%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/839.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robert</first-name><middle-name>Anson</middle-name><last-name>Heinlein</last-name></author>
            <book-title>Hvezdny Lummox</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robert</first-name><middle-name>Anson</middle-name><last-name>Heinlein</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>322f3468-6c7a-4b43-aee4-03ac03c1b9ff</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>THE STAR BEAST</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Copyright</strong> © 1954 Robert A. Heinlein</p><empty-line /><p><emphasis>All rigths reserved,</emphasis> which includes</p>

<p>To reproduce this book or portions</p>

<p>Any form whatsoever</p><empty-line /><p><strong>AND CLASSIC</strong>, 1996</p>

<p><strong>Translation</strong> © Dominik Fellner, 1996</p>

<p><strong>Cover Art</strong> © by Boris Vallejo / via Agentur Schlück</p><empty-line /><p>ISBN: 80-85782-80-4</p><empty-line /><p><strong>Distribuce</strong> — LA, spol. s.r.o.</p>

<p>Čestmírova 27, Praha 4 140 00</p>

<p>Tel: (02) 691 33 57</p>

<p>Vytiskla BBS Tiskárna Vimperk s.r.o.</p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>DIANĚ A CLARKOVI</strong></p><empty-line /><p>Poznámka: slovo „Lummox“ vyjadřuje v angličtině neohrabanou, přihlouplou  osobu</p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>

<p><strong>DEN L              5</strong></p>

<p><strong>MINISTERSTVO VESMÍRNÝCH VĚCÍ              21</strong></p>

<p><strong>„NEVHODNÁ OTÁZKA“              27</strong></p>

<p><strong>VĚZEŇ ZA MŘÍŽEMI              44</strong></p>

<p><strong>VĚC POHLEDU              66</strong></p>

<p><strong>VESMÍR JE HLUBOKÝ, EXCELENCE              81</strong></p>

<p><strong>„MATKA VÍ NEJLÉPE“              94</strong></p>

<p><strong>ROZUMNÉ ŘEŠENÍ              107</strong></p>

<p><strong>ZVYKY A OŠKLIVÉ KÁČÁTKO              114</strong></p>

<p><strong>CYGNUSOVA VĚTA              126</strong></p>

<p><strong>„JE PŘÍLIŠ POZDĚ, JOHNNIE“              136</strong></p>

<p><strong>CO SE TÝČE PIDGIE — WIDGIE              144</strong></p>

<p><strong>„NE, PANE MINISTŘE“              159</strong></p>

<p><strong>„OSUD? HOUBELES!“              169</strong></p>

<p><strong>NEDIPLOMATICKÉ VZTAHY              181</strong></p>

<p><strong>„PROMIŇTE, TROCHU JSME TO POPLETLI“              192</strong></p>

<p><strong>DEVADESÁT SEDM ZAVAŘOVACÍCH SKLENIC              202</strong><strong>I.</strong><strong>DEN L</strong></p>

<p>LUMMOX byl znuděný a hladový. To druhé bylo zcela v pořádku; tvorové Lummoxovy rasy byli vždy ochotni dát si malou svačinku, dokonce i po hlavním jídle. To, že se nudil, už bylo méně obvyklé a zcela vycházelo ze skuteč­nosti, že Lummoxův kamarád a nejbližší společník, John Thomas Stuart, se po celý den ani neukázal a místo toho si raději kamsi vyšel se svou přítelkyní Betty.</p>

<p>Jedno odpoledne vlastně tolik neznamenalo; Lummox by mohl po tu dobu zadržovat dech. Nicméně znal příznaky a pochopil situaci; John Thomas dosáhl velikosti a věku, kdy bude trávit stále více času s Betty a jí podobnými, a čím dál tím méně času s Lummoxem. Potom přijde celkem dlouhé období, během něhož nebude John Thomas s Lum­moxem trávit čas víceméně žádný, ale na jehož konci přijde nový John Thomas, který časem vyroste dostatečně na to, aby byl dobrým společníkem na hraní.</p>

<p>Ze zkušenosti viděl Lummox tento cyklus jako nezbytný a nevyhnutelný; současný stav byl pro něj nicméně mučivě nudný. Netečně se vlekl po dvoře Stuartova domu a pátral po čemkoliv — luční kobylce, července, čemkoliv, co by stálo za podívání. Chvíli sledoval mraveniště. Vypadalo to, že se stěhují; nekonečná šňůra se vlekla s malými, bílými ponravami jedním směrem, zatímco jiná řada pochodovala zpět pro další ponravy. Tím zabil půl hodiny.</p>

<p>Když ho mravenci začali unavovat, vydal se směrem ke svému vlastnímu obydlí. Jedna z jeho nohou velikosti sedm se snesla na mraveniště a zničila ho, ale tato skutečnost jeho pozornosti unikla. Jeho vlastní dům byl veliký tak akorát, aby se v něm otočil a byl poslední v řadě klesajících stave­ní; to na vzdálenějším konci by krásně posloužilo jako bou­da pro ratlíka.</p>

<p>Kolem jeho boudy bylo navršeno šest žoků sena. Lummox z jednoho žoku trochu ubral a líně seno sežvýkal. Po­druhé si už nedal, protože usoudil, že ukradl právě tolik, aby se to nepoznalo. Nebylo tu nic, co by mu zabránilo sníst celou kupku — kromě vědomí, že John Thomas by ho pěk­ně seřval a dokonce by ho mohl odmítnout týden nebo i déle drbat hráběmi. Domácí pravidla vyžadovala, aby se Lummox nedotýkal žádného jídla kromě přirozené píce, dokud nebylo umístěno do jeho krmící jednotky; Lummox to většinou dodržoval, protože nesnášel rozkoly a kárání ho poko­řovalo.</p>

<p>Kromě toho seno nechtěl. Seno měl<strong> </strong>včera k večeři, má ho mít znovu dnes večer a zítra jakbysmet. Lummox chtěl něco hutnějšího a se zajímavější chutí. Přiloudal se k níz­kému plotu, který odděloval několik akrů zahrady od upra­vené zahrádky paní Stuartové, naklonil přes něj hlavu a tou­žebně se zahleděl na růže paní Stuartové. Plot byl pouze symbolický a vyznačoval čáru, kterou nesměl překročit. Lummox ji jednou překročil, před několika lety a ochutnal z růžového keříku… jenom trošku, stěží pro chuť, ale paní Stuartová kolem toho nadělala takový povyk, že dokonce ještě dnes se na to bál jenom pomyslet. Chvěje se při té vzpomínce hrůzou, obrátil se kvapně k plotu zády.</p>

<p>Ale vzpomněl si, že jedny keříky růží nepatří paní Stuar­tové a tudíž, podle Lummoxova názoru, nepatřily nikomu. Byly v zahradě Donahuových, kteří bydleli na západ od je­jich pozemku. Existovala určitá cesta, o které už Lummox poslední dobou přemýšlel, jak se k těm „bezprizorním“ rů­žím dostat.</p>

<p>Stuartův pozemek byl obklopen více než třímetrovou betonovou zdí. Lummox se jí nikdy nepokoušel přelézt, ač­koliv na několika místech ohlodal její vršek. Úplně vzadu byla ve zdi jediná mezera, kde strouha odvodňující půdu přetínala hranici pozemku. Průrva ve zdi byla vyplněna masivním mřížovím, složeným z osmi svislých a osmi vodo­rovných latěk, navzájem k sobě připoutaných velmi mohut­nými svorníky. Svislé tyče byly zapuštěné do dna strouhy a montér, který je vztyčoval, ujistil paní Stuartovou, že Lummoxe to zastaví, nebo i stádo slonů, nebo cokoliv jiného velkého natolik, aby se to neprotáhlo mezi příčkami.</p>

<p>Lummox věděl, že montér se mýlil, ale nikdo se ho na jeho názor neptal a on ho nikomu nevnucoval. John Thomas také nevyjádřil svůj názor, ale vypadalo to, že tuší pravdu; důrazně Lummoxovi zakázal tu mříž strhnout.</p>

<p>Lummox uposlechl. Sice mříž ochutnal, ale laťky byly na­puštěny něčím, co jim dávalo skutečně nesnesitelnou chuť; nechal je tedy být.</p>

<p>Ale Lummox se necítil zodpovědný za přírodní síly. Asi před třemi měsíci zjistil, že jarní deště mříž podemlely, takže dvě ze svislých látek už nebyly pevně zasazeny do země, ale jen zlehka spočívaly na suchém dně koryta. Už o tom pře­mýšlel několik týdnů a zjistil, že jemné šťouchnutí by vedlo k rozklížení látek u dna. Lehce větší šťouchnutí by mohlo vy­tvořit dostatečně velký prostor aniž by mříž spadla…</p>

<p>Odkolébal se tam, aby to prozkoumal. Během poslední­ho deště bylo odplaveno ještě více dna; jedna ze svislých příček volně visela několik palců nad pískem. Ta vedlejší se sotva dotýkala země. Lummox se usmál jako prostoduchý paňáca a opatrně, polehoučku vsunul hlavu mezi ty dva vel­ké sloupky. Jemně zatlačil.</p>

<p>Nad jeho hlavou se ozval zvuk štípajícího se dřeva a od­por náhle povolil. Lummox stáhl hlavu překvapeně zpět a vzhlédl. Horní konec jedné z osmi látek se vyrval ze svorní­ků; houpala se nyní na spodním vodorovném nosníku. V Lummoxovi hrklo. Dosti špatné… ale jaká pomoc. Lummox nebyl z těch, kdo brečí nad rozlitým mlékem; co se stalo, stát se mělo. John Thomas se bude vztekat o tom není po­chyb… ale prozatím tu byl otvor v mříži. Sklonil hlavu jako pomezní rozhodčí při fotbale, zařadil nejnižší rychlost a za­čal se soukat skrz. Následovaly zvuky protestujícího a lá­majícího se dřeva a posléze i ostřejší zvuky praskajících svorníků, ale Lummox si jich nevšímal; už byl na druhé straně, volný jako pták.</p>

<p>Zastavil se a zvedl se jako stonožka, pěkně jednu nohu po druhé, a rozhlédnul se kolem. Bylo bezesporu příjemné být venku; divil se, že to neudělal už dříve. Už to bylo dlouho od té doby, kdy ho John Thomas naposledy vzal ven, byť jen na malou procházku.</p>

<p>Ještě pořád se rozhlížel a nasával svěží vzduch, když se na něho vyřítil nepřátelsky vypadající tvor, zuřivě štěkající a vrčící. Lummox ho moc dobře poznal, byl to ten přerostlý, svalnatý mastif, který volně a bez pána pobíhal po sousedst­ví; často si spolu nadávali přes mříž. Lummox neměl nic proti psům; během svého dlouhého života se Stuartovou rodinou se s několika společensky seznámil a zjistil, že jsou docela příjemní společníci, když tu John Thomas zrovna nebyl. Ale tenhle mastif byl zcela jiný případ. Považoval se v sousedství za pána, šikanoval ostatní psy, terorizoval koč­ky a opakovaně Lummoxe vyzýval, aby vyšel ven a bojoval s ním jako pes se psem.</p>

<p>Jenže Lummox se na něj usmál, doširoka rozevřel tlamu a šišlavým, dívčím hláskem odkudsi z hloubi hrdla nazval mastifa velice ošklivým jménem. Pes zalapal po dechu. Je pravděpodobné, že nepochopil, co vlastně Lummox řekl, ale věděl, že byl uražen. Rychle se vzpamatoval a obnovil útok, štěkaje víc, než kdy předtím a vyváděl jako pominutý, při­tom poletoval kolem Lummoxe a podnikal prudké výpady na jeho boky, aby se mu zakousl do nohou.</p>

<p>Lummox se držel zpátky, pozoroval psa, ale nehýbal se. Ke své původní poznámce přidal jeden pravdivý komentář o psích předcích a jeden méně pravdivý o svých zvycích; po­máhaly udržovat mastifa v zuřivosti. Ale když ho pes už po­sedmé obíhal, dostal se velmi blízko místa, kde by měl Lummox první pár nohou, kdyby stál všemi osmi na zemi; Lummoxova hlava vystřelila způsobem, jakým loví žába mouchu. Jeho tlama se otevřela jako prádelník a mastifa zhltla.</p>

<p>Není to špatné, usoudil Lummox, když žvýkal a polykal. Vůbec to není špatné… a ten obojek je krásně křupavá la­hůdka. Zvažoval, nemá-li jít skrz mříž zpátky, když už měl malou svačinku a předstírat, že vůbec venku nebyl. Jenže pořád tu ještě byly ty bezprizorní růžové keře… a bude ne­myslitelné, aby se v brzké době dostal opět ven — o to se John Thomas postará. Pomalu se vydal podél zadní stěny Stuartových a potom proplul kolem jejího konce na poze­mek Donahuových.</p>

<p>John Thomas Stuart XI. přišel domů krátce před obě­dem, když předtím doprovodil domů Betty Sorensonovou. Když přistával, všiml si, že Lummox není nikde v dohledu, ale usoudil, že jeho mazlíček bude zřejmě ve své boudě. Je­ho myšlenky se nezaobíraly Lummoxem, ale letitou pravdou o tom, že ženy se neřídí logikou, alespoň ne takovou, jak ji chápou muži.</p>

<p>Měl v úmyslu vstoupit na Západní technologickou; Betty chtěla, aby oba chodili na stejnou univerzitu. Pouka­zoval na to, že na Státní univerzitě by nemohl mít ty před­měty, které by chtěl; Betty neustále tvrdila, že by mohl a neustále své tvrzení podpírala různými důkazy. On je vy­vracel s tím, že nezáleží na tom, jak se předmět jmenuje, ale kdo ho učí. Diskuze se rozpadla v trosky, když odmítla uznat jeho odbornost.</p>

<p>Bezmyšlenkovitě si odpoutal padákový postroj, zatímco se zabýval nelogikou ženské mysli, a právě vstupoval do předsíně, když ho z úvah vytrhla jeho matka. „Johne Tho­masi! <emphasis>Kde </emphasis>jsi<emphasis> </emphasis>byl?“</p>

<p>Zapřemýšlel, do čeho to právě spadl. Bylo to špatné znamení, že mu řekla „Johne Thomasi“… „Johne“ nebo „Johnnie“ bylo v pořádku, dokonce i „Johnýsku“ by šlo. Ale „Johne Thomasi“ většinou znamenalo, že byl obviněn, sou­zen i shledán vinným in absentia.</p>

<p>„Cože? Říkal jsem ti, že přijdu až k obědu. Vyrazili jsme si s Betty. Letěli jsme do…“</p>

<p>„To mě vůbec nezajímá! Víš, co provedla <emphasis>ta bestie?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Tak v tom to vězelo. Lummox. Jenom doufal, že nešlo o maminčinu zahrádku. Možná, že Lum zase jenom zboural svůj domek. Jestli je to tak, maminku to rychle přejde. Možná by mu měl raději postavit nový a větší. „V čem je problém?“ zeptal se opatrně.</p>

<p>„V čem je problém? Snad v čem není problém. Johne Thomasi, tentokrát se ho budeš muset zbavit. Tohle byla poslední kapka.“</p>

<p>„Tak si to tak neber, mami,“ vyhrknul „Nemůžeme se zbavit Luma. Slíbilas to tátovi.“</p>

<p>Neodpověděla přímo. „Když nám každých deset minut volá policie a to ohromné nebezpečné zvíře pobíhá kolem a…“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože? </emphasis>Tak počkej, mami. Lum není nebezpečný; je hodný jako kotě. Co se stalo?“</p>

<p>„Všechno!“</p>

<p>Postupně z ní vytahal alespoň nějaké podrobnosti. Lummox si vyšel na procházku; to jediné bylo jasné. John Thomas bez valného přesvědčení doufal, že se nedostal k žádnému železu nebo oceli, zatímco byl pryč; železo mělo vysoce výbušný efekt na jeho metabolismus. To tehdy, jak sežral ten ojetý buick…</p>

<p>Jeho myšlenky byly přerušeny matčinými slovy, „…a paní Donahuová je zuřivostí bez sebe! A má taky proč… ta­kové cenné růže.“</p>

<p>A jéje, tak to bylo špatné. Pokusil se vybavit si přesnou částku na svém kontě. Taky se bude muset omluvit a vymy­slet způsob, jak tu starou babu obměkčit. Ale zatím bude mlátit Lummoxe po uších sekyrou; Lummox o růžích věděl své, tady neexistovala omluva.</p>

<p>„Podívej, mami, je mi to hrozně líto. Půjdu rovnou za ním a pokusím se mu do té jeho tlusté hlavy vtlouct nějaký rozum. Až s ním budu hotov, neodváží se bez dovolení ani kýchnout.“ John Thomas ji obešel a vyrazil pryč.</p>

<p>„Kam jdeš?“ zeptala se.</p>

<p>„Cože? No přece ven promluvit si s Lumem. A až s ním budu hotov…“</p>

<p>„Nebuď blázen. Není tady.“</p>

<p>„Cože? Kde je?“ John Thomas se rychle začal modlit, aby Lummox nenašel moc železa. Ten buick vlastně ani ne­byl jeho chyba a tak jako tak patřil Johnu Thomasovi, ale…</p>

<p>„To raději ani nechci vědět. Velitel Dreiser říkal…“</p>

<p>„Lummoxe honí<emphasis> policie?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„To se můžeš vsadit, mladý muži! Jde po něm celá bez­pečnostní jednotka. Pan Dreiser chtěl, abych si pro něj zajela do města, ale já jsem mu řekla, že budeme muset zavolat tebe, abychom s tou potvorou něco svedli.“</p>

<p>„Ale mami, Lummox by tě poslouchal. Vždycky tě po­slouchá. Proč ho pan Dreiser bral do města. Vždyť ví, že Lum patří sem. To, že ho vzal do města, Luma jenom vy­straší. Vždyť je chudáček tak plachý, nelíbilo by se mu…“</p>

<p>„Opravdu chudáček! Nevzali ho do města.“</p>

<p>„Ale vždyť jsi říkala, že ano.“</p>

<p>„Nic takového jsem neřekla. Když budeš zticha, tak ti řeknu, co se stalo.“</p>

<p>Ukázalo se, že paní Donahuová zaskočila Lummoxe, když snědl sotva čtyři nebo pět růžových keříků. S velikou odvahou, ale malým rozumem, se na něj vrhla s koštětem a ječela a mlátila ho po hlavě. Ačkoliv by se s ní vypořádal jediným polknutím, neputovala za mastifem; Lummox měl, jako kterákoliv domácí kočka, vyvinutý smysl pro vlastni­cké poměry. Lidé nebyli jídlo; ve skutečnosti byli takřka stále přátelští.</p>

<p>Takže jeho city byly uraženy. Dotčeně se odvalil pryč.</p>

<p>Další Lummoxova akce byla hlášena o dvě míle dál a zhruba o třicet minut později. Stuartovi bydleli na předměstí Westvillu; od centra města je odděloval pás otevřené kraji­ny. Zde měl malou farmu pan Ito, který zde ručně obdělával pole, na kterém pěstoval zeleninu pro stoly gurmánů. Pan Ito neměl očividně vůbec ponětí, co je to za věc, kterou přistihl, jak mu vytrhává ze země kapusty a s chutí je poly­ká. Lummoxův letitý pobyt nebyl v nejbližším okolí žádným tajemstvím, ale pan Ito se ani v nejmenším nezajímal o zá­ležitosti ostatních lidí a Lummoxe nikdy předtím neviděl.</p>

<p>Ale nezaváhal o nic déle než paní Donahuová. Vrhl se do svého domu a vyběhl ven s puškou, kterou zdědil po svém dědovi — reliktem ze Čtvrté světové války patřícím ke druhu příležitostně nazývanému „tankovrah“.</p>

<p>Pan Ito si opřel zbraň o lavičku a pustil to Lummoxovi do míst, na která by si Lummox sedal, kdyby byl ovšem pro takovou činnost uzpůsoben. Hluk pana Ita postrašil (nikdy ještě výstřel neslyšel) a záblesk ho na chvíli oslepil. Zamr­kal očima, a když se vzpamatoval, ta věc byla pryč.</p>

<p>Bylo ovšem velmi snadné určit směr, kterým utekla.</p>

<p>Toto setkání Lummoxe neurazilo, na rozdíl od srážky s paní Donahuovou; vyděsilo ho téměř k smrti. Ve chvíli, kdy se zabýval<emphasis> </emphasis>čerstvým salátem, byl právě natočen čelem ke tro­jici skleníků, patřících panu Itovi. Když o něj zavadila ex­ploze a jeho uši byly ohlušeny výbuchem, Lummox přeřadil na vysokou rychlost a vyrazil směrem, kterým se právě dí­val. Normálně zdvíhal nohy v pořadí 1,4,5,8,2,3,6,7 a tak pořád dokola a tuto sestavu používal od pomalého lezení, až po rychlost klusajícího koně; nyní vyrazil z polovysokého startu do dvojitého trysku, zvedaje nohy v pořadí l &amp; 2 &amp; 5 &amp; 6 najednou, střídáno 3 &amp; 4 &amp; 7 &amp; 8.</p>

<p>Lummox se prořítil skrz skleníky, než měl čas si jich vů­bec všimnout a zanechal za sebou tunel postačující průměr­ně velikému kamionu. Přímo před ním, asi tři míle daleko, leželo centrum Westvillu. Mohlo to bývalo být lepší, kdyby stál čelem na druhou stranu, k horám.</p>

<p>John Thomas Stuart naslouchal matčinu zmatenému lí­čení s rostoucími obavami. Když uslyšel o sklenících pana Ita, přestal přemýšlet o stavu svého konta a začal uvažovat, co ze svého majetku by mohl vyměnit za hotovost. Jeho pa­dákový postroj byl téměř nový… ale do háje! tím tu škodu nezaplatí. Zajímalo ho, jestli existuje nějaká smlouva, kte­rou by mohl uzavřít s bankou. Jedna věc byla jistá: mamka mu z toho nepomůže, alespoň ne v tomhle stavu.</p>

<p>Pozdější zprávy byly útržkovité. Vypadalo to, že Lum­mox proběhl krajinou, dokud nenarazil na dálnici vedoucí do města. Transkontinentální řidič kamionu si později nad šálkem kávy stěžoval dopravnímu úředníkovi, že právě vi­děl pochodující robokamion bez poznávací značky a ta za­tracená věc se vůbec neřídila dálničními pruhy. Ale řidič toho využil jako záminky a spustil reptající tirádu o nebez­pečí robotích řidičů a o nenahraditelnosti lidských řidičů, kteří sedí v kabině pěkně s očima otevřenýma a připraveni na jakoukoliv nebezpečnou situaci. Dopravní dozorce Lummoxe neviděl, protože v době, kdy TEN probíhal ko­lem, už seděl u své kávy a řidič na něj žádný dojem neudě­lal, protože byl očividně v zajetí předsudků. Nicméně zvedl telefon a poslal zprávu dál.</p>

<p>Bezpečnostní dopravní centrum ve Westvillu nevěnovalo zprávě nejmenší pozornost; bylo plně zaneprázdněno zvlád­nutím zmatku.</p>

<p>„Byl někdo zraněn?“ přerušil John Thomas svou matku.</p>

<p>„Zraněn? Nevím. Nejspíš ano. Johne Thomasi, toho zví­řete se musíš jednou provždy zbavit.“</p>

<p>Ignoroval to; teď nebyl vhodný čas se o to přít. „Co se stalo dál?“</p>

<p>Paní Stuartová neznala podrobnosti. Poblíž středu města Lummox sešel vedlejším sjezdem z visuté dálnice, probíha­jící nad městem. Pohyboval se nyní pomalu a váhavě; do­pravní ruch a velké množství lidí ho mátlo. Slezl z vozovky na pohyblivý chodník. Ten se prohnul a zastavil, protože nebyl projektován pro šestitunový soustředěný náklad; po­jistky se vyhodily, obvodová ložiska rozevřela a pěší do­prava byla v největší špičce dne uvržena do naprostého zmatku v rozsahu dvaceti bloků obchodního centra.</p>

<p>Ženy ječely, děti a psi se přidali k celkovému rozruchu, strážníci bezpečnosti se snažili obnovit pořádek a chudák Lummox, který nechtěl nikomu ublížit a vlastně vůbec ne­chtěl do nákupního centra, udělal naprosto přirozenou chy­bu… velký nástěnný displej Bon Marché vypadal jako skvělé útočiště, kudy by mohl z toho všeho uniknout. Tvr­zené sklo displeje mělo být nerozbitné, ale architekt nepočí­tal s tím, že si ho Lummox splete s prázdným vzduchem. Lummox se k němu rozeběhl a pokusil se schovat ve vzor­kovém obrazu ložnice. Příliš úspěšný nebyl.</p>

<p>Další otázka Johna Thomase byla přerušena úderem na střeše; někdo přistál. Vzhlédl. „Ty někoho čekáš, mami?“</p>

<p>„To bude asi policie. Říkali, že by…“</p>

<p>„Policie? To snad ne!“</p>

<p>„Nikam nechoď… chtějí tě vidět.“</p>

<p>„Vždyť nikam nejdu,“ řekl rozmrzele a stiskl ovladač střešního vstupu.</p>

<p>Za několik okamžiků cvaknul líný výtah ze střechy a dve­ře se otevřely; vystoupil důstojník bezpečnosti a strážník. „Paní Stuartová?“ spustil důstojník formálně. „K vašim služ­bám, madam. Chtěli sme…“ Zahlédl Johna Thomase, který se snažil, aby si ho nikdo nevšiml. „Jste John T. Stuart?“</p>

<p>John ztěžka polknul. „Ano, pane.“</p>

<p>„Tak to poďte rovnou se mnou. Omluvte nás, madam. Nebo chcete jít taky?“</p>

<p>„Já? Ale kdepak, jenom bych překážela.“</p>

<p>Důstojník ulehčeně přikývl, na souhlas. „Ano, madam. Tak poď, mladíku. Čas běží.“ Popadl Johna za paži.</p>

<p>John se mu pokusil vytrhnout. „Počkejte, co to má zna­menat? Máte snad zatykač nebo něco takového?“</p>

<p>Důstojník se zastavil, vypadalo to, že počítá do desíti a potom pomalu řekl: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Zatykač </emphasis>nemám, hochu. Ale jestli seš John T. Stuart, kterýho hledám… a já vím, že seš… pak jestli nechceš, aby se tomu jaksetomenuje odkudsi z vesmíru, co držíš tady doma, stalo něco definitivního a konečnýho, tak radši sklapni a poď s náma.“</p>

<p>„No tak já půjdu,“ řekl John kvapně.</p>

<p>„O.K. Tak už žádný<emphasis> </emphasis>další problémy.“</p>

<p>Během tří minut, které hlídka potřebovala k přeletu do centra, se John Thomas snažil zjistit to nejhorší.</p>

<p>„Ehm, pane hlídkový důstojníku? Nebyl snad nikdo zra­něn, nebo ano?“</p>

<p>„Jsem seržant Mendoza,“ odpověděl seržant. „Doufám, že ne. Ale nevím.“</p>

<p>John tu bezútěšnou odpověď chvíli zvažoval. „Aha… Lummox je pořád v Bon Marché?“</p>

<p>„Tak tomu říkáte? — Lummox? To vůbec nezní tak hrozně. Ne, podařilo se nám ho tam odtud dostat. Teď je pod viaduktem u Západního kaňonu… doufám.“</p>

<p>Ta odpověď zněla zlověstně. „Co tím myslíte 'doufám'?“</p>

<p>„No, napřed jsme zatarasili Hlavní a Hamiltonovu a pak jsme ho vystrnadili z obchodu s hasicíma přístrojema. Ne­vypadal, že by ho cokoliv jinýho vzrušovalo; sekaný olovo se od něj jen odráželo. Řekni mi, z čeho má ta bestie kru­nýř? Z desetipalcový oceli?“</p>

<p>„Tedy, ne tak úplně.“</p>

<p>Satirická poznámka seržanta Mendozy se těsně přiblížila věci, o které John Thomas nechtěl mluvit; stále ho zajímalo, jestli Lummox snědl nějaké železo. Po té nešťastné příhodě se stráveným buickem nabral Lummoxův růst ohromné obrátky; z velikosti nedorostlého hrošíka vyrostl během dvou týdnů do své dnešní nezáviděníhodné velikosti, což bylo více než za posledních několik generací.</p>

<p>Vypadal pak příšerně hubeně, jako plátěná celta přehozená přes lešení, jak se mu jeho značně nepozemská kostra drala skrz kůži; trvalo to tři měsíce vysokokalorické diety, než byl zase hezky baculatý. Od té doby se od něj John Thomas snažil držet kov stranou, zvláště pak železo, ačkoliv jeho otec i děda ho vždycky krmili pamlsky z kovových odřezků.</p>

<p>„Hm. Každopádně, těma hasicíma přístrojema sme ho vykopali ven — trochu snad jenom kejchal a porazil dva muže. Potom smě ho dalšíma hasicíma přístrojema tlačili po Hamiltonový a chtěli smě ho dostat do votevřený krajiny, kde by nenadělal takovou škodu… když sme viděli, že tě nemůžeme najít. Docela se nám to dařilo, akorát sem tam nějaká ta poražená lampa a pár rozšlapanejch pozemních aut, nebo tak nějak, když smě se dostali na místo, kde sme ho chtěli otočit na Hillcrest a nasměrovat ho k vám. Jenže nám utek a zamířil si to do viaduktu, proběhl zabezpečovací mříží a… no, však uvidíš. Sme tady.“</p>

<p>Nad koncem viaduktu se vznášelo na půl tuctu policej­ních aut. Oblast obklopovalo mnoho soukromých vznášedel a jeden nebo dva vzdušné autobusy; hlídková vozidla je dr­žela stranou. Také tam bylo pár stovek vznášedlových skú­trů, které poletovaly sem a tam jako netopýři a dělaly to po­licii všechno ještě těžší. Na zemi se několik řadových poli­cistů, doplněných o příslušníky zásahových jednotek, snaži­lo zadržovat dav a odklánělo dopravu od viaduktu a od ná­kladní silnice, která probíhala kaňonem pod ním.</p>

<p>Řidič seržanta Mendozy se prodíral mezi auty ve vzdu­chu, zatímco mluvil do komunikátoru připevněném na hru­di. Od změti nad viaduktem se odpoutalo červené auto veli­tele Dreisera a zamířilo jim v ústrety.</p>

<p>Obě auta se zastavila pár metrů od sebe a třicet metrů nad viaduktem. John Thomas viděl velkou díru v mříži, kte­rou Lummox proběhl, ale neviděl Lummoxe, protože mu viadukt bránil ve výhledu. Dveře velitelského auta se ote­vřely a velitel Dreiser se vyklonil ven; vypadal uštvaně a na plešaté hlavě se mu leskl pot. „Řekni tomu Stuartovic klu­kovi, ať vystrčí hlavu.“</p>

<p>John Thomas si stočil okénko a vykouknul. „Ano, pane?“</p>

<p>„Chlapče, můžeš to zvíře zkrotit?“</p>

<p>„Samozřejmě, pane.“</p>

<p>„Doufám, že máš pravdu. Mendozo! Přistaňte s ním. Ať to tedy zkusí.“</p>

<p>„Provedu, šéfe.“ Mendoza krátce promluvil k řidiči, kte­rý navedl vznášedlo za viadukt a začal se za ním spouštět k zemi. Lummoxe teď bylo vidět; našel si úkryt pod koncem mostu, kde se dělal co nejmenším… podle jeho. John Tho­mas se vyklonil z okénka a zavolal na něj. „Lume! Lumečku! Pojď k tatínkovi.“ Zvíře se zavrtělo a konec viaduktu se zavrtěl s ním. Okolo dvanácti stop jeho předního konce se vysunulo zpod konstrukce a Lummox se divoce rozhlédl kolem. „Tady, Lume! Tady, nahoře!“</p>

<p>Lummox zahlédl svého přítele a roztáhl úsměv do idiot­ského šklebu. „Tak to spusť na zem, Slatsi. Ať to máme z krku,“ přikázal úsečně seržant Mendoza.</p>

<p>Řidič o něco sestoupil a potom znepokojeně řekl: „To by mohlo stačit, ne, seržante? Já už sem předtím viděl, jak se ta bestie zvedla na zadní.“</p>

<p>„No dobře, dobře.“ Mendoza otevřel dveře a skopnul dolů provazový žebřík, používaný při záchranných pracích. „Zvládneš po tom slízt dolů, synku?“</p>

<p>„Jasně.“ S Mendozovou pomocí se John Thomas vysou­kal ze dveří a zachytil se příček žebříku. Lezl dolů, až k místu, kde už žebřík dále nepokračoval; stále však byl šest stop nad Lummoxovou hlavou. Podíval se dolů. „Tak se pěkně zvedni, broučku a sundej mě dolů.“</p>

<p>Lummox zvedl ze země další pár nohou a opatrně vsu­nul svou širokou lebku pod Johna Thomase, který si na ni stoupl, trošku vrávoraje a tápaje rukama po opoře. Lummox ho jemně spustil k zemi.</p>

<p>John Thomas seskočil z Lummoxovy hlavy a otočil se čelem k němu. Vypadalo to, že si Lummox vůbec nijak ne­ublížil, což byla úleva. Napřed ho dostane domů a potom ho prohlédne palec po palci.</p>

<p>Lummox mezitím rýpal nohama rozpačitě do země a vydával zvuk téměř jako předení. John se na něj přísně podíval. „Ošklivý Lumek! Moc ošklivý Lumek… ty jsi ale neřád, co?“</p>

<p>Lummox vypadal zahanbeně. Sklonil hlavu k zemi, vzhlédl na svého přítele a doširoka otevřel tlamu. „Já jsem <emphasis>nechtěl,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>protestoval svým dívčím hlasem.</p>

<p>„Ty jsi nechtěl. Ty jsi <emphasis>nechtěl! </emphasis>Ach, ne, ty nikdy ne­chceš. Vezmu tvoje přední nohy a nacpu ti je do krku. Jsi si toho, doufám, vědom? Roztluču tě na padrť a pak tě budu používat jako hadr na podlahu. Žádnou večeři nedostaneš. Ty jsi opravdu nechtěl!“</p>

<p>Světle červené auto přiletělo blíž a vznášelo se nad nimi. „V pořádku?“ zeptal se velitel Dreiser.</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Výborně. Tady je náš plán. Přesuneme tu bariéru tám­hle vepředu. Ty ho vezmeš zpátky na Hillcrest po horním konci výpadovky. Tam bude čekat eskorta; půjdete s nimi a ty se od něj po celou cestu domů ani nehneš. Rozuměl jsi?“</p>

<p>„Jasně.“</p>

<p>John Thomas viděl, že silnice kaňonem byla v obou směrech zablokována protidavovými štíty, což byla těžká vozidla s namontovaným silným předním pancířem, takže mohla být kdykoliv vytvořena přechodná bariéra přes ulici nebo náměstí. Takové vybavení patřilo ke standardu měst­ských bezpečnostních sil od Stávek v '91, ale nebyl schopen si vzpomenout, že by bylo někdy ve Westvillu použito; za­čínalo mu docházet, že na den, kdy si Lummox vyšel do města, se hned tak brzy nezapomene.</p>

<p>Ale byl rád, že byl Lummox příliš vyplašený, než aby si na těch štítech pochutnal. Začínal doufat, že jeho mazlíček byl celé odpoledne příliš zaneprázdněn, než aby snědl něja­ký železný kov. Otočil se k němu. „Tak fajn, vysoukej tu svoji zadnici z té díry. Jdeme domů.“</p>

<p>Lummox nadšeně poslechl; viadukt se opět zatřásl, jak se o něj otřel. „Udělej mi sedačku.“</p>

<p>Lummoxova střední část se spustila o několik stop k zemi. Intenzivně na to pomyslel a povrch jeho zad se zformoval do obrysů připomínajících židli. „Teď se nehýbej,“ nařídil mu John Thomas. „Nechci mít žádný prst rozmačkaný.“ Lum­mox, byť trochu roztřeseně, učinil žádané a mladý muž se vy­škrábal nahoru, zachytávaje se záhybů Lummoxovy tuhé ků­že. Usadil se jako rádža, připravený na lov tygrů.</p>

<p>„Výborně. Teď jdi pomalu po té silnici. Ne, ne! Otoč to, ty zabedněnce. Nahoru, do kopce, ne dolů.“</p>

<p>Lummox se překotně otočil a odkráčel pryč.</p>

<p>Dvě hlídková pozemní vozidla jela vepředu a ta ostatní jela za nimi. Rajčatově červené vznášedlo velitele Dreisera viselo v bezpečné výšce nad nimi. John Thomas se pohodl­ně opřel a krátil si čas vymýšlením za prvé toho, co řekne Lummoxovi a za druhé, co řekne matce. Ta první řeč byla mnohem jednodušší; neustále se k ní vracel a přikrášloval ji šťavnatými přízvisky, kdykoliv zjistil, že je ponořen do ne­snází té druhé.</p>

<p>Už byli na půl cestě domů, když se k malému průvodu přiblížil nějaký letec, snášející se pouze na vznášedlovém postroji. Zcela ignoroval varovné červené světlo, zuřivě bli­kající z velitelského policejního auta a snášel se přímo na ohromné zvíře z hvězd. John Thomas měl pocit, že poznal Bertin razantní<emphasis> </emphasis>styl dříve, než mohl rozeznat její rysy; ne­mýlil se. Zachytil ji ve chvíli, kdy vypínala motor.</p>

<p>Velitel Dreiser rozrazil<emphasis> </emphasis>okénko a vystrčil hlavu. Byl právě v plném proudu své výřečnosti, když ho Betty přeruši­la: „Ale to snad ne, veliteli Dreisere! Co je to za hrozné vý­razy!“</p>

<p>Zarazil se a pořádně se podíval. „To je Betty Sorensonová?“</p>

<p>„Samozřejmě, že to jsem já. A musím říci, veliteli, že po všech těch letech, co jste učil v nedělní škole, bych si nikdy nepomyslela, že se dožiju toho, abych musela poslouchat, jak používáte takovýto jazyk. Jestli tohle je dávání dobrého příkladu, tak to já…“</p>

<p>„Kroť svůj jazyk, mladá dámo.“</p>

<p>„Já? Ale to vy jste používal taková…“</p>

<p>„Ticho! Dneska už toho mám tak akorát. Zapni ten svůj létající oblek a vypluj odsud. Tohle je oficiální záležitost. Teď zmiz.“</p>

<p>Rychle pohlédla na Johna Thomase a mrkla, potom nasadila výraz cherubínské nevinnosti. „Ale, veliteli, já nemůžu.“</p>

<p>„Cože? Proč ne?“</p>

<p>„Došla mi šťáva. To bylo nouzové přistání.“</p>

<p>„Betty, ty si ze mě utahuješ.“</p>

<p>„Já? Utahuju? To ne, otče Dreisere!“</p>

<p>„Já ti dám otče. Jestli máš sucho v nádržích, slez z toho zvířete a běž domů. Je nebezpečné.“</p>

<p>„Lumek a nebezpečný? Vždyť by neublížil ani mouše. A navíc, to chcete, abych šla domů sama? Po silnici mimo město? Když už je skoro tma? To mě tedy překvapujete!“</p>

<p>Dreiser něco zavrčel a zavřel okénko. Betty se vyvlékla z postrojů a usadila se do široké sedačky, kterou jí Lummox bez požádání udělal. John Thomas se na ni podíval. „Nazdar, Drsoňku.“</p>

<p>„Nazdar, Rozoumku.“</p>

<p>„Nevěděl jsem, že znáš velitele.“</p>

<p>„Já znám každého. Teď mě nepřerušuj. Přichvátala jsem sem ve vší rychlosti a se spoustou potíží, jakmile jsem slyšela zprávy. Mezi námi, ty a Lummox byste neměli šanci vymy­slet, jak z toho ven, dokonce i kdyby Lummox odvedl většinu té práce — takže jsem se raději ukázala. Teď mi řekni ty nej­horší podrobnosti. Nic před maminkou nezatajuj.“</p>

<p>„Všeználku.“</p>

<p>„Neplýtvej časem na komplimenty. Tohle je pravděpo­dobně naše jediná šance na soukromý rozhovor, než tě za­čnou dusit, takže to radši ze sebe vysyp.“</p>

<p>„Cože? Kdo si myslíš, že jsi? Právník?“</p>

<p>„Jsem mnohem lepší než právník, nemám hlavu zavale­nou starými, zvětralými případy. Můžu být v té věci značně tvořivá.“</p>

<p>„Dobře, takže…“ Ve skutečnosti teď, když byla Betty s ním, se cítil mnohem lépe. Už nebyl pouze on a Lummox proti nepřátelskému světu. Vyložil celý příběh, zatímco po­zorně poslouchala.</p>

<p>„Byl někdo zraněn?“ zeptala se nakonec.</p>

<p>„To si nemyslím. Alespoň se o tom nezmiňovali.“</p>

<p>„Což by určitě udělali.“ Narovnala se. „Pak se tedy ne­máme čeho obávat.“</p>

<p>„Co? Když tu jsou sta, možná tisíce na škodách? To by mě zajímalo, čemu ty říkáš problém?“</p>

<p>„Když lidé přicházejí ke zraněním,“ odpověděla. „Vše­chno ostatní se dá zvládnout. Možná budeme muset nechat Lummoxe projít konkurzem.“</p>

<p>„Cože? To je šílenství.“</p>

<p>„Jestli si myslíš, že to je šílenství, pak jsi nikdy nebyl u soudu.“</p>

<p>„Ty snad jo?“</p>

<p>„Neodbíhej od tématu. Konec konců Lummox byl napa­den smrtící zbraní.“</p>

<p>„Vůbec ho to neporanilo; jenom ho to trošku škráblo.“</p>

<p>„To je vedlejší. Nepochybně mu to způsobilo nesmírný psychický šok. Nejsem si jistá, jestli byl zodpovědný za co­koliv, co se<emphasis> </emphasis>dělo potom. Buď zticha a nech mě myslet.“</p>

<p>„Nevadilo by ti, kdybych taky přemýšlel?“</p>

<p>„Pokud nebudu slyšet skřípání koleček, tak ne. A teď sklapni.“</p>

<p>Průvod pokračoval v tichosti k domu Stuartových. Když zastavovali, dala mu Betty několik rad. „Nic nepřiznávej. <emphasis>Nic. A </emphasis>nic nepodepisuj. Když mě budeš potřebovat, ozvi se.“</p>

<p>Paní Stuartová je nepřišla uvítat ven. Velitel Dreiser si s Johnem Thomasem prohlédli díru v mřížoví a Lummox se jim díval přes rameno. Velitel se tiše díval, jak John Tho­mas vzal drát a převázal jím trhlinu.</p>

<p>„Tak! Teď už znova neuteče.“</p>

<p>Dreiser našpulil rty. „Synku, ty snad nemáš všech pět pohromadě?“</p>

<p>„Vy tomu nerozumíte, pane. Ta mříž by ho nezastavila, ani kdybychom ji spravili… ne, pokud by se chtěl dostat ven. Nevím o ničem, co by ho mohlo zastavit. Ale tenhle drát ano. Lummoxi!“</p>

<p>„Ano, Johnnie?“</p>

<p>„Vidíš ten drát?“</p>

<p>„Ano, Johnnie.“</p>

<p>„Přetrhni ten drát a já ti nakřápnu tu tvoji zabedněnou makovici. Rozuměl jsi?“</p>

<p>„Ano, Johnnie.“</p>

<p>„Už nikdy nepůjdeš ven ze dvorku, jestliže tě nevezmu já sebou.“</p>

<p>„Dobře, Johnnie.“</p>

<p>„Slibuješ? Ať ti srdce zcepení?“</p>

<p>„Ať mi srdce zcepení.“</p>

<p>„On vlastně žádné srdce nemá,“ vysvětloval Johnnie. „Má rozptýlenou oběhovou soustavu. Je to jako…“</p>

<p>„Je mi úplně jedno, jestli má třeba rotační pumpy, hlav­ně když zůstane doma.“</p>

<p>„To on zůstane. Nikdy ještě neporušil 'ať mi srdce zce­pení', dokonce i když žádné nemá.“</p>

<p>Dreiser si kousal palec. „No dobrá. Nechám tady přes noc venku člověka s mobilním telefonem. A zítra sem dáme nějaké ocelové nosníky namísto těchhle dřevěných.“</p>

<p>John už málem vyhrkl: „Ne, ocelové ne,“ ale pak si to radši jenom pomyslel. Dreiser řekl: „Co se děje?“</p>

<p>„E…, nic.“</p>

<p>„Ty ho budeš taky hlídat.“</p>

<p>„Ale on neuteče.“</p>

<p>„To bych mu radil. Doufám, že ti došlo, že jste oba ve vazbě? Jenže nemám, kam bych zamknul tuhle monstróznost.“</p>

<p>John Thomas neodpověděl. Nic takového mu nedošlo; teď viděl, že tomu nelze uniknout. Dreiser pokračoval la­skavějším hlasem: „Zkus na to moc nemyslet. Vypadáš jako slušný chlapec a všichni dobře smýšleli o tvém otci. Teď musím zajít dovnitř a prohodit pár slov s tvojí matkou. Radši bys měl zůstat tady, než přijde můj člověk… a potom ho nějak představit téhle, ehm, téhle věci.“ Upřel na Lummoxe pochybovačný pohled.</p>

<p>Zatímco policejní velitel šel zpět do domu, John Thomas zůstal venku. Teď byla doba dát Lummoxovi co proto, ale nějak na to neměl srdce. Ne, po tom všem.<strong>II.</strong><strong>MINISTERSTVO VESMÍRNÝCH VĚCÍ</strong></p>

<p>JOHNU THOMASI STUARTOVI XI. připadaly jeho vlastní a Lummoxovy problémy ojedinělé a neúnosné, nic­méně nebyl sám, dokonce ani v okolí Westvillu. Malý pan Ito trpěl nemocí vždy smrtelnou — vysokým věkem. Brzy ho už přemůže. Za nespočetnými zavřenými dveřmi ve Westvillu tiše trpěli ostatní lidé rozličnými formami tichého zoufalství, které může postihnout muže i ženu z důvodů pe­něz, rodiny, zdraví nebo vzhledu.</p>

<p>O něco dále, v hlavním městě státu, hleděl guvernér bez­mocně na stoh papírů — důkazů, které by určitě stačily ke vsazení jeho nejlepšího a nejdůvěryhodnějšího přítele do vězení.</p>

<p>Mnohem dále, na Marsu, opustil prospektor své písečné vozidlo a připravil se na dlouhou cestu zpět na základnu. Nikdy se mu to nemůže podařit.</p>

<p>Neuvěřitelně daleko, dvacet sedm světelných let, vesmírná loď <emphasis>Bolivar </emphasis>vstupovala do meziprostoru. Malá trhlinka v relé způsobila, že relé pracovalo o desetinu sekundy pomaleji, než by mělo. Vesmírná loď <emphasis>Bolivar </emphasis>se bude toulat mezi hvězdami spoustu let… ale nikdy už nenajde cestu domů.</p>

<p>Nepochopitelně daleko od Země, na půl cesty přes nej­bližší hvězdný mrak, rod stromových korýšů pomalu podléhal mladšímu a agresivnějšímu rodu obojživelníků. Bude to trvat ještě několik tisíc pozemských let, než korýši vymřou, ale bylo to nevyhnutelné. To bylo politováníhodné (podle lid­ských měřítek), protože rod korýšů měl mentální i duševní schopnosti, které doplňovaly lidské rysy způsobem, který by umožňoval bohatou civilizovanou spolupráci mezi oběma stranami. Jenomže až tu za nějakých jedenáct tisíc let přista­nou první pozemšťané, budou korýši už dávno po smrti.</p>

<p>Zpět na Zem. V hlavním městě Federace Jeho Excelence Nejvyšší Ctihodnost Henry Gladstone Kiku, PhDr. (Oxon), Litt. D. <emphasis>honoris causa </emphasis>(Capetown), O.B.E., stálý náměstek ministra Vesmírných věcí, se vůbec netrápil nad osudem odsouzenými korýši, protože se o nich vůbec nikdy nedozví. Stejně tak ho zatím netrápila vesmírná loď <emphasis>Bol</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>var, </emphasis>ale v brzké době bude. Kromě lodi samé, ztráta jednoho z pasa­žérů na palubě způsobí panu Kiku a jeho spolupracovníkům řetězovou reakci bolestí hlavy na léta a léta.</p>

<p>Cokoliv a všechno mimo ionosféru Země bylo zodpo­vědností a starostí pana Kiku. Stejně tak cokoliv, co se týka­lo vztahů mezi Zemí a jakoukoliv částí známého vesmíru, spadalo do jeho kompetence. Dokonce se ho týkaly i záleži­tosti vypadající navenek jako vyloženě pozemské, jestliže ovlivňovaly nebo byly jakkoliv ovlivněny něčím ve své podstatě mimozemským, meziplanetárním nebo mezihvězd­ným — tedy vskutku rozsáhlá oblast.</p>

<p>Jeho problémy zahrnovaly věci, jako dovoz písečné trávy z Marsu, příslušně zmutované, na Tibetskou náhorní plošinu. Kancelář pana Kiku takovou věc neodsouhlasila dříve, než po důkladné matematické analýze možných vli­vů na ovčí průmysl v Austrálii a spousty dalších faktorů. Takové věci se dělaly velmi obezřetně, zejména po od­strašujícím případu Madagaskaru a marťanských hlíz, kte­rý měli všichni ještě v čerstvé paměti. Ekonomická roz­hodnutí pana Kiku nevzrušovala, bez ohledu na to, kolik tří­sek odlétlo; jiné problémy mu nedaly spát celé noci — na­příklad jeho rozhodnutí o tom, že nedá policejní doprovod výměnnému zájezdu goddardských studentů z Procyonu VII navzdory možnému nebezpečí ze strany místních pozemšťanů zaujatých proti bytostem, které mají nepozemsky umístěné končetiny, oči a podobně — hlavonožci z té planety byli velmi nedůtkliví lidé a něco na způsob policejní eskorty byl pro ně běžný způsob trestání zločinců.</p>

<p>Pan Kiku měl přirozeně k ruce nesmírné množství per­sonálu a, opět zcela přirozeně, pomoc ministra samotného. Ministr dělal proslovy, vítal velmi čestné hosty, pořádal tis­kové konference a spoustou jiných věcí usnadňoval panu Kiku jinak nezvládnutelný úděl — pan Kiku by byl první, kdo by to potvrdil. Dokud se současný ministr choval ro­zumně, hleděl si svého, staral se o dekorum ministerstva na veřejnosti a nechával tajemníka věnovat se záležitostem Oddělení, měl plný souhlas pana Kiku. Samozřejmě, kdyby nezvládal svou práci nebo jí házel na druhé, pan Kiku by si vždy našel způsoby, jak se ho zbavit. Ale už tomu bylo pat­náct let, kdy musel naposledy sáhnout k tak drastickému opatření; dokonce i ten nejsurovější politický kariérista se dal zlomit k poslušné užitečnosti.</p>

<p>Pan Kiku si ještě neudělal obrázek o současném minist­rovi, ale ani na něho teď nemyslel. Namísto toho si prohlí­žel závěrečné hodnocení Projektu Cerberus, náročného ná­vrhu výzkumné stanice na Plutu. Kontrolka na jeho pra­covním pultu zablikala a on vzhlédnul k monitoru, aby se podíval na dveře před svou kanceláří a u ministerské sekce. Ministr vešel dovnitř, pohvizduje si <emphasis>Take Me Out to the Ball Game; </emphasis>pan Kiku ale tu melodii nepoznal.</p>

<p>„Nazdárek, Henry. Ne, nevstávej.“</p>

<p>Pan Kiku se nechystal vstát. „Jak se vám daří, pane mi­nistře? Co pro vás mohu udělat?“</p>

<p>„Nic zvláštního, nic zvláštního.“ Zastavil se u stolu pana Kiku a zvedl složku s projektem. „Nad čím se to teď dřeš? Cerberus, že jo? Henry, to je věc inženýrů. Proč bychom se tím my měli zabývat?“</p>

<p>„Jsou tam určité aspekty,“ odpovídal pan Kiku opatrně, „které se nás týkají.“</p>

<p>„To předpokládám. Rozpočet a tak dále.“ Jeho oči se zastavily na podtržené řádce, kde stálo: PŘEDPO­KLÁDANÁ CENA: 3,5 megakreditů a 7,4 životů. „Co to má být? Nemůžu jít před Radu a chtít, aby tohle potvrdili. To je šílené.“</p>

<p>„Původní odhad,“ řekl klidně pan Kiku, „byl přes osm megakreditů a více než stovky životů.“</p>

<p>„Ty peníze mi nevadí, ale to druhé… Ty se pokoušíš žá­dat Radu, aby podepsala rozsudek smrti pro sedm a čtyři desetiny člověka. To přece nemůžeš, to je nelidské. A na­víc, co u všech všudy znamenají čtyři desetiny člověka? Jak můžeš z člověka zabít jenom kus?“</p>

<p>„Pane ministře,“ vysvětloval jeho podřízený trpělivě, „jakýkoliv projekt, větší než houpačka na školním hřišti, zahrnuje pravděpodobné ztráty na životech. Ale rizikový faktor je nízký; to znamená, že práce na Projektu Cerberus bude bezpečnější, bráno obecně, než zůstat tady na Zemi. To je můj pohled na věc.“</p>

<p>„Co?“ Ministr se znovu podíval na rozpočet. „Tak proč to tam takhle nenapíšeme? Proč tu věc neukázat v co nej­lepším světle a vůbec?“</p>

<p>„Tahle zpráva je jen pro mé… pro naše oči. Zpráva pro Radu bude vyzdvihovat bezpečnostní opatření a nebude ob­sahovat předpokládané ztráty na životech, což je konec konců pouze odhad.“</p>

<p>„Hmm, 'odhad'. Ano, jistě.“ Ministr položil zprávu zpát­ky na stůl a vypadalo to, že o věc ztratil zájem.</p>

<p>„Ještě něco, pane?“</p>

<p>„Ach, ano! Henry, starouši, víš o tom rargyllianském hodnostáři, kterého mám dnes přijmout? Dr. Jaksejmenuje?“</p>

<p>„Dr. Ftaeml.“ Pan Kiku se krátce podíval na kontrolní panel na svém stole. „Vaše jednání je přesně za hodinu a sedm minut.“</p>

<p>„To je přesně ono. Bojím se, že tě musím požádat, jestli bys mě nezastoupil. Omluv mě u něj a tak podobně. Řekni mu, že jsem zaneprázdněn státními záležitostmi.“</p>

<p>„Pane? To bych nedoporučoval. Určitě očekává přijetí úředníkem vašeho postavení… a Rargylliané jsou v protoko­lech nesmírně puntičkářští.“</p>

<p>„Ale jdi, ten si toho rozdílu ani nevšimne.“</p>

<p>„Ale všimne, pane.“</p>

<p>„Dobře, tak ať si myslí, že ty jsi já… mě to je jedno. Zkrátka tady nebudu. Generální tajemník mě pozval, abych s ním šel na tenis — a pozvání od generálního je 'povinnost', však víš.“</p>

<p>Pan Kiku věděl, že to nic takového nebylo, kdyby se po­zvání náležitě omluvilo. Ale byl zticha. „Dobře, pane.“</p>

<p>„Díky, kámo.“ Ministr odešel a opět si pískal.</p>

<p>Když se dveře zavřely, pan Kiku přepnul se zlostným gestem řadu vypínačů na stolním panelu. Byl nyní zamčen ve své kanceláři a nebyl dostupný telefonem, videofonem, potrubní poštou, dálnopisem nebo jakýmkoliv jiným způso­bem, zabezpečen poplašným tlačítkem, které jeho sekretář­ka použila pouze jednou za dvanáct let. Opřel se lokty o stůl, schoval hlavu do dlaní a probíral se prsty ve své zaros­tlé kštici.</p>

<p>Tenhle problém, támhleten problém, ještě další pro­blém… a vždycky se najde nějaký chytrák, který se v tom začne šťourat! Proč jenom kdy opustil Afriku? Kam dospěla jeho touha působit ve veřejných službách? Touha, která se už dávno změnila v pouhý zvyk…</p>

<p>Narovnal se a otevřel prostřední zásuvku. Byla nacpaná prospekty nemovitostí z Keni; vyndal jich hromádku a brzy už porovnával výhody jednotlivých farem. Tak třeba tady na tom by si smlsnul, když by měl člověk ty peníze — více než osm set akrů, z toho polovina kultivována a sedm ově­řených studní na celém pozemku. Prohlédnul si mapy a fo­tografie a hned se cítil lépe. Po nějaké chvíli to složil a za­vřel zásuvku.</p>

<p>Musel připustit, že to, co říkal šéfovi, byla sice pravda, ale jeho vlastní nervózní reakce vycházela především z jeho celoživotního strachu z hadů. Kdyby tak dr. Ftaeml byl co­koliv jiného než Rargyllian… nebo kdyby Rargylliané ne­byli medusoidní humanoidé, tak by mu to nevadilo. Samo­zřejmě věděl, že ty výrůstky, rostoucí z hlav Rargyllianů, <emphasis>nejsou </emphasis>hadi, ale jeho žaludek to nevěděl. Bude si muset ještě před tím najít čas na hypnotickou léčbu — ne, tam ne­byl žádný volný čas; bude si muset místo toho vzít prášek.</p>

<p>Povzdechl si a všechny vypínače opět zapnul. Jeho přijí­mací košík se začal najednou plnit a na všech komunikač­ních okruzích zablikala světélka. Nicméně byla spíše janta­rová než zářivě červená; nevšímal si jich a probíral se věcmi padajícími do košíku. Většina z nich byla pouze pro jeho informaci: týkaly se akcí, které prováděli jeho podřízení, případně jejich podřízení. Příležitostně prošel jméno a na­vrhovanou akci a odhodil spis do zejícího otvoru výstupní­ho košíku.</p>

<p>Přišel radiogram, který nebyl pouhou rutinou, protože se týkal stvoření, prohlašovaného za mimozemské, ale nezařa­zeného, co se týče druhu a původu. Incident, kterého se věc týkala, nevypadal důležitě — nějaký nesmysl v jedné z pů­vodních vesnic v západní části kontinentu. Ale přítomnost mimozemského stvoření automaticky vyžadovala od tamní policie, aby podala hlášení na Vesmírné věci a nedostatky při <emphasis>zařazení </emphasis>mimozemšťana zabránily v použití standard­ních postupů a způsobily, že byla zpráva odeslána na vyšší místa..</p>

<p>Pan Kiku nikdy Lummoxe neviděl a asi by neměl o ce­lou věc zájem, i kdyby viděl. Ale pan Kiku věděl, že jaký­koliv kontakt s „tím venku“ je unikátní záležitostí. Vesmír byl nekonečný ve své rozmanitosti. Usuzovat bez znalostí, vyvozovat závěry z dohadů, brát neznámé za ověřené, to vše znamenalo přivolávat pohromu.</p>

<p>Pan Kiku si prohlédl svůj seznam, aby zjistil, komu by to mohl poslat. Kterýkoliv z jeho kariéristických úředníků by mohl vystupovat jako celý dvůr jedinečných a nadmíru schopných soudců v případech, týkajících se mimozemců, ale který z nich byl na Zemi a volný? Hmm…</p>

<p>Sergej Greenberg, to byl ten člověk. Oddělení obchod­ního výzkumu se mohlo bez šéfa na jeden nebo dva dny obejít. Zmáčkl spínač. „Sergeji?“</p>

<p>„Ano, šéfe?“</p>

<p>„Pracuješ?“</p>

<p>„Vlastně, ano i ne. Stříhám si nehty a snažím se přijít na důvod, proč by mi daňoví poplatníci měli platit víc peněz.“</p>

<p>„Opravdu by měli? Posílám ti dolů modrou zprávu.“ Pan Kiku zkontroloval Greenbergovo jméno na radiospise a po­ložil ho do svého výstupního košíku, počkal několik vteřin, než uviděl, že ho Greenberg vyndal ze svého přijímacího košíku. „Přečti si to.“</p>

<p>Greenberg tak učinil a vzhlédnul. „Nuže, šéfe?“</p>

<p>„Zavolej tamnímu soudci, že přebíráme prozatímní právní řízení, pak všeho nech a hleď se tomu věnovat.“</p>

<p>„Vaše přání jest mi rozkazem, ó králi. Sázím svůj plat, že nakonec ta potvora bude stejně pozemská, dvě ku jedné, že když ne, tak dokážu poznat, co je zač.“</p>

<p>„Žádné sázky, ne při těchhle možnostech výhry. Asi máš pravdu. Ale mohla by to být 'speciální situace'; nemůžeme si dovolit riskovat.“</p>

<p>„Budu mít tamní lidi pořád na drátě, šéfe. Kde je ten za­padákov? Westville? Nebo co to vlastně je?“</p>

<p>„Jak to mám vědět? Máš ten papír před sebou.“</p>

<p>Greenberg to prolétl očima. „Hej! Co o tom vlastně ví­te? Je to v horách… to může zabrat dva nebo tři týdny, šéfe. Je to pro vás hodně žhavé?“</p>

<p>„Zabývej se tím víc než tři dny a strhnu ti to z tvého ročního příjmu.“ Pan Kiku se odpojil a obrátil se k jiným záležitostem. Měl před sebou tucty telefonátů, probral se až ke dnu košíku, pak se mu zase zaplnil a potom si všiml, že je čas přijmout Rargylliana. Naskočila mu husí kůže a nejis­tě sáhl do stolu pro jednu ze speciálních tablet, před kterými ho doktor varoval, ať je nebere moc často. Právě ji polknul, když se na jeho stole rozblikala kontrolka od jeho sekretář­ky.</p>

<p>„Pane? Je tady dr. Ftaeml.“</p>

<p>„Uveďte ho.“ Pan Kiku si mumlal v jazyce, který jeho předkové používali k provozování kouzel proti hadům, na­příklad. Jak se dveře otevíraly, nasadil ve tváři výraz vhod­ný k přijímání návštěvníků.<strong>III.</strong><strong>„NEVHODNÁ OTÁZKA“</strong></p>

<p>ZAPOJENÍ Oddělení vesmírných věcí do Lummoxova případu slyšení neprotáhlo, naopak ho uspíšilo. Pan Greenberg zatelefonoval místnímu soudci, požádal ho o zapůjčení jeho soudní síně a vyzval ho, aby sezval všechny zúčastněné strany a svědky do soudní síně na desátou hodinu příštího rána — samozřejmě včetně toho nepozemšťana, který byl zdrojem toho pozdvižení. Soudce O’Farrell měl výhrady k poslednímu bodu.</p>

<p>„Ta stvůra… taky ho potřebujete?“</p>

<p>Pan Greenberg prohlásil, že si rozhodně přeje, aby byl ten mimozemšťan přítomen, protože právě jeho souvislost s případem způsobila, že se do věci Oddělení zapojilo. „Pane soudce, my z Vesmírného neradi strkáme nos do vašich místních záležitostí. Poté, co se na toho tvora podívám a položím mu pár otázek, se pravděpodobně zase spakuju… což nám bude oběma vyhovovat. Tenhle údajný mimozem­šťan je můj jediný důvod, proč tam vůbec jedu. Takže tu potvůrku sežeňte, ano?“</p>

<p>„Ehm, on je trochu velký na to, aby se vešel do soudní síně. Už jsem ho pár let neviděl a vyrozuměl jsem, že od té doby lehce povyrostl… ale už tehdy by se sem býval neve­šel. Nemohl byste se na něj podívat tam, kde je?“</p>

<p>„Možná ano, ačkoliv připouštím, že jsem raději, když mám vše související se slyšením na jednom místě. Kde je?“</p>

<p>„Zavřený v ohradě tam, kde žije, u svého majitele. Mají pozemek pár mil od města.“</p>

<p>Greenberg o tom popřemýšlel. Ačkoliv byl skromný muž, který se nestaral, kde jí nebo spí, jakmile došlo na zá­ležitosti Oddělení, řídil se zákonem nechat poletovat toho druhého, jinak by nikdy nezvládli ten ohromný nápor práce, který na oddělení mají. „Rád bych se vyhnul cestě mimo město, protože bych si tu rád ponechal loď a vrátil se zpět do hlavního města pokud možno nazítří odpoledne. Je to dosti naléhavé… věc smlouvy s Marťany.“ To poslední byla taková Greenbergova malá lež, když potřeboval popohnat někoho mimo Oddělení.</p>

<p>Soudce O’Farrell řekl, že to zařídí. „Postavíme narychlo provizorní ohradu na trávníku před soudním dvorem.“</p>

<p>„Skvělé!  Uvidíme se zítra, pane soudce. A díky za všechno.“</p>

<p>Soudce O’Farrell byl před dvěma dny, v době, kdy se Lummox vydal na výlet, právě na rybářské výpravě. Než se vrátil, byla škoda odklizena a on, ze starého zvyku, nepo­slouchal ani nečetl žádné zprávy, ani neslyšel žádné drby o případech, které by mohl získat. Když volal veliteli Bez­pečnosti Dreiserovi, neočekával žádné problémy ohledně Lummoxova přesunu.</p>

<p>Velitel Dreiser málem proskočil střechou. „Pane soudce, to vám snad přeskočilo nebo co?“</p>

<p>„Prosím? Co vás žere, otče?“</p>

<p>Dreiser se pokusil vysvětlovat; soudce jeho námitky odbý­val. Načež oba volali starostovi. Jenže starosta byl také na té rybářské výpravě; přiklonil se na stranu O’Farrella. Prohlásil: „Překvapujete mne, veliteli. Nemůžeme dopustit, aby si fede­rální úředník myslel, že naše malé městečko je tak zaostalé, že si neporadíme s maličkostí, jako je tato.“ Dreiser zavrčel a zavolal Státní horské ocelářské &amp; svářečské práce.</p>

<p>Velitel Dreiser se rozhodl přemístit Lummoxe před úsvi­tem, protože ho chtěl mít v ohradě dříve, než se ulice zaplní lidmi. Ale nikoho nenapadlo zmínit se o tom Johnu Thoma­sovi; byl probuzen ve čtyři ráno smrtelně vyděšený; probu­zení mu přetrhlo noční můru a v první chvíli si myslel, že se Lummoxovi stalo něco děsivého.</p>

<p>Jakmile se situace vyjasnila, stal se vrcholně nespolup­racujícím; byl „chcíplé ptáče“, jeden z těch lidí s nízkým ranním obsahem cukru v krvi, kteří jsou absolutně k niče­mu, dokud si nedají vydatnou snídani, na které nyní trval.</p>

<p>Velitel Dreiser vypadal podrážděně. Paní Stuartová se zatvářila jako vševědoucí matka a pravila: „No tak, zlato, nemyslíš, že bys měl raději…“</p>

<p>„Já si jdu dát snídani. A Lummox taky.“</p>

<p>Dreiser řekl: „Mladý muži, nemáte ten správný pohled na věc. V první řadě byste měl vědět, že se dostáváte jenom do větších problémů. Tak si přece dej říct. Snídani si můžeš dát ve městě.“</p>

<p>John Thomas vypadal zatvrzele. Jeho matka řekla ostře: „Johne Thomasi! Já si ji také nedám, slyšíš mě? Děláš pěk­né potíže, přesně jako tvůj otec.“</p>

<p>Poznámka o jeho otci ho jenom více zatvrdila. Hořce poznamenal: „Proč nejseš se mnou, mami? Ve škole mě učili, že občan nemůže být vytažen ze svého domu, kdyko­liv se policajtovi zamane. Ale ty vypadáš celá žhavá pomá­hat <emphasis>jemu </emphasis>místo <emphasis>mně. </emphasis>Na čí straně vlastně jsi?“</p>

<p>Zírala na něho, celá ohromená, protože byl vždy posluš­ný a pokorný. „Johne Thomasi! Se svou matkou takhle mluvit nebudeš!“</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Dreiser. „Buď na svou matku slušný nebo ti jednu střihnu — ne úředně, samozřejmě. Jestli je nějaká věc, kterou nemohu vystát, tak to je kluk, který je drzý na své starší příbuzné.“ Rozepnul si vestu a vytáhl slo­žený papír. „Seržant Mendoza mi pověděl o těch vytáčkách, s kterými jsi se vytasil posledně… takže jsem se připravil. Tady je oprávnění. Takže půjdeš? Nebo tě mám odvléct?“</p>

<p>Stál tam, klepal si papírem o dlaň, ale nenabídl ho Johnu Thomasovi k přečtení. Ale když se pro něj John Thomas natáhl, dal mu ho a čekal, zatímco ho četl. Nakonec Dreiser řekl: „No tak? Jsi spokojený?“</p>

<p>„To je soudní předvolání,“ řekl John Thomas, „a stojí v něm, abych přišel a přivedl sebou Lummoxe.“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>„Ale stojí tam v deset hodin. Neříká se tam nic o tom, že si napřed nemůžu sníst snídani… hlavně, když tam budu v deset.“</p>

<p>Velitel se zhluboka nadechl, viditelně povyrostl. Jeho obličej, už beztak růžový, zrudnul, ale neřekl ani slovo.</p>

<p>John Thomas řekl: „Mami? Jdu si udělat snídani. Mám ti taky něco připravit?“</p>

<p>Pohlédla na Dreisera, potom zpět na svého syna a kousa­la si ret. „Co se dá dělat,“ řekla s nevolí. „Dám si snídani. Pane Dreisere, vezmete si s námi kávu?“</p>

<p>„Ehm? To je od vás velmi laskavé, madam. Vůbec bych se neurazil, byl jsem celou noc na nohou.“</p>

<p>John Thomas se na ně podíval. „Zaběhnu ven a mrknu se na Lummoxe.“ Zaváhal a potom dodal: „Mrzí mě, mami, že jsem byl na tebe drzý.“</p>

<p>„Už o tom nebudeme mluvit,“ odvětila chladně.</p>

<p>Chystal se říci několik věcí na svou obhajobu, ale raději si je nechal pro sebe a odešel. Lummox jemně pochrupával,<strong> </strong>polovinu těla nataženou ven ze svého domku. Jeho hlídací oko bylo vysunuto nad jeho krkem, jako vždy, když spal; otočilo se ve směru John Thomasova příchodu a prohlédlo si ho, ale ta část Lummoxe, která byla na stráži, mladíka po­znala; hvězdné stvoření se neprobudilo. Upokojen, vrátil se John Thomas dovnitř.</p>

<p>V průběhu snídaně atmosféra poroztála; poté, co měl v sobě John Thomas dvě misky vloček s mlékem, míchaná vajíčka, topinku a pintu kakaa, byl ochoten připustit, že to velitel Dreiser zřejmě dělal z povinnosti, a ne pro vlastní potěšení. Velitel naopak, pod vlivem jídla, usoudil, že s ho­chem žádné problémy nejsou, alespoň ne takové, které by se pevnou rukou a občasným výpraskem nedaly vyléčit… ško­da, že ho jeho matka musela vychovávat sama; vypadala ja­ko fajn ženská. Chvíli pronásledoval kousek vajíčka s to­pinkou, polapil ho a řekl: „Cítím se lépe, paní Stuartová, mnohem lépe. Je to pro vdovce lék ochutnat domácí ku­chyni… ale neodvážím se o tom říci svým mužům.“</p>

<p>Paní Stuartová si dala ruku na ústa. „Ach, já jsem na ně úplně zapomněla!“ Potom dodala: „Mohu udělat během chvilky další kávu. Kolik jich je?“</p>

<p>„Pět. Ale neobtěžujte se, madam; nasnídají se až po službě.“ Obrátil se k Johnu Thomasovi. „Můžeme jít, mla­díku?“</p>

<p>„E…“ Podíval se na svou matku. „Proč bychom jim ne­připravili snídani, mami? Stejně ještě musím probudit a na­krmit Lummoxe.“</p>

<p>Zatímco byl Lummox buzen a krmen a byly mu vysvět­lovány okolnosti, a zatímco pět strážníků po teplém jídle vychutnávalo už druhý šálek kávy, nálada se změnila spíše ve společenskou událost než zatčení. Bylo už dlouho po sedmé, než se průvod vydal na cestu.</p>

<p>Než Lummoxe dostali do provizorní klece před soudní budovou, bylo devět hodin. Lummox byl z vůně oceli na vr­cholu blaha a chtěl se zastavit a uždíbnout si; John Thomas musel být přísný. Vlezl si dovnitř k Lummoxovi a hladil ho a mluvil s ním, zatímco se přivařovaly dveře. Byl celý ne­svůj, když viděl tu masivní ocelovou klec, protože se nikdy nedostal k tomu, aby řekl veliteli Dreiserovi, že ocel je proti Lummoxovi více než nepoužitelná.</p>

<p>Teď to vypadalo, že už je příliš pozdě, zejména proto, že velitel byl na klec velmi hrdý. Nezbýval čas na vykopání základů, a tak velitel nařídil postavit neupevněnou klec z ocelových tyčí krytou shora, zespoda a ze stran, s jedním koncem otevřeným, dokud tam Lummox nevleze, aby mohl být uzavřen.</p>

<p>No dobrá, pomyslel si John Thomas, všichni jsou hrozně chytří a nikdo se neobtěžoval zeptat mě. Rozhodl se, že zkrátka upozorní Lummoxe, pod hrozbami nejhorších tres­tů, aby nesnědl ani ždibec klece… a bude doufat v nejlepší.</p>

<p>Lummox měl sklony se handrkovat; z jeho pohledu to bylo stejně praštěné, jako pokoušet se zavřít hladového klu­ka tím, že kolem něj narovnáte koláče. Jeden z dělníků pře­stal na chvíli pracovat, sklonil svářecí jehlu a řekl: „Víte, to znělo, jako kdyby to zvíře mluvilo.“</p>

<p>„Taky, že mluvilo,“ odpověděl pohotově John Thomas.</p>

<p>„Aha.“ Muž se podíval na Lummoxe, potom pokračoval v práci. Lidská řeč u některých mimozemšťanů nebyla žád­nou novinkou, zejména na stereo programech; muž vypadal uspokojeně. Ale zakrátko se opět zvedl. „Nemám rád kecání se zvířatama,“ oznámil. John Thomas neodpověděl; nevy­padalo to na poznámku, ke které by se dala najít odpověď.</p>

<p>Nyní, když měl trochu času, byl John Thomas celý žhavý prozkoumat na Lummoxovi něco, co ho už nějakou dobu zajímalo. Poprvé si těch příznaků všiml to ráno po Lummoxově nešťastné procházce, dvě boule v místech, kde by měl Lummox ramena, kdyby ovšem měl takovou stavbu těla. Včera vypadaly větší, což ho znepokojilo, protože doufal, že to jsou jenom modřiny… ne, že by Lummox přicházel snadno k modřinám.</p>

<p>Ale žralo ho to. Vypadalo pravděpodobné, že se Lum­mox zranil během toho nechtěného pohybového cvičení, kterého se zúčastnil. Ten výstřel od pana Ita mu neublížil; v místě, kde ho zasáhla výbušná střela, bylo trošku spáleného prachu, ale to bylo tak všechno; střela, která by zničila tank, byla pro Lummoxe jako přátelské pobídnutí pro mulu… překvapivé, ale nezraňující.</p>

<p>Lummox se mohl odřít, když se prodíral těmi skleníky, ale moc pravděpodobně to nevypadalo. Pravděpodobnější bylo, že se zranil při pádu z viaduktu. John Thomas věděl, že takový pád by zabil jakékoliv pozemské zvíře s patřičně velkými plošnými rozměry jako například slona. Samozřej­mě, že Lummox se svou nepozemskou tělesnou chemií ne­byl ani zdaleka tak křehký jako slon… přesto se mohl oškli­vě pohmoždit.</p>

<p>Čert aby to spral! Otoky byly větší než kdy předtím, opravdové nádory, a pokožka na nich vypadala měkčí a tenčí, vůbec ne jako to brnění, které Lummoxe zakrývalo všude jinde. John Thomas by rád věděl, jestli by osoba, jako je Lummox, mohla dostat rakovinu, řekněme z mo­dřiny? On to nevěděl a nevěděl ani o nikom, kdo by to vě­děl. Až pokud si John Thomas vzpomínal, Lummox nebyl nikdy nemocný a ani jeho otec se nikdy nezmínil, že by s Lummoxem nebylo něco v pořádku. Lummox byl stále stejný dnes, včera a neustále až na to, že byl pořád větší a větší.</p>

<p>Bude si muset večer projít otcův deník a dědečkovy po­známky. Možná něco přehlédnul…</p>

<p>Zatlačil na jednu z boulí a snažil se do ní zarýt prsty; Lummox sebou neklidně zavrtěl. John Thomas toho nechal a zvědavě se zeptal: „Bolí to?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl mu dětský hlásek, <emphasis>„</emphasis><emphasis>lechtá </emphasis>to.“</p>

<p>Odpověď ho nijak neuklidnila. Věděl, že Lummox je lechtivý, ale většinou se toho dosahovalo za pomoci něčeho, jako je krumpáč. Ty boule musí být velmi citlivé. Právě se chystal je blíže prozkoumat, když na něj někdo zezadu zavo­lal.</p>

<p>„Johne! Johnnie!“</p>

<p>Otočil se. Vedle klece stála Betty Sorensonová. „Ahoj, Drsoňku,“ zavolal na ni. „Dostala jsi vzkaz?“</p>

<p>„Jo, ale až po osmé. Však znáš předpisy na intru. Na­zdar, Lummoxi. Jak se má můj drobeček?“</p>

<p>„Bezva,“ řekl Lummox.</p>

<p>„Proto jsem ti nechával zprávu,“ odpověděl John Tho­mas, „ti idioti mě vytáhli z postele ještě za tmy. Šílenství.“</p>

<p>„Alespoň jsi viděl východ slunce. Ale co má znamenat všechen ten zmatek? Myslela jsem, že slyšení je příští tý­den?“</p>

<p>„Mělo být. Ale nějaké velké zvíře z Vesmírného oddě­lení má přijet z Metropole. Má ten případ převzít.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Co se stalo?“</p>

<p>„Co se stalo? Pro všechno na světě! Já toho člověka z Metropole neznám. Myslela jsem, že se budu muset potýkat se soudcem O’Farrellem… já vím, s čím na něj vyrukovat. Tenhle nový soudce… kdo ví. A navíc, mám teď nápady, které jsem ještě neměla čas promyslet.“ Zamračila se. „Musíme získat odklad.“</p>

<p>„K čemu?“ zeptal se John Thomas. „Proč prostě nejde­me před soud a neřekneme pravdu?“</p>

<p>„Johnnie, ty jsi beznadějný případ. Kdyby to bylo všech­no, v čem to spočívá, tak by nebyly žádné soudy.“</p>

<p>„Možná by to tak bylo lepší.“</p>

<p>„Jenomže… Podívej se, Rozoumku, nestůj tam a nevy­dávej hloupé zvuky. Jestli se máme za míň, než hodinu uká­zat u…“ mrknula nahoru na hodiny na věži prastaré soudní budovy. „Tím hůř. Musíme sebou hodit. Přinejmenším si musíme nechat potvrdit to vlastnické právo.“</p>

<p>„To je nesmysl. Říkám ti, že to nikdy nevezmou. Nemů­žeme vztahovat vlastnické právo na Lummoxe. Není žádný<emphasis> </emphasis>kus půdy.“</p>

<p>„Člověk může uplatnit vlastnické právo na krávu, dva koně, tucet prasat. Truhlář ho může uplatnit na své nástroje. Herečka na svůj šatník.“</p>

<p>„Ale to není 'vlastnické právo'. Chodil jsem na stejný seminář obchodního práva, jako ty. Vysmějou se ti.“</p>

<p>„Nevykrucuj se. Je to odstavec II toho samého zákona. Kdybys předváděl Lumka na karnevalu, tak by byl 'předmětem tvého obchodu', nebo snad ne? Je na nich, aby dokázali, že není. Věc se má tak, že musíme zaregistrovat Lummoxe, jako výjimku ze zástavního práva, než na tebe někdo vznese žalobu.“</p>

<p>„Když nebudou moci obrat mě, tak oberou mou matku.“</p>

<p>„Ale neoberou. Ověřila jsem si to. Protože tvůj otec dal ty peníze na úvěr, nemá po právní stránce ani vindru.“</p>

<p>„To je nějaký zákon?“ zeptal se pochybovačně.</p>

<p>„Ale, nezdržuj. Zákon je cokoliv, o čem přesvědčíš soud, že to zákon je.“</p>

<p>„Betty, ty nemůžeš mít všech pět pohromadě.“ Protáhl se mezi mřížemi, otočil se a řekl: „Lumku, budu pryč jenom chvilku. Zůstaň tady.“</p>

<p>„Proč?“ zeptal se Lummox.</p>

<p>„To je jedno 'proč'. Prostě tu na mě počkej.“</p>

<p>„Tak dobře.“</p>

<p>Na trávníku před budovou soudu byl dav, lidé očumovali Lummoxe díky jeho čerstvě nabyté popularitě. Velitel Dreiser nařídil napnout provazovou bariéru a několik jeho mužů tu dohlíželo, aby byla dodržována. Ti dva mladí se prokolébali pod provazem a prodrali se davem ke schodům soudní budovy. Kancelář krajského úředníka byla ve dru­hém patře; tam také nalezli jeho zástupce, postarší svobod­nou dámu.</p>

<p>Slečna Schreiberová měla na registraci Lummoxe jakož­to soudně nepostižitelného předmětu stejný názor, jaký měl John Thomas. Ale Betty poukázala na to, že není na kraj­ském úředníkovi, aby posuzoval, co je a co není vhodné ve věci zákona a uvedla naprosto smyšlený případ muže, který uplatnil vlastnické právo na vícenásobnou ozvěnu. Slečna Schreiberová neochotně vyplnila formuláře, přijala přísluš­nou částku a vystavila jim potvrzenou kopii.</p>

<p>Bylo téměř deset hodin. John Thomas pospíchal ven a vyrazil po schodech dolů. Zarazil se, když uviděl Betty, jak si stoupá na mincovou veřejnou váhu. „Pojď, Betty,“ zaprosil. „Na to teď není čas.“</p>

<p>„Já se nevážím,“ odpověděla, zatímco se zhlížela v zr­cadle, které bylo k váze připevněné. „Kontroluji si make-up. Musím vypadat co nejlépe.“</p>

<p>„Vypadáš dobře.“</p>

<p>„Jakže, Johnnie a kompliment!“</p>

<p>„To nebyl kompliment. Dělej, musím Lummoxovi něco říct.“</p>

<p>„Zařaď se zpátky a drž se na deseti tisících. Já tě uvedu dovnitř.“ Smazala si obočí, znovu si je namalovala ve stylu mazaná madame Satan a usoudila, že tak vypadá starší. Rozhodla se přidat ještě vzorek rotující kostky na svou pra­vou tvář, ale upustila od toho, když viděla, že se Johnnie chystá vybublat. Seběhli dolů a ven z budovy.</p>

<p>Další čas ztratili přesvědčováním policisty, že opravdu patří dovnitř bariéry. Johnnie zahlédl dva muže, jak stojí těsně vedle klece. Rozeběhnul se. „Hej! Vy dva! Běžte tam odtud pryč!“</p>

<p>Soudce O’Farrell se otočil a zamrkal. „O co vám jde, mladý muži?“ Ten druhý muž se otočil, ale neřekl nic.</p>

<p>„Mě? Proč, já jsem jeho majitel. Není zvyklý na cizince. Takže si ustupte za provazy, ano?“ Otočil se k Lummoxovi: „Už je to v pořádku, hochu. Johnnie je tu s tebou.“</p>

<p>„Jak se daří, pane soudce?“</p>

<p>„Áá. Nazdar, Betty.“ Soudce se na ni podíval, jako by se snažil zjistit, proč tady je zrovna ona a potom se otočil k Johnu Thomasovi. „Vy musíte být Stuartovic chlapec. Já jsem soudce O’Farrell.“</p>

<p>„Ach. Nezlobte se pane soudce,“ odpověděl John Thomas a uši mu zčervenaly. „Myslel jsem, že jste nějaký zvědavec.“</p>

<p>„Zcela přirozený omyl. Pane Greenbergu, toto je ten mladý Stuart… John Thomas Stuart. Mladý muži, toto je Je­ho Blahorodí Sergej Greenberg, zvláštní komisař Oddělení vesmírných věcí.“ Rozhlédl se kolem. „Ach ano… tohle je Betty Sorensonová, pane komisaři. Betty, proč jsi si udělala ty hloupé věci s obličejem?“</p>

<p>Hrdě ho ignorovala. „Je mi ctí, že vás poznávám, pane komisaři.“</p>

<p>„Jenom 'pane Greenbergu', prosím, slečno Sorensonová.“ Greenberg se otočil k Johnniemu. „Máte něco společ­ného s <emphasis>tím </emphasis>Johnem Thomasem Stuartem?“</p>

<p>„Já jsem John Thomas Stuart Jedenáctý,“ odpověděl Johnnie prostě. „Předpokládám, že máte na mysli mého praprapradědečka.“</p>

<p>„To bude asi ono. Já jsem se narodil na Marsu, téměř na dohled jeho sochy. Nevěděl jsem, že vaše rodina v tom byla zapojena. To bychom později mohli dát řeč o marťanských dějinách.“</p>

<p>„Já jsem nikdy na Marsu nebyl,“ přiznal Johnnie.</p>

<p>„Ne? To mě překvapuje. Ale vy jste ještě mladý.“</p>

<p>Betty naslouchala, uši našpicované, a došla k závěru, že tenhle soudce, jestli tedy byl soudcem, bude ještě větší měkota, než soudce O’Farrell. Těžko by si kdo vzpomněl, že Johnnieho jméno je něco zvláštního… zejména proto, že není. Ne na míle kolem Westvillu.</p>

<p>Greenberg pokračoval: „Prohrál jsem díky vám dvě sáz­ky, pane Stuarte.“</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Myslel jsem si, že se ukáže, že to stvoření není 'tam zvenku'. Spletl jsem se; tady náš velký přítel určitě půvo­dem ze Země není. Ale byl jsem si také jistý, že kdyby byl mimozemšťan, dovedl bych ho zařadit. Nejsem sice exoti­cký zoolog, ale v mém povolání musí mít člověk o takových věcech povrchní přehled… alespoň vidět nějaké obrázky. Ale teď jsem úplně mimo. Co je zač a odkud pochází?“</p>

<p>„Ehm, on… je prostě Lummox. Tak mu říkáme. Můj pradědeček si ho přivezl na <emphasis>Trail Blazeru. </emphasis>Z jeho druhé vý­pravy.“</p>

<p>„Tak dávno tedy? To by vysvětlovalo něco z celé záha­dy; to bylo ještě předtím, než si Vesmírné vedlo záznamy… vlastně ještě předtím, než tu bylo. Ale pořád ještě nevím, jak mohl uniknout pozornosti historických knih. Něco jsem o lodi <emphasis>Trail Blazer </emphasis>četl a vím, že přivezla spoustu exotiky. Ale tady na toho chlapíka si nevzpomínám… a navíc, mimo­zemšťani byli tehdy novinkou.“</p>

<p>„Ach tohle… Totiž, pane, kapitán nevěděl, že Lummox byl na palubě. Pradědeček ho na palubu přinesl ve své lodní tašce a ven z lodi ho propašoval stejnou cestou.“</p>

<p>„Ve své <emphasis>lodní tašce?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Greenberg zíral na Lummoxovu přerostlou figuru.</p>

<p>„Ano, pane. Samozřejmě, Lumek byl tehdy menší.“</p>

<p>„Nezbývá mi, než tomu věřit.“</p>

<p>„Mám jeho obrázky. Byl velký asi jako štěně kolie. Měl více nohou, samozřejmě.“</p>

<p>„Hmmm, ano. Více nohou. A připomíná mi více triceratopse než kolii. Není drahý na krmení?“</p>

<p>„Kdepak, Lumek jí cokoliv. Nebo téměř cokoliv,“ do­plnil John Thomas váhavě, vrhaje sebevědomý pohled na ocelové mříže. „Nebo se může obejít dlouhou dobu bez jídla. Že jo Lumku?“</p>

<p>Lummox ležel s nohama staženýma pod sebou, vyjadřu­je nekonečnou trpělivost, ke které se dokázal přinutit, bylo-li třeba. Poslouchal svého kámoše a pana Greenberga, za­tímco bedlivě pozoroval Betty a soudce. Nyní otevřel svou ohromnou tlamu: „Ano, ale nemám to rád.“</p>

<p>Pan Greenberg pozvedl obočí a řekl: „Nevšiml jsem si, že patří k druhům s vyvinutým centrem řeči.“</p>

<p>„Že patří k čemu? Ach, jistě. Lumek mluvil už když byl můj otec malý kluk; tak nějak to prostě pochytil. Chystal jsem se vás představit. Takže Lumku… rád bych tě seznámil s panem komisařem Greenbergem.“</p>

<p>Lummox na komisaře bez zájmu pohlédl a řekl: „Jak se vám daří, pane komisaři Greenbergu,“ přičemž tu zdvoři­lostní frázi vyslovil naprosto čistě, méně zdařile pak titul a jméno.</p>

<p>„Ehm, děkuji. Jak se máš ty, Lummoxi.“</p>

<p>Zíral na Lummoxe, když tu hodiny na soudní budově odbily celou. Soudce O’Farrell se k němu otočil a promluvil na něj.</p>

<p>„Deset hodin, pane komisaři. Myslím, že bychom měli pomalu začít.“</p>

<p>„Žádný spěch,“ odpověděl Greenberg bezmyšlenkovitě, „ta párty stejně nemůže začít, dokud tam nepřijdeme my. Tahle část výslechu mě docela zajímá. Pane Stuarte, jaký je Lummoxův R.I.K. podle lidské stupnice?“</p>

<p>„Prosím? Aha, jeho relativní inteligenční kvocient. Ne­mám ponětí, pane.“</p>

<p>„Pro všechny svaté, to se to ještě nikdy nikdo nepokou­šel zjistit?“</p>

<p>„No, to ne, pane… chci říci, ano, pane. Někdo už na něm zkoušel nějaké testy kdysi za časů mého dědečka, ale děda se tak rozčílil nad způsobem, jakým s Lumkem zacházeli, že je vyhodil. Od té doby jsme většinou radši drželi cizí lidi od Lumka dál. Ale on je opravdu chytrý. Vyzkoušejte si ho.“</p>

<p>Soudce O’Farrell zašeptal Greenbergovi: „To zvíře není chytré ani jako dobrý hlídací pes, i když umí trochu pa­pouškovat lidský hlas. Já to vím.“</p>

<p>John Thomas řekl rozhořčeně: „Já jsem to slyšel, pane soudce. Vy jste prostě předpojatý!“</p>

<p>Soudce se chystal odpovědět, ale Betty ho uťala: „Johnnie! Víš co jsem ti říkala… mluvit budu já.“</p>

<p>Greenberg toto přerušení ignoroval. „Byly už nějaké pokusy naučit se jeho jazyk?“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Hmm, jak je vidět, tak ne. A mohl sem být přivezen ještě než byl dost starý na to, aby mluvil… svým vlastním jazykem, samozřejmě. Ale nějaký mít musel; mezi xenology se pokládá za fakt, že centra řeči se nacházejí pouze v ner­vových systémech, které ji používají. Tím chci říci, že se nemohl lidskou řeč jako takovou naučit, byť třeba i špatně, jestliže jeho vlastní rasa nepoužívá orální komunikaci. Umí psát?“</p>

<p>„Jak by mohl, pane? Nemá ruce.“</p>

<p>„Mmm, pravda. No, dovolíme-li si tedy odvážný odhad s pomocí teoretických znalostí, tipoval bych relativní hod­notu na necelých 40. Xenologové zjistili, že vyspělé typy, rovnocenné lidem, mají vždy tři charakteristiky: centrum řeči, motoriku, a díky těmto dvěma také vedení záznamů. Takže můžeme předpokládat, že Lummoxova rasa byla jaksi opomenuta. Studoval jste něco z xenologie?“</p>

<p>„Ne mnoho, pane,“ připustil stydlivě John Thomas, „kromě knížek, které jsem našel v knihovně. Ale rád bych se specializoval na xenologii a exotickou biologii na vysoké škole.“</p>

<p>„Dobře děláte. Je to široce otevřené pole. Divil byste se, jak je těžké sehnat dostatek xenologů jenom pro Vesmírné oddělení. Ale důvod, proč jsem se ptal je tenhle: jak víte, Oddělení zasáhlo do případu kvůli <emphasis>němu.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Greenberg udělal posunek směrem k Lummoxovi. „Byla tu možnost, že váš mazlíček by mohl patřit k rase, která má s námi právní do­hodu. Jednou nebo dvakrát, ať to zní jakkoliv zvláštně, byl cizinec, navštěvující naši planetu, pokládán za divoké zvíře, a to s… řekněme 'nešťastnými' následky.“ Greenberg se zamračil, když si vzpomněl na nesmírně skandální případ, kdy byl nalezen oficiální člen rodiny velvyslance z Lladoru, mrtvý a vycpaný v krámě s kuriozitami na Panenských os­trovech. „Ale takové nebezpečí zde nehrozí.“</p>

<p>„Řekl bych, že ne, pane. Lummox je… zkrátka, je prostě člen naší rodiny.“</p>

<p>„Přesně tak.“ Komisař se obrátil na soudce O’Farrella. „Mohu si s vámi na chvilku promluvit, pane soudce? V soukromí?“</p>

<p>„Samozřejmě, pane.“</p>

<p>Oba muži se vzdálili; Betty se připojila k Johnu Thoma­sovi. „Je to v suchu,“ zašeptala, „jestli se laskavě zdržíš dalších komentářů.“</p>

<p>„Co jsem provedl?“ zaprotestoval. „A co tě přivedlo k myšlence, že to bude pohoda?“</p>

<p>„Vždyť to je naprosto zřejmé. Líbíš se mu. Líbí se mu Lummox.“</p>

<p>„Nějak mi uniká, jak to za nás zaplatí přízemí v Bon Marché. Nebo ty poštovní schránky.“</p>

<p>„Prostě si zklidni hormony a dělej, co ti řeknu. Než to tady skončí, tak to za nás zaplatí oni. Uvidíš.“</p>

<p>O kousek dále říkal pan Greenberg soudci O’Farrellovi: „Pane soudce, z toho, co jsem se dozvěděl, se mi zdá, že by Oddělení vesmírných věcí mělo z celého případu odstou­pit.“</p>

<p>„Prosím? Nějak vám nerozumím?“</p>

<p>„Dovolte mi to vysvětlit. Rád bych odložil slyšení o čtyřiadvacet hodin, během nichž bych si nechal své závěry posoudit na Oddělení. Potom mohu odstoupit a přenechat věc v rukou místních úřadů. Tím myslím samozřejmě vás.“</p>

<p>Soudce O’Farrell sešpulil rty<emphasis>. </emphasis>„Nemám rád odklady na poslední chvíli, pane komisaři. Vždy mi připadalo nefér na­řídit lidem, aby se sešli, s ohledem na jejich výdaje a osobní nepohodlí a potom jim říci, ať přijdou druhý den. Postrádá to onen nádech spravedlnosti.“</p>

<p>Greenberg se zachmuřil. „Pravda. Tak to zkusme zařídit nějak jinak. Z toho, co mi řekl mladý Stuart, si jsem jistý, že tento případ nevyžaduje zásah ze strany Federační xenistické policie, ačkoliv středem zájmu je zde mimozemšťan a tudíž legální důvod pro intervenci v případě potřeby. I když má naše Oddělení tu pravomoc, používá ji pouze v pří­padech, kdy je nutné zabránit problémům s vládami jiných planet. Na Zemi jsou stovky tisíc mimozemských zvířat, máme tu dobře třicet tisíc nehumanoidních cizinců, ať už obyvatel nebo návštěvníků, podle úmluv s legálním statu­sem 'člověk', ačkoliv je naprosto zřejmé, že nejsou lidé. Vezmeme-li xenofobii jako takovou, a zejména pak při naší kulturní stagnaci… ne, tím jsem nijak nenarážel na Westville! Když vezmeme lidskou povahu jako takovou, tak v podstatě každý z těchto cizinců je potenciálním zdrojem problémů pro naše cizinecké vztahy.</p>

<p>Promiňte mi, že vám říkám, co už dávno víte, ale jsou to nezbytné základy. Oddělení nemůže pobíhat kolem a utírat nosy všem našim cizím návštěvníkům… ani těm, kteří nos mají. Na to nemáme lidi ani zaměření. Když se některý z nich dostane do problému, obvykle postačí poučit místní magistrát o našich smluvních závazcích s cizincovou domovskou plane­tou. Ve vzácných případech Oddělení zasahuje. Toto, dle mé­ho soudu, není takový případ. Za prvé to vypadá, že náš přítel Lummox tu podle zákona figuruje jako 'zvíře'…“</p>

<p>„O tom byly nějaké pochybnosti?“ zeptal se soudce v úžasu.</p>

<p>„Mohly by být. To je důvod, proč jsem tady. Nicméně navzdory jeho omezené schopnosti mluvit, jeho ostatní omezení nám neumožňují ho zařadit na úroveň ras, které bychom mohli považovat za civilizované. Tím pádem je zvíře. Tím pádem má také pouze běžná práva zvířete podle lidského zákona. A tím pádem nemusí mít Oddělení o věc starost.“</p>

<p>„Aha. No, nikdo na něj nebude krutý, ne v mé soudní sí­ni.“</p>

<p>„Jistě. Ale ještě z jednoho, zcela postačujícího důvodu nemusí mít Oddělení o věc zájem. Předpokládejme, že toto stvoření je 'člověk' ve smyslu, který právo, zvyky a úmluva přisoudily tomuto slovu od dob, kdy jsme se poprvé dostali do kontaktu s Velkou rasou z Marsu. On jím není, ale řek­něme, že je.“</p>

<p>„Ujednáno,“ souhlasil soudce O’Farrell.</p>

<p>„To jsme si domluvili. Nicméně by nemohl být objek­tem zájmu Oddělení, protože… pane soudce, znáte příběh <emphasis>Trail Blazer?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Zběžně, ze základní školy. Nejsem studentem vesmír­ného výzkumu. Naše vlastní Země je matoucí až až.“</p>

<p>„To nepochybně, není-liž pravda? Každopádně, <emphasis>Trail Blazer </emphasis>podnikl tři z prvních letů s přechodem do meziprostoru v době, kdy takové lety byly stejně bláhové jako cesta, o kterou se pokusil Kolumbus. Nevěděli, kam jdou, měli pouze mlhavé tušení, jak se dostat nazpět… vlastně ze své třetí cesty se <emphasis>Trail Blazer </emphasis>nikdy nevrátil.“</p>

<p>„Ano, ano. Vzpomínám si.“</p>

<p>„Celá věc je v tom, že mladý Stuart — nemůžu ho nazý­vat plným jménem, nějak mi to nezní dobře — Stuart mi řekl, že ten nemotorný tvoreček s tím přihlouplým úsmě­vem, je suvenýr z druhé výpravy <emphasis>Trail Blazeru. </emphasis>To je vše, co potřebuji vědět. Nemáme žádnou smlouvu s žádnou z planet, které navštívil, žádný obchod, žádné spojení jakého­koliv druhu. Legálně vůbec neexistují. Tudíž jediná práva, která se na Lummoxe vztahují, jsou naše domácí práva. A tudíž Oddělení by nemělo zasahovat — a i kdyby ano, ex­pert, jako třeba já, by byl zavázán soudit zcela podle do­mácích práv. K čemuž jste lépe kovaný než já.“</p>

<p>Soudce O’Farrell přisvědčil. „Tedy, nemám žádné námit­ky znovu se chopit soudní pravomoci. Půjdeme dovnitř?“</p>

<p>„Ještě okamžik. Navrhoval jsem odklad, protože tento případ má zvláštní charakter. Chtěl jsem se spojit s Odděle­ním, abych se ujistil o správnosti své teorie a zda jsem ne­přehlédnul nějaký důležitý precedens nebo zákon. Ale chci se případu jednou provždy zříci, jestliže mě ujistíte o jedné věci.</p>

<p>Ten tvor… vyrozuměl jsem, že navzdory svému krotkému vzezření, se ukázal jako destruktivní, dokonce nebezpečný?“</p>

<p>O’Farrell přisvědčil. „Také jsem tomu tak rozuměl… samozřejmě neoficiálně.“</p>

<p>„Takže, vyskytl se požadavek, aby byl zlikvidován?“</p>

<p>„Mno,“ začal soudce pomalu, „opět neoficiálně, vím, že takový požadavek vznesen bude. Soukromě se mi doneslo, že velitel naší policie má v úmyslu vyzvat soud k likvidaci toho zvířete v zájmu uchování veřejné bezpečnosti. Také očekávám žádosti ze soukromých zdrojů.“</p>

<p>Pan Greenberg vypadal znepokojeně. „Až tak zlé to je? Nuže, pane soudce, jaké je vaše stanovisko? Jestliže budete předsedat u tohoto případu, necháte to zvíře utratit?“</p>

<p>Soudce O’Farrell odpověděl zostra: „Pane, to je velmi nevhodná otázka.“</p>

<p>Greenberg zrudl. „Omlouvám se. Ale musím do toho nějak vniknout. Uvědomujete si, že to je druh zcela ojedině­lý? Nehledě na to, co provedl nebo jak nebezpečný by mohl být (ačkoliv je mi proti srsti být přesvědčený o něčem <emphasis>tako</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vém), </emphasis>každopádně jeho význam pro vědu je takový, že by měl být ušetřen. Nemohl byste mě ubezpečit, že ho nenechá­te utratit?“</p>

<p>„Mladý muži, nutíte mne, abych předem rozhodl soudní případ, nebo přinejmenším jeho část. Váš přístup je krajně nevhodný.“</p>

<p>Velitel Dreiser si vybral tuto ošemetnou chvíli, aby se sem přihnal. „Pane soudce, všude jsem vás hledal. Bude se to slyšení konat nebo ne? Mám sedm lidí, kteří…“</p>

<p>O’Farrell ho přerušil: „Veliteli, toto je pan komisař Gre­enberg, pane komisaři, náš velitel Bezpečnosti.“</p>

<p>„Je mi potěšením, pane veliteli.“</p>

<p>„Máte se, pane komisaři? Pánové, co se týká toho sly­šení. Rád bych věděl…“</p>

<p>„Veliteli,“ přerušil ho bryskně soudce, „prostě řekněte mému soudnímu sluhovi, ať udržuje věci v pohotovosti. A nyní nás nechte o samotě, jestli dovolíte.“</p>

<p>„Ale…“ Velitel zmlknul a vzdálil se, mumlaje si něco, na podrážděného policistu ještě celkem omluvitelného. O’Farrell se obrátil zpět ke Greenbergovi.</p>

<p>Komisař měl mezitím čas si připomenout, že by měl být prost všech osobních emocí. Nyní řekl jemně: „Beru zpět svou otázku, pane soudce. Neměl jsem v úmyslu dopustit se nepřístojnosti.“ Zašklebil se. „Za jiných okolností bych mohl zjistit, že jsem zadržen za pohrdání soudem, že?“</p>

<p>O’Farrell se odměřeně usmál. „To je možné.“</p>

<p>„Máte tu hezké vězení? Mám našetřeno přes sedm měsí­ců volna a nemám zhola žádnou příležitost si ho vybrat.“</p>

<p>„Neměl byste se přepracovávat, mladý muži. Já si vždyc­ky najdu čas na ryby, ať mám práce kolik chci. Alláh neodečí­tá z vyměřeného času člověka hodiny strávené na rybách.'“</p>

<p>„To je dobrá myšlenka. Ale pořád tu mám problém. Ví­te, že bych mohl trvat na odročení, zatímco se budu radit s Oddělením?“</p>

<p>„Ovšem. Možná byste i měl. Vaše rozhodnutí by nemělo být ovlivněno mými názory.“</p>

<p>„To ne. Ale souhlasím s vámi; z odkladů na poslední chvíli jsou jenom mrzutosti.“ Přemýšlel o tom, že probrat věc s Oddě­lením by v tomto podivném případu znamenalo konzultaci s panem Kiku… a už slyšel pana náměstka, jak dělá znechucené poznámky o „horlivosti“ a „zodpovědnosti“ a „pro všechno na světě, copak nikdo v tomhle blázinci nemůže udělat jednoduché rozhodnutí?“ Greenberg ho udělal. „Myslím, že pro Oddělení bude nejlepší pokračovat v intervenci. Já to tedy vezmu, ale­spoň na zahajovací přelíčení.“</p>

<p>O’Farrell se široce usmál. „Doufal jsem, že to uděláte. Těším se, až vás uslyším. Slyšel jsem, že vy džentlmeni z Od­dělení vesmírných věcí používáte neobvyklé odvětví práva.“</p>

<p>„Opravdu? Doufám, že ne. Já hodlám zastupovat právo z Harvardu.“</p>

<p>„Harvard? Já mám také Harvard. Ještě pořád tak horují pro Reinhardta?“</p>

<p>„Když jsem tam byl já, tak ano.“</p>

<p>„No jo, no jo, je ten svět malý. Tenhle případ tedy spo­lužákovi opravdu nepřeji. Bojím se, že to bude pěkně horká kaše.“</p>

<p>„Copak nejsou takové všechny? Tak dobře, pojďme zašťourat do úlu. Co kdybychom si sedli <emphasis>en banc. </emphasis>Pravděpo­dobně to budete muset zakončit.“</p>

<p>Vyrazili zpět k soudní budově. Velitel Dreiser, který kouřil o kousek dále, viděl, že na něj soudce O’Farrell za­pomněl. Vydal se za nimi, ale potom si všiml, že Stuartovic kluk a Betty Sorensonová jsou ještě stále na druhé straně Lummoxovy klece. Měli hlavy u sebe a nevšimli si, že oba soudci už odcházejí. Dreiser k nim vyrazil.</p>

<p>„Hej! Už ať jsi uvnitř, Johnnie Stuarte! Už jsi tam měl být před dvaceti minutami.“</p>

<p>John vypadal překvapeně. „Ale já jsem myslel…“ začal, potom zjistil, že soudce a pan Greenberg už odešli. „Ach! Minutku, pane Dreisere… musím něco říci Lummoxovi.“</p>

<p>„Teď nemáš tomu zvířeti co říkat. Pojď už.“</p>

<p>„Ale, pane…“</p>

<p>Pan Dreiser ho popadl za paži a odcházel pryč. A proto­že vážil téměř o sto liber více, Johnnie odcházel s ním. Betty rezolutně prohlásila: „Otče Dreisere! Co je tohle za způsob chování!“</p>

<p>„To bylo, doufám, z vaší strany všechno, mladá dámo,“ odpověděl Dreiser. Pokračoval směrem k soudní budově s Johnem Thomasem v sevření. Betty ztichla a následovala je. Napřed zvažovala podražení nohy policejnímu řediteli, ale nakonec se rozhodla, že radši ne.</p>

<p>John Thomas se podvolil nevyhnutelnému. Měl v úmy­slu Lummoxovi na poslední chvíli ještě důrazně připome­nout, aby byl potichu, zůstal na místě a nejedl ocelové mří­že. Ale pan Dreiser by stejně neposlouchal. Johnovi připa­dalo, že většina starších lidí na světě tráví většinu svého ča­su neposloucháním.</p>

<p>Lummoxovi jejich odchod neunikl. Postavil se, vyplniv tak celou klec a hleděl za Johnem Thomasem a přemýšlel, co má dělat. Mříže zavrzaly, jak se o ně opřel. Betty se podívala zpátky a řekla: „Lummoxi! Počkej tady! My se vrátíme.“</p>

<p>Lummox zůstal stát, zíral za nimi a přemýšlel o tom. Rozkaz od Betty nebyl ve skutečnosti žádným rozkazem. Nebo že by ano? Byly tu události z dřívějška, které se muse­ly promyslet.</p>

<p>Nakonec si opět lehl.<strong>IV.</strong><strong>VĚZEŇ ZA MŘÍŽEMI</strong></p>

<p>KDYŽ soudce O’Farrell a Greenberg vstoupili do míst­nosti, soudní asistent zvolal: „Klid v soudní síni!“ Mumraj utichl a přítomní se snažili najít místa k sezení. Mladý muž v klobouku a ověšený různými přístroji vstoupil oběma mu­žům do cesty. „Vydržte!“ řekl a vyfotografoval je. „Ještě jeden… a usmějte se na nás, pane soudce, jako kdyby pan komisař právě řekl něco legračního.“'</p>

<p>„Jednou to stačilo. A sundejte si ten klobouk.“ O’Farrell se kolem něho protlačil. Muž pokrčil rameny, ale klobouk si nesundal.</p>

<p>Soudní technik zvedl tvář, když se k němu přiblížili. Měl rudý, zpocený obličej a měl rozložené nářadí po celé soudní stolici. „Promiňte, pane soudce,“ řekl, „ještě oka­mžíček.“ Naklonil se k mikrofonu a řekl: „Zkouška… jedna, dvě, tři, čtyři… Cincinnati… šedesát šest.“ Narovnal se. „Už jsem se s tím za dnešek navztekal.“</p>

<p>„Měl jste to zkontrolovat dřív.“</p>

<p>„Tak mi, soudce, pomožte, jestli dokážete sehnat něko­ho… no nic. Já jsem to zkontroloval, šlapalo to jako hodin­ky. Potom, když jsem to deset minut před desátou zapnul, nějaký tranzistor vysadil a byla to nekonečná fuška jenom na tu závadu přijít.“</p>

<p>„Dobrá,“ řekl O’Farrell nevrle, rozčílený, že se to muse­lo stát před takovým důstojným návštěvníkem. „Vykliďte soudní stolici od těch vašich instrumentů, ano?“</p>

<p>Greenberg rychle řekl: „Jestli by vám to nevadilo, já ji nebudu potřebovat. Sesedneme se u jednoho velkého stolu, něco na principu vojenského soudu. Zjistil jsem, že se tím ledacos urychlí.“</p>

<p>O’Farrell vypadal nešťastně. „Já jsem u tohoto soudu vždy dodržoval staré formality. Považuji to za vhodné.“</p>

<p>„Velmi chvályhodné. Řekl bych, že ti z nás, kteří musí soudit případy kdykoliv a kdekoliv, získávají nesmazatelné návyky. Ale s tím se nedá nic dělat. Vezměte třeba takové Minatary. Řekněme, že byste souhlasil, bez jakýchkoliv urá­žek, s přizpůsobením se jejich zvyklostem ohledně soudnic­tví. Podle jejich názoru nestojí soudce za zlámanou grešli, pakliže nepodstoupí očistnou kůru předtím, než vstoupí do soudní sféry… potom tam musí stát bez jídla nebo pití, do­kud neudělá rozhodnutí. Upřímně řečeno, já bych to asi dě­lat nemohl. A vy?“</p>

<p>Soudce O’Farrell se cítil dotčen, že tento nenucený mla­dík vyvozuje, že by mohla být souvislost mezi uhlazenými postupy jeho soudního dvora a takovými pohanskými prak­tikami. Jen nerad si připomněl tři balíčky pšeničných toastů ozdobených klobáskou a vajíčky, se kterými začínal dnešní den. „Hmm… 'jiný kraj, jiný mrav',“ řekl s nechutí.</p>

<p>„Přesně tak. A děkuji za vyhovění.“ Greenberg pokynul pomocníkovi a pak spolu začali přisouvat stoly svědků k sobě a vytvořili jeden velký stůl, dříve než stačil O’Farrell objasnit, že citoval to staré přísloví proto, aby ho vyvrátil. Zakrátko bylo asi patnáct lidí posazeno kolem složeného stolu a Greenberg poslal pomocníka pro popelníky. Obrátil se na technika, který byl právě u kontrolního panelu, slu­chátka na uších a dřepěl nad svými nástroji v nemotorné pozici všech elektrotechniků. „Tak už vám aparatura funguje?“</p>

<p>Technik stiskl palec a ukazováček k sobě. „Šlape.“</p>

<p>„Výtečně. Zahajuji soudní řízení.“</p>

<p>Technik promluvil do svého mikrofonu a ohlásil čas, den, místo, povahu a složení soudu a jméno i titul zvlášt­ního předsedy tribunálu. Jako poslední a s chybou ve výs­lovnosti četl křestní jméno Sergeje Greenberga. Green­berg ho neopravoval. Vstoupil soudní asistent, ruce plné popelníků a nedbale zadeklamoval: „Slyšte! Slyšte! Nechť všichni, kteříž mají záležitosti své u tohoto soudu, se shromáždí ku sobě a…“</p>

<p>„Dobře, dobře,“ přerušil ho Greenberg. „Každopádně díky. Tento soud bude nyní zasedat k zahajovacímu slyšení v jakékoliv a všech záležitostech týkajících se událostí mi­nulého pondělí, spjatých s mimozemským tvorem sídlícím v okolí a známým jako 'Lummox'. Mám na mysli tu velkou potvoru v kleci venku před budovou. Pane asistente, běžte ho, prosím, vyfotografovat a založte snímek do zprávy.“</p>

<p>„Hned, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„Soud si přeje oznámit, že toto slyšení může kdykoliv dojít ke konečnému rozhodnutí na základě jakéhokoliv nebo všech předmětů diskuze, jestliže tak oznámí soud, a tak se stát předmětem námitek a rozsouzení zároveň. Jinými slovy, nenechávejte si nic pro sebe, tohle může být váš jediný den u soudu. Ach ano… soud přijme petice týkající se toho mi­mozemšťana, a stejně tak vyslechne svědectví.“</p>

<p>„Dotaz, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Chtěl bych dát soudu na vědomí, že ani já, ani můj klient nemáme žádných námitek, jestliže vše, čeho se nyní účast­níme, je pouze předběžný výslech. Ale vrátíme se k přijatým opatřením, jestliže se dostaneme k závěrečnému slyšení?“</p>

<p>„Tento soud, svolaný Federací a jednající v souladu s osou zákona nazvanou zkráceně 'Zásady civilizace' a sestá­vající se z dohod, smluv, precedensů et cetera, mezi dvěma nebo více planetami Federace nebo jinými civilizacemi, s nimiž mají členské planety Federace diplomatické styky, není vázaný na místní zvyklosti. Je cílem tohoto soudu do­brat se pravdy a na jejím základě zaujmout stanovisko… stanovisko v souladu se zákonem. Soud nebude šlapat po místních zákonech a zvycích, pouze v případech, kdy budou v zásadním rozporu s obecným právem. Ale tam, kde mají místní zvyky téměř rituální podobu, bude tento soud igno­rovat formality a věnovat se své práci. Rozuměl jste mi?“</p>

<p>„Ehm, myslím, že ano. Využiji právo výjimky později.“</p>

<p>Malý muž ve středních letech, který mluvil, vypadal za­hanbeně.</p>

<p>„Kdokoliv může kdykoliv vznést námitku a být vysly­šen. Také se můžete odvolat proti mému rozhodnutí. Nic­méně…“ Greenberg se bodře zašklebil, „…pochybuji, že vám to bude co platné. Až doposud jsem měl poměrně štěstí v uplatňování mých rozhodnutí v plném rozsahu a bez vý­jimek.“</p>

<p>„Neměl jsem v úmyslu naznačit,“ odpověděl muž škro­beně, „že soud není řádně…“</p>

<p>„Jistě, jistě! Tak se do toho pusťme.“ Greenberg vzal složku papírů. „Zde je civilní žaloba. 'Obchodní společnost Bon Marché versus 'Lummox', John Thomas Stuart XI…“ <emphasis>(</emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>To jméno mě st</emphasis><emphasis>ále znervó</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ňuje,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>poznamenal stranou k soudci O’Farrellovi) „…Marie Brandley — Stuartová, et al., a ještě jedna podobná za Všeobecnou západní pojišťovací společnost, pojišťovatele Bon Marché. Tady je další, stejní obžalovaní, vznesená panem K. Item a jeho pojišťovnou, hmm, Nový svět, s.r.o., a jedna od města Westvillu, opět stejní obžalovaní… a ještě jedna vznesená paní Isabelou Donahuovou. Také nějaké kriminální záležitosti… jedna za přechovávání nebezpečného zvířete, další za zločinné pře­chovávání téhož, další za nedbalost a ještě jedna za vyvolá­vání veřejných nepokojů.“</p>

<p>John Thomas postupně bledl. Greenberg na něho po­hlédl a řekl: „Moc toho, hochu, nevynechali, že? Hlavu vzhůru… obviněný muž vždycky jí bohatou snídani.“ John Thomas vyloudil na tváři chabý úsměv. Betty nahmatala pod stolem jeho koleno a poklepala mu na něj.</p>

<p>Ve složce byl ještě další papír. Greenberg ho zamíchal mezi ostatní, aniž by ho přečetl do záznamu. Byla to petice podepsaná velitelem Bezpečnosti za město Westville žáda­jící soud o nařízení k destrukci nebezpečného zvířete zná­mého jako „Lummox“ a nadále tak označovaného, atd. Místo toho Greenberg vzhlédl a otázal se: „A nyní, kdo je kdo? Vy, pane?“</p>

<p>Označený muž byl právník, který se vyptával na metody tohoto soudu. Představil se jako Alfred Schneider a pro­hlásil, že zastupuje zároveň Západní všeobecnou a Bon Marché. „Tento džentlmen vedle mne je pan deGrasse, ma­nažer dotyčného obchodního domu.“</p>

<p>„Dobře. Další prosím.“ Greenberg zařídil, aby byli všich­ni zainteresovaní přítomní, i se svými advokáty. Seznam za­hrnoval kromě jeho samého, soudce O’Farrella, Johna Thomase, Betty a velitele Dreisera ještě následující: paní Donahuová a její právník pan Beanfield, pánové Schneider a deGrasse za Bon Marché, pan Lombard, městský právník Westvillu, advokát za pojišťovnu pana Ita a syn pana Ita (zastupující svého otce), strážníci Karnes a Mendoza (svědkové) a matka Johna Thomase s rodinným právníkem Stuartových, panem Postlem.</p>

<p>Greenberg řekl Postlovi: „Předpokládám, že zastupujete také pana Stuarta.“</p>

<p>Betty ho přerušila: „Proboha, ne! Já zastupuji Johnieho.“</p>

<p>Greenberg pozvedl obočí; „Právě jsem se chtěl zeptat, co tady děláte. Ehm, jste advokát?“</p>

<p>„No… jsem jeho obhájce.“</p>

<p>O’Farrell se naklonil a zašeptal: „To je neslýchané, pane komisaři. Samozřejmě, že není právník. Já to dítě znám. Mám ji docela rád… ale upřímně, nemyslím, že by byla pří­liš bystrá.“ Potom přísně dodal: „Betty, tady nemáš co dělat. Běž pryč a přestaň ze sebe dělat blázna.“</p>

<p>„Tak podívejte se, pane soudce…“</p>

<p>„Okamžik, mladá dámo,“ vložil se do toho Greenberg. „Máte nějakou kvalifikaci vystupovat jako obhájce pana Stuarta?“</p>

<p>„To vskutku mám. Já jsem obhájce, kterého chce.“</p>

<p>„Mmm, velmi pádný důvod. Ačkoliv možná nepostaču­jící.“ Obrátil se k Johnu Thomasovi: „Je to tak?“</p>

<p>„Ehm, ano, pane.“</p>

<p>Soudce O’Farrell zašeptal: „Nedělejte to! Obrátí se to celé proti vám.“</p>

<p>Greenberg šeptem odpověděl: „To je to, čeho se bojím.“ Zamračil se a potom se zeptal pana Postla: „Jste připraven zastupovat jak matku, tak i syna?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>protestovala Betty.</p>

<p>„Jakže? Nebyly by zájmy pana Stuarta lépe hájeny v ru­kou advokáta než ve vašich? Ne, neodpovídejte, chci, aby odpověděl pan Stuart.“</p>

<p>John Thomas zrudl a podařilo se mu zamumlat: „Já ho nechci.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>John Thomas vypadal zatvrzele. Betty řekla pohrdavě: „Protože jeho matka nemá Lummoxe ráda, proto. A…“</p>

<p>„To není pravda!“ vpadla jí do řeči ostře paní Stuartová.</p>

<p>„Je to pravda… a ta stará vykopávka Postle v tom jede s ní. Chtějí se Lummoxe zbavit, oba dva!“</p>

<p>O’Farrell si odkašlal do kapesníku. Postle zrudl. Greenberg řekl ledově: „Mladá dámo, teď se postavíte a omluvíte se panu Postlovi.“</p>

<p>Betty se podívala na komisaře, sklopila oči a postavila se. Pokorně řekla: „Pane Postle, je mi líto, že jste vykopáv­ka. Chci říci, je mi líto, že jsem řekla, že jste vykopávka.“</p>

<p>„Sedněte si,“ řekl Greenberg vážně. „A příště dbejte na své způsoby. Pane Stuarte, nikdo není povinen přijmout ob­hájce, kterého si sám nevybral. Ale vy mne stavíte před di­lema. Legálně jste nezletilé dítě a vybral jste si za svého obhájce jiné nezletilé dítě. To nebude v záznamu působit dobře.“ Zamnul si bradu. „Není možné, že vy… nebo váš obhájce… nebo oba dva… byste se pokoušeli o neplatné soudní přelíčení?“</p>

<p>„Oh, to ne, pane.“ Betty vypadala přesvědčivě upřímně. Byla to možnost, se kterou počítala, ale nezmínila se o ní Johnniemu.</p>

<p>„Hmm…“</p>

<p>„Vaše Ctihodnosti…“</p>

<p>„Ano, pane Lombarde?“</p>

<p>„To je naprosto neuvěřitelné. To děvče tu nemá co dělat. Není členem tribunálu a je nabíledni, že nemůže vystupovat jako advokát. Nerad se nacházím v pozici, kdy radím soudu, co má dělat, ale zcela evidentně se zde nabízí možnost ji prostě z tribunálu vykázat a jmenovat způsobilého obhájce. Mohu upozornit, že veřejný obhájce je přítomen a připra­ven?“</p>

<p>„Upozornit můžete. Je to vše, pane městský advokáte?“</p>

<p>„Ano, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„Rád bych vám též sdělil, že soud shledává nechutným, abyste soudu radil, co má dělat. Už to znovu neuděláte.“</p>

<p>„Éé… ano, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„Tento soud bude dělat své vlastní chyby svým vlastním způsobem. Za okolností, za kterých je tento soud svolán, není nezbytné, aby měl obhájce formální kvalifikaci… podle vašich slov, aby 'byl členem tribunálu', právníkem s licencí. Zdá-li se vám toto opatření neobvyklé, dovolte mi vás ujistit o tom, že zákonodární knězi u Deflaiů to považují za mno­hem více ohromující. Ale je to jediné pravidlo, které lze použít všude. Nicméně vám děkuji za doporučení. Mohl by se veřejný obhájce postavit?“</p>

<p>„Tady, Vaše Ctihodnosti. Cyrus Andrews.“</p>

<p>„Děkuji vám. Jste připraven jednat?“</p>

<p>„Ano. Budu ale potřebovat přerušení soudu, abych se poradil se svým nadřízeným.“</p>

<p>„Přirozeně. Tak, pane Stuarte. Má soud jmenovat pana Andrewse vaším obhájcem? Nebo spoluobhájcem?“</p>

<p>„Ne!“ opět odpověděla Betty.</p>

<p>„Svou otázku jsem adresoval panu Stuartovi, slečno Sorensonová. Nuže?“</p>

<p>John Thomas rychle pohlédl na Betty. „Ne, Vaše Cti­hodnosti.“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Já to zodpovím,“ vložila se do toho Betty. „Mluvím rychleji než on, proto jsem jeho obhájce. Nechceme pana Andrewse, protože městský advokát je proti nám v jedné z těch přihlouplých věcí, co mají proti Lummoxovi… a měst­ský advokát a veřejný obhájce jsou soudní partneři, když spolu zrovna nebojují v předstíraných bitvách u soudu!“</p>

<p>Greenberg se obrátil k Andrewsovi. „Je to tak, pane?“</p>

<p>„Ovšem, že jsme soudní partneři, Vaše Ctihodnosti. Jistě chápete, že v městě této velikosti…“</p>

<p>„Jistě, chápu. Také chápu námitku slečny Sorensonové. Děkuji, pane Andrewsi. Posaďte se.“</p>

<p>„Pane Greenbergu?“</p>

<p>„Co je to tentokrát, mladá dámo?“</p>

<p>„Můžu vám z toho zádrhele kus odebrat. Víte, měla jsem takové tušení, že nějaký všetečka se bude pokoušet mě z toho vystrnadit. Takže jsme to zařídili s předstihem. Jsem spolumajitel.“</p>

<p>„Spolumajitel?“</p>

<p>„Lummoxe. Vidíte?“ Vyndala z kabelky papír a nabídla ho k prohlédnutí. „Potvrzení o prodeji, vše legální a v po­řádku. Nebo by alespoň mělo být, opsala jsem to z knihy.“</p>

<p>Greenberg to prohlížel. „Formulář vypadá v pořádku. Datum je včerejší… což by vás činilo dobrovolně zodpo­vědnou v rozsahu vašeho zájmu, z civilního hlediska. Netý­kalo by se to dřívějších kriminálních záležitostí.“</p>

<p>„Ale, pfff. Žádné kriminální záležitosti se nepřihodily.“</p>

<p>„To zbývá vyřešit. A neříkejte 'pfff‘, není to právní termín. Otázkou je, zda podepsaný může prodávat předmět svého zájmu. Komu patří Lummox?“</p>

<p>„No přece Johnniemu! Bylo to ve vůli jeho otce.“</p>

<p>„Ano? Tak je to domluveno, pane Postle?“</p>

<p>Pan Postle šeptal s paní Stuartovou a potom odpověděl: „Přesně tak,  Vaše Ctihodnosti.  Toto stvoření nazývané 'Lummox' je vlastnictvím Johna Thomase Stuarta, nezleti­lého dítěte. Zájem paní Stuartové je přes jejího syna.“</p>

<p>„Dobře.“ Greenberg podal potvrzení o prodeji soudnímu úředníkovi. „Přečtěte to do záznamu.“</p>

<p>Betty se opřela. „Tak dobře, Vaše Ctihodnosti… jmenuj­te koho chcete. Hlavně, když se budu moci k věci vyjádřit.“</p>

<p>Greenberg vzdychnul. „Byl by v tom nějaký rozdíl, kdy­bych to udělal?“</p>

<p>„Ne velký, řekla bych.“</p>

<p>„Nechme tedy zaznamenat, že vy dva, ač řádně varováni a instruováni, trváte na tom, vystupovat jako vlastní obha­joba. Soud s lítostí přijímá břemeno obrany vašich práv a poradce ve věcech zákona.“</p>

<p>„Ach, nebuďte z toho špatný, pane Greenbergu. Máte naši plnou důvěru.“</p>

<p>„Byl bych raději, kdyby ne,“ řekl stroze. „Ale pohněme se dále. Ten pán tam na konci… kdo jste?“</p>

<p>„Já, pane soudce? Já jsem místní zpravodaj Galaktické­ho tisku. Nějaký Hovey.“</p>

<p>„Opravdu? Soudní úředník dodá pro tisk přepis přelíčení. Já budu k dispozici pro běžné interview později, bude-li mít někdo zájem. Nicméně, prosím, žádné mé fotky s tím tvorem Lummoxem. Jsou tu ještě nějací další pánové od tisku?“</p>

<p>Postavili se další dva. „Soudní asistent vám přistaví ži­dle hned za přepážku.“</p>

<p>„Ano, pane soudce. Ale nejprve…“</p>

<p>„Za přepážku, prosím.“ Greenberg se rozhlédl. „Myslím, že to je vše… ne, ten pán tam vzadu. Vaše jméno, pane?“</p>

<p>Označený muž se postavil. Byl oblečen do formálního saka a šedých proužkovaných šortek, a vystupoval se sebe­vědomou důstojností. „Budiž soudu k vůli, mé jméno, pane, je T. Omar Esklund, doktor filozofie.“</p>

<p>„Soudu to není k vůli ani k nevůli, doktore. Jste zúčast­něný v některé z těch věcí?“</p>

<p>„To jsem, pane. Vystupuji zde jako <emphasis>amicus curiae, </emphasis>přítel soudu.“</p>

<p>Greenberg se zamračil. „Tento soud trvá na tom, že své přátele si bude vybírat sám. Sdělte nám důvod své přítom­nosti, doktore.“</p>

<p>„Pane, jestli dovolíte. Jsem státní výkonný zástupce Li­gy za udržení lidské Země.“ Greenberg potlačil zívnutí, ale Esklund si toho nevšiml, protože se díval dolů a vyndal mo­hutný rukopis. „Jak je dobře známo, od počátku té bohapus­té praktiky vesmírného cestování, naše rodná Země, dána nám božským řádem, byla neustále více zaplňována tvory… spíše 'bestiemi' dovolte mi říci… pochybného původu. Zhoubné následky tohoto nečistého cestování jsou patrné na každém…“</p>

<p>„Doktore Esklunde!“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Jaká je vaše věc u tohoto soudu? Jste zúčastněný v něk­terém z těch případů?“</p>

<p>„Tedy, ne tak zcela, Vaše Ctihodnosti. V širším smyslu jsem advokátem celého lidstva. Společnost, jíž mám tu čest…“</p>

<p>„Máte vůbec <emphasis>něco? </emphasis>Petici, třeba?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl Esklund vzdorovitě, „mám petici.“</p>

<p>„Tak ji ukažte.“</p>

<p>Esklund zalistoval mezi svými papíry, jeden vytáhl; byl poslán Greenbergovi, který se na něj nepodíval. „Nyní stručně, pro záznam, oznamte povahu vaší petice. Mluvte zřetelně a směrem k nejbližšímu mikrofonu.“</p>

<p>„Tedy… budiž soudu k vůli: společnost, jejíž mám tu čest býti zástupcem… liga, mohu-li tak říci, objímající celé lidstvo, prosí… kdeže, <emphasis>požaduje, </emphasis>aby tato nepozemská stvů­ra, která již beztak zpustošila tuto čestnou společnost, byla zničena. Takovéto zničení je posvěcené a, ano, řízené těmi posvátnými…“</p>

<p>„To je vaše petice? Chcete, aby tento soud nařídil des­trukci mimozemšťana známého jako Lummox?“</p>

<p>„Ano, ale co více, mám zde pečlivou dokumentaci ar­gumentů… nezodpověditelných argumentů, mohu-li tak říci, o…“</p>

<p>„Jenom okamžik. To slovo 'požaduje', které jste použil, vyskytuje se ve vaší petici?“</p>

<p>„Ne, Vaše Ctihodnosti, to vyšlo z mého srdce, z plnos­ti…“</p>

<p>„Vaše srdce vám právě pomohlo k pohrdání soudem a k jeho neuposlechnutí. Přejete si své prohlášení přeformulo­vat?“</p>

<p>Esklund zíral a potom řekl s nechutí: „Beru to slovo zpět. Neměl jsem v úmyslu odporovat soudu.“</p>

<p>„Velmi dobře. Petice se přijímá, úředník ji zanese do záznamu. Rozhodnutí později. Teď, co se týče té řeči, co jste si přál mít: podle velikosti vašeho rukopisu usuzuji, že budete potřebovat asi tak dvě hodiny?“</p>

<p>„Věřím, že to by bylo dostačující, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděl Esklund, poněkud upokojen.</p>

<p>„Dobře. Asistente!“</p>

<p>„Vaše Ctihodnosti?“</p>

<p>„Můžete někde vyhrabat krabici od mýdla?“</p>

<p>„Eh? Myslím, že ano, pane.“</p>

<p>„Výtečně. Postavte ji venku na trávník. Doktore Esklunde, všichni z nás milujeme řečnění… takže si to užijte. Ta krabice od mýdla je další dvě hodiny pouze vaše.“</p>

<p>Doktor Esklund chytil barvu rozkvetlého vlčího máku. „Ještě o nás uslyšíte!“</p>

<p>„Bezpochyby.“</p>

<p>„My známe týpky jako vy! Zrádci lidstva. Odpadlíci! Paktující se s…“</p>

<p>„Vyveďte ho.“</p>

<p>Pomocník, zeširoka se šklebící, tak učinil. Jeden z re­portérů je následoval ven. Greenberg řekl klidně: „Vypadá, že jsme se prokousali až k tomu podstatnému. Máme před sebou několik záležitostí, ale mají společný stejný souhrn faktů. Pakliže nebudou námitky, vyslechneme svědectví všech případů dohromady a potom je rozebereme jeden po druhém. Námitka?“</p>

<p>Právníci se na sebe podívali. Nakonec advokát pana Ita řekl: „Vaše Ctihodnosti, zdálo by se mi spravedlivější věno­vat se jim jednomu po druhém.“</p>

<p>„Možná. Ale když to tak uděláme, budeme tu do Vánoc. Nesnáším svolávat tolik zaneprázdněných lidí opakovaně kvůli jedné a té samé věci. Ale oddělený proces je samo­zřejmě vaší výsadou… mějte na paměti, že prohrajete-li, váš klient bude muset hradit přidanou částku sám.“</p>

<p>Syn pana Ita zatahal právníka za rukáv a něco mu pošep­tal. Právník přikývl a řekl: „Přidáme se ke společnému sly­šení.“</p>

<p>„Výborně. Další námitka?“ Nebyla žádná. Greenberg se otočil k O’Farrellovi. „Pane soudce, je tato místnost vyba­vena měřiči pravdy?“</p>

<p>„No, ano, je. Sotva je kdy používám.“</p>

<p>„Já je mám rád.“ Otočil se k ostatním. „Měřiče pravdy budou zavěšeny. Nikdo není povinen ho používat, ale kaž­dý, kdo se rozhodne ho nepoužít, bude zavázán přísahou. Tento soud, jak je jeho výsadou, to právně zaznamená a bu­de z toho vycházet, rozhodne-li se někdo měřič pravdy odmítnout.“</p>

<p>John Thomas zašeptal Betty: „Tak se drž, Drsoňku.“</p>

<p>Šeptem odpověděla: „Budu, Chytrolínku! Ty taky.“</p>

<p>Soudce O’Farrell řekl Greenbergovi: „Bude to chvíli tr­vat, než je dáme dohromady. Neuděláme si pauzu na oběd?“</p>

<p>„Ach ano, oběd. Věnujte mi všichni pozornost… tento soud se nebude rozcházet na oběd. Požádám pomocníka, aby od vás převzal objednávky na kávu, sendviče nebo co­koliv budete chtít, než technik připraví měřiče. Budeme jíst tady u stolu. A mezitím…“ Greenberg zašátral pro cigarety. „…nemáte někdo sirky?“</p>

<p>Venku na trávníku, když řešil složitou otázku Bettiny oprávněnosti zadávat příkazy, došel Lummox k závěru, že by mohla mít zvláštní status. Každý z Johnů Thomasů mu do života uvedl osobu obdobnou Betty. Každý z nich trval na tom, že té osobě musí být na požádání splněn každý rozmar. Tenhle John Thomas už ten proces započal s Betty; tím pádem by bylo lepší dělat to, co chce dříve, než z toho začnou být potíže. Lehl si a šel spát, nechávaje své hlídací oko na stráži.</p>

<p>Spal neklidně, rušen mučivou vůní oceli. Po nějaké době se vzbudil a za skřípění klece se protáhl. Zdálo se mu, že John Thomas je pryč zbytečně dlouho. A už vůbec se mu nelíbil způsob, jakým ten muž odvedl Johna Thomase pryč… ne, ani trochu se mu nelíbil. Rád by věděl, co má dělat, jestli vůbec něco? Co by řekl John Thomas, kdyby tu byl?</p>

<p>Ten problém byl příliš složitý. Lehl si a ochutnal mříže své klece. Zdržel se jejich požírání, zkusil je jen tak pro chuť. Trošku skřípavé, usoudil, ale dobré.</p>

<p>Uvnitř dokončil velitel Dreiser svou výpověď a byl ná­sledován Karnesem a Mendozou. Nevyvstaly žádné argu­menty a měřiče pravdy zůstaly v klidu. Pan deGrasse neus­tále trval na doplnění některých částí výpovědi. Právník pa­na Ita odsouhlasil, že pan Ito na Lummoxe vystřelil; synovi pana Ita bylo povoleno popsat okolnosti a ukázat fotografie. Zbývala pouze výpověď paní Donahuové k ucelení příběhu dne L.</p>

<p>Greenberg oslovil jejího právníka: „Pane Beanfielde, chcete vašeho klienta vyslechnout nebo má soud pokračo­vat?“</p>

<p>„Jen pokračujte, Vaše Ctihodnosti. Když tak položím jednu dvě otázky.“</p>

<p>„Na to máte právo. Paní Donahuová, řekněte nám, co se stalo.“</p>

<p>„To rozhodně udělám. Vaše Ctihodnosti, přátelé, ctění návštěvníci, jakkoliv nejsem navyklá mluvení na veřejnosti, věřím, nicméně, na svou čest, že budu…“</p>

<p>„To nemusíte, paní Donahuová. Jenom fakta. Odpoledne minulého pondělí.“</p>

<p>„Vždyť jsem se k tomu dostávala!“</p>

<p>„Výborně, pokračujte tedy. Zkuste to stručně.“</p>

<p>Odfrkla si. „Dobrá! Lehla jsem si, snažila jsem se urvat pár minut odpočinku… mám tolik zodpovědností, kluby, charitativní komise a spoustu dalších věcí…“</p>

<p>Greenberg sledoval měřič pravdy nad její hlavou. Ru­čička sebou neklidně vrtěla, ale nedosáhla do červené stup­nice tak daleko, aby aktivovala varovný bzučák. Usoudil, že to nestojí za to ji upozorňovat.</p>

<p>„…když náhle jsem byla zachvácena nevýslovnou hrů­zou.“</p>

<p>Ručička se vyhoupla hluboko do červena, zasvítilo rudé světlo a bzučák vydal hlasitý, nepříjemný zvuk. Někdo se začal pochechtávat. Greenberg řekl rychle: „Klid v soudní síni. Asistent má pokyn vyvést jakéhokoliv diváka, který by vyrušoval.“</p>

<p>Paní Donahuová sebou trhla, když zazněl bzučák. Pan Beanfield, vypadaje navztekaně, se dotkl jejího rukávu a řekl: „To nevadí, milá paní. Prostě řekněte soudu o hluku, který jste zaslechla, co jste viděla a co jste udělala.“</p>

<p>„Usměrňuje svědkyni,“ namítla Betty.</p>

<p>„To nevadí,“ řekl Greenberg. „Někdo to musí udělat.“</p>

<p>„Ale…“</p>

<p>„Námitka zamítnuta. Svědkyně bude pokračovat.“</p>

<p>„Dobře! Ehm… tedy, slyšela jsem ten hluk a říkala jsem si, co to pro všechno na světě může být. Vyhlédla jsem ven a tam byla ta ohromná vzteklá bestie, zběsile pobíhající sem a tam a…“</p>

<p>Bzučák se znovu ozval; na tucet diváků se zasmálo. Paní Donahuová řekla rozzlobeně: „Mohl by někdo tu hloupou věc vypnout? Jak můžete od někoho očekávat výpověď, když ten krám nedá pokoj, to je nad moje chápání.“</p>

<p>„Klid!“ zvolal Greenberg. „Jestliže bude rozruch pokra­čovat, shledá soud nezbytným někoho zadržet pro nerespek­tování soudu.“ Pokračoval k paní Donahuové: „Když jed­nou svědek souhlasil s použitím měřiče pravdy, rozhodnutí už nemůže být změněno. Ale údaje, které díky němu získá­me jsou pouze rámcové; soud jimi není nijak vázán. Pokra­čujte.“</p>

<p>„No, to tedy doufám. Nikdy v životě jsem nelhala.“ Bzučák zůstal zticha. Greenberg usoudil, že tomu musí věřit. „Chci říci,“ dodal, „že tento soud se rozhoduje sám. Nenechá to za sebe dělat stroj.“</p>

<p>„Můj otec vždycky říkával, že vynálezy jako tento jsou výplody ďábla. Říkal, že čestný obchodník se nemusí…“</p>

<p>„Prosím, paní Donahuová.“</p>

<p>Pan Beanfield jí něco šeptal. Paní Donahuová pokračo­vala klidněji: „Takže, byla tam ta <emphasis>věc, </emphasis>to ohromné zvíře, co ho chová ten kluk od vedle. Požíralo moje růžové keře.“</p>

<p>„A co jste udělala vy?“</p>

<p>„Nevěděla jsem, co mám dělat. Popadla jsem první věc, co byla po ruce… smeták to byl… a vyběhla jsem ze dveří. Ta potvora se na mě vyřítila a…“</p>

<p><emphasis>Bzzzzzzz!</emphasis></p>

<p>„Máme to vzít ještě jednou, paní Donahuová?“</p>

<p>„Ehm… každopádně, běžela jsem k němu a začala jsem ho mlátit po hlavě. Chňaplo po mně. Ty jeho ohromné zuby…“</p>

<p><emphasis>Bzzzzzzz!</emphasis></p>

<p>„Pak se stalo co, paní Donahuová?“</p>

<p>„No, stáhla se, ta zbabělá věc a utekla pryč z mého po­zemku. Nevím, kam běžela potom. Ale mně tam zbyla má milovaná zahrádka, úplně <emphasis>zruin</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vaná.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Ručička se zachvě­la, ale bzučák nezazněl.</p>

<p>Greenberg se obrátil k právníkovi: „Pane Beanfielde, přezkoumal jste škody na zahradě paní Donahuové?“</p>

<p>„Ano, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„Sdělil byste nám rozsah škody?“ Pan Beanfield usoudil, že radši ztratí klienta, než aby byl odbzučen u veřejného soudu tou zatracenou hračkou. „Bylo snědeno pět keříků, Vaše Ctihodnosti, celé nebo čás­tečně. Byla drobná škoda na trávníku a dále díra v ozdob­ném plotě.“</p>

<p>„Finanční újma?“</p>

<p>Pan Beanfield řekl opatrně: „Částka, které se domáhá­me, je před vámi, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„To není odpověď, pane Beanfielde.“ Pan Beanfield se v duchu zachvěl a vyškrtnul paní Donahuovou ze seznamu svých platících zákazníků. „Asi kolem několika set, Vaše Ctihodnosti, co se týče majetkového po­škození. Ale soud by měl také přihlédnout ke způsobeným nesnázím a osobnímu nepohodlí a k psychické újmě.“</p>

<p>„To je nesmyslné! Mé <emphasis>cenné</emphasis><emphasis> </emphasis>růže.“</p>

<p>Ručička poskočila nahoru a zpátky příliš rychle, než aby spustila bzučák. Greenberg řekl unaveně: „Jak cenné, paní Donahuová?“</p>

<p>Její právník se rychle vložil do věci. „Ty růže byly hned vedle dobře známých soutěžních květin paní Donahuové. Její odvážný zákrok, mohu s potěšením říci, zachránil ty cennější keře.“</p>

<p>„Chcete ještě něco dodat?“</p>

<p>„Myslím, že ne. Mám fotografie, označené a ověřené, k vaší dispozici.“</p>

<p>„Výborně.“</p>

<p>Paní Donahuová zírala na svého právníka. „Tak! Já mám ještě co dodat. Je tu jedna věc, na které trvám, roz­hodně <emphasis>trvám, </emphasis>a to, aby ta nebezpečná, krvežíznivá bestie byla<emphasis> zničena!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Greenberg se podíval na Beanfielda. „Je to formální žá­dost, pane poradce? Nebo ji máme považovat za řeč­nickou?“</p>

<p>Beanfield vypadal nespokojeně. „Máme takovou petici, Vaše Ctihodnosti.“</p>

<p>„Soud ji přijme.“</p>

<p>Betty se do toho vložila. „Hej, počkejte! Všechno, co Lumek udělal bylo, že sežral pár jejích olezlých starých…“</p>

<p>„Později, slečno Sorensonová.“</p>

<p>„Ale…“</p>

<p>„Později, prosím. Dostanete příležitost. Soud je nyní ná­zoru, že má všechny vhodné údaje. Má někdo nějaká nová fakta, která může prokázat, nebo přeje si někdo dále vy­zpovídat některého ze svědků? Nebo přivést dalšího svěd­ka?“</p>

<p>„My,“ řekla najednou Betty.</p>

<p>„Vy co?“</p>

<p>„My si přejeme předvolat nového svědka.“</p>

<p>„Výborně. Máte ho tady?“</p>

<p>„Ano, Vaše Ctihodnosti. Hned venku. Lummoxe.“</p>

<p>Greenberg vypadal zamyšleně. „Porozuměl jsem správ­ně, že navrhujete, aby, ehm, Lummox mluvil na svou vlastní obhajobu?“</p>

<p>„Proč ne? Mluvit umí.“</p>

<p>Jeden z reportérů se náhle otočil ke svému kolegovi a něco mu pošeptal, a potom vyběhl z místnosti. Greenberg si kousal ret. „To vím,“ připustil. „Pár slov jsem s ním sám prohodil. Ale schopnost mluvit z něj sama o sobě ještě ne­dělá způsobilého svědka. Dítě se může naučit mluvit, po určitém úsilí, než mu je rok, ale pouze vzácně je dítě v ra­ném věku… řekněme mladší pěti let… shledáno způsobilým ke svědectví. Soud přijímá právní vyhlášku, že příslušníci nelidských ras… nelidských z biologického hlediska… mo­hou svědčit. Ale nebylo nijak prokázáno, že tento konkrétní mimozemšťan způsobilý je.“</p>

<p>John Thomas zašeptal znepokojeně Betty: „To ti úplně přeskočilo? Nikdo nemůže odhadnout, co by Lummox mohl říci.“</p>

<p>„Kuš!“ Opět se věnovala panu Greenbergovi. „Podívejte se, pane komisaři, řekl jste pěknou spoustu věcí, ale co vlastně znamenají? Chystáte se vynést rozsudek nad Lum­kem… a ani se neobtěžujete položit mu třeba jen jedinou otázku. Říkáte, že není schopen podat způsobilé svědectví. Tedy, viděla jsem tu jiné, kteří to také příliš nezvládali. Vsadím se, že zavěsíte-li Lumkovi nad hlavu měřič pravdy, tak nezabzučí. Samozřejmě, udělal věci, které neměl. Snědl nějaké staré seschlé růže a snědl kapusty pana Ita. Co je na tom strašného? Když jste byl dítě, sebral jste někdy nějaké cukroví, když jste myslel, že se nikdo nekouká?“</p>

<p>Zhluboka se nadechla. „Řekněme, že když jste sebral to cukroví, praštil vás někdo přes obličej smetákem? Nebo na vás střílel ze zbraně? Nebál byste se? Neutíkal byste? Lumek je přátelský. Každý z okolí to ví… nebo alespoň jestli to neví, tak je hloupější a nezodpovědnější než on. Ale pokusil se s ním někdo dohodnout? To ne! Byli na něj suroví a stříleli po něm z pušky a vystrašili ho k smrti a naháněli ho, až skočil z mostu. Říkáte, že Lummox je nezpůsobilý. Kdože je nezpů­sobilý? Všichni ti lidé, kteří na něho byli zlí? Nebo Lummox? Teď ho chtějí zabít. Kdyby malý kluk ukradl kousek cukroví, předpokládám, že by mu usekli hlavu, jen tak pro jistotu, aby to neudělal znovu. Copak někomu přeskočilo? Co je to za frašku?“</p>

<p>Přestala, se slzami tekoucími jí po tvářích. Bylo to umě­ní, které bývalo užitečné na školních divadelních vystoupe­ních. Ke svému překvapení zjistila, že tyto slzy jsou pravé.</p>

<p>„Už jste skončila?“ zeptal se Greenberg.</p>

<p>„Řekla bych, že ano. Alespoň prozatím.“</p>

<p>„Musím říci, že jste to podala velmi dojemně. Ale soud by se neměl nechat zviklat emocemi. Je tedy vaší teorií, že převážná část škody… řekněme všechna kromě růžových keříků a těch kapust… má původ v nepřiměřeném jednání lidských bytostí a tím pádem nemůže být přičítána Lummoxovi nebo jeho majiteli?“</p>

<p>„Přeberte si to sám, Vaše Ctihodnosti. Ocas většinou běhá za psem. Proč se nezeptat Lumka, jak to vidí on?“</p>

<p>„K tomu se dostaneme. K další věci: nemohu zaručit, že vaše analogie zde platí. Nezabýváme se zde malým chlap­cem, ale zvířetem. Jestliže by měl tento soud nařídit zničení tohoto zvířete, nebylo by to v duchu pomsty ani trestu, ne­boť se předpokládá, že zvíře takovým hodnotám nerozumí. Účel by zde byl preventivní, v tom smyslu, aby bylo vylou­čeno potenciální nebezpečí ohrožení života, zdraví nebo majetku. Váš malý chlapec může být zkrocen rukou své vy­chovatelky… ale my tu máme tvora vážícího několik tun, schopného neopatrným krokem rozmáčknout člověka. Žád­ná podobnost s vaším cukroví kradoucím malým klukem tu není.“</p>

<p>„Že není, he? Ten malý kluk může vyrůst a vymazat celé město zmáčknutím jednoho mrňavého knoflíku. Tak dolů s jeho hlavou! — než vyroste. Neptejme se ho, proč to cu­kroví sebral, neptejme se ho na nic! Je to zlý kluk — usek­něme mu hlavu a ušetřeme si problémy.“</p>

<p>Greenberg zjistil, že si už zase kouše ret. Řekl: „To je vaše přání, abychom vyslechli Lummoxe?“</p>

<p>„To jsem už řekla, nebo ne?“</p>

<p>„Nejsem si jistý, co jste říkala. Soud to zváží.“</p>

<p>Pan Lombard řekl rychle: „Námitka, Vaše Ctihodnosti. To je neuvěřitelně…“</p>

<p>„Pozdržte svou námitku, prosím. Přelíčení se na deset minut přerušuje. Všichni zde zůstanou.“ Greenberg se zvedl a poodešel stranou. Vyndal cigaretu, opět zjistil, že nemá sirky a vrazil balíček zpátky do kapsy.</p>

<p>Zatracená holka! Měl to už vymyšlené, jak z případu hladce vyklouznout, s výhodou pro Oddělení a se všemi spokojenými… kromě Stuartovic kluka, ale tomu stejně není pomoci… toho kluka a té předčasně vyzrálé pošetilé mladé samice, která ho má pod svými křídly. A taky pod palcem, dodal.</p>

<p>Nemohl dovolit, aby byl tento unikátní druh zničen. Ale měl v úmyslu udělat to uhlazeně… odmítnout petici té staré bitevní sekery, neboť ji podala zjevně ze zlomyslnosti, a soukromě sdělit veliteli policie, aby zapomněl na tu druhou. Ta petice ligy Zachraňte Zemi pro neandrtálce neměla žád­ný význam. Ale tahle rozkohoutěná holka, tím, že mluví, když má poslouchat, to nakonec může nechat dojít k tomu, že ministerský soud bude vystaven riskantnímu veřejnému procesu kvůli hromadě sentimentálních antropomorfních cavyků!</p>

<p>Čert vem její krásné modré oči!</p>

<p>Nakonec ho ještě obviní, že se těma krásnýma modrýma očima nechal ovlivnit. Škoda, že to dítě ani trochu nespolu­pracuje.</p>

<p>Majitel zvířete byl za škodu zodpovědný; bylo už na ti­síce případů „zatoulaných zvířat“ řešených soudně — neboť toto nebyla planeta Tencora. To, že to byla vina lidí, kteří ho vystrašili, byl jenom žvást. Ale ten mimozemšťan, jako vědecký druh, stál mnohem za víc než za způsobenou ško­du; navíc jeho rozhodnutí by tomu klukovi finančně ne­ublížilo.</p>

<p>Zjistil, že upadl do velmi nesoudnického rozpoložení mysli. Platební schopnost obžalovaného nebyla jeho věcí.</p>

<p>„Promiňte, Vaše Ctihodnosti. Nehrajte si, prosím vás, s těmi věcmi.“</p>

<p>Vzhlédl, připraven někomu setnout hlavu a zjistil, že se dívá na soudního technika. Potom si všiml, že si pohrával s vypínači a kontrolkami na technikově pultu. Odtáhl ruce stranou. „Promiňte.“</p>

<p>„Člověk, který těm věcem nerozumí,“ řekl omluvně technik, „může způsobit nepříjemně mnoho potíží.“</p>

<p>„To je pravda. To je, bohužel, pravda.“ Prudce se od­vrátil. „Soud bude pokračovat.“</p>

<p>Sedl si a hned se obrátil ke slečně Sorensonové. „Soud oznamuje, že Lummox není způsobilý svědek.“</p>

<p>Betty vydechla. „Vaše Ctihodnosti, jste nanejvýš ne­spravedlivý!“</p>

<p>„Možná.“</p>

<p>Na chvíli se zamyslela. „Žádáme změnu soudního obvodu.“</p>

<p>„Kde jste se ten termín naučila? No, to nevadí, už k jed­né došlo, když do věci zasáhlo Oddělení. Tím to skončilo. Teď buďte pro změnu zticha.“</p>

<p>„Měl byste se sám prohlásit neschopným.“</p>

<p>Greenberg zamýšlel být ve svých způsobech klidný, až božsky klidný. Nyní se musel třikrát zhluboka nadechnout. „Mladá dámo,“ řekl opatrně, „celý den jste se pokoušela zamlžovat dané téma. Teď není třeba, abyste mluvila. Už beztoho jste řekla až příliš. Rozumíte mi?“</p>

<p>„Nerozumím, nebudu rozumět a ani jsem nikdy nerozu­měla!“</p>

<p>„Cože? Zopakujte to, prosím?“</p>

<p>Podívala se na něho. „Ne, radši to vezmu zpět… nebo budete mluvit o 'opovrhování soudem'.“</p>

<p>„Ne, ne. Chtěl jsem si to zapamatovat. Nemyslím si, že jsem kdy slyšel tak přímočaré prohlášení. Nevadí. Prostě držte jazyk za zuby. Jestli víte, jak na to. Budete moci promluvit později.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Obrátil se k ostatním. „Soud již dříve oznámil, že dá na vědomí, přejde-li k závěrečnému slyšení. Soud nevidí žádný důvod proti. Námitka?“</p>

<p>Obhájci se nespokojeně zavrtěli a podívali se jeden na druhého. Greenberg se otočil k Betty: „A co vy?“</p>

<p>„Já? Myslela jsem, že nejsem oprávněná hlasovat.“</p>

<p>„Máme ty případy dnes uzavřít?“</p>

<p>Rychle pohlédla na Johna Thomase, potom řekla utrá­peně: „Námitka žádná.“ Potom se k němu naklonila a zašep­tala: „Ach Johnnie, já jsem se <emphasis>snažila!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Poklepal jí pod stolem na ruku. „Já vím, že ano, Drsoňku.“</p>

<p>Greenberg dělal, že neslyší. Pokračoval chladným, úředním hlasem: „Tento soud má před sebou petici žádající zničení mimozemce Lummoxe na základě toho, že je ne­bezpečný a nekontrolovatelný. Fakta tento postoj dostatečně nepodpírají; petice je zamítnuta.“</p>

<p>Betty zalapala po dechu a zavrněla radostí. John Tho­mas vypadal užasle a potom se zakřenil, poprvé toho dne. „Klid, prosím,“ řekl Greenberg jemně. „Je tu další petice se stejnými požadavky, ale z jiných důvodů.“ Zvedl tu, kterou podala Liga za udržení lidské Země. „Soud se shledává ne­způsobilým posoudit uvedená odůvodnění. Petice se tímto zamítá.</p>

<p>Jsou tu čtyři kriminální případy, všechny čtyři zamítám. Zákon vyžaduje…“</p>

<p>Městský obhájce vypadal ohromeně. „Ale, Vaše Ctihod­nosti —“</p>

<p>„Máte-li připomínku, ponechal byste si ji na potom? Nebyl zjištěn žádný kriminální úmysl, díky čemuž to vypa­dá, že k žádnému zločinu nedošlo. Nicméně se může vy­skytnout odvozený úmysl tam, kde musí člověk prokázat patřičnou opatrnost, aby ochránil ostatní a na těchto zákla­dech musí být souzen. Opatrnost je <emphasis>založena </emphasis>na zkušenosti, osobní nebo zprostředkované, ne na nesmyslných tušeních. Dle rozsudku tohoto soudu, přijatá zabezpečení byla opatr­ná dle nabytých zkušeností… zkušeností platných do odpo­ledne minulého pondělí, je třeba dodat.“ Otočil se a pro­mluvil k Johnu Thomasovi; „Co chci říci, mladý muži, je toto: vaše zabezpečení byla 'opatrná' pokud vám bylo zná­mo. Teď je vám známo lépe. Jestli to zvíře uteče znovu, bu­de to s vámi hodně špatné.“ Johnnie polkl. „Ano, pane.“</p>

<p>„Zbývají nám civilní záležitosti škod. Zde jsou kritéria rozdílná. Opatrovník nezletilého, nebo majitel zvířete, je zodpovědný za škodu způsobenou tímto dítětem nebo zvíře­tem. Podle zákona je lepší, aby trpěl majitel nebo opatrov­ník, než nevinná třetí strana. Kromě jediného případu, o kte­rém se zmíním za okamžik, všechny výše zmíněné civilní záležitosti spadají pod tento zákon. Za prvé, dovolte mi při­pomenout, že jedna nebo více z těch záležitostí žádají hmotné, kárné a příkladné odškodnění. Kárná a příkladná odškodnění jsou odmítnuta, nejsou pro ně podklady. Věřím, že jsme se shodli na hmotných škodách u jednotlivých pří­padů a poradci je schválili. Co se týče částek, Oddělení vesmírných věcí zasáhlo v prospěch veřejnosti; částka bude uhrazena Oddělením.“</p>

<p>Betty zašeptala: „Štěstí, že jsme na něj uplatnili to vlastnické právo. Podívej se, jak se tváří ti supi od pojiš­ťoven.“</p>

<p>Greenberg pokračoval: „Ponechal jsem si jeden případ. Nepřímo byla vznesena otázka, že tento Lummox by nemu­sel být zvířetem… a tím pádem ani movitostí… ale mohl by být rozumnou bytostí v rámci významu prezentovaným 'Zásadami civilizace'… a tím pádem svým vlastním pánem.“ Greenberg zaváhal. Chystal se říci své o 'Zásadách civiliza­ce'; záleželo mu na tom, aby nebyl zamítnut. „Máme již dlouho zrušené otroctví, žádná rozumná bytost nemůže být nikým vlastněna. Ale je-li Lummox rozumná bytost, co se stane? Může být považován za osobně zodpovědného? Ukázalo by se, že nemá dostatečné znalosti našich zvyklos­tí, ani se nezdá, že by byl mezi námi z vlastní vůle. Jsou je­ho domnělí majitelé vlastně jeho opatrovníci a v tomto smě­ru i nesou zodpovědnost? Všechny tyto otázky směřují k jednomu: je Lummox movitostí nebo svobodnou bytostí?</p>

<p>Soud vyjádřil svůj názor, když prohlásil, že Lummox nemůže vypovídat… prozatím. Ale tento soud není vybaven k tomu, aby udělal závěrečné rozhodnutí a není důležité, jak silně je soud přesvědčen, že Lummox je zvíře.</p>

<p>Soud tudíž začne s vyšetřováním na svůj vlastní popud, aby byl zjištěn Lummoxův status. Mezitím převezmou sta­rost o Lummoxe místní úřady a budou zodpovědné jak za jeho bezpečí, tak za bezpečí veřejnosti, vzhledem k němu.“ Greenberg zmlknul a opřel se o křeslo.</p>

<p>Bylo by slyšet spadnout jehlu. První se vzpamatoval ob­hájce Západní všeobecné, pan Schneider. „Vaše Ctihodnos­ti? Co bude v tom případě s <emphasis>námi?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„To nevím.“</p>

<p> „Ale… podívejte, Vaše Ctihodnosti, postavme se faktům. Paní Stuartová nemá žádný majetek nebo zdroje, které by mohly být zabrány; je obročníkem úvěru. Chlapec jakby­smet. Hodlali jsme se odškodnit na zvířeti samotném. Na správném trhu by mělo dobrou cenu. Takhle jste, jestli do­volíte, píchnul do vosího hnízda. Jestliže někdo z těch vě­deckých… <emphasis>hrrrmmm</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>koumáků na něm začne provádět sérii testů, třeba i několik let dlouhou, nebo zpochybní jeho status coby movitosti… kde si máme hledat odškodnění? Máme se domáhat města?“</p>

<p>Lombard byl okamžitě na nohou. „Hele, tak podívejte se, od města nemůžete nic vymáhat! Město je jednou z po­škozených stran. Ta teorie…“</p>

<p>„Klid,“ řekl Greenberg přísně, „žádná z<emphasis> </emphasis>těch otázek ne­může být nyní zodpovězena. Všechny civilní záležitosti bu­dou odročeny, dokud nebude upřesněno Lummoxovo po­stavení.“ Podíval se na strop. „Je tu další možnost. Zdá se, že to stvoření přišlo na Zem na <emphasis>Trail</emphasis> <emphasis>Blazeru. </emphasis>Jestli mě moje paměť na historii neklame, všechny druhy přinesené tou lodí byly majetkem vlády. Jestliže je Lummox movitos­tí, nemůže být každopádně soukromým majetkem. V tom případě by zdroj odškodnění mohl být předmětem dalšího sporu.“</p>

<p>Pan Schneider vypadal užasle, pan Lombard vypadal naštvaně, John Thomas vypadal zmateně a šeptal Betty: „Co se tím snaží říct? Lummox patří mně.“</p>

<p>„Psst…“ zašeptala Betty. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Říkala </emphasis>jsem<emphasis> </emphasis>ti, že se z toho dostaneme. Ach, pan Greenberg je učiněný beránek!“</p>

<p>„Ale…“</p>

<p>„Buď zticha! Ještě to neskončilo.“</p>

<p>Syn pana Ita za celou dobu nic neřekl, kromě výpovědi. Teď se postavil. „Vaše Ctihodnosti?“</p>

<p>„Ano, pane Ito?“</p>

<p>„Ničemu z toho moc nerozumím. Jsem jenom farmář. Ale chci vědět jednu věc. <emphasis>Kdo</emphasis><emphasis> zaplatí za skleníky mého otce?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>John Thomas se postavil. „Já,“ řekl prostě.</p>

<p>Betty zaškubala jeho rukávem. „Sedni si, ty idiote!“</p>

<p>„Teď zmlkni ty, Betty. Už jsi toho namluvila dost.“</p>

<p>Betty zmlkla.</p>

<p>„Pane Greenbergu, všichni ostatní už mluvili. Mohu něco říct já?“</p>

<p>„Prosím.“</p>

<p>„Dneska jsem slyšel spoustu věcí. Lidé se snažili dělat, že Lummox je nebezpečný, když není. Lidé se ho snažili mít zabitého, jen tak na truc… ano, tím myslím vás, paní Donahuová!“</p>

<p>„Oslovujte, prosím, soud,“ řekl potichu pan Greenberg.</p>

<p>„Vy jste toho také řekl spoustu, co jsem tak slyšel. Ne všemu jsem rozuměl, ale, nezlobte se, pane, něco z toho mi přišlo pěkně hloupé. Promiňte.“</p>

<p>„Nebylo to míněno jako urážka soudu, tím jsem si jistý.“</p>

<p>„Tak… vezměme to o tom, jestli Lummox je nebo není movitost. Nebo jestli je dostatečně chytrý, aby mohl hlaso­vat. Lummox je dost chytrý, řekl bych, že nikdo, kromě mne, neví, jak moc. Ale nikdy neměl žádné vzdělání a nikdy nikde nebyl. Ale to nemá nic co dělat s tím, komu patří. Lummox patří <emphasis>mně. </emphasis>Přesně tak, jako já patřím jemu… vy­rostli jsme dohromady. Já teď vím, že jsem zodpovědný za tu škodu minulé pondělí… budeš laskavě zticha, Betty! Ne­můžu to zaplatit teď, ale zaplatím to. Já…“</p>

<p>„Jenom okamžik, mladý muži. Soud vám nepovolí při­hlásit se k finanční odpovědnosti bez poradce. Je-li to váš úmysl, soud vám jmenuje poradce.“</p>

<p>„Řekl jste, že můžu říct své.“</p>

<p>„Pokračujte. Budiž pro záznam zřejmé, že toto není zá­vazné.“</p>

<p>„Ovšem, že to je závazné, protože to udělám. Už brzo začne platit můj studentský úvěr a ten by měl na pokrytí stačit. Myslím, že mohu…“</p>

<p>„Johne Thomasi!“ zvolala jeho matka ostře. „Nic tako­vého neuděláš!“</p>

<p>„Mami, ty by ses od toho taky radši měla držet dál. Prá­vě jsem se chystal říct…“</p>

<p>„Nic říkat nebudeš. Vaše Ctihodnosti, on je…“</p>

<p>„Klid!“ Přerušil ji Greenberg. „Nic z toho není závazné. Nechte toho mladíka mluvit.“</p>

<p>„Děkuji vám, pane. Už jsem stejně končil. Ale ještě mám co říci <emphasis>vám, </emphasis>pane. Lumek je plachý. Zvládám ho, protože mi věří — ale jestli si myslíte, <emphasis>že </emphasis>dopustím, aby do něj hroma­da cizích lidí šťourala a otravovala ho a dávala mu hloupé otázky a strkala ho do bludišť a vůbec, tak si to radši ještě jednou promyslete — protože nic takového nestrpím! Právě teď je Lumek nemocný. Zažil víc rozruchu, než mu je zdrá­vo. Ten chudák…“</p>

<p>Lummox už čekal na Johna Thomase déle, než by se mu líbilo, protože si nebyl jistý, kam John Thomas šel. Viděl ho ztrácet se v davu, aniž si byl jistý, jestli Johnie šel do toho velkého domu poblíž nebo ne. Snažil se usnout poté, co se poprvé probudil, ale lidé kolem pořád okukovali a on se musel opakovaně budit, protože jeho hlídací oběh neměl moc vlastního úsudku. Ne, že by o tom přemýšlel takhle; sotva si byl vědom toho, že se pokaždé probudil se zvoní­cími alarmy.</p>

<p>Nakonec se rozhodl, že je čas, aby vyhledal Johnnieho a šlo se domů. Zcela vědomě porušil Bettin příkaz; konec­konců Betty nebyla Johnnie.</p>

<p>Takže přepnul svůj sluch na „hledej“ a pokoušel se Joh­nnieho zaměřit. Poslouchal velmi dlouho, několikrát za­slechl hlas Betty — ale Betty ho nezajímala. Pokračoval v naslouchání.</p>

<p>Teď to byl Johnnie! Odladil všechno ostatní a poslou­chal. Byl v pořádku v tom velkém domě. Počkat! Johnnie zněl přesně tak, jako když se hádal se svou matkou. Lum­mox trošku rozšířil své naslouchání a snažil se zjistit, co se děje.</p>

<p>Mluvili o věcech, o kterých nic nevěděl; Ale jedna věc byla jasná: někdo byl na Johnnieho zlý. Jeho matka? Ano, jednou ji zaslechl… a věděl, že ta má právo být na Johnnie­ho ošklivá, stejně tak, jako Johnnie mohl mluvit ošklivě na něho a ve skutečnosti to nevadilo. Ale tady byl někdo dal­ší… několik dalších, a žádný<emphasis> z </emphasis>nich takové právo neměl. Lummox usoudil, že je čas jednat. Zvedl se na nohy. John Thomas se nedostál dále,  než „Ten chudák…“ Zvenčí zazněly<emphasis> </emphasis>výkřiky a ječení; všichni v soudní síni se otočili, aby se podívali. Hluk se rychle blížil a pan Greenberg se právě chystal poslat soudního sluhu, aby o tom něco zjistil, když se to náhle ukázalo být zbytečné. Dveře soudní síně se prohnuly a potom se vytrhly z veřejí. Vešla přední část Lummoxe, strhávajíc část zdi a nesouc dveřní rám jako límec. Otevřel ústa. „Johnnie!“ pípnul.</p>

<p>„Lummoxi!“ vykřikl jeho přítel. „Buď v klidu. Zůstaň tam, kde jsi. Nehni se ani o fous!“</p>

<p>Ze všech tváří v místnosti, nejzajímavější směs výrazů měla tvář zvláštního komisaře pana Greenberga.<strong>V.</strong><strong>VĚC POHLEDU</strong></p>

<p>JEHO EXCELENCE pan Kiku, náměstek ministra Vesmírných věcí, otevřel zásuvku svého stolu a přehlédl svou sbírku pilulek. Už nebylo žádných pochyb; jeho žaludeční vřed se opět ozýval. Jednu si vybral a unaveně se vrátil ke svým povinnostem.</p>

<p>Přečetl si příkaz z Inženýrského úřadu ministerstva tvr­dící, že všechny meziplanetární lodi třídy <emphasis>Pelican </emphasis>jsou<emphasis> </emphasis>až do určitých úprav vyhovující. Pan Kiku se neobtěžoval studo­vat přiloženou inženýrskou zprávu, ale podepsal schválení, vyplnil „S OKAMŽITOU PLATNOSTÍ“ a hodil papíry do výstupního košíku. Technickou bezpečnost ve vesmíru měli na starosti na Inženýrském; Kiku osobně nevěděl o inže­nýrství nic a ani si to nepřál. Musel by zamítnout rozhodnutí svého vrchního inženýra, nebo ho vyhodit a najít si jiného.</p>

<p>Ale s povzdechem si uvědomil, že finanční lordi, kterým patří lodě třídy <emphasis>Pelican, </emphasis>se už brzy donesou ke sluchu mi­nistra a krátce nato jim ministr, díky své nízkosti a ztrapněn politickou mocí, kterou ti jemní pánové disponují, bude lí­zat paty.</p>

<p>Začínal mít o novém ministrovi své pochybnosti. Nějak se neprofiloval.</p>

<p>Další věc byla pouze pro jeho informaci a byla mu do­ručena díky stávajícímu pravidlu, že cokoliv, co se týká ministra, se musí ocitnout u něho na stole, ať je to jak chce rutinní. Tato věc vypadala rutinní a nedůležitá: podle obsa­hu nějaká organizace nazývající se „Přátelé Lummoxe“ ve­dená paní Beulah Murgatroydovou žádala audienci u mi­nistra zahraničních věcí. Bylo to převedeno na ministrovu zvláštní asistentku (styky s veřejností).</p>

<p>Pan Kiku to dále nečetl. Wes Robbinsová je ulíbá k smrti a on ani pan ministr nebudou rušeni. Bavil se pomyšlením, že by potrestal ministra tím, že by na něj paní Murgatroydovou pustil, ale bylo to silně pomíjivé snění. Ministrův čas musel být ušetřen pro opravdu životně důležité záležitosti, nemařen na nějaké trhlé společnosti. Jakákoliv organizace, nazývající se „Přátelé toho a toho“ vždy sestávala z někoho, kdo cenil zuby, k tomu obvyklá kolekce prominentních telecích hlav a profesionálně vycpaných triček. Ale takovéhle bandy mohly dělat pěkné potíže… a proto je lepší jim nikdy nepřidělovat ty nekřesťanské peníze, které požadují.</p>

<p>Poslal to mezi složky a vyndal záznam od Ekonomické­ho úřadu: do velkého kvasného závodu v St. Luis se dostal virus. Průzkum poukázal na možný nedostatek proteinů a jiné drastičtější dopady. Dokonce ani hladomor na Zemi nebyl přímou věcí pana Kiku. Ale chvíli zamyšleně hleděl, zatímco logaritmické pravítko v jeho hlavě vypracovalo ně­kolik úloh, a potom zavolal asistenta. „Wongu, viděl jste zprávu Ay0428 z Ekonomáku?“</p>

<p>„Myslím, že jo, šéfe. To s tím kvašením v St. Luis?“</p>

<p>„Ano. Co jste s tím udělal?“</p>

<p>„Ehm, nic. Není to můj píseček, řekl bych.“</p>

<p>„Řekl byste, jo? Naše předsunuté stanice jsou vaše sta­rost, že ano? Projděte si letecké řády vašich lodí pro nejb­ližších osmnáct měsíců, porovnejte si to s Ay0428 a zařiďte se podle toho. Možná budete muset nakoupit australské ov­ce… a vlastně je pro nás nějak úplně získat. Nemůžeme ne­chat naše lidi hladovět, protože nějakýmu troubovi v St. Luis spadly ponožky do kvasné nádrže.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Pan Kiku se vrátil ke své práci. S politováním si uvě­domil, že byl na Wonga moc strohý. Přitom jeho současné rozpoložení mysli, jak dobře věděl, nebyla Wongova vina, ale vina dr. Ftaemla.</p>

<p>Ne, ne Ftaemlova vina… jeho vlastní! Věděl, že by ne­měl mít rasové předsudky, ne v <emphasis>tomhle </emphasis>zaměstnání. Byl si intelektuálně vědom toho, že on sám byl prost jakýchkoliv předsudků, které by mohly vyvstat v závislosti na odlišnos­tech v různé barvě kůže, vlasů a tvarech obličeje z jednoho důvodu, a to, že tvorové jako dr. Ftaeml učinili rozdíly mezi lidskými rasami méně důležité.</p>

<p>Přesto jaksi… nesnášel samotný Ftaemlův stín. Nemohl si pomoci.</p>

<p>Kdyby ten puntičkář alespoň nosil turban, tak by to po­mohlo… místo aby chodil kolem, hlavu plnou těch špina­vých hadů zmítajících se jako červi v plechovce. Kdepak! Rargylliané na ně byli hrdí. Říkalo se mezi nimi, že každý, kdo je nemá, není tak úplně lidský.</p>

<p>Pravda!… Ftaeml byl decentní chlapík. Nechal oznámit, že zve Ftaemla na večeři, nemusí ani trvat dlouho. Konec konců podstoupí nějakou hypnotickou přípravu; ta večeře by nemusela být náročná. Ale jeho vřed mu dal novou látku k přemýšlení.</p>

<p>Kiku neměl Rargyllianovi za zlé, že hodil Oddělení na bedra další nemožný problém; nemožné problémy byly na denním pořádku. Jenom snad… proč si to monstrum nezajde k holiči?</p>

<p>Představa chasterfieldského dr. Ftaemla s krátkým se­střihem, hlavou plnou cucků a hrbolů, vykouzlila na tváři pana Kiku úsměv. S mnohem lepším pocitem, pokračoval v práci. Další věcí byl výtah z polní zprávy… ach ano! Sergej Greenberg. Starý dobrý Sergej. Natahoval se pro pero, aby podepsal doporučení, ještě než to dočetl.</p>

<p>Namísto podpisu zůstal téměř půl sekundy zírat, potom stiskl tlačítko. „Záznamy! Pošlete mi kompletní zprávu polní práce pana Greenberga, té ze které se vrátil před ně­kolika dny.“</p>

<p>„Máte evidenční číslo, pane?“</p>

<p>„Je to ta intervence… to najdete. Počkejte… je to, hmm, Rt0411, datováno v sobotu. Chci to teď hned.“</p>

<p>Měl sotva čas si promyslet pár věcí, když, o několik vte­řin později, se z hlasitým <emphasis>wong! </emphasis>z potrubní pošty vynořil na stole drobný váleček. Zasunul ho do čtecího přístroje a uvolnil se, s palcem na tlačítku regulujícím rychlost, s jakou se tiskopis posouval po obrazovce.</p>

<p>Během méně než sedmi minut proběhl nejen úplný popis přelíčení, ale také Greenbergovo hlášení všeho ostatního. Pan Kiku byl schopen přečíst s pomocí přístroje minimálně dvě stě slov za minutu, ústní zprávy a interview považoval za ztrátu času. Ale když se přístroj vypnul, rozhodl se pro ústní zprávu. Naklonil se ke komunikátoru a přepnul spínač. „Greenbergu.“</p>

<p>Greenberg vzhlédl od svého stolu. „Jak se daří, šéfe.“</p>

<p>„Přijďte sem, prosím vás.“ Odpojil se bez kapky zdvoři­losti.</p>

<p>Greenberg usoudil, že šéfův žaludek už zase zlobí. Ale už bylo pozdě hledat si nějakou neodkladnou práci někde mimo budovu. Pospíchal nahoru a vstoupil se svým obvy­klým povzbudivým zašklebením. „Jakpak se dnes máme, pane šéf.“</p>

<p>„Dobrýtro. Četl jsem si vaši zprávu.“</p>

<p>„A?“</p>

<p>„Kolik vám je, Greenbergu?“</p>

<p>„Cože? Třicet sedm.“</p>

<p>„Hmm. Jaké je vaše současné zařazení?“</p>

<p>„Pane? Diplomatický úředník druhé třídy… zastupující první.“ O co šlo? Strejda Henry na to vše odpovědi znal… pravděpodobně znal i jeho číslo bot.</p>

<p>„Dost starý na to, aby měl rozum,“ dumal Kiku. „V po­stavení, kdy může být jmenován velvyslancem… nebo vý­konným poradcem politicky jmenovaného velvyslance. Ser­geji, jak je možné, že jsi tak neuvěřitelně blbej?“</p>

<p>Greenbergovi zacukaly svaly na čelistech, ale neřekl nic.</p>

<p>„No?“</p>

<p>„Pane,“ Greenberg odpověděl ledově, „jste starší a zku­šenější než já. Mohu se vás zeptat, proč jste tak neuvěřitelně hrubý?“</p>

<p>Panu Kiku zacukalo v koutku, ale neusmál se. „Férová otázka. Můj psychiatr mi říká, že to je proto, protože jsem anarchista se špatným povoláním. Teď se posaď a probereme, proč jsi tak zabedněný. Cigarety jsou v opěradle na ruce.“ Greenberg se posadil, zjistil, že nemá sirku a požádal o ni.</p>

<p>„Já nekouřím,“ odpověděl Kiku. „Myslel jsem, že to jsou ty samozápalné. Nejsou?“</p>

<p>„Aha. No jo, jsou.“ Greenberg si zapálil.</p>

<p>„Vidíš? Nepoužíváš oči ani uši. Sergeji, jakmile to zvíře promluvilo, měl jsi odložit slyšení, dokud bychom o něm nevěděli všechno.“</p>

<p>„Mmmm… řekl bych, že ano.“</p>

<p>„Ty <emphasis>bys řekl! </emphasis>Hochu, alarmy v tvém podvědomí měly začít vyzvánět jako budík v pondělí ráno. Tak jak to bylo, jsi na sebe nechal dopadnout všechny důsledky, když sis myslel, že případ je u konce. A to díky holce, málem dítěti. Jsem rád, že nečtu noviny. Vsadím se, že z toho měly srandu.“</p>

<p>Greenberg se začervenal. On noviny četl.</p>

<p>„A potom, když tě měla na háčku jak hladového kapra, místo aby ses jí postavil a usměrnil ji… Jak? Odročením, sa­mozřejmě, a nařízením šetření, se kterým jsi měl začít…“</p>

<p>„Ale já jsem ho <emphasis>nařídil.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Nepřerušuj mě. Chci tě mít pečeného po obou stranách. A potom jsi udělal rozhodnutí, o kterém nikdo neslyšel od té doby, kdy Šalamoun přikázal rozseknout dítě vedví. Ja­kou pouliční právnickou školu jsi to navštěvoval?“</p>

<p>„Harvard,“ odpověděl Greenberg vzdorně.</p>

<p>„Hmm… tak to bych na tebe neměl tak přísně, když máš tenhle handicap. Ale při sedmdesáti sedmi sedmihlavých bo­zích sarvanchilských, co jsi to prováděl potom? Napřed jsi zamítnul petici samotné tamní vlády o zneškodnění toho zví­řete v zájmu veřejné bezpečnosti… potom se sám popřeš, po­tvrdíš žádost a řekneš jim, ať ho zabijí… což je věc, která zá­visí pouze na schválení tohoto Oddělení. To vše v desíti mi­nutách. Exeunt omneš, smích. Hochu, nevadí mi, že jsi ze se­be udělal blázna, ale musíš do toho zahrnovat i Oddělení?“</p>

<p>„Šéfe,“ řekl Greenberg pokorně, „udělal jsem chybu. Když jsem si toho všiml, udělal jsem to jediné, co jsem mohl; změnil jsem svůj rozsudek. Ta bestie je doopravdy nebezpečná a ve Westvillu nejsou dostatečné prostředky na její uvěznění. Kdyby se to nevymykalo mé pravomoci, na­řídil bych její zničení na místě, bez čekání na souhlas Oddě­lení… váš souhlas.“</p>

<p>„Hrrmmmph!“</p>

<p>„Vy jste neseděl tam, kde já, pane. Neviděl jste, jak se pevná zeď provalila dovnitř. Neviděl jste tu spoušť.“</p>

<p>„Nijak mě to neohromuje. Viděl jsi někdy město srov­nané se zemí vodíkovou bombou? Co znamená jedna soudní budova?… pravděpodobně ji nějaký fušerský břídil pořádně nestloukl dohromady.“</p>

<p>„Ale, šéfe, měl jste vidět tu klec, ze které se napřed vy­lámal. Ocelové nosníky, svařené. Zlámal je jako slámu.“</p>

<p>„Vzpomínám si, že jsi si ho v té kleci prohlížel. Proč jsi nedohlédl na to, aby byl zavřen tak, aby nemohl utéci?“</p>

<p>„Cože? To snad není věc Oddělení, zajišťovat vězení.“</p>

<p>„Chlapče, jakýkoliv faktor, týkající se jakýmkoliv způ­sobem čehokoliv 'tam odtud', je nanejvýš osobní záležitostí tohoto Oddělení. Ty to víš. Jakmile to víš bdící či spící, máš to až v morku kostí, tak se po hlavě vrhneš do ledabylého stereotypu, jako nějaký dobrodinec, nalévající polévku v dobročinné nemocnici. Ty jsi měl mít nos všude a našpicované uši a pátrat po 'mimořádné situaci'. Tys to zvoral. Teď mi řekni něco o tom zvířeti. Četl jsem zprávu, viděl obráz­ky. Ale <emphasis>ner</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zumím </emphasis>mu.“</p>

<p>„Tak, je to vyvážený multipedální typ, osm nohou a asi sedm stop v kohoutku. Je…“</p>

<p>Kiku se narovnal. „Osm nohou? Nějaké ruce?“</p>

<p>„Ruce? Ne.“</p>

<p>„Manipulativní orgány jakéhokoliv typu? Přeměněná noha?“</p>

<p>„Žádná, šéfe… kdyby nějakou měl, nařídil bych ihned komplexní prošetření. Ty nohy jsou zhruba velikosti soud­ků. Proč?“</p>

<p>„To nic. To je jiná záležitost. Pokračuj.“</p>

<p>„Na pohled je to něco jako nosorožec, něco jako triceratops, ačkoliv má kostru nesrovnatelnou s ničím na této pla­netě. Jeho mladý pán mu říká 'Lummox' a to jméno sedí. Je to celkem společenské zvíře, ale hloupé. V tom je to nebez­pečí; je tak velké a silné, že snadno ublíží lidem jenom svojí nemotorností a omezeností. Mluví, ale asi jako čtyřleté dí­tě… vlastně zní, jako by spolknul malou holčičku.“</p>

<p>„Proč hloupé? Všimnul jsem si, že jeho pán s tím jmé­nem z knížek dějepisu tvrdí, že je chytré.“</p>

<p>Greenberg se usmál. „Je předpojatý. Já jsem s ním mlu­vil. Je hloupé.“</p>

<p>„Nechápu, jak jsi k tomu došel. Jestliže předpokládáme, že mimozemšťan je hloupý, protože neumí dobře mluvit naším jazykem, je to jako kdybychom řekli, že Ital je ne­gramotný, protože mluví špatnou angličtinou.“</p>

<p>„Ale podívejte se, šéfe, nemá <emphasis>ruce. </emphasis>Maximální inteli­gence nižší než opičí. Možná asi tak jako pes. I když to není pravděpodobné.“</p>

<p>„Dobrá, připouštím, že jsi kovaný v xenologické teorii, ale to je vše. Jednoho dne se tahle domněnka sebere a zatne všem klasickým xenistům tipec. Najdeme civilizaci, která nebude muset zvedat věci za pomoci paciček a tlapiček, bu­de nad to povznesena.“</p>

<p>„Chcete se vsadit?“</p>

<p>„Ne. Kde je ten 'Lummox' teď?“</p>

<p>Greenberg vypadal dopáleně. „Šéfe, ta zpráva, kterou se chystám podat, je právě v mikrofilmové laboratoři. Měla by být na vašem stole každou chvíli.“</p>

<p>„No dobře, jsi jako na trní. Tak mi to pověz.“</p>

<p>„Spřáhnul jsem se s tamním soudcem a požádal jsem ho, aby mi radil. Je zřejmé, že nemůžou tu potvoru uvrhnout do tamní Bastily; ve skutečnosti neměli nic tak pevného, aby ho to zadrželo… tak se alespoň poučili toho dne. A nic do­statečně silného by se nestihlo narychlo postavit… věřte mi, ta klec, co ji rozlámal, byla <emphasis>pevná. </emphasis>Ale tamní velitel policie měl skvělý nápad. Měli tam prázdnou nádrž se stěnami tři­cet stop vysokými ze železobetonu… součást protipožárního systému. Takže postavili rampu a zahnali ho dolů dovnitř, a potom rampu odstavili. Vypadalo to jako dobrý úskok; ten tvor není stavěný na skákání.“</p>

<p>„To zní dobře.“</p>

<p>„Ano, ale to není všechno. Soudce O’Farrell mi řekl, že policejní velitel byl tak iniciativní, že se rozhodl, že ne­počká na souhlas Oddělení. Sám vykonal exekuci.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Nechte mě domluvit. Nikomu to neřekl — ale záměrně nešťastnou náhodou byl tu noc přítokový ventil otevřený a nádrž se naplnila. Ráno byl Lummox u dna. Nu a tak velitel Dreiser předpokládal, že se jeho 'nehoda' podařila, a že to zvíře utopil.“</p>

<p>„A dál?“</p>

<p>„Lummoxovi to vůbec nevadilo. Byl pod vodou několik hodin, ale když byla voda vypuštěna, probudil se, postavil a řekl: 'dobré ráno'.“</p>

<p>„Zřejmě obojživelník. Jaké kroky jste podniknul pro zastavení této zřejmé svévůle?“</p>

<p>„Ještě okamžik, pane. Dreiser věděl, že střelné zbraně a výbušniny jsou neúčinné… četl jste zprávu… alespoň ta­kové, které by bylo možno použít uvnitř města. Takže zkusil jed. Protože o tom zvířeti nic nevěděl, použil půl tuctu různých druhů v množstvích, která by stačila pro re­giment a přimíchal je do různých druhů jídla.“</p>

<p>„No a?“</p>

<p>„Lummox to všechno zbaštil. Ani po tom nebyl ospalý. Dokonce se zdálo, že vzrostla jeho chuť k jídlu, protože další, co provedl bylo, že sežral přítokový ventil a nádrž se začala znovu napouštět. Museli to vypnout z čerpací stanice.“</p>

<p>Kiku se zazubil. „Začínám mít toho Lummoxe rád. Řekl jsi, že ten ventil <emphasis>sežral? </emphasis>Z čeho byl vyroben?“</p>

<p>„Nevím. Z běžné slitiny, řekl bych.“</p>

<p>„Hmm… vypadá to, že má rád občas ve své dietě něco tužšího. Třeba má vole jako ptáci.“</p>

<p>„Nepřekvapilo by mě to.“</p>

<p>„Co udělal pan velitel dál?“</p>

<p>„Zatím nic. Požádal jsem O’Farrella, aby mu dal na vě­domí, že je na dobré cestě skončit na trestanecké kolonii tři­cet světelných let od Westvillu, jestliže bude pokračovat v maření úmyslů Oddělení. Takže čeká a snaží se svůj pro­blém vyřešit. Jeho poslední výmysl je zapustit Lummoxe do betonu a nechat ho zemřít svou vlastní cestou. Ale O’Farrell mu to zakázal — jako nehumánní.“</p>

<p>„Takže Lummox je stále v té nádrži a čeká na náš zásah, co?“</p>

<p>„Řekl bych, že ano. Ještě včera tam byl.“</p>

<p>„Dobrá, takže tam může počkat, předpokládám, dokud nevyřešíme to ostatní.“ Pan Kiku vzal Greenbergovu zprávu a vyhodnocení.</p>

<p>Greenberg řekl: „Mám za to, že rušíte moje rozhodnutí, pane?“</p>

<p>„Ne. Kdes na ten nápad přišel?“ Podepsal příkaz naři­zující zničení Lummoxe a nechal ho spolknout výstupnímu košíku. „Neruším rozhodnutí člověka, aniž ho přitom nevy­hodím… a já pro tebe mám jinou práci.“</p>

<p>„Ach.“ Greenberg cítil hryzáni svědomí. Očekával, s úlevou, že šéf odmítne Lummoxovo odsouzení k smrti. No… bohužel… ale to zvíře opravdu <emphasis>bylo </emphasis>nebezpečné.</p>

<p>Pan Kiku pokračoval: „Bojíš se hadů?“</p>

<p>„Ne. Spíše je mám rád.“</p>

<p>„Výtečně! I když to je pocit, který si neumím představit. Vždycky jsem se jich k smrti bál. Jednou, ještě v Africe, když jsem byl malý kluk… no, to nevadí. Pracoval jsi někdy blíže s Rargylliany? Já si nevzpomínám.“</p>

<p>Greenberg náhle porozuměl. „Používal jsem rargyllianského tlumočníka při aféře Vega — VI. S Rargylliany jsem přitom vycházel dobře.“</p>

<p>„To bych chtěl taky zažít. Sergeji, mám nějakou práci, která zahrnuje rargyllianského tlumočníka, nějakého dr. Ftaemla. Možná jsi o něm slyšel.“</p>

<p>„Ano, samozřejmě, pane.“</p>

<p>„Připouštím, že na to, jací Rargylliané jsou…“ Nechal to slovo zaznít jako nadávku. „…Ftaeml je celkem v pořádku. Ale tahle věc zavání problémem… a já jsem zjistil, že můj vlastní nos je vůči problémům necitelný, díky té mé fobii. Takže tě použiji jako svého asistenta, abys to za mě očmuchal.“</p>

<p>„Myslel jsem, že mému nosu nevěříte, šéfe?“</p>

<p>„Mno, nechme slepého vést slepého, jestli promineš tu záměnu metafory. Třeba to dohromady nějak vyčucháme.“</p>

<p>„Ano, pane. Mohu znát povahu svěřeného úkolu?“</p>

<p>„Ale ano…“ Než mohl Kiku odpovědět, bliklo světlo je­ho sekretářky a její hlas ohlásil: „Váš hypnotizér je zde, pa­ne.“</p>

<p>Náměstek mrknul na své hodinky a řekl: „Kam ten čas letí?“… a potom do komunikátoru: „Pošlete ho do mé šatny. Hned tam budu.“ Pokračoval ke Greenbergovi: „Ftaeml tu bude během třiceti minut. Nemůžu tu zůstat. Musím se na to jít posilnit. Zjistíš, o co jde… trochu víc!… v mé 'naléhavé' složce.“ Pan Kiku mrknul na svůj přijímací košík, který té­měř přetékal za tu chvíli, kdy spolu mluvili. „Nezabere ti to víc než pět minut. Zbytek času věnuj tady té hromadě sběru. Podepiš to mým jménem a pozdrž cokoliv, co si myslíš, že musím vidět… ale ať toho radši je méně než půl tuctu věcí, jinak tě pošlu zpět na Harvard!“</p>

<p>Spěšně vstal, zatímco si v duchu udělal poznámku říci sekretářce, ze své šatny, aby mu zaznamenala všechno, co projde skrz v následující půlhodině a později mu to ukáza­la… chtěl se podívat, jak bude ten mladík pracovat. Pan Ki­ku si byl vědom toho, že jednoho dne umře a hodlal do­hlédnout na to, aby ho Greenberg nahradil. Mezitím musí být pro toho kluka život tak tuhý, jak to jen půjde.</p>

<p>Náměstek se vydal ke své šatně, dveře se odsunuly stra­nou a zase za ním zapadly. Greenberg zůstal o samotě. Na­tahoval se pro naléhavé složky, když do přijímacího košíku spadl papír právě ve chvíli, kdy se na košíku rozsvítilo čer­vené světlo a zazněl signál.</p>

<p>Vzal papír a přeběhl očima obsah a právě zjistil, že to je opravdu naléhavé, když se podobná kombinace světla a zvuku objevila na komunikátoru a jeho obrazovka ožila; Greenberg poznal vedoucího kanceláře systémového spo­jení. „Šéfe?“ řekl obraz rozrušeně.</p>

<p>Greenberg se dotkl obousměrného spínače. „Tady Gre­enberg,“ odpověděl. „Držím tady šéfovi místo. Tvoje zprá­va právě dorazila, Stane. Čtu ji.“</p>

<p>Ibaeez vypadal popuzeně. „To mi je jedno. Sežeň mi šéfa.“</p>

<p>Greenberg váhal. Ibaeezův problém byl prostý, ale ožeha­vý. Lodi z Venuše byly běžně odbavovány bez čekání, proto­že lodní lékař každé z nich byl pověřený veřejný zdravotník. Ale na <emphasis>Ariel, </emphasis>již odbavenou v Libijském přístavu, byla náhle doktorem uvalena karanténa a nyní čekala na parkovacím orbitě. Na palubě byl také venušanský ministr zahraničí… k velké smůle, protože se očekávalo, že na blížící, se třístranné konferenci Venuše podpoří Zemi proti Marsu.</p>

<p>Greenberg by mohl ten choulostivý problém pozdržet, dokud nebude mít šéf čas, mohl by šéfa vyrušit, mohl by se obrátit výš, k samotnému ministrovi (což by znamenalo vy­brat odpověď a podat ji tak, aby byla schválena), nebo… mohl by jednat sám, využívaje autority pana Kiku.</p>

<p>Pan Kiku nemohl předpovídat pohotovostní situaci… ale šéf měl nepříjemný zvyk tlačit lidi až k samé zdi.</p>

<p>Greenbergův závěr byl rychlý. Odpověděl: „Promiň, Stane, nemůžeš mluvit s šéfem. Já ho teď zastupuji.“</p>

<p>„Co? Odkdy?“</p>

<p>„Jenom dočasně, ale zastupuji.“</p>

<p>Ibaeez se zamračil. „Podívej, kámo, radši bys měl šéfa najít. Možná podepisuješ jeho jméno na rutinní věci… ale tohle není rutinní. Musíme tu loď dostat kalupem dolů. Mů­žeš skončit s krkem na popravčím špalku, jestli to vezmeš na sebe a přikážeš mi přehlížet základní pravidla karantény. Používej mozek.“</p>

<p>Porušit karanténu? Greenberg si připomněl Velký mor z '51, ještě ve dnech, kdy byli biologové skálopevně přesvěd­čeni, že organizmy jedné planety jsou odolné vůči nemocem jiných planet. „Karanténu neporušíme.“</p>

<p>Ibaeez nasadil bolestný výraz. „Sergeji, můžeme ohrozit tu konferenci… 'ohrozit?' Řekl jsem ohrozit? Nemůžeme dát v sázku deset let dřiny, protože nějaký člen posádky má lehkou teplotu.Ta karanténa se <emphasis>musí </emphasis>zrušit. Ale neočeká­vám, že to uděláš ty.“</p>

<p>Greenberg zaváhal. „On je teď v hypnóze, protože ho čeká náročná práce. Může to trvat několik hodin, než ho budeš moci vidět.“</p>

<p>Ibaeez vypadal bezradně. „Budu muset otravovat minist­ra. Neodvážím se čekat dvě hodiny. Ta svatá kráva z Venu­še vypadá, že je schopná ten svůj koráb otočit a vydat se domů… to nemůžeme riskovat.“</p>

<p>„A taky nemůžeme riskovat zanesení epidemie. Uděláš tohle. Zavolej mu a řekni mu, že si pro něho osobně přije­deš. Vezmi si hlídkovou loď. Vezmi ho na palubu a opusťte <emphasis>Ariel </emphasis>na karanténním orbitě. Jakmile ho budeš mít na palubě… ne dříve… řekni mu, že oba dva, on i ty, se zúčastníte konference v izolačních oblecích.“ Izolační obleky byly zapečetěné tlakové obleky; původně sloužily k návštěvám planet, jejichž nebezpečná onemocnění ještě nebyla prozkoumána. „Průzkumná loď i posádka půjde samozřejmě taky do karantény.“</p>

<p>„Izolační oblek! Óó, to se mu bude líbit. Sergeji, to by bylo lepší konferenci odvolat. Takové znevážení ho proti nám poštve určitě. Ten suchar je nechutně pyšný.“</p>

<p>„Samozřejmě, že se mu to bude líbit,“ vysvětloval Greenberg, Jakmile mu objasníš, o co jde. 'Velká osobní oběť'… 'snaha neohrozit bezpečí naší milované sesterské planety'… 'volání povinnosti především' a tak dále. Jestli si v tom nejsi jistý, vezmi si sebou jednoho z kluků od styku s veřejností. A podívej, po celou dobu konference ho musí doprovázet me­dik… v bílém plášti… a několik sester. Konference se musí tu a tam přerušit a potom, zatímco bude odpočívat… umístěte le­hátko a nemocniční monitory do Haly hrdinů poblíž konfe­renčního stolu. Myšlenka je taková, že sem s tím už přišel, ale drží se dál, jako výraz sebeoběti. Rozumíš? Řekni mu to, než přistanete s hlídkovou lodí… nepřímo, samozřejmě.“</p>

<p>Ibaeez vypadal znepokojeně. „Myslíš, že to bude fungo­vat?“</p>

<p>„To je na tobě. Posílám dolů tu tvoji zprávu, s příkazem dodržování karantény, ale s nařízením, abys použil iniciati­vu a zabezpečil jeho přítomnost na konferenci.“</p>

<p>„Tak teda… dobře.“ Ibaeez se náhle zakřenil. „Kašlu na zprávu. Padám.“ Odpojil se.</p>

<p>Greenberg se otočil zpět ke stolu, rozjařen úžasným pocitem hraní Boha. Zajímalo ho, co by udělal šéf?… ale nestaral se o to. Mohlo být mnoho správných řešení, ale to­hle bylo jedno z nich; měl z něho dobrý pocit. Znovu se natáhnul pro naléhavé složky.</p>

<p>Zarazil se. Něco ho hryzalo na dně vědomí. Šéf nechtěl potvrdit ten rozsudek smrti, cítil to. Kruci, šéf mu <emphasis>řekl, </emphasis>že se spletl, správně měl provést komplexní průzkum. Ale šéf, na projev loajality ke svým podřízeným, mu to nezamítl. Ale on teď seděl na šéfově židli. Aha? To proto ho sem šéf posadil? Aby napravil svou vlastní chybu? Ne, šéf byl důvtipný, ale ne vševědoucí, nemohl před­vídat, že Greenberga napadne ten případ znovu nakousnout. Přesto… Zavolal šéfovu soukromou sekretářku. „Mildred?“</p>

<p>„Ano, pane Greenbergu?“</p>

<p>„Ta zpráva se záznamem z té intervence, kterou jsem zpracoval… Rt0411 to bylo. Před patnácti minutami odtud odputovala. Chci ji zpátky.“</p>

<p>„Ta už může být odeslaná,“ řekla pochybovačně. „Spojovací panel má dnes skluz jenom sedm minut za po­ptávkou.“</p>

<p>„Existuje taková věc, jako přílišná horlivost. Jestliže ten příkaz už opustil budovu, pošlete zrušení a příslib dalšího rozhodnutí, ano? A sežeňte mi ten původní dokument.“</p>

<p>Konečně se dostal k naléhavým složkám. Jak řekl pan Kiku, obálka označená „Ftaeml“ nebyla obsáhlá. Zjistil, že má podtitul: „Kráska &amp; zvíře“ a divil se proč. Šéf měl smysl pro humor… ale byl natolik odlišný, že ostatní měli potíže mu rozumět.</p>

<p>Náhle pozvedl obočí. Tihle neúnavní tlumočníci, agenti, prostředníci a vykladači, tihle Rargylliané, byli vždy špič­kou ve vyjednávání mezi odlišnými rasami. Přítomnost dr. Ftaemla na Zemi přivedla Greenberga k názoru, že jde o nehumanoidní osoby… nelidské v mentalitě, tvory natolik psychologicky odlišné, že by byla komunikace značně ob­tížná. Ale neočekával, že ten učený doktor zastupoval rasu, o které nikdy neslyšel… kohosi označeného jako <emphasis>„</emphasis><emphasis>Hroshie</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p>Bylo možné, že Greenberg prostě zapomněl jméno tohoto lidu se jménem jako když kýchne; mohli být nějakou nepod­statnou rasou, na nízké kulturní úrovni, nebo ekonomicky ne­významní, nebo neznali cestování vesmírem. Nebo mohli být začleněni do Federace, když se Greenberg věnoval záležitos­tem Solárního systému. Jakmile lidská rasa učinila kontakt s jinými rasami, ovládajícími mezihvězdné cestování, přírůstky do rodiny legálních „lidí“ se hrnuly tak rychle, že člověk sot­va mohl držet krok s dobou. Čím více si lidé rozšiřují obzory, tím hůře jsou ty obzory viditelné.</p>

<p>Nebo znal možná Hroshie pod jiným jménem? Greenberg se otočil k univerzálnímu slovníku pana Kiku a vložil jméno.</p>

<p>Přístroj to vyhodnotil a potom čtecí panel zablikal: ŽÁDNÁ INFORMACE.</p>

<p>Greenberg se pokusil vsadit na domněnku, že to slovo mohlo být v ústech neHroshií překrouceno… stále stejná odpověď.</p>

<p>Vzdal to. Ani univerzální slovník v Britském muzeu ne­byl informovanější než slovník v kanceláři pana náměstka. Jeho výkonné části zabíraly celou jednu budovu v jiné části Metropole a zaměstnávaly tým kybernetiků, sémantiků a encyklopedistů nekonečně tišících jeho hlad po vědění. Mohl si být jistý, že kdokoliv ty Hroshie byly, Federace o nich nikdy předtím neslyšela.</p>

<p>Což bylo ohromující.</p>

<p>Nechal úžas působit celou vteřinu a pak pokračoval ve čtení. Dozvěděl se, že Hroshie už tu jsou, nepřistály na Ze­mi, ale jsou ve vlnovém dosahu… na parkovací orbitě pade­sát tisíc mil odtud. Nechal se ohromit na celé dvě vteřiny, než pokročil ke zjištění, že důvod, proč nevěděl o jejich příletu byl, že dr. Ftaeml naléhavě požádal pana Kiku, aby držel hlídkové lodi a jim podobné stranou zvědavého oble­tování, případně pokusů brát cizince na palubu.</p>

<p>Byl přerušen návratem své zprávy o Lummoxově zá­ležitosti nesoucí potvrzení pana Kiku o rozsudku. Na chvilku se zamyslel, potom připsal ke schválení asi toto: „Doporučení schváleno… ale tato akce nebude uskutečně­na dříve než po důkladné vědecké analýze dotyčného zví­řete. Místní úřady se ujmou péče, požádá-li o to Úřad xenických věd, který zajistí dopravu a vybere agenturu, která zajistí ohodnocení.“</p>

<p>Greenberg se podepsal jménem pana Kiku pod tento do­datek a vrátil spis zpět do systému. Nesměle připustil, že ten příkaz byl lišácky napsaný… protože byla jasná věc, že dostanou-li jednou xenobiologové Lummoxe do rukou, už ho z nich nikdy nepustí. Nicméně mu náhle bylo lehčeji u srd­ce. Ta první akce byla špatně; tuhle provedl <emphasis>dobře.</emphasis></p>

<p>Obrátil svou pozornost zpět k Hroshiím… a opět mu obočí vylétlo vzhůru. Hroshie tu nebyly, aby navázaly styky se Zemí, byly tu, aby zachránily jednu z nich. Podle dr. Ftaemla byly přesvědčeny, že na Zemi se zdržovala jedna Hroshia a požadovaly, aby byla vydána zpět.</p>

<p>Greenberg si připadal, jako kdyby se nachomýtl na špatné melodrama. Tihle lidé s tím astmatickým jménem si vybrali špatnou planetu pro jejich žabomyší nesmysly. Nečlověk na Zemi bez pasu, bez oprávnění od Oddělení, bez potvrzeného důvodu k návštěvě Země, by byl bezmocný jako hospodyně bez přídělové knížky. Nebyl by vlastně vůbec prokazatelný… idiotský nápad! Ani by dokonce neprošel karanténou.</p>

<p>Proč jim šéf jednoduše neřekl, ať si seberou tu svojí ko­cábku a pádluj í domů?</p>

<p>Navíc, jak došly k tomu, že ta Hroshia opravdu dosáhla povrchu Země? Pěšky? Nebo ponorkou? Hvězdné lodi nepřistávaly, byly obsluhovány kyvadlovou dopravou. Už ji viděl, jak tahá jednoho z průvodčích orbitbusu za rukáv: „Promiňte, pane, ale utíkám před svým manželem ze vzdá­leného konce Galaxie. Nevadilo by vám, kdybych se scho­vala tady pod to sedadlo a vkradla se na vaši planetu?“</p>

<p>„Zadarmo ani kuře nehrabe“… to by průvodčí určitě ře­kl. Tyhle dopravní společnosti nesnášely neplatící pasažéry. Greenberg to mohl posoudit pokaždé, když se prokazoval svým diplomatickým pasem.</p>

<p>Něco se mu pořád nezdálo… potom si vzpomněl na šé­fův dotaz; má Lummox ruce? Uvědomil si, že šéf si musel říkat, zda není Lummox ta chybějící Hroshia, protože Hro­shie, podle dr. Ftaemla, mají osm nohou. Greenbergovi za­skočilo. Lummox nebyl chlapík ke stavění nebo řízení vesmírných lodí, on, ani žádný z jeho bratránků. Samozřej­mě, šéf Lummoxe neviděl a neví, jak trhlý je to nápad.</p>

<p>A navíc, Lummox tu byl už přes sto let. Což by ho po­někud stavělo mimo mísu.</p>

<p>Opravdovou otázkou bylo, co teď s Hroshiemi, když jsme s nimi v kontaktu. Cokoliv 'tam odtud' bylo zajímavé, poučné a pro lidstvo výhodné, jakmile to bylo analyzová­no… a rasa, která má svůj vlastní mezihvězdný motor určitě ve všem vyhovovala. Není divu, že je tu šéf zdržoval, za­tímco pracoval na trvalých vztazích. Nu dobrá, bylo na Greenbergovi se toho chytit a pomoci šéfovi překonat ten jeho emocionální handicap při jednání přes Rargylliana.</p>

<p>Prolétl zbytek zprávy. Vše, co se dozvěděl, bylo v přeh­ledu. Zbytek byl přepis Ftaemlova květnatého okolkování. Potom vložil obálku zpátky mezi složky a třídil šéfovu práci.</p>

<p>Pan Kiku oznámil svůj příchod tím, že se podíval přes rameno a řekl: „Ten košík je plný jako jindy.“</p>

<p>„Áá. To jste vy, šéfe. Ano, ale pomyslete, jak by vypadal, kdybych neroztrhal každou druhou věc bez čtení.“ Greenberg se zvedl ze židle.</p>

<p>Pan Kiku přisvědčil. „Já vím. Někdy z těch všech šíle­ností kontroluji jenom 'neschválené'.“</p>

<p>„Cítíte se lépe?“</p>

<p>„Jsem připraven mu plivnout do tváře. Co má had, abych toho neměl víc?“</p>

<p>„To je ovšem postoj.“</p>

<p>„Dr. Morgan je velmi schopný. Někdy ho zkus, až ti vy­hoří nervy.“</p>

<p>Greenberg se zašklebil. „Šéfe, jediná věc, která mne trápí je nespavost během pracovní doby. Na mém stole se nevyspím tak, jak bych si přál.“</p>

<p>„To je první symptom. Zmechanizovaná mysl tě teprve chytne.“ Pan Kiku mrknul na hodiny. „Něco nového o na­šem příteli se zvířecími vlasy?“</p>

<p>„Zatím ne.“ Greenberg mu pověděl o té karanténě na <emphasis>Ariel </emphasis>a co s tím udělal. Pan Kiku přikývnul, což v některých případech odpovídalo pochvale před nastoupenou jednot­kou. Greenberg cítil hřejivou vlnu a pokračoval, aby mu řekl o té revizi, kterou provedl v příkazu o Lummoxovi. Se­bevědomě k tomu přistoupil.</p>

<p>„Šéfe, sedět v tom křesle dá člověku jiný pohled na věci.“</p>

<p>„To jsem před pár lety také zjistil.“</p>

<p>„Ehm, ano. Když jsem tam tak seděl, nějak jsem začal myslet na tu věc s intervencí.“</p>

<p>„Opravdu? Už jsme ji přece vyřídili.“</p>

<p>„To jsem si taky myslel. Nicméně… zkrátka, tak jako tak…“ Vyždímal ze sebe tu změnu v příkazu a čekal.</p>

<p>Pan Kiku opět přikývl. Uvažoval o tom, říci Greenbergovi, že mu to ušetřilo práci s vymýšlením důstojného způsobu dosa­žení téhož, ale nakonec to neudělal. Místo toho se naklonil ke stolu. „Mildred? Neslyšela jste něco o dr. Ftaemlovi?“</p>

<p>„Právě dorazil, pane.“</p>

<p>„Výborně. Východní konferenční sál, prosím.“ Cvaknul vypínačem a otočil se ke Greenbergovi. „No, hochu, je čas na krocení hadů. Nemáš sebou flétnu?“<strong>VI.</strong><strong>VESMÍR JE HLUBOKÝ, EXCELENCE</strong></p>

<p>„DR. FTAEMLE, toto je můj spolupracovník, pan Gre­enberg.“</p>

<p>Rargyllian se hluboce uklonil, což bylo díky jeho dvoji­tým kolenům a jeho nelidskému rozložení kloubů Velmi pů­sobivé. „Znám ctěného pana Greenberga z doslechu, díky příteli, který měl tu čest s ním pracovat. Je mi ctí, pane.“</p>

<p>Greenberg odpověděl stejným způsobem zdvořilého frá­zování, jaký použil ten vesmírný lingvista. „Již dlouho jsem toužil po výsadě osobně zakusit učenou auru dr. Ftaemla, ale nikdy jsem se neodvážil nechat své přání vykvést v na­ději. Váš služebník a žák, pane.“</p>

<p>„Hrrrmmm!“ Přerušil to Kiku. „Doktore, tato delikátní záležitost, kterou projednáváte, má takovou důležitost, že já, se svým stálým pomocným sborem, jsem nebyl schopen věnovat tomu takovou pozornost, jakou si zaslouží. Pan Greenberg je mimořádný velvyslanec a zplnomocněný mi­nistr Federace, povolaný za tímto účelem.“</p>

<p>Greenbergovy oči zalétly směrem k šéfovi, ale neuká­zaly žádné překvapení. Všiml si, že šéf již předtím řekl „spolupracovník“ namísto „asistent“ a zaznamenal to jako základní manévr pro zvýšení prestiže vlastních vyjednava­čů kvůli výhodám v protokolu — ale neočekával tak náhlý postup. Byl si oprávněně jistý, že pan Kiku se neobtěžoval nechat si tu hodnost potvrdit Radou; nicméně to mohl svižně zařídit a jeho pověřovací listiny by se objevily na jeho stole. Rád by věděl, jestli se to projeví na jeho platu?</p>

<p>Usoudil, že šéf musel tušit, že za touhle potrhlou věcí je něco důležitého. Nebo se prostě snažil hodit toho medusoida na cizí bedra?</p>

<p>Doktor Ftaeml se opět uklonil. „Je pro mne navýsost uspokojivé, že mohu pracovat s Jeho Excelencí.“ Greenberg předpokládal, že si z něj Rargyllian nedělá blázny; nicméně uspokojivé to bylo téměř určitě pro něho, neboť z toho vy­plývalo, že medusoid osobně měl hodnost velvyslance.</p>

<p>Pobočnice přinesla občerstvení; přistoupili k rituálu. Ftaeml si vybral francouzské víno, zatímco Greenberg a Ki­ku si vybrali jediný nabízený rargyllianský artikl — nějaká věc nazvaná „víno“ díky chybnému překladu, ale která vy­padala jako chléb rozmačkaný v mléce a chutnala jako kdy­by do toho někdo přidal kyselinu sírovou. Greenberg to vy­chutnával pohyby skleničkou, ale nenechal to přejít přes rty.</p>

<p>S respektem zaznamenal, že šéf tu věc opravdu pozřel.</p>

<p>Rituál běžný u sedmi civilizací z deseti dal Greenbergovi čas k ohodnocení Ftaemla. Medusoid byl oblečen v drahé parodii na pozemské oblečení… žaketovém saku, krajkové haleně a proužkovaných šortkách. Pomáhalo to zakrýt fakt, že by sporný humanoid se dvěma nohama, dvěma rukama a hlavou na vrcholil prodlouženého krku, nebyl ani vzdáleně člověkem v jiném než právním smyslu.</p>

<p>Ale Greenberg vyrostl v přítomnosti Velkých Marťanů a od té doby se setkal s mnoha jinými národy. Neočekával, že „lidé“ budou vypadat jako lidé a neměl předsudky, co se tý­če lidského tvaru. Ftaeml byl v jeho očích hezký a rozhodně rozkošný. Jeho suchá chitinová kůže, purpurová se zele­nými skvrnkami, byla pěkná jako levhartí kožešina a stejně tak ozdobná. Absence nosu tolik nevadila a byla nahrazena pohyblivými, citlivými ústy.</p>

<p>Greenberg usoudil, že Ftaeml musí mít ocas omotaný ko­lem sebe pod šaty, aby zachoval pravidlo, že když jako po­zemšťan vypadá, tak se jako pozemšťan i obléká — Rargylliané by snesli jakoukoliv obtíž, jen aby dodrželi starobylé, městské pravidlo, že jsi-li v Římě, zapaluj římské svíce. Ten druhý Rargyllian, se kterým Greenberg pracoval, nenosil žád­né šaty (protože lidé na Veze — VI žádné nenosili) a nosil svůj ocas vztyčený jako hrdá kočka. Pomyšlení na Vegu — VI způsobilo Greenbergovi zachvění, otřásl se až po uši.</p>

<p>Pohlédl na medusoidovy výrůstky. Cha! Vůbec nepři­pomínaly hady. Šéf musel mít neurózu jako hrom. Jistě, byly asi stopu dlouhé a tlusté jako jeho palec, ale neměly oči, neměly ústa ani zuby — byly to jenom výrůstky. Větši­na ras měla nějaký druh výrůstků. Co byly prsty než jen krátké výrůstky?</p>

<p>Pan Kiku položil hrnek ve chvíli, kdy dr. Ftaeml odložil svou sklenici. „Doktore, poradil jste se se svými zaměstna­vateli?“</p>

<p>„Pane, měl jsem tu čest. A mohu využít této chvíle, abych vám poděkoval za hlídkovou loď, kterou jste mi tak velkoryse dal k dispozici k nevyhnutelným cestám tam a zpět z vaší mi­lované planety na loď lidu, jenž mám tu čest zastupovat? Je to, aniž bych chtěl vrhnout špatné světlo na velký lid, jemuž nyní sloužím, mnohem vhodnější a pohodlnější pro jedince stavěného jako já, než jsou pomocné stroje jejich lodi.“</p>

<p>„Není zač. Jsem rád, že jsem mohl prokázat příteli la­skavost.“</p>

<p>„Jste velmi pozorný, pane náměstku.“</p>

<p>„Dobrá, tak co říkali?“</p>

<p>Dr. Ftaeml zavrtěl celým tělem. „Bolí mě, že vám mu­sím oznámit, že jsou neoblomní. Trvají na tom, aby jim je­jich ratolest byla neodkladně vrácena.“</p>

<p>Pan Kiku se zamračil. „Bezpochyby jste jim vysvětlil, že jejich chybějící dítko nemáme, nikdy jsme o něm neslyšeli, ne­máme důvod se domnívat, že by někdy bylo na této planetě a oprávněné důvody se domnívat, že by vůbec kdy mohlo být?“</p>

<p>„To jsem udělal. Omluvte mou neomalenost, přetlumočím-li jejich odpověď v termínech hrubých, ale nezpo­chybnitelných.“ Omluvně se zavrtěl. „Říkají, že lžete.“</p>

<p>Pan Kiku se neurazil, protože si byl vědom toho, že Rar­gyllian, vystupující coby prostředník, je neosobní jako tele­fon. „Bylo by bývalo lepší, kdybych opravdu <emphasis>lhal. </emphasis>Pak bych jim to škvrně mohl poslat a celá věc by se uzavřela.“</p>

<p><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já </emphasis>vám věřím,“ řekl náhle dr. Ftaeml.</p>

<p>„Děkuji. Proč?“</p>

<p>„Použil jste konjunktiv.“</p>

<p>„Ach tak. Řekl jste jim, že na Zemi je okolo sedmi tisíc druhů mimozemšťanů zastupovaných několika sty nebo tisíci jedinci? Že z těchto jedinců nějakých třicet tisíc jsou rozumné bytosti? Ale z těchto rozumných bytostí jenom velmi málo má cokoliv na způsob vzhledu vašich Hroshií? A že u všech z to­ho mála můžeme určit rasu a planetu původu?“</p>

<p>„Jsem Rargyllian, pane. Řekl jsem jim všechno tohle a ještě více, v jejich vlastním jazyce, a podal jsem to jasněji, než byste to vy mohl vysvětlit jinému pozemšťanovi. Podal jsem to velmi živě.“</p>

<p>„Já vám věřím.“ Pan Kiku poklepal na desku stolu. „Máte nějaký návrh?“</p>

<p>„Ještě okamžik,“ vložil se do toho Greenberg. „Nemáte obrázek typické Hroshie? To by mohlo pomoci.“</p>

<p>„Typický 'Hroshiu',“ opravil ho Ftaeml. „Nebo v tomto případě typického 'Hroshia'. Je mi líto. Nepoužívají symbo­ly obrazového typu. Bohužel já nejsem vybaven k tomu, abych pořídil jeden z obrázků vašeho typu.“</p>

<p>„Nevidomá rasa?“</p>

<p>„Ne, Vaše Excelence. Jejich zrak je velmi dobrý, velmi přizpůsobivý. Ale jejich oči a nervový systém zpracovávají údaje poněkud jinak než vaše. Jejich analogie 'obrazu' by pro vás byla nepoužitelná. Dokonce i já s tím mám potíže a o mé rase se říká, že je ze všech nejpřizpůsobivější ve vý­kladu symbolické abstrakce. Jestliže Rargyllian…“ Zmlknul a upravil se.</p>

<p>„Dobře… popište nám jednoho. Použijte vaše proslulé sémantické nadání.“</p>

<p>„S potěšením. Hroshiové obývající tuto loď jsou všichni velcí, vzhledem k tomu, že to jsou vojáci, jako…“</p>

<p>Pan Kiku ho přerušil. „Vojáci? Doktore, to je válečná loď? To jste mi neřekl.“</p>

<p>Dr. Ftaeml vypadal dotčeně. „Považoval jsem to jednak za zřejmé a jednak za nechutné.“</p>

<p>„Předpokládám.“ Pan Kiku nevěděl, jestli nemá zalarmovat federační velení. Teď ne, rozhodl se. Pan Kiku byl silně předpojatý vůči zatahování vojenské moci do vyjednávání, protože byl přesvědčen, že ukázka síly nejenom pou­kazovala na neúspěch na poli diplomacie, ale také zminimalizovala šance na dosažení něčeho vyjednáváním. Mohl si tento názor logicky vyvrátit, ale ponechával si ho jako emoci. „Pokračujte, prosím.“</p>

<p>„Vojenská třída je složená ze tří pohlaví, rozdíly jsou sotva patrné a nejsou pro nás důležité. Moji spolubydlící na lodi a mí hostitelé jsou asi o šest palců větší než tenhle stůl a asi o polovinu delší, než je vaše výška. Každý z nich má čtyři páry nohou a dvě ruce. Jejich ruce jsou malé a obratné a nesmírně zručné. Dle mého názoru jsou Hroshiové neoby­čejně krásní, přičemž forma slouží funkci vzácně dobře. Jsou pozoruhodně zruční se stroji, nástroji a jemnou motorikou všeho druhu.“</p>

<p>Greenberg se v průběhu Ftaemlovy řeči trochu uvolnil. Navzdory všemu ho stále trápila ta zmatená myšlenka, že to stvoření „Lummox“ by mohlo být jedním z Hroshiu… ale viděl, že ta myšlenka nevzešla z ničeho jiného než náhodné shody v počtu nohou… jako kdyby byl pštros člověk jenom proto, že má dvě nohy! Jeho mysl se snažila zařadit Lummoxe do nějaké třídy, ale žádná na něho neseděla.</p>

<p>Dr. Ftaeml pokračoval: „…ale naprosto nejneuvěřitel­nější charakteristika Hroshiu, nesouvisející s těmito údaji o jejich velikosti, tvaru, tělesné stavbě a mechanické funkci, je úchvatný dojem z jejich mentální síly. Je to tak ohromují­cí…“ Medusoid se zahanbeně zasmál, „…že jsem byl v po­kušení vzdát se své profesionální mzdy a sloužit jim z privi­legia.“</p>

<p>Na Greenberga to udělalo dojem. Tihle Hroshiové mu­seli být někdo. Rargylliané, jakkoliv to byli čestní agenti, by raději nechali člověka zemřít žízní, než by mu prozradili místní slovo pro vodu, neměli-li na dlani hotovost. Jejich obchodnický přístup neměl daleko ke zbožnosti.</p>

<p>„Jediná věc,“ dodal Ftaeml, „která mě zachránila, bylo vědomí, že v jedné věci je převyšuji. Nejsou to lingvisté. Jakkoliv je jejich jazyk bohatý a obsažný, je to jediný jazyk, který se naučí pořádně. Jsou dokonce ještě méně jazykově nadaní než vaše vlastní rasa.“ Ftaeml rozhodil své podivné ruce v gestu, jež bylo čistě pozemské (nebo dokonalá, na­studovaná imitace) a dodal: „Takže jsem si spravil sebeúctu a účtoval jsem si dvojnásobek mého obvyklého honoráře.“</p>

<p>Odmlčel se. Pan Kiku hleděl zadumaně do stolu a Gre­enberg<emphasis> </emphasis>prostě čekal. Nakonec Kiku řekl: „Co navrhujete?“</p>

<p>„Můj ctěný příteli, vidím jen jednu cestu, která někam směřuje. Hroshia, kterého hledají, musí být dodán.“</p>

<p>„Ale my toho Hroshiu nemáme.“</p>

<p>Ftaeml napodobil lidský povzdech. „To je politování­hodné.“ Greenberg se na něho ostře podíval. Ten povzdech nebyl přesvědčivý. Cítil, že Ftaemlovi připadala tato bezvý­chodná situace z jakéhosi důvodu ohromně vzrušující… což bylo směšné; Rargyllian, který přistoupil na roli prostřední­ka, měl stálý zájem na tom, aby bylo vyjednávání úspěšné. Cokoliv jiného než úspěch pro ně v jejich očích neslo ztrátu vlastní důstojnosti.</p>

<p>Takže promluvil. „Dr. Ftaemle, když jste přijímal od Hroshiu toto pověření, čekal jste, že budeme schopni jim toho jejich, ehm, Hroshie, dodat?“</p>

<p>Výrůstky toho tvora náhle poklesly. Greenberg pozvedl obočí a řekl chladně: „Ne, vidím, že ne. Mohu se zeptat, proč jste potom to pověření přijímal?“</p>

<p>Ftaeml odpověděl pomalu a beze své obvyklé sebedůvě­ry: „Pane, pověření od Hroshiu se neodmítá. Věřte mi, že ne.“</p>

<p>„Hmm… tihle Hroshiové. Doktore, prominete mi, když řeknu, že jste mi stále ještě neumožnil plně tomu lidu po­rozumět? Říkáte nám, že jsou mentálně velmi schopní, tak, že vůdčí mysl vysoce pokročilé rasy… tedy vy… je jimi téměř 'uchvácena'. Naznačujete, že jsou mocní i v ji­ných ohledech… takže vy, příslušník hrdé, svobodné rasy, musí plnit jejich přání. Teď jsou tady v jediné lodi, stojící proti celé planetě, planetě tak silné, že byla schopna vy­tvořit hegemonii tak rozsáhlou, že nemá obdoby v této části vesmíru… přesto říkáte, že by bylo 'politováníhodné', kdybychom nebyli schopni uspokojit jejich nesmyslný po­žadavek.“</p>

<p>„To vše je pravda,“ odpověděl opatrně Ftaeml.</p>

<p>„Když mluví Rargyllian profesionálně, nezbývá mi, než mu věřit. Přesto mám problémy tomu uvěřit. Tyhle superbytosti… jak to, že jsme o nich nikdy neslyšeli?“</p>

<p>„Vesmír je hluboký, Excelence.“</p>

<p>„Ano, ano. Bezpochyby jsou tisíce velkých ras, které jsme my ze Země nikdy nepotkali a nikdy nepotkáme. Mám z toho usuzovat, že jde také o první setkání Hroshiu s vaší rasou?“</p>

<p>„Ne. Už o nich víme dlouho… déle, než víme o vás.“</p>

<p>„Prosím?“ Greenberg ostře pohlédl na pana Kiku. Po­kračoval dále: „Jaké jsou vztahy Rargyllianů s Hroshii? A proč o tom nebyla podána zpráva Federaci?“</p>

<p>„Excelence, má být ta poslední otázka výtkou? Jestliže ano, musím odpovědět, že nezastupuji svou vládu.“</p>

<p>„Ne,“ ujistil ho Greenberg, „byla to jenom zvědavost. Federace se vždy snaží rozšířit své diplomatické styky jak daleko to jen jde. Byl jsem překvapen, že vaše rasa, tvrdíc, že je s naší v přátelství, ví o mocné civilizaci a nezmíní se o této skutečnosti Federaci.“</p>

<p>„Mohu říci, Excelence, že jsem překvapen vaším pře­kvapením? Vesmír je hluboký… a lidé mé rasy jsou již dlouho, velkými cestovateli. Zřejmě Federace nepokládala ty správné otázky? A co se týče toho druhého, můj lid nemá diplomatické styky, ani jiné styky jakéhokoliv typu s moc­nými Hroshii. Jsou to lidé, kteří si, jak vy říkáte, hledí svého a my jsme rádi, že (jak byste řekli vy)… si je držíme od těla. Už to jsou léta, více než pět vašich století, kdy se naposledy objevila na naší obloze hroshijská loď a požadovala od nás službu. Je to tak lepší.“</p>

<p>Greenberg řekl: „Připadá mi, že jsem tím zmatenější, čím víc toho vím. Oni se zastavili na Rargyllu, aby si vyz­vedli tlumočníka, místo aby přišli rovnou sem?“</p>

<p>„Ne tak zcela. Objevili se na naší obloze a ptali se, jestli jsme slyšeli o vás lidech. Odpověděli jsme, že vás známe… protože, když se Hroshiové ptají, dostávají odpovědi! Označili jsme vaši hvězdu a já jsem měl tu nechtěnou čest být vybrán, abych je reprezentoval.“ Zavrtěl sebou. „Tady jsem. Dovolte mi dodat, že jsem se s předmětem jejich záj­mu seznámil teprve hluboko ve vesmíru.“</p>

<p>Greenberg si už dříve povšiml nejasného konce. „Okamžik. Najali si vás, vydali se k Zemi, potom vám řekli, že pátrají po chybějícím Hroshiovi. Potom jste si musel uvědomit, že tahle akce musí selhat. Proč?“</p>

<p>„Není to zřejmé? My Rargylliané jsme, dle vašeho krás­ného a přiléhavého idiomu, největší drbny ve vesmíru. Možná byste řekli 'historici', ale já mám na mysli něco pl­nějšího. Drbny. Všude se dostaneme, každého známe, mlu­víme všemi jazyky. Nepotřeboval jsem se 'podívat do zá­znamu', abych věděl, že člověk ze Země nikdy nebyl v hlavním městě Hroshiů. Kdybyste takový kontakt učinili, upnuli byste na ně svou pozornost a rozpoutali válku. Býval by to byl 'poprask mezi sojkami'… nádherná fráze, že? Musím se podívat na sojku, zatímco budu tady. Povídaly by se o tom skvělé anekdoty, kdekoliv by se potkali dva Rar­gylliané. Takže jsem věděl, že se museli splést. Že nena­jdou, co hledají.“</p>

<p>„Jinými slovy,“ odvětil Greenberg, „jste prostě označili špatnou planetu… a nechali ten problém na nás.“</p>

<p>„Prosím,“ protestoval dr. Ftaeml. „Naše identifikace byla skvělá, mohu vás ubezpečit — ne vaší planety, protože Hroshiové nevěděli, odkud jste — ale vás samotných. Tvo­rové, které hledali, byli lidé ze Země, do posledního mož­ného detailu — až po nehty na nohou, vaše vnitřní orgány.“</p>

<p>„Přesto jste věděl, že se pletou. Doktore, nejsem séman­tik jako vy. Vidím však protiklad… nebo paradox.“</p>

<p>„Dovolte mi to objasnit. My, kdo se zabýváme profesio­nálně slovy, víme, jak laciná slova jsou. Paradox může exi­stovat pouze ve slovech, nikdy ve faktech, která se za nimi skrývají. Protože Hroshiové popisovali přesně lidi ze Země, a protože vím, že lidé ze Země Hroshie neznají, vyplynulo mi z toho, co mi vyplynout muselo — že v této galaxii je ji­ná rasa podobná vaší rase jako dvojice Sorniů ve své sko­řápce, podobná jako vejce vejci. Vejce? Nebo říkáte vaječníky?“</p>

<p>„'Vejce' je ten správný idiom,“ odpověděl klidně pan Kiku.</p>

<p>„Děkuji vám. Váš jazyk je bohatý, musím si ho osvěžit, když jsem tady. Věřili byste?… člověk, od kterého jsem se ho poprvé učil, mě úmyslně naučil idiomy nepřijatelné ve vaší slušné společnosti. Například 'studenej jako…'“</p>

<p>„Ano, ano,“ řekl rychle pan Kiku. „Věřím tomu. Někteří z našich spoluobčanů mají zvláštní smysl pro humor. Takže jste usoudil, že někde v této hvězdokupě je rasa naší tak po­dobná, jako by to bylo naše dvojče? Tento názor se mi zdá statisticky nepravděpodobný, až na hranici nemožnosti.“</p>

<p>„Celý vesmír, pane náměstku, je na hranici nesmyslnos­ti. Alespoň my, Rargylliané víme, že Bůh je humorista.“ Medusoid udělal gesto používané jeho rasou, a potom ho zdvořile zopakoval v napodobenině nejrozšířenějšího po­zemského gesta úcty.</p>

<p>„Objasnil jste tento svůj vývod vašim klientům?“</p>

<p>„Ano… a při našem posledním setkání jsem jim ho co nejpečlivěji zopakoval. Výsledek byl předvídatelný.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Každá rasa má své silné a slabé stránky. Jakmile jed­nou Hroshiové se svým silným intelektem dojdou k nějaké­mu názoru, jen nesnadno se nechají zviklat. 'Zabedněnost' je váš odpovídající termín.“</p>

<p>„Zabedněnost plodí zabedněnost, dr. Ftaemle.“</p>

<p>„Prosím, drahý pane! Doufám, že nebudete tak popuze­ný. Dovolte mi vyřídit, budu-li muset, že nejste schopni je­jich nejdražšího najít, ale že podnikáte nové a hlubší prů­zkumy. Jsem váš přítel… nedovolte, aby toto vyjednávání selhalo.“</p>

<p>„Nikdy jsem z vyjednávání neodstupoval,“ řekl kysele pan Kiku. „Když nemůžeš druhou stranu přesvědčit, někdy ji můžeš ukonejšit. Ale já nevidím nic, co bychom jim mohli nabídnout. Kromě té možnosti, o které jsme mluvili posledně… přinesl jste souřadnice jejich planety? Nebo odmítli?“</p>

<p>„Mám je. Říkal jsem vám, že neodmítnou. Hroshiové se ani v nejmenším nebojí dát ostatním rasám vědět, kde je mohou najít… je jim to takřka lhostejné.“ Dr. Ftaeml otevřel kufřík, který byl buď napodobeninou pozemského, nebo mohl být na Zemi koupený. „Nicméně to nebylo snadné. Ty údaje musely být převedeny z jejich konceptu do měřítek, po­užívajících Rargyll za pravý střed vesmíru, což vyžadovalo, abych je nejprve přesvědčil o tom, že to je nezbytné, a po­tom jim vysvětlil časové jednotky používané Rargylliany k cestování ve vesmíru. Teď, protože musím zahanbeně při­znat, že nejsem obeznámen s vašimi metodami zpracová­vání prostoru vesmíru, budu potřebovat pomoc při převá­dění našich měřítek do vašich.“</p>

<p>„Není třeba se stydět,“ odvětil pan Kiku, „protože já sám nevím o našich vlastních astronavigačních metodách nic. Na takové věci používáme specialisty. Jenom oka­mžik.“ Dotknul se ozdobného výstupku na konferenčním stole. „Dejte mi Astro — Úřad.“</p>

<p>„Všichni už dnes odešli domů,“ odpověděl neosobní ženský hlas, „kromě astroslužby.“</p>

<p>„Tak to je přesně ten, koho potřebuji. Pospěšte si.“</p>

<p>Velmi krátce na to řekl mužský hlas: „Dr. Warner, veli­tel noční služby.“</p>

<p>„Tady Kiku. Doktore, provádíte časoprostorové korelace?“</p>

<p>„Samozřejmě, pane.“</p>

<p>„Zvládnete to z rargyllianských údajů?“</p>

<p>„Rargyllianských?“ Úředník tiše hvízdnul. „To je velice náročné, pane. Dr. Singh je pro to muž jako stvořený.“</p>

<p>„Pošlete ho sem nahoru, teď hned.“</p>

<p>„No, jaksi, on už šel domů, pane. Bude tu ráno.“</p>

<p>„Neptal jsem se, kde je. Řekl jsem, pošlete ho sem… teď hned. Použijte policejní alarm nebo všeobecný poplach, bude-li to nutné. Chci ho tu <emphasis>hned.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Ehm… ano, pane.“</p>

<p>Pan Kiku se obrátil zpět k dr. Ftaemlovi. „Očekávám, že budu schopen prokázat, že žádná pozemská vesmírná loď ni­kdy Hroshie nenavštívila. Naštěstí máme astrozáznamy o každém mezihvězdném letu. Mám na mysli toto: je čas, aby se účastníci tohoto jednání setkali tváří v tvář. S bezchybným tlumočením jim můžeme ukázat, že nemáme co skrývat, že veškeré možnosti naší civilizace jsou jim k dispozici, a že by­chom jim rádi pomohli najít jejich chybějící ratolest… ale, že tu není. Potom, budou-li mít nějaký návrh, můžeme…“ Pan Kiku se zarazil, když se otevřely dveře. Řekl rozladěně: „Jak se vám dnes daří, pane ministře?“</p>

<p>Jeho Nejvyšší Ctihodnost pan Roy MacClure, ministr Vesmírných věcí Federálního společenství civilizací, vstoupil do místnosti. Vypadalo to, že jeho oči si všimly pouze pana Kiku. „Tady jsi, Henry! Všude jsem tě hledal. Ta hloupá hol­ka nevěděla, kam jsi šel, ale zjistil jsem, že jsi neopustil bu­dovu. Musíš…“</p>

<p>Pan Kiku ho vzal pevně za loket a řekl hlasitě: „Pane ministře, dovolte mi, abych vám představil dr. Ftaemla, vel­vyslance <emphasis>de facto </emphasis>mocných Hroshiů.“</p>

<p>Panu MacClurovi to došlo. „Jak se máte, doktore? Nebo mám říci 'Excelence'?“ Měl tolik duchaplnosti, že nezíral.</p>

<p>„'Doktore' plně postačí, pane ministře. Mohu se zeptat na vaše zdraví?“</p>

<p>„Ó, slouží, slouží… jestli to všechno nevybouchne na­jednou. Což mi připomíná… mohl byste pro mě na chvíli ušetřit mého hlavního asistenta? Je mi to strašlivě líto, ale objevilo se něco velmi naléhavého.“</p>

<p>„Samozřejmě, pane ministře. Vaše blaho je mým nej­větším přáním.“</p>

<p>Pan MacClure se na medusoida ostře podíval, ale zjistil, že není schopen přečíst jeho výraz… jestli ta věc nějaký měla, dodal pro sebe. „Ehm, doufám, že je o vás dobře po­staráno, doktore?“</p>

<p>„Ano, děkuji.“</p>

<p>„Dobře. Je mi opravdu líto, ale… Henry, jestli dovolíš?“</p>

<p>Pan Kiku se Rargyllianovi uklonil, potom opustil stůl s tak kamenným výrazem, že se Greenberg až zachvěl. Kiku začal MacClurovi šeptat téměř okamžitě, jakmile se vzdálili od stolu.</p>

<p>MacClure zalétl pohledem k těm dvěma a potom odpo­věděl šeptem, který Greenberg dokázal zachytit. „Ano, ano! Ale říkám ti, že tohle je kriticky důležité. Henry, co tě, pro­sím tě, vedlo k tomu, nechat ty lodě přistát, aniž bys to se mnou nejdřív probral?“</p>

<p>Odpověď pana Kiku byla nezaslechnutelná. MacClure pokračoval. „Nesmysl! Prostě budeš muset jít ven a probrat si to s nimi. Nemůžeš…“</p>

<p>Pan Kiku se náhle otočil. „Dr. Ftaemle, měl jste v úmy­slu se na hroshijskou loď vrátit dnes večer?“</p>

<p>„Není kam spěchat. Jsem vám k službám, pane.“</p>

<p>„Jste více než laskav. Mohu vás zanechat v péči pana Greenberga? Mluvíme jeden za druhého.“</p>

<p>Rargyllian se uklonil. „Budu to považovat za čest.“</p>

<p>„Těším se na potěšení z vaší společnosti zítra.“</p>

<p>Dr. Ftaeml se opět uklonil. „Tedy zítra. Pane ministře, pane náměstku… váš služebník.“</p>

<p>Ti dva odešli. Greenberg nevěděl, má-li se smát nebo plakat; cítil se trapně za celou svoji rasu. Medusoid ho tiše pozoroval.</p>

<p>Greenberg se na půl úst zašklebil a řekl: „Doktore, obsa­huje rargyllianský jazyk kletby?“</p>

<p>„Pane, umím používat neuctivá slova ve více než tisíci jazycích… a některé mají kletby, že by na tisíc kroků zkazily vejce. Mohu vás nějaké naučit?“</p>

<p>Greenberg se opřel a srdečně se zasmál. „Doktore, vy se mi líbíte. Opravdu se mi líbíte… zcela stranou naší společné profesionální povinnosti býti zdvořilý.“</p>

<p>Ftaeml vytvaroval své rty do dobré imitace lidského úsměvu. „Děkuji vám, pane. Pocity jsou vzájemné… a potě­šující. Mohu říci, bez urážek, že doporučení, které dává můj rod na vaši planetu, bývá občas něco, nad čím je třeba si trochu zafilozofovat?“</p>

<p>„Já vím. Mrzí mě to. Můj vlastní národ, alespoň jeho vět­šina, je čestně přesvědčena, že obyčeje jejich rodné vísky byly určeny Všemohoucím. Byl bych rád, kdyby byli jiní.“</p>

<p>„Nemusíte se stydět. Věřte mi, pane, že to je jediné pře­svědčení, které sdílejí všechny rasy kdekoliv… jediná věc, kterou máme společnou. Mou vlastní rasu nevyjímaje. Kdy­byste znal jazyky… všechny jazyky v sobě nesou obraz své­ho národa a průpovídky každého jazyka opakují znovu a znovu: 'Je to cizinec, a tudíž barbar.“'</p>

<p>Greenberg se křivě zašklebil. „Odstrašující, co?“</p>

<p>„Odstrašující? Co vás nemá, pane? Je to ta největší švanda ze všech. Je to jediný vtip, který Bůh stále opakuje, protože se neomrzí.“ Medusoid dodal: „Co máte teď v plá­nu, pane? Budeme pokračovat ve zkoumání té záležitosti? Nebo hodláte udržovat hovor až do návratu vašeho… spolu­pracovníka?“</p>

<p>Greenberg věděl, že Rargyllian se snaží co nejzdvořileji naznačit, že Greenberg by nemohl bez pana Kiku jednat. Greenberg se rozhodl, že by nemělo žádný smysl předstírat opak… a navíc měl hlad. „Neudělali jsme toho dnes už dost, doktore? Prokázal byste mi tu čest a povečeřel se mnou?“</p>

<p>„Byl bych polichocen! Ale… znáte zvláštnosti naší stravy?“</p>

<p>„Jistě. Nezapomínejte, strávil jsem několik týdnů s jed­ním z vašich spoluobčanů. Můžeme jít do hotelu Vesmír.“</p>

<p>„Ano, samozřejmě,“ řekl dr. Ftaeml bez valného nadšení.</p>

<p>„Pokud nemáte na mysli něco jiného?“</p>

<p>„Slyšel jsem o vašich restauracích se zábavou… šlo by to? Nebo je to…?“</p>

<p>„Night klub?“ Domyslel si Greenberg. „Ano! Kosmický klub. Jejich kuchyně zvládne cokoliv, co ta ve Vesmíru.“</p>

<p>Byli už na odchodu, když se otevřely dveře a dovnitř na­koukl štíhlý, snědý muž. „Ach. Promiňte. Myslel jsem, že tu je pan Kiku.“</p>

<p>Greenberg si náhle vzpomněl, že šéf poslal pro astromatematika. „Moment. Vy musíte být dr. Singh.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Je mi líto. Pan Kiku musel odejít, já jsem tu místo něho.“</p>

<p>Představil oba navzájem a vyložil problém. Dr. Singh přelétl očima Rargyllianův papír a přikývl. „To chvíli potrvá.“</p>

<p>„Mohu vám pomoci, doktore?“ zeptal se Ftaeml.</p>

<p>„To nebude nutné. Vaše poznámky jsou zcela úplné.“ Takto ujištěni se Greenberg a Ftaeml vydali do města.</p>

<p>Show na pódiu v Kosmickém klubu zahrnovala kejklíře, což potěšilo Ftaemla, a dívky, což potěšilo Greenberga. Bylo už pozdě, když Greenberg opustil Ftaemla v jednom ze speciálních pokojů zadaných pro nelidské hosty Oddě­lení v hotelu Vesmír. Greenberg zíval, když sjížděl výtahem dolů, ale usoudil, že tento večer stál, v zájmu dobrých cizi­neckých vztahů, za to.</p>

<p>Ale jakkoliv byl unavený, zastavil se na Oddělení. Dr. Ftaeml utrousil během večera jednu poznámku, o které si myslel, že by ji měl slyšet šéf… ještě dnes, jestli ho zastihne, nebo mu to nechá na stole, jestliže ne. Rargyllian, v návalu rozjaření nad kejklíři vyjádřil lítost nad tím, že tyto věci bu­dou muset brzy ustát.</p>

<p>„Co tím myslíte?“ zeptal se Greenberg.</p>

<p>„Když bude mocná Země smazána…“ začal medusoid, potom přestal.</p>

<p>Greenberg na něho ohledně toho naléhal. Ale Rargyllian trval na tom, že jenom žertoval.</p>

<p>Greenberg pochyboval, zda to mělo nějaký význam. Ale rargyllianský humor byl většinou mnohem jemnější. Roz­hodl se, že o tom řekne šéfovi, jak to jen bude možné. Mož­ná, že by ta zvláštní loď potřebovala pár zásahů paralyzačními paprsky, „vypeckovávací“ bombu a dávku vakua.</p>

<p>Noční stráž u dveří ho zastavila. „Pane Greenbergu, pan náměstek vás sháněl celou uplynulou půlhodinu.“</p>

<p>Poděkoval strážnému a vyběhl do schodů. Našel pana Kiku, jak se opírá o stůl. Přijímací košík přetékal jako vždy, ale náměstek tomu nevěnoval žádnou pozornost. Vzhlédl a řekl tiše: „Dobrý večer, Sergeji. Podívej se na tohle.“ Podal mu zprávu.</p>

<p>Bylo to dr. Singhovo přepracování údajů dr. Ftaemla. Greenberg si přečetl geocentrické koordináty z dolního okraje papíru a provedl rychlý výpočet. „Přes devět set světelných let!“ poznamenal. „A navíc <emphasis>tímhle </emphasis>směrem. Není divu, že jsme se s nimi nikdy nesetkali. Nejsou to přímo sousedé odvedle, co?“</p>

<p>„To není tak důležité,“ upozornil ho pan Kiku. „Ne tak to datum. Tenhle výpočet je podle hroshijského tvrzení údaj o tom, kde a kdy byli navštíveni naší lodí.“</p>

<p>Greenberg se na to podíval a cítil, jak mu obočí šplhá přes čelo k vlasům. Otočil se k počítači a začal zadávat do­taz. „Neobtěžuj se,“ řekl mu Kiku. „Paměť tě neklame. <emphasis>Trail Blazer. </emphasis>Druhá výprava.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Trail Blazer,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>opakoval bázlivě Greenberg.</p>

<p>„Ano. Nikdy jsme nevěděli, kam letěl, takže jsme to nemohli uhádnout. Ale víme přesně, <emphasis>kdy </emphasis>letěl. A to sedí. Mnohem jednodušší hypotéza, než jsou dr. Ftaemlova raso­vá dvojčata.“</p>

<p>„Samozřejmě.“ Podíval se na svého nadřízeného. „Pak to je — Lummox.“</p>

<p>„Ano, je to Lummox.“</p>

<p>„Ale to <emphasis>nemůže </emphasis>být Lummox. Nemá ruce. Blbý je jak králík.“</p>

<p>„Ne, nemůže. Ale je to on.“<strong>VII.</strong><strong>„MATKA VÍ NEJLÉPE“</strong></p>

<p>LUMMOX v nádrži nebyl. Už ho to unavilo a šel domů. Bylo potřeba vyrvat v nádrži díru, aby se dostal pohodlně ven, ale nezničil ji víc, než bylo nezbytné. Netoužil po tom mít z Johnem Thomasem rozepři kvůli takovým hloupostem — vlastně už žádné rozepře.</p>

<p>Několik lidí ztropilo kolem jeho odchodu povyk, ale ne­všímal si jich. Dával pozor, aby na nikoho nešlápnul a na jejich protiakce shlížel s důstojným odstupem. Dokonce i když na něho zase vytáhli ty nenáviděné hnusné sprejové věci, nenechal je, aby ho zase honili sem a tam, jako ho vy­hnali z toho velkého domu, tehdy, jak si vyšel na vycházku. Prostě zavřel oči a řady svých nozder, sklonil hlavu a vytr­vale se prodíral domů.</p>

<p>John Thomas se s ním setkal cestou, když ho k němu přivlekl lehce hysterický velitel Bezpečnosti. Lummox za­stavil a po oboustranném vítání a ujišťování, udělal pro Johna Thomase sedačku a pokračoval ve svém odhodlaném po­chodu domů.</p>

<p>Velitel Dreiser byl téměř nepříčetný. „Otoč tu zrůdu a žeň ho zpátky!“ ječel.</p>

<p>„Udělejte si to sám,“ poradil mu vztekle Johnnie.</p>

<p>„Za to tě dostanu! Já tě —já tě —“</p>

<p>„Co jsem <emphasis>já </emphasis>udělal?“</p>

<p>„Ty, spíš cos neudělal. Tahle bestie se probourala ven a —“</p>

<p>„Já tam ani nebyl,“ poukázal John Thomas, zatímco Lummox pilně pokračoval v cestě.</p>

<p>„Ano, ale… To s tím nemá co dělat! Teď je venku a je na tobě napomáhat zákonu a pomoci ho opět polapit. Johne Stuarte, dostáváš se do vážného problému.“</p>

<p>„Nevím, jak jste na to přišel. Vzal jste mi ho. Nechal jste ho odsoudit k smrti a říkáte, že mi už nepatří. Pokusil jste se ho zabít… vy víte, že ano, aniž byste počkal, až to vláda odkývne. Jestliže mi patří, měl bych vás žalovat. Jest­liže mi nepatří, není mojí vinou ani za mák, jestli Lummox utekl z té blbé nádrže.“ John Thomas se naklonil a pohlédl dolů. „Proč si nevlezete do svého auta, pane veliteli, místo abyste kolem nás pobíhal a ještě se nachladil?“</p>

<p>Velitel Dreiser radu nasupeně přijal a nechal se od své­ho řidiče vyzvednout. Než se tak stalo, poněkud nabyl ztra­cenou rovnováhu. Vyklonil se ven a řekl: „Johne Stuarte, nebudu na tebe zbytečně plýtvat slovy. Co jsem udělal nebo neudělal nemá s tímto případem vůbec nic společného. Ob­čané města mají povinnost být nápomocni bezpečnostní po­řádkové službě, je-li třeba. Oficiálně tě žádám — a mám přitom v autě zapnutý nahrávač — abys mi byl nápomocen při navrácení toho zvířete zpět do nádrže.“</p>

<p>John Thomas se na něho nevinně podíval. „Potom můžu jít domů?“</p>

<p>„Cože? No samozřejmě.“</p>

<p>„Díky, veliteli. A jak dlouho si myslíte, že v té nádrži zůstane, poté, co ho tam dám a půjdu domů? Nebo jste měl v úmyslu mě najmout jako stálého člena vašich policejních sil?“</p>

<p>Velitel Dreiser to vzdal; Lummox šel domů.</p>

<p>Nicméně to Dreiser považoval za pouze dočasný ústu­pek. Neústupnost, která z něj dělala dobrého policejního důstojníka, ho neopustila. Připustil, že veřejnost bude prav­děpodobně bezpečnější, bude-li to zvíře zavřené doma, za­tímco on bude vymýšlet bezpečný způsob, jak ho zabít. Pří­kaz od náměstka ministra Vesmírných věcí, povolující mu zničení Lummoxe už dorazil a Dreiser se hned cítil lépe… starý soudce O’Farrell byl pěkně uštěpačný, když Dreiser sahal pro pistoli.</p>

<p>Zrušení tohoto příkazu a doplněný příkaz, který odklá­dal Lummoxovu smrt, ho nepochybně nikdy nezastihnul. Nový úředník ve spojovací kanceláři na Oddělení udělal drobnou chybu, jednoduše přehodil dva symboly. Zrušení bylo posláno na Pluto… a doplňující příkaz, protože byl při­pojen ke zrušení, ho následoval.</p>

<p>Takže Dreiser se posadil ve své kanceláři s rozsudkem smrti v rukou a přemýšlel nad způsoby, jak to zvíře zabít. Elektrický šok? Možná… ale nebyl schopen ani odhadnout kolik dávek a jak silných by bylo potřeba. Podříznout mu krk jako kuřeti? Velitel měl vážné pochybnosti o tom, jaký druh nože by měl použít, a co by mezitím dělala ta bestie.</p>

<p>Střelné zbraně a výbušniny nebyly nic platné. Moment! Nechat tu příšeru otevřít tlamu, pěkně doširoka, a potom jí střelit přímo do chřtánu výbušný náboj, který by jí roztrhal vnitřnosti na kousky. Zabít ho na místě — jasně! Spousta zvířat má pancíř — želvy, nosorožci, pásovci a vůbec — ale vždycky zvenčí, nikdy zevnitř. A tahle mrcha nebyla výjim­kou. Velitel Dreiser se kolikrát díval do její velké tlamy, když na ní zkoušel jed. Možná má ta bestie zvenčí ocelový pancíř, ale zevnitř je růžová a vlhká a měkká jako kdokoliv jiný.</p>

<p>Tak se na to podívejme; bude muset říct tomu Stuartovi, aby řekl té stvůře, aby otevřela tlamu a… ne, to nepůjde. Kluk by viděl, co se chystá a nejspíš by řekl tomu zvířeti, aby se bránilo… a potom by z něj několik policejních vdov tahalo důchody. S tím klukem to šlo z kopce, o tom nebylo nejmenších pochyb… směšné, jak se hodný kluk může zvrt­nout a skončit ve vězení.</p>

<p>Ne, muselo se to udělat tak, že se to děcko vyláká za ně­jakým účelem do města a pak vykonat příkaz, dokud bude pryč. Tu potvoru přinutí říci „áá“ tak, že jí nabídnou jídlo… „hodíme to do něj“, pomyslel si Dreiser.</p>

<p>Mrknul na hodinky. Dnes? Ne, chtěl vybrat správnou zbraň a potom to se všemi nacvičit, takže to bude klapat ja­ko hodinky. Zítra brzo… radši toho kluka odsunou hned po snídani.</p>

<p>Lummox vypadal spokojený, že je zase doma, ochoten na vše zapomenout. Nikdy se ani slovem nezmínil o veliteli Dreiserovi a jestli si všiml, že se mu někdo pokoušel ublížit, ani se o tom nezmínil. Jeho tradičně slunečná povaha se projevila tím, že chtěl položit Johnniemu hlavu do klína, aby ho podrbal. Už to bylo dávno, kdy byla jeho hlava do­statečně malá pro podobné věci. Pouze položil tlamu na chlapcova stehna, sám držel její váhu a Johnnie ho drbal na nose zednickou lžící.</p>

<p>Johnnie byl šťastný jenom napůl. S návratem Lummoxe se cítil mnohem lépe, ale věděl, že se tím nic nevyřešilo. Při nejbližší příležitosti se velitel Dreiser pokusí Lummoxe opět zabít. Věčně ho trápila otázka, co s tím.</p>

<p>Jeho matka mu ke štěstí taky nepřidala, když při Lummoxově návratu do domu Stuartových spustila hlasitý po­vyk. John Thomas její požadavky, výhrůžky i příkazy igno­roval a šel svého přítele ustájit, nakrmit a napojit. Po nějaké době se vřítila zpět do domu a řekla, že jde volat veliteli Dreiserovi. Johnnie předpokládal a byl si tím celkem jistý, že z toho nic nevzejde… a taky že ne; jeho matka zůstala v domě. Ale Johnnie nad tím dumal. Měl celoživotní zkuše­nosti, jak s ní vycházet, odporovat jí, poslouchat ji. Postavit se proti ní pro něj bylo mnohem více zarmucující než pro ni. Pokaždé, když jeho otec odcházel (včetně toho případu, kdy se jeho loď nevrátila), mu říkal: „Starej se o svou mat­ku, synu. Nezpůsobuj jí žádné potíže.“</p>

<p>On se <emphasis>snažil</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>opravdu se snažil! Ale bylo jasné, že táta nepočítal s tím, že se mamka bude snažit Lummoxe zbavit. Mamka by to měla vědět lépe; vzala si taťku s tím, že Lummox k tomu patří. Nebo snad ne?</p>

<p>Betty by nikdy takhle kabát nepřevlékla.</p>

<p>Nebo ano?</p>

<p>Ženy jsou velmi zvláštní stvoření. Možná, že by to měli s Lummoxem péct spolu a nepokoušet štěstí. Pokračoval v úvahách až do večera, trávil svůj čas se zvířetem z hvězd a mazlil se s ním. Další starost mu dělaly Lumkovy vředy. John Thomas by rád věděl, jestli by se neměly propíchnout? Ale nikdo o tom nemohl vědět víc než on a on nevěděl.</p>

<p>Takže k tomu všemu ještě navrch byl Lumek nemocný… to bylo prostě příliš!</p>

<p>Na večeři dovnitř nešel. Najednou vyšla jeho matka s podnosem. „Myslela jsem, že bys třeba rád něco sezobnul venku u Lummoxe,“ řekla mírně.</p>

<p>Johnnie se na ni ostře zahleděl. „To ano, díky, mami… díky.“</p>

<p>„Jak je Lumkovi?“</p>

<p>„No, je v pořádku, řekl bych.“</p>

<p>„To je dobře.“</p>

<p>Zíral za ní, když se vracela dovnitř. Byla-li mamka rozz­lobená, bylo to s ní dost zlé, ale s tímhle tajemným, kočičím pohledem, slaďoučká a sluníčko samo, toho se snad bál ještě víc. Nicméně zďobnul vynikající večeři, protože ne­jedl od snídaně. O půl hodiny později vyšla znovu ven a řekla: „Hotovo, zlato?“</p>

<p>„Ehm, ano… díky, bylo to dobré.“</p>

<p>„Děkuji, zlato. Mohl bys odnést ten podnos dovnitř? A pojď taky, v osm za tebou přijde pan Perkins.“</p>

<p>„Pan Perkins? Kdo to je?“</p>

<p>Ale za ní už se zavíraly dve­ře.</p>

<p>Našel matku dole, jak odpočívá a plete ponožky. Usmála se a řekla: „Tak? Jak se teď cítíme.“</p>

<p>„Dobře. Hele, mami, kdo je to ten Perkins? Proč chce mluvit se <emphasis>mnou?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Volal dnes odpoledne, aby si dohodnul schůzku. Řekla jsem mu, aby přišel v osm.“</p>

<p>„Ale copak neřekl, co chce?“</p>

<p>„No… možná řekl, ale tvá matka považuje za lepší, aby ti pan Perkins důvod své návštěvy objasnil sám.“</p>

<p>„Je to něco s Lummoxem?“</p>

<p>„Nezpovídej maminku. Brzy se to dozvíš.“</p>

<p>„Ale, podívej se, já…“</p>

<p>„Už o tom nebudeme mluvit, jestli ti to nevadí? Sundej si botu, zlato. Chci ti změřit nohu.“</p>

<p>Zmaten si začal sundávat botu. Najednou se zarazil. „Mami, přál bych si, abys mi nepletla ponožky.“</p>

<p>„Cože, zlato? Ale matka ti ráda plete ponožky.“</p>

<p>„Ano, ale… Podívej, nemám rád ručně<strong> </strong>pletené ponožky. Dělají mi na chodidlech otlaky… už jsem ti je ukazoval ko­likrát!“</p>

<p>„Nebuď hloupý! Jak by mohla měkká vlna tvé noze nějak ublížit? A pomysli, kolik bys musel platit za pravé, vlněné, ručně pletené, kdybys je kupoval. Většina chlapců by byla vděčná.“</p>

<p>„Ale já je <emphasis>nemám rád, </emphasis>ti říkám!“</p>

<p>Povzdychla si. „Někdy, zlato, nevím, co s tebou mám dě­lat, opravdu ne.“ Sbalila si pletení a odložila je stranou. „Běž si umýt ruce… ano, a obličej taky… a učeš se. Pan Perkins přijde každou chvíli.“</p>

<p>„Hele, ten Perkins…“</p>

<p>„Pospěš si, zlato. Neztěžuj matce věci.“</p>

<p>Pan Perkins se ukázal být příjemný; Johnu Thomasovi se líbil navzdory svým podezřením. Po několika obvyklých zdvořilostech u kávy, coby tradičního projevu pohostinnos­ti, přešel k věci.</p>

<p>Zastupoval laboratoře exotického života v Muzeu pří­rodních věd. Novinové snímky Lummoxe spojené se soud­ním případem se dočkaly pozornosti Muzea… které nyní chtělo Lummoxe koupit.</p>

<p>„Ke svému překvapení,“ dodal, „jsem během prohlídky záznamů zjistil, že Muzeum se již pokoušelo koupit tento druh při jiné příležitosti… od vašeho dědečka, řekl bych. Jméno bylo stejné jako vaše a i datum sedělo. Vy jste nějak příbuzný s…“</p>

<p>„Můj praprapradědeček… jistě,“ přerušil ho John Tho­mas. „A byl to pravděpodobně můj dědeček, od koho se pokoušeli Lummoxe odkoupit. Ale nebyl na prodej tehdy — a není ani teď!“</p>

<p>Jeho matka vzhlédla od pletení a řekla: „Buď rozumný, zlato. Nejsi v postavení, kdy bys mohl zaujímat takovéhle stanovisko.“</p>

<p>John Thomas vypadal ohromeně. Pan Perkins pokračo­val s vřelým úsměvem: „Plně chápu vaše pocity, pane Stuarte. Ale naše právní oddělení se věci věnovalo, než jsem za vámi šel, a jsem tedy obeznámen s vašimi současnými pro­blémy. Věřte mi, nepřišel jsem je zhoršit. Máme řešení, kte­ré by vašeho miláčka zachránilo a vám vyřešilo problémy.“</p>

<p>„Já Lummoxe neprodám,“ trval John Thomas na svém.</p>

<p>„Proč ne? Když se ukáže, že to je jediné řešení?“</p>

<p>„Prostě… protože nemůžu. Dokonce i kdybych chtěl. Nebyl mi přenechán, abych ho prodal, ale abych si ho pone­chal u sebe a staral se o něj. Byl v této rodině dříve než já… dříve než má matka, když jsme u toho.“ Podíval se tvrdě na matku. „Mami, nevím, co to do tebe vjelo.“</p>

<p>Odpověděla tiše: „To by stačilo, zlato. Matka dělá to, co je pro tebe nejlepší.“</p>

<p>Pan Perkins, když viděl, že se John Thomas začíná za­hřívat, změnil hladce téma. „Každopádně, když už jsem vážil cestu až sem, mohu toho tvora vidět? Hrozně by mě to zajímalo.“</p>

<p>„Myslím, že ano.“ Johnnie pomalu vstal a vedl cizince ven.</p>

<p>Pan Perkins si Lummoxe prohlédl, zhluboka se na­dechnul a vydechnul. „Úžasné!“ Obešel ho, stále ho obdivu­je. „Naprosto úžasné! Unikátní… a ten největší mimozem­šťan, jakého jsem kdy viděl. Jak sem byl, u všech všudy, dopraven?“</p>

<p>„Mno, trochu vyrostl,“ připustil John Thomas.</p>

<p>„Vyrozuměl jsem, že trošku papouškuje lidskou řeč. Můžete ho přimět, aby to udělal?“</p>

<p>„Cože? On nic 'nepapouškuje'… <emphasis>mluví.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Opravdu?“</p>

<p>„Nejistě. Hej, Lumku, jak se ti daří, chlapče?“</p>

<p>„Je mi dobře,“ zapípal Lummox. „Co tu chce on?“</p>

<p>„Ale nic, nic. Jenom tě chtěl vidět.“</p>

<p>Pan Perkins zíral. „On mluví! Pane Stuarte, laboratoř tenhle druh <emphasis>musí </emphasis>mít.“</p>

<p>„Na to zapomeňte, už jsem vám to říkal.“</p>

<p>„Jsem připraven jít mnohem výše, když jsem ho teď vi­děl… a slyšel.“</p>

<p>John Thomas se už chystal říci něco hrubého, pak se ovlá­dl a místo toho řekl: „Podívejte, pane Perkinsi, jste ženatý?“</p>

<p>„To jsem. Proč?“</p>

<p>„Máte děti?“</p>

<p>„Jedno, malou holčičku. Je jí jenom pět.“ Obličej mu zněžněl.</p>

<p>„Udělám vám nabídku. Pojďme si je prohodit. Žádné otázky a každý z nás naloží se svým 'druhem', jak uzná za vhodné.“</p>

<p>Perkins se chystal vzplanout, ale pak se najednou za­smál. „Touché! Už mlčím. Ale,“ pokračoval, „pokoušel jste štěstí. Jeden nebo dva z mých kolegů by vás vzali za slovo. Nemůžete porozumět, jaké pokušení představuje druh, jako je tento, pro vědce. Opravdu.“ Toužebně se na Lummoxe podíval a dodal: „Půjdeme dovnitř?“</p>

<p>Paní Stuartová vzhlédla, když vešli. Pan Perkins krátce zavrtěl hlavou. Posadili se a pan Perkins se opřel konečky prstů o sebe. „Pane Stuarte, <emphasis>zakázal </emphasis>jste mi mluvit o mož­ném prodeji, ale řeknu-li řediteli laboratoří, že jsem ani nepřednesl návrh, budu vypadat jako blázen. Dovolil byste mi přednést, co mělo Muzeum v úmyslu… jenom pro pořá­dek?“</p>

<p>„No…“ zamračil se John Thomas. „Myslím, že na tom nic špatného není.“</p>

<p>„Díky. Musím něco dělat, abych ospravedlnil své ces­tovní výdaje. Dovolte mi zhodnotit situaci. Ten tvor… váš přítel Lummox… nebo řekněme 'náš přítel Lummox' neboť jsem si ho oblíbil, sotva jsem ho uviděl. Náš přítel Lummox je pod rozsudkem smrti, že ano? Výnos soudu.“</p>

<p>„Ano,“ připustil John Thomas. „Ale ještě to nebylo po­tvrzeno Vesmírným oddělením.“</p>

<p>„Já vím. Ale policie už udělala pokusy ho zabít, bez vy­čkání konečného potvrzení. Je to tak?“</p>

<p>John začal neslušně, potom pohlédl na svou matku a krotil se. „Ti debilní idioti! Každopádně, nemůžou Lummo­xe zabít. Na to jsou moc natvrdlí.“</p>

<p>„Souhlasím s vaším rozhořčením… soukromě. Tomu tatrmanskému veliteli policie by měla být sebrána licence. Vždyť mohl zničit naprosto ojedinělý druh. Jen si to před­stavte!“</p>

<p>Paní Stuartová řekla stroze: „Velitel Dreiser je jemný muž.“</p>

<p>Pan Perkins se na ni obrátil a řekl: „Paní Stuartová, ne­chci dštít oheň na vašeho přítele. Ale stojím si za svým; velitel neměl žádné právo vzít věci do vlastních rukou. Na takové chování se u veřejného činitele pohlíží hůře než u řadového občana.“</p>

<p>„Musí myslet na bezpečnost veřejnosti,“ trvala na svém.</p>

<p>„To je pravda. Možná to je polehčující okolnost. Beru své poznámky zpět. Netýkají se problému a já jsem neměl v úmyslu začít rozepři.“</p>

<p>„To ráda slyším. Vrátíme se k věci?“</p>

<p>John Thomas začínal k vědci cítit sympatie — mamka Perkinse usadila přesně tak, jako jeho samého — a navíc měl rád Lummoxe. Pan Perkins pokračoval: „V kteroukoliv chvíli, zítra, nebo dokonce ještě dnes, schválí Oddělení vesmírných věcí zničení Lummoxe a…“</p>

<p>„Možná, že ho zamítnou.“</p>

<p>„Můžete dát Lummoxův život v sázku na základě ne­opodstatněné naděje? Velitel policie se objeví znovu — a tentokrát Lummoxe zabije.“</p>

<p>„Ale nezabije! Neví jak. Vysmějeme se mu!“</p>

<p>Pan Perkins pomalu zavrtěl hlavou. „To nemluví váš ro­zum, ale vaše srdce. Velitel se tentokrát pojistí. Už ze sebe jednou blázna udělal; nedopustí, aby se to stalo znovu. Jest­liže nebude moci přijít na jistý způsob sám, nechá si poradit od odborníka. Pane Stuarte, jakýkoliv biolog může provést rychlou analýzu Lummoxe a takřka obratem ruky se vytasit se dvěma nebo třemi způsoby, jak ho zabít… zabít rychle a bezpečně. Mě už jeden napadl, jenom jak jsem ho spatřil.“</p>

<p>John Thomas na něho polekaně pohlédl. „Neřeknete to veliteli Dreiserovi?“</p>

<p>„Samozřejmě, že ne! To si dřív radši ukousnu jazyk. Ale jsou tu tisíce dalších, kteří mu mohou poradit. Nebo může padnout na správný způsob sám. Buďte si jistý tímto: budete-li čekat dokud nebude potvrzen ten rozsudek smrti, bude příliš pozdě. Lummoxe zabijí. A to bude velká škoda.“</p>

<p>John Thomas neodpověděl. Pan Perkins tiše dodal: „Nemůžete sám vzdorovat silám společnosti. Budete-li za­tvrzelý, vy sám zabezpečíte Lummoxovi popravu.“</p>

<p>John Thomas se ztěžka opřel ústy o pěst. Potom takřka neslyšně řekl: „Co můžu <emphasis>dělat?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Hodně, jestliže mi dovolíte, abych vám pomohl. Nejpr­ve mi dovolte ujasnit jedno. Svěříte-li nám svého přítele, nic se mu žádným způsobem nestane. Slyšel jste řeči o vivi­sekci a podobně… tak na to zapomeňte. Naším cílem je umístit druh do prostředí co nejvíce podobnému jeho rodné planetě a potom ho studovat. Chceme, aby byli zdraví a spokojení a podstupujeme značné obtíže, abychom toho do­sáhli. Nakonec Lummox zemře přirozenou smrtí…, potom použijeme tělo a kostru jako stálý exponát.“</p>

<p>„Jak by se vám líbilo být vycpaný a vystavený?“ zeptal se hořce Johnnie.</p>

<p>„Co prosím?“ Perkins vypadal překvapeně a potom se rozesmál. „To by mě vůbec nevadilo. Zanechávám své po­zůstatky lékařské škole mojí univerzity. A Lummoxovi to taky nebude vadit. Teď jde o to, dostat ho ze spárů policie… takže se bude moci dožít krásného, požehnaného věku.“</p>

<p>„Tak počkejte. Když ho koupíte vy, tak ho to nezachrá­ní. Stále ho zabijí. Nebo ne?“</p>

<p>„Ano i ne. Spíše ne. Tím, že ho koupí Muzeum, se příkaz k jeho zničení nezruší, ale, věřte mi, nikdy nebude vykonán. Byl jsem spraven naším právním oddělením o tom, co mám dělat. Za prvé, dohodneme se na podmínkách a vy mi dáte potvrzení o prodeji. To dá Muzeu legální postavení. Ihned, dnešního večera, se spojím s vaším místním soudcem a zí­skám dočasný příkaz odkládající provedení rozsudku o něko­lik dní. Je zcela jistě v jeho pravomoci ho odložit, vezme-li v potaz tento nový faktor změny majitele. To je vše, co potřebu­jeme. Můžeme se dostat přímo k ministru Vesmírných věcí, bude-li to třeba… a já vám slibuji, že jakmile to dostane Mu­zeum do rukou, Lummox nikdy zničen nebude.“</p>

<p>„Jste si <emphasis>jistý?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Natolik jistý, abych riskoval peníze Muzea. Jestli se pletu, můžu přijít o místo.“ Perkins se zakřenil. „Ale já se nemýlím. Jakmile získám dočasný příkaz a zavolám do Mu­zea, aby pracovali na trvalém, můj další krok bude zapla­cení škod. Budu mít sebou hotovost, dost, aby to stačilo… hotovost má přesvědčující účinky. Až to bude hotovo, bu­deme mít proti sobě pouze velitele Bezpečnosti… a i když se může zdát překážkou pro vás, nikdy nebude schopen se postavit zátěži, kterou mu může Muzeum naložit, bude-li potřeba. A všichni žijí šťastně až na věčné časy!“ Perkins se usmál. „Je na tom něco špatného?“</p>

<p>John Thomas obkresloval palcem u nohy vzorek na ko­berci a potom vzhlédl. „Víte, pane Perkinsi, vím, že musím něco udělat, abych zachránil Lummoxe. Ale až doposud jsem na nic nepřišel… a řekl bych, že nemám tu odvahu podívat se pravdě do očí.“</p>

<p>„Takže to uděláte?“</p>

<p>„Jenom okamžik, prosím. Tohle také není dobré. Lumek by se trápil osamělostí. Nikdy by si na to nezvykl. Byla by to jenom záměna smrti za doživotní vězení. Nejsem si jistý, ale možná by byl radši mrtvý… než úplně sám, se spoustou cizích lidí, a ti by kolem něho pobíhali a otravovali by ho a prováděli na něm testy. Ale ani se ho nemohu zeptat, co by chtěl, protože si nejsem jistý, jestli Lumek chápe smrt. Ale naprosto chápe věci týkající se cizinců.“</p>

<p>Pan Perkins si hryzl ret a napadlo ho, že je velmi těžké tomuto mladému muži vyhovět. „Pane Stuarte? Kdybyste měl jít s Lummoxem, byl by v tom rozdíl?“</p>

<p>„Prosím? Jakže?“</p>

<p>„Myslím, že vám mohu přislíbit místo opatrovníka zvě­ře… vlastně mám na svém vlastním oddělení volné místo; dnes večer vás mohu najmout a formality můžeme projednat později. Konečně, je to nesporná výhoda, když se o zvíře bude starat někdo, kdo ví jak na něj.“</p>

<p>Než mohl Johnnie odpovědět, jeho matka řekla: „Ne!“</p>

<p>„Prosím, paní Stuartová?“</p>

<p>„To je mimo jakoukoliv diskuzi. Pane Perkinsi, doufala jsem, že navrhnete rozumný způsob, jak z téhle hloupé ne­příjemnosti ven. Ale nemohu souhlasit s vaším posledním návrhem. Můj syn má jít na vysokou. Nenechám ho pro­marnit život poletováním kolem klece toho zvířete… jako budižkničemu! To tedy ne!“</p>

<p>„Ale podívej, mami…“</p>

<p>„Johne Thomasi! Jestli dovolíš! Tahle věc je uzavřena.“</p>

<p>Pan Perkins se podíval z chlapcova rozohněného obliče­je na zarputilý výraz jeho matky. „Nakonec,“ řekl, „to není záležitost Muzea. Řekněme to takto, paní Stuartová. Já to místo podržím volné, řekněme takových šest měsíců… ach, prosím, paní Stuartová! Jestli ho váš syn vezme nebo ne, je jeho problém… a jsem si jistý, že nepotřebujete mou radu. Pouze chci vašeho syna ubezpečit, že Muzeum ho od jeho miláčka neodřízne. Zní to rozumně?“</p>

<p>Její jehlice cinkaly jako stroj. „Řekla bych, že ano,“ při­pustila.</p>

<p>„Pane Stuarte?“</p>

<p>„Počkejte chvilku. Mami, nemyslíš si, že bych…“</p>

<p>„Prosím, pane Stuarte! Muzeum přírodní historie se ne­zabývá rodinnými problémy. Znáte naši nabídku Přijmete ji?“</p>

<p>Paní Stuartová ho přerušila: „Myslím, že jste se nezmínil o ceně, pane Perkinsi.“</p>

<p>„To opravdu ne! Řekněme dvacet tisíc?“</p>

<p>„Čistého?“</p>

<p>„Čistého? No, to ne… předmět vlastnických nároků bu­deme muset ještě stanovit, samozřejmě.“</p>

<p>„'Čistého', pane Perkinsi,“ řekla pevně.</p>

<p>Zavrtěl se. „Tak čistého.“</p>

<p>„Bereme.“</p>

<p>„Výborně.“</p>

<p>„Tak moment!“ protestoval John Thomas. „Ani náhodou to nebereme. Alespoň dokud se nevyřeší ta druhá věc. Ne­dám Lummoxe někam…“</p>

<p>„Ticho! Zlato, měla jsem trpělivost, ale už toho nesmy­slu bylo dost. Pane Perkinsi, on to bere. Máte sebou ty papíry?“</p>

<p>„Vůbec to nebereme!“</p>

<p>„Okamžik,“ vyžádal si Perkins jejich pozornost. „Paní, uvažuji správně, když předpokládám, že musím mít podpis vašeho syna, abych získal platný doklad o prodeji?“</p>

<p>„To jste uhádl.“</p>

<p>„Hmm. Pane Stuarte?“</p>

<p>„Nepodepíšu, dokud se nedohodne, že já a Lummox zůstaneme spolu.“</p>

<p>„Paní Stuartová?“</p>

<p>„To je nemyslitelné.“</p>

<p>„Také si to myslím. Ale nemohu s tím nic udělat.“ Per­kins se postavil. „Dobrou noc, pane Stuarte. Děkuji, že jsem mohl říci své — a že jste mi dovolil spatřit Lummoxe. Ne, nevstávejte, dveře najdu sám.“</p>

<p>Obrátil se k odchodu, zatímco Stuartovi se snažili na se­be navzájem nehledět. U dveří se zastavil. „Pane Stuarte?“</p>

<p>„Ano, pane Perkinsi?“</p>

<p>„Udělal byste pro mě něco? Udělejte tolik snímků Lummoxe, kolik jen budete moci. Barevné, stereo, audio i video, můžete-li. Měl bych tu mít profesionální tým… ale třeba na to nebude čas. Víte, byla by to opravdu ostuda, kdyby po něm nezbyl žádný vědecký záznam. Takže dělej­te, prosím, co můžete.“</p>

<p>John Thomas polkl a zvedl se ze židle. „Pane Perkinsi! Haló! Pojďte zpátky.“</p>

<p>O pár minut později se přistihl při podepisování pro­dejní smlouvy, Jeho podpis byl roztřesený, ale čitelný. „A nyní, paní Stuartová,“ řekl hladce pan Perkins, ,jestli byste mohla podepsat tady, kde stojí 'opatrovník'… děkuji! Ach ano! Musím vymazat tu část o 'vlastnických nárocích'. Ne­mám sebou hotovost; přijel jsem sem, když už byly banky zavřené, takže vám vypíšu nominální hodnotu k vyúčtování a zbytek zařídíme, než ten exemplář přesuneme.“</p>

<p>„Ne,“ řekl John Thomas.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Zapomněl jsem vám říci. Muzeum může klidně uplatnit ty nároky, protože já nemůžu a koneckonců to Lummox udělal. Ale žádné peníze si nevezmu. Cítil bych se jako Ji­dáš.“</p>

<p>Jeho matka řekla ostře: „Johne Thomasi! Nedovolím ti…“</p>

<p>„Radši to neříkej, mami,“ řekl nebezpečně. „Víš, co by si o tom myslel táta.“</p>

<p>„Hrrrmmm!“ Pan Perkins si hlasitě odkašlal. „Vyplním běžný právní formulář nominální hodnoty. Už se déle nezdržím. Soudce O’Farrell mi řekl, že chodí spát kolem desá­té. Paní Stuartová, Muzeum se mou nabídkou cítí zavázáno. Pane Stuarte, ponechám vás, abyste si to s vaší matkou vy­řešil po svém. Dobrou noc všem!“ Uložil prodejní smlouvu do kapsy a rychle odešel.</p>

<p>O hodinu později na sebe ještě stále unaveně a rozzlobeně hleděli přes obývací pokoj. John Thomas sám sebe vmanipuloval do postoje, že jeho matka si ty peníze může vzít, hlavně když se jich on sám nebude nucen dotknout. Říkal si, že to nabídne výměnou za povolení přijmout práci s Lummoxem.</p>

<p>Ale ona jen zavrtěla hlavou. „Naprosto nepřichází v úvahu. Nakonec, chystáš se jít na vysokou. To zvíře by sis tam vzít nemohl. Takže jsi každopádně neměl důvod očeká­vat, že si ho budeš moci nechat.“</p>

<p>„Cože? Ale já jsem si myslel, že jsi se o něho chtěla sta­rat… jak jsi slíbila tátovi… a já bych ho mohl vídat o víken­dech.“</p>

<p>„Otce do toho radši nezatahuj! Můžu ti rovnou říci, že už dávno jsem se rozhodla, že v den, kdy půjdeš na školu, přestane tento dům fungovat jako zoo. Události posledních dní jednoduše posunuly datum o několik dní dopředu.“</p>

<p>Zíral na ni, neschopen odpovědi.</p>

<p>Náhle k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. „Johnnie? Drahý Johnnie…“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Podívej se na mě, zlato. Padlo tu pár hořkých slov a mrzí mě, že byly kdy vysloveny… jsem si jistá, že jsi to tak nemyslel. Ale maminka myslela pouze na tvé dobro, to snad víš? Že ano?“</p>

<p>„Ehm, předpokládám, že ano.“</p>

<p>„To je vše, na co maminka myslí… co je nejlepší pro je­jího velkého chlapce. Jsi mladý a když je někdo mladý, zdají se být důležité věci, které důležité nejsou. Ale až vy­rosteš, zjistíš, že maminka to věděla nejlépe. Copak to ne­vidíš?“</p>

<p>„No… mami, co se týče toho zaměstnání. Kdybych mohl jenom…“</p>

<p>„Prosím, zlato. Matku velmi bolí hlava. Už o tom nebu­deme teď mluvit. Pěkně se vyspi a zítra uvidíš věci jinak.“ Poplácala ho po tváři a sklonila se, aby ho políbila. „Dobrou noc, zlato.“</p>

<p>„Dobrou.“</p>

<p>Seděl tam ještě dlouho poté, co odešla a snažil se uspo­řádat si věci v hlavě. Věděl, že by se měl cítit dobře… za­chránil Lummoxe, že ano?</p>

<p>Ale necítil se dobře. Připadal si jako zvíře, které si uhryzalo nohu, aby se dostalo z pasti… vystrašený a trpící, žádná úleva.</p>

<p>Nakonec se zvedl a vyšel ven za Lummoxem.<strong>VIII.</strong><strong>ROZUMNÉ ŘEŠENÍ</strong></p>

<p>JOHN THOMAS zůstal u Lummoxe jenom krátce, proto­že nemohl snést pomyšlení, že by mu měl říci pravdu a nebylo o čem jiném mluvit. Lummox cítil jeho neklid a vyptával se; nakonec se John Thomas sebral a řekl: „Říkám ti, že o nic nejde! Buď zticha a běž spát. A buď si zatraceně jistý, že jestli nezůstaneš na dvoře, tak dostaneš hlava nehlava.“</p>

<p>„Ano, Johnnie. Stejně se mi to venku nelíbí. Lidé dělali směšné věci.“</p>

<p>„Tak si to prostě zapamatuj a už to víckrát nedělej.“</p>

<p>„Neudělám, Johnnie. Ať mi srdce zcepení.“</p>

<p>John Thomas vešel dovnitř a nahoru do postele do svého pokoje. Ale nešel spát. Po nějaké chvíli vstal, trochu se přiobléknul a šel nahoru na půdu. Dům byl velmi starý a měl opravdové podkroví, kam se dalo jít po žebříku poklopem v přístěnku horní haly. Dříve tu bývalo opravdové schodiště, ale bylo odstraněno, když se zarovnávala střecha pro vybudování přistávací plošiny, protože bylo potřeba místo pro líný výtah.</p>

<p>Ale půda tam stále byla a bylo to jediné soukromé místo Johna Thomase. Jeho pokoj mu matka občas „uklízela“, ač­koliv to byla jeho povinnost (a přání), aby si to dělal sám. Když maminka uklízela, mohlo se stát cokoliv. Jeho papíry mohly být ztraceny, zničeny nebo dokonce přečteny, proto­že mamka věřila, že mezi rodičem a dítětem by neměla být žádná tajemství.</p>

<p>Takže cokoliv, co si chtěl ponechat pro sebe, uschovával na půdě. Mamka tam nikdy nešla — z žebříků se jí dělalo nevolno. Měl tam malou, velmi dusnou a špinavou komůr­ku, kterou měl používat pouze jako „sklad“. Její skutečné použití bylo různé: před několika lety v ní pěstoval hady; měl tam malou sbírku knih, ke kterým se každý kluk dosta­ne, ale nepřebírá to s rodiči; měl tam dokonce i telefon, zvukové prodloužení vyvedené z běžného audio &amp; video zařízení v jeho ložnici. To poslední byl praktický výsledek jeho středoškolského kurzu fyziky a byla to opravdová dři­na pospojovat to dráty, aby to nejen zůstalo v tajnosti, když byla mamka venku, ale také to zůstalo utajeno před techniky z telefonní společnosti.</p>

<p>Ale fungovalo to, jakkoliv to bylo slátané a on si k tomu přidělal ještě „služební“ okruh, který se ohlásil varovným zablikáním, když kdokoliv poslouchal z některého z osta­tních aparátů v domě.</p>

<p>Dnes večer si nepřál nikomu telefonovat a už bylo po hodině, kdy se mohly dělat přímé hovory na koleji, kde by­dlela Betty. Prostě chtěl být sám… a podívat se na nějaké papíry, které už dlouho neviděl. Zasoukal se pod svůj pra­covní stůl a přepnul spínač. Na stěně, která se zdála být prázdná, se otevřel panel. Na poličce, která se tím objevila, ležely papíry a knihy. Vyndal je ven.</p>

<p>Jedním z předmětů byl záznamník z tenkého papíru, deník jeho pradědečka z druhé výzkumné cesty <emphasis>Trail Blazeru. </emphasis>Byl více než sto let starý a vykazoval stopy používání mnoha rukou. John Thomas ho četl tucetkrát. Předpokládal, že jeho otec i děda dělali to samé. Všechny stránky byly křehké, spousta jich bylo vyspravovaných.</p>

<p>Prolistoval ho, obraceje opatrně stránky, ale spíš ho je­nom tak očima prolétával, než že by četl. Jeho zrak padl na jednu zapamatovanou pasáž:</p>

<p>„… <emphasis>Někteří z</emphasis> <emphasis>chlapců propadli panice, zvláště ženatí mu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ži. Ale na to měli myslet, než se zapsali. Všichni teď víme, jak jsme na tom. Vlétli jsme do toho a vynořili se někde, ne zrovna blízko domova. Ale co? Chtěli jsme ce</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tovat, že ano?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>John Thomas obrátil několik dalších stránek. Odjakživa znal historii <emphasis>Trail Blazeru; </emphasis>nevyvolávalo to v něm ani hrů­zu, ani zvědavost. Jedna z prvních mezihvězdných lodí, je­jíž posádka se odhodlala k povolání objevitelů se stejným očekáváním, jaké provázelo zlatá léta patnáctého století, kdy muži zdolávali neprobádaná moře na dřevěných korá­bech. Loď <emphasis>Trail Blazer </emphasis>a její sestry vyrazily na stejnou cestu, prolétly Einsteinovou bariérou a doufaly v návrat. John Thomas Stuart VIII byl na palubě při jeho druhém le­tu, vrátil se domů vcelku, oženil se, měl malého kluka a usadil se… to on vybudoval tu přistávací plošinu na střeše.</p>

<p>Potom jedné noci zaslechl volání divokých hus a zapsal se znovu. Zpátky se nevrátil.</p>

<p>John Thomas vyhledal první zmínku o Lummoxovi:</p>

<p>„<emphasis>Tahle planeta je věrnou napodobeninou staré dobré Země, což je úleva po těch posledních třech, protože jsme mohli vstoupit na zem, aniž bychom se oblékali do skafan</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>drů. Ale evoluce si tu musela hrát na dvakrát </emphasis>— <emphasis>nebo </emphasis>— <emphasis>nic, namísto čtyřkončetinového uspořádání, které považu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jeme u nás d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ma za stylové, má tu prakticky všechno ale</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>spoň osm nohou</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> 'myši', které vypadají jako stonožky, králíkům podobná stvoření se šesti krátkýma noh</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ma a pá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rem velikánských nohou na skákání, všechny druhy až po věci velké jako žirafy. Jedn</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ho mal</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho tvorečka jsem chytil (dá-li se tomu tak říci</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> pravdou je, že se objevil a vlezl mi na klín) a byl jsem jím tak unesen, že se pok</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>sím si ho ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chat jako maskota. Připomíná mi trochu štěně vlčáka, ako</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rát že lépe vypracovaného. Cristy měla službu u vzducho</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vého uzávěru, ta</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>že jsem ho mohl dostat na palubu bez to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho, že bych ho musel ukázat na Biologickém.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Záznam<emphasis> </emphasis>z dalšího dne se o Lummoxovi nezmiňuje, pro­tože patří důležitějším věcem:</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tentokrát jsme kápli na zlatý důl</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Civilizace. Důstoj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>níci jsou tak rozrušeni, že jsou málem bez sebe. Viděl jsem jednoho z dom</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nantní rasy na dálku. Ten samý mnohonohý typ, ale jinak člověka nutí př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mýšlet, co by se stalo se Zemí, kdyby to dinosauři zvládli.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>A ještě o něco dále…“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Přemýšlel jsem, čím mám Čumíška krmit. Nemusel jsem si dělat starosti. Chutná mu všechno, co mu propašuji</emphasis> <emphasis>z odpadků</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ale snědl by cokoliv, co není přitlučeno k pod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>laze. Dnes snědl můj psací stroj a mám z toho obavy. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>myslím si, že by se nějak otrávil zásobníkem s inkoustem, ale kov a um</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lá hmota? Je úplně jako dítě </emphasis>— <emphasis>všechno, na co dosáhne, jde do jeho pusy.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Čumíšek se stává roztomilejší každým dnem. Ta malá tlamička vypadá, že se snaží mluvit; zakňučí na mě a já za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kňučím na něj. P</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tom se mi v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>škrábe do klína a řekne mi, že mě má rád, tak upřímně, jako nikdo na světě. Utrhlo by mi to srdce, kdybych ho měl nechat Biologickému, i kdyby mě ch</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>tili. Ti supi by ho nejspíš rozsekali na kousky, jenom aby zjistili, na co b</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>há. Důvěřuje mi a já ho nenechám za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bít.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>John Thomas Junior se nevypravil na moře. Místo toho se zabil při letu v krabicovité věci nazývané „letadlo“. To bylo před první ze světových válek. Od té doby po několik let se v domě přijímali „platící hosté“.</p>

<p>J. T. Stuart III. zemřel pro vyšší účel. Ponorka, jejímž byl palebním důstojníkem pronikla Tsushimskou úžinou do Japonského moře, ale nepovedlo se jí vrátit.</p>

<p>John Thomas Stuart IV. byl zabit při první cestě na Mě­síc.</p>

<p>John Thomas V. emigroval na Mars. Jeho syna, slavné jméno rodiny, Johnnie rychle přeskočil; už dávno ho znudily neustálé připomínky, že nosí stejné jméno jako generál Stuart, první guvernér Marťanského společenství národů po revoluci. Johnnieho by zajímalo, co by se s jeho praprapra-dědečkem stalo, kdyby revoluce neuspěla? Pověsili by ho?… místo aby mu stavěli sochy?</p>

<p>Velká část knihy byla věnována pokusu Johnnieho dě­dečka o očištění jména jeho vlastního dědečka — neboť syn generála Stuarta nebyl veřejný hrdina. Namísto toho protloukl posledních patnáct let svého života v trestanecké ko­lonii na Tritonu. Jeho žena se vrátila zpátky na Zem ke své rodině a vzala si zpět své rodné jméno pro sebe a svého sy­na.</p>

<p>Ale její syn se v den své plnoletosti hrdě vydal před soud a nechal si změnit své jméno z „Charlese Gimmidge“ na „John Thomas Stuart VIII“. Byl to on, kdo přivezl Lummoxe a použil finanční prémie za druhou výpravu <emphasis>Trail Blazeru </emphasis>k nákupu starého pozemku. Zřejmě musel svému synovi vštípit, že jeho dědeček se dostal do špinavé věci. Jeho syn tomu v této zprávě věnuje hodně prostoru.</p>

<p>Dědeček Johnnieho by býval mohl sám použít advokáta, aby bránil své jméno. Zpráva říkala jenom, že John Thomas Stuart IX rezignoval ze služby a už nikdy do vesmíru nešel, ale Johnnie věděl, že to byl výběr mezi tímto nebo vojen­ským soudem. Jeho vlastní otec mu to řekl… ale taky mu řekl, že děda se mohl osvobodit s čistým štítem, kdyby je­nom chtěl svědčit. Jeho otec dodal: „Johnnie, raději uvidím, že jsi věrný svým přátelům než s hrudí ověnčenou medai­lemi.“</p>

<p>Ten starý muž ještě žil, když to tatínek Johnniemu říkal. Při pozdější příležitosti, když byl Johnův tatínek na hlíd­kovém letu, se Johnnie pokusil dozvědět to, co věděl on.</p>

<p>Dědeček byl rozzlobený. „Prdlačky!“ křičel. „Úplně vynulovali má práva.“</p>

<p>„Ale táta říká, že ve skutečnosti to byl tvůj velitel, kdo…“</p>

<p>„Tvůj táta tam nebyl. Kapitán Dominik byl nejlepší veli­tel, jaký kdy chodil po ocelové… kéž mu je země lehká. Ro­zestav si šachovnici, hochu. Teď ti to nandám.“</p>

<p>Poté, co jeho dědeček zemřel, Johnnie se pokoušel si to nějak ujasnit, ale odpovědi jeho otce byly nepřímé. „Tvůj děda byl romantický sentimentalista, Johnnie. Je šmouhou na našem obličeji. Měl sotva tolik rozumu pohromadě, aby zvládl účetní knihu.“ Bafnul si z dýmky a dodal: „Ale ba­víme se dobře.“</p>

<p>Johnnie odložil knihy a papíry a cítil se mrzutě, protože čtení o svých předchůdcích mu příliš náladu nepozvedlo. Pořád myslel na Lummoxe. Usoudil, že by měl jít dolů a pokusit se něco naspat.</p>

<p>Zrovna se otáčel, když se rozsvítil telefon. Popadl ho, než se stačil ozvat zvukový signál; nechtěl, aby se vzbudila matka. „Ano?“</p>

<p>„To jsi ty, Johnnie?“</p>

<p>„Jo. Já tě nevidím, Betty. Jsem nahoře na půdě.“</p>

<p>„To není jediný důvod, proč mě nemůžeš vidět. Nemám obličej před obrazovkou, takže jsem nechala video vypnuté. Navíc je tady v té hale tma jako v pytli, protože nemám do­voleno telefonovat v tuhle noční dobu. Paní Vévodkyně ne­poslouchá, že ne?“</p>

<p>Johnnie mrknul na varovný signál. „Ne.“</p>

<p>„Vezmu to rychle. Moji špehové oznámili, že otec Dreiser dostal zelenou.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Ale ano. Teď jde o to, co s tím budeme dělat? Nemů­žeme zůstat sedět a jeho nechat být.“</p>

<p>„Ehm, já jsem něco udělal.“</p>

<p>„Co? Doufám, že ne něco hloupého. Neměla jsem být dnes pryč.“</p>

<p>„No, nějaký pan Perkins…“</p>

<p>„Perkins? Ten chlápek, co šel dneska večer k soudci O’Farrellovi?“</p>

<p>„Ano. Jak to víš?“</p>

<p>„Podívej, neztrácej čas. Já vždycky vím. Řekni mi, jak to dopadlo.“</p>

<p>„Mno…“ John Thomas podal zmatenou zprávu. Betty poslouchala bez připomínek, což ho přimělo stáhnout se do defenzivy. Zjistil, že vysvětluje spíše postoje své matky a pana Perkinse než své vlastní. „Takže takhle to bylo,“ skončil nejistě.</p>

<p>„Takže jsi je poslal, ať se jdou klouzat? Dobře. Takže to bude náš další tah. Jestli to může udělat Muzeum, my to zvládneme taky. Jde jenom o to přinutit dědu O’Farrella, aby…“</p>

<p>„Betty, ty tomu nerozumíš. Já jsem Lummoxe prodal.“</p>

<p>„Cože? Ty jsi<emphasis> prodal </emphasis>Lummoxe?“</p>

<p>„Ano. Musel jsem. Kdybych ho neprod…“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty </emphasis>jsi prodal <emphasis>Lummoxe.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Betty, nemohl jsem si pomoci…“</p>

<p>Ale ona se už odpojila.</p>

<p>Zkoušel jí zavolat, ale slyšel jenom nahraný hlas, který říkal: „Tento přístroj je mimo přímý provoz do zítřejšího rána do osmi. Přejete-li si zanechat vzkaz, počkejte…“</p>

<p>Odpojil se.</p>

<p>Seděl, hlavu v dlaních a přál si být mrtvý. Nejhorší na tom všem bylo, že Betty měla pravdu. Nechal se vmanipulovat do něčeho, o čem <emphasis>věděl, </emphasis>že je špatné, jenom proto, že to vypadalo, že není nic jiného, co by mohl udělat.</p>

<p>Betty nebyla hloupá. Možná, že to, co chtěla zkusit, by také nebylo k ničemu dobré… ale poznala špatné řešení, když ho viděla před sebou.</p>

<p>Seděl tam, v duchu si nadával a nevěděl, co má dělat. Čím více přemýšlel, tím byl vzteklejší. Nechal se ukecat k něčemu, co nebylo <emphasis>správné</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>jenom proto, že to bylo ro­zumné… jenom proto, že selský rozum byl pro.</p>

<p>Soulad se selským rozumem! Jeho předkové selský ro­zum nepoužívali, ani jeden z nich! Kdo byl on, aby začínal takovéhle praktiky?</p>

<p>Žádný z nich nikdy neudělal rozumnou věc. Jenom vez­měme jeho praprapradědečka… dostal se do situace, která se mu nelíbila a obrátil celou planetu naruby během krvavé sedmileté války. Jistě, nazvali ho hrdinou… ale patří rozpou­tání revoluce do kategorie selského rozumu?</p>

<p>Nebo vezměme… Ale, do háje, vezměme z nich koho­koliv! V té bandě nebyl žádný „hodný“ chlapec. Prodal by děda Lummoxe? Pchá, děda by srovnal soudní síň se zemí holýma rukama. Kdyby tu děda byl, stál by u Lummoxe na stráži s puškou a nedovolil by celému světu se ho ani dotk­nout.</p>

<p>Určitě si nevezme nic z Perkinsových špinavých peněz. To věděl jistě.</p>

<p>Ale co by mohl <emphasis>udělat?</emphasis></p>

<p>Mohl by jít na Mars. Podle Lafayettského práva byl ob­čan a mohl vznést nárok na půdu. Ale jak by se tam dostal? Ba co hůř, jak by tam dostal Lummoxe?</p>

<p>Problém je, řekl si vztekle, že to skoro dává smysl. A smysl mi není k ničemu.</p>

<p>Nakonec přišel na plán. Měl jedinou přednost, a to, že nedával vůbec žádný smysl. Byl složen stejnou měrou z ší­lenství a nebezpečí. Cítil, že pradědečkovi by se líbil.<strong>IX.</strong><strong>ZVYKY A OŠKLIVÉ KÁČÁTKO</strong></p>

<p>SESTOUPIL dolů do horní haly a poslouchal u dveří své matky. Nečekal, že by něco slyšel, protože její ložnice byla zvukotěsná. Potom se vrátil do své vlastní místnosti a provedl rychlé přípravy, počínaje oblečením se do tábornických šatů a pohorek. Spacák měl uložen v zásuvce svého stolu; vyndal ho, napěchoval do postranní kapsy svého ka­bátu a do náprsní kapsy uložil jeho energetický zdroj. Osta­tní věci, potřebné na turistiku a stanování, rozložil po osta­tních kapsách a byl téměř připraven vyrazit.</p>

<p>Přepočítal svou hotovost a potichu zanadával. Ostatní úspory měl na spořitelním účtu a neexistovala žádná mož­nost, jak z nich teď čerpat. No, co se dalo dělat… vyrazil po schodech dolů, potom si vzpomněl na důležitou věc. Šel zpátky ke svému stolu.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Drahá maminko,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>psal. „<emphasis>Řekni, prosím, panu Perkinsovi, že z toho obchodu nic nebude. Můžeš použít moje pe</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>níze na univerzitu k zaplacení lidem z pojišťovny. Lumek a já odcházíme a bylo by k n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>čemu nás hledat. Mrzí m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> to, ale musíme.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Podíval se na lístek, usoudil, že už není co dodat, připsal „<emphasis>s láskou</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>, </emphasis>a podepsal se.</p>

<p>Začal psát vzkaz pro Betty, roztrhal ho, zkusil to znovu a nakonec si řekl, že jí pošle dopis až bude mít víc, co říct.</p>

<p>Šel dolů, nechal lístek na jídelním stole, potom šel do spíže a vyzvedl si zásoby. O několik minut později vyšel ven za Lummoxem, v ruce velký pytel nacpaný plechovkami a ba­líčky.</p>

<p>Jeho přítel spal. Hlídací oko ho poznalo; Lummox se ani nehnul. John Thomas se napřáhl a vší svojí silou ho kopnul. „Hej, Lumku! Vstávej.“</p>

<p>Zvíře otevřelo ostatní oči, decentně zívlo a brouklo: „Ahoj, Johnnie.“</p>

<p>„Sbírej se. Jdeme na výlet.“</p>

<p>Lummox si protáhl nohy a postavil se, přičemž se okle­pal od hlavy k patě. „Tak dobře.“</p>

<p>„Udělej mi sedačku — a nech tam místo pro tohle.“ Johnnie zvedl pytel s jídlem. Lummox tak bez reptání uči­nil. John Thomas připevnil na zvíře pytel a potom se nahoru vyšplhal sám. Zanedlouho už byli na cestě před domem Stuartových.</p>

<p>Ačkoliv byl sám téměř iracionální, přesto si John Tho­mas uvědomoval, že útěk a skrývání se s Lummoxem byl projekt takřka neproveditelný. Kdekoliv by byl Lummox nenápadný jako basový buben ve vaně. Nicméně, v té šíle­nosti byla špetka smyslu; schovat Lummoxe v okolí Westvillu nebyla taková nemožnost jako někde jinde.</p>

<p>Westville leží v otevřeném horském údolí. Hned na zá­padě vypínala páteř kontinentu k nebi své vyzáblé hřbety. Několik mil za městem začínala jedna z velkých původních oblastí, tisíce čtverečních mil kopců a údolí, téměř stejných, jako když Indiáni vítali Kolumba. Každým rokem se na krátké období naplnila sportovci v červených kabátech stří­lejících jeleny a losy a po sobě navzájem. Většinu roku tam však byla pustina.</p>

<p>Když by se tam s Lummoxem dostali, aniž by je někdo viděl, bylo by celkem možné se vyhnout tomu, aby je někdo chytil — dokud mu nedojdou zásoby. Až ta doba nastane — no, mohl by žít z toho co les dá, jako Lummox… jíst třeba zvěřinu. Nebo možná jít zpátky do města bez Lummoxe a znovu si o všem promluvit, tentokrát ovšem ze silné pozice toho, kdo ví kde Lummox je, ale který to neřekne, dokud mu nebudou naslouchat. Možnosti ještě neměl promyšleny.</p>

<p>Měl prostě v úmyslu schovat Lummoxe pod pokličku a po­tom si to promyslet… dostat ho někam, kde by si ten starý darebák Dreiser nemohl zkoušet, jak Lummoxovi ublížit!</p>

<p>John Thomas by jednoduše mohl Lummoxe obrátit k západu přes otevřenou krajinu k horám, protože Lummox byl na dlážděných cestách závislý asi jako tank… ale v měk­ké půdě zanechával stopu také asi jako tank. Bylo nezbytné se držet dlážděných cest.</p>

<p>Johnnie měl už v hlavě řešení. V jednom z předchozích století tu procházela horami transkontinentální dálnice, pro­cházející jižně kolem Westvillu a stoupající stále vzhůru k Velkému Předělu. Už dávno byla nahrazena moderní elek­trifikovanou silnicí, která místo aby tu horu kamene přeléza­la, jednoduše šla skrz ni. Ale ta stará silnice tam zůstala, opuštěná, na mnoha místech zarostlá, betonový povrch zprohýbaný a popraskaný od mrazů a letních veder… ale stále to byla dlážděná cesta, na které zbydou jen nepatrné známky Lummoxova dusavého postupu.</p>

<p>Vedl Lummoxe zadními cestami, vyhýbal se domům a směřoval k místu vzdálenému tři míle na západ, kde začínal první z tunelů expresní dálnice, a kde začínala stará cesta stoupat. Nešel až k rozvětvení, ale zastavil o sto yardů dří­ve, zaparkoval Lummoxe u opuštěného stánku, varoval ho, ať se ani nehne a sám se vydal prozkoumat půdu před se­bou. Neodvážil by se vzít Lummoxe na expresku, aby se dostali ke staré silnici. Nejenom, že by mohli být spatřeni, ale také by to bylo nebezpečné pro Lummoxe.</p>

<p>Ale potom John Thomas nalezl to, na co myslel, že si vzpomínal: stavební cesta, která křižovatku obcházela. Ne­byla to přímo dlažba, ale upěchovaný žulový štěrk a on usoudil, že ani Lummoxovy těžké kroky na ní nezanechají otisky. Vrátil se a našel Lummoxe, jak spokojeně pojídá ce­duli „NA PRODEJ“. Vynadal mu a vzal mu ji, potom se rozhodl, že by se tak mohl zbavovat důkazů a vrátil mu ji. Pokračovali dál a Lummox zatím chroupal ceduli.</p>

<p>Jakmile byli na staré dálnici, John Thomas se uvolnil. Prvních pár mil byla udržována v dobrém stavu, protože sloužila farmářům nahoře v kaňonu. Ale skrz nevedla žádná doprava, protože končila slepě a v tuto hodinu tu nebyla ani žádná místní doprava. Jednou nebo dvakrát nad nimi přele­tělo vznášedlo, návštěvníci divadla nebo nějakého večírku se vraceli domů, ale jestli si cestující všimli velkého zvířete dusajícího pod nimi, nedali to najevo.</p>

<p>Cesta se kroutila nahoru kaňonem a nakonec vyšla na náhorní plošinu. Tady byla bariéra s nápisem: CESTA UZAVŘENA… VJEZD VOZIDLŮM ZAKÁZÁN. Johnnie slezl a prohlédl si ji. Byla to jednoduše tyč položená napříč, upevněná asi ve výši hrudníku. „Lumku, jsi schopen se přes to dostat, aniž by ses toho dotknul?“</p>

<p>„Jistě, Johnnie.“</p>

<p>„Dobrá. Vem to pomalu. Nesmíš to shodit. Ani se o to neotři.“</p>

<p>„Neotřu, Johnnie.“ A taky, že se neotřel. Místo, aby přes to přelezl, jako by asi přelézal přes nižší překážky kůň, po­stupně zasouval jeden pár nohou za druhým a přeplul přes ni.</p>

<p>Johnnie podlezl bariéru a připojil se k němu. „Nevěděl jsem, že můžeš udělat tohle.“</p>

<p>„Ani já ne.“</p>

<p>Cesta byla vepředu hrbolatá. Johnnie zastavil, aby při­poutal potraviny smyčkou pod Lummoxovou hrudí a potom ještě přidal upevnění kolem svých stehen. „Tak fajn, Lum­ku. Vezmeme to trochu hopem. Ale necválej, nerad bych spadnul.“</p>

<p>„Drž se, Johnnie.“ Lummox nabral rychlost, dodržuje svou obvyklou posloupnost nohou. Řítil se vpřed rychlým klusem a jeho krok byl zjemněn množstvím jeho nohou. Johnnie zjistil, že je velice unavený, na těle i na duchu. Cítil se v bezpečí, teď když byli pryč od domů a rušných silnic a přemohla ho únava. Opřel se a Lummox mu přizpůsobil ob­rysy svého těla. Houpavý pohyb a nepřestávající dusání masivních nohou měly uklidňující účinek. Nakonec usnul.</p>

<p>Lummox pevnou nohou překonával prasklá místa. Použí­val své noční vidění a nehrozilo tudíž nebezpečí zakopnutí ve tmě. Věděl, že Johnnie usnul a snažil se udržet svůj krok co nejplynulejší. Ale za nějaký čas se začal nudit a rozhodl se, že si taky zdřímne. Ty noci, co strávil mimo domov, se moc do­bře nevyspal… vždycky se děly nějaké hlouposti a taky ho trápilo, že nevěděl, kde je Johnnie. Takže teď vysunul své hlídací oko, zavřel všechny ostatní a přesunul kontrolu sekun­dárnímu mozku vzadu u zadku. Samotný Lummox šel spát a ponechal tu malou část, která nikdy nespala, aby se starala o jednoduché dohlížení na nebezpečí na cestě a o řízení ne­únavného dusání jeho osmi velkých nohou.</p>

<p>John Thomas se probudil, když začaly blednout hvězdy na ranním nebi. Protáhl si ztuhlé svaly a zachvěl se. Všude kolem byly vysoké hory a cesta se plazila po úbočí jedné z nich, se strmým srázem k.říčce hluboko pod sebou najedná straně. Posadil se. „Hej, Lumku!“</p>

<p>Žádná odpověď. Zavolal znovu. Tentokrát se Lummox ospale ozval: „Co se děje, Johnnie?“</p>

<p>„Ty jsi spal,“ obvinil ho.</p>

<p>„Neřekl jsi, že nemám, Johnnie.“</p>

<p>„Ehm… no dobře. Jsme pořád na té samé cestě?“</p>

<p>Lummox se poradil se svým druhým já a odpověděl: „Jistě. Chtěl jsi jít někudy jinudy?“</p>

<p>„Ne. Ale budeme se muset ztratit z téhle. Začíná se rozednívat.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>John Thomas nevěděl, jak na tuto otázku odpovědět. Pokoušet se Lummoxovi vysvětlovat, že je odsouzený k smrti a musí se schovat, se mu příliš nezamlouvalo. „Musíme, tak proto. Ale jenom pokračuj dál. Dám ti vědět.“</p>

<p>Proud vody se šplhal vzhůru k nim. Asi za míli ležela silnice pouze několik stop nad ním. Dorazili k místu, kde se dno potoka rozšiřovalo do kamenitého koryta s vodou pou­ze uprostřed. „Hele!“ zvolal Johnnie.</p>

<p>„Snídaně?“ zajímal se Lummox.</p>

<p>„Ještě ne. Vidíš ty kameny tam dole?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Chci, abys slezl na ty kameny. Nepokládej ty svoje velké nohy na tu špínu na břehu. Stoupni ze silnice rovnou na kameny. Rozumíš?“</p>

<p>„Nemám nechat žádné stopy?“ zeptal se pochybovačně.</p>

<p>„Přesně tak. Jestli někdo půjde kolem a uvidí ty stopy, budeš muset jít opět zpátky do města — protože půjdou po stopách a najdou nás. Chápeš?“</p>

<p>„Nenechám žádné stopy, Johnnie.“</p>

<p>Lummox slezl na dno vyschlého koryta jako obří sto­nožka. Manévr přinutil Johna Thomase popadnout jednou rukou svou bezpečnostní smyčku a druhou své zásoby. Zavýsknul.</p>

<p>Lummox se zastavil a řekl: „V pořádku, Johnnie?“</p>

<p>„Ano, jenom jsi mě překvapil. Teď proti proudu a drž se na kamenech.“ Šli podél proudu, nalezli místo k jeho pře­kročení a potom šli po druhé straně. Odbočil od silnice a brzy od ní byli vzdáleni několik stovek yardů. Už bylo té­měř plné světlo a John Thomas si začínal dělat starost o od­halení ze vzduchu, i když nebylo pravděpodobné, že by za­čal poplach takhle brzo.</p>

<p>Kousek před nimi rostl lesík vzrostlých borovic, který dosahoval až ke břehu. Vypadal dostatečně hustý. Dokonce, i kdyby v něm Lummox nebyl neviditelný, zůstal-li by v klidu, vypadal by jako bludný balvan. Bude to muset stačit, nebyl čas hledat lepší místo. „Na břeh a mezi ty stromy, Lumku a nestrhni ten břeh. Našlapuj opatrně.“</p>

<p>Vstoupili do lesíka a zastavili. John sestoupil. Lummox utrhl borovou větev a začal ji požírat. To připomnělo Johnu Thomasovi, že on sám už taky dlouho nic nejedl, ale byl tak k smrti vyčerpaný, že neměl hlad. Chtělo se mu spát, oprav­du spát… ne napolo bdít a držet se bezpečnostního pásu.</p>

<p>Ale obával se, že nechá-li Lummoxe bez dozoru, zatím­co bude spát, ten velký hloupý ťulpas se zatoulá pod volné nebe a bude spatřen. „Lumku? Pojďme si zdřímnout, než si dáme snídani.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„No, Johnnie je strašně unavený. Ty si tady prostě leh­neš a já si dám svůj spacák vedle tebe. A až se potom vzbudíme, najíme se.“</p>

<p>„Nebudeme jíst, dokud se ty nevzbudíš?“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>„Tak… tak dobře,“ řekl Lummox lítostivě.</p>

<p>John Thomas vytáhnul z kapsy spacák, otevřel světelnou membránu a zapojil zdroj energie. Nastavil termostat a za­pnul ho a zatímco se rozehříval, začal nafukovat matraci. Řídký horský vzduch mu to pěkně ztěžoval. Přestal, když byla teprve částečně nafouknutá a vysvlékl se ze všech šatů. Třesa se v mrazivém vzduchu vklouzl dovnitř, zavřel ho a ponechal si jenom dírku na nos. „Dobrou, Lumku.“</p>

<p>„Dobrou, Johnnie.“</p>

<p>Pan Kiku spal špatně a byl brzo na nohou. Posnídal, aniž vyrušil svou ženu a vešel do haly Vesmírného, když ještě byla velká budova celá ztichlá kromě několika členů noční služby. Posadil se ke svému stolu a začal přemýšlet.</p>

<p>Jeho podvědomí ho celou noc hryzalo, že přehlédl něco důležitého. Pan Kiku měl své podvědomí v hluboké úctě. Dr­žel se teorie, že opravdové myšlení nikdy neprobíhá na povr­chu mysli, na který pohlížel pouze jako na výstupní okno pro výsledky přicházející odjinud, jako displej na kalkulačce.</p>

<p>Něco, co říkal mladý Greenberg… něco o tom, že ten Rargyllian si myslí, že Hroshiové jsou, pouze s jednou lodí, vážným postrachem pro Zemi. Pan Kiku to považoval za neohrabaný pokus toho hadího kluka o kličkování, protože se necítí pevný v kramflecích. Ne, že by na tom záleželo, vyjednávání se už chýlilo ke konci… jediným zbývajícím detailem bylo navázat trvalý vztah s Hroshii.</p>

<p>Jeho podvědomí si to nemyslelo.</p>

<p>Naklonil se ke svému stolu a promluvil ke komunikač­nímu důstojníkovi noční služby. „Tady Kiku. Zavolejte do hotelu Vesmír. Je tam dr. Ftaeml, Rargyllian. Jakmile si objedná snídani, chci s ním mluvit. Ne, nebuďte ho, člověk má právo na svůj odpočinek.“</p>

<p>Když udělal, co udělat šlo, pustil se do myšlenkově ne­náročné rutiny vyřizování nahromaděné práce.</p>

<p>Jeho vstupní košík byl prázdný poprvé za poslední dny a budova se začínala rozbíhat, když stolní komunikátor čer­veně zablikal.</p>

<p>„Tady Kiku.“</p>

<p>„Pane,“ řekl obličej znepokojeně, „k tomu telefonátu do hotelu Vesmír. Dr. Ftaeml si snídani neobjednal.“</p>

<p>„Zřejmě si přispal. Budiž mu to přáno.“</p>

<p>„Ne, pane. Chtěl jsem říci, že snídani přeskočil. Je na cestě do vesmírného přístavu.“</p>

<p>„Jak je to dlouho?“</p>

<p>„Pět až deset minut. Právě jsem to zjistil.“</p>

<p>„Výborně. Zavolejte do přístavu, řekněte jim, ať jeho loď neodbavují. Ubezpečte se, že chápou, že jde o diplo­matické odbavení, a že musí opravdu něco provést… ne prostě škrtnout jeho odbavení na tabuli a jít zase spát. Po­tom se spojte s dr. Ftaemlem — vyřiďte mu mé pozdravy a jestli by mi prokázal tu laskavost a počkal na mě pár minut? Jsem na cestě do přístavu.“</p>

<p>„Ano, pane!“</p>

<p>„Až to bude hotovo, je tu případ zvláštní důležitosti pro vás… eh, Znedove, říkám to správně? Vyhotovte formulář a postupujte dle svého. Chci vidět váš osobní názor.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Pan Kiku se odpojil a zavolal na Transportační. „Kiku. Odlétám na kosmodrom jakmile se dostanu na střechu. Při­pravte člun a policejní doprovod.“</p>

<p>„Ano, <emphasis>pane!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Pan Kiku se zastavil pouze, aby sdělil své sekretářce kam jde, potom nastoupil do svého soukromého výtahu na střechu.</p>

<p>Na kosmodromu čekal dr. Ftaeml na promenádě pro pa­sažéry, díval se na lodě a dělal, že kouří doutník. Pan Kiku k němu přistoupil a uklonil se. „Dobré ráno, doktore. Bylo od vás nanejvýš šlechetné, že jste na mne počkal.“</p>

<p>Rargyllian uhasil doutník. „Potěšení je na mé straně, pa­ne. Být doprovázen do přístavu osobou vašeho postavení a neodkladných povinností…“ Zakončil pohybem, který vyja­dřoval překvapení i potěšení.</p>

<p>„Nebudu vás zdržovat dlouho. Ale těšil jsem se dnes na vaši společnost a nevěděl jsem, že odlétáte.“</p>

<p>„Moje vina, pane náměstku, měl jsem v úmyslu si jenom odskočit tam a zpět a potěšit se vaší přítomností odpoledne.“</p>

<p>„Dobře. Možná, že už zítra budu moci předložit přija­telné řešení našeho problému.“</p>

<p>Ftaeml byl zcela překvapen. „Úspěšné?“</p>

<p>„Doufám. Údaje, které jste nám dodal, nás přivedly na novou stopu.“</p>

<p>„Mám tomu rozumět, že jste <emphasis>našli </emphasis>toho ztraceného Hroshiu?“</p>

<p>„Je to možné. Znáte tu bajku o Ošklivém kačátku?“</p>

<p>„'Ošklivém kačátku'?“ Vypadalo to, že Rargyllian pro­chází své záznamy. „Ano, znám ten idiom.“</p>

<p>„Pan Greenberg se řídil údaji, které jste nám dodal a vy­dal se přivést to ošklivé káčátko. Jestli se nějakou náhodou ukáže, že to je ta labuť, kterou hledáme…“ Pan Kiku udělal nevědomky stejný pohyb jako Ftaeml.</p>

<p>Vypadalo to, že tomu Rargyllian nemůže uvěřit. „A je to ta… 'labuť', pane náměstku?“</p>

<p>„Uvidíme. Logika říká, že to musí být on, pravděpodob­nost říká, že ne.“</p>

<p>„Mmmm… a mohu to oznámit svým klientům?“</p>

<p>„Řekněme, že počkáme, dokud se neozve pan Green­berg. Odjel z Metropole, aby to prošetřil. Mohu se s vámi spojit přes hlídkovou loď?“</p>

<p>„Ovšemže, pane.“</p>

<p>„Ehm, doktore… ještě jedna věc.“</p>

<p>„Ano, pane?“</p>

<p>„Minulou noc jste poznamenal k panu Greenbergovi něco divného… pravděpodobně žert… nebo možná nedorozumění. Řekl jste něco o tom, že by měla být Země 'vymazána'.“</p>

<p>Nějakou chvíli neříkal Rargyllian nic. Když nakonec promluvil, změnil předmět hovoru. „Řekněte mi, pane, ja­kým způsobem vám logika říká, že vaše ošklivé káčátko je onou labutí?“</p>

<p>Pan Kiku mluvil opatrně. „Pozemská loď navštívila v době označené vašimi údaji zvláštní planetu. Dominantní rasa by mohli být Hroshiové. Identifikace není přesná kro­mě udání času. Byla tam odsud odebrána živá forma a při­vezena sem. Tento tvor je stále naživu i po více než sto dvaceti letech. Pan Greenberg odjel, aby ho přivedl vašim zaměstnavatelům k identifikaci.“</p>

<p>Dr. Ftaeml řekl měkce: „To musí být on. Nevěřil jsem tomu, ale to <emphasis>musí </emphasis>být on.“ Pokračoval, nyní mnohem hlasi­těji a srdečněji. „Pane, učinil jste mne velmi šťastným.“</p>

<p>„Opravdu?“</p>

<p>„Velmi. Také jste se zasloužil o to, že mohu mluvit ote­vřeně.“</p>

<p>„Vždy jste mohl mluvit otevřené, doktore, alespoň co se nás týkalo. Nevím jaké instrukce jste měl od vašich klien­tů.“</p>

<p>„Na můj jazyk nebyl uvalen žádný zákaz. Přesto… Víte o tom, pane, že zvyky rasy se odráží v její řeči?“</p>

<p>„Několikrát jsem měl důvod k takovému podezření,“ odpověděl odměřeně pan Kiku.</p>

<p>„To nepochybně. Kdybyste šel navštívit přítele do ne­mocnice, o kterém byste věděl, že má zemřít a věděl byste, že mu nemůžete pomoci, mluvil byste s ním o jeho osudu?“</p>

<p>„Ne. Pakliže by na to téma nezačal on.“</p>

<p>„Přesně tak! Když jsem tedy mluvil s vámi a s panem Greenbergem, byl jsem především svázán vašimi zvyklost­mi.“</p>

<p>„Dr. Ftaemle,“ řekl pomalu pan Kiku, „buďme teď ne­vybíraví. Mám věřit tomu, že jste přesvědčen o tom, že ta­hle jediná cizí loď by mohla způsobit rážné škody této pla­netě, s jejími nezanedbatelnými obrannými systémy?“</p>

<p>„Budu nevybíravý, pane. Jestliže by Hroshiové nakonec usoudili, že, díky akcím této planety nebo některého z členů její kultury, jejich Hroshia zemřel nebo byl navždy ztracen, Země by nebyla poškozena. Země by byla zničena.“</p>

<p>„Tou jednou lodí?“</p>

<p>„Pouze tou.“</p>

<p>Pan Kiku zavrtěl hlavou. „Doktore, jsem si jistý, že jste přesvědčen o tom, co říkáte. Já ne. Rozsah a důkladnost této vůdčí planety Federace vám nemohou být známy. Ale byli-li by tak hloupí, zjistili by, že máme zuby.“</p>

<p>Ftaeml vypadal útrpně. „Ve všech přemnohých jazycích civilizace nenalézám slova, jimiž bych vás přesvědčil. Ale věřte mi… cokoliv byste proti nim mohli provést by bylo stejně platné jako házet kameny na jednu ze čtyř moderních válečných lodí.“</p>

<p>„Uvidíme. Nebo snad raději neuvidíme. Nemám rád zbraně, doktore; jsou posledním prostředkem špatné diplo­macie. Mluvil jste s nimi o nabídce Federace přijmout je do Společenství civilizací?“</p>

<p>„Měl jsem velké problémy jim vysvětlit povahu vaší nabídky.“</p>

<p>„Jsou tedy tak beznadějně bojechtiví?“</p>

<p>„Vůbec nejsou bojechtiví. Jak bych to vyložil? Jste bojechtivý, když rozbijete… strefíte… plácnete… ano, plácnete mouchu? Hroshiové jsou prakticky nesmrtelní podle vašich měřítek, dokonce i podle mých. Jsou natolik téměř neteční vůči všem běžným nebezpečím, že mají tendenci shlížet… jak je to vaše přirovnání?… 'olympský'… shlížejí na nás z olympských výšin. Nevidí žádný důvod v navazování styků s nižšími rasami a tudíž váš návrh nebyl přijat vážně, ačko­liv mi věřte, že jsem ho tak podal.“</p>

<p>„To zní pěkně hloupě,“ odpověděl kysele Kiku.</p>

<p>„Není pravda, pane. Mají vaši rasu, a stejně tak moji, přesně ohodnocenou. Vědí, že jakákoliv kultura disponující hvězdnými lety musí mít alespoň nějaké znalosti fyzikálních věd. Vědí tedy, že se budete považovat za silné. Z tohoto důvodu již nyní počítají s demonstrací síly, aby vás pře­svědčili, že musíte bezodkladně dodat jejich Hroshiu… be­rou to jako bodec u tažného zvířete, znak, kterému budete schopni rozumět.“</p>

<p>„Hmm… Znáte povahu té demonstrace?“</p>

<p>„Znám. Má dnešní cesta na jejich loď má za cíl je pře­svědčit, aby počkali. Měli v úmyslu dotknout se lehce povr­chu vašeho satelitu, nechat na něm zářící znamení asi tisíc mil dlouhé, aby vás přesvědčili, že… ehm… 'si nedělaj sran­du'.“</p>

<p>„Nejsem nijak ohromen. Můžeme sebrat flotilu a udělat si takové znamení sami. Ne, že bychom to udělali.“</p>

<p>„Mohli byste to udělat s jednou lodí, během několika vteřin, bez nějakých problémů, ze vzdálenosti čtvrt miliónu mil?“</p>

<p>„Myslíte, že oni by mohli?“</p>

<p>„Jsem si tím jistý. Malá ukázka. Pane náměstku, na je­jich části oblohy jsou novy, které nejsou přírodními neho­dami.“</p>

<p>Pan Kiku váhal. Jestli to byla všechno pravda, pak by ta­ková ukázka mohla sloužit jeho vlastním potřebám, protože by přinutila Hroshie ukázat karty. Ztráta několika bezcenných měsíčních hor by nevadila… ale bylo by obtížné takovou ob­last vystěhovat, byť jenom těch několik málo lidí kteří by tam mohli být. „Řekl jste jim, že náš Měsíc je obydlený?“</p>

<p>„Není obydlený jejich Hroshiou, což je to jediné, co je zajímá.“</p>

<p>„Hmm… taky si myslím. Doktore, mohl byste jim vyří­dit, za prvé, že jejich Hroshia by se mohl opravdu nalézt a za druhé, že jejich Hroshia by mohl být někde na našem satelitu, což je důvod, proč to trvá tak dlouho?“</p>

<p>Rargyllian napodobil široký lidský úsměv. „Pane, bla­hopřeji vám. Bude mi potěšením předat takovou zprávu. Jsem si jistý, že k žádné ukázce síly nedojde.“</p>

<p>„Zaplaťpámbů, doktore. Budu s vámi ve spojení.“</p>

<p>„Vám ať taky zaplatí, pane.“</p>

<p>Cestou zpět si pan Kiku uvědomil, že necítil v přítom­nosti medusoida ani sebemenší nechuť… ta změť hadů byla dokonce přitažlivá, svým způsobem. Dr. Morgan byl vskutku schopný hypnoterapeut.</p>

<p>Jeho pracovní košík byl opět zahlcen jako obvykle. Pustil Hroshie z mysli a vesele pracoval. Pozdě odpoledne ho komunikace informovaly, že mají na okruhu pana Greenberga. „Pusťte to sem,“ řekl pan Kiku s pocitem, že ko­nečně poslední kousky zapadají na své místo.</p>

<p>„Šéfe?“ začal Greenberg.</p>

<p>„Hm? Copak, Sergeji? Kvůli jaké hlouposti vypadáš tak rozčileně?“</p>

<p>„Protože bych rád věděl, jak se mi bude zamlouvat Vnější Kraj coby příbytek.“</p>

<p>„Přestaň se pokoušet to nějak hezky zabalit. Co se sta­lo?“</p>

<p>„Ptáček nám uletěl.“</p>

<p>„Uletěl? Kam?“</p>

<p>„To kdybych věděl. Nejpravděpodobnější místo je lesní rezervace na západ odtud.“</p>

<p>„Tak proč ztrácíš čas tím, že mi to říkáš? Běž tam a na­jdi ho.“</p>

<p>Greenberg si povzdechl. „Věděl jsem, že to řeknete. Podívejte, ta kupka sena má přes deset miliónů akrů, vzros­tlé stromy, vysoké hory a žádné cesty. A místní policejní velitel tam už je přede mnou, se všemi svými muži a polo­vinou záloh ze státu. Nařídil jim zabíjet na potkání a vypsal odměnu pro loď, které se to podaří.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Je to tak, jak říkám. Vaše potvrzení k vykonání rozsud­ku sem přišlo. Zrušení příkazu se někam ztratilo… jak, to nevím. Ale sloužící velitel je stará vykopávka s duší úřední­ka; poukazuje na rozkaz a neustoupí… dokonce mi ani ne­dovolí jim volat na policejních frekvencích. Když jsme naši intervenci už odvolali, nemám ani gram oprávnění ho k ně­čemu nutit.“</p>

<p>„A ty to tak přijímáš, předpokládám?“ zeptal se pan Ki­ku hořce. „Jenom čekáš, kdy ti to bouchne přímo do obliče­je?“</p>

<p>„Tak nějak. Zavolal jsem starostovi — je mimo město. Dále jsem volal guvernérovi — ten je na jednání hlavního soudu. A potom jsem volal ještě veliteli lesní správy… my­slím, že se venku honí za odměnou. Jakmile tady to vypnu, půjdu chytit pana velitele pod krkem dokud neuvidí světýl­ka a…“</p>

<p>„To jsi měl dělat teď.“</p>

<p>„Odkládat to rozhodně nebudu. Zavolal jsem jenom, jestli byste to nemohl tam od vás trošku přihřát. Potřebuji pomoc.“</p>

<p>„Máš ji mít.“</p>

<p>„Ale ne pouze zastihnout guvernéra, nejenom začít no­vou intervenci. Dokonce i poté, co chytneme toho zdivoče­lého policejního velitele a přinutíme ho, aby stáhl svoje psy, budu stále potřebovat pomoc. Deset miliónů akrů hor, šé­fe… to znamená lidi a lodě, spoustu lidí a spoustu lodí. To není práce pro jednoho muže s kufříkem. Navíc, budu se muset vydat do Vnějšího Kraje.“</p>

<p>„Oba se tam vydáme,“ řekl Kiku ponuře. „Tak jo, pusť se do toho. Běž.“</p>

<p>„Jsem rád, že jsem vám mohl dát vědět.“</p>

<p>Pan Kiku vypnul komunikátor, a potom začal velmi svižně jednat. Započal novou intervenci, poslal pohoto­vostní dopis státnímu guvernérovi, další starostovi Westvillu, a ještě jeden westvillskému soudnímu okrsku. Když do­končil formální opatření, na chvíli si sednul a zadumal se, co dál… potom šel říci ministrovi, že budou muset požádat o pomoc vojenské federální složky.</p>

<p> <strong>X.</strong><strong>CYGNUSOVA VĚTA</strong></p>

<p>KDYŽ se John Thomas probudil, nemohl si vzpome­nout, kde je. Spacák byl krásně teplý, cítil se báječně, odpo­čatě, ale líně. Postupně se mu vykresloval obrázek kde je a proč tu je a vystrčil hlavu ven. Slunce stálo vysoko a bylo příjemně teplo. Lummox byl nedaleko. „Ahoj, Lumku.“</p>

<p>„Ahoj, Johnnie. Spal jsi dlouho. Taky jsi byl hlučný.“</p>

<p>„Opravdu?“ Vylezl ven, natáhl na sebe oblečení a vy­pnul spacák. Složil ho a otočil se k Lummoxovi — a ztuhnul. „Co je <emphasis>tohle?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Poblíž Lummoxovy hlavy, rozpláclý, jako kdyby na něho někdo stoupnul, ležel úplně mrtvý grizzly… asi třísetkilový samec. Krev mu vytékala z tlamy a nozder a potom zasychala. Lummox na něj krátce pohlédl. „Snídaně,“ vysvětlil.</p>

<p>John Thomas na to pohlédl s nechutí. „Ne pro mě, opravdu ne. Kde jsi to vzal?“</p>

<p>„Přichytnul jsem ho,“ odpověděl Lummox a přihlouple se usmál.</p>

<p>„Ne 'přichytnul jsem ho'… 'chytil jsem ho'.“</p>

<p>„Ale opravdu. Snažil se dostat k tobě dovnitř a já jsem ho přichytnul.“</p>

<p>„Aha, dobrá. Díky.“ John Thomas se na medvěda znovu podíval, otočil se a otevřel svůj vak s jídlem. Vybral si kon­zervu se šunkou a vejci, otočil uzávěrem a čekal, až se ohřeje.</p>

<p>Lummox to považoval za signál, že nyní může také po­snídat, což také udělal — napřed medvěda, potom několik malých borovic, trochu štěrku, aby to křupalo a prázdnou nádobu od snídaně Johna Thomase. Sestoupili dolů k vodě, když Johnnie napřed prozkoumal oblohu. Lummox spláchnul jídlo několika vědry čisté horské vody. Johnnie poklekl, umyl si ruce a obličej a potom se utřel do trička. Lummox se zeptal: „Co budeme dělat teď, Johnnie? Půjde­me na procházku? Chytat nějaké věci, třeba?“</p>

<p>„Ne,“ odmítnul Johnnie. „Půjdeme zpátky pod ty stromy a budeme tam ležet až do tmy. Musíš dělat, že jsi kámen.“ Šel zpátky na břeh a Lummox ho následoval. „Polož se,“ nařídil mu John Thomas. „Chci se podívat na ty boule.“</p>

<p>Lummox se položil. Vředy se tím dostaly níž, kde je mohl jeho pán prohlédnout, aniž by se musel natahovat. Johnnie si je prohlížel s narůstajícími obavami. Byly větší a vypadaly, že mají uvnitř hrudky a výrůstky. Johnnie se snažil vzpomenout, jestli takovýhle vývoj nebyl známkou zhoubných ložisek. Kůže se na nich napjala a ztenčila, takže to byla sotva více než normální tlustá kůže, ani v nejmenším podobná zbytku Lummoxova pancíře. Na dotyk byla suchá a horká. Johnnie zatlačil zlehka na ten levý. Lummox ucuk­nul.</p>

<p>„To je to tak citlivé?“ zeptal se s obavami.</p>

<p>„Nemůžu to <emphasis>vydržet,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>stěžoval si Lummox. Vysunul no­hy a přešel k nejbližší borovici, kde se začal drbat tím vře­dem o strom.</p>

<p>„Hej!“ řekl Johnnie. „Nedělej to! Ublížíš si.“</p>

<p>„Ale to <emphasis>svědí.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Lummox pokračoval v drbání.</p>

<p>John Thomas se k němu rozeběhnul, odhodlaný být přísný. Ale právě když se k němu dostával, vřed se rozevřel vpůli. S hrůzou na to hleděl.</p>

<p>Objevilo se něco tmavého a mokrého a kroutícího se, zachyceného v proražené kůži, kde se to chvíli svíjelo, ale potom se to prodralo na svobodu a viselo to a kroutilo se jako pralesní had na větvi. Na hrůzyplnou chvíli myslel Johnnie na jediné — že to opravdu něco takového je… nějaký obří, parazitující červ, který se prokousává ven ze svého nešťastného hostitele. Pomyslel si provinile, že nutil</p>

<p>Lumka běhat po horách… když byl na smrt nemocný s <emphasis>tímhle.</emphasis></p>

<p>Lummox vzdychl a oklepal se. „Páni!“ řekl s úlevou. „Teď se hned cítím lépe!“</p>

<p>„Lummoxi! Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Cože? Proč bych neměl být v pořádku, Johnnie?“</p>

<p>„Proč? Přece kvůli <emphasis>tomu!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Čemu?“ Lummox se rozhlédl kolem. Ten zvláštní vý­růstek se zhoupnul dopředu a Lummox na něj krátce po­hlédl. „Áá, tady tomu…“ odpověděl a smetl problém ze stolu.</p>

<p>Konec té věci se rozevřel jako rozkvétající kytka… a Johnnie konečně poznal, co to je.</p>

<p>Lummoxovi narostla ruka.</p>

<p>Ruka rychle osychala, světlala a vypadalo to, že se zpevňuje. Lummox s ní ještě nemohl příliš pohybovat, ale John Thomas už rozeznával její konečnou podobu. Měla dva lokty, protáhlou dlaň s palci na obou stranách. Bylo tam pět prstů, na každém sedm článků a prostřední prst byl delší a zcela ohebný jako sloní chobot. Ruka příliš nepřipomínala lidskou, ale nebylo pochyb, že byla přinejmenším stejně tak užitečná — nebo bude. V tuto chvíli se články jenom bez­mocně pohybovaly.</p>

<p>Lummox ho nechal, aby je prozkoumal, ale nevypadal, že by ho vývoj událostí nějak zajímal. Lummox se tvářil, jako by to bylo něco, co prováděl po snídani každý den.</p>

<p>Johnnie řekl: „Nech mě, ať se podívám na tu druhou bouli,“ a obešel Lummoxe. Pravý nádor byl stále nafou­klejší. Když se ho John Thomas dotknul, Lummox se zavr­těl a otočil se, jakoby se chtěl podrbat o strom. „Počkej!“ vykřikl Johnnie. „Nehýbej se!“</p>

<p>„Já se <emphasis>musím </emphasis>podrbat.“</p>

<p>„Mohl by ses nadosmrti zmrzačit. Vydrž, chci něco zku­sit.“ Lummox mu rozdurděně vyhověl. Johnnie vytáhl od opasku nůž a jemně nařízl střed boule.</p>

<p>Trhlinka se roztáhla, Lummoxova pravá ruka se vynořila ven Johnniemu málem do obličeje. Uskočil stranou.</p>

<p>„Díky, Johnnie!“</p>

<p>„Za málo, za málo.“ Zasunul nůž do pochvy a zíral na Lummoxovy nově zrozené ruce, v obličeji přemýšlivý výraz.</p>

<p>Nebyl schopen si představit všechny důsledky toho, že Lummox má ruce. Ale uvědomil si, že to věci hodně změní. Jak, to nevěděl. Možná, že Lumek nebude už potřebovat tolik péče. Na druhou stranu, třeba teď na něj bude muset dohlížet, nebo se bude věčně pouštět do věcí, do kterých by neměl. Nerad si připomněl něčí výrok o tom, jaké je to štěstí, že kočky nemají ruce… mno, Lumek měl více zvlášt­ností než jakákoliv kočka.</p>

<p>Ale cítil, ačkoliv nevěděl proč, že to jsou vedlejší věci; tohle bylo <emphasis>důležité.</emphasis></p>

<p>Každopádně, usoudil rozzlobeně, to nemění jednu věc: velitel Dreiser na sobě podruhé štípat dříví nenechá!</p>

<p>Prohlížel si oblohu skrz větve a zajímalo ho, jestli by je někdo mohl zpozorovat. „Lumku…“</p>

<p>„Ano, Johnnie?“</p>

<p>„Spusť se na zem. Je čas zahrát si zase na kámen.“</p>

<p>„Ale, pojďme na procházku, Johnnie.“</p>

<p>„Půjdeme na procházku v noci. Ale dokud se nesetmí, chci abys zůstal na místě a nehýbal se.“</p>

<p>„Ale, Johnnie!“</p>

<p>„Podívej, chceš jít znovu do města, co? No vidíš, tak přestaň odmlouvat.“</p>

<p>„No, když to vidíš takhle.“ Lummox se usadil na zemi. John Thomas si sedl, opřel se o něho a přemýšlel.</p>

<p>Možná, že tu je nějaký způsob pro něho a pro Lumka, jak si vydělat na živobytí… na karnevalu nebo tak. Mimozemšťani byli na karnevalech velkou podívanou, nemohly se bez nich obejít — i když většina z nich byly napodobeni­ny — a Lummox napodobenina nebyl. Pravděpodobně by se mohl naučit nějaké triky s rukama, hrát na něco nebo tak nějak. Možná, že cirkus by byl ještě lepší.</p>

<p>Ne, to by nebylo nic pro Lumka; z davů byl nervózní. Ach jo, jak by se oni dva mohli uživit? … poté, co se vyřeší tenhle problém s úřady, samozřejmě. Možná, že farma? Lumek by byl lepší než traktor a s rukama by zastal i ruční práci. Možná, že tohle by šlo, ačkoliv on sám na farmaření nikdy nepomyslel.</p>

<p>V duchu viděl před očima sebe a Lummoxe obdělávat velký lán obilí… a seno… a zeleninu a… ani si nevšiml, že usnul.</p>

<p>Probudil ho praštivý zvuk a matně si vzpomínal, že jich zaslechl víc. Otevřel oči, rozhlédl se a zjistil, že leží vedle Lummoxe. Ten se nehnul z místa…“ ale hýbal rukama. Jedna ruka se mihla Lummoxovi kolem hlavy, byla vidět šmouha a pak další zapraskání… a malá větev kousek odtud najednou spadla na zem. Kolem ní leželo několik dalších.</p>

<p>John Thomas se vyškrábal na nohy. „Hele, nech toho!“</p>

<p>Lummox toho nechal. „Co se děje, Johnnie?“ zeptal se ublíženě. Před ním ležela hromada kamenů. Právě se nata­hoval pro další.</p>

<p>„Neházej kameny po stromech.“</p>

<p>„Ale ty to děláš, Johnnie.“</p>

<p>„Ano, ale neničím je. Je v pořádku, když stromy jíš, ale nenič je pro nic za nic.“</p>

<p>„Já je sním. Chystal jsem se k tomu.“</p>

<p>„V pořádku.“ Johnnie se rozhlédl. Bylo už šero, mohli by vyrazit za pár minut. „Běž a slupni ty větve k večeři. Po­čkej chvíli.“ Prohlédl si Lummoxovy paže. Měly tu samou barvu jako zbytek těla a začínal se na nich tvořit pancíř. Ale do očí nejvíce bijící změna bylo to, že byly dvakrát tak tlusté než předtím — asi jako Johnova stehna. Většina volné kůže se sloupala. Johnnie zjistil, že může zbytek snadno odtrhnout. „Tak jo. Běž baštit.“</p>

<p>Zatímco si Johnnie připravil a snědl své prosté jídlo, Lummox snědl větve a chystal se sníst prázdnou konzervu jako zákusek. Mezitím se setmělo a oni se vydali na cestu.</p>

<p>Druhá noc byla snad ještě nezáživnější než ta první. Jak stoupali, stále se ochlazovalo, až nakonec vzal Johnnie top­né tělísko ze spacáku a zapnul si ho v oděvu. Zakrátko mu bylo teplo a byl ospalý. „Lumku — kdybych usnul, dej mi vědět, až se bude rozednívat.“</p>

<p>„Dobře, Johnnie.“ Lummox si uložil pokyn do svého spodního mozku, jen tak pro jistotu. Zima mu nevadila, ani ji nevnímal, protože jeho tělesný termostat byl výkonnější než Johnův — dokonce výkonnější než ten, který měl Joh­nnie v oděvu.</p>

<p>John Thomas dřímal a budil se a opět dřímal. Právě podřimoval, když ho Lummox zavolal, právě ve chvíli, kdy se první paprsky dotkly vzdálených horských štítů. Johnnie se posadil a začal se rozhlížet po místě na schování. Štěstí bylo proti nim. Na jedné straně byl strmý svah a druhá spa­dala do hluboké, strmé strže. Jak odtikávaly minuty, začínal panikařit.</p>

<p>Ale nešlo dělat nic jiného, než se plahočit dál.</p>

<p>V dálce přeletěla stratosférová loď. Slyšel hřmění moto­rů, ale neviděl ji. Pouze mohl doufat, že ho nehledala. O pár minut později, když se rozhlížel všude kolem, spatřil nad ni­mi malou tečku, o které doufal, že to je orel.</p>

<p>Záhy však byl nucen připustit, že to je člověk na létají­cím postroji. „Zastav, Lummoxi! Přitiskni se ke stěně. Bude z tebe půdní sesuv.“</p>

<p>„Půdní sesuv, Johnnie?“</p>

<p>„Sklapni a udělej to!“ Lummox sklapnul a udělal to. John Thomas sklouznul dolů, schoval se za Lummoxovou hlavou a udělal se co nejmenší. Čekal, až letec přelétne.</p>

<p>Letec nepřelétl, ale snesl se dolů v povědomém stylu ozlomkrk a šel na přistání. Johnnie si s úlevou oddechl, když Betty Sorensonová přistála na místě, které před chvílí vy­klidil. „Nazdáár, Lumku,“ zavolala, potom se otočila k Johnniemu, položila si ruce na rty a řekla: „Teda! Jseš ty ale pěkný kvítko! Utečeš si, ani mi nedáš vědět!“</p>

<p>„Ehm, chtěl jsem, Drsoňku, fakt, že jo. Ale neměl jsem příležitost… mrzí mě to.“</p>

<p>Přestala se tvářit zuřivě a usmála se. „To nevadí. Mám o tobě teď lepší mínění než mnohdy jindy. Aspoň jsi <emphasis>něco </emphasis>udělal. Johnnie, bála jsem se, že jsi sám taky takový nekňu­ba — postrkovaný kýmkoliv a kdekoliv.“</p>

<p>John Thomas se nechtěl hádat, protože na to, aby se urazil, měl příliš velkou radost, že jí zase vidí. „Ehm… no, tedy, jak jsi to vlastně provedla, že jsi nás našla?“</p>

<p>„Cože? Rozoumku, byl jsi pryč už dvě noci a jsi pořád jenom na krátký dolet od města… jak si můžeš myslet, že tě nikdo nenajde?“</p>

<p>„Ano, ale jak jsi věděla, kam se máš dívat?“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Staré pravidlo: přemýšlela jsem jako mezek a šla jsem tam, kam by mezek šel. Věděla jsem, že budeš někde kolem téhle cesty, takže jsem začala vysoko, sotva na hranici viditelnosti a prolétávala jsem nad ní. A jestli nechceš být v několika dalších minutách chycen, měli bychom radši zmizet tady odtud a dostat se pod stromy. Pojďte! Lumku, nastartuj ty svoje motory.“</p>

<p>Podala mu dolů ruku a Johnnie se vyšvihl nahoru. Pro­cesí vyrazilo na cestu. „Já jsem se pokoušel z cesty slézt,“ vysvětloval Johnnie nervózně, „ale nenašli jsme vhodné místo.“</p>

<p>„Aha. Dobře, tak si šetři dech, protože za támhletím ohybem jsou vodopády Adama a Evy a přímo nad nimi mů­žeme slézt z cesty.“</p>

<p>„Áá, tak tady teda jsme?“</p>

<p>„Ano.“ Betty se naklonila dopředu v marném pokusu nahlédnout za skalní ostroh. Když to udělala, poprvé na okamžik zahlédla kousek Lummoxových rukou. Chytila se Johna Thomase. „Johnnie! Po Lumkovi leze hroznýš!“</p>

<p>„Cože? Neblázni. To je jenom jeho pravá ruka.“</p>

<p>„Jeho <emphasis>co? </emphasis>Johnnie, ty jseš asi nemocný.“</p>

<p>„Uklidni se a přestaň se mě pořád chytat. Říkám ti 'ruce' — ty nádorovité věci byly ruce.“</p>

<p>„Ty nádory… byly ruce?“ Zhluboka se nadechla. „Vstávala jsem dnes hodně brzy a nesnídala jsem. Nejsem připravená na takovéhle šoky. Dobře, řekni mu, ať zastaví. Na to se musím podívat.“</p>

<p>„A co takhle se nejdřív dostat pod stromy?“</p>

<p>„Ach. Ano, máš pravdu. Ty máš obvykle pravdu, John­nie — jednou za dva, tři týdny.“</p>

<p>„Abys mě nepřechválila. Tak, jsme u vodopádů.“</p>

<p>Přešli vodopády. Dno kaňonu se tu a tam zdvíhalo až k nim. John Thomas využil první příležitosti, aby sešel z cesty na místě, které připomínalo místo jejich prvního přenoco­vání. Cítil se teď mnohem lépe, když měl Lummoxe opět pod stromy. Zatímco připravoval snídani, Betty zkoumala Lummoxovy nově nabyté ruce.</p>

<p>„Lummoxi,“ řekla vyčítavě, „o tomhle jsi mamince neřekl.“</p>

<p>„Neptala ses mě,“ namítl.</p>

<p>„Výmluvy, vždycky výmluvy. Dobrá, co s nima dokážeš dělat?“</p>

<p>„Umím házet kamení. Johnnie, můžu?“</p>

<p>„Ne!“ řekl rychle John Thomas. „Betty, jak chceš ká­vu?“</p>

<p>„Jenom tak, samotnou,“ odpověděla nepřítomně a po­kračovala v prohlídce těch končetin. V mysli o nich měla nějaké povědomí, ale nerozsvítilo se jí… což ji popudilo, protože od své mysli očekávala, že pro ni bude pracovat s neúnavnou přesností kalkulátoru a žádné nesmysly, prosím! Tak dobrá… nejdříve snídaně.</p>

<p>Poté, co nakrmili Lummoxe špinavým nádobím, se Betty položila na záda a řekla Johnu Thomasovi: „Máš vůbec po­nětí, ty problémové dítko, jakou bouři jsi rozpoutal?“</p>

<p>„No řekl bych, že jsem nadzvedl mandle veliteli Dreiserovi.“</p>

<p>„Bezpochyby a naprosto přesně. Ale to ani nemusíš počítat, jinak nebudeš mít na seznamu místo.“</p>

<p>„Pan Perkins?“</p>

<p>„Správně. Hádej dál.“</p>

<p>„Mamka, samozřejmě.“</p>

<p>„Samozřejmě. Kolísá někde mezi nářkem nad svým ztraceným dítkem a rozhlašováním, že už nejsi její syn.“</p>

<p>„No jo. Znám mamku,“ připustil s povzdechem. „Ale teď mě to ani tak netrápí. Věděl jsem, že na mě budou svo­lávat hromy blesky. Ale já jsem to musel udělat.“</p>

<p>„Samozřejmě, že jsi musel, Rozoumku milovaný, i když jsi to provedl s horlivou elegancí hrocha. Ale ty všechny jsem neměla na mysli.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Johnnie, v Georgii je jedno malé městečko nazvané Adrian. Je příliš malé na to, aby tam měli pravidelnou bez­pečnostní sílu, jenom jednoho strážníka. Neznáš náhodou jméno toho strážníka?“</p>

<p>„Cože? Jasně, že neznám.“</p>

<p>„Škoda. Protože pokud já jsem byla schopná zjistit, tenhle strážník je jediný polda, který tě nehledá, což je dů­vod, proč jsem se sem vydala — i když jsi, ty jeden mizero, utekl, aniž by ses obtěžoval mi dát vědět.“</p>

<p>„Řekl jsem, že mě to mrzí!“</p>

<p>„A já jsem ti to odpustila. Dovolím ti na to zapomenout tak během deseti let.“</p>

<p>„Co to bylo za nesmysl s tím strážníkem? A proč by mě měli všichni hledat? Teda kromě velitele Dreisera?“</p>

<p>„Protože vyhlásil všeobecnou pohotovost a nabídl od­měnu za Lumka, živého nebo mrtvého… radši mrtvého. Myslí to vážně, Johnnie… smrtelně vážně. Takže ať už jsi měl jakýkoliv plán, tak ho teď zahodíme a vypracujeme ně­co opravdu dobrého. Co jsi měl v úmyslu? Jestli vůbec ně­co?“</p>

<p>John Thomas pobledl a pomalu odpověděl: „Já… chtěl jsem to takhle vydržet noc nebo dvě, dokud nenajdeme místo, kde bychom se mohli schovat.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „To není dobré. Dokonce i při té jejich pokulhávající logice už museli přijít na to, kam jsi mohl jít… protože to je jediné místo v okolí Westvillu, kde by se tvor velikosti Lummoxe mohl ukrýt. A…“</p>

<p>„Ale my bychom sešli z cesty!“</p>

<p>„Jasně. A oni tenhle les prohledají strom po stromu. Oni to myslí vážně, kámo.“</p>

<p>„Tys mě to nenechala dokončit. Znáš ten starý uranový důl? Moc a Sláva? Projde se přes průsmyk Mrtvého vlka a potom se odbočí na sever takovou štěrkovou cestou. Tam jsme mířili. Můžu tam Lummoxe uklidit úplně z dohledu. Hlavní tunel je na to velký dost.“</p>

<p>„Něco na tom je. Ale nebude to stačit na to, čemu máš čelit.“</p>

<p>Byla zticha. Johnnie se neklidně zavrtěl a řekl: „Tudíž? Jestliže to není dobrý nápad, co uděláme?“</p>

<p>„Vypni ten svůj vysílač. Přemýšlím.“ Ležela bez pohnu­tí, hledíc do hluboké modři horského nebe. Nakonec řekla: „Tím, že jsi utekl, jsi nic nevyřešil.“</p>

<p>„Ne… ale určitě jsem tím zahýbal.“</p>

<p>„Ano, a až potud to bylo dobře. Všechno se musí čas od času obrátit naruby; pouští to dovnitř vzduch a světlo. Ale teď se musíme postarat, aby každý kousek zapadl tam, kde ho chceme mít. Aby se nám to podařilo, budeme po­třebovat získat čas. Ta tvoje zmínka o dolu Moc a Sláva není tak špatná. Bude to stačit, dokud neprovedu lepší opatření.“</p>

<p>„Nevidím důvod, proč by ho tam kdy měli najít. Je to tam tak opuštěné, jak to jenom může být.“</p>

<p>„A právě proto to tam jistě prohledají. Ano, mohlo by to stačit na velitele Dreisera. Pochybuji, že by našel svůj vlastní klobouk bez domovní prohlídky. Ale on zalarmoval vzdušnou sílu velikosti malé armády; určitě tě najdou. Vzal sis spacák a jídlo, a tudíž někde venku táboříš. Našla jsem tě já, oni tě najdou taky. Já tě našla, protože vím, co bys asi tak mohl udělat, zatímco oni musí postupovat podle logiky, což je pomalejší. Ale stejně tak jistě. Najdou tě… a to bude Lummoxův konec. Nenechají nic náhodě… pravděpodobně ho zbombardují.“</p>

<p>John Thomas zvážil bezútěšnou situaci. „Jaký má pak smysl, když ho schováme v dole?“</p>

<p>„Jenom, abychom získali den nebo dva, protože ještě nemám připraveno ho vzít ven.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Jistě. Schováme ho ve městě.“</p>

<p>„Cože? Drsoňku, to převýšení tě nějak bere.“</p>

<p>„Ve městě a ve skrytu… protože v celém široširém světě to je jediné místo, kde by ho nehledali.“ Pak dodala: „Možná ve skleníkách pana Ita.“</p>

<p>„Co? Tak teď už vím, že ses zbláznila.“</p>

<p>„Napadá tě bezpečnější místo? Se synem pana Ita se není těžké rozumně domluvit. Zrovna včera jsem s ním měla příjemnou řeč. Držela jsem se zpátky a nechala ho všechno vysvětlit. Jeden z jeho skleníků by byl výborný… možná trochu těsný, ale tohle je stav nouze. Skrz to mléčné sklo, ze kterého jsou postaveny, není vidět a nikomu by se ani ne­zdálo o tom, že Lumek by mohl být uvnitř.“</p>

<p>„Nevím, jak to chceš provést.“</p>

<p>„Nech to na mě. Jestli nedostanu volný skleník… ale já ho dostanu… potom seženu prázdný sklad nebo něco. Dnes v noci dáme Lumka do dolu a já potom zaletím zpátky a věci zařídím. Zítra v noci půjdeme Lumek a já do města a…“</p>

<p>„Prosím? Trvalo nám dvě noci, než jsme se sem dostali — a zabere nám skoro celou další noc dostat ho do dolu. Nemůžeš ho dostat zpátky za jednu noc.“</p>

<p>„Jak rychle může běžet, když se bude snažit?“</p>

<p>„Ale nikdo na něm nezvládne jet, když běží tryskem. Dokonce ani já.“</p>

<p>„Já na něm nepojedu. Poletím nad ním a budu ho navá­dět a brzdit před zatáčkama. Tři hodiny, možná?… a další hodina, abych ho propašovala do skleníku.“</p>

<p>„No… možná, že by to mohlo fungovat.“</p>

<p>„Bude, protože musí. Potom tě chytí.“</p>

<p>„Cože? Proč bych prostě nemohl jít domů?“</p>

<p>„Ne, to by bylo vodítko. Chytnou tě, prováděl jsi ama­térské sondování ložisek uranu… seženu ti měřič radiace. Nevíš, kde je Lummox. Dal jsi mu pusu na rozloučenou a pustil ho, a potom jsi šel sem, abys zapomněl na svůj smu­tek. Musíš být přesvědčivý… a <emphasis>nen</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ch</emphasis> je použít měřič pravdy.“</p>

<p>„Ano, ale… Podívej, Drsoňku, k čemu to je všechno do­bré? Lummox nemůže zůstat navždy ve skleníku.“</p>

<p>„Prostě jenom získáme čas. Jsou odhodláni ho zabít od pohledu… a to udělají. Takže ho musíme držet stranou po­hledů, dokud to nebudeme moci změnit.“</p>

<p>„Tak si říkám, že jsem měl uskutečnit ten obchod s Mu­zeem,“ odpověděl smutně John Thomas.</p>

<p>„Ne! Instinkty ti fungují dobře, i když máš rozumu míň než pant u dveří. Podívej se… pamatuješ si na Cygnusovu větu?“</p>

<p>„Cygnusovu větu? Měli jsme to v základních Zásadách o civilizaci?“</p>

<p>„Ano. Jak zní?“</p>

<p>„Co to má být? Semestrální postupová zkouška?“ John Thomas se zamračil a zadoloval v paměti. „'Bytosti, obda­řené řečí a manipulací, musí být považovány za rozumné a tímto mít i neoddělitelná lidská práva, pakliže nebude ná­ležitě prokázáno jinak.'“ Narovnal se. „Moment! Nemůžou Lummoxe zabít — vždyť má ruce!“<strong>XI.</strong><strong>„JE PŘÍLIŠ POZDĚ, JOHNNIE“</strong></p>

<p>„UBER, uber,“ usadila ho. „Znáš tu historku o tom mu­ži, jehož právník ho ujišťoval, že za <emphasis>tohle </emphasis>ho nemůžou dát do vězení?“</p>

<p>„Co to bylo, to 'tohle'?'“</p>

<p>„To je jedno. Jeho klient odpověděl: 'Ale, pane poradce, já vám <emphasis>volám </emphasis>z vězení.' Věc je v tom, že Cygnusova věta je jenom teorie; musíme držet Lummoxe z dohledu, dokud se nám nepodaří přesvědčit soud změnit názor.“</p>

<p>„Mhm, chápu. Asi máš pravdu.“</p>

<p>„Já mám vždycky pravdu,“ přisvědčila Betty důstojně. „Johnnie, umírám žízní; myšlení je vysoušející práce. Při­nesl jsi sem od potoka nějakou vodu?“</p>

<p>„Ne, nepřinesl.“</p>

<p>„Máš kelímek?“</p>

<p>„Někde jo.“ Zašmátral ve svých kapsách, našel ho a vy­ndal ven. Nafoukl ho do polotuha a řekl: „Já to přinesu.“</p>

<p>„Ne, dej mi to. Chci si protáhnout nohy.“</p>

<p>„To máš z toho poletování!“</p>

<p>„Nepoučuj babičku.“ Vzala kelímek a sešla po svahu dolů, držíc se pod stromy, dokud nedošla ke břehu. Johnnie si prohlížel její štíhlou postavu zachytávající střípky světel­né mozaiky mezi borovicemi a pomyslel si, jak je hezká… měla hlavu jako málokterý muž a krásná byla od hlavy až k patě. Kromě zvyku komandovat způsobem jaký je vlastní všem ženám, je Drsoněk naprosto vyhovující.</p>

<p>Přišla zpátky, nesouc opatrně umělohmotný kelímek. „Na­pij se,“ nabídla mu.</p>

<p>„Až po tobě.“</p>

<p>„Já jsem se napila z potoka.“</p>

<p>„Tak dobrá.“ Zhluboka se napil. „Víš, Betty, kdybys neměla nohy do X, byla bys docela hezká.“</p>

<p>„Kdo má nohy do X?“</p>

<p>„A pak je tu teda ještě vždycky ten tvůj obličej, samo­zřejmě,“ pokračoval mile. „Nebýt těchhle dvou nedostatků, nebyla bys…“</p>

<p>Nedořekl to — sklonila se a zespoda ho praštila. Voda ho celého zepředu postříkala a zčásti i ji. Šarvátka pokračo­vala, dokud jí nesevřel pravou ruku za zády tak, že byla úplně bezmocná. „Řekni 'pěkně prosím',“ poradil jí.</p>

<p>„Aby tě husa kopla, Johnnie Stuarte! 'Pěkně prosím.'“</p>

<p>„Pěkně prosím, smutně koukám?“</p>

<p>„Pěkně prosím, smutně koukám — a kašlu na tebe. Pusť mě.“</p>

<p>„Tak dobrá.“</p>

<p>Postavil se. Překulila se do sedu, podívala se na něho a rozesmála se. Oba byli špinaví, poškrábaní a trošku potlu­čení a oba se cítili naprosto skvěle. Lummox sledoval předstíraný souboj se zájmem, ale bez znepokojení, protože Johnnie a Betty by se na sebe nikdy nemohli opravdu zlobit. Vyjádřil se k tomu: „Johnnie je celý mokrý.“</p>

<p>„To tedy je, Lumku — z různých důvodů.“ Prohlédla si ho. „Kdybych měla dva kolíčky na prádlo, pověsila bych tě na strom. Za uši, samozřejmě.“</p>

<p>„Do pěti minut budeme suší, když je takhle hezky.“</p>

<p>„Já nejsem mokrá, alespoň ne skrz leteckou kombinézu. Ale ty vypadáš jako zmoklá slepice.“</p>

<p>„Mně to nevadí.“ Lehnul si, našel si borovou jehlici a kousal ji. „Drsoňku, tohle je prima místo. Přál bych si, abych nemusel do toho dolu.“</p>

<p>„Víš ty co — až se tohle všechno zase urovná a než nám začne škola, vrátíme se sem a budeme tu pár dní tábořit. Vezmeme sebou taky Lummoxe — že jo, Lumku?“</p>

<p>„Jasně,“ souhlasil Lummox. „Chytat věci. Házet kame­ny. Legrace.“</p>

<p>John Thomas na ni káravě pohlédl. „A mě budou po­mlouvat po celém městě? Ne, díky.“</p>

<p>„Nebuď tak nedůtklivý. Teď tady jsme, ne?“</p>

<p>„Tohle je případ nouze.“</p>

<p>„Ty a ta tvoje bezvadná reputace!“</p>

<p>„No, někdo se o takovéhle věci starat musí. Mamka říká, že kluci by se měli začít starat, kdyby začaly odcházet dív­ky. Říká, že věci byly dřív jiné.“</p>

<p>„Samozřejmě, že byly — a zase budou. Probíhají tím samým procesem pořád dokola.“ Vypadala zamyšleně. „Ale, Johnnie, ty věnuješ příliš pozornosti tomu, co říká tvoje matka.“</p>

<p>„Asi ano,“ připustil.</p>

<p>„Radši by ses měl od toho trochu oprostit. Jinak nebude mít žádná dívka šanci si tě vzít.“</p>

<p>Zakřenil se. „To je moje pojišťovací taktika.“</p>

<p>Sklopila oči a začervenala se. „Nemluvila jsem za sebe! Já tě nechci — já se o tebe jen tak starám, abych si to na­cvičila.“</p>

<p>Rozhodl se, že tady už dál nezajde. „Podle mě,“ řekl, „si člověk osvojí zvyk chovat se určitým způsobem a je těžké to zastavit. Například, mám tetu — moje tetička Tessie, pamatuješ se na ni? — která věří na astrologii.“</p>

<p>„Ne! To snad <emphasis>ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jasná věc. Nevypadá dubově, že ne? Ale je a je to trapné, protože ona o tom pořád mluví a matka trvá na tom, abych byl slušný. Kdybych jí tak mohl říct, že má děravou hlavu, tak by to vůbec nevadilo. Ale to ne! Musím poslouchat to její blouznění a předstírat, že je to rozumný, zodpovědný člověk — přitom nedokáže počítat nad deset bez abakusu,“</p>

<p>„Abakusu?“</p>

<p>„No vždyť víš — počítadlo s korálema. Řekl jsem aba­kus, protože není způsob, jak ji naučit číst 'počítadlo'. Jí se <emphasis>líbí, </emphasis>že nemá všech pět pohromadě — a já to mám podpo­rovat.“</p>

<p>„Nedělej to,“ řekla najednou Betty. „Nestarej se vůbec o to, co říká tvoje matka.“</p>

<p>„Drsoňku, ty jsi rozvratný živel.“</p>

<p>„Promiň, Johnnie,“ odpověděla mírně. Dodala: „Řekla jsem ti někdy proč jsem se rozešla s rodiči?“</p>

<p>„Ne, nikdy. To je tvoje věc.“</p>

<p>„To tedy je. Ale myslím, že ti to povím, možná mi po­tom lépe porozumíš. Skloň se.“ Popadla ho za ucho a šepta­la mu do něj.</p>

<p>Jak John Thomas naslouchal, na obličeji mu narůstal vý­raz nesmírného údivu. „Ne! Vážně?!“</p>

<p>„Přesně tak. Nepřeli se o to, takže jsem to nikdy nemu­sela nikomu říct. Ale to je ten důvod.“</p>

<p>„Nechápu, jak jsi se s tím vyrovnala.“</p>

<p>„Nevyrovnávala jsem se s tím. U soudu jsem vstala, zřekla se jich a dostala jsem profesionálního vychovatele, který neměl trhlé nápady. Ale podívej se, Johnnie, já jsem si tu nevylévala duši jenom proto, aby ti spadla brada údi­vem. Dědictví není všechno. Jsem sama sebou, individu­ální. Ty nepatříš svým rodičům. Nejsi svého otce, a nejsi ani své matky. Ale zjišťuješ to trochu pozdě.“ Narovnala se. „Takže buď svůj, Rozoumku a měj odvahu si z života udělat svůj vlastní nepořádek. Nenapodobuj nepořádek někoho jiného.“</p>

<p>„Drsoňku, když o tom tak mluvíš, tak to skoro zní racio­nálně.“</p>

<p>„To proto, že já jsem vždy racionální. Jak dobře jsi za­bezpečen jídlem? Mám hlad.“</p>

<p>„Jsi stejně hrozná jako Lummox. Pytel s jídlem je tam­hle.“</p>

<p>„Oběd?“ zeptal se Lummox, když zaslechl své jméno.</p>

<p>„Mmm… Betty, nechci, aby kácel stromy, aspoň ne za světla. Jak dlouho jim to bude trvat, než mě najdou?“</p>

<p>„Neviděla bych to na víc než tři dny, jakkoliv je tahle oblast rozsáhlá.“</p>

<p>„Dobrá… nechám si jídlo na pět, jenom pro jistotu.“</p>

<p>Vybral asi tucet konzervovaných potravin a dal je Lummoxovi. Neotevřel mu je, protože Lummox měl raději, když balíčky náhle zteplaly, když do nich kousnul. Byl s nimi hotov dříve, než stihla Betty jejich vlastní plechovky vůbec otevřít.</p>

<p>Poté, co se najedli, navázal opět John na staré téma. „Betty, opravdu si myslíš, že —“ Náhle přestal. „Neslyšíš nic?“</p>

<p>Naslouchala, potom přikývla.</p>

<p>„Jakou rychlostí?“</p>

<p>„Ne přes dvě stě.“</p>

<p>Přikývl. „Tím pádem scanují. Lummoxi! Nehni ani sva­lem!“</p>

<p>„Nepohnu, Johnnie. Proč nemám hýbat svalem?“</p>

<p>„Udělej to!“</p>

<p>„Nevzrušuj se,“ poradila mu Betty. „Pravděpodobně je­nom berou průzkumné snímky. Šance jsou takové, že nás nemohou ani na zvětšovadle, ani přímým pohledem roze­znat, protože všechny ty stromy brání ve výhledu.“ Ale vy­padala ustaraně. „Nicméně bych si přála, aby byl Lumek už v důlním tunelu. Jestliže bude někdo natolik chytrý, aby ne­chal cestu sledovat selektivním scanem, když po ní v noci půjdeme… tak je to za námi.“</p>

<p>John Thomas ve skutečnosti moc neposlouchal. Naklá­něl se dopředu, obě uši si nastavoval rukama. „Pšššt!“ za­šeptal, „Betty, oni se vracejí!“</p>

<p>„Nepanikař. Zřejmě jenom další průzkumná sonda.“ Ale ačkoliv to řekla, věděla, že nemá pravdu. Zvuk se přesunul nad ně, chvíli se tam vznášel a potom tam zůstal viset. Po­dívali se nahoru, ale hustota lesa a výška lodi jim bránila v tom, aby ji spatřili.</p>

<p>Náhle se zablesklo tak jasně, že když to pominulo, sluneční světlo jim připadalo jako soumrak. Betty polkla. „Co <emphasis>to </emphasis>bylo?“</p>

<p>„Foto s ultrableskem,“ odpověděl sklesle Johnnie. „Ově­řují si to, co viděli na zvětšovadle.“</p>

<p>Zvuk nad nimi se vyšplhal výše a opět se ustálil. Opět se oslnivě zablesklo. „Teď to mají na stereu,“ oznámil ponuře Johnnie. „Teď nás už určitě uvidí, jestli měli doteďka jenom podezření.“</p>

<p>„Johnnie, musíme odtud Lummoxe dostat!“</p>

<p>„Jak? Vzít ho na tu cestu a nechat je, ať se do něho strefují bombama? Ne, holka, naše jediná naděje teď je, že usoudí, že to je jenom velký kámen —jsem rád, že jsem ho přinutil ke klidu.“ Potom doplnil: „Tak jako tak se nesmíme hnout. Třeba odletí.“</p>

<p>Ale i tato poslední zoufalá naděje se ukázala být marná. Jedna za druhou přiletěly další čtyři lodi. Johnnie je počítal. „Tahle zaujala postavení na jihu. Třetí letěla na sever, my­slím. Teď se vydaly na západ… kuželová hlídka. Mají nás pod pokličkou, Drsoňku.“</p>

<p>Podívala se na něho, obličej smrtelně bledý. „Co bude­me dělat, Johnnie?“</p>

<p>„Cože? Nejspíš nic — ne, Betty, hele. Proplížíš se mezi stromy k potoku. Vezmi si sebou svůj padákový postroj. Potom jdi pořádný kus podél potoka a vznes se. Drž se níz­ko, dokud se nedostaneš zpod toho jejich deštníku. Nechají tě jít — tebe nechtějí.“</p>

<p>„A co budeš dělat <emphasis>ty?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Já? Zůstanu tady.“</p>

<p>„Tak já taky.“</p>

<p>Johnnie řekl popuzeně: „Nepřidělávej mi problémy, Dr­soňku. Jenom budeš překážet.“</p>

<p>„Co si myslíš, že budeš moci dělat? Vždyť ani nemáš zbraň.“</p>

<p>„Mám tohle,“ odpověděl ponuře John Thomas, dotýkaje se svého nože v pochvě, „ — a Lummox může házet kame­ny.“</p>

<p>Zírala na něho a potom se divoce rozesmála. „Cože? Opravdu kameny! Ach, Johnnie —“</p>

<p>„Bez boje nás nedostanou. Mohla bys už tady odtud zmizet — rychle! — a přestat být jenom na obtíž?“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Podívej, Drsoňku, není čas na dohadování. Zmiz tiše a rychle. Já zůstanu s Lummoxem, to je má výsada. Je můj.“</p>

<p>Vyhrkly jí slzy. „A ty jsi <emphasis>můj, </emphasis>ty velký natvrdlý hlupáč­ku.“</p>

<p>Snažil se jí nějak odpovědět, ale nešlo to. Obličej se mu začal stahovat v svíravých pohybech muže snažícího se ovládnout slzy. Lummox se znepokojeně zavrtěl. „Co se děje, Johnnie,“ pípnul.</p>

<p>„Co?“ Odpověděl mu John Thomas třesoucím se hla­sem. „Nic.“ Natáhl se a poplácal svého přítele. „Vůbec nic, kamaráde. Johnnie je tady. To je v pořádku.“</p>

<p>„V pořádku, Johnnie.“</p>

<p>„Ano,“ přisvědčila slabě Betty. „Všechno je v pořádku, Lumečku.“ Pokračovala tišeji k Johnu Thomasovi. „Bude to rychlé, že ano, Johnnie? Nebudeme to cítit?“</p>

<p>„Ehm, řekl bych, že ne! Počkej! Nic takového — během chviličky ti jednu vrazím přímo do čenichu… a potom tě skutálím ze svahu. To by tě mělo ochránit před střepinami.“</p>

<p>Pomalu zavrtěla hlavou, bez vzteku nebo strachu. „Už je příliš pozdě, Johnnie. Ty víš, že ano. Nepeskuj mě — je­nom mě drž za ruku.“</p>

<p>„Ale —“ Zarazil se. „Slyšíš to?“</p>

<p>„Přilétají další.“</p>

<p>„Jo. Pravděpodobně tvoří oktagon… aby si byli jistí, že neutečeme.“</p>

<p>Náhlá hromová rána ji ušetřila odpovědi. Následoval je­kot snášející se lodi. Tentokrát ji viděli, méně než tisíc stop nad jejich hlavami. Potom zarachotil z nebe kovový hlas.</p>

<p>„Stuarte! Johne Stuarte! Vyjděte na otevřené prostran­ství!“</p>

<p>Johnnie vytáhnul svůj nůž, zvrátil hlavu a zařval: „Pojď­te si pro mě!“</p>

<p>Betty se na něho podívala, obličej rozzářený a poklepa­la ho na rukáv. „Nandej jim to, Johnnie!“ šeptala. „To je můj Johnnie.“</p>

<p>Muž, kterému patřil ten hromový hlas na něj musel mít namířen směrový mikrofon, protože mu odpověděl: „Vás nechceme a nechceme ani nikomu ublížit. Vzdejte se a vy­jděte ven.“</p>

<p>Vyhrkl jednoslovnou nadávku a dodal: „My ven nepůj­deme!“</p>

<p>Hřmící hlas pokračoval: „Poslední varování, Johne Stu­arte. Vyjděte ven s prázdnýma rukama. Pošleme pro vás dolů loď.“</p>

<p>John Thomas zakřičel v odpověď: „Pošlete ji dolů a my ji rozbijeme!“ Řekl bojovně Lummoxovi: „Máš nějaké kameny, Lumku?“</p>

<p>„Copak? Jistě! Teď, Johnnie?“</p>

<p>„Ještě ne. Já ti potom řeknu.“</p>

<p>Hlas zůstal zticha. Žádná loď k nim nesestoupila. Namísto toho se nějaká jiná loď odpojila od ostatních, zastavila se asi sto stop nad borovicemi a zhruba tak stejně od nich daleko po zemi. Začala<emphasis> </emphasis>pomalu opisovat kruh, téměř se plazila.</p>

<p>Okamžitě zazněl ostrý zvuk, potom zadunění, jak se lesní velikán skácel k zemi. Další následoval vzápětí. Jako velká neviditelná ruka kácelo tažné pole z lodi stromy a odklízelo je stranou. Pomalu tak kolem nich vysekali širo­kou mýtinu. „Proč to dělají?“ zašeptala Betty.</p>

<p>„To je služební loď lesní služby. Odřezávají nás.“</p>

<p>„Ale proč? Proč to prostě nespustí a neodbydou si to hned?“ Začala se třást, položil jí ruku kolem ramen.</p>

<p>„To nevím, Drsoňku. Řídí oni.“</p>

<p>Loď uzavřela kruh, otočila se čelem k nim a vypadalo to, že se posadila na své podpěry. S jemnou péčí zubaře trhající­ho zub vzal operátor jeden strom, vytrhnul ho ze země a po­ložil ho stranou. Potom vzal další — a ještě další. Postupně byla lesem proklestěna široká cesta až k místu, kde čekali.</p>

<p>A nedalo se dělat nic jiného, než čekat. Lesnická loď odstranila poslední strom, který je chránil. Traktorové pole se o ně otřelo, když vyrovnávalo terén, že se zapotáceli a Lummox vyjekl hrůzou. John Thomas se vzpamatoval a poplácal zvíře na bocích. „Klid, hochu. Johnnie je tady.“</p>

<p>Přemýšlel o tom, že by je zahnali z té mýtiny před nimi, ale neviděl v tom žádný smysl.</p>

<p>Dřevařská loď se odsunula, útočná loď se pohnula. Najednou se spustila a dotkla se země na konci průseku. Joh­nnie polknul a řekl: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Teď, </emphasis>Lumku. Cokoliv z té lodi vyjde — schválně jestli to trefíš.“</p>

<p>„Vsaď se, Johnnie!“ Lummox se natáhnul oběma rukama pro munici.</p>

<p>Ale nezvedl ani kámen. John Thomas cítil, jakoby ho někdo ponořil až po hrudník do mokrého betonu. Betty za­lapala po dechu a Lummox zaječel. Potom pípnul: „Johnnie! Ty kameny jsou přilepené!“</p>

<p>Johnu Thomasovi se podařilo promluvit. „To je v pořádku, hochu. Nevrť se. Prostě zůstaň, jak jsi. Betty, v po­řádku?“</p>

<p>„Nemůžu dýchat!“ zasípala.</p>

<p>„Neperte se s tím. Dostali nás.“</p>

<p>Ze dveří lodi se vysoukalo osm postav. Nevypadaly ani lidsky, jak byly od hlavy až k patě pod těžkým kovovým skafandrem. Každá měla helmu připomínající šermířskou masku a na zádech malý polní antigenerátor. Sebevědomě se vznášely otevřeným prostorem ve dvou řadách směrem k průseku mezi stromy. Když se dostaly až k silovému poli, poněkud zpomalily, vylétly jiskry a kolem každé se vytvořil fialový obrys. Ale to už byly tady.</p>

<p>Další čtyři nesly velké válce z kovové sítě, vysoké jako člověk a odpovídajícím způsobem široké. Ve vzduchu s nimi snadno manipulovaly. Muž vepředu zavolal: „Široce obleťte to zvíře. Nejdříve odstraníme ty děcka, potom to vyřídíme s ním.“ Zněl docela vesele.</p>

<p>Jednotka se přiblížila k té zvláštní trojici, opatrně ob­cházejíc Lummoxe. „Opatrně! Chytněte je oba,“ zavolal velitel. Sudovité klece byly spuštěny kolem Betty a Johna Thomase, lehce se dotýkajíce země, dokud muž vydávající příkazy nesáhl dovnitř a nepřepnul spínač, načež se zajiskři­lo a klec dosedla na zem.</p>

<p>Zašklebil se na ně. „Příjemný pocit mít to bahno ze sebe, že?“</p>

<p>Johnnie na něj zíral, brada se mu klepala a odpověděl něco urážlivého, zatímco si rozmasírovával křeč v nožních svalech. „No, no!“ odpověděl jemně důstojník. „Takhle by to nešlo. Vy jste nás to donutili udělat.“ Prohlédl si Lum­moxe. „Těpic! Že to<emphasis> je </emphasis>ale velká bestie, že jo? Ani za nic bych ho nechtěl potkat beze zbraně v temném údolí.“</p>

<p>Johnnie zjistil, že mu tečou po obličeji proudem slzy, a že je nemůže zastavit. „Tak dělejte!“ křičel, neschopen ov­ládat svůj hlas. „Skončete to <emphasis>s </emphasis>ním!“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Nikdy nic nemyslel ve zlém! Tak ho zabte rychle… ne­hrajte si s ním na kočku a na myš.“ Sesul se na zem a vzly­kal, zakrývaje si obličej rukama. Betty mu položila ruce na ramena a vzlykala s ním.</p>

<p>Důstojník vypadal unaveně. „O čem to mluvíš, hochu? My mu nebudeme ubližovat. Máme rozkazy ho přinést bez sebemenšího škrábance — i kdybychom přitom měli ztratit muže. Nejbláznivější rozkaz, jaký jsem kdy plnil.“<strong>XII.</strong><strong>CO SE TÝČE PIDGIE — WIDGIE</strong></p>

<p>PAN KIKU se cítil dobře. Snídaně nebyla ničím, co by ho zas až příliš pálilo v mysli; necítil žádnou potřebu bra­kovat svůj šuplík s pilulkami, dokonce ani pokušení pro­hlédnout si své složky s pozemky. Konference Tří probíhala dobře a delegáti z Marsu začali mluvit rozumně. Ignoruje různá jantarová světélka na svém panelu si začal zpívat: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Frankie and Johnnie were lovers</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> and oh boy how they could love</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> swore to be true to each other</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Měl jasný baryton a ani špetku smyslu pro rytmus.</p>

<p>Nejlepší bylo, že ta šílená, zmatená, hroshijská záleži­tost už byla téměř u konce… a obešlo se to bez zlámaných kostí. Vypadalo to, že starý dobrý doktor Ftaeml si myslí, že by mohly být jakési šance na ustálení diplomatických styků, natolik byli totiž Hroshiové potěšeni nalezením jejich ztra­ceného Hroshie.</p>

<p>S rasou tak mocnou, jako jsou Hroshiové, jsou diploma­tické styky nezbytné… museli se stát spojenci, ačkoliv to možná chvíli potrvá. Možná zase ne tak dlouho, usoudil. Při spatření Lummoxe rozhodně nadělali okolků… téměř až ná­božně.</p>

<p>Když se tak na to zpětně díval, věci, které je zmátly, by­ly nasnadě. Koho by napadlo, že stvoření velikosti polovice domu a století staré je dítě? Nebo, že tato rasa získává ruce pouze, když je jedinec dost starý na to, aby je používal? A navíc, proč byl tenhle Hroshia o tolik větší než jeho vrs­tevníci? Jeho velikost zmýlila jeho a Greenberga více než cokoliv jiného. Zajímavé… bude muset říct xenologům, aby se na to podívali.</p>

<p>Nevadí. Lummox teď už byl… <emphasis>byla </emphasis>na cestě na hroshijskou<strong> </strong>loď. Žádný rozruch, žádné obřady, žádné zveřejňování a bylo po nebezpečí. Opravdu by mohli vymazat Zemi? Radši ani nevědět. Konec dobrý, všechno dobré. Pokračoval ve zpěvu.</p>

<p>Ještě pořád si zpíval, když se rozblikalo světélko „naléhavé“ a poslední tóny zazpíval Greenbergovi do obličeje: <emphasis>„…</emphasis><emphasis>just as the stars above!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> A </emphasis>dodal: „Sergeji, umíš tenor?“</p>

<p>„Proč by vás to mělo zajímat, šéfe? Ta melodie vůbec neseděla.“</p>

<p>„Závidíš. Co potřebuješ, chlapče? Odlétli v pořádku?“</p>

<p>„Mno, šéfe, je tu lehký zádrhel. Mám tu sebou dr. Ftaemla. Můžeme s vámi mluvit?“</p>

<p>„O co jde?“</p>

<p>„Nechme to, až budeme o samotě. V jedné z konfe­renčních místností?“</p>

<p>„Přijďte do mé kanceláře,“ řekl pan Kiku ztrápeně. Od­pojil se, otevřel šuplík, vybral si tabletku a spolkl ji.</p>

<p>Vzápětí vešli Greenberg s medusoidem. Greenberg se­bou hodil do křesla, jako by byl vyčerpán, vyndal cigaretu, prošátral si kapsy a opět ji schoval. Pan Kiku se formálně pozdravil s dr. Ftaemlem a potom řekl Greenbergovi: „Tedy?“</p>

<p>„Lummox neodjel.“</p>

<p>„E?“</p>

<p>„Lummox odmítl odjet. Ostatní Hroshiové vřou, jako když píchnete do mraveniště. Ponechal jsem blokády vzty­čené a tu část kosmodromu okolo jejich lodě ponechal od­izolovanou. Musíme něco udělat.“</p>

<p>„Proč? Je to nečekaný zvrat událostí, ale neumím si představit, že by to byla naše zodpovědnost. Proč ta nechuť k nalodění?“</p>

<p>„Totiž…“ Greenberg pohlédl bezmocně na Ftaemla.</p>

<p>Rargyllian řekl uhlazeně: „Dovolte mi to vysvětlit, pane. Ta Hroshia odmítla jít na palubu bez svého mazlíčka.“</p>

<p>„Mazlíčka?“</p>

<p>„Toho kluka, šéfe. Johna Thomase Stuarta.“</p>

<p>„Přesně tak,“ souhlasil Ftaeml. „Ta Hroshia tvrdí, že vy­chovávala 'Johny Thomase' dlouhou dobu. Odmítla jít do­mů, nebude-li si moci vzít svého Johna Thomase sebou. Byla v té věci velice rozhodná.“</p>

<p>„Chápu,“ přisvědčil pan Kiku. „Převedeno do běžnější řeči, ten kluk a ta Hroshia jsou k sobě připoutáni. To není překvapující, vyrůstali spolu. Ale Lummox se bude muset s odloučením vyrovnat tak, jako to musel udělat John Thomas. Jak si vzpomínám, nadělal kolem toho trochu povyku; řekli jsme mu, aby zmlknul a odeslali jsme ho domů. To je to, co musí udělat Hroshiové: říci jí, aby zmlkla, donutit ji, bude-li potřeba, nastoupit do lodě a vzít ji pryč. Proto sem přijeli.“</p>

<p>Rargyllian odpověděl: „Dovolte mi říci, pane, že, převe­deno do běžnější řeči, jste to nepochopil. Já jsem to s ní probíral v její vlastní řeči.“</p>

<p>„Prosím? To se ji naučila tak rychle?“</p>

<p>„Už ji znala dlouho. Hroshiové, pane náměstku, svůj ja­zyk ovládají téměř od vajíčka. Mohli bychom se domnívat, že takové používání jazyka, vlastně na úrovni instinktu, je jedním z důvodů, možná jediný důvod, proč jsou pro ně ostatní jazyky tak náročné a vlastně nejsou schopni se je ni­kdy pořádně naučit. Ta Hroshia mluví vaším jazykem sotva jako vaše čtyřleté děti, ačkoliv jsem pochopil, že ho začala používat před více než jednou vaší generací. Ale ve svém vlastním jazyce mluví zatraceně plynule… o tom jsem se, ke svému zármutku, přesvědčil.“</p>

<p>„Hm? Tak ať mluví. Slova nám nemohou ublížit.“</p>

<p>„Ona už své <emphasis>řekla</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>vydala rozkazy veliteli výpravy, aby jí okamžitě jejího miláčka opatřil. Jinak, tvrdí, zůstane tady a bude pokračovat ve výchově 'Johnů Thomasů'.“</p>

<p>„A,“ doplnil Greenberg, „ten velitel nám předložil ulti­mátum, abychom jim ihned vydali Johna Thomase Stuarta… jinak.“</p>

<p>„'Jinak' znamená to, co si myslím, že to znamená?“ od­pověděl pomalu Kiku.</p>

<p>„Tak, tak,“ řekl stručně Greenberg. „Teď když jsem vi­děl jejich přistávací modul, si nejsem tak jistý, co všechno by mohli udělat.“</p>

<p>„Musíte chápat, pane,“ doplnil rychle Ftaeml, „že ten velitel je ve stejné tísni jako vy. Ale musí se pokusit vyplnit přání této Hroshie. Tohle manželství bylo naplánováno před více než dvěma tisíci vašich let. Jen tak lehce se ho nevzda­jí. Nemůže ji tu nechat… ani ji nutit, aby odjela. Je velmi rozčilený.“</p>

<p>„Nejsme snad všichni?“ Pan Kiku vyndal další dvě ta­blety. „Dr. Ftaemle, mám pro vaše klienty poselství. Prosím, vyřiďte ho přesně.“</p>

<p>„To udělám, pane.“</p>

<p>„Řekněte jim, prosím, že jejich ultimátum je s opovrže­ním zamítnuto. Prosím…“</p>

<p>„Pane! Zapřísahám vás!“</p>

<p>„Poslouchejte mě. Řekněte jim to a nezlehčujte to. Řekněte jim, že jsme se ze všech sil snažili jim pomoci, podařilo se nám to a oni, že na naši vstřícnost odpověděli hrozbami. Řek­něte jim, že jejich chování není hodné civilizovaných lidí, a že pozvání k jejich přijetí do Společenství civilizací je staže­no zpět. Řekněte jim, že mi můžou políbit šos… najděte si nějaký idiom stejné síly. Řekněte jim, že svobodní lidé mo­hou zemřít, ale nikdy nebudou šikanováni.“</p>

<p>Greenberg se široce šklebil a svíral ruce v pradávném gestu souhlasu. Vypadalo to, že dr. Ftaeml pod svým vnějším chitinem zbledl.</p>

<p>„Pane,“ řekl, „velice lituji toho, že mám předat takovou zprávu.“</p>

<p>Kiku se ledově usmál. „Předejte ji, tak, jak jsem ji řekl. Ale než tak učiníte, najděte si čas a promluvte s tou Hroshií jménem Lummox. Půjde to?“</p>

<p>„Zcela jistě, pane.“</p>

<p>„Řekněte jí, že velitel výpravy je ve své horlivosti scho­pen zabít i člověka, Johna Thomase Stuarta. Dohlédněte, aby pochopila, co zde hrozí.“</p>

<p>Rargyllian roztáhl ústa do širokého úsměvu. „Promiňte, pane. Podcenil jsem vás. Obě zprávy budou doručeny, ve správném pořadí.“</p>

<p>„To je vše.“</p>

<p>„Všechna čest, pane.“ Rargyllian se obrátil ke Greenbergovi, položil mu svou volně ohebnou paži kolem ramen. „Můj bratře Sergeji, už jsme spolu našli cestu z jedné těsné smyčky. Teď, s pomocí tvého duchovního otce, najdeme cestu i z další. Co?“</p>

<p>„Přesně tak, doktůrku.“</p>

<p>Ftaeml odešel. Kiku se obrátil na Greenberga a řekl: „Dostaň sem toho Stuartovic kluka. Teď hned, ty osobně. Hmm… vem i jeho matku. Je ještě nezletilý, že ano?“</p>

<p>„Ano. Jaký je plán, šéfe? Nechcete jim ho vydat, že ne?… poté, co jste jim tak báječně vrazil jednu do zubů?“</p>

<p>„Samozřejmě, že chci. Ale za svých vlastních podmínek. Nemám v úmyslu nechat ty chodící kulečníkové stoly, aby nás proháněly jak nadmuté kozy. Použijeme to k tomu, aby­chom získali to, co chceme. Teď mazej!“</p>

<p>„Už jsem pryč!“</p>

<p>Pan Kiku zůstal u svého stolu, procházeje částí své mysli listiny, zatímco nechal své podvědomí přebrat ten problém s Lummoxem. Měl silný pocit, že se žene povo­deň… na lidi. Bylo potřeba rozhodnout, jak ji zastavit. Právě se zabýval touto patálií, když se otevřely dveře a vstoupila Nejvyšší Ctihodnost pan Roy MacClure. „Tady jsi, Henry! Dej se do kupy, člověče… Beulah Murgatroydová tu bude co nevidět.“</p>

<p>„Beulah jaká?“</p>

<p>„Beulah Murgatroydová. <emphasis>Ta </emphasis>Beulah Murgatroydová.“</p>

<p>„Měl bych ji znát?“</p>

<p>„Cože? Člověče, copak se nikdy nedíváš na stereovizi?“</p>

<p>„Když se tomu můžu vyhnout, tak ne.“</p>

<p>MacClure zavrtěl nevěřícně hlavou. „Henry, ty vůbec nesleduješ cvrkot. Pohřbíváš se tady a mačkáš svoje malé čudlíky a vůbec nevíš, co se děje ve světě.“</p>

<p>„Je to možné.“</p>

<p>„To je jisté. Jseš úplně mimo, člověče… ještě štěstí, že nemusíš jednat s lidmi.“</p>

<p>Pan Kiku si dovolil studený úsměv. „Také si myslím.“</p>

<p>„Vsadím se s tebou tři ku jedné, že nevíš, kdo vede Světový pohár.“</p>

<p>„Světový pohár? To je baseball, že? Je mi líto, ale ne­měl jsem čas ani na to, abych sledoval kriketová utkání v uplynulých letech.“</p>

<p>„Vidíš? Navíc, jak můžeš mluvit jedním dechem o base­ballu a kriketu… No nic. Protože nevíš nic o slavné Beulah Murgatroydové, tak ti o ní povím. Je to matka Pidgie —Widgie, abych tak řekl.“</p>

<p>„Pidgie — Widgie?“ opakoval pan Kiku.</p>

<p>„Ty mě taháš za fusekli. Tvůrkyně příběhů o Pidgie — Widgie pro děti. Vždyť víš — <emphasis>Pidgie </emphasis>— <emphasis>Widgie na Měsíci, Pidgie </emphasis>— <emphasis>Widgie jede na Mars, Pidgie </emphasis>— <emphasis>Widgie a ves</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mírní piráti.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Bojím se, že neznám.“</p>

<p>„Tomu lze těžko uvěřit. Ale ty nemáš děti, že jo?“</p>

<p>„Tři.“</p>

<p>Ale MacClure stále hovořil. „Teď vzala Pidgie — Wid­gie do vzduchu a to je fakt něco. Pro děti, samozřejmě, ale je to taková sranda, že se koukají i dospělí. Podívej, Pidgie — Widgie je štěně, asi stopu vysoké. Létá vesmírem, za­chraňuje lidi a prohání piráty a zažívá báječné věci… děcka ho milujou. A na závěr každého natáčení přijde paní Murgatroydová a všichni si společně dají misku Křupínků a poví­dají si. Máš rád Křupínky?“</p>

<p>Pan Kiku se otřásl. „Ne.“</p>

<p>„No, můžeš jenom dělat, že je jíš. Ale je to ta největší vzdušná snídaňová show, ví o ní každý.“</p>

<p>„A to je nějak důležité?“</p>

<p>„Důležité? Člověče, víš kolik lidí jí každé ráno snída­ni?“</p>

<p>„Ne. Doufám, že ne moc. Já bych si přál, abych ji býval dneska nejedl.“</p>

<p>Pan MacClure se mrknul na hodinky. „Budeme sebou muset hodit. Technici si teď připravují aparaturu. A ona tu bude během chvilky.“</p>

<p>„Technici?“</p>

<p>„Copak jsem ti to neřekl? Paní Murgatroydová s námi udělá interview, s Pidgie — Widgie na klíně a při společné snídani. Potom to zapojí do té show. Jedinečná reklama pro Oddělení.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Prosím? Pane Kiku, rozuměl jsem vám dobře?“</p>

<p>„Pane ministře,“ řekl pan Kiku pevně, „já to v žádném případě nemohu udělat. Já… já mám vždycky trému.“</p>

<p>„Co? Ale to je absurdní! Pomáhal jsi mi  zahajovat Konferenci Tří. Mluvil jsi bez papíru přes půl hodiny.“</p>

<p>„To je něco jiného. To je obchodní jednání, s jinými profesionály.“</p>

<p>Ministr se zamračil. „Nechci naléhat, jestliže jsi z toho opravdu nervózní. Ale paní Murgatroydová se ptala zvlášť po tobě. Víš…“ MacClure vypadal trochu zahanbeně. „…Pidgie — Widgie hlásá rasovou snášenlivost a tak po­dobně. Pod kůží jsme všichni bratry… takové ty věci, které chceme všichni podpořit. Takže?“</p>

<p>Pan Kiku řekl pevně: „Je mi líto.“</p>

<p>„Ale běž! Přece mě nebudeš nutit, abych tě přemlouval?“</p>

<p>„Pane ministře,“ odpověděl tiše pan Kiku, „zjistil byste, že popis mé práce nevyžaduje, abych dělal herce. Dáte-li mi písemný příkaz, pošlu ho právnímu oddělení na posouzení, a potom vám oficiálně odpovím.“</p>

<p>Pan MacClure se zamračil. „Ty ale umíš být pěkně tvr­dohlavý beran, že jo? Zajímalo by mě, jak jsi se dostal na tak vysoké postavení?“</p>

<p>Pan Kiku neodpověděl. MacClure pokračoval: „Nene­chám tě mávat mi před nosem právním zákoníkem, na to jsem moc starý lišák. Ačkoliv jsem si nemyslel, že to uděláš pro mně.“</p>

<p>„Promiňte, pane. Opravdu jsem tvrdohlavý.“</p>

<p>„To já taky. Pokusím se tě přesvědčit, že to je prospěšné pro Oddělení, ať už je možné to po civilistovi chtít nebo ne. Podívej, paní Murgatroydová stojí za 'Přáteli Lummoxe'. Takže…“</p>

<p>„'Přáteli Lummoxe?'“</p>

<p>„Já věděl, že se na to budeš dívat jinak. Nakonec jsi vyři­zoval ten poprask kolem toho. Takže…“</p>

<p>„Co jsou u všech všudy zač Přátelé Lummoxe?“</p>

<p>„Ale, vždyť jsi s nimi sám sjednával původní rozhovor. Ale kdybych  náhodou  nevečeřel  s  Wesem  Robbinsem, mohli jsme to prošvihnout.“</p>

<p>„Myslím, že si vzpomínám na nějaké memorandum. Rutinní záležitost.“</p>

<p>„Paní Murgatroydová <emphasis>není </emphasis>rutinní záležitost, snažil jsem se ti to vysvětlit. Vy kluci od protokolů ztrácíte kontakt s lidmi. Jestli ti to nevadí, řekl bych, že proto jsi se nikdy ne­dostal až na špičku.“</p>

<p>„To mi nevadí ani v nejmenším,“ odpověděl jemně pan Kiku.</p>

<p>„Hm?“ Ministr vypadal trochu trapně. „Chci říci, že je místo pro vytrvalého skalního politika, jako jsem já, který drží krok s dobou… i když připouštím, že nemám tvůj speci­ální výcvik. Chápeš?“</p>

<p>„Je tu práce pro obojí naše nadání, pane. Ale pokračujte. Možná, že jsem to v tomto případě 'prošvihnul'. Memoran­dum Přátel Lummoxe muselo přijít v době, kdy to jméno pro mě ještě nic neznamenalo.“</p>

<p>„Nejspíš. Nekritizoval jsem tvůj přístup k povinnosti, Henry. Fakt je, že moc pracuješ… vesmír se nezřítí, když ho nebudeš postrkovat. Ale co se týče těch Přátel — my jsme zasahovali v nějakém hloupém případě někde na západě. Ty to víš, posílal jsi tam jednoho z našich lidí — ukázalo se, že jde o toho horushanského Lummoxe. Verdikt soudu… <emphasis>náš </emphasis>verdikt, dá se říci, zněl — zničit to zvíře. Mimo jiné, Henry, potrestal jsi muže, který za to byl zodpovědný?“</p>

<p>„Ne, pane.“</p>

<p>„Nač to protahování?“</p>

<p>„Nebude potrestán, pane. Měl naprostou pravdu, za teh­dejších okolností.“</p>

<p>„Já to tak nevidím. Radši mi pošlete jeho záznamy do kanceláře. Chci to posoudit sám.“</p>

<p>„Pane,“ řekl měkce pan Kiku, „nenapadlo vás třeba i ob­rátit naruby mé záležitosti administrativní disciplíny?“</p>

<p>„Co? Mám v úmyslu si tu záležitost projít znovu.“</p>

<p>„Protože jestli ano, můžete dostat mou rezignaci teď hned. Moje neužitečnost už dosáhne svého vrcholu.“</p>

<p>„Cože? Henry, neblbni.“ Ministr zabubnoval prsty na stůl pana Kiku. „Nech toho, člověče, buďme k sobě upřím­ní. Já vím, že vy kariéristi to můžete dotáhnout až ke jme­nování na ministra, když se snažíte… nedělám politiku od včerejška. Ale dokud jsem u opratí já, chci tu mít pořádek. Mám na to právo?“</p>

<p>„Ano… máte na to právo.“</p>

<p>„A taky zodpovědnost. Zřejmě máš s tím mužem prav­du, ať už je to, kdo chce… míváš většinou pravdu, jinak by­chom neudrželi věci v chodu. Ale je mojí zodpovědností překontrolovat věci, když si myslím, že to je důležité. Ale ty nemáš co mluvit o rezignaci, dokud tě já nevyhodím. Když už jsme u toho, shledám-li to nezbytným, o tvou rezignaci <emphasis>požádám </emphasis>já sám. Ale než tak udělám, ponech si laskavě prýmky na rukávě. Čestná hra?“</p>

<p>„Čestná hra. Unáhlil jsem se, pane ministře. Složka s dokumenty bude na vašem stole.“</p>

<p>„Ono to na druhou stranu ani nebude nutné. Jestli to byl jeden z tvých oblíbenců…“</p>

<p>„Nemám žádné oblíbence, pane MacClure. Všechny je nemám rád, neosobně tedy.“</p>

<p>„Někdy si myslím, že nenávidíš i sám sebe. Teď, kde jsme to přestali? A, jo! Když jsme nadělali tolik kolem těch Horushanů, paní Murgatroydová viděla šanci udělat dobrý skutek. Řekl bych, že taky viděla šanci pro svůj program, ale to teď není důležité. Od té chvíle začalo Pidgie —<emphasis> </emphasis>Widgie vyprávět svým malým přátelům o tom, co se Lummoxovi stalo hrozného a požádalo je, aby mu napsali a při­pojili se k přátelům Lummoxe. Během prvních dvaceti čtyř hodin dostala přes tři milióny odpovědí. Do teďka to dělá polovinu dětí z kontinentu a nikdo neví, kdo všechno je Přítel Lummoxe, protestující proti jeho utracení.“</p>

<p>„Jejímu,“ opravil ho pan Kiku.</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„Omlouvám se. Řekl bych, že ani jeden z termínů není správný. Hroshiové rozlišují šest odlišných pohlaví. Můžete říkat Lummoxovi 'ten' nebo 'ta'… potřebovali bychom nová slova. Ale to nevadí.“</p>

<p>„No mě alespoň určitě ne,“ souhlasil MacClure. „Ale kdy­bychom toho Lummoxe opravdu utratili, řekl bych, že ty děc­ka by začaly revoluci. Vážně. Nemluvě o dospělých, kteří pa­tří k Pidgie — Widgieho příznivcům. Tak jako tak má u nich Oddělení černou skvrnu. Ale Beulah Murgatroydová by chtěla přijít s řešením jak nám pomoci. Udělá s námi rozho­vor a já odpovím na základní otázky a ty mě doplníš v po­drobnostech — všechno o tom, jak Oddělení starostlivě brání práva našich nehumanoidních přátel a všichni, že by měli být tolerantní — běžný postup. Potom se Pidgie — Widgie zeptá, co se stalo s Lummoxem a ty dětem řekneš, že ve skutečnosti byl Lummox přestrojený pohádkový princ… nebo princezna… a jak odešel do svého domova na nebi. Bude to trhák.“</p>

<p>MacClure dodal: „To je vše, co budeš muset udělat. Střihnou tam pohled na Lummoxe, jak nastupuje do horushanské lodi a mává na rozloučenou. Potom všichni sníme misku Křupínků— neboj, dohlédnu na to, aby byla tvoje miska prázdná! — a Pidgie — Widgie zazpívá svou 'Píseň nebeského skřivánka'. Konec. Nebude to trvat ani dvacet minut a bude to velká věc pro oddělení. Fajn?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Hele, Henry… Dobře, nebudeš muset ani<emphasis> předstírat, </emphasis>že jíš Křupínky.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Henry, ty jsi nemožný. Copak si nemyslíš, že je naší záležitostí vychovat děcka, aby rozuměly svým zodpověd­nostem a měly správné postoje v této nové době — době Společenství civilizací?“</p>

<p>„Ne, pane. To si nemyslím. To je věcí rodičů a vzdělávatelů, ne vlády. Tohle Oddělení má i tak co dělat, aby udrželo věci pohromadě v náporu stále narůstajících xenických<emphasis> </emphasis>problémů.“ Pro sebe si pan Kiku pomyslel: i kdybych souhlasil, nebudu to dělat pojídáním Křupínků!</p>

<p>„Hmm… omezený pohled na věc, Henry. Byrokratický, mohu-li říci. Víš velmi dobře, že máme kvůli té horushanské věci pěkně horko i z jiných míst. Společnost pro udržení Status quo vykřikuje cosi o izolaci a Liga pro lidskou Zemi nám pořád skáče po hřbetě. Radu to začíná znepokojovat. Tady je šance vybudovat si veřejné mínění proti takovým neziskovým spolkům a ty ani nehneš prstem. Tebe neotra­vují lidi ze Status quo, ani vtipálci z Lidské Země — proto­že <emphasis>já </emphasis>ti je držím od těla.“</p>

<p>„Je mi to líto, pane, ale ani vy byste s nimi neměl ztrácet čas. Bezpochyby víte, že za každou z těchto neziskových organizací stojí peněžní motivace. Ať se lidé s rozdílnými ekonomickými názory mezi sebou poperou — lodní linky a dopraváci a vědci. Naše věc jsou cizinecké vztahy. Když nás začnou obtěžovat nátlakové skupiny, měli bychom ne­chat lidi pro styk s veřejností, ať si s nimi poradí. Pro to je tu máme.“</p>

<p>„A co jsem já jiného, než populární člověk pro styk s veřejností?“ odpověděl MacClure vztekle. „Nemám žádné iluze o tomhle zatraceném zaměstnání.“</p>

<p>„To není pravda, pane. Vy máte prvořadou politickou zodpovědnost. Já vykonávám tu politiku samotnou — v rámci omezení mého zaměstnání.“</p>

<p>„Hrrrmm! Tak ty děláš politiku. Ty si na mně rajtuješ jak na koni. Pomalu mi to začíná docházet.“</p>

<p>„Omlouvám se, pane. Ale myslím si, že každý dělá poli­tiku… dokonce i dveřník… do jisté míry. Je to nevyhnutelné. Ale snažím se dělat svou práci.“</p>

<p>Ozval se hlas soukromé sekretářky pana Kiku. „Pane Kiku, je tam s vámi pan ministr? Paní Beulah Murgatroydová čeká.“</p>

<p>„Hned jsem tam,“ ozval se MacClure.</p>

<p>Kiku klidně dodal: „Mildred, dohlédněte, aby o ni bylo postaráno. Bude tu malé zdržení.“</p>

<p>„Ano, pane. Asistentka pana ministra se o ni stará.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>„Žádné zdržení nebude,“ řekl MacClure panu Kiku. „Když nechceš, nechtěj… ačkoliv jsem s tebou nespokojený. Ale nemůžu ji nechat čekat.“</p>

<p>„Posaďte se, pane ministře.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Posaďte se, pane. Dokonce i mocná paní Murgatroydová musí v některých věcech počkat. Vyskytla se zásadní po­hotovostní situace. Budete se muset určitě spojit s Radou… možná zvláštní schůze dnes večer.“</p>

<p>„Cože? Proč jsi to neřekl?“</p>

<p>„Srovnával jsem si myšlenky v hlavě, pane, abych vám mohl podat zprávu, když jste vstoupil. Po několik posled­ních minut jsem se vám pokoušel říci, že toto oddělení má na práci důležitější věci, než prodávat Křupínky.“</p>

<p>Ministr na něho zíral, potom se natáhnul přes Kikův stůl. „Ehm, Mildred? Tady je ministr. Řekněte komodorovi Murthimu, že jsem nevyhnutelně zaneprázdněn, a že má udělat vše, aby byla paní Murgatroydová spokojená.“</p>

<p>„Ano, pane ministře.“</p>

<p>MacClure se otočil zpět. „Tak, Henry, přestaň mě po­učovat a vyklop to.“</p>

<p>Pan Kiku podal úplnou zprávu o nové krizi s Hroshii. Pan MacClure naslouchal bez komentáře. Právě když pan Kiku zakončoval svůj výčet odmítnutím ultimáta, komuni­kátor opět ožil. „Šéfe? Tady Murthi. Paní Murgatroydová má další schůzku.“</p>

<p>Pan MacClure se otočil směrem k hlasu. „Odstíněný okruh?“</p>

<p>„Samozřejmě, pane.“</p>

<p>„Poslouchej, Jacku, pár minut tu ještě budu. Udělej pro ni první poslední.“</p>

<p>„Ale –“</p>

<p>„Třeba se s ní pomiluj, bude-li to třeba. Teď se odpoj. Mám práci!“ Otočil se zpět k panu Kiku a zamračil se. „Henry, dostrkal jsi mě zase až na úplný konec větve. Ne­nechal jsi mi jinou možnost, než hrát tvoji rozehranou par­tii.“</p>

<p>„Mohu se zeptat, co by udělal pan ministr?“</p>

<p>„Hmm?“ MacClure svraštil čelo. „Mno, asi bych řekl přesně to, co jsi řekl ty, akorát horším jazykem. Připouštím, že bych asi nepomyslel na to, abychom do nich pronikli skrz toho Lummoxe. To bylo mazané.“</p>

<p>„Aha. Jelikož to je odmítnutí formálního ultimáta, jaké bezpečnostní opatření by ministr provedl? Měl bych dodat, že jsem chtěl zabránit tomu, aby Oddělení navrhlo Radě aktivovat bitevní stanice celé planety.“</p>

<p>„Co to plácáš? Nic takového by nebylo potřeba. Nařídil bych vnitřní ostraze, aby je sevřela a sestřelila z oblohy, na mou vlastní odpovědnost. Nakonec, jsou v naší vnitřní bez­pečnostní zóně a chrlí vyhrůžky… jednoduchá pohotovostní policejní akce.“</p>

<p>Pan Kiku si pomyslel, to je přesně to, co jsem si myslel, že bys udělal… ale řekl: „Řekněme, že by se ukázalo, že se jejich loď nepodařilo sestřelit z oblohy a navíc, že palbu opětovala?“</p>

<p>„Cože? Nemyslitelné!“</p>

<p>„Pane ministře, za svých čtyřicet let v oboru jsem se naučil, že když máte co dělat s něčím 'tam odtud', nic není nemyslitelné.“</p>

<p>„Dobře, já bych… Henry, ty jsi skutečně uvěřil, že by nám mohli ublížit. Ty jsi byl něčím vystrašen.“ Zkoumal obličej pana Kiku. „Skrýváš přede mnou něco? Máš důkaz, že by mohli být schopni tu neuvěřitelnou hrozbu splnit?“</p>

<p>„Ne, pane.“</p>

<p>„Pak tedy?“</p>

<p>„Pane MacClure, před zhruba tři sta lety žil v mojí zemi velmi zdatný kmen. Malá skupina Evropanů na ně měla určité požadavky… daně tomu říkali. Náčelník byl statečný muž a jeho válečníci byli nesčetní a dobře trénovaní. Vědě­li, že cizinci mají pušky, ale oni sami měli také nějaké pušky. Ale převážně spoléhali na počet a odvahu. Chytře to naplánovali a sevřeli nepřítele v malém kaňonu. Alespoň si to mysleli.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Nikdy neslyšeli o kulometech. Dozvěděli se o nich ve­lice konečným způsobem — protože byli velice stateční a stále útočili. Ten kmen už není. Nikdo nepřežil.“</p>

<p>„Jestli se mě snažíš zastrašit, tak… no nic. Ale stále jsi mi ještě nedal důkaz. Konec konců nejsme ignorantský kmen domorodců. Tady není žádná souvislost.“</p>

<p>„Možná. Přesto, kulomet z té doby byl jenom menším vylepšením normální pušky. Teď máme zbraně, vedle kte­rých vypadá kulomet jako klukovský nůž. A přesto…“</p>

<p>„Snažíš se naznačit, že tihle Horushani mají zbraně, pro­ti kterým jsou naše poslední prototypy užitečné asi jako klacky. Upřímně řečeno, se mi tomu moc nechce věřit a ta­ky tomu nevěřím. Síla atomového jádra je konečná možná síla ve vesmíru. Ty to víš, já to vím. A my ji máme. Oni ji bezpochyby mají taky, ale přečíslujeme je milión ku jedné a jsme na domácí půdě.“</p>

<p>„To si ten náčelník říkal taky.“</p>

<p>„Co? Ale to není to samé.“</p>

<p>„To není nikdy,“ odpověděl unaveně pan Kiku. „Nespe­kuloval jsem o magických zbraních za hranicemi naší fyziky. Pouze jsem si říkal, co by nějaké vylepšení udělalo se známou zbraní… nějaký kousek drátku vycházející ze známých teorií. Já samozřejmě nevím. Já takovým věcem vůbec nerozumím.“</p>

<p>„No, já taky ne, ale byl jsem ujištěn, že… Podívej se, Henry, teď hned nařídím policejní akci.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„No? Neseď tady se ztuhlým ksichtem a neříkej mi 'ano, pane.' Ty prostě <emphasis>nevíš, </emphasis>že jo? Tak proč bych to neměl udě­lat?“</p>

<p>„Já nic nenamítám, pane. Přejete si zapečetěný komuni­kační okruh? Nebo si přejete, aby se vám velitel obrany hlásil zde?“</p>

<p>„Henry, ty jsi bez diskuze ten nejprotivnější člověk na všech sedmnácti planetách. Ptal jsem se tě, proč bych to <emphasis>neměl </emphasis>udělat?“</p>

<p>„Nevím o jediném důvodu, pane. Mohu vám pouze po­vědět, proč jsem vám to nedoporučoval.“</p>

<p>„Takže?“</p>

<p>„Protože jsem <emphasis>nevěděl. </emphasis>Protože jsem měl strach o nečlověka, který by mohl být dokonce ještě nesmělejší než já, nebo být pod vlivem něčeho, jako je pověrčivá hrůza. Pro­tože jsem nevěděl, rozhodl jsem se nehrát ruskou ruletu s celou planetou v sázce. Dávám přednost slovnímu souboji, dokud to jenom půjde. Přejete si vydat ten příkaz, pane? Nebo se mám o detaily postarat sám?“</p>

<p>„Přestaň si mě dobírat.“ Zíral na svého náměstka, obličej zrudlý. „Předpokládám, že tvůj další krok je vyhrožovat re­zignací.“</p>

<p>Pan Kiku se zdráhavě usmál. „Pane MacClure, nikdy nenabízím rezignaci dvakrát v jednom dni.“ Potom připojil: „Ne, počkám, až jak dopadne policejní akce. Potom, budeme-li oba stále naživu, bude prokázáno, že jsem se mýlil v zásadní věci. Má rezignace bude nezbytná. Mohu dodat, pane, že doufám, že máte pravdu? Mnohem radši bych se dožil poklidného stáří, než abych měl své rozhodnutí po­smrtně ospravedlněno.“</p>

<p>MacClure pohnul ústy, ale neřekl nic. Pan Kiku tiše pokračoval:  „Mohu  nabídnout panu  ministrovi  návrh  v rámci mé oficiální kompetence?“</p>

<p>„Cože? Samozřejmě. To se od tebe dle zákona očekává. Ven s tím.“</p>

<p>„Mohu navrhnout, aby se s útokem začalo během něko­lika dalších minut? Mohli bychom dosáhnout uspíšením to­ho, co by mohlo pohořet při odkladu. Astrologické oddělení by nám mohlo dodat orbitální prvky nepřátelské lodi.“ Kiku se naklonil ke svému mikrofonu.</p>

<p>Ten ožil, ještě než se ho dotknul. „Šéfe? Tady Murthi. Udělal jsem, co jsem mohl, ale ona…“</p>

<p>„Řekni jí, že se s ní nemohu setkat!“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Ehm… nějak to vyžehli. Ty už víš, jak na to. Teď zmlkni a už mi nevolej.“</p>

<p>„Jak si přejete, pane.“</p>

<p>Pan Kiku zavolal na Astro. „Vrchní balistik, prosím… teď hned. A, Cartiere… zapečeť svůj konec, tento je zapeče­těn. A zapni si rušičku. Výborně, chci taktické prvky…“</p>

<p>MacClure se natáhl a přerušil spojení. „Dobrá,“ řekl di­voce, „převezl jsi mě.“</p>

<p>„Já jsem nežertoval, pane.“</p>

<p>„Dobře, dobře, přesvědčil jsi mě, že máš na krku chy­trou hlavu. Nemůžu dát slepě v sázku životy pěti bilionů lidí o nic více než ty. Chceš, abych poklekl.“</p>

<p>„Ne, pane. Ale velice se mi ulevilo. Děkuji vám.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tobě </emphasis>se ulevilo? A co<emphasis> já? </emphasis>Teď mi řekni, jak to chceš zahrát. Stále tápu v temnotách.“</p>

<p>„Dobře, pane ministře. V prvé řadě jsem poslal pro Stuartovic kluka…“</p>

<p>„Stuartovic kluka? Proč?“</p>

<p>„Chci ho přesvědčit, aby jel. Chci jeho souhlas.“</p>

<p>Ministr vypadal, jako že nevěří vlastním uším. „Rozumím tomu dobře, Kiku, že poté, co jsi odmítl jejich ultimátum, je tvůj jediný plán kapitulace?“</p>

<p>„Já bych to tak nenazýval.“</p>

<p>„Mně je jedno, do jaké diplomatické fráze to zamotáš. Toho kluka nevydáme. Nechtěl jsem podstupovat slepě ri­ziko, ale tohle je něco jiného. Neobětuji jedinou lidskou bytost, ať už je nátlak jakýkoliv… a můžu tě ujistit, že Rada s tím bude souhlasit. Existuje něco jako lidská důstojnost. Musím dodat, že jsem ohromen… a znechucen.“</p>

<p>„Mohu pokračovat, pane?“</p>

<p>„Tak… pokračuj. Řekni, co máš na srdci.“</p>

<p>„V mé mysli není ani myšlenka o vydání toho chlapce. Ve vědě diplomatických ústupků je už dlouho jedna pře­vratná teorie. Kdybych jen uvažoval o vydání toho chlapce, zasloužil bych si vaše znechucení. Za stávajících okolností se mě však netýká.“</p>

<p>„Ale říkal jsi…“</p>

<p>„Prosím, pane. Já vím, co jsem říkal. Poslal jsem pro chlapce, abych prozkoumal jeho vlastní přání. Podle toho, co o něm vím, je možné, že bude chtít jít, možná i nadšeně.“</p>

<p>MacClure zavrtěl hlavou. „To není nic, co  bychom mohli povolit, i kdyby ten kluk byl natolik blázen, aby to udělal. Devět set světelných let od ostatních lidských bytos­tí? To bych radši nabídl tomu dítěti jed.“</p>

<p>„To ale vůbec není celé, pane. Budu-li mít jeho souhlas, budu si moci tuto skutečnost po dobu jednání ponechat pro sebe… jako tajné eso. Je tu spoustu věci k projednání.“</p>

<p>„Například?“</p>

<p>„Jejich věda. Obchod. Zcela nová plocha vesmíru. Možnosti můžeme vidět zatím pouze mlhavě.“</p>

<p>MacClure se neklidně zavrtěl. „Nejsem si jistý, ale ten útok se dá vždy uskutečnit. Jestliže jsou muži muži, nějaké riziko se musí podstoupit. Lezení do zadku někomu, kdo nám vyhrožuje… mně se to nelíbí.“</p>

<p>„Pane ministře, jestli moje plány nevyjdou… nebo se nesetkají s vaším schválením, připojím se k vám při vyřvávání výzev k boji na oblohu. Měli bychom se s nimi dohodnout… ale jako muži.“</p>

<p>„Tak… pokračuj. Řekni mi zbytek.“</p>

<p> <strong>XIII.</strong><strong>„NE, PANE MINISTŘE“</strong></p>

<p>ŽENA pana Kiku ho toto ráno nechala spát déle. Občas to dělávala, soudíc, že <emphasis>žádná </emphasis>krize není natolik důležitá, aby ho budila, když potřebuje odpočinek. Když se dostal do své kanceláře, našel tam Wesleye Robbinse, speciálního porad­ce ministra pro styk s veřejností, jak dříme v jeho křesle. Robbins nebyl diplomat, nechtěl ani být a náležitě to dával najevo.</p>

<p>„Dobré ráno, Wesi,“ řekl mírně pan Kiku.</p>

<p>„Co je na něm dobrého?“ Robbins strčil před náměstka výtisk <emphasis>CAPITAL TIMES. </emphasis>„Viděls to?“</p>

<p>„Ne.“ Pan Kiku ho rozevřel.</p>

<p>„Dvacet tři let v novinovém byznysu… a nakonec mi vy­fouknou sólokapra na mém vlastním poli.“</p>

<p>Pan Kiku četl:</p>

<p>CIZÍ VETŘELCI</p>

<p>VYHROŽUJÍ VÁLKOU!!!</p>

<p>Požadují rukojmí</p>

<p>Metropolitní Enkláva, 12.9. …ministr Vesmír­ných věcí MacClure dnes prozradil, že xeničtí návštěvníci nazývaní „Hroshiové“, kteří právě přistáli v Metropolitním přístavu, požadují, pod hrozbou války, aby Federace…</p>

<p>***</p>

<p>Kiku to prolétl a viděl, že ministrovi byla dodána zkres­lená verze jeho odpovědi Hroshiům, bez zmínky možnosti mírového vyřešení. Senzační zpráva uváděla, že vedoucí Generální sněmovny ujistil Zemi a všechny sdružené plane­ty, že se od nestoudných vetřelců nemají čeho obávat. Jihoasijský senátor se tázal, jaké kroky byly podniknuty… Kiku to prohlédl celé, ale bezcenných 90 procent pustil z hlavy, včetně chrlení ohně od Ligy pro lidskou Zemi a edičního sloupku „Stojíme na křižovatce“. Bylo tam interview s paní Murgatroydovou, ale on neměl čas zjišťovat, na čí straně je Pidgie — Widgie.</p>

<p>„No, není to svinstvo?“ dotazoval se Robbins. „Kde schováváš cigarety?“</p>

<p>„Vypadá to spíš jako zbytečné plýtvání papírem,“ sou­hlasil Kiku. „V opěradle křesla pro návštěvníky.“</p>

<p>„No, a co s tím budeme dělat? Byl jsem zastižen úplně nepřipravený. Proč mi o těch věcech nikdo neřekl?“</p>

<p>„Jenom okamžik.“ Pan Kiku se naklonil ke svému stolu. „Bezpečnost? Á, O’Neile… rozmístěte kolem hroshijského přistávacího modulu víc speciálních policejních jednotek…“</p>

<p>„Máte je tam, šéfe. Ale proč nám o tom všem nikdo ne­řekl?“</p>

<p>„Oprávněná otázka. Ať už používáte jakoukoliv ochranu, zesilte ji. Nejenom, že se musí zabránit demonstracím, nesmí vzniknout ani incidenty. Rozmístěte do davu tolik psychoexpertů, kolik jenom seženete, potom si začněte půjčovat od ji­ných agentur. Dále dávejte zvláštní pozor na fanatické skupi­ny… mám na mysli ty xenofobní. Zatím se nic nestalo?“</p>

<p>„Nic, co bychom nezvládli. Ale nic neslibuji. Pořád si myslím, že by někdo měl říct…“</p>

<p>„Nepochybně. Udržujte se mnou kontakt.“ Kiku se ob­rátil k Robbinsovi. „Nevíš, jak k tomu interview došlo?“</p>

<p>„Vypadám tak? Šel na reprezentační konferenční večeři, všechno v pohodě. Dostal jsem potvrzení jeho řeči, dal jsem mu jeho kopii a ostatní rozhodil klukům a řek jsem jim, co a jak. Všichni spokojení. Dneska jsem vstával a cítil jsem se na devadesát. Než jsem dopil kafe, mohlo mi být tak sto pa­desát. Víš o někom, kdo by chtěl moje místo? Začnu se učit na plážového plavčíka.“</p>

<p>„Rozumný nápad. Wesi, dovol, abych tě uvedl do obrazu. Nic se sice nemělo zveřejňovat, dokud se to nevyřeší, ale teď…“ V rychlosti načrtl nejčerstvější krizi s Hroshijci.</p>

<p>Robbins přikyvoval: „Aha. A Číslo Jedna ti pod tebou podřízl větev. Prima parťák.“</p>

<p>„Hm, radši bychom za ním měli zajít. Je tady?“</p>

<p>„Ano. Já čekal na tebe, kámo. Podržel bys mi ho, až ho budu mlátit? Nebo naopak?“</p>

<p>„Jak se ti to bude víc zamlouvat. Jdeme na něj?“</p>

<p>Ministr byl v kanceláři. Byli vpuštěni dovnitř a MacClure vstal, aby je usadil. Když se posadili, Robbins čekal, až začne Kiku mluvit, ale Kiku si zachovával klidný, bezvýrazný obličej, socha vytesaná z ebenu.</p>

<p>MacClure začal být neklidný. „No, Henry? Máme dnes ráno napilno… už jsem byl ve spojení s Generálním.“</p>

<p>„Myslel jsem si, že nás budete chtít informovat, pane ministře.“</p>

<p>„O čem?“</p>

<p>„Viděl jste ranní noviny?“</p>

<p>„Mno… ano.“</p>

<p>„Byla změna ve strategii. Váš poradce Robbins a já bychom byli rádi informováni o nové strategii.“</p>

<p>„Jaké nové strategii?“</p>

<p>„Vaše nová strategie ohledně Hroshiů, pane ministře. Nebo se noviny mýlí?“</p>

<p>„Ee? No, ne, ne tak úplně. Samozřejmě je to přehnané. Ale žádná strategická změna. Prostě jsem řekl lidem to, co mají právo vědět.“</p>

<p>„Lidé mají právo vědět.“ Pan Kiku spojil prsty k sobě. „Ach, ano. Ve vládě tvořené svobodnou volbou svobodných lidi jsou lidé vždy oprávněni vědět. Starý byrokrat, jako já, občas vyjíždí z těchto kolejí. Děkuji vám, že jste mi to při­pomněl.“ Na okamžik vypadal pohroužen do vesmírných myšlenek, a potom pokračoval: „Předpokládám, že teď je potřeba nahradit mou chybu a říci lidem vše.“</p>

<p>„Cože? Co tím myslíš?“</p>

<p>„Přece celý ten příběh, pane ministře. Jak díky naší ignoranci a nerespektování práv ostatních nyní i v minulosti, jsme unesli člena civilizované rasy. Jak pouze slepá náhoda ho udržela naživu. Jak nyní, jako důsledek toho všeho, naše planeta nalézá<emphasis> </emphasis>v ohrožení zničením — a jak vysoce inteligentní občan spřátelené rasy (tím myslím dr. Ftaemla nás ujišťuje, ze tito Hroshiové nás opravdu mohou zničit. Bude nezbytné jim také říci, že včera nás dělily pouze minu­ty od nařízení útoku na tyto cizince — ale ztratili jsme ner­vy a rozhodli se vyjednávat, protože jsme nevěděli, jaká je naše síla v porovnání s jejich, kromě kusé informace dr. Ftaemla. Ano, tohle jim musíme říci.“</p>

<p>Ministr MacClure měl ústa stejně doširoka, jako oči. „Nebesa, Henry! Pokoušíš se rozpoutat nepokoje?“</p>

<p>„Pane? Už jsem provedl opatření k zabránění stávek… xenofobie vždy snadno vzplane a <emphasis>tohle</emphasis><emphasis>…“</emphasis><emphasis> </emphasis>ukázal na noviny, „…bude mít na některé účinek jako plamenomet. Ale nesmí­te se nechat svazovat. My byrokrati jsme takoví úzkoprsí; je přece o tolik snazší udělat to, co vypadá nejlépe a dát lidem vědět až poté… vyjednávat, sestřelit loď z oblohy, nebo co­koliv. Pane ministře, samozřejmě jste si uvědomoval, že instituce, které jste také členem, je zodpovědná nejen Seve­roamerické unii, nejen lidem ze Země, ale také všem úze­mím Federace, na Zemi i kdekoliv jinde?“</p>

<p>„Co to s tím má co dělat? My jsme vládnoucí síla.“</p>

<p>„Koho myslíte tím 'my'? Určitě ne mou malou vlast. Ne, měl jsem na mysli, že to teď bude vyřizováno volbou v Ra­dě a mě by zajímalo, jestli by Rada volila vzdát se jednoho nedůležitého občana Severní Ameriky anebo by radši risko­vala mezihvězdnou válku? Zajímalo by mě, jak by volil Mars?“</p>

<p>Ministr se zvedl a začal přecházet sem a tam po své kanceláři. Byla to velká místnost, mnohem větší než pra­covna pana Kiku. Na nejvzdálenějším konci se zastavil a zahleděl se ven na Věž Tří Planet a Civilizační palác, za­tímco Kiku tiše seděl. Wes Robbins se zabořil do křesla a natáhl své kostnaté nohy před sebe. Čistil si nehty svým ka­pesním nožem; byly dlouhé a černé a potřebovaly pozor­nost.</p>

<p>MacClure se náhle otočil ke Kikovi. „Tak podívej se, Henry, ty zatracený slovní pleticháři, já se nenechám vydí­rat.“</p>

<p>„Vydírat, pane ministře.“</p>

<p>„Ano, vydírat. Ó, ty jsi to zabalil do těch tvých obvyk­lých dvojsmyslů, ale já nejsem dnešní. Víš zcela dobře, že když dáme novinářům ty nedůležité drobnosti… ty nesmys­ly, které ti ten dr. Fatima nebo jak se jmenuje, ta rargyllianská mrcha, nacpala do hlavy… ano, a ty vyhrožuješ, že řek­neš tisku, že já jsem to zvrtal s tím útokem… to bylo vyhro­žování, jestli jsem kdy nějaké slyšel!… ty jim předhodíš všechno to svinstvo a v Radě to začne vřít, že to uslyší od­tud až na Plutu! Domácí vlády budou posílat zvláštní in­strukce svým delegátům a možná, že bude terranský blok přehlasován. Právě teď, na vrcholu Konference Tří by to mohlo být katastrofální. Ano, to je to slovo… <emphasis>katastrofální.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>MacClure se zastavil a nabral dech. „Tak, ale s tím nepo­chodíš. Máš padáka!… rozumíš? <emphasis>Padáka! </emphasis>Postarám se, abys byl odstraněn mimo ten případ, nebo tě nechám zapsat do důchodu, nebo cokoliv, co bude potřeba, ale ty jsi vyřízený, teď hned. Propouštím tě. Můžeš jít domů.“</p>

<p>„Dobře, pane ministře,“ řekl vyrovnaně pan Kiku a vy­razil ke dveřím kanceláře.</p>

<p>V tichu se hlasitě ozvalo zaklapnutí nože Wese Robbinse. Postavil se. „Počkej Henry! Macu…“</p>

<p>Pan MacClure se rozhlédnul. „Eh? Co je zase <emphasis>tobě? </emphasis>A neříkej mi 'Macu'. Tohle je úřední jednání. Pořád tu jsem ministrem, jak jsem právě sdělil Kikovi.“</p>

<p>„Ano, pořád jsi ministr — po další zhruba dvě hodiny.“</p>

<p>„Cože? Nebuď směšný! Wesi, ty mě donutíš, abych tě taky vyhodil, jestli budeš takhle mluvit. Pane Kiku, můžete odejít.“</p>

<p>„Nechoď pryč, Henry. A přestaň do toho furt šťourat Macu. Nemůžeš mě vyhodit, praštil jsem s tím před deseti minutami. Macu, copak jsi úplně vycpaný pilinama? Vzpomeň si, znal jsem tě ještě jako senátora s mlíkem na bradě, dychtivého mít dvoupalcovou zprávu ve vládním oběžníku. Tehdy jsem tě měl rád. Vypadalo to, že máš šestý smysl, což je v tomhle džobu terno. Teď se se mnou chystáš vyběhnout a já už tě taky nemám rád. Ale řekni mi, pro starý dobrý časy, proč se tak ženeš podříznout si vlastní krk?“</p>

<p>„Cože? Ne <emphasis>vlastní </emphasis>krk. Nejsem nějakej Kája, abych si nechal od svých podřízených podřezávat krk. Viděl jsem, jak se to stalo… ale Kiku si pro to vybral špatného člověka.“</p>

<p>Robbins pomalu zavrtěl hlavou. „Macu, ty jsi mrtvý už tím, že sám sebe chlácholíš. Neměl bys radši vyříznout He­nrymu jazyk, než se na něho vrhnou kluci od novin? Na, půjč si můj nůž.“</p>

<p>„Cože?“ MacClure vypadal ohromeně. Potom se zvrtnul jako na obrtlíku a vyštěkl: „Pane Kiku! Nebudete mluvit s tiskem. To je rozkaz.“</p>

<p>Robbins si odkousl kousek pokožky z prstu, vyplivl ho a řekl: „Macu, pro všechny svatý! Nemůžeš ho zároveň vy­hodit a zakazovat mu mluvit.“</p>

<p>„Ministerská tajemství…“</p>

<p>„'Ministerská tajemství', při mý holý pleši! Možná ho můžeš pokutovat v rámci pravidel oficiálních tajemství, ale myslíš si, že ho to zastaví? Henry je člověk beze strachu, bez nadějí a bez iluzí. Nezastrašíš ho. Co ten může říct re­portérům, ti způsobí větší škodu, nazveš-li to 'tajné', než kdyby ses ho nepokusil umlčet.“</p>

<p>„Mohu něco říci?“ zeptal se střed celé bouře.</p>

<p>„Hm? Do toho, pane Kiku.“</p>

<p>„Děkuji, pane ministře. Neměl jsem vůbec v úmyslu vykládat tisku o pozadí celé záležitosti. Pouze jsem se snažil poukázat, použitím reductio ad absurdum, že pravidlo udržovat veřejnost informovanou může… jako každé jiné… vést k neštěstí, použije-li se slepě. Cítil jsem, že jste byl sil­ně indiskrétní, pane. Doufal jsem, že vás odradím od dalších indiskrétností, zatímco budeme hledat způsoby, jak napravit škodu.“</p>

<p>Pan MacClure ho zkoumal. „To myslíš vážně, Henry?“</p>

<p>„Vždycky myslím vážně to, co říkám, pane. Šetří to čas.“</p>

<p>MacClure se otočil k Robbinsovi. „Vidíš, Wesi? Štěkal jsi na špatný měsíc. Henry je čestný muž, i když jsou mezi námi rozdíly. Podívej se, Henry, unáhlil jsem se. Opravdu jsem si myslel, že mi vyhrožuješ. Zapomeňme na to, co jsem řekl o tvé rezignaci a pokračujme každý ve své práci. Co?“</p>

<p>„Ne, pane.“</p>

<p>„Cože? Ale běž, člověče, nebuď jako malej. Byl jsem naštvaný, cítil jsem se dotčeně, udělal jsem chybu. Omlou­vám se. Nakonec, musíme myslet na veřejné blaho.“</p>

<p>Robbins udělal neslušný zvuk; pan Kiku jemně odpově­děl: „Ne, pane ministře, to by nešlo. Jednou jste mě vyhodil a já už nebudu schopen vystupovat pod vaší autoritou s jis­totou. Diplomat musí vždy jednat s jistotou. Často to je jeho jediná zbraň.“</p>

<p>„Ehm… No, nemůžu říct nic jiného, než že mě to mrzí. Opravdu mrzí.“</p>

<p>„Já vám věřím, pane. Mohu vznést poslední a zcela neofi­ciální návrh?“</p>

<p>„Ale jistě, Henry.“</p>

<p>„Kampf by byl dobrým člověkem na udržení běžných věcí v chodu, než si sestavíte nový tým.“</p>

<p>„Ach, to jistě. Jestli ty říkáš, že je to člověk pro to, tak to tak určitě je. Ale Henry… necháme ho tam jenom pře­chodně a ty si to ještě promysli. Nazveme to třeba nemo­censká nebo nějak.“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl pan Kiku chladně a vykročil opět ke své kanceláři.</p>

<p>Než tam došel, ozval se nahlas Robbins. „Berte to s rezer­vou, vy dva. Ještě jsme neskončili.“ Promluvil k MacClurovi: „Řekl jsi, že Henry je čestný muž, ale na něco jsi zapomněl.“</p>

<p>„Ano? Na co?“</p>

<p>„Já ne.“</p>

<p>Robbins pokračoval: „Henry by neudělal nic, co by nebylo správné. Já jsem vyrůstal u lodní hlídky a nepotrpím si na jemnůstky. Shromáždím ty chlapce dohromady a povím jim to. Řeknu jim, kde je zakopaná mrtvola, kdo je vrahem, i jak se jmenovala jeho babička.“</p>

<p>MacClure řekl zlostně: „Zúčastníš se nepovoleného in­terview a už nikdy neseženeš administrativní práci!“</p>

<p>„Nestraš mě, ty přezralej meloune. Nejsem kariérista. Jsem výpomoc. Poté, co zazpívám svou píseň, seženu si místo u plátku <emphasis>Město vzhůru n</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hama </emphasis>a dám vědět veřejnosti o životě mezi supermany.“</p>

<p>MacClure na něj zíral. „Ty vůbec nemáš smysl pro loa­jalitu.“</p>

<p>„Od tebe, Macu, to zní opravdu sladce. Čemu jsi loajální ty? Kromě vlastního politického zevnějšku?“</p>

<p>Pan Kiku mírně odporoval. „To není zcela spravedlivé, Wesi. Pan ministr byl zcela neoblomný, aby nebyl mladý Stuart vydán všanc.“</p>

<p>Robbins přikývl. „Dobře, Macu, to ti necháme. Ale byl jsi ochoten obětovat čtyřicet let Henryho služby, jenom aby sis zachránil svůj ošklivej ksicht. Nemluvě o tom, jak jsi to vyžvanil, aniž by ses napřed poradil se <emphasis>mnou, </emphasis>jenom abys byl na titulních stránkách. Macu, není nic, čím by novináři pohrdali víc než hladem po titulkách. Je v tom něco lascivního a nechutného vidět člověka, který dychtí po tom, vidět své jméno v titulkách. Nemohu tě změnit a ani nechci, ale buď si jistý, že své jméno v titulkách uvidíš, ve velkých… ale naposledy. Leda…“</p>

<p>„Co tím myslíš?… 'leda'?“</p>

<p>„Ledaže bychom to dali zase dohromady.“</p>

<p>„Ehm, to jako jak? Podívej, Wesi, udělám cokoliv ro­zumného.“</p>

<p>„To si myslím.“ Robbins se zamračil. „Je tu jednoduchá cesta. Mohli bychom předhodit Henryho hlavu na talíři. Svést to včerejší interview na něho. Špatně ti poradil. Do­stal padáka a všechno je tak, jak má být.“</p>

<p>Pan Kiku přisvědčil. „Tak nějak jsem si to představoval. Budu šťastný, budu-li nápomocen… za předpokladu, že se vezme v potaz moje rada, jak dořešit tu hroshijskou záleži­tost.“</p>

<p>„Neciť se moc ulehčeně, Macu!“ pohrozil mu Robbins. „To je nejsnadnější řešení a fungovalo by… protože Henry je loajální něčemu vyššímu než je on sám. Ale my to tak neuděláme.“</p>

<p>„Ale, jestliže je Henry ochoten, pak v zájmu nejlepší…“</p>

<p>„Na to zapomeň. Na talíři nebude Henryho hlava; bude tam ta tvoje.“</p>

<p>Zaklesli se do sebe očima. Nakonec MacClure řekl: „Jestli je tohle tvůj plán, Robbinsi, tak na to zapomeň a zmiz. Chceš-li boj, máš ho mít. První story, která se objeví, bude o tom, jak jsem musel vyrazit vás dva pro neloajalitu a nezpůsobilost.“</p>

<p>Robbins se divoce zašklebil. „Doufám, že to tak sehraješ. Budu se dobře bavit. Ale chceš si poslechnout, jak by se to dalo provést?“</p>

<p>„No… tak do toho.“</p>

<p>„Můžeš to udělat snadno nebo ztěžka. Tak jako tak, jsi u konce. Teď buď zticha a poslouchej mě! Jsi hotový, Macu. Netvrdím, že jsem znalec xenických věcí, ale i mně je jasné, že civilizace si nemůže dovolit tvůj přístup venkovského soudce k choulostivým otázkám vztahů s nehumanoidními rasami. Takže jsi skončil. Otázka zní: uděláš to těžkopádně? Nebo si to zpříjemníš a zanecháš po sobě hezkou zmínku v historických knihách?“</p>

<p>MacClure zbrunátněl, ale nepřerušil ho.</p>

<p>„Donuť mě říct, co vím a jedna z těch dvou věcí se stane. Buďto tě generální tajemník předhodí vlkům nebo se tě pokusí krýt a riskne 'vyslovení nedůvěry' při hlasování v Radě. Což je to, co by se mu přihodilo. Marťanská unie by vesele vedla dav, Ve­nuše by se přidala, vnější kolonie a připojené xenické kultu­ry by se taky připojily. Nakonec by většina pozemských ná­rodů požadovala, aby Severoamerická unie vydala toho jed­noho človíčka, aby nedošlo k rozkladu celé Federace.</p>

<p>Všechno, co musíš udělat, je postrčit tu první domino­vou kostku. Všechny ostatní potom popadají… a ty zůstaneš pohřben pod tou hromadou. Ale ta snadnější cesta vede tu­dy. Odstoupíš… ale my to nezveřejníme, alespoň po několik nejbližších týdnů… Henry, myslíš si, že dva týdny budou stačit?“</p>

<p>„To by mělo být dostatečné,“ řekl rozpačitě pan Kiku.</p>

<p>„Během té doby si bez Henryho svolení ani neutřeš nos. Neřekneš ani slovo, dokud to já neodkejvnu. Potom slav­nostně rezignuješ a závěr tvé kariéry bude korunovat úspěš­né zakončení hroshijské aféry. Možná, že by se našla nějaká cesta, jak tě dostat výš na nějaké slušné místo… když budeš hodný chlapec. Co, Henry?“</p>

<p>Pan Kiku přisvědčil.</p>

<p>MacClure se podíval z bezvýrazného obličeje pana Kiku na Robbinsův opovržlivý. „Vy dva jste to měli dobře upe­čené,“ řekl hořce. „Předpokládám, že jsem vám řekl, ať jdete oba do hajzlu?“</p>

<p>Robbins zívl. „Neprotáhne se to do ničeho dlouhého, věř mi. Až se zhroutí administrativa, nový generální tajemník odvolá Henryho výpověď, na tvoje místo přijde někdo spo­lehlivý a Henry se bude věnovat Hroshiům. Pravděpodobně tím ztratíme tři dny, ne více. Očistit tě bude těžší, ale chtěli jsme ti dát pauzu. Je to tak, Henry?“</p>

<p>„Bylo by to tak lepší. Špinavé plátno se nejlíp schová v prádelníku.“</p>

<p>MacClure si hryzl ret. „Promyslím si to.“</p>

<p>„Dobře! A já tu počkám, než to uděláš. Henry, co kdyby ses vrátil k práci? Vsadím se, že ti kontrolní panel svítí jako vánoční stromeček.“</p>

<p>„Správně.“ Pan Kiku opustil místnost.</p>

<p>Jeho stůl vypadal jako ohňostroj, se třemi blikajícími červenými světly a tuctem jantarových. Vyřídil naléhavé věci, prokousal se drobnějšími a pustil se do zmenšování haldy ve svém košíku, podepisoval, nestaraje se o to, jestli jeho podpis ještě má nějakou váhu.</p>

<p>Právě vypisoval veto na vydání pasu jednomu promi­nentnímu lektorovi — naposledy, když byl ten idiot pryč ze Země, vrazil do chrámu a začal tam fotit — když vešel Ro­bbins a hodil mu na stůl papír. „Tady je jeho rezignace. Radši se hned spoj s generálním tajemníkem.“</p>

<p>Pan Kiku si to vzal. „To udělám.“</p>

<p>„Nechtěl jsem tě tam, když jsem ho tlačil ke zdi. Je pro mužskýho těžší říct 'strýčku', když tam je svědek. Pochopils to?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Musel jsem mu připomenout dobu, kdy jsme za něj žehlili ten konvent s Kondorem.“</p>

<p>„Politováníhodné.“</p>

<p>„Neplýtvej slzama. Všeho s mírou. Teď jdu napsat řeč, kterou pronese před Radou. A potom si najdu kluky, se kte­rýma mluvil včera v noci a požádám je, ve jménu jejich sta­ré dobré planety, aby v tom, co bude následovat, dodrželi příslušný odstup. Nebude se jim to líbit.“</p>

<p>„To si myslím.“</p>

<p>„Ale udělají to. My lidé musíme držet při sobě. Jsme ne­chutně v menšině.“</p>

<p>„Tak nějak jsem to vždycky cítil. Díky, Wesi.“</p>

<p>„S potěšením. Jenom jedna věc, kterou jsem před ním nezmínil…“</p>

<p>„A to?“</p>

<p>„Nepřipomněl jsem mu, že ten kluk se jmenuje John Thomas Stuart. Nejsem si jistý, jestli by potom Marťanská unie do toho šla, vzhledem k téhle drobnosti. Rada by po­tom mohla Maca suspendovat… a my bychom mohli zjistit, jestli jsou hroshijští chlápci opravdu schopní toho, co tvr­dí.“</p>

<p>Kiku přikývl. „Také jsem na to pomyslel. Přišlo mi, že nebyl čas se o tom zmínit.“</p>

<p>„Ne. Je spousta skvělých míst, kdy musí mít člověk pusu zavřenou. Čemu se směješ?“</p>

<p>„Říkal jsem si,“ vysvětloval pan Kiku, „že je dobře, že Hroshiové nečtou naše noviny.“<strong>XIV.</strong><strong>„OSUD? HOUBELES!“</strong></p>

<p>PANÍ STUARTOVÁ noviny četla. Greenberg měl velké problémy ji přesvědčit, aby přišla do Metropole a vzala svého syna sebou, protože jí nemohl říci proč. Ale pře­svědčil ji a ona souhlasila vyrazit druhý den zrána.</p>

<p>Když si je Greenberg dalšího rána přijel vyzvednout, zjistil, že se nalézá v pozici <emphasis>persona non grata. </emphasis>Byla doběla rozžhavená a prostě mu vrazila do ruky noviny. Podíval se na ně. „Ano? Viděl jsem ráno jeden výtisk v hotelu. Ne­smysl, samozřejmě.“</p>

<p>„To jsem se pokoušel matce vysvětlit,“ řekl John Tho­mas mrzutě, „ale ona neposlouchá.“</p>

<p>„Johne Thomasi, ty buď zticha. No, pane Greenbergu? Co k tomu řeknete vy?“</p>

<p>Greenberg ze sebe nevydoloval moc dobrou odpověď. Snažil se zavolat pana Kiku, jakmile to viděl v novinách. Mildred mu řekla, že šéf a pan Robbins jsou u ministra a nemohou být rušeni. Řekl jí, že zavolá později a uvědomil si, že problém ještě stále není u konce.</p>

<p>„Paní Stuartová, jistě víte, že novinové zprávy bývají často zkreslené. Nikdo nemluvil o rukojmích a…“</p>

<p>„Jak to můžete říct, když je to napsané přímo tady! To je rozhovor se samotným ministrem vesmíru. Kdo o tom ví víc? Vy? Nebo ministr?“</p>

<p>Greenberg měl svůj názor, ale neodvážil se ho vyslovit.</p>

<p>„Prosím, paní Stuartová! Novinové články by se neměly brát zase až tak vážně. Tahle divoká <emphasis>zpráva </emphasis>nemá nic do či­nění s tím případem. Pouze po vás chci, abyste se mnou jela do Metropole na klidný rozhovor s panem náměstkem.“</p>

<p>„Ani náhodou! Jestli mě chce pan náměstek vidět, tak ať přijede ke mně.“</p>

<p>„Madam, to on udělá, nebude-li zbytí. Pan Kiku je staromódní džentlmen, který by nežádal dámu, aby jela ona za ním, kdyby nebyl tlačen veřejnými věcmi. Víte, že probíhá meziplanetární konference?“</p>

<p>Odpověděla strojeně: „Mám takové pravidlo, že nikdy nevěnuji politice pozornost.“</p>

<p>Povzdechl si. „Někteří z nás musí. Pan Kiku sem nemů­že dnes přijít kvůli té konferenci. Doufali jsme, že vy, ja­kožto soukromá osoba, přijdete za ním.“</p>

<p>„Pane Greenbergu, jen nerada jsem svolila. Teď vidím, že jste mě oklamal. Jak mám vědět, že to není nějaký trik? Plán, jak vydat mého syna těm <emphasis>stvůrám?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Madam, na mou čest vás jako zástupce Federace ujiš­ťuji, že…“</p>

<p>„Nechte si to, pane Greenbergu. Teď, jestli dovolíte…“</p>

<p>„Paní Stuartová, prosím vás. Kdybyste jenom…“</p>

<p>„Pane Greenbergu, nenuťte mě, abych byla hrubá na hosta. Ale já už nemám, co říci.“</p>

<p>Greenberg odešel. Porozhlédnul se po okolí, doufaje, že přivede k rozumu toho chlapce, ale John Thomas potichu zmizel. Greenberg šel zpět do hotelu s úmyslem nevracet se do Metropole s nesplněným úkolem, ale usoudil, že je zby­tečné se s ní hádat, dokud nebude mít nějaký čas, aby si to srovnala v hlavě.</p>

<p>Nechal se od taxikáře vysadit na střeše svého hotelu, aby se vyhnul reportérům, ale jeden tam čekal, vyzbrojen dikta­fonem. „Okamžíček, pane komisaři. Jmenuji se Hovey. Neřekl byste pár slov k vyjádření ministra MacClura?“</p>

<p>„Bez komentáře.“</p>

<p>„Jinými slovy s tím souhlasíte?“</p>

<p>„Bez komentáře.“</p>

<p>„Takže nesouhlasíte?“</p>

<p>„Bez komentáře. Pospíchám.“ To byla pravda. Byl celý nedočkavý zavolat a zjistit, co se u všech zářících galaxií opravdu <emphasis>stalo.</emphasis></p>

<p>„Jenom vteřinku, prosím. Westville má velkou místní re­dakci. Rád bych získal reportáž, než sem hlavní kancelář pošle nějakého profíka, který by mě odsud vystrčil.“</p>

<p>Greenberg se trochu uvolnil… nemělo žádný smysl se stranit tisku a tenhle člověk měl důvod. On věděl, jaké to je, když se pošle někdo zkušenější, aby dokončil problém, kte­rý byl původně jeho. „Dobrá. Ale stručně. Opravdu pospí­chám.“ Vyndal cigarety. „Nemáte oheň?“</p>

<p>„Ale jistě.“ Zapálili si a Hovey pokračoval: „Lidé říkají, že ministrovo prohlášení je jenom kouřová clona, a že vy jste sem přijel, abyste vyzvedl Stuartovic chlapce a vydal ho Hroshiům. Co vy na to?“</p>

<p>„Bez kom… Ne, to neříkejte. Řekněte tohle a citujte mě. Žádný občan Federace nikdy nebyl a nikdy nebude vydán jako rukojmí jakékoliv mocnosti.“</p>

<p>„To je oficiální?“</p>

<p>„To je oficiální,“ řekl Greenberg pevně.</p>

<p>„Co tu potom tedy děláte? Vyrozuměl jsem, že se snaží­te vzít Stuartovic chlapce a jeho matku do Metropole. Me­tropolitní Enkláva není legálně územím Severoamerické Unie, je to tak? Když ho tam odvezete, naše místní a ná­rodní úřady ho nebudou moci chránit.“</p>

<p>Greenberg zavrtěl rozhorleně hlavou. „Jakýkoliv občan Federace je v Enklávě na domácí půdě. Má všechna práva, jako by měl doma.“</p>

<p>„Proč ho tam chcete mít?“</p>

<p>Greenberg lhal rychle a plynule. „John Thomas Stuart má znalost hroshijské psychologie, kterou nedisponuje žád­ný jiný člověk. Potřebujeme jeho pomoc při jednání s nimi.“</p>

<p>„To zní mnohem přijatelněji. 'Westvillský chlapec po­volán jako diplomatická výpomoc.' Jak to zní pro nadpis?“</p>

<p>„Zní to dobře,“ souhlasil Greenberg. „Stačí to? Opravdu už musím.“</p>

<p>„Jistě,“ přitakal Hovey. „Tohle můžu roztáhnout na pár tisíc slov. Děkuji, komisaři. Zatím.“</p>

<p>Greenberg sešel dolů a zamknul se, potom se otočil k telefonu a chtěl zavolat na Oddělení, ale telefon ožil ještě dříve. Díval se na něho velitel Dreiser. „Pane komisaři Greenbergu…“</p>

<p>„Jak se máte, pane veliteli?“</p>

<p>„Jde to, děkuju. Ale pane Greenbergu — právě mi vola­la paní Stuartová.“</p>

<p>„Ano?“ Greenberg náhle zatoužil po jedné z těch pilu­lek, co jedl šéf.</p>

<p>„Pane Greenbergu, vždy se s vámi džentlmeny snažíme spolupracovat.“</p>

<p>Greenberg si dovolil malý výpad. „Tak? Vy jste tedy spolupracoval, když jste se pokoušel zabít toho Hroshiu, aniž byste počkal na oprávnění?“</p>

<p>Dreiser zrudnul. „To byla chyba. Nemá to vůbec nic společného s tím, co teď musím říci.“</p>

<p>„Což je co?“</p>

<p>„Syn paní Stuartové je pohřešován. Myslí si, že by mohl být s vámi.“</p>

<p>„Opravdu? To se paní mýlí. Nevím, kde je.“</p>

<p>„Je to pravda, pane komisaři?“</p>

<p>„Veliteli, nebudu trpět, abych byl nazýván lhářem.“</p>

<p>Dreiser pokračoval zarytě dál. „Promiňte. Ale musím dodat toto. Paní Stuartová si nepřeje, aby její syn opustil město. Policejní oddělení ji stoprocentně podporuje.“</p>

<p>„Přirozeně.“</p>

<p>„Nerozumějte mi špatně, pane komisaři. Jste velice dů­ležitá úřední osoba — ale jste jenom jedním z občanů, šlápnete-li vedle. Četl jsem tu zprávu v novinách a ani trochu se mi nelíbila.“</p>

<p>„Veliteli, jestli zjistíte, že dělám něco nezákonného, žá­dám vás, abyste konal svou povinnost.“</p>

<p>„To budu, pane. To určitě budu.“</p>

<p>Greenberg ho vypnul a začal vytáčet Oddělení a znovu si vše promýšlel. Kdyby měl šéf nové instrukce, poslal by mu je… a Kiku neměl rád polní agenty, kteří utíkali zpět k mamince, kdykoliv se jenom změnil vítr. Bude muset změnit názor paní Stuartové — nebo tu přezimovat.</p>

<p>Zatímco přemýšlel, telefon se znovu ozval. Zapnul ho a zjistil, že hledí na Betty Sorensonovou. Usmála se a řekla: „Tady slečna Smithová.“</p>

<p>„Ehm… jak se máte, slečno Smithová?“</p>

<p>„No, děkuji, dobře. Ale mám moc práce. Mám klienta, pana Browna. Potřebuje vykonat cestu. Chce vědět toto: v cílovém městě má přítele. Když bude vážit tu cestu, bude moci svého přítele spatřit?“</p>

<p>Greenberg rychle přemýšlel. Ostatní Hroshiové budou kolem Lummoxe namačkaní jako mouchy. Mohlo by byť nebezpečné nechat chlapce jít k nim a byl si jistý, že pan Kiku to tak neplánoval.</p>

<p>Ale, policie může hodit na celou plochu přístavu silovou síť, bude-li potřeba! Hroshiové nebyli Supermani. „Řekněte panu Brownovi, že svého přítele uvidí.“</p>

<p>„Děkuji vám. Ach, pane Jonesi, kde by nás mohl váš pilot vyzvednout?“</p>

<p>Greenberg zaváhal. „Pro pana Browna by bylo lepší, kdyby použil obchodní linky. Okamžik.“ Našel letový řád, nabízený téměř ve všech hotelových pokojích. „Jedna loď opouští Státní přístav asi za hodinu. Mohl by ji chytit?“</p>

<p>„Ach, ano. Ale… no, je tu otázka peněz.“</p>

<p>„Ó. Myslíte, že vám budu moci poskytnout osobní půjč­ku? Vám, ne panu Brownovi.“</p>

<p>Zakřenila se. „To by bylo milé!“</p>

<p>„Máte nějaký návrh, ohledně místa, kde bych vám ji mohl předat?“</p>

<p>Betty měla — občerstvení naproti Centrální střední škole nazvané <emphasis>Čokoládový bar. </emphasis>O pár minut později tam už seděla, usrkávajíc čokoládovomléčnou pěnu. Betty se nad­zvedla, on jí předal obálku a ona odešla. On tam zůstal, do­kud se mohl dívat na obsah své sklenice, a potom šel zpět do hotelu.</p>

<p>Počkal asi dvě hodiny, potom zavolal paní Stuartové. „Právě jsem se dozvěděl, že váš syn odjel do Metropole na vlastní pěst.“</p>

<p>Počkal, až se uklidní a dodal: „Paní Stuartová, já jsem stále ve Westvillu, ale chystám se letět zpět do Metropole. Nechtěla byste jet se mnou? Moje loď je rychlejší než běžné linky.“</p>

<p>O půl hodiny později byli na cestě k Metropoli.</p>

<p>Pan Kiku spatřil Johna Thomase jako první. Sice byl dost starý na to, aby byl jeho dědeček, nicméně s ním jednal jako se sobě rovným, poděkoval mu za to, že přijel a nabídl mu občerstvení. Vysvětlil mu stručně, že Lummox odmítl jet domů, pakliže s ním nepůjde John Thomas. „Pro Hroshie je nesmírně důležité, aby se Lummox vrátil. Pro nás to je důležité z jiných důvodů.“</p>

<p>„Chcete říci,“ řekl John Thomas natvrdle, „že s námi budou bojovat, když nepojedu? To aspoň říkaly noviny.“</p>

<p>Pan Kiku krátce zaváhal. „Mohli by. Ale o to ani nejde. Pochybuji, že by Hroshiové provedli něco, v čem by jim váš přítel bránil — což by asi Lummox udělal, kdyby to bylo ně­co nebezpečného pro vás, jako například útok na tuto plane­tu.“</p>

<p>„Ó, jsem si tím jistý, jestli k tomu má Lumek co říci. Ale budou ho poslouchat. Je z královské rodiny nebo něco ta­kového?“</p>

<p>„Asi 'královský' by to vystihlo nejlépe, protože neznáme jejich zvyky. Ale Lummoxova přání jsou důležitá.“</p>

<p>John Thomas zavrtěl v údivu hlavou. „To vypadá le­gračně. Jakým způsobem jsem ho vždycky komandoval!“</p>

<p>„Každopádně po vás nechci, abyste nás zachraňoval od možné války. Myslím na kladné důsledky, ne na ty nega­tivní. Chceme s těmi lidmi ustálit přátelské vztahy. Tímto vás prosím, abyste si vymyslel i vlastní přání. Když vám umožním jít s Lummoxem na jejich planetu — Hroshijud se jmenuje — jaká by byla vaše odpověď? Promyslete si to, nemusíte odpovídat teď.“</p>

<p>John Thomas polkl. „Nemusím si to rozmýšlet. Samo­zřejmě bych šel.“</p>

<p>„Neunáhlujte se.“</p>

<p>„Vůbec se neunáhluju. Lumek mě bude potřebovat. Ni­kdy není šťastný mezi cizími. Každopádně mě tam chce. Snad si nemyslíte, že bych ho opustil, že ne?“</p>

<p>„Ne. Ale toto je závažné rozhodnutí. Poletíte téměř de­vět set světelných let daleko od domova.“</p>

<p>John Thomas pokrčil rameny. „Můj pradědeček tam byl. Proč ne já?“</p>

<p>„Hmm… ano. Stále zapomínám na vaše předky. Ale co­pak vás nezajímá, jací jiní lidé tam s vámi půjdou? Nebo jestli vůbec někdo?“</p>

<p>„Cože?“ John Thomas se nad tím zamyslel. „Hm, tyhle drobnosti se nějak vyřeší. To není moje věc.“</p>

<p>„Budou vypracovány,“ odpověděl pan Kiku. Postavil se. „Děkuji, že jste přijel.“</p>

<p>„Není zač, pane. Aa… kdy budu moci spatřit Lummoxe?“</p>

<p>Pan Kiku našpulil rty. „Ne teď hned. Napřed musím ně­co zařídit. Mezitím,se prosím dobře bavte. Pověřím jednoho muže, aby vás prováděl a hradil vaše výlohy. Také bude fungovat jako tělesná stráž.“</p>

<p>„Tělesná stráž? Na co? Už nejsem malý.“</p>

<p>„To opravdu ne. Ale, když už pro nic jiného, nechci, abyste mluvil s reportéry. Nevadí vám to? Nemůžu vám to zakázat.“</p>

<p>„Ach ne, pane Kiku… jestli to pomůže.“</p>

<p>„Pomůže.“</p>

<p>Pan Kiku přijal Johna Thomase u svého stolu, ale paní Stuartovou v přepychové místnosti bez konferenčního stolu, která byla citlivě navržena psychology tak, aby udělala na návštěvníky dojem. Pan Kiku věděl, že do ní šel v nespráv­nou dobu.</p>

<p>Zahrnul ji čajem a formalitami, stáčel řeč na triviálnosti. „Je to od vás velice hezké, že jste přijela, madam. Cukr? Citrón?“</p>

<p>„No, ani jedno, děkuji vám. Pane Kiku, nejdříve si mu­síme vyjasnit…“</p>

<p>„Zkuste tyhle malé koláčky. Udělal vám pan Greenberg pohodlí?“</p>

<p>„Cože? Ach, ano, krásný pokoj s výhledem na Nebeské zahrady. Ale pane Kiku…“</p>

<p>„Je mi to líto, že jsem vás pozval až sem. Ale jsem věz­něm svého povolání. Rozumíte mi?“ Rozhodil bezmocně ruce. „Nemohu v určitých chvílích vůbec opustit Metropo­li.“</p>

<p>„To je pochopitelné, řekla bych. A teď…“</p>

<p>„Vaše laskavost je neocenitelná. Musíte zůstat jako ofi­ciální host, dokud se vám tu bude líbit. Metropole stojí za prohlédnutí, dokonce i když ji člověk vidí často… což jste již určitě viděla. Vím, že také nákupy jsou tu báječné.“</p>

<p>„No, abych byla upřímná, nikdy předtím jsem ji nevidě­la. Některé z obchodů vypadají lákavě.“</p>

<p>„Pak si je projděte, drahá paní. Není důvod nespojit prá­ci s potěšením. Což nás přivádí k práci, řekl bych. Mluvil jsem s vaším synem.“</p>

<p>„Pane Kiku…“</p>

<p>„Dovolte ještě, budu stručný. Vysíláme rozsáhlou kul­turní a vědeckou misi na domovskou planetu Hroshiů. Chtěl bych poslat i vašeho syna, jako speciální výpomoc. On souhlasil, že půjde.“ Čekal na výbuch.</p>

<p>„Naprosto nemyslitelné. To je mimo diskuzi.“</p>

<p>„Proč, paní Stuartová?“</p>

<p>„Pane Kiku, co jste to za nelidskou bestii? Já vím, co tím myslíte… chcete vydat mého syna, mého jediného syna, těm monstrozitám jako rukojmí. Neuvěřitelné!“</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Madam, byla jste dezinformována di­vokým novinovým příběhem. Viděla jste pozdější verzi? Ministrovu řeč před Radou?“</p>

<p>„Ne, ale…“</p>

<p>„Dodám vám kopii. Vysvětluje to, jak se ten nesmysl do­stal do tisku. Také to potvrzuje starý přístup Federace, 'všichni za jednoho'… proti Galaxii, bude-li potřeba. V tomto případě je váš syn ten jeden. Za ním stojí spousta planet. Ale žádný takový stav zde nenastává. Váš syn se zúčastní mírové mise na přátelskou planetu. Pomůže vystavět kulturní most mezi dvěma civilizovanými, ale velmi odlišnými planetami.“</p>

<p>„Hrrmmm! Noviny psaly, že tihle Hroshiové požadovali, aby jim byl můj syn vydán. Vysvětlete <emphasis>tohle, </emphasis>jestli můžete.“</p>

<p>„Problémy s překladem. Žádali jmenovitě vašeho syna, ale výměnou za tu Hroshii, která byla po léta částí vaší do­mácnosti, za Lummoxe. Protože Lummox je hluboce při­poután k vašemu synovi. Toto přátelství mezi těmi dvěma, přesahující formu a druh a původ i mysl, je jedním z nej­větších štěstí, které lidi potkalo od té doby, kdy poprvé zjistili, že nejsou jedinými dědici Všemohoucího. Tato ne­pravděpodobná okolnost nám pomůže ve chvilce přemostit propast neporozumění, obvykle překonávanou léty neporo­zumění a tragických chyb.“ Odmlčel se. „Jednomu se až zdá, že jsou to děti osudu.“</p>

<p>Paní Stuartová si odfrkla. „'Osud'! Houbeles!“</p>

<p>„Jste si jistá, madam?“</p>

<p>„Jsem si jistá jedním: můj syn <emphasis>nepojede </emphasis>nikam na dru­hou stranu ničeho. Za týden nastupuje na vysokou, a tam ta­ky patří.“</p>

<p>„Je to jeho vzdělání, které vás trápí, madam?“</p>

<p>„Prosím? Ale no jistě. Chci, aby dostal dobré vzdělání. Jeho otec na to založil úvěrový vklad. Chtěla jsem dostát jeho přání.“</p>

<p>„Mohu vás uklidnit. Kromě velvyslanectví posíláme ta­ké kulturní misi, vědeckou misi, obchodní a ekonomickou misi a spoustu specialistů, všichni jsou špičkoví odborníci. Žádná univerzita by si nemohla pořídit takovou výzbroj na­dání. I ty největší univerzity by měly velké problémy to dát dohromady. Váš syn bude vyučován, ne náhodně, ale sy­stematicky. Jestliže získá aprobaci, bude mu udělena, ehm… Institutem vnějších věd.“ Usmál se. „Vyhovuje vám to?“</p>

<p>„Hmm. O takovém opatření jsem v životě neslyšela. Každopádně, ten Institut není univerzita.“</p>

<p>„Ale může udělovat osvědčení. Nebo, nepůjde-li to, ne­cháme mu listiny potvrdit. Ale osvědčení nejsou důležitá, madam, hlavní je, že vašemu synovi se dostane nesrovna­telně vyššího vzdělání. Pochopil jsem, že chce studovat xenické vědy. Nejenom, že jeho učitelé budou ti nejlepší možní, ale také bude moci pracovat v nové xenobiologické laboratoři a podílet se na výzkumu. O Hroshiích toho víme málo, bude pracovat na čele vědy.“</p>

<p>„On <emphasis>nebude </emphasis>studovat xenologii.“</p>

<p>„Ne? Panu Greenbergovi řekl, že to má v úmyslu.“</p>

<p>„Ale, měl takový bláznivý nápad v hlavě, ale nemám v úmyslu mu to dovolit. Bude studovat nějakou zvučnou profesi — právo, nejspíš.“</p>

<p>Pan Kiku pozvedl obočí. „Prosím, paní Stuartová,“ řekl prosebně. „To ne. Já jsem právník — mohl by skončit jako já.“</p>

<p>Ostře se na něj podívala. Pokračoval: „Můžete mi říci, proč se mu chystáte křížit plány?“</p>

<p>„Ale já se ne… Ne, nevidím důvod, proč bych měla. Pa­ne Kiku, tahle diskuze je zbytečná.“</p>

<p>„Doufám, že ne, madam. Mohu vám vyprávět příběh?“ Počkal na souhlas, a potom pokračoval: „Tihle Hroshiové jsou úplně jiní než my. Co je běžné pro nás, je pro ně zvláštní a naopak. Jediné, co se zdá, že máme společného je to, že obě rasy jsou inteligentní.</p>

<p>Nám se zdají nepřátelští, natolik odlišní, že bych to vzdal, nebýt jedné věci. Uhádnete, jaké?“</p>

<p>„Cože? Ne, to nevím.“</p>

<p>„Váš syn a Lummox. Dokázali, že možnost tu je, jenom ji musíme hledat. Ale to jsem odbočil. Před více než sto lety potkala malá Hroshia přátelského cizince a odjela s ním. Vy znáte jednu část toho příběhu. Dovolte mi vám říci tu dru­hou, kterou jsem se dozvěděl s pomocí tlumočníka a našich xenologů. Tahle malá Hroshia pro ně byla velmi důležitá, hodně ji chtěli nazpátek. Jejich postupy jsou zcela jiné než naše. Jejich rozvrstvení do šesti druhů genetického schéma­tu se budeme dlouho muset učit.</p>

<p>Tahle malá Hroshia měla důležitou roli, naplánovanou před více než dvěma tisíci lety, někdy v dobách Krista. A její part byl nezbytným navázáním na širší plán, který pro­bíhal, jak mi bylo řečeno, třicet osm tisíc našich let. Doká­žete to pochopit, paní Stuartová? Mně to dělá problémy. Plán, pocházející z dob, kdy se na Zemi kromaňonec s ne­andrtálcem tahali o místo na spaní… ale možná, že problém leží v tom, že jsme nejkratší dobu žijící inteligentní rasa, na jakou jsme zatím narazili.</p>

<p>Co bychom my udělali, kdybychom postrádali dítě více než století? O tom není třeba diskutovat. Ani v nejmenším to nepřipomíná to, co udělali Hroshiové. Příliš se nestra­chovali o její blahobyt. Nepovažovali ji za mrtvou… ale té­měř nenalezitelnou. Oni neumírají snadno. Ani neumírají hlady. Ehm, možná jste slyšela o ploštěnkách? Euplanaria?“</p>

<p>„Nikdy jsem se nezabývala xenobiologií, pane Kiku.“</p>

<p>„Udělal jsem tu samou chybu, madam. Zeptal jsem se, 'Z které jsou planety?' Euplanaria jsou naši příbuzní. Na Zemi je více ploštěnek než lidí. Ale mají vlastnost shod­nou s Hroshijci. Oba druhy rostou, když jsou krmeni, zmenšují se, když hladoví… a vypadají nesmrtelně, kromě nehod. Divil jsem se, proč byl Lummox o tolik větší než ostatní Hroshiové. Žádná záhada… moc jste Lummoxe kr­mili.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Říkala </emphasis>jsem<emphasis> </emphasis>to Johnovi opakovaně!“</p>

<p>„Nic zlého se nestalo. Už ji začali zmenšovat. Hroshio­vé, zdá se, nebyli pobouřeni nad krádeží, únosem nebo od­lákáním jejich malého. Znali ji — živé, dobrodružné dis­pozice byly součástí toho, co v ní bylo zkříženo. Ale chtěli ji zpátky a tak ji hledali rok po roce na základě jednoduché stopy, a to, že musela odejít pryč s určitou skupinou náv­štěvníků z vesmíru. Věděli, jak ti návštěvníci vypadali, ale nevěděli, z které části oblohy přišli.</p>

<p>Nás by to odradilo… ale je ne. Mám takový mlhavý pocit, že to století, které strávili ověřováním povídaček po vesmíru a zkoušením zvláštních planet bylo — pro <emphasis>ně </emphasis>— asi jako pro nás pár měsíců. Po nějakém čase ji našli. Opět ne­byli ani vděční, ani vzteklí. Prostě nás do toho nepočítali.</p>

<p>Toto by býval mohl být náš jediný kontakt s mocnými Hroshii, kdyby se tak nečekaně nezvrtnul. Ta Hroshia, nyní už větší, ale stále mladá, odmítá odejít bez svého zvířecího přítele — mluvím z pohledu Hroshiů. Pro ně to bylo hrozné, ale nevěděli, jak ji přinutit. Zkuste si představit, jak hořké to bylo zklamání… sňatek, plánovaný v době, kdy Caesar bo­joval s Galy, nyní vše připraveno, ostatní jedinci vyspělí a připravení… a Lummox si odmítne jít domů. Neprojevuje žádný zájem o svou budoucnost… nezapomeňte, že je pořád velmi mladá; naše vlastní děti si také nevypěstovávají soci­ální zodpovědnost brzy. Tak jako tak se nechce hnout bez Johna Thomase.“ Rozhodil ruce. „Vidíte tu bezvýchodnou situaci, ve které se nacházejí?“</p>

<p>Paní Stuartová sevřela rty. „Je mi líto, ale není to můj problém.“</p>

<p>„Pravda. Myslím, že nejjednodušší věc by bylo nechat jít Lummoxe domů… k vám domů, mám na mysli… a…“</p>

<p>„Cože? Tak to ne!“</p>

<p>„Madam?“</p>

<p>„Nemůžete to zvíře poslat zpátky! Já jsem zásadně pro­ti.“</p>

<p>Pan Kiku si mnul bradu. „Já vám nerozumím, madam. Je to Lummoxův domov. Byl to Hroshiin domov mnohem déle než váš, asi pětkrát déle, mám pocit. Jestli si dobře vzpomí­nám, není vaším majetkem, ale vašeho syna. Je to tak?“</p>

<p>„To s tím nemá co dělat! <emphasis>Nemůžete </emphasis>mě cpát dohromady s tím zvířetem.“</p>

<p>„Soud by mohl rozhodnout, že to je na vašem synovi. Ale proč překonávat tuhle překážku? Pokouším se přijít na to, proč se snažíte zabránit něčemu, co je pro vašeho syna jednoznačně výhodné.“</p>

<p>Seděla tiše, ztěžka dýchajíc a pan Kiku ji nechal. Nako­nec řekla: „Pane Kiku, ztratila jsem ve vesmíru muže. Ne­nechám jít svého syna tou samou cestou. Hodlám dohléd­nout na to, že se usadí a bude žít na Zemi.“</p>

<p>Smutně zavrtěl hlavou. „Paní Stuartová, synové jsou už od začátku ztracení.“</p>

<p>Vyndala kapesník a přitiskla si ho k očím. „Nemůžu ho nechat odletět pryč do nebe… vždyť je jenom malý chlapec!“</p>

<p>„On už je muž, paní Stuartová. I mladší muži umírali v bitvách.“</p>

<p>„Myslíte si, že to dělá muže?“</p>

<p>„Nevím o žádném lepším měřítku.“</p>

<p>Pokračoval: „Říkám svým asistentům 'chlapci', protože jsem starý muž. Vy o svém synu smýšlíte, jako o chlapci, protože jste, v porovnání s ním, stará žena. Odpusťte. Ale názor, že chlapci se mění v muže v den určitých narozenin, je pouze právní výmysl. Váš syn je muž. Nemáte žádné mo­rální právo s ním zacházet jako s dítětem.“</p>

<p>„Jak odporné věci to říkáte! Není to pravda, pouze se mu snažím pomoci a vést ho.“</p>

<p>Pan Kiku se přísně usmál. „Madam, nejčastější slabostí naší rasy je schopnost vnímat naše sobecká přání. Opakuji vám, že nemáte právo mu vnucovat svůj životní rámec.“</p>

<p>„Mám na to více práva než vy! Jsem jeho matka.“</p>

<p>„Je 'rodič' to samé, co 'majitel'? To je vlastně jedno, my dva jsme opačné póly. Vy se ho snažíte ovlivňovat, já mu pomáhám dělat to, co dělat chce.“</p>

<p>„Z nejzřejmějších důvodů.“</p>

<p>„Moje motivy tu nehrají roli, stejně jako vaše.“ Postavil se. „Jak jste už řekla, vypadá to, že pokračovat by bylo nep­lodné. Je mi líto.“</p>

<p>„Já ho nepustím! Je pořád nezletilý… mám svá práva.“</p>

<p>„Omezená práva, madam. Mohl by se vás zříci.“</p>

<p>Vydechla. „To by mi neudělal! Své vlastní matce!“</p>

<p>„Snad. Naše dětské soudy se už dlouho zabývají nepřesnou hranicí rodičovské autority. Paní Stuartová, nejlepší je vydat se nevyhnutelnému dobrovolně. Neodporujte mu pří­liš, nebo ho ztratíte navždy. On poletí.“</p>

<p> <strong>XV.</strong><strong>NEDIPLOMATICKÉ VZTAHY</strong></p>

<p>PAN KIKU se vrátil do své kanceláře s poskakujícím žaludkem, ale nezastavil se, aby ho zklidnil. Namísto toho se natáhl přes stůl a řekl: „Sergeji. Přijď sem teď hned.“</p>

<p>Greenberg vstoupil a položil na stůl dva kotouče zvuko­vé pásky. „Jsem rád, že se jich můžu zbavit. Fííí!“</p>

<p>„Smaž je, prosím. Potom zapomeň, že jsi je kdy slyšel.“</p>

<p>„S potěšením.“ Greenberg je zasunul do drážek. „Hernajs, šéfe, nemohl jste mu dát nějaké anestetikum?“</p>

<p>„Bohužel ne.“</p>

<p>„Wes Robbins na něj byl pěkně tvrdý. Cítil jsem se, jako špendlík na nástěnce. Proč jste chtěl, abych si je poslechl? Nemusím se zabývat špínou. Nebo ano?“</p>

<p>„Ne. Ale jednoho dne budeš muset vědět, jak na to.“</p>

<p>„Mmmm… šéfe… měl jste třeba v úmyslu s tím opravdu praštit, když vás vyhodil?“</p>

<p>„Neptej se na hlouposti.“</p>

<p>„Promiňte. Jak jste si poradil s tou patálií?“</p>

<p>„Nenechá ho jít.“</p>

<p>„Takže?“</p>

<p>„Takže půjde.“</p>

<p>„Rozječí si hlavu na hadry.“</p>

<p>„Tak ať.“ Pan Kiku se naklonil ke svému stolu. „Wesi?“</p>

<p>„Pan Robbins je na pohřbu venerianského ministra za­hraničí,“ odpověděl ženský hlas, „s panem ministrem.“</p>

<p>„Ach ano. Řekněte mu, ať se u mě po návratu zastaví, prosím.“</p>

<p>„Ano, pane Kiku.“</p>

<p>„Děkuji, Shizuko.“ Pan náměstek se otočil ke Greenbergovi. „Sergeji, tvoje výkonná hodnost diplomatického úřed­níka první třídy byla stanovena natrvalo, když jsi byl zapsán do tohoto případu.“</p>

<p>„Opravdu?“</p>

<p>„Ano. Papíry se k tobě nepochybně dostanou. Nyní jsi ustanoven vrchním úředním diplomatem. Ponechám for­mální jmenování po dobu devadesáti dnů, aby si na to osta­tní zvykli.“</p>

<p>Greenbergův obličej nevyjadřoval žádný výraz. „Hezké,“ řekl. „Ale proč? Protože si pravidelně čistím zuby? Nebo jak mám naleštěný kufřík?“</p>

<p>„Pojedeš na Hroshijud jako delegát a velitel výpravy. Pan MacClure bude velvyslanec, ale pochybuji, že se někdy naučí ten jazyk… což samozřejmě vkládá břímě jednání s nimi na tebe. Takže se musíš hned začít učit alespoň zá­kladní formu jejich jazyka. Sleduješ mě?“</p>

<p>Greenberg si to vyložil takhle: MacClure s nimi bude muset mluvit přes něho, což ho bude udržovat v kontaktu.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl, zamyšleně, „ale co bude s dr. Ftaemlem? Pan velvyslanec ho bude zřejmě používat jako tlu­močníka radši než mě.“ Pro sebe si dodal: šéfe, to mi nemů­žete udělat. MacClure mě vyhodí ze sedla pomocí Ftaemla… a co já tam, devět set světelných let od pomoci.</p>

<p>„Promiň,“ odpověděl Kiku, „ale nemohu vám dát Ftaemla. Budu ho muset nechat, aby překládal hroshijské skupině, kterou tu nechají. On už na to přistoupil.“</p>

<p>Greenberg se zamračil. „Tak to abych od něj začal co nejdříve sbírat rozumy. Nějakou hroshijštinu jsem už vstře­bal… bolí z toho v krku. Ale kdy oni tohle všechno odsouh­lasili? Zaspal jsem něco? Když jsem byl ve Westvillu?“</p>

<p>„Ještě nic neodsouhlasili. Ale odsouhlasí.“</p>

<p>„Obdivuji vaši sebedůvěru, šéfe. Mně připadají stejně tvrdohlaví jako paní Stuartová. Když už o tom mluvíme, mluvil jsem s Ftaemlem, když jste se s ní handrkoval. Říkal, že začínají být naléhaví ohledně Stuartovic kluka. Když teď víte, že pojede, neměli bychom je uklidnit? Ftaeml je jak na jehlách. Říká, že jediné, co je drží od toho, aby nám na Mě­síci přidělali práci, je to, že by se to nelíbilo našemu příteli Lummoxovi.“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Kiku, „neřekneme jim nic. A ani Ftaemlovi ne. Chci, aby zůstal nestranný.“</p>

<p>Greenberg si kousal kloub. „Šéfe,“ řekl pomalu, „neříkáme si tím o malér? Nebo máte podezření, že nejsou takové těžké váhy, jak jsme to o nich slyšeli? Když by došlo na nějakou melu, můžeme jim napráskat?“</p>

<p>„Velice o tom pochybuji. Ale Stuartovic chlapec je moje eso.“</p>

<p>„Předpokládám. Jsem dalek toho, abych citoval víte ko­ho… ale jestli je nebezpečí tak veliké, neměli by mít lidé právo o tom vědět?“</p>

<p>„Ano, ale my jim to nemůžeme říci.“</p>

<p>„Proč ne zase?“</p>

<p>Pan Kiku se zamračil. „Sergeji,“ řekl zvolna, „tahle spo­lečnost se potýká s krizí už od dob, kdy naše první raketa dosáhla Měsíce. Tři století vědci a inženýři a výzkumníci opakovaně pronikali do nových oblastí, nových nebezpečí, nových situací. Pokaždé se političtí představitelé zoufale pokoušeli udržet věci pohromadě jako žonglér, který má ve vzduchu příliš mnoho věcí. To je nevyhnutelné.</p>

<p>Ale podařilo se nám udržet na zákonech postavenou republikovou formu vlády a zachovat demokratické zvy­klosti. Na to můžeme být hrdí. Ale není to ta pravá demo­kracie a nikdy nemůže být. Považuji to za naši povinnost držet společnost pohromadě, než si zvykne na nový a strašidelný svět. Bylo by příjemné každý problém prodis­kutovat, odhlasovat, a potom ho později změnit, ukáže-li se, že kolektivní úsudek nebyl nejlepší. Ale pouze vzácně to je tak snadné. Častěji se nacházíme v pozici pilota lodě v životním ohrožení. Je pilotovou povinností to všechno probrat s pasažéry? A nebo je jeho prací použít své schopnosti a zkušenosti a pokusit se dovézt cestující bez­pečně domů?“</p>

<p>„Takhle to zní přesvědčivě, šéfe. Zajímalo by mě, jestli máte taky pravdu?“</p>

<p>„Mě taky,“ pokračoval pan Kiku, „měl jsem v úmyslu uspořádat s Hroshii zítra ráno konferenci.“</p>

<p>„Dobrá. Řeknu o tom Ftaemlovi. Měli by zůstat přes noc zticha.“</p>

<p>„Ale, protože jsou tak dychtiví, odložíme to na pozítří, aby byli ještě dychtivější.“ Kiku se zamyslel. „Ať jim to Ftaeml řekne. Naše zvyky vyžadují, aby strana, která si přeje vyjednávat, poslala předem dary. Takže nám musí poslat dary. Řekněte jim, že hodnota daru poukazuje na zá­važnost problému, který se má probírat. Příliš ubohý dar by předeslal jejich postoj.“</p>

<p>Greenberg se zachmuřil. „Je mi jasné, že máte v hlavě nějaký fígl, ale nějak mi uniká. Ftaeml ví, že žádný takový zvyk nemáme.“</p>

<p>„Nemůžete ho přesvědčit, že to je zvyk, se kterým se ještě nesetkal? Nebo mu svěřte vaši důvěru. Vidím v něm konflikt: je věrný svým klientům, ale sympatizuje s námi.“</p>

<p>„Radši bych se neměl pokoušet ho oblafnout. Ale nutit Rargylliana lhát, když profesionálně tlumočí… pochybuji, že by to zvládl.“</p>

<p>„Tak to podejte tak, aby to nebyla lež. Řekněte mu, že to je starý zvyk… což je pravda… a že se k němu uchylujeme pouze při velmi důležitých okolnostech… což tahle je. Dejte mu čas, řekněte mu o našem cíli a dejte dohromady sro­zumitelný překlad.“</p>

<p>„To půjde. Ale proč, šéfe? Jen tak, aby se to nafouklo?“</p>

<p>„Přesně tak. Vyjednáváme ze slabé pozice, takže je ne­zbytné, abychom hráli první housle. Doufám, že symbolika vyjednavače nesoucího dary je tak všeobecná, jak se nám to dodnes osvědčilo.“</p>

<p>„Myslíte si, že nebudou vykřikovat ultimáta?“</p>

<p>„Pak tu budeme sedět, dokud si to nerozmyslí.“ Kiku dodal: „Začněte si vybírat tým. Zítra mi ho předložíte k po­souzení. Ach ano… jakmile skončí konference, pošlete do­brého muže… nejspíš Peterse… do jejich lodi, ať zjistí, jaké změny bude potřeba provést pro lidské cestující. Potom řekneme Hroshiům, co požadujeme.“</p>

<p>„Moment, šéfe. Radši bych jel v jedné z našich lodí. Jak můžeme vědět, že pro nás mají místo?“</p>

<p>„Naše lodi poletí za nimi. Ale Hroshia Lummox letí s nimi a mladý Stuart letí s Lummoxem, tudíž naše výprava poletí na jejich lodi, aby byl chlapec doprovázen lidmi.“</p>

<p>„Už rozumím. Promiňte.“</p>

<p>„A místo tam bude. Zároveň tu nechají jejich vlastní vý­pravu… nebo nepojede nikdo nikam. Sto Hroshiů, porovnáme-li postavu, určitě uvolní místo pro sto lidí.“</p>

<p>„Jinými slovy, šéfe,“ řekl jemně Greenberg, „trváte na rukojmích.“</p>

<p>„'Rukojmí',“ odpověděl pan Kiku, „je slovo, které by diplomat nikdy neměl použít.“ Obrátil se zpět ke svému stolu.</p>

<p>Auditorium v přízemí budovy Vesmírných věcí bylo pro konferenci vybráno z toho důvodu, že mělo dostatečně širo­ké dveře a silnou podlahu. Mohlo by být bezpečnější, kdyby se konference konala na kosmodromu, jak prosazoval dr. Ftaeml, ale pan Kiku trval na tom, aby za ním, z důvodů protokolu, Hroshiové přišli.</p>

<p>Před nimi šly jejich dary.</p>

<p>Dary byly narovnány podél stěn a byly štědré množ­stvím. Jejich hodnota a kvalita byla stále neznámá. Xenologové z Oddělení byli nedočkaví jako malé děti, když vidí vánoční dárky, ale pan Kiku jim nařídil, ať se drží zpátky dokud konference neskončí.</p>

<p>Sergej Greenberg se přidal k panu Kiku v odpočinkové místnosti za řečništěm, když do haly vstupovala hroshijská delegace. Vypadal znepokojeně. „Mně se to nelíbí, šéfe.“</p>

<p>Kiku na něho pohlédl. „Proč ne?“</p>

<p>Greenberg pohlédl na ostatní zúčastněné — pana MacClura a dvojníka generálního tajemníka. Dvojník, profesio­nální herec, přikývl a vrátil se zpátky ke studiu proslovu, který měl pronést, ale MacClure řekl ostře: „Co se děje, Greenbergu. Ti ďáblíci něco chystají?“</p>

<p>„Doufám, že ne.“ Greenberg se otočil k panu Kiku: „Prohlédl jsem si opatření ze vzduchu a vypadají dobře. Máme zabarikádovanou Sluneční třídu odsud až k přístavu a spoustu záloh po obou stranách pro malou válku. Potom jsem si vyhlédl čelo jejich průvodu, když vyrazili od přísta­vu a letěl jsem nad nimi. Každé čtvrt míle ponechávají vlastní zálohy a na každém klíčovém místě nastavili nějaký přístroj. Mohlo by to být jenom komunikační spojení s je­jich lodí. Ale o tom pochybuji. Myslím, že to jsou zbraně.“</p>

<p>„To si také myslím,“ přikývnul Kiku.</p>

<p>Ministr řekl v obavách: „Podívejte, pane Kiku…“</p>

<p>„Jestli dovolíte, pane MacClure. Sergeji, už to ohlásil velitel obrany. Navrhl jsem generálnímu tajemníkovi, že bychom neměli nic podnikat, dokud se nepokusí dostat za naši barikádu.“</p>

<p>„Mohli bychom přijít o spoustu lidí.“</p>

<p>„To bychom mohli. Ale co bys dělal <emphasis>ty, </emphasis>Sergeji, kdybys měl jít do cizího tábora vyjednávat? Úplně bys jim věřil? Nebo by sis pojistil ústup?“</p>

<p>„Mmm… ano.“</p>

<p>„Považuji to za nejnadějnější ukazatel, jakého se nám zatím dostalo. Jestli to jsou zbraně, jako že doufám, že jsou, tak to znamená, že nás považují za rovnocenné protivníky. Člověk nevytáhne s kanonádou na myši.“ Rozhlédl se. „Půjdeme? Myslím, že jsme je už nechali dusit dostatečně dlouho. Připraven, Arture?“</p>

<p>„Jistě.“ Dvojník generálního náměstka odložil spis stra­nou. „Ten váš Robbins ví, jak napsat proslov. Nepřecpává věty sykavkami a ponechal mi prostor v úvodu.“</p>

<p>„Dobře.“ Vstoupili dovnitř, herec první, potom ministr, potom pan stálý náměstek, následován svým pobočníkem.</p>

<p>Z celého dlouhého průvodu Hroshiů, který vyrazil z kosmodromu, vstoupilo do auditoria pouze dvanáct, ale i toto malé množství stačilo, aby sál vypadal plně. Pan Kiku na ně pohlížel se zájmem, protože to bylo poprvé, kdy spatřil Hroshiu na vlastní oči. Byla pravda, jak viděl, že tito lidé nevyzařují nezměrné přátelství, jaké bylo vidět na obrázcích Hroshie Lummox. Toto byli dospělí, i když byli menší než Lummox. Ten přímo před pódiem, obklopen dvěma dalšími, mu pohled oplácel. Ten pohled byl chlad­ný a sebevědomý. Pan Kiku zjistil, že se pod pohledem toho tvora cítí nejistý; chtělo se mu oči odvrátit. Namísto toho mu pohled také oplácel a připomínal si, že jeho vlastní hypnoterapeut by to zvládl stejně dobře nebo i lépe než ten Hroshiu.</p>

<p>Greenberg se dotknul jeho lokte. „Umístili ty zbraně i sem,“ zašeptal. „Vidíte? Tam vzadu?“</p>

<p>Pan Kiku odpověděl: „Neměli bychom vědět, že to jsou zbraně. Předpokládejme, že to je aparát pro jejich vlastní zá­znam z konference.“ Dr. Ftaeml stál stranou od nejbližšího Hroshie; pan náměstek řekl: „Řekněte mu, kdo je náš gene­rální tajemník. Popište ho jako vůdce sedmnácti mocných pla­net.“</p>

<p>Rargyllian váhal. „A co prezident vaší Rady?“</p>

<p>„Generální náměstek zastupuje pro tuto příležitost oba.“</p>

<p>„Tedy dobrá, příteli.“ Rargyllian promluvil ve vysokém přízvučném jazyce, který Kikovi připomněl kňučení štěněte. Hroshiu mu okamžitě odpověděl ve stejném jazyce a najed­nou už pan Kiku necítil hrůzu, kterou mu naháněl pohled toho tvora. Nebylo možné cítit strach z někoho, kdo zněl ja­ko osamělé štěňátko. Ale připomněl si, že rozkazy smrti mohou být vydány jakýmkoliv jazykem.</p>

<p>Ftaeml začal: „Tady vedle mne, to je…“ Upadl do růz­norodého kníkání ve zvláštním jazyce. „… který je velitelem lodi a výpravy. Je to dědičná… ne, možná dědičný bude lep­ší… dědičný maršál a…“ Rargyllian se <emphasis>zarazil a </emphasis>váhal. „Nemáte žádné podobné postavení. Nespíš by se hodilo 'správce paláce'.“</p>

<p>Greenberg náhle řekl: „A co třeba šéf, doktore.“</p>

<p>„Šťastný nápad! Ano, tohle je Šéf. Její… jeho společen­ské postavení není nejvyšší, ale jeho výkonná moc je téměř bez omezení.“</p>

<p>Kiku se zeptal: „Je jeho autorita taková, aby mohl vést zplnomocněné jednání?“</p>

<p>„Ach, ano, jistě.“</p>

<p>„Tak se do toho pustíme.“ Otočil se k herci a přikývnul. Potom promluvil ke stolu před sebou za pomocí stíněného obvodu: „Máte to všechno?“</p>

<p>Odpověděl hlas určený pouze jeho uším: „Ano, pane. Obra­zové snímání na okamžik vymizelo, ale už je to v pořádku.“</p>

<p>„Poslouchají to generální tajemník a velitel obrany?“</p>

<p>„Věřím, že ano. Jejich kanceláře to monitorují.“</p>

<p>„Výtečně.“ Pan Kiku poslouchal projev generálního ta­jemníka. Byl krátký, ale byl přednesen s velkou důstojností a herec to tak rozfrázoval, že Ftaeml mohl překládat. Gene­rální tajemník přivítal Hroshie na Zemi, ujistil je, že lidé Federace jsou šťastní, že Hroshiové po dlouhé době našli jejich ztracenou ratolest a dodal, že tato šťastná nehoda by měla být pro Hroshie příležitostí k zaujmutí oprávněného místa ve Společenství civilizací.</p>

<p>Posadil se a okamžitě z praktických důvodů usnul, s očima otevřenýma a obličejem strnulým do tvaru laskavé důstojnosti. Dvojník mohl udržovat tento úsměv římského císaře po dlouhé hodiny, aniž by vnímal, co se děje, slav­nost, projevy nebo cokoliv by se semlelo.</p>

<p>Pan MacClure promluvil krátce, opakuje generálního a dodal, že Federace je nyní připravena projednávat jakékoliv pracovní záležitosti mezi Federací a vznešenými Hroshii.</p>

<p>Greenberg se naklonil ke Kikovi a zašeptal: „Neměli bychom zatleskat, šéfe? Někdo by měl a nezdá se, že oni by věděli, jak na to.“</p>

<p>„Zmlkni,“ řekl pan Kiku podrážděně. „Dr. Ftaemle, má jejich velitel nějakou formální řeč k přednesení?“</p>

<p>„Myslím, že ne.“ Ftaeml si promluvil s vedoucím Hroshiou, potom odpověděl: „Odpovědí je spíše vážná stížnost na předchozí dvě řeči než formální odpověď. Prohlásil, že Hroshiové nepotřebují žádné další… nižší… rasy a říká, že bychom se teď měli dostat k věci bez zbytečných, ehm… cavyků.“</p>

<p>„Je-li pravda, že nemají zájem o ostatní lidi, zeptejte se ho, proč sem za námi přišli a proč nám přinesli takových darů?“</p>

<p>„Ale vždyť jste na tom trvali, můj příteli,“ odpověděl překvapeně Ftaeml.</p>

<p>„Děkuji vám, doktore, ale já nechci váš komentář. Chci ho od něho. Prosím, nenavádějte ho.“</p>

<p>„Pokusím se.“ Ftaeml si s hroshijským velitelem vy­měnil pár vět kňučení a potom se obrátil ke Kikovi. „Odpusťte. Říká, že se podvolil vaší dětinskosti jako nejjednoduššímu způsobu, jak dosáhnout svých cílů. Přál by si nyní projednat vydání Johna Thomase Stuarta.“</p>

<p>„Řekněte mu, že věc ještě není otevřená diskuzi. Agenda vyžaduje, abychom nejprve vyřešili diplomatické vztahy.“</p>

<p>„Omluvte mě, pane. Výraz 'diplomatické vztahy' je po­jem náročný na překlad. Pracoval jsem na tom celé dny.“</p>

<p>„Řekněte mu, že to, co právě teď probíhá, je ukázka di­plomatických vztahů. Svobodní lidé, kteří jednají jako sobě rovní, s mírumilovnými úmysly, k jejich oboustrannému prospěchu.“</p>

<p>Rargyllian napodobil povzdech. „Každý z těchto pojmů je téměř stejně tak těžký. Pokusím se.“</p>

<p>Nakonec odpověděl: „Dědičný maršál říká, že jestli teď provádíme diplomatické vztahy, tak už je s nimi máte. Kde je mladý Stuart?“</p>

<p>„Ne tak rychle. Agenda se musí probrat bod po bodu. Musí přistoupit na ambasádu a smíšenou výpravu s kultur­ními, vědeckými a obchodními úmysly. Musí být napláno­vána pravidelná doprava mezi našimi dvěma planetami. Dokud se toto neprobere, nemůže být ani řeč o mladém Stuartovi.“</p>

<p>„Znovu se pokusím.“ Ftaeml dlouze promluvil s hroshij­ským „šéfem“. Odpověď byla krátká. „Řekl mi, ať vám vy­řídím, že všechny tyto body byly zamítnuty, jako nehodné zvažování. Kde je Stuartovic kluk?“</p>

<p>„V tom případě,“ odpověděl tiše pan Kiku, „jim řekněte, že se nebudeme dohadovat s barbary. Řekněte jim, ať si zbalí ten svůj svinčík — ujistěte se, že to přeložíte stejně silně — se kterým nám zaneřádili domov a urychleně se vrátí na svou loď. Jsou vyzváni, aby okamžitě odstartovali. Musí si tu svoji převzácnou Hroshii dostrkat na palubu, tře­ba i násilím, bude-li třeba, jestli ji chtějí znovu spatřit — už nikdy jim nebude znova povoleno přistát.“</p>

<p>Ftaeml vypadal, jakoby se chystal propuknout v slzy, ačkoliv je nebyl schopen ronit. „Prosím! Snažně vás prosím nevzdorujte jim. Povím jim vymyšlené historky… půjdu daleko za svoji profesionální povinnost… ale oni teď mohou toto město zničit, aniž by museli zpátky do lodi.“</p>

<p>„Předejte jim tu zprávu. Konference je u konce.“ Pan Kiku si stoupnul, očima vyzval ostatní k témuž a vydal se k odpočinkové místnosti.</p>

<p>Dvojník šel napřed. MacClure chytil Kika za ruku a vy­hrknul: „Henry… řídíš to tady ty, jasně. Ale neměl bys to ještě probrat? Jsou to divoké bestie. Mohly by…“</p>

<p>„Pane MacClure,“ řekl jemně pan Kiku, „jak jednou řekl jeden významný předchůdce, při jednání s určitými typy jim musíte šlapat na prsty u nohou tak dlouho, dokud se <emphasis>oni </emphasis>nezačnou omlouvat.“ Postrčil ministra ke dveřím.</p>

<p>„Ale co když to neudělají?“</p>

<p>„To je to riziko. Prosím… ať se nedohadujeme v jejich přítomnosti.“ Vešli do odpočívacího salónku; dveře se za nimi zavřely.</p>

<p>Greenberg se obrátil ke Kikovi. „Dobrá akce, šéfe… ale co budeme dělat teď?“</p>

<p>„Čekat.“</p>

<p>„Dobře.“ Greenberg přešel nervózně k nástěnnému monitoru, nastavil tam obraz z auditoria. Hroshiové ne­odešli. Spatřil dr. Ftaemla obklopeného tvory mnohem vět­šími, než byl medusoid.</p>

<p>Dvojník řekl Kikovi: „Budete mě ještě potřebovat, pa­ne?“</p>

<p>„Ne, Arture, to je vše. Dobrá práce.“</p>

<p>„Děkuji vám. Mám tak akorát čas, abych si smyl make-up a stihl druhou část proslovu mého protějšku.“</p>

<p>„Dobře. Možná by sis měl změnit vzhled tady.“</p>

<p>„To tak. Fotografové ví, že jsem tady. Potloukají se ko­lem.“</p>

<p>Odešel, hvízdaje si. MacClure se posadil, zapálil si ci­garetu, popotáhl a položil ji. „Henry, měl bys dát vědět ve­liteli obrany.“</p>

<p>„On to ví. Ještě počkáme.“</p>

<p>Čekali. Greenberg náhle řekl: „Jde sem Ftaeml.“ Pospí­chal ke dveřím a vpustil Rargylliana dovnitř.</p>

<p>Dr. Ftaeml vypadal značně napjatě. „Drahý pane Kiku — hroshijský velitel prohlásil, že vyhoví vašim zvláštním požadavkům za účelem urychlení věcí. Trvá na tom, abyste teď přivedli mladého Stuarta.“</p>

<p>„Prosím, řekněte mu, že vůbec nepochopil povahu přátels­kých vztahů mezi civilizovanými lidmi. My nehodláme vydat jednoho z našich občanů pro jejich pochybné potěšení, tak jako by oni nehandlovali se svobodou jejich Hroshie Lummoxe. Dále mu řekněte, že jim nařizuji teď hned odejít.“</p>

<p>Ftaeml řekl horlivě: „Doslovně vyřídím vaši zprávu.“</p>

<p>Byl rychle zpátky. „Souhlasí s vašimi požadavky.“</p>

<p>„Dobře. Pojď Sergeji. Pane MacClure, už není potřeba, abyste se tam ukazoval, pakliže sám nechcete.“ Vešel do sálu, následován Greenbergem a Ftaemlem.</p>

<p>Hroshijský šéf byl mnohem nevrlejší než kdy předtím. Ale podrobnosti byly rychle sjednány — stejný počet Hroshiů i lidí na vytvoření výpravy, místo na hroshijské lodi, jeden z Hroshiů zůstane tady, aby dělal velvyslance pro Fe­deraci. Ftaeml je ujistil, že tenhle Hroshiů byl postavením hned za velitelem výpravy.</p>

<p>„A nyní,“ řekl velitel Hroshiů, „nastal čas na předání Johna Thomase Stuarta.“</p>

<p>Ftaeml dodal nadějně: „Věřím, že jste provedli opatření, příteli? Nelíbí se mi příchuť toho všeho. Bylo to příliš snadné.“</p>

<p>S pocitem spokojenosti uklidňující jeho rozbouřený ža­ludek pan Kiku odpověděl: „Nevidím žádný problém. Stuartovic kluk chce letět, když jsme se teď přesvědčili o civili­zovaných vztazích. Prosím, přesvědčte se, že rozumí tomu, že letí jako svobodná bytost, ne jako otrok nebo zvířátko. Hroshiové musí uznávat jeho status a zajistit mu zpáteční cestu na vlastních lodích, kdykoliv si to bude přát.“</p>

<p>Ftaeml to přeložil. Potom odpověděl: „Vše z toho je při­jatelné, kromě něčeho, co bych přeložil jako 'vedlejší drob­nost'. Mladý Stuart bude členem domácnosti Hroshie Lummox. Samozřejmě — zde překládám co nejopatrněji — samozřejmě, že otázka chlapcova návratu, jestli někdy, je osobní rozhodnutí Hroshie Lummox. Když se jím unaví a bude si přát ho vrátit, bude vyslána loď.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Co ne, pane?“</p>

<p>„Prosté zamítnutí. Věc Stuartovic chlapce je uzavřena.“</p>

<p>Ftaeml se otočil ke svým klientům.</p>

<p>„Říkají,“ odpověděl nakonec, „že tu není žádná smlou­va.“</p>

<p>„Já vím. Smlouvy se nepodepisují s… mají slovo zna­menající 'sluha'?“</p>

<p>„Mají sluhy několika druhů, některé vyšší, některé niž­ší.“</p>

<p>„Použijte slovo pro tu nejnižší třídu. Řekněte jim, že není žádná smlouva, protože sloužící nemají moc je uzaví­rat. Řekněte jim, ať jdou a pohnou sebou.“</p>

<p>Ftaeml pohlédl smutně na Kika. „Obdivuji vás, příteli, ale nezávidím vám.“ Obrátil se k výpravě a několik oka­mžiků kňučel.</p>

<p>Hroshia otevřel doširoka tlamu, pohlédl na Kika a zavřeštěl jako nakopnuté štěně. Ftaeml se zvedl a poodstoupil. „Velmi těžká urážka, nepřeložitelná…“ Monstrum pokračo­valo v hlučení. Ftaeml se pokoušel pohotově překládat: „Bordel… nižší zvířata… s potěšením vás sežere… najde si vaše předky a dostane je jakbysmet… vaše opovrženíhodná rasa se musí naučit způsobům… únosci… zloději dětí…“ Za­razil se ve velkém úleku.</p>

<p>Hroshiu vyrazil k pódiu, natáhl se, dokud si s panem Kiku nehleděli do očí. Greenberg vsunul ruku pod stůl a našel ovladač, který by na sál položil silovou síť. Bylo to stálé opatření; tato síň už zažila<emphasis> </emphasis>několik nepokojů.</p>

<p>Pan Kiku seděl jako z kamene. Hleděli si do očí, ohromná věc „tam odtud“ a malý postarší člověk. Nic se ve velkém sále nepohnulo, nikdo nic neřekl.</p>

<p>Potom se ze zadní části haly ozvalo kňučení, jako kdyby někdo vyrušil celý košík štěňat najednou. Hroshijský velitel se prudce otočil, až se zatřásla podlaha a vyrazil ke svým podřízeným. Na něco byl dotázán a zakňučel strohý příkaz. Všech dvanáct Hroshiu vyrazilo ke dveřím rychlostí pro ta­kové nemotory přímo neuvěřitelnou.</p>

<p>Kiku se postavil a díval se na ně. Greenberg ho popadl za paži. „Šéfe! Velitel obrany se s vámi pokouší spojit.“</p>

<p>Kiku ho setřásl. „Řekněte mu, ať nepospíchá. Je nanej­výš nutné, aby se neunáhlil. Je naše auto připravené?“<strong>XVI.</strong><strong>„PROMIŇTE, TROCHU JSME TO POPLETLI“</strong></p>

<p>JOHN THOMAS STUART XI. se chtěl konference zú­častnit. Bylo potřeba písemné zamítnutí, aby ho udrželi stra­nou. Byl v hotelu Vesmír, v apartmá určeném jemu a jeho matce a hrál dámu se svým tělesným strážcem, když dovnitř vplula Betty Sorensonová následovaná slečnou Holtzovou. Slečna Holtzová byla záložník Bezpečnostního na Oddělení a schovávala svou policejní profesi za příjemnou fasádou. In­strukce pana Kika týkající se Betty byly: „Nespouštějte z ní oči. Má chuť na vzrůšo.“</p>

<p>Oba strážci se navzájem pozdravili; Betty řekla: „Ahoj, Johnnie. Proč nejseš u zdroje toho všeho povyku?“</p>

<p>„Nenechali mě.“</p>

<p>„Mě taky ne.“ Rozhlédla se. „Kde je Paní Vévodkyně?“</p>

<p>„Šla nakupovat. Pořád se mnou nemluví. Koupila si sedmnáct klobouků. Co sis to provedla s obličejem?“</p>

<p>Betty se otočila k zrcadlu. „Líbí se ti to? Jmenuje se to 'Kosmické Konturování' a je to poslední hit.“</p>

<p>„Vypadáš jako zebra se spalničkama.“</p>

<p>„Ale, ty venkovskej dacane. Ede, vám se to líbí, že ano?“</p>

<p>Ed Cowen vzhlédl od hrací desky a rychle řekl: „Já ani nevím. Moje žena říká, že nemám vkus.“</p>

<p>„Většina mužů ho nemá. Johnnie, Myra a já jsme vás přišli pozvat do města. Co vy na to?“</p>

<p>Cowen odpověděl: „Mně se to nelíbí, Myro.“</p>

<p>„To byl její nápad,“ odpověděla slečna Holtzová.</p>

<p>John Thomas řekl Cowenovi: „Proč ne? Z dámy už mi je špatně.“</p>

<p>„No… Mám být stále na dosah s kanceláří. Mohou vás teď kdykoliv potřebovat.“</p>

<p>„Kuš!“ vložila se do toho Betty. „Máte osobní telefony. Alespoň Myra ho má.“</p>

<p>Cowen zavrtěl hlavou. „Budeme hrát na jistotu.“</p>

<p>„Jsem snad vězněná?“ naléhala Betty. „Nebo Johnnie?“</p>

<p>„Mmm… ne. Je to spíše bezpečnostní opatření.“</p>

<p>„Potom ho můžete bezpečnostně zaopatřovat, ať je kde chce. Nebo zůstat a hrát sám se sebou dámu. Pojď, Johnnie.“</p>

<p>Cowen se podíval na slečnu Holtzovou. Ta pomalu od­pověděla: „Řekla bych, že to je v pořádku, Ede. Budeme tam s nimi.“</p>

<p>Cowen se zavrtěl a stoupl si. Johnnie řekl Betty: „Nepůjdu s tebou na veřejnost, když vypadáš takhle. Běž si umýt ob­ličej.“</p>

<p>„Ale Johnnie! Zabralo mi to dvě hodiny, než jsem to vy­robila.“</p>

<p>„Platili za to daňoví poplatníci, že jo?“</p>

<p>„No, ano, ale…“</p>

<p>„Umyj si obličej. Jinak nikam nejdeme. Nesouhlasíte se mnou, slečno Holtzová?“</p>

<p>Speciální záložnice Holtzová měla sama pouze květino­vý vzorek krášlící jí levou tvář, kromě běžných stínů. Za­myšleně řekla: „Betty to nepotřebuje. Ve svém věku ne.“</p>

<p>„Ale, vy jste teda banda puritánů!“ řekla Betty hořce, vyplázla na Johnnieho jazyk a zalezla do koupelny. Vyšla odtud s obličejem zrůžovělým od drhnutí. „Teď jsem jak nahá. Tak pojďme.“</p>

<p>Další pře byla ve výtahu, ale vyhrál ji Ed Cowen. Jeli nahoru na střechu, aby si vzali aerotaxi, místo aby šli dolů do ulic. „Obličeje vás obou, děcka, jsou posledních pár dní ve všech novinách po celém městě. A tohle město má víc děr než second hand. Nechci žádné incidenty.“</p>

<p>„Kdybyste je nenechal, aby mě šikanovali, můj obličej by byl k nerozeznání.“</p>

<p>„Ale jeho by byl.“</p>

<p>„Mohli bychom ho taky namalovat. Jakýkoliv mužský obličej by se vylepšil make-upem.“ Ale vstoupila do vý­tahu a vzali si aerotaxíka.</p>

<p>„Kam to bude, šéfe?“</p>

<p>„Ee,“ řekl Cowen, „proleťte to a ukažte nám hezká mís­ta. Dejte to na hodinovou taxu.“</p>

<p>„Vy jste šéf. Nemůžu letět přes Sluneční třídu. Nějaký průvod nebo něco.“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>„Heleďte,“ vložil se do toho Johnnie, „vezměte nás na kosmodrom.“</p>

<p>„Ne,“ opravil ho Ed. „Tam ne.“</p>

<p>„Proč ne, Ede? Ještě jsem Lummoxe neviděl. Chci se na něho podívat. Nemusí být v pořádku.“</p>

<p>„To je jedna věc, kterou nesmíš,“ řekl mu Cowen. „Hroshijská loď je uzavřená.“</p>

<p>„Dobře, můžu ho snad ale vidět ze vzduchu, ne?“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Ale…“</p>

<p>„Nech ho být,“ poradila mu Betty. „Vezmeme si jiný taxík. Já mám peníze. Tak zatím, Ede.“</p>

<p>„Podívejte se,“ stěžoval si řidič. „Vezmu vás třeba do Timbuktu. Ale nemůžu tady viset nad přistávací plochou. Poldy to vytáčí.“</p>

<p>„Leťte ke kosmodromu,“ řekl odevzdaně Cowen.</p>

<p>Kolem prostoru několika akrů, vyhrazeného pro Hroshie, byla barikáda, kromě místa kde byla přerušená, aby vpustila jejich delegací na Sluneční třídu a i tehdy se barikáda napo­jovala na další, které lemovaly třídu k administrativní budově. Uvnitř uzavřeného prostoru seděl hroshijský přistávací mo­dul, bachratý a ošklivý, skoro tak velký jako pozemská ves­mírná loď. Johnnie se na ni zahleděl a uvažoval, jaké to bude na Hroshijudu. Byl tou myšlenkou zneklidněn, ne proto, že by se bál, ale proto, že ještě neřekl Betty, že letí. Už několikrát začal, ale nevyšlo to.</p>

<p>Protože o tom nezačala, usoudil, že to neví.</p>

<p>Byli tu i další zvědavci a dav, ne příliš hustý, venku za barikádou. Žádný dav v Metropoli dlouho nevydržel; její obyvatelé se pyšnili tím, že jsou blazeování a navíc Hroshiové nebyli tak fantastičtí, v porovnání s tucty jiných, spřátelených ras, některých patřících k Federaci.</p>

<p>Hroshiové se rojili kolem své lodi a dělali nevysvět­litelné věci s přístroji, které postavili. Johnnie se pokusil odhadnout jejich počet a zjistil, že to je jako počítat fazole v lahvi. Tucty, určitě… kolik víc?</p>

<p>Taxi kroužilo kolem hlídkové linie policejních vznášedel. Johnnie najednou zavolal: „Hej! Támhle je Lumek!“</p>

<p>Betty napnula krk. „Kde, Johnnie?“</p>

<p>„Přichází vzadu k lodi. Tam!“ Otočil se k řidiči. „Podí­vejte, pane, nemohl byste nás vzít okolo na druhou stranu tak blízko, jak vás jenom nechají?“</p>

<p>Řidič krátce pohlédl na Cowena, který přikývnul. Prosmýkli se kolem policejních barikád a přiblížili se k hroshijské lodi ze vzdálenější strany. Řidič si vybral místo mezi dvěma policej­ními auty a trochu couvnul. Lummoxe teď bylo jasně vidět, byl provázen skupinou jiných Hroshijců a tyčil se nad nimi.</p>

<p>„Přál bych si mít dalekohled,“ postěžoval si Johnnie. „Moc ho ve skutečnosti <emphasis>nevidím.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jeden je tam někde v kapsách,“ nabídl mu řidič. John­nie ho vyndal. Byl to jednoduchý optický typ, bez elektro­nického přibližování, ale přenesl Lummoxe mnohem blíže. Hleděl do obličeje svého přítele.</p>

<p>„Jak Lumek vypadá, Johnnie?“</p>

<p>„Dobře. I když trochu kostnatě. Zajímalo by mě, jestli ho správně krmí?“</p>

<p>„Pan Greenberg mi říkal, že Lumka vůbec nekrmí. Myslela jsem, že to víš?“</p>

<p>„Cože? To nemůžou Lumkovi udělat!“</p>

<p>„Nenapadá mě, co bychom s tím mohli dělat.“</p>

<p>„No…“ John Thomas stočil okénko a pokoušel se najít lepší výhled. „Heleďte, nemohl byste to vzít trochu blíž? A možná níž? Chtěl bych si ho pořádně prohlédnout.“</p>

<p>Cowen zavrtěl hlavou. Řidič zabrblal: „Nechci mít žád­né tahanice s poldama.“ Ale pohnul se trochu blíž a níž, až byl v jedné řadě s policejními vozy.</p>

<p>Téměř okamžitě se rozezněl tlampač z auta nad nimi: „Hej, vy tam! Číslo čtyři osmdesát čtyři! Kam si myslíte, že s tou plechovkou lezete? Vypadněte tam odtud!“</p>

<p>Řidič si něco mumlal a začal vykonávat příkaz. John Thomas, stále s dalekohledem na očích, řekl: „Ach jo!“… Potom dodal: „Schválně jestli mě uslyší? Lumku!“ zavolal do větru. „Ach, Lummoxi!“</p>

<p>Hroshia pozvedla hlavu a divoce se rozhlédla kolem.</p>

<p>Cowen popadl Johna Thomase a natáhl se po okenním uzávěru. Ale Johnnie se mu vytrhl. „Ale, běžte se všichni zahrabat!“ řekl naštvaně. „Už jste se mnou zametali dost dlouho. <emphasis>Lummoxi! </emphasis>To je Johnnie, hochu! Tady! Pojď sem…“</p>

<p>Cowen ho vtáhnul dovnitř a prudce zavřel okno. „Já vě­děl, že jsme sem neměli chodit. Řidiči, zmizme odsud.“</p>

<p>„Bude mi jenom potěšením!“</p>

<p>„Ale zapíchněte to hned za policejní linií. Chci si to pře­kontrolovat.“</p>

<p>„Tak se rozhodněte.“</p>

<p>Nebylo potřeba dalekohled, aby člověk poznal, co se děje. Lummox vyrazil přímo k bariéře, vzdušnou čarou směrem k taxíku, odhazuje ostatní Hroshie napravo nalevo. Když se dostal až k bariéře, ani se nepokoušel ji přeskočit. Lummox ji proběhl.</p>

<p>„A hrome!“ řekl tiše Cowen. „Ale silová síť ji zastaví.“</p>

<p>Nezastavila. Lummox zpomalil, ale jedna mohutná noha následovala druhou, jako by ztěžklý vzduch nebyl ničím ji­ným než hlubokým bahnem. S neústupností ledovce se Hro­shia prodírala k místu téměř pod taxíkem.</p>

<p>A další Hroshiové proudili z trhliny. Způsobovali stále větší zatížení znehybňujícího pole, ale stále se pohybovali. Jak se Cowen díval, Lummox se vymanil ze zóny a přešel do trysku a lidé se kolem něho rozlétávali.</p>

<p>Cowen vyštěkl: „Myro, spoj se na jiném okruhu s armá­dou! Já zavolám kancelář.“</p>

<p>Betty ho popadla za rukáv. „Ne!“</p>

<p>„Co? Zase ty! Sklapni nebo jednu slízneš.“</p>

<p>„Pane Cowene, mohl byste<emphasis> poslouchat.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Rychle pokračo­vala dál: „Je k ničemu volat o pomoc. Není nikdo, koho by Lummox poslechnul, kromě Johnnieho — a <emphasis>oni </emphasis>neposlechnou nikoho jiného než Lummoxe. A vy to <emphasis>víte. </emphasis>Takže ho sundejte na zem, kde si bude moci s Lumkem promluvit — nebo tu budete mít spoustu zraněných a bude to vaše chyba.“</p>

<p>Bezpečnostní záložník první třídy Edwin Cowen na ni zíral a v mysli si procházel svou minulou kariéru a bu­doucí naděje. Potom udělal odvážné rozhodnutí. „Posaďte to na zem,“ přikázal. „Přistaňte a pusťte mě a toho kluka ven.“</p>

<p>Řidič vzdychl: „Za to si budu účtovat zvlášť.“ Ale přis­tál s autem tak rychle, že to s nimi otřáslo. Cowen rozrazil dveře a John Thomas se vyřítil ven. Myra Holtzová se po­koušela zadržet Betty, ale nepovedlo se jí to. Ona sama po­tom vyskočila, když už řidič vzlétal.</p>

<p>„Johnnie!“ vykřikl Lummox a rozpřáhl mohutné paže v univerzálním pozdravném gestu.</p>

<p>John Thomas se rozběhl ke zvířátku z hvězd. „Lumku! Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Jistě,“ souhlasil Lummox. „Proč ne? Ahoj, Betty.“</p>

<p>„Ahoj, Lumku.“</p>

<p>„I když mám hlad,“ dodal Lummox zamyšleně.</p>

<p>„To změníme.“</p>

<p>„To je v pořádku. Teď nemám jíst.“</p>

<p>John Thomas se chystal odpovědět na toto podivné prohlášení, když si všiml, že slečna Holtzová se plíží pryč od jednoho Hroshie. Ostatní se potloukali kolem, jako by si nebyli jistí, jak se v novém vývoji událostí zachovat. Když Johnnie uviděl, že Ed Cowen vytáhl pistoli a postavil se mezi Hroshiu a Myru, řekl najednou: „Lummoxi! To jsou moji přátelé. Řekni svým kamarádům, ať je nechají na po­koji a vrátí se zpátky. Rychle!“</p>

<p>„Jak si přeješ, Johnnie.“ Hroshia promluvila v kňouravé řeči ke svým příbuzným. Okamžitě uposlechli.</p>

<p>„A udělej nám sedačku. Půjdeme s tebou a dlouze si po­povídáme.“</p>

<p>„Jasně, Johnnie.“</p>

<p>Vlezli si na něj, Johnnie podal Betty ruku a vyrazili skrz bariéru. Když se Lummox zase dostal k silové síti, zastavili se a Lummox promluvil ostře s jedním z ostatních.</p>

<p>Tenhle Hroshiu zavolal někomu dovnitř; silová síť zmi­zela. Pokračovali dál bez obtíží.</p>

<p>Když pan Kiku, Sergej Greenberg a dr. Ftaeml dorazili na místo, našli ozbrojené příměří, napětí na obou stranách. Všichni Hroshiové byli uvnitř prolomené bariéry. Vojenské lodi hojně nahradily policejní hlídky a vysoko nahoře, mi­mo dohled, byly připraveny bombardéry, aby v krajním pří­padě přeměnily oblast v radioaktivní poušť.</p>

<p>Generální tajemník a velitel obrany se s nimi setkali na barikádě. Generální tajemník vypadal pohřebně. „Á, Henry. Vypadá to, že jsme selhali. Není to tvoje chyba.“</p>

<p>Pan Kiku se podíval na shromážděné Hroshijce. „Snad.“</p>

<p>Velitel armády dodal: „Vyklízíme okruh dozáření tak rychle, jak to jen jde. Ale budeme-li to muset udělat, nevím, jak můžeme pomoci těm dvěma mladým uvnitř.“</p>

<p>„Tak to radši nedělejme nic, co vy na to? Ještě ne.“</p>

<p>„Myslím, že jste neporozuměl vážnosti situace, pane ná­městku. Například, položili jsme imobilizační pole na celou oblast. Je pryč. Zrušili si je. Nejenom tady. Všude.“</p>

<p>„Tak. Možná, že vy nerozumíte vážnosti situace, generá­le. Každopádně pár slov nemůže uškodit. Pojď Sergeji. Jdete taky, doktore?“ Pan Kiku opustil skupinu kolem gene­rálního tajemníka a vyrazil k průlomu v barikádě. Vítr fičící na míle širokou plochou ho přinutil narazit si pořádně klo­bouk. „Nemám rád vítr,“ postěžoval si dr. Ftaemlovi. „Je nepořádný.“</p>

<p>„Tam vepředu nás čeká silnější vítr,“ odpověděl vážně Rargyllian. „Příteli, je to moudré? Mně neublíží, jsem jejich zaměstnanec. Ale vám…“</p>

<p>„Co jiného mám dělat?“</p>

<p>„To nevím. Ale jsou situace, kde je odvaha málo plat­ná.“</p>

<p>„Možná. Ještě jsem na takovou nenarazil.“</p>

<p>„Člověk se s takovou situací střetne jenom jednou.“</p>

<p>Přibližovali se pevné hmotě Hroshiů kolem Lummoxe. Už rozeznávali oba lidi na Hroshiině hřbetě dobrých sto yardů vepředu. Kiku se zastavil. „Řekněte jim, ať mi jdou z cesty. Přeji si jít za Hroshií Lummoxem.“</p>

<p>Ftaeml to přeložil. Nic se nestalo, i když se Hroshiové neklidně zavrtěli. Greenberg řekl: „Šéfe, co kdybychom po­žádali Lummoxe a ty děti, aby šli sem? Ten dav moc přátel­sky nevoní.“</p>

<p>„Ne. Nesnáším pořvávání do takového větru. Prosím tě, zavolej na mladého Stuarta, ať nám nechá udělat cestu.“</p>

<p>„Dobře, šéfe. Bude legrace tohle vyprávět vnukům, jestli nějaké budu mít.“ Dal si ruce k ústům a zavolal: „Johnnie! Johne Stuarte! Řekni Lummoxovi, ať nám vyklidí cestu.“</p>

<p>„Jistě!“</p>

<p>Otevřela se cesta velká i pro oddíl pěchoty jako když za­mete koštětem. Malý průvod se vydal alejí Hroshiů. Greenbeg cítil, jak mu na zádech leze husí kůže nahoru a dolů.</p>

<p>Jedinou starostí pana Kiku se zdálo být, aby mu nespadl ve větru klobouk. Stále nadával, zatímco si ho tlačil k hlavě. Zastavili se před Lummoxem. „Jak se máte, pane Kiku,“ za­volal dolů John Thomas. „Máme jít dolů?“</p>

<p>„Asi by to bylo nejlepší.“</p>

<p>Johnnie sklouzl dolů, potom chytil Betty. „Promiňte, trochu jsme to popletli.“</p>

<p>„To mi je taky líto. Jestli jste to udělali. Představíte mne svému příteli, prosím?“</p>

<p>„Ach, jistě. Lummoxi, toto je pan Kiku. Je to hodný člo­věk. Můj přítel.“</p>

<p>„Jak se máte, pane Kiku?“</p>

<p>„Děkuji. A vy, Lummoxi.“ Pan Kiku vypadal zaraženě. „Doktore, není támhle ten velitel, támhle ten Hroshia? Ten s tím zlým leskem v očích?“</p>

<p>Rargyllian se tam podíval. „Ano, to je on.“</p>

<p>„Hm. Zeptejte se ho, jestli informoval svou paní o kon­ferenci.“</p>

<p>„Dobře.“ Medusoid se zeptal hroshijského velitele a dostal odpověď. „Řekl, že ne.“</p>

<p>„Hm. Johne Thomasi, připravili jsme smlouvu s Hroshijci, tak jak jsme to spolu probírali. Náhle odmítli sou­hlasit, když zjistili, že se nevzdáme vaší osoby bez záruk. Mohl byste mi pomoci zjistit, jestli byla taková přání vaše­ho přítele?“</p>

<p>„Myslíte Lummoxe? Ale jistě.“</p>

<p>„Výborně. Počkejte ještě chvilku. Dr. Ftaemle, neoznámil byste podstatné body naší smlouvy Hroshii Lummoxovi — v přítomnosti velitele? Nebo je to na ni příliš?“</p>

<p>„Co? Proč by mělo být? Když sem byla přivedena, bylo jí už zřejmě přes dvě stě vašich let.“</p>

<p>„Tak moc? No nic, nenechte se rušit.“ Rargyllian začal se zvláštními steny hroshijského jazy­ka, mluvě k Lummoxovi. Jednou nebo dvakrát ho Lummox přerušil, potom mu dovolil pokračovat. Když dr. Ftaeml skončil, promluvila k veliteli výpravy. Ftaeml řekl lidem: „Ptá se: 'Může to být pravda?'“</p>

<p>Velitel udělal tak velký kruh, jak to jenom prostor dovo­lil, připlazil se před ni, přičemž mu malá skupina reprezen­tující lidi ustoupila z cesty. Měl zatažené nohy, takže se plazil jako stonožka. Aniž zvedl svou hlavu ze země, za­kňučel odpověď.</p>

<p>„Přiznává pravdu, ale tvrdí, že to byla nutnost.“</p>

<p>„Doufám, že si s tím pospíší,“ zatřásl se pan Kiku. „Začíná<emphasis> </emphasis>mi být zima.“ Jeho hubená kolena se třásla.</p>

<p>„Ona to jeho vysvětlení nepřijímá. Ušetřím vás přesného znění jejího jazyka — ale rétorika je skvostná.“</p>

<p>Náhle Lummox vyrazil výkřik, potom zvedl ze země první čtyři nohy. S nataženýma rukama sebou švihl dolů a uštědřil nešťastnému veliteli drtivý úder ze strany.</p>

<p>Nadzvedlo ho to ze země a vhodilo do davu. Pomalu se mu podařilo dostat se na nohy a přišourat se zpátky na místo před Lummoxem.</p>

<p>Lummox začal mluvit. „Říká, že… přál bych si, abyste mohli tohle slyšet v<emphasis> jejím </emphasis>jazyce!… že, co bude Galaxie trvat, přátelé Johnnieho jsou jejími přáteli. Dodává, že ti, kdo nejsou přáteli jejích přátel, nejsou ničím, jsou méně než ničím, nikdy nebudou trpěni v jejím dohledu. Toto prohlašuje ve jménu… je to výčet jejích předků se všemi složitými větvemi a poněkud zdlouhavý. Mám se to po­kusit přeložit?“</p>

<p>„Neunavujte se,“ řekl mu pan Kiku. „'Ano' je 'ano' v každém jazyce.“</p>

<p>„Ale ona to říká opravdu krásně,“ řekl Ftaeml. „Připomíná jim věci strašlivé a krásné, sahající daleko do minulosti.“</p>

<p>„Zajímá mě pouze, jak to ovlivní budoucnost… a jak se dostat z tohohle vlezlého větru.“ Pan Kiku kýchnul. „Ach jo!“</p>

<p>Dr. Ftaeml si sundal plášť a položil ho kolem úzkých ra­men pana Kiku. „Můj příteli… můj bratře. Je mi to moc lí­to.“</p>

<p>„Ne, ne, bude vám zima.“</p>

<p>„Mně ne.“</p>

<p>„Vezměme si ho tedy společně.“</p>

<p>„Jsem poctěn,“ odpověděl měkce medusoid a jeho vý­růstky se mu zachvívaly emocemi. Rozprostřel plášť kolem nich a po tom se do něj spolu zachumlali, zatímco Lummox dokončoval své kázání. Betty se obrátila k Johnniemu.</p>

<p>„To je víc, než co si kdy udělal pro mne.“</p>

<p>„Ale běž, Drsoňku, víš, že ti nikdy není zima.“</p>

<p>„No dobře, tak mě alespoň obejmi kolem ramen.“</p>

<p>„Co? Přede všemi? Běž si žadonit za Lummoxem.“</p>

<p>Zatímco mluvil, postavil se Lummox vzpřímeně. Jak řečnění pokračovalo, shromáždění Hroshiové se sesouvali dolů, zasouvajíce nohy, až byli všichni před svou velitelkou v pokorné pozici. Najednou bylo po všem a Lummox dodal jednu ostrou poznámku. Hroshiové se pohnuli a začali se rozcházet. „Řekla,“ přeložil Ftaeml, „že si nyní přeje zůstat sama se svými přáteli.“</p>

<p>„Zeptejte se jí,“ ozval se Kiku, „jestli by, prosím, ne­mohla ubezpečit svého kamaráda Johna Thomase, že všechno, co řekla, je závazné.“</p>

<p>„Dobře.“ Jak se ostatní Hroshiové rychle rozcházeli, Ftaeml krátce promluvil s Lummoxem.</p>

<p>Lummox poslouchal, potom se obrátil k Johnu Thoma­sovi. Z jeho veliké tlamy vyšel pípavý, dívčí hlásek. „Je to pravda, Johnnie. Ať mi srdce zcepení.“</p>

<p>John Thomas vážně přikývl. „Nebojte se, pane Kiku. Můžete se na to spolehnout.“<strong>XVII.</strong><strong>DEVADESÁT SEDM ZAVAŘOVACÍCH SKLENIC</strong></p>

<p>„POŠLETE ji dovnitř.“</p>

<p>Pan Kiku se nervózně upravil, naposledy mrknul na ča­jový podnos, ujišťuje se o tom, že intimní malá konferenční síň vypadá přesně tak, jak to od ní očekával. Zatímco se tím zabýval, dveře se otevřely a Betty Sorensonová vstoupila dovnitř, sladce řekla: „Dobrý den, pane Kiku,“ a nenuceně se usadila.</p>

<p>Odpověděl: „Jak se vám daří, slečno Sorensonová?“</p>

<p>„Říkejte mi Betty. Všichni mí přátelé mi tak říkají.“</p>

<p>„Děkuji. Přál bych si být jedním z nich.“ Prohlédl si ji a zachvěl se. Betty experimentovala s novým mřížkovým moti­vem. Dělalo to z jejího obličeje něco na způsob šachovnice. Kromě toho byla evidentně na nákupech a byla oblečena ve stylu někoho staršího. Pan Kiku byl nucen přiznat, že zvyky se změnily. „Ehm… má drahá mladá dámo, účel tohoto roz­hovoru je poněkud obtížný k vysvětlení.“</p>

<p>„Nemusíte s tím spěchat. Času máme dost.“</p>

<p>„Dáte si čaj?“</p>

<p>„Dovolte mi ho nalít pro nás oba. Víc to lidi sbližuje.“ Nechal ji to provést, potom se s šálkem opřel v uvolněné pozici, ačkoliv se tak necítil.</p>

<p>„Doufám, že se vám pobyt tady líbil?“</p>

<p>„A jak! Nikdy jsem si dříve nemohla dovolit nakupovat bez počítání drobných. Každý by měl mít otevřený úvěr.“</p>

<p>„Je pro vás. Ujišťuji vás, že se to nikdy neobjeví v roč­ním vyúčtování… doslova. Je to náš účet pro strýčka přího­du. Ehm, vy jste sirotek, že?“</p>

<p>„Legální sirotek. Jsem Svobodné dítě. Mým opatrovní­kem je westvillský domov Svobodných dětí. Proč?“</p>

<p>„To jste potom nezletilá?“</p>

<p>„To záleží na tom, jak se na to díváte. Já si myslím, že jsem, soud říká, že nejsem. Ale už to nebude dlouho trvat, naštěstí.“</p>

<p>„Ach, ano. Možná bych měl říci, že jsem tohle všechno věděl.“</p>

<p>„Napadlo mě to. O co tedy jde?“</p>

<p>„Mno. Možná bych měl začít malým příběhem. Chovala jste někdy králíky? Nebo kočky?“</p>

<p>„Mívala jsem kočky.“</p>

<p>„Dostali jsme se do problémů s Hroshií, kterou známe jako Lummoxe. Nic děsivého; naši smlouvu s nimi to nijak nenaruší, protože dala své slovo. Ale, ehm, můžeme říci, že kdybychom mohli v určité věci Lummoxovi vyhovět, pod­pořilo by to lepší vztahy do budoucnosti?“</p>

<p>„Myslím si, že když to říkáte vy, můžeme tak usuzovat. Co to tedy je, pane Kiku?“</p>

<p>„Ehm. Oba jsme si vědomi toho, že tahle Hroshie Lummox byla dlouhou dobu domácím mazlíčkem Johna Thoma­se Stuarta.“</p>

<p>„No samozřejmě. Bylo to legrační, viďte?“</p>

<p>„Ehm, ano. A že Lummox byl před tím zvířátkem otce Johna Thomase a tak dále po čtyři generace.“</p>

<p>„Ano, jistě. Nikdo by si nemohl přát sladšího mazlíčka.“</p>

<p>„No, a to je právě ta věc, slečno Sorensonová… Betty. Takhle to vidí John Thomas a jeho předchůdci. Ale jsou vždy alespoň dva pohledy na věc. Z pohledu Lummoxe ne­byla… nebyl… žádným mazlíčkem. Zcela obráceně. John Thomas byl<emphasis> jeho </emphasis>mazlíčkem. Lummox se zabýval výchovou Johnů Thomasů.“</p>

<p>Bettiny oči se rozšířily, potom se začala smát a kuckat. „Pane Kiku! To snad <emphasis>ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Myslím to naprosto vážně. Je to pouze věc pohledu a je srozumitelnější při posouzení relativní délky života. Lum­mox vychoval několik generací Johnů Thomasů. Byl to Lummoxův koníček a hlavní zdroj zájmu. Dětinské, ale Lummox byl, a stále je, dítě.“</p>

<p>Betty se mezitím ovládla natolik, že mohla mezi chicho­táním mluvit. „'Vychovávání Johnů Thomasů', Johnnie o tom ví?“</p>

<p>„No, ano, ale vysvětlil jsem mu to poněkud odlišně.“</p>

<p>„Paní Stuartová o tom ví?“</p>

<p>„Ááá… Nepovažoval jsem za nutné jí to říci.“</p>

<p>„Můžu jí to říct já? Chci vidět, jak se bude tvářit. 'Johny Thomase'… ach ne!“</p>

<p>„Myslím, že by to bylo kruté,“ odpověděl odměřeně pan Kiku.</p>

<p>„Asi ano. Dobře, tak já to neudělám. Ale můžu si o tom nechat zdát, že ano?“</p>

<p>„Všichni můžeme snít. Ale abych to dokončil: vypadalo to, že Lummox byl s tímto neškodným koníčkem naprosto šťastný. Ta Hroshia měla v úmyslu v tom pokračovat na­vždy. A to byl důvod, kvůli kterému jsme náhle stáli proti dilema, kdy jsme sice Hroshiům sehnali jejich dítko, ale přesto nemohli odletět. Lummox si přeje pokračovat v, ehm, výchově Johnů Thomasů.“ Váhal.</p>

<p>Nakonec Betty řekla: „Nuže, pane Kiku? Pokračujte.“</p>

<p>„Ehm, jaké máte vy plány, Betty… slečno Sorensono­vá?“</p>

<p>„Já? S nikým jsem je nepřebírala.“</p>

<p>„Ach. Promiňte, jestli jsem byl nemístně osobní. Podí­vejte se, při každém snažení jsou určité požadavky a Lum­mox, jak se zdá, si je alespoň jednoho z nich vědom… ehm, řekněme to takhle. Máme-li králíka… nebo kočku…“ Zarazil se, neschopen pokračovat.</p>

<p>Prohlížela si jeho nešťastný obličej. „Pane Kiku, snažíte se tu říci, že jsou potřeba dva králíci, aby byli další králíci?“</p>

<p>„No, ano. To k tomu patřilo.“</p>

<p>„No ne, opravdu? A proč kolem toho dělat tolik okolků. Každý to ví. Předpokládám, že zbytek je, že Lummox ví o tom, že stejné pravidlo platí i pro Johny Thomase?“</p>

<p>Nezmohl se na víc než plaché přikývnutí.</p>

<p>„Vy můj chudáčku, měl jste mi o tom pár řádek napsat. Nebylo by to pro vás takové vypětí. Předpokládám, že vám budu muset pomoci i se zbytkem. Myslel jste si, že bych v tom plánu mohla nějak vystupovat já?“</p>

<p>„Neměl jsem v úmyslu vás nijak ovlivňovat… ale chtěl jsem, aby zazněly vaše úmysly.“</p>

<p>„Jestli si vezmu Johna Thomase? Nikdy jsem neměla v úmyslu nic jiného. Samozřejmě, že ano.“</p>

<p>Pan Kiku vydechl. „Díky vám.“</p>

<p>„Ohó, neudělám to, abych vás potěšila.“</p>

<p>„Ach ne! Děkoval jsem vám za pomoc.“</p>

<p>„Poděkujte Lumkovi. Zlatý Lumek! Lumka neoblafne­te.“</p>

<p>„Mám za to, že už je to vše zařízeno?“</p>

<p>„Cože? Já jsem mu to ještě nenabídla. Ale udělám to… čekala jsem, až se přiblíží čas k odletu lodi. Víte, jací muži jsou — nervní a zbrklí. Nechtěla jsem mu dát čas na obavy. Vám vaše žena dala vědět hned? Nebo si počkala, až budete zralý k utrhnutí?“</p>

<p>„Mno, tedy, zvyky mého lidu jsou poněkud odlišné. Její otec to dohodnul s mým otcem.“</p>

<p>Betty vypadala šokované. „To je otroctví,“ prohlásila otevřeně.</p>

<p>„Bez pochyby. Nicméně jsem v něm nebyl nešťastný.“ Postavil se. „Jsem rád, že naše rozprava dopadla tak pří­jemně.“</p>

<p>„Ještě okamžik, pane Kiku. Jsou tu ještě jedna nebo dvě věci. Jenom, co děláte pro Johna Thomase?“</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Jak zní smlouva?“</p>

<p>„Ach. Finančně jsme se rozhodli být liberální. On bude věnovat většinu času studiu, ale přemýšlel jsem o tom, jme­novat ho do nějaké funkce na velvyslanectví — zvláštní atašé, asistent velvyslance nebo něco na ten způsob.“</p>

<p>Betty zůstala zticha.</p>

<p>„Samozřejmě, protože jedete také, bylo by asi dobře dát i vám polooficiální hodnost. Řekněme zvláštní výpomoc, se stejným platem? Vám dvěma by to zajistilo pěkné hnízdečko, jestli se vrat… až se vrátíte.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Johnnie není ambiciózní. Ale já ano.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Johnnie bude velvyslancem u Hroshiů.“ Pan Kiku měl problémy promluvit. Nakonec se mu po­dařilo ze sebe vymáčknout: „Má drahá dámo! Naprosto vyloučené.“</p>

<p>„To si myslíte vy. Podívejte, pan MacClure to zvoral a hodil to na vás, že? Nechoďte kolem horké kaše. Teď už mám styky i na vašem Oddělení. Udělal to. Tím pádem je to místo volné. A je pro Johnnieho.“</p>

<p>„Ale, má milá,“ řekl unaveně, „to není místo pro netré­novaného chlapce… jakkoli mám vysoké mínění o panu Stuartovi.“</p>

<p>„MacClure byl od začátku mimo lávku, že? To všichni ví. Johnnie mimo lávku nebude. Kdo ví nejvíce o Hroshiích? Johnnie.“</p>

<p>„Má milá, uznávám jeho zvláštní znalosti. Zaručuji vám, že jich využijeme. Ale velvyslanec? Ne.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Chargé d’Affaires? To je nepříjemně vysoké postavení, ale jsem ochoten posunout laťku. Ale pan Greenberg musí být velvyslanec. Požadujeme diplomata.“</p>

<p>„Co je na tom tak těžkého, být diplomat? Nebo řečeno jinak, co mohl udělat pan MacClure, aby to můj Johnnie ne­zvládl lépe?“</p>

<p>Zhluboka si povzdechl. „Tady jste mě dostala. Vše, co mohu říci je, že jsou situace, které jsem nucen přijmout, ač­koliv vím, že jsou špatné a jiné, které přijímat nemusím. Kdybyste byla má vlastní dcera, naplácal bych vám. Ne.“</p>

<p>Zakřenila se na něho. „Vsadím se, že bych vás přeprala. Ale o to teď nejde. Nemyslím si, že rozumíte situaci.“</p>

<p>„Ne?“</p>

<p>„Ne. Johnnie a já jsme pro vás v téhle věci důležití, že ano? Hlavně Johnnie.“</p>

<p>„Ano. Hlavně Johnnie. Vy nejste nezbytná… dokonce ani k ehm, vychovávání Johnů Thomasů.“</p>

<p>„Chcete si to vyzkoušet? Myslíte si, že dostanete Johna Thomase Stuarta půl centimetru z téhle planety, když se postavím proti?“</p>

<p>„Hmm… pochybuji.“</p>

<p>„To já také. Ale mám natolik dobré nervy, že jsem ochotná to dohnat až k soudu. Když vyhraju, kde skončíte vy? Venku na ulici a budete se snažit vymluvit se nějak znova z toho všeho zmatku… bez Johnnieho, který by vám pomohl.“</p>

<p>Pan Kiku přešel k oknu a vyhlédl ven. Nakonec se oto­čil. „Dáte si ještě čaj?“ zeptala se zdvořile Betty.</p>

<p>„Děkuji, ne. Slečno, máte ponětí, kdo to je mimořádný, zplnomocněný vyslanec?“</p>

<p>„Zaslechla jsem ten termín.“</p>

<p>„Je to stejné postavení i plat jako u velvyslance, ale je to velmi speciální případ. A tohle je speciální případ. Pan Greenberg bude velvyslancem a ponese zodpovědnost. Pro Johna Stuarta bude vytvořeno zvláštní a čistě nominální postavení.“</p>

<p>„Postavení a<emphasis> </emphasis>plat,“ odpověděla. „Začínám dostávat chuť na nákupy.“</p>

<p>„A plat,“ souhlasil. „Mladá dámo, vy máte povahu chňapající želvy a kůrku jako čerstvě upečený koláč. Dobře, dohodnuto… jestli o tom přesvědčíte toho vašeho mláden­ce.“</p>

<p>Zakřenila se. „Nebudu mít žádné problémy.“</p>

<p>„To jsem neměl na mysli. Sázím na jeho zvířecí instinkt a přirozenou skromnost proti vaší nenasytnosti. Myslím, že se rozhodne pro asistenta velvyslance. Uvidíme.“</p>

<p>„Ano. Uvidíme. Mimochodem, kde teď je?“</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„V hotelu není. Máte ho tady. Nebo ne?“</p>

<p>„Je tady, jako předmět našeho zájmu.“</p>

<p>„Dobře.“ Přešla k němu a poplácala ho po tváři. „Líbíte se mi, pane Kiku. Teď mi sem Johnnieho nažeňte a nechte nás o samotě. Budu potřebovat kolem dvaceti minut. Ne­musíte se ničeho obávat.“</p>

<p>„Slečno Sorensonová,“ zeptal se udiveně pan Kiku, „jak to, že jste o místo velvyslance nepožádala sama?“</p>

<p>Lummox byl jediný nečlověk přítomný na svatbě. Pan Kiku dělal svědka nevěstě. Povšiml si, že neměla žádný make-up, což ho přinutilo zapochybovat o možnosti, že by mladý tajemník velvyslanectví neměl být nakonec pánem ve svém domě.</p>

<p>Dostali devadesát sedm zavařovacích sklenic a jiné vy­brané cenné smetí, které si sebou nebudou brát, včetně zá­jezdu na Havaj se vším všudy, pro který neměli žádné použití. Paní Stuartová štkala a nechala se vyfotografovat a velmi si to užívala. Celkově vzato to byla velmi úspěšná svatba. Pan Kiku uronil několik slz během gratulací, ale pan Kiku byl velmi sentimentální muž.</p>

<p>Druhý den ráno seděl za svým stolem, ignoroval světla, před sebou měl rozloženy brožury o farmách v Keni, ale nedíval se na ně. Spolu s dr. Ftaemlem si poté, co oba bez­pečně oddali, vyšli do města — a pan Kiku to prožíval v příjemně uvolněné pohodě. Ačkoliv mu v hlavě bzučelo a s pohybovou koordinací byl na štíru, nezlobil ho žaludek a cítil se skvěle.</p>

<p>Pilně se snažil uspořádat si věci v hlavě. Všechen ten povyk, všechen zármutek, protože nějaký bláznivý kosmo­naut před více než stoletím neměl dost rozumu, aby si začí­nal s tamními životními formami až po té, co byl vypraco­ván protokol. Lidi, lidi.</p>

<p>Vzápětí si řekl, že nebude pohrdavě ukazovat prstem; mohl by se dívat do zrcadla.</p>

<p>Včera večer něco řekl starý dobrý Ftaeml… něco… co to jenom bylo? Něco, co v jednu chvíli přesvědčilo Kiku, že Hroshiové nikdy neměli žádnou zbraň, která by Zemi vážně ublížila. Samozřejmě, že by Rargyllian nelhal, profesionál­ně tedy… ale kdo by nebruslil kolem pravdy, aby vyřešil úspěšně vyjednávání, které bylo na zhroucení?</p>

<p>Každopádně, protože se to všechno vyřešilo bez násilí, mohl se jenom dohadovat. Možná, ještě že tak.</p>

<p>Navíc, další pohani, kteří se ukáží, možná <emphasis>nebudou </emphasis>blufovat. To by nebylo dobré.</p>

<p>Pronikl k němu hlas Mildred: „Pane Kiku, randavianská delegace čeká.“</p>

<p>„Řekněte jim, že taju!“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„To nic. Řekněte jim, že jsem tam hned. Východní konferenční sál.“</p>

<p>Povzdechl si, rozhodl se vzít si jenom jednu tabletku, zvednul se a vyrazil ke dveřím, připraven skočit do další jámy lvové. Povinnost je povinnost, pomyslel si. Jednou se jí člověk zhostí a už se jí nezbaví.</p>

<p>Ale stále se cítil vesele a zpíval si kousek jediné pís­ničky, kterou uměl celou: <emphasis>„…</emphasis><emphasis>this story has no moral, this story has no end. This story only goes to show that there ain't no good in men.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Mezitím, venku ve vesmírném přístavu, sledoval nový ministr Vesmírných věcí odlet urozené Hroshie. Její Císař­ská Výsost, Infantka celé rasy, dvě stě třináctá ve své linii, dědička matriarchátu Sedmi Sluncí, budoucí vládkyně více než devíti bilionů svých vlastních dětí a později přezdívaná „Lummox“ vzala spokojeně své dva miláčky na palubu imperiální fregaty.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Nikdy nepodceňujte</strong></p>

<p><strong>Lummoxe</strong></p>

<p>Lumox byl po léta miláčkem Stuartovy rodiny. Ačkoliv měl daleko k přítulnosti vždy byl poslušný a učenlivý. První věcí, kterou náhle snědl, se stal ojetý Buick.</p>

<p>Neuvěřitelné!</p>

<p>John Thomas a Lummox se ocitli v pěkně horké kaši a netuší, jak z ní.</p>

<p>A navíc všechno začínají kompli­kovat podivní vesmírní cestovatelé a dělají z neobvyklého rodinného problému slušný horor…</p><empty-line /><p>„Čtenáři budou knize provolávat slávu… humor je naprosto rozkošný!“</p>

<p>— André Norton</p>

<p>„Knihu nelze odložit… přesvědčivý a strhující román o meziplanetární politice a předsudcích.“</p>

<p>— Saturday Review</p><empty-line /><p>ISBN 80-85782-80-4</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMgAeEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwBJGIkA46DrjnimF8swYDB/
2RQ3OD6gfhUffGDXebj2ZwgUhSOgJApwLdTt59hUYyWAxkCg980xkyYJ6L9Noo34GCF/Kog
QBnnp1pwLbRg9aBD88YCr+QpjZznC4+lIM46j3oJ596AHAknoD+FKDnJGAevAFN4ByODnFO
Hy80xNgVOe2PpS4Iz93nplRThtU+tNP3iRxSFccGA2/dP4UqsS+CFPtgVGTxtX+VKzFiAf/
wBVAxxYnGdufoKbuPViAPTAphIwR26DjFJyCecD60DJUc5AAHT0FKHx2H4gVEOAW3H6UFTy
c8igdh4c7jgAj3FK0jHkgfXApgUAY707HWgGG44wQOfYU0sR8pC/itSJxkcZxT2QHkA0XCx
CHO3oPYYpp3A7iAffAqfywACehp2wMMntzTSE5JEaLk84GPYVMOg6H8BzQq5GR3pwXIweta
qBjKYzJ34AX8BUi5IwQp/AcUqgLxT8YGa0SM27hnaQMKT/ALoqRSc5AX8hUYxu9ee1PGTjB
FMEKXP+RTiTt6L+QqM8E4oUg4zmlYdx5Zuyr6fdFAduny9OuBxTCMDrgUBT6U0hNjvNIzgA
EdPlFIsrcBsfpTfLznPSnKoB6ce9Owri7mGQAM/QUuTnO0fkKFUD5cU7jPAz/WgQiuf7vA/
2RSbzt5x+Qp3O36UcHoMUyLMQMWJXaDj0WpPuEfIvHqBSoMLnOO9Kq5J6flSbKURyguOQD+
A5pjkjGAmP90U8kAbfSoWX5ev51KGxNwz0HT0FOyCRxj0ytRZIxjg9KTcwzkniqsTc4Xx14
TW/STWdNj/0tBmaNR/rQP4h7j9a8nK5+Xg/hX0kQADjJrzDxv4T8kya3psJ8ondcRL/AAn+
+B6etcdej9qI0+h56HIJP6VIHBzj+VR4z3GaaAyngj0rgsWdv4c1mwvdLbwf4llEemSuZLS
8Iy2nzHjf7xt0ZfxFYOt6JqGgavPpepwqlxCexyrqeQynupGCDWZGdx5HPYV6fHpeoajoWn
eFvGdnJpt1JHnQdTuVwBn/AJd5G/uE9M8qfY1I9zzBxyclR6UjgqeOQe5FWr2wu9N1GfT7+
3a3ubdykkTjDKQeRURA5O7HpVAQdumfwp2cnk4pduQeeR+tNIIbGTj0piHjJyDjj2p65Ycc
jrmkERG3qMjJFO2kDgZx0oAMdDtHXnFSKcMNuCMjGRUYVgQVJGR2qUA7gfXqCOnNAEWx/wD
nsPzNFSYPrRRYLs9ubg45IwOPTigYz6jnk0N99QD/AAj+VNGAvH/6q7bnXYcMZO04zTGwck
HpQBngnFJyFKg8mi4WHqBjBBwKVQWJIPNM9Mnr/SnLxlgcHHQmlcAYHAHy0gB7YyfelHJzj
H4VIuBkc9eDVCEIHDdh3NA4/nUm0A4BBHpQoXOG7UybjBwRkA/jQwDfLg805hljyBnikOOg
+X696AGEEcfnQVJHB6jmn5BI9MflQvHDDmpbKQzGUBHX1oXAXkcGpD0pF2/XvSuVYPXNKT3
AB565peAQTwfSlUDqePSgYgXK5Iye/NOCb1PtUip8o4OfSlGRzyAaZLYKhHI6ccUOCD07U8
8D5eaYTk5qkjJyY0k9uKFHGc0EEZOQfrQCduRW8bGTbJFAGMU443YAxnpTN3vmkBJNaEEoG
BjODmnA4znB6d6iGOB6+9KMk5PemBNnJ4/Wgg4JAGPpUYkz1x2qTIZeF6Uh3Gg54p23Bz7U
ox/EMA+1KNuOo/woATPGT+dBY5BzzScM20c0Arnpk9KYhfvDn15oAwe2KeNuevH0owvPIBN
IdhOAeuaATk8YBoONx+b6e9NDgfWmIkyMEHvSAgAAZBx0qMN8vB69qQEdDRYm5Kc54PH5U7
cSvWoQx6+nGKdlQfl9eKAuOLbR1xx603cGABOcUhUnnH0pyopwMA57ildDs2IQMcHGaZtb6
1NgdzjjFJknAGAtLmQcpHznJ6e1NdVZGBGVPBz39qlKllzuJ5pQhxyc+1S5pFKDPG/GXhE6
TcNqVgh+wSt8yjnyW9Pp/wDqrjyg5GR179q+kpbWK4tpIJohJHICrKwyCD2rxbxd4Vm8PX/
nQK0mnzt+7c/wH+4f6etcFWKveJXK1ucum4MHRyrA5BB6YrsfDnisrDNoXiRmvdHvXLt57F
vJlP8Ay0B6jPcjkdeeQeOVVyM5FO/Ue5rmYHr+saC/ia0isLiTzdct18vTr58D+0EUZFtMe
gnVeVPRxjGa82uvD+r2FhHqFzp8yWchKicLlAwOCrH+FgeqnBroPC3iBHjGham37p8JDIX2
9DlUJ/hIPKP/AAnj7pNeq+HvEdxbajdre2i3920W7VdPaMbdXtxx9qjQ/wDLdBw698H0qRn
zyygLwce9dN4M8PW2v65MuoySRadYW0l9dmIfO0SD7q+5OB7V6Zq/wfsvE82rar8Pb+A26G
Oa3tC37uSN4w3yv/Cc7hg/TivM7C98SfD/AMVPIsD6fqcQaKSC4jyHQ8FWU8MpqhbHYaHrG
k+Kpbzw1a/D2wFtcW7/AGR7XP2i3fHyySSk9P7xPFcV4i0nStMv7fTdG1N9XuUTF1PGn7pp
s/di7sB0z3rY0zxlaQeDNV0K7spIZ767S4e608rC8qFvnifjG3H3QO9ej+D9U8KW/hqbX/D
2kS6MNKuBHMJYxcXGolh+6jjlP3WLdVUdKVx2voeFXthfabc/ZtQtZrScAOY5kKMAeQcH1F
Qo6oyqDkg16jbWml63a634/wDiAt9dOdTSxltbaTymty38RJ5wo4C+1ec6jFZR6vcxafcm5
slmYQTMNpdM8Ej1xTFa2pX8/wD2v1FFHlR/89z+f/1qKYcx7V6cdAP5UzkA4qR8Z6cbRzn2
pCrZwCPeum53co0HueaTbzTwBtJAznvSkfLwM/Si4+UYRjv19KfgkDB4NIRhjjHHWn5IA4x
607k2Exluv1Ap4GCRnkUhOcdT64qa3tri5kRYIWZpcquON2ByPwqkyWu40vkFAxFRnBOe2a
naxuo5JlMDExKHkxhti+px26VAytwCvXHB4/Gi5NgY9+tNypajvyckUgwXzmncLDlzkep6U
7r1HtTFySM/XrTgwDYPTrUNlpDm+9jI/Kmdt3b601myeO9G4BuRkVNyrEo5xxkfrSnOzAIp
obB+lKXIX/Cpc0iuUkB+Xk5oLAEDkAjpUSuCMEUm/jrg/wD16XtLbD5Lk3m7WAz196UOG47
mqpbDcn/69J5gBxmpVbUbpJlrGByRn0z1oJH3h3qt5wGT39qQOeCB0rRVzN0Cz0XqM9aXuC
eRUIkO0E9R05qQMGPPPrWirszdCw4Pxn1pd/GcioiQW4496QMcDIx7jpWiq3MnTsTK3zZNS
+YcY55qrn/9Y9KeWPQZrSNTuQ4MteZk8nP0p2/PB71XBwc9MU7eCOP51ftELlZICN30oDE8
YqNW4zk/hTd+DwST1pqaJ5WWAeSSecU1n7HnNR78++RzmgkY5PSqUkxNWHBsjk5pvIwDRlR
jPejqOQRSc0gUWx+cgnNIDzT1j+XPJ+lP2ge2ayliEtjRUWNH3hkGpguSc+nFNUZOT2qUAd
QK53iGaqkhNuO4H0oC5AznAqTZkfeAz2FKFBHWs3W8y1TI9oXpTgncDkinqoPBFSBV/pUOs
WqZDsxxTljHbmpSgxnAA+lSKvBPXHT2rN1ilSIQmBg9PpUF5p1pqNjLZXkSywTDayn/ADwa
v7F27vU80m3HGMiodUr2SPnfxT4cuvDWqGCQNJbSEmCfbw49D7juKwd+e3419La1otnruly
afqCbkf7r9427MPevn3XtCvfD+qSafexjI5jkH3ZF7MP88UozTOWrScNehlgjuT0r0bQdQv
td8PP5Uk6a/ojxy6bdxHLzMWCiE9yxHTrnbzXm/OM/nV3TdSv9Kujc6ddvaztG0XmRnDbWG
GGe2RVGJ7cdR13w/Pd65pqXOm3Ee2XX9GsplTr0uoThgYzzkDIU5rqrW18D/F6xhtp/GOoP
eR/MtteJCtxH6hW2gsPoTXj3gvXL2fyNKtLgR6xZbpdJd+VlzzJaOD95JBnAP8XHeq3iHSb
aaxXxh4VR4bB5dl3ZDO/TLjup77Cc7W/CpGe0zfs1aN/y7+J75Mf34kb/AArzXxL4ZvfAS2
uraHr02paZZ6ghEskWyE3S5+6MnfgDBbp25rX+GvxF8Rat4g03wb4h1uabSb5/KLMf33Q4T
zOu1jwe/uK7b9opILLwHoVrbxpDCl7tSJBhVAjOABTuPQxtFl1PXta0ptY8O6dY+Hr21n1t
47WJvIeYK22SdjwfmGdue9eZeOp9V1KDQta1fQbfTJ7iF0EsKLELsK3yv5Y+6MHAPeum+Ge
pm60e8srvVLmeCyBnFndMRYWkY5M0o/jweBH3NUPEMXg/xRY6xrcHizUrjW7NBLnUoljju1
3AbYgPu9eFo2DdHl+B/dWin7ovWT/v2P8AGirsibvue4sQT07D+VKrcnI7elKQQwHIGBScZ
6AGtLnp2FGAOo57Ug4x7UYycYHHQ0jcNnOM0JhYMA8fpVywtVvp3jaQoscbSNtXcxA6gDua
qArgAEn+lSJI8TiSByjryHU4I/Gnclo2bVJbO2vmtA/mrtkjeWLBkiB+YYP1BPtV3SY2Vbc
zrGMSmZVB2jZKjDA9OVqtDqkTqkX2u7g3MJHnkbzGQhSMIO+c9+1btz4Phl8RQabNrssl5d
IsgLRcbSDjv2x0qOYzkrbmZpyC38+3kgS2N+6W3lq+7CkHJ6nviodU+z2dy0zW8c8jt5MaO
NyrHGArHHqSD+VX/wDhDUS0e9+37cXYtQAAxOSAGyDx9KsanpTeHg8U92bmKJ/L2mIKXU8s
qPkkdefxqr3ehGhzMulfaBLdWYWKNyzQQSNh3QdSB3ArKWI89uOCa2dTu3u5TGZkmhQ7onE
e0ouOEHoB6VQA+U45NaXdtQRWEZHPSk2EDOCT61a2/MR+nvUbYA2+nr1rOTNYld+Uxn9OlK
NoHoaCy9OlMLZxx7daycjSw7ncAM5FKwGM549qhbcSPbjNCucYJ59TWbkVYlJUcg8ZppOMc
Y5pmcqAMcd/WkxuIHT1rNyNEgLnOePypCSCe/8ASkI4/pTEz3qeYdhd/UZzjvTw+R/hUQGA
MnHf/wCtQCM+vPSnzj5SUSe5/Gnb3/Wq4JH3V465xQGyCeafOHITmUbeT+VPEoxtznHaqpI
CFzwBzn2rHPifRVA23Ylz2RSaFUYuRHR+aoz2P8hTvOXOSwyOnvXJP4v0xR8qTv8AgB/M1U
l8cWYwEtJT7lwKpVZEunHqd8s4OBjg1IGQtxgV50PHkY62TBO/7znH0xXQaNr1lrCkWzFJV
+Zo3PzAf1FV7Zrcn2UZbHSIwBYg9eBTvlY8tzmuE8UeJ9S0K/ggtIojC8e7c67jnOPX6Vhj
xvr0yl1kiUj0iH9a0Vd7oydJXsz1g7c8dPQU7YM+gIrxiTxl4lkcrHfyA9wiL/QVC/iHX5k
ZZtVuVbGNu8rx+GKr25Hske3IVO4DHGMgHkf4VIAFIG4KfcjmvE/D3iK+0vUwkcoMd3PGJy
43MRnHU9Oprr/iTHN9j02WAO2yR1+XryMj+RqJV31CNO+x3E17Z28Zea8hQDg7pAMfrVY67
o4YL/advu/66A14lFLNLD5puWG3n7oqGP7feMyWyTTbRyUyfzrKU3uzdU09rs94i1jTZOIt
Qtmb0EgrRWTIXkNu6Ed6+cXa7gYRz+bG+fuuD/I1v6J4n1bR7gFZ/MgJyyNyv5dj9Kzbb1T
GorZntv2u1S4S3kuI0mcZRCwBYdyBVpChA+YfnXhPizWxq3iEXEcyxrFGFQxtuHqeRWZIdc
isheOt0kHXzMYFJva7KUHrZbH0XuG7g4H1qUAkDsK+bRfX7wO5vpSQOcsakWXVxZrdTS3f2
ZuBIGbbUu63ZSV9kfRheJZBEZE8wjIUnkgd8VIoA+bqa+cYNZvtNvv7QsbxjctG0fmP8xAI
56/Svf8AR70X+iWV4GyZ4Vfr3I5/XNEuZAmm7GoPugHmkwPTHsKjD4yK57xu9yPBt9LZ3D2
80QWQOp2nAYZAx61Cu2N2SudJ1+tYXibw7Z+JNJe0uAElTmCYDmNv8PUV41B4m8TxytaHUb
nzBwVZzx+taJ8a+J7YEvcsRjozZx71aTQnGMlZnJ6lp13pOozadfReVNFwR2I7EHuDVHA3D
H4iul1HW7rxDCBrCtLchQtrKiqpBzyGPcfyrCubWeyu5rS5iMNxE2142GCDXTF3VzyqkFGV
kJbySRTpJFI0UsbBkdTyrA8EH1r0ZNcnhCeOdNgimW4P2PXtPYfupnP8TL2WQAkHs4OO1eZ
ZZQMHHPSt3w7rUek6i63ULXOn3aG3vYP+esR9P9pT8wPqKoyNrW9KTRbmw8WeGJpJdGuJhJ
bSk/vLWZTuMEn+0Ox/iHNe2fE+GT4keBPD1/pLB3+xT6p5SjO4oqB0+uS35V5Zoem6xoOqa
pZLYNrvhae3E92c7Yri2P3JUY8LKP4QOdwIr0b4a38fhjxLZaVdTy6jolxbzvo11HEWaUOy
s8bL/C67Tleuc8UgPHvCPifT9Dsdc07VtNlvtO1i1EMggk8uRGU7lYH69RXKbkMhIDBQTgE
9OeK634jaNZ6N491G30xj9ilfz7cFChRW52kEA8HIrkGyXzwBnj60wG+a394UVFvPqf8Avo
UUXDlPfWIJB9h/Kgn5geT7UHrnHYfypFOOcVpc9awuMA5BoIOPrzRkbgM4/GlxxSuFgVAZF
XccMQM4ru0+HNzJeQRR6pE8EyMfOKcBh/BjPJ/wrhVdVZWIPysCa9a0u21WPV9O1ZJluNPu
XeSOEtjyGkQfeNRJkTbS0OOj8LLElnLqGopapeTGO3BjLFwDjccfdBrsJzLb+IJPEmoqlr/
YyrbPFkv5gI4YEDpzVS2VNX1SPwzfRbpdHmLx3CPsVhu4Q5Hr6elLDcz+IG8TaXqFqyHzRJ
NLE3+qVOAFGMk8UrmUrvcsWFncqbjR3jXY0w1dLhTuWRN2do461UvtPtfEWr37xAw3c0AuG
80nbFjGRsxndjH51e0zU4rzXFsomhELWYsrWFXIcgglicjgjHQiotCs7fTmv7uzuGuVggaC
aUsS6sTgYAHbHSjmId0cy3hGVbm0gbU7ZBdQmcM4K7FH95eoqprXhy70IbrmZGJk8tdqn5x
tzuB6Y5rsbkxatZzXczILrTrU21xcg/LJvXAPTPB/rXL+J57+10uw0HU5fOurPLpKpDAxsO
AT1yMd/WrU2ON27HMu4B5IwOc1XZsjcCcZzSkjbls59aiJOc8AVMpG0UNJKgjkH1ph+XIJx
TiQTu9O3rSHlCfX+VYuRskJ0zyDx0AppwTyelZGua9DoZhE1u8rSgkAMFAA9zXL3fja9kQi
38mAH/nmpkP5nAqNWVoegnoPl7VFJcW9uCZ7iKIDu7gV5LceINTvZNjXFzMcY27yB+S4qlK
86Y8+Exk9Mp/jU27sd9D2RLu1nP7m5ikPTCuCalCjqw6ZrxldwXzEcHbjnGCD9RXZ+F/E/m
PHpupSM0jHbDK3OfRSf60nFrYFNPc7EgDuQcVx3iHxYbWY2OllWlXh5jyFPovv71seJtS/s
zR5GjO2eX5IznpxyfyrzCztTcalb28rbEmb5mz0Xufyojqm2VK91CO7LYvdSdvMOpys7esj
Dn863NH8W3Vncpa6qxnhb/lp1ZPfPce1W5PL1TQ5007RlaxiBRZN4VyQPvKO/wCdcOMtGSW
5TvTg3Naqw60I02lCfN9/9P1Pa8Lc25EUitHMhCupyMEdRXkFxZy2iwylw8UpZVwcEbTt5H
Y966nwRrD/AGo6TLko+Xhz2YfeAqv46tba1v7UwwLGZIyz7RjJz1pRupcrIbUo8xzskSNcx
28ahA5A3Z6c1uzeFbZflh1yDzOmHI5P4GuakYNcKQAeB1+lei+DdPs7nw1/pFrFOTMwJZAc
496KqlunYuhOkm4zp81/Nq33HCiExXclheRhZo22kr0qulzNp2oLLZymKRDlWHX8fY+lXfE
MVvZeJ7uGy4jjYBRuzg45H51TtbY3X2meT/Vwxl2I9egH51pdWTZg1zNqJ3d5DL4h0G21yG
OFzFBIJYJRxnuVPYjHFcDHKwsyARwMV6dokL2/w3beCGa3lkAPvnFeXIv+jE/yqKe8hyb5Y
37HU+F5pJRbaVpoiS6n3yz3Ei7tijoAO5xWn4i0a8+zCTUUhfH3L2AEbD2Ei/3Se9Zvw9QH
xbH6+Q5/lXoltrujajq0uio7TTBWEiGMhcDhhk1hUiozukdlPE1J0+WT02t00/rfc8NfzYb
hsrtdTz9Qa9s1CwGveH7W4+0PAyILlHUA87Dxz9a828R+HZ7DXb6G3Ia3hQXClm58sn9cdK
9G8LXRu/h/CxGTHDJEc/7OR/LFaVXdJo5KcXGTut9vkzx2J3NtMAxHOcVqeG9Rv7e7h0+yd
IxdzKhdl3Y7f1rHj+WGToVJ/OtLw4pbxJpeO9ymfzraUVJWaIjVnSanTdmdx4m8P6wujztO
bfUYogXLonlyRY7jsRXn1pchYJFkAb+te0+MdQTS/C105ZfNnXyY89y3B/IZrwtVVQVUgjP
A6cVlQVo7G9erKc05O78zV0aCCS9kvbr/AI9LVfNcf3j/AAr+ddlq2nahP4DuNbv7p4RIFZ
LNFUKELALk9ST1rL0fRmu73S9BxgzN9rvcfwoPuqfw/nXofjsBPAF+ilUGEUADjG4DFS0pS
5maynOnH2MXbv5t9Pkune54bGWNoU4255Fdb4OGqatdvpVtfrFHHA0ipLGHQnI4PtzXLCHF
gZCOM8n0rtfhhz4puOOlof8A0Ja3lFSWquccatSnJODa9DlNfsJtM1ma1mtfsrDlos5Ue6n
up7V6/wDDi9F14MhhLZa1doj7DqB+RrL+J2im7stPv4FX7QsotyemQ33R+f8AOqfwtnkt9Q
1XSJxtcASFc55Bwf5ikkrWJblzc/fT9T1LOMH1Hao7m3gvbWW1uoVmglG1426MKlRTnrUV5
KtrY3F0xwIY2cn6CrSsD1PnjVEWPxJexacreUkzImWydoJ7n6UjXBvLKRXCiRByTUKOWN1d
+X8yqx3ZPJY4/wAah2sl5LE2YyTgjp70kO9tO50/guK21TxFpemakBLaIJHSM8AvjIz+Veh
eOfBq69afb7FdupQrwBwJ1H8J9/Q15T4auzYeJdOnbpDdKD7AnH9a+i1HPHX8q1grIyl77a
kfLEsbrM6SApIGKspGCp+lIoYfN0Oa9k8f+CzqEb61pUP+loCZ4l/5aj+8P9ofrXjhHJzn2
qzjlBxZ2XhXxlf6fbf2LNqDRWuGNnJJlk0+Zv8AlqF6eozztzkc11+iay1wbvSNcikju0YT
3iQH96HUZW/t8f8ALQDBcDh159a8hQFQDxnpXS6TfNfx2tlLdm01G0I/s29LbdjZyIXb+6T
90/wnjoaTIR6l8TLg+KPBUU2ptE3iTREWZbmH/V6nZOcefGe4ztJX+E5rwtQMjDHk16zY31
h4h0S50XWkbTxA7ecApDaXOThpkHXyHPEiD7pORxXm+saNf6Brkuk6pEIbiFhkg5VlPIdT/
EpHII60kBj+Uv8Az0b8v/r0Ve8qD/n/AD/3waKvUVke4SAAjjsP5UgBzkdPpSSNlhzngfyp
m5s9enas7ntEjH1GaRumRTdw7ZpCeAB3ouFgZ+/611dr4sa31G0CPMNPiMLyxADLNGuOPY1
yOc4GeaFDlgFBJY8Ackmi/cTinudk/i2GDUrnUNNV0lurwXE3nIrAxjov1znmt+K5j1PULn
xJY3U+hRXckcaXMhUB5MYZcdwePxriF0iC2gRtRmZZJm8oLDhvIbqPM9/9kc1sf2lYS+F4P
DmsPNZzafcl1mjj8xWHdTjoeaVzGUU/hOuc3Evjoaxc2a28ejQgXDMQGlyDh+OMfSueXV7P
R7fXdNuJpVfUZBLFPbgNtU8+o5q1ceOLC7XWjC09tLcQR21oVQljtzySOmc1ykWl393LLf6
nAxSR9soV1WVCejbT/k0721IUdPeN3TvFmm6Vp2praSXEl1deWyyyxg7nHLFhnjPSsfxbrG
k6xq66jp6SxNLGBOsgAy47j2rI1PTLrTJB5y5ik5ilAOHA+vQ+orNO4j5ifpUOVjSNNXuif
eCuQcimluRx781CM4HJOOcfjUgQl8g9/u+1ZSkbRiPGDjjFLh2UDI554oEZIX3qdVJTgbcn
is2zSxxnjOwt7iLTzdMYl80o02CQikE5/PFecGQW7SQAh1UkAg+9e+lVI2sFIPUEZBr5+1B
VGqXYUhQJWAA44yauG5nN2Wxp6BqyaTPPILbz5JgETJwFOa7nVbHWZdIuPtlrZSxCIsRG5D
p/tAkc15jZqfOj/wCui/zr1vxnqSWHh14QwE10PLUDqB3P+fWonTi5KVtTajjKyg6SlaK6a
dfkeVRzhInj6g+vWn2scyeXdKSv79VBPr1qtFE89ykUILtIdqqB1JNdtpujef4i07R0IePT
wbi6ccguecfoBWrmk0jn9m5wlN7Ky+b/AKb+RB41vBc6/HZhsi3QKw9zyf6Vzgk/0ieZBgJ
EQvtnj+pqTVLt7vX725cnc0rnr74qopzDL83zOVXH41SWiREpbs9a8N2ot/DOnpsPzRBiM9
Sxya8x1JDFrd/AARtkcfrXtVnbpBZW0WM+XEq8cdhXkHiVFTxjqQORmXOO/IrKn8TNp2UUj
M0u8ex1S2uFJDQyqx9xnn9K634jEfb7Bhn5oSRz23VxL7laQfWut8ct5i6HIW3FrFWIz9K1
kveTOeL+JehyR+8CTk/yr0/wpeRad4Be+mdVVJXwW4yxIAH515jncy5HIA5GelXZtRuW0i3
0ony7eJ2k2g/eY9z9BTkuZWCLtO/kVZHmu7xpMb5ZnJyOrEmuxs9DMr23huD/AFjsLi/lA4
RR0Wua0m9XTr0XRhWSRAQgfoCR1r1vwfZ20Oh/bI5xdXV43mXEy9d/932x6VhUvddl+Z2U3
FU3b4paPyX+b29LlvVoFh8NX0aAJHHbOqqOgAXpXiEWw2kg8v5gOOa908QIV8M6r2/0Z/8A
0GvCLZlWN1YZHHanRWjMqr1R0fg+8TSNYbUbqJxClq7IQM7ycYGa56a5me6uLrzXVpWYsyE
jJY5IzWzp/hq7v9Oju0vIYY58kIxPTPftWJPBJbzSQTDa0bbSOvNXGcJSaT1FWw9WlTUpRa
T1R7db6HpWv6Ppd7fQNKwtFUEOVDAgEg4681s3EMVrotxHBGscaQPtQD/ZNZ3g2RpfBeltn
O2HZ+RIrWv1xo96x5xBIf8Ax01i4u9hqStc+coyDCxAGTV/QbhLTxDp1xO4SGOdWdscDB5O
KpQLkYwSpHanFx9naBY0DAlmk5yR/d9K6jntzI3PF3iSXxHqu5FKWcOVhjJ7f3j7modEsUK
Sarfrixthk5H+sbsorFERB2sAD6HtW74c1G2h1qwt9XUz6bHNkx5+UMeFcjuAe1ZyjeNonR
SqRhLnmr229fPyPUPBWj3Fvaz63qCbb7UTu2kYMcf8K074inHgW82nALxg/wDfQrr8AjqD9
K5L4i8eBrk7ekkXb/ap8hDk+urPGkdDpLIwGSeOOnvXZfCwbvFF16i1P8xXEtIBaeW3POc9
APau6+FYB8R3h/6df/ZhVoym9YnqWpaZa6vpr2F2HMLEN8jbSCDkEHtzVbRvDel6JJLJZxs
0sjZaaZt7n1G7rj2rXQcZzmlk3rC7RxeZIqnapOAxxwM1SRe5geIfF+leHsRTs1xeMMrbxf
eHufQVwGpfES/1exu9Ph0+KCKeMx/6wlxnvk1hSabNfeJLlb64lvb0uRLHbDe8kmeVX0UcD
cePSpfFWmXOkWNmJ9Hi08zOSp80PIwA5zjp1rNyd7JGsYRceaUkvLq/8vmYNn5SSLb3EuxT
OhkGD90df5mtXxatt/wm9xJYSpLbTlZEZOnIHFQWtlo1xZJDdyzxXbJ5hnQFkAPTI7Cs68g
urG4hjnmE8SLmF1bcu3PUH61EZpvlHOi4x59H6PbyfYWYPBeSlTyMOMdiDmvpTTpxd6baXS
9JoUkB+oFfMkh3Sbj0fqc17/4Bu/tfgbT2JyYQYTz/AHTj+WK6I7HLe0zpSCxyWINeTfEPw
T5Xm6/pMOIyd11Ao6f7aj09R+NetAgDr+FIQGyrAEEYIPQirsE4qSsfK45xj/61IxCnB5x0
B716B488GHRpm1XToSdNmfMiL/ywb+int6V586gk+1FjglFp2Z2Gk6lPqstu9pP5XiSzXFv
I2CL+MDHkvngvjgZ+8PlPauuiTTPGvhm1sZttnJHL9msLiU4+w3B5+ySE8mF8EoT908GvH0
co4dMgqQQRwQe1dDqHizVtWsEsbqSER+Ys0jxQrG87qMBpGA+ZgCeT61LJ9To/+FO/En/oW
G/8CYv8aK4z+0r/AP6CF1/3+b/GipuM9rkx5mOvA59eKjGCOnNSy7TKR7f0qJuvXmg9pITa
QO/eg8YyaUnOOOfrTWAJzzQAg4IyaersjK6Eq45BBwRTNjBs5460gBJ5x+NAI09MuI7dnZW
JvHcLFu+6hP8Ay0PqRnj86vajf3drJdItufsin7PEso+UMpzuwepOCSfeud+6cjpgU+4up7
hVE80koTgbiWwKhtXJcep1TXUEeqXZ+zQgWixXC+WgU4GN/T2aq7z3lhps7GXzEicNbSv8y
3ETdUIPUdDjsc1zzXl01xLctJteRdkjHgbcYI/LFYl14h0mx+We/RnUf6uM7z+Qqbk8q6m5
dXck7lE8yK33bkg3lghwOmahUEtwPxJ6VBY3EeoWMN9CGEUq7k3DBxmsHxyt0NBhNv5gUTD
fsyBgjHOPfFQ9TRaLQ27jVNJsnxcahCH/ALiNub8hWVeeMbWD/j1s2YA8vcMIhj2B5P5V5g
015bDymZ7fjJUDYTx3701UMxMnU/3i2f501FMXNbdHY3fj2/Z8QvDDn/nim4/m3+FZNn4g1
QatFqk7XF1BbsXKO5IPGOT0HX0rnS5Mu0884/WvR9Isl1t30G1YW+nWcafaXVctM57D05zz
7Upe7ZJFQSnGUpO1tvN9P+Cdlol+2r6Na6g8KxNMpbCnIHJHWvDdQUHULo5PErdPqa+g7S0
trK0jtbWFYoYlwqDoor5+uTE1/chu8jfh81OG+hlLZXEtT5flTEHZ5oPA5OMVoeI9ck1jVJ
Z5RgD5Y167F7D+p96z4biKCzkhNuGmYjZMXP7sc5GO+eOe1ViitnPfv+FabkJWWj3Oq0GBd
P04auU8+9uGMNnCOTnpmvStC0caFo0rTYlvJg01xJn7zYPH0FeWeEdVi03xLZz3ah4FYxkt
yI938Q+le26hGP7Ku9g58lyCP901g42bb6nS6ynGMUrKPTze7/rZHzuSWmkcd8nnvU9kBJd
QQkj95OgP51WgVWDZJB29qu6SobWrFO5uU/mK6Dilse/iM7uBx0FeIeJht8Y6kTnAnbr9K9
62qCwPAzn9a8A8RuJvF2qSDobh6xpqzOio7oyGO6RyepBrpfFnFl4ez305P5mubwNsxznC/
wCFdR4zjMZ0KAggpp0Y/M5rYwXxP0/U52KV4GhlgYCVDkcZ/St2z8M+bavf6zdfYo2+6Wxk
k+uawrO5+zalb3Pl+Z5ThtueuP8A69eu+E7CHWbOLxBqSieZmdYomH7uIA4yB3PuaxqKbdo
6Lud2HnRim6i5n0XT1Z5Pf2cmn3xt2kWRGG6OVDkOvqDWj4f8S3fh/UVkhYyWzECWEnhx7e
h963/iPoNvpdzaX9ighjuCQ0a8Krdcgds1wr4AVsg9zxWkVeNmc037z5dD3jWLq3vvBGoX1
rJuhms2dD7EV4VBtFu+444r0Hw5qLXHwo12zJ5so3VT/ssMj9c155Ht+zNkgkcilGPLoS58
yTOp8AWdtq3iQ2t/CLmBLZmWN84BBFL4o8LPYeI7yK0IFv5H2mNWbkL0IH0NWvhdg+LJuM4
tW/8AQhXp2reHtM1q5t5tQjkcwqyBVkKhg2Mg46jim4voKnbVyVzE+H13D/whVoss6IwkkR
QzAFsHPGfrXS6mwXRL9uCBbSc/8BNeR/EDUoJNZt9IsURbTTUKBUxjecZ/IACtrwtrOq6ho
Ws6PeLCLfT7F1VlX5s4OMnPPGafLcSdkkebRl4rcSDkP059P5V0Xhu3siqXDQte6jLIY7e1
ByWOOp9vc9MVzkQLWjFRnHJrofACgeOtMyDnL9f9w0pU+fRs2p1nQfOkm+l+nmL4u0rU9J1
WKXUIoAZ4w4MAwgI4K+5HTNc8+Cd45BXnFe5ePtG/tTwlPJEu64sz58ZxzgfeH5fyrxBIzL
b5B+cH7ver5VHRGblKbblq2e6eA9W/tbwnbNI2+4tj5EmTzkdD+IxUXxKZF8B3KcjdLGB7n
dmuH+F+qraeIJdNkYql9H8oPTzFH9Rmuw+J5x4JYgcfaE6/jVW0uRF9DxZlH2Y5bPPQ16D8
KuPEV/uGf9GHb/aFcG8edOD7gMn6V3/wpQ/29qBx1tQP/HhSjuE90ewKDt4HFGCBgZz2NLn
bk5/Wm7uDx1qyinpGh6do8LR2UAVpGLSSnl5CTkkmvJ/ixd/aPFVrYoci3gGcdmZs/wAgK9
mHIwOhr568S3X9o+O7+5J3obkqCT/Cox/SlN6BGN3ZHY/DGyWTXdVvGA2QQrbrxkcnn/0Gn
fEXwnDaae2saXCsUQfNzCvQE8B1HbJ4P4VsfC22aPwxcXh63VyxH0HH8811HiMW0nhnUYry
RYoWgZWZugOOP1xTUfdsyVK/vLqfNpz5YOTwewr1/wCE95v0jULBjlophKB7MMf0ryyyg8y
3k3MVyOO+K674Y3b23jAWzqVW8iaHP+0vzD8cVENxyja0j20cncSB9KOhHGaUBup/+tS57Y
NbWGRTQw3EMkE0ayRSKVdGGQwPUV4R428HS+G7/wA+3BbS52/dOefLb+439K99xngcVWv7C
01LTprC+iEsEy7XQ/z9j70NGc4KSPlvbj0xnnNKp+foOT0BrofFPhi58L6q1tNmS1lyYJyO
HHcfUelc+EAcEflUnC1Z2Ym73H5mipN6+p/OilZ+YWl2PeJkG7nuB/KogmOvUe1WJQN52jH
Gf0poXJz369anY9m5DjAHPJ6mkwPqB7VOY8DOePWkMWR09wRUNiuQuMdzTCqlRVtYc4JGal
+zKVcBeoIzUthzGBf6pp2nHbdXIVzwsS/M5+ijmuf1DxXIqMtvFHaLzh7o5cj2jH9a4q6XU
7Ka4QrJCEco5H3h7E9azQzs2S3zE/iancq/KtUbl94he6BWSSe8z/z2bZGPoi/1NQadYXuu
3bQxMscaDL7RtVfTpWU5xwcFifyrd0C4lNvDpVuxim1G5WKSUdVTgYH5mlPmS9zcqlODler
8K6Lr5HReD7K8h8VXFuJJJ7O1iMQcZManghRz9a7XWtKm1PRXs4GSKR3VgZOV4YH69q0rSy
tNPtktrKBYYVGAoH6n1NWlGOmCfSpuZW1dup4144s7+1ntDqEdtvZWCtAxJI981ySPjcBke
wr0T4qZNxpoHaNz+vSvOEYDqCTVwioqyCrUnUk5Td2xpP70c5AI616n8M13Raq3OTKmffg1
5X96QY9a9Z+GGTaaqP8Apuv8jVS2MVpNHflRgnHUc4r5wugjX85AyDI2Pzr6RYHynxx8pNf
Nk4AuZW/2zUQNZu6N3w9DpIEl3qf7ySJgIYepkY+g71Z8X6Vf2txa3t7YR2i3EeEjTnZjs2
P4ulY2mFWv7TJO43MYHHuK9m8d6YdR8J3LIoM1r+/THPT7w/LNHIlPnLeIk6fsUkkvvfqeG
AYyirk98HmvbvBmqHWfCQgmfNxbqbeTJ5PHyn8v5V4fvCoQuciu1+G+qG18UC0kbEd6hjwT
1deR/UVo1dHN8LOQhXyr6SMjgFlOevFWtKZRrVgxHS5T/wBCFSeJbV9O8WalbJwEnYrzng8
/1qnZyGO/glxjZMjY/EVSJn8J9JlQG3cYzmvm69nE2qXs7kkvM7ZH+8a+jNSlW10m8umI2x
wPJnt93NfNW7gtjr1qUrGrdy3bW5nt9i533E6Qr3+v8xXW/EuHytfsrcc7LNU+uCRUXhnTP
tPibQtOK48gG8m9v4gP0WrXxQ2/8JdApOCLVc59dzYoi7q5U48snHtb/N/izgQDvGOoPOa9
z+Haf8UPZ9B87nH/AAKvD2DK43DBr1zwv4k0nQvh7ZNdzh7j94VgjOXb5j+Q9zVNXRkvjKH
xYu42bTbEEFxulZfQHAH9a80eJi6RDDM5Cge5rQ1rWLjXdam1K8PzSH5R1AXoAPoKs6XYmK
KXXbxNttbqTEG/5aP0GKzlJRjc6aVJ1ZW+99l1ZteFo2i8GeMeflWEJ7EjNcQB+5aTsOMV2
Dax/YPhS58NtaMb+/Hm3TvxsVgCFA7nGOfeuTQr5ZU5JNaHNGOh3HwqUnxTcHGR9lb/ANCF
d14w8W2vh+ya2tnWTU5F2ogOfK4+83p7CvHNN1i80mRpdMeS3uHTymkjPUZz07dulREXNxM
00qSyyMdzEqWOT3NJyRcabWw20ia41SIS8lpN7s3Xj5iT+VejeDo1j8A+ItWmwv2kyDd7BT
/Vq4GMSwx3V08bLsiKAsCPmbj+Wa6bX9M1e08P+G9PtnY289vkwI2N8pO4lh7Aipi1rIqUW
uWCWr1/RfqcZAwFu6/3gOK6XwDgeOtNA5GXxkf7Joj8G3gAMt3BEW6jJNMk0y/8OTRanpup
wtcQn5QpG4E8cA5z1rOOIpylZM6quXYinT55xsl6HvMvkpaymdlWEKS5bgAY5zXzcDBFqV0
sL7rfewjJGMrk4r21zNq/w1Z9dSYSyWpedI18tiV5wB2zivM9P0zRjaI9wLySV+SkUbkLn+
Hgc49a1qy5Vs36GGHpe1lulbu7HNQ3LWeoxXdtJseJxIjDqrDpXWeMfGf/AAk1haWlvbvBE
h8yYH+J8dvbrVlNF0lhiPQNSnxyD5L4/Wpbfw2qMzReEtRnz0E4AA+mTWKrTtpBnW8JTT1q
x+9v9DhS4Fp5HXccn2rd8J+KT4d1M3Bt1kSZVilJyMJkfMAO9danh/UGGI/BiIP+mkka/wC
NTT+FtdubWSBNB0638xSoZphlc9+FoU6t/g/FCnRw6X8ZN+j/AMjvtJ1fT9csBfadKZrcsV
yVKnI68Grw4rE8LaF/wjugR6b5/muWMjsR0YgZA9q3EXjJ/Ou5Hmpu2p598Rte1rTDbWWnn
yre7jIaVV+cnONoP0rzM6NrMih0sJRjJ54z617prvhxNcuLKc301pJab9rRorE7sZ6/SqCe
BozxJr2pSf7pRf6VhVjUb9y3zOmjKgk/bc1/K36mH8N/EcTW8PhaWzeO6hEjq4HykZycjqD
zVT4oQavc6rptlblmtJYzsiVsbpB1J/DFd1o/hXTdEuZbu3825u5etxOd7gY6A44FP1nw7Y
65LbS3clxE1sG8swy7D83X+VatScLdTCHKpXe1/nY8KXw3r4yI7Qr2JLig6N4h0Zxq6MLd7
Y+aJFk5U17Evgzw3u2m9vJGPb7cc5/A0/8A4QXwtJgMk8wPJEl2xGfpmuaNKtfVo7Jzwzi1
GEr+bX+R5nP4t8az3tjqa3LFRAJhHCMIyhiCWX3IP9K9V8I+Ij4o0L+0Htvs0iSGJ1U5UkY
5BP1pur+D9O1a5juEuJ7GQReS32YhRJH12kYx3PI9a3LDT7PS7COysLdYYIhgKv8AM+prqi
mm77HHZWXfr+lifaBnjNL3xxmkyBTsA8gc/wAqsDN13RrHX9Il06+TejjKsv3o27MK+edb0
K+0DWW02+X5gcxyD7si9mB/zivppVHpWF4l8MWnibTPsc4CTod0E2MmNv8AA9xUmdSnzK58
37G/56L/AN9Ciu7/AOFTeI/+emnf99N/hRUnL7KX8p6Ubc7xn0H8qQQ84HArQdMOD7DnHtT
Cp69qzbO5NlUW4z/9apBAMDqMVNg5GKeF59qh6lXK4hwOfWnhBjFSEHdjpS4HAPvU2Hc4TW
vDmpRLq11BcWUltcl5njmVlZfl9enavHkGJMAdD3NfROvlU8Oai/GBbuefpXzoWIc59cHii
MUrtdSpVJSSi3othZD8/UEA81s+GFJ8TaQCetyvX61it/EAeK3PCin/AISvRxg4+0A1aMJn
vAT3yPpTsZbAGMjrTwoz096CpzxWVjW55V8VGA1DT1B5EbNt/GvN1B5KnivR/ioGGpadzj9
y38683yRkfzrREsReJF5/ir134XcWOq8D/XqM/wDAa8ijQeYvIzur2D4WpnS9T97hef8AgN
U1dEfaR6Ayj7PJuPRCQR9K+ZpX2zyqOcscZ+tfTMyH7LKD/wA82/lXzWio1wynoM5pWsXuW
dHX/ibWA9bpOD/vCvpGSNJEeJxlHBVge4PWvnLRFB1nTl4/4+4wP++hX0fIUj3M5CqOrE4A
+tVa5mt2fNGoWbWGuXdhJ8vkyMnT0P8AhUVnPLY6hDcwORJbyrIpHsc1ueNLqzu/GN5dWDi
WBiDvHRyBgke3HWufaT96Dhgp7d6RTjdWO1+JdkJNYtNagXMGoW6ybu2QOf0IrjI0+fAYDd
0J4AIr0rRL/TvEfgu10C4uoo9Xtn22QdT8+BwD7EZBrn5vCy3E7w28v2G7jJWSzuP4D/snu
voaic1DV7G1ChKv7sNZdv8AI6TxX43t7jwfHptosgubmJEnLDAUDG4D1+orhNE01tQuDJOS
llbnzJnPHTnH1rZt/BJh/eajexRxDltnBA+p6V1GlaANdiS0tYja6DE372XBDXJ/ur7erVh
7X2r5Kf39j0Fg/qy9riVa20erf+Xcn8HILHStY8a3sDYlUmFAMHyl9PqcD8K841zV7zxHrU
uoyxEs2AqxqSEUdAP89a+hJreNdOazggUIISiR4G0cYAx6V59pXhjxLaWaxJYWMEjcySSz7
mdvXCj9K6JqUYpU1c4qXJObdedr6t2vdnnMNhqjSia20+bcvQmPI9+tXo/DOuXX341iU9d5
C/oK9NTwz4ikwZ9WsoAT/wAsoGb+ZqzF4M8w4vtbvZ/VIgsQP5c1jy4h9kdt8DBbzl9yR57
D4f0rTGRtUuPtM/8ADBGMlj6BRya7fR/DE19NBqGuW4gtoDutrDjAPZpB6+i9qsW+peBPDs
8kNvc20Vyh2u3zSSZHYtyaWf4jeGIh8slxIScYSE/1q6dFRlzTd2Y1sVzQ9nShyR/F+rOe8
X6LaS+Nxcy6bdXSTWyu3kxs4Zwcc46cCoodGcj/AEPwdOR2MqKg/wDHjW7rHxCt7DRrC/sb
Rrj7eHMayNt2BTjLAVzLfE/VJMlYbeH/AK5xFj+pp1KMJu8myaGLq0Y8lNR9Wlf8Tah0TxC
QfK0Oxtl/6aTj+SirQ8OeKHH+t0uL2+dq4i88f69Lnyr6ZAf7qov4cDNY0+u+IdQYINUvpn
xkosjcflWf1eivsm7zHFvRVPuS/wAj06bwPqmpyQQ6xfWxs0fe8dujK7YB4yfrXQa5pGh3i
WY1a4+zrbZ8rE/ldQAefyrG+Gurf2h4X+zP5rT2jlZZZGzvLEkYPXpWf8UdPnvY9HngIaQy
PAE6FiRnr/wGulRjThaKsjzpVZ1588m23/SNIab8P7dP30ltMeuZJ2kz+tBvfh9YlZEt7IH
qGEGf1xXig85JGhkLK4JBB6/SnzxyIi7s/N3NNS7EuCe57ZL8R/DcRKg3Mx77Y/8AE1Rf4p
6QAfJ0+4b2JA/lXndl4auL6wjvpdQhhEwyofOSOlVtQ0LUtMQ3DhJ7cdXibIX6+lYrERb5b
6nXLA1ow9o4Ox3lz8VSxRLXTQo3jc8jlhtzzwO+K7nTPEOn6xpl1qGmSNLFbllO5duSFz37
V85yyIU+QbT35r1L4R3IK6tp78j5JQD0PUH+lbxd9GcE3ZorH4t3uONHt0J4wXJ4qOT4q6u
QTFZW6D3UmsDxX4cu9Ft/NutPMLNM+2dGDRyKSSBx0IFYVsoezkkcHjoai76myS6WZ18/xR
8SOf3Qt4uMHEYOamb4m65/YawA41LzixnKKEMeOFC+ue9cdpLW8N9510gmhiBkKf3sdB+eK
9CsvBF54k01NfmuLe3nnRHtoVB2IAeQ/rkelJOTlZLQqUYqClza32t07nMt8QPFE7ru1FgO
gEfyj9Kjn8Y+KJYgkmoyqg5UhiMfjWJrFnNp2u3dpIsccsUpDJGcqD7e1PmIk09SMKc5AJ/
OgS7I0Ita8UXrYhv7yTYMlI3bpnvivXvCHiPUPFmg6lJcQxQzREwxiLIySnBJPfNeXeEZ3v
L2x0GOcWaXUrCWdVBfpwozwM4r3HRND0/w/p62OmxbUHLueWkb+8x9aqlzXbewVVD3eRtvr
28rHzi1tfWJEkqyRje0YfP8QOCM+uc1ajhvrydILGSeaYrkgOcL9fQV6B4+8KWGkeF5b+0u
7v5rkFoZHDJliSSOMivOdMu7iG4+ywyGM3bxxu6nDBc9AfxrOSmtFa5alSTXNe3X/gHonw+
1XX7bxLH4Xu5VezjSSRgF3EEjI+b+let9CPSs7StF0vRYnh0u0WDefnOSWfHqT1rS6k8V1R
TSSe5g921sAGOwpcnAwKNvPP5U8D0GB3qhoNmTmnxIfOTH94c/jSAgY56VPGczJxj5hU2KK
+w/31/IUUufdfzopWQWMd1G/aOwH8qZtxUzDnOMZA/lTRjHHWsSBgXkk/qaCD0z3p56Uxs8
8ZpWAbjk0ADOOpxQRn19KDwemce1AzL8SBT4V1MEZ/0dv5V86KAZiAA2T1r6R10t/wAI1qW
MFhbPgH/dr5uQkS5Hb0+tFrALKmGPb8c1u+EBnxZopx/y8dawJCS5Ynk4/Gui8HKf+Et0Qc
n9/n9KaM57HvgA5GKUJjjHWngZPAzRwMCq5Crnj/xXIGsWCZ+7bk7e4+Y15xt44xk16J8Vm
J8RWn/XAHp7mvOwOCM59xUNaj6Cou6VRkDnjIr2X4UqRpGpkjk3I/8AQa8bTPmoN3O4fhzX
s3wsGNE1Bs/8vPX/AIDVxRnLdHSeKddt/D+hS3Uib5JAYolHdyD19AK+fTBOzhkXeZDwqcn
PfgdK958b2cV34VmcWhuZ4mVoV2lirE7c7R14JrmtK0TVY7aODS9BaBB/y2vHWMt7kDJNZ1
nOLXIrnbhoUp39rPlS+f4HnK6fq1tGtythMmGDLJtOVbsRXr2ja7F410PVtOltpbRYoBE7l
wzNkHJ9ulPi8KatMSdQ1pYE6mOziwf++m/wq5aP4V8L2b2cN3CjHJl+bzJpT/tbeT1p0lO1
6lkTiFS5kqDbXmrHleladoU0slxMHnV/9TbLmV1A7ttHX27V1dnpt2VH9l+E5VBGN86rCD/
31z+lP1n4iWumIsOg6YiENy0qBARkcBBz07nFdzo+uaZr1vJNp1wJvKIWTGRtJGcc9f8A61
YvDwnJuTbOmnjqlCKhTjFPva7/ABOU0PwLLbeIY9avo7e2aDDR29mxI3c5LEjnr2rp9YsdC
vYv+J0lt8g4eZgjL9DnIrxnVfF3iN724t7q/uQEkYCPPl4wemBisOW4urlWleQMcZy3J/M1
0JpLlRwv3m5Pdnq0z/DXS5jJLOl6y8hDI9wB9ByK0bnx5pUHhj+2rO1mmgFx9lSIgR5IGeP
YCvGNK0+fV9QFqkwjUKXd2P3QK2P+EXv70TLopm1GztlDyOAQrMTghB0Jx6VKmubkW5cqc1
T9s1pe2/8ATOjuvizfSg/ZdPgt/QsTIR/IViXPxD8STkbdQePg58tFQH9K5e/tUs72aGNpH
RGx86lG6dCD0NRBC0LMASBwe9F20Q9HY7PQfG+saXPLe3izaitwBDGZ5WCoQcnHvXuKncqt
jlgOK+fPCl7anxBpVtqwWSwjmP7tvuqzcAn2zivoXBwR6VcNtSXa+h4N4p0aSz8Ra1NHOki
QTh2BGD843fpnFYmk2SahemK4uPIgiQySN6AV6/8AEHSdMPhTUtUNlF9sAQifGGzuA6/SvE
45CIZY1O3zAAwB6jP/ANaolF6pPc0jUhG0pRvbfXf/ACOhXwxdyuupQ2lzNpAmRQ2w+ZIpG
SyqB0461hzokGpTQxltiuVUOMHGe49a+ktPQRabaIijYkKBQOw2ivnjxLj/AIS3VcHk3MnH
403G1ncnm0ei1d/+B6EV7sVVC9x1rU8HR31/ra6VZ3C2v2tf3kxXLKqjJx71hzs2Ar8nGB7
V0/w158dWnHKxSc/8BNLlUtGN1JRfNB2Z7B4f8Oad4ctJbfTzKTKwaSSRslyBx9Kt6npVjq
9qLXULdZ4wdy8kFD6g9jV3gj6UvIxj64rcx22Pm7XIEs/Et7bJI0ghnKB3+8cHv71U1CRmd
AR/Dx61b8Svu8Xaoe32p+/+1VC9bds9doPPasbGt207na/Di0tNV8RTW+p26XcUdoTGko3K
vI6CvRL/AME6XNGz6UTplz2aHmNvZkPBFcD8KP8AkaLo/wDTp/Va9mx0GP1rRRTjZmMJyUu
ZPW583+INLn0nWJba6t1gl6lF5Xn+JT/dP6dK6D4XXfleM1g3DFzA6Y9xz/Su/wDiB4dTWt
Aa7hiU3tkN6HHLJ/Ev9fwryTwhcfYvGmlXBYAfaFUn2bj+tSo8rCcnLVnpPxc48NWO04/0r
/2U15DFI32WUYwpx+des/F0ldE01f8Ap4b9FrydVP2V856jIIoluaRGRsBBKTnlcDj3r6V8
PxCPwxpix9BbR/8AoIr5njP7t8DC19O6GMeH9OH/AE7R/wDoIpwRL+P5Hz943G3xxq4HP+k
HPHsKoW2bi0MBXfjketXPFzGXxrq7hcf6S4Ofrj+lZVrcG3f5ehGCKzZrHcs215LBLb+QFh
mt28yORR827ORuPsR+tfSOg6vDrug2mpxYBmQF1/uOOGX86+abmP5vPQEBuR6dK9K+Fuui3
1OXRZmxFdgyQ56CQfeH4jn8KuD6EyVnc6n4pDPgOUgYxPEfpzXiunon9r2Sj5gZo8/99Cva
/ikceApjg4a4iH614tpfza1YYU4+0x/zFU/iIn8LPqEbVJAFO3DnjFG3LHJ/Glxzg46VtY0
EyCeh/OnLwDSbSue4pRx0H40DSHKO4HH0qSMkTJj+8KYG4xToi3np7MP50rFkWT/eein7z/
fP60UcoGVJwwA54H8qQA4x36VK65bn0H8qYFIPXn0rLlOcZg9P0oZRwAOTTiOc9/agj0OCK
bQyLAz6mnbe4/OndGwaQ8DrzU8ozJ8SLjwpqmBn/Rm6DJ6V84jKsdpH1r6Q8Rt/xSup8lT9
nfBXqOK+bSQXOKmSsNaiSdySK6nwbg+LNEGeTMRx+Nco/BBAxnrxXUeCf+Rw0TI5MrZ/WlG
9yJ7HvhJHGKTnqOtO4PTP5VFPPb2lu011MkMSjJeRgo/M1sDR4/8AFQEeIrfPH+jjn8TXnh
OD7Cu4+Il7DqesR31lIZ7ERiJJthCswySAT169a4XHGemawlq2y7WSuPQjzo+M4YcV6t8PN
d0jStEvY7+9SGR7klY8FmYbR0AryhGMcqyLjKsCMjIyDW051/Ud14sEoTHWCIRL+AUClz8h
UKfO9L3XZXPYLnx9p0CH7NaTyHs0zLAp/wC+jn9K5LUPiVqjqVt5ba268W8ZkP8A303H6V5
tuZid5LH3z+tPbCICSTn261fM2NuK2X3m3Pr+t6rPsae6vGJ3AO5bH0VcCq9yus2kQknint
oz6LsB/EVteFnaOK0srGJH1HUZygZ87Y1HGTjt14r0WbwfrP2cldbt7iQ5zFLbYjYehIOa5
71ZN8sdDtUcPGCU6j5n2Wiv31R4i0Mbweb53zd813/wruzD4gu7PcStxbiQZHdT1/U1zPiT
RZNLvX3WjWcowZIM7lx2ZD3X+VP8E3/2DxlpkzEhTL5LemGBH9a3g9ex51aPLZp3Or8deHr
+3t9T1OQWr2k1yJVbJ8yMkAAfTivOIWAtpCMjB5r3L4k4/wCEFu/aSPt0+avCoOI5hsLDHP
GacoqL06lc7kkn00HxSSQx3BhbZ5qbGIPbOcV9H6JCkPh/T4402RrbR4AGB90V83If3Mo7Y
GeM19LaVj+xrHjpbx/+girgluZOTukzw/4hbP8AhPtRUfLuCZ9ztFcukioShUcjHWuk+Ihz
4/1EbudydP8AdFcrKFWRgDkZ+Ums3uWOicRTjeCFPBxxX0L4L13+2/DMLyHN1b/uJuepHRv
xHNfOpI5353dj6muy+H/iL+xvEMazPi1ucRTZ6DJ+VvwP86cWS+56h8Qs/wDCB6gVP9zOfT
cK8BhyVbPGCO9e+fEnK+Ab9QOC0fI9NwrwOAHA7jcOv1qnuKT91n1JaqBaW+f+eS/yFfOHi
Ag+J9TL4Je4cjnp8x619J26qbaHP9xen0FfMmu5/wCEj1D0+0Sdv9o0SGtiKU7lXIyMYJrq
/hrx49t8jjyZOf8AgNcmVZpMAbgFznNdf8NcDx3bj/phJ/6DSW4S2PdUGQelLgE9RzQO/NC
glh6ZrWwj5s8RsreL9VAAI+1P/wChVRvwAAQeo5xVjWWDeJ9QdicG6kz3/iNVb2PaQeeR3r
Bmi2O++FCj/hKLw5zm0/8AZhWx8TPEWr6TqdjaabfyWscsJdxHjJO71rE8AXFv4f1a4vdUl
WC3ltBsZWD7jkHHHQ/WsLxvrq+IPEzXMJHkwIIowDu46/nzV390hQlG90et+C/FR8V2t0J7
RYXttqEBt28Eck/lXluteH5tN8ayWOnxySzi6EkEKDkofmBH6it34RXHl69qNr0EkAcc91b
/AOvXsPkxeb5wiQykY3lRux9au11chJtNM8y+LkxbSdJVl2l5mZh3HyjivLI1BsJfm44wPW
vU/jCP+JfpQzj97JyT7CvKYQxtZgARjmonuaxVhoTETA9x0r6c0VSND0/uTbxj/wAdFfL8e
PJkBzzX1HpOP7G08A8fZ4v/AEEU6ewkrzZ87+ImP/CaaoSM/wCluPrzWI+0SM+OpzgVseIW
H/CX6meSftj8g/7VWYdB+2eCLvW4FLS2l35cgH9wqOfwP86jlvcbdmkY8JEiiM5z/e61NY3
E1hfRSwOI54XEkTf7QP8AWqULMsg6+n0qzd7AyugH1qUaNXR7D481aDWvhXbanbnalxLE23
0POVP0NeT6Lg67p+Tn/Sox/wCPCpjrlx/wikuhMoNvLcLcqT/AQCGA+vBqHQSD4i0wHnN1G
P8Ax4Vpe8lYxnfl1PqPkFsetOUfp3pSAGP6UoHUZ/8ArV0m9hO1BVsYzindeQc+1OA45osU
kNAxjmpIhiZO/wAw4pCDycYNOi/1yDnORSsMr8/5zRT8j/OKKdgv5FFx8wx6D+VMJGTT5Bl
8DuB/KoivQHOPapscoMcAEHFNB4Jx704jIBFAHX2pWAbtyoOaaw+apDjGCeaDgD1x60WBGF
4q3DwlqmwYPkHr0xxmvnJsBifevovxhKIfB+oneiO8W0BiBu5GQPwr50PDnpWFQqLGucKMD
kiug8LXlvp3iDS7+6ciGF2LlVLEcHsOtYLkE88Gr9vqV79gTTLWONAzHLRxjzXz2LDkj2rO
9i1BSdmehav8TZyTHpsIs4v+ekoDyn6KOB+Nef32uXt/MZbieS4cnhp23kfQHgfgK1tO8I3
lwBLfstrH1IOC2P6Vv6fp+lxTGHR9Nl1S56Fo13hT7sflWsJYhN2irvyPShgJqPPVagu73+
S3OAuJbu4Zftc0j7R8okJ+Ue1VGAAO0fU11njWDULXVI11GCKB2jUiON9+Bz1PrXKPtU7QO
e9bQvb3lZnBW5eZ8suZd+462VReQ7yCu8E5571614dttQ8UWs93aXkem28MnlKgh8xjxnJO
QB17V5Ra7PtcRP3QwzXtHwrTPha5bGSbtuf+Ain7KE5XmrhTxNaiuSnK197eR5p4z02fSvE
ctvdGB5iqsZIRtDgjgkdjXNhiRjkEH1rvPiii/wDCXzPvUP5cS7D1I29a4Tb0ZvlBHbvVWS
0RlKTk+aW7Ow8A/N420YEEYL4/75avfhycH0rwX4fL/wAVvo+SBgP/ACau4+J3iDUNIj0+z
0y+e1kmLyO0bYJAwAPzzWkdIkLdnSeKvDtv4h0SW1dQLlBugkxyren0PQ188gS2F6QyNHPb
ycg9VZT0/MV7b4F8ZHxAy6XPbOJ7a2DPOz5MrAgHiuO+Ieh29p4nubwsIRdQfaIxjCu4IDj
69/xol0kHLzXSOt+IFyt18NvtI6XHkuPfPNeJwuPIlCgjI5+avUNae5PwRsFu4JIZo5Y4yH
BBwCcH6YxXlKuQjKKmT1CO1x0JIhmXH3gCa+ntLTGjWfb9xH/6CK+Y4eIZu5wK+otPU/2Va
A/88U/9BFVAl/EeAeP8D4galkYBkUc/7orG/s6eTSbjU4lLW8MwhYr/AAkgkH6HFavjtg3x
B1TJP+uA5+gFdp8NtOt9U8N69p90u6G4kVD7fKefqKSV20J7o8nk2tyFwcdAc1HE/luGxwe
o9RWnrOmXGjarc6fcqRJE5Un1HY/Q8Gs7KEdSD7DioNH3PT7zxGNZ+D15bXEu68s2ihck8u
m4bW/IYP0rzS3Hy5BAG5Rj8as2yXFxYXMUG5mjTfIq/wASA55+h5qC3IONufvrVXu0RKLUT
6kh/wBVFyMbV/lXzJrTeZ4i1BwuAbiQ4P8AvGvqGFMRR85+Vf5V8w62CPEeoALtPnuMEdPm
NVIp7FN1y4Ynt1PArtPhiu/x3CVx/qJOn0rh+G4JB967z4WD/iu1HcW8hPPsKlbiZ7mBnsa
VVIYVLhR0FN7j61rc05T5g1nLeIL7cMMbmTj/AIEarTklV3YBx0qxqpZtev8AJJP2iQk/8C
NVZCSRv5K/rWLJXU3bfwjfT2sdws0CLIocKWI6/hWVfabd6ZL5V3AELDKtnIYexrt/h3pVj
rGuX0GpwC5hhgVkjdjgHOPWtnx34Igt9Bl1LSPMjjtvnlti5ZdvQsueRj0rONOp8Td0dU50
JRtCDT73v+Fl+Zyfw3uWt/HVnHu+WZJI/Y/Lkfyr35Rx0zXzb4Un+zeMNJmHRLlRkehOP61
9K7WHy4711w1RyU92jyr4xgiw0gk5/eyDj6CvKo3dbZ9hG70I5r1f4wrm20df9uT+QryX5h
CQBwODWU1qVfUbGAYJG46ivqbSVxo1gOv7iMf+OivluLBhcbs5x/OvqjTgV0uzHpDH/wCgi
rpjj8T9D5o18bvFepEDg3cnf/aNep/Cy0hvfBmq2l0u6Ge4KOvXIKCvLtXUHxJqDAk/6XJ/
6Ea9d+Ean/hF7w8c3Z/9BFKG7J+0vmeQa3pE2ia7dabOPmgcqG/vL2P4jBqO3/fI0Tct2B5
zXq/xY8P+dawa/BH88WIZyO6n7p/A8fiK8gido5Vcdj+dRJWdjVaaMtbY4LWaC4t2d3H7tg
2Nhz196k0AZ8SaVxgG6jH/AI8KluGEtvkcH2/+vTvDvzeJdIxyTdxge/zCphuKtsl/W59PH
ljn1pcHnOMUcZJHY0v8JPHNdhqIAFPtTuwoYdAeD6UvOMCgB3y8570sQ/fIcfxCmjpyKfGR
50ee7CgZFj6flRSfu/b/AL5FFPQVioykEkrngfyphjPUVbkC7umOB/Ko8EtzQcxWwR/Dx6U
mMCp3Xt0NRsMnPWgRDNLHDC00rrHGgyzMcBR7mvPte+IttErx6L5bjlftkwOwH/YXqx/Smf
E6xuPskd0NYZVZlRNObpI3qAOp+teTNl5He7JaQHaQ3BB9Mdq5pzadkXFLd6mje+Jb26ujc
tK1xcc4nuPmK5/ur91KwCCSWZsnqatpBNOWEMDSFeSFGcA+tV8HkEH3rE0bk0r7DG5JI5rt
PCz2yW9ta2dktxq107CMH5cD3Y9OnauMPJ4XGPeuy8Bb28baICOFD4z3GGpOmqloy2HSxE6
EueG/5Ho9l4L84rN4gujdnqLWLKQr7Hu3411kFtBbW4htYY4Yl4CRqFUfgKslSQc8GlC4Jw
PpXVCnGCtFWM6k51Jc83dnhvxSbPixF64gTP615+ehHfFehfFSMp4v3Dq0Kde3B4rz0Z3Hi
spfEyOhJaLvvIkztBbH4V7f8KEz4RuSeR9rf+QrxSy4voSP73Fe3fCdSfB87Y5+1P8AyFVD
cXb5/ocB8UcDx1N/1yjx+VcS+T8zHk12nxPdj47usgfIkagY/wBkVw+45qZbspnX+DLpNM8
R6Zqd6siWkayZkETMCcHgY6nmo/G2ut4g8QG5MZiiRQkMbY3Iv+1juTz7VT0vStfv9O22k0
iWeThTKVUnvgVQvtOvNKufJvItrFcgg5BHsayVVN8iZ0Sw840/auLs+vQ7D4VT7PGqxg8SW
0in8MH+le13FjaXZQ3VrFPsOV8xA236ZrwX4cyiLx9pRP8AGzR/XKmvogrjnHNdcNjjh1R5
/wDE/YngUxhODPGoHoOf8K8KXBRh09M1718VFX/hCs/xfaUxjvwa8DBAyD171nP4iyaEfuZ
gDyccelfU1kqjTLVef9Sn/oIr5Zg/1EpwMZXrX1RaZ/s+2HH+qT/0EUQIavI+cvHDBviHqh
4+W4A/ICvR/hGv/Er1Ynqble3+zXnXjXafiHqpUHH2nB7+lekfCJSdG1QnJzcgf+O0lo2Pd
oj+Kfhn7XYLr1um6aABJ8d07N+B4+hrxcoScnI7V9aTW0Vzby288fmRSKVdT0YHtXzV4s0G
Xw94jubB8tGpDxMf40PQ/wBPqKJdy7WMAl43zGWXI6g4yKmtV+6PWROfSo2P7vG0/hU1nzJ
GO/mp+HNSiJ7M+qIgQkWRzgd6+XtXbdrd+3UmdyDjr8xr6kAAVRz04r5Y1Ag6xeYPHnP1/w
B41cinsUiSSDg/4V3/AMLB/wAVwuOf9Gfp9BXDTY3n0HTA6V3nws2f8Jv8hbi1frx6VMdxH
uOcNkZ6UDO4elPwCOlKFFb2Rta58u6mNuuX6gjaLiQf+PGoZYiTjPJGetGouf7YvGGcGd85
/wB6o3kYuTuwR1HpXOZXPS/hSpbxFq2T/wAu6Af99V61dWqXlhcWcn3Zo2jP4jFeUfCUBtc
1Z+/kJ/6FXr+D3NdEF7pUFdfefMh0y60me3uGKsUujHtXO4Mjc/yr6ZRjJGrc/MAc/WsuLw
voUOqvqqadH9sMhl80knDHuAeBV+3vbKeaW3gu4ZJYuHjSQFlx6jtRCLjoyuVJ3Wmx5l8Ys
Lb6OSOjSdPoK8mIG0nOQQOPevV/jG2V0eIDr5jfyryvY3lsCMdOvSsp7kPcijA8p8nuK+rd
O/5BlmP+mKd/YV8pQgeXIc8jGBX1bYcadaY6CJOv+6Kun1Kp/Ez5l1I58RX/AB1upP8A0M1
7D8I1P/CKXbf9Pbf+givHNRz/AG9fgj/l5k/9CNezfCTP/CH3JPA+1t/6CtKn8TEn76Xqdv
qFhBqemT2FwMxXEZjb29/wr5k1bTrnSdXubC5XbJA5Q+/v+Iwa+pgTjAOK8k+LehENb+ILa
POf3Fxgd/4WP8vyqqkbq5tNdTzUyh7IpgEgeverXhjLeKdIH/T4mfzFZqtiF1II46CtLwqS
fF2jD1u4+n1FYwWqMajPpw47c80vbGeTSY5z/Kl+8fSus3FPU96UDJPam9OtO5BP8qLE3F5
65pYgWmTjB3DpTecdSD706LPmLwD8wosHMR7R/lqKPm9/zNFKwuYRh8wHbA6/SmE98d6sOh
3dOcD+VM2E9RTOe5AQTyBSFAQDjkdan24529fTtTdhPQUCMnVNB0rWoguo2aTFR8sg4dPow
5FeOeJvBNxYeLYrdrkvbXalo53HzEDqp/2h+o5r3rbnIPSsvXdAsvEOnxWd6ZFWOQSq8Rww
I6gH3HBrKpT507bmtOShJNq66rueOy2qxaHeJpFkHtLQA3V0eBnI+UH+Js/gK88GHlbahwS
eK+jfGVjbWHw1v7SxgSCCKNQqKMBfmH+c185ICG4HbiuRUVSVkzor4mVeXM1ZLZLZIYwO75
j3rtfh+pHjnRAe8bnA+jVxjDJyR/nNdr8PUP8Awnej5IJ8tz+jVrH4kcstme/MoA7GmHGSP
SpGQ85FM2468V1tAmeGfFJlbxfyc7IUGBx2Jrgy0XzeXFsx2LEkn3Ndt8USp8byhQPlhj/H
iuEIG3A9O/0rkkveZd9CWyx9ujzjk17l8KB/xRUmDybpz+grw6yz/aEXfk/yr3L4T4/4QmT
PGLuT+QqqXxMzfT5/oecfE8/8V/e5H8KDp/sCuILV23xMIbx/f85A8sD/AL5FcTtA6HB9PX
ipluxs7rwQkmra5pmhXFzMli8buyQvsJIBPUc9a6j4g+BobPQDqmlSzmO2O6WGaUyDaeNyk
8iuc+G4x480oH/n3k/9BNe5atYDU9Eu9PfGLmFoxn1I4/XFVCnHlvbU09pOV05P7z5t8Jzf
ZvFukyEEbbqPP4nH9a+nDkZH6V8yRadPpj2F5Iwctc7dqA5Uo3P8q+kjqmnG/wDsDXsC3e1
X8hpAHIPIwO9OnK60I5JQk1Jdn95xHxXIXwdFnIP2lcfka8Gzgkda98+K6b/BkZDAf6SvB7
8EV4DgjnHNTPcTLEAzBKc9SvB/Gvqy0TFhb/8AXNOfwFfKltloZOBjcuePrX1darizgU84j
X+QojsC+L5Hzb4w3f8ACwNVLA8XZ6V6b8IFJ0HVCeP9LHP/AAEV5p4sUt4/1Vc7iLtuR25r
0/4Pjb4f1IcHN0M/98ikt2FtV8z0gcA5HWuC+Jvh3+19A/tG2jzd2ALcdWj/AIh+HWu+PXc
Op4pjIGBDfMrA5B71Ro1c+S2yI9oHWpLEBZYzkD98g6e9dF448PN4e8TzW8akWs3723P+yc
/L+B4/KufsAVmgz189Px6VCWplPZs+pgCMHPIHGe9fLN6P+Jtd54zK3X/eNfVOcIzMcADPN
fK18wfVLlxg7pWIPTPzVpMqS0IrryxOfLAwBjAruvhWNvjRjkf8er85+lcA5JclgOfyr0H4
Tgt4xk6cWr8DtytTHcXU9yGcdetDH5eQMAUgbnGKiu7qKzsZ7ychY4kaQk+wzXQdF0fLV4Q
dQuCveVj+tROxLgnrgfSpLl/NupXAALMTwPXmmlnBxuH0IrlObqerfChQuu6wOB+5Tj/gVe
trzzXkvws/5D2te0aD/wAeNetgYXiumn8KNoaX9X+ZWv7yHTdNub6dv3VujSN74FfM8Gqal
HqN3rtpeSW90XLl1OGO8nivWvixrP2TQIdHhkAlvG3SDP8AAv8AicflXlWnWn2hLK2A3G8v
VTjrgED/ANmrKo9UkKWt/Jf1+J2HxNa5bTPDX2yUyXD2paRjxuY7STXnmWMJzytem/GKHy7
7RyrfJ5LqE9MEc15gGPkuvHOP5Up/EyHuLD91sZ5I7Yr6rsz/AKFbDniJB9PlFfKkfKk5xh
hX1baAC1gwR/q1/kK0o9Qi7SZ8v3rb/EN03JH2lz/48a9n+Ev/ACJk3fN238hXjF0FbWp8D
OZ3/Hk17R8JlC+CpDnrdOc+vApUviJvZr5/od+CcHHJqnq2mw6to91ptyP3VxGUJ9D2P4HB
q+MYxk5+lNwCe5+tdVi3O58u3NpPp2pXFjcptmhcxuPcHFXPCnHjHR144vF/nXbfFfRUttS
tNchAUXX7qVR/fA4b8uPwrjvCQ3eONGySc3a8fjXHy2nYym/dPpLnd7GnAjbz0pwTJ5FOEe
G9veuyxTmMAGMVJg9qcBtGeaXAz/Siwc6I9pzyakiX9/H6ZH86cFJ6jn3p8SZmQ9DkUrCc0
Q7B/eH5minYHvRU2J50OlXD4HdR0+lREsuOlSMTvyD/AAj+VMPzHgevNSXYaSMZwBUtvaPc
SAkEL3qSzhV7tVk6Dkehro2WKKLcCOnasatTlIb1sZEunKkfBAOO9Zu3accE+1bF1MZjgdh
9KzwnzHPJ9a5qFaVST7GvLyrXc434hnZ4A1UgAkqq4Puwr5ojHJAr6f8AiDkeAtVVCuSgyT
0xuGa+ZoUQ5LH8hW1TcEMKbV6+9dn8OAf+E80vP/POQj/vk1xjOArADk9+9dp8OiD480kgc
CGTr/umpg9UKaPoEnnp+tGEx8wGKaeW7YpdobgMK62xngXxSTb44uHKjBjjx9NteflvlPPO
O1d98VNv/Cb3AJ/5ZR9P92uBPc1yT+JjexPYKH1CIPnBJPH0Ne5/CkZ8Etz1uZP6V4bYZF9
Ew7Z/ka9y+FfHgcEdDcyf0q6XxE22+f6HmnxILHx7qOQAAUH/AI6K47OeK6v4hu7ePNTEmD
iQAY9NowK5PIz15qJfExvQ9A+GyhfHemDuLZzn/gJr3sMVrwb4bAnx3px45tHPp2r3hlOQQ
e1b0vhBbsxbPwpoFnq7anBp4F40jSCRnLbWbqQCcDrXiPiHVbvUPiDqGq2E3lvayMYpB/CI
/lBH+e9ex+NddTQPC11P5m25mUxQKOpc9/wGTXz9ZHGm6jcEsWIWIEn1bJ/9BrOrK2iKUU3
Z9n+CueheJNS1LUfhBpl/qkwmuJroncFC/KNwHTvx1rywKWjLYyRXr/j6z+wfCrQrTYQYjG
MY6HYSa8kt8BmYDkA8GlLcztokSWuDEzEfxoMV9XQD/R4gOmwfTpXylAcxHPGZE6fWvrC3H
7iFcZG0fypIuHxM+ZfExC+P9VC8qL18f99V6v8ACHnw5qJ6f6V/7KK8q8SBG8famFA2/bX6
f71eqfCLjwtfen2s/wDoIpLqC+JfM9J7nHFMYk569aASTnj6UrDjg81RsebfFq1t38L2928
ZM0VwEVh/CGBz+HArxqxU+fb88/aE4/EV7b8Wfl8EoMj5rlOD9GrxTThm5thjBN1Hk/iKHu
jCr1PqNwPLYkcbTnn2r5RuMm6cD++eMe9fVN/PBY6fc3ly4jihjZmc/SvlWTc96+MDLEnNO
fQqRDJkSMCMEHpXo3wlUjxdcdsWjflla86lBMvJOK7j4f6nbeHfED3+pF/sstsVV4R5mCSD
yByOlTFpMzSb2PfSoB3ZrzX4o+JIrawOhW0v76Ugz85wvUL+PU/QVY1/4nafBp7JoxZ7hxg
SSLjZ7he5+vFeL397Nf3T3NzKXkcljuOec85PrWk5rZGr0RWQFuRk89RTWyHwSM9aswTiFW
CYBbgkiq7lS+QepzxWLM0et/CUk6vrjZJykY/8eNeszzQ21tJc3EgjijQu7HsBXjXw51Ww0
W81W41G6CRTpGYyvzbuSe3Qim+OPHy6vanS9MZktDy7HrJ6Z9B7VvGajFDSkrtnH+KNcl8Q
+JbnUmyI87IlP8CDoPr/AI1veCrQ3PjLw/b7ciBGuWHp94j+lcUVUYB5LHA7V6t8L7MXHjT
U7nblLS1WEY9TgY/Q1lHWogvaDfdpfr+hF8ZflvtKXHHlOc/iK8wChoXb8/avSvjRLG2uaZ
ArAvFbneB2JbjP4V5pBNsjdCoOfbNOp8TJWruPt+YWHX94o/nX1bAgFqnoI1/lXynb4Jwg/
jUkfjX1mgVbQOcACMMfYba1o7MmTtI+VCQ+syjP/LZ+n1Ne4fCiMr4HYMP+XqTI9OleFEj+
0XcHIMjH8ya95+Eh/wCKE55JupOPypUfiYpvb5/od4I+Mc8UbRnpwO9SL16UhIx/Wuwz5jy
v4xqy6fo3Py+dJx77R2rz3wiB/wAJ5ogGMfal4r0L4y7RZ6MABu8yQ++MCvPfBrbviBog9L
kf1rkl/FLb/dn0sMA570vVu/FNU4Y5/OnA4yOfzrtsYuQpBxxTwDtySaj3HucU4soHvRYnm
JOO7dB6U6Ig3EeAeoqPd749qfE372Mf7Q5pWFzBt/6ZmimZP98fkKKVmK7GuBvzweB/Kmkj
oPSnyt84+g/lT7Qxm7BYdBxXO3ZXO8u2WnSSgSHI7gVqGEeX5ZJJ9zU8UoVBgDOKqXNxsII
YZHT3rhnNPVsx1k9CibZzKQDtz3NT2+ndp/n9KswzRFC7gZPHWmtqKRfKACc9fSuamlC/Kz
Wc5Pc4/wCKNnBbfDPViiYLKnPcfOK+T1YqWx6Y9a+qvidfCX4eamueAqZx/vivlQMrbuCM5
+uK3hNSWhUU0tSJ2JPWu9+HKgePNLGODbOev+ya4J9oOAM49a7/AOG6E+PNMGd3+iuRx0+U
1rD4kOe3zR70Ao59KkVeTnpUKhkMeehJFXo4PMlBQ98AGssViZU/dii4RT3PnP4pBG8fXiL
uO1EUlux2DiuDYDGcfnXffFeOSP4j38cg2lAi8f7grgm5HHI70qV+RX3CduhLp/8Ax/IT78
A9PlNe/fCq1Z/AEbrGf+PiXn15FeBadk36YGDhv/QTX0D8MtSi0j4UHUbqYRW0E8zuzdAAR
+vtTqTnFXhuTFK6v5/oeQ/ERSPiBqytwwlxj/gIrkiAMH+db3inV5NX8R6hqDDYL2TzSpHK
j+EfXGKxeAMo5BPXPFXG7WoSWp6D8M13+N9Pk28GzfGfYYNe26hqFlplm91f3CW8KjJZz+g
HUn2r5n0fxBPpC7RCk8YyVDMyNGT1KspBH0zip73xPczu0kVvHBO2f3hJlcD2ZycfhWkaji
rJGkYQtzOX4f0vxL3jrxHN4g1lpW3x28Q2QQN1jX1P+0evtVLSbU3Mek2IBJvb4Z91BC/1N
YDtuG9zlu+a9B8E2fn+O9BgIytnbG4b2JBP82FQ3eSJXwya8l97/wArnW/GKaGPw1YWgdRI
8+4IOu0KRn9RXitmEy+8kcdua6bUPD/iC98S6jaXUm+SOXEsrybgM/MBn6EcCpV8EtFhp9T
iiHsP8TWdSvCMrSep1UsDiKy56cHbvt+Zy1uF8woZBGRypfgZ68179f8AxC0fTPDNnqKyG4
nuY8RwpjIcDnd/dAP515UPDehxE/adeQn/AGCv/wBeqo8NXF3eySaXaXV7pkMiI0saZbkdh
xnvThWU9I3+4irhamHs52103Tf3GLPNNdX017I372SQyM3bcTk16N8NvFum6MlxpOoyJawS
sZ1uJD/FwNpA/PNTWfhe42Ktn4MuG4wHuNiZ9+TVif4eatqjxLPpdjpke4B5Y5tzhe+ABj8
6Uak2/haRVTDwhHmjUTl2Sf52PWYZI5oUlhYPG4DKy9weQakAznBOM1XsLRLHTbazjkZ1gj
WIFhgkAYzVnAyD2roMj558X+KdY8RX7afcwCKKCVhHbopz6ZPcnFc5a2OrwuJ7fT5iUYOCY
zwR0Ir27UfBOp3HiTUNUttSs4Eu3DjdAXdAFAxnPtSp4F1FuZ/EzjsfJtVX+ZNYTdW9opWN
qcMO43quV/JL9WeXeIvFmteLby3gjilh2RhGtkfcrOM5fHH69KwW8N62ORp8vPpg/wBa9wT
4Y6PEkBiuryK6jLs11HtDy7uzcY49qnHw9s++t6q+PSRR/wCy05qo37tvmZUfYKP75Sb8rb
fM8JHhfW3/AOXBh3GSP8alTwrrxcZtCPqw/wAa90Hw803jdquq497j/wCtUg+HmjY+a+1Nv
rdH/Co5K/dfib3wf8s/vX+R4U/hPXQB/oob1AkFZ82iapbYWaxmXccA7c5PpX0Kfh5oe3if
Uc+v2tuKp3Xw9VYH/svXb6CXBwJ2EyE+4IzT5K3dMlvCPZSXzT/yPEdN8Py6jbvMt/BBtcp
slODV4eDLnOV1G0cY/vGvZPDfw70nR9Pkh1C2g1OeVxIZJogdvAyo9s5rXPg3wuw+bQbId8
eVj+VU6VRu6nb5EU61CMUp0rv/ABP/ACPAT4M1RfuTW7eyyY/pUMvhPW40LfZRJ7I4Jr6Ab
wN4VfrokCn/AGCy/wAjUD/D7wywPl21xCfWO6kGP1p+xrdJL7v+CN1sI96cl/28v1R8/RaT
qKajbrdWUsa7wWJXgAcnJruvDVrqn/CrvEuraZK0N1LchxIj7CETlsH6E13N18OLWSB4rTX
NRtw4KlXdZRgj3Fb2n+G9N07w0/h+3iIsnRlkG45fcMMc9s1tSpTTbmcledJpKlf52/Q+d5
NC8R6gBdzQyTmT5wzyAk578moT4Y1sNj+z5PqGH+Ne9j4c+HNu1PtqKOgW7cY/WgfDvQuq3
OpJ6Yu24qHQr91+J0KthOsZfev8jwX/AIR7XYzvj0+YEccYrUvPFfjG6gj0We+n2wR+U0MY
wzj/AGsctxXsp+Hmj5BS/wBVU/8AX1n+lVZfhnpQkjlsdRu7a4V3dp2CyO+4AYJI6DFONGs
k7tGVSphm48iktdb228vM8Iis7+N2JsZie58s11vhrxprnhMFXsnn05iWaCRSg3H+INjg16
YPh9J38UXv18mP/Co5PhxFcmNL7Xby6tg4doWiQB8HoSOaIU66ley+8dSeFcGoOV/NL/M7T
S78anpFpqKoYluIllCE5IyM4zXPePfE134W0OC7sYIpZZ5vKHm5KrwTnA69K6W2t4bO0hs7
aLy4IlCIg/hUdBWP4t0eTX/DF3ptvDCbh8GEynhWB657cZrvafLpuecnrqeCapr994hvUut
YvPOKDCIOFX6DtUemXUOk6/Y6vDiUWsokMe7G4dwPwr0A+Addxl/D+kN34uO/5VAfAOsK5c
+FdPY+12B/SvN/fXvyP8P8z1nDDOPL7VfdL/I9G0DxXoviSJTp1yDOF3PbMcSJ9R3+ordxn
JAxz61514G8FXui67d6zepHZmRWijtY2DgKcfNuH06V6IMsSD3r1abbinJWZ4s7KTSd0IxI
yKUMOh47UnBOCevcU4DPHpWhCHg8dRmpIT+9TOfvCmYYEDgj6U6L/Wp1JyP50hjMfWik2t/
eP60VID3GWwTk4H8qiBMbLJydtTMCG5GMAfypBjHNcp6Ni61+Bbl15Hf1FZp1USSE/e29ga
ilc+W8anhhzVULHHbiM4VyMZHevMnhlzO70NYysiV9Wklu8BGC/dDDpVl73Ynlq2W7mqYCx
6eC2BgZPtWYZ5ywneIrAy5DEc1xVaLWsHqbxal8SOc8e6hdz+ENTQRkW+5VLHv8w6V4LG5R
WwQT05r3vx1cJL8Pb7CMMSRkAjBHzda8HBCoTgnNdtGChFWMZu7IWJIyV6+gr0T4ZqW8e6b
nkC0fj/gNed+YwBAPBr0f4af8lBsPT7E3H/ARW8dzOS0+aPb9QgklswsRHmKcqM9apaZql2
l6Le4Urjk5HStC6k8i1kn27hEpYiuVXVrWK4mu76bY7dhwAK8/MGlytbndQpcykzy34syfa
viPqMyD5TsH1wi1wAUjjK/TNdZ49u7a/wDGd9c2jFomIAJ9lANcpwccV10/hRyT0ehLaKY7
yKRdzKDkqpwSOhANaw/ta6g+xWNvdG0Rt0cTuzqh65xwM+9UdPna21C0uEj8wpJwvr7V654
Z0PWPFOkpqceoWmn28kjpsWEySAqcHqcCscRVdJcz28zrwsKE1+8k79krv7zzePwfrNw++X
y4yepZ8/yq+ngqCFN9/qioM9gB/OvYU+HunmJmvNav71k6qsgiX/x0VLB4U8NWAMsei28ki
87pwZT/AOPZrznjXLTm+5f5nc1hYK8aTf8Ail/keQxaJ4WjYKpnvn7iPdJ/6CK0LfRLCV1S
08I31w3UZgIz/wB9EV7O8kUdoxWFIUA6IoX+VZ1jHcNexXbKSmDwD61UKsZP32/vM5YuUfg
pxXyv+Z5yPDV4RhPAsuP9ryx/M10HgnwrqFjrt/r+pQi1adTDFbEgsigjkkcdu1ehE59yKX
OOnNexTpQg+aP5mFavOslGdrLXRJfkcxdeCdDvtTuNQukuZJrlt0iiZlQ4GOg+lSxeC/CsJ
BXQ7d2HQyAv/M10OQTSbTycZAHStfQ5rK2pQg0nTLYEW+m2sQ/2IVH9KuhQuNgC4GOB0q69
jPHCXk2Iyru2M2GI9hUhsPL8lp7hEWaMyhsE8en1ouJOK2KSjac5o2nOe1a/9lRjUVsmuSz
mEyHavKnGdppbbTrK4htSbhop5STtfhWAOCAex+tSJzRjjgc09QvTr6VptZQ2lrNcyR+cyz
tCEJ4XHOTj1qSwjtZEvpJbcYSMOgwW28jOMnn8aLic9DIKg8njtxQAMZqzdbJJ2ZYvLRvuh
RgH3rW2RyWUeqIiAxRGJwBxv6A/iD+lK4N2MHHUk/lTvLcEZVuemRjNXdKMI1OE3JXZyMt0
BxwT+NSyR6kJcXIk2xurHceM57f/AFqLib1sUVhlZsLA5x1GDTvssxhll27Fi4bfwfYfWug
YSLrN/dbt6RSbkjDf6xz938B1qixb+ztSWeVWlaSNm+bOTk5+vWqT6Gd7mSkU0xIhiMm0ZI
AzUv2G7Lsq28nmIMsu3kD1NW9KRXmkkkkXyolDtGWC+Yey/nVu1km8/UpZp4WnlizgsNpbc
Dt54PFO4m7GP9iut7xiB96DcwA5A9aQW9wY0kED7HO1Dj7xrVhmls57i6M8bTeWpAVsr94f
L+WeKe12lzaWjZSHbdlvKB4jXjH4dapMlsxjbztI6eU5aPhhjlfrTESSWVY0VnZjwFGSauX
t3INQvPJmPlySMTtP3gfem6aQuoRtu2lQ2CTjnae9apkvYgaGVTzEQQdvI6H0oaCWIYljdO
3K45rX+2SXthB5yL5y3KhpAcFxjgt/jU2qC8u7y4Q7I4DMQGL4D+nfr71akZMwAjbdxU4Hf
FKqgYB/WtlIrkWVhZxcXJmdwpH3RxgkfmamkMjahZxKGNvE+Fkccyt1Y1XOSYJzx0pQp27g
p25644rVnlhu9MkmjgEVy8io+1eG68j0PrU13bRroJjiK7rVwZcHnJHOfoeKrmFcwyvRuMU
cAevNb8dnpktzZxsgRtyxyRKT+9yAd3tjmo7OK0jtZ7l1UfvjEoY8EYz6HketHMTcxCDtJB
x7UxQTyav2tvFe6ktujMkTscN3AxmrNtp0MmntdShnUsQCgJ8vHdsetXdITMknI+XP+NNZW
J9R71fWzDaelxu+eSbykXp+JpkthcRvcIyZNuf3hB4HOM1aaJKYUDHPNGAB2/GphbTmIyiG
Qx4znacVDgHof0qibjgv+RRxnjpSBfUmpAo+8WxikCDkH2p0QPnp/vD+dHU9TToh+9T/AHh
SKI8P6D9aKfu9/wBTRSuyQcfMM8cD+VRZIHPFSvhiBu5wP5UkKLLcYY8AZxXFKSinJ7I9Mo
XA225kZggP51Ttvsl5KipKrCMZAzn86sm0fW9Vkt13C2h+/wC47D8a230u2hRFjhiiZMKgU
Y4ry54hO7NVEx9Qe3jtmSdwFIxUMsSXMNuqMrIx3fL0IFXHsHk1yG4kj8yGNgSPcVLclRfZ
A/hJAHua5FiITUbPVmii1fQ89+KKxL4OkIAEglQDnt9O9eB5IQgHj3r3n4r7Y/DJy/DyIqD
1IBJrweMqTggY/wBrpXowmprmjsZyVmkQHjg16L8OXWHx5bSM3C2BOD/uivPZVIJOMZ6V1n
hDUbfTNUj1e9kZoY4WhkCDLrnocdxx1FU24+8TZvRHumq6wU0uRYnQ+Yp3Lt5A+tZuk6Zod
ppx1nxHCk7MplCTH93Anbjufr61Je2bpbxySxOqSIGXIyGB6fzry/4ha3qd1qcOgJk20EaH
YqnMjdtw9vSuZ3lO8tyt48qOZ8Wajaap4iur+xtltLeZy0UKKFCJ0UEDocDP41gbuB8vSta
Hw9rN224Wjpk8tIdta1v4Iucb7y9jhT/ZGT+ZrSVanHdnXTwGJqfBB2+78zlBK4KFPlKHKk
cHNdd4d8cavo2pJcFnubZQTLArbVcnjce27371OmmeFrB8Sz/bJR/CpLn8lrSlsrjUNNez0
/RTa2823M0pWPjOeg5NYTqxqLlcdH30NXhPYxblVSfZau/yPVNM8VLq/h+1vVg+zrcfMVJy
RyR1q5GL2/jnltYDJDbgGRg33frXM6dYWej+HLa3ub0RwQDBmcZLck8AV1+iarpum6TBdwu
l1BLI5lKvj92Bjkd+M15MaML3W12csqk9n2Kd3FcCwtrqc7YJnMZB+8CuM5H45rWt7KySSe
1kuJpXt4nl2RgLuVRngnuRzVeHV9K1GzvNP2zi0SbzbWfZyy4xyDyKx73Ur6y11dXht/Mti
jRbWyRtK7ctjnpW8IR5lGZlKUmrxN/R5LW40+51OAGdPtAgCy/w/LnkDvzj8K6OzgthfWsk
MYRby3k/dkbvLYA8jPuOK5PwzpGp6Hp80jIwN0QZFYbkxn5evX61vXFtqkMzTTbonjj3Ag4
G3phccd+le1SVoWFZ2s2GqATW1pdwHzIQnlFiMMHHUNjv6VThtpZIJLtWRVj5JJ64qeez8g
NFcXOJgu/y8EgE84J9asXOn2dvZK5nZnkiWROQOT/s+la3HeysR3z2d/dG8+0CEyAGSN1JI
OOcY4NSRXlkU03zVeX7LuDrjr8xKjNN0u3tZYrx7qMHyo/MU8nHIB4zz1q3CljPbGQwRxxp
dxq7KMfIR+gJFS2TotOxVj1OOPUBepG8sm5mkLkAsSMY46CoA0kkMEK2zHy2JUgE5yc4/Sr
N0+oRXk0fl7FjYuoCcKB0IP0q295cLJo0zSsVkC7xngkP1/KobY9uhUhnv3muGihBWU/vIy
uVz+Pf9amg/tR55zbRbWRNkiKoBA9Npp9wsU1vJBDJGk1vcSEh3wJFJ4YHuRSXV7HIrlJx5
yQRqXBOXdT2P0/lR11F6IoXQuAY3uWzuQFfZfpVlrCeOBozcpt8sTlAxAK9j6ZqPULpr1La
SSQPME2yHGDweDVt9SgkSG3lLvbG3WORdvIcdGFNCd9CrFppNwls86RXEgG1GB6nkAnsTUs
elyzWQm80iRHIeIn7oBwW+gpJb22mmiu5I5BPHtDBSMPt6H1HSq89800XGUkZ3Z2XgEN2/S
qQveZdGnQx6utvJKZLcIJXcL/CRn+tMGnwC7vIrmY24hICsoyOTxn2ptxqKyF2iSSKR40jD
buQFH9abdaibmJg8P7141Rn3fe2nqRTTFaTJ30pIQ6ySEult5wKkEE5x17jFZ0kSrawSrkt
Ju3A9Bg4qaLUTGAoiV1ERhZSfvKTn8KrTzLIEVIxGkY+Vc56nNUhK/UmgtopNLu7lt2+Ert
weOTip7jS1gs7WbD7nkEcwPRSQCMfh+tRNqXyFVtYlV3V5AM4bb0HsKItTlRbhSgkSdxIVY
nCkHIIq0RK5Nf6ZBp+9gXkj84x5Vh8oHY++KbqNnBaRAKd0b4a3cdXU9S306fWo21CSX7aG
iXbdkMVJ4Rgc5FR3Vx9pSBDGE8iPywQeo65qkSr9S3Z6Yt3YpcK7BjIyFeM4Azx6n2qJbO3
Nibt5njXzfKA2ZI46mkS+8m2t4kTa0MvnBgeSeP8Knl1C2nikiNmyo0xmwj4AJHTp0q7shp
3EGlyjz0WXfcQ7WCKPvoejA1Dszei3S6ZiWCCTJGCfSpV1Jv7QlupIyGkiMSqhxtGMCq1nI
kN3BNIDtjcM2O+OapE2Lz2F1bMFW7VczeXySo3g8Hn+dNFrqCTzW6vh5ZPKcE48w9aW4u7d
4LlFaSR5Zd6mQYEXXpz3q0b63k1q0uJJSYoUUEkHggc8d+apNkmWLuaC+NwHUzKcbsZHpVl
HuktIoXsRLDK5kjypG8/h1+lVJ4o0UMkyyuxLHbnC/8A161LW9KXKQF0ktxACVc8KwXqPQ5
q+mhLKaXzxMZltF82MMquuQBu9f6UWd7FaSRTIkySKMEK4CyH3q9YLELaTTyWEtzCXYjBUn
GVH4Y/WkkmFnZ6fEYTIzxMdjAbSSSAT3JouSQR3lq0dlG5ZBHO00h28ckdPypJL0SWd+HmL
NNKpRSedu4k/wBKluBBPYT/AGaMRSwqvmQvHgqQcEq3fnsabNarFoWAoaRJVEjA55YHj2xx
VKwiXeP7civYpVFmAucsMKoGCpFYc2zznaNSqEnaPQZrXn06y8ueWCZitupEqEgsG7EexP5
VjE9Qp6+tXHyIYm75vangnBNNB254/SjPQ9qsESbu/GafE2ZUx/eFRAEjrT4eJowf7wqShv
lv/fFFHmD1H5mijUWpHNIkOC5wMDj8KmsXSVDJv5xjHpXJi7kmlaUMWPGTngcUja/FaF8zA
YPPNfF43F1a/uU9Ee/SpxjrI7DT47vTJJlijgZJWzvJOfyqw1ykWXmmEkhH3jx+Arzi48ay
5PlCRgO4zXP3viXUpyw3GFDzknkCuT6viK3xuxTnCC0PR9T8QW1uGMs6qorlrzxpZB/llJC
/xAcV57e6kkjlppHmc9F3fqaxtWuWu7B4UgCEnjacAD616VDLoRV5HHPFNvlRe8feL4/EMk
NraMTa24IB/vuep+gAx+JriQCqnPX3rotK8Jvd2yXc9wscLjcNoySPWt620zQoJlt7eB9Qu
s4EcSmZifoK6fawj7lNX9D1KeX1XFVKrUV3bOIgsbu7bFvbSSnPVRkfnW3a+DLyVg1xKtuM
dB8x/wAK74aH4lzHG2lxaPHIu5HvDyR7Kvf2JrTtvBNvLEsurajcagxOfLB8qMf8BHX8656
uInB2l7v4s3UMFHa9R/cv8zM+EMVwvi+9F3JPcWkIMcEkhJQOD1GeMgenrXSfFLTLmXW9Hv
8ATbGOaUb/ADskLknAUk9TWkl/peieHbfToES0FvIWXYAoA/x9/aodDa58VaydUvPMGm2xy
kj8faJAeP8AgK9frXVCoql4pX5rHjNSoyVROzT0+/Q5q/8ACGtWItv7T122tGnYjyrSPcQo
/wBpu/4Vbs9E8F2dmrauJNRvwCcXcxZW9PlGB6dq6K7isvEnjSW2uiZbS2tgVUErlicZyPx
rB0HwhoY1jWo9ctZdUkilEcAcsvyeoIPXkc1t7DknemklsKrjKtWNqknL5/oZeheF7bxJrl
8izHT7GzCfu7ZQrOWyeOOBxTdQ0K68P+JzplvdyXEDxrLG8h+ZQTgg/katX9je+CtciltHl
W1u1LWxeTLooPzRuf4sE8Vj6p4rnl1Vf3atJgZkI5/+sKzqaR5Ers54Xbu9DpL+0j1GxS0l
yY8g4Xit7w/p2nhJY5zFbKiYgjlYqjc85I6VyVpfpIFkkPucnNbNtqLW0huHMMsUibfKb5g
3ofYivIcXbl6HotNPmZ2qaVBaR31xAkLyrGssKxt5o2ZwxX1I9+lY2j6xdavNqccluEgltX
SNtuNzp8348Vyz+IJtzz25FoY/ki8pthUE5OPxqrqOr3MghF1fKs8iblBfLYJ6nsM11U6dr
WRwVKq7nqf29tRFuhmgSOSzjlL+YobcBgpjqTx+tWlvit1PH9pzaXEfzKvIDFfTsQa8o8MX
qy+IFhZihKfLhAxbHUE9vqK9BAJOMV6dNNRSZdCanC7NOa7tbtlmuYpBcAASbCNsmOh9qY+
oxPHbhrJWkt02K7Menrj8apYyvc+9LtxggDOK1sauwsE80Bk8ph+9Uo2RnIPWmrLIkD26uR
HJgsvZsU4KQOg59qGXOOg/SpsFxGnm8kRGR2QDG3ccD8KjyzY9qeyjtz+NNxhualplaCrnO
M0vsM/SmjoT27kmgSR5b5xgdeamwNkgYBcMpPak3KT0IqtJdQRrkyAKOc80+OaOTlHV+/Bz
RYlO5PkEHryKQEcCmE5HDYFIT3NNDJs9cDmm5y306imb+v50byG69u1VYQ48daTdgUm7JI6
59aXIA4z1qkSwznqO1JntSZOOlL061aJeg9eOvpUgyCOKYrZOCckUpbJ9vetEjMXGecflQM
fgPegZzweR0p3JJPr6VaRDBevT8acDz7D2oX1z0FB6ZP0p3IY47SCR1ppyFJJ7UvGeoGKUY
IyTx/OrRIwjgDdzRgY6H2pSSOefpmggHksPoashhn+6MDvjtSFicAkkL0yelKeR7+1MOS31
qkJlkXt5hczM2GB+bnkdPrSx3ksfnD5W85g77h1IOarD7uAcUZGT3ppEssG6JNyxQA3AIOD
jHOeKq87vlXincnnbighicHHFWtCBCMH2pQvoRShQaeAR0ouNIQLgAU+Mfv0GM/MKUAd6dG
B5ycfxCpuVYr4j9BRS8epopCPGLjxHqF0CIgLQLjIHGeKpvq9vaRGWRlnlYVyVzqEsp2s3X
16niqzPIwwwbOO9eJHDwirWOx4iT2Ojn8TTMhEabQewrKm1OeeNgznk1US3lkPTFaUGmqEU
sQ5I6elbxppbIxlUk92ZbSADcWPtmtvw7q9lp2oPPfWcd3E0TR4YAlCRgMM9xXr3gXw5pYt
RO1pBMWTl2QNnPbmuoufBHhK6O6fw/ZEk8sItp/SteSRCZ4BNa6OLe1hs9UubuFV2vHcEIF
P0HavWvAut+HrmxtNHi+z6fq9sCqARhRN6lT3JHUdaq+Jfhf4aNtFJpsUunSPKIy8bllAPc
g+9eZ+IfBWs+G7h2lIureFxi5gyCh7EjqpqXaLtaxo5Tlq3c+g/FN5a2GgTNd4YyEJHGRyW
z/SvMpNbnkmjsNNhkuryXhEj5z9fQe9cIdf1C7VFv9SuLooNqPNKWI/OvVfhbb2x8P3OohV
NzJcNEz/xBQBgZ9Oa5q1JV5q+yOilWdKPu7mUng7UXkF14jkAUnKwQPuB9ia7Kz07zrEJ5x
itk4SGM4Aq/qrK6pAvLZzxWNOLu3gIicwq/wArMT8oz3rCnXVPEeyWxrKPPDnk9TN8MRq2u
6xC8gEgdMNnB8vHT881X8Qa7ZaRrgl066jZoYsMyEMpb+6T3HrXMauq6V4gnm/tI3cRT/W+
WU3sOq+mBWJplqmuXU2oaxMyaZD0ij4e5b+6P7q+p/Lmuuc76LQwiuV33NPxF4t1Hxrf2Vt
p+lEGAGONImLAs2MnJA9KwLiy1e21ptKurRZLxMBlhxIcY9R9efSvQLKD+wrUXa2sS6jeDb
bWyDAtkI6D0PqfSsq91j+xnm8O+GYI9Q1nUTsub2McsepRSf4R61k+aTvbX+v6sZymlsVGs
JdKDQ3V1B58W1mjR9yncM7SeOR3pl1qapepPJHEIz8xjA4PHp6Ut34GvF003F/4khjv8blt
0jLJn/abOfxxXHxzSzKkTyZmb5CO3503hXG0pIz+sSl7qZbuNXEuoF4/ljLZC9MfWlw094b
lpv8AgPXFRz2Fnb2eySORbwOQTn5CO2KqWNpd32oxWVpG800hAWNOpraKW6Mt9j1LwFpzvc
z6rJuCx/uY/ckDca9DVcMOO3rWdoOmNpOhWtjIV81FzJtPBY9a0tvy89PT1rQ7qceWKQq5/
CjJAxnilxjgcelNAyeB196WxqP6KeTyO9MJA6kjHFOYEDHT3NMK8ZJ+tQ2XEQ8knOeKinmS
3tnuJm2xxruY/wCFT7XEJkihkmx02L1/E8VX/s/7TepcajJFJFar5xtkJCJzjc+fvd/p2FY
VaqgrstWOX0qC78UXMd/ql7cWemyuwtoICQCoONzY6knNM8RaTfw6Tc3Wi3kxitQ0pgu1Ut
tB+8rYyM9cHNdCdV0uys47HS9WsIoUBEJkBYxjJIU4O3jOMk+leea74sule7tbLU0vd/7to
47YOrH6hjn8ePauH2ladTsjK0FG73M+z+JWsaUsUsEcNzA6ZMLjC9Ow/hI9uK6LVfEmk6lo
p1HTdSlS+SPeNgKgsR8y46jFeR31uyXbiRBEc8xs2Sv1NWdN1ObSRJLaxb2kGxWaPcF55xn
jNej7ON0zhlNvY9Q0fx6Eljj1pzJZy8RXgTDKwAyHUckAnG7ArvYJoLqJZraZZY2HDKcivD
vD/hoeJLm5ub7V4NKtt+Msyhj6hUHU9PavW/D+l+HNDsWtzeS6jC7BEMxCt+GOcU243djWF
WaSvqbWACCM4HSmHnkVKllYXLD+zL9/M6FY2yAfcHI/lT3stRgUedbebj+OPjP4GobSe50x
qJ7kS4yfWlHTpUaSxuxCnDrwVPBH1FP59M/j0rRIq4vHXAzRnByRmlUgEjkgUucdOK0RDAY
J9qdjB60zdgjpzTsnJHpWyMmyQDrk9KASRj7v4U1TxnjmngAd8DviqIuKPQnilYqFCjn600
Yzzk+2KcOpAPI71VibgBnr06UdiAM0A/Nye9IGznnNUiLi8e9PSPe+PbvTB+lTQgGZVGSPe
qJZCTlRx0pMH5eO1EYBjAA/Wnd+vA9KpMQ3aR1/GkC4bkZ+tSkhgRwKB6iqTExNpx8opCn8
WcmnA4znnJ60E9sH8KYrB0bOBwKMnHTj0pQDk9Ae+aCDx6+1IQdMEgYqWEgzx/7wpmMACpI
h++THHI/nUtjI9v8AsD8qKXMf+1+dFTcZ4Xp/g9GnWEx7pSRuc8447Ve8QeEksreOQAjjB9
69D0+1a2vvO256Y46cVT8VWd1cRqwOYxyRURpqxEpHjx0yeD53QhCeCKnSRFiQKNjAZLHvX
X3kZlsxa28OZTxyK5ubSLmSVYXBBU/lUuHKR8Wp6d8NZ5GguIm3ALg+1ehn5ug7965HwTpj
2GntIQVDdAa6xjlck96uK0Hcz9dAGjStwWVlI9zmqzWtte6pNaXaB4L+2AlX8Ov1qXX5Fj0
SUnJ+ZcY9c1k6rqqaLdQXcpBf7KoAPrXJW+P7vzOmm/d+/wDQ8T1/wz/ZLSvHIGEcjow78N
jP5VtfD3xHPp9pfackqLlhIAeSe2R9Kg8R60moDaXGMsxYnlsmucWDMlvLbSQ2jRZK3OCSS
Txnsf8ACs9ejH5nvekQTXMZurpid5yM960rqO2kieKXOxMNz0z6Vwum+JdXuglm0tjkJy9u
SzfXHRa2HuY5rKPbLJ5kYboSQ+eDmvNxdRYenyQ+KW7O/DQ9rLmlsjjPEKz+KPEVp4dswUt
1dmd+0KDl3/z3IrcEem/aTPBGsel6cqwRKOjlew9cd/c1ztxv0nWJb6bcYbiLynKclTnP5c
VBqfiBJNOMNophs415mZdoHsg6k+9a0YqVNJu6M6z5aj/rQn8QeJRa20sVuouNWvm8rdtz5
K54jX/aPUntSeG7NdJVkgCS6tMubi5c8Rj+6D/Cv86w9H0+5a1/tYwbpJQfKdz/AKpPx7n1
qaO6muLRoTP5NoGLOwHMh+vtXpYeSUuaR5GIk5e7E0tfv9PjtJILe5lurvqZw21Ex14715u
7gTMwO3k4xXRahqRuWGl6Rbcznbjjcx9yelYesaVfaHffY9QWDzMbg0MokU+2R39q2qz52K
lDlQ03ckke1nJA5ya7D4Z2803je3liUAQRvIe+RjH9a4WMlgFUda9y+Gvhe70ixm1W/j8ua
7QLHGRyE65Ppn0rA6oLU71gNwx060mFLYIyOtSqAB0zTdueP51TO240qjfNt5HX3pyRKwHB
/OpUiJPT6029mSytmmK7yMKq5+8T2rNj5uoxlLzrawKZJ5P4Oyj1J9K27XS7W32yXOJ5PVv
ug+wqlo8SwWL31ywVpDuY9yf8Kq3viBAJGz8oByWPGK8qtOpN8sNEKNRdTT1bWbK3t1aQZy
u0KMYzXmXiLxlo1xAbi8sluWt2MSxFcEkc/NyCRz0rbj0XUfFEzNLObeyjcbiwILgrxt+mc
+laNl4H8K6Nm6eF7qZRlppn3MT7dMHjrVJRXutXJc1vc8ibU9T1bV11OPwf9pfHJugUgUn7
p28AAfiTVxPBPivXHV729FrESSxig8qNB6KOCfrivY49Yt/M2JCkCnjIHJwP8BWVf+IDtZi
6xpjCZ5xVx5orSy/ruY+7J63Z58PhTo2nQmbUdaeWd1zHCU3Y+uOP0rlNd0acSR2unfaLmO
aQIELj73RQo6/0r1O3S+vrL7ZMx3EYJLAE+mBVO28M/bNWe9v7tbZlTZFIrgNGT3GPbiqUp
J3buacsXE8jvfD91o85j1F0ikGMwo2/PtnpWja6vfW100hYwTyLsUMpyi/TtXo03hjR9Num
uRfm6umGFuJzvEf0HrXI6vr1q93tMUc/ljBZuWY9M+9VzuXQajY0tK1QtcC2truVTJgM68G
RiOcHrxW3F490y33r/a+pyFX2sfKVoU9s/eI968zTX5tJvhfWNsYZFHeM4I9DkUxfEUDztc
XOjxMkqbXRDtVuvtwaj2Dl6epcqsVb/I9PvfE0V1P5F+v2S8Cb4LqM7d6nsR/XvWj4c1ldZ
0ozkqLiFzHKF6E9mHsRzXkd/rMeoJZI6yN5aCEs/AjQH5UXucZ5J6mum0C+/sjXkkT5LC52
wyAjp1wfbBNb0YuEVFi505XWx6fz259jSqeSp5OKVQcAkHPenAcenFd0YilIAuRg46UpHJy
x5pq57HmgjnNapGDkOzzwM07JbA6CmdDzRv44B4rRRIciQDB56UcdQaaCCP8AOacMY680+U
lyDOSc9KRcnr0p45GQtG0jjsadibijOOuKmtj/AKSowTzUJGPr1qS2ybqPjvRYXMRW/MA5I
4/rTmwDjAx9KihJEY59f51MQcep74pJD5rCg9expASDg9/1pufpjHSk4JqkS5EmRjPP0oyM
8UwH8hTsfL/hVE3FDHOccdKcGI4pv60p5ye9IVx2M4Oakj5lQ5/iFRqeKfESZk/3hU2Hch2
L/c/WipNvtRU2HzEG1t4AXkgc+nFPnt/NjbzUzkYq7bqpuCrdgOfwqW62C1PIBNbXMEtLnE
21jDFrkbtGcKd3TrVNYI7nxNLLsAQyEgY6V0kEW+8yB2xms8QeTqj8Y2k/jWbNVqjqbEjyF
j447VaC8gHBzWXbzMvzY4I71FqmvwaTZG4lBklb/VQr96Q+3tS0FFN6GB8Q9SWG2stKV9sk
z+c2PQdPzNec63qV/q10/nzhgi4z0GcdKu+ItQnF3JrGozBr2T7idol7KK5nRtB1jxXNJPC
32exRsNMR1Poo7151WqmnJPQ7YQ5bJ7iaLo+i3SzXPiPVhaFX2rAHwSPXIBNU5J4rK3vF01
WuLXexjeXlgvavX9L+H/g+1siZLFr65CfM905bnuQOgqhF8PNA1qOby9+myo2BJanGfqp4N
csaqqyUY63NHGUIuTVjiTYeIdBktri/s4rMXkW9RBIpyB2cA8HkHmu1s9Q8vRIbpLd7h3wC
gOMVn6t8OrPQLBL631y9ub3eqpDIi7JT3HHQAc0rGSytRHMCJHIIO7GfauPH09VFnfgJOzZ
Hq0kdxHNGQQNpOP7pritasj5Tob1JiI1bv8pPYf1rS1TxAI/NgihCnoeehrk3nmYSzTEBG4
ALfMfwrfCQlCOuhhi5wlLTU6xNZsLrw/b2jTmLCKroh2nIGMfTiud1LUF8sQW+EQf3ehrMW
7+zxMixR7mPDsuSv0qCSQ3LAQqRt5Ldz7mvRTdzylTW5taLMsOWhieW7kB5xnC+g9Peotaj
u/M8+8t2VWOAWXge1dt8ONDvBqL395CFhcBNrLksOuRXU/EO0sJtHBjjWMKCTxjce1dUYuU
LE6J3PH9KRxfWqoMOJAcDnoa+oQoKL83YdK+dPCojHiuxElvJNmThIyMk/j2r6PVcoCV257
elZxibwlbUjVeTxn2qWOPC5p6Jn3Ap7EIpZiAoGTSkrGvMNYpFEZHYIijJJ4wBXOajNcX9q
99HGY7aM4iDdWz1Y+lPv7t9Wja2tYW+yqN8jyDb5gHOB7etPvdRih0WOCdMyzYKqO3H8q4Z
z6RKvd2M0317cRR20bkqg5J6KPU06IWSz263Qa4i3FnU/dPoD7VkT3ctjC5k+6w3FQ3OPWs
q68UW2EEG90Xl9q+1ZQte62G4PY76XXvIiFrZR7VBOxF6CsWS71a/kmUeXCiKH3PJ+YwO9c
Vb61d397+7PkRD5WJBwnsT60zWPEUNtGsCTqXxy6kHB9BWjg3oieVLc1PEV8NPktYLfWFku
S+7GzLD8B2wa5K9uLt9TQTXl1cIeV/gDH09AKwJ/EFyskn2RyC3BbOSfxrJmvr2d8yTNuPA
yc/kK1p01FWZEpXeh6fpmsJZTgX+qKqpxsQ7uevPvW/eeOtPsYGKyQM/GE+8x/TANeZaR4M
8SawRMyGxtiu/7Td/In4cZJP0rWg+HW4yi98SWqMB8ggQylj79MCsKlSi9LmkIz3SubV18Q
rK7nMYVVgLckpjK/41Xn8a6ebi3eO1tXjtslEIXHtWDN4BnW0tXh1yymnnm8ryW3JjkjduP
bvTD8P9ZAV4zp1wpZ0+S5AyVGT1x2qY+xWzLbm9JI7GDx1HdbY2t7WcS5zGrEMo+vSq5sPD
2qy7oLRo2Y/PLN0Rv7p28N9a87k0422157aa13fdkzuUkHHX2rU0W+lt7v7PcTuYpORtPDH
tmqlD+UI+Z6XY6F4c0lzNdaVG9y0btHiQyLgDJODwPrXK+Jrm2T5IQMk71x/n0rp9U1Gzj0
OKSMspkQbh7dx+OK80vLhr6+M2CFU7UUdc9OKWHnzK7HUhynv+nss+mWtwr5EkKNk98qKnK
r0AzxVPQYntvDen28yFJY4FDK38JxyKv7ssQBk4r1ad3FM5pyIF+XqDipF+YZAGe2apSanA
sjxwRyXbqcMIQCAfTJOKfHeqx2TQvat2EuBn6EHBrdSRlZlgkjjjn1pMgDAJPtUcVxDcSSi
JhIIiFLDkZ64z3qwABnoBmqunsJ3W4xVzgY5PvTwuD1oLAALjkGlJINUSPGQOvHU0ZJ980g
yTgZ5p2Mc5NKwCnoMnmpbRWa6jx2Oag9MDkVZjkIu9PQAgmRgfQ96HoiSquxZ5rbdlozjPr
UoPzccA1ABnV7wsOQR/OrYwEJKMefXilHYctyMIoxx0p20EYH4U/gnkUhAHNUiGyPGKd8oG
AcHrRnmm8k1RLYq479KOucAjHelB54FKMgnOBSsJSEUAnjgEU9NwlTBx8w5pAOOtSIMTJwO
WFS0Vcrf8CFFO2t6f+OiipKuWpcxuSOMgZ/KoGcucEjb2FOubmOMgzuEG0ZyfauV1HxRAhK
WW1QoyZZOMe9TKooK7CNNydonRRxyQSF8YzWNe39pa3LPcSr781xGr+KtXWFxbM0hboxOR9
RXIRW2ualG00tpPPJI2RM8hVUHsM4rklVUvhZ1KDj8R6pP4xtATFZI1xL0UdBzWBqusQ20M
t7rMiz3eNqRqeF47CuUtbsaLYzRzLHLcOeGHOyqFjpuqeL9cFjZA7B80sp+7GvfPv7Vg5yn
o9jVRjBXW5Lp9jfeOtejjiEkdshzPITlV9h+FfQek6VaadpcVpbwpHDEgUKo7Vy+h6Vb+G7
ZLKGEIijG4jBY+tdTFfYhGBx05rRRjbUyd73M/UkFsrBDjI49hTfC6BrCWYjHmSE5HeqXiG
7VEAB5KnvWr4bXZ4ftV5GVJP4muHB0YxxEuTZHTiZydGN+pm+Mmngs7eZRmGOTcQOucdfyr
zjVLi41QD52yuAAo6mvW/EFq97odykUHnzqpMagc59q8Lu9agtmltJmZJELKwHBT1/KtMdR
bqxnFam2DqwVJwmc7qdpe2bMZkIyeMc/kaj07Qb3Wb21sNMkjnup1ZzG52eUB6k8VNqepR3
FskVsWbBwvc5rsPhr4N15PEMGvX1m9nYQo5PnAq024EAKOuPc1tSu0lLc4a/KpPk2OCvtI1
K1v5rG/gMc9ucsoPGOxB7inaMYE1e3W4LGEyAOPUZr0Dxza3LWkt9EoaOaTas4QghBxjHcD
k+9L4k8I6T4ctNBu9JE0004y8zneJTgHOOg/wraNpSfLsjOTcUr9T2LSre2XTo1iQbCoPTn
8a4r4padPJodrdWhH7mZvOUsBlSODz1wf51fivLlII/JYqVAZgv8AKuQ8YXOpXCkSySeVgk
DsK7dEjBK7OX8Bvef8J5p4solklDkuGBICYw2fTivosKeMDpXjPwvtpJNZkmikEYjQl+eXy
QOnoP617UmAuep9TWNPZs062FXC5/XNZlxdRXjtbQufKH+skB4PsPWopro6jM9rAcQKCHcN
jefTPp/OtvT7O2MAdkXCrheMc15mKxOvs6e/5G8VZXZn3Ma2+hArgPI+MHjArl9Wt7yeFb2
3i+0bWKhV61r6ret9tuIGJZQA5Ht3xUDz29vFPCrts3K+M9UbnK+4NRTpNRVgU9TyfUr/AF
SHUUW6tJY5YTzFIh6Vi3tzJI0eoDYjBuYkOCT64rv/ABbZaldReZpbLKkgwZFP9TzXCW2hX
UV55F2Fa7uAVhCy8xE/xkD0rVOBuuZrVFW51K+uLeCwt2eSY/KLeNct15z+Na+k/Dy71CfO
q3pts/e8pN4Q+hY8Z9hnFbskGk+ELJ3BDSSEgyZAM/Hr1xn0rm9Q8VazNtWN5im3dFFGmcD
twBwPeodSU1aOiHyJazZ3Nt8MfA0UW+41W4ldfvL5wA/QU5LbwV4YuGl062t1lUf66ZvMYe
4zXj83ijWZMrJcSFjwQWx+lZb3VxcSbppCSf4ic1j9XqT+OWhXtaUPhVz1jWPHmm4YHN7Iv
PzH5M/SsO5+KF60JS1t4bUdvJTFeeOBkEtn8eaMbgMjit44Skt1f1M5Yqbemh1p8caiMs7q
/c/KB9aafGlxIFDQJxk/MM9etcmQuBsOaAABzxWnsafYj6xV7nXf25a3kHkGPyJDJvyT8vT
HSqN9tiullt1WNWbdtU5VT6isJMiQc8irUZcjIyQMdTVxgo7Cc3Pc6v7VquvJFBbwGVkUJh
SM8egrtvCXgi8tbmO/1ULGY8tHBjJDerHv9KzvAnhePUbC5m1O0liRijW0yMUdSM5I9unWu
6i0XxDa4js/EzSwDhVu7cO6j/eBGfxop0lbbQJzu99TcBWKMlmACjLMxwB9aw2muPEIZLGR
7TTPutcgYe49Qnov+1+VRzaS0lwkGrajc6tIT5hgVRHEq54LAdRkdCea2pbm2tFCyzJGFX7
oHQfQdq7fi0WiMdtepUg0TSraMJDZoqr3OSfzqX7GiIY4yPK/55yDev4ZqWG4huYVngkWSN
zwy9Penlvm57D8q0jTilZITnK92xY12R7VVRj+4MD8qVjuwCe/Wmgndgdz0qTbztY4xzWiS
WiIvcQKCecmpFBDduvFCqOgJp64A9aLiFzjOe1GQCTzn3o5I6Uhpkj8c571IR+909uv78j9
Ki5BFTFv3Fiw6i8/9lpPYCswC6zeDsT/AFqfd71DIQNaux3P+NSEURWgpvUcDgHnrRnsRSA
Z69qcMntV2MXIZ36cUpBBp209qcFPU9PSqsQ5DAP8KeFz2+tPEXOTwMU9UHsaVhc5GRnoKd
Gn71AfUVLs71JEAZEA6g0mHOZu1/Rvyoqf8f50VkLnPFte8dNdSSFSS2MIg6Djqa56DXDdL
JbzqriQZYt7dMVuD4Za4/h6XXLyVUlRPNMLfe245NcdMlrF92NxJj5c/wA68+a59WetCdtj
ol1a3+y5xtCjARh/M1m3euyMmyNyoPbJxWloXgXUddtRcyzfZYW5TjLN749K6uf4RQf2NL9
n1GU34XKFwAjMO2O2ayhSu/dNKley1PJbi7mmcs0hz0zX0N8L7TTIvANjNZKBJKWNwzAbjI
Dgg/TtXz7e6be6dctbX9tJbyqcFXGP/wBdbHhjxLqnh65Isbhlic5aJjlWP0reHLfUxldrQ
+lry0t7qFopE3A9z2rkroXOlXZhLl4+qn2qbTPGVpqFpHIUxIy5KZxg9xWRrevR/bEmkO5c
EYB6Gli6UXHni7MvDTlfllsZ+s3jTb3c8lcBa77RCraJZNH0aMY/KvGtQ1V9QlZLTp1JzgD
2rvfh/wCII73S202Zwt3Ztt255ZPUfTpWGBg4ybk9Wb4ySkko9DuyOjAjivEfi34Xjt9Si8
RWDsLi+YiaAAEHaoy4/TNeyXuoWWn2rXF7cRwRKM7nb+nevGPGvixddRhaPss48xxj+Jyer
ewNenV+G3U82ndyv0Ob+G2ny6h460ye4tjJDbM0pwOAdpxkemea+jyMk7jn1zXl/wAKdLC2
dxfnoDsH16mvUu2DRRgoq5NRtvQ8i8UfaxrM+lWm1Yp2wquM7C3Uj+ddZqEUd74estPaMBr
V0YMBgDaMHH51Q8TjzviHpGmwwqsjwNO0h5JAOAP511L2EYtMgZIpQpqM5NIuU+ZRuGmWKx
WpLoCWA5NZHjXToH8OTXRUK8OMH1ycY/WupiwIlAA6VHeWcGoafPaXKB45EIYelbW0M09Tz
z4ZafJE91cy2rYOAkjcDv0rrPEWpzB/7NsiVzzPKo5UdlHofX2qrp3l6FpcojlMkkxxHuOT
9TTbCzeZ3maRmw/mfNzubvXkYmv7KPLH4md1OKfvPY2dBtE8tHlIAHJUDAArUur1pGf7O4C
om8seNw9BWO95CsT7pmi+QkheMt6VlavqlxGsW6QStJEV2oCNhxxn1rzaVLot3uKctbsg1G
eIlriIlJGyQSefcU2wlstVtzHMW82Mbcq2CtcxqOoCaSOKE+c4jwSBjB71zkesz6RfPO0OQ
B8y7jz6Zr1HG0OXqjOm/eO91LwnqF0T5WptBA7fN5AIOMemcZrCtvCFzZO8VrKYpZCQ9w7b
nCepxxz6VbtviRZi0CSbw467h0rLuvG91eyLDYRAc/M5PygetcUnNndGy3KmqeErG1lW6nv
pdRnBGEdflz2AFQW+oX1gpSxgd/NH7x2Qbs+/fj07Vpi4ha9W6tJJriQfN5sh/dI3qKrXmo
TFysJDzOTuYcY96zdSWzVzWFCMtWzEvrfTk3X+sxrc3Lf8s/b8K4W5CLO/lqViJyq+g9M11
Gr3dnbv5eftV4wwxPOD7VzjxHIlmb5j2HQc12UU7XZhiOW/LHoVVVnBIBNPMbgBmVh+FTJK
wUBMBfp1p0srMuMgge1dBy2RVHcdR0zT0icuAM4HpSxJIzEdQOtdt4Q8LS6tep+6YQD77gc
D2z6+1KUrFQjfcoaD4R1PW5F+zxBIQfmmk6D6eteo6N8ONLsXSa8BvZFIIMg2qCP9nvXb2O
n21jbRQW8CRCNdoCjoKt+VzuyAOtbxo9ZEufYiigWNQiJ0449KpDUrG3gc3t9DFIrHeJJAC
vPp1qvd69b6a8NkxR53bYpkkCqSehJPSuO17V7TxFHA8FvDDcLndJLEpaBc4J3DrntRKrGK
0HGDe5U8U+Mnt9Wum0i7P2e5ijhdnG0gqTkx9+QcZ96LTxzqCRRRmxWzgUgDETqCB23N1z7
9a7DQfBPh7S4o7vUQt3fEB0Es4iKccYB716NaQ2epWwZmnlgQ7DBcYKgjjBBHP15rh+tNv3
Ua8qsee6ZqOnLbpHBOJhMxkJXA+Zjk8en0rUkQHk9MVwfxW8G2eiPBrejO0MDyhJbYHiEk5
BQ9Qvt2ra8IanLq2ihpyxlgIiZj1bjg130KvM0jGcVujoUGOlSAMMY/WlVD65zT2ByO1dhi
N29Oeak3DgDrSBRjOaUHHzKeaVhNiDex44z1p20g5JGehxR8xOaePQY59qZLYYxjvTbpvJ0
dJsj5LhWXPr0/rUiggY7H2pNRz/YQz/z3X270S2Ji9bEMo/4nVzgfw8fnVjHvzTXGdbn/AN
0VLjnnpRAipLUTacnbS7GJGeBT1XI9aeTjt17VpYwbGeWB3696cF56/lThjFKM5wKZDYgXH
GKeB2JFAxk4/SlAHoKCbhjg+gqWEKJ4z7imZBHT86fFjzkwP4hUjK+V9vyopn5/nRU8qFdh
4ilW38MajJjO21YY9Tsr5p0jT5NY1ux02dgEfO5v9kDJr3rx/qUdt4bmtY3HmXKqmM84rwz
TpNQi1dZNGgmlmgOfYfn2rhxDVrJnrUE+p7vplvHbQJDEu1VAVVA7VtbTt571wOheLo9sUe
s2/wBhnBCMC3Q+pHofbNegqyyQ70YMh5DA5zW2HceX3TnrKSl7xU1DTLDVLRrS/tI7iFxtI
cZ/I9jXzt4r8NXPhbXpbJ1LQt89vN2dP8R0NfS68du1c1410C38ReG54Soa5gUyW8g+8rAd
PofSqnBSWm4Up8rszwvSry8icRwSMCcsck4Fa91qq2qN9seOWVhjGM7fpWHZRvIqtvEeepI
6Y7VnagwguHMcqnqd2P1rjlHqdUZu9kX31ZTJ8tv5SkcbjgtUMMn+nxTpdzRKCDNcQ5BiBP
tXe+GPhpZ32jRapr0krzXCB0iRyvlqemfU9/SuW1bRz4d1iayhkaWFvuFupHoaapSUeZD9r
zOxU1aeBr0q2qXGpBWwryvkY7EViXdx8gVRzmrN2kUaKxTBI6bup+nasyJGlmVUGSTgU7cu
4r3Pb/hHfWZ0G4sVuTJfGXzpIyhAUYAGD+FelgE8ZP5Vwvw60ePTdIDhRvl5LGu/BHTpiuy
nfl1Oae9zl7yylk+I2l3hgHkQ2MwEuf4iw4xW/NEfLYAZJ7CqmoxXZ1fSZ7Vv3KzMs6/7Gw
4P54rSPBAB4qluxPoMAC/L6+lNnnS3tpZ5DgKp7daONwHeua1i9+2XhsrcjyYWw5z95s8j6
Csa1VUoOUi6cXOSSIYke+u/tVw6u6rwmMBV7VduAbWwCeYm/eLlCox5kR4Zfw61fsFs7bY7
qrIVJdj/AHvSsDX9YCyWrQhQkLsw44Ge30r51tybqS3O/f3VsU9T1MW8fkSMNg+ZWHQg9xX
M3mqSbWmikIf7m0j7oNb98tjrOnodMljmCoZWRW+aI56D25/CuXXSrtGm32rSpGAWOcEHH6
8V3xUYe8YShJ6FWMXI8y4tcvwA2BzWBqNrezRu/k7QwwScg12NrZC0ljuFaRVk5RWP3q3bq
TS0t/8ASnQAjuaHVb2KhTs9TxpdL1UsiwwtIHPBUZzXfaB4chstO8/V4llmZgyIwwFHpj1q
ld+J7HTt0Wlx/aJMn53XoPase58Qa3qDD5kQDj7wzUNTmtdDXSL0Op1O+DkW0O1F6AKOnas
HxBeppEK6faYbUZR+8PUID2qXSYRaQPe3E4mnQFgM9wK5FZGlup725cvIzE7ieppRpJbmvt
XayHCOO0iM0pLynqx7n0qhiW9lHy/LnHAp8kslzKNxJHYdAK9L+Hng97mSPVby3Ith80XmD
G8+uPSumKbdluc8mvkZOh/DjU9Whjlkk+yQMOrDLt1HTtWtd/CG4RlNrq8bK38EiYOfqK9n
SJYkAQc9+KBEgYORk4xkiu2NCNtdzn9ozynSvhJbxyB9SvnlUdUT5c16Ppml2em2sdrZwiO
KMYAHQVpYHqBSgdM1pGlGGqDmciGXcmCMBRyT1rFk1xtlw9tbtex277ZArAEY5OeOOK25pl
QrG33nUkZ6YHWvNdfjaw1W71HQtZ8l7tiJYx/EwHIX1PH4Vz1m0tGbU4pvU5XxXq0uovJdS
C4t28wMvmIIxx0wOpPuKueBIxq3iCC41NpvsdriXy3ICySA/LwOo5zzXE6i1xNczSXEz3Eg
PLO2fwr2TQrjw/qmpRvoc2YIraIFSNrRsckofXbwK8vEzcKbaOyglKpaWx1niTwJpnixxfr
JHBdeSYlkkQuF7hhgghge/cVD/a8uhaHZaVot4mr3cTbZpU+dpNuFchBjvgZJxWhrWqaha2
McmnXVvZxpjzJJ4HkA+pU8D3xXO2up2dzrNxrVz5Eeo20HlM1p81vdwscg891IIx71wU6j5
L30Ru6SctFucv4s8Twa74curZ7q4N2LpY57e4UBoTn+H/Z4PHODWv4DMU2mX17Cp8qe8bYT
3UADP51xesLoviPxXa2XhuxNtEzO1zkko0jZ5HUgD8hXU+Ap7rR9Lm0fVrOWGWCZh03fN3B
x06cHoRXtYZx50cFVNKx3nAUdQaGHpzUQlJ5eGQL2OM/pUucDgbvf1r1tzjDpgdhSBtqH5e
CfWkyATx+NJ1Iz2NBLZICCSR64xT0XPB6Dimr97JwPapQR64pmTYuADxnHemaiS2iMemJV/
nUv3hknOe1QakcaNIFP/LRT9OaUloKD94llAOtzAZH7upwMZY9+9VmOddmAHWMGrY+v1ohs
TU3EznHpSnO4Z/SlyPSlwCfr0rRGDEwM0YPXoKXvyKACen8qZIqg9qcFJBJzkU0Ejt0p43H
jI+lJiQAHGc1JEuZ0PTkdaFHPX8KfFkzpg/xCpKKvle9FS/N/eP5iis9QPIfGepWtxDbvDc
rcSl8sEYHAx1pfh7f6LaaRfx30kaXEkhBEp5ZSOMetedOuu3mBbaLeFWGQscDYP6Vt2Pg3x
7exIBpwgQfd+0yKm3j868tXbu1c9luKVrmx4n1SwjiiEU0csqN8vGeOhFYy+L/s9rFFp801
i8RBVw7Y9xzxiuhs/g9qN0nmax4gCSnnbBHux+Jx/KsvUvhJ4os52/su4t7+DsWfy2/EHj9
aIUHBaJlSxEZuzZr2HxL1eCVDdyW+oRdChUIx9ww/wrU1H4nw/Y3Sy090mIKhpXUqCeh46/
SvGNT03VdFvzbalZy2k4OdrjAYeoI4P4U4HEIcSbwRkAk5FbxqTT1Zk4Q3SOltLu2gsPLYA
tyc475rH02xfX/FVrpka5+0ShWx2UcsfyqpbNPMwhiXdn866nwbeweHfFv2vUYiqvA0auq7
tjHHP5VTfOlEyUeRtrc9zupYbKyVVCpGiBQMfdFeK+JL6PU9cYRkbQ23ce1bXiHxct+rWdj
IXRusmMAVxE00cc6mMAbfvNnk101JJLlRNOFtWSaposT24uIlxt+8d3H1xWItrJbCNlXAzk
MR1rdlnknhCIW2k89xVW6LGJIy6heiqOc1zKOl3ub31se2eC7pJdGiVGBO0E11OfmODXnnw
3haO2uZcllG1QCOhr0NR17e9dkNjlnuJgmZG64qxg59e+ajQYBqYNuCqQOB1okFzI16/bTt
HeSI4nkIji+rcZ/Dk1hadZQq8PmSZVT8xY8nHv3pfEN2LrW0t1O+O1UrjHG89TVMXYFgYDE
dzNjf6CvAx1VSmoPZHoUIOMeZGvd3ebgXEKIsCNwmOG9yKxbxJbuLy3jEkMjkbAME57/hS+
eVjAJJjU9W71TurhpFIScRkLvVcZ3n69q56cHUY5y5EeU6x/afhjxDcWsVy6FTuV424dTU8
PjrXFhkgN45V1wQcGt3xDZ2Wq6dC43LdgkFz0Yeg+lctHooWQhhznrXpN2VjFS7k03izV7m
NElvJCF5Uk8qayp9Qubj5ZZWf6n1rQu9Pt4Yyygbuwrp/B3gSDVJRf66JEswMxwqcGX3J7D
+dS5pK5V2cAJXY4Xrg9O9S2iyzSFApBzj0r6Ik07QLe0Fla6XZxRbduFiGQPr1rDPhuzN25
trZEDHJOPb9BWftH2GtdWchp2l/ZvC99LPIBL5eURjzjr+teeM+cxge9em+KZ9P0bTbmxgu
BcXc2NzbskGvPrGxluJ0jSFpZHbCqB94ntVw0jdmluZ2RqeEdBOu67DbNHvhXDy84wg6/ie
lfR0EUUEEUMMYjjRQqqBwoHQCuZ8F+GoND0lSyg3MoDSMB39PoK6sAkY9K9ChCy5nuzmnLW
yFJBxj86evagJgc9/WpAhwCAOO9b3sYkZXjIyaXopZuABmnlTn1I5pGViMdvpU3LRwHi/Wb
tIAltHlmyFGenTP9K87M5Ebs7ENIBmXqSfb+6PYV7DrehWt7asTJJasn3JIzg+4OcjmvEvE
0Mmnvb228M4BCMpGSM9WGTzXLVi+p1QkkjLvmiGfLiQEjBc8sfrmtTTrp9N8Oafe2sjQzyX
syM6cFlCJgfgaq6fZ6alrLd63cP8ykxRryZG+np7101l4bGveA4X07MMsVxI8UZOck4G0n3
A61wVpRSSltf9Gb0k3Lmibuk+ONes0D/aYb2EjmK4QA49mFZfiLxostjcxQ2kdkbgh3RCuC
2MZGK5WOWSKBopAUkjyrA9QRxXO3kjz3+CfkUVz06CctdkehXrRhG8Y6s1IbprG+im067Pn
R/M08RI5PYfT1rsLbV/EjSXDy6hGZ4o/N8m5UlpV9A3f154rgrO4NtcJM6eZFnDoR1FelN4
isLrR0tp/IniiULC8ikSQj+7nuPqa7bNWcTy0+a6Z0/hXWb7U7HcVcMpKlH7Eds+ldXFKCq
s7Ku/oCcH6V5dYeLdK02LaskLckhB8wPPf3qzL8T7N2UNpkM8XIdBHtH1BxxXZTxCStJkyw
8v6semlcDpTMcdCPpXm+nfEqzSGRGiCqrkoskxbap7DjJx71OfiZbh2xDD7Es1X9YgT9Vm9
rfev8z0PGOOacocdRweleS3vxJlmBEc8qD0gQJ+vJrCuPGF7Id0TyknoXkbP86zeLS2TNFg
YtXlUS/E95LMDyD+VQX9zbLo06SXESnIbDOB0NeK2/i69aHZNJI3qPNbbVW51+VonCJGmTg
FRyPxNZTxvRRN6WW01706n4Hr8fi/QZdfKrfDEqhVZkIGfqeldOJFYAoQQRwR0NfLZu5WuP
Od2LE16R4Y8aXEVn9kuWWRk+5vB5Hp+FOGMUf4mxlPLva/wd+zPXi4zzxS55zu5ri7PxhDJ
/x8RrwcExtyPwNdBaa1YXoKQXADA9GBB/Wu2niKVTSErnn1sBiKKvUg0jVBU5wSRTuB/EcV
Hntxn1FJ8x65OK6DzmTptPzDPFO4zUajPsfY0/HPBz70MSHEg8gflToiTOnb5hTTwBToT++
Q7c/MP51JW5D8398/pRTPMf8A55/pRWdwsIdqsuOwH8qWZ0QDHBxnNI2A/wCA/lVG+mKqBn
mrZotWXoHLJk96n5xnrg1Rtn3W64I6fnU+4jgnBqQucF8WrG1n8FyXUqr5ttKhhbuCTggfU
fyrwSOOSThBXtHxZ1NJrW00GJiW3i4nI6ADO1f5mvJ7SB452JBwncDNcdd3lY7qCfKW9Kgu
FnDLGo2dyTU11MHnGHUMhycciqQuryMOYWG1iRnvVCVpSxVz87Hk5zWSbNHHW5bn1fDbXmB
7HaKdaI12HZJAqr1JGags9Ok1vVbfTbKNVOMFsZwB1Jrtr/wZFomnR3FveSvMTh0I4Yd+K0
ipSehMmkjAE720IVJFHPK1Ti3XN0CcbQcjNXbq5snPlLFiQZ3E96y4LiFdRUIWIYgccnrVt
23Ig7nvfgW1MHheFmBHmsz8jnrgV1KjBwOKoadEltp0EKcBUUAA+1aKqV6n5veuuOkTmk7u
48DAJxUN7drp2nT3r4IiQkD1ParA965Dx1fSRx2elwsP35MkmDzhen6n9Kxqz5YtlwjzNIw
7UvIDO8v75yWdvVieaklE0cYRG3s4LDJxj60WqEeSCo+VcjJ61LfFJEyhAkTjgYzmvmopzn
dnqSajGyKXllt/nzOkeTuTsuen4VhXMo+0HcW2DIDA9u1a9vLJdSkRvsuEwhQjOR/+qsnVL
e7jmKLAkCEFuXzx6V6NOLhKyZzS1WpkTxG8CQxy42/NtPt6Uy707VLS182WFVB5GWySPX2q
7pkax3TO4zIhx85xitm/83UYQigZkHXNVK19WZpyvZI5HT7f7TcpLKyk5HPWvQ7W7ijgWGJ
pGKjgKOK57S/DX2W6DTXBbHQAV2kGlxWzLJgJEFyzE5J9q5pVI7LU3UXuxka3LgP5ZIPYj9
a4zxV40nst+l6edso4eQdqi8YeOLpJZdN06UIkZw23jPt7152hluJGmlJZycknvW0I295lJ
X0HhpLm4MtxI7HOST617N4B8LR2tiuqXtvi6mGUDc7E7fieteU6ZFHLe20MmNryqGJ9NwzX
0lEiRoEjwAvAArpoQU53fQqo+WPKupKq4XAAA/KpFBAztpic5xUoPOB0r0DjY9RzTmAC5Ix
TVPzYNOJwCOwqRBjIppAb6UZOPSgcd8mpAoapG8unSiMlW2nFfNmoRXNzq0nlxyzylzhEUs
xI64xX0hrLGLTwoZlE0qxMy9VU5zj34rB1tp7aztIPD8Agv79PscSKowgzl5M9RgHk9+K4s
TXUZKHU7KVNyWux4V/ZWoTzNcTQuqLgMSMAdgM9v6V614IaHRvD8FtqU8MUomckeYDx1z9P
8Ksap4bin07RdHur2O1tbWUq9w6cdMk/7zEHGfWsaw8Bza5rVzFHqMlppEEjpbXKsZJJUDH
aOTyB6mvHrVFWhaTsd9OKpy0Rx/iKF5fEGo3FqN0MkzFTEN3esaPTwJgGtd43cs0oYr7lVr
pNU8H+KtDS6ubyyP2WGTy45LhwfPJbC+WM5Yn0xSxeDvHF7IFltI9PiYffl2oP6mtlLkjbm
Vjbmoyd7O/yZz81zbW8ITa/yn7pUKAfrkk1nzaqHb5IogQfvEbj+Zr0B/gxqz2P2kapC83u
rbfz/wDrV5fqdhc6XfS2dzHsnhYo6g5wa1oypVPhdzjrVaq8kJJqE5cEMB/uiohLMxG6QgZ
9cZqsC2cnmpt42DpgDiuuyRxNt6sshyDgn34qQODyT+PWqiHB/wAanXnBHQDpQxosK3pzVi
J1K4I6HOKpBgRgdxzUiMBnnJqGbQepfViOMkH0prHkb+vXikU8A7unfHSlPOckc+grI7Yu4
IetSmXABQlWHeoQME88U4kgjpUM1TsidrmYru3tn2NWLPVLyylWSG4eNgeuaoI+5gD1HNOf
Jz8pPpTWhMpNq7Z7P4N8YnVj9jvcLcIAcjgOPUf1r0JGU8jp2r5l8O3EtprtvPGWyso49jw
R+VfQmlXYltxzkdj7V62GquXus8TFUNPaJG2Cucd6eD6YzVdHB7ipVbPauxnmWHjk5p0R/f
RjtuFMPIA7Use7zU+tSMhwn+RRUGJPU/pRWYrD3YDB68D+VYl65JJbpSSazbHhCeVHJ+lZk
99GwJZ+nenOS6HRCm73Zp2mpLFGEYZ9Mdqqar4kkt4G+ziOJgCS7cn8K5TUfEMNsdsRyRxx
XHXt7qOoyszQvGrd3OOPpXNOs0rI6YUIt3Y3WtVa+nlJ/ezyt80mc1kzssFrsQgux5pVhaC
V5ptuRwoU5B96hhHmO9/NxFH9xT/EfWuS7buzqt0QXy28VhBAkZ+0L87ybuue2PasR52R+O
pGBz0qS6uWlmZzjJP5V0vgDw5H4h8Qg3iBraBdzKej+1Wuxm2dJ8ItJWW91HUplyYkWFPq3
J/QCvQfFOj29xoc07TGBrdTJvIyMDt+NXPD9jb2El5bW0CwxiXooAzx7Vp6jYQanpk+nXBY
QzoVcr1HvXfSjyxszjqP3j5xhtILm5nImMQzhfVhW34b8DXmo6jb3D7Y7UMCzHqBntnvU2s
aBJ4d1Z7K8AlUrvhmC43qf5H1r0TwFHdSaN9on+WBmxEpHOB3/GsvZpuzLc2tTs7eFEQALj
ACj6CrIIGdvPFRKcrgDrxU2DtznFdL0MExR85HHtXlGs3r6h41vpzIWghk+yqM44Uc49s5r
1NnMNu8pPCKW/IZrw7S5ZHuJpZWbMjEsc5OTya87GStCx1UFrc6223Rkq53Er1HarToihHD
jc46Z7VlwXK5Y+bkr8vIwTUd1dGJCAxCBsZAxn2rz8PH3jSq72Ri6/eT6RfjULcllBKuV/n
Uwv7DWrWE2sayTkZcs3RvQ+tRX7edG0cgDhyV2HjgivPbqO80PUJLcyMpjb5WVuCOxyOtdc
431CnLSzPR5Hs2jJvgLeRRjAPA981Rt9SsbFyzzGYA/KQOlctYeIZopgl4wlgcgspGeK7iP
UdFubRUSGHJHIKCk4uWg0oxNnStWtdQKTJ8uOqseav6vc+Tpk8qOVCIWwelcxpUT/2qk0dx
EttzlB95vwpfF195Wnuiv8rrg4OMVzKlaZsnc8ouHe4uZZ2Ylmck5+tWYm/diqgY7myepq0
oCw4XrXTIcN7mhpMT3es2VtGMl5UHH1r6TDKzE9MmvD/htFFP4vjHGY4XYYPOeB/I17Lc3M
VpblpHB5wqjqT7V04dWu2TU1skXw4UEu4QDqTxioTq2loxD6jAO3D55/CuMu76e+eRrht8Z
wFjP3U9MDufes7xDM2l6dBGiAXt6cISP9Wo6kfmB+NYzxseblgrlRwzteTPUIJoJ4/Otpkm
TuyMDipSDjJrxloPEPhn7Lq8yTwRuyhrpJt4jJ4AlT0Neq6bqS6ro0N6EEbvlZIwfuOOGH9
R7EVvCqpuz0ZjOly6p3RocnPFGMVHGXJx+vpU6qeuK2ehmomJ4kz/AGZbcHi9g/HLY/rSWA
Lateai6qyr/ottjosanJI/3mz+QqWV4te1KTRbRyy2brJdzrysbA5WMerdz6YreGlRWdkEX
5UQfkK8fGLmnodtKSirM5+4uElkMWFIb+EjNaFl5FvE9zcusUECF3c8BVHOaTS9Ee4uZb2U
Hy3P7tfQe9cp431WCa8t/CtjOp8yZI7qUNxksBs98dT74ry5UbvmeyPQpPnfJE6HTLU67dR
+K9UjKxDjTbdhxDGf+WpHd29ewq3qMYcq3BAP51Fr9xLaWjaYm6KWVRHbsB0YHj+VaE8Rjt
YlbBKgc0YhJR5TKnq+YrPcSQWRUN8uOBXzL8QbiO58b3pjI42q2PUCve/E2sJZaXLKGA2qc
FvWvmC4uDdahPcMdzSyMxJ7iujAQesmZ4qyil3K0iAEEGmqwA55GeKmlXgEg+lR9Fx0Feue
cLzng475NTI3HWq2fmyehp4JABzQMtqTjnoelSK2eg496rozEYNSK/PX86lotMsox+6O9SC
QDgVXUBjx0qZD82T1HU1m0johJk6ndznJpGG3GMmmh8YPPHJNPU7x6EVnY6VLSwsS5OeQTU
+Gebag5PGah+YEKgJJNXI0SFOfnbP5mpbsaRjffYvWEYt5VdFJx1bOP/1V6V4P19rm6aznK
qI1yhz972zXmC5c5c89l6CtW2d4bMiIEO549unNRGtKlJSO1YeOIg6VrKx72gyMjODUiZB5
7Vx3hTxF9pUWV5J+9UAI5OPM9vrXZbg3IyBXvUq0aseaJ8nisJUw03TqIkHTIPFSxg+chJz
8w/nUMeTjIxxVmLiRDjJyP51qzjKeD/eNFLv/ANn9KKxuOx5bLdBDj1AHX2rG1PUnRCFbOG
xjPFdl4o02wsZre3tEJmKjKjryKuaJ4Jsl2XeqQLPKRkRP8yL9R3NKUWzr9pFK548k8bz79
4fB9elSXN0TCGX7re1em/EvRNJtvDUN5a2kNtcxzpGpiQJuVuoIHXHWvKkR5ZRbkkDhjjuM
1zVIcr1Nqc1JXRLDps1/GZRhI0YH5v4qydauJmKxBdkYGMDocV0V5fi3gMUGd23AGK5bUZo
Gt02q5lUnc55z+FZLc1exmRQzXNwkEMTSSSttRF6sT0FfQ3gnwyvh2whgk2i5aMNMynqx6/
lwPwrm/hp4KEMI1/U4Stw+PIRuqLjr9TXqQVd5I4PT6110YX95nFUn0G20HlSzvgDzG3Zqx
nbkde5ppznpxQVyOK60rHM3c4v4iFT4bi3RBz5wwx6jg9Kv+CTK/ha1MgGzGF9as+JtNXUt
EePjehDKMd8fyrR0m1W00m2gxyqAcdBSa965f2bGnHHgHJGBTs44pQBjApMdxxUyYkUdZkE
WhXsmcbYW747V5LY24W1RhnnPPpXqXidtvha+3EfOm3p0zxXndnsjshEy4IO3OPTpXl4zZJ
HXSW5SjSQ3Gd5UDsP4qSZZJsQu+0Mc9eM1JqTxwzh0OOMfSkulVooyxVN2NrVy020zTluX1
8P25tl8y6kkQ8rxwD3/AAre0jwj4cA3XNiLxX/icbg3rnNYGmXF3JK8MrFRGuMHk9eTXYrq
NrGgVInERX5gW4/+tU1by0uUvdZ5H4/8Ew6Jqf2vRwV0+5yyxNz5LDqo9RXL6XYajMzSRYV
Yx95j3r3TVZUaExTxxzwOGGwNuOOnHoa4W60eKM5guZIoicbHA/nVwrJaTKUW9YnM6ddX7T
lD99W7dc+1V/FF3KzxWWSWzvk969A0bTLCWwuGgi+ZcgyFq8r1m4aTWJ5DkYJAz1xXQrPUX
kZwODgnpVtWVoznoBzVIsCRk5JNWMgr14A/OhouLsdb4D0+61HWp47O7NpPHAZI5h0VgRgH
2PevU7KaXWEs7rUVEcrQqWjRgCMnb8ue7EZ+mK8y+G92V1u7sUYI95btGhPBB+v0yfwr2bR
lsri3i1WaGF5Z5me1DICY0UeWmD24XP41hXm4w5U9zalvcoSaPLd3aKiFDGqGTI+8ScbfqB
zVDWrNNS+K1hZMQYbC0SUgDjJJb+i12xlaF7SBP3/mShXdztK9SQPceneuZRCfirqbkYK2k
ePXGF/+vWeHhH77DqTd/kzZ15tNXw5d2moMEtrqJoORxuK8fqM/hXOeCIbvTdIe01QLGWdH
VlkVwMKFOccr0HWrPi+7tIJLCG+eIW8glYiZC8bH5RhwOVGD94dDx3rjo7fT7DXYNU0cS6S
xdFa3hn8+3u8nkRkZ5wc7Tj6V2VqrjUVun4mUIXh6nrqkKMBgT14qnrV5c2XhvUr61/4+Le
2eSPjOCB1x7dfwpti7pLcWkrDzYnLlemEblcD06j8K0goKFWQOrDBU9GB6iuuM+eNznacXY
4X4U69ppvb3T/tCq8iLLF5hAMhGd3J6k5z+dd34k8RaZYQR2s97FEZnVXLtgKnJJJ6DpivA
tX0JfAfxAsri5QXmjGXzowwzhCSCrD1Xt64FW9XY+KI9Tk06AiwjjXbsGAXzlc+oHzEZ6ZN
eZKCh7rO1y9tPnUfkdzr3xSt7i3OmeFZDyNsl8VwB2Plj/wBmNedTyMkYZZWXbliQeSeuSe
/PNcRFd3FjOyHIxwwNatnqguZo4NxMkjBFUDOSTgVz16Um7rZHsYDFUKcHCSs3ufQuga9H4
ytra+a3ZXtSBNuX5TIB1U+nU+1buoXEcUBZ2GfTNZ/hvSU0Dw5b2OcyAF5W9WPJNcr4w1l7
SIkvnf8AKiA/Mx+lee588/U5ORX93ZHn3xI8Qeaslpbt8uccdz/+qvKs7SDgcdM1teI7t5d
VMD9Ych+c5c9fy4FYROQSTXt0YckEkebXnzTYrPu5zn2ozgEHk1GO4PU+lLgjntW5zjgefT
60o70goUEd8ikBKj9Rk81IhwSBzzxVc4GCTipYzu9wOtA0WlcfjUqNkcn2qkG5HPtUyPkZH
61LRpGRYLcY/WnqwAxzzz19agLZz05H5U5DkgdSeKho2UtTa0xPNuQpGVClse/atS206IMD
cPuA5wOgqDSofLtjIDy7bcegHU1p4wa8utUak0j67AYaEqcZzV2SmO2UcIB6EDkU3Kjjkig
D25pABzgmuU9my7FmKVkfch2kc8V6b4d8Qrfxpa3JxdbeGHR8f1rzGNQPmbvwKvWV3Ja38U
yY/dsG4rpw2IlQndbdTzMxwUMVSaa95bHtKsCOuPpViHPmoC3AIqjbSLNBHKnzK6hgR6Grk
RHmr9RX1t01dH5nKLi7MqeYfQUVDuHr/wCOiio0Jsc3ottJqmuvf3ILLHgjPTOK7hFB+7+g
rO0iyFlpkUXVioLH1JFaXnJFGzyMAqjknjFaLuRJ8zOH+JkKSeF1aSUoUlDgZ6nBryS2iIt
fMY9OhPWu68dawNcaOxhcfZUbczHv9K4a8u4oLXyU+7xWFaN2dlF2VjLvpMMW6EnA5qDw/Z
jVfFdlYsN6u+4jsQOaoXlw8jdTuPT2r0f4W+GhK6eJrjJEUzRQqO/y4Yn8T+lcvLzPlRs5W
1PX7WHyoFUdQMVJkFsenenjPTpmkCDHHOPSvTSsrHA9R3vSY3duP50oAGNo6+9KoLEcd/Wm
KwydQIJWOMbT1pYgPKXaQAQOKdIgeJkYZDAgZohXy444zhtoxSHbQlU4PzdKeW4OB+dM6tT
jkAY61nMpIw/Fsgj8L3bAgH5eR9a86tp8rGj5Ysckmu+8an/ikbp84wVP1+YV5pBKdyEkkB
cZry8T0Oqnohl8Ue5a3dx5i/dI6E+tRG43xLZT7o5QflJbg/T1p+pxC9QFG23aDADdHH901
mR3NzGGt2AnK8GCcfMv4f4VjF+6jWxoWN3fLOOC/lEgjuQf5/St+PWfNVwjFmPDI3G0Y6c1
xUWoWyTmSCOWLHEtuzlh9UPUfQ1rSFTbxTxvBeoV4Dna6/iP60pR1Ktfc6oXQlRUlYqeoPY
n0Jptxb2VwsaXJUOFLrxkH2NczJfWkcYiZbjTJWGA0p82B+O/+INZd3rb2yPiKW2lbhZbWY
NG34NnH4UeyZUWjrNS1Oy0PS5EtkWNpF4x346+1eL3lw89087n5nPXrV/Ub+6vWZ5mkCHkB
yayHIJCgcDuK3irKxEn2CMHdjse9TBsHbUY5HDDHrmlDgfz61Qkael3RtNVt5842Nnj6Ef1
r2PTNTtbTR4iyNG6QpE/mHdu4B2r6f4n2rw+CQmUHA6+tel2GpvNEI4Z44miTdI8iqfbjPA
6iuLFJtJnbh2tbnYW+vSf2tYLLNLHCjDEc+S0pIPzEkcnnt6CtWQhfiPBcqdq31m0fJ/jj/
8ArYrhTL58snm3G6PCSK6xcuc5GB2/CuivL3zdOj1KFd8+nSi6AHJKjiRfy/lWFCfKzSrC+
xreM4rhNEl1vT7prTUNMhZ0kGCJIyRvjYHgg4B+orzLw7d694n8TieAWVtJbqJnijXyI5XU
Hadq8bie/wCdeh+OLyJvBUiQvldReKGPH8SsQx/8dBrCuPCMaeELC9sIpYdTg8t2mtziTym
fLjH8RCnj6V69aHO/c3tc4IS5d9iUeItQa4j1uO5EF5FLFa3FjOhDOrSAEfhzyM16dPJdLI
qW1tDKDnDtcAKPyGTXiGoaf4gt1/tCynu9U0+0l3QXDw+XNk9WA+8VHr+lWbP4lXlsqrdQP
K69XJ5z7jiuDmr01aOp2ctOq73H/FxNRi1S0iv4Qkcqbo5IyWjIH8IbA5HcEd683ttQvtPL
NZXs1uW6+WxAP1HQ13vi/wAfQ+KvDY057QxyxzrNE/8AdxkN+YNccmgapcfYDFau5vlZoVH
cA4z7Ctozurz0ZjKLi7Iy5J5riVpbiXzGPG4gV6j8KvB91d6uniC/tBDZW3zQblx5r+oHoP
51teEvhvpWmJHfa/svLr7wjI/dp+Hc+9djdanezj7NoojjH3cthVUVx168ZR5I9TanSk5XZ
f1vVI7O2kDE8Ak89BXiWvau8wudeuSf3YMdqh6Z9fwrX+IGsS2FmllHei7klBBlQg7j3PFe
e+LbqQrYWWW8pIFf6kjrWGHw7TTfX8jrnVjCDtuv1OXZiSzuxZ2yST3OajPbjmndUPOP60g
xtzzXsnisYPXpThwvTP1oxk9c/jRxjHNMkcvPt74pFIyTRyNufzpMgHj9KBjz8xxxinpxj0
FRAcj19KcoIbocflQBJg5I6VOqjHHr3qBRkZyRzU6Y59PakykOCkkkHjrVuCPkA896rqwLc
VqWEazXtvARxI6g/TNZTdlc66EOaSR0dnEFRUx9xQCc9yMn+dWdvy+tQ25LGRs/ekc/rU24
BT06d68SbvI++w8VGmhwA2knoD1pS6opIAqNWySApqTChFyM96jY2u2tBy+rZApyOfMzgkj
iondmBUZHTnGaeoKEMRnIwaBJt6I9P8Hal5+ntZSMC8J+X/dNdbEV86PvyP5147o1+9hfR3
CHaFOGA9M9K9btJFuPJljwd2CcV9HgK3PT5Xuj4DOcH7Gu5x2kN/d/88x/3zRR8vr+tFd9j
wSnd+JNLs4FxL5p2jCKOelcZrXia41JGhjfy4T/AAKev1NaEHgiWZVbUbxt+0fKvQcVxGqW
b6Vrb2oOSh2nHQitlJLZCUTI1i78gCMZLt+NVdB8P6h4sv5Le2ZYYoF3SzMpYLnoMdyaXUn
T7bcXL8pDHx9SMCvZvAmhjQ/CdtHIi/arlRPOQOrMMgfgMCuepeU7HQnyx8z5+8Q6DeeHtc
m0y+2tJGAwkT7rqRkMK988AWX2T4f6Ski4MkRmI92YmuN+MunLv0rVFxvdXgb1OPmH8zXe+
C5fM8CaG5XaPsade56VEVy1LBJ3ije6jn6UvBU88044PTpQB26E11XMrDQO/fGTSgZJP5Yp
WHGBg474pRjGRwaLhyiEYzzxScnpTu340McDqBxxQmPlGgdOTxT93yhRUYYnr0py8mpkNIw
fGsZ/4QvUOBhQp/8AHhXksUjRyKxcnrx6ivX/ABfEZvBmrIoyRAWx9CD/AErxnTmEwG5dwx
gHtXmYhapnTBaFy+t4p0jkZjHFn76jlD7jvWXMLu3k2XaLc2x+5OvzFfcHqD9a6W508xQNP
AxePGXicZ/KuOuZtl0/2eZot33o2PFc8HfQ0s9iPf5t4QX3A8pMo5/3W9+lKLzySVLGKTOC
y9DVGCUQ6jwMdnXsfetu8tbW5uFksZY45JEHySnCv1yD/SteoIitbiFZZBexuqOeQynBx3x
0rL1jUJJH8qzSOCJTk7Y1Uk+/GasvaXVoWV9OMbYOGVvlH61y2pSOZ8PKWOSCBVrXUGV5Zm
d+ZGkYHOSaiXIweSMUKQOcelPUDr7c81Rne408kZNP2jAxg96dsA5OOfenALkrgY6cUAOBM
YGOfStXT9VnsrkSo+CQUbcAwZT2IPas1MMQSOvFWVi4ywwAKl2asyk7ao7Gy1QXBKTXEUTu
AQCPlI9M54+nSuu0JoTeottuRMbokcg7lHDA47+3oa8ljkMeQScY/OtTT9VurOZZLacxsjb
lxyAenQ1xzoX2O6FZWsz0XUdMlXXNI0dxI1mrObMk8LGxy2fVlGV+mPWvRVRQAqqAo6D0Fe
Ry+NJ9Rs4YtQgjE0Eglt7mA7Whcd8Hgj1HcV3OmeKLfULGJ47i2N2VzJCSRg47e1d+Fmo3c
3qc1WDdrHUBVAIx0/Ws+68PaLfndeafDIRzuZBmlW4vGt0ZWtk3HBYqzBfw4qvcTJv8qa/e
9f8A55xL5a/jjn8zWlXF0YrXUinh5ydloVv+EY8NSt9mtdHtZv77MoCJ/vGrUj6RpUAkmMc
k4UIJMABFHRUHYfzqpE+o6u72ViyQxIcMUX5EPp7mob7wHLdkCXVW3juI92fzNeBiMVGo7N
cq9D1KVCFPrdmTfeLlaNjDC8ijgMOlee654lu5WaKW7cxnpBE20Z/2iOv0rsdX+G2uSx4tN
bhlK8bJUMf5EZArzfWfDWtaHIf7U0+SFM481fnjb/gQ4rXDKi3dS1Ir1JJWjEpyXE17KplO
7aAqqO3sKsatZXM2n2srrukgj8s9ztySM+46VPpFqrfvWOAOVxWm6QyAiNpG65YHI/Wt6lX
lkkuh2YbBe1ouU95bHn7KQSB2ppwVHH51sapprWztImDGx7djmsjGa7IyUldHh1aUqUnCW4
ijnH505gM8n8qacg5yP8ilxzx2qzIDjqaAMAjr2pQMg5GPT86cAc880CEAHOSR2qVQQRk57
4pi4HPQYp4PHJwaQ0SAA4zUqDcAo/CokyTk5HNWV2hQc+9JlxEiGWHfFbGjEDWLVjwPMFZa
Ng5x05zirtoxSeORMAxuD+tY1FeLO3DSUZxfmdXEoBcYwA7fzpyjOTn73GKiif5zkcMc/rV
hiqRgAE+1eLLc++ppctuw5VALc84qXCA4HINVQWZsjHTj0qYb+/Y8e1Zs2i09kJk44Han5Z
kOTjvxTRGS2QcAmp443kfbGcHHei4O5LCrBSjN155r1TwlKZtHtSDkA7Dz0INeXyBY3RVJJ
A59+K7PwPf+Xqjae5+WYh156Ef/AFq7sDU5ayv1PAzrDueGvHodbtf+6KKs+UvqKK+jufA8
pYmKxAySHYiqCSewxXiuu3sd5rdzdoPlZiRz1HQV6B421kW1qdOhfDsAZAOwwOK8onkBJx3
5+tbvRGNm3ZFTT7T+0vFel6Scbbm5DSAd1HOPyFfQ0YVeFTA7ACvGfh3YG+8cy32cJaW7Fc
DnLHaP617Rg88Vzxd22dTVtDzH4xqW0PStvGJpAWPb5BXbeHbc2fhbSbUjHlWkS4PrtFcT8
Xtz6fpMS5275WP4KOtejWexrK2KkbTEhHp90Ufbv5C6WJhjODzmnAcZ4pRtOR/Sl3YOMfjV
XFYbgHr9M0AHOMYpwHt0p444PH9aq47EeDnkUxlDHpipflJwDTtvYUXCxX24zk5FSLjqaGH
NKq5PHSk2CRVvY0msbmGUEpJE6t9CDXgGlv8AZ7k28iHfGxH9M17l4gvktdKmVT+9ZTwDjA
7mvD9Y8631x7oQ7YS+wsOPm4NcFbX3TppqyudLDem32wTEYfox9Md657UtPhu71vKbYpOd4
6VZQz31t50eRsHHH3qi0+UyagqLH5gkG14C20ntwa5VomXbVGRqWlSWdzGsg3Y6NjqDWnpU
tuyPaz3KRRgDJaMOST2Gen4VuX6QeUkMyeacYRJVKyJ7EHg/UVyF5a3Vrcq2wSxMR3OB7HH
Si/MtTVRSKnii+EczxWi7IvuBh1bH8q4pmZ2LMfmJ7/nXR+J7W5tZI0uIo4gy71WPkEE+tc
0CARxmumCtFI55u8iRSDgU5eu3tnFIhwR6GpVGece9VYgsYG0cjmlC57YHWlTLDA6Cp9ioo
YcknpSAZEuDg9uatgYX5QTnvTI13OWxheM5p81wi5QAY4pCGvgHPX1zTBwN2Mfrio3lH96m
+aWXnn6CgtaFyNtrZPOea0LaaSKZJ0YBl7djWOkyqwG3PsauwXCqMMuOelZtHRB9Gdxa+Kb
+O0MaXJUk4xIC4X3yOcexrorrwvfzaLd6hqOvTTJHC03lwARo2FyORyf0rzaKdSw2sAO9dv
4Y8RLbxPpGpEvp92rRFif9TuBGfpUxcOb30dEoScf3bOo8N3K2dja2kUiwgKNxrurSeBrgC
SQPkA7s14hB4ggS5tbK8mFvcQZt5SPUHrXYyTxW1uZBe8H3zXhVoOEkpLU7ElJXTPRr1LNg
WV1yB1rEaSFomt7hUlib5WVhuUj3Fc1pqSrayXd1dkLgnAPQepqqNf0uR2Ftqayn7pXPesZ
J3vBFQp3VmRar8PdMmEkuiP8AY2brC3Mbew7qP0rhNT0zVNKuBBfQG2i/hYDIf6HpXqdvqG
VVt+R1GOa2IpLa+gMVzFHNGRykigg/hVwru/vHTCrOjpujwC6ijlgaIxSyhu5Oe/1rjLiFr
a7eJh904+vWvorxR8MoL7Tm1TwuhjuEBZ7PccPj+4ezex4NeDapAwbc2fMXKsGBDAjsQehr
2cLNdDgx84V1zRWqMcgkED6UdAcHnrTuOpBFJzk9CPyrvPFAZLZJ6f40ufmOe3U0gHIULgd
6eBn/ABoAM4Apd2TSfxemKcFJIyO9A0Pzt61LG3APb6UxUOcbTxTlC9M8/wAqRSJN5C57VY
hkxJkHHIP1xVQ4I+XNSKGByO3PSpauaJtM7SGVJUhYOQZMAjtV1wiyAuc56VyVpdFBtcgeh
NdbZSxTxqVbLKMMD1FeRXpcmp9pgMWq949RN+GIwAQDjNSLhwMZHvUrxjblRTWUhADxXNo9
j19VuTpGzAMx2j1HfFTrJHHGVhUs2OSTzVRZWJ3MxyOcUKxBJYYGOp7VNi0yU5EoJGc+prT
065ey1W2u0OPJcNx6ZGR+Vc/Lf2cZy1wpPopzWnY3cN2okjLY3BTn1q1GUbSsctWpSqfu+Z
N9rnpH/CY6F6t/3waK883D1H5iiu367M+f/seh3ZLq9y93N5szl5GwSd3XisKVo2VgOOD07
U+X7RcTEwr5shA43YA/GqTrLHM8MvDevavom7nx6io6noHwpjUW+r3BPzeYkfPYAE/1FelM
QATkdK4T4cvBB4TlcgBzcuWPqcDH6Vc1LVbmecrCxWMcDHesHUVNXkUk5GV8RY4NQgsovPV
RHvzxk5Iro9F1W1j0LT4ZWYuluilsdTjFcT4jjn+z2xMbAuWAbHXiujt9KvItMtlWA/LEvQ
5zxWTqzaUkgUVdo62G7trhcQzBsdR0NTge4FclbNscIY9rg4z0retruVIwLrHswq6dbm0Y3
FI0lPbpSn3XNNG0qAuD70pBxycYrpBIQEg9M0uWJHFJg9RTxjv1pXCwwccHmq1/dR2NjJPI
2AB2BJ/IVbPUYHevK/iN4rukhi0rSp2R7kuHkjOD5YO3aD1BZs8+grOUuVXY0jobpGutMN2
xbExPDDkLXPar4ft9WjcKAs+0Orjpkda7SCxLeHra38oqEgVSvoQK5+OSSCaNWYfKcr7A9Q
a8WdVybkzpjbZHM+H4SElt5FLFTtINZl/YR2utFXlZC53BhyOvQ+n1rfmtvsOuqxzsmyysO
M5qTVtH+1wKzf6wcKw/hNbJ9SbrmMn7W3k+XdlZhg8E7s8dRTtMtILzTSkqoizOUiHX5sHA
rPFvJcK9hOQlzFxGV6MP6Vu+HYZbNpY7pAixgFW4xn1/Ch6I1PN/HWmR6ettgP575V8tkYA
4rjFHOM4/pXYePdXGqa6whX9xCCiseCx78VylvbS3EoihjZ5HOFVRkk11R0WpzStfQiG7OC
enepomJK44z1967vSvhnqdwgk1OUWUZ6KBuf8AwFaUvw+0i2QZubhm7nIAH6Vk68L8txWa1
PPUIGB+lW4xJKvlJGXOeNtdnF4Js0Uq4mGeVdj0+oFbdjotlpaK6IrkHg/403VSQ1ued22l
X1zdxW4Gx5GCgMcVPf6Vb2LIpn81g2GOMDFbmu3aw6gkyui7COEHesm28/UdRWO3UO+SAWG
ce9UpXV2O1jLng86RlgiK7ASRjHHqapojl8AE112r2b6en2dsySygZJ5LGpvD3hme8uma5g
aOGLAYMPvH/Cpc+VXZaSkZelaJLcnzCm49ADwB9amuNCvWvRFFEHYEg7T0r0G2sYSpihIht
ozl5R1cj0P6Zre0m0021gl1G8MVrZxZLM/HA9feuP28nK0UdfslGN5HmMfhC+GGeURZ6hQW
NJdaNqum2/nSRyvDkfP5Zx+ddzc+JdR112fQUt9G0ZW2jULiPMk59I1P88UxvDelypnUtQ1
LUJ2/5bNcspB/2VHA/KolUmn77RSqwStBa+p5fexRaiPtMTFbhQA3+2B0P1H8qrNdaqAkRu
3dB90ZyK2df8M3Xh6b7TDcG4tGbO51KuuT3Hf6isKaZ4iHhfML8jpwe4rtVppNamHOk7vT0
OktvFWv2KpGsxRVxwvei71Sw8QXTTSQQ2l95YUywoEAcE88de2Sa5G4u5XOS5z7d6hilaFw
4PJPOKSoRT5ktQnWcnboegaDrtxa3Bsb5gGU4yT1r0Cy1HG3a/WvGGl8yBLpTlo+HPcD1/C
um0PWpPNW3lcdMgnvXnYnC/bielQrc65JHuei6njJYkDGa80+NPh+yUWviWwiWNrtjDdBRw
z4yr49SAQfXArYsdXghh3NMq/WuQ8feJkvtJ+wJJmMOHwO5GaxwkpKokTiKNouR5E4AcAYB
HU1GAM98U6Zy7tIOc0z5uOO9fQHhslfaX+ThcjgnJpV46E81Eudxzj6VJk5x0/rQA4Btx7f
1p4PLCmoS3J/Cn+ox9KRSHA8YwQc9qUj16igYI/nUiAHIzx1xQUhoHGQSRinDO/6U8D5sjr
6U4Jkbuc0mykSZIODyKsQXk9u4eNivuDVbBA/kc00sSCPw6VDSe5pGbg+aLszrLTXovJK3W
AR/FTJ/EMY4hi38fxcA1zS/MQoGBipdnp0Nc6wtNO9j1Hm2JcFBP521NR9buy3yeWgzxxnF
VbjUbq4UxtKxQDoB1qqwyOMg/Sk2lTwMnGCTWqpQWqRxzxleatKbZIB17c5AH4V0nhh5GeY
ZO35cfUf/WrlSrDBB6celbugajHazCGVgsbt1x0P+FRXi3TaRrl9SMMRFzdkdTk/32opn2m
L/nqn50V459t7vdFWKNXjBYlUwMKPpVWcAzYT19arPeYQ7WyMDoc4pLZ2uGZgGG3uBwK+xV
tj8nk3uzvPCCyS6a9pGxwH3HHfNd5ZaPGm17gB26gHtXnfw/ung8Rm3dvkmTofUV6+QNvPG
K5fZXneR0QleOhwvjja02m24zwSxx2GQK7O2AS3hX0QD9K8v8S6j9v1OaZH25cRRfQcD9a9
TiQpFGh6qoU59QK6pq1kZ0ndtle906G75xsl7OP61gwvJazvBeElh3PpXV46dqoarYrdWzO
qjzU5B9fauSpSv70dzp8hllcjcEVSYz91iOlaHU9a5uyuGMXkSNtweo/lW5ZTpIhiySV9aK
NTRJkMtgHGccUpGADjJoJO0AetLnA5roGjE8T6uujeH7i7DBZWHlxA9S5HH5dfwryrR9N/t
Lxjpt1dAPGliZEJ/iZGP9SDW549u5tQ8SRaUpGy2UEj1JGT+mKqeHZwIGBx5tm/mggdY24c
fhwfwrzcRO8uVHXTh7nMeo2E6yWY3HG4Vz2t2ge7DRRrhuhHBBFS2135M/kp91zvXnpnsPb
qasXYeeMqIwZMcNnHFcCkuWz6GMk4zujmr2H7Zp7RLxcQnK9skGn2k6z2yb8EjjFNuJSkpe
QBDnbnHBNVvNWIeYuQAdzD1reLVtBcrZRvLJTeJchhgMVYHqPp/wDXqj4iu7mz0K9uo2wQu
wY9DxUniCeRIFuYiySJIVcexGRWbqjve+BLqcsegz+AqoXuje2jPJpnkmfc7Z757nmvaPg/
4WiawuPEd3Gj7yYLbcOUx95h9c4/A14tGoaTkEADtX0z4Us7jTfBGjaes8fMPmsQMAb/AJv
xPNa4iVonNFF3U3jUrbxnMrn5UHUms+806K2eON/nuDzjsD6YrRmtbXatxKXaZSGTPQEdwK
z5DIjtLId87DjJ+6PU15iafwmqWpk30WxjGoLSng49ewrG1m6TTbR1c75wu07fX0roZ7iKz
hN7KPnIJi3dR/tVwWoNLciSeRtu/kA966oRv6Et8urOSvnlnYyvwSc13fw+0kCwn1OeMlnJ
SPPX8K4c281zfx2yD947hQMepr6L0nRLax0nT7GNQPLQFvdu9b1J2SRO5hWPhpPPN9dRq1y
wyWxxGvoM96S7j3Rm3gAEP/LRgeX9q669IaJoYhngBytUrfRpJiAy7fRRWbTlFtuxcGou5y
rQKivNKBHbW6b5CxwqCuTS+/4S29N5fRsdEtXMdjpy8fa5P7zjuPWqfxI8Srfai3h/TZALO
2bbOyf8tHHUZ7gViaa+qz/ZdN0xXEzkRRBTg55z+HUmiFBQTb3ZpUquZ3p1DTra9BvrhJ75
BjZFyIR0CRgdPw5roIv+Enuo1GmaRFYRkfLPfNsIHso5rR8KeDtM8L2CytGtxqLjMlywBKn
0X0HvWw0k9xJtVM5445xXPNLdL7zLnvojJTwzdNmS/wBYNwzAAgRgID7A1FP4dtIF3S21pd
JnmK4gXB/St4H7PiOSFnxycnIBqtdTRKrHdnjqe1cixEnqipRaOfn8F+BtVSRJvDwspiPv2
jlcH6dK8x8a/DyXw/bnVdIne90ofLKCMvAfU+o969WW/miuNlvJtkfgE9KrXi3dlZva3lxH
LcO2XWEbkKngg5611UsRJStLYmUGldHz/aXJRipPyPwfoamilkiVMMflOM55FbfiTw9DZXT
T6euI8ndDnODnqv8AhWRbz2saH7QG9VxzmvSbTjdFU3d2bsW1vNRnxDFI7A/nWXqNwrEwRP
5mPvyZzub29hU11qbSRNBaJ5SN95h94j0z2rNjh3MEA7gdDxUwilraxrVnf3U7lQ8nGO4FI
Qd3HOT0HarU8ISZkUsQOm4Y/GmmMZ4GD3rZM5GnsVwG/X8qeB1zmpCoB5qRRzyOgp3CxCAc
4XrnHNSgHAGOepNWEg3N259anFtjLE81LaLjBspBTjIxgVMgyOePwq0tuWxxU4tcngdvzqH
JG0aMnsUlUg9Kl2kkAcdj7Vb+zsrYx2qVLdcA4yM596hzRqqMikI8jkdBThbYPU49a0PJUc
Hg54p/kYAIGTnt9annNfYPqUBGA/BxnGeKeU2kjP6Vb8vJI5xmpGg3Rb8DB9venzkOlbYzm
THGMdAaikwBlcfhVyZCkTEk5HSqDgnPBDY5rSOupzy00JRFhOeMjIzTo8q24cHPX3pqlimS
GzwBx0FW4bWeVw2xgfyFDlYcIOWiKf2+8/uxfkaKufYB/eX/AL7oo5ody/YVSJZHUqVPzex
yDxWtZvdqpAUlDycrioNQ0K+0fVn0zUI/LuImGcHIYEcEHuK6Kzx9nVcHJHHFejTTbPFqys
iLS777DrFtfjI8lxuHoO9ezavqyweFJdSglVhLHtiI5DFuBXiTIsczOzDacEirMN3O0cMBn
lMCtuWNmOxT3wOlXbXUUZWi7HQaLYtf6/YW7AGOFhLJ9F5H6168vPUiuE8CWYZbi+YfNny1
Pt3rvVUYGevSplq7nRRjaIh3DGOoo5K807aAKQrnJHFI2OV1OIWt+WXhZPmxj86nivFEsdz
g5HBI71c1y38yy3jnYcn6Vj2jR5KbQSO39a86cbTa7g3pc6yGQSRq69GGamC5ODWXpt0Cpt
mwHXJA9q0t2CPeuuE+aNxnl+u2TW/jy9uLjIjdUkU57EYJ/Ag1N4NtIn1eV3H+sVlAPII54
/Kuj8ZQwxaZFrE2Ctm22RWI/eRNwy/UcMPpT9LsrPTNDGoWeJVOWDL0wehrz69N8916nXCp
7nKY15BLYXP2d3wbZ/lI/jjP3T/T6itO2uWuIg4KgqMDJrF1DUX1VypKJMvMZP6p9D6+tM0
+bZBGN2Ubgf1B/HNcjgnLTYKkWldkl6A4mkcqVJw6jt71keTLZyxrcMHilz5bdj/smtS9MQ
Iw4Qk4A9cim2c0T2X2a8hM0TfJ05B/vD3q4wcXZkc2lznNWDJaTQMWII6HkAdj+HTFZLq58
A6hsUMvbjOMd66PVrH5HgOJFABSQLjd747HiszRhKLa60/YrRuCAjHkE/hzXQo6Eueh5p4b
sV1LxbpljKpaOa4RWA/u55/SvqGcLI32e22Qxr7YAA6AV856BbHT/iZb2snDQ3G3g17pql5
BbqEQlSeevNcePctI2HSte4l3PL9pfe2QvAI6e1YEt+sbSQt/rZmy5J6KOgqTVtRitbRnRy
cDo3c4rj4vNkBup5D5knIA7D0qMPTck7jqNR1NPVtTa5faCCinJGcj6VzGoXMkw8qJSSeip
1p0k5ErJydvvnJrS0WJY7Oa7uMjdwNwyQPQV6PLaxxuTb1F8MaNMb+HUbpNgUlVXGcn1r0+
bUnS78iKQNcSLnjoijqx9BXDWV88McNvbxtLdyDZFGpyWJ6Z/wAa2bdWs4jbqyz30zATOpz
vbsi+w/8Ar1zVH7zdzrpwbSudXaXkabU3ZJOMnqT61T8e+L18L+D82XGp32YbcMOV/vP+A/
WrWn6dGoxdbVl27m5OB7A1yvizw3Z+Irq3dLp4rqAbY5C29cem00qOItJLl07kzjG+jPIbK
y6yTHLsS7lu3fJr1/wDoK2m3VruLbLIu2FSvMaev1P8q5HTNIt9L8Sx2XiSRLWGI7w5yUnb
tz2HfBr1ez1XTZ9wsruGUqvAjcNgetaybkKTVrI07yRdqjIXPYnrVRJlaQiPKgZ3GOs6e/n
mkCW1s0xOcNj5fxY8VELia3i8trva7fMyxLnHtzjNediKilotjWhSa1ZtLKSzvDlF2kF5D/
SsW5uHaRhHGrADjbz+Jqp9pk5eS+kkU/eSSLCn2yKyr7U5Ej86GRPLT76LgkfjmuWjBuWhv
UVkWZHEUu5jk4zj19BWXfaosyXEjuYpWYAjHJHp9KSzlk1ZTdIwWJTjLkAZrM1UmA5Z239A
fWvShFKVupyt3Oe1a7EoZIwQxcYwcn2rIhhnn1RojagyKpLIgxkY5IHc8VqWLwPqkcs8W8B
uhHWqtxfPZ+KrTVIyY5ILhJiR0ADDPH0r0IrRxBS5ZKSFjtLZwHRQwPWphYxI2QoUAdRXYe
PfDB0bUm1rS1xpV5Jkqo4hc8keyt1H5VzMU0cqEH5T1INcNVTpvU+swjoYiF0kmYl/pqMwd
VO6siW2aPgCu4Ntvw2eD6037BERztYZ9MUQxXLozKvlPO7w0OISBpPlIPr0qwlk3Uc11bab
ArDKkcdqelhDnDEDNaPFI5Y5VJPU5uO0Y5AGMdsVKtq2Tkcmujlt4kjCr1I/SqUCLJckY4A
PX2qPbuWpq8CoNRfUpfZAB8p71KlqwBI5/CtMxkHoCDxTxHsOcnHrWTrNnfDAQRnNbuCVK8
AdQKDD8+FUdfWtbGRzjIpssKnoh461KqhPB21RlpbrnJXJoMbbFUYA6Zq4ISnG008ptyzr0
7evvV8+pyyoNLYzY4iWBI785FPmU5ZQcqvU9qmuXVuh2Ke5quJtoZX6MOCa2i76nnVI20Zm
zh5DsBBVTnHr1qzb6fHw0wy+OBngUw4+142Z9/zrVgQMo3g9eMnNayk0rIxo005XauXbKze
5kS1tITPOw+7GM8V3/h/wGTNFca2RJyCLdTwP949/wrO+HyQjX5FZMZhIAx7ivVFx5qEccj
GOlVh6CmuaTLxmJnB+zhoc/wD8I/o3/QOt/wDv2KK1Pm/vH86K6/q9P+VHk88+7OH+KWiPJ
Fa65bod8IEcmP7vUH8Oa4LTJRIGGOB2756175q1hHqOmz2Mv3ZowM+hI6/nXgptX07Up7WV
dskTGNwPXpXdHe559fYZMsZZt46nOBSRDMgxnb0+tNn2uw2yMucdBmr0VtDEA0bMxxk7hTv
eVjBaLc9X8GwLH4ZhONpdmJx35rpOBz1rD8Lpt8MWQOR8uTz15rcHTB5FZo9GHwoO31puDi
nqP0o24bnr6UDILiES280RHVTXCJM1rckbgccV6FznjrXnmqobfWZYW4DNx+NceJjopIF2N
BL5rWSK+XEhTnAHUY5FdbG6SxpMpyGXI+hrh4jhXgxkAZrpdAuTPYNFIuPIbaDjqvY1nCXL
JeY1qvQ82+MGtyLLaaFE+E2efL9TkKPyGazfAHi+RdLn8MXchwy77Ryc49VNUfiPY6rcavd
a2bZjayvsRxzhQMD8K4CF5LeSOaCQxup3I47GqqNS2NYOx6RetK1+SXZTnkA4rWstQFyCpb
bNjLqB/rCP4h/teo79a5mz1ZNWgE/3blMLMvofX6GtFLOSOL7UkqnPGPTBry2+R2Z69lUWg
+a/Kiaa9k3Ag+U+dyHH8q6HwncCW+dnPmogVuTXKX0Ftq0Zja5+y3AGN5HyMf8AaHY+4o8P
f2j4d1N1viGikwgkDgo/pg1smnFs4akGnY9T1GytrhXGwLKxO4EYFcumhpb3TXNsxyOWVeh
rfGoB4S0kgbzRnjqp9KzZblkJmhbJA+YdATVUZXdrnJKLscF4rsTaeJNL1y3T5GkQvxjket
dtdyxNA923zEqCNx4X6e9Zmty2moaW8JXY3Dx7v71c7JqLvYCOV2V41K5DHB/CuivCMmrmU
W7aFXxBqjGMMD8v3Qme9ZVjq1xJCFPRARgc9Kx72785pRKAxyV3NwFGe1R28yQ6YSfvNxke
9EYcsbI0fvbnZ+ELeC+a9urrLFGwqn1PWtmeCS5nSytofMK5YxqcDHqT2HvWF4PYwaFczPm
CBpctcSKdijHb+8fQCp31N7wzQWYa3sQcO7/62f8A3j2H+yOBUTlr6E06TlI2I9RstM3z28
yy3TAxNMo4RemE/lnvS6FfSP4x0/cchZCSM9TtNc6kts0jSyKq28fCg8c03R9biTxjZ7E+V
5DEpXszDCn3rD2blc9CclGFkeu6jqdqtxIl3fpDI4z5Ma7m47Vxx8QLc63Fa2SsCGAww+6C
ep9a0ZL+3gMiWdk1zPKcSSqdoBHbcefwFN8+w+zLqeuxtGYInRcYEgHYEjvTkurRwJ20Rzv
jnV7W51FGjYFkHXjHpzWOqPaXSz2k/kyCQANG2MBl3dq5vUNQSdFt4V2qrFtx5LH3qOLVZo
Yo4tpIVzISerN06+1b+z92xV7M9a0rxc/kpDqgP7sgedEgwR/tDt9RWv8Aa31CTFksUi9ma
6Xd/wB8gZryGw1yKOYvd7wGB3KBmtjS57Cb7RNLMqLkGN84YHrxXHLDxTvY19pJq1z0GdZY
Ids86qCM7ZCWXj3xXP3piLNJ9lWQDn5GPI9Ki/4SOeK08tgZpAOJMZWQHsw6Zx3FR2sNrcq
Z1kkt9xJMaAsv19qSoxj7yI9rPZk2narp8EDJHbrGQ2WWQfNg9wf4hWBrl+fOLKWZMkgE9K
oai8tpdsuW8tiWGSSCD1qhdXf2kQqSAOpPvXXCkk+YXMXrSU+S87Z+9x7Vl3e6SbJXqec1o
TSqkJjhXCDvWfHmScLt3HOSR2roQj27wR4stNf0aDw9rMKSzPD5PzjK3AA6MOxwOvtWN4j+
G0tk0l94ddpYBybVuXT/AHT3/HmuV8Jutp4v03DbEkukwcdDnFfRJXac4NPlVVOLNqVWVKX
NBnzTFeSQu0ciFWHDKRyPqDV9LiOUDa+Cex7V7H4i8G6R4hhkd4RbXuMpcx8HOOjeorxPUd
LvtF1B7G/i8uZTwwHDj1HtXm1sLyan02EzN1PdkTXEhEYb+6euetTJskgDoNvqe2ay2lZsI
+Dj9a1dMVZIpVIJHXg44rklC0bnp0qqnPl7kV4whtzuxuPA4qnp0ZkmcsvCijVbkPOhXO0L
3PeptKsdUmJeC3uZUdc7Yoyc1olanr1OSdaLxK7IubBkc4HoTRt2rlvlA6ZrSt/DviSZh9n
0WSP1aTAI/OtWfwVrdnCbl44LhgNzBHOR7DIwazjTnJXirnQ8fQjJJyVzm1AKMzKQuQRkVK
F+QKGyR1psk2N2BjsfaiORWbYRnccj2NYu56KnF6XFMKEFlBJPWh4l8kEoD/WpwrAnoPpSy
D90cY9vpUqRNSmrGFNBglVTH1rOuoyAMMc7iMHtXQTyR42quTnHBrJuAPM28fT1r0KcmfO1
6cXdFa2RZGMjcMDjOavf6tR3Unj2qvBGF2vwTkDGetXZI28tSFyMDIx24q27s54LlWp0ng+
5W18U2bMw2y/usn3FewL/AK5CD/F/WvDdKbZqdoyttxMh69sivcoSC68c5Fd2Dlo0efj42l
FlPzT/AM8h+dFHPp+lFdmp5prOwyOc5UcfhXjnjy2Fv4tmlByZlSQj0OMf0r14vlgR6D+Ve
TePS3/CTXBbPCqF+m2umPU46+kTk413S5boTWgrbgF/Gs0PtzjlieKuQiQMN4OR1HWkndnJ
Y9i8Luw8NWu5QODwfTNbnB6YxWXoEZHhqxyuP3YJHpmtLGOc8VCPSj8KHKcZxS9QabnqO1J
uOM4pjsLnHAGK47xdasXS6jONw2k+hFdh257dKydfgWfSm3DhTkVlVjeDHY4mylbgO4JIwB
nmtjQ7l4dTkhJIWeNl29tw5H9a5KOQRakpzgMc9a1TcvZ38NwoYbGDg9j6/pXmXaV10GrXt
3OjimtbzSmtJIlKs20lwDj1yK8u8deBf7GuG1DSI2l0+QbpIgMmI+o/2a7LXWXT9baESFIr
oCVMcDmpLbUpBZtbkfaEx0cgkA1EpqMnYqKaPB4rmaxuRcWjFW6HI4Yeh9q7XSNVg1eEQwb
YrpQSYSeT9PWjxP4VDzyXemCMM2cwhhgnrx6H2rz6QzwTB13wzIc8cMprWdNVFrub0q7hts
ellNsmWXBB57EVdiLxxtlAYiPmJ4BH06fjXLaH47Nu8a69ZLqMK/L5qgCZfx6N+NeiHVdA8
RabjTryNzg7oW+VsehXqPwrinTnDdHfGvCWhjx8W3maddsIweFI3pnPI9RVa91DUXUL9m85
P+nZt+78OtF5aTQBFt5MsCWZriRmyTxnK9x2+la2h2onvknYNGyjk9N3viiEre8ZVYqxyU2
sW5toJbxjFCHKiOMjzZMHkfN90DuT+ArNuPEWivKQujMYs9WmkLAfXIB+u0U3xlq51DWpoI
kRLeJ9i4Qbnx3Y9ah0rwrd6hZRX07iC3eQIQT85UnBYD0r0XKKSlI87l1siN7XRtXIjsJJL
G6bhYp33xyH03HlOeOcirmkeHIfJTUNV3RWURPLDb5rDqqDrwerngds1uah4KstKtf7Qtll
umt23NDM/Ei9+mCK6/WI9I1fwHDq+nInly2ywlHXHl7RygHaspVVON4FxhaVmec6hqb6hIP
LjVIYgFgtxnYoJAwPTjkk9aS6RLWaRBcb4lP3ugb3qxcWyadpSz3c4BciQl2LNgLhV+gHau
M1DUXu3ZUO2LsOmfrTgubbY3lLkWpb1DV2uD5EDkIO4rS8G2P9oeLLGFX2LCxnkPfavP8AP
FJ4J8KDxHqMkt0WWxtgDIV6yMeiD+telXWmWmgTxppdhDbyeXIUKnkAAZyetaSkleK3OKU2
3qdag0ext0HmCFUTaoTjb7k1wOq3dx4jg1LS9Kdbl4VZwSfvL0/HtVxopbtDbxaVNrN2sQk
mRW2RwqefmY8A1zKaja6LqNzJp0bWMrDyrm3aQSDGcgow4I7VlTg7ak9bozotP8OW3iq0tb
oyy2SwETZJQ+Zsz1/3q5+9jggv5o7SRpoA3yOepHoferuoXn9qa1AANodwn4E4rpV02x052
tZEQt/ePf8AGrb5Xds0SfKcPHbTTOfJhY8HLAdB9atwva2bhZY3kZcHIYYB+la1+0UbtF5k
aIR/ATmsSc2g+WJXc/3jwDWifMGu50ljqdvLA6xESPjAjbhwfUdjW+qJCbRkleOC5Tccr8w
x1GPrXmJyrkhSMc8HkV1dhqV79gtnU+bIgZBuGe/esZU+wmzY17T0uLENGZEmUZw6nDemD3
NcMOJhv42nGPTFd6y67cwrHJqSshwxQ8qGHQEjpXJauhN95qQFGl6r1+bvWlPRWEmRPcAqT
nGe1XLaEQ2+XOHkAOOmB6UWWkPt+03gxj7qGpZgSzA898Hr9abd9EU3c2tNlSC7s7vGfs0y
SDjsDz+lfRUTLJCjh9ysoII7ivm6yCldjHIYY4r3bwhfNf8AhGxkdsyxKYH+qHb/ACAq6Tt
JoSN3jmuU8deH01rw9LMif6bZAzRHH3gPvKT7jP411YIHP+TUVzPFFbSS3DBYkRmcnoBjnN
byXMrM3g+Vpo+Y5NnyMp4YZrY0UqFdmYKDxj2rLkiEtyTGhCEkhf7oJzit/T7Qu0caAvt7D
qTXhVrKPKfWYNPn53si34e8M/2z4lPnfNaRkMQOCfavYRFbW2LeFFXywB7D2FVfDOippWnq
0q4upADJnHDelLqsUsUvmRuUVj1Azg+9erhKPLFSnufO46sqlR+z2/rU27eKz8sGRFz61Xu
pIIyRGTXPfa5QV8ubbg/Nx96mzXUjsCrjH8QNehyo8pNnG+NbO2t9TiubZVAuF/eIOzDvWL
aW6t++Y8A8cfrXTeKbdpLFJlQsPMAcjsK59ZEjCpn5RwSOcGvncfFQqe71Pt8mbq0k5PYnd
Fz04FVpnjCYBP4VKWebKjhc9sZNI7Q24AkJBPQBRmvM5dT35NW94xmjleVpQQoByB61l3cE
oc+THnnB3GuiaVZn4XGe5HWmtBGf9ZnB5APaumNRx3PGr4dTT9mzFjikjjRmwSRx9eKsQ+e
0jbG4IyQe1WLsKFOw5AOfYUlrKio4JAPIyOuK6Yyb1PNqQUfdZBBJPZy/vULKDw6jpXsnhD
XI9WtY9zAzoQH9D6GvHpZ0YAKfbBrX8FXMsfjGyW0Y4aQCUD+JO+f0rqpS5HfucFZ88eR9N
j2TD/5xRTdy+p/IUV6F/M8ssH7wySeB/KvNfiFGG1xGUZzAh/UivSS2AAT2H8q828dyrLrR
HeONU/r/AFrqj1OPE6ROFto2+1LuOQSOK1JgUk+Xg5wMVRhkP2lQc8cVYuJCzBjwN3pUR6s
495HumnoI9JtY14xGv8qnzUFoyvp1syYA8pf5VKenvQj047Ds+3HvQMYBBz+NBHcjpzQB07
0xgFy3FVr6ES2ksbDIZetWgOODjFIw3ZB/GkwPGrmBo52AzlT+VaUssc6R7hgbSpB7U7WEW
PVJkHHJBFUQGCq4bjOMZ6148tmhLdMt+LZTeaFo98h/eQxEfiDtYH8q5Q64kcsMirKoVPnA
ONw7120tslx4TjjjjzIjM+7dztJyRXm2p2bpOYZYmw/7yNlONw7gep74oVpLUp3TNSbXLDz
BcQqzAdUcnn8Kx9Ts7bWS00cHkuoJ3oMnHoRXOvI9pdkOxkhz8rA4LD+h9qvWl5BJcsVd1D
MFWNSeR3ya15bajvZaGVd6VPaqW2+ZH/eFUUlMbgjcHHO4cGu9nazZWQRgI5GRjPHtXM6pY
xxSbos7Tz6jHpVRlfRiTLFr4u1OGLyZWW6j6Hzhk/nXWaV420uC3mglWa2ZgdrN+8APbBHO
K81ZV3lSCCP1rZ8MtanVxZX7rHBdxtB5rDiNiPlPsM96HSg+hftJRQ3TbUajrQWT5gCWYA5
3HOa7+71BrNIpmSOJYMDZnO4HqK4KGO80nVp7aW3cXEZOQgJ4HcY7e9Jd6vLc5VmcHI6jkn
39qipTcpK+wRmktD0TVtWWW0O25R02hsJ0bPvXM6T4ih0nTL61uhePbmTzBFEo2AkcZY9M1
kWU10dPkD2kpttww/lkLuPAXceOTTdekjtre30qJleYEy3jqQRv6BAfRRx+ZohSilyk8zvc
xtS1K61S7aeb5Fz8sQPCD0FV1hZ2+5kZwe1WVhLjIXd7elXoLcFfu44zxW+2xLberPQfhy8
o0O6tYGSM+cGZ3U8ZXgDFSa/NeWmpwzm8W4aHfL5ZTYoAHzZPXBFSeFYpbDwtG8u2PzJmfc
2RuGMA+w61j+J75rdbiNCz/aYvKLPyVUsCSD6HHWudKPPcyUnzWOt8K+LdNWa4S3UtDfN+/
DjDKCoBU+pGAQRXG+PtMtLPWGmsHM0UqBiwTaGPqCBg/hWfpYC6Sgjcq7Nu3KeQadqWp6td
aZFpV3bi7hibNuUTLITwQMc+nFbJpXQL4rlTQ9Mki1CK8u4fKWI7lR+pOOCfauluILC6gne
bUWM7/MFXgfSueg1WP7ItrqVtLHOnyljxke4PINUzLDcS+VbMzM3QcnP0rnlCUpXvY6k0kW
30+2lmCA7WJ4z9386tSaHNEDm3Awf4qqppmqk7TKuzrmXnb/Wt22huoIlQalO4XjDBSo+gP
SnKTWzIujmbq1ijJVgEx2roLGNBodiqAqjxu7MBycHpT3soJZhLclp5ByA+AB+A4q7ZxG5t
bjLiJEcJDlcgn+I+3an7RNakSsXtJtjc6RPjVLu3lKZSC32+UFP98Y5965OOQz6xDGyBZIA
xkA5welb1o0ujavAL1w1rdRmIMhwpYdAay4/KSMXYwJrkb2x1AzwKq+l+5KVmyadvlAHbvW
XKpJ+UbiB+VWpJgoJOc1VZnMu11KbueT2oirCuWrCQMhOPuYxXpnw11RlvtR0p2JRlW4Qdl
PRvz4ryW0l8m4kQnI/Q11HgXVvs3jlPnAWaF4juGQeQcU2+T3jRI99Y457Z6VzHjSZBoken
l9rahOsXXBKj5m/kB+NaA1LylQTAsDjkc4H9a5vx9pGoapp9nqGl5uJLMsfJQ8urY+ZfUjH
T0rdz56bcDpoOPtI82x5tHbrJdM6DCPKVXaOMDivQfBmnQNqVy6x8220F/wDaOTx9B/OuP0
vTNZ3wRN4fvZASCu7EaEZ5BYj5RXq/h/TZdO00rNsNxK7SSFORkngA+wwK86jS56l3sj3cZ
i4Kj7Om9zXuJ4raLzJXCrkDgE4qrHeQXrtEoYrjncMbh9KbqoAsSVOcMM1nWhMbFiSDjGa9
yMbo+bbsye8s7YShVUq2M5X+dZ0lowPyOT74roYfsbpmVyKWU2AUYkY9unFWlbQxcrnIyxi
RGhnGVYEEfpXG32k3OnsWWF5oeokUZ289DXpN4kJJaMjk9KpeabclCiurdUI61zYnDRrR8z
0cBjqmGl7uz6HmYnk+7HEM4+8R0qWDTNSu1EyQttJAZm6GvV7PQtHvYVuRb4zwRnoe4q5e2
1lb2QhgRVZGwQOorzqeAfNaTPUxObOa0Wp5ZH4X11JFaO2WWM8hg+Bj6VrweC7+cqbyQRgf
wp1/E16JZLtgA4Aq0qgn2ro+oU1K7ONZlW5LHlGo+A72PBs3LjpyM5/wrLt/A+tyyYeFY1J
AZiTwD3HrXtgTnGOKeoPU/wAqbwkL6MzeNnJao83sfhlZrLHNfXc1ztO4o2FU/gOSK7Sy0T
TbG4iMFpEhUgAqoGK0wDkZ70qqRNH3+YfzreNGEdkckqkpbso+Wvq36UU/D/3aKszKzygHH
oBz+FeVeJLkXGtTtkHLHH0HFej3k/l2ksx7RZ/HFeQ6lLiZjnknqeK6V7sWzz8VLmaijOjb
bdqOckmrkx3IARnnP096zQ5+0ofVu1aToNxIByfyrng76GdrNHtehzfaPD9i+7cfKAJ+laI
/UVyHgTVUnsn092HmR/Mgz1B6/lXZY96tq2h3wd4pjfZsmlwMkY6UmB1IpwB6cikWKAcdet
Jjg+uKXkKfUUwcnmmB5p4pQxao+eNxyTWSrgacXOGK5x+FbnjlMaiOwKZrm7Uy3CraRRg7h
jPc54zXk1tJSQkdda/LpKOU5SMOV9R3+tczrOlCKB7mBDNYk+YyKfmhPcj0ro0mNvZf2TLK
sNxEoVS3XIHI+hFUphdPYyXUYbaufMEf3oz3IA6j2rCSaasaxs07nk2s2gd/NEySJKeHPf3
Pv71lbZ9PuQPMXHUSIcg11Wpi0vXOyO33jhjF8m/6r2P0rCukt5Csf2fyG7oD19/auyDujN
7kEGs3Ns0hVgC3BBHP4VUurt7ly3ILHkCq8qBZtqksAcAng4qWNARnOKuyQ0iFo35B6dOlG
xtpGAe1aiRJjleO+aZJboenGaVyrFjRdfvrLV7F5ZdwhkX5iMkrnBXPoRxXe3PixIiStrBn
J4MKnjtj3ryu4jaJw46jkHkV0H2c3NutwJT+9ALfjz/OpqJSs2SoJmzq/ia+1Lw7e2VzjA2
yptQKOG9q8+MxdmZ1yzHrmuplt3ms5kAw7RlVx1rlY0GznORxVQsloJpLRFqBstlj16itSC
WN5o9wCxlgGJ6AZ5rJj4BOOfQdqsq3GMnHSqZLPXdUvIvsRtrS2uZAIcu8Me9Y1I43HOBkD
OOuK49tW01PDEmmyj7bc7NizOvIX+E+2Kv+G/E1smi32kaq+UuSjCUnGCo24/75/lXPavok
lneRJJL/AKJKuIZVbcrDsN3ToahRSMlFJ6kOiiQRS4OV3YArs9L0+5ltDqMEePJ3CEkZ3Pj
Ab3Az+JFc7bW6wQBEIUcdR712Flr0NnoNvEbkQOsQ2hRyGBIPB6is5u70GtXc4DV9NMErbz
I7H5jI4YMx7k5FXNEtobZGuZceYwwvGdoP9ai1rxAL2TCSGQtgO5HJFFqzrAGYbGc5x/dHQ
VcruJq3Zam2rGRsk8VY6pheCOpHes5JsAZHpT2uhGnmY4A5rDlMrkszNkRICXlOFCnp7/hV
5VS3jjtUYlVHX37k1TtyxH2iQYkYdP7g9KmjzhrmX5IVGQT7Umug76i61LE2leVJhn3qy+o
IrnDcOWBzjsAelR6hqZu7klfur2qKJ8jcwHpW0YWWpT8yx5h92GeQBT2OIvOZvmB+UdTiot
zbigQYPBPrUubV2gGcEZLkHjitUSVGMiO+7BJHY1HFcPbXUV0j7WRt2R25p0jIxwvyqxyPp
VaUfIeCAeop2RaPfrWYzW6ANu2A5OOvAI/nU9nd3Vptl2lkbqnbHt6Vz/gh3vPCkdxvaWQB
YG3HocAbvyArrZI7cRiFCSwUc54rhVXknyxGa9tPBdRCWL5gf0PoatBieMVxthdiy1QiR8R
ScN6exrsVK+Xv81VQDcWPpXp06imtDRPQr6hFJPb+Sg3EnPSs2JQgdWHK8YqefXIuIrGLf6
u4xn8Kqxs8krFzyQSfzrshfqYzelx7MqQl2xgDJNMOXhWRCSGGeaicn+zirck8dferPC2qL
gfdFbGHQzHkLMdmODg1XldncZOcHBqzGAysR/E5qmwK7yfmXdUW7Gq0Zt6DdCMtAxOHxtGa
0r91TVYCIwd6bHGenpxXLQMBJxjj9K047pzcxyONxUBc+uP/ANdZ2NXqbVlcJKpjA2lT0q4
Oeh2/WsfTMmdjnkcGtoc4+WpasO45Qc4xTsHge1NAJOR+dP8AxqRiHHc/hSqP3yDHG4fzo5
GOMUkefPTjHzDpSEVOfein7T/dX9aKjUepyfiEtZ6TIrNguFQH6ivI9SL8sxxXovjvWIpjD
awsBswzEeuK811C6jeEE43HitKsrJRPNa5p3RUttzTh2zxz61Mbi6urnZbxA9sYyc1Qim2z
Dkgd+elet/DPRoUsZdXmjVpZGKR5GSoHU/jXMpNbHRGF2cbp9xq+j30E9zBJDKjZR2Urn2P
tXtmmahDqmmw38BG2ReRnlT3H4Gm6lp0Go6dNaTICsikZxkqfUe9c94Pc2l1e6RMSDGfMUE
/gf6Gu3eOvQqK5ZW7nX5AHTOaXvn9KUHA44B7UEZrM2EPC5HOaZg5JxxT+McU3oCcgUxM4b
xjEsmpRqULFovujPPNWPD+i29hbG+uWBYevP4Cl1KcXmqtOGAihGxDjOfU/nSSXNq1tLHHI
FAHG7JJ9q8uslzuQr30MXxA9rqd1OERhcsgEZHdgePxxkVmWd3d6cAHnMVyp2sJAQCewJ/r
WlDbq94kokO7scfdPrWd4hka2cMzRyYzh2GAfb6GokrpDWmxy+vR6NqMkguVk0fVAckbMq/
vgfzrlLqxgijURXhmlH3iw2j9a7O+iurjQmuZrXybZV24kYOCc/wAB6gVwj3KxykoueeUbn
8jWtNWVgbuzNcM0g3/eXvU8fHXhvpU09xbzowFrtckfMD/nNQRgrz19M1qNMsCRl4zg+h5q
QsWA2dewqs8mfvdcdu9PifnGQoPqaixaZNIDLbZIHHFa+hsZrCS2+68DA89wc1kDdG+4dGq
zaTfZLsyxk7WXawxzj/61TJXQ1KzOkJhiRAFy3UsK5LWtPMV59rhQrFIfmGOFNdNCQJ8seG
XII70PFHcs0bIHTup7ipi+Uzk1fQ46NN5GDk+ner1vAADuXNF3Ytp14WA32rH5GH8I9D71a
tzAQSGOPT0rVy0uSySC0DphFzz6c/lVk2Ea27W/nzRwtjdErkLxzyDxU0TqhGFyRUsiNIMb
uvpWV3cwcncS3CQQrGCdqjA3HJqjq93FPFHBNbFpVQCIjquWJbp65H5VoCBlQYyTjrioGgV
pfNkJ3AYzyMU46O4ozs7mTb20cWCUHmd++PpWgiMpGc/hTZfs8DbmcAntUsSXV2pNpEI4ge
ZZBgCqbuaXuhu8I+GJz1wOc1ox27ZWS54JHyQ9/qaSGGC3yY8zT95WHT6CllmWNS8khVehz
1qPQnm7FwFVUln2r/GfWuf1zXjP/oVvhY16kVU1PWWmX7Nablj6M2eW7Vjp65FVGHVmqXVl
mMgMXY4465qRHOzJOOeB61WGduCfwp+SG5weetajNFLhkXA6njIoWQ7UV/kTPOP51RSZsEZ
x+FBkO4MznjtQFi4qiS4VEB2sM89hVa4cSSsoA2Dge9WLaTyopLjPzsNij61XEeMseecZNM
Een/CTVEH2/SbjkHEqZ6+hH8q9Hv8AybW3Z15kf5mxzz7e1eGeCb0af4thY7QkoMbH2Neqa
1c3EtupjlGOlcFWmvaX7gygbr7RqKheCDzu9K7bSrlbuwaF+sRxz3Fcbo2nsZGu5iMBeBnP
51d0TU0j8RSR7mVWRkAA645rWn7tRW9Bwloa9wiDUZVTOAcVaht5NoITk8ZzUwgEkrXEgXc
/OF7VcWPzEwenb2r3UrbmMqnNoiktpMPugYHvQ9rKw2lM575q/wCRKF+Rvl9KjZZQDk5/pV
XI5TIe0fOSM7eB7VWmgkK/d6DjFa5jbncOv6VVZFGQSR79qtRI52jHCsshJBq3GwPGTxnFT
SRDPGPrUe3BDKee/vR7PqXGt0ZoaVJi52Efe71vZx16gVh6W0QlZA3zEjGR2rdz0rnqbnRB
3Q8En6e1O68UxSACaUMSayLHd8mlj/1qEf3hSKRuwSM0qkiVMf3h/OkxlPa/9w0Uvm0VncZ
8/alcyXUzliWPHTtxWHcKwX74J9hXSXluwZtvfHasG6iJWWTHIIFOpFt3PPgzPVgpOByfzr
2zwFdtb+GoA+GRicn05rwuRnD5BPPp2r2L4aTJeeGbizI/eQS9O+CM5qYW5tTotpoemq24A
hsqe9c5d26WPiuG9A2JMvJ9+hrR0+cqxtpeCOnPaoPEgX+yTJ/FEwKkV1LR2C6aubnUAg8U
mBnOO1VdOn+0aXbTEnLoCc+tWQwOccVNi7hn5ulZWu3xtNKkI/1kv7tOe5rVHOMdTXnPivV
ftmrNaxN+6t/lb/e70paIlsii3BOSPkPA69asw3TNHLBsLBh93aOv1rHSVYwMEZI5zUX9oR
m3mxdbNinb9a8qrFvYqDWxpXV19htWdBvIGD22n0NchPr+oXt0lnbWyTyj5dxIwT24I4FUJ
NZLXMkW5mWRgCuThunNWQ9vokpvJVIlYZRT1oUXFeZon0F8aaobbT4NLEm6ZlBl2njcPQdA
K88WIk7gMHGefWu2h0O41KZ9W1YOoGNqN1/GsnVUgty3llQOcAVcX0Faxzqg7gD+R+lXkt8
gnbuzwozjk1EgV5Btzk/jWkMGeOPblQdoPvVSZSQDw7qV1C0lnaM6xrliO+OtY6/JIV5bac
fMMYPfIr6G0rT4rbQYrHyf9ZHh+O5HPNcL4r8HNaM109oby2PWeI7ZI/8AeHeuOjilNtNFT
jyvQ4KOWMoAxGf58VaESkZXqB2qOXQ4WbNlqkZPZJxsYe2ehqJtI16LhYTKF/55OGH6V127
GXMmaMVyoQxzcBSNrD+H1rSSOWOP5OQBkMO4rlmGrxjy5bOfgdDGeK1NLuNRtgY5bKT7O3J
EnyhPcZpNEmr8soeJwHBGCH5GPSse50O58wy6UGmUfftz/rF/3f7w/WtedUbY8bBX9BSiNy
MuQCDxg4I/GoTsTfscwL5lJQuY5F4KMMEY9jVu21QLzKeR3rduJb2ZGWVILtSCMTxBj7Hd1
rOe2EYDJp9pwScBTj9TVKSY3ruhsWtlyUjtmlbOBg5qR4dTuVDXUqWMBzxnk/hUqyyqnDJE
P7sahf5VGZbeN9zyb275o9CElfRCiytLeRJIo2ndf45Tn9OlWhMyp++kyR27flWfLqsTOBh
lTjLYzgewrLnvpWdhG525OCeM+9NJsbi2tTaudTht4m2nc54Ciubu7u4unLOzKo7dqaSScZ
ye5NNCYBzWiSRSjYYByCeo6UuduAD+dOZSDnGKj2/NyelUUP3ZGeT9KFkPOOM8ZqMA9R1p2
0H/AApAPyd3DUqks3sOuKYBwAOv51ejhES5cAuQflPFMCxEoSLzyuUUYRT3Y0xcF0QthQSc
n065pEZmKLt+QdSKYCwDEnnGMelAFzT5BFqMM3cNg4+td8buV4ch2YgcDNecRyHdu/TFdxY
SKQm7kMADj1rOaTaZMjtoboR6QoHy/Lz2rmJLw2ut210GzhwTn6/4VdlvAsXlnhccj2rnb2
RHLPk4XtWEb81xq2x7VDOHRSCOnbir9tKpjG45IPOK4vQb4XGj279WC7evpW5FeBMBwOeeD
X0SXNFM5L8rOsWa2EYD4/KqkjxMW29Kyvt6kAYx6Z5ppu88AjmoVMv2i6Ft2QMe+O1VJmjY
YXj1qOSb5OuCag3jbkmt4xsYN3El+XOOKpGUjdwAPbvSzShyV45/WogPlIJyTWpHUt2dwIb
lJWG4Dgj2rq0KPGrLjB5B9q4oEKByc/Sug0a5DRG3Y7inK59PSuWsup20nbRmzjNL3xjpQG
A6GjcpPPWuQ6UL/DzwaVMeagP94UxnJ4xxQjKZUOf4hUspFbKf3TRT90fqPzoqAPErgrIoY
HHA5/CuevgFEig4U+lbaMk42qPs8mPunoeKyNRt5wGEsZQkcEd60dRSR5yjZnMPIUkH8fP8
Q4rvvhXqf2XxM9gxCx3aHk8fMOQP51w1xC6MwII/pRpt7Pp+pW99C22SFgw9wO1cx09D6Sv
08qYSo3vmk1SYXGgTkgZ2ZH1rIh1iHU7CC7jkBR1BwD09qr3V80envGDw+fyrvjqkzBytc3
/Dt0ZNFh3DGwla10dS3oK5bw9PjSmGekhx+VbkcymMHPP1ppaGieiJ7+8jstOmuGbb5aFs1
4zcXhkka4L5Mjs7HPX2rvPGd6E0B42JKu47+leQtcPGw3cg96wqy5dCrXNOfU5JG2JnPf2r
IubggHoi9D7mmsZJB5iNtB5JrPuifM2B85xu781yvYcVqLauqXa3EuSEPy+5ro7G3kvb5dR
v8Nj7kZ52isOGIwxLOYg6g8bhirS6t5vyLAYm7MD1rOUb7F3sdHq2qRw2bQwqN23oGyRXnF
5dvPMVOepGc9a1pfMW582e7RQoyVDZP0rMnvIdxMMCk/3j/hUwjyjcrsiUiI9zxXTeENCuN
b1m2eOFhawMJJZSPlPfaPyqv4V8MXfiG/Ek6OlkrAtJjAbnoPWvbLaKGwgSCCP7OsZxtRcA
CuXEV+T3Ib/kaxXVlrzlt4toAyKyZbm+dncKpRhgbpMD8sUXtxKCTCGds/LkVyWqX+pwNmS
cAn7oz1/CueELrlREpu5V1fw9bXDPLE0dtM3OIz8v5VyE0V9pUjEgFP8Anoh4/StW4m1CZm
Bk6jJrU0fQru5IlunIgzyHP3/YV1xbgveZm9Tj4tUnU7jNKw/3zxT31m2jx9ol5J6SEnNdT
rPhqwCNsDQSj7pyOfb0rhdR0KRwwK+dt6On3lPuPStlKM9gjyt6mymsWJT5cMfUU+XWrWMb
yAg/2iAPrXnNzbX1jIAdwB6Mp6n+lNit5bicJsaaU/w54H1NCppm3s7a3PRTrHmJuiQbSOG
HeqRvbl5eX4PWqGnWk1tbkTTeZI2Djsv0q0ytkEckUcsUZ27D3kklfDv8vpVZkO4YOR3FWA
jbc8cjrS7PmHP61V+wrFfyRgZ6YoESDIPH1q1tH8WOKRkXqTjrRzDsUtg/hOBSOMDjrnqan
cqvA7VWbDYHI96pMLDOR2z3PtRIFLfKDjPAJ5oLYPB/SkLkYweaoVhpG3sR7U3IyOOc0o7d
TnpTtuTkjOO4FAFiM+WhIVd3UE1OqNJufJJ7nuapAunC55GPWrVrdm3bZKgdD94Y7UvQbJ3
GxUTGCOcDimTRqqZXAz1HWtC4ijktfMiwQeQR2qm6lU2uOwIPrSTEQKyq3I7Gty0vwCi78b
Rz61kYUJkZz0NOik2urL6jvVMTR0EuptJGF8zPPU8d6gFwXVjuzx0J61jXMiBi7OFU8k/zr
Hu/ELCL7PZZHrKep+lQ0XGDex634a1CSBFgkBMUjbVI/hNdktwWGd5PfHevnXQ/EV7pcplE
jyqWHysxIJJ5/Hv+Fe82d1BeWUVyrbt65IHUH0r08JV0cZdDnxNLlaaZqmdmQFT1p8bPFmQ
q4Ruh9T7Vm5UElcn2qcFjHzg4HBNdra3OZXtaxfFyAfmyCevNMFw8rhU3EnoAMk1mlXLYZS
e4x0NPUOhDKzK3Yqea05U1oQm09i074kx3Hf3p42AAKST3zTYYVRd03XGQKRWAkLbfpii44
oXq249/0q3YSGO/j2ttBO386qkHG4YqSJgkq9jmsZ6o6YnWqGK9frUwJK9c571FuOAcg5FO
3YXrXns64iucEcU1HImTAONw/nSk5OSegqJG/fp/vDn8azbKI97/APPWijcPT9aKyuM8RdU
nbKtnjjB56UxkuthDr5qj9RVe3tpUYMZCxGOp68VeSaSDJL/Ie+OlK1tjzlK3mY88Hykhdo
x0NYFxAkchaMYXPc121ysc+4IRkDoDWBdWTKzK6EZOemaqxqma3hPVmgZrGcna33MniuovL
sGBow3NebI7RMvGGXkHpiukttRa7RQ+C5I56V0U5aWMprW56Jog8rRkwcszE1eWZmIVRk55
ApNKWNLCKIfeVBmnXTxWUbSNhc8/jXWtjZbHI+OrweVDb5zjkiuAnkCxhTzITyR0HtWp4h1
Ka6vWZ+QSR8tYydQzKSF6Z7151aV5lxRVbzmUvK5VR05rK1ywX+y21CNpBKjAHB+XBNa8ym
WYKq4C9s8ZqDXnWDw1Pbggs5UH86zSumaRk4yVjhvtE/eeQD03GrFt55jRw7NJI+yMFjgYG
c+/WqPQnjpU8NzPF5RVNwhcuPqRz/KszteztuaeoxS/YvPkmJnUjJVjhh9KxRPIABvPTnmr
M99PcRPHIiqGxkqKpgEE5/OmZrbU39Gm1yS4tIdPvrkSTTCKFBMyqD1zjPSt/wAY2nivQZI
ru4167nS6z5jpMwCv1I69PSszwrcfYtR0m8ClminkbCjJ+6B/Wul8V38muaPNCEYhf3ik8k
kVi1JyTWwpvlly+SOBGva3tGNXvOe3nt/jV/TbnWbq8gdbuS4k2mQmeQlVAOMVz3JYDH1Jr
c0K4MU8BJ4WTYT/ALL8fzA/OtWkthtXi7f1/SPRJIIl0yRTdm2uHj4kj6p3rzX/AISDXxMY
l1m7baxAxKfWuu1yZrLSJZ8/vMbE+p/ya4C3R8MVXc5/dr65P/1qlJMxprRt7G7Fea/c6dc
XH224MUanMjP/AKzHUc1k/wBqajuDfbJlccZDnp6V27x29h4de03DKwkEdcnHJ/OvOznauO
341aHD3ldls6hqMpIa6dj3LN296IzqMMLGBZAh5Pl9KS0kgELCYgEzR5yP4ec1u6jrkMnkQ
2EpwXAcqu35fShs0srpWMqy1C7eZmeV5GSNmQN03Dn+Wa6oSyfZftBjzHs8zd7YzWS+mXU6
warbWEhjE5t5RGCwJBxnA9e9X7hbtPArSNC/3/sZPQgg4xjr0rNu4TjGyt5o5b+19QBZlnc
BmJP40v8AauqhS4nbA/2RW54d8F6hrV3OJd9tbWxxNKRk7sZ2j3x+VJ4us9N0loNK01Q0oU
SXEnUjPRc/rWl1eyM+ZN2Ri/23qAXm5JP+6DSf21qDHaZeenSqAXLCp7a2kmmESjLP39B61
VhuyVy02o6gsfnlt0ZbaCQOtMOr3TkDI49qs6rF5NlDGgwgbA9+KyQG7UBHVF0anddMgj6V
NFqzK254yR1yDV7SLMTX1ujIrBbcPz7k81c13QQlidRhjAMePMC9COxqLorRS5WgsLq3ugW
iYA4+b/Z+o/r0rWFm4jICg8cds1wMTywzLJCxR1IIYda9n8DRWmofZbO8dBJcxmSBlG4ZH3
48HoR1+lFpXSQ50k4Ocem55bdahfWk7QTwKkinPFVv7YuDkFFP4V13xR05bDxrLHGePIiwo
GABg1w08TwTtFIAGXg46VdrOzJUdE2jXs9evV81Y0ygUsw9FHerOoaveqsUrWgjhdfkY9T9
awbaeS3nWWJhuXnB6H1B9RWtqNzHcaVA8YJQvwmf9WQOVP8AT2qHuX7NNcy6b/5jRrF06fu
4168A8ZNMGt3SPtaNQVPKsOlGnxq32LCjP2hiRnrhRirWu2G0pdxEfMdrr/WqRLUeblsVbn
V3u4DDJF8hIbAOKk02O3nvIopYH2v0Eabj9Tnt71lFDuxg5FdBoV6sThio3wgg57xE8/kef
oTUt23N0nyvk3/r9DR1SKLSI4ri305J0BAE0r7th9Avr71oaR481Wz0/wD0extJYw53eY+C
uRnPXp71g+JdTNxMLGInbGd0mD1bsPwrR+H+hxa14kT7UnmWkHzlWPEjjkA+1VDmT0OduKj
zVFf5nr3h3U11rRYb8QvCW4dXQqN3fbnqPetpRtyRgkd/SpEiIIXaFA4A7CpUigVjvDSey8
CvSi5W1POdnsQxQTXEmIkLkDJx2+p7VZ8lbcLyryf3h90fT1pzzTOhhXEUPHyR/KD9fWmnL
EAfjWvtOwuV9SFnyxO0ge5zmonGWYZIPqKsOvBzxUflsCHY81rGaYWsNUkIcnoefeiMM8y4
69qSRtxwOMcYFWLCLddKCTwc1FR2RaOpBARBntzQHGDnjAxUBYDAzxjrUasTnHT3rzmzrWx
c3gjqCMelRq6+ch6/MP51HuygweT2pEc+Yg5HzCs2yrDPMb0P/fNFRbV/2PyorMLniIuWeU
MVDoAuQPpT5blfLChR16Y5rB+2XVtPhwduBxV5p4p4AULNzyM1TPN5bEguJAxCPj6dKkeWQ
wqjsrA88+tUHmWG3JUr97PSqzXTsysDuFFzVK4TOxc4HbqO5rR0+QbMluhHtWfKRuXauA3I
OajWRtvmAYyT0PT2qoyswauj13S9QElksofO0dzyMdqp61qsjRhjwccL/U+lcdpGqPb3Eal
8RzDaeeAfWuguEMgOTkHvXowlzR8yG2jjp7xvMdihdjz0xj6VWa6nchZQACcYxmtkxRQTsG
AJGetZ9/FmQSxgBQMHbXnzTWprGS2KLEJcE5JC8gEVj67MX0+Q8/MwH61oSOcEMeay9XG7S
5DyQCv86zubwXvJnLsCHYZzzjiuu8HaDH4h1nR9LmbbBNNKHIbBICg/0rk8YQnv06V6P8K8
f8JpoGecyXB/8cqbXaR2/Zl6fqjvfHngjw14f+Hs9xZ6RAtzHLEqy7cnlsHn3FfPUuBM23j
rgenNfU3xaJb4b3gXp50Ofpur5dZczsc9z+Aq5qzsiYfBY6nweFOt6KJAAvnTZz/uCuw1fT
7e01HcgPkSc4GcA9x+Ncp4Pge51jSRApZ/Nm4HX7or0ie1EwZJk+XvntXK5W3/AK1MsQvfu
uy/JHhuqWv2LVri2A+RXOw+oPIpNPY/avIzt85fLBz36r+oFdN450V7Ca1vw7Ok2U5HQgZr
j1DKVdSVI5yDWu6NaUtmzd8RaxJfx2cKt8qx+ZIBxhyMY/Q0aRbo+pQRyqWW2TzXC9S56D8
OPyrHt1Mt3umPyrmR89wOT/n3rtvD1rNDpZv2/wBbdsXJPpzijYynaEOVdSxfRO+l3byKFQ
QvtVevTvXnAPBx14716bfSZ0a7GQf3LjHrwa8zGOMD9acCaexZtrZZ4yzEhjIqDnHXP+Fak
/hydLC4vbZvNFsd0idCq5xuHrz1qpYD90vcm5j49ua73S7r7NczEIhV4ijBuQQeoIoKqS5W
rG98N72H+ztXt2YZLpMv/A0Gf1Fdr9u02AKI4YtxY7gAPmPXP1ryy51C00OZ9QtoFtlWNVE
cXyiTGcDH49fSsnS9d1K9vmF1O0kjL5rYOBH6DH+elY8l9TKfvtzXc9H13xJZaDpFxcW8EU
QJOxFUDzJD3Pqc8mvA7m4nurqW4uG3yysWdj3Oa2/EetHVb4L1ghG1cHhm7tWGY2zjrk8Y7
1rCNlqaU42Q1FDNuYfIOvv7V02k2hjtmlkjUyyjqf4V7CqGkaab26GRmCAguccM3pXSahJF
ptg0xIMrnbGh6uf8Ktu2hMnzOyMbXY0SzhBUZMh/lXP42t1H+FbWqXHn6bEGUF0lIaRRhck
Z2isXuMc0k7msVZWO78FWj3utiKOPc32NPoPm617Gng23bw9eRXKCSSWBxg9zt4+lcN8HLd
D4iu3KgsunRYJ7ZavXtfu7ew8OahfzsFSCB3JJxg4/qcVdOlGXvSKmvfZ8hGNhJ5eQDmug8
ParcaXPHNG5BtJ47leehDAN+YJFY7KTcKOhOCasQRtJNIkZJaVlhUDqSWH+FTbaxpfl5vR/
kdZ8WZRP49mkGQr28JHHqM1s+FPCtp4r8Oa5Z3A8u4jug8EwHKNsH6H0rnfiGjr4ylRmLlY
IVyeo+WvRvhMg+x622OftmMf8BFbJXqO5mlemvl+TPC9S0y70nUZrC9iMU8LFWU9Pr9KrKp
YbQef0r6P8c+CrfxTYmWELFqUKnyn/AL4/un+lfPNxaSWtxJaXMbRTRNtdWHKkVM4OLCxf0
XBu7HPeZ+/+yK6iS2SRSkwJWTOc/jXOaQgWfT+cDzpPm/AV2TwxvGoGAT6nrWa2Ma2k/u/J
Hnl3bvaXbQMMkHIz6dqjWZomzE2GGcY9O9bXiCILLA5BBww3EdelYTKoBw2aVuh0wldKQ6C
KSe4SNAS7nA74969Y8DxRWWqWkMShVAdfcnb1rh9HgiFzcMqrlVQA46ZAzXd+H5PI1K1lf7
nm7d2OOmMU+l0cs3edmenRyhlJ6/WpA4UgEEe/rUaQuZAijk/yrSh+zchIN4X70rDisoSe8
mOdlokV2Ix8pBx1NQk7SD/Wsy7ubqDVH2jfaZC8HufT2q7vDIrZ4xnrXdCSlsc7RZz8nJwO
wzTZJRt25PHNRBic80qqXfuBXXHQyaGfxVr6dF5Y85hyehHaqkNuGfOTV0P5a4U4HYVlOVz
SC1LLyANgHmmiQKv161VaQbCSeT3oJYgjk1xSlqdkY6F0SD6D09amgXfMm4D7w6VnqTu5PP
pV+1OJEPqw4pJoUlYZ9nh/vUUuR/d/SilzomzPm+4mSQA98YIqCCYxsBuOPTvVEyyYGRyR0
+lM8xwc4yao5eXoatwfMUPuwf1qpEx3EtgKDwCarxmV3xuycetXEtiU8yVgmD3oGlZE00nn
P5IKgnnJ/pU8cb+QQRkgYOOfxqnKEUI0Tk461ZWc4jOeD8uRQhNEIYGF4icHO7B7+1bGha+
2W0+7kLkHCOxyfoa5a7nxM+0YI4wO9Z/nFJBIu4OGyPWrjNxd0Nxuj0+6RJOc4yc9OtZs+x
FYYY9iCfas7TdXWWKOOd8TDgbv4vQ/rV6Ql34w2SRzwKVWabJjFrRmUtu9zJycL6msjxNLD
GDZQh2cMCxC/KBj/wDVXcW8PlqWYYY9q0rDS7XUNStrW5jWWGYnzFboRjoazt7tzaE1zWZ4
fgn1OPau08Aata6R4n0m8vCyQ280gchc4DpgH869+/4QDwbtB/4R2z6D+E/41nXfhz4b2Uj
Wt9ZaVbv1Mck20/iCaV0zrU7Jrucr8XfFWny6cnhe2kaS8MyTTFfuooBIye/WvCEJBfd0YY
H0r6pl/wCECm0saZJNpLWgQJs85OgPAznP61ljwz8L5H2Lb6SxJwALnqfT71X8TuLmSVkeQ
fDvU7PS/FWj3F25SOC4cMcZ4dMA/nX0Rqvhu31BWkgIgnPJIHDH3rJX4d+CgmwaFCqtwRvb
B/Wuptorewso7SACO3gTagLZ2ge5/rVxhFrlkTOXM7niHxGsBp/ht7bVCqys2bYkfeYHoPw
JrxjYwGO9fYmoN4X1cImpSaZeCM/KJpEbb64yeK4y8+HfgCZ3e2e2iZiTgXQK5/76rN0eRe
7qOMlFHz3YW32kG3VwsksiIcnouef1xXp4txbqLZlwIxtUHtjtW3N8N9DAc20MdxswxEE5Y
/kDSzWkVlttrqNo1TCIZTjt6nqawlK26Mar52rHE6/cWlrpNwGmRZ5oysad2zx+Veb4IHHS
vapdK0fVVYukRMeVBYj9K5268K6TaPtK7h7SdqcZrYISUVZnBWl4tuGR03KXVwQeQV/xya2
F8SMjbobT5vdsitqTw/pJTKxc9eXpqeH9NlckKwXpgNg1pdFSnGW/Q5S6vLrU7tDcPlQfuD
og71cS9ksdImliIW51AlVx/DGOM/0rov8AhFrBtwUSJkYDLJjrVtdB0i4hjguIlBVREsozk
Y/yaV0LnTsuh5wq8VL88ablPJr16y+GFhdEMomaM90fI/lW7b/BzR2VVnnugfaQf4Vcby2R
onfY8itfEMdhpyW1lZAMvV5WyC3c4FZT3d1fXjXV2/mMgLAYwB6AD617z/wpXwwSCLu/9D+
8X/CnL8F/DsbK8d7fgq6sd7KVbBzgjHer9kyorl2R5j4j0ODR/BWgW1xOG1C4WS9miRgSm4
DaWHbjFcMFBUdQRX03qvwv8MatPcXIjubSeeQtLJFJkt7YOQB9Kxv+FJ+H/wCHUdQA+if4U
3Td9Br3UkcV4A8UWXhdn1O7gmnjubYWxWBclWRs8/UVd8aePbrxNYpaRWcmnaQGEjiU/vLl
h0GP7tdZF8GtEgz5WraguTyVIH8hQfgzoTkySavft9SufzxQoTS5TZzh8VtTwl5P3jSnqef
pXofw38IXV/dR+IL+BksrdibdXGPNk7N9B613MPw58J6VPG6WMl3IuMNcuWH/AHzwK66/s4
rnQZLHe1skkZj3RnayAj+H0renS5XdnDUqOWh8/wDxCmim8d3qo6uI0jRipyMheRke5r0b4
UER2msxEjcbkOOeoKjB+lUJ/hPpsx3Wl9d5ABYHa5Y9zk1s+F/As/h7VEu7fVLsqF2PC0al
XX09u3SoUJqfM0aqpDl5TuymUEnPpivGPi/pFtFd2OqRBVmn3RygcFsYwx/lXsYVywDBw3X
GDXE698N7LXdRn1J9UvI7qY/xkOqL6KD0Fa1E3GyKhJNu54ppCnfYyZ4WaRDz0JUEfyrr+C
vlng9Rmo9Z8AT+Hp1EOpStFOoKOEwCQeQR61EkknleTIS0uMbwMc+uK4WnHcxrOMpXRg+Jp
VNxbITllQ8elc+z8EDBGK6l/C25fNa7dmYZYnk1DD4W86NmFyyqM8kccUrmsZxStcXS1ZJZ
2xzIsTLjuCvb8q6a0uSoUBQcsG/Hv/KsKPQrm0EflX5xEcqHUFQMcitiLaAWyAQc5Hf3qo7
WZhVac24dT0SLxbaW9hGoSWdyo8yXIBGP4R/jWRd+KdT1bNpZ5t4DkhIxjI7bm7muSJWMHd
IMA52k5B56VbN9cGyjhtflVeVK8fjS5UZ3Z0MNzerEq3Ehcrzz7+tdnZulxZJKv0xXmul3M
zq6zM7rtz8xycivQPD0ivpe3jAYkf41afK0wSvoy8yEYPPHrUluhZiScD1zUmzLKD0J5NXE
jjjT5VGa6ue5FrMkUxogXFROeeWz6UHaxz3pmCMjdUstaDlI69O3WpVAzwCcj8qqCQj6+tS
ZJxgn8K86ctT0ILQtLgYJbOKtROWliw3GR0FU7dC2Dzwa17SD97HherD+dZ81htdzN8oe9F
av2dPX+dFRzAfI2/b1JPA5o81SxOfzpHGQPTA/GoiFDd+a7zzy7a4MmS3PXgc1aupVeNQhx
jJPuayIplFwAGO3oatrKm3IGR2oFbUnjZTGF6nrUiuCqrn3yO1VGkyOMDA7DrTUdgCeD9KA
sSXsYmHyZLg9c9qqRwSZBYDB4z7VOr9c8jtSsQwGQMgcYpjSIyNrKVOMelbWm6iJJRHcygM
O571jHj5sf/WqIqG9sdcUrXGz0GFt23bg5wOT0ro9CsPM1aOU7h5Z4HbmvN9G1b7JMtvcsC
oOAx5r13wtMtwBOANowM4wD9KT+FohRfOjukY+WOpwK8n+MXhvT30ZfEUNqi33nok0veRSM
DI9sCvUjINoOQAK4f4ss3/Cv5fQ3EWR+Nc6kr6HdFNM+ekv8cGws2KjHzQg1t+HNJbXtb0u
ziEVpLd3BUzRoB5aKMkgetc1GT8+eO/XFd58OCF8X6EwHO6c/X5attR1OjmlKL1/q6R9EWs
UtraRQSTyXRjUKZZMbnPqcd6Ly1t9R0+4sbtS0FxGY5FBwSp680izlRxUgkVxkf8A66uNZM
5XBo+WvF2lWfhrxlqGl28azW0DjYJeTggHkjr1rKW6t7mWG3TTLeMyMF3ruzyfrXQfE5h/w
sbVcE/6xc5/3FrmrMiTV7M/d/eLwPrUy2Z1Um9I9/I9k+D/AIdu0ik8RrqDQWsjtCLVEBEq
qerE8jn09K6L4neFbHVvDV3rLyyR3dhAXT5sowByQV9fenfC2Qr8OrAr3kl/H5zW94pM0/g
3V4mKwK1s6mWU4RQR1NdHPFLlZwpty8z5fhmtbi0njGlxb4lB8wSOCSSAOM471P4q0VvD+o
W2nu4NwbZJZsE8M38PPpSafONPu75rN458FESUpkffHzAH9K1/iYhj8Y/vHLMbdWLdcnmud
NXsddVvmSaW3l3ZxHOQC7D8a1tFEvmxSwTmOQTqj5G4BT0OPrxWdPEbeZopGG4YP5jNPs7l
La4JYny3Qq+3qPQj3BwapvS6IUVdxenQ6LxlOPtVpEkzBwh3IGOBzwSPU1zAklA4lfH+8af
PPc6jdSXMv7yRyM7R7dMfhUDAodrAg09jOMbI6nTb/WNVtLbRkuXdnnWC2beQY2PXkdvY1d
8RWupeFfEk+majql3eMqq/mxTsm7cM98+4pPh8EbxNom9NzNqS7W3fdwnpV34vyB/iDdBVw
VjiUnrk7P8A69Ul7t/M1lN86T7GMmvW6qcz6sT2xeY/pXUeAdS1Sfxfpp07UJdk0rRSLeyt
KAAuTxxyRnHvXmssRhmZMgBODnitnQtQk0rUNyOVZSs8Tejp8w/A8j8ai9rSNr814NJf1/S
PSfi9qt9ZeLLWC01e5SFbYPJbxSbBGScZ47kevpXFx+Io/IG7WNdEmO064rI1zVLnX9cutU
vZAHu5Az46IP4VHsBWYmVMicMB0OaqT5ncmE+RbHX6fqHiDUNWsbXStZ1GWW4mEUSzXB256
knB6Yr3/VNft/DfhpNQ8QXEfnBApSAf62T+6gPJ/GvBvhw0cfjHQ5JOFWSdifolR+L/ABS/
iPxDLfnIgjJhsoieI0BwXx6k1cJcsb9SZLmm1sv+AafiD4ga9q8z+TONHtTgpHFzMR7t2/D
Fcc13fXEzB729uZDk8yMxx9OaqbGZpNzZ2qZCa+jPh54Kt9G8JW17JCGv72MTTSEcqDyEHs
BiqhGVR6sxqSjStyxPCbLWry3ctFqd1EVwFIO78+Qa9G8JeOW+0LFqshmhI2+ah5X3I7/z+
tYXxX8Nw6PrcOo2UQit75SXVRgCQHk/j1/OuDguZYGE8B2up59/Y1m1Km3ZnRCpCaXOtPxP
pXW/7TvNKmXQdRW3uZFHlTE7lx7fUdDXi+p+IvHGjalJpur67d29xFg53bww7EH0rsfAviP
7Tiwlb5Hj8+DJ6YOHX8DyPrWx8QfDqeJvC5urSINqVkpkQAfM6/xL79iPpW8v3kVKJzpezq
OL1PLp/EF1e2Di88XzzMgLRwSW7HLdhnPH1qhpl3q8l7EzxrMjJvOWxhc4JHvmuc2FiULYI
rpdB1KGCzDPEHez3Nt6eYh+8v8AWuRtrVnRKMaqaiknb7/vINU1PWbK8eBrtQjfMBH0x2pL
DVdcvLqOC1dpJD0jT0/oKzrz7Td6j5jjzppyCFQcjPRfr0rvdC0p9BiaGeJkv3w0ysMEDsB
6irSurnFOXJ7ttS+1tcNYq9xGsUhXDIG3AfjWRKWEboMjAwR9a6y+ZJtMBhyX4z2rnVtpZL
nyFTBJwaaZzrsUwuxI9wDEnJY9venRPIsgVmLY98Cuy1HwpHY+H/trS7pwQzA9APb3rkPLU
uoAwV6/X2prUdrFu2lETqQcluCfT3zXdeFZ2+e3JygA7+1cDEuxsFTx269a6zw9drHfjBAV
wMgetEloCep38akyjkZqw2VYjPeq0e3zEIPXBq9Mg/hIq4yRMk7kBU5yOneo3ySBtPIqdEZ
jjvUogXbllNOc1sOK1KaW8khHYd6sw2gHzFmIPGM1cijO0bFNWI7Z/lZsVxyUXqdMZyWg23
tlDZHA9617WMCWMgc5HX61WSPGBnJq1HuWWNs9GFYNGt7kXPqaKi88ep/Oio5Q5j49YEYJJ
Jxx7UgG7ocZ44oEi4GMgkDr9KkQFueK9E5CtLEcErjNJBvzhjgDpirOD6UqnpwM/SgBAeBx
nnvSkAEjHHvQSGJ6gijIJ2kGgBpO3I7e9NMoQ57ntUwRGQ7n2/WqE1u8ZEm4OhOM+lAyU3C
EYI5qRGViTGwbvkVncMVHOaQO0bfIfxoEXWcc7lx2zXUeFvGF3oE3lSh57KTqAeU9x7e1cg
sm44P6VMDwc9B2pNX0KTtqj6U0nXtN1bTI72zuBPC3BIGNp7gjsa5f4q3aN4I2k5DXMQGPx
NeUaNruo6FfefZSnY2PNhb7ko9x/XrXY+MtYtNc+HcWoWbuii5RJImHKPg5U/zz3rzZRnTq
JPVM9Km4VI32aPIUUtucdOma734e4HifQz14uD+lcHHgRPkYGe1dz8PzjxLorHj5Lg1019I
N+T/JhS1uvT80e8pP0HT61FeaxYaTEk+oXsdpG7bQ0h+8cdAO9VXvIba3kmuZlhhjBZ3Y4C
gd68Q8V+L28Q659tgVhp2nqfs6Px5jE43Ee/8AIV5OG56kvI660Ix0ZS+I0iz/ABA1WZH3q
8isCPQouKwNN/5C9nwf9YO9S6/b3lrrU0WoSlro4dy3JJZQ2Pwzj8Kh0+UJq1ozHaBIuW/S
vZ3gcdPSa9Ue9/Di/e1+H9gBwA0nb/bNXvGWvLJ4J1mEx5Z7ZlBJyKy/AKhPBNrC64aNpEY
ehDnim+Ovstp4M1GdzsLoIlC8bmJGBXB9bvV5GupDwklFTPDbIgW1w3Q5i4/4HW149uRdeJ
DLyMQIB+tY9lGXilhQbjJNGi56n5icfyq94ygeDX3jcbSsargn616Ktf8AryIqX5o+n6sJt
JN7puq38Ss01k8TYH9wpz+XFc4RnIOa9O8ISQRahqouAWEjxgg9MbOa43VtONhr92mPMjiY
shAyDn7vtWiXuxaM3Je1mn0b/MsaPoU15pGrX43RxaXB5sjqfvSFgFX8s5+lc7IS0z5Jbnr
Xp8nk6P8ADO70sPma4jEk2DkFyw6/TpXmijdI+FyfQetXKKTRNOfOm/M6zwCxTxNojA8LqG
en+xVr4qTef8Rbsgk/JCo/75HFZnha6NlqGl3O3JjvGbj/AHBUPi28a98Wz3BJLMydRz90V
Ka9n8y5X9r8kOv9LabR73VY0+aC9KS+ykDH6/zrHhndJYplPzxEEZGeh44716P4bubI6Hrl
heRs4urlkOD04HNedG1ktNQlgdSZI22BeuW6Co6IvntOT7N/maaadc32najrDECCyaMOQMB
5HboKxoX+aTIxnvXqep2aaR8Im07cm9pY3lKr1csM/wCH4V5XHgRyHPfiq9BKTerOj8ONLH
dWrwZMohuyoHr5fFYsZ3XMaHjYoGD9K6TwfAtzrGnQF9gmjuY854GUxXNyRyW168EylJIzs
YHsRx/ShL3V8y2/fa9PyLaHc16NvSIfluXNfTsGpKLWCJHwBEq9egwK+Y7JfMvngY4+0oYh
n1I4/XFe3aNqH2vR7KfGGMSgj0YDBB/EGunDNXkjkxrajCS81/X3kHxbdZ/BNu55aK7TB+o
INeHWy745VPXrz3r174lXp/4Re2t2bma6UgZ6hQSf6V5DbOqRyMw6morv3y8NrBNnTeBblo
vEekKO908X4MnP8q9xzLDJuXkD3rxHwBbNdeK7DYCUtd9y59DjA/pXq3i/xDDoGgPch1N3N
+7t0HUse/0HWtKPuwuxVJc1Wy8vyPF/GdhaWHiy+j08gwBg2F6RsRkr+FZNnezWF5Hd2+BI
vIDKGH4g8EVYsrS81vV4bCBDc3NzIepxubqWz+dVmimtruSzuFKSROUYEdCDiuWSvrbQ6oy
s/deqPRfhpYabP4rttQv33zSRs0Kn7pnByfx25Ir1/VdDstRy01srNj72Ofzr5w0K/ksdRS
ITGEl1dH/55uD8rV9IaHrq6zoqXrhVlyUlTp5bjqP6g+hFVTf2ZGWJp7VI7Pf1/wCDuc/L4
ahhODJL5Y7b+tTafo1vavviiy2fvNya17q6UuAwBHQZqzahX75J7YrT92mcyVlsUr20km0i
5hPBZCQK8peHbOAehGenUV7q9o5s5jtwNh5J56V4ndRASyxtHtAJ4xnB+tS2pPQzdyqEf5S
FIGP73pWjYuYnjlBwUPGTVNVIVgR90Yzn61PajBzn178UmkI9i0q1F3axzgggqCK2Y7CMAF
2yf5Vy/g7UC1ksLNnaMfjXZJIuBXBzTTabOhJbipaxgnEY9af9lUg5A/KpFkQ4wQQOxo88b
j0NRztGiSHRW6JxgEDvTmjjB7VDJdBfuck1XeZ5MnOAalyY0ki4ZI0PHP4VA9wzyIBhRu7V
VkcKDl8nrzxVI3QDpyM7geBXPOsloaxptkeW/viis37U/tRR7Rl8iPC9R8L5CvYNtbH+rPQ
/j2rnMSwuYp1KOp2kEcivTXk2NxjkAcZ54rC1zS476ya4gjxdQfNgfxr1I9z6V6MKjvZmVS
grXicmWzk5xxQOXHGOc02Mbhgde1PKHPU5xzXScaGsoDEEe9KBzg8c96kW2kdyehxnk81KL
GXOQuPxpaFJFB2HAJI9KQs24K+Gz3HSp5bSTdkDr1NVX3o22Rdp9aBepHJD/HHhcdvWqvJ6
jmrkdw0Y2MN6+9LJCsp3RgAkcDNMTKIbEgI9RViJy7gZwag2gZGDwf1qaJMHI4x6+tIEi0w
K8nGe9QXN5cm0lskDLbFhLIexKghf5mrB5O05+tJ5a5HO7A9KTVzWEuXUwlJCbOpPXArS0v
VbzSmjntJHhuICxjk2BgA3BBBrWsZ5bG5W4gIR16fKCD6g54xXcWOvW15FtltLdZzxtEYwT
7ZrKre1rXR0Upq+9jz7UvEWpatEP7Svp7xf+eBAjiB9do60/wAL6d/a2uadYDDeZN502B91
E5A/n+depI8JU7raIN/1zX/CrNvdLDMsn2O13qCBIsQRgD1HFccqnLFqEbHYk5O8mZHj7wT
Lrbrq2lIGvUULJCTjzAOmPcD868gubO6tGMd1bS20ynGHUrzX0QmqLkZSnS3GnXsO25ijlU
8bZEDVy0cRVpLllG6OipRpzfNF2Z4xYeLdUs4gbK/e1lI+eNkDxyH19jVLWPEGq60Y/wC0b
xrvyzmOMJsQH1x3NeuTeH/CMz720mBWH90YqxZ6boFiwks7G1hkz98IMj6E1r9Ypp8yhqDp
zno5L8fyOA8E+Fbo3UeuavE1vYWeZ0WQfNKwGc49BXNeMtTi1zxNc6haxslu+1Yy42lgB1x
XvAuIWGPMU59ainstJvirXNnbXDAYBkjBIFYxxklU55xLeCi4csZHlnhBrC/v5IJbpo7i6V
SvIGGC4I569sYrsZ/CkkoKJchgSMqy9fSt5NE0NZFePTrRZFO5SsQBU+orRKsvUdOp71Msd
NS9zbsN5dTqXc932PGfFay6craTcsrTy4bCj7q56n8q4yOVoUkA4LnqK+kZ7OyuVK3NrDMr
LtYOoOR6E1nt4U8MuBu0S0zn+GOuiGYK3vI5pYB09IM8M0q4hgijeaQKbefzDnupXB/Gqup
XK3OpSXcZLIz/ACE9wB1r3C58B+H5ceTZRwH/AGfSsa78A26oTHbxOEBwAMcV108XSkrXOO
pSqRfM49Dk9HuYfPujHIGE0nmgAjgEDIP0Na5EXmb/ACkZ9wfcQMkjofwqGTw6LSVHOm7Gj
5VwDxThu+bcCAPUdK6emhxzkpTbatcq+KNbR9K/swTgzSSK7L/dUdzXBrgw4yPXJHSu/nsr
Wdm8+3R2bgkjnA96r/2JpZBxarn0ycGlzNGiatZGRoU8UctlKJQvkSSBx3ww4P58Vo+I9Ek
uXk1C0TdKeZEHVvce9Wk0XShlFtBg+5zWom2NEiTog2jnoKhtrY25k3e3Q86SZg4PKSxnOM
cgiux07xZe21uWsoI7jd88kLMFIbuR9fb8qvT6bp9781xbK7/3hwfzqi/hrS2XCiRO+Q1NV
LO60ZV4uLhJXTMrX9evdWmE98EjaNTHBbRHIjB6s3uawkilnaO1t43kmkOAgHNdenhjTVbL
NMwH+1itS0sLWyUrawqme4HJ/HrVuot2ZuyXLDRGr4ct9L8FaC15ql1Gt1ccyEEMTjoi464
rg/E2vXPiXWTeSgxxAeXbxn/lkmep9z3rpruxsr9lN1brKVGFPpVU+H9LIJ8p8n/bNXPEcy
5bWRlSpxg3Ju7Oh+GGhQ2kd9q0wBuhKYIx12Lwc/8AAq5/4pabp9l4kiurEoJblDJcRqwJV
89cdsitrQBbaDdyS2cb/vRtZWlJU++Omfet7+wfBviO+uLnULWWC8mIaSRJj85/yKbqxcFH
qUlaTl0PFX/eQiQAAivQfA/idLa+Ed4+yOZAkwHcj7r49R39R9K6w/DXwafufa8dMef/APW
p0Xw28JJu2reFhznzv/rVDT3RtGtGzjLZnXQWlrcQLeRSrPDKuVYHhh7VoWhCyKmACMc9QB
WBp+nQ+H9LazsJ7l4sl1+0Sl9nHQeg9veoF1Hy51csS5OPl/rWc4s54tHo4+z/ANnzNLIAR
G2QD7V4s9mYrhpZyCzHkY4rq5tajkhLvJgZweaxL+WK6DhTh2GVq6NPk1kzCo+bY5a5VYJp
ggOwHOB/SojLsclOS3GPSpbjf5zgjpn8ag27TuzksM9K3ZFjs/B1+wuWjzkgj8q9QV2IBUD
kV4no1x9lv42GTv46V7Bp1ybiyRlIORn6Vxzp80zRStEv7m2knqRUZbcQM84708kr8xwRVS
6uEhXrzWjw2t+hKq6WRZLbcetVZLooCpGCOnNVbe5aZhuO1c9a1YrWBmDOMn3rz60dXynXT
kramZmacjauc+lWodKlZlLFQd3TFasfkxAbFH0xThKRIozxkde1cqpdWbe0fQ5r+zpP7g/7
6oq75j/3x+dFdFibvueQMY3xnqQOKZ5aq/DkA8ipBEwfDBSMDvnpUbhg2AQpB7966LGql3O
H1OHydVuCigKW3cds1XJUIXYY9Kv6yyyajIVbIXjI71mSsMKoH6V2R2Rwz0k7CtdyqSV+Wo
muLk7ijknng8Vv6ToKXSfaLokqcFVHcVvHRtLKFfs68n0qJVIxdjSFCclc4Jp50Y/O5I7gc
U3zpHVmMQYDvjFaevaWdN3PEd0LfdPp61hxneCAu5s9D/OtE01dGMk4uzJz9ml4YBHx0Pem
vbNEflIIPvSESFSG2j8OlIEdPuNkAfhTII5ImJDjk5p0UbCYRnjIzQsjKcnqDzVmB1ypyMd
/agpEpgwvPYHPFQkKBx+Nac8nlWRAwWfGDmr+iaNHfxh5t2zPQHrUSmoq7NIwcnZHPrkAAm
poiysNpOOvpXbS+F9PkT+JH7YOayLjw3d225oXEiDoB1rONeEtLms8PUjrYZZazNAwEq+bG
PXt9DXTW19aXZ+RyGI+6+P0PevPNQs7ywZXRZIlbnBBx9ahj1KeLG5fy60SpRlqKFWUND1R
oZQM7SQec9hVaRZR0JBxiuS03xffWmAh8xQR8r8111t4z0+6iBk05S5wG2uAc1xThOD2ud0
KkJrexQkacZG8/nVdpZwQdx6+tdEL7RrhwJLa4gB/iK7h+Yq4mlWU8Ymt5lljP8S4wan20V
8SsN0pP4Wcibi5RQTIc01b25Ug+e+frzXVy6Hb4JUgg1UHh4kFlHOeMYrRVKbIcKiMVdSvf
MUiUg/WrA16/CYeRtoH41dXwzcbmO3caQ+GLwgEJjA9aG6L7Avara5VXxBfBdxG4+vWra+J
ZQo3R5I6c9RVZ/Dt9EMKmRjnHNVX0e7jJPkH8v5UvZ0X0K9rWRtr4lCxjMRU9+QasR+Irfa
eCD3BFci9ncRkhoSPQYxmmGNwQQD06UfVab2F9ZqLc7YarYTocyKM9QT1rLv7DTZcy20sas
3YMOa5rovGR60KzqcZrWnQ5HeLOerUVRaosmCMOd3OBjjpSmJWJwOKiWRjjnFTI5VOuDXby
3ORXiM+z4wVUYNJ5X3SRzip92SBknjpSKMtjj5ahxKTI0jOATjiniI7RlckdaeU+THt1NKr
7Tx06D6UuVMLtEO0FefXpQIgMAk/Wplk2SlioIPWrourNwPNthnnkGm426Ept9TPEa5GR07
ikaIsPlbocYrTmNkU+SMAknoeapyNCqkhjx3Hekkn0C77lZkK/wAPJHSnpI0T5UkemKaHkZ
yrZp4yTxx7UOA1M0xqcrBXEjfL1FaVrrrqmx+T29hXPZMZOORT/Nw2MUJyB2OmuNdwAQSF9
Sc/lWBPqG+beOFJ+lVJJhjAbIHrWdPIxTIzk/pWqbIsX59R8yUFDjHG3PT61EL0jbuY/U9q
yPnQ7iTnPNJuy4w2AelUwsa0s6OAcYb+LPeo/NUMScEA8YNZ+WwP3pyeMYzUiBgAWPTvSCx
t2xVtrdWXnaf55r0PQ9UZLNJJDsHYZzXlUbyB1YA5X/CttNRlWMKjEY64NJ7pk2PVv7SSQA
KcA9QaqXt6i2rMScIM4HOa4aPWWtwVbcwx1z2NXv7cgaMgg/XviiTkwUVfQ6bR5mlbIUgZI
5HaunE20DdyR3rmNJvLVLFXt1GG6H19a0zdCTGTtOOK8urPU6oRuab3iKBnFVH1EmRVXOc8
EdqqF/lyT7VXOWmRuDzXJOo+h1U4IpfaLr/oJT/9+1/woqPyfY0V0e0X9IfL5HFhgxG1iQR
/Ss7VrsWsACf6x+Af7opwufIUPIAfXvzxWPKJL+63NuxnHToK7YQd79DGc1ay3MmUsynLAk
1HBb/aLlVHC961dStfJjURqenOaq6XFJ9tVTn5gSK6b6XRzW1sdHbJIQkSnair2PQVorbqV
UsSSOvPSqUAmiCny8euasbpRli2AOfwrjkm2d0GkjF8RBUt4oTghjuwea56x0iS4lIhzsPc
/wAPNat873+ofKjNn5RXR6fZC1tQhUZIyeK35uSKOfk9pO5iDw3bGPBkkLeoNc5d2slrcyQ
OMMpx/wDXr0hlwPu4zwMVlXNqJtZin2FhtwyH8aiNR9S50Vb3TgmT5cEdeQaiVWjlDjJXPI
65rrrPTY01i6t5oFkjTowHA9KXUPDylTLbDnrsPetedXsc/spWuZTKJrHfHgEDP0rpfC8qJ
pvl9GVySD3zXHQ+Zb3BtpU2qeMMMEGtOxmmtpc7jg+hqakOaNi6U+SVz0RcEcDFGAMZ49sV
mWF+sybR97HOetaAZiANprzHFp2PWjNNXRHPa21wm2eIOD0B7Vy2o+E/ldrBxyc7GHUfWuw
2SEfdyexoC+q/pVwnKOzIqU4z3R5TPZyWkpW5tyhB7g7T+NVjgSBYw8bE9Acj8DXpGu2Sy6
d5gTDIc5A55rl5fD9+ln9rht9wPLR4zXfCpdXZ506Li7ItaQ/+huZ9SlEhYAxRAEFcZ5z05
rd8O6n9hvmtbiYtBI21SwwfY47e9cZbzywqYg0lu6jACjIz7g8irsbyzESTytK6jLM3f2zW
VSlzJpmsKnLZo9dMeWypyM8EdPrRtZeoBrgNJ8SXlhPGhw8DcFX6EetdhZ+Ira8RC9tNbe5
AZT75HNeRUw9SHmexSxEJl8OoORmnh8Adc0iJ56locSZPJQ5xT1gnbhkOe3FczR3JJodvTI
4xnrxSHY3AQNxwSKeLabaMoeP1o8mVBgIxpIThHsQvBBIuXgVu2apT6RZzZXyRg8+laqxy8
fK34Cl8tyMtGc1aqTjszF04vdGH/wAI5aP0QA+4qnP4QRzuicDr17V1YjkwDtPNDLNuA2tj
qAK2jiaq6nNLDU30OAm8MX0XIw5BrIkhlhcpIhUjoDXqxRidrRnPuKxtY0pJrR3EW11U87e
vHTNd9HGNytI4KuESV4nn3IYuBzjFOjIYBj068U90kXcCD9CvT2oEcgwNpH4dq9XfU82z2H
y4Ckrk9QKh3nnI7d6nKPuKMhPv+dQmOQcgE8kHipCw1mJG4nnt6UzcD1yfX8ql8uTptxz+d
BifA4P1I6VaYrCq4aPBPfPXmpQQeGyT0+tReW6jGMEelPR3wFxjPP0ppktE3yZJKjPYetHy
bht6d80qZLgY4xya19KsIpRvly2OgPSpnNRXMxRg5OyMfyXZQETOeoxSCzucBjA2Opyp613
cdrGgyIlBxgHFWFhzgYxivPeMS2R2xwj6s83kgkRuUZTx1FQSxqzcDg/lXp726sSJEDeoIz
WReeH7e43NEhhY+g4q4Y2LdpKwp4WUdnc8/MGVO3BqI2xALFSMY6dK6i68PXMC7lUygdStU
47FxNsmjkCbCxCj5sDnjP0rrVSMldM5nFp2ZhGDaCM96kVSHBGMV1baFaSmN4vNRZ4xIBJc
RKRknjaRnjFUX0dIpbsyTyJDbIrORCSxJbAAHAI9+lSq0XoU6bRjqDw6jJA9ePSpEc7s9B2
PpW1YaNBcXEAeSUx3IkERUKjBkBJDKcjHTkHvSXmjLYxG5kke3fHmRK5Eof2yox+fFDqxTs
L2btczRIxOCxIPoKC7HGAD757VszW0M2oyQ6hdRxvGq7BEgiE24Z+8eF696qXWnx2sLSYuo
JBjbHOqkSDoSjrwcdaaqLqQ4nTeHLpW00CbA2nj1A9a3UuhwFcAdveuJtdPmiEeDO8hhSVx
FIkflhs7RluGYgE7eKmkaa11GOCS5lkE8aywPCgPmBuBkEjBHOfpXFVoqbbTOmnU5VZnaee
OMtn8MUiTfvkI9RWBD9odXNvercortHuReSyqDyM5weQCAamttRQKrykAg5/rXG8NJHTGsi
/vX1P5UVg/8JFB/dH/AH1RWvsZD9oj/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0