrSAfJcZYKoPrmo3l2ncSaqSTcnIx6VEZzsIY07AWzcN3IxRVEznjJz7gUVXKM5aiiitj
BhRRRQIK1tH/1cw/2hWTWpo5/14+lUjSO5rVj6x/rIh7GtisfWB88X+6aZc9jWQ/u0P+yKy
NWTE8cn94YrUgbdbxkf3R/KoNRh82zbA+ZPmFAS2MGuhsG3WMRzyBiuezWzpMmbZ4+6t/Ok
iIbmXdJ5V5JH2ByPpUVamrQ/cuAP9lv6Vl0mS9woooPSkSGQOpAq7pSK900mc7F4+pr66/Z
e0Hwh4q+FWsyeI/Beg6jNo920cdzNZK8sqmPzPnZs5xnAxjgVB8CL/S/it4g1HTtd+EnhOP
Ro4GlN3p+m+T5L7gEjLZOSRnpzxmmmSp2vpsfNGQO4FG4eor6M8D+GfBum/tZar4FtdK07X
/D8olRBfxCc2zLH5hVCT1VsqSc8D15qf4peMNB8C/GN/Cel/Cvwhe6dALcMkunAzzNIASFY
cA84AwadzX2l3ZI+bayNZb54VzjAJr6w/aR+GfhDw5pegax4T0mLStS1G8+xmwtxtW43LkE
L0DBsDI4+aq3jPwp4I/Z6+Hel6pqHhyx8WeOdW/dRnVV822tyoDSFY+m1cgDuSeoHFDZLqp
xVj5j0+5FxbD5sunDf41W1eMBI589DtP419HfCLXvCXxt1678E+PPBmi2WpyWrTWOp6LaCz
lG3llbbwcA5GRjggitD4a+AbPwx+0nqfw18UaLpmv2MlrJLHLfWyykxqu+J0zwpIOG9x7UJ
i9po0z5MBB6HNAIPQg19DfGTwPe+Jv2j5/AXgHwhp1lDpsEA/wBBthBGiOiu807DjALYzxw
MDJrK+NHjfwGYYPBvgjwp4dnbTxH9u1+1sFhN1On3lhCniMkEHJOc4HHJkz5+yPDsgnAIzR
kA4yM19rfF3RPCOl/sr2vi/TvAnhy01fVbWyDzQ6eqGEzKpdo8cqR2OTijxNpPhOD9jeLx7
D4D8NR65daVblpU05AEaVlRnXHIYBiQc9aBe08j4poJA5NPghmubiK1t4zLNK6xxoOrsTgD
6kmvrLxF4J8Ffs5fCzTNb1Tw9Z+K/HeqsIov7TTzba3cLuk2x9NqcDPViRyBxQXKVj5JDK3
Qg/StTw/9mPifSheBTb/a4vNDSCMFd4JBckBRjvnivov4T+I/CXxs8RTeAviL4I0GC8uYJJ
rDUtItBZTKyjLJlOp25I7fKcg1S8CeB0+HX7V0fwz8QaLpXiLTdSysc+oWiyEweW8kciA8K
2V2t16GgnnItU0PwxqHiybUdJ8dWvh271BVaU6XfCaIhuV8xMluARxyePUVNpXh3wV4c1aW
/tPFmp+IdYuFaxicyJEZmYHao8xlGwsFAzknOQBgZ7f43/BPwt4s8BL8RfhTp9oktpGxns9
OiVI7uJSQ7KgHEqEHI6kAjqBXnUeqaVF+ybomqp4O8PLqk2ujRm1BLBVuBEgD+YH6+acY3f
pQZ3TWhf1n4ga/puvCC7kMB0i4HmpGoZp9qbnLD12eYQBxuiYdHwOH+M9hJZXOm3R1B76LV
JZ7yFpG3tEpEQ8ssfvYxuUnko6E8k1b1u5eHxldz3YMhCQzuQD86rdmN+enMczAkVxHji7v
ZxoFreXLyjT7BrFEbI2eTPJFyPXai5PoAO1BUdzkKKKKDYK6Lwn4Q1Txlf3tnpdxY232G0e
+uJr64EEUcKEBmLEHpuFc7XpvwdWK4vfGmmPfWVnNqPhm6tLd725S3jaVnj2rvcgAnB79qC
ZNpaHKeKPBuv8AhDVYNO1a3jkN1ELi1ns5RcQ3cR6PE65DjqOOlYKwzMSFhkYjIICE4x1r6
R0bVdJ0XwzYeBNH8V6TL4z0vQb1bPU0uFEFvdz3KO0ENw2FDiJXAfOMsQDXU3Gp6tLoGpTe
FfE+kW+t/wBraNFq2oRXMUMNxOloftW2UkKxyMtg/NtbryCGftGj5DCSNG0ixsyL95gpIHp
k9qXypgpYwyYHfacV9XW/iDw62pRXfhvxBo1p4Kg1DWW8SWRmjh+2JIz+SRE3zSgoUEe0Ha
R2rnbvxD/wkTz+CYNesEtH8B28GnQyzxxwm8KQtIrSHAEpCFcsR0A4oD2j7HifhTwjeeLtU
l0y0v7DT7iKHz/+JhN5CugI3FSRg7Qd2OpAOMnisKa3eKZ1TM0QcxpMittkI/u5H44619P6
zfTJpmraT4E8V6NY+MI7PRYnuk1GGPz7aK02yxwzMdvyy4LAEEj16VbbxRo6aD4atrFbK70
F00mN5W1iBI9Puo7mNp3FrtDiTcHLPkhlYnOOKA9o+x8p+RP5scXkSCSTGxSpBbJwMZ960/
EWgzeHPEE+izX1pf3FvtEr2TmSNXKglN2Bllzg4yMg4Jr6Ti8SWfiy9tbrXPGixahYeKdZN
jNDdQxTGAQDyII5HBWJHbIVyNoPI5rzv4r3lrL4/wDAd6Lq2a9XT7X+0JIr9LxklW4biSde
HdU25b2/Ggam29jx3yLjGTby9C33D0HU/QUCKVlR/LcRuwQSbTtyfevre1+Iry+NLdbrxVa
Gzfx/cWshaWIL/ZZiB2Z/54FiSf4SeetYFqdIs/hLqemjxDDqGmTaDcyxRT6rD5UN2ZyyQQ
2mN4dMZ8wnJzxwcUC9o+x4D4s8L3vhLxjqvhm4lW9n0x9ks1ujbDwDnnkDnvWGEkMTTLGxj
U4LhTgH0zX142v2k3jq7l8NeKtGsbePxc134iaa8ijF5p3kxBeW/wBbEAJlKLn5m6emAut6
JJ4TEml67pMHw9Tw7qFtd6Q80ayvftJKYv3H32kLGFkcDhV6jmgOd9j5/wDF/he98G+Kr3w
9fTR3EtoUVp4lYRuWRX4J9AwzTtJ8J6hq3hrX9djcRRaLFBK8Lo2+4E0vlrs4555+lfTniL
xDpI8R6nd+N/Emjat4Nlv9GOmW0dzFcGJ4yn2hvLQllwocOT97jrxXI3nifxx4d0r4h6nq/
jixuNWuYLYaPcWGoQzFYTe5YQhCdg2nIXAIHpQHPI+cgkjb9sbtsG5sKTtHqfSt/wAI+Er/
AMYapd2NlNHbC2sbi+aWZWKMsMZkZQR/EQOK+n7vXLA+Nrl/CPiLRbC1HiwXniJnu4I1u7A
28ODz/rY+JgUXPzHpmszSvEFgdKMnh7xDplj4IHhbVLY6e91FHJ9vYzEAxEhjIwKbWwfl4z
2oD2j7Hy3a2N3eXVtaxQMJLqRYo942gsSABk8DqKn1vTP7E1690g31rftZymFri0cvFIw4J
RiBkZ74r6a1Hxpbap4z1ewv/EFlcaRp+seHZNPjaSPy4lUqJ3jP0zvPtz0r5r8TvFL4z12S
F1eN9QuGRkOVZTKxBBHUYoLjJt6mTRRRQaBRRRQIKKKKACiiigAooooAK9F+F3wq1X4jaxv
YyWWg2zD7Xe7ev/TOPPVz+Q6n0rS+E/wb1Tx/dx6rqay2PhmN/nuOj3RHVIv5Fug9zX0X48
8e6F8J/Clvo+h6WJb8Q7LDTbeMmOJegeQjouefVjn3Nc1Wrb3IbmsYdZbB4y8ZeEvgp4Htt
L0yyiW4EZXT9LRuXPeSQ9cZ5LHljwPb418SeJda8Xa/ca7r14bq8nPJ6Kijoij+FR2FGt3v
iLxHrdzrWti8vL+5bdJK8TfgAMcAdABwKz/sV7/z5XP/AH5b/CqpU4wXmKU3Ir0Vdt9I1e8
uEtrPSr24mc4WOK3dmb6ACt/x54Nm8C6zp+j3c7SXs2nQXdzGygeRI+cx8dcY61tdXsQclj
rSmig0yXsV2UFzzzmq56GpycSH61C3U1ZzyI6XtSUvagyNXT/+QTqH+6v86yj1rV0//kE6h
/ur/Oso9azjuztxH8Kl6P8ANgKUGm0o61ocaJFOCKtI/OeuKqd6niPzChmkWa9q4OD71v2r
hogAOveubt3UYwK2bNg7AZwDWTR1LVGxGqlCpz/hSFDyAOBQqsSMHOelS7gp2EnmsyyHByQ
R81Yeu6T5sZvIE+cffWukjCs+fTpTpIkMfzfMv86adhON0eWc5xiiui1/Rvs8hurYZiY8j0
rnq2i7nHKLi7CVJE5Rx6VHRVCRsQshxtPzVcBJI/U1hW8pifPY9a1oXD8g5U1LR1wnfctKR
TggOMZyO1NjK7ic/n2qVF+TPHJrM2E8tvanCM5yT7dKeq5x3AqUAjp0x2oAYsOMYI96vW0Q
HrxTY+AM46VZj2iQHA461LAuQRqq7jWjCuWwpxVNG3L9z6Vch3KPvYHcGoYGlGdqhS3HvV6
FyRtPHYYrJSRcMwz6CrkcoUgEH/Cs7FI1EcDIY/l2q7C8a7M56VQ063u9Uv4dP06Hzrqc7Y
4xgFjjOOfpWyfDXimJtknh/UQ68EC3Y/yqXJIpCpKFwxxz075qzHcfLvJxzjBqudB8QLjd4
f1JT/17v/hVgaLrxQY0W/DD1t26flUNoAjkUFgzHB6c8imgjfkvkHr2qxHoPiEsT/Yl8SOm
IG/wp8Xh3xLLLtj0G93H1hIH5mldDSKMj7CWLZ/Gq8ku4YUdeOtLdxXNjeT2V1H5U0LFJEO
DtI6jiq7FATtPPtTFcZu6oBUcheNCd2R2Aq1d6feWlhZ6hcwFILxWe3c/8tApwTWTLOQQpJ
C56049xA04ETBlwcfWsS8vsAgHmlv9SEQdQwJrAiN1qWoR2tpC8007hIo4xlnY9AB3NapEt
ksk0kxyehNWIE5GDUMlvNZ3slpdRPBcxMUeOVSrIw6gg9DVyKJV+Yt9aYi0q4x+VW42w2M/
j6VViBJHU/WrcETyzxwwozzSMFREGSzHoAPU1A0WRgd88VIM7QvNXz4Z8TxsVk8P6kp9Psr
/AOFMutI1mwMK32mXdq052wiWEr5p44Gep5FK6KK4cKAO+Oop6ynI5zu5q9/wjniZZNsmg6
ipHP8Ax7OP6VXvdM1XS0SXUNMubOOUkIZoygb6ZougEL8Bic59KFfALLyfbqarqxbodo9qt
WsFzeXSWtpbyTzycJFEpZm46ADrRZAOcHbkNwPWmeYD0IAPPPSr/wDwjviORgraDqAbpj7M
3+FZ81vJbXDwTxmOVGKsjjBUjsRSSQAWCoSc+gOawb2JnuVJJJzn2rbfL7Y4kJZyF2jqTVD
WNMvdJ1abTtStzBcwEb0LA4JGex9DT6gyjJlcgduOtQyudpANSMwxgjnp9arSthc5FUiDPu
pAMdzWVcygDIPBq/cHIJ6+9Y9xjd9e1axAidiWz1qOR2HA6GomcCXgn86R2Gck1oA7cQQKK
jLfMOe9FAzIoooqzBhRRRQIK0dJI8+RfVc1nVc01sXyj+8pFNblJ6m9WTq4+eE/X+la3asv
VwfLhPbcR+lWaz2Llk26xhP+zipyARgjNUtLfdZBe6sRV6kUtjmbiEwXLRHsePp2q1pkuy8
MZ6OMfjVrVLcvEJ16p1+lZAcoyuvBU5FBi1qdNJGksTIw+VhXNSRvDM0T/eU4+tdLFIssKu
vRhmqOp2vmReeg+dBz7iguUboxqD0o6980VBifan7Hcip8LfGbbVkKX24owyD+4HBHocVk/
B341+J/EfxF07wVdaLo66BqSyQmw0yzFutquwkuNpzjjBz69q8i+Gvxz8a+AtAPh3w5Y6HF
ZBmllllsi0szHu7BhuIHAz2GK6Sw/aB8ZaSZZNE0LwppEsud8tlpCxs31Ibn8adiFTbvpue
waP8AD/QfA37ZOj2nh1jBZXek3GofZCdwgYhkKgnnafvDPuKv6/8AELwz4e/awXRNY8I6Mf
tCW8B1xos3UUrxjYSzcBRwvABGc5r5y0L4ueM9D8c33jbz7TVNdvY/Ke51CDzTGvpHgjYMc
YHGKqeK/iTrnjPxhp/irWtP0htRsdmPKtNqT7W3KJQSS4GMcnpxRYr2Um9ex7L+0Hpup+E/
jX4X8dajqF3qOhvdRSRQytlbNonVniTsAR8w7nnrip/2x9Pk1jwl4O8ZaY/2vSYnkjaeP5k
AmVGjfPodpGfpXl/jL46+NvHHhq50HxFb6PNZSkOCllh4mHIZGLHa3Xn0JHeuZ8J/F3xt4Q
8Gvo1rPZ6roczEtpWrWwubcKWzhVPKjPOAcd8UWE6ckk+qOm/ZP0e+1H49WuqW8DvaaXaTy
3EoHypvQoqk+pLcD2Ne4ab4i03xH+3Q0ml3EdxBYaXLYNKhyHkRCXwe+CxX/gJr5svvj140
bw/ceH/DNno3gzTLnPnxaBZi3aXIwcuSW6cZBBrM+GHxD134faje3/h6HT2vZUCebd2wmZF
77DkFc9/WhEqDbZ9W658btO8F/tP6l4J1jRbC20G/S3iu9QRP3zzvEmySY/xIAQm3sOfWvB
v2lPg7F8OfE6a/4ftxF4Z1hm8uNPu2k+MtEPRSPmX6Edq4L4i+P9d8deL4Ne1+1037bDEib
re1EYmCnI8wZO/HTntxXU+Iv2jviH4q8M3HhzW7XQLnTZ1CmI6aCFx90rliARjjikT7Nxeh
778bSP8AhiPw4c9bfSv/AEBab4sIH/BPLT8kD/iVWP8A6OSvn/xJ+0N4/wDFfg658Java6C
2lTxCIRR6cF8oD7pT5sKR2IHHariftL/ERfDsPh5tP8NS6TDEkC2cmlK0WxcYGwtjsD0oJ5
JHnXguz1Qa/b+JrHS7i/sPD08Oo38kKblgiSRSSx6Dp+NfVf7X1qfEfw58HeM9FcXukQTSM
1xCNyiOdFMb5HQHZj6kV4DrXx18aaz4L1LwgtloOk6TqWBcx6Vpq2xkAIPVT3wAeOnFUPBv
xj8deCNKk0TTr6DUNCmBWTSdUgFzbMD1AVuVB7gED2oLak3zHW/ssaFf6v8AH3S9StIma10
iGa5upR91A0bRqCfUs3A9j6V6vr3ibTfEP/BQHwtFps0c0elRGwllTkGVYZmdc99pfH1Brx
G++PvjdtDudE8NWei+DLC6/wBemgWItnk45y+SR9Rg1yngT4ga78O/EMmv6BBp8uoPGYxLf
WwnMeTkshJBVj0JB5BNAnFttnsvwK+M58CfErVvCfiK7I8M6tqc2yRzxY3BkID+yNwG9OD6
16D+0Z4O0Xwl8MNHsdDh8mx1Lxcl/wDZ1xtjaSM7lTHRcgkDtmvkPxN4gu/FfiS817ULSyt
rm8YNJHYwCCLOMEhBwCepPckmuwuPip4x8V6B4U8C67qNpLpek30D29xMoSRdp2r5khONqq
TyR0HJNAOm90b/AI3juYtXu1WN1X+zrtHOOm28Udf95QK4/wAfAq9gjIUkFzqG4FcHm6Yj9
DXusPi3QHnNlN/wj0amdrR7prmKR3LOZBcht2NykbfTDDjjNePfFy/tNW1bS9W0+PT4Le4i
k/0aymWQW5DAbWAJwSMHknrwaBx3PNaKKKDUKRsY+YAj3pa9O+Dccb6x4jNkljJ4mXSJDoK
X2zYbreudok+QyCPeV3d6BN2R5cShAHHPatOPX9RTwtP4XS4UaXNdrevDsGTMqFFbPXhSRj
pzX0tYyyWnw4ml1zQH1bWX/tJPFFtarYqBKY/3LTk/MgVNroYsDcG/ipNbuLXX7rXPB1xca
JY6ZZQeHWs7h7aELbSyGITSlgAWyHbcCegwcc0GTqeR8sLtbkYOP0p6BJHSMuiB2xub7o9z
7V778dLSJPA+gz3VvIuqw6teWnn3K2qXEtuqIYyVtwAsedxRTkgd8EV02nXPgOTTfCfi7XB
poi8aTaZpuoROiKtutruFyzAD5FkdIckYyC2epoHzu17Hzz4p8Ian4Nuba11mWxaW5Qyxra
3KzgpkgOSvADYyvqOayX068j0mPWHs5FsJZWt47krhHkUAsoPcgMCfTIr6j8PJ4oW78UzeL
LNf+Epj8oaNBpcWn72sBM3m/Zw37srkRjPLbOnGa1/DGqnWp9Atbews7Tw5aeMb+O90u4Fs
62URiVoY3x1XzN+CCQemcAUE+0Z8oeHtBu/E+tQ6Npb2wvbgMIUnmWJZGCk7AzcbjjABIye
KsN4T1f8A4TH/AIRCygj1HWDP9lWGycSiSXuqsODjnJ6cHmvo7wtqGneINN0DXdYjtJfFc+
h6nHYtaW9rHM8yXiqgRXAj8xYd4TcOmcZOK86v9autI/aZsdZ8N+Fvs+opJDv0m4liTzZmh
2ygtGfLQvkng4Ut2xigam2cpL8JPHEGt22kSaXbeZc20l1HcLewtbGGNtsjGYNsAVsKcngk
CsLU/CGuaNplxqWrWi2aW+oPpbRyMBIZ0Xc6he4UEZPTJHrXt3ivxFp/gXw34L8KaV4Wjkm
lj1BL3QL6++0zCC5ljKRySRbdjM0YYAcgAZ6mt3xlpfh/xhoWu3Gs+XdX+hm+S7ube8EMVh
d+SJ2kEZP7wSzsYRnPyxADBoEpvqeBeFvh34n8Z6dd32g2tpLb2c0dvI1zeRW48xwSiL5jD
JODwPSrmk/CjxzrNxq1vbaPHBc6PcJaXcV7cx2zxzPnZGPMYZZtpxjrXT+BvDuq+KvgD4w0
XRYYri+bW9Pm2STxxBY1jmDOS5AwNwz9a9I17xT4asvC3i25vI7fxkmkTeH7OQpdmGO6uYI
JVeQOoy6Bhg4xnHWgbk07I8Bk+H3iu3k0mK40g20ur38ul2sUrBHa4jdUeNgeVwzKOcda5+
/0+fS9Vu9MvIxHd2czwTICDtdSVYZHXkGvpvSvHVhrGn/DXXvEvhzTdV1LWfFt7cebJcywj
Tma4h+dVRgCOn38j5PrXkfxKGvNLK1ylk2iPruqfYHh8vznfz/3m8r8xH3du7jrjvQOM3ez
MzUfhX400uw0+9u9KgFvfXKWcbR3kMgimcbkjl2sfKYjn5sU+f4T+N4ta0vSV0mG6m1RJJL
Sa1u4poJFj/1hMqsUUJ/FkjFei+I/h94m8L/C7Q/BthpqX82t6jBf6rei6iEJuChWC0TLZ+
UM+5yANzYzgV2unxWlhqPgezk0mw8L30en6x/xR6XaSR3rOgCJJI5YoZ/ukMc4jG3GaCedn
zXrnhHXPDmvW+h6vZpFdXKxvbmOVJYp0kOEdJFJVlJ7g9jV2++H/ifS7XVrzU7OKytdJvxp
d1PLMoRbnvGv98gcnbnA5Nd98WDH/wAJ/wCBV8iDS5odOs4ptEgmWZNIKzMBCHGScjDncSQ
XOTXpPjkeHvGXxa0rVru+tP8AhGfDmvS6drGjyyAQwO8zFbzjl4pmK725KkEE4oG5tWPnDx
T4P1bwdeW1prM1i09xGZUS0ukn/d5wrkoSAGxleckc8Vz1d38Tz43bxLEfHVvbQXYVxbLax
wpH5O842+TwVznaTziuEoNY3a1CiiigYUUUUAFFFFABTo2Ec0chRZAjBijDIbB6H2ptWbCG
1udUtba9ujaW0sqpLOE3mJScFtuRnHpmkwPaIf2mvGlvbx29v4f0CCCJQkcccEiqijgAAPw
BT/8AhqDx0Omi6GP+2Un/AMXWX8Qvg7ofw70cXOo+Plub+4QtZ2Mdid1xjuTv+Vf9o14+Tg
ZrGMKctUi3KS0PdP8AhqDx3/0BtE/79Sf/ABdH/DUHjv8A6A2h/wDfqT/4uuMg+C3xOuoIb
m08MNc286LJHPFdQtGykZB3B8fX0rhby1msL+4sbkKJ7eRopAjhwGU4OGHB57jimqdN7IOa
R7jF+1H42jmRptD0aSMH5lRZELD0B3cVyfxs8SaX4u8dWHiHSZ0khu9JtmeNW3NBJht0bf7
QNYPgK08Ealr40rxtLqNpDeMkVte2UihbdycfvFZTlTkDI6e9aPxa8DaZ8O/G8fh7TL+5vU
Nqlw73CqGUsWGBt68Ac+9JRhGaSWo3JtHAdqDRSHtW5k9iBh85+tRSA5zipmI3NTZOUP4VZ
zyKtL2oPWjtQZGrp/8AyCdQ/wB1f51lHrWrp/8AyCdQ/wB1f51lHrWcd2duI/hUvR/mxKUU
lLmtDiH09GwRnpUY5pwNBoi/C2G6k1rWr7eRx/SsSJjnPatOBjjjms2jppvQ6a3kLgjdg+3
ar0MQf5mxxWNZSgcMetbMDnI/u9xWTNR6RqHJ608hSwyvHf3qULnHrT/KDYHSpuNMgkhjdG
QoGyOh6V59rekSWE5lVT5Lng+lel+XtGAO/aql5ZQXls0Mo3KentTjKzInDmPJqK0dW0ubT
btkdT5ZPytjtWdXSnc42mnZhVm2nMbAHpVaimCdtUdJDMCMKoJNTKzA4xj8a5+1umhkGScZ
rfgcT/MCCBUNHbTnzFmPPLdc84qVSFPWokbawAHX9KlBBOcZ+lQaEykY4HFWoyhAJOP61UW
ROARip8jeCvI/lUsDRjc4A3YAHfirCuf72aoCRfy/Wpo5BkH8amwF/wAzy/u9TUy3AznqR6
1nNMN3AxUYmwOHIPpRygd74D1CCz+IGi3V3cpbWsdwDJLI21UXB5J9K19a+NXjXVvEd4vhm
6tdK0aCVoYWe3WWSUKcbmLevXAxjivLRdZJG7IPapY7jZlECgdSBWbgr3aBt7Hop+J/xLwQ
PFkAOM/8g6Kvdtc1vUrH4S3viC2uAuow6V9qWUqCPN8sHdt6de1fKC3SmFj3wefSvp/xRj/
hQmp4Uj/iQ9D/ANchXPVVmrLqVHROx47a/Er4mXNnFcN4tt1MkYk2nTo+MjNdL4R+J/iiDX
reHxTqtrqOmzuEdxbCF4c9GBU4IHcEdK8p0+b/AIldmN2MRKP0qyJ145BraUU7qwo7J3L0l
3HP4x8WXUM/nRy6tMY5AchlzwR7Vb0u0utX1u00u1+/dyiIewPU/gMmsNmVXYoAoY5OBjP1
r0T4bm20Ww17x/qIzZ6NbMsQP8cpHIHv0H/AqmWw1otTuPi34dR/hpFc6fFtfw6yXMQXr5I
GyQf98HP/AAGvnTUNSiih+VwR1HHUetfQPwX8TyeM/AV/Y65KLm8hnlS4DHJaGYlh+Ayy/Q
CvmDxPpV34e8W6l4dutzHT52iUn+JM5Q/ipBoorVxfQTle0l1Kc9287sc4/Gul8AA/8LF8N
lup1CH/ANCFcmp+bOcfWuv8BMD8RPDeRn/iYQ9P94V0T0ixI+hvir8NF8TxHxBosIGt26/v
Ixgfa0Hb/fHY9+npXzoAVZldWV1baVYEEHuCK+orv4jWel/FqXwVq4jtoJbaGa1vCcDzGzm
N/TJAwfwNYnxP+GS64sniHw/bKurpzPbrx9rHqP8AbH/j31rihNxspFyV9UeAqxUbuh7VPE
2xg6uVbIIK8VV+ZXKMrIykhlYYIPcH0NWImJ4zjjpXToQtD3L4WeKNRfwx4hhvLya9fTYTd
wGdy7AbGO3J5xlRx714ZZ3mta/NFr2ua1e313MxlXzJmKx5/ujoPw6V6d8LDmx8ZKGO06Q5
x+DV5boDhfDtkuefLx+tZRSTdhvVpHvnwu8dXV9OfDetXrTz7d9pNIfmYAcxk9yOoJ561xv
xc0fVrf4lDVr6/urjS7yFWsYzKfLidBh029M9G98n0rirW4uLS8hureZo54nDxuvVWB4NfQ
DLY/Fb4ZtGWSG/GCG/59rpOh/3T+qsah+5LmWzLfvKx4HvwM4H51seHNJv9c8Q2mn2DvDM7
5aVCR5SD7z5HPArDkFxDJLb3cBgubd2ilhbqjg4K/nXfanqT/Cv4cI8Ax4x8RjZbr/Faxf3
sdiMj/gRHpWsuyFdbmj8U/infWt83gbwVdsdRVdl9qKnJthjlVP9/wBT26Dnp5fY272cLLL
dT3cztuklmkLFj+NU9KsRp1oQWM1zKd08h5ZmPJ5+taG7DDpx3oSUVZELV8zO3+GuiHWPGs
E0qbrfTx9pfuCw+4Pz5/CrXxw0T7J4n0rxJEn7rUYjZXB/6aplkJ+qlh/wEVV1i/n8CfAoy
WbmHXfE84jgK8OkfXd/3yPzcV6H4ktT8QPgo9xbqDfPapeRBf4bmLkqPqQy/jWTbUlJ7bF7
+6fOMgOGBxk1n3LcAZ46H2q2J1nhWdAdrqGH5d6oXT5FdKIM2d8ZA5ArKuGORyM1fuGwM4/
Gsq5YH5h1NapAVpD85xTGY4HNMcnj0pmcj/CtES2S7snJoqPLHHNFMLlKiiigzYUUUUCCpI
JPKuYn7Bhmo6D04prcZ1QNUNUUtZZ/usDU9pN51pG+cnGD9addJ5tpIgHJXiqNnqjM0mTEr
w5xu+YfUVsCuYhlaGeOUdVPSumR1dFZTlWGQaAgxWAKkEZB61zlzB9muWT+E8qfUV0lVb21
FzDtAG9eVP8ASgJIpaVcctbsf9pf61rHniuXVnjlDKdrqe/aujt5lnhWRe/Uehpii+hj39q
beXeg/dOfyPpVOummiSaIxuPlNc9NbyQ3HkHkk/KfUUiZxsaulosdsXJALnP4Ve3r/eH519
y/sw6Vp03wG043FhbTOt3crukiVjgSHuRXtP8AYukf9Aqy/wC/C/4UrmLr8rtY/LHev94fn
RvX+8Pzr9TTo2jgZ/smz/78L/hXNN4i+HSWmqXbz6WIdKn+y3jfZx+5mJwI8bclvYZNK4fW
fI/M+9mVLKVgwztwPxqOVUGktFuHyx1+mX/CSfDZ9Qh0/wC16MbieFZ40MS4ZGQupztxkqC
wGckdq1NKk8H67H5mkRaXfR+VHNuhiRhskXdG3Toy8ii5Lr+R+Te9euRV3S5lW927gA4I61
+oM/iD4eW+sXuktbWkl7ZK5lii05pMlFDsilUIeQKwYopLYOcVnr46+FYskvm+yQwtPLbky
6Y6MjRlRIWUplVUuoLEAAt1pXJ9trsfmpq5UTRNkdCDWZvX+8K/WbWE8K6HpE+ratp9jBZw
Y3yG1VuSQqgAKSSSQABySRWDF4q+GcwsDElky3xAjb+z2whMpiAkOz91mQFPnx8wIoB1r9D
8t96/3hRvX+8K/WDXW8H+G9NGoavp1lBA0iwpsshI0jscKqqqlmJPYCqsGp+ArtbA2dvp90
b+0a+t1gtA5eBQMyYC5A5AGepOBzQHtfI/Knev94Ub1/vCv0/i8a/C+bTZNQS3h8mO4a0ZT
pEgkEiJvceWY92FXljjC9607HW/h5qWvLoljHp0944JTbZ/u5CFDlVk27GYKwYqDkA5xQHt
fI/K3ev94Ub1/vCv1Y12/wDA/hqS3TWbC0t/tB+Vhp5kVRuC7nZUIRdzKMsQOai0/VvAuqe
KLnwza6ZCNVto2mkhm0xovkV9hZWdAGG44yCQe1Ae18j8rN6/3hRvT+8K/VXVNU8A6NrVvo
2o21hDe3Gwqn2LcqB22IXYKVj3MNq7iMngV0A0LRCP+QNY/wDgOn+FAva+R+RW6P1FKu05K
4/Cv10/sHRP+gNYf+A6f4V8SftkWdpZfEvw3HZ2sNsjaUSViQICfObnigqNS7tY+Z6KKKDU
KCARgjNFdH4W8EeJfGjXo8O2CXQsFR7lpLiOFYlZtqks7AYzxQDdtznMDOaPzrt9Q+E/xE0
x7CK78MXAmv7v7DDCjo8nn4JCMqklCVBYbsZAyOOaafhT49Otf2SujRmcWhvhMLuE2/khtm
/zt3l43/L97O7jrQTzROKwBRXrXjP4VjSrmez0LTtSe6GpW2mxm4miEPmPZpM6MSQwcMWOT
8oUdc1NffC3S7KTxNAsN+Rp/h+DUbC5kniaO8naeOJ2UxllMW53UDdkFeT2oJ9pHoePbR6U
uBXpkXwY8Z6f4o0XT/FOjzWVnf6iunyvazQzyRvjcU2h/lcoCVDYz1rntJ8F6r4x1zV4PBe
nPNaWG6dhd3McbQwb9oeR2Kr6ZI4oK5onKEA9eaMDGAK7a3+FXju61q/0WPRVXULF0jkglu
oYzI7ruRY9zjzSy8rszkdK1/CXwQ8b+K7nRmNvBpenauzLDe3c8a527g2IywdiCpBAGR3oD
mijzJcowZCUYHOV4OaDy25juJ6k9TXfTfB/4gx6Tc6umixzWUCTyeZFeQuXSFiJWQB8uFwc
7c8c07Rvhb4omvNAu9W0G6fStVuLeMpazxC5CTf6s7CSY94BKlwA1Ac0Tz7AIwRkCl7Y7el
eueJ/hI1pcW+l+GbDVZ7+S+ezWS/lt445Slus0g2qxMbgEkqx4GB97ivI6ATUtUHbGTil+m
aSigoTA596XA9OtFFAWAADpxR9PpRRQAAAdKKKKACiiigAooooAKKKKACnR/6+P/eH86bT4
/8AXR/74/nSYz1f9oa6mn+Mc8MjEpa2FrHGM8KDGGP6sa8lr3340/Drxzr/AMULzWNE8L32
oWEtrbhJ4EDKxWJQe/YivMP+FY/EX/oR9a/8BGqISXKtRyTudx4Q1nULT9lzx7bw3Miol/b
Qx4Yjy1lIEgHoCF5Hua8ZHtXu2geBvGVv+z7400efwvqUeo3eo2ckFq1uwklVT8xUdwO9eb
/8Kx+Iv/Qj61/4CNUwcU5DaZyOcEH3r179oj/kqtsTyTpFmef901xx+GPxG4/4ofWv/ARq7
L9otWT4r26MMMukWikehCnIptpzVgs0jyDNFFBya1IexWcZY/WkPKEU9+c/Wmr245PWrOdl
Y0dqVhg0nagxNXT/APkE6h/ur/Oso9a1dP8A+QTqH+6v86yj1rOO7O3EfwqXo/zYlFFFaHE
OBpw60wdadQUmWIjxWlbvgDHNZKMQcVegbIHqaTN4M3rWUcda24JMrhTyfSuat3GMGtmzl2
4Ud+lYs6DfjIwOckVZALADAwPTmqEb5IJGavRlSvHWsmMeETfjOSDxTHTewCnGemKkDDZ0y
aFjd3IYUikZmq6THf2JSQ7nHQ+leZXtnLY3TQTDBHf1r2XywoIPI7VzHirRVu4PtMS/vUGe
O9aQlZmdSHMro85HPFG30pdpViCMEcVIBkYH5V0nJYhqxb3clufkNRMmPem44zQNNx1R1Ft
cw3EIOfm71aGO1cfHK8bAqxBrcstVjbbHKME96zcTohVT0ZrZHU1KjED2qNCrJvDAjNLuZT
yoxUG5cifP3j06U53KnA6VSWQFvvU/zcpjuOaVgLXnqI+TxUL3HAycVTMhc7ScCq7SjkNnP
rTsBeWbB3Bj7gmpYrhvvb8A+9YskiKMF6RbhAoAf6DFO1xXOi+3lYpFVuoPFfXniiVf+Gfd
RmB3qdAXkd8xLXxI10AjEZGQa+zdZ5/ZjuMd/Dsf/ota5K6ty+pcdmfMtrqCraQxngBAM+m
BTm1DDZLj8a5A35QFN3Tionv3bhW/OunkM4vRHVz6tyFQl5CQFRepJ6AV6d8Vro+D/hj4b+
HMTj7bOv8AaGpbe7ZyFP8AwPP/AHwK434IeGm8WfFKxkuVMllpX+nT5GQSp/dr+LkH8DXZe
PfhP8VvGPjzVNfOjQeTPLtgDXseVhXhBjPoM/U1hJxU0m9huLa06nM/ArxOdC+J9ta3Euy0
1hDZSZPAc8xn/voY/wCBV1v7Rvh02niPTPFFuhCX8ZtZyP8AnrHyp/FDj/gNctF8BfixbTx
XNtpFtHNC6yRsL2PKsDkHr6ivoL4jeHr7xZ8H7y0vbQRaxHbJeiIENsuI13MoI65+cfjUSn
FVFKL3Kt7tux8aj5TkjI9663wCD/wsfw2e39oQ/wDoQrj4nztI6Y4rsPAAz8RvDZ/6iEP/A
KEK6KnwsS7nY/HLB+M8/HXTrf8A9mrt/hV8U93k+F/E9zyMJZ3sjflG5P6N+Brh/jpx8aJ+
cf8AEvt/61wEbqwZSMnoRWHKpQSYJ2k/U+k/id8MRrSz+ItBh2aqFLXFsvS6A7j/AG//AEL
618/xk4ZWypU4IPGCO2K9n+FXxSaUweF/E1xlxiOzvpDjdxxHIfXsG/A1r/E/4Zf2uJfEXh
61A1Rctc2y8faR/eUf3x+v1rOM3F8si2r6o5D4Utmy8Znt/ZD9/Zq8o0RtmgWZx/yzHT616
n8JRtt/GqEFWXSHBUjBBw3FeS6Q5XRrQDj5BWkdbmb+JG35hPAz1612Pw98Wnwr4kR7iQjT
bvEV0vZRniT/AICf0zXDh1IH60plBRs/Ngd6pxTVmWmfR/iTwf4fTxWPiFqV0kWnWdsbm+i
A3LOyAGOT8uD64WvnfUtcv/G3jC98YakpQSny7OA8iGIcAD8O/qSa+hvFeD+znqP/AGAl/w
DQFr5zsCRYW+P+ea8Ae1Y0tr/IUknJL5mijkA56eorX8OaS2v+JrDSIuftMuH4+6g5Y/kDW
ErNu5J5Br1r4YaRqiaBrnibSrNbjU/Ja106NiFDSYyTk8AZ2/kauTsikcF8TdYTxL8V5bO0
I/srw3F9jhUfd8wfeI/Hj/gNemfBXXC9pqGgTOC0LfaoAe6nhx+eD+NcFpXwa+INpZt9q06
F7md2lmf7ShyxPr/nrXWeD/AHjrw34usNVfTY/s6t5c4FwpJjbhvr6/hUTcXHlvsEE173c8
y8baKPDPjrWtGRNluJvtNsP+mMvzAD6EsPwrkLrcAdte+fHzQt1ro/iqFObdzY3LD+4/KE/
RwR/wACrwS4baMAfr3rWnLmimRazaMe5OYwSPasy6GB74rTnIYkHGRWXPkv/SulbAUmPzcn
imBhn2p8o6jt1xUWCatGbHbsHAopo4NFMa8ytRRRQQwooooEFFFFAGjpU4SVoG6Nyv1rZzX
LBmRw6HDKcg10dvMs8KyL36+xqzaMuhg3UPk3ckfYHK/Q1oaVc5BtmPI5T+op2qwbolnXqn
B+lZCuUdXU4ZeQaCPhZ1NFV7S5S5hDggN0YehqxQbJ3MnUrM5NzEOf4x/WqthdfZ59rt+6f
g+x9a6A8jFYV/ZfZyZYx+7Y/wDfNBElbVG7npzUckKSOjMuShyDWdpt5uAtpD8wHyH1HpWr
2pjTuj7v/Ze/5IPY/wDX7df+jDXtleJ/svf8kIsf+v26/wDRhr2yoZ5tT42IwyuK8hv/AAv
I+h+KdN1HxR4dZr/VzqkYmDILZgUBViJQysuIyHUqVY+4r189K+IPirGh1H4g5RTm51Dt/w
BNtOpEHti/Db+1fElnc/8ACdafqU5treR5QzPcTGKBofMCrJsKsWyWKkjnDZ5rq/hn4JsfA
v8AaFtZa9DqFrfiH7LChH7lYYwkipycr5hY4/h3YrwL4Bog+MXg0hQD/wAITjIH/Tw9eo/D
ZQNY8CYAGLLX/wD0vjoA68eCdJl+IU/iqy1aKG4mhmNlbQzFoxcsvly3RTcVaQDamVAwM5y
TxzWu/DbT/Eek+G9F0bxLpYk0eKSPnMri43IZLqMI4PnBgSd+4Zk5FVvAyqPFngPAA/0bxB
/6XJXnXwGVR8U7chQD9u8Q84/6aWtAHuHiTwh4e1Xw5qNvZa4ttLqGd8l5qEtxbzKsqtJGy
NJgKSNjbMFd2ARXIWHgO2tY49Ki8d6C9sUgi1G2H3oo7e7a4jSE+blQDJ5ZL7jjB61w2pIn
/CtNFG0f6zXu3/USirxnRo4x8WPHREa5L3XOP+n+Kgdj7I8SeANG8R6HNpOhanFJK1xFcXN
vf3s95DOiM37t183co3DqpBymORkVzekfD2DTfGOhajD450qe+tre3hWVj/pUxgjeLyUxJj
ySxyy4Jyp5zyIfgsoHj3xFgAf6K3T/ALCV9XiOjRoP2gPhcQi5F5fdv+n+7oEe5jwMbdi9l
4z8OWWrT3Fy6Wcat9kjSaLypvLjMu/eWUuTnG4Hjqa1tP8AAPhDTfEFvqN14jgFrDpirb2s
V80KufKWOS8OH4dkUKHTHGckk18w3Ecf/C8fCB2LnzL/ALf9Pd7Wj4wRMeGfkX/klhHT/Za
gZ9Oax4LTVJdIg0HXLSTRrZzfXOn6hcz3aXeSvlyFvNyUXYxCklC3ODitJNI8OjVdZm1nXo
J7jxBNHPDsvTbyi3RFEcaMrhioIdvlOCXNcH8MlUafYYUD/igNPH/j9xXjPjWOM/E/4LZRT
jw3Z449noA+kdR8DeFtR17QL6LWUgs7Xy5XjF+8kmpASb7dJGZz5kYkJYAhiTwCBnPpg+6K
+T7JF+z/AAy+UcaR4aHT/p9avrGgQV8Mftpf8lP8Nf8AYJP/AKOavuevhj9tL/kp/hr/ALB
J/wDRzUGlP4j5hooooOoK7Twr4k0vSPAPjnQ75pRda5BZx2oVMqTFcCR9x7fKOPeuLooE1d
WZ9Bx/GfwrZeOdV1+GG+uoLnxHBqSR+UFY2ws5LdzySNwMmQp4IHWsy++IHhLUtB1TwTqXi
O8m0S8soo7W9s9CitPsTpc+cY/IRwHV8kk5GG7Yrw+igj2aPoi/+Knw0v8AUPKvbe+1DSjr
kN+I7u0EhMSaaLZWkXcA5WUKxTOCB1qpq3xU8JXOjHT4r+6u5U8P/wBk+eNNjtEkm/tBLjK
xIdqJsUgd8gZ5NeBUd6A9mj6Dg+LvhBPFerao733kXPjaPX4/9HyxtVhkTkZ+/lx8v61yXw
tXSpvDHxRXWLy5tNOm0eJZbm2iErxg3keG2EruGcZGRxmvKeKeskiI6JIyq4w6qSAw9D60B
7NWsfRmk/Ff4aWfimHVQ1/by6Zc2EcN/PpMV3cXtnbQLGUBdv8AR2Z1LErk4IGciufh+KXh
i38ffDfWSb2Wz8OfbFvdsWGHnXEzhkBPPyyKT06YrxCigPZo9r074g+DtGfw7ZW97e3dro+
iazppnNp5Zd7oy+UwTccDDjPPHvW/F8Z/DR8RaH4hXUbiyjNxpr6ppUWiwhsW23cRdA75FB
QFVIzzg9K+daKA9mj1A+KPB2r+Erfw7rV/qVpE3iS/1aae1hDuIpIVWLGTyxdcEdgc15f1J
oooLjFIKKKKBhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABToyBLGT/eH86bQehJoA+t/E/7S
eg6BrU2kaToUutLa7Y2u0ulSKQgDOzAbI7Zrmj+1Zd5OPA8OO2b9v/iK5jVvhD4O8KfDvTv
FfivxdqFvcalapLbadb2qeY8jJu2DLdBkZbjA9+K8UGcc1yxo0pbI2c5rdn0l/wANV3n/AE
I8H/ge3/xFH/DVl5/0I8H/AIHt/wDEV820Gr+r0uwvaS7n0kP2rLoMN3geHHfF+2f/AECvN
/jV4l07xd48svEGluDBd6TbMY9wZoXw26NsfxA8Gqfw40rwH4l1BfDHitr3TL+9lC2Wq20w
2KxGBFJGwxgno2epwazPiD4Ln8AeOLzw1Ndi8EKpLHcBNnmI65Bxk4PUfhRGEIztHRhKUpI
5SkPalpD2rcyexExJYn3oGN3Ipd3zNx3oDA1ZgyCdQGGO4qHtVu4GVDDtVQ0GUkaun/8AIJ
1D/dX+dZR61q6f/wAgnUP91f51lHrWcd2deI/hUvR/mxKKKK0OIKeKZTh0oGhw61bgPAqoK
miba2COtJmsTWt2yee1bFqxBGDzWHC6qea07aTkGs2dUWdDBKRjI5+taUMoxkj8Kw4JASCR
WrAxMnyggGsmUaKEEjgcc81aOBwOM9xVVM7wCMccGp0LZAYY9qgocgz8o655z6UShNhJUtn
g09UwSyjnOM09kA4JwKBnnHifQjBcfaYIyEbk+1cqUKgE17LeQrMr27fOjDrivPtW0c2k5A
GYj0reE+jMZ076o57buUEflTTFVxrd0J2jI9aaIixPFbIy5GUShHUU3GDV57diC1QG3cdAc
UEOLHwXs8BGGyvoa17fXYwgSWH8RWF5bZxigRMRnOKnlRSlJHUpf2jncCQfpTWuIGfPmdea
5tIpSuRnFWoosAFtxNLlRtGbfQ2nlU42MCapyuEQu7H8BSxx4zjmpWgEkDoB2qUjR7GW2oQ
4Pyk/UUz7fH2SqUilJSh4IptaWOR1ZXL7agGRhs6g19xaqc/svSH18ORf+i1r458F6F4W1q
9mHirxaPD9rDtIC2rzy3GSchAvAI9T696+r7r4n/B668GSeDT4guY9OayFgGW2k3KgQKDnb
14H41x4hNtW6M3oyundnx07gzOvueaUACtvxZomjaNqyr4e8SR+ILCZPMFwsDQtGST8jq3f
vxxzV7wNpPhDVNWdvGfiT+xtPt9jGOOB5ZbvJ5RCowvTkn14rpbVuYiN9j1rQ0f4d/szXet
KWt9Z8XTLHA6na6Q8hSD1Hyh2/wCBivHv+En8R5/5D+pY7f6ZJ/8AFV738S/FPwv8eeDLXR
tL8Vf2ZcaVmSzSSylETgJtEZ44GAAD2PWvmoBgPmXB7j0rCkua8pLU2a1Nv/hJfEh/5j+o/
wDgXJ/8VX0j+zr4vuNV0fVfDmp3kl3dWcguoWncuzRPwwyTkgMB/wB9V8sAjHNet/BXVvCP
hbXLjxT4l8TtY3MavawWCW7uZFYDMjFQRgdh6iitBODSWpUUk7mB8RvDg8KfEfV9IVCtuJj
cW/HHlSfMv5ZI/Cj4ft/xcfw0OoOowdP94V6n8Sdd+EnxHhguofFj6XrFojRxXEllKUlTrs
cY6Z6Htk1wnwyHgXSdVsfFHivxUbaaynMkWmRWskjFl+6zsBjaeoA545xUqV4arUei2Zt/H
VivxlnYD/mHwdf+BV5wjMvTn1r1z4la38M/Hd5Frmn+MGsdUtrdoTFcWMuy5UEsq5x8rZJA
PTmvII3Hlhx/EOKmF+VXFpd2ZeD5yMDnr2r3v4VfFMTrD4Y8T3WJgRHZ3kp+/wCkbn19D36
GvnxXIAGBkdiamQn+MUpQUlZlJtbH2BqfhrTNOPibxDZRGC61DTJYrlF4R2Csd+Ozdj6/Wv
kDSWxpFrkfwDivaPCfxah/4Q3UdA8VXD70sZY7W9KlzJ8hAR8c59G/P1rxbTNy6Vbq2QNnI
qaUXFNMUmnJF/dkckn6UMSVI4Jx1qsZNjelaWiwafqGoeRqmsR6Ra7CzXEkTSdP4QqjOT27
cVqB9HeKv+TctQz/ANAJP/QFr5ts3IsrfHXy14/CvddS+Jvwo1PwZdeEW8QXSWktl9i85bK
U7RtChh8vJGAa8KdbC3uZLPTtVi1WC3CqLmKNo1k4/usMj0/CsaSaTTQNpyun0L0HnTzJaw
qZJpmCIB3YnAFdz8V72fQbfwp8ONIvZ7VraH7ZfSW8jRszHIAJHvvP4iqfgi98B+H7u28Se
K9eMd3C7G3sI7d5NrDo7EAg+oFQfEjW/AviPxCfFui+JZJL2SGO0ksZbSRCcE4dWIx06g/h
T+3qhS+Gxye2+HB13WM+1/J/jUR+3MpX+3tYB/6/5P8AGpATjJ5GOmaikcDdkjGema01CyP
pHSPK+I/wSfTriTfczWrWcjsckTx42OffIU/jXypMZ9pWZCsyEpKp6qwOGB/EGvd/h9448C
eBfDbRar4lle9v2W4kt47WRhAQNu0EDk+prgviRdfDjV7m98S+FPEbC9uJBJNpstpIgkdjh
nRiMA9yD74rKmnGTTWhUmt7nmEo5ODWfPgZzyauTydh/wDrqjN0weD612IRVkwR71Ac7gOu
anIOT61LbwN95vyq9kR1GRQgNuJ4FFSlwAMZ4NFSXoZFFFFWYsKKKKBBRRRQAVd0658iYxu
cRv8AoapUdqaY07O51DKHQqwyCMEVzdxAbedoSOOoPqK1tOvPNj8qQ/vFHH+0Kff2v2iDKj
94vI9/aqNWrq5kW1w1tNvGSp4ZfUV0Uciyxq6HKt0NcvVqzvDayfNlom6j09xSTIjK250FN
dVdCrAMp4INCOsiB0OVPQinVRtuc/eWr2kwdD+7Jyrdx7VqWN4LmPDHEi9R6+9WZI0ljMbr
uVuorCmhmsLkMpOM5VvX2NBFuU/Q/wDZe/5IPY/9ft1/6MNe2V4f+yvMJ/2f9OkAxm8usj0
/eGvcKhnnT+JgelfEXxU/5CHxA/6+dQ/9HadX26elfEXxU/5CHxA/6+dQ/wDR2nUiUbXwD/
5LD4N/7En/ANuHr1D4bf8AIY8C/wDXlr//AKXx15f8A/8AksPg3/sSf/bh69Q+G3/IY8C/9
eWv/wDpfHQDF8D/API2eA/+vbxB/wClyV518B/+Sp2//X94g/8ARlrXovgf/kbPAf8A17eI
P/S5K86+A/8AyVO3/wCv7xB/6MtaBFnUv+Sa6L/1017/ANOUdeNaN/yVfx1/10uv/S+KvZd
S/wCSa6L/ANdNe/8ATlHXjWjf8lX8df8AXS6/9L4qBo+nPgv/AMj74i/69W/9OV7XiWjf8l
/+F3/X5e/+l93XtvwX/wCR98Rf9erf+nK9rxLRv+S//C7/AK/L3/0vu6BGXcf8lw8I/wDXS
/8A/Su9rQ8X/wDMtf8AZLT/AOgtWfcf8lw8I/8AXS//APSu9rQ8X/8AMtf9ktP/AKC1BTPc
fhn/AMg+x/7EDT//AEO4rxrxp/yU/wCC/wD2Ldn/ACevZfhn/wAg+x/7EDT/AP0O4rxrxp/
yU/4L/wDYt2f8noF1Oss/+Pf4Zf8AYI8N/wDpa1fWFfJ9n/x7/DL/ALBHhv8A9LWr6woEFf
DH7aX/ACU/w1/2CT/6Oavuevhj9tL/AJKf4a/7BJ/9HNQaU/iPmGiiig6grS0HRNS8S+I9P
8P6Pbm51DUJlggjBxlj6nsB1J7AGs2vZP2ZbXT5v2gtAmvdSFrLB5rW0IiZzcyGJhsyOFAU
sxJ9Md6BSdkbWq/Cn4N+BL6fQPiF8TNSbxJbW3nz2uk2WYo3K7liDspyxBGM46jOK8yuvh3
4mi8JJ41/smaz8NXExjhurtwpUblCbum4ncMFQc7W9DX0L8Qvh98JvGvxs8SaVbeMtaTxxd
yuRYtan7LFMsQI3SeWdsYABLZ4FZl98I/jI/wzl8G+HPHfhzxHo9ll30nSLwCTHzblOVAbc
WJIY5JAxQYxl5niGn2fgSG9NnJqDai6qzPf3he1s0A7JGgaaUnoBlM56DrU03iLwfYBY9O0
EX7x5HmtBHbo3vhxK/r1YfQV6B8Nfghonj/4V+IvEU2qXuka3oksttLFdMiWqMqhvMc7dyh
QW3L1yvWrvg34ffs6eK9UtvCUHj/xFLr9yTFDeNbLb29xJ2CKynGewY5P1oKckeO3OoeHtY
kit4/Ds+nSsdqvZTCZiT6oUBb6AisS+s2srkxeYJUKh0kXgOp6HHUH1B5B47V9UfDX9mvxR
4Y/aBtbvVrm2m0LQZxewXSyqJLzAzHiLJZcMRuzx8pwTXH6j8C08P6lceIvif4y0q08J288
hkbSJjc3ZLuxSNUCcEseScgYNAc6vY4r4b/BzW/HkTaxf39t4Y8LxEiTWdRYRxuf7sQYjee
OSDgdznivPdSsv7O1a80/7Vb3gtpmiFxavvimAON6N3U9Qa+jl+GPw9+Mum3yfDP4ga/fa/
pNv5kem+IFyjxjhQnACLnA4yBkZArzrwb4z+Gng3w3/Z/iH4YJ4u1uSZ3uZ7+YQrbYO0RRg
Ak4xkk45J9KAU2eVkgAn0r1n4hfArxH8Ovh9o3jHU9Usbq31Jo43ggzvt3dC6jJ4fgHJHf2
r6FOm/B7Svga3xN8Y/BnStA89N1lpjOZJbosP3QzgbS/J6cLya8u+L3gRY/hb4E8Q2PibU7
iDxFcRmz03ULlUstKjliMmyNeiKucbs8KKBe0uz5yor6B0r4XfATWtRtfDVn8Z7xvEFwVhW
X7CfskkxwNqMyjILcD5ua8q+IfgPV/ht43u/CmtyRTXECrJHPDnZPGwyrjPPqCOxBFBopJu
xydFFFBQUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAVo6Fp/9r+JtK0nGftt3Fb4H+04H9azq
3/BNyll8RPDd3IcJDqdu7fTzFpPZjOy+PmvS6v8AGDUrFWP2LRgun20eeFCgbj+LE/kK8ur
ufi/p0ml/GjxXbSAjdfPMue6vhwf1rhqmHwoctwoooqyQ3MhDoxV1OVI6g9jXsHx0ujrM/g
fxPIQZ9W8PwySkDGXViCfzJrx/DHhQSx4AHUn0r2H432T6NZfD7w7ccXmnaAizr/dZmzj8w
fyrOXxIa2Z49QelFIe1aCexA3324pV6Uhzvb60AgdeKswHNlomX8apmr8e0kZPWqkq4kYe9
K5EjR0//AJBOof7q/wA6yj1rV0//AJBOof7q/wA6yj1qI7s6cR/Cpej/ADYlFFFaHEFKKSl
HWgB1PQ4IpnFKOtBojQhk5rRt3O4dMZrGibt6VpQMT1bFRI3gzehlHAB4rYtJdoBAz2Fc5B
Jlgqjp3rWgb5gMnFZM3N+GQ7PmOe2SelW1XbhtxJrKilHAznB61ojcuCpz7VmBej6Enp1Ap
WbCHd17CoopAWHanMedxGP1pFjCu9eRj096oX9lHeWxiYDcM/hWtbxW891FDdXf2S3ZsPN5
ZfYPXaOTXpNr8F73ULKG/sfE1hNazxiSKURONykZz7UnJReo0rnzfPYG3kaM846ZqpLZGMi
QDOe1eg+ILHR4tXlsNI1qDWlh4e4giZF3ZwQN3UD171hNaFX2EZBraM7iOXSIHgg/lTTa45
Jrel09g5bBX2FdN4I8F2XjLUW0l/EMGlag5AtoJ4HcXHBJww4BGOh60OVtQtc82azO72PpT
TZ4bd1r3fxL8DV8JaI+ta743sbWyRgg22crs7nooAPPevLNMsrO61CGC9vfsNs7bZLkxtJ5
Q/vbRyfoKcaqkrohwV7MwIoDyeqipYlBByOe9e9WH7Od5qlhb6lpfjbTLqzuUEkUqW0mJFP
Q9a8x8UeHNK0HW20vTfENvrjw7lne3hdEidTgqC33vqOKlVFJ2RTjynOJCu3gcGphEMFOh9
RVqO26g8UvlgK5Az+NVcZyGrReXftxwaz6+hdK+A8PjzS01Tw9480+WOM7JkazkV4nxnawJ
/XvXB/Eb4XQfDx47OXxZa6tqpw8lnb27qYYyCQ7MeB0Hy9ec1UasW+XqcdSnJPmtoebjOak
DdBXT+CPCuleLdVbTb/xbZ+H7iRkjthdQSSC4diRtBUYXt19a9gu/wBlnUdPtZLq+8e6Ta2
8IzJLNA6KnOOSTgUSqwi7SZMISlqkfPoz2NTIXx1r2gfATSsY/wCFweFv++//ALKtHT/2bm
1SOZ9M+JeiX4hUswtYzKR9cNxSdaC3ZooyPDlcfjTw3NTaTYWd3r8On6tq8WjWzFhJeTRNI
sWAcZVOTnpx617lYfs0ajqem2+o6f460q5s7lBLDMltLh1PQjmic4R+JmsE5bI8KDZ4zipU
LE7mOK9cPwN0xWKt8XPC4YHBBfoR/wACq3p/wDt9QvEtLL4peHLud/uxQZdz9AG5qHVh3LS
dzx9W3EgdR3qxGSAD7c5rU8X+G5fB3jC/8Nz3SXj2bKpuEUor5UNwDyOtZEbZHTIqk7q6GX
o35Lf5FThz9a3/AAf8PPFnjOTzNF03/RAcNeTny4V9fm/iPsM11s/gD4f6E5t/E/xUtFvEO
Hg022M2w+hPPNZuaWg9tzzhZBketShyW5JHvXoEPhT4Uai3laT8UntZnPyJqViY1PsW4FVP
E3wt8V+G7L+00hh1jSiNwvdObzFC/wB4jqB78j3rPnV7AtdjjzJjAzyetPSYgbOPqaqIyso
O7n25rs/A3gq28bzPZweJ7XT9VBZls54HYyIMZZWHB+nXiqk7K7A5YyHYW2gn3oVwQAe9en
+IPg5/wiuhzaxr/jaxtbNCE3i0lcs5+6oA7k15LHNkBlOQR16UoyUtUDVjRiYLkdcDNSecM
jA/LvVBJgMc1ueG9N03XdUFhf67Do3m4SGWaFpFdycBTt+79TxT21BIroygfd3VKWIGM5A7
V6VqvwZk8OaXPquteNdNsbGADzJXt5MA5wABnkk9AK8re5tBPcJZ3X2uBZCsc4Qp5gH8W08
jPoamMlLYGu5t6JpV94g1eDS9LtzPdTH5RzhfVm9AO5r1fVL/AOGvwt8Nz6Jfpb+INfuIis
0CRrJI7EYAJP8AqkB6d+/NeS+Gptbk1uHTvD9/PY3mpEWe+3baSrEZGfQdfwpvjPwjF4H8Z
3mixzS3JCpPHdTD55kcfePvkEH6UnG8rSYNytoc4kkhtI3nTbI3LKKpTsrPjaQetTSTkuVP
QVRmkZpAVPGe1boRWlYNnPJFU23OcAHIq6wyxAHBpdgiwcZ4qxlVbUBQ7Hk+9OLkfLnj0od
m37snH8qhd1AJHJFAiCZgrdTRVd2y5YmirM2ytRRRQJhRRRQIKKKKACiiigBys0brIh2spy
DW/aXS3UORw4+8PSuep8UskEwljOCP1pplxdmaGo2e0m5iGf74Hb3rM6iuht7iO6hLDGejI
e1Zd/Zm2fzIgfKPb+6abVxtdSOzu3tWwRujPVf6it6ORJUDxsGU9CK5j8ant7qW2fKHKnqp
6GhMIytozo6jmhjnhMcgyD+lNt7iO4j3IfqO4qama7n3T+ypEYPgBYRE5xfXXP8A21Ne5V4
n+y9/yQix/wCv26/9GGvbKg8uatJoD0r4i+Kn/IQ+IH/XzqH/AKO06vt09K+Ivip/yEPiB/
186h/6O06glG18A/8AksPg3/sSf/bh69Q+G3/IY8C/9eWv/wDpfHXl/wAA/wDksPg3/sSf/
bh69Q+G3/IY8C/9eWv/APpfHQDF8D/8jZ4D/wCvbxB/6XJXnXwH/wCSp2//AF/eIP8A0Za1
6L4H/wCRs8B/9e3iD/0uSvOvgP8A8lTt/wDr+8Qf+jLWgRZ1L/kmui/9dNe/9OUdeNaN/wA
lX8df9dLr/wBL4q9l1L/kmui/9dNe/wDTlHXjWjf8lX8df9dLr/0vioGj6c+C/wDyPviL/r
1b/wBOV7XiWjf8l/8Ahd/1+Xv/AKX3de2/Bf8A5H3xF/16t/6cr2vEtG/5L/8AC7/r8vf/A
Evu6BGXcf8AJcPCP/XS/wD/AErva0PF/wDzLX/ZLT/6C1Z9x/yXDwj/ANdL/wD9K72tDxf/
AMy1/wBktP8A6C1BTPcfhn/yD7H/ALEDT/8A0O4rxrxp/wAlP+C//Yt2f8nr2X4Z/wDIPsf
+xA0//wBDuK8a8af8lP8Agv8A9i3Z/wAnoF1Oss/+Pf4Zf9gjw3/6WtX1hXyfZ/8AHv8ADL
/sEeG//S1q+sKBBXwx+2l/yU/w1/2CT/6Oavuevhj9tL/kp/hr/sEn/wBHNQaU/iPmGiiig
6gr1f8AZz/5ON8If9dpv/REleUV6p8DpbnQviBF46/4RzWNatNAjedo9NjU8spTLMxACgOS
cc/Qc0Eyeh3fjP4UeN/iL+0D8RLjw60On6VbXnl3upXk5ht1HloxQkctwASMYHGccV1PwC8
HfDzwh8ZbCKx+JsXibxLJb3EaWuk2zC1QBCXMkp4fAHAHfBrb0/40/Cv4n+FPGPgvWdSuvB
X/AAkLtMtxeFApZlQH51+XrGMhsZBxmvMPB9r4L+BXxp8O65ffEPTfE1s3nQzHSImkFpE8Z
USSEEj7xHyjJxk9uQwu2rHrd9/ofw1/aR+zYi/4mtz93j70Ee788n86+OvCDvD478OyRMUd
dStirKcEHzVr6u+InxI+E/hvw14y0fTteufE/wDwsCWW8nfS2jYaeTGiLkkjPK52nnr9a+W
NEgTQfEOjazr8FzDYQ3UVz5cYUTyojBvkRiODjG48c96CoXsz9BI1H/DYtwQME+DUyfX/AE
w18u6J8G/C9l4A1D4rfFLXL/T9BubyVbTT9MUefdZlYLljkDcVJAx0GSRXbaZ+0f4K1L9ob
S/Gk9nqOjWM+lPo9612qusQ8zzI5RsJON3ykY6HNbvi34hfBvQ/Ab+CPEmsReO/Dd5dSS2M
WkMGubFCxkAdgygbGYhGBBIOCOCSEapj/wBmbxR8PNQ8davoXgLwFLoUUen/AGibUb27Nxd
XGJEUIeyr82cA9QK8u+CfwgXx58Tda8UeI4QvhPRNQmkm80YW7lDswjz/AHQPmY+mB3rP8J
/F/wCH/wAL/immt/Dzwnqh8PzWTWl6uoXQN1MWYMGTkqoUqOP4snJHFdDr/wC1XeaTcw6b8
JvDdjo3h6NC7RahbbpJJnYvI2FfAGWPck8n2oKtLocN+0D8Vrj4leOTBYiWDw3pRaHToWUr
5x6NOV9Wxgeigepr6P1z4U3/AMVvgB8KtFj1KLSbSws7e5vbiZCzRxi2C4VOMtk9yAK8Jl/
ar+JV1KjXWneGZNp4ZtMLlfpl69Ztv2yPCv2S1tr/AMK6vcEqsd3IohVZPlw7Km7jnnbnpx
mgHGSSsjzHw/dfs+eE/H+kWWg6ZrvjrVF1GGGK/vplt7NJDIFEiooBcAnIyMHApP2v8/8AC
+Ye/wDxJ7f/ANDlrA8Van8BdLlj1/4bW3iSbW4ryK4t7S/IjtLfa4ck8FmHAAXPfOeK2vjd
8U/hl8VtA0/XLPRtYs/GsSrbssjKIEiyWbJGfMwSQuNp+bnpQNbpngNFHaig3CiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKAClDMjrIjFXUhlI7EdDSUUAfR3xD8MyfFn4caJ8UfC8P2rVoLQ
W+qWkQzI5ThiB3ZTk46lWBHSvnEgglWBBBwQeCDXovwq+KWo/DbXHJje80W8Yfa7QHByOBI
no4/UcHsR9KS+FPg58Y7Y6zZQ21zdyjMk9jJ9nulP8A00Qd/wDeB+prmc3R0kro1tz7bnxN
RkDrxX1w/wCy54MMpK6/rka54XMRwPTO2ut0H4P/AAz8BoNYksI5Jbf5/t+rzBxGR3AbCL+
WaTxMOmo1SZ5D8D/g1eXWpWnjbxdaG10+2ImsrSddrXDDkSuD0jHUZ649Bz5l8WvFkfjP4o
6trFtJ5lkjC1tW9Yo+AfxOW/GvVvjH8d7bU9PufCfge5aW3nBjvNTUFQ6d44u+D3buOB618
3/SrpqTfPImTSXKgoNBFJye2K3M3sQsMsee9IRmkblj9acvXmqOcegwKgnXDA4IzVj+Ko5h
vh3HqtIGtCzp/wDyCdQ/3VrLPWtWw/5BOof7q/zrKPWpjuzfEfwqXo/zYlFFFaHEFFFFADh
TqatLQWiVCQ1XYHOfrVBCQauQFccmhmsDXicgjB/GtaCQbQFBPrWBFIdwHGPrWvbuAgCmsW
jpRuwsAoZga0Y5TkAnjtisOGSQAHPHvWnDIPlJxWTGakPfLdOOtTr8w2t064qnAVL+oFWwx
DcEjP6VI0PYZJAA9s19J+Crgr8G7SZxv8mwmA9wu/H8q+bl6jJ5BweK+ifBef8AhSQBOcWd
0B9PnrCrqkaRPmDRIlPh61MagF1LNgdeTViSDK7hjI6Cm6EceHLHudnQ9uTVwqrZ9SfpXQ9
zOPwopR+WymNl59cVqeC7YxfEzw28TYxfxHjr96qBULJwK6bwXAH8daC/GVvYv/Qqly0ZS3
PRP2i3LeE/D1rn5JtUyw7HEZ/xr56ntQG3KOM5r6F/aFAOj+Fgen9qN/6LrxSe2UjIBAqaD
tTSG177Ppj4PAj4QaKD1Czfh+8avkOFMvcMF5aaTJ/4Ea+v/hIf+LV6WMYCmZQP+2jV8mWc
JaGWTbndNIP/AB41NF6yCa1iVkjIOe/pUnlgr0OTVpoQoLAfWmNtz15xk10CPc/2dMra+JE
ycCSA498PXi37RJI+MmrLk4JiyP8Atile1/s8f6nxL/vwYx9HrxD9oWQSfGjWdufkaNDn1E
SVjS/jMiv/AA0eWWVw1pqNtdISGhlSQEdiCD/Svvr4uuJ/gr4imzkS2qP09XQ1+fvavvj4k
TfaP2e9Sn27fM0y3fHpnyzV4n4omVD4Zeh8IPPMJXAlYAMe9dD4K8a6p4I8WW3iGwAuJIVe
N4JGISVWUqVbHbnP1ArmZT++k/3j/Orun6NquqW1/c6fZSXEOnQfabp1HEMe4LuPtkgV2Oz
Wpzp9UMuLhZ71plGA3PPrX3X8Crw3vwO8NuxJMMcsHJz9yRhXwTntX3F+zlIz/A3TQx4S6u
VX2G/P8ya48WvcOrDy96x8f6q+3WLtQcDzX4/4Eagt7maG4jngmaKWJg6OjYKsOQQfWk1on
+3bwD/nq3/oRo0zT77V9UtdK0u2e7vbqQRQwRjLSOegFdKVldkxZ0XirxRc+MfFF34gvbeK
3ubvaZI4ySoKoFyCfXGfxr0H4NfDMeOdUk1LVlddAsHCyKpwbqXr5YPYYwWI9h3ryGWOS2m
mgmjKywsY3TuGBwR+fFfcvh6wg+HnwWgRECvpumteTHH35ihdif8AgRx+Fc1eXLFKPU6Kav
qzxv4yfEiU38nw/wDCko0/R9PHkXTWvyeYw6xLjoi9Djqc+leLxRxxrlVAxUHmyzyyXFxIW
mlYyOx5LMTkn8zU6n064q4wUFZEL3veZNkMM8c+td/8NfiRe+BdXjhnmebQLhwtzbE5EYPH
mIOxHcDgivO+c7uAaeSNuSM0pRUlZlLR3R7z8Y/hrZWtg/jfwvEi2jASXlvCPkCt0nQDoDk
ZA45z61494d1248N+JtO1y3b95ZTrJtH8S/xL+IJH419RfCG9j8RfBqwtL8CdI1l06ZW53I
DgA/8AAWAr5R13S5NC8R6pocuWbT7mSDPqAflP5YrCk27wfQqWjTPszxbpVr45+GuoWNoyy
JqNoJ7R+2/G+M/ngfjXxYHfbh1KOOCp/hPcV9PfAHxQNX8CyaJLLm60WTYgJ5MLZKH8DuH5
V4r8W/D/APwjfxQ1OCFNlpfEX8HoA/3gPo4alR92Tgx1Okjjlckeox0zXS+B9Il1/wAeaPp
cKkh7lJJDj7saHcx/IfrXKBsc5r3n4HWFrovh3X/iJq6hLa2ieGJj/cQbpCPqdq/nW1R2jc
lIqftD+Jxf+IdN8HW75gsx9tvAp6yNwin6Lk/8Crx8OCAAuMdBimahqt5r+vahr98xNzqE7
TP32gngfQDA/Cq7TEDCgluwHeqhDliokJ3959T2f4LadaQajqnjfV5Vg07RoPLWWT7qyOOT
+C/+hCum/aF0HztB0vxXAuXsZPss7DvFJypP0cD/AL6rkPiKf+EK+DPh34fRsF1HVv8AT9S
x125Bwf8AgWB/wCvUfB88PxK+BI0y8cNPJaPps5JyVlQAI/8A6A1c0rqSq+ZqnzXij5Jkk3
kgngetQbgA2akuY5rSaa0uVKXELtFKhH3WU4I/MVRLFztbvXaQtiys2QQByKhkk7E9aQMFT
jqeKhfnBNMYjsVQ85zVaRvkp8p6Y6VUkY55qkiWyKU7m4PFFNc5YAYopnPewtFFFBowoooo
EFFFFABRRRQAUtJRQA+KWSCUSxNhh+RrdtrqK8iIwN2PmjPNc/Tkdo3DoxVh3FNOxadi1e2
TWzb05iJ/75qnnNbVrfpcL5M2FkPHPRqp3lgYSZYQWj7j+7T3G1fVFOOSSKQSROVYVt2l+l
wAj4jl9Ox+lYQIPSii4k2j9Gf2Xv8AkhFj/wBft1/6MNe2V4V+yg7P+z1pxdixF7dDJ/66G
vdak4Ju8mwPSviL4qf8hD4gf9fOof8Ao7Tq+3T0r4i+Kn/IQ+IH/XzqH/o7TqBI2vgH/wAl
h8G/9iT/AO3D16h8Nv8AkMeBf+vLX/8A0vjry/4B/wDJYfBv/Yk/+3D16h8Nv+Qx4F/68tf
/APS+OgGL4H/5GzwH/wBe3iD/ANLkrzr4D/8AJU7f/r+8Qf8Aoy1r0XwP/wAjZ4D/AOvbxB
/6XJXnXwH/AOSp2/8A1/eIP/RlrQIs6l/yTXRf+umvf+nKOvGtG/5Kv46/66XX/pfFXsupf
8k10X/rpr3/AKco68a0b/kq/jr/AK6XX/pfFQNH058F/wDkffEX/Xq3/pyva8S0b/kv/wAL
v+vy9/8AS+7r234L/wDI++Iv+vVv/Tle14lo3/Jf/hd/1+Xv/pfd0CMu4/5Lh4R/66X/AP6
V3taHi/8A5lr/ALJaf/QWrPuP+S4eEf8Arpf/APpXe1oeL/8AmWv+yWn/ANBagpnuPwz/AO
QfY/8AYgaf/wCh3FeNeNP+Sn/Bf/sW7P8Ak9ey/DP/AJB9j/2IGn/+h3FeNeNP+Sn/AAX/A
Oxbs/5PQLqdZZ/8e/wy/wCwR4b/APS1q+sK+T7P/j3+GX/YI8N/+lrV9YUCCvhj9tL/AJKf
4a/7BJ/9HNX3PXwx+2l/yU/w1/2CT/6Oag0p/EfMNFFFB1BXWeFPiJ4r8E6bq2n+HL8WkGr
RGG6+QMWBUgYJ6YyTx175FcpQAScDk0A0nudGkvge9gU3kWtaVdkfO9v5V1C7d2CtsZc+mS
BSrF8PrdQTeeIr9v7iW8FqM+m4u5/SsiLS7mZQyoTU/wDYt3sJER/KloCgy6/iS1snz4b0K
20pgci5mY3VwPcO42qfdVB96wri4uLu6kurqeSeeQ7nkkYszH1JPJqQ2U4l2bTn6U+XTrmJ
NzRkD3FMrlZToGO1SxW8krbVHNaQ8N6qbI3q2Mxtgdpm2HYD6ZpNpbgot7IyKKuNp1yhw0Z
H4VC9vLGfmXFMLMhoqdbaZl3BOKetjcN/AfyoDlZVoq4um3TAkRk/QUw2dwpwYz+VAWZWoq
wLSZmChcn2ra03wfrGpW97cxRiOCyga4mlkBChR2z6ntUykoq8mCi27I52ipJIJI8ZFR1Qg
ooooEFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAVLb3FxaXC3FpcS28yfdkicow+hHNRUUDOsi+JXx
CghEMXjbWVQDAH2tz/M1h6prmt63Jv1nWL3UWHIN1O0mPpk1n0tSopbILiUetFFUIKKOaDQ
J7EDElyPekUFaUgbj9aQHtVNmA48mlHIIbHQ8UnSndcYqRk9h/wAgrUf91f51lGti1Xbp2p
r7L/OshqUd2b4j+FS9H+bG0UUVocIUUUUAKKdTKeOlA0KOtTIcCoKkQgdaDRM07dhjHetSB
wuOcViQvznJrRt2UgZOD6VnJHTFm7by5KjPWtKI/OAaxID82SRx2rThYMVxWTNDZhcBsYOQ
a0EYHHGMdqzLdgR82OT1NaEXOCSMVAIuKWJA6CvovwBJHD8HreaeETRRwXDvH2dQzkr+I4r
5yRskYOe2K+ifBef+FJDH/Pnd/wDs9c9VaI2j1PJrX4ieApLKJrT4OAW5X5AlwgXH0qb/AI
WB4KXn/hTjen/HzHXnPh8r/wAI7Zlugj/qa0VGSQOQeQOuK1cI7Gabavc7Q/EHwRnJ+DrZP
/Tylafh/wAd+ErjxNplrafCprCae5jjS5Nwh8klgA+B1x1rzjbjOSPatTwzz4y0XuovYe/+
2Kl04rUabvuelftCg/2P4VA6nVGH/kOvI1UBWRzknofWvXv2gv8AkGeFO3/E1b/0Wa8sYIF
JABIopfw0N/Gz374XbofhZasOqm4Yf99GvlrSiZNKVmx8zux+pY19S/Cwi4+GcFujfMJJ4z
7Ek/4ivmHTYnt9N+zuCJIZZI3GOhDkGopPWQTWqInUZwQMfyqtOuELg89BV6YbQGxx6VlXI
Zxg5XBzzXShHuv7OjE/8JQhHKtb/wAnrw/4/j/i82u/9dl/9FJXr37M1011qHjL5vlT7Lgd
s/vK8h+P/wDyWbXf+uy/+ikqKatXfoZVnemjynsa/QXxJcaRafA43Ou6dJqWmR6XbGe1ik8
tpV2x8Bu3OD+Ffn12NfefxA/5NxvP+wTbfyjoxW8fUihtL0PnxvE37Pu45+Geo5zz/wATVv
8AGu8sfEHwy1j4LeN9J+Hujf2Jdx2Qnureb55Jow6/NvydwGcYzxnpXytL/rn/AN4/zp0Nx
PbuXhleMkYO1iMj0PqK3dFPqzJVGuiCU/v5OP4j/Ovt39nDn4HWGP8An8uf/QhXw+WLuWPV
jk19wfs3/wDJDrD/AK/Ln/0KssX8HzNMN8Z4vfeJvgOuoTi7+GupGcOwYnVGGTk8/ert/hT
4u+CK+N7G10HwjLomtXT+VbXN1L9oAc8bQxY7Cemcd8Zr5j1//kYbz/ro3/oRqgkjxsHRir
Kcgg4INX7FSja7+8SqNO51OsAReNLuKRdu2+cMPT96c5r7h+J3mf8ACofE/k53f2c3T04z+
ma+ADNLO++SQs+Mbj1+ua+8/DGowfEb4KQMJFeTUdNeznH92YJsYH/gQB/GscTFpxfY6KOs
Wj4pQkDIJHNWUbHaq8sMttNJbToUmicxup4IYHBH505XOMba6RrYtKwPXntS5UjK5BqJDnA
IPNKWKZycc8mkM+qP2eBN/wAK0vDJnadRk2c8fcTP614V8WSo+MfikJ0F0M59di5r6P8AhN
ZReGfg1p95qRFujxy6lOz8bUbLDP8AwACvkrXdXfXvEeqa5KNrX91JPj0DNkD8BiuWkrzk0
Of2Udf8IfFA8L/EqwmmlCWV/wD6Fc5PADn5W/Btp/OvYP2ifDpu/Cdh4kijzPpc3kzYHPky
cc+wcL/31XzCwAzhip6gjtX2V4Uv7b4n/BeOG9ZXlvbRrC7z/DMo27vz2t+NFZcslMa95NH
x9bQzXl3DaWsZkuJ5FijQd2Y4A/OvefjDeQ+C/hf4f+GenSjzp41e6K9SiHLE/wC9ISfotc
38D/CEtz8Srm81aMJF4b3NMXGAs4JVc/TDN/wEVxPj3xO/jH4g6prgkP2Zn8m1BOdsKcLj6
8n/AIFWj96aXRakS0jbuc8CUUAGu6+Enhr/AISb4l2ENwoawsM310W6BUI2g/Vtv4ZrgWLb
goP519A/Du08P+Efg1eav4r1iTRB4rdreK5jUmVYQCFCcHr85zjHIp1XaOhUTyP4i+Kv+Et
+Iera4Hza7/s9oPSJOFP48t/wKvQ/2cvEptfFOo+GJ5AItRi8+AE/8tY+oH1Un/vmqX/CLf
s+Abf+Fg6sAOAPK/8AtVaGh2HwK8O69Y67p/xE1UXVjKJo90J2kjqCBFyCMg/Wom4uHKkyY
NR1ujm/jt4cOh/E+a+hj22usRi8QgceZ92QfmM/8CryosC2R26GvrX48aHD4j+FkXiCwCzv
pjLeRyJzvgcAMR7YKt+FfJDcZY1dGfNEpqzaEZvwJqJmAPrSM4JwB0qGVsmuhIhsY7EsDUM
jA8DtSuffmq7Ek8GqsYyY+P55ML+tFPjCqMiiiwJIbRRRSKYUUUUCCiiigAooooAKKKKACi
iigZZsYfOvUB+6vzH8K6DtWdpUW2F5iOXOB9BWlVmsVoZd5puSZbYYPUp/hWScg7SMEdQa6
qqt1ZRXIyRtfsw/rSaBx6n3f+yb/wAm86f/ANft1/6NNe7V4Z+ynE0H7P2nxP1F7df+jTXs
Oua5pXhvQ7nWtavY7Kwtl3SzPnA5wAAOSSSAAOSTipPNlpJmkelfEXxU/wCQh8QP+vnUP/R
2nV9ceFvG/h7xil3/AGLdSmaydUuba5t3t54Cwyu6OQBgCOQcYNfLfjPRj4g8Y+NtHF4tmb
i61ICZoJZwuJNPP3IlZz0xwKBIm+Af/JYfBv8A2JP/ALcPXqHw2/5DHgX/AK8tf/8AS+OuH
+Fmm6F4U8ZQ+Jr7xjYm08KeGUsNSjks7m3kj3ysySYljXKtnAHUntXY+BdV8NafZ2ev3HiS
GG08JWuoLqaXVrNbSxC7uFmhby5FDYIUjpyemaBFjwP/AMjZ4D/69vEH/pcledfAf/kqdv8
A9f3iD/0Za13vg7V/DUEdn4ofxFHFZeELfUf7TS5tJ7eaMXk6zQsI5FDEEKR05PTNcv8ACf
TtH8Oa5qXi698UW0djocmo3l9Fc2lxazQx3jRNExSVFJH7lhkZycAZoAp6l/yTXRf+umvf+
nKOvGtG/wCSr+Ov+ul1/wCl8VfQug+HLfxz4Uj0PQdftze6S9+bqG7tJ7aRBd3SzxExyKGx
tQjOME9K85X4X3Omz+NviHaeJtM1fSmu5bUi0jlBEj3sRIDMoVwp4JUkZBGeKBo9d+C//I+
+Iv8Ar1b/ANOV7XiWjf8AJf8A4Xf9fl7/AOl93XsngDUdN8G3d94o1y7mW11M3drFHb2M9w
yGHULpnZzGjBRiUYyR0Nee23h7SbDxT8OfiQPGFlfaRHdXb2sFlZXM1zfZubiZvLjVN3yiQ
AkgDg9sUCOJuP8AkuHhH/rpf/8ApXe1oeL/APmWv+yWn/0Fq3r3wZYRa/4S+IY8Z6fPpby3
i21tbWdzLdXTNPcSMqQqhbKCUBsgYKn2zZ8TeFtOu/DnhbX7fxdZ3FlN4Qfwxb/ZLK5uJJr
hQQ7iNELKq9wwBGOlA7npXwz/AOQfY/8AYgaf/wCh3FeNeNP+Sn/Bf/sW7P8Ak9ey+FrnRf
DfhjRNXk1walYX3hi30a2n06xubgPJC0pdyEQlR+8Aw2DkEY4rznxDomi6tefDnxxaeMrJ9
O0OzTRPISyuXuby4g3CQQwhN5AzzkcY5oAu2f8Ax7/DL/sEeG//AEtavrCvlGF7Hz/h/b6d
qUOpQWlloFobmFWRXePUHRvlcBlIZSMMARX05p+t6Zql5qFnY3aS3GnTfZ7qLBV4nwCAQec
EEEHoR0NAjSr4Y/bS/wCSn+Gv+wSf/RzV9z9q+GP20v8Akp/hr/sEn/0c1BpT+I+YaKKKDq
LVnZSXjhIxkmvfPgn8MfB2v+IZYfEX2m8vIbcS/Znj2wJuO0FjnLevavHfC0yRX8e5Qea+o
fALQm5EwPks0BAKcZ5X868jNK0qVFuLsejhKKqzUTjdBb4a+DZLrQ/FMyarqPmNDLLAhaCA
BiBhuCT0ycVY8X+DtP8AD8VjfadMt5p2pfLG2OY3Iyoz3Vh0Ptisnw3BYC11G5u7eOZ5byV
WaVQSQG6c11niZrDS/hBZ2zuwkNzE1vBj/Vosm7j88D615M61SlVjNNvmdmu+nQ9GNOEoSg
1qjiZ/DkGgXOm20Ojf2x4i1VRJBauuUhUn5SR3PfntW78Qm8EWx0fS57SJNSijB1Q6THlQd
vKqCcZz39sV0njaDXHit9V8LWEedRto4Li/R/ngTGVXHZSD1HXoa5Wy0RNBsfPNrJLPMdsl
1KvMjdcDPanRryr8tVvX1Jq01B8qWnoXPGfgHQNL0bwj4l8J2kR0m4HktK4DF2cbo2f1JIZ
faul8BNrmu6fq/hLxHBYi1ltGkheFAojXoUYAAHGQQevWq/g5F8R6Xq/gW8uDbQXMbXNiGH
CSjk49MMA3/fVZsGsT+GvC2q6lqRaDVvLexSDGCXztc/px9RXPUnKcZUJ6yTVu+uqY6aSfN
Hb0Mv4eeGdF8TzXMc0YubqwgzKGXEYOSuSe54ziqXhCfwlF4jtNObwh/bwlmW3nvp1OIsnG
4L0H0Jrr/hrFe6BGluVUTXFqxmU8MSxzx7iua8C6xElomlBG8w3z5Cj5vv5rSVWpKdRXbSS
6lxpRUINpK7GeLvCGiWHxL1TRdOtkigEMdzGiD5VyMMBn35/GpdO0fwl4RurTVPF0PmxN+8
is1QM0w7Ej+7/OtzXla3+K0Op3STTafJYojzsvB2thhn1xzS+ObXZ8R7DXbyCOe0ktTDGuz
5YZFPygjp908fSinjJyhTp826+eg54VRlNpbG7q/gjwRrXhA+OfBnly2caGW8t4x0APzlVP
KOvUqeCM47Z5i28DWg8Ial4h0XS7TW9USdYbe1c7gi4yz7e5wRgHtnrWx4K8SWGm6l4hUp5
OnXVizXMKJlHkHCtt9SCQfXivPtDvde0bQLDxLpN0LdhI9qiS8xXSKSQrD1A6HrW0ZVvepp
6q1r+fQ5YwjF80tg1Ce+1H+zdPuvA+nWuotcgG4tEKLMo6q2Pukd67uO5Fp8IPENzf+FLKG
CCQRSWLM+ZkyuHcg578YIqlN4yttb0N/FsNs1ne2jJFqVrjhz03g9yRyD14INbesC71f4W6
xBpJNxJdRtuijGWfAUrx9BXNWrPlSkrWkk9dmdkKLummndXR4X4nS4v7BAnhay0e1X5w0S/
Mw7DJJJrzCVNkzL7170LK71nSooJIWjZIwpV1IIwK8q8TaA+mXLBhgV9RhmuXlueFWTbuzl
qKKK6zlCiiigAooooAKKKKACiiigAoruPhR4T0jx18TtM8Ka3cXdta36ygTWhUOjJGzj7wI
x8pH41LD4Y8N6VoF7rvi9dVtIbzJ0Gxt5Ixc3a7iDLJuUhYgAPnwNx+6CMkBLkk7HBUV60P
BXw+sfhz4I8U6xN4gQ+J7i4tZTbSwsLRonCFwhTLg7s7dwPHWrmn/CbQrDxv8Q/C/iu+1CW
TwjYSajHNpzxx/aY02naQ6ttLK6nrxz1oF7RHjOaK9O8M6P8ACHxN4n0LR/tXibSk1C9+yT
y3Etu4iDLiNwwQD7+AwI4ByDVS0+H8T/Hw/Di8ju4rdNUexlZZF82OFScyltu3AQbycYx6U
D50eeUV67ffCO21f4c3/jn4fXF3qdpY6hdQPZXLI1y9pFsH2lVUDIy3zAA4BHvXI+G9H8N6
l4G8V6tqY1L+0NHhimg+zSxrFIJJViAcMpPBbPB5HHHWgXOrXORIPpSGvWPi1Y2Wh+Gfh/o
+mealrdaLHq/lskahXm+9llUM7fLyzHpgADFeTmgE7xuV2++cUuMcmgnD4A70F+dtO5mPGC
PelHBwKaAM96ceeaQi3bj/AIluon1Vf51inrW5B/yCb7/cH86wz1pR3Z04r+HS9H+bEooor
Q4AooooAKcpptOFA0LSg4NJRQWWYmO6r9scsazYzzVuFyppWNYs2onIxg5rVtpNqA1gwvnB
HWtWF8MOntWTOg3beUYJHetO3fpzknt3rDt5M89PbNacUnzDGPWsWM2oyAegx0NfRXgsE/B
NflIJs7rA9c76+c7SRFljeWMSorBmjJ2hx6ZHSvQY/jL4oshHZ6T4V0SDTbdPLjiaaTO0dK
xqRbtYtSSR5joH/Iu2WOmzP6mrxPYdKWS7Nze3Ekek2uk27tvS2tZWkjQnrjdyBnJ9s4pkr
A4x19hW2+pMdiTORg4I961PCqs/jPRURd2b2HAH++KxB8qgFsevNbXhvxF/wiupNqkWjW2p
3iDNuLh2RYm7sMd8cVEti1oz0z9oP/kFeFD2/tVuf+2ZryjJXJbOO3vXQ698UPEPijRX03X
PCWh3KF/NhZZpVaCQZ2uvuM/j0rmo5JHhQyqElxyoORn61EE4x5WHMnJs9Y+EXii3s7648O
3kghF0wmtmY4HmYwV9iRgj6Vm/Eb4cX+n63feINDtHudOvXNxPBEuXt5T984HVSeeOhJrzg
k/w8FTkN3Fdxo/xh8V6PD5V3Db6zAnCi4cxSge0gBz+I/GpcWpXiU2up5ddSKhO5sHoQe1V
7Tw/4j8RzfZdB0e71GaT5U8mM7R7ljwB7k17Fd/HfS5JPNm+GsctwPuvLPE3P12Zrzrxt8e
/Gd/avp1kIPD9o4I8nT+HI9DJ1A/3QK0jzt7GUpRSvc9p+B/gSz8CWOsWVxrVvf8AiKcxPq
VvbSB0sh83lxkjq3LZ/l3Pzp8fwf8Ahc+u5BH75T/5CSl+HPxmvvh5balFa6JaXsuoyrJJP
PI+VCggKADzySSTyc1D4/8AihpvxDtfN1PwlY2esgKq6pbPIH2g/dKk4YY455FaQpzjVcn1
MJzjKmoroeXkHFfefxBVk/ZzvkdSrLpNsGBHIOI6+KPC2saZoWvR6lqnh+216GIZW0uZHSP
fkYY7eTj+6eDXt93+1BeahYz6fqPg7S7qzuIzFNCzybXUjBHWnXhKbXKthUZRinzPc+dpf9
c/+8f50ytHWbjT7vVp7vTLQWNrM5dLUMziEf3Qzct9TWdXWjnFHWvuL9nBWHwO0/IIzd3JH
v8APXxHaSQw3sM1xbi4hR1Z4SxUSKDyuRyMjjI5r3/R/wBpefQdHtdJ0fwVpVjY2q7YYIpZ
SIxnPUnJJJJJ9TXNiIynHlijejJRlds8O8QAjxBeZGCJGH/jxrNHSus8deJtH8Xa0dZsPD1
voVzLk3Edq7sk7k5L4bhT7DiuSWuiOxl10LUByRj869m+DXxPPgHWZbDVt7+H9QYGbbybaT
oJVHcY4YemD2rxqBeRxWrCuE96ipFSjZnTS01Pf/jJ8OJbq7f4h+Do01PStQXz7tbT59jY5
mUDqp6nHQ59ePEIyrgMBnHGa6Dwf8QfFngqY/2FqrR27Nue0lHmQP7lD0PuMGu3n+KHg/XH
M/in4UaZdXZ+9cWEzW5c+4x/U1zx5oKz1N3bc8tDkDaR+Jr0b4Z/DHUfG2sQ3d7A8Hh23YP
cXDDaJwOTGhPXPQnoBmrUXxC+HOnP5+k/CC1Nyv3Te3jTIp9cEGsbxV8VvGPiu1On3N5Fpe
kkbfsOnJ5SFfQnqR7Zx7UNzlolYXMvU7740/FKzvrR/A/hSdXslwl9cwH92wXpDGR1UYGT0
OAPWvBeRjsKcojUAKQF9qcUDHII4q4QUFZArt8z3BSGQ9eK9s/Z08U/ZPE2oeFbiXEGop59
uCekyDkD6pn/AL5rw8l0+VVq7o2rXWg69YaxaOFuLKdZ4z6lTyD7EZH40TjzRaKTsz6i+Le
oad4D8A64dJTydU8V3ZV2B5JKASMPQBBj6sfWvlElI4wB9K7L4m/EWT4heIrfUFs3sbO1h8
qC1Mm/aScsxOByTj8AK4JzuGcnnrU0oOMddyW+aTZueHNGuvFPirTdBssmW+nWIsBnYn8Tf
guT+FenftB6gkHivR/CVmnlabo1hGIYx0y46/8AfKqPzrlvAfxRXwFp7JpnhDS7jU33B9Sn
Z/NZSeF4OAB6Dr3o8d/ExfH9nD/afhXTrTUodoTUbd38wIOqEE4IPv07UmpOadtBNpqxwLH
PTP0phyV700k88/SgHHBNb9Rn138D9Zg8XfB2TQNS/fNp/mabOrc7oWUlP/HSR/wGvlfxJo
934b8S6joN8pWexmaIk8bgD8rD2Iwfxr0Twn8bbvwX4Yh0TQ/COlRFRma4Z5C9zJ/z0fnr7
ZwO1Zfjr4pxeP8ATvL1fwhplvqSBRFqduziZADyvX5gemDnFc0ISjN6aMJNOx5qx6HsKrvk
jmpWOO/Sq7s3JrrMmyJj8xpgHOQaDnkkcUqZCk1Zkx2SFxRTS3p0ophew+iiiszVhRRRQIK
KKKACiiigAooooAKUKWIVepOKSrmmxCS9DHog3H69qaGlc2oYhDCsa9FAFSUDpRVHQkFU9R
maK0JVirMQARVysfVpN0scQP3Rk/jQKbsj7/8A2UpXm/Z8055Dlvtt1k/9tTXo/wARvDtp4
m8C3djd6nLpX2d472K+ij8xraSFxIj7P48FR8vevln4FftC/D/4c/Ca08MeIV1U38NzPK32
a1EibXcsOdw7V6cP2vvhGSPl10fWxH/xdQeZJNs6X4PaX4n1HU9d+Ivi+Ytea0sVrZJ9lNo
32OEtskeIklGcsWwSSAR06DqLjwdoXhi+1rx3pdjPNrKw3l1sMrMJHkRCyhfcwxgY6c+tef
f8NW/C3GRHrZ78WI5/8fqq37XnwlRirR68rDsbAf8AxdAckuxJqXh68079mbVdR/sqXW/EP
ia3hvdZlnhaSXdKVLuIxhj5CH5EGMbB3zXF28d2PBPxPttDt9S8b6Zc2dljWNXsJhdyEnZI
mGCtKIEBlUKAQTjk8113/DX/AMJP7mvf+AI/+LqRv2uvhMsKzFNc2scD/QR1/wC+6BcrOJt
rSebwr48i0O51rxbp8X9kXp1rULGVLy4MNwpkt/mUGRURCwAXjcQcnmui8Was3iy6+Ivijw
toc+saa3h+z0z/AEjT5gs8huHaRljYK0hiRt2B3xg1of8ADX/wjP8ABrv/AIAj/wCLpy/te
fCWR1VU10sTgf6CP/i6A5W+hx1hFrY8M/EhfBuoa/4lS40uyDeIry0kj1BmDbZrePeFLhYd
zqAOCxGScGu0+G2kafrsWt+C9Ovda1b4cxWdp9mk1KBraSG6V97xRsVRioCxseOCSM81Iv7
WPwqaVowutl06j7CP/iqf/wANW/C3r5Wuf+AI/wDiqB+zl2N34g2PgXRfAp8Da1qWvaPpeq
yzXBm02GaZmZpTJIjOiPgMzn5SORkdK4rRtU1Xw7c/DLxd41sLu0060sdT08zR6cwaJGdPs
rSQxKTEXiQcADB9K1Zf2svhXAm94td29yLEcf8Aj9Vv+Gv/AISD+HXf/AEf/F0A4SW6Mi20
zVtI+G+nfEbTLu80vWbbVNTm0yw/s17o3kF5cEpCYiQy7tqsGJG3OTWvNN4q+F3w48O+G5b
4WmueIry6vNW1uKxku49OZ282Xy441O5yXCpkBcgk9KP+Gv8A4Sf3Ne/8AR/8XR/w1/8ACT
+5r3/gCP8A4ugmzNu/EOhfAfSNE+H11qjQ6vfQ6auotA4uYxPOftFwylQVbmQ5IABIPSrHj
zwpa+D/AA14f1zwbNNpWoeFlktdMtYLI3ovBMArQMmQSzMqnfuGDkk9a5z/AIa/+Emfua9/
4AD/AOLo/wCGv/hJ/c17/wAAR/8AF0BZnTeA/hHBbaBZ6l4zL3Hiie5XU714JSkaXH2g3AQ
AcEK7YOODj0rcnsrnxH8R4tR0i2m0iPRpRBe6qU2PqQHJtFU/fiBOTIeh4TnJHnv/AA1/8J
P+eeu/+AA/+Lo/4a/+En9zXf8AwAH/AMXQFmfQg+7Xwz+2l/yU/wANf9gk/wDo5q9i/wCGv
vhJ/c17/wAAR/8AF180ftFfE3wz8UvGejax4YF4LezsDbSC7h8pt/mM3AycjBoNIJ8x4tRR
RQdJZsbo2twsg4wa+jPhNra62l3bsW/0eNcEHgEnv+VfNXHpXbeBfGq+EYNUURyPLdqmxlP
A25/xrzcyoSr4aUIfEz0surRpYiMpuyR3198Q/DmnajeWtzoRe5iunLMrYSQg8krnkn8KzL
34g3HifW7TUtYCQ6fasDBAowrEdOnHHpXH6R4xtbDW9X1DUtDg1VdRUKYpMAIQ4cMCQedyr
k9wCOhro3+KWlyX1ncf8I+8UEDXBktU8vy382RnJXABRgGChlwQB3HFTRy+lFKT3S7hXx05
yaW35naaR8VZNClnikha50aVSSFT57cMegPdc5wK57xB8R7jxPq9mPNmttJtX+UE7TIR2PP
FYLfEmzVLQ2ujzWbWrQt5aPHJHdCNFCiYMvzBSu4f7zZHNT23xP0OFGRvBcIjdCPLSRdsTs
sILx5XggxOy5zjeAcgHJHLMNGr7aMdSXj60oezex3Vv4mt7UQalaTiO6t2EkeDzkdR+IyPx
rD1Lx5B4l8WQ6jqamOxs/nS3kbJdx6+wrhovG8UXgSfw9/Z7tcSJJH5xZdrbpFcStxu8xQp
UYOMMfx1X+JenT3F1JceGI2Ewt/KIZd1v5GwrtyMfMysW9QwHrm3gKTmqjWq0M1i5qDgtmd
6PilFbNcyQ2gu5J8BApG5SOhB7Vh6Lq5sJX1R7iGDUWma5QJ92NicgY/z1rmm+Jdszz7NAS
2iuPszywQMqxmSNnaQj5cqshYZUdAMemNBvivphnSY+FYypvftUluCqxFHB86LAHzBix25G
U7GqWBpKUpJay3CWLqOMYvZbG5r/wATb3xFqVpFOF0+2t8tKkbcSnuB7GpNH+L2n6cjadrt
h/a1lGf3T7vnCjoreuOxrz7SPGdlpra0L3SzqkepYcLIFjIfBz8y8hNzH5RkEAcA4IsX3jj
Srq6gkOhyXIj1JL4faXTKRgAeQuxQCowcA8YPIrF5XhnTVLl0W3Q1WYVlNzT3NvxJ8S7LU4
X0/wAO6amj2cp/fSAje4/z7/hXQaX8WdG0zw7HoF7osV3ZxKBGNoIJ9SM9feuFPj+xfxNpO
u3Hhq3nk057mX7O5HlztJKzxhxjlUVguO+0duKk0bx7oOjWlxanwZbX8El5PcR/aWDMkTmI
rFux0AjIJx/FxjnNyy6hOChK+mu+pMcfVUub5Gnq3xBttYtho+mWsek6U775UXGZP8/U1t6
X8VIdDvVZG8y0ZQrIjfMpAwCOfTGR7Vgx/FDR4bO4tW8JpfGXaDPdmPfMFLHEoVMHhtnGDh
QeoFK3xS0gWl5br4WErzxBFuJjGZCQZSA4CYYASKg6HCA9QMXLAUZ03TkrpiWOqxqe0jv/A
F0NO++LFzq3id9SYiG1WPy1jIG5/c+lcN4o8RjV5iR0NQeLvEWn+IL63l0vSv7Nhi85mQ7S
WaSZ5SPlAG1d4Ueyiua69ea3o0IUYqMFsYVK8qjcpdRB0oooroMQooooEFFFFABRRRQAUUU
UAerfs6pLJ+0N4Y8qNn2G4J2ruwPs8gyfbJH51v6hplt8d5rq40Wwj0j4l6dERe6ZkpDq8U
fymSIH/VSrgAx9CMYxivFtMjuJtVt7e2vxYPcOsPntIyKm4gfMV5xmu81P4U+LtI1bXbC21
nTdQ1vRImuNQstPvXNzHGAGd8Mq7wAQW2kkZ6UGUl717nq2j3+j+CvhB8Lh8QfCTy2q6nqk
bzXUDiXS5TIuycRthWwedrggheOlHhPwt478P/EP4m3uqo/iO8v/AAvc3dnqYtvtMGqeY0b
RsoIKvuH8GOxGMCvDrDwv4g1jw3/wkGrazDpehNKYYrzVbpwlxIBkrEgDNIQDyVGBnkipNS
8OeJNJ06x1SPxCl5oF1P8AZ49UsryR7eKQYyknAaMgHOGUHHIzQTbzL/jEfECfw1YXvibwq
ug2tjdMsE6aYun75ZAGxtVVDkCPO7GR69K9O8a6/pk3gWP4zW1zGPEfirSF8PvEp+eG6X5L
uf2zCqgHr+9rx3x54Y1/wZ4i/wCEd8RavDqF2kSTlbe6eZEDruXlgOSpB47EVtS/CnWYrXT
zeeKvD9ra3mmf2zBJcXrrEtuXVAxynDMxwAASdp9KBtKybZqQap4p8GfCT4feLNBN3p9zaa
tqTx3QjOwqwt/lbjDK21hg8HB9K6vxJJ4D8S/CDxn8QvB4j0fUdQhtLfWPD/a3uPtKP50X/
TN8HoMA+nIribn4Va5Bo2k3V58QfC8emasWFg0uqS+VPsbY20eXgbWOOcVzEPgXxDNb+LZ7
ONJrfwuB/aMsTkoR5vljaf4hnLfQE9qBWXc6/wCMdvfQ6X8NDe2s8OPCdsgMqFckPIcc+gI
/MV5Oamlurq5Ci4uppwv3fNkLY+mah60GiVokBx5h9c04rjBPWk6SnI4BzT3cOoxQZiYAXr
zQo+UjNNIOOTmgA5FAjQtznSr/AI6IP51iHrW3b8aTfcc7F/nWIetKO7OnFfw6Xo/zYlFFF
aHAFFFFABSg4pKKAH0UDpRQWiWL71WAcY/nVVSccVYTkDvSZpE04CNoB+taULDgkYrKiGOQ
Qcdq0YmyOe3es2jqRqQMAckflWjDMuQR0+lZEBwBlc1dhcL/AAkD0qGhnQW8uWyW+Wr4yck
Nuz2rFt5QVLDp2rVt3wuRwazZSJ8FVIbg+nWo9mFJ64p7nuefQZpjZZQfuj2pDId7YI4J65
pykEbe/akIAPAGTUeRkZOST60rATDlhyB/SrQPAyAcdhVNtmQQQO3Wp0bGBwwxSsA52YgkD
v0qpcsWjyoA71JI7McAGqtxJhGKnHtQDMqeVVdtx4A5zXnWpXTXV67k5UEgZrqtbnNvbSEH
l64nrya6qaW5y1pdApKKK1OcKWkooAKKKKACiiigApR1pKcvJxQNF23GeMkZrUjB+7nnFU7
eIYBP6VeAK9sVEjsgtCWNc8N2q0mNu7PHpVZCQVOOtSlsNgA461BqT5BOOntSMy8KRyKRGH
JxyPWms6E7j19aAHNtC42/hTQxBGDg0x7pUQEjNVpbvf7e9Ai28qjn+KqzzFsjOfxqBiTzk
0mc9eadguPVl3YPb3qQ4I4A96iwp5Xv3qYfKMcGkMiwe3SvRfh94C0fxb4E+IGu6lrUVjd+
H7JJrOJ5Qm9zkksD1UhQg/2nHtXnp4I+lfRHwA+Fnhvx38MvGuq6y84ulla0i8m4aMBViEg
Eig4dd+1sHugpmNV2R85784PY9qXJ6+lKB8ikkFsdqbgheT+VM2EPQnPNQk4B9qkLAEDOai
ZuMBaZLGOTjnmoGz+lPc8/pTGPY9KaMZbEByQBT/4cdqQkc9qRvu5zVGbEyT1opuTRTJLFF
GaKzOgKKKKBBRRRQAUUUUAFFFFABW1pUWy18w9ZDn8Kx0QySLGo5Y4FdLGgjRUHRQAKpGkV
qPooopmwVzl3J5t7K3bOB+Fb8ziOB5P7oJrmc55PWkzKb6BRRRUmRpadd7WFtIflb7pPY+l
Xby0S5XsJB0b+hrB966Gzm+0WiSE/N0b61aNI66GA6NG7I42sOoNN3Hy9mflznHvW3qFoJo
TIo/eIMj3HpWGOlJktW0F71PZLuv4RnGGzUA+8PrVvTBm+B/uqTQgW4yeZ49SlljYhg351s
2t0lzDuXhh95fQ1irGtz54B/fbiyj+8O4qOCd7aYSJz6j1HpVFXsdIyhkKsMqeCPWueurdr
a4KHlDyp9RW/FKk0SyIcg/pUV5bi4tyv8Q5U+9IuSutDnqKORkEYI4oqbGIUUUUgCiiigAo
oooEFFFFABRgGiigYdKKKKBBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAwooooEFFFFABRRRQ
AUUUUAFFFFABRRRQBYsf8AkJ2f/XeP/wBCFfQHxH8X6H4E+PvxB1rT476/8Q3Uc9gkUyJHb
WzSxKrSbgxaTC9BheTzXz/ZXUljqFvexJFJJbyLIqyoHQkHI3Keo9q0fFHiXVfGHiS78Ra4
0EmpXZDTyQwrEJGAA3FV4zgCgiUeZnovxn8mTw78LptIX/iQ/wDCMxR2xUEIJ1dvtAPbfv6
9+lN+Hu2L4B/FuTUyo0uSCyih3/xXvmkx7P8AaC5J74rhdH8Za5o2jy6IjW1/pEsnnHT9Qt
1uIFkxjeqt91scZUjPfNM1zxfrniGwtdMvJYLfS7Ri9vp1lAtvbxser7FGCx/vHJ7ZoJ5Xb
lO4/aJB/wCFzXEpGI5dL0943PR1+zIMg9xkH8qh+LfPh34WY/6FKD/0dLWRb/FfxfFodho9
0dL1SHTU8uxl1LTYbqa1UdFR3UnA7A5ArK8VeOfEfjSLTV8R3MN3JpsP2eCcQKkojznazD7
wySeemTQNRasdj49I/wCFB/CHnH7nU/8A0pr0D4a29v4Wt/C3h/UNc0S1sPEEUz+ILO7v1i
uHS6j8uBfLPJ2R7XGe8h6V4nqXjzW9W8PaJoF9b6ZJp2iNusoRYovlgnLKSOWDHlgepqh4g
8Uar4m8UP4k1YWzahIULmGBYkYoAF+VeOgA/CgXI2rFfxFod34Y8V6r4dv1K3Om3Uls+e+1
iAfxGD+NZhrf8XeL9b8ceIG1/wAQtbS6jIgSSaC3WHzccAsFGCcYGeuAKwDQX0K7E7j9aVe
hpDw7c0m4DtTsY9R56U0M24YpQ2aPwpAX7ck6VqBP90fzrFbrW3b86Tf4/ur/ADrEPJpR3Z
04r+HS9H+bEopcUYNaHAJRS4NGDQAlFLg0YNADhRSCnUFoco6VPH0qAZ45qxFQVEvQ/KAau
wsfSs+InHWrsbjd61DOmJpxSYAwfqKuxsWIwayYycrzV+J8dOOKzZoa0BIrUikLD3H51iQs
T1PStONwBkAnNZsZo7zg8d+9NEpzg8VCJTj0pCw/hPJ61JQ/fjuBnvTGf1phOSenHam5+fG
elAFnI3IBxzUzScfh1BqmjKSecEflUrbiOT7YpgPMgbd6D0rOupBsIyeO9W1wMlm6+tZV+3
llyxzimhHGeIbnfOsCnheTWDVq/m8++kkznJqtXUlY4Zu7EopaKZAlFLin7OM0DsR0UpFFA
hKKWigBKlhXc4qPHNWYUw2aCoq7NWNQqDFTo5YYaqCO2cZz61dXoKiR3RJlJ29aGbKls9Kr
lsZxxUBmIyueKmwXsWvPK5yeKhkueOBmqxkGDTYUa6uobaLHmSuEXJwMk4qmklcnmb0RY83
eOlNLcY4rePgjXohJtS2ldMkok4LflWSun3Z0t9S2AW8c3ksS3O/0xWcakHszrqYLE03apT
a3e3bcYCcD6U5ffrVjTdNvNUneG0RW2Lvd3YKqL6knpVi/0e80yFLi5MT28hws0MgdCfTI6
Gq543tcmOGrSp+2UXy9+hSUDJNOTJ5961oPDOrTRRuqQxvKu5IZJlWRx6hahsNIv9Qa5SCN
FNqQJfNcJtJz1z9KzdSPc3+o4m8V7N3e2hc8MeFtZ8Z6+ND0CKCW9MTz7Z7hIF2rjPzMQO4
r7M/Z18CeKvBPw68VaZ4g061iuL66aW28m6jnWXMIXBZCQORjn1r4k1LQruxijkvYVEcuQj
xuGVj6ZFe7/AW/n0/4D/GaGG6li+z2QkjCOR5ZaGQFl9CcD8hVxakro87F0qtKXJUVn5nmP
if4U+OPBmgHW/EVjYwWYmWA+RfwzsGbOBtRiQOCK4Yk4xXW+DvhzP4q8LeI/EVlrenWMPh6
ET30V2ZPM8sgkMu1SDkgjrnNW/Cvw3uPFHgTVvGf/CTaRpGl6ROsF59u87fEWxtOERsg5GM
e9WClb4mcGcF8kVE554rv9Y+GepWOh+H9Z0bW9L8S2viG+OnWX9mNJuM4x8rCRVI6ipZvg5
4lddZOj6tomuNoKyHVksrz59P2AltwdV3j5WG5NwJGKBOa7nmrEL2FRtS5yN2c5pjdapIiQ
08U0n1pWHNMaqMmxDRSnGKKAN/+x4v+e7/kKP7Hj/57v+QrTPWig7+VGZ/Y8f8Az3f8hR/Y
8f8Az3f8hWnRQHKjM/seP/nu/wCQo/seP/nu/wCQrTooDlRmf2PH/wA93/IUf2PH/wA93/I
Vp0UByozP7Hj/AOe7/kKP7Hj/AOe7/kK06KA5UUbfTY4J1l8xnK9ARV4UUUDskFFFFIZFcQ
+fA0RYqG7iqP8AY8f/AD3f8hWnRQJpPczP7Hj/AOe7/kKP7Hj/AOe7/kK06KYuVGZ/Y8f/A
D8P+Qq1aWi2iMqyFwxzyOlWaKQKKQVnPpMTyM4lZQxzgAcVo0UDaT3M0aRGCD578H0FS2+n
rbs7LKzFl28jpV2igXKkZq6SqMGS4cMDkHAp0ulxyytJ5jJu5IAGM1oUUByoq2tn9l3BZWd
W5wR3q0aKKB26FCfTIppml3shbqABUf8AY8f/AD3f8hWnRQLlRmf2PH/z3f8AIUf2PH/z3f
8AIVp0Uw5UZn9jx/8APd/yFH9jx/8APd/yFadFAcqMz+x4/wDnu/5Cj+x4/wDnu/5CtOigO
VGZ/Y8f/Pd/yFH9jx/893/IVp0UByozP7Hj/wCe7/kKP7Hj/wCe7/kK06KA5UZn9jx/893/
ACFH9jx/893/ACFadFAcqMz+x4/+e7/kKP7Hj/57v+QrTooDlRmf2PH/AM93/IUf2PH/AM9
3/IVp0UByozP7Hj/57v8AkKP7Hj/57v8AkK06KA5UZn9jx/8APd/yFH9jx/8APd/yFadFAc
qMz+x4/wDnu/5Cj+x4/wDnu/5CtOigOVGZ/Y8f/Pd/yFH9jx/893/IVp0UByozP7Hj/wCe7
/kKP7Hj/wCe7/kK06KA5UZn9jx/893/ACFH9jx/893/ACFadFAcqMz+x4/+e7/kKP7Hj/57
v+QrTooDlRmf2PH/AM93/IUf2PH/AM93/IVp0UByozP7Hj/57v8AkKP7Hj/57v8AkK06KA5
UZn9jx/8APd/yFH9jx/8APd/yFadFAcqMz+x4/wDnu/5Cj+x4/wDnu/5CtOigOVGZ/Y8f/P
d/yFH9jx/893/IVp0UByozP7Hj/wCe7/kKP7Hj/wCe7/kK06KA5UZn9jx/893/ACFKNIi7z
yfkK0qKQcqM3+yIf+e8n5Cj+yIT/wAtpPyFaVFKwuRGUdDtySftEvPsKT+wrf8A5+JfyFa1
FOwvZxMr+w4O1xJ/3yKBokH/AD8Sf98itWilYPZR7FCPTIo7a4hWZyJQMkgcc1W/4R+2P/L
zL/3yK2B0b6UgqY7s6sRRg6dLTo/zZkf8I9bf8/Mv/fIo/wCEftv+fqX/AL5FbFKFdyAiMx
PQAE5rQ4nRgjG/4R+2/wCfqX/vkUf8I/bf8/Uv/fIrodOs21HUYLKOeKBpnEfmzZEcZPALE
A7RnAJ7d6ueIfD9/wCGNTTS9Ultft/liSaCCYSm3z0VmX5ckYPyk4BGeeKRPJTvY5L/AIR+
2/5+pf8AvkUf8I/bf8/Uv/fIrYw3Xa2B7UBZC20RuT6bTmgr2VMx/wDhH7b/AJ+pf++RQfD
9v/z8y/8AfIrXJwxU8MOoPBFLhuu0gdckUw9lTMf+wIB0uZf++RUg0SAY/wBIk49hWnnAyT
getPeKeKNJZYJY45PuO6FQ30J60B7OCM1dKhTkTSH6gVKtjGvSRvyFW8N2Un6DNJz6E9+B0
pWRfLFEa26Kch2z9BUiqqnOWNBJGQRjHXPalwQSCCD6Gk4oaSJ0uAhyFzUy6gy9EA9qpBXI
LBGYDqQpOKAsjHCo7H0Ck0nCIWiaI1WQADyxge9KNWfIPkjPrms0Bz0Vj+FKVkBIKMCOuQe
KXJEXuml/a7/88Qfxpv8AarBiREOfes3JxwM0pVx/A3/fJp+ziP3TUXV2H/LAc+9OOtSf88
B+dZByOoI+oxS4f+6wx6g0eziFomr/AGwx626nHqaqXd2buJkKbMjGR2qttkwT5b4HBO08U
gVycBGJxnhT09aShFCtFmQdAtyxJuZcn/ZFJ/wj9t/z8y/98itfJoOQASrc9OOv0q7EOlAy
P+Eftv8An5l/75FH/CP23/PzL/3yK63XNDn0C5t7S5vrO6upIFnmjs5fN+ykn/Vuw+XeBgk
KSBnGc1k89ufpQhKnTaujI/sC3H/LxL+Qp/8AYdv/AM/En5CtQkjrxxnmnGOYW63JhkEDHA
lKHYT7N0oK9nAyDoNsetxL/wB8im/8I/b/APPxL/3yK16fHHNMWEEMkpQZYRoW2j1OOlMHS
huzF/4R+3/5+Zf++RR/wj9t/wA/Mv8A3yK1xuPQE9uBTgkpOFick9AEJJoF7OmY39gW4P8A
x8y/kKlXRoF6TyfkK1HWSNgkkbRsRkB1Kkj15ppDAZIIHqRQUqcEURpUCnPnSH8BT/sCYx5
z/kK3bLSJr3StR1M3dpa21igJNxLtaeQ/dijUZLMRk+gA5IrN+bsCe3ApWBchROmIRjzn/I
Uz+yIj1uJfyFaIyenP0peemCSe2OaLWK5UZv8AY0P/AD3k/IU+006K21fT5FldiLmPggf3h
V7kYyCPqKW2MP8Abenrcl1i89fmQZO7PA+mamp8D9DfDU4uvD1X5mxZRCL4tPMrv+8mlyvb
7tUliWTwfqMTMQDqpOQOlbUTaUfG9yLeS4OrqZDGkqgQlsc8jk1i2m//AIQ+8Mn3zqXzfXH
NecrNp/4T7CpTVOFSN07us9HdLRaevkQ6VBGPDfiKAM2GaEFhjOM9KbBGsfgK8hBLRx6jGQ
D6EDNT6X/yBPEH+/D/ADqNP+RJv/8AsIR/yrSa3/xI86hFctP/AK9T/ORY15F/4T63uQ7h0
ngVR6DA4q3MqO/jWMggPIgP51V17/kc4v8Ar5g/kKtS/wCu8Zf9dY/51nbSHovzPRjFe2r/
AOOf/puZQtYx/wAIGIS7lU1EqpPYbeleofCB1h+EHxshBO06VBz358wf1rzG2/5Eo/8AYSP
/AKDXd/DO6MPwz+MkA/j0e2b/AMjFf/Zq66S+L1Z8vmi92j/giWPhJEi/Cv40xgnadGg+v3
nqXwHCh/ZT+K8OSV+32PP/AAJKT4Tf8kw+NP8A2BoP/QnrX+E//CP/APDOHxU/4SeS+j0z7
baeY1gitMGwuzaGwD82M57ZrZrU8aSSb9Tgfh94ti8O6t4T0u8Dm1sPFcGqB2+6qOoif6dF
NbPje11T4V/H3xitsZTb6qt3FLH0E1rdoxB/AsD9UrznVI7C4aZNMa6Nt/yza6VUl/EKSB+
Br3rxww+Kf7O3hz4nRAPrvh3/AIlOshR8zKCAHP4lW/4GfSnYpxSkvM+dBo8QUDz5OBj7op
Do8JOfPk/IVp0Uzf2aMz+xoD/y3k/IU3+w7c9biT8hWrRQHs4mV/Ydv/z3l/IUVqjrRTD2c
RT1pKU9aSkaBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAF
FFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAXrPRdX1C3jubHTp7iGW6SxR4wDuncZW
Md9xHNR3emahYxiW8s5IYjNJbrI2NjSJjeoYHBK7lzz3rufB3iTQdJ+H2qaPq8pVtT1NEeS
1/4/LOEwMrTw5G08kKykgspYDGc1OuseH/Dvh238JXmoWXivw5PdXQu47EukiK3l+TdQ71H
lyqA3BzkZU8HNLU5XUldo4//AIRLxP8AaEtxolwZXulsVUFSWnZN6xjn7xU5xVCHTNQnt7+
4gtJHh04BrtxjEALbAW57tx9a9Jtdd8MWupWqW+tQyWlv4xivklmjZC9otuqecy44GRyOtZ
Gi6xo2paH4m0S+j0Pw8dQW1ijuYklTeFulaTks3AQMw4GcCjUXtJdjiLi1ubRYGubeSEXEQ
uIS4x5kZJAceoJU/lWvH4O8Vy/ZPK0C7k+2GMQbAreYZATH0PG4A7c4zjiug8Z69oPifwvZ
3FlK1rfaPdy2dvaXEgZ5LFgDHs2qBtjYEYJz859K1tP8Y6dp/jPwvFBdWEem+Vo/9p34MjE
fZgCUOeBtYHO1ecDmmU5ytocHP4Y8RWttc3Vzo1zFBawpcTSkAokTtsV8g4KlvlyM88dar3
OjaraaVb6rc6fPFYXIUxXBAKOG3beR0zsfGeu016OviXww2o6NHFqEdj4bvbO70TUdLUPI+
nrLIWa4ViCZUMhSZSfmG3bjgE1bf4gQWGn6x5cFpfaTeXtvZvodxn/SdPihZF5x8jA7WDgg
hyTzzS1JVSfY42Pwrq/9j6hqtzEtrbWVtDdHzDkypK+2PaFzjdzycDj3FYteh6pqXhOPw94
r0/w/qkslnc2elx2Md6pW4by5WeSNsDBZAcE5AOMjrXnlM0pNvcKKKKDcKKKKAEHRvp/WgU
Do30/rQKiO7Out/Dp+j/Ni16r4JbW3+BPjmLQmm+1jU9O2GGby3jUlyxQ5GCdq5APOPavKT
XV6br+k23wr8ReFbqK7a+1O+tbuGREQxL5Ib5XJbPO89Bxgdas86qm0ev8AhLVLaT48fDJf
tkM/iIaW9trs9my7ZZjHIUWRk+V3CBd555AzyK43xDFqWk/B680n4hK/9v3OoQ3Ogx3biS6
S1+bz33AkiFuAATgt0Fcl8OPEmneDviLpHibU4bme109ncxWyqXcmNkA+YgD72fwq9Y+LtI
u/BF74O8U293e2VvI1xod9CiG509yeYzubBhYdUB4OSKWpg4OLO68Uy+K7jT/hmui+LbfSH
n8PWm7z9US1LyGRh5jAkbuABnB6Y5rEsda1c/A7x9fy6jKL6fxLaeZcQN5ZLMHLlduMBioO
BjtWX4g8QeBPE2meGLe9n8Q2k2iaRFpbeTaQOsxRmYuN0oxksRj2qK08ReDofAviTwkF1i3
tdS1WG+tZViilaOKJSqq+XXLMGJOOB70tRcrtqjT8FSSfEPR/EXhbxHIb68sNKm1XStRlGZ
7eSEZaMydWidTgqxIBAIxVLW7y5n/Z28ERtM5i/tfUU2k9VVYyoPrje2PTNUbDxbo/hbw9q
9j4Stb6TU9ZtjY3WqahsQw25OXjhiQnBboWZjx0AqRNc8HXvwz0Lwrqs2t29xpl3dXhltLa
F0YzbRsG6QHACDnvmmrmnK0720Lfw802zg8I+NvHc9rb3l14dtIVsILhBIizzybBMyHhtgy
QDkZI9KzvC/jXXP8AhL7JNd1G51zS9QuY7fUbG/kaeK5idwrfK2QrAHKsuCpAxTdN8UaL4d
1C/sdKtb/UPDOr2C2Op216Ujnn53eYm0lY3RsFOo456mm6NqHgnw5rtvr0H9r6zPYyrcWll
dQRW8TSKcoZnV2JUHBIVRnHUUA1e7aPQdJ8Nnw9ffG/wlpuox28NhaLDBPd3AiRU+0AAs54
B2MVJ75PrWT8IfDFxZfGbwvOdf8AD80a3eHhttUSR5VKMCoQfez6e1c3pXjaIaf8QD4ha6u
tS8WWwT7RAi7RL53mlmyRhSQBgZwD7Vm/D/xDY+EviNonifUYp5rbTZ/tDR24BdyFICjJA6
nrRZiUZJSHaHaRat46u77WGaaxsZLjU9QZ25eOJixUn1dtqf8AA62Pixb2lz4nsPGWmRJDp
3iyxj1RI4/uwz/cuIh/uyKf++qo6d4rg0Dw/rX/AAjmoanY67qV6rfakREUWiszeXuDEhmY
qxwMfIBnvVnVvHEXiT4YW+g+JbrUtQ8QafqEl1Y3rhWRYXUB4XYtuwSNwIHB45zRrca5uZP
5HOaT4q8R+H9Nv7LQ9XuNNivzG1wbdtjybN20bhyB8xOB14r0/wCI3jXxZoWteEJtK1+8t/
N8L2M0qCTMczyRsHZ1PDFh1J614wRkYzgHvjOK7P4g+JNF8TXWgzaMl8g03SLfS5BeRou8w
ggOuxj97J4PTHU0y5wTktDttam8SS/C34WnR/E0OktJp9wj+bqa2hkK3JVCdxG4BQBnnFUP
Dmo6sfDXxmk1LU2ur02MbTXEZ4lmN0I2kGAPvDIzgZBrH1PX/BGueDPCWh39xr1tNoFnNbN
Jb2kDrMZJTIThpARjOPfrxTPD3iLwbotp410hl1oaXr1pDZWzrFE80So6yF3BcLksMYHGD1
4qdTFRstg+CzMvx08IIpIV73y2HZlKNkEelJrV540j0fxC1z4ztbzT5ZRBPZpqaXLsGmJXa
gJK7So5GMcCpPCviHwH4Q8aaB4isRr9/Lp16bmY3EMMeYxGVVEVXIJLNkkngAYHJrDvv+EC
MGoXNpc+ILm/kDtbR3FtBFEkjNnLMrsxABPAHJxTHJXlex2Xjk3fjz4b+BvGNqrXGpRMfDV
/Gv8AFcA7oWx6yK3J7mtTT9ZkP7RHgPwva3z3Wm+HLq20ZW3krO4+Wdz6guWXn+FVFcd4A+
II8F6d4gs57D7ct/Cs1kDjFtfxn9zP/wABDN09BxWH4I1u18NeP9C8Rags89vpt4l3IsQBk
kKnOOSBknvmiw+V6rojVvPFni+y8Ra9ouiavew/b9allaO1JEtxNvaNBuHzHjAC9M11/jXx
Xrng/wAIyfDhtfudT1+8Ak8QXr3Bl+zZHFlExPAA/wBYR1JxWL4I8X+D/DHiTXPEl7Dq1zq
8zy/2TdC3if7EZCSZ2RnAaUbiAM4HXr05+c+AfJvrn7d4k1G/kikaEXMEMaPOwOHkZZCxG4
5OOtArK6uj0jUdE8O+PtJ8NeFbHy9J8c2WgWT2MkrhYNZRot3kMf4Jl52k9Rx9OF1WbWNM+
D9jpl5Jd2c1l4juUe3kJRoHSCJsY6ghix+pJHWs7xTrWmX+p6Ne+H5tQhl0/T7W0aSdFidZ
IFCiRCjHGcZ9RjvW146+JU/xB8I6Fp2tWKR6zYTyNealCij7crRqiu4GP3gC4PY4HToDWwK
MrLseqT3Lt+2bHFa3IEP9niJVBARQdO34I6Abvm+vPWvErfwpqEdzBcJ4r8NCdJFkEg1mPd
uzndn1zzXWj4ieG4/jz/wsBLXVP7Na3KNbmOPzg5tfs/Hz7dv8Wc57e9eWQrCk0SyM/ko43
MAN20HqBnGcds0JDhGX4Hv2r6fp+oftC/ErXtZtY9Qg8LWEuow2UqhoppEjjSJWHQoGbdjo
cfWvJ7X4g+LrbWRqtzrVxehmBuLS4bfbTx5+aIw/cCEZGABjtit/UviTCnxg13xjotlLNpe
to9vd6dfYUz28kapJExQnB+XKsOhwcVh2snw+tNXi1F/7dv7SGQTLpc0MSeZg5Ebzhz8vYs
EyR2GaBRVlquhb+KfhjTvCHxO1XRdI3Lp2Irq2jY5MUcsayBM9Tt3Yz6AV2Wl6Tr3ifwB4Y
T4WeIYrbUdLt2GpaLbXgtL2W78xmNwASPOBTaBycBcAda8w8S+ItS8W+KdR8R6uyNeX0nmO
IxhEAACoo7KqgAewq5Yv4Mjj0i9lu9e07U7Qhro2kUcgkdXJV4XLqYyRgcg4Iz7Uy5RfKrn
ofg288Sz+DPi41xe/2XrP+hyzPO4tPInNyVkOTgRsQCDjGap+D7zxRD8X/hqNY8Tx6oGv1M
DW96LkwxvNskRnU/xbfukng+9VR8Q9C1c/ESTxFb6jay+MZYGUWEccn2VYpN4yWZdxOAD07
nvisTQdX8FeF/G3hnxBpja3eLpt+Ly7+0wwxs6pgoiKrkZyDkk9CMDilqZ2et0dp4i/tay8
G+Of+FjFgdUvDL4ahunEs3ni4YySQHJKRBDhudpyoxmuf8S3E7fs7/D2NpnKHUdTUqWOMKy
bB9F3Nj0yar6f410JrPxB4W8RWt/qHhS/uZb3T2jVBeaZcM+4PHltoBBIdc4b2yapXviHw9
qPw88I+Ern+0UXSL66nvJ44Y/ninYEiMF/vAIOvHPtytQSatdHV+FNG0m7+HOo+BpbMP4n1
/Tm8Q2kuPmj8g7oIB7yRCZ/+BrWH8ONRuLXwV8TRBIwVvD4cDJG1jcRpuHodsjCp0+LniCz
+I9vrOl65qlv4etryN4NPYriO1XAEOzO0/INvXB61X0zxN4IsdV8dxC11eDRfElobW1iiii
MtoGmWXnLgEKVAHPI9KeoNSs9NzH+GpZPi74QCMV3avbIcHGVMgBB9iOCKg8X3jT/ABQ8QX
8E0mf7YnaOQEhlAmIXHpgAY9MU86h4a0O503VfClzrE+s2V9HdJLqEUUUSKnzABUZiSWAyS
RxWrruq/DfW9fu/Eq2viO0ur2Y3U+lRiDyBKzbnCTk7ghbJGUJHSmjRv3r26Gh8eS3/AAvj
xMhJ2RvCiL2VfIjOAOwySfxrzFf+Qlp//XzH/wChCuy+JXifTfGfxH1TxRpcN1BBqHluYrp
VDxsqKhHykgj5Qc8da4uUuk0E8ab2hlWTbnG7BzipkrxaOrDPklCUujRvwYPxS6f8tpf/AE
GqcII8KX/p/ahpV8QRLqj6nD4dCXjZIle4JCk9TjFUrLUntLK5sbvSxfQzz/aMrKYyGri5J
/Fba34H1UsXhUpU1UXvOo72dlzJWvp5dixpf/IE18/7cP8AOoQ3/FFX3vqEf8qbDqRtJ70R
6SHsr0KHtzKdykdCGpt1dtdaT/ZtpYCytzJ5zb5N7u/bJ9K0cJNtW3dzijiKEKcXz6xhKNr
PVtuzWm2poa9/yOkf/XzB/IVZl/13jL/rqn86oNrYnvYb270ISXsW394JyEYjoxXFQwapcw
zak11p63q6iQ8oEhTBBzxWfJOy02t+Z2/XcKqk37TScpPZ6JwklfTuye2P/FFn/sJH/wBBr
rPAkyQ+BPiwjNhpdGtQB/29oP61x0uoG4sYbG309bG1jcyFA5cux7kmtjw3cLD4e8dxFgPt
Gl2yAHvi8iNdVOLSd+rbPn8xnCo6cYO6jFK/n1Oz+FRx8LPjQf8AqEW//ob1P4E/5Nb+K/8
A2ELH/wBCSuT8H+O4PCnhjxV4fm8K/wBqL4lhFvcXP24wmKNQdoVQp5DEnJPPSrPg/wCIem
+Gvh1r3gnVfBc2tW2uXCT3U6aibYjZjYFAQ4xjJPOc1pqeTJO7dupi6N4ZvNZstNuom8tdR
1lNFgJH3pGj3E/huUfjXp/7Ol5u8SeNvhpqqEWev6VOWhf+CeIFW49cMf8AvkVxl18RrOLS
/CemeGPBf9j2vhvWDrKrc6g1w11MSOGbauB8oH0AqyvxYkXxFqPi218D6fp3i3UIJrd9Ttr
uQQp5ow8i25yPM2nruxnnGaGOXNLSx55GCEAY5I4Jp9NRdiBckgDHNOqjpQUUUUhgOtFA60
UAKetJSnrSUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA
UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFF
FFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAAUY5oopgHFJilooCwYoxRRRcBMUYpa
KLgGKKKKACiiikAUUUUAIOjfT+tAoHRvp/WgVEd2ddb+HT9H+bFoxRRVnIJil49KKKdwExR
iloouAYFJiloouAUYoooAMCkxS0UXATFLRRQAUmKWigBMUYpaKLgJijFLRRcBMUuKKKLgGB
SYpaKLgGKTFLRRcAwKTFLRRcAxRiiigApMUtFIApMUtFMA4x0pMUtFFwCkxS0UAGKTFLRRc
BMUtFFIAxRiiimAUmKWigBMUYpaKAExToJ5Lf7ZGqkpdxLEx9MOr/wDstJRQJq4UUUUhhRR
RTAKKKKQBRRRQADrRQOtFACnrSUp60lABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQ
AUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFACDo30/rQKB0b6f1oFRHdnXW/h0/R/mxaKKKs5AooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AB1ooHWigB2BRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFAB
tFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbR
RtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0Ub
RRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0U
UUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRtFFFABtFG0UUUAG0UbRRRQAbRRgZoo
oAQAYP0/rQFFFFRHdnZX/h0/R/mxdoo2iiirOMNoo2iiigA2ijaKKKADaKNooooANoo2iii
gA2ijaKKKADaKNooooANoo2iiigA2ijaKKKADaKNooooANoo2iiigA2ijaKKKADaKNooooA
Noo2iiigA2ijaKKKADaKNooooANoo2iiigA2ijaKKKADaKNooooANoo2iiigA2ijaKKKADa
KNooooANoo2iiigA2ijaKKKADaKNooooANoo2iiigA2ijaKKKADaKNooooANoo2iiigACjN
FFFMD//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABMANwBAREA/8QAHA
ABAAMBAQEBAQAAAAAAAAAAAAUGBwQDCAEC/8QARRAAAQMDAgMFBAYGBwkBAAAAAQIDBAAFE
QYhBxIxEyJBUWEUcYGRFSMyQlKhCDd0scHCFyQzNmJygjRTc5KisrPR8PH/2gAIAQEAAD8A
2SvylKUpSlKUpSlKUpSlKVWrnrNNvnPw27RMeXHOHFEBKSMZBSRnIxvvg4B6nAMhAvCb1Zp
UloP20tlxpS5CEgsrSO8rByCEnPXyNV9d0vfZJUi5rHJlSAW2yqanH2kp5AWkZ++rI28RvQ
Xq6+1NrN1SGHMJKFLZQG1Hx7UowvcgYQkj/EasOnn5jzMxE6W1KcYlFtLjQGAnkScbAZI5j
4VKUpSlKUpSlKUpSlKUpSuG8XCRbIBkxra/cHAoDsWMc2PE7+A9Mn0qisKud6uiHrg4/b/b
mi/3HUoEVtGO/tnmzgYJIwQcjBxXrNu8cNNQ46CmDHISwwrKlOKz9tYOeZRO4BzvuQVbJ/m
Lb5t0ffRNRNaDbo52GWSpxZ5QrKlK7o2UPtEq91NUWiJDtDRNnREQ4+lLsyc+hwoSAVcxB5
gcEA46HpVj0MhKLRISlaVj2pXeSnlGeRGcDyzVipSlKUpSlKUpSlKUpSlcN6uabPZ5M9SFO
KaR9W2kZLizshI9SogfGsyuV0FsYXEedCpOW2HSnfKh0QPTmz78A+dWjTsS1WVn26eJC5WM
qkLhuhpkeISSnb/N4+6vCA5HnxnLs6YxROdU+HJDKnG0g7JSXELwkhITnIBrg1SytDkFqJb
YbbuFPNyESlKjqJHKAoApO4UrGM9CdwDVt0ghbdvlIc7PnTKUD2WOT7KcYxt0x0qcpSlKUp
SlKUpSlKUpSlQ1yeZkagtdvWQezcMhSCOpCFcnv3Cj70iqkytdmdQ09D5blDekJbU60Dzhx
wEPtk4C/q8jGcg7Ebmve+ydTy9PSS5zswCoFb/L2b4b8QUjqnzIA2yN+tVi3TplkkdrbXCy
6k4caA5kuADxT97bfzx0PhXlMuFsu1yR7XZ+duc6kvezO5ba5SUoUlONknmJKxuDkEbYOo6
TS0iHMDKVJbMolAV1AKEEZ/8AvzqapSlKUpSlKUpSlKUpSlZbriSiHrlMxyY+hQaaYb7Ikp
QTlaUlISSVEhSsgjGB4Guv+kC9xow7OEi5rG2Wm8LPqQCB+6ua4ah1LcR2E1uNCC++UrlNt
tJSEk8qjzZWpRwMZITvnJ2HPbbbBnoWuQ+1cHYUZDj3sTv1LwTylxIIwQU82U4wQfQ13X+P
KjFi5xXmxPhyRHU8oApcKgOxWv8AwuJKW1+pSfuVbNGXBF4tD10bbU0iZJW52S8BbZACVJU
B0IUlX5Hxqv8AEzWmodF+ySrfDgOwX/qyt/mKw5ucYBG2B138ahdL654i6vivSrVa7KWWV9
mpTvOnKsZwO/5EfOuWXxe1Rpm+m3ansMRJRgrTHUUqKT95J5iD/wDdKu+qdUXCLolGpNNNR
ZTRQl9ftPMMMkZyACN+m2fOqDp7inrvVVz+j7Ta7S48EFxXMhaUpSMDJJX6j5116h4icQtI
PM/TdktnYvHCHGgopUR1HMF7H3irzobWsTW1nVLYZMeQwoIkMFXNyE9CD4g/wNQuuuK0DSk
lVsgsC4XIDvo5sNsk9Aojcn0HzFcUaRxfuERM9LVoiBY5kxHU4WR4DfOPiRX8ac4wKN4Nk1
db02uYlfZF5GQ2F+Sgc8vvyR8N6tWvrze7Bppy62RqI6qOQp8ScnDfmkAjJzjx6VSdA8SdW
6w1M3b1RrYIzae1kqCFpUGwQDy9475IxtV319fbjpvSr11thhh1laeYS84Uk7YSARlWcbeW
aiOHepNY6nYcuF2t8GPbltn2d1KVIW4vO2AScp67/KqPeeMGtLJeZVrlxbSH4zhQsIaWpOf
Q81XHWWqtZaX0lbrsY1qLyu7OGFqCVK+xyDI2x13O/pXNwz13qjWl0ke2MW5FvioHbKbQpL
nMrPLy9456HNaXVb1nri16KgJem8z0l7PYRWz3nMeJPgn1/fVOs2pOJutGFXCzx7Za4BJDS
30k8+OuCck+/AFeTvE7VGjrwi3a1tDLjSxlMiJsVJ/EnfCvdsa0ZN0VeNOKuOm3o0hx9oqi
rez2ZV5KxuN9iKxybxk1haLw7CuMC2F2I8W3W0tK6g4OFcx+da9YbvaNY2Ri6x2mnm3BhSH
UBSmlDqk+o/8ARrPX9Qa2t2v06YhWvTzUh/LrK0MKSktbnJUDnok+HWrFbmUNa4l9xIS5MK
HBjY87KyfmUCv6+jvpG3/RUjJE+3vwFnHRxhZCFe/BUfgKnNFQ24ulYbo3emIEqSrP2nlgF
Z9N81SePn91rb+2/wAiqrvC7Xlh0fpGci5vuGS5MK247TZUtY5EjOeg3B6mqvd7m/xM1x2z
r8S1tuhLTRkvBKGmx0BJ6q3J95ratU2tiycI59sjLK2otv7NKz1VjG/x61lHBm62+z6rlyb
lNYhsmCpIW8sJBPOjYZ8djUxxY15bNURYun7DzzlCQHFPIbOCrBSEoHUk837sZqxcPtPTtA
aGvN6uTfZzHWC/7OeraW0qKQr1JJyPDas14axPp/iXAXPV25Lq5LpXvzqSCoE/6sGvpisH4
825qPqaBPbSEqlxilzH3ig4z8iB8KsMW7PXf9HuU7IWVusR1R1KJ3ISsBP/AE4qjcKdSW3S
16uNyujxQ0IKkoSkZU4orRhKR57Gpy2X+PxV17Hjahk+yW1nK4duBPK8v8KlfiI+fQYzW5N
toZaQ00hLbaEhKUJGAkDoAPAV8wcR/wBY15/af4Ctf4zfq3P7Qz/Gq/8Ao/f2N9/zMfz1sV
fMHEK5v37iHcS4skNyTFaB6JSg8ox8cn4mvpeBBYtlvjwIyAhmM0lpCR4ADFUPjdbWpehhN
UkdrCkIUhXiArukfHI+VV7gFdnlKulmWoqZSlMhsH7pzyq+fd+VRb+jRrLVmt2WNp8WR2sU
lWAo8ysoPvHj4HFQfDvWUjQ+o1sTg4mA+vspjJBy2oHHPjzSeo8s+laRLdbf/SBs7rS0uNr
tZUhaTkKBQ4QQamUEJ1VKPlcmPzSsfxrsZX2UxpQGeyvjqPcFtqJ/NQqT0qko07Ha/wB0t1
se5Likj91ULj5/da2/tv8AIqvDgXa7fJ05NmPwIzslE0oS840lS0jkScAkbbk/OojjtabTC
n22bFbbZnSgvt0NgDnSMYUQPHJIz4/CuvTVxnT+Al8RMUpaIocZYWo5PJhJx7gSR+XhVZ4O
Wa23vVsiPdITUxluGpxKHRkBQWgZx7ia/OKmjxpDUjU22JUzBmkuMchx2LgPeSD4YyCPf6V
rGjr0OIPDp1qU4PalsuQpR/xFOOb4gg+/NYxouS5o3iXDTdU+zmO+qPI5uiOYFOfduDnyr6
brAuOF2auWrottjK7VUFnkWE7/AFizkp9+OWrhIsD2m+Asu3yU8skxi68n8KlLBx8BgfCqL
wVtFvu2sH/pCI3JEaIp1pLgylK+ZIBx0OxPWnFPRB0hemrragpq3ynOZrkOPZ3Rvyg+A8R7
iPCtY4a6yGsNNpcfUPpCJhqUkfeP3V+5QHzBrDeI/wCsa8/tX8BWv8Z/1bn9oZ/jVf8A0fv
7G+/5mP561O8X216fiCXdprcRlSghKl57yj4ADc187cTrI/Yddy3wkhia57XGcA2UFHJ+Ss
/l519E2K7sX6xw7pGWFNyWkr2+6cbg+oOR8KoXHK8sxNJs2kLBkTn0q5M7htG5Pz5R8/KuP
gTp5+Hbpt9kNlCZnK1HBGOZCSSpXuJwP9Jrt4ffrP1t/wAcf96qiuMugu1QvVVrZ76R/Xmk
DqPBwe7x+fnVU4STJMviPaEyHlOiPHdaa5jnlQELISPTJNaj2rSNUS+0cCOa7x208x6qws4
Hwx867FymQ+6oPIATqFCCc+PIkY+e1Tmmxy2kjylSf/Ouq1xA0BO1u9GSm/exxGE5EYx+cF
e/fzkHocf/ALUJZ+E+o7A04zadcORG3TzLQ3FOCfPHP1ry/oQcuFyMy/apkz1KPfIawtQ8u
ZSjj5VbL9ocTtHtaZsc/wCh4iCAsJa7TtEb5SdwdzuTneq7pHhJO0nf2bpH1NlKe680iLjt
kZyUElRwDgVNcQNBytcCI0m9exRo+VFgxwsKX+LOQem2K49DcNZ+irouQ1qMvxXU4fiiNyh
0gHlOSo4IJzke6pTWHDqyayw9KSuNOSnlTKZxzEeAUOih+frUBH0DrqBEFuha9UmEkcqeZj
vpT5Akkj4GpLSfCuzaami5SXnLpcgrmD747qFfiCd9/UkmpjWmmpWrLGbXHuy7chawXiloL
DqfwncEDOD18KqukeEkvSV/aukbUylJT3XmkxeXtkdSkkqO2w8Ksmu9IPa0tDVuRdDBbQ72
ix2IcDmBt4gjFVvSnCWbpS8t3GHqlwD7LrSIoAdT+E5UR+VRs/gZIuU96bL1Wt599ZWtxcP
dR/56sepOH1z1Jp63WiTql7EQHt1qjA+0q+6ogEYwNup8+tQ1o4P3ewKdVadbPwy9gOdlFw
FY6Z7/AKn516P8H5t0ukaZftXSbmhhYJbdYO6c5KRlZCc+6rzqHTVp1RbjAusUOtg5QoHC2
z5pPhVHh8LtRadW4jTGs3YkZw5LLzAVg+fiM+uBXtB4PxpF0+lNVXmTfJOQSlQ5EHHQHckj
0GBV/kRVKtrkSE6ISi0W2XG2wex2wCE9NvKqNprhjcdO6kVehqx99byyqUgxgPaMnJCiVHx
8cZrQFoS4hSFpC0KBCkqGQQeoNUDTnCiLprWxv8O4q9mR2nZRC1ujmBGObO4GTjbyqM1A1c
HL5PcgPBllqapyUTnvo5EpIGAd+7nfA+r67VFlu/kKQ1cWy46svRwVK/2fIJSdupAI8R9Yd
960/SDpf04y6SSVuvKJPiS6qpjNM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+
lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lM+lRB0nZiZREd1JmKUp7lkuALKjk7c2MZJOOm5r9Tpa0Jd
bcDL3M00WUf1lzZB+6O909K67Vaollh+yQkrSzzqWAtwrwVHJwT4elf/Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABcADoBAREA/8QAHA
AAAQQDAQAAAAAAAAAAAAAABgEEBQcAAgMI/8QAOhAAAgEDAgQDBgIJBAMAAAAAAQIDBAURA
BIGEyExIkFRBxRCYXGBFZEjJDJTVWKCocEWcpTRUpKx/9oACAEBAAA/ALk1q7hEZ27KMnAz
oZk9odgBHu7z1SkKN0UWPE2Sq4bBBIBOSMDpkjIzM2i926+0zVNsqPeIkbYzbGXBwDjqB5E
aHHq+JIa+S1/iBqa/aZEeGnj5CqT4TJnxR9PLJLYOM+TdL5fWppglxgM0GFaseONaEt8pM7
j1+EAkds+eujXTid7LU1lKZDLBG77p6ZI4X2jOVJO5lPl4R9Ro0gfm08ch+NA3bHcaXUddb
/bLLGWrqtEfbuWEEGR+uBhfmenpoBppq24VMkNHQW1Kt5XkjpZX5jPG0xm3tsBXYTystu7q
R3IGp6StFko2tFDU7qne8lfXiNc81vG+xT4S5znqdqLgsewMLJXhgtupadp+YxPu43Sc5u5
d8+KVvUvhf5WHXT+OxXIlKm7XWmtbgYRndXkQeinoqD/Zj6aHKwFK2+R2y41tdC0TwyyR1I
KApGGO4IATnex3ZwMYOdW9Bj3ePaABtGADkdtLoX4zstllonudZRUzVQaKNZZR0YbwNreq4
JyD9e4zqD/EFtr1ddSxClkqR7vSxquORAvTOOwJKgAeRDHrjBaWW13DiCTbS/q9HGdr1BBI
HXJC5PibPXr5nJJbrqUrKC2WjiOCjpjBEYqFmmkqK5qdpOY4wGdQSw/Rk7eg6/PUvQ0LYE1
FZ7BKP3kdQWY/1cs6Bp6ioqJrqaiqhoiGqmNFHKkmeo2P4QGBYZQbuhCj1ANuxAiFASSQo7
99ZoO4tqDUXFmdv1GxQe+Tr3ElQwIhUj0UZYj5roXFgv8AdrnT0ESxRgwpUVEkjkqkJyFBx
13NtPT5EnR17pcLLbjK17oaajpkJwaLbEij+vP3zoOsfF5lr62evqJKRqycsKmMCWnZAAq7
oyMqMDuD9cZ1N32ahtVmnut0tFLJCke+O42wlck/s52kOuSR1BYde40HUnuFM9wt8lFWT1V
NQukdfUOGaQEM+8MPIk52NkgeeRjVzQkGFCMYKjsMeXppG3BSVAZsdATjJ0HWs0nF9jvtKk
+xroearHBKK0aop+e10Zfqp0xeh4hnjSnqbVIlQVhSqCKstNV8rIBDcxCAc5KsPIfPPWXgm
4VFtq3NQlI8uH9xiOIHIwQGA8K9seH1O4t5BgCBI9sb8uU4jUkblcZyme27ocHscemNdaKa
5U9OhomqZqISMymKMNE0jIVUoG6JMpbcEOAxA8yp0/sFZe6jhm5tcVhqKeoppWWuSMhZ1KM
d5GBtcOFHlkt1BK51bUWeUmc52jO45P30zvBYWSuKTLA3u0mJWYKEO0+Ik9sapezXK22iUU
tvrGt80OJIVactlXUMrgsABuUqWXcVz8PQHRRNxzxRTQIKa3yXMv0D09Cz/fIIX8tNbhVcY
XGM0t2pXpveCgLzSJHT0cZOWdj0WR8dl8QB79emuVNT09S0cN2uNFXCrqnMsdHWCVqeMyKE
BZexUupGOgCAaI6e3U1DJLSSwIKd5zb7iFAUyh8GCoOPj8SqW75bPwjQw9xruHKq6WqeRnh
rZGoapQQoiqZF/Q1A8lSVerejBvkNXBGpSNVOMgAdO2mN6udLZ7PU3Gtjkkp4I90ixx72I7
dvPvoCT21cFRSSSR0Ncjy45jLSxgvgYGTu69NN6j2oez2Q8yp4fqCX+N7fFk/fdqd4Uu/AH
EsrJZqGhWqQbzDLSKkmPUZHX7HTLjK2U44lRoIY45JbdKMooXJCSbe3zC/kPTUzXRfilW8K
kIt7tBZD/wCMsZBU/Uc0H+nQ7f7UOKbjYKsExw8Q0RpK0p3RkHOVh/MGVhnVmjoMaTAPQ9R
jXkyxIr8Z26NlUq1xiBUjII5g6Y16R48uNntvCVc155LwyQukcLgEyOR0Cj1zjqO3fVCey+
319dx/bHoVfFNKJZ5B2SMftZPzHT76vDiBA/GVsU/HHt/MsP8AOtqHrScG1OfgERP+6mY//
UGmvSGjt6RgD8P4iaLt2V3cAflKNG+tR315Gt0VRPxNSw0k3IqJK1Fil/duXADfY4OrduPs
TuF0p5amv4rmrbmR4GmjJTPoSWJx9O3poN4O49uns/ucloraWJ6OOcx1UIjUSIwOCQw6kj0
OR9NW9eJ0n4ys0kTbkeON1YdiCxxpKJm/01wg2cEVMP8AeKQf50tYEjprrjrsv9K2PQlqc/
50ZaY3W60dktk9yuE3Jpadd0j4Jx5DoO5JIGvKNqr4qHiOjuMoYxQViTMFHUqrhjj54Gr3r
/bbwlTUrS0j1VZNjwwrCUyfmW6D++qbt9ovXtC4qnlpaYmSsqGlnlCnlwhjkknyAz27nV3X
cRWjim0wqrSRUNu3hQcF+Wdir9Szp/fTaC7xLZOHaP8ARNLb50eo2SgqURD1Q/HuDblA7qG
9Nd5blDUx3VYzGUqbnS1MDrIG3oJIEJIHbO3cPVWBGj3XKSOOaNo5UWRGGGVhkEfMaZ/gdo
/hVF/x0/60v4Jaf4XRf8dP+tOooYoIxHDGkaDsqKAPyGgPjqma4X0UMTESTUPJypG4Fy+AM
kdcKSB540LJw4qmOiSsnV7G6Ts/LG5ghOzmdfCAhbJ647H00ttta0NVBdI5ZDHcZKZFiZNq
osTIowc+LAHXoNpGDq6ta6z7az7az7ai6zhqz19wNxqaJXqmjEZkDsuVHYEA4PfXIcJWRWd
hSPmQYY+8SZI/9tcp+COHqmjWjkon5KbdgFRKNuCCMHd8tT+v/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0