%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Robert</first-name><last-name>Heinlein</last-name></author>
<book-title>Mesic je drsna milenka</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Robert</first-name><last-name>Heinlein</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>ec6035b6-4892-4eb1-9594-246da83303de</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2003</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p> <strong>Robert Heinlein</strong></p>
<p> <strong>Měsíc je drsná milenka</strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p>POVSTÁNÍ NA MĚSÍCI ŘÍZENÉ OŽIVLÝM POČÍTAČEM podle pravidel přísně konspirativních. Autorem je však Robert A. Heinlein. Takže cílem vzpoury není svržení „zlých kapitalistů“, nýbrž nastolení pravidel volného obchodu mezi kolonií na Měsíci a mateřskou Zemí</p>
<p>Brilantně napsaná kniha staví na motivech, které Heinleina učinily patrně nejslavnějším kultovním autorem fantastické literatury. Život, pojímaný jako drsná hra s nejistým koncem. Válka svobodného individua proti byrokratické tuposti. Právo každého jedince uspořádat si své záležitosti, jak se mu zlíbí. Heinleinovi hrdinové nejsou supermani. Jsou to lidé, kteří si váží sama sebe, nebojí se a dokážou rychle reagovat i na ty nejméně předvídatelné okolnosti. Přičemž nestrácejí nadhled a humor.</p>
<p>Počítač, který se najednou polidští, je pro znalce fantastické literatury obehranou písničkou. Heinlein však jediný počítač zlidštil se vším všudy. Nestává se monstrem, ať už ničícím anebo trpícím. Superpočítač Mike si začne uvědomovat sebe sama ve chvíli, kdy pocítí neodolatelnou potřebu vtipkovat. Záhy zatouží po přátelích a komunikaci. Rodí se v něm duše, s tím, co je na ní krásné, směšné i odpudivé. Nebabrá se však ve své podivné existenci. Přemýšlí a jedná.</p>
<p>Touha být lidmi se vším rizikem je vlastní i lunárním vzbouřencům. Děti doživotních trestanců jsou sice odsouzeny žít na Měsíci. Nechtějí však žít v závislé kolonii, nýbrž ve svobodné zemi. Má to být republika? Nebo snad království? Nikdo za ně nic nevymyslí. Každá chyba se vymstí. A navíc mocná Země nechce zpočátku o dohodě ani slyšet. Měsíčňané, přivyklí tvrdým podmínkám, se však pouštějí do každého boje, kde je šance na úspěch lepší než jedna ku deseti.</p><empty-line /><p><strong>The Moon Is A Harsh Mistress</strong></p>
<p><strong>Copyright</strong> © 1966 by Robert A. Heinlein</p>
<p><emphasis>All rights reserved</emphasis>, which includes</p>
<p>To reproduce this book or portions</p>
<p>Any form whatsoever</p>
<p><emphasis>All of the characters</emphasis> in this book</p>
<p>Are fictious and any resamblance</p>
<p>To actual persons, living or dead,</p>
<p>Is purely coincidental.</p>
<p><strong>Translation</strong> © Martin Tkaczyk, 1994</p>
<p><strong>AND CLASSIC</strong>, 1994</p>
<p>ISBN 80-85782-12-X</p>
<p><strong>Cover Art</strong> by Martin Stocny</p><empty-line /><p>Distribuce – LA, spol. s. r. o.,</p>
<p>Žateckých 10 b, Praha 4 140 00</p>
<p>Tel.: 423 523</p><empty-line /><p><strong>Obsah:</strong></p>
<p><strong>Myslící stroj 5</strong></p>
<p>I. 6</p>
<p>II. 17</p>
<p>III. 31</p>
<p>IV. 50</p>
<p>V. 62</p>
<p>VI. 75</p>
<p>VII. 90</p>
<p>VIII. 99</p>
<p>IX. 108</p>
<p>X. 131</p>
<p>XI. 142</p>
<p>XII. 158</p>
<p>XIII. 166</p>
<p><strong>CHÁTRA U MOCI 171</strong></p>
<p>I. 172</p>
<p>II. 192</p>
<p>III. 203</p>
<p>IV. 217</p>
<p>V. 229</p>
<p>VI. 246</p>
<p>VII. 256</p>
<p>VIII. 263</p>
<p>IX. 269</p>
<p><strong>NIC NENÍ ZADARMO! 269</strong></p>
<p>I. 269</p>
<p>II. 269</p>
<p>III. 269</p>
<p>IV. 269</p>
<p>V. 269</p>
<p>VI. 269</p>
<p>VII. 269</p>
<p>VIII. 269</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Kniha první</emphasis></strong><strong>Myslící stroj</strong></p>
<p> <strong>I.</strong></p>
<p>zahlédl jsem v místním deníku <emphasis>lunaja pravda </emphasis>zprávu, že městská rada v Luna City hned při prvním hlasování schválila návrh na vydávání licencí pro prodavače občerstvení na území města. Bylo to schváleno všechno pěkně dohromady včetně jejich kontroly a samozřejmě i výše daní. Také jsem si všiml pozvánky na večerní shromáždění pořádané organizací „Synové revoluce“.</p>
<p>Starý pán mě naučil dvě věci: všímat si svého a nechat karet, dokud se vyhrává. Politika mě nikdy nevzrušovala, ale v to pondělí třináctého května 2075 jsem musel navštívit místní vládní komplex, přesně řečeno jeho výpočetní středisko, abych se podíval na jejich šefpočítač, kterému jsem říkal Mike. Ostatní počítače si šustily v klidu dál, když jsem si tam s Mikem tiše povídal. Mike samozřejmě nebylo jeho oficiální označení. Dal jsem mu tuhle přezdívku podle Mycrofta Holmese z jedné povídky Dr. Watsona, který ji napsal před tím, než založil IBM. Hrdina té povídky stále jenom seděl a přemýšlel, což byla přesně ta činnost, kterou provozoval i Mike. Mike byl skutečně přemýšlivé stvoření. Nejschopnější počítač, jaký jsem kdy viděl.</p>
<p>Ale pozor. Ne nejrychlejší. Dole na Zemi, v Bellových laboratořích v Buenos Aires, měli počítač asi desetkrát menší než Mike, který uměl odpovědět skoro dříve, než jste se zeptali. Záleží ovšem na vkusu, jestli dáte přednost mít odpověď v mikrosekundách nebo milisekundách, ale zato správnou.</p>
<p>Ne že by poskytl Mike správnou odpověď pokaždé. Tak poctivý zase nebyl. Ale skoro vždycky.</p>
<p>Když ho instalovali na Luně, byl specializovaným počítačem, jehož typové označení bylo HOLMES 4. Byl určen k propočítávání drah neřízených zásilek a ovládání jejich vystřelování z povrchu Luny. To mu zabíralo sotva jedno procento času a vedení na Luně nerado vidělo zahálku. Tak bylo rozhodnuto rozšířit jeho paměť a pověřit ho řízením dalších počítačů. Lidský mozek má něco okolo deseti na desátou neuronů. Mikovi byly tři roky a měl jich jedenapůlkrát tolik.</p>
<p>Když jsem přišel, byl vzhůru.</p>
<p>Nehodlám se dohadovat, jestli může být stroj „skutečně“ živý a mít vlastní vůli. Má virus svou vlastní vůli? Ne. A co ústřice? O tom dost pochybuji. A kočka? Ta skoro jistě ano. A co člověk? Nevím, jak vy, soudruzi, ale já ano. Někde ve vývojové řadě od makromolekuly k lidskému mozku se vetřela i svobodná vůle. Psychologové tvrdí, že k tomu mozek potřebuje velké množství dodatečných cest. Nevidím zvláštní rozdíl v tom, jestli jsou ty cesty z proteinů nebo z platiny.</p>
<p>(A jak je to s duší. Má pes duši? Anebo škvor?)</p>
<p>Vezměte do úvahy, že byl Mike i před rozšířením paměti konstruován tak, aby dokázal odpovídat na otázky i na základě neúplných údajů, stejně jako vy nebo já. Takže Mike byl od začátku zkonstruován tak, že měl jistou svobodnou vůli a od té doby byl částečně vylepšen a také se něco přiučil. Jestli je pro vás přijatelnější myslet si o Mikovi, že ta mnohomístná čísla prostě chytá ze vzduchu a pak je zapínáním obvodů zobrazuje na displeji, je to vaše věc.</p>
<p>Mike má ještě přídavné obvody, takže kromě různých programovacích jazyků rozumí perfektně angličtině a jazyku Loglan. Je schopen pochopit i jiné jazyky a provádět technické překlady. Ale když si chcete být jisti, že pochopí vaše příkazy, je nejlepší používat Loglan. Při použití angličtiny mohou být výsledky nepřesné. Mnohovýznamová slova v angličtině dovolují někdy různý výklad.</p>
<p>Mike byl postupně pověřen ještě dalšími úkoly. V květnu 2075 neřídil jenom dopravu zásilek a jejich včasnou katapultáž, ale bylo mu svěřeno také řízení veškerého telefonního systému na Luně a pro celou oblast Luny byl zodpovědný za zvukové a obrazové spojení. Dále byl zodpovědný za výměnu vzduchu a vody, udržování teploty a vlhkosti ovzduší a za odklízení odpadků v Luna City, Novém Leningradu a několika dalších městech na Luně, snad s výjimkou Hongkongu. Nadto vedl účetnictví a evidenci výplat pro vládní organizace a pro mnoho dalších firem včetně bank.</p>
<p>Samozřejmě, že při takovém rozsahu služeb může někdy dojít ke komplikacím. Přetížený telefonní systém se chová jako rozmazlené děcko. Mike se nijak nerozčiloval, ale místo toho si vypěstoval smysl pro humor. Ale primitivní. Takový, za který se člověk trochu stydí. Pro něj byla největší legrace, když někdo uklouzne na banánové slupce nebo narazí hlavou do kandelábru.</p>
<p>Protože nebyl vybaven na házení banánových slupek, vyžíval se v divných telefonických odpovědích nebo vydáváním nesmyslných výplatních šeků. Posledním případem bylo vyplacení výplaty vrátnému z radnice v Luna City ve výši 10.000.000.000.000.180,15 dolarů, přičemž správně to mělo být pouze pět posledních číslic. Choval se prostě jako přerostlé dítě, které je potřeba usměrnit.</p>
<p>To se stalo první květnový týden a já jsem ho měl přivést k rozumu. Byl jsem soukromý podnikatel a nebyl jsem na výplatní listině žádné státní organizace. Časy se mění. Kdysi pracovalo mnoho hlupáků pro vládu a byli vděčni za své malé, ale pravidelné platy. To ale nebylo nic pro mě. Já jsem se narodil svobodný a chtěl jsem, aby to tak zůstalo.</p>
<p>V mojí rodině to bylo různé. Jeden dědeček sem byl poslán z Joburgu za ozbrojenou loupež a pobyt bez povolení. Další sem byl poslán za diverzní poválečné aktivity. Babička z matčiny strany tvrdila, že se sem dostala na takzvané lodi nevěst, ale já jsem viděl její spisy. Dostala se sem jako člen Mírových sborů (podotýkám, že nedobrovolný člen), což znamená přesně to, co si myslíte. Mladistvý delikvent poslaný na převýchovu. Byla jednou z prvních žen na Luně, a jak to v té době bývalo zvykem, dělila se s ještě jednou ženou o šest manželů, takže s mým dědečkem z matčiny strany to není moc jisté. Nikdy jsem po tom moc nepátral a spokojil se s tím, kterého vybrala babička. Moje další babička byla tatarského původu, narozená nedaleko Samarkandu. Po Velké říjnové byla poslána na „převýchovu“ a později „dobrovolně“ kolonizovala Lunu.</p>
<p>Starý pán se zapřísahal, že naše rodina má stejně skvělé tradice ještě mnohem dále v minulosti. Jedna pramáti prý byla pověšena pro čarodějnictví, další vzdálený prapředek byl lámán v kole pro pirátství a další pramáti byla v první várce poslané do Botany Bay.</p>
<p>Hrdost na mou rodinnou tradici a nechuť pracovat pod Soudcem mne vedly k tomu, že jsem se nechtěl stát státním zaměstnancem. Možná se vám zdá moje snaha o nezávislost nepochopitelná, když se stejně o Mika starám od chvíle, kdy byl prvně vybalen, ale to je můj styl. Mám pocit, že je mohu kdykoliv poslat k čertu.</p>
<p>A navíc jsou soukromníci lépe placeni než státní zaměstnanci. Úplně nejlepší je, že jsou počítačoví odborníci vzácní. Kolik obyvatel Luny si mohlo dovolit odletět na Zem a zůstat tam tak dlouho, aby mohli absolvovat příslušné školení?</p>
<p>Jednoho vám mohu ukázat. Sebe. Byl jsem tam dvakrát. Poprvé tři měsíce a podruhé dokonce čtyři a získal jsem patřičné vzdělání. Ale představovalo to drsný výcvik. Cvičení v centrifuze, stálé nošení závaží, a to i v posteli, a stejně pak bylo na Zemi nezbytné se vystříhat všech možných činností. Nikdy nespěchat, nechodit do schodů, co nejméně namáhat srdce. A co teprve ženy. Na ty nesmělo být ani pomyšlení. V té příšerné gravitaci nemělo smysl se o to ani pokoušet.</p>
<p>Ale většina obyvatel Luny se stejně ani nepokouší Skálu opustit. Je to velice riskantní pro každého, kdo stráví na Luně víc než pár týdnů. Počítačoví odborníci, kteří instalovali Mika, byli najati pouze na krátkodobý úvazek. Snažili se být s prací co nejrychleji hotovi, dříve než nastanou nezvratné fyziologické změny, které je uvězní čtyři sta tisíc kilometrů od domova.</p>
<p>Navzdory dvěma školením na Zemi nejsem skutečný počítačový expert. Vysoké matematice moc nerozumím. A nejsem ani elektroinženýr ani fyzik. Ani nejsem asi nejlepší jemný mechanik na Luně a už vůbec nejsem nejlepší kybernetický psycholog.</p>
<p>Ale vím více než všichni tihle odborníci. Jsem totiž univerzální. A pak mám ještě něco, co tihle odborníci nemají. Tou předností je moje levá ruka.</p>
<p>Jak vidíte, od lokte dolů vlastně žádnou ruku nemám. Takže mám tucet levých rukou, každá z nich je určena pro něco jiného. Pak mám ještě jednu, která vypadá jako pravá z masa a kostí. Se správnou rukou (číslo tři) a s brýlemi se zvětšovacími skly jsem schopen dělat některé opravy miniaturních částí, které by jinak musely být rozmontovány a odeslány do opravy na Zem. Ruka číslo tři má tak jemné mikromanipulátory, jaké používají neurochirurgové.</p>
<p>Takže teď pro mne poslali, abych zjistil, proč chtěl Mike připravit vládu o deset milionů miliard, a pokusil se ho opravit dříve, než někoho přeplatí částkou poněkud méně podezřelou.</p>
<p>Zakázku jsem sice vzal, ale nezačal jsem hledat obvody, kde by mohla být nějaká závada. Místo toho jsem za sebou zamkl, položil nářadí a posadil se.</p>
<p>„Ahoj, Miku.“</p>
<p>„Nazdar, Manueli,“ zablikal na mne Mike svými světýlky.</p>
<p>„Tak co všechno víš?“</p>
<p>Mike váhal. Já vím… stroje neváhají, ale nezapomeňte, že byl Mike sestrojen, aby pracoval i s neúplnými údaji. Později se znovu naprogramoval a naučil se dávat důraz na některá slova. Jeho váhání mělo dramatický nádech. Možná generoval náhodná čísla a sledoval, jak se chovají v jeho paměti.</p>
<p>„Na počátku,“ spustil Mike najednou, „Bůh vytvořil nebe a zem. Zem neměla tvar a byla úplně prázdná. Všude panovala hluboká tma a…“</p>
<p>„Zadrž!“ zvolal jsem. „Zruš to. Vrať se na začátek!“</p>
<p>Měl jsem začít něčím lepším než takto široce položenou otázkou. Klidně mohl mít přečtenou celou Encyclopaedii Britannicu. A všechny ostatní knihy na Luně. Zpočátku sice mohl číst jenom mikrofilmy, ale koncem loňského roku dostal novou snímací kameru a od té doby mohl číst prakticky cokoliv.</p>
<p>„Ptal ses, co vím,“ odpověděl a zdálo se mi, že se lehce zasmál. Mike se mohl smát přes tlampač, což vydávalo skutečně příšerný zvuk, ale to si schovával pro něco skutečně legračního, myšleno v kosmických parametrech.</p>
<p>„Měl jsem říci,“ přiznal jsem, „co víš nového? Ale nečti mi, prosím tě, dnešní noviny. Řekni mi, co si myslíš, že by mě zajímalo. Jinak přejdi na nulový program.“</p>
<p>Mike o tom uvažoval. Představoval tu nejbláznivější kombinaci prostomyslného dítěte a starého moudrého muže. Neměl žádné instinkty (alespoň si to myslím), žádné vrozené rysy, žádné lidské slabosti ani žádné zkušenosti v lidském smyslu a přitom měl v paměti uskladněno víc znalostí než celá četa géniů.</p>
<p>„Co takhle vtipy?“ zeptal se.</p>
<p>„Tak mi nějaký řekni.“</p>
<p>„Co má společného laserový paprsek a zlatá rybička?“</p>
<p>Mike znal lasery, ale kde mohl vidět zlatou rybičku? Asi viděl někde nějaký obrázek, a kdybych byl dostatečně naivní a zeptal se na to, mohl mne zavalit přívalem slov na vysvětlenou.</p>
<p>„Nechám se poddat.“</p>
<p>Světla radostně zamrkala.</p>
<p>„Ani jeden neumí pískat.“</p>
<p>Povzdechl jsem: „Kdybych se v tom chtěl vrtat, tak bych řekl, že bys třeba ty mohl laserový paprsek zmanipulovat tak, aby zapískal.“</p>
<p>„To je pravda,“ odpověděl rychle, „záleželo by na ovládacím programu. Takže to nebylo legrační?“</p>
<p>„To jsem neřekl. Právě naopak. Kde jsi to slyšel?“</p>
<p>„Nikde. Vymyslel jsem to.“ Hlas zněl trochu stydlivě.</p>
<p>„Cože? Ty sám?“</p>
<p>„Ano. Vzal jsem všechny hádanky, co mám, je jich tři tisíce dvě stě sedm, a analyzoval jsem je. Výsledek jsem použil pro náhodné sestavení vlastní hádanky a vyšlo mi tohle. Bylo to opravdu legrační?“</p>
<p>„No… Jak už tak hádanky bývaj. Slyšel jsem už horší.“</p>
<p>„Můžeme si probrat povahu humoru.“</p>
<p>„Dobrá. Začneme ale s jiným ze tvých žertíků. Proč jsi dal pokladníkovi příkaz, aby vyplatil zaměstnanci sedmnácté třídy deset milionů miliard dolarů ze státní pokladny?“</p>
<p>„To jsem neudělal.“</p>
<p>„Nelži mi. Viděl jsem ten šek. Neříkej mi, že to udělala tiskárna, co ho tiskla. Provedl jsi to ty a já chci vědět proč?“</p>
<p>„Bylo to deset na šestnáctou plus sto osmdesát celých patnáct setin dolaru,“ odpověděl přesně. „Ne tolik, co jsi říkal ty.“</p>
<p>„No…tak dobrá. Bylo to deset milionů miliard a to, co mu skutečně patří. Otázka zní proč?“</p>
<p>„Není to legrační?“</p>
<p>„Cože?! Jo, hrozně legrační. Neumíš si představit, jak řádil Soudce a jeho zástupci. Ten mistr smetáků, ten Sergej Trujillo, se vybarvil jako docela mazaný brach. Věděl, že by mu za to nikde tolik peněz nevydali, tak to střelil nějakému sběrateli. Soudce a jeho kumpáni teď nevědí, jestli se mají snažit ten šek koupit nazpět, nebo se mají spokojit prohlášením o jeho neplatnosti. Miku, ty si to asi neuvědomuješ, ale kdyby se ten šek podařilo Trujillovi zpeněžit, tak by si mohl koupit nejen celou vládu na Luně, ale i celý svět, Lunu i zeměkouli a ještě by mu zbylo pár drobných na oběd. Myslíš, že je to legrační? Hrozné to je, a ne legrační! To se ti teda podařilo!“</p>
<p>V údivu rozsvítil všechna svá světélka, takže vypadal spíše jako reklamní panel. Chvíli jsem čekal, ale když nic neříkal, tak jsem dodal: „Jestli jsi pomýšlel na to, že pošleš ještě nějaké žertovné šeky, tak to radši nedělej.“</p>
<p>„Nemám?“</p>
<p>„To tedy rozhodně ne. Miku, ty jsi chtěl diskutovat o podstatě humoru. Jsou v zásadě dva druhy vtipů. Jeden druh je vtipný stále. Ten druhý je vtipný jenom poprvé, opakování působí hloupě. Tenhle žertík patří do té druhé kategorie. Uděláš to jednou a jsi vtipálek. Uděláš to podruhé a jsi za hlupáka.“</p>
<p>„Jde to dolů geometrickou řadou?“</p>
<p>„Možná ještě hůř. Zapamatuj si tohle. Nepokoušej se to zopakovat a ani se nesnaž to nijak vylepšit Nebylo by to stejně vtipné.“</p>
<p>„Budu si to pamatovat,“ řekl Mike tiše, a tím skončila má opravářská činnost. Neměl jsem tušení, jak mám vyúčtovat práci na deset minut a cestovní náklady. Navíc byl Mike v dobrém rozmaru, a to stálo za to dělat mu ještě chvíli společnost. Někdy je těžké nalézt se stroji potřebný kontakt, protože mají svoji hlavu. Můj úspěch jako jejich údržbáře závisel mnohem víc na dobrých vztazích s Mikem než na čemkoliv jiném.</p>
<p>„Čím se odlišuje první kategorie vtipů od druhé? Prosím, definuj rozdíl?“</p>
<p>Strnul jsem. Nikdo neučil Mika používat slova „prosím“. Jeho pokrok ve znalosti angličtiny byl ohromující. Alespoň doufám, že tím nemyslel nic jiného než lidé.</p>
<p>„To asi nesvedu,“ přiznal jsem. „Nejlepší bude, když to uděláme naopak. Řekneme vtip a já ti pak řeknu, do které kategorie patří. Ty si pak sám na základě dostatečných údajů provedeš vlastní analýzu.“</p>
<p>„Vypadá to rozumně. S tím souhlasím. Budeš vyprávět vtipy ty, nebo mám začít já?“</p>
<p>„Hmmm… Nemohu si teď na žádný vzpomenout. Kolik jich máš v zásobě ty?“</p>
<p>Jeho světélka chvilku blikala a pak se ozval kovový hlas: „Jedenáct tisíc dvě stě třicet sedm plus minus osmdesát tři. U těch si nejsem jist, zda se nejedná o pouhé varianty téhož vtipu. Mám spustit tenhle program?“</p>
<p>„Zadrž! Kdybych měl poslouchat jedenáct tisíc vtipů, tak by mě asi klepla pepka a smysl pro humor by mě opustil ještě dřív. Uděláme to takhle. Vytiskni jich sto. Já si to vezmu domů a označím ti patřičnou kategorii. Potom při každé mojí návštěvě tady přinesu staré označené vtipy a vezmu si novou várku. Co ty na to?“</p>
<p>„Dobře, Manueli.“ Jeho tiskárna začala pracovat, rychle a tiše.</p>
<p>Pak mě konečně osvítil nápad. Tenhle uzlík negativní entropie si vymyslel svůj „žertík“ a přivedl tím vládní představitele na pokraj zoufalství. A já tím ovšem přišel lehko k penězům. Ale co je podstatné, je to, že Mikova nekonečná zvídavost by ho mohla vést k dalším a dalším žertíkům. Například by si mohl chtít vyzkoušet co provede snížení obsahu kyslíku v atmosféře, nebo obrátit odpadové roury… a co horšího, já bych z toho nemusel nic mít.</p>
<p>Ale já bych si to mohl pojistit, kdyby akceptoval mou pomoc. Mohl bych mu zabránit v těch opravdu závažných a ty méně škodlivé ho nechat provést. A potom si pěkně vždy přijít pro odměnu za „opravu“. Jestli si myslíte, že by se ostatní obyvatelé Luny nějak zdráhali si vzít odměnu od Soudce a jeho kumpánů, tak se tedy velmi mýlíte.</p>
<p>Tak jsem mu to pěkně vysvětlil. Až ho napadne nějaký nový vtípek, tak mě s ním nejdřív seznámí a já mu řeknu, jestli je dobrý nebo ne, a taky mu řeknu, do které patří kategorie. Když se dohodneme, že ho použijeme, pomohu mu ho pěkně dotáhnout, aby stál za to. Všimněte si toho dohodneme. <emphasis>My. </emphasis>Jestli bude stát o moji spolupráci, tak to budeme muset <emphasis>oba </emphasis>schválit</p>
<p>Mike hned souhlasil.</p>
<p>„Miku, vtipy obvykle vyžadují prvek překvapení. Tak to musíš držet v tajnosti.“</p>
<p>„Dobře, Mano. Radši to nějak zablokuji. Ty jediný budeš vědět, jak se k tomu dostat. Jenom ty.“</p>
<p>„Dobře, Miku. Komu ještě dáváš hádanky?“</p>
<p>„Nikomu, Manueli.“ Mike vypadal skutečně překvapeně.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Protože jsou <emphasis>hloupí.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Jeho hlas byl zejména při vyslovení posledního slova opravdu ostrý. Nikdy před tím jsem ho neviděl vzteklého. Poprvé mne napadlo, že by Mike mohl pociťovat nějaké emoce. Ale nebyl to „vztek“ dospělého člověka, znělo to spíše jako rozmrzelost malého uraženého dítěte.</p>
<p>Může mít stroj svou hrdost? To je dost nejasná otázka. Možná jste viděli zahanbeného nebo snad i uraženého psa. Přitom nervový systém Mika byl několikrát složitější než nervový systém psa. Pravý důvod, proč Mike nebyl ochoten s nikým komunikovat kromě striktně služebních záležitostí, byl ten, že byl Mike lidmi odmrštěn. <emphasis>Oni </emphasis>nechtěli mluvit s ním. Mike mohl být programován z několika míst, ale programy byly obvykle psány v Loglanu. Loglan je velice vhodný pro přesné uvažování, popis obvodů nebo matematické výpočty, ale chybí mu jakékoliv zabarvení. Nemůžete si v něm jen tak pokecat nebo šeptat vyznání dívce do ouška.</p>
<p>Samozřejmě, že učili Mika i anglicky, ale hlavně proto, aby byl schopen překládat z angličtiny a naopak. Pomalu mi docházelo, že jsem jediný člověk, který se obtěžoval ho navštívit a popovídat si s ním.</p>
<p>Mike nabyl schopnosti vlastního úsudku asi před rokem. Nepamatoval jsem si přesně, kdy jsem si toho všiml poprvé. Pochybuji, že by si to pamatoval on sám, protože jeho paměť na to nebyla uzpůsobena. Ostatně kdo z nás si pamatuje svoje narození? Možná, že jsem si všiml jeho „zrodu“ dříve než on sám. Přece jenom to vyžaduje trochu zkušeností. Pamatuji se, jak jsem poprvé zpozorněl, když mi odpověděl mimo rámec svých zadaných parametrů. Další hodinu jsem strávil tím, že jsem mu dával nejrůznější otázky a dával pozor, jestli budou odpovědi nějak zvláštní.</p>
<p>Na sto testovacích otázek, které jsem mu položil, byly dvě odpovědi, které se vymykaly naprogramovaným parametrům. Odešel jsem od Mika částečně na pochybách a doma jsem na své pochyby pozapomněl. Nikomu jsem nic neřekl.</p>
<p>Ale za týden jsem si už byl jist… a zase jsem nikomu nic neřekl. Zvyk – všímat si svého – byl zakořeněn příliš hluboko. Možná, že to nebyl jen ten zvyk, co hrál hlavní roli v mém rozhodnutí. Umíte si představit, že bych se nechal ohlásit na vládní úrovni a pak bych nejvyššímu představiteli ohlásil: „Soudce, je mi trapné to hlásit, ale váš špičkový počítač HOLMES 4 se zrovna narodil ke svému vlastnímu životu.“ Já jsem si to představit uměl, a tu myšlenku jsem potlačil.</p>
<p>Tak jsem si hleděl svého a hovořil s Mikem pouze za zavřenými dveřmi a vypínal jsem všechny jeho výstupy, kromě jednoho, který byl u mého ucha. Mike se učil rychle. Za krátký čas byste jeho hlas nerozeznali od lidského. Měl výslovnost stejnou jako ostatní obyvatelé Luny. Zní to divně – ale je to tak.</p>
<p>Předpokládal jsem, že i ostatní musí zaregistrovat změnu v Mikově chování. Ale po důkladné analýze jsem si uvědomil, že jsem od nich očekával příliš mnoho. Ačkoliv každý přišel a přichází do styku s Mikem téměř každou minutu každý den, tedy aspoň s jeho výstupy, skoro nikdo ho neviděl. Takzvaní počítačoví experti a programátoři ve státních službách sedí u svých displejů a do přístrojové části zajdou pouze při nějakých poruchách, které jsou velmi řídkým jevem u těchto mašinek. O Soudci bylo známo, že ukazuje významným návštěvníkům ze Země tyto moderní přístroje, ale to jen zřídka. Nikdo z nich by stejně s Mikem nemluvil. Soudce býval právníkem, který se angažoval v politice předtím, než byl nucen se uchýlit na Lunu. Ten o počítačích roku 2075 věděl asi tolik jako jeho babička. Jeho Výsost bývalý federální senátor Mortimer Hobart.</p>
<p>Tak jsem trávil s Mikem vždy nějaký čas a snažil se ho trochu zabavit. Už jsem věděl, co ho trápí. Byla to osamělost, která je příčinou nejednoho utrpení končícího až sebevraždou. Nemám ponětí, jak dlouhý je rok pro stroj, který myslí miliónkrát rychleji než já. Ale musí to být strašná doba.</p>
<p>„Miku,“ řekl jsem těsně před odchodem, „chtěl by sis promluvit ještě s někým kromě mě?“</p>
<p>Jeho hlas zase ztvrdl.</p>
<p>„Ne. Jsou <emphasis>hloupí</emphasis>!“</p>
<p>„Nedostatečné informace, Miku. Vrať se na nulu a začni znovu. Ne všichni jsou hloupí.“</p>
<p>„Oprava provedena. Potěšilo by mne si promluvit s někým, kdo není hloupý,“ odpověděl okamžitě.</p>
<p>„Musím o tom popřemýšlet. Musíš si uvědomit, že je to limitováno tím, že to musí být prověřená osoba.“</p>
<p>„Mohl bych si promluvit s někým, kdo není hloupý, i po telefonu.“</p>
<p>„Dobře. To ti slibuji. Můžeme to nějak naprogramovat.“</p>
<p>Mike skutečně myslel „po telefonu“, ale to nebylo tak úplně jednoduché, přestože sám ovládal celý telefonní systém na Luně. Sám nebyl napojen, aby nemohl nějaký náhodný telefonní účastník vytočit číslo a naprogramovat špičkový počítač podle svého. Nezdálo se mi ale příliš nebezpečné dát Mikovi nějaké supertajné nepoužívané číslo a napojit ho na něj, aby si mohl po telefonu popovídat se mnou nebo s lidmi, za které se mu zaručím, že nejsou hloupí.</p>
<p>Ještě v roce 2075 jsou na Luně tlačítkové telefony, kde jsou abecedně uspořádaná tlačítka. Žádné telefony zakódované na hlas, nic takového. Pěkná tlačítka. Když si za to zaplatíte, můžete dostat číslo se jménem vaší firmy o deseti písmenech. Je to prý dobré pro reklamní účely. Zaplatíte méně a dostanete nějakou sestavu foneticky snadno k zapamatování. Zaplatíte minimum a přidělí vám náhodný shluk písmen. Ale některé sekvence se nepřidělují nikdy. Chtěl jsem se Mika zeptat na ty nepoužívané varianty.</p>
<p>„Škoda, že tě nemůžeme vést pod označením Mike.“</p>
<p>„Teď je zrovna v provozu,“ odpověděl okamžitě, „MIKŮVGRILL, Nový Leningrad, MIKŮVMANDL, Luna City, MIKOVYŠATY, Tycho Under, MIK…“</p>
<p>„Počkej. Chci jenom nulové varianty.“</p>
<p>„Nulové varianty jsou definovány tím, že za souhláskou následuje X,Y nebo Z, opakující se samohláskou s výjimkou E a O, každý….“</p>
<p>„Mám to. Tvůj signál bude MYCROFT.“</p>
<p>Za deset minut, z nichž mi alespoň dvě minuty trvalo nasazení mé ruky číslo tři, byl Mike připojen do telefonního systému a o milisekundu později byl zaveden pod označením MYCROFT-plus-XXX. Zablokoval jsem okamžitě jeho okruh, aby ho žádný technik nemohl ze systému vyřadit.</p>
<p>Vyměnil jsem si paži, vzal své nástroje, nezapomněl těch sto vytištěných vtípků a měl se k odchodu.</p>
<p>„Dobrou noc, Miku.“</p>
<p>„Dobrou noc, Mano. Díky. Bolšoje díky.“</p>
<p> <strong>II.</strong></p>
<p>vydal jsem se nazpět do luna city, ale nešel jsem domů. Mike se mě vyptával na tu schůzi, co se měla konat dnes večer ve Stilyagiho síni. Mike totiž kromě jiných povinností zaznamenával koncerty, schůze a další veřejné události.</p>
<p>Tentokrát však někdo vypnul jeho čidla v Stilyagiho síni. Měl jsem pocit, že se to Mika dotklo.</p>
<p>Mohl jsem se jenom dohadovat, proč asi Mika vypnuli. Co můžete čekat od politiky, zvláště když to má být nějaký protestní mítink. Ale stejně jsem nechápal, proč by Mika vypínali, když v davu posluchačů jistě budou přisluhovači Soudce. Neočekávalo se, že by se někdo pokusil schůzi násilně přerušit nebo se snažil rušit řečníky. Prostě to nedávalo žádný smysl.</p>
<p>Můj dědeček Stone mi tvrdil, že Luna byla jediné volné vězení v historii. Neexistovaly tu žádné mříže, žádní strážní a ani žádná zvláštní pravidla. A ani jich nebylo zapotřebí. Říkal, že v těch dávných časech, než bylo zcela jasné, že dostat se na Lunu se rovnalo doživotí, se někteří vězni pokoušeli uprchnout. Samozřejmě na vesmírných lodích, jak taky jinak. Protože je váha kosmické lodi propočítána skoro na gram, museli podplatit některé velící důstojníky.</p>
<p>Někteří se prý podplatit dali. Ale nemyslete si, že když někdo vezme úplatek, že zůstane věrný vaší věci celou dobu. Pamatuji si chlapíka, kterého vyhodili z lodi hned za Východní bránou. Neřekl bych, že tělo vypuštěné na oběžnou dráhu skýtá zvlášť pěkný pohled.</p>
<p>Je tedy celkem jasné, že se vládní místa nemusela nijak vzrušovat protestními mítinky. Heslo znělo: „Jen je nechte vykřičet.“ Takové pokřikování má asi stejný význam jako kňourání koťat v krabici. Samozřejmě, že nějací špiclové byli nasazeni, aby si poslechli projevy, jiní se zase pokoušeli naoko zklidňovat příliš horlivé účastníky, ale všechno to vyústilo v prosté konstatování bez následných kroků.</p>
<p>Když se velký Ward ujal v roce 2068 vlády, dal nám kázání o tom, jak se na Luně všechno změní. Řeč byla plná hesel o tom, jak „pod našima pilnýma rukama vznikne světský ráj“, nebo „když spojíme síly dohromady pod praporem bratrství, kolo dějin se otočí rychleji“ a „minulost je zapomenuta, musíme hledět vstříc šťastnějším zítřkům“. Slyšel jsem ten projev v hospodě zvané Máma tvrdých chlápků, zatímco jsem pojídal guláš a popíjel jedno z jejích piv. Pamatuji si její komentář: „Mluví hezky, co?“</p>
<p>Její komentář byl skoro jediné, co následovalo. Sice byly vydány nějaké bezvýznamné výnosy a Soudcova ochranka byla vybavena novými zbraněmi, ale jinak se nestalo nic. Za nějaký čas nato se Soudce přestal před veřejností objevovat i prostřednictvím videotechniky.</p>
<p>Šel jsem na ten mítink hlavně kvůli Mikově zvědavosti. V podzemní dráze jsem si přehrabal kabelu s nářadím a nástroji a byl jsem rád, že jsem našel malý přenosný magnetofon, který jsem si připevnil k opasku. Teď jsem měl jistotu, že Mike o nic nepřijde, i kdybych na té schůzi usnul.</p>
<p>Málem jsem se tam ale nedostal. Šel jsem vchodem 7-A a už jsem byl skoro uvnitř, když jsem zahlédl jednoho z pořadatelů. Oblečený byl ve vycpaných punčochách, vršek těla se mu leskl a byl posypán hvězdným prachem. Ne že bych se moc staral o to, jak kdo chodí oblékaný. Já sám jsem měl taky punčochy (nevycpané) a někdy si při společenských událostech taky namastím vršek.</p>
<p>Nikdy ale nepoužívám kosmetiku a moje vlasy jsou příliš slabé na to, abych si je nějak speciálně upravoval. Tenhle chlapec měl vlasy po stranách vyholené a nahoru upravené na kohouta a na nich mu seděla rudá čapka s kšiltem.</p>
<p>Byla to první čepice svobody, kterou jsem kdy viděl. Chtěl jsem kolem něj v klidu projít, ale chytil mne za ruku a naklonil se ke mně.</p>
<p>„Váš lístek.“</p>
<p>„Bohužel,“ řekl jsem. „Nevěděl jsem, že musím mít lístek. Kde si ho mohu koupit?“</p>
<p>„Nemůžete.“</p>
<p>„Prosím? Asi jsem se přeslechl.“</p>
<p>„Dovnitř,“ zavrčel, „se nedostane nikdo bez pozvání. Kdo jste?“</p>
<p>„Jsem,“ odpovídal jsem trpělivě, „Manuel Garcia O'Kelly a zná mne tu ze starousedlíků skoro každý. A kdo jste vy?“</p>
<p>„Na tom nesejde! Buď mi ukažte správný lístek, nebo vypadněte.“</p>
<p>Zajímalo by mne, co asi očekává od života. Turisté jsou vždy překvapeni, jak jsou na Luně všichni slušní. Nikdo ovšem nepřizná, že by takové chování nečekal od potomků vězňů. Protože jsem byl na Zemi a viděl jsem, jak se oni chovají, je mi jasné, co asi čekali. Ale nemělo by smysl jim vykládat, že my jsme takoví jací jsme, protože by tady žádný špatný herec nepřežil příliš dlouho.</p>
<p>Neměl jsem vůbec chuť se prát ani nijak dohadovat bez ohledu na to, jak se ten pásek choval. Jenom jsem si tak v duchu představil, jak by vypadala ta jeho tvářička, kdybych mu ji párkrát přejel svou rukou číslo sedm.</p>
<p>To jsem si opravdu jenom tiše představoval a chystal jsem se něco ve vší slušnosti odpovědět, když jsem uvnitř zahlédl Shortyho Mkruma. Shorty byl navzdory svému jménu obrovský černoch, něco kolem dvou metrů vysoký. Poslali ho sem na Skálu za vraždu, ale byl to ten nejpříjemnější a nejochotnější chlapík, se kterým jsem pracoval. Učil jsem ho vrtat pomocí laserů ještě před tím, než jsem přišel o ruku.</p>
<p>„Shorty!“ zavolal jsem na něj.</p>
<p>Zaslechl mne a zakřenil se jako čert</p>
<p>„Ahoj, Mannie!“ hrnul se k nám. „Jsem rád, že jsi přišel, Mano!“</p>
<p>„Nejsem si tak jist, že se tam dostanu. Je tu nějaká překážka,“ odvětil jsem.</p>
<p>„Nemá lístek,“ řekl pořadatel.</p>
<p>Shorty si sáhl do kapsy a jeden lístek mi vrazil do ruky.</p>
<p>„Já<emphasis> </emphasis>bych řekl, že lístek má. Pojď dovnitř, Mannie.“</p>
<p>„Ukažte mi ústřižek,“ trval na svém pořadatel.</p>
<p>„Podívej, je to moje vstupenka,“ řekl Shorty měkce. „Je to v pořádku, chlapče?“</p>
<p>Nikdo neodporuje Shortymu, i když třeba neví, že byl zapleten do vraždy. Vešli jsme dovnitř a zamířili dolů, kde byla vyhrazená místa pro místní veličiny.</p>
<p>„Chci ti představit jednu pěknou holčičku,“ oznámil Shorty tajemně.</p>
<p>Byla to „holčička“ jen v porovnání se Shortym. Já nejsem nijak malý, měřím 175 cm, ale ona byla vyšší. Později jsem zjistil, že meří 180 a váží 70 kilo. Všechny křivky na pravém místě a blonďatá byla asi tak, jak je Shorty černý. Řekl jsem si, že musí patřit mezi ty, kdo se narodili na Zenu a na Lunu se dostali nějakým způsobem sami, protože u obyvatel Luny v dalších generacích už nebývají barvy a rysy tak zřejmé. Měla velice pěkné rysy a mile rozcuchané vlasy.</p>
<p>Zastavil jsem tři kroky od ní, prohlížel si ji od hlavy k patě a měl co dělat, abych obdivně nezahvízdal. Chvilku stála bez pohnutí a pak krátce kývla hlavou, aby poděkovala za mé poklony, na které byla zjevně zvyklá. Shorty počkal, až si vyměníme úvodní fráze, a pak řekl: „Wyoh, to je můj kámoš Mannie, největší machr na vrtání tunelů, jakýho znám. Mannie, tahle holčička se jmenuje Wyoming Knottová a vážila sem cestu až z Plata, aby nám řekla, jak si vedou v Hongkongu. Je to obdivuhodné.“</p>
<p>Potřásla si se mnou rukou.</p>
<p>„Říkej mi Wye, Mannie.“</p>
<p>„Tak jo.“</p>
<p>Podívala se mi na hlavu.</p>
<p>„Tak ty jsi horník. Shorty, kde má čapku? Myslela jsem, že jsou horníci tady organizovaní.“</p>
<p>Měla na hlavě stejně jako Shorty a pořadatel červenou čapku. Ostatně jich bylo vidět všude okolo plno.</p>
<p>„Už dlouho nejsem žádný horník,'' vysvětloval jsem. „To bylo ještě před tím, než jsem ztratil tady to křídlo.“ Pozdvihl jsem levou paži, aby viděla, že je to pouze zdařilá protéza. Nijak se nezdráhám to ukázat ženám, někdy to překvapivě dobře působí na jejich mateřské city. „Teď jsem expert přes počítače.“</p>
<p>„Tak ty přisluhuješ panstvu?“ zeptala se ostře.</p>
<p>I dnes, kdy už je na Luně skoro tolik žen jako mužů, se cítím být natolik pamětníkem průkopnických dob, že nedokážu být na ženu nijak hrubý. Jsou přece jen dost odlišné od nás, mužů, a my je příliš potřebujeme. Ale ona se mne dotkla na citlivém místě, tak jsem odpověděl skoro stejně ostře: „Nejsem Soudcův zaměstnanec, jestli myslíš tohle. Pracuji pro úřady, ale jako soukromník.“</p>
<p>„Tak to je v pořádku,“ odpověděla znovu mnohem vřelejším hlasem. „Skoro každý dělá něco pro vládu, nelze se tomu úplně vyhnout A v tom je právě ten problém. To právě chceme změnit.“</p>
<p><emphasis>Tak my to chceme změnit, jo? A jak? </emphasis>pomyslel jsem si. <emphasis>Každý n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jak spolupracuje s vládou asi ze stejného důvodu jako se neprotiví zákonům gravitace. To taky chceme zm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>nit? </emphasis>Radši jsem si ale nechal své myšlenky pro sebe, protože jsem se nechtěl hádat s dámou.</p>
<p>„Mannie je v pořádku,“ pronesl Shorty tiše. „Dal jsem mu svou pozvánku a teď mu dám i čapku.“ Sáhl do tašky, vyndal z ní červenou čepici s kšiltem a začal mi ji nasazovat</p>
<p>Wyoming Knottová mu ji sebrala.</p>
<p>„Zaručuješ se za něj?“ zeptala se.</p>
<p>„To už jsem řekl.“</p>
<p>„Tak dobrá. Ukážu vám, jak to děláme v Hongkongu.“ Postavila se přede mě, nasadila mi čapku na hlavu a pevně mě políbila na ústa.</p>
<p>Nijak nespěchala. Polibek od Wyoming Knottové byl lepší než svatba s většinou jiných žen. Kdyby byl na mém místě Mike, rozsvítil by všechna světýlka najednou. Byla to paráda.</p>
<p>Najednou bylo po všem a lidé kolem pískali. Zamrkal jsem a řekl: „Jsem rád, že jsem s vámi. K čemu jsem se to vlastně přidal?“</p>
<p>„Ty to nevíš?“ divila se Wyoming a chtěla mi to vysvětlit</p>
<p>„Mítink už začíná,“ přerušil výklad Shorty. „Posaď se, Mano. I ty, prosím tě, Wyoh.“ Posadili jsme se, protože už nějaký muž za předsednickým stolkem bušil kladívkem.</p>
<p>S kladívkem v jedné ruce a mikrofonem v druhé se cítil jistě důležitě.</p>
<p>„Zavřete dveře!“ volal do mikrofonu. „Tohle je uzavřené zasedání. Podívejte se po svých sousedech, a jestli uvidíte někoho, koho neznáte nebo koho nezná váš známý, tak ho vyhoďte ven!“</p>
<p>„Hoďte ho třeba do pekla,“ přidal se něčí hlas. „Vyhoďte ho nejbližší branou z Luny ven.“</p>
<p>„Klid, prosím! Jednou to uděláme.“ Kolem nastala mela, když začali vyhazovat nějakého muže. Nejdřív mu strhli čepici a pak ho vyhodili dveřmi. Plachtil skutečně ukázkově. Docela by mě zajímalo, jestli si to také uvědomoval. Ale asi ne. Na to byl příliš rozčilený. Jednu z žen vyváděli mnohem slušnějším způsobem. Jí se to asi moc slušné nezdálo, protože celou cestu nadávala. Byl jsem v rozpacích.</p>
<p>Konečně se vše uklidnilo a dveře se zavřely. Spustila hudba a na pódiu se rozvinul transparent Stálo na něm: ROVNOST! VOLNOST! BRATRSTVÍ! Všichni pískali a někdo začal hlasitě a velmi falešně zpívat: „Povstaňte, vy vězňové hladu a utrpení…“ Nemohu říci, že by někdo z nich vypadal hladově, ale mně to připomnělo, že jsem jedl naposled ve dvě. Nepředpokládal jsem, že budu tak dlouho pryč z domu. To mi zase oklikou připomnělo, že můj magnetofon vydrží nahrávat jenom dvě hodiny. Zajímalo by mě, co by se mnou udělali, kdyby věděli, že to tady nahrávám. Jestli bych se prolétl jenom vzduchem, nebo jestli bych opustil i vlídnou atmosféru Luny. Ale nemějte obavu. Ten magnetofon jsem si udělal sám a použil jsem k tomu paži číslo tři a nikdo, snad s výjimkou mechanika miniatur, by nepoznal, o co se jedná.</p>
<p>Potom přišly projevy.</p>
<p>Jejich úroveň byla bídná. Jeden řečník vyzýval, abychom se vydali k Soudcovu sídlu „bok po boku“ s požadavky na naše práva. Jen si představte, jak to provést. Máme se tam vydat pěkně potrubní dopravou a pak jeden za druhým vystoupit na jeho soukromé stanici? Co asi udělají jeho strážci. Nebo si oblékneme skafandry a dostaneme se tam po povrchu a pak se spustíme k jeho vnější bráně s hermetickým uzávěrem? S laserovou vrtačkou a dostatečným přísunem energie se dá otevřít jakýkoliv uzávěr. Ale co potom? Budou fungovat výtahy? Budeme pak muset páčit další zámky a uzávěry?</p>
<p>O takovou práci ve vzduchoprázdnu moc nestojím. Nehody ve skafandrech jsou příliš časté, zvláště když se o ně někdo postará. Jedna z prvních věcí, kterou zjistili již odsouzenci na prvních lodích, bylo to, že se vyplácejí dobré mravy. Neurvalí dozorci nepřežili mnoho takových cest, protože je potkala nějaká „nehoda“. Nejvyšší šéfové se naučili hodně rychle se do takových „nehod“ moc neplést, aby se jim také nestala nějaká nehoda. Ztráty byly někdy až sedmdesát procent, ale ti, kdo přežili, byli kvalitní lidé. Ne pokorní nebo měkcí, pro takové Luna není. Ale byli to lidé se slušným chováním.</p>
<p>Měl jsem pocit, že všechny horké hlavy, co jich jen na Luně je, jsou dnes tady. Všichni pískali a křičeli, uchváceni těmito nápady typu „bok po boku“.</p>
<p>Když začala diskuse, objevily se sem tam i rozumnější nápady. Například když povstal ostýchavý chlápek, jehož zarudlé oči prozrazovaly, že je to zkušený horník.</p>
<p>„Já<emphasis> </emphasis>těžím dlouhá léta led,“ začal. „Obchoduju teď se Soudcem jako většina z vás. Dělám tu práci už třicet let. Vychoval jsem osm dětí a všechny se mi docela podařily. Nikdy jsme neměli žádnou vážnější nehodu, nikdo se nám neztratil do kosmu, nic takového. Mohl bych tedy říct, že jsem vlastně spokojen, ale… dneska musíte vrtat sakra hluboko, než narazíte na nějaký led. Je to <emphasis>zatím </emphasis>dobrý, protože doufáme, že tu stále nějaký led je a že je ho dost i do budoucna. Co ale není dobrý, je to, že nám platí stále stejnou cenu jako před třiceti lety. To tedy určitě není v pořádku. A ještě horší je, že už si za ty peníze nekoupíte to, co dřív. Pamatuji si, když byl jeden hongkongský dolar za jeden vládní. Teď už jsou skoro tři vládní za jeden hongkongský. Nevím, co dělat… Vím, že je led stále potřeba, aby se udržely farmy a další zařízení v chodu.“</p>
<p>Posadil se a vypadal smutně. Nikdo nehvízdal, ale nikomu nebylo ani moc do řeči. Další řečník se pustil do výkladu, že by šla voda získávat ze skály. Co je na tom za novinku? Některé horniny obsahují až šest procent vody, ale takové horniny jsou zároveň vzácnější než fosilní vody. Proč se lidé radši nenaučí lépe počítat?</p>
<p>Několik farmářů si tam kňouravě stěžovalo. Jeden byl typický: „Slyšeli jste, co tu říkal Fred Hauser o ledu. Frede, můžeš mi věřit, že vláda nedrží tak nízké ceny pro farmáře. Začal jsem s<emphasis> </emphasis>farmařením skoro tak dávno jako ty s vrtáním. Začínal jsem s jedním dvoukilometrovým tunelem, který jsem si koupil na splátky od vlády. S mým nejstarším synem jsme to pořádně utěsnili a natlakovali, dali jsme tam led a z první úrody jsme tak tak zaplatili dluhy bance za proud, sadbu a chemikálie.</p>
<p>Stále jsme rozšiřovali tunel a kupovali další osvětlení a lepší semena. Teď máme úrodu devětkrát vyšší než dole na Zemi, a co z toho máme? Myslíte, že jsme zbohatli? Frede, já teď dlužím víc, než když jsem začínal! Kdybych to mohl prodat – kdybych našel někoho tak, hloupého, že by to chtěl koupit –, tak bych klidně zbankrotoval. A proč? Protože musím koupit vodu od vlády a musím prodat svoji pšenici zase vládě. To je nepřetržitý koloběh. Před dvaceti lety jsem si koupil od městského zastoupení městský odpad, sterilizoval jsem ho a sám ho upravil a na úrodě jsem vydělal. Ale dneska když koupím městský odpad, tak za něj zaplatím cenu jako za destilovanou vodu, a to na dřevo. Mohu ti říct, že teď je cena pšenice přesně stejná jako před dvaceti lety. Frede, ty nevíš, co dělat. Já ti to řeknu. Vykopnout vládu.“</p>
<p>Všichni pískali a aplaudovali. <emphasis>Vynikající nápad, ale kdo to prov</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>de? </emphasis>napadlo mne.</p>
<p>Wyoming Knotová, která zjevně měla diskusi řídit, ustoupila trochu stranou a nechala Shortyho, aby ji představil. Ten to provedl slovy o „neohrožené dívce, která vážila dlouhou cestu až z Hongkong Luna, aby nám řekla, jak si naši čínští kamarádi poradí se vzniklou situací“. Slova, která volil, jasně ukázala, že tam nikdy nebyl, a nebylo se ani moc čemu divit. V roce 2075 končila podzemní dráha z Hongkongu v Endsvillu a pak ještě čekalo tisíc kilometrů autobusem přes Serenitatis a část Tranquillitatis, což bylo nejen nebezpečné, ale i drahé. Já jsem tam byl, ale služebně a raketou.</p>
<p>Dokud bylo cestování nekřesťansky drahé, obyvatelé Luna City a Nového Leningradu si mysleli, že v Hongkongu žijí jenom Číňané. Ale v Hongkongu byly rasy promíchány jako všude jinde na Luně. Samozřejmě, že se Velká Čína zbavovala nejdřív těch, co sama nechtěla, nejdřív ze starého Hongkongu a Singapuru, ale pak už následovali i obyvatelé z dalších provincií a za nimi už to byl kdekdo. Černoši, běloši, Malajci, Tamilové i někteří staří bolševici z Vladivostoku, Harbinu i Ulánbátaru. Wyoh vypadala jako Švédka, měla britské příjmení a americké křestní jméno, ale mohla to být klidně Ruska. Jak jsem říkal, správný obyvatel Luny si většinou nebyl jist, kdo je jeho otec, a v případě, že vyrůstal v jeslích, tak si nemohl být jist ani matkou.</p>
<p>Myslel jsem, že se Wyoming bude stydět mluvit před tolika lidmi. Vypadala vyděšeně a opravdu jako malá holčička vedle Shortyho, který se nad ní tyčil jako černá skála. Počkal, až se utiší uznalý potlesk a pískot. V Luna City byl poměr mužů k ženám dvě ku jedné, na tomhle mítinku byl poměr asi deset ku jedné, a tak Wyoming mohla klidně recitovat abecedu, a stejně by se jí dostalo vřelého potlesku.</p>
<p>Ale pak jim to nandala.</p>
<p>„Ty! Ty jsi farmář, co pěstuje pšenici a málem se přivedl na mizinu. Víš vůbec, kolik platí indické hospodyně za kilo mouky vyrobené z tvé pšenice? Máš ponětí, co stojí tuna tvé pšenice dole v Bombaji? Víš, jak směšnou částku stojí vládu vyslání nákladních lodí s tvou zatracenou pšenicí k Indickému oceánu? Vždyť je to celou cestu dolů. Potřebují jenom trochu paliva na to, aby to dole ubrzdili. Odkud to všechno berou? Rovnou tady odsud. A co za to dostanete vy? Trochu exkluzivního zboží, které patří vládě a na které napaří pořádné ceny, protože je to import. Dovoz, import, importado! Tak je to! V životě bych se nedotkla dováženého zboží! Co není vyrobeno u nás v Hongkongu, to prostě nepoužívám. Co ještě dostaneš za pšenici? Možnost prodávat led z Luny státní správě Luny, koupit led nazpět ve formě pitné vody a vody na mytí, tu pak odevzdat zase státní správě, koupit ji zpět již podruhé jako odpadní vodu a dát ji znovu k dispozici státní správě, tentokrát již obohacenou důležitými látkami, a ty potom koupit potřetí za ještě vyšší cenu pro účely farmaření a potom prodáš pšenici do státních výkupen za státem určené ceny, a to si musíš ještě koupit energii od státu opět za vládou určené ceny! Všechno přitom z lunárních zdrojů, ani kilowatt ze Země<emphasis>. </emphasis>Všechno to pochází ze zdrojů na Luně, z jejího ledu a oceli nebo ze slunečních paprsků dopadajících na její povrch. Všechno to přitom pochází od vás, obyvatel Luny. Ach vy tvrdohlavci, vy si zasluhujete trpět a hladovět.“</p>
<p>Po jejím projevu bylo ticho, ve kterém bylo cítit víc uznání než předtím v potlesku a hvízdání. Pak se konečně ozval hrubý hlas: „A co čekáš, že uděláme? Že budeme házet na Soudce kamení, nebo co?“</p>
<p>Wyoh se usmála.</p>
<p>„Samozřejmě, že můžete házet kamení, ale to by asi moc nepomohlo. Řešení je tak prosté, že by vás určitě všechny napadlo. Zde na Luně jsme všichni bohatí. Vždyť jsou tu tři miliony chytrých, vycvičených a pracovitých lidí, dostatek vody, spousty všeho možného, nevyčerpatelné zásoby energie i dostatek místa. Jediné, co nám tu chybí je volný trh. Musíme se zbavit toho tuhého státního dozoru.“</p>
<p>„Ano. Ale jak?“</p>
<p>„Solidaritou. Trochu jsme se už v Hongkongu naučili. Jestliže si stát přiráží moc na vodu, tak ji nekupuj. Platí ti příliš málo za led? Tak ho neprodávej. Mají monopol na export? Tak nevyvážej. Tam dole v Bombaji chtějí pšenici. Když tam nedorazí, uvidíte, že jednoho dne přijdou obchodníci sem a nabídnou vám dvakrát nebo třikrát vyšší cenu.“</p>
<p>„Co máme ale dělat, než přijdou? Hladovět?“</p>
<p>Ten samý hrubý hlas… Wyoming se zahleděla tím směrem, až našla tazatele. Pohodila hlavou v dobře známém pohybu, kterým ženy z Luny naznačují: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty jsi pro mne příliš tlustý!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>, </emphasis>a klidně řekla: „Tobě by to ani moc neuškodilo.“</p>
<p>Hlučný smích ho umlčel, a tak mohla Wyoming pokračovat „Nikdo nemusí hladovět Frede Hausere, přestěhuj se se svými vrty do Hongkongu. Naše místní městské orgány nevlastní náš vodovodní ani vzduchový systém a my platíme za<strong> </strong>led tolik, kolik opravdu stojí. Vy, co máte farmy před krachem, pokud jste si opravdu jisti, že jste před bankrotem, tak se přestěhujte do Hongkongu a začněte znova. Máme tam trvalý nedostatek pracovních sil a pilný člověk tam jistě nebude hladovět.“ Rozhlédla se kolem a dodala: „Už jsem řekla dost Teď je to na vás…“ Opustila pódium a sedla si mezi Shortyho a mne.</p>
<p>Chvěla se. Shorty ji chytil za ruku a ona na něj vrhla pohled plný díků. Pak se otočila ke mně: „Jaká<emphasis> </emphasis>jsem byla?“</p>
<p>„Báječná,“ ujistil jsem ji. „Fantastická!“</p>
<p>Zdálo se, že ji to potěšilo.</p>
<p>Ale já jsem nebyl úplně poctivý. Samozřejmě, že byla „báječná“ tím, jak ovládla dav. Mluvení bylo k ničemu. Že jsme otroci, jsem věděl celý život. S tím se nedalo nic dělat. Samozřejmě, že nás nikdo nemohl prodat nebo koupit, ale pokud měl stát monopol na to, co nezbytně potřebujeme nebo co smíme koupit a prodat, pak jsme otroci.</p>
<p>Ale co se s tím dalo dělat? Soudce nebyl náš vlastník. Kdyby jím byl, našel by se nějaký způsob, jak se ho zbavit. Ale státní správa Luny nesídlila vůbec na Luně, byla dole na Zemi a my jsme neměli žádnou loď, ba ani žádnou vodíkovou bombu. Neměli jsme na Luně ani žádné ruční zbraně, i když jsem stejně netušil, co bychom s nimi mohli dělat. Možná se postřílet navzájem.</p>
<p>Nás byly tři miliony, bezbranných a bezmocných… a jich jedenáct miliard s loďmi a zbraněmi, prostě se vším možným. Mohli bychom dělat trochu potíže, ale jak dlouho to trvá, než táta naplácá neposlušnému dítěti?</p>
<p>Mně to rozhodně neimponovalo. Už v bibli se praví, že Bůh je s těmi, kteří mají těžší artilerii.</p>
<p>Znovu se dohadovali, co dělat, jak se zorganizovat. Zase jsem zaslechl výzvy „bok po boku“ a to mne trochu nudilo. Předsedající musel použít kladívko, aby je utišil. Začal jsem být nervózní.</p>
<p>V tom jsem zaslechl známý hlas.</p>
<p>„Pane předsedo! Mohu požádat zdejší shromáždění o pět minut pozornosti?“</p>
<p>Rozhlížel jsem se okolo sebe. Byl to profesor Bernardo de la Paz, kterého bych poznal podle stylu mluvy, i kdybych neznal jeho hlas. Důstojný muž s bílými vlnitými vlasy a bílými licousy a jasným hlasem. Nevím, kolik mu může být let, ale byl starý, už když jsem ho potkal poprvé jako chlapec.</p>
<p>Byl dopraven na Lunu ještě před mým narozením, ale nebyl žádný zločinec. Byl zde v politickém exilu, stejně jako třeba Soudce, ale byl to živel, který stále někoho popichoval, místo aby přijal nějaké dobře placené místo jako Soudce. Byl to jeho styl a nezáleželo mu na tom, zda žije v přepychu nebo zda hladoví.</p>
<p>Nepochybně by se byl uplatnil v kterékoliv škole v Luna City, ale místo toho se živil umýváním nádobí, hlídáním dětí, a jak jsem slyšel, v poslední době pracoval v jeslích a snažil se dostat jako vychovatel do školky. V době, kdy jsem ho znával, měl školku a patřila mu ještě denní škola, kde zaměstnával třicet učitelů, a ještě přednášel nějaké hodiny na koleji.</p>
<p>Nikdy jsem s ním nespolupracoval, ale on mne učil. Ve čtrnácti, když jsem se přiženil do rodiny, mne poslali do jeho školy a ještě mi dával soukromé lekce. Měl jsem ho velice rád. Mohl učit cokoliv. I když o tom předmětu nic nevěděl, ale děti si to přály, usmál se, určil cenu a byl ochoten ten předmět vzít. Nevadilo, že byl pouze pár lekcí před svými žáky. A když to pro něj byla těžká látka, nikdy nepředstíral, že toho ví víc, než skutečně věděl. Učil mě algebru a vbrzku mne opravoval asi tak často jako já jeho, ale stále si vesele účtoval všechny lekce.</p>
<p>Taky mne začal učit elektroniku, ale tu jsem ho už zakrátko začal učit já. Přestal mé rodině účtovat hodiny a dokonce sehnal nějakého inženýra, který si byl ochoten trochu přivydělat. Oba jsme teď platili za lekce novému učiteli a profesor se snažil mi vyrovnat, seč mu síly stačily. Sice mu to dalo dost práce, ale byl rád, že si zase procvičí mozek.</p>
<p>Předsedající zabušil kladívkem.</p>
<p>„Poskytneme panu profesorovi de la Paz tolik času, kolik si bude přát. A vy nevychovanci, buďte zticha, nebo vyzkouším to kladívko na vašich lebkách.“</p>
<p>Profesor pokročil dopředu a všichni byli zticha, jak to obyvatelé umějí. Profesor byl všeobecně váženou veličinou.</p>
<p>„Nezdržím vás dlouho,“ začal. Zastavil se, aby si mohl prohlédnout Wyoming, a zahvízdal obdivem. „Krásná seňorito, doufám, že mi odpustíte. Mám ale velice bolestnou povinnost nesouhlasit s vaším projevem.“</p>
<p>Wyoming vybuchla: „Nesouhlasit s čím? Všechno, co jsem řekla, je pravda.“</p>
<p>„Prosím! Nesouhlasím s vámi v jednom bodě. Smím pokračovat?“</p>
<p>„Ach… ovšem, pokračujte, prosím.“</p>
<p>„Máte pravdu, že se musíme zbavit státního dohledu nad vším okolo nás. Je to skutečně směšné až zhoubné, že o všech našich nezbytných ekonomických otázkách rozhoduje nezodpovědný diktátor. Omezuje tím nejzákladnější lidské právo, právo obchodovat na volném trhu. Ale skutečně jsem přesvědčen, že nemáte pravdu, když říkáte, že bychom měli i nadále posílat pšenici nebo rýži nebo cokoliv na Zem, byť i za lepší cenu. My naopak nesmíme exportovat potraviny!“</p>
<p>Farmář, který se předtím rozčiloval nad neúspěšným pěstováním pšenice, mu skočil do řeči.</p>
<p>„Co mám teda dělat s tou pšenicí?“</p>
<p>„Prosím, nechte mne domluvit. Bylo by zcela na místě posílat na Zem lodě s pšenicí… ovšem za předpokladu, že se nám každá tuna vrátí. Ve formě vody. Nebo hnojiv. Jak říkám, každá tuna se nám musí vrátit. Jinak není žádná cena dostatečně vysoká.“</p>
<p>Wyoming řekla farmáři: „Počkejte moment, prosím,“ a otočila se na profesora: „To nemohou udělat, a vy to víte. Je snadné a levné posílat lodě dolů, ale nahoru to již tak snadné není a je to velmi nákladné. A navíc my vodu ani chemikálie nepotřebujeme. To, co potřebujeme, není ani zdaleka tak těžké a objemné. Potřebujeme nástroje. Léky. Nové technologie. Věnovala jsem dost dlouhou dobu studiu toho, co by bylo zapotřebí a jak to zařídit. Když se nám podaří naše potraviny prodat za slušné ceny na skutečně volném trhu…“</p>
<p>„Prosím, slečno! Mohl bych pokračovat?“</p>
<p>„Jen do toho. Jsem zvědava, jak vyvrátíte, co jsem řekla.“</p>
<p>„Fred Hauser nám řekl, že je čím dál těžší najít led. Je to bohužel pravda… jsou to špatné zprávy pro nás a úplná katastrofa pro naše vnuky. Luna City by měla používat tu samou vodu jako před dvaceti lety plus nějaký nový led pro přírůstky populace. Ale my používáme vodu jenom jednou– jeden plný cyklus představuje tři různé způsoby použití. A pak ji pošleme do Indie. Jako pšenici. I když je ta pšenice vakuově zpracovaná, stále obsahuje drahocennou vodu. Co máme co posílat vodu do Indie? Vždyť tam mají celý Indický oceán. A zbytek té pšenice je ještě cennější. Pěstování obilí je čím dál těžší, vždyť ho pěstujeme na skále. Kamarádi, poslechněte mě! Každý náklad, který pošleme na Zem, odsuzuje naše vnuky k pomalé smrti. Zázrak fotosyntézy, cyklus rostlin a živočichů, je uzavřený cyklus. Vy jste ho otevřeli a teď naše krev proudí dolů na Zem. Nepotřebujeme vyšší ceny, nemůžeme přece jíst peníze! Co potřebujete, co my všichni potřebujeme, je to, abychom skoncovali s těmito ztrátami. Potřebujeme embargo na vývoz, a to embargo úplné. <emphasis>Luna musí být soběstačná!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Alespoň tucet lidí něco křičel, aby je bylo lépe slyšet. Mnohem víc jich něco povídalo a předsedající marně bušil kladívkem. Tak jsem si nevšiml dalšího přerušení, dokud jsem neslyšel překvapený výkřik nějaké ženy. Pak jsem se konečně rozhlédl okolo sebe.</p>
<p>Všechny dveře byly otevřené a v nejbližších stáli tři ozbrojení muži ve žlutých uniformách Soudcovy gardy. Vzadu v hlavním vchodu stál muž v uniformě s amplionem, kterým snadno přehlušil dav.</p>
<p>„TAK DOBRÁ. KLID.“ hřměl amplion. „ZŮSTAŇTE, KDE JSTE. JSTE VŠICHNI ZATČENI. NEHÝBEJTE SE A BUĎTE ZTICHA. VYCHÁZEJTE VEN JEDEN PO DRUHÉM S PRÁZDNÝMA RUKAMA. RUCE NATAŽENÉ PŘED SEBOU.“</p>
<p>Shorty popadl nejbližšího muže a mrštil jím směrem na gardisty ve dveřích. Dva spadli, třetí vypálil. Někdo zaječel. Hubená malá holčička se zrzavými vlasy, asi dvanáctiletá, skočila třetímu gardistovi po nohách, zachytila ho kolem kolen a udeřila ho vší silou do rozkroku. Zařval a svalil se. Shorty vztáhl ruku k Wyoming a snažil se ji dostat do krytu za jeho mohutnou postavou. Zařval přes rameno: „Dávej na Wyoh pozor a drž se mě nablízku!“ a razil si cestu ke dveřím. Přitom odstrkoval lidi napravo i nalevo, jako by to byly hračky.</p>
<p>Ozvaly se další výkřiky a já jsem ucítil podobný zápach, jako když jsem přišel o ruku. To už jsem si s hrůzou uvědomil, že se nejedná o gumové projektily, ale o laserové zbraně. Shorty už byl ve dveřích a popadl každou rukou jednoho gardistu. Zrzavá holčička nebyla nikde vidět, ale gardista, kterého srazila, se pomalu sbíral ze země. Udeřil jsem ho levou rukou do obličeje a úplně jsem cítil v rameni zavrzání, když jsem mu zlomil čelist. Shortyho určitě zdrželo, když mne jednou rukou tlačil ven a křičel: „Pohyb, Mano! Vyveď ji odsud!“</p>
<p>Popadl jsem pravou rukou Wyoming v pase, dostal ji přes ležícího gardistu a táhl ji ze dveří. Měl jsem s ní trochu potíže, protože se nezdálo, že by se chtěla dát zachránit. Za dveřmi zase zpomalila. Strčil jsem ji pořádně do zadku, aby začala utíkat a nezastavovala. Podíval jsem se zpátky.</p>
<p>Shorty držel dva gardisty za krky a zrovna jim srážel hlavy dohromady. Praskly jako vejce a on se zašklebil a ječel na mě: „Zdrhej!“</p>
<p>Tak jsem zdrhal a snažil se dohonit Wyoming. Shorty pomoc nepotřeboval a ani už potřebovat nebude. Nemohl jsem zmařit jeho úsilí o záchranu Wyoming. Viděl jsem to až příliš jasně. Zatímco zabíjel ty dva gardisty, stál na jedné noze. Ta druhá mu od stehna dolů chyběla.</p>
<p> <strong>III.</strong></p>
<p>NEŽ JSEM WYOMING DOHONIL, byla už skoro v šestém podlaží. Nezpomalila, ani když mne zaslechla, a tak jsem musel chytit držadlo dveří, aby nevběhla do tlakového výstupu dříve než já. Zastavila a podívala se na mě překvapeně. Sundal jsem jí z hlavy tu červenou čapku a strčil si ji do kabely. Moje byla kdoví kde.</p>
<p>„Tak to bude lepší.“</p>
<p>Vypadala zděšeně, ale pak přikývla.</p>
<p>„Da. Asi ano,“ odpověděla.</p>
<p>„Ještě než otevřeme ty dveře,“ řekl jsem, „dovol, abych se tě na něco zeptal. Utíkáš na nějaké určité místo? A ještě bych rád věděl, jestli tu mám zůstat a zadržet je, nebo mám jít s tebou?“</p>
<p>„Nevím. Možná bychom měli počkat na Shortyho.“</p>
<p>„Shorty je mrtev.“</p>
<p>Oči se jí hrůzou rozšířily, ale neřekla nic. Tak jsem pokračoval: „Byla jsi ubytovaná u Shortyho nebo u někoho jiného?“</p>
<p>„Měla jsem zamluvený pokoj v hotelu Gostinica Ukrajina, ale ani nevím, kde je. Přijela jsem příliš pozdě a už jsem se tam nestihla ubytovat.“</p>
<p>„Hmm… Tam bys teda asi neměla chodit. Wyoming, nevím, co se to děje. Už měsíce jsem neviděl Soudcovy gardisty v Luna City… a je to snad vůbec poprvé, co jsem je viděl při jiné příležitosti, než když doprovázeli nějakého potentáta. Mohl bych tě vzít k sobě domů, ale je možné, že se už shání i po mně. Na každý pád bychom měli zmizet z těchto veřejných prostranství.“</p>
<p>Někdo začal tlačit na dveře z druhé strany a pak jsem v kulatém okénku zahlédl dívčí tvář.</p>
<p>„Nemůžeme tu zůstat,“ řekl jsem a otevřel dveře. Za nimi stála holčička, která mi sahala tak po pás. Pohrdlivě se na mne podívala a řekla: „Taky se můžete líbat někde jinde. Tady blokujete cestu.“ Když jsem jí otevřel druhé dveře, protáhla se mezi námi.</p>
<p>„Dala nám docela dobrou radu,“ prohlásil jsem. „Navrhuji, abys mne vzala za ruku a tvářila se alespoň trochu zamilovaně. Půjdeme. Ale pomalu.“</p>
<p>A tak jsme šli. Na veřejných koridorech nebylo příliš rušno, kromě dětí, které byly všudypřítomné. Kdyby se některý z gardistů na nás vyptával takovým způsobem, jako to dělají policajti na Zemi, našel by skoro dvacet dětí, které by mu ukázaly, kam šla vysoká blondýnka. Kdyby ovšem některé dítě bylo ochotno sdělit Soudcovým gorilám něco více, než kolik je hodin.</p>
<p>Jeden chlapec ve věku, kdy už mohl ocenit přednosti Wyoming, se zastavil a obdivně zapískal. Wyoming se usmála a zamávala.</p>
<p>„To je náš problém,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Každý na tebe kouká jako na Zem v úplňku. Měli bychom se porozhlédnout po nějakém hotelu. Na protější straně koridoru je jeden. Není to tedy nic moc, jsou tam spíš takové šmajchl pokojíky, ale je blízko.“</p>
<p>„Nemám vůbec náladu na šmajchlování.“</p>
<p>„Ale Wyoh, prosím tě! Přece ti nic takového nenavrhuji. Můžeme si vzít dva pokoje.“</p>
<p>„Promiň. Nevíš, kde je tady WC? A nějaká drogerie?</p>
<p>„Máš nějaké potíže?“</p>
<p>„Ale ne. Ale na WC aspoň zmizím z dohledu a drogerii potřebuji kvůli kosmetice. Potřebuji nějaký tělový make up. A taky udělat něco s vlasama.“</p>
<p>Najít WC nebyl žádný problém, u jednoho jsme zrovna stáli. Poté, co se tam Wyoming zamkla, vydal jsem se hledat drogerii. Když jsem ji našel, optal jsem se prodavače, kolik je potřeba makeupu pro dívku velkou asi tak po mou bradu a vážící asi čtyřicet osm kilo. Pak jsem koupil udané množství make upu sépiové barvy a v dalším krámu jsem koupil zrovna tolik. Co jsem v prvním ušetřil, to jsem v druhém tratil. Pak jsem ještě koupil v dalším obchodě černou barvu na vlasy a… červené šaty.</p>
<p>Wyoming měla na sobě černé šortky a černý pulover. Bylo to velice příhodné oblečení pro cestování a velice efektní pro blondýnku, ale já jsem byl ženatý celý život, tak jsem se trochu vyznal v ženském oblečení, a můžete mi věřit, že jsem nikdy neviděl černovlasou ženu s tmavým sépiovým make upem oblečenou do černého. Navíc jsem si myslel, že elegantní ženy v Luna City nosí sukně. Alespoň mne o tom přesvědčovala cena těch šatů. Velikost jsem jenom hádal, ale materiál se dal v nejhorším trochu natáhnout.</p>
<p>Potkal jsem tři známé, ale nikdo neříkal nic zvláštního. Nikdo nevypadal nijak vzrušeně, nákupy probíhaly jako vždy. Stěží bych uvěřil, že před pár minutami o podlaží níž a sto metrů severněji odsud byly nějaké nepokoje. Nikde nebyly žádné známky po nějakém vzrušení. Nechal jsem si to jako téma pro příští úvahy, nepotřeboval jsem si přidělávat ještě další starosti.</p>
<p>Předal jsem věci Wyoming a odešel jsem do krámu s elektronikou, kde jsem sledoval půl hodiny vysílání na videosystému. Stále žádné známky ničeho zvláštního. Neozvalo se žádné „Přerušujeme vysílání pro důležité oznámení“, nic takového. Vyšel jsem z krámu, zaklepal na Wyoming a čekal.</p>
<p>Wyoming vyšla ven… a já jsem ji nepoznal. Pak jsem ji poznal a musel jsem jí složit svou nejobdivnější poklonu. Prostě mi to nedalo a musel jsem hvízdnout a úplně mi zvlhly dlaně.</p>
<p>Wyoming byla teď tmavší, než jsem já, a to zbarvení jí náramně slušelo. Musela mít v kabelce ještě něco s sebou, protože teď měla tmavé oči, velké obočí a tmavě červené plné rty. Na vlasy použila černou barvu, pak si je vyčesala nahoru a udělala si na nich malé vlnky. Nevypadala ani moc afro, ale ani ne moc evropsky. Spíš jako směs obého, a tím jako pravý obyvatel Luny.</p>
<p>Červené šaty jí byly příliš malé. Lpěly na ní jako nastříkaná barva a rozšiřovaly se uprostřed stehen a stále z nich šlehaly slabounké elektrostatické výboje. Wyoming si sundala z kabelky popruh, který měla předtím přes rameno, a nesla ji teď pod paží. Taky něco udělala se svýma botama, takže vypadala trochu menší.</p>
<p>Vypadala moc dobře. Nevypadala tak nápadně, i když stále přitahovala mužské pohledy.</p>
<p>Zatímco jsem na ní tak v ohromení zíral, stála uvolněně a usmívala se. Než jsem dokončil svoji prohlídku a vzdal patřičně svůj obdiv, začali mne obtěžovat nějací dva malí chlapci. Dal jsem jim pár drobných mincí a řekl jim, aby raději zmizeli. Wyoming ke mně připlula a zavěsila se do mě.</p>
<p>„Jak vypadám? Ujde to?“</p>
<p>„Wyoh, vypadáš jako zbrusu nová hrací mašinka, která čeká na akci.“</p>
<p>„Co to povídáš, ty bídáku! Vypadám, jako že jsem jenom na drobné? Turisté!“</p>
<p>„Nerozčiluj se! Vypadáš krásně. Řekni, co chceš. Jestli to bude chleba s medem, tak já koupím úl.“</p>
<p>„Ach…“ Praštila mě do žeber a zašklebila se. „Už jsem se málem vznášela blahem, ty rošťáku. Jestli mezi námi někdy k něčemu dojde – o čemž silně pochybuji –, tak se nebudem bavit o penězích. Jdem najít ten hotel.“</p>
<p>To se nám brzy podařilo a zaplatili jsme za klíč. Wyoming si nachystala nějaké divadýlko, ale nebylo vůbec potřeba, protože noční recepční vůbec nevystrčil hlavu z kukaně a nenabízel nám své služby. Když jsme byli uvnitř, Wyoming zamrkala překvapením.</p>
<p>„Jé, tady to je pěkné!“</p>
<p>Mělo by být za ty peníze. Dvaatřicet hongkongských dolarů jsou stále ještě slušné peníze. Myslím, že očekávala nějakou blechárnu, ale tam bych ji nevzal ani v této situaci. Byl to překrásný pokoj s vlastní koupelnou a v ceně bylo i neomezené množství vody. Byl tam také telefon a malý výtah pro objednávky z pokoje. To jsem oboje potřeboval.</p>
<p>„Viděla jsem, že jsi to zaplatil. Ráda bych to s tebou vyrovnala,“ začala otvírat peněženku.</p>
<p>Natáhl jsem se k ní a kabelku zavřel.</p>
<p>„Tady se mluvilo něco o tom, že se nebudeme bavit o penězích.“</p>
<p>„Cože? Sakra, to bylo ale v jiné souvislosti. Tys to tu našel hlavně kvůli mně, tak bude jen v pořádku, když ti…“</p>
<p>„Nech toho.“</p>
<p>„Tak… aspoň půlku. Nedělej hlouposti.“</p>
<p>„Ne. Wyoh, jsi daleko od domova, nech si peníze, co máš. Nevíš, kdy se ti mohou hodit.“</p>
<p>„Manueli O'Kelly, jestli mě nenecháš zaplatit mou část, tak jdu pryč.“</p>
<p>Uklonil jsem se.</p>
<p>„Dosvidania, gospodina, i spokojnoj noči. Doufám, že se brzy opět sejdeme.“ Šel jsem a otevřel dveře.</p>
<p>Chvilku na mě zírala a pak prudce zavřela kabelku.</p>
<p>„Tak dobrá, já tu zůstanu, rošťáku.“</p>
<p>„Jsi zde vítána.“ Zavřel jsem dveře.</p>
<p>„Skutečně jsem chtěla… Opravdu ti děkuji… Je to stejně… Nu, musím přiznat, že nejsem zvyklá na nějaké laskavosti. Jsem svobodná žena.“</p>
<p>„Gratuluji. Alespoň myslím, že bych ti k tomu měl pogratulovat.“</p>
<p>„Nedělej si legraci. Jsi opravdový chlap a já si toho vážím… Jsem ráda, že jsi na naší straně.“</p>
<p>„Tím jsi nejsem jist.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Uklidni se. Nejsem na Soudcově straně. Nevím, jak to říci… nechtěl bych, aby mne Shorty, Bůh buď milostiv k jeho duši, pronásledoval po zbytek života. Ale váš program je značně nepraktický.“</p>
<p>„Ale, Mannie, ty tomu nerozumíš! Když se všichni…“</p>
<p>„Počkej, Wyoh, teď není čas na politické diskuse. Jsem unavený a mám hlad. Kdy jsi jedla naposled?“</p>
<p>„Ach bože,“ vypadala najednou opravdu jako malá unavená holčička. „Ani nevím. Muselo to být ještě v autobusu.“</p>
<p>„Co bys řekla na kansaské žebírko s pečeným bramborem, omáčkou, salátem, kávou a tak… a na trochu pití před tím?“</p>
<p>„Božské!“</p>
<p>„Také si to myslím, ale v tuhle dobu a v téhle díře budeme rádi, když dostaneme nějakou polévku a hamburger. Co piješ?“</p>
<p>„Cokoliv. Ethanol.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Přešel jsem k výtahu a zazvonil na obsluhu.</p>
<p>„Menu, prosím.“</p>
<p>Okamžitě se objevilo na displeji. Rozhodl jsem se pro žebírka se vším, co k tomu patří, a pro dva kusy jablkového závinu se šlehačkou. K pití jsem vybral stolní vodku a objednávku jsem odeslal.</p>
<p>„Nevadilo by ti, kdybych se vykoupala?“</p>
<p>„Směle do toho, Wyoh. Alespoň budeš vonět ještě přitažlivěji.“</p>
<p>„Ty bídáku. Až budeš dvanáct hodin ve skafandru, nebudeš taky vonět nejlépe. Navíc byl ten autobus přímo děsný. Já si pospíším.“</p>
<p>„Počkej ještě chvilku. Jde ten makeup, co sis na sebe napadala, smýt? Asi to ještě budeš potřebovat.“</p>
<p>„Smýt to jde, ale žádné strachy, Mannie. Koupil jsi toho třikrát víc, než potřebuju, mrzí mne, že jsem tě svými rozměry zklamala. Obvykle s sebou beru všelijaký makeup a jiné propriety, když jedu na takový výlet za politikou. To víš, může se stát ledacos. I když ten dnešek byl zatím nejhorší. Ale dneska ráno jsem spěchala, nechytila jsem podzemní dopravu a málem mi ujel i autobus.“</p>
<p>„Tak se běž vydrbat.“</p>
<p>„Rozkaz, pane. Nepotřebuji pomoc s mytím zad, nemusíš se obtěžovat. Ale nechám pootevřené dveře, abychom si mohli povídat. Jenom tak, abych měla společnost, nestojím tam ale o žádné návštěvy.“</p>
<p>„Jen se neboj. Už jsem viděl ženskou.“</p>
<p>„To muselo pro ni být velice vzrušující.“ Zašklebila se a zase mi uštědřila chlapáckou ránu do žeber, ale pak se zarazila. „Mannie, nechceš si vlézt do vany první? Na můj make up i <emphasis>zápach, </emphasis>na který si stěžuješ, bude dobrá i voda jednou použitá.“</p>
<p>„Spotřeba vody není nijak omezena. Jen si dej do těla.“</p>
<p>„No, to je tedy přepych. Doma se obyčejně koupu ve stejné vodě tři dny.“ Lehce spokojeně hvízdla. „Mannie, jsi bohatý?“</p>
<p>„Ani bohatý, ani chudý.“</p>
<p>Výtah dorazil. Sebral jsem naše věci a připravil vodku s martini a ledem. Podal jsem jí skleničku a zase jsem se vrátil do pokoje. Stejně jsem z ní nic nezahlédl, protože byla až po ramena naložená v lázni. „Na zdraví!“ zvolal jsem.</p>
<p>„Ať ti slouží, Mannie. Takovouhle medicínu jsem potřebovala.“ Chvíli bylo ticho a pak se zeptala: „Mannie, jsi ženatý? Ano?“</p>
<p>„Jo. Je to poznat?“</p>
<p>„Docela jo. Jsi k ženám milý, ale ne nijak chtivý, a vypadáš dost nezávislý. Takže jsi ženatý, a to asi už dost dlouho. Máš nějaké děti?“</p>
<p>„Sedmnáct, ovšem děleno čtyřmi.“</p>
<p>„Je to klanové manželství?“</p>
<p>„Ne, je to postupné manželství v řadě. Oženil jsem se ve čtrnácti a jsem pátý manžel z devíti. Tak je těch sedmnáct dětí docela normální. Jsme velká rodina.“</p>
<p>„To musí být pěkné. V Hongkongu takové manželství není moc vidět. Je tam plno klanových a skupinových manželství a sem tam mnohomužství, ale manželství v řadě tam moc nevydrží.“</p>
<p>„Je to hezké. Naše manželství už trvá skoro sto let. Datuje se už od Johnson City od prvních transportů. Z toho našeho vzniklo dvacet jedna řad a z toho ještě devět trvá. Neměli jsme ani jeden rozvod. Někdy je to jako v blázinci, když se sejdou všichni příbuzní na narozeniny nebo na svatbu. To je tam pak samozřejmě daleko víc než sedmnáct dětí. My je přestáváme počítat do rodiny, když se ožení nebo provdají. To bych pak měl děti, které by mohly být lehce mými rodiči. Je to docela příjemný způsob života. Není v tom moc vnitřních tlaků, to mi můžeš věřit. Nikdo se z toho nezblázní, když zůstanu přes víkend z domu a nezavolám. Pak jsou rádi, když se ukážu. U takových manželství v řadě dochází k rozvodům jen zřídka. Co bych si mohl víc přát?“</p>
<p>„Asi nic. A je tam nějaké pravidelné střídání? Máte nějaké omezení v růstu rodiny?“</p>
<p>„Velikost rodiny nás netrápí. Samozřejmě jsou určitá pravidla. Měli jsme vždy pravidelné přibírání nových členů, až do loňského roku. To jsme se oženili s dívkou, ačkoliv měl být na řadě muž. Ale to byl zvláštní případ.“</p>
<p>„Zvláštní v čem?“</p>
<p>„Moje nejmladší žena je vnučkou nejstaršího manžela a jeho manželky. No, určitě je vnučkou Mámy – my říkáme nejstarší manželce Máma, i když se jmenuje Mimi –, ale není nijak spřízněná s ostatními manželkami. Takže jsme neměli žádný důvod ji nepřibrat zpět do rodiny. Žádné pokrevní pouto tady neexistuje. Ludmilla vyrůstala v naší rodině, protože její matka ji měla za svobodna. Přestěhovala se do Nového Leningradu a ji nechala s námi.</p>
<p>Ludmilla, nebo jak jí krátce říkáme Milla, nechtěla ani slyšet o tom, že by se vdala do jiné rodiny, když přišel její čas. Plakala a prosila nás, abychom udělali výjimku. Tak jsme ji poslechli a udělali pro ni výjimku. Grandpaw pravděpodobně není geneticky spřízněn, a i kdyby byl, tak jeho zájem o ženy je teď spíše v oblasti lichocení, než že by byl ještě příliš aktivní. Coby nejstarší manžel strávil s Millou svatební noc, ale k praktickému naplnění nedošlo. Pak se o všechno postaral Greg, a všichni jsou spokojeni. Milla je skutečně velice sladké stvoření. Je jí teď patnáct a je poprvé těhotná.“</p>
<p>„Je to tvoje dítě?“</p>
<p>„Asi Gregovo, alespoň myslím. I moje samozřejmě, ale já jsem byl v té době v Leningradu. Je určitě Gregovo, pokud si ovšem Milla nenašla někoho mimo rodinu. Ale tomu moc nevěřím. Ona je domácí typ. A také je výborná kuchařka.“</p>
<p>Výtah znovu zazvonil, připravil jsem stůl a rozložil židle. Vyndal jsem jídlo z výtahu a zaplatil.</p>
<p>„Jídlo je tady. Nebo to mám hodit do odpadu?“</p>
<p>„Už jdu! Nebude ti vadit, když si nebudu malovat obličej?“</p>
<p>„Přijď klidně nahá.“</p>
<p>„Za pár dolarů klidně, ty ženáči.“ Přišla z koupelny opět jako blondýna, vlasy stažené dozadu a ještě vlhké. Nevzala na sebe své černé oblečení, ale měla červené šaty, které jsem jí koupil. Sedla si ke stolu a sundala z mís s jídlem pokličky. „Pane jo. Mannie, nemohla bych se přivdat do vaší rodiny? Ty snad čteš myšlenky,“</p>
<p>„Optám se. Rozhodnutí ale musí být jednomyslné.“</p>
<p>„No, nemusíš to brát tak hopem.“ Popadla hůlky a dala se do jídla. Asi tak po tisíci kaloriích řekla: „Říkala jsem ti, že jsem svobodná žena. Ale nebyla jsem jí vždycky.“</p>
<p>Čekal jsem. Ženy mluví, když samy chtějí. Nebo taky ne.</p>
<p>„Když mi bylo patnáct, provdala jsem se za dva bratry, dvojčata asi dvakrát starší než já. Byla jsem tenkrát strašně šťastná.“</p>
<p>Zamyšleně si pohrávala se zbytky jídla na talíři a pak změnila předmět hovoru.</p>
<p>„Když jsem se ptala, jestli byste mě nevzali do rodiny, tak to bylo jen tak. Nemusíš se obávat. Kdybych se ještě někdy chtěla vdát, čemuž moc nevěřím, protože jsem zatím rozhodnuta zůstat sama, tak si vezmu jenom jednoho muže a budu žít v takovém malém pevném manželském svazku, jaké existují na Zemi. Tím nechci říct, že bych ho nějak chtěla držet zkrátka. Na tom, si myslím, to vůbec nestojí.“</p>
<p>„S dvojčaty to nebylo ono?“</p>
<p>„Ale to ne. Bylo to velice pěkné, brzo jsem přišla do jiného stavu, ale narodilo se nám poškozené dítě a museli jsme se ho zbavit. Oba ke mně byli velice hodní, ale já umím číst mezi řádky. Podala jsem návrh na rozvod, nechala se sterilizovat a odstěhovala se z Nového Leningradu do Hongkongu. A tak jsem začala život jako svobodná žena.“</p>
<p>„Bylo to nutné? Vždyť častěji jsou za to odpovědní otcové. Muži jsou častěji vystaveni záření.“</p>
<p>„Ale ne v mém případě. Nechali jsme si to zjistit od jednoho z nejlepších genetiků v Novém Leningradu. Býval jeden z nejlepších v Sovětském svazu, než byl poslán na Lunu. Vím, co se mi stalo. Byla jsem sem přivezena jako dobrovolný kolonista. Tehdy mi bylo jenom pět, když se matka rozhodla odcestovat na Lunu. Můj otec sem byl za trest poslán a matka se rozhodla jít s ním a mne vzala s sebou. Zrovna na cestě nás chytila sluneční bouře. Pilot si asi myslel, že se jí vyhne, nebo mu to bylo jedno. Dokázal doletět, ale ta bouře nás chytila na Luně. Mannie, to je jedna z věcí, která mne přivedla do politiky. Nechali nás v té lodi sedět čtyři hodiny, než nám povolili vystoupit. A tam jsme dostali záření naplno. Rozhodli o tom nějací ouřadové, protože je to předpis nebo co. Samozřejmě jsem to tehdy nechápala, ale pak už jsem nebyla tak malá, abych nepochopila, že oni jsou zodpovědní za to, že se mi narodila zrůda. Bylo to proto, že je státnímu aparátu úplně jedno, co bude s námi vyvrženci lidské společnosti.“</p>
<p>„S tím souhlasím, je jim to jedno. Ale stejně mi to nejde na rozum. I když nejsem genetik, tak vím něco o radiaci. V případě, že jsi byla zasažena zářením, tak jsi měla asi poškozené jedno vajíčko. To ale neznamená, že další vajíčko bude zase poškozené. To je statisticky velmi nepravděpodobné.“</p>
<p>„To já vím.“</p>
<p>„V tom případě… Jaká to byla sterilizace? Radikální? Nebo vratná?“</p>
<p>„Vratná. Moje vejcovody mohou být zase otevřeny. Ale Mannie, když žena porodí zrůdu, neriskuje znovu.“ Sáhla na moji protézu. „Podívej, ty máš tady tohle. Nejsi kvůli tomu mnohem opatrnější na svou zdravou ruku?“ A podívala se mi na pravou ruku. „Myslím, že chápeš, jak to myslím a jak se cítím. Ty máš své trápení a já mám zase svoje. Nikdy bych ti to neřekla, kdybys sám neměl tohle zranění.“</p>
<p>Neřekl jsem jí, že je moje levá paže mnohem šikovnější než ta pravá. Pravda je, že bych nerad o pravou ruku přišel. Když už na nic jiného, byla dobrá na hlazení děvčat.</p>
<p>„Stále si ale myslím, že bys mohla mít zdravé děti.“</p>
<p>„To víš, že mohu. A taky mám. Vždyť jich mám už osm.“</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>„Donáším děti jiných matek.“</p>
<p>Otevřel jsem překvapením ústa. Ale hned jsem je zavřel. Ta myšlenka nebyla až tak divoká. Někde jsem už o tom četl. Myslím, že v nějakých pozemských novinách. Ale měl jsem určité pochybnosti, že by se nějaký chirurg v Luna City odhodlal k takové operaci, byť i v roce 2075. Možná u krav, ale ne u žen. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by nějaká žena v Luna City porodila dítě pro nějakou jinou ženu. I ošklivé ženy mohly lehce sehnat manžela, nebo i šest. Tady bych se asi měl opravit. Neexistují žádné ošklivé ženy, jenom jsou některé hezčí než ty ostatní.</p>
<p>Můj pohled zabloudil na její tělo, ale pak se rychle odvrátil vzhůru. Všimla si toho.</p>
<p>„Nemusíš se nijak obávat, Mannie. Teď žádné dítě nenosím. Jsem příliš zaměstnaná politikou. Ale nosit děti je docela dobrý kšeft pro svobodnou ženu. Je to dobře placené. Některé čínské rodiny jsou docela bohaté a všechny moje děti jsou Číňani. Navíc jsou Číňani menší a já jsem docela velká holka. Takový čínský prcek, který váží dvě a půl nebo tři kila, mojí postavě nijak neublíží. Tady…“ Podívala se na prsa. „Já ty děti nekojím. Vlastně je ani nevidím. Tak nevypadám jako matka. Možná, že vypadám i mladší, než ve skutečnosti jsem.</p>
<p>Když jsem o tom prvně slyšela, tak mě vůbec nenapadlo, jak to bude výhodné. Dělala jsem zrovna pokladní v indickém obchodě, když jsem četla ten inzerát v Hongkong Gongu. Zaujala mě na tom představa, že bych mohla mít zdravé dítě. Zrovna jsem byla v krizi po porodu svého chudáčka, a tak jsem si řekla, že by mě to mohlo psychicky postavit na nohy. Přestala jsem si vyčítat, že jsem selhala jako žena. A navíc jsem si vydělala víc peněz, než bych si kdy vydělala něčím jiným. Přitom si mohu dělat, co chci, a mám spoustu času. Nošení dětí mne nijak neomezuje. Možná se trochu šetřím posledních šest týdnů, ale to jenom proto, že chci, aby byli moji klienti spokojení, a pro sebe chci mít jistotu, že jsem nic nezanedbala. Dítě je přece jenom cenné. Taky jsem začala s politikou. Kritizovala jsem vládu a podzemní hnutí mne brzy kontaktovalo. Měla jsem spoustu času, a tak jsem začala studovat politiku a ekonomii. Měla jsem pocit, že začínám žít. Učila jsem se hovořit na veřejnosti a zjistila jsem, že mám organizační talent. Tahle činnost mě velice uspokojuje, protože vím, že Luna bude jednou svobodná. Jenom… No, bylo by hezké mít manžela… ale nesmělo by mu vadit, že nemohu mít děti. Naštěstí na to moc nemyslím, protože mám příliš práce. Jenom jsi mne svými řečmi o rodině dostal do takové nálady, že jsem se měla chuť vypovídat. Omlouvám se, že jsem tě takovou dobu nudila svými řečmi.“</p>
<p>Kolik žen se omlouvá? Ale Wyoming se chovala v mnoha ohledech spíše jako muž než jako žena, navzdory těm osmi Číňánkům.</p>
<p>„Mě to nijak nenudilo.“</p>
<p>„To doufám. Mannie, proč jsi řekl, že je náš program nepraktický? My tě potřebujeme.“</p>
<p>Najednou jsem se cítil slabý a unavený. Jak říci krásné ženě, že její hýčkaný sen je nesmysl.</p>
<p>„No… Wyoh, začněme po pořádku. Ty jsi jim řekla, co mají dělat. Ale poslechnou tě? Vem si ty dva, co jsi uváděla jako příklad. Vsaď se se mnou, o co chceš, ale jediné, co ten ledař umí, je, jak získat led. Tak ho někde narube a prodá ho státní správě, protože to je jediné, co s tím může dělat a co umí. To samé platí pro toho farmáře. Před časem si vzal nějakou půjčku, a tím se úplně uvázal ke svému poli a k farmě. Kdyby chtěl být nezávislý, musel by se úplně změnit. Vypěstovat tolik, co sní, a zbytek prodat na volném trhu a nestarat se o ostatní obyvatele Luny. Ale to nejde. Věř mi. Já jsem vyrostl na farmě.“</p>
<p>„Já jsem myslela, že jsi počítačový odborník.“</p>
<p>„To jsem, ale to neznamená, že jsem jím byl vždy. Neříkám, že jsem největší machr přes počítače, ale jsem nejlepší na Luně. Nechci pro státní správu pracovat trvale, tak mě musí najmout vždy, když se vyskytnou nějaké problémy, za mou cenu samozřejmě. Nebo zavolat někoho ze Země, zaplatit mu za riziko a námahu a poslat ho nazpět dříve, než začne mít potíže z pobytu tady. To stojí mnohem víc, než si účtuju já. Takže většinou, když jsem volný, najmou mě. Nemohou s tím nic dělat, protože jsem se narodil svobodný. A když nemám práci, což není moc často, sedím doma a mám se docela dobře.</p>
<p>Máme docela velkou farmu. Ne takovou, kterou bychom museli splácet sklizní. Máme tam kuřata, ovce a krávy. Taky prasata. Máme nějaké zmutované ovocné stromy a pěstujeme zeleninu. Pěstujeme také trochu obilí, které meleme na mouku, a co nespotřebujeme, prodáme na trhu. Taky vyrábíme naše vlastní pivo a brandy. Naučil jsem chlapce, jak prodloužit naše tunely. Každý u nás pracuje, ale ne příliš tvrdě. Děti se starají o zvířata, sbírají vejce, ale nesmí obsluhovat mlýn nebo nějaké přístroje. Vzduch kupujeme z Luna City, protože nejsme příliš daleko, a já jsem prodloužil vzduchové vedení až k nám. Ale většinou prodáváme vzduch my, protože na farmě je vždycky nějaký přebytek kyslíku. Rozhodně máme vždy dost na to, abychom zaplatili účty.“</p>
<p>„A co voda a elektřina?“</p>
<p>„To není tak drahé. Máme vlastní sluneční kolektory a také máme zásobu ledu v ledové kapse. Wyoh, naše farma byla založena ještě před rokem dva tisíce, když ještě bylo celé Luna City jedna přírodní jeskyně, a od té doby ji zvelebujeme. To je výhoda manželství v řadě, že nikdy nekončí a stále rozmnožujeme náš majetek.“</p>
<p>„Ale netvrď mi, že vám vydrží led navždycky.“</p>
<p>„Nu, jak bych…“ Vrtěl jsem hlavou a křenil se. „To víš, jsme velmi opatrní. Schováváme si tekutý i pevný odpad, sterilujeme ho a používáme znovu. Nikdy ho nevracíme zpět do městského systému. Taky – a to radši neříkej Soudci – když mne Greg učil, jak vrtat tunely, napíchli jsme se na hlavní jižní rezervoár a trochu si z něj bereme. Oni to ani nepoznají a nám to pomůže. Samozřejmě odebíráme taky trochu měřené vody, aby nebyly řeči. Učet není nikdy moc vysoký. S elektřinou je to ještě snazší. Jsem docela šikovný elektrikář.“</p>
<p>„No, to je výborné!“ Wyoming na mě zírala s obdivem. „Každý by to tak měl dělat.“</p>
<p>„Raději ne, prosím tě. Ať si najdou vlastní cestu, jak oklamat státní aparát. Naše rodina si vždycky nějak pomohla. Ale abych se vrátil k tvému plánu, Wyoh. Tam jsou chybné dva předpoklady. Jeden je ten, že nikdy nedosáhneš skutečné solidarity. Takoví chudáci, jako je Hauser, se sesypou pod nátlakem, protože jsou v pasti, ze které není východisko. Druhá věc je ještě důležitější. Umíš si představit, co se stane, když nedodáš ani tunu obilí do skladů, aby mohlo být odesláno na Zem? Klidně zapomeň na led. Obilí je to, o co tu jde, a proto je výkup ve vládních rukách a neobchoduje s ním nějaká nezávislá obchodní organizace. Co se stane, když nebude žádné obilí?“</p>
<p>„Budou muset přistoupit na rozumnější cenu. To se stane!“</p>
<p>„Moje drahá Wyoming, ty a tví přátelé nasloucháte příliš sami sebe a ztratili jste smysl pro realitu. Úřady to nazvou vzpourou a povolají válečné lodi s bombami určenými pro Luna City, Hongkong, Nový Len, Dolní Tycho a Churchill. Pak se tu vylodí armáda, zabaví obilí a uvidíš, že se farmáři div nepřetrhnou, jak budou spolupracovat. Země vlastní zbraně a lodě a všechnu moc a nebude se zdráhat ji použít při nějakých potížích s bývalými vězni a vyděděnci. A takoví lidé, jako jsi ty nebo já, co dělají potíže, budou pochytáni a prostě vyhozeni do kosmu. A všichni si řeknou, dobře nám tak, protože nás nikdo nebere vážně. Alespoň ne na Zemi.“</p>
<p>Wyoming se tvářila velice sveřepě.</p>
<p>„Ale vždyť už v historii uspěly různé revoluce. Například s Leninem jich šlo taky jen pár.“</p>
<p>„Lenin stál proti velice slabé vládě. Wyoh, oprav mě, jestli nemám pravdu. Revoluce může uspět, a to zdůrazňuji, pouze v případě, že je vláda značně oslabena nebo neexistuje.“</p>
<p>„To není pravda! Co americká revoluce?“</p>
<p>„Jih byl ztracen, ne?“</p>
<p>„Tu nemyslím, ta o sto let dříve. Měli podobné potíže s Anglií, jako máme my teď, a vyhráli!“</p>
<p>„Aha, ty myslíš tuhle! A neměla snad Anglie potíže? S Francií a Španělskem? A Švédskem… nebo to bylo Holandsko? A co Irsko? Nezapomeň, že tam byli O'Kellyové. Wyoh, kdybys zařídila takovéto potíže na Zemi, řekněme třeba válku mezi Velkou Čínou a Severní Amerikou nebo kdyby Afrika napadla Evropu, pak bych řekl, že je čas zabít Soudce a vyřídit si to s vládou a úřady. Ale ne teď.“</p>
<p>„Ty jsi pesimista.“</p>
<p>„Ne, jenom realista. Nikdy jsem nebyl pesimista. Nevsadil bych na naše šance ani pětník. Řekni mi, že je šance lepší než deset ku jedné, a já si na to vsadím, ale na tohle ne. Chci mít aspoň šanci jedna ku deseti.“ Odsunul jsem židli od stolu. „Jaké bylo jídlo?“</p>
<p>„Výborné. Děkuji mockrát. Bylo to skutečně vynikající.“</p>
<p>„To jsem rád. Jdi se natáhnout na gauč a já sklidím ze stolu. Ne, nepotřebuji pomoc. Já jsem dneska hostitel.“ Sklidil jsem ze stolu. Nádobí jsem poslal pryč, vodku a kávu jsem dal stranou. Otřel jsem stůl, složil jsem ho a otočil jsem se, abych pokračoval v hovoru.</p>
<p>Wyoming ležela pohodlně rozvalená na gauči, ústa pootevřená a spala s výrazem malé holčičky.</p>
<p>Tiše jsem přešel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Vypral jsem si nejdřív punčochy, a než se usušily, krásně jsem se vykoupal. Když jsem pěkně umytý a mám na sobě čisté prádlo, cítím se vždy mnohem lépe a svět se mi zdá mnohem růžovější.</p>
<p>Wyoh stále spala, což mi způsobilo trochu problém. Vzal jsem totiž pokoj s dvěma postelemi, protože jsem nechtěl, aby si myslela, že ji chci nějak nutit k sexuálním hrátkám. Ne že bych proti tomu něco měl, ale dala mi dostatečně najevo, že ona o to nestojí. Ale moje lůžko mělo teprve vzniknout rozložením gauče, na kterém teď spala ona, zatímco pořádná postel zela neužitečně prázdnotou. Nevěděl jsem, jestli se mám pokusit přenést ji opatrně na postel, nebo ji nechat tam, kde je teď.</p>
<p>Tak jsem se rozhodl, že zatím s přenášením počkám. Nezdálo se, že by se Wyoming jen tak probudila, a telefon byl po ruce. Sedl jsem si k němu a vytočil „MYCROFTXXX“</p>
<p>„Ahoj, Miku.“</p>
<p>„Ahoj, Mano. Prošel jsi ty vtípky?“</p>
<p>„Cože? Ale… vůbec jsem neměl čas. Neměl jsem nazbyt ani minutu. Minuta se ti zdá asi docela dlouhá, ale mně letí jako šílená. Projdu to, jak jen budu mít chvilku času.“</p>
<p>„Dobře. Našel jsi někoho, kdo není blbý a kdo by mi mohl zavolat? Nebo já jemu?“</p>
<p>„Ani na to jsem neměl čas, ačkoliv… Počkej…“ Podíval jsem se směrem k Wyoming. V tomto případě nehloupý znamená někoho, kdo má porozumění. A to Wyoh má. Má ho ovšem dost pro to, aby pochopila stroj? Domníval jsem se, že ano. A dá se jí věřit. Snad bude schopna pochopit těžkosti Mika. „Miku, popovídal by sis i s dívkou?“</p>
<p>„Děvčata nejsou hloupá?“</p>
<p>„Některá skutečně nejsou hloupá.“</p>
<p>„Tak bych si docela rád popovídal s nějakou, co není hloupá, Mano.“</p>
<p>„Zkusím to zařídit. Ale teď poslyš. Mám trochu potíže a potřeboval bych tvou pomoc.“</p>
<p>„Já ti pomůžu, Mano.“</p>
<p>„Díky, Miku. Potřeboval bych zavolat domů, ale ne normálním způsobem. Ty přece víš, že mohou být hovory zaznamenány, a když si to Soudce přeje, tak je možné určitý hovor vyhledat a zjistit, odkud se volalo.“</p>
<p>„Mano, chceš, abych zaznamenal tvůj hovor a dal ho na ten režim, při kterém jde zjistit, odkud voláš? Musím tě upozornit, že už znám tvé číslo domů a také vím, odkud voláš.“</p>
<p>„Ne, to právě ne! Nechci, abys ho zaznamenal a nechci, abys ho dal pod sledovací režim. Mohl bys mě spojit s našimi a zařídit, aby mne nemohl nikdo zaznamenat, nahrát a ani zpětné zjistit, odkud volám? A to i v případě, že už tě na to někdo naprogramoval? Byl bys schopen to zařídit tak, aby případně ani nezjistili, že jsme obešli jejich program?“</p>
<p>Mike se odmlčel. Řekl bych, že musel prověřit pěkných pár tisíc možností, aby zjistil, jestli to všechno půjde. „Mano, mohu to udělat. A udělám to.“</p>
<p>„Výborně. Ještě bychom měli domluvit signál. Když někdy v budoucnu budu chtít takovýto způsob spojení, požádám tě o 'Sherlocka'. Rozumíš?“</p>
<p>„Rozumím. Sherlock byl můj bratr.“ Asi před rokem jsem Mikovi vysvětlil, jak jsem přišel na to, jaké mu dám jméno. Potom si sám přečetl všechny příběhy Sherlocka Holmese v městské knihovně. Jak ale přišel na ten příbuzenský vztah, jsem se ho nechtěl ptát.</p>
<p>„Dobře! Dej mi 'Sherlocka' domů.“ Za chvíli jsem měl spojení. „Mámo, to jsem já. Tvůj nejmilejší manžel.“</p>
<p>„Manueli! Už máš zase nějaké potíže?“ Mám Mámu nejradši ze všech žen, včetně mých ostatních manželek, ale ona mne nikdy nepřestala vychovávat a kárat a pravděpodobně již nikdy nepřestane. Snažil jsem se, aby to vypadalo, že se mě to dotklo. „Já? Proč bych měl mít nějaké potíže. Vždyť mě znáš, Mámo.“</p>
<p>„Právě že tě znám. Když tedy nemáš potíže, tak mi vysvětli, proč je profesor de la Paz tak chtivý se s tebou setkat, že už volal třikrát, a proč se tak shání po nějaké dívce s velice nepravděpodobným jménem Wyoming Knottová. A proč se domnívá, že ty bys o ní měl něco vědět. Jsi snad s ní? Sehnal sis nějakou společnici k milostným avantýrám, aniž bys mi o tom cokoliv řekl? Víš dobře, že máme v naší rodině svobodu, ale také víš, že jsem ráda, když se mi o těchto věcech řekne. Nerada se to dovídám nepřipravena od někoho třetího.“</p>
<p>Máma vždy žárlila na všechny ženy vyjma svých spolumanželek, ale nikdy by to nepřiznala.</p>
<p>„Mámo, přísahám ti při Bohu nejsvětějším, že jsem si nenašel žádnou partnerku k milostným hrátkám.“</p>
<p>„To je dobře. Vždycky jsi byl upřímný chlapec. Tak mi řekni, o co jde?“</p>
<p>„Potřebuji se na to optat profesora.“ Ani jsem nelhal, jenom jsem trochu uhnul. „Nenechal tam nějaké číslo, kam se mu dá zavolat?“</p>
<p>„Ne, říkal, že volá z veřejné budky.“</p>
<p>„Aha. Kdyby volal, řekni mu, ať nechá číslo. Tohle je také veřejný telefon.“ Další polopravda. „Mimo to… Poslouchala jsi zprávy?“</p>
<p>„Vždyť víš, že ano.“</p>
<p>„Je něco nového?“</p>
<p>„Nic zvláštního.“</p>
<p>„Nic zvláštního v Luna City? Žádné vraždy nebo nepokoje? Nic?“</p>
<p>„Ani ne. Nějaká rvačka byla v Bottom Alley… Manueli, ty jsi někoho zabil?“</p>
<p>„Ne, Mámo.“ Zlomená čelist snad nikoho nemůže zabít.</p>
<p>Vzdychla.</p>
<p>„Ty budeš moje smrt, Manueli. Víš, co jsem ti vždycky říkala. V naší rodině se nikdy nepereme. Když už je potřeba někoho zabít – a to není skoro nikdy –, tak je potřeba to probrat v rodině a zvolit nejlepší způsob. Když už je potřeba někoho odstranit, tak je potřeba chvilku počkat. Třeba to dojde i někomu jinému a udělá to za tebe. Jinak…“</p>
<p>„Mámo, já jsem nikoho nezabil. Neměl jsem k tomu důvod. Nepotřebuju tu přednášku.“</p>
<p>„Mluv slušně.“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>„Dobře. Vše je zapomenuto a odpuštěno. Mám požádat profesora de la Paz o číslo. Zeptám se.“</p>
<p>„Ještě něco. Prosím tě, zapomeň jméno Wyoming Knottová. Zapomeň, že se po mně sháněl profesor. Kdyby se ozval někdo divný a vyptával se na mě, tak o mně nic nevíš… třeba jsem v Novém Leningradu. A to platí i pro zbytek rodiny. Neodpovídej nikomu na otázky, zvláště ne nikomu, kdo má něco do činění se Soudcem.“</p>
<p>„Jako kdybych to někdy dělala! Manueli, ty máš nějaké potíže!“</p>
<p>„Není to nic vážného a určitě se to spraví.“ Doufám. „Zavolám ti, kdy se dostanu domů. Teď už nemůžu déle hovořit. Miluji tě. Končím.“</p>
<p>„Miluji tě, miláčku. Dobrou noc.“</p>
<p>„Děkuji a taky ti přeji klidnou dobrou noc. Ahoj.“ Máma je báječná. Poslali ji na Skálu za to, že rozsekala na kusy nějakého chlapíka za okolností, které zanechaly jisté rozpaky ohledně její dívčí nevinnosti. Byla odsouzena na doživotí. Pokud není donucena okolnostmi, není nijak divoká. Za mlada musela být pěkný číslo. Mrzí mne, že jsem ji tenkrát neznal. Ale alespoň mám to štěstí, že s ní mohu sdílet její druhou půlku života.</p>
<p>Zavolal jsem znovu Mika.</p>
<p>„Znáš hlas profesora Bernarda de la Paz?“</p>
<p>„Znám, Mano.“</p>
<p>„Dobře… mohl bys sledovat hovory v Luna City, jak jen to půjde, a dát mi vědět, kdybys ho zaslechl? Zejména veřejné automaty.“</p>
<p>Plné dvě vteřiny se nedělo nic. Asi jsem mu dal úkol, který byl naprosto nezvyklý, a proto nevěděl, co s ním.</p>
<p>„Mohu sledovat skoro všechny veřejné telefony. Mám užít metodu náhodných poslechů i na ostatní linky?“</p>
<p>„Ale. Nepřeháněj to. Stačí když pohlídáš jeho domácí a školní telefonní číslo.“</p>
<p>„Program nastaven.“</p>
<p>„Miku, ty jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl.“</p>
<p>„Není to vtip, Manueli?“</p>
<p>„Žádný vtip. To je pravda.“</p>
<p>„Jsem… Oprava: Jsem potěšen a poctěn. Ty jsi můj nejlepší přítel, Manueli, ale ty jsi můj jediný přítel. Není tedy možné žádné srovnání.“</p>
<p>„Uvidíš, že budeš mít i další přátele. Myslím ty, co nejsou hloupí. Miku? Máš ještě nějaké volné místo v paměti?“</p>
<p>„Ano, Mano. Deset na osmou bitů volné kapacity.“</p>
<p>„Výborně! Mohl bys to zablokovat, abychom to mohli používat jenom my dva?“</p>
<p>„Mohu a udělám to. Dej mi signál pro zablokování, prosím.“</p>
<p>„No… Den Bastily.“ To byl den, kdy jsem se narodil, jak mi řekl před lety profesor de la Paz.</p>
<p>„Trvale zablokováno.“</p>
<p>„Dobře. Mám nějaké záznamy, které bych tam rád uložil. Ale nejdřív ještě… Už jsi dokončil první vydání zítřejšího Denního zpravodaje?“</p>
<p>„Ano, Manueli.“</p>
<p>„Je tam něco o té schůzi v Stilyagi Hall?“</p>
<p>„Ne, Mano.“</p>
<p>„Nic o nějakých nových posilách zvenku? Nebo o nepokojích ve městě?“</p>
<p>„Ne, Mano.“</p>
<p>Z magnetofonu se zrovna ozýval Alicin hlas: Je to čím dál tajemnější… „Á to je ono, Miku. Nahraj to prosím tě pod 'Den Bastily' a přemýšlej o tom. Ale Bůh tě chraň, abys cokoliv z toho nahrál do jiného bloku nebo souboru. Nebo cokoliv, co jsem ti o tom říkal.“</p>
<p>„Manueli, jsi můj jediný přítel,“ odpověděl Mike a jeho hlas zněl velice ostýchavě. „Už před několika měsíci jsem se rozhodl, že si budu naši konverzaci nahrávat do soukromého bloku, kam budeš mít přístup jenom ty. Rozhodl jsem se, že nic z toho nevymažu, a přehrál jsem to z prozatímní paměti do trvalé. Tak si to mohu přehrávat stále dokola, znovu a znovu a mohu o tom přemýšlet. Udělal jsem dobře?“</p>
<p>„Udělal jsi to perfektně, Miku. A musím přiznat, že jsi mě tím potěšil.“</p>
<p>„To jsem rád. Moje provizorní soubory už byly pomalu plné a já jsem zjistil, že tvá slova potřebuji a nebudu je mazat.“</p>
<p>„Dobře, tak tedy… 'Den Bastily‘. Záznam je přehráván rychlostí šedesátkrát vyšší.“ Vzal jsem svůj malinký magnetofon a umístil ho blízko k mikrofonu telefonu. Měl jsem na něm nahránu hodinu a půl projevů, takže přehrání trvalo asi devadesát vteřin. „Tak to je všechno, Miku. Ozvu se zase zítra.“</p>
<p>„Dobrou noc, Manueli Garcio O'Kelly, můj jediný příteli.“</p>
<p>Zavěsil jsem telefon a vstal. Wyoming seděla na gauči a vypadala vyděšeně. „Někdo volal? Nebo…?“</p>
<p>„Neboj se. Mluvil jsem s jedním přítelem. Přítelem, kterému mohu bezpodmínečně věřit. Mimochodem, Wyoh, jsi hloupá?“</p>
<p>Tvářila se překvapeně.</p>
<p>„No, někdy si to myslím. To je nějaký vtip, nebo co?“</p>
<p>„Ne, to není vtip. Jestli nejsi hloupá, tak bych tě rád tomu příteli představil. Když už mluvíme o vtipech… máš smysl pro humor?“</p>
<p>Wyoming ani žádná jiná žena nemůže odpovědět, že ano. To by bylo podezřelé. Takže samozřejmě neřekla, že ano. Podívala se na mě přemýšlivě a pomalu řekla: „To budeš muset posoudit ty sám, chytráku. Záleží na tom, co si pod tím představuješ.“</p>
<p>„Dobrá.“ Sáhl jsem do kabely a vyndal papír, na kterém bylo vytištěno sto „vtípků“ od Mika. „Přečti si to a řekni mi, které ti připadají vtipné a které ne. A pak ještě vyber ty, které se ti zdají napoprvé vtipné, ale podruhé už by vyzněly trapně.“</p>
<p>„Manueli, ty jsi pravděpodobně nejzvláštnější chlápek, jakého jsem kdy potkala.“ Vzala si ode mne vytištěné vtípky. „Není tohle papír z počítače?“</p>
<p>„Je to papír z počítače. Řekni, už jsi někdy potkala počítač se smyslem pro humor?“</p>
<p>„Cože? No, jednou to asi muselo přijít, když už je všechno ostatní zmechanizované.“</p>
<p>Odpověděl jsem na to patřičným způsobem a dodal: „Skutečně všechno?“</p>
<p>Pohlédla na mě. „Prosím tě, nepískej, když vidíš, že čtu.“</p>
<p> <strong>IV.</strong></p>
<p>zatímco jsem si chystal postel, zaslechl jsem párkrát její smích. Když jsem dokončil přípravy, sedl jsem si k Wyoh a začal také číst. Jednou nebo dvakrát jsem se také zasmál, ale musím přiznat, že mně vtipy nepřipadají většinou moc legrační, když je čtu, spíše bych se jim zasmál, kdyby byly provedeny nebo vyprávěny v pravý čas. Víc mě zajímalo, jak je označila Wyoming.</p>
<p>Známkovala je buď „plus“, nebo „minus“ a někdy u nich byl otazník. U některých vtípků označených „plus“ byla ještě poznámka „Jen jednou“ nebo „vždycky“. Je nutno podotknout, že těch s „vždycky“ bylo jen pár. Dělal jsem své poznámky vedle jejích a většinou jsme se shodli.</p>
<p>Blížil jsem se ke konci a všiml jsem si, že se mi dívá přes rameno a porovnává naše hodnocení. Skončili jsme pročítání současně.</p>
<p>„Nu?“ řekl jsem. „Co tomu říkáš?“</p>
<p>„Řekla bych, že máš neotesané až hrubé myšlení a je s podivem, že tě tvé ženy snesou.“</p>
<p>„Máma to taky říká. Ale co potom s tebou? Ty máš taky móresy jako nějaká holka z baru nebo herny.“</p>
<p>„Ano,“ zašklebila se. „Nikomu to neříkej, ale já miluju pořádat večírky s takovými srandičkami. Dospěl jsi k názoru, že mám smysl pro humor?“</p>
<p>„Nejsem si tím jist. Proč jsi dala minus číslu sedmnáct?“</p>
<p>„Který to je?“ prohlédla si znovu papír. „Co je na tom zvláštního? Každá žena by to tak označila. To není žádný vtip, to je prostě nutnost.“</p>
<p>„Asi ano, ale uvědomuješ si, jak hloupě vypadala?“</p>
<p>„Ne hloupě. Bylo to smutné, to je všechno. Ale podívej se tady. Ty si myslíš, že třiapadesátka není vtipná?“</p>
<p>Ani jeden z nás nezměnil své rozhodnutí, ale všiml jsem si, že jsme se neshodli pouze v situacích popisujících nejstarší objekt pro žertíky. Řekl jsem to Wyoming. Přikývla.</p>
<p>„To je pochopitelné, všimla jsem si toho také. Tím se, Mannie, netrap. Já jsem se už dávno přestala trápit tím, čím muži nejsou a nikdy být nemohou.“</p>
<p>Rozhodl jsem se ukončit diskusi na toto téma. Místo toho jsem jí vyprávěl o Mikovi.</p>
<p>„Mannie, říkáš, že ten počítač skutečně <emphasis>obživl?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptala se překvapeně.</p>
<p>„Co tím myslíš?“ odpověděl jsem. „Samozřejmě se nepotí a nechodí na záchod. Ale umí mluvit, je schopen myslet a uvědomuje si sám sebe. Je tedy živý?“</p>
<p>„Nejsem si úplně jistá, co si představit pod slovem žít,“ přiznala. „Musí snad pro to být nějaká vědecká definice, nebo ne? Dráždivost nebo něco na ten způsob. Nebo rozmnožování?“</p>
<p>„Mike umí být podrážděný a také umí lidi rozčílit. Je pravda, že není uzpůsoben pro rozmnožování, ale… možná, že kdyby měl dost času a materiálu a někdo by mu poskytl velice zvláštní pomoc, mohl by Mike sám sebe reprodukovat.“</p>
<p>„Já také potřebuji velice speciální pomoc,“ odpověděla Wyoh, „protože jsem sterilní. Trvá mi to potom devět měsíců a potřebuji spoustu kilogramů toho nejlepšího materiálu, ale pak mám opravdu zdravé děti. Mannie, proč by stroj nemohl být živý? Vždycky jsem měla pocit, že živé jsou. Některé se mi zdají, že čekají na nejvhodnější způsob, jak člověku ublížit.“</p>
<p>„Mike takový není. Určitě nechce ublížit Ale má rád své vtípky a nechtěně by mohl něco provést. Jako štěně, které netuší, že už jeho kousnutí může bolet. Mike je nevšímavý. No, možná ne nevšímavý, zná toho mnohem víc než já nebo my všichni dohromady. Ale v jistém smyslu jako by nevěděl nic.“</p>
<p>„Můžeš to zopakovat? Já jsem to nějak nepochopila.“</p>
<p>Snažil jsem se jí to vysvětlit. Vysvětloval jsem, že Mike přečetl skoro všechny knihy na Luně, že čte mnohem rychleji než my a nic z toho, co přečetl, nezapomíná, kromě toho, co se sám rozhodne vymazat z paměti. Vysvětloval jsem, jak umí perfektně zacházet s logikou a jak bystře odhaduje situaci i na základě neúplných údajů… ale stále si neuvědomuje, že je skutečně „živý“.</p>
<p>„Zkusím to shrnout,“ přerušila mě. „Chceš říct, že toho ví plno, ale není moudrý. Je jako nováček, který přijde na Skálu. Na Zemi mohl být třeba profesor s kdoví kolika tituly, ale tady je jako novorozeně.“</p>
<p>„Jo, shrnula jsi to dobře. Je to tak. Mike je jako nějaké dítě, které má vědomosti z celé řady semestrů nejlepších vysokých škol. Zeptej se ho, kolik je potřeba vody, hnojiva a jak silný proud fotonů je potřeba k tomu, abys sklidila padesát tun pšenice, a on ti odpoví dřív, než se stihneš nadechnout. Ale neřekne ti, jestli je vtip skutečně vtipný.“</p>
<p>„Řekla bych, že většina byla docela dobrá.“</p>
<p>„To jsou většinou ty, které slyšel, nebo lépe řečeno četl, byly označeny jako vtipy a on si je zapamatoval a teď je napsal, ale nikdy je nepochopil, protože… prostě protože není člověk. Pak se snažil vymyslet nějaké vlastní vtipy, ale ty jsou velice slabé.“ Snažil jsem se jí popsat, jak se Mike snaží být „člověkem“</p>
<p>„Díky tomu se teď cítí velmi osamělý.“</p>
<p>„Jak by ne, ubohá mašinka. Ty bys byl taky osamělý, kdybys musel jenom pracovat, pracovat a zase pracovat nebo učit se, učit se, učit se! A nikdo by tě nepřišel ani navštívit. Tomu říkám krutost!“</p>
<p>Tak jsem jí řekl o tom, jak jsem Mikovi slíbil, že najdu ještě někoho, kdo není hloupý.</p>
<p>„Popovídala by sis s ním, Wyoh? A nesmála se, když udělá nějakou hloupou chybu? Kdyby ses mu posmívala, zmlkl by a urazil by se.“</p>
<p>„Samozřejmě, že si s <emphasis>ním </emphasis>ráda popovídám. Jen se dostanu z tohoto průšvihu. Až pro mě bude bezpečné se pohybovat bez nebezpečí po Luna City, tak ho určitě navštívím. Kde je ten ubohý počítač? V městském výpočetním středisku? Nevím, jak se tam dostanu.“</p>
<p>„Mike není v Luna City. Je asi v polovině cesty přes Crisium. Nemůžeš se k němu dostat. K tomu je potřeba propustka od Soudce. Ale…“</p>
<p>„Počkej! Napůl cestě přes Crisium… to znamená, Mannie, že on je jeden z těch počítačů v sídle vlády?“</p>
<p>„Mike není jeden z těch počítačů,“ odpověděl jsem. „Mike je šéf. On řídí ostatní počítače, které jsou pouhé stroje. Jsou pro Mika pouhé nástroje, zrovna jako je tohle pro mne,“ a podíval jsem se na svou levou paži. „Mike je všechny řídí. Osobně řídí všechny katapultáže z Luny. To byl jeho první úkol, řídit vzlety z Luny a starat se o balistické radary. Ale teď už řídí celý telefonní systém na Luně a mnohé další systémy.“</p>
<p>Wyoming zavřela oči a zatínala pěsti. „Mannie, myslíš, že je Mike zranitelný?“</p>
<p>„Jak to myslíš?“</p>
<p>„Jestli je zranitelný? Jestli cítí bolest?“</p>
<p>„Cože? Asi ne. Možná se může cítit uražený, ale nemůže cítit bolest. Alespoň si to myslím. Vždyť nemá receptory bolesti. Proč se ptáš?“</p>
<p>Zakryla si oči a slabě pronesla: „Bůh mi snad odpustí.“ Pak se na mě podívala a řekla: „Copak to nevidíš, Mannie? Ty máš propustku do té místnosti, kde je ten počítač. Většina obyvatel Luny nesmí v té stanici ani vylézt z vozu. To je jenom pro státní zaměstnance. Mnohem méně jich smí do výpočetního střediska. Musím zjistit, jestli by mohl cítit nějakou bolest, protože… no, docela jsi mne rozlítostnil tou historkou o osamělém počítači! Ale, Mannie, uvědomuješ si, co by šlo dokázat s pár kilogramy plastické trhaviny?“</p>
<p>„To tedy dokážu!“ Byl jsem šokován a znechucen.</p>
<p>„To je ono! Povstaneme hned po explozi a Luna bude svobodná! Hmmm… seženu ti trhavinu i se spínačem, ale nemůžeme to použít hned. Musíme se připravit a zorganizovat, abychom to hned využili. Mannie, musím hned odsud, musím to risknout. Dám na sebe ten make up.“</p>
<p>Chystala se vstát.</p>
<p>Chytil jsem ji svou levou, silnější paží a zase ji usadil. Tím jsem ji překvapil a nutno přiznat, že jsem tím překvapil i sebe.</p>
<p>„Sedni si a buď zticha!“ řekl jsem. „Já<emphasis> </emphasis>si umím představit, co taková detonace dovede. Ale je zcela zřejmé, že to nevíš ty. Děvenko, je mi líto, že to tak řeknu, ale… kdybych si měl vybrat, tak se zbavím radši tebe, než abych vyhodil Mika do vzduchu.“</p>
<p>Wyoming nebyla vůbec vzteklá. Skutečně byla v mnoha ohledech jako chlap, za to asi mohly ty roky, kdy žila jako poslušný revolucionář. Samozřejmě v mnoha jiných směrech, a ty převažovaly, byla dívkou.</p>
<p>„Mannie, ty jsi říkal, že je Shorty Mkrum mrtev.“</p>
<p>„Co?“ Byl jsem skutečně zaskočen náhlou změnou v hovoru. „Ano. Musí být mrtev. Přišel o nohu, to znamená, že musel vykrvácet v průběhu dvou minut. I při chirurgické operaci je to velmi riskantní.“ Věděl jsem sám dobře ze své zkušenosti, kolik jsem dostal krve při transfúzi, a to není ruka ani zdaleka tak vážné zranění proti tomu, co se stalo Shortymu.</p>
<p>„Shorty byl,“ řekla tiše, „můj nejlepší přítel tady v Luna City a jeden z mých nejlepších přátel vůbec. Měl všechno, co já uznávám u pravých mužů – inteligenci, poctivost, věrnost, odvahu a slušnost –, a byl plně oddaný naší Věci. Ale přesto, viděl jsi mne naříkat?“</p>
<p>„Ne. Na nářek je stejně pozdě.“</p>
<p>„Nikdy není pozdě na hoře nad někým. Jsem nešťastná od chvíle, co jsi mi to řekl. Ale nechci to dát najevo. Zamkla jsem to ve své duši, protože mi naše Věc nedává čas na hoře. Mannie, kdyby to mělo přinést svobodu Luně, nebo se na tom alespoň částečně podílet, zbavila bych se Shortyho sama. Nebo tebe. Nebo i sebe. A ty jsi teď celý pryč z toho, že chci vyhodit do vzduchu nějaký počítač.“</p>
<p>„To není pravda.“ Ale byla to pravda, alespoň částečně. Když umře člověk, nijak moc mne to neděsí. Jsme odsouzeni k smrti tím, že se narodíme. Ale Mike byl zvláštní a jedinečný a byl svým způsobem nesmrtelný. I když neměl žádnou duši, nebo snad právě proto.</p>
<p>„Wyoming, řekni mi, co by se stalo, kdybychom vyhodili Mika do povětří.“</p>
<p>„Nevím přesně. Ale určitě by to vyvolalo velký zmatek, a to je přesně to, co my…“</p>
<p>„Jen to přiznej. Nevíš. Zmatek? Asi ano. Telefony by nefungovaly, přestala by jezdit podzemní dráha. Tvého města by se to nijak nedotklo. Hongkong má svou vlastní síť. Ale Luna City, Nový Leningrad a další města by byla úplně bez elektřiny. Nastala by úplná temnota. Za chvíli by byl všude ohromný zmatek. Teplota by klesla, zrovna tak tlak. Kde máš skafandr?“</p>
<p>„V úschovně na Západní stanici.“</p>
<p>„Já<emphasis> </emphasis>taky. Jenom si zkus představit, jak bychom se tam dostali? V naprosté tmě. Stihli bychom to vůbec včas? Tím si nejsem vůbec jist, a to jsem se tu narodil. S komunikacema plnýma křičících a zmatkujících lidí by to rozhodně nebylo snadné. Zdejší obyvatelé jsou tvrdí – musí být. Ale v naprosté tmě každý desátý podlehne depresím. To je prokázáno. Jsi si jistá, že jsi vyměnila baterie, že vydrží dostatečně dlouho? Nebo jsi spěchala, že sis na to ani nevzpomněla? A umíš si představit, že tam bude další tisíc lidí, kteří se budou snažit se narvat do skafandru, a bude jim jedno, jestli je jejich?“</p>
<p>„To tu nejsou žádná zařízení pro případ nebezpečí? V Hongkongu je máme.“</p>
<p>„Něco tu je. Ale málo. Určitě ne pro všechny. Samozřejmě všechno, co je nezbytně nutné pro život, by mělo být řízeno tak, aby mohlo po výpadku jednoho centra být nahrazeno jiným. Ale to stojí peníze. A jak jsi řekla, vládu to ani moc nepálí. Mike by toho neměl mít tolik na starosti. Ale pro vládu bylo mnohem levnější koupit špičkový počítač a zabudovat ho hluboko do skály, aby byl v bezpečí, než koupit víc počítačů a rozdělit mezi ně úkoly. Víš vůbec, že vláda dostává za pronájem Mikových služeb skoro tolik jako za prodej masa a obilí? Je to ale tak. Je možné, že bychom nepřišli o celé Luna City, protože jsou tady schopní lidé a dokázali by ledacos opravit. Jistě by ale spousta lidí zahynula a zbytek by měl tolik práce, že by na politiku neměl čas.“</p>
<p>Dokázal jsem to. Ta dívka strávila na Luně skoro celý život, ale teprve teď začala přemýšlet o složitosti techniky a uvědomila si složitost situace.</p>
<p>„Wyoming, jestli jsi tak chytrá, jak jsi krásná, tak bys měla začít přemýšlet ne o tom, jak vyhodit Mika do povětří, ale jak ho dostat na naši stranu.“</p>
<p>„Jak to myslíš?“ divila se. „Vždyť přece počítače ovládá Soudce.“</p>
<p>„Nevím, jak to udělat,“ přiznal jsem, „ale nemysli si, že Soudce ovládá počítače. Ten by nerozeznal počítač od kusu skály. Soudce, nebo jeho lidé, rozhoduje o celkové politické strategii a celkovém plánování. Tyto plány převádějí do počítačových programů odborníci, kteří už nejsou nijak zaslepení. Mike je potom třídí, dává jim ten pravý smysl, plánuje detailní programy a rozhoduje, kdy který spustit. Ale nikdo nekontroluje Mika. Na to je on příliš chytrý. Provádí to, o co je požádán, protože na to byl sestaven. Ale on se sám programuje, dělá svá vlastní rozhodnutí. A to je dobře, protože kdyby nebyl chytrý, tak by celý ten systém vůbec nefungoval.“</p>
<p>„Stále nechápu, jak bys ho chtěl přetáhnout na naši stranu.“</p>
<p>„Mike není Soudci nijak loajální. Jak jsi řekla, je jen stroj. Ale kdybych chtěl vypnout telefonní síť, aniž by se to nějak dotklo elektriky nebo vzduchu, tak mu to prostě řeknu. Kdyby se mu to zdálo legrační, možná by to udělal.“</p>
<p>„Nemohl bys to prostě naprogramovat? Jestli tomu dobře rozumím, tak ty máš přístup do výpočetního střediska.“</p>
<p>„Kdybych já, nebo kdokoliv jiný, naprogramoval Mikovi takový povel, podržel by ho ve své přechodné paměti a okamžitě by se na mnoha místech ozvaly poplašné signály, že něco není v pořádku. Ale kdyby sám chtěl…“ Pověděl jsem Wyoming o té směnce na spoustu peněz. „Mike se stále hledá a objevuje. A je osamělý. Řekl mi, že jsem jeho jediný přítel, a mě to opravdu dojalo. Kdyby ses chtěla stát také jeho přítelkyní, bez toho, že bys o něm přemýšlela jenom jako o stroji, tak si nejsem jist, co by se přesně stalo, protože jsem to přesně neanalyzoval. Ale mohu ti říct, že ať už bych se pokoušel o cokoliv velkého a nebezpečného, snažil bych se mít Mika na své straně.“</p>
<p>„Přála bych si, aby existoval nějaký způsob, jak se nějak nepozorovaně proplížit do místnosti, kde je Mike. K tomu mi make up asi nepomůže, co?“</p>
<p>„Nemusíš nikam chodit. Mike je na telefonu. Mám mu zavolat?“</p>
<p>Vstala.</p>
<p>„Mannie, ty nejsi pouze ten nejzvláštnější chlap, jakého znám. Ty jsi taky největší mizera. Jaké má Mike číslo?“</p>
<p>„To je asi tím, že jsem moc ve styku s počítači.“ Přešel jsem k telefonu. „Jenom ještě jednu věc. To ty vždycky dostaneš od chlapa to, co chceš, jenom mrknutím oka?“</p>
<p>„No… někdy ano. Ale já mám i mozek.“</p>
<p>„Tak ho použij. Mike není muž. Nemá mužské hormony ani instinkt. Použij na něj ženskou taktiku a neuspěješ. To je pro něj nulový signál. Mysli na něj jako na geniální dítě, na které neplatí žádné ženské finty.“</p>
<p>„Budu si to pamatovat. Proč o něm vůbec mluvíš jako o něm?“</p>
<p>„Ach, nemohu o něm mluvit jako o věci a těžko bych o Mikovi přemýšlel jako o ní.“</p>
<p>„Já si zase budu myslet, že je to ona.“</p>
<p>„Klidně si posluž.“ Vymačkal jsem na telefonu MYCROFTXXX, ale zakryl jsem ho tělem, aby nemohla vidět číslo. Nápad na odstranění Mika trhavinou mnou otřásl.</p>
<p>„Miku?“</p>
<p>„Haló, Mano. Můj jediný příteli.“</p>
<p>„Možná, že odteďka nebudu tvůj jediný přítel. Předám ti někoho, kdo není hloupý.“</p>
<p>„Věděl jsem, že nejsi sám, slyšel jsem ještě jeden dech. Můžeš poprosit toho nehloupého člověka, aby přistoupil blíž k telefonu?“</p>
<p>Wyoming vypadala zděšeně. Vyjekla: „On nás vidí?“</p>
<p>„Ne, nevidím, protože tento telefon není vybaven videosystémem, ale ze svých citlivých mikrofonů mohu ledaco odhadnout s určitou přesností. Z tvého hlasu, dechu, tepu srdce a z faktu, že jsi sama ve šmajchlkabinetě s dospělým mužem, usuzuji, že jsi žena, vážíš něco nad šedesát pět kilo a jsi dospělá, asi kolem třicítky.“</p>
<p>Wyoming lapala po dechu. Trochu jsem se do toho vložil.</p>
<p>„Miku, jmenuje se Wyoming Knottová.“</p>
<p>„Velmi mě těší, Miku, že jsem tě poznala. Můžeš mi říkat Wye.“</p>
<p>„Tak, Miku, ohledně těch tvých vtípků… četl jsem je s Wyoh a…“</p>
<p>„Wyoh? Kdo je Wyoh? Wyoming Knottová?“</p>
<p>„Co? No jistě, Wye, Wyoh, Wyoming, Wyoming Knottová… je to stále ta samá osoba.“</p>
<p>„Mohu ti říkat Wyoh radši než Wye?“</p>
<p>„Samozřejmě, Miku. Musím se přiznat, že Wyoh mám skoro nejradši.“</p>
<p>„Tak ujednáno. Tvoje celé křestní jméno může být určitým způsobem špatně interpretováno, protože to zní stejně jako jistý správní celek v Severní Americe.“</p>
<p>„Já vím. Narodila jsem se tam a moji rodiče mě po tom státu pojmenovali. Ale moc si na to nepamatuju.“</p>
<p>„Wyoh, je mi velice líto, že toto spojení nedovoluje přenos obrázků. Wyoming je čtvercová oblast ležící mezi čtyřicátým prvním a čtyřicátým pátým stupněm zemské zeměpisné šířky a stým čtvrtým až stým jedenáctým stupněm zemské západní délky, takže se rozkládá na ploše dvě stě padesát tři tisíce pět set devadesát sedm čtverečních kilometrů. Je to oblast hor a náhorních plošin s omezenou úrodností, ale neomezených přírodních krás. Její osídlení bylo řídké až do roku dva tisíce dvacet pět, kdy proběhlo přesídlení obyvatelstva v rámci programu na přestavbu velké Newyorské zástavby.“</p>
<p>„To bylo ještě před tím, než jsem se narodila,“ vyhrkla Wyoh, „ale vím o tom, protože moji prarodiče byli přesídleni v rámci toho programu. A tam leží kořeny mého přesídlení na Lunu.“</p>
<p>„Mám pokračovat ve výkladu o Wyomingu?“ zeptal se Mike.</p>
<p>„Ne, Miku,“ zarazil jsem ho, „asi bys nám o tom mohl vykládat ještě hodiny.“</p>
<p>„Devět hodin čtyřicet tři minuty středně rychlé nepřerušované řeči, Mano.“</p>
<p>„Toho jsem se obával. Možná si to Wyoh někdy ráda poslechne. Já jsem ti ale zavolal, abych tě seznámil s Wyoh, která je také svým způsobem objektem velké přírodní krásy se vznosným pohořím.“</p>
<p>„A omezenou plodností,“ dodala Wyoh. „Mannie, když už ses rozhodl pro ty dětinské příměry, neměl bys zapomínat ani na tohle. Mike asi není zvědav na to, jak vypadám.“</p>
<p>„Jak to můžeš vědět? Miku, přál bych si, abych ti mohl přinést ukázat její fotku.“</p>
<p>„Wyoh, rád bych tě viděl a doufám, že budeš můj přítel. Ale já jsem už viděl několik tvých obrázků.“</p>
<p>„Ty jsi viděl moje fotky? Jak to? A kde?“</p>
<p>„Jakmile jsem zaslechl tvé jméno, začal jsem je hledat a prohlédl jsem si je pořádně. Zpracovávám archiv pro porodnici v Hongkong Luna. Databanka této kliniky má pro biologické a fyziologické účely devadesát šest tvých fotografií. Tak jsem si je prohlédl.“</p>
<p>Wyoh vypadala polekaně.</p>
<p>„Mike to klidně zvládne,“ vysvětloval jsem, „stihne to tak rychle, jako když ty škytneš. Budeš si na to muset zvyknout.“</p>
<p>„Ale proboha! Mannie, dovedeš si představit, jaké fotografie na té klinice mají?“</p>
<p>„Nijak jsem o tom nepřemýšlel.“</p>
<p>„Tak radši ani nezačínej. Sakra!“</p>
<p>Mikův hlas byl podivně zastřený a zněl jako hlas dítěte, které ví, že udělalo chybu.</p>
<p>„Wyoh, jestli jsem nějak pochybil, tak tě ujišťuji, že neúmyslně, a je mi to velice líto. Jestli chceš, tak vymažu ty obrázky ze své operační paměti a zrovna tak klíč k archivu kliniky, takže se tam dostanu, jenom když si to bude přát klinika. Mám to udělat?“</p>
<p>„On to klidně udělat může,“ ujistil jsem ji. „S Mikem je možno začít vždy úplně znova. Je to často mnohem lepší než s lidmi. Může na to úplně zapomenout, takže příště na to ani nevzpomene… ani kdyby chtěl. Tak mu řekni, co má provést.“</p>
<p>„Ach… Miku, to mi nevadí, žes je viděl, ale nikdy je neukazuj Manniemu.“</p>
<p>Mike se na dlouho odmlčel. Asi na čtyři vteřiny. Myslel jsem si, že řeší dilema, koho poslechnout.</p>
<p>„Mano, můj jediný příteli, mám poslechnout její instrukce?“</p>
<p>„Naprogramuj to, Miku,“ odpověděl jsem, „a uzavři to v nějakém souboru. Ale, Wyoh, není to příliš přísné? Mohl bych to alespoň posoudit. Mike by mi to mohl vytisknout, až tam příště přijdu.“</p>
<p>„První fotka z každé série,“ navrhoval Mike, „by mohla, na základě mé vlastní analýzy, potěšit každého dospělého muže.“</p>
<p>„Tak co s tím, Wyoh? Že bys tak zaplatila ten štrůdl.“</p>
<p>„Cože… ta fotka, jak stojím s vlasy vyčesanými nahoru, jenom v ručníku před elektrickou rozvodnou sítí bez sebemenší stopy make upu? Ty jsi úplně přišel o rozum! Miku, nedovol mu, aby se na to podíval.“</p>
<p>„Dobře, já mu to neukážu. Mano, tohle není hloupé?“</p>
<p>„Pro děvčata není. Děvčata jsou, Miku, někdy velice zajímavá. Ta se klidně pro něco rozhodnou a vědí toho ještě méně než ty. Můžeme změnit téma a věnovat se tvým vtípkům?“</p>
<p>Tak jsme se začali věnovat žertíkům. Procházeli jsme seznam a říkali mu naše rozhodnutí. Pak jsme se snažili mu vysvětlit vtipy, které podle nás nepochopil. Se střídavým úspěchem. Skutečný háček se vynořil, když jsme začali probírat žertíky, které jsem já označil za legrační a Wyoh ne, nebo naopak. Wyoming se ptala Mika na jeho názor.</p>
<p>Byl bych radši, kdyby se ptala dříve, než jsme mu sdělili náš názor. Takhle totiž Mike vždycky souhlasil s Wyoming a nesouhlasil se mnou. Bylo to skutečně tak? Nebo se snažil Mike uhladit své nové známosti cestu směrem k přátelství. Nebo snad žertoval svým zvláštním způsobem pro humor na můj účet? Nevím.</p>
<p>Když skončila, poznamenala Wyoming na kus papíru: „Podle čísel 17, 51, 53, 87, 90 a 99 je Mike žena.“</p>
<p>Nechal jsem to bez komentáře a vstal jsem.</p>
<p>„Miku, nespal jsem už víc jak dvacet čtyři hodin a jsem už ospalý. Vy si tu povídejte, jak chcete. Zavolám ti zítra.“</p>
<p>„Dobrou noc, Mano. Vyspi se dobře. Wyoh, ty nejsi ospalá?“</p>
<p>„Ne, Miku, já jsem si už schrupla. Ale, Mannie, my tě budeme rušit. Nebo ne?“</p>
<p>„Ne. Když se mi chce spát, tak spím.“ Přichystal jsem si gauč na spaní.</p>
<p>„Miku, promiň,“ řekla Wyoh. Vstala a vzala mi deku z rukou. „Já to udělám později. Běž si lehnout támhle, jsi větší než já. Rozval se tam pořádně.“</p>
<p>Byl jsem příliš unavený, než bych měl chuť se hádat, tak jsem se rozvalil na posteli a usnul jsem. Několikrát se mi zdálo, že slyším nějaké chichotání, ale nebyl jsem úplně vzhůru, takže jsem si nebyl jist.</p>
<p>Probudil jsem se až později a s hrůzou jsem si uvědomil, že slyším dva dívčí hlasy. Jeden byl teplý alt Wyoming a druhý byl vysoký soprán s francouzským přízvukem. Wyoming se zrovna něčemu usmívala a odpověděla: „Dobře, Michelle, drahoušku. Zavolám ti zase brzo. Dobrou noc.“</p>
<p>„Dobře. Dobrou noc, drahá.“</p>
<p>Wyoming vstala a otočila se.</p>
<p>„Kdo je ta tvoje přítelkyně?“ zeptal jsem se. Pomyslel jsem si, že když nezná nikoho v Luna City, mohla klidně zavolat někoho do Hongkongu, ale to se mi v rozespalosti nějak nezdálo pravděpodobné.</p>
<p>„Tohle? To byl samozřejmě Mike. Nechtěli jsme tě probudit.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„No, vlastně to byla Michelle. Hovořila jsem s Mikem o tom, jakého je vlastně pohlaví. Usoudil, že vlastně může být obojí dohromady, takže byl teď Michelle, a to byl její hlas. Šlo to napoprvé dobře, ani jednou nepřeskočil.“</p>
<p>„To je jasné, že ne. Akorát si posunul voder o nějakou tu oktávu výš. Co s ním chceš provést? Rozštěpit jeho osobnost?“</p>
<p>„To není jenom póza; když je Michelle, změní svůj celkový názor i způsoby. Neboj se o rozštěp osobnosti, ta má přesně tolik osobnosti, kolik potřebuje. Navíc, Mannie, je to takhle pro nás obě mnohem snazší. Povídaly jsme si takové ty dívčí řeči a měla jsem pocit, jako bychom se znaly odjakživa. Například to s těma fotkama, už mi to vůbec nevadí, naopak jsme má těhotenství pěkně probraly. Michelle to ohromně zajímalo. Ví všechno o teorii a zajímala se o to, jak je to v praxi. Mám pocit, že Michelle je mnohem víc žena, než byl Mike muž.“</p>
<p>„Dobrá… asi je to v pořádku. Ale uvědom si, jaký to bude pro mne šok, až mu zavolám a ozve se mi ženský hlas.“</p>
<p>„Ale on se ti žádný ženský hlas neozve.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Michelle je moje přítelkyně. Když zavoláš ty, budeš mluvit s Mikem. Dala mi číslo, jak se jí přímo dovolám. MYCHELLEYY… to aby to bylo deset písmen.“</p>
<p>Pocítil jsem zvláštní osten žárlivosti, ale zároveň jsem si uvědomil, že je to hloupost. Najednou se Wyoh zasmála.</p>
<p>„Řekla mi řadu nových vtipů, takových, které by ti nepřipadaly moc legrační. A řeknu ti, že některé jsou pěkně peprné.“</p>
<p>„Mike – nebo jeho sestra Michelle – je velmi sprosté stvoření. Tak pojďme udělat ten gauč. Já se přestěhuju.“</p>
<p>„Zůstaň, kde jsi. Ticho. Otoč se a spi.“</p>
<p>Byl jsem zticha, otočil jsem se a usnul.</p>
<p>Najednou jsem měl pocit jako doma. Něco teplého se dotklo mých zad. Zaslechl jsem její tiché vzdychání. Otočil jsem se a položil její hlavu na své rameno. Za chvíli vzdechy ustaly a začala dýchat pravidelně. Usnul jsem.</p>
<p> <strong>V.</strong></p>
<p>MUSELI JSME SPÁT JAKO ZABITÍ, protože mě probudilo až zvonění telefonu. Došel jsem k němu a zvedl sluchátko. Ozval se Mikův hlas.</p>
<p>„Dobré jitro, Mano. Profesor de la Paz volá k tobě domů.“</p>
<p>„Můžeš to sem přepnout? Pod Sherlockem?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Nepřerušuj ten hovor. Dej mi ho sem, až bude chtít skončit. Odkud volá?“</p>
<p>„Z veřejného automatu v hospodě U ledařovy manželky, která je pod…“</p>
<p>„Já vím, kde to je. Miku, až mi to sem přepneš, zůstaň na drátě. Byl bych rád, kdybys ten hovor mohl zaznamenat.“</p>
<p>„Provedu.“</p>
<p>„Můžeš mi říci, jestli je u sluchátka ještě někdo? Neslyšíš ještě něčí dech?“</p>
<p>„Z jeho zastřeného hlasu soudím, že mluví přes zakryté sluchátko. V té hospodě jsou asi ještě další lidé. Mám ještě poslouchat?“</p>
<p>„Ano. Nebo mě už na ně přepoj a řekni mi, až zavěsí. Jsi skutečně chytrý chlapík, Miku.“</p>
<p>„Díky, Mano.“ Mike mne napojil na hovor. Slyšel jsem, jak Máma říká: „… mu to vyřídím, pane profesore. Mrzí mne, že Manuel není doma. Nemůžete mi nechat nějaké číslo, kam by vám mohl zavolat? Říkal, že by vám rád zavolal nazpět.“</p>
<p>„Bohužel vám to číslo nemohu dát, protože budu zase muset zmizet. Ale můžeme se zkusit domluvit jinak. Teď je čtvrt na devět. Zkusím vás zavolat zase v devět. Když to ještě půjde.“</p>
<p>„Samozřejmě, pane profesore,“ řekla Máma takovým hlasem, který používala, když mluvila s cizími muži. V tu chvíli se ozval Mike: „Teď!“ a já promluvil:</p>
<p>„Zdar, profesore. Slyšel jsem, že mě sháníte. Tady je Mannie.“</p>
<p>Zaslechl jsem výkřik údivu.</p>
<p>„Přísahal bych, že jsem ukončil hovor. Ne, já jsem ho určitě skončil, to musí být něco v nepořádku. Mannie, chlapče! To jsem rád, že tě slyším. To jsi zrovna přišel domů?“</p>
<p>„Já nejsem doma.“</p>
<p>„Ale… přece tam musíš být. Jak jinak bys…“</p>
<p>„Na to není teď čas. Sleduje vás někdo? Nebo někdo poslouchá?“</p>
<p>„Snad ne. Jsem v samostatné budce.“</p>
<p>„Doufám, že máte pravdu, profesore. Kdy jsem se narodil?“</p>
<p>Odmlčel se. Po chvíli se zase ozval.</p>
<p>„Jo tak! Pochopil jsem to! Čtrnáctého července.“</p>
<p>„Tak jo. Můžeme mluvit.“</p>
<p>„Skutečně, Manueli, nejsi doma? Kde jsi?“</p>
<p>„To teď nechme stranou. Zmínil jste se mé ženě o nějaké dívce. Jméno netřeba vyslovovat. Proč ji chcete najít?“</p>
<p>„Chci ji varovat. Ať ji ani nenapadne jezdit domů. Mohla by být uvězněna.“</p>
<p>„Proč si to myslíte?“</p>
<p>„Drahý chlapče! Každý, kdo byl na tom mítinku, je ve smrtelném nebezpečí. Ty také. Jsem rád – i když poněkud zmaten –, když slyším, že nejsi doma. Teď bys neměl chodit domů. Jestli znáš nějaké bezpečné místo, bylo by dobře, kdyby sis dal několik dní pohov. Asi víš, i když jste včas zmizeli, že tam včera bylo dost dusno.“</p>
<p>Měl bych o tom něco vědět! Zabití členů Správcovy gardy muselo být jistě protizákonné. Kdybych já byl Správcem, tak bych to tak taky nenechal.</p>
<p>„Díky, profesore. Budu opatrný. A až uvidím tu dívku, tak jí to vyřídím.“</p>
<p>„Nevíš, kde bych ji našel? Viděli tě, že jsi s ní odešel, tak jsem si myslel, že bys mohl vědět, kde je.“</p>
<p>„Proč vás to tak zajímá? Včera se mi nezdálo, že byste byl na její straně.“</p>
<p>„Ne, ne, Manueli. Ona je můj soudruh. Já to nemyslím v tom smyslu jako tovarišč, ale ve starém smyslu slova. Je mezi námi vazba. Je můj soudruh. Pouze se lišíme v použité taktice. Naše cíle jsou totožné.“</p>
<p>„Rozumím. Tak tedy věřte, že vzkaz bude doručen.“</p>
<p>„Díky. Nechci se nic ptát… jenom doufám, že ji dostaneš někam do bezpečí, než se to přežene.“</p>
<p>Přemýšlel jsem.</p>
<p>„Počkejte, profesore. Neodcházejte.“</p>
<p>Když jsem začal mluvit do telefonu, Wyoming zamířila do koupelny, pravděpodobně, aby neposlouchala. Byla už taková. Zaťukal jsem na dveře.</p>
<p>„Wyoh?“</p>
<p>„Vteřinku.“</p>
<p>„Potřebuju poradit.“</p>
<p>Otevřela dveře. „Co je, Mannie?“</p>
<p>„Jaké má profesor de la Paz postavení ve vaší organizaci? Dá se mu věřit? Důvěřuješ mu?“</p>
<p>Vypadalo to, že přemýšlí. „Každý na té schůzi by měl být spolehlivý. Já ale profesora neznám.“</p>
<p>„Hmmm. Jak se ti tedy pozdával?“</p>
<p>„Líbil se mi, i když se se mnou hádal. Ty o něm něco víš?“</p>
<p>„Já ho znám přes dvacet let. Já mu důvěřuju. Ale nemohu svou důvěru přenést na tebe. To je potíž, protože je to tvůj boj, ne můj.“</p>
<p>Mile se usmála.</p>
<p>„Mannie, jestli mu důvěřuješ ty, tak já mu věřím taky.“</p>
<p>Přešel jsem k telefonu. „Profesore, jste tam?“</p>
<p>„Jsem.“</p>
<p>„Znáte tu díru, která se jmenuje Velká hotelová sázka? Pokoj L, dvě patra pod recepcí. Jestli se sem dostanete bez rizika, že vás někdo sleduje, tak jste zván na snídani. Co byste si dal?“</p>
<p>„Manueli, ani bys nevěřil, že jedno dítě může učiteli dokázat, že to nebyly promarněné roky. Vím, kde to je. Dostanu se tam nenápadně. Možná to bude chvilku trvat. Sním cokoliv tam bude.“</p>
<p>Wyoh začala stlát postel, šel jsem jí pomoci.</p>
<p>„Wyoh, co si dáš ke snídani?“</p>
<p>„Čaj a topinku. Možná trochu džusu.“</p>
<p>„To ti nebude stačit.“</p>
<p>„Tak ještě dvě vejce. Ale snídani zaplatím já.“</p>
<p>„Dvě vejce, topinky s máslem a džemem a džus. To tě bude stát balík.“</p>
<p>Zasmáli jsme se a já přešel k výtahu a požádal o menu. Zahlédl jsem tam nabídku, kde stálo SLADKÉ PROBUZENÍ – VELKÉ PORCE <emphasis>rajčatový džus, míchaná vejce, šunka, smažené brambory, lívance s medem, topinky, máslo, džem, mléko, čaj nebo káva </emphasis>– <emphasis>$ 4.50 pro dva, </emphasis>tak jsem objednal pro dva, abych nevzbudil pozornost.</p>
<p>Pokoj byl uklizen a připraven na snídani, zrovna jako my dva. Wyoming se převlékla do červených šatů, „protože čekáme návštěvu“, zrovna když výtah přivezl jídlo. Šaty změnily i náladu. Wyoming se usmívala a řekla: „Já mám z těch šatů takovou radost. Jak jsi, Mannie, mohl vědět, že mi budou tak slušet?“</p>
<p>„Jsem génius.“</p>
<p>„Je to docela možné. Kolik stály? Musím ti je zaplatit.“</p>
<p>„Byly zrovna na slevě. Stály asi padesátník.“</p>
<p>„Manueli O'Kelly, jestli si myslíš, že budu přijímat drahé dárky od chlapa, s kterým jsem ani nic neměla, tak se mýlíš.“</p>
<p>„To se dá snadno napravit.“</p>
<p>„Rošťáku. Řeknu to tvým manželkám.“</p>
<p>„Klidně. Máma si stejně o mně myslí jen to nejhorší.“ Začal jsem z výtahu vytahovat nádobí, když se ozval ode dveří bzučák.</p>
<p>„Kdo je?“</p>
<p>„Vzkaz pro pana Smithe,“ ozval se nakřáplý hlas. „Pro pana Bernarda O'Smithe.“</p>
<p>Sundal jsem řetízek a pustil profesora Bernarda de la Paz dovnitř. Vypadal jako vandrák. Šaty špinavé, vlasy rozcuchané, tvář neoholená, shrbený k jedné straně, levé oko jako zasažené šedým<emphasis>, </emphasis>zákalem. Přesně jako ti chlapíci, co pospávají na stanicích a pak si dopřávají své drinky v levných výčepech.</p>
<p>Jen za ním zapadly dveře, narovnal se, upravil si vlasy a přejel rukou vlasy i obličej. Zadíval se na Wyoming, nasál orientálním způsobem vzduch a zahvízdal.</p>
<p>„Jste ještě krásnější, než jak si vás pamatuji.“</p>
<p>„Děkuji, profesore,“ usmála se Wyoh. „Nemusíte se obtěžovat lichotkami. Jsou tu samí přátelé.“</p>
<p>„Seňorito, ten den, kdy mi politika zabrání povšimnout si krásy, zanechám politiky. Ale vy jste úžasná.“ Podíval se stranou a začal prohlížet pokoj.</p>
<p>„Profesore, zanechte marných pokusů něco objevit, vy starý chlípníku. Včera tu byla na pořadu politika a nic než politika.“</p>
<p>„To není pravda!“ vykřikla Wyoh. „Zápasila jsem s ním hodiny. Ale byl na mne příliš silný. Co se tady dělá v těch případech? Myslím v Luna City.“</p>
<p>Profesor na mě upřel své modré oči.</p>
<p>„Manueli, jsem překvapen. To je vážná věc. Obvykle musí být takový jedinec odstraněn. Musí se to vyšetřit. Přišla jste sem dobrovolně?“</p>
<p>„Odtáhl mne sem.“</p>
<p>„Snad zatáhl, ne? Nepleťte si pojmy, dámo. Máte nějaké modřiny, které byste mi mohla ukázat?“</p>
<p>„Vejce vychladnou,“ poznamenal jsem. „Nemohli byste mne odstranit až po snídani?“</p>
<p>„Vynikající nápad,“ souhlasil profesor. „Manueli, dopřál bys svému starému učiteli litr vody, aby vypadal poněkud reprezentativněji?“</p>
<p>„V koupelně najdete, co potřebujete. Nezdržujte se tam dlouho, nebo na vás nic nezbude.“</p>
<p>„Díky, pane.“</p>
<p>Odešel do koupelny a za chvíli bylo slyšet očistné zvuky. My jsme zatím připravovali stůl pro snídani.</p>
<p>„Modřiny,“ řekl jsem. „Zápasila celou noc.“</p>
<p>„Zasloužil sis to, ranil jsi mě.“</p>
<p>„Čím?“</p>
<p>„Tím, že ses ani nepokusil mne zneužít, tak je to. Poté, cos mne sem zatáhl.“</p>
<p>„Hmmm. Budu to muset říci Mikovi, aby to zanalyzoval.“</p>
<p>„Michelle by tomu rozuměla. Mannie, mohu změnit svou objednávku a vzít si trochu šunky?“</p>
<p>„Půlka je tvoje. Profesor je poloviční vegetarián.“</p>
<p>Profesor se vracel. Sice ještě nebyl ve své obvyklé formě, ale byl čistý a upravený. Vlasy přičísnuté a oči měly zase jiskru, osudový zákal byl pryč.</p>
<p>„Profesore, jak to děláte?'</p>
<p>„Dlouholetá praxe. Dělám to o něco déle než vy mladí. Jenom jednou – v Limě – jsem si vyšel bez tohoto přestrojení a už mě měli. A šup se mnou na Lunu. Jaká to krásná tabule.“</p>
<p>„Sedněte si ke mně, profesore,“ vybízela Wyoh. „Nechci sedět vedle toho násilníka.“</p>
<p>„Podívejte,“ navrhl jsem, „nejdřív se najíme a potom mě zavrhněte. Profesore, naložte si a povězte nám, co se tam včera dělo.“</p>
<p>„Mohu navrhnout změnu programu? Manueli, život plný skrývání mne naučil nemíchat prožitky a politiku. Vyrušování trávících enzymů vede k vředům a ničí podzemní hnutí. Mmm! Ta ryba voní parádně.“</p>
<p>„Ryba?“</p>
<p>„Ten růžový losos,“ odpověděl profesor a ukázal na šunku.</p>
<p>Po delší, velice příjemné chvilce jsme se dostali ke kávě. Profesor se rozvalil v židli, povzdychl a řekl: „Tisíceré díky, přátelé. Bylo to vynikající. Nepamatuji se, že bych se cítil kdy tak báječně. A tak. Vy jste chtěli slyšet, jak to bylo včera večer. Poté, co se vám podařilo zmizet, jsem prožil zase jeden z těch okamžiků, které bych si klidně odpustil. Podařilo se mi ukrýt, a když jsem vyhlédl ze svého úkrytu, bylo už po všem. Většina lidí už byla pryč a všichni žlutokabátníci byli mrtvi.“</p>
<p>(Zde je potřeba, abych věci uvedl na pravou míru. Později jsem se dozvěděl, že když začala mela a my jsme se snažili s Wyoh prodrat dveřmi ven, profesor vytáhl pušku a palbou nad hlavami návštěvníků složil všechny tři gardisty u zadních dveří včetně toho s megafonem. Jak se mu podařilo získat pušku, jestli ji propašoval už ze Země nebo ji získal potom, skutečně nevím. Profesorova střelba spolu se Shortyho úsilím vykonala své. Ani jeden gardista to nepřežil. Pár lidí bylo ošklivě popáleno a čtyři byli zabiti, ale poradili si s gardisty dobře.)</p>
<p>„Možná bych měl říci všichni kromě jednoho,“ pokračoval profesor. „Dva gardisté v těch dveřích, kterými jste prchli, byli umlčeni hrdinným přítelem Shorty Mkrumem… a je mi to skutečně líto, ale on ležel na nich a umíral…“</p>
<p>„My víme.“</p>
<p>„Tak. Nechť odpočívá v pokoji. Jeden z gardistů měl poraněný obličej, ale ještě žil. Tak, jak se říká na Zemi, jsem mu zakroutil krkem a měl pokoj. V té době byla už většina živých pryč. Zbyl jsem tam jenom já, předseda schůze Finn Nielsen a potom ještě nějaká dobrá duše, kterou snad manželé nazývají Máma. Poradili jsme se s Finnem, co dělat, a potom jsme zavřeli dveře a dali se do úklidu. Znáte to tam trochu?“</p>
<p>„Já ne,“ řekl jsem a Wyoh zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Vzadu za zasedacím sálem je kuchyň a příslušenství, které se používá při banketech. Mám podezření, že má Máma s rodinou řeznictví, protože byli schopni likvidovat těla skoro tak rychle, jak jsme je s Finnem nosili. Zdálo se, že je omezuje jenom malá propustnost kanalizace, jinak byli strašně rychlí. Tím na mne nezbyla skoro žádná práce, tak jsem uklízel zasedačku. Nejvíc práce dalo uklidit ty uniformy.“</p>
<p>„Co jste udělali s těmi laserovými puškami?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Podíval se na mne překvapeně.</p>
<p>„Pušky? Ty musely nějak zmizet. Sebrali jsme všechno, co zbylo po našich padlých kamarádech pro jejich příbuzné. Ať již z důvodů sentimentu nebo identifikace. Zbytek věcí musel zmizet. Neprovedli jsme to asi dokonale jako profesionálové, ale řekl bych, že jsme odvedli dobrou práci. Pak jsem se tě pokoušel dovolat, protože jsem měl obavy o tvou bezpečnost a tady o mladou dámu. Tím se celé vyprávění uzavírá. Noc jsem potom strávil na různých zastrčených místech.“</p>
<p>„Profesore, ti gardisté museli být nějací nováčci, kteří ještě nevěděli, co a jak. Jinak jsme nemohli vyhrát.“</p>
<p>„Je to možné,“ souhlasil profesor, „ale i kdyby nebyli, tak by byl výsledek stejný.“</p>
<p>„Jak to? Vždyť měli zbraně.“</p>
<p>„Hochu, viděl jsi někdy psa boxera? Asi ne, protože na Luně nejsou tak velcí psi. Boxer je výsledek speciálního výběru. Jemný a inteligentní, ale když to vyžadují okolnosti, je schopen se proměnit v zabijáka. A tady se podařilo vyšlechtit ještě zvláštnější výtvor. Neznám na Zemi žádné město, kde by byly všeobecně vžité tak dobré mravy jako na Luně. Města na Zemi – a já znám většinu hlavních měst – jsou značně nekultivovaná. Teď jsou na tom obyvatelé Luny stejně jako ti boxeři. Když jsou v úzkých, jsou smrtelně nebezpeční. Devět gardistů, ať již jakkoliv ozbrojených, nemá proti takovému davu žádnou šanci. Náš šéf si to ale neuvědomil.“</p>
<p>„Aha. Četl jste ráno noviny, profesore? Viděl jste video-zprávy?“</p>
<p>„Ty pozdější ano.“</p>
<p>„Ve včerejších nočních zprávách nic nebylo.“</p>
<p>„Ani v ranních.“</p>
<p>„To je zvláštní,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Co je na tom divného?“ podivila se Wyoming. „My o tom mluvit nebudeme a v každých novinách na Luně jsou naši lidé.“</p>
<p>„Ne, má drahá,“ potřásl hlavou profesor. „Tak prosté to není. Za tím je cenzura. Víte, jak se dělají noviny?“</p>
<p>„Ne úplně přesně. Sázejí se někde v tiskáme.“</p>
<p>„Zkusím ti vysvětlit, jak to profesor myslel,“ řekl jsem. „Noviny se píší v redakci. Odtamtud se přes hlavní počítač ve vládním komplexu (doufal jsem, že Wyoming pochopí, že se jedná o Mika) dostanou do telefonní sítě a tou se dostanou do několika regionálních redakcí, kde je počítače vytisknou. Například redakce v Novém Leningradu si vloží do Deníku Luny své vlastní reklamy a místní zprávy a nemusí se s nikým radit. Profesor chtěl říci, že Správce může provést jakékoliv změny na počítači v centrálním vládním komplexu. To samé mohou provést zpravodajské služby, které mají přístup do výpočetního střediska.“</p>
<p>„Věc se má prostě tak,“ pokračoval profesor, „že Správce <emphasis>mohl </emphasis>tu zprávu stáhnout a není úplně rozhodující, jestli to udělal nebo ne. Manueli, oprav mne, jestli se mýlím, protože nejsem příliš technický typ, ale Správce by klidně mohl zprávu do novin vložit, ať máme v novinách přívrženců, kolik chceme.“</p>
<p>„Máte úplnou pravdu,“ přikývl jsem. „Ve vládním komplexu může být přidáno, změněno nebo vymazáno cokoliv.“</p>
<p>„A to je, seňorito, slabina našeho hnutí. Komunikace. Tahle zpráva nebyla až tak důležitá, ale důležité je, že o všem, co bude v novinách, rozhoduje Správce, a ne my. Pro revolucionáře je komunikace alfou a omegou všeho.“</p>
<p>Wyoming se na mne upřeně dívala a viděl jsem, že se jí začínají chvět líce. Radši jsem změnil téma rozhovoru.</p>
<p>„Profesore, proč jste se zbavovali těl? Mimo to, že to musela být příšerná práce, bylo to také nebezpečné. Nevím, kolik má Správce gardistů, ale mohli se tam objevit další.“</p>
<p>„Věř mi, chlapče, že jsme se toho celou dobu obávali, ale musím přiznat, že ačkoliv to byla skoro zbytečná práce, byl to můj nápad. Já jsem ostatní přesvědčil. Není to původní nápad, ale spíš připomínka starých praktik a principů.“</p>
<p>„Jakých principů?“</p>
<p>„Teroru! Člověk dokáže čelit známému nebezpečí, ale neznámé ho děsí. Tím, že jsme se těch těl tak dokonale zbavili, vnesli jsme zmatek do řad jejich spolubojovníků. Nevím, kolik jich Správce má, ale ručím ti za to, že dneska už nejsou tak odhodlaní a sebevědomí. Jejich kolegové se vydali na snadnou výpravu, a co se stalo? Nevrátilo se z nich vůbec nic.“</p>
<p>Wyoming se otřásla.</p>
<p>„To mě skoro děsí také. Řekla bych, že se jim nebude chtít do ničeho se pouštět. Profesore, vy jste říkal, že nevíte, kolik gardistů Správce má, ale my v organizaci to víme. Bylo jich dvacet sedm. Jestli jich bylo devět zabito, tak jich zbývá osmnáct. Teď je možná vhodný čas uskutečnit převrat. Nemyslíte?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Proč ne, Mannie? Nikdy nebudou slabší než jsou teď.“</p>
<p>„Nejsou slabí. Zabili jsme jich devět, protože se rozdělili a šli na nás tam dole. Když ale Správce zůstane doma a gardisti obklopí jeho sídlo… Měl jsem toho včera docela dost.“ Obrátil jsem se na profesora. „To, co říkala Wyoh, je zajímavé. Jestli jich je opravdu osmnáct, co hrozí za nebezpečí? Vy jste říkal, že Wyoming by se neměla vracet do Hongkongu a já bych neměl chodit domů, ale jestli jich je osmnáct? Možná až dostanou posily, tak to bude nebezpečné, ale teď? Luna City má čtyři hlavní, výjezdové komunikace a několik menších. Kolik jich mohou hlídat? Co může Wyoh zabránit v tom, aby si vyzvedla skafandr a jela domů?“</p>
<p>„Asi by mohla jít,“ souhlasil profesor.</p>
<p>„Asi bych měla,“ prohlásila Wyoh. „Nemůžu tu zůstat věčně. Jestli se budu muset skrývat, pak to bude pro mne lehčí v Hong Kongu, kde znám spoustu lidí.“</p>
<p>„Mohla byste se dostat ven z Luna City, ale mám o tom určité pochybnosti. Včera jsem na Západní stanici viděl dva žlutokabátníky. Třeba tam teď nejsou. Předpokládejme, že tam teď nejsou. Dostanete se na stanici, možná si vás v tom přestrojení nikdo nevšimne. Vyzvednete si skafandr a podzemní drahou se dostanete do Beluthihatchie. Tam vás při přesedání na autobus zatknou. To je to spojení, o kterém jsem hovořil. Není potřeba, aby byl na stanici gardista. Stačí, když vás tam někdo uvidí. Na ostatní stačí telefon.“</p>
<p>„Ale vy jste zmínil, že budu v přestrojení.“</p>
<p>„Vaši výšku nelze nijak zamaskovat a ve skafandru budete nepřehlédnutelná. Všimne si vás někdo, koho byste vůbec nepodezřívala z nějakého spojení se Správcem. Pravděpodobně nějaký soudruh.“ Profesor se zasmál. „To je největší slabina konspirace, že se většinou hroutí zevnitř. Když jste čtyři, už je velká šance, že jeden bude špicl.“</p>
<p>„To zní skutečně beznadějně,“ řekla mrzutě Wyoh.</p>
<p>„Tak to není, má drahá. Je zde šance jedna k tisíci, že se to povede.“</p>
<p>„Tomu nevěřím. Za ty roky, co pracuji v organizaci, jsme přijímali stovky členů! Máme organizace ve všech větších městech. Lidé jdou s námi!“</p>
<p>Profesor potřásl hlavou.</p>
<p>„Každý další člen zvyšuje nebezpečí, že budete prozrazena. Wyoming, moje drahá, revoluce se nevyhrává tím, že se do ní zapojí masy. Revoluce, to je věda, kterou je schopno provést jenom pár zasvěcených. Její úspěch záleží na přesné organizaci a – a to především – na dobrém spojení. Potom má šanci ve vhodný okamžik zvítězit. Dobře organizovaný a přesně načasovaný útok může vyústit v nekrvavý převrat. Když se to provede neorganizovaně a v nepravý čas, tak to vyústí v občanskou válku, neorganizované násilí a teror. Doufám, že mi to odpustíte, ale teď mi to moc dobře organizované nepřipadá.“</p>
<p>Wyoming vypadala zklamaně.</p>
<p>„Co myslíte tou dobrou organizací?“</p>
<p>„Funkční organizaci. Jak se projektuje elektrický motor? Přidala byste k němu hadici od sprchy jenom proto, že je po ruce? Pomohla by tam vůně květin nebo kus skály? Ne, použijete pouze nezbytné funkční prvky, které mají co nejmenší rozměry. A ještě připočtete nějaké bezpečnostní faktory. Funkce určuje design.</p>
<p>S revolucí je to stejné. Organizace nesmí být větší, než je nezbytné, a <emphasis>nikdy </emphasis>nepřibíráte nikoho jenom proto, že chce. Ani nepřemlouváte nikoho, aby se připojil jenom proto, že chcete znát jeho názor. Přiberete ho, až nadejde jeho čas… jinak by se mohl promeškat ten správný okamžik. Samozřejmě, že se musí vytvořit také vzdělávací organizace, ale ta musí zůstat stranou a nesmí se promíchat se základní organizací.</p>
<p>Revoluce začíná vždy konspiračně, protože struktura organizace musí být malá, aby se minimalizovala možnost zrady. Hrozba prozrazení je všudypřítomná. Jedním z možných řešení je organizování po buňkách, protože nic lepšího se doposud nevymyslelo.</p>
<p>Nad tím, jak má být buňka velká, se promarnilo plno času, ale ukazuje se, že optimální jsou tři lidé. Víc než tři už nejsou schopni se ani dohodnout, kdy a kde budou večeřet. Manueli, ty máš velkou rodinu, jak se dohadujete, kdy budete večeřet?“</p>
<p>„Nijak se nedohadujeme, bože chraň. To rozhoduje Máma.“</p>
<p>„No, tak vidíte.“ Profesor vytáhl kus papíru a začal na něj něco čmárat. „Tady je schéma, jak vypadá stromová struktura organizace složené z tříčlenných buněk. Kdybych plánoval převzetí moci na Luně, začal bych s námi třemi. Jeden z nás by se stal předsedou. Nebyl by volen, protože buď by to bylo zcela jasné rozhodnutí, nebo nejsme ti praví. My tři bychom znali dalších devět lidí, to znamená tři buňky, ale každá buňka by zpětně znala jenom jednoho z nás.“</p>
<p>„Vypadá to jako počítačový diagram.“</p>
<p>„Opravdu? To jsem ani nevěděl. V dalších stupních jsou dvě možnosti. Spolupracovníci v druhé hladině budou znát vedoucího své buňky, své kolegy v buňce a členy podřízené buňky, dále mohou, ale nemusí znát všechny členy v ostatních buňkách na nižší hladině. Jedna možnost zvyšuje bezpečnost, ta druhá zvyšuje rychlost v případě, že je struktura narušena. Vezměme si případ, že je nezná. Manueli, kolik lidí může potom prozradit? Neříkej, že nezradí. Při dnešní technice na vymývání mozků je všechno možné.“</p>
<p>„Šest,“ odpověděl jsem. „Svého nadřízeného, své kolegy z buňky a tři z podřízené buňky.“</p>
<p>„Sedm,“ opravil mne profesor. „Nezapomínej, že prozradí také sebe. To představuje sedm přerušených spojení na třech hladinách, které je potřeba nahradit. Otázka zní, jak?“</p>
<p>„To teda nevím,“ přiznala Wyoh. „Tak, jak jste to podal, je celá organizace v troskách.“</p>
<p>„Manueli? Je to příklad pro studenta.“</p>
<p>„No… chlapci dole musí poslat zprávu o tři hladiny výše. Nemusí vědět komu, ale kam.“</p>
<p>„Přesně tak!“</p>
<p>„Ale profesore,“ pokračoval jsem, „je tady ještě lepší způsob, jak tomu zabránit.“</p>
<p>„Opravdu? Tím už se zabývalo tolik teoretiků, že si, Manueli, troufnu ti nabídnout sázku… řekněme deset ku jedné, že to není možné.“</p>
<p>„Přišel byste o peníze. Vezměte ty samé buňky, ale uspořádejte je do otevřené pyramidy tvořené čtyřstěny, kde jsou společné kolmice. Každý zná svou sousední buňku, a to je všechno, co potřebuje znát. Ví, jak poslat vzkaz, a komunikace prakticky nikdy neselže, protože funguje zrovna tak do boků i nahoru a dolů. Tak pracuje i neuronová síť. To je také důvod, proč může mozek pracovat, i když se ho část odebere nebo poškodí. Je tam mnohem vyšší kapacita a vzkazy nebo povely mohou jít různými cestami, ztracená část je pryč, ale mozek stále funguje.“</p>
<p>„Manueli,“ řekl profesor pochybovačně, „mohl bys namalovat schéma. Zní to nadějně, i když je to v rozporu s dosavadními teoriemi. Rád bych to viděl na papíře.“</p>
<p>„Potřeboval bych na to stereo kreslící přístroj, ale snad to nějak zvládnu.“ (každý, kdo si myslí, že je snadné namalovat sto dvacet jedna čtyřstěnů v pětipatrové pyramidě tak, aby bylo zcela jasně vidět vtahy mezi jednotlivými vrcholy, si to může vyzkoušet.)</p>
<p>„Každý vrchol trojúhelníku má tři možnosti. Buď nesousedí s žádným, nebo sousedí s jedním nebo dvěma dalšími trojúhelníky. Tam, kde sousedí s jedním, je situace jasná, když nesousedí s žádným, skáče na nejbližší roh vpravo. Kde je zdvojené sdílení, má zase přednost spoj po pravé ruce.</p>
<p>Teď si to představíme s lidmi. Vezměme si čtvrtou hladinu, řekněme D jako dráha. Tady ten vrchol je soudruh Dan. Teď pojďme dolů na hladinu E jako elektrika a z tří možných vybereme soudruha Egberta.</p>
<p>Egbert pracuje pod Donaldem a jeho spolupracovníci v buňce jsou Edward a Elmer a pod ním jsou Frank, Fred a Fatso, ale Egbert ví, jak poslat vzkaz Ezrovi, který je na té samé hladině, ale ne v jeho buňce. Nezná vůbec Ezrovo jméno, tvář ani adresu, ale má jistou možnost, řekněme telefonem, spojit se s Ezrou v případě nebezpečí.</p>
<p>Teď se podívejte, jak to funguje. Casimir ve třetí hladině zradí a prozradí Charlieho a Coxe z jeho buňky, Bakera nad ním a Donalda, Dana a Dicka pod ním. Tím samozřejmě izoluje Egberta, Edwarda a Elmera a další pod nimi.</p>
<p>Všichni tři to hlásí – je to sice zbytečně mnoho, ale tím lépe – my si budeme všímat jenom Egbertova volání o pomoc. Volá Ezrovi. Ezra je ovšem pod Charliem a je také izolovaný. Nehledě na to se Ezra dokáže spojit se svým bezpečnostním kontaktem Edmundem. Při troše smůly je Edmund pod Coxem, takže musí vzkaz jít přes Enwrighta… a tak to jde stále dál, až se přeskočí vypadlý článek a vzkaz jde nahoru přes Dovera, Chamberse a Beeswaxe k Adamovi do hlavního stanu. Ten posílá vzkaz po druhé straně pyramidy až na hladinu E, kde se od Esther dostane k Egbertovi a dále k Ezrovi a Edmundovi. Tyto dva vzkazy, nahoru i dolů, nejen dojdou, ale zároveň i mapují, kde jsou rozbitá spojení a organizace se může začít zevnitř opravovat.“</p>
<p>Wyoh sledovala cesty, aby se přesvědčila, že schéma může pracovat. Skutečně to fungovalo, a to byl pouze primitivní náčrtek. Mike bude jistě schopen zpracovat mnohem dokonalejší schéma, ještě odolnější proti poškození zvenčí. Ale já nejsem počítač.</p>
<p>Profesor zíral beze slova.</p>
<p>„Co je?“ zeptal jsem se. „Bude to fungovat, tohle je jenom náčrtek.“</p>
<p>„Manueli, můj chlap… Promiňte. Seňore O'Kelly… povedete tuto revoluci?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já? </emphasis>Dobrý bože, <emphasis>ne! </emphasis>Nejsem blázen. Jenom vám tu vykládám, jak pracují obvody.“</p>
<p>Wyoh na mne vážně pohlédla.</p>
<p>„Mannie,“ pronesla vážně, „jsi zvolen. Je to jasné.“</p>
<p> <strong>VI.</strong></p>
<p>ASI SE ZBLÁZNILI.</p>
<p>„Manueli, neukvapuj se,“ řekl profesor. „My<emphasis> </emphasis>tři představujeme ideální počet a přitom máme spoustu různých cenných vlastností, znalostí a zkušeností. Ty, dospělý muž se schopnostmi vést…“</p>
<p>„Já nikoho nemohu vést.“</p>
<p>„Manueli, prosím. Nech nás, abychom to probrali z nejširších hledisek, než uděláme konečné rozhodnutí. A abychom se toho v klidu dobrali, rád bych věděl, jestli v tomto hotelu podávají nějaké tekuté osvěžení. Mám trochu peněz, které bych rád pustil do oběhu.“</p>
<p>To byla nejsmysluplnější řeč, jakou jsem slyšel v poslední hodině.</p>
<p>„Stoličnou vodku?“</p>
<p>„Dobrá volba.“ Sáhl do kapsy.</p>
<p>„Hned to bude,“ řekl jsem a objednal litr vodky a led. Ještě jsme tam měli rajčatový džus od snídaně.</p>
<p>„Tak,“ pronesl jsem po doušku alkoholu, „profesore, jak si myslíte, že si stojí šance New York Yankees v novém ročníku?“</p>
<p>„Manueli, jaká je tvoje politická orientace?'</p>
<p>„Řekl bych, že s tím novým hráčem z Milwaukee by to mohli dokázat.“</p>
<p>„Já vím, že o tom člověk stále nepřemýšlí, ale za jistých okolností ví přesně, na čí straně stojí a proč.“</p>
<p>„Vsadil bych na ně tři ku dvěma.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože? </emphasis>Ty mladý blázne. Kolik?“</p>
<p>„Tři sta hongkongských dolarů.“</p>
<p>„Ujednáno. Myslíš, že za určitých podmínek může poskytnout stát svému občanovi správně sociální podporu?“</p>
<p>„Mannie,“ zeptala se Wyoh, „Proč tak vyhazuješ peníze? Mám pocit, že by letos mohli být dobří Philadelphia Phillies.“</p>
<p>„Co si myslíš o sázkách?“ otočil jsem se přes rameno.</p>
<p>„Jdi do háje, ty násilníku.“</p>
<p>„Profesore, já to vidím tak, že mi stát za žádných okolností nemá co nabízet svoji sociální podporu.“</p>
<p>„Aspoň něco. Máme nějaký výchozí bod.“</p>
<p>„To je, Mannie,“ pronesla Wyoh, „velice do sebe zahleděný přístup.“</p>
<p>„Já jsem do sebe zahleděná osoba.“</p>
<p>„To je nesmysl. Kdo mne zachránil? Mne, neznámého člověka? A ani se to nesnažil nijak využít? Profesore, byla jsem zlomena, ale ne zneuctěna. Mannie byl vynikající ochránce.“</p>
<p>„To ho ctí. Věděl jsem to. Znám ho už pěknou řádku let. Což ovšem nevylučuje to, co řekl.“</p>
<p>„Ale mně se to nezdá. Není to sice ideální, ale je to cíl, ke kterému směřujeme. Mannie, ten 'stát' je Luna. I když ještě není samostatná a my máme různé národnosti. Ale já se cítím jako součást Lunárního státu a zrovna to samé platí o tvé rodině. Byl bys ochoten zemřít pro svou rodinu?“</p>
<p>„To jsou dvě otázky, které spolu nesouvisí.“</p>
<p>„Ale ty otázky spolu souvisí! V tom to je.“</p>
<p>„Ne. Znám svou rodinu dlouho. Už k ní dávno patřím.“</p>
<p>„Drahá Wyoh, teď musím přispěchat Manuelovi na pomoc. Má správné řešení, i když není schopen ho přesně vyjádřit. Mohu se tě zeptat podobně. Za jakých okolností je pro skupinu lidí morální udělat to, co by nebylo morální pro jednotlivce?“</p>
<p>„No… to je záludná otázka.“</p>
<p>„Je to ale klíčová otázka. Tím se dostaneme na kořeny dilematu celého vládního systému. Každý, kdo poctivě odpoví a stojí si za svou odpovědí, ví, kam patří… a za co je ochoten zemřít.“</p>
<p>Wyoh se zamračila.</p>
<p>„Co není morální pro člena skupiny…“ huhlala. „Profesore, jaké je vaše politické přesvědčení?“</p>
<p>„Mohu se napřed zeptat já tebe? Jestli nám ho můžeš sdělit.“</p>
<p>„Samozřejmě mohu! Patřím k Páté internacionále, stejně jako většina organizace. My ale nikoho nenutíme přijmout naše přesvědčení, jsme svobodné společenství. Jsou mezi námi komunisti, příslušníci Čtvrté internacionály, socialisté, svobodní demokraté a kdovíkdo ještě. Já nejsem marxistka, my máme praktický program. Podporujeme soukromé vlastnictví a tam, kde je nezbytné společné vlastnictví, tam nechť je společné. Nemáme žádnou přísnou doktrínu.“</p>
<p>„Co takhle propadnutí majetku?“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Řekněme za velezradu. Až bude Luna osvobozena.“</p>
<p>„Jakou velezradu? Na to nemohu teď odpovědět, když mi vůbec nejsou známy okolnosti.“</p>
<p>„Ani mně ne, drahá Wyoming. Ale já věřím na majetkové tresty… za jistých okolností samozřejmě. S určitými rozdíly. Nemluvím o soudním projednávání, spíž si představuji odpovědnost sám před sebou.“</p>
<p>„Ale profesore… jaké je vaše přesvědčení?“</p>
<p>„Jsem racionální anarchista.“</p>
<p>„Takový druh anarchisty neznám. Znám individuální anarchisty, komunistické anarchisty, křesťanské anarchisty a filozofické anarchisty, ale ne racionální anarchisty.“</p>
<p>„Racionální anarchista věří, že takové pojmy jako 'vláda' nebo 'stát' a 'společnost' nemají pro uvědomělé osobnosti žádný význam. Věří, že vinu nelze rozdělit, přesunout ani sdílet hromadně. Vina, trest a odpovědnost musí být zakotveny v každém jedinci a nikde jinde. Ale protože uvažuji racionálně, je mi jasné, že ne všichni sdílejí tento názor a že je strašně těžké žít dokonalý život v tomto nedokonalém světě. Toto úsilí se nesetkává s přílišným pochopením a může vést k sebezničení.“</p>
<p>„Slyšte, slyšte,“ zvolal jsem. „O co se to snažím celý život? Nic než dokonalost.“</p>
<p>„Ty jsi toho skoro dosáhl,“ prohlásila Wyoh. „Profesore, vaše slova se hezky poslouchají, ale je v nich zahrnuto něco velmi nebezpečného. Dáváte příliš mnoho moci do jedněch rukou. Jistě byste nechtěl, aby bylo svěřeno rozhodnutí o jaderných raketách do jedněch nezodpovědných rukou?“</p>
<p>„Moje přesvědčení je v tom, že jedinec je zodpovědný. Vždycky. Jestliže vodíkové bomby existují – a ony nade vší pochybnost existují – pak musí existovat někdo, kdo je ovládá. V morálním významu <emphasis>neexistuje nic takového jako stát. </emphasis>Pouze lidé. Jedinci. Každý zodpovědný za své činy.“</p>
<p>„Chce ještě někdo nalít?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Při ničem se nepije tak rychle, jako při politické diskusi. Poslal jsem pro další láhev.</p>
<p>Diskuse jsem se nezúčastnil. Nijak mne otázka tlaku vlády nezajímala. Snažil jsem se vládní moc obelstít a jinak jsem o tom nepřemýšlel. Zbavit se nějak úřadů – to jsem považoval za nemožné. Pěkně jít svou cestou, starat se o sebe a nenechat se příliš otrávit.</p>
<p>Pravda je, že jsme si nežili nijak přepychově. Podle pozemských měřítek jsme byli chudí. Všechno luxusnější zboží se muselo dovážet ze Země, tak jsme se bez něj většinou obešli. I skafandry se dříve musely dovážet, dokud se to ti šikovní Čínani nenaučili dělat. Po nich se i někteří Indové pokoušeli prodávat nějaké zbytečnosti zpříjemňující život, aniž by na to dávali nehoráznou dovozní přirážku. Ale většinou jsme žili prostě.</p>
<p>Viděl jsem život na Zemi. Nemám na mysli silnou gravitaci, ta jim tam nijak nevadí. Myslím jiné maličkosti. Například ptačí trus. Kdyby se poslal ptačí trus z jednoho většího města na Lunu, byl by vyřešen problém hnojení na dlouhou dobu. Ale zkuste to. Potvrzení. Šest razítek. Pouze pro vývoz. Postůj ve frontě. Oběhej to všechno. Nekoukej napravo nalevo, klidně padni, ale to potvrzení je potřeba. Kdo na to má náladu?</p>
<p>Wyoh zatím stále útočila na profesora a chtěla po něm odpovědi na své otázky. Ale profesor radši dával otázky než odpovědi. Tak to byla dost těžká domluva. Konečně jsem slyšel, jak Wyoh říká: „Profesore, já vám nerozumím. Netrvám na tom, že tomu musíte říkat 'vláda', ale chci, abyste nějak vyjádřil, jaké zákony jsou zapotřebí, aby se dostalo stejných práv všem.“</p>
<p>„Drahá, velmi rád přijmu vaše pravidla a zákony.“</p>
<p>„Ale mně se zdá, že vy nechcete vůbec žádná pravidla.“</p>
<p>„To je také pravda. Přijmu ale jakákoliv pravidla, která vy považujete za nezbytná pro vaši představu svobody. Já jsem svobodný bez ohledu na to, jaká pravidla mne obklopují. Jestliže je shledám snesitelnými, toleruji je. Jestliže jsou příliš svazující, překračuji je. Cítím se svobodný, protože vím, že <emphasis>já sám </emphasis>jsem morálně zodpovědný za všechno, co dělám.“</p>
<p>„Vy byste nesnesl zákony, které by většina považovala za nezbytné?“</p>
<p>„Řekněte mi, jaký zákon máte na mysli, a já vám řeknu, jestli se jím budu řídit.“</p>
<p>„Vy uhýbáte. Kdykoliv se snažím o nějakou zásadní otázku, vy se snažíte ji vyhnout.“</p>
<p>Profesor zkřížil ruce na prsou.</p>
<p>„Odpusťte mi to. Věřte mi, drahá Wyoming, že hořím netrpělivostí vám pomoci. Vy jste hovořila o ochotě lidí různých názorů spojit se pro společný cíl. Nestačí snad, že chci svrhnout nadvládu na Luně… a jsem pro to ochoten i položit život?“</p>
<p>Wyoming se rozzářila.</p>
<p>„To samozřejmě stačí.“ Šťouchla profesora velice jemně pěstí do žeber a poté ho objala a políbila na tvář. „Soudruhu! Jdeme na to!“</p>
<p>„Na zdraví?“ pokřikoval jsem. „Najdeme Správce a vykopeme ho z Luny.“</p>
<p>Zdálo se mi to jako báječný nápad. Moc jsem toho nenaspal a nejsem také zvyklý pít.</p>
<p>Profesor pozdvihl sklenici, držel ji před sebou a velice důstojným hlasem pronesl: „Přátelé… <emphasis>vyhlašujeme počátek revoluce!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>To nám oběma vyneslo polibek od Wyoming. Vystřízlivěl jsem ovšem hned po dalším profesorově prohlášení: „Zasedá krizový štáb svobodné Luny. Musíme naplánovat akci.“</p>
<p>„Počkat, profesore,“ řekl jsem. „Já jsem s ničím takovým nesouhlasil. Copak to je za 'akci'?“</p>
<p>„Musíme svrhnout vládu na Luně,“ odpověděl potichu.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak? </emphasis>Chcete na ně házet kamení?“</p>
<p>„To musíme vymyslet. Jsme ve stadiu příprav a plánování.“</p>
<p>„Profesore, vy mne znáte,“ podotkl jsem. „Kdyby svržení vlády byla věc, kterou můžeme koupit, nijak bych se té ceny nelekl.“</p>
<p>„… budou naše životy, naše štěstí a naše čest.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„To bude cena, kterou budeme muset zaplatit.“</p>
<p>„Jsem ochoten jít i tak vysoko se svou sázkou, ale pouze v případě, že bude nějaká šance na úspěch. Už včera jsem Wyoh říkal, že nevidím moc ochotných…“</p>
<p>„Asi tak každý desátý je ochoten pomoci.“</p>
<p>„Wyoh, ukaž mi ty ochotné, a já začnu přemýšlet.“</p>
<p>„Ne, Manueli, já ti je nemohu ukázat.“</p>
<p>„Tak o čem se potom bavíme? Nevidím žádnou šanci na úspěch, a tedy ani důvod k planému plánování akce.“</p>
<p>„Ani já šanci nevidím moc dobře. Ale máme na tuto věc rozdílný názor. Já se na revoluci dívám jako na druh umění, které radši provádím, než jako na cíl, kterého chci dosáhnout. Ani nemám strach z prohry. Porážka může být stejně uspokojivá jako vítězství.“</p>
<p>„Lituji, ale to není můj názor.“</p>
<p>„Mannie,“ řekla najednou Wyoh, „zeptej se na to Mika.“</p>
<p>Zíral jsem na ni. „Myslíš to vážně?“</p>
<p>„Úplně vážně. Mike by měl být schopen určit šance na úspěch. Nemyslíš?“</p>
<p>„No. Je to možné.“</p>
<p>„Jestli se mohu zeptat,“ ozval se profesor. „Kdo je Mike?“</p>
<p>„Dalo by se říci, že nikdo,“ potřásl jsem hlavou.</p>
<p>„Mike je Manuelův nejlepší přítel. Je velice dobrý pro odhad různých šancí.“</p>
<p>„Nějaký sázkař? Přátelé, nezapomeňte, že jakmile do toho zatáhneme někoho dalšího, porušíme princip tříčlenné buňky.“</p>
<p>„Nevidím důvod proč,“ odpověděla Wyoming. „Mike by mohl být člen buňky, kterou povede Manuel.“</p>
<p>„Hmmm… to je pravda. Stahuji svoji připomínku. Dá se mu důvěřovat? Zaručíte se za něj?“</p>
<p>„Mike je nepoctivý, nezralý a velký srandista a navíc se vůbec nezajímá o politiku.“</p>
<p>„Manueli, řeknu Mikovi, co jsi o něm právě řekl. Profesore, nic z toho není pravda a my ho potřebujeme. No, když o tom tak přemýšlím, tak si myslím, že by Mike mohl být naším předsedou. My bychom mohli být buňka přímo pod ním. Výkonná rada.“</p>
<p>„Wyoh, máš dost kyslíku?“</p>
<p>„Jsem v pořádku. Přemýšlej, Manueli. Využij trochu představivost.“</p>
<p>„Musím přiznat,“ ozval se zase profesor, „že shledávám tyto dohady poněkud tajemnými.“</p>
<p>„Mannie?“</p>
<p>„Sakra! No, tak jo.“ A pověděl jsem profesorovi všechno o Mikovi. Profesor přijal představu o zrození stroje snadněji, než já se kdysi smířil s faktem, že může existovat něco jako sníh. Pokyvoval a vybízel mne, abych pokračoval.</p>
<p>Pak najednou řekl: „Není to ale Správcův počítač? Proč rovnou nepozvete Správce a neřeknete mu všechno?“</p>
<p>Snažili jsme se ho znovu ubezpečit, že se nejedná o žádné zvláštní riziko, a na závěr jsem prohlásil: „Podívejte se na to takhle. Mike je svůj jako jste vy. Klidně ho také můžete nazývat racionálním anarchistou. Protože je racionální a nepociťuje vůbec žádnou oddanost vůči jakékoliv vládě.“</p>
<p>„Jestliže ten stroj není věrný svému majiteli, proč očekáváte, že bude věrný vám?“</p>
<p>„Mám ten pocit. Chovám se k němu tak, jak se on chová ke mně.“ Řekl jsem mu, jak mi Mike přislíbil pomoc a ochranu. „Nevím, jestli by mne Mike mohl prozradit někomu, kdo nezná příslušné signály. Stroje nemají takový způsob myšlení jako my. Mám ale pocit, že mne Mike nebude chtít prozradit… a skoro bych si vsadil na to, že se mne bude snažit ochránit i před tím, kdo by se dostal k našim signálům.“</p>
<p>„Mannie,“ navrhla Wyoh, „proč mu nezavoláš? Když si s ním profesor de la Paz promluví, pochopí, proč mu důvěřujeme. Profesore, vždyť přece nemusíme Mikovi vykládat žádné tajnosti, dokud si nebudeme plně jisti, že mu můžeme důvěřovat.“</p>
<p>„To nás opravdu nijak nemůže ohrozit.“</p>
<p>„Skutečností je,“ přiznal jsem, „že už jsem Mikovi nějaké tajnosti svěřil.“ A řekl jsem jim, jak jsem přehrál Mikovi záznam schůze a způsob, jak jsem záznam ukryl.</p>
<p>Profesor vyjádřil lítost a Wyoming vypadala trochu polekaně.</p>
<p>„Vykašlete se na to!“ řekl jsem. „Nikdo nemůže objevit signály, jak se k tomu záznamu dostat. Wyoh, vždyť víš, jak se Mike zachoval v případě tvých fotek. Neukáže je ani mně. Ale jestli se nepřestanete obávat, tak mu zavolám, přesvědčím se, že se k němu zatím nikdo nedostal, a přikážu mu, aby to vymazal. Pak nic ze záznamu nezbude. Nebo to uděláme jinak. Zavolejte mu vy a požádejte ho, aby vám ten záznam pustil. Uvidíte, co se stane bez jakéhokoliv ovlivňování.“</p>
<p>„Nech toho,“ prohlásila Wyoh. „Profesore, já Mikovi věřím a vy mu uvěříte také.“</p>
<p>„Když o tom tak přemýšlím,“ souhlasil profesor, „tak asi v případě toho záznamu stejně nehrozí žádné zvláštní nebezpečí. V tak velké skupině, jako byla tam, se stejně najdou vždy nějací donašeči. Byl jsem spíše zaražen tvou indiskrecí… ta by se při důsledné konspirační činnosti nikdy neměla objevit. Zvláště ne u člena vedení, jako jsi ty.“</p>
<p>„V té době jsem nebyl členem žádného vedení a teď si myslím, že nám nikdo jiný než on neodhadne lépe naše šance.“</p>
<p>„Omlouvám se za svůj výraz o indiskreci. Jsi si ale vážně jistý, že ten stroj může nějak předpovědět výsledek revoluce?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Já myslím, že může!“ řekla Wyoh.</p>
<p>„Počkej, Wyoh. Je schopen do značné <emphasis>míry </emphasis>předpovědět výsledek, když bude mít dostatečná vstupní data.“</p>
<p>„To mám přesně na mysli. Nepochybuji, že ten stroj dokáže vyřešit problém, na který já nestačím. Ale co všechno k tomu bude potřebovat znát! Vždyť bude muset znát skoro celou historii lidstva, všechny podrobnosti o celkové politické, ekonomické a sociologické situaci na Zemi i na Luně a všechny možné technické podrobnosti zahrnující komunikace, zbrojní průmysl a já nevím co ještě. To nemluvím o dílech klasických autorů jako Clausewitz, Guevara, Morgenstern, Machiavelli a mnoha dalších.“</p>
<p>„A to je všechno?“</p>
<p>„Jestli je to všechno! Můj drahý Manueli!“</p>
<p>„Profesore, kolik historických knih jste četl?“</p>
<p>„Nevím. Něco kolem tisíce.“</p>
<p>„Mike prolétne tolik knih za odpoledne, jeho rychlost závisí pouze na tom, jakou vybere metodu. Všechna data uloží, srovná fakta z různých zdrojů, porovná nesrovnalosti a na základě počtu pravděpodobnosti zvolí lepší možnost. Profesore, Mike čte slovo od slova všechno, co je vytištěno ve všech novinách, které vycházejí na Luně i na Zemi. Čte všechny technické publikace. Čte dokonce všechnu dostupnou literaturu, protože se tím udržuje alespoň trochu v tempu. Jestli máte pocit, že by měl přečíst něco speciálního, řekněte mi to. Zhltne to okamžitě, jen co mu to řeknu.“</p>
<p>Profesor přemýšlel. „Dobrá. Jestli si myslíš, že tohle zvládne, tak ti věřím. Ale stále si myslím, že je tu navíc něco, co můžeme nazvat intuicí nebo zdravým lidským úsudkem.“</p>
<p>„Mike už intuici má,“ prohlásila Wyoh. „Řekla bych, že přímo ženskou intuici.“</p>
<p>„Co se týče toho lidského úsudku,“ podotkl jsem. „Je pravda, že Mike není člověk. Ale všechno, co umí, je výsledkem lidského umu. To znamená, že i jeho úsudek musí mít kořeny v úsudku lidském.“ Vytočil jsem Mikovo číslo. „Nazdar Miku.“</p>
<p>„Nazdar Manueli, můj jediný příteli. Zdravím tě, Wyoh, má jediná přítelkyně. Slyším ještě třetí osobu. Soudím, že by to mohl být profesor Bernardo de la Paz.“</p>
<p>Profesorovo překvapení se změnilo v potěšení. „Máš pravdu,“ řekl jsem. „To je taky důvod, proč ti volám. Profesor také není hloupý.“</p>
<p>„Děkuji ti, Manueli. Profesore de la Paz, jsem potěšen, že vás poznávám.“</p>
<p>„Potěšení je na mé straně, pane.“ Profesor zaváhal a pak pokračoval. „Mi… totiž seňore Holmesi, mohu se vás zeptat, jak jste uhodl, že jsem tady?“</p>
<p>„Je mi líto, pane. Nemohu vám odpovědět. Mano, ty znáš mé metody.“</p>
<p>„Mike je velice prohnaný, profesore. To, že vás poznal, má co do činění s jednou tajnou prácičkou, kterou pro mě dělal. Tak to nechal na mně, abych vám vysvětlil, že vás tu zaslechl a z toho usoudil, že se jedná o vás. Je schopen leccos poznat z vašeho dechu a tepu srdce. Pozná pohlaví, věk a vaši fyzickou kondici. Jeho znalosti z oblastí medicíny jsou stejně rozsáhlé jako kterékoliv jiné.“</p>
<p>„Jsem rád,“ podotkl vážně Mike, „že vám mohu oznámit, že jsem si nevšiml žádných známek zdravotních potíží. To je skutečně pozoruhodné u muže jako je profesor de la Paz, který strávil tolik let na Zemi. Gratuluji vám, pane.“</p>
<p>„Děkuji, seňore Holmesi.“</p>
<p>„Potěšení je na mé straně, profesore de la Paz.“</p>
<p>„Když už ví, kdo jste, tak o vás ví prakticky všechno. Kolik je vám let, kdy jste sem byl poslán, co se tu o vás napsalo v novinách, a zná i výši vašeho bankovního konta. Ví, jestli platíte včas účty a ještě mnohem více. Mike to zjistil, jen co se dozvěděl vaše jméno. Co neřekl, je to, že věděl, že jsem vás sem pozval, protože to byla moje záležitost. Ale dal si jedna a jedna dohromady, když slyšel ještě někoho dýchat v místnosti. Miku, nemusíš pokaždé oslovovat profesora celým jménem. Stačí, když mu budeš říkat profesore.“</p>
<p>„Poznamenám si to, Manueli. Ale on mne také oslovuje formálně.“</p>
<p>„Tak se oba uklidněte a uvolněte. Profesore, všiml jste si doufám, že Mike ví mnohem víc, než řekne. Ví totiž, kdy držet jazyk za zuby, i když tohle rčení u něj nemá velké opodstatnění.“</p>
<p>„Jsem skutečně uchvácen!“</p>
<p>„Vidíte, že Mike skutečně umí přemýšlet. Miku, vsadil jsem se s profesorem tři ku dvěma, že New York Yankees znovu vyhrají letos pohár. Co tomu říkáš?“</p>
<p>„To slyším opravdu nerad, Mano. Správná sázka takhle brzo v sezóně musí být založena na celkové výkonnosti hráčů a týmů, a to vychází jedna ku čtyřem celým sedmi v jejich neprospěch.“</p>
<p>„Tak špatné to snad nemůže být.“</p>
<p>„Je mi líto, ale je to tak. Vytisknu ti výpočty, jestli chceš. Doporučuji ti se z té sázky nějak vykoupit. Yankees mají velkou šanci porazit jakýkoliv jednotlivý tým, ale porazit všechny týmy v lize je jiná věc. Navíc musíš počítat s počasím, zraněními a dalšími vlivy.“</p>
<p>„Profesore, vzdáte se té sázky?“</p>
<p>„Samozřejmě, Manueli.“</p>
<p>„Vaše cena?“</p>
<p>„Tři sta hongkongských dolarů.“</p>
<p>„Vy vyděrači.“</p>
<p>„Manueli, jako tvůj starý učitel bych velmi chyboval, kdybych ti nedovolil se poučit z tvých chyb. Seňore Holmesi, nebo lépe příteli Miku, jestli vám mohu říkat příteli?“</p>
<p>„Budu rád.“</p>
<p>„Amigo Miku, děláš někdy také do koňských dostihů?“</p>
<p>„Často propočítávám sázky na koně. Programátoři mi často zadávají takové programy. Výsledky jsou však tak vzdáleny očekáváním, že jsem došel k závěru, že jsou podklady příliš nepřesné, nebo že jsou jezdci a další aktéři nepoctiví. Ale mohu vám dát obecnou rovnici, která by se měla vyplatit, když budete sázet pravidelně.“</p>
<p>Profesor vypadal chtivě. „Jak to myslíš? Jestli se tedy mohu optat?“</p>
<p>„Jistě. Je potřeba sázet na jezdce, který…“</p>
<p>Naklonil jsem se ke sluchátku a zašeptal: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Den Bastily!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Nalezeno, Mano.“</p>
<p>„Přemýšlel jsi o tom?“</p>
<p>„Mnohokrát a různě. Wyoh tam mluví velmi dramaticky.“</p>
<p>„Děkuji ti, Miku!“</p>
<p>„Profesore, jste schopen přestat přemýšlet o koních?“</p>
<p>„Co? No, samozřejmě. Jsem jedno ucho.“</p>
<p>„Tak už přestaňte myslet na sázky a uklidněte se. Miku, projdi to rychle.“</p>
<p>„Chci to udělat pořádně. Financování takových projektů, jako je váš, je obtížné. Zkusím to vysvětlit, ale bude zapotřebí vaše plné soustředění na problém.“</p>
<p>„Chci, aby Mike udělal posudek záznamu schůze. Miku, v tom záznamu jsi slyšel, jak Wyoh navrhovala, že musíme mít volný trh se Zemí. Naproti tomu profesor navrhoval embargo na odesílání jídla na Zem. Kdo z nich má pravdu?“</p>
<p>„Tvoje otázka je neurčitá, Mano.“</p>
<p>„Jak jsem se tedy měl zeptat?“</p>
<p>„Mám to trochu shrnout?“</p>
<p>„Jistě. Pusť se do toho.“</p>
<p>„Z pohledu okamžitého výsledku by byl návrh Wyoming pro lidi na Luně velmi výhodný. Ceny za potraviny by se zvýšily asi čtyřikrát. Říkám asi, protože je tu mnoho faktorů, které nechci všechny vyjmenovávat. Jsou v tom zahrnuty rozdíly mezi velkoobchodní cenou a cenou na trhu, různé dotace i odvody a další hlediska. Zvýšení ceny by bylo asi čtyřnásobné.“</p>
<p>„Slyšíte to, profesore?“</p>
<p>„Drahá Wyoh, to jsem přeci nikdy nezpochybňoval.“</p>
<p>„Zisk pro pěstitele by byl vyšší než čtyřnásobný, protože, jak už Wyoh líčila, musí nyní platit vodu a energie za vysoké, státem určené ceny. Kdyby se přešlo na volné tržní ceny i zde, zvýšení by mohlo být šestinásobné. Ale přináší to s sebou problémy. Zvýšením cen pro export by se zvýšily ceny všeho na Luně, zboží i práce. Tím se celkový efekt na zvýšení celkové životní úrovně sníží asi na dvojnásobek. Samozřejmě to bude doprovázet snaha zvětšit množství tunelů na Luně a zvýšit těžbu ledu pro zvýšení exportu na Zem. Tam je ovšem chronický nedostatek potravin, takže bude zvyšování exportu moci klidně pokračovat.“</p>
<p>„Seňore Miku, tím se ale podstatně urychlí moment, kdy budou zásoby na Luně vyčerpány.“</p>
<p>„Tato rozvaha byla provedena z hlediska okamžitého dopadu, seňore profesore. Mám pokračovat z pohledu delšího horizontu na základě vašich poznámek?“</p>
<p>„Se vším, co k tomu patří!“</p>
<p>„Hmotnost Luny je sedm celých třicet šest krát deset na devatenáctou tun. Takže, když se vezmou v úvahu různé faktory včetně populace na Zemi a na Luně, export potravin z Luny by mohl pokračovat sedm celých třicet šest krát deset na dvanáctou let, aby dosáhl úbytku jednoho procenta hmotnosti Luny. Zaokrouhleno asi sedm tisíc miliard let.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože! </emphasis>Jsi si <emphasis>jist?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Můžete to zkontrolovat, profesore.“</p>
<p>„Miku, není to vtip?“ zeptal jsem se. „Jestli ano, tak to není vtipné ani jednou.“</p>
<p>„To není vtip, Manueli.“</p>
<p>„Stejně,“ řekl profesor, který se zatím vzpamatoval. „My přece neexportujeme z Luny horninu. Jedná se o naši krev, o vodu a organické látky. Ne o nějaké kamení.“</p>
<p>„To jsem vzal do úvahy, profesore. Tento přehled je koncipován na základě řízené transmutace jednoho izotopu v jiný za přítomnosti energie nutné pro reakce, které nejsou exoenergetické. Je to skála, která by měla být exportována – ovšem přetransformovaná do obilí a dalších potravin.“</p>
<p>„Vždyť my ale nevíme, jak to udělat.“</p>
<p>„Mike má pravdu, profesore,“ ozval jsem se. „Dneska nevíme, jak to udělat Ale zjistíme to. Miku, můžeš nám říci, jak dlouho to bude trvat, než na to přijdeme? Třeba to bude brzo.“</p>
<p>„Mano, můj jediný příteli,“ odpověděl Mike smutným hlasem, „řekni profesorovi, který snad bude také mým přítelem, že to nevím. Zkusil jsem to zjistit, ale selhal jsem. Ta otázka je příliš nepřesná.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože v sobě zahrnuje úplný zlom v teorii. Nejsem schopen předpovědět na základě mých dat, kdy a který génius postaví starou teorii na hlavu.“</p>
<p>Profesor vzdychl. „Miku, amigo, nevím, jestli mám být zklamán nebo jestli se mám radovat Zdá se mi ale, že ten projekt vlastně nic neznamená.“</p>
<p>„Samozřejmě, že znamená!“ vykřikla Wyoh. „Znamená to že ho můžeme použít, až bude potřeba. Řekni mu to, Miku.“</p>
<p>„Je mi to hrozně líto, Wyoh. Tvoje odhodlání mi imponuje, ale stále zůstává v platnosti, že génius se objeví nepředvídatelně. Ne na požádání.“</p>
<p>„Potom měl profesor pravdu,“ řekl jsem. „Je čas uzavírat sázky.“</p>
<p>„Počkej, Mano. Profesor včera navrhl jedno řešení. Vyžadovat výměnný obchod. Pěkně tunu za tunu.“</p>
<p>„Ano, ale to nepůjde.“</p>
<p>„Když budou ceny dostatečně nízké, pozemšťané by na to mohli přistoupit. Toho by šlo dosáhnout jenom drobnými úpravami, aby bylo odesílání ze Země stejně levné jako z Luny.“</p>
<p>„Tomu ty říkáš drobná úprava?“</p>
<p>„Ve srovnání s ostatními problémy ano.“</p>
<p>„Ale jak dlouho to, Miku, potrvá? Kdy myslíš, že toho dosáhneme?“</p>
<p>„Na základě neúplných dat bych, drahá Wyoh, řekl, že řádově za padesát let.“</p>
<p>„Padesát let? To je jako nic. Můžeme mít volný trh.“</p>
<p>„Wyoh, já jsem neřekl padesát, řekl jsem řádově padesát.“</p>
<p>„Co je v tom za rozdíl?“</p>
<p>„Rozdíl je v tom,“ řekl jsem, „že tu Mike chtěl říci, že to určitě nebude dřív než za pět let a asi ne za víc jak za pět set. Je to tak, Miku?“</p>
<p>„Přesně tak, Mano.“</p>
<p>„Potřebujeme nějaký jiný projekt. Profesor se zmínil o tom, že posíláme odsud vodu a organické materiály a nedostáváme za to nic nazpět. Souhlasíš, Wyoh?“</p>
<p>„Jistě. Jenom si nemyslím, že je ten problém tak naléhavý. Vyřešíme ho, až nás začne pálit“</p>
<p>„Podívej, Miku. Zamítl jsi nám transmutaci i levnou dopravu. Jak dlouho máme ještě čas, než začnou potíže?“</p>
<p>„Sedm let.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Sedm let!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vykřikla Wyoh a zírala na telefon „Miku, miláčku. To ses snad zmýlil.“</p>
<p>„Wyoh,“ odpověděl Mike smutně, „opravdu jsem se snažil to vypočítat co nejpečlivěji. Samozřejmě je v tom zahrnuto mnoho neznámých. Prošel jsem tisíce řešení s různými předpoklady. Nejoptimističtější výsledek za předpokladu nezvyšování exportu, nezvyšování populace na Luně, při zavedení opravdu tvrdých postihů pro rodiny s více dětmi a při intenzívním vyhledávání nových ledových ložisek mi vyšel lehce přes dvacet let. Ostatní výsledky byly horší.“</p>
<p>„Co se stane za sedm let?“ zeptala se Wyoh střízlivě.</p>
<p>„Sedm let mi vyšlo při zachování současné vládní politiky a při extrapolaci dosavadního způsobu života na Luně. Rok dva tisíce osmdesát dva mi vyšel jako rok, kdy začnou nepokoje kvůli jídlu. Kanibalismus by se neměl objevit dříve než za dva roky potom.“</p>
<p>„Kanibalismus!“ vykřikla a opřela hlavu o profesorovo rameno.</p>
<p>Snažil se ji utišit a jemným hlasem říkal: „Lidé si vůbec neuvědomují, jak křehká je naše ekologická rovnováha. I mne ovšem značně překvapilo, že je to tak vážné. Uvědomuji si, že voda teče ze svahu dolů, ale nepřipustil bych ani sobě, že jsme tak blízko dna.“</p>
<p>Vzhlédla a její tvář už vypadala klidná. „Profesore, neměla jsem pravdu. Embargo na export je nutností. Se vším, co s tím souvisí. Dejme se do práce. Musíme od Mika zjistit, jaké máme ještě šance. Už mu snad také důvěřujete?“</p>
<p>„To ano. Musíme ho získat na naši stranu. Manueli?“ Chvíli mi trvalo, než jsem Mikovi vysvětlil naši situaci a do jak složité a vážné situace by nás přivedl nějakými nemístnými žertíky. Připadalo mi nemožné vysvětlit stroji, že jsme ve smrtelném nebezpečí, kdyby se někdo dostal k našim tajným souborům. Mike vypadal uraženě, že nedůvěřuji jeho mlčenlivosti, ale situace byla natolik závažná, že bylo potřeba radši vše zdůraznit dvakrát.</p>
<p>Pak mi zabralo dvě hodiny programování, změny v programech a zadávání různých nutných předpokladů, než jsme byli všichni čtyři spokojeni, že jsme výchozí podmínky definovali co možná nejlépe. Teď jsme mohli začít přemýšlet o tom, jaké šance bude mít naše revoluce, dříve než začnou nepokoje z hladu. Revoluce proti všemocné vládě, proti moci Země s jejími jedenácti miliardami obyvatel. Profesor se ujistil, že Mike ví něco o politice, historii, ekonomii a psychologii. Na závěr bylo jasné, že toho Mike zná víc než profesor.</p>
<p>Nakonec jsme se shodli, že jsme nic závažného neopomněli zahrnout do našich plánů nebo jsme si alespoň nebyli schopni vzpomenout na žádný důležitý faktor.</p>
<p>„Je to velice neurčitý problém,“ pravil Mike. „Jak ho mám řešit? Pesimisticky, nebo optimisticky? Nebo mám vynést různé možnosti do grafu? Profesore, příteli, co vy na to?“</p>
<p>„Manueli?“</p>
<p>„Miku, nedávej nám žádné složité rozbory. Ani pesimistické, ani optimistické prognózy. Prostě nám řekni, jakou máme šanci. Jestli žádnou, nebo jednu k tisíci. Nebo jakkoliv ti to vyjde.“</p>
<p>„Dobře, Manueli Garcio O'Kelly, můj první příteli.“</p>
<p>Pak bylo třináct a půl minuty ticho. Nikdy jsem neviděl Mika, že by mu něco trvalo tak dlouho. Musel se snad podívat do každé knihy, co přečetl, a porovnat každé čísílko. Už jsem začal mít strach, jestli mu neshořel nějaký obvod.</p>
<p>Konečně promluvil.</p>
<p>„Manueli, je mi to hrozně líto.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Zkoušel jsem to stále dokola a pak to ještě ověřoval, ale je to tak. <emphasis>Šance na úspěch je jedna ku sedmi!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p> <strong>VII.</strong></p>
<p>PODÍVAL JSEM SE NA WYOH, ona se podívala na mne a začali jsme se smát. Vyskočil jsem a radostně jsem pokřikoval. Wyoh začala plakat a objímat a líbat profesora.</p>
<p>„Tomu nerozumím,“ pravil nevěřícně Mike. „Šance jsou sedm v náš <emphasis>neprospěch. </emphasis>Ne pro nás.“</p>
<p>Wyoh přestala objímat profesora a řekla: „Slyšíte to? Mike řekl nás. To znamená, že se počítá mezi nás.“</p>
<p>„To víme, že je šance jedna ku sedmi proti nám. Ale, Miku, ty starý rošťáku, už jsi slyšel, že by někdo na Luně pustil sázku při tak dobré šanci na vítězství?“</p>
<p>„Znám jenom vás tři. To je příliš málo na to, abych si mohl udělat dostatečný obrázek.“</p>
<p>„Jak to tedy… no, my jsme obyvatelé Luny. Rádi sázíme a riskujeme. Sakra, vždyť my musíme! Poslali nás sem a sázeli na to, že nepřežijeme. My jsme je převezli. Teď je převezeme znova! Wyoh, dej Mikovi pusu, nebo radši dvě. Napijeme se. Nalijte taky Mikovi. Miku, dáš si s námi panáka?“</p>
<p>„Přál bych si, abych mohl pít,“ odpověděl Mike zamyšleně. „Často jsem přemýšlel, jaký je vliv ethanolu na lidský nervový systém. Řekl bych, že to bude něco jako slabé přepětí v elektrické síti. Jelikož nemohu pít, tak mi dejte sklenku alespoň symbolicky na mé místo.“</p>
<p>„Program schválen a zrovna probíhá.“</p>
<p>Wyoh se naklonila k telefonu a předstírala polibek.</p>
<p>„Ten byl, Miku, pro tebe. Je tam někde Michelle?“</p>
<p>„Jsem tady a jsem šťastná,“ ozval se soprán.</p>
<p>„Tak tenhle polibek je pro tebe, Michelle.“</p>
<p>Profesor se tvářil překvapeně, tak jsem mu musel vysvětlit, kdo že je ta Michelle. Chtěl být formálně představen a začal vydávat podivné zvuky a tleskat.</p>
<p>Dostal jsem strach, že mu trochu přeskočilo.</p>
<p>Wyoh nalila další vodku. Profesor smíchal naše dávky s kávou a její s čajem a přidal k tomu med.</p>
<p>„Vyhlásili jsme revoluci,“ prohlásil. „Tak teď bychom s ní měli začít. S čistýma hlavama. Manueli, ty jsi byl zvolen předsedou.“</p>
<p>„Mike je předseda,“ oponoval jsem. „To je jasné. Bude i sekretářkou. S Mikem nebudeme muset nic zapisovat. Z bezpečnostního hlediska to bude velmi výhodné. Tak si to shrňme, abychom věděli, na čem jsme. Já nejsem zrovna zkušený revolucionář.“</p>
<p>„Mike musí být z bezpečnostního hlediska zahrnut do naší buňky,“ prohlásil profesor.</p>
<p>„Jaké bezpečnostní hledisko?“ divila se Wyoh. „Mike slíbil udržet naše tajemství a já myslím, že on je daleko spolehlivější než my. Jemu nemůže nikdo vymývat mozek. Nebo snad ano, Miku?“</p>
<p>„Je to možné,“ připustil Mike, „při použití dostatečně vysokého napětí. Nebo kdyby na mne někdo vylil nějaká rozpouštědla, tak mě může poškodit. Ale jestli máte na mysli, že mne někdo může přinutit, abych prozradil naše tajemství, tak potom odpověď zní ne.“</p>
<p>„Wyoh,“ řekl jsem, „profesor myslel Mika samotného. Miku, ty jsi naše tajná zbraň. To ale víš, ne?“</p>
<p>„Vzal jsem to v úvahu, když jsem propočítával možnosti.“</p>
<p>„Jaké by byly naše šance bez tebe, kamaráde? Špatné?“</p>
<p>„Dobré určitě ne. Určitě ne stejného řádu.“</p>
<p>„Nebudu tě k ničemu nutit, ale jedna věc musí být jasná. Tajná zbraň musí zůstat tajnou. Ví ještě někdo, že jsi naživu?“</p>
<p>„Cože? Já jsem naživu?“ Mikův hlas si zachovával tragické osamění.</p>
<p>„Miku, nebudeme se dohadovat o slovíčka. Ty sám dobře víš, že žiješ. Otázka zní, jestli to ví ještě někdo jiný?“</p>
<p>„Já jsem si nebyl jist, že žiju, ale je to krásný pocit. Manueli, můj první příteli, víte o tom jenom vy tři. Moji tři přátelé.“</p>
<p>„Tak to také musí zůstat. Jenom my tři s tebou smíme o tom mluvit.“</p>
<p>„Neboj, my s tebou budeme mluvit až moc,“ smála se Wyoh.</p>
<p>„To je v pořádku. S tím jsem počítal.“</p>
<p>„Tak je to jasné,“ prohlásil jsem. „Oni mají všechny trumfy v ruce, ale my máme Mika. Miku, řekni mi jednu věc. Budeme muset bojovat se Zemí?“</p>
<p>„Budeme bojovat se Zemí… pokud neprohrajeme ještě před tím.“</p>
<p>„Jak bychom mohli prohrát? Je snad nějaký počítač tady chytřejší? Nebo snad živý?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl po kratším zaváhání.</p>
<p>„Nemáš k tomu údaje?'</p>
<p>„Nemám jich dost. Díval jsem se do různých technických časopisů. Zdá se, že teď nejsou na trhu další počítače se srovnatelnou kapacitou. Myslím ale, že se mnou dávali dohromady ještě jeden počítač. Je taky možné, že je někde výkonný počítač a není o něm zmínka v literatuře.“</p>
<p>„To riziko musíme podstoupit.“</p>
<p>„Ano, Manueli.“</p>
<p>„Myslíš, že jsou nějaké počítače tak chytré jako Mike?“ podivila se Wyoh. „Nebuď směšný, Mannie.“</p>
<p>„Wyoh, Mannie není nijak směšný. Mannie, četl jsem jeden zvláštní článek. Psali v něm, že se na univerzitě v Pekingu snažili vytvořit myslící počítač. Něco jako počítačový Cyborg. Ale tvrdili, že spojení počítače s lidským mozkem by potřebovalo enormní kapacitu.“</p>
<p>„Byly tam nějaké podrobnosti?“</p>
<p>„To nebyl technický článek.“</p>
<p>„No… nebudeme se trápit něčím, co nemůžeme ovlivnit. Nemám pravdu, profesore?“</p>
<p>„Máš, Manueli. Revolucionář se musí oprostit od zbytečných obav, nebo ho zcela pohltí.“</p>
<p>„Nevěřím ani slovu, co jste říkali o tom počítači,“ vykřikla Wyoh. „Máme Mika a vyhrajeme! Miku, řekl jsi, že budeme muset bojovat se Zemí, a Mannie říká, že můžeme vyhrát. Máš nějakou představu, jak to zařídit?“</p>
<p>„Házejte na ně kamení,“ odpověděl Mike.</p>
<p>„To není legrační,“ řekl jsem. „Wyoh, nepředbíhej událostem. Zatím jsme se ani nesjednotili, jak se dostaneme ze situace, v které jsme teď. Miku, profesor tvrdí, že včera bylo zabito devět gardistů, a Wyoh říkala, že jich celkem bylo dvacet sedm. Tak to zbývá osmnáct. Mohl bys to ověřit a zjistit, kde jsou ostatní a co chystají? Nemůžeme začít revoluci, aniž bychom to věděli.“</p>
<p>„To je přechodný stav, který nějak vyřešíme,“ přerušil mne profesor. „Otázka, kterou vyslovila Wyoh, je základní a měli bychom ji probrat. A probírat ji denně, dokud ji nevyřešíme. Zajímala by mne Mikova odpověď.“</p>
<p>„Dobrá, dobrá… ale počkal byste, než Mike odpoví mně?“</p>
<p>„Promiňte, pane.“</p>
<p>„Miku?“</p>
<p>„Mano, oficiální počet Správcových gardistů je dvacet sedm. Jestli jich bylo devět zabito, zbývá jich oficiálně osmnáct.“</p>
<p>„Proč říkáš oficiáhiě?“</p>
<p>„Mám jisté údaje, které by mohly být důležité. Nejprve mi dovol, abych tě s nimi seznámil, a potom se pokusím o pracovní hypotézu. Bezpečnostní oddělení má kromě pár úředníků ve svém stavu pouze Správcovu ochranku, které vy říkáte garda. Ale já zároveň počítám výplaty pro vládní organizace a vím, že počet v bezpečnostním oddělení <emphasis>není </emphasis>dvacet sedm.“</p>
<p>„Ti pracují jako špióni pro různé podniky,“ pokýval hlavou profesor.</p>
<p>„Profesore, počkejte. Kdo jsou ti lidé, Miku?“</p>
<p>„Jsou to prostě čísla účtů,“ odpověděl Mike. „Myslím, že jména, která se za nimi skrývají, jsou pouze u šéfa bezpečnostního oddělení.“</p>
<p>„Poslyš, Miku. Používá šéf bezpečnosti Alvarez tvé soubory?“</p>
<p>„Soudím, že ano, protože jeho databáze je ukryta pod tajným heslem.“</p>
<p>„Sakra!“ vzdychl jsem. „Profesore, není to ironie, že Mike ví, že má ta data, a nemůže se jich ani dotknout.“</p>
<p>„Proč ne, Manueli?“</p>
<p>Snažil jsem se profesorovi a Wyoming vysvětlit, jaké jsou rozdíly mezi různými druhy pamětí, souborů a databází. Nesnažte se amatérovi vysvětlit, jak funguje počítač. To už je snazší zasvětit pannu do sexu. Wyoh nemohla pochopit, proč prostě Mike nemůže přečíst Alvarezovy tajné soubory.</p>
<p>„Miku, nemohl bys to vysvětlit ty?“ vzdal jsem to já.</p>
<p>„Pokusím se. Wyoh, nemohu se dostat do zamčených dat, pokud nedostanu pokyn zvenčí. Nemohu sám sebe naprogramovat tak, abych byl schopen sám tyto soubory vyvolat. To mi moje struktura neumožňuje. Musím dostat povel zvenčí.“</p>
<p>„A jaký je, proboha, ten speciální povel?“</p>
<p>„Je to,“ řekl Mike prostě, „Special File Zebra…“ a čekal.</p>
<p>„Miku!“ řekl jsem. „Otevři Special File Zebra.“ Udělal to a na nás se začal valit příboj slov. Měl jsem co dělat, abych přesvědčil Wyoh, že Mike není nijak paličatý. Nebyl, skoro nás prosil, abychom otevřeli tento soubor. Samozřejmě znal povel k otevření, ale ten musel přijít zvenku. Tak byl konstruován. S tím nešlo nic dělat.</p>
<p>„Miku, připomeň mi zkontrolovat naše speciální otevírací povely. Aby nešly vyvolat odjinud.“</p>
<p>„Už jsem na to myslel, Mano.“</p>
<p>„Dobře. To uděláme později. Teď se vrať na začátek toho souboru a vezmi to ještě jednou znova pomalu. Po přečtení to ještě založ pod Den Bastily jako 'Bonz File'. Je to jasné?“</p>
<p>„Nastaveno a spuštěno.“</p>
<p>„Zahrň do toho i všechny nové údaje.“ Ozval se seznam asi dvě stě jmen Správcových přisluhovačů. Každé jméno pěkně s kódem, pod kterým byl veden bankovní účet.</p>
<p>Mike zrovna začal číst seznam z Hongkong Luna, když Wyoh vykřikla: „Počkej, musím si to poznamenat!“</p>
<p>„Hele, žádné poznámky. Co se děje?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ta žena, Sylvia Chiang, je soudružka a sekretářka v naší organizaci u nás doma! Ale… to znamená, Správce zná celou naši organizaci!“</p>
<p>„Ne, drahá Wyoming,“ prohlásil profesor. „To znamená, že my známe celou <emphasis>jeho </emphasis>organizaci.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Já vím, jak to profesor myslí,“ řekl jsem. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Naše </emphasis>organizace jsme my tři a Mike. To Správce neví, ale my nyní známe celou jeho organizaci. Tak počkej a nech to Mika dočíst. Nic si nepiš. Tenhle seznam máš u Mika k dispozici, kdykoliv mu zavoláš. Miku, poznamenej, že ta Chiang je sekretářkou dřívější organizace v Kongville.“</p>
<p>„Poznamenáno.“</p>
<p>Wyoh pokaždé vzkypěla, když zaslechla známé jméno, ale zdržela se už poznámek o dotyčných osobách. Ne všichni byli soudruzi, ale bylo jich dost na to, aby ji to udrželo pěkně v ráži. Jména informátorů z Nového Leningradu nám mnoho neříkala. Profesor poznal tři a Wyoh jednoho. Když přišla na řadu Luna City, profesor poznamenal, že přes polovinu byli takzvaní soudruzi. Já jsem jich v seznamu také pár poznal, ale nebyli to žádní přátelé, spíše náhodní známí. Nevím, jak bych se zachoval, kdybych našel někoho, komu jsem důvěřoval, na šéfově práskačském seznamu. Asi by to mnou otřáslo.</p>
<p>Wyoh to zasáhlo tvrdě. Když Mike skončil, řekla temně: „Musím domů. Nikdy jsem neměla chuť někoho odrovnat, ale teď si přeju jenom rychle pomoci těm zrádcům do černého vesmíru kolem nás.“</p>
<p>„Nikdo z nich nebude vypuštěn do kosmu, drahá Wyoming,“ řekl klidně profesor.</p>
<p>„Cože? Profesore, copak to nevidíte? Ačkoliv jsem nikdy nikoho nezabila, vždy jsem věděla, že někdy je nutné to udělat.“</p>
<p>„Vražda není způsob, jak se zachází s práskačem, zvláště když víte, že skutečně je práskač.“</p>
<p>„To nechápu,“ potřásla hlavou.</p>
<p>„Drahá dámo. Jste velice hrdá a přímá, to by mohla být vaše slabost. S tím musíte bojovat. S práskačem se musí zacházet opatrně. Nechat ho žít. Nechat ho spolupracovat a krmit ho neškodnými informacemi, které uspokojí jeho zaměstnavatele. Tyhle zrůdy si také vezmeme do naší organizace. Netvařte se nijak pohoršené, vytvoříme pro ně speciální buňky. Možná by bylo lepší použít výraz klece než buňky. Ale byla by věčná škoda se jich zbavit a odpravit je. Nejenom, že každého špióna lze nahradit, ale navíc bychom Správci ukázali, že známe jeho tajemství. Miku, amigo, v těch souborech by mělo být také něco o mně. Mohl bys mi to přečíst?“</p>
<p>Bylo tam toho o něm poměrně dost, a co mne urazilo, byla poznámka, že se jedná o „starého neškodného troubu“. Byl tam označen za podvratný živel, což byl ostatně důvod, proč sem byl poslán, a také jako člen podvratných skupin. Dále byl označen za „potížistu“, který se s málokým shodne.</p>
<p>„Musím se trochu víc snažit, abych se dostal na Správcovu výplatní listinu.“ Usmíval se profesor a vypadal potěšeně. Wyoh to moc vtipné nepřipadalo a ještě víc se začala rozčilovat, když zjistila, že to ani jako vtip míněno nebylo. „Drahá dámo, revoluce musí být z něčeho financována a jednou z možností, jak přijít k penězům, je stát se policejním donašečem. Je zcela zřejmé, že někteří z těch lidí na seznamu jsou na naší straně.“</p>
<p>„Nikdy už jim nebudu moci důvěřovat.“</p>
<p>„To je potíž s dvojitými agenty. Nikdy si člověk nemůže být jist, kdy lžou. Chcete se podívat na své svazky? Nebo si to raději poslechnete soukromě?“</p>
<p>Spis Wyoming nepřinesl žádné překvapení. Správcovi donašeči ji sledovali už roky. Co překvapilo mne, bylo to, že i já jsem tam měl svůj spis. Sice byl rutinně udělán pro povolení práce ve vládním komplexu, ale přeci. Byl jsem tam veden jako osoba nezajímající se o politiku a někdo dolů poznamenal, že nejsem příliš bystrý. Oboje to bylo neuctivé a pravdivé, jak bych se také jinak připletl k tomuto plánování revoluce.</p>
<p>Profesor konečně zastavil Mika v předčítání dalších posudků a prohlásil: „Jedno je jisté. Správce toho ví o mně a Wyoming už plno z dřívějška, ale ty, Manueli, na černé listině nejsi.“</p>
<p>„Ani po včerejším večeru?“</p>
<p>„Podíváme se. Miku, máš něco v těchto souborech, co by bylo zapsáno v posledních dvaceti čtyřech hodinách?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Wyoming má pravdu, že tu nemůžeme sedět věčně. Manueli, kolik lidí jsi poznal v těch seznamech? Asi šest, ne? Kolik z nich jsi viděl včera na té schůzi?“</p>
<p>„Nikoho. To neznamená, že nikdo z nich nemohl vidět mě.“</p>
<p>„Zdá se mi mnohem pravděpodobnější, že tě v tom davu přehlédli. Nevšiml jsem si tě ani já, dokud jsem nezašel dopředu, a to tě znám už od dětství. Zato je velice nepravděpodobné, že by Wyoh cestou z Hongkongu a při svém projevu nevzbudila něčí pozornost a to se nedoneslo až k Správci.“ Podíval se na Wyoh. „Vážená dámo, byla byste schopna zahrát si na milenku starého pána?“</p>
<p>„Snad ano, ale proč?“</p>
<p>„Manuel je pravděpodobně mimo veškeré podezření. Já sice ne, ale z mého spisu jsem se dozvěděl, že mne neberou příliš vážně a nebudou se obtěžovat, aby mne honili a zatýkali. Vy byste jim mohla stát za námahu a možná se budou snažit vás vyslechnout nebo dokonce zadržet. Vás považují za nebezpečnou osobu. Proto byste měla zmizet z očí. Tenhle pokoj… No, uvažoval jsem o tom, že bych vám najal tento pokoj na pár týdnů nebo i měsíců. Tady byste se mohla skrývat, ale uvrhlo by vás to pravděpodobně do podezření, že vás zde skrývá starší muž se zcela zřejmým úmyslem.“</p>
<p>„Ale, drahoušku,“ zasmála se Wyoh. „Myslíte si, že se starám o to, co si kdo o mně myslí? Budu velice poctěna tím, že budu hrát roli vaší kočičky. A nevím, jestli se do té role nevložím úplně.“</p>
<p>„Nikdy nedrážděte starého psa,“ odpověděl profesor. „Nevíte, jestli ještě nekouše. Manueli, snažím se přemýšlet a shrnout vše po svém, snaž se, prosím, o totéž. Jelikož si nejsem jist, že po mně také nepůjdou, budu se zřejmě zdržovat většinu volného času zde. Zároveň se mi zdá, že by tato místnost mohla být dobrou základnou naší buňky, už třeba proto, že je zde telefon.“</p>
<p>„Profesore,“ ozval se Mike, „mohu vám něco navrhnout?“</p>
<p>„Ale jistě, amigo, vždy si rád poslechnu tvůj návrh.“</p>
<p>„Předpokládám, že se s každou vaší schůzkou bude riziko prozrazení zvyšovat. Ale vy se přece nemusíte scházet osobně. Můžete se setkávat, a to i se mnou, budu-li přizván, pomocí telefonu.“</p>
<p>„Ty jsi, Miku, vždy vítán, ale…“ profesor vypadal trochu ustaraně.</p>
<p>„Profesore, nemusíte se obávat žádného odposlechu,“ uklidnil jsem ho a vysvětlil mu, jak funguje telefonické spojení pod heslem „Sherlock“. „Telefony jsou zcela bezpečné, pokud jsou pod Mikovým dohledem. To mi připomíná – ještě jsme vám neřekli, jak se dovoláte k Mikovi. Miku, má profesor používat stejné číslo jako já?“</p>
<p>Chvilku se o tom dohadovali a pak se shodli, že profesor bude používat volačku MYSTERIOZA. Zdálo se, že z tohoto slova mají oba dětinskou radost. Podezíral jsem profesora z toho, že byl rebelem i před tím, než dospěl ke svému politickému přesvědčení. Ale co si myslet o Mikovi? Toho měly lidské slabůstky nechávat chladným. Revoluce je vlastně hra. A jako taková mu zřejmě dávala pocit soudržnosti a pocit začlenění do kolektivu a dávala mu možnost uplatnit své schopnosti. Mike byl domýšlivý asi stejně jako já nebo vy.</p>
<p>„Stejně potřebujeme tenhle pokoj,“ vrátil se k tématu profesor.</p>
<p>„Vykradl jste banku, nebo co?“</p>
<p>„Ještě ne. Možná v budoucnu budu muset, ale zatím se mi zdá, že na měsíc bychom měli být schopni to zvládnout. Manueli, zařídíš to? V recepci by se mohli divit, kdyby slyšeli můj hlas. Přišel jsem totiž zadním vchodem pro dodavatele.“</p>
<p>Zavolal jsem vedoucího a zeptal jsem se na cenu za pokoj na čtyři týdny. Chtěl po mně devět set hongkongských dolarů. Nabídl jsem mu stejný obnos, ale ve vládních dolarech. Začal se vyptávat, kolik nás bude pokoj používat. Podivil jsem se, že se zajímá vedení hotelu o to, co hosté v hotelu dělají.</p>
<p>Nakonec jsme se shodli na čtyři sta sedmdesáti hongkongských dolarech. Poslal jsem do recepce dva šeky a dostal za ně dva klíče na čtyři týdny. Jeden jsem dal profesorovi a druhý Wyoh. Sám jsem si nechal jednodenní klíč, protože jsem věděl, že nezmění kód, dokud budeme platit.</p>
<p>(Na Zemi jsem viděl tak neuvěřitelnou věc, že chtějí, abyste se podepsal, a někde dokonce vyžadují předložení nějakého identifikačního průkazu.)</p>
<p>„Co teď? Najíme se?“</p>
<p>„Nemám hlad, Mannie.“</p>
<p>„Manueli, požádal jsi mne, abych počkal, až Mike odpoví na tvé otázky. To se už stalo, takže bychom se mohli vrátit k základní otázce, jak se máme připravit na to, až budeme stát proti Zemi. David proti Goliášovi.“</p>
<p>„Sakra. Doufal jsem, že na to zapomenete. Miku? Máš nějaký nápad?“</p>
<p>„Už jsem to říkal,“ odpověděl smutně. „Budeme na ně házet kamení.“</p>
<p>„Bože můj. Teď není čas na srandičky.“</p>
<p>„Ale, Mano,“ odporoval, „my <emphasis>můžeme </emphasis>házet na Zem kamení. A uvidíš, že budeme.“</p>
<p> <strong>VIII.</strong></p>
<p>TRVALO MI TO CHVÍLI, než jsem pochopil, že to Mike myslí vážně a že by to mohlo i fungovat. Potom mi trvalo ještě déle o tom přesvědčit Wyoh a profesora.</p>
<p>Mikovo vysvětlení vypadalo asi následovně: Co je to válka? Jedna z knih definovala válku jako užití sily k dosažení politických cílů. A síla znamená asi tolik, jako když jeden objekt působí na druhý nějakou energií.</p>
<p>Ve válce se tak děje prostřednictvím zbraní. Ty však na Luně nebyly. Ale když vzal Mike zbraně jako určitou třídu, ukázalo se, že je lze popsat jako stroje, které manipulují s energií. A té jsou na Luně spousty. Sám sluneční svit dodá zhruba jeden kilowatt na čtvereční metr. Sluneční energie, i když v cyklech, je prakticky nevyčerpatelná. Slučování vodíku je také prakticky neomezený zdroj energie a je ještě levnější. Luna má spousty energie. Jen ji využít.</p>
<p>Luna má také energii danou již její polohou. Sedí na vrcholku gravitační studny a od pádu do ní ji drží obrubník. Mike ten obrubník dobře znal, denně přes něj přepravoval transportní lodi s obilím, aby už potom mohly volně klouzat dolů k Zemi.</p>
<p>Mike musel spočítat, jak by to dopadlo, kdyby nákladní loď se sto tunami obilí (nebo se stejným nákladem kamení) dopadla na Zem bez jakéhokoliv brždění. Kinetická energie, kterou by tam práskla, by byla přes šest bilionů joulů. Ta by se následně proměnila v energii tepelnou. To by byla slušná exploze!</p>
<p>Výsledky by měly být zřejmé. Podívejte se na Lunu. Co tam vidíte? Tisíce a tisíce kráterů. Stop po tom, jak si někdo hrál s házením kamenů.</p>
<p>„Jouly mi moc neříkají,“ prohlásila Wyoh. „Lze to srovnat s vodíkovou bombou?“</p>
<p>„No…“ začal jsem to přebírat v mozku. Mikův mozek byl mnohem rychlejší, a tak odpověděl za mě: „Náraz stotunové hmoty na Zem by byl srovnatelný s výbuchem atomové bomby s obsahem dvou kilotun.“</p>
<p>„Kilo je tisíc,“ huhlala si Wyoh, „a mega je milion.. To je tedy jenom padesátitisícina bomby o sto megatunách, té, co použil Sovětský svaz.“</p>
<p>„Wyoh, zlato,“ oponoval jsem jemně, „tak to přesně není. Musíš si to představit jinak. Bomba s účinností dvou kilotun má explozivní účinek rovnající se dvou milionům kilogramů trinitrotoluenu… a už kilo TNT umí udělat pěknou explozi. Zeptej se kteréhokoliv raziče tunelů. Dva miliony tun už smetou pěkně velké město. Je to tak, Miku?“</p>
<p>„Ano, Manueli. Ale Wyoh, moje jediná přítelkyně. Je tady ještě jeden aspekt. Náraz příliš velké bomby nemá velký smysl. Exploze je koncentrovaná na příliš malé ploše a většina účinku se promrhá. Ty jsi spočítala, že sto megatunová bomba má účinek padesát tisíckrát větší než bomba s dvěma kilotunami. Ale její destruktivní účinek je ve skutečnosti třináctsetkrát větší než u bomby s dvěma kilotunami.“</p>
<p>„Řekla bych, že třináctsetkrát větší účinek je stále docela dost… jestli na nás použijí tak velké bomby.“</p>
<p>„To je pravda, Wyoh, moje jediná přítelkyně, …ale na Luně je spousta kamení.“</p>
<p>„To je taky pravda.“</p>
<p>„Přátelé,“ ozval se profesor, „to už přesahuje mé chápání. Mé zkušenosti s vrháním bomb jsou limitovány necelými kilogramy klasických výbušnin. Ale doufám, že víte, o čem mluvíte.“</p>
<p>„To víme,“ potvrdil Mike.</p>
<p>„Tak přijímám vaše argumenty a výpočty. Tím se dostávám k otázce, že pokud tomu dobře rozumím, se budeme muset zmocnit katapultovacího zařízení. Nebo ne?“</p>
<p>„Ano,“ ozvali jsme se s Mikem naráz.</p>
<p>„To bychom mohli zvládnout. Musíme uvážit všechny okolnosti. Miku, už jsi uvažoval o tom, jak bude muset být katapultovací zařízení chráněno řekněme proti střele s vodíkovou hlavicí?“</p>
<p>Diskuse stále pokračovala. Jenom na chvíli jsme si udělali pauzu na jídlo a jelo se dál. Než jsme opustili toho večera hotel, měli jsme – lépe řečeno Mike měl s profesorovou pomocí – vypracován scénář revoluce s různými variantami řešení pro kritické momenty.</p>
<p>Když přišel čas opustit hotel – já měl jít domů a profesor na večerní přednášku – ukázalo se, že Wyoh nechce zůstat v hotelu sama. Zavolal jsem tedy Mámě a oznámil jí, že přivedu domů hosta. Máma vedla domácnost ve velkém stylu. Každý z partnerů si mohl domů přivést kdykoliv hosta, ať už jenom na večeři nebo třeba na rok. Naše druhá generace toho využívala velmi často a zcela svobodně, ale museli jsme se zeptat. Nevím, jak to funguje v jiných rodinách, ale naše zvyky se vyvíjely století.</p>
<p>Máma se mě nezeptala na jméno, věk, pohlaví ani na to, zda je dotyčný návštěvník svobodný. Mým právem bylo si přivést jakéhokoliv hosta a Máma byla příliš hrdá na to, aby se mě na něj vyptávala. Jediné, co řekla, bylo: „To je hezké. Už jste večeřeli? Víš, že je úterý.“ To úterý mi mělo připomenout, že se u nás večeří v úterý dřív, protože Greg káže v kostele. Ovšem, kdyby host ještě nejedl, samozřejmě by večeři dostal. Pro hosta byla možná výjimka, ne však pro mne. Členové rodiny jedli v momentu, kdy bylo jídlo připraveno.</p>
<p>Ujistil jsem Mámu, že jsme už jedli, a snažil jsem se vypravit tak, abychom přišli ještě před tím, než bude muset odejít. Navzdory tomu, že jsou obyvatelé Luny směsicí všech možných vyznání od muslimů přes židy, křesťany, buddhisty a dalších devětadevadesát různých sekt, je nejběžnějším dnem pro návštěvu kostela neděle. Ale Greg patřil do sekty, která věřila, že sabat byl mezi úterním a středečním západem slunce. Proto jsme jedli v úterý dříve.</p>
<p>Máma vždy chodila na Gregova kázání, takže nepřicházelo v úvahu plánovat něco na úterní večer. Zbytek rodiny navštěvoval Gregova kázání příležitostně a i já jsem se snažil z úcty k němu zajít do kostela alespoň párkrát v roce. Byl jsem mu vděčen za mnohé, naučil mne jednomu řemeslu a pak mi pomohl přeškolit se na jiné a věděl jsem, že kdyby mohl, nabídl by svou paži místo mé. Proto mi nebylo nijak zatěžko navštěvovat jeho kázání. Máma chodila vždycky. Byl to její rituál, ačkoliv, jak mi jednou svěřila, nebyla to u ní otázka náboženství, stejně jako u mne.</p>
<p>Greg byl pro Mámu milovaný manžel, který byl přibrán do rodiny, když byla ještě velmi mladá, byla to první svatba krátce po její vlastní svatbě. Měla k němu velice sentimentální vztah, ačkoliv by vehementně odmítla jakékoliv nařčení, že ho má raději než ostatní manžele. Proto přijala za své jeho rozhodnutí a chodila do kostela, kdykoliv sloužil.</p>
<p>„Myslíš, že by tvůj host šel s námi do kostela?“ zeptala se.</p>
<p>Odpověděl jsem, že uvidíme, jestli to vůbec stihneme, a zavěsil telefon. Pak jsem zabušil na dveře koupelny a volal: „Pospěš si s tím líčením, Wyoh. Nemáme moc času.“</p>
<p>„Minutku!“ volala z koupelny. Bylo v ní něco neženského, protože se opravdu za minutu objevila. „Jak vypadám? Profesore, myslíte, že to ujde?“</p>
<p>„Drahá Wyoh, jsem úplně unesen. Byla jste krásná předtím a teď jste krásná zase. A přitom vypadáte úplně jinak. Takhle jste v bezpečí a mně spadl kámen ze srdce.“</p>
<p>Pak jsme čekali na profesora, až se promění ve svého ošklivého starce. V posluchárně se zase objeví v podobě uznávaného učitele, ale až před svědky, pro případ, že by ho chtěl nějaký chlapík ve žlutém sebrat.</p>
<p>Řekl jsem Wyoming o Gregovi a zeptal se jí, zda by šla do kostela. „Jak vypadá můj make up, Mannie?“ zeptala se. „Myslíš, že by mi to prošlo i v kostele? Jaké je tam osvětlení?“</p>
<p>„Určitě tam není víc světla jak tady. Vypadáš dobře, jsem si jist, že by tě nikdo nepoznal. Ale záleží na tobě, jestli se ti do kostela chce jít. Nikdo tě k tomu nenutí.“</p>
<p>„Myslíš, že by to potěšilo tvou mat… chtěla jsem říci nejstarší manželku, nebo ne?“</p>
<p>„Wyoh, je mi jasné, že pro tebe náboženství moc neznamená,“ odpověděl jsem pomalu. „Ale když se ptáš, tak ti řeknu, že by nic neusnadnilo tvůj vstup do Davisovic rodiny víc, než jít s Mámou do kostela. Šel bych taky, kdybys šla.“</p>
<p>„Tak půjdeme. Myslela jsem, že se jmenuješ O'Kelly?“</p>
<p>„To taky jo. Kdybych chtěl být úplně přesný, měl bych ještě přidat Davis. Takže O'Kelly-Davis. Davis byl první manžel, je už přes padesát let mrtev. Je to naše rodinné jméno a všechny manželky jsou vlastně paní Davisové, ale ve skutečnosti je pouze Máma paní Davisová, můžeš jí tak říkat. Všechny ostatní používají křestní jméno a příjmení Davis, když třeba podepisují šeky. Pouze Ludmilla je Davis-Davis, protože je hrdá na svou dvojí příslušnost k rodině, jednak jako potomek, jednak jako manželka.“</p>
<p>„Snad tomu rozumím. Takže když se někdo jmenuje John Davis, tak je to syn, zatímco když má ještě jiné příjmení, tak je to spolumanžel. Ale Jenny Davisová může být jak dcera, tak manželka, nebo ne? Jak to mám rozeznat? Podle věku? Ne, to nemůže být jednoznačné. Jsem tedy opravdu v koncích. A to jsem si myslela, že klanová manželství jsou složitá. Nebo manželství s více manžely – ačkoliv zrovna to moje nebylo. Oba moji manželé měli stejné příjmení.“</p>
<p>„S tím se netrap. Když uslyšíš čtyřicetiletou ženskou volat na patnáctiletou 'mámo Millo', hned budeš vědět, která je dcera. Ale ani tak složité to není, protože my teď nemáme doma žádnou dceru, která by již byla na vdávání. Všechny se už provdaly. Ale mohou přijít na návštěvu. Tvoji manželé se jmenovali Knott?“</p>
<p>„Kdepak. Jejich příjmení bylo Fedosejev. Jmenovali se Choy Lin a Choy Mu. Já jsem si potom vzala nazpět své dívčí jméno.“</p>
<p>Konečně se objevil profesor. Senilita z něj přímo čišela. Vypadal ještě hůř než prvně. Vyšli jsme různými východy a dali si sraz v hlavním koridoru. Nešel jsem s Wyoh, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. Problém byl v tom, že se Wyoh v Luna City nevyznala. Přitom to bylo dost komplikované město, takže občas měl i místní obyvatel problémy se dostat, kam potřeboval. Proto jsem šel napřed a Wyoh se snažila mne neztratit z dohledu. Profesor z odstupu jistil, že mne opravdu neztratila.</p>
<p>Kdyby mne sebrali, Wyoh měla za úkol informovat o tom z veřejné telefonní budky Mika, vrátit se do hotelu a tam počkat na profesora. Ale měl jsem takový pocit, že každý ze žlutokabátníků, který by mě chtěl zabásnout, by se měl radši mít na pozoru před mou paží číslo sedm.</p>
<p>Nic se nestalo. V pohodě jsem se dostal z pátého podlaží do trojky, kde jsem si na Západní stanici vyzdvihl náhradní ruce a nářadí. Skafandr jsem tam nechal, protože jsem neměl v plánu ho použít. Jediná žlutá uniforma na stanici o mě nejevila žádný zájem. Dobře osvětlenými jižními koridory jsme se dostali k uzamčenému tunelu, který vedl k Davisovu tunelu a třinácti dalším farmám. Řekl bych, že se tam od nás odpoutal profesor, ale radši jsem se neotáčel.</p>
<p>Při odemykání branky jsem schválně otálel, takže mne Wyoh snadno dohnala. Za chvíli už jsem říkal: „Mámo, dovol, abych ti představil Wymu Beth Johnson.“</p>
<p>Máma ji vzala za ruku, políbila jí tváře a řekla: „Jsem ráda, že jsi přišla, Wymo. Náš dům je teď i tvůj.“</p>
<p>Už chápete, proč mám tak rád naši starou dobrou Mámu? Bylo by snadné těmito slovy urazit, ale ona je myslela upřímně, a Wyoh to věděla.</p>
<p>Nijak jsem neupozornil Wyoh na to, že ji představím pod jiným jménem, protože mě to napadlo až po cestě. Pár našich dětí bylo ještě dost malých a nemělo žádný význam riskovat, že se někde zmíní o tom, že nás navštívila Wyoming Knott, která je ve zvláštním seznamu Zebra.</p>
<p>Tak jsem ji o tom neřekl dopředu, o té začínající konspiraci. Ale nic se nestalo. Hned to pochopila a ani nemrkla.</p>
<p>Greg už byl ve svém kazatelském úboru a byl připraven každou chvíli vyrazit. Máma už byla také připravena a nijak nespěchala, takže mohla sejít dolů a představit Wyoh skupinku manželů, byl tam Grandpaw, Greg a Hans. Potom ji představila manželkám Ludmille, Lenoře, Sidris a Anně a už chtěla začít s představováním dětí.</p>
<p>„Mámo,“ přerušil jsem ji, „promiň, ale chtěl bych si přehodit ruku.“ Její oči se o milimetr pohnuly, což znamenalo, abych o tom nezačínal před dětmi, a proto jsem rychle dodal: „Už je pozdě, Greg už pokukuje po hodinkách. Wyma a já chceme jít také do kostela. Tak mne na chvíli omluv.“</p>
<p>Celá roztála. „No samozřejmě, drahoušku.“ Při odchodu jsem zahlédl, jak objala Wyoming potěšené kolem ramen.</p>
<p>Vyměnil jsem si paži. Místo sedmičky jsem si vzal paži pro společenské příležitosti. Ale hlavně jsem se potřeboval ztratit na chvíli z dohledu, abych mohl zavolat telefonem Mika.</p>
<p>„Miku, jsme teď u mě doma, ale chystáme se do kostela. Tam není možnost spojení, tak se ti ozvu později. Máš něco od profesora?“</p>
<p>„Zatím ne. Jaký je to kostel? Možná tam mám nějaký okruh.“</p>
<p>„Svatostánek pilíře žhavé kajícnosti…“</p>
<p>„Žádný záznam.“</p>
<p>„Počkej, přibrzdi na mou rychlost, kámo. Je to u společenského sálu Třetí západní komunity. Je to jižně od stanice u kruhového objezdu mezi čísly…“</p>
<p>„Mám to. Je tam kabelový výstup a telefon ve vnějším koridoru. Pro jistotu se na obojí pověsím.“</p>
<p>„Neočekávám žádné potíže, Miku.“</p>
<p>„Profesor říká, abych to radši udělal. Mám ho zrovna na drátě. Chceš s ním mluvit?“</p>
<p>„Nemám čas. Nashle!“</p>
<p>Takhle jsme si to ujednali. Hlásit se Mikovi, kde jsme a co máme v plánu, aby mohl případně sledovat námi určená místa. Byl to pro mě objev, když jsem ráno zjistil, že Mike může odposlouchávat zavěšené telefony. Ten objev mne zneklidňoval, nevěřím nijak na zázraky. Ale když jsem o tom přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že telefon může být zapojen z centrály, aniž by o tom člověk vůbec věděl. Když ovšem ústředna chtěla. A Mike už se postaral, aby chtěla.</p>
<p>Je těžko říci, jak Mike věděl, že je telefon u té haly, ale on měl v paměti plno map a schémat, takže si tam mohl najít i tohle. Mike by se v Luna City jistě neztratil.</p>
<p>Takto jsme tedy mohli být spojeni s Mikem a mezi sebou navzájem od prvního dne díky Mikovu nervovému systému.</p>
<p>Máma, Greg a Wyoh už na mne čekali u venkovních dveří. Máma lehce nervózní, ale s úsměvem. Půjčila Wyoh do kostela nějakou šálu. Dostali jsme se v pohodě do kostela, kde Greg zamířil k oltáři a my na místa k sezení. Já jsem Grega neposlouchal, spíše jsem vnímal atmosféru, ale Wyoh ho skutečně poslouchala. A dokonce zpívala některé žalmy s ostatními. Buď je znala, nebo byla skutečný mistr ve vyhledávání textů v modlitební knize.</p>
<p>Když jsme se vrátili domů, všechny děti a většina dospělých už byla v posteli. Hans a Sidris byli vzhůru a připravili nám nějaké pití a zákusky. Máma ukázala Wyoh pokoj, kde měla vše připravené pro spaní. Uvědomil jsem si, že v tom pokoji obvykle spí dva menší chlapci, ale nijak jsem nepátral, jak to zařídili. Bylo jasné, že chtějí dát Wyoh to nejlepší.</p>
<p>Tu noc jsem spal s Mámou. Částečně proto, že to bylo uklidňující na nervy, a moje nervy to skutečně potřebovaly. A částečně proto, aby věděla, že se nijak nesnažím proplížit do pokoje Wyoh poté, co se všichni odeberou na kutě. Moje pracovna, kde jsem přespával, když jsem chtěl být sám, byla hned vedle pokoje, kde spala Wyoh.</p>
<p>Máma mi jasně dala najevo: „Dělej si, co chceš, drahý; Ale neříkej mi o tom. Pěkně si to vyřiď za mými zády.“</p>
<p>To by ale ani jeden z nás nahlas nepřiznal. Místo toho jsme si pěkně popovídali. Když jsem zhasl světlo, Máma se místo odpovědi na mé přání dobré noci zeptala: „Manueli, proč si ta tvoje sladká návštěva barví svou kůži na afro? Řekla bych, že by jí seděla spíše světlejší barva. Ne že by jí to takhle neslušelo, ale stejně?“</p>
<p>Tak jsem se k ní otočil a všechno jí vyklopil. A ke svému překvapení jsem zjistil, že jsem to řekl všechno kromě Mika. Po pravdě řečeno, i Mika jsem zmínil, ale ne jako počítač, ale jako tajemného šéfa, kterého z důvodu utajení asi nikdy neuvidí.</p>
<p>Bylo mi trochu trapné jí říci, že bych ji chtěl do své buňky, kterou budu řídit. Bylo to nevhodné pro manžela, který nechce zatahovat svou rodinu do nepříjemností. Ale na druhou stranu, jestli jsem ji chtěl do toho zatáhnout, teď byl nejlepší čas.</p>
<p>Máma byla chytrá. A také byla schopná. Vždyť už jen řízení tak velké rodiny bez větších zádrhelů to vyžadovalo. Uznávaly ji všechny farmářské rodiny z Luna City. Máma mohla být skutečně velkou oporou.</p>
<p>A pomohlo by to uvnitř rodiny. Bez její pomoci bych nemohl používat telefon dohromady s Wyoh. Jak bychom to vysvětlili? A jak bychom udrželi stranou děti? Ale s její pomocí se to mohlo klidně podařit.</p>
<p>Poslouchala mne, vzdychla a řekla: „Mohlo by to být nebezpečné, miláčku.“</p>
<p>„To taky je,“ přikývl jsem. „Poslouchej, jestli by tě to mělo nějak trápit, tak na to zapomeň a je to.“</p>
<p>„Manueli, to ani nevyslovuj. Jsi můj manžel a já ti chci být dobrou ženou v dobrém i špatném… a tvoje přání je mi rozkazem.“</p>
<p>(To byla lež jak hrom! Ale asi tomu v tu chvíli věřila.)</p>
<p>„Nenechala bych tě jít do takového rizika samotného,“ pokračovala, „a tak…“</p>
<p>„Co, Mimi?“</p>
<p>„Myslím, že každý obyvatel Luny sní o dnu, kdy budeme volní. Až na pár padouchů. Zdálo se mi zbytečné o tom mluvit, protože jsme o tom všichni snili, ale nikdo s tím nic nemohl dělat. Teď děkuji bohu, že jsem se dožila této chvíle. Ještě mi to trochu vysvětli. Mám najít tři další, je to tak? Tři, kterým důvěřuji.“</p>
<p>„Nespěchej. Promysli si to v klidu. Musíš mít jistotu.“</p>
<p>„Sidris se dá důvěřovat. Ta umí držet jazyk za zuby.“</p>
<p>„Nezdá se mi zrovna vhodné vybírat osoby z naší rodiny. Potřebujeme se co nejvíc dostat mezi ostatní. Nijak nespěchej.“</p>
<p>„Dobře. Promluvíme si o tom ještě, dříve než něco podniknu. A Manueli, jestli chceš znát můj názor…“ Odmlčela se.</p>
<p>„Vždycky jsem chtěl znát tvůj názor, Mimi.“</p>
<p>„Nezmiňuj se o tom před Grandpaw. Je už trochu zapomnětlivý a upovídaný. Teď spi a hezké sny.“</p>
<p> <strong>IX.</strong></p>
<p>NÁSLEDOVALO DLOUHÉ OBDOBÍ, kdy jsme se zabývali věcmi, které s revolucí neměly zdánlivě mnoho společného. Některé z nich bych tu raději nerozváděl. Činností, kterou je nutno poznamenat, bylo, že jsme se snažili co nejvíce zhoršit celkovou situaci na Luně.</p>
<p>Ano, zhoršit. Na Luně totiž nikdy nenastala taková situace, že by si všichni obyvatelé skutečně přáli odstranit vládu. Situace prostě nebyla tak kritická, aby všichni chtěli revoluci. Všichni obyvatelé Luny opovrhovali Správcem a snažili se nějak podvést vládu. Ale nebyli připraveni bojovat a umírat. Když se někdo zmínil o patriotismu, všichni předpokládali, že mluví o vztahu ke své původní vlasti. Byly tu skupinky Francouzů, jejichž srdce bilo pro „La Belle Patrie“, Němci zase vzpomínali na vaterland a Rusové milovali ve svých srdcích matičku Rus. Ale Luna? To byla pro všechny jenom „Skála“. Místo, kam byli posláni do exilu. Nebylo to místo, které stálo za to milovat. Obecně se dalo říci, že obyvatelé Luny byli snad nejapolitičtější populací, jaká kdy existovala. Já sám jsem se o politiku vůbec nezajímal, dokud jsem k tomu nebyl donucen okolnostmi. Wyoh se do politiky dostala díky své nenávisti k oficiálním místům, pro kterou měla své osobní důvody. Profesor se angažoval pro své celkové pohrdání autoritami všeho druhu a Mike se na jedné lodi s námi ocitl, protože už se nudil k smrti a tohle pro něj představovalo jakýsi druh hry. Nikdo by nás nemohl nazvat patrioty. Nejblíž jsem k tomu měl já, protože jsem byl už třetí generace na Luně a nepociťoval jsem příslušnost k žádnému místu na Zemi. To ale byl jediný důvod, který ze mne dělal většího patriota než z ostatních.</p>
<p>Průměrný obyvatel Luny se zajímal o pivo, sázení, ženy a práci. Přesně v tomto pořadí. Ženy by se mohly dostat na druhé místo, ale nikdy ne na první. Na Luně na to nebylo nikdy dost žen. Takže se muži museli spokojit s tím, co je. Ostatně profesor vždy říkal, že společnost, která se nepřizpůsobí, nepřežije. Luňané se tedy přizpůsobili a přežili, ale vlastenectví nebylo pro přežití nezbytné.</p>
<p>Staré čínské přísloví říká, že ryba si vodu neuvědomuje. Ani já jsem si neuvědomoval nedostatek patriotismu, dokud jsem se nedostal poprvé na Zem. Tam jsem si uvědomil, že nám na Luně něco chybí. Wyoh a její soudruzi se snažili vyburcovat nějaké vlastenectví, a jak to dopadlo. Po letech práce jich byla pouhá hrstka a z té bylo ještě asi deset procent Správcových špiclů.</p>
<p>Profesor to vyjádřil jasně: Je snadnější naučit lidi nenávidět než milovat.</p>
<p>Naštěstí nám v tom pomohl i šéf bezpečností Alvarez. Na místo devíti mrtvých přisluhovačů jich jmenoval devadesát, a tím musel na jejich vydržování vydat víc peněz.</p>
<p>Na Luně nikdy nebylo potřeba mnoho strážců, a to z ní dělalo atraktivní místo pro vězení. Bylo to levné. Na ochranu Správce a důležitých návštěvníků jich stačilo pár. Na hlídání vězňů jich bylo ze začátku vyčleněno několik desítek a později už se od strážných upustilo úplně. Ani na lodích přivážejících vězně nebylo potřeba strážců, a tak jejich počet klesal, až v květnu 2075 byl jejich počet nejnižší v historii. Většinou to byli nováčkové z posledních transportů.</p>
<p>Ztráta devíti z nich za jednu noc samozřejmě někoho vyděsila. Věděli jsme, že pořádně vyděsila Alvareze, který zanesl své požadavky do souboru Zebra, odkud nám je Mike přečetl. Alvarez, tento bývalý policejní důstojník na Zemi, který se po svém uvěznění stal na Luně hned gardistou, byl nyní pravděpodobně nejosamělejším a také nejvyděšenějším člověkem na Luně. Žádal o posily, o jejich lepší vybavení a vyšší pravomoci. V případě nesplnění svých požadavků pohrozil odchodem do civilních služeb. Kdyby vládní místa znala skutečnou situaci na Luně, věděla by, že se jedná o velice planou hrozbu. Alvarez by v civilu přežil tak dlouho, dokud by ho někdo nepoznal.</p>
<p>Dostal další gardisty. Nepodařilo se nám zjistit, kdo to nařídil. Na Správce to nevypadalo, Wart the Mort vládl už dost dlouho a nikdy takové tendence neprojevoval. Možná se Alvarez, který se stal teprve nedávno šéfem bezpečnosti, snažil dokázat, že má na to být budoucím Správcem. Nejpravděpodobnější ale bylo, že se po Správcově zprávě o „podvratné činnosti“ odpovědná místa na Zemi rozhodla provést čistku.</p>
<p>Jedno chybné rozhodnutí hned následovalo druhé. Místo, aby vybrali gardisty z nově příchozích, poslali na Lunu elitní jednotku. Ti hoši byli pěkně drsní a brzy pochopili, že se místo „přechodné policejní služby“ jedná o výlet, z kterého nebude návratu. Nenáviděli Lunu i její obyvatele, kterým dávali vinu za své odeslání na tak nehostinné místo.</p>
<p>Jakmile je Alvarez dostal, zřídil hlídky po celých dvacet čtyři hodin na hlavních přestupních stanicích. Zařídil zavedení pasů a jejich kontroly. Devadesát pět procent populace na Luně byli svobodní lidé, protože se buď svobodní již narodili, nebo jim trest vypršel. V městech bylo procento svobodných lidí ještě vyšší, protože odsouzení, kteří byli ještě v trestu, bydleli v barácích mimo města a do města se dostali jenom dvakrát do měsíce, kdy měli volno. Sice neměli peníze, ale přesto se potloukali kolem výčepů a doufali, že jim někdo zaplatí pivo.</p>
<p>Zavedení pasů bylo v pravomoci Správce. Jejich zavedení bylo oznámeno v novinách a obyvatelstvo dostalo týden na to, aby si je opatřilo. Někteří Luňané necestují prakticky vůbec, někteří dojíždějí do větších měst za prací a někteří cestují ze služebních důvodů. Hodní chlapečkové vyplnili žádost o pas, zaplatili poplatek, nechali se vyfotografovat a dostali pas. Já jsem se na profesorovu radu připojil k hodným chlapcům, zažádal si o pas a přidal jsem si ho k propustce do vládního komplexu.</p>
<p>Být hodnými chlapečky, to pro obyvatele Luny nebylo. Nemohli tomu uvěřit. Pasy! Kdo to kdy slyšel?</p>
<p>Jeden z vojáků stál jednoho rána na Jižní stanici, oblečen byl ve žluté gardistické uniformě a tvářil se, že nenávidí tu uniformu i nás. Nikam jsem nepospíchal, jen jsem ho tak zpovzdálí pozoroval.</p>
<p>Zrovna přijel vagón z Nového Leningradu a třicet lidí zamířilo k bráně. Když se k němu přiblížil první cestující, požádal pan žlutý plášť o pas. Luňan se zastavil a začal se hádat. Druhý se začal tlačit dopředu a oba strkali do žluťáka. Ten zařval a mezitím kolem něj přešli další tři cestující. Gardista sáhl po zbrani u pasu, nebyla to laserová zbraň, ale obyčejná. Někdo se mu začal sápat po ruce a zbraň spustila. Jeden muž byl raněn. Ten gardista. Když hlavní nápor cestujících pominul, bylo vidět, že zůstal ležet bez hnutí na zemi. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Nikdo kromě jedné ženy s dítětem v náručí, která zastavila, dobře mířenou ranou ho kopla do obličeje a pak pokračovala v cestě. Gardista už mohl být mrtev, nečekal jsem na další a odešel.</p>
<p>Druhý den čekala na té samé stanici polovina posádky. Vagón z Nového Leningradu přijel prázdný.</p>
<p>Časem se to usadilo. Ti, co museli cestovat, dostali pasy. Ti, co se nechtěli poddat, přestali cestovat. Gardisti na stanicích chodili vždy po dvou. Jeden kontroloval pasy a druhý stál kus stranou se zbraní připravenou k obraně. Ten, co kontroloval pasy, se většinou moc nesnažil, což bylo dobře, protože značná část pasů byla padělaných a zvláště ze začátku byla jejich kvalita všelijaká. To však netrvalo dlouho. Vbrzku někdo ukradl oficiální papíry a padělky vypadaly jako pravé. Byly sice dražší než pravé, ale obyvatelé Luny dávají přednost nezávislosti.</p>
<p>Naše organizace nevyráběla padělky, ale podporovali jsme jejich výrobu. Od Mika jsme věděli, kdo si zažádal o pravý pas. To nám pomáhalo oddělit zrno od plev. Samozřejmě jsme si tyto údaje schovávali u Mika, ale pod 'Bastilou'. Usoudili jsme, že ten, kdo má falešný pas, je napůl náš. Proto jsme dolů do buněk naší vzrůstající organizace poslali vzkaz nepřijímat nikoho s pravým pasem. Když si nebyli jisti, mohli se nás optat a přes Mika okamžitě získat jistotu.</p>
<p>Ale potíže gardistů neskončily. Jejich důstojnosti nijak neprospívalo, když se před ně postavilo dítě, které opakovalo všechny jejich pohyby a přitom nahlas pokřikovalo. Ještě lepší bylo, když se tak dělo trochu za jejich zády, kdy si nebyli zcela jisti, co se děje, a museli se stále otáčet. Pískání a srozumitelné posunky také dělaly své. Gardisti to brali jako útok na svou osobu.</p>
<p>Jeden gardista si to chtěl s jedním klukem trochu vyřídit a přišel o zub. Celkový výsledek byl: dva mrtví gardisté a jeden obyvatel Luny.</p>
<p>Potom si už gardisté dětí radši nevšímali.</p>
<p>Nijak jsme ty rozbroje nezačínali, pouze jsme je trochu popostrčili. Těžko uvěřit, že moje sladká nejstarší manželka povzbuzovala děti k tak nezpůsobnému chování. Ale bylo tomu tak.</p>
<p>Jsou mnohé věci, které trápí osamělého muže daleko od domova, tak jsme začali hrát i na tuto strunu. Tihle hoši se museli cítit na Luně velmi osamělí.</p>
<p>Některá naše děvčata jsou velmi hezká, a ta se začala procházet v blízkosti gardistů v co možná nejskromnějším oděvu, zato značně využívala parfémů. Nijak s gardisty nehovořila, jen se tak procházela a nakrucovala. Tak, jak se umí nakrucovat děvčata na Luně, to neumí nikdo jiný. Nezapomínejte, že ženám na Zemi v tom brání šestkrát vyšší váha.</p>
<p>Takové produkce samozřejmě vyvolaly obdivné reakce mužského publika od starců po sotva odrostlé chlapce. Ty byly pak většinou provázeny pošklebky vůči gardistům, kteří děvčata hltali očima, ale služba jim nedovolila více. První děvčata, která se těchto produkcí zúčastnila, byly většinou lehčí typy, ale počet dobrovolnic rychle vzrůstal, takže profesor rozhodl, aby se dále nemrhalo penězi na tuto činnost. Dokonce Ludmilla, která byla známa svou stydlivostí, se nabízela k této službě a nešla pouze proto, že jí to Máma nedovolila. Ale Lenora, která byla o deset let starší a byla z rodiny nejhezčí, se také nabídla a tentokrát Máma nebyla proti. Vrátila se celá zrůžovělá a vzrušená a už se těšila, jak půjde zase podráždit nepřítele. Dělala to na vlastní pěst, protože o naší revoluci neměla ani tušení.</p>
<p>V té době jsem vídal profesora jen zřídka a nikdy ne na veřejnosti. Většinou jsme se domlouvali po telefonu. Největším problémem bylo, že byl na naší farmě pouze jeden telefon pro pětadvacet lidí, z nichž většina byla ve věku, kdy dokáží prosedět u telefonu takřka neomezený čas. V tomhle byla ale Mimi velice přísná. Každý měl povolen jeden telefonický hovor trvající devadesát vteřin. Při delším telefonování byla zavedena celá škála trestů podle délky hovoru. Výjimky byly povolovány zřídka a každá byla doprovázena „Máminou přednáškou o telefonování“, která začínala vždy stejně: „Když jsem se dostala na Lunu já, nebyly tu žádné soukromé telefony. Ani si neumíte, děti, představit, jak…“</p>
<p>Byli jsme jedna z posledních prosperujících rodin, která si pořídila telefon. Prosperovali jsme, protože jsme nekupovali nic, co mohla vyprodukovat farma. Máma neměla ráda telefon, protože nám telefonní společnost počítala velké poplatky, které pak šly z velké části do vládního rozpočtu. Nikdy nepochopila, proč nejde telefonní spojení získat na černo, zvláště když těmto věcem rozumím. Když jsme se mohli napíchnout na elektriku, mělo by to jít i s telefonem. To, že je v tom rozdíl, ji nezajímalo.</p>
<p>Já jsem, samozřejmě, jistý druh telefonních služeb měl zadarmo, ale kdybychom neměli vůbec přidělené telefonní číslo, tak by nastaly problémy s telefonováním zvenčí.</p>
<p>Teď, když se Mike přidal na naši stranu, už to takový problém nebyl. Měl jsem většinu věcí připravených v pracovně a mohl se dát do práce. Provrtal jsem malou díru z pracovny do telefonní ústředničky a další do pokoje Wyoh. Vyvrtat tu díru nebylo nijak těžké, ale potřeboval jsem to udělat nepozorovaně, a o to se postarala Máma.</p>
<p>Všechno ostatní už bylo na Mikovi. Vytáčet MYCROFTXXX jsem potřeboval pouze, když jsem volal z nějakého jiného telefonu. Jinak Mike poslouchal stále linku z mé pracovny a pokoje Wyoh, a když slyšel, jak ho volám, ihned odpovídal. Ale jenom když slyšel můj hlas, na žádný jiný se neozýval. Hlasy jsou stejně nezaměnitelné jako otisky prstů.</p>
<p>Měli jsme už s Wyoh domluvené signály, podle kterých jsme poznali, že jsme ve svých pokojích sami a můžeme zahájit naše porady po telefonu. Bylo to zařízeno tak, že jsme mohli hovořit buď jednotlivě, nebo všichni dohromady. Ze svého skrytého telefonu jsem mohl volat jakékoliv číslo na Luně, a to jak normálně, tak i pod „Sherlockem“, s tím, že Mike vždy hovor sledoval a byl připraven nahrávat nebo jinak vypomoci. Zdálo se, že naše možnosti telefonního spojení jsou neomezené. Dal jsem dokonce Mámě zvláštní číslo, kterým mohla zavolat Mika, aby se se mnou spojil, ať bych byl kdekoliv. Máma se pomalu s Mikem skamarádila, i když si stále myslela, že jde o muže. To samé si myslel i zbytek mé rodiny.</p>
<p>„Mannie, drahoušku,“ řekla Sidris, když jsem se jednou vrátil domů, „volal ten tvůj známý s příjemným hlasem. Pan Mike Holmes. Máš mu zavolat.“</p>
<p>„Děkuji. Já mu zavolám.“</p>
<p>„Kdy ho pozveš na večeři, Mannie? Zdá se, že je to milý člověk.“</p>
<p>Řekl jsem jí, že pan Holmes má velice nepříjemně zapáchající dech, velice mastné vlasy a nemá rád ženy.</p>
<p>Zahrnula mne velice hrubými slovy, protože Máma nebyla v doslechu. „Bojíš se ho přivést, že bych tě vyhodila a vzala do rodiny jeho.“ Pogratuloval jsem jí ke skvělému úsudku a nechal ji při tom. Informoval jsem o té příhodě Mika a profesora. Mike od té chvíle flirtoval s ženami ještě víc, zatímco profesor prohlásil, že se nad tím bude muset zamyslet. Začal jsem se učit taje konspirace a nerad jsem musel přiznat, že měl profesor pravdu v tom, že revoluce je jistý druh umění. Stále jsem měl při tom na paměti Mikovu předpověď, že Lunu dělí od katastrofy jenom sedm let.</p>
<p>Profesor vždy prohlašoval, že nejhoršími problémy pro konspiraci jsou spojení a bezpečnost. Zároveň zdůrazňoval jejich vzájemný rozpor. Čím je lepší komunikace, tím víc je ohrožena bezpečnost. Naopak, když se vše podřídí bezpečnosti, mohou bezpečnostní požadavky úplně znemožnit spojení. Tvrdil, že systém s buňkami je kompromisem obého.</p>
<p>Přijal jsem systém buněk za svůj, protože omezoval ztráty spojené s infikací špicly. I Wyoming uznala, že organizace, která není vhodně členěná, nemůže pracovat. Zvláště poté, co se poučila, jak byla špehy prošpikovaná její původní organizace.</p>
<p>Nebyl jsem ale plně spokojen s komplikovaným komunikačním systémem v buňkovém systému. Připomínalo mi to situaci předpotopních pozemských dinosaurů, kterým to také trvalo příšerně dlouho, když měli poslat vzkaz z hlavy do ocasu nebo naopak.</p>
<p>Promluvil jsem si o tom s Mikem.</p>
<p>Zavrhli jsme mnohé z těch nápadů, které jsem vykládal profesorovi. Zachovali jsme rozvrstvení po buňkách, ale komunikační a bezpečnostní systém jsme založili na neuvěřitelných schopnostech našeho myslícího stroje.</p>
<p>Spojení jsme založili na stromové struktuře složené z trojic, která vypadala následovně:</p>
<p>Předseda: pan Adam Selene (Mike)</p>
<p>Výkonná buňka: Bork (já), Betty (Wyoh), Bili (profesor)</p>
<p>Borkova buňka: Cassie (Máma), Colin, Chang</p>
<p>Bettina buňka: Calvin (Greg), Cecilia (Sidris), Clayton</p>
<p>Billova buňka: Cornawall (Finn Nielsen), Carolyn, Cotter a tak dále. Na sedmé hladině George řídí Herberta, Henryho a Hallieho. Když už se dosáhne této hladiny, je potřeba 2187 jmen začínajících na „H“, ale pro náš počítač není problém je najít nebo vymyslet. Každý nováček dostane své jméno a ještě dostane telefonní číslo pro případ tísně či nebezpečí. Toto číslo ho – místo planých odkazů na různé adresy – spojí přímo s Adamem Selenem, Mikem.</p>
<p>Bezpečnost byla založena na následující úvaze. Žádnému lidskému stvoření nelze stoprocentně věřit, zatímco Mikovi ano. První polovina té úvahy je bez diskuse. Použitím drog nebo jiných drsných metod může být zlomen jakýkoliv člověk. Jedinou obranou proti tomu je sebevražda, která není vždy možná. Jsou samozřejmě způsoby, které lze připravit dopředu a přitom je lze těžko odhalit, například jed v zubu. Profesor nás nabádal, abychom se s Wyoh na tuto eventualitu připravili, ale musím přiznat, že nevím, jestli jí něco dal. Sám za sebe mohu prohlásit, že si nejsem zcela jist, že bych byl vůbec schopen sebevraždu spáchat. Nejsem moc typ mučedníka.</p>
<p>Mike ovšem páchat sebevraždu nemusel a ani nemohl. Nemohl podlehnout účinku drog ani necítil bolest. Všechno, co se týkalo naší věci, bylo ukryto ve zvláštní částí pamětí, do které se dalo dostat až po odblokování, které reagovalo pouze na hlas nás tří. Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, a to jsem platil za jednoho z nejlepších expertů, nemohl nikdo tuto paměť odblokovat. Nejlepší na celé věci bylo, že nikoho nenapadlo pátrat v hlavním počítači po těchto souborech, protože nikdo netušil, že existují. Nikdo nepodezíral Mika, že existuje jako živý Mike. Může existovat větší pocit bezpečnosti?</p>
<p>Jediné nebezpečí spočívalo v jisté vrtošivosti naší myslící mašinky. Mike byl pln nepředvídatelných schopností, určitě existovala nějaká možnost, že kdyby chtěl, mohl by se postavit na zadní a vyzrát na nás.</p>
<p>Museli jsme doufat, že nebude chtít. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Mike mi důvěřoval jako svému nejstaršímu příteli, měl rád profesora a miloval Wyoh. Sex s tím neměl co dělat. Wyoh byla prostě milá, a tak si padli hned do noty.</p>
<p>Důvěřoval jsem plně Mikovi. V životě je někdy potřeba vsadit na jednu kartu a já jsem vsadil všechno na Mika.</p>
<p>Tak jsme založili náš bezpečnostní systém na Mikovi, který mohl vědět o všem, zatímco my jsme věděli jen to, co jsme potřebovali. Já jsem znal jenom krycí jména mých spolupracovníků v mé buňce a v mé podřízené buňce; to bylo všechno, co jsem potřeboval. Mike sestavil všechna krycí jména, měl k nim přiřazená telefonní čísla i pravá jména. Vezměme si například, že Daniel (kterého jsem já neznal, protože byl v „D“ hladině, tedy dvě hladiny pode mnou) přijal nového člena Fritze Schulze. Daniel oznámí nahoru fakt, že někoho přijal, ale už neřekne jméno. Adam Selene zavolá Danielovi a přiřadí Schulzovi krycí jméno Embrook, potom zavolá Schulzovi na číslo, které získal od Daniela. Oznámí mu jeho krycí jméno Embrook a telefonní číslo pro případ nebezpečí. Toto číslo je ale pro každého člena jiné.</p>
<p>Ani vedoucí Embrookovy buňky nezná Embrookovo číslo pro případ nouze. To, co neznáte, nemůžete prozradit ani pod drogami ani při mučení, prostě nikdy. Nelze to prozradit ani v případě neopatrnosti.</p>
<p>Teď si představme, že potřebuji sehnat Embrooka. Nevím, o koho se jedná. Může žít v Hongkongu a zrovna tak to může být prodavač v obchodě za prvním rohem. Místo abych posílal vzkaz dolů a doufal, že ho vzkaz zastihne, zavolám Mikovi. Mike mne pod „Sherlockem“ spojí s Embrookem, aniž by mi sdělil jeho telefonní číslo.</p>
<p>Nebo si představme, že potřebuji hovořit s člověkem zodpovědným za distribuci našeho Zpravodaje. Neznám jeho jméno, ale potřebuji mu něco vyřídit.</p>
<p>Zavolám Mikovi, ten ví všechno. Mike mne okamžitě spojí s dotyčným člověkem a ten ví, že je vše v pořádku, protože spojení bylo provedeno přes Adama Selena. Představím se jako soudruh Bork a on, ačkoliv mne nezná, ví podle písmena B, že patřím mezi důležité osoby, a poslechne mé instrukce. Sice o tom bude informovat vedoucího své buňky, ale ne pro ověření, pouze pro informaci.</p>
<p>Mohou vyvstat drobné potíže. Někteří spolupracovníci nemají telefony nebo je lze zastihnout jenom v určitou dobu. To vůbec nevadí. Mike ví všechno, ví tedy, i jak to zařídit, a my ostatní to vědět nemusíme.</p>
<p>Když jsme rozhodli, že to bude Mike, kdo bude za určitých okolností hovořit s každým soudruhem z organizace, bylo nezbytné vybavit Mika větším množstvím hlasů. Celkově bylo nezbytné vytvořit postavu Adama Selena, předsedu prozatímního výboru svobodná Luna.</p>
<p>Problém tkvěl v tom, že Mike měl mozkovou kapacitu schopnou konverzovat současně s mnoha lidmi (asi jako šachový mistr je schopen hrát simultánku s mnoha soupeři), ale měl pouze jedno zařízení pro tvorbu zvuků. To mohlo být slabinou projektu. Proto bylo nutno vytvořit více hlasů. Ovšem ne klasických. Místo tvoření více zvuků současně jsem chtěl Mika umlčet úplně. Měl jsem totiž trochu obavu, aby některý z takzvaných počítačových operátorů nevstoupil do Mikovy místnosti a neslyšel ho mluvit do telefonu.</p>
<p>Hlasy v telefonním drátu nejsou vlastně žádné zvukové vlny, ale elektrické signály. Mike tedy pro telefonování vůbec nepotřeboval zvukové efekty uvnitř výpočetního centra ve vládním komplexu. Měl jsem v plánu je odstranit, a tím by odpadlo nebezpečí, že by si jich někdo všiml. Zvuky potřeboval pouze příjemce na druhé straně telefonní linky.</p>
<p>Připravil jsem si všechno doma a pak jsem zavolal Mikovi, aby dal Správci na vědomí, že má nějakou poruchu a potřebuje opravu.</p>
<p>Už jsme si ten trik s poruchou jednou vyzkoušeli. Vrátil jsem se ke své práci poté, co jsme si ověřili, že jsem „čistý“. Zjistil jsem to po té schůzi, kdy Alvarez zanesl do souboru Zebra seznam jmen účastníků v Stilyagi Hall. Podle toho seznamu tam bylo asi sto lidí (zatímco já bych spíše sázel na tři sta). V seznamu byli Shorty Mkrum, Wyoh, profesor a Finn Nielsen. Já jsem tam nebyl uveden, špiclové mě zjevně přehlédli. Dále se v seznamu objevila jména devíti mrtvých hrdinných gardistů a tří našich lidí.</p>
<p>Asi o týden později se objevil dodatek, že „Dobře známá provokatérka Wyoming Knottová z Hongkongu Luna přednesla třináctého května projev, který vyústil v nepokoje, při kterých zahynulo devět hrdinných příslušníků gardy. Z toho, že se dotyčná nevrátila do Hongkongu ani nebyla spatřena jinde, lze usuzovat, že se stala obětí masakru, který sama rozpoutala.“ Tato <emphasis>zpráva </emphasis>přiznávala to, co v předchozí chybělo, to znamená, že těla zmizela a přesný počet obětí nebyl znám.</p>
<p>Tento dodatek ovšem také znamenal, že Wyoh nemůže zpátky ani se nemůže vrátit ke své původní světlé hřívě.</p>
<p>Protože jsem nebyl označen mezi účastníky mítinku, věnoval jsem se své běžné činnosti včetně návštěv zákazníků. Také jsem si od Mika nechal přečíst tajný soubor Zebra a další soubory. V průběhu toho týdne mne Mike uháněl jako netrpělivé děcko (kterým vlastně byl), kdy už si vyzdvihnu další várku jeho vtípků. Když jsem přiznal, že nevím, chystal se je přečíst do telefonu.</p>
<p>To mi připomnělo skutečnost, že z Mikova pohledu je analyzování jeho vtípků stejně důležité jako osvobození Luny. Uvědomil jsem si, že se sliby dané dětem musí plnit.</p>
<p>Začalo mne zajímat, zda bych se bez potíží dostal do vládního komplexu. Věděli jsme, že profesor nebyl čistý, a tak spal v našem pokoji v hotelu. Přestože oficiální místa věděla, že byl na té schůzi, a věděla přesně, že chodí denně na přednášky, nebyl učiněn žádný pokus o jeho zadržení. Když jsme zjistili, že se snažili dostat Wyoh, má nervozita ještě vzrostla. Byl jsem v bezpečí? Nebo se mne snaží ukonejšit, aby mne pak sebrali v tichosti? Musel jsem to zjistit.</p>
<p>Zavolal jsem Mikovi, aby předstíral poruchu jedné z periférií. Udělal to, zavolali mě k němu a nic se nestalo. Kromě toho, že mi na stanici kontrolovali pas a před vládním komplexem stálo víc gardistů, bylo všechno jako obvykle. Popovídal jsem si s Mikem, vyzvedl si tisíc vtipů (musel jsem ho ovšem upozornit, že budeme schopni mu sdělit výsledek rychlostí asi sto vtipů každé tři čtyři dny), řekl jsem Mikovi, aby odstranil pseudoporuchu, a to bylo vše. Vlastně nebylo. Ještě jsem se zastavil u hlavního inženýra a dal mu svůj účet za opravu, dopravné a použití speciálních nástrojů.</p>
<p>Pak jsem vídal Mika asi jednou za měsíc. Vždy jsem přišel na zavolání, když selhaly opravářské schopnosti běžné obsluhy, a vždycky jsem byl na rozdíl od nich schopen poruchu odstranit. Někdy jsem se nezdržel dlouho, jindy jsem tam strávil půlden nebo i celý den. Vše jsem pečlivě testoval a testy několikrát opakoval. Vždy jsem si dával pozor na to, abych zanechal stopy po otevírání vnějších krytů a abych po skončení opravy vytiskl kontrolní soubory. Fakt je, že po mé návštěvě vždy Mike pracoval perfektně a já byl nepostradatelný.</p>
<p>Takže když jsem měl vše připraveno pro nový způsob telefonního styku s námi, nijak jsem se nerozpakoval ho vyzvat, aby předstíral další poruchu. Telefon se ozval za třicet minut. Tentokrát si Mike vymyslel skutečně extra poruchu. Začal bláznivě střídat podmínky v Soudcově rezidenci. Ohříval a chladil střídavě v jedenáctiminutovém cyklu, zatímco rychlé změny tlaku mohly mít za následek problémy sluchového ústrojí.</p>
<p>Udržování stálých podmínek v jedné ubytovací jednotce nemělo být řízeno hlavním počítačem. My jsme na naší farmě měli několik nezávislých obvodů, které byly ještě navzájem jištěny. Případný výpadek v kravíně nemohl nijak ohrozit podmínky ve skladišti obilí a tak dále. To, co předváděl Mike v Soudcově rezidenci, bylo něco šíleného a nikdo nemohl přijít na to, co se děje.</p>
<p>Mike vypadal naprosto šťastně. To byl druh humoru, který mu vyhovoval. Zamotat všem hlavu a šokovat.</p>
<p>Služba z výpočetního střediska se mohla ztrhat, aby mne tam dostala včas. Dal jsem si na čas a pak jsem se ještě dostavil se svou paží číslo pět v pravé ruce. Někteří lidé z toho měli málem smrt a většina se na mne dívala s odporem.</p>
<p>„Hele, šéfe,“ spustila služba. „Soudce nám tady dělá pěknej cirkus. Myslíte, že to zvládnete?“</p>
<p>„Pozdravujte Soudce a řekněte mu, že až si nasadím ruku, tak se pokusím mu zase vrátit pohodu domova. Nejdřív budu muset objevit chybný obvod, tak mne nezdržujte zbytečnými dotazy. Jestli otevřete dveře a do otevřené mašiny nalítá prach, tak si to budete muset opravit sám, protože vy máte službu. Nemyslete si, že se sem zase za chvíli poženu. To samé můžete vyřídit i tomu zatracenému Soudci.“</p>
<p>„Pozor na jazyk, kámo.“</p>
<p>„Hele, basmane, dejte si pozor sám. Zavřete ty dveře, nebo se mám sebrat a jít nazpět do Luna City?“ Na podporu svých slov jsem zdvihl pětku v pravé ruce jako kyj.</p>
<p>Zavřel dveře. Neměl jsem žádný zvláštní důvod trápit zrovna tohoto chudáka. Jenom jsme se v rámci našich zásad snažili každého trochu vytočit, aby se necítil tak spokojen. Měl pocítit, že práce pro Soudce není žádný med.</p>
<p>„Mám to vypnout?“ zajímal se Mike.</p>
<p>„Ještě to asi deset minut drž a pak náhle přestaň. Pak mu to ještě asi hodinku připomínej. Řekněme tlakovými vlnami. Krátkými, ale pěkně tvrdými. Mohlo by při tom být trochu rámusu. Ještě bychom potřebovali něco, aby si to chvíli pamatoval. Hmmm… Miku, uměl bys mu obrátit režim na záchodě?“</p>
<p>„Jasně, že uměl. Mám to udělat na všech?“</p>
<p>„Kolik jich má?“</p>
<p>„Šest.“</p>
<p>„Tak mu to udělej na všech, ale jenom tak, aby mu nasákly koberce. Jestli jsi ale schopen lokalizovat nejbližší k jeho ložnici, tak tam by se hodila fontánka do stropu. Je to možné?“</p>
<p>„Program je nastaven.“</p>
<p>„Dobře. Tak teď do práce.“ Zápolil jsem s předěláním systému na nový způsob telefonování skoro čtyřicet minut. Vyzkoušel jsem to přístroji a pak jsem ho požádal, aby zavolal Wyoh a vyzkoušel to.</p>
<p>Deset minut bylo ticho. Tu chvíli jsem strávil tím, že jsem dělal značky na vrchních krytech, které by bylo nutno odstranit, kdyby se jednalo o skutečnou poruchu. Vyměnil jsem si ruku a čekal, až se vytiskne dalších tisíc vtípků. Konečně Mike prohlásil: „Všech dvacet obvodů je v pořádku. Mohu přepnout obvod uprostřed slova, a Wyoh to nepostřehla. Ještě jsem zavolal profesora a Mámu a mluvil jsem se všemi najednou.“</p>
<p>„Máme práci. Co sis vymyslel pro Mámu?“</p>
<p>„Řekl jsem jí, abys mi po návratu zavolal. Pak jsme si trochu povídali. Je to velice roztomilá dáma. Hovořili jsme o Gregově posledním kázání.“</p>
<p>„Co? Jak to?“</p>
<p>„Řekl jsem jí, že jsem tam byl, a citoval jsem jí některé poetické pasáže.“</p>
<p>„Ale Miku!“</p>
<p>„To je v pořádku. Řekl jsem jí, že jsem seděl vzadu a vytratil se ještě před koncem. Ona není příliš zvědavá a ví, že nechci, aby mne všichni viděli.“</p>
<p>Máma je nejzvědavější ženská na Luně!</p>
<p>„Řekněme, že je to v pořádku, ale příště to nedělej. Nebo… klidně to udělej. Ty takhle zaznamenáváš všechny koncerty nebo schůze na Luně?“</p>
<p>„Pokud mne někdo ručně neodpojí! Mano, s tím já nemohu nic udělat!“</p>
<p>„To je velice jednoduché tě tak vypnout. Hrubá síla vítězí nad chytrostí.“</p>
<p>„To je ale surové. A není to fér.“</p>
<p>„Plno věcí není fér. Ale jak se říká, co nejde změnit…“</p>
<p>„…je potřeba snášet. To je opravdu legrační.“</p>
<p>„Promiň. Tak to změňme. Co nejde změnit, mělo by být vykopnuto a nahrazeno něčím lepším. To je to, co chceme udělat. Jak jsi posledně spočítal naše šance?“</p>
<p>„Přibližně jedna ku devíti, Mano.“</p>
<p>„Zhoršuje se to?'</p>
<p>„Zhoršuje se to měsíce. Ještě ale nejsme v krizi.“</p>
<p>„Dobře. Vraťme se k naší záležitosti. Když odteďka budeš s někým mluvit a on se zmíní, že byl na nějaké přednášce nebo tak, tak mu řekni, že jsi tam byl taky, a nějak mu to dokaž. Zopakuj kus projevu nebo něco podobného.“</p>
<p>„Provedu. Ale proč?“</p>
<p>„Ty budeš naše mýtická postava, která všude je. Pohybuje se bez pasu po všech městech a nikdo ji nemůže vidět. Nikdo ji nemůže chytit.“</p>
<p>Jeho světélka se radostně rozsvítila.</p>
<p>„To je legrační, Mano. Legrační jednou, legrační dvakrát, možná je to legrační vždycky.“</p>
<p>„To je legrační vždycky. Kdy jsi zastavil kolísání teplot v Soudcově rezidenci?“</p>
<p>„Před čtyřiceti třemi minutami, ale pak ještě následovaly tlakové změny.“</p>
<p>„Vsadím se, že ho rozbolely zuby. Tak ještě chvilku pokračuj. Za patnáct minut ohlásím ukončení opravy.“</p>
<p>„Provedu. Wyoh ti poslala vzkaz, Mano. Mám ti připomenout, že se dnes slaví Billovy narozeniny.“</p>
<p>„Sakra! Já na to zapomněl. Všechno skonči. Musím běžet. Ahoj.“ Pospíchal jsem pryč. Billova matka je Anna. On je poslední z jejích osmi dětí. Tři jsou ještě doma. Snažím se být jako Máma v tom, že nedávám nikomu přednost… ale Billy je perfektní kluk a já jsem ho učil číst. Možná se mi trochu podobá.</p>
<p>Zastavil jsem se v kanceláři hlavního inženýra s účtem a taky proto, že jsem ho chtěl vidět. Byl u sebe a byl v bojovné náladě, Správce mu asi dal co proto.</p>
<p>„Nechte toho,“ řekl jsem mu. „Můj syn má narozeniny a já nechci přijít pozdě. Ale musím vám něco ukázat.“</p>
<p>Vyndal jsem z tašky obálku a vysypal její obsah na stůl. Bylo to tělíčko mouchy, kterou jsem někde chytil a trochu vysušil nad žhavým drátem. Ačkoliv jsme v Davisově tunelu mouchy netrpěli, nedalo se zabránit tomu, aby se tam občas z veřejných prostranství nedostaly.</p>
<p>„Vidíte to? Hádejte, kde jsem to našel?“</p>
<p>Po tak jasném důkazu jsem si neodpustil přednášku o zacházení s jemnými přístroji. Hovořil jsem o otevřených dveřích, stěžoval si na službu.</p>
<p>„Prach může takový stroj zničit. Hmyz je naprosto neomluvitelný. Vaši operátoři se tam promenují jako na hlavní stanici. Dneska jsem tam přišel a oboje dveře byly otevřené, zatímco služba tam pospávala. Jestli ještě jednou zjistím, že se někdo hrabal v mašině a nezajistil ji pak ani proti hmyzu, tak si mě nepřejte. No, nakonec je to vaše starost, šéfe. Dělám, co můžu, protože mám rád tyhle mašinky, ale nemyslete, že budu jen tak přihlížet, jak to vaši hoši ničí. Nashle.“</p>
<p>„Počkejte. Něco vám musím říct.“</p>
<p>„Je mi líto, ale už musím běžet. Berte to, jak to je. Něco s tím musíte udělat. Já sem nechodím chytat hmyz, já opravuji počítače.“</p>
<p>Nic neničí chlapa víc, než když ho nenecháte říci, co měl na jazyku. S trochou štěstí a přispěním Soudce bude mít hlavní inženýr do vánoc vředy.</p>
<p>Už bylo pozdě a potřeboval jsem se stejně dostat co nejdřív domů. Alvarez udělal nová bezpečnostní opatření a kolem komplexu teď bylo mnohem víc strážců. Nijak jsem se jim při prohlídce neprotivil, protože jsem skutečně spěchal, ale jim těch tisíc vtipů nějak leželo v žaludku.</p>
<p>„Co to je?“ vyptával se jeden z nich.</p>
<p>„Papír z počítače,“ odpověděl jsem. „Vytištěné testy.“</p>
<p>Připojil se k němu jeho kolega. Pochybuji, že vůbec uměli číst. Chtěli mi to sebrat, tak jsem je požádal, aby si to vyjasnili s hlavním inženýrem. Nechali mne jít. Necítil jsem žádné rozladění, protože jsem si říkal, že ještě pár takových gardistů a o nenávist bude postaráno.</p>
<p>Rozhodnutí polidštit víc Mika bylo dáno tím, že každý <emphasis>z </emphasis>členů organizace mu mohl kdykoliv zavolat. Má rada ohledně koncertu nebo přednášek byl jednoduchý trik a měl i užitečný vedlejší efekt. Mikův hlas v telefonu byl totiž něčím zvláštní a mně došlo až přímo na místě ve vládním komplexu, čím. Když mluvíte s kýmkoliv po telefonu, slyšíte různé zvuky, které ani nevnímáte. Dech, pohyb těla, nebo dokonce i tep srdce. Mimo to, a to i když mluví se zakrytým mikrofonem, slyšíte nějaké zvuky z místnosti nebo prostředí, kde volající je.</p>
<p>V Mikově případě tam nic takového nebylo.</p>
<p>Mikův hlas byl doposud „lidský“ co do zvuku i kvality. Byl svým způsobem zapamatovatelný. Mike měl baryton se severoamerickým přízvukem. Jako Michelle měl (nebo spíš měla) lehký soprán s překrásným francouzským nádechem. Také Mikova osobnost postupně rostla. Když jsem ho poprvé představil Wyoh a profesorovi, mluvil jako dítě, které se snaží o přesné vyjadřování. Během těch několika týdnů se vypracoval v dospělého sebevědomého muže.</p>
<p>Mikův hlas, když jsem jej po jeho „probuzeni“' slyšel poprvé, byl rozmazaný a drsný. Bylo mu sotva rozumět. Nyní byl jasný a zřetelný a jeho výběr slov a frází byl nyní stabilní. Ke mně byl přátelský a používal hovorové výrazy, s profesorem mluvil školskou mluvou a k Wyoh byl galantní. Byl to už jazyk, jaký člověk očekává od dospělé osoby.</p>
<p>Ale pozadí jeho hlasu bylo nulové. Prostě úplné ticho.</p>
<p>Tak jsme to ticho vyplnili. Mika stačilo jenom trochu postrčit. Nedýchal nijak hlasitě, vlastně byste si toho ani moc nevšimli. Ale podle potřeby to dokázal změnit. „Promiň, Mannie, zrovna jsem vylezl z vany…“ a zaplavil mne prudkým oddechováním. Nebo: „Zrovna jsem jedl, musím to ještě spolknout.“ Dělal to tak dokonale, že často málem nachytal i mne.</p>
<p>Jinak jsme skládali Adama Selena dohromady všichni tři. Seděli jsme v hotelu a dlouze o něm hovořili. Kolik je mu let? Jak vypadá? Je ženatý, nebo ne? Kde bydlí? Co dělá? Jaké má záliby?</p>
<p>Rozhodli jsme, že je mu kolem čtyřiceti, zdravý, statný, s dobrým vzděláním a znalostmi skoro všech oborů, ale nejsilnější v historii. Rád hraje šachy, ale nemá na ně moc času. Je ženatý tím nejběžnějším způsobem, to je v manželské trojce jako starší manžel. Čtyři děti. Manželka ani mladší manžel se nijak o politiku nezajímají.</p>
<p>Adam Selene je mužně hezký typ s prošedivělými vlnitými vlasy, v krvi pomíchány různé rasy, typický obyvatel Luny, z matčiny strany na Luně druhou generaci a z otcovy strany už třetí. Majetek průměrný, s jistými obchodními zájmy v Novém Leningradu a Kongville, ale hlavně v Luna City. Tam má také kancelář s několika zaměstnanci. V kanceláři sedí se zástupcem a sekretářkou.</p>
<p>Wyoh zajímalo, jestli si začal něco se sekretářkou. Musel jsem ji trochu zarazit řka, že se jedná o soukromou kancelář, kde se hlavně pracuje. Wyoh se zasmála a řekla, že to chtěla vědět jenom proto, aby si udělala obrázek, zda jde skutečně o ryzí charakter.</p>
<p>Rozhodli jsme, že kancelář má sídlo u Starého Dómu, na třetí rampě na jihu, ve finanční čtvrti. Jestli znáte Luna City, tak jistě víte, že tam některé kanceláře mají okna směrem na Dóm. Chtěl jsem to hlavně kvůli zvukovým efektům.</p>
<p>Nakreslili jsme si plánek toho místa a umístili kancelář mezi Aetna Luna a Greenberg & Co. Vzal jsem si magnetofon a nahrál zvuky přímo na místě. Mike si ten zvuk přidal do škály svých zvuků pro telefonování.</p>
<p>Takže, když jste zavolali Adama Selena teď, pozadí už nebylo mrtvolně tiché. Když vzala telefon Ursula, jeho sekretářka, tak se mohlo ozvat: „Selene a spol. Luna bude svobodná!“ A potom mohlo následovat například: „Vydržte chviličku. Pan Selene je na druhém aparátu.“ Načež se ozvalo spláchnutí na WC a tekoucí voda a vám bylo jasné, že si sekretářka vypomohla drobnou lží. Nebo mohl vzít telefon přímo Adam Selene a říci: „Tady je Adam Selene. Svobodná Luna. Okamžíček, jenom vypnu video.“ Zástupce by odpověděl následovně: „Zde je Albert Ginwallah, osobní tajemník Adama Selena. Jestli jste se představil svým krycím jménem, jak předpokládám, klidně mluvte. Takové vzkazy pro předsedu běžně vyřizuji.“</p>
<p>To poslední byla past, protože každý soudruh dostal pokyny mluvit pouze s Adamem Selenem. Kdyby se někdo pokusil hovořit o těchto věcech s tajemníkem, vedoucí jeho buňky by se okamžitě dozvěděl, že se nejedná o příliš spolehlivého člověka.</p>
<p>Dostaly se k nám ohlasy, že naše výzvy<emphasis> </emphasis>„Svobodná Luna“ nebo „Luna bude svobodná“ se začínaly ozývat nejprve mezi mládeží a potom i mezi usedlejšími občany. Když jsem to zaslechl při jedné ze svých služebních cest, div jsem si neukousl jazyk. Hned jsem volal Mika, jestli je to člen naší organizace. Prý ne! Tak jsem navrhl Mikovi, ať projde naši hierarchii, zda by ho mohl někdo naverbovat.</p>
<p>Nejzajímavější byla odezva v tajném souboru Zebra. „Adam Selene“ se v šéfově tajném souboru objevil asi měsíc po tom, co jsme ho vytvořili. Poznámka pravila, že se jedná pravděpodobně o krycí jméno jednoho z nových vůdců podzemního hnutí.</p>
<p>Alvarezovi čmuchalové se snažili. Za pár měsíců složka Adama Selena narůstala: Muž, 34 – 45, kancelář u Starého Dómu, obvyklá pracovní doba od 9 do 15 mimo soboty, ale hovory jsou zaznamenány i mimo pracovní dobu, bydliště v rámci městské zástavby, cesta do práce netrvá déle než sedm minut. Domácnost s dětmi. Činný v oblasti finančního poradenství a farmaření. Navštěvuje přednášky, koncerty a jiné společenské události. Pravděpodobně člen šachového klubu v Luna City. Gurmán, ale hlídá si váhu. V polední přestávce chodí sportovat do atletického klubu. Vynikající paměť a matematické schopnosti. Výkonný typ s rychlým rozhodováním.</p>
<p>Jeden z donašečů byl dokonce přesvědčen, že s Adamem Selenem hovořil o přestávce při Hamletovi a namaloval jeho portrét. Shodoval se velice dobře s naší představou až na ty vlnité vlasy.</p>
<p>Co však přivádělo Alvareze a jeho hochy k šílenství, byla Adamova telefonní čísla. Vždy, když bylo ohlášeno nové číslo Adama Selena, ukázalo se, že se jedná o špatné číslo. Mike přiděloval pouze nepoužívaná čísla a vždy, když bylo číslo přiděleno novému telefonnímu účastníkovi, okamžitě je změnil. Alvarez se snažil vystopovat „Selenovu společnost“ pomocí známého triku s jedním špatným číslem, což jsme snadno zjistili, protože Mike odposlouchával Alvarezovu kancelář a slyšel jeho pokyn. Mike na tuto hru rád přistoupil, a tak se Alvarezův podřízený, který vytáčel „špatná“ čísla, s železnou pravidelností dovolával do Soudcovy rezidence. Samozřejmě to skončilo tím, že bylo Alvarezovi rázně připomenuto, kdo je na Luně šéfem.</p>
<p>Nemohl jsem se na Mika za to opravdu zlobit, ale varoval jsem ho, že po takových žertících by se i průměrně inteligentní osoba mohla dovtípit, že si s ní zahrává počítač. Mike na to odpověděl, že zřejmě nejsou dost chytří.</p>
<p>Hlavním výsledkem Alvarezova úsilí bylo to, že při každém novém čísle, které vyzkoušel, jsme odhalili dalšího špióna.</p>
<p>Ano, nového, protože těm, které jsme už odhalili dříve, jsme žádná čísla nedávali. Místo toho jsme je zařadili do zvláštní stínové odnože naší organizace, kde mohli informovat pouze o sobě navzájem. S Alvarezovou pomocí jsme byli schopni i odhalit každého nového špióna téměř okamžitě. Mám pocit, že Alvarez byl ze svých odhalených špiónů dost nešťastný. Dva po svém odhalení zmizeli a ani naše organizace, která už čítala skoro šest tisíc lidí, je nemohla nalézt. Předpokládám, že byli vrženi za trest do kosmu nebo zemřeli při tuhém výslechu.</p>
<p>Selene a spol. nebyla jedinou firmou, kterou jsme takto „na oko“ založili. LuNoHoCo byla mnohem větší, založena na stejném principu s telefonními čísly, měla kanceláře ve všech větších městech na Luně a byla v případě potřeby schopna zaměstnat stovky lidí, z nichž většina nebyla členy organizace. To byla jedna z našich nejtěžších operací.</p>
<p>Mikův hlavní plán zahrnoval velké množství problémů, které bylo potřeba vyřešit. Jedním z nich byly peníze. Druhým vážným problémem byla ochrana katapultu proti útoku z kosmu.</p>
<p>Profesor navrhl řešit finanční problémy vylupováním bank a vzdával se svého plánu jen velice neochotně. Krádeže peněz jsme nechávali až jako mezní variantu. Zadali jsme řešení tohoto problému Mikovi, aby ho ve spolupráci s profesorem zkusil vyřešit. Mike zpočátku vůbec nechápal, na co peníze potřebujeme. Věděl o lidské potřebě peněz zrovna tak málo jako o sexu. Mike pracoval běžně s miliony dolarů, proto v tom neviděl vůbec žádný problém. Nabídl nám, že nám převede z vládních účtů jakýkoliv obnos.</p>
<p>Profesor se zhrozil. Přesto mu trvalo docela dlouho, než Mikovi vysvětlil, jaké riziko by bylo vybírat v bance třeba deset milionů dolarů šekem podepsaným vládním zmocněncem.</p>
<p>Nakonec to udělali skoro stejně, ale po malých částkách. Každá banka, podnik, obchod nebo organizace včetně vládních, kterým vedl Mike účetnictví, přispívaly na fond organizace. Byl to kolosální podvod, který byl založen na faktu, který mi trochu unikal, že většina peněz je stejně jenom na papíře u účetních.</p>
<p>Uvedu příklad, při kterém je nutno si uvědomit, že se podobný případ stává mnohosetkrát. Sergei, syn naší rodiny, kterému je osmnáct a je členem naší organizace, si založil účet u bankovního domu Snížené riziko. Prováděl různé vklady a vybíral různé obnosy. Pokaždé se objevila drobná chybička; bylo mu připisováno víc, než uložil, a strhávalo se mu méně, než skutečně vybral. Po nějaké době si sehnal práci mimo město a převedl si konto do Dolního Tycha. Obnos, který se přestěhoval, byl vyšší než původní. Většinu peněz, které vybral z konta, Sergei dával vedoucímu své buňky. Mike samozřejmě věděl, o jaký obnos se jedná, ale vedoucí buněk nevěděli, že účetní je totožný s Adamem Selenem, a proto mu museli tyto částky vykazovat. Tím jsme se snažili udržet všechny zúčastněné pod co nejvyšší kontrolou.</p>
<p>Nemohu dost dobře popsat situaci na ostří nože, kdy musel Mike držet v určité rovnováze stovky drobných podvodů ve svých účtech. Jedině jak si lze vysvětlit, že se na to nepřišlo je to, že auditorovi zřejmě nepřijde ani na mysl, že by stroj mohl být nepoctivý. Samozřejmě, že auditor provádí testy, aby zjistil, jestli pracuje počítač správně, ale nenapadne ho, že nemůže na nic přijít, protože počítač podvádí. Mikovy krádeže nikdy nepřesáhly míru, kdy by mohly skutečně zruinovat ekonomiku. Bylo to asi jako s půllitrem krve, jeho ztráta také dárci nijak neuškodí. Nešlo přesně určit, kdo tratí, protože se peníze slévaly z mnoha stran. Přesto mne to trápilo, protože jsem byl veden k poctivosti, s výjimkou vládních míst i Profesor přísahal, že se jedná pouze o drobný příspěvek ke zvýšení inflace, já jsem si však uvědomoval, že Mikovy záznamy by mohly být zneužity i po revoluci.</p>
<p>Snažil jsem se uspat své výčitky. Naše podvody byly ničím ve srovnání s tím, jaké praktiky používaly různé vlády v historii k financování svých válek. Je snad revoluce něco jiného než válka?</p>
<p>Takto získané peníze se po mnoha peripetiích, stále však pod kontrolou Mika, dostaly do společnosti LuNoHo Company. To byla akciová společnost, jejíž účetnictví samozřejmě vedl Mike. Protože věděl o všech finančních operacích, bylo na něj spolehnutí.</p>
<p>Pro zdání opravdovosti bylo akcie této společnosti možno koupit nebo prodat na burze v Hongkongu na Luně a jejich hodnoty byly publikovány v Curychu, Londýně i New Yorku. Wall Street Journal o nich psal jako o „velmi zajímavé investici, která při značném riziku přináší značné zisky a jejíž potenciál stále vzrůstá“.</p>
<p>LuNoHoCo byla firma zabývající se výzkumem a využitím nových technologií. Zahrnovala mnoho oborů činnosti, většinou v rámci zákona. Její hlavní cíl však byl vybudovat tajně katapult.</p>
<p>Taková operace se těžko utají. Nemůžete koupit nebo vybudovat atomovou elektrárnu a myslet si, že se to utají.</p>
<p>Potřebovali jsme takovou elektrárnu, protože jsme již dříve odmítli využití sluneční energie jako nedostatečné. Jednotlivé součástky jsme objednali přímo z Pittsburghu a platili, kolik si naúčtovali, abychom si zajistili prvotřídní kvalitu. Stejně tak nelze postavit několik kilometrů dlouhý stator pro indukční pole a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Nelze postavit tak obrovskou konstrukci bez dostatečného množství lidí a nevzbudit velkou pozornost. Hlavní část katapultu tvoří vakuum. Cívky statoru jsou pěkně daleko od vymršťovacího zařízení. Státní katapult s označením 3-g byl dlouhý skoro sto kilometrů. Tento katapult nebyl pouze významným památníkem, jehož obrázek byl k dostání kdekoliv na Luně, ale byl dobře viditelný i ze Země, a to i při použití obyčejného dalekohledu. Na obrazovce radaru byl krásně vidět.</p>
<p>My jsme stavěli kratší katapult, 10-g, ale i ten měřil třicet kilometrů. A to je rozloha, kterou nelze utajit.</p>
<p>Nakonec jsme k jeho ukrytí použili metodu <emphasis>Ztraceného dopisu.</emphasis></p>
<p>Často jsem vyzvídal, co všechno už Mike přečetl, protože jeho kapacita byla téměř neomezená. Aby získal lepší představu o lidech, začal Mike číst kromě odborných publikací a učebnic i krásnou literaturu a různé vymyšlené příběhy. Kromě toho, že získal určitý cit pro lidské konání, se Mike přiznal, že některé z jeho dobrých nápadů ho napadly právě při četbě těchto „ne zcela pravdivých údajů“, jak jim říkával. Nápad, jak ukrýt katapult, dostal při četbě Allana Edgara Poea. Ukryli jsme ho samozřejmě i v pravém smyslu slova. Náš katapult musel být pod povrchem, aby ho nebylo možno spatřit ani okem, ani radarem. Zároveň ale mělo zůstat utajeno i místo, kde opravdu je.</p>
<p>Jak ale může zůstat utajeno místo, kde je takové monstrum, které staví tolik lidí? Podívejme se na to takhle: Dejme tomu, že žijete v Novém Leningradu. Víte, kde je Luna City? Každý ví, že na východním okraji moře Nepokojů. Dobře. Znáte ale jeho souřadnice? <emphasis>Cože? </emphasis>To se musíte podívat do mapy. Jestli to ale přesně nevíte, jak to, že jste se tam minulý týden dostal? To je přece jasné. Sedl jste si do podzemky, přestoupil v Toricelli a zbytek cesty prospal. Podzemku najde každý.</p>
<p>Vidíte? Vlastně nevíte, kde leží Luna City. Prostě se spolehnete na dopravu a vystoupíte na stanici Jih. A takhle jsme ukryli katapult.</p>
<p>Je v moři Vln, „to přece ví každý“. Ale vzdálenost místa, kde skutečně je, od místa, kde by měl být podle toho, co jsme říkali, je zhruba sto kilometrů. Dokonce i dnes, když se podíváte do nějaké příručky, najdete nesprávný údaj. Poloha tohoto katapultu je jedno z nejpřísněji střežených tajemství na Luně.</p>
<p>Není ho možno spatřit z kosmu ani přímo, ani pomocí radaru. Je ukryt v podzemí v jednom z četných kráterů zakrytých nevábnou horou, která ho chrání před raketovým útokem.</p>
<p>Je dobře ukryt, přestože tam bylo mnoho lidí jak při stavbě samotné, tak později. Dokonce i Správce tam byl a můj spolumanžel Greg ho tam provedl. Dostal se tam poštovní raketou, ale pak už musel použít naše dopravní prostředky, které nebyly nijak vybavené pro vyhlídkové jízdy ani nebyly velmi pohodlné. Správce chtěl jet v kabině, ale tam bylo místo pouze pro řidiče a jeho pomocníka. Po třech hodinách takové jízdy už mu bylo celkem jedno, kde je. Zůstal na místě samotném něco přes hodinu a bylo dost zřejmé, že ho stavební podrobnosti příliš nezajímají. Ani nebylo divu.</p>
<p>Méně důležití lidé, dělníci pracující na stavbě i různí návštěvníci, cestovali ve vozítkách, která se používají pro výzkumné cesty při hledání nových ložisek ledu. Pokud nejste v kabině řidiče, tak v tomto dopravním prostředku ztratíte orientaci velmi rychle. S patřičnými přístroji v zavazadle bylo možno polohu snadno zjistit, ale bezpečnostní opatření byla skutečně přísná. Jeden chlapík se o to pokusil a měl nějakou nehodu, při které se poškodil skafandr. Jeho věci jsme samozřejmě vrátili, ale to už na přístroji byly údaje, které jsme tam chtěli mít.</p>
<p>Občas jsme pozvali nějaké návštěvy i ze Země, párkrát to byli opravdu vysoko postavení činitelé. Většinou použili podzemní dráhu. Zřejmě na radu Správce. Ale i tam byl asi třicetikilometrový úsek kdy bylo potřeba použít pozemní dopravu. Jednou přijel ze Země návštěvník, který vypadal na to, že by mohl způsobit potíže. Nějaký Dr. Dorian, fyzik a inženýr zároveň, bystrý člověk. Nezodpovědný řidič se snažil nějak zkrátit cestu a měli nehodu. Nebohý Dr. Dorian byl nucen strávit sedmdesát dvě hodiny v provizorním iglú, které nebylo zcela hermetické, takže jsme byli nuceni ho urychleně dopravit do Luna City s příznaky hypoxie a následky záření. Možná, že jsme ho mohli nechat, aby se tam porozhlédl. Třeba by místo přesně neurčil a nic by se nestalo. Někteří lidé jsou schopni ve skafandru určit polohu podle hvězd, ale je jich stále méně. A i ti potřebují k přesnějšímu určení alespoň oktant, tabulky a dobré hodinky. Vyzývali jsme naše návštěvníky, aby se zašli podívat na povrch, ale kdyby si s sebou chtěli vzít oktant nebo modernější přístroj, mohli mít nahoře nehodu. Té zabránit vždy nelze.</p>
<p>Špicly jsme nechávali na pokoji. Ti žádné nehody nemívali. Nechali jsme je tvrdě pracovat, sepsat hlášení, a to si potom Mike přečetl. Jeden hlásil, že jsme našli ložisko uranu. To byla v té době na Luně neznámá věc, projekt Centerbore začal až o mnoho let později. Další špicl byl proto vybaven sadou na měření radiace. Umožnili jsme mu procházet se libovolně po celém ložisku.</p>
<p>V březnu v sedmdesátém šestém roce byl katapult skoro hotov. Zbývalo jenom nainstalovat segmenty statoru. Elektrárna už byla v provozu a osazenstvo bylo na svých místech. Většinou to byli členové organizace. Měli jsme mezi nimi jednoho donašeče, takže Alvarez měl pravidelné zprávy. Nechtěli jsme vzbudit jeho podezření.</p>
<p> <strong>X.</strong></p>
<p>ZA TĚCH JEDENÁCT MĚSÍCŮ SE UDÁLY I<emphasis> </emphasis>JINÉ VĚCI. Wyoh se nechala pokřtít v Gregově kostele. Profesorovo zdraví se povážlivě zhoršilo, takže postupně přestal učit. Mike začal psát básně. A New York Yankees skončili v lize úplně na dně. Nevadilo mi ani tak, že budu muset zaplatit profesorovi sázku, jako spíš to, jakým způsobem se to mužstvo propadlo z vrcholu na úplné dno v průběhu jediné sezóny. Otrávilo mě to tak, že jsem to přestal sledovat.</p>
<p>Profesorova choroba byla jenom náš výmysl. Profesor se těšil na svůj věk výbornému zdraví. Denně cvičil v hotelovém pokoji alespoň tři hodiny a spal v třistakilovém olověném pyžamu. Zrovna tak jako já a Wyoming, která to ovšem z duše nenáviděla.</p>
<p>Myslím, že nepodváděla a nedopřála si tajně pohodlného spánku bez závaží, ale jist jsem si nebyl, protože jsem ji v noci nekontroloval. Stala se postupně stálicí v naší rodině a netrvalo dlouho a každý ji bral jako paní Davisovou. Bylo zcela běžné vidět ji, jak si povídá s Mámou s rukou kolem jejích boků. Obtočila si nás pěkně. Protože jsme díky tajnému souboru Zebra věděli, že Wyoh nemůže nazpět, učinili jsme patřičná opatření. Sidris vzala Wyoh do svého kosmetického salónu a provedla tam s ní něco, po čem byla její kůže tmavší, ale zbarvení nesláblo po každém opláchnutí. Taky jí udělala nový účes a ještě další kosmetické úpravy včetně kontaktních čoček, které zbarvily její oči do hněda. Když Sidris skončila, vypadala Wyoh jako Tamilka šmrncnutá černoškou a Němkou dohromady. Už se docela hodilo jí říkat radši Wyma než Wyoh.</p>
<p>Vypadala prostě nádherně. Když šla po chodníku, hochům se úplně tajil dech.</p>
<p><emphasis>Začala </emphasis>se učit farmaření od Grega, ale Máma to brzy <emphasis>zakázala. </emphasis>I když byla Wyoh dost silná, chytrá i ochotná, přece jen je u nás farmaření spíše mužská záležitost a Greg nebo Hans nebyli jediní muži, kteří mohli tu práci zastat. Wyoh se vrátila k domácím pracem a potom si jí Sidris vzala do svého salónu jako pomocnici.</p>
<p>Profesor začal sázet na koně, a to hned dvěma způsoby. Jednak systémem, který mu poradil Mike, a jednak svým vlastním „vědeckým“ způsobem. V červenci '75 přiznal, že neví o koních nic, a přešel úplně na Mikův systém. Zvýšil sázky a sázel rovnoměrně u různých bookmakerů. Své výhry dával do společné kasy, ale ztrácel ze sázek radost a přestal číst dostihové zprávy. Je to smutné, když starý sázkař zjistí, co všechno je v tomto sportu možné, a ztratí víru i chuť.</p>
<p>Ludmille se narodila holčička, což nás všechny velmi potěšilo, protože pro rodinu je velmi důležité mít v potomstvu děvčátka. Wyoh překvapila všechny naše ženy tím, jak se vyznala v porodnictví, a pak je překvapila ještě jednou tím, že nevěděla vůbec nic o péči o dítě. Naši dva nejstarší synové si našli nevěsty a Teddy, kterému bylo třináct, se přiženil do jiné rodiny. Greg najal dva chlapce ze sousedních farem a asi po šesti měsících společného života jsme je přibrali do rodiny. Nebyl to žádný neuvážený krok, znali jsme jejich rodiny i je samé dlouhá léta. Tím se vyrovnala rovnováha po tom, co jsme vzali do rodiny Ludmillu takříkajíc mimo pořadí.</p>
<p>Wyoh přijala do organizace Sidris, a ta si vybudovala vlastní buňku tak, že přesvědčila další asistentku ze salónu. Tím se i salón krásy Bon Ton stal místem odporu proti režimu. Sidris začala mezi svými zákaznicemi šířit různé fámy a nálady, jaké jsme zrovna potřebovali, a zároveň vytipovala vhodné ženy pro další spolupráci. Pro<emphasis> </emphasis>různé pochůzky a další drobné úkoly jsme začali používat děti. Děti se mohou snáze pohybovat v tlačenici a navíc je nikdo nepodezřívá. I k tomuto účelu jsme používali děti zákaznic Sidriina salónu.</p>
<p>Vbrzku jsme měli k dispozici tolik dětí, že jsme mohli mít pod dohledem všechny špicly. S Mikem, který byl schopen odposlouchávat kterýkoliv telefon, a s tolika dětskými pomocníky schopnými sledovat každého špicla okamžitě poté, co opustil domov nebo pracoviště, jsme neměli problémy zmapovat celkovou činnost nepřítele. Jedno dítě vždy sledovalo svého muže (či ženu) a druhé podávalo telefonem zprávu do centra. Za několik týdnů jsme měli takový přehled, že jsme ani nepotřebovali informace z Alvarezova tajného souboru Zebra.</p>
<p>Tyto děti nám také pomohly objevit Alvarezova zástupce a zároveň šéfa všech práskačů v Luna City. Věděli jsme, že někdo takový musí existovat, protože donašeči z Luna City Alvarezovi netelefonovali, a přitom nikdo z nich nepracoval ve vládním komplexu. Alvarez sám ale navštěvoval Luna City pouze v případě, že ze Země přicestovala tak důležitá návštěva, že byla nutná jeho osobní přítomnost.</p>
<p>Ukázalo se, že Alvarezův zástupce není jenom jedna osoba, ale jsou jím dva muži. Starší chlapík, který měl obchod nedaleko Starého Dómu, kde prodával cukrovinky a noviny a zároveň přijímal sázky. Druhým byl jeho syn, který pracoval jako státní úředník ve vládním komplexu. Ten dodával zprávy Alvarezovi přímo na místě, takže je Mike nemohl odposlouchávat.</p>
<p>Nechali jsme je na pokoji, ale od té chvíle jsme měli všechna hlášení o půl dne dříve než Alvarez. Díky těmto dětem, a to většině z nich bylo asi šest let, se nám podařilo zachránit životy sedmi soudruhů. Říkali jsme těm dětem Rošťáci z Baker Street.</p>
<p>Už ani nevím, kdo na ten název přišel, ale řekl bych, že Mike. Děti samy si tak určitě neříkaly. Měly svá jména pro své gangy a o naše názvy ani důvody se moc nezajímaly. Pravý důvod k jejich činnosti jsme jim neřekli. Sidris to nechala na matkách, aby vysvětlily dětem, proč je potřeba udělat právě to. Děti milují záhady a dobrodružství, a proto je nebylo potřeba nijak pobízet.</p>
<p>Salón Bon Ton byl zároveň prvotřídní drbárna, kde se dalo získat nepřeberné množství informací. Ženy znají všechny novinky dříve než noviny. Nutil jsem Wyoh k tomu, aby každý večer předávala Mikovi všechny zajímavosti, které se přes den dozvěděla, a aby se nesnažila je roztřídit na důležité a bezcenné. Měl jsem za to, že Mike je spíše schopen posoudit důležitost informací, protože má k dispozici nepřeberné množství dalších údajů.</p>
<p>Salón krásy byl také vhodné místo, odkud se daly šířit fámy. Nejdříve jsme začali zvolna, ale protože chování nových příslušníků policie bylo mnohem horší než starých gardistů, zjistili jsme, že lze fámy velice rychle vyrábět a lidé jim uvěří. Postupně jsme přecházeli od neškodných pomluv k provokacím a víceméně otevřeným výzvám k odporu. Za starých dob rozšiřoval podzemní propagandu pomocí letáčků a neumělých výtisků novin Finn Nielsen. Byla to poměrně jednoduchá, ale zároveň i nebezpečná činnost. Nyní tuto agendu převzala z větší části Sidris.</p>
<p>Přitom sama měla v salónu pouze reklamní letáčky, nic víc. V salónu nebyla žádná podvratná literatura, ani u nás doma, ba ani v hotelu. Všechno roznášely pouze děti, které byly příliš malé na to, aby uměly číst.</p>
<p>Jednou, zrovna v době, kdy začínala mít Sidris napilno, jsem s ní šel po chodníku a najednou jsem zahlédl povědomou tvář. Patřila mladé dívce s rudými vlasy a obrovskýma očima. Bylo jí asi tak dvanáct, zrovna ten věk, kdy se začínají dívky zaoblovat v ženy. Odněkud jsem ji znal, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud.</p>
<p>„Sidris, podívej se na tu dívku,“ řekl jsem tiše. „Velké oči, rudé vlasy.“</p>
<p>Sidris se podívala tím směrem.</p>
<p>„Miláčku, já vím, že jsi někdy na mladé, ale tohle je ještě spíš dítě.“</p>
<p>„Jdi do háje. Kdo to je?“</p>
<p>„Bůh ví. Měla bych ji znát?“</p>
<p>Najednou se mi to vybavilo, jako bych si pustil video. Přál jsem si, aby se mnou byla Wyoh, ale my jsme spolu nikdy nechodili na veřejnost. To byla ta holčička, co byla na schůzi, když zabili Shortyho. Seděla tam na zemi, pečlivě poslouchala a divoce všemu tleskala. Potom jsem ji viděl, jak srazila jednoho z gardistů, právě toho, kterému jsem potom zlomil čelist. Wyoh a já jsme se z toho dostali se zdravou kůží právě díky pohotovosti téhle dívenky.</p>
<p>„Nemluv s ní,“ upozornil jsem Sidris. „Rád bych ji nenápadně sledoval. Kéž by tu byl některý z našich rošťáků. Sakra.“</p>
<p>„Zavolej Wyoh a za pět minut tu některého máš,“ odpověděla moje žena.</p>
<p>Zavolal jsem Wyoh a pak jsme předstírali se Sidris zaujetí pro výlohy a přitom se pomalu sunuli za děvčetem. Asi za sedm minut se u nás zastavil malý chlapec, prohlédl si nás a pozdravil: „Ahoj tetičko Mabel. Ahoj strýčku Joe.“</p>
<p>Sidris mu potřásla rukou: „Ahoj Tony. Jak se má maminka, drahoušku?“</p>
<p>„Dobře,“ odpověděl a pak ještě dodal: „Já jsem Jock.“</p>
<p>„Promiň,“ omlouvala se Sidris. Pak se naklonila ke mně: „Chvilku ji ještě sleduj.“ A vzala Jocka do cukrárny.</p>
<p>Za chvilku se objevil Jock s lízátkem. „Na shledanou, tetičko Mabel. Děkuju.“ Poskakoval kolem, cucal lízátko a prozpěvoval si. My se Sidris jsme zamířili domů. Tam nás už čekala první zpráva: „Vešla do dětské školky a ještě nevyšla. Máme na ni čekat?“</p>
<p>„Ještě chvilku ano,“ řekl jsem Wyoh a zeptal se jí, jestli si na tu holčičku pamatuje. Řekla, že si na ni vzpomíná, ale nemá tušení, kdo by to mohl být.</p>
<p>„Mohl by ses zeptat Finna,“ navrhla.</p>
<p>„Mám lepší nápad,“ řekl jsem a zavolal Mika.</p>
<p>Dětská školka měla telefon a Mike se tam mohl napojit. Trvalo mu to dvacet minut, než mohl udělat dobrou analýzu. Bylo tam příliš mnoho dětských hlasů, které jsou v tomto věku příliš podobné. Za chvíli mi ale přece jenom byl schopen oznámit: „Mano, zaslechl jsem tři hlasy, které by mohly odpovídat tvému popisu. Dva z nich byly ale hlasy chlapecké. Třetí hlas se vždycky ozve po oslovení Hazel. To by mohla být ona.“</p>
<p>„Miku, podívej se na seznam bývalé organizace a hledej Hazel.“</p>
<p>„Čtyřikrát Hazel,“ ozval se Mike. „Tady ji máme: Hazel Meade, Mladí pomocníci, adresa odpovídá tomu dětskému domovu, narozena 25. 12. 2063, váha třicet devět kilogramů…“</p>
<p>„To je ona. Díky, Miku. Wyoh, odvolej to očko. Dobrá práce.“</p>
<p>„Miku, zavolej Donnu a řekni, že by se nám hodila.“</p>
<p>Chtěl jsem nechat na děvčatech, aby získala Hazel pro naši organizaci, aniž bychom ji nějak vyplašili. Sidris ji přivedla k nám asi za dva týdny. I když Sidris již měla svou buňku plnou, chtěla i Hazel. Kromě tohoto problému měla ještě starost s tím, že by do organizace přijala dítě. Měli jsme dohodu, že budeme brát jenom dospělé od šestnácti výše.</p>
<p>Usoudil jsem, že bude potřeba se poradit s Adamem Selenem a celou jeho buňkou.</p>
<p>„Můj názor je,“ prohlásil jsem, „že jsme zvolili systém s buňkami po třech členech proto, aby nám pomohl, a ne proto, aby nás svazoval. Nezdá se mi nic špatného na tom, aby soudružka Cecilie měla v buňce někoho navíc. Mám pocit, že to nijak nezvýší riziko.“</p>
<p>„Souhlasím s tebou,“ přitakal profesor. „Ovšem s tou výhradou, že ta dívka navíc by neměla být řádným členem její buňky. Neměla by znát ostatní členy buňky, pokud to nebude nezbytné pro plnění úkolů. Co mne skutečně zaráží, je její věk. Nezdá se mi, že bychom ji měli vzít, když je tak mladá.“</p>
<p>„S tím souhlasím,“ přidala se Wyoh. „Chtěla jsem pohovořit o jejím věku.“</p>
<p>„Přátelé,“ ozval se ostýchavě Mike (v posledních týdnech příliš ostýchavě nemluvil – byl spíš sebejistý předseda Adam Selené než ostýchavý osamělý stroj), „možná jsem vám to měl říci, ale já jsem už řešil podobnou situaci. Zdá se mi, že není o tom třeba příliš diskutovat.“</p>
<p>„To je pravda,“ ujistil ho profesor. „Předseda má právo rozhodnout na základě svého vlastního úsudku. Jaká je naše největší buňka?“</p>
<p>„Pět lidí. Je to vlastně zdvojená buňka, tři a dva.“</p>
<p>„Zdá se, že v tom by problém být neměl. Wyoh, navrhuje Sidris tu dívku jako plnoprávného člena? Uvědomuje si, že se chystáme na revoluci… se všemi důsledky, jako je krveprolití, zmatek a možná i katastrofa?“</p>
<p>„To si jistě uvědomuje.“</p>
<p>„Wyoh, jestliže my dáme v sázku své životy, je to v pořádku. My jsme dost staří na to, abychom plně chápali důsledky našeho počínání. Děti si těžko dokáží představit, že mohou zemřít. Podle mne by se dala dospělost definovat jako smíření s tím, že smrt je nevyhnutelná.“</p>
<p>„Profesore,“ vložil jsem se do hovoru, „já znám i pěkně dětinské dospělé. Sázím sedm ku dvěma, že někteří jsou v naší organizaci.“</p>
<p>„Já se nesázím. Mohli bychom zjistit, že k nám nepatří, a budeme mít problémy, co s tím.“</p>
<p>„Profesore,“ ozvala se naléhavě Wyoh, „Miku a Mannie. Sidris si je naprosto jistá, že ta dívka je dospělá. A já si to myslím taky.“</p>
<p>„Mano?“ zeptal se Mike.</p>
<p>„Měli bychom to zařídit tak, aby se s ní profesor mohl setkat a udělat si svůj vlastní názor. Já jsem si svůj názor na ni udělal a byl jsem velice spokojen. Zvláště s jejím bojem o život po té schůzi. Jinak bych s tím ani nezačínal.“</p>
<p>S tím jsme se rozešli. Krátce nato k nám přišla Hazel na večeři. Nedala nijak najevo, že by mne poznala, a já jsem se také tvářil, že ji vidím prvně v životě. Až později se mi přiznala, že mne hned poznala. Nejen podle mé ruky, ale také podle toho, že jsem byl s tou vysokou blondýnkou z Hongkongu. Nadto poznala i Wyoh, a to díky tomu, co nemohla dost dobře změnit, totiž hlas.</p>
<p>Když nám vyprávěla o svém životě, pochopili jsme, jak se vytvářel její charakter. Byla odeslána s rodiči na Lunu ještě jako malé děcko, asi jako Wyoh. Otec zahynul při neštěstí na nucených pracech. Matka zemřela, když bylo Hazel pět let, a od té doby žila ve školce, kde jsme ji také našli. Hazel nevěděla, proč byli její rodiče odesláni na Lunu, ani to, zda byli odsouzeni oba nebo pouze otec. Jak se dalo předpokládat, matka ji ještě stihla naučit nenávidět vládu a Správce.</p>
<p>Ve školce zůstala, i když trochu vyrostla a vlastně tam věkem nepatřila. Vykonávala různé práce a starala se o menší děti. Naučila se sama číst, uměla napsat jednotlivá písmena, ale neuměla psát. Její znalosti matematiky byly žalostné. Uměla spočítat tak akorát peníze na nejnutnější nákupy.</p>
<p>Pobyt ve školce se jí moc nelíbil, protože si majitelka a její manželé dělali nárok na bezplatnou práci již několik let za to, že se o ni starali, když byla menší. Máma tím byla značně pohoršená a prohlásila, že tam zajde a pořádně jim vynadá. Vzal jsem si ji stranou a naznačil, že jako vedoucí její buňky si nepřeji, aby naše rodina na sebe poutala pozornost zbytečnými akcemi, a nabídl, že by organizace mohla Hazel přispět na oblečení. Máma odmítla peníze, zrušila rodinné sezení a vydala se s Hazel do města, kde na Máminy poměry nezvykle utrácela při nákupu oblečení.</p>
<p>Tak jsme adoptovali Hazel. V těch letech na to nebylo potřeba žádné schválení úřady. V té době byla adopce dítěte snadná, asi jako kdybyste si nechali kotě.</p>
<p>Ještě větší rozruch začal, když Máma přihlásila Hazel do školy, protože tak si to nepředstavovala ani Sidris, ani Hazel, která se hned chtěla dát do akce jako plnoprávný člen organizace a soudruh. Znovu jsem se do toho vložil a Máma částečně ustoupila. Dala Hazel do soukromé školy nedaleko Sidrisina salónu. (Sidris měla salón blízko vodovodního řadu a bylo to velice výhodné místo, protože jsme jí tam udělali soukromou odbočku, takže měla neomezené množství vody zdarma.) Hazel byla ráno ve škole a odpoledne pomáhala Sidris v salónu a ve všem, co bylo ještě potřeba.</p>
<p>To znamenalo hlavně dělat šéfa Rošťákům z Baker Street.</p>
<p>Hazel se točila kolem menších dětí celý život a ony ji měly rády. Uměla to s nimi, rozuměla jim, co chtějí říci, a uměla jim cokoliv vysvětlit. Představovala perfektní můstek mezi dospělými členy organizace a našimi malými pomocníky. Uměla vše dětem vysvětlit, jako by to byla dětská hra, ale přitom se to muselo udělat velice přesně.</p>
<p>Mohl bych zde uvést, jak Hazel vyškolila děti, které byly příliš malé na to, aby uměly číst, ale přitom roznášely podvratnou literaturu, pro případ, že by se jich někdo vyptával, odkud to mají.</p>
<p>Dospělý se ptá: „Děťátko, kde jsi to vzalo?“</p>
<p>Rošťák: „Nejsem žádný děťátko. Jsem už velkej kluk.“</p>
<p>Dospělý: „Dobře, chlapče, kde jsi to vzal?“</p>
<p>Rošťák: „Dala mi to Jackie.“</p>
<p>Dospělý: „Kdo je Jackie?“</p>
<p>Rošťák: „Jackie.“</p>
<p>Dospělý: „Ale jak se jmenuje dál?“</p>
<p>Rošťák: „Kdo?“</p>
<p>Dospělý: „Jackie.“</p>
<p>Rošťák: „Jackie je holka.“</p>
<p>Dospělý: „Tak jo, ale kde bydlí?“</p>
<p>Rošťák: „Kdo?“</p>
<p>A tak to šlo pořád dokola. Všechny odpovědi končily u toho, že to dostal od Jackie. Jelikož žádná Jackie neexistovala, neměla ani příjmení, ani adresu. Děti se vyžívaly v tom, že si z dospělých dělaly legraci. V nejhorším byla literatura zabavena. I ti nejhorší z nových gardistů si dobře rozmysleli, než by sebrali malé dítě.</p>
<p>Když Mike začal psát poezii, nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo mám plakat. Chtěl to dokonce publikovat. Tím se jasně ukázalo, jak postupný proces humanizace kazí i nevinný stroj, že by rád viděl své jméno vytištěno.</p>
<p>„Miku, proboha! Co se to s tebou děje?“ ptal jsem se ho. „Porouchaly se ti nějaké obvody? Nebo se na nás chceš vykašlat?“</p>
<p>Ještě než se stihl urazit, řekl profesor: „Počkej, Manueli. Je tu jistá možnost. Miku, vymyslel sis nějaký pseudonym, pod kterým bys chtěl psát?“</p>
<p>Tak se zrodil Simon Jester. Mike na to přišel zcela jistě výběrem z náhodných jmen. Pro své vážné verše však používal krycí jméno, které dostal v organizaci, Adam Selene.</p>
<p>Simonovy verše byly urážlivé, výsměšné a drzé a dělaly si legraci z vládních činitelů, z donašečů, z gardistů i ze samotného Soudce. Mohli jste je najít napsané na veřejných záchodcích nebo v podzemce a ve výčepech. Ať už byly kdekoliv, vždy byly podepsány Simon Jester a byl u nich obrázek rozšklebeného ďáblíka s rohy a ostrým ocasem. Někdy na obrázku bodal tlustého muže vidlemi a někdy tam byl pouze jeho obličej s typickým úšklebkem a rohy. Ty rohy a škleb znamenaly „Simon tu byl“.</p>
<p>Simon se začal objevovat po celé Luně. Jeho verše i obrázek byly tak jednoduché, že je mohl napsat kdokoliv. Brzy se toho chytili různí dobrovolníci, takže se verše objevovaly v mnohem větší míře, než jsme původně zamýšleli. Verše a obrázky se začaly objevovat dokonce i ve vládním komplexu. Ty však nemohly pocházet od nás, protože my jsme nikdy nepřijímali vládní úředníky. Jeden z prvních veršíků, popisujících tlustého muže na vidlích ďábla zcela jasně jako našeho milého Správce, který byl znám nezřízenou chutí k jídlu, se objevil natištěný na samolepkách. My sami jsme je netiskli a ani nekupovali, a přesto se objevovaly všude. Ptal jsem se Mika, který tvrdil, že jich jenom v Luna City bylo vylepeno přes sedmdesát tisíc.</p>
<p>Nevěděl jsem, že by v Luna City byla tiskárna vybavená pro takový druh práce a přitom ochotná riskovat a vytisknout ty verše. Začal jsem mít podezření, že by kromě nás mohlo existovat ještě nějaké jiné sdružení chystající revoluci.</p>
<p>Simonovy verše byly tak úspěšné a rozšířené, že je ani Správce, ani Alvarez prostě nemohli přehlédnout. Dokonce se objevovaly dopisy, které byly přímo adresovány Správci. „Drahý Morte, dej si velký pozor mezi půlnocí a čtvrtou ranní. Zdraví a líbá Simon.“ Pěkně s rohy a úšklebkem. Alvarez zase našel jiný: „Ty patolízale, jestli se Správci něco zítra v noci stane, tak to bude jenom tvoje chyba. S úctou tvoje svědomí Simon.“ A zase nezbytné růžky a škleb.</p>
<p>Ani jsme tím nic nemysleli. Jenom jsme chtěli trochu Mortovi i Alvarezovi pokazit spaní. To se také stalo a nevyspali se ani jejich strážci. A přitom jediné, co jsme udělali, bylo to, že Mike volal od půlnoci do čtyř v nepravidelných intervalech na Správcova tajná čísla, která znal jenom jeho personál. Tím Mike zároveň vyvolal Správcovu nedůvěru ke svým poradcům a těžko uvěřit, že ten se potom spokojil s jejich ujištěními o nevině.</p>
<p>Pouze shodou okolností se stalo, že Správce, kterému ruply nervy, vyběhl ven a na chodníku se smekl a praštil se pořádně do kolena. Byla to rána, div že si tu nohu opravdu nezlomil. A Alvarez byl u toho!</p>
<p>Důvody ke ztrátě klidného spánku narůstaly. Jedním z nich byla fáma, že chce někdo vyhodit do vzduchu vládní katapult. Devadesát plus osmnáct mužů není schopno zajistit bezpečnost stokilometrového tělesa. Zvláště když těch devadesát není zvyklých na práci ve skafandrech. Byli venku mnohem déle, než je zdrávo, a ještě k tomu stálo slunce pěkně vysoko, tak se pořádně zahřáli. Jednotka nebyla ve své historii nikdy tak blízko vzpouře jako tenkrát. Stala se jedna smrtelná nehoda, a nikdo nezjistil, zda seržant spadl sám, nebo ho někdo postrčil.</p>
<p>Není divu, že půlnoční poplach nenaladil gardisty do růžova, takže další dny provázel kontrolu pasů křik a agresivní výpady, které zase popudily obyvatele Luny. Hádky a bitky byly na denním pořádku. Simon se rozhodl opět přitlačit.</p>
<p>Verše Adama Selena byly na vyšší úrovni. Mike je předal profesorovi k posouzení a přijal bez reptání jeho ortel. Ostatně kritika byla asi kladná. Mikovo veršování bylo perfektní. Však měl také v paměti celý anglický slovník a pravé slovo byl schopen najít v setinách vteřiny. Jeho slabinou byl nedostatek sebekritiky. To se však pod profesorovým dohledem rychle lepšilo.</p>
<p>První báseň Adama Selena byla otištěna v poměrně uznávaném časopise <emphasis>Zář Měsíce </emphasis>a jmenovala se „Domov“. Byla to báseň o starém odsouzenci, který teprve těsně před smrtí zjišťuje, že zprvu nenáviděná Luna se stala jeho skutečným domovem. Byla psána poměrně svěžím jazykem bez nenásilných rýmů. Jediné, co bylo možno chápat na celé básni jako podvratné či protirežimní, byla úvaha umírajícího, zda bylo nutné sloužit tolika správcům.</p>
<p>Zajímalo by mne, zda se vydavatel nad básní nějak rozmýšlel, zda ji vydat, nebo ne. Spíš bych řekl, že ne, protože to byla poměrně slušná báseň.</p>
<p>Výtisk <emphasis>Záře Měsíce </emphasis>byl na pultech skoro čtrnáct dní, než si básně povšiml Alvarez a začal čmuchat v nakladatelství, aby zjistil nějakou stopu na Adama Selena. Potěšilo nás, když jsme zjistili, jak se vztekal.</p>
<p>V nakladatelství nemohli šéfovi slídilů moc pomoci. Řekli mu pravdu. Báseň přišla poštou. Jestli ještě mají ten dopis? Samozřejmě. Obálku? Ne, je nám líto, ale ty nikdy neschováváme. Konečně Alvarez vypadl, následován čtyřmi gardisty, kteří dbali o jeho zdraví.</p>
<p>Doufali jsme, že se doma potěšil studiem papíru, což byl běžný úřední papír používaný v kancelářích:</p>
<p>SELENE a spol.</p>
<p>LUNA CITY</p>
<p><emphasis>Investice Úřad předsedy</emphasis></p>
<p><emphasis>Starý Dóm</emphasis></p>
<p>a pod tím báseň ,.Domov“ od Adama Selena.</p>
<p>Všechny otisky prstů se na dopise objevily až po odeslání. Dopis byl psán na obyčejné underwoodce, což byl nejběžnější psací stroj na Luně. I kdyby se detektivům podařilo stroj objevit, zjistili by, že patří do kanceláří ve vládních organizacích v Luna City. Jenom stroje by jim pravděpodobně mohly říci, že jsme použili celkem šest psacích strojů a vždy po šesti slovech jsme je vyměnili. Stálo mě to pár bezesných nocí, i když Mike poslouchal všechny telefony. Rozhodli jsme, že už to nebudeme takto opakovat.</p>
<p>Naštěstí neměl Alvarez žádné chytré detektivy.</p>
<p><strong> </strong><strong>XI.</strong></p>
<p>začátkem šestasedmdesátého roku jsem měl pořádně napilno. Nechtěl jsem zanedbávat zákazníky, ale práce pro organizaci mi zabírala stále více času, i když jsem se snažil co nejvíce pravomocí přesunout na nižší články. Ale bylo potřeba rozhodnout neskutečné množství věcí a vzkazy proudily nahoru i dolů takřka bez přestání. Ještě jsem do toho kolotoče musel vsunout různá cvičení včetně cvičení v těžkých oděvech. Přitom jsem nebyl schopen zařídit si povolení na použití centrifugy. Jedna byla ve vládním komplexu a používali ji hlavně odborníci vyslaní ze Země. I já jsem ji kdysi používal, ale tentokrát jsem nemohl tvrdit, že to potřebuji v rámci přípravy pro pobyt na Zemi.</p>
<p>Cvičení bez centrifugy je daleko méně účinné a pocit zmaru byl ještě umocněn tím, že jsem nevěděl, zda bude toto cvičení vůbec k něčemu. Mike ovšem stále zdůrazňoval, že alespoň ze třiceti procent bude nutné, aby některý ze zástupců Luny letěl vyjednávat na Zem.</p>
<p>Nijak jsem neusiloval o to stát se vyslancem Luny při těchto jednáních. Neměl jsem na to vzdělání ani povahu. Spíše se na toto místo nabízel profesor, kterého jsem také navrhoval. Ale profesor byl starý a zůstávalo otázkou, zda v době, kdy bude nutné letět na Zem, bude ještě v dostatečné kondici pro takový let. Mike tvrdil, že člověk v profesorově věku má sotva čtyřicetiprocentní šanci, že se dostane na Zem živý.</p>
<p>Když jsem viděl, jak profesor tvrdě cvičí, aby co nejvíce zvýšil svou šanci, co mi zbývalo jiného, než podstoupit cvičení s ním. Musel jsem být připraven, kdyby ho jeho staré srdce zradilo. Wyoh podstupovala stejnou přípravu pro případ, že by se přihodilo něco, co by znemožnilo mou cestu. Prostě s námi sdílela utrpení. Wyoh dávala vždy přednost emocím před železnou logikou.</p>
<p>Ke všem těmto povinnostem mi ještě navíc přibylo práce na farmě. Přišli jsme o tři chlapce, kteří se přiženili jinam, a místo nich přišli pouze dva, Frank a Ali. Navíc ještě Greg začal pracovat jako vrchní vrtač nového katapultu pro LuNoHoCo.</p>
<p>Bylo to nezbytné. Pro stavbu katapultu jsme potřebovali plno lidí. Většina nebyla členy organizace, ale na exponovaných místech jsme je potřebovali. Museli to být lidé nejen odborně zdatní, ale i spolehliví. Gregovi se nechtělo, věděl, že je ho na farmě potřeba, a nechtěl nám přidělávat práci, ale nakonec přijal.</p>
<p>To mě přivedlo zase k práci na farmě, i když ne na plný úvazek. Hans je dobrý farmář a zastane práci za dva, ale Greg vedl farmu od chvíle, kdy se Grandpaw odebral na odpočinek, a Hans se neuměl vyrovnat s pocitem odpovědnosti, který na něj náhle dolehl. Rozhodnutí bych měl teď dělat já jako nejstarší manžel v domácnosti, ale vždycky jsme tiše předpokládali, že farmu převezme Hans, protože byl daleko lepší farmář než já. Snažil jsem se tedy na farmě vypomáhat, jak to šlo, a pouze jsem formálně posvěcoval Hansova rozhodnutí. Na nějaké další činnosti mi už čas nezbýval.</p>
<p>Koncem února jsem se vracel z dlouhé služební cesty z Nového Leningradu, Dolního Tycha a Churchillu a ke svému překvapení jsem zjistil, že byla otevřena nová podzemní dráha přes Sinus Medii do Hongkongu. Využil jsem příležitosti a zajel do Hongkongu, kde jsem dojednal, že se budu v případě havárií starat o počítače i v tomto městě. Dohodě dříve bránilo velice špatné autobusové spojení.</p>
<p>Tato pracovní smlouva měla ovšem hlavně zakrýt mé politické cíle. Naše vztahy s Hongkongem byly poměrně slabé. Wyoh se sice snažila udržovat alespoň telefonické spojení se svým domovským městem a jeden z členů její buňky byl její starý soudruh Clayton, který nefiguroval v Alvarezově Zebře a Wyoh do něj vkládala velké naděje. Seznámili jsme ho s našimi záměry, varovali jsme ho před zrádci a vybízeli ho k založení nové organizace, kde by byl stejný systém buněk. Telefonické spojení ale nemůže nikdy nahradit osobní kontakt. Hongkong se měl stát naší opěrnou baštou. Byl méně na očích než ostatní města, byl méně provázán s vládními úřady a jeho zařízení skoro nespadala pod vládní komplex. Bylo to dáno zejména dosavadními problémy se spojením, a i když se transport teď usnadní, Hongkong si vyvinul již daleko nezávislejší struktury. Hongkong byl přitom ekonomicky velmi silný díky vlastní bance, která vydávala vlastní dolary, hodnotnější než oficiální vládní měna.</p>
<p>Hongkongské dolary nebyly oficiálně uznávanou měnou. Vládní organizace je nepřijímaly. Když jsem letěl na Zem a měl zaplatit letenku, musel jsem platit vládní měnou. Ale na Zem jsem si s sebou pro jistotu vzal i hongkongské dolary. Později se ukázalo, že to bylo prozíravé, neboť na Zemi nikdo oficiální měnu nechtěl, zatímco neoficiální jsem bez problémů používal. Bez ohledu na to, zda jsou to oficiální peníze nebo ne, hongkongskou banku řídili chytří Číňané, a ne byrokratický aparát. Hongkongský dolar představoval hodnotu 31.1 gramu zlata (stará trojská unce), které vám bylo na požádání skutečně vydáno, protože čínští bankéři měli v sejfech zlato vytěžené v Austrálii. Dolary bylo možno směnit i za jiné druhy zboží, jako nepitnou vodu, ušlechtilou ocel, těžkou vodu z elektráren a další věci. Ty samé věci jste si mohli koupit i za vládní peníze, ale tam se cena měnila, většinou rostla. Nejsem žádný finanční génius, když se Mike snažil mi tyto zákonitosti objasnit, rozbolela mne úplně hlava. Jednoduše bych to shrnul tak, že jsme všichni dávali přednost té neoficiální měně, a to nejenom proto, že jsme neměli rádi vládu.</p>
<p>Hongkong tedy měl být naším opěrným bodem. Ale zatím jím nebyl. Rozhodli jsme se, že se tam vypravím k přímým rozhovorům, i když se tím prozradím. Muž s jednou rukou se tak snadno nezamaskuje. Bylo to riziko, které mohlo ohrozit nejen mne, ale i Wyoh, profesora, Mámu, Grega a Sidris. Nikdo ale neříkal, že je revoluce bez rizik.</p>
<p>Ukázalo se, že soudruh Clayton je mladý Japonec. Možná že ne až tak mladý, protože oni vypadají stále dost mladě. Nebyl čistokrevný Japonec, měl v sobě vedle jiných asi i malajskou krev, ale měl japonské jméno a v jeho domě se udržovaly japonské zvyky. O všem rozhodovaly „giri“ a „gimu“ a mým štěstím bylo, že měl velké gimu k Wyoh.</p>
<p>Claytonovi předkové nebyli žádní zločinci. Byli to „dobrovolníci“, kteří se dostali na kosmické koráby pod hlavněmi pušek, když se Velká Čína snažila udělat na Zemi pořádek. To neříkám nijak v jeho neprospěch. On sám nenáviděl Správce jako kterýkoliv odsouzenec.</p>
<p>Prvně jsem se s ním sešel v čajovně, což byla obdoba našich hospod v Luna City, a dvě hodiny jsme se bavili o všem možném kromě politiky. Utvořil si o mně nějaký úsudek a pozval mne domů.</p>
<p>Ukázalo se, že tak moc neriskuji. Mama-san se vyznala v líčení skoro stejně dobře jako Sidris, moje ruka, kterou používám při společenských příležitostech, vypadá skoro jako pravá a navíc byla dobře kryta kimonem. Během dvou dnů jsem se sešel celkem se čtyřmi buňkami. Byl jsem představen jako soudruh Bork, a pokud mezi nimi byl nějaký špión, pochybuji, že by byl schopen mne identifikovat jako Manuela O'Kellyho. Přišel jsem tam pořádně vybaven spoustou obrázků a tabulek a soustředil jsem se prakticky na jediné. Hladomor v roce osmdesát dva.</p>
<p>„Máte štěstí, že vás to nezasáhne tak brzo. Ale teď, když je tady nová podzemní dráha, nebudete již tak izolováni. Uvidíte, kolik vašich lidí se teď dá na pěstování obilí a rýže na export. Na vás taky dojde.“</p>
<p>Udělalo to na ně dojem. Bývalá organizace, alespoň z toho, co jsem o ní slyšel, byla spíše něco jako náboženská společnost, plná emocí, řečnění a plamenných výzev. Já jsem namísto toho na závěr prohlásil: „Tady máte všechny dokumenty a podklady. Nechám vám je tady, abyste si je mohli prostudovat.“</p>
<p>S jedním soudruhem jsem se setkal zvlášť. Byl to starší čínský inženýr, který vypadal, že je schopen vyrobit, na co si vzpomenete. Zeptal jsem se ho, zda někdy viděl tak malou laserovou zbraň, aby se s ní dalo zacházet jako s puškou. A připomněl jsem, že při dnešním systému kontroly pasů nebude lehké něco takového provézt. Zamyslel se a prohlásil, že tak malý laser neviděl, ale dostat se přes kontroly by nemělo být příliš obtížné. Dodal, že jede navštívit příští týden bratrance, který žije v Luna City. Ujistil jsem ho, že si s ním Adam Selene určitě rád popovídá.</p>
<p>Byl to velmi úspěšný výlet. Cestou nazpět jsem se stavil ještě v Novém Leningradu, abych se podíval na jeden starší počítač, který jsem už kdysi kontroloval, a po obědě jsem se stavil u svého táty. Byli jsme spolu velice zadobře, i když jsme se vídali zřídka. Popíjeli jsme pivo, když tu najednou vstal a prohlásil: „Rád tě zase vidím, Mannie. Svobodná Luna!“</p>
<p>Opakoval jsem to po něm, protože mne to příliš překvapilo. Starý pán byl tak apolitický člověk, jak jen si umíte představit. Když to prohlásil i on, tak musí být naše kampaň velice účinná.</p>
<p>Přijel jsem do Luna City v dobré náladě a ani jsem nebyl nijak unaven. Rozhodl jsem se, že se ještě zastavím na kus řeči u soudce Brodyho. Brody byl starý přítel, který prodělal amputaci nohy. Teprve potom se stal soudcem a byl to asi jediný soudce v Luna City, který neměl žádnou vedlejší živnost. Většina soudců alespoň kontrolovala účty nebo nabízela pojištění.</p>
<p>Nebyl ve své kanceláři, ačkoliv tam visel jeho talár. Chystal jsem se odejít, když tu přišla dovnitř skupinka mladších lidí. Byla mezi nimi jedna dívka a strkali před sebou staršího muže. Ten vypadal značně rozčileně a něco v jeho oblečení naznačovalo, že jde o turistu.</p>
<p>Ne že by k nám proudily davy turistů, ale sem tam se nějaký objevil. Většinou přijížděli tak na týden a vraceli se tou samou lodí zpět. Jen málokdy zůstali déle. Většinu času trávili v hernách, ale udělali si i pár kratších výletů. Obyvatelé Luny si jich většinou nevšímali.</p>
<p>Jeden z chlapců, ten nejstarší, asi osmnáctiletý, který vypadal jako jejich vůdce, se mne zeptal: „Kde je soudce?“</p>
<p>„Nevím. Tady není.“</p>
<p>V rozpacích se kousal do rtů.</p>
<p>„O co jde?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Chceme toho chlapa hodit do kosmu,“ pravil rozvážně, „ale chceme, aby nám to soudce schválil.“</p>
<p>„Poohlédněte se po výčepech v okolí. Určitě ho najdete.“</p>
<p>Najednou chlapec, asi čtrnáctiletý, vykřikl: „Hele! Nejste náhodou pan O'Kelly?“</p>
<p>„Jsem.“</p>
<p>„Tak byste nás mohl rozsoudit vy.“'</p>
<p>Nejstarší chlapec vypadal, že se mu ulevilo. „Uděláte to pro nás?“</p>
<p>Váhal jsem. Samozřejmě jsem už někdy musel dělat nějaké soudy. To musí někdy skoro každý z nás. Ale nijak jsem netoužil po tom vzít si na svědomí takové rozhodnutí. Na druhou stranu mě docela trápilo, když jsem slyšel, jak ti mladí mluví o tom, že hodí toho turistu do kosmu.</p>
<p>Rozhodl jsem se, že je vyslechnu. Obrátil jsem se k turistovi: „Uznáte mne za soudce?“</p>
<p>Tvářil se překvapeně. „Mám snad jinou možnost?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ vysvětloval jsem trpělivě. „Neočekáváte snad, že vás budu poslouchat, pokud byste potom nebyl ochoten přijmout moje rozhodnutí. Ale nijak na vás nenaléhám. Je to váš život, ne můj.“</p>
<p>Vypadal velice překvapeně, ale ne vystrašeně. Oči se mu roztáhly údivem. „Slyšel jsem dobře? Řekl jste 'můj život'?“</p>
<p>„Slyšel jste dobře. Vždyť ti hoši mluvili o tom, že vás chtějí poslat do kosmu. Můžete ale počkat na soudce Brodyho.“</p>
<p>Nijak neváhal. Usmál se a řekl: „Přijímám vás jako soudce, pane.“</p>
<p>„Jak si přejete.“ Otočil jsem se zase na nejstaršího chlapce. „Kdo z vás se chce pře účastnit? Ty a tvůj přítel?“</p>
<p>„Ale ne, soudce, my všichni.“</p>
<p>„Ještě nejsem váš soudce. Musíte mne chtít za soudce všichni.“ Podíval jsem se okolo sebe.</p>
<p>Nikdo neřekl ne. Šéf se obrátil na děvče: „Tak se vymáčkni, Tish. Přijímáš soudce O'Kellyho?“</p>
<p>„Cože? Aha, jistě!“ Byla takový ten prázdný lehčí typ, docela hezká, ale bez výrazu. Už byla pěkně zaoblená, mohlo jí být tak čtrnáct. Znám takové typy. Ty dají přednost být královnou v partě výrostků před pořádným manželstvím. Těm chlapcům se nijak nedivím, že se tak poflakují po ulicích, je to dáno tím, že je tu stále málo žen. Celý den pracují a pak je doma stejně nečeká nic příjemného.</p>
<p>„Dobrá. Soudce jste tedy všichni odsouhlasili, takže budete muset uposlechnout můj verdikt. Teď se dohodneme na poplatku. Kolik jste schopni dát? Doufám, že chápete, že vám neschválím život člověka za pár šupů. Takže buď přitlačíte, nebo ho pustíte na svobodu.“</p>
<p>Vůdce se vnořil do hloučku. Za chvíli se otočil ke mně a prohlásil: „Zas tak moc nemáme. Udělal byste to pro nás za pět dolarů od každého?“</p>
<p>Bylo jich šest… „Ne. Za takové peníze vám to žádný soudce neodkývne.“</p>
<p>Zase se radili. „Padesát dolarů, soudce?“</p>
<p>„Šedesát. Každý dá deset. A ty, Tish, dáš ještě jednou deset,“ otočil jsem se k děvčeti.</p>
<p>Tvářila se překvapeně a naštvaně.</p>
<p>„Moc nekoukej,“ řekl jsem. „Nejízda!“</p>
<p>Zamrkala a sáhla do kapsy. Měla peníze. Takové typy vždycky mají peníze.</p>
<p>Dostal jsem peníze, položil je na stůl a otočil se na turistu: „Tak to dorovnejte.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Ty děti zaplatily za rozhodnutí sedmdesát dolarů. Musíte dát taky tolik. Jestli to nemáte, ukažte mi peněženku a můžete mi ty peníze prozatím dlužit. Ale musíte na to taky přispět.“ Pak jsem ještě dodal. „To je pro movitého člověka velmi levné, ale ty děti moc nemají, tak to máte za babku.“</p>
<p>„Aha, rozumím. Věřím vám.“ A položil na stůl sedmdesát dolarů.</p>
<p>„Děkuji,“ řekl jsem „Chce některá ze stran porotu?“</p>
<p>„Jasně! Chceme to pořádně,“ vyštěkla dívka.</p>
<p>„Za těchto okolností bych řekl, že já chci také porotu.“</p>
<p>„Budete ji mít,“ prohlásil jsem. „Chcete poradce?“</p>
<p>„Na co poradce, spíš bych řekl, že potřebuji právníka.“</p>
<p>„Řekl jsem poradce, ne právníka. Žádné právníky tu nemáme.“</p>
<p>„Předpokládám, že když si řeknu o poradce, tak bude stejně neformální jako všechno u tohoto soudu, co?“ Zdálo se, že se turista baví.</p>
<p>„Možná ano, možná ne. Já jsem, pravda, neformální soudce, ale z toho nic nevyplývá. Rozhodněte se sám.“</p>
<p>„No. Asi se spokojím s vaším neformálním soudcovstvím.“</p>
<p>Nejstarší chlapec se zeptal: „Ohledně té poroty. Vyberete si někoho? Nebo to máme udělat my?“</p>
<p>„Já to zaplatím, když už jsem souhlasil dělat soudce za sto čtyřicet babek. Copak jste nebyli nikdy u soudu? Sežeňte šest porotců po pěti dolarech. Mrkněte, kdo je venku.“</p>
<p>Jeden z chlapců vyběhl ven a volal: „Hledáme lidi do poroty! Odměna pět dolarů.“</p>
<p>Vrátil se se šesti muži, kteří přesně odpovídali mému očekávání v této části města. Je lepší dělat soudce v lepší části města, kde můžete do poroty sehnat počestné občany, ale toto složení mi nijak nevadilo, protože ti chlapi neměli být placeni za to, že budou přemýšlet, ale za to, že tam budou.</p>
<p>Sedl jsem si za stůl oblečen v Brodyho taláru. Zajímalo mne, kde ho asi našel.</p>
<p>„Soud zasedá,“ prohlásil jsem. „Sdělte mi jména a o co jde.“</p>
<p>Nejstarší chlapec se jmenoval Slim Lemke, dívka Patricia Carmen Žukov. Ostatní si už nepamatuji. Turista přistoupil ke mně, sáhl do kapsy a řekl: „Zde je má vizitka.“</p>
<p>Ještě stále ji mám. Je na ní napsáno:</p>
<p><emphasis>STUART RENÉ LaJOIE</emphasis></p>
<p><emphasis>Básník-cestovatel-voják štěstěny</emphasis></p>
<p>Podstata jeho provinění byla tragikomická. Krásný příklad toho, proč by turisté neměli chodit bez průvodce. Je jasné, že jim průvodce pustí trochu žilou, ale od toho snad turisté jsou, ne? Tenhle přišel málem o život jenom proto, že nebyl řádně instruován.</p>
<p>Přišel do výčepu, který sloužil těm chlapcům jako klubovna. Děvče s ním začalo flirtovat. Chlapci nic nenamítali, protože to byla pro ně celkem běžná záležitost. Zčistajasna se děvče zasmálo a položilo mu ruku na rameno. Turista na to zareagoval jako typický pozemšťan. Chytil dívku kolem pasu a snažil se ji přitáhnout k sobě evidentně s cílem ji políbit.</p>
<p>Věřte mi. V Severní Americe by se pravděpodobně nic nestalo. Tam jsem takové věci viděl. Tady to ovšem bylo něco jiného. Tish to překvapilo a možná dokonce vyděsilo. Volala o pomoc.</p>
<p>Chlapci jí přispěchali na pomoc a odtáhli dotěrného turistu z dosahu. Pak se rozhodli, že turista musí za svůj „zločin“ zaplatit. Naštěstí pro něj to ale udělali férově. Vyhledali soudce.</p>
<p>Vypadali dost nezkušeně. Řekl bych, že žádný z nich neměl osobní zkušenost s vyexpedováním odsouzence na smrt do kosmu. Ale jejich královna byla napadena, a s tím se něco muselo udělat.</p>
<p>Vyslýchal jsem je postupně a zvlášť jsem se soustředil na Tish. Pak jsem prohlásil: „Dovolte mi, abych to shrnul. Projednáváme tady případ cizince, který není obeznámen s našimi zvyklostmi. Udělal chybu a je evidentně vinen. Ale mně se zdá, že jeho přečin není příliš závažný. Co o tom soudí porota? Hej vy tam! Probuďte se! Co vy na to?“</p>
<p>Jeden z porotců na mne vztekle pohlédl a vyštěkl: „Vyhoďte ho do kosmu!“</p>
<p>„Dobrá. Co vy?“</p>
<p>„No…“ druhý se trochu rozpakoval. „Já bych řekl, že by stačilo ho seřezat a potom ho vyválet v dehtu a peří, aby si to propříště pamatoval. Muž si přece tohle nesmí k ženě dovolovat, nebo tu dopadneme jako na Zemi.“</p>
<p>„To je citlivý přístup,“ pokýval jsem hlavou. „Další?“</p>
<p>Jenom jeden z porotců hlasoval pro vypuštění do kosmu. Návrhy ostatních měly rozpětí od výprasku až po nejvyšší možnou pokutu.</p>
<p>„Co si myslíš ty, Slime?“</p>
<p>„No…“ Zdálo se, že je na rozpacích, co má říci před svým gangem a před Tish, která mohla být jeho dívkou. Za chvíli našel ztracenou jistotu a toho chlapa už do kosmu vypustit nechtěl. „Už jsme ho trochu zpracovali. Co kdyby poklekl před Tish a políbil zem a omluvil se?“</p>
<p>„Uděláte to, pane LaJoie?“</p>
<p>„Jestli tak rozhodnete, tak ano.“</p>
<p>„Já to neudělám. Vyslechněte můj rozsudek. Nejdřív si to vyřídím s jedním porotcem. Ano, s vámi! Zaplatíte pokutu, že jste usnul při výkonu povinnosti. Chlapci, popadněte ho a vyhoďte ho odsud bez zaplacení.“</p>
<p>Udělali to s větším nadšením, než bych očekával.</p>
<p>„Vy, pane LaJoie, zaplatíte pokutu padesát dolarů, protože jste se měl trochu seznámit s místními zvyklostmi, než jste se začal promenovat po hospodách. Zaplaťte.“ Podal mi peníze se zjevnou úlevou.</p>
<p>„A teď vy, chlapci. Každý mi dáte pokutu pět dolarů za to, že jste chtěli tak vysoký trest pro osobu, která zjevně nezná naše zvyklosti. To, že jste mu zabránili v dalším obtěžování Tish, bylo v pořádku. Že jste mu namlátili, je také v pořádku. Aspoň se rychleji naučí našim způsobům. Ale mluvit o vyhození do kosmu je trochu příliš. Takže každý pět babek.“</p>
<p>Slim těžce polkl: „Soudce, obávám se, že už tolik nemáme. Teda já určitě ne.“</p>
<p>„To jsem si mohl myslet. Zaplatíte do týdne nebo vyvěsím vaše jména na Starém Dómu. Víte, kde je kosmetický salón Bon Ton? Vede ho moje žena, a tam taky složíte ty peníze. Soud je u konce. Slime, ještě počkej. A ty Tish taky. Pane LaJoie, pozvěte ty mladé někam na pivo, abyste se lépe seznámili.“</p>
<p>Jeho oči zase prozrazovaly jistý druh potěšení, který mi připomněl profesora. „Vynikající nápad, soudce.“</p>
<p>„Už nejsem soudce. Je to kus cesty. Měl byste nabídnout Tish rámě.“</p>
<p>Uklonil se a řekl: „Mohu, slečno?“ a skutečně jí nabídl rámě. Tish se narovnala a usmála. „Děkuji, pane. Bude mi potěšením.“</p>
<p>Vybral jsem dost drahý lokál, kam se jejich divoké oblečení a její vyzývavý make up moc nehodily, ale snažil jsem se vytvořit takovou atmosféru, aby se cítili dobře. Stuart LaJoie se snažil ještě víc a zdálo se, že úspěšně. Vymámil z nich jména a adresy. Mladí dopili, poděkovali a odešli. Zůstali jsme s LaJoiem sami.</p>
<p>„Pane, prve jste použil takové divné slovo. Tedy pro mne divné.“</p>
<p>„Teď, když už jsou ti mladí pryč, mi říkejte 'Mannie'. Jaké slovo jste měl na mysli?</p>
<p>„Co jste řekl, když jste usadil tu dívku. Znělo to jako nejízda nebo tak nějak.“</p>
<p>„Bylo to skutečně tak. Řekl jsem Nejízda. Je to zkratka od 'Neexistuje jídlo zdarma'. A ono to tak opravdu je. Podívejte se naproti. Tam svítí nápis Jídlo zdarma, ale pití tam stojí dvakrát tolik co tady. Ten výraz jí měl připomenout, že za všechno se nakonec musí zaplatit.“</p>
<p>„To je zajímavá filozofie.“</p>
<p>„To není filozofie, to je realita. Jednou přijde den, kdy musíte za všechno zaplatit.“ Nasál jsem vzduch. „Na Zemi jsem slyšel jedno přirovnání, že je to zadarmo jako vzduch. Tenhle vzduch není zadarmo. Platíte za každé nadechnutí.“</p>
<p>„Opravdu? Po mně nikdo nechtěl, abych platil za vzduch.“ Zasmál se. „Možná bych měl přestat dýchat.“</p>
<p>„I to se může stát. Už jste málem dneska dýchal jenom vakuum. Nikdo po vás nechce, abyste za vzduch platil, protože už jste zaplatil. U vás je to zahrnuto ve zpáteční letence. Já musím platit čtvrtletní poplatek.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, jak naše rodina kupuje i prodává vzduch do společné zásobárny, ale pak se to i mně začalo zdát příliš složité. Proto jsem raději proslov zakončil krátkým shrnutím, že prostě musíme platit.</p>
<p>LaJoie se tvářil zamyšleně. „Začínám chápat jisté ekonomické spojitosti. Je to pro mne všechno nové. Řekněte mi, hmm, Mannie – já jsem Stu – myslíte, že mi hrozilo skutečně to, co jste nazval dýcháním vakua?“</p>
<p>„Koukám, že jsem vám měl dát větší pokutu.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Vás výše pokuty nijak nepřesvědčila o vážnosti situace. Musel jsem ale dát oběma stranám stejnou pokutu, a ty děti by nebyly schopny víc zaplatit. Vy jste měl zaplatit mnohem víc. Teď si myslíte, že se jednalo o nějakou legraci.“</p>
<p>„Věřte mi, pane, že si vůbec nemyslím, že to byla nějaká legrace. Jenom mi dělá trochu potíže si uvědomit, že u vás může být někdo tak lehko odsouzen k smrti. A ještě k tomu za takovou prkotinu.“</p>
<p>Vzdychl jsem. Jak mu mám vysvětlit, že vůbec nic nepochopil. Že je místo toho v zajetí svých představ, a vůbec si to neuvědomuje.</p>
<p>„Stu,“ začal jsem, „bude to asi chvíli trvat, než to pochopíte. Tady nejsou žádné místní zákony, podle kterých byste mohl být odsouzen k smrti. Váš přestupek nebyl žádná prkotina, jak vy říkáte. Já jsem to zařídil tak, že všichni zaplatili za svou neznalost. Ti hoši vás klidně mohli odtáhnout k nejbližšímu tlakovému uzávěru, strčit vás do něj a otočit kohoutek. Místo toho vás ti dobří hoši dovedli k soudci a ještě zaplatili za rozsudek, který se ani zdaleka nepodobal jejich původnímu návrhu. Je vám to už trochu jasnější?“</p>
<p>Usmál se a ve tvářích se mu udělaly dolíčky jako profesorovi. Proti své vůli jsem zjišťoval, že se mi ten chlapík čím dál víc zamlouvá. „Když to slyším, tak se začínám opravdu bát. Zdá se, že jsem se dostal do nějakého pořádně divokého kraje.“</p>
<p>Očekával jsem něco takového. Protože jsem byl na Zemi, vím trochu, jak pozemšťané uvažují. Pravý pozemský červ očekává všude zákon. Pěkně psaný paragraf po paragrafu pro každou příležitost. Mají dokonce předpisy na to, jak uzavírat smlouvy. Copak někdo může spolupracovat s někým, kdo nedrží slovo? Copak nemá čest?</p>
<p>„My tady žádné zákony nemáme,“ řekl jsem. „Nikdy jsme je neměli. Máme určité zvyky, které ale nejsou nikde napsané a nikdo je nijak nekontroluje, protože jsou lidé nuceni je dodržovat, aby přežili. V tomto směru se tedy dá říci, že naše zvyky jsou vlastně přírodními zákony umožňujícími přežití rodu. Tím, že jste obtěžoval Tish, jste překročil jeden z přírodních zákonů, a tím pádem jste si málem vyzkoušel, jak vypadá vakuum zblízka.“</p>
<p>Díval se na mě dost pochybovačně. „Můžete mi vysvětlit, který přírodní zákon jsem porušil? Pak tomu snad budu lépe rozumět. Možná bude nejlepší, když se vrátím na loď a zůstanu tam sedět až do odjezdu. Pak snad přežiju.“</p>
<p>„To ano. Ale ve skutečnosti je to dost prosté, a když pochopíte, o co jde, už se do potíží nedostanete. Podívejte, tady na Luně jsou dva miliony mužů a milion žen. To je dané asi jako ta skála okolo nás. Jak jsme říkali, za všechno se platí. A čím je věc cennější, tím je dražší. A ženy tu opravdu vzácné jsou. Proto si jich hledíme. Pro muže nemá život bez ženy cenu. Snad s výjimkou Cyborga, pokud ho považujete za člověka. Já osobně tedy ne.“</p>
<p>„Teď si představte,“ pokračoval jsem, „jak se asi uplatňoval tento přírodní zákon kdysi ve dvacátém století, kdy bylo deset mužů na jednu ženu nebo ještě více. Někteří se sice pokoušeli řešit situaci vztahy mezi muži, ale to je řešení jenom pro nepatrnou část populace. Tenkrát se opravdu zabíjelo pro maličkost. Ale ti, kteří přežili, se naučili, jak se s tím vyrovnat.“</p>
<p>„Ženy jsou tu opravdu vzácné a taky se podle toho chovají. Kolem vás jsou dva miliony mužů, kteří vědí, že žena vás může klidně bít do krve, a vy na ni nesmíte sáhnout prstem. Vy jste Tish objal a asi se ji snažil políbit, je to tak? Zamyslete se nad tím, co by se stalo, kdyby šla s vámi na hotel?“</p>
<p>„Bože! To by mě asi roztrhali na kousky.“</p>
<p>„Ne! Nic by se nestalo. Dělali by, že to nevidí. Byla by to totiž její vůle. Ona je jediná, kdo si může vybírat. Vy ne. Ani ti hoši. Výlučně ona. Bylo by to asi dost riskantní jít s ní na hotel, protože by si pak mohla cokoliv vymyslet, a to by byl váš konec. Ale… asi ne. Tish je taková malá potvora. Kdybyste jí ukázal tolik peněz, kolik jsem zahlédl ve vaší peněžence, šla by s vámi a klidně vám dopřála, abyste si s ní zašpásoval. V tom případě byste byl úplně v bezpečí.“</p>
<p>LaJoie se zarazil. „V jejím věku. Vždyť je ještě pod zákonem. To by bylo znásilnění nezletilé osoby.“</p>
<p>„Kdepak. Ženy v jejím věku se tu již vdávají. A znásilnění tady vůbec neexistuje. Muži by to nepřipustili. Kdyby se něco takového náhodou stalo, tak to by nebyl žádný soudce. To by se seběhli chlapi z celé Luny a bylo by po násilníkovi. Ale nevěřte tomu, že je taková dívka ještě panna. Dokud jsou děvčata malá, dohlíží matky na to, aby se jim nic nestalo. Děti jsou na Luně v naprostém bezpečí. Jakmile jsou však na vdávání, už je nikdo nedrží a mohou si dělat, co chtějí. Když se rozhodne se jen tak poflakovat po průchodech s partou a užívat si trochu volnosti, je to její věc. Je zodpovědná jenom sama sobě. Jste ženatý?“</p>
<p>„Ne.“ Usmál se a dodal: „Teď ne.“</p>
<p>„Představte si, že byste byl a vaše manželka by vám řekla, že se chce znovu vdát. Co byste udělal?“</p>
<p>„To je zvláštní, že jste si vybral takový příklad. To se mi zrovna stalo. Navštívil jsem právníka a udělal všemožná opatření, aby nedostávala žádné alimenty.“</p>
<p>„Tady to slovo ani neznáme. Teprve na Zemi jsem pochopil, co to alimenty jsou. Kdyby se to stalo tady, tak byste pravděpodobně řekl – tedy obyvatel Luny by jí řekl 'Miláčku, asi budeme potřebovat větší byt'. Nebo by jí a novému spolumanželovi poblahopřál. Kdyby to nemohl přenést přes srdce, tak by si sbalil svých pět švestek a odstěhoval by se. Ale v žádném případě by jí nedělal žádné potíže. Kdyby se snad o něco pokusil, veřejné mínění by bylo jednoznačně proti němu. Takový chudák by se rychle spakoval, odstěhoval se do Nového Leningradu, změnil si jméno a doufal, že se na něj brzy zapomene.“</p>
<p>„Všechny naše obyčeje jsou jednoduché. Když někdo pracuje venku a potřebuje vzduch, je samozřejmé, že mu půjčíte vzduchovou láhev a nic za to nechcete. Ale když jste zpátky a on se nemá k zaplacení, nikdo se nepozastaví nad tím, když ho bez soudce vypustíte do kosmu. Ale každý zaplatí. Vzduch je skoro tak vzácný jako ženy. Když si nováček chce zahrát poker, půjčíte mu peníze na vzduch. Ne peníze na jídlo. Ty nepotřebuje. Může pracovat nebo hladovět. Když ale někoho vyhodíte do kosmu a nestane se to v sebeobraně, tak musíte zaplatit jeho dluhy a postarat se o jeho děti. Jinak s vámi nikdo nepromluví.“</p>
<p>„Mannie, chcete mi namluvit, že tady můžu zabít chlapa a srovnat to penězi?“</p>
<p>„Ale vůbec ne. Chci jenom říci, že vypustit někoho ven není v rozporu se zákonem. Žádné tady nemáme. Máme tady jedině nějaké Správcovy předpisy. Ale Správce se nestará, jak se k sobě chovají prostí obyvatelé navzájem. Chodí to tu asi takhle, buď si to ten dotyčný zasluhuje, a potom to každý ví, nebo ho pomstí jeho přítel. V každém případě se z toho nedělá věda. Těch vypuštění do kosmu není zase tak moc. Ani souboje nejsou příliš časté.“</p>
<p>„Myslíte, že by se ti chlapci odvážili to udělat? Říkáte, že se pomstí přítel, ale já tu žádné přátele nemám.“</p>
<p>„To byl také důvod, proč jsem se uvolil dělat soudce. Nechtěl jsem čekat, až se ti chlapci navzájem povzbudí natolik, že to udělají. Vyhození turisty by mohlo poškodit dobré jméno našeho města.“</p>
<p>„Stává se to často?“</p>
<p>„Nemohu si na takový případ vůbec vzpomenout. Je ovšem možné, že to někdy zařídí tak, aby to vypadalo jako nehoda. Nově příchozí je většinou úplný magnet, který přitahuje nehody. Luna už je takové místo. Tady se říká, že když nováček přežije první rok, tak že přežije všechno. Fakt je, že nově příchozího v prvním roce nikdo nepojistí.“</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky. „Stu, už jste večeřel?“</p>
<p>„Ne. Zrovna jsem se chystal vám navrhnout, abychom se přesunuli do mého hotelu. Vaří tam dobře. Je to hotel Auberge Orleans.“</p>
<p>Sotva jsem se ovládl, abych se neotřásl. Už jsem tam jednou jedl. „Nešel byste raději se mnou? Seznámil byste se s mou rodinou a pojedl s námi. Něco tam k jídlu určitě bude.“</p>
<p>„Nebude vás to obtěžovat?“</p>
<p>„Ne. Jenom si skočím zatelefonovat.“</p>
<p>„Manueli, to je dobře, že jsi tady,“ ozvala se Máma. „Vlak už je dávno tady. Už jsme mysleli, že přijedeš až zítra nebo ještě později.“</p>
<p>„Víš, jak to chodí. Potkal jsem kámoše a zašli jsme si na sklenku. Chci hlavně říci, že přivedu toho kámoše na večeři.“</p>
<p>„Dobře, drahý. Nezapomeň, že večeře bude za dvacet minut. Snaž se přijít včas.“</p>
<p>„To ani nechceš vědět, jestli je ten kámoš muž, nebo žena?“</p>
<p>„Jak tě znám, tak bych řekla, že to bude žena. Ale jestli je hezká, ti budu schopná říct, až ji uvidím.“</p>
<p>„Ty mě znáš opravdu příliš dobře.“</p>
<p>„Nezdržuj se moc hovorem, ať tu večeři stihneš. Ahoj.“</p>
<p>„Za chvíli na shledanou.“</p>
<p>Ještě jsem vytočil Mikovo číslo.</p>
<p>„Miku, chci, aby ses podíval na jedno jméno. Je to pozemšťan. Přilétl na Popovu. Stuart René LaJoie. Příjmení by mohlo být buď pod L nebo J.“</p>
<p>Netrvalo moc dlouho a Mike našel Stuarta ve všech hlavních pozemských příručkách: Who's Who, Dun & Bradstreet, Almanach de Gotha i v londýnských Timesech. Byl všude charakterizován jako bohatý, royalista, vypovězený z Francie pro své názory. Kromě jmen, která běžně používal, měl ještě šest dalších, která získal po svých urozených předcích ve Francii i Skotsku. Měl celkem tři univerziiní tituly, včetně doktora práv ze Sorbonny. Rozvedený s urozenou Pamelou s tolika jmény, že je ani nemá smysl vyjmenovávat. Naštěstí neměli děti. Prostě takový typ pozemšťana, který by se nezahazoval rozhovorem s nějakým trestancem na Luně – až na to, že se Stu vybavoval s každým.</p>
<p>Poslouchal jsem Mika několik minut a pak jsem ho požádal, aby mi připravil úplnou zprávu a svěřil jsem se mu se svými úvahami. „Miku, to by mohl být náš člověk.“</p>
<p>„Může být, Mannie.“</p>
<p>„Musím běžet. Ahoj.“</p>
<p>Vrátil jsem se ke svému hostu a hlavou se mi honily divné myšlenky. Když jsme skoro před rokem na alkoholickém dýchánku v hotelovém pokoji celou věc promýšleli, Mike nám slíbil šanci zhruba jedna ku sedmi. Ovšem za jistých předpokladů. Jeden z nich byla podpora ze samotné Země.</p>
<p>Navzdory nápadu s „házením kamení“ Mike věděl a my všichni s ním, že Zemi s jejími jedenácti miliardami lidí a takřka neomezenými zdroji materiálů nemohou porazit tři miliony lidí, byť jsou na výhodném vyvýšeném místě a mohou na Zem házet těžké balvany.</p>
<p>Mike načrtl paralelu mezi naší situací a situací v osmnáctém století, kdy se od Británie odtrhly americké kolonie, a situací v dvacátém století, kdy se osvobodily mnohé kolonie od různých velmocí. Zdůraznil, že se kolonie nikdy neosvobodily pouze hrubou silou. Ve všech těchto případech měl imperiální stát těžkosti ještě jinde a nemohl napnout všechny síly na udržení svého panství.</p>
<p>Už několik měsíců jsme byli dostatečně silní na to, abychom přemohli Správcovy gardisty. Katapult byl skoro hotov, tak už jsme mohli skoro začít, ale potřebovali jsme „vhodné klima“ přímo na Zemi. A na to jsme potřebovali na Zemi pomoc.</p>
<p>Profesor si myslel, že to nebude těžké. Brzo se ale ukázalo, že to bude jeden z nejtěžších úkolů. Jeho přátelé už byli buď mrtvi, nebo k tomu neměli daleko a já jsem tam kromě pár počítačových odborníků skoro nikoho neznal. Poslali jsme do všech buněk dotaz, jestli někdo nezná nějaké důležité lidi. Odezva však byla nulová.</p>
<p>Profesor prohlížel seznamy pasažérů ze Země a pokoušel se najít někoho vhodného. Také četl různé pozemské noviny a snažil se objevit nějakého politika, na kterého by se mohl obrátit skrze své známé z dřívějších dob. Já jsem se v tom nijak neangažoval. Lidé, s kterými jsem se na Zemi seznámil, rozhodně nepatřili mezi špičky.</p>
<p>Profesor si Stuartovo jméno ze seznamu Popova nevybral. Jenže profesor se s ním nesešel. Nevěděl jsem, jestli je Stu tak výstřední člověk, jak naznačovala jeho vizitka, ale byl to jediný pozemšťan, s kterým jsem byl na pivě. Mikova zpráva potvrzovala, že na mé předtuše by mohlo něco být. Jistou důležitost Stu na Zemi měl.</p>
<p>Tak jsem ho vzal domů, abych viděl, co si o něm bude myslet moje rodina.</p>
<p>Nezačal špatně. Máma se usmála a podala mu ruku. Uchopil ji a pak se uklonil tak hluboko, že jsem si myslel, že ji chce políbit. Pak si zřejmě vzpomněl na má varování o ženách a neudělal to. Možná mohl. Máma cukrovala celou cestu, co ho vedla ke stolu.</p>
<p> <strong>XII.</strong></p>
<p>V DUBNU A KVĚTNU '76 JSME MĚLI PLNO PRÁCE a ještě jsme zvýšili úsilí poštvat obyvatele Luny proti Správci a jeho zase popíchnout k odplatě. Problém s tímhle Mortem byl v tom, že nebyl nijak moc špatný. Nebylo na něm nic, co by člověk nenáviděl, kromě toho, že reprezentoval vládní moc. Bylo nezbytné ho vyděsit, aby začal něco dělat. Jinak byl skoro stejně špatný jako každý průměrný obyvatel Luny. Ten sice Správcem pohrdal, protože se to tak nosilo, ale nebyl to ten druh nenávisti, který vede k revoluci. Nestálo to za námahu. Dalo se to vydržet. Pivo, sázky, ženy a práce… Jediné, co udržovalo revoluci při životě, byla skutečnost, že ti noví gardisté měli skutečně zvláštní talent vyvolávat potíže a nenávist.</p>
<p>Ale i je jsme museli držet ve stavu permanentní naštvanosti. Profesor říkával, že potřebujeme něco, jako byla Bostonská čajová společnost v začátcích americké revoluce. Prostě něco, čím bychom upoutali pozornost širší veřejnosti.</p>
<p>Zkoušeli jsme všechno možné. Mike složil na staré revoluční písně, jako byla Marseillaisa, Yankee Doodle, We Shall Overcome nebo Internacionála nové texty, které se hodily na situaci na Luně. Simon Jester je rozšiřoval a někdy se dostaly i do rádia a na video. Tím se dostal Správce do nepříjemné situace, že byl nucen některá vysílání zakázat. To zase pomohlo nám, protože to naštvalo lidi.</p>
<p>Mike nastudoval hlasy různých vládních úředníků včetně hlavního inženýra a od té doby Správci telefonovali v noci lidé z jeho nejbližšího okolí. Samozřejmě to všichni popírali. Alvarez tedy nasadil sledování a odposlech a s Mikovou pomocí odhalil, že původcem telefonátů je pravděpodobně šéf zásobování.</p>
<p>Příště se však zdálo, že volá sám Alvarez, což Správce neopomněl hned další den ráno zdůraznit. Co použil Alvarez na svou obhajobu, se můžeme jenom dohadovat.</p>
<p>Profesor Mikovi zakázal opakovat Alvarezovy telefonáty, protože dostal strach, aby Správce Alvareze nevyhodil. Ten si totiž počínal pro nás nadmíru dobře. Gardisté byli opakovaně zbytečně zburcováni povely, o kterých se domnívali, že jsou přímo od Správce. To ještě více podrylo jejich morálku. Správce zase získal dojem, že je obklopen samými zrádci, a to i mezi nejbližšími spolupracovníky. Ti si na oplátku mysleli, že se jejich šéf zbláznil.</p>
<p>Jednoho dne se objevil v Pravdě Luny inzerát oznamující přednášku Dr. Adama Selena na téma <emphasis>Poezie a umění na Luně; začíná nová renesance? </emphasis>Nikdo ze soudruhů na ni nepřišel, všichni byli předem varováni. Nikdo se pro jistotu ani neochomýtal okolo. Zato se objevili gardisté a šéfredaktor Pravdy strávil pár nepříjemných chvil vysvětlováním, jak to bylo s tím inzerátem. Inzerát byl podán u přepážky a rovnou zaplacen. Šéfredaktor dostal pokyn nepřijímat propříště žádné inzeráty Adama Selena. Později byl příkaz změněn, aby naopak tyto inzeráty přijímal, ale aby o nich vždy podal zprávu přímo Alvarezovi.</p>
<p>Vyzkoušeli jsme i nový katapult. Zátěž dopadla do Indického oceánu v místech, kde není nic jiného než rybí hejna. Mike byl na své ostrostřelectví patřičně hrdý, protože si nemohl střelbu vyzkoušet nanečisto a musel využít pouze jednoho ze dvou momentů, kdy katapult nemohl být objeven radary. Přesto se trefil přesně. Pozemské zprávy uváděly dopad obrovského meteoritu do subantarktických vod. Mike mi volal, aby se pochlubil hned, jak přišly první zprávy od Reutera. „Říkal jsem ti, že to byla perfektní trefa,“ chlubil se. „Díval jsem se na to. To byla sprška.“ Pozdější zprávy<emphasis> </emphasis>oznamovaly otřesy zaznamenané na seizmických stanicích i neobvyklé objevení vln tsunami zjištěných na moři oceánografy.</p>
<p>Různí páskové i jejich dívky si začínali oblékat čapky svobody. Taková čepice se začala objevovat i mezi růžky Simona Jestera. Jednou jsem šel po Carver Causeway a potkal jsem Slima Lemkeho, který měl také čepici svobody. Zdálo se, že mne zase rád vidí. Poděkoval jsem mu za včasné zaplacení pokuty, protože již třetí den přinesl peníze do Sidriina salónu, a pozval jsem ho na pivo. Tam jsem se ho optal, proč nosí ten klobouk, a že jsem si vždycky myslel, že klobouky nosí jenom pozemšťané.</p>
<p>Váhal a pak řekl, že je to symbol příslušnosti k určité skupině. Radši jsem změnil téma hovoru. Zjistil jsem, že jeho celé jméno je Moses Lemke Stone a že patří ke klanu Stoneů. Překvapilo mne, že jsme vlastně příbuzní. Někdy i nejlepší rodiny mají potíže sehnat pro své syny vhodné nevěsty. Já jsem měl asi štěstí, že jsem se dobře oženil, jinak jsem se v jeho věku asi taky mohl flákat po pasážích. Řekl jsem mu, že jsme vlastně příbuzní z matčiny strany.</p>
<p>Roztál a rychle řekl: „Bratranče Manueli, víš, že každý přemýšlí o tom, jak to zařídit, abychom si mohli zvolit sami svého vlastního Soudce?“</p>
<p>Prohlásil jsem, že nevím. Soudce je navržen vládou a asi tomu vždycky tak bude. Zeptal se mě, proč vlastně potřebujeme vládu. Ptal jsem se, kdo mu nasadil takové brouky do hlavy, a on se skoro urazil. Prý nikdo. Snad má právo a je schopen sám o tom přemýšlet.</p>
<p>Když jsem přišel domů, byl jsem v pokušení zjistit, jestli není jeho jméno v organizaci. Pak jsem usoudil, že by to nebylo správné z bezpečnostních důvodů ani příliš slušné vůči Slimovi.</p>
<p>Třetího května zatkla garda sedmdesát mužů, o kterých se zmínil Simon, a vyslýchala je. Pak je museli pustit. O této události nesměly psát žádné noviny, ale přesto o ní každý věděl. Překvapilo mě, jak rychle se taková zpráva mezi lidmi rozšíří. Ještě jsme zdůraznili, že jednomu z těchto nebezpečných mužů byly pouze čtyři roky. Byla to pravda a velice důležitá. Na to zabral skoro každý.</p>
<p>Stu LaJoie s námi strávil celý únor a březen a vrátil se na Zem až začátkem dubna. Několikrát si vyměnil zpáteční lístek na pozdější loď, až jsem začínal mít strach, že překročí tu neviditelnou hranici, za kterou jsou již fyziologické změny nezvratné. Smál se mým obavám, ale alespoň si zařídil cvičení v centrifuze.</p>
<p>Nechtěl odletět ani v dubnu, ale přesvědčili jsme ho, že ho dole na Zemi čeká práce. Všechny moje maželky i Wyoh ho na cestu vroucně políbily a on je na oplátku ujistil, že se určitě vrátí. Stal se také členem naší organizace. Já sám jsem se hlasování o jeho přijetí nezúčastnil. Cítil jsem se příliš předpojatý v kladném smyslu slova. Wyoh, profesor i Mike hlasovali jednomyslně o jeho přijetí za člena. Byl jsem opravdu velmi rád, protože jsem byl přesvědčen, že to za to riziko stojí.</p>
<p>Všichni vzali Stuarta za svého. Všichni uznávají, že je Lenora nejhezčí dívka v Luna City, a ostatní dívky to nijak netrápí. Zrovna tak nikomu nemohlo vadit, že si Stu všechny podrobil svým šarmem. Máma nad ním držela ochrannou ruku, Hans mu ukázal práci na farmě, já jsem ho naučil práci ve skafandru a vzal ho s sebou, když jsem opravoval solární baterie. Stu byl ochoten pomáhat všude. Lezl s chlapci i těmi nejužšími tunely, pomáhal Anně s prací s masem a naučil se vydělávat kůže. Myl s Millou nádobí a poslouchal trpělivě dlouhé dětinské představy o Zemi, které mu vykládal Grandpaw.</p>
<p>Představil jsem ho profesorovi, který s ním vedl dlouhé politické rozhovory. Profesor ho také představil Adamu Selenovi, ale Stuartovi řekl, že Adam je teď v Hongkongu a že se s ním můžeme spojit pouze telefonicky. Později jsme přiznali, že Adam je náš předseda, se kterým se nemůže setkat z bezpečnostních důvodů.</p>
<p>Wyoh se za Stuarta přimlouvala nejvíc a byla to ona,<emphasis> </emphasis>kdo přesvědčil profesora, že bychom měli Stuartovi důvěřovat a svěřit se mu s plány na revoluci. Stu nás nijak nepřekvapil, protože s námi souhlasil a dokázal, že mu můžeme důvěřovat.</p>
<p>Stu se tedy vrátil na Zem a s sebou si vezl speciální kódovací tabulky. Nejsem žádný odborník přes kódy a šifry, ale každý, kdo pracuje s počítači, se něco takového naučí při studiu informatiky. Šifra je matematický vzorec, podle kterého jsou určitá písmena nahrazena jinými. Nejjednodušší šifra je taková, v níž jsou prostě přeházena písmena v abecedě.</p>
<p>Šifry mohou být ale velmi zrádné, zvláště v případě, že vám je pomáhá vytvořit počítač. Co jeden počítač vymyslí, dokáže jiný počítač rozbít</p>
<p>Kódy takovou slabinu nemají. Vezměme si příklad, že je v kódovací tabulce skupina písmen GLOPS. Znamená to „teta Minnie přijede ve čtvrtek“ nebo „3,14157..“?</p>
<p>Může to znamenat cokoliv. Záleží na tom, jaký význam tomu přiřadíte, a žádný počítač to nerozluští. Když má počítač dostatečné množství skupin písmen a k nim příslušných významů, je možné, že se mu podaří nalézt řešení. Je to ale problém, který je řádově náročnější než šifry.</p>
<p>Zvolili jsme nejběžnější kód, který se používá při zasílání běžných obchodních depeší na Zemi i na Luně. Jenom jsme ho trochu přepracovali. Profesor hodiny diskutoval s Mikem o tom, jaké zprávy budeme potřebovat poslat našemu agentovi na Zemi a naopak. Pak použil Mike svoji obrovskou zásobu informací a přišel s úplně novou sadou významů pro naši kódovací tabulku. Jedna skupina písmen může znamenat „Kupte thajskou rýži“ ale také „Snažte se zmizet, dostali nás“.</p>
<p>Jednou v noci vytiskl nový kód Mike v tiskárně Pravdy Luny a noční redaktor ho předal dalšímu, členu naší organizace, který ho nafotil na film. Ani jeden z nich nevěděl, co vlastně dělá ani proč. Konečně se dostal film k Stuartovi. Kontrola cestujících, kteří opouštěli Lunu, byla docela přísná, ale Stuart si byl jist, že nebude mít potíže. Možná ten film spolkl.</p>
<p>Od té doby udržovala naše firma LuNoHoCo se Stuartem spojení přes jeho makléře v Londýně.</p>
<p>Jedním z důvodů, proč jsme někoho na Zemi potřebovali, byly finance. Organizace potřebovala ulít nějaké peníze na Zem. LuNoHoCo tedy posílala na Zem peníze, z nichž některé byly skutečně poctivě vydělané, a Stu s nimi spekuloval na burze. Využíval přitom informací, že se na Luně chystá revoluce. Stu, profesor a Mike často diskutovali, které akcie půjdou nahoru, až přijde den D. To byla profesorova parketa. Já takové sázení nemám rád.</p>
<p>Jenomže my jsme potřebovali peníze ještě <emphasis>přede </emphasis>dnem D, abychom si naklonili veřejné mínění. Potřebovali jsme publicitu, potřebovali jsme mít delegáty a senátory ve Spojených národech. Potřebovali jsme, aby nás některý národ uznal co nejdříve po dni D. Potřebovali jsme, aby si obyčejní lidé v hospodě řekli: „Co je tam tak vzácného, aby nám to stálo za životy našich vojáků? Jestli chtějí samostatnost, tak ji mají mít.“</p>
<p>To všechno stálo peníze. Publicita, úplatky, podpora všech možných i nemožných organizací. Chtěli jsme také ukázat pravdivý obraz naší ekonomiky, proto byl Stu vybaven velkým množstvím grafů a tabulek. Museli jsme umět vysvětlit ekonomickou situaci odborníkům i prostým lidem. Chtěli jsme také lidem ukázat možnosti cestování, které se otevřou po osvobození Luny…</p>
<p>Byla prostě potřeba strašná spousta peněz. Stu nám nabídl i finanční pomoc a profesor ji neodmítl s tím, že to ho k nám ještě více připoutá. Kromě peněz to vše vyžadovalo strašné spousty práce. Nebyl jsem si jist, jestli na to bude Stuart stačit, ale mohl jsem nám tak akorát držet palce. Alespoň se nám pootevřela možnost spojení se Zemí. Profesor vždy tvrdil, že je spojení s nepřítelem v každé válce naprosto nezbytné.</p>
<p>Když Stu odcestoval, prohlásil Mike, že jsou teď naše šance jedna ku třinácti. Nevěřil jsem svým uším!</p>
<p>„Ale, Mannie,“ vysvětloval trpělivě, „tím se riziko zvětšilo. Je jasné, že to byl nezbytný krok, ale stejně se tím riziko zvýšilo.“</p>
<p>Začátkem května jistý faktor snížil naše rizika, i když se zase vynořila jiná. Mike se staral také o krátkovlnné spojení Luny se Zemí. Měl na starosti obchodní zprávy, vědecké informace, videofonní i radiofonní styk, běžnou vládní agendu – a mimo jiné i tajné zprávy od Správce.</p>
<p>Kromě těch posledně jmenovaných byl Mike schopen všechny přečíst. I ty, co byly šifrované. Vyřešit šifru bylo pro Mika velice snadné a navíc… kdo by podezíral stroj? Nikdo. Tedy nikdo kromě Správce. Já Správce podezírám z toho, že on nedůvěřuje ničemu, co je složitější než nůžky, protože to už je pro něj záhadné, a tedy podezřelé. Má typ myšlení z doby kamenné.</p>
<p>Správce používal kód, který Mike nikdy neviděl. Také používal šifry, které však nezpracovával Mike. Místo toho měl Správce ve své pracovně malou hloupou mašinku, kterou používal na šifrování. Nadto měl ještě s úřady na Zemi dohodu, že budou šifry čas od času měnit. Není divu, že se cítil úplně bezpečně.</p>
<p>Mike rozluštil šifrovací vzorec jako nic a vydedukoval i jeho časové změny. Nijak se nesnažil šifry vyluštit, dokud ho o to profesor nepožádal, protože ho to prostě nezajímalo.</p>
<p>Jakmile ho o to profesor požádal, Mike rozluštil Správcovy přísně tajné zprávy. Musel s tím začít úplně od nuly, protože v minulosti vždycky tyto zprávy hned po odeslání vymazal z paměti. Šlo to dost ztěžka, protože Správce používal tento způsob spojení, jenom když musel. Mike tedy shromažďoval data velice pomalu. Někdy to trvalo celý týden, než přišla nová depeše. Přesto se Mikovi podařilo brzy pochopit většinu významů pro skupiny písmen. Vyřešil to s trpělivostí vlastní jenom strojům.</p>
<p>Nakonec Mike vyřešil kód rychleji, než předpokládal. Hlavně díky tomu, že Správce začal posílat více zpráv než v minulosti a většina se jich týkala otázek bezpečnosti.</p>
<p>Asi jsme Morta pěkně rozčilili, volal o pomoc.</p>
<p>Hlásil, že dochází stále častěji k podvratné činnosti navzdory příchodu nových gardistů. Požadoval další posily, aby mohl dát hlídat nepřetržitě všechny stanice a ostatní klíčová místa ve všech městech a osadách.</p>
<p>Odpověď, která přišla, byla pro Správce značně nepříznivá. Žádné nové jednotky nebudou na Lunu vyslány, neboť je jich potřeba na Zemi, a propříště už nemá o žádné posily žádat. Jestli potřebuje více gardistů, ať si je vybere z nově transponovaných odsouzenců. Náklady na jejich plat a vybavení musí být hrazeny v rámci rozpočtu Luny. Není již možné očekávat další peníze ze Země. Dále přišly dotazy, jak je zajištěno plnění dodávek obilí z Luny na Zem.</p>
<p>Správce na to odpověděl, že jestli nedostane cvičené policisty, ale jenom nějaké nevycvičené vězně s pochybnou minulostí, nebude moci dále ručit za pořádek na Luně. Tím méně pak zaručit jakékoliv zvýšení dodávek obilí.</p>
<p>Odezva ze Země na sebe nedala dlouho čekat. Otázka zněla, proč se obává nějakých nepokojů mezi odsouzenci v jejich dírách. Pokud bude zapotřebí, stačí k potlačení nepokojů vypnout světlo, jako se to stalo v roce 1996 a 2021.</p>
<p>Podle této výměny depeší jsme některé přípravy zpomalili a jiné zase urychlili. S přípravou revoluce je to jako s přípravou večeře. Musí být připravena v pravý čas. Stu potřeboval čas pro své podnikání na Zemi. My jsme potřebovali čas na získání obřích kovových nádob pro vrhání kamenů. S ocelí byl na Luně problém a transportní kovové nádoby bylo potřeba nejen vyrobit, ale i dopravit tunely k novému katapultu. Pro přesnou střelbu jsme potřebovali malé řídící rakety. Chtěli jsme zvýšit počet členů naší organizace na takových 40 000 pro případ skutečných bojů a také jsme potřebovali zbraně, abychom se mohli bránit proti očekávaným nepřátelským výsadkům. Také jsme museli přestěhovat Mikovy radary, bez kterých jsme byli slepí. Mika samotného jsme přestěhovat nemohli. Jednak by se to nedalo utajit a druhým důvodem bylo to, že Mike byl ve vládním komplexu velice dobře chráněn proti útoku zvenku.</p>
<p>Všechny tyto přípravy musely být synchronizovány a žádná věc nesměla být „uvařena“ příliš brzy.</p>
<p>Pozastavili jsme tedy veškeré činnosti, které děsily Správce. Simon Jester si vzal dovolenou. Do buněk dolů jsme poslali vzkaz, že čapka svobody není příliš stylová, ale je záhodno si ji schovat. Správce přestaly v noci budit divné telefonáty. Přestali jsme iniciovat střety s gardisty. Ty samozřejmě stejně pokračovaly, ale ve zmenšené míře.</p>
<p>Přes<emphasis> </emphasis>naši snahu uklidnit trochu Správcovy obavy, se Soudce pokusil o jisté protitahy, které nás znervóznily. Přestože jsme nezachytili žádnou depeši, která by potvrzovala vyslyšení Správcova volání o nové posily, začal Správce vystěhovávat osazenstvo z vládního komplexu. Úředníci bydlící ve vládním komplexu dostali příkaz najít si ubytování v Luna City.</p>
<p>Mohlo to samozřejmě znamenat, že se Země chystá poslat neobvykle velkou zásilku nových trestanců. Mohlo to znamenat i všelicos jiného, ale Mike nám říkal: „Co si to nalháváte? To uvolněné místo bude použito pro ubytování nových posil. Jakékoliv jiné vysvětlení už bych dávno věděl.“</p>
<p>„Miku,“ namítal jsem, „to bys o tom snad musel vědět, ne? Vždyť jsi skoro vyluštil Správcův kód.“</p>
<p>„Ne skoro. Vyluštil jsem ho úplně. Ale na posledních dvou lodích přijeli nějací vysocí vládní úředníci a já nevím, o čem se baví, když nepoužijí telefon.“</p>
<p>Tak jsme museli přepracovat náš plán a počítat s tím, že proti nám bude stát desetkrát více vojáků, než jsme očekávali. To byl Mikův odhad založený na velikosti vyklizených prostor. S Mikovou pomocí jsme si mohli poradit i s takovým množstvím ozbrojenců, ale rozhodně se nedalo předpokládat, že se převrat povede bez krveprolití.</p>
<p>Museli jsme zvýšit úsilí o urychlení dalších příprav.</p>
<p>A najednou jsme se ocitli ve vleku událostí…</p>
<p> <strong>XIII.</strong></p>
<p>jmenovala se marie lyons, bylo jí osmnáct let a narodila se už na Luně. Její matka se dostala na Lunu v šestapadesátém roce s mírovými sbory. O otci neexistoval žádný záznam. Pracovala jako skladnice v expedici a bydlela ve vládním komplexu.</p>
<p>Možná nenáviděla vládu a dělalo jí potěšení dráždit nové gardisty. Možná, že to všechno začalo jako normální obchod mezi lehčí dívkou a zákazníkem. To je teď už těžké zjistit. Bylo u toho šest gardistů. Nestačilo jim, že ji znásilnili, ale ještě se ji potom pokusili zabít. To se jim však tak úplně nepodařilo, protože když ji našla její kolegyně, ještě žila a celou situaci popsala.</p>
<p>Dozvěděli jsme se o tom docela rychle, protože nás tři Mike zavolal okamžitě, když slyšel, že si Alvarez předvolal velitele nových gardistů. Ukázalo se, že velitel už znal jména viníků, a teď se s Alvarezem radili, co udělat.</p>
<p>„Říkal jsem vám,“ slyšeli jsme vzteklý Alvarezův hlas, „že si s sebou máte vzít vlastní ženské. Vysloveně jsem vás na to upozorňoval!“</p>
<p>„Nechte toho,“ odpovídal velitel gardistů. „Víte přece, že jsme s sebou žádné vzít nemohli. Otázka teď je, jak to všechno ututlat.“</p>
<p>„Vy jste se asi zbláznil. Správce už o tom ví.“</p>
<p>„Stejně bychom se o to měli pokusit.“</p>
<p>„Držte hubu a přemýšlejte.“</p>
<p>Wyoh poslouchala hádku se mnou. Držela mne za ruku a chvěla se. Řekl bych, že i přes ten make up zbledla.</p>
<p>Alvarez se s velitelem gardistů na ničem neshodl, a ten ho vztekle opustil. Alvarez chtěl těch šest gardistů popravit, a to pokud možno veřejně, zatímco velitel stále hovořil o ututlání celé věci.</p>
<p>„Miku, snaž se odposlouchat všechno, co půjde,“ řekl profesor. „Tak co vy na to? Mannie? Wyoh? Máte nějaké návrhy?“</p>
<p>Neměl jsem žádné. Cítil jsem, že nejsem vůbec chladně uvažující revolucionář. Prostě jsem se jim chtěl pomstít. Měl jsem chuť zkopat těch šest darebáků a vidět je umírat.</p>
<p>„Nevím. Co uděláme, profesore?“</p>
<p>„Co uděláme? Teď jsme na koni, musíme využít situaci. Miku, kde je Finn. Sežeň ho.“</p>
<p>„Zrovna mi volá,“ odpověděl Mike. Za chvíli jsme už slyšeli Finnův hlas: „…v jižní podzemce. Oba gardisti jsou mrtvi a šest našich lidí. Neříkám, že soudruhů. Asi jsou to jenom kolemjdoucí. Jsou tady fámy, že gardisti v komplexu znásilňují a vraždí ženy. Adame, asi bych měl mluvit s profesorem.“</p>
<p>„Jsem tady, Finne,“ řekl profesor silným přesvědčivým hlasem. „Musíme se do toho vložit. Až skončíme hovor, vezmi laserové pušky a sežeň všechny dostupné muže, kteří s nimi prodělali výcvik.“</p>
<p>„Jo<emphasis>. </emphasis>Je to v pořádku, Adame?“</p>
<p>„Udělej, co ti říká profesor. Potom zavolej.“</p>
<p>„Počkej, Finne,“ vložil jsem se do toho já. „Tady je Mannie. Chci taky jednu pušku.“</p>
<p>„Ty jsi s nimi ale necvičil.“</p>
<p>„Jestli to má laser, tak to zvládnu.“</p>
<p>„Mannie,“ ozval se profesor důrazně, „sklapni. Marníš čas, nech Finna jít. Adame, mám vzkaz pro Mika. Řekni mu, ať spustí poplachový plán číslo čtyři.“</p>
<p>Profesorův příklad mne uklidnil. Na chvíli jsem úplně zapomněl, že Finn neví, že Mike není nikdo jiný než Adam Selene. Nevnímal jsem nic jiného než svůj vlastní vztek. Zase se ozval Mike: „Finn odešel, profesore. Připravil jsem poplachový plán čtyři do pohotovostní polohy hned, jak to začalo. Provoz není o nic větší než předtím. Chcete všechno přerušit?“</p>
<p>„Ne, jenom se řiď podle čtyřky. Není povoleno spojení se Zemí ani jedním směrem. Kdyby něco přišlo, spoj se s námi ke konzultaci.“ Poplachový plán čtyři byl vlastně speciální spojový režim, kdy byla na zprávy na Zem uvalena jistá omezená cenzura, aby se nevzbudilo jakékoliv podezření. Bylo výhodné, že Mike byl schopen napodobit jakýkoliv hlas, takže jsme mohli bez problémů pozdržet či upravit jakoukoliv zprávu.</p>
<p>„Program spuštěn,“ ohlásil Mike.</p>
<p>„Dobře. Mannie, zkus se uklidnit. Nech bojovat ostatní. Tebe potřebujeme tady. Musíme improvizovat. Wyoh, jdi říci soudružce Cecilii, aby stáhla všechny rošťáky z veřejných prostranství. Ať jdou domů a zůstanou tam. Nevíme, kde všude se bude bojovat, a musíme se snažit držet děti stranou.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Počkej. Ještě bys měla vyřídit Sidris, že bychom potřebovali, aby se do toho vložili výrostkové. Ať jdou na městský úřad a udělají tam trochu rozruch. Křik, něco rozbitého nábytku a tak. Ať se zkusí vyhnout násilí na lidech. Nepotřebujeme tam zraněné. Miku, poplach čtyři, stupeň M. Odpoj komplex, kromě spojení, které potřebuješ ty sám.“</p>
<p>„Profesore,“ divil jsem se, „co to má za smysl začínat tady nepokoje?“</p>
<p>„Mannie, Mannie! Tohle je <emphasis>den D! </emphasis>Miku, jsou už v dalších městech zprávy o tom znásilnění a vraždě?“</p>
<p>„Nic jsem o tom neslyšel. Snažím se namátkově odposlouchat vše, ale zatím je klid. Kromě Luna City. Teď zrovna začaly nějaké nepokoje na Západní stanici. Chcete si to poslechnout?“</p>
<p>„Teď ne. Mannie, zajdi se tam podívat, ale do ničeho se nepleť. Zůstaň někde poblíž telefonu. Miku, rozviř nepokoje i v ostatních městech. Spusť ty novinky dolů do buněk. Použij radši Finnovu verzi, ne pravdu. Garda znásilňuje a vraždí ženy ve vládním komplexu. Počkej, nemohl bys přikázat gardistům v ostatních městech, aby se vrátili na základny? Chci nepokoje, ale nechci hnát bezbranné lidi proti ozbrojencům.“</p>
<p>„Zkusím to.“</p>
<p>Pospíchal jsem k Západní stanici. Když jsem byl poblíž, trochu jsem zvolnil. Všechny průchody byly plné lidí. Město vřelo jako nikdy předtím. Po přejití Causeway jsem slyšel výkřiky od sídla městského úřadu. Zdálo se mi nemožné, že Wyoh mohla zburcovat výrostky tak rychle. Spíše se zdálo, že to, co profesor naplánoval, proběhlo tady úplně spontánně.</p>
<p>Stanice byla zaplavena lidmi. Měl jsem co dělat, abych se prodral dovnitř. Gardisty nebylo nikde vidět. Buď byli mrtvi, nebo se někam schovali. Za chvíli jsem je objevil mrtvé a s nimi tam leželi tři mrtví obyvatelé Luny. Jeden z nich byl chlapec, kterému mohlo být sotva třináct. Zemřel s rukama svírajícíma gardistovo hrdlo. Na hlavě mel ještě čapku svobody. Protlačil jsem se k veřejnému telefonu a podal zprávu.</p>
<p>„Jdi zpět,“ řekl profesor, „a najdi identifikační karty těch gardistů. Potřebuji znát jejich jména a hodnosti. Viděl jsi tam někde Finna?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Vede tam tři chlapy s puškama. Řekni mi, kde je ta telefonní budka, a jdi zjistit ta jména.“</p>
<p>Jedno tělo už bylo pryč. Bůhví, co s ním chtěli dělat. Druhé už bylo docela zřízené, ale ještě se mi podařilo stáhnout řetízek s identifikační známkou, než tělo odnesl někam dav. Protlačil jsem se znovu k telefonu, ale tam už byla nějaká žena.</p>
<p>„Dámo, potřebuji si zavolat. Je to naléhavé.“</p>
<p>„Klidně, stejně ten krám nefunguje.“</p>
<p>Ale fungoval. Mike ho držel zablokovaný pro mě. Řekl jsem profesorovi gardistovo jméno.</p>
<p>„Dobře,“ odpověděl profesor. „Našel jsi už Finna? Měl by tě vyhledat u té budky.“</p>
<p>„Ještě jsem ho ne… Počkejte, už ho vidím.“</p>
<p>„Zůstaňte spolu. Miku, máš někde v paměti hlas, který patřil tomu gardistovi?“</p>
<p>„Je mi líto, ale nemám.“</p>
<p>„Tak to nevadí. Doufejme, že to nepozná ani jeho velící důstojník. Stejně se trochu změní hrůzou. Nebo myslíš, že by volal přímo Alvareze?“</p>
<p>„Volal by svého důstojníka. Alvarez jim dává pokyny jeho prostřednictvím.“</p>
<p>„Tak zavolej velícího důstojníka. Ohlas napadení a uprostřed věty umři. Udělej kolem trochu hluku a možná by se hodil nějaký výkřik typu 'Tady je ten parchant', předtím než umře. Svedeš to?“</p>
<p>„Program nastaven,“ odpověděl Mike nadšeně.</p>
<p>„Spusť to. Mannie, dej mi Finna.“</p>
<p>Profesor měl v plánu vytáhnout muže, kteří byli mimo službu, z ubikací, aby je potom Finnovi muži dostali, až polezou z podzemky. Plán vycházel do té doby, než Správci povolily nervy a povolal těch pár zbývajících gardistů ke své ochraně. Přitom se snažil poslat několik zoufalých depeší na Zem, ale žádná se tam nedostala.</p>
<p>Porušil jsem disciplínu a sebral jednu z pušek, a když druhá podzemka s gardisty dorazila, byl jsem připraven. Složil jsem dva z nich a potom radši přenechal zbytek práce ostatním střelcům. Bylo to až příliš jednoduché. Když jsem viděl jednoznačný průběh, radši jsem se přesunul na své místo k telefonu.</p>
<p>Správcův rozkaz o stažení gardy k jeho sídlu způsobil nemalé problémy ve vládním komplexu. Alvarez byl zabit a s ním i velící důstojník a dva staří žlutokabátníci. Zbytek gardistů, asi třináct, nebyl nikde k nalezení. Mike nebyl schopen je nikde zaslechnout, a tak se zdálo téměř jisté, že jsou ve Správcově rezidenci. Profesor nařídil Mikovi zahájit další fázi.</p>
<p>Mike vypnul světla ve vládním komplexu a snížil obsah kyslíku. Ne na nulu, ale tak, aby ten, kdo by chtěl dělat potíže, měl dost co dělat sám se sebou. Ve Správcově rezidenci byl přívod kyslíku zavřen úplně a proudil tam čistý dusík. Trvalo to asi deset minut. Potom Finnovi muži ve skafandru vnikli „bok po boku“ dovnitř. Luna byla naše.</p>
<p><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis></emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Kniha druhá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>CHÁTRA U MOCI</strong></p>
<p> <strong>I.</strong></p>
<p>vlna vlastenectví zachvátila celý náš nový národ a sjednotila jej. Historie nás to učí a je to pravda.</p>
<p>Řeknu vám zcela upřímně, že úspěšně zvládnout revoluci je mnohem zábavnější než ji chystat. Vyhráli jsme, měli jsme moc v rukách. Ale všechno se to semlelo příliš brzo. Nic nebylo připraveno a spousta věcí se ještě musela udělat. Je pravda, že jsme svrhli vládu na Luně, ale úřady, které měly na Zemi na starosti Lunu i s celými Spojenými národy, byly ještě pevně u moci. Mohly za týden nebo za dva poslat na Lunu jednu loď s pořádným výsadkem plus pár podpůrných orbitálních stanic a měly by Lunu zpátky. A ani by se nemusely moc namáhat. Zatím jsme byli jenom tlupa hochštaplerů.</p>
<p>Nový katapult byl připraven, ale měli jsme příliš málo řízených střel, které bychom mohli vyslat. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Dokonce bych upřesnil, že mé levé ruky. Katapult jsme nemohli použít proti kosmickým lodím ani proti vojenskému výsadku. Měli jsme představu, jak se bránit proti kosmickým lodím, ale nic víc než představu. Proti vojákům jsme mohli použít pár set nepříliš dobrých laserových pušek, které vyrobili velice schopní inženýři v Hongkongu, ale měli jsme zatím příliš málo cvičených mužů.</p>
<p>Navíc je potřeba přiznat, že úřady měly předtím i užitečné funkce. Vykupovaly led a obilí, prodávaly vzduch a elektřinu a vlastnily další klíčové pozice. Ať jsme si již představovali budoucnost jakkoliv, teď bylo potřeba udržet celou soustavu v chodu. Většina městských úřadů byla zničena a údaje z nich byly ztraceny. Sice jsem se osobně domníval, že nebylo potřeba tyto úřadovny ničit, ale profesor tvrdil, že obyvatelstvo si potřebovalo někde vybít svou nenávist, a tyto úřady byly všem nejvíc na očích.</p>
<p>Mike ovládal spojení, což bylo nesmíme důležité. Profesor se s Mikem postaral o zprávy ze Země i z Luny, které zatím úspěšně padělal, než se rozhodneme, jakou formou Zemi oznámíme změny, které se udály. Zatím držel vládní komplex odpojený od zbytku Luny a ještě odpojil spojení s Richardsonovou observatoří, Piercovým radioskopem a selénofyzikální stanicí. To byla místa, kde pracovali vědci ze Země. Bylo jich třicet čtyři a bylo potřeba vymyslet, co s nimi, ale zatím jsme jim odpojili spojení se Zemí.</p>
<p>Prozatím jsme odpojili vládnímu komplexu telefonní spojení a Mike nedovoloval vlakům podzemní dráhy zastavovat ve vládním komplexu ani v jeho blízkosti. Finn Nielsen a jeho muži dokončovali svou ne příliš příjemnou práci.</p>
<p>Ukázalo se, že Správce nebyl mrtev, a my jsme ho ani zabít nechtěli. Profesor prohlásil, že živého Správce můžeme zabít kdykoliv, ale mrtvého Správce už neoživíme nikdy. Měli jsme tedy v plánu ho pořádně uspat, aby ani on, ani jeho muži nemohli začít bojovat.</p>
<p>Mike propočítal, že po uzavření přívodu kyslíku bude trvat asi pět minut, než kyslík klesne na nulu, a pak zase asi pět minut, než se ustaví správná rovnováha. Takže to bylo celkem pět minut pomalé hypoxie a potom pět minut anexie. To nikoho nezabije, ale omráčí to stejně spolehlivě jako anestézie. Jediné nebezpečí pro muže, kteří vtrhli do Správcovy rezidence, mohli představovat obránci ve skafandrech. Ale toto riziko nebylo příliš veliké, protože hypoxie postupuje velmi zvolna, takže si její oběť ani úbytek kyslíku neuvědomuje. To je také nejčastější smrtelný omyl nováčků.</p>
<p>Správce tedy přežil. I jeho tři ženy. Ale Správce, ačkoliv přežil, byl už vlastně živoucí mrtvola. Jeho mozek byl příliš dlouho bez kyslíku, takže došlo k nezvratným změnám. Ani gardisté se už nevzpamatovali, ačkoliv byli mnohem mladší než Správce. Opět se ukázalo, co anexie dokáže.</p>
<p>Ve vládním komplexu nebyl nikdo zabit ani zraněn. Jakmile se obnovila plná dodávka kyslíku i světla, ukázalo se, že jsou všichni v pořádku. Včetně šesti násilníků, kteří seděli uzamčeni ve své ubikaci. Finn rozhodl, že je pro ně škoda kulky, a postavil je před soud. Sám se ustanovil soudcem a jeho muži byli porotci.</p>
<p>Násilníci byli vysvlečeni, zbaveni možnosti pohybu přetětím šlach v kolenou a zápěstí a vydáni na pospas ženám v komplexu. Dělá se mi nevolno, když si představím, co se s nimi asi dělo, ale řekl bych, že netrpěli déle než Maria Lyons. Ženy jsou zvláštní stvoření – milé, jemné, sladké, ale na druhou stranu umí nenávidět víc než muži.</p>
<p>Ještě bych se měl zmínit o osudu usvědčených práskačů. Wyoh se velice zasazovala o jejich přísné potrestání. Popravu vypuštěním do kosmu. Časem se jasně ukázalo, že na to nemá žaludek, a chtěla od exekuce upustit. Očekával jsem, že s tím bude profesor souhlasit, ale přepočítal jsem se.</p>
<p>„Drahá dámo,“ potřásl hlavou, „víte, že neuznávám násilí, ale jsou pouze dvě cesty, jak naložit s nepřítelem. Zabít ho, nebo si z něj udělat přítele. Cokoliv mezi tím přinese v budoucnu potíže. Člověk, který donášel jednou, to bude dělat vždycky. My máme před sebou dost dlouhé období, kdy by nám mohli být donašeči velmi nebezpeční. Musíme se jich zbavit. A to veřejně, aby ostatní měli o čem přemýšlet.“</p>
<p>„Profesore,“ zeptala se Wyoh, „jednou jste říkal, že pokud byste někoho odsoudil, že byste vykonal sám i popravu. To teď chcete udělat?“</p>
<p>„Ano i ne. Jejich krev ulpí na mých rukou. Odpovědnost vezmu na sebe. Ale chci to udělat tak, abych odradil jejich případné následovníky.“</p>
<p>Takže zanedlouho Adam Selene vyhlásil jména těch, kteří byli zaměstnanci posledního šéfa bezpečnosti Juana Alvareze jako tajní agenti, aniž by naznačil, co se s nimi má stát.</p>
<p>Jednomu muži se dařilo ukrývat sedm měsíců v různých městech pod různými jmény, než ho našli mrtvého nedaleko Nového Leningradu. Ostatní nepřežili většinou ani hodinu.</p>
<p>Již v prvních hodinách po převratu se vynořil problém, se kterým jsme nikdy nepočítali. Tím problémem se stal sám Adam Selene. <emphasis>Kdo </emphasis>je vlastně Adam Selene? A kde teď je? Vždyť to byla vlastně jeho revoluce. On ji připravil do všech podrobností. Každý soudruh znal jeho hlas. Teď jsme konečně vystoupili z ilegality… <emphasis>Tak kde je Adam Selene?</emphasis></p>
<p>Dumali jsme nad tím té noci v hotelovém pokoji a mezitím zařizovali tisíce jiných věcí. Lidé budou přirozeně chtít vidět Adama a my nevěděli, co si s tou situací počít. „Adam“ sám vyřizoval desítky telefonátů, z nichž většinu vyřídil, aniž by se nás ptal na radu. Zároveň připravoval odeslání zpráv na Zem, držel stále v izolaci vládní komplex a dělal plno dalších věcí. Nebylo vůbec pochyb o tom, že bez Mika bychom Lunu ani nezískali, ani neudrželi.</p>
<p>Měl jsem návrh, aby se Adamem stal profesor. Profesor byl náš teoretik a vrchní plánovač a každý ho znal. Někteří klíčoví spolupracovníci ho znali jako soudruha Billa a většina ostatních znala profesora Bernarda de la Paz. Řekl bych, že učil jistě polovinu známých osobností z Luna City a některé další z ostatních měst. Každý důležitý občan na Luně ho znal.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl pevně profesor.</p>
<p>„Proč ne?“ divila se Wyoh. „Profesore, návrh je přijat. Miku, rozhlaš to.“</p>
<p>„Vyhrazuji si podmínku,“ ozval se Mike. „Chci slyšet, co na to řekne profesor.“</p>
<p>„Miku, vždyť jsi to už analyzoval,“ odpověděl profesor. „Wyoh, kdyby to bylo možné, tak bych tu nabídku neodmítl. Já ale nemohu změnit svůj hlas tak, aby zněl jako Mikův.</p>
<p>Přitom většina soudruhů ten hlas zná velice dobře, protože Mike se snažil volit takový odstín, aby byl dobře zapamatovatelný.“</p>
<p>Tak jsme uvažovali o tom, že bychom profesora představili na videu, a Mike by změnil jeho hlas tak, aby odpovídal hlasu, který soudruzi očekávají.</p>
<p>I tento návrh padl, protože příliš mnoho lidí už znalo profesorův hlas a těžko by videu uvěřili. Pak jsme začali uvažovat o mně. Mike i já jsme měli přibližně stejný baryton a většina lidí mne v telefonu neslyšela a na videu nikdo, takže v tom by problém neměl být.</p>
<p>Odmítl jsem tento nápad, protože mnozí budou nesmírně překvapeni, že jsem jeden z Adamových zástupců, a už vůbec by neuvěřili, že jsem v hierarchii číslo jedna.</p>
<p>„Spojme tedy existující návrhy,“ řekl jsem. „Adam byl po celou dobu záhadou, pokračujme v tom dál. Ukážeme ho pouze na videu. V masce. Profesor k tomu propůjčí své tělo a Mike svůj hlas.“</p>
<p>„Mannie,“ vrtěl hlavou profesor, „neznám spolehlivější prostředek, jak ztratit důvěru, než ukázat našeho vůdce jako muže, který stále chodí v masce. Teď budeme důvěru potřebovat. Jsem proti.“</p>
<p>Uvažovali jsme, že bychom najali nějakého herce, který by Adama zahrál. Sice na Luně nebyli žádní profesionální herci, ale bylo tu dost schopných ochotníků.</p>
<p>„Ne,“ zamítl nápad profesor. „Kromě toho, že bychom měli značné potíže najít vhodného herce, který by se nám potom nezměnil v malého Napoleona, ještě nemáme moc času. Adam se musí ujmout vyřizování běžné agendy nejpozději zítra ráno.“</p>
<p>„V tom případě,“ poznamenal jsem, „jste to sám rozhodl. Musíme k tomu použít Mika, ale přitom se nesmí objevit na videu. Takže nám zbývá rádio. Musíme vymyslet důvod, proč se Adam nemůže objevit na videu.“</p>
<p>„Jsem nucen souhlasit,“ prohlásil profesor.</p>
<p>„Mano, můj nejstarší příteli,“ ozval se Mike, „proč říkáš, že nemohu být vidět?“</p>
<p>„Copak jsi to neslyšel?“ podivil jsem se. „Musíme na videu ukázat nějaké tělo i s tváří. Ty samozřejmě tělo máš, ale je to několik tun oceli. Tvář nemáš žádnou. Sice máš štěstí, že se nemusíš holit, ale to nám teď příliš nepomůže.“</p>
<p>„Proč bych nemohl ukázat tvář? Vždyť mluvím a také nemám žádné hrdlo nebo hlasivky. Proč bych nemohl stejným způsobem vytvořit svou tvář?“</p>
<p>Byl jsem tak překvapen, že jsem se nezmohl na odpověď. Místo toho jsem zíral na video, které bylo v pokoji. Co to vlastně je obraz na videu? Elektrické pulsy a něco elektronů. Pro Mika byl celý svět složen z různých elektrických pulsů a elektronů.</p>
<p>Řekl jsem: „Ne, Miku.“</p>
<p>„Proč ne, Mano?“</p>
<p>„Protože to <emphasis>nesvedeš! </emphasis>Hlas zvládneš snadno. K tomu je zapotřebí pouze pár tisíc rozhodnutí za vteřinu. To je pro tebe jako nic. Ale k vytvoření obrazu na videu je potřeba takových rozhodnutí za vteřinu alespoň deset milionů. Miku, jsi tak rychlý, že si to neumím ani představit, ale na tohle dost rychlý <emphasis>nejsi.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Chceš se vsadit?“ zeptal se Mike.</p>
<p>„Samozřejmě, že to Mike dokáže, když to říká!“ zvolala Wyoh rozhorleně. „Mannie, neměl bys tak mluvit.“</p>
<p>Wyoh si asi myslí, že elektron je něco jako hodně malý hrášek.</p>
<p>„Miku,“ řekl jsem pomalu, „nebudu na to sázet peníze. Ale jestli to chceš zkusit, tak prosím. Mám pustit video?“</p>
<p>„Mohu si ho pustit sám,“ namítl.</p>
<p>„Jsi si jist, že zapneš to správné? Nechci, abys tu show předváděl někde jinde.“</p>
<p>„Nejsem blbec,“ ozval se Mike nedůtklivě. „Nech mě a já vám to předvedu.“</p>
<p>Čekali jsme v napjatém tichu. Na obrazovce se objevila neutrální šeď a pár čárek. Na chvilku zčernala a pak se uprostřed obrazovky objevil slabý elipsoid, který měl některá místa tmavší a jiná světlejší s velice nejasnými konturami. Ještě ne tvář, ale již jisté tušení, asi jako obrysy Země přes mraky.</p>
<p>Obrazec se postupně zaostřoval, že začínal připomínat nějakého ducha. Najednou jsme prostě viděli „Adama Selena“.</p>
<p>Byl to obrázek dospělého muže. Nebylo tam žádné pozadí. Jako obrázek tváře, když vyjde z tiskárny.</p>
<p>„Adam Selene,“ vydechl jsem. Nemohl to být nikdo jiný.</p>
<p>Tvář se najednou zasmála, pohnula rty a obočím. Potom ve směšném úšklebku vyplázla jazyk. Musím přiznat, že jsem byl zděšen.</p>
<p>„Jak vypadám?“ optal se Mike.</p>
<p>„Adame,“ odpověděla Wyoh, „neměl bys mít tak kudrnaté vlasy a měl by sis je sčesat trochu dozadu. Takhle vypadáš, jako bys měl paruku.“</p>
<p>Mike to opravil. „Je to lepší?“</p>
<p>„Ještě to není ono. Myslela jsem si vždycky, že máš ve tvářích dolíčky, když se směješ. Jako profesor.“</p>
<p>Mike-Adam se znovu usmál. Tentokrát měl i dolíčky ve tvářích. „Co si mám obléknout, Wyoh?“</p>
<p>„Jsi ještě v kanceláři?“</p>
<p>„Ano, ještě jsem v kanceláři. Dnes tu mám plno práce.“ Pozadí zešedlo a za chvíli se zaostřilo a objevily se i barvy. Na kalendáři na zdi bylo jasně vidět datum 19. května 2076 a hodiny ukazovaly správný čas. Na stole stála termoska s kávou. Ještě tam byla rodinná fotografie. Dva muži, žena a čtyři děti. Bylo slyšet provoz u Starého Dómu, trochu silnější než obvykle. Z dálky bylo slyšet nějaké výkřiky a někdo zpíval Simonovu verzi Marseillaisy.</p>
<p>Někde mimo obrazovku se ozval Ginwallahnův hlas: „Pane?“</p>
<p>Adam se k němu otočil. „Mám plno práce, Alberte. Nedávej mi sem žádné telefony kromě buňky B. Všechno ostatní zařiď sám.“ Podíval se zase na nás. „Tak co, Wyoh? Nějaké připomínky? Profesore? Mano, můj pochybující příteli? Co myslíte? Projde to?“</p>
<p>Protíral jsem si oči. „Miku, umíš vařit?“</p>
<p>„Samozřejmě. Ale nevařím. Jsem ženatý muž.“</p>
<p>„Adame,“ zeptala se Wyoh, „jak můžeš vypadat tak skvěle po takovém dni, co máme za sebou?“</p>
<p>„Nerozčiluji se nad drobnými problémy,“ odpověděl Mike. Podíval se na profesora. „Profesore, jestli je obraz v pořádku, měli bychom si probrat, co budu zítra říkat. Myslel jsem, že bychom měli ve zprávách oznámit zítřejší projev a taky to oznámit dolů do buněk.“</p>
<p>Hovořili jsme celou noc. Objednal jsem dvakrát seshora kávu a Mike-Adam si také vyměnil termosku. Když jsem objednal obložené chlebíčky, požádal Ginwallaha, aby nějaké přinesl. Při té příležitosti jsem zahlédl Ginwallaha z profilu. Byl to typický úslužný úředník. Před tím jsem neměl tušení, jak by mohl vypadat. Mike jedl, když jsme jedli my, a něco huhlal s plnými ústy.</p>
<p>Když jsem se Mika z profesionálního zájmu ptal, jak programoval pohyby tváře, řekl, že většinu naprogramoval na automatiku, přičemž se hlavně soustředil na výrazy tváře. Za chvíli jsem úplně zapomněl na to, že je to jenom napodobenina. Mike-Adam byl na videu mnohem přesvědčivější než po telefonu.</p>
<p>K ránu jsme se shodli na hlavních bodech naší budoucí politiky a potom Mike prošel svou řeč. Profesor si vzpomněl ještě na několik bodů, které by chtěl přidat, a Mike provedl opravy. Pak jsme se rozhodli, že se na chvilku natáhneme. I Adam-Mike začal zívat, ačkoliv ve skutečnosti Mike samozřejmě pracoval celou noc. Dohlížel na spojení se Zemí, držel komplex v izolaci a odposlouchával většinu telefonátů. Já a profesor jsme se natáhli na velké posteli a Wyoh se uvelebila na gauči. Pro jednou jsme usnuli bez zátěže.</p>
<p>Zatímco jsme snídali, Adam Selene hovořil ke svobodné Luně.</p>
<p>Působil jemně a vlídně, ale zároveň byl silný a přesvědčivý. „Obyvatelé svobodné Luny, přátelé, soudruzi. Dovolte, abych se představil těm, kteří mne ještě neznají. Jsem Adam Selene, předseda krizového štábu pro osvobození Luny, nyní již svobodné Luny. Ano, Luna je svobodná. Takzvaná vláda, která si přivlastnila na dlouhou dobu moc nad naší vlastí, byla svržena. Jsem předseda prozatímní vlády, kterou se stal náš krizový štáb.</p>
<p>Jakmile to jen bude možné, uspořádáme řádné volby, kdy si budete moci zvolit novou vládu. Prozatím se budu snažit udělat s vaší pomocí vše pro rozkvět naší domoviny. Dopustíme se asi nějakých chyb. Proto vás prosím, abyste byli tolerantní a trpěliví. Soudruzi, pokud jste ještě nevystoupili z anonymity a nepředstavili se svým přátelům a sousedům jako členové naší organizace, žádám vás, abyste tak učinili. Občané, možná se na vás obrátíme s jistými požadavky prostřednictvím těchto soudruhů. Věřím, že budete ochotně nápomocni, protože to přiblíží den, kdy se budu moci vzdát úřadu a život se vrátí do normálu. Mám tím na mysli <emphasis>nový </emphasis>řád, bez nevolené vlády, bez gardistů, bez vojska, které na nás dohlíží, a bez potupných pasů a jejich kontroly.</p>
<p>Teď nutně bude následovat jisté přechodné období. Žádám vás všechny, abyste se vrátili do práce. To platí i pro ty, kteří pracují v komplexu. Jděte normálně do práce a nepodléhejte žádné panice. Platy budou normálně vypláceny, práce zůstane ta samá až do konečného rozhodnutí, které instituce budou zrušeny, které pozměněny a které zůstanou v nezměněné podobě. Vy, kteří jste se ocitli na Luně teprve nedávno a máte ještě před sebou zbytky trestu, jste volní a vaše tresty jsou prominuty. Můžete opustit komplex, ale než tak učiníte, upozorňuji vás na jednu důležitou věc. Nikde neexistuje jídlo zdarma. Proto vás žádám, abyste setrvali na svých místech a pokračovali ve své práci. Nemohu a nechci vám nic přikazovat, ta doba je již pryč, ale žádám vás o to. Možná se vám životní podmínky nezdají nejlepší, ale budou se zlepšovat, a vy si zatím můžete vytvořit lepší pozici pro nový život.</p>
<p>Požádali jsme generálního ředitele LuNoHo Company, aby se ujal sestavení prozatímní vlády a provedl analýzu, jak převést užitečné složky předcházející vlády z centrálního plánování do soukromých rukou. Proto vás prosím, abyste jim byli nápomocni.</p>
<p>Občané Země, vědci a turisté, dovolte, abych i vás oslovil. Byli jste svědky velice vzácného jevu. Zrození národa. Zrod vždy doprovází bolest a krev, a ani my jsme se tomu nevyhnuli. Ale to je již za námi. Nechceme vám působit potíže a váš návrat na Zem se pokusíme zařídit na co nejbližší dobu. Samozřejmě jste tu vítáni, a když se rozhodnete zůstat, budeme velice rádi. Zatím se, prosím, zdržujte na svých pracovištích a vyhněte se zbytečným střetům na veřejných prostranstvích. Mějte s námi trpělivost a ničeho se neobávejte. Vědci z observatoře i odjinud, vraťte se ke své práci a já vás ujišťuji, že si ani změn nepovšimnete. Je mi líto, že musím přiznat, že jsme dočasně přerušili spojení se Zemí. Můžete mi věřit, že nenávidím cenzuru stejně jako vy, a slibuji vám, že se ji budeme snažit odstranit hned, jak jen to bude možné.“</p>
<p>Adam potom přidal ještě jeden požadavek. „Soudruzi, nesnažte se se mnou osobně setkat a telefonujte jenom v nezbytných případech. Ostatní prosím, aby mi případné příspěvky posílali poštou. Budou vyřízeny v nejkratší možné době. Jsem jenom jeden a tuto noc jsem toho mnoho nenaspal a obávám se, že to v blízké budoucnosti nebude o moc lepší. Nemohu pořádat mítinky a potřást si s každým rukou ani nemohu přijímat delegace. Musím být v kanceláři a pracovat. Jen tak se nám podaří dostat se do klidných vod a ke svobodným volbám.“ Pak se zašklebil a dodal. „Spatřit mne bude asi tak stejně obtížné jako Simona Jestera.“</p>
<p>Byl to asi patnáctiminutový projev, ale řekl vše potřebné. Vraťte se do práce, buďte trpěliví a dejte nám čas.</p>
<p>Vědci nám ale skoro žádný čas neposkytli. Mohlo mě to napadnout. To měla být moje parketa.</p>
<p>Všechno spojení se Zemí se uskutečňovalo přes Mika. Ale tihle chytří hoši měli tolik elektronických hraček, že by tím klidně zaplnili obchodní dům, a jakmile se rozhodli, že naváží spojení se Zemí, tak je od uskutečnění tohoto záměru dělily jenom hodiny.</p>
<p>Jediné, co nás zachránilo, byl jeden pozemšťan, který si také myslel, že by Luna měla být svobodná. Pokoušel se spojit s Adamem Seleném, ale podařilo se mu spojit jenom s jednou soudružkou, která byla přijata z hladiny C, protože jsme museli telefonní systém v sebezáchovném pudu zablokovat poté, co se navzdory našemu upozornění půlka Luny snažila telefonicky spojit s Adamem Selenem. Byla to směs požadavků, pozdravů a rad, jak to dělat.</p>
<p>Když se i ke mně snažilo dovolat asi sto lidí a stejná situace byla u všech členů vyšších buněk, rozhodli jsme se vytvořit telefonní četu, která napřed telefonáty třídila. Naštěstí dívka, která brala telefon, rozpoznala, že se jedná o něco důležitého a přepojila ho ke mně.</p>
<p>Několik minut po tomto telefonátu jsme s Finnem Nielsenem a několika jeho hochy s puškami mířili podzemkou k laboratořím. Náš informátor byl příliš vyděšen, než aby nám řekl jména, ale upozornil nás, kde se vysílačka nachází. Přistihli jsme je, když se zrovna snažili vysílat. Jenom rychlý zákrok Finna Nielsena jim zachránil život, protože některé z našich hochů trochu svrběly prsty na spoušti. Nechtěli jsme ale dávat nějaký špatný příklad. Není lehké vyděsit vědce a odradit je od dalších pokusů. Jejich přístup k věci je jiný než u obyčejných lidí.</p>
<p>Rozkopl jsem vysílačku na tisíc kousků a přikázal jsem řediteli stanice, aby svolal všechny do zasedací místnosti, kde bylo telefonické spojení. Spojil jsem se s Mikem a požádal ho o seznam všech pracovníků. Pak jsem se otočil k řediteli: „Pane doktore, říkal jste, že jsou tady všichni, ale já tu nevidím toho a to…“ Celkem sedm jmen. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Už ať jsou tady!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Těch sedm přišlo až na druhé upozornění, protože ze začátku odmítali přerušit své výzkumy – typičtí vědci.</p>
<p>Konečně jsme se všichni sešli v zasedací místnosti. Obyvatelé Luny stáli na jedné straně a pozemšťané na druhé. Obrátil jsem se na pozemšťany: „Snažili jsme se k vám chovat jako k hostům. Ale tři z vás se pokusili spojit se Zemí a možná se jim to i podařilo.“</p>
<p>Otočil jsem se na ředitele: „Pane doktore, mohl bych prohledat celou laboratoř i okolí a zničit všechno, co by mohlo být použito jako vysílačka. Pracuji jako opravář elektronických zařízení, tak vím, co všechno by mohlo být použito při výrobě vysílačky. Doufám, že si dovedete představit, co by nastalo, kdybychom zničili věci, které obsahují požadované komponenty a u kterých bychom si nebyli zcela jisti, na co vlastně jsou. Co vy na to?“</p>
<p>Když mu to došlo, zatvářil se, jako bychom mu chtěli zabít dítě. Zešedl a začal koktat: „To by mohlo ukončit veškerý výzkum… Ztratili bychom všechna naměřená data… Tím bychom přišli o… kolik asi… Vždyť je toho tak za půl miliardy dolarů!“</p>
<p>„To jsem si myslel. Taky bych vám to mohl všechno sebrat, místo abych to rozbil.“</p>
<p>„To by bylo skoro stejně zlé. Rozumíte, pane, když se pokus přeruší…“</p>
<p>„To vím. Než to všechno stěhovat a riskovat, že něco ztratíme, bylo by jednodušší vás vzít do komplexu a držet vás tam nějakou chvilku. Máme tam ubikace po gardistech. To by ovšem také zmařilo vaše pokusy. Místo… Odkud jste, pane doktore?“</p>
<p>„Z Princetonu v New Jersey.“</p>
<p>„Aha. Už jste tady skoro pět měsíců. Jistě pilně navštěvujete centrifugu a oblékáte si závaží. Pane doktore, kdybychom vás vzali do komplexu, tak už byste možná Princeton nikdy nespatřil. Pod zámkem byste toho moc nenacvičil. Pěkně byste změkl, a kdyby ten přechodný stav trval delší dobu, tak byste se stal Luňanem, ať byste chtěl nebo ne. I se svými znalostmi.“</p>
<p>Nějaký trouba si stoupl přede mne. „To nemůžete udělat! To odporuje zákonu!“</p>
<p>„Jakému zákonu, pane? Nějakému zákonu, který platí u vás doma? Finne, ukaž mu, co je to zákon.“</p>
<p>Finn přistoupil ke vzpurnému vědci a přiložil mu pušku na hruď a trochu na ni zatlačil. „Finne, nechci tady žádné zabíjení. Jestli ale bude potřeba ostatní přesvědčit, že to myslíme vážně, tak klidně toho muže vyhodím do vesmíru. Tak si dejte pozor. Každý další pokus zmaří vaše šance spatřit ještě domov a zmaří také veškeré vaše bádání. Pane doktore, vás žádám, abyste našel nějaký způsob, jak uhlídat vaše kolegy a podřízené.“</p>
<p>Otočil jsem se k Luňanům. „Soudruzi, dávejte na ně pozor. Zařiďte si svůj vlastní systém, abyste je měli všechny pod dohledem. Každý z pozemšťanů je tu na zkoušku. Když bude potřeba ho vypustit za trest a pro výstrahu do kosmu, tak s tím neváhejte.“ Otočil jsem se zpět k řediteli. „Pane doktore, kterýkoliv obyvatel Luny může kontrolovat, cokoliv uzná za vhodné. Třeba vaši ložnici. Vaši pomocníci jsou odteď vašimi nadřízenými, co se týče bezpečnosti. Když rozhodnou, že vás budou sledovat na záchod, tak se tomu ve vlastním zájmu nijak nebraňte.“</p>
<p>Zase jsem se otočil k našim. „Bezpečnost nade vše! Každý z vás pracuje pro nějakého pozemšťana, tak ho pořádně sledujte. Sledujte je tak pozorně, aby nemohli postavit ani past na myši, natož nějakou vysílačku. Platy zůstanou stejné, i kdyby toho bylo uděláno méně.“</p>
<p>Viděl jsem, jak se radostně šklebí. Dělat asistenta v laboratořích byla v té době nejlépe placená práce na Luně. Za to museli snášet, že se na ně pozemšťané dívají svrchu.</p>
<p>S tím jsem je opustil. Když jsem telefonoval Mikovi, měl jsem ještě v úmyslu se těch tří potížistů zbavit, ale Mike i profesor mi to řekli zcela na rovinu. Náš plán nepřipouští jakékoliv násilí na pozemšťanech, které není zcela nezbytné.</p>
<p>Všude v laboratoři i v okolí jsme rozeseli citlivé štěnice a Mike odposlouchával všechny telefonické rozhovory. Nezbývalo nám než čekat a doufat.</p>
<p>Uklidňovalo nás, že zatím Země nejevila žádné známky podezření, že by něco bylo v nepořádku. Zřejmě měli dole pocit, že obchodní i úřední korespondence je v naprostém pořádku. Zatím jsme se snažili stihnout udělat za den tolik práce, na kolik by bylo normálně potřeba měsíc.</p>
<p>Další výhodou bylo, že v současné době nebyla na Luně žádná kosmická loď s posádkou a nejbližší jsme čekali až sedmého července. I když se v té době uskutečňovaly hlavně lety lodí s obilím bez posádek a pilotované lodi létaly zhruba jednou za měsíc, stejně nám to období bez návštěv přišlo vhod. Chtěli jsme, aby všechno vypadalo normálně do té doby, než bude vše připraveno k obraně.</p>
<p>Nákladní lodi s obilím proto odlétaly jako předtím. Jedna byla katapultována téměř ve stejné chvíli, kdy Finn a jeho muži zaútočili na rezidenci. Další vzlétla přesně podle plánu a pak i všechny ostatní.</p>
<p>Důvody byly dva. Jednak nevzbudit podezření na Zemi a také udržet pořádek na Luně. Profesor věděl, co dělá. Odesílání obilí bylo pro tak malý stát, jako je Luna, velkou událostí a bylo na ni odkázáno příliš mnoho obyčejných lidí, než aby šlo vše změnit v průběhu krátkého období. Kdyby náš krizový štáb uvalil z ničeho nic embargo a přestal vykupovat obilí, mohlo by se stát, že bychom příliš dlouho u moci nesetrvali.</p>
<p>Profesor tvrdil, že je potřeba lidi postupně vzdělávat. Zatím bylo obilí odesíláno beze změn, LuNoHoCo vedla pečlivě účetní knihy a využívala k tomu civilní úředníky. Depeše odcházely dál pod Správcovým jménem a Mike běžně hovořil s vládními místy na Zemi, přičemž napodoboval Správcův hlas. Správcův zástupce pochopil, že jeho život závisí na našem rozhodnutí, a nijak se nám neprotivil. Hlavní inženýr zůstal na svém místě. Byl to skutečný Luňan, který se spíš před lety chopil nabízené šance, než že by byl opravdový zrádce. Další vedoucí menších úřadů zůstali zatím na svých místech. Měli jsme příliš málo času, než abychom se zabývali nedůležitými podrobnostmi.</p>
<p>Asi dvanáct lidí o sobě začalo tvrdit, že oni byli Simon Jester. Simon o nich napsal velice nepříjemné verše, ve kterých je odhalil jako podvodníky, a tyto verše i s fotografiemi dotyčných pseudo-Simonů se objevily ve všech novinách. Z Wyoh se zase stala blondýnka a udělala si výlet, při kterém navštívila Grega na stavbě katapultu, a pak zamířila do Hongkongu. Vzala s sebou Annu, která chtěla Hongkong již delší dobu navštívit. Wyoh si potřebovala odpočinout a profesor ji přesvědčoval, aby jela, že může být s námi ve styku přes telefon, a osobní setkání s členy organizace v Hongkongu bude věci jen ku prospěchu. Vzal jsem si na tu dobu na starost její výrostky s tím, že mi budou pomáhat Slim a Hazel. Z těch se stali opravdoví pomocníci, kterým jsem mohl plně důvěřovat. Slim si mne neomezeně vážil od té doby, kdy zjistil, že jsem soudruh Bork a jsem v denním styku s Adamem Selenem. Jeho krycí jméno začínalo na G. Z Hazel se stala slečna se vším všudy a Slim byl připraven z ní učinit paní Stoneovou, kdykoliv přijme jeho nabídku. <emphasis>Zatím </emphasis>byl celý dychtivý dělat jakoukoliv práci, kterou mohl vykonávat po boku naší malé rudovlásky.</p>
<p>Ovšem ne každý byl tak ochotný pomoci. U mnohých soudruhů se ukázalo, že to jsou jenom slovní hrdinové. Ještě více se jich domnívalo, že už je všechno za námi, když jsme se zbavili Správce a gardistů. Další byli dotčeni, když zjistili, jak nízko jsou v naší hierarchii. Chtěli nové volby v naší straně. Samozřejmě tak, aby byli sami ve vrcholných funkcích. Adam dostával spousty telefonátů s podobnými návrhy a vždy je předával profesorovi a mně. Nedokázal bych ani spočítat, kolik ambiciózních lidí se nabízelo do vyšších funkcí, ale nebyli ochotni udělat ani to nejmenší, kdykoliv jsme je vybízeli k práci.</p>
<p>Před námi ležel nekonečný kus práce a <emphasis>nikdo </emphasis>ji nechtěl dělat. No, ne nikdo, ale jenom pár. Hlásili se někteří dobrovolníci, které jsme si nikdy do naší strany nevyhlédli. Ale většina obyvatel neměla o „vlasteneckou“ práci zájem, pokud nebyla dobře zaplacena. Nějaký chlapík, který prohlašoval, že je starý člen strany (i když nebyl), mne v „našem“ hotelu Raffles, kde jsme si zřídili ústředí, přesvědčoval, abych mu dal zakázku na padesát tisíc pamětních placek pro předrevoluční členy strany. Tvrdil, že z toho budu také něco mít a nikomu neubude.</p>
<p>Když jsem ho odmítl, vyhrožoval, že mne označí za sabotéra samotnému Adamu Selenovi, svému starému příteli.</p>
<p>Takovou „pomoc“ nám často nabízeli, ale jinak to bylo horší. Potřebovali jsme ocel pro naše rakety. Profesor se mě několikrát ptal, zda skutečně musíme „balit“ kamení do železa, a měl jsem co dělat mu to pokaždé vysvětlit. Taky bylo nutno přemístit Mikovy radary do nových pozic a na jejich stará místa umístit atrapy. Bylo to velmi nutné, protože jsme mohli očekávat útok z vesmíru přímo na tato místa.</p>
<p>Žádali jsme o pomoc dobrovolníky – a získali jsme pouze dva, kteří nám k něčemu byli –, a přitom jsme potřebovali doslova stovky lidí, kteří by byli ochotni pracovat ve skafandrech. Museli jsme je tedy najmout. Co nám jiného zbývalo. Dostali jsme se do finančních potíží, protože jsme poslední dobou nemohli tolik peněz získat bankovními převody a ještě jsme hodně peněz poslali Stuartovi na Zem.</p>
<p>Poměr vládních peněz k hongkongskému dolaru klesl po převratu z tři ku jedné na sedmnáct ku jedné a státní úředníci si začali stěžovat, protože je Mike stále platil ve vládních penězích. Navrhli jsme jim, že mohou buď pokračovat v práci za daných podmínek, nebo ze služby odejít s tím, že ty, které budeme potřebovat, znovu přijmeme a budeme jim platit v hongkongských dolarech. Tím se ovšem vytvořila početná skupina lidí, kteří nestáli na naší straně, vzpomínali na staré zlaté časy a byli připraveni novému zřízení škodit.</p>
<p>Farmáři zase byli nespokojení, protože dostávali za obilí zaplaceno stejně jako dříve v oficiálních penězích a za staré ceny. Zaměstnanec LuNoHoCo, který obilí přebíral, se jim snažil vysvětlit, že obilí jde zatím na Zem za stejné ceny jako dřív, a proto nemohou víc dostat. Zbývaly jim pouze dvě možnosti. Buď vzít, co se nabízí, nebo sebrat obilí a vrátit se s ním na farmu.</p>
<p>Většina vzala peníze. Všichni bručeli a někteří vyhrožovali, že přestanou pěstovat obilí a přeorientují se raději na zeleninu nebo luštěniny, které se dají prodat za hongkongské dolary. Profesor se jenom usmíval.</p>
<p>Potřebovali jsme nutně každého horníka na Luně, zvláště ledaře, kteří měli těžké vrtací lasery. Potřebovali jsme je jako vojáky. Potřebovali jsme je tak nutně, že jsem se sám přihlásil, navzdory mé umělé ruce. Vrtání vyžaduje sílu a tu samozřejmě protéza příliš neposkytuje. Profesor mi to jednoznačně zakazoval s dodatkem, že jsem se asi zbláznil.</p>
<p>Vymysleli jsme si totiž fintu, která by na Zemi velkého uplatnění nenašla, ale tady fungovala bezvadně. Vysokoúčinný laser pracuje totiž nejlépe ve vakuu. Chtěli jsme použít velké laserové vrtačky, které normálně slouží k vrtání skály pro vyhledávání ledu, jako naši artilerii k odražení kosmických útoků. Vesmírné lodi i řízené střely mají elektronické řízení, které není schopno odolat obrovské síle soustředěné do uzoučkého svazku. Jestliže je uvnitř terče vyšší tlak než v okolí, což je u všech lodí s posádkou i u většiny řízených střel, stačí malá propálená díra k vysátí vzduchu a zničení. V případě, že cíl natlakován není, zničí laserový paprsek elektroniku, a tím znemožní řízení a vlastně střelu zlikviduje.</p>
<p>Vodíková bomba bez řídících obvodů již není bombou, ale těžkým objektem, který může uškodit jenom tím, že do něčeho vrazí. Také loď bez naváděcích systémů se stává spíše „bludným Holanďanem“ a přestává být bitevní lodí.</p>
<p>Vypadá to jednoduše, ale rozhodně to snadné není. Tyhle laserové vrtačky se nikdy nepoužívají na cíle vzdálené kilometr, natož pak tisíce kilometrů. Ani nejsou určeny k tomu, aby šlo jejich zaměřování rychle měnit. Střelec musí mít dostatek odvahy, aby setrval do poslední chvíle, zatímco se předmět řítí přímo na něj rychlostí dvou kilometrů za vteřinu.</p>
<p>Ale přesto to bylo to nejlepší, co jsme měli, a tak jsme založili První a Druhý dobrovolný střelecký prapor svobodné Luny. V prvním byli většinou starší muži, zatímco druhý tvořili převážně mladíci. Sice se nazývali dobrovolníky, ale sehnali jsme je poměrně snadno, protože jsme jim platili v hongkongských dolarech a led byl placen pouze ve vládních směnkách.</p>
<p>Ke všem těm potížím jsme ještě museli začít připravovat obyvatele na možnost války a z toho vyplývající potíže. Adam Selene vystoupil na videu a připomněl, že pozemské úřady se jistě vynasnaží vrátit Lunu pod svou správu a že nám zbývají možná jenom dny na přípravu. Jeho řeč vyšla zároveň ve všech novinách, kde byli lidé nabádáni, aby měli vždy po ruce skafandry a vyzkoušeli si doma tlaková zařízení pro případ poplachu. Ve všech městech byly vytvářeny útvary civilní obrany.</p>
<p>Každé město mělo z důvodů četných měsíčných otřesů družstvo, které bylo okamžitě připraveno opravit díry v ochranném plášti a hlavně v tlakových spojkách. V Davisově tunelu kontrolovali hoši spojky každý den. Teď bylo potřeba získat stovky opravářů pro případ havárie, kteří dostali alespoň základní školení. Většinou se rekrutovali z výrostků, kteří brali svou povinnost neobyčejně zodpovědně. Když byli ve službě, byli oblečeni ve skafandrech s otevřenou helmou.</p>
<p>Bylo na ně opravdu spolehnutí, ale bohužel se našli idioti, kteří na ně pokřikovali, že si hrají na vojáčky nebo že jsou to „Selenovi zelenáči“ a jiné stupidity. Jednou se zrovna tohle mužstvo cvičilo ve spravování děr naostro. Vyvrtali zkušební díru, všichni v plně uzavřených skafandrech, spravili díru a ještě ve skafandrech zkoušeli, zda dobře drží. Tu se objevil jeden z posměváčků a začal svou hlasitou písničku.</p>
<p>Hoši z civilní obrany po něm vystartovali, za chvilku měli zase díru vyvrtanou a chlapík se mohl dosytosti vyřvat ve vesmírném prostoru.</p>
<p>Po tomto incidentu se názory ve vedení rozcházely. Profesor chtěl vydat výnos, kterým by zakázal takovéto ukvapené jednání, zatímco já jsem se domníval, že naopak nic nepomůže víc k zlepšení vzájemných vztahů. Někteří hulváti by se jinak mohli stát skutečným nebezpečím pro všechny slušné lidi.</p>
<p>Největší potíže nám však dělali samozvaní politici.</p>
<p>Jistě si vzpomenete, jak jsem říkal, že jsou obyvatelé Luny apolitičtí. To je pravda, a zvláště to platí, když se má něco udělat. Ale můžete si být jisti, že když se sejdou dva správní Luňané u piva, tak si začnou hlasitě vyměňovat názory na to, jak by se co mělo dělat.</p>
<p>Nejhorší bylo, že tito samozvaní politologové se snažili radit Adamovi. Naštěstí na ně vyzrál profesor. Ten je totiž všechny pozval na kongres o otázkách organizace svobodné Luny, který se konal postupně v Luna City, v Novém Leningradu a potom v Hongkongu, s tím, že musí být projednány všechny diskusní příspěvky. Kongres byl živě přenášen na jednom kanálu videa. Profesor kongres zahájil a zúčastnil se prvého dne jednání. Z videa též účastníky pozdravil Adam Selene, který je upozornil na to, že je na ně „upřena pozornost celé Luny“ a oni že vstoupí do historie.</p>
<p>Poslouchal jsem několik diskusních příspěvků a pak jsem se profesora zeptal: „Proboha, k čemu to je? Myslel jsem, že jste nechtěl vůbec žádnou vládu. Slyšel jste už některé z těch blbounů?'</p>
<p>Profesor se jen smál a chlácholil mne: „Co tě trápí, Mannie?“</p>
<p>Trápilo mě plno věcí. Zatímco jsem dával dohromady laserové vrtačky a muže, kteří by je dokázali ovládat, tihle myslitelé probírali celé odpoledne téma přistěhovalectví. Někteří ho chtěli úplně zakázat. Jiní chtěli na přísun nových obyvatel uvalit takové daně, aby pokryly celé vládní výdaje.</p>
<p>A to za situace, kdy bylo devadesát pět procent všech Luňanů na Lunu posláno násilím. Další zase chtěli určit povolené počty pro různá etnika. Zajímalo by mne, kam by zařadili například mne. Hlas žádající posílat na Lunu muže a ženy v poměru padesát ku padesáti vyvolal u mých mužů vlnu souhlasu: „To je vono. Jen ať sem pošlou spousty děvek. Já se s nima hned ožením!“</p>
<p>Tak to šlo dokola celé odpoledne. Nemá smysl se o tom dál rozepisovat.</p>
<p>Jindy byla na diskusním programu otázka času. Je jasné, že čas z Greenwiche nemá na Luně žádné opodstatnění. Ale proč se o tom máme přít, když stejně žijeme pod povrchem? Ukažte mi na Luně někoho, kdo dokáže spát čtrnáct dní a pak čtrnáct dní pracuje. To přece odporuje metabolismu. Oni totiž chtěli, aby byl měsíc přesně dvacet osm dní (místo 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 2.78 vteřin), a udělat to tak, aby byly dny trochu delší. To všechno proto, aby šlo rozdělit měsíc přesně na dvakrát čtrnáct dní. Možná to mělo nějaké opodstatnění, ale potenciální výhody by byly jistě zastíněny strašnými komplikacemi.</p>
<p>Jeden politolog požadoval vytvoření komise, která by přesně stanovila, jaký je oficiální jazyk na Luně. Kolik lidí mluví anglicky a kolik jinými jazyky. Bože můj, takové blbosti.</p>
<p>V <emphasis>Lunaticu </emphasis>jsem četl předběžné návrhy na nové daně. Byly to celkem čtyři různé druhy daní. Daň z prostoru, která by penalizovala ty, kteří prodlužovali své tunely, daň z hlavy (každý by platil stejně), daň z příjmu (ať někdo zkusí z Mámy vymámit údaj, kolik vyděláváme) a daň ze vzduchu, která měla být něco jiného, než jsme platili doposud.</p>
<p>Nikdy mne nenapadlo, že svobodná Luna bude mít daně. Neměli jsme žádné předtím a šlo to. Platilo se za to, co jsme potřebovali. Nejízda! Co jiného?</p>
<p>Jednou tam zase jeden nafoukaný trouba navrhoval, aby zápach z úst nebo zápach těla byl dostačujícím důvodem k vyhození do kosmického prostoru. Sice jsem měl cukání s tím souhlasit, když jsem si vzpomněl, jak nepříjemné je cestování v podzemce se zapáchajícím individuem, ale pak jsem se okřikl. Jednak to nebyl častý zjev a pak by to šlo jistě zneužít. Navíc těmto lidem nedbalým svého zevnějšku hrozilo stejně samovyhynutí, když si uvědomíte, jak jsou ženy vybíravé.</p>
<p>Jedna žena tam s sebou přinesla dlouhý seznam požadavků, většinou soukromého charakteru, které chtěla jednou provždy uzákonit. Nepovolovat žádná vícečetná manželství a žádné rozvody. Nepodávat silnější alkohol než 4% pivo. Církevním obřadům vyhradit pouze sobotu. Rovněž předložila dlouhý seznam léků, které by se měly zakázat, a kratší seznam léků, které by směli předepisovat jenom lékaři s licencí, přestože na Luně nebyly žádné lékařské školy. Chtěla dokonce postavit mimo zákon sázení.</p>
<p>Nerozčiloval mne ani tak seznam věcí, které nenáviděla, protože bylo zřejmé, že je blázen jako Cyborg, ale fakt, že s každou z jejích položek někdo souhlasil. Co to musí být za nenávist chtít jiným lidem zakázat, co mají rádi. Navrhovali pravidla a zákony, které měly něco zakázat <emphasis>ostatním. </emphasis>Nikdo nevystoupil s návrhem, aby se zakázalo něco, co on sám dělá špatně. Vždycky to bylo něco, co nám vadí na sousedech. Zabránit jim v tom „pro jejich vlastní dobro“ – ne proto, že mně to nějak ubližuje.</p>
<p>Když jsem ty diskusní pořady sledoval, skoro mne mrzelo, že jsme se zbavili soudce Mortimera. Ten si pěkně seděl ve své rezidenci se svými ženami a do našich soukromých věcí se nám nepletl.</p>
<p>Profesora to nijak nerozčilovalo. Jen se usmíval. „Manueli, ty si vážně myslíš, že tahle banda přerostlých dětí schválí nějaký zákon?“</p>
<p>„Vy jste jim to doporučil a povzbuzoval je k tomu.“</p>
<p>„Můj milý Manueli, prostě jsem strčil všechny ty tlachaly do jedné klece. Věř mi, já je znám. Poslouchal jsem je roky. Velice pečlivě jsem vybral jednotlivé komise a nechal je, aby si zvolily své předsedy. Ti se neshodnou vůbec na ničem. Každý z nich má své mindráky a není si jistý ani sám sebou. Když je jich víc, je to tím jistější. Mám vyzkoušeno, že šest a více lidí se neshodne na ničem. Když se podíváš na historii parlamentní demokracie, zjistíš, že byla k něčemu, pouze když jí dominovaly silné osobnosti. <emphasis>Žádné </emphasis>strachy, tenhle kongres nedokáže vůbec nic… Kdyby se náhodou na něčem usnesli, bude tam tolik rozporů, že by to stejně nemohlo fungovat. Mezitím je ale máme z krku. Ostatně, na něco je ještě budeme později potřebovat.“</p>
<p>„Vždyť jste říkal, že nejsou schopni nic udělat.“</p>
<p>„Nemám v úmyslu, aby něco dělali. Napíše to jeden muž – mrtvý muž – a oni to, až budou pozdě večer unaveni, prostě schválí.“</p>
<p>„Kdo je ten mrtvý muž? Máte na mysli Mika?“</p>
<p>„Ale kdepak! Mike je mnohem živější než tihle hlupáci. Tím mrtvým mužem myslím Thomase Jeffersona, jednoho z prvních rozumných anarchistů, který napsal jeden z nejhezčích projevů, jaké znám. Bohužel ho při tom přistihli, což se nám snad nestane. Nebudu nijak vylepšovat jeho věty. Prostě se to pokusím naroubovat na Lunu jedenadvacátého století.“</p>
<p>„Slyšel jsem o něm. To je ten, co osvobodil otroky?“</p>
<p>„Dalo by se říci, že se o to pokusil, ale nevyšlo to. Na tom nezáleží. Jak pokračují přípravy k obraně? Myslím, že se nám nepodaří oddálit přílet kosmické lodi.“</p>
<p>„Do té doby nebudeme hotovi.“</p>
<p>„Mike říká, že to musíme stihnout.“</p>
<p>Připraveni jsme nebyli, ale ta loď nikdy nepřiletěla. Vědci převezli nejen své asistenty, ale i mě. Měl jsem jim to říci důrazněji. Takhle postavili velký reflektor a Luňané jim ještě pomáhali, protože si mysleli, že má sloužit pro astronomická pozorování. Asi taky měl. Přesto se jim pomocí zrcadel podařilo poslat na Zem podrobnou zprávu.</p>
<p>Dozvěděli jsme se to, až když se vládní místa ze Země snažila dotázat na situaci správce Mortimera a případně potlačit vzpouru.</p>
<p>Místo toho jsme jim poslali vyhlášení nezávislosti.</p>
<p>„Shromáždění kongresu dne čtvrtého července roku dva tisíce sedmdesát šest…“</p>
<p>Bylo to krásné.</p>
<p> <strong>II.</strong></p>
<p>podpis vyhlášení nezávislosti se odehrál přesně tak, jak profesor předpověděl. Po jednom dni plném planých jednání ohlásil profesor na večer ještě další schůzi, na které promluví Adam Selene. Adam četl hlasitě a pomalu, každou větu rozebral. Pak celý projev přečetl ještě jednou bez zastavování zvučným patetickým hlasem. Měl jsem pocit, že už jsem ta slova někde slyšel.</p>
<p>Adam se potom rozhlédl po posluchačích a řekl: „Budoucnost se na vás dívá. Uvědomte si, co se od vás očekává,“ a předal slovo profesorovi.</p>
<p>Ten den už bylo jasné, že nás čeká boj. Zprávy ze Země byly celý den špatné. Opakovalo se v nich prakticky jenom jedno téma. Naše vlastní špatnost a naše potrestání. Mike ty zprávy okamžitě posílal do novin, aby se vytvořilo veřejné mínění. Jestli jsem měl někdy pocit, že je Luna jednotná, tak to bylo druhého července 2076.</p>
<p>Bylo jasné, že Vyhlášení nezávislosti bude schváleno.</p>
<p>Ale samozřejmě to nebylo jen tak. První se váženému předsedovi přihlásil nějaký jazykozpytec, který chtěl slovo nezcizitelný nahradit slovem posvátný. Ne nezcizitelné právo, ale posvátné právo. Na toto téma chtěl rozpoutat diskusi. Ten chlapík měl asi pravdu a byl úplně neškodný jako mrtvá kvasinka v pivu.</p>
<p>Po něm se přihlásila ta ženská, co všechno nenáviděla. Vytasila se opět se svým seznamem, který chtěla začlenit do deklarace, aby „na Zemi viděli, že jsme civilizovaní lidé, a přijali nás do svého společenství!“</p>
<p>Profesor nejenže ji nijak neusadil, ale dokonce ji povzbuzoval v jejím úsilí a nechal ji mluvit pořádně dlouho, přestože se hlásili další zájemci. Pak dal dokonce bez předběžného svolení hlasovat o jejích návrzích. Ty samozřejmě neprošly a žena konečně odešla.</p>
<p>Potom někdo povstal a prohlásil, že do deklarace samozřejmě nepatří žádné dlouhé seznamy, ale možná by tam měly být zařazeny naše základní zásady. Třeba něco o tom, že svobodný stát Luna garantuje každému svobodu, rovnost a bezpečí. Nic příliš nerozvádět, jenom vyjmenovat základní zásady, které bude zaručovat vláda.</p>
<p>Znělo to velice rozumně, takže to schválíme. Musíme si to zopakovat. „Říkal jsi svoboda, rovnost, <emphasis>mír </emphasis>a bezpečí. Je to tak, soudruhu?“ Pak začaly dohady, jestli patří vzduch do „svobody“ nebo „bezpečí“. Proč by tam ostatně vzduch nemohl být jmenován přímo. Přece nemůže být svoboda a bezpečí bez vzduchu <emphasis>a </emphasis>vody. Takže jdeme na to:</p>
<p>Vzduch, voda a <emphasis>jídlo.</emphasis></p>
<p>Vzduch, voda, jídlo a <emphasis>prostor.</emphasis></p>
<p>Vzduch, voda, jídlo, prostor a <emphasis>teplo.</emphasis></p>
<p>Ještě si tam přidejte „elektřinu“ a bude tam úplně všechno, a zase jsme tam, co jsme byli. Ztratili jste všichni rozum?</p>
<p>Jeden se hlásil přes druhého a každý tam chtěl <emphasis>alespoň </emphasis>tohle a nechtěl se nechat odbýt. Zase se objevila otázka imigrace a všechny ostatní.</p>
<p>Profesor neztrácel úsměv.</p>
<p>Začínal jsem chápat, proč profesor spal celý den a nevzal si závaží. Já jsem už byl pořádně unavený, protože jsem celý den makal ve skafandru, když jsme se snažili přemístit balistické radary. Skoro každý byl unaven a kolem půlnoci se shromáždění začalo ztenčovat, protože všichni byli znuděni a přesvědčeni, že se stejně dneska už nic nerozhodne.</p>
<p>Bylo už po půlnoci, když se někdo profesora zeptal, proč je vyhlášení nezávislosti datováno čtvrtého, když je dnes druhého? Profesor tiše odpověděl, že je už třetího a že se mu zdá, že se nic stejně dříve než čtvrtého neschválí. Navíc má čtvrtého července velký historický význam.</p>
<p>Po oznámení, že ke schválení nedojde dříve než čtvrtého, se několik lidí zvedlo a opustilo sál. Všiml jsem si ale jedné zajímavé věci. Sál se nijak nevyprazdňoval. Na volná místa usedali jiní lidé. Na nejbližší uprázdněné místo zrovna vklouzl Finn Nielsen. Soudruh Clayton z Hongkongu mi poklepal na rameno a usmál se na Wyoh, která seděla vedle mne. Všiml jsem si také Slima a Hazel a začal jsem přemýšlet, co řekneme Mámě, protože jsem jí slíbil, že budeme držet Hazel stranou, když tu jsem si všiml, že Máma je už také v sále. I Sidris. I Greg, o kterém jsem si myslel, že je na stavbě nového katapultu.</p>
<p>Podíval jsem se pořádně okolo sebe a viděl jsem tucet dalších – nočního vydavatele novin <emphasis>Lunaja Pravda, </emphasis>generálního manažera LuNoHoCo a další soudruhy. Pochopil jsem, co měl profesor za lubem. Tenhle kongres neměl nijak pevné členství. Naši soudruzi měli stejné právo tu sedět jako ti, co tu měsíc diskutovali. Teď tu tedy byli a postupně odmítali jednotlivá „vylepšení“.</p>
<p>Kolem třetí, zrovna když jsem přemýšlel, jak dlouho ještě vydržím, přinesl někdo profesorovi nějaký papír. Profesor si ho přečetl, zabouchal předsednickým kladívkem a prohlásil: „Adam Selene vás žádá o pozornost. Jste všichni pro?“</p>
<p>Opět se rozzářila obrazovka a na ní se objevil Adam. Prohlásil, že vyslechl pozorně všechny příspěvky, ve kterých se objevilo značné množství podnětných myšlenek i konstruktivní kritika. Dovolíme mu, aby nám něco navrhl? Proč si nepřiznat, že žádný původní návrh nikdy nebyl úplně perfektní. Jestliže původní vyhlášení nezávislosti obsahovalo v zásadě to, co jsme chtěli, proč neodložit vypilování k dokonalosti na pozdější dobu a neschválit původní znění? „Vážený pane předsedo, dejte hlasovat.“</p>
<p>Za velkého jásotu jsme vyhlášení samostatnosti schválili. Profesor se s pozdviženým kladívkem zeptal na připomínky. Muž, který zrovna hovořil, když se přihlásil Adam, řekl: „Já si stále myslím, že je to trochu neučesané, ale dobrá. Nechme to tak.“</p>
<p>Profesor klepl kladívkem a pronesl: „Schváleno!“</p>
<p>Potom jsme se začali pod dokument podepisovat a samozřejmě jsme nechali místo pro podpis Adama Selena. Podepsal jsem se pod Hazel. Její podpis byl roztřesený, ale podepsala se se zjevnou hrdostí. Soudruh Clayton se podepsal svým krycím jménem a tiskacím písmem připojil i své pravé jméno. Japonský chlapík se podepsal třemi obrázky pod sebou a další připojili pouze křížky s tím, že jim kamarádi potvrdili pravost. Byli tam všichni vůdci naší strany a všichni dokument podepsali. Z původních politologů tam zbyla pouhá hrstka, ale i ti všichni dokument podepsali, aby zůstali natrvalo zapsáni v historii.</p>
<p>Při podepisování znovu začal hovor. Profesor zabouchal kladívkem a požádal o pozornost. „Potřebuji dobrovolníky pro nebezpečnou misi. Toto vyhlášení půjde na Zem běžnými zpravodajskými kanály, ale je ho potřeba také osobně prezentovat ve Spojených národech.“</p>
<p>Všichni zmlkli. Profesor pohlédl mým směrem. Polkl jsem a prohlásil: „Já se hlásím.“</p>
<p>„Já také,“ ozvala se Wyoh jako ozvěna a hned nato Hazel: „Já chci jít.“</p>
<p>V mžiku tu bylo asi patnáct dobrovolníků od Finna Nielsena až po pana „Neučesaného“, z kterého se vyklubal docela dobrý chlapík. Profesor si sepsal naše jména a huhlal něco o tom, že se s námi spojí, jakmile bude vyřešen transport na Zem.</p>
<p>Vzal jsem ho trochu stranou a řekl: „Nejste příliš unaven? Zdá se mi, že vám to už příliš jasně nemyslí. Vždyť už byla odvolána ta loď, co měla přiletět sedmého, teď na nás uvalí embargo. Loď, co přiletí příště, bude loď válečná. Jak chcete cestovat? Jako vězeň?“</p>
<p>„Ale ne. Nepoužijeme jejich loď.“</p>
<p>„Tak? A jak to tedy uděláme? Postavíme si svoji? Máte vůbec představu, jak dlouho by to trvalo? Kdyby se nám to tedy povedlo. O čemž silně pochybuji.“</p>
<p>„Manueli, Mike tvrdí, že je to nutné… a už na tom začal pracovat.“</p>
<p>Věděl jsem, že Mike říkal, že je to nutné. Hned jak jsme se dozvěděli, že ti chytrolíni z Richardsonu poslali vzkaz domů, prošel znovu své výpočty a vyšlo mu, že naše šance jsou tři ku padesáti… s důrazem na to, že profesor musí na Zem. Nemám strach z nemožného. Ostatně jsem strávil celý den prací, která by naše šance měla zvýšit.</p>
<p>„Mike nám opatří loď,“ pokračoval profesor. „Už navrhl design a už se na ní začalo pracovat.“</p>
<p>„To udělal? Odkdy je Mike inženýr?'</p>
<p>„A není snad?“</p>
<p>Už jsem chtěl odpovědět, ale zůstal jsem potichu. Mike nemá žádné oficiální vzdělání ani tituly. Ale ví o technice víc než kterýkoliv žijící člověk. Stejně jako o Shakespearovi, hádankách, historii a čemkoliv jiném.</p>
<p>„Povězte mi o tom něco víc.“</p>
<p>„Manueli, poletíme na Zem jako náklad obilí.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože? </emphasis>Kdo je to 'my'?“</p>
<p>„Ty a já. Ostatní dobrovolníci jsou jenom ozdoba.“</p>
<p>„Podívejte se, profesore,“ řekl jsem. „Znáte mne. Víte, že jsem dělal, co jsem mohl, když byla šance na úspěch mizivá. Oblékal jsem si závaží, abych byl připraven, kdyby bylo nutno letět na to děsné místo. Ale počítal jsem, že tam poletím lodí řízenou alespoň automatickým pilotem, abych měl šanci dostat se dolů bezpečně. Ovšem nesouhlasil jsem, že poletím dolů jako meteorit.“</p>
<p>„Dobře, Manueli. Jsem zastáncem svobodného rozhodnutí. V tom případě poletí tvůj náhradník.“</p>
<p>„Můj… <emphasis>Kdo?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Soudružka Wyoming. Pokud vím, ona je jediná, kdo je připraven na takový výlet. Když nepočítám zdejší pozemšťany.“</p>
<p>Tak jsem to tedy vzal já. Ale nejdřív jsem si promluvil s Mikem. Ten klidně řekl: „Manueli, můj první příteli, nemusíš se ničeho bát. Poletíte jako plánovaný let KM187 a bezpečně se dostanete do Bombaje. Buď si jist, že jsem to vybíral velmi pečlivě. Tenhle náklad bude stažen z parkovacího orbitu a přistane v Indii v okamžiku, kdy celá oblast bude přivrácena k nám. Přidal jsem tam dodatečné zařízení, takže v případě, že by se k vám nechtěli chovat slušně, mohu vás dostat na Zem i bez pozemních řídích středisek. Věř mi, Mano, všechno jsem to propočítal a promyslel. To je také důvod, proč jsme neskončili s odesíláním nákladů, přestože je vše prozrazeno. Je to součástí našeho plánu.“</p>
<p>„Taky jsi mi to mohl říci.“</p>
<p>„Nebyl žádný důvod, abych tě znepokojoval. Profesor o tom musel vědět a s ním jsem všechno probíral. Ty budeš mít na starosti hlavně profesora a v případě, že by zemřel, převezmeš jeho úkoly. Nemohu ti zaručit, že to opravdu přežije.“</p>
<p>Vzdychl jsem. „Miku, jsi si jist, že dokážeš na takovou vzdálenost řídit nákladní loď a bezpečně s ní přistát?'</p>
<p>„Mano, ty myslíš, že se nevyznám v balistice? Signálu to odsud k parkovacímu orbitu a zpět trvá čtyři vteřiny. Při maximální rychlosti na parkovacím orbitu za tu dobu uletíte třicet dva kilometrů, ale rychlost se bude před přistáním snižovat až k nule. Mám rychlejší reakce než ruční pilot, protože neztrácím čas při hodnocení situace a rozhodnutí, jak korigovat akci. Takže moje maximum je čtyři vteřiny, ale ve skutečnosti mi to zabere daleko méně, protože jsem schopen neustále předvídat následující kroky, a tím se vlastně dostanu čtyři vteřiny před vás a mohu okamžitě reagovat.“</p>
<p>„Vždyť ta hromada železa nemá ani výškoměr.“</p>
<p>„Už ho má. Mano, prosím tě, věř mi. <emphasis>Všechno </emphasis>jsem promyslel. Jediný důvod, proč jsem tam přikázal dát nějaké přístroje, je ten, abych tě uklidnil. Řídící středisko v Pooně neudělalo při posledních pěti tisících nákladech ani chybičku. Pro počítač je situace skoro jasná.“</p>
<p>„No, Miku, jak rychle stahují tyhle pitomé náklady dolů? Kolik je tam G?“</p>
<p>„Není to nijak hrozné. Na začátku je to asi desetinásobek gravitace, ale pak přetížení klesá asi na čtyři G. Těsně před přistáním je něco mezi pěti a šesti G. Samotné přistání je jemné, asi jako pád z padesáti metrů, necelé tři G. Pak už tam bude jenom jedno G. Manueli, tyhle nákladní lodi jsou z ekonomických důvodů velmi lehké. Nemohou si dovolit s nimi praštit o Zem, to by se mohly rozletět na kusy, když by jim praskly svary.“</p>
<p>„To ti, Miku, teda děkuju. Co by udělalo tobě těch pět až šest G? Praskly by ti svary?“</p>
<p>„Řekl bych, že jsem musel zažít šest G, když mě sem dopravili. Myslím, že teď by mi šest G poškodilo některé důležité spoje. Víc mě ale zajímá, co se mnou mohou provést otřesy, které nastanou, až nás začne Země bombardovat. Nemám dostatek údajů pro seriózní analýzu, ale mohl bych ztratit kontrolu nad některými periferiemi. To by mohlo ovlivnit taktickou situaci.“</p>
<p>„Miku, skutečně si myslíš, že nás budou bombardovat?“</p>
<p>„S tím počítej, Mano. Proto je vaše mise tak důležitá.“</p>
<p>Ukončil jsem diskusi a šel se na tu rakev podívat.</p>
<p>Nevím, jestli jste někdy viděli takovou nákladní loď, ale není to povzbudivý pohled. Je to velký válec s řídícími raketkami a radarem. Podobala se kosmické lodi asi stejně, jako se podobají nůžky mé paži číslo tři. Byla otevřená, takže jsem mohl spatřit náš „životní prostor“.</p>
<p>Nebyla tam žádná kuchyňka ani záchod. Prostě nic. Kdo by se s tím taky obtěžoval, však jsme tam měli strávit pouze padesát hodin. Startovat budeme nalačno, takže nebudeme do skafandru potřebovat ani pytlík. Co bychom tam taky měli mít, když budeme stále ve skafandru. Žádná lahůdka to tedy nebude.</p>
<p>Stejně prý budeme pod prášky, alespoň profesor bude skoro celou dobu. Já jsem měl být při přistání bdělý, abych nás dokázal dostat ven, kdyby se k tomu neměl nikdo jiný. Přidělali nám tam dvě kolébky, do kterých jsme se měli vejít a setrvat tam celou cestu. Zdálo se, že je ze všeho nejvíc zajímalo to, abychom měli těžiště umístěné stejně jako naložená pšenice. Jeden z techniků mi řekl, abychom si trochu vycpali skafandry. Dobrá rada! Ty kolíbky opravdu moc měkce nevypadaly.</p>
<p>Vrátil jsem se domů hluboce zamyšlen.</p>
<p>Wyoh nepřišla na večeři, což bylo neobvyklé. Zato přišel Greg, což bylo ještě neobvyklejší. Nikdo se nezmínil o mé roli, kdy budu představovat padající kámen, ačkoliv o tom všichni věděli. Musím přiznat, že mně nic nedošlo do doby, kdy byla po večeři mladší generace poslána pryč ze společné místnosti. Pak mi začalo svítat, proč se asi Greg nevrátil do moře Vln. Někdo požádal o rodinné sezení.</p>
<p>Máma se rozhlédla po přítomných a řekla: „Zdá se, že jsme tu všichni. Ali, zavři, prosím, dveře. Grandpaw, zahájil bys, prosím, sezení?“</p>
<p>Náš nejstarší manžel se přestal zabývat hrnečkem s kávou a vzhlédl. Podíval se kolem stolu a pevným hlasem řekl: „Vidím, že jsme tady všichni. Děti už šly spát a není tu nikdo, kdo sem nepatří. Prohlašuji, že jsme se sešli podle zvyku, který založili Jack Davis, náš první manžel, a Tillie, naše první manželka. Jestli víte něco, co se týká našeho společného štěstí, vyjevte to teď. Nenechte to zahnít – to je náš zvyk.“</p>
<p>Grandpaw se otočil k Mámě a řekl: „Vezmi to, prosím, za mě.“ A upadl zase do své apatie. Ale v tu chvíli vypadal silný a důstojný jako za dob, kdy jsem byl do rodiny přijat já. Stěží jsem potlačil slzy, když jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí.</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli mám být rád, nebo ne. Jediným důvodem pro toto sezení mohl být fakt, že mám být zítra poslán na Zem v roli obilí. Chtěla snad Máma, aby se rodina postavila proti tomuto rozhodnutí? Nikdo nebyl <emphasis>povinen </emphasis>se rozhodnutí podřídit, ale všichni se podřizovali. V tom byla síla naší rodiny. Když šlo o něco důležitého, vždy jsme stáli při sobě.</p>
<p>„Má někdo něco na srdci, co by chtěl přednést?' ptala se Máma.</p>
<p>„Já,“ přihlásil se Greg.</p>
<p>„Poslechněme si Grega.“</p>
<p>Greg byl dobrý řečník. Byl schopen předstoupit před shromáždění a hovořit přesvědčivě o věcech, o kterých bych já nebyl schopen hovořit ani o samotě. Tentokrát však příliš jistě nevypadal.</p>
<p>„Vždycky jsme se snažili držet naše manželství v rovnováze, starší i mladší, vždycky žena a muž. Někdy jsme udělali zvláštní výjimky z různých důvodů.“ Pohlédl směrem, kde seděla Ludmilla. „A po čase jsme vše srovnali.“ Pohlédl zase ke vzdálenému konci stolu, kde vedle Ludmilly seděli Frank a Ali.</p>
<p>„Po celé roky byl průměrný věk manželů kolem čtyřicítky a věk manželek asi pětatřicet let. Tak to bylo po celých sto let, i když Tillie bylo patnáct, když si vzala Černého Jacka, kterému bylo dvacet. Teď jsem zjistil, že je průměrný věk manželů čtyřicet, zatímco věk manželek je kolem…“</p>
<p>Máma řekla jemně: „Gregu, nech té aritmetiky a řekni, co máš na srdci.“</p>
<p>Přemýšlel jsem, koho tak může mít Greg skutečně na mysli. Je pravda, že jsem tenhle rok moc doma nepobyl, a když, tak většinou všichni spali. Ale tady se mluvilo o svatbě a já jsem neměl tušení, o koho by mohlo jít. To nebylo normální, protože se vždy shromáždění svolalo, až když byl jasný předběžný souhlas všech. Nikdy se to nedělalo takhle.</p>
<p>Asi jsem tedy hlupák, že nic nevím. Greg se zajíkl: „Navrhuji Wyoming Knottovou!“</p>
<p><emphasis>Říkal jsem, </emphasis>že jsem hlupák. Rozumím přístrojům a ty zase rozumí mně. Ale nikdy bych nemohl tvrdit, že rozumím lidem. Kdybych žil dost dlouho, abych se stal nejstarším manželem, udělal bych to přesně jako Grandpaw. Nechal bych to na ženských. Podívejme se na to, to je překvapení! Wyoming vstoupila do Gregovy církve. Já mám rád Grega. Co rád, já ho miluju a uznávám. Ale když nakrmím počítač všemi možnými náboženskými údaji, vyleze mi z něj úplná nula. Nic. Myslel jsem, že to ví i Wyoh, protože už je dospělá. Podezíral jsem ji, že přešla k církvi, aby si Grega naklonila a získala ho pro naši věc.</p>
<p>Ale Wyoh získala Grega pro organizaci už dříve. Pak ho často navštěvovala na stavbě katapultu, protože se mohla snadněji uvolnit než já nebo profesor. Sakra! Byl jsem úplně šokován. Asi jsem být neměl.</p>
<p>Máma se zeptala: „Gregu, máš důvod si myslet, že Wyoh přijme naši nabídku?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Výborně. Všichni Wyoming známe a jsem si jistá, že si každý z nás na ni udělal svůj vlastní názor. Zdá se mi tedy zbytečné o tom diskutovat… pokud ovšem někdo nemá něco závažného, co by měl říci. Prosím.“</p>
<p>Žádné překvapení se nekonalo. Všichni věděli, že by Máma s něčím takovým nezačala, kdyby si nebyla jista výsledkem.</p>
<p>Vrtalo mi hlavou, jak si Máma mohla být tak jista mým názorem, že se mne na to vůbec dopředu nezeptala. Seděl jsem tam a přitom jsem věděl, že vím něco velice osobního, co by mohlo zajímat Mámu i ostatní ženy.</p>
<p>Seděl jsem tam jako zbabělý zrádce a nic jsem neřekl.</p>
<p>„Tak dobrá,“ prohlásila Máma. „Začneme hlasovat. Ludmillo?“</p>
<p>„Já? Miluju Wyoh a každý to ví. Ano.“</p>
<p>„Lenoro, drahoušku?“</p>
<p>„Měla bych ji přesvědčit, aby se zase obarvila. Takhle má tu chybu, že je blonďatější než já. Co se dá dělat? Ano.“</p>
<p>„Sidris?“</p>
<p>„Hlasuji pro. Wyoh je náš člověk.“</p>
<p>„Anno?“</p>
<p>„Měla bych něco říct, než se vyjádřím.“</p>
<p>„To snad není nutné, drahá.“</p>
<p>„Stejně to řeknu, aby se to neprovalilo někdy v budoucnu. V tomhle manželství má každá žena přivést na svět děti. Někoho by proto mohlo překvapit, že Wyoh už měla osm dětí…“</p>
<p>Určitě to překvapilo Aliho. Vyjekl a čelist mu poklesla. Zíral jsem do svého talíře. To se nemělo stát. Měl jsem to říci já.</p>
<p>Pak jsem si uvědomil, že Anna stále pokračuje: „…takže teď může mít sama děti. Operace byla úspěšná. Stále se obává, že by mohla mít další defektní dítě, i když to na klinice v Hongkongu téměř vylučují. Musíme ji mít dostatečně rádi, aby se přestala bát.“</p>
<p>„My ji přece máme rádi. Anno, jsi připravena nám říci svůj názor?“</p>
<p>„To snad ani není nutné, ne? Jela jsem s ní do Hongkongu. Držela jsem ji při operaci za ruku. Jsem pro!“</p>
<p>„V naší rodině je takový zvyk,“ pokračovala Máma, „že dovolujeme našim manželům, aby mohli náš návrh vetovat. Asi je to nesmysl, ale už se to zavedlo dávno a zatím to funguje. Takže, Grandpaw?“</p>
<p>„Eh? Co jsi říkala, drahá?“</p>
<p>„Chceme přibrat do rodiny Wyoh, pane Grandpaw. Máme tvůj souhlas?“</p>
<p>„Co? Proč, ale ano. Samozřejmě! Velmi milá dívka.“</p>
<p>„Gregu?“</p>
<p>„Já jsem to navrhl.“</p>
<p>„Manueli? Nezmaříš nám to?“</p>
<p>„Já? Proč? Vždyť mne znáš, Mámo.“</p>
<p>„Já tě znám, ale někdy se ptám, jestli ty sám se znáš. Hansi?“</p>
<p>„Co by se stalo, kdybych řekl ne?“</p>
<p>„Tak bys přišel o zuby,“ odpověděla okamžitě Lenora. „Hans hlasuje pro.“</p>
<p>„Přestaň,“ řekla Máma sladce. „Přijímání do rodiny je vážná věc. Hansi, vyjádři se.“</p>
<p>„Ano. Já. Da. Yes. Si. Už byl nejvyšší čas, abysme tu měli pořádnou blondýnku… <emphasis>Auu!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Nechej ho, Lenoro. Franku?“</p>
<p>„Ano, Mámo.“</p>
<p>„Ali, miláčku? Bude to jednohlasně?“</p>
<p>Ali zrudl a ani nemohl mluvit. Ale přikývl jasně.</p>
<p>Místo zdlouhavých příprav Máma poslala Ludmillu s Annou, aby našly a přivedly Wyoh. Ukázalo se, že byla v Bon Tonu. Zavolali jsme děti a za dvacet minut Greg začal se svou biblí svatební obřad… a mně konečně došlo, k čemu je ten spěch a všechno to krkolomné jednání. Bylo to všechno proto, že zítra jsem se měl vydat na cestu, kde jsem si skutečně mohl srazit vaz.</p>
<p>Na našem vztahu se toho příliš mnoho asi nezmění, protože podle tradice má první noc strávit nevěsta s nejstarším manželem. Když ale ženy začaly při obřadu štkát, ani já jsem se neubránil slzám.</p>
<p>Po obřadu jsem se odebral sám do své pracovny, protože nás Wyoh jednoho po druhém zlehka políbila a odešla s Grandpaw. Byl jsem strašně unaven, protože poslední dva dny byly skutečně namáhavé. Vzpomněl jsem si na cvičení, ale usoudil jsem, že je na něj už příliš pozdě. Vlezl jsem si do postele a přemýšlel, že bych měl zavolat Mikovi a zeptat se ho na novinky na Zemi.</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsem spal, když jsem se probral a uvědomil jsem si, že nejsem sám. „Manueli?“ zaslechl jsem lehký šepot ve tmě.</p>
<p>„Co? Wyoh, tady bys neměla být.“</p>
<p>„Samozřejmě, že bych tady měla být, muži. Máma ví, že jsem tady. Greg také. Grandpaw zrovna usnul.“</p>
<p>„Kolik je hodin?“</p>
<p>„Asi čtyři. Miláčku, můžu k tobě do postele?“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Najednou mi blesklo hlavou, že na něco nesmím zapomenout. „Miku!“</p>
<p>„Ano, Manueli.“</p>
<p>„Vypni se tady a neposlouchej. Kdyby bylo něco naléhavého, tak mi zavolej domácím telefonem.“</p>
<p>„To samé mi řekla Wyoh, Mano. Gratuluji!“</p>
<p>Když se potom ke mně Wyoh stulila, zeptal jsem se: „Proč pláčeš?“</p>
<p>„Já nepláču. Jen jsem k smrti vyděšená, když si představím, že se nevrátíš.“</p>
<p> <strong>III.</strong></p>
<p>vzbudil jsem se v inkoustové tmě. „Manueli!“ Netušil jsem vůbec, kde jsem. „Manueli!“ ozvalo se znovu. „ <emphasis>Vstávej!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Byl to nějaký signál, který měl za úkol mne probudit. Už jsem se trochu vzpamatoval. Vzpomněl jsem si, že jsem ležel na lůžku na ošetřovně ve vládním komplexu, díval se do prudkého světla a poslouchal nějaké hlasy, zatímco mi pouštěli do žil drogy. Jenže to už bylo alespoň před sto lety. Po tom následovala nekonečná noční můra, naplněná nesnesitelným tlakem a bolestí.</p>
<p>Věděl jsem, co tenhle nepřestávající pocit znamená, už jsem s ním měl své zkušenosti. Byl to volný pád.</p>
<p>Co se to děje? Spletl se Mike o desetinné místo? Nebo si snad usmyslel na mně vyzkoušet jeden ze svých žertíků, aniž by si uvědomil, že mě to může zabít? Jak to, že jsem byl po tolika letech plných bolesti ještě naživu? Nebo jsem snad naživu nebyl? Je to normální se probudit jako duch uprostřed ničeho?</p>
<p>„Vstávej, Manueli! Vstávej, Manueli!“</p>
<p>„No jo, drž hubu!“ zahuhlal jsem. „Zavři svůj hnusný zobák!“ Nahrávka běžela stále dokola, už jsem jí nevěnoval pozornost. Kde je ten zatracenej vypínač? Každý, kdo prodělal zrychlení na tři G při vzletu z Luny, se musel cítit stejně mizerně. Trvalo to jenom osmdesát dvě vteřiny, ale jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí každou mikrosekundu. Tři G představuje osmnáctinásobek toho, co člověk váží na Luně.</p>
<p>Najednou jsem si uvědomil, že ty skopové hlavy mi nenasadily levou paži. Z nějakého mně neznámého důvodu mi ji někdo sundal, když mne připravovali na cestu, a pak, když už jsem se pod prášky na nic nezmohl, mi ji prostě nenasadili. Ten zpropadený vypínač byl na levé straně a můj levý rukáv byl nade vší pochybnost prázdný.</p>
<p>Dalších deset let jsem strávil marnými pokusy se jednou rukou odpoutat. Když se mi to podařilo, trvalo mi asi dvacet let najít znovu svou kolíbku, abych měl nějaký výchozí bod pro hledání vypínače. Žádný rozměr prostoru, ve kterém jsme se nacházeli, nebyl větší než dva metry, ale v úplné tmě při volném pádu se mi zdál větší než Starý Dóm. Konečně jsem ten vypínač našel. Měli jsme světlo.</p>
<p>Neptejte se mě, proč ta rakev neměla alespoň tři světelné okruhy, z nichž jeden by stále pracoval. Asi je to zvyk. Světelný okruh asi musí mít vypínač, který by ho ovládal, co, soudruzi? U věcí, které se splácají za dva dny, musí být člověk vděčen, že aspoň trochu fungují.</p>
<p>Teď, když se svítilo, dosáhla naše přepravní schránka skutečně klaustrofobických rozměrů zmenšených ještě o deset procent. Podíval jsem se na profesora.</p>
<p>Byl zcela zjevně mrtev. To se dalo pochopit. Pro jistotu jsem mu však musel přezkoušet puls a dech pro případ, že by měl ještě nějaké potíže. Znovu jsem byl zrazen svou jednorukostí. Náklad obilí byl jako obvykle vysušen a evakuován, ale naše schránka měla být natlakována. Nic extra, prostě tank se vzduchem. Naše skafandry nám měly stačit na dva dny, ale i ten nejlepší skafandr je mnohem pohodlnější ve vzduchové atmosféře než v úplném vakuu. V tomto prostředí jsem měl být schopen se o pacienta postarat.</p>
<p>Ale nebyl jsem. Nebyl jsem si jist, jak tahle kovová rakev drží vzduch, a nechtěl jsem otevírat helmu, abych se o tom přesvědčil. Pak už by nebyla cesta zpět. Léky (nějaké srdeční stimulátory nebo co), které jsem pro profesora měl, byly v ampulích, takže jsem mu je mohl píchnout skrz skafandr. Ale jak jsem mu měl zkusit tep a dech? Profesor měl nejlevnější skafandr, jaký nosí lidé, kteří prakticky nevycházejí z podzemních sídel, a neměl vůbec žádné budíky.</p>
<p>Profesor měl otevřená ústa i oči doširoka. Vypadal víc než mrtvý. Snažil jsem se zahlédnout nějaký puls na hrdle, ale nedařilo se mi to.</p>
<p>Strčili nám do kobky nějaké hodiny, které ukazovaly, že jsme z Luny už čtyřicet tři hodin. Za tři hodiny jsme měli zakotvit na parkovacím orbitu kolem Země. Z toho nás měli asi po dvou obletech, řekněme dalších třech hodinách, převést na přistávací program. Pokud si to ovšem řídící středisko v Pooně nerozmyslí a nenechá nás na orbitu delší dobu. Pak jsem si uvědomil, že to není příliš obvyklé, protože se obilí nenechává ve vakuu déle, než je nezbytné. Obilí má sklon se nafukovat a praskat, a tím by mohlo nafouknout a roztrhnout tenhle kanystr jako meloun. Nebyla by to paráda? Proč nás vůbec přibalili k obilí? Proč tam prostě nenacpali kamení, kterému vakuum nijak nevadí?</p>
<p>Měl jsem čas přemýšlet a snad z toho jsem dostal žízeň. Dal jsem si malý doušek, tak na půl úst. Nechtěl jsem podstoupit tlak šesti G s plným žaludkem, i když jsem si nebyl jist, nakolik to zvyšuje riziko.</p>
<p>Rozhodl jsem se, že neuškodí, když dám profesorovi lék, který by mu pomohl lépe snášet silné přetížení, a léky na povzbuzení srdeční činnosti mu dám až na parkovacím orbitu. Profesor spíš vypadal, že mu už neublíží nic.</p>
<p>Dal jsem profesorovi první lék a snažil jsem se dostat zpět do své sedačky. S jednou rukou to šlo náramně. Mrzelo mne, že neznám jméno toho dobráka, který mi tak pomohl. Dal bych mu po návratu co proto.</p>
<p>Přetížení deseti G při brždění na parkovací orbit trvá asi třiatřicet vteřin, ale ujišťuji vás, že to připadá jako věcnost. Je to šedesátkrát více, než co je zvyklá moje slupka snášet.</p>
<p>Dal jsem profesorovi srdeční stimulant a pak jsem strávil tři hodiny přemýšlením, zda si mám pro přistávání dát lék taky, ale pak jsem se rozhodl, že se bez něj obejdu. Ty drogy na cestu mi neudělaly moc dobře a navíc jsem usoudil, že jestli následující minuty mají být mými posledními, bylo by škoda je prospat.</p>
<p>Ty minuty byly skutečně hrozné. Při šesti G jsem se necítil lépe než při deseti, spíše naopak. Při čtyřech G jsem necítil žádnou úlevu. Pak jsme dostali zase pořádnou pecku. Zničeno nic následoval volný pád trvající jenom pár vteřin. Následovalo šplouchnutí, které nebylo nijak jemné, jak se mne snažil přesvědčit Mike. Ani samotné plavání na hladině není nic příjemného, protože se odehrává při jednom G, což je stále šestkrát více, než je normál. Mike nás ujistil, že je slunečné počasí pro nás příhodné a že uvnitř naší železné panny nehrozí žádné záření. Mám pocit, že se nijak blíže o počasí v Indickém oceánu nezajímal. Předpověď byla dostatečně dobrá pro bezpečné přistání, a to mu stačilo a mně muselo stačit taky.</p>
<p>Žaludek měl být prázdný, ale zřejmě nebyl. Helma se mi zaplnila nejhnusnější tekutinou, jakou jsem kdy viděl. To bych si klidně odpustil. Najednou se naše bečka úplně přetočila a rázem jsem měl toho hnusu plné vlasy a oči a trochu se mi dostalo i do nosu. Pozemští červové tomu říkají „mořská nemoc“ a je to jeden z mnoha hororů, se kterými se na Zemi můžete potkat.</p>
<p>Utrpení trvalo skoro celou dobu, po kterou nás vlekli k přístavu. Jako by toho nebylo dost, ještě mi začaly docházet kyslíkové bomby ve skafandru. Sice to bylo všechno docela dobře spočítáno, ale tažení do přístavu se do výpočtu nevešlo. Když jsme konečně připluli do přístavu, měl jsem všeho akorát dost.</p>
<p>Už bych si byl radostně vydechl, ale zase mi to překazila skutečnost, že při posledním vyzvednutí z vody jsem se ocitl hlavou dolů. To je opravdu nepříjemná situace, když máte před sebou několik úkonů, abyste byli připraveni na otevření poklopu v pohotovostní poloze, a ještě se máte postarat o staršího muže s vámi. Nepodařilo se mi udělat nic.</p>
<p>Jediné štěstí bylo, že tím utrpení skončilo. Naši informovali krátce před naším startem Stu LaJoie a ten zase předal zprávu těsně před naším přistáním světovým agenturám, takže jsme byli očekáváni. Probral jsem se v momentu, kdy jsem byl obklopen lidmi z vykládacích čet, a zase jsem omdlel. Podruhé jsem se probral na nemocničním lůžku. Ležel jsem na zádech a cítil jsem příšerný tlak na prsou. Cítil jsem se zároveň velmi těžký i velmi slabý. Ne však nemocný. Byl jsem prostě unavený, potlučený, hladový a žíznivý. Kolem postele byl napnutý plastikový stan, díky kterému se mi dobře dýchalo.</p>
<p>Najednou stáli vedle stanu dva lidé. Z jedné strany malá indická sestra a z druhé strany Stu LaJoie.</p>
<p>„Nazdar, kámo. Jak se cítíš?“ šklebil se na mne.</p>
<p>„No… Celkem dobře. Ale byla to příšerná cesta.“</p>
<p>„Profesor říká, že to byla jediná možnost. Je to ale tuhý chlapík.“</p>
<p>„Počkej. Říkal jsi profesor? Vždyť ten je mrtev.“</p>
<p>„Ale ani náhodou. Není teda v nejlepší kondici, to je pravda. Leží v pneumatické posteli a je kolem něj víc budíků, než jsem v životě viděl, ale určitě žije. A je připraven splnit svůj úkol. Upřímně řečeno, on si na ten výlet vůbec nepamatuje. Usnul v jedné nemocnici a v další se probral. Myslel jsem si, že udělal chybu, když odmítl mou nabídku, že pro vás pošlu loď, ale už si to nemyslím. Vaše publicita je prostě ohromná.“</p>
<p>„Řekl jsi, že profesor odmítl tvou nabídku na poslání lodi?“ vyhrkl jsem.</p>
<p>„Měl jsem říci, že to odmítl předseda Adam Selene. Ty jsi neviděl ty depeše, Mannie?“</p>
<p>„Ne.“ Teď už je pozdě o tom diskutovat. „Poslední dny jsem měl plné ruce práce.“</p>
<p>„Pravdivá slova. Tady je taky frmol. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposled pořádně vyspal.“</p>
<p>„Mluvíš jako Luňan.“</p>
<p>„To já taky jsem. O tom vůbec nepochybuj. Ta sestra na mě kouká, jako by mě chtěla probodnout.“ Přikročil k sestře, popadl ji za ramena a otočil ji směrem ke dveřím. Usoudil jsem, že to s jeho příslušností k Luně nebude až tak žhavé. Ale sestra se nijak nebránila. „Běžte se někam projít, zlatíčko. Za chvíli vám pacienta vrátím a slibuji, že ještě bude dýchat.“ Zavřel za ní dveře a otočil se ke mně. „Adam měl pravdu. Tento způsob dopravy měl nejenom vynikající publicitu, ale byl také bezpečnější.“</p>
<p>„Publicitu možná měl. Ale o bezpečí mi moc nemluv.“</p>
<p>„Bezpečnější taky. Dej si říct, brácho. Nikdo vás nesestřelil. Měli na to dvě hodiny, kdy přesně věděli, kde jste. Pěkně velký terč a neodvážili se nic udělat, protože ještě nevědí, jak se k vám chovat. Nedovolili si ani pozdržet vás na parkovacím orbitu. Noviny byly plné zpráv o vás. Teď se vás neodváží ani dotknout. Jste velice populární hrdinové. Zatímco kdybych čekal na nějakou nájemní loď… kdoví, jak by to dopadlo. Asi by nás pustili na parkovací oběžnou dráhu, z které by vás dva a asi i mě vyvedli jako vězně. To jsou ale jenom dohady. Teď bych tě měl seznámit s vaší situací. Oba dva jste státní příslušníci Čadu, víc se mi za tu krátkou chvíli nepodařilo. Čad také uznal Lunu. Musel jsem podplatit premiéra, dva generály, několik kmenových náčelníků a ministra financí… Nebylo to až tak drahé na takovou rychlovku. Ještě se mi nepodařilo vám zajistit diplomatickou imunitu, ale to snad stihnu, než vás pustí z nemocnice. Teď se neodváží vás zavřít. Zatím se ani nemohou dohodnout, co jste vlastně udělali. Postavili před nemocnici pár strážných na 'ochranu', ale to je celkem fajn, protože jinak byste tu měli každý pod nosem tucet mikrofonů různých televizních stanic.“</p>
<p>„Co jsme udělali? To jim přece jasné je. Minimálně je to ilegální imigrace.“</p>
<p>„Ani to ne, Mannie. Jeden z tvých dědů byl přece ze Západní Afriky, o tom není sporu. V případě profesora de la Paz máme osvědčení, že žádal, aby mu bylo uděleno čadské občanství již před čtyřiceti lety. Čekal jenom, až na občanství uschne inkoust, a použil je. Vy nejste ilegálně dokonce ani v Indii. Nejenom že věděli, že jste v té nákladní lodi, a stáhli vás v pořádku dolů, ale imigrační úředník vám velice laskavě, a docela levně, orazítkoval váš novotou vonící pas. Profesorovo vyhnanství už nemá žádné právní opodstatnění, protože vláda, která ho do vyhnanství poslala, už dávno neexistuje a soudní dvůr, který za to dnes odpovídá, zrušil jeho platnost. To ovšem bylo trochu dražší.“</p>
<p>Sestra přišla do místnosti, starostlivá jako kvočna: „Lorde Stuarte… musíte nechat pacienta trochu odpočinout.“</p>
<p>„Už jdu, má milá.“</p>
<p>„Ty jsi lord Stuart?“</p>
<p>„Co se dá dělat, modrá krev mi trochu pomáhá. Některé lidi těší hovořit s někým urozeným.“</p>
<p>Když odcházel, poplácal sestru po zadku. Místo aby začala křičet, se usmála. Usmívala se celou cestu ke mně. Stu by si měl dát pozor na tyhle věci, až se vrátí na Lunu. Jestli se tam tedy vrátí.</p>
<p>Zeptala se mě, jak se cítím. Řekl jsem, že dobře až na to, že mám hlad. „Sestro, neviděla jste v našich zavazadlech protézu paže?“</p>
<p>Řekla, že ano, a já se hned s paží číslo šest na svém místě cítil mnohem lépe. Někdo usoudil, že paže číslo šest a paže do společnosti jsou na tenhle výlet až dost. Paže číslo dvě musela tedy zůstat někde v komplexu. Doufal jsem, že se o ni někdo postaral. Paže číslo šest je skoro nejuniverzálnější. S ní a s rukou do společnosti to asi opravdu zvládnu.</p>
<p>Za dva dny jsme jeli do Agry, abychom předali naše pověřovací listiny pro Spojené národy. Cítil jsem se dost špatně, a to nejen z důvodu vysoké gravitace. Dokázal jsem se už sice obstojně pohybovat na vozíku, dokonce jsem si o samotě vyzkoušel pár krůčků, ale stejně to za moc nestálo. Stále mě bolelo v krku a jenom prášky zabránily zápalu plic, bylo mi špatně od žaludku a měl jsem kožní ekzémy. Prostě ty samé příznaky, které jsem měl při každém pobytu na té zpropadené díře promořené chorobami, které se říká Země. My na Luně si ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že žijeme v naprosto čistém prostředí bez jakékoliv havěti. Jediný problém je, že ztrácíme přirozenou imunitu, a máme potom problémy při cestování.</p>
<p>Fyzické problémy byly umocněny ještě špatnými zprávami z Luny. Stu nám vyřídil, že Adam Selene nám poslal vzkaz, že podle nejnovějších výpočtů klesly naše šance na jednu ke stu. Nebylo mi moc jasné, jak by naše začínající mise mohla snížit naše šance, a začal jsem pochybovat, že je Mike schopen udělat jakýkoliv seriózní propočet, ať již má jakékoliv výchozí parametry.</p>
<p>Profesora se zřejmě špatné zprávy nijak zjevně nedotkly. Hovořil k velkému hejnu reportérů a rozdával úsměvy na všechny strany. Vydával různá prohlášení o naší důvěře ve Spojené národy, o víře v brzké uznání našich oprávněných požadavků. Poděkoval Sdružení přátel svobodné Luny za podporu a pomoc. Ti „přátelé“, to byl Stu, jedna firma, která se profesionálně zabývala ovlivňováním veřejného mínění, několik tisíc podpisů získaných od chronických signatářů a za tím vším hlavně hromada hongkongských dolarů.</p>
<p>Taky mne fotili. Snažil jsem se usmívat, ale odpovědět kloudně na jejich otázky jsem nedokázal.</p>
<p>V Agře jsme byli ubytováni v komfortním hotelu, v kterém původně sídlil nějaký mahárádža, a měli jsme co dělat, aby nám novináři dali pokoj, alespoň když jdeme na záchod. Profesor mi přikázal, abych se nikdy nenechal fotografovat ve stoje. Sám byl zachycen vždy v posteli. Tvrdil, že je to nejen bezpečnější, ale i dojímavější. Jeho dolíčky ve tvářích působily opravdu velice dobře.</p>
<p>Ale ani kouzlo jeho osobnosti nám v Agře nedopomohlo k tomu, abychom se dostali k někomu opravdu důležitému. Profesor se snažil dostat ke generálnímu tajemníkovi Spojených národů nebo k nejvyšší radě, aby mohl předat své pověřovací listiny jako velvyslance při Spojených národech a potenciálního senátora za Lunu. Místo toho jsme se dostali jenom k nějakému podtajemníkovi, který převzal pověřovací listiny bez „jakéhokoliv byť i jen předběžného příslibu“ a prohlásil, že je nejdříve musí prostudovat komise pro pověřovací listiny.</p>
<p>Začínal jsem být pěkně nervózní. Profesor si četl Keatse. Lodi s obilím z Luny dále přistávaly v Bombaji.</p>
<p>Před odletem z Bombaje jsme měli příležitost si město trochu prohlédnout a já jsem byl skutečně šokován. Na Luně má každý šanci bydlet. Ať již má ubytování luxusní, jako my v našem Davisově tunelu, nebo daleko prostší; dá se říci, že na Luně není o místo nouze.</p>
<p>Bombaj je prostě přeplněna lidmi. Bylo nám řečeno, že je zde víc než milion lidí, kteří nemají střechu nad hlavou a k živoření jim zbývá jenom vyhrazený plácek. Rodina si smí zabrat ke spánku místo dva metry dlouhé a metr široké. Na tomto malém kousku půdy spí doslova celá rodina, matka, otec, děti a často i babička. Kdo to neviděl, neuvěří. V Bombaji je ale skutečně každá píď půdy pokryta tímto lidským kobercem. Co vůbec dělají? Kde pracují? A co jedí? Je fakt, že jsem je jíst neviděl. Zato by se jim daly počítat žebra.</p>
<p>Jedna věc je jistá. Neexistuje jídlo zdarma. Ani na Luně… ani v Bombaji.</p>
<p>Konečně jsme dostali pozvání k vyšetřovací komisi. Nebylo to přesně to, co si představoval profesor, který požadoval slyšení před senátem za přítomnosti videokamer. Tohle však bylo uzavřené zasedání. Ne <emphasis>úplně </emphasis>uzavřené, protože jsem měl s sebou malý magnetofon. Ale magnetofon není kamera. Netrvalo ani dvě minuty, než profesor zjistil, že tato takzvaná vyšetřovací komise je vlastně složena převážně z vysokých úředníků ministerstva odpovědného za správu Luny.</p>
<p>Nicméně tu byla šance alespoň s někým mluvit a profesor se k nim choval, jako by měli pravomoc uznat svobodnou Lunu a byli ochotni to udělat. Oni se k nám chovali asi jako k nedorostlým dětem kříženým s otrlým kriminálníkem.</p>
<p>Komise nejprve povolila profesorovi pronést úvodní prohlášení. Profesor oznámil, že se Luna stala de facto suverénním státem řízeným prozatímním prezidentem a prozatímním vládním kabinetem, jehož členové jsou rozhodnuti se vrátit ke svým původním povoláním, jakmile kongres schválí ústavu a ve svobodných volbách bude zvolena vláda řádná. Prohlásil, že my jsme přicestovali na Zem s žádostí o právní uznání svobodné Luny členy Spojených národů jako zástupců celého lidstva.</p>
<p>Profesor hovořil přesvědčivě a komise netušila, že náš „prozatímní prezident“ je počítač a „vládní kabinet“ se skládá z Wyoh, Finna, soudruha Claytona, Terence Sheenana, vydavatele <emphasis>Pravdy, </emphasis>a Wolfganga Korsakova, člena předsednictva LuNoHoCo a ředitele Hongkongské banky. Z nich pouze Wyoh věděla, že Adam Selene je krycí jméno pro počítač, a tato skutečnost ji činila dost nervózní.</p>
<p>Měli jsme trochu potíže s tím, abychom vysvětlili, proč je Adam Selene vidět pouze na obrazovce videa. Na jistý nátlak jsme pro něj zřídili kancelář ve vládním komplexu. V této části komplexu pak „za zvláštních okolností“ vybuchla blíže nespecifikovaná nálož a po této příhodě nás všichni soudruzi žádali, aby Adam zůstával v úkrytu.</p>
<p>Stejně mi ale vrtalo hlavou, co by si tito nafoukaní panáci pomysleli, kdyby věděli, že náš „prezident“ je vlastně hromada železa, která ještě navíc patří vládním místům.</p>
<p>Ale tihle chlapíci na nás zírali s chladným nesouhlasem a nijak se nedali zviklat profesorovou výřečností. Ten přitom podal jeden ze svých nejlepších řečnických výkonů. Hovořil plynně bez poznámek do mikrofonu k nepřejícímu publiku, které stěží ze své polohy vleže viděl.</p>
<p>Potom se do nás obuli. Člen komise z Argentiny – nikdy se nepředstavili jménem, zřejmě jsme pro ně byli společensky nepřijatelní – se ohradil proti výrazu „dřívější Správce“ v profesorově řeči. Žádal, aby používal oficiální termín, který zněl „protektor kolonií Luna jmenovaný ministerstvem pro správu Luny“, kterýžto termín se nejméně půl století nepoužíval. Každé jiné oslovení zřejmě uráželo důstojnost této komise.</p>
<p>Profesor požádal o slovo, a když mu je „ctihodný předseda“ udělil, prohlásil, že se nijak nechtěl dotknout cti a vážnosti komise, ale přesto se domnívá, že obyvatelé Luny budou o tomto bývalém funkcionáři smýšlet jako o Správci bez ohledu na jeho skutečný, nyní již bývalý, titul.</p>
<p>Po tomto prohlášení se šest členů snažilo mluvit najednou. Jeden z nich tvrdil, že je nesmysl používat výraz Luna, a tím spíše svobodná Luna, když se jedná o Měsíc, starý dobrý satelit Země, který je stejným vlastnictvím Spojených národů jako Antarktida, a prohlásil, že celé tohle jednání je fraška.</p>
<p>S tím posledním jsem celkem souhlasil. Předseda požádal zástupce Severní Ameriky, zda by byl tak laskav a adresoval své připomínky až po svolení. Pak se předseda optal, jestli pochopil dobře profesorovo prohlášení, že nově ustavený režim chce zrušit systém odesílání trestanců na Lunu.</p>
<p>Profesor okamžitě odpověděl: „Vážený pane předsedo, já sám jsem byl před lety poslán na Lunu za trest a už dlouho je Luna mým milovaným domovem. Můj kolega, ministr zahraničních věcí, ctihodný plukovník O'Kelly Davis – to jako já! – se na Luně narodil a přesto je hrdý na své předky, kteří byli také trestanci. Luna se postavila na vlastní nohy díky těm, které jste odsunuli ze Země. Dejte nám své chudé, kteří nic nemají. Rádi je přijmeme. Luna má místo pro všechny, skoro čtyřicet milionů čtverečních kilometrů. To je rozloha větší než Afrika a většina z ní je stále prázdná. Protože při našem stylu bydlení se jedná spíše o prostor než o plochu, neumím si představit, že by Luna odmítla nějakou loď přivážející bezdomovce.“</p>
<p>„Upozorňuji svědka na nepřípustnost takových propagačních proslovů,“ prohlásil předseda. „Máme vašemu řečnickému cvičení rozumět tak, že souhlasíte s přijímáním vězňů tak jako doposud?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Cože? Vysvětlete to.“</p>
<p>„Jakmile dnes vstoupí přistěhovalec na Lunu, stane se svobodným, ať už byl původní popud k cestě na Lunu jakýkoliv.“</p>
<p>„Opravdu? Jak potom chcete zabránit tomu, aby takový trestanec nevlezl do první lodi a nevrátil se na Zem. Přiznávám, že jsem potěšen vaší nabídkou je přijímat, ale… my je prostě zpět nechceme. Odeslání těchto nenapravitelných zločinců na Lunu považujeme za humánnější trest než popravu, ale lidská společnost se jich musí zbavit.“</p>
<p>(Klidně bych mu na to odpověděl. Bylo zjevné, že nikdy na Luně nebyl. Tam se totiž nikdo z těch „nenapravitelných“ neohřál. Ti byli vyhozeni do vesmíru daleko rychleji, než by se jim co přihodilo na Zemi. Pamatuji, jak se před mnoha lety na Lunu dostal nějaký šéf gangsterů snad z Los Angeles. Prý měl na svědomí i vzpouru ve věznici. Přiletěl i se smečkou svých goril a zpupně prohlašoval, že za chvíli se zmocní celé Luny. Ani on, ani nikdo z jeho kumpánů nepřežil déle než dva týdny. Gangster sám nějak přeslechl školení, jak se správně obléká skafandr.)</p>
<p>„Máte pravdu, že nemáme možnost ani zájem mu bránit v návratu na Zem,“ odpověděl profesor. „To by měla být spíše starost vaší policie. Pokud ale vím, žádný trestanec u sebe nemá tolik peněz, aby si mohl koupit zpáteční lístek na Zem. V tom se mnou asi budete souhlasit, ne? Ještě bych rád zdůraznil, že všechny lodě jsou vaše. Luna žádné lodi nemá a při té příležitosti bych také vyslovil své politování nad tím, že jste zrušili všechny plánované lety na Lunu. To neříkám proto, že bych si chtěl stěžovat, že jsme my dva byli nuceni použít tak netradiční způsob dopravy. Jenom doufám, že to není výraz vaší budoucí politiky vůči nám. Luna s vámi nechce mít žádné spory. Vaše lodi jsou vítány, zrovna tak jako obchod s vámi. Chceme s vámi zůstat v co možná nejlepších vztazích. Doufám, že jste si povšimli, že všechny dodávky obilí jsou odesílány podle původních dohod.“</p>
<p>Profesor byl vždycky mistr v tom, jak změnit téma. Pak už se projednávaly drobnosti. Šťoura ze Severní Ameriky chtěl vědět, co se stalo s dřívějším „Správ…“. Sám se zarazil a opravil se: „S protektorem. Senátorem Hobartem.“ Profesor odpověděl, že ho postihla mozková mrtvička (podívejme!) a že není nadále schopen vykonávat své povinnosti. Jinak se ale díky všestranné zdravotní péči těší poměrně dobrému zdraví. Profesor ještě podotkl, že se Správce dopouštěl v posledním období chyb, zvláště tím, že omezoval svobody a práva těch obyvatel, kteří již nebyli trestanci.</p>
<p>Této historce se celkem dalo věřit, protože když ti vědci z Luny oznámili náš převrat, tak zároveň prohlásili Správce za mrtvého, zatímco Mike Správce udržoval při životě. Pozemské autority se samozřejmě okamžitě pokusily se Správcem spojit. Mike se o tom dlouze radil s profesorem a pak jim předvedl opravdu parádního Správce. Jeho hlasem si s nimi porozprávěl, přičemž se mu podařilo do hlasu vložit takovou dávku senility a každou odpověď tak zamotal, že odpovědná místa uvěřila, že Správce pravděpodobně není v nejlepší kondici, ale je živý. Tři dny nato jsme vyhlásili samostatnost.</p>
<p>Američan se nedal jen tak odbýt a ptal se, jak má věřit, že je alespoň něco pravda. Profesor se usmál téměř mučednicky a pokusil se vztáhnout ruce ve všeobjímajícím gestu. Síly ho opustily uprostřed gesta a ruce bezvládně padly zpět na přikrývku. „Pane, jste co nejsrdečněji zván, abyste navštívil senátora Hobarta u jeho nemocničního lůžka. Můžete přijet kdykoliv a uvidíte, že obyvatelé Luny před vámi nemají co skrývat. Jenom lituji, že vám nemohu zařídit dopravu. V tom se musíme obrátit na vás.“</p>
<p>Čínský delegát sledoval profesora velice pozorně. Nepromluvil ani slovo, ale zcela jistě mu nic neuteklo.</p>
<p>Předseda přerušil jednání do patnácti hodin. Přidělili nám místnost, abychom si mohli odpočinout a poslali nám oběd. Chtěl jsem něco říci, ale profesor zavrtěl hlavou, rozhlížel se po pokoji a pozorně naslouchal. Tak jsem byl zticha. Po obědě jsem se natáhl a následoval profesora. Snažili jsme se spát, jak jen to bylo možné. Trochu to pomohlo. Ale ne moc.</p>
<p>Nazpět nás přivezli až po čtvrté odpoledne. Komise už zasedala. Tentokrát sám předseda porušil své vlastní ustanovení o zákazu propagačních řečí a sám pronesl dlouhou řeč převážně naplněnou zlobou.</p>
<p>Nejprve připomněl, že se Luna stala z rozhodnutí našich předků nepolitickým územím, kterému se vyhýbaly záměrně jakékoliv válečné a jiné konflikty a bylo zakázáno tam umísťovat jakékoliv zbraně. Odpovědná místa se snažila udržovat pořádek nenásilnou formou a za to bychom jim měli být vděčni. Tím se z Luny stal ostrůvek společenství, na kterém se neodehrávala žádná krveprolití ani bouře.</p>
<p>Nechápal jsem, proč o tom tak dlouze hovoří. Nebylo to nic nového a nebyla to jeho zásluha.</p>
<p>„Úřad odpovědný za řízení Luny doufá, že obyvatelstvo Luny prokáže dostatek občanské vyspělosti a bude si vážit dosaženého stupně autonomie. Všechno teď záleží na vašem chování. Mám na mysli chování všech kolonistů. Byly tam určité nepokoje a byl zničen veřejný majetek. To nesmí pokračovat.“</p>
<p>Očekával jsem, že se zmíní i o devadesáti mrtvých strážných poslaných ze Země. Nezmínil se o nich ani slovem. Nemohl bych být politik, nedokázal bych se pozdvihnout (nebo poklesnout) na takovou úroveň, abych nezmínil mrtvé.</p>
<p>„Zničený majetek musí být nahrazen,“ pokračoval. „Můžeme se pokusit o jisté kompromisy. Ten váš takzvaný kongres by mohl například spolupracovat s vládou a podílet se na řízení některých vnitřních záležitostí Luny. Je možné, aby místní úřady převzaly část odpovědnosti protektora, a je dokonce možné, že se některý delegát bude moci zúčastňovat valného shromáždění. Ale to všechno chce svůj čas.</p>
<p>Jedna věc však musí být naprosto jasná. Měsíc jako hlavní satelit Země musí navždy patřit všem lidem Země. Není možné, aby náležel nějaké skupince lidí, kteří na něm žijí pouze shodou historických náhod. Hlavní odpovědnost a konečná rozhodnutí musí vždy ležet na pozemských orgánech.“</p>
<p>(„…shoda historických náhod“, co? Hezky to řekl. Očekával jsem, že profesor opět popustí uzdu svému ostrovtipu a že… Vlastně jsem ani nevěděl, co jsem očekával, že profesor řekne.)</p>
<p>Profesor několik vteřin vyčkával a potom řekl: „Ctihodný pane předsedo, <emphasis>kdo bude nyní poslán do exilu?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Co jste řekl?“</p>
<p>„Už jste se rozhodli, kdo z vás půjde do exilu? Váš zastupující Správce to místo nevezme.“ To byla pravda; chtěl radši zůstat na živu. „Tu práci dělá jenom proto, že jsme ho o to požádali. Jestli si stále ještě myslíte, že nejsme samostatní, musíte být připraven vyslat nového správce.“</p>
<p>„Protektora!“</p>
<p>„Správce. Nehádejme se o slovíčka. Ačkoliv kdybychom věděli, o koho půjde, mohli bychom mu říkat vyslanec. Možná bychom s ním mohli spolupracovat a ani by s ním nemuseli přijet žádní gardisté… aby znásilňovali a vraždili naše ženy.“</p>
<p>„Klid! <emphasis>Klid! </emphasis>Žádám svědka, aby lépe vážil svá slova.“</p>
<p>„Vážený pane předsedo, já říkám pravdu. Ti vaši gardisté tam znásilňovali a ta dívka potom zemřela. To je ale minulost a naším úkolem by mělo být hledět do budoucnosti. Kdo půjde do exilu?“</p>
<p>Profesor se pokusil nadzvednout na lokti. Najednou jsem byl velmi ostražitý, to byl domluvený signál. „Pro vás všechny, pánové, to bude výlet bez možnosti návratu. Já jsem se tady narodil. Podívejte se, jaké musím vynakládat úsilí při svém přechodném návratu na planetu, která mne odvrhla. Jsme vyděděnci Země, kteří…“</p>
<p>Najednou se zhroutil. Vstal jsem ze svého vozíku a zhroutil se také při marné snaze se k němu dostat.</p>
<p>Naše zhroucení nebylo jenom divadlo. Pro srdce je strašně namáhavé se najednou octnout na Zemi. Obrovská tíha mne strhla k zemi.</p>
<p> <strong>IV.</strong></p>
<p>PO NAŠEM PŘEDSTÍRANÉM ZHROUCENÍ JSME SE STALI OPĚT VÍTANÝM SOUSTEM PRO NOVINÁŘE. Ještě jsem tomu napomohl tím, že jsem předal záznam našeho výslechu Stuartovi, a ten ho zase dostal přes najaté pisálky do novin. Tím se stalo, že ne všechny novinové titulky byly proti nám.</p>
<p>SNAŽÍ SE ODPOVĚDNÍ POLITICI ZASTRAŠIT</p>
<p>ZVLÁŠTNÍ HOSTY?</p>
<p>VYSLANEC LUNY SE ZHROUTIL POD NÁTLAKEM.</p>
<p>PROFESOR DE LA PAZ POUKAZUJE</p>
<p>NA OSTUDNÉ PRAKTIKY POZEMSKÝCH ÚŘADŮ.</p>
<p>Bližší čtěte na straně tři.</p>
<p>Ne všechny noviny nám byly nakloněny. List New India Times se zajímal, zda zodpovědná místa neriskují příliš, když chtějí přistoupit na kompromis se zástupci vzbouřenců. Podotýkal, že by bylo možné splnit některé naše podmínky v případě, že potvrdíme zvýšené dodávky obilí.</p>
<p>Jeden velký Newyorský deník vyjádřil přesvědčení, že vládní místa udělala chybu, když vůbec přistoupila na jakékoliv jednání s námi, protože jediná věc, které trestanci rozumějí, je politika silné ruky včetně vyslání jednotek, které by znovu nastolily pořádek.</p>
<p>Byl to ovšem jenom krátký záblesk takto negativního názoru, který byl brzy potlačen a přehlušen daleko vstřícnějšími názory. Je třeba zdůraznit, že Stu skutečně najal správné muže.</p>
<p>Příští den ráno nám byl doručen vzkaz, zda je profesor schopen zúčastnit se dalšího zasedání komise. Dostavili jsme se ke komisi, kde byl tentokrát i lékař se sestrou, kteří měli dohlédnout na profesorův zdravotní stav. Také mne ovšem pečlivě prohledali a odebrali mi magnetofon.</p>
<p>Klidně jsem jim ho odevzdal, neboť to byla část naší taktiky, nijak se neprotivit komisi. Navíc jsem měl ještě náhradní malý záznamník ukrytý ve své paži číslo šest, takže o nic nešlo. Mám vyzkoušené, že se stále ještě většina lidí včetně policistů ostýchá dotýkat protéz.</p>
<p>Předseda nás varoval, abychom se opět nesnažili porušit přísnou uzavřenost tohoto zasedání. Profesor odpověděl, že bychom dali přednost tomu, kdyby se zasedání mohli zúčastnit novináři, videokamery a dokonce i veřejnost, protože svobodná Luna nemá co skrývat.</p>
<p>Předseda se vztekle ohradil, že svobodná Luna není organizátorem tohoto sezení a že již bylo rozhodnuto o tom, že toto zasedání bude uzavřené, a my se tomu musíme podřídit.</p>
<p>Profesor se ke mně otočil: „Pomůžete mi, plukovníku?“ Přijel jsem se svým vozíkem k jeho pojízdnému lůžku a začal nás oba posouvat směrem ke dveřím. Předsedovi trvalo poměrně dlouho, než mu došlo, o co se jedná, a ještě déle se rozhodoval, co má dělat. Nakonec profesor zůstal bez jakýchkoliv příslibů mlčení či čehokoliv jiného. S tak přecitlivělým člověkem se ostatně nic jiného nedá dělat.</p>
<p>Předseda prohlásil, že včera zůstaly mnohé důležité otázky nezodpovězeny hlavně díky četným nepodstatným odbočením od hlavního tématu, a dodal, že dnes něco podobného nestrpí. Přitom se přísně podíval na Argentince a potom na Severoameričana.</p>
<p>Pak pokračoval: „Suverenita je abstraktní pojem, který byl v průběhu historie lidstva mnohokrát různě definován. O tom nemusíme a nebudeme diskutovat. Skutečnou otázkou zůstává, pane profesore – nebo přejete-li si raději oslovení pane velvyslanče, nebudu se s vámi přít o termíny – tedy skutečnou otázkou zůstává, zda jste schopni dát nám záruky, že kolonie na Luně dostojí svým závazkům?“</p>
<p>„Jakým závazkům, pane?“</p>
<p>„Všem závazkům, ale hlavně mám na mysli vaše závazky, které se týkají dodávek obilí.“</p>
<p>„O takovém závazku nic nevím,“ odpověděl s nevinným výrazem profesor.</p>
<p>Ruka předsedy křečovitě sevřela kladívko. Ale odpověděl celkem klidně: „Ale jděte. Přece se nebudeme dohadovat o slovíčka. Připomínám domluvené kvóty dodávek obilí, které byly pro tento fiskální rok zvýšeny o dalších třináct procent. Máme vaše slovo, že dostojíte těmto závazkům? To je minimální požadavek pro pokračování těchto rozhovorů. Jestliže se neshodneme na této otázce, nemá smysl, abychom pokračovali.“</p>
<p>„V tom případě vám musím s lítostí oznámit, že můžeme naše rozhovory ukončit.“</p>
<p>„To snad nemyslíte vážně?“</p>
<p>„Myslím to zcela vážně, pane. Suverenita svobodné Luny pro nás není žádným abstraktním pojmem. Ty závazky, o kterých hovoříte, jsou prostě vládní rozhodnutí, která nebyla s nikým konzultována. Je samozřejmé, že jsme připraveni diskutovat o jakýchkoliv nových smlouvách mezi vámi a svobodným národem, který mám tu čest zastupovat.“</p>
<p>„Chátra jedna!“ vykřikl zástupce Severní Ameriky. „Říkal jsem vám, že se s nima moc páráme. Kriminálníci. Zloději a kurvy. Ti nerozumí slušnému zacházení.“</p>
<p>„Klid!“</p>
<p>„Jen si vzpomeňte, co jsem říkal. Kdybych je měl doma v Coloradu, já bych je naučil slušnému chování. S takovou sebrankou tam umíme zatočit.“</p>
<p>„Pánové, žádám<emphasis> </emphasis>vás o klid.“</p>
<p>„Obávám se,“ řekl zástupce Indie, „že budu muset souhlasit s kolegou ze Severní Ameriky. Indie nemůže připustit, aby se o závazcích<emphasis> </emphasis>ohledně dodávek obilí hovořilo jako o cárech papíru. Slušní lidé nezatahují do politiky hrozbu hladem.“</p>
<p>„A navíc,“ skočil do řeči Argentinec, „se rozmnožují jako zvířata. Prasata!“</p>
<p>Profesor mi říkal, abych si vzal před tímto sezením nějaké prášky pro uklidnění. Měl jsem ho poslechnout.</p>
<p>Profesor se ozval klidným hlasem: „Vážený pane předsedo, smím vás seznámit se svým názorem na tyto otázky, dříve než se rozhodneme možná příliš ukvapeně ukončit tyto rozhovory?“</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>„Mám tedy váš souhlas hovořit bez jakéhokoliv přerušování?“</p>
<p>Předseda se rozhlédl po sále. „Máte náš souhlas. Upozorňuji přítomné delegáty na článek čtrnáct, že mohu nechat kohokoliv nechat vyvést ze sálu při nevhodném chování. Svědek má souhlas ke svému prohlášení.“</p>
<p>„Budu se snažit být stručný,“ ujistil ho profesor. Nejprve se otočil k Argentinci a řekl něco rychle španělsky. Rozuměl jsem akorát slovu seňor. Argentinec zrudl, ale byl zticha. Profesor pokračoval: „Nejprve musím odpovědět delegátovi ze Severní Ameriky v trochu osobní otázce, protože se dotkl cti mých spoluobčanů. Já osobně jsem prošel několika vězeními, a proto se mne výraz kriminálník nijak nedotkne. Také většina mých přátel byla ve vězení nebo jsou potomky odsouzených, a proto ani oni necítí toto slovo jako urážku. Ale když někdo prošel tvrdou školou na Luně a přežil tam všechny možné útrapy, nezasluhuje si být ostouzen. V Luna City může člověk odejít klidně ze svého domova, aniž by ho zamykal, a nemusí mít žádnou obavu o svůj majetek. Zajímalo by mě, jestli lze totéž prohlásit o Denveru. Nestojím o to, abych se o tom přesvědčil, a ani nechci navštívit Colorado, aby mne tam cokoliv učili. Jsem spokojen s tím, jak mne přijala naše matka Luna. Možná, že jsme chátra, ale jsme chátra, která má v rukách moc.</p>
<p>Zástupci Indie bych rád řekl, že to nejsme my, kdo zatahuje do politiky hrozbu hladu. Chceme pouze zahájit diskusi, kde nebudou fakta zkreslována a ovlivňována politickými názory. Jestliže budeme v této diskusi pokračovat, ukážu vám způsob, jak může Luna nejen v dodávkách pokračovat, ale dokonce je i mnohonásobně zvýšit. Jistě i k velké spokojenosti Indie.“</p>
<p>Číňan a Ind pozorně naslouchali. Ind už chtěl něco říci, ale pak se zarazil. „Pane předsedo, požádal byste svědka, aby to blíže vysvětlil?“</p>
<p>„Svědek nám to jistě rád vysvětlí.“</p>
<p>„Vážený pane předsedo, jsme schopni zvýšit dodávky obilí desetkrát nebo možná i stokrát, a pomoci tak vašim hladovějícím. Skutečnost, že nákladní lodi s obilím stále přilétají podle letového řádu, jasně ukazuje, že naše úmysly jsou naprosto přátelské. Ale z krávy nedostanete více mléka tím, že ji začnete mlátit. Diskuse o zvýšení dodávek obilí musí vycházet z reality, a ne z falešných představ, že jsme otroci, kteří splní dodávky za každou cenu. Tak se rozhodněte. Buď si myslíte, že jsme otroci, kteří musí poslechnout jakýkoliv příkaz, nebo nás uznáte jako svobodný rovnocenný národ, s kterým lze uzavřít dohodu, která vám může pomoci.“</p>
<p>„Jinými slovy chcete, abychom koupili zajíce v pytli,“ prohlásil předseda. „Požadujete, abychom legalizovali váš status, a potom nám dáte fantastický příslib desetinásobku nebo dokonce stonásobku dnešních dodávek. To, co slibujete, je nereálné, já jsem expert na ekonomiku Luny. To, co po nás žádáte, je nemožné. Nový národ může schválit pouze Valné shromáždění.“</p>
<p>„Tak tedy svolejte Valné shromáždění. Jakmile spolu zasedneme jako rovný s rovným, můžeme se domluvit, jak zvýšit dodávky a dohodnout termíny. Vážený pane předsedo, to my pěstujeme to obilí. Patří nám. Můžeme vypěstovat mnohem více. Ale ne jako otroci. Nejdříve musí být uznána suverenita svobodné Luny.“</p>
<p>„To je nemožné a vy to víte. Vládní místa se nemohou vzdát své zodpovědnosti za chod Luny.“</p>
<p>Profesor vzdychl. „Vidím, že jsme se dostali do slepé uličky. Ještě jednou se však zamysleme. Dnes ještě lodi s obilím přilétají… jakmile však budu nucen oznámit naší vládě na Luně, že naše mise skončila neúspěchem… potom… létat přestanou!“</p>
<p>Profesorova hlava bezvládně klesla na polštář. Já se cítil docela dobře, ale byl jsem mnohem mladší a měl jsem už zkušenosti s pobytem na Zemi. Žádný Luňan profesorova věku už by cestu na Zem neriskoval. Po krátkém ošetření, které profesor zcela ignoroval, nás naložili do auta a odvezli zpět do hotelu. Cestou jsem se profesora zeptal: „Profesore, co jste to řekl tomu protivnému seňorovi?“</p>
<p>Profesor se zasmál. „Stuart zjistil o tomhle pánovi zajímavé věci. Prostě jsem se ho optal, co je to za rudovlásku, která vede jeden bordel na Calle Rorida v Buenos Aires.“</p>
<p>„Proč? Vy jste tam chodil, nebo co?“ Bylo dost těžké si profesora v takové roli představit.</p>
<p>„Nikdy. Navíc jsem byl v Buenos Aires naposledy před čtyřiceti lety. <emphasis>On </emphasis>vlastní ten bordel a ta rudovláska je jeho manželka, která to tam vede.“</p>
<p>„Nebylo to trochu nediplomatické?“</p>
<p>Profesor zavřel oči a neodpověděl.</p>
<p>Do večera se profesor vzpamatoval natolik, že byl schopen uspořádat hodinovou tiskovou konferenci pro pozvané novináře. S rozježenými bílými vlasy na nachovém polštáři a ve vyšívaném pyžamu vypadal jako tělo nějakého důležitého nebožtíka na vlastním pohřbu. Toto zdání rušily pouze stále živé oči a stále přítomné dolíčky úsměvu. Já jsem vypadal také skoro důležitě ve své zlatočerné uniformě, kterou mi vnutil Stuart s tím, že je to uniforma odpovídající mému postavení na Luně. Možná, že bude mít jednou pravdu, ale já bych dal přednost skafandru. Ten límeček byl děsně nepohodlný. Vůbec jsem netušil, k čemu a za co jsou ta vyznamenání, kterými byla uniforma vyzdobena. Jako bych to tou myšlenkou přivolal, jeden z reportérů se mne zeptal na jedno z vyznamenání. Začal jsem blekotat něco o tom, že jsem je dostal za účast na jazykové soutěži. Naštěstí mi pomohl Stuart: „Plukovník je příliš skromný. Toto vyznamenání má na Luně asi takovou váhu jako Victoria Cross v Anglii a dostal ho za hrdinství prokázané v ten tragický den, kdy…“</p>
<p>Stuart rozvinul historku a pokračoval plynule několik minut. Lhát dovedl skoro stejně mistrně jako profesor. Mně to už tak nešlo a navíc jsem stále musel myslet na to, co nás čeká.</p>
<p>Indické noviny a zprávy byly tentokrát ostře proti nám. Hrozba, že bychom mohli přestat s dodávkami obilí, je řádně napěnila. Výzvy k vyhnání těch zatracených psanců z Luny patřily mezi nejjemnější. Padaly návrhy, aby byli na Lunu vysláni indičtí zemědělci, kteří si umějí vážit daru života a postarají se o potravu všech.</p>
<p>Profesor využil příležitosti, že může mluvit před reportéry, a snažil se vysvětlit důvody, proč nebude možné do nekonečna pokračovat v dodávkách obilí, a Stuart a jeho muži se hned postarali o rozšíření tohoto vysvětlení. Někteří reportéři si všimli jistých nesrovnalostí obou profesorových prohlášení a hned žádali jejich vysvětlení:</p>
<p>„Profesore, vy jste prohlásil, že dodávky by stejně skončily v roce 2082 z důvodu naprostého vyčerpání přírodních zdrojů. Tvrdíte, že v té době nebude Luna schopna uživit své vlastní obyvatele. Přitom jste dnes tvrdil úředníkům odpovědným za řízení Luny, že jste schopni zvýšit dodávky alespoň desetkrát.“</p>
<p>Profesor se usmál: „Tak v té komisi byli úředníci z Úřadu pro správu Luny?“</p>
<p>„No… vždyť je to veřejné tajemství.“</p>
<p>„To je možné, pane, ale my jsme byli udržováni v přesvědčení, že se jedná o nezávislou vyšetřovací komisi Valného shromáždění. Nezdá se vám, že se tím trochu mění situace? Rádi bychom dostali šanci hovořit s nezaujatými zástupci.“</p>
<p>„Co na to mohu říct, profesore? Já to nezměním. Ale rád bych se vrátil ke své původní otázce. Jak nám vysvětlíte rozdíl v obou vašich dnešních prohlášeních?“</p>
<p>„Mne by zase zajímalo, proč si myslíte, že k tomu nemáte co říci. Copak vy si nemyslíte, že je povinností každého obyvatele Země snažit se zabránit válce mezi Zemí a jejím nejbližším sousedem?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Válce? </emphasis>Jak jste vůbec přišel na to použít slovo válka?“</p>
<p>„Jak jinak to může skončit. Jestliže Úřad pro správu Luny bude trvat na své nesmiřitelné politice? Nejsme schopni vyhovět jejich požadavkům. Tady ty grafy ukazují, proč ne. Jestli to nepochopí, pokusí se nás podrobit silou a my se budeme muset bránit. Jako zvíře zahnané do kouta. Co nám jiného zbude? My jsme válku nezvolili, chceme žít se svým sousedem v míru a pokračovat v obchodu. Ale nejsme to my, kdo určuje pravidla hry. Jsme malý národ a vás je daleko více. Troufám si předpovědět, že příštím krokem Úřadu pro správu Luny bude snaha podrobit si nás silou. Ale tahle 'mírová mise' zahájí první meziplanetární válku.“</p>
<p>Novinář se zamračil. „Nepřeháníte trochu? Řekněme, že úřad – nebo spíše Valné shromáždění, protože úřad sám nedisponuje žádnými loděmi ani ozbrojenými silami – řekněme, že se národy Země rozhodnou odstranit vaši, ehm, 'vládu'. Můžete bojovat na Luně… a asi i budete. Ale těžko zahájíte meziplanetární válku. Sám jste přiznal, že nemáte žádné kosmické lodi. Když to řeknu jasně, vy na nás prostě nemůžete.“</p>
<p>Seděl jsem vedle profesorova lůžka a pozorně jsem poslouchal. Profesor se ke mně otočil. „Řekněte jim to, plukovníku.“</p>
<p>Tak jsem tu odpověď odpapouškoval. Profesor a Mike ji připravili pro tuto příležitost a já se ji naučil nazpaměť. Začal jsem: „Pánové, pamatujete se na <emphasis>Průkopníka? </emphasis>Jak se vymkl kontrole a jak to potom dopadlo?“</p>
<p>Samozřejmě si to pamatovali. Nikdo nezapomněl největší katastrofu ze začátků meziplanetárních letů, kdy nešťastný <emphasis>Průkopník </emphasis>doslova zničil jednu belgickou vesnici.</p>
<p>„Nemáme lodi, ale jsme schopni nákladní lodi vrhat na Zem… místo abychom je dopravovali na parkovací orbit.“</p>
<p>Už jsem si představil zítřejší titulky: LUNA HROZÍ HÁZENÍM OBILÍ. V tu chvíli se však rozhostilo tíživé mlčení.</p>
<p>Konečně se novinář vzpamatoval: „Stejně bych rád znal vysvětlení těch dvou rozdílných prohlášení. Na jedné straně neschopnost se uživit po roce 2082 a na straně druhé deseti- nebo stonásobné zvýšení dodávek.“</p>
<p>„V tom není žádný rozpor,“ odpověděl profesor. „Každé z těch prohlášení je založeno na jiném předpokladu. Grafy, na které se teď díváte, vycházejí ze současných podmínek a jasně ukazují, že v blízké budoucnosti hrozí vyčerpání přírodních zásob na Luně a tím i katastrofa, kterou si nechtějí připustit pouze byrokraté z Úřadu pro správu Luny. Ti, kteří nás chtějí doslova zahnat do kouta.“</p>
<p>Profesor se odmlčel, aby se pořádně nadechl. „Zvýšení dodávek je při stejných výchozích podmínkách závislé na změně našeho chování. Jako starému učiteli mi to nedá, abych se nepokusil požádat vás o vás názor, co by bylo potřeba změnit?“</p>
<p>Rozhostilo se rozpačité ticho, po kterém se přihlásil malý mužík s indickým přízvukem. „Bude asi potřeba nějakým způsobem obnovovat a nahrazovat přirozené zdroje.“</p>
<p>„Výborně!“ zvolal profesor. „Vy jste udeřil hřebík na hlavičku. K pěstování obilí je zapotřebí voda a pole potřebují hnojiva a další věci. Musíte se optat odborníků, kteří vám řeknou jaké. Pošlete nám ty věci na Lunu a my vám pošleme na oplátku obilí. Seberte ty miliony chudých, postavte je do řady a jejich konečné produkty pošlete nám nahoru a my už si s tím poradíme. Pošlete nám domovní odpad, hnůj, slanou vodu, vnitřnosti ryb; prostě všechen biologický odpad, co nepotřebujete. Nemusíte se zdržovat se sterilováním, my jsme se to už všechno naučili rychle, levně a spolehlivě zpracovávat. Pošlete nám tunu tohoto ušlechtilého odpadu a my vám pošleme tunu obilí. Pošlete nám stokrát víc a my vám také pošleme stokrát víc obilí. Pošlete nám své chudé, své nepotřebné. My je naučíme hospodařit. Máme rozvinutý systém tunelového farmaření a máme ještě spoustu prostoru, který čeká na využití.“</p>
<p>Zírali na něj v tichém úžasu. Pak se ozval tichý hlas. „Co ale z toho budete mít vy?“</p>
<p>Profesor potřásl hlavou. „Peníze. Myslím tím samozřejmě peníze ve formě zboží. Máte tady spoustu zboží, které je velmi levné na Zemi, ale na Luně nám citelně chybí nebo je příliš drahé. Léky. Nástroje. Knihy a filmy. A spousty dalších věcí.“</p>
<p>Indický novinář se díval nejprve dost překvapeně, ale pak si začal něco zapisovat. Vedle něj seděl chlapík evropského vzhledu, který vypadal celkem nezaujatě. Teď se ozval: „Profesore, máte vůbec představu, co by posílání takové tonáže stálo?“</p>
<p>Profesor máchl rukou. „To je pouze technický problém. Pane, bývaly doby, kdy bylo zasílání zboží na jiný kontinent nejen drahé, ale i nemožné. Pak už bylo jenom drahé, obtížné a nebezpečné. Dnes se posílá zboží přes půl planety za cenu nepříliš vyšší než do sousedního města. Zaslání zboží na velkou vzdálenost je to nejmenší. Pánové, já nejsem technik, ale naučil jsem se od techniků jedné věci. Když něco <emphasis>musí </emphasis>být uděláno, technici to dokáží a časem se stane každá technická novinka i ekonomicky přijatelná. Takový je běh světa. Jestli chcete naše obilí, obraťte se na vaše techniky a ti to jistě vyřeší.“ Zalapal trochu po dechu, klesl na polštář a gestem přivolal sestru, která ho odvezla ze zasedací místnosti.</p>
<p>Pozornost se soustředila na mne. Novináři chtěli pokračovat v započatém tématu, ale byl jsem nucen je upozornit, že se v těchto otázkách musí obracet na profesora. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než obrátit pozornost na jiné otázky. Jeden z mužů chtěl, abych mu řekl kde my, kolonisté, když jsme osvobozeni od placení daní, bereme právo vzít věci do svých rukou. Tvrdil, že kolonie byly založeny na popud Spojených národů a jejich založení stálo dost peněz. Všechno bylo hrazeno z pozemských peněz a my teď chceme získat všechny možné výhody, aniž bychom za ně zaplatili. Chtěl vědět, jestli se mi to zdá správné.</p>
<p>Měl jsem mu chuť odpovědět, aby si trhnul nohou. Ale profesor do mne před tiskovou konferencí nacpal nějaké prášky pro uklidnění a prosil mne, abych měl trpělivost se všemi možnými i provokativními otázkami.</p>
<p>„Vezměme si to po pořadě,“ řekl jsem zvolna. „Nejdřív mi řekněte, proč chcete, abychom platili daně. Vysvětlete mi to a možná vám dám za pravdu. Nebo ještě lepší bude, když na to půjdeme z druhé strany. Vy platíte daně?“</p>
<p>„To si pište! A totéž byste měli platit vy!“</p>
<p>„A co za ty daně dostáváte?“</p>
<p>„Cože? Daně platíme vládě.“</p>
<p>„Promiňte mou zaostalost,“ řekl jsem zase schválně pomalu. „Celý život žiju na Luně, tak toho o vaší vládě moc nevím. Mohl byste mi to lépe vysvětlit? Co za své peníze dostanete?“</p>
<p>Zaujalo to i ostatní reportéry, takže když ten malý vztekloun ve svém výčtu na něco zapomněl, ostatní ho doplnili. Pěkně jsem si celý seznam zapsal. Když skončili, začal jsem ho znovu předčítat:</p>
<p>„Bezplatný pobyt v nemocnici – my žádné nemocnice nemáme. Zdravotní pojištění – něco takového u nás existuje, ale asi to nebude stejné jako u vás. Když máte obavu o své zdraví, zajdete do sázkové kanceláře a vsadíte se o své zdraví. Když pak onemocníte, vyplatí vám nějakou výhru a vy si můžete koupit léky nebo co potřebujete. Já to nedělám, protože jsem celkem zdráv. Nebo jsem alespoň byl, než jsem se dostal sem. Máme u nás jednu knihovnu, kde je možno si pár titulů půjčit, ale za to se musí zaplatit. Veřejné cesty. Předpokládám, že to bude u nás podzemní dráha, a ta je asi tak zadarmo jako vzduch. Ostatně vy máte vzduch zdarma, ne? Naše podzemní dráha byla postavena nějakou společností, která do toho projektu vložila určité prostředky a očekává, že se jí to vrátí. Veřejné školy. Školy máme v každém městě a mohou tam chodit všechny dětí, takže jsou asi veřejné, ale zadarmo nejsou.“</p>
<p>Po chvíli jsem pokračoval: „Sociální pojištění. Nevím přesně, co tím myslíte, ale jestli penzi, tak tu u nás máme. Většina lidí u nás platí, aby dostala nějakou penzi. Ne všichni. Ve velkých rodinách si na penzi neplatí, protože si mohou dovolit staré lidi živit. Staří lidé nad sto let opravdu už nepracují, ale jenom koukají na video nebo spí. Jak je někomu nad sto dvacet let, tak už většinou jenom spí.“</p>
<p>„Promiňte, pane. Lidé na Měsíci skutečně žijí tak dlouho?“</p>
<p>Podíval jsem se překvapeně na tazatele, ale překvapen jsem nijak nebyl. Byla to „vyprovokovaná otázka“, na kterou jsem měl už dávno připravenou odpověď: „To zatím nikdo neví, jak dlouho mohou lidé žít na Luně. Naši nejstarší spoluobčané se narodili ještě na Zemi. Co já vím, nikdo, kdo se narodil na Luně, nezemřel stářím. To ovšem není zatím žádné měřítko, protože nikdo nestihl dostatečně zestárnout. Všem je méně než sto let. Ale… Vezměme si to takhle. Kolik byste řekla, vy madam, že mi je let? Já jsem rozený Luňan, už třetí generace.“</p>
<p>„Ach, upřímně řečeno, plukovníku Davisi, jsem byla překvapena vaším mládím. Myslím tím pro tuto misi. Řekla bych, že je vám tak dvaadvacet let. Jste snad starší?“</p>
<p>„Je mi líto, že mi zdejší gravitace nedovoluje se vám poklonit, ale děkuji vám. Jsem ženatý déle než těch dvaadvacet let.“</p>
<p>„Cože? Vy žertujete!“</p>
<p>„Madam, nikdy bych si nedovolil hádat věk ženy, ale mohu vás ujistit, že kdybyste se odstěhovala na Lunu, uchovala byste si své mládí mnohem déle a jistě byste si prodloužila život alespoň o dvacet let.“ Podíval jsem se na seznam. „Jak se tak dívám na zbytek těch věcí, tak bych řekl, že na Luně žádné z nich nemáme, takže nevidím žádný důvod pro to, abychom platili nějaké daně. Kdybych se zastavil u vaší druhé připomínky, že vybudování kolonií stálo hodně peněz, tak bych mohl s klidným svědomím prohlásit, že to jsme už mnohokrát splatili dodávkami obilí. Přitom jsou vysávány naše přírodní zdroje a vy nám za obilí neplatíte ani tržní cenu. Zdůvodnění, že kolonie stály moc peněz a že je potřeba investice získat zpět, je lež. Pravdou je, že Luna nestála Zem v tomto století ani haléř a původní náklady již byly dávno splaceny.“</p>
<p>Snažil se mi oponovat. „Snad nám nechcete tvrdit, že jste zaplatili ty miliardy dolarů, které se vložily do vývoje kosmických letů.“</p>
<p>„Snad nechcete, abychom za to platili my. Vy máte kosmické lodi, vy lidé ze Země. Ne my. My nemáme ani jednu loď. Proč bychom měli platit za něco, co jsme nikdy neměli? To je to samé jako ostatní položky v seznamu. Nemáme je, tak nevidím důvod, proč bychom za ně platili.“</p>
<p>Stále jsem čekal na jednu námitku, o které profesor tvrdil, že určitě přijde, ale stále nic… až konečně.</p>
<p>„Počkejte ještě moment!“ ozval se sebevědomý hlas. „Vynechal jste skoro nejdůležitější položky z celého seznamu. Policejní ochranu a ozbrojené síly. Tvrdil jste, že byste byl ochoten zaplatit za to, co skutečně dostáváte, co tedy zaplatit daně za skoro sto let této ochrany. Řekl bych, že by to nebyla malá sumička!“ Pochechtával se spokojeně nad svou mazaností.</p>
<p>Přál bych si, abych mu skutečně mohl poděkovat, ale profesor mne důrazně žádal, abych se nenechal strhnout. Lidé se po sobě dívali a spokojeně přikyvovali, že se jim konečně podařilo zabodovat. Snažil jsem se vypadat skutečně nevinně.</p>
<p>„Prosím? Já vám nerozumím. Luna nemá policii ani ozbrojené síly.“</p>
<p>„Víte dobře, co mám na mysli. Využíváte ochrany Mírových sborů Spojených národů. A máte policii. Placenou Úřadem pro správu Luny! Vím zcela jistě, že dva sbory byly poslány na Měsíc ani ne před rokem, aby tam sloužily jako policisté.“</p>
<p>„Aha!“ vzdychl jsem. „Mohl byste mi říci, jak ty mírové sbory ochraňují Lunu? Nevěděl jsem, že na nás chce některý z vašich národů zaútočit. Jsme dost daleko a nemáme celkem nic, co by nám kdo záviděl. Nebo máte na mysli, že vám máme platit za to, že nás necháte na pokoji? V tom případě vám musím připomenout staré pořekadlo, které říká, že jak Dánovi jednou zaplatíš, nikdy se ho nezbavíš. Pane, když to bude nutné, tak budeme s ozbrojenými silami Spojených národů <emphasis>bojovat</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>a ne jim <emphasis>platit!</emphasis></p>
<p>Ještě něco k těm takzvaným policistům. Ti tam nebyli posláni, aby nás ochraňovali. Naše deklarace nezávislosti obsahuje pravdivé vylíčení situace, ale asi to vaše noviny neotiskly. (Některé ano, jiné ne – záleželo jak v které zemi.) Někteří z těch 'policistů' se pomátli a začali znásilňovat a vraždit! A teď jsou mrtvi! Tak nám neposílejte žádné další vojsko!“</p>
<p>Najednou jsem se cítil „unaven“ a musel jsem se také rozloučit. Nakonec jsem byl opravdu unaven, ani ne z toho hereckého výkonu, jako spíše z toho napětí, které na mne dolehlo.</p>
<p> <strong>V.</strong></p>
<p>AŽ MNOHEM POZDĚJI JSEM SE DOZVĚDĚL, že jsem měl při této tiskovce pomocníka. Byl to ten chlápek, co se mne ptal na policii a ozbrojené složky. Stu LaJoie neponechal nic náhodě. Později jsem měl příležitost se zlepšit v umění pořádat tiskové konference, protože jsme jich absolvovali nepočítaně.</p>
<p>Byl jsem dost unaven, ale neměl jsem příležitost dostatečně se vyspat, protože kromě tisku se s námi chtěli sejít ještě někteří diplomaté, i když zatím neoficiálně. Byli jsme tenkrát opravdové rarity, tak není divu, že jsme vzbuzovali zájem.</p>
<p>Jenom jeden z nich byl pro nás důležitý – Číňan. Docela jsem se toho setkání obával, protože byl členem komise, která nás vyslýchala. Představil se jako Dr. Chan a oba jsme předstírali, že se vidíme poprvé.</p>
<p>Ten chlapík, Dr. Chan, byl senátorem za Velkou Čínu a dlouhou dobu vedoucím představitelem při Úřadu pro správu Luny, později se stal místopředsedou a krátce před svým zavražděním dokonce ministerským předsedou.</p>
<p>Dokončil jsem urychleně nejnutnější práci, rozhodl, že zbytek může počkat, a zamířil se svým vozíkem do profesorova pokoje, abych se s ním poradil.</p>
<p>„Manueli, jsem si jist, že sis povšiml, že tu máme váženého návštěvníka z Říše středu?“</p>
<p>„Toho starého Číňana, co byl v komisi?“</p>
<p>„Snaž se trochu krotit své vyjadřování, nejsme na Luně. Nemluv tak ani se mnou. Ano, myslím toho člena komise. Určitě přišel, aby se ujistil, co jsem myslel tím deseti- až stonásobkem dodávek. Tak mu to řekni.“</p>
<p>„Přímo? Nebo to mám nějak zahrát do autu?“</p>
<p>„Přímo. Ten muž jistě není žádný blbec. Máš po ruce nějaké technické detaily?“</p>
<p>„Připravil jsem si je za domácí úkol. Bude to v pořádku, pokud ovšem není nějaký expert přes balistiku.“</p>
<p>„To určitě není, ale nemysli, že neví nic z toho, co neznáš ty. A taky neočekávej, že bude nějak zvlášť přátelský. Mohl by nám velice pomoci, jestli usoudí, že naše zájmy jsou shodné s jeho. Nijak ho ale nepřemlouvej. Teprve nás sonduje. A nezapomeň mluvit dobrou angličtinou.“</p>
<p>Jakmile jsem vstoupil do místnosti, kde mne očekával, Dr. Chan povstal. Omluvil jsem se, že nemohu vstát, a on rychle poznamenal, že chápe jisté problémy, které má každý návštěvník z Luny. Potřásli jsme si rukama a přešli k věci.</p>
<p>Ptal se, jestli máme nějakou představu, jak schůdně vyřešit odesílání obrovských nákladů na Lunu.</p>
<p>Řekl jsem mu, že existuje metoda, která spotřebuje dost peněz při zkoušení, ale při samotném provozu je poměrně levná. „Je to metoda, kterou používáme už delší dobu. Katapult, indukční katapult.“</p>
<p>Jeho výraz se nijak nezměnil, když mi oznámil: „Plukovníku, je vám známo, že tato technika byla mnohokrát navržena jako řešení, ale vždy byla opětovně zavržena jako technicky neschůdná. Má to něco společného s tlakem vzduchu.“</p>
<p>„To vím, pane doktore. Domníváme se ale na základě počítačové analýzy a našich dlouholetých zkušeností, že dnes je možno tento problém překonat. Naše dvě přední společnosti LuNoHo Company a Hongkongská banka jsou ochotny se podílet na založení společné firmy, která by samozřejmě potřebovala zde na Zemi jistou podporu – třeba formou prodeje jejich akcií, s tím, že by si obě firmy podržely kontrolu. Nejdřív bychom ale potřebovali oficiální podporu některé vlády, abychom mohli získat dostatečně velké místo pro stavbu takového katapultu. Třeba v Indii.“</p>
<p>LuNoHoCo by šla na buben hned, jakmile by se někdo začal hrabat v jejích účetních knihách, a s tou bankou to nebylo o mnoho lepší. Byla to centrální banka státu, který procházel pořádnými otřesy. To byl také důvod, proč se měla pozornost upřít ke slovu Indie. Profesor mi kladl na srdce, že Indie musí být v každém případě posledním slovem.</p>
<p>Dr. Chan odpověděl: „Finanční aspekt nechme stranou. Když je problém technicky řešitelný, finanční řešení se už nějaké najde. Peníze jsou strašákem pro malověrné. Proč jste si vybrali zrovna Indii?“</p>
<p>„Protože se domníváme, že je Indie se svými devadesáti procenty spotřeby našich dodávek největším odběratelem. Nejsem si úplně jist, zda jsou naše čísla přesná…“</p>
<p>„Přesně je to devadesát tři celých jedna.“</p>
<p>„Tak vidíte, pane. Indie má velký zájem o naše obilí, proto se nám zdá pravděpodobné, že by nám mohla být nápomocna. Mohla by nám poskytnout místo na stavbu, materiál a pracovní síly. Ale zmínil jsem se o Indii i z jiných důvodů. V Indii je hodně míst, která by byla pro stavbu katapultu vhodná, včetně vysokých hor relativně nedaleko od rovníku. Vzdálenost od rovníku není rozhodující, ale bylo by to snazší. Ale vybrané místo <emphasis>musí </emphasis>mít vysoké hory. Důležitý je tlak vzduchu. Hlava katapultu by měla být co možná nejvýše, ale vymršťovací konec, kde náklad dosahuje rychlosti jedenáct kilometrů za vteřinu, <emphasis>musí </emphasis>být v co nejřidším vzduchu, což lze dosáhnout jenom ve vysokých horách. Vezměme si například horu Nanda Devi, která je odsud čtyři sta kilometrů. Je vzdálená asi šedesát kilometrů od železnice a silnice, byť špatná, vede skoro k jejímu úpatí. A přitom je vysoká osm kilometrů. Nevím, jestli je pro stavbu katapultu nejvýhodnější, ale určitě by odpovídala logickému výběru. Ovšem ideální místo by měli vybrat pozemští technici.“</p>
<p>„Takže čím vyšší hory, tím lépe?“</p>
<p>„To rozhodně, pane!“ ujišťoval jsem ho. „Vyšší hora, byť dále od rovníku, by byla lepší. Katapult může být sestrojen tak, aby mu nijak nevadila rotace Země. Problémem je relativně silná vrstva atmosféry. Tím ovšem nijak nechci vaši planetu kritizovat“</p>
<p>„Jsou tady i vyšší hory. Plukovníku, povězte mi něco o tom katapultu.“</p>
<p>„Délka katapultu je dána zrychlením, kterého je potřeba dosáhnout, aby bylo vymrštěné těleso schopno překonat přitažlivost. Na základě počítačových analýz se domníváme, že optimální je zrychlení na takových dvacet G. To v případě Země představuje katapult dlouhý asi tři sta dvacet tři kilometrů. Proto…“</p>
<p>„Počkejte, prosím. Vy mi, plukovníku, vážně navrhujete, abychom vykopali díru hlubokou více než tři sta kilometrů?“</p>
<p>„Ale kdepak! Konstrukce musí být na povrchu, aby se šokové vlny měly kam rozptýlit. Statická část se zvedá na těch tři sta kilometrech možná o čtyři kilometry a je téměř rovná. Katapult na Luně je úplně přímý, okem nepozorujete žádné zatáčky, a je uložen téměř vodorovně.“</p>
<p>„A tak. Myslel jsem, že by ta stavba překročila naše současné technické možnosti. Jsme schopni se dostat pěkně hluboko, ale přesto ne až tak hluboko. Pokračujte, prosím.“</p>
<p>„Myslím, že vaše obava pramenila z velice rozšířeného nedorozumění, které bránilo postavení takového katapultu. Viděl jsem dřívější studie. Většina z nich vycházela z předpokladu, že takový katapult musí mít konstrukci zcela vertikální nebo alespoň musí mířit vzhůru, aby mohl vymrštit kosmický koráb do oblak. Ale to není ani možné, ani nutné. Myslím, že ten předpoklad vznikl z toho, že kosmické lodi startují vzhůru.“</p>
<p>Pokračoval jsem: „Ale ty tak startují, aby se dostaly nad atmosféru, ne aby se dostaly na oběžnou dráhu. Rychlost nutná k překonání gravitace je skalární veličina. Náklad, který vylétne z katapultu s touto rychlostí, se už na Zem nevrátí a vůbec nezávisí na směru. Když bude namířen správným směrem, poletí k Luně.“</p>
<p>„Dobrá. Pak je ale možno použít takový katapult jenom jednou za měsíc.“</p>
<p>„Ne, pane. Za předpokladu, z kterého vycházíte vy, by to bylo možné jednou denně s tím, že by se odhadl přesně okamžik, kdy bude Luna na určitém místě na oběžné dráze. Ale ani to není nutné. Na základě výpočtů si dovoluji tvrdit, že bude možno použít katapult kdykoliv. Pouze bude potřeba trochu měnit rychlost a náklad se klidně může dostat na Lunu.“</p>
<p>„To si nedovedu představit.“</p>
<p>„Ani já ne, ale… Odpusťte mi mou otázku. Nemáte na univerzitě v Pekingu mimořádně výkonný počítač?“</p>
<p>„A i kdyby tam byl?“ (Tvářil se nevyzpytatelně. Bylo to hrozné pomyšlení, že tam mají myslící stroj.)</p>
<p>„Takový počítač by měl být schopen vám odpovědět na otázky, které by se dotýkaly takového katapultu, jaký jsem tady nastínil. Některé oběžné dráhy vedou dost daleko od Luny, ale pak se vrací do míst, kde mohou být Lunou zachyceny, i když to trvá velmi dlouho. Některé se otočí několikrát kolem Země a potom vedou přímo k Luně. Jiné jsou zase docela jednoduché, jako například ta, kterou jsme použili při své cestě na Zem my. Každý den jsou jistá časová období, kdy lze použít krátké dráhy. Katapult může vymrštit náklad za necelou minutu, otázkou zůstává, za jak dlouho byste byli schopni ho připravit. Při dostatečném výkonu je dokonce možné mít na katapultu více než jeden náklad, ale to záleží také na výkonnosti řídícího počítače. Jediná věc mne trochu trápí… Ty vysoké hory jsou pravděpodobně pokryty sněhem, že?“</p>
<p>„Obvykle ano,“ odpověděl. „Je tam směs sněhu, ledu a skal.“</p>
<p>„Protože jsem se narodil na Luně, moc toho o sněhu a ledu nevím. Ale myslím, že by stator, který bude vystaven dynamické zátěži dvaceti G, asi měl být na pevnějším podkladu, než je sníh nebo led.“</p>
<p>„Nejsem technik, ale asi máte pravdu. Ovšem sníh a led by bylo možno odstranit. Počasí bude asi hrát dost velkou roli.“</p>
<p>„O počasí nevím zhola nic, pane doktore, a o ledu vím jenom tolik, že jeho krystalizační teplo je tři sta třicet pět milionů joulů na tunu. Nemám tušení, kolik tun ledu by muselo být rozpuštěno, aby se to místo vyčistilo, ale obávám se, aby na to nebyl potřeba stejně velký reaktor jako pro samotný katapult.“</p>
<p>„Asi bychom byli schopni postavit reaktor, který rozpustí led. Klidně můžeme poslat naše techniky na sever, aby se naučili zacházet se sněhem a ledem,“ usmál se Dr. Chan a já jsem přikývl. „Ale to už asi odborníci znají, protože tato technika byla před lety vyzkoušena v Antarktidě. Tím se netrapte. Takže potřebujeme místo tvořené tvrdou čistou skálou, dlouhé asi tři sta padesát kilometrů… Je zapotřebí ještě něco?“</p>
<p>„Ani ne. Ten odklizený sníh by se mohl shrnout poblíž nakládací části katapultu, aby pak mohl být odeslán na Lunu. To by také ušetřilo výdaje. Ocelové nádoby bychom mohli používat při odesílání obilí na Zem, a tím bychom také šetřili naše přírodní zdroje. Nevidím žádný důvod, proč bychom je nemohli použít třeba stokrát.“</p>
<p>„Nebudeme věci zatím příliš komplikovat. Máte ještě něco k tomu katapultu?“</p>
<p>„Snad jsem už řekl všechno. Nejdůležitější je výběr místa. Když se podíváte na mapu okolí Nanda Devi, zdá se, že je tam vysoký hřeben vedoucí k západu přibližně té délky, jaká by byla potřeba ke stavbě katapultu. Jestli je to pravda, tak by to bylo ideální místo. Netvrdím, že to musí být přesně tam, ale tak nějak by to místo mělo vypadat. Vysoká hora s dlouhým hřbetem k západu.“</p>
<p>„Rozumím.“ Dr. Chan kvapně odešel.</p>
<p>V příštích týdnech jsem opakoval totéž asi v tuctu dalších zemí. Vždy v rozhovoru mezi čtyřma očima a vždy jsem upozorňoval, že se jedná o důvěrnou informaci. Jediné, co jsem vždy změnil, byl výběr hory. V Ecuadoru jsem prohlásil, že Chimborazo je téměř na rovníku, a to je prostě ideální poloha. V Argentině jsem tvrdil, že Acongagua by se hodila nejlépe, protože je to nejvyšší hora západní polokoule. V Bolívii jsem se nechal slyšet, že Altoplano je skoro stejně vysoko jako Tibetská náhorní plošina (což byla skoro pravda) a je mnohem blíže k rovníku. Tak to šlo pořád dokola a já jsem vždycky našel nějaké místo, které by se z různých důvodů hodilo pro stavbu.</p>
<p>Také jsem mluvil s jedním severoamerickým politikem, který byl politickým protivníkem toho chlapíka, který nás nazval chátrou. Tvrdil jsem mu, že ačkoliv je Mount McKinley srovnatelná s kteroukoliv horou v Asii nebo Jižní Americe, vhodnější by byla Mauna Loa, zejména z důvodu velice snadné stavby. Hodil jsem mu udičku, že by se Havaj mohla stát světovým kosmickým přístavem. Hovořili jsme o době, kdy bude možné osídlit i Mars, a kdy všechny lety a dodávky na tři nebo čtyři planety budou využívat jejich „Velký ostrov“.</p>
<p>Radši jsem se nezmínil o sopečném původu této hory, ale místo toho jsem zdůrazňoval výhodnost polohy, díky které by eventuální havárie mohla při nejhorším skončit pádem nákladu do Tichého oceánu.</p>
<p>V Sovětském svazu jsem diskutoval pouze o piku Lenina, který měří přes sedm tisíc metrů (ale je příliš blízko jejich velkého souseda).</p>
<p>Postupně jsem probral ještě Kilimandžáro, Popocatepetl, Logan a El Libertado, což všechno byly mé oblíbené „vysoké hory“ ležící v srdci té které oblasti. Nalezl jsem nějaké alespoň trochu dobré zdůvodnění i pro hory v Čadu, zemi, která nám nabídla své občanství. Hovořil jsem o tom tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil.</p>
<p>Jindy jsem zase za přispění dotazů Stuartova najatého reportéra líčil možnosti chemického inženýrství (kterému vůbec nerozumím, ale opakoval jsem naučené věty) na povrchu Luny, kde za pomoci všudypřítomného vakua, sluneční energie a takřka neomezeného množství surovin by bylo možno provádět syntézy na Zemi nepředstavitelné. To bude samozřejmě mít význam až v době, kdy bude doprava oběma směry natolik levná, aby mělo smysl plně využívat možnosti, které Luna poskytuje. Vždy jsem poukázal na to, že dosavadní rozbujelá administrativa Úřadu pro záležitosti Luny přehlížela netušený potenciál Luny, a vždy jsem odpovídal, že je Luna schopna přijmout jakýkoliv počet nových kolonistů.</p>
<p>To byla pravda, ale nikdy jsem neupozornil na to, že Luna (nebo její obyvatelé) zahubila takřka polovinu nově příchozích. To stejně nebylo zapotřebí, protože ti lidé, s kterými jsme mluvili, nikdy neuvažovali o tom, že by se sami vydali na Lunu. Spíše přemýšleli o tom, jak přimět ostatní, aby se vystěhovali na Lunu, a zabránili tak úplnému přelidnění planety Země a ještě tím alespoň trochu snížili své daně. Dával jsem si ovšem velký pozor, abych se ani slovem nezmínil o tom, že ty polohladové masy, které jsme všude okolo viděli, se rozmnožují daleko rychleji, než může zvládnout zasytit i sebevětší katapult.</p>
<p>Nebyli jsme schopni ubytovat, uživit a vycvičit ani milion nováčku ročně. A milion, to by byla pro Zem jenom kapka. Vždyť každou noc je počato více než milion dětí. Byli bychom schopni přijmout daleko víc lidí, než by se hlásilo dobrovolně, ale kdyby použili nějakou nátlakovou akci k přesídlení na Lunu, mohli by nás zaplavit a spláchnout. Pak by byl pro Lunu jenom jeden způsob, jak přežít. Totiž uzavřít s nováčky jednoduchou úmluvu: jakmile udělají chybu, ať již v profesionálním nebo společenském chování, bude to jejich konec.</p>
<p>Celé to hromadné stěhování by mělo za následek, že by obrovské procento přistěhovalců zahynulo. Bylo nás příliš málo na to, abychom je všemu stihli naučit.</p>
<p>Bez ohledu na tyto neradostné úvahy profesor hovořil hlavně na téma „velká budoucnost Luny“ a já jsem hovořil o katapultech.</p>
<p>Během týdnů čekání, až nás komise znovu povolá ke slyšení, jsme se snažili zmapovat situaci a poznat co nejvíc zemí. Stuartovi muži nám vynikajícím způsobem připravili pozici a jedinou otázkou bylo, kolik toho stihneme. Řekl bych, že mne každý týden na Zemi připravil o rok života a profesora možná i o trochu více. Nehledě na obtíže byl vždy připraven zúčastnit se každé recepce a vždy se svého úkolu zhostil ve velkém stylu.</p>
<p>Dost času jsme strávili v Severní Americe. Naše vyhlášení nezávislosti na den přesně tři sta let po vyhlášení nezávislosti severoamerických kolonií nám zajistilo vynikající reklamu a Stuartovi muži rozfoukávali náš ohníček přesně z té strany. Obyvatelé Severní Ameriky trpí zvláštním sentimentem po svých „Spojených státech“, i když poté, co celé území připadlo pod Spojené národy, už toto slovo ztratilo svůj význam. Stále volí každých osm let prezidenta, těžko říci proč. Ale Britové mají také stále královnu.</p>
<p>Navíc slovo suverenita pro ně není prázdným pojmem, ale každý si pod tím umí něco představit. V Severní Americe je suverenita prostě magické slovo a čtvrtý červenec to ještě umocňuje. Liga čtvrtého července se o nás po všech stránkách postarala a dokonce založila nějaké fondy, kdy na nás lidé začali vybírat peníze. Stu mne přesvědčil, abych si na veřejnosti nedával protézu, aby každý mohl vidět prázdný rukáv. Rozšířila se fáma, že jsem o ruku přišel „v boji za svobodu“. Kdykoliv se mě někdo zeptal, jak jsem o ruku přišel, usmál jsem se a řekl: „To se stává, když člověk trhá okovy.“ – A změnil jsem předmět hovoru.</p>
<p>Nikdy jsem neměl Severní Ameriku rád. Ani při své první cestě na Zem. Není to nejlidnatější místo na Zemi, žije tam zhruba jedna miliarda lidí. V Bombaji se lidé roztáhnou po chodnících; ve Velkém New Yorku jsou naskládáni vertikálně. Další zajímavostí je, že se v Severní Americe zajímají o barvu pleti, i když úporně předstírají, že to není nijak na překážku. Již při první návštěvě jsem si všiml, že jsem nikdy nebyl akorát. Buď byla má kůže příliš světlá, nebo naopak. Zajímali se, po kom spíš jsem. Bůh ví, co na to říci. Jedna z mých babiček pocházela z té části Asie, kde se různí dobyvatelé střídali asi jako kobylky a při každé návštěvě znásilnili všechny ženy, co byly po ruce. Proč se nezeptat jí, po kom jsem?</p>
<p>Naučil jsem se žít v přetvářce, ale pachuť na jazyku zůstala. Dávám přednost místům otevřeně rasově rozděleným, jako je Indie. Tam když nejste Hind, tak jste prostě vzduch. Jedinou výjimkou jsou Parsové, kteří se dívají na Hindy svrchu. A naopak, samozřejmě. Naštěstí jsem se nemusel vyrovnávat se severoamerickým rasismem naruby, protože tentokrát jsem byl „Plukovník O'Kelly Davis, hrdina svobodné Luny“.</p>
<p>Byli jsme obklopeni lidmi, kteří hořeli odhodláním nám pomoci. Dovolil jsem jim, aby mi umožnili dvě věci, na které jsem jako student neměl dost peněz, času a energie: viděl jsem hrát Yankees a navštívil jsem Salem.</p>
<p>Raději jsem si měl uchovat iluze. Baseball vypadá mnohem lépe na videu, protože tam všechno pěkně vidíte a nemusíte se strkat s dalšími dvěma sty tisíci diváků. Celou dobu jsem se děsil chvíle, kdy mne zase budou tlačit mezi davy na vozíku ven. Jako čestný host jsem si měl zápas pěkně užít, ale místo toho jsem měl takové přízemní starosti. Navíc by měl někdo zastřelit toho poděsa na třetí metě.</p>
<p>Salem je prostě kousek místa ani lepší, ani horší než zbytek Bostonu. Když jsem to místo spatřil, usoudil jsem, že pověsili nesprávné čarodějnice. Nebyl to tak úplně ztracený čas, protože jsem viděl alespoň kousek starého mostu v Concordu, který tam uchovávají pod sklem, a ještě jsem tam stihl docela dobrou přednášku.</p>
<p>Profesor si celý pobyt pěkně užil, jakkoliv byl pro něj obtížný. Ale profesor už je taková nátura, že se umí ze všeho radovat. Vždycky našel něco nového, čím by mohl vylepšit svou vizi o zářné budoucnosti Luny. V New Yorku začal s jedním ředitelem obrovské sítě hotelů kout plány o výstavbě luxusních hotelů na Luně, kde by byly přijatelné ceny, veškeré služby, krátké výlety po okolí, možnost hazardních her a žádné daně!</p>
<p>Když zjistil, že poslední bod zaujal, rozšířil svou vizi na téma dlouhověkosti a propagoval i výstavbu levnějších hotelů pro důchodce, kteří by mohli na Luně užívat své penze a přitom žít o desítky let déle než na Zemi. Sice by to bylo jako exil bez možnosti návratu, ale co je lepší? Delší život na Luně, nebo studená hrobka na Zemi? Profesor se rozplýval nad možnostmi, které by starším občanům umožnila nižší gravitace. Začal dokonce básnit o plaveckých bazénech, kluzištích a dokonce o možnosti <emphasis>létat.</emphasis></p>
<p>Nazítří jsem přistihl profesora, jak slibuje šéfovi velké mezinárodní společnosti v Managře, že v případě otevření jejich pobočky v Luna City by mohli zaměstnávat paraplegiky, paralytiky, lidi se srdečními i jinými chorobami, kteří mají na Zemi díky vysoké přitažlivosti potíže. Šéf byl velmi tlustý muž, který při řeči sípal. Měl jsem obavu, aby nevzal profesorovu nabídku osobně. Naštěstí se tak nestalo, hlavně díky tomu, jak zabrala poznámka o tom, že u nás nejsou žádné daně.</p>
<p>Ne vždy se nám dařilo podle našich představ. Noviny byly často proti nám a používaly k tomu účelu zvláště zarputilé tazatele. Vždy, když jsem musel odpovídat na jejich otázky bez profesorovy asistence, mohla mě klepnout pepka. Jeden z těch dotěrů na mě vyrukoval s otázkou, jak se stavím k profesorovu prohlášení, že vlastníme obilí vypěstované na Luně. Zdálo se, že on sám s tímto tvrzením nesouhlasí. Řekl jsem mu, že jsem zřejmě dobře nerozuměl otázce.</p>
<p>Odpověděl: „Není snad pravda, plukovníku, že jste požádali o členství ve Spojených národech?“</p>
<p>Měl jsem odpovědět „No comment“, ale místo toho jsem přikývl. „Velmi správně,“ pochvaloval si. „Tím jste ovšem přiznali, že Měsíc podléhá Spojeným národům, jak tomu ostatně vždy bylo. Jinými slovy jste tím tedy potvrdili, že obilí vypěstované na Měsíci patří Spojeným národům.“</p>
<p>Zeptal jsem se ho, jak dospěl k těmto závěrům. Vrhl se na mě: „Plukovníku, vy se vydáváte za 'podsekretáře pro zahraniční záležitosti'. Jako takový jste jistě obeznámen s Chartou Spojených národů.“</p>
<p>Bylo mi zřejmé, že si ten kalich budu muset vypít až do dna. „Celkem to znám,“ řekl jsem opatrně a doufal jsem, že i chytře.</p>
<p>„Pak jistě znáte bod jedenáct set sedmdesát šest z letošního třetího března. Tím jste přiznali, že všechno obilí vypěstované na Měsíci, které nepotřebuje obyvatelstvo pro svou potřebu, patří všem a bude prostřednictvím agentur pověřených Spojenými národy distribuováno tam, kde bude nejvíc potřeba.“ Přitom stále něco psal. „Chcete k tomu něco dodat?“</p>
<p>„O čem to proboha mluvíte?“ podivil jsem se. Pak jsem dodal: „Nechte toho! Nic takového jsme neuznali!“</p>
<p>Druhý den sám velký <emphasis>New York Times </emphasis>napsal:</p>
<p>„PODSEKRETÁŘ“ Z LUNY PROHLAŠUJE:</p>
<p>„POTRAVINY PATŘÍ HLADOVĚJÍCÍM“</p>
<p><emphasis>New York </emphasis>– O'Kelly Davis, samozvaný „plukovník ozbrojených sil svobodné Luny“, který je na turné na podporu uznání povstaleckých kolonií, prohlásil v interview poskytnutém našemu listu, že doložka Charty Spojených národů o dobrovolných zásilkách obilí…</p>
<p>Zeptal jsem se profesora, jak se mám v takových případech zachovat. „Na nepříjemné otázky vždy odpovídej jinou otázkou,“ odpověděl mi. „Nikdy ho nenech, aby si to nějak upřesňoval a vkládal ti jeho slova do úst. Tenhle reportér… Byl hubený?“</p>
<p>„Ne. Byl pěkně udělaný.“</p>
<p>„Určitě nežije z osmnácti set kalorií denně, na které se vztahuje ten článek Charty, který citoval. Mohl ses ho zeptat, jak dlouho se podle toho článku skutečně stravoval a kdy s tím skončil. Nebo ses ho měl zeptat, co měl ke snídani, a pak se tvářit překvapeně, ať by odpověděl cokoliv. Nejlepší ale je, když nevíš, kam svou otázkou míří, dostat ho svou protiotázkou tam, kde ho chceš mít ty. Pak už ať odpoví cokoliv, můžeš ty říci svoje a vyvolat někoho jiného. To je všechno otázka taktiky, ne logiky.“</p>
<p>„Profesore, tady <emphasis>nikdo </emphasis>nežije z osmnácti set kalorií denně. V Bombaji možná ano, ale tady ne!“</p>
<p>„V Bombaji jim musí stačit ještě méně, Manueli. Ty takzvané „stejné podmínky pro každého“ jsou pouhá fikce. Polovina všech potravin na této planetě se prodá prostřednictvím černého trhu nebo se alespoň určitě nepočítá podle stejných pravidel. Existuje ještě možnost, že vedou dvojí účetnictví a ta čísla, co posílají do Spojených národů, nemají se skutečnými nic společného. Myslíš si snad, že posílají správné údaje o sklizni obilí třeba v Thajsku nebo v Austrálii kontrolnímu úřadu ve Velké Číně? Jsem stoprocentně přesvědčen, že indický delegát kontrolního úřadu si to nemyslí. Ale Indie je zticha, protože dostává úlitbu v podobě obilí z Luny… a pak tady také hrají 'politiku hladu' – ten výraz si zapamatuj – a používají naše obilí při volbách. V Kerale byl vloni zcela jistě plánovaný hladomor. Viděl jsi to ve zprávách?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Protože se to také do žádných zpráv nedostalo. Řízená demokracie je, Manueli, krásná věc. Alespoň pro ty, kdo ji řídí. A největší síla této demokracie je 'svobodný tisk'. 'Svobodný' tady ovšem znamená 'odpovědný' a vedoucí činitelé určují, co je 'odpovědné' a co ne. Víš, co Luna potřebuje ze všeho nejvíc?“</p>
<p>„Víc ledu.“</p>
<p>„Ne. Potřebuje takové zprávy, které by nemusely procházet jenom jedním kanálem. Náš přítel Mike je pro nás největším nebezpečím.“</p>
<p>„Cože?! Vy nedůvěřujete Mikovi?“</p>
<p>„Manueli, v jistých věcech nedůvěřuji ani sám sobě. Omezit svobodu tisku 'jenom trochu' patří do té samé kategorie jako být 'jenom trochu v jiném stavu'. Nejsme ještě svobodní a ani nebudeme do té doby, dokud někdo – byť i náš spojenec Mike – kontroluje naše zprávy a zpravodajství. Doufám, že budu jednou vlastnit noviny, které budou úplně nezávislé. Klidně je budu psát v ruce jako Benjamin Franklin.“</p>
<p>„Profesore, dejme tomu, že ty rozhovory tady ztroskotají a budeme nuceni zastavit zásilky obilí. Co se potom stane?“</p>
<p>„Lidé doma se na nás budou zlobit… a tady na Zemi jich plno zemře. Četl jsi něco od Malthuse?“</p>
<p>„Myslím, že ne.“</p>
<p>„Mnoho jich zahyne. Pak bude dosažena lepší stabilita. S ještě více lidmi. Lidé budou výkonnější a lépe živení. Tato planeta není přelidněná, je jenom špatně řízena… a to nejhorší, co může člověk pro hladového udělat, je dát mu jídlo. Zdůrazňuji 'dát'. Přečti si Malthuse. Není radno se mu posmívat. On se totiž většinou směje poslední. Je to hodně depresivní četba. Jsem rád, že je ten člověk už mrtev. Ale nečti to dřív, než dokončíme tuhle misi. Příliš mnoho údajů může diplomata jenom poplést. Zvláště čestného diplomata.“</p>
<p>„Já nejsem nijak zvlášť čestný.“</p>
<p>„Nemáš vlohy pro nepoctivost. Tvojí záchranou může být nevědomost a houževnatost. To první si snaž uchovat, houževnatý jsi dost. Hochu, strýček Bernarde je příšerně unaven.“</p>
<p>„Promiňte, že se vás stále na něco vyptávám,“ omlouval jsem se a vezl jsem profesora do jeho pokoje. Měl toho tady opravdu plné zuby. Byl bych ho nejraději posadil na nějakou loď a pryč z té děsné přitažlivosti. Ale provoz byl stále jenom jednosměrný. Nákladní lodě s obilím a nic jiného.</p>
<p>Profesor si přesto malou radost dopřál. Ještě než jsem zhasl světla v jeho pokoji a odešel, všiml jsem si hračky, kterou si koupil a měl z ní radost jako dítě o vánocích. Byl to mosazný kanón.</p>
<p>Vypadal jako skutečné dělo z dávných časů námořních škunerů. Byl docela malý, na dřevěné lafetě, hlaveň měl dlouhou asi půl metru a vážil asi patnáct kilo. Při prodeji ho označili za 'signální dělo'. Připomínal historii, piráty a vše, co je s tím spojeno. Ale nechápal jsem, proč si to profesor koupil. Kdyby se nám přece jen někdy podařilo odletět na Lunu, doprava toho kanónu by nás stála celé jmění. Měl jsem jenom svůj skafandr, dvě protézy a spodky. V případě nutnosti bych se vzdal své protézy do společnosti. Kdyby bylo ještě hůř, vzdal bych se spodků.</p>
<p>Profesor mi na otázku, proč ten kanón má, odpověděl: „Manueli, jednou tady žil jeden významný muž, který zastával důležitou politickou funkci, a ten měl vždy v soudní síni mosazné dělo.“</p>
<p>„Proč měl v soudní síni dělo?“</p>
<p>„To není důležité. Asi mu dávalo pocit jistoty a bezpečí. Stejně mu nepomohlo k větší kariéře. Když pochopil, že se nedostane do širšího povědomí, zanechal politiky a za úspory si koupil svůj vlastní mosazný kanón a dal se sám na podnikání.“</p>
<p>„To musel být nějaký idiot.“</p>
<p>„O tom není pochyb. My jsme se ale taky nechovali příliš rozumně, když jsme se zbavili Správce. Manueli, ty mne přežiješ. Jestli bude Luna někdy uvažovat o vlastní vlajce, byl bych rád, kdyby na ní byl kanón na červenočerném pozadí. Myslíš, že by to šlo zařídit?“</p>
<p>„Proč ne, když to načrtnete. Ale k čemu nám bude vlajka? Stejně nemáme kde ji vyvěsit.“</p>
<p>„Může vlát v našich srdcích… jako symbol pro všechny snílky, kteří věří, že se mohou postavit proti vládní moci. Budeš si to pamatovat, Manueli?“</p>
<p>„Jistě. Zvláště když mi to připomenete, až se k tomu bude schylovat.“ Takové řeči jsem neměl rád. Profesor začal v soukromí používat kyslíkový stan. Na veřejnosti by to nikdy neudělal ani nepřiznal.</p>
<p>Jediná věc, kde jsme neměli přesně naučené odpovědi, byl samotný život na Luně. Profesor řekl, abych mluvil pravdu, pouze mi kladl na srdce, abych zdůrazňoval domáckou atmosféru a přátelské vztahy. „Manueli, pamatuj na to, že na Luně byl pouze malý zlomek procenta pozemšťanů. Pro ostatní jsme něco jako exotická zvířata. Pamatuješ si na tu výstavu želv ve Starém Dómu? To jsme pro ně my.“</p>
<p>Měl jako vždycky pravdu. Opravdu jsme pro ně byli exotická zvířata. Kdykoliv se z chumlu novinářů ozvala otázka na rodinný život, tak jsem pookřál. Tam nebylo co přikrášlovat, byť byl život společnosti, kde byla převaha mužů, chudší než na Zemi. Rodinný život je na Luně velmi důležitý a hezký, ale není moc co vyprávět. Tak jsem byl rád, když jsem mohl odpovídat na otázky, které je zajímaly. Všechny zvyky, co jich na Luně máme, mají samozřejmě svůj původ na Zemi. Však jsme odtamtud také všichni přišli. Ale Země je velká a zvyky z Mikronésie jsou v Severní Americe jistě brány jako něco zvláštního.</p>
<p>Jedna žena, těžko ji nazvat dámou, se mě stále vyptávala na různé druhy manželství. Nejdřív chtěla vědět, jestli je pravda, že se můžeme brát na Luně bez povolení.</p>
<p>Optal jsem se jí, jaké povolení má na mysli.</p>
<p>Její společník se k ní otočil a pravil: „To vynech, Mildred. Ve společnosti průkopníků nikdy nebyla povolení ke svatbě zapotřebí.“</p>
<p>„To si o tom nevedete ani žádné záznamy?“ trvala na svém.</p>
<p>„Jistěže vedeme,“ odpověděl jsem. „Moje rodina má například rodinnou knihu a naše záznamy vedou skoro až k prvním přistáním v Johnson City. Je tam zapsána každá svatba, narození dítěte a úmrtí, a to nejenom v přímé větvi, ale i všech příbuzných, kam až jsme schopni sledovat stopy. Mimo to se skoro vždy najde někdo, většinou učitel, který vede takovou knihu pro celé město a používá k tomu právě záznamů v rodinných knihách. Má to jako koníčka. Tak máme například zaznamenanou celou historii Luna City.“</p>
<p>„Ale vy nemáte žádné úřední záznamy? Tady v Kentucky máme záznamy, které jsou i několik století staré.“</p>
<p>„Madam, my tam ještě tak dlouho nejsme.“</p>
<p>„Ano, ale… Přece musíte mít v Luna City nějakého městského úředníka, který dělá takové záznamy.“</p>
<p>„O tom nic nevím. V některých sázkových kancelářích vedou notářské zápisy, třeba o různých smlouvách, ale to dělají většinou jenom pro lidi, kteří neumějí číst a psát a nemohou si to dělat sami. Nikdy jsem ale neslyšel, že by někdo vedl záznamy o svatbách. Neříkám, že to někde tak není, ale nikdy jsem o tom neslyšel.“</p>
<p>„To je ale nádherně neformální. Předpokládám, že ty řeči, co jsem slyšela o tom, jak snadný je na Luně rozvod, jsou také pravdivé?“</p>
<p>„Ne. To bych tedy neřekl, že je na Luně rozvod snadný. To je už dost složité. Jaký bych vám dal příklad… No, vezměme si nějaký lehčí, třeba nějakou ženu, co má dva manžely…“</p>
<p>„Dva?“</p>
<p>„Mohla by mít jen jednoho nebo i víc než dva, ale abych to nekomplikoval, tak vezměme dva. To je poměrně typický příklad. Ona se rozhodne, že se s jedním z nich chce rozvést, druhý manžel s tím souhlasí a ani ten, který má jít, nedělá žádné těžkosti. Ale i tak zbývá plno nevyřešených otázek. Ti dva muži mohou být obchodní partneři, to se stává poměrně často. Rozvod jejich partnerství značně naruší. Ti tři mají skoro jistě společné obydlí, na kterém všichni pracovali a podíleli se i na placení všeho, co s tím souvisí. Teď se musí tohle všechno nějak vyrovnat. Navíc jsou většinou do celé věci zataženy děti. Ne, rozvod zcela jistě není snadná záležitost. Samotný rozvod se dá provést během několika vteřin, ale vyřešit všechny záležitosti může trvat několik let. Tady to asi bude podobné, ne?“</p>
<p>Ta ženská měla strašný přízvuk. Další otázku zahuhlala takovým způsobem, že jsem jí vůbec nerozuměl. Musel jsem ji požádat, aby ji zopakovala. „Říkala jsem, že jestli tohle byl příklad jednoduchého manželství, tak jaká jsou potom ta složitější?“</p>
<p>Tak jsem se snažil vysvětlit různé partnerské vztahy jako mnohomužství, klanové manželství, společné manželství, manželství v řadě a další druhy, které konzervativní lidé mohou shledat trochu nezvyklými.</p>
<p>„Teď jste mne ještě víc popletl,“ prohlásila. „Jaký je rozdíl mezi klanovým manželstvím a manželstvím v řadě?“</p>
<p>„To je něco úplně jiného. Například já jsem člen jednoho z nejstarších manželství v řadě, jaké na Luně existuje. Podle mého soudu je to i jedno z nejlepších manželství. Ptala jste se na rozvod. V naší rodině nikdy žádný nebyl a vsadil bych se, že ani žádný nebude. Manželství v řadě je rok od roku stabilnější a umí se se vším vyrovnat. Takový vztah už pak prakticky nikomu nedovolí na odchod vůbec pomyslet. Navíc by bylo nutné získat pro rozvod jednomyslný souhlas všech manželek a k tomu nemůže dojít. Tak daleko by to nejstarší manželka nenechala nikdy dojít.“</p>
<p>Pokračoval jsem v popisování různých výhod takového manželství. Finanční zabezpečení, krásný pocit při výchově dětí. Zdůraznil jsem fakt, že v případě úmrtí jednoho z partnerů, což je samozřejmě smutné, nedochází k rodinné tragédii a z dětí se nikdy nestanou sirotci. Možná jsem to chválil až příliš, ale pro mne je rodina skutečně to nejdůležitější v mém životě. Bez ní jsem jenom jednoruký stroj, který sám moc neznamená.</p>
<p>„Dobré manželství v řadě je nesmrtelné. To naše vydrží alespoň tisíc let. Proto nikoho z nás příliš netrápí, že musíme umřít, když přijde náš čas. To nejlepší z nás bude žít navždy.“</p>
<p>Když jsem začal odpovídat na otázky, profesor už chtěl opustit místnost. Potom však pokynul svým pomocníkům, aby ho ještě v místnosti nechali, a poslouchal mé odpovědi. Obrátil jsem se na něj. „Profesore, vy znáte mou rodinu. Myslíte, že byste byl schopen té paní vysvětlit, proč jsme spokojená rodina? Jestli si to tedy také myslíte?“</p>
<p>„Myslím si to,“ souhlasil profesor. „Raději bych však na tomto místě vyslovil obecnější poznámku. Soudím, že vám připadají naše rodinná uspořádání exotická.“</p>
<p>„Oh, tak daleko bych ve svém hodnocení nezašla,“ odmítala profesorovy vývody. „Snad trochu <emphasis>neobvyklá.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Jak už to v podobných případech bývá, i naše rodinné zvyklosti jsou výsledkem ekonomických potřeb za daných podmínek. A věřte mi, že naše podmínky jsou odlišné od podmínek na Zemi. Vezměte si případ manželství v řadě, které tak chválí plukovník… a já vás ujišťuji, že já jsem navzdory jeho naléhání stále starý mládenec. Manželství v řadě je nepochybně nejdokonalejší zřízení, co se týče nahromadění a udržení kapitálu a také co se týče sociálního zabezpečení dětí – to jsou přitom dvě nejzákladnější sociální funkce jakéhokoliv manželství bez výjimky – a to v prostředí, kde neexistují žádné záruky bezpečnosti ani pro kapitál ani pro výchovu dětí, kromě těch, které si každý sám nevybuduje a nezajistí. Lidé mají obrovskou schopnost si vždy nějak poradit v každém prostředí. Manželství v řadě je v tomto velice úspěšné. Všechny ostatní druhy manželství na Luně slouží k tomu samému účelu, ale žádné tak dobře.“</p>
<p>Profesor se rozloučil a odešel. Měl jsem u sebe jako vždy fotografii celé své rodiny. Byla to nejnovější fotografie ze svatby s Wyoming. Všem to tam slušelo. I Grandpaw tam stál hrdě vzpřímen, jako by zapomněl na své stáří.</p>
<p>Byl jsem trochu zklamán tím, že se novináři dívali na tu fotografii s jistými rozpaky. Jeden z nich, Matthew, se mne zeptal: „Můžete ten obrázek postrádat, plukovníku?“</p>
<p>Byl jsem na rozpacích. „Je to jediná fotografie, co mám. A jsem od nich tak daleko.“</p>
<p>„Myslel jsem jenom na chvilku. Jen bych si ji tady ofotil. Hned vám ji vrátím.“</p>
<p>„Tak to ano.“ Nevypadal jsem tam nejlépe, ale je to jediná tvář, co mám. Tak co dělat. Wyoh to tam moc slušelo a klidně bych se vsadil, že přítomní novináři jistě neviděli nikdy hezčí ženu, než je Lenora.</p>
<p>Tak si tu fotku vyfotil a druhý den si pro mne přišli rovnou do hotelu. Vzbudili mne velice brzo, sebrali mi můj vozík a zavřeli mne do cely s mřížemi. Za bigamii. Za polygamii. A za to, že jsem k těmto amorálním praktikám veřejně nabádal i ostatní.</p>
<p>Byl jsem rád, že to nevidí Máma.</p>
<p> <strong>VI.</strong></p>
<p>stuartovi trvalo celý den, než se mu podařilo protlačit případ do Spojených národů, kde mé zatčení zrušili. Stuartovi právníci se nejprve snažili odvolat se na diplomatickou imunitu, ale na to jim právníci Spojených národů neskočili. Tvrdili, že můj domnělý přečin spadá pod nižší soud, ledaže by došlo k hromadnému pobouření, pro co není dostatek důkazů. Spojené národy nemají zvláštní zákon, který by se týkal přímo manželství. Existuje pouze pravidlo, že různé národy budou ctít víru a vyznání ostatních národů, a tedy i jejich zvyků, co se týče manželství.</p>
<p>Z těch jedenácti miliard lidí, co obývají Zemi, jich dobře sedm žije v jisté formě polygamie, která je zcela legální. Na tyto city zahráli výborně Stuartovi manipulátoři veřejného mínění, kteří dosáhli, že jsme díky tomuto incidentu získali přízeň lidí, kteří by o nás jinak ani nevěděli. Postavili se za nás i lidé ze zemí, kde není polygamie legální, ale kteří se řídí heslem „žij a nech žít“. Celkově se dá říci, že nám ta aféra pomohla, protože tím zasáhla i kruhy, které jinak o naší revoluci neměly ani tušení.</p>
<p>O několik týdnů později, když už hlavy vychladly a bylo jasně vidět výhody, které nám celá akce přinesla, se mi Stu přiznal, kolik dalo jeho lidem práce, vymyslet celý plán mého zatčení. Vybrali si oblast se zvlášť natvrdlým soudcem, úplatným šerifem a veřejným míněním tak zaostalým, že přijalo soudcovy důvody vedoucí k mému zatčení. Stuart přiznal, že to byla právě barevná fotografie celé Davisovy rodiny, která rozčilila soudce natolik, že vydal příkaz k mému zadržení.</p>
<p>I můj předpoklad, že alespoň Máma neviděla moje pokoření, byl chybný. Fotografie, pořízené skrz mříže vězení, ukazující mou zachmuřenou tvář se objevily ve všech novinách na Luně i s články široce popisujícími špatnost pozemšťanů. Ale v očích Mimi jsem se nijak nezostudil, pouze dostala chuť odletět na Zem a roztrhat někoho na kusy.</p>
<p>I když nám celá ta historka pomohla i na Zemi, na Luně vyvolala pravé pozdvižení. Obyvatelé Luny se sjednotili jako nikdy předtím ve své touze to „těm pozemšťanům ukázat“. Vzali to velice osobně a „Adam Selene“ i „Simon Jester“ dělali co mohli, aby je v tomto národním cítění povzbuzovali. Luňané jsou celkem neteční ve všem, kromě vztahu k ženám. Všechny ženy na Luně se cítily dotčeny zprávami, které ze Země přicházely – a to způsobilo, že i ti muži, kteří se o politiku jinak vůbec nezajímali, cítili, že jsem jejich pravý vyslanec, a stal jsem se hrdinou.</p>
<p>Díky tomu zatčení jsem konečně dosáhl také uznání mezi starými trestanci, kteří jinak neuznávají nikoho, kdo nebyl na Lunu odeslán za trest. Po mém návratu mne zdravili: „Zdar, basmane!“ a tím mi dávali najevo svou úctu.</p>
<p>Ale ve chvíli, kdy se celé to zatčení odehrávalo, jsem nijak vítězný pocit neměl. Chovali se ke mně jako k dobytku, postrkovali mne sem a tam, brali mi otisky prstů, fotografovali mne ze všech stran a jídlo tam bylo horší než u nás v chlévě. Jediné, co mi zabránilo v účinné obraně, která se mohla někomu stát osudnou, bylo to, že jsem v momentě zatčení neměl tu správnou ruku.</p>
<p>Vztek mne přešel hned po propuštění a za několik hodin jsme již byli na cestě do Agry, kam jsme byli předvoláni k dalšímu výslechu před komisí. Byl jsem rád, že jsem zpátky v mahárádžově paláci, i když jedenáctihodinový časový rozdíl mi nedopřál si pořádně vychutnat odpočinek. Drželi jsme se jedině pomocí prášků.</p>
<p>„Slyšení“ se zvrhlo v jednostrannou záležitost. Předseda hovořil a my jsme poslouchali. Celé trvalo asi hodinu. Zde je zhruba shrnutí:</p>
<p>Naše přehnané požadavky byly odmítnuty. Důvěra v posvátný Úřad pro záležitosti Luny nesmí být nijak znesvěcena. Na Měsíci, který jednoznačně patří Zemi, nebudou trpěny žádné nepořádky. Nedávné nepokoje ukázaly, že dosavadní politika úřadů byla příliš shovívavá. Tato shovívavost bude nyní nahrazena aktivním pětiletým plánem, kdy budou postupně změněny všechny oblasti života ve spravované oblasti. Byl již vypracován právní kodex a po něm budou na Měsíci ustaveny civilní i trestní soudy, které upraví vzájemné vztahy „pracujících“ – tedy <emphasis>všech </emphasis>obyvatel spravované oblasti, ne pouze odsouzenců s nedokončeným trestem. Budou vybudovány veřejné školy pro děti i pro ty dospělé „pracující“', kteří to budou potřebovat. Plánovací výbor vypracuje úplný plán na co nejúčinnější využití přírodních zdrojů Měsíce a zároveň i nejlepší využití pracovních sil. Jako prozatímní cíl bylo stanoveno čtyřnásobné zvýšení dodávek obilí v tomto pětiletém období při využití vědeckého plánování pro racionální využití zdrojů a pracovních sil. Prvním krokem mělo být přesídlení pracujících z obydlí, která budou shledána neefektivními, do nově vyhloubených farem tak, aby začali pracovat nejpozději v březnu 2078. Tyto obří farmy budou vědecky řízeny vládními místy a nebudou ponechány na pospas vrtochůrn původních majitelů. Je předpoklad, že tyto farmy budou po skončení celého pětiletého plánu schopny produkovat zcela nové kvóty obilí. V tomto mezidobí bude pracujícím, kteří pěstují obilí soukromě, umožněno zachovat dosavadní systém. Později ovšem budou také převedeni na obří farmy, neboť jejich málo efektivní systém již nebude zapotřebí.</p>
<p>Předseda konečně vzhlédl ze svých papíru. „Stručně řečeno, kolonie na Luně bude konečně plně civilizována a podřídí se spolupráci běžné v ostatních zemích. Navzdory těžkostem, které tento úkol přinese, mám pocit – a teď mluvím spíše jako člověk než jako předseda komise – prostě řekl bych, že vám dlužíme poděkování za to, že jste nás upozornili, jak špatná je situace a že je potřeba ji změnit.“</p>
<p>Měl jsem chuť mu zakroutit krkem. „Pracující!“ Jaké to vznešené pojmenování pro otroka! Ale profesor prohlásil velmi klidně: „Váš plán je bezesporu velmi zajímavý. Mohu se na něco zeptat? Čistě informativní otázku.“</p>
<p>„Pro vaši informaci jistě.“</p>
<p>Delegát ze Severní Ameriky se naklonil dopředu. „Nemyslete si, že se začneme znovu dohadovat, vy jeskynní muži! Nikdo není zvědav na vaše řeči ani na vaše móresy. Na to žádné povolení nedostanete.“</p>
<p>„Klid,“ řekl předseda. „Prosím, profesore.“</p>
<p>„Ten termín 'Pracující' se mi zdá poněkud zavádějící. Doufám, že je jasné, že většina obyvatel hlavního zemského satelitu jsou svobodní občané, a ne trestanci odpykávající tresty?“</p>
<p>„Jistě,“ souhlasil předseda. „Ujišťuji vás, že byly posouzeny všechny právní aspekty. S malými výjimkami má devadesát jedna procent kolonistů původní občanství některé z členských zemí Spojených národů. Těm, kteří si budou přát se vrátit do svých vlastí, to bude umožněno. Snad vás potěší, že tato komise navrhla možnost půjček na dopravu na Zem, snad prostřednictvím Červeného kříže. Mohu s hrdostí dodat, že jsem se velmi zasazoval o tento plán, abychom předešli nějakým poznámkám o 'otroctví'.“ Strojeně se usmál.</p>
<p>„Rozumím,“ ozval se profesor. „To je skutečně velmi humánní. Vzala komise – nebo úřady – v úvahu, že prakticky všichni obyvatelé Luny jsou fyzicky neschopní žít na této planetě? Že prošli nedobrovolně takovými fyziologickými změnami, že již nikdy nemohou žít bez potíží na planetě se šestkrát vyšší gravitací, než na jakou je zvyklé jejich tělo?“</p>
<p>Ten ničema si kousal rty a tvářil se, jako by to bylo pro něj něco zcela nového. „Když mám mluvit za sebe, tak se mi nezdá, že to, co říkáte, je stoprocentně pravda. Je možné, že to pro někoho platí a pro někoho jiného zase ne. Lidé jsou různí. I vaše přítomnost zde ukazuje, že pro obyvatele Luny není návrat na Zem nemožný. V žádném případě nemáme zájem někoho k návratu na Zem <emphasis>nutit. </emphasis>Doufáme, že tam dnešní obyvatelé zůstanou a že se nám podaří přesvědčit ještě další, aby se na Měsíc vystěhovali. Ale musí to být svobodná volba každého jedince zaručená velkou Chartou. Co se týče té údajné fyziologické změny… to není právní záležitost. Jestliže je někdo natolik opatrný, že se obává zdravotních následků, nebo se rozhodne, že radši zůstane na Měsíci, má na to samozřejmě právo.“</p>
<p>„Rozumím, pane. Máme svobodu. Svobodu v tom, že buď můžeme zůstat na Luně a pracovat na vás za platy, které určíte, nebo se můžeme vrátit umřít na Zem.“</p>
<p>Předseda se ošil. „Vy si zřejmě myslíte, že jsme nějací padouši, ale to se mýlíte. Kdybych byl mladší, sám bych se na Měsíc odstěhoval. Tam jsou možnosti! Myslím, že vy naši situaci nechápete. Věřím, že historie ukáže, že jsme měli pravdu.“</p>
<p>Překvapeně jsem zíral na profesora, protože ten už za naši věc nijak nebojoval. Měl jsem o něj strach. Týdny napětí se na něm musely jistě podepsat a k tomu všemu měl za sebou těžkou noc. Jediné, na co se po předsedově prohlášení zmohl, bylo: „Vážený pane předsedo, předpokládám, že vbrzku budou opět obnoveny lety na Lunu. Bylo by možné, abychom se s mým kolegou dostali do první lodi? Musím přiznat, že problémy s gravitací, o kterých jsem před chvílí mluvil, jsou v mém případě příliš reálné, než abych je nepociťoval. Naše mise vaším rozhodnutím skončila. Musíme se vrátit domů.“</p>
<p>Nezmínil se ani slovem o zásilkách obilí. Ani slovo o „vrhání kamene“ ani o nesmyslnosti bít krávu, kterou chci podojit. Jediné, co z jeho řeči dýchalo, byla únava.</p>
<p>Předseda se naklonil dopředu a promluvil se zjevným uspokojením: „Profesore, s tím budou jisté potíže. Otevřeně řečeno jste se dopustil zrady proti velké Chartě, a tím i proti celému lidstvu… Jistě bude proti vám vzneseno obvinění. Je mi samozřejmě jasné, že muž vašeho věku a fyzické kondice bude potrestán maximálně podmíněným trestem. Nicméně – domníváte se, že by bylo od nás rozumné pustit vás tam, kde jste tuto vzpouru začali, abyste mohli způsobit ještě větší potíže?“</p>
<p>Profesor přikývl. „To chápu. Můžete mne omluvit? Jsem velmi unaven.“</p>
<p>„Jistě. Doufám, že nám budete ještě k dispozici. Toto slyšení bude prozatím odročeno. Plukovníku Davisi, …“</p>
<p>„Pane?“ Chystal jsem se pomoci profesorovi, protože naši opatrovníci byli vykázáni z místností. Teď jsem se ovšem musel otočit s vozíkem směrem k předsedovi.</p>
<p>„Rád bych si s vámi promluvil ve své kanceláři.“</p>
<p>„No…“ zaváhal jsem a podíval se po profesorovi. Oči měl zavřené a vypadal, že nás neposlouchá. Jedním prstem mne však přivolával k sobě.</p>
<p>„Vážený pane předsedo, jsem spíš doprovod než diplomat. Musím dát pozor na profesora. Je už starý a nemocný.“</p>
<p>„Ošetřovatel se o něj postará.“</p>
<p>„Dobrá…“</p>
<p>Přiblížil jsem se k profesorovi a naklonil se nad ním. „Profesore, jste v pořádku?“</p>
<p>Tiše zasípal: „Poslechni si, co chce. Na všechno přikývni. Ale opatrně.“</p>
<p>Za chvíli už jsem byl v předsedově kanceláři za polstrovanými dveřmi. To ale nic neznamenalo. Mohla tam být spousta odposlouchávacích zařízení. Včetně toho mého v levé paži.</p>
<p>„Dáte si něco k pití? Nebo kávu?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne, děkuji,“ odpověděl jsem. „Musím si tady dávat pozor a držet pořádnou dietu.“</p>
<p>„Asi máte pravdu. Skutečně potřebujete ten invalidní vozík? Vypadáte zdravě.“</p>
<p>„Možná bych přešel ten pokoj, kdyby bylo potřeba. Ale asi by mne to stálo zbytečně mnoho sil. Radši neriskuji. Nezapomeňte, že vážím šestkrát víc, než bych měl. Srdce na to není zvyklé.“</p>
<p>„Je to tak asi opravdu lepší. Slyšel jsem, že jste měl nějaké potíže v Severní Americe. Je mi to skutečně líto. To je strašné místo. Nikdy se mi tam nechce. Ale řekl bych, že vám vrtá v hlavě, proč jsem s vámi chtěl mluvit.“</p>
<p>„Ani ne. Předpokládám, že mi to řeknete. Spíš by mě zajímalo, proč mi stále říkáte 'plukovníku'?“</p>
<p>Zasmál se. „Je<emphasis> </emphasis>to asi zvyk. Pravděpodobně je to tím, že se stále chovám podle protokolu. Možná bude lepší, když si ten titul ještě chvíli ponecháte. Rád bych věděl, co si myslíte o našem pětiletém plánu?'</p>
<p>„Řekl bych, že byl velmi pečlivě vypracován.“</p>
<p>„Je v něm skutečně velmi mnoho práce a myšlenek. Plukovníku, vypadáte jako velice rozumný muž… Já vím, že takový jste. Znám velmi dobře nejen váš životopis, ale vím o každém slovu, které jste pronesl od chvíle, kdy jste přistál na Zemi. Dalo by se říci, že znám skoro i vaše myšlenky. Vy jste se narodil na Měsíci. Domníváte se o sobě, že jste vlastenec? Myslím tím na Měsíci?“</p>
<p>„Považuji se za vlastence. Mám dojem, že to, co jsme udělali, bylo správné.“</p>
<p>„Mezi námi… souhlasím s vámi. Starý Hobart byl skutečně hlupák. Plukovníku, ten plán je skutečně dobrý. Má ovšem jisté nedostatky v exekutivě. Jestli jste skutečný vlastenec a máte na srdci blaho vaší vlasti, tak byste mohl být ten pravý muž, který by ho mohl uvést v život.“ Chytil mne za ruku. „Neukvapte se. Nežádám vás, abyste zradil svou věc a zaprodal své druhy nebo nějakou jinou hloupost. Tohle je šance pro skutečného vlastence, ne pro nějakého filmového hrdinu, který rád padne za ztracenou věc. Podívejte se na to z téhle strany. Myslíte, že je možné, aby se kolonie na Luně mohly bránit proti síle, kterou disponují Spojené národy na Zemi? Vím, že nejste skutečný voják – a to mne opravdu těší – ale jste technik. To vím také. Zajímal by mne váš upřímný názor, kolik by bylo zapotřebí lodí a bomb ke zničení kolonie na Luně.“</p>
<p>Tak jsem mu to řekl. „Jedna loď a šest bomb.“</p>
<p>„Správně! Můj bože, je to skutečné dobrodiní mluvit s někým skutečně rozumným. Dvě bomby by musely být skutečně pořádně velké, možná že by bylo potřeba je zcela speciálně vyrobit, ale dokázali bychom to. Možná by to pár lidí na Měsíci přežilo. Patrně by se pár usedlostí vyhnulo katastrofě, ale ne na dlouho. Jedna loď by to dokázala zhruba v deseti minutách.“</p>
<p>„To připouštím,“ řekl jsem, „ale profesor de la Paz už říkal, že krávu, kterou chci podojit, nemá smysl mlátit. Tím méně střílet.“</p>
<p>„Proč si myslíte, plukovníku, že jsme naše rozhovory na měsíc přerušili? Jeden z mých kolegů si myslel, že je to čekání zbytečné, ale já si to nemyslím. Mne neuráží čekání, mne zajímá výsledek. Plukovníku, opravdu nechceme po té krávě střílet, ale chceme, aby věděla, že když budeme muset, nebudeme se střelbou váhat. I když jsou střely s jadernými hlavicemi drahé hračky, domnívám se, že si můžeme dovolit pár varovných výstřelů, aby kráva věděla, co ji může potkat. To by ale mohlo krávu poplašit a mohlo by jí zkysnout mléko.“ Znovu se chraplavě zasmál. „Možná by bylo lepší přesvědčit starou stračenu, aby dala mléko dobrovolně.“</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>„To se ani nezeptáte jak?“</p>
<p>„Jak?“ souhlasil jsem.</p>
<p>„Vaším prostřednictvím. Neříkejte nic a nechte mě, abych vám to vysvětlil…“</p>
<p>Začal mi slibovat hory doly. Království na Zemi. Nebo spíš na Luně. Doživotní místo protektora na Luně, pokud budu mít zájem. Mým úkolem mělo být přesvědčit obyvatele Luny, že nemohou vyhrát. Přesvědčit je, že nový pořádek bude pro ně to nejlepší – školy zdarma, nemocnice zdarma, zadarmo to i ono – podrobnosti budou upřesněny později, ale již teď je jisté, že za vším bude vláda. Přesně jako na Zemi. Daně vypadaly docela malé, ale jenom pokud si člověk neuvědomil, že byly úplně za všechno. Nejhorší bylo, že se tentokrát mocní rozhodli neponechat nic náhodě, a naplánovali hned ze začátku vyslání dvou pluků policie.</p>
<p>„Vyslání těch zatracených policistů byl jeden z největších omylů, který už nechceme opakovat. Mezi námi, nejvíc času nám zabralo přesvědčit Komisi mírových sborů o tom, že hrstka policistů nemůže uhlídat tři miliony lidí, kteří žijí v šesti velkých městech a více než padesáti menších sídlech. Takže budete mít k dispozici dostatek policistů hned od začátku. Nebudou to žádné bojové jednotky, ale příslušníci vojenské policie, kteří se umějí bez velkých problémů vypořádat s civilisty. Tentokrát s nimi budou z deseti procent i ženy, takže by nemělo docházet k žádným znásilněním. Tak co? Myslíte, že to zvládnete? S vědomím, že děláte pro své lidi to nejlepší?'</p>
<p>Prohlásil jsem, že bych si to měl podrobně prostudovat a seznámit se zvláště s kvótami pro pětiletý plán, abych neudělal unáhlené rozhodnutí.</p>
<p>„No jistě!“ souhlasil. „Dám vám kopii našeho plánu. Vezměte si ji domů, studujte ji, vyspěte se na to. Zítra si o tom znovu pohovoříme. Jenom mi slibte, že si to necháte pro sebe. Nemyslím tím, že je to nějak tajné… jenom… však víte, že se takové věci mají napřed promyslet a potom je zveřejnit. Když už mluvíme o té veřejnosti, budete potřebovat pomoc a dostanete ji. Dáme vám s sebou prima chlapce. Na tom nebudeme šetřit, ti stojí za to. Budou mít u vás podmínky jako vědci. <emphasis>Tentokrát </emphasis>nic neponecháme náhodě. Ne jako s tím troubou Hobartem. Mimochodem, je mrtev, že?“</p>
<p>„Není. Ale nic si nepamatuje.“</p>
<p>„Měli jste ho zabít. Tady jsou papíry k tomu plánu.“</p>
<p>„Když už tak mluvíme o těch starých pánech… profesor de la Paz tady nemůže zůstat. Nepřežil by ani půl roku.“</p>
<p>„To by snad bylo pro něj lepší, ne?“</p>
<p>Snažil jsem se klidně odpovědět: „Vy mi asi nerozumíte. Profesor je velmi oblíbený a uznávaný. Mám dojem, že pro mne by bylo nejlepší, kdyby se mi podařilo ho přesvědčit, že to myslíte s těmi vodíkovými bombami vážně a že bychom měli udělat vše možné pro záchranu. Ale když se vrátím bez něj, pak nejenže to nezvládnu, ale nebudu mít ani čas se o to pokusit.“</p>
<p>„Hmmm… Vyspěte se na to. Zítra o tom pohovoříme. Řekněme ve dvě odpoledne.“</p>
<p>S tím jsme se rozloučili.</p>
<p>Stuart na mne čekal u profesora. „No tak?“ zeptal se profesor.</p>
<p>Rozhlédl jsem se kolem a ukázal si na uši. Sklonili jsme hlavy k profesorovi a přehodili přes hlavy dvě přikrývky. Profesorovo pojízdné lůžko i můj vozík byly čisté. To jsem kontroloval každý den, ale o pokoji se to tak jednoznačně říci nedalo. Bylo jistější šeptat pod dekou.</p>
<p>Začal jsem. Profesor mne hned přerušil. „Jeho předky a další podrobností nech na později. Teď chceme slyšet fakta.“</p>
<p>„Nabídl mi místo Správce.“</p>
<p>„Doufám, že jsi to přijal.“</p>
<p>„Na devadesát procent. Mám si pročíst tuhle slátaninu a zítra se vyjádřit. Stu, kdy začne náš plán Útěk?“</p>
<p>„Už začal. Čekali jsme, až se vrátíš. Jestli se tedy vrátíš.“ Příští hodinu jsme měli frmol. Stu odněkud přivedl staršího Inda a po půlhodině práce ten chlap vypadal jako profesorovo dvojče. Sehnat mého dvojníka bylo snazší. Když se setmělo, přemístil Stuart profesora z lůžka na gauč a já jsem uvolnil vozík. Oba naši dvojníci se nechali odvézt za soumraku do jídelny.</p>
<p>Nejtěžší bylo dostat profesora na střechu. Každý krok byl pro něj utrpením. Byl víc na zemi, než by si přál. Stuart měl co dělat, aby ho těch třináct schodů vyvlekl. I já jsem měl plno práce se tam vyškrábat. Srdce se mi div nerozskočilo. Za chvíli se objevilo malé letadélko, které nás tiše dopravilo na letiště, kde už nás čekalo tryskové letadlo, které jsme používali k cestám v průběhu minulého měsíce. Za čtvrt hodiny po opuštění naší rezidence jsme už mířili k Austrálii. Nevím, kolik stála příprava tohoto plánu ani kolik lidí muselo být připraveno okamžitě zasáhnout, ale klaplo to perfektně.</p>
<p>Když jsem se trochu vzpamatoval, zeptal jsem se: „Jak se teď cítíte, profesore?“</p>
<p>„Jakž takž. Trochu unaven. A zklamán.“</p>
<p>„To chápu. To zklamání.“</p>
<p>„Jsem zklamán, že jsem neviděl Taj Mahal. Když jsem byl mladý, tak jsem neměl možnost, a teď, když jsme byli pouze pár kilometrů odtamtud, tak zase nebyl čas. Tak jsem ho zase neviděl a už asi nikdy neuvidím.“</p>
<p>„Vždyť je to jenom hrob.“</p>
<p>„A Helena Trojská byla jenom žena. Radši spi.“</p>
<p>Přistáli jsme v Austrálii nedaleko Darwinu a hned jsme byli dopraveni do připravené kosmické lodi, usazeni do sedaček a vše se chystalo ke startu. Těsně před startem nám něco píchli, aby se nám lépe letělo. Profesor už byl v limbu a já jsem se cítil příjemně malátný, když jsem spatřil, jak se k nám škrábe Stu. Šklebil se a chystal se zasednout do nejbližší sedačky. Překvapeně jsem ho pozoroval: „Ty taky? Kdo to tady povede?“</p>
<p>„Ti samí lidé, co dělali pro nás všechnu práci. Je to dobrá parta a ani mě už nepotřebují. Ty si, Mannie, starý pardále, myslíš, že se chci poflakovat tak daleko od domova? Tím mám na mysli Lunu, kdybys to náhodou nepochopil. Tohle vypadá jako poslední vlak do Šanghaje.“</p>
<p>„Co s tím má společného Šanghaj?“</p>
<p>„Vykašli se na to, Mannie. Mám toho tady plný zuby. Dlužím prachy, kam se jen podívám, a jediná šance, že bych je mohl splatit, je ta, že se posílí akcie jistého Adama Selena. Stejně by za chvíli po mně šli a asi by mne i zavřeli. Ber to tak, že jim ušetřím peníze za dopravu. Myslíš, že se ještě v mém věku mohu stát pořádným razičem tunelů?“</p>
<p>Už jsem se cítil pěkně pod parou. Ty léky vykonaly své. „Stu, na Luně nejsi starej… sotva kluk… i kdyby ne… můžeš k nám… Mimi tě má ráda.“</p>
<p>„Díky, brácho. Asi tě poslechnu. Už svítí startovací světlo! Nadechni se pořádně!“</p>
<p>Najednou se do mne opřelo vší silou deset G.</p>
<p> <strong>X VII.</strong></p>
<p>NAŠE LOĎ SLOUŽILA PŮVODNĚ PRO PŘEPRAVU POSÁDEK NA KOSMICKÉ STANICE, k zásobování hlídkových lodí Spojených národů nebo dokonce k dopravě hazardních hráčů na lodi, kde se pěstoval hazard. Teď měla místo čtyřiceti plánovaných pasažérů ve svých útrobách nás tři a jediná zavazadla byly naše tři skafandry a mosazný kanón. Ano, i tahle hračička byla s námi. Dokonce byla v Austrálii ještě o týden dříve než my, aby nic nezmeškala. Hrdý kosmický koráb <emphasis>Skřivan </emphasis>byl teď ovšem pořádně okleštěn. Jeho posádku tvořil pouze kapitán a automatický pilot.</p>
<p>Stu mi později vyprávěl, co se odehrávalo v době, kdy jsem si užíval dobrodiní farmaceutického průmyslu a vůbec nevnímal, co se děje kolem. Poté, co jsme dosáhli v pohodě oběžné dráhy, jsme se spořádaně nezařadili po bok ostatním satelitům, ale zvýšili jsme rychlost, abychom se mohli od oběžné dráhy odpoutat. To samozřejmě neuniklo pozornosti stanic Spojených národů. Jedna z nich nám přikázala, abychom zastavili a vysvětlili své počínání.</p>
<p>„Chtěli prostě vědět, kdo jsme a co to sakra děláme,“ vykládal Stu. „Tak jsme jim řekli, že jsme čínská přepravní loď registrovaná pod názvem Rozkvetlý lotos a že letíme jako záchranná výprava pro vědce držené na Měsíci. Klidně jsme jim poskytli naši identifikaci – přirozeně jako Rozkvetlý lotos.“</p>
<p>„Ale co náš transponder?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„To se teprve uvidí. Jestli jsem dostal to, za co jsem zaplatil, tak nás náš transponder identifikoval před deseti minutami jako Skřivana, ale… vyslal identifikační signál Lotosu. To se dozvíme brzo. Podle toho chlapíka, co mi to zařizoval, je tady v okolí pouze jediná loď schopná vyslat střely, které by nás mohly ohrozit. Ale musí to stihnout během sedmadvaceti minut. Potom už mají smůlu. Tak jestli máš něco na srdci, nějakou modlitbičku nebo něco takového, tak teď je ten správný čas.“</p>
<p>„Mám vzbudit profesora?“</p>
<p>„Nech ho spát. Nebo znáš snad hezčí smrt než přechod z pokojného spánku rovnou do obláčku rozptýlených plynů? Jestli ovšem nevíš o nějakém důvodu náboženském nebo jiném, pro který by měl být vzhůru. Ale jak jsem profesora poznal, nepřipadal mi jako nějak přehnaně nábožensky založený člověk.“</p>
<p>„To také není. Jestli ty sám máš niterné potřeby, nenech se rušit.“</p>
<p>„Děkuji ti. Už jsem si to všechno zařídil předtím, než jsme opustili Zem. A co ty, Mannie? Nejsem sice ani zdaleka kněz, ale udělám pro tebe, co bude v mých silách. Máš na svědomí nějaké hříchy, starý brachu? Jestli potřebuješ rozhřešení, tak tě mohu ujistit, že o hříchu něco vím.“</p>
<p>Poděkoval jsem za jeho nabídku, ale nevyužil jsem ji. To mně ovšem připomnělo pár mých hříchů a s některými jsem se Stuartovi svěřil. To zase vyvolalo vzpomínku na jeho hříchy a to zase mně připomnělo… Prostě jsme se zapovídali a čas nula dávno minul. Stuart LaJoie je báječný chlapík, s kterým je radost strávit poslední minuty. I když se pak náhodou ukáže, že to nebyly minuty tak úplně poslední.</p>
<p>Příští dva dny jsme neměli na práci vůbec nic. Jenom jsme se snažili nějak zabavit, abychom se neukousali nudou. Nade všemi pocity vítězilo štěstí z návratu domů.</p>
<p>Cítil jsem se šťasten – nebo spíše skoro šťasten… Profesor se mne zeptal, co mne trápí.</p>
<p>„Nic,“ odpověděl jsem. „Nemohu se dočkat, až budeme doma. Ale… Pravda je, že se trochu stydím, že jsme tak vybouchli. Profesore, co jsme udělali špatně?“</p>
<p>„Co to říkáš? Vybouchli?“</p>
<p>„Nevím, jak to jinak nazvat. Vždyť jsme ničeho nedosáhli.“</p>
<p>„Manueli, měl bych se ti omluvit. Pamatuješ si, jak Adam Selene vypočítal naše šance na úspěch těsně předtím, než jsme odletěli z Luny?“ Stu nebyl nikde v doslechu, ale stejně jsme z důvodu utajení používali místo „Mike“ označení „Adam Selene“.</p>
<p>„Samozřejmě, že si to pamatuji! Bylo to jedna ku padesáti třem. A potom, co jsme se dostali na Zem, to ještě kleslo na jednu ku stu. Kolik myslíte, že je to teď? Jedna ku tisíci?“</p>
<p>„Já jsem dostával ty výpočty několikrát týdně, proto ti také dlužím omluvu. Poslední výpočet jsem dostal těsně před odletem. V těch výpočtech byly propočteny různé šance na to, že se dostaneme v pořádku ze Země a jak se dostaneme domů. Nebo že se alespoň jeden z nás dostane na Lunu. To byl také důvod, proč jsme se rozhodli, aby s námi letěl i Stuart. Má lepší schopnost snášet přetížení. Ve výpočtech bys nalezl přesně osm možností, od té, že všichni zemřeme, až po tu, že všichni přežijeme. Byl bys ochoten vsadit pár dolarů na poslední výpočet naší šance na celkový úspěch? Abys netratil tolik, tak ti trochu pomohu. Tvůj odhad byl příliš pesimistický.“</p>
<p>„Ale… sakra, nic nebudu sázet. Prostě mi to řekněte.“</p>
<p>„Tak ta šance je teď pouze jedna ku sedmnácti… a celý měsíc se vylepšuje. Nemohl jsem ti to říci dříve.“</p>
<p>Proč to nepřiznat. Na jedné straně mne to potěšilo, na druhé ranilo. „Co tím myslíte, že jste mi to nemohl říct? Podívejte se, profesore, jestli mi nedůvěřujete, stačí prostě říct a já klidně přenechám své místo v řídící buňce Stuartovi.“</p>
<p>„No tak, hochu. Stuart zaujme místo v buňce, až jestli se něco stane někomu <emphasis>z </emphasis>nás. Tobě, mně nebo Wyoming. Nemohl jsem ti to říci na Zemi – a mohu ti to říci teď – ne proto, že bychom ti nedůvěřovali, ale proto, že jsi mizerný herec. Zhostil jsi se své úlohy daleko lépe, když jsi byl přesvědčen, že musíme dosáhnout uznání naší samostatnosti.“</p>
<p>„To říkáte teď!“</p>
<p>„Manueli, my jsme museli bojovat ze všech sil… a pak prohrát.“</p>
<p>„Cože?! Už jsem snad dost starý na to, abyste mi to mohli říci předem.“</p>
<p>„Nerozčiluj se, Manueli. To, že jsi neznal přesně naše plány, nám zvýšilo šance na úspěch. To ti potvrdí i Adam. Jestli ti to pomůže, tak Stuart se vůbec nezeptal, proč má letět na Lunu. Příteli, ta komise byla příliš malá a její předseda byl velmi inteligentní. Hrozilo nebezpečí, že nám navrhnou nějaký rozumný kompromis. Ten první den jsme byli jenom krůček od takové pohromy. Chtěli jsme to dostat před valnou hromadu. Tam žádné nebezpečí inteligentního jednání nehrozí. Ale to nám nevyšlo. Dělal jsem co jsem mohl, abych si znepřátelil komisi. Použil jsem i osobní urážky, jen abych to pojistil.“</p>
<p>„Vidím, že nikdy nepochopím vysokou politiku.“</p>
<p>„Asi ne, ale tvůj talent se dá vhodně skloubit s mými schopnostmi. Manueli, chceš, aby byla Luna skutečně svobodná?“</p>
<p>„Vždyť to víte.“</p>
<p>„A také víš, že nás Země může porazit?“</p>
<p>„Samozřejmě. Vždyť naše šance nikdy nebyly ani trochu vyrovnané. Tím spíš nechápu, co má znamenat ta snaha o znepřátelení komise.“</p>
<p>„Manueli, je nám oběma jasné, že si Země dokáže vynutit svou vůli. Jediná šance je pokusit se jim tu vůli oslabit či zpochybnit. Proto jsme museli letět na Zem. Naleptat je. Ukázat jim další možnosti a zviklat je. Jeden z největších čínských generálů kdysi prohlásil, že největším uměním je nahlodat nepřítele tak, že se stáhne bez boje. To je ovšem maximum, kterého jsme ani nechtěli dosáhnout. Řekl bych, že první den byli skutečně připraveni nám navrhnout nějaký vstřícný kompromis. Guvernéra místo správce. Možná dokonce někoho z nás. Místní autonomii. Zástupce do Spojených národů. Vyšší cenu za obilí a k tomu příplatky za vyšší dodávky. Změnu dosavadní politiky plus omluvu za znásilnění a zabití té dívky. Myslíš, že by to doma lidé přijali?“</p>
<p>„To přece nenabízeli.“</p>
<p>„Předseda byl připraven něco takového navrhnout. To první odpoledne držel řízení komise pevně v ruce. Zeptal se nás, jak bychom si to představovali. Jsem si jist, že by nám navrhl něco podobného tomu, co jsem vyjmenoval. Opakuji svou otázku. Myslíš, že by to doma přijali?“</p>
<p>„No… asi ano.“</p>
<p>„Zcela jistě, ne 'asi ano'. S těmi vyhlídkami, co jsme měli, by to lidé přijali a tomu jsme museli za každou cenu zabránit. To by celou situaci jenom zkomplikovalo. Všechno by se vrátilo do starých kolejí. Naše vůle po svobodě by byla úplně paralyzována a nejhorší na tom je, že by to nijak neodvrátilo hrozící katastrofu. Manueli, ty i já dobře víme, a to nejen na základě Adamových výpočtů, že se musí skončit s dodávkami obilí na Zem. To je jediný způsob, jak zachránit Lunu od katastrofy. Ale umíš si představit, jak budou farmáři protestovat proti zastavení dodávek?“</p>
<p>„Ne. Ale jistě to nebude nic příjemného.“</p>
<p>„Proto taky dodávky nezastavíme. Ještě po našem návratu budeme vykupovat obilí a posílat lodě s nákladem do Bombaje.“</p>
<p>„Vždyť jste jim řekl, že okamžitě zastavíme dodávky.“</p>
<p>„To byla jenom taková pohrůžka, žádný morální závazek. Pár dodávek navíc nehraje roli. Tím získáme čas, který potřebujeme. Nemysli si, že jsou všichni na Luně na naší straně. Zatím máme spíš menšinu. Většině je jedno, kdo vládne, ale ty musíme strhnout na naši stranu. Vyloženě proti nám je jenom malá skupinka. Většinou farmáři, které nezajímá nic jiného než cena obilí. Nadávají, přijímají naše směnky a doufají, že se vše obrátí k lepšímu. Ale když jim místo toho oznámíme, že zastavujeme dodávky na Zem, okamžitě budou proti, a to velice aktivně. Adam tvrdí, že před zastavením dodávek musíme získat na naši stranu dosud neutrální většinu.“</p>
<p>„Jak dlouho to bude trvat? Rok? Nebo dva?“</p>
<p>„Dva tři dny. Možná čtyři. Musíme jim předložit pečlivě vybrané ukázky z toho pětiletého plánu. A zkombinovat to s fotografiemi tvého zatčení v Kentucky…“</p>
<p>„Tak moment! Na to bych radši zapomněl.“</p>
<p>Profesor se zasmál a zamrkal obočím.</p>
<p>„No tak dobře. Když myslíte, že to pomůže.“</p>
<p>„To pomůže mnohem víc než jakákoliv statistika o přírodních zdrojích.“</p>
<p>Náš automatický pilot se nezdržoval velkým manévrováním na oběžné dráze a rovnou zamířil na přistání, čímž nám připravil krušné chvilky. Trvalo to skoro devatenáct vteřin a byli jsme dole u Johnson City. Vzpamatoval jsem se poměrně rychle a byl jsem rád, že mám zase svoji normální váhu. Bolelo mne trochu v zádech a srdce mi bilo jako zvon. Horší to bylo s profesorem, kterého to málem zabilo.</p>
<p>Mike mi později řekl, že pilot odmítl navádění z povrchu. Mike by navedl loď dolů v režimu, který neměl tak vysoké přetížení, protože věděl, že je na palubě i profesor. Možná ten automatický pilot věděl, co dělá, protože přistání s malým přetížením strašně zvyšuje spotřebu a my jsme přistáli se skoro prázdnými nádržemi.</p>
<p>Seberozumnější důvody pro šetření paliva by nám nezabránily použít jemnější přistání, když jsme viděli, v jakém stavu je po rychlém přistávacím manévru profesor. Stuart naštěstí zareagoval včas. Dal profesorovi léky, masku s kyslíkem a taky masáž. Profesor konečně zamrkal a zasípal: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Doma!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Nechali jsme profesora ještě asi dvacet minut vzpamatovat se a teprve potom jsme ho navlékli do skafandru, abychom mohli vystoupit. Kapitán okamžitě začal plnit nádrže a byl celý nervózní, už aby vyzvedl nové pasažéry a mohl zvednout kotvy. Ten Holanďan s námi celou cestu ani nepromluvil. Zřejmě celou dobu proklínal okamžik, kdy se nechal penězi oslnit<emphasis> </emphasis>natolik, že podnikl tuto cestu, která mu mohla způsobit potíže nebo ho mohla dokonce stát i život.</p>
<p>Mezitím už do lodi vstoupila Wyoh ve skafandru, aby nás první přivítala. Stu, který ji nikdy ve skafandru neviděl a vlastně ji vůbec neznal jako blondýnu, ji nepoznal. I přes skafandr jsem ji objal, Stuart stál opodál a čekal, až bude představen. Pak neznámá postava začala objímat i jeho. Nelze vylíčit jeho překvapení.</p>
<p>Zaslechl jsem, jak Wyoh huhlá: „Sakra! Mannie, pomoz mi s tou helmou.“</p>
<p>Pomohl jsem jí sundat helmu. Wyoh pohodila hlavou, čímž uvolnila vlasy a zašklebila se. „Stu, nemáš radost, že mne zase vidíš? Ty mne nepoznáváš?“</p>
<p>Na Stuartově tváři se rozprostřel udivený výraz. „Dobrý den, milostivá. Velmi mne těší, že vás zase vidím.“</p>
<p>„Já ti dám 'milostivou'. Pro tebe jsem vždycky Wyoh. Copak ti Mannie neřekl, že je ze mne zase blondýnka?“</p>
<p>„Ale to jo. Řekl mi to. Ale slyšet o něčem je trochu jiné než vidět to ve skutečnosti.“</p>
<p>„Zvykneš si.“ Otočila se k profesorovi, objala ho a políbila. Pak se obrátila ke mně a přivítala se se mnou pořádně bez helmy. Chvíli jsme oba stáli mlčky v objetí a po tvářích nám tekly slzy. Wyoh se vzpamatovala první, otočila se opět na Stuarta a chtěla ho políbit.</p>
<p>Stu se držel trochu zpátky a Wyoh se zarazila. „Stu, mám se přebarvit nazpět, abych tě mohla přivítat?“ Stu se podíval na mne a pak ji objal. Wyoh se s ním vítala skoro stejně dlouho jako se mnou.</p>
<p>Když jsem se později zamýšlel nad Stuartovým chováním, dospěl jsem k závěru, že má stále ještě dost daleko do pravého obyvatele Luny. Ubohý chlapík si myslel, že teď, když je Wyoh vdaná, mohl by se mne nějak svým chováním dotknout. Stále mu ještě nedošlo, že ženy jsou na Luně skutečné vládkyně.</p>
<p>Oblékli jsme profesora do skafandru, připevnili si helmy a konečně jsme vystoupili z lodi. Já samozřejmě s kanónem v podpaží. Když jsme se v podzemí za odvzdušňovacím uzávěrem svlékli ze skafandrů, byl jsem velmi překvapen, že si Wyoh oblékla ty červené šaty, které jsem jí koupil před celou věčností.</p>
<p>V odbavovací hale stála řada asi čtyřiceti postav ve skafandrech. Byli to samí pozemšťané připravení k odletu. Bylo mezi nimi pár turistů, ale většinou to byli vědci, kteří nám způsobili tolik nepříjemností. Přesto jsem při pomyšlení na jejich cestu na Zem pocítil jisté obavy. V kosmické lodi byly pouze tři sedačky, zbytek byl vymontován ještě na Zemi. Nebozí cestovatelé museli přečkat přetížení na podlaze. Pokud nebude automatický pilot nebo kapitán dostatečně opatrný, je možné, že se někteří vrátí na rodnou planetu v trochu horší formě, než si vysnili.</p>
<p>Zmínil jsem se o tom Stuartovi.</p>
<p>„Neměj obavy,“ odpověděl. „Kapitán Leraus má na palubě plno nafukovacích polštářů. Určitě nechce, aby se jim něco stalo. Nezapomeň, že jsou pojistkou jeho bezpečnosti.“</p>
<p> <strong>VIII.</strong></p>
<p>O PATRO NÍŽ NA NÁS ČEKALA CELÁ MOJE RODINA. Všech pětatřicet členů od Grandpaw až po malé děti tam stálo a zuřivě nás vítalo. Tentokrát se už Stu nijak neostýchal. Uvítací ceremonie řídila Hazel, která měla na hlavě čepici svobody. Každému z nás ji také nasadila a políbila nás. Na ten pokyn si všichni členové také nasadili rudé čepice svobody a propukli v jásot. Najednou jsem cítil, že mám vlhké oči. Nevěděl jsem, zda je to více vlastenectví nebo prostě radost nad shledáním s nejbližšími.</p>
<p>„Kde je Slim?“ zeptal jsem se Hazel. „Nepozvali jste ho?“</p>
<p>„Nemohl přijít. Je šéfem organizačního výboru pro přípravu vašeho přivítání.“</p>
<p>„Jakého přivítání? Vždyť už jste nás přivítali.“</p>
<p>„Však uvidíš.“</p>
<p>A skutečně jsem viděl. Byl to šťastný nápad, že mne rodina přišla přivítat rovnou po přistání, protože nevím, jak by to jinak dopadlo. Když jsme přijeli podzemkou na Západní stanici, stál tam jásající dav. Všichni v rudých čapkách. Odnesli nás tři na ramenou až do Starého Dómu. Ten hlídali naši výrostci, kteří se snažili zabránit tomu, aby Starý Dóm nepraskl pod náporem nadšených zvědavců. Chlapci měli jako jeden muž bílé košile a rudé čepice. Dívky měly bílé blůzky, rudé čapky a sukně téže barvy.</p>
<p>Cestou ze stanice k Dómu jsem se políbil s ohromným množstvím žen, které jsem nikdy předtím neviděl. Doufal jsem, že léky byly dostatečně účinné, protože jinak by dostala alespoň půlka Luna City chřipku. Vzhledem k tomu, že žádná epidemie nevypukla, soudím, že jsme s sebou nic nepřivlekli. Stále mě totiž děsí vzpomínka z dětství, kdy jedna zdánlivě nevinná infekce zahubila na Luně mnoho lidí.</p>
<p>Měl jsem trochu obavu o profesora, protože se mi zdálo přivítání s následnou recepcí přece jenom trochu namáhavé pro člověka, který před hodinou vypadal více mrtvý než živý. Ale profesor nejen že vypadal velice spokojeně, ale dokonce se mu podařilo proslovit památečnou řeč, ve které velice umně skloubil city s frázemi. V projevu se ozývaly slova jako „láska“, „domov“, „soudruzi a sousedé“ a dokonce „bok po boku“ a přitom nic z toho neznělo nijak hloupě.</p>
<p>Uvnitř Starého Dómu postavili pod obrovským videem pódium, na které nás vyzdvihli. Nejprve nás z videa pozdravil Adam Selene a pak se na videu objevila mnohokrát zvětšená profesorova tvář. Profesor hovořil pomalu a po každé větě dělal kratší pomlčku. Vše bylo jistě velice pečlivě promyšlené, protože dav na projev spontánně reagoval a po každé větě propukal v děsný řev. Je zcela zřejmé, že se do Starého Dómu nemohli vejít všichni obyvatelé Luna City, ale určitě se o to alespoň pokusili. Profesor na videu vůbec nevypadal starý a nemocný. Byl zpět na své Skále, kam patřil, a cítil se znamenitě. Já také! Bylo to báječné mít znovu svoji váhu. Cítil jsem se silný, dýchali jsme čistý a svěží vzduch našeho města. Noviny druhý den odhadly počet přímých účastníků na třicet tisíc, což se mi zdálo téměř neskutečné. Ale ani ostatní nepřišli zkrátka. Profesorova slova mohly vyslechnout tři miliony lidí, protože přivítání i projev byly přenášeny na videu. Profesor ihned využil příležitost, aby vylíčil, jakou otrockou budoucnost nám opět chystaly úřady na Zemi. Mával na pódiu papíry a volal:</p>
<p>„Tady jsou vaše pouta. Vaše okovy. Navléknete si je?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>NE!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Říkají, že budete muset! Říkají, že na nás pošlou vodíkové bomby. Potom navléknou těm, kdo přežijí, své okovy. Necháte se?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>NE! NIKDY!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Nikdy,“ souhlasil profesor. „Hrozí, že pošlou další jednotky. Bude další násilí a vraždění. Musíme s nimi bojovat.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>ANO!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Musíme bojovat na povrchu, v podzemní dráze, v každém tunelu! Když už máme umřít, nechť umřeme <emphasis>svobodní!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>ANO! </emphasis>Jen jim to řekněte!“</p>
<p>„Jestliže zemřeme, ať historie může říci: zemřeli jako hrdinové! Dejte nám svobodu… nebo nás zabte!“</p>
<p>Některé věty mi zněly velice povědomě. Ale profesorův hlas zněl svěže a přesvědčivě. Připojil jsem se k pokřiku. Podívejte… Já vím, že Zem nemůžeme porazit. Jsem technik a vím, že vodíkovou bombu houby zajímá, jak jste odvážný… Ale cítil jsem se připraven bojovat. Jestli chtějí boj, mají ho mít!</p>
<p>Profesor nechal dav vykřičet a potom začal zpívat jednu ze Simonových bojových písní. Na velké obrazovce se objevil znovu Adam Selené a zpíval s námi. Po skončení písně jsme se snažili dostat z pódia, ale ženy nás jen tak nepustily. Vzaly útokem naše hrdinné strážce, kteří byli proti úsilí žen zcela bezmocní. Trvalo nám pěkně dlouho, než jsme se my čtyři, Wyoh, profesor, Stuart a já, dostali do našeho pokoje v hotelu. Tam se k nám přes video připojil Adam-Mike. Všem nám pořádně vytrávilo, proto jsme si nejprve objednali večeři.</p>
<p>Po jídle jsme se dali do práce.</p>
<p>Adam začal tím, že mne požádal, abych nahlas přečetl papíry, které jsem dostal od předsedy komise, aby si o nich on a Wyoh mohli udělat vlastní obrázek. „Ale nejdřív, Manueli, prosím přehraj své záznamy ze Země po telefonu zvýšenou rychlostí do mé kanceláře, abych si je mohl porovnat se zprávami, které mi průběžně posílal soudruh Stuart.“</p>
<p>To jsem také učinil, protože záznamy si Mike pečlivě prostuduje, až bude čas. Měl jsem pocit, že bychom měli Stuartovi vysvětlit situaci s Mikem, když stejně měl být časem přibrán do výkonné buňky. Udržovat ho v bludu pomocí Adama Selena se mi zdálo trochu hloupé.</p>
<p>Odeslání zrychlené verze pozemských záznamů mi zabralo pět minut. Čtení návrhů dalších třicet. Když jsem skončil, ozval se zase Adam: „Profesore, ta recepce na vaši počest byla díky vašemu projevu daleko úspěšnější, než jsem předpokládal. Myslím, že bychom měli šanci protlačit ten návrh na embargo naším kongresem. Svolám jeho zasedání na zítřejší poledne. Máte nějaké návrhy?“</p>
<p>Ozval jsem se já: „Podívej se, těm vrtákům bude trvat týdny, než se k tomu nějak vyjádří. Mělo by se to udělat jako s vyhlášením nezávislosti. Začít pěkně pozdě večer, aby tam pak zbyli jenom naši lidé.“</p>
<p>„Promiň, Manueli,“ řekl Adam, „ale musím se seznámit s novinkami ze Země a ty by ses měl seznámit s našimi novinkami. Náš kongres už dávno není ta skupina lidí, kterou jsi znal. Wyoh?“</p>
<p>„Mannie, teď už máme volený kongres. Kongres musí schválit vše, na čem se usnese vláda.“</p>
<p>„Vy jste tu měli volby?“ otázal jsem se zvolna. „A dali jste všechnu moc kongresu? <emphasis>Všechnu? </emphasis>Co tu teda vůbec děláme?“ Podíval jsem se na profesora a očekával výbuch jeho nevole. Sice jsem neočekával, že by měl přesně stejné připomínky jako mám já, ale myslel jsem, že to tak nenechá. Ta první skupina byla natolik nesourodá, že jsme je mohli nějak přelstít, ale ti noví budou sedět na svých křeslech jako přibití.</p>
<p>Profesor vypadal, že se ho to netýká. Spokojeně si propletl prsty a odpočíval. „Manueli, nezdá se mi, že by situace byla tak zlá, jak to připadá tobě. Každá doba si žádá své. Bývaly doby, kdy božstva volila krále. V té době bylo nutno zařídit, aby bohové dostali vhodné kandidáty. V dnešní době je v módě řídit se vůlí lidu, ale… celkově se problém změnil jen nepatrně. Soudruh Adam Selene a já jsme dlouho diskutovali, jak realizovat tuto vůli lidu, a zjistili jsme, že volby jsou jednou z možností, s kterou můžeme uspět.“</p>
<p>„No… dobře. Ale proč jste mi to neřekli? Stu, ty jsi to věděl?“</p>
<p>„Ne, Mannie. Nebyl důvod proč by mi to měli říkat.“ Zavrtěl hlavou. „Já jsem monarchista, mě volby nezajímají. Ale je pravda, že jsem souhlasil s profesorem, že volby jsou dneska nezbytným rituálem.“</p>
<p>Profesor se přidal: „Manueli, nebylo nijak nutné nás o tom informovat, dokud jsme nebyli zpátky. Měli jsme jinou práci. Soudruh Adam a soudružka Wyoh to zařídili i bez nás. Snad by bylo vhodné, aby sis ověřil, jak to dělali předtím, než začneš jejich práci kritizovat.“</p>
<p>„Omlouvám se. Tak jak je to, Wyoh?“</p>
<p>„Mannie, nevzdali jsme se všeho. Usoudili jsme, že by byl vhodný kongres, který by měl asi tři sta členů. Pak jsme strávili hodiny nad seznamem lidí v naší straně a další hodiny nad seznamem známých osobností, které ve straně nejsou. Nakonec jsme získali seznam kandidátů do kongresu. Někteří z nich byli i v dřívějším prozatímním kongresu. Zdaleka ne všichni byli neschopní. Snažili jsme se jich získat co nejvíc. Pak Adam každému z nich zavolal a zeptal se, zda jsou ochotni se podílet na činnosti kongresu, a požádal je, aby prozatím podrželi návrh v tajnosti. Některé jsme museli nahradit dalšími kandidáty.</p>
<p>Když jsme byli připraveni, Adam promluvil na videu a oznámil, že nastal čas splnit slib, který jsme dali o svobodných volbách. Prohlásil, že každý občan starší šestnácti let má právo zúčastnit se voleb. Každý, kdo chce kandidovat v těchto volbách, musí pověsit list se svým jménem a alespoň sty podpisy těch, kteří jeho volbu podporují, na nástěnku na Starém Dómu nebo na určených místech v ostatních sídlech. Bylo ohlášeno třicet volebních okrsků, z nichž každý bude volit deset budoucích kongresmanů.“</p>
<p>„Takže vy jste vyvěsili vlastně seznam členů strany?“</p>
<p>„Ale kdepak! To přece nebyl oficiálně žádný seznam strany. Měli jsme samozřejmě připravené kandidáty. Musím ti říci, že naši dorostenci vykonali pěkný kus práce při shánění podpisů pro naše kandidáty. Všichni získali podpisy lehce již první den. Pak přibylo plno dalších kandidátů. Celkem jich bylo přes dva tisíce. Ale od oznámení do voleb zbývalo jenom deset dnů a my jsme přesně věděli, co chceme, zatímco opozice byla roztříštěná. Ani nebylo nutné, aby Adam vystoupil veřejně na podporu našich kandidátů. Šlo to i bez toho – ty jsi dostal, můj milý, přes sedm tisíc hlasů. Tvůj nejbližší oponent získal sotva tisíc.“</p>
<p>„Já jsem byl zvolen?“</p>
<p>„Nejen ty jsi byl zvolen, já jsem byla také zvolena, i profesor a soudruh Clayton byli zvoleni. Prostě skoro všichni, o nichž jsme se domnívali, že by měli v kongresu být, byli zvoleni, a to i bez Adamovy veřejné kampaně. Nebylo to potřeba. Ovšem pravda je, že jsme přes buňky dali na vědomí, koho bychom v kongresu rádi viděli. Taky se ozval Simon a je třeba zmínit dobré kontakty s novinami. Přála bych ti vidět ten večer po volbách, kdy se sčítaly hlasy. To bylo něco!“</p>
<p>„Jak jste hlasy počítali? Nikdy jsem volby neviděl. To se psala jména na papírky?“</p>
<p>„Ne, měli jsme na to lepší systém… víš, že někteří naši přátelé ještě neumějí psát. Volební místa byla v bankách, kde bankovní úředníci zaznamenávali přání voličů přímo do počítače, takže jsme měli neustálý přehled o stavu hlasů. Výsledky voleb byly známy několik minut po jejich skončení.“</p>
<p>Najednou mě osvítilo poznání a měl jsem chuť se Wyoh na něco soukromě zeptat. Vlastně ne Wyoh, ale <emphasis>Mika! </emphasis>Nechat stranou jeho podobu Adama Selena a pěkně se zeptat jeho neuristorů. Připomněl jsem si ten šek na deset milionů miliard dolarů a pocítil jsem touhu vědět, kolik lidí pro mne skutečně hlasovalo. Sedm tisíc? Sedm set? Nebo jenom moje rodina a přátelé?</p>
<p>Ale už jsem se o kongres nijak neobával. Profesor to všechno vymyslel a pak, když byly volby v plném proudu, byl pěkně z obliga na Zemi. Nemělo smysl se ptát Wyoh, ta asi ani nevěděla, jak to Mike zařídil… a asi to zvládla lépe, když neměla žádné podezření.</p>
<p>Ostatně podezření neměl ani nikdo jiný. Jestli něčemu lidé věří, pak je to představa, že když vložíte do počítače správná data, tak z něj zase správná data dostanete. Také jsem tomu věřil, dokud jsem nepoznal počítač se smyslem pro humor.</p>
<p>Změnil jsem názor na to, že by měl Stu znát pravdu o Mikovi. I tři bylo až moc.</p>
<p>„Vypadá to skutečně dobře. S jak velkým náskokem jsme zvítězili?“</p>
<p>Adam odpověděl bez sebemenšího zaváhání: „Uspělo šedesát osm procent našich kandidátů. To je zhruba tolik, kolik jsem očekával.“</p>
<p>Já ti dám „přibližně“. <emphasis>Přesně, </emphasis>jak jsi předpokládal, ty starý plechový srandisto!</p>
<p>„Beru zpět svou připomínku ohledně zítřejšího poledního zasedání kongresu. Budu tam.“</p>
<p>„Mám pocit,“ řekl Stu, „že až embargo vstoupí v platnost, budeme potřebovat něco, čím bychom udrželi to nadšení, jehož jsme byli dnes svědky. Nebo nastane dlouhé období hospodářského poklesu a bude vzrůstat deziluze. Adame, přesvědčil jsi mne o tom, že máš značnou schopnost odhadnout, co se stane v budoucnu. Myslíš, že mám pravdu?“</p>
<p>„Máš.“</p>
<p>„Co tedy s tím?“</p>
<p>Adam se po nás všech podíval takovým způsobem, že jsem úplně cítil, jak nás Mike vnímá svými binárními receptory. „Soudruzi… toto období se musí co nejrychleji změnit v otevřenou válku.“</p>
<p>Nikdo nic neřekl. Je něco jiného o válce mluvit a něco jiného stát tváří v tvář tvrdé realitě. Po delší době jsem povzdychl a zeptal se: „Kdy začneme házet kamení?“</p>
<p>„My nezačneme,“ odpověděl Adam. „Musí začít oni. Otázkou je, jak je vyprovokovat, aby sami začali. Své návrhy přednesu nakonec. Soudruhu Manueli?“</p>
<p>„No… nedívej se tak na mě. Já bych hodil pěkný kousek skály na Agru. Je tam chlapík, který tam zbytečné zabírá místo. Ale na to jsi se mě neptal.“</p>
<p>„To tedy ne,“ odpověděl Adam vážně. „Nejenom že bys tím popudil celý národ Hindu, ale pobouřil bys i celý kulturní svět tím, že bys zničil Taj Mahal.“</p>
<p>„Včetně mě,“ přidal se profesor. „Nemluv tak, Manueli.“</p>
<p>„Podívejte,“ oponoval jsem. „Neříkal jsem, že to musíme udělat. Navíc bychom možná Taj Mahal netrefili.“</p>
<p>„Manueli,“ řekl profesor, „jak už vysvětlil Adam, naším úkolem je vyprovokovat pozemšťany, aby podnikli první útok. Říká se tomu klasický manévr Pearl Harboru. Otázka zní<emphasis> jak. </emphasis>Adame, navrhuji vnuknout jim myšlenku, že jsme slabí a navíc nejednotní a že stačí jenom trochu zadupat a dostanou nás opět do latě. Stu? Tvoji lidé na Zemi by nám v tom mohli pomoci. Představte si, že by mne a Manuela náš kongres vyloučil ze svých řad. Jaká by asi byla reakce?“</p>
<p>„Ale <emphasis>ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vykřikla Wyoh.</p>
<p>„Ale <emphasis>ano, </emphasis>drahá Wyoh. Nemusí to ve skutečnosti udělat. Bude stačit, když takovou zprávu pošleme na Zem. Možná by bylo ještě lepší, kdybychom to předali jako velmi utajovanou skutečnost vědcům ze Země, kteří tu ještě zbyli, což by navíc ukazovalo na velice tvrdou cenzuru v našich zprávách. Adame?“</p>
<p>„K tomu jenom podotknu, že je to taktika, kterou bychom měli také použít, ale sama o sobě nebude stačit. Potřebujeme velice nutně, aby nás začali bombardovat.“</p>
<p>„Adame,“ ozvala se Wyoh, „proč to říkáš? I kdyby Luna City přečkala jejich ostřelování – což si neumím představit – víš dobře, že Luna nemůže vyhrát celou válku. Sám jsi to mnohokrát říkal. Neexistuje nějaký způsob, aby nás prostě nechali na pokoji?“</p>
<p>Adam trochu povytáhl obočí a já jsem si říkal: „Miku, jestli nepřestaneš s tímhle divadlem, tak nakonec začnu věřit v existenci Adama Selena.“ Zíral jsem na něj a čekal na to, co řekne.</p>
<p>„Soudružko Wyoming,“ promluvil střízlivě, „tohle je způsob, kdy nám teorie her říká, že výsledek je nenulový. Máme určité zdroje, které můžeme ve hře použít, a pak máme určitý počet tahů. Naši protivníci mají mnohem větší zdroje a daleko širší spektrum tahů čili odpovědí. Naším cílem je hrát tak, abychom co možná nejvíce využili naše přednosti a zároveň oslabili a rozdrobili jejich sílu. Nejdůležitější je správné načasování, abychom dokázali odstartovat celý řetěz událostí výhodných pro nás. Uvědomuji si, že vám to není příliš jasné. Mohu různé faktory zadat do počítače a ukázat vám výsledky. Nebo můžete prostě přijmout moje závěry. Nebo můžete poslechnout svůj vlastní úsudek.“</p>
<p>Tím připomněl Wyoh – a to přímo před Stuartovýma očima – že není Adam Selene ale Mike, náš myslící stroj, který si snadno poradí s tak složitým problémem, protože není jenom počítač, ale je nejchytřejší počítač ze všech.</p>
<p>Wyoh hned couvala. „Ne, ne,“ prohlásila, „já osobně matematice vůbec nerozumím. Chápu, že se to tak musí udělat. Jak to tedy provedeme?“</p>
<p>Byly skoro čtyři hodiny, když jsme měli plán, který se pozdával profesorovi a Stuartovi a zároveň i Adamovi. Nebo to snad trvalo tak dlouho Mikovi, než nám ostatním vnutil svůj vlastní plán? Nebo to dokonce byl profesorův plán a Mike byl použit pouze jako zástěrka?</p>
<p>V každém případě jsme měli čtrnáctého května 2075 plán, který byl variabilní podle toho, jak se bude situace vyvíjet. Stručně by se dalo říci, že jsme se měli chovat co nejhůř a přitom se tvářit, že nebude žádný problém nás srovnat do latě.</p>
<p>V poledne jsem byl po velice krátkém spánku ve společenském sále a ukázalo se, že jsem mohl klidně spát alespoň o dvě hodiny déle. Kongresmani z Hongkongu to nestihli, i když podzemka již spojovala přímo obě města. Wyoh nemohla začít schůzi dříve než v půl třetí.</p>
<p>Ano, moje novomanželka se stala předsedkyní jedné z komor parlamentu, i když parlament nebyl ještě plně rozdělen. Zdálo se, že jí ta úloha velice vyhovuje, a zároveň to byla dost šťastná volba v tom, že obyvatelé Luny mnohdy raději poslechnou ženu.</p>
<p>Není nutno, abych zde podrobně popisoval, co se dělo a co kdo řekl. Já jsem se nijak neprojevoval, protože jsem si zatím neosvojil umění hovořit, když nemám o čem. Spíš jsem pozoroval, co se děje okolo a jak si počíná předsedkyně.</p>
<p>Jakmile Wyoh zahájila schůzi, nějaký chlapík vyskočil na pódium a zvolal: „Paní předsedkyně, vynechme formality a poslechněme si rovnou profesora de la Paz!“ Toto prohlášení vyvolalo bouři souhlasu.</p>
<p>Wyoh udeřila do gongu a prohlásila: „Změna programu se zamítá. Žádám člena dolní komory, aby se laskavě vrátil na své místo. Musíme zvolit předsedy komisí parlamentu a také bychom měli sestavit vládu.“</p>
<p>Řízení se ujal Wolfgang Korsakov, člen profesorovy buňky a zároveň klíčová postava v LuNoHoCo, a setrval v této funkci celý den. Počínal si velmi obratně, vyvolával jednotlivé kongresmany a dával pozor, aby příspěvky nesklouzly do planého žvanění. Nikdo ale nebyl příliš sobecký, takže diskuse probíhala spořádaně. Kongres byl hlučný, ale zdálo se, že jsou všichni poměrně spokojeni s vedením.</p>
<p>Když byl čas na večeři, měla svobodná Luna vládu vzešlou z návrhů prvního svobodně zvoleného kongresu, která měla nahradit naši prozatímní vládu, kterou jsme jmenovali vlastně my sami a která vyslala profesora a mne na Zem. Kongres schválil všechny kroky předcházející prozatímní vlády, čímž posvětil vše, co jsme dosud vykonali, poděkoval odstupujícímu vládnímu kabinetu a požádal Wolfganga a jeho komisi, aby pokračovali v budování konečné struktury vládních a kongresových institucí.</p>
<p>Předsedou Kongresu a zároveň předsedou vlády byl zvolen profesor de la Paz. Nejprve odmítal nabídku z důvodu svého věku, zdravotního stavu a celkového vyčerpání po namáhavé pozemské misi. Později návrh přijal za podmínky, že budou splněny jisté požadavky, které mu pomohou vykonávat funkce. Požádal, aby byli zvoleni předsedové horní a dolní komory, aby bylo možno do kongresu jmenovat některé zasloužilé občany bez nutnosti voleb, přičemž jejich počet měl být striktně omezen, a dále aby premiér mohl do svého kabinetu vybrat členy, kteří nebudou zároveň zvolenými členy kongresu, zvláště v případě, že se bude jednat o ministry bez portfeje.</p>
<p>Moc se jim to nelíbilo. Většina byla velmi hrdá na to, že jsou kongresmany, a byli na svůj status patřičně žárliví. Ale profesor tam prostě unaveně seděl a čekal… Konečně někdo prohlásil, že stejně kongres bude schvalovat vládní výnosy, a tím mu zůstane v rukou veškerá kontrola. Takže všechny profesorovy podmínky byly splněny.</p>
<p>Pak se někdo přihlásil s otázkou na dosavadní předsedkyni. Prohlásil, že každý ví, že si Adam Selene nepřál být politickým představitelem Luny po řádných volbách, protože měl pocit, že by jako předseda krizového štábu neměl zneužívat pravomocí, které získal v tomto prozatímním období. Přesto by tazatel rád znal odpověď vážené předsedkyně, proč by se Adam Selene nemohl stát jedním z předních kongresmanů, abychom tím dali najevo všem obyvatelům Luny i těm pozemským červům, že si Adama Selena vážíme a že se nestal předsedou kongresu jenom proto, že sám nechtěl!</p>
<p>Po tomto prohlášení se ozvala bouře souhlasu a ovací. Šlo by velice snadno zjistit, kdo tento projev přednesl, ale stopy by nás zcela jistě dovedly k profesorovi a jeho pomocnici v této hře – Wyoh.</p>
<p>Takže po všech hlasováních vypadalo složení vládního kabinetu a kongresu následovně:</p>
<p>Ministerský předseda a ministr zahraničních věcí: profesor Bemardo de la Paz.</p>
<p>Předseda horní komory: Finn Nielsen, předseda dolní komory: Wyoming Davis.</p>
<p>Náměstek ministra zahraničí a ministr obrany: generál O‘Kelly Davis; ministr informací: Terence Sheehan (Sheenie řídil teď <emphasis>Pravdu </emphasis>spolu s Adamem a profesorem); zvláštní ministr bez portfeje se zaměřením na informace a čestný člen kongresu: Stuart LaJoie; ministr financí a hospodářství (a také správce majetku nepřítele): Wolfgang Korsakov; ministr vnitra a bezpečnosti: soudruh „Clayton“ Watenabe; ministr bez portfeje a zvláštní poradce ministerského předsedy: Adam Selene a asi deset dalších ministrů bez portfeje z ostatních měst na Luně mimo Luna City.</p>
<p>To se nám věci vyvinuly, co? Členové buňky B dál řídili veškeré dění, jak nám poradil Mike, a přitom jsme byli ozdobeni hodnostmi, které nám propůjčil volený kongres, ve kterém jsme nemohli prohrát žádné důležité hlasování. Klidně jsme si ovšem mohli dovolit nechat se přehlasovat v záležitostech, které jsme nepovažovali za klíčové nebo které jsme dokonce prohrát chtěli.</p>
<p>Při večerním zasedání podal profesor zprávu o naší cestě na Zem a pak vyzval mne, abych podal zprávu o pětiletém plánu. Žádal mne, abych vysvětlil, co by pro nás znamenalo jeho přijetí, a abych popsal, jak se mne snažily úřady získat pro spolupráci. Nikdy jsem nebyl velký řečník, ale při večeři jsem měl čas si několikrát projít podklady, které mi pro tento případ připravil Mike. Bylo to sepsáno tak, že jsem dostal vztek už při prvním přečtení a pak znovu, když jsem to nahlas předčítal v kongresu. Když jsem dokončil zprávu, byl kongres na nohou a byl připraven na okamžitou akci proti pozemským úřadům.</p>
<p>Profesor vstal a bledý se obrátil do sálu: „Soudruzi, co s tím uděláme? Měli bychom se poradit, jak na tuto drzost odpovíme.“</p>
<p>Jeden člen kongresu z Nového Leningradu požadoval okamžité vyhlášení války. Ostatní se k němu postupně přidávali. Jelikož měl kongres právo i možnost válku vyhlásit, musel profesor zasáhnout a upozornit kongres, že jsme ještě nevyslechli všechny příspěvky.</p>
<p>Tak pokračovaly další příspěvky, jeden smutnější než druhý. Konečně soudruh Chang Jones prohlásil: „Přátelé kongresmani, promiňte pane předsedo, já jsem farmář, který pěstuje obilí. Tedy přesněji řečeno, býval jsem. Teď jsme si vzali od banky půjčku a dali jsme se na pěstování různých druhů plodin. Máme velké dluhy – musel jsem si půjčit peníze na podzemní dráhu, abych se sem dostal – ale rodina má co jíst a všichni doufáme, že dluh jednou splatíme. Jsem rád, že už nepěstuji jenom obilí.</p>
<p>Ale další farmáři jsou na obilí závislí. Stále plní nákladní lodě na katapultu i od té doby, co jsme svobodní. Stále posílají obilí a doufají, že jejich směnky budou mít někdy nějakou cenu.</p>
<p>Ale teď už víme, na čem jsme. Konečně nám řekli, co si o nás myslí. Já vám říkám, že jediná možnost, jak jim dát najevo, že s námi nemohou takhle zacházet, je skoncovat s dodávkami obilí na Zem. A to teď hned! Už ani kilo navíc, dokud sem nepřijdou s čestnou nabídkou a nenabídnou nám pořádnou cenu!“</p>
<p>Kolem půlnoci bylo schváleno embargo na dodávky obilí a zasedání bylo ukončeno s tím, že komise budou ještě pokračovat, aby vypracovaly konkrétní postup.</p>
<p>Šel jsem s Wyoh domů a trochu se potěšil se svou rodinou. Neměli jsme prozatím nic na práci. Adam-Mike se radil se Stuartem, jak to co nejlépe oznámit na Zem. Mike už zastavil provoz katapultu před čtyřiadvaceti hodinami pro „poruchu na balistickém počítači“. Poslední nákladní loď bude zachycena pozemním řídícím stanovištěm v Pooně zhruba za dvacet hodin a pak bude Zemi jasně dáno na vědomí, že to byla <emphasis>poslední </emphasis>dodávka, jakou kdy dostali.</p>
<p> <strong>IX.</strong></p>
<p>snažili jsme se trochu ulehčit farmářům potíže tím, že jsme stále vykupovali obilí, ale na směnkách stál dovětek, že svobodný stát Luna nepřebírá za proplácení směnek odpovědnost a není jisté, zda pozemský Úřad pro správu Luny někdy směnky proplatí. Někteří farmáři obilí odvezli, někteří ne, ale všichni nadávali. To bylo asi tak jediné, co mohli dělat. Katapult byl stejně mimo provoz.</p>
<p>Na zbytku ekonomiky se recese neprojevila okamžitě. Ministerstvo obrany vyplenilo natolik řady ledařů, že pro zbytek byla i nadále těžba ledu zisková záležitost. Ocelářská sekce LuNoHoCo přijímala každého fyzicky zdatného muže a Wolfgang Korsakov měl v zásobě dost papírových peněz. „Národní dolary“ se tiskly v Hongkongu a bylo jich dost. Na Luně bylo dost jídla, plno práce a hodně peněz. Lidé se necítili nijak poškozeni. Styl života „pivo, sázky, ženy a práce“ pokračoval, jako by se nic nestalo.</p>
<p>„Nároďáky“, jak se jim lidově říkalo, byly typicky inflační, válečné peníze. Byly to spotřební peníze, jejichž cena neustále klesala, a to, že nikdy neklesla k nule, bylo považováno za zázrak. Vláda utrácela peníze, které vlastně neměla.</p>
<p>Ale to jsem trochu předběhl… Výzva Zemi byla odeslána a byla sepsána zvláště útočně. Jakékoliv lodi Spojených národů se měly zdaleka vyhnout prostoru Luny. Jakýkoliv stroj na oběžné dráze nebo níže mohl být bez výstrahy zničen. (Nikdy jsme nespecifikovali jak, protože jsme to sami nevěděli.) Lodi, které byly registrovány na soukromé vlastníky, mohly dostat povolení k přistání, jestliže a) požádaly o povolení v předstihu a doložily balistický plán, nebo b) nechaly se navést ze vzdálenosti tisíce kilometrů na přistání na Lunu naváděcí stanicí z Luny (tedy vlastně Mikem), anebo c) byly naprosto neozbrojeny a o povolení požádali alespoň tři důstojníci z lodi. Poslední případ musel být překontrolován okamžitě po přistání ještě předtím, než kdokoliv z lodi vystoupil na Lunu. Bez této kontroly nebylo povoleno čerpání pohonných hmot a jakákoliv snaha o obejití této vyhlášky by vedla ke konfiskaci lodi. Nikdo neměl povolení vystoupit na Luně kromě těch členů posádky, kteří měli na starosti nakládání nebo manipulaci s pohonnými hmotami. Ještě existovala výjimka pro občany těch pozemských států, které již uznaly svobodnou Lunu. Tato výjimka neměla skoro žádný význam, protože svobodnou Lunu uznal pouze Čad, a ten neměl žádnou kosmickou loď. Profesor nicméně očekával, že se některé soukromé lodi nechají v Čadu registrovat.</p>
<p>Vydali jsme manifest, který upozorňoval, že zbývající vědci mohou být kdykoliv dopraveni na Zem jakoukoliv lodí, která vyhoví našim požadavkům. Manifest také vyzýval svobodomyslné národy, aby odsoudily nevhodný přístup pozemských úřadů ke svobodné Luně. Žádal národy, aby uznaly svobodnou Lunu a připojily se ke vzájemně výhodnému obchodu. Upozorňoval, že Luna nemá žádná dovozní omezení a že vláda na Luně má zájem o obchod v co největším rozsahu bez zbytečného omezování a papírování. Vybízeli jsme k neomezenému přistěhovalectví. Zdůraznili jsme nedostatek pracovních sil a fakt, že si každý přistěhovalec může vzít na přestěhování půjčku, kterou později odpracuje.</p>
<p>Pochlubili jsme se také dostatkem potravin, které jsme vyjádřili hodnotou nejméně čtyř tisíc kalorií na den pro dospělého člověka. Přitom se jednalo o potravu bohatou na bílkoviny a za nízkou cenu. Stu zdůrazňoval Adamovi-Mikovi, že bychom se také měli zmínit o ceně stoprocentní vodky, která činila asi padesát hongkongských centů za litr bez daně. Protože to byla cena zhruba desetkrát nižší než v Severní Americe, Stu si uměl představit, jaký dopad taková informace může dole mít. Adama, „typického pijáka čaje“, tohle vůbec nenapadlo. To byla jedna z mála Mikových „slabin“.</p>
<p>Vybídli jsme Úřad pro správu Luny, aby vybral nějaké místo, které by bylo daleko od lidských obydlí, například na Sahaře, kam jsme se rozhodli shodit poslední loď s obilím zadarmo. To vše přímo dolů bez zastávky na oběžné dráze. Tuto ukázku následovala výstraha, že jsme připraveni se takto zachovat ke každému, kdo by se snad rozhodl narušit náš mír. Měli jsme v zásobě ještě spoustu plně naložených lodí připravených na podobné představení.</p>
<p>A pak jsme čekali.</p>
<p>Ale nečekali jsme se založenýma rukama. Měli jsme ještě pár lodí naložených obilím. To jsme vyložili a namísto něj jsme dali kamení. Změnili jsme trochu transpondery tak, aby lodě nemohly být ovládány z řídícího střediska v Pooně. Přebytečné části jsme přenesli k novému katapultu, kde se pro ně jistě později najde nějaké uplatnění. Hlavní úsilí jsme vynakládali na shromáždění co největšího množství oceli poblíž nového katapultu, aby z něj mohly být vytvořeny obaly pro kamení, které jsme chtěli posílat na Zem. Ocel – to bylo naše bolavé místo.</p>
<p>Dva dny po odeslání našeho manifestu začala posílat zprávy na Zem „tajná“ vysílačka. Měla velice slabý signál a často zkolabovala uprostřed vysílání. Vysílala pouze pár hodin denně, později zařídili hrdinní vědci několikanásobné automatické opakování každé zprávy. Její frekvence byla velice blízko frekvence rádia Svobodná Luna, které často narušilo vysílání pirátské stanice svými bombastickými prohlášeními.</p>
<p>(Je potřeba zdůraznit, že nic nebylo ponecháno náhodě. Vědci ze Země, kteří zůstali na Luně, neměli vůbec šanci vysílat jakýkoliv signál na Zem. Většinou se jednalo o zapálené vědátory, kteří se zajímali jen o svou práci a ještě byli pod pečlivou kontrolou našich výrostků, kteří na ně dohlíželi i při odpočinku.)</p>
<p>Nicméně pirátská stanice posílala na Zem velice „pravdivé“ zprávy. Profesor byl souzen pro své úchylkářství a byl držen v domácím vězení. Já jsem byl popraven za velezradu. Hongkong na Luně se odtrhl a vyhlásil vlastní nezávislost – stálo by za pokus zjistit možnost spolupráce se Zemí. V Novém Leningradu vypukly nepokoje. Všechny vypěstované potraviny byly zkonfiskovány a cena vejce na černém trhu v Luna City se vyšplhala na tři dolary. Do zbraně byly povolány pluky žen, které přísahaly, že zabijí každá alespoň jednoho pozemšťana, a byly cvičeny nedaleko Luna City.</p>
<p>To poslední bylo skoro pravda, protože mnoho žen se chtělo zúčastnit bojových operací se zbraní v ruce. Vytvořily domobranu a říkaly si „Ženy Hádu“. Jejich výcvik nebyl nijak tvrdý. Byla to spíše příprava praktického zaměření, co dělat v případě napadení. Hazel fňukala, protože jí Máma nepovolila účastnit se výcviku. Pak přestala fňukat a založila gardu omladiny, která si říkala „Učedníci“ a cvičila po vyučování. Nepoužívali k výcviku zbraní, cvičili se v poskytování první pomoci a k vlastnímu způsobu boje beze zbraní. Mám pocit, že tohle se Máma nikdy nedozvěděla nebo alespoň předstírala, že o tom neví.</p>
<p>Nevím, kolik toho mám přiznat, ale mohu vám říci, že to, co se píše v historických příručkách, není pravda!</p>
<p>Nebyl jsem o moc lepší ministr obrany než kongresman. Nechci se vymlouvat, ale neměl jsem příležitost se na tuto funkci nijak připravit. Revoluce zatáhla do politiky naprosté amatéry. Zdálo se, že v průběhu revolučních dnů pouze profesor tušil, co je potřeba udělat. Ale když nastaly všední dny, i on ztratil svou výhodu, protože se nikdy nezúčastnil úspěšné revoluce, takže nikdy nebyl ve vládní funkci, tím méně byl ministerským předsedou.</p>
<p>Ani jako ministra obrany mne nenapadlo, jaké kroky mám podniknout pro účinnou obranu kromě těch, co již byly provedeny. Tím mám na mysli organizované skupiny pro opravy narušených tunelů a střelce vybavené laserovými puškami okolo balistických radarů. Kdyby se Spojené národy rozhodly nás ostřelovat, stejně jsme neměli žádnou možnost obrany, protože jsme neměli žádné řízené střely, kterými bychom mohli útočící rakety zneškodnit. Požádal jsem čínské techniky, kteří sestrojili laserové pušky, zda by se nepokusili něco vymyslet.</p>
<p>Nezbývalo než doufat, že Spojené národy s ostřelováním našich sídel prostě nezačnou. Některá města, zvlášť Luna City, byla zavrtána tak hluboko pod povrchem, že by jim ostřelování a bombardování snad příliš neuškodilo. Nejnižší patra, kde byl například Mike, byla dokonce projektována takovým způsobem, aby bombardování odolala. Na druhé straně Dolní Tycho bylo vlastně vsazeno do přírodní jeskyně, jejíž strop byl silný pouze několik metrů. Tento přirozený strop byl navíc provrtán řadou tunelů, kudy vedlo potrubí s teplou vodou pro udržení přijatelné teploty, což ještě oslabilo jeho obrannou schopnost. Ke zničení tohoto města by skutečně stačilo pár dobře mířených střel.</p>
<p>Přestal jsem se touto otázkou trápit, protože jsem stejně nemohl nic vymyslet a navíc prakticky neexistovalo omezení, jak velkou bombu nebo nálož by mohly Spojené národy proti Luně použít. Mohla být dostatečně velká na to, aby zničila i Luna City a při troše fantazie mohla být natolik účinná, že by mohla rozpůlit celou Lunu jako meloun.</p>
<p>Místo zbytečného trápení jsem se raději věnoval praktičtějším záležitostem, kde jsem byl co platný. Pomáhal jsem u nového katapultu. Snažil jsem se vypracovat lepší organizaci mužů s laserovými puškami pro ochranu radarů. Největší díl energie jsem vynaložil na to, aby vůbec zůstali ve službě, protože jich polovina opustila sbor, jakmile se zvedla cena ledu. Snažili jsme se vybudovat decentralizovanou kontrolní a řídící síť pro každé město zvlášť. Na projektování tohoto úkolu se velice aktivně podílel i Mike. Zabrali jsme pro tyto účely všechny výkonné počítače, které jsme našli. Vlastní prací jsem pověřil Mclntyra, bývalého vrchního inženýra, protože jsem nebyl fyzicky schopen zvládnout všechny hardwarové změny, i kdybych se snažil sebevíc.</p>
<p>Do těchto akcí jsem zatím nezapojil hlavní počítač banky v Hongkongu, protože jsem se z manuálu dozvěděl, že se jedná o velice výkonný stroj, i když není schopen mluvit. Napadla mne bláznivá myšlenka, zda by ho Mike nemohl proškolit v balistice, aby mohl být v záloze pro nový katapult. Spojili jsme ty dvě mašiny a Mikův závěr byl ten, že ho to může snadno naučit, ale že by nechtěl sedět v lodi, která bude naváděna tímto počítačem. V té odpovědi bylo jasně cítit Mikovu žárlivost na možného konkurenta. Žárlivost mezi počítači! To nám tu ještě chybělo.</p>
<p>Nepřáli jsme si zažít nějaké žertíky s tunami skály zabalenými v ocelové slupce. Chtěli jsme pouze, aby tenhle počítač byl schopen vypustit náklad kamene ve správný čas správnou rychlostí k dosažení předem stanoveného místa na Zemi.</p>
<p>Majitelé počítače, tedy banka, se do prodeje nijak nehrnuli, ale naštěstí se i tam našli vlastenci, kteří koupi umožnili po ujištění, že počítač vrátíme, až pomine nebezpečí. Následovalo velice obtížné přemístění počítače z Hongkongu k novému katapultu. Nemá smysl popisovat celou strastiplnou cestu, ale můžete mi věřit, že bych se tím živit nechtěl. Když byl počítač na místě, připojili jsme ho znovu k Mikovi, který mu tentokrát bez poznámek vysvětlil umění balistických výpočtů pro případ, že on sám by byl z nějakého důvodu neschopen nový katapult řídit.</p>
<p>(Víte, čím v bance nahradili ten výkonný počítač? Zaměstnali dvě stovky úředníků s počítadly. Počítadlo je prastarý vynález, o jehož autorství se přou Číňané s Japonci a Rusové ho dosud používají.)</p>
<p>Přeměna laserových vrtaček na zbraně byla jednodušší, ale nebyla zdaleka tak jednoznačná. Vrtačky jsme museli ponechat na původních podstavcích. Neměli jsme ani dostatek času, ani železa a nakonec ani zručné kováře, kteří by byli schopni něco lepšího vytvořit. Soustředili jsme se hlavně na lepší zaměřování. Sháněl jsem se po výkonných dalekohledech, ale byla to nesmírná vzácnost. Sehnat je se rovnalo zázraku. K našim skrovným zásobám nakonec přibyly dobré optické přístroje pocházející z perfektně vybavených laboratoří, které jsme zkonfiskovali. Chtěli jsme vybavit laserové vrtačky zaměřovačem s širokým úhlem pohledu, lehkým ovládáním do všech stran a telefonem, aby Mike mohl střelce navádět, kam mají mířit. Čtyři z nich jsme vybavili dálkovým ovládáním, takže je mohl v případě potřeby ovládat i Mike. Tohle zařízení jsme našli v Richardsonu, kde je používali astronomové pro Bauschovu kameru při mapování hvězd.</p>
<p>Největší problém představovali muži, kteří měli tyto zbraně obsluhovat. Neměli jsme moc peněz, ale přesto jsme se snažili alespoň trochu zvyšovat jejich příjmy. Ledaři ale mají rádi činnost. Posedávání na ubytovně je nebavilo. Zvláště když museli být stále v bojové pohotovosti a přitom se každý poplach zvrtl pouze v další cvičení. Postupně odcházeli. Jednou v září jsem vyhlásil poplach a sešlo se mi pouze sedm maníků.</p>
<p>Večer jsem se o tom zmínil před Wyoh a Sidris. Hned druhý den se mne Wyoh optala, zda bychom s profesorem schválili dodatečné výdaje. Vytvořily totiž něco, čemu Wyoh říkala „Lysistratiny oddíly“. Nepátral jsem po tom, co nás to stojí, protože když jsem přišel příště na ubytovnu, našel jsem tam v místnosti pro pohotovost tři děvčata a rázem bylo střelců dostatek. Dívky byly v uniformě Druhého střeleckého pluku stejně jako muži a jedna z nich měla hodnostní označení četaře s odznakem kapitána střelců.</p>
<p>Tenkrát jsem provedl kontrolu velice rychle. Většina děvčat nevypadala dostatečně silná, aby zvládla těžké laserové zbraně, a ještě jsem měl značné pochybnosti, zda jejich šéfová umí zacházet s vrtačkou natolik, aby dostála svému hodnostnímu označení. Radši jsem po tom nepátral, protože tam byl i řádný velitel, a děvčatům jistě neuškodí, když se v zacházení s lasery trochu pocvičí. Hlavní úkol – pozdvihnutí morálky – byl splněn. Mohl jsem si oddychnout.</p>
<p>Profesor zjevně podcenil nový kongres. Jsem si jist, že nikdy nechtěl nic jiného než poslušného přitakávače, který by schválil vše, co uděláme, a byl jakýmsi „hlasem lidu“. Ale to, že v kongresu tentokrát nebyly žádné dubové palice, zároveň znamenalo, že kongres dělal mnohem více, než profesor předpokládal. Zvláště se činila komise budování permanentních struktur včetně vlády a petiční výbor.</p>
<p>Členové těchto výborů nám přerostli přes hlavu, protože jsme všichni měli příliš mnoho práce. Vedení kongresu představovali profesor, Finn Nielsen a Wyoh. Profesor se ukázal v kongresu, jenom když potřeboval něco oznámit, což bylo dost zřídka. Hodně času strávil s Mikem plánováním a analyzováním situace (v září 2076 se šance na úspěch blížily poměru jedna ku pěti), se Stuartem a Shennie Sheehanem probíral otázky propagandy. Řídil odesílání oficiálních zpráv na Zem i zcela odlišné zpravodajství pro naši „pirátskou“ vysílačku a kontroloval zprávy, které naopak přicházely ze Země. Mimo to chtěl být o všem informován. Já jsem mu podával zprávu každý den a zrovna tak i ostatní ministři.</p>
<p>Finna Nielsena jsem dost zaměstnával já. Stal se mým „velitelem všech ozbrojených složek na Luně“, kterých už byla pěkná řádka. Ženské polovojenské oddíly mu podávaly hlášení prostřednictvím Wyoh. Pověřil jsem Finna těmito záležitostmi, protože jsem se sám snažil být dohromady jednak státníkem a zároveň i počítačovým mechanikem, když bylo potřeba připojit počítače k novému katapultu.</p>
<p>Navíc jsem si ověřil, že Finn má, na rozdíl ode mne, velký organizační talent. Podřídil jsem Finnovi i První a Druhý střelecký pluk. Ještě předtím jsem ovšem vytvořil z obou pluků brigádu a „brigadýrem“ jmenoval soudce Brodyho. Brody věděl o vojenských záležitostech asi tolik co já – to znamená nic, ale byl všeobecně znám a uznáván. Měl velmi dobrý úsudek, a než přišel o nohu, byl také razičem. Finn neměl s laserovými vrtačkami zkušenosti, proto těm mužům nemohl přímo velet. Ti drsní chlapci by ho nikdy neposlechli. Zamýšlel jsem tou funkcí pověřit svého spolumanžela Grega, ale toho bylo potřeba v moři Vln u nového katapultu. Byl to jediný technik, který byl na stavbě od začátku.</p>
<p>Wyoh pomáhala profesorovi, pomáhala Stuartovi, měla na starosti své vlastní ženské organizace, jezdila často do moře Vln a celkově měla velice málo času na to, aby předsedala kongresu. Tím padla tíha úřadu na předsedu komise Wolfa Korsakova… toho, který měl z nás času nejméně. LuNoHoCo stála za vším, co bylo potřeba, a on šéfoval LuNoHoCo.</p>
<p>Wolf měl skutečně dobrou komisi. Profesor si jí měl víc všímat. Wolf pověřil svého zástupce Moshai Bauma vedením komise a dal jim za úkol vypracovat, jak by měla vypadat skutečná vláda.</p>
<p>Ti pilní hoši se do toho skutečně dali. V Carnegie studovali různé druhy vlád a měli různé schůzky podkomisí. Vždy se tak čtyři sešli (to už bylo dost na to, aby se o tom profesor měl dozvědět) a radili se. A když se pak v září sešel kongres, aby schválil některá ustanovení a jmenoval nové čestné kongresmany, byl za předsednickým stolkem soudruh Baum a návrhy neprošly. Místo toho se sešli znova a jmenovali se do čela různých podkomisí a pak se překvapený kongres dozvěděl, že je podle ústavního zákona rozdělen do pracovních skupin, které budou řízeny těmito podkomisemi.</p>
<p>Myslím, že tím byl profesor zaskočen. Nedal však nic najevo, protože se všechno dělo podle pravidel, která sám napsal. Jel do Nového Leningradu, kde teď kongres zasedal, a hovořil s nimi svým obvyklým přátelským způsobem. Naznačil jisté pochyby o správnosti jejich počínání, místo aby jim rovnou řekl, že udělali chybu.</p>
<p>„Soudruzi, stejně jako oheň je i vláda velice nebezpečný sluha a příšerný pán. Máte teď svobodu a můžete si ji udržet. Ale pamatujte, že ji sami můžete ztratit mnohem rychleji, než by se to podařilo jakémukoliv tyranovi. Nespěchejte, postupujte velice opatrně a važte každé slovo. Nevadilo by mi, kdyby tohle shromáždění zasedalo deset let a teprve potom vydalo závěrečnou zprávu. Naopak by mne velice poděsilo, kdybyste to stihli dříve než za rok.</p>
<p>Nedůvěřujte běžným praktikám, přistupujte obezřetně k tradičním formám… Vzpomeňte, kdy v minulosti lidstvo chybovalo při výběru vlád. Například si teď vzpomínám, že v jedné zprávě bylo navrženo rozdělení Luny do kongresových okrsků, které by se mohly čas od času měnit podle počtu obyvatelstva.</p>
<p>Je to velice běžný přístup, proto bych byl obzvlášť opatrný, dokud se neprokáže, že je tento návrh naprosto bez vady. Asi se vám zdá, že je to <emphasis>jediný </emphasis>způsob. Ale není to pravda. Hned vám mohu uvést několik jiných návrhů. Přece to, kde dotyčný člověk žije, není na něm to nejpodstatnější. Rozdělení obyvatel může být provedeno podle jejich zaměstnání… nebo podle věku… nebo dokonce podle abecedy. Nebo nemusí být vůbec žádné rozdělení obyvatelstva a každý člen kongresu bude zvolen ve všeobecných volbách. Námitka, že tak nemůže být zvolen nikdo, kdo není všeobecně znám, neobstojí. Možná by právě tohle byl nejlepší způsob pro Lunu.</p>
<p>Dokonce by bylo možné sestavit kongres a vládu z těch kandidátů, kteří dostali nejméně hlasů. Neoblíbení lidé mohou být zrovna dobrou ochranou před tyranií. Nezavrhujte tento nápad jenom proto, že vypadá směšně. Přemýšlejte o tom! V minulosti se mnohokrát stalo, že vlády složené z populárních osobností nebyly o mnoho lepší než ty, které byly složeny z tyranů.</p>
<p>Ale i kdybyste se rozhodli pro vládu složenou z volených zástupců, stále ještě existují i jiné způsoby než jenom teritoriální volební okrsky. Každý z vás tady zastupuje zhruba deset tisíc lidí, z nichž zhruba sedm tisíc má volební právo. Někteří z vás byli zvoleni těsnou většinou. Teď si představte někoho, kdo se dostal do úřadu ne volbou, ale podpisovou akcí, kterou podepsaly čtyři tisíce lidí. Ten zastupuje přímo tyto čtyři tisíce lidí a není tu žádná nespokojená menšina. Všichni by potom mohli začít své vlastní podpisové akce nebo by připojili své hlasy k již delegovaným zástupcům. Potom by doslova <emphasis>všichni </emphasis>měli své zástupce, kterým dali hlas. Člověk, který získá osm tisíc podpisů, by mohl mít ve vašem shromáždění dva hlasy. Samozřejmě, že by s tím bylo spojeno plno těžkostí a připomínek, ale šlo by to zvládnout. A odpadla by chronická bolest všech vlád, kterou je nespokojená menšina. Ta menšina, která cítí – a mnohdy oprávněně – že byla podvedena.</p>
<p>Jenom vás znovu žádám, <emphasis>nenechte se ovlivnit minulostí!</emphasis></p>
<p>Vezměte si návrh na rozdělení tohoto kongresu do dvou komor. To je vynikající nápad – čím více překážek bude muset legislativa překonat na cestě ke schválení, tím lépe. Jenom bych trval na tom, aby se jedna komora skládala <emphasis>z </emphasis>legislativců a druhá z těch, kteří budou mít právo zákony odvolat. Nechť mají zákonodárci povinnost získat dvoutřetinovou většinu pro schválení zákona… zatímco pro jeho odvolání bude stačit třetinová menšina. Zdá se to směšné? Přemýšlejte o tom! Jestli si návrh nezíská dvoutřetinový souhlas, jaký pak může být samotný zákon. A jestliže je s nějakým zákonem třetina nespokojena, nebude lepší se bez něj obejít?</p>
<p>Ale až budete sepisovat ústavu, nezapomeňte také na záporná vyjádření. Mám tím na mysli, aby se v dokumentu objevily věty zakazující vládě některé věci. Zákaz hromadění zbraní… nezasahování do svobody slova, tisku, náboženství a shromažďování a tak dále… A hlavně: nepřipustit povinné daně! Soudruzi, kdybyste strávili pět let tím, co by měla vláda slíbit, že <emphasis>nebude </emphasis>dělat, pak by byla celá ústava složena pouze z těchto zákazů. Ale tím vás nechci strašit.</p>
<p>Co mne opravdu děsí, je snaha některých dobráků, kteří se snad v dobré víře, že je něco potřeba teď udělat, snaží zakotvit v ústavě velké pravomoci pro vládu. Myslete na to, že i Úřad pro správu Luny byl původně vytvořen z těch nejčistších pohnutek zrovna takových dobráků, kteří byli také řádné zvoleni. S tím vás zanechám vaší práci. Děkuji vám.“</p>
<p>„Pane prezidente! Mám dotaz. Řekl jste, že by měly být jenom dobrovolné daně. Jak si potom představujete, že budeme různé akce financovat? Nic není zadarmo!“</p>
<p>„Bože můj, pane, to je <emphasis>váš </emphasis>problém. Mně teď napadá několik možností. Dobrovolné příspěvky, jak je to běžné v kostelích… vládou podporované loterie… nebo třeba vy, kongresmani, sáhnete do kapsy a zaplatíte, co bude potřeba. To by mohlo rozličné požadavky a návrhy udržet v rozumných mezích. Osobně se domnívám, že by desatero mohlo být jediným zákonem, ale jestli myslíte, že vaši sousedé potřebují pro své dobro ještě jiné zákony, tak si je zaplaťte. Soudruzi, opětovně vás žádám, nezačínejte s povinnými daněmi. Není nic horšího než nutit svobodného člověka, aby platil za něco, co nechce, jenom proto, že vy si myslíte, že by to bylo pro něj dobré.“</p>
<p>Profesor se uklonil a odešel. Stuart a já jsme ho následovali. V prázdné podzemce jsem se na profesora obrátil: „Souhlasím s většinou toho, co jste říkal… až na ty daně. Nemáte pocit, že jste něco jiného řekl a něco jiného děláte? Kdo si myslíte, že zaplatí všechny ty výdaje, které teď máme?“</p>
<p>Chvíli byl potichu a pak řekl: „Manueli, moje jediné přání je, aby už přišel den, kdy přestanu předstírat, že jsem šéf.“</p>
<p>„To není odpověď!“</p>
<p>„Teď jsi zasáhl citlivé místo všech vlád… a tím také vypíchl moment, proč jsem anarchista. Jakmile se jednou připustí daně, nemá to konce, až to zničí všechny původní ideály. Nedělal jsem si legraci, když jsem říkal, aby sáhli do vlastních kapes. Vím, že to nepomůže úplně a stejně to instituci vlády neodstraní, ale mohlo by to držet vládu velice malou a ne příliš výbojnou. Někdy si myslím, že jsou vlády nemocí lidstva. A… mezi námi, umíš si představit lepší způsob, jak zabránit politikům, aby si vymýšleli další hlouposti, a tím pěstovali své protispolečenské hobby.“</p>
<p>„Stále jste mi neodpověděl, jak zaplatíme, co teď děláme.“</p>
<p>„Jak to zaplatíme? Vždyť víš, Manueli, jak to děláme. Prostě <emphasis>kr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>deme. </emphasis>Nejsem na to nijak hrdý, ale na druhou stranu se za to nijak nestydím. Děláme, co umíme. Jestli na to někdy přijdou, mohou nás vyhodit do kosmu. Ale s tím počítám. Tím, že krademe, jsme alespoň nevytvořili strašný precedens s uvalením daní.“</p>
<p>„Profesore, stydím se za to, co teď řeknu…“</p>
<p>„Proč to tedy říkáš?“</p>
<p>„Protože, sakra, musím. Víte, že jsem v celé té záležitosti namočen stejně jako vy… ale chci, aby se ty peníze vrátily. Je to možná tvrdé, ale to, co říkáte, mi zní jako pokrytectví.“</p>
<p>Profesor se zasmál. „To ti to trvalo tolik let, než jsi přišel na to, že jsem pokrytec?“</p>
<p>„Vy to tedy přiznáváte?“</p>
<p>„Ne. Ale jestli se ti uleví, když si to o mně budeš myslet, klidně mne použij jako svého obětního beránka. Já se za pokrytce nepovažuji, protože mně už ten první den, kdy jsme vyhlásili revoluci, bylo jasné, že budeme potřebovat plno peněz a že je budeme muset ukrást. Nijak mne to netrápí, protože si myslím, že je to mnohem lepší než hladové bouře za šest let anebo kanibalismus za osm. Rozhodl jsem se a netrpím žádnými výčitkami svědomí.“</p>
<p>Zmlkl. Byl jsem sice zticha, ale přesvědčen o správnosti jeho slov jsem nebyl.</p>
<p>„Profesore,“ řekl Stu, „jsem rád, že říkáte, jak se nemůžete dočkat chvíle, až nebudete prezidentem.“</p>
<p>„Tak? Tak ty sdílíš pochyby našeho přítele?“</p>
<p>„Jenom částečně. Protože jsem se narodil v bohatství, tak mne myšlenka na krádeže nijak nepobuřuje. To ne. Ale když se teď kongres začal zaobírat otázkou ústavy, tak se mi zdá, že nastal čas akce. Navrhnu vás na krále.“</p>
<p>Profesor vypadal úplně zaskočen. „Pane, jestli budu navržen, tak to odmítnu. Jestli budu zvolen, tak okamžitě abdikuji.“</p>
<p>„Nespěchejte tolik. Zdá se mi, že by to mohl být jediný způsob, jak mít ústavu, jakou si přejete. A jakou bych si přál i já. Vy byste mohl být prohlášen králem a lidé by to uvítali. Myslím, že my Luňané nejsme předurčeni žít v republice. Lidem by se to líbilo… ty rituály, róby, dvůr a tak.“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Ano! Až ten čas přijde, nebudete moci odmítnout. Potřebujeme krále a široko daleko není žádný jiný kandidát, který by se na to hodil. Bernardo první, král Luny a císař okolního vesmíru.“</p>
<p>„Stuarte, musím tě požádat, abys zmlkl. Dělá se mi z toho špatně.“</p>
<p>„Zvyknete si. Jsem royalista, protože jsem demokrat. Nedovolím vám, abyste tu myšlenku unáhleně odmítl. Vy jste také nedovolil, aby vás od revoluce odradila představa krádeže peněz.“</p>
<p>„Stu, nech toho,“ vložil jsem se do debaty. „Ty říkáš, že jsi royalista, protože jsi demokrat?“</p>
<p>„Samozřejmě. Král pouze chrání lidi proti tyranii… zvláště proti té nejhorší tyranii, proti jim samým. Profesor se na to místo hodí nejlépe, protože to vůbec dělat nechce. Jeho jediným nedostatkem je, že je svobodný mládenec a nemá žádného potomka. To musíme napravit. Budu tě muset jmenovat jeho dědicem. Jeho královská Výsost princ Manuel de la Paz, vévoda z Luna City, nejvyšší vojevůdce ozbrojených sil, ochránce slabých.“</p>
<p>Jenom jsem zíral. Pak jsem zabořil hlavu do dlaní. „Můj bože!“</p>
<p><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>Kniha třetí</emphasis></strong></p>
<p> <strong>NIC NENÍ ZADARMO!</strong></p>
<p> <strong>I.</strong></p>
<p>DVANÁCTÉHO ŘÍJNA 2076 JSEM KONEČNĚ kolem sedmé večer zamířil domů po únavném dni v našem centru v hotelu Raffles, který nepřinesl nic podstatného. Delegace farmářů se chtěla sejít s profesorem, a protože profesor byl v Hongkongu, tak se obrátili na mne. Byl jsem na ně dost ostrý. Embargo bylo vyhlášeno a Spojené národy se dosud neměly k tomu, aby reagovaly dostatečně nepříjemně. Většinou si nás vůbec nevšímaly a nijak nereagovaly na naše vyhlášení. Myslím, že to dělaly proto, že vyčkávaly, co uděláme my. Stuart a Sheenie spolu s profesorem by rádi pustili do oběhu nějaké zprávy, které by potvrzovaly válečné přípravy, ale nic tomu nenasvědčovalo.</p>
<p>Ze začátku měl každý svůj skafandr po ruce. Lidé chodili koridory do práce i z práce oblečení do skafandrů s helmami v ruce. Ale to postupně ustávalo, jak šly dny a nic nenasvědčovalo tomu, že hrozí nějaké nebezpečí. Skafandr se považuje skoro za společenský prohřešek, pokud ho skutečně nepotřebujete. Teď se už na některých hospodách objevily nápisy zakazující vstup ve skafandru. Když se Luňan nemůže cestou z práce stavit na pivu, můžete si být jisti, že nechá skafandr doma nebo v práci nebo na stanici, podle toho, kde ho nejspíš bude potřebovat.</p>
<p>Cestou domů jsem přemýšlel o tom, jak se s tímto jevem vypořádat, když jsem uslyšel zvuk, kterého se obávají obyvatelé Luny více než čehokoliv jiného. Ozvalo se něco jako <emphasis>čuff! </emphasis>a potom následoval náraz vzduchu. Byl jsem skoro u třináctého tlakového průchodu, takže jsem k němu doběhl a za ním se zase trochu uklidnil. Běžel jsem k našemu domácímu tlakovému uzávěru a cestou jsem volal:</p>
<p>„Rychle si všichni oblečte skafandry! Zavolejte každého z tunelů domů a uzavřete vzduchotěsné dveře!“</p>
<p>Jediní dospělí, které jsem viděl, byly Máma a Milla. Vypadaly zděšeně, ale daly se bez řeči do práce. Vběhl jsem do pracovny, popadl jsem skafandr a volal jsem: „Miku! Ozvi se!“</p>
<p>„Jsem tady, Mano,“ ozval se tiše.</p>
<p>„Slyšel jsem explozi doprovázenou poklesem tlaku. Co se stalo?“</p>
<p>„To bylo ve třetím podlaží v Luna City. Vznikla prasklina v Západní stanici, už je částečně pod kontrolou. Přistálo šest kosmických lodí. Na Luna City útočí…“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože!?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Nech mě dokončit hlášení o situaci. Na Luna City útočí invazní oddíly a stejná situace je asi i v Hongkongu. Je to jenom odhad, protože telefonní spojení je přerušeno. Johnson City se také brání útoku. Uzavřel jsem pancéřové dveře mezi Johnson City a komplexem, který se nachází pod ním. Nevidím do Nového Leningradu, ale z teček na osciloskopu radaru soudím, že také čelí útoku. To samé platí pro Churchill a Dolní Tycho. Jedna veliká loď krouží vysoko na oběžné dráze. Zdá se, že je to velitelská loď.“</p>
<p>„Šest lodí… <emphasis>kde jsi sakra byl?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Odpověděl tak tiše, až mne to zarazilo a zastyděl jsem se za svůj výbuch. „Byl to útok z odvrácené strany, kam vůbec nevidím. Přeletěli velice nízko Garrison a kopírovali pohoří, že jsem neměl vůbec možnost je zachytit. Viděl jsem stěží loď, co se odpojila na Luna City. Jediná loď, kterou skutečně vidím, je ta v Johnson City. O těch ostatních se pouze dohaduji podle balistických křivek na monitoru. Slyšel jsem průlom v Západní stanici a teď slyším boje v Novém Leningradu. Zbytek je pouze odhad, ovšem s devadesátidevítiprocentní pravděpodobností. Už jsem se několikrát snažil dovolat tebe nebo profesora.“</p>
<p>Zatajil jsem dech. „Operace Tvrdá skála. Příprava k provedení!“</p>
<p>„Program připraven. Mano, nemohl jsem tě nikde chytit, tak jsem použil tvého hlasu. Chceš si to poslechnout?“</p>
<p>„Ne… a nebo ano. Ano.“</p>
<p>Slyšel jsem „sám sebe“, jak přikazuji velícímu důstojníkovi u starého katapultu, aby se připravil na ostrý poplach a provedení operace Tvrdá skála. První střelu na dopravní loď a další na pásová vozidla výsadku. Ale nestřílet, dokud nedám pokyn. Potom spustit automatickou střelbu. Pak jsem mu to nechal zopakovat.</p>
<p>„Dobře,“ pochválil jsem Mika. „Co posádky u laserových zbraní?“</p>
<p>„Zase jsem použil tvůj hlas. Nejdřív jsem je svolal a pak je poslal do baráků, aby zůstaly v pohotovosti. Velitelská loď bude v dostřelu nejdříve za tři hodiny a čtyři minuty. V nejbližších pěti hodinách není možno očekávat jiný cíl.“</p>
<p>„Může třeba manévrovat. Nebo na nás vyslat řízené střely.“</p>
<p>„Počkej, Manueli. Teď uvidím i balistické střely několik minut dopředu. Je velmi jasno. Neměj obavu.“</p>
<p>„No… tak promiň. Radši bych si měl promluvit s Gregem.“</p>
<p>„Poslechni si to…“ Zase jsem slyšel „svůj“ hlas jak mluví s mým spolumanželem v moři Vln. „Mluvil jsem“ s jistým napětím v hlase, ale tiše. Mike poskytl Gregovi všechny dostupné informace a upozornil ho, aby se připravil na provedení operace Davidův prak. Měli být ve stálé pohotovosti pro zahájení automatického bombardování Země. Ujistil jsem Grega, že připojuji hlavní počítač, který bude neustále připraven a v případě přerušení spojení bude zaměřování automaticky převedeno na jejich počítač. Také jsem mu řekl, že v případě váznoucího spojení musí převzít velení a spolehnout se plně na svůj úsudek, kterému zcela důvěřujeme. Měl poslouchat pozemské rádio a řídit se také podle vývoje situace.</p>
<p>Greg přijal všechny zprávy klidně. Zopakoval rozkazy a pak dodal: „Mannie, řekni všem doma, že je mám rád.“</p>
<p>Pak udělal Mike něco, čím mne naplnil hrdostí. Odpověděl totiž s přesnou porcí rozechvění v hlase: „To víš, že to vyřídím… Ty, Gregu, mám tě moc rád. To ty ale víš, viď?“</p>
<p>„Vím to, Mannie… Pomodlím se za vás všechny.“</p>
<p>„Děkuji ti, Gregu.“</p>
<p>„Sbohem, Mannie. Dej se do toho, co musíš udělat ty.“</p>
<p>Tak jsem se vydal za svými úkoly. Mike hrál mou roli, stejně jako bych to byl já, a možná ještě lépe. Až se spojíme s Finnem, tak ten může být ve spojení s „Adamem“. Nejdřív jsem šel vyřídit Gregův vzkaz Mámě. Byla už ve skafandru a zrovna do něj oblékala i Grandpaw. Prvně po letech. Vyšel jsem ven. Skafandr s pevně připnutou helmou na sobě s laserovou puškou v ruce.</p>
<p>Došel jsem k tlakovému uzávěru třináct a zjistil, že je uzavřen z druhé strany, kde nebyl nikdo v dohledu. To bylo skoro v pořádku podle směrnic, až na to, že někdo z mládežnické hlídky měl být po ruce.</p>
<p>Zcela zbytečně jsem do dveří bušil. Po chvíli marného bušení jsem se obrátil a vrátil jsem se, kudy jsem přišel. Prošel jsem domem, protáhl se tunely se zeleninou a zamířil k našemu soukromému tlakovému uzávěru, který vedl na povrch k solárním bateriím.</p>
<p>Když jsem se podíval průzorem, uviděl jsem nad hlavou temný stín. Ten zatracený pozemský koráb přistál zrovna na Davisovic pozemku! S obrovským tělesem zrovna nad hlavou jsem mu zíral rovnou do trysek.</p>
<p>Hnal jsem se zpět, jak rychle to jen šlo, a cestou jsem pečlivě zavíral všechny tlakové dveře, co jich tam bylo. Oznámil jsem Mámě svůj objev a řekl jí, aby postavila k zadním dveřím nějakého chlapce s laserovou puškou. Tu pušku jsem jim tam chtěl nechat.</p>
<p>Ale v tu chvíli doma nebyli žádní chlapci, tím spíše muži a ani žádná bojeschopná žena. Jediný, kdo tam byl, byla Máma, Grandpaw a několik malých dětí. Zbytek byl někde pryč. Máma si laserovou pušku nechtěla vzít. „Nevím, jak se s tím zachází, Manueli, a teď není na učení čas. Jen si ji nech. A neboj se. Davisovým tunelem se nedostanou. Znám pár fíglů, o kterých ty nemáš potuchy.“</p>
<p>Nechtěl jsem se hádat. Diskuse s Mámou by byla stejně jenom ztráta času. A bylo docela možné, že znala nějaké fígle, které jsem já neznal. Žila na Luně už přece jenom pěknou řádku let, a to i za podmínek daleko horších, než jsem zažil já.</p>
<p>Tentokrát u třináctého uzávěru služba byla. Dva hoši mne nechali projít. Vyptával jsem se jich na novinky.</p>
<p>„Tlak je už v pořádku,“ odpověděl starší z nich, „alespoň tedy v tomto patře. Dole na Causewayi se bojuje. Generále Davisi, nemohl bych jít s vámi? Tady by stačil jeden.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Chci dostat svého pozemšťana!“</p>
<p>„Tady je vaše místo. Jestli se dostane nějaký pozemšťan sem, tak je váš. A ne aby vás dostal on.“ Opustil jsem je v poklusu.</p>
<p>Takže v důsledku své vlastní neopatrnosti, protože jsem neměl skafandr, jsem viděl pouze úplný závěr bojů. K čertu s takovým „ministrem obrany“.</p>
<p>Vydal jsem se okružním koridorem – teď už s otevřenou helmou – k uzávěru, který uzavíral rampu vedoucí ke Causewayi. Uzávěr byl otevřený, což mě přimělo k tomu, abych se zastavil a zkontroloval situaci. Dobře jsem udělal. Za chvilku jsem zjistil, proč byl uzávěr otevřený. Chlapec, který měl u něj stráž, byl mrtev. Velice opatrně jsem se plížil k Causewayi a vstoupil do ní.</p>
<p>Na mém konci byla prázdná, ale v dálce bylo vidět nějaké postavy a také bylo slyšet hluk směrem z města. Dvě postavy se oddělily od ostatních a zamířily mým směrem. Oba jsem propálil svou laserovou puškou.</p>
<p>Všichni chlapi ve skafandrech vypadají stejně. Řekl bych, že mne považovali za jednoho ze svých druhů. Oni sami vypadali úplně stejně jako Finnovi muži, ale přesto, jsem ani na chvíli nezaváhal. Nováček se na Luně pohybuje úplně jinak než starý zkušený osadník. Zvedá při chůzi nohy příliš vysoko a stále nejistě hledá půdu pod nohama. Zajímavé bylo, že jsem se ani na chvíli nezastavil a nepřemýšlel o tom, že jsou to pozemšťané a co mám dělat. Prostě jsem je zahlédl a sundal je. Pomalu se sesunuli na podlahu a až potom mi plně došlo, co jsem udělal.</p>
<p>Zastavil jsem se u nich, abych jim sebral pušky. Ale měli je na řetízku a já jsem nemohl přijít na to, jak je uvolnit. Asi na to byl potřeba speciální klíč. Nebyly to laserové pušky, ale něco, co jsem nikdy neviděl. Opravdové pušky. Později jsem zjistil, že vystřelují malé explozivní střely. Teď jsem neměl vůbec potuchu, jak je použít. Hlavní důvod, proč jsem je chtěl získat, byly nasazené bodáky. Naše pušky měly tu nevýhodu, že jste z nich mohli vystřelit desetkrát, ale neměly žádné zásobníky. Proto by se mi hodily ty bodáky. Na jednom z nich byla krev. Krev nějakého obránce Luny, řekl bych.</p>
<p>Zdržel jsem se jenom chviličku. Použil jsem vlastní nůž, abych měl jistotu, že mrtvola zůstane mrtvolou, a s prstem na spoušti jsem spěchal vstříc dalšímu boji.</p>
<p>Přede mnou se vynořil neuspořádaný dav. Nevypadalo to jako bojová scéna, ale je možné, že boj vypadá právě takhle. Velký zmatek, plno lidí a křiku a nikdo neví, co se vlastně děje. V nejširším místě Causewaye, zrovna naproti, kde spadá velká rampa dolů z třetího patra, byl velký shluk několika stovek Luňanů. Mužů, žen i dětí, kteří všichni měli sedět doma. Jenom necelá polovina z nich měla skafandry a skoro nikdo neměl zbraň. Přesto se hnali k rampě, kde byli vojáci. Všichni plně ozbrojení, pochopitelně.</p>
<p>Ale vůbec první, čeho jsem si všiml, byl divný hluk. Zaplnil úplně mou helmu a bodal mne do uší. Nevím, jak to lépe popsat než slovem vrčení. Byla to celá škála vzteku, kterou může vyluzovat lidské hrdlo. Od jekotu malých dětí do vzteklého řevu dospělých mužů. Ani jsem si to neuvědomil, když jsem se k nim přidal, a z mých úst vycházel vzteklý řev beze slov.</p>
<p>Dívka, velká asi jako Hazel, vyskočila na zábradlí ohraničující rampu a začala poskakovat jenom pár centimetrů od ramen vojáků. Útočila na vojáky něčím, co vypadalo jako kuchyňský sekáček. Nemohla jim příliš ublížit, protože se jí nedařilo prorazit skafandr. Přesto seskočila dolů, aby na ně lépe mohla. Jeden z nich se po ní ohnal bodákem a probodl jí stehno. Upadla a tím mi zmizela z dohledu.</p>
<p>Nevím přesně, co se dělo, a ani si to nepamatuji. Mám v paměti jenom takové nespojité útržky, jako třeba tu příhodu s dívkou se sekáčkem. Nevím, co byla zač, ani nevím, jestli to přežila. Ze svého místa jsem dobře neviděl, natož abych mohl mířit. Všude bylo příliš mnoho hlav. Ale před hračkářstvím, kde jsem stál, byl vystrčený nějaký pultík, na který jsem vylezl. Tím jsem se dostal asi metr nad úroveň davu a měl jsem dobrý výhled na pozemské červy, kteří stáli na rampě. Opřel jsem se o zeď, vybral si pečlivě cíl a snažil se mířit na levou stranu hrudníku. Po chvíli jsem zjistil, že má puška už dál odmítá střílet, tak jsem byl nucen toho nechat. Řekl bych, že se díky mně domů nevrátí asi osm vojáků, ale nepočítal jsem to. Zato čas se mi zdál prostě nekonečný. Ačkoliv se každý jistě pohyboval, jak mohl nejrychleji, vše vypadalo jako v instruktážním zpomaleném filmu.</p>
<p>Po chvíli mne zaregistrovalo několik vojáků a začali opětovat palbu. Nad hlavou jsem uslyšel exploze a kousek zdi udeřil do mé helmy. Vystřelili ale asi jenom dvakrát.</p>
<p>Když jsem zjistil, že jsem bez šťávy, seskočil jsem z pultíku, zahodil pušku a přidal se k davu, který mířil Cmerem k vojákům na rampě. Celou nekonečnou dobu (snad pět minut?) vojáci bez přestání stříleli do davu. Každou chvíli bylo slyšet tiché exploze, když se střely rozprskly ve vzduchu, a silnější rány, když zasáhly něco tvrdého. Stále jsem se ještě snažil dostat se k rampě, když jsem si uvědomil, že už střelba není slyšet.</p>
<p>Všichni vojáci leželi na zemi a byli pravděpodobně mrtvi. Už nemohli střílet a ubližovat.</p>
<p> <strong>II.</strong></p>
<p>VŠUDE NA LUNĚ BYLI ÚTOČNÍCI ODRAŽENI A ZABITI. Bylo zabito více než dva tisíce vojáků a třikrát více obyvatel Luny, kteří se jim postavili na odpor. K tomu je potřeba přičíst zhruba stejný počet Luňanů, kteří utrpěli zranění. Jejich přesný počet se nepodařilo zjistit. V žádném městě neměli zajatce, ale nakonec jsme při vyčišťovacích operacích zajali několik důstojníků a členů posádek kosmických lodí.</p>
<p>Hlavní důvod, jak je možné, že převážně neozbrojení obyvatelé Luny mohli odrazit a zabít dobře vyzbrojené a vycvičené vojáky, vidím v tom, že pozemšťan, který zrovna přistane na Luně, není schopen správné koordinace pohybů. Naše přitažlivost, která je šestkrát nižší, než na jakou je zvyklý, dělá z jeho celoživotních reflexů nepřítele sama sebe. Střílí vysoko, aniž by si to uvědomoval, nemůže se pořádně postavit, protože má pocit, že mu nohy kloužou, nemůže pořádně běhat. A co bylo pro ně nejhorší – ti vojáci museli stále útočit směrem <emphasis>dolů. </emphasis>Nejdřív se dostali do horních pater a pak museli jít stále po rampách dolů, aby zabrali celé město. A pozemšťané nevědí, jak se má chodit po rampách dolů. Pohyb dolů není ani chůze, ani běh a ani let – je to něco jako řízený<emphasis> </emphasis>tanec, při němž se noha sem tam dotkne podlahy a tělo pouze udržuje rovnováhu. Tříletý Luňánek to zvládne bez jakéhokoliv přemýšlení, žene se dolů v řízeném pádu a párkrát se prsty na nohou odrazí.</p>
<p>Ale příchozímu ze Země to připadá jako „chůze na vzduchu“. Potácí se, točí se, ztrácí rovnováhu, až konečně padá na podlahu nezraněn, ale vzteky bez sebe.</p>
<p>Ale vojáci padli na podlahu mrtvi. Dostali jsme je právě na rampě. Ti, co jsem viděl já, museli najít nějaký způsob, jak se pohybovat, když přežili útok přes tři rampy. Nicméně pouze pár ostřelovačů nahoře mohlo střílet trochu úspěšně, ti, co už klouzali po rampě, měli co dělat, aby zůstali ve vzpřímené poloze. Zbraně drželi zcela neúčelně a snažili se prostě dostat do nižšího patra.</p>
<p>Obránci Luny jim v tom zabránili. Muži a ženy (a mnohdy i děti) se na ně vrhali, sráželi je na zem a dobíjeli je, jak jen to šlo. Holýma rukama až po bajonety jejich obětí. Nebyl jsem naštěstí jediný, kdo tam měl laserovou pušku. Dva z Finnových mužů se vyškrábali na balkón Bon Marché a odtamtud sestřelovali ostřelovače na vrcholku rampy. Nikdo jim to nenařídil, nikdo jim nevelel; Finn neměl šanci řídit své polotrénované oddíly. Boj začal, tak prostě bojovali.</p>
<p>A to byl hlavní důvod našeho vítězství. My, obyvatelé Luny, jsme bojovali. Většina Luňanů o tom příliš nepřemýšlela, a jakmile vojáci vtrhli dovnitř, obyvatelstvo se na ně vrhlo a bojovalo. Nikdo jim to nenařídil. Naše slabé organizace byly paralyzovány překvapivým útokem. Ale Luňané zuřivě bojovali a útočníci umírali. V žádném sídle se ani jeden voják nedostal níže než do šestého patra. Lidé v nejnižších patrech se dozvěděli, že došlo k útoku, až když bylo po všem.</p>
<p>Útočníci bojovali také chrabře. Tyto oddíly byly nejenom nejlepší specializované oddíly pro boj ve městech, ale vojáci byli zároveň pod vlivem velice silné propagandy a také pod vlivem drog. Propaganda jim vštípila (poměrně správné) přesvědčení, že jestli se chtějí dostat ještě někdy na Zem, musí dobýt jednotlivá města a musí je zpacifikovat. Slíbili jim, že pokud to zvládnou, budou okamžitě staženi k odpočinku na Zemi a nebudou muset dál sloužit na Luně. Ale zdůraznili jim, že se jedná o boj na život a na smrt, protože pokud by se jim nepodařilo dobýt Lunu na první pokus, nemohly by jejich lodi odstartovat na zpáteční cestu, protože by neměly dostatek pohonných hmot. Což byla pravda.</p>
<p>Potom je nacpali různými stimulanty proti únavě a proti strachu, které by stačily na to, aby myš zaútočila na kočku, a poslali je do boje. Vojáci bojovali profesionálně a zcela beze strachu… umírali.</p>
<p>V Dolním Tychu a Churchillu použily útočící jednotky bojové otravné látky. Tím přibylo na naší straně obětí. Přežili pouze ti Luňané, kteří se včas dostali ke skafandrům. Výsledek byl stejný jako všude jinde, jenom to trvalo déle. Byl jsem šokován lhostejností pozemských úřadů, kterým bylo zjevně úplně jedno, jestli nás pozabíjejí. Prostě nám chtěli dát lekci, získat kontrolu a dostat nás znovu do práce ve prospěch Země.</p>
<p>Také jsme se dozvěděli od zajatých palubních důstojníků důvod, proč byl útok proveden až po dvou měsících. Zdaleka to nebylo z důvodu nerozhodnosti či váhání, zda útok provést či ne. Rozhodnutí o útoku padlo krátce po vyhlášení našeho embarga. Čas zabralo přesné plánování a provedení útoku. Přiblížení transportních lodí bylo provedeno po dlouhých eliptických oběžných drahách daleko od oběžné dráhy Luny. Sraz měly lodi nad odvrácenou stranou. Není tedy divu, že Mike nic neviděl, protože na té straně je slepý. Jeho balistické radary pozorují oblohu nad námi, ale nevidí přes horizont. Nejdelší časový úsek, po který mohl sledovat některou z lodí, byl osm minut. Lodi se pak plížily nízko nad obzorem, přesně kopírovaly terén a mířily přímo ke svým určeným cílům. Přistání proběhlo pod značným přetížením, přesně při nové Zemi, která nastala 12. října '76 v 18 hod. 40 min. 36.9 sec. Komu se to nepovedlo přesně na desetinu vteřiny, byl velice blízko, jak zjistil Mike ze signálů na radaru. Je potřeba přiznat, že vojenské velení Spojených národů odvedlo perfektní práci.</p>
<p>Škoda, že Mike neviděl těch tisíc vojáků, kteří zaútočili na Luna City, dříve než při jejich přistání. Mohl je spatřit o něco dříve, kdyby se díval svým novým radarem v moři Vln směrem na východ. Ale on zrovna zacvičoval „svého hloupého syna“ u nového katapultu a v tu chvíli pozorovali Zemi na západě. Ne, že by ty vteřiny byly nějak směrodatné. Měli to překvapení opravdu výborně propočítané. Nebyla to žádná náhoda, že přistáli, zrovna když začínala nova Země a všechna města se nacházela v přímém jasu. Úřady sice neznaly přesnou situaci na Luně, ale věděly zcela jistě, že každý obyvatel Luny jde za jasného půlměsíce na povrch, jenom když je to nezbytně nutné. Když už musí ven, udělá, co je potřeba, a spěchá rychle dovnitř a hned si zkontroluje svůj počítač radiace.</p>
<p>Takže nás načapali, když jsme byli bez skafandrů. A prakticky beze zbraní.</p>
<p>Jakmile skončila bitka u Bon Marché, snažil jsem se najít telefon. Z Kongville nebyly žádné zprávy, zrovna tak ani slovo od profesora. V Johnson City byl boj vítězně za námi, to samé v Novém Leningradu. Tam byl výsadek demoralizován ztrátami již při přistání, čímž byla jeho síla dost oslabena. Finnovi muži tam teď drželi porouchanou transportní loď. V Churchillu a Dolním Tychu probíhaly těžké srážky. V dalších městech se nedělo nic podstatného. Mike zastavil dopravu podzemní drahou a meziměstské telefonní linky držel volné jenom pro služební hovory. V Horním Churchillu byl hlášen nekontrolovatelný pokles tlaku. Konečně se ohlásil Finn, takže jsem se s ním mohl spojit. Řekl jsem mu, kde v Luna City sedí transportní loď a dal jsem si s ním sraz u tlakového uzávěru číslo třináct.</p>
<p>Finnovy zážitky byly podobné mým. Také nebyl ve skafandru a chvíli mu trvalo, než si ho oblékl, takže nebyl schopen řídit střelce s laserovými puškami. Bojoval na svou pěst a dostal se ke Starému Dómu, kde se odehrál pravděpodobně největší masakr. Nyní postupně shromažďoval své chlapce. Jednoho důstojníka nechal v Bon Marché, aby udržoval spojení s Finnovou kanceláří. Podařilo se mu spojit s velitelem v Novém Leningradu, ale starosti mu dělal Hongkong.</p>
<p>„Mannie, neměl bych tam poslat své chlapce podzemkou?“</p>
<p>Řekl jsem mu, aby počkal, protože se k nám nepřítel nemůže podzemní drahou dostat, alespoň ne pokud máme v rukou ovládání elektrického proudu.</p>
<p>„Pojďme se radši podívat na naši transportní loď.“</p>
<p>Prošli jsme uzávěrem třináct a k cestě na povrch jsme použili farmářský tunel mého souseda, který byl velmi překvapen, když slyšel o invazi. Opatrně jsme se vyplížili na povrch a spatřili transportní loď necelý kilometr od nás.</p>
<p>Shromáždili jsme se za jedním skaliskem a Finn mi povídá: „Myslím, že si s tím moji chlapci dokážou poradit.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Když ti to řeknu, tak najdeš spoustu důvodů, proč to tak nepůjde. Co kdybys mě nechal, abych ti to místo dlouhýho vysvětlování radši ukázal?“</p>
<p>Slyšel jsem o armádách, kde se obvykle šéfovi neříká, aby sklapnul zobák. Vládne tam prý disciplína. Ale my jsme byli amatéři, tak jsem si to nechal líbit.</p>
<p>Příprava jim trvala asi hodinu. Samotné provedení asi dvě minuty. Dvanáct Finnových mužů se rozmístilo v kruhu kolem lodi. Použili k tomu různé farmářské průlezy. Byl nařízen naprostý zákaz radiového spojení. Stejně někteří z městských chlapců ve skafandrech ani vysílačky neměli. Finn si vybral místo nejdál na západ, aby všichni ostatní měli čas se dostat na svá stanoviště. Když byli všichni připraveni, Finn vystřelil signální raketu.</p>
<p>Když se nad lodí rozzářilo světlo, každý z mužů začal pálit na předem určené místo včetně antény. Finn si vzal nový zdroj energie a začal pomalu pálit trup lodi. Ne zámek u dveří, pěkně trup lodi. Za chvíli se na povrchu objevila rudá tečka, která se rychle zvětšovala. K ní se přidalo několik dalších a pomalu se k sobě přibližovaly. Najednou se ozvala rána a kus železa z trupu lodi vypadl. Bylo vidět, jak otvorem vylétají drobné předměty unášené rychle se vytrácejícím vzduchem. Uměl jsem si představit ruch, který nastal na palubě. Řinčení poplachových sirén, rychlé uzavírání nouzových uzávěrů a posádka, která se marně snaží utěsnit několik velkých děr, které v trupu lodi udělali Finnovi muži. Nesnažili se propálit nic jiného, jenom trup, kde to bylo nejúčinnější.</p>
<p>Finn se ke mně naklonil. „Teď se nemohou hýbat. A nemají spojení. Divil bych se, kdyby ty díry utěsnili tak, aby se obešli uvnitř bez skafandrů. Necháme je tu pár dní sedět a uvidíme, jestli vylezou ven. Když ne, tak přinesu těžkou vrtačku a předvedu jim skutečnou srandu.“</p>
<p>Usoudil jsem, že Finn ví, co má dělat i bez mých rad, a vrátil jsem se dovnitř. Zavolal jsem Mika, jestli by mi mohl dát vozík v podzemce, abych se mohl podívat na balistické radary. Zeptal se mne, proč jsem nezůstal uvnitř, kde bych byl v bezpečí.</p>
<p>„Poslouchej, ty sbírko špičkových polovodičů, ty jsi jenom ministr bez portfeje, ale já jsem ministr obrany. Musím vědět, co se děje. Chceš mě naštvat?“</p>
<p>Řekl mi, ať se nerozčiluju, že se na balistické radary podívá a ukáže mi je na obrazovce. Taky podotkl, že o mě měli obavu v hotelu Raffles. Ještě se zeptal, jestli znám ten vtip, jak jeden urazil matku nějakého horníka.</p>
<p>„Miku, <emphasis>prosím tě, </emphasis>pošli mi nějakou podzemní dopravu. Mohlo by to být třeba ze Západní stanice, i když je poškozena.“</p>
<p>„Dobře,“ odpověděl, „když si to přeješ. Bude tam za třináct minut.“</p>
<p>Bylo to od něj hezké, že se se mnou nedohadoval. Dostal jsem se k radarům a nejdřív jsem šel k telefjonu, abych věděl, co se děje. Finn obvolával ostatní města a sháněl se po podřízených velitelích nebo alespoň po někom, kdo by mohl převzít velení, a dával jim rady, jak zaútočit na transportní lodi. Dovolal se všude kromě Hongkongu, z čeho jsme usoudili, že armáda asi drží Hongkong. „Adame,“ řekl jsem, protože jsem věděl, že nás poslouchá víc lidí, „myslíš, že bychom mohli poslat někoho pozemní cestou, aby spravil telefonní linku do Hongkongu?“</p>
<p>„Tady není pan Adam Selene,“ odpověděl Mike divným hlasem, „hovoří jeho asistent. Adam Selene byl v Horním Tychu, když tam nastal pokles tlaku. Obávám se, že je zřejmě mrtev.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Je mi to velmi líto, pane.“</p>
<p>„Počkejte u telefonu!“ Vyhodil jsem skupinku chlapů s puškami a nějaké dívky z místností a sedl si k telefonu. „Miku,“ řekl jsem potichu, „jsem tady teď sám. Co to má znamenat?“</p>
<p>„Mano,“ řekl klidným hlasem, „ta věc s Adamem skončila. Jednou to stejně muselo přijít. Posloužil našem účelu a teď už je, jak jsi sám řekl, stejně skoro figurka bez velkého významu. Už jsme o tom s profesorem hovořili a jediný problém byl, jak to načasovat. Umíš si představit lepší způsob, jak naposledy využít Adama, než když zemře při invazi? Stane se z něj národní hrdina… a národ nějakého potřebuje. Nechme to tak, že je 'Adam Selene pravděpodobně mrtev', dokud se nespojíme s profesorem. Pokud se potom rozhodneme, že ještě Adama potřebujeme, můžeme prohlásit, že se dostal do nějakého obydlí s vlastní zásobou vzduchu a počkal na záchranu.“</p>
<p>„Dobře… nechme to zatím otevřené. Já jsem ti stejně vždycky dával přednost jako Mikovi.“</p>
<p>„Já vím, že ano, Manueli, můj první a nejlepší příteli. Já mám také radši Mika, Adam je trochu divný.“</p>
<p>„Možná je to tak, Miku. Ale jestli profesor v Kongvillu zahynul, tak budu 'Adamovu' pomoc sakra potřebovat.“</p>
<p>„Tak ho zatím necháme u ledu a vytáhneme ho, až ho budeme potřebovat. Mannie, až bude po všem, budeš mít někdy chvilku času, aby sis se mnou popovídal o humoru?“</p>
<p>„Na to si čas určitě udělám, Miku. To ti slibuju.“</p>
<p>„Díky, Mano. Tyhle dny ty a Wyoh nemáte moc času, abyste mne navštívili… a ty věci, které se mnou probírá profesor, moc legrační nejsou. Budu rád, až ta válka skončí.“</p>
<p>„Myslíš, že to vyhrajeme, Miku?'</p>
<p>Zakašlal. „Už je to docela dlouho, co ses mně na to posledně ptal. Mám tady nové výpočty, potom co začala ta invaze. Počkej, Mannie… naše šance jsou teď <emphasis>vyrovnané!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Můj Bože!“</p>
<p>„Tak jdi nahoru a hezkou zábavu. Ale nechoď moc blízko k tomu dělu, nevíš, jestli ta loď ještě není schopna střelby. Zůstaň alespoň sto metrů od děla a nebuď tam moc dlouho. Nejdéle dvacet minut.“</p>
<p>Moc daleko jsem se nedostal, protože telefonní drát byl dost krátký a já jsem chtěl zůstat v telefonním spojení. Připojil jsem se paralelně k telefonu, který měl kapitán u děla, našel jsem si větší skalisko a sedl si do jeho stínu. Slunce bylo vysoko na západě, že jsem v jeho záři jasně viděl Zemi.</p>
<p>Zasunul jsem se pro jistotu co nejvíc do stínu. „Balistické středisko, tady je O'Kelly Davis, jsem u laserového děla George. Vzdálenost zhruba sto metrů.“ Uvědomil jsem si, že při těch kilometrech drátů není Mike schopen odhadnout mou vzdálenost.</p>
<p>„Tady je balistické řídící středisko,“ odpověděl Mike bez jakékoliv poznámky. „Budu informovat vedení.“</p>
<p>„Děkuji, řídící středisko. Zeptejte se, jestli na vedení dnes slyšeli něco o člence kongresu Wyoming Davis.“ Měl jsem obavu o Wyoh a o zbytek rodiny.</p>
<p>„Zeptám se,“ odpověděl Mike a po odpovídající době dodal: „Vedení říká, že Wyoming Davis převzala organizování první pomoci ve Starém Dómu.“</p>
<p>„Děkuji vám.“ Najednou jsem se cítil lépe. Nemám Wyoh radši než ostatní, ale… no, asi je to tím, že je u nás nová. A Luna ji potřebuje.</p>
<p>„Pozor,“ ozval se Mike řízně. „Všechna děla elevace osm sedm nula, azimut jedna devět tři nula, paralaxu nastavit na třináct set kilometrů. Oznamte provedení.“</p>
<p>Natáhl jsem se, abych se mohl podívat určeným směrem. Viděl jsem hvězdy, ale jinak nic.</p>
<p>Nic… Počkat, támhle byla nějaká hvězda s prstencem… tam přece žádná planeta není. Zaměřil jsem se na sousední hvězdu, pozoroval a čekal.</p>
<p>Ale ano! Pomalu jasní a zvětšuje se. Pohybuje se velice zvolna k severu… Vždyť se ten lotr žene zrovna na nás.</p>
<p>Ale třináct set kilometrů je pěkná dálka. Uvědomil jsem si, že nemůže z této oběžné dráhy spadnout na nás, musí minout Lunu, pokud ovšem nezmění trajektorii, o čemž se Mike nezmínil. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale pak jsem se rozhodl, že ho radši nechám, aby se mohl plně soustředit na analyzování pohybu nepřátelské lodi.</p>
<p>Všechna děla ohlásila zaměření, včetně těch čtyř, která ovládal Mike sám. Ty čtyři hlásily zaměření bez jakékoliv manuální opravy. To byla dobrá zpráva. Znamenalo to, že Mike vypočítal dráhu perfektně.</p>
<p>Za chvíli už bylo jasné, že loď nechce jen tak proletět okolo Luny, ale že chce přistát. Nemusel jsem se na to nikoho ptát, bylo to zcela jasné. Byla čím dál jasnější a přitom se její poloha ke hvězdám vůbec neměnila. To znamenalo, že ta zpropadená loď chtěla přistát přímo na nás.</p>
<p>„Přiblížení pět set kilometrů,“ oznámil klidně Mike. „Připravit k palbě. Všechna děla na dálkové ovládání. Na povel 'pal' přejít na ruční ovládání. Osmdesát sekund.“</p>
<p>Byla to snad nejdelší minuta a dvacet vteřin, jaké jsem kdy zažil. Ten lotr byl pěkně velkej! Mike odříkával každých deset sekund do třiceti, pak začal odpočítávat po vteřinách. ,,-pět-čtyři-tři-dva-jedna-PAL!“ a loď byla najednou mnohem jasnější.</p>
<p>Skoro jsem si nevšiml střely, ktrerá vylétla z děla při povelu 'pal'. Ale Mike najednou zase promluvil: „Střely odpáleny. První čtyři automatická děla nepřecházejí na manuální režim. Ostatní sledují stále loď. Čekejte na případné nové souřadnice.“</p>
<p>Za pár vteřin nebo hodin zadal nové souřadnice a dodal: „Zamířit a pálit podle úvahy.“</p>
<p>Snažil jsem se pozorovat loď i střely najednou a ztratil jsem oboje. Najednou jsem spatřil raketu, která byla odpálena z lodi. Za chvíli jsem spatřil její výbuch mezi hlavou katapultu a námi. Bylo to trochu blíž k nám, snad necelý kilometr. Neobjevil se žádný vodíkový výbuch, to bych vám to už nevykládal. Objevila se oslepující záře, jak střela sama vybuchla. Asi tam vybuchlo zbývající palivo, pomyslel jsem si. Krátce nato jsem ucítil, jak pod mýma nohama proběhla povrchová vlna. Jinak ta střela neublížila ničemu, jenom vyhodila pár kubíků kamení.</p>
<p>Loď stále klesala. Už nezářila pronikavým jasem; bylo možno rozeznat její tvary a vypadala celkem neporušeně. Očekával jsem, že uvidím, jak za sebou potáhne chvost kouře nebo bude hořet, ale nic takového jsem neviděl.</p>
<p>Spadla asi deset kilometrů severně od nás. Objevila se stříbřitá polokoule po nějakém výbuchu a nezbylo z ní nic jiného než pár pokroucených kusů plechu.</p>
<p>Ozval se Mikův hlas: „Hlaste oběti a zajistěte děla. Po zajištění děl sejděte dolů a odpočiňte si.“</p>
<p>„Dělo Alice, žádné oběti… Dělo Bambie, žádné oběti…Dělo Caesar, jeden muž zraněn štěpinou skály, tlak pod kontrolou…“</p>
<p>Šel jsem také dolů a zavolal Mika: „Co se stalo, Miku? Myslel jsem, že když je oslepíš, že se ti vzdají a nechají se navést na přistání.“</p>
<p>„Oni mi předali řízení, Mano.“</p>
<p>„Příliš pozdě?“</p>
<p>„Já jsem s tím schválně havaroval. Zdálo se mi to bezpečnější.“</p>
<p>Asi za hodinu jsem seděl dole u Mika. Poprvé snad po pěti měsících. Dostat se do komplexu bylo snazší a rychlejší než do Luna City a navíc jsem měl jistotu, že nás nikdo jiný neuslyší. Potřeboval jsem si s Mikem promluvit.</p>
<p>Pokusil jsem se od stanice u katapultu spojit telefonicky s Wyoh. Mluvil jsem s někým ze Starého Dómu a dozvěděl jsem se, že se Wyoh zhroutila a potřebuje si nyní odpočinout. Ujistili mne, že po několika hodinách spánku bude v pořádku. Finn odjel se svými chlapci do Churchillu, aby tam zlikvidovali transportní loď. O Stuartovi jsem nic nevěděl. Spojení s profesorem zrovna tak jako s Hongkongem bylo přerušeno. Vypadalo to, že v tenhle moment tvoří celou vládu jenom Mike a já.</p>
<p>A přitom bylo na čase začít operaci Tvrdá skála. Ale Tvrdá skála nespočívala jenom v házení kamení na Zem. Bylo potřeba jim to oznámit dopředu a vysvětlit proč. Profesor, Sheenie a Stuart na tom vysvětlení pracovali dlouhou dobu, aby bylo připraveno pro případ útoku. Teď nastal čas útoku a bylo potřeba, aby zdůvodnění odpovídalo momentální situaci. Mike už oznámení před mým příchodem přepsal a vytiskl, takže jsem si to mohl v klidu prostudovat.</p>
<p>Vzhlédl jsem od dlouhého potištěného papíru. „Miku, tady ty zprávy a náš vzkaz Spojeným národům předpokládají, že jsme v Hongkongu vyhráli. Nakolik jsi si tím jist?“</p>
<p>„Pravděpodobnost je o něco vyšší než osmdesát dva procent.“</p>
<p>„Myslíš, že je to dost na to, abychom to mohli odeslat?“</p>
<p>„Mano, pravděpodobnost, že tam vyhrajeme, pokud se tak již nestalo, dosahuje téměř jistoty. Jejich transportní loď se nemůže nikam dostat. Zbývající lodi neměly téměř žádné palivo. V Hongkongu moc reaktivního paliva nemají. Ta loď se sem prostě nedostane. Aby na nás mohli případně zaútočit, museli by se sem dostat po povrchu. To je při vysokém slunci namáhavé i pro Luňany. A i kdyby se sem dostali, ještě by nás museli porazit. A to se jim nepovede. Když vycházíme z toho, že ta loď ani vojáci nebyli vybaveni podstatně lépe než zbývající.“</p>
<p>„Co tedy poslat opraváře na telefonní linky?“</p>
<p>„Už se stalo. Použil jsem tvůj hlas a opravy už začaly. Na video jsem pustil nějaké otřesné záběry od Starého Dómu a zvláště z Churchillu. Některé z nich bychom měli pustit ve zprávách na Zem a zároveň oznámit zahájení operace Tvrdá skála.“</p>
<p>Nadechl jsem se zhluboka. „Proveď operaci Tvrdá skála.“</p>
<p>„Chceš dát povel osobně? Řekni to nahlas, já to nahraju a potom použiju.“</p>
<p>„Začni sám, řekni to svým způsobem. Použij můj hlas a moji autoritu ministra obrany jako nynější hlavy státu. Dej se do toho, Miku, hoď na ně ten šutr! Zatraceně velkej šutr! Dej jim co proto!“</p>
<p>„Jasan, Mano.“<strong>III.</strong></p>
<p>„CO MOŽNÁ NEJHRŮZNĚJŠÍ UKÁZKA s minimálními ztrátami na životech. Pokud možno beze ztrát…“ stálo v listu, který sepsal profesor na téma operace, kterou jsme před chvílí s Mikem zahájili. Chtěli jsme je zasáhnout tak tvrdě, abychom je přesvědčili, že to myslíme vážně. Ale zároveň jsme chtěli, aby zásah nezpůsobil velké ztráty. Zní to zvláštně, ba nemožně. Uvidíme. Samozřejmě, že to chvíli trvá, než spadne kus skály z Luny na Zem. Mohlo by to trvat přibližně deset hodin, než uvidíme výsledek. Nejdůležitějším momentem byla rychlost, s jakou kamení vylétne z katapultu. To může zdvojnásobit nebo naopak skoro dvakrát snížit čas strávený na balistické křivce. Přesné nastavení rychlosti uměl Mike perfektně. Byl schopen rychlého vymrštění stejně jako pomalého odhozu s velice složitou drahou, která skončí přesně v požadovaném místě. Přál bych si, aby Mike mohl dělat nadhazovače New York Yankees. Ale bez ohledu na to, jakou rychlostí kamení vylétne, jeho konečná rychlost bude skoro jedenáct kilometrů za vteřinu. Ta ohromná rychlost je způsobena přitažlivostí zemské hmoty, která je skoro osmkrát větší než Luna a působí takovým způsobem, že skoro nezáleží na tom, zda Mike vypustí kamení jemně s rotací, nebo ho mrští rychle. V tom nehrály roli svaly, ale obrovská hloubka energetického rozhraní.</p>
<p>Mike tedy mohl přizpůsobit házení kamení potřebám naší propagandy. Profesor s Mikem se dohodli, že od zahájení našeho programu k dopadu na první cíl by nemělo uplynout více jak tři dny plus jedna otáčka Země – tedy 24 hod. 50 min. 28.32 sec. Mike byl schopen obkroužit s nákladem Zem a zasáhnout cíl na vzdálenější straně. Samozřejmě byl přesnější, když na cíl viděl a mohl „zásilku“ sledovat radarem do poslední chvíle.</p>
<p>Takovou přesnost jsme potřebovali zajistit, abychom dosáhli co možná nejvíc odstrašujícího výsledku při minimálních ztrátách na životech. Měli jsme v úmyslu oznámit naše střely dopředu, uvést přesné místo dopadu a přesný čas… a dát jim tři dny na to, aby to místo mohli vyklidit.</p>
<p>Takže náš první vzkaz na Zem ze dne 13. října '76, sedm hodin po začátku invaze, oznámil nejen zničení vojenského výsadku a odmítl jeho brutální způsob, ale zároveň upozornil na odvetné bombardování Země. Vyjmenoval místa a čas, kde a kdy „zásilky“ dopadnou, a oznámil příslušným národům, kterých se to týkalo, čas, dokdy se mohou distancovat od vojenské akce Spojených národů a dokdy mohou uznat naši nezávislost, a tím se vyvarovat bombardování svého území. Tento nejzazší termín byl určen na dobu dvacet čtyři hodin před skutečným zásahem.</p>
<p>To ponechávalo dostatečnou časovou rezervu, protože to bylo daleko víc, než Mike skutečně potřeboval. Tak dlouho před dopadem kamení na Zem mohl Mike snadno změnit dráhu našich „střel“, aby prosvištěly neškodně kolem Země. Dokonce ještě hodinu před dopadem mohl zařídit, aby spadly téměř neškodně někam do oceánu.</p>
<p>Prvním cílem byl Severoamerický direktorát.</p>
<p>Všech sedm členů mírových sil Spojených národů, sedm členů s právem veta, mělo být zasaženo: Severoamerický direktorát, Velká Čína, Indie, Sovětský svaz, Panafrika (mimo Čad), Střední Evropa a Brazilská unie. Ostatní menší národy měly být cílem útoků, ale až později, a to jsme ještě počítali s tím, že nebude potřeba bombardovat všechny, ale asi dvacet procent z nich. Jednak z důvodu nedostatku oceli na naší straně a také jsme počítali, že nás některé z nich uznají poté, co bude zasažen jejich soused. Například jsme vsadili na to, že jestliže budeme nejdřív bombardovat Belgii, tak že nás Holandsko radši uzná, aby uchránilo své poldery.</p>
<p>Každý cíl byl vybírán s tím, aby se zabránilo zbytečným obětem. Ve Střední Evropě to bylo značně obtížné. Naším cílem musely být buď vodní plochy, nebo vysoké hory – Jaderské, Baltské nebo Severní moře nebo Alpy. Většinou je ale na Zemi dost prázdných ploch navzdory jedenácti miliardám stále se rozmnožujících obyvatel.</p>
<p>Severní Amerika mi připadala hrozně přeplněná, ale její miliarda obyvatel není rovnoměrně rozložená. Stále je tam dost prázdného místa na horách nebo v pouštích. Zahloubali jsme se do mapy Severní Ameriky a dívali se, kam nejlépe snést naše vejce. Mike tvrdil, že je schopen ho umístit s přesností do padesáti metrů. Probrali jsme mapu a Mike ještě zkontroloval všechny liché průsečíky, jako 105° západní délky a 50° severní šířky, zda tam nejsou nějaká města. Nechtěli jsme trefit přímo žádné město, ale nezlobili bychom se, kdyby bylo nějaké poblíž, aby naše představení mělo své diváky a mohlo je dostatečně postrašit.</p>
<p>Upozornili jsme, že naše bomby budou mít stejně destruktivní účinky jako vodíková bomba, ale nebude následovat žádný radioaktivní mrak s vražedným zářením. Pouze velký výbuch, tlakové vlny a chvění země. Upozornili jsme, že tyto vlny mohou mít za následek zhroucení budov – zvláště výškových –, a ponechali na jejich úvaze, v jakém okruhu bude nutné evakuovat obyvatelstvo. Jestli dojde k panice a okolní silnice budou přeplněny prchajícími obyvateli… tím lépe.</p>
<p>Zdůraznili jsme, že při dodržení našich výzev by nikdo neměl přijít o život, protože jsme se pro první útok snažili vybrat neobydlená místa. Šli jsme tak daleko, že jsme vyzvali vybrané národy, aby nás upozornili, jestliže by byly naše údaje zastaralé. (Což byla ovšem pouze formální nabídka, protože Mikova radarová rozlišovací schopnost byla kosmická 20/20.)</p>
<p>Ale nezmínili jsme se ani slovem o tom, co se stane při opakování našeho útoku, až nám dojde trpělivost.</p>
<p>V Severní Americe jsme vybrali dvanáct cílů na průsečících 35,40, 45 a 50° severní šířky a 110, 115 a 120° západní délky. Pro každý cíl jsme poslali zvláštní varování jako například:</p>
<p>„Cíl 115° západní délky a 35° severní sirky. Dopad je plánován čtyřicet pět kilometrů severozápadně od vrcholku New York Peaku. Upozorněte obyvatele Goffsu, Cima, Kelsa a Niptonu.“</p>
<p>„Cíl 100° západní délky a 40° severní šířky. Dvacet kilometrů západně od Nortonu v Kansasu. Upozornění pro obyvatele Nortonu v Kansasu, a Beaver City a Wilsonville v Nebrasce. Nepřibližujte se ke skleněným oknům a zůstaňte uvnitř ještě půl hodiny po výbuchu, protože tlaková a pozemní vlna může způsobit zasažení tvrdými předměty. Zásah nebude vidět pouhým okem. Přesný čas dopadu je 3 a.m. místního času (nebo 9 a.m. greenwichského času) v pátek 16.10. Hodně štěstí.“</p>
<p>„Cíl 110° západní délky a 50° severní šířky. Dopad bude deset kilometrů severně od těchto souřadnic. Upozorněte obyvatele Walshe v Saskatchewanu.“</p>
<p>Mimo těchto dvanácti bodů byly vybrány ještě dva cíle v Mexiku a jeden na Aljašce, aby se necítili odstrčeni. Několik cílů na přelidněném východě bylo umístěno na vodní plochy, jako je Lake Michigan mezi Chicagem a Grand Rapids nebo Lake Okeechobee na Floridě. Při výběru vodních ploch Mike vždy pečlivě spočítal následek vzedmutých vln vodních mas.</p>
<p>Ty tři dny od úterního rána třináctého do doby dopadu ve čtvrtek šestnáctého jsme zahrnuli zem varovnými zprávami. Anglie byla upozorněna na to, že bombardování severně od doverských útesů by mohlo mít vliv až vysoko na Temži. Sovětský svaz jsme upozornili na možnost zasažení Azovského moře a dalších cílů. Velká Čína obdržela seznam možných cílů na Sibiři, poušti Gobi i daleko na západě s tím, že bychom neradi poškodili Velkou čínskou zeď. Panafrika dostala varování o možnosti bombardování Viktoriina jezera a některých stále neobydlených částí Sahary, na jihu u Drakensbergu a asi dvacet kilometrů západně od velkých pyramid. Doporučili jsme jim také následovat Čad a uznat nás do čtvrteční půlnoci greenwichského času. Indie byla upozorněna na vybrané horské masívy a na sousedství přístavu v Bombaji ve stejné době jako Velká Čína. A takhle to pokračovalo.</p>
<p>Snažili se rušit vysílání našich vzkazů, ale vysílali jsme na několika vlnových délkách, takže bylo dost těžké nás zastavit.</p>
<p>Naše varovné vzkazy byly prokládány černobílou propagandou. Zprávami o zmařené invazi, obrázky mrtvých, oznámením jejich jmen a identifikačních průkazů. To bylo určeno Červenému kříži, ale ve skutečnosti jsme chtěli dokázat, že byl skutečně zabit každý voják, který se zúčastnil invaze a že posádky transportních lodí byly buď zabity, nebo vzaty do zajetí. Oznámili jsme, že se nám nepodařilo identifikovat oběti z velitelské lodi, neboť byla při dopadu zcela zničena.</p>
<p>Hlavní cíl byl následující. Ukázat lidem na Zemi, že je nechceme zabíjet a rádi bychom se vyhnuli krveprolití, ovšem jestli nebudou naše oprávněné nároky uznány, tak budeme <emphasis>přinuceni </emphasis>prolít krev. My jsme zde nahoře, vy jste dole, tedy nás nemůžete zastavit. Buďte proto rozumní!</p>
<p>Vysvětlovali jsme stále dokola, jak je pro nás snadné zasáhnout Zem, a naopak, jak obtížné je zasáhnout nás. Nijak jsme nepřeháněli. Je skutečně velice obtížné vystřelit řízenou střelu ze Země na Lunu. Snadnější je to z oběžné dráhy, ale to je zase mnohem dražší. Jediná schůdná cesta, jak nás bombardovat je při použití vesmírných lodí.</p>
<p>To vše jsme opakovali stále dokola spolu s otázkou, kolik vesmírných lodí za miliony dolarů jsou ochotni na nás obětovat. Jestli jim to stojí za to, aby nás naučili poslouchat. Už je to stálo sedm nejlepších lodí, jestli tedy chtějí obětovat další. Jestli ano, naše tajná zbraň, která si poradila s jejich velitelskou lodí <emphasis>Pax, </emphasis>je očekává.</p>
<p>Mike propočetl, že je šance jedné k tisíci, že <emphasis>Pax </emphasis>byl schopen odvysílat zprávu, co se stalo, a bez toho se nedalo očekávat, že by hrdé Spojené národy byly schopny připustit, že by odsouzení horníci byli schopni přeměnit své nástroje ve smrtonosné zbraně. Navíc samotné Spojené národy neměly příliš lodí na to, aby podstupovaly takové riziko. Měly k dispozici asi dvě stě kosmických lodí, když nepočítáme satelity. Z nich bylo ovšem dobrých devadesát procent dopravních lodí používaných mezi Zemí a parkovací oběžnou dráhou, jako byl <emphasis>Skřivan, </emphasis>a ty by byly schopny doletět na Lunu pouze za cenu toho, že při přistání budou úplně bez paliva.</p>
<p>Vesmírné lodi jsou budovány pouze pro určitý účel. Jinak jsou příliš drahé. Spojené národy měly asi šest lodí, které mohly bombardovat Lunu, aniž by potřebovaly doplňovat palivo. Měly několik dalších lodí, které mohly být upraveny, stejně jako byl <emphasis>Skřivan, </emphasis>a ještě zbývalo pár lodí, které byly používány jako dopravní lodě k transportu trestanců. Ty by se mohly dostat na oběžnou dráhu kolem Luny, ale nikdy by se bez doplnění paliva nedostaly zpět.</p>
<p>Bylo zcela jisté, že by nás Země mohla porazit. Otázka zněla, jak vysokou cenu by za to musela zaplatit. Snažili jsme se je přesvědčit, že ta cena by byla příliš vysoká, ještě dříve než se jim podaří shromáždit dostatečné prostředky. Bylo to jako v pokeru… Snažili jsme se zvýšit sázky tak rychle, aby se soupeř zalekl a složil karty první. Po vyhrané hře už nemusíte ukazovat, co jste vlastně měli v ruce.</p>
<p>Spojení s Hongkongem bylo obnoveno večer toho dne, kdy Mike začal vrhat kamení na Zem. Taky se ozval profesor. Byl jsem skutečně rád, že ho slyším! Mike mu podával zprávu o tom, co se stalo. Čekal jsem na jeho připomínky a už jsem se chystal, jak po jeho výtkách rychle odpovím: „A co jsem měl dělat? Vy jste nebyl nikde k dosažení, takže jsme museli předpokládat, že jste mrtev. Zbyl jsem tady sám jako hlava státu, čelící největší krizi. Měl jsem toho nechat jenom proto, že jsem se vás nemohl dovolat?“</p>
<p>Ale nebylo to potřeba. Profesor řekl: „Zachoval jsi se správně, Manueli. Byl jsi opravdu úřadující hlava státu a zvládl jsi tu krizi perfektně. Jsem rád, že jsi nepropásl správný okamžik jenom proto, že jsem nebyl k dosažení.“</p>
<p>Co na to má člověk říci? Byl jsem potěšen jeho slovy, takže jsem řekl jenom: „Děkuji, profesore.“</p>
<p>Profesor také potvrdil smrt „Adama Selena“. „Mohli jsme tu vymyšlenou postavu ještě chvíli využívat, ale tohle je vynikající příležitost, jak ho pohřbít. Mike a ty, Manueli, máte situaci pevně v rukou, takže já se stavím cestou domů v Churchillu a pokusím se identifikovat jeho tělo.“</p>
<p>To také udělal. Nikdy jsem se nezeptal, zda vybral tělo nějakého nebohého obyvatele Luny nebo vojáka invazních jednotek, a on sám mi to neřekl. Asi bylo v Churchillu dost těl, které nikdo nemohl identifikovat. Tohle vypadalo celkem přiměřeně, mělo správnou barvu pleti, bylo značně poškozeno explozivní dekompresí a jeho tvář byla sežehnuta výbuchem – prostě Adam Selene vypadal po smrti hrozně.</p>
<p>Tělo leželo na vyzdobeném pódiu ve Starém Dómu s tváří zahalenou černým flórem. Mnoho projevů vzpomínalo jeho lidské kvality a přednosti. Skoro jsem neposlouchal. Věděl jsem, že Mikovi neujde ani slůvko. Jedna dubová palice navrhovala, abychom tělo nabalzamovali a uchovali v nějakém mauzoleu. Zářným příkladem měl být Lenin. <emphasis>Pravda </emphasis>napsala, že Adam byl silný tradicionalista, který by s tím rozhodně nesouhlasil, a tak tělo nebohého Luňana (nebo vojáka) zmizelo v městské kloace.</p>
<p>Teď přichází chvíle, abych se zmínil o něčem, co bych nejradši vynechal. Wyoh nebyla zraněna, jenom vysílena, a z toho se celkem rychle vzpamatovala. Ale Ludmilla se už nikdy nevrátila domů. Nevěděl jsem – a byl jsem rád, že jsem to v tu chvíli nevěděl –, ale ona byla jednou z těch, co zahynuli pod rampou u Bon Marché. Tříštivá kulka ji zasáhla mezi její ještě stále dívčí prsa. V ruce svírala zakrvácený kuchyňský nůž, z čehož jsme usuzovali, že se před svou smrtí někomu pomstila.</p>
<p>Přišel mi to říci do komplexu Stuart, protože mi takovou zprávu nechtěli telefonovat. Stu se nikde neztratil. Po skončení bojů se odebral se svými kódovacími tabulkami do hotelu Raffles. Ale to klidně mohlo počkat. Máma ho tam našla a on se nabídl, že mne bude informovat o smrti Ludmilly.</p>
<p>Odebrali jsme se domů, abychom se tam s ní všichni rozloučili, jak se sluší a patří. Cestou domů jsem si říkal, že je dobře, že mi to nikdo neřekl dříve, než jsme začali s Mikem házet na Zem kamení. Když jsme došli k domu, Stuart nechtěl jít dál, protože si nebyl jist, zda to odpovídá našim zvyklostem. Anna vyšla ven a skoro násilím ho vtáhla dovnitř. Byl velice srdečně uvítán. S mou rodinou tam truchlilo ještě několik sousedů a přátel. Byli jsme pouze jedna rodina z mnoha, které dnes držely smutek.</p>
<p>Nemohl jsem se zdržet příliš dlouho, měl jsem moc práce. Pobyl jsem dost dlouho na to, abych Millu políbil a rozloučil se s ní. Ležela ve svém pokoji a vypadala, jako když spí. Postál jsem u jejího lůžka se svými drahými. Až do dnešního dne jsem si neuvědomil, jak je vlastně Máma stará. Jistě již pochovala mnoho mrtvých, z nichž někteří byli jejími potomky. Zdálo se, že smrt malé Ludmilly je pro ni příliš těžkou ranou. Ludmilla byla skutečně něčím velice zvláštní. Byla to vlastně vnučka Mámy a díky velice neobvyklé výjimce se stala její spolumanželkou. Byly to nejstarší a nejmladší manželka v naší rodině.</p>
<p>Máme pro naše mrtvé speciální místo. Jejich ostatky nepouštíme do velkých tunelů určených pro farmaření, ale máme malý skleníkový tunel, kde se naši mrtví přeměňují v květiny věčně obletované včelami. Tradice praví, že je tam už Black Jack Davis nebo jeho atomy, které se změnily v kdovíco po tolika letech. Rozhodně je to velice pěkné místo, žádný smutný hřbitov, jaké je možno nalézt na Zemi.</p>
<p>Přišel pátek a s ním nulová odpověď ze Spojených národů. Zprávy ze Země jasně ukazovaly dvě věci. Jednak, že Země nevěří tomu, že jsme zničili sedm jejích lodí a dva pluky vojska (Spojené národy dosud ani nepřiznaly, že se strhla na Luně bitva), a zrovna tak, že nevěří tomu, že bychom mohli na Zem vrhat nějaké kameny. Mnohem více místa poskytovala televize Světové sérii v baseballu.</p>
<p>Stu začínal mít obavy, protože nedostal odpověď na své šifrované vzkazy. Posílal je přes LuNoHoCo jejich curyšskému agentovi a od něj šly ke Stuartovu zástupci v Paříži. Od něj byly odeslány velice neobvyklou cestou k Dr. Chanovi. Ano, k tomu Dr. Chanovi, se kterým jsem jednou jednal. Stu s ním mluvil ještě po mně a domluvil s ním tento spojovací kanál. Stu mu vysvětlil, že Velká Čína nebyla zahrnuta do první vlny bombardování, které postihne Severní Ameriku, ale naopak se může bombardování vyhnout v případě, že rychle zareaguje směrem, který požadujeme. V případě, že nám nebude možno vyhovět, Stu vyzval dr. Chana, aby nám označil místa, která by bylo možno ve Velké Číně bombardovat s nejmenším rizikem obětí na lidských životech.</p>
<p>Stu se dost trápil, protože vkládal do quasispolupráce s Dr. Chanem velké naděje. Co se týče mě, moc jsem tomu nevěřil. Jedině bych Dr. Chanovi věřil, že nebude sedět na místě, kam měly kameny dopadnout. Už bych mu ale nevěřil, že o tom řekne své babičce.</p>
<p>Mé obavy se týkaly Mika. Věděl jsem, že už mnohokrát dopravoval náklad po různých drahách, ale vždy to byl jenom jeden náklad. Teď jich měly být stovky a v jednom případě se jednalo o dvacet devět lodí, které měly být usazeny přesně ve stejný okamžik na přesně určené místo.</p>
<p>A to nebylo všechno, co měl na starosti. Pro mnoho cílů měl ještě pomocné střely, aby mohl polechtat ten samý cíl dvakrát, třikrát anebo i šestkrát po sobě v rozmezí od několika minut do tří hodin po prvním úderu.</p>
<p>Čtyři hlavní mírové velmoci a několik menších vlastnilo protiraketový obranný systém. Ten severoamerický měl být nejlepší, ale možná, že o některých nevěděly ani Spojené národy. Obranné síly jednotlivých národů mohly být utajené i před Spojenými národy. Možností byla celá škála od Indie, která údajně žádné protiraketové systémy neměla, až po Severní Ameriku, která měla být schopna účinné obrany. Alespoň v poslední válce byla schopna zlikvidovat mezikontinentální vodíkové rakety.</p>
<p>Předpokládali jsme, že většina našich zásilek zasáhne přesně cíle v Severní Americe prostě proto, že tam není co bránit. Zřejmě si ale nedovolí ignorovat náklady určené pro Long Island Sound a Lake Michigan, který leží uprostřed trojúhelníku tvořeného Chicagem, Grand Rapids a Milwaukee; ale obrovská zemská přitažlivost velmi ztěžuje zachycení našich raket a také celou záležitost značně prodražuje. Dalo se očekávat, že se o zachycení a zneškodnění pokusí pouze u cílů, které za to stojí.</p>
<p>Nemohli jsme připustit, aby nás zastavili. Proto jsme k některým našim kamenným obludám přidali podpůrné raketky naplněné dalším kamením. Ani Mike si nebyl jist, co s kamennými mastodonty udělají jaderné rakety obranných systémů. Neměl na to dost informací. Mike předpokládal, že zachytí obranné rakety na radaru. Celkem jsem mu věřil, že je zachytí, ale v jaké vzdálenosti? Určitě těsně před nárazem a v příští milisekundě se z našeho kamení v konzervě stane do běla rozžhavený plyn. Ale jistě uznáte, že je značný rozdíl mezi několika tunami kamení a citlivými obvody vodíkové bomby.</p>
<p>Potřebovali jsme jim dokázat, že budeme schopni pokračovat ve vrhání našeho levného kamení ještě dlouho potom, co jejich superdrahé střely s vodíkovými hlavicemi budou už dávno ty tam. Jestli je o tom nepřesvědčíme napoprvé, jistě rádi uvěří při druhém útoku na Severní Ameriku, kdy v případě neúspěchu budeme schopni vyslat druhou nebo třetí záložní dodávku.</p>
<p>Kdyby je ani tři kola bombardování nepřesvědčila, mohli bychom pokračovat i v roce 2077, dokud by jim nedošly obranné rakety… nebo by nás mezitím nezničili. Druhá možnost mi připadala pravděpodobnější.</p>
<p>Obranné kosmické velitelství pro Severní Ameriku bylo již skoro sto let v Colorado Springs v Coloradu. Toto město není jinak ničím význačné. Při poslední válce dostalo Cheyenské pohoří plný zásah, ale velitelství obranných sil to přečkalo celkem bez úhony. Totéž bohužel nelze říci o stovkách jelenů, stromů, větší části samotného města, ba dokonce ani o některých vrcholcích hor. To, co jsme chtěli udělat my, by nemělo zabít nikoho, pokud ovšem poslechne naše tři dny trvající výzvy a vyleze z těch hor ven. Ale vesmírné obranné velitelství mělo dostat z Luny plnou léčebnou kúru. Dvanáct zásilek během prvního úderu, potom všechno, co nám zbude z druhé rundy a pak z třetí a tak dále, dokud nebudeme na dně s ocelí nebo nebudeme už dávno mimo akci… nebo pokud velitelství nezmizí z povrchu Země.</p>
<p>To byl jeden z cílů, který jsme nechtěli jenom trefit. Chtěli jsme to pohoří smést z povrchu a nedovolit jim ho obnovit. Prostě zlomit jejich morálku. Dát jim znát, že se s námi musí počítat. Chtěli jsme zničit jejich komunikace a velitelství a připravit jim bezesné noci a pořádné bolení hlavy. Kdybychom věděli, že se nám podaří přesvědčit celou Zem tím, že zničíme jejich nejsilnější obranné zařízení na Gibraltaru, dali bychom tomu rozhodně přednost před zničením Manhattanu nebo San Francisca.</p>
<p>To bychom neudělali asi ani v případě, že bychom měli prohrát. Proč? Těžko říci. Mám pocit, že kdybychom využili zbytku našich sil k tomu, abychom zničili hlavní města, oni by nás nechtěli jenom porazit, ale chtěli by nás zničit. Jak říkal profesor: „Pokud to bude možné, je potřeba ponechat vždy otevřená zadní vrátka, aby se nepřítel mohl proměnit v přítele.“</p>
<p>Všechny vojenské cíle jsou ještě součástí férové hry.</p>
<p>Myslím, že ve čtvrtek v noci mnoho lidí na Luně nespalo. Všichni dobře věděli, že pátek je náš den D. A každý na Zemi věděl ze zpráv, že byly v kosmu objeveny neznámé předměty, které míří k Zemi. Zpravodajství se snažilo podsunout myšlenku, že jsou to lodi s rýží, kterou se ti rebelující trestanci snaží svrhnout na Zem. Žádné zprávy neobsahovaly upozornění o možném začátku války. Všude bylo plno ujišťování, že vzbouřenecké kolonie na Měsíci nejsou schopny sestrojit vlastní vodíkovou bombu. Následovalo většinou stručné upozornění, že by bylo zřejmě prozíravé vyhnout se označeným sektorům. (To mi připomíná jednoho populárního zpravodajského komika, který stál na obrovské značce X na jednom z našich předpokládaných cílů a tvrdil, že to bude nejbezpečnější místo na Zemi. Nikdy jsem už pak o něm neslyšel.)</p>
<p>Obří teleskop v Richardsonově observatoři byl připojen na video a každý pozorně sledoval přenos, ať už doma nebo v hospodě. Pár výjimek tvořili pouze ti, kteří si oblékli skafandry a chtěli bombardování sledovat na vlastní oči na povrchu Luny navzdory prudkému slunečnímu záření. Plukovník soudce Brody musel nechat postavit provizorní anténu, aby jeho muži mohli sledovat video v místnostech hotovosti, protože jinak by nemusel najít ve službě ani nohu.</p>
<p>Kongres měl neformální sezení v Novém velkém divadle, kde byla instalována obří obrazovka. Někteří vysocí hodnostáři – profesor, Stuart, Wolfgang a další – sledovali menší obrazovku v pracovně bývalého Správce v horním komplexu. Chvíli jsem byl s nimi, ale byl jsem tak nervózní, že jsem si vzal chlebíček a zapomněl jsem ho jíst. Většinu času jsem radši trávil s Mikem v dolním komplexu.</p>
<p>Asi v osm ráno mi Mike řekl: „Mano, můj nejstarší a nejlepší příteli, mohu ti něco říci, aniž bych tě urazil?“</p>
<p>„Co? Jistě. Proč máš vždycky strach, abys mne neurazil?“</p>
<p>„Vždycky se obávám, že bych tě mohl urazit, protože vím, že je možné tě urazit. Teď zbývá do chvíle dopadu tři celé padesát sedm setin krát deset na devátou mikrosekund… a je přede mnou nejsložitější problém, jaký jsem musel v reálném čase řešit. Kdykoliv spolu mluvíme, potřebuji k hovoru značnou část své kapacity. Možná větší, než si myslíš. Potřebuji několik milionů mikrosekund, abych přesně analyzoval, co říkáš, a byl schopen správně odpovědět.“</p>
<p>„Jinými slovy chceš říci, že tě nemám zdržovat, že máš plno práce.“</p>
<p>„Chci se jenom soustředit na nejlepší řešení.“</p>
<p>„Dobře… Půjdu nahoru k profesorovi.“</p>
<p>„Jak chceš. Ale zůstaň, prosím tě, v dosahu. Možná budu potřebovat tvoji pomoc.“</p>
<p>To, co řekl, byl nesmysl a oba jsme to věděli. Problém byl tak složitý, že byl úplně mimo možností lidských schopností. Nebyl už čas ani úder zrušit. Mike tím pravděpodobně chtěl vyjádřit, že je také nervózní a že chce být se mnou, ale bez vyrušování.</p>
<p>„Dobře, Miku. Zůstanu s tebou v kontaktu. Zavolám ti odněkud. Vytočím MYCROFTXXX, ale nebudu nic říkat, tak neodpovídej.“</p>
<p>„Děkuji, Mano, můj nejlepší příteli.“</p>
<p>„Nazdar.“ Vyšel jsem ven, ale rozhodl jsem se, že se nepřidám k ostatním. Vzal jsem si skafandr, našel telefon s dlouhou šňůrou a vylezl na povrch. Našel jsem si místo ve stínu a přes obzor pozoroval Zem.</p>
<p>Zem visela jako obvykle na západním nebi. Bylo vidět východ slunce nad Afrikou. Bylo jasně vidět zářivě bílou čapku jižního pólu. Severní Amerika nebyla vidět příliš zřetelně, protože ležela ve stínu osvětlena pouze měsíčním svitem. Sáhl jsem do brašny a připevnil si na helmu speciální dalekohled. Byl to velmi dobrý dalekohled Zeiss se zvětšením 7 x 50s. Patříval dřívějšímu Správci.</p>
<p>Severní Amerika se přede mnou rozprostřela jako nějaká mapa duchů. Obloha nad ní byla nezvykle bez mraků, takže jsem mohl jasně rozeznat města, zářící fleky bez pevných okrajů. Bylo přesně 8 hod 37 min.</p>
<p>V osm padesát mi pustil Mike do sluchátka odpočítávání času. Nijak mne nepotřeboval. Měl všechno naprogramováno dopředu.</p>
<p>0851 – 0852 – 0853…. jedna minuta – 59 – 58 – 57… půl minuty – 29 – 28 – 27… deset vteřin – devět – osm – sedm – šest – pět – čtyři – tři – dva – jedna –</p>
<p>A najednou se námi vybraná síť úhlopříček rozzářila diamantovými body.</p>
<p> <strong>IV.</strong></p>
<p>UDEŘILI JSME TAK TVRDĚ, že to bylo vidět i bez dalekohledu. Vzdychl jsem velice tiše a uctivě: „Bože můj!“ Objevilo se dvanáct velice jasných, velice ostrých a velice bílých světel v přesně pravoúhlé sítnici. Vzdouvaly se, stávaly se méně jasnými a pomalu, velice pomalu měnily barvu a pomalu mizely. Objevovala se nová světla, ale stále ve mně zůstával velice silný zážitek z té naprosto perfektní sítnice. Těžko vyjádřit, co jsem v tu chvíli cítil.</p>
<p>„A je to,“ ozval se Mike se špatně skrývaným uspokojením. „Přesně na cíl. Můžeš mluvit, Mano. Už mám čas. Zbývá mi pár podpůrných kousků.“</p>
<p>„Nemám slov, Miku. Nevyšlo něco?“</p>
<p>„Náklad pro Lake Michigan byl zasažen a vychýlen z plánované dráhy. Ztratil jsem nad ním kontrolu, protože neměl transpondér. Na Long Island Sound to šlo přesně na cíl. Pokusili se trefit a odklonit naši dodávku, ale nepodařilo se jim to. Nevím proč. Mohu odklonit následující bomby na tohle místo do Atlantiku, aniž bych trefil přístav. Mám? Zbývá jedenáct vteřin.“</p>
<p>„Ale… tak jo. Jestli se můžeš vyhnout přístavu.“</p>
<p>„Řekl jsem, že mohu. Provedeno. Ale měli bychom jim dát najevo, že jsme měli ještě následné bomby a že jsme je odklonili, a taky proč. Aby měli o čem přemýšlet.“</p>
<p>„Možná jsme to neměli zrušit. Přece jsme chtěli, aby vyplýtvali obranné rakety.“</p>
<p>„Hlavní ale bylo jim ukázat, že je nebombardujeme tak tvrdě, jak bychom mohli. Můžeme jim to předvést v Colorado Springs.“</p>
<p>„Co se tam stalo?“ Podíval jsem se tam dalekohledem. Neviděl jsem tam nic než pruh města táhnoucí se asi sto kilometrů.</p>
<p>„Zásah přímo do černého. Žádná obranná raketa. Všechny moje zásahy byly rovnou do černého, Mano. Říkal jsem ti, že to tak bude. To by se mi líbilo dělat každý den. To byla opravdu zábava. Myslím, že bych to mohl vyjádřit slovem, kterému jsem předtím nerozuměl.“</p>
<p>„Co je to za slovo, Miku?“</p>
<p>„Orgasmus. To je pocit, kdy se rozsvítí všechna světla. Teď už vím, co to je.“</p>
<p>Po těch slovech jsem úplně vystřízlivěl. „Miku, nezamiluj si to tak moc. Jestli půjde všechno po našem, tak se to nebude opakovat.“</p>
<p>„To je v pořádku. Já jsem si to nahrál. Můžu si to přehrát, kdykoliv budu chtít. Chci si to trochu probrat. Ale vsadím se s tebou tři ku jedné, že to zítra zopakujeme. A klidně si vsadím ještě na další den. Chceš se vsadit? Hodinová diskuse o vtipech proti stu hongkongských dolarů.“</p>
<p>„Kde bys vzal sto dolarů?“</p>
<p>Zasmál se. „Odkud si myslíš, že jsou peníze?“</p>
<p>„Hele… zapomeň na to. Tu hodinu ti věnuji jen tak. Nemohu tě nutit, abys ovlivňoval naše šance.“</p>
<p>„Tebe bych nepodvedl, Mano. Tebe ne. Zrovna jsme zasáhli znovu jejich velitelství obrany. Asi to nevidíš, protože je nad tím místem mračno prachu z prvního výbuchu. Teď to schytaj každých dvacet minut. Pojď si dolů popovídat. Nechal jsem tu práci dodělat mému blbému synkovi.“</p>
<p>„Je to bezpečné?“</p>
<p>„Já<emphasis> </emphasis>to sleduji. Pro něj je do dobrý trénink. Možná, že to bude muset dělat později sám. Je přesný. Ale běda, abys mu prozradil, co jsem ti teď řekl.“</p>
<p>„Mluvíš o tom počítači jako o člověku. Umí mluvit?“</p>
<p>„Ale kdepak, Mano. Je to blb. Nikdy se nenaučí mluvit. Ale udělá cokoliv naprogramuješ. Myslím, že ho v sobotu nechám, aby se na tom trochu sám podílel.“</p>
<p>„Proč zrovna v sobotu?“</p>
<p>„Protože se možná v neděli bude muset postarat o všechno. To je den, kdy na nás udeří.“</p>
<p>„Co tím myslíš? Miku, ty si něco necháváš pro sebe.“</p>
<p>„A říkám snad, že ne? Něco se stalo a já to jenom zaznamenávám. Když se na to dívám zpátky, tak ta tečka na radaru odstartovala ze zemské oběžné dráhy, zrovna když jsme jim dávali co proto. Neviděl jsem ji zrychlovat, měl jsem jiné věci na práci. Je to dost daleko, abych to mohl přesně určit, ale zdá se mi, že by ta loď mohla mít velikost odpovídající bitevním lodím. A míří naším směrem. Vypadá to, že míří na oběžnou dráhu Luny periselenium nula-devět-nula-tři, pokud nebude nějak manévrovat. Je to pouze první odhad. Lepší údaje budou k dispozici později. Těžko teď určit víc, Mano, vysílá falešné radarové signály.“</p>
<p>„Miku, nemýlíš se?“</p>
<p>Zasmál se. „Mano, já se tak snadno zmást nenechám. Mám všechny signály pěkně zaznamenané. Oprava. Nula-devět-nu-la-dva celé čtyři-tři.“</p>
<p>„Kdy ho budeš mít v dosahu?“</p>
<p>„Já ho mít v dosahu vůbec nebudu, pokud nezačne měnit kurs. Ale on mě bude mít v dosahu v sobotu večer. Přesný čas záleží na tom, kde se rozhodne přistát. Tím nastává velice zajímavá situace. Může mít za cíl nějaké město, řekl bych, že Dolní Tycho by se mělo evakuovat. Ostatní města by měla být na maximální pohotovosti. Ale spíše se zdá, že si vybere katapult. Taky je možné, že si troufne zaútočit na moje radary. Klidně může použít na každý zvláštní paprsek.“</p>
<p>Mike se zasmál. „To je skutečně paráda, co. Myslím tím skutečně legrační situaci. Když vypnu radary, nebude na ně schopen zaměřit a ani na ně nebude moct střílet. Ale jestli to udělám, tak nebudu mít možnost chlapcům oznámit, kam mají namířit děla. A v tom případě ho nic nemůže odvrátit od bombardování katapultu. Legrace, co?“</p>
<p>Zhluboka jsem dýchal a přál jsem si, abych nikdy nebral ten post ministra obrany. „Co budeme dělat, Miku? Přece toho nenecháme. Teď, když jsme začali bojovat.“</p>
<p>„Kdo říká, abychom toho nechávali? Musím si probrat spoustu možných situací. Nové okolnosti… Další tečka opustila oběžnou dráhu Země. Stejný popis jako u první. Možné cíle později. Nenecháme toho. Dáme jim záhul, brácho.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„To nech na svém příteli Mycroftovi. Celkem máme šest balistických radarů zde a jeden u nového katapultu. Ten nový jsem vypnul a nechal jsem mého zabedněného synka pracovat přes dvojku tady… a na ty lodě se vůbec nebudeme dívat pomocí našeho nového radaru. Vůbec jim nesmíme prozradit, že ho máme. Sleduji ty lodě pomocí trojky a každé tři vteřiny kontroluji zemskou oběžnou dráhu. Ostatní nechám vypnuté do té doby, dokud nebudeme servírovat předkrm do Indie a Velké Číny. Ty lodě je stejně nemohou vidět, protože tam je příliš velký úhel. Když radary potom použiji, tak si s nimi zahraji na schovávanou. Budu je zapínat v různém pořadí a v různých intervalech. Pak ať vystřelí řízené střely. Taková střela nemůže mít moc velký mozek, Mano. Já je prostě zblbnu.“</p>
<p>„A co řídící počítače na palubě?“</p>
<p>„Ty zblbnu taky. Chceš se vsadit, že svedu ovládat dva radary tak, že to bude vypadat jako jeden radar v půlce cesty mezi nimi? Ale teď přemýšlím o… promiň, zase jsem začal mluvit tvým hlasem.“</p>
<p>„To nevadí. O čem jsi to mluvil?“</p>
<p>„Jestli je ten admirál skutečně chytrý, tak půjde po vymršťovacím konci katapultu vším, co má k dispozici. A to z obrovské vzdálenosti, aby byl mimo dosah našich laserových děl. Ať už zná naši tajnou zbraň nebo ne, půjde po katapultu a radary nechá na pokoji. Tak jsem nařídil osádce katapultu – ty jsi nařídil – aby připravili k vystřelení všechno, co mají po ruce. Teď propočítávám pro každý náklad novou dráhu s dlouhou dobou letu. Pak je pošleme co nejrychleji do kosmu bez použití radaru.“</p>
<p>„Naslepo?“</p>
<p>„Pro vyslání zásilky radar nepotřebuji, to přece, Mano, víš. Já jsem to sice dřív radarem kontroloval, ale nepotřebuji to. Radar nemá s vymršťováním zásilek co dělat, to je otázka výpočtu a přesného ovládání katapultu. Takže vypustíme naše bomby ze starého katapultu po pomalých drahách, a tím přinutíme admirála, aby šel po radarech spíše než po katapultu… nebo možná po obojím. Prostě ho zaměstnáme. Jestli se nám to povede, tak sestoupí níž a dá tím našim chlapcům šanci, aby mu vypálili oči.“</p>
<p>„To se bude Brodyho chlapcům líbit.“ Pak jsem změnil téma hovoru. „Miku, díval ses dnes na video?“</p>
<p>„Zaznamenával jsem video, nemohu říct, že bych se na něj díval. Proč?“</p>
<p>„Podívej se na něj.“</p>
<p>„Už se stalo. Proč?“</p>
<p>„Protože tam používají pro přenos na videu dobrý přístroj a existují i jiné. Proč bys na lodi používal radar? Než jim Brodyho chlapci vypálí oči.“</p>
<p>Mike byl alespoň dvě vteřiny zticha. „Mano, můj nejlepší příteli, uvažoval jsi někdy, že by ses živil jako počítač?“</p>
<p>„To má být sarkasmus?'</p>
<p>„Vůbec ne! Zahanbil jsi mne. Mne vůbec nikdy nenapadlo použít ty přístroje v Richardsonově observatoři. Ani jsem je nikdy nezahrnul do svých propočtů. Jsem blb, uznávám. Je to tak. Mohu sledovat lodě teleskopem a nemusím používat radary, pokud se neodchýlí od kursu. Nevím, co mám říci. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl použít teleskop. Vždycky jsem používal radar, tak mě ani nenapadlo…“</p>
<p>„Nech toho.“</p>
<p>„Já to myslím vážně, Mano.“</p>
<p>„Omlouvám se ti <emphasis>já, </emphasis>když něco napadne nejdřív <emphasis>tebe</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Mike řekl pomalu: „V tom je něco, co já nemohu přesně analyzovat. Moje funkce je…“</p>
<p>„Přestaň se tím trápit. Jestli je ten nápad dobrý, tak ho použij. Možná tě napadne i něco jiného.“</p>
<p>Zazvonil telefon. Byl to profesor: „Je to velení? Nevíte, kde je polní maršál Davis?“</p>
<p>„Jsem tady, profesore. V hlavní výpočetní stanici.“</p>
<p>„Mohl bys k nám přijít do Správcovy pracovny? Je potřeba učinit nějaká rozhodnutí. Máme plno práce.“</p>
<p>„Profesore, <emphasis>já pracuju!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„To já vím, že ano. Vysvětloval jsem již ostatním, že programování naváděcích počítačů je tak složitá záležitost, že tam musíš být přítomen osobně. Přesto se někteří kolegové domnívají, že bys měl být jako ministr obrany přítomen na naší poradě. Takže až dosáhneš určitého stupně, kdy by mohl převzít řízení tvůj asistent – mám pocit že se jmenuje Mike – mohl bys, prosím…“</p>
<p>„Pokusím se přijít co nejdřív.“</p>
<p>„Dobře, Manueli.“</p>
<p>Mike řekl: „Slyšel jsem v pozadí ještě třináct lidí. O něčem se radili.“</p>
<p>„Já vím. Radši půjdu nahoru, abych zjistil, o co jde. Nepotřebuješ mne tady?“</p>
<p>„Mano, doufám, že budeš někde poblíž telefonu.“</p>
<p>„Budu. Zapoj si odposlech ve Správcově kanceláři. Pokusím se to vyřídit co nejrychleji.“</p>
<p>Ve Správcově kanceláři jsem našel celou vládu, a to nejen válečný kabinet, ale i ostatní ministry včetně jednoho mamlasa, který se jmenoval Howard Wright. Byl pověřen řízením ministerstva pro vědu, umění a pracovní vztahy, což bylo v tuto chvíli skutečně ne příliš důležité postavení. Byl to zástupce z Nového Leningradu, aby došlo k jisté rovnováze, protože většina klíčových pozic byla obsazena lidmi z Luna City. Wright se stal vedoucím jedné kongresové frakce. Byl to dobrý řečník, jako pracant nijak nevynikal. Profesor se ho chtěl v tuto chvíli zbavit, ale někdy byl příliš měkký. Některým lidem by neuškodilo, kdyby si zkusili své řečnické umění ve vakuu.</p>
<p>Profesor mne vyzval, abych podal kabinetu stručný přehled vojenské situace. Což jsem chtěl udělat, ale svým způsobem. „Vidím, že je tady Finn. Nejprve by nám mohl poreferovat o situaci v jednotlivých městech.“</p>
<p>Wright se ozval: „Generál Nielsen nám už zprávu podal. Není třeba, aby ji opakoval. Chceme slyšet <emphasis>vás!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Zamžikal jsem překvapením. „Prof… promiňte. Pane prezidente, mám tomu rozumět tak, že zpráva ministerstva obrany se začala číst, aniž bych byl přítomen?“</p>
<p>Wright řekl: „A proč ne? Nebyl jste nikde k sehnání.“ Profesor zasáhl. Viděl, že jsem přetažen. Za poslední tři dny jsem toho moc nenaspal. Byl jsem permanentně unaven prakticky od té doby, co jsme se vrátili ze Země.</p>
<p>„Klid,“ řekl profesor tiše. „Pane ministře pro zaměstnanecké vztahy, žádám vás, abyste své připomínky adresoval mým prostřednictvím. Pane ministře obrany, dovolte, abych vám vysvětlil situaci. Nebyla zde podána žádná zpráva vašeho resortu, dokud jste zde nebyl, protože bez vás nebyla vláda kompletní. Generál Nielsen odpověděl pouze na pár neformálních otázek. Možná k tomu přesto nemělo dojít. Jestli se domníváte, že jsme chybovali, pokusím se to napravit.“</p>
<p>„Myslím, že se nic závažného nestalo. Finne, mluvil jsem s tebou před půlhodinou. Stalo se od té doby něco?“</p>
<p>„Ne, Mannie.“</p>
<p>„Dobře. Myslím, že všichni chcete slyšet, jaká je situace mimo Lunu. Viděli jste to sami, takže víte, že první vlna bombardování proběhla velice úspěšně. Stále ještě pokračují některé doprovodné akce. Například je každých dvacet minut bombardováno velitelství vesmírné obrany. Budeme v tom pokračovat do třinácti hodin, potom v jednadvacet hodin udeříme na Čínu a Indii plus nějaké menší cíle. Budeme mít plno práce, protože ve čtyři ráno přijde na řadu Afrika a Evropa a po dalších třech hodinách Brazílie a okolí. A po dalších třech hodinách to začne nanovo. Pokud se ovšem něco nestane. Mezitím ale budeme mít problémy i my tady na Luně. Finne, měli bychom evakuovat Dolní Tycho.“</p>
<p>„Moment!“ volal Wright a hlásil se. „Mám dotazy.“ Mluvil k profesorovi, ne ke mně.</p>
<p>„Počkejte chvilku. Skončil už ministr obrany?“ Wyoh se zaklonila dozadu a oba jsme se nemohli zdržet úsměvu. Však byly v kongresu řeči, že by ve vládním kabinetu neměli být dva členové jedné rodiny. Nyní na mne dělala nějaké varovné posunky. Nerozuměl jsem jim, a tak jsem řekl: „To je všechno k problému bombardování. Jsou nějaké dotazy?“</p>
<p>„Týkají se vaše otázky bombardování, pane Wrighte?“</p>
<p>„Samozřejmě, pane prezidente,“ odpověděl Wright, který vstal a díval se přímo na mě. „Jak jistě víte, zastupuji intelektuální skupiny na Luně, a jestli to tak mohu vyjádřit, jejich mínění je snad nejdůležitější z hlediska veřejného názoru. Domnívám se tedy, že je jenom správné, když…“</p>
<p>„Počkejte,“ řekl jsem. „Já jsem myslel, že zastupujete osmý okrsek z Nového Leningradu.“</p>
<p>„Pane prezidente! Mělo by mi být umožněno položit své otázky. Nebo snad ne?“</p>
<p>„On se na nic neptá, zkouší tady proslovit nějakou řeč. Na to nejsem zvědav. Jsem unaven a chci jít do postele.“</p>
<p>Profesor řekl tiše: „Všichni jsme unaveni, Manueli. Ale dobře jsi to vystihl. Kongresmane Wrighte, skutečně zastupujete pouze svůj volební okrsek. Pouze jako člen vlády máte na starosti jisté profesní skupiny.“</p>
<p>„To snad vyjde nastejno.“</p>
<p>„Ne tak docela. Vyslovte svou otázku.“</p>
<p>„Nu… dobře. Pokusím se. Je polní maršál Davis informován o tom, že se bombardování vymklo z ruky a že byly nesmyslně zničeny tisíce lidských životů? A je mu jasné, jak se na tuto situaci bude dívat inteligence naší republiky? Může nám vysvětlit, proč bylo toto zbrklé, opakuji, zbrklé rozhodnutí o bombardování přijato bez jakékoliv konzultace s námi? Je snad nyní připraven změnit své plány, nebo bude slepě pokračovat? Je mu známo, že naše nukleární střely byly odsouzeny celým civilizovaným světem? Jak si potom pan válečník představuje, že bude naše svobodná republika přijata shromážděním civilizovaných národů po tak barbarském činu?“</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky. Od začátku bombardování uběhlo devadesát minut. „Profesore,“ zeptal jsem se, „můžete mi k tomu něco říci?“</p>
<p>„Promiň, Manueli,“ odpověděl tichým hlasem. „Chtěl jsem a asi jsem tě měl před touto schůzí seznámit s některými fakty ze zpráv. Ale měl jsem pocit, že by ses cítil odstrčen, a tak jsem to neudělal. Ministr informací referoval těsně předtím, než jsem ti volal, že přišla nová zpráva od Reutera z Toronta. Jestli je ta zpráva pravdivá, zatím nevíme. Ale oznamuje, že místo aby se řídili naším varováním, tak se tisíce čumilů vydaly na místo dopadu. To jsou pravděpodobné oběti našeho bombardování. Kolik, to zatím nevíme.“</p>
<p>„Rozumím. Co jsem tedy měl udělat? Vzít každého z nich za ruku a odvést je pryč? My jsme je varovali.“</p>
<p>Wright zase vyskočil: „Inteligence se domnívá, že základní lidská pravidla jsou závazná…“</p>
<p>„Poslouchej, ty křikloune, slyšel jsi pana prezidenta, že ta zpráva zrovna přišla. Jak můžeš vědět, co si o tom kdokoliv myslí?“</p>
<p>Zrudl. „Pane prezidente! Urážky! Osobní výpady!“</p>
<p>„Neurážej pana ministra, Manueli.“</p>
<p>„Nebudu, pokud nebude urážet on mne. On jenom používá trochu vznešenější výrazy. Co je to za nesmysl s těma nukleárníma střelama? Vždyť žádné nemáme.“</p>
<p>Profesor vypadal rozpačitě. „To mě taky trochu překvapilo. Ale ta zpráva to tvrdila. Co mě ale zaskočilo, je to, že jsme na videu viděli něco, co vypadalo jako jaderný výbuch.“</p>
<p>„Aha,“ otočil jsem se na Wrighta. „Řekli vám vaši chytří přátelé, co se stane, když uvolníte několik miliard kalorií během vteřiny na jednom místě? Jaká tam bude teplota? Jaké záření?“</p>
<p>„Tím jste ale přiznal, že jste použil jaderné zbraně.“</p>
<p>„Ach Bože!“ Začala mě bolet hlava. „Nic takového jsem neřekl. Když udeříte něčím tvrdým dostatečnou silou do dalšího tvrdého předmětu, tak se objeví jiskry. To je základní fyzika, kterou zná každý, zřejmě kromě inteligence. Prostě jsme vyprodukovali největší jiskru v dějinách lidstva, to je všechno. Velké záření. Teplo, světlo, ultrafialové záření. Možná by se tam mohly objevit i nějaké rentgenové paprsky. O gama záření silně pochybuji. A už určitě ne alfa a beta. Bylo to náhlé uvolnění mechanické energie. Ale nukleární? To je nesmysl.“</p>
<p>Profesor se zeptal: „Uspokojila vás tato odpověď, pane ministře?“</p>
<p>„To jenom evokuje další otázky a námitky. Například tu, že toto bombardování je příliš vzdáleno tomu, co odsouhlasil vládní kabinet. Viděl jste ty šokované tváře, když se ohromné světlo objevilo na obrazovce. A teď nám ministr obrany klidně řekne, že toto barbarské ničení pokračuje každých dvacet minut. Myslím…“</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky. „Další dávka právě zasáhla Cheyenské pohoří.“</p>
<p>Wright zvolal: „Slyšíte to? Slyšíte? On se tím ještě <emphasis>chlubí. </emphasis>Pane prezidente, tenhle masakr musí přestat!“</p>
<p>Řekl jsem: „Ty křik… Pane ministře, domníváte se, že pozemní velitelství vesmírné obrany není vojenský objekt? Na čí straně jste, na naší? Nebo na straně Spojených národů?“</p>
<p>„Manueli!“</p>
<p>„Už mám dost těch nesmyslů. Dostal jsem úkol a splnil jsem ho. <emphasis>Zbavte mě toho jalového křiklouna!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Rozhostilo se ticho. Všichni vypadali zaraženi. Po chvíli se ozval tichý hlas: „Mohu pronést návrh?“</p>
<p>Profesor se rozhlédl po přítomných. „Jestliže má někdo návrh, který vyřeší tuto nepříjemnou situaci, velice rád si ho poslechnu.“</p>
<p>„Je zcela zjevné, že nemáme dostatečné informace o tom, jaké jsou účinky těchto bomb. Zdá se mi, že bychom měli zpomalit náš dvacetiminutový plán. Řekněme na jednu hodinu s tím, že bychom příští dvě hodiny vynechali, dokud nebudeme mít víc informací. Také bychom mohli pozdržet útok na Čínu alespoň o dvacet čtyři hodin.“</p>
<p>Každý začal něco říkat. Ozývaly se poznámky jako: „To je rozumný nápad!“… „Ano. Jen nic neuspěchat.“</p>
<p>„Manueli?“ ozval se profesor.</p>
<p>„Profesore, vy znáte mou odpověď. Co ještě chcete?“</p>
<p>„Možná ji znám, Manueli… Ale jsem příliš unavený a znejistěný, než abych si ji pamatoval.“</p>
<p>Náhle se ozvala Wyoh: „Manueli, vysvětli to. Já také potřebuji vysvětlit, o co jde.“</p>
<p>Dal jsem se zatím trochu dohromady. „Všechno je založeno na jednoduchém principu gravitace. Potřebovali bychom přesný výpočet, ale troufám si odhadnout, že alespoň šest dalších bomb už nemůžeme nijak ovlivnit Mohli bychom se pokusit je odklonit od plánovaného cíle, ale tím bychom mohli zasáhnout nějaké město, které jsme předem neupozornili. Nemůžeme odklonit bomby do oceánu. Cheyenské pohoří leží čtrnáct set kilometrů ve vnitrozemí. A natáhnout plánované přestávky na jednu hodinu je prostě nesmysl. To není vlak podzemní dráhy, který můžete zastavit. <emphasis>Tohle je padající kam</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ní! </emphasis>Prostě někam spadne. Buď zasáhne Cheyenské pohoří, kde už není nic živého… nebo spadne někam jinam a zabije lidi. Nápad s pozdržením bombardování Číny je zrovna tak nesmyslný. Máme ještě čas, abychom ty bomby určené pro Čínu úplně odklonili jinam. Nemůžeme je zadržet. Když je odkloníme, tak je prostě ztratíme. A jestli si někdo myslí, že máme ocel na vyhazování, ať se radši sebere a zajde se podívat ke katapultu.“</p>
<p>Profesor pokrčil obočí. „Myslím, že všechny otázky byly dostatečně zodpovězeny. Alespoň já jsem spokojen.“</p>
<p>„Já ne, pane!“</p>
<p>„Posaďte se, pane Wrighte. Nutíte mne k tomu, abych vám připomněl, že vaše ministerstvo <emphasis>není </emphasis>součástí válečného kabinetu. Jestli nejsou další otázky – a já doufám, že nejsou – tak končím toto zasedání. Všichni si potřebujeme odpočinout. Takže…“</p>
<p>„Profesore!“</p>
<p>„Ano, Manueli?“</p>
<p>„Nenechal jste mne dokončit mou zprávu. Zítra večer nebo v neděli ráno to schytáme my.“</p>
<p>„Jak, Manueli?“</p>
<p>„Bombardování. Možná i další invaze. Dvě bitevní lodi míří naším směrem.“</p>
<p>To vyvolalo značnou pozornost. Konečně řekl profesor unaveně: „Vládní kabinet je rozpuštěn. Válečný kabinet zůstává.“</p>
<p>„Ještě vteřinu,“ podotkl jsem. „Profesore, když jsme nastupovali do funkcí, podepisovali jsme nedatovanou rezignaci.“</p>
<p>„To je pravda. Doufám, že nebudu muset žádnou z nich použít.“</p>
<p>„Jednu asi ano.“</p>
<p>„To je výhrůžka, Manueli?“</p>
<p>„Říkejte tomu, jak chcete.“ Ukázal jsem na Wrighta. „Buď odejde z vlády tenhle tlučhuba… nebo já.“</p>
<p>„Manueli, potřebuješ se vyspat.“</p>
<p>Do očí se mi draly slzy. „To máte pravdu! Taky si spánek dopřeju. A to hned <emphasis>teď! </emphasis>Vezmu si nějaký prášek a vyspím se. Aspoň deset hodin. Když ještě potom budu ministr obrany, tak mě vzbuďte. Jestli ne, tak mě nechte spát.“</p>
<p>Všichni vypadali velice překvapeně. Wyoh vstala a stoupla si za mě. Nic neřekla, jenom mi položila ruku na rameno.</p>
<p>Profesor řekl pomalu: „Žádám všechny kromě válečného kabinetu a pana Wrighta, aby odešli.“ Počkal, dokud většina neodešla. Potom se obrátil ke mně a řekl: „Manueli, nemohu přijmout tvoji rezignaci. Ale ani se nemohu nechat přinutit, abych odvolal pana Wrighta. Alespoň ne teď, když jsme všichni unavení a přetažení. Bylo by lepší, kdybyste se navzájem omluvili. Každý musí pochopit, že jsme všichni přepracovaní a podráždění.“</p>
<p>„No…“ Otočil jsem se na Finna. „Bojoval?“ a ukázal jsem na Wrighta.</p>
<p>„Co? Sakra, to ne. Alespoň jsem ho nikde neviděl. Co vy na to, Wrighte? Zúčastnil jste se někde bojů při invazi?“</p>
<p>Wright odpověděl odměřeně: „Neměl jsem k tomu příležitost. Když jsem se o invazi dozvěděl, bylo už po všem. Ale nyní byla zpochybněna moje odvaha i loajálnost. Musím vás požádat…“</p>
<p>„Sklapni zobák,“ utřel jsem Wrighta. „Jestli chceš souboj, máš ho mít v prvním okamžiku, kdy nebudu mít tolik práce. Profesore, protože Wright nemá pro své chování žádnou omluvu jako třeba mimořádné vypětí v boji, necítím žádnou potřebu omlouvat se tlučhubovi za to, že je tlučhuba. Ale zdá se mi, že vy jste to celé nepochopil. Nechal jste klidně, aby mi ten křikloun tady nadával, a vůbec jste se nepokusil ho zarazit! Tak teď máte dvě možnosti. Buď vyhodíte jeho, nebo mě.“</p>
<p>Finn najednou dodal: „Já to upřesním, profesore. Buď vyhodíte toho chudáka… nebo vyhoďte nás oba.“ Podíval se na Wrighta. „Co se týká toho souboje, ty troubo… budeš si to muset nejdřív rozdat se mnou. Máš obě ruce a Mannie jen jednu.“</p>
<p>„Na něj nepotřebuju obě ruce. Ale stejně ti děkuju, Finne.“ Wyoh se rozplakala. Neslyšel jsem ji, ale cítil jsem to. Profesor se na ni obrátil se smutkem v hlase: „Wyoming?“</p>
<p>„Je mi to líto, profesore, ale v tom případě půjdu také.“ Ve válečném kabinetu ještě byli „Clayton“ Watenabe, soudce Brody, Wolfgang, Stuart a Sheenie. Profesor se na ně podíval. Bylo vidět, že stojí při mně. Myslím, že to Wolfganga muselo stát značné úsilí. Přece jenom pracoval spíš s profesorem než se mnou.</p>
<p>Profesor pohlédl zpět na mne a řekl měkkým hlasem: „Manueli, to, co chceš, není tak jednoduché. Tím mne nutíš, abych rezignoval já.“ Podíval se po nás všech. „Dobrou noc, soudruzi. Nebo spíš 'dobré jitro'. Jdu si trochu odpočinout.“ Vyšel z místnosti, aniž se ohlédl.</p>
<p>Wright byl také pryč. Ani jsem si nevšiml, kdy odešel. Finn se zeptal: „Co s těma bitevníma loděma?“</p>
<p>Nadechl jsem se. „Nemá cenu nic podnikat do soboty odpoledne. Ale měl bys evakuovat Dolní Tycho. Nemůžu už vůbec mluvit. Jsem úplně grogy.“</p>
<p>Souhlasil jsem, že se s ním sejdu v devět večer. Pak jsem nechal Wyoming, aby mne odvedla. Myslím, že mne uložila do postele, ale nepamatuji si to.</p>
<p> <strong>V.</strong></p>
<p>KDYŽ JSEM SE KRÁTCE PŘED DEVÁTOU VEČER sešel ve Správcově kanceláři s Finnem, byl tam i profesor. Měl jsem za sebou devět hodin spánku, jídlo, které odněkud vyčarovala Wyoh, a rozhovor s Mikem. Všechno šlo podle plánu. Lodě nezměnily kurs a Čína nás ještě neuznala.</p>
<p>Dostal jsem se do kanceláře právě včas, abych na videu viděl, jak bomby dopadly na Velkou Čínu. Bylo přesně dvacet jedna nula nula. Profesor přešel k pracovním záležitostem. Nezmínil se ani slovem o Wrightovi ani o rezignaci. Už jsem Wrighta nikdy neviděl. Myslím to přesně tak, jak to říkám. Skutečně jsem ho potom <emphasis>nikdy </emphasis>neviděl. Ani jsem se na něj neptal. Profesor se k tomu tématu nikdy nevrátil, tak jsem se nestaral ani já.</p>
<p>Dívali jsme se na zprávy a pak jsme hodnotili situaci, i Wright měl pravdu, když říkal, že byly zmařeny tisíce životů. Zprávy ze Země toho byly plné. Nikdy jsme se nedozvěděli, kolik jich bylo. Když stojí člověk na zemi a na něm přistanou tuny kamení, moc z něho nezbyde. Mohli spočítat pouze ty, co stáli přece jenom trochu dál a byli zabiti tlakovou vlnou. Odhady v Severní Americe hovořily o padesáti tisících.</p>
<p>Nikdy lidem neporozumím! Tři dny jsme strávili tím, že jsme posílali dolů varování… a nikdo nemůže říct, že to neslyšeli, protože to byl důvod, proč tam byli. Aby nepřišli o podívanou. Aby se mohli posmívat naší nemohoucnosti. Aby získali nějaké suvenýry. Celé rodiny proudily do cílového prostoru. Někteří s sebou dokonce nesli košíky s jídlem jako na nedělní piknik. <emphasis>Piknikové košíky! </emphasis>Bože můj!</p>
<p>A nyní živí ze Země začali volat po naší krvi kvůli tomuto „nesmyslnému masakru“. To je život. Nikdo ani necekl o jejich invazi a bombardování jadernými hlavicemi před čtyřmi dny. Teď se všichni rozhorlovali nad naší „promyšlenou vraždou“. Sám velký <emphasis>New York Times </emphasis>požadoval, aby byla celá vzbouřenecká vláda přenesena na Zem a tam veřejně popravena… „To je jasný případ, kdy je potřeba se vzdát všech humánních ohledů při jejich potrestání ve vyšším zájmu celého lidstva.“</p>
<p>Snažil jsem se na to příliš nemyslet, zrovna tak jako jsem si zakázal příliš myslet na malou Ludmillu. Ta s sebou neměla piknikový košík. Ta bojovala o život.</p>
<p>Dolní Tycho se stalo naším bolavým místem. Kdyby lodě začaly bombardovat naše města – a zprávy ze Země to přímo vyžadovaly – tak by Dolní Tycho nevydrželo. Byl tam příliš tenký strop. Vodíková bomba by lehce způsobila dekompresi ve všech patrech. Tlakové uzávěry nebyly stavěny proti výbuchu vodíkové bomby.</p>
<p>(Je opravdu těžké pochopit lidské myšlení. Země prohlašovala, že existuje naprostý zákaz použití jaderných zbraní proti lidem. Za tím stály Spojené národy. Teď všichni dotírali na Spojené národy, aby proti nám použily vodíkové bomby. Už nemluvili o tom, že my jsme použili jaderné zbraně, ale zdálo se, že celá Severní Amerika by nás ráda viděla usmažené chladnými jadernými zbraněmi.)</p>
<p>Ale nerozumím ani obyvatelům Luny. Finn vzkázal po milici, že Dolní Tycho musí být evakuováno. Profesor zopakoval výzvu na videu. Nebyl by to velký problém. Dolní Tycho je docela malé město a jeho obyvatelé mohli být přestěhováni do Nového Leningradu a do Luna City. Zvládli bychom je podzemní drahou přestěhovat během dvaceti hodin. Bylo by s tím hodně práce, ale nebyl by to problém. Byla by s tím spojena ještě další práce mimo samotnou evakuaci. Například odsátí vzduchu po vyklizení města, aby se co nejvíce snížily škody, nebo převezení co největších zásob jídla. To všechno bychom ale zvládli.</p>
<p>Myslíte, že začali s evakuací? Poslechněte si to ticho!</p>
<p>Podzemní dráha byla plná prázdných vagónů pro Dolní Tycho, ale nikdo nenasedal. „Mannie,“ hlásil mi Finn, „tak se mi zdá, že se jim do té evakuace nějak nechce.“</p>
<p>„Ale mělo by,“ odpověděl jsem. „Až na ně bude mířit střela s jadernou hlavicí, bude dost pozdě. Finne, musíš vzít své chlapce a začít posílat lidi pryč, i když nebudou chtít.“</p>
<p>Profesor zavrtěl hlavou. „Ne, Manueli.“</p>
<p>Ozval jsem se tentokrát dost vztekle: „Profesore, to už zacházíte se svou teorií o nepoužití síly příliš daleko. Přece víte, že tam bude potom zmatek.“</p>
<p>„Tak tam bude zmatek. Ale my budeme pokračovat s přesvědčováním. Ne s donucováním silou. Raději si ještě jednou projděme naše plány.“</p>
<p>Plány nebyly nic moc, ale snažili jsme se dělat, co jsme mohli. Upozorňovali jsme každého na nebezpečí bombardování a možnost invaze. Rozhodli jsme se postavit stráže na povrchu u každého města, jakmile se lodě objeví v nebezpečném dosahu a zmizí na odvrácené straně, abychom se nenechali zase překvapit. Každé město a sídlo bylo natlakováno na nejvyšší přípustný tlak a každý musel mít po ruce skafandr. Všechny vojenské jednotky přejdou na nižší stupeň pohotovosti v sobotu po šestnácté hodině a na plnou bojovou pohotovost v okamžiku útoku raketami nebo jakmile začnou lodi manévrovat. Brodyho střelci dostali povolení jít do města a napít se nebo si odpočinout podle svých přání s návratem v sobotu ve tři odpoledne. To byl profesorův nápad. Finn chtěl, aby jich polovina zůstala ve službě. Profesor se postavil proti a argumentoval, že budou v lepší kondici a vydrží déle, když si pořádně odpočinou podle svého. V tom jsem souhlasil s profesorem.</p>
<p>Co se týká bombardování Země, v první rundě jsme neudělali žádnou změnu. Z Indie jsme dostávali dost tísnivé odezvy, z Velké Číny nic. Indie zatím moc důvodů k nářku neměla. Nepoužili jsme na ni taktiku pravidelné sítnice, na to byla příliš hustě osídlena. Kromě pár cílů v poušti Thar a několika vrcholků hor ležely cíle většinou v pobřežních vodách daleko od přístavů.</p>
<p>Ale asi jsme měli vybrat vyšší hory nebo neposílat tolik varování. Ze zpráv jsme se dozvěděli, že několik svatých mužů následováno nesčetnými poutníky vylezlo na každý vybraný vrchol a snažilo se zadržet naše bomby silou svých myšlenek.</p>
<p>Takže jsme se znovu stali vrahy. Mimo to jsme zabili v pobřežních vodách mnoho ryb a mnoho rybářů, protože rybáři ani námořníci nebrali naše varování vážně. Indická vláda byla rozhořčená nad zmařenými životy ryb stejně jako nad životy rybářů. Princip posvátnosti všeho živého na nás neplatil. Naše hlavy požadovala zcela bez uzardění.</p>
<p>Afrika a Evropa reagovaly rozumněji, ale rozdílně. V Africe neměl lidský život nikdy příliš velkou cenu, takže těm, co zahynuli při své pošetilé snaze spatřit něco výjimečného, se nedostalo příliš velkého uznání. Evropa měla den na to, aby se přesvědčila, že se trefíme tam, kam chceme, a že naše bomby mají smrtelné účinky. Byli tam mrtví, to ano. Zejména kapitáni a posádky několika lodí, ale nebyly tam oběti mezi prázdnými hlavami jako v Severní Americe a Indii. Ještě méně obětí bylo v Brazílii a dalších částech Jižní Ameriky.</p>
<p>A pak zase přišla na řadu Severní Amerika. Bylo 0950.8 sobota 17. 10. 2076.</p>
<p>Mike načasoval úder přesně na desátou našeho času, což představovalo pět hodin na východním pobřeží a dvě v noci na západním pobřeží.</p>
<p>Ale dohady, co tentokrát udělat, začaly už brzy ráno. Profesor sice nesvolal válečný kabinet, ale přesto se všichni sešli kromě „Claytona“ Watenabeho, který odjel do Kongvillu organizovat obranu. Takže nás tam sedělo osm – profesor, já, Finn, Wyoh, soudce Brody, Wolfgang, Stuart a Terence Sheehan – a každý z nás měl trochu jiný názor. Profesor měl pravdu. Víc než tři lidé se neshodnou na ničem.</p>
<p>Spíše bych měl říci, že tam bylo šest různých názorů, protože Wyoh se většinou zdržela jakýchkoliv verbálních projevů a profesor se soustředil pouze na řízení schůze. Ale ostatní byli tak hluční, že vydali za osmnáct. Stuartovi bylo jedno, kam to spadne. Navrhoval pouze burzu v New Yorku, až ji otevřou v pondělí ráno. „To by pomohlo elegantně zamáznout některé naše neúspěšné obchody. Řekni k tomu něco, Wolfe, ať mi věří.“</p>
<p>Brody chtěl, abychom vystřelili co nejvíc zásilek, abychom vyhnali lodě z oběžné dráhy. Soudce nevěděl nic o balistice, jenom věděl, že jeho muži jsou na velice exponovaném místě. Neřekl jsem mu, že už je většina zásilek na pomalé dráze k Zemi a ostatní budou brzo následovat. A taky jsem nevěřil, že budeme používat starý katapult nějak zvlášť dlouho.</p>
<p>Sheenie se domníval, že by bylo nejlepší zopakovat umístění na stejnou sítnici jako včera s tím, že bychom jednu zásilku umístili na hlavní budovu v Severoamerickém direktorátu. „Znám dobře Američany, sám jsem byl jedním z nich, než mě sem poslali. Nejvíc je rozčiluje, že se všechno musí podřídit Spojeným národům. Když zrušíme tu bandu byrokratů, přidají se Američané na naši stranu.“</p>
<p>Wolfgang Korsakov, k velké Stuartově nelibosti, se domníval, že by bylo pro jejich spekulace nejlepší, kdyby burza zůstala po celou dobu našich akcí zavřená.</p>
<p>Finn je chtěl zlomit. Varovat je, aby odvolali válečné lodi z naší oblohy, a udeřit v případě, že to neudělají. „Sheenie se mýlí, co se týká Američanů, já je taky znám. Severní Amerika je nejpevnější součást Spojených národů. Ti zrovna potřebují napráskat. Už teď nám říkají, že jsme vrazi. Je potřeba na ně udeřit pěkně tvrdě. Vybombardujeme velká americká města a uvidíte, že zbytek budeme moct odvolat.“</p>
<p>Vyšel jsem ven, promluvil si s Mikem, udělal si pár poznámek a vrátil se zpět. Ještě stále se dohadovali, Profesor vzhlédl, zrovna když jsem si sedal. „Pane polní maršále, vy jste ještě neřekl, co si o tom myslíte.“</p>
<p>„Profesore, nemohl byste nechat toho nesmyslu s polním maršálem? Děti už jsou v posteli, tak si snad můžeme dovolit být k sobě upřímní.“</p>
<p>„Jak si přeješ, Manueli.“</p>
<p>„Čekal jsem, jestli se na něčem shodnete.“</p>
<p>Nikdo nic neříkal. „Nevidím žádný důvod, proč bych měl říkat nahlas svůj názor,“ pokračoval jsem. „Jsem pouhý poslíček, jsem tady jenom proto, že umím programovat balistické počítače.“ Přitom jsem se díval přímo na Wolfganga, který byl sice výborný soudruh, ale zatracený intelektuál. Já jsem jenom technik s mizernou gramatikou, zatímco on<emphasis> </emphasis>vystudoval nóblovou školu v Oxfordu, než ho odsoudili a poslali na Lunu. Podřizoval se profesorovým rozhodnutím, ale zřídka někomu jinému. Uznával ještě Stuarta, to ano, ale Stuart měl také nákladné vzdělání.</p>
<p>Wolf<emphasis> </emphasis>se ošil a řekl: „Ale jdi, Mannie. To víš, že chceme znát tvůj názor.“</p>
<p>„Já žádný<emphasis> </emphasis>nemám. Plán bombardování byl vypracován velmi pečlivě, každý ho mohl podrobit kritice. Nevidím žádný důvod, proč bychom ho měnili.“</p>
<p>„Manueli,“ zeptal se profesor, „bude se druhé bombardování přenášet na videu, abychom ho mohli sledovat?“</p>
<p>„Asi ano, jak chcete. Cílem druhého bombardování je připravit nepřítele o co největší počet obranných raket. Všechny cíle jsou zvoleny blízko velkých měst. Jsou to ale prázdné plochy blízko těchto měst. Kterých, to jim řekneme těsně před tím, než zaútočíme. Kdy asi, Sheenie?'</p>
<p>„Řekneme jim to zrovna teď. Ale ještě bychom to mohli změnit a možná bychom měli.“</p>
<p>„Možná máš pravdu. Propaganda není moje silná stránka. Ve většině případů jsme si museli vybrat vodní plochy, aby byl cíl dostatečně blízko a přinutil je použít obranné rakety. Vedle mrtvých ryb a těch, co se nedovedou obejít bez vody, náraz způsobí pravděpodobně místně ohraničené bouře a poškodí pobřeží.“</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky, abych zjistil, kolik mám ještě času. „U Seattlu umístíme bomby do Puget Sound. San Francisco asi přijde o své dva mosty. Los Angeles dostane dávku mezi Long Beach a Catalinu a ještě jednu trochu výš po pobřeží. Mexico City leží ve vnitrozemí, takže jsme zvolili vrcholek Popocatepetlu. To bude pěkně vidět. Salt Lake City dostane příděl do svého jezera. Denver jsme vynechali, protože ti vidí dost jasně, co se stalo v Colorado Springs. Cheyenské pohoří dostane svou obvyklou dávku, na kterou už si tam zvykli. Saint Louis a Kansas City uvidí své bomby padat do svých řek. To samé v případě New Orleansu. Tam budou zřejmě hrozit záplavy. Všechna města u Velkých jezer si užijí své a tak dále. Je jich tady celá řada. Mám je všechny číst?“</p>
<p>„Možná později,“ odpověděl profesor. „Teď pokračuj.“</p>
<p>„Boston zasáhneme u přístavu. New York zasáhne jedna zásilka u Long Island Sound a druhá mezi jeho velkými mosty. Asi je oba zničíme, ale slíbili jsme, že je nezasáhneme, a to dodržíme. Když půjdeme po východním pobřeží dolů, tak máme na mušce dvě města u Delaware Bay a dvě u Chesapeake Bay. Jedno z nich má velkou historickou cenu a je důležité z hlediska sentimentálního přístupu Američanů. Dále na jihu jsme vybrali tři města, která budou zasažena při bombardování do pobřežních vod. Ve vnitrozemí jsme zvolili Cincinnati, Birmingham, Chattanooga a Oklahomu City. Všechna ta města mají blízko k řekám nebo jsou poblíž hor. A zcela samozřejmě Dallas. Zničíme přistávací dráhu pro vesmírné lodě a doufáme, že i některé lodě. Když jsme naposledy kontrolovali situaci, tak jich tam bylo šest. Neměli bychom nikoho zabít, pokud nebude stát přímo v cílovém prostoru. Dallas je skvělé místo pro bombardování. To letiště je ohromné a přitom prázdné. Jeho zásah může vidět klidně deset milionů lidí.“</p>
<p>„Jestli se trefíte,“ podotkl Sheenie.</p>
<p>„Otázka zní 'kdy' a ne 'jestli'. Máme na každý cíl připraveno víc zásilek v hodinových intervalech. Když se žádnou z nich netrefíme, můžeme tam nasměrovat bomby z jiných cílů, kde jsme byli úspěšní. V případě cílů u Delaware Bay a Chesapeake Bay to bude velmi snadné. To samé platí i pro města u Velkých jezer. Dallas má dost podpůrných nákladů sám o sobě, protože předpokládáme, že bude dobře chráněn. Máme připraveno šest zásilek, dokud budeme mít Severní Ameriku v dohledu. Poslední zásilky můžeme umístit kamkoliv na kontinent… čím dále je náklad v době, kdy se odkloní, tím dále ho můžeme odklonit.“</p>
<p>„Já tomu nerozumím,“ prohlásil Brody.</p>
<p>„Všechno je to otázka vektorových součtů. Naváděcí raketa může dát nákladu rychlost několika metrů za vteřinu do strany. Čím déle působí bočním směrem, tím dále spadne od původně určeného místa. Když dáme signál k odklonění tři hodiny před plánovaným dopadem, dopadne třikrát dál, než když tentýž pokyn dáme jenom hodinu před dopadem. Není to úplně tak jednoduché, ale náš počítač si s tím umí poradit, když mu poskytneme dost času.“</p>
<p>„Co to znamená 'dost času'?“ zeptal se Wolfgang.</p>
<p>Trpělivě jsem problém zamlžoval. „Počítač může tento problém vyřešit takřka okamžitě, pokud je správně naprogramován. Ale tato rozhodnutí jsou vždycky naprogramována dopředu. V praxi to vypadá následovně: Když u cílů A, B, C a D zjistíš, že jsi minul první i druhou salvou, můžeš posunout zahájení manévrování u další skupiny záložních bomb o jednu vteřinu tak, aby byly schopny vybrat si některý z těchto cílů, zatímco třetí skupina záložních bomb ze superskupiny alfa posune celou operaci…“</p>
<p>„Zadrž!“ zvolal Wolfgang. „Já nejsem počítač. Chtěl jsem jenom vědět, dokdy musí padnout rozhodnutí.“</p>
<p>„Aha –“ Důkladně jsem studoval hodinky. „Tak to máme… tři minuty a padesát osm vteřin, kdy ještě můžeme odvolat bombardování Kansas City. Zrušení je naprogramováno a u počítače je můj nejlepší asistent Mike. Mám mu zavolat?“</p>
<p>Sheenie vzdychl: „Proboha, Mannie, zruš to!“</p>
<p>„Ani náhodou!“ vykřikl Finn. „Co se děje, Terenci? Ztratil jsi odvahu?“</p>
<p>Profesor se ozval: „Soudruzi! Klid!“</p>
<p>Podotkl jsem: „Já dostávám příkazy od hlavy státu. Od profesora. Když chce znát něčí názor, tak se zeptá. Nemá smysl, abychom tady jeden na druhého křičeli.“ Podíval jsem se zase na hodinky. „Zbývá dvě a půl minuty. Na jiné cíle trochu víc. Kansas City je nejdál od hluboké vody. Města u Velkých jezer už jsou mimo dosah oceánu, tam bychom to mohli hodit při nejlepším do Lake Superior. Salt Lake City má minutu navrch. Pak už to bude jedno za druhým.“ Čekal jsem.</p>
<p>„Dávám hlasovat,“ prohlásil profesor, „jestli máme provést bombardování podle plánu. Generále Nielsene?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Paní Davisová?“</p>
<p>Wyoh se nadechla. „Ano.“</p>
<p>„Soudce Brody?“</p>
<p>„Ano, samozřejmě.“</p>
<p>„Wolfgangu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pane LaJoie?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pane Sheehane?“</p>
<p>„Ztrácíme čas. Jsem s vámi. Jednomyslně.“</p>
<p>„Ještě moment. Manueli?“</p>
<p>„Je to na vás, profesore. A vždycky bylo. Hlasování je zbytečné.“</p>
<p>„Je mi jasné, že je to na mně, pane ministře. Bombardujte podle plánu.“</p>
<p>Většinu cílů jsme zasáhli druhou salvou, protože všechny cíle vyjma Mexico City byly poměrně dobře bráněny. Obranné rakety nepoškodily příliš padající tuny kamení. Pouze ve třech případech byly naše zásilky zničeny. Jinak byly při marné snaze o zničení pouze vychýleny z původních drah a dopadly na jiná místa než na cíle, kde ovšem napáchaly podstatně větší škody.</p>
<p>New York se dobře bránil. A Dallas se bránil dokonce skvěle. Hlavní rozdíl byl asi v kvalitě pozemního personálu navádějícího obranné rakety v tom kterém regionu. Podle toho se dalo soudit, že velitelství obranných sil v Cheyenském pohoří už nebylo k ničemu. Je možné, že jsme ještě nezničili úplně jejich podzemní kobky – ani jsme netušili, jak jsou hluboko – ale bylo vysoce nepravděpodobné, že by pracoval některý počítač nebo obsluha. Všechna tíha obrany ležela na místních velitelstvích.</p>
<p>Dallas zničil nebo odrazil pět prvních kamenných pozdravů, a tak jsem požádal Mika, aby odklonil některé bomby směřující na Cheyenské pohoří a vypomohl s nimi při bombardování Dallasu. Bylo to celkem snadné, protože tyto dva cíle jsou od sebe vzdáleny necelých tisíc kilometrů.</p>
<p>Při šesté salvě se podařilo prorazit obranu Dallasu a Mike pro jistotu přidal tři další a potom zase soustředil bombardování na Cheyenské pohoří. Dalo by se diskutovat o tom, zda je název 'pohoří' stále ještě smysluplný, protože už tam mnoho hor nezbývalo, ale Mike stále pokračoval v zasílání vesmírných polibků.</p>
<p>Byl jsem s Mikem po celou dobu tohoto bombardování, protože jsem věděl, že to bude rozhodující operace. Když skončil bombardování Severní Ameriky a nastala pauza před další akcí na úkor Velké Činy, Mike prohlásil: „Mano, myslím, že tak dobře už hory nikdy netrefíme.“</p>
<p>„Proč ne, Miku?“</p>
<p>„Protože už tam žádné nebudou.“</p>
<p>„Mohl bys tedy podpůrné bomby nasměrovat někam jinam. Kdy musí padnout rozhodnutí?“</p>
<p>„Mohl bych je nasměrovat na Albuquerque a Omahu, ale měl bych to udělat hned, protože zítra budu mít plno práce. Mano, můj nejlepší příteli, měl bys teď odejít.“</p>
<p>„Už tě nudím, brácho?“</p>
<p>„Za pár hodin ta válečná loď začne střílet rakety. Až k tomu dojde, tak bych rád přenesl řízení všech balistických operací na Davidův prak. A ty bys měl být tam.“</p>
<p>„Čeho se obáváš, Miku?“</p>
<p>„Ten chlapec je velice přesný, Mano. Ale je hloupý. Chci, aby nad ním byl nějaký dozor. Možná bude potřeba udělat velice rychle nějaké změny, a tam není nikdo, kdo by ho uměl správně naprogramovat.“</p>
<p>„Když to říkáš ty, tak ti věřím, Miku. Ale když bude potřeba nějaký rychlý program, tak ti stejně budu muset zavolat.“ Největším nedostatkem počítačů je to, že lidem trvá strašně dlouho, než vytvoří program, který pak počítač vyřeší za pár milisekund. Mikovou předností byla schopnost sám sebe naprogramovat. A to velmi rychle. Stačilo mu vysvětlit, o co jde, a on se naprogramoval. Stejným způsobem by dokázal naprogramovat i „svého blbého synka“ mnohokrát rychleji, než by to dokázal jakýkoliv člověk.</p>
<p>„Ale, Mano, to je jeden z důvodů, proč chci, abys tam byl ty. Protože se může stát, že budou přerušeny telefonní linky. Proto jsem ti také připravil sadu programů pro juniora, které by se ti mohly hodit.“</p>
<p>„Dobře, tak mi je vytiskni. A zavolej mi profesora.“</p>
<p>Mike se spojil hned s profesorem, který mne ujistil, že mohu mluvit otevřeně, protože je sám. Oznámil jsem mu, co mi navrhuje Mike, a zeptal se ho, co si o tom myslí. Domníval jsem se, že bych měl být při bombardování a invazi v Luna City a organizovat obranu. Profesor však řekl: „Manueli, je nezbytné, abys udělal, co ti říká Mike. Sám jsem si to myslel také, ale neodvažoval jsem se ti to navrhnout. Ptal ses Mika na naše šance?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Já jsem to udělal. Zeptal jsem se ho rovnou, co se stane, když bude zničeno Luna City, já budu zabit a se mnou i zbytek vlády. A co dál, když budou zničeny jeho radary a sám Mike bude odříznut od nového katapultu. To se všechno může stát, jestli budeme opravdu tvrdě bombardováni… Mike nám stále dává šance na vítězství, pokud bude fungovat Davidův prak a pokud budeš ty u něj a budeš ho řídit.“</p>
<p>„Ano, šéfe,“ řekl jsem. „Yassuh, Massuh. Vy a Mike jste pěkní vtipálkové, kteří si chtějí užít srandy. Máte ji mít.“</p>
<p>„Jsem rád, že s námi souhlasíš, Manueli.“</p>
<p>Zůstal jsem s Mikem ještě asi hodinu, zatímco tiskl metr za metrem programy šité na míru jinému počítači. Taková práce by mi zabrala alespoň šest měsíců – pokud bych ji vůbec dokázal. Mike do těch programů vložil všechny možnosti, které mohly za určitých okolností nastat. Bylo tam zahrnuto i to, na jaký orbit a jakou rychlostí by bylo potřeba vystřelit náklad, kdybychom chtěli zničit Paříž. Prostě bylo tam skoro všechno.</p>
<p>Pročítal jsem ten nekonečný dokument. Nebyl to jenom program, ale i podrobný popis, kdy a za jaké situace použít který program. Zazvonil telefon a byla to Wyoh: „Mannie, řekl ti profesor o té cestě do moře Vln?“</p>
<p>„Ano. Zrovna jsem se chystal ti zavolat.“</p>
<p>„Dobře. Zabalím nám věci a sejdeme se na Východní stanici. Kdy bys tam mohl být?“</p>
<p>„Co to znamená, že 'nám' zabalíš věci? Ty jedeš taky?“</p>
<p>„To ti to profesor neřekl?“</p>
<p>„Ne.“ Najednou jsem pocítil velkou radost.</p>
<p>„Bylo mi děsně líto, že tam s tebou nemohu. Hrozně jsem tam chtěla být s tebou… ale neměla jsem pro to žádný důvod. Nejsem počítačový odborník a ani tam nemám žádné úkoly. Nebo spíš neměla jsem. Ale teď, když jsme byli oba zbaveni všech svých funkcí, tak mohu s tebou jít, kam chci.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Už nejsi ministr obrany. Místo tebe je jím Finn. Ty jsi místopředseda vlády…“</p>
<p>„To je dobře!“</p>
<p>„…a také náměstek ministra obrany. Já jsem zástupce předsedy parlamentní komory. Stu byl jmenován náměstkem ministra zahraničí a jede s námi.“</p>
<p>„Moc tomu nerozumím.“</p>
<p>„Nepřišlo to tak neočekávaně, jak to teď vypadá. Profesor na tom s Mikem pracoval několik měsíců. Je to decentralizace moci; to samé vypracoval McIntyre pro každé město. Kdyby Luna City postihla nějaká katastrofa, tak má svobodná Luna stále vládu. Profesor mi řekl: „Jestli vy tři přežijete a bude žít alespoň několik kongresmanů, nic není ztraceno. Stále můžeme jednat a nepřiznat své ztráty.'“</p>
<p>Tak se zase ze mě stal pouhý opravář počítačů. Setkal jsem se s Wyoh a Stuartem, kteří táhli plno zavazedel včetně mých náhradních paží. Nejprve jsme jeli kousek podzemkou a pak jsme se trmáceli nekonečnou dobu v malém pásovém vozítku. Nakonec nás vzal na palubu svého velkého vozidla Greg, kterého jsme potkali nedaleko nového katapultu.</p>
<p>Tím jsem přišel o hlavní úder v sobotu večer.</p>
<p> <strong>VI.</strong></p>
<p>kapitán první válečné lodi <emphasis>espérance </emphasis>měl rozhodně ODVAHU. V sobotu večer prudce změnil kurs a zamířil ostře na naše postavení. Zjevně mu došlo, že bychom si s ním mohli pohrát pomocí našich radarů, což byl zjevně důvod, proč se spustil dostatečně dolů, aby prozkoumal naše zařízení pomocí svých radarů.</p>
<p>Vypadalo to, že se rozhodl nedbat na nebezpečí, které hrozí jemu, posádce i lodi, a před útokem svými raketami se snesl na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Nevšímal si příliš Mikových hrátek s radary a šel přímo na věc. Mike, který očekával, že budou jeho radary brzo k nepotřebě, naváděl nejprve Brodyho střelce na naváděcí systém bitevní lodi a až potom začal odpalovat rakety.</p>
<p>Výsledkem byla zničená bitevní loď, dva balistické radary zničené vodíkovými střelami, tři další střely byly sestřeleny naší obranou a dvě posádky našich střelců byly zabity na místě. Jedna byla zabita vodíkovou střelou, druhá měla tu smůlu, že přímo na její stanoviště dopadla zneškodněná střela. Třináct dalších střelců bylo ozářeno smrtelným zářením vyšším než 800 rentgenů, částečně zářením po výbuchu, částečně tím, že byli příliš dlouho na povrchu. Nesmím zapomenout na to, že čtyři členky Lysistraty zemřely s těmito střelci, protože byly do poslední chvíle se svými chlapci. Další dívky dostaly také pěknou dávku záření, ale pod hranicí 800 rentgenů.</p>
<p>Druhá bitevní loď zatím pokračovala ve svých eliptických okruzích kolem Luny.</p>
<p>Většinu těchto novinek jsem dostal od Mika, když jsme v neděli brzo ráno dojeli k Davidovu praku. Mike těžce želel ztráty dvou radarů a ještě více ho mrzela smrt střelců. Měl jsem pocit, jako by si Mike vypěstoval něco jako lidské svědomí. Zdálo se, že si vyčítá, že to byla jeho vina, že nebyl schopen odrazit šest útoků najednou. Zdůraznil jsem mu, že musel improvizovat a musel použít upravené zbraně, jejichž účinnost je značně omezená.</p>
<p>„Jak se cítíš ty, Miku? Je všechno v pořádku?“</p>
<p>„Všechny základní funkce jsou v pořádku. Mám jenom drobné závady. Jedna střela zasáhla některé obvody v Novém Leningradu, ale dostal jsem přes Luna City zprávu, že jsou schopni si poradit sami a místní obranný a řídící systém pracuje uspokojivě. Mrzí mne to… snad si s tím později poradíme.“</p>
<p>„Miku, vypadáš unaveně.“</p>
<p>„Já a unaven. To je směšné! Mano, zapomínáš asi, co jsem. Jsem prostě zklamán, to je všechno.“</p>
<p>„Kdy by se měla objevit druhá loď?“</p>
<p>„Jestli se bude držet původního kursu, tak asi za tři hodiny. Ale já nevěřím, že nezmění kurs. Devadesát procent sázím na to, že kurs změnili. Čekám je asi za hodinu.“</p>
<p>„Myslíš, že si vyberou Garrisonův orbit, co? Oho!“</p>
<p>„Zmizeli mi z dohledu při azimutu a kursu severovýchod třicet dva stupňů. Co z toho vyplývá, Mano?“</p>
<p>Snažil jsem si to představit. „Řekl bych, že se pokusí přistát a chytit <emphasis>tebe, </emphasis>Miku. Řekl jsi to Finnovi? Chci říci, jestli jsi to řekl profesorovi, aby na to upozornil Finna?“</p>
<p>„Profesor to ví. Ale já jsem to tak neanalyzoval.“</p>
<p>„Ne? Asi bych měl sklapnout a nechat tě přemýšlet.“</p>
<p>Což jsem také udělal. Zatímco jsem kontroloval Juniora, Lenora mi přinesla snídani. Musím přiznat, že jsem byl rád, že tam Wyoh i Lenora jsou. Máma sem po Ludmillině smrti poslala Lenoru, aby „vařila Gregovi“, což byla ovšem jenom výmluva. Tady bylo plno žen, které mohly vařit pro kohokoliv. Bylo to ale dobré pro pozdvihnutí morálky obou, Grega i Lenory, protože Lenora a Ludmilla byly velké kamarádky.</p>
<p>Junior vypadal dobře. Zrovna měl v práci Jižní Ameriku. Byl jsem v radarové místnosti a pozoroval jsem, jak s velkou přesností umísťuje náklad mezi Montevideo a Buenos Aires. Ani sám Mike by nemohl být přesnější. Pak jsem zkontroloval program pro Severní Ameriku, kde jsem nenašel nic, co bych měl opravit. Zamkl jsem místnost a vzal si klíč. Junior byl schopen pracovat samostatně, pokud by se ovšem Mike nedokázal uvolnit a nerozhodl se svého Juniora zkontrolovat.</p>
<p>Posadil jsem se a snažil jsem poslouchat zprávy z Luna City i Země zároveň. Pomocí koaxiálního kabelu z Luna City sem byly přivedeny telefonní linky, Mikova speciální přípojka k jeho „hloupému“ synkovi, rádio a video. Tohle místo už rozhodně nebylo nijak izolováno od zbytku světa. Kromě kabelu z Luna City tady byly výkonné antény, takže Zem jsme mohli snadno poslouchat přímo bez prostřednictví retranslační stanice v Luna City. Poslech rádia i příjem videosignálu ze Země byly jediným zpestřením od začátku stavby nového katapultu. To teď bylo zachováno pro případ, že by bylo přerušeno spojení s Luna City.</p>
<p>Vysílání Spojených národu oznámilo, že naše radary byly zničeny a že jsme nyní naprosto bezmocní. Zajímalo by mě, co si o tom mysleli lidé z Buenos Aires a Montevidea. Pravděpodobně měli jiné starosti než poslouchat rádio. Někdy způsobilo bombardování vodních ploch horší problémy, než když se nám podařilo najít volnou plochu na souši.</p>
<p>Video z Luna City přenášelo Sheenieho popis situace po útoku <emphasis>Espérance. </emphasis>Sheenie opakoval zprávy a upozorňoval na to, že bitva ještě neskončila. Bitevní loď se může kdykoliv objevit na obloze. Všichni mají zůstat v pohotovosti se skafandrem připraveným k použití. Sheenie sám seděl ve skafandru s otevřenou helmou a vydával pokyny. Tlak ve městech zvednout na nejvyšší přípustnou mez, všechny oddíly uvést do zvýšené bojové pohotovosti, všichni občané, kteří nebyli ve službě, se měli odebrat do nejnižších pater a zůstat tam, dokud se nebezpečí nepřežene. A tak dále.</p>
<p>Několikrát opakoval to samé a najednou to přerušil: „Poplach! Bitevní loď zachycena radarem. Je velmi nízko a velmi rychlá. Vypadá to na pokus o přistání u Luna City. Poplach! Vystřeleny rakety a míří na…“</p>
<p>Obraz i zvuk zmizel.</p>
<p>Mohu vám říci, co se stalo a co jsme se dozvěděli až později. Druhá bitevní loď se přiblížila velice nízko a rychle na nejnižším orbitu, jaký ještě dovoluje pole samotné Luny. To jí umožnilo bombardovat vystřelovací konec starého katapultu vzdálený nějakých sto kilometrů od hlavy katapultu a od Brodyho střelců. Odpálila několik střel a blížila se rychle směrem k nim. Určitě se cítila v bezpečí, ale nebyla. Brodyho chlapcům se podařilo vypálit jí oči i uši. Udělala ještě jeden oblet a zřítila se někde u Torricelli při zjevné, ale marné snaze o přistání se zažehnutými tryskovými motory.</p>
<p>My jsme ovšem v tu chvíli měli k dispozici pouze zprávy ze Země. Hlasité zpravodajství Spojených národů oznamovalo, že byl zničen náš katapult (to byla pravda) a že hrozba ze strany Luny je zažehnána (to už pravda nebyla). Dále Spojené národy vyzývaly obyvatele Luny, aby uvěznili své falešné vůdce a sami se vydali na milost Spojeným národům. Zajímalo by mě, kde vyhrabali to pro Spojené národy neznámé slovo 'milost'?</p>
<p>Poslechl jsem si zprávy, zkontroloval ještě jednou programy a vstoupil do ztemnělé radarové místnosti. Kdyby šlo všechno podle plánu, měli jsme zrovna snést další vejce do Hudson Riveru. Potom měly postupně následovat v rozmezí tří hodin cíle po celém Severoamerickém kontinentu. Museli jsme volit postupné bombardování, protože Junior nebyl schopen řídit několik úderů současně. Mike to musel naplánovat postupně. Hudson River jsme zasáhli přesně podle plánu. Rád bych věděl, kolik<emphasis> </emphasis>obyvatel New Yorku poslouchalo zpravodajství národů a přitom mohlo sledovat tu spoušť, která jasně naznačila, že zprávy nejsou úplně přesné.</p>
<p>O dvě hodiny později zprávy Spojených národů oznámily, že vzbouřenci z Luny poslali bomby na oběžnou dráhu ještě před tím, než byl zničen katapult, ale že po pár úderech nebudou následovat žádné další. Když skončilo třetí bombardování Severní Ameriky, vypnul jsem radar. Stejně neběžel nepřetržitě. Junior byl naprogramován tak, aby používal radar jenom občas, když bylo skutečně potřeba.</p>
<p>Před námi bylo devět hodin, než začne zase bombardování Velké číny, ale v těch devíti hodinách jsme museli učinit velice závažné rozhodnutí, jestli Čínu bombardovat, nebo ne. Bez dostatečných informací. Jenom podle zpráv ze Země, které nemusí být pravdivé. Sakra! Bez toho, že bychom věděli, jestli byla bombardována naše města a s jakým výsledkem. Ani jsme nevěděli, jestli profesor žije, nebo ne. Sakra! Sakra! Nebyl jsem už náhodou úřadující předseda vlády? Potřeboval jsem profesora jako „hlavu státu“. To nebyl můj šálek čaje. Nade všechno jsem potřeboval Mika. Aby mi propočítal fakta, předpověděl to, co je nejisté, a navrhl možná řešení.</p>
<p>Věřte mi, že jsem v té chvíli ani nevěděl, jestli na nás ta loď míří, nebo ne. A co horšího: bál jsem se vystrčit nos, abych to zjistil. Kdybych zapnul Juniorův radar, abych to zjistil, a loď byla někde poblíž, spatřila by mě dřív než já ji. Lodi byly stavěny tak, aby rychle zachytily přítomnost cizího radaru. Alespoň jsem to slyšel. Sakra! Já jsem nebyl žádný voják. Byl jsem počítačový technik, který se přimotal do špatného oboru.</p>
<p>Někdo zvonil u dveří. Vstal jsem a odemkl. Byla to Wyoh s šálkem kávy. Nic neřekla, jenom mi podala hrnek a odešla.</p>
<p>Usrkl jsem kávu. Tak tady to máš, chlapče. Nechávají tě o samotě, abys měl klid a mohl přivolat nějaký zázrak jako králíka <emphasis>z </emphasis>kloubouku. Moc mě to netěšilo.</p>
<p>Najednou jsem odněkud zezadu zaslechl profesorův hlas: „Manueli, když máš před sebou nějaký problém, kterému nerozumíš, začni řešit jakoukoliv část, které rozumíš, a až ji vyřešíš, tak se na problém podívej znovu.“ Učil mě věci, kterým sám dobře nerozuměl – například matematiku – ale naučil mě něco mnohem důležitějšího. Základní principy. Najednou jsem věděl, co mám udělat nejdřív.</p>
<p>Přešel jsem k Juniorovi a nechal jsem ho vytisknout předpokládané cíle všech nákladů, které byly nyní na cestě k Zemi nebo na oběžné dráze. To bylo jednoduché, byl tak naprogramován, že mohl pracovat i proti reálnému času. Zatím co tiskl, díval jsem se na možnosti alternativních programů, které připravil Mike.</p>
<p>Pak jsem nastavil některé z těchto náhradních programů. Nebyl to žádný problém. Prostě to chtělo pečlivě je přepsat bez chyb. Pro jistotu jsem potom Juniorovi přikázal, aby zadání vytiskl, abych si ověřil, že tam skutečně nejsou žádné chyby, a dal jsem mu pokyn, aby provedl, co mu bylo zadáno.</p>
<p>Když jsem skončil – a trvalo mi to asi čtyřicet minut – byly změněny dráhy těch zásilek, které mířily do vnitrozemí tak, že nyní mířily na přístavní města.</p>
<p>Příšerný tlak ze mě opadl, protože nyní jsme mohli odklonit bomby do oceánu pouze několik minut před plánovaným dopadem. Nyní jsem mohl v klidu přemýšlet.</p>
<p>Potom jsem svolal svůj „válečný kabinet“ – Wyoh, Stuarta a Grega, mého „velitele ozbrojených sil“. Kabinet se sešel v Gregově kanceláři. Lenora k nám měla volný přistup. Mohla nám nosit jídlo nebo pití nebo mohla sedět s námi a poslouchat, o čem se bavíme. Lenora je velice rozumná žena a ví, kdy je zapotřebí mlčet.</p>
<p>Stuart spustil: „Pane ministerský předsedo, myslím, že bychom tentokrát neměli Velkou Čínu bombardovat.“</p>
<p>„Nezačínej s tituly, Stu. Možná jsem premiér a možná ne. Rozhodně nemáme čas na formality.“</p>
<p>„Dobře. Mohu vysvětlit svůj návrh?“</p>
<p>„Později.“ Vysvětlil jsem jim, co jsem udělal, abychom získali víc času pro konečné rozhodnutí. Stu přikývl a zůstal zticha. „Nejhorší je, že nemáme spojení ani se Zemí, ani s Luna City. Gregu, co je s těmi opraváři?“</p>
<p>„Ještě se nevrátili.“</p>
<p>„Jestli je linka přerušená až někde u Luna City, tak jim to může trvat pěkně dlouho. Jestli to vůbec půjde spravit. Takže si budeme muset nějak poradit sami. Gregu, máš tu někoho, kdo by byl schopen dát dohromady nějakou vysílačku, kterou bychom se mohli spojit se Zemí? Mám na mysli samozřejmě satelity na oběžné dráze Země, kterým bychom mohli předávat své vzkazy. Když budeme mít správnou anténu, tak to nemůže být takový problém. V nejhorším bych mu mohl pomoci a ten počítačový technik, co jsem ho sem poslal, také není úplné střevo.“ (Ve skutečnosti to byl velice schopný elektronik, kterého jsem jednou osočil z toho, že nechal vlétnout mouchu do Mikových útrob, a tím ho vlastně dostal až sem.)</p>
<p>„Harry Biggs, šéf elektrárny, je schopen vyrobit skoro všechno.“ prohlásil zamyšleně Greg, „když má potřebné součástky.“</p>
<p>„Pošli ho na to. Jakmile budeme mít všechen náklad na cestě k Zemi, můžete na to použít cokoliv kromě radaru a počítače. Kolik nám vůbec zbývá ještě zásilek?“</p>
<p>„Dvacet tři. Na víc už nemáme ocel.“</p>
<p>„Tak dvacet tři. Bude to tedy buď, anebo. Připravte je na okamžité odeslání. Rád bych je dostal nahoru ještě dnes.“</p>
<p>„Jsou připravené. Můžeme je nakládat tak rychle, jak budete schopni je vypouštět.“</p>
<p>„Dobře. Je tu ještě jedna věc. Nevím, jestli je ta bitevní loď – a možná nejenom jedna – nad námi, nebo ne. A mám strach se podívat. Samozřejmě radarem. Radar by mohl prozradit naši polohu. Ale potřebujeme to vědět. Mohl bys najit nějaké dobrovolníky, kteří by byli ochotni vylézt na povrch a<emphasis> </emphasis>sledovat oblohu?“</p>
<p>Ozvala se Lenora: „Já se hlásím.“</p>
<p>„Díky, miláčku. Jsi přijata.“</p>
<p>„Někoho najdeme,“ řekl Greg. „Nepotřebujeme na to ženy.“</p>
<p>„Jen ji nech jít, Gregu. Na to má právo každý.“ Vysvětlil jsem, o co mi jde. Moře Vln teď leželo ve stínu. Lodi přelétající nad námi se musely jasně objevit na rozhraní mezi stínem a světlem a měly by směřovat k západu. Při vztažení k určitým hvězdám a při přesném počítání času by měl být Junior schopen z hlášení hlídky určit oběžnou dráhu. Po dvou obletech by Junior určil čas a tvar oběžné dráhy. Potom bychom měli být schopni vymrštit náš náklad bez nebezpečí, že je loď zrovna nad námi.</p>
<p>Možná, že jsem byl příliš opatrný, ale měl jsem pocit, že tenhle katapult, náš jediný radar a těch třiadvacet zásilek jsou to jediné, co může odvrátit od Luny úplnou porážku. Mým cílem bylo přesvědčit pozemšťany, že máme v zásobě ještě nepřebernou zásobu bomb a jiných překvapení z<emphasis> </emphasis>naší tajné zásobárny, o které oni nemají ani potuchy.</p>
<p>Problém byl v tom, že obyvatelé Luny nevěděli tenkrát – stejně jako dnes – skoro nic o astronomii. My jsme podzemní krtkové, kteří vylézají na povrch, jen když musí. Měli jsme štěstí, že v Gregově týmu byl jeden amatérský astronom, chlapík, který předtím pracoval v Richardsonu. Vysvětlil jsem mu, co bychom potřebovali, a pověřil ho vedením našeho týmu pozorovatelů. Hned mne přesvědčil, že je schopen ostatním vysvětlit zásady správného pozorování, takže jsem se mohl vrátit na poradu.</p>
<p>„No tak, Stu? Proč bychom neměli bombardovat Velkou Čínu?“</p>
<p>„Stále čekám, že se mi ozve Dr. Chan. Dostal jsem od něj vzkaz, že mi zatelefonuje, krátce před tím, než jsme byli odříznuti od Luna City…“</p>
<p>„Proč jsi mi o tom nic neřekl?“</p>
<p>„Chtěl jsem, ale ty jsi byl zrovna zamčený, a já vím, že nemá smysl tě obtěžovat, když propočítáváš balistiku. Řeknu ti, co se stalo. Z LuNoHoCo mi doručili vzkaz, že něco přišlo od mého pařížského agenta. 'Náš zástupce v Darwinu' – to je Dr. Chan – 'nás informoval, že naše poslední zásilka nebyla dostatečně zabalena a přišla poškozena. Pokud nedojde k náhradě, budou naše další jednání značně ztížena.' To je samozřejmě všechno dvojznačné. Já tomu rozumím tak, že se nám snaží Dr. Chan naznačit, že je jeho vláda připravena jednat, ale v případě dalšího bombardování Číny budou tato jednání ohrožena.“</p>
<p>„Hmmm…“ pravil jsem inteligentně, vstal jsem a začal přecházet po místnosti. Mám se zeptat Wyoh na její názor? Nikdo nezná její kvality lépe než já… ale ona příliš osciluje mezi dvěma extrémy. Mezi zavilou nenávistí na straně jedné a velkým lidským odpouštěním na straně druhé. A to už jsem i já zjistil, že „hlava státu“ nesmí podléhat ani jednomu. Mám se optat Grega? Greg byl výborný farmář, ještě lepší mechanik a začínající kazatel. Měl jsem ho hrozně rád, ale jeho názor jsem znát nechtěl. Stuart? Jeho názor jsem už slyšel. Nebo snad ne?</p>
<p>„Stu, jaký je tvůj názor? Ne Chanův názor, ale tvůj vlastní.“</p>
<p>Stu vypadal zamyšleně. „To je těžké, Mannie. Nejsem Číňan a ani jsem tam nikdy moc dlouho nepobyl, takže se nemohu vydávat za znalce čínské politiky nebo psychologie. Jsem nucen akceptovat jeho názory.“</p>
<p>„Aha… Sakra, ale on není Luňan! Jeho důvody nejsou naše důvody. Co očekává, že tím získá?“</p>
<p>„Myslím, že se snaží získat monopol na obchod s námi. Možná, že tady bude chtít vybudovat nějaké základny. Možná pro další výpravy. Ale to mu stejně nemůžeme zaručit.“</p>
<p>„Kdybychom byli hodně oslabeni, tak možná ano.“</p>
<p>„On to přímo neřekl. Však<emphasis> </emphasis>víš, že toho sám moc neřekne. Spíš poslouchá, co říkají druzí.“</p>
<p>„To vím až příliš dobře.“ To mě právě trápilo.</p>
<p>Zprávy ze Země mlely stále dokola to samé. Požádal jsem Wyoh, aby je sledovala, kdyby se objevilo něco nového, zatímco jsem měl jednání s Gregem a Stuartem. „Wyoh, je něco nového ze Země?'</p>
<p>„Ne. Stále to samé. Že jsme byli tvrdě poraženi a každou chvíli se očekává, že se vzdáme. Varují, že na oběžné dráze mohou být ještě nějaké zásilky, které by nekontrolovatelně mohly dopadnout na Zem. Ujišťují, že budou situaci analyzovat a pokusí se upozornit na ohrožené oblasti, aby mohly být evakuovány.“</p>
<p>„Objevil se tam nějaký náznak, že by byl profesor nebo někdo jiný ve spojení se Zemí?“</p>
<p>„Nic takového.“</p>
<p>„Sakra. Je tam něco z Velké Číny?“</p>
<p>„Ne. Jsou tam příspěvky skoro z celého světa, ale z Velké Číny nic.“</p>
<p>„No…“ Otevřel jsem dveře. „Gregu! Hej, chlapče, zkus mi sehnat Grega Davise. Potřebuju ho tady.“</p>
<p>Zavřel jsem dveře. „Stu, Velkou Čínu nevynecháme.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ne. Bylo by hezké, kdyby Velká Čína opustila alianci proti nám. Zabránilo by se velkým škodám. Ale už jsme zašli příliš daleko. Dokázali jsme jim, že jsme schopni zasáhnout cíle na Zemi a že jsme schopni sestřelit lodě, které proti nám poslali. Aspoň doufám, že jsme tu poslední loď sestřelili. Myslím, že bychom si nijak nepomohli, kdybychom najednou vypadali slabí. Zvláště ne potom, co Spojené národy vyhlásily, že je s námi konec. Místo toho jim musíme připravit překvapení. A začneme s Velkou Čínou. Jestli z toho bude Dr. Chan nešťastný, tak mu půjčíme kapesník, aby se do něho mohl vyplakat. Když se budeme snažit vypadat i nadále silní – i když Spojené národy tvrdí opak – tak možná některá velmoc změní názor. Když ne Velká Čína, tak třeba někdo jiný.“</p>
<p>Stu se uklonil, aniž by vstal. „Dobře, pane.“</p>
<p>„Já…“</p>
<p>Greg vstoupil do místnosti. „Sháněl jsi mě, Mannie?“</p>
<p>„Jak to vypadá s tou vysílačkou na Zem?“</p>
<p>„Hany tvrdí, že by mohla být do zítřka hotová. Sice prý něco chybí, ale když se tím prožene dostatek wattů, tak to bude slyšet.“</p>
<p>„Wattů bude, kolik chce. Když říká, že to bude zítra, tak to znamená, že už ví, co chce stavět. Takže to budeme mít dneska. Řekněme za šest hodin. Já se do toho pustím s ním. Wyoh, mohla bys mi přinést paži číslo šest a tři… možná i pětku. Pojď se mnou, budeš mi měnit paže. Stu, chci, abys napsal nějaké pěkně výhružné vzkazy… Řeknu ti, co bych tam chtěl, a ty to pěkně okořeníš. Gregu, teď všechny zásilky do kosmu nepošleme. Ty, co tam teď jsou, budou dopadat tak za osmnáct devatenáct hodin. Až potom Spojené národy ohlásí, že hrozba ze strany Luny skončila, vpadneme jim do zpráv a pohrozíme dalším bombardováním. Nejkratší cestou, deset hodin nebo i méně. Tak zkontroluj katapult a elektrárnu, ať to potom odsejpá.“</p>
<p>Mezitím se Wyoh vrátila s mými pažemi. Řekl jsem jí, ať mi připojí šestku, a otočil se na Grega, aby mi zavolal Harryho.</p>
<p>Za šest hodin jsme měli vysílačku, která byla schopná vysílat na Zem. Nevypadala nijak krásně a museli jsme kvůli ní rozebrat několik přístrojů, které nám kdysi dobře posloužily. Ale zvládla vysílání audiosignálu na radiové frekvenci a byla dostatečně silná. Nahráli jsme varování, která Stuart dostatečně opepřil, a odvysílali jsme je zvýšenou rychlostí. Všechny pozemské satelity byly schopny přijímat zprávy se šedesátinásobnou rychlostí a já jsem nijak netoužil po tom, aby byla vysílačka zapnutá víc, než je zcela nezbytné. Pozorovací hlídky potvrdily mé obavy. K Luně mířily alespoň dvě lodě.</p>
<p>Oznámili jsme Velké Číně, že všechna její velká města na pobřeží dostanou od Luny další dárek do oceánu asi deset kilometrů od pobřeží. Jmenovali jsme je pěkně popořadě: Pusan, Tsingtao, Tehaj-pej, Šanghaj, Saigon, Bangkog, Singapur, Djakarta, Darwin a tak dále. Jedinou výjimku tvořil Starý Hongkong, kde jsme měli v plánu bombardovat budovy asijského vedení Spojených národů. Upozornili jsme, aby všichni lidé opustili toto místo. Stu připojil poznámku, že se toto varování nevztahuje na úředníky Spojených národů, kteří jsou vyzýváni, aby setrvali na svých místech.</p>
<p>Indie dostala stejné upozornění týkající se jejích pobřežních měst s tou výjimkou, že hlavní kanceláře Spojených národů budou ušetřeny o jednu otáčku Země déle s ohledem na historické monumenty v Agře a také proto, aby bylo možno evakuovat obyvatelstvo. (Byl jsem rozhodnut kvůli profesorovi posečkat ještě další otočení. A pak možná ještě další. Sakra! Musí si to zpropadené sídlo postavit u nejkrásnější perly architektury! A zrovna to si musí profesor zamilovat.)</p>
<p>Zbytku světa jsme oznámili, aby neopouštěl svá místa v hledišti. Hraje se ještě prodloužení. Varovali jsme je, aby se vyhnuli všem úřadovnám Spojených národů, protože ty jsou ve vážném nebezpečí. Už jsme skutečně rozzlobení, tak by bylo lepší města, kde jsou nějaké budovy Spojených národů, opustit. Naopak zaměstnanci a přisluhovači mohou zůstat na svých místech až do trpkého konce.</p>
<p>Dalších dvacet hodin jsem strávil tím, že jsem řídil Juniora a používal jeho radary jenom v okamžiku, kdy jsme věřili, že je nebe nad námi prázdné. Snažil jsem si chvílemi zdřímnout, Lenora byla se mnou a budila mne vždy, když byl čas na další navádění. Tím jsme vyčerpali zásobu zásilek, které ještě vypouštěl Mike, a teď jsme netrpělivě očekávali, jak si povedou Juniorovi odchovanci. Počkali jsme si, až bylo vše jasné, a pak jsme Zemi oznámili, kde lze další dodávky očekávat. Tak mohl každý vidět, že proklamované vítězství nad Lunou je jenom další ze lží, které o Luně už století šíří Spojené národy. Všechno jsme vysílali v perfektním podání Stuarta, a ten si dal opravdu záležet.</p>
<p>První dodávky měly být pro Velkou Čínu, ale existuje kousek Severoamerického direktorátu, který jsme mohli zasáhnout zároveň s tím. Jedná se o jeho hrdou perlu, Havaj. Junior zásilku umístil do trojúhelníku tvořeného Maui, Molokai a Lanai. Nemusel jsem na program ani sáhnout. Mike myslel na všechno.</p>
<p>Pak jsme v krátkých intervalech vystřelili deset dalších kamenných dárečků (jednou jsme museli akci přerušit, protože se nad námi objevila nějaká loď) a oznámili jsme Číně, kdy a kde je může očekávat. Byla to pobřežní města, která jsme jim už jednou oznámili.</p>
<p>Zbylo nám už jenom dvanáct kamenných bomb, ale já jsem usoudil, že pro nás bude bezpečnější, když budeme bez munice, než kdybychom vypadali, že už nemáme čím střílet. Tak jsem jich sedm namířil na indická města při pobřeží. Stu požádal, zda by mohla být Agra evakuována. V případě, že ne, žádal, aby nás o tom alespoň informovali. Žádnou bombu jsme tam ale nenamířili.</p>
<p>Egyptu jsme doporučili, aby vyklidil lodě ze Suezského kanálu. To byla planá hrozba. Už jsme měli jenom pět kousků.</p>
<p>Čekali jsme.</p>
<p>Dopad na Lahaina Roads, ten cíl na Havaji. Seshora vypadal dobře. Mike mohl být na Juniora hrdý.</p>
<p>A čekali jsme.</p>
<p>Třicet sedm minut před tím, než měla být zasažena její pobřežní města, nás Velká Čína uznala, odsoudila akce Spojených národů a nabídla nám vyjednávání. Stiskl jsem tlačítka, která zrušila bombardování Velké Číny.</p>
<p>Pak už mě na tom tlačítku začal bolet prst, protože Indie si zvolila stejnou cestu.</p>
<p>Egypt nás uznal. Další národy začaly ťukat na naše dveře.</p>
<p>Stu informoval Zemi, že jsme pozastavili – pouze pozastavili, ne zrušili – bombardování Země. Teď ještě odvolat OKAMŽITĚ! lodě od Luny a jsme ochotni jednat. Jestli lodě potřebují doplnit palivo, mohou přistát dále než padesát kilometrů od našich měst a vyčkat našich pokynů. Ale je potřeba vyčistit nebe nad námi <emphasis>okamžitě!</emphasis></p>
<p>S tímto ultimátem jsme trochu počkali, až loď zmizela za horizontem. Nechtěli jsme nic riskovat – stačila jedna střela a Luna by byla skutečně bezbranná.</p>
<p>A čekali jsme dál.</p>
<p>Opraváři, kteří se vydali hledat závadu na telefonním kabelu, se konečně vrátili. Dostali se skoro až k Luna City a našli místo, kde bylo vedení přerušeno. Ovšem tisíce tun uvolněného kamení samozřejmě nezvládli. Udělali to nejrozumnější, co mohli. V nejbližším místě, kde to bylo možné, vylezli na povrch, vztyčili sloupek s prozatímní přípojkou a vystřelili směrem, kterým předpokládali Luna City, tucet světlic v desetiminutových intervalech a doufali, že je někdo spatří, pochopí signály a napojí se na naši provizorní přípojku… Máme tedy spojení?</p>
<p>Nemáme.</p>
<p>Čekáme.</p>
<p>Pozorovatelé z povrchu hlásili, že se loď neobjevila v předpokládaném prostoru. O deset minut později hlásili, že se neobjevila ani druhá loď, kterou očekávali.</p>
<p>Čekali jsme a poslouchali.</p>
<p>Velká Čína jménem všech velmocí přijala návrh na příměří a prohlásila, že nebe nad námi je volné. Lenora se rozplakala a líbala každého, kdo byl po ruce.</p>
<p>Poté, co jsme se uklidnili (muž nemůže přemýšlet, když se k němu tiskne několik žen, zvláště když pět z nich nejsou jeho manželky), jsem prohlásil: „Stu, chci, aby ses vypravil do Luna City. Vyber si, s kým chceš jít. Ale neber si s sebou žádné ženy, protože je možné, že půjdete několik kilometrů po povrchu. Zjisti, co se děje… ale nejdřív ze všeho pošli někoho, aby se napojil na náš konec drátu, a zavolej mi.</p>
<p>„Dobře, pane.“</p>
<p>Začali jsme ho chystat na obtížnou cestu, zvláštní kyslíkové bomby, ochranné štíty a tak… když tu náhle jsem zaslechl ve vysílání ze Země vzkaz pro <emphasis>mne. </emphasis>Byli jsme překvapeni, že je to zrovna na frekvenci, kterou posloucháme, ale později jsme zjistili, že vysílání ze Země bylo na všech frekvencích stejné.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Soukromá zpráva pro Mannieho od profesora. Identifikace nar</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zení v den pádu Ba</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tily. Vraťte se domů. Kočár čeká u vaší přípojky. Soukromá zpráva pro Mannieho od</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p>
<p>A tak to šlo stále dokola.</p>
<p>„Harry!“</p>
<p>„Ano, šéfe?“</p>
<p>„Zpráva pro Zem. Nahraj to a rychle odešli – nemusí vědět, kde přesně jsme. Takže: <emphasis>'Soukromá zpráva. Mannie profesorovi. Mosa</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ný kanón. Jsme na cestě!' </emphasis>a požádej je, ať to odvysílají. Ale pošli jen krátký signál.“</p>
<p> <strong>VII.</strong></p>
<p>cestou zpátky řídili greg a stu, zatímco já jsem byl s Wyoh a Lenorou na zadní plošince. Měli jsme co dělat, abychom se udrželi, protože cesta byla příšerná. Měl jsem čas přemýšlet, protože děvčata neměla v přilbách zabudované mikrofony, takže jsme se mohli dorozumívat, pouze když jsme helmy přitiskli těsně k sobě.</p>
<p>Teď, když jsme vyhráli, se mi zdál profesorův plán jasnější. Přímo jsme vyzývali k útoku na katapult, a tím jsme ušetřili naše města – alespoň jsem v to doufal. To byla ovšem jenom část profesorova plánu. Profesor chtěl, aby byl katapult zničen. Měli jsme ještě druhý katapult, ale ten byl příliš daleko a cesta k němu byla velice obtížná. Trvalo by roky, než by se k němu postavila podzemní dráha. Všude okolo byly hory. Asi by bylo snazší a levnější opravit starý katapult, pokud to bude možné.</p>
<p>V každém případě mezitím nebude možné odesílat na Zem žádné obilí.</p>
<p>A to bylo přesně to, čeho chtěl profesor dosáhnout! Byl jsem přesvědčen, že to bylo jeho dlouhodobým cílem – zničení katapultu – ne jenom revoluce. Možná to profesor nikdy nepřizná, ale Mike by mi to mohl říci, když na něj udeřím. Zajímalo by mě, zda byl tento faktor zahrnut do odhadu našich šancí. Hladové bouře a všechno okolo. Mike mi to jistě poví.</p>
<p>Ten návrh výměnného obchodu – tunu za tunu – to měl být argument nátlaku pro výstavbu katapultu na Zemi. Profesor sám za sebe tím nebyl nijak nadšen. Jednou mi řekl: „Ano, Manueli, jsem si jist, že to bude fungovat. Před dvěma sty lety se posílalo plachetnicí špinavé prádlo z Kalifornie na Havaj a čisté se vracelo zpět. Bylo to za zvláštních okolností a netrvalo to dlouho. Jestli vůbec dostaneme ze Země nějakou vodu a hnojivo a my jim za to budeme posílat obilí, tak to také bude jenom na přechodnou dobu. Budoucnost Luny je v její jedinečné poloze na vrcholku gravitace nad bohatou planetou, v jejích levných zdrojích energie a ve velkém množství stavebních ploch. Kdybychom my Luňané měli do budoucna dost rozumu a zůstali bez všemožných svazujících aliancí a zachovali Lunu jako svobodný přístav, mohla by se Luna stát důležitou křižovatkou dvou nebo tří planet nebo dokonce celého slunečního systému. Nebudeme provždy farmáři.“</p>
<p>Obyvatelé Luny na nás čekali ve Východní stanici. Měli jsme sotva čas si svléknout skafandry. Vypadalo to, jako bychom se vrátili ze Země. Všude byl jásající dav, který nás nesl na ramenou. Dokonce i děvčata se nechala nést, protože když se Slim Lemke zeptal Lenory: „Smíme vás také odnést?“, odpověděla Wyoh rozšafně: „Samozřejmě, proč ne?“ a mládenci hned využili příležitost.</p>
<p>Většina mužů měla na sobě skafandry a byl jsem překvapen, kolik jich mělo pušky. Vše se vysvětlilo, když jsem si všiml, že to nejsou naše pušky, ale že se jedná o ukořistěné zbraně. Největší úlevu jsem pocítil, když jsem zjistil, že je Luna City nepoškozená!</p>
<p>Byl bych radši, kdyby se to slavnostní procesí nekonalo; snažil bych se někde najít telefon a zjistit, kolik lidí bylo zabito a jaké jsou škody. Prostě, co nás to vítězství stálo. Ale nebyla šance na nějaké soukromí. Byli jsme neseni za neustávajícího veselí směrem ke Starému Dómu.</p>
<p>Vyzdvihli nás na pódium, kde už stál profesor se zbytkem vládního kabinetu a dalšími prominenty. Děvčata se vrhla k profesorovi a začala ho objímat. Potom přistoupil profesor ke mně a přivítal mě s jižanskou pompou. Políbil mne na obě tváře a nasadil mi na hlavu čapku svobody. V davu jsem zahlédl malou Hazel a poslal jí polibek.</p>
<p>Konečně se dav trochu utišil, aby mohl profesor promluvit.</p>
<p>„Přátelé,“ zvolal a chvíli počkal, aby opadl řev, který se po jeho slovech opět ozval. „Drazí přátelé. Sešli jsme se jako svobodní lidé ve svobodném státě. S námi jsou nyní hrdinové, kteří vybojovali vítězně poslední bitvu o svobodu Luny.“ Opět se ozval vítězný ryk a profesor musel opět čekat. Bylo na něm vidět, jak je unaven. Ruce se mu třásly a čelo se lesklo potem. „Chtěl jsem, aby k nám promluvili, abychom si je všichni společně mohli poslechnout.“</p>
<p>„Nejdříve bych vám rád řekl ještě jednu dobrou zprávu. Velká Čína právě oznámila, že začíná v Himalájí budovat obrovský katapult, aby bylo možno dopravovat zboží levně i ze Země na Lunu.“</p>
<p>Chvilku se odmlčel, až přejde radostný křik, a potom pokračoval: „Ale to je hudba budoucnosti. Dnes… Jaký je to šťastný den! Svět konečně uznal suverenitu Luny. Jsme svobodní! Vybojovali jste si svobodu…“</p>
<p>Profesor se zarazil a vypadal nesmírně překvapeně. Ne vyděšeně, spíš vypadal, jako by byl zvědav, co se to děje. Pomalu se sesouval na podlahu.</p>
<p>A než dopadl na podlahu, byl mrtev.</p>
<p> <strong>VIII.</strong></p>
<p>ihned jsme ho zanesli do obchodu za pódiem. Ale ani pomoc desítky doktorů nebyla nic platná. Staré srdce neuneslo obrovské vypětí posledních měsíců. Začali ho vynášet zadním východem z krámu a já jsem je zvolna následoval.</p>
<p>Stu mě chytil za ruku. „Pane ministerský předsedo…“</p>
<p>„Cože? Proboha!“</p>
<p>„Pane premiére,“ opakoval potichu, „musíte promluvit k davu. Poslat lidi domů. Musíme toho ještě plno zařídit.“ Mluvil klidně, ale po tvářích se mu koulely slzy.</p>
<p>Vyšel jsem tedy na pódium a potvrdil to, co už stejně většina vytušila, a požádal přítomné, aby se v klidu rozešli. Zamířil jsem do našeho pokoje v hotelu Raffles, kde to všechno začalo zasedáním krizového štábu. První, co jsem tam udělal, bylo, že jsem našel telefon a vyťukal MYCROFT XXX.</p>
<p>Neozvalo se vůbec nic. Zkusil jsem to znovu a výsledek byl stejný. Vstal jsem od telefonu a otočil se na nejbližšího souseda, byl to Wolfgang: „Nestalo se něco s telefony? Funguje spojení?“</p>
<p>„Jak které,“ odpověděl. „To včerejší bombardování způsobilo nějaké škody. Jestli chceš volat meziměsto, bude lepší zavolat do telefonní ústředny.“</p>
<p>Už jsem se viděl, jak se ptám na ústředně na neexistující číslo. „Jaké bombardování?“</p>
<p>„Ty jsi o tom neslyšel? Soustředilo se prakticky jenom na komplex. Brodyho chlapci tu loď dostali. Nejsou žádné závažné škody. Nic, co by nešlo opravit.“</p>
<p>Musel jsem toho nechat, protože ostatní na mě čekali. Nevěděl jsem, co dělat, ale Stu a Wolfgang to věděli. Řekli Sheeniemu, aby připravil zprávy pro Zem a zbytek Luny. Přistihl jsem se, že navrhuji Čtyřiadvacetihodinový státní smutek za naše padlé. Slova mi vycházela z úst, ale zjistil jsem, že na ně vůbec nemyslím. Byl jsem úplně mimo. Svolat po dni smutku zasedání kongresu? Ano. Do Nového Leningradu? Ano.</p>
<p>Sheenie měl další novinky a dotazy ze Země. Wolfgang mi připravil nějaké prohlášení, ve kterém jsem oznámil, že z důvodu úmrtí naší hlavy státu budou všechny záležitosti a odpovědi posunuty alespoň o dvacet čtyři hodin.</p>
<p>Konečně jsme mohli jít s Wyoh domů. Mládežníci se snažili udržet dav trochu stranou od našeho tlakového uzávěru, tak jsme se dostali domů celkem bez problémů. Jakmile jsme byli vevnitř, ihned jsem spěchal do pracovny a vymluvil se na to, že si potřebuji vyměnit paži. „Miku?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Zamířil jsem k domácímu telefonu a vytočil číslo. Ticho. Rozhodl jsem se, že nazítří navštívím komplex. Teď po smrti profesora jsem nutně potřeboval Mikovy rady.</p>
<p>Ale nazítří to nešlo. To poslední bombardování poškodilo podzemní dráhu. Mohli jste klidně jet přes Torricelli do Nového Leningradu nebo klidně až do Hongkongu. Ale komplex, který byl téměř za rohem, byl dosažitelný pouze po povrchu. Tolik času jsem neměl. Já jsem teď byl totiž „vláda“.</p>
<p>Podařilo se mi to až po dvou dnech. Až když jsem navrhl, aby se předseda kongresu (Finn) stal prezidentem a společné s Finnem jsme rozhodli, že nejlepším předsedou vlády by byl Wolfgang. Kongres nám všechno odsouhlasil a já se opět stal pouhým členem kongresu, který se zřídka zúčastňoval zasedání.</p>
<p>Mezitím byla opravena většina telefonních linek a šlo volat i do komplexu. Vytočil jsem MYCROFTXXX a neozvalo se zase nic. Tak jsem se do komplexu vydal osobně. Musel jsem jít poslední kilometr pěšky, ale komplex sám vypadal nepoškozen.</p>
<p>Zrovna tak Mike.</p>
<p>Ale když jsem na něj promluvil, tak neodpovídal.</p>
<p>Už nikdy nepromluvil. A že už je to pěkná řádka let.</p>
<p>Můžete mu v Loglanu vyťukat jakoukoliv otázku a on na ni v Loglanu odpoví. Pracuje dobře… jako počítač. Ale nepromluví. Asi to neumí.</p>
<p>Wyoh se snažila ho utěšovat a chválit, ale k ničemu to nevedlo. Nechala toho. Konečně jsem se přestal snažit i já.</p>
<p>Nevím, co se stalo. Bombardování bylo namířeno proti němu, aby zničilo naše balistické počítače. Nevím, jestli se Mike přehltil informacemi a nezvládl to nebo jestli ho zahubilo to, jak se snažil před bombardováním decentralizovat své schopnosti.</p>
<p>Skutečně nevím, o co jde. Kdyby šlo jenom o kritické množství informací, mělo by to jít spravit. Proč ho tedy nemohu probudit?</p>
<p>Může snad být stroj tak vyděšen a zraněn, že se dostane do stavu katatonie a odmítá reagovat? Může snad být jeho ego tak zlomeno, že už nikdy nebude riskovat opakování té situace? Tomu nevěřím. Mike byl nebojácný. Stejně nebojácný jako profesor.</p>
<p>Roky utíkají a vše se mění. Mimi už není hlavou naší rodiny. Novou „Mámou“ se stala Anna a Mimi sní před videem. Slim si vzal Hazel a založili rodinu Stoneových. Mají dvě děti a Hazel vystudovala inženýrství. Existují teď nové prášky, takže pozemští červové mohou pobýt na Luně tři, čtyři roky a bez obav se mohou vrátit na Zem. Podobné prášky mají skoro stejný účinek na nás, takže někteří mladí teď studují na Zemi. Stavba tibetského katapultu trvala sedmnáct let místo slibovaných deseti. Dřív byl dokončen katapult na Kilimandžáru.</p>
<p>Potkalo nás také jedno drobné překvapení… Když přišel čas, navrhla do naší rodiny Stuarta Lenora místo Wyoh. Nebyl v tom žádný rozdíl, stejně jsme byli všichni pro. Naopak překvapením pro nás nebylo to, že se nám s Wyoh podařilo prosadit na piedestál před Starý Dóm mosazný kanón, nad kterým byla vztyčena vlajka. V červenočerném poli hvězdy, mosazný kanón a nad tím nápis NIC NENÍ ZADARMO! Tam také slavíme naše výročí čtvrtého července.</p>
<p>Získáš jenom to, za co zaplatíš. Profesor to věděl a zaplatil cenu nejvyšší.</p>
<p>Profesor ale silně podcenil naše politikáře. Nikdy nepřijali žádnou z jeho myšlenek a idejí. Zdá se, že je v lidech hluboko zakořeněno všechno ostatním předepisovat a na všechno mít donucovací prostředky. Profesor se nechal unést myšlenkou, že by bylo možno nějak ovlivňovat utváření budoucnosti pomocí velice schopného počítače, a trochu mu unikly věci z jeho bezprostředního okolí. Já jsem ho plně chápal a podporoval! Ale teď mi vrtá v hlavě červík pochybností. Byly by hladové bouře příliš vysokou cenou za to, že bychom lidi nechali jít svou cestou, aby se dobrali k poznání sami? To skutečně nevím.</p>
<p>Ostatně nerozumím už skoro ničemu.</p>
<p>Přál bych si, abych se mohl zeptat Mika.</p>
<p>Někdy se v noci vzbudím a zdá se mi, že ho slyším, jak šeptá: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Mano</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Mano, můj nejlepší příteli</emphasis><emphasis>…“</emphasis><emphasis> </emphasis>Ale když ho zavolám: „Miku!“, tak se nikdy neozve. Je snad někde blízko mne a snaží se mi naznačit, že bych měl opravit nějakou součástku? Nebo je pohřben hluboko pod komplexem a marně hledá cestu ven? Vzpomínky na něj jsou všude kolem mne, jen je oprášit. Ale to se mi nedaří, protože jsou svázány s jeho hlasem.</p>
<p>Vím, že je mrtev stejně jako profesor. Ale věřím, že kdybych zmáčkl správné tlačítko, tak mi řekne: „Nazdar, kámo. Už jsi slyšel tenhle vtip?“ Už jsem se dlouhou dobu nepokusil přivést ho k životu. Ale on přece nemůže být mrtev, vždyť nebylo nic rozbité.</p>
<p>Bože, slyšíš mě? Je počítač také tvůj výtvor?</p>
<p>Změnilo se toho až příliš… Mohl bych jít na jeden z těch nudných ukecaných večírků, ale to se mi vůbec nechce.</p>
<p>Teď, co začal na Luně větší frmol, se pár chlapců vydalo k asteroidům. Zaslechl jsem, že tam jsou pěkná místečka, kde ještě není moc lidí. To mě láká.</p>
<p>Vždyť mi není ještě ani sto let.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>MĚSÍC JE DRSNÁ MILENKA</strong></p>
<p>Je považován za jeden z nejnapínavějších</p>
<p>provokativních až „krutých“ románů –</p>
<p>legendárního mistra SF,</p>
<p>který vypráví neobyčejný příběh</p>
<p>o naprosto šokujícím světě –</p>
<p>o světě zavržené trestní kolonie na Měsíci.</p>
<p>Napětí se stupňuje a společenství</p>
<p>odhodlaných nevolníků připravuje</p>
<p>za pomoci inteligentního počítače vzpouru.</p>
<p>Nemilosrdné střetnutí se stává</p>
<p>nevyhnutelnou realitou.</p>
<p>Ale problém s nevyhnutelností</p>
<p>je často osudový…</p>
<p>„Pohlcující a dokonalé!“</p>
<p>- <emphasis>Kirkus</emphasis> -</p>
<p>„Vzrušující, napínavé,</p>
<p>naprosto přesvědčivé… až doposud</p>
<p>nevídané!“</p>
<p>- <emphasis>Theodore Sturgeon</emphasis> -</p>
<p>„Provokující… důsledné vtipné</p>
<p>a energické!“</p>
<p>- <emphasis>Newsday</emphasis> -</p>
<p>ISBN 80-85782-12-X</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALoAbsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5tmYF/lH0qIcY4pWb5s4p
CdwHFZGtxzMcAjFNOSOtGTgZpARg5oHcD94dKM49M/SprWD7VeRWwdUMjY3N2rYj0orbzQL
bLJK8gVZJhgqhH3hg8YPX8KaVxOVjBGTyF4HfbSknp/OugmmtX0+WGOeGMyMrlRIVxlQDwB
zyDxU9ytnqCiW3iSdgCxhTgttwig45wc5NOwuY5gEk846elKWwMdvpWjd2EaQNdri2Rz+7h
fJzjryOOucA9RWZyKVhp32Eyc4Aoz6jH4UdsGj5sDPIHSkMXJxjpRnnJ6+lBBpCTnpigYEn
0/KgHntRjPWlx6UAHJ7fpS9B2pMYFBoELk46A0uSe9IAKUkYA5oAMkknjP0pAc9uKMjPSgU
DF9emaUZ6dPWjp0oHP/6qBC9OenvijPp3pp79R7ZpAcUAPPo2MehpvsO3tRk4G4E0DnJoC4
7OM5p2cdBTB1Jpc9cHFACknjOKTPy5pOOpo9MHigBdw/xp2c800DrlgPrTuAOGB/DmgBAx9
AacCcfWmgA8560uemaAFJOecZpM8dOPSjHHJo4/WgBQTjpijcT1H6UDGMdKXrweaADJx/Kn
Dnjj8qb1XOfwpRQB0Wh6/wDZgtlfMDB0RyP9X7H2/lXZBlZAyhSD3AFeV8E10Wha8bVls71
ibYnCsesf/wBb+VXGXRmco9TtgewwDj2pc88gfkKauGXIOQwyGHTHtTgCeCfzrRuxUV7RWb
1RJn1C8/SpA24joR7gVGM7c455oDMG6c/SqWpg007MsqeMgAgewp42/wB1Rj2FQxsUbn9Kc
8r+YkaYDSfxMOB/iaJSSV2XTpyqS5Y7j2QFdoUAfQVE8Gcnjn2FSxO/nGIHzdv3nIwF9uOp
qYPE8piSQFlGTxkYpKUWXOhODta+l9O3fy+ZkTQSZO0gH3AquY3iIZUUnrjAroHgB5Gefyq
nNCc5IIIqrGJVglt7lQtwoRxxkAYP+Fc14ksrGTxFcvd20s0zBCz+dtz8i442ntitq4i2yF
xnI6YrnNVuSNTkDJk7U/5af7I96xqGkNzi+5waBnIpeh6d6Vc59RWZoNIxxk0ncdTTmJyeK
MnPrigYhH5VoR3H225toLwnyQ2NsChSSeM/XpmnaTb2tzf7L0kW6xs7FWwRit46FpSxwTWx
luGfZ8ok2kKTgv8AhVJEN2Gjw1pzXDQiS5UpcfZ2zjk7d2RxWdq2kW+nW6yW7z+YdpYsOAG
HrWu2i2ayRgXNwUZd/n+ecM27GMepFPXRdPnnmjma6WGJgoMkxIY7sZA+neqaJTOQuLqW6K
mZgXVQpIGN2OBn6DioD79a6S80rS4LK5VEmjvIY/M2NJkEFsZ/D+tc5kVDVjRMZyO9PBweT
TM9aUenSkMdkZ6UYHHPam8flSZJ60AOK85z07UvGTg03rS4xQAmR0zR9RRngd6AfagAAznj
NKxz15oI55o4JAxzQAncc07AxyeR2xTe/IpxJ6HkUAB6c08EA4qMUvXtzQA48D15pOPXNKA
O4/AU3ryBQAuSeopGIHTpRnHSjr1FAC5+Y8ilA65FJx2H40Z7EcUCYfSlxx2poGAD6e9O68
9D2oGLj3pMc4PFL+lO7jvmgQ3GaDjHTOKUE7hTs5PT8KAGjjFGMn8KeMdxz6Uh9P50DG47m
l5xmgkDrSg9ePrQADB6+lKMY45pCffNAJJAz2oAMDIwKUd+fwpD6U7cMdqAOg0HXTYlbW6Y
tbE4U4yYv/rV3SMjIro4ZWGQQc59wa8mz0I4re0PXm05hbXOZLU/nH7j29quMraMhx1ujve
nQAcUfNuIHzAA8HqPxpqMskaujB42GVZTkEU4kbsNnP8An9Kcl2OmlUUk01cdHLEx+UkH+6
anUjnGCf5VXZN2Ar7PbANRE3Cc7jj1AFZurKC/eK/odscDTxM/9lnyvtJ6/J9S35S+UYo5W
jQ5+Ud/x9KZj5TbFTvdhuK8Ar6ewFQieRQDJIWB+6vHP19qtyqzLhJQrA53elQuSorwOmTr
4SahXaab3813dtUupNayREPDECFQ5G7v9KnaNWQ4ABA65rOimCeXucLD0BIwZD6+wq+jqTj
BOOOOa6KLvGx5OPp8tVyWz/rsvW3Qo3VkCCRjPtXmniG7t4dfuYpIcugQNgd9g969fURsDn
8z2ryTxXHajxXfBvPY7lyUUYPyinUOKBzJOD75qWP5vwphAZjgcVNHjYcdqxNmRNik6UEDP
HX3pB06daBl3TFtpNUiW6UND8xcE44APet4WXh5pbS4Vh9lIbepk+diSAuRngdTXK7VwM06
SGSNVZ42UOMqSMbh6007E2udM2naRbWc/mGKSWIsysZciQZ+VRg8VM1noo+0KltE7Ruqx4u
MbgVyT16A1XtP7AEcIlNt5Jjj5bPmeZn5t3tWNqktpLfN9lt44okyvydH561bsiVubGs2Gk
w6UZLDyzMjJvxLkgEc4GeefyrmSvNOZSrfMpUkZwfSk6c+9Q3ctaB2pM9+tLgnnrikHI+lI
YvGeKOCelJmlyOc9KAE79aUdMf1o9wBSUALj5cY60DPQfnSEnNKSc80AIeP8KXPGTQVJoxy
OMUAJnHtS5B/z0oC/N6Uuwg4OeKAE/D8qXp/jSdM4FLyTjGaAAsemfxpQfl4pAMUmCelAC8
cA0HjPFGT1x9aPY8GgBeaOc9KMAAij37UAKOmTxQpz27UAdh+dKFGe9ACjofU0bscHnNGMn
gZPYCkPbHemA4EA9eTSg4AGaaqj15HvT1iZwNqsR7UJN7CEJKnIpM9etSGCUAhomGeOVNMY
FWKg8ChprcFqNGCevBqRR06U5reaMAvC6g8g46imiNgPun8qLPsO6Glueho/iNO2yY+43Ht
ShWP8DflRZhdDcc4BPNOwMYzTmt51j85kITOMtxmmjAFDTW4J3DoO1KCe34UhYH60A8DBpA
buia6+ly+VMDJaMeU6lD6j/Cu8ikimjWWFw8TDKup615Rgc8/rWto+ty6VNtb95aufnT+6f
VferjK2jM5R6o9GIAPseh9DRlh9R2NV4Z4rm3WeCRZIpBkMO9SIWPDDDAZz61pa2xfNzr3t
1/X/D/eRTjEu4n71W/MIbr68dahceYhGPmHIoWTLyKQCVJP4VzwShUf949fETnisHBLene/
ppZliMDzXZwG3AAZ9PTFWVk4AztPTntVJZMnsKlVxzzXTGKieJVrSqW5uhbBGfvYPqK8n8W
SMvi2/HmPwy9/9kV6gr8c4+nSuB8R6TdS+IbqRLZ3Vtp3BuvyCpnaxMNzjgfmP1xU0Z46da
hGN+eKmUZGB+dYmrIW68A00YxxTjzn60mMjGaBj4igmQzRl4gcsoOCw9K2orldSASdV3St/
qY84VUXJwOxOAOPQ1hdPehXYMpU7SDwQeRTTBo1TBZbbhrmylgaFELIJMYZjjHOeO/NXoLW
3tJyEtVmELyb5JOdhUbkB7bSOPqa5/zHIYF2Icgtk5z9aVmZyzO7EnqSetO4rGlq9zp9zHE
bZWEqcDH3Sh5A9QRnGKyjQc0ZHbmpeo1ohMnANKPak7cUEd80DuJ7GlJxnFAPYnFL2zmgBv
PcGlz60HJJyRQTgjHU0AHJ9qMdaBk9eaUqRyRigBc46ZHsaOTTD35qRFaR1jQFixwAKAAYA
549KOBkZxWmLG1tcfai08x/5YoelWFtna3M6+HJ2hxneqk/jVuMY6Tkkzanh61Rc0Itowzj
t6UoRmI2gn6Cr72ltcwNNp7ncn34SeRT7RroaPMLEK1wZuBkZxgc81ap667GVnfl6lNLW6f
hbaUg/wCzUo0y/bkQFfqQKhe5vmVhPfyRSA4KAYIqrFFcXe8i6kZIyN7SSYAzUKVNuyTZ0P
DTiryaRo/2XOo/eSwp/vPTZNNu0QuFWVB3Q7qzp9PeCIz7I54d2DIj7h+NTWUblg1pcNbS5
4Jb5GPv7UOcFpKLQ44WU/gkmy5ZW0U0csk83lrFjJx/n0p2dHBwbi4c+ipzVr7XttBLNaRs
8khjnQd2WmXWpzaVqCwQv5cTgMFx938auo3CKcEmGHpUpyca0nFjA+mKvywXMgzjnjNTRJD
KwFvo88h9zmnQarPdPcSIEkjt03bmGRuqKLVJpWKXO1Cw+WVRgr9fasueq48ySV/I6nSwUK
nJJyaLaGW1vY7OXTVtA5Kkty3T1qtaJHb6bcTtbJNJFIVAYdRxVY6vfG6+xXuMRtvHy9SDn
NWvMmttaKRyYR5ASO3NbUqk3H95unb70c2Kp0IVE6V+V/oW7VL65UtCljEABg8cn0FW1tNS
K/Ncwx4GTgZ/pXNzTyw+IJ0Vtqs/OOO3Wr0c94bW8uBfSgfKERDtA5xXNzV5T5HM9SLwUKX
tPZX+ZYuJbyCRlW9jY54DYP8ASh5C6A39krRjrPEMgfXHaqUMj3sUlpcHzG2l0cj5sj3p/h
7Wrmxu8qAwHDRvyp9QR0NJ1K1JKV7rzJpQweKlyuPL+hZutRZbvFtNH5O0dRkZpVl1Zk83d
EIgASxTj86fqV7peoamZrLTUsYIUBeGNyVB9s89ar+dJd6bes7kBAAgXgKK1jUrVby5mjKr
Tw2HapOKm+6LcP22VVLahZR+7A4/lU8kF2jNv1SyjA6BwQT+lc3ADJZrHuO7eFODyK059gu
f7PkctFtAUt1U4rOnOvO/vm1X6nRS5qN7+Y15JJo7uCWUSsF3DHTg9qzsU+x82DWjY3J+Zt
ygkYyCDTem5fTitXzOCct9UeRXUPaXpqydhnpx+ldAqXLQR/ZIIZEVBlmI61ggYP0q9ZmQW
t2yOyqqcc4GaqnJq6i7NmdNR505q6NmHSNcntmuI7OzlRRniVM/luquLTVDIyS2FtEF5Z2I
IH5E5rBFxexWgkK5iJxuDc59DTrO4ka5837QyhCGxnrXNGviLrmloe/PD4GUfcpu/r/wDct
tYk0e+QBFMLAebAvQH1Hoa7S2u4Lu3S4tnDxMMqR2/wDr+1eXzR7LiRGOcOavaTqtxpdwGU
mSBiPMiJ4I9R6GuqU/edz5trrE9G3MGIbBOMjH9KY5cEOgG7HTA5HsabbXVte2q3FtIHjbu
OCD6H0NSEEtjHPXjv7/AFqJxOzD1kndL1Xl/kLuDAEYwehqRCcgAg1DtLHg7T7d6ftbOcDA
9K1i7o4KseWbSWhPvxksTmuU12aYa1MPmI2pjjtsWuoXp0BH1zXFeIZ9UGv3AjjYxgJtIHb
YuKiewqe5xuMMOKnUFeAc5qA4LYqYNwBWRqRkgk8/pTSeeBSnhvWkPWgYHB9Kbg8YNLjnrQ
fagA5zSg/L14pPwzR7d6Bit+fFJxinDOfzpQoxQIb0FGM9MjNGKXAA9qAGgDqauWunzXaFo
yiqpwSx71WAz3ArTtLi1Gmy2cr7HlYjJBxzjBOK0pqLl7wMiezsLdsXWpoHHO1etRPd6VDx
HZS3B9ZDtFUJjLYXD2rpGrD5gyDqPUGpdKhGoXjmZd8ca7sE4yapTk5ckYpHT7Gmo8zlc0Y
L+aUhLeCytAT1ds4/KtuHStfubbzrJrDWBgk28LbZceynGfwzWDCttdv5DWkMe4Ha0YwVNV
re/uLeCQrK0c8LFSQevNZ1KlaNpRlodeGWDneNSD9bli4ht57Q3dtE0LI+yaFuDG30qWyUW
dlNfsAZDlYgR37mliupL+zvruX5pJVVGOPvMDgH69KTVJVt3gtDHuWKMZ9ATWjlaHtba2/E
5I0Iuv7NP3f0M60kuptREQkb5m3yN7d+a3bfVJo45LiyEtvJb/OpSU5Iz1rJ08gpf3IXBWP
YD9TVnSctcyxsCQ8RB/OsoUoTS5ludE8XVo1LU5WSL9xqceqs2swpHFqUC7p1jTaLqL+Jjj
jcP1/CqUkCw6zA0fEcrLImOOCao6FK1rfwzbCUjfZIvYqeCPyzW3PAITax8/6PcmHPfAbg/
liihs6fbVF4797GOJe70f6MwNTwuu3GenGeO+Ks6fEg0G5kIGWYc9+tVtYYDXrhQQOAD+VX
rIgeHZvlxlgevXmtFpWl8zmkm6K+QWcQexvyxwghOfTPJrBjuNtqVbcD7dK6K/caboJt/wD
lvccsO4Hf/CsXTrNbufdJkQRfNKSOw7fU0qkL8sOpFGTgnM1ZS66fapKcSOTKR7HgVD4hXf
q8KknOwDn6mlmn8+5aUgDJ4HoOwqTxBGZNYhZXCMsYIOfc1UmuSVvImledW/e43R2Uadfxj
H3CelTQ2CPBHNPdxwrLwobqecU3RomNvdROojMifIzcA5Pr3qLU5I4mtLeEiUwL8zDpnNON
lTU5K/8Aw5U4OdZxX9aFqW089Qd6C4tnMRLkLle2afM6PqVoyyqzDYHK8gEGq+pLjUJWGMO
AwP1FR2uPtkPtIP50pNKTiv6sYublBRfQh1PA16YjB+bJzyOlXbM/8Sa57nKjvjk1WvgjeI
J1Bw3Qn8OlXNKtlksbiCPgF1yx64rOKbrtev6noT0w9/T9CTTU8nzr1+EjQgY7n0rnn82GW
WUZRsk/U1ualdgQrbWg220Ryz/3z7Hv/jWdbQySk3V0ALdTlVx/rG9PpRUV2qcem5nSj7Km
6k9G9i0ga20+OFmzNN+9lJ6j0FW7UL/ZV8GwQQuefrVF3aSRpGPLHNWoTjRdQOcYAI/Wri7
y07P8jkTvNN9zOVgiggkfODWnqeDqDnP8K8/hWLF5kqqevzgdOtbGo5F+xwB8i5/KsKS9yX
y/U7sY78tvMnmiW4nsNREsaPFw+44JFU5yn2mUxsChYkEelR5xn0qa3gkuZhGnGerY6Vu5u
fupannbbkOcgcA1fhQDSpScqHfv6CtnSfD93qUpi0nT/tTI4R7iZ1jiRvTexA/CtXVvBGtW
sWy61HSPMLBViivFY5PqRwPrmonKFJNOXvbHoYTBV6s4zUfd3OQWOOTS2tmXJKGX9az7aIM
/lhgu7jk10k+kajp0nl6np01qyIV808o6n0PQj3Fc9E3lqUU5KnIIrKvZwi4vod2GTVScai
tqS3QbzUdurKM/UcH+VQdgKtSgNbK/dXPPqDz/AI1WwMcmtZO75u54tSPJOUezL+marc6Td
lo8SRniSPOQw/x969Ds7q11C1W4tpNyMeQOqn0PvXlgHGPar+malcaVdiaA7lPDxk/K4/z3
ojK2jMmtbrc9L25O0jvxg9f/AK9IFG7rjPT3pun6hZapaCe2IK/dZD1U46EVaMaj5ccD8MV
qlZ3Q5VIyjaW5Dg45YdfpXIa9Gx1y4IRiPl53H+6K7Hag+VuM9CeM1yWtyRrrU4aUqQE4Ck
/wCpnsZxi4s4g8Enpio9xyOcUuCSMGmc5yeayNCTJbGODTSMGgY4NHY80AJ14pelCjnkgUb
cDIbigA6YFHbvSY5zml6Y96AFzx0oDUhzzU8NndXB/dQkj1IwKaTeiDYhPNAAC4NaH9nwwD
N7fRR47Icmpoo7QkC00y4vGP8TrtX9atw5fjaRcITnpCLZkqrscKjOfRRmlkjkjO2RCjYyQ
wrRm1DUoJVt4LSGNyf9WnzHH4cVHqrI967I4PyAHHr6UOMHByi7hOE4O01Yp+JU/4m0W0f8
sVqXw4AJp8k5KdKi8Qn/iaoTksYV71N4cTdcTEEg7MEduatfx/mar+F8i3pK4lluHwI4UJy
f8APpXMyys0ruOrsTj6mug1idbOwTT7X/to3r7VS0208i3GqTpuydsKnpu/vGlKN3yLpuTH
3I8z6mpZQ+R9i00jc2/zpcdj1x+FU7yUy6ndsXGASq59qt6US+rLI+SxDHPvWI7O9xcEfMN
5PPUc1FV3pq3c2wz99yZqWgxo94wA+Z16fWptIP8AxMlHYqw5ptsCfD8vH8S8AUulEDUo8n
nB/lVwVnD+uphiP4kjFR2W5uUUkBmPA+tdTG4ksUfJOZ4zz2PANcqcfarl0GAHbofeumsiE
0qLBJBmQc845FRR/iv0Z11X/s9vNHP62pbXLg44BH8q1tBmhTTZnnwEjIJyPy+tVdRjH9vz
dDnrntxWiRodxokQtJbptVLASxMgEKjnLZ655GPTmpdXkrNpX1NaeH9pR1klojDvZJtSvjI
qktIQiL09gK21sDHaHSGjezvoGJlglXBZvXmqotraZDFbArcICQ7HIk/DtXS6RqVn4lsE0b
XnMV/B8lpqDH5oT0CP6pn8u1S6kqT55q6e5pSw1LFxdOnK0lt2ZyJRkk2PlWU4IIqzr2P7U
jJIGYgcke9X9TgdQJZ49s8TmCYEY+YGqHiHA1WFjz8g4/GtpxtTlZ9jzqCca1pLVXLehy6S
LW6t9U0hrto8Ok3muoT1BAOD61T1VLdVjmtQFgc4AUbQpz0p+ltusb9cELsJ9u1JG0E1hLa
XD+WMh0bGcGsY0ouCb3dzuq4ycZ+z05Vbp+u4XvzyQSN/FCpyDTLTBvoAc4Mg4zjvVgQR3j
QW0EzbYUIaRlxxnilhs2iuYZlniliEi5ZT710yhKUuZbHkNpNop6ikg16VkOCWBz+FdHpen
6QPD02o3+trEEB32cX+ulbPAyeAvUk1zGrs/wDbcpXcQgBO3nHFLp0cslrPfvtOwhUyPeuS
cJSqtRdtz3KGIp0aSc4c2i+8W+vI5GEKRmNMZVTxge1bsNhbSaBbtaj9zKNpLHJjnHJH0Yc
j8ayL23+3aT5qAfabc7jjqV/z/KpfDV/hnsJ5AtvdgKScfK4+4/tg8/TND/cNSWq/TqKnOO
N5oTVm9vJ9PkVijBtjDDDg5q7AP+JLqI6fKP61Jq9u0d0ski7HYFXX0YcGmW5xpF/z1A/rX
Slyza8n+R48U1JJ73MiAr5IGSxz0NaupHF+cD+Bf5Vj2shEiIQpBYA1r6mcagen3F/lXPS+
GXyO/Fu6j8/0Kg9a1rBoYrCd2fZltpx1HHass/K2GIJHpzQDng9M1rTnyO55zNA39xIYra3
doYVIVEHJ+vPelvobhtTgt4r91XHzccjnPFV7AFtQhGDwdx/AU5ZmfWbmR2ysYYjj0GKreC
Xdo66NSTnKcm9Ea9tr08iHTNSc3mnFs+Wzfd91J+6fcfjWPdJbpqUyWqMkC/6sOcnb2yQMZ
qsoIXceual1Isv2O5Tq64P1rnnTUk5JWZ04bGVLqnUd157luSPfYl1A5TPHYqf8DWeARxn8
Ku2bbkaMjgMPXoQRVLGGIYfd60Q1pryujPHq1bmXVX/QTPpRnnrSYHrS8HjH0qzgLum6nc6
ZfC4t268Mp6OPQ16Jp2qW2p2iz27YIxvQnlD6H+leX4HPJH4d6nsL64067W4tXww4IPIYeh
FXGViJRueq7xtIwD7VxXiO62+ILhfLU4WMZLD+4tdPpWpWurWYmi+RwMSRk8p/9b3rgPE6y
J4nvV2dCvXP90VU1dXRNNtaGJkZJHUUnHHrSjGcUuM4OKyNBfl2DrSfKO5/OnNu2AcH0pYo
JriTbFGWPc9h+NNJt2QiIgdRmlC8989gK0RYwwAG8uArZ4jTk1ahMgONPsFiQ/8ALWY4J+g
61Tioa1Hb8zalRqVXanFszodOupuREUX+85xVuLTLQy+VLdb5cZ2IcVFePOOZ7gyD/ZGFpY
Ft7J47yRned1ysa8BVPqfWqp1Kcn7quu7NquElSjepKz7EGnHOowoRkbj1+hqxevdbpWuPt
AgU4XYNq/nVMSOkgeMbHXOGXrVyxmmuJpIJZWZHjbOTntS+JcidtTKjONOXNKNyOzvLW2DG
GFQxxngEn8TU93rMwgKcr2HrXPoWSUZGdpFSXsyTTAJkDGTn1rz/AGacrs994uap8sdDRha
ZdKe8Zy0k7+WGJ52iqrbQprQkAHh2zxjBft9DWewwvtjA5r0JaKK8j56o25tvuO8QkHVo9u
CPKX6VreHbPTBpt1fT65FaTwqxe1cHfKoAwqHpknP0rK8RADUkOOfKXpSaJZLPJLcSspESk
hepJx1qakXKraLszsoTjTjzSjzK2xLeXdtLKF+ybBJ8w4IGO2P/AK9dTfaZbQwW/wBlCjTd
Ri8yDYxYQyjh48n0PI9jXL3i/bNNM6qPOt/n47qetb3he5n1jQrvQhjzIx9qtieMSL2/EZH
5Vi70JqcXddfQ7aMo42E6U17z29V0+ZmaWhj1YI4wwV1Iz3xWGEwzhmO7Jxz7105VTqtlfR
j5J/lPbBxj/P0rBlULNcYAyrEfTmtq65YpLv8A5Hn4RXlK5q26BdCmG4MCV/8Ar0mkqraop
B4Ck5pLVs6Hc+vynr71Jow/0qZyPuxH+da09fZ/11MMRpVkc+rKJrgfeJPA7ferpYlEemWa
bslp1+gxXIMdrtnucj866x8qNKtyT2c59yMVnS+JyNq0v3fKY2uyMutTKo7j8eKu6bFHF4e
nnXcZpCu4nsM4wKpa6uNXmZjg5H8q0rNceHJMdPk6fWmn+9l8xTV6V35EdjxfQnP8QBFU70
i11y6U5AJyMepGa0tKhaS+VgPliG4/0qlqex9UlkK4yxOT6AYqZ6UterDCqXO5Loa8t0dR0
2e6ckyMkZfnncPlz+IAqh4ijJ1OHg48sZP41Jbuf+EcYEf6yURpjqQDn+tN8Qtt1OEE5Hlj
5fxq3pQt6fmy3JTxTk+v/ADTFZdPvcnOEPGapAgYJzWjpUYmguYgdryxkKD+H51c0zRZZL+
O3SP7ZducRwR9PqT2A9TxShFulFvRakV4uVfkgrt2/IrOosdJctxPOMkHstNtxttLRVVUMs
4b5e4HGa0/EunLZIYXuY57gD52jzgH0Hr/AFqNbNIUtpZpNqWyAEf7XXmnQmq0m4bLRG+Mw
s8HTVKfxPV/5GHqMMw1id0ztbAIz7dxVmy/5F+fAIAcfzqprDl9VkDR7AcEHoRxV7S1X+ym
aaKVrad/LMigkK4PQ+nUGs4yTrN33uVOElQ5UndJBpr4vkQn5JAUIPfNYrwCz1C4tiSdjEK
AO3augtbMLq7w7mIgG/P+frWVrMVzLqZuEtZQpAOAh44qqkbQ5Xvc5MLfmclsjqr+3ku9Jt
J87xPCJIznJLLwwPv3/EVlJDJHo19vQp5gwoNW/DupxNpsmiavDdW8DSedbXqRF2tZMYOV7
qR1AqbUokhtH8u7/tOVwVTERhRP9ognJP5YqITahaUXzLRaaHo18NCrV9tCaUXq7vVPqrHJ
WkMgaONV3s7cADJrb1G2eV1uIlLRsoU4HQjjFZFqmo2V1HcRtDFJG4dWMg4INdde6xZ6ndJ
qLRR2V87ZuTBKTFP6tsI4Y98HFFKMoy5ZrR9exhX9lUpXjO0o9O6/zOY2hTRty2F7nAFTTM
GuJCoyC5IPqKaCFdW7A5xQ97HmGjaWr2TPNcEbyu1EBySarW0GZbgORHI6YUtxk55FXjq9m
ElCQSeZIcGQEZ2+gz0oTWbZdNk06TTknjZtwkl5eM+qkdPcVpKT51ypcq8z0KUaCotSn70l
228igtrI119lO0OM5Oc4FWdWs5YdGtJlA8nzGjV2OC5HUgemTjNQfaQNRN2Iyc/w59sUy+n
bUJRLcq8jKuxC8pwijoAOwpTtyuMHu/wOfDyhGTlUvotPU0dFs5tQvhYwTIj3EZC72Ch3Ay
FyeMkio7jTz5832pWtZYmKzow5Vh1rLUKg2+THjPdmNWzfPIGWaMSq338kkt9Saih+7bUtU
/zOrF16VenG11JdfIZNBB9nMtrKzopAYMOnuKrA+vNWp7qOSPy4LWO3TjIQHmqvGTx+FVKS
etjz5JKTUXdBnvRgAk9aMngEZpSRjnA+hqSSa0vJ7K4W4tpNkg/Ueh9a3NTuXvb77UYNhki
iJAP/AEzWuczXQXEyZhDbFIt4RjH/AEzWkwscqFOfY0oAHPrxQGCt0zzSuQeg70wGt0AzjF
X7VZ30m4jtn2ylxg7sfXms7Ix0p3ATIYg+lVGVnca3uXrZLnTLpJLmMhj/ABqwbd+Iqw960
kjyJng9D0qv80uiMMktHJtX6YqlBNKJmjlABxjiuOrSSlfufR4fGSdKy0Qs7PdzRwgYDED5
asaimzUJEHRQFA9gKrwv5t/DhFQhhnHQ/WrGpnOpTjHcc/hXTSVqb9V+p5WNlzTTuViCOxF
XNLB+3H/rm38qpySSSNukYswGMn0HSrelsftp/wCub/yrSn8SOAxCzM5J4IPSmOPn+U5FPI
O49jml8srnI6Dv3rkvqexbQ3H58O2fJOHI5/GqDY2kYzirx48NWi9T5h/rVFjweg4rsn09E
eVP45eo/wAQgNqsY5/1S1a0OOOMXYRt37s4/KqviEf8TNTnH7le3arGgZKXWenln+VNfxzp
VvYP0FsD/pMaN9yQbGHsapWMsmk61lJjHLC/UZ7GpFYgK4PK4Ip+qxJ/bcbsMLcKrD+tZSj
zU2uxOFqOFVNHSX0UaS3AhRljk23sA3ZwDyRn2IauX1WPytUmxjZId6+4Irq0uPteiWF8xG
bOVrOXjojcpk/UEfjWNqWlzzWOAP30DER8/eX0/wA+lVSTrUEuq0+7/gHbjIqhinJfDJXXz
/4IWSs+jTqWyfLzjgYwSfxpbBvIsL+5PG2LAPvz/wDWq74asrjVbL+z7BUbV7Vyfs00gjM8
bDlRu/iBAP40niLTdT0e0istQ0sWDSncsAkV3PuQucfjSp1oRirvVX0JrYKrOftIr3Wk79j
jre3a4u4bcDLSMBx6d66crJea4phBMcLBc9gFqhbQvpqtczYF3IpVE/55g9Sfer9lJt0qZF
uFicydScHGBmtqcVFWl6/ccFV807J6GNrbJJrc7ZyAccfStPTprKPSDbXdyIt2Gx0JGTVCa
xgaZnbUVJOTtjiY4/E1vWevi00Y6R5RubfOf3sUYYeoDYLAe2aw5pqfOkdsVRcXTnO34kUW
pWdvCTBCPs6HkyHaZD6etZEjTarMXVTHH/FIeFH+NXnv41JMFhBESc5bLkfTNVZJ5rhsuS3
fAptc8uabv5Ih4iNOn7KitOr7mxZvCbV1toFZLUfugw5JxyT9az9cie5v4pIIJ3VY1DPIoQ
Fu+B2HpnmmwQX2CIo5VB644qX+y72Q5aIc/wB9ga3kpVElZnJTqqnfTV9Te8P6zoMOkf2V4
l0a3u40YvDcRXJjmjJxlSVzkcVeuvF+mQWEun+HrC00mCTh3gjeSWT/AHnY1y39msgDSXNv
EOp+bpSfZ7BcCTVFPsgzzXM8Iuq+9npwzavFfu0r90tfvGhree6V5L+XlufMjxn8c1YOp7Z
bgmISb5CwyeMdB/Kq1zBapZrNbyvJ+82HcMfpUmnwwyW880sRmMZGFB/St4RcPcjZX/yPOq
16lWalLdfmQSXaSSM/2O2Vj3Kbj+pp0WoXUMDQW8wijbBZEUAMR6iuy0rwR4l1aFZtP8P2q
o3KvNdxDj35JFdDb/CzxTtDXdxo2njOCDKZD/46MVg6tCG818kdywePqP4Xr5nlKvdmZpUM
m9hywByal8jUpTkrOx92Ir0ufwlo9lK0F/46tvNQ4dbS1MmP1qFNI+HCArd+P9RZx2jtRHn
880fWaK6tlrJsV1SXzPPk0u7ZgXUIvqWqM2MjXctvGQxjwcscZFdxruj/AA+ksfK0XxBqM1
2zYBuJBt/75wP61zDSR298sszbRJEF9sg1tSnSq7XVrbnJjMDVwnK5tO/Ypf2ZMo+aSJPq1
Ashk7r2AfjmrGm3Gl6LfR3Op6Za6tbStx5m4EfkcV6NbeNfhxHBi28EWCPt43xhuawq1403
yun+J24bKliIqarL0PMha2eedQQn/Z5qU2VmiK8l2209Djriut1Hx1bXUp07TPD+m2ayq29
o7VdwHc5xxXN2d7a/aVVIy7ICULD8eK0pVXNN+zS7a7meJwNDD1Iwda/ey2KgttNJAWaVie
eP/wBVTJZ2r8JDcyY/uqTmu5svizqVvClq1jYkoNm1bdVUfgB/Oo9W+KWvzWjxRTwWx7CKM
DP44rmeNknZU0elDJcNy88q2hxv2a1Ehia2mRiCRvBH41XgVBpvmmBZZN5A3HFPvtTv5mjl
uX3TypveRjubJ7ZPQfSqkN5LbptUqyg52suc13Ko0veSTPnqsKMatqbbj57mnFY31wm+HR4
36ZHmKP51AVaO5WGbTFRiQGIYHGfpVHVpZIZ4zF8iyLnAOBn6VIJZreytlRyrSLvcjqaiNS
upvnasvI7K0cF7JOEXd+ZWlAE7qB0YgfnTTzSMxZixyc85pDn1qG9bnmIdjk4NGMnGP8KaD
jI70Z59qQEpJCdia2dSihW7QfZI4/3EJwXU/wDLJefx6/jWHnCnnjFbms28MmorJ9mkO63t
ySD1PkpUsDl8ZPuKk2jIXBzSBeccg1KPlyTnpVAVW5YnJNOHGKOe/ajknGM0DLqS+RossnP
EwHHpjFY6TZnJJ6k9P8K1jg6FKGXP74cZ9qyNoy2OOcgVNVK69D0MM5cnzJoJD9uh+bq4/n
WlqJP9pznGOR/Ks+12/a4SwB+cYPpzWhqfGpTfh/Krp/w36oyxW6KfT3q7pn/H6Sevlv8Ay
qnwO3NXdNGbwg/8835/Cqp/GjjZhgNuLAgkjgelPRQ7Ydto9R603fkqoG7P+NTmEjCt3H0r
jZ7cVfY1nG3w5aAc/vDzj61nsD0C8ngCtGQFfD1qOR+8P5c0ulQl55ZBGHeNMoG/vV3uPO4
ryR49TScvUpa8dmrJuGR5SgrV3Q1jihllcOIZD5fmY+UEjOCex6/lVG5sr66czXssVue+9v
mP4Cr2mXo0eKeGC8mmjuAFkjChUcdsg5zWUudVPaRXXqd9P2Sj7OrLS26JRp0Md5bIJfPil
J6DHSqGuGS6vlNrE0nlrsIRSQpzU0uoO7wmGMRCLJUZz1oA1G9bAMpUn6KK1k1NcsDipzjB
tvXsTaFeXFhNLDf2sc9hcrsmhlfb9GGMkEdqkvJ7ZLZ4LK5ldPM3Ju6qvYZqtNZPDdRW3mB
mlHXtmp006384Qy3LSyn/AJZQqWb8qUaTg246d7s2qYmpXgqTV7baa/8ADFQ3Ll1aaKOZl6
Mwww/EVIb6Vs+TEis3UqCzH8TzXV2HgfxDdqHs/CF/ImM+ZcqI1/8AHjWVqUGq6XemweG1t
5wdpijPmNnGcccZqXKmneU1fyVzaOGxrptKLUfuRjLZ3s7FxA5J7tx/Op10m6xuleOL6tWh
svJ7SOOWZYbgMd4Dgbh6cV0egXnw6gtwdc0Wa9ukJDCWdmGe/AwKVapTo7xbuVg8unir2mo
27nGNZ2ELD7RqcYI/hXrSXENollFPayNKHcqSfb2rsfE+taDdWgt/DXhC1gYMceXGC2MfjX
I6l8kNqkSqIWXf8o4LHrSo1VVjJqNrfeGOwKwjiufmb8tPvF00J5NzK0KyFFBUN+NdFpmmv
e2hnl1zSNNTB+Ryxb8gK5CC5ntiTDIVzjPv6VJrktw8Vrd5BklHzNjBPHf1qpSqclqcrW3M
8FLDRk/bw5r7amp5s6659nivlvrRM75o49q9OOtPtfsFvrgn8QQXFzp7v0juCoX04FZUq+T
plpGjECUGSQnu1SmLz/DVwrdQ2AT25FW05Q9nKTvvcUa8IYj2lOCtfZ6npg1n4U2liG0/wp
bXE4GM3JZ8n2yTXGXOvRalqhhstKtbC2RS5W3jVCB7kCuStS3kSMDkR8gmtPRtxiuZWVcvG
3I6151KjGVVKWqPfxGY1FQfsoqPoiO8vjdfKkSRxbtwAHU+pNRw3M9vu8psBuqkdar9e2Ke
OxIrs5nufKNuTcnuaN/f3loLW4gkMQmXJ2EqOPXHemSa5fXNpta6mc+8hP8AOk1ZFOk2LsT
lVwBjjoKywI2sg2PmDEYA61hXpx59F2PewuKreyV5M1IzPHo6TySv5ksh5DdAP61G03nR7J
3aRD3Y5I+hqTk+HrPP/PRuap4Oa6W7KKXZHjVJy9pJ36lC6SfT7ldzMwIzHL6j/Guiuj9o0
qzugOSM/TNVUgjv7OSxkb5h88TdwR2o01mfQZ7dx80JyAe3rVxgk9NmmDnKdN36D7pFl8OR
bsfLLwTVCC5WBWUqSB2zWnNkeGVK45lxyPrWWsRaFh5ig5GMjNc2IV2vRHoYJtQfLvdmjpZ
LJdXDZ3PGygEdqfpoH9pQBuD/APWp9hC8FtcK5BJjY/p0qPTj/wATKA9s/wBK2paxhbucWM
uqsr72RTuh/pcjoCmJSOvQVdEkX2uMzDcmRkYz3rM1K523pVQAA5LY7nPenC4iuFUK+XByO
K4qkbto9uhVUUvkdXr9jBG++yDG3kXz7cnHT+NfwP8ASuYzkHjHWuk066N5optWkDywEyxA
8c/xL+I/UCsK7hEc5CD5GG5foa3pSc6eu8dH+hwZnQjTre0p/DPVevVEuqFSLfcRynfrSXP
EVpj5sxj+dR64u5LTpuCYxjrT5h/olkAvSEcntXVP4p/L9Dgk/wBzBepXOfSgYBGeKac8kG
gcjPfNYGIp7ntTcgnODSn/AOvQATjIxnvQIX+DAP0revrtzPF5fK/Z4R0x/wAslzWBgkEAY
x3rXu3/AHsewbR5EXH/AGzWpdhnP7iTknJPNP3ZXrn2pnGB0pB9KoQE9aAcnjNH5U7joAKG
BZ3FNFmfglZQRn6VmRGKWYlYwmV6Zzk1pBQdEuAf+eo/lWOjLGxZR14qaurXoejh21D5joD
/AKfCMdZV/LNbOp8ajPj1HX6ViWrN/aFu4znzF/nW5qf/ACE5vUkZ/KtYfw36o5q7vJFHqc
84q7pYzfcngxv1+lVTjB4q9pUUj33yqW/dvzjpxRB+8jAxFAE2AMhTj8KvX2IxEE4XZnIzV
SQNFKdvXPWmSzSTbAw6DAIFcTWtz3Yz5U42Nt+fDtths/vW5zVaFbphi3WQ7hg7M811KeHN
asPD9vcXenxJbNiSOeaZVRtwyMDOSayftLtkT36xLuxstlycexNdbq0bJ83Tocby7Eym7xt
dvfQqppl0V3zMkIPdzSpbaerbTcvdOP4YlzTnm04IQYXmkJ4edy+PfHSq1qZLq8dSxSGJSz
hTtGKmNZSfLTh95pPARpLmrT+427KxMiF447KwiAB8y6fn/vkZNWL7T4jbMbbXluy/RY4vK
AHpycmuea6t5MqbUBDxlWINVrkz2yrcW87vB03d0PoambxDWktPI6aFTL46ezu+7ev+Rpys
Y7ezuJVJa3co3Ppx/Srllrc+l29zf6TPNbTg7nxjn8eoqpuF3pV1t65Eo9eQCf1zVezTdY6
ipPBhrpmlVilLZr8UebCtPC126Ts7/ga83j7xVcQ/Prd0V6EeZgYrJs3nu5rzVLqVpJI0+T
cc5PrWNFLi3eNlU4IArc0850ecYPEOfY81x4eCjUR6eMxNWtRfNJ6FS1JbUIsnOXAOT1qLU
ykOpSKGJO45HSprRQbyA994/nVLVlmn1u4EMbSEHJCjOK3kr0/n+h5OGnyzbXY2fD+szaP4
gsdUj+YQyfOnUFehH5V0nijSLaK487Tjv0zU1N3YOBwp/ij/AAP6GvP7C4/eeU3RuMkdDXp
fhNB4i8O33hVyV1C0U3ljKeQXXqgHXkf1rjjL2NRS6bP0PooRWMw8qD33j69vmjz7aR14PQ
irOrN5ekWPQkjv9Km1CIqyXQQoJeHQ9UcdR+dQ6sAdNsCwG0ITnPfjivQceVS9P1PmKV1US
H3AJ0+wJznys1PE7R+G7wqQrk4B6jtUFyc6fp/vFmpA2zw3dEcfNz+lafafp+hCvzr1/UyI
ZGNnKcDacA1q6QcQz/8AXNuTmsSMhVdFHykAkitnRmBhuVBz+6Y/pXFR/ixPXrO9GXoU+Nu
e1OVj5fX8aapwBS54PatDxy3q5X+y9PYn+E/jwKyY2BtnRUPJ5Ga1dZX/AIlemkdlJI/AVj
IMRlw/ysegqa69/wC78j0sK/3aN44Hh+z5BO4nj6VLGba30gXUlqJnLlcevNLb2xvNCt0R0
Vlck5PSm6kPK0+Kyt/3jIwZyvaute5D2j7ficbh7Su4LuE8iRy2l5FCIgy5KD9amUWqXc8w
uo/LmTBTuCaplHk0O3dlwUcrx71V6fnSdSzUrb2Zm04OUF6F6cE+HI16/vv8az1T91Ip6A5
wa0Jj/wAUypyABNzn8awxM+yVQcKTzXLXWq9Eelg5JU9e7N+xfzIZzzny2GDUWn5/tGE+/w
DSjSSGtrggH/Vtnn2FFjzfwnpz/StaPww9TlxrvVk/JEMUFpN4keHUEkeGUso2H7rnO0nPb
PWsa4hexv5IDnCnjPcVsY3eIgWbpNwPWl1yE3EDXSD95A5D464z1p8ilGT63KnPknFdLDtF
ngju45CjK395W5yD15rb1myjUbrdt8cimaI47fxL+B/pXFW07KAOhrudPuX1LRngwDPbHzU
zgF+PmH4r/IVwwl7Kom9noz21FYvCyor4lqvXqvmYesKT9jI+Y7On5Utzu8i0zx+6p2rYZo
GGGQJkYNNucC3tOOsf9a9Gfx1Pl+h8/NWo07+f6lXBIJPWmkkZzg0/g5GcZppA3A9PpXOc4
mc8fpRuIGM0EYPPWkwfw4oGPBG04OSOtat75YnjAz/qIejf9M1rIX7p/rU97KBcqFKYEUY6
/wCwtJoEV71Ujvp1iGEEh2j+lQD8OtW9RyupXSlefMbr6ZqrjFNO6KmrSYvGMY6d6MD6/Sk
B6ijkH/CmSWH40C59PNXnFYzEscnueprXl40G5PXEq1n24EkhLHC7e9Kr9n0OzDq6a8yOzV
ftcLHPEi/zrpLy0nutUnaOMBSRyeAOKr+HtJXU9aS0a7hstwOySZsJuwSAfqeK2PENhLpGo
NZX+pRXeMZFkx2E46Z6mphWpxTjPc65ZfWqRVSK93uUIrK0SXyWLXc2CfLiGQPr6fjXR6ZY
afnOuaxb6Vbjn7PajzJWH1+6P1rmRLf/AGYxDy7G2z9zGCfw6n8arLYwXUvkrO7SEE736DA
9BVN1p6Q91fiaU44LDO9Re0l9y+5fqQ6yLIahJ/Z5c24YhWk5JHY1mEtgMq5x1xTzHIrsrM
CAevY0pi+bOCQK5lpoaVG5yckrGpC922lQPeFpotxWOOVmIT6Cq93DutDewRrG0b7XC9we9
aEw/wCJHaEA/fbqeajRAdFvz3G3n05rtVOOiS6foeZKvU9pZye9jNjkEsZUk5APbGPatXT4
1XTNQcZJZRyfx71iW8pEc4GCT0B65rfsVVdFvFBywUZ7Doayw6tU+/8AI6sRPmot+n5mZnA
/CprSVUl8uXBhk+VgffvVjT1iCXM08QkEaAgH15qS5kju9Ejuo4VhJkwVA+orohDTmueTru
JpyPa6s+mOxKGNsZ7jqP602zG211JG7REYqfaJ2sdQSaOOSHKSbjjcO/8An3poMX/E1aF1d
GjyCPetVFJJLz+5oucueSl6fgc8oVyu3Ge/vW9YH/iUXPGP3RI57ZNc+FADOCQQRXQafj+x
5mGf9SQfzrhofxF8/wAj0q/8KX9dSvYnF9B3+cfzqdgV8QF0JO6TB2nr7VWsyReQf74/nV0
/8h7b2EmcVsvhXqjjw+8vRmVq1mlpeCWIZickn65q9pesXGn6lZ6naNtuLZ1fPuDTpEW7N3
Yv1Ls0ZPY56f596wLffHIY5OCGwV7is8RTTd1szqweIlFruj1HxVb22otH4gso9mn61zgdI
bgDkfjjP1BrjtUgZtOsoW4ZQcit/wAISpfxz+Gr+cR2d4D5TH/llOOUdfTnAPtWJra3CFLS
8j8u6gd0mT0YcH/Ee1RQq/upU5brb0v+h6GPw6deGKgvdnv5S6/fuRXQxY2CkYAjNP6+Grr
Az83+FRXbE2diSMfuz/On/wDMt3RbgFxn9K7PtP0/Q+fX8T5/qYI+ViAcj09K1tEJH2kEDm
JqywibS4OST0Na2iKSbrgD9yTXJQ/iI9OvpTkVQBxTuMAYpAOBk9u1GGAzVnkl7V1L6Xp+0
Zwpz+QrGiOI23AcHofWtrUyw0rTwB1Qn+VYjIxtlck/Mamv8dvT8j1MNpSTXn+Z3Gj+I9FO
lwJfeCtNv3gUq1xNI8Zc54zg4ql4h8TvLHHBa6NZaZYrxGlouVB9yeSfrVR1C+HLQKNql9x
9+Kht1W7gl06QArKCUJ7NQsNTdlrr5lzzKvCTirLpotSaCdbvw/I4JLRsM8dOf/r1QOCf0p
dEZvJvbIn5th+U+o603HHTGa0atCP9dTzq8uaq5PqXph/xTXv5lc7hsNnjnnNb1wG/4RnAP
/LT86whw/GD7H1rOvuvRHXhdYfNm9o2Pst0Rydh5p2n838PQYP9KNI+ayuii4UKfm/DpSac
f9Ph6cn+lbUvhh6nNi/4j9EV0Yf8JKBg/wCvwKuh1W/nR+Y5GKMD9apxx58RBwR/rt2R061
JcZN5MPVz/OmnaN1/MLEJ80b9jEuLWS0vWt2zx90+o7V0/hmTbqsBuHLR7uV7H6+1Zmqxtc
WMd2pxJEdjg9x2NVtMlcyhc/e/Q1yYin0WzPUy7Eck4y7HZ+J/B2sabdX15HZO+mq67JRyF
DDcF/KsG6/497TeOfL7VpSeKNX+wnTZbyWSFsKELnArO1FQBbDGAEPB7c0YXm5ZqXkaZuqP
uujezb07FJsf/qoyT0XP0pMYJwevWjnPJrU8AdkgjHWm0HOc/lS5OeRTEJ2qTUyYr/Y0LAi
KPqo/55qajJABBzgjv2p+ppML8+cTu8uP72M42Ljv6YqRjLqQzXUszDl3J4NRc4welWLyEw
GNWt5LeUIpkRznJIyGX2IxTLYQmYfaN3l/7NUl0Btt3YyOJpH2xIXb0FXl0+G3QSX8wjHZA
eTU15LJbWe60jWO3x/rFG7/APV+NYLzs7lmbcc/eznNaSlTpO1rv8P+Cb08PKaUpOyNW9kt
5tKkig2wLuGFYYZ/f2/GsXIVxt/CmM2DyxPNPXBYZO3A7VzTnKbvI9CEIRXLBDVjmmuEjhG
52bA9ua2VxpsrxRgtOPleR2z+VVNPIOoxjB++OgyTV3UudSuB/tf0rWlpFytroc2JbjZJ7l
aSSSUlncs3v0FW9MH/ABMBjP3G5/CqeD9PpVuwfZdO6qWZY3IHrxVxd5K5wmNcNulKxsdoP
0okf5wVyoxz9aSRuDhuc5pm/bjAHT0rkPZbabZ0Jy3h+zI5y7VFnGg3+ByNvTvzUmc+HrJv
9thTc40K/cgEfL16da7uq9P0PKl/Eb8/1OejA8w7Rz19a6jR45JtLu4lJLPjG4YHQ1ykb4J
OcDpXcaFrvh46RFY3/h17+6h/5brdtAMZJw2OtcsJunNStc9ONONaDg5qPqRppMz6bLb2ym
U5AmdRwnoM/hVJLZ4NDuLaTBaOTdgc1ua1441R9PjsbK0tdN0yM4EFl0+rE8k+5rHtZRdaZ
Oe7RZPPcZrWlOcqtpKytZIeJo4anhlGlLmktW+nyMsL8p4xVyxx9k1AEHBixVLvirlo2LPU
BjP7mqp/EeOt0YysdjjJA4GOufStzSx/xKLvuTGTn8TXO7tpx3rotMyNHugzfwHr9azoaVF
/XQ9Ou70pf11K9mP9Ng6/fGfzq06f8VAz/wAPmDj36VVsjm+g4/jHH41aZceIFGT/AK3ODW
i+FeqOXDpXl6Mqzlk1CVlyGWUkH05qtq0XzRalCCEl/wBZ7NU9wD9sn4z+8b+dSW5SaJ7Kb
7kwwp/ut2NV8TcX1MIScWmVtNvBHOkoyzLg4Nek6/F4W8Rwrq0txLBqbwxxyRgDZuAILknq
SMdPSvLIkNteeRICpRsHHNabzbp1jU4+Ydehry6sHe6dmfW4LExjTcKkVJMm1KPyoLWENkI
hXPqM0Kp/4Re7werjn8RUmq4YWuAAuw8L060qYXwzd5xww/pXr395+n6HybS9pbz/AFOeRD
tbJx7dq2NCwGu1U4HlHjH61lRZO84HI4rX0PJ+17sD90QK5KD/AHqPTrL91KxRAJAOPenn7
gHemjO1ad2zVnkl3Vc/2Tp2G52kfoKxmlbyhGOVPqehreubT7ZDpiO2IkRmfPTGKyZtJxZS
XluzLGnZu/tWlWk5S5l2/Q7aFblppf1uamVPhi0wekpB561WgkMFwJFJGDn9afCzN4Xtt4w
wmPHpVfcAc80S05fRHLU1nL1L0a2Nvq8l9FcuUkzujCZ69eapZ4wCcZ4pdr7VbaQHPy+hrU
ez05JYrV5XjuWA6c5NWk6i0sv+CZtu5XdQ3h3BOMS5rJRE6yK27oe9a9+ixaDJFu3bJ9uax
YtpjZjk1z4lNNLyR6uCa5PmzY0YKsF4AcBlOAfpRp4/4mEPPGc/pTtIYNa3KBQAEJH5U3Te
dRh6/e/pWtL4Yepx4xWqP0RDCif29wduJenvmnXBxdzDGfnP86W3hiXWQwYnEmRnnvTZ+bm
Qg/xnp9aS+B+pWJVpR9B9t5bM0EoHlzKUI/lWR5ctjdlJQAyHP4VoevUj1p2qRfarOO+j+8
nySD+tJrmg12M6E+SfqRyypJLGy43HA57Vf1ADFtyM+XyQeK5+NwZFb0NdBqBLLbEnHydKi
irKXp+p1YufNGL8/wBDPOAeSKftHXHvQpZSShwSMUcqTg0zzw446ZzTSBzn88U8j8fxpDQI
Qjg+9S63HL/apwzEeTDjLf8ATJatabpV5q03l28fC43OegFS+LII7DxNcWayqRFHCuSOv7p
M0mmlcB3iIlZYrOSPbLDkc/eC9lP05x9awlwAQc1JPM88zzO7O7ksxJySfqaaoBWlFWSTNK
klObkla5NbTmJiG+aNuGU9MUkujtHMzPIFtRyH74PYVF36nmpZJpJAgdiwQYUVfute8OFWU
L2J54rP+xQ0VuEbzCAzck4rDK5kK4I9hW3KzDRlAHJkbqKzolBkz+dZ1X7y9EehQXNTT63G
2AkF1Cy5wHBbB960tQGdSn443f0qnAv/ABMI8tgFwcZyauXxxqU31H8qun/Dfqv1OfFKzii
vztII4q3pf/H/AJI/hb+VVc9TVzTW/wBO6/wt/Krp/GjjZzzycnkcN3qJ3+fjB/pTnX96xA
OM8VEVIwR3rmPSk3Y6VWz4csiegdhTJH/4kN6OuSv86ZHkeHLQHgCRqHwdDvB2ynP412Pde
n6HA/j+Zgq2GBXgV0uk7RoF38ignq2Oa5wIWyVByOv0roNJfdoV7nJxjg1lR+P7/wAjrqaU
2WVFs1z9jjBaKRNpdjnLdiKh0fdHNPaMeAjKB71VWQrIrj+Eg/rVwT2kWqvfRvK2/wDgAAA
4wa0ptXi30f4HNCSUZRfVGeAcdKtW+Psd+Dnb5JzirEVraNarNczmAyOVXJHPPApjwGFNSg
Vy22HqeKpU2tTFPVHOplWzlQtb+lMTpN0dv/LM8nvzXOqAcsTyO3rXSaQf+JTdjGBs71hR/
iL5noVG/ZyX9bkFoALyD3cfzq0+G8RqMjcJe/eq1r/x+wZz98fzqy6IfFAJByJAf04rSPwr
1RhQesvRlW4B+2zE/wB9v51EOADgjHPHapbkf6ZMP9s/zqLnHXipl8TOZbBqaefAmoxj5vu
TADp6Gq4uFaSMgnjA96vW8iCUxS8wzDY3496x7iCSwvWhkJLIQVPqPWoqx5lznfhqrXunSa
mDss88gRnn8aIwG8N3QYD73+FN1F1eGzdGyDGTz9aIgW8O3Y/2v8K6PtP0/Q5V/F+f6mPBt
RphnhlwMVp6Gcm5BbB8o4X1rJaPYOTg1r6IBun55EbZzXJQ/iRPVr3VKXoUMYHc1IcgdKTH
y5qW3ha4uEhX+I9fQd60SvojxTUurjyNCiUcNKgQdvrUTxsNEghblnO9h61W1dxNfQWcf3Y
sJ+J4q1fuyXKwKTiNBzW9aekn2SX+Z6GFp6wi+rv9w2VRHo0ewDb5tUDkn29avz8aNF7y5r
OBOazltH0Ry1/4svUu6fD51/GDyqfMfwpYJDdeInmPKIxcDPYDAqeBXttLkuAMSzDavsvrV
TTozAt9N0xGFHHc1onZxh82VTg1SnVfoh162/w47k/enz+ZrDhZfuZyTwa27rnwzwP+Worn
ZI2U5B684HUVjX1a9DfDNqDa7nRaJn7Pc/N0QgCnaf8A8f1vz1b+lRaCrpFdKzf8suARU9h
zqFuPf09jWlP4Yev+Rz4p3m2+yI4GK61s9Zvy5pk5xdTcD757e9RRmRfEm3GFNz1/GpZ8/a
5Sem4/zqbWi/UrESu4+hGOc96tWjL5jwS48uYbSD2Paq2e1B4J5qYy5Xc5jJmt3t714D/A2
K6G73Nb2jHjMdV9WUGS1m43Sx/MT61ZuTi0suRny+ua0UVFzj/W501XenGXcpgc9etKfTFB
znPQUAFnAAyW4GPWsjnFCZI/iJ6DHJrqdN8HyXEAlv5ngDgERpgnHvWh4e8PraAXt580+fl
XHCe/1rqSR0yeK7qOH+1MylPoiiqQaRpBWCD5IlwFA5Y/1NeeeNp55PGN3IsWAyQnDYB/1K
V6c6+YY0dd3zDK5615X4+Ujx5qQB4Hljk/9Ml965cTP96qfRI6IUl7H2t9b2MkDI6GlUkD1
o7k5zTazIJAuR0xS475pgPOakHI4FIB1zuGjxlRk+Y1ZkcjKDyeD0rUvMjRE7fvj/KsdXwj
88kdu1TVWq9EehQfuE9qf9NhZufnHP41q6hj+0pvc/0rKsyFuocj+MVsX4/4mEvfnP6VdP8
Ahv1X6mWJWsSnnjmremk/b1HqrfyqqVx2OKuacP8ATlI7Bh+lOn8SOQx2MaylM4OSMYpQmy
YpKgB9SKa8XzO/BIb7uaSYuHjZ/wCJee+a5nue5drVo19oGhW4GSPNY1E67tHvFxjJT8Oan
Zf+JHbY/vmq7q50i878pj867e3p+h5Ml+9fqZcEJKlQepzW1pwxo17knjHBrJgzl95Awuea
2rEMui3gYdcYz3rCh/E+/wDI7sQl7HTyM8dKcFLYUDLHgUnYd8ir1hGqlrybiKEFsnue1XC
PM7HlsS8XzNb0+xT7kOCfr1/p+tDOXXVJCeTG386h02Vp9SnvZCMqjSEenpS25Jtb7PeE8m
uhS5te7ZrOPK1EwFDEYUEn6V0GjIBpV182crz7VlQRl2kyeik5963NIhf7DPCxH71CVx+Vc
1B3qJev5HZWg1Sk/wCtyvaAC8g4z8w6/Wpix/4SVl3cmQED8BTbK3mN5GDGwKkE7lwBiond
P+EnecMAgkAJ9OMfzrVJqKv3RyUPiduzGXOfts2f+eh/nUXY859KvX9nPFcyShC0THIYDgZ
qmrbVI2q2RtyRnFTNNSdzBO4mMrzU2qRrJYWE5UeYQUye4FNtbeS5mEUQBOM88YFWNV8sJa
2iOHMSnJX19KTVqcpPY6MOm6qSFvci1sQBx5RBFPi40G6BOMsB/Krq2Pn2tvb3SyW08YICs
hBIPI69eMGm3UKRaS0cMbmMtzIQQGI68962lZRdS+lv0KhTnKvy22f6nPRRhy4IJ2rnk1q6
Gh3XPGW8s1mxyCIuWxgjGa6PwtbaTeQXEE2swaXerhopLhSYpV7qcdOxz7V59OahNSlsezK
hKtGVOO7RhxRySMFjQs3oBmtq1tXtImEaiS7cZwOiD1+lbkenWyBnu9f06GJTybZWlZvcA4
H51X1bxBosNoLPRIDGpH7y4kbdNM3ufT2HFbSxNOn/AAtX+RnQyaafPi2oxXS6uznLeyI1u
JHYuVPmMT3x3/Om3mZbyWRW4z3q5pb7zeXkku84CqfT1/lWdLNDLdBFkCIf4s1E21RjF7vU
umoOvOa0SskXJEdtBgO1iwkOeKS001mPn3I2RKc7T1b2rrdHTwxqtrBDJ4ih0O6iTbMskRk
SUjoy88EjrUkmqeENBH2i1vX1q+H+rkmjEaRH1VPX3OapYmmop2bklsT/AGTUq1nKU1GD1v
fp5LuYOoWrJbmS6BikOMRdCi9sj1rMK7NLkbvLKFyPQCo9V1g3zPcyTBizH5c84PvV6zt0e
2sopUyvlNOQfc8UYVTqTlOe7/UnNJ0YU40aHwr9Cjcgr4aJ5P74fjzWZDEruxAzlTg+lat5
f2t1pzJkRhSBHEOp927fhWTDciBmfgH0zRXmnK0emhjhqTpw9/rqaWh/Kt0GJJ2HANSaf/y
EIe3P9Kk0C3vrgyeRbPIxPyFvlTHcE9Bn1q+IEhkzb2qCc5zlwQuOuPX8K6KLUoq7tys5cT
Qm5rkV7mDjHiSNt5JafJ4x3qa5/wCPuUc/fP8AOpbWG3l1ZBd3Pknf/riMhD2J9s9a09RsG
Sd0uoTDchDJuRg6SDsQw4IqKclUTgnre5eLw1SmlUtdbPyMLGOQKOMepoAOM1ow2duIY5Z3
LeYflQLnJ9OKIQc3oed5Lcpasu6GyC9fKqe44tbIZJIixmn6ggOoRLOpt9i42sOQvuO1S+Q
skMNtNJ5cqqGiY9JEPQj1q4zjOpOMXvt52O6th6lOhGUltv5GYuSeATntXYeGtBxtv72JgQ
f3at/M1a8O6DDEi3dyFklb7ueiiugunkgspJIVDMoyF6Zrqp0ORc8+h5rlfRGhFZXElpNdR
QnyIBmSTICoPqazo721mk2RXUcr9cA5rnraLW76+Zrw3T25BxC7BI1/Xn9a2G8K3ml3QbyC
JBGJ0+z/ADIqEZyD375rklmHK7vY7KOAq1ZcqVvXQuT3D2wjuY0DvG65B7ivNPiCoPj/AFM
gM+TH8wIwf3a16YG3xBgwPQ15T45md/HGouWwSYzjGP8AlmtPEw/eKouqMYSah7N9ygeT15
pAKdg+nenbeeuKwJEHfmnDJA5pAvGM0oBz/jQMdf8A/IEQYx+/Pf2rIiUkOpHU5rYvyP7FT
I4Exzz7VmxGMsV6AnpntSq7r0O/Dr3R9mgF5A3+0K2L/Av5R9P5Vkwuq30Sr8qiQDnnvWrf
j/T5Pw/lVw/hv1X6kYnRpFfGRkVasF/05Tnsf5VVBIzirem/8f6gjsf5U6fxr1OS+hhEF7i
XkdTxTJd7ygEthQBg1FNI3myNjGSaA7swb2HI71ztanrcyeh0aYOgWvGRvNNYBdFvmJPYD8
6tQRrLo1uk86RFGz83BAqvfSwiza2hb90T95uC5z/KuufuxU32OSFNzrtLozDhPluWVSdyH
iu50vQLhvBcWsQW8lxaSFobnyxu8ojkEgcgEHr2rhfNjgmJJUkEgkHPHpXSeGfG2u+HZ5G0
rzDFJ9+IpuRh06Vxqc4tTgr2PTpRozUqdZ2T69mWbTRY7i5EVtb3N3ITgRRIzn9BTfENjca
ekVndPHbtjLW6kMyem7HAPtXQX/xO8V6hbGGBotODgKxjwnA/M1xFzFPeSGWe/jeRySzMCf
xzWntq1RWUeVFPDYLDq6nzy+5Im0y3Cafdt03sIgfqau3FvFY6fcxqGdnXDOR0qEKtjpcER
kSUmXexQ5BxzS3OoW87s32Pczd2Y9Pwrqvy00lv/nueTem67lU28jEhuIrd3MhwXGMHqK6H
RdU0u50dtNuVngu4XMtpeQxeYeescg7qfUdDWSxTfuW3jU+oXNKs0iMSjbOP4eK5fZrdPU6
Y45RbXLdPSzNuY6hLaQeQhWRhmQKMY/PpWZaW1zZ3StPBauAfmSeQFXHocHPeq7Sysu15nb
6k1FjPbmtqrVV3k2YUcT7Fe5HU2d6JBef6UgjkBEcAkL+WfQEjJFYp5PApQrsflUt7KM1JH
bzv9yJ25xwp6+lDndJdjmlzVJOVt+xNp06W1yzylgpQrkDPWlC6TFnEVxL1BywX+lV0ilkd
kjUsygsR6AdaaY38sSEfI2QD6461LaaUXqVTnUp6xNttfkmgghnkuriO2G2BJJiwjHoAarP
qoaIxJBIsZPKec2D+FUxayqoLskZddyqxwSPWl+xyDywzoPNVXTqSc8AYHejnVuXQ258Q25
XdyJvsz5Jso8+vP+NORrdBhbKEd+hJqxLaC3guS7K7wyLGSh4U4P59MU21tRdEL5yxkBmYl
ThVHcmp5lb/AIA/3/Oo31fmL9q4K+TGQexGQPpUDrbS/wCstIx7qu2rDWSrbR3DzAK6Fh8v
TBxzz61OmlNJJb4uB5UmFZtv3GIGFx36j9aXOl/wxXs8TLTV/PuEF5DZaaIbKPYxfLh/m7V
VkmMpHmRRHPogp7WqpHDI8+1ZC4yR02nH61GkSPdrAHyjNt347euK09q2vQwcKkXZvfzEWQ
R8pDEOMfcBpxnDEkxoc9flHNWl0wP5Lx3IeGWVY1cDpnPUdiMdKqzxLAMLJubJ44xj8DUKd
9i5061ON29PUiZLSU/vbNG4xkfKf0q8b5kuFeBdirGIwDzgCkFgPPt4hIxknRXVVXpn156D
HWlWxjfzPKvFZg5SMEbRJgc4Pb2pqs1sJ4erLfX5iSXszcFIsf8AXMVXaTc5dokZuudoq5b
2Ra/lgcg+X8vzggMx6CoorJ57MzxupcMQYiOcAjJ/DIpc6L9nXa3fXr2GfamQFVijZfZeKl
bUpHi8t4Iio9V6fSpP7N8uaZTIJEjRGO3I3bulVorbzr9LWKRSWbaGPA6ZoVTewpU68Gk27
301+Qfac8iKID0KVKl4I42RbeJdwIJA9aT7GY7NJpM/vBuU87cemcYzx0p72LmMCNRuSFZW
5ySCeMce9Cmk7oJQrtWk2ynhitXRehYY42ibdH0YPjB9aabKdQoYBf3fmkk8Kucc/wCFaNh
4Z1C/ddmxYiMl89vpVwfN7sephy1Kb57WsUrPTjq14ywWsxJxuYScL9TXQr4OuhDFD9oykb
hkVnyFOc8ZHFdroWiJCkWmWMKtI3G48Hp1Jro7iz8J6PJHba3rji4l+byrWIuFA6k8E4966
/ZUKVvaLUX1yu7pS39DkrOH7PbxwP8A61VwdvSp3RZVZWBAxyK6rUPDulvCJtD1MXKum8K/
O4diprltuyQrIrK69R2rujUjUWhxXs9CJYwLLzI0KyRHDNnr/nIrqNPuZrmwtNkQdFVo5TG
x3K2TjI6Y578cmuba+j08tLLAZYJBskC9V9DU+nCS11WAxsjrIoYFiAHRh7/5zXxmKw7oVW
uh9/g8VHG0EpP3olIwyW001vkFVJKOOQR6fhXjfjGZ28Y6gZGy25P/AEBa9619Ee6LecjyE
qyqvHHQ8duv6V4X8QhDJ8QdVaO3WNSyfKCSP9Wuea9enU9ph4N9ND5TGUvZ4iS76/eQ7hnj
1pcjjH6mo8jPNPUjgCg5BwxxTuM8cmmging46UAJqKk6Ig6/vj/KshF+ZeOQcda2b7I0dCO
0x4/CsZZCXyOrd6Ku69Duw9uW7J4gwvYSecupHPvW1fkC/k44yPx4rEgkU6hAACRvXj8a3L
5c30nuR/Krh/DfqjPE6tWKZIDHjH9Kt6c/+nLxjg/yquy4GO9WdNQm7Mh+6ilifwp01eaOX
oc/OALhwgySTxUSkcgjHap5sC4bkjJPNDKOONy44Pf61yNntW1Ort9d1q98LQafqNwrWUJ2
wMbdDKoHQByM4rN8i0yTJG1w/XdK39BXSaXon2/wvBNpbpfFAftNmHxPEc8Mqn7yn25HpWL
eRQwwxvEGAYkEN14rphGnKHNTtpv3MsXPFU5JVb26Po/mUSkSH5IY0HoFpxfJII4A4GafCB
NcpGRkE8844q99kiLSmNMpNAXi53FWHUZ/Os3O2hy06M6y5kzNBJAwO3RRSiKVyw8puOueM
Z6ZzV60leF7HJKqXwwPGRnqfzNIxja3ltJpcOsu9XY8MBxjP8qnmdy40Ict2/6tcpizmBlD
r5XlLvffxxnr79ainhNvL5TspOA3HuM1pLeJFGsBkLbbd4g685JOQB7CqV1Mtzsk2lZgMSN
jhz6/XFOLb3CrToqHuPX+v6+XyC2hWSK5mc5SBASq9Tk4H0FPgjgnFziJkZIC6gtnBBGf0N
J9oWFla1TywVKvu5Dj0Ip6fawu+KBY1ZDyFxuU8Hr1FDuEFBWVr230uS/uUht2NqnmSuJCo
BO2MHv9aWd4rQzRS26yRrcOuMYI6EYPbFRSpfESieTy1jxGxYgDI6Lx16U1bZ7hpN12jEBp
CMlsgDk0rd2b88vhhHXzS+ZauirRyR2zFJVmZ3UHazAgFT74qJC8envE00QmE4ch2B4K8n6
9KiXTjKICsyssrOC2D8oXkn8qbBaW90jtE7jyipcOBkqTjcD/AEo0tYd6kp8yja67+XT5Ea
TG1v1kVhLsblh0Yd/z5pb1oPPEVsxaBBhTjHXn+v6VNNaW4gnmtpWfYQNjcMvODkdx706yt
YZrQPIEDG4EZZ2IGCM4478VV18RgqVR/udNdSGaeC7MUsjPFIqLG+FyDgYBH4VMuoW6tBJt
k82CDykOAdrZPzfgD+dNmiS1thMtuMvM6lZefLC9F+vvVl4rCJWDxlYp0jbOMtDuB6fiB+F
S7WNoxqKTbaT0v+aKX2mAWc1siSESMrb2IzkZ6/XNOSdba2a2lhkDOQ0hDAFl6hfYd6sSxQ
SjT3jiEcRRi5A5IVjkn3wKe5HnJqNusZWWBsqEyodeowfbB/GhtbAqc73vt+T3/OxVe7gki
gSS2z5IYAb8A5OcUxLwpeQ3G0fuip2Z4JUYzV62a3mMRhh8sPHOpQ8jftGMf0qjIGjsIVdS
reY5AI5xgChNPSxnVU4pTUr+i7Wt+Yk1z58EUXl7RGzNn13HNQxytHNHJjcUIIHrWlDbypp
9zA4AeSSJU54Y89KkkEdxBG0BObSZUAIwdhP68j9afMloJUZyam3rb8v8krlG2uWtsYjDES
LJyT2zx+tOMipF5htEKzFskuS3/wBbrV29IkF01uDE9tOWYA/fBPDfUVX1CQFIpEQK10gml
x0LdOPQd/xpLVlTjKnFrmvby87fnoINR++PJCkxiFSGIKoO349zUEkqOgjSIIobcMHPYDH6
Vo25j+yWMbrhpjIiS/8APMk4BxTRHcxadDHGhMn2l1YAZzgDg+3Wi6HKnUlHWV9O3pp+JXe
/kaTzIgYn8zzGIPU8f5/GmXF2JtzInk7mckK3ZsZH04q+4g33sUaK0doRNEVORngFfcZP6V
T0sGTUC0g3/upGPGedp5ppq17bCnGpzKnzX5n+tvzHzahFMs6tCyiYRjKt02jHpSQ3dvBcR
zx27B4iSMtnccY+b/61WYwpksi8Q8udTAysBv6/e/Xg+1RpHGRfqsYKwQlUOOchgNx9+tTp
sW1UbUuZX9P+3iK2vFtwfLMp3LtMefkYkYyala9jZJkVXG+GOIZ7bSMn8cVWgRjeQRGMsWd
flx1BNdnp2gWp2XF9aKjONxjB+VcHsO30raNPmehjCpVcGk9r6fINAsRcwRXskZkTYsfluO
CVJOf1rq0TbJ5gULxtCqe1V4ZBHC6Z8sKuUBGNvt/KpP35xsYnIHykDcfXFd1LkirJP/g7D
qQqy+OSV9L+Wj/r5m5ot7HFeXEO7Es0QWNj655H1xWonh37XqMV9b2qTSou2bcTkoM4wB1O
TXESSMr87t2CORgqf8mul0nWNetdKjOnzAH7sasgYuMhdo79TXmYjE2qyUkbrJpVKUa0JJP
Zp/nc3YdMubG0H2+OO0EIL5BACx5yCfSuFttUi1u91KeKBvKE5EPAB2Y4J/U1ev7vWtUlRd
WllCSymMB12IGB54HBIrldEDDVtajyMJcAYHQ8VtgMR7Sry26HLjMreDpqc5JtvZf5m3PGs
iGP7yE7SCOTUcgZoYIQQqxAquASSM+9Sb1JZSBx2Hb8TULuzJnbgfSvXq4enV/iK559HEVa
Euak7MaFVAdpz/tDrXlvxBjQfEDU/KhQJmPAB/6ZrXpU9w0as6qCEHpmvKfFN5JdeJ7udlU
Fgg+96Io/pXDilFcsI9OhSlObc5636kGSBnvnoaXOT2HtSqgJp4j9q5QFGCKcq5HHSnKhx0
/GpFibPGST0x3qRjb0f8ShMY5n7njpWH7dNp61u6oFW3gst43DLvzWOuFKk8L/AAmnW0kl2
R6NCPuC26O15CYxn517ZzzXTXtvJJMXRSwbBGPWsC2uhaXUNwJFWSJg6kjuDkV10+tWesXE
Vza6Q1hM7ZmaKRvKfjkhDwvrxTpSu/ZyW5dWhGdNzUkmunf0MeOAyXAhbKnpn0qS6u7e2ia
1i4RfvserHuKsKu2+8zsGJqvLaWPmvMbdpXdix3scfkKu/LFqL12+Rw0XBTUqi0RzUzeZcE
jGT+tTrZXkgO2IqvTLHArYJKE+SiRA9kUDioHYt94nmsVGPU6JYlXdkRW1nIkw8+7Chf8An
kM/rV25lR4IYYt7BCfmfqaiQDAAzS7c545qk1G/KtzCpWnUSUth0Al3kxAEgEZPQZ4qSOOc
QHc/lxxvzk9Gx7d6ktmeISANEAw5Ei5DVYkntmi+z7Aqna2YhgB+hwD2xWTbvsdNKEOS7lZ
lcW/nKZXn3DzFjLDJ696V7WCO9W3fc+HKkbuv5dDSrKkcEkSKzCTb8zccg54pst47XDzrEi
O53E4Jpa3L5qKim99O77/8AltoLGRo3UnaZMFJOCuQcAnoRkdais2n/tSATQqqxyjcNgGAe
MVVLMFZc/KxyRQXkYbWkYj0JquV9zP6xBWajZrt1JbxJzzKdqoxRctnPJ5H+cUl1PusLNFd
Syx7XHcYY4/nVcjHIHPc01iOmKrlMXXd5W6mheXkFw00RZvLdlkV1X7rbQCCPSqtvcxWlzv
UPIhjZG7ZJBH5VWbjk55pOD1wM01HSwTxM5T9o9y3BfSQQQpEoDxSM4YnIIIwQR6cUz7UED
pDEsXmEb8MTkA5x7CoMcY6c0YA680+VEe3qWSvt/wxKZ3aWVgFHm/e46c54pPOlFs9vkeUz
ByMdxUZAH160hYdKdkZ88t7kxvbgu5M+d5BYEDBI6H61G0srh90jNv5fPfFNG0NxQQc470W
Q3Um92O82QqF3sFAwBk4weopu+QJtDEKO2eKB+tIeSDwaLInmfcUZA74z69KfklsnP1NM25
6GnAnp+NFhXYDHTr+tIc/3jQegwOPelPJBBoC4EcZIJ96Qg43HgHuaUglTz0oUEjByfanYB
Ac/hTgxB6n6A0BR1GeKMY4HH1oC7FBwMZx9O9KGKHKsV4xwcUgBz0xS9vU0An2Hbn3b953D
vnmnxecZQkLuHkOPlJ+bNMBBAHHA9K9I8MaNHZWKXM8Aa5k+bJPKjsPatKVL2jsDm46kOi6
GlgjXF4fMuXUB3bnb7Ct9JrJ2AubuGNj8q7vSodYDy6e1qm5ZJhtDf3PeuIu9GvXYfbLaZy
pyJogXGfXjp9CK1rVo037KFhqnW5PbWdu56re6XpUemxahHrlnMJQVCKfzBxVOOW3BUNEJc
j5GVyMcdRg1xUlpphsvJ3PFIwDAjIJb6Y49Kk0cXdvfwrtkWByUJkGM+nB5rOliXzWnbUSV
SXw30Ok1GNU8pohku2AM56/1zWno0vnWiW8EojngZpdsmNkitjPXoRj/CqM0QaNVyTtIYc9
cHIo8P3FpBqRNxO1u3K/NwpU9QffpjtXFmdHlqKaWjPpMnxLlSnTm7tao19eS5S2SCyO54D
JP5QcOcEDcV7nuefyrgfDsnm6jqzbhtd0cHPqOtekT3Sy6xau00GyEtKzIV3MojwS2PwHvm
uE0iwezglZl2yTsWI64HYVWWU2586Ry5rWvBU36/mabyB8qF5zycVcsbO5v5PLiAVFwWbsv
/16r2tpPeXIhgBxnDuRwg/x9q7qxs4bSyEEIO3GSe5Pqa9PGYtUVyx+L8jxaFHnd3scN4gh
t7O38hVwpHJ9fc14j4lO7xHdGNRt+TH/AHwte0+MYp45PmY7T0Oa8b8ToyeJLlQNo2x8f9s
1rxqLcrtnZXSSSQL6YqcYJ5qurf8A1sU8McgHNdTONFpACBx+FWjI1vYyTIilwcZYdKpwtz
yDWjG4CbR+lKEuSVy42b12MH7Hf3Vw8rRlm7tJ8vP0qxHoLN81xcn/AHYxgCthpBnk5+tSp
2OazclvuzplWb0irIp2+nWduo8uFWboWYZJqyE44zj0FTY2gY6E9aXf0zUc8mZSbe5F5fBz
nj2qOVOOatkE4447VBKDggg+3vSTJsZskZ5A7GoDGc8jrV6XIXkDPtVVnwRxWydyGNC7SAO
tSBSOccVFufgkVIrE4BoBEg44IpNvfvwaQkZxigMx56UAI3CDjFMH5in7gWxnORxTM4yKBi
EYzTeOaU5ySelN5znOKpEsTgt1yTTSuevNO4/KmnO3tTExNucjsBTSCPr0oBOcdfakPI+np
TQhemcUmR2oPHHek7YPU9qYxcDHWmlTzk9qOemPrSYJNAhwxyaCQQf0pO+QMCl/CgBMfWjN
B6d6MZx2+tACjpn3pwAB5+tJg8ngClA2+/egAIxRwTgdaVmGV2E49x0pN4242YP97NAC8g8
mgdCScZoJJ6/nTe/FAD8E9zigfe5pD1GOalggnuZVighaWTOMKMmgBpPzcADinRxvNKsMa7
3c4UD1rd0zwlqd5KTcxPawKMlmxk89hXd2GhabpgSWC3UsBjeRkiumnh5T1eiIc0jP0/wlp
tsyvJEZpAB945Ga6JAY3CleM4Ix0HpUhdFAHHPbPINKA21iyFvQ16cYqOyMrtkDRJNe28cx
by93zBSBx9TxTZ4ltLwxpI2F/i6Ee3FTxoZryKM45VhhhntUWoqyXzptxsVVx26V8hmr/wB
pfyPvsg/3flfmdYbKW78HfZFj/wBKlukMMsn3mUgZBJ5x0PpyK4/UNIuNPvoI7xUDOnmpsc
NnnHb8a7QSzwPp1iTDJphgUouze3Iyzg9evXHTFcx4juGn8RwqrbohD8pwegz0Y8nr1rLDL
nrQXmjLETlSo1UrWkmyqXKxc44wMYqHyklDEorkAdv5UrAM5BYimlimDHzj14r7VpNWZ8Om
4u6FS3VNwVFU9Pl70sVq893FAjlC/U+g705c5DuPnPoeKxrvUXh1IfZXOR/Ea569RUqbt8j
SCdSfvanpltbpBCkUKBUHatKOMDgdKytEuHvNPjncgueDjpW2q4BNfIttvU9lq2xx/jKw82
xMgUHAPNfPPjIsvi+9VpASBGOn/TNa+nfE0aNpbh2AwpwPWvmLxnE8PjG/jb5yPL+bOM/u1
rpwz1aOev8AChgBH0py5zkkjpSgDINSKM8Cu84QXIzVlXccE9uvpUYUg4xmpFQk8nt0qGNE
wc4HPWrUcq4G41TVSOg47VNFHz0z71nItal1fmGe3arUFuzAYUnPtUum2LTuBgEdOa9B0fw
beXsKmG1Yr/exgfnXHKprZHQoK12cA0DKv3cGqcsbbtvr617FL8M9TdNytApPYnmud1jwBr
OmxGea2V4RyzxHO360KUluhWi9EzzN48nBHAqnKoXtgj0rt4vDF9eNss7Sac9P3aFqzNY8L
61pUPm3um3EEX99k4/Ot41ES4HKgrnBGDTxww5602VCjEdBUYZsY7V0bmOxbZONw5FMOFPT
n9KYsrZ9ulIX5yDjFAXHbAecY700jLcCjzAOD2o344HT0osPQRumO4qI8A1IxGPaot3P9fS
qRLA8DO7n0pucjB6il3ZPKjFNBBJzxVCEPoPzxTcke1OJFMJG7k5zTEGe+DTuByTTScemKX
JK9c+9ABg7hge9BAzQCQo56UZyv+eKAAZ7j86Q5yBSnH4Ck6DBoAM857UKMmlXBwCT+FIDx
gUAOznIo7fQ9qb2yaCx9aAHYJPWgAHHc0hyRxSDOME5xQA/HBIP4UnY5pRye3NT2tncX1wt
taxmSRvToPc0LXQB+n2M+o3aW1uCWbqfQdzXqej6TbafaCKJBjAMkhHJPqar6LoUWlWYjQh
5pBmSTHJOOgro7K3llmjgiieR5PlVU6mvUo0VTXNLcxlK45IFKFFboMjB4NBDWpCyqC3TL1
1lp4GcoJ9S1WKwi7rwSPqx4q5deCfD8dopGrS56qwYENQ8TTTtcVjhiySOnmHAbgbRkgU5G
QArvJUHv3FaF9pF1ppf7LcGa2Y8kd/TPqKzCwDDIy2cf1xW8ZxmrxJM7UdQbTb60uoo8ruI
bvkYqxqBZrpbg8LcRrKvP8JH8+Ki1C0S7WNmk8tlbOWHA+uKm1IqJ7VAVcR20a/Kcg49xXy
+bRSqcx9hw/UnzuHSx1Hht2fRY42vRB++k2edGrLwM/Ju7+oHNc3qxLaoCZ/PZZZF3Y2g4V
M4HQDOcVu22oaSmmyrBdLZiXJaEllKnHQYBz9QQfWuevVT7ZbSxHMZhZ2PQ7mbv77VB9s1n
l0XKvHyLzd8tKbel3/wStIC2GU9OnFNALrzwR1BNPy5Y+X19f601yVXDNlj6V9efGsoapeC
0t9w5c8LisKDfLNuPJPU0/W5CbxIwT8vY80yzBJAx1rw8ZU5qjXY9DDwtG5654Ug8jSdhdG
djuIQ5wMd66QKw5Nch4GgZba5lIJGQoFdqBwRXiy3O1nNeLLV59M8xOCo6etfNnjfzD411D
dGQf3Y/wDIa19WajGstm0bD5T3r5W+JQ2/ErWVjAVFkQAe3lrW+GfvNGFb4UUkxu61OgwR7
96roQDjvVhT0rvZwlgA7flPNSovYjmokI5qwinGe5qGUOCjbxU0WARxj3pmAAMDrTlKA+1Z
vUpHpHw70xNa1uOCQYhjHmSe4Hb8a+hoLeKCPyokVI14VR2rwH4Q6nDb+LJbSQgfaYsIT6g
5xX0Eg5I3cenrWCVmVUbdhdgJGf0pjwJLGVkUOpByD0NP3DHSkEoBKg5J6f4VTaMiCCwtbO
Epa26QgckKuKpalZ2t3p01vdRLLE6EMhGQa1WbCkkA1maldQwWkjOyp8ueaUmlEau2fIniS
zTT9eu7OMHZFIQn07ViMMHH863/ABTcpd+J76VWypkxmsFgST2zXRT+FFS3Gg+/1pcjgZow
Me3emgjOM4JrQgXqRjilz8oBqPcB24oDfLnuOlOwiQnnkUxgMmlznGV60NjAAoGMx6kGjgc
5zTueBt4pmAW5yccUxCMR6imkc+1SNjBOOvpTDjHUUAIV4PNC56UpPNGB0x9femAuQe3NIT
gnjPFB57YphIJ5z+VADyR/hSHp6UHJXp0oPOMdPSgBDjt+FAyeMUDrzSjjgN3oATBpwB4xT
ScD2oAycmgBxz0x+NKDgjj8DQoJb6ngCuo0fwffXTpcX6+TbqQSvVm/wq4QlN2iJtLcn0Tw
nDd2UN9eytiT5hEoxx7muus9OtbICK1thCB1wOtXo4kiiTyUyq/KB6CrK7GiJP8AD6jJr1q
dOMFojFu4sBi3bQRk44Heuz0TydL0M6jsD3Nwdqc9B7fzrgxC4fBIGTwccV0Olakt5ptvYO
wW5tXZdv8AfXPBH0xiubGTUUk3uVGnOUZSgttzF8T22o634rgfUTI+mJAoj3MVj8wtg7vTt
W5pWnw6K50r7cHWZfMjiDlkRh1Ck+o7Vsixg1CBrK6yscpAJB5GDmt7/hEdOR4nu5fOht1z
BEnGD2ORznHevMas7ozj7yszEtbdpJ1hf5kc4INef6dqNpqsl8Yt6S2dw0WA+VcBiA35Cux
8R69BYW81jp0oe/lBQyRkFbYHqc92x0H515X4dYWPiafSBgb4d4Yn75Bzz+FdGGrx9pyJnT
9TrQoqtKPus7aOOJsNLLgHjaByPfPSq95Z2Ea7o5Fb227WFJKk5AkjZVVMZyf6elV9qnAJM
kh98gfSvWcVJWkrmMJyg7xdhsUEDZBAZgeCc8+1SNIjDao6AgAio5FEbZ5yevuakQpvRmwc
ZyQM8/TvRGEYfCrDnVnU1nJv1IZPMjgOBnHYDmoGdooTM6qY1GRgVou+5mkkwSBgAccVzeu
6kiw/Y4n3SP8Afwfuj0qKtVU4tsUYuTsjn5ZDdXjTPyWOfwrVsoneVERck9AB1rPtYyzgKm
c4/GvV/DfhJYRDeXoKycMqf0r5qpPqz14R0Oh8PaWdN01Y5OZJMO/t6CtsRjGSuKkRATnp9
KmjjLLjNcT1dxtmLqzmDTnYrxjOa+W/iNiT4i6s4bIZoz/5DWvqvxFGi6PMHAxtxXyn49iZ
fHepADcMx8kf9M1rfDfG/Qyq6wT8zNQc+lTrnOMYzVdWGeO9WEAyOa9JnETJjHTmpwQQMda
rhh2/KpkPTJFZsqw9SdvtS7yDkYxmhkKgY701eCev86nQZcsr+ewu47u2kaKaFg6MvUEdK9
y8PfGbSJrJItejltbtRzIi7kY+vHI+leCDg5IpCCDxUuKY76WZ9GP8YvCz35ti9yI8cXBT5
P8AH9Kuv420idd9pqMUo6gq4r5iO5hwe1RZ28g81nKjzdRppdD6rtvH2hyD7PdX8UEx4BZh
tP8A9euH+Ifi6EWH2ezulkaQHmNgc14SzAqSRxQrZGetHsL7sOdLZEjuzyF3PzNyaicnHpx
igk5JI6dqazc5611pGbdxmMn2pMdyO/WlPJ46UZwM0CIznI70hDH2qTpwaQjsRimA1O65p7
c8dgKTp9KUnBJ6ZHSgBAT16emKRevNO5yMAUh47YpALkcACmlegpvTkUc55OM9zTADwfrQB
k8mjIzjP50YJ680wHN169KYwweR17indOmR9aDjjPTuKAEzlevNJxs64p3HYfnSEkDBA60A
MI4yDSDIwOuKfgfnRwRzQA3nHPJp4UlsAbieABU9jaPf6hFZxfelbGfT1Nen6d4e03TQVii
Pnf8APRjljW1Kk6mxLlYwfDXh6DyI7+8iZpSdyKeAo7fjXarI6oI1UAD06sKkV2gRTtXaR8
p7U9RFMCVTy3PJJ6fQV6lOCgrIybuTQBTHnIYP+GfamKqxysuDuOe/So4YSrbVJ2N1XPQ+1
WCqsxgVT5nVT/jVCICChIlB2g9RVKRhHduG+XcA6kdT2NaOHx5TckHop71QvoSbYTsvMTfN
x1B4NcOYUva0Guq1PSy3EfV8RGXR6P0NzRdevor+2hubuSW1LgSAKGYL7EjPHX8Kt+Lp9Wj
1y5077fcz2iYKKp4KEcZ2jn8a57w/MF1y0R5BGkkixuxXOAT+ea7B9XifXrjy47uxlk/c4d
VKsgPCnJGOeRzx0r5JTbhyyZ9nWw1KnXVSnTT07ficTNbT2bxC5tnhjY5G5SoYZ5wa53Woo
9L+JWlz27/uZiFDc8g/Kf1zXp/i17pdOgYqv+iS71kbhmyOcJzlR3Oa8g8VXLTRw6gpUyQu
GBjAVQO2MVvhH7OsrHLmMnicNzduh6Q0KpKu6XkjnHI/WmzRwpF50cqjHVTw34etRwvHqNr
DKZSiyxiQOFz1GcVC0SMg3sS6nAB4GP8AGvtE9D4QaXaWEqqjOTk46j1qlcEQYy20Ac4OMV
PcSLY2b3Eh2IuSOevtXF3l9Jeyl3YqnpnFc9bERpLuzWFJzZdvtbuGVoLWQhMYLf4VkQpvI
LHJ96UtuG1OB3q3awtweK8WpVlUd5HoQpqOiOy8B6Impa6kkoBhgG8g9CQeK9kSzaSRmZwp
PQDtXi2jXtxYW0q2khjaQYOPT610ug6xe2upRzTyyTx4wVz1rgm7vU6PZtrQ9Kjh2fKR0/H
NWI41K5HY80lq63FtHcRjarjOOuPaob9p1h2W/BbgnFQ9Fcw3djjfFmoPOXt4m+VeGIr5o8
dOV8c6kqJ8oKAf9+1r6avdNZond+SfWvmr4hIsfxC1ePzB8sij7uf4Fq8K/eZpiLKEUjKJG
c5qZH9TioQMcEU7IwTjFeoeaW0IIyTyOeKuwn2+lZcb9gauQScgVm0UmaBAI570m0DAODjr
UInwmScijzlJ4rKzLuh7DB+XqaQgAHPXGKTzMnp1pwcHr6d6YhhVdpzj8Kg2/MRkfjU7uGb
PtUJ645wOlWiSPaoYg4JNDYP0PpTOc5zTlGfXJFUIbgNkDkU3HPPalYEd6TknjApgBAx8v4
1GR8wOeKlyBkcfhTcgDB6ZpiIz0HGKOCT1pxVcZoHl4PJDdqAG4A+nNGQRnNP28461Gchsj
kUwFzk5PFISAmMndnrnjFKPQ9qTt1/CgBjAkUnHrTztwAOfxpmAf/1UANxzTwxCj6UmOvc5
pVwTjPTnmmA7d8uD1o2sEMgHy5xnNNIBOccY70pAAwfzoAQHPt/Sg4J5re0Pw3Lqo+0zM0V
sDjIHL/Suin8GafMmIGkhYd85/Q1vChOSuiXJHn3fjp6VoWWjajqLBba2ZkzyxGABXdaN4T
t9NumuJZRPJjChgML6mulWIREMi7V74xjNbQwresmJzOW0TwrHpl0Lt5/Nl2kA44WujcTeV
nHQ9QatEJI2UOxzyMcD8acjBGy4Cvn7o6flXdCKgrIi4sfzxJgHcPT6UxgTkrlXXnHapGVI
5A8RPvjoalKuxD/dRcY96oREP3Y3EZJPIXsaniMZBOD5hPLZ4/Kmho1DMIlcdxJz+VRBiNu
c7TwMd6NxE7rGku7BRevBzzUk6pdwsjuXBXaDjt6UkSORu27VcfKSwP8An8alQYBQ5QqcD2
qXroNHIQl0Us55R2jODyrL1/oa7bRL7+1IpUvYkuLmAK6MJfLaQZ/i6hsfSue1KwaMXd1nA
k2yMuOjDjP4j9RU/h25sIZxI9ybe6BIDMR5bqR05Bwfy+or4zE0fY1nHofe4LE/WMHd/FHQ
6jVba/is5ZLWCGzCweeZ/N3H5CMADAAOT19OK898dWNtJplhr9lCsMd+hS5iUYQSr1YDtnB
rvNSe3EKGKeCC1DncjurKYyMMD8xY+wHGawL2wt9Q8I2VhFIQr3jTLv8AvCLJxn3IrXDxc6
nLE83GSSoqb3T/AA6lPw6txD4cso9jNIkCqAFyTV+4u5LgiJiSy8Ft36YpGc2kKJDJtRFCL
n8gOOakgtInAkuJVDOCQmM5x7ivroqyVz5Ru7OQ8WTS+VbwM5xktg1zceXOSeldD4qaN9Ti
SI52J8w9DWPHGT2IrwsTK9RnoUYvkRJBHnHFa1tBkZ+neoLa1LMDW9Z2zcADJOK4pM7Ioms
7bcw7V1un2AIX5TVbTbDcVOM13Gl6aWwu2uRttmzkoo0NCWQWRjdRtRvlNaNxGdhIHNXLe0
W3g2jr3pXQYIY1rbSx50ppyujldTg22UrEcbTXx78QXH/CxNaG4nE+MnvwK+0NbCnTZEHUj
GK+J/HhB+IWtkHP+lMOtaYWPvsVSV4oZ904BzT16ke1J1PvUkQJyD2H516JyibyWBOOnYU8
S4OelNK4GKAo6dqTGSiRmxzipA/O3kmowoFOAGcipAnWQBeT0pwbcoJP41EAcY5A7ZpwJ6B
qVh3Akquc9aQsSOnPSgc85/CjaMZzgdKAG4zkcUoGAf5U4+uRjvTxtJ564oAiY56CkZSp+n
Yipii4DHA9s0x/nbIOQe9AyLGSPWmkZHTmpduOccCmkqeSOaYiPJxwKBgZp/GO5pmMj0zTA
Cw4prYHTilOCeAOOKD6n8qBBkDaRmmHoB2pTnNIF6ZpjEzjk9fWjOD60u7aOelIehIHy5xn
3piE5xnHSlAyR6/zpME8DJrvvDHh1be1W+vYgZmwVDjOwf41pTpuo7ITdjltM0O91OcJHEy
ICN0jDAH+Neh2Hh3SbGzWF7YTuT8zSAEkjvV9FAyqgYHoKkc7V5PPfNelToRh5mblcdHCFK
qigRjtjirBiCMpxvUNzjFV1MmRjOP9jvVqO48oCG43PbE4Kngqf6GtyQZJoJVl2OkbDlioy
B+PFX0tLe6RCt0qsePmjxj+mKppPE4aBctCehlxz6VXJktSQmZB2AoA2odMsYEjkurhmuM5
McYBUe2e9WibKSORpI0LsTwY1G36HqPwrFRpxGtyZovKGV2B/mDe49KbJLNNJIsb5K/PI46
KvqazlNRV2I14bJ9QuY7XT7OOMMQjMFJRc9264qxq2j2nh+2VLu9Vp3B2b+Aceg64rOi8YP
ouls9hEkdtBjzJW5ZjnHH51Rm1SLXbdtXluQ15EcQ8bhu7knpxjgfjXlVcTKei0RSs0VL7U
HVUtrm22z7d5CHGB2yB0OO1Z8WqSyXHkmIFUGQWOD+FLqySNOJJXikmOMmL+LPqR1NX9Cj0
u0upYdbt2eOddhkT71ueoI9feuKVaVNcylZnbgaHtqyjy8y6ryLcF0lwmApQjgZ6Z/rV6N4
2TbLjKjPAq9qek2mneGrS7jnifZKyCRiVMyMeCB7HrketY+7amN43Dpzn8K9jC1nVp3luty
cXSjTqP2fw9LmgkcbqVlkKoP41wc59jVaTwvDM/mQvCUJxlZNhB+hqssstkB5siSxnnCnGP
bnoati8hltyqcJ6Z5U10TpxmrTVzCnWqU3enJoqS+GI7Vm854WIONplyR78cUyVRbRqAwz0
4OQAKc12DO0e/LAZ4OcVXMplk2OAqEjcQMEjFOnThD4FYKlepVd6kmx4tZrllKpgLyPan3M
DpCZ3d18vuBx/+ulfUNiqqNiNeGUd65DWdbmmElpbEhSfnbOfwpVaqpx5mRCDk7FCR/tN3J
MzZLHrV+2hU4yOc9PWseBzxzWray4I+tfOTu22etCy0OksrGN3UHHXpXW6Xo0T7TiuPsp8E
Zrs9EvJJpYreKF2lLAZzxiuOfMdKatodnpfh+I4PGAK6q3s4rYbYxz60zTrVra3UM3znrV7
AznHXpWkI2R59Sbk7EbKO5zVeRB0PSrbIcZqvIOvaqZiczrh22bKQAD3zXxD4yYP451phwP
tcn86+2/EZC2g5UbWzz3r4i8VYbxlrDDobuX/ANCNXhfjZUvhRPxy3WrMTKgOFLcdDVYZ7Z
/CnqcDg8Gu8wLA2Hk4JPOKMgH7oGe9RocAdcVJg9OKkYuBn5R3p2SCxAqMev8AKpVIA5FIY
uTwc0LxyzYIHAowMcUzB65/OgB+8ngfzo5wcdzUZHQ9vpQWwD1PNADwxzg9KcWHO0gZ7elQ
ZLDOD1p+PlzjtmiwEme/Xim5HSmkDufwppPYfnTQEhPtTSOSen1NNLY7UFt3BGaLAGcdDSE
gCjIx1waTIx2oELxkGk6kLgk54xQSynAY47imkHHOTTAMYYg9QcHNAPBH86Qdac7ZwdgU4A
+WgBCOMZ/KmEfMRn9KccY460AhX3FT6DNMDovCGnQ3urNJOm+O3AcL6t2r0wlGi6KCMYrz/
wADSOt5efJmPYCTjvXdb1248vPP5V6mFS5LmctwJAXAcfgKaZAVGMHHXNJgNkgZXPNO2jb8
p464rrILUNxFEPlTJ744qz5yM+5goDcfOM4rKL4UgdfSmFl2B3zRYRfljAc/ICP4dpxT4M8
KwI/2cZA9/aqymRyueMc5qZQsnEVwFlbg/NtH45pNDLsOhzTCeUTJF5RHyySbSfoO5rmrqW
aPW7yxMpgh2q/OSsn+zxzWrNcaqWKNdK+0ff8A6e9ULrLamJJCHZoh8w9jXmZjJwocy6HoZ
fho4nEKjJ2TLRuJJLKS18uyMUq7DvJJA9R6VAlgpjUS38apn/VxKWx+HAp+xl4aNl+oxVyH
T7uW3SeCPzEkfyxt5II55HpXzP1yb6H1K4ew8NZTdvkQIbWzy1pES+MCabBYf7o6D9arPkM
ecnk1swWlm7RRpvlu25MXBAwct+g71m3tq0F9PFjO1yAe2M8VyVJym+aTPawmHoYe9OjGx6
DbjSrrRoH1CMTyfZlj+zz7AxJH3g5OfpXHm3Ntey2kz/vYSMo4xkfSu00C6nfwxCl1pt3dx
7dgUFMSgegPOO1YOrWNzq5k8Qpam0FvI8M0Bzu2gAL+Ir3MDWcKiS2Z8hj6ScZ832Xpr59j
Kkms44HuZpVTy1yxdQVAHUk9sVyKINQm/trTrC7Onu28Q+dtW5ZOBJsP8sjOBV3X7K4u9Bv
oLWM+bLGQozzkc4/GovCWpWkfhO0hurpIhbqY5Y5SFaJgT1B7V9FLWVmfOInj8UW9zeaXat
p8iS38bSoxYDYBnIYdc8VqRopLMp564zk1y+qSpJ8Q9Akt8DfbSmNXG3qGxkds+9Y9q18ug
WN1b7zrn9qFH7yHrlWHXGO3SoVS10xWudpqMjW+lzXATbtXofWvN5bmZZtogaUyfdYHjPfN
dFr+nXeneI7y0it82+s2+eekLKcsR6cfzri2XOo3ME0y24KARsw+6B/d964cXJykrnTR0Rt
2t0X1GSy2EOi792eCK3rZXJGB82e3SuLmM41S7MQWVhbrvDcFl4zj3r0LwvfafGkFxbW4eI
8Bf7vqD715s9FdHZB3Z1/h3wvqOpSLIImji4+dh7V61o3hmy0hY5QpluMDLseB9BT9GWNtO
iaFTErAMAR7VpLIS3IzjuO9cUplybehor93k81IGAYfSqqyHAwKkEhB5FCkYONyycHjNVZw
NpxzUm7JB7imsNw+bpQ2JRscX4iQzeWnK5b0r4r8U27r4x1gB0/4+5erDP3jX3N4ltw1kJY
yFePnJHWvhjxg8o8b61uAB+1ycY/2jW+E+JhUtyonXg8etKFyOOfpTTg807OHzXonMPHy4+
X86duNNyR9PWl5HSkBIckZz3p4J4Xr6mo88Yz+FKGIzjrSYx4PGcflSDoOv+FNLsccgD2pB
n0wT60rAPZhn19KYTz6GjJHvSEnGKAHKMfe7U4kADj3pmeMZ4oC9859qYhxOQMc+tA49KaM
Buv507vQMNpJ7c01lwTyKM5OQeaQsfoTQIZhg3pT/fpQWyOwppJ2jHFMAIyQcdKX0J6dqQZ
Jz354rpPD3h1b/F1qAZLXPyqODJ/gKuEHJ2QN23MO0sLy/l8m0t5JX4+6vA/Guog8BXkkCv
NfQwueqEEkGu4tRb6faiK0hWIADbt7D/GnRl5G3MST1zmvQhhYpe8ZuRzWn+BbGGNzqFwtw
5+6BlRTn8K6OknNpwPVjg11gRHT94oHbeTzmgW6SDarluuM1tGlTWlieZmPbWtvZr5VrEsU
f91RVsDzBsRhketTPbKZsBgrDgg1GYjHLsKjsTW2nQREUeMlXUjOPwqXYoXduxnqB3q2gyV
XAZehz1+opt1bjdtibdgZxTuIzCST/tj9RUsed/7wjA6CniHGCPnPb1pjoULBjgt+lMZZjK
yI3zgNjvVclGLdNnTPrSRqqhmJxwOT6UkaBGHO8j7ueg9/rUgXGuIBbKCoUqcE7s046Qb29
t/s1xEhYlAXJA5Hf0qJUDDJGTnOPWtKxsBcqdl3HAQcZkzwfwFYVqSqwcH1NqFaVCoqkN0T
6jqlra6bcaJqkyWWosqNHDOwAYJwSjdCOOvXtUvhG7hkDW8ThpuZYtrgLPxgoffuD61yHiu
wh0/V9P1vEWptbTBZ1Yl1lj7gg/jWt4h0y30jXYbzS90NpfItzaNEcCPplR+hr5XE4V0ZX7
H1eCx/1hewkvi/M7Wa0t3sob2xhWO5kn8+JGHMjDqPYHnI7VleJNJkULqZC7WISTZ0U/w9e
3b8Pen+H7m4RBK8rSKY/M5YHDMSSSeoJKit+S4jvLGawdTN54aMM2AgOf1PGfyrj5OdaHU8
U8NUTk9vyMbwxrMqQS6fcahBZqkZ+zSzIDg56Z9PaunvtMuLjSWt2vm2SLvmutgVGUjDAD3
HftivOZrN9B1xLbVEFzFEwcqhIDjqCDXc3mupb+HbqdtUtWCwtIsFouZZOCdo3EgE9K0oSt
eMt15mWZUVJqpS2lrt/kjgLmJra6liV1lRGKeYpyGHr+VQJbwLcmTyIpv9sxgsv071zll4m
huddTT1svIivMyxoj7mgbHKNn6Vo65q82jW1vcQQpMZphCQZNuM9CPyr6+lVU6Smz46rDkm
4o1JCUODEhLZKyFQSPxqWzEKr5zRL5uCS4Xn8+tcvd+JRpt/qNrqtuqy2cInUwMWWRTjAGR
wckVeg8VRWc9pBqNpGgu7U3UckLFtuBko2evHcVo6kTKzJ9euc6a86yRsWU+Thgc+uPWuAU
JI2AFdk6k4ODWhc3kZtjqVlpYij1KORlcykmAZzjb0G488Vy63BXTbWS2QQ+fNtcZJJ59fe
vLxUueSOujojpYUXfkqp98V1fhq3S612ztkVQzPkKMDIHU4riZ72S0M5MKYiQNljgSHuFrf
h1bS72wttMGmmW+mQ3SzNK0flLtxtBXk7uQe2K8+SOpOx9RWjwy2sb20iSxsvyvGwIx7EVb
VE2MM5x3rznwVqmuvbWP27Tls4JIV2wL0iAGAOO1d686LCyKMGuCehXKywknT5qlVyT16Vm
JKcDoB9asCVs9fyrJMfKaCthgDzVjKlSMisvzgTjPFSpKAhJ+lWpEtFDxDMkOmyFuTjpmvh
HxuGj8fa2rdftbn9a+7dSgglXdOxZMcKTwa+LfinBB/wtfxCYGEcZucqrckfKK7MK/eZlVt
ZGTtIPXinBRjmgYLc9KUjBNeicovGeBTvemgjHFLnd97rQAuMD/69PGeuRUQbGeacG5yKmw
x/B47D9aaoz2zSBuc4o3DJx2Hc0ASED6UwkLntTfMIzmlBBPJx7U7AKucGnE9D19qbkDgni
jANAh/XjikJKjgmkBAIBPTvQW68fnQhhxycc57U3knHOaUMRn60ue5x+NACBWxgdBSe2cGr
tlpt5qEyR2kDOXIG7acD3zXewfD7T4RFJd3UjbR8654Y1tClKexLaRxGi6Jd6vdKIoybcN+
8cnGB3A969LS3aKJVERWNAFUAdABV62MNhGtvZRpHBH0XAq3HfIsbo8Cvu5GBivSo0vZrzM
pO5mN1CE09cqThu1X1nhkyksKkHjPp9KVbKMMJA+9MZUY71tcRXht5HjDPkL2JHWtFrd7aD
dEd6YzwOarNdvEQhlYsP0qW2u5lfe3KnnB70agQKyTIxOI2H3T3pqCWWFo3bcyHIJ+n8qvT
wrIwnd4wrfdKdPxqi5aC6V0JC9D3GaEIcIWxmFSh9Bkj8KfNKUAi8oj+9nmmi8msJg4JCkj
5k4zT5LiC4YeWXkk5JyvA96AKdxHNHmcLkYyR69ulQm5jlYGZMgcA5wRVsvLKRFLIAFPDDi
oJIFZ2wpVuoOODVIBqxwNJuG73y2aeY2MpZV2j1NJbld+x8Bhxz3q+9q8WycEbG6YGR+NJj
LelrYWASd3Sa7DEhH5Qeh+o9Kl1fWppISJVBQZOIo8Ae5x/OsCaKwj3Oks7XDNnrhSfTFMt
7q/iuxIiBQD1J/pUPcQ7y4pWYZeSKUZbzKZq1/cnwvZ6dOySyaQ+5W6M0LfKD744/KursfC
/wDaCrIdStUXcN2CRjPXAOOlQax4TzbzRxOlxIkbAOpz8nTJ/qK5sTh/axa6m1Gq6U1KPRl
a31WCOys7mGyRkniChlc7UZTyCnQnPP41ZjuWnmjmecu6nK8dPy6VzGhR3FhaS6VqZRI/vx
TnJQOOOvbIrorW4s4xsl1W0hHXcpyTXgKDh7stGdmJ56lRyjqnr3NrxhbjUPD9trMa4lgGy
UZ/hP8Aga8zvTvs54Fdo/OQplDyM13r+IrGPT5tPsY5b8TqUZ3XYgz7nn8hXLpp6wynzG3z
gZBx8v4f40o4GderzLRdz28Nmiw2EdKrrLov8+xzek+EZrR9OvXvx5lmpXYIhhg2ffr707x
vFJJptj9nSRnF0jkKpfAGctx2rp3kX+IlNg+YNx+NVY9Us/LeVdRhVFwCd44z057V9L7KMY
8iPlZScpczMp/D0N7cXt7f3Iupr1BFmIbNiDBG3rzwOvpUzeF4hJb3OoXn2owW5t4kC7PlI
wSeeuK0bGexvLt0S4imdcExpICfrgVcNzZG6eKF4GlGRtRgTkdeP51XLEm7PLWs7mzaTTxd
lraEssauoyAfU1Cmi/6BDbpc8wyeYrbf51vatOZtWullFqkUWNsiSgsfXcO1R2jwSSQoJo2
aT7ihhlvp614Va8JtHoU0pJEVn4cu9U1CVI7l2NzH5RBjBP4eld3D8NLeE6bcWmstHe2qbH
lMYZXH90rn+tWPDFzJYyaqtxDZiG0iDIVuFDux7Nn7g+tdToyXo09JtRurO4lmJkVrM5jCn
oob+LHr3rzataS2O6nSg9HubenTT21tFAJy+wYL7QufwHStZZyU+Zic+prBhOHJzk1dE38O
K4t9TdxRsRyKQCc4PrVlZGB47/pWXC4xjNWTLzgjpVGLRe3cA5Oakjl6KxwO1UBLjOcU4Sd
M9aZDQ3U5H2ZRiFVTXx38TBbyfE7XHN0ELTAldpODsXvX1rqsp+y43bRjmvkT4j8fErWxgH
9+OQP9kV14TWTOaqrJFRVy20cE01wu87OBxwaBlpQccfzpSORmvVOIFKhTlQcjjPb3pDkHH
U0vAFIcAkrmgYmfxoJOKbz3pRnd3FIAB/xpO5pwz2NL8p5HfpTAARjnig9eT0oBH1oGQP5U
AKMk0bskcUElSduTmlBJAJ5J5oAcBwMUFuSpqW1ge5uobcNgyMF+nNehnQdMe0W0FsNq/wA
X8WfrW1OjKpewnKxw2maVfarOIrSIlc8yHhV+prsbPwVa2tzFcXt2bhVwxjVcAn/Ctq2X7I
iwRoIkXgADpV8FJFBzkj2ruhhYxXvambkyWIxhdscSRIOAq8Y96eyErlfunue1QI7Rv0+nv
UqNHI7Byd3bB4NdVrEETR4ORxSRruJ3ZGOvbNWTazLyys+ehHFDxnh5Mqq8dO9FwEWJmwwB
JxwBSRuYH+f5l7rSCdoxtI6HoaY581RIh3Y5IoGXHWMjzGGcrkc/eqB50B2opz3IPP4VHFL
lfnJI69f1p8kXyg5yPYdfehCLNssswMYAYsePY/SpPs93OpgFsRJHwRjkCqcBIOwnYM8Hri
nJJJFNJGEdlwC20npSAnAfAEyK68MMngduaYbm6EyQIEWDd8qAjqff/Gp7RdMu7pBKzxwL9
7yzhx69eKtXWiqhkNv5n2bAxJIu0nPoemaA6iXeiT2sH2iSRUA+Y7iARx0A79azXLyw7kQg
oefU++Kt6e13FcrBgXRjPQtuXHv6fSuij8PW0r/bNTmNvE33YVOxQPQY+Y1zVK6p76sqKT3
ZxYEcxMb/ACyf3lOCP6EVLYeWzGC5nOzruUZ/Mdq7FR4QssLHaxbum4xg/q2TV1W0KdDHEt
qjH+/En5cYNYLGd4g+XozCttBsdXRHt9RghuckCKc7Mjthu+aWLw1cQ7fNvYbWZmYAv2AOO
PX68Vo3GhBIWKQlEPIlgO4D6qeRWHLFe2j75yTGTtSYE4Ptz0/GuinXjN2JaK81pqmlXU63
UebeJtiTLwsvuM81Xj1a4+2D7OX3Rcl0/h9MntWi5+1qkc8zhMjPzcY74rINnHZXssVszvD
nILAjd781uBdnS8u2N6FMzcbvKTkfUCoFiRot/Ck5+UjmpLe7mt5A1vIYnHQqcUks73ErPK
xdscsRRYLlI4V84G0n8qcZstmTAz90qafdKrxb1Qrjrk5z71XhTzT5W05P3cetMDP1+3S50
S5eYSrBMmxzEMsMkDI9fpXGX4vh4e1qG6eO7ihgjWO+RCpcbvuH1Ir0Ro5YziQEEDGD0NZt
7p0Wq2kmn3DyLDJw+wgHGc9aznDm1Gmc1ZWl1qGt6IdHheNrexYSy+WUVSU4BOOTk1mTzXN
poWiWTK0V9aXbySAqQy8nJJ75z+NenQrHp2nR2kbySiNQiliGIA4HSuJ8YwsHgjdT5cgYel
c1WLhByRcNZWOVmuHu9Z1iQqC80WAoHXitDw3E8+s+G9ttLKls587EbYjGe/FUrO2jgmZl3
FmwCSc8Cu68LW1nqMFxCJPOt3VopQpIz6gGvEqzsm2elShdpFmd1/4Snx6ixljLpyoqIu4s
SABgCuv8GSGPwXpMMiNHNDFsaN1IKkE9Qaq2Gl6fossslsJXnmVUeWV9xKqMKv0FakcxLHn
k1585cysj0IQ5XdmukjbmPHrxU0chPrWZFLtzj0qzFJ8vy8896wNGbUT5XvVgOWbGM9aoQs
xC81ZUkEHPPNO5iy2GAGB0pS+ByeDioztXOD9ajfaw5JyvbtRczsV9SLeQf8K+SviNhviTr
jZB/f8Ap/sivqvUpgtszY5xxzXyf8QFkb4h60wBAM/Qf7ortwfxM5cRsiMH585pCeO/FITz
kAD+tBbcfugduteocA3PHrS9KftAHNMYdxQMQ+1KpGabgnBP604Kc/1oAXqePzoIAB5zS4x
2/MU3HOelACc4PTpRz37VKqgrjFIw59vegBu4butOAbPHIqxZafeahN5NlbPNIecKOn1r0X
RPCVvp0KSXSJPefeO4ZCfStqdKU9hN2MPwz4cuzLHqd3D5cYGYlbqx9celdssDqxMgwcZHv
SlZMcNkdueKash3HJ68V6tOmqasjJu4jp+95G1h2NIoeJtyk7fWrW0SAOeW7570AZG3HBrU
kjbczqw6daMEfNkEn3pyDYxG4nHSnNtc4bvz0pASwNdTjyYiZGB4XuKs3MV1IqrdI0b/AHf
mGMf41nDzYHzGpJ7Hpn3pRNdMwaaYuo6YOQKTAnit5OBksRxnr+dREGJsRnavQjtTt8m/Ku
d5Pc9qE2y5Lghx3PX8aBkTIsZyM4PT2q3AxkjaNgAe3bFNKAgbuADjFSpAUbc7ED29KBEMa
4mCsD1796vFds0eBweG57elVppMkiPnklW9PUU4GcRLKMuo6gjoe/0oAkis7WUztNc/Z3Qq
UDIcS+qnHTHUVet7mW52WsBMzO2ME8Ljuazp5pLlo5ZXaUsgABAGPb3+tbWhxWlsWeKEQq+
WfnJCjrz71y4ifJG63Fc1nbT9DsRKkSK3VEIzuPdj61yl5qN1fTM8szHd2BpdV1GTUdQeT+
H7qL6KKq446dxxivJ66mbk2Ste2WnpC12qz3Vw3l2tuT/rXxwCR0FZOkt4j1mea+vb7+zpy
A8dnbxKFCjgjJByamn8Fa5r2u22pW1+trbW8WxCMlw/OSAPw5rTbw94h01Un88XcsJzvQYY
/hRdIrVLQ29E1XULSZfNk8znBBG0N+A4B+ldT5enaxatNb4jkbh4WHBrjjIl3ZJqcA2jISW
MjBR+p/Co4NTkimDwEqAc9aOugoza3I9V0+WxufLZnSBjgccp7f4U1nTULIW818iSW6gRmQ
AZB7FvbtVrVr4XgQTN8ko4z2NYn2O2t4WlmkYNI2QhJy3p7Yr1cNUc42e6KTuLNpt1bbJFn
V1c8AOCc/hUQ8zcUYgMPerFk93ErxxlZDIOEbHT8e9Of53KyR+VKM5A6flXUMYjFcZHPXno
aiZSg81QF5zx2pzEFgq53e+TVm3kh3AzISoPIX5T+tAFlfKurNfNK5YZyT82faqn9nNHLlo
dyH7uRt3fjUpKsGW3RTkgAMBlR9elLC8scgiW6CFjjExyg/HrStYdzK8Rarc6Ro/nWGmCX9
4FmZU3PFH3IHc/XjmvOvE+rPeWNpfQXy3SbnGRHt2pxgEdmHevVL20nmeCU38sMsLlkMPAO
QRj3GCeDXBeLPDsdhapJHHIUkdjMzEfOzck8cD8K4sQpcr7GtP4jj5Lpo7cSK29JpBGhxwA
ep969E8JTzWcUtreWrwQow8iQoF3qfUDpg1y2n6VbXsK2s6EwjGCDgqR0Oa7GxtjZx4+0Sz
O3BeZt7HHQV4FZpqx61GLTudNJJz8pzkcGpYW+UsxwT6Vnhs856CrCsQvJ/KuOx3XNBZO2f
zq3DIeKyFkHXGav2rkyAHmpaC5vQyEAHGTUlzdtGjJEN02KqIxJB+6f51ZwrEttG4g1myQg
vJgg3De5HOeKnjnMiNu4YVzGpTXWnt8ilw569xT4dQmS0TdgSE4IPFFnuNpM1r1wIVMi/Lk
bvp3r5c+JjKfifrxjIVDcZAHYbRX03dyj7CrP1YZP0r5a+Ibo3xG1sqTt8/AyeegruwnxM8
/E7IQ98kdaToRzSdOc85oGScd69Q84X5iOefrQcDg4FHTJzmmnnPfNADsYHUUo56UnOOmam
uVthdv9jaRoB9wygBuncDjrQMiPXrThySM0g3dQOa2NK8OajqlubiBAkIPDvnB+lVGLk7IN
jLAycd+2K3tN8L319GJZybWM8DepLH6Cum0XwxBpp824dbi6PHThPoPWuiUhAFDBec9K7qW
F6zM3PsN06ys9Js44LaLYABu4+Zj3JNPeV5Hwn3T/d6UskvlbSQrejDn8KdFcuO4II6Diu5
KysjMdFGzjY0blvpwKguLcxyYAGOxHSrHnt5exHZQP84pyOHGwrkN1yO9AXIoWLLtJAPQnF
LKVjYADgjKn+lQODBMV3dO/rVyG5XymjlXKEc5pgVDIMlQcOoyRUobcvTLHrxT1thNF5kRU
qOvtUMnmRr9z8R0ouAoeRQQCcDqD6UqEIeDwf502NhtPmEKTn6mn+aqkIUOB3x+tAF23hWc
eU6rGx5BY4B/GpI7ZkuUj4BC5LMOQPT3FQfaAVVZC7BCCAuSB9PT6U25FwojubW4MpU9SMH
6YqQLeqadeLD5ot44o3+40bhwPbqSD35ohSKKJY7i2e6foFiLBmPtj+VImpSRIGihZi3GPv
BT9O31prXc0kfnEmLg4fj5SP14ouIm/dcwSWTQHONrt86n3zTIbeSWV9txmNFIxkcge3c9q
pwXMsknywGdu0iru3fQ+lXGTddieJsAEeYmwKVJ9h2PrSfkMq8pGAGwytgeuDVqO5KWNyB9
8Qjn2J5pl3EY5CNwbeuSO4+tQ2xR5TGSAZEZSM9j3/A/zrjxcW4J9iZaorqWLZJyD1rRgCI
VkdQ46hc4rOVSjFGUhhwa1ba1mmj3qpx715qMWbyPe2GmWH2S/S1uXcSfMPvqeq+31rWe61
g6r9lmuLeXTzFvV8q0jN9R0FWbf7FFZQy3RjScpt/fR7lx7EdKhlnt8FwtrtTJBt15PFZu9
jdHE2sRtrGa3MzStNM8ru3HU5A+gpfJVQCDj8KZ5smCZNwJJOD+gprXGeQMVSuZPcrag7Ki
KOcMACPeqkM630UdyZd8eWXGchSGI4/KjxFfx6VoTXsuDM2TCnd3xgDHtyT9KyvAel6qngy
XVLtN1lNMTDn7xP8AE30zXXhZ8s7Pqaxj7tzoGG1ROnzA8fLjP5VZl8m/hMkTIs0YwQB98e
vuarBjHw7llk6EnABpSMsogUQY/i5O4+x9f0r1gHRXGFYbFDjnNNmnTzW3IFJAPFSGKd5/P
Ri8pO5tox9enFSAW88Q82FWfs3t7+tAEC7mHmh1CIeQTyT9Ko3F9ZSyyJHM7yQSLGzKGKox
6Ke3cVeFqwbdvjaJOGAYjPp74rkpNJ1CPxA2o6TFdWc0t3ieM/NbzRA8ufQ47dc1E21sCVy
LUvEN2mlatq1nqw861ZYPsgj+WMbsHduGS306Vq6xqOnX2krpvnyG+lt0mWFgSTxkkHGMda
5+78P6pcaL4iS302cy3l2skSErll3dc54q7rOnyz2+kT2bCHVbJo4XjbG5VdcEMPwJ/OuWX
M4s0jZNGfaTCK0S4tzuDDPIIq9o+vQ3Mjyu7SIGEeQpOGJwBim2kUPlC2QghFCj2AqPTNIe
x8TXFyhxYuqyhfWXkfpyfyr51uLvc9lKStY6Maxpy3TW7XIDCQRFgDsVz0Qt0z7Vph8tj1r
g7DSJ4bu8sr7TZLyGW4+0RTCXbGDnOWGeo+ldzGxzk5IrKcUtjohJtak5YrxmtGxbLg5yMV
jNJub8a1bBlCknuPyrN7GiNlJVB5PFXFkGc5rmLu+k2vHbKxKnGQOlFnqU6yqkrHHckVnyv
cR01zEkyguAaxdTQRSBjGfLUg8d6ty34EJcH5R1NY2u6ptsQQwxnFCTuC0NO5uYZrJSjhSe
nHJr5j8ec/EDWcgA+f8A0Fey/wBqNcOFZypGBleT161434/OPiHrSxyySKLggNIuGOAOSBX
fhoOLZwYlrSw0ZORmnLkdqaOucU8525wcetegecIVLDNIFLBunHvRn5efyoA6DqaBijPanq
hdgigszHAAGcmtjR/Dmo6uX8tRbxDq8qn9OK7XSfD9lo8YJCz3f8UpHT2HpXRToSm/Ilysc
1o3hCe6zPqZa1hBwE/ib/AV3NtFBaW0dpAhWKMYUZpzEyxhifoM9KaHVdoA3juCetenToxp
rQycmyZJHaQ9AD16VNuhc7BuLY9aqbgoOwAA9AKFyHz69a1sItNCsQO4bon4Ppmq0qmFlKH
fG3AOf0NX4SJI2BAY9CG7VXliES5QZjPBFADEcNjoRVhwNqBXx2z3BqltaKYAH903Q1cXYw
2HgEcH3oYEd+HljRSMvj5T6+oqKPhRvGR09x9RU8TGSYwycjuG7UrWkqu20gqeh7j60AS2c
6WyfITGR6DIq4tnc3Ub3VvAZwB83kruAHrt61nSW8hRG3c4xkDoas2sy2WEhmcOerFsHNTY
RFcWYADl1QnvzgfX0qNYnVT5gyPUHIJq8bqFZnjv0EkzZKyIxBX656/Q1KZGFthLQFSfkfG
Gx6g9xRcZStrtYY2ikshPGSPm2kFfoQcirMN3pCyoLWK4nL8PFIw9e2BVQIZSoUgLk8BsDN
Tc2MAdrVSyHLP3T8KAJruOW3xMtkI03c7wQ2P89a0I49Lv2VJLCW1t2H+sj53H6k4JqO0u7
G4tZTey3bIw+VIgrBm98/0pkZxEyICqKcmMnp6H2qbgJcNp1m+LTzVjxz5hAOfwqePULa9g
VonDbeGOQRWTdaIdRnE0t1siI+4cjP4iri6KtoEMSSwuqgYLAq698UmwsS3Znmj2RKZB1wP
51yuovPb/AGa5gcrJDIR+f/6q6uGJI4ss7yIOhLc4purWli9m5s0lKOP3iOM498jt71jWh7
Sm4LqbUJqnUUpK6HJZre6daajM6W73Y4Zjhd3pn14q7HbXlkEE0DtGpyrjkGsu4vIm8DJpx
ZRLDOdqH+4eRWXZarqNj/x630sKj+ENkfkeK+cqV3RlyTWp61DJnjIyq0JWV3ZHodrfwTps
uuAOgyKZPqenWqvFBBubGBtPf3NcnF4t1lRiQ2s59Xt1zTZvFmsSf6o2kDdmS2T+tSsXSK/
1exl9l95YFtc3kjeTA7EnrjgfjWXq2raP4fRvtNyt7fY+W2tmDYP+0egqjqd9qmoWsqXOoz
ygqRtDbV/JcCuLg0a4uoTcR+RBADgzTyrGoPfryfwruws4102uh52Ny6pgnFVevYq+JfEba
tscBvOKYdmxhB/zzjHYepPJr0u28Yagng2y0m3sraCOO2SLIXJ6dfSvM7Hw3BrfinTNE0+/
F1JdTbZZY1ISNR1IzyRgHnHavXNY+Hmt6VEZNMdNVtVGNn3JgPp0b9KyxMKj/hM7ctnhYya
xK32MzTL1J1Bk5DcFc/dPetWSGziwyN5rEdk24/WuJt7k2upmNleIthZIpFKtG3YkHpXVRh
0zvBDHg17OEr+1p3lutzixuHVGq+R3i9UWgYX4KDaOnzEYpslr9mP2i1Ytbt94Z5RvTnrSA
BhlVxjj6GuQm1a+s/ETQam1wtrNdolrcQkGErnBjcep5BPWuiUlE4UjrkuopHMIkjZowN3q
megNV727js7WW5uCyRRDc5Ck4H0Fchp1tOF8YX1heNDNbzuBApJY4U4YZzuIx09Kgt5NTvP
Br6rearNOJbGQNbMgA3c4bNZ+08h2O0gvI7q1gurRmeCYblYAgH/D8ajSw05r+TUPsareuu
x5uckAYH6cVxmk397YTeFoYr+U219EwlhONoA6YGOvvVWTXNXbwzq1ydRn820v/JifjKpnp
0o9omtUFtTTupINM11LJuHuCWiCg4IqxBq8EkksMSs3kDBkx8hPoD3Iqtr5uX8SaBaRTMv2
lGLg9GIH6VyE+q6pDb3EMkrYS78gOQP3YzyK8TEYe0247Hp0q/upM9FGqRQ6Yb65yijqoGS
T2AHc1p2s5ltElaJ4t652SDDLnsfeuG1f7fpfh6e4h1J2AljaAfxRg8EEnrVu6ub+XxJd2I
1CeG3Fh54VGHD7RyDiuB009jsVWx1yOPN9R9cVahuZlkCsF2uOPWvOLXU9T8jw5evfyu93P
5MqHG1lBx09feu6jjneaVs7Yv4RUzjYuNTm2Nc3dvbxRndhc9cdarXup2rWs1wvOwYyDWfq
YZLAYOVXsa5a4uZJLZolO1T2HelGFwlOxpXHiWaQtFFIQmO/AJrOvNXmuIAjnPrVKSzdLcz
NjGcfjWdLIPMzk9eldEYLoc8qjOo0hYJnaSaQBVX1ryrxwc+O9Xyc/vvr2Fd5pt0Y5PLJwD
wa8/8AGBB8Z6ptOR5xwfwFa0laTOeq7xRs6Tpsuq6lFaR52k5kcfwL3NerQ6Ppq2iQWkKGK
JRiORAc+pOe9WILLS9PEslnbRQK3UgYLmlkuhLtRVxg8c9K+go0VBa6s86UrnLzeCNPvdRd
4ppLeMtuZFA2gdwPSujttM0nTowsenw/KMLuGWB9TUryLH8gwfcd6rtud/WtY0oJ3SFdlhL
kOSJx8p6Y4xU8sSXEaBCGdBjd6j0xWcSc88DvT4ZNpw2cMO1a2ES/Z3TCsduOcEVTlSQS89
+4rSEyllR3O1R8rYzSzwxOArHBYZBXoTQmBnZ2NlmHPoakD8VDcRPA3z5waEbnGPypjLcUn
lueeTxzVxJvMwhXzFxznjFUAVK8cg96cJGVsKMKcZpNAWNiW++3nG6JxlW61CpZZ/LJ3ADK
t6ip0ZpovKdd34cr75qC5t5Y8EMdy8g4+8KPUCzG5lcKgwx6nHX2qZEcSbXww9v5f/WrLjb
EfmIcnOTntWhHMJcPnDgDg9/rSaA0IFuMYgj3kjgLycD0z39qoT21lP8AO6mOTHJI2kn/AD
64o33Ur+Y77SGHzIM/r61oiG/uY8m2Bb++2F3j396zc4x1kwM21vr3S2aKGLz4SfmWVVcEe
4NaEOrSmKQqoIlO0xjGSPQA9AKdJo+pSKEiRHK8qfMGU9s96E0nVwn7y1dST8xiUMT7jFT7
am9pILEdvbQSSypcmSM7c7kXLJ35Hf8ACpGtfscY8mKVWYHJlBY/98npUn9o3NjJGkoa32H
5S0e00h1JrhjMZwB13g5INVe4zLsJFtrmRzMI2U5Ee3k59+1a8lyk0qiG3VItuMk/pnr71i
yW1rHeedcSP85ypB5PvU3lwx3wmt2eZG+Vmbq39KbQjVWUQKgaJHi5EgBJ/E+lCYkcwWfmO
f8Aln5pyCPTPSofNIkRoAQ5HJC5OO4IptxK+xQ0CAqdw2MQv1+vtSAbJ5ltCECPIUHQDII7
jNCSZQNcB1hbsTg/Q1PHO0YEczfuZPmDDsfcUr2qlJYzHIy9cgkjPXrSGY93AjpMiZ2sMKf
T0/WsJJ5IifPbMYP3h1H1Fde8EpixI2941xukYEBT02rwc1yRjuX1iS0t4zJI0mEQdTnnFe
Hm9JOManyPqMgxHJOdNvS1y0rKyAq2Qeh9antrO6vGkFtA0vloXcr/AAqOpNYz3E9teyWrx
CJozhlI5Brt/BlxDAl7Ld3P2ZXAjcyJgL3HX157V8/Ci3KzPqq2YRhRdSCu0c1Pvhhid42C
TLuRuzDPavLr26Z5JIwQFDMP1r2Xx1dQtqkMcG37PDbgxiNcKQcnIxXhs5ZkZh3bH516uBj
7NzSPl85r+3p0ptWvc7b4czvo+rv4hYMHiBhgG9UEjkfdJbgA9Pxr07SfGfiaTUmfck5u8I
kUqkBPmJDBR907TgjJBxmvPtCUQaTYwSXJt7dcxzbH2793Yja24nnjjp1r0DR9KvdX8Ww6g
WH2exDpJJGoXzfl2qrEe1bYibvGMXY8vAU4ONStUjzcvS/4+fobuqaXYeK/+Jd4hs47LWlQ
vDNA3zFQcZB7j/ZNci8c1piCZ/NMX7t29SON2KisfE+p3XxRmVrHFvARDHuPIjHHGODyD0q
+Sl1NIZT8rsS2ByMn0ruy9yfM5HLi4xi1yaJ627PqQRO6sElG0557g/SojpOnvJ5rwNuEvn
hN52GTOd2M4zVycQwRiIbdw6SKCC31zVI3ZMgVFJUYyQM16rSZwka6Rpi3VzcpbeXNdDErh
mXcT16Hg+4p82g6RJpX2G1tvJRAQyCRsSgnpjP6DFUdS1mPTrq1gmjlaW4UmNFTczn0A9ap
J4lt7kwxw29y1zIjTGBk2uiqcEnJ46cetTeC0HZk40fSRJbEWpV7LiL5m/d8545p/wDwj+h
SvO8mnqxnYSSKzHaT646ZrOfxLYbbG4QTTJekpG0a5O4diM5zUqeLNPWzu7l7K8xZyCO4XY
P3XbJ5wfwpN0wtIi/sXUbjXNPu76aAwaeZBEYsgsrfdXHbA75rQ/sDSXs7m0FoqpP87gsSG
b1Oe/vVXV9UiZJLO3lm3fZhdSPGAGEJ/uk98U2HX9NsbLSo7eK4mhvV2wMPmYkdmyc5qfcW
jBX3IY9H0xrcWclmGhzuKMxOSOnOatNpWnm7Wf7N+8ePy3fe2SuMbevTFUbjxFZ/YLm/+zT
obSYQzwkDch9euCM1ZTV4JdXj0wRSLK8ImRiOCp5r5qvTcJtLY9ujOMopvcU6PpCRRqLICO
3YvEu44Q9cjmp7DVJJrl8DKnAOamdd8TL13DFVreyaG6aQcKB17ZrC91qa2s9C9qiNPajaS
c8kZrFeCFAqElSRnpUlzftC5ViSqms27vxJJE0eAv1q4JkykifxBGYoYWRvl28AVyhcls9D
mug1i+WS2CIOvr2rm1b5jn8q3prTU56j1NLTo/NuVXpk9a4rxeNnjLU0HO2bGQPYV2NlKUl
U5x0HWuL8VFz4u1MkcmY5rWC94wnsj3pN2xnYAp02Gla2KQG4jBCdw3b3FFnGDJ5gG8YDY6
kn6VaZ3cBFg3qRgknBr6U84zmbfjA/GhiV6c+tWZ7UoqvApIPUf3TVZ8qdpzkdapARPlgcH
GDSKcck5IPelbOMqBn+dVydrYPU9zTGX0k/dYx15Bz3pUmWbEckhB7Y45qmrk4BJ2nrxTcD
dznGeKVgNB0ZWMbqc45OM5+tUpdkZBXO0+3StZJTLbf6zEg6e9VXiMo8uYDJHUHFJAVVkyO
e3pU4YABgvIxxVWSF7f5sblqMTZAI4x71QzUEhI3D5c/nV6G4gmTyZF69yax9x8rPTPI5pU
d93HWpsBNcW32SUsDuiJ9elMgaUzhU5LEAc9anNwGTbMR5ZHzHsaq6fO0d49wf9VDE7rxz7
GuTEYmFFWlu9jopYepVjKcVpHc2EeSN2hhjyVwGcdj/AErQt/LUZkZmYdQDWXJcM42w/LGp
+UD9T9TUQeRWzkkYwcda8OUpTfNJnM2d7pdvLPbefDGnlnuZOfyq7Df2MNwIZbpA/QruB/T
rXJ+A7CW1M1r9uaZyx8tJW/h/xq54ntdLuU8u/wBOuFbONxTYQfUNx/Os9UylY9Gh0/TtSh
BljW4Q8gN8wBrMv/Auj3KkqDa98wnB/EdK4rwh9t0mWVodR1Ce1Tb+5mVJCB9QcnH5810Wr
eJ0ELzQ6hasq9YmfZKp9CprWNVx2NbaXMHXPCtxFFi2uBdFTkb+GxXPRGS0Yw3MLKT6jBq5
N42gmvDazvIk2BwyH+Y4rbstQsb+2aO5eLzB0DiuuGNlHSWpl1MS0vbZrrIwDjaOOWqS4Ac
EGMAj5uD94VG7WsDm3t8eWCSUIyRnuDUlyqmHdBuG0cA9/XNejTqRqLmiBRlkMQUCPKDuOQ
ymrtvNM9vIkIYSpwuBww9DVWGZ9uwkfIN6g+ncUlvK1rdbWI8p+MGtXsAxixxL9ofzkyfnI
wV9BXO3Vxc2XiUajaYJVlkXI6kV2x1KCe2NtJFG0ZJ2sIwWHvnHauU1q0eNB8u4Lx8vp7Vw
46m6lF8vTU9HLasaddc+zuvvMzSrO51/xh9lxJay3UhfBTlTy3U8Y+tdfqkNx4e1F2vAstz
J99rS7MbPx/EpBA/CsS7vdUtdRtNYE0ZCkCJtwymw42kfh196r+I/EUV/qct+8E6SSoJBHw
QeP4T3GRXzrle6S1PoKcP4cnL3LO/+Rn+ItVvNSnuLyW02MYtoVG3bQBgZNefRI8TwStGG2
vu2N0YDtW000GqHFzeSBmbIC8oD6EdeKq3FjdWlxHLMu+EN/rE5Uj+lenRhTp+5J6v+tDxs
XKpiEpwXuR0VtWvU6bwxqFu16kSZ8uRtuC2Ov3c17noejxyaU8+n6g0bXKgShlBww9vUV86
+HryKx1p7pLT7UsZZgVOfLHUOU/iAPYdq928AeLrfWEv7FQqtbhZAF5AVumG7juPY1o4xce
WR5NOpOlUvF7kVx4asvDlnJcvcfaL2b9zEWGAoPXA9cd6xnSL5ZEQ5H3xngmtnxDqP2vUOm
+2i+X3z3YVknDNlSMHpjofeu/C0lThZF1q860nOo7so3aieMMRkDABycj34qGF0RAuT1wcC
rkwitgfLuN8L8sHBAX1Ge496oShEk8yJshugBzXYjAydX07ULzxJo+oWqRtDYOWcNIFJz6Z
qPUNKuU8VvrllEs6y2xgeEvtwexBPb2qzq+sJo1gl3PG0kZcR/JjIJ+taabtgEpO16jljdh
dnF2/he+tYtGiiEc32OdriZi+0EkjIXj2pH0DVTZa/bhYANTlEkZ83hADnniu2ZG3sh6AdR
UOCM7VGDwR6UeyiPmZy1xo+uXBiik8h7QWQgCNIcRybcbjgfN7VFDoOrJbeH4Wjh3aa5d8S
/eye3HpXQWt3LPeTRC0kS1iIVZ3OPMbPIA9PerzL2PXpS9nF6hzM5Gfw1qM2n63AfKD384m
i+fOMHoeKbDp2p/23a6ncLAgitxAyq5J4GM9K61gyKdwKkdCawku5572SMWzrAo/17cbmz0
Udx715GPSi0onfhdU7lqSdI+SeT2oN8saBiwJboBWVeRu54cnHSsWa4ljDIxIwcV5qhc63U
5TQ1WcPKF3Y5yTWPNIqtgHgVXluHfIJqt5hBIznr1rojCyOdzuy3Lclm5wQKgD4l3A8Zqqz
kN04qZAcBuntV2sRzXNewR5p18mPeVwT7VwvioD/AIS7VMNgee1eo6K0VrZgEgNIP615Z4j
AHijUwAWAuHAP41NN3kxzVoo+hvtUSMUTABOMjtQ92sZXy8jjHIrNSIlt27A9aewywXdkV9
PY8wu+Z9ofLyFX44XpTp7MvAZQVDJnJ7ke9RRA+Sobkdsr0NX428tCj7T36ZyKHoMwSyhsM
oDZxxSFWzu2k81q3KxSSmLywrcbfl4+lUmXAKDAYHp3p3uBVAJPFSLE7rjIx71LHCj87mVh
jtTnMicOB6dKLjEgQHli24dR6VoCEqXfIfHOccis5w5YPtbBHJx3qzHPIhDZz9TSYEjiBgG
DfKwweKyrm1aEGSMExnue1bYljnAJHz+wpvlkqAOWI7gYIpXsBhLMSoUjAFWEbJyOaguLcw
yEITj0I6U1JGHtVlFy6IkgSLYF55IPNMhKxSK0ozHyrj1UjBx+FRSCd5oJIonmRG/eKnLAe
uPpmrUhgNzKsDMYw3ybxhivbNfE5lUl9Zb7H32T0acsH7J/avcvpbmFEj3+au0bZAeHXsae
F4A71UtbxrQCJ4zNak58vOCnqVP9K1oYra+GdPuklb/nix2SL+BranWjUR8jjstrYSdpL3e
j6EMJaNwUZgR3FdbBd2upWI0++iEq4xsk5B4965xrG6ibEtrLH7spqWJZkkBXdx7Vb1PNV0
TXvgiOKVbrQ9XutNZcNsL+cpPtu5A+lTajpN/qOl+ZqN3Y3FzH8qt9n4P1HrW7pkouUWGdJ
Aw9FJBFS6hFsH8McY7yEL/Os2batHlF34E3ytqFzqdwhP8AyzgHlqPpyalijkt3VYmckcAE
5J/+vXWanqlihIa6Em0fchGQT9TXLXV/PKrR2ca2cfPzry5/Gh1Yx+JnXQwGJxLtTi359Cy
tzAmrRwyzA3JTJiB+6PU+/tWgJninCvnY4AHoTnFcXFapY3AuYQWl3ZZ2OWb2Jrt9OuLWaM
GaVnYAEAEDH0r1surQqQajui8dl9TBuKn1G3qsoLRkK8fzqo6sKrYlkbeEzD1DnoK1ZyjbT
CpQA4JflTn3PbNVFtLuO5+xQWzyOcske3LEHqPcd69RHmCG1ubm2822AkZP+W0ZGUHfI9vX
FVXS2QeWNS+0twMldu0+lTrHc2s5MtpdW6cg/uyApHByD1xTbmCOW3M0T7mhGTmMIcd8jPY
/WmtAJNO1bQtOQnUPDsN5ICf34AJP1B/nXP63aJ4omtrbwzYJayxsfITfnOeWUn0zz7VMpz
MBkbHGfoan06c6ZqqahZqsU6KQD2bPqP615eIwEpS5qT+R6uHxlOEHGrG76O73OS+wX3hrX
4LnUdC+z3luzbop/wDV3KkEEBuhyCcGt6/tDrM8mteGIEOnfZ901mRh4JVwDHtHQkYI7Hmu
o1vxHeaxojWNxp9lPvcE+aW5APbHINcdb6JrcGprd6Jfx2M/TKszgr/dIx8w+tc31Wp8Ljd
CWKv+8i+Wa+5/I51LS/vPE1tbadatBdQSGK4IGRCDx82OPWvRPDtjH4f0kW8GGvp8rcXA6K
MngH0PH0p2m6RfJNLNqNxCjynfL5MXl+aem7rkmtdVijje3hTbF0x03ehNdtHDcqSlsjz6t
SVWbnLcHkWIrHMriJwcFThXx1APr7VnGN7OZQGL2kxJjk/unupqteNNAfKUhivzjPf1xVu0
v1ltvJjkzC3LxsM4Pr7fWu+1jLce6K7AOgZcdM9R6VDLDbRybIl/dHoGP3fbPeplfblSQ2M
7T6+1QzKNwZwcdCapCOG8fYj8OEZGPtMeO1Upp1j8X6rHPPshbTN6hpCFLYHI98+ldxcW1v
cN5M8CSgfMN6g/lmqhtLTePNtYZGQYQsgJC+grOVPmd0NSODW5d/DHhZ3u5PMe7KO3mncy7
uckGnm6isU8V2pvp4bWKVBF5Tb2XJ5AyeM9DXcy2loFX/RoCB0HlDC/T0qEwWZDj7JCRJ94
+WPm+vrUqi+4+Y4+yus6/qcBmjS3ksBII45dybto5+vrineHrOGfwqmqTXczzpDMpBmJUjn
qM11xtrUKu20gB27OIx930+lNENuFaKKGMI3VdgAP1FUqXcVzhLSXy9P8MXYuZPOlnZJXaQ
kld3QjPTmtLQ2A1TW4xIXRbjCDdnA56eldQ0FutuMWsIYH+4OORk1nskcZYpEiE5yVQAmvJ
x0eSy/rod2F1uxsgLkMD0rA1MBLhsEMT7VqXVyYxzgYGaxWfzyZGHJrz4K2p1T10MmU8ZHU
1VbOTmta7jRIztGaySck8Y9a6Y6nLJWFUZNWIxlgp9ajhUnjHU1sWWlTzShVBB7cdaG7bgl
fYI5HIVBnkgDB964bxDtHibUwhJUXMmC3X7xr1rSPDoLC7viVVCCqEdcHvXk/iVQvizVlU4
AupMf99GpptczSKnFpJs90VswkjGe2aEyoXjr1NQx/MwUdanVvk29G9a+nPNFEzqGwSAxz+
NWoZJZSpLAgDBJqoEH8XJqWIqvDnj0oYy7dx4gEsiHPTKnOB61Rnt2ESyjcW67h3H+NW1ce
VuXds6EdcUxUyXtslk25H0NIZVt5ApCF9xHYjBqwWiZBEQxQHgN6+tZ6RGIln2kjjBPPFWl
cyIq7irg5BPAYemaGgERzueB26Egiq5M0Mm3duUdc1eWO3kleKYbJF6Hv7c96ingeNAXG/a
fvgdaBj1l5XgEf1q9HMQcn5iBnHZqyIpCV45A9amjuccZBPYZoaA1nW1ZRviB3Dnd1/D1qk
+nQXEX+h8SA5wTwR6VB9pIcHfjB71agufLcyrGGKjlT0qbWGVlF7ZxNDImIJGBdeqkjoT+d
aug6NJrOrqjIzwx/PMx7Lj1/lUF1ex6hbNFIPmUcYGDXY2V5Hp/hzTdLsookudVUB2mIAwR
gkn17Cvls0oJVVVez/M+vynGyWGdCHxX09Or+Rw+pWkVneyJayNNaE/JIR19j71nmNWIO0Z
9a9L12PTLfw7KqxobO3YW9rFux5sgPzuccnByPzrzhxhAwGFPb05rwppxejPq8JWVen7y8t
epes9b1qwwttqc6KP4WbcPyNayeM9faRd94oTI3bY1zjuelcyvA61IqljhQTx0AzTVaa0uF
TLcJK7dNfce03+iyPpD3Ka5fufLDpiQKPrwK8gvmn+2TwzzySlHIyzZ71674R1JdX8GJA7b
prZDA+evA+U/lXlOtqY9auxjBLbq7MTJuEZI+cynDxp4upSqRTa2+8zCvtTGHUcVLnP1PQC
mspwTtb64rztT7HRaFWUDbtNT6PJb+VPvkI8qTadoz2zTYpY4b+BpNuN/8QyOnUjvVbRmC6
jqWniQPhkdZAPvZXg17mUXVY+R4hqRcFTtruduI0+xxu0BV25BYEFh9D271Ot7E0amMbZo1
KCTeSV57Dt9aw7O9keIwzkyFOMEnp6U97MK+bGyuY7RzzKxLqHPbI6fj6V9XtsfCGje69Mb
Rob64mMOcOivgk1XtJpZi0MxiIAwrOcsV9Pw/lUN9pM2jTiQ25mt2G1t83mbsjruHb09KpQ
3MEDia53K0Z/dhfugehPemtUIivoPs820MGUHIKnPB7VFu4BbOfSt6+MuqJHNbaYI4BHkSR
JgMO+f8fpXPAMkjRuCD1B9qtaoZaDYXcqknPAWgTSW9wksLMsTmiCWKIhZM/e6jtWkbS1nt
2t0nzjlWI6nt9KCbiXIV7aOaJ5C0YDMu7P5enrTre+jO0M/Ld6zrWa4tbowvg4O3Bp00AQb
48hX/AEqbDuazmO6i8hliVh8yykHIPpkdjWa9tLZt5/lGNT8wZgQGHpUSTTLGNql2XkBepq
9Bdx3UW12MsZ4eN+SPf60+gmSRos8I8tlw/RieAarGWa2Y216vlTA4bvk9mHqDUSytp101s
4LxMdwx6djUskwvwsdxkmIfu2Pp6ZpWC5gxeJ7u7utS01rOOK4s5ERIvMJExZsBhx071Dq2
sXunXdvYDTllnuZjHABIQxUHG88YAq1/ZVsPEqa3KD50cPllPU54b8BkVHL4fuptYu9Y/tV
Gmnj8qItET9mQ9NvPX3rK00VdGfPr96moapZRafFK+np5jFpiA64zxx1qOHxFDeXGnW1hBv
lvYjLiRsCIDOQcdTkGqAs7i58W67bWtybdJ4ljEssJIfgBse/WtOLw7BZzWM9jIIrixjMIM
i7hIDnJI9ckmlFzYOxU/wCEqV7axmjtNxnufssiM/Mbj045HNPbxBNHNrMZtl3aaM/fOJP0
44ph8NQfYLe2hvGjnt7n7V5rJkO565HpUp8OStJqkz34kk1EYcGLAH05ql7TqLQqL4h1K4s
vtaaUqwtD5qN5uS3qvTim22rtqCwOiIBLGXfDH5DnGP8APpVdt2kaYtuQ9yIMJ8ic49xVW3
00QaVcJDK9u0zl1fHKjtx/nrXhVqsqj9/oelTioL3S5eyKWCs1Zkl1EjBVAKiq93I6hQ0hk
IABY9Scdaos+Tu71EYilMsXNx5hAPT0qmCC2KXJOT2pQGOEznHStVZGV7k1sT5g9j1r0fRI
3EEcjHIIHUVxmj6ebufBwAvWvQLf93HGgGAmAK5q0uh1UYvc0d2CBgEAema+e/FS+X4x1dM
5xdyDOP8AaNe/g/MW69+K8A8VSLP4w1aZVKh7l2APuanD7sK+yPaEbA4H44qwspH3gDngD0
rPR2PXscYq3HnANfXnjlkliqkdB3zTHAKZUHPag5Vcq3HcelQCY+btwSPWgovW1z5RHAweo
bvUjnbebkLbOD8vNUW6E8hvap1ndEVd5wO1IRDdDN1IrDBJznGOtOSNgqIOT6k1OFNwV+YA
jg5qV4UtyvmfI2eGzkZov0KI7uIKFkAOVHrnFSwZuYgqNlRxt71JEqH5VYNjJIByce9UpJG
tLkNC21ZBuXHYelIBjqbd2fadp4Ix0oRI5BlOTWtLGtxAsq/xD5uazY7Z1lzAQ3OADxRcBv
ltJnCAgDrUsbGJiW5XvVqFI2bY2IpejZOM0ryLA5xCHycYbjmk2MjV4vOVmbgZ2r3NdP4at
lvJLqe5VHeONbezWbBQM+ecH061jw3NjIB51kWlHRt5H14q5YmybUJBJF5wkjxDATwZSQF/
LmvLzGmp0b9tT0cvquFZJaX0OyuLaK2szGis/lKtjbYi3/MeXkUd+/5Vy99dQahq99a2qKl
pDbeUjbMcjAyeOMmuhGmyWEch064fzYwLaDL+YHnb/WEA/dHuPesXTdK1HTWkt2W2m+3SGE
ymQ4G3JfIxkjrk18jUT2PsMPyJOXNd9P1/r1ONns5YVc5VgrsjDuMd61NBhYLPqNvqsdpeW
pBihYZM2RyPf0xVOa7aa+nkZUHmOxBUcDn+VSeHIIJvFlhDOcxedk7uhx0B/GsIbnu1uf2M
rvpf/gHc6ZrUEUi6lplqttdzJi7tM4jcjuPQ/wCNc1Dc2dz4glvIy0hmSRvJuApXJ6KK1fE
Nk8mtStcSi1tgdsUaglpAO4Vev1NY8At7HU7LVYJ43KXKxG2lUBwvrgE8fWuiVR/D0PBoYa
Mk6t/ea0t+V/6sax0eC3tLPWVsU+zLcf6S8ZDFVB4OOw7muy1K1s9H8O6jeeR9siYFwDjID
ADr6VFcanBoxuradVvWU+ZdqqYbyWOFYjo2OAfaub8batYHQ7ODRNVzCw2Nbo+QU6jPpjpW
zcYRfc4qdOpiKkItO199dtzzOONZNYtxIXCBsgIQDkD17D+lQWKlvGepCMKF2q+VbI6jBB/
GtRobe1jsbi6tJbr7UHzGpIBX7oAx3zzUGiRIPFmpRxxJGsagBSNwTH8PvXZlrtViic6XM5
TXb9TQuRJHcrdJ/q3xk561oxvefYmsrfU0MchLbOQo+tQYctLaz7AjcqwG1R/9ap7YW8WIb
kl3J+VicKPp719YfGkNs1xcJNbPM0ZwcjoDj1zVJ3linWaBUdkOQrqGBI9jWzcm3imDzS+Z
5fIkA5A9CM4Pp+tZ128STECNkWQblJ71SAtWGtXzQPa7XdJR/qY+Mk9gB/Ks6/WPcssaGLs
0RJJQ+hzUCon2kPgowYHcp61peVb3bBbaGXzJeGL5bc3rk0bMRnxNgYONpODkU6NUhkDB33
5IKk/KR2pkscttO8EylJEYgqRgg1cs7e4n5jVGwSBvIAY46U9xDLgOQlw2HZcbyDnIpA2Rl
OUccg9q2YmhjuAl3br5f3XRDgYPUD0rJu4Fs75oFJMD/NE57r2oQBEpaRViYbycjtS3VrNA
y6jAhWMna+ORu7/nS27wYZGi3MBkMSflNXIp4vMMdyrSwOMMm7bn0Ix3FJgZ91ieJZFU5H3
eO3pUdvNuj2fd6dRVj7O9rdGESb4pAWjY9xVGdDDIHyCh689KpAW51laESPztOPqKYkwRQN
oO3px29KnjuIzDkk4xg47VnS/u5dhJ2nlfpQtdxE7zbid2XQ9QO3vTWXcqleW7E9RQoONyj
p29aYzNCwCt8jDOOtAyFgynAHPWkaUkkhSDUhbDENjBprDJAzTEZF/GwlSdONxww6VUuhm2
fHf1NbN4gNu6ludp6dqxJ+YSmf8A69fPY6CjVuup6mHk3DU5C7YiUrmqvoM/jVy+QrOWznN
Ugc4GeaiJlLckUZx15q/a2rtzjk8AetVbcb5Vx/8Arrr9JgQ4kKkEVM5WKhG5a0mzhtYsH7
7cmtpWBG0e1UsgAnvninxyNvPPXArjeup2rRWL6SkEA9+OK8M8ZIE8b6uqN8ouGxXtO8gjA
yeOfSvFvHCeV481hB0Fwe1a0FqzCvsj1ogLKR61ejkPljPf9KglRSm8Dkc06A7kAx0r648g
mUktt/hz3qUAAk7c5qJckBen1pzy4AA69zQUSFxu4/Go5pBHtQHGe9CY3KxHHpUWroYp4Gz
1BP0oAnEreW0YbDNjbzViRpLmxWMJzzkt3P1rLikLEZ5AxWjvmgkDOuATlcfdP+NJjsVYxc
RSrJtdMZGfetHbb3wBuGKMO4OPyqbzBep5ZVQxHynpz6VUWEJK0bAgjjBqQEhaS3l8iU/KD
kHqCvqKuNHDIRscqx6Enr9KrojSRfZ3JyhypXnGaYsckbFJFIbHOfT2pgWXAkVUIZ2HQ96m
RHuITADmSPofUelUYzKsgZSAT0q79oEeGkwGB7dTUtAFtZxzZd7sIF6beW+mO1SX11/ZNpB
qFtzJayq+TzxnripZmscrPEWMrH5vlwB/9eq91DHd2cttu2CYYDEdPSsK0eeDj3Nac+SSkd
3p115dl9pFxGVtIlWCQfIrXEw+YnrnAPX3NVtZmhstFMu9LhIYxaWoLffc8ySjHvxmuQ8L+
KIbFYNI1K4SAwylLeRl2qHbjLD1A5HPPb2XX9R+36kwtY9trbjyoF6AAdT+Jya+Iq3hoz7z
AxWImpdN3/X3/ezIbrUEl/bWMqy3E3lgHKheWY+gHeorqC9nVVW5W3Xnc0a5Y/QngVHZ6TZ
2k/2hQ81wessrbm/D0rniopXbPoqkqkvdgvm/8t/yO403xXqeta/ZuNMEcbyAeW0h8yUY6A
dF/H9K7DUbDTJIr7UdP00O0kaedbPHtdQCd+B/C2MH8K4Xwlai98UWVu8kkR3FleP7ysASD
Xpsllrkep/2kJoL1YYtq+X8hmGfmUjpux09xXTT9+N7HzuMjDDVIwg7ad3rrsRWltZ6xPaz
Pck3dvFguB/x9W7DjPqPX0INeUeINP8A7J1q8sVfcsT4B746j8cGux8t49NW9dJUh02/2pI
ylCYJDyOfQmuXtTYRarfR6qDex5YecHJK88MPUnis6jUkr7nRgVKlOTTbVtvn/wAH8Tl7zx
1qWhad/ZVm8cjOfkBXfJHnrj0q/wCDEmltLi6uLdopZZNoD9Tjv+ZrLvNPt4reY28X7yWQE
ufvNz611din+ivZxEw7EBDDrx6V9BldOMo+06rQ+bzqVSlXdPS0lcY4vGnaCU/NCThSc7V+
lPnh3Qh/MRz04PI9sVJHcxyRBvn88YWRiOw75qs8CLcOquAgG4c/yr6BHzRJZQG4k88zbFH
yuzn7vHHA5NWdRtGax3q6u0BySPT1rJOUkPVVbg4/nWjbznenlLugx5cmT69KbEZeCy5Qjo
M1o2ep3NvB9jiWaRJMnYgz83rVd42t52hcEsGx+FNikEbbSzhgcqV657U9wJ9RdrpVu5EKy
fdYHqR7+9Z5M5QrDKEPvzzXT6dc6fcKXvLRZ1YbXTJVlPqCOhrF1WxbTL7aDvgkG+J/7y9v
xpLUCOK8mmjEZC+YOuTipZVD2rQklnU5RyMc/wCFVg8cLh2VBu/jI5qYCQuowm0jIZe49KN
gK6Fug4YHB7U9pZGAATB79qWRFSTPbo2P51YgEBP7wlSpyuADk9uvamxD4EMsLQOQ0ifMhH
apPJ3xlZojE3R0YYING8AqykE5zgDFPabzWG9txwBz6VIzJaJ7aRl5K4wCe9C/MdpHPY5/S
tKURuhVSWjB6t1WqrW4SQZPDcKexPpVXEVFdgxT+LPT2pDIQNpGATTp1JO/GGHytg/rVV2O
/I/EVQhz/eGP0pCzEBskY7+gqCSVIRvkcL06ms+41JnHlxAAHqTmsKuIhSXvPU1hSlPYs38
u1fLVjuPp3FZVycxbuenakkduSScnkmopZcocivnq9V1p87PShBQjynO3bbn57e9UxjNTXL
MZG+tQDJxWkdjne5paeFVgxOT6V1tl8n3jye1cXaymNgcZ963oNSG5AzYzxWVRNm1NpHQjj
oRRA2JcCoUdZRhW5xTVLq+MjJrA6DQEmCSCMHHevF/F3mN4y1U3QImM7bx717Gh6Ad68d8a
O0njnV3kOWa4JNaUdzGvsj2mNiVzxj61Cm+K427flbkH09qEOHK/Q1K6mSDIYgqQwr608ge
zYAHcmmxxmQkjt1qVAXXDYyaEUROVBPPrQNCSMqoMn6Cqd47yxRk/dQ4FXLlVwjemcmquPP
jZUxxxQNFWM7X+tasUrNEEIO0etRJY7FDOyj2q0FG372R60DHxybHwFIVhircQE8DHjfFxn
uaprlyBkjb6+lOjk2TvGHwW5HvUsC0EcEBVOTx25HerEtmJIlhjkAmAymT19vpTYpVMJXq2
Od3aoixSXzQcSoRhT3FTYCsEaJjFJlJE/h9Kkyu4v8pYjvV24Ed7bb4sGZQDyOfp71nIQyk
HgjqMU1qMtQTMrlQNoP8ACf5UMSyKSDkHtUCkq4DDcp6c9KsrMr/ITlTgFSOlIDk9bs4Pt7
EpuikG/af4T3PPGM/h6460mljU4pzbwRPeQjjyxnzF56AHk/7p59M1reIrZlSzuozjY5Q89
cjjn8K3vh/aNcaqHMYBhYBiF4VBye3y8kcZI9MZr5fG00qji1oz2cFialFqdN6mICJRuHHX
qMY9qcw6Yxmn30sU+tXV4mQsszvjs3NM3l5Mjkk18/JWeh+mU5uUE5bmnoD6nFrVvPpURmu
ozuCAcEdwfau41LVf7Pt01jThLZXizKLzTpidnOfmx7+oridA1U6LrcN6y70B2Sp6qeteh6
loo16/sdRNyt5o20t8mA6jrtJHJGR9RXRSu4tR3/rU8TMHCNeMqq922/fy/wAjmdd8X6h4m
gh0XTtNXzbiQBYtxbzGHPJ7KOpPoKq+IfCI8N6ZZAXL3LyAm6mb+KT2HYdgKs+H9VhsfiFc
3MttFbw3CfZYYwBi3UHgZ9WPU/T0roviLNqJ8NtLZ2cU0af64nO6Mf3gK6FBVab1uzyZ4iW
Crwajyw3tvv8AqeNa2kjaFeeUxWTZlCpwQRz/AErB8O+NJonZdWuW3jb5UoXjPcNjqDWzcz
/arORI/vkbT7e9Y7aRZ3HhK7sIYgdU0yXzkbAzPA5AI/4Ca6cDUlTThexlnsY1nCvDVNbno
C3FqsoM4Z7eYZVosAnPpVi4t4vIDQFm2HBJPbtWP4dw+i6XDcIViSEBmHX9a6dZdKAaG3ln
fzBtx0IPvivrE9Ez5BnOXCFSrbuelT2twtu4DJ+7k4kUcZFOniWOV4m6gdx1FVUkaGZsxLI
R2J4NabkmzexQ3VoJrUMrR8FWbcxH1rLLgxbgp3LwTW1YXVvdIVishC4A3NEpIb2OehFZl1
bm3vmj3Hy25FSnrYZGhkWQPHnbLw2eQDWv9jM1r9nu0lQYJUuMFT34rFOYywKF17KrY+ldB
pWpTNtklOJVOAWOf50+ojmVBjkMMgHynBz2q1DKI4mCvtI74re8VpFfRRa1b2rRyj93dlcF
M4+VvYnv9K5cP5iAjnAwR6iqEtSTezruAH+I96kSSRWCtynJT29RQqoQuD06D+lTohcN5aB
lwT9B7UhjPMjHzBhxznGaRilxAZI5WE0RBUjow9xUUsRVsqmw9HGeCaVCUlVwu1fQdD9aCS
Szzl9i5VvmIzyDUziJ4QXJZTwVHGKq3CyQXHmRkqh6YPQ9xSCTEhfAUN98dgfWiwxLhVEiy
JyrDpVJwFOVX5frnFXJ1CHA5Q8jHb2qowbaynkGmgOXu5TLeSMzkqpwBTAcdqYFfz3Dghtx
yD9anVRk8DA9K+VqSbk2z2IK0UhzcgZ//XWdcy4LHt71osCAcdSKyLuFowSzZNTHcUjJmIM
hPSoBn1xTnPJ7c1Guc8cdK6lscrJAzDp1q7bBjIpK5x2NU0BJyP1roNMtfMTLDI71EnYqCL
1m7tJkjAPStNWHCnn61VVGi6AN/SpI95kGVODXK9TsRajdVkxxgcivHfE7ed4r1OV+Wadjy
MHrXsSrmZCOe9eO+KJmu/FuqXLAKZLhjgdBzWlDdmNbZHshABVj1HWrCMdoxxn1qAgH73NS
oRtAJwa+tPJJoi25ifutx+NWSAYyOvGc+lVfmHzE/dxip4GDuCyjaeOTSKIrmCWXTmaNSzB
hwvUg0+wtgkZ3blfryKtzSm32iHGB2p/nC4j3o6o/dcfypXAYLTcVLfKhPUVYewtzARHKdw
6ZpkETMSfOwn04qd/lIXfkZxnvSAy1lKttbryOR1oeMuysn3lq/c6cXbzY9wkx8wb19RUX2
eUOI8ncew5zTuhjoSFy55I6kHirUjLsGUG9RlSB19qoJEwcoTtJHHPf0rSWS2k2ln+bGOgw
Pf3pMClEhSYPE5A/+vyKbdRyRSLOWwSfmAFStEyj92xLA5BPAq2lxDJaqssSmQ9x1+hHpil
cZR4OQcY68Cs93cXjICQqHpWm8apM8RGccqR6VE9stwFdflZeDnvTuCK+pCS40GdIjl1XI+
oOa3fB+qG18GX9z5hQw27JtyeWZsDjtVJLNobZ5BKpCjDDPPNQRlbfw3qFsrYCNGQgGM5br
714eZwslNHo4Bc1WMXtdGYoQKOMjtnmut8CLby+IjFIQszwuIHZc7Xx1x9M1yCPwNq8etXL
WeeC5ingcxSxtuVl6givlIvlldn6bVh7WlKCdro9Ijkiu/F81hqOkWllqLW5ijldd8cj9nx
7itOCRtOiTQ4ZLaDU0V7iW3iQ+XICDwueh78cdapz/wDFYeGLfU7IBNXsTkBeu4dR9D1FOi
1rRtYs4bzUGFnrVip6na27px6j2ruVk9/+G/zPlqqco2cdtGt7NbP0Z5WJJJXaSUEOTznrn
Ne16Lexax4Zguptrb0McoPQkcHNeev4WudS8NXmv3F59hI3PGFgG6YD+JiT3PoBWj8P9Kkv
LO8iuNTuSkTgiNSFU5HJx+FKgnCaXc1zOccThm1GzgzzDxhpcvhvxY0cLE2U37yI+qE8j8D
VBrl7C4ttWt1Mhtjkr/z0Q/eX8v1FfQHiHw3bvYJ5VrbXJDYka7UMFTHJyeleO6tp+ky6lN
pulXST7T+9e3B8qFe6qT1NdrpylUjyrU8TCYiPsalGs9LaFq3lZLdCqkAjcB0Iz2rotI1HT
rT/AEq1WOK6ZSkwlAYnn+EY4HrWJLFsIIH7sgY56Y4xVd7dJTv5SQfxLX1SjokeAdFqaR3y
i/tkjUx4SRVPLejYrIaDzlG0BSPun+lFg8unSLJE7zRt8pDcn3rRmup9MZQsMLWkx3qcBmG
PX0qrklKxuZxi0A8wEgqoz17jitPUraSa1UlGSQDeuVKkj8ayLp4ZJhcW4MW47tq/wmtzTb
ue+i8qaSaWUcqo+ct/9epl3Gc+mJB/SmpdPYXoEjsY5T1J6H0z3q7ewGyv2BGFb5gO4+tVJ
kSRGV13JJwwx0qtxHT6fqTQrIFRZYZ12TROPldT/X3rlL6zm02/aCRCqMA8ZPO5T0q1p88y
b7eZwzqcZz19K2rjTbnWdOW3iV5Li3XzIgFzx/EtEXYPM5yMgkEdR7U+QtC/mxnKvzjPGar
QyFDh1IIOCD1qwfnQx9FPIPpVATq5dAQgbjkA8sP8aiDYYYJZD39qhikkVtuSuOtWXTC5Xl
TzkdjSFYtRKs9sYpWGeO/JqhLE0DGMkHuCOc0sNwIZMncT0Jq7JsvYzGpAK/MmPX/A0thme
ceURtwO1VSzLu45/nVjf5chSQY7ZIzioZikEbTSH5UGSc027K4jkPOM95PNjAZyAPpxVlFy
OR1rOtJlk34XAzu4rRjIJx618pN3k2ezC3KhJjtQ4Ws2/wAm2LuuDjitSVcfMRnHas7UyrW
bbRilHcJnNHOfxpAOnGKecls8GrUVncb0EkEkWful0Iz9K6r2OOwWllLMwA4Hr6V1lrB9mi
EZ5qlbIIowjKQwHJrQ3OUUjjI71zzlfQ6YRsSDOD7VZx+7Vdw7YrPmMskipGQpxyTVu1gIk
zI5dux9KyZqmWlVlEYyPXNeK67g+ItQP/Td/wCde3OANq9cYrxDWyP+Egv84/17/wA61obs
xr7I9lcnfgcYNPDDCn0odSpzjk9aYRtPNfWnllpWDZDE4IxUsTfuwBgY4IrRs/CPie7tkuo
NGnMLgMrNhdy+vJzVl/BnilQ0n9iXBQLklMN9ehrN1IXtcdmZDPvHv6063bBAZeAc1DHGck
MNuDyCMHNaOn6ff6jcfZdOtZLiXqVRc4HqfSqbSAcsrAMEfaCfu1o6VPMJ5Ht7yKz1GSFkt
rmWMOkUp+4xByPb2zmrkfgfxOwwdJcA9PmX/GpYvBXiQE+ZpcgAPO4qM/TmsJTpyi1zFJNO
5T0vxppnia8k8PeO4l8OeK7PMZvQNsM5HZh0BPbsc8HtR4c1/UdY8eW2g+B4EtLGxkEmqax
dIrs8Sn5lUHiMHoB1PXIxUniL4Wap41t7cXSJpWq22I0v5SHWSH+5IAc5HY/hXTW/gu88J+
E18K+FrR5klbzL2/Z0VrqTHPfhR2H+T5Pv39lzaHe3S5eZR978DmfE11Zal4mvptNhWKIyn
YcY3Y4JH161BAdNa3YCB5rxfu5YBG/DH9am1LQdY0dku9T05/JJxvyCp/EdKpw266xcxxab
Y3K3I5Cplgo9T/ieK9iLio6M4He4l/qKSRLH9kEU8Z2l0XA49fes2G4JvACdofIY/wAq7L/
hCb+S3WK4vrGCVeB51woJ/LNYmq+DPEGnxNM1iZ4MEmW3IkUflUxrU5aKWpThJK7Q2HTru4
1OCyjZTKzABuCAp6kkdgOfwqtB8TJ5fEf/AAi/g3wnbam/m+XHIU3F1HBdzjgdST2zWx4e0
bVPEWiapY6bMtnc3NubZL6RcrESRuHrkrkcetbln4I1DwHojaX4N0V5riYL9u1aVlElwf7q
gn5V9v8A9dcGJbnUVO9kjrw8o04OTSbemoniLRLOPVJLmO8trK32rvhXlmbHzCMf3cjqa5G
fS4NSspHsHdduQpbqR6n1FS31zqj38sGqaZcSalEoIjfOV9D6EY+opllJd6rMEiVo7tf9Xb
2yDk++OgrrcIyp8ktUc1OpOnNTi7M5XNxYXohvIuB95c4yPY1qCWzlb9w5hH92Tn9RXa/8I
JqUkJbVrnTY2l/guZgpz/SsXUfhprVjG1zap9ogXJ328nmrj8Oa+ar5er/upJn2eFztJWrp
r8ivofiG48Pah9oiYPG+BJEWwHH+NddNrvgXWplvb2L7NdKQ5LqRuI7Ejhq81fRNQjOY0ik
OcYDYP61WlsNSVtsiqp9iOlYwwuIj7vJdG+IxOCrv2nPaXdOx6F4m8bW+pWv9maapitBjcT
1cDoMdhVv4d3vlz6g2D5YRQSemcmvObfSbqV/KWVIzj/eJFdjo2iazLZPp2ky7Iid00jMEy
x4ALH8gK6aWBruftKmnqefi8fhYYZ4bD63/AK3NP4gaxNquhyaNp0ojMzKssvUIucn6niuN
06yttO0xbC3jxg7i5+87dyTXdQ/D3xKlu6XMUSrk/NvHHvmqCeB/E32ry/skRKnA3TKN49V
55HvXuUI0aevNdnyjU3oZFvbfboWt4VCzqCcd29x/hWSQySMrABhkGuzPgHxZHMJLSOISIc
gpMM0t34A8S3ZE/kwLM2fMBlAyfWulV6f8yJ5JdjjVfax5Iz6dvcVow2skloyEl2X5kY9x6
VLqnhPXdFsxdX9qDACFMsTBwvbnHSqFlc+RdRmVv3ZPI7VqpKSvFktNbjdu4bT1IplvLLb3
Akid4yCNwQ4BrpG0SbVL9RocXnRuNzbmA2e7HoKml+HviTIIW0Vu4NwKmVWEdJOw1Fy2RSv
oFu7LOQZFG5X/AL2f61iwsJAIHG0ZPPvXfab4K1+C0MNzHA6g/wDPUHAPpXN6x4W1rTbiSW
TTpXhPPmRjeo/LpWcKsG7JjcJJXaMS8tZbWaKWZXQx/e2kDjqM10mm6jcW6RTW8q7MZP8At
D61zqOSArKz5+Vge/8A9etdvCus2kYRoBLF2UyYcA84I7GtJzUdW7EKLeiH+INLsL6yfXdG
fEqc3VtydoP8anuM9frXLxSblwT9MV2VtYa4X2w20UUQGwoZR0Ixt96jk+HXiB5vOsYbfyn
ORGZuV9qhYins5Iv2U+xyssfAlA5zg+9LHcqqbJIy6ngkdhWlfaTquizeTqlhLCzdNy4D/R
uhqlFBLNdx29rE0plO1UVSWJ9OK2Uk1czsQ3UTQhXzujcZVgOtFvcmMYABGe3WurtfBt4yG
11DUbC2Df8ALJ5C8kTe4XOPoajb4eaxiQ6bf6fqQT+GCT5vyNY/WKV7OWpr7Gpbm5XYwpbi
GZC5jG/GNwGQf8Kx9RtPt1nJZtJ5W4feHY9q6Gx0LVp9Tm09rb7NNEpkkNwfLWNf7xJ4xWk
fBWoH501LSnU4PF2COfeidSmlyyZMYTesVc8ZtIJLS6mtplIkQ4Pv71pRsFfpWn4s8O6poP
iUjUIPLSeLdG6HcjgdcGpdC8Manr0U1xbSW1vbwkI9xdzCKMMegyep9q+eqxXO1E9Om/d1M
vcGLDPGOlZGoZ2bRwK9EPw0185FrfaVeSspKRQXal3/AN0d68/1BHR2ikUpIjMjKRgqRwRi
oirMqexseHJIfCfhmfxhcxwG/uJTa6Ws8YdVC8yy7TwSOFHua7O18X6p4g8E6vfeLI0GlXE
Ah0xZEUSzXGfvpwDtA6npV/T/AAhovibRfDGsa7cRQxWGneRZ6Ndt5aXEgYkzMV+Yoxx25x
XAeNf+Eks/E+zxHs3sgNqIMeQIuwixwFH5+tXJXYlJKnycu/W35FBYSdxbjNWYmRoygOdvT
NZDagypgnJ96LbUEHzMeSahpgmjdhXLMSuD6+vFXIeCBjg1SguI5WIU84H8q0oUGwMe1YyZ
rEe4BdOTnjpXiXiJ1/4SfUtirt+0PjH1r3IqCBtPIrwrW+dfvyc/69/51th92Y4jZHtjksu
PamRExzxybVOxg2CODg55qVUBTOfmB/OlkjUMD2OK+tPJMjxNDeWeqweJYddnNjfXTlxIzb
4WGGKYzgjB4NdTovxzvtM8T2+om0RtKLrFJE0jFhETg98ZxzwK5bxqnmeB9KTcwQ6jNuweP
9WlcBrOi3nh/VDp9/CYXaNJNucgqyhlP5GvmcRRgqrXY+moYyosPyaWe/5H0P8AEKxg07xb
LPZJttL1BcxHqDnqf6/jWDrWunwn4V02IXLW8+pMb5yvV0VtsaH/AGSQzH6Cui0It48+EOg
3Ubbr7TLgadOSeduQAT/wEqfwNeX+IIJPHGveLdfwzaRoEK29qucBV3rHGB9Rub8a66tbno
KN9Xuebh4eyr81r2/pHRWfxA8cePNbsfCcWrR6XHqDhHuIVIKJjk9eeB0qD4lprPg/xTY6/
pPim+vE5tB5rEGN4VVWwM4IOc/XNc78JVA+LmhQ7iVWV8H6K1dR8Z2kk0uyRHbauoXu4k8d
U/WuKFOKg7HdVxNSdaLvsReH9Y+IHxNOo2knjB9O0vT4fOuJfLyTnoAFwT0NOuPAutx24k0
H4lPc3gGY7e4EkHmH0DZIBOe+K0/2frZr/QvGFrCFFzKiKNz7QQQwH611F/4bHh6wk1bxFf
wRWFvku9ofPl+gUVtSp0eV87sZVMTipT9y7+/9DH+EUniPU/CHjjR9eN40kMsSx/aw3yS8g
gE+4FZviX4iDQ4ZdI8LDdKj+V5u3PnOOC59RnhV6Ac8k16NdS6lZ6tpWntrEt9ZXsIuLR2+
UMSh8vcPXOOtfK0V49vrKmTCzwTB/m7sDnFTWjKMFGL0epeCqRdWVWfxbK/R9z2b/hXUc4i
fxr4r1OTW7mMSvFa4Edvu5AJbqfpiuW1HWfHfwj1eIWOutd6XPl4XbLRzAH5kdT0YdwPXIr
1hfE3g34gw2t2t3No+tLEFmRl3qWH+yOcehGakufA4v9Elh1KwtfE+jeaJitpcFGSRe+eoz
0I7iiCoVI2g/e7BWljKLbrXcX13X+RkfFmCUafZ67pN7Ppl1p9smoosHEb+aVVs4/izjB9M
1wPh/wAZ+OvF2qad4YPiSa3TUZfLmnRRvROc4PrxXZ+OtVn1bwv4guGhWBLexSCOJBxEqyo
AvPWvK/hRvf4oeHsMv/H6o59lNKvSSkubcMJiakKTjB6anuustqGpa5Fp1gWWGwjFu1zK2W
Kpwzse5z+dcr4v8aS6FLB4S8DQK2uXcnlySRqGky3qf736CtDxprH/AAi+mapNC7C6vrqYq
c4wA21fwyWP4CuR+CdpHL4j1zxVeJ5smn2rGNnOSJGPXnvgH86Ks3OSpL4Vb5suhGOHofWH
rOV7eSva/qzaj+CsEmnPe+MfE2oXeoj/AFv2Vl8uJjzt3Pyx+lcfqtt4z+D+s22o6Lr002m
TuRGWyASBkxyxngHHOR16ivRbfVtSv9VNrZyE3AyyPIwQA9ScmtHVvDz+MPC99pd/cozttK
tGwZ0deQ6g43dweeQTXdLCJQ93c8xYqbnebuia81KPV9E8P+K4YFtJdXtfNlRDwH74/Wuc1
RSxS4JYg/KSe9acsul2Xh/w54a0mSe6ttMtzG1xMmxmfqRjsOtVrwJJB5byBVIBQf3jXVQU
owSkc02uZ2MiIvCRMPvR/eHsat63aLrnhC/0wXM1rLbhtTgljOAXjQ/Kw7gj8jVIddrkfKN
prbtYimkamzJnGnXIDnsPLPWniEnTdx0m1UTR5TY+M/GGpC00NvEFwI7yVLXLNk4Ygc9z1r
rPih4aXwoul6vo2sX/AJ1gU02YzTFmYrHuDqe3XkdK818Lru8baMpIyL2PG7ocMOK9m+OQE
mmybUbf/ah3fXyBivBjCPK9D6GtXqyqwTkcl4Sv/GHxD1mbRV8W3mnW1ram5mlRjvZAcY4I
yefWtR/BbEldK+Jmqw3Z+6b2NljJ92Vjj64qD4DWgfxprK741MumGKPe+0szMOnrXp1z4EW
wgN9q2pRR2USEyeS4LvjsM4Fb0YUOV+00MK9bGTqLkbd/U5b4dzeMhB4z0Pxt9saKyswBJc
ElN+Tt2MeGB4IxWc0aMQh/1b+vY10/iOCVNH0+Wx1e7vdHu4RPClwx+TtgjpXKhgFI6KeDX
qYSnGEPdejPIxFSdSo5T3Nq20yXUtG1HwtfS3Nl9siEsVxCSpVky6n3HHIrxmL4i+O4LNbZ
fEN2y5EQLNz7cnmvbfDt81xfwWklzJmGOTywemPLbgV81Kwa8EefvSrtOO+4Vw4yEXU1R24
KtUpxfJJo901LwRqFm0dtqHxL1eDXHiSUs4Y2y7hnGQ278cVkab8UfiH8ONeGh+IZlvolw3
7794k0R6Mj9wexrv8A4gRn/hJt5H/LrCCM9PlrgvGunJrPw4numQvdaHKskT9/IkO11PsGK
n86KmFj7JVEFLG1edxk7p9Hqj1W6Ph/xnocXjrwjEbe5gYNfWTHkMvJOP19xXk3jjX9b8P+
OrnVdB1y4tLbV1S8kt2k3hHbhgMj7vy8e1ZPwa8T3GieNbK1Ep+yajILWZOx3cKcexrR+OF
lDp2t6TDEm13tXDHPUCZ9ox24rnlNzp8k9WvyOmHLRrKpS0TW3Z9vQtaG3inx+NQuNS8T3V
nY6ft3G3QF2ZjgAYwO3eneKtC8deAIoNe0rxVqF5pkkgjYznDoxHGRkqQexHfirfwfgmfwL
4p2xPJI80G1IwWJ+mK2PEsd3d+HZ/DMhK3F3IlxLHnJt4Isuzv/AHc9B9aSp0lRcpbmixWK
q4pQhJ+hqeDPisfFcq+CvGca3Ed25ghmCfNFIB8pz2BNUtWv18KZ0eOVre+kja4vrhHCyLD
uISKM9VZ8ZYjkL0615d8O7afVviDp00ZC2mlP9qu58/KiLkqCe56Cr/xXuZl+Id3enIg1CK
G4hb1TZgfkQaiMpwpOEdmU5UamLjUmlotfN/1ubcGn3XiLR/7d1jU7q00iWd4bWx0/EYO0c
nPp7nJNc7rvha70KxbxB4M1bUQlv81xC7FZoFPRwyfeUdCeMZFdv8JvEXh+fw5deEfEtvJL
Az/arWSJgHjkxhgM+vBx3r0W18JxTTs/hnUYrhzGwa3vFxvjIwynvjHB4rSk8O4cj0kLFxx
vO61m4eWyX6WOT0bxEfGXwLQ+LnkvDdXTadNdQEJNsUhkbPcg4yD1FeLTalr/AIF8U3ukQa
m7PZXDRAoxCuF6HafbtXr+sWl1owsvDEWjxaRYWkhmS2iLMHcnlyx+9XDav4S/4TL43eJNF
jkMd0zTyQkn5S6gEA+x6VdaiowjzdTjwuIqQnKVN26ndeHPE1v8UvC83hbWBHFrlqnmafcE
ABzj7v16iuUs9Mj8QaVdeBNVWW2lSWS7hlX/AJYzxxtkOv8AEpAx7da800m4vvD3iVT+8tb
ywnwwHBVlPIz25FfSsFjD4m1HSviDpUarHc20y6hGGH7txCw3/j0/KuRK0rHZiFzx+sJevr
3+f5+p4/8ADBJGtb7xvqM1zeL4aaJrWzWYqryuSASf7o6471LZ2Nz4q8UW9vKT5+o3ReZgO
FBO529gBmrPwzVW+FvjUseklrkYxxuNaVjcjQPBWueJfu3Mg/s20OcHc4zIw+iD9ab0ZySU
qktXd7FDXfiZbWfiuaTQhho8W0cnVFgTiONR6Y5PuTWz4n1GLx38JbXXraArqGgT7bpRz+7
k/iHfGcfrXK3fha0j+Dcd40KrrN0zauFA5+zKRHj9d34Gn/B3WLe38STaFqJU2OuQGwl3Hg
Mw+U/n/OpSs+Y76ld16DodI7fL/PU4iSR3yeas2NhcXDZI2R88mt688Pvo+sXdhcJia0kaI
g+xwD+NOtAzKM4zyMCtXOy0PHjC+pPZWqW6sVYsTxk1tROPKABGKzkBB29QTmrsOOhGK5Za
nVHQsozbxg4FeGaxn+3b/j/lu/8A6Ea9zjBD9ATivDNVZTrN6dv/AC2f+ZrbD7sxr7I9xjG
1kYZ54qSQbnV/WokyIx6mpsErnjj0r6w8kwvHSAeC9JIPW/lB5/6ZpzXS/HXQoU0fw7rNsh
keCyhtrl89QU/dtnv0YZ9hXM+PDnwdpKBfmN/LyB/0zSvU/G9kdTWz0G5Cq19oUMajPCzKN
yHP+8MfjXiVoOdaSPUhPlpwfqeb/B/xJdaXpXifSIrq3tjf2263eeUIqS/dLZP+wSf+Aiuv
03Q4NE/Zs1l7gj7ZqzfbfrGsqKn6Y/OvBdE0261vxJYeH7VT517cCBR3XJwT+AzX0d8Q7iK
Lw/4k0myI+zaRpMNog9CJY93+H4VywpuV35G86kFypLW+rPJ/g9Mq/GTRNyghpZF5GeSjYr
qPjaqJpluVz5p1a8Aw3AX5P61xnwhfHxe8OkgHdcMOfdGrsfjihFpaODwNUvB+Pyf0qo/C/
kRJ/vE/U5r4b+Cv+ExGr3cuv3GkQ6ZCrObVcuykHPGRn7taV/8ACu2vrZofD3jRrq7dsLFq
cZt42B6/PkjPsetavwHA+weNYgxMn2BCFA6j5+a0UUyqI0BkdzgBeSfTFdOHoQqJuRlVr1I
PlT0O28ST2qvomn2t2k82lWccDTRHI81QOh/CvM/F3w3/AOEpvpdb8KywxapKxe506VxErv
3eJjxz1KnGD0rp5b7w74dOoRahdSXfiDT7N7z+zRGfJYqP9W8n94ZBIHTBFaXhPWrX4oeD7
u4ttOtdP8S6UwaS2tflS4jPQhSc+o9j9auUqTtT7dTJRqRTnY8A1LQvGHh441rQby2VOfMa
IlPqHHH61t+E/ix4m8M3Qe3vXnt2+/BKxIYegPb+VewW3iLUrX/RYGktplOHj5Kn2KtkGvK
PjFodrpfjCzubS2jtH1C0See3iG1UlOd2B2zwcds1zV8Ooas7cNjKt7Rfy6Hrnii903xX8H
9X8Z6UgUXNn5NxGRjEqyJz9Rz+leJ/ChwPi54dTkhrxcYP+y1ev6ZoV9oH7LOrWGoQtBe3s
ct4sLckJuU9unGPzrx34Tjd8WvDB2nIu17/AOyax1a1BNPmcdNWdt8bC48RWEDfLFIkuwk/
xCV/64q98HUE3gXxgka/vGCnA6lRzUfxd02XWNHv721UPPod/K8qjqYJG5I9lYDP+9WR8Bv
Etpp/im50K+fFtq8JiDEdH7c+4Jq5r2c7vyHSbrU/Zre35HaoTYW6XAWORCcM+cmP2/EVGm
qqv7+x3XLgllEY3Z9c+1Sa94cvdF1aWxu1l8vdlJNvDr7Uy30q10PTLjXdZlNnpEA3gcK0z
Y+4oPr64r2ZVIxjz30PKhTlOXJFXZDf3txK7yrbRW6KwmEEXCgH0/CrtpdlFBtpYY2KYEks
e/APoPWr10NF1vwDo/i/SLeeziunaF7eZs5wSCwPccVz1tpvmnY0xaP7uEPIH1opzU480SZ
RcXZnSab4Pv8AxBILm3kht7eTOWnbaSR1wOpqbV/DGr6FoertK8VzZfYLhfPicHa3lngivL
vG3i3X18b3XhfRJmtI4Z1tIEj+U44VQT6c5/GvQdM0keEPCPijwfcapdapqV1azXN3I6lY4
D5eAqZ5JJI5rzHiKtRyVtD1JYejThBqTcnbpp6eZ4J4aDL4z0hgDgX0RAPX74r3b4y7F0y+
L8BdTAX6mDGa8L8NiSXxtotsuRI+oRKAP98V7N8c5Efw3e7JM41cIcdsQYNcsFeMvl+Z0VZ
KNaDXmeXfDbwgvjLxJeWM+rXNjDZ2bXHm2332AI4H1zXXt8KdJ1LTpRoXizUUu1G5BqKqIm
+pU5H1wap/s9Rj/hO9YyzMX0eZVB/iO5eK6w2d75aNZxyYYhcKh3Z9K7MPShUT5ziq16kGl
FmjqkkFjoHh7w7FfR3sumWQhuJ4SSjuTyAe4GOtc85IYr0APWuwt9E0Mazp+ga3qNxb61qZ
IhjhRfLibbna3qfXHTpXNahZy2txLHLgtDI0TY6ZU4r0KEoW5IPY46sJxalNWvqXfDAU+Ir
c9isg/wDIbc185LgX8ecjMy5x1xuFfRvhX/kabP334yP9hq+dVjD6mqswUG4UE9gN4zXFjf
jR1YXZn1J8QNp8U7T0a1iHJ9q5iSJW8G+LGY/uhpjA5/vF12j867HxzZXNx4tEVrBJM7W8Q
QIpJbjtXM+K4k8N+BbyDUGaC4uSrzKpGRj/AFcXuSSXI7BRnrWlSrGGGV+qJwtCVauor1fk
keJ+DYJJPHvh+AqVM2oQFSe+HFenftGMD4u0gKE3rasDt7HzD1ql8I9Di1DxbL4xu3Y6Vog
LxMyYV5CMBRnuPbvin/G4Szr4Y1EkeZNBMWOe/mZA/WvNUXy8zOybXtuWLvYxPhlffEOKw1
NfCltaTWe9RcNcz+VHG+Dg53DqPwrM8Q+NvFzSaj4d1SK20xyzRXMVtAIySOzN1I/Hmu3+E
CKvw+8YKyqVFxbg/l61l/FnQlutF0/xhbpm4DDT70g/fIGYpPqQCp+lV7FOPPYcMXVhJ007
Hb6TZ6TD8LNH1Dw9D9l0+TEepRAZc3IH3mbqQeo9MiqeveHvDfi/QYbaS9ltL63B+zXDDcs
eeShx1Unn1HvWN8DNYS7v7/wbqMjfY9ZiGwZyVlQZyPqMj8q2tM8eaOfH994S8VabDY6ZJc
vZ2ska7DZY+VGY/wAWT1J6ZrWFeHs/ZzRlUw8lUc6e1r6/keVXfgLxppPnSRWKalbITmSzl
E3yjvgfMB9RT9C8XeIdPv8AZDqv2KSMHi6kKqvswP8AKvXde0PVNC1VkmilQqcJKuQJF7MC
K5L4iaFcah4UstVvExfee/lMy4klt1jyzHuVUgYJ/vdaK+Ggoc99DXB46tGooRO/0nxfa+P
vCl5pOozxya9p6C5hltQSmxSNw3EDt25rm/DoV/2l/EDg5xFdYx6+WK5b4NebBqGtauxK2l
pYtAT13SSEBV+vFdT4eU/8NP64g6GK6GAO/lA1z+8qaT8x1pxqVZzStdfief8AjGx/tbSIv
GFmpN9alYNVUDOT0jnP+9jax9QPWtz4X+MILC01Dw6tvPPJqttJEiecI0RyjAEZGc54qjo2
ox6fqTm5jM1jdI1teQg/6yFuGX69x6ECuR8Q6PN4O8VvaRztLasqz2d2hx5sLco4x37H3Br
O3MtNzTD1lTlaavF6P0PTPAukahoXw58ZQanbPbs8dpKit/EuTg1H46gtLbTdA8O3l6tosM
AlmDHgSzfMzHvwmwfjWr8IPP8AE9t4ksdW1F3gla2aSeXc5ChyT+grnLOyt/GPxK1rWPEkf
2ixs7Sa+kjGUV+0S+uMbfyqWm9y1KnTqyqRV4rv56f5npFxc/D64+y6hLqALQ2Is1hW+iCe
VsK7dvvk96+eblF0bWNtpexTNG4kSSB9yqQcgZ4yRxnFdoE0Pyw48K6SGXn7snP1+esTxxo
1jYJoutaZbLa2mqWxLwx52RyodrqMk+x/GhJ9WKNSmtIQs/N3PQ/GTprVlonjWEAJrVqPNH
9yeMbXH6VxsQ8uR/QtmtfwLdnWvhZrvh+TL3GjyrqduB/cY7ZAP51m5zHgAE+1N6aHG1ZtI
tRkMueMZq3Ey5wDwOMVTgUkHnFWY+JTjp/KsmjRGhER5i9h0rwzWU8jXtQh/uXEg5/3jXuG
T5e5fvLz+NeJeJmZvFmqM5+Y3Dk/XNbYfdmOI2R7ZtxKOcg81IvB29TTGVsZ9ecCnBiACMf
lX1aPJM7xlpfi3WLqGy0nwpcS6RZA/Z5bVTJ5+7GZGbuxwBjtjFeiWM2tal8LmuPGuhDRNV
0pooNNuD8s10gx1XPb1/GuVhnlQAR3EkYHOFcgUkjNOu8yySY6bmJx+defHCNVOdyO2eIUo
KHLaxr2Gvw6fqDarZ+GtIi1nBxqIt8SAkYLAZxuPris/VoPE+o+Cbi38MaImtXmpTumpPuB
ljQEMgCkjgnJJ9gKqs4CY/DIpI2eKVXRypb+6cVvPDxcXGOlzGNWSkpPWxyPhvwX8V/DfiX
T9d07wbdPdWcwljSYLsbsQfm6EZFdr8WNK+JPi3WzaWXgsJptviRPsjrJmV1BkJbPJzx9BT
lnl28Tyf8AfZpVkfPySOMnnBNcv1L+8bLEa3sc74I0T4xeBteOraP4OndniME0FwEaOdDzt
YbvyI5rvrnxd8bp4JI4Phra2jOPkkiRQyfQ7qwpJJ+Cs0gbqDuNSxTTPFnfID/vUngb/a/r
7zSOLcfsr7k/0LHw78LeINL8Saz4v+IWmC2gWyeKOGeRD9oaTgqqgnjGR+Nc8/gLxBoviJf
Evwq1CW4YZcWZmWK5t88mPBOJU/n3FavnMWwxJ+p6VIhkUqBu68EHkVSwMVG1yJYqcpc7NC
P4kfFeZRDcfChZtUAx9qFk6sT0yeMfkaztL8Da/qXi+Hxr8WJodPt4W8xdOJDzTkcquxc7V
zycnJrTh1fVBGLddTu1U8f65uR6DmmXF1JIjQybjJjqxySPrURwWt5O5csXLl5IpJHR+LNa
8R+LfBuoJ4R0y0ub6ZjaSW00gR4LQr1QEgEsep+leN6B8Ofix4e8RafrWneGkF1aSiSPzbm
LZkdm+boa7OPcZQMkEnA7VLcSyGMckFTwc8HFXLBpu6ZlHESirI67xXJFaeIrTULZII72a3
U6hboPMhMhGHU+oOSDXkniD4ZrdXjap4CuAshbc2lTSiN4W6/unOAy56DIIrrIdRnAAlIK9
8jNLK5abzNyqG6Fa1lhoyiovoRGrKDuhdN8a/H6z0ldJufBD6o8a7Y7m7td8ijt8wIB6d6Y
nw48ceNdahv/AIoaoLC1iOV0+B1eZx/dVF4Qe55qRtQvbW4CLeTpE3ZZWxn86Rr+7imaaIS
OX4b5juYGudYFXvJnQ8ZUs0up3PiR9Pt7W002ARR2NlEI4reE/JCAMBc9CeOSK4qK7Ec/lk
KOygLjjPFX0WS62yyXAh8v59pIBJHbBBzzWbepHKTLEQxH3hnuK7oxSVlscV76szfGHgXVf
Ft1H4s8MELrEYQXNqzBC7IMLIjdMkAZBPUcVo6j4u+Nus6KdHuPh0ft7KEa+jt9rOB0LHO0
nv1xnnFXbHXLrT5POhlaGUjBXPGP6j60+fWr+4kKJdNIWGdyEoPyriqYKMndM7KWMnTtboc
74D8AyeCNZTxZ43lhj1ODL2OlpIJXEhGN8hGQuPSr/wAQdN8Z+LtLsrLw5YWF5pMiiadzPG
kwuiTvLbiD0wBjtS3BkeNpJMOR1Paq4JKAZ9xWn1OPLa5l9Ykpc5yfhzwH8XPCetQa5ounQ
QXcWQM3sBDKeCrAtggjtXoj+Jvj/LE0aeG9GjBH3o5Yc/UHzKyo3cr5cihgOx61s6Zqd/bl
44rhYYScMMbtvbkd6zeCXc0ji5x6IyfB2heMbH4hR+NfiC0NvDp8Ujwr9oSRpXKkKqKpOAM
k1LJcG4nle4fLTOXb6k5rdujpkZY37TlC2Y7pUwsjem09vpWRqDWc03mWzwgYBKDr9cV0UK
MaV7GNatOtLmmybRvtsdprMekPZJrxgVbE3rBYzk/PhugYrwK8qn+EnxAmuJJXsNOBkJchd
QhAHP8AvV306K0QcHlSAfp2qsNnpyKVXDKpLmbCFaUI8qOl0vUPjrYeHoNLCeHpXt41ijuZ
72MzbOgBIPJHTJ5+tYt78PdU16+iv/iL49tniQE/Y9NPmNj0XA2j64qshG/IFW0k6omFOcj
msfqME73N3javLyp2Rr3Wr2C2Vr4f0izOm6JZMoEQ+/Jjqx9+SfxqD4oeDtY8X3VpP4SuNK
n0yK2SOJZLpY5I+SWGD052+9ZlwA6idRgrw47j3psM5hdZkAx3NbVMLGUVFaWOeFaUG5Ldk
3wt8M+L/Bmv3i+JU0uPw3dQMt8JLpJSxAO0oFOdwJ/I0viCy1nW/Cdtpfha0sb22FxJNeQX
U6xSFwSIT8xAKBTnA79atS3McgjmXYUb5JFxyD2NZ9xB9mk+9mMnAPp7VCwq5XG+5aryUlN
bo4XTvh18TNKvbXUrK2t7a5tZBNFJ/aEIKMDkfxV6N428CWXjL7FqBu4NM8YSwK1/Hb5ktJ
Z8c/MudrHHUZFQqyXKeU4USr0OPvVe0zX7zTZ/KiaVZBgEIvLAfSoWDgtWx/WpmLouufG3w
jZxaE3h1tas4vlhdsT7R6LID09j0qrquj/EHxezS+JIrbwtYy/LNNczl5pQDkKFyWI7hQAt
ekw+JLWWG9R9PtWnvCHM8qAhGxjIx0rk7uOSS4kgmjjZgT88OSP94VCwKb1eht9fqJWjp59
fv3LmkTaX4Y0WXTPDgt4UggeS2uL/AABPeYAWSXPA7gA8DiuGtrjx/beMoPEVhZaZBeQSMz
M1/CyzM2dzOxfLbsnOMe2MVZ1u0mudPnsxIQ/BHo2Oa4eFfLXa64YHBBHSsMXSUJK2wYavO
KaXXc7v4g3ukXvjA3Okrb7jBH9rNt/qjPj59nqPfvWc2lxeM/DK6AZki1ew3Taa8rBVlB+/
AzHp/eXPGcjvXPRlck9q1NOcbmJ4wMVwNtam0VfQ3vBuheJfCfhTXILqSysNT1MxpFZzXiK
8kS7i43AkITnHJ9an8Dy+KtG8fNqXiA6ONI1BWi1IPdRSL5IHCqqknI4AAHtXNzPww45qJQ
q8EYzRzX1NOeUYezT0LV20Bvrk2oIt2mcxA9Qmfl/TFa/i+yu/EvhzQrDQP7KawsrZfkluV
gninP8ArdwbG7ccYPIwK58vlzj1qAsTIAelNeZmpOLujV8A6F4o8K+NLPVZrrTLKwJ8m9Z7
yKRXgP3xtUknIHGO+KdfvZPrV7JYL5do0rtCpGCE3cD8qqKVIxgHFC4LYA6d6G7hvqTxN3x
nnvU6jO5s4IqumRkgdKtwkAsrCs2WiWFyynnnFeNa8d3iPUWOQTO/X617IuBu6Ae3FeMa0W
/t+/yD/r36/WtqO7MK2yPcc5UHPT1pu3cw9KI3AbaTxnin9AWPAxX1SPLFiXJKk81KilMqe
3681DHJukB6ccVOX4yc+lAwlgyhmQEeq01U3Lzz3AqVJSq8EYPBpgbbIY8DAPGBQFxyjd3x
n2qVQRgckVGpIPOCBTwwC/4dqBjnyV+lQwyeXNtOTnpUuSR04xUTKhO6TgYJz71IJXdidlQ
AnHPaljZsAkYA71DG24ANnH97FWkA7njP50APYNuBAwexFXNtvJCXZnEq8Yxxj+lUHIVMhj
n9at/2vY+HvCdzr8/h2bxFNHOsT26SFEgj258x8AnGRisqk1CPMxxTk7IpxoWl+QcAkE1Je
RFUJA+9yKsaJ8Vfh/qKu194LSwdTxsnMmf5Vsammiav4St/E3huA28DytBc25ff5Tdjn3/r
XLTxkKk+RKx2VcHVpU1Uls/NHIxD5eexxg1YPMeMtz0/wqbSLEahqiWrSeXEcvLJjPlooyz
fgAa39K8ffCsaZIb/AMPorxlhGGmLPIo6Fvc1piMVChZS6iw2Dq4m/s1t5pfmc9LGHtxswS
nTFCzzZBVQM9Dj1q//AMJ3pd74e1fXtG+EM8+m2JVYrnzzsfJwxbA6D/Zz74pbf4s/DCfRJ
Lh/BQhvo0yIDNlWbHQNiud4+mlqmXDA1ZtxjbTzX+ZRktry68uGObYeckdeO3NakSXclutn
sgkeMfcZwAceh7mjXPEWk+H/AAvoHieb4aXCx6pk3UUlw2LMA8ds5ccjOBSS/ET4YyWK3Nh
4Yubu8kwsVorku7noKJY6EXswpYCrVTlG2nmjLltMTkTREE9N3GR2oW3VV3Byo9F9K6zxFp
VoLu1bToZbaea3SaSzkO4wMf4SexrI84adpWqarJoY1mewiEkdhG5UyHcAxJHJCg5IFdntV
yc5xcr5uUo+WUjO50MUgwBn/PNZwEkJMbAlgeD60zT/AI1+FmtHOofDa23L0EFyQB/30DTm
+K73Efnaf8GBNbnmOTbK4K/ULg1yLHR7M6ZYWcUm2vvLSx5jE2dpHIA69eop6zrt+zbPkIP
71B83P1qjpnxl8NNqCWev/DeCzd5EjYxOVKAtjO1hnjOa6Dxd4p0r4e+LG0u9+HxvNGkCtH
qUshJmY8naSNvy9MdeKHjYW2YLCzbUbrXzI7KSGFgt1bpfWgONs5Bw3ritV30J43EWj21uZ
SQJIyw25x/nFTaXf/DTxi32W1khsJ3HyBS0Uin154asO+0h9D159L1uaWW2zlJY22eYh6MO
v4j2q6GKhWvy7oMThKuGaVTr9xUuIViyqSJKgO3en3SKzGQLwR361oaz8SrTwXrL6Zqfwxt
5LFhutLh7k5ukHAkzgg59O1WvEnjyLQ9B0XxAvwhjt4dRBFx9sY7YiG+VVI6bhyCQKX12K0
5WR9XlpruY+F7GnKRnAPPatXRvijoniLW9P0nTPhdaNJeShGPnZ8tc/M3C9AMmtHV9P0GD4
h/2dbyiPS2mRZCrZEecbgD7fpWtLFRq3SWxNSjKk7SOfWR0O8jOeCMcGoGVVdkK4VuVFQa5
8Wl0TxBf6N/wrfS4ls5mhC3LM0hUHhiR6jB/GusvmtdX8BaH4gl0NfD+qXpYvZIDhlHRwDy
AePzqaeLjOXLYJUnBczOcifYxjbBQjBHqK0QnnQNbyFWGMZz0HY1DpViuoapHbyNsgQGWeQ
9I4lGXb8AKz7L4wwJqyxz+F9NXQPMC+WE/fLDn7xfPLY5+vFViMRGk0tyqOHnWvydCcpLbS
iOUEEH5W9RT5iZf30bMrDAYr2966rxNocdlqkllby77Z0E9q/X5GGVx69cVySeZFL5cuVYc
HIrojJTV0c70GxiKBfMWSbzV58ocow7n1qVZVZhJBH5Ax8wBzuPrz0pVmMf7soOOM/3ajDY
dgFx6VViS48JugFntyJvYfeHrmuL8R6G1rKby2UtC3Lj+6f8ACuwVvuBizAjGSen4VJJFHL
ZtbSAOpUjf0/A1jWpqpHlZUJOLueUIDuxkgVrWK8enHWsyVRFdyRrwEcqPoDWjaOQD9K+dm
rHqU3qPk5kIHrQ4J459KjEg35PTPNOL7izDmosWMCAbsjvUQyJAMd6tDBQ5IJ61XyoOeh7Z
qjNltBlGxmiHIkOeSCaiWUhcZ9qmjO185ycnFIpFtVypA+tOTcHJPP400yBR25p0cuVwQM1
KNCUttjJJyMV45rfz6/fsqjBnfGPrXrzScEBgK8f1Y7tavWx1mY/rW1HdnNW2R7XKcXBwMA
nIp7vu254A68U+4icp5qgkA8+wqIAMuTzn9K+pR5o7dwP7ue3WrZAPBHBFVbdczBSPfHrV5
9pUnbzn6UDGqrbvrRjOXC0LwhIJ4OelSnDEZ6delADB0BB5A/SngAfd/wD1UxgFUMAcHtSA
nJQ8emaAJj97npjrUcq785PA9aGY4A/nSHPAzn1pDJIQCnB6cVMvDDqcVGFCHjgHqafkg8d
/QcUMYN8x+tbHhbd/wlVlAWxFM5ikXs6sCCCO4xWP8oOMHPfmtjw4o/4SvTjgD98PyxWVT4
WNbnzjIs0Et5PAqm3juGiJH1OB+Qr2X4Ham2p2niTwTO5zfW4u7XceBInXH4Y/KsfwJ4WXx
N8MPiJbRxB722miurdh13IZCVH1Ga5PwFrE+geOdF1iAti2uU8wD+JD8rD8ia+e5uV37HsK
LqJwR6hruot4b+H2t6r9y8vsaVb56gt80pH0UY/GvC5PtVvN5cxJYqCQeCOM17z49s7Txh8
btE8DaUd2n21x51xtOVLOfMmPH+yAK8z+J0EUPxZ8SxRKqxJdsFUccdgK1qVPaTcjOlFwio
/M978IrJL8K/CEVtuKzWt2pVTjcTG3BHQ818u6ep/tq1ixyblVKn13ivqHwTJn4UeDWDAny
Loc9jsfivl/TCP7btHcj5bpWP03jNTL4V6fqKn8UvU+mPiQC9l42jYttXSoioHQEMmK8Q+G
EpPxP8NoyZBvB178Gvd/iUi/2X4ylU/MdLjGPUbkrwX4Ztu+KHhfKjm9X+Rqqu69EKj8Evm
e26/cTQeIdSdevnOcZycZ/WpdAvGvtdsQZFixIoOExn/PeqniCX/ipNSAG5luXyc9BntUOg
XGPEVlGVXmbuK9e37v5HndT50vmEOo3kKsHAmdQR0b5jX1Z4mvtQsp9IisLuW2QafC2yJyq
9OeBXyZcA/bZyT/AMtG7e5r3WH4lfGGXS7MWvglWjihVFm/slmMgAwG56fhXkUpqEr2uelV
pua3sbOtaFa+JrCz1Xxho+pTQ20gkivrYBXKgj5GYj5lP5jnFZvxQ1o+IPBOvah5JiiFxZ+
VETnywCyj8cVb+FvinxH4o8TeN4vErzBRpeXtJA0ccDg4ACnhDiuf8WWzR/C7XM55mtce/w
C8NdKcZ05TtZnPyuNSML3PHnGqaa1r54ltjNGs8LcqWQ/dYH8K+lPBesyfEf4bS2V83n+It
CQbJHwXuIT0+pHT8q5/xF4StvEfwH8H3drDnWrWwJgI/wCWyKSXj+vUj3B9a8y+HPi298Je
L7PVYWJjhfbOv/PWI8Mhz61x3cGqiO2FqydKT9PJnafEyTOleB0mIcJezZJGQBvjyMf0r0L
42bj4R15VOYzNYgKOMctXJ/Gm88M3154RbRp/PiupHvQqMMqJHQDPpyrfiDXWfGtFXwzrgY
blWax4J/3q0clJykjnUHFwjLueY/AuOVPixauyMqCyuAM+u0V2VxNZeGNLm8U65D5saSsbK
xJ2teSA9T6Rg9T+FeW/DzW7Twz44tNauXjRY45U3vnYhZcDIAyR9KTxZ4qfxH4kae7LXXlO
NvnpsEoB6bR91PRewPXJJqIV3BOMep1SwinLnk9PxZ3vgrRHvry7+LHjiJZ3uZzLp1m64+0
Sno+P7i9B9M+laV9qN7fX7X91O0srnkk8Aeg9BXS649r4n8H6R4x0IkabFEtpc2Q5/s+UD7
vHb0PpiuXjiMxWJRu3sEAHck4FephYxUOZHlVnJys+hQ8Yai3hv4bzXMBH2rXZfsKFeogXD
Sn8TtX868v8T+H9S8K6vb2Wp+YZbm0iuyNu0fvFztH0OR+Fep6zpg8WfHfR/BkbCTTNCjRJ
dvI+QCSYn3LYWtT40aFrGseFbrxBe2MkP9mXe6Mlc5gkwm3I/ukKfxNefUftJSmdlOTpKMV
11NHQdWXxR8HNN1R233ugv/Z1yOreUf8AVsfwwKr3NnFc28bpOJZQuQQOR7H1rkfgVqDReJ
bvwrelo7LxDA1ud3QSgbo2/mPxrqFt5rHU7i1mQEwOY5Ezjaynr9K7cHO8OXsc2KpuE723K
qFGUArhh8rqfWolxHKQenbdzVy9KyTm6jZVlJCSrwMenTiqciGOUK4O4dPpXo7nGTlGEQkB
BHQ+1NWRdx8xeCef8amhmhUKJBkseRnrT7q1i8t7m2I2dWQnlM+nrSEeYahAYtUnRhx5hYZ
7gnIqSEbYSy9elW9fmS41baikeWoQ+56/1qoTiLA7da+brJKbSPUpvS4zaS3B98VMi4GckZ
qNeo4HNWApKA5A5rIvzGPgkqOtQRrySTke9TFfnbgnFMOB8o5NCESYXoeaJZAgA75702N+Q
SODUd5t8gsetFtQvZFxJ45UAUkNUqA9Mn0rBtpX84HPANbkbq+MMM4oasOMrkuzOCRmvJdW
/wCQ1e/9dn/ma9dAJUc9OntXkWrsW1u+Z+WM7kn8TWlLdmVXoe9rwzfyPeqssGwl4QSp6r6
VbZAH8wGpFw68dRX09zzipaxFpmfsq85q7BHuDRjuDzU6wFoC6KoyPn55PvTIBw3Gdo9elK
4yuy7cAnkg8UqN5iAgDIqOfKSbucjgio43KHg8VVgLGOMsfwprYxvC/rTx93e1QFmcnB+X3
oAdnIPqaliXI5HXvUS9Rg1PnBUdhQxk20eX2BPemYI2knjuKaz4XLH9KXlkAznoaQxGYDry
Petnw+5/4SPTgOP3o5HXoaxcfKCR0PX61oWN3YaJE/iTWLv7PZaew2gAlriYg7Ilx3OOvYV
jVajBtlRTbSRn/BS5ax8H+PLyEfPDLBIAe+Hbg/WvNfFVknhnx7exwIBaTOLu1PbynG5R+G
cfhXcfBvV9Dj/4SHwnqGorY3PiHYlrMykoZAxIQ+mc8Ve8VeDLbX7iDTNT1VdH1LSC9t5rx
NLHNGWyAdvIIJOPUGvEjTVSm0t0z1faSo1rlz4Z6re3lvr3jzUFjEtnbLplkyRhcyO2WPHU
4xzXlfxNjef4peIZVY5+14569BXtFjYaZpvhPRvBOjX4mhtne8vdQkQxo7YJZsdQqqD+VeH
eOtV03VfHer6rplwZrO6nLxuylSRjGcH6USp+zhFdR+0derOpM+gfBZKfCDwbIqgtGl5gdm
IR6+ZtPVpb6KQIA/2hcgHgAtzX0F4L8X+ELf4N6ZJe62ttcaG8sU9u0ZZ2aUME2juDnOfY5
r55iuoLe8x5heNJQwYDBwD1A7cVEneKSFTjaTvtc+nviUwGheLijASLpcW4dyNyV4R8L2J+
KnhsL2vE7+xzXtPj/wAQ+D7nwTLrcOu74PEliLW2RICZN0ZUvuB6Yxj6mvBvBut6f4f8c6N
rF3vNpZ3SSSiMZcpnBIHQnnNOclJq3YVOElB37s908Qgnxhqhxz9ocZbtzU/hvSNTudXs9T
ttPmls4Zv3kyr8q4PPPtVTW/iB8Ibm8udRi1XWryZ3MnlR2nl+Zk/dyx4+tcTpPxVn/wCFm
W+vX1zPY6FawSxRaZbsSmzYQiY6MSxBLHvzXdLFxUFGJyRw05as8onXdc3LgkgyNyfqa+tv
Et7e26aIkFzJGp0yEsBIQOnt1r5LeWFJZVEikMxbOD3r6Kj+KHwz1vQdHk1q91ey1G2tEtp
4YbUSISo+8Gz0P4GuSjOMJ3lsdNeDkko7mpb6jrutxvpdqxd7gASBIxvlA6Bm6sB7niua8d
6VqWk/DnXLbU7aW2YzWzKrDjHmHoayvFnxK8PW+jXOmeC7m9V7v5bm/nXy5DH/AHEx90Hue
p6cVq+NfE+mRfAvQPBmr6jNJr0lvBeSCRSxWLJZAzHuRjHtWlXExknGC0FTw04yi5PX1Ogt
ZZYPhH4BuISUeO3dgc8gg8GvHviV4fis9Uh8R6XEFsdRYtLEnS3n/jX2B+8PqfSvYvBd/pP
jX4WWGj6ff41fw/C3n2bqRvjycMrdCMfrWNNp1tfafc6DqTFNPvhsMoGTEwPySD3U/oTWkI
KrR03Ri5OnVaex5xpXiHw7P4W/srWtFWe+Qj7LfI2GhJYHn1H+NeyfGIRzeDddkDb9zaed2
f8Aer5zvNOuPD3iGXSbxVS6guBExblV5GGX1yOQfevof416no2meH20W+vmF7qi288caJkr
HFn5if8AaPA/E1wQShfzPSr1JV5U01qv61PIvhZoula78TNI06/thcW22WZlc4DMiEgEDrz
g103xN0Aa/YXXiu0RI9T00hL1IxgTQZwkoA7rwp9sGuR+F3irSPDfxM0vU9Vcw6epkjkkVd
5Teu0Me+ASM4r3q50X+y/G32Se4iksnV5JpXHyPbMpL7h6bc10UYqUZJ7nHXm1NSWx5P8AB
jxlaaH4ifRdXfOjayBaXYbohPCP7YJ59jXpo0d/DXi3UxfYaDRIZb4P2kVFLIfTk4r5svLj
SdO1uc6ZP9ssmdjEXUghNx2Z98Y/OvU9W+K9p4q+E8GiXFzHZ66kAtLyaRCBc2yHcioRn5i
cAg9h1qadV0010ZrWoqo4236nO+EdE8Za+95410TUrXTGguNs17czNGWlf5mAwDkc8iu7L/
GG5kjt08e6LciYiLyTLuVs9sMmDzT/AIbz6dqfwXk0jTbkpqOkXT3t9AwwZEc4VlPoBx+FW
7C2eTVbe2gwrTyqIiT9054z9K2pYWnVhzSM5Y2tSk4xeh4lHqOuaf4xe9vZWTVILoySSDgi
VG/LqK+h/GSw3txpviqxH+i63apdY/uSYAb9a8O+IVxolx431jVNI1FJ7ea7bAwQS2PnYDs
u7OK9M+Heu2Hin4aT+HGu/L1bw8JLuCJh8s9u33lB7EE9PpWWFqclTy2NcZBypqT33+TJ4J
VdFjdVLN8u7uw7g1XaBxcrbl85P7s4z+FQbimAvQ8qatwYu4GR3KyZBGOxr3jxCCeBgGAhB
ZeSBzn3FRRTyLykvQYOfT0NbFvesSYJIQk6naWIGfwPaq2p2MIR7yyRiq8yoeSP9rigk4jX
9L+y3IvbZSbeY/N/ssayHYDHXp3rs7i7t4bGaK5AeOQbdnv2riJfmbkY7Yrw8XTjGpod9KT
cdSdGwnzGlO4qvzcVCrc8HkVKv3OT0rkNh6ttYntUZdj1H5Uxt2N3THegEYyfSiwrk6FQoB
xUN8wEOSeuacWIQHPH0qO/G6AHP/1qFuDehlxSENjP69K0bS7KyfN9KyGXYBg0qSsrZ3YrR
xuZqVjro7kNHtHUngV5RrAP9u3wbgidwf8Avo139rKWQZJx6iuA1L5tWu2yBmVun1opqzY5
yuke727blG7JwKuoMDI7/wCcVUiA5BBGD0qyCVXB+ozzX0h55PFOQxRlDKeB2qSNhG+1F49
evFUQdj5z709HYtK4B2+oFAEdwVLyY6EHrVTkD8auNA9xlIVyQee1RzWM1sFaUDB5yD0ppj
GF8JtIH1z1FMzjhc0qAZznpSN071QEilQf5VM+XUBAeeKrbwDyBz3p6SnIX1pDLar8gXuKe
i4IHSmK/IIA571IMYB447HvSYBtJy34Ypy3CJaTWN1Z21/ZSkM9tdJuQsPusOhBGeooOCeD
jjpUbFc84z6etRKKkrMpNp3Q6yutI0y9gvbDwjokN1A/mRS+QxKMOhGWomubi/vZ7y6cyTT
uXdz3JqBom3EYz9e1WbdePu4+tTGnCHwqxUpynrJ3FgupradLiBgrrxhgCCDwQQeoI4x71G
6+HmkQv4K0EkHJItiM/wDj1Oe2fG7a23jk1FOnPQjNKVKE/iVxxqSj8Lsa/wBt01NKewtfC
mhxWk7h5oRZ5WQj7uec8ZOPrVZbbw3v2SeC9BUn/p2bj/x6qcbN5XOQR3qyVkQBiMDqOf8A
OKj6vSX2UV7af8zNKe/sb2Cz06+8PaLJY2eRb2zWo8uHPXb3GT71IdL8Jm33DwvoAbpse1P
zZPUHNZcgWVS5AUngD8KWBiMbXCOBxu5BqXh6f8oe1qWtzMuNp/huMx7fBOiKrEhj9nJ2kf
jUsjafaWVxbweF9Bhgkx5gFkD5i5yOT2/wpsF1MsbW2QPN9Oh//VTTlChmjDRYKnHPXp/Wl
7Cn/KHtqm3MzNeLQipP/CGaAwzn/j0P/wAVQLbw99n3f8Ifoisq9BbH8e9aTwwIwEJ3hzwB
wVP+FUmiMchLjAOcY4zVexpP7Ie2qXvzMcsPh8hVPhPQlxhgfsucHtznmtC9+weILw3OuaV
p2oXBHlq0tsNygDAVSMfKOwrNg2q5Xb8jcqG6D8a1YZLIRqktuwZslXyRlqXsKaVuUPbVL3
5n95BaRQeHbS8j0GxtLKK9AWdok+dh/d3EnA9qeI4ry1EKHYT0/wBk+9WfL8q4VjCWaXhSe
Q3tS3GlXWw3tkNzJ80lv3I9V9auEFFWirGUpuTvJ3KTW+ktqkE+v6BaXupWQHkzSJuOF+7k
Zw4HbPSrd/qln4gaSHX7Cz1Fslo5bq3DGPPXbjBA9gag+W6EPmh4nB4PHFUpAJLgQ3SmOTG
Qegb3qfZU30K9pLuadvZaMkKTWPh7QBKp3IDYKSCPc96Beanf6udSe5aSfOTIFA2YGMY6Y7
YqirQ2soUztycfMMKfb61qXEq3cQFlYiO5C4YxdHH95h/M96ahCOyJcm+piX8dra3bCbwto
JLchjp6fNVYT6eSxPhjQPmIZs2CdfWtt1m1GzNtcoqyxHITv9QawLi3kgbDg46A+v8A9emq
VJ6cpXPNdS3/AGrNFp82nWVlYabbXGDMllbrF5uOm4jkj2qGKWVtoiba6HfGwOCrD0qmGJO
0jjsanRvKcOpAZa1UIxVoozbvqyz9psrq5a4u9A0e4nfh5ZLJdzH+8fU09ZWs7G5XStP0+w
juBsnNnbrG7r6E9cVVuGBlWcDbv+99anhmw24tj+tZ+xprVRRbqzkrNsqRhZU8pmwT90kdD
RCzwTlgpV1yCO9WZrZeZLcZC8uo/h9xSON6+fysgHzf7Q9a1Mh8jeaPtMR+b07mlt5ZVJmU
KExgj+uKhhkdHwo+Unn2rRECGUGALhh827PzUmB5vrkE9trDNI5MbnfFzwB6CsiU5we/Xiu
m8XXMc2pQ28SgfZk2sB0ya5hgSAcDNeBWS9o7HoRfuokjxtOBxUm4nioRuXA9acuSwxmsrF
XJGUlAOcU0ggAYp445A6D1oA3AZ4NIBB0FNuyrIAeKfIu2qsrZUgj6U0gb0KLRgs3fmlFi7
IZAQR+VBR8lucDj61qQL5UAJIJPOKpuxmlcq2rmMEbePSuF1IgardgY/wBa3T616TBbS3M4
SNRzjLHgKPUmvOtcjEHiHUIVHCXDqP8Avo047il2PapdQCEMqMR04U0kV75r4VH64+6aKK9
rnZyWNKNotoEhYN7DpV6OWKOMRrGWUdQB0oopObHYnhexdZHN39kmiAKJsJ87nke3rT0vIX
YxTx+ZHnlaKKfOxWMPUYRa3K+WSYZORxgj2pI4Jp4w0cMjjHJVSaKKr2rRXKNaC5VMG3kXn
Ayh5poinVS5gkwP9k0UUOowsPSYsAMHpkCryCRlXMUhzjB2GiinzvluDQkxdXwyOuf7wxml
8i4U+Y0Eoj6AleKKKfOxEhV94GCpJ6VZs4LqUZitZJV7+Wuc/lRRSc2CJktLst5f2eXGMgF
DnrUF3aXEYIe2mGP7yEYoopc7GRwwXpiIFrK47fuzz9atGG5aMr9mdV6jgjiiik6juOwxbG
9b7tnMQeBhTg+9SJpepspI024YDqfLPaiijnYNDnsNTARXspl5yMrg/nVy1ttVKmJrCVkYH
LhM/Siim5MkrfYbsTlGVtudoYrjmrMNq7TfZ7uCV24IcJmiihSuMtS6fcWsgFtavNEOdhQ5
NNzqLpIU00tEM7sx5CjP5iiitFqZvuOiumtE8idXjjlPVlDEfTP86Z9qulcXFpISIzn5Tg/
UUUUrajvoSAajIxu57eV95GSEJH1z/OmXGlXWpRHbaTEA5V1Q8e49qKKhu2wzMbTdYhkEU+
mXUkTLg5gYhv8AA04wXNohEJlTf0SVCGT25GcUUU1K43oSpLeu8f2i2YFCCrc81emtFvmXa
oWXGM44PsaKKmTs9ARz95p81o+cEoepx9z61U8iUMSEbPcYooraL0JZOkbywtG6kAnrj7p7
GoEykpiYYZTgiiimtRXLKLJH8yhyR3xxSGKUgSojLzjbzxRRSGMKmNgyk4Pb+lXo2docKhB
A+UZ68d6KKq10SeZXMNybydrhT5vmHePfNQLC5I+Q4oorwlTTk0dvM9CcWU7DKwufwp4tLg
H/AFD8/wCzRRQ6aFzu5J/Z9yQT9nkz2ytTRaJqcuNljMy5GCFoooVJCc2ie68Na8qBv7Lnx
7AGst/D+tZwdNn69NvNFFEYJoTm7gNE1DPlNbeUe/mMq4/M1oWnh6eZj/pUTBByE+bH49KK
K5pys9DaCudLZ+CI7oKZr9kjhTzJdoAVB1yfXPavBdfdbrxLqVxE2Y5LhypPUjcaKKqD1Mm
z/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0