%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/811.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Larry</first-name><last-name>Niven</last-name></author><author><first-name>Jerry</first-name><last-name>Pournelle</last-name></author>
            <book-title>Luciferovo kladivo</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Larry</first-name><last-name>Niven</last-name></author><author><first-name>Jerry</first-name><last-name>Pournelle</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>85b89901-8282-4514-ae22-667e73ac8bfb</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>---</publisher>
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p> <strong>Larry Niven &amp; Jerry Pournelle</strong></p>

<p> <strong>Luciferovo kladivo</strong></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /><strong>OSOBY</strong></p>

<p>Timothy Hamner, amatérský astronom</p>

<p>Artur Clay Jellison, senátor USA z Kalifornie</p>

<p>Maurren Jellisonová, jeho dcera</p>

<p>Harwey Randall, režisér a filmový producent tele­vize NBS</p>

<p>Pí. Loretta Stewart Randallová</p>

<p>Barry Price, hlavní inženýr v jaderné elektrárně San Joaquin</p>

<p>Dolores Munsonová, sekretářka Barryho Price</p>

<p>Eileen Susan Hacocková, zástupkyně vedoucího Corriganových instalatérských potřeb v Burbanku</p>

<p>MUDr. Leonilla Alexandrovna Maliková, lékařka a kosmonautka</p>

<p>Mark Czescu, motorkář</p>

<p>Gordon Vance, ředitel banky a soused Harveye Randalla</p>

<p>Andy Randall, syn Harveye Randalla</p>

<p>Charlie Bascomb, kameraman</p>

<p>Manuel Arguilez, zvukař</p>

<p>Dr. Charles Sharps, planetární astronom a ředitel programu, kalifornský technologický ústav Jet Propulsi­on Laboratory (Laboratoř tryskového pohonu)</p>

<p>Penelope Joyce Wilsonová, návrhářka</p>

<p>Fred Laure, odsouzený sexuální delikvent</p>

<p>plukovník John Baker, USAF, astronaut</p>

<p>Harry Newcombe, poštovní doručovatel US Pošty</p>

<p>Pí. Dora Coxová, hospodyně a manželka předáka na ranči senátora Jellisona</p>

<p>George Christopher, rančer, soused senátora Jelli­sona</p>

<p>Alice Coxová, školačka a jezdkyně na koni</p>

<p>Joe Corrigan, vlastník Corriganových instalatér­ských potřeb</p>

<p>Alim Nassor, dříve George Washington Carver Davis, bývalý politický vůdce</p>

<p>Harold Davis, rodný bratr Alima Nassora</p>

<p>reverend Henry Armitage</p>

<p>Dr. Dan Forrester, člen technického personálu, JPL</p>

<p>podplukovník Rick Delanty, USAF, astronaut</p>

<p>pí. Gloria Delatyová</p>

<p>brigádní generál Petr Jakov, kosmonaut</p>

<p>Frank Stoner, motorkář</p>

<p>Joanna Mac Phersonová, družka Marka Czescu</p>

<p>Coleen Darcyová, bankovní úřednice</p>

<p>generál Thomas Bambridge<strong>,</strong> USAF, vrchní ve­litel, velení Strategických vzdušných sil</p>

<p>John Kimová, tisková sekretářka starosty Los An­geles</p>

<p>ctihodný Bentley Allen, starosta Los Angeles</p>

<p>Eric Larsen, pochůzkář, policejní oddělení Burbank</p>

<p>Joe Harris, vyšetřovatel, policejní oddělení Burbank</p>

<p>Strážci Komety, náboženská skupina z jižní Kali­fornie</p>

<p>Major Bennet Rosten, USAF, velitel letky raket Minuteman</p>

<p>pí. Marie Vancová, manželka Gordona Vance</p>

<p>Harry Stimms, obchodník s automobily v Tujunze, Kalifornie</p>

<p>desátník Roger Gilligs, Armáda Spojených států</p>

<p>seržant Thomas Hooker, Armáda Spojených států</p>

<p>Marty Robbis, asistent a správce Tima Hamnera</p>

<p>Jason Gillycuddy, spisovatel</p>

<p>Hugo Beck, vlastník komuny v předhůří High Sierry</p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>PROLOG</strong></p>

<p><emphasis>Dříve, než se rozhořelo Slunce, než se vytvořily planety, exist</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>val chaos a komety.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chaos byl místním zhuštěním mezihvězdného prostředí. Jeho hmota byla dost velká, aby přitahovala sama sebe, dr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žela pohromadě a dále houstla. Tvořily se víry. Částice prachu a zmrzlého plynu p</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>tovaly jedna ke druhé, dotýkaly se a lepily se k sobě. Vznikaly vločky a pak kypré sněhové koule zmrzlých plynů. Jak plynuly věky, vyvíjela se podoba víru, širokého pětinu světelného roku. Jeho střed se dále smr</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ťoval. Místní víry, které divoce kroužily poblíž středu bouře, se hrout</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ly a vznikaly planety.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vytvořila se jako sněhový mrak, daleko od osy víru. Do shluku se přidával led, ale pomalu, velice pomalu, jednou za čas pár mol</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>kul. Methan, amoniak, oxid uhličitý. Občas do ní narazily hustší o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>jekty a uvázly, takže obsahovala kamení a železo. Teď to byla jediná stabilní hmota. Vzni</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kaly další druhy ledu, chemikálie, které mohou být stálé pouze v mezihvězdném chladu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Měla průměr čtyř mil, když došlo ke katastrofě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Konec byl náhlý. V době kratší než padesát let, jako mrknutí oka v jejím trvání, se střed víru zhroutil. Nové slunce zažhnulo s děsivým jasem.</emphasis></p>

<p><emphasis>V jeho pekelném plameni se nesčetné komety bleskem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proměnily v páry. Planety ztratily atmosféru. Mohutný svě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>telný vichr strhal všec</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ny volné plyny a prach </emphasis>z <emphasis>vnitřního systému a vrhl je ke hvězdám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ani si toho nevšimla. Byla dvěstěkrát dál od Slunce, než nově v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>tvořená planeta Neptun. Nové slunce nebylo ničím víc, než nezvykle jasnou hvězdou, která teď svůj jas postup</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně ztrácela.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dole v malstr</emphasis><emphasis>ö</emphasis><emphasis>mu vládla horečná aktivita. Ze skal ve vnitřním systému se vyva</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ovaly plyny. V mořích na třetí planetě se vytvářely složité chemikálie. Nekonečné hurikány vřely na povrchu a uvnitř sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tů</emphasis><emphasis> –</emphasis> <emphasis>plynových obrů. Vnitřní světy neměly nikdy poznat klid.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jediný skutečný klid byl na okraji mezihvězdného pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>storu, kde miliony řídce roztroušených komet, z nichž každá byla od své sestry vzdálena tak, jako Země od Marsu, navě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky křižovaly chladným če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ným vakuem. Tady mohl její ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>konečný klidný spánek trvat miliardy let</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ale ne věčně. Nic netrvá věčně.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" /><strong>KOVADLINA</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Proti nudě bojují marně dokonce i sami bohové. </emphasis></p>

<p>Nietzsche<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Leden: Zlé znamení</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Všechny vavříny v naší zemi zvadly,</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis><emphasis>              </emphasis><emphasis>              </emphasis><emphasis>meteory děsí hvězdy př</emphasis><emphasis>ipnuté na nebesích. </emphasis></p>

<p><emphasis>Bledá tvář měsíce k</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>vavě patří na Zemi </emphasis></p>

<p><emphasis>a vyhublí proroci šeptají o hrozivých proměnách. </emphasis></p>

<p><emphasis>Tato znamení věstí smrt nebo pád kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lů.</emphasis></p>

<p>William Shakespeare, Richard II</p><empty-line /><p>Modrý mercedes zahnul na širokou kruhovou příjezdo­vou cestu k sídlu v Beverly Hills přesně pět minut po šesté. Julia Sutterová byla pochopitelně překvapená. „Dobrý Bo­že, Georgi, to je Tim! A přesně včas.“</p>

<p>George Sutter také přistoupil k oknu. Jasně, bylo to Timovo auto. Něco zabručel a vrátil se k baru. Manželčiny večírky byly vždy důležitými událostmi, tak proč se po týd­nech pečlivých příprav a plánování tak děsila, že se nikdo neukáže? Tahle psychóza je tak rozšířená, že by pro ni měl existovat název.</p>

<p>Ale Tim Hamner, a přesně načas. To bylo divné. Timovy peníze pocházely z třetí generace. Podle standardů Los Angeles to byly staré peníze a Tim jich měl spoustu. Při­cházel na večírky, jen když chtěl.</p>

<p>Architekt Sutterových miloval beton. V domě byly pra­videlné zdi a pravé úhly, v zahradě venku měly bazény vol­né, měkce zakroužené tvary. Pro Beverly Hills to nebylo neobvyklé, ale bylo to překvapující u lidí z východu. Vpravo byla tradiční vila ve stylu Monterey s bílou štukovou omítkou a střechou z červených tašek, vlevo stál normanský chateau jako zázrakem přenesený do Kalifornie. Sídlo Sut­terových bylo dostatečně vzdálené od ulice, takže se distan­covalo od vysokých palem, které otcové města nařídili pro tuto část Beverly Hills. Široká smyčka příjezdové cesty vedla nahoru k vlastnímu domu. Na verandě stálo osm hbi­tých mladíků v červených sakách, kteří zajišťovali parková­ní aut.</p>

<p>Hamner nechal běžet motor a vystoupil z auta. Zazněl zvukový signál, který ho upozorňoval na ponechaný klíč. Normálně by Tim jadrně zaklel, ale dnes večer si toho vů­bec nevšímal. V očích měl zasněný výraz. Jeho ruka pokle­pávala na kapsu saka, pak vklouzla dovnitř. Zřízenec, zajiš­ťující parkování aut, zaváhal. Hosté obvykle nedávali spropitné, dokud neodjížděli. Hamner pokračoval v chůzi se za­sněným výrazem a zřízenec odjel.</p>

<p>Hamner se ohlédl na mladé muže v červeném oblečení a uvažoval o tom, jestli některého z nich zajímá astronomie. Obvykle studovali na Kalifornské universitě v Los Angeles nebo na universitě Loyola. Možná… Neochotně tu myšlenku zamítl a vešel dovnitř. Občas zabloudil rukou do kapsy, aby cítil telegram šustit mezi prsty.</p>

<p>Velké dvojité dveře se otevřely do ohromného prostoru, který se rozevíral přímo v domě. Velké oblouky, lemované červenými cihlami, oddělovaly vstup od obytných částí: mezi místnostmi byly pouhé náznaky stěn. Podlaha pokra­čovala bez přerušení: hnědé dlaždice prokládané jasnými vzory mozaiky. Ze dvou set či více očekávaných hostů se blízko baru shromáždil necelá desítka. Mluvili vesele a rozjařeně, hlasitěji, než bylo nutné. V celém tom prázdném prostoru, mezi množstvím stolů se svíčkami a vzorovanými ubrusy, vypadali osamoceně. Postávalo tam téměř tolik uni­formovaných sloužících jako hostů. Hamner nic z toho ne­zaznamenal. Mezi tímhle vyrůstal.</p>

<p>Julie Sutterová se odtrhla od malé skupinky hostí a spě­chala, aby ho uvítala. V očích jí bylo znát napětí. Tvář, vy­lepšená plastickou operací, vypadala mladší, než ruce.</p>

<p>Předvedla náznak polibku těsně u Timovy tváře a řekla: „Time, vítám tě!“ Pak si povšimla jeho rozzářeného úsmě­vu.</p>

<p>Trošku se stáhla a oči se jí zúžily. Žertovný tón předstí­raného strachu v jejím hlase zakrýval skutečné obavy. „Můj Bože, Time! Co jsi to kouřil?“</p>

<p>Tim Hamner byl vysoký a kostnatý, jen náznak břicha narušoval hladkou linii. Protáhlou tvář měl přímo stvořenou pro melancholii. Rodina jeho matky vlastnila velice úspěš­nou pohřební službu, a bylo to znát. Dnes večer se ale jeho tvář doširoka roztáhla v zářícím úsměvu a v očích měl po­divný jas. Řekl: „Hamner–Brownova kometa.“</p>

<p>„Ach!“ vydechla Julia překvapeně. „Cože?“ Nedávalo to smysl. Komety se přece nekouří. Snažila se tu hádanku rozluštit a pohledem sklouzla na manžela – to už pije dru­hý drink? – ke dveřím – kdy dorazí ostatní? Pozvánky byly jednoznačné. Důležití hosté přijíždějí brzy – nebo ne? – a nemůžou se zdržet dlouho, a…</p>

<p>Zvenku uslyšela hluboké předení velkého auta a úzkými okny vedle dveří zahlédla několik lidí, kteří se vyhrnuli z tmavé limuzíny. Tim se bude muset o sebe postarat sám. Poplácala ho po rameni a řekla: „To je skvělé, Time. Omlu­víš mě, prosím?“ Letmý náznak úsměvu a byla pryč.</p>

<p>Pokud to Hamnerovi vadilo, nedal na sobě nic znát. Loudal se směrem k baru. Za ním Julie pospíchala uvítat nejdůležitějšího hosta, senátora Jellisona s doprovodem. Vždy přivedl všechny, své asistenty i svou rodinu. Když Tim Hamner došel k baru, zářivě se usmíval.</p>

<p>„Dobrý večer, pane Hamnere.“</p>

<p>„Opravdu je dobrý. Dnes večer chodím po růžových ob­láčcích. Gratulujte mi, Rodrigo, pojmenují po mně kometu!“</p>

<p>Michael Rodriguez, který rozestavoval za barem skleni­ce, ztratil rytmus. „Kometu?“</p>

<p>„Správně. Hamner–Brownovu kometu. Blíží se, Ro­drigo, uvidíte ji asi tak v červnu, plus minus nějaký týden.“ Hamner vytáhl telegram a s lupnutím jej rozevřel.</p>

<p>„Z Los Angeles ji neuvidíme,“ zasmál se Rodriguez. „Co vám dnes večer mohu nabídnout?“</p>

<p>„Skotskou s ledem. Měl byste ji vidět. Měla by být tak velká, jako Halleyova kometa.“ Hamner si vzal drink a roz­hlédl se. Kolem George Suttera stála skupinka lidí. Hlouček přitahoval Tima jako magnet. V jedné ruce svíral telegram, ve druhé nápoj, zatímco Julie přivedla nové hosty a před­stavovala je.</p>

<p>Senátor Arthur Clay Jellison měl mohutnou postavu, spíše svalnatou než příliš tlustou. Byl velký, bodrý a obda­řený hustými bílými vlasy. Byl úžasně fotogenický a polo­vina lidí v zemi by ho poznala. Jeho hlas zněl stejně jako v televizi: zvučně a působivě, takže všechno, co řekl, záhadně nabíralo na důležitosti.</p>

<p>Maureen Jellisonová, senátorova dcera, měla dlouhé, temně rudé vlasy, bledou čistou pleť a krásu, díky níž by se Tim Hamner kdykoliv jindy začal ostýchat. Když se k němu ale Julie Sutterová otočila a (konečně!) začala: „Co jsi to ří­kal o –“</p>

<p>„Hamner–Brownově kometě!“ Tim zamával telegra­mem. „Observatoř Kitt Peak potvrdila můj objev! Je to skutečně kometa, je to <emphasis>moje </emphasis>kometa, pojmenují ji po mně!“</p>

<p>Maureen Jellisonová lehce nadzdvihla obočí. George Sutter dopil svou sklenici a pak položil otázku, která se na­bízela: „Kdo je to Brown?“</p>

<p>Hamner pokrčil rameny. Z jeho dosud nedotčené skleni­ce trochu ukáplo na koberec a Julie se zamračila. „Nikdo o něm ještě neslyšel,“ odpověděl Tim. „Ale Mezinárodní ast­ronomický svaz říká, že to byl současný objev.“</p>

<p>„Takže vlastníš půlku komety,“ konstatoval George Sutter.</p>

<p>Tim se docela upřímně zasmál. „Toho dne, až budeš vlastnit půl komety, Georgi, koupím všechny ty obligace, které se mi pořád snažíš prodat. A celou noc ti budu platit pití.“ Dvěma doušky dopil skotskou s ledem.</p>

<p>Když znovu vzhlédl, ztratil už posluchače. George mířil zpátky k baru. Julie držela senátora Jellisona za paži a kor­midlovala ho k nově příchozím. Senátorovi asistenti ji těsně následovali.</p>

<p>„Půlka komety je poměrně dost,“ řekla Maureen. Tim Hamner se otočil a zjistil, že ještě neodešla. „Řekněte mi, jak můžete něco vidět přes ten smog?“</p>

<p>Znělo to, jako když ji to zajímá. Vypadala, jako když ji to zajímá. A mohla už odejít se svým otcem. Skotská mu ponechala v hrdle a žaludku hřejivý pocit. Tim jí začal vy­právět o observatoři v horách, která není příliš daleko za Mount Wilson, ale je dost daleko v Angeles Mountains, takže světlo z Passadeny neruší pozorování. Měl tam zásoby a pomocníka, celé měsíce trávil noci pozorováním oblohy, vyhledával známé asteroidy a vnější měsíce, učil zrak a mo­zek poznávat území a věčně pátral po světelné tečce, která by tam neměla být, po anomálii, která by mohla…</p>

<p>Maureen Jellisonová měla v očích povědomý strnulý pohled. Zeptal se jí: „Poslyšte, nenudím vás?“</p>

<p>Okamžitě se začala omlouvat. „Ne, promiňte, jen jsem se zamyslela.“</p>

<p>„Vím, že se občas nechám unést.“</p>

<p>Usmála se a zavrtěla hlavou. Bohatá záplava temně ru­dých vlasů se zavlnila a zatančila ve vzduchu. „Ne, oprav­du. Táta je ve finančním výboru pro vědu a astronautiku. Miluje čistou vědu a já jsem to od něj pochytila. Jenom jsem… Jste muž, který ví, co chce, a vy jste to našel. Tohle moc lidí říct nemůže.“ Najednou byla velice vážná.</p>

<p>Tim se zasmál, přivedla ho do rozpaků. Zatím si na to jen začínal zvykat. „Co bych mohl ještě docílit?“</p>

<p>„Ano, to je ono. Co byste dělal, kdybyste se procházel po Měsíci, a oni pak zrušili kosmický program?“</p>

<p>„Proč… to nevím. Slyšel jsem, že občas mívají potíže…“</p>

<p>„Pusťte to z hlavy,“ řekla Maureen. „Vy jste na Měsíci teď. Tak si to vychutnejte.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Horký suchý vítr, známý jako Santa Ana, vanul mezi kopci Los Angeles a zbavil město smogu. V brzo nastávají­cí temnotě se třpytila a tančila světla. Harvey Randall, s manželkou Lorettou vedle sebe, řídil své zelené tornádo. Měli otevřená okénka a vychutnávali letní počasí přesto, že byl leden. Když dorazili k Sutterovým, Harvey předal auto zřízenci v červeném saku a okamžik počkal. Loretta zatím nasadila úsměv, dříve než prošli širokými vstupními dveřmi. Našli tu davovou scénu, obvyklou pro večírky v Beverly Hills. Stovka lidí byla roztroušená mezi malými stolky a další stovka postávala ve skupinkách. Hudební skupina v mexickém stylu hrála v jednom rohu rozjásanou hudbu jako kulisu a zpěvák, zbavený mikrofonu, se stále docela dobře činil, když každého seznamoval se stavem svého srdce. Po­zdravili se s hostitelkou a rozdělili se: Loretta se zapojila do hovoru a Harvey zjistil polohu baru tak, že hledal nejhustší hlouček lidí. Vybral si dva giny a tonik.</p>

<p>Kolem něj se odrážely útržky konverzace. „Nedovolili jsme mu chodit na bílý kobereček, chápete. Takže pes za­hnal kočku doprostřed koberečku a chodil na stráži po jeho obvodu…“</p>

<p>„…v letadle přede mnou seděla krásná mladá kočka. Opravdová bomba, i když vše, co jsem z ní mohl vidět, byly její vlasy a zátylek. Přemýšlel jsem, jak bych se s ní mohl seznámit, když vtom se otočila a řekla: „Strýčku Pete! Co <emphasis>t</emphasis><emphasis>y</emphasis> tady děláš?“</p>

<p>„…člověče, opravdu to pomohlo! Když jsem zavolal a řekl, že jsem <emphasis>komisař </emphasis>Robins, uspěl jsem. Od té doby, co mě starosta jmenoval, žádný zákazník nepřišel o výhodné předkupní právo.“</p>

<p>Tyhle útržky a kousky historek mu uvízly v hlavě. Pro Harveye Randalla to bylo riziko povolání v televizní dokumentaristice. Nedokázal neposlouchat. Ve skutečnosti nechtěl, ale lidé ho fascinovali. Rád by sledoval některé z těchhle útržků až do cizích myšlenek.</p>

<p>Rozhlížel se po Lorettě, ale byla příliš malá na to, aby vyčnívala z takového davu. Místo toho si vyhlédl do výše načesané, nepřirozeně červenooranžové vlasy: Brendu Teyovou, která mluvila s Lorettou, než Harvey odešel k baru. Zamířil k tomu místu a protlačoval se davem loktů, které třímaly skleničky s nápoji.</p>

<p>„Dvacet miliard doláčů, a všechno, co jsme z toho měli, byly šutry! Ty zatraceně velký rakety, miliardy utopenejch dolarů. Proč máme utrácet všechny ty peníze tam venku, když jsme mohli být –“</p>

<p>„To je kravina,“ přerušil ho Harvey.</p>

<p>George Sutter se překvapeně otočil. „Á. Ahoj, Harv… S raketoplánem to bude stejné. Všechno to jsou peníze vyho­zené do luftu –“</p>

<p>„Takhle to vůbec není.“ Hlas byl jasný, sladký a proni­kavý. Násilně vnikl do Georgova prohlášení a nemohl být ignorován. George se zarazil<emphasis> </emphasis>uprostřed věty.</p>

<p>Harvey objevil atraktivní rudovlásku v zelených spole­čenských šatech přes jedno rameno. Když se na ni podíval, jejich oči se setkaly a on první odvrátil pohled. Usmál se a řekl: „Chcete také říci, že je to kravina?“</p>

<p>„Ano. Ale taktněji.“ Zasmála se na něj a Harveyův úsměv se prodloužil, místo aby zmizel. Otočila se a zaúto­čila. „Pane Suttere, NASA nespotřebovala peníze určené projektu Apollo na materiální vybavení. Koupili jsme vývoj technologií k výrobě zařízení a stále je máme. Znalosti ne­jsou zbytečná investice. A co se týká raketoplánu, předsta­vuje cenu za to, jak se dostat někam, kde se opravdu může­me něco naučit, a to zase tak drahé není…“</p>

<p>Ženské ňadro a rameno se hravě otřely o Harveyovu pa­ži. To musela být Loretta, a také byla. Podal jí pití. Svůj drink už z půlky vypil. Když se Loretta chystala promluvit, posunkem ji umlčel, trochu drsněji než obvykle, a ignoroval její protestující pohled.</p>

<p>Rudovláska o tom něco věděla. Pokud opatrné uvažová­ní a logika mohly vyhrát, tedy zvítězila. Ale předvedla mnohem víc: přitáhla všechny mužské oči, měla pomalý již­ní přízvuk, který dodával váhu každému slovu, a hlas tak čistý a melodický, že se jakékoliv přerušení zdálo být kok­tané nebo mumlané.</p>

<p>Nerovný souboj končil, když George zjistil, že má prázdnou sklenici, a s viditelnou úlevou uprchl k baru. Dív­ka se s triumfálním úsměvem otočila směrem k Harveyovi, který pochvalně přikývl.</p>

<p>„Jsem Harvey Randall. Moje manželka Loretta.“</p>

<p>„Maureen Jellisonová. Velice mě těší.“ Na okamžik se zarazila. „Už si na vás vzpomínám. Byl jste posledním ame­rickým novinářem v Kambodži.“ Formálně si s Harveyem a Lorettou potřásla rukama. „A nebyla tam sestřelena vaše zpravodajská helikoptéra?“</p>

<p>„Dvakrát,“ potvrdila Loretta hrdě. „Harvey z toho vytáhl vojenského pilota. Padesát mil nepřátelským územím.“</p>

<p>Maureen vážně přikývla. Byla o patnáct let mladší než Randallovi a působila velice vyrovnaně. „Tak teď jste tady. Jste místní?“</p>

<p>„Já ano,“ přitakal Harvey. „Loretta je z Detroitu –“</p>

<p>„Grosse Pointe,“ řekla Loretta automaticky.</p>

<p>„ – ale já jsem se narodil v L.A.“ Harvey se nemohl ni­kdy přinutit, aby vyslovil za Lorettu její polopravdu. „My místní jsme vzácní.“</p>

<p>„A co pro ně děláte teď?“ zeptala se Maureen.</p>

<p>„Dokumentární pořady. Hlavně zprávy,“ odpověděl Harvey.</p>

<p>„Já vím, kdo jste,“ řekla Loretta s jistou úctou. „Zrovna jsem se setkala s vaším otcem, senátorem Jellisonem.“</p>

<p>„To je pravda.“ Maureen vyhlížela zamyšleně, pak se zeširoka usmála. „Tak jestli děláte nejnovější zpravodajství, je tu někdo, s kým byste se měl setkat. Tim Hamner.“</p>

<p>Harvey se zarazil. Jméno se mu zdálo známé, ale nemo­hl ho nikam zařadit. „Proč?“</p>

<p>Loretta řekla: „Hamner? Ten mladý muž s úsměvem, který odstrašuje?“ Zachichotala se. „Je pěkně namazaný. Nenechá nikoho jiného mluvit. Opravdu nenechá. Vlastní půl komety.“</p>

<p>„To je on,“ potvrdila Maureen. Její úsměv přiměl Lo­rettu, aby se cítila jako spiklenec.</p>

<p>„Taky vlastní spoustu mýdla,“ dodal Harvey.</p>

<p>Teď byla na řadě Maureen, aby se zatvářila nechápavě.</p>

<p>„Zrovna jsem si na to vzpomněl,“ pokračoval Harvey. „Zdědil společnost Kalva Soap, která vyrábí mýdla.“</p>

<p>„To je možné, ale víc je hrdý na tu kometu,“ řekla Maureen. „Já se mu nedivím. Můj drahý otec by mohl jednou být prezidentem, ale nikdy se nepřiblížil k objevy komety.“ Přejela pohledem místnost, dokud neobjevila svůj cíl.</p>

<p>„Támhleten vysoký muž, co má hnědobílé sako. Poznáte ho podle úsměvu. Stačí, když se dostanete kamkoliv do jeho blízkosti, a on vám o tom řekne všechno.“</p>

<p>Harvey cítil, že ho Loretta tahá za paži, a neochotně od­vrátil pohled od Maureen. Když se podíval zpátky, už ji zajal někdo jiný. Vydal se obstarat další dva drinky.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Jako pokaždé Harvey Randall příliš pil a divil se, proč na tyhle večírky chodí. Ale věděl to. Loretta považovala párty za způsob, jak se podílet na jeho životě. Nemilovala jeho výpravy do terénu. Jediný pokus vzít ji na výlet spo­lečně s jejich synem dopadl špatně. Když s ním někam jela, chtěla bydlet v nejlepších hotelích a pokud s ním z povinnosti šla do malých barů nebo míst, kde se shro­mažďovali lidé a kterým dával Harvey přednost, bylo zřej­mé, že se musí velice přemáhat, aby potlačila svou nespo­kojenost.</p>

<p>Ale cítila se ve svém živlu na večírcích, jako byl tenhle, a dnes večer to bylo zvláště vydařené. Dokonce se jí podařil soukromý rozhovor se senátorem Jellisonem. Harvey ji za­nechal se senátorem a odešel, aby vyhledal další pití. „Pro­sím míchaný gin, Rodrigo.“</p>

<p>Barman se usmál a bez komentáře pití namíchal. Harvey stál a držel ho v ruce. Tim Hamner seděl osamocený u jed­noho z malých stolků. Díval se na Harveye, ale oči měl za­sněné, nic neviděly. A ten úsměv. Harvey se vydal napříč místností a usadil se do volného křesla u stolu. „Pan Hamner? Harvey Randall. Maureen Jellisonová mi poradila, že mám říct: “Kometa.““</p>

<p>Hamnerova tvář se rozsvítila. Úsměv se rozšířil, pokud to bylo ještě možné. Vytáhl telegram z kapsy a zamával jím. „Správně! Objev byl dnes odpoledne potvrzen. Hamner–Brownova kometa.“</p>

<p>„Něco jste přeskočil.“</p>

<p>„Ona vám <emphasis>nic </emphasis>neřekla? Tak dobře. Já jsem Tim Hamner. Astronom. No, nejsem profesionál, ale moje vybavení je na profesionální úrovni. A každopádně v tom pracuju. Jsem amatérský astronom. Před týdnem jsem našel světelnou skvrnku nedaleko od Neptunu. Nepatrnou skvrnku. Nepat­řila tam. Pokračoval jsem v jejím pozorování a ona se po­hybovala. Studoval jsem ji dost dlouho, abych si byl jistý, pak jsem o ní podal zprávu. Je to nová kometa. Kitt Peak to právě potvrdil. IAU ji pojmenuje po mně – a po Brownovi.“</p>

<p>Jen na okamžik projela Harveyem Randallem závist ja­ko úder blesku. Stejně tak rychle zmizela. Donutil ji odejít, zasunul ji na dno mysli, odkud ji může později vytáhnout a prozkoumat. Styděl se za to. Ale nebýt toho záblesku, byl by položil první otázku taktněji. „Kdo je to Brown?“</p>

<p>Hamnerova tvář se nezměnila. „Gavin Brown je chlapec z Centerville v Iowě. Vybrousil si vlastní zrcadlo, aby si mohl postavit teleskop. Podal zprávu o kometě ve stejnou dobu jako já. Pravidla IAU to hodnotí jako souběžný objev. Pokud bych nečekal, až si budu jistý…“ Hamner pokrčil ra­meny a pokračoval: „Zavolal jsem Brownovi dnes odpoled­ne. Poslal jsem mu letenku, protože se s ním chci setkat. Dokonce ani nechtěl přijet, dokud jsem mu neslíbil, že ho provedu po sluneční observatoři na Mount Wilsonu. Jedině na tom mu doopravdy záleží! Sluneční skvrny! Našel tu kometu náhodou!“</p>

<p>„A kdy tu kometu uvidíme? Lépe řečeno,“ ucouvl Har­vey, „bude vůbec viditelná?“</p>

<p>„Na tuhle otázku je příliš brzo. Počkejte měsíc. Sledujte zprávy.“</p>

<p>„Já nemám sledovat zprávy. Já mám zprávy dodávat,“ namítl Harvey. „A tohle můžou být zajímavé zprávy. Řek­něte mi o tom víc.“</p>

<p>Hamner po ničem jiném netoužil. Brebentil dál, zatímco Harvey poslouchal se stále širším úsměvem. Skvělé! Nepo­třeboval rozumět všem výrazům, aby pochopil, že Hamnerovo vybavení je drahé a pravděpodobně navíc fotogenické. Drahé a dokonalé vybavení, a ten kluk s ohnutým napínáč­kem místo háčku a vrbovým prutem ulovil stejně velkou ry­bu jako milionář!</p>

<p>Milionář. „Pane Hamnere, jestli ta kometa bude stát za natočení dokumentárního pořadu –“</p>

<p>„No, mohla by. Ten objev by za to stát měl. Jak můžou být amatérští astronomové důležití…“</p>

<p>Bože, chytil se! „Chystal jsem se zeptat, pokud bychom o kometě natočili dokument, měla by Kalva Soap zájem ho sponzorovat?“</p>

<p>Hamnerovo chování se změnilo jen nepatrně, ale změ­nilo. Harvey si na něj okamžitě opravil názor. Hamner měl spoustu zkušeností s lidmi, kteří šli po jeho penězích. Byl to nadšenec, ale stěží to byl blázen.</p>

<p>„Řekněte mi, pane Randalle, nenatáčel jste tu věc o le­dovci na Aljašce?“</p>

<p>„Jsem Harvey. Ano.“</p>

<p>„Smrdělo to.“</p>

<p>„To máte pravdu,“ souhlasil Harvey. „Sponzor trval na tom, aby si udržel vliv. A dostal ho. A použil ho. Já jsem nezdědil kontrolu nad velkou společností.“ K čertu s vámi, pane Timothy Kometo Hamnere.</p>

<p>„Ale já ano. A tohle by mohlo stát za natočení. Taky jste dělal pořad o přehradě v Hell's Gate, že ano?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Ten se mi líbil.“</p>

<p>„Mně taky.“</p>

<p>„Dobře.“ Hamner několikrát přikývl. „Podívejte, mohlo by to stát za sponzorování. Dokonce i tehdy, kdyby kometa nebyla viditelná; a já si myslím, že bude vidět. Bůh ví, že spotřebovali spoustu peněz na reklamy sponzorováním kra­vin, na které se nikdo nechce dívat. Tenhle příběh by mohl stát za vyprávění. Harveyi, potřebujete dolít.“</p>

<p>Odešli k baru. Párty rychle řídla. Jellisonovi právě odchá­zeli, ale Loretta si našla jinou společnost. Harvey rozpoznal člověka z městské rady, snažícího se, aby Harveyova stanice natočila snímek o parku, který byl jeho současnou záležitostí. Pravděpodobně si myslel, že Loretta může Harveye ovlivnit, což byla pravda – a že Harvey může ovlivnit televizní spo­lečnost a její vysílání pro Los Angeles – což bylo směšné. Rodriguez byl právě zaneprázdněný, takže postáli u baru. „Existuje spousta skvělých nových zařízení ke studiu komet,“ začal Hamner. „Včetně velkého orbitálního teleskopu, který byl využit jen jednou, na Kohoutkovu kometu. Vědci po ce­lém světě budou chtít vědět, jak se komety liší, jak se Ko­houtkova kometa liší od komety Hamner–Brownovy. Taky spousta vědců přímo tady. Cal Tech a planetární astronomové v JPL. Všichni chtějí vědět o Hamner–Brownově kometě víc.“</p>

<p>Hamner–Brown mu rezonovalo v ústech a Tim Hamner tu chuť viditelně miloval. „Chápete, komety nejsou jen něco pěkného na obloze. Jsou to pozůstatky velkého plynového mraku, který vytvořil sluneční soustavu. Pokud bychom se o kometách skutečně něco dozvěděli – možná vyslali kos­mickou sondu – věděli bychom více i o tom, jak vypadal původní oblak plynu a prachu, dříve než se zhroutil do sebe a vytvořil Slunce, planety, měsíce a takové věci.“</p>

<p>„Vy jste střízlivý,“ řekl Harvey užasle.</p>

<p>Hamner byl překvapený. Pak se zasmál. „Chtěl jsem se opít, abych to oslavil, ale zdá se, že jsem místo pití mluvil.“ Rodriguez přišel a postavil před ně sklenice. Hamner v přípitku pozdvihl svou skotskou s ledem.</p>

<p>„Podle toho, jak vám svítí oči,“ navázal Harvey, „jsem si myslel, že jste opilý. Ale to, co říkáte, dává smysl. Po­chybuji, že by se nám podařilo vyslat kosmickou sondu, ale k čertu, mohli bychom to alespoň zkusit. Pouze vy mluvíte o větší akci, než je jeden dokumentární snímek, kvůli něče­mu takového. Poslouchejte, existuje nějaká šance? Myslím tím, mohli bychom vyslat sondu <emphasis>do </emphasis>komety? Já totiž znám některé lidi v kosmickém průmyslu, a…“</p>

<p>A to by opravdu <emphasis>měl </emphasis>být příběh, pomyslel si Harvey. Koho bych mohl získat jako střihače? uvažoval. A Charlie Bascomb by mohl dělat kameramana…</p>

<p>„Taky Jellison,“ pokračoval Hamner. „On by pro to byl. Ale podívejte se, Harve, já toho vím o kometách spoustu, ale <emphasis>to</emphasis><emphasis>lik </emphasis>zase ne. Teď jsou to jen dohady. Zbývá pár měsíců, než se Hamner–Brownova kometa dostane do perihelia.“ Rychle dodal: „To je bod nejbližší ke Slunci. A to není stej­né, jako největší přiblížení k Zemi…“</p>

<p>„A jak bude blízko?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>Hamner pokrčil rameny. „Ještě jsem neanalyzoval dráhu. Možná hodně blízko. Každopádně se Hamner–Brownova kometa bude pohybovat velice <emphasis>rychle, </emphasis>až obletí Slunce. Padá celou vzdálenost z oblasti komet, až odněkud za Plutém, z hrozné dálky. Chápete, já tu dráhu skutečně nebudu počítat. Budu muset počkat na profesionály, stejně tak jako vy.“</p>

<p>Harvey přikývl. Pozvedli své sklenice a napili se.</p>

<p>„Ale ta myšlenka se mi líbí,“ řekl Hamner. „Nastane velký <emphasis>v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>decký </emphasis>tlak na to, aby se zkoumala Hamner–Brow­nova kometa, a neškodilo by, aby tu myšlenku postrčila nej­širší veřejnost. Líbí se mi to.“</p>

<p>„Musím mít ovšem pevně zajištěno sponzorství dřív, než na tom začnu pořádně dělat,“ nadhodil opatrně Harvey. „Jste si jistý, že Kalva Soap bude mít zájem? Pořad může přilákat dost publika – ale taky nemusí.“</p>

<p>Hamner přikývl. „Kohoutek,“ řekl. „Na tom už jednou pohořeli. Nikdo nechce být znovu zklamán.“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Takže s Kalva Soap můžete počítat. Je třeba srozumi­telně vysvětlit, proč je důležité studovat komety, i pokud je nevidíte. Protože sponzorství zaručit můžu, ale kometu za­jistit nedokážu. Třeba nebude vůbec vidět. Nic víc lidem neříkejte.“</p>

<p>„Je o mně známo, že dokážu podat fakta na rovinu.“</p>

<p>„Pokud se do toho nevměšuje váš sponzor,“ namítl Hamner.</p>

<p>„Ale i v tom případě uvádím pravdivá fakta.“</p>

<p>„To je dobře. Ale právě teď žádná fakta neexistují. Hamner–Brownova kometa je pěkně velká. Musí být, ji­nak bych ji nemohl vidět v takové vzdálenosti. A zdá se, že se dostane pěkně blízko ke Slunci. Má šanci, že bude půso­bivá, ale doopravdy se to nedá předpovědět. Ohon komety se může táhnout bůhví kam, nebo může být prostě odfouk­nut. To závisí na kometě.“</p>

<p>„Jasně. Podívejte se,“ řekl Harvey, „můžete mi jmenovat jediného novináře, který ztratil svou reputaci kvůli Kohout­kově kometě?“ Když se na něj Hamner překvapeně podíval, přikývl. „Správně. Nikdo. K tomu nemohlo dojít. Veřejnost obviňovala astronomy z toho, že to nepatřičně nafoukli. Ni­kdo nevinil novináře.“</p>

<p>„A proč by měli? Vždyť jste citovali astronomy.“</p>

<p>„Tak z poloviny,“ souhlasil Harley. ,Ale citovali jsme ty, kteří říkali vzrušující věci. Dva rozhovory. Jeden člověk říká, že Kohoutkova kometa bude jako velká vánoční ko­meta. Druhý říká, no, bude to kometa, ale bez triedru jí ne­uvidíte. Hádejte, který záznam se objevil ve večerních zprá­vách?“</p>

<p>Hamner se zasmál. Dopíjel svou sklenici, když dorazila Julie Sutterová.</p>

<p>„Jsi zaneprázdněný, Time?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala. „Tvůj bratranec Barry ze sebe v kuchyni dělá blázna. Můžeš ho přímět, aby šel domů?“ Mluvila tiše a naléhavě.</p>

<p>Harvey ji nenáviděl. <emphasis>Byl </emphasis>Hamner střízlivý? Bude si něco z toho ráno pamatovat? Zatraceně!</p>

<p>„Hned s tebou jdu, Julie,“ uklidňoval ji Hamner. Od­poutal se od ní a vrátil se zpět k Harveyovi. „Jen pamatujte na to, že náš seriál o Hamner–Brownově kometě musí být čestný. I kdyby to snížilo ohlas, Kalva Soap si to může do­volit. Kdy chcete začít?“</p>

<p>Snad je na světě přece jen nějaká spravedlnost. „Oka­mžitě, Time. Chtěl bych mít nějaké záběry vás a Gavina Browna nahoře na Mount Wilsonu. A jeho komentáře, až mu ukážete vaše vybavení.“</p>

<p>Hamner se usmál. To se mu líbilo. „Dobrá. Zavolám vám zítra.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Loretta tiše spala v druhé posteli.</p>

<p>Harvey se dost dlouho díval do stropu. Znal tenhle po­cit. Měl by vstát.</p>

<p>Vstal. Uvařil si kakao do velkého šálku a odnesl si ho do studovny. Kipling ho uvítal potěšeným vrtěním ocasu a Harvey bezmyšlenkovitě podrbal německého ovčáka za ušima, než rozhrnul závěsy. Los Angeles leželo dole v pří­tmí. Santa Ana odvála smog. Autostrády i v tuhle pozdní hodinu vypadaly jako řeky plynoucích světel. Ostatní hlavní ulice prozrazovalo mřížoví světel, jejichž žlutooranžového jasu si Harvey povšiml poprvé. Hamner říkal, že velice zhoršují viditelnost z observatoře na Mount Wilsonu.</p>

<p>Město se rozpínalo do nekonečna. Výškové budovy ve zšeřelé temnotě. Modré čtverce trvale osvětlených bazénů. Auta. Jasné světlo blikající v pravidelných intervalech, poli­cejní helikoptéra na obhlídce. Odešel od okna a vrátil se ke stolu, zdvihl knihu, zase ji položil. Ještě jednou poškrábal psa na hlavě a velmi opatrně, protože si v rychlých pohy­bech nevěřil, postavil kakao na stůl.</p>

<p>Na výletech v horách a v kempech neměl nikdy problé­my se spaním. Vlezl do spacího pytle hned po setmění a spal celou noc. Jenom ve městě trpěl nespavostí. Po celé roky se s ní snažil bojovat tak, že nehybně ležel na zádech. Teď ale vstával a zůstával vzhůru, dokud nebyl ospalý. Pouze ve středu obvykle nemíval potíže.</p>

<p>Ve středu se s Lorettou vždy milovali.</p>

<p>Jednou se pokoušel s tím zvykem bojovat, ale to bylo před léty. Ano, Loretta k němu mohla přijít do postele v pondělí v noci, ale ne vždy, a nikdy odpoledne, když bylo světlo. Nikdy to však nebylo tak dobré v úterý nebo v so­botu, protože ve středu věděli, že to přijde, a byli <emphasis>připrave</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ni. </emphasis>Teď už to byl zvyk pevný jako beton.</p>

<p>Zahnal takové myšlenky a soustředil se na to, jaké má štěstí. Hamner to myslel vážně. Ten dokument by se měl natočit. Přemýšlel o problémech. Budeme potřebovat od­borníka na fotografie při špatném osvětlení, možná na snímky s dlouhými expozicemi kvůli kometě samotné. Mělo by to být snadné. Musím poděkovat Maureen Jellisonové, že mi dala typ na Hamnera, pomyslel si. Hezká dívka. Tem­peramentní. Přirozenější než většina žen, které jsem poznal. Škoda, že tam zrovna stála Loretta…</p>

<p>Potlačil tu myšlenku tak rychle, že si jí byl stěží vědom. Byl to zvyk, který si vytvořil už dávno. Znal příliš mnoho mužů, kteří sami sebe přesvědčili, že nenávidí vlastní ženy, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Tráva na druhé stra­ně plotu <emphasis>není </emphasis>vždy zelenější. To byla lekce, kterou se naučil od svého otce a kterou nikdy nezapomněl. Jeho otec byl ar­chitekt a stavitel, vždy se zdržoval poblíž Hollywoodu, ale nikdy nedostal velké kontrakty, na kterých by zbohatl. Cho­dil ale na spousty hollywoodských večírků.</p>

<p>Věnoval také čas na to, aby vzal Harveye nahoru do hor, a na takových dlouhých výletech vyprávěl Harveyovi o pro­ducentech, filmových hvězdách a spisovatelích, kteří utrá­celi víc, než si vydělali, a budovali o sobě představy, jaké se nemohly nikdy vyplnit. „Nedokázali být šťastní,“ říkával Bert Randall. „Stále přemýšleli o tom, že manželka někoho jiného je lepší v posteli, nebo je jen hezčí ve společnosti, a sami sebe přesvědčili tak, že tomu věřili. Tohle celé zatra­cené město se naučilo věřit vlastním tiskovým mluvčím a v takových snech nikdo nedokáže žít.“</p>

<p>A to všechno byla pravda. Sny mohly být nebezpečné. Je lepší se soustředit na to, co máš. A já toho mám spoustu, pomyslel si Harvey. Dobrou práci, velký dům, bazén…</p>

<p>Nic z toho jsi nesplatil a v práci nemůžeš dělat, co bys chtěl, řekl potměšilý hlas v jeho hlavě.</p>

<p>Harvey ho ignoroval.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Komety nebyly v oblasti komet osamocené.</emphasis></p>

<p><emphasis>Místní víry blízko středu malstr</emphasis><emphasis>ö</emphasis><emphasis>mu</emphasis><emphasis> –</emphasis> <emphasis>té vířící tůně ply</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nů, která se nakonec zhroutila a vytvořila Slunce</emphasis><emphasis> –</emphasis> <emphasis>zkon</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>denzovaly do planet. Zuř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vý žár nové vytvořené hvězdy str</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hal z nejbližších planet plynové obaly a ponechal hroudy roztavených skal a kovu. Vzdálenější světy zůstaly jako vel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ké plynové koule a lidstvo je po miliardách let mělo pojme</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>novat po svých bozích. Ale existovaly také malé víry, velmi vzd</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lené od osy malstr</emphasis><emphasis>ö</emphasis><emphasis>mu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jeden z nich vytvořil planetu velikosti Saturnu a stále nabíral hmotu. Měl široké prstence, krásné ve svitu hvězd. Na povrchu pěnily bouře, protože jádro bylo rozžhavené energií kolapsu. Jeho ohromná oběžná dráha vedla téměř</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kolmo vůči rovině vnitřního systému a oběh po této impo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zantní dráze v oblasti komet trval statisíce let.</emphasis></p>

<p><emphasis>Občas nějaká kometa zabloudila příliš blízko </emphasis><emphasis>k </emphasis><emphasis>černému obrovi a byla smetena do jeho prstenu nebo do tisíce mil hluboké atmosf</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ry. Tahle obrovitá hmota mohla občas vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>trhnout kometu z její dráhy a vyvrhnout ji do mezihvězdné</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho prostoru, kde se navždy ztratila. A o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>čas černá planeta vymrštila kometu do </emphasis><emphasis>malströmu</emphasis><emphasis> a pekelného ohně vnitřního systému.</emphasis></p>

<p><emphasis>Miliardy komet, které přežily zažehnutí Slunce, se pohy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bovaly po pomalých, stabilních oběžných drahách. Ale když se přiblížil če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ný obr, oběžné dráhy se proměnily v chaos. Komety, které vlétly do </emphasis><emphasis>ma</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>strömu</emphasis><emphasis>, se mohly vrátit částečné odpařené, znovu a znovu padaly zpět, dokud z nich nezbylo nic než mračno kamení. Ale hodn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> z nich se n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kdy nevrátilo.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Leden: Mezihra</strong></p>

<p><emphasis>Buďte prvními ve vašem bloku, kteří pomohou vyří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dit ele</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>tri</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>kou síť severovýchodu!</emphasis></p>

<p>Odlišný z Východní čtvrti s <emphasis>hrdostí oznamuje první v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>roční z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tměn</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis> Verwolf</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>, které je stanoveno na 3 hodiny ve středu, devatenáctého srpna 1970. Pojďme zn</emphasis><emphasis>ovu ote</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tovat systém. Zapněte všechna elektrická zařízení, ke kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rým máte přístup. Pomozte společnostem, které se zab</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>vají výrobou a distribucí elektrické energie, aby si vyle</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>šily bilanci tím, že spotřebujete co nejvíc. I pak najděte nějaký způsob, jak sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>třebovat ještě víc. Zejména zapněte elektrické v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>hř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>vače, grily, klimatizaci a jakékoliv jiné aparáty s vysokou spotř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bou. Ledničky zapnuté na maximum, ponechané s otevř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nými dveřmi, dokážou legračně vychladit i velké místnosti. Po odpoledním zpíjení ener</emphasis><emphasis>gií se setkáme v Centrálním parku, abychom se koupali v z</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ři měsíce.</emphasis></p>

<p>Nalaďte se! Připojte se! Zlikvidujte síť!</p>

<p><emphasis>Nemocnice a jiné nouzové služby jsou tímto varová</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny a vyzývají se, aby přijaly potřebná opatření.</emphasis></p>

<p>Odlišný z Východní čtvrti (ilegální leták)</p>

<p>červenec 1970</p>

<p>Byl jasný den a výhled se rozprostíral do nekonečna. Ze svého výhodného postavení na nejvyšším podlaží jaderné elektrárny San Joaquin měl ředitel Barry Price výtečný vý­hled na ohromnou pánev tvaru kosočtverce, která byla kdysi vnitrozemským mořem, a teď se stala střediskem zeměděl­ství v Kalifornii. Údolí San Joaquin se táhlo dvě stě mil na sever, padesát na jih. Nedokončený komplex jaderné elekt­rárny stál na nízkém hřebenu, dvacet stop nad zcela plo­chým údolím – na široko daleko nejvyšším kopci.</p>

<p>I v tuhle časnou hodinu tam neustával pracovní ruch. Priceovy stavařské týmy pracovaly nepřetržitě na tři směny, i v noci, o sobotách a nedělích. Pokud by to záleželo na Barry Priceovi, tak by pracovali i na Štědrý den a na Nový rok. V posledním záchvatu aktivity dokončili reaktor číslo jedna a už dost pokročili na reaktoru dva. Další dělníci za­čali hloubit základy pro třetí a čtvrtý reaktor. A stejně to bylo k ničemu. První reaktor byl dokončen, ale soud a práv­níci mu nechtěli dovolit, aby ho spustil.</p>

<p>Jeho stůl byl pohřbený pod papíry. Vlasy měl ostříhané úplně nakrátko, knír pečlivě zastřižený a tenký jako ostří žiletky. Na sobě nosil to, co jeho bývalá manželka nazý­vala inženýrskou uniformou: kalhoty khaki, košili khaki s nárameníky a khaki vestu s dalšími nárameníky. U opasku mu visela kapesní kalkulačka (dokud míval ještě úplně hnědé vlasy, bylo to logaritmické pravítko), z náprsní kap­se vyčnívaly zastrčené tužky a ve zvláštní kapse, našité na vestě, vězel poznámkový blok. Když byl k tomu přinucen, což se teď stávalo častěji – při návštěvách soudu, při předvoláních k starostovi města a jeho zmocněncům pro vodní hospodářství a energetiku, při slyšeních před Kon­gresem, Komisí jaderné bezpečnosti nebo Státní správou – neochotně si navlékal šedý flanelový oblek a kravatu. Na své domácí půdě se však s úlevou převlékl do polního oblečení a ani by ho nenapadlo, aby měnil šaty kvůli ná­vštěvníkům.</p>

<p>Šálek na kávu byl prázdný, úplně prázdný, a s ním zmi­zela poslední výmluva. Stiskl tlačítko na interkomu. „Dolores, jsem připravený přijmout požárníky.“</p>

<p>„Ještě nedorazili,“ odpověděla.</p>

<p>Odloženo. Alespoň na chvilku. Vrátil se ke svým papí­rům, tuhle práci přímo nenáviděl. Při práci si mumlal sám pro sebe. „Zatraceně, jsem inženýr. Pokud bych chtěl strávit celý život oficiálním vysvětlováním nebo sezením u soudu, stal bych se právníkem. Nebo masovým vrahem.“</p>

<p>Postupně začal litovat toho, že tu práci přijal. Byl ener­getik, a zatraceně dobrý energetik. Dokázal to už tím, že se stal nejmladším ředitelem pensylvánské Edisonovy společ­nosti a udržoval Milfordskou jadernou elektrárnu v chodu s nejvyšší účinností a s nejlepšími výsledky v oblasti bezpeč­nosti v zemi. A tuhle funkci chtěl proto, aby řídil San Jo­aquin a zapojil elektrárnu do sítě, čtyři tisíce megawattů čisté elektrické energie, až bude stavba dokončena. Ale jeho povoláním bylo stavět a řídit, ne vysvětlovat. Rozuměl si se stroji a ještě více se stavaři, operátory v elektrárně, elektri­káři, pracovníky z rozvodny, jeho nadšení pro jadernou elektrárnu bylo nakažlivé a šířilo se na ty, kteří pro něj pra­covali – a co z toho mám, pomyslel si kysele. Teď trávím všechen čas papírováním.</p>

<p>Dolores vešla s naléhavějšími memorandy, na která bylo nutno odpovědět. Každé z nich by si vyžadovalo specialistu na styk s veřejností a každé z nich pocházelo od lidí natolik důležitých, aby se dožadovali času hlavního inženýra. Po­těžkal štos memorand a dokumentů, který vložila do jeho příjmového košíku. „Podívej se na ty sračky,“ řekl. „A všechno to pochází od politiků.“</p>

<p>Mrkla na něj. „Nenecháme se zlomit,“ řekla.</p>

<p>Barry na ni také mrkl. „To není snadné. Nepůjdeš se mnou na večeři?“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>Těšil se z jasného příslibu v jemném úsměvu. Barry Pri­ce spí se svou sekretářkou! Předpokládám, pomyslel si, že by ministerstvo rozrušilo, kdyby o tom věděli. A k čertu s nimi.</p>

<p>Cítil, jaké je ticho: budova by měla bzučet lehkými vib­racemi turbin, měl by vnímat a slyšet megawatty, vlévající se do sítě, napájející Los Angeles a jeho průmysl, ale nic takového se tu nedělo. Pod ním stála hranatá budova, která obsahovala turbíny, krásné stroje, chloubu lidské vynaléza­vosti, vážící stovky tun a vyvážené na mikrogramy, schopné točit se fantastickou rychlostí a vůbec se přitom nezachvět… Proč to lidé nedokázali pochopit? Proč nedokázal každý ocenit krásu jemných strojů, jejich <emphasis>vznešenost</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>

<p>„Vzmuž se,“ povzbuzovala ho Dolores, která mu četla myšlenky. „Stavbaři pracují. Možná nás to tentokrát nechají dokončit.“</p>

<p>„Nebyla by to událost, kterou by dali do zpráv?“ zeptal se Barry. „Opravdu bych byl raději, kdyby to neudělali. Čím máme méně publicity, tím lépe pro nás. Je to paradoxní.“</p>

<p>Dolores přikývla a přistoupila k oknu. Podívala se přes údolí San Joaquin směrem k pohoří Temblor, třicet mil vzdálenému. „Je tam mlhavo,“ řekla. „Jednoho dne…“</p>

<p>„Ano.“ To bylo povzbudivé pomyšlení. Jižní Kalifornie <emphasis>musela </emphasis>dostat energii a při nedostatku zemního plynu zbý­valo jen uhlí a jaderná energie – ale neexistoval způsob, jak spalovat uhlí a přitom nevytvářet vůbec <emphasis>žádnou </emphasis>mlhu a smog. „Zbývá nám jediná čistá cesta,“ uvažoval nahlas Bar­ry. „A vyhráli jsme pokaždé, když mohla veřejnost hlasovat. Člověk by si myslel, že by to měli pochopit dokonce i práv­níci a politici.“ Věděl, že přesvědčuje už přesvědčenou, ale pomáhalo mu s někým mluvit, s kýmkoliv, kdo by s ním souhlasil, kdo by porozuměl.</p>

<p>Na stole se rozsvítilo světlo a Dolores se na rozlouče­nou usmála, než odspěchala uvítat delegaci návštěvníků ze Státního shromáždění. Barry se chystal na další dlouhý den.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Ranní špička v Los Angeles: proudy aut, všechna v po­hybu; slabý zápach smogu a výfukových plynů bez ohledu na vítr Santa Ana, vanoucí minulé noci. Stopy ranních mlh na pobřeží mizely, když je odvály teplejší větry z vnitroze­mí. Takhle to vypadalo pokaždé v ranní špičce: přeplněné autostrády, ale nejen samými idioty. Většina jezdila stejnou trasou každé ráno. Věděli, jak to chodí. Dalo se to poznat na výjezdech, kde nikdo nemusel přejíždět mezi pruhy; a na nájezdech, kde se zdálo, že auta vjíždějí střídavě.</p>

<p>Eileen si toho všimla už vícekrát. Bez ohledu na kresle­né vtipy, které řidiče v Kalifornii zesměšňovaly, chovali se na dálnicích daleko lépe než lidé, které viděla kdekoliv jinde – a to znamenalo, že mohla řídit a věnovat tomu jen polo­vinu pozornosti. Taky věděla, jak to chodí.</p>

<p>Její rutina se teď měnila jen zřídka. Pět minut dopíjela poslední šálek kávy, než se dostala na dálnici. Uložila šálek do malé přihrádky, kterou si objednala podle katalogu, a dalších pět minut pracovala s hřebenem. Pak už byla dosta­tečně probuzená, aby dokázala vykonávat skutečnou práci. Mohlo jí trvat další půlhodinu, než se dostane do Corriga­nových instalatérských potřeb v Burbanku, a zatím může udělat spoustu práce s diktafonem. Také se tím lepšilo její řidičské umění. Bez diktafonu by byla napnutá a nervózní, vylévala by si bezmocnou frustraci při každé nepatrné do­pravní zácpě.</p>

<p>„Úterý. Přitlačit Corrigana kvůli vodním filtrům,“ předříkával jí její hlas. „Dva zákazníci instalovali ty šmejdy a nevěděli, že tam chybí součástky.“ Eileen přikývla. Už se o to postarala a uchlácholila rozčileného chlapíka, který vy­padal jako přístavní dělník. Vyšlo najevo, že se jedná o pří­buzného jednoho z největších projektantů v údolí. Zářný příklad toho, že nesmíš nikdy odbýt obchod, který vypadá bezvýznamně. Stiskla převíjení a pak nahrávání: „Úterý. Přimět skladníky, aby překontrolovali každý filtr ve skladu. Dát pozor na chybějící matičky. A poslat dopis výrobci.“ Znovu zapnula PLAYBACK.</p>

<p>Eileen Susan Hancockové bylo třicet čtyři. Jen s při­mhouřením oka se dala zařadit do skupiny nápadně hezkých žen a důvod se dal zjistit na rukou, které byly stále v pohybu, na úsměvu, který byl příjemný, ale objevil se vždy příliš náhle, jako kdyby rozsvítila žárovku, a také na její chůzi. Měla tendenci ponechávat lidi za sebou.</p>

<p>Kdysi jí někdo řekl, že je to symbolické: nechávala za sebou lidi fyzicky i emocionálně. Neřekl „intelektuálně“ a pokud by to udělal, nevěřila by tomu, ale byla to z větší časti pravda. Rozhodla se být něčím víc než sekretářkou dávno před tím, než existovalo něco jako hnutí za práva žen, a dokázala to bez ohledu na okolnost, že musela vy­chovávat mladšího bratra.</p>

<p>Pokud o tom vůbec někdy mluvila, smála se banalitě své situace: starší sestra pomůže mladšímu bratrovi absolvovat vysokou školou, ale sama tam chodit nemůže. Pomůže mladšímu bratrovi, aby se oženil, ale sama se nikdy nevdá. Nic z toho nebyla tak úplně pravda. Univerzitu nenáviděla. Občas ji napadlo (ale nikdy to nikomu neřekla), že by jí možná vyhovovala opravdu <emphasis>dobrá </emphasis>univerzita, taková, kde vás donutí myslet. Ale sedět ve třídě, zatímco přizpůsobivý prospěchář vyučuje z knihy, kterou už četla, neučí ji nic, co by už neznala – to bylo naprosté peklo. Když toho nechala, nebylo to z finančních důvodů.</p>

<p>A co se týká sňatku, neexistoval nikdo, s kým by mohla žít. Jednou to zkusila s policejním nadporučíkem (a pozoro­vala, jak je nervózní z toho, že s ním žije bez posvěcení radnice). To, co bylo dobrým vztahem, se zhroutilo během měsíce. Existoval ještě jiný muž, ale ten měl manželku, kte­rou nechtěl opustit, a třetí, který odjel na východ na třímě­síční služební cestu, ale po čtyřech letech se nevrátil, a…</p>

<p>A já se mám dobře, říkala si, když přemýšlela o tako­vých věcech.</p>

<p>Muži ji říkali, že je „hyperthyroidní“ nebo „nervózní typ“, v závislosti na svém vzdělání a slovníku. Většina z nich se nesnažila udržet s ní krok. Měla pronikavý důvtip, který přespříliš užívala. Nenáviděla prázdné řeči. Mluvila příliš rychle, jinak měla příjemný hlas s mírně chraplavým přízvukem od příliš mnoha vykouřených cigaret.</p>

<p>Po téhle trase jezdila už osm let. Projela zatáčkou čtyřúrovňové křižovatky bez povšimnutí, ale jednou, před léty, sjela autem pod tu zatáčku, odbočila na nejbližším výjezdu, zaparkovala auto a šla pomalu zpátky, aby se podívala na bludiště betonových špaget. Smála se sama sobě, že vypadá jako očumující turista, ale stejně se šla podívat.</p>

<p>„Středa,“ ozval se záznamník. „Robin se chystá uzavřít s námi obchod. Pokud to udělá, budu zástupkyní hlavního vedoucího. Pokud to neudělá, nemám šanci. Problém…“</p>

<p>Eileeniny uši a krk byly napřed červené a ruce na vo­lantu měla příliš neklidné. Ale vyslechla to. Její středeční hlas řekl: „Chce se mnou spát, je jasné, že to není jen flirt a hraní. Pokud ho odmítnu, vybouchne ten obchod? Mám s ním jít do postele, abych ten obchod zpečetila? Nebo se v důsledku toho připravím o jinou dobrou příležitost?“</p>

<p>„To jsou sračky,“ řekla si Eileen sama pro sebe. Vrátila pásek a úryvek přemazala. „Pořád jsem se nerozhodla, jestli mám přijmout pozvání na večeři od Robina Gestona. Pa­matovat si: Měla bych tenhle pásek udržovat čistší. Pokud by mi někdo ukradl magnetofon, nechtěla bych, aby mu shořely uši. Pamatuje někdo na Nixona?“</p>

<p>Rezolutně vypnula diktafon.</p>

<p>Ale problém zůstával a stále cítila pálící vztek, že musí žít ve světě, kde má takovéhle problémy. Začala přemýšlet, jak zformuluje dopis tomu zatracenému výrobci, který po­sílá filtry, aniž by zkontroloval, jestli jsou přiloženy všech­ny díly, a to jí trochu pozvedlo náladu.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Na Sibiři nastal pozdní večer. Doktorka Leonilla Ale­xandrovna Maliková pro tento den skončila. Jejím posled­ním pacientem byla čtyřletá dívenka, dítě jednoho z inžený­rů v kosmickém vývojovém středisku tady v pustinách so­větského severu.</p>

<p>Bylo kolem zimního slunovratu a od severu vál studený vítr. Před ošetřovnou se nakupily sněhové závěje a dokonce uvnitř mohla cítit chlad. Leonilla ho nenáviděla. Narodila se v Leningradu, takže tuhé zimy jí nebyly cizí, ale stále dou­fala, že ji přeloží na Bajkonur, nebo dokonce na Kapustin Jar u Černého moře. Nesnášela, že po ní požadovali, aby lé­čila rodinné příslušníky zaměstnanců, i když proti tomu sa­mozřejmě těžko mohla něco dělat. Nenašlo se tu moc lidí s pediatrickým výcvikem. Ale stejně to byla ztráta. Školili ji jako <emphasis>ko</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>monautku </emphasis>a stále doufala, že ji vyšlou do kosmu.</p>

<p>Možná k tomu dojde brzo. Říkalo se, že Američani cvičí ženy – astronautky. Pokud se zdálo být pravděpodobné, že Američani vyšlou ženu do vesmíru, Sovětský svaz by to měl udělat taky, a rychle. Poslední sovětský pokus s ženou – <emphasis>kosmonautkou </emphasis>skončil katastrofálně. (Doopravdy její vi­nou? uvažovala Leonila. Znala i Valentinu Tereškovovou i <emphasis>kosmonauta</emphasis>, kterého si vzala, a nikdy nemluvili o tom, proč se s kosmickou lodí dostala do rotace a zmařila šanci, že se Sovětskému svazu zdaří první spojení lodí v kosmickém prostoru.) Valentina byla samozřejmě mnohem starší, uva­žovala Leonilla. Byly to primitivní doby. Teď už je to jinak. <emphasis>Kosmonauti </emphasis>toho každopádně nemohli moc ovlivnit, po­zemní kontrola dělá všechna důležitá rozhodnutí. Je to hloupá filosofie, myslela si Leonilla, a kolegové <emphasis>ko</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>monauti </emphasis>(samozřejmě samí muži) sdíleli její názor, ale ne nahlas.</p>

<p>Vložila poslední z použitých nástrojů do autoklávu a sbalila si kufřík. Ať byla kosmonautem nebo ne, byla také lékařkou. Lékařské nástroje si nosila na většinu míst, kam chodila, jen pro případ, že by ji mohli potřebovat. Navlékla si kožešinovou kapuci a tlustý kožený kabát, trochu se otřásla při zvuku větru zvenčí. Rádio z vedlejší kanceláře vysílalo zprávy. Leonilla se zastavila, aby si je vyslechla, když vtom uslyšela klíčové slovo.</p>

<p>Kometa. Nová kometa.</p>

<p>Uvažovala, zda by mohly existovat plány na výzkum komety. Pak si povzdechla. Pokud vyšlou kosmickou misi ke studiu komety, ona v ní nebude. Neměla s tím žádné zku­šenosti. Pilot, lékařka, inženýrka systémů udržujících život­ní funkce, to všechno by mohla dělat. Ale astronomii ne. Byl by to Petr, Vasil nebo Sergej.</p>

<p>Opravdu škoda. Ale je to zajímavé. Nová kometa.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Na Zemi vypukl mor. Tři miliardy let poté, co planeta vznikla, se objevila virulentní mutace, forma života, která dokázala přímo využ</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>vat sluneční světlo. Účinnější energe</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tický zdroj dodal zelenému m</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>tantu nadměrnou, vražednou vitalitu. Jak se šířil, aby si podrobil svět, vylučoval záplavu kyslíku, který otravoval vzduch. Vznikající kyslík spaloval tkáň dosud dominující životni formy na Zemi a pon</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>chával ji</emphasis><emphasis> jako hnojivo pro mutanta.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pro kometu to byl také čas katastrofy. Černý obr jí po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>prvé překř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>žil cestu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Při vzniku planety bylo uvězněno ohromné množství tepla To mělo po následující miliony let unikat ke hvězdám. Záplava infrače</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>veného světla vyvařila z tkáně komety vo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dík a helium. Pak vetřelec proletěl mimo a znovu nastal klid. Kometa křižovala chladným če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ným tichem, byla teď o něco lehčí a pohybovala se po mírně změněné dr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ze.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Únor: Jedna</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Na druhé straně je nutné zformovat sociální strukturu dě</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>níkova světa takovým způsobem, aby se odstranil jeho strach z toho, že je jen pouhým koleč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kem v neosobním str</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ji. Skutečné řešení m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>že přijít jen prostřednictvím konce</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ce, že jakákoliv práce je službou Bohu a společnosti, a pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>to je v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>jádřením lidské důstojno</emphasis><emphasis>sti. </emphasis></p>

<p>Emil Brunner, Giffordské přednášky, 1948</p><empty-line /><p>Westwoodský bulvár nebyl ani přibližně na spojnici mezi kancelářemi Národního vysílacího okruhu a mezi Randallovým domem poblíž Beverly Glen, a to byl hlavní důvod, proč měl Randall tamní bary v oblibě. Nebylo pravděpodobné, že by narazil na některého úředníka z te­levizní společnosti anebo tu našel nějaké Loretiny přá­tele.</p>

<p>Širokou ulicí bloumali studenti. Dali se zařadit do růz­ných přihrádek: vousatí v džínech, hladce vyholení v dra­hých džínách, úmyslně výstřední a maloměstsky konzerva­tivní, a všechno mezi tím. Harley se procházel mezi nimi. Míjel specializovaná knihkupectví. Jedno bylo určeno ho­mosexuálům. Jiné se nazývalo Knihkupectví mužných do­spělých a bylo to tak myšleno. A další zásobovalo příznivce science-fiction. Harvey si uložil do paměti, že tam musí zajít. Nejspíš mají spoustu materiálu o kometách a astrono­mii, určeného pro řadové čtenáře. Až to přečte, může zajít do univerzitní prodejny a získat skutečně technicky zaměře­né podklady.</p>

<p>Vedle ženského klubu se leskla výkladní skříň. Písmena vyvedená v gotickém slohu hlásala FEDERÁLNÍ BAR BEZPEČNOST PŘEDEVŠÍM. Uvnitř se nacházely židličky, tři malé stolky, čtyři oddělené boxy, hrací automat a hudební skříň. Stěny byly vyzdobeny tím, čemu dávali zákazníci přednost; na baru ležela zásoba fixů a stěny v pravidelných intervalech bílili. Místy se barva odlupovala a odhalovala komentáře napsané před léty, něco jako archeologie pop-kultury.</p>

<p>Harvey vešel do přítmí jako unavený stařec. Když se mu zrak přizpůsobil, objevil na barové židli Marka Czescu. Vyhoupl se na židli vedle něj a opřel se lokty o bar.</p>

<p>Czescovi bylo něco přes třicet, téměř nestárnul, věčný mladík připravený vyrazit za kariérou. Harvey věděl, že Mark strávil čtyři roky v námořnictvu a vyzkoušel několik univerzit, začínal v UCLA a propracovával se směrem dolů středními školami. Dokonce i teď si občas říkal student, ale nikdo už nevěřil, že někdy dokončí školu. Nosil motorkářské boty, staré džíny, tričko a pomačkaný australanský klo­bouk. Měl dlouhé černé vlasy a černý plnovous. Pod nehty zůstala zažraná špína a na džínách čerstvé cákance od oleje, ale přesto měl umyté ruce a vyprané šaty, prostě jen netrpěl patologickou potřebou vydrbat se do růžova.</p>

<p>Pokud se Mark neusmíval, vypadal nebezpečně i přes výrazný pivní mozol. Dost často se smál; ale některé věci dovedl brát velmi vážně a občas se pohyboval v drsné partě. Byli částí jeho image: Mark Czescu by mohl chodit se sku­tečnými motorkáři, kdyby chtěl, ale on nechtěl. Zrovna teď vypadal znepokojeně. „Nevypadáš dobře,“ nadhodil.</p>

<p>„Nejraději bych někoho zabil,“ řekl Harvey.</p>

<p>„Jestli to tak cítíš, možná bych ti mohl někoho najít,“ nabídl Mark. Nechal to odeznít.</p>

<p>„Ne. Jsou to moji šéfové. Všechno to jsou moji šéfové, aby je čert vzal.“ Harvey objednal džbán a dvě sklenice a ignoroval Markovu nabídku. Věděl, že Mark by nedokázal zařídit opravdovou vraždu. Byla to část jeho image, vědět o všem víc než vy. Obvykle to Harveye pobavilo, ale zrovna teď neměl náladu na hraní.</p>

<p>„Něco od nich chci,“ pokračoval Harvey. „A oni <emphasis>vědí, </emphasis>že mi to dají. Jak by to k čertu mohli <emphasis>nevědět</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Vždyť jsem dokonce dokázal získat sponzora. Ale ti hajzlové si musí na něco hrát. Kdyby zítra jeden z nich spadl z balkonu, ztratil bych další měsíc lámáním někoho nového, a ten čas si ne­můžu dovolit.“ Neškodilo Czesca pobavit, ten chlapík do­vedl být užitečný, a – to na tom bylo legrační – možná by doopravdy <emphasis>dokázal </emphasis>zařídit vraždu. Člověk nikdy neví.</p>

<p>„Tak co ti dají?“ zeptal se Mark.</p>

<p>„Kometu. Chystám se natočit celý seriál dokumentárních pořadů o nové kometě. Ten chlápek, co ji objevil, ovládá sedmdesát procent společnosti, která bude dokumenty spon­zorovat.“</p>

<p>Czescu se zasmál. Harvey souhlasně přikývl. „Jde to skvěle dohromady. Mám příležitost natočit takové filmy, jaké bych opravdu chtěl dělat. A spoustu se toho naučit. Ne jako ta poslední sračka, rozhovor se stoupenci soudného dne. Každý měl svou vlastní vizi konce světa. Měl jsem chuť podřezat si krk a zbavit se toho dřív, než to bylo hoto­vé.“</p>

<p>„Tak co se děje?“</p>

<p>Harvey vzdychl, napil se ještě piva a řekl: „Podívej se. Existují čtyři chlapíci, kteří by mi opravdu mohli říct, abych šel do prdele. Ale to by byla chyba, chápeš? Lidé z New Yorku by nebyli spokojení, kdyby znemožnili sponzorovaný seriál. Chystají se ten pořad koupit. Ale aby ukázali, že mají moc říci ne, nerozpakujou se a požadujou, abych sepsal do­hody a odhady nákladů a všechny takový sračky. Nic z těch kravin se nikdy nepoužije, ale oni musí mít „rozumný zá­klad pro rozhodnutí“. Čtyři zasraný primadony, který mají skutečnou moc.“</p>

<p>„Dobře, tak s nima bych ještě vydržel. Ale pak je tam pár desítek lidí, kteří nemůžou zarazit ani prd, ale chtějí ukázat, že jsou taky důležití. Aby ukázali jeden druhému, že ten pořad dokážou zastavit, když budou chtít, vytáhnou to­lik námitek, kolik dokážou. Mají přece na mysli zájmy sponzora! Nechtějí, aby se Kalva Soap rozzlobil. Samý kra­viny. Ale já se s tím musím vyrovnat.“ Harvey si najednou uvědomil, jak asi působí. „Podívej, pojďme mluvit o něčem jiném.“</p>

<p>„Tak jo. Všiml sis, jak se to tu jmenuje?“</p>

<p>„Federální bar bezpečnost především. To je mazaný. Ukradli to od Georga Carlina. Taky bylo na čase.“</p>

<p>„Správně! Teď se té myšlenky možná chytnou i jinde. Bral bys Pojišťovnu bláznivého Eddieho?“</p>

<p>„Proč ne? Kupují auta od Šílence Muntze. A co takhle Onkologická klinika tlustého Jacka?“</p>

<p>„Onkologická klinika a pohřební služba tlustého Jacka,“ přidal Czescu.</p>

<p>Napětí v Harveyově krku a ramenou mizelo.</p>

<p>Ještě se napil piva, pak přešel do boxu, kde se mohl o něco opřít. Mark šel za ním a sedl si proti němu.</p>

<p>„Poslyš, Harve, kdy si zase vyrazíme? Ještě ti jezdí motorka?“</p>

<p>„Jo.“ Před rokem – ne, zatraceně, před dvěma lety ne­bo ještě dřív – si řekl, ať to vezme čert a nechal Marka Czescu, aby ho vytáhl na jízdu podél pobřeží. Popíjeli v malých barech, bavili se s jinými tuláky, kempovali tam, kde se jim to zamlouvalo. Czescu se staral o motorky a Harvey platil šeky, ale stejně ho to moc nestálo. Byla to bezstarostná doba. „Motorka jezdí, ale nemám šanci se k ní dostat. Až se tenhle seriál rozběhne, zabere mi všechen čas.“</p>

<p>„Můžu se taky na něčem podílet?“ zeptal se Mark.</p>

<p>Harvey pokrčil rameny. „Proč ne?“ Mark často pracoval na Harveyových pořadech. Přenášel kamery nebo desky a dělal údržbáře nebo prostě fungoval jako poslíček. „Jestli alespoň občas dokážeš být zticha.“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>Bar se zaplňoval. Hudební skříň zmlkla a Mark vstal. „Něco přímo pro tebe,“ řekl. Vytáhl zpoza baru svou dvanáctistrunnou kytaru a sedl si na židli na konci místnosti. Tohle k němu taky patřilo: Czescu zpíval v barech za jídlo a pití. Na jejich putování jim Czescu vydobyl stejky zdarma v polovině podniků mezi Los Angeles a Carmelem. Byl dost dobrý, aby mohl působit jako profesionál, ale nedokázal udržovat disciplínu. Kdykoliv získal oficiální angažmá, ne­trvalo ani týden. Pro Marka byli ti, kteří pravidelně vydělá­vali, kouzelníky, jejichž triky se nedokázal naučit.</p>

<p>Mark zkusmo zahrál akord, pak začal s předehrou. Me­lodie byla známa kovbojská „Cool Clear Water.“</p>

<p>Celý den se dívám na odpadky v televizi, bez stopy</p>

<p>kultury,</p>

<p>čisté kultury.</p>

<p>Celý den cajdáky, televizní soutěže, které běží stále,</p>

<p>a vedou tě dále,</p>

<p>pryč od kultury,</p>

<p>čisté… sladké… kultury.</p>

<p>Harvey se souhlasně zasmál. Tlouštík u baru poslal džbán piva a Mark mu pokývnutím poděkoval.</p>

<p>Slunce zapadá, a městem slyšíš volání po kultuře,</p>

<p>sladké kultuře.</p>

<p>A poldové vítězí a smějí se právníci, když zastavují</p>

<p>kultury hřích bující.</p>

<p>Kultury, čisté… kultury.</p>

<p>Následovala krátká přestávka, kdy se Mark přebíral ve strunách kytary. Akordy drnčely, slyšitelně falešně, ale při­tom zároveň správně, jakoby Mark hledal něco, co nemohl nikdy najít.</p>

<p>Stále laď, příteli, to tě zapojí do trendu,</p>

<p>a tvůj rozum se ohne,</p>

<p>a nakonec tě zahákne,</p>

<p>za kulturu. Kulturu. Čistou kulturu.</p>

<p>Příteli, cožpak to nechápeš, pro mne a pro tebe,</p>

<p>pro svobodné myšlení,</p>

<p>je to platit televizi pro mne a pro tebe..</p>

<p>a kulturu. Kulturu. Čistou… sladkou… kulturu.</p>

<p>Kytara přestala hrát a Mark řekl dutým hlasem: „Skoro stejnou, jakou můžeš získat ze starých Bogartových filmů.“</p>

<p>Čistou , sladkou, kulturu.</p>

<p>„Leonard Bernstein řídí Londýnský symfonický orchestr a Rolling Stones v <emphasis>ohromující </emphasis>ukázce</p>

<p>Kultury. Čisté, sladké, kultury.</p>

<p>„Lidičky, dnes večer se vysílá debata mezi předsedou Pracovníků sjednocených farem a dvaadvaceti hladem šílejícími hospodyňkami, ozbrojenými řeznickými noži. To je</p>

<p>Kultura. Čistá, sladká, kultura.</p>

<p>Ježíši, pomyslel si Harvey. Ježíši, jak rád bych přehrál záznam téhle písničky na nějaké pitomé schůzi Výkonné ra­dy vysílání. Harvey se opřel, aby vychutnal svůj okamžik. Za chvíli musí jít domů na večeři, k Lorettě, Andymu a Kiplingovi, do domova, který miloval, ale jehož cena byla tak strašně vysoká.</p>

<p>Vítr Santa Ana stále vál, horký a suchý, napříč pánví Los Angeles. Harvey řídil s otevřenými okny, sako měl ho­zené vedle sebe na sedadle a vázanku položenou na saku. Reflektory osvětlovaly zelené svahy mezi holými stromy, občas palmy. Jel v úplně letní temnotě kalifornského února a neshledával na tom nic neobvyklého.</p>

<p>Při řízení si pobrukoval Markovu písničku. Jednoho dne to přijde, pomyslel si. Jednoho dne strčím kazetu s tímhle do hudebního systému v obchodních domech, takže tři čtvr­tiny obchodníků v Los Angeles a Beverly Hills si ji budou muset vyslechnout. Soustředil se jen napůl a snil v útržcích, jež se roztříštily, když nějaké auto vpředu zpomalilo a záře brzdových světel ho zalila jako vlna příboje.</p>

<p>Na vrcholku kopce zabočil doprava na Mulholland, znovu doprava na Benedict Canyon, trochu z kopce, pak přímo na Fox. Fox Lane byla jednou z řady krátkých, zakřivených ulic, lemovaných patnáctiletými domy. Jeden z nich patřil Harveyovi, díky laskavosti Pasadenské spořitelny a půjčovny. Níže Benediktským kaňonem byla odbočka na Cielo Drive, kde Charlie Manson dokázal světu, že civiliza­ce není ani věčná, ani bezpečná. Po tom sobotním ránu hrů­zy v roce 1969 se v Beverly Hills nesehnala puška nebo hlí­dací pes. Spousty objednávek na brokovnice prodloužily dodací lhůty na týdny. Od té doby, přes Harveyovu pistoli, brokovnici a psa, se Loretta chtěla přestěhovat. Hledala bezpečí.</p>

<p>Domov. Velký bílý dům se zelenou střechou, sestříhaný trávník vpředu, velký strom a malý přístřešek. Dal by se znovu dobře prodat, protože to byl nejlevnější dům v bloku, ale nejlevnější je jen relativní hodnocení, jak Harvey dobře věděl.</p>

<p>Jeho dům měl klasický příjezd, ne velký kruhový, jako dům přes ulici. Ostře objel roh, na příjezdu zpomalil a ote­vřel dveře garáže pomocí dálkového ovládání. Zvedly se dříve, než k nim dojel, bylo to perfektně načasované a Har­vey v duchu pochválil sám sebe. Garáž se za ním zavřela a chvíli zůstal sedět v temnotě. Harvey nerad řídil ve špičce, ale přitom to celý život dělal téměř každý den dvakrát. Je čas dát si sprchu, pomyslel si. Vystoupil z auta a šel zpátky po příjezdové cestě směrem ke dveřím do kuchyně.</p>

<p>„Hej, Harve?“ zařval hluboký hlas.</p>

<p>„Jo,“ odpověděl Harvey. Gordie Vance, Randallův sou­sed zleva, přicházel přes trávník a táhnul za sebou hrábě. Naklonil se přes plot a Harvey udělal to samé. Vzpomněl si přitom na kreslené vtipy o hospodyňkách, které takhle spolu drbou; jenže Loretta neměla Marii Vanceovou ráda a kaž­dopádně nikdy nebylo vidět, že by se opírala o zadní plot. „Tak co, Gordie? Jak to jde v bance?“</p>

<p>Gordieho úsměv se zachvěl. „Jde to. Stejně nejsi připra­vený na přednášku o inflaci. Poslouchej, nemohl bys přes víkend vypadnout? Myslel jsem, že bychom mohli vytáh­nout skauty na výlet do zasněžených hor.“</p>

<p>„Člověče, to zní dobře.“ Čistý sníh. Bylo těžké uvěřit, že necelou hodinku cesty odsud, v Angeles Forest Mountains, byl hluboký sníh a divočina, vítr hvízdající v jehličnanech, zatímco oni tu stáli v temnotě v košilích s krátkými rukávy. „Asi ne, Gordie. Začínám s novou prací.“ Kriste, doufám, že s ní opravdu začínám. „Raději se mnou nepočítej.“</p>

<p>„A co Andy? Myslel jsem, že ho tentokrát použiju jako vůdce hlídky.“</p>

<p>„Na to je trochu mladý…“</p>

<p>„Ani ne. A má zkušenosti. Beru nějaké nové děti na první výlet. Andy by se mi hodil.“</p>

<p>„Jistě, dělá nahoře úkoly. Kam vyrážíte?“ „Cloudburst Summit.“</p>

<p>Harvey se zasmál. Observatoř Tima Hamnera odtamtud nebyla daleko, i když ji Harvey nikdy neviděl. Na svých výletech musel jít mnohokrát okolo.</p>

<p>Prodiskutovali podrobnosti. Díky větru Santa Ana bude tát sníh ve všech polohách kromě nejvyšších, ale na sever­ních svazích určitě musí být sníh. Skupinka skautů a Gordie. Mohla by to být legrace. <emphasis>Bývala to legrace. </emphasis>Harvey s lítostí zavrtěl hlavou. „Víš, Gordy, když jsem byl dítě, výlet na Cloudburst trval asi týden. Žádné cesty. Teď tam dojedeme za hodinu. Pokrok.“</p>

<p>„Jo. Ale to přece je pokrok, nebo ne? Chci říct, teď se tam můžeme dostat a chodit přitom do práce.“</p>

<p>„Jistě. Zatraceně, rád bych šel.“ V dobách, kdy jezdili nahoru – trvalo to hodinu – a utábořili se a vybalili vše potřebné ze svých báglů a postavili tábor, přiměli vlhké dřevo, aby hořelo a donutili přenosné vařiče, aby vařily, lyofilizovaná horská strava vždy chutnala jako ambrózie. A káva o půlnoci, když stáli v závětří přístřešku a naslouchali hvízdání větru… Ale nestálo za to obětovat kometu. „Je mi líto.“</p>

<p>„Tak dobře. V pořádku. Domluvím se s Andym. Zkont­roloval bys za mne jeho vybavení?“</p>

<p>„Jistě.“ Gordie tím ve skutečnosti myslel: „Nenech Lorettu, aby balila věci pro tvého syna. V té výšce se těžko pochoduje i bez všech nesmyslů, které by ho nutila nosit. Vyhřívací lahve. Přikrývky navíc. Jednou dokonce budíka.“</p>

<p>Harvey se musel vrátit pro sako a vázanku. Když znovu vyšel z garáže, vydal se jinudy, dvorkem. Uvažoval o tom, že se zeptá Gordieho: „Co takhle, kdybys tomu říkal „Gordova banka a kafárna“?“ Když ale viděl Gordieho výraz pří zmínce o bance, nemohl by to vyslovit.</p>

<p>Má tam nějaké problémy. Osobní problémy.</p>

<p>Andy byl vzadu ve dvoře, proti bazénu, trénoval sám košíkovou. Randall tam tiše stál a pozoroval ho. Hrozně rychle, musel to být rok, ale zdálo se to jako týden, se Andy změnil z chlapce na… vytáhlou postavu, samé ruce a nohy, dlouhé kosti natahující se za basketballovým míčem. Velice pečlivě ho hodil, ladně popoběhl, aby chytil odražený míč, zadribloval, znovu vypálil a přesně zasáhl. Andy se neusmál, pokývl hlavou v melancholickém uspokojení.</p>

<p>Kluk není špatný, pomyslel si Harvey.</p>

<p>Kalhoty měl nové, ale nedosahovaly mu ke kotníkům. V září mu bude patnáct a měl by jít na střední školu. Nezbude nic jiného, než ho poslat na Harvardskou školu pro chlapce, určitě nejlepší v Los Angeles. Jenomže jen splatit školu vy­žadovalo štěstí, a doktor léčící vadný skus chtěl tisíce teď a později ještě víc. A pumpa bazénu vydávala divný zvuk, a co ten elektronický klub, ve kterém Andy byl, nemůže trvat dlouho a kluk bude chtít počítač sám pro sebe a kdo by se mu mohl divit?… A… Randall vešel dovnitř a byl rád, že si ho Andy nevšiml.</p>

<p><emphasis>Dospívající chlapec býval přínosem. Mohl pracovat na poli</emphasis><emphasis> –</emphasis> <emphasis>řídit spřežení nebo dokonce traktor. Tlak se mohl rozdělit, přenést na mladší ramena. Muž si mohl ulevit.</emphasis></p>

<p>V odpadkovém košíku v kuchyni objevil balicí papír. Loretta zase nakupovala. Vánoce představovaly velkou fi­nanční zátěž a tyhle účty se mu brzo začnou kupit na stole. Už si v radiu vyslechl burzovní zpravodajství. Akcie klesaly.</p>

<p>Loretta tu nikde nebyla. Harvey vešel do velké šatny před koupelnou, svlékl se a vlezl pod sprchu. Horká voda mu stékala po krku a odplavovala napětí. Vypnul myšlenky, představoval si sám sebe jako kus masa, masírovaný tlakem vody. Jen kdyby <emphasis>doopravdy </emphasis>dokázal nepřemýšlet.</p>

<p><emphasis>Andy má výčitky svědomí. Bůh ví, že jsem se nikdy ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>snažil, aby se cítil vinen. Disciplína, to jistě. Trest, stán</emphasis><emphasis>í v rohu, dokonce i fo</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>mální výprask, ale když je to za námi, je to za námi, </emphasis><emphasis>a </emphasis><emphasis>žádná přetrv</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vající vina</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ale každopádně vi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nu znal. Kdyby jen A</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>dy věděl, co mě stál v dolarech a centech tu spoustu let. Kdyby se někdy dozvěděl, jak jsem musel změnit svůj způsob života, jakými sračkami jsem se musel prodírat, abych si udržel tu zatracenou práci a pré</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mie, které nás drží nad vodou</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p><emphasis>Co by Andy udělal, kdyby to věděl? Utekl by pryč? Na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šel by si práci jako zametač ulic v San Francisku a pokusil se mi ty peníze v</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>tit? Rozhodn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> se to nikdy nedoví.</emphasis></p>

<p>Mezi hlukem padající vody zaslechl hlas. <emphasis>Cože? </emphasis>Randall se vynořil ze svého vnitřního světa a našel Lorettu, jak se na něj směje přes skleněné dveře do sprchy. Její ústa říkala: „Ahoj, jak to dopadlo?“</p>

<p>Zamával na ni. Loretta to vzala jako pozvání. Randall ji po­zoroval, jak se pomalu, necudně svléká a rychle proklouzává dveřmi, aby voda nevystříkla ven… a nebyla středa. Harvey ji objal. Voda do nich bušila a políbili se. A nebyla středa.</p>

<p>Zeptala se: „Jak to dopadlo?“</p>

<p>Už poprvé dokázal odečíst ze rtů, co říká, ale to ne­mohla vědět. Tentokrát musel odpovědět. „Myslím, že to udělají.“</p>

<p>„Nechápu, proč by neměli. Nedává to smysl. Pokud bu­dou čekat, vezme to CBS.“</p>

<p>„Správně.“ Kouzlo ze scény orgie ve sprše vyprchalo, <emphasis>p</emphasis><emphasis>uff</emphasis>.</p>

<p>„Nedá se jim nějak vysvětlit, jak hloupě se chovají?“</p>

<p>„Ne.“ Harvey manipuloval s hlavicí sprchy. Voda se za­čala tříštit do jemné spršky.</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Protože to vědí. Protože nehrajou podle stejných pravi­del, jako my.“</p>

<p>„Všechno závisí na tobě. Pokud bys trval na tom, aby to udělali po <emphasis>tvém, </emphasis>alespoň jednou…“ Lorettiny vlasy pod spr­chou zvlhly a ztmavly. Držela ho v objetí, vzhlížela mu do tváře a hledala v ní rozhodný výraz, který by mohl znamenat, že ho přesvědčila: že setrvá na svých zásadách a donutí nad­řízené, aby se vyrovnali s následky vlastních chyb.</p>

<p>„Jo. Všechno závisí na mně. A to ze mne dělá jasný terč, pokud se něco pokazí. Otoč se, já ti umyju záda.“</p>

<p>Otočila se k němu zády. Harvey sáhl po mýdle. Napětí ve svalech jeho tváře se uvolnilo. Namydlené ruce kreslily vzory po kluzkých obrysech Lorettiných zad… pomalu, každý pohyb jako pohlazení… ale přitom přemýšlel. <emphasis>Cožpak nevíš, co by mi udělali? Nikdy mě nevyhodí, ale jednoho dne budu mít kancelář v kamrlíku pro ukl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>zečku, další den zmizí koberec. Pak mi přestane fungovat telefon. Až odejdu, každý v oboru zapomene, že jsem existoval. A pořád utrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>címe každý cent z toho, co vydělám.</emphasis></p>

<p>Vždycky miloval Lorettina záda. Hledal ve svých myš­lenkách vzrůstající žádost… ale necítil nic.</p>

<p><emphasis>Tohle zkoušela od začátku. Byl to také její život. Nebylo fér ji z toho vylučovat. Ale prostě tomu nemohla rozumět. S Markem bych mohl změnit předmět hovoru! Vypil by mé pi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vo a začal by mluvit o něčem jiném, pokud bych to naznačil dost jasně. Ale takhle s Lore</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>tou mluvit nemůžu</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Potř</emphasis><emphasis>ebo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>val bych se napít.</emphasis></p>

<p>Loretta mu umyla záda a osušili jeden druhého velkými ručníky. Stále se mu pokoušela radit, jak zvládat situaci ve studiu. Věděla, že něco není v pořádku, a jako obvykle se to snažila zjistit, snažila se pochopit, pomoci.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>O nesčíslné oběhy později, když se opravdoví lidé začali rozš</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>řovat po světě, drženém v pevném sevření doby ledové, se černá pl</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>neta znovu přiblížila.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kometa teď byla větší. Za miliardy let rostla po jednot</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>livých sn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>hových vločkách, dokud neměla čtyři a půl míle v průměru. Ale teď se její povrch koupal v lázni infračerve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ných paprsků. Ve tkáni komety se odpařovala ložiska vodí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku a hélia a pronikala kůrou. Malé slunce bylo zastíněno. Černý disk s prstencem zakryl třetinu oblohy a unikalo z něj teplo vzniklé jeho zr</emphasis><emphasis>ozením.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak proletěl mimo a vrátil se klid.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kometa se z předchozího průletu vyléčila. Století, tisí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ciletí, co znamenají v prostoru kometami aury? Ale čas, alespoň této komety, se dovršil. Průchod černého giganta ji zastavil na oběžné dráze.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pomalu, pobízená slabým tahem sluneční gravitace, za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čala p</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dat směrem k </emphasis><emphasis>malströmu</emphasis><emphasis>.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Únor: Dva</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Zdá se, že vnitřní planety byly nepřetržitě bombar</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dovány od svého vytvoření. Na Mars, Merkur a po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zemský Měsíc opakovaně narážela tělesa, jejichž ve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>likost kolísala od mi</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>rometeoritů až po těleso, které způsobilo popraskání Měs</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ce a vytvořilo velkou pá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nev lávy, nazývanou Oceanus Pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>cellarum.</emphasis></p>

<p><emphasis>I když se původně předpokládalo, že Mars, pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tože je na okraji pásu asteroidů, byl častěji vystaven meteoritickému bombardování, průzkum Merkuru naznačuje, že Mars není výjimkou, a u vnitřních pla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>net existuje přibližně stejná pravděpodobnost, že budou zasaženy.</emphasis></p>

<p>Předběžná zpráva Marineru</p>

<p>TravelAll byl nacpaný vybavením: kamerami, magneto­fony, světly a reflektory, pásy s bateriemi; nesčíselnými pomůckami pro natáčení televizních rozhovorů v terénu. Kameraman Charlie Bascomb byl vzadu se zvukařem, Ma­nuelem Arguilezem. Všechno bylo normální s výjimkou to­ho, že Mark Czescu seděl na předním sedadle, když Harvey vyšel z kanceláře NBS.</p>

<p>Harvey kývl na Marka. Šli spolu napříč parkovištěm studia k řadě vyhrazené prominentům, kde parkovalo vede­ní. „Podívej,“ začal Harvey, „název tvé funkce je asistent produkčního. Tím patříš teoreticky k vedení. Musí to tak být kvůli pravidlům svazu.“</p>

<p>„Jo –“ zabručel Mark.</p>

<p>„Ale nejsi ve vedení. Jsi poslíček.“</p>

<p>„Jo, jasně.“ Mark mluvil ublíženě.</p>

<p>„Nenech se vyvést z míry a neurážej se. Prostě to po­chop. Můj tým je se mnou dlouho. Oni znají pravidla. Ty ne.“</p>

<p>„To já taky vím.“</p>

<p>„To je dobře. Můžeš opravdu pomoct. Jenom si pama­tuj, že nepotřebujeme, abys –</p>

<p>„Abych každýmu říkal, jak má dělat svou práci.“ Zeši­roka se usmál. „Dělám pro tebe rád. Nepokazím to.“</p>

<p>„To je dobře.“ Harvey v Markově hlasu nezaznamenal ironii. Začal se cítil lépe. Bál se toho rozhovoru – musel to vyslovit, ale nebylo to proto snadnější. Jeden z jeho spolu­pracovníků jednou poznamenal, že Mark je jako džungle, je dobrý, ale občas ho vždy musíš utnout, jinak ti přeroste přes hlavu.</p>

<p>TravelAll okamžitě nastartoval. S Harveyem toho pro­dělal hodně: od ropovodu na Aljašce k nejnižšímu výběžku Baja, dokonce i do střední Ameriky. Byli to staří přátelé, TravelAll a Harvey. Byl to velký třísedadlový vůz firmy International Harvester s náhonem na čtyři kola, motorem z náklaďáku, ošklivý jako hřích a naprosto spolehlivý. Mlčky vyjeli na dálnici Ventura a zahnuli na Pasadenu. Provoz byl mírný.</p>

<p>„Víš,“ zauvažoval Harvey, „vždycky si stěžujeme, že nic nefunguje, ale teď jedeme za rozhovorem padesát mil a spoléháme se na to, že tam dorazíme za necelou hodinu. Když jsem byl ještě dítě, výlet do vzdálenosti padesáti mil byl něčím, na co sis bral s sebou oběd a doufal, že to stihneš do setmění.“</p>

<p>„Co jsi měl, koně?“ zeptal se Charlie.</p>

<p>„Ne, jenom Los Angeles nemělo autostrády.“</p>

<p>„To jo.“</p>

<p>Projeli Glendale, zatočili na sever na Linda Vista a mi­nuli Rose Bowl. Charlie a Manuel se spolu bavili o sázkách, které prohráli před pár týdny.</p>

<p>„Myslel jsem, že JPL vlastní společnost Cal Tech,“ řekl Charlie.</p>

<p>„Je to tak,“ potvrdil Mark.</p>

<p>„To teda umístili zatraceně daleko od Pasadeny.“</p>

<p>„Testovaly se tam tryskové motory,“ vysvětlil Mark. „JPL. Jet Propulsion Laboratory, Laboratoř tryskového po­honu, chápeš? Všichni si mysleli, že to vybouchne, tak do­nutili Cal Tech přemístit laboratoře mimo, do Arroya.“ Ukázal na domy venku. „Pak postavili nejdražší předměstí na tomhle konci L.A. právě kolem JPL.“</p>

<p>Stráž je očekávala. Ukázala jim, aby zajeli na parkoviště blízko jedné z velkých budov. JPL se usídlilo tady, ve vy­schlém korytě, a zaplnilo ho kancelářskými budovami. Vel­ká centrální věž ze skla a oceli se tu podivně vyjímala mezi staršími standardními „dočasnými“ stavbami vojenského letectva, postavenými před dvaceti lety.</p>

<p>Čekala je tisková mluvčí pro styk s veřejností. Nechala je projít standardní rutinou: zapsat se, vzít si cedulky. Uvnitř to vypadalo jako v každé jiné administrativní budo­vě, ale ne tak docela: v chodbách byly stohy děrných štítků k počítačům a skoro nikdo nenosil sako nebo vázanku. Mi­nuli barevný glóbus Marsu o průměru deseti stop, na který se v rohu chytal prach. Harveyovi a jeho lidem nikdo nevě­noval pozornost; nebylo neobvyklé vidět tu televizní štáby. Laboratoř tryskového pohonu zkonstruovala kosmické son­dy Pioneer a Mariner, a vyslala Vikinga na povrch Marsu. „Jsme tu,“ řekla tisková mluvčí. Kancelář vypadala dobře. Knihy v regálech na stěně. Nepochopitelné rovnice na tabulích. Knihy ležely na kaž­dém rovném povrchu, který viděli, výpisy z počítačů pokrý­valy drahý psací stůl z týkového dřeva.</p>

<p>„Dr. Sharps, Harvey Randall,“ představila je mluvčí. Po­stávala blízko dveří.</p>

<p>Charles Sharps nosil vyklenuté brýle, zakrývající jeho celé zorné pole, velmi modernistické, které vzdáleně dodá­valy jeho dlouhé bledé tváři hmyzí vzezření. Měl černé rov­né vlasy, nakrátko ostříhané. Prsty si hrály s fixem nebo lo­vily v kapsách, zůstávaly stále v pohybu. Vypadal na třicet, ale mohl být starší, a na sobě měl sportovní sako a vázanku. „Povězme si to na rovinu,“ řekl Sharps. „Chcete před­nášku o kometách. Pro vás, nebo pro veřejnost?“</p>

<p>„Obojí. Jednoduchou pro kameru a tolik, kolik dokážu pochopit, pro mě. Pokud to pro vás není příliš velký pro­blém.“</p>

<p>„Příliš velký problém?“ Sharps se zasmál. „Jak by to pro nás mohl být příliš velký problém? Vaše televizní společ­nost sdělila NASA, že chcete natočit dokument o vesmíru, a NASA nás hned postavila do pozoru. Je to tak, Charlene?“</p>

<p>Tisková mluvčí přikývla. „Požádali nás, abychom spo­lupracovali –“</p>

<p>„Spolupracovali.“ Sharps se znovu zasmál. „Proskakoval bych obručemi, kdybych věděl, že to přinese zvýšení rozpočtu. Kdy začneme?“</p>

<p>„Teď, prosím,“ požádal ho Harvey. „Štáb se připraví, zatímco si budeme povídat. Prostě je ignorujte. Jestli tomu dobře rozumím, jste skutečný odborník na komety.“</p>

<p>„Dá se to tak říct,“ připustil Sharps. „Ve skutečnosti miluju asteroidy, ale někdo musí studovat komety. Domní­vám se, že vás hlavně zajímá Hamner–Brownova kome­ta.“</p>

<p>„Správně.“</p>

<p>Harveyovu pozornost upoutal Charlie. Byli připraveni. Harvey na ně kývl. Manuel poslouchal a pozoroval indiká­tor a pak řekl: „Jedeme.“</p>

<p>Mark vystoupil před kameru. „Rozhovor se Sharpsem, záběr jedna.“ Klapka se ozvala s hlasitým „klap“! Sharps povyskočil. Poprvé to vždycky dělají. Charlie se zabýval kamerou. Držel ji namířenou na Sharpse. Nafilmují Harveye kladoucího otázky později, až tam Sharps nebude.</p>

<p>„Řekněte mi, doktore Sharpsi, bude Hamner–Brow­nova kometa vidět pouhým okem?“</p>

<p>„To nevím,“ odpověděl Sharps. Črtal něco podivného na výpis z počítače, který ležel před ním. Náčrtek by mohl představovat dvojici pářících se lochnesských příšer. „Za měsíc budeme vědět víc. teď už víme, že se dostane ke Slunci tak blízko jako Venuše, ale –“ Zarazil se a pohlédl na kameru. „Na jaké úrovni to chcete slyšet?“</p>

<p>„Na jaké chcete,“ vysvětlil Harvey. „Pokuste se, abych to pochopil, pak se rozhodneme, jak to sdělit veřejnosti.“</p>

<p>Sharps pokrčil rameny. „Tak dobře. Takže tady máme sluneční soustavu.“ Ukázal na jednu stěnu. Vedle černé ta­bule viselo velké schéma planet a jejich oběžných drah. „Planety a měsíce jsou vždy tam, kde mají být. Vykonávají kolem sebe velmi složitý tanec. Každá planeta, každý mě­síc, každá malá skála v pásu asteroidů, všechny tancují podle Newtonovy gravitační písně. Merkur z toho trochu vybočuje a budeme muset revidovat náš vesmír, aby to se­dělo.“</p>

<p>„Jak je to možné?“ podivil se Harvey. Dal bych před­nost tomu, abych poezii vytvářel sám, ale co k čertu…</p>

<p>„Merkur. Jeho oběžná dráha se každým rokem trochu mění. Ne moc, ale víc, než by měla podle Newtona. Až muž jménem Einstein našel dobré vysvětlení a náhodou vytvořil z vesmíru podivnější místo, než jakým byl před tím.“</p>

<p>„Aha. Doufal jsem, že k pochopení komet nebudeme potřebovat relativitu –“</p>

<p>„Ne, to ne. Ale dráhu komety ovlivňuje více faktorů, nejen gravitace. To je dost překvapivé, co?“</p>

<p>„Ano. Budeme muset znovu revidovat vesmír?“</p>

<p>„Cože? Ne, je to jednodušší. Podívejte se…“ Sharps vy­skočil a už byl u tabule. Hledal křídu a něco mumlal.</p>

<p>„Tady máte.“ Mark vytáhl křídu z kapsy a podal mu ji. „Díky.“ Sharps načrtnul bílou kuličku, pak parabolickou křivku. „Tohle je kometa. Teď doplníme planety.“ Namalo­val dva kroužky. „To je Země a Venuše.“</p>

<p>„Domníval jsem se, že se planety pohybují po eliptic­kých drahách,“ překvapeně namítl Harvey.</p>

<p>„To je pravda, ale v libovolném měřítku, ve kterém to můžeme nakreslit, byste nepoznal rozdíl. Teď se podívejte na dráhu komety. Obě ramena křivky vypadají stejně, dráha dovnitř a ven. Učebnicová parabola, že?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„A teď se dostáváme k tomu, jak kometa opravdu vypa­dá, když se vzdaluje od Slunce. Husté jádro a koma z jem­ného prachu a plynů“ – znovu kreslil – „a proud plynů a prachu, mířící pryč od Slunce. Před kometou, když odlétá směrem ven. To je ohon komety. Je <emphasis>ohromný, </emphasis>někdy stovky milionů mil dlouhý. Ale je to skoro vakuum. Musí být. Pokud by byl hustý, kometa by neměla tolik hmoty, aby zaplnila tak velký prostor.“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Dobře, a zase je to jako v učebnicích. Materiál z hlavy komety se vyvařuje do komy. Je to zředěný plyn, nepatrné částice, tak malé, že je sluneční záření dokáže postrkovat. Tlak světla ze Slunce je žene pryč, takže ocas komety míří od Slunce pryč. Je to tak? Ocas sleduje kometu, když se přibližuje, a předchází ji, když se vzdaluje. Jenže –“</p>

<p>„Hmota se odpařuje nerovnoměrně. Když se kometa po­prvé dostane do sluneční soustavy, je to pevná hmota. Ales­poň si to myslíme. Nikdo to doopravdy <emphasis>neví. </emphasis>Máme několik modelů, které odpovídají pozorováním. Co se mě týče, líbí se mi model špinavé sněhové koule. Kometa je tvořena ze skal a prachu – to je ta špína, která je obalena ledem a zmrzlými plyny. Něco z toho je zmrzlá voda, něco methan, něco oxid uhličitý – suchý led. Vodík a dusík, všechny možné látky. Ložiska těchto látek tají a řinou se ven na jed­né nebo druhé straně. Fungují jako tryskový pohon a mění dráhu.“ Sharps pracoval s křídou, držel ji šikmo. Když skončil, příletová část křivky byla nepravidelná a roztřese­ná, druhá část byla rozmazaná do širokého svazku, ne ne­podobnému ocasu komety. „Takže nevíme, jak těsně se přiblíží k Zemi.“</p>

<p>„Chápu. A vy nevíte, jak velký její ohon bude.“</p>

<p>„Správně. Ale zdá se, že tohle je nová kometa. Možná ještě nikdy nevykonala ten výlet dolů ke Slunci. Není jako Halleyova kometa, která přilétá každých sedmdesát let a pokaždé je menší. Komety se vždy trochu zmenší, když se přiblíží ke Slunci. Navždy ztrácejí veškerý materiál ohonu. Takže ohon je pokaždé menší, až nakonec nezbývá nic než jádro, které přilétá jako hrstka kamení. Meteoritické spršky. Některé z našich nejkrásnějších padajících hvězd jsou kousky starých komet, dopadající na Zemi.“</p>

<p>„Ale tahle je nová –“</p>

<p>„Správně. Tak by měla mít působivý ohon.“</p>

<p>„Pokud se pamatuju, lidé tohle říkali o Kohoutkově ko­metě.“</p>

<p>,A pokud si vzpomínám, mýlili se. Neexistovala snad organizace, která prodávala pamětní medaile, zobrazující Kohoutkovu kometu přesně tak, jak měla vypadat? Vidíte, že se to nedá zjistit. Ale já předpokládám, že by Hamner–Brownova kometa měla být pořádnou podívanou. A měla by projít dost blízko od Země.“</p>

<p>Sharp načrtnul tečku v rozmazané dráze vzdalující se komety. „Tohle je místo, kde budeme. Samozřejmě, dokud kometa neprojde kolem Země, moc toho neuvidíme, protože dokud nás nemine, budeme se na ni dívat přímo proti Slun­ci. Tehdy je pozorování obtížné. Ale až nás bude míjet, měl by to být působivý pohled. Existovaly komety, jejichž ohon zaplnil půl oblohy. Byly vidět i ve dne. V tomhle století už dlouho očekáváme velkou kometu.“</p>

<p>„Poslyšte, doktore,“ vmísil se do toho Mark. „Nakreslil jste Zemi přímo v dráze té komety. Může do nás <emphasis>narazit</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Harvey probodl Marka pohledem.</p>

<p>Sharps se smál. „Pravděpodobnost je jedna k miliardám. Vidíte Zemi jako tečku na tabuli. Ve skutečnosti, pokud bych to namaloval ve správném měřítku, nebyl byste scho­pen Zemi na náčrtku vůbec vidět. Ani jádro komety. Tak jaká je pravděpodobnost, že se ty dva nepatrné body střet­nou?“ Zamračil se na tabuli. „Samozřejmě, <emphasis>ohon </emphasis>bude pravděpodobně tam, kde jsme my. Můžeme jím procházet celé týdny.“</p>

<p>„A co to způsobí?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„Prošli jsme ohonem Halleyovy komety,“ odpověděl mu Mark. „Nikomu se nic nestalo. Krásná světla, a –“</p>

<p>Tentokrát Harveyův pohled stačil.</p>

<p>„Váš přítel má pravdu,“ potvrdil Sharps.</p>

<p><emphasis>To vím. </emphasis>„Doktore Sharpsi, proč Hamner–Brownova kometa tolik vzrušuje všechny astronomy?“ pokračoval s otázkami Harvey.</p>

<p>„Příteli, od komet se toho můžeme do­zvědět spoustu. Takové věci, jako je původ sluneční sousta­vy. Jsou starší než Země. Jsou vytvořeny z matečné hmoty. Tahle kometa mohla být tam za Plutem miliardy let. Sou­časná teorie říká, že sluneční soustava zkondenzovala z mraku prachu a plynu, z víru v mezihvězdném prostoru. Většina z toho byla odfouknuta, když vzplanulo Slunce, ale v kometách stále něco zbývá. Můžeme analyzovat ohon, tak, jak jsme to dělali u Kohoutkovy komety. Kohoutek ne­byl pro astronomy žádným zklamáním. Použili jsme ná­stroje, které jsme předtím nikdy neměli. Skylab. Spoustu věcí.“</p>

<p>„A bylo to užitečné?“ naléhal Harvey.</p>

<p>„Užitečné? Bylo to úžasné! Měli bychom to udělat zno­vu!“ Sharps mával kolem sebe rukama v dramatických ges­tech. Harvey rychle pohlédl na štáb. Kamera se točila a Ma­nuel měl spokojený výraz zvukaře, který slyší ve sluchát­kách ty správné věci.</p>

<p>„Můžeme včas vyslat nahoru něco takového, jako byl Skylab?“ nadhodil Harvey.</p>

<p>„Skylab? Ne. Ale Rockwell má kabinu Apolla, kterou můžeme použít. A tady v laboratořích máme vybavení. Je k dispozici spousta velkých vojenských nosičů, které už Pen­tagon nepotřebuje. Můžeme to dokázat, pokud začneme teď a nebudeme před tím utíkat.“ Sharpsův výraz pohasl. „Ale to my nedokážeme. A je to hrozná škoda. Mohli bychom se tak od Hamner–Brownovy komety doopravdy něco do­zvědět.“</p>

<p>Sbalili kamery a zvukařské vybavení a štáb vyšel ven s tiskovou mluvčí. Harvey se loučil se Sharpsem.</p>

<p>„Nedáte si kávu, Harveyi? Přece nepospícháte, ne?“ ze­ptal se Sharps.</p>

<p>„Myslím, že ne.“</p>

<p>Sharps stiskl tlačítko na telefonu. „Larry, dones nám prosím kávu.“ Otočil se zpět k Harveyovi. „Je to nejneuvě­řitelnější věc,“ začal. „Celý národ závisí na technologii. Za­stavte kola na dva dny a dojde k demonstracím. Nikde ne­jsme vzdáleni od revoluce více než dva dny. Představte si Los Angeles nebo New York bez elektřiny. Nebo v delším výhledu, když se zastaví výroba umělých hnojiv. Nebo v ještě delším výhledu, pokud se po dobu deseti let nevyvine žádná nová technologie. Co se stane s naším životním stan­dardem?“</p>

<p>„Jistě, jsme civilizace s vysokou technologickou úro-“</p>

<p>„Zatím…“ přerušil ho Sharps. Mluvil rozhodně. Chtěl to dokončit. „Ale ti pitomci nechtějí věnovat ani deset minut denně vědě a technologii. Kolik lidí ví, co dělají? Odkud jsou tyhle koberce? Co šaty, které nosíte? Jak fungují karburátory? Odkud pocházejí sezamová semínka? Víte to vy? Ví to jeden volič ze třiceti? Nechtějí strávit ani deset minut denně pře­mýšlením o technologii, která je udržuje pří životě. Není divu, že byl rozpočet na výzkum zkrácen téměř na nulu. Za to za­platíme. Jednoho dne budeme potřebovat něco, co mělo být vyvinuto před léty, ale nebylo –“ Sám toho nechal. „Řekněte mi, Harve, bude tahle věc, kterou natáčíte, něco velkého, ne­bo to bude obvyklá reklama vědeckého programu?“</p>

<p>„Především,“ vysvětlil Harvey. „Bude to seriál o vý­znamu Hamner–Brownovy komety, a jen náhodou o vý­znamu vědy. Nemůžu samozřejmě zaručit, že lidé nedají přednost repríze pořadu „I Love Lucy“.</p>

<p>„Jo. Ach – děkuji vám, Larry. Postavte kafe sem.“</p>

<p>Harvey očekával polystyrénové šálky a kávu z automatu. Místo toho Sharpsova asistentka přinesla blýskavou termos­ku, stříbrné lžičky a servis s cukrem a smetanou na vyklá­daném podnosu z týkového dřeva.</p>

<p>„Poslužte si, Harveyi. Je to dobrá káva. Moka?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdila asistentka.</p>

<p>„Výborně.“ Pokynul jí, že může odejít. „Harve, proč ta náhlá náklonnost televizní společnosti?“</p>

<p>Harvey pokrčil rameny. „Trvá na tom sponzor. Sponzo­rem je firma Kalva Soap. Kterou kontroluje Timothy Hamner. Který –“</p>

<p>Harveye přerušil výbuch smíchu. Sharpova vyhublá tvář se zkřivila radostí. „Skvělé!“ Pak se zatvářil zamyšleně. „Seriál. Řekněte mi, Harve, pokud by nám politik pomohl s výzkumem – <emphasis>hodně </emphasis>pomohl – mohl by se objevit v tom seriálu? Získat nějakou příznivou publicitu?“</p>

<p>„Jistě. Hamner by na tom trval. Ne, že bych měl proti tomu námitky –“</p>

<p>„Skvělé.“ Sharps pozvedl svůj šálek s kávou. „Na zdra­ví. Děkuju vám, Harve. Velice vám děkuju. Myslím, že se uvidíme častěji.“</p>

<p>Sharps čekal, dokud Harvey Randall neopustil budovu. Se­děl úplně nehybně, což u něj bylo něco neobvyklého, a cítil vzrušení až v hloubi žaludku. Mohlo by to fungovat. Prostě mohlo. Nakonec stiskl tlačítko na interkomu. „Larry, zavolejte mi senátora Arthura Jellisona z Washingtonu. Díky.“</p>

<p>Pak netrpělivě vyčkával, dokud telefon nezazvonil. „Promluví si s vámi,“ ohlásila jeho asistentka.</p>

<p>Sharps zdvihl telefon. „Tady je Sharps,“ oznámil. Ještě chvíli čekal, než mu sekretářka předala senátora.</p>

<p>„Charlie?“</p>

<p>„Ano,“ řekl Sharps. „Arte, mám pro tebe nabídku. Víš o té kometě?“</p>

<p>„Kometě? Ach. Kometě. Je legrační, že se o tom zmi­ňuješ. Setkal jsem se s tím chlapíkem, který ji objevil. Zjis­tili jsme, že to byl významný sponzor, ale nikdy jsem se s ním předtím nesetkal.“</p>

<p>„Tak to je důležité,“ zdůraznil Sharps. „Příležitost sto­letí –“</p>

<p>„To se říkalo i o Kohoutkově kometě –“</p>

<p>„Čert vezmi Kohoutka! Podívej, Arte, jaká je šance, že bychom mohli dostat dotaci na sondu?“</p>

<p>„Kolik?“</p>

<p>„No, uvažuj o dvou variantách. Ta horší je cokoliv, co můžeme dostat. Laboratoř může slátat dohromady černou skřínku bez posádky, něco takového, co může vynést Thor-Delta –“</p>

<p>„To není problém. To ti můžu zařídit,“ připustil Jellison.</p>

<p>„Ale to je ten horší případ. Co bychom <emphasis>skutečně potře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ovali, </emphasis>je sonda s posádkou. Řekněme dva muži v Apollu s nějakým vybavením místo třetího člena posádky. Arte, tahle kometa bude opravdu <emphasis>blízko. </emphasis>Tam shora můžeme získat dobré záběry, nejen ohonu, nejen komy, ale je slušná šance, že můžeme získat obrázky <emphasis>hlav</emphasis><emphasis>y! </emphasis>Víš, co to znamená?“</p>

<p>„Ani ne, ale ty jsi mi právě řekl, že je to důležité.“ Jelli­son se na chvíli odmlčel. „Je mi líto. Opravdu lituju, ale na tohle šanci nemáme. Vůbec žádnou šanci. Mimo to bychom nemohli dát dohromady Apollo, i kdybychom měli finanční prostředky –“</p>

<p>„Ale ano, mohli. Zrovna jsem to ověřoval u Rockwellů. Je to riskantnější let, než má NASA ráda, ale mohli bychom ho uskutečnit. Zařízení máme –“</p>

<p>„To je jedno. Na to ti nemůžu obstarat peníze.“ Sharps u telefonu se zamračil. V žaludku pocítil nevol­nost ze vzrušení. Artur Jellison byl starý přítel a Charlie Sharps nerad blufoval. Ale… „Ani v tom případe, když rusáci vysílají Sojuz?“</p>

<p>„Cože? Ale oni ne –“</p>

<p>„Ale ano, vysílají,“ oponoval mu Sharps. <emphasis>A to není lež, ne opra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>dová lež. Jenom předpoklad</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>

<p>„Můžeš to dokázat?“</p>

<p>„Za pár dní. Můžeš se na to spolehnout, letí se podívat na Hamner–Browna.“</p>

<p>„Krmíš mě sračkama.“</p>

<p>„Prosím, senátore?“</p>

<p>„Krmíš mě sračkama.“</p>

<p>„Ach.“</p>

<p>„Něco na mě hraješ, Charlie, ne?“ naléhal Jellison.</p>

<p>„Opravdu ne. Podívej, Arte, je to důležité. A v každém případě potřebujeme další let s lidskou posádkou, jen proto, abychom udrželi naše zájmy ve vesmíru. Ty jsi podporoval pilotovaný let –“</p>

<p>„Jo, ale neměl jsem šanci nějaký prosadit.“ Následovalo další ticho. Pak Jellison řekl, více pro sebe než pro Sharpse. „Takže rusáci letí. A nepochybně kolem toho udělají velký povyk.“</p>

<p>„Tím jsem si jistý.“</p>

<p>Znovu ticho. Charlie Sharps téměř cítil jeho dech. „Dobře,“ řekl Jellison. „Prozkoumám situaci v Kongresu a uvidím, jak budou reagovat. Ale doufám, že mi říkáš pravdu.“</p>

<p>„Senátore, během týdne budeš mít nezvratné důkazy.“</p>

<p>„Dobrá. Pokusím se. Něco jiného?“</p>

<p>„Teď nic.“</p>

<p>„Dobře. Děkuji za tip, Charlie.“ Telefon zmlkl. Je prudký, pomyslel si Sharps. Slabě se usmál sám pro sebe, pak znovu stiskl tlačítko interkomu. „Larry, chci spojit doktora Sergeje Fadějeva z Moskvy, a ano, vím, kolik tam je teď hodin. Jenom mi ho sežeňte.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Legenda o Gilgamešovi byla hrstkou nesouvisejících historek, které se šířily úro</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ným půlměsícem Země v Asii</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a kometa se téměř nezměnila.</emphasis><emphasis> Stále byla daleko od </emphasis><emphasis>ma</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>strömu</emphasis><emphasis>. Oběžná dráha uprchl</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho měsíce jménem Pluto by byla stále vidět jako čtvrťák držený za okraj v natažené pa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ži. Slunce, nepříjemně jasná tečka světla, stále ještě vyzařo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>valo na kůru komety méně tepla, než černý gigant v ne</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>hor</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší chvíli. Kůra se teď skl</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>dala především z vodního ledu; většinu tepla odrážel zpátky ke hvězdám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale čas plynul.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mars polykal své vody v dalším kole dlouhého, začarova</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ného koloběhu podnebí. Lidstvo se šířilo po Zemi se smíchem a šarvátk</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mi. A kometa </emphasis><emphasis>stále padala. Dech sl</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>nečního větru, protony s vysokou rychlostí, strhával její kůru. Většina vodíku a helia z jejích tkání se odpařila. Malstr</emphasis><emphasis>ö</emphasis><emphasis>m se blížil.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Březen: Jedna</strong></p>

<p><emphasis>A Pán zavěsil duhu jako znamení,</emphasis></p>

<p><emphasis>že příště nebude voda, ale oheň.</emphasis></p>

<p>Tradiční spirituál.</p><empty-line /><p>Mark Czescu vzhlédl na dům a zahvízdal. Byl to kali­fornský Tudor, šedobílá štuka s masivními trámy vsazenými v rozích. Byly z opravdového dřeva. Na některých místech, jako v Glendale, se nacházely domy v obdobném stylu s překližkovými napodobeninami dřeva, ale v BelAire ne.</p>

<p>Dům byl veliký a na velkém pozemku. Mark zazvonil u hlavního vchodu. Okamžitě otevřel mladý muž s dlouhými vlasy a tenkým knírem. Prohlédl si Markovy kalhoty Roughrider, vysoké boty a velké hnědé kufry, které Mark polo­žil na verandu. „Nic nepotřebujeme,“ odbyl ho.</p>

<p>„Já nic neprodávám. Jsem Mark Czescu z NBS.“</p>

<p>„Ach. Omlouvám se. Nevěřil byste, kolik sem chodí po­domních obchodníků. Pojďte dál. Jmenuju se George, jsem pomocník v domácnosti.“ Zvedl jeden z kufrů. „Jsou těžké.“</p>

<p>„Jo.“ Mark byl zaměstnaný rozhlížením. Malby. Dale­kohled. Globy Země, Marsu a Měsíce. Skleněné sochy. Steubenův křišťál. Suvenýry z cest. Obývací pokoj byl uspořádán jako předváděcí místnost, křesla byla otočená k televizoru. „Musela být fuška to stěhovat,“ konstatoval Mark.</p>

<p>„To byla. Položte to sem. Je třeba znát nějaké fígle?“</p>

<p>„Ne, pokud znáte videa.“</p>

<p>„To bych měl,“ zaváhal George. „Studuju divadlo. UCLA. Ale o tomhle jsme ještě přednášku neměli. Raději mi to ukažte.“</p>

<p>„Vy to budete večer pouštět?“</p>

<p>„Ne. Mám zkoušku. <emphasis>Divoká kachna. </emphasis>Dobrý kus. Bude to dělat pan Hamner.“</p>

<p>„Tak to ukážu jemu.“</p>

<p>„V tom případě budete muset počkat. Ještě není doma. Dáte si pivo?“</p>

<p>„Bodlo by.“ Mark následoval Georga do kuchyně. Velká místnost, blýskající chromém a umakartem; dva dvojité dře­zy, dvě plynové trouby, dva sporáky. Na velkém pultu stály podnosy s jednohubkami, zakryté plastikovou fólií. Byl tu stolek a regály na knihy, kde byly kuchařky, poslední thril­lery od Travise McGee a Stanislavského <emphasis>Herec se připra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vuje. </emphasis>Pouze thrillery a Stanislavski vykazovaly známky uží­vání. „Domníval jsem se, že si Hamner najde studenta ast­ronomie –“</p>

<p>„Poslední chlapík, který tu pracoval, byl student astro­nomie,“ řekl George. Vytáhl pivo. „Hodně se hádali.“</p>

<p>„Tak ho Hamner vyhodil.“</p>

<p>„Ne, poslal ho do své observatoře v horách. Hamner se rád hádá, ale ne doma. Pracuje se pro něj snadno. A v po­koji mám barevný televizor, můžu používat bazén a saunu.“</p>

<p>„Tomu se dá těžko uvěřit.“ Mark upil piva. „Tady musí být divoké večírky.“</p>

<p>George se zasmál. „To jo. Jediný večírek je, když uspo­řádám divadelní představení. Nebo jako dnes, příbuzní.“</p>

<p>Mark si George pečlivě prohlédl. Úzký knír. Jemné rysy herce. Co to k čertu je, pomyslel si. „Hamner je teplouš ne­bo co?“</p>

<p>„Kriste, ne,“ pohoršil se George. „Jenom nerad někam chodí. Seznámil jsem ho s herečkou z našeho posledního představení. Hezká dívka ze Seattlu. Hamner s ní párkrát někam vyrazil, pak už nic. Irena říkala, že byl zdvořilý a perfektní gentleman, dokud se nedostali do soukromí, pak po ní vyjel.“</p>

<p>„Tak měla po něm taky vyjet.“</p>

<p>„To jsem jí říkal taky, ale ona to neudělala.“ George na­klonil hlavu ke straně. „To přijíždí pan Hamner. Poznám motor.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Tim Hamner vešel bočními dveřmi do malého pokoje, který považoval za svůj domov. Byla to část domu, kde se cítil nejpohodlněji, i když používal celý dům. Hamner svůj dům nemiloval. Vybrali ho rodinní finanční poradci kvůli hodnotě při případném prodeji, a tu hodnotu měl. Poskyto­val mu spoustu místa k vystavování nasbíraných věcí; ale nevypadal jako domov.</p>

<p>Nalil si trochu skotské a klesl do pohodlného křesla. Nohy si opřel o podnožku. Bylo to příjemné. Svoje povin­nosti splnil. Šel na zasedání ředitele, vyslechl všechny zprá­vy a popřál prezidentovi společnosti ke čtvrtletním ziskům. Timův přirozený sklon byl nechat ty, kteří si rádi hráli s pe­nězi, aby to dělali, ale měl bratrance, který tak přišel o všechno. Nikdy neškodilo, když finanční manažeři věděli, že se jim díváte přes rameno.</p>

<p>Přemýšlení o schůzi mu připomnělo sekretářku v kan­celáři. Před schůzí si s Timem příjemně popovídali. Když ji však zval, aby s ním šla zítra na večeři, vymlouvala se na domluvenou schůzku. Třeba skutečně měla schůzku. Byla dost zdvořilá. Ale odmítla ho. Možná, pomyslel si, možná jsem jí měl požádat o příští pátek. Nebo příští týden. Ale pak, kdyby řekla ne, nezůstaly by žádné pochybnosti, proč to říká.</p>

<p>Slyšel, že George v obývacím pokoji s někým hovoří a marně přemýšlel, kdo to může být. George ho nebude rušit, dokud nevyjde ven. To byla na tomhle domě jedna z pří­jemných stránek, mohl mít pokoj sám pro sebe. Ale pak si Tim vzpomněl. Měl by to být ten člověk z NBS! S vystříha­nými scénami, s těmi, které se Timovi líbily, ale které se do dokumentu nehodily. S nadšením vstal a začal se převlékat.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Penelope Wilsonová přijela kolem šesté. Nikdy nesly­šela na Penny; její matka na tom trvala. Tim Hamner, který se na ni díval kukátkem ve dveřích, si náhle vzpomněl, že Penelopu vzdala také. Nechávala si říkat svým druhým jmé­nem a Tim si na něj nedokázal vzpomenout.</p>

<p><emphasis>Buď statečný. </emphasis>Široce rozevřel dveře a dal najevo své rozpaky, vykřikl: „Rychle! Jaké je tvoje druhé jméno?“</p>

<p>„Joyce. Ahoj, Time. Jsem první?“</p>

<p>„Ano. Vypadáš elegantně.“ Vzal jí plášť. Znal ji odjakži­va: minimálně od základní školy. Joyce chodila do stejné pří­pravné dívčí školy jako Timova sestra a půl tuctu jeho sestře­nic. Byla jedináček, měla široká ústa, příliš hranatou bradu a postavu spíše robustní. Až na univerzitě začala rozkvétat.</p>

<p>Dnes večer byla skutečně elegantní. Měla dlouhé, vlnité vlasy, pečlivě naaranžované. Šaty vynikaly čistou linií, látka a barva lahodila oku. Tim se jich chtěl dotknout. Žil dost dlouho se svou sestrou, aby věděl, jakou dobu muselo trvat dosažení takového efektu, i když neměl tušení, jak se to dělá.</p>

<p>To, že toužil po jejím uznání, bylo automatické. Vyčká­val, zatímco si prohlížela jeho obývací pokoj a uvažoval o tom, proč ji nikdy dříve nepozval. Konečně k němu vzhlédla s výrazem, který u ní neviděl od střední školy, kdy se rozhodla, že je soudcem veškeré morálky. „Pěkný pokoj,“ řekla sou­hlasně. Pak se zachichotala a narušila svou pózu.</p>

<p>„Jsem rád, že se ti líbí. Opravdu hrozně rád.“</p>

<p>„Skutečně? Je mé mínění tak důležité?“ Stále ho škádlila stejným výrazem obličeje, jaký mívala v dětství.</p>

<p>„Ano. Za pár minut se tu sejde celá zatracená rodina, a většina z nich tenhle dům neviděla. Ty uvažuješ jako oni, takže jestli se ti líbí, bude se jim líbit taky.“</p>

<p>„Hmmm. Myslím, že jsem si to zasloužila.“</p>

<p>„Poslyš, tím jsem nemyslel…“ Znovu se mu vysmívala. Donesl jí pití a posadili se.</p>

<p>„Něco mi vrtá v hlavě,“ uvažovala. „Neviděli jsme se minimálně dva roky. Proč jsi mě dnes večer pozval?“</p>

<p>Tim na to byl částečně připraven. Vždycky byla přímá. Rozhodl se, že bude mluvit pravdu. „Uvažoval jsem, koho bych tu dnes večer chtěl mít. Je to egoistická záležitost, co? Celá ta podívaná s mojí kometou. A uvažoval jsem o Gilu Watersovi, který byl nejlepší z mojí třídy v Cate, o mé rodi­ně a tobě. Pak jsem si uvědomil, že přemýšlím o všech li­dech, na které bych chtěl nejvíc zapůsobit.“</p>

<p>„Na mě?“</p>

<p>„Správně. Často jsme si povídali, pamatuješ? A já jsem ti nikdy nedokázal říct, co chci v životě dokázat. Zbytek mojí rodiny, každý, s kým jsme vyrůstali, vydělává peníze nebo sbírá umění nebo závodí s auty nebo <emphasis>něco </emphasis>dělá. Já jsem chtěl jenom pozorovat oblohu.“</p>

<p>Usmála se. „Cítím se skutečně polichocená, Time.“</p>

<p>„Vypadáš opravdu elegantně. To je tvůj vlastní výtvor?“</p>

<p>„Ano. Díky.“</p>

<p>Pořád se mu s ní hovořilo lehce. Tim to považoval za příjemný opakovaný objev, když vtom zazvonil zvonek u dveří. Ostatní dorazili.</p>

<p>Byl to příjemný večer. Dodavatelé občerstvení udělali svou práci dobře, takže s jídlem nebyly žádné potíže i bez Georgovy pomoci. Tim se uvolnil a zjistil, že se dobře baví.</p>

<p>Naslouchali mu.</p>

<p>Nikdy předtím tu nebyli. Poslouchali, když jim Tim vy­právěl, jaké to bylo: chladné, temné hodiny pozorování, nebo studia souhvězdí, psaní deníků; nekonečné hodiny soustředě­ného prohlížení fotografií. To všechno bez jediného výsledku, kromě potěšení z poznání vesmíru. A oni poslouchali. Do­konce i Greg, který se obvykle netajil se svými názory na bo­haté lidi, kteří nevěnují řádnou pozornost svým penězům.</p>

<p>V Timově obývacím pokoji se konalo jen rodinné shro­máždění, ale on byl radostně vzrušený, nervózní a roze­chvělý napětím. Viděl Barryho úsměv a potřesení rukou a četl přitom jeho myšlenky: to je způsob, jak trávit život! Skutečně mi závidí, pomyslel si Tim, a bylo to skvělé. Vzhlédl a uviděl sestru, jak ho pozoruje s ironickým poba­vením. Jill vždy dokázala poznat, o čem Tim přemýšlí. Byl jí bližší, než oba byli k jejich bratrovi Patoví.</p>

<p>Ale byl to Pat, který ho chytil za barem a chtěl s ním mluvit.</p>

<p>„Líbí se mi tu,“ zahájil konverzaci Pat. „Máma neví, co si má myslet.“ Kývl hlavou směrem k jejich matce, která bloumala po místnosti a prohlížela si exponáty. V téhle chvíli byla fascinovaná náhodnými a podivnými vzory Kalliroscopu. „Vsadím se, že vím, o čem přemýšlí. Děláš to?“</p>

<p>„Co jestli dělám?“</p>

<p>„Vodíš si sem dívky. Pořádáš divoké večírky.“</p>

<p>„Do toho ti sakra nic není.“</p>

<p>Pat pokrčil rameny. „Škoda. Člověče, občas si přeju, abych… k čertu s tím. Ale měl bys využít příležitosti. Nebu­deš ji mít pořád. Nakonec bude mít máma pravdu.“</p>

<p>„Jistě,“ řekl bez zájmu Tim. Proč tohle k čertu musel Pat vytahovat? Jeho máma s tím přijde dřív, než večer skončí. Timmy, proč ještě nejsi ženatý?</p>

<p>Jednoho dne jí odpovím, řekl si Tim. Jednou jí to řeknu. „Protože pokaždé, když jsem si našel dívku, se kterou bych chtěl žít, vystrašili jste ji svým opovržením a utekla pryč, to je ten důvod.“</p>

<p>„Mám ještě hlad,“ oznámila Joyce.</p>

<p>„Dobrý Bože.“ Jill ji poplácala po břiše. „Kam to dáváš? Prozraď mi své tajemství. Jen neříkej, že to dělají šaty. Greg říká, že si tvé kreace nemůžeme dovolit.“</p>

<p>Penelope vzala Tima za ruku. „Pojď, ukaž mi, kde je kukuřice na pražení. Já ji připravím. Přines misky.“</p>

<p>„Ale –“</p>

<p>„Oni se o pití postarají.“ Vedla ho do kuchyně. „Nech je, ať si o tobě pohovoří, zatímco budeš tady. Budou tě ob­divovat ještě víc. Ať je to jak chce, jsi hvězdou večera.“</p>

<p>„Ty si to myslíš?“ Podíval se jí do očí. „Nedokážu nikdy říct, kdy si ze mě utahuješ.“</p>

<p>„To je štěstí. Kde je máslo?“</p>

<p>Podívaná byla skvělá. Tim to věděl, když viděl svou ro­dinu, která ji sledovala, sledovala <emphasis>jeho </emphasis>na televizní obra­zovce.</p>

<p>Randall prošel po celém světě, předvedl amatérské astro­nomy pozorující oblohu. „Většinu komet objevili amatéři,“ říkal Randall. „Veřejnost málokdy oceňuje to, jak moc tihle pozorovatelé oblohy pomáhají velkým observatořím. Samo­zřejmě, někteří z těchto amatérů nejsou žádnými amatéry.“ Střih ukázal Tima Hamnera, předvádějícího svou horskou ob­servatoř, a jeho asistenta Marryho, který demonstroval vyba­vení. Tim se domníval, že záběry jsou příliš krátké. Když ale sledoval svou rodinu, která ho pozorovala, a skončilo to tak, že chtěli vidět víc, pochopil, že Harv Randall měl pravdu. Vždycky je nech, aby chtěli vidět ještě trochu víc…</p>

<p>„A někteří jsou ještě větší amatéři, než ostatní,“ říkal Randallův hlas. Kamera najela na usmívajícího se dospíva­jícího chlapce s teleskopem. Přístroj vypadal způsobile, ale byl viditelně zhotovený podomácku. „Gavin Brown z Centerville v Iowě. Gavine, jak se ti povedlo ve správnou dobu a na správném místě hledat komety?“</p>

<p>„Nehledal jsem je.“ Brownův hlas nebyl příjemný. Byl mladý, styděl se a mluvil příliš hlasitě. „Dělal jsem nějaké úpravy na nastavovacích kroužcích, protože jsem chtěl po­zorovat Merkur ve dne, jenže je potřeba mít všechno správ­ně nastavené, abyste viděli Merkur ve dne, protože je tak blízko Slunce, a –“</p>

<p>„Takže jsi našel Hamner–Brownovu kometu náhodou,“ pokračoval v rozhovoru Harvey Randall.</p>

<p>Greg McCleve se zasmál. Jill se na manžela ostře podí­vala. „Řekni mi, Gavine,“ zeptal se Randall. „Když jsi viděl kometu daleko později, než pan Hamner, ale téměř oka­mžitě jsi ji nahlásil – jak jsi věděl, že je to nová kometa?“</p>

<p>„Bylo to něco, co tam nepatřilo.“</p>

<p>„Tím chceš říct, že znáš všechno, co tam patří?“ podivil se Randall. Na obrazovce se objevila fotografie hvězdné oblohy v okolí Hamner–Brownovy komety. Byla plná hvězd.</p>

<p>„Jistě. Cožpak to neznají všichni?“</p>

<p>„Opravdu to znal,“ řekl Tim. „Zůstal tu týden a přísa­hám, že dokázal zpaměti kreslit hvězdné mapy.“</p>

<p>„Byl tady?“ optala se Timova matka.</p>

<p>„Jistě. Ve volném pokoji.“</p>

<p>„Ach.“ Timova matka se upřeně dívala do televizoru.</p>

<p>„Kde je George dnes večer?“ zajímala se Jill. „Další rande? Mami, pamatuješ se na toho Timova pomocníka v domácnosti, který chodil s Lindou Gillrayovou?“</p>

<p>„Podává se popcorn,“ oznámila Joyce. „Kde je Brown teď, Time?“</p>

<p>„Zpátky v Iowě.“</p>

<p>„A tyhle reklamy prodají hodně mýdla?“ vyptával se Greg. Ukázal na televizor.</p>

<p>„Kalva prosperuje dobře,“ potvrdil Tim. „Dvacet šest celých, čtyři desetiny procenta trhu v minulém roce –“</p>

<p>„Ježíši, musí být lepší, než jsem myslel,“ řekl překvape­ně Greg. „Kdo je váš poradce?“</p>

<p>Pak program znovu pokračoval. Pak už toho o Timu Hamnerovi moc nebylo. Kometa Hamnera–Browna, již jednou objevená, patřila světu. Teď byl hvězdou Charles Sharps, který mluvil o kometách a důležitosti poznání Slun­ce, planet a hvězd. Tim nebyl zklamaný, ale domníval se, že ostatní jsou. Kromě Pata, který sledoval Sharpse a stále po­kyvoval hlavou. Jednou Pat vzhlédl a řekl: „Kdybych měl takového profesora, když jsem začínal školu, mohl jsem kometu objevit sám. Znáš se s ním dobře?“</p>

<p>„Sharpse? Nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale mám ho ještě natočeného na videu,“ odpověděl Tim. „A taky je tam ještě něco o mně.“</p>

<p>Greg významně pohlédl na hodinky. „Musím být v pět hodin v kanceláři,“ oznámil. „Burza začíná bláznit. A po tomhle pořadu to bude ještě horší.“</p>

<p>„Cože?“ zamračil se Tim. „Proč?“</p>

<p>„Komety,“ vysvětlil Greg. „Znamení na obloze. Před­zvěsti ďábelských změn. Byl bys překvapený, kolik investo­rů bere takové věci vážně. A to nemluvím o diagramu, který namaloval ten profesor. O tom, který zobrazoval, jak ko­meta naráží do Země.“</p>

<p>„Ale vždyť nenarazí,“ protestoval Pat.</p>

<p>„Time! Může narazit?“ vyptávala se matka.</p>

<p>„Samozřejmě, že ne! Cožpak jste to neposlouchali? Sharps říkal, že pravděpodobnost je miliardy ku jedné,“ uklidňoval ji Tim.</p>

<p>„Já jsem to viděl,“ namítal Greg. „A on říkal, že se ko­mety občas srazí se Zemí. A tahle bude blízko.“</p>

<p>„Ale takhle to nemyslel,“ protestoval Tim.</p>

<p>Greg pokrčil rameny. „Já znám burzu. Budu v kanceláři, až to vypukne –“</p>

<p>Telefon zazvonil. Tim vypadal překvapeně. Dřív, než mohl vstát, zvedla to Jill. Chvíli poslouchala, pak se taky zatvářila překvapeně. „To je tvoje služba k vyřizování ho­vorů. Chtějí vědět, jestli ti můžou spojit hovor z New Yor­ku.“</p>

<p>„Cože?“ Tim se zvedl, aby si vzal telefon. Poslouchal. V televizi představitel NASA vysvětloval, že by mohli, pouze mohli, být schopni vyslat sondu k výzkumu komety. Tim položil telefon.</p>

<p>„Vypadáš omráčeně,“ konstatovala Joyce.</p>

<p>„Jsem omráčený. Byl to jeden z producentů. Chtějí, abych vystupoval jako host ve „Večerní show“. S doktorem Sharpsem, Pate, takže se s ním stejně setkám.“</p>

<p>„Dívám se na Johnnyho každý večer,“ řekla Timova matka. Řekla to obdivně. Lidé, kteří se dostali do „Večerní show“, byli důležití.</p>

<p>Randallův dokument končil zářící nádherou, fotografie­mi Slunce a hvězd získanými Skylabem a naléhavou výzvou k vyslání sondy s posádkou k výzkumu Hamner–Browno­vy komety. Pak přišla poslední reklama a Timovi poslucha­či odcházeli. Tim si uvědomil, ne poprvé, jak se od sebe vzdálili tím. že dospěli. Skutečně téměř neměl co povídat hlavě makléřské firmy nebo muži, který stavěl rodinné domky, i když to byli jeho bratranec a bratr. Zjistil, že mí­chá pití jenom pro sebe a Penelope (Joyce!).</p>

<p>„Připadá mi to jako první noc ve špatné hře,“ nadhodil Tim.</p>

<p>„S alegorií Bostonu a Shrinery ve městě,“ žertovala Joy­ce.</p>

<p>Zasmál se. „Cha. Neviděl jsem <emphasis>Světlo na obloze </emphasis>od… jemine, od té doby, co jsi hrála v té letní divadelní hře. A máš pravdu. Bylo to přesně takové.“</p>

<p>„Pche.“</p>

<p>„Pche?“</p>

<p>„Pche. Ty jsi vždycky takhle uvažoval, a nikdy k tomu nebyl důvod, ani teď žádný není. Měl bys být na sebe <emphasis>hrdý, </emphasis>Time. Co přijde příště? Další kometa?“</p>

<p>„Ne, nemyslím.“ Vymačkal citron do jejího ginu s toni­kem a podal jí sklenici. „Já nevím. Nemám dostatečné teo­retické základy, abych dělal to, co bych opravdu chtěl.“</p>

<p>„Tak se tu teorii nauč.“</p>

<p>„Možná.“ Přišel blíž a sedl si vedle ní. „Ale každopádně jsem se dostal do historie. <emphasis>Skoal.</emphasis>“</p>

<p>Pozvedla sklenici k přípitku. Nežertovala. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Skoal.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis></p>

<p>Upil svůj drink. „Půjdu za tím tak daleko, jak to půjde, ať už budu dělat cokoliv. Randall chce další dokument a my ho natočíme, pokud nebude sledovanost <emphasis>příliš </emphasis>špatná.“</p>

<p>„Sledovanost? S tím si děláš starosti?“</p>

<p>„Ty si ze mě zase utahuješ.“</p>

<p>„Tentokrát ne.“</p>

<p>„Hmm. Dobře. Podpořím natočení dalšího dokumentu. Protože já ho chci. Budeme tvrdě tlačit na vyslání kosmické sondy. S dostatkem publicity můžeme tu sondu dostat naho­ru, a někdo jako Sharps porozumí kometám. Díky.“</p>

<p>Položila mu ruku na rameno. „Uděláš dobře. Běž za tím. Nikdo z těch, kteří tu dnes večer byli, nedokázal ani polo­vičku toho, co chtěl. Ty už máš za sebou tři čtvrtiny a dobrý start k tomu zbytku.“</p>

<p>Podíval se na ni a pomyslel si: pokud bych si ji vzal, matce by se opravdu ulevilo. Patřila do té vymezené sku­piny žen. Zdálo se, že všechny znaly jeho sestru Jill; cho­dily na střední školy na východě a o prázdninách jezdily do New Yorku, porušovaly stejná pravidla; nebály se svých matek; byly krásné a bál se jich. Sexuální touha do­spívajícího chlapce byla příliš silná, příliš snadno se dala zkroutit a potlačit. Ta touha nechávala rozhořet krásu mladých žen do úplného plamene, a když byl ten plamen spojen s totálním sebevědomím… taková dívka, jako byly všechny Jilliny přítelkyně, mohla zastrašit chlapce, který nikdy dost nevěřil sám sobě.</p>

<p>Joyce neodstrašovala. Nebyla dost krásná.</p>

<p>Zamračila se. „O čem přemýšlíš?“</p>

<p>Bože, ne! Na tohle nemůže odpovědět! „Hodně jsem vzpomínal.“ Nechali ho schválně s Joyce samotného? Je jisté, že tu zůstala, i když ostatní odešli. Pokud by se teď pokusil…</p>

<p>Ale neměl k tomu odvahu. Nebo, řekl si, nejsem tak las­kavý. Byla elegantní, ano, ale do postele se nechodí se Steubenovou křišťálovou vázou. Vstal a přešel k videu. „Nechceš se podívat na nějaké jiné záběry?“</p>

<p>Na okamžik zaváhala. Pozorně se na něj podívala, pak stejně pozorně dopila svou sklenici a postavila ji na stolek. „Díky, Time, ale raději půjdu spát. Ráno má přijít zákazník.“</p>

<p>Když odcházela, ještě se usmívala. Timovi to připadalo trochu vynucené. Nebo, přemýšlel, nebo si jen lichotím?</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Malström</emphasis><emphasis> byl neúnosn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> přeplněný. Tělesa všech veli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kostí krouž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>la kolem sebe, bortila prostor do složité topolo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gie, která se ustavičn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> měnila. Vnitřní měsíce a planety byly samý šrám, pod atmosférami Země a Venuše zely krátery, po povrchu Marsu, </emphasis><emphasis>Merkuru a poze</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ského Měsíce se šířily holé prstencové valy a zamrzlá jezera lávy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Existovala ještě šance uniknout. Gravitační pole kolem Saturnu a Jupiteru mohla odmrštit kometu zpátky do chladu a temnoty. Ale S</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>turn a Jupiter byly ve špatné konstelaci a k</emphasis><emphasis>ometa stále padala, zryc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>lovala a vřela.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vřela! Ložiska těkavých chemikálií vybuchovala a roz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>prašovala se v obláčcích prachu a ledových krystalů. Teď se kometa pohybov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la v oblaku zářící mlhy, která ji mohla stínit před žárem, ale nestín</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>la. Místo toho ml</emphasis><emphasis>ha zachycovala</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sluneční světlo na prostoru tisíců čtverečních mil a odrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žela je ze všech stran zpět na hlavu komety.</emphasis></p>

<p><emphasis>Teplo </emphasis><emphasis>z </emphasis><emphasis>povrchu jádra pronikalo dovnitř. Další ložiska plynů praskala a vystřelovala jako korekční trysky kosmické lodi, odrážela hlavu komety sem a tam. Přitahovala ji různá tělesa, která míjela. Byla ztracená, oslepená a padala. Umírající kometa padala kolem Marsu, neviditelná v mra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čnu prachu a ledových krystalů, velkém jako samotný Mars.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pozemský teleskop ji objevil jako rozmazaný bod bl</emphasis><emphasis>ízko Nept</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>nu.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Březen: Mezihry</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Žádný </emphasis><emphasis>z</emphasis> <emphasis>astronautů se nikdy neprocházel na pev</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né měsíční skále, protože všude, kudy chodili, měli pod nohama </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>du</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. Tato práškovitá vrstva tu je proto, že Měsíc byl po c</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lou geologickou epochu bombardován meteority. Nepřetrž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>té ostřelování natolik rozdrobilo p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vrch, </emphasis><emphasis>že </emphasis><emphasis>vytvořilo stálou vrstvu skalní tříště, silnou několik metrů.</emphasis></p>

<p>Dr. John A.Wood, Smithsonův ústav</p><empty-line /><p>Fred Lauren jemně nastavil teleskop. Měl velký přístroj, čtyřpalcový refraktor na těžké trojnožce. Byt byl příliš dra­hý, ale kvůli jeho poloze ho musel mít. Jeho jediné vybave­ní představovala levná pohovka, pár polštářů na podlaze a velký teleskop.</p>

<p>Fred pozoroval potemnělé okno, čtvrt míle vzdálené. Musí brzy přijít domů. Vždy chodila brzy. Co asi může dě­lat? Odešla sama. Nikdo pro ni nepřišel. Myšlenka ho poděsila, pak se mu z ní udělalo zle. Co když někde potkala ně­jakého muže? Šli spolu na večeři a pak do jeho bytu? Teď jí třeba pokládá špinavé ruce na ňadra. Má chlupaté, drsné ru­ce, jako řemeslník, a ty klouzají dolů, hladivě dolů po hlad­ké křivce jejího břicha.</p>

<p><emphasis>Ne! </emphasis>Taková nebyla. Nedovolila by každému, aby jí tohle dělal. Nedovolila.</p>

<p>Ale všechny ženy to dělají. Dokonce i jeho matka. Fred Lauren se otřásl. Nechtěně se mu vrátila vzpomínka z doby, kdy mu bylo teprve devět. Šel poprosit matku, aby mu předříkala modlitbu, a ona ležela v posteli, a na ní muž, kte­rému říkal strýček Jack. Sténala a kroutila se, a strýček Jack vyskočil z postele.</p>

<p>„Ty malej bastarde, já ti uřežu tvý zatracený koule! Chceš se dívat? To víš, že se budeš dívat! Stůj tam a jestli cekneš, uříznu ti píchadlo!“</p>

<p>Díval se. A jeho matka nechala toho muže –</p>

<p>Okno se rozsvítilo. Byla doma! Fred zadržel dech. Byla sama? Byla?</p>

<p>Nesla velký sáček se zeleninou, který odnesla do kuchy­ně. Teď se napije. Přál bych si, aby tolik nepila, pomyslel si Fred. Vypadala unaveně. Sledoval, jak si dívka míchá mar­tini. Odnesla si sklenici s sebou do kuchyně. Fred ji nesle­doval teleskopem, i když mohl. Místo toho sám sebe napí­nal a vyčkával.</p>

<p>Měla trojúhelníkovitou tvář s vysedlými lícními kostmi, malými ústy a velkýma tmavýma očima. Dlouhé, splývavé blond vlasy byly odbarvené. Ochlupení měla úplně černé. Fred jí ten malý podvod odpustil, ale byl šokován.</p>

<p>Vrátila se zpět se sklenicí a skleněnou lžící. V obchodě s dárky v ulici měli lžíci na martini se stříbrným držadlem, a Fred se na ni často díval a pokoušel se sebrat odvahu a kou­pit ji pro ni. Třeba by ho pozvala do svého bytu. Jenomže by ho nepozvala dřív, než jí dá dárky. To nemohl udělat, protože znal její vkus, a ona by chtěla vědět, jak se to do­zvěděl. Fred Lauren natáhnul ruku, aby se jí dotknul v zá­zračném zrcadle teleskopu… ale jen v myšlenkách, jen ve své beznadějné touze.</p>

<p>Teď. Teď to udělá. Neměla moc oblečení, dost dobrého na nošení do práce. Pracovala v bance, a i když banky ne­chávají dívky nosit kalhoty a všechny ty ošklivé věci, které dívky v poslední době nosí, ona to nedělala. Colleen ne. Věděl, jak se jmenuje. Chtěl si uložit peníze v její bance, ale neodvážil se. Oblékala se pěkně, aby ji povýšili. Dostala se do oddělení nových účtů a Fred tam s ní nemohl mluvit. Byl hrdý na její povýšení, ale přál by si, aby zůstala v po­kladně, protože by mohl vejít a přijít k jejímu okénku a…</p>

<p>Svlékla si modré šaty a opatrně je pověsila do své jediné skříně. Její byt byl opravdu malý, jen jedna místnost s kou­pelnou a kuchyňským koutem. Spala na gauči.</p>

<p>Podvazky měla roztřepené. V noci ji viděl spravovat pásky. Pod podvazky nosila krajkové černé kalhotky. Mohl vidět jejich barvu přes podvazky. Občas nosila růžové s černými proužky.</p>

<p>Brzo se půjde vykoupat. Colleen se koupala dlouho; Fred by jí mohl zaklepat na dveře dříve, než by skončila. Otevřela by dveře. Věřila lidem. Jednou otevřela a neměla na sobě nic jiného než ručník, a za dveřmi byl opravář tele­fonů, a jindy to byl domovník. Fred věděl, že by dokázal napodobit jeho hlas. Sledoval ho do baru a poslechl si ho. Otevřela by dveře…</p>

<p>Ale nedokázal to udělat. Věděl, co by udělal, kdyby mu otevřela dveře. Věděl, co by se pak mohlo stát. Bylo by to jeho třetí sexuální trauma. Zavřeli by ho s těmi muži, těmi <emphasis>zvířaty. </emphasis>Fred si pamatoval, co na něj muž za mřížemi volal, a jak se k němu chovali. Zakvílel a potlačil ten zvuk, jako kdyby ho dokázala slyšet.</p>

<p>Oblékla si župan. Večeři měla v troubě, seděla v županu a dívala se na televizi. Fred přecupital pokojem, zapnul vlastní televizor, naladil ho na stejný kanál a pak se rychle vrátil k teleskopu. Teď se jí mohl dívat přes rameno, dívat se na její televizor a slyšet zvuk, a bylo to takové, jako by se Fred a dívka dívali na televizi společně.</p>

<p>Byl to program o kometě.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Podsaditý muž měl velké a hladké ruce, štíhlejší a silněj­ší, než vypadaly. Pohybovaly se po Maureen, zkušeně, vy­chytrale. Maureen spokojeně zavrněla. Přitáhla si ho náhle k sobě a rozevřela se, objala ho dlouhýma nohama.</p>

<p>Lehce ji odstrčil a dál ji hladil, hrál si s ní jako… jako s pozičními tryskami na měsíčním modulu. Bizarní představa jí nepříjemně projela hlavou. Rty přejely po ňadru, jazyk, rychle kmital. Pak k tomu došlo a mohla se v něm ztratit. Teď nedokázala myslet na techniku. Ale on ano; vždy si udržel kontrolu. Neskončil by dřív než ona, a ona se na to mohla spolehnout, a teď nebyl čas na přemýšlení, pouze vl­ny chvějivého pocitu…</p>

<p>Vrátila se z dlouhého nebytí.</p>

<p>Leželi spolu, dýchali navzájem svůj dech. Nakonec se vedle ní pohnul. Chytila hrst kudrnatých vlasů a zdvihla mu obličej. Když stál, byl stejně velký jako ona; astro­nauti jsou obvykle malí. Když nad ní ležel, hlavou dosa­hoval k jejímu hrdlu. Nadzvedla se, aby ho políbila, a spokojeně vzdychla.</p>

<p>Ale teď se její myšlenky znovu rozběhly. Přála bych si, abych ho milovala, řekla si. Ale proč ho nemiluju? Protože je příliš nezranitelný?</p>

<p>„Johnny? Vypne někdy ten tvůj mozek?“</p>

<p>Promýšlel to, než odpověděl. „O Johnnu Glennovi se vypráví taková historka…“ Převalil se na loket. „Chlapci z kosmické medicíny se snažili zjistit, co všechno můžeme snést a přitom plnit úkoly. Ověšeli Johnna Glenna senzo­ry, aby mohli sledovat jeho srdeční a dechovou frekvenci, když plnil úkoly na letovém simulátoru Gemini. Zrovna uprostřed hodili hromadu kovového šrotu na nakloněný kovový plát, přímo za ním. Celá místnost se rozezněla rá­musem a pořád to pokračovalo. Glennova srdeční frek­vence vylítla!“ Johnny namaloval prstem stříškovitý tvar křivky. „Ani se nepohnul. Prošel celou sekvencí a pak ře­kl: „Vy hajzlové…“</p>

<p>Díval se na ni, jak se směje, a pak dodal trochu smutně: „Nemůžeme se nechat rozptýlit.“ Posadil se. „Jestli se má­me dívat na ten tvůj program, měli bychom vstávat.“</p>

<p>„Ano. Asi ano. Vstaň první.“</p>

<p>„Dobře.“ Naklonil se, políbil ji, pak opustil postel. Sly­šela, jak pouští sprchu, a uvažovala o tom, že se k němu přidá. Ale teď by o to neměl zájem. Řekla něco špatného a on si teď vzpomene na svou zničenou kariéru. Nezničila ji jeho chyba, ale to, že se Amerika stáhla z vesmíru.</p>

<p>Našla jeho župan tam, kde ho pro ní nechal. Předvída­vost. <emphasis>N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>může se nechat rozptýlit. </emphasis>Jenom jednu věc najednou a dělat ji perfektně. Ať už se jednalo o plazení po poniče­ném Skylabu a opravu na oběžné dráze nebo o milování, dělal to <emphasis>správně. </emphasis>A nikdy nepospíchal.</p>

<p>Když se poznali, Baker byl v Astronautické kanceláři v Houstonu a určili ho jako styčného důstojníka pro senátora Jellisona a jeho stranu. Johnny Baker měl manželku a dvě dospívající děti a byl dokonalý gentleman. Bral Maureen na večeři, kdykoliv byl senátor odvolán, dělal jí společnost v týdnu, kdy byl senátor ve Washingtonu, vzal ji na vyjížďku na Floridu…</p>

<p>Dokonalý gentleman až do chvíle, kdy se museli vrátit do jejího pokoje v motelu pro peněženku – a stále si ne­byla jistá, kdo koho svedl. Nespala se ženatými muži. Mimo to nerada spala s muži, které nemilovala. Ale když se pone­chá láska stranou, něco v sobě měl, a Maureen proti tomu neměla žádnou obranu. Měl jen jeden cíl a schopnost za ním jít, ať se dělo cokoliv.</p>

<p>A ona byla mladá, byla jednou vdaná a nesložila žádný slib čistoty a jdi už s tím uvažováním k čertu, děvče! Mau­reen se rychle skutálela z postele a zapnula televizi s divokým cvaknutím. Jen proto, aby přerušila řetězec myšlenek.</p>

<p>Ale nejsem děvka.</p>

<p>Jejich rozvod končí příští týden, ale neměla jsem s tím nic společného. Ann to nevěděla. A neví to ani teď. Ale možná, že by ji nenechal odejít? Jestli to je moje chyba, v pořádku, ale Ann to nikdy nevěděla. Stále jsme ještě dob­rými přítelkyněmi.</p>

<p>„Už není jako předtím,“ řekla jí Ann. „Od té doby, co letěl do kosmu. Předtím jsem to vždycky měla těžké, pořád byl na výcviku a měla jsem z něj jen kousíček – ale měla jsem alespoň něco. A pak dostal svou příležitost, všechno dopadlo výborně a můj manžel je hrdina – a já už nemám manžela.“</p>

<p>Ann to nedokázala pochopit. Já můžu, pomyslila si Mau­reen. To nebylo tím letem, bylo to tím, že už žádné další lety nejsou. Pokud jsi Johnny Baker a celý život jsi pracoval a tré­noval jen pro jednu věc, a nikdo to teď už nebude dělat…</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Jen jeden životní cíl. Tim Hamner si němu přičichl. Johnny ho dosáhl a ona se možná pokusila kousek si ho půjčit. A teď se podívej: Johnny svůj jediný cíl vyčerpal a pro Maureen Jellisonovou byl nejdůležitější věcí v životě boj s hloupou hostitelkou z Washingtonu.</p>

<p>Kdykoliv na to pomyslela, stále jí to dělalo starosti. Annabelle Colová byla bojovnicí za různá práva. Před šesti měsíci to byla hrozba vyhynutí slimáků; za šest měsíců to třeba může být úpadek uměleckých tradic australských domorodců. A v současné době to nebylo nic jiného, než ob­viňování mužů ze všeho špatného, co se kdy stalo. Nikdo se o to doopravdy nestaral. Nikdo si to nedovolil. Na Annabelliných večírcích se neřešily žádné významné světové problémy. Maureen musela být podrážděná toho večera, kdy na ni Annabelle naléhala, aby jí zajistila otcovu podporu. Anna­belle chtěla, aby Kongres dotoval výzkum umělých děloh, aby se ženy osvobodily od měsíců otroctví v náhle promě­něných tělech.</p>

<p>A já jsem jí to řekla, pomyslela si Maureen. Řekla jsem jí, že mít děti je část sexuálního aktu, a pokud se chce vzdát těhotenství, tak se mohla vzdát taky šoustání. <emphasis>Já </emphasis>jsem to řekla! A přitom jsem v životě neměla dítě!</p>

<p>Otec mohl přijít kvůli nedostatku taktu své dcery o něja­ké důležité styky, ale tohle mohla Maureen zvládnout. Za šest měsíců, až si Annabelle najde novou záminku, Maureen může uspořádat party a pozvat někoho, s kým se Annabelle prostě bude <emphasis>muset </emphasis>setkat. Měla to promyšlené. <emphasis>To </emphasis>byl ten problém: jako kdyby boj s Annabelle Coleovou byl nejdůle­žitější věcí v jejím životě!</p>

<p>„Uchystám něco k pití,“ zavolal Johny. „Raději se vy­koupej, pořad začíná za chvilku.“</p>

<p>„Jo,“ odpověděla a pomyslela si: Co on? Vezmi si ho. Zařiď mu novou kariéru. Nech ho řídit kancelář nebo psát paměti. Bude dobrý ve všem, o co se pokusí… ale proč by si nemohla najít svůj vlastní cíl?</p>

<p>Byl to rozhodně mužský pokoj s knihami, modely bojo­vých letadel, se kterými Johnny Baker létal, a Skylabem s poškozenými křídly slunečních panelů. Velká zarámovaná fotografie ukazovala muže v neohrabaném obleku, který se plazí v kosmu po jednom z těch křídel, cizí postavu bez tvá­ře, odpojenou od kosmické lodi, muže riskujícího tu nejo­samělejší smrt, pokud by jen na okamžik poodletěl. Pod fotografií visela medaile NASA.</p>

<p>Památky na minulé časy. Ale pouze na minulost. Nebyly tu žádné obrázky raketoplánu, jehož start byl znovu odlo­žen; žádná připomínka Pentagonu, kde teď Johnny praco­val. Dva obrázky dětí, jeden v pozadí s Annou, která už měla na fotografii překvapený a nešťastný výraz.</p>

<p>Objímal rukou sklenici, ale zapomněl na ruku i sklenici. Maureen mohla pozorovat jeho tvář, aniž to věděl. Johnny Baker viděl jenom obrazovku.</p>

<p>Parabolické dráhy zobrazené na pozadí soustředných kruž­nic – planetárních drah. Staré fotografie Halleyovy komety, Brooksovy komety, Cunninghamovy komety a dalších byly za­vršeny rozmazanou tečkou, což byla Hamner–Brownova kometa. Muž s velkými hmyzími brýlemi ohnivě řečnil:</p>

<p>„Ano, jednoho dne do nás narazí. Pravděpodobně by to neměl být asteroid. Jejich oběžné dráhy jsou příliš stálé. Musely by to být asteroidy s oběžnou dráhou protínající dráhu Země. Ty ale měly čtyři miliardy let na to, aby do nás narazily, a většina z nich to nakonec udělala,“ říkal předná­šející. „Narazily do nás už před takovou dobou, že dokonce i krátery zmizely, zvětraly, kromě největších a nejnovějších. Ale podívejte se na Měsíc!“</p>

<p>„Komety jsou jiné.“</p>

<p>Ukazovátko přednášejícího sledovalo křídou načrtnutou parabolu. „Nějaké hmotné těleso je daleko za Plutem, mož­ná neobjevená planeta… dokonce pro ni máme jméno. Persephone. Nějaké těleso narušuje oběžné dráhy těch velkých sněhových koulí, a ty nám padají na hlavy, následované od­pařenými chemickými sloučeninami. Žádná z nich neměla šanci narazit do Země dříve, než byly vrženy dolů do vnitř­ního systému. Jednoho dne do nás narazí. Budeme varováni asi rok dopředu. Možná delší dobu, pokud dokážeme získat dostatek znalostí o Hamner–Brownově kometě.</p>

<p>Potom úzkostlivě čistá mladá žena prohlašovala, že se jí do jejího domu dosud nepodařilo získat manžela. Řekli jí, že právě proto firma Kalva Soap vynalezla nový dezinfekč­ní prostředek do toaletní mísy… a Johnny Baker se s úsmě­vem vrátil do okolního světa. „Má opravdu dobré argu­menty, co?“</p>

<p>„Je to dobře udělané. Říkala jsem ti, že jsem se setkala s mužem, který to dával dohromady? Taky jsem se seznámila s Timem Hamnerem. Byl na stejném večírku jako Harvey Randall. Hamner je teda případ. Maniak. Zrovna objevil svou kometu a nemůže vydržet, aby to všem nepovídal.“</p>

<p>Johnny Baker upil ze své skleničky. Pak po dlouhé od­mlce pokračoval: „V Pentagonu kolují nějaké podivné zvěsti.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Telefonoval mi Gus. Z Downey. Zdá se, že Rockwell renovuje Apollo. A povídá se, že předělávají jeden nosič Titan z mezikontinentální rakety na něco jiného. Víš o tom něco?“</p>

<p>Upila ze své skleničky a pocítila náhlý smutek. Teď už věděla, proč Johnny Baker včera zavolal. Po šesti týdnech v Pentagonu šest týdnů ve Washingtonu, kdy se s ní nepokou­šel setkat, a pak…</p>

<p>A já mám pro něj překvapení. Jisté překvapení. „Táta se snaží přimět Kongres, aby dotoval let k výzku­mu komety,“ řekla Maureen.</p>

<p>„Je to pravda?“ dožadoval se Johnny.</p>

<p>„Je to pravda.“</p>

<p>„Ale…“ Ruce se mu chvěly. Nikdy se mu nechvěly ruce. John Baker létal s bojovými letadly nad Hanojí a manévry byly vždy perfektní. Migy nikdy neměly šanci. A jednou vytahal střepiny z velitele posádky, když nebyl čas shánět doktory. Veliteli v prsou vězela střepina a Baker ji odstra­nil, obratně rozřízl hrudník, obnažil tepnu a sevřel ji pev­nými prsty, zatímco velitel křičel a na bojišti duněly miny Vietkongu, a ruce se mu nikdy nezachvěly.</p>

<p>Ale teď se mu třásly. „Kongres na to neuvolní peníze.“</p>

<p>„Mohli by. Rusové plánují let. Nemůžeme je nechat, aby nás předběhli,“ řekla Maureen. „Mír závisí na tom, ukázat jim, že jsme stále ochotní soutěžit, pokud to tak chtějí. A pokud soutěžíme, vyhrajeme.“</p>

<p>„Je mi jedno, jestli soutěžíme třeba s Marťany. Musím letět. Musím.“ Vyprázdnil svou sklenici se skotskou. Ruce se mu najednou nechvěly.</p>

<p>Maureen ho fascinovaně pozorovala. Přestal se třást, protože má poslání. A vím, co je to za poslání. Já. Dostat mě, abych ho dostala na loď. Před minutou mě možná sku­tečně miloval. Teď ne.</p>

<p>„Omlouvám se,“ vyhrkl náhle. „Nestrávili jsme moc ča­su společně a já tě zatěžuju <emphasis>tímhle. </emphasis>Ale… měla jsi úplnou pravdu. Můj mozek nedokáže vypnout.“ Zhluboka se napil své skotské ředěné ledem. Jeho pozornost se vrátila k obra­zovce a nechal Maureen uvažovat, jestli to jsou jen její představy. Nakolik <emphasis>byl </emphasis>John Baker chytrý?</p>

<p>Reklama milosrdně skončila a kamera najela na Labo­ratoř tryskového pohonu.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Harry Newcombe ve spěchu žvýkal zbytek sendviče a přitom řídil poštovní náklaďák jednou rukou. Předpisy mu poskytovaly přestávku na oběd, ale Hany si ji nikdy nevybí­ral. Ušetřený čas využíval lépe.</p>

<p>Bylo dlouho po poledni, když dorazil do ranče Stříbrné­ho údolí. Jako obvykle zastavil u brány. Tady se nalézalo místo, odkud mohl vidět průsmykem v předhůří na majestát pohoří High Sierra na východě. Na vrcholcích se třpytil sníh. Na západě byly další kopce a kousek nad nimi zářilo slunce. Nakonec vystoupil, otevřel bránu, vjel dovnitř a bránu za sebou pečlivě zavřel. Velkou poštovní schránku umístěnou vedle brány ignoroval.</p>

<p>Zastavil na příjezdové cestě, utrhl si granátové jablko z houštiny, která začínala jako jediný strom a byla neporuše­ná, nepěstovaná, rozšiřovala se dolů z kopce směrem k potoku. Harry viděl, jak vzrostla za půl roku, co tu objíž­děl. Uvažoval, kdy granátovníky postoupí celým svahem až do plevele. Dokážou zadusit plevel? Skutečně neměl tušení. Harry byl městský chlapec.</p>

<p>Harry býval městský chlapec. Cha! A kdyby už nikdy znovu neviděl město, byl by šťastný.</p>

<p>Usmíval se, když si hodil náklad přes rameno a sehnutý k jedné straně šel ke dveřím. Zazvonil. Položil pytel.</p>

<p>Tlumeně slyšitelná vichřice luxování se utišila. Paní Coxová otevřela dveře a usmála se, když uviděla naditý pytel vedle Harryho. „Zase je ten den? Vítejte, Harry.“</p>

<p>„Dobrý den. Šťastný Den odpadků, paní Coxová!“</p>

<p>„Taky vám přeju šťastný Den odpadků, Harry. Kávu?“</p>

<p>„Nepokoušejte mě. Je to proti pravidlům.“</p>

<p>„Čerstvou kávu. A čerstvě upečené rohlíky.“</p>

<p>„No… tomu nemůžu odolat.“ Sáhl do menší brašny, kte­rá mu stále visela u boku. „Dopis od vaší sestry v Idahu. A něco od senátora.“ Podal jí dopisy, pak si hodil pytel přes rameno a vkolébal se dovnitř. „Kam to mám dát?“</p>

<p>„Kuchyňský stůl je dost velký.“</p>

<p>Hany vysypal obsah většího pytle na vyleštěný stůl s krásně strukturovanou deskou. Zdálo se, že byl zhotoven z jediného uříznutého kmenu a musel být alespoň padesát ro­ků starý. Takové stoly už nedělali. Když měli takový náby­tek v domě správce, jak to musí vypadat ve velkém domě nahoře na kopci?</p>

<p>Struktura dřeva se ukryla pod zátopou: prosebné dopisy z charitativních spolků, několika politických stran, z univer­zit. Nabídky k účasti ve slosování koupí nahrávek, oděvů, knih, předplacením časopisů. „Už jste mohli vyhrát 100 dolarů týdně!“ Náboženské traktáty. Politické přednášky. Literatura o výpočtech daní. Zdarma vzorky mýdel, ústních vod, detergentů, deodorantů.</p>

<p>Alice Coxová přinesla kávu. Bylo jí teprve jedenáct, ale už byla krásná. Dlouhé plavé vlasy. Modré oči. Důvěřivá dívka, jak Harry věděl, protože ji potkával mimo službu. Ale tady mohla být důvěřivá, nikdo ji tu nebude obtěžovat. Většina mužů ve Stříbrném údolí měla pušky pověšené na držácích ve svých pickupech a zatraceně dobře věděli, co udělat s někým, kdo by obtěžoval jedenáctiletou dívku.</p>

<p>To byla jedna z věcí, které se Harrymu na údolí líbily. Ne hrozba násilí, protože Harry násilí nenáviděl; ale to, že to byla <emphasis>jenom </emphasis>hrozba. Pušky se vytahovaly z držáků jen na divokou zvěř (ať už v sezóně nebo mimo ni, pokud měli rančeři hlad, nebo se zvěř dostala do obilí).</p>

<p>Paní Coxová přinesla rohlíky. Polovina lidí na Harryho trase mu nabízela kávu a jídlo ve dnech, kdy ignoroval předpisy a přinášel poštu přímo do jejich domů. Slečna Co­xová nevařila nejlepší kávu na trase, ale šálek byl určitě nejkrásnější v údolí: čínský tenký kostní porcelán, až příliš dobrý na pošťáka, který byl napůl hippie. Poprvé, když při­šel Harry do domu, pil vodu z plechového hrníčku a stál ve dveřích. Teď seděl u hezkého stolu a pil kávu z čínského porcelánu. Další důvod, aby zůstal mimo města.</p>

<p>Chvatně usrkával. Existovala ještě jiná blondýnka, ten­tokrát starší než osmnáct a plnoletá, a v jejím domě by také měl být Den odpadků. Bude doma. Donna Adamsová byla pro Harryho vždycky doma. „Je tu toho spousta pro senáto­ra,“ řekl Harry.</p>

<p>„Ano. Je ve Washingtonu,“ odpověděla paní Coxová.</p>

<p>„Ale brzo přijede,“ pípla Alice.</p>

<p>„Přeju si, aby si pospíšil,“ zamyslela se paní Coxová. „Je to tu hezké, když je senátor ve svém sídle. Lidé přichá­zejí a odcházejí. Důležití lidé. Prezident strávil ve velkém domě jednu noc. Tajná služba kolem toho dělala hrozné ca­vyky. Muži bloumali po celém ranči.“ Zasmála se a Alice se zahihňala. Harry vypadal překvapeně. „Jako kdyby někdo v údolí mohl ublížit prezidentovi Spojených států,“ řekla opovržlivě paní Coxová.</p>

<p>„Pořád si myslím, že ten váš senátor Jellison je jen mý­tus,“ prohodil Hany. „Objíždím tady osm měsíců a ještě jsem ho neviděl.“</p>

<p>Paní Coxová si ho prohlédla od hlavy k patě. Byl dost hezký hoch, i když paní Adamsová říkala, že mu její dcera věnuje příliš velkou pozornost. Harryho dlouhé, splývající, kudrnaté hnědé vlasy by mohly slušet i dívce. Vousy měl krásné. Knír byl skutečným mistrovským kouskem. Přechá­zel do dlouhých špiček, které si při formálních příležitostech mohl Harry nakroutit a navoskovat do kroužků podobných malým brýlím.</p>

<p>Možná má dlouhé vlasy, pomyslela si paní Coxová, ale je malý a vyhublý, není tak velký jako já. Znovu se podivi­la, co na něm Donna Adamsová vidí. Možná auto. Harry měl sportovní auto a všichni místní chlapci jezdili s pickupy jako jejich otcové.</p>

<p>„Se senátorem se nejspíš brzo setkáte,“ řekla paní Co­xová. Bylo to známkou konečného odsouhlasení, i když to Harry nevěděl. Paní Coxová byla velmi opatrná v tom, s kým se senátor setkává.</p>

<p>Alice se prohrabávala kupou mnohobarevných papírů na stole. „Tentokrát je toho spousta. Za jak dlouho to je?“</p>

<p>„Za dva týdny,“ vysvětlil Harry.</p>

<p>„Dobře, děkujeme vám, Harry,“ řekla paní Coxová.</p>

<p>„Já vám taky děkuju,“ dodala Alice. „Kdybyste to ne­přinesl do domu, musela bych to všechno odnosit já.“</p>

<p>Zpátky do auta, dolů dlouhou příjezdovou cestou, s další zastávkou, aby se podíval na High Sierru. Pak na další ranč, dobré půl míle vzdálený. Senátor měl rozsáhlé pozemky, i když je většinou tvořily suché pastviny, prošpikované dě­rami syslů. Byla to dobrá půda, ale neměli tu dostatek vody na zavlažování.</p>

<p>U další brány prováděl George Christopher něco nepo­chopitelného na pomerančovnících. Asi ošetřuje proti škůd­cům, rozhodl Harry. Christopher namáhavě přicházel, když Harry otevřel bránu. Byl to mohutný muž, vysoký jako Har­ry a dvakrát nebo třikrát tak široký, se silným krkem. Hlavu měl holou a opálenou, ale nemohlo mu být moc přes třicet. Měl na sobě kostičkovanou flanelovou košili, tmavé kalhoty a zablácené holínky.</p>

<p>Harry položil pytel na zem a vystoupil z auta vedle něj. Christopher se zamračil. „Už zase Den odpadků, Harry?“ Studoval jeho dlouhé vlasy a extravagantně sestřižené vou­sy a zamračil se ještě víc.</p>

<p>Harry se na oplátku usmíval. „Ano, šťastný Den odpad­ků, každé dva týdny, přesně jako hodinky. Donesu vám to do domu.“</p>

<p>„To nemusíte.“</p>

<p>„Udělám to rád.“ Žádná paní Christopherová tu nebyla, ale George měl sestru asi tak starou jako Alice Coxová, a ta si s Harrym ráda povídala. Velice chytré děvčátko, se kte­rým se příjemně povídalo a znalo spoustu novinek o Harryho údolí.</p>

<p>„Dobře. Dejte si pozor na psa.“</p>

<p>„To jistě dám.“ Harry si se psy nikdy nedělal starosti.</p>

<p>„Přemýšlel jste někdy o tom, co by průmysl reklamy dal za vaši hlavu?“ zeptal se Christopher.</p>

<p>„Odpovím vám otázkou,“ bránil se Hany. „Proč jim vláda snižuje daně, aby nás mohli připravovat o víc času? A o vaše daně?“</p>

<p>Christopher se přestal mračit a téměř se usmál. „Jen do nich, Hany. Ztracené případy jsou ty jediné, za které má cenu bojovat. A spor plátce daní je skoro jistě prohraný. Zavřu za vámi bránu.“</p>

<p>Konec dne. Padla. Harry vešel do třídírny za poštou. Na jeho místě byla přišpendlena poznámka.</p>

<p>„Harry: Wolf s tebou chce mluvit. Gina XXX.“</p>

<p>Gina – vysoká černoška, nosící se vzpřímeně a mohut­né postavy, jediná černoška v údolí, pokud Harry věděl – byla u přepážky. Harry na ni mrknul, pak zaklepal vedou­címu na dveře.</p>

<p>Když vešel, pan Wolfe si ho chladně prohlížel. „Harry, přeju šťastný Den odpadků,“ řekl Wolfe.</p>

<p><emphasis>A j</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>! </emphasis>Ale Harry se usmál. „Děkuju, a také vám přeju šťastný Den odpadků, pane.“</p>

<p>„To není legrace, Harry. Proč to děláš? Proč odděluješ komerční korespondenci a šetříš ji na jeden den za čtrnáct dní?“</p>

<p>Harry pokrčil rameny. Mohl by tu záležitost vysvětlit: třídění bezvýznamné pošty mu zabíralo tolik času, že neměl šanci si popovídat se svými zákazníky, tak ji začal hroma­dit. Začal takhle, ale u jeho zákazníků se to stalo populár­ním. „Třídění každému vyhovuje,“ bránil se Harry. „Lidé si materiály můžou projít, nebo je rovnou hodit do krbu.“</p>

<p>„Je ilegální zadržovat občanům poštu,“ útočil Wolfe.</p>

<p>„Jestli si někdo stěžoval, vyřadím ho ze seznamu,“ řekl Hany. „Jsem rád, když jsou mí zákazníci spokojeni.“</p>

<p>„Paní Adamsová,“ prozradil Wolfe.</p>

<p>„Ach.“ To je špatné. Bez Dne odpadků by neměl vý­mluvu k tomu, aby chodil nahoru do domu Adamsových a mluvil s Donnou.</p>

<p>„Budeš dodávat komerční poštu přesně podle pravidel,“ přikazoval Wolfe. „Tak, jak přichází. Ne po dávkách. Den odpadků přestane.“</p>

<p>„Ano, pane. Můžu vám ještě nějak prospět?“</p>

<p>„Ohol si vousy. Ostříhej si vlasy.“</p>

<p>Hany zavrtěl hlavou. Tuhle část předpisů znal.</p>

<p>Wolfe vzdychl. „Harry, ty se prostě na pošťáka neho­díš.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Kancelář Eileen Susan Hancockové byla malá a přepl­něná, ale byla to kancelář. Eileen pracovala roky na tom, aby získala vlastní kancelář, vzdálenou od přepážky. Doka­zovalo to, že je více než sekretářka.</p>

<p>Mačkala tlačítka na kalkulačce, mračila se a najednou ji nečekaná myšlenka přiměla k výbuchu smíchu. O okamžik později si uvědomila, že Joe Corrigan stojí v jejích dveřích.</p>

<p>Corrigan vešel do kanceláře. Znovu si rozepnul horní knoflík kalhot a bylo to vidět. Jeho manželka mu nechtěla dovolit kupovat větší velikosti. Nevzdala se naděje, že zhubne. Zastrčil si palce za pásek u kalhot a tázavě se na ni díval.</p>

<p>Eileen se rázem přestala smát. Vrátila se ke kalkulačce a teď se dokonce ani neusmívala.</p>

<p>„Oukej,“ začal Corrigan. „V čem je pointa?“</p>

<p>Eileen vzhlédla s rozšířenýma očima. „Cože? Ne, nic. To ti nemůžu říct.“</p>

<p>„Myslíš si, že získáš kontrolu nad společností, pokud se z tebe zblázním, co? Ale to by nešlo. Proti tomu jsem se pojistil.“ Corrigan ji takhle rád viděl. Eileen byla všechno nebo nic: buď velice vážná a tvrdě pracovala, nebo se doká­zala nevázaně radovat. „Tak jo,“ povzdechl si Corrigan. „Prozradím ti své tajemství. Pozval jsem tapetáře. Víš, Ro­bin Geston s námi uzavřel tu smlouvu.“</p>

<p>„Opravdu? To je skvělé.“</p>

<p>„Jo. Znamená to, že budeme potřebovat další pomoc. Od prvního můžeš být zástupkyní hlavního vedoucího, po­kud tu práci chceš.“</p>

<p>„Ach, chci ji. Děkuju ti.“ Na okamžik se usmála (jako fotografický blesk, rozsvítila se a zhasla téměř dříve, než jste si toho všimli) a otočila se zpět ke stolní počítačce.</p>

<p>„Věděl jsem, že bys ji chtěla. Proto jsem pozval tapetá­ře. Upravují tu místnost vedle mé na tvou novou kancelář. Řekl jsem jim, aby se s tebou poradili, až udělají předběžné přípravy.“ Corrigan složil svou váhu na hranu jejího stolu. „Tak, to bychom měli. Chystal jsem to pro tebe jako pře­kvapení. A teď mi řekni, jaké máš tajemství?“</p>

<p>„Zapomněla jsem,“ odrazila ho Eileen. „A musím tyhle odhady dodělat, abyste si je mohl vzít s sebou do Bakersfieldu.“</p>

<p>„Dobře,“ povzdechl Corrigan. Poražen odešel zpět do své kanceláře.</p>

<p>Kdyby jen věděl, pomyslela si Eileen. Měla nutkání se zachichotat, ale potlačila ho. Opravdu se nepokoušela Corrigana škádlit. Uvažovala: tak jsem to dokázala. A Robin byl dobrý. Nebyl to největší milovník na světě, ale ani to nepředstíral. Už jen jak nabídl opakování: „Milenci potře­bují praxi,“ řekl. „Podruhé je to vždy lepší než poprvé.“</p>

<p>Přešli to bez povšimnutí. Možná, jenom možná, mu to někdy připomene; ale nejspíš ne. Také jí jednoznačně oznámil, že je ženatý; předtím se to jenom domnívala.</p>

<p>Nikdy nedošlo k žádné náznaku, že by obchod měl něco společného s jejich osobním životem. Ale podepsal s Corriganovými instalatérskými potřebami veliký obchod – a jí to připadalo legrační a uvažovala o tom, jestli by se tak málo starala, jestli je Robin ženatý, pokud by obchod nepo­spíchal. Ale podepsal ho.</p>

<p>Tak teď byla tady, sčítala čísla, posunovala papíry sem a tam a najednou se zeptala sama sebe: co má tohle společné­ho s instalatérstvím? Nedokážu vyrábět trubky. Nedokážu je ani pokládat. Nedokážu je spojovat, ani říct lidem, kam je mají dát. Jenom papíruju.</p>

<p>Byla to důležitá práce. Dalo se to posoudit podle chao­su, který by vytvořila jedinou náhodnou chybou nebo chy­bou ze zlomyslnosti: tisíce tun zásob mohly být zaslány na druhý konec Země jediným tahem pera. Ale to, co dělala, nemělo víc společného s tvorbou, s výrobou věcí, které udr­žovaly civilizaci, než vybírání daní, nebo funkce požárníka na dieselovém vlaku.</p>

<p>Pan Corrigan pravděpodobně stráví celý den uvažová­ním, proč najednou vybuchla jiskřivým smíchem, ale ne­mohla mu to říct. Jen ji napadlo, neočekávaně a nezvlada­telně tohle: to, co dělala s Robinem Gestonem minulou noc, bylo ze všech činností, které kdy provozovala, nejblíže spjato s instalatérstvím.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Auto by nemělo být hlášeno jako ukradené ještě celé hodiny. Alim Nassor si tím byl docela jistý, dost jistý, aby v něm mohl sedět dalších deset minut. Alim Nassor býval důležitým člověkem. Až jím zase bude, bude se muset tajit s tím, co teď dělá.</p>

<p>Než se stal důležitou osobou, jmenoval se George Wa­shington Carver Davis. Jeho matka byla na to jméno hrdá. Říkala, že rodina byla pojmenována po Jeffersonu Davisovi. Tenhle běloch byl tvrdej chlapík, ale bylo to jméno člo­věka, který byl odsouzen k prohře, nebyla v něm žádná síla. Od té doby měl spoustu přezdívek. Jeho matka je neměla ráda. Když ho vyhodila, vybral si vlastní jméno.</p>

<p><emphasis>Alim Nassor </emphasis>znamenalo Chytrý dobyvatel v arabštině i svahilštině. Moc lidí nevědělo, co to znamená, ale co? To jméno mělo sílu. Alim Nassor měl daleko větší moc, než kdy měl George Washington Carver. O Alimu Nassorovi jste se mohli dočíst v novinách. A stále mohl přijít k měst­ské radnici a jít dovnitř, aby si promluvil s lidmi. Mohl to dělat dokonce i poté, co způsobil pobouření svým vyhazovacím nožem, žiletkami v botách a řetězem, který nosil ob­točený kolem pasu. Pro tvrdého chlapíka tu byla spousta peněz. Bílí sypali peníze. Cokoliv, aby byl klid v černém ghettu. Byla to zatraceně dobrá hra a je hrozná škoda, že skončila.</p>

<p>Tiše zaklel. Starosta Bentley Allen. Los Angeles mělo dalšího černého starostu a tenhle zatracenej Tom přerušil přísun. Noví lidé v městské radě. A ten zatracenej hajzl, ten černej kongresman, který se nespokojil s tím, co bral, ne, ten čurák musel dát <emphasis>všechny </emphasis>své příbuzné na veřejnou vý­platní listinu a ti zasraní televizní reportéři to zjistili. Čer­noch v politice dnes musí mít sněhově čistej záznam…</p>

<p>Dobře, hra skončila, tak začal s jinou. Jedenáct fušek a každá dopadla úspěšně. Ukořistili… cože? Čtvrt milionu dolarů krádežemi za čtyři roky? Míň než sto tisíc, když to přešlo přes přechovávače. Dvacet tisíc dolarů pro každého ze čtyř mužů za čtyři roky. To nebyla ani mzda! Teď se snadno říká, že měli něco z toho schovat na honoráře práv­níkům, ale při pěti tisících ročně?</p>

<p>Tohle bude třináctá akce. Už by to nemělo dlouho trvat. Obchod udělal pořádnou tržbu. Alim čekal, stále sledoval čas. Dva zákazníci odešli a po ulici nikdo nepřicházel.</p>

<p>Tuhle práci neměl rád. Nemiloval prolévání krve. U bí­lých to bylo fér, ale černé bratry byste měli nechat na poko­ji. Vtloukal to do hlav svých následovníků, a co si o něm mysleli teď? Ale byl k tomu donucen a musel jednat rychle.</p>

<p>Obchod byl bohatý a schovával si ho pro případ nouze, a teď nastala kurevsky velká nouze. Jeho bělošský právník ho nejspíš mohl z téhle záležitosti vytáhnout, ale právníci a ručitelé chtěli prachy, a to <emphasis>hned. </emphasis>Bylo šílenství vyloupit ob­chod a zaplatit právníkovi, aby ho vysekal z loupeže v ob­chodu. Jednoho dne se jeho záležitosti změní. Alim Nassor je <emphasis>donutí, </emphasis>aby se změnily.</p>

<p>Už je skoro čas. Před dvěma minutami se jeden z jeho bratří nechal zastavit pro porušení dopravních pravidel čtr­náct bloků odtud, a tohle vyřadilo jedno fízlácké auto z hlídkování. Před dvaceti minutami měl jiný bratr „rodinnou hádku“ a sestra zavolala na policejní stanici. Tam odjela další hlídka. Byly tu jen ty dvě. Černošská území nejsou tak hlídaná jako obchodní čtvrti bílých. Černí neměli vysoké pojistné smlouvy, ani neuměli líbat zadky na radnici.</p>

<p>Občas používal k odvracení pozornosti až čtyři akce, přidal dopravní zácpy; bylo jen třeba rozdat nějaké peníze dětem, aby si hrály na ulici. Alim Nassor byl přirozený vůd­ce. Nechytli ho od dětských dob, kromě posledního případu, kdy ze samoobslužné prádelny vyšel policajt mimo službu. Kdo by si pomyslel, že černoch je policajt? Pořád ještě uva­žoval o tom, jestli se neměl prostřílet. Každopádně to neu­dělal. Vběhl do průchodu a zbavil se bouchačky, masky a pytle. Právníci se o tohle dokážou postarat. Jediným dalším důkazem byla identifikace bílým majitelem krámu, a existo­valy způsoby, jak mu to rozmluvit…</p>

<p>Byl čas. Alim vystoupil z auta. Maska vypadala jako normální obličej; na vzdálenost deseti stop se vůbec nedalo poznat, že to maska je. Pistoli měl schovanou pod větrov­kou. Větrovka a maska by měly zmizet pět minut po kráde­ži. Alimova mysl se uzavřela, odřízla minulost a budouc­nost. Přešel křižovatku. Nespěchal, nedělal nic, čím by upoutal pozornost. Obchod byl prázdný.</p>

<p>Šlo to dobře. Žádné problémy. Měl peníze a byl na cestě ven, když vešel černoch.</p>

<p>Byl to muž, kterého znal Alim roky. Co ten bastard dělá v téhle části města? Nikdo z Boyole Heights by neměl být tady dole pod Wattsem! <emphasis>Do prdele. </emphasis>Ale tenhle černoch <emphasis>ho poznal. </emphasis>Možná podle chůze, možná podle něčeho jiného, zasraně, ale <emphasis>věděl to.</emphasis></p>

<p>Trvalo mu sekundu, než se rozmyslel. Pak se Alim oto­čil, namířil a vypálil. Druhý výstřel pro jistotu. Muž upadl, oči starého prodavače se rozšířily hrůzou a Alim vypálil ještě třikrát. Jedna krádež navíc by neměla nikoho nerozhá­zet, ale po vraždách poldové tvrdě jeli. Je lepší nenechat žádné svědky. Ale je to špatné.</p>

<p>Rychle vyšel ven, ale nezamířil k ukradenému autu na druhé straně ulice. Místo toho ušel půl bloku, prošel prů­chodem a objevil se v jiné ulici. Ruka se stále tetelila tím jedinečným, atavistickým vzrušením. Člověk byl stvořen k tomu, aby používal kyj, a pistole je nejlepší kyj. Namiř a sevři pěst, a pokud je nepřítel dost blízko, abys viděl jeho tvář, po jediném úderu padne mrtvý. Moc! Alim znal lidi, které tenhle pocit přitahoval.</p>

<p>Jeho bratr (syn jeho matky, ne jenom nevlastní) na něj čekal v autě, které nebylo kradené. Odjeli právě povolenou rychlostí, dost rychle na to, aby nepřipoutali pozornost, dost pomalu na to, aby je nestavěli.</p>

<p>„Musel jsem dva sejmout,“ řekl unaveně Alim.</p>

<p>Harold sebou škubnul, ale promluvil klidně. „To je špatné. Kdo to byl?“</p>

<p>„Nikdo. Nikdo důležitý.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Březen: Dva</strong></p>

<p><emphasis>Většina astronomů si představuje, že komety vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tvářejí ohromný oblak, obklopující sluneční soustavu a dosahující asi do poloviny vzdálenosti k nejbližší hvězdě. Dánský as</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ronom J.H. Oort, po kterém se tento oblak obvykle nazývá, odhadl, že oblak obsa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>huje přibližně 100 miliard komet.</emphasis></p>

<p>Brian Marsden, Smithsonův ústav</p>

<p>V Zelené místnosti je pěkně nalili. Dva pořadatelé a překvapivě hezká hosteska jim dolévali sklenice, hned jak byly z poloviny prázdné, takže Tim Hamner pil víc, než chtěl. V tomhle jsem předstihl Arnolda, pomyslel si. Arnold byl autorem bestsellerů a nikdy nemluvil o ničem, co nebylo v jeho knihách. Když Tim řekl, že Hamner–Brown je teď vidět pouhým okem, Arnold nevěděl, o čem Tim mluví; když mu to Tim řekl, Arnold se chtěl seznámit s Brownem.</p>

<p>Jeden z pořadatelů mu dal znamení a Tim nejistě vstal. Schody nevypadaly tak strmé, když po nich scházel dolů. Dostal se na pódium právě včas, aby si vyslechl konec Johnnyho hladce profesionálního monologu a koupal se v aplausu publika.</p>

<p>Johnny byl v nejlepší formě, žertoval s ostatními hosty. Tim si pamatoval z monitoru dole, že Sharps z JPL přednášel o kometách, a zdálo se, že Johnny toho ví o astronomii hodně. Další host, vdova, jejíž obdařený hrudník před dvaceti lety přidal do angličtiny nové slovo, stále přerušovala hovor vy­čpělými vtipy. Vdova byla úplně opilá. Tim si vzpomněl, že se jmenovala Mary Jane, a že jí už nikdo jejím uměleckým jménem neříkal. Při jejím věku a váze by to bylo směšné.</p>

<p>Zahajovací řečičky dostaly Tima přes hrozný okamžik trémy z vystoupení. Pak se Johnny otočil na něj a zeptal se ho: „Jak jste objevil kometu? Přál bych si, aby se to po­vedlo mně.“ Zdálo se, že to myslí úplně vážně.</p>

<p>„Neměl byste na to čas,“ začal Tim. „Trvá to roky. Ně­kdy desetiletí, a nikdy nemáte žádnou záruku. Vezmete tele­skop a učíte se jím oblohu nazpaměť, strávíte každou noc pozorováním ničeho a mrznete. V horských observatořích je dost chladno.“</p>

<p>Mary Jane něco řekla. Johnny byl znepokojen, ale nedal to na sobě znát. Zvukař se sluchátky na uších dal Johnnymu znamení.</p>

<p>„Jste rád, že vlastníte kometu?“ zeptal se Johnny.</p>

<p>„Půlku komety,“ upřesnil Tim automaticky. „Jsem rád.“</p>

<p>„Neměla by mu patřit dlouho,“ vmísil se Dr. Sharps.</p>

<p>„Cože? Jak to?“ vyptával se Tim.</p>

<p>„Budou to Rusové, kterým bude náležet,“ vysvětlil Sharps. „Vysílají <emphasis>Sojuz, </emphasis>aby se na ni podívali zblízka z vesmíru. Když to dokážou, bude to jejich kometa.“</p>

<p>To bylo konsternující. Tim se zeptal: „Ale nemůžeme něco udělat?“</p>

<p>„Jistě. Můžeme vyslat Apollo nebo něco většího. Máme zařízení, které tu zahálí a rezaví. Dokonce jsme udělali i předběžné práce. Ale došly peníze.“</p>

<p>„Ale mohli byste něco vyslat nahoru,“ zeptal se Johnny, „pokud byste měli peníze?“</p>

<p>„Mohli bychom být tam nahoře a dívat se, jak Země prochází ohonem komety. Je ostuda, že se Američané víc nestarají o technologii. Nikdo se vůbec nestará, jak funguje jeho elektrický porcovací nůž. Pozastavili jste se někdy nad tím, jak jsme závislí na věcech, které nikdo z nás nezná?“ Sharps dramaticky ukázal kolem sebe na televizní studio.</p>

<p>Johnny se chystal něco říct – o hospodyňce, jejímž ko­níčkem je počítač – a rozmyslel si to. Obecenstvo ve stu­diu poslouchalo. Bylo napjaté ticho, které se Johnny naučil respektovat už dávno. Chtěli slyšet Sharpse. Možná by to mohl být jeden z těch vydařených večerů, jeden z pořadů, které stále opakují o sobotách, různých výročích…</p>

<p>„Není to jen televize,“ rozvíjel svou myšlenku Sharps. „Je to váš stůl. Deska z umakartu. Co to je umakart? Ví ně­kdo, jak se vyrábí? Nebo jak vyrobit tužku? To už nemlu­vím o penicilinu. Na takových věcech závisejí naše životy, a nikdo z nás o nich moc neví. Dokonce ani já ne.“</p>

<p>„Vždycky jsem přemýšlela o tom, proč praskají pásky u podprsenky,“ nevydržela Mary Jane.</p>

<p>Johnny do toho skočil, aby předal žezlo zpátky Sharpso­vi. „Ale řekněte mi, Charlie, co dobrého nám přinese vý­zkum komety? Jak to změní naše životy?“</p>

<p>Sharps pokrčil rameny. „Možná nezmění. Ptáte se, co přinese kvalitní nový výzkum. A všechno, co vám můžu říct, je to, že se <emphasis>vždy</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ky </emphasis>vyplácí. Ale možná ne tím způso­bem, jakým byste mysleli. Kdo si pomyslel, že díky vesmír­nému programu získáme úplně nové lékařské postupy? Ale získali jsme je. Tisíce lidí jsou teď naživu jen díky tomu, že hoši z oddělení lidských faktorů vyvinuli nové přístroje pro astronauty. Johnny, slyšel jste někdy o římském klubu?“</p>

<p>Johnny o něm slyšel, ale posluchači mohli potřebovat připomenutí. „To byli lidé, kteří prováděli počítačové si­mulace, aby zjistili, jak dlouho můžeme vydržet s našimi přírodními zdroji. Dokonce i při nulovém přírůstku popula­ce…“</p>

<p>„Řekli nám, že jsme vyřízení,“ vmísil se do toho Sharps. ,A to je <emphasis>pitomost. </emphasis>Jsme vyřízení jenom proto, že by nás ne­nechali doopravdy <emphasis>využívat </emphasis>technologii. Říkají, že nám do­cházejí kovy. V jednom malém asteroidu je víc kovu, než kdy bylo vytěženo na celém světě za posledních pět let! A existují <emphasis>statisíce </emphasis>asteroidů. Všechno, co musíme udělat, je získat je.“</p>

<p>„A můžeme?“</p>

<p>„To se vsaďte! Dokonce i s technologií, kterou máme teď, bychom to udělat mohli. Johnny, tam venku ve vesmíru prší polévka, a my ani nevíme o miskách na polévku.“</p>

<p>Posluchači ve studiu aplaudovali. Nedostali pokyn od asistenta produkčního, ale aplaudovali. Johnny obdařil Sharpse souhlasným úsměvem a rozhodoval se, jak by měl pořad pokračovat po zbytek večera. Ale nejdříve uviděl na­léhavý signál: je čas pro reklamu Kalva Soap.</p>

<p>Po reklamě to pokračovalo. Když se Sharps dostal do va­ru, byl skutečně dynamický. Tenké, kostnaté ruce kolem něj kroužily jako větrné mlýny. A také mluvil o větrných mlýnech a o tom, kolik energie vydává Slunce každý den. O sluneční erupci, kterou pozorovala posádka Skylabu. „Johnny, v té malé erupci bylo dost energie k tomu, aby stačila pro naši ci­vilizaci na stovky let! A ti idioti mluví o záhubě!“</p>

<p>Ale opomíjeli Tima Hamnera a Johnny ho musel zatáh­nout do hovoru. Hamner tam seděl a přikyvoval, viditelně s potěšením naslouchal Sharpsovi. Johnny opatrně manévro­val vědce zpátky ke kometě, pak uviděl svou příležitost.</p>

<p>„Charlie, řekl jste, že by se Rusové mohli podívat na Hamner–Browna zblízka. Jak blízko bude?“</p>

<p>„Docela blízko. Rozhodně projdeme ohonem komety. Ukázal jsem vám, proč nemůžeme určit, jak blízko hlava komety proletí – ale bude to <emphasis>velice </emphasis>blízko. Pokud budeme mít štěstí, možná tak blízko, jako je Měsíc.“</p>

<p>„Tomu bych neříkala štěstí,“ skočila do hovoru Mary Jane.</p>

<p>„Time, je to vaše kometa,“ hladce navázal Johnny. „Mů­že nás Hammer–Brown doopravdy <emphasis>zasáhnout?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jmenuje se Hamner–Brownova,“ opravil ho Tim.</p>

<p>„Ó.“ Johnny se zasmál. „Co jsem řekl? Hammer? Kladi­vo? To by bylo pořádné kladivo, kdyby do nás udeřila, co?“</p>

<p>„To ano,“ přitakal Charlie Sharps.</p>

<p>„A co by mohla způsobit?“ zeptal se Johnny.</p>

<p>„No, máme tu některé docela velké díry od dopadů me­teoritů,“ řekl Tim. „Meteoritický kráter v Arizoně je téměř míli široký. Vreedevort v Jižní Africe je tak velký, že ho můžeme vidět jen z letadla.“</p>

<p>„A tohle jsou ty <emphasis>malé</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zdůraznil Sharps. Všichni se otočili a podívali se na něj. Sharps se zasmál. „Všimli jste si někdy, jaký má Hudsonův záliv kruhový tvar? Nebo Japon­ské moře?“</p>

<p>„To byly meteory?“ překvapeně se zeptal Johnny. Myš­lenka na to působila děsivě.</p>

<p>„Spousta z nás si to myslí. A něco pěkně velikého způ­sobilo popraskání Měsíce – čtvrtina jeho povrchu je po­krytá tak zvaným oceánem, což byla kdysi láva vyvěrající po úderu velkým meteoritem.“</p>

<p>„Samozřejmě nevíme, z čeho se Hamner–Brownova kometa skládá,“ podotkl Tim.</p>

<p>„Možná je čas, abychom tyhle věci zjistili,“ řekla Mary Jane. „Dříve, než do nás jedna z nich narazí. Taková, jako je tahle.“</p>

<p>„Je to jen otázka času,“ potvrdil Sharps. „Poskytněte do­statek času a pravděpodobnost, že do nás narazí kometa, se přiblíží jistotě. Ale nemyslím si, že si musíme dělat starosti kvůli Hamner–Brownově kometě.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Henry Armitage byl televizní kazatel. Kázal v rádiu, do­kud mu jeden z obrácených na víru nezanechal deset milio­nů dolarů. Teď měl vlastní časopis na křídovém papíře, te­levizní pořady ve stovce měst a nákladný komplex budov v Pasadeně i s personálem redakce.</p>

<p>I přesto si Henry psal většinu časopisu sám a vždy ho redigoval. Pro Henryho měl den příliš málo hodin. Jeho slá­va stoupala se světovými problémy. Věděl, co znamenají. Byly jen znamením většího blaha, které přijde.</p>

<p>A jeho učedníci se ptali Pána: „Pověz nám, kdy to na­stane? A co bude znamením Tvého příchodu a konce svě­ta?“</p>

<p>A Ježíš odpověděl a řekl jim: „Mějte se na pozoru, aby vás žádný muž neoklamal. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat „Já jsem Kristus“; a svedou mnohé.“ Henry viděl policejní hlášení z okresu Inyo v Kalifornii: „Charles Manson, také známý jako Ježíš Kristus, bůh.“</p>

<p>„A uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, a nebuďte znepokojeni. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Neboť národ povstane proti národu, a království proti království, a budou hladomory, nemoci a zemětřesení na rozličných místech.“</p>

<p>Matouš představoval Henryho oblíbené evangelium; z celé Bible to byl jeho nejoblíbenější text. Což teď nenastaly časy, o kterých mluvil Kristus? Znamení byla ve světě všu­dypřítomná.</p>

<p>Seděl za svým drahým stolem. Televizi měl skrytou za panelem, který se otevíral, když Henry stiskl tlačítko. Hodně se to lišilo od vybíleného kostela s dřevěnou kost­rou a jednou místností v Idahu, kde Henry v třicátých le­tech začínal. Okázalé bohatství občas Henryho zneklidňo­valo, ale jeho přívrženci na tom trvali, i když Henry a jeho manželka by byli stejně šťastní i v prostších podmínkách.</p>

<p>Henry si pohrával s úvodníkem, ale necítil inspiraci. Aby se cvičil v pokoře, měl televizor naladěný na diskusní pořad. Cvičení spočívalo v tom, že musel sledovat tu měl­kou bezcennost a nesměl začít nenávidět ty, kteří v ní účin­kovali; a to bylo těžké, velmi těžké…</p>

<p>Něco upoutalo jeho pozornost. Vysoký hubený muž ve sportovním saku se vzorkem rybí kosti, mávající kolem sebe rukama. Henry obdivoval jeho techniku. Tenhle muž by mohl být působivým kazatelem. Obrátil k sobě veškerou pozornost a jeho slova posluchače pohlcovala.</p>

<p>Muž mluvil o kometě. Kometa. Znamení na nebesích? Henry věděl, co jsou to komety, ale to, že komety měly při­rozený původ, ještě neznamenalo, že jejich načasování ne­bylo zázračné. Henry viděl mnoho lidí vyléčených modlit­bou a lékaři později zázrak „vysvětlili“.</p>

<p>Kometa. A měla by proletět velice blízko Země. Mohlo být tohle konečné znamení? Přitáhl si k sobě žlutě lemova­ný blok a začal psát rozházeným hůlkovým písmem, použí­val přitom asi deset tužek. Napsal tři stránky, než ho napadl titulek, a otočil zpátky na první stránku.</p>

<p>Během dvou týdnů měl být jeho časopis v půl milionu domácností po celém světě; a napříč obálkou v zářivě čer­veném dvacetibodovém písmu měl být jeho titulek:</p>

<p>Kladivo Boží</p>

<p>Mohl to také být dobrý text pro jeho televizní vystoupe­ní. Henry začal zuřivě psát, cítil se tak, jak už se necítil sko­ro čtyřicet let, když skutečně začínal rozumět Matoušovi 24 a nesl poselství světu, který se o to nestaral.</p>

<p>Boží kladivo se blížilo, aby potrestalo zkažené a hříšné. Henry nedočkavě psal.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Duben: Jedna</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Před zuřivostí Seveřanů,</emphasis></p>

<p><emphasis>ušetři nás, dobrý Bože. </emphasis></p>

<p><emphasis>Před velkou kometou,</emphasis></p>

<p><emphasis>Pane Bože, ochraň nás. </emphasis></p>

<p>středověká litanie</p>

<p>Tim Hamner přijel taxíkem, právě když Harveyův Tra­velAll dorazil k JPL. Když Tim podal řidiči dvacetidolarovou bankovku a poslal ho pryč, Harvey zaklel. Pak nasadil svůj nejpříjemnější výraz, když k němu Tim přicházel.</p>

<p>Hamner vypadal zaraženě. „Podívejte se, Harveyi, řekl jsem, že bych se do toho neměl plést – a nebudu. Ale se­tkal jsem se se Sharpsem v tom diskusním pořadu.“</p>

<p>„Jo, viděl jsem to,“ přikývl Harvey. „Sharps byl skvělý.“</p>

<p>„To jistě byl,“ souhlasil Hamner. „Chci se s ním znovu setkal. Zavolal jsem do JPL a oni mi řekli, že sem jedete natáčet interview. Harveyi, chci jít s vámi.“</p>

<p>Uvnitř Harvey cítil hněv, ale od sponzora to byl opráv­něný požadavek. „Jistě.“</p>

<p>Tisková mluvčí Charlene čekala a nijak neprotestovala, že se Hamner neočekávaně objevil společně se štábem. Sharpsova kancelář se nezměnila. Na drahém stole byly rozházené jiné knihy a místo výpisu z počítače byl velký diagram. Kulisy se změnily, pomyslel si Harvey, ale hra zů­stává stejná.</p>

<p>„Oho,“ zahlaholil Sharps. Při pohledu na Hamnera nad­zdvihl obočí. „Sponzor také přichází, aby vás zkontroloval? Harveyi, doufám, že to nebude trvat dlouho. Musím jít za chvíli do laboratoří.“</p>

<p>Harvey dal znamení štábu. Charlie se už připravoval a Mark obcházel okolo s expozimetrem. Mark už dělal svou práci docela dobře a zastával ji déle, než jakoukoliv práci předtím, pokud si Harvey vzpomínal. Kdyby odešel, Harvey by ho postrádal.</p>

<p>„Zajímá nás sonda,“ začal Harvey. „Vypadá to, že doo­pravdy poletí?“</p>

<p>Sharps se široce usmál. „Vypadá to dobře, opravdu dob­ře. Díky senátorovi Arthuru Jellisonovi. Pamatujete se, jak jsme o tom hovořili?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Dobře, tak on je tím mužem. Uvítám jakoukoliv přízni­vou publicitu, jakou mu můžete poskytnout.“</p>

<p>Harvey přikývl. Dal znamení štábu. „Začneme.“</p>

<p>„Jedem,“ odstartoval natáčení Manuel. Charlie stál za kamerou. Mark vystoupil s klapkou. „Interview se Sharp­sem, záběr první.“ <emphasis>Klap.</emphasis></p>

<p>„Doktore Sharpsi,“ zahájil rozhovor Harvey, „objevila se jistá kritika záměru vyslat Apollo ke studiu komety. Říká se, že to bude příliš nebezpečné.“</p>

<p>Sharps udělal odmítavé gesto. „Nebezpečné? Už jsme to všechno dělali dřív. Ověřený nosič a vyzkoušená kabina. Ne tolik měsíců plánování, kolik má NASA v oblibě, ale ze­ptejte se lidí, kteří s tím poletí. Zeptejte se astronautů, jestli to považují za příliš nebezpečné.“</p>

<p>„Byla už vybrána posádka?“</p>

<p>„Ne – ale existuje čtyřicet dobrovolníků!“ Sharps se usmál do kamery.</p>

<p>Harvey pokračoval se svými otázkami. Mluvili o pří­strojích, které Apollo mělo nést. Mnoho z nich bylo vyro­beno v JPL a v Cal Tech. „Studenti a technici pracují přes­čas bez náhrady,“ řekl Sharps. „Jen proto, aby pomohli.“</p>

<p>„Zadarmo?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„Správně. Udělají svou pravidelnou práci, věci, za které jsou placeni, a pak pracují přesčas na vybavení pro kometu. Bez nároku na mzdu.“</p>

<p>To by mohlo působit dobře, pomyslel si Harvey. Udělal si poznámku, že má natočit rozhovor s některým z techniků. Možná by mohl najít vrátného, který pracoval přesčas, aby pomohl.</p>

<p>„Zdá se, že nemůžete vynést dostatek vybavení,“ namítl Harvey.</p>

<p>„Ano, skutečně nemůžeme,“ souhlasil Sharps. „Nemů­žeme vynést všechno, co bychom rádi. Ale co znamená dost? Můžeme vynést nahoru tolik, abychom se toho do­zvěděli <emphasis>spoustu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Správně. Doktore Sharpsi, jestli jsem tomu dobře ro­zuměl, připravil jste nový náčrtek dráhy Hamner–Brownovy komety. A máte její nové snímky.“</p>

<p>„Snímky má Haleova observatoř. My jsme stanovili její dráhu. Můžeme bezpečně říci, že to bude velká kometa. Má největší koma, jaké jsme kdy zaznamenali v takové vzdále­nosti od Slunce. To znamená, že v té sněhové kouli zůstala spousta ledu. A poletí docela blízko. Poprvé projde v ro­zumné vzdálenosti a uvidíme působivý ohon. Potom poletí dovnitř oběžné dráhy Venuše a většina jí zmizí, i když část ohonu může být ještě nějakou dobu viditelná. Můžu dodat, že viditelná pouhým okem. Pak bude příliš blízko Slunce, abychom ji mohli odsud pozorovat, ale posádka Apolla ji samozřejmě z vesmíru bude moci pozorovat dobře. Při její zpáteční cestě ji znovu neuvidíme, dokud se nedostane vel­mi blízko k Zemi. Tehdy by měla být obloha zaplněná jejím ohonem. Chtěl bych se vsadit, že ohon bude viditelný i ve dne.“</p>

<p>Mark Czescu hvízdl. Manuel se nepohnul, takže Harvey věděl, že se to na pásek nedostalo. Harvey sám měl chuť hvízdnout.</p>

<p>Dveře kanceláře se otevřely. Vešel malý, zakulacený, bezvýrazný muž kolem třicítky. Měl sestřižené černé vousy a silné brýle. Na sobě měl zelený vlněný Pendletonův svetr, v obou kapsách se blýskala pera a tužky všech představitel­ných barev a hrotů. U pasu mu visela kapesní kalkulačka. „Ach – omlouvám se, myslel jsem, že jste sám.“ Jeho hlas zněl omluvně. Začal couvat.</p>

<p>„Ne, ne, zůstaňte a poslechněte si to,“ zastavil ho Sharps. „Dovolte, abych vám představil doktora Dana Forrestera. Pracuje jako programátor. Má titul Ph.D. v astronomii; tady mu obvykle říkají náš rozumný génius.“</p>

<p>Mark za Harveyem tiše řekl: „Jestliže mu říkají génius v <emphasis>tomhle </emphasis>prostředí…“</p>

<p>Harvey přikývl. Také ho to napadlo.</p>

<p>„Dan pracoval na nových výpočtech dráhy Hamner–Brownovy komety. Také pracuje na optimálním termínu startu našeho Apolla, při limitovaném množství vybavení, které můžeme vzít a limitovaném množství životních po­třeb –“</p>

<p>„Životních potřeb?“ nerozuměl Harvey.</p>

<p>„Potravin. Vody. Vzduchu. Něco váží. Můžeme vynést nahoru jen určitou hmotu; tak vyměňujeme životní potřeby za přístroje. Ale životní potřeby znamenají <emphasis>dobu </emphasis>strávenou na oběžné dráze. Takže Dan pracuje na následujícím problému: je lepší odstartovat dřív s menším množstvím vybavení, takže tam můžou zůstat déle, ale získat méně informací –“</p>

<p>„To není přesné,“ namítl Forrester. Jeho hlas zněl omluvně. „Je mi líto, že vás přerušuju –“</p>

<p>„Ne, povězte nám, co máte na mysli,“ vyzval ho Harvey.</p>

<p>„Pokoušíme se maximalizovat <emphasis>informaci</emphasis>,“ upřesnil For­rester. „Takže problém spočívá v tom, jestli získáme více informací tím, že budeme mít více údajů za kratší dobu, ne­bo méně údajů za delší dobu.“</p>

<p>„Ach tak,“ přikývl Harvey. „Tak co jste se dozvěděl o Hamner–Brownově kometě? Jaké je její největší přiblí­žení?“</p>

<p>„Nula,“ suše řekl Forrester. Neusmál se.</p>

<p>„Ú – chcete říct, že nám letí přímo na hlavu?“</p>

<p>„O tom pochybuju.“ Teď se usmál. „Je to nula v rámci předpovědi. Což představuje chybu dobrých půl milionu mil.“</p>

<p>Harvey se uvolnil. Stejně tak, pokud si povšiml, se uvolnil v místnosti každý včetně Charlene. Brali tu Forres­tera vážně. Otočil se na Sharpse. „Řekněte nám, co by se stalo, pokud by do nás kometa narazila? Předpokládejme, že budeme mít smůlu.“</p>

<p>„Myslíte hlavu? Jádro komety? Protože se zdá, že vněj­ším koma skutečně můžeme projít. A to není nic jiného než plyn.“</p>

<p>„Ne, myslím hlavu. Co se stane? Konec světa?“</p>

<p>„Ó, ne. Nic takového. Nejspíš konec civilizace.“</p>

<p>Na okamžik v místnosti zavládlo ticho. Pak se ticho prodlužovalo. „Ale,“ namítl Harvey překvapeným hlasem, „doktore Sharpsi, řekl jste mi, že kometa, dokonce i hlava, je z větší části zpěněný led s kamením uvnitř. A dokonce i ten led je tvořen zmrzlými plyny. To nezní nebezpečně.“ Ve skutečnosti se ptám, pomyslel si Harvey, abych to dostal do záznamu.</p>

<p>„Několik hlav,“ vysvětlil Dan Forrester. „Alespoň to tak vypadá. Myslím, že už se začíná rozdělovat. A pokud k to­mu dochází teď, bude k tomu docházet i později. Pravděpo­dobně. Možná.“</p>

<p>„Takže to je ještě méně nebezpečné,“ oddechl si Har­vey.</p>

<p>Sharps Harveye neposlouchal. Obrátil oči ke stropu. „Už se dělí?“</p>

<p>Forresterův úsměv se rozšířil. „Ovšem.“</p>

<p>Pak znovu zaregistroval Harveye Randalla. „Ptal jste se na nebezpečí,“ navázal. „Podívejme se na to. Máme několik těles, většinou ze stejného materiálu, který se vy­varuje a vytváří koma a ohon. Je to jemný prach a napě­něné zmrzlé plyny s dutinami uvnitř, tam, kde se už dávno odpařily skutečně těkavé látky, a možná s několika skala­mi zasazenými uvnitř. Poslyšte –“ Randall vzhlédl na Fo­rrestera.</p>

<p>Forrester se andělsky usmíval. „To je pravděpodobně důvod, proč už je tak jasná. Některé plyny spolu reagují. Pomyslete si, co uvidíme, až <emphasis>doopravdy </emphasis>začnou vřít v blízkosti Slunce!“</p>

<p>Sharps opět nabýval svého zamyšleného, nevnímajícího pohledu. Harvey ho rychle upozornil: „Doktore Sharpsi –“</p>

<p>„Ach. Ano, jistě. Co se stane, pokud do nás narazí? K čemuž nedojde. No, jádro je nebezpečné proto, že je velké a že se pohybuje rychle. Enormní energie.“</p>

<p>„Kvůli kamenům?“ zeptal se Harvey. Skalám dokázal porozumět. „Jak velké jsou ty kameny?“</p>

<p>„Nejsou moc velké,“ připustil Forrester. „Ale to je jen teorie –“</p>

<p>„Správně.“ Sharps si znovu uvědomil, že stojí před ka­merou. „To je důvod, proč potřebujeme sondu. My to <emphasis>neví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>me. </emphasis>Ale předpokládáme, že kameny jsou malé, od velikosti míče do velikosti malého kopce.“</p>

<p>Harvey pocítil úlevu. To nemohlo být nebezpečné. Malý kopec?</p>

<p>„Ale na tom samozřejmě nezáleží,“ pokračoval Sharps. „Budou obaleny zmrzlými plyny a vodním ledem. Mělo by to všechno narazit jako několik pevných těles. Ne jako spousta malé tříště.“</p>

<p>Harvey se odmlčel, aby to promyslel. Tenhle film potře­boval pečlivou režii. „Ale to stále nezní nebezpečně. Do­konce i meteority ze slitiny železa a niklu obvykle shoří dlouho předtím, než dopadnou na zem. Ve skutečnosti je v celé historii pouze jeden zaznamenaný případ, kdy byl ně­kdo zraněn meteoritem.“</p>

<p>„Jistě, ta paní v Alabamě,“ vzpomněl si Forester. Její obrázek otiskl <emphasis>Life. </emphasis><emphasis>„</emphasis>Ú, to byla největší boule, jakou jsem kdy viděl. Nebyl tam nějaký soudní spor? Její domovnice trvala na tom, že to je její meteorit, protože skončil v jejím sklepě.“</p>

<p>Harvey řekl: „Podívejte se. Hamner–Brownova ko­meta narazí do atmosféry daleko prudčeji, než jakýkoli normální meteorit, a skládá se hlavně z ledu. Ta tělesa shoří rychleji, ne?“</p>

<p>Viděl dvě nesouhlasná zavrtění hlavou: tenkou tvář s hmyzími brýlemi a tvář zarostlou houštinou vousů se silný­mi brýlemi. A Mark opřený u protější zdi také vrtěl hlavou. Sharps řekl: „Prorazí rychleji. Když hmota dosáhne určité velikosti, přestává být důležité, jestli má Země atmosféru, nebo ne.“</p>

<p>„Jen pro nás je to důležité,“ prohodil Forrester s kamen­nou tváří.</p>

<p>Sharps se na okamžik odmlčel, pak se zasmál. Ze zdvo­řilosti, pomyslel si Harvey, ale udělal to opatrně. Sharps se velice snažil, aby Forrestera neurazil. „To, co potřebujeme, je dobrá analogie. Hmm…“ Sharps nachmuřil obočí.</p>

<p>„Zmrzlinový pohár s horkým fondánem,“ navrhl For­rester.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>Forresterův úsměv se roztáhl přes celé vousy. „Kubická míle zmrzliny s horkým fondánem. S rychlostí komety.“</p>

<p>Sharpsovy oči zasvítily. „To se mi líbí. Nechme srazit Zemi s kubickou mílí zmrzliny s horkým fondánem.“</p>

<p>Dobrý bože, oni se zcvokli, pomyslel si Harvey. Oba muži pospíchali jeden přes druhého k tabuli. Sharps začal kreslit. „Tak dobře. Zmrzlina s horkým fondánem. Podí­vejme se: do středu dáme vanilkovou zmrzlinu a vrstvu fondánu kolem ní…“</p>

<p>Ignoroval přiškrcený zvuk za sebou. Tim Hamner bě­hem celého rozhovoru neřekl jediné slovo. Teď se celý pro­hnul, snažil se udržet, snažil se zadržet smích. Vzhlédl, du­sil se, zatvářil se vážně a vydechl: „To nemůžu vydržet!“ a zahýkal jako osel. „Moje kometa! Kubická míle zmrzliny… s horkým… fon… dánem…“</p>

<p>„S fondánem jako s vnějším obalem,“ zesílil Forrester hlas, „takže fondán se rozehřeje, když Hammer obletí Slun­ce.“</p>

<p>„Je to Hamner–Brownova,“ opravil ho Tim s vážným obličejem.</p>

<p>„Ne, mé dítě, je to kubická míle zmrzliny s fondánem.“</p>

<p>„A ta zmrzlina uvnitř obalu bude stále zmrzlá,“ připojil se Sharps.</p>

<p>Harvey namítl: „Ale zapomněl jste –“</p>

<p>„Do jednoho konce vložíme třešničku a řekněme, že ten konec byl v periheliu odvrácený od Slunce.“ Sharps malo­val, aby ukázal, že při obletu kolem Slunce bude třešnička v ose zploštělého sféroidu na straně vzdálené od Slunce. „Ne­chceme, aby se spálila. A všude nasypeme rozdrcené oříšky, to představuje kamení. Řekněme třešnička o průměru dvěstě stop?“</p>

<p>„Nesená kanadským královským letectvem,“ vmísil se Mark.</p>

<p>„Stan Freberg!*[1] Správně!“ vyjekl Forrester. „Ššššš… žbluňk. Dbejte na to, abyste v televizi udělali <emphasis>tohle</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„A teď, jak kometa obíhá Slunce a nechává za sebou sví­tící pěnu umělé šlehačky, míří nám přímo na hlavy… Dane, jaká je hustota vanilkové zmrzliny?“</p>

<p>Forrester pokrčil rameny. „Plave. Řekněme dvě třetiny.“</p>

<p>„Správně. Je to nula celá, šest šest šest.“ Sharps sebral ze stolu kapesní kalkulačku a zuřivě mačkal tlačítka. „Tyhle věci <emphasis>miluju. </emphasis>Byl jsem zvyklý používat logaritmické pravít­ko. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, kam patří desetinná tečka.“</p>

<p>„Počítáme s kubickou mílí. Pět tisíc dvěstě osmdesát stop, krát dvanáct pro palce, krát dva celá pět čtyři na centimetry, umocnit to… Dostaneme dvě celé, sedm sedm šest krát deset na patnáctou kubických centimetrů vanil­kové zmrzliny. To by sníst trvalo pěkně dlouho. Krát hustota, a tak máme asi dvakrát deset na patnáctou gramů. Dvě miliardy tun. Teď fondán.“ Sharps dále mačkal tlačít­ka.</p>

<p>Šťastný jako blecha, pomyslel si Harvey. Velice výřečná blecha vybavená posledním kapesním zázrakem Texas In­struments.</p>

<p>„Jakou chcete mít hustotu horkého fondánu?“ zeptal se Sharps.</p>

<p>„Řekněme nula celá, devět,“ navrhl Forrester.</p>

<p>„Cožpak nikdo z vás nedělal fondán?“ zeptala se Charlene. „Neplave. Je třeba ho zkoušet kápnutím do šálku studené vody. Nebo alespoň moje máma to dělala.“</p>

<p>„Řekněme tedy jedna celá dva,“ opravil se Forrester.</p>

<p>„Další jeden a půl miliardy tun horkého fondánu,“ po­kračoval Sharps. Za ním Hamner vydal další přiškrcené zvuky.</p>

<p>„Myslím si, že kamení můžeme ignorovat,“ řekl Sharps. „Teď už chápete proč?“</p>

<p>„Dobrý Bože, ano,“ vydechl Harvey. Škubl sebou a po­hlédl na kameru. „Hm, ano, doktore Sharpsi, je logické ig­norovat kamení.“</p>

<p>„Tohle nebudete <emphasis>ukazovat, </emphasis>ne?“ ozval se Tim Hamner rozhořčeně.</p>

<p>„Říkáte ne?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„Ne… ne…“ Hamner se zlomil v pase a zachichotal se.</p>

<p>„Tak teď, letí rychlostí komety. <emphasis>Rychle. </emphasis>Řekněme, parabo­lická rychlost v úrovni oběžné dráhy Země je kolik, Dane?“</p>

<p>„Dvacet devět celých, sedm kilometrů za sekundu. Krát druhá odmocnina dvou.“</p>

<p>„Čtyřicet dva kilometrů za sekundu,“ oznámil Sharps. „A musíme přičíst oběžnou rychlost Země. Ta závisí na ge­ometrii nárazu. Můžeme brát tak padesát kilometrů za se­kundu jako odpovídající rychlost srážky?“</p>

<p>„To zní dobře,“ odsouhlasil Forrester. „U meteorů se to pohybuje tak od dvaceti do sedmdesáti. To je rozumné.“</p>

<p>„Správně. Tak řekněme padesát. Umocnit na jednu polo­vinu. Krát hmota v gramech. Něco přes dvakrát deset na dva­cátou osmou ergu. To je vanilková zmrzlina. Teď si můžeme představit, že většina horkého fondánu se odpaří, ale po­chopte, Harvey, při takových rychlostech to prostě nesetrvá v atmosféře příliš dlouho. Když vletí kolmo, jsou to přesně dvě sekundy! Mimochodem, ať spálíte hmoty, kolik chcete, spousta energie se prostě přenese do zemské bilance tepla. To je působivá exploze sama o sobě. Počítáme, že dvacet procent energie horkého fondánu se přenese na Zemi, a –“ mačkal další tlačítka a dramaticky zesílil hlas – „náš celkový součet je dva celá sedm krát deset na dvacátou osmou ergů. Tak to­hle je vaše srážka.“</p>

<p>„To pro mě moc neznamená,“ řekl Harvey. „Zní to jako velké číslo…“</p>

<p>„Jednička následovaná dvaceti osmi nulami,“ zamumlal Mark.</p>

<p>„Šestset čtyřicet tisíc megatun, to je skoro dost,“ upo­zornil Dan Forrester jemně. <emphasis>„</emphasis><emphasis>To je </emphasis>velké číslo.“</p>

<p>„Dobrý Bože, pasterizovaná planeta,“ užasl Mark.</p>

<p>„Ne tak docela,“ Forrester vytáhl vlastní kalkulačku z pouzdra u opasku. „Asi tři tisíce sopek Krakatoa. Nebo třista explozí na Theře, pokud mají s Therou pravdu.“</p>

<p>„Thera?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„Vulkán ve Středozemním moři,“ vysvětlil Mark. „Doba bronzová. Odtamtud pochází legenda o Atlantidě.“</p>

<p>„Váš přítel má pravdu,“ přikývl Sharps. „Ale energií si nejsem tak jistý. Podívejte se na to takhle. Celé lidstvo spo­třebovává asi deset na dvacátou devátou ergu ročně. V tom je všechno: elektrická energie, uhlí, nukleární energie, spa­lování buvolího trusu, auta – co si vyberete. Takže náš horký fondán se zmrzlinou do toho skočí asi s třiceti pro­centy ročního výdeje energie na světě.“</p>

<p>„Hm. Tak to není tak špatné,“ uvolnil se Harvey.</p>

<p>„Není tak špatné. Není tak špatné jako co? Jako roční spotřeba energie vydaná v jedné minutě,“ řekl Sharps. „Pravděpodobně narazí do vody. Pokud narazí na pevninu, bude to drsné pro každého, kdo zůstane pod tím, ale většina energie dost rychle vyzáří zpět do vesmíru. Ale pokud to spadne do vody, voda se odpaří. Podíváme se na to, ergy na kalorie… zatraceně. Já tohle na své kalkulačce nemám.“</p>

<p>„Já ano,“ zachránil ho Forrester. „Náraz může odpařit kolem šedesáti milionů krychlových kilometrů vody. Dost k pokrytí celých Spojených států dvěstě dvanácti stopami vo­dy.“</p>

<p>„V pořádku,“ řekl Sharps. „Tak šedesát milionů kubic­kých kilometrů vody přejde do atmosféry. Harveyi, začne pršet. A spousta vody se pohybuje přes oblasti pólů. Mrzne a padá jako sníh. Rychle se vytvoří ledovce… budou se po­souvat na jih… jo. Harveyi, historikové věří, že exploze na Theře změnila podnebí na Zemi. <emphasis>Víme, </emphasis>že Tamboura, téměř tak silná exploze jako na Krakatoa, způsobila to, co histori­kové minulého století nazývali „rokem bez léta“. Hlad. Zni­čená úroda. Naše zmrzlina s horkým fondánem nejspíš roz­poutá dobu ledovou. Všechny ty mraky. Mraky odrážejí teplo. Na Zemi se dostává méně slunečního záření. Sníh ta­ké odráží teplo. Ještě méně slunečního záření. Země se ochlazuje. Padá více sněhu. Ledovce se posouvají na jih, protože netají tak rychle. Je to kladná zpětná vazba.“</p>

<p>Všechno to působilo smrtelně vážně. Harvey se zeptal: „Ale co znovu zastaví dobu ledovou?“</p>

<p>Forrester a Sharps současně pokrčili rameny.</p>

<p>„Tak,“ pronesl nešťastně Hamner, „moje kometa způ­sobí dobu ledovou?“ Teď bylo možné vidět protaženou smutnou tvář pradědečka, jehož výraz odpovídal pohřbu za 60 000 dolarů.</p>

<p>Forrester ho opravil: „Ne, my jsme mluvili o horkém fondánu se zmrzlinou. Hm – Hammer je větší.“</p>

<p>„Hamner–Brown. O kolik větší?“</p>

<p>Forrester pokrčil rameny. „Desetkrát?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdil Harvey. V myšlenkách viděl obrazy. Ledovce pochodovaly na jih přes pole a pralesy, přes vege­taci už zahubenou sněhem. Dolů Severní Amerikou do Kali­fornie, přes Evropu do Alp a Pyrenejí. Zima za zimou, kaž­dá chladnější, každá z nich chladnější, než byl Velký mráz v letech 76 – 77. A zatraceně, ani se <emphasis>nezmínili </emphasis>o přílivových vlnách. ,Ale kometa nebude tak hustá jako kubická míle h – h – h“</p>

<p>Byla to jen jedna z takových věcí, které se stávají. Har­vey se opřel ve svém křesle dozadu a potlačovaně se smál, protože to prostě nedokázal vyslovit.</p>

<p>Později natočil vlastní záznam, sám, ve studiové náhraž­ce kanceláře – naaranžované knihy v regálech, prošlapaný koberec na podlaze. Tady mohl mluvit.</p>

<p>„Omlouváme se vám,“ (Tohle mělo běžet hned po jed­nom z Harveyových výbuchů. Ve Sharpsově interview to udělal několikrát.) „Důležité věci k zapamatování jsou ty­hle. Za prvé, pravděpodobnost, že do nás narazí jakákoliv pevná část Hamner–Brownovy komety, je přímo astro­nomicky nízká. Na takovou vzdálenost by ani sám Ďábel nedokázal zasáhnout tak malý terč, jako je Země. Za druhé, kdyby narazila, bylo by to pravděpodobně několik velkých těles. Některá z nich by mohla spadnout do oceánu. Ostatní by měla dopadnout na pevninu, kde by škody byly jen míst­ní. Ale pokud by Hamner–Brownova kometa narazila do Země, bylo by to takové, jako kdyby Ďábel opakovaně ude­řil ohromným kladivem.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Duben: Mezihry</strong></p>

<p>Před padesáti tisíci lety v Arizoně:</p>

<p><emphasis>Třením vzduchu se povrch rozzáří, jak atmosfé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rický kyslík spal</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>je železo. Z velké letící hmoty od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>letují kusy velké jako domy, zatímco meteorit, letící v ostrém úhlu, se blíží k zemi. Ohromný válec pře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hřátého vzduchu je hnán spolu s mete</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ritem a když narazí, tento vzduch je vržen na okolní krajinu v ohnivém výdechu, který okamžitě vypálí vše živé v okruhu sta mil.</emphasis></p>

<p>Frank W. Lane: <emphasis>Prvky zuří </emphasis></p>

<p>(Chilton, 1965)</p>

<p>Leonilla Maliková napsala předpis a podala ho svému pacientovi. Toho rána byl poslední, a když muž opustil její ošetřovnu, Leonilla vytáhla láhev Grand Mamiera ze spodní zásuvky stolu a nalila si malou, drahocennou skleničku. Drahý likér byl dárkem od jednoho z jejích kolegů <emphasis>kosmo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nautů </emphasis>a když ho pila, dodávalo jí to příjemný pocit deka­dence. Přítel jí také z Paříže přivezl silonové punčochy a kalhotky.</p>

<p>A já jsem nikdy nebyla mimo Rusko, pomyslela si. Pře­valovala sladkou kapalinu na jazyku. Bez ohledu na to, jak se snažím, nikdy mě nepustí.</p>

<p>Přemýšlela o tom, jaké je její postavení. Její otec byl lé­kař s docela dobrou reputací mezi elitou v Kremlu. Pak do­šlo k „lékařskému“ spiknutí, šílené stalinistické falešné představě, že se lékaři v Kremlu pokoušeli otrávit Revoluč­ního vůdce naší doby, Hrdinu lidu, Učitele a inspirujícího vůdce světového proletariátu, soudruha Josefa Visarionoviče Stalina. Její otec a čtyřicet ostatních lékařů zmizelo v Lubliance.</p>

<p>Jedno z jejích dědictví po otci bylo vydání Pravdy z ro­ku 1950. Pečlivě podtrhal všechny zmínky o Stalinovi: jednadevadesátkrát jen na titulní straně, desetkrát jako Velký vůdce, šestkrát jako Velký Stalin.</p>

<p><emphasis>Měl </emphasis>toho bastarda otrávit, pomyslela si Leonilla. Nebyla to příjemná představa; v travičství existovala dlouhá tradice. Na sovětských lékařských školách se neučil Hippokratův slib, ale ona ho četla.</p>

<p>Osud Leonilly jako dcery nepřítele lidu nevypadal moc růžově; ale pak přišlo nové období a doktor Malik byl reha­bilitován. Díky reparacím se Leonilla zachránila před prací sekretářky v zapadlém ukrajinském městě a poslali ji na universitu. Poměr s plukovníkem letectva vedl k tomu, že se naučila létat, a od toho se hrou osudu dostala do svého ne­jasného postavení v oddílu <emphasis>kosmonautů. </emphasis>Plukovník byl teď generálem a dlouho ženatý, ale stále jí pomáhal.</p>

<p>Nikdy nebyla ve vesmíru. Byla k tomu trénována, ale nikdy ji nevybrali. Místo toho léčila letce a jejich rodinné příslušníky, chodila létat, kdy jen mohla, a doufala ve šťastný zlom.</p>

<p>Ozvalo se zaťukání na dveře. Seržant Breslov, mladík, kterému nebylo víc než devatenáct, byl hrdý na to, že je ser­žantem Rudé armády; jenom to už samozřejmě nebyla Rudá armáda od doby, kdy byl Stalin donucen ji přejmenovat v průběhu toho, co nazýval Velkou vlasteneckou válkou. Breslov by dával přednost Rudé armádě. Často hovořil o tom, že by přinesl svobodu celému světu na hrotu bajonetu.</p>

<p>„Přišla vám depeše, soudružko kapitánko. Byla jste přeložena na Bajkonur.“ Zamračil se při pohledu na láhev, kterou Leonilla zapomněla dát pryč.</p>

<p>„Zpátky do práce,“ vysvětlila Leonilla. „To stojí za oslavu. Dáte si se mnou?“ Nalila pro Breslova skleničku.</p>

<p>Vypil ji a stál přitom v pozoru. Byl to jeden ze způsobů, jak dát najevo nesouhlas s důstojníky, kteří pijí před obě­dem. Samozřejmě, mnoho z nich to dělalo, což byl pro Breslova další náznak toho, k jakému úpadku došlo od slavných dnů Rudé armády, kterými se chlubil jeho otec.</p>

<p>Během tří hodin letěla ke kosmodromu. Těžko tomu do­kázala uvěřit: naléhavé příkazy, které ji opravňovaly letět s cvičným proudovým letadlem. Zavazadla pošlou za ní. Co mohlo být tak důležité? Vypudila z hlavy tuhle otázku a vy­chutnávala radost z letu. Sama v jasné obloze, nikdo se jí nedíval přes rameno, žádný jiný pilot, žhavý dostat se k ří­dící páce; extáze. Pouze jedna věc mohla být lepší.</p>

<p>Může ta být důvodem, proč pro ni poslali? Nevěděla o žádném vesmírném letu. Ale možné to je. Po dlouhé době mám štěstí. Tak proč by toho štěstí nemohlo být ještě víc? Představila si, že je v opravdovém <emphasis>Sojuzu, </emphasis>čeká, až se roze­řvou ohromné nosiče a vynesou kosmickou loď do čistého vesmíru, a z čirého potěšení vehnala cvičný tryskáč do ak­robatických obratů, pro které by jí mohli zakázat létat, po­kud by to někdo pozoroval.</p>

<p>Náhlý poryv větru údolím San Joaquin lehce otřásl ma­ringotkou a okamžitě probudil Barryho Price. Ležel bez hnutí a naslouchal uklidňujícímu zvuku buldozerů; jeho pracovní týmy stále pracovaly na stavbě jaderné elektrárny. Venku bylo světlo. Opatrně se posadil, aby neprobudil Dolores, ale pohnula se a otevřela jedno oko. „Kolik je ho­din?“ zeptala se ospalým hlasem.</p>

<p>„Kolem šesté.“</p>

<p>„Ach, můj bože. Pojď zpátky do postele.“ Natáhla se po něm. Pokrývky spadly a odhalily opálená ňadra.</p>

<p>Uhnul před dotykem, pak zachytil její ruce jednou ru­kou. Držel je a naklonil se, aby ji políbil. „Ty jsi nenasytná žena.“</p>

<p>„Ještě jsem si nestěžovala. Doopravdy vstáváš?“</p>

<p>„Ano. Mám nějakou práci na stavbě, pak přijdou ná­vštěvníci a já si <emphasis>musím </emphasis>přečíst memorandum, které včera poslal McCleve. Už jsem se k tomu měl dostat večer.“</p>

<p>Nezřetelně se usmála. „Ale to, co jsme dělali, byla větší legrace. Určitě se nechceš vrátit do postele?“</p>

<p>„Ne.“ Šel k umyvadlu a odtočil vodu, dokud nebyla hor­ká.</p>

<p>„Vstáváš rychleji, než jakýkoliv muž, kterého jsem kdy znala,“ řekla Dolores. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Já </emphasis>nebudu vstávat za úsvitu.“ Pře­táhla si polštář přes hlavu, ale pod přikrývkami se lehce po­hybovala a dávala mu najevo, že je vzhůru.</p>

<p>Stále ochotná, pomyslel si Barry. Jo ho! Tak proč si ob­lékám kalhoty?</p>

<p>Když se oblékl, předstíral, že věří jejímu spánku, a rychle opustil maringotku. Venku se protáhl v ranním slunci a zhluboka dýchal. Jeho maringotka stala na okraji tábora, kde bydlela většina pracovníků ze stavby jaderné elektrárny San Joaquin. Dolores měla o kus dál taky jednu, ale v těchto dnech ji moc nepoužívala. Barry šel směrem ke stavbě s úsměvem, který pohasl, když si vzpomněl na Dolores.</p>

<p>Byla úžasná. To, co dělali ve svém společném volnu, vůbec neovlivňovalo jejich práci. Byla více jeho asistentkou než sekretářkou a věděl zatraceně dobře, že se bez ní nemů­že obejít. Byla pro jeho práci důležitá přinejmenším tolik, jako vedoucí provozu, a to Barryho Price děsilo. Stále oče­kával přivlastňování, ne nepodložené požadavky na jeho čas a pozornost, které mu tak znepříjemňovaly život s Grace. Nemohl uvěřit tomu, že by se Dolores trvale spokojila s tím být jeho… čím? uvažoval. Milenka nebyl správný výraz. Nevydržoval ji. Ta myšlenka byla legrační: Dolores by nepřipustila, aby nějaký muž kontroloval její život. Říkej to­mu přítelkyně. A těš se z toho a buď rád.</p>

<p>Zastavil se, aby si dal kávu z velkého automatu na boudě vedoucího stavby. Vždy tu měli výtečnou kávu. Odnesl si šálek do své kanceláře a vytáhl memorandum McCleva.</p>

<p>O minutu později rozčilením vykřikoval.</p>

<p>Ještě nezchladl, když kolem osmi třiceti dorazila Dolo­res. Vešla s další kávou a našla ho, jak přechází po kancelá­ři. „Co se stalo?“ zeptala se.</p>

<p>To je další věc, kterou na ní mám rád. V kanceláři se ni­kdy nedožaduje ničeho osobního. „Tohle.“ Zvedl memo­randum. „Víš, co chtějí tihle idioti?“</p>

<p>„Samozřejmě, že ne.“</p>

<p>„Chtějí po mě, abych <emphasis>schoval </emphasis>elektrárnu! Přejí si, aby­chom bagry navršili padesát stop vysoký násep ze zeminy kolem celého komplexu!“</p>

<p>„Byla by tím elektrárna bezpečnější?“ chtěla vědět Dolores.</p>

<p>„Ne, je to kosmetická úprava, to je všechno! Ani ne kosmetika. Zatraceně, San Joaquin je <emphasis>krásný. </emphasis>Je to nádherná elektrárna. Měli bychom na ni být hrdi, ne se ji pokoušet schovat za hromadou hlíny.“</p>

<p>Položila kávu a nejistě se usmála. „Musíš to udělat?“</p>

<p>„Doufám, že ne, ale McCleve píše, že komisařům se ta myšlenka líbí. Stejně tak starostovi. Pravděpodobně to budu muset udělat, a, k čertu, z našeho harmonogramu to udělá <emphasis>guláš</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Budeme muset stáhnout muže z výkopů na čísle čty­ři, a –“</p>

<p>„A mimochodem, dámy ze Sdružení rodičů a přátel školy mají přijít během patnácti minut.“</p>

<p>„Dobrý Bože. Díky, Doly. Dám se dohromady.“</p>

<p>„Ano, to raději udělej. Mluvíš jako rozhněvaný medvěd. Buď milý, ty dámy jsou na naší straně.“</p>

<p>„To jsem rád, že alespoň někdo.“ Barry se vrátil ke svému stolu a kávě. Podíval se na kupu práce, kterou ještě bude muset udělat, a doufal, že se dámy nezdrží dlouho. Možná dostane příležitost zavolat starostovi a třeba čirou náhodou starosta bude rozumný. Pak by se znovu mohl pustit do práce…</p>

<p>Dvůr stavby vřel aktivitou. Buldozery, vysokozdvižné vozíky a náklaďáky s betonem jezdily po spletitých, zdánli­vě náhodných drahách. Dělníci nosili materiály pro formy na beton. Barry Price vedl skupinu touto vřavou a téměř ji nevnímal.</p>

<p>Dámy viděly filmy určené pro veřejnost a rozumně se oblékly do sportovního úboru a nízkých střevíců. Nepro­testovaly proti nošení ochranných přileb, které pro ně Dolores obstarala. A zatím ani neměly moc otázek.</p>

<p>Barry je vzal k reaktoru číslo tři. Bylo to bludiště ocelo­vých nosníků a překližkových forem, ochranná stavba ve tvaru kopule, jen částečně dokončená; to mohlo být dobré místo k tomu, aby jim ukázal bezpečnostní opatření. Barry doufal, že poslouchají. Dolores řekla, že se jí zdály být velice rozumné, a Barry tomu chtěl věřit, ale minulá zkušenost ho udržovala na stráži. Dostali se na klidnější území, kde v té chvíli nebyli žádní stavební dělníci, ale stále sem zazníval hluk buldozerů a tesařů, kteří sbíjeli formy, dělníků budují­cích kotel, kteří svařovali trubky…</p>

<p>„Vím, že vás připravujeme o spoustu času,“ začala paní Gundersonová. „Ale myslíme si, že je to důležité. Spousta rodičů se vyptává na elektrárnu. Škola je vzdálená jen ně­kolik mil…“</p>

<p>Barry se souhlasně usmál a pokusil se jí ukázat, že je to v pořádku, že ví o důležitosti jejich návštěvy. Ale nevkládal do toho srdce. Stále přemýšlel o memorandu McCleva.</p>

<p>„Všichni tihle lidé pracují opravdu pro vás?“ položila mu otázku jiná z dam.</p>

<p>„No, jsou to zaměstnanci firmy Bechtel,“ vysvětlil Bar­ry. „Firma Bechtel Engineering staví elektrárnu. Minister­stvo vodního hospodářství a energetiky nemůže vést všech­ny stavební týmy trvale na výplatní listině.“</p>

<p>Paní Gundersonovou nezajímaly administrativní po­drobnosti. Připomínala Barrymu jeho samotného: chtěla se dostat k jádru věci, a rychle. Byla to statná žena, dobře ob­lečená. Její manžel vlastnil velkou farmu někde poblíž. „Chtěl jste nám ukázat bezpečnostní vybavení,“ připomněla.</p>

<p>„Správně.“ Barry ukázal na tyčící se kopuli. „Za prvé je to kopule samotná. Několik stop betonu. Takže pokud by se něco stalo uvnitř, taky to <emphasis>uvnitř </emphasis>zůstane. Ale já jsem vám chtěl ukázat tohle.“ Ukázal na velkou trubku, která vedla do nedokončené kopule. „Tohle je náš primární chladící okruh,“ řekl. „Nerezová ocel. Dvě stopy v průměru. Stěna téhle trubky je silná jeden palec. Támhle je odříznutý kus a vsadím se, že ho nedokážete zvednout.“</p>

<p>Paní Gundersonová odešla, aby se o to pokusila. Chytila za čtyři stopy dlouhý kus trubky, ale nedokázala jím po­hnout.</p>

<p>„Aby došlo ke ztrátě chladicího média, musela by se úplně roztrhnout,“ pokračoval Barry. „Nejsem si jistý, jak by k něčemu takovému mohlo dojit, ale předpokládejme, že by k tomu došlo. Do kopule muži právě vkládají jeden z tanků nouzového chlazení. Ano, to jsou tamty veliké věci. Pokud někdy dojde k poklesu tlaku v primárním chladícím okruhu, tyhle tanky svrhnou vodu o vysokém tlaku přímo do jádra reaktoru.“</p>

<p>Prováděl je konstrukcí a nechal je, aby si všechno pro­hlédly. Ukázal jim čerpadla, která měla udržovat nádobu re­aktoru naplněnou vodou, a tank o objemu 30 000 galonů, ve kterém měla být přídavná voda pro turbíny. „Tohle všechno je k dispozici pro nouzové chlazení,“ zdůraznil Barry.</p>

<p>„Kolik to spotřebuje?“ zeptala se paní Gundersonová.</p>

<p>„Sto galonů za minutu. Asi tolik, co dokáže vystříkat šest zahradních hadic.“</p>

<p>„To se nezdá být moc. A to je všechno, co potřebujete?“</p>

<p>„To je všechno, co potřebujeme. Věřte mi, paní Gun­dersonová, nikdo se nestará o bezpečnost vašich dětí víc, než my. Většina těch takzvaných nehod, na které se připravujeme, se nikdy nestala. Máme lidi, jejichž zaměstná­ním je vymýšlet ty nejpodivnější nehody, bláznivé věci, o kterých jsme si jisti, že nikdy nenastanou, jen abychom se na ně mohli připravit.“ Nechal je tu bloumat a věděl, že na ně zapůsobí masivní velikost všeho. Také na něj to půso­bilo.</p>

<p>Tyhle elektrárny miloval; většinu svého života strávil tím, že se připravoval na tohle povolání.</p>

<p>Nakonec viděly všechno a on je odvedl zpátky do centra pro návštěvníky, kde je mohli převzít pracovníci pro styk s veřejností. Doufám, že jsem to udělal dobře, pomyslel si. Mohou nám hodně pomoci, pokud budou chtít. Taky nám můžou uškodit…</p>

<p>„Jedna věc mi pořád dělá starosti,“ nadhodila paní Gun­dersonová. „Sabotáž. Vím, že jste udělali všechno, co jste mohli, abyste zabránili nehodám, ale předpokládejme, že by se někdo schválně pokusil… nechat to vybuchnout. Ať je to jak chce, nemáte tu moc stráží a v tomhle světě je spousta šílených lidí.“</p>

<p>„Jo. Dobře, promýšleli jsme způsoby, jakými by se o to mohli lidé pokusit,“ připustil Barrry. Usmál se. „Musíte mi prominout, že vám o nich neřeknu.“</p>

<p>Také se na něj nejistě usmály. Nakonec paní Gundersonová řekla: „Takže jste přesvědčen o tom, že žádná banda šílenců nemůže elektrárně ublížit?“</p>

<p>Barry zavrtěl hlavou. „Ne, paní. Jsme přesvědčeni, že nemůžou ublížit vám tím, co dokážou udělat nám. Ale nikdo nemůže chránit elektrárnu samotnou. Podívejte se na ty tur­biny. Vykonávají tři tisíce šestset otáček za minutu. Tyhle lopatky se točí tak rychle, že když se do přívodu páry do­stanou kapky <emphasis>vody, </emphasis>turbiny se můžou rozletět. Rozvodna je zranitelná pro každého idiota s dynamitem. Ne, nemůžeme jim zabránit v tom, aby poškodili elektrárnu, ale zrovna tak jim nemůžeme zabránit v zapálení zásobníků s ropou v tepelné elektrárně. Můžeme dohlédnout na to, aby nikdo mimo elektrárnu nepřišel k úrazu.“</p>

<p>„A vaši vlastní lidé?“</p>

<p>Barry pokrčil rameny. „Podívejte se, nikdo nepovažuje za něco zvlášť významného, že se policie a požárníci obětují své práci,“ řekl. „A o lidech z elektrárny toho tolik neslyší. Uva­žovali by jinak, pokud by viděli jednoho z našich učňů stát po pás v oleji, aby otočil ventilem, nebo elektrikáře nahoře na sloupu uprostřed elektrické bouře. My svou práci odvedeme, paní Gundersonová. Pokud nás jen nechají.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Na předměstí Houstonu El Lago vál teplý vítr a obloha byla jasná. Období dešťů skončilo a stovka rodin vyšla na své dvorky. Místní občerstvení u silnice téměř vyprodalo Coorsovo pivo.</p>

<p>Rick Delanty měl spoustu práce, byl hladový a šťastný, že bude doma celý víkend. Vybral hamburgery z grilu a vložil je mezi žemle. Na oploceném dvorku bylo teplo, za­kouřeno a hlučno od tuctu přátel a jejich manželek. Z dálky slyšel křik dětí, které hrály nějakou novou hru. Děti si zvykly slavit, i když to neviděly moc často. To, že měly doma tátu, pro ně tak velká událost nebyla.</p>

<p>„… na té myšlence není nic nového,“ říkala jeho man­želka. „Spisovatelé science fiction už desítky let mluví o velkých vesmírných koloniích.“ Byla vysoká, úplně černá a nosila vlasy v tenkých copáncích, zvaných obilné klásky. Delanty si pamatoval, kdy si česala vlasy rovně.</p>

<p>„Co se toho týče, psal o nich Heinlein,“ připomněla Gloria Delantyová. Podívala se na Ricka, aby jí dal za pravdu, ale on byl zaměstnaný u grillu a vzpomínal na to, jaká byla jeho manželka, když ještě oba byli studenty v Chicagu.</p>

<p>„Tohle <emphasis>je </emphasis>nové,“ namítl člen velmi exkluzivního klubu. Evan byl na Měsíci – téměř. Byl to ten muž, který zůstal v kabině Apolla. „O'Neil rozpracoval <emphasis>ekonomii </emphasis>výstavby ta­kových gigantických vesmírných kolonií. Dokázal, že to můžeme <emphasis>udělat, </emphasis>nejen si o tom vyprávět.“</p>

<p>„Líbí se mi to,“ souhlasila Gloria. „Rodinný astronautic­ký projekt. Jak se k němu můžeme přihlásit?“</p>

<p>„Už jsi to udělala,“ žertovala Jane Ritchiová. „Když sis vzala támhle toho zkušebního pilota.“</p>

<p>„My jsme se vzali?“ podivila se Gloria. „Nejsem si jistá. Evane, dokážete vy z tréninkového střediska <emphasis>vůbec někdy </emphasis>dodržet časový rozvrh?“</p>

<p>John Baker vyšel z domu. „Ahoj, Rickie! Myslel jsem, že jdu do špatného domu. Zpředu se nedalo poznat, že se tu něco děje.“</p>

<p>Ozval se chór vřelého přivítání od mužů, kteří neviděli plukovníka Johna Bakera od doby, co odešel do Washing­tonu, ne už tak vřelého od jejich manželek. Zavinil to Ba­ker: po svém letu se nechal rozvést. Stávalo se to spoustě astronautů, a když se vrátil do Houstonu, ostatní o tom pře­mýšleli.</p>

<p>Baker jim všem zamával, pak začichal. „Můžu dostat je­den hamburger?“</p>

<p>„Přijímám vaši objednávku, pane, ale pokud nikdo ne­zruší svou…“</p>

<p>„Proč nikdy nepodáváš pečená kuřata?“</p>

<p>„Bojím se, že jsem propadl stereotypu. Protože jsem –“</p>

<p>„Černoch,“ napověděl ochotně Johnny Baker.</p>

<p>„Cože?“ Rich se podíval na své ruce ve zjevných rozpa­cích. „Ne, to je jen omastek z hamburgerů.“</p>

<p>„Tak koho vyberou pro ten let ke sledování velké ko­mety?“ ptal se Evan.</p>

<p>„Ať se propadnu, jestli to vím,“ odpověděl Baker. „Ni­kdo ve Washingtonu o tom nemluví.“</p>

<p>„K čertu, posílají mě,“ pronesl Rick Delany. „Mám to z dobrého pramene.“</p>

<p>Baker ztuhl s napůl otevřeným pivem. Tři ostatní muži poblíž přestali mluvit a jejich manželky zadržely dech.</p>

<p>„Došel jsem si k věštkyni v Texarkaně, a ta –“</p>

<p>„Ježíši, dej mi rychle její jméno a adresu!“ vykřikl Johnny. Ostatní se usmáli, trochu ublíženě, a vrátili se k ho­voru. Johnny zašeptal: „To bylo ošklivé,“ a zasmál se.</p>

<p>„Jo,“ připustil Rick nezahanbeně. Začal otáčet hambur­gery pomocí lopatičky s dlouhou rukojetí. „Proč nám to neřekli dřív? Tucet nás nechali trénovat celé týdny, a pořád neřekli ani slovo. A tohle bude pro všechny poslední let, dokud nedokončí raketoplán. Šest let jsem byl na seznamu a nikdy jsem neletěl. Občas uvažuju, jestli to za to stojí.“</p>

<p>Položil lopatičku. „Přemýšlel jsem o tom, a pak jsem si vzpomněl na Deke Slaytona.“</p>

<p>Baker přikývl. Deke Slayton byl jedním z původní sed­mičky, jedním z prvních astronautů, kteří byli vybráni, a ni­kdy nestartoval až do společného letu Sojuz – Apollo. Tři­náct let, než se dostal ke kosmickému letu. Byl to stejně dobrý astronaut jako každý jiný, ale byl lepší při pozemních činnostech. Trénink, řízení letu; na zemi byl příliš dobrý. „Divím se, jak to vydržel,“ zamyslel se Johnny Baker.</p>

<p>Rick přikývl. „Já taky. Ale já jsem jediný černý astro­naut na světě. Pořád si myslím, že to musí mít nějaký smy­sl.“</p>

<p>Gloria přišla ke grilu. „Ahoj, Johnny. O čem vy dva mluvíte?“</p>

<p>„O čem,“ zakřičela Jane od chladicího boxu na pivo, „astronauti vždycky mluví, když se plánuje nějaký let?“</p>

<p>„Možná čekají na správný okamžik,“ uvažoval dál Johnny Baker. „Na rasové nepokoje. Pak můžou vyslat čer­ného kosmonauta, aby dokázali, že jsme si všichni rovní.“</p>

<p>„To není legrace,“ nesouhlasně řekla Gloria.</p>

<p>„Ale je to stejně dobrá teorie jako každá jiná,“ namítl Rick. „Kdybych věděl, čím se NASA při výběru řídí, byl bych na každém letu. Mimochodem, co tě k čertu přivedlo zpátky z toho legračního pětibokého útulku?“</p>

<p>„Rozkazy. Začít znovu s tréninkem. Jsem v základním výběru pro pozorování Hammera.“</p>

<p>„Hmmm.“ Rick šťouchl do jednoho z hamburgerů. Už byl skoro hotový. „Třeba ti pomůže <emphasis>tamto,'' </emphasis>řekl. „Druhé vítězství v pořadí. Měl bys mít přednost.“</p>

<p>Baker pokrčil rameny. „Stejně nevím, jak to funguje. Nikdy jsem nepochopil, jak jsem se dostal na Skylab –“</p>

<p>„Byl bys dobrý,“ řekl Rick. „Zkušenosti s opravami ve vesmíru. A tuhle věc dávali dohromady narychlo, takže ne­byl čas na všechny testy. Je to logické.“</p>

<p>Gloria přikývla, a i ostatní, kteří je přímo neposlouchali. Vrátili se k přerušenému hovoru. Johnny Baker skryl svůj výraz úlevy tím, že vypil pivo Coors. Pokud se to zdá logic­ké jim, nejspíš se to bude zdát logické i v Astronautickém středisku v Houstonu. „Ale nějaké zprávy z Washingtonu jsem přinesl. Ne oficiální, ale z přímého zdroje. Rusové po­sílají ženu.“</p>

<p>Je podivné, jak se ticho dokáže šířit v rostoucím kruhu.</p>

<p>„Leonillu Malikovou. A lékařku, takže nemusíme brát doktora.“ Johnny Baker zesílil hlas pro širší posluchačstvo. „Je to definitivní. Rusové ji vysílají nahoru a my se spojíme s jejich Sojuzem. Můj zdroj je tajný, ale zatraceně spolehli­vý.“</p>

<p>„Možná,“ nadhodil Drew Wellen a byl jediný, kdo pro­mluvil, „možná si myslí, že musí něco dokazovat.“</p>

<p>„My možná taky,“ dodal někdo.</p>

<p>Rick to cítil jako měkkou explozi v žaludku. Nikdo mu vůbec nic neslíbil, ale on to <emphasis>věděl. </emphasis>Řekl: „Proč se na mě najednou všichni díváte?“</p>

<p>„Pálíš hamburgery,“ upozornil ho Johnny.</p>

<p>Rick se podíval dolů na kouřící se maso. „Hořte, jen hořte,“ zamumlal.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Ve tři hodiny ráno šla Loretta Randallová za podivnými zvuky do kuchyně.</p>

<p>Včerejší noviny byly rozložené uprostřed podlahy v ku­chyni. Její největší hranatá dortová forma stála uprostřed, naplněná vrstvou mouky. Mouka byla rozházená po novi­nách i okolo. Harvey házel předměty do formy. Vypadal unaveně a smutně.</p>

<p>Loretta vykřikla: „Můj Bože, Harveyi! Co to děláš?“</p>

<p>„Ahoj. Uklízečka zítra přijde, ne?“</p>

<p>„Ano, samozřejmě, je pátek, ale co si <emphasis>pomysl</emphasis><emphasis>í?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Doktor Sharps říká, že všechny krátery jsou kruhové.“ Harvey se postavil nad dortovou formu s maticí v prstech. Nechal matici spadnout a mouka se rozlétla. „Ať jsou rychlost, hmota, nebo úhel dopadu meteoritu jakékoliv, vždy zanechá kruh. Myslím, že má pravdu.“</p>

<p>Mouka byla posetá vyloupaným hrachem a kousky štěr­ku. Těžítko zanechalo kroužek velikosti talíře, nyní téměř vymazaný menšími krátery. Harvey couvl, přikrčil se a ho­dil uzávěr z lahve v ostrém úhlu. Mouka se rozlétla po papí­ru. Nový kráter měl kruhový tvar.</p>

<p>Loretta vzdychla s vědomím, že její manžel je šílenec. „Ale Harveyi, proč <emphasis>tohle </emphasis>děláš? Víš, kolik je hodin?“</p>

<p>,Ale jestli má pravdu, pak…“ Harvey se podíval na glóbus, který si donesl z kanceláře. Vyznačil na něm krouž­ky fixem: Japonské moře, Bengálskou zátoku a kruh ostro­vů, jež obklopují Indický oceán, a dvojitý kruh v Mexickém zálivu. Pokud úder meteoritu vytvořil jakýkoliv z nich, oce­ány se musely vařit a veškerý život byl sežehnut. Kolikrát začínal život na Zemi, byl vyhlazen z její tváře a vytvořen znovu?</p>

<p>Pokud by to dokázal vysvětlit dost jasně, Loretta by mohla ležet v hrůze vzhůru až do rána. „Nedělej si starosti,“ řekl. „To je pro ten dokumentární snímek.“</p>

<p>„Pojď do postele. Ráno to tu uklidíme, dřív než přijde Marie.“</p>

<p>„Ne, nedotýkej se toho. Nenech ji, aby s tím hýbala. Chci to fotografovat… ze spousty úhlů…“ Opile se o ní opřel, jejich boky o sebe narážely, když se vraceli do postele.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Duben: Dva</strong></p>

<p><emphasis>Nikdo neví, kolik objektů různé velikosti, několik mil </emphasis><emphasis>v </emphasis><emphasis>pr</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>měru a menších může každým rokem míjet Zemi, aniž si jich někdo p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>všimne.</emphasis></p>

<p>Dr. Robert S. Richardson</p>

<p>Haleova observatoř, Mount Wilson</p>

<p>Když Harvey vyšel z budovy studia, u TravelAll čekal Tim Hamner. Harvey se zarazil. „Zdravím vás, Time. Co tady venku děláte?“</p>

<p>„Pokud bych šel dovnitř, šel bych tam jako sponzor a bylo by to obchodní jednání, ne? Já nechci obchodní jedná­ní. Chci od vás laskavost.“</p>

<p>„Laskavost?“</p>

<p>„Kupte mi pití, a já vám to řeknu.“</p>

<p>Harvey si zkoumavě prohlédl Timův drahý oblek a vá­zanku. Do baru Security First – „Bezpečnost především“ se to moc nehodilo. Jeli do Brown Derby. Obsluha parko­viště poznala Tima Hamnera a stejně tak hosteska; uvedla je ihned dovnitř.</p>

<p>„Tak dobrá, o čem si chcete promluvit?“ zeptal se Har­vey, když se usadili v boxu.</p>

<p>„Líbilo se mi, když jsem byl s vámi v JPL,“ začal Hamner. „Jaksi ztrácím kontrolu nad svou kometou. Nemůžu dělat nic, co by odborníci nedokázali lépe, a to se týká i tele­vizního seriálu. A je to <emphasis>váš</emphasis> seriál. Ale…“ Tim se odmlčel a napil se. Nebyl zvyklý žádat o laskavosti, zvláště ne lidi, kteří pro něj pracovali. „Harveyi, rád bych šel s vámi na natáčení dalších rozhovorů. Bez nároku na mzdu, samozřejmě.“</p>

<p>Ach, do prdele. Co se stane, když mu řeknu, že to ne­jde? Promluví se svou agenturou? Určitě právě teď nepo­třebuju žádný test síly. „Víte, vždycky to není tak vzrušují­cí. Právě teď děláme rozhovory s lidmi na ulici.“</p>

<p>„Nejsou nudné?“</p>

<p>„Můžou být. Ale občas dostanete čisté zlato. A neškodí si občas potvrdit názor diváků.“ A já si pracuju <emphasis>po svém, </emphasis>zatraceně!</p>

<p>„Co hledáte? Můžete toho použít hodně?“</p>

<p>Harvey pokrčil rameny. „Nebudu plýtvat dobrým fil­mem – ale o to nejde. Chci získat postoje. Chci neočeká­vané. Pokud bych věděl, za čím jdu, mohl bych to nechat dělat někoho jiného. A…“</p>

<p>„Ano?“ Timovy oči se v tlumeném osvětlení zúžily. Uviděl v Randallově tváři legrační výraz.</p>

<p>„No, existují zvláštní reakce, které nedokážu pochopit. Začalo to poté, co jí Johnny řekl Hammer – Kladivo…“</p>

<p>„Aby ho čert vzal!“</p>

<p>„A ty reakce nejspíš zesílí, až budeme vysílat srážku s velkým horkým fondánem se zmrzlinou. Time, je to skoro takové, jako kdyby spousta lidí <emphasis>chtěla </emphasis>konec světa.“</p>

<p>„Ale to je směšné.“</p>

<p>„Možná. Ale je to tak.“ Tobě se to zdá směšné, pomyslel si Harvey. Ale už to není tak směšné pro muže uvězněného svou prací, kterou nenávidí, nebo pro ženu, která musí spát se svým hnusným šéfem, aby si udržela práci…“</p>

<p>„Podívejte, vy jste sponzor. Nemůžu vás zarazit, ale tr­vám na tom, že určuju pravidla. Mimo to začínáme časně ráno –“</p>

<p>„Jo.“ Tim dopil svou sklenici. „Na to si zvyknu. Říká se, že si zvyknete i viset na šibenici, pokud visíte dost dlouho.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>TravelAll bylo zaplněné vybavením a lidmi. Kamery, zvukařské vybavení, přenosný skládací stůl pro práci s papíry. Mark Czescu měl problém najít si místo k sezení. Teď byli vzadu tři, protože Hamner obsadil sedadlo vpředu. Mark si vzpomněl na výpravy do pouště s nadšenými motocyklový­mi závodníky: motorky a vybavení mechaniků pečlivě upevněné a jezdci namačkaní až dodatečně. Zatímco čekal, až ostatní vyjdou z budovy studia, Mark si pustil rádio.</p>

<p>Autoritativní hlas hovořil s naléhavostí profesionálního řečníka: „A toto slovo Boží o Království bude hlásáno po celém světě jako svědectví všem národům, a pak přijde ko­nec. Jak pravil prorok Daniel: když pak uvidíte znesvěcující ohavnost, stojící na místě svatém, pak ať ti, kdo budou v Judei, uprchnou do hor.“</p>

<p>Kvalita hlasu se změnila ze čtenáře v kazatele. „Moji li­dé, neviděli jste, co se děje v chrámech? Což to není znesvěcení?“ „Kdo čteš, rozuměj.“ A Kladivo se blíží! Přichází potrestat hříšné. „Neboť tehdy nastane hrozné soužení, ta­kové, jaké nebylo od počátku světa do našich dnů a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by žád­ný člověk spasen.“</p>

<p>„Opravdu to přehání,“ ozval se hlas za Markem. Charlie Bascomb nastoupil do TravelAll.</p>

<p>„Slovo Boží vám hlásal reverend Henry Armitage,“ oznámil hlasatel v rádiu. „Hlas Boží je vysílán ve všech ja­zycích po celém světě podle Božího přikázání. Vaše pří­spěvky umožňují tato vysílání.“</p>

<p>„V dnešních dnech ho určitě poslouchá spousta lidí,“ uvažoval Mark. „Musí mít spoustu nových přispívatelů.“</p>

<p>Vyjeli do Burbanku a zaparkovali blízko studia Warner Brothers. Byla to dobrá ulice: spousta obchodů, od těch nejjednodušších krámků až po drahé restauranty. Lidé se valili po široké avenue. Hvězdičky a lidé z filmové produk­ce se mísili s nepochybně obchodními typy z pojišťovacích kanceláří. Manželky patřící ke střední třídě parkovaly své stejšny a vyrážely do ulic. Známá televizní osobnost, která žila v blízkém Toluca Lake, prošla okolo. Mark poznal její skobovitý nos.</p>

<p>Zatímco štáb připravoval kameru a zvukařské vybavení, Harvey vzal Tima Hamnera do restaurace na kávu. Když bylo všechno připraveno, Mark vešel dovnitř. Když se blížil k boxu, slyšel Randalla mluvit. Harveův hlas měl přízvuk, který Mark poznával.</p>

<p>„… účelem všeho je zjistit, co si myslí <emphasis>oni. </emphasis>Co si myslím já, skrývám neutrálními otázkami a neutrálním hlasem. Co si myslíte vy, budete skrývat tichem. Je to jasné?“</p>

<p>„Absolutně,“ protáhl Hamner. Vypadal bdělejší, než když vyjížděli. „Tak s čím mohu pomoci?“</p>

<p>„Můžete vypadat užitečně. Můžete pomáhat Markovi s vyplňováním formulářů. A můžete se držet stranou.“</p>

<p>„Mám dobrý magnetofon,“ navrhl Hamner. „Mohl bych –“</p>

<p>„Nemůžeme použít nic, co byste natočil,“ odmítl Ran­dall. „Nejste v odborech.“ Vzhlédl a uviděl Marka, ten přikývl a Randall odešel.</p>

<p>Mark vyšel ven s Hamnerem. „Dával mi to samé škole­ní,“ uklidnil ho Mark. „Úplně mě setřel.“</p>

<p>„To vám věřím. Myslím, že kdybych mu pokazil rozho­vor, z fleku by mě propustil. A taxíky odsud stojí <emphasis>hodně.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Víte,“ řekl Mark, „nějak jsem myslel, že vy jste sponzor.“</p>

<p>„Jo. Ten Harv Randall je tvrdej chlapík,“ řekl Hamner. „Děláte tuhle práci dlouho?“</p>

<p>Mark zavrtěl hlavou. „Jenom dočasně, pracuju jen pro Harva. Možná to jednoho dne budu dělat jako stálé zaměst­nání, ale víte, co práce u televize obnáší. Omezuje mou svobodu.“</p>

<p>V Burbanku byl smog. „Vidím, že si Hertz zase zabral hory,“ prohodil Hamner.</p>

<p>Mark překvapeně vzhlédl. „Jak to myslíte?“ Hamner ukázal na sever, tam, kde horizont v údolí San Fernando mizel v hnědé špíně. „Občas nám hory tam nahoře patří. Dokonce mám na jedné z nich observatoř. Ale před­pokládám, že Hertzův Rent – A – Mountains*[2] – proná­jem hor je dnes znovu zabral.“</p>

<p>Došli k TravelAll. Kamery byly nařízené, připravené přiblížit k detailním záběrům nebo se vzdálit kvůli širokému záběru. Harvey Randall už zastavil svalnatého muže v helmě a pracovních šatech. Mezi nakupujícími a obchod­níky vypadal nepatřičně.</p>

<p>„… Rich Gollantz. Támhle stavíme budovu Avery.“</p>

<p>Harvey Randall se snažil svým hlasem a jednáním pří­mět subjekty k hovoru; jeho otázky mohly být nafilmovány znovu, pokud měly být v záběru. „Slyšel jste toho hodně o Hamner–Brownově kometě?“</p>

<p>Gollantz se zasmál. „Netrávím tolik času přemýšlením o kometách, jak byste mohl očekávat.“ Harvey se usmál. „Ale viděl jsem „Večerní show“, kde říkali, že se může srazit se Zemí.“</p>

<p>„A co si o tom myslíte?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„Jsou to… kraviny.“ Gollantz se podíval do kamery. „Stejní lidé pořád říkají Ozón je pryč, všichni zemřeme. A pamatujete se na šedesátý osmý, kdy všichni věštci říkali, že Kalifornie sklouzne do moře, a cvoci utíkali do kop­ců?“</p>

<p>„Ano, ale astronomové říkají, že pokud hlava komety narazí, může to způsobit –“</p>

<p>„Dobu ledovou,“ přerušil ho Gollantz. „Vím o tom. Vi­děl jsem to v časopise <emphasis>Astronomy.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Usmál se a poškrábal se pod žlutou kovovou helmou. „Tak to by skutečně bylo něco. Pomyslete na všechny nové stavby, které bychom potřebo­vali. A hoši z Welfare*[3] by mohli rozdávat kožešiny z polár­ních medvědů místo šeků. Jenom by pro ně někdo musel střílet medvědy. Možná bych to mohl dělat já.“ Gollantz se zeširoka usmál. „Jej, to by mohla být legrace. Nevadilo by mi trávit život jako slavný lovec.“</p>

<p>Harvey z něj doloval víc. Nezdálo se, že by rozhovor poskytl použitelný film, ale to nebylo účelem. Harvey lovil s kamerou jako návnadou. Televizní společnost nesouhlasila s takovou metodou výzkumu. Příliš drahé, příliš primitivní a nespolehlivé, říkali. Získávali mínění přímo z výsledků sku­pin provádějících motivační průzkum, které stály o to, aby je NBS najímala.</p>

<p>Ještě pár otázek. Věda a technologie. Gollantz byl rád, že ho natáčejí. Slyšel o letu Apolla k výzkumu komety, a co si o tom myslí?</p>

<p>„Líbí se mi to. Bude to pěkná podívaná. Spousta hez­kých záběrů, a nebude mě to stát ani tolik, co jsem zaplatil za lístky na Rose Bowl, to vám zaručuju. Poslyšte, doufám, že zas nechají letět Johnnyho Bakera.“</p>

<p>„Vy znáte plukovníka Bakera?“</p>

<p>„Ne. Ale rád bych. Rád bych se s ním setkal. Ale viděl jsem záběry, jak spravoval Skylab. Tak <emphasis>tohle </emphasis>byla práce montéra. A když se dostal zpátky dolů, určitě těm bastar­dům z NASA pořádně zatopil, co? No, budu muset jít. Má­me práci.“ Zamával a odešel. Mark ho pronásledoval s for­mulářem.</p>

<p>„Pane. Dovolíte na okamžik?“</p>

<p>Mladý muž šel se skloněnou hlavou, ztracený v myšlen­kách. Nevypadal špatně, ale tvář měl podivně strnulou. Za­tvářil se hněvivě, když ho Randall vyrušil od přemýšlení. „Ano?“</p>

<p>„Mluvíme s lidmi o Hamner–Brownově kometě. Mů­žete nám říct své jméno?“</p>

<p>„Fred Lauren.“</p>

<p>„Přemýšlel jste o kometě?“</p>

<p>„Ne.“ Skoro odmítavě dodal: „Sledoval jsem váš pro­gram.“ Svaly na čelisti Freda Laurena se sevřely způsobem, který Harvey rozpoznal. Někteří lidé procházejí životem věčně rozhněvaní. Svaly, které svírají čelisti a skřípají zuby, jsou pro ně velmi důležité.</p>

<p>Harvey uvažoval, jestli nenarazil na duševně chorého. Přesto však… „Slyšel jste, že existuje možnost, že se hlava komety může srazit se Zemí?“</p>

<p>„Srazit se Zemí?“ Muž vypadal překvapeně. Náhle se otočil a odcházel, šel rychleji, mnohem rychleji, než když přišel.</p>

<p>„Co mělo být tohle?“ zeptal se Tim Hamner.</p>

<p>„Nevím,“ pokrčil rameny Harvey. Muž na cestě ke spá­chání vraždy? Šílení násilníci jsou neustále propouštěni zpět mezi veřejnost. Není dost nemocnic. Byl Laureen jedním z nich, nebo to byl jenom muž, který se pohádal se svým šé­fem? „To se nikdy nedozvíme. Pokud nesnesete, že něčemu nerozumíte, jste tu na špatném místě.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Fred se na minulý Randallův program nedíval. Sledoval Coleen, která se dívala na program o kometě… ale něco z toho, co slyšel, si začínal uvědomovat. Země ležela v dráze komety. Pokud kometa narazí, civilizace skončí v ohni.</p>

<p>Konec světa. Budu mrtvý. Budeme <emphasis>všichni </emphasis>mrtví. Vzdal se všech myšlenek na návrat do práce. Na ulici byl stánek s časopisy a on se k němu rychle vydal.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Následovaly další rozhovory. Hospodyňky, které o ko­metě nikdy neslyšely. Hvězdička, která si Tima Hamnera pamatovala z „Večerní show“ a chtěla být nafilmována, jak se s ním líbá. Hospodyňky, které věděly o kometě asi tolik, jako Harvey Randall. Skaut, který plnil odznak zdatnosti v oboru astronomie.</p>

<p>Existovalo několik trendů, které mohl Harvey vysledo­vat. Jeden nebyl překvapující: v Burbanku se nalézala spousta kosmického průmyslu a lidé převážnou většinou souhlasili s vysláním Apolla. Přesto došlo k téměř naprosté jednomyslnosti, neobvyklé i v této oblasti. Jak Harvey předpokládal, lidé chtěli další pilotovaný let, aby se podí­vali na své hrdiny astronauty, a kometa k tomu představo­vala dobrou záminku. Existovaly nejasné zmínky o ceně, ale podobně jako Rich Gollantz, většina si myslela, že každý měsíc platí víc za mnohem horší zábavu.</p>

<p>Už to chtěli zabalit, když Harvey zpozoroval neobvykle hezkou dívku. Nikdy neškodí natočit pár stop krásy, po­myslel si Harvey. Vypadala zaměstnaně a cupitala po chod­níku, výraz tváře odrážel zamyšlení nad závažnými věcmi a naznačoval zdatnost. Její úsměv se objevil nečekaně a byl velmi krásný. „Nedívám se moc na televizi,“ začala. „A bo­jím se, že jsem o vaší kometě nikdy neslyšela. V kanceláři bylo velmi rušno –“</p>

<p>„Bude to opravdu veliká kometa,“ řekl Harvey. „Dívejte se po ní v létě. Také je vyslán kosmický let k jejímu vý­zkumu. Souhlasila byste s tím?“</p>

<p>Neodpověděla ihned. „Dozvíme se z toho hodně?“ Když Harvey přikývl, souhlasila: „Tak jsem pro. Pokud to není příliš drahé. A pokud to vláda může zaplatit. O čemž po­chybuju.“</p>

<p>Harvey namítl, že výzkum komety stojí méně než lístky na fotbal.</p>

<p>„Jistě. Ale vláda ty peníze <emphasis>nemá. </emphasis>A nebudou nic ome­zovat. Tak budou muset natisknout peníze. Větší deficit. Větší inflace. Samozřejmě, že se inflace stejně zvětší, tak­že se klidně můžeme za naše peníze dozvědět něco o ko­metách.“</p>

<p>Harvey ji povzbuzoval k dalšímu hovoru. Dívka velmi zvážněla. Její úsměv se vytratil do zamyšleného výrazu a ten se změnil v hněv. „A co se vůbec změní tím, co si mys­lím? Nikdo ve vládě neposlouchá. Nikomu to nevadí. Jistě, doufám, že vyšlou Apollo. Alespoň se něco <emphasis>stane. </emphasis>Není to jen strkání papírů z jednoho košíku do druhého.“</p>

<p>Pak se ten úsměv zase vrátil, ve tváři se jí rozzářilo slunce. „A proč vám vykládám o politických bolestech svě­ta? Budu muset jít.“ Odcupitala dřív, než se jí Harvey mohl zeptat na jméno.</p>

<p>Klidně postávající, konzervativně oblečený černoch vi­ditelně čekal, až se dostane do záběru. Muslim? uvažoval Harvey. Ti se takhle oblékají. Ale ukázalo se, že je to člen starostova personálu, který chtěl všem sdělit, že se starosta <emphasis>stará, </emphasis>a pokud by voliči schválili novou starostovu vyhlášku k omezení smogu, lidé by mohli pozorovat hvězdy z údolí San Fernando.</p>

<p>„Možná budete v záběru tak pět sekund. Ten krásný úsměv,“ říkal Tim Hamner. A pak „Hamner – Brown? Co je to?“ A pak bude střih na někoho, kdo si je jistý, že to roztříská Culver City na cimprcampr.“</p>

<p>Zasmála se. „V pořádku. Podepíšu vám formulář.“</p>

<p>„Dobře. Jméno?“</p>

<p>„Eileen Susan Hancocková.“</p>

<p>Hamner to pečlivě zapsal. „Adresa? Telefonní číslo?“</p>

<p>Zamračila se. Podívala se na TravelAll a všechno zaří­zení kameramanů. Pohlédla na Hamnerův drahý pohodlný oblek a jeho tenké hodinky Pulsar. „Nechápu –“</p>

<p>„Rádi bychom se domluvili s lidmi, než je budeme vy­sílat,“ řekl Tim. „K čertu! Nemyslel jsem to tak. Ve skuteč­nosti nejsem profesionál. Jen neplacený pracovník. Také sponzor. A muž, který objevil tu kometu.“</p>

<p>Eileen udělala grimasu: pobavený údiv. „Jak… zvrhlé!“</p>

<p>Oba se zasmáli. „Jak se vám povedlo být vším najed­nou?“</p>

<p>„Vybral jsem si správného dědečka. Zdědil jsem spoustu peněz a společnost nazývanou Kalva Soap. Utratil jsem ně­jaké peníze na observatoři. Objevil jsem kometu. Přiměl jsem společnost, aby sponzorovala dokument o kometě, abych se tím mohl chlubit. Vidíte, všechno jde perfektně dohromady.“</p>

<p>„Ovšem, je to všechno tak jednoduché, teď, když jste to vysvětlil.“</p>

<p>„Poslyšte, jestli mi nechcete dát vaši adresu –“</p>

<p>„Ach, ale ano.“ Bydlela v mrakodrapu v západním Los Angeles. Dala mu také své telefonní číslo. Krátce si s ním potřásla rukou a řekla: „Musím běžet, ale jsem opravdu ráda, že jsem vás poznala. Je to můj šťastný den.“ A ode­šla, zanechala Hamnera s omámeným a šťastným úsmě­vem.</p>

<p>„Ragnarok,“ řekl muž. „Armageddon.“ Hlas měl silný, přesvědčivý. Měl <emphasis>mohutný </emphasis>plnovous, úplně černé vousy se dvěma čistě bílými chomáči na bradě a mírné, přátelské oči. „Proroci všech zemích viděli tento den přicházet. Soudný den. Válka ohně a ledu je předpovězena našimi předky. Kladivo je led, a přijde v ohni.“</p>

<p>,A co radíte?“ zeptal se Harvey Randall.</p>

<p>Muž se zarazil; možná se obával, že si z něj Randall dělá legraci. „Připojte se k církvi. Připojte se k jakékoliv církvi, které můžete věřit. „V domě mého otce je mnoho komnat.“ Skutečně věřící nebudou odmítnuti.“</p>

<p>„Co byste dělal, kdyby nás Hamner–Brownova ko­meta minula?“</p>

<p>„To se nestane.“</p>

<p>Harvey ho předal Markovi s formulářem a dal Charlie­mu signál, aby to zabalil. Nebyl to špatný den, získali pár minut, které mohl použít, a dozvěděl se něco o náladách zpovídaných lidí.</p>

<p>Mark přišel s formulářem. „Šlo to dobře, co? Jistě sis všiml, že jsem držel pusu zavřenou.“</p>

<p>„Opravdu. Šlo to dobře.“</p>

<p>Hamner přišel a usmíval se nějaké své soukromé radosti. Uložil nahrávací zařízení do auta a vylezl nahoru. „Propásl jsem něco?“</p>

<p>„Přichází Ragnarok. Země zahyne pod ohněm a ledem. Měl nejlepší vousy, jaké jsem kdy viděl. Kde jsi k čertu byl?“</p>

<p>„Získával jsem formulář,“ řekl Tim. Měl ten sentimen­tální úsměv celou cestu zpátky na parkoviště.</p>

<p>Z parkoviště u NBS Tim Hamner odjel k Bullocksovi. Věděl, co hledá. Odtud do květinářství, a pak do dragstóru. V dragstóru koupil prášky na spaní. Chystal se dodržovat podivný časový rozvrh.</p>

<p>Padl do postele úplně oblečený. Hluboce spal, když ko­lem šesti třiceti zvonil telefon. Překulil se a sahal po slu­chátku. „Haló?“</p>

<p>„Haló, ráda bych mluvila s panem Hamnerem, prosím.“</p>

<p>„To jsem já. Eileen? Omlouvám se, spal jsem. Chystal jsem se vám zavolat.“</p>

<p>„Dobrá, tak jsem vás předběhla. Time, vy opravdu víte, jak si získat pozornost dívky. Ty květiny jsou krásné, ale váza – chci říct, vždyť jsme se jen seznámili!“</p>

<p>Zasmál se. „Tak jsem se domníval, že jste příznivkyní Steubenova křišťálu. Sám mám docela pěknou sbírku.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Šílím po zvířatech.“ Tim se přesunul do polohy vsedě.</p>

<p>„Mám… například modrého žraloka, jednorožce, žirafu, kterou jsem dostal od babičky, je to ve starším stylu. A Ža­bího prince. Viděla jste Žabího prince?“</p>

<p>„Viděla jsem obrázky Jeho výsosti. Poslyšte, Time, nechte mě, abych vás pozvala na večeři. Existuje jedno ne­obvyklé místo nazývané Dar Magrib.“</p>

<p>Muž se obvykle odmlčel, když <emphasis>ho </emphasis>Eileen pozvala na ve­čeři. U Tima byla pauza stěží postřehnutelná. „Pan Hamner s díky přijímá. Dar Magrib je neobvyklý, to je pravda. Už jste tam byla?“</p>

<p>„Ano. Je to tam velmi pěkné.“</p>

<p>„A vy jste mě chtěla nechat jít tam bez varování? Aniž byste mě upozornila, že tam budu jíst prsty?“</p>

<p>Eileen se zasmála. „Testuju vaši přizpůsobivost.“</p>

<p>„M – hm. Proč sem nejdřív nepřijdete na koktejl? Představím vás Jeho Výsosti a ostatnímu křišťálu.“ Tim jí vysvětlil, jak se k němu dostane.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Fred Lauren přišel domů s hromadou časopisů. Hodil je vedle pohodlné židle, posadil se do prohýbajících se pružin a začal číst <emphasis>National Enquirer.</emphasis></p>

<p>Článek potvrdil jeho nejhorší obavy. Kometa určitě na­razí a nikdo neměl představu, kde. Ale dopadne v létě, a proto (skica to objasňovala) by měla dopadnout na severní polokouli. Nikdo nevěděl, jak bude hlava komety těžká, ale <emphasis>Enquirer </emphasis>říkal, že to může znamenat konec světa.</p>

<p>A slyšel kazatele v rádiu, toho blázna, který byl na všech stanicích. Konec světa se blížil. Čelisti se mu sevřely a zve­dl výtisk <emphasis>As</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ronomie. </emphasis>Podle <emphasis>Astronomie </emphasis>byla pravděpodob­nost jedna ku stotisíci, že se nějaká část hlavy srazí se Zemí, ale to Fred stěží zaznamenal. Co ho upoutalo, byly velice živé umělcovy představy – dopadu asteroidu, jak od něj tryskají proudy tekuté lávy; „průměrný“ asteroid visící pro srovnání nad Los Angeles; hlava komety, která dopadá do oceánu a zanechává holé mořské dno.</p>

<p>Stránky příliš ztmavly na to, aby bylo vidět, ale Freda nenapadlo rozsvítit. Hodně lidí nikdy neuvěří tomu, že ze­mřou, ale Fred tomu teď věřil. Seděl potmě, dokud ho ne­napadlo, že Colleen musela přijít domů, a pak odešel k tele­skopu.</p>

<p>Dívku neviděl, ale bylo rozsvíceno. Prázdná místnost. Fredovo oko ji náhle vymalovalo plameny. Štuková zeď kolem okna vzplála oslepujícím světlem, které pomalu uha­sínalo, aby odhalilo hořící záclony, povlečení, gauč, noční stolek a stůl, všechno v plamenech. Okna se roztříštila, střepiny se rozlétly. Dveře koupelny se otevřely.</p>

<p>Dívka vyběhla a zápasila s šaty. Byla nahá. Pro Freda zářila jako světice, krásou, na kterou se téměř nedalo přímo pohlédnout. Uplynula věčnost, než si zapnula šaty… a v té věčnosti ji Fred viděl, jak se koupe ve světle pádu Kladiva. Colleen zářila jako hvězda, oční víčka marně sevřená, tvář probodaná skleněnými střepinami, škvařící se šaty, dlouhé blond vlasy praskaly, černaly, planuly… a zmizela dřív, než se setkali. Fred se odvrátil od teleskopu.</p>

<p>Nemůžeme se setkat, řekl mu hlas rozumu. Vím, co bych udělal. Nemohu znovu snést vězení.</p>

<p>Vězení? Když přichází kometa, aby skoncovala se svě­tem? Soudy zaberou čas. Nikdy se nedostane do vězení. Bude dříve mrtvý. Fred Laureen se velice podivně usmál, svaly v koutcích jeho úst byly pevně sevřené. <emphasis>Dříve bude mrtvý!</emphasis></p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Květen</strong></p>

<p>Po roce 1790 filozofové a vědci věděli o mnoha tvrze­ních, že z oblohy padaly kameny, ale nejvýznačnější vědci byli skeptičtí. První velký pokrok nastal v roce 1794, když německý právník, E.F.F. Chladni, publiko­val studii o některých údajných meteoritech, z nichž je­den byl nalezen poté, co byla vidět ohnivá koule. Chladni přijal důkaz, že tyto meteority spadly z oblohy, a správně vyvodil, že to byly mimozemské objekty, které se zahřály pádem zemskou atmosférou. Chladni dokon­ce uvedl postulát, že to mohly být fragmenty rozbité planety – to byla myšlenka, která poskytla odrazový můstek pro ranné teorie o asteroidech, z nichž první byl objeven o sedm let později. Chladniho myšlenky byly ši­roce odmítány, ne proto, že by byly špatně koncipovány, protože byl schopen dát dohromady dobré důkazy, ale proto, že jeho současníci měli nechuť k představě, že by mimozemské kameny mohly padat z oblohy.</p>

<p>William K. Hartmann<emphasis>, Měsíce a planety,</emphasis></p>

<p><emphasis>Úvod do vědy o planetách</emphasis></p>

<p>Mladý muž při chůzi výrazně kulhal. Téměř upadl na tlustý koberec ve velké kanceláři a Carrie, recepční senátora Jellisona, ho na okamžik chytla za paži. Hněvivě se jí vy­škubl. „Pan Colin Saunders,“ ohlásila Carrie.</p>

<p>„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se senátor Jellison.</p>

<p>„Potřebuju novou nohu.“</p>

<p>Jellison se pokusil nevypadat překvapeně, ale neuspěl. A to jsem si myslel, že už jsem vyslechl všechno, pomyslel si. „Posaďte se.“ Jellison sklouzl pohledem na hodinky. „Je po šesté…“</p>

<p>„Vím, že vás připravuju o drahocenný čas.“ Saunderův hlas zněl útočně.</p>

<p>„Neuvažoval jsem o svém čase,“ bránil se Arthur Jelli­son. „Když je po šesté, můžeme se napít. Dáte si něco?“</p>

<p>„No… ano, prosím, pane.“</p>

<p>„Výborně.“ Jellison se zvedl od zdobeného dřevěného stolu a šel ke starobylé skřínce na stěně. Budova nebyla tak <emphasis>stará, </emphasis>ale skřínky vypadaly, jako kdyby je používal už Da­niel Webster, který měl tu pověst, že nečekal do šesté. Se­nátor Jellison otevřel dvířka a odhalil velkou zásobu liho­vin. Skoro všechny láhve měly stejnou nálepku.</p>

<p>„Old Fedcal?“ zeptal se návštěvník.</p>

<p>„Jistě. Nenechte se zmást etiketami. V té černé lahvi je bourbon Jack Daniels. Zbytek jsou také ty nejlepší druhy. Proč platit cenu za značku, když to můžu donést z domova mnohem levnější? Co si dáte?“</p>

<p>„Skotskou.“</p>

<p>„Prosím. Já jsem na bourbon.“ Jellison nalil dvě skle­ničky. „Teď mi řekněte, o co se jedná.“</p>

<p>„Jedná se VA – o správní úřad pro veterány.“ Saunders vyložil svůj příběh. Tohle měla být jeho čtvrtá umělá noha. První, kterou mu Úřad pro veterány poskytl, mu seděla dob­ře, ale ukradli mu ji. Další tři vůbec neseděly, bolelo ho to, a teď s tím VA nechtěl dělat vůbec nic.</p>

<p>„To vypadá jako problém pro vašeho poslance,“ navrhl Jellison jemně.</p>

<p>„Pokusil jsem se navštívit ctihodného Jima Bradena.“ Hlas mladého muže zněl znovu trpce. „Nepodařilo se mi s ním ani sejít.“</p>

<p>„Ano,“ pochopil Jellison. „Omluvte mě na okamžik.“ Ze zásuvky vytáhl malou vázanou knížku. „Říci Alovi, aby našel protikandidáta za toho parchanta,“ zapsal si. „Strana nepotřebuje takového hnusného chlapa, a tohle není poprvé.“ Pak si k sobě přitáhl poznámkový blok. „Raději mi řekněte jména lékařů, se kterými jste jednal,“ vyzval ho.</p>

<p>„Chcete říct, že mi skutečně pomůžete?“</p>

<p>„Zařídím, aby se na to někdo podíval.“ Jellison si zapsal podrobnosti do poznámkového bloku. „Kde jste byl zra­něn?“</p>

<p>„Khe Sanh.“</p>

<p>„Nějaká vyznamenání? Pomohlo by, kdybych to věděl.“</p>

<p>Návštěvník pokrčil rameny. „Stříbrná hvězda.“</p>

<p>„A samozřejmě Purpurové srdce,“ řekl Jellison. „Napi­jete se ještě?“</p>

<p>Návštěvník se usmál a zavrtěl hlavou. Rozhlédl se po velké místnosti. Stěny byly vyzdobeny fotografiemi: senátor Jellison v indiánské rezervaci; Jellison u řízení vojenského bombardéru; Jellisonovy děti, personál a přátelé. „Nechci vás už déle připravovat o čas. Musíte být zaneprázdněný.“</p>

<p>Opatrně vstal.</p>

<p>Jellison doprovodil návštěvníka ke dveřím. Carrie mu­sela odemknout. „Tohle byl poslední,“ ohlásila.</p>

<p>„Výborně. Ještě se tu trochu zdržím. Pošlete dovnitř Alvina a můžete jít domů – ach, ještě maličkost. Zkuste mě nejdřív spojit s doktorem Sharpsem z JPL, ano? A zavolejte Maureen a řekněte jí, že se trochu opozdím.“</p>

<p>„Jistě.“ Carrie se pro sebe usmála, když se senátor vrátil do své kanceláře. Než konečně odešla, vyřídila ještě dalších devět rychlovek. Byla na to zvyklá. Podívala se do místností pro personál na druhé straně své kanceláře. Všichni byli pryč s výjimkou Alvina Hardyho. Pokaždé čekal, jen pro případ potřeby. „Chce vás,“ řekla Carrie.</p>

<p>„Tak co je ještě nového?“ Al vešel do velké kanceláře. Jellison se rozvalil ve svém křesle soudce, sako a vázanka s úzkými proužky ležela přes psací stůl, košili měl napůl ro­zepnutou. Vedle láhve stála velká sklenice bourbonu. „Ano, pane?“ řekl Al.</p>

<p>„Pár věcí.“ Podal Alovi poznámky. „Prověřte tuhle histor­ku. Pokud je to pravda, chci pod těmi lidmi rozdělat oheň střední velikosti. Ať šetří peníze ze<emphasis> </emphasis>svých platů, a ne švindlama s veteránem se Stříbrnou hvězdou, kterému nesedí protéza.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„A pak se můžete podívat na Bradyho obvod. Zdá si mi, že by tam strana měla dosadit nějakého chytrého mladíka. Myslím na městského radního –“</p>

<p>„Ben Tyson,“ napověděl Al.</p>

<p>„Tak se jmenoval. Tyson. Myslíte, že může porazit Bradena?“</p>

<p>„Mohl by. S vaší pomocí.“</p>

<p>„Podívejte se na to. Mám pocit, že pan Braden je tak zatraceně zaměstnaný zachraňováním světa, že nemá čas věnovat se svým voličům.“ Senátor Jellison se vůbec neu­smíval.</p>

<p>Al. přikývl. Bradene, pomyslel si, jste vyřízený. Když se šéf dostane do takovéhle nálady –</p>

<p>Interkom zabzučel. „Doktor Sharps,“ oznámila Carrie.</p>

<p>„Výborně. Neodcházejte, Ale. Chci, abyste si to vysle­chl. Charlie?“</p>

<p>„Ano, senátore?“ ozval se doktor Sharps.</p>

<p>„Jak jdou přípravy letu?“ zeptal se Jellison.</p>

<p>„Všechno jde výtečně. Šlo by to ještě líp, kdyby každá VIP z Washingtonu nevolala, aby se mě na to ptala.“</p>

<p>„Zatraceně, Charlie, podal jsem ti pomocnou ruku. Po­kud má někdo právo to vědět, jsem to já.“</p>

<p>„Ano. Omlouvám se,“ ustoupil Sharps. „Ve skutečnosti to jde lépe, než jsme očekávali. Rusové hodně pomáhají. Získali velký nosič a vynesou spoustu životních potřeb, o které se s naší posádkou podělí. To nám dovolí vzít více vědeckého vybavení. Konečně jsme dospěli k dělbě práce, která má smysl.“</p>

<p>„To je dobře. Ani se nikdy nedozvíš, kolik laskavostí jsem musel použít, abych ten let pro tebe prosadil. Teď mi znovu řekni, jakou má tohle všechno cenu.“</p>

<p>„Senátore, bude to natolik cenné, jak to jen může být – vzhledem k tomu, co podnikáme. Nevyléčí to rakovinu, ale určitě se toho dozvíme spoustu o planetách, asteroi­dech a kometách. Taky ten chlapík od televize, Harvey Randall, tě chce mít ve svém příštím dokumentu. Zřejmě si myslí, že by ti televize měla poděkovat za prosazení to­hohle letu.“</p>

<p>Jellison vzhlédl na Ala Hardyho. Hardy se usmál a nad­šeně přikyvoval. „V Los Angeles nás budou milovat,“ řekl Al.</p>

<p>„Řekni mu, že se mi to líbí,“ souhlasil Jellison. „Kdyko­liv. Ať se domluví s mým asistentem. Al Hardy. Rozumíš?“</p>

<p>„Ano. Je to všechno, Arte?“ zeptal se Sharps.</p>

<p>„Neé.“ Jellison dopil whisky. „Charlie, chodí mi sem li­dé, kteří si myslí, že se s námi kometa srazí. Ne šílenci. So­lidní lidé. Někteří z nich mají tolik titulů, jako ty.“</p>

<p>„Většinu z nich znám,“ připustil Sharps.</p>

<p>„No a?“</p>

<p>„Co ti můžu říct, Arte?“ Sharps se na chvíli odmlčel. „Podle našeho nejlepšího odhadu dráhy směřuje kometa přímo na nás –“</p>

<p>„Ježíši,“ vydechl senátor Jellison.</p>

<p>„Ale v těch odhadech je chyba několika tisíc mil. A po­kud mine o tisíc mil, pořád ještě mine. Nemůže se natáhnout a chytit nás.“</p>

<p>„Ale <emphasis>může </emphasis>narazit.“</p>

<p>„No… tohle není pro zveřejnění, Arte.“</p>

<p>„Nechci to kvůli zveřejnění.“</p>

<p>„Dobře. Ano. <emphasis>Může </emphasis>do nás narazit. Ale pravděpodob­nost je proti tomu.“</p>

<p>„Jaká pravděpodobnost?“</p>

<p>„Jedna ku tisíci.“</p>

<p>„Pokud si vzpomínám, říkal jsi miliardy ku jedné –“</p>

<p>„Pravděpodobnost se o tolik zvýšila,“ bránil se Sharps.</p>

<p>„Natolik, že bychom s tím měli něco dělat?“</p>

<p>„Jak bys mohl? Mluvil jsem s prezidentem,“ řekl Sharps.</p>

<p>„Já taky.“</p>

<p>„A on nechce nikoho zpanikařit. Já s tím souhlasím. Po­řád je to tisíc ku jedné, že se vůbec nic nestane,“ trval na svém Sharps. „A existuje úplná jistota, že <emphasis>spousta </emphasis>lidí bude zabita, pokud začneme dělat přípravy. Už teď se dějí divné věci. Znásilňují umělkyně. Skupiny šílenců. Lidé, kteří vidí konec světa jako příležitost –“</p>

<p>„O tom mi povídej,“ přerušil ho Jellison suše. „Říkám ti, taky jsem navštívil prezidenta, a sdílí tvůj názor. Nebo ty sdílíš jeho. Já nemluvím o varování veřejnosti, Charlie, mluvím o <emphasis>sobě. </emphasis>Kde ta věc narazí, pokud k tomu dojde?“</p>

<p>Následovala další odmlka.</p>

<p>„Ty jsi to přece studoval, ne?“ naléhal Jellison. „Nebo ten bláznivý génius, kterého máš u sebe, hm, Forrester, ten to studoval. Je to tak?“</p>

<p>„Ano.“ Sharpsův hlas zněl jasně odmítavě. „Hammer se rozlámal. Pokud narazí, bude to pravděpodobně série úderů. Pokud do nás nebouchne jádro. Jestli k tomu dojde, nedělej si starosti s přípravami. Žádné neexistují.“</p>

<p>„A jé.“</p>

<p>„Jo,“ řekl Sharps. „Je to tak špatné.“</p>

<p>„Ale jestli narazí jenom část –“</p>

<p>„Určitě Atlantický oceán,“ upřesnil Sharps.</p>

<p>„To znamená Washington…“ Jellison nechal svůj hlas odeznít.</p>

<p>„Washington bude pod vodou. Celé východní pobřeží až k horám,“ řekl Sharps. „Přílivové vlny. Ale pravděpodob­nost je malá, Arte. Velice malá. Nejlepší odhad zatím je, že dojde jen k působivé světelné podívané a k ničemu jinému.“</p>

<p>„Jistě. Jistě. Dobra, Charlie, pustím tě zpátky k práci. Mimochodem, kde ten den budeš?“</p>

<p>„V JPL.“</p>

<p>„Nadmořská výška?“</p>

<p>„Kolem tisíce stop, senátore. Kolem tisíce stop. Sbo­hem.“</p>

<p>Spojení se přerušilo, dříve než Jellison stihl zavěsit. Jel­lison a Hardy se chvíli dívali na hluchý přístroj. „Ale, mys­lím si, že bychom měli být na ranči. Je to dobré místo na pozorování komet,“ začal Jellison.</p>

<p>„Ano, pane –“</p>

<p>„Ale měli bychom být opatrní. Žádnou paniku. Pokud se z toho stane velká záležitost, může vzplanout celá země. Očekávám, že Kongres najde na ten týden dobrý důvod pro parlamentní prázdniny, v tom nebudeme muset nic podni­kat, ale chci, aby moje rodina byla také venku na ranči. O Maureen se postarám. Dohlédněte na to, aby se tam dostal Jack a Charlotta.“</p>

<p>Al Hardy sebou škubl. Senátor Jellison svého zetě ne­snášel. A ani Al. Nebude to příjemné, přesvědčit Jacka Turnera, aby vzal svou manželku a děti na Jellisonův ranč do Kalifornie.</p>

<p>„Taky to může být hodně povyku pro nic,“ pokračoval Jellison. „Vy samozřejmě jedete s námi. Budeme potřebovat vybavení. Vybavení pro konec světa. Několik aut s náhonem na čtyři kola –“</p>

<p>„Land-Rovery,“ navrhl Al.</p>

<p>„K čertu, Land-Rovery ne,“ odmítl Jellison. Znovu si nalil na dva prsty whisky. „Kupujte americké věci, zatrace­ně. Ta kometa pravděpodobně <emphasis>nenarazí </emphasis>a my jistě nechce­me vlastnit zahraniční auta, až to pomine. Možná džípy, ne­bo něco od General Motors.“</p>

<p>„Podívám se na to,“ přikývl Al.</p>

<p>„A ostatní věci. Vybavení pro táboření. Baterie. Žiletky. Kalkulačky. Pušky. Spací pytle. Všechny ty krámy, které nemůžete koupit, pokud –“</p>

<p>„Bude to drahé, senátore.“</p>

<p>„A co má být? Kvůli tomu se nesložím. Sežeň všechno, ale mlč o tom. Pokud se bude někdo ptát, tak… co? Chystáš se na safari do Afriky. Musí existovat <emphasis>nějaký </emphasis>projekt Ná­rodní přírodovědecké nadace v Africe –“</p>

<p>„Ano, pane –“</p>

<p>„Dobře. Tak to je všechno na ten účel, pokud by se ně­kdo ptal. Můžeš do toho zasvětit Rasmussena. Nikoho jiné­ho z personálu. Máš dívku, kterou bys chtěl vzít s sebou?“</p>

<p>On to opravdu neví, pomyslel si Al. Skutečně neví, co cítím k Maureen. „Ne, pane.“</p>

<p>„Dobře. Tak to nechám na tobě. Musíš si uvědomit, že je to pěkně bláznivé a že se budeme cítit hrozně hloupě, až nás ta věc mine.“</p>

<p>„Ano, pane.“ To doufám. Sharps ji nazval Kladivem!</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p> „Neexistuje absolutně žádné nebezpečí. Asteroid Apollo proletěl ve vzdálenosti dvou milionů mil, což je v kosmic­kých měřítcích velmi těsný průlet, v roce 1932. Nedošlo k žádným škodám. Adonis proletěl ve vzdálenosti milionu mil v roce 1936. A co se stalo? Pamatujete se na paniku v roce 1968? Lidé, zvláště v Kalifornii, prchali do hor. Každý na to o den později zapomněl – to znamená všichni, kteří se nezruinovali nákupem vybavení určeného pro přežití, které nepotřebovali.“</p>

<p>„Hamner–Brownova kometa je výtečnou příležitostí ke studiu nového druhu mimozemského tělesa na relativně – zdůrazňuji relativně malou vzdálenost, a to je všechno.“</p>

<p>„Děkuji vám, doktore Treece. Slyšeli jste rozhovor s doktorem Henrym Treecem z Geologického průzkumu Spojených Států. Teď se vracíme k našemu pravidelnému vysílání.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Cesta vedla na sever porosty pomerančovníků a mand­loní, probíhala po východním okraji údolí San Joaquin. Ob­čas se vyšplhala na nízké kopce nebo se vinula mezi nimi, ale po většinu cesty byla vlevo vidět rozlehlá planina, s teč­kami budov farem a polí, křižovaná kanály a táhnoucí se až k horizontu. Jediné velké budovy v dohledu patřily nedo­končené jaderné elektrárně San Joaquin.</p>

<p>Harvey Randall zabočil doprava na Porterville a jel kli­katou cestou na východ nahoru do předhůří. Silnice náhle ostře zatáčela a na okamžik měl výhled na velkolepé pohoří High Sierra na východě, jehož vrcholky ještě pokrýval sníh. Nakonec objevil odbočku na vedlejší silnici a o kus dál po ní neoznačenou bránu. Náklaďák US pošty už projel a řidič se vracel, aby bránu zavřel. Měl dlouhé vlasy a elegantně upravené vousy.</p>

<p>„Zabloudil jste?“ zeptal se pošťák.</p>

<p>„Nemyslím. Je to ranč senátora Jellisona?“ odpověděl otázkou Harvey.</p>

<p>Pošťák pokrčil rameny. „Říká se to. Nikdy jsem ho ne­viděl. Zavřete bránu?“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Na shledanou.“ Pošťák se vrátil do svého náklaďáku. Harvey projel bránou, vystoupil, zavřel ji a pak následoval náklaďák nahoru po polní cestě na vrcholek kopce. Stál tam dům s bílými zdmi. Cesta se dělila, doprava vedla dolů ke stodole a řadě propojených jezírek. Žulové útesy se vypí­naly vysoko nad jezírky. Bylo tam několik pomerančovníků a spousta prázdných pastvin. Kusy skal, zvětralé balvany větší než kalifornské předměstské domy, se skutálely dolů do pastvin.</p>

<p>Z domu vyšla žena bujných tvarů. Zamávala na pošťáka. „Káva je horká, Harry!“</p>

<p>„Děkuju. Přeju šťastný Den odpadků.“</p>

<p>„Co, už zase? Tak brzy? Dobře, vy víte, kam to dát.“ Pokročila k TravelAll. „Čím vám mohu pomoci?“</p>

<p>„Hledám senátora Jellisona. Harvey Randall, NBS.“</p>

<p>Paní Coxová přikývla. „Očekávají vás nahoře ve velkém domě.“ Ukázala na cestu odbočující vlevo. „Rozmyslete si, kde zaparkujete, a dávejte pozor na kočky.“</p>

<p>„Co je to Den odpadků?“ vyptával se Harvey.</p>

<p>Na tváři paní Coxové se objevil podezřívavý výraz. Pak její tvář znehybněla. „Nic důležitého,“ odsekla. Odešla zpět na verandu. Pošťák už zmizel v domě.</p>

<p>Harvey pokrčil rameny a nastartoval TravelAll. Cesta vedla mezi ohradami z ostnatého drátu, mezi pomerančov­níky vpravo a převážně pastvinami vlevo. Projel zatáčkou a uviděl dům. Byl velký, s kamennými zdmi a břidlicovou střechou. Byla to živelně stavěná, mohutná budova, která se do téhle odlehlé oblasti příliš nehodila. Vyjímal se proti dalším skalám a naskýtal se odtud výhled kaňonem na míle vzdálenou High Sierru.</p>

<p>Zaparkoval poblíž zadního vchodu. Když začal obcházet velkou verandu vpředu, kuchyňské dveře se otevřely. „Ví­tejte,“ zavolala Maureen Jellisonová. „Ušetřete si cestu a pojďte dovnitř tudy.“</p>

<p>„Ano. Díky.“ Byla tak hezká, jak si ji Harvey pamato­val. Měla na sobě hnědé kalhoty, které nijak zvlášť nepadly a obutá byla do vysokých bot, ne skutečných ponorek, ale dobrých na chození. Mark Czescu by je asi nazval „Lisovače oplatek“. Rusé vlasy vypadaly nedávno učesané. Ve vl­nách jí dosahovaly právě k ramenům, s malými lokýnkami na koncích. Slunce se na nich odráželo v působivých odles­cích.</p>

<p>„Měl jste dobrou cestu?“ optala se.</p>

<p>„Šlo to –“</p>

<p>„Vždycky se mi líbila cesta z Los Angeles sem nahoru,“ řekla Maureen. „Ale předpokládám, že byste se rád hned napil. Co si dáte?“</p>

<p>„Skotskou. A díky.“</p>

<p>„Není zač.“ Vedla ho boční verandou do velmi moderní kuchyně. Stál tam bar plný lihovin a ona vytáhla láhev Old Fedcal, pak bojovala s výrobníkem ledu. „Je to vždycky celé promrzlé, když poprvé přijedeme nahoru,“ vysvětlila. „Tohle je ranč, kde se pracuje, a Coxovi nemají čas chodit nahoru a příliš se tu o to starat. Pojďte, ve vedlejší místnosti bude příjemněji.“</p>

<p>Znovu šla napřed, prošla chodbou do obývacího pokoje. Široká veranda byla hned za ní. Příjemný pokoj, rozhodl Har­vey. Byl obložen světlým dřevem, s nábytkem v rančerském stylu, který se do takového masivního domu příliš nehodil. Většinu stěn pokrývaly fotografie psů a koní a skříňka se stu­hami a oceněními, většinou za koně, ale některé byly za do­bytek. „Kde jsou všichni?“ zajímal se Harvey.</p>

<p>„Teď jsem tu zrovna sama,“ odpověděla Maureen.</p>

<p>Harvey zasunul myšlenku pevně dolů do podvědomí a pokusil se vysmát sám sobě.</p>

<p>„Senátora zdrželo hlasování,“ říkala Maureen. „Chytne večer noční let z Washingtonu a dostane se sem ráno. Táta říkal, že vás tu mám provést. Chcete se ještě napít?“</p>

<p>„Ne, díky. Jedna stačí.“ Položil sklenici, pak ji znovu zvedl, když si uvědomil, že ji položil na vyleštěný stolek s lampičkou. Utřel z něj rukou kroužek vody. „Je dobře, že se mnou nepřijel štáb. Ve skutečnosti musí dokončovat něja­kou práci a já jsem doufal, že budeme moci natočit senátora Jellisona zítra ráno. Pokud ale nebude zítra k dispozici, mám vybavení v autě. Byl jsem docela dobrý kameraman. Štáb dorazí ráno a já jsem si myslel, že budu moci večer využít k tomu, abych se seznámil se senátorem a dozvěděl se, o čem by chtěl pro kameru hovořit…“</p>

<p>A žvaním, pomyslel si Harvey. Je to hloupé.</p>

<p>„Chcete si udělat velkou okružní cestu?“ navrhla Maureen. Pohlédla na Harveyovy kalhoty Roughrider a vycház­kové boty. „Nemusíte se převlékat. Pokud vám nevadí ná­ročnější chůze, ukážu vám nejkrásnější výhled do údolí.“</p>

<p>„Jistě. Pojďme.“</p>

<p>Prošli kuchyní ven a vydali se napříč mezi pomerančov­níky. Vlevo od nich bublal potok.</p>

<p>„Tam dole je pěkné koupání,“ upozornila ho Maureen. „Možná se smočíme, pokud se vrátíme dost brzo.“</p>

<p>Prolezli ohradou. Přidržela ostnatý drát a bez námahy se protáhla, pak se otočila, aby sledovala Harveye. Usmála se, když prošel těsně za ní, viditelně potěšená jeho schopnostmi.</p>

<p>Na druhé straně ohrady rostl plevel a křoví, nikdy neo­rané ani nespásané. Cesta strmě stoupala. Vedly tu malé chodníčky, vyšlapané králíky nebo kozami. Pro lidi se vů­bec nehodily. Vyšplhali několik set stop, než se dostali k základně velkého žulového útesu. Prudce se zvedal alespoň dvěstě stop nad nimi. „Musíme ho obejít tady vlevo,“ řekla Maureen. „Odsud to začíná být náročné.“</p>

<p>O hodně náročnější a nedokážu to, pomyslel si Harvey. Ale ať mě vezme čert, jestli nechám příslušnici smetánky z Wa­shingtonu, aby mi to natřela. Měl bych být muž do přírody.</p>

<p>Nikdy nebyl na výletě s dívkou od té doby, co Maggii Thomkinsovou roztrhal výbuchu miny ve Vietnamu. Maggie byla schopná reportérka, vždy hledala příběh. Vůbec neměla zájem o to, aby posedávala v Caravelle Baru a zís­kávala svůj materiál z třetí nebo čtvrté ruky. Harvey s ní odešel na frontu a jednou museli společně projít přes linie Vietcongu. Pokud by nezahynula… Harvey tu myšlenku ta­ké odložil. Je to už dlouho.</p>

<p>Škrábali se strží ve skalách. „Lezete sem nahoru často?“ vyptával se Harvey. Snažil se mluvit bez námahy.</p>

<p>„Byla jsem tu předtím jen jednou,“ odpověděla Maure­en. „Táta mi řekl, abych sem nechodila sama.“</p>

<p>Konečně dosáhli vrcholku. Jak Harvey viděl, vůbec ne­byli až nahoře. Ocitli se na konci hřebenu, který se táhl na jihovýchod do High Sierry. Nahoru do vlastního skalního útesu vedla úzká pěšina; celou cestu šli za ním, takže když se dostali na jeho vrcholek, dívali se na ranč.</p>

<p>„Máte pravdu,“ pronesl Harvey. „Ten výhled stojí za to.“ Stál na monolitu vysokém několik poschodí a cítil, jak údolím vane příjemný větřík. Všude, kam se podíval, byly další velké bílé skály. Tudy musel projít ledovec a roztrousit po zemi tyhle monolity.</p>

<p>Senátorův ranč se rozkládal dole. Malé údolí vyhloubené potokem se táhlo několik mil na západ, pak následovaly další kopce, stále s tečkami bílých kamenů, velkých jako bungalovy. Daleko za kopci a hluboko pod úrovní ranče se doširoka rozevíralo San Joaquin. Bylo tam mlhavo, ale Harveyovi se zdálo, že může rozeznat tmavou siluetu pohoří Temblor na západním konci centrálního Kalifornského údolí.</p>

<p>„Silver Valley,“ ohlásila Maureen. „Támhle je náš po­zemek a za ním je ranč George Christophera. Jednou jsem si ho skoro vzala –“ Nedořekla a zasmála se.</p>

<p>Proč teď cítím bodnutí žárlivosti? uvažoval Harvey. „Proč je to tak legrační?“</p>

<p>„Bylo nám celých čtrnáct, když mi to nabídl,“ vzpomí­nala Maureen. „Skoro před šestnácti lety. Tátu zrovna zvo­lili a stěhovali jsme se do Washingtonu. George a já jsme kuli pikle, abych tu mohla zůstat.“</p>

<p>„Ale nezůstala jste.“</p>

<p>„Ne. Ale občas si přeju, abych to udělala,“ dodala. „Zvláště když stojím tady.“ Výmluvně ukázala kolem.</p>

<p>Harvey se otočil, a tam objevil další kopce, které se zvedaly výš a výš, až přešly do pohoří Sierra Nevada. Velké hory vypadaly nedotčené, nikdy nezdolané lidmi. Harvey věděl, že je to jen iluze. Pokud jste se na cestě Johna Muira zastavili, abyste si zavázali tkaničky, hrozilo vám, že vás tu­risti ušlapou.</p>

<p>Velká skala, na které stáli, byla u okraje útesu rozekla­ná. Průrva nebyla víc než yard široká, ale byla hluboká, tak hluboká, že Harvey neviděl dno. Vrcholek skály se svažoval směrem k průrvě a směrem k okraji za ní, takže Harvey vů­bec necítil pokušení, aby se k ní přiblížil.</p>

<p>Maureen se tam vydala a bez přemýšlení překročila rokli.</p>

<p>Stála na úzkém proužku skály, dvě stopy širokém, před se­bou třista stop hluboký sráz, za sebou průrvu neznámé hloubky. Spokojeně se rozhlížela, pak se otočila. Uviděla Harveye Randalla, jak zachmuřeně stojí, pokouší se po­hnout vpřed, ale nedokáže to. Podívala se na něj překvape­ně; pak se jí v tváři objevila účast. Přešla zpátky na velkou skálu. „Omlouvám se. Vadí vám výšky?“</p>

<p>„Trochu,“ připustil Harvey.</p>

<p>„Neměla jsem to dělat – mimochodem, o čem jste pře­mýšlel?“</p>

<p>„Jak bych se tam dokázal dostat, kdyby k něčemu došlo. Jestli bych se donutil přelézt přes tu trhlinu –“</p>

<p>„Nebylo to ode mne vůbec hezké,“ přiznala. „Přesto mi dovolte, abych vám ukázala ranč. Většinu ho můžete vidět odsud.“</p>

<p>Harvey si pak nemohl vzpomenout, o čem mluvili. Ne­bylo to nic důležitého, ale byla to příjemná hodina. Nemohl si vzpomenout na hezčí.</p>

<p>„Měli bychom se vrátit dolů,“ navrhla Maureen.</p>

<p>„Jo. Existuje nějaká snadnější cesta, než po které jsme přišli nahoru?“</p>

<p>„Nevím. Můžeme se podívat,“ řekla. Šla jako první smě­rem doleva, kolem opačné strany skalní stěny. Vyhledávali si cestu křovinami a po úzkých kozích stezkách. Ležely tu hromádky kozího a ovčího trusu. Taky divoké zvěře, po­myslel si Harvey, i když si tím nemohl být jistý. Země byla příliš tvrdá na to, aby zanechávala stopy.</p>

<p>„Vypadá to, jako by tu před námi nikdo nebyl,“ zauva­žoval Harvey, ale řekl to jen potichu a Maureen ho nesly­šela. Nalézali se v úzké rokli, která nebyla ničím jiným, než trhlinou v úbočí strmého svahu. Ranč zmizel.</p>

<p>Za nimi se ozval nějaký zvuk. Harvey se překvapeně otočil. Dolů komínem scházel kůň.</p>

<p>Ne jenom samotný kůň. Jezdcem byla malá plavovlasá dívka, sotva dvanáctileté dítě. Jela bez sedla a vypadala ja­ko součást velkého zvířete, patřila k němu tak, že to klidně mohl být nedorostlý kentaur. „Ahoj,“ zavolala.</p>

<p>„Ahoj,“ řekla Maureen. „Harveyi, tohle je Alice Coxová. Coxovi pracují na ranči. Alice, co tady nahoře děláš?“</p>

<p>„Viděla jsem vás jít nahoru,“ vysvětlila. Hlas měla jem­ný a vysoký, ale dobře modulovaný, ne ječivý.</p>

<p>Maureen počkala na Harveye a mrkla na něj. Potěšeně přikývl. „A my jsme si mysleli, že jsme neohrožení vý­zkumníci,“ zasmála se Maureen.</p>

<p>„Jo. Dalo mi samotnému dost práce dostat se nahoru, bez takového zatraceně velkého koně.“ Podíval se kupředu. Cesta byla strmá a bylo absolutně nemožné, aby se tudy kůň dostal dolů. Otočil se, aby jí to řekl.</p>

<p>Alice sesedla a klidně vedla koně dolů strží. Klouzal a škrabal se dolů, a ona mu ukazovala místa, kam si má stoupnout. Zdálo se, že jí kůň perfektně rozumí. „Senátor přijede brzy?“ zeptala se.</p>

<p>„Ano, zítra ráno,“ potvrdila Maureen.</p>

<p>„Určitě bych si s ním ráda promluvila,“ zatoužila Alice. „Všechny děti ze školy by se s ním chtěly setkat. Je hodně v televizi.“</p>

<p>„Harvey – pan Randall natáčí televizní pořady,“ upo­zornila ji Maureen.</p>

<p>Alice pohlédla na Harveye s novým respektem. Chvíli nic neříkala. Pak se zeptala: „Líbí se vám Star Trek?“</p>

<p>„Ano, ale nemám s ním nic společného.“ Harvey se škrábal dolů dalším strmým úsekem. Kůň se tudy jistě ne­může dostat?</p>

<p>„Je to můj oblíbený program,“ pokračovala Alice. „Hou, Tommy. Pojď, je to v pořádku, přímo sem – já jsem na­psala příběh pro televizi. Je to o létajícím talíři, a jak jsme před ním utekli a ukryli se v jeskyni. Je taky docela dobrý.“</p>

<p>„To se vsadím, že je,“ souhlasil Harvey. Sklouzl pohle­dem na Maureen a uviděl, že se znovu usmívá. „Vsadil bych se, že neexistuje nic, co nedokáže,“ zamumlal Harvey. Mau­reen přikývla. Vyškrabali se nahoru úbočím vyschlého ře­čiště, které končilo v neproniknutelném křoví. Znovu uvi­děli ranč, stále ještě daleko dole. Svah byl dost strmý, takže kdybyste spadli, dost dlouho byste se kutáleli a nejspíš si něco zlomili. Harvey se ohlédl zpátky a chvilku sledoval Alici, pak se o ni a o koně přestal starat. Soustředil se na to, aby se sám dostal dolů.</p>

<p>„Jezdíš sem nahoru často sama?“ zeptala se Maureen.</p>

<p>„Jistě,“ přikývla Alice.</p>

<p>„Nemá o tebe nikdo starost?“ podivil se Harvey.</p>

<p>„Á, já znám cestu docela dobře,“ řekla mu Alice. „Pár­krát jsem zabloudila, ale Tommy ví, jak se dostat domů.“</p>

<p>„Je to pěkný kůň,“ obdivně řekla Maureen.</p>

<p>„Jistě. Je můj.“</p>

<p>Harvey se podíval, aby se ujistil. Hřebec, ne valach. Po­čkal na Maureen, až ho došla. Mužská hrdost ho nutila, aby se snažil jít vepředu, i když bylo zřejmé, že by to měli ne­chat na Alici. „Musí být hezké žít tam, kde může mít člověk obavy jen z toho, že zabloudí – a o to se postará kůň,“ řekl Maureen. „Ona ani neví, o čem mluvím. Minulý týden byla dívka v jejím věku, kolem jedenácti, znásilněna v Hollywo­od Hills ani ne půl míle od mého domu.“</p>

<p>„Jedna z otcových sekretářek byla vloni znásilněna na Kapitolu,“ přidala se Maureen. „Není civilizace kouzelná?“</p>

<p>„Přál bych si, aby tu mohl vyrůstat můj syn,“ zatoužil Harvey. „Jenom nevím, co bych tu dělal já. Farmařil?“ Za­smál se sám sobě. Pak byla cesta natolik strmá, že nemohl mluvit.</p>

<p>Na úpatí příkrého svahu vedla polní cesta. Stále byli daleko od ranče, ale teď to bylo snadnější. Alice nějak na­sedla na koně; Harvey ji celý čas sledoval, ale nestihl si všimnout, jak se jí to podařilo. V jednom okamžiku stála vedle zvířete, ve druhém už na něm seděla. Zamlaskala a odcválali. Iluze, že je jakousi součástí zvířete, teď byla ještě silnější: pohybovala se s ním v dokonalém rytmu, dlouhé plavé vlasy za ní vlály.</p>

<p>„Bude to opravdová kráska, až vyroste,“ nadhodil Har­vey. „Nedělá to ten vzduch tady? Tohle celé údolí vypadá kouzelné.“</p>

<p>„Občas to vnímám taky tak,“ souhlasila s ním Maureen.</p>

<p>Slunce už bylo nízko, když se dostali zpátky na ranč do kamenného domu.</p>

<p>„Je trochu pozdě, ale nechcete si zaplavat?“</p>

<p>„Jistě. Proč ne? Jenom nemám s sebou plavky.“</p>

<p>„Ó, tady se něco najde.“ Maureen zmizela v domě a vrátila se s pánskými plavkami. „Tady se můžete převlék­nout.“ Ukázala na koupelnu.</p>

<p>Harvey se oblékl do plavek. Když vyšel ven, už byla převlečená. Měla na sobě jednodílné plavky z bílého svíti­vého materiálu. Přes rameno si přehodila župan. Mrkla na něj a vyrazila, nechala Harveye, aby ji následoval. Cesta vedla mezi pomerančovníky a dolů k písečné pláži u bubla­jícího potoka. Maureen se na Harveye usmála a pak rychle vklouzla do vody. Následoval ji.</p>

<p>„Joj bože!“ vykřikl. „To je ledová voda!“</p>

<p>Šplíchla mu vodu na dosud suchou hruď a vlasy. „Jen pojďte, to vám neublíží.“</p>

<p>Urputně se brodil do proudu. Dál od břehů voda plynula rychle a dno bylo kamenité. Měl problémy, aby se udržel na nohou, ale následoval ji vzhůru proti proudu, do úzké soutěsky mezi dvěma balvany. Voda se tu řítila rychle a hrozila je oba porazit. Harveyovi sahala právě po prsa. „To vás rychle vychladí,“ řekl. Cachtali se v tůňce a pozorovali ma­lého pstruha, který se míhal při hladině. Harvey hledal větší ryby, ale nebyly vidět. Potok se zdál být pro pstruhy per­fektní, hluboké tůňky pod malými vodopády. Ze břehů se nakláněly stromy, kromě dvou míst, která byla vyčištěna, zřejmě pro někoho, kdo miloval rybaření na mušku a ote­vřel břehy, aby mohl nahazovat udici.</p>

<p>„Myslím, že modrám,“ vykřikla nakonec Maureen. „Už máte dost?“</p>

<p>„Abych řekl pravdu, stačilo mi to už před deseti minu­tami.“</p>

<p>Vylezli ven z vody na další z ohromných bílých balvanů, jehož tvary byly vyhlazeny proudící vodou. Slunce, i když stálo nízko, příjemně hřálo do Harveyova promrzlého těla a skála byla stále vyhřátá od slunce. „Tohle jsem potřeboval,“ liboval si.</p>

<p>Maureen se otočila na břicho a lokty, a podívala se na něj. „Co? Proudící vodu, strach z výšek nebo to, že jste si uchodil nohy?“</p>

<p>„Tohle všechno. A to, že jsem dnes s nikým nenatáčel rozhovor, to jsem taky potřeboval. Jsem rád, že to váš otec nestihl. Zítra – Sezame, otevři se! Budu zase Harveyem Randallem.“</p>

<p>Znovu se převlékla do hnědého domácího oblečení. Když Harvey vyšel ven, zjistil, že kromě toho připravila pi­tí.</p>

<p>„Zůstanete na večeří?“ zeptala se.</p>

<p>„No… jistě, ale můžu vás pozvat někam ven?“</p>

<p>Usmála se. „Ještě jste neokusil divoký noční život Springfieldu a Porterville. Tady vám bude líp. Mimoto ráda vařím. Pokud chcete, můžete pomoci s mytím nádobí.“</p>

<p>„Jistě –“</p>

<p>„Ne, že to je nějaké zvláštní vaření,“ řekla Maureen. Vytáhla stejky z mrazáku. „Mikrovlnná trouba a mražené jídlo. Civilizovaný způsob přípravy gurmánských pokrmů.“</p>

<p>„Tahle věc má víc ovládačů než Apollo.“</p>

<p>„To opravdu ne. V Apollu jsem byla. Poslyšte, ale vy taky, ne?“</p>

<p>„Viděl jsem maketu,“ vysvětlil Harvey, „ne opravdové Apollo. Bože, líbilo by se mi to. Pozorovat kometu z oběž­né dráhy. Bez atmosféry, která by ji zakrývala.“</p>

<p>Maureen neodpověděla. Randall upil doušek skotské. To zvýšilo jeho pocit hladu. Prohledal mrazák a našel mraže­nou čínskou zeleninu jako přílohu k masu.</p>

<p>Po večeři popíjeli kávu na verandě, v prostorných křes­lech s širokými rovnými područkami, na která bylo možné postavit šálky. Bylo chladno; museli si vzít saka. Hovořili pomalu, zasněně: o astronautech, které Maureen znala, o matematice v Lewisi Carollovi, o sociální politice ve Wa­shingtonu. Za chvilku Maureen vešla do domu, zhasla všechna světla a vrátila se zpátky po paměti.</p>

<p>Byla hrozná tma. Randall se zeptal: „Proč jste to udělala?“</p>

<p>Hlas bez těla odpověděl: „Uvidíte za pár minut.“ Usly­šel, jak si sedá do křesla.</p>

<p>Nesvítil měsíc a zářily pouze hvězdy. Ale postupně uvi­děl to, co mu chtěla ukázat. Když se Plejády dostaly nad hory, nepoznával je, souhvězdí bylo zářivě jasné. Mléčná dráha zářila, ale přitom neviděl ani vlastní šálek na kávu!</p>

<p>„Existují lidé z města, kteří to nikdy nespatřili,“ řekla Maureen.</p>

<p>,Ano. Díky.“</p>

<p>Zasmála se. „Mohlo být pod mrakem. Mé možnosti jsou omezené.“</p>

<p>„Kdybychom mohli… ne, pletu se. Uvažoval jsem o tom, jestli bychom mohli všem ukázat, jak to vypadá – všem voličům. Ale hvězdné scenérie, obrázky souhvězdí, černých děr a násobných systémů a všeho, co tam venku můžete na­jít, vidíte stále v novinových stáncích. Musela byste vzít voliče tam nahoru, deset najednou, a <emphasis>uk</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zat </emphasis>jim to. Pak by to pochopili. Všechno to tam je. Skutečné. Stačí se jen na­táhnout.“</p>

<p>Natáhla paži (její vidění ve tmě se natolik zlepšilo) a vzala ho za ruku. Byl trochu zaskočený. Řekla: „To by ne­fungovalo. Jinak by NASA podporovali hlavně farmáři.“</p>

<p>„Ale pokud byste to <emphasis>n</emphasis><emphasis>ikdy </emphasis>takhle neviděla… Ach, asi máte pravdu.“ Ostře vnímal to, že se stále drží za ruce. Ale tím by to mělo skončit. „Poslyšte, máte ráda mezihvězdná impéria?“ Neškodný námět hovoru.</p>

<p>,,Nevím. Povídejte mi o mezihvězdných impériích.“</p>

<p>Harvey ukázal a naklonil se blízko, tak, aby mohla sle­dovat jeho paži. Tam, kde Mléčná dráha houstla a zjasněla, v souhvězdí Střelce, tam byla osa Galaxie. „Tam se to ode­hrává, ve většině starších impérií. Hvězdy jsou k sobě mno­hem blíže. Můžete tam najít Trantor a Hubův svět. Je ale riskantní něco tam budovat. Někdy zjistíte, že všechna cent­rální slunce explodovala. Radiační vlna nás ještě nedostihla.“</p>

<p>„Cožpak tomu Země vždycky nevládne?“</p>

<p>„Jistě, ale většinou zjistíte, že Země prodělala jednu velkou atomovou válku.“</p>

<p>„Aha. Možná bych se neměla ptát, ale odkud vlastně získáváte své informace?“</p>

<p>„Rád jsem četl časopisy science – fiction. Pak jsem kolem dvaceti byl příliš zaneprázdněný. Pochopte, impéria ovládaná Zemí bývají malá, ale… představují malý zlomek ze stovky miliard sluncí. Dostanete ohromné říše, i když nepokryjete ani jedno rameno Galaxie.“ Zmlkl. Obloha byla tak hrozně jasná! Téměř mohl vidět Muleho válečné lodi startující ze Střelce. „Maureen, vypadá to tak <emphasis>skuteč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Zasmála se. Teď mohl vidět její tvář, bledou, bez po­drobností.</p>

<p>Přesunul se na širokou podničku jejího křesla a políbil ji. Posunula se na stranu a on vklouzl vedle ní. Do křesla se dva stěží vešli.</p>

<p>Neexistuje žádný neškodný předmět hovoru.</p>

<p>Nastal okamžik, kdy se z toho ještě mohl vyvléknout. Ale myšlenka, která ho zastavila, byla tahle: zítra, <emphasis>Sezame! </emphasis>Zase budu Harveyem Randallem.</p>

<p>Uvnitř v domě vládla úplná tma. Vedla ho za ruku, po hmatu a po paměti, do jedné z ložnic. Svlékli jeden druhé­ho. Jejich šaty, když padaly, jako by spadly do jiného ves­míru. Pokožku měla teplou, téměř horkou. Na okamžik si přál, aby mohl vidět její tvář, ale jen na okamžik.</p>

<p>Probudil se do šedého úsvitu. Na záda mu bylo chladno. Leželi propleteni dohromady na ustlané posteli. Maureen klidně a hluboce spala, na tváři jí zůstal lehký úsměv.</p>

<p>Mrznul. Ona musí také. Měl by ji vzbudit? Pomalý mo­zek nalezl lepší řešení. Opatrně se od ní odpojil. Neprobu­dila se. Šel ke druhé z manželských postelí, stáhl z ní při­krývky, odnesl je zpátky a rozestřel je na Maureen. Pak – zcela přesvědčen, že vklouzne pod přikrývky s ní – stál nehybně téměř minutu.</p>

<p>Nebyla to jeho manželka.</p>

<p>„Sezame,“ vyslovil Harvey měkce. Posbíral plnou náruč oblečení, dával pozor, aby na něco nezapomněl. Tiše vyšel do obýváku. Začínal se chvět. První dveře, které zkusil, vedly do další ložnice. Odhodil šaty na židli a vlezl do po­stele.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Není mrtvá, ale proměněná! Kometa ve své agónii je úžasná. Proud její odervané tkáně dosahuje do vzdálenosti milionů mil, závoj podivných chemikálií, které jsou hnány vichrem odraženého světla zpět do oblasti komet. Pár mo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lekul se možná rozestře po ledových površích jiných komet.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pozemské teleskopy zjistily, že je kometa stíněna samot</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ným zář</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>cím Sluncem. Její přesná dráha je stále nejistá.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nádheru jejího ohonu způsobuje odražené sluneční světlo, ale v jejím koma toho září víc, než jen sluneční svit. Některé chemikálie mohou klidně ležet společně při teplo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tách blízkých absolutní nule, ale zahřejte je a začnou hořet. Koma vřelo změnami.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hlava se každým dnem zmenšovala. Tady se odpařuje amoniak z povrchu složeného ze směsi ledu a prachu; vodík už se dávno odp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>řil. Hmota se smršťuje, její hustota se zvy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šuje. Brzo tu zůstane stěží něco jiného než skalní drť, stme</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lená dohromady ledem. Tam kame</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ný monolit velikosti kopce blokuje cestu plynov</emphasis><emphasis>é kapse, která se ka</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dou hodinou ohřívá, dokud něco nepovolí. Plyn prudce uniká do k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ma. K</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>menná masa se pomalu vzdaluje, převrací se. Oběžná dráha </emphasis><emphasis>Hamner–Brownov</emphasis><emphasis>y komety se nepatrně změnila.</emphasis></p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Červen: Jedna</strong></p>

<p><emphasis>Zazní </emphasis><emphasis>povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán s</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>stoupí z nebe. Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.</emphasis></p>

<p>Pavel z Tarsu, První list Tesalonickým</p><empty-line /><p>Tam na špičce velkého rozpadajícího se totemu, tam v tom maličkém prostoru na špičce, ležel Rick Delanty na zá­dech a jeho úsměv se objevoval a zase mizel. Pečlivě arti­kulovaný hlas o tom nic neprozrazoval. Zněl úplně stejně jako hlas Johnnyho; a Johnny Baker měl lehce zamračený výraz muže, který vykonává jemnou práci. „Přepnuto na vnitřní napájení.“ „Kontrola vnitřního napájení. V pořádku.“ „Čas T minus patnáct minut, odpočet pokračuje.“ Kdykoliv sklouzl pohledem na Ricka, na jeho kolísající úsměv, <emphasis>tehdy </emphasis>se Johnnyho rty v koutcích prohnuly. Ale Johnny Baker už nahoře byl; mohl si dovolit zůstat nad vě­cí. Patnáct minut, a žádné poruchy. Zabralo by člověku celý život, než by sepsal všechny možné závady, které mohly za­stavit start Apolla.</p>

<p>Delanty se stale usmíval. Vybrali ho! Prošel tréninkem a simulátory, a pak odletěl na Floridu. Před dvěma dny vytáčel přemety, překruty, Immelmanny a střemhlavým letem létal nad Floridou a Bahamami. Poslední let na rozcvičení dva dny před startem byl příliš zažitou tradicí, než aby se dala obejít. Zbavoval vybrané kosmonauty napětí a přenášel ho na pozemní personál, který se mohl zbláznit z toho, jestli se jejich posádka rozmlátí v cvičném tryskovém letadle, po tom všem pečlivém plánování…</p>

<p>„Čas T minus jedna minuta, odpočet pokračuje.“ Tyhle poslední uspěchané, nabité hodiny skončily, když ho Wally Hoskins vyvezl výtahem a usadil ho, ve skafandru neohrabaného, do kabiny Apolla. Pak už mohl ležet na zádech s koleny nad hlavou a čekat na závadu. Ale ještě k ní nedošlo a zdálo se, že opravdu poletí, že doopravdy –</p>

<p>„Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Zážeh. Start…“</p>

<p>Letíme!</p>

<p>„Zvedáme se…“</p>

<p>Saturn se zdvihal v hřmění a pekelném ohni. Statisíce oficiálních návštěvníků a další, novináři, spisovatelé science fiction s podvodně získanými novinářskými průkazy, VIP a přátelé…“</p>

<p>„On už letí,“ řekla Maureen Jellisonová. Otec se na ni zvědavě podíval. „Kosmické lodě se ob­vykle označují ženským rodem.“</p>

<p>,Ano. Asi ano,“ bezvýrazně souhlasila Maureen. Proč si myslím, že už ho nikdy znovu neuvidím?</p>

<p>Za ní si viceprezident mumlal pro sebe, dost hlasitě na to, aby ho bylo slyšet. „Leť, ptáku, leť.“ Škubl sebou a vzhlédl, uvědomil si, že ho ostatní poslouchali a pokrčil ra­meny.</p>

<p>„Leť, bejby!“ vykřikl.</p>

<p>Na diváky podívaná působila. Síla hřmící rakety, znalosti, které do ní byly vloženy; pro starší pozorova­tele se dělo něco nemožného, příhoda z obrázkových se­riálů jejich dětství. Pro mladší to bylo nevyhnutelné, očekávali to a nedokázali pochopit, proč jsou starší lidé tak vzrušení. Kosmické lodi byly skutečné a samozřejmě fungovaly…</p>

<p>Uvnitř Apolla se astronauti usmívali: mrtvolným úsměvem s otevřenými ústy, jak jim přetížení několika g stahovalo obličejové svaly vzad. Nakonec první stupeň dohořel a od­padl, druhý stupeň udělal to samé a třetí stupeň jim dodal poslední impuls… a Rick Delanty se v beztížném stavu stále usmíval.</p>

<p>„Apollo, tady je Houston. Vypadá to s vámi dobře,“ ozval se hlas.</p>

<p>„Potvrzuji, Houston.“ Delanty se otočil na Bakera. „A co teď, generále?“</p>

<p>Baker se rozpačitě usmál. Byl povýšen těsně před star­tem, tak, aby měl stejnou hodnost jako sovětský <emphasis>kosmonaut. </emphasis>„Pod jednou podmínkou,“ začal prezident, když podával Bakerovi jeho hvězdy.</p>

<p>„Ano, pane?“ zeptal se Baker.</p>

<p>„Nedělejte si legraci ze jména svého ruského partnera. Odolejte pokušení.“</p>

<p>„Ano, pane prezidente.“</p>

<p>Ale mělo to být těžké. Jméno Petra Jakova*[4] nemělo v ruštině dvojí význam – ale soudruh generál Jakov mluvil výborně anglicky, jak Baker věděl z jejich informačního setkání v Houstonu. Také se setkal s druhým členem posád­ky, tou kůstkou – ale jen v Rusku. Oficiálně byla příliš zaměstnaná na to, aby přiletěla do USA.</p>

<p>„Teď musíme najít tu zatracenou popelnici, podplukovníku Delanty,“ prohlásil Baker. „Je to tu nahoře skvělý, co?“</p>

<p>„To víš.“ Delanty zíral ven, oči rozšířené úžasem. Všech­no mu to mnohokrát ukazovali v simulátorech. Existovaly filmy, ostatní astronauti nepřetržitě mluvili o vesmíru; na­vlékli ho do potápěčského obleku pod vodou, aby simulovali beztížný stav. Ale na ničem z toho nezáleželo. Tohle bylo skutečné.</p>

<p>Vpředu vládla absolutní čerň kosmického prostoru, jasně svítily hvězdy, i když Zemi dole ozařovalo Slunce. Viděli ostrovy v Atlantiku a vynořovalo se pobřeží Afriky. Vy­padalo zrovna tak jako na mapě, s nalepenými kousky vaty místo mraků. Dále na sever leželo Španělsko a Středozemní moře, a po chvíli se objevila temně zelená jizva v pouštích Egypta, Nil se všemi svými zákruty a kličkami.</p>

<p>A pak dosáhli západu Slunce a pod nimi zářila světla bájných měst Indie.</p>

<p>Vznášeli se nad temnotou pokrývající Sumatru, když Delanty dostal odezvu na obrazovce radaru. „Tady je,“ ohlásil. „Hammerlab.“</p>

<p>„Souhlasí,“ potvrdil Baker. Sledoval Dopplera; pomalu kabinu doháněli. Dostihli ji v úsvitu nad Pacifikem, jak předpověděl počítač v Houstonu. Čekali. Nakonec Baker řekl: „Připrav klec. Musíme si chytit dům.“ Zapnul radiové spojení na Zem. „Goldstone, tady je Apollo. Hammerlab je ve vizuálním dosahu, začínáme s konečným setkávacím ma­névrem.“</p>

<p>„Apollo, tady je Houston, co jste říkal, že je v dosahu viditelnosti, dotaz?“</p>

<p>„Hammerlab,“ opakoval Baker. Pohlédl na Delantyho a usmál se. Oficiálně to byl <emphasis>Spacelab Dva; </emphasis>ale kdo mu tak říkal?</p>

<p>Rychle se blížili: pomalu na astronauty, kteří sami ura­zili 25 000 stop za sekundu. Pak byl čas. Delanty řídil Apollo. Trysky dovedly kosmickou loď do blízkosti cíle: velké ocelové popelnice, čtyřicet stop dlouhé a deset v prů­měru, s okénky podél boků, jedním vzduchovým uzávěrem a stykovacími průlezy na každé straně.</p>

<p>„Kosmická laboratoř za ekonomickou cenu,“ zamumlal Baker. „Rotuje. Odhaduju to na jednu otáčku za čtyři mi­nuty, osm sekund.“</p>

<p>Nejprve se museli úplně přizpůsobit Hammerlabu: za­žehnout letové trysky Apolla podle přesného postupu, aby rotovali stejně jako jejich cíl. Pak se k té věci přisunuli blíž a čekali na svou příležitost, dokud hrot stykovací sondy Apolla neprojde odpovídajícím otvorem na konci Ham­merlabu… a opět se ocitli v temnotě. Ricka ohromilo to, jak dlouho mu trvalo uletět vzdálenost, která vypadala mnohem kratší než míle. Samozřejmě také v těch samých padesáti minutách urazili 14 000 mil…</p>

<p>Když nastal úsvit, Rick byl připravený. Uskutečnil jeden pokus, pak druhý, zaklel, zajel dopředu a ucítil lehký kon­takt dvou lodí, přístroje ukázaly kontakt ve středu a Rick vyrazil dopředu, tvrdě…</p>

<p>„Už není panna!“ vykřikl.</p>

<p>„Houston, tady je Apollo. Napojili jsme se. Opakuji, na­pojili jsme se,“ hlásil Baker.</p>

<p>„Víme,“ odpověděl strohý hlas zdola. „Mikrofon plu­kovníka Delantyho zůstal zapojený.“</p>

<p>„Juj,“ vyjekl Rick.</p>

<p>„Apollo, tady je Houston, váš partner se blíží, Sojuz má s vámi vizuální kontakt. Opakuji, Sojuz má vizuální kontakt.“</p>

<p>„Potvrzuji, Houstone.“ Baker se otočil k Rickovi. „Tak teď stabilizuj mateřskou loď, zatímco si promluvím se spřáteleným asijským bratrem – a sestrou. <emphasis>Sojuz, Sojuz, </emphasis>ta­dy je Apollo. Přepínám.“</p>

<p>„Apollo, tady je <emphasis>Sojuz,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>ozval se mužský hlas. Jakovova angličtina byla gramaticky perfektní a téměř bez přízvuku. Studoval s americky mluvícími učiteli, ne Brity. „Apollo, slyšitelnost je pět na pět. Ukončili jste stykovací manévr, dotaz? Přepínám.“</p>

<p>„Jsme připojeni na Hammerlab. Přiblížení je bezpečné. Přepínám.“</p>

<p>„Apollo, tady je <emphasis>Sojuz. </emphasis>„Hammerlabem“ míníte Spacelab Dva, dotaz? Přepínám.“</p>

<p>„Potvrzuji,“ odpověděl Baker.</p>

<p>Delanty si byl vědom toho, že spotřeboval příliš mnoho paliva. Mohl si toho všimnout jen perfekcionista; manévr byl v pořádku v rámci chyby, jakou Houston předpokládal. Ale Rick Delanty si s tím dělal starosti.</p>

<p>Nakonec dosáhli stability: Apollo zabořené špičkou do stykovacího portu na jednom konci popelnice, kterou byl Hammerlab. Oba byli v prostoru stabilní, nerotovali ani se nekývali. Apollo letělo napřed, rychlostí 25 000 stop za se­kundu. Baker a Delanty obíhali v nepřirozené pozici Zemi každých devadesát minut.</p>

<p>„Hotovo,“ oznámil Rick. „Teď se podíváme, jak se bu­dou snažit.“</p>

<p>„Potvrzuji,“ řekl Baker. Aktivoval systém kamer. Sty-kovacím uzlem vedla kabelová propojka a obraz byl přená­šen perfektně: pohled na <emphasis>Sojuz, </emphasis>masivní a blíže, než očeká­vali, který se blížil k Hammerlabu z odvrácené strany. Sojuz se zvětšoval, špičkou napřed. Lehce se na dráze kolébal a ukazoval svůj masivní trup: Sojuz byl výrazně větší než Apollo. Sověti vždy využívali ve svém kosmickém progra­mu velké vojenské nosiče, zatímco NASA navrhovalo a sta­vělo speciální zařízení.</p>

<p>„Aby ta velká mateřská loď nezapomněla oběd,“ uvažo­val Delanty. „Nebo tu nahoře bude pěkný <emphasis>hlad.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jo.“ Baker pokračoval v pozorování.</p>

<p>Sojuz byl pro poslání Hammerlabu životně nezbytný. Přivážel většinu životních potřeb. Hammerlab nacpali pří­stroji, filmy a experimenty; ale měli tam jídlo, vodu a vzduch jen na pár dní. Potřebovali Sojuz, aby mohli zůstat až do přiblížení Hamner–Brownovy komety.</p>

<p>„Možná bude stejně hlad,“ dodal Johnny Baker. Díval se upřeně na obrazovku a na manévrující sovětskou loď.</p>

<p>Pozorování mu působilo bolest.</p>

<p>Sojuz sebou zmítal jako mrtvý žralok v příboji. Prudce poskočil špičkou ke kameře a stejně divoce ustoupil. Zajel bokem, téměř se zastavil; znovu se pokusil a odplul pryč.</p>

<p>„A to je jejich nejlepší pilot,“ zamumlal Baker.</p>

<p>„Já jsem taky nepůsobil moc dobře –“</p>

<p>„Ale hovno. Tys měl rotující cíl. My jsme stabilní jako auto na ulici.“ Baker pozoroval ještě chvíli a zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, není to jejich chyba. Ovládací systémy. My máme palubní počítače. Oni ne. Ale je to hrozná ostuda.“</p>

<p>Mahagonová tvář Ricka Delantyho se nakrčila. „Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet, Johnny.“</p>

<p>Na oba to působilo mučivě. Prsty se jim svíraly a svrběly, aby to převzaly. Řidiči na zadních sedadlech jsou ovlivňováni zrovna takovým napětím.</p>

<p>„A on má oběd,“ zasmušil se Baker. „Kdy to vzdá?“</p>

<p>Ponořili se do temnoty. Komunikace se Sojuzem byla omezena na oficiální zprávy. Když se znovu dostali do světla, sovětská loď se opět přiblížila.</p>

<p>„Bude tu nahoře hlad,“ konstatoval Delanty.</p>

<p>„Zmlkni.“</p>

<p>„Ano, <emphasis>pane.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Seru na tebe.“</p>

<p>„To se ve skafandru nedá.“</p>

<p>Znovu se dívali. Nakonec Jakov zavolal: „Plýtváme po­třebným palivem. Žádáme Plán B.“</p>

<p>„Sojuz, potvrzuji, zůstaňte stát k provedení plánu B,“ řekl Baker se znatelnou úlevou. Mrkl na Delantyho. „Teď ukážeme komoušům, co dokážou opravdoví Američani.“</p>

<p>Plán B byl oficiálně havarijním opatřením, ale všichni američtí plánovači letu soukromě předpovídali, že na něj dojde. Ve Spojených státech cvičili tak, jako kdyby plán B byl normálním operačním modem. Za Atlantikem doufali, že ho nebudou potřebovat – ale počítali s ním také. Plán B byl jednoduchý: Sojuz se stabilizoval a monstrózní Apollo – Hammerlab k němu manévroval.</p>

<p>Delanty řídil kosmickou loď a velkou, neohrabanou, masivní popelnici. (Teď si představte mateřskou letadlovou loď, jak se pokouší manévrovat pod přistávajícím letadlem.) Ale také měl nejdokonalejší počítačový systém na světě, letové trysky pečlivě propracované špičkovými konstruktéry s tisíci hodinami zkušeností, přístroje vyvíjené v desítce la­boratoří zvyklých na výrobu přesných přístrojů.</p>

<p>„Houston, Houston, probíhá Plán B,“ ohlásil Baker.</p>

<p>Zatraceně, teď se na mě dívá celý svět. Nebo poslouchá, pomysle] si Rick Delanty. A pokud to pokazím…</p>

<p>Bylo to nemyslitelné.</p>

<p>„Uvolni se,“ vybídl ho Baker.</p>

<p>Nenabídl, že to udělá sám, pomyslel si Delanty. Dobrá. Jedeme. Zrovna tak jako na simulátoru.</p>

<p>Bylo to stejné. Jeden přímý tah; kontrola těsně před kontaktem a jemný záběr trysek, aby přisunul dvě kosmické lodi k sobě. Opět mechanický pocit kontaktu a současně zá­ře zelených světel na panelu.</p>

<p>„Zajisti to,“ řekl Rick.</p>

<p>„Sojuz, jsme napojeni, zajistěte stykovací sondu,“ za­volal Baker.</p>

<p>„Apollo, potvrzuji. Jsme propojeni.“</p>

<p>„Kdo bude uvnitř poslední, je brambora,“ vyhlásil Ba­ker.</p>

<p>Formálně si potřásli rukama kolem dokola a pluli přitom uvnitř velké plechovky. Historická příležitost, říkali ko­mentátoři dole; ale Baker nemohl vymyslet žádná historická slova, která by pronesl.</p>

<p>Čekalo je prostě příliš mnoho práce. Tohle nebylo diva­delní představení, potřesení rukou ve vesmíru, jako Apollo – Sojuz. Tohle byl pracovní let s šibeničními termíny, kte­ré pravděpodobně nebudou moci dodržet ani se štěstím.</p>

<p>A stejně… Baker měl chuť se rozesmát. Byl by to udělal, kdyby to nevyžadovalo tolik vysvětlování. Byl by se smál tomu, jak dobře všichni vypadali.</p>

<p>Bůh nám žehnej, nikdo není jako my. Leonilla Alexandrovna Maliková byla působivě krásná. S jejím majestátním sebevědomím by mohla hrát roli carevny, ale hladké, pevné svaly by se lépe hodily na roli primabaleriny. Chladná a krásná žena.</p>

<p>Ničitelka srdcí, pomyslel si Johnny Baker. Ale tajně zranitelná, jako Moira Shearerová v Červených střevíčcích. Rád bych věděl, jestli je ke každému tak chladně zdvořilá, jako je k brigádnímu generálovi Jakovovi?</p>

<p>Brigádní generál Petr Ivanovič Jakov, Hrdina lidu (jaké­ho stupně? uvažoval Baker); muž hodící se skvěle k tomu, aby zdobil plakáty. Pohledný, s vypracovanými svaly, chladnýma očima: dost se podobal Johnnymu Bakerovi a opravdu to nebylo překvapivější než vnější podobnost Ricka Delantyho s Muhammadem Alim.</p>

<p>Všichni čtyři jsme plně vyspělé exempláře s dobrou at­letickou kondicí – a navíc ďábelsky fotogeničtí. Škoda, že tu není ten chlapík Randall z NBS, aby nám udělal skupino­vé foto. Ale jedno nakonec dostane.</p>

<p>Pluli v podivných úhlech jeden vůči druhému a poleto­vali jako v závanech větru, usmívali se ničemu. Dokonce i pro Bakera a Jaková to bylo vzrušující, a oni už nahoře byli. Pro Ricka a Leonillu to představovalo úplný ráj. Chtěli při­plout k okénkům a dívat se na hvězdy a Zemi.</p>

<p>„Přivezli jste oběd?“ zeptal se Delanty.</p>

<p>Leonilla se chladně usmála. „Ovšem. Myslím, že vám bu­de chutnat. Ale nepokazím soudruhu Jakovovi překvapení.“</p>

<p>„Nejdřív musíme najít místo, kde bychom ho snědli,“ řekl Baker. Rozhlédl se po přeplněné kabině.</p>

<p>Byla nacpaná vybavením. Elektronika přišroubovaná k přepážkám. Obaly z pěnového polystyrénu kolem beztva­rých hrud, visících na žlutých nylonových závěsech. Krabi­ce z umělé hmoty, přihrádky s vybavením, zásobníky filmu, mikroskopy, rozebraný teleskop, soupravy nářadí a páječky. Byla tam řada kopií diagramů, které znázorňovaly, kde je co uloženo, a Baker a Delanty cvičili tak dlouho, dokud do­slova nedokázali položit ruce na jakýkoliv předmět v úplné temnotě; ale tohle bylo uděláno tak, aby se toho vešlo co nejvíc, a neodpovídalo to smyslu pro pořádek.</p>

<p>„Můžeme se najíst v Sojuzu,“ nabídla Leonilla. „Je za­plněný, ale…“ Bezmocně ukázala okolo.</p>

<p>„Neodpovídá to tomu, na co nás připravili,“ doplnil Ja­kov. „Mluvil jsem s Bajkonurem. Teď jsme odkázáni sami na sebe po několik hodin, než dokážeme rozvinout solární kolektory. Ale navrhuju, abychom se nejdřív najedli.“</p>

<p>„Co neodpovídá tomu, na co vás připravili?“ zeptal se Delanty.</p>

<p>„Tohle.“ Jakov výmluvně ukázal okolo.</p>

<p>John Baker se zasmál. „Neměli jsme čas na skutečné plánování. Jenom navršit ty věci na palubu. Jinak by tu všechno mělo být určeno speciálně pro pozorování komet, mít poloviční hmotnost –“</p>

<p>„A devítinásobnou cenu,“ upřesnil Delanty.</p>

<p>„A pak byste nás nepotřebovali,“ přidala se Leonilla Maliková.</p>

<p>Jakov na ni chladně pohlédl. Chystal se něco říct, ale pak si to rozmyslel. Bylo na tom dost pravdy a všichni to věděli.</p>

<p>„Ježíši, skutečně to sem nacpali,“ souhlasil s nimi De­lanty. „Pojďme se najíst.“</p>

<p>„Necítíte žádné účinky? Vliv beztížného stavu?“ zeptala se Leonilla.</p>

<p>„On? Starej kozák?“ zasmál se John Baker. „K čertu, obědvá na horské dráze. Já to trochu cítím, ale já už jsem tu dřív byl. To přejde.“</p>

<p>„Měli bychom se najíst teď. Vlétáme do temnoty a slu­neční kolektory budeme chtít rozvinout na světle,“ řekl Ja­kov. „Já taky navrhuju Sojuz, kde je víc místa. A máme překvapení. Kaviár. Měl by se jíst z misek, ale nepochybně to můžeme zvládnout i z tub.“</p>

<p>„Kaviár?“ řekl Baker.</p>

<p>„Je velmi výživný,“ pokračovala Leonilla. „A brzy dokon­číme nový kanál a v Kaspickém moří a Volze bude spousta vo­dy pro naše jesetery. Doufám, že máte rádi kaviár –“</p>

<p>„Jistě,“ přikývl Baker.</p>

<p>„Můžeme se do něj pustit?“ Jakov šel napřed do Sojuzu.</p>

<p>Nikdo nezaznamenal, že se Rick Delanty držel zpátky, jako by se mu přece jen nechtělo obědvat.</p>

<p>Delanty a Baker se vznášeli venku. Tenká lana je spojo­vala s Hammerlabem; obklopovalo je kosmické vakuum, jasně ozářené na slunci, ve stínu temné jako nejtemnější jeskyně.</p>

<p>Skylab měl „křídla“, pokrytá solárními články. Předpo­kládalo se, že se rozvinou automaticky, ale nerozvinula se.</p>

<p>Hammerlab měl jinou konstrukci. Křídla byla složená na trupu a navržena tak, aby je rozvinovaly lidské svaly. Ty poskytovali Baker a Delanty.</p>

<p>Energii slunečních článků nutně potřebovali. Bez ní by nemohli v laboratoři pracovat – nebo ji dokonce udržovat natolik chladnou, aby v ní mohli žít. Kosmický prostor není chladný. Nemá vůbec žádnou teplotu: není v něm žádný vzduch, který by mu dával teplotu. Předměty na slunečním svitu absorbují teplo, které se musí odvádět. Lidské bytosti produkují ještě více tepla: žádný člověk nemůže žít dlouho v tepelně izolovaném prostoru, ať se jedná o skafandr nebo o kosmickou kabinu. Člověk generuje více tepla uvnitř kaž­dého krychlového palce svého těla, než Slunce v každém krychlovém palci svého povrchu. Samozřejmě, Slunce má mnohem víc krychlových palců…</p>

<p>Tak potřebovali sluneční články a to dalo práci. Přesou­vali velkou hmotu – v kosmickém prostoru není váha, ale hmota zůstává – proti tření. Jejich skafandry bránily kaž­dému pohybu, ale nakonec to bylo hotovo. Nic se nezlomi­lo, nic se nezaklínilo. Systém byl navržen jednoduše – a využíval schopností inteligentních lidí na oběžné dráze.</p>

<p>„Konečně,“ úlevně řekl Johnny Baker. „A zbyl nám kyslík na pár minut. Ricku, pojďme se chvíli pokochat výhledem.“</p>

<p>„Dobře,“ těžce vydechl Rick do svého mikrofonu.</p>

<p>Bakerovi se nelíbil způsob, jak to řekl. Delanty dýchal příliš těžce a příliš nepravidelně. Ale neřekl nic.</p>

<p>„Myslel jsem, že to poslední se nikdy neuvolní,“ vyde­chl Delanty.</p>

<p>„Ale rozvinulo se. A pokud by se nerozvinulo, tak by­chom ho spravili,“ namítl Baker. „Ti zatracení bastardi s je­jich perfektními černými skřínkami. Dobrá, tentokrát mi na tu práci dali nástroje. Neexistuje nic, co by nemohl člověk udělat s patřičnými nástroji.“</p>

<p>„Jistě, teď je to snadná prácička.“</p>

<p>„Správně. Nemusíme mít žádné obavy. Kromě nějakého toho vnitřního pnutí, možná kubánského záškodníka a ně­kolika kusů špinavého ledu, které se k nám pohybují rych­lostí padesáti mil za sekundu.“</p>

<p>„To je úleva.“ Uff! „Poslyš, Johnny, vidím Jižní Afriku. Je­nom se nedá poznat, kde končí mezinárodní hranice. <emphasis>Žádné </emphasis>ná­rodní hranice, Johnny, jsem na hranici filosofického zhroucení.“</p>

<p>„Nevidíš ani rovnoběžky a poledníky, ale nejsou proto bez významu.“</p>

<p>„Hm.“</p>

<p>„Zrovna tak nemůžeš vidět z vesmíru mezinárodní hra­nice a každý se z toho pokouší dělat velkou záležitost. Po­kud bychom to nahoře dodržovali, víš, co by se stalo?“</p>

<p>Rick se zasmál. „Jo. Každý by začal malovat své hranice zářivou oranží, míli široké. Pak by všichni studenti vysokých škol křičeli, že se poškozuje životní prostředí –“</p>

<p>„A vina by byla na tobě, žes to začal. Pojďme dovnitř.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Červen: Mezihry</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Ale co takhle přímá srážka s kometou? Jak velké a masivní jsou hlavy komet? Hlava komety se skládá ze dvou částí. Pevné jádro a zářící koma. Musíme si dělat starosti jenom s jádrem. Komety se samozřej­mě hodně liší velikostí. Podle jednoho odhadu má jádro průměrné komety průměr 1,2 míle. Ale skuteč­ně velká kometa může mít jádro o průměru tisíců mil. Jakákoliv kometa, která přímo zasáhne Zemi, způsobí mohutný náraz.</p>

<p>Daniel Cohen,<emphasis> Jak skončí svět</emphasis></p><empty-line /><p>„Běda vám, moji lidé! Což jste nevyvolali nejhorší ohavnost na povrchu zemském? Neviděli jste hříšnost měst, náznak hrozného zápachu v povětří samotném? Nepošpinili jste Zemi, která je skutečným chrámem Božím?“</p>

<p>„Slyšte slova proroka Malachiáše: „Hle, přichází ten den hořící jako pec, a všichni opovážlivci i všichni, kteří konají svévolnosti, se stanou strništěm; a ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů, nezůstane po nich kořen ani větev.“</p>

<p>„Ale vám, kteří se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.“</p>

<p>„Moji lidé, Kladivo Boží přichází ztrestat svévolné a opovážlivé; ale pokora bude vyzvednuta. Kajte se, dokud je ještě čas, protože žádný člověk nemůže uniknout mocnému Kladivu, které právě teď zakrývá hvězdy. Kajte se, než bu­de příliš pozdě. Ještě je čas.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p> „Děkuji vám, reverende Armitage. Slyšeli jste reverenda Henryho Armitage a „Hodinu příchodu“.“</p>

<p>Mark Czescu zahříval saké v reagenční láhvi se zábrusovou skleněnou zátkou. Dolil malé šálky, pak do láhve na­lil další saké a vložil ji zpět do vody vroucí na sporáku.</p>

<p>„Na mém stole stály dvě rostliny,“ začal vyprávět. „Jed­na byla gumová marihuana, s „canabis sativa“ natištěným pod listy. Ta druhá byla <emphasis>Aralia elegantissima. </emphasis>Pokud to ne­víte, hodně se podobá marihuaně.“ Podal šálek Joanně, další Lilith. „Jednou můj šéf přišel s hlavounem z hlavního úřadu. Ten den nic neříkali, ale příští den můj šéf povídá: „Zbav se toho.“ Podal Franku Stonerovi třetí šálek a se svým se usa­dil do křesla. „Ptal jsem se jsem: „Čeho?“ Řekl: „Víš, ne­jsem úplný ignorant. Vím, co to je.“ Carol Millerová dostala hysterický záchvat. Zavolala dovnitř ostatní kluky a přiměli jsme ho, aby to opakoval. <emphasis>Oni</emphasis> všichni věděli, co to je.“</p>

<p>Frank Stoner se rozvalil v hříšném pohodlí na gauči, s Joannou MacPhersonovou pod jednou paží a druhou kolem pasu Lilith Hathawayové. Lilith byla stejně vysoká jako on, pět stop a devět palců, ale drobná ramínka Joann se vešla právě pod Frankovu silnou paži. Zeptal se: „Jak je to dlou­ho?“</p>

<p>„Pár let. O dva měsíce později mě vyrazili.“</p>

<p>Frank se usmál. „Díky jedné z těch zajímavých statistic­kých náhod?“</p>

<p>„Cože? Ne, to nemělo nic společného s gumovou mari­huanou. Prostě jen museli propustit několik lidí. Od té do­by… no, nejstálejší práce byla s Harvem Randallem.“ Mark se naklonil kupředu a oči mu jiskřily. „Tyhle záběry s lidmi z ulice jsou zábavné. Narazili jsme na plukovníka, který se bál otevřít ústa, aby mu něco nevyklouzlo. Na zápasu ve volném stylu seděl chlapík, který se nemohl <emphasis>dočkat </emphasis>pádu Kladiva. Totiž toho, až bude vládnout světu opravdový MUŽ, co?“ Usmál se na Lilith, což byla bledá blondýnka s krásným obličejem ve tvaru srdíčka a velkými ňadry. Se­známil se s Lilith v Interchange, baru, kde tančila nahoře bez.</p>

<p>Frank Stoner usrkával saké jen ze zdvořilosti. Mark to nezaznamenal. Vyprázdnil svůj šálek jediným douškem – saké musíte pít rychle, jinak vychladne – a pokračoval: „Dokonce jsme natáčeli rozhovor s některými motorkáři. Ten večer se zúčastnili Unholly Rollers. Ale nemyslím, že to brali vážně.“</p>

<p>Joanna se zasmála. „Konec světa. Žádná auta na silni­cích. Žádní policajti. Tvoji přátelé motorkáři si mohli mys­let, že to je ráj.“</p>

<p>„Ale to nemohli říct.“</p>

<p>„Je to možná pravda,“ připustil Frank Stoner. On a Mark se seznámili při závodech na motocyklové ploché dráze a soutěžili kvůli penězům za výhru po celé zemi.</p>

<p>„Můžeme se dostat na místa, kam auta nemůžou. Ne­spotřebujeme tolik benzinu. Držíme pohromadě. Nevadí nám boj. Pokud bychom měli někde zásobu benzinu… Po­slyš, jaká je pravděpodobnost?“</p>

<p>Mark zamával rukou a téměř zasáhl svůj šálek. „Skoro nulová, pokud nevěříš článkům astrologů. Sharps ale říká, že můžeme projít ohonem. Člověče, to by byla rána!“</p>

<p>Joanna vysvětlila: „Sharps je jeden z těch astronomů, se kterými natáčeli rozhovory.“ Vstala, aby dolila šálky se saké.</p>

<p>„Jo, a byl podivnější než kdokoliv z nich! Uvidíte to v televizi. Poslyšte, víte, že zmrzlina s horkým fondánem pa­dá tenhle měsíc v úterý?“ Ponechal dlouhou dramatickou pauzu – během které se Joanna začala chichotat – než pokračoval.</p>

<p>O hodinu později musela Lilith jít do práce. Saké rychle ubývalo. Mark se cítil dobře. Joanna na jeho klíně byla leh­ká jako peříčko, zatímco on a Frank přes ni mluvili.</p>

<p>Mark teď žil s Joannou skoro dva roky. Občas mu připadlo podivné, že se stal úplně monogamním. Změnilo to jeho životní styl, jistě – a líbilo se mu to. Je jisté, že si ne­dovolí spát s žádnou jinou; ale taky se nedostává do tolika šarvátek. A pořád se setkává se zajímavými lidmi. Obával se, že to může skončit…</p>

<p>„Máš spoustu času, aby ses zase dostal do formy,“ řekl Frank.</p>

<p>„Cože?“ Mark se pokoušel vzpomenout si, o čem mlu­vili. A jo, o soubojích, které před léty vybojovali na zá­vodním okruhu. Pro Marka byla dnes plochá dráha spor­tem jen jako pro diváka. Stále měl svaly, ale vypěstoval si velký měkký polštář pivního břicha. Sklouzl pohledem dolů a řekl: „Dobrá. Joanna mě přiměla, abych s ní měl dítě.“</p>

<p>„Mluv na rovinu,“ protestovala Joanna. „Prohrál jsi při losování.“</p>

<p>„Začínám být příliš starý, abych ze sebe dělal blázna. Měl bych natrvalo podepsat smlouvu s Randallem.“ Zvedl Joannu a postavil ji na nohy (ano, svaly tam pořád byly) a odešel do kuchyně pro zbytek saké. Zavolal: „Co bychom měli dělat, jestli Hammer udeří?“</p>

<p>„Nebýt tady,“ odpověděl Stoner. A o pár sekund pozdě­ji: „Nebýt ani na pláži. Nezdržovat se blízko pobřeží. Prav­děpodobnost je tři ku čtyřem, že narazí do oceánu. Dones mi pivo.“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Máš mapu zlomových linií v Kalifornii, ne?“</p>

<p>Mark si byl jistý, že má. Začal ji hledat.</p>

<p>Frank zamyšleně řekl: „Myslím, že bych chtěl stejnou motorku, jakou jsem bral do Mexika. Čtyřválcovou Hondu pro jednoho. Nejsou takové problémy sehnat náhradní dí­ly.“ Frank nechal svůj mozek zkoumat možnosti, a dal si na čas. On, Joanna a Mark, všichni se znali už dlouho. Nemu­seli mluvit, jen aby zaplnili ticho, i když Mark k tomu měl sklony. „Musíte uvažovat o vzbouřeních a drancování. Déšť, přílivové vlny a zemětřesení zlikvidují všechny služ­by, včetně policajtů. Myslím, že bych chtěl mít benzin a ná­hradní díly k motorce schované mimo město, na nějakém místě, kde by je nikdo nemohl ukrást.“</p>

<p>„Pušky?“</p>

<p>„Přivezl jsem si z Vietnamu suvenýr. Evidovaný jako ztracený.“</p>

<p>„Já taky.“ Mark vzdal hledání mapy. „Potřebovali by­chom násosku. Občas najdeš opuštěná auta –“</p>

<p>„Já vždycky vozím násosku.“</p>

<p>„Poslyš, nemohli bychom se sejít asi v té době, kdy nás má míjet jádro komety?“</p>

<p>Frank neodpověděl hned. Joanna nadhodila: „I kdyby se nic nestalo, bude to skvělý večírek s pozorováním komety. Možná bychom mohli zapojit Lilith.“</p>

<p>Frank Stoner to promýšlel o pár sekund déle, než bylo taktní. Nesliboval snadno a kometa se pro něj stávala reali­tou. Mark byl dobrý chlap do boje, ale neudělá vždycky to, co řekne, má tendenci odcházet od nedokončených záleži­tostí, a má to zbrusu nové pivní břicho. Pro Franka bylo bři­cho příznakem osobního úpadku. Ale stejně… „Jo, dobrá. Ale ne tady. Řekněme, že si vezmeme večer předtím spací pytle nahoru na Mulholland.“</p>

<p>Mark pozvedl v pozdravu svůj šálek se saké. „Platí. To by muselo být pěkné tsunami, kdyby dosáhlo tak vysoko. A můžeme jet mimo silnici, pokud budeme muset.“ Nebyl by potěšen, kdyby dokázal sledovat Frankovo uvažování.</p>

<p>Frank měl starost o Joannu. Nedomníval se, že by ji Mark dokázal ochránit. A Joanna se svým výcvikem v kung-fu a sebevědomím žen z Hnutí za nezávislost se pravdě­podobně domnívala, že se dokáže chránit sama.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Eileen trvalo téměř půl minuty, než si uvědomila, že pan Corrigan sedí na okraji jejího stolu a zkoumavě ji pozoruje. Seděla zpříma za svým stolem, s prsty znehybněnými na klávesnici. Zdálo se, že očima zkoumá prázdnou zeď… a pak nějak objevila v popředí Corrigana. Řekla: „Pfuj!“</p>

<p>„Ahoj. To jsem já,“ ozval se Corrigan. „Nechceš o tom mluvit?“</p>

<p>„Nevím, šéfe.“</p>

<p>„Asi před měsícem bych mohl přísahat, že jsi zamilova­ná. Přišla jsi s takovým tím hloupým výrazem, občas jsi byla k smrti unavená a usmívala ses kolem dokola. Domní­val jsem se, že tvá výkonnost může poklesnout, ale nepo­klesla.“</p>

<p>„Byla to láska,“ přiznala a usmála se. „Jmenuje se Tim Hamner. Je neslušně bohatý. Chce, abych se za něho pro­vdala. Řekl mi to včera večer.“</p>

<p>„Hm,“ zabručel Corrigan, kterému se to nelíbilo. „Klí­čová otázka samozřejmě je, jestli se obchod bez tebe zhroutí.“</p>

<p>„To byla přirozeně první věc, o které jsem přemýšlela,“ tvrdila Eileen, ale se zadumaným pohledem, o kterém Cor­rigan nevěděl, jak ho má chápat.</p>

<p>„Riziko zaměstnání,“ řekl energicky. „Miluješ ho?“</p>

<p>„Ach… ano. Ale… nesmysl. Už jsem se rozmyslela,“ uzavřela, „ale nemusí se mi to líbit.“ A zaútočila na svůj psací stroj se zuřivostí, která odehnala Corrigana zpátky k jeho stolu.</p>

<p>Zavolala Tima třikrát, než ho zastihla doma. Její první slova byla: „Time? Je mi líto, ale odpověď zní ne.“</p>

<p>Dlouhé ticho. Pak: „Dobře. Můžeš mi říct proč?“</p>

<p>„Pokusím se. Je to… to, co jsem dělala, by pak vypadalo hloupě.“</p>

<p>„To nechápu.“</p>

<p>„Právě před tím, než jsme se seznámili, jsem se stala zá­stupkyní hlavního vedoucího v Corriganových instalatér­ských potřebách.“</p>

<p>„To jsi mi říkala. Poslouchej, pokud se bojíš ztráty svojí nezávislosti. Složím, povězme, sto tisíc dolarů na tvoji usta­ranou hlavu a budeš tak nezávislá, jako kdokoliv jiný.“</p>

<p>„Nevím, jak jsem věděla, že tohle řekneš, ale… v tom to není. Jsem to já. Změnila jsem se víc, než jsem chtěla. Udělala jsem ze sebe to, čím jsem, a chci zůstat hrdá na vý­sledek.“</p>

<p>„Chceš zůstat v zaměstnání?“ Tim měl potíže, aby to vy­slovil; musel tu myšlenku považovat za hloupou. Ale – „Dobře.“</p>

<p>Eileen si představila sama sebe, jak každé ráno přijíždí k Corriganovi v limuzíně se šoférem – a zasmála se. Potom šlo všechno k čertu.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Colleen četla paperbackový román. Ve vlasech měla natáčky. Zapnula stereo a prsty občas poklepávala do rytmu na stůl vedle pohodlného křesla.</p>

<p>Fred si lámal hlavu nad tím, co Coleen poslouchá. Vě­děl, co čte: Nemohl vidět název, ale na obálce stála v po­předí žena v dlouhých, splývavých šatech a v pozadí zámek s jedním osvětleným oknem. Gotické romány byly všechny stejné, zvenčí i uvnitř.</p>

<p>A natáčky mu nevadily. Vypadala v nich roztomile.</p>

<p>Polovina potěšení spočívala v očekávání. Brzo, velice brzo se měli setkat.</p>

<p>Občas převládal pocit viny. Pak na Freda Laurena při­cházelo šílené nutkání: zničit teleskop, zničit sebe, dříve než může ublížit Colleen. Ale to bylo skutečně šílené. Za měsíc a týden bude každopádně mrtvý a ona také. Ať jí jakkoliv ublíží, bude to jen přechodná záležitost, a vykonaná z lásky.</p>

<p>Z lásky. Fred toužil po dívce v teleskopu. Ruce se jemně dotýkaly malých koleček, které ovládaly obraz, a prsty se mu chvěly. Nastane to příliš brzo, až příliš brzo.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Červen: Dva</strong></p>

<p><emphasis>Generále, vy nemáte válečný plán! Všechno, co má</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>te, je n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jaká hrozná křeč!</emphasis></p>

<p>Ministr obrany Robert S. McNamara, 1961</p>

<p><emphasis>Politika Spojených států zůstává nezměněna. Při potvrzení j</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>derného útoku na náš národ naše str</emphasis><emphasis>ategické síly způsobí nepříteli nepř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>jatelné škody.</emphasis></p>

<p>mluvčí Pentagonu, 1975</p>

<p>Seržant Mason Jefferson Lawton byl příslušníkem velení strategických vzdušných sil – SAC a pyšnil se tím. Byl hr­dý na dobře vyžehlenou uniformu, modrý šátek na krku a bílé rukavice. Byl hrdý na 0.38 u boku.</p>

<p>V Omaze nastalo pozdní odpoledne po horkém dni. Ma­son znovu pohlédl na hodinky. Právě, když to udělal, KC-135 se snesl z oblohy na přistávací dráhu. Pojížděl k vyklá­dací ploše, kde Mason čekal. Jako první vystoupil plukov­ník, který patřil k posádce v Offuttu. Mason ho poznal. Dal­ší muž souhlasil s fotografií, kterou ho vybavila Bezpeč­nostní služba. Přešli k džípu.</p>

<p>„Vaši průkazku, prosím?“ požádal Mason.</p>

<p>Plukovník ji vytáhl beze slova. Senátor Jellison se za­mračil. „Zrovna jsem přiletěl v generálském letadle s vaším vlastním plukovníkem –“</p>

<p>„Ano, pane,“ souhlasil Mason. „Ale potřebuji vidět vaši průkazku.“</p>

<p>Jellison pobaveně přikývl. Vytáhl z vnitřní kapsy kožené pouzdro, pak se usmál, když seržant přešel do ještě přísněj­šího pozoru. Šlo o průkazku Jellisona jako důstojníka Air Force v záloze, která ho označovala jako generálporučíka. A to, pomyslel si Jellison, by tím hochem mělo otřást.</p>

<p>Pokud to na Masona zapůsobilo, nedal to na sobě jinak znát. Čekal, zatímco druhý důstojník přinesl Jellisonovo za­vazadlo a naložil ho do džípu. Odjeli dolů ranvejí kolem speciálně vybaveného letadla ZRCADLO. Existovala tři ta­ková letadla a jedno z nich bylo nepřetržitě ve vzduchu. Na palubě mělo generála Strategického vzdušného velení a štáb.</p>

<p>Kdysi na konci druhé světové války umístili ústředí SAC do Omahy, do středu USA. Vlastní velitelské středisko vy­budovali v hloubce čtyř poschodí pod zemí a zpevnili beto­nem a ocelí. Předpokládalo se, že Díra vydrží všechno – ale to bylo před mezikontinentálními balistickými raketami a vodíkovými bombami. Teď už neměli žádné iluze. Pokud vypukne třetí světová, Díra je odsouzena k zániku. To by nemělo zabránit SAC v řízení svých sil, protože Zrcadlo nemůže být sestřeleno. Nikdo kromě jeho pilotů nikdy ne­věděl, kde se nachází.</p>

<p>Mason uvedl senátora do velké cihlové budovy a nahoru po schodišti do kanceláře generála Bambridge. Kancelář působila starobyle. Dřevěný nábytek, většinou s koženým polstrováním, byl starý. Rovněž tak velký psací stůl. U stěn stály police, na všech byly modely USAF: bojové letouny ze druhé světové války, velký B-36 se svými nepravdě­podobně vyhlížejícími tlačnými vrtulemi a podvěsy s trys­kovými motory, B-52 a všemožné rakety. Ty představo­valy jediný moderní rys s výjimkou telefonů.</p>

<p>Na stole stály tři telefony: černý, červený a zlatý. Pře­nosná jednotka obsahující červený a zlatý telefon stála na stolku blízko psacího stolu. Tyto telefony putovaly s generálem Bambridgem: v jeho autě, k němu domů, do ložnice, na záchod. Nikdy se neocitl dál než čtyři zazvonění od zlatého telefonu a také nikdy neměl být, dokud bude ve své funkci vrchního velitele SAC. Zlatý telefon ho spojoval s prezidentem. Červený vedl pod kopec, od Bambridge k SAC, a mohl odpálit více palebné síly, než kdy použily všechny armády v historii.</p>

<p>Generál Thomas Bambridge pokynul senátoru Jellisonovi, aby se posadil, a připojil se k němu. Byli u velkého okna, přehlížejícího ranvej. Bambridge neseděl za stolem, když mluvil s lidmi, pokud se nedělo nic zlého. Říkalo se, že jeden major omdlel po pěti minutách, kdy stál před Bambridgovým psacím stolem.</p>

<p>„Co tě sem k čertu tahle přivádí?“ zeptal se Bambridge. „Co nebylo možné vyřídit telefonicky?“</p>

<p>„Jak bezpečné jsou vaše telefony?“ odpověděl otázkou Jellison.</p>

<p>Bambridge pokrčil rameny. „Tak, jak to jen dokážeme –“</p>

<p>„Vaše jsou možná v pořádku,“ připustil Jellison. „Máš vlastní lidi na to, aby je zkontrolovali. Já jsem si zatraceně jistý, že moje bezpečné nejsou. Oficiálně se jedná o to, co jsem, ti řekl: potřebuju trochu pomoci, abych pochopil vaše finanční požadavky.“</p>

<p>„Samozřejmě. Chceš se napít?“</p>

<p>„Whisky, jestli ji tu máš.“</p>

<p>„Jistě.“ Bambridge vytáhnul láhev a skleničky z baru pod stolem. „Doutník? Posluž si, budou ti chutnat.“</p>

<p>„Havana?“ zeptal se Jellison.</p>

<p>Bambridge pokrčil rameny. „Chlapci je koupili v Kana­dě. Nikdy jsem si nezvykl na americké doutníky. Kubánci jsou možná bastardi, ale zaručeně umějí balit doutníky.“ Přinesl whisky na malý stolek a nalil. „Dobře, tak o co se jedná?“</p>

<p>„Kladivo,“ začal Arthur Jellison.</p>

<p>Generál Bambridge se zatvářil bezvýrazně. „A co má být?“</p>

<p>„Letí pěkně blízko.“</p>

<p>Bambridge přikývl. „My také máme pár dobrých mate­matiků a počítače, to víš.“</p>

<p>„Tak co s tím děláte?“</p>

<p>„Nic. Podle příkazu prezidenta.“ Ukázal na zlatý tele­fon. „Nic se nestane a my nesmíme zalarmovat Rusy.“ Bambridge se zašklebil. „Nesmíme ty bastardy rozrušit. Za­bíjejí naše přátele v Africe, ale neměli bychom je dráždit, protože by to mohlo narušit naše přátelství.“</p>

<p>„Je to tvrdý svět,“ řekl Jellison.</p>

<p>„To jistě je. Tak co vlastně chceš?“</p>

<p>„Tome, ta věc letí blízko. Opravdu blízko. Nemyslím, že prezident rozumí tomu, co to znamená.“</p>

<p>Bambridge vytáhl doutník z úst a zkoumal jeho rozžvý­kaný konec. „President se o nás příliš nezajímá,“ řekl. „To je dobré, protože ponechává SAC dostatek prostoru k tomu, aby fungovalo samo. Ale ať je to špatně nebo dobře, je to prezident, což z něj dělá mého vrchního velitele, a já už mám takové legrační názory. Například že bych měl po­slouchat rozkazy.“</p>

<p>„Přísahal jsi ústavě,“ naléhal Jellison. „A nebyl jsi ve West Pointu? Povinnost, čest, země. V tomhle pořadí.“</p>

<p>„Tak co?“</p>

<p>„Tome, ta kometa přilétá skutečně blízko. Velice blíz­ko. Řekli mi, že vyřadí všechny vaše radary včasného va­rování –“</p>

<p>„To mi řekli také,“ pokrčil rameny Bambridge. „Arte, nechci dělat chytráka, ale nepokoušíš se učit starou kvočnu snášet vejce?“ Přešel ke stolu a přinesl zpět zprávu v červených deskách. „Uvidíme něco, co bude vypadat jako útok, i když to ve skutečnosti útok nebude, a nedokážeme vidět opravdový – pokud k němu dojde. Jistě, toho dne, kdy si budou myslet, že hladce vyhrajou, na nás udeří. Ale letecká výzvědná služba mi hlásí, že na druhé straně je prá­vě teď docela klid.“ Bambridge znovu prolistoval zprávu a jeho hlas se ztišil. „Ovšem, pokud nemůžeme vidět my, že se přibližují, oni nemohou vidět nás –“</p>

<p>„Takhle se netvař!“</p>

<p>„No, nemůžu být postaven před válečný soud pro pouhé uvažování.“</p>

<p>„Tohle je vážné, Tome. Nemyslím, že Rusové s něčím začnou – pokud nás to jenom těsně mine. Ale…“</p>

<p>Bambridge naklonil hlavu k jedné straně. „Ježíši! Moji lidé mi neřekli, že by nás to mělo <emphasis>zasáhnout</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Ani moji ne,“ upřesnil Jellison. „Ale pravděpodobnost teď je stovky proti jedné. Byly to miliardy. Pak tisíce. Teď to jsou jenom stovky. Působí to trochu děsivě.“</p>

<p>„To ano. Tak co bych měl dělat? Prezident mi přikázal nevyhlašovat poplach – “</p>

<p>„Takový příkaz ti nemůže dát. Tvoje oprávnění říkají, že smíš přijmout jakékoliv potřebné opatření k ochraně svých sil. Cokoliv kromě odpálení raket.“</p>

<p>„Kriste.“ Bambridge pohlédl z okna. Zrcadlo KC-135 startovalo, což znamenalo, že letadlo, které je ve vzduchu, přistane, až bude jeho náhrada bezpečně ve vzduchu a zmi­zí. „Žádáš po mně, abych neuposlechl přímý rozkaz prezi­denta.“</p>

<p>„Říkám ti, že pokud to uděláš, máš přátele v Kongresu. Můžeš přijít o místo, ale to bude to nejhorší.“ Jellisonův hlas byl velmi tichý a naléhavý. „Tome, myslíš, že se mi to <emphasis>líb</emphasis><emphasis>í?</emphasis><emphasis> </emphasis>Pochybuju, že ta zatracená kometa narazí do Země, ale pokud k tomu dojde a nebudeme připraveni… Bůh ví, co se stane.“</p>

<p>„To je jisté.“ Bambridge se pokusil představit si to. Úder asteroidu v nějaké odlehlé části Sovětského Svazu – věřili by, že to není zákeřný útok USA? Nebo proč odlehlé? Moskva! „Ale pokud přejdeme do zvýšené pohotovosti, do­zví se o tom, a to jim dá další důvody k domněnce, že jsme to udělali my,“ namítl Bambridge.</p>

<p>„Jistě. A pokud nevyhlásíme zvýšenou pohotovost, a oni to uvidí jako skvělou příležitost? Pokud Kladivo udeří, Wa­shington může zmizet, Tome. Washington, New York, vět­šina východního pobřeží.“</p>

<p>„Do prdele. Všechno, co můžeme potřebovat, je navrch k tomu ještě válka,“ povzdechl si Bambridge. „Pokud Kla­divo skutečně narazí, svět bude v dost velkém maléru i bez rozpoutání třetí světové. Ale pokud to zasáhne nás a je ne, budou chtít tu práci dokončit. To bych udělal já, kdybych byl na jejich místě.“</p>

<p>,Ale ty bys nemohl – “</p>

<p>„Ne z téhle kanceláře,“ prohlásil Bambridge. „Dokonce ani tehdy, kdybych dostal rozkazy, které nikdy, díky Bohu, nedostanu.“ Generál se upřeně díval na modely raket u vzdálenější stěny. „Podívej, všechno, co můžu udělat, je to, že dohlédnu, aby ve službě byli moji nejlepší lidé. Na­strkám své špičkové lidi do děr a já sám budu nahoře v Zrcadle. Ale jak rozeznám úder meteoru od raketového útoku?“</p>

<p>„Myslím, že to poznáš,“ řekl Jellison.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Venku byla noc a nádherně. V kabině Apolla ležel Rick Delanty připoután ke svému lůžku. Oči měl pevně zavřené a ležel ztuhle, se zaťatými pěstmi. „Tak jo, k sakru. Bylo mi špatně od té doby, co jsme se dostali nahoru. Ale neříkej to Houstonu. Stejně nic nemůžou udělat.“</p>

<p>„Ty zatracenej blázne, zemřeš hladem,“ rozzlobil se Ba­ker. „Sakra, to není žádná ostuda. Každý může dostat kos­mickou nemoc.“</p>

<p>„Ale ne na celý týden.“</p>

<p>„Když to víš líp. Mac Alliardovi bylo špatně celý let. Ne tak moc jako tobě, ale jemu pomáhali. A já jdu pro doktor­ku Malikovou.“</p>

<p>„Ne!“</p>

<p>„Ano. Nemáme čas na tvoji chlapskou hrdost.“</p>

<p>„O to nejde a ty to víš.“ Delanty mluvil přiškrceným hla­sem. „Podá o tom zprávu. A –“</p>

<p>„A nic,“ odsekl Baker. „Neodvoláme celý let jen kvůli tomu, že si vybliješ vnitřnosti.“</p>

<p>„Jsi si tím jistý?“</p>

<p>„Jo. Nemůžou let přerušit, pokud nedám souhlas. A já ho nedám. Jestliže –“</p>

<p>„Žádné jestliže,“ přerušil ho Delanty. „V tom je jádro věci. Dobrý Bože, Johnny, pokud tohle vybouchne kvůli mně… K čertu, přeju si, aby byli vybrali někoho jiného. Pak by na tom tolik nezáleželo. Ale já <emphasis>musím </emphasis>vydržet.“</p>

<p>„Proč?“ dožadoval se odpovědi Baker.</p>

<p>„Protože jsem –“</p>

<p>„Barevný gentleman?“</p>

<p>„Černoch. Snaž se zapamatovat si to.“ Pokusil se usmát. „Dobře, zavolej paní doktorku. Něco musí pomoct. Možná ukolébavka?“</p>

<p>„Nejlepší je nechat oči zavřené.“</p>

<p>„A to dělám a jsem opravdu platný pomocník,“ povzde­chl si Delanty. Mluvil trpce. „Já, starej kozák, mám kos­mickou nemoc. Je to šílené.“ Uvědomil si, že Baker odešel, a nervózně si začal zapínat poklopec.</p>

<p>Oficiální název zněl „oblečení pro trvalou službu“. Kaž­dý by je nazval dlouhými spodky, nebo kalhotovým kombiné. Nosí je všichni dobře oblečení kosmonauti. Je to velmi praktický oděv, ale Rick Delanty nemohl zcela zakrýt svou nervozitu: nebyl zvyklý, aby ho ženy viděly ve spodním prádle. Zvláště ne bílé ženy.</p>

<p>„Člověče, jestli by z toho kamarádi v texaských městeč­kách nešíleli,“ zamumlal.</p>

<p>„Tak co jste to neohlásil?“ Hlas měla ostrý, zcela profe­sionální, a odvál zbytky myšlenek, které Rick Delanty mohl mít. Vešla do kabiny a odepnula přívod z Rickova spodního oblečení. Zapojila ho do měřidla teploty. Druhý konec ka­belu vedl vnitřkem dlouhých spodků a nahoru dovnitř Ricka Delantyho. Všichni kosmonauti se začali bát o své koneční­ky – ale to jim nijak nepomohlo.</p>

<p>„Jedl jste vůbec něco?“ zeptala se Leonilla. Odečetla teplotu a udělala si poznámku.</p>

<p>„Nic, co by ve mě zůstalo.“</p>

<p>„Takže jste dehydratovaný. Nejdříve zkusíme tyhle. Rozžvýkejte tuhle kapsli. Ne – nepolykejte ji celou. Roz­žvýkejte ji.“</p>

<p>Rick žvýkal. „Ježíši Kriste, co tohle je? Je to to nej­hnusnější –“</p>

<p>„Spolkněte, prosím. Za dvě minuty zkusíme výživný ná­poj. Potřebujete hydrataci a výživu. Stává se vám často, že nehlásíte onemocnění?“</p>

<p>„Ne. Myslel jsem, že to zvládnu.“</p>

<p>„Při každém kosmickém letu přibližně třetina zúčastně­ného personálu pociťuje lehkou až extrémně těžkou formu kosmické nemoci. Pravděpodobnost, že by jeden z nás mohl mít takové obtíže, byla velmi vysoká. Teď vypijte tohle. Pomalu.“</p>

<p>Napil se. Bylo to husté, s chutí po pomerančích. „Není to špatné.“</p>

<p>„Nápoj vychází z amerického Tangu,“ vysvětlila Leo­nilla. „Přidala jsem ovocné cukry a roztok vitamínů. Jak se cítíte? Ne, nedívejte se na mne. Je důležité, aby to ve vás zůstalo. Držte oči zavřené.“</p>

<p>„Takhle se necítím tak špatně.“</p>

<p>„To je dobře.“</p>

<p>,Ale se zavřenýma očima nejsem naprosto k ničemu! A já musím –“</p>

<p>„Musíte se rehydratovat a zůstat naživu, abychom my ostatní mohli zůstat tady,“ důrazně řekla Leonilla.</p>

<p>Delanty cítil něco chladného na svém předloktí. „Co –“</p>

<p>„Injekce na spaní. Uvolněte se. Už to je. Budete spát několik hodin. Během té doby vám dám intravenózní výži­vu. Pak, až se probudíte, můžeme zkusit jiné léky. Dobrou noc.“</p>

<p>Vrátila se zpátky do hlavního oddílu Hammerlabu. Teď bylo uprostřed místo; vybavení uložili na správná místa a většinu polystyrénových obalů vyhodili do vesmíru.</p>

<p>„Tak co?“ ptal se John Baker. Peter Jakov se zeptal to samé v ruštině.</p>

<p>„Je to špatné,“ odpověděla. „Myslím, že neudržel v těle vodu minimálně dvacetčtyři hodin. Možná déle. Má teplotu třicet osm celých osm. Je těžce dehydratovaný.“</p>

<p>„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Baker.</p>

<p>„Myslím, že léky, které jsem mu dala, udrží nápoje v žaludku. Dala jsem mu skoro litr a nejevil známky obtíží. Proč nám to neřekl dřív?“</p>

<p>„K čertu, je to první černoch ve vesmíru. Nechce být poslední,“ prozradil Baker.</p>

<p>„To si myslí, že je jediný, který je pod tlakem, že musí uspět?“ ptala se Leonilla. „Je první černoch ve vesmíru, ale fyziologické rozdíly mezi rasami jsou malé ve srovnání s rozdíly mezi pohlavími. Jsem druhá žena ve vesmíru a ta první selhala…“</p>

<p>„Je čas na další pozorování,“ připomněl Petr Jakov. „Leonillo, asistuj mi. Nebo se musíš věnovat svému paci­entovi?“</p>

<p>I když bylo zařízení správně uloženo, stejně zůstalo v Hammerlabu velice málo volného prostoru. Našli způsob, jak docílit určitého soukromí: Delanty v Apollu, Leonilla Maliková v Sojuzu. Baker a Jakov se střídali v držení hlídek a spánku v Hammerlabu, pokud vůbec spali. Ve třech, když měli udělat práci čtyř, nebylo mnoho času na spánek.</p>

<p>A Hamner–Brownova kometa se blížila. Blížila se ocasem napřed, přímo proti nim, proudil z ní zředěný plyn, který již obklopoval Zemi, Měsíc a Hammerlab. Vykonávali pozorování každou hodinu, vizuálně, a denně vycházeli ven, aby nabrali vzorky ničeho: zředěného kosmického vakua, uzavřeného do láhví, aby ho vzali zpátky na Zemi, kde citli­vé přístroje mohly nalézt několik molekul z ohonu komety.</p>

<p>Nejprve toho moc neviděli. Pouze ve směru ke kometě bylo zřejmé, že ohon proudí prostorem stovek milionů mil; ale později, když se přiblížil, viděli ho ve všech směrech, kam se podívali.</p>

<p>Pokud nesledovali kometu, mohli provádět pozorování Slunce. Existovala další desítka pokusů – krystalografic­kých, ve výzkumu tenkých filmů, aby jim zabraly jakýkoliv zbylý čas.</p>

<p>Vznikal tím nabitý denní program.</p>

<p>Neměli moc soukromí, ale nějaké přece. Podle nevyslo­vené dohody a uspořádání lodi byly toalety v kosmických lodích, ne v laboratorní kabině. Pro Bakera a Delantyho byl systém dost jednoduchý: trubice, která se vešla na jejich mužství, s nádobou, do které se močilo. Splachovalo se to.</p>

<p>Tentokrát, když Baker používal tenhle systém, cítil na sobě Delantyho oči.</p>

<p>„Měl bys spát. Ne mě pozorovat při močení.“</p>

<p>„Ty mě nezajímáš. Johnny… jak to ve vesmíru dokáže Leonilla?“</p>

<p>„Jo. Dokázal jsem zapomenout, že nevím. Zeptám se jí, jo?“</p>

<p>„Jistě. Udělej to. Je na beton, že <emphasis>já</emphasis> to nedokážu.“</p>

<p>„Ani já ne.“ Johnny otevřel ventil. Moč tryskala z Apolla do vesmíru. Zmrazené kapičky vytvořily kolem kosmické lodi oblak podobný novému souhvězdí a pomalu se ztrácely. „Proč mě k čertu nutíš, abych se tím zase zabý­val?“</p>

<p>„Měl bych být jediným, který má problémy?“</p>

<p>„Jak se ti daří?“</p>

<p>„Docela dobře.“</p>

<p>O dva dny později bylo Delantymu mnohem lépe – ale Baker odpověď neznal.</p>

<p>Právě se vrátil z odběru vzorků vakua a byl sám s Jako­vem, když začal: „Nemůžu to vydržet.“</p>

<p>„Prosím?“ řekl Rus.</p>

<p>„Něco mi vrtá v hlavě. Jak Leonilla močí v beztížném stavu?“</p>

<p>„To vás zajímá?“</p>

<p>„Jistě. Není to jen pouhá zvědavost. Jeden z důvodů, proč jsme nikdy nevyslali ženu do vesmíru, byl ten, že ná­vrháři nemohli přijít na vhodná sanitární <emphasis>zařízení. </emphasis>Někdo navrhoval katétr, ale to <emphasis>bolí</emphasis>.“</p>

<p>Jakov neříkal nic. „Tak jak to dělá?“ dožadoval se Johnny.</p>

<p>„To je státní tajemství. Je mi líto,“ řekl Petr Jakov. Mohl žertovat? Nezdálo se. „Je čas na novou sérii pozorování Slunce. Pomůžete mi s teleskopem, prosím?“</p>

<p>„Jistě.“ Zeptám se Leonilly, pomyslel si Johnny. Každo­pádně dřív, než přistaneme. Po straně pohlédl na Rusa. Možná to neví ani Jakov.</p>

<p>„Jak se ti daří?“ zeptal se Baker.</p>

<p>„Dobře,“ řekl Delanty. „Ví to Houston?“</p>

<p>„Ode mne ne,“ odpověděl Baker. „Možná z Bajkonuru. Nepředpokládám, že toho Jakov před svými lidmi moc tají. Ale proč by to měli říkat Houstonu?“</p>

<p>„Hrozně mě to štve,“ řekl Rick.</p>

<p>„To jistě. A co má být? Dokázal jsi všechno, co jsi potře­boval. Jsi tady a křídla jsme rozvinuli. Kriste, chlape, pokud můžeš udělat takovou práci, když je ti špatně, měli by tě na­zývat Ocelový muž. Zítra budeš pracovat.“</p>

<p>„Jo. Vyřešil jsi ten problém, který ti dělal starosti?“</p>

<p>Baker pokrčil rameny. „Ne. Zeptal jsem se Petra. „Státní tajemství,“ odpověděl. Má prdel je státní tajemství.“</p>

<p>„No, možná to můžeme zjistit. Máme určitě dost kamer…“</p>

<p>„Jistě. To bude ve zprávě vypadat dobře. Dva američtí důstojníci Air Force tajně špehují dámskou toaletu kamera­mi. No, mám hlídku. Půjdu probudit soudruha brigádního generála. Ahoj.“ Johnny Baker vyplul z kabiny Apolla a proplouval Hammerlabem. Vládlo tam ticho; Leonilla spala v Sojuzu, Delanty byl přišněrovaný v Apollu a o Jakovovi se dalo předpokládat, že si zdříml před hlídkou.</p>

<p>Baker odplul k ruské kóji. V bludišti teleskopů, kamer, rostoucích krystalů a rentgenových detektorů se vznášel Ja­kov, lehce přivázaný nylonovým vláknem. Usmíval se do přepážky. Když na něj Johnny sáhl, úsměv vymizel.</p>

<p>Jako když zrovna někomu uchystal kanadský žertík, pomyslel si Johnny Baker. A byl chycen při činu.</p>

<p>Má prdel je státní tajemství.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Duben: Tři</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Pak nechť ti, kteří budou v Judei, uprchnou do hor.</p>

<p>Matouš 24</p><empty-line /><p>Recepční u vchodu byla nová a neposlala Harveye Ran­dalla dál do velké kanceláře na třetím poschodí městské radnice v Los Angeles. Harveyovi to nevadilo. Čekalo tu víc lidí a jeho štábu stejně bude trvat pár minut, než se do­stane nahoru s kamerami. Přišel na schůzku předčasně.</p>

<p>Harvey se posadil a zabral se do své oblíbené hry: pozo­rování lidí. Většinu návštěvníků tvořily jasné případy. Malí obchodníci, politici, všichni tu čekali proto, aby navštívili jednoho z poslanců nebo jeho asistenta. Jedna se lišila. Bylo jí přes dvacet a Harvey nedokázal rozlišit, jestli je jí málo přes dvacet nebo k třicítce. Měla oblečené džíny a květova­nou blůzu, ale pocházely z drahého obchodu, ne ze stánků. Dívala se přímo na něj a když se na ni Harvey podíval, ne­sklopila oči v rozpacích. Harvey pokrčil rameny a přešel místností, aby si sedl vedle ní. „Co je na mně tak zajímavé­ho?“ zeptal se.</p>

<p>„Poznala jsem vás. Vy natáčíte televizní dokumenty. Za chvilku si vzpomenu na vaše jméno.“</p>

<p>„Skvělé,“ řekl Harvey.</p>

<p>To ji přimělo odvrátit pohled; ale otočila se zpátky k němu s náznakem úsměvu. „Tak dobře. Jak se jmenujete?“</p>

<p>„Nejdřív vy.“</p>

<p>„Mabe Bishopová.“ Přízvuk měla rozhodně domácí.</p>

<p>Harvey zalovil ve svých vzpomínkách. „Aha. Hnutí za lidi.“</p>

<p>„Správně.“ Nezměnila výraz, což bylo zvláštní; většina lidí byla ráda, když reportér celostátního vysílání znal jejich jméno. Harvey to stále shledával překvapivým, když řekla: „Vy jste mi ještě neřekl jméno.“</p>

<p>„Harvey Randall.“</p>

<p>„Teď jsem na řadě, abych řekla „aha“. Vy děláte pořady o kometě.“</p>

<p>„Správně. Jak se vám líbí?“</p>

<p>„Hrozné. Nebezpečné. Hloupé.“</p>

<p>„Nesměšujte slova. Nemůžete mi říct proč?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„To jistě můžu. Zaprvé, vyděsil jste padesát milionů hlupáků –“</p>

<p>„Já jsem ne –“</p>

<p>„A oni by měli být vyděšení, ale ne z nějaké pitomé ko­mety! Komety! Znamení na nebi! Ďáblova znamení! Stře­dověké nesmysly, když je spousta věcí, kterých by se měli děsit přímo tady na Zemi.“ Mluvila hlasitě a s hořkostí.</p>

<p>„A čím by měli být vyděšení?“ vyzval ji Harvey. Ve skutečnosti to nechtěl vědět a proklínal sám sebe v okamži­ku, kdy to vyslovil. Byla to automatická otázka reportéra, ale problém spočíval v tom, že mu stoprocentně odpoví.</p>

<p>Udělala to. „Spreje ničí atmosféru, ničí ozón, způsobují rakovinu. Nová atomová elektrárna v údolí San Joaquin produkuje radioaktivní odpady, které tu budou kolem půl milionu let! Velké cadillaky a lincolny spalují x megatun benzinu. Se všemi těmihle věcmi bychom měli něco <emphasis>dělat, </emphasis>to jsou věci, ze kterých bychom <emphasis>měli </emphasis>být vyděšeni, a místo toho se každý schovává ve sklepě, protože se bojí komety!“</p>

<p>„Máte pravdu,“ souhlasil Randall. „I když si nemyslím, že všechno, co jste uvedla, jsou dobré důvody –“</p>

<p>„Nemyslíte? A který není?“ ptala se. Její hlas byl plný nenávisti a byl připraven zaútočit.</p>

<p>No ne, pomyslel si Harvey. Existovaly chvíle, kdy se mu chtělo vzít svou reportérskou objektivitu, pevněji srolovat a nacpat ji do anatomicky nepohodlného místa nafoukaného profesora žurnalistiky.</p>

<p>„Řeknu vám to,“ odpověděl. „Důvodem, proč lidé stále spalují benzin v těch velkých pohodlných autech, je to, že nemůžou získat dostatek elektřiny k provozu elektrických aut. Nemůžou získat elektřinu, protože vzduch je už plný zplodin z elektráren na fosilní paliva, fosilní paliva nám do­cházejí a šílenci zdržují stavbu jaderných elektráren, které nás z tohohle problému mohou dostat.“</p>

<p>Harvey se postavil. „A pokud ještě někdy uslyším slova „sprej“ a „ozón“, najdu vás, kdekoliv se schováte a vyzvra­cím se vám do klína.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>Harvey se vrátil zpět k recepční. „Povězte Johnny Kimovi, že je tu venku Harvey Randall, prosím,“ řekl. Jeho hlas zněl rozkazovačně. Nová recepční na něj poplašeně pohlédla, pak se otočila ke svému interkomu.</p>

<p>Za sebou Harvey slyšel prskat Mabe Bishopovou. To mu poskytlo velké uspokojení. Přešel ke dveřím, které vedly do přijímací kanceláře, a čekal. Okamžitě se ozvalo zabzu­čení. „Jděte rovnou dovnitř, pane Randalle,“ vyzvala ho re­cepční. „Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat –“</p>

<p>„Je v pořádku,“ zamumlal Harvey. Dveře ho propustily do dlouhé chodby. Po obou stranách byly kanceláře. Orientálec neurčitého věku, starší než třicet a mladší než padesát, vyšel z jedné z kanceláří.</p>

<p>„Vítejte, Harve. Jak dlouho vás ta kráva nechala čekat?“</p>

<p>„Dlouho ne. Jak se máte, Johnny?“</p>

<p>„Docela dobře. Starosta má konferenci, která se protáh­la. Otázka rozvoje společnosti. Mohl byste okamžik po­čkat?“</p>

<p>„Nevadí – štáb by měl dorazit nahoru za chvilku.“</p>

<p>„Už jedou nahoru,“ potvrdil John Kim. Pracoval jako tiskový mluvčí starosty Bentleye Allena, sepisoval projevy a občas působil jako politický manažer. Harvey věděl, že by Kim mohl být v Sacramentu nebo ve Washingtonu, pokud by chtěl; pravděpodobně se tam dostane stejně, pokud zů­stane s Bentleyem Allenem. „Poslal jsem pro ně dolů, aby přijeli privátním výtahem.“</p>

<p>„Díky,“ řekl Harvey. „To ocení –“</p>

<p>„Aha. Konference končí. Pojďte dovnitř za starostou, než se štáb dostane nahoru.“ Kim vedl Harveye chodbou.</p>

<p>Byly tam dvě kanceláře. Jedna s drahým nábytkem a tlustými koberci. Na stěnách visely prapory, všude byla vy­znamenání, plakety a orámovaná osvědčení. Za vyzdobenou vnější kanceláří následovala mnohem menší místnost, s ještě větším psacím stolem. Na stole ležely do výše nakupené no­viny, zprávy, knihy, výpisy z počítačů a memoranda. Na ně­kterých memorandech mohl vidět velké rudé hvězdy. Pár jich mělo dvě červené hvězdy a jedno mělo tři.</p>

<p>Starosta právě zvedal tohle memorandum, když Kim a Harvey Randall vstoupili.</p>

<p>Vypadá dobře, pomyslel si Randall, zatím co starosta četl memorandum. Byl to druhý černý starosta Los Ange­les. Držel se vyhrávajícího postupu: byl vysoký, elegantní a oblečený jako bohatý intelektuál – tím byl předtím, než se dostal k politice. Jeho smíšená krev se dala poznat. Dbal na to, aby se projevovalo jeho vzdělání. Bentley Al­len se nechystal snižovat k lidem, se kterými mluvil. <emphasis>Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>potřeboval </emphasis>postavení politika; technicky byl na odchodu z úřední funkce na fakultu bohaté soukromé univerzity.</p>

<p>„Bude to dokumentární film, pane Randalle?“ zeptal se Bentley Allen. Připojil parafu na memorandum a odložil ho do pošty k odeslání.</p>

<p>„Ne, pane,“ odpověděl Johnny Kim. „Tentokrát večerní zprávy.“</p>

<p>„Tak co je na mně dnes večer takového, že to stojí za zařazení do zpráv?“ zeptal se starosta.</p>

<p>„Je to důsledek dokumentárních pořadů,“ vysvětlil Harvey Randall. „Televizní zprávy pro všechny televizní společnosti. O tom, co budou dělat veřejní činitelé toho dne, kdy Hamner–Brownova kometa nenarazí do Země.“</p>

<p>„Všechny společnosti?“ zajímal se Johnny Kim.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Nemohl na to někdo trochu tlačit?“ zauvažoval Kim. „Například ze špinavě bílého domu na Pennsylvania Ave­nue?“</p>

<p>„To je možné,“ připustil Harvey.</p>

<p>„A to, co chce ten Muž, je příznivé ovlivnění veřejnos­tí,“ řekl starosta. „Zůstat klidný, v pohodě a soustředěný při Horkém fondánu se zmrzlinou.“</p>

<p>„Který padá příští týden v úterý,“ reagoval automaticky Harvey. „Ano, pane –“</p>

<p>„A co kdybych vyvolal paniku?“ zeptal se starosta Al­len. V očích se mu objevil záblesk pobavení. „Nebo když bych řekl: „Tady je naše šance, bratři! Vypalte bělouše! Vezměte si, co vám patří, nikdy nebudete mít lepší příleži­tost.“</p>

<p>„Á, to jsou kecy,“ nedal se zaskočit Harvey. „Myslel jsem si, že se každý chce dostat do večerních zpráv.“</p>

<p>„Máte někdy taková nutkání?“ zeptal se Bentley Al­len. „Znáte to. Neodolatelné nutkání udělat věc, která by vás mohla dostat na úplně jinou pracovní dráhu? Něco takového, jako vybryndat martini na šaty děkanovy man­želky? Což, jak můžu dodat, jsem jednou udělal. Čistě náhodou, ujišťuji vás, ale podívejte se, kam mě to do­stalo.“</p>

<p>Harvey teď skutečně vyhlížel ustaraně a starostovi za­hrál úsměv na tváři. „Nedělejte si starosti, pane Randalle. Mám tuhle práci rád. Nebo jinou, v trošku větší kanceláři tam na východě…“ Nechal hlas odeznít. Nebylo žádným tajemstvím, že by se Bentley Allen rád stal prvním černým prezidentem; existovali seriózní političtí manažeři, kteří si mysleli, že by toho mohl docílit zhruba za dalších deset let.</p>

<p>„Budu se chovat vzorně,“ pokračoval starosta. „Řeknu lidem, že předpokládáme plné nasazení ve všech městských úřadech, a já budu přímo tady – no, úplně přesně tady, ale řeknu jim, že tam,“ dodal a ukázal do vyzdobené kanceláře. „A očekávám, že moji nejlepší lidé se zachovají podle mého příkladu. Možná řeknu, nebo taky neřeknu, že budu mít za­pnutou barevnou televizi, protože ať se propadnu, jestli si nechám ujít takovou podívanou.“</p>

<p>„Normální práce s přestávkou na světelnou podívanou,“ shrnul to Harvey.</p>

<p>Starosta přikývl. „Samozřejmě.“ Na tváři se mu objevil vážný výraz. „Mezi námi, mám trochu obavy. Příliš mnoho lidí utíká. Víte, že skoro všechny kamióny ve městě byly pronajaty? Během týdne. A máme i velkou záplavu žádostí o dovolenou od mých policistů a požárníků. Samozřejmě neschválených. Na Horký fondán se zmrzlinou je všechno volno zrušené.“</p>

<p>„Máte obavy z rabování?“ zeptal se Harvey.</p>

<p>„Ne takové, abych to řekl veřejně. Ale mám,“ připustil starosta. „Rabování a krádeže při té spoustě bytů, které byly nebo budou opuštěny. Ale to zvládneme. Pokud už je váš štáb připraven, raději bychom se měli do toho pustit. Mám za půl hodiny schůzku s ředitelem Civilní obrany.“</p>

<p>Vstali a vyšli do vnější kanceláře.</p>

<p>Provoz na Beverly Glen byl příznivý. Velmi malý na úterní večer. Harvey řídil a zeširoka se usmíval. To jsem získal pěkný příběh, pomyslel si. Dokonce i kdybych nikdy nenatočil nic jiného, mám příběh. Nejenom, že si miliony lidí myslí, že nastane konec světa, ale miliony v <emphasis>to doufají. </emphasis>Projevuje se to v jejich názorech. Nenávidí to, co dělají, a nostalgicky se ohlížejí po „jednoduchém“ životě. Ovšemže si dobrovolně nezvolí stát se farmáři nebo žít v komunách, ale pokud by <emphasis>všichni </emphasis>museli…</p>

<p>Skutečně to nedávalo smysl, ale názory lidí často nedá­vají smysl. To Randallovi vůbec nedělalo starosti.</p>

<p>A bude následovat další velká historka. Den poté, co svět nezanikl. To je dobrý název pro knížku, pomyslel si Harvey. Samozřejmě, tisícovka romanopisců bude škrábat, aby předstihli jeden druhého s vydáním. Knihy s tituly jako <emphasis>Trochu vyděšení, </emphasis>a <emphasis>Den, kdy nebyl konec světa </emphasis>(ne tak dob­rý jako jeho název) a <emphasis>Skály</emphasis>, <emphasis>schováte m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>? </emphasis>Když na to přijde, některé z rozhlasových stanic hrály nábožné písně o neštěstí dvacet čtyři hodiny denně a ti, kteří kázali o konci světa, si výborně mastili kapsy.</p>

<p>Existovali také Strážci komety, sekta z jižní Kalifor­nie, kteří se oblékali do bílých rób a modlili se, aby ko­metu odvrátili. Provedli několik kousků, aby si získali pu­blicitu. Asi polovina jejich vůdců byla propuštěna na kau­ci poté, co blokovali silniční provoz nebo vnikli na hřiště při televizním přenosu košíkové. To už skončilo; soudce nařídil, že nikdo nebude propouštěn na kauci až do příští středy…</p>

<p>K čertu, mohl bych napsat knihu, pomyslel si Harvey. Měl bych. Nikdy předtím jsem nechtěl, ale jsem literát, a udělal jsem rešerši. Mám pěkný náskok. <emphasis>Den poté, kdy ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>byl konec světa. </emphasis>Ne. To není dobré. Taky je to příliš dlouhé. Měl bych svůj román nazvat Hammer Fever – Horečka z Kladiva. A samozřejmě bude dostatek publicity, pořad se bude vysílat hned potom.</p>

<p>Mohl bych na tom vydělat nějaké peníze. <emphasis>Spoustu </emphasis>pe­něz. Dost na to, abych zaplatil účty a zajistil vzdělání na Harvardské škole pro chlapce a…</p>

<p><emphasis>Hammer Fever. </emphasis>To se mi líbí.</p>

<p>Existuje jen jeden problém. Je to skutečné. Jako válečná panika.</p>

<p>Narážel na to všude. Kávy, čaje, mouky, cukru, jakého­koliv zboží, které se dalo skladovat, byl nedostatek. Lyofilizovaná jídla <emphasis>zmiz</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>la. </emphasis>Obchody s oblečením registrovaly ná­por na vybavení do deště (v jižní Kalifornii, kde mělo příště pršet v listopadu!). Oblečení do přírody se nedalo nikde se­hnat, v obchodech neměli ani dostatek bot do terénu. A ni­kdo nekupoval obleky, bílé košile nebo vázanky.</p>

<p>Kupovali ale zbraně. V Beverly Hills nebo v údolí San Fernando se nedala koupit žádná střelná zbraň. Nebyla ani žádná munice.</p>

<p>Obchody s turistickým vybavením vyprodaly všechno od ponorek po potraviny na cesty a rybářské vybavení (více háčků než mušek; stále se daly koupit mušky, ale pouze drahé, vyrobené v Americe, ne levné z Indie). Nedaly se sehnat žádné stany ani spací pytle. Byl nával dokonce i na záchranné vesty! Harvey se usmál, když tohle slyšel. Sám nikdy neviděl tsunami, ale četl o nich. Po výbuchu sopky Krakatoa ohromná vlna vynesla holandský dělový člun ně­kolik mil do vnitrozemí a do výše dvouset stop.</p>

<p>Pak existovaly „balíčky k přežití“ zasílané poštou, které se prodávaly po několik minulých týdnů. Už samozřejmě nedostávali žádné další objednávky, ne tak těsně před Pá­dem Kladiva. Možná – jen možná – co když je nemínili zasílat? Musím se na to podívat. Prodávaly je čtyři společ­nosti. Od padesáti do šestnácti tisíc dolarů jste mohli získat cokoliv od prosté zásoby potravin až po všechno v jednom balíku. Jídla byla trvanlivá a skládala se z více nebo méně vyvážené diety. (Která náboženská sekta to vyžadovala, aby všichni její členové udržovali roční zásobu jídla? Dělali to od šedesátých let. Harvey si také tohle vryl do paměti. Mělo by cenu s nimi natočit rozhovor, <emphasis>poté,</emphasis>co<emphasis> </emphasis>ten Den pomine.)</p>

<p>Levná výbava – to byly jen potraviny. Ve vzrůstající řadě toho bylo stále víc, až po balík za šestnáct tisíc, který zahrnoval terénní automobil Land Cruiser, oblečení počína­jící teplým spodním prádlem, mačetu, spací pytel, butanový vařič a bombu, nafukovací člun, skoro všechno, na co jste si vzpomněli. Jeden z balíčků zahrnoval členství v klubu pro přežití: měli jste zaručené místo někde ve Skalistých ho­rách, pokud jste se tam dokázali dostat. Různé společnosti nenabízely stejné předměty a žádná z těch čtyř nenabízela pušky (díky laskavosti Lee Harveye Oswalda, a kolik lidí zákaz zasílat zbraně poštou zachránil nebo zabil, v závis­losti na tom, jestli Kladivo dopadne nebo ne?)</p>

<p>Ale všechny čtyři společnosti vám prodaly stejné vyba­vení, ať jste žil v horách, na pobřeží nebo na vysočině. Har­vey se usmál. <emphasis>C</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>veat emptor. </emphasis>Bylo to taky všechno předra­žené. Bože, jací jsou tihle smrtelníci blázni…</p>

<p>Provoz byl velmi slabý. Už dojel na Mullholland. Před ním se rozevřelo údolí San Fernando. Dnes vál silný vítr a nebyl žádný smog.</p>

<p>Údolí se táhlo na míle daleko. Kalifornské předměstské domky, řada za řadou, bohaté a chudé části, štukové domy a staré domy s dřevěnými krovy, semtam staré domy ve velkolepém stylu Monterey, starobylé, jediné pozůstatky dob, kdy v údolí rostly pomerančovníky – a všechny stály v oblasti, která mohla být zatopena. Uspořádané čtverce v údolí prořezávaly dálnice – a po nich nejezdilo moc aut.</p>

<p>V celé kotlině, po čtyři poslední dny v časném dopoled­ni, byly výjezdové pruhy dálnic daleko plnější než příjez­dové. Osobní automobily, náklaďáky a pronajaté tahače, naložené harampádím nahromaděným za celý život, všech­ny vyjížděly z pánve směrem ke kopcům za ní, nebo přes průsmyky do San Joaquin. Všude v pánvi Los Angeles za­vřely obchody na týden, na celý měsíc nebo navždy; a zbý­vající obchod těžce strádal kvůli absencím. Horečka z Kla­diva – Hammer Fever.</p>

<p>Na Benedict Canyon nebyl téměř žádný provoz. Harvey se zachechtal. Tady byli lidé, vracející se domů z práce… ale ti, kteří měli Horečku z Kladiva, byli všude.</p>

<p>Horečka vyhnala odvětví horské turistiky do výše, všude po celé zemi. Ministerstvo financí bylo znepokojeno: stav kreditních kont konzumentů zlomil všechny rekordy; lidé kupovali vybavení k přežití na kreditní karty. Zaměstnanost stoupala, ekonomika rostla, zvyšovala se inflace, všechno kvůli kometě.</p>

<p>To bude pořádná historka.</p>

<p>Pokud ta zatracená věc nedopadne. Pravě tehdy ho na­padlo: pokud Kladivo narazí, za příběh nedá nikdo zláma­nou grešli. Nebudou žádné televizní programy. Žádná tele­vize. Nic.</p>

<p>Harvey zavrtěl hlavou. Jeho úsměv pohasl, když pohlédl na balíček na sedadle pro spolujezdce. Ležel tam jeho kom­promis s Horečkou: olympijská terčová pistole kalibru 0.22, s tvarovanou dřevěnou pažbou, která obepínala celou ruku, ustalovala a ztužovala zápěstí. Měla by být nelidsky přesná, ale nebylo to nic takového, na co by mohl někdo ukázat a křičet: „Podívejte, starý Harv dostal Horečku z Kladiva!“</p>

<p>Ale možná, že jsem přece jen nebyl tak chytrý, pomyslel si Harvey. Začal si v hlavě dělat inventuru.</p>

<p>Pistoli mám. Turistickou výbavu taky, ale jen pro sebe. Pomyšlení na Lorettu nesoucí ruksak bylo absurdní. Jenom jednou ji vzal na výlet. Má pořád ty boty? Pravděpodobně ne. Nemohla existovat ve větší vzdálenosti než pět mil od salónu krásy.</p>

<p>A já ji miluju, připomněl si pevně. Můžu si hrát na pří­rodního drsňáka, kdykoliv chci, a mám eleganci, ke které se můžu vrátit. Nechtěně si vzpomněl na Maureen Jellisonovou, stojící vysoko na rozeklané skále, na její dlouhé rusé vlasy vlající ve větru. Pevně zasunul vzpomínku zpátky do hloubi své mysli a nechal ji tam.</p>

<p>Tak co můžu dělat, abych se připravil? uvažoval Har­vey. Nezbývá moc času. Zásoby. Dobře, můžu udělat kom­promis. Jídlo v konzervách. Každopádně je to dobrá ochra­na proti inflaci. Umožní nám přečkat katastrofu, pokud k nějaké dojde, a stejně je můžeme jíst, když ta zatracená věc přejde. A vodu v lahvích… Ne. Nic z toho nebude. Po obo­jím byla sháňka. Budu mít štěstí, když něco seženu ještě tenhle týden, a zaplatím přitom majlant.</p>

<p>Zabočil na příjezdovou cestu a zprudka zabrzdil. Loretta zastavila se stejšnem na příjezdu a nosila do domu balíčky. Vystoupil a začal jí automaticky pomáhat, a jen postupně mu došlo, že nosí jeden pytel mražených potravin za dru­hým. Zeptal se: „Co to je?“</p>

<p>Trochu zadýchaná Loretta odložila svůj náklad na ku­chyňský stůl. „Nezlob se, Harve. Nemohla jsem si pomoci. Všichni říkají – no, říkají, že do nás kometa může narazit. Tak jsem sehnala nějaké jídlo, pro každý případ.“</p>

<p>„Mražené jídlo.“</p>

<p>„Ano. Konzervy skoro nemají. Doufám, že se nám to všechno vejde do mrazáku.“ Pochybovačně přehlédla balíč­ky. „Nevím. Možná budeme muset jíst pár dní Stoufferovu stravu.“</p>

<p>„M – hm.“ Mražené jídlo. Dobrý Bože. To si myslí, že elektrická síť přežije Pád Kladiva? Ale samozřejmě, že ano. Nic jí neřekl. Ona to myslí dobře; a zatímco Loretta byla venku a sháněla neužitečné zásoby, Harvey Randall váhal a nedělal nic. Výsledek je stejný s výjimkou peněz a ona jim pravděpodobně ušetřila peníze, pokud Kladivo nedopadne. Což by nemělo. A pokud ano – o co jde, peníze by stejně nebyly důležité. „Udělala jsi dobře,“ řekl Harvey. Políbil ji a odešel ven pro další náklad.</p>

<p>„Ahoj, Harveyi.“</p>

<p>„Čau, Gordie,“ pozdravil ho Harvey. Přešel k plotu.</p>

<p>Gordie Vance držel pivo. „Jedno jsem ti přinesl,“ řekl. „Viděl jsem tě přijíždět.“</p>

<p>„Díky. Chceš si o něčem promluvit?“ Doufal, že Gor­die chce. Vance nebyl posledních několik týdnů ve své kůži. Něco ho trápilo. Harvey to dokázal vycítit, i když nevěděl, o co se jedná. Gordie zase nevěděl, že to Harvey vytušil.</p>

<p>„Kde budeš příští úterý?“ zeptal se Gordie.</p>

<p>Harvey pokrčil rameny. „Nejspíš někde v Los Angeles. Mám dělat se štábem na tom celostátním vysílání.“</p>

<p>„Ale budeš pracovat,“ řekl Gordie. „Jseš si jistý, že ne­chceš vyrazit na výlet? V horách je pěkné počasí. Mám příští týden nějaké volno.“</p>

<p>„Dobrý Bože,“ namítl Harvey. „Já nemůžu –“</p>

<p>„Proč ne? Skutečně chceš trčet tady, když bude konec světa?“</p>

<p>„To nebude konec světa,“ opravil ho Harvey automatic­ky. Postřehl záblesk ve Vanceově pohledu. „A každopádně, pokud ten Hammer <emphasis>nespadne </emphasis>a pokud nebudu zaneprázdně­ný jeho natáčením, je to konec <emphasis>mého </emphasis>světa. Nejde to, Gor­die, rád bych se dostal pryč, ale ne.“</p>

<p>„To je pochopitelné,“ souhlasil Vance. „Půjč mi svého kluka.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„To je rozumné, ne?“ zeptal se Vance. „Předpokládej­me, že ta věc narazí. Andy bude mít mnohem větší šanci se mnou nahoře v horách. A pokud nenarazí – no tak bys ne­měl chtít, aby propásl dobrý výlet jenom kvůli tomu, aby se poflakoval v městském smogu, ne?“</p>

<p>„Mluvíš opravdu rozumně,“ připustil Harvey. „Ale… kde budete? Myslím pro případ, že se něco stane, jak najdu tebe a Andyho?“</p>

<p>Vance se zatvářil vážně. „Ty zatraceně dobře víš, jakou bu­deš mít šanci přežít, jestli to narazí a zůstaneš v Los Angeles…“</p>

<p>„Jo. Nepatrnou nebo žádnou,“ doplnil Harvey.</p>

<p>„…a mimochodem, budu zrovna tam, kam jsi chtěl jet. Dál od Quaking Aspen. Blízko starého Silver Knapsacku. Dost nízko na to, abychom se odtamtud dostali při špatném počasí, dost vysoko na to, abychom byli v bezpečí, ať se stane cokoliv. Pokud nebudeme přímo pod tím, a to je málo pravděpodobné, ne?“</p>

<p>„Jistě. Ptal ses na to Andyho?“</p>

<p>„Jo. Říkal, že by rád jel, pokud s tím budeš souhlasit.“</p>

<p>„Kdo všechno jede?“</p>

<p>„Jenom já a sedm chlapců,“ vysvětlil Gordie. „Marie má charitativní práci, takže nejede…“</p>

<p>Harvey záviděl Gordiemu jen jednu věc: Marie Vancová jezdila do přírody. Na druhé straně se s ní ve městě nežilo moc lehce.</p>

<p>„…což znamená, že podle skautských pravidel ženy ne­smějí jet,“ pokračoval Gordie. „A některé – no, prostě ne­jsou k dispozici. K čertu, Harveyi, ty to území znáš. Bude­me se mít dobře.“</p>

<p>Harvey přikývl. Byla to bezpečná stezka a dobrá oblast. „Souhlasím,“ řekl. Vypil většinu piva. „Jsi v pořádku, Gor­die?“ zeptal se náhle.</p>

<p>Vancův výraz se nepatrně změnil a pokoušel se tu změ­nu skrýt. „Jistě. Proč bych neměl být?“</p>

<p>„Prostě v poslední době nevypadáš ve své kůži.“</p>

<p>„Práce,“ krátce pronesl Vance. „Měl jsem v poslední době hodně práce. Tenhle výlet všechno napraví.“</p>

<p>„To je dobře,“ přikývl Harvey.</p>

<p>Sprcha byla příjemná. Cítil horkou vodu, jak mu buší do krku a pomyslel si: příliš pozdě. Rozumní a flegma­tičtí by to měli stále ignorovat, dokud existovala prav­děpodobnost ještě stovky, možná tisíce k jedné v jejich prospěch. Panikáři už nakoupili zásoby a vyrazili do hor. Existovali také rozumní a opatrní, jako Gordie Vance, kteří plánovali svůj výlet měsíce dopředu. Říkali, že si nenechají od komety zkazit dovolenou – ale každopád­ně budou v horách.</p>

<p>Pak zbývali ti uprostřed. Musí jich být desítky milionů, Harv Randall byl jedním z nich, a podívejte se na něj teď: příliš pozdě vyděšený a nemůže dělat nic, než vyčkávat. Během pěti dnů by je jádro Hamner–Brownovy komety mělo minout při své cestě do té podivné, chladné říše za planetami..</p>

<p>Nebo nemusí minout.</p>

<p>„Musí něco existovat,“ uvažoval Harvey, který mluvil sám k sobě v soukromí hlučící sprchy. „Něco, co bych mohl dělat. Čeho chci vlastně dosáhnout? Pokud ta zatracená sněhová koule ukončí požehnání civilizace a reklamního průmyslu… dobře, zpátky k základům. Jíst, spát, bojovat, pít a utíkat. Nemusí to být nutně v tomhle pořadí.</p>

<p>Je to tak?“</p>

<p>Je.</p>

<p>Harvey Randall si vzal v pátek volno. Zavolal, že je ne­mocný, a k naprosté smůle to byl Mark Czescu, který vzal telefon.</p>

<p>Mark byl zjevně potěšený, že se na to může zeptat. „Ho­rečka z Kladiva, Harve?“</p>

<p>„Nech toho.“</p>

<p>„Dobře. Sám mám taky nějaké plány. Sejdu se s několi­ka přáteli a vyrazíme na pěkné bezpečné místo. Zapomněl jsem ti to říct. Nebudu tu na horký fondán se zmrzlinou, který spadne příští úterý. Jestli chceš, můžeme se u vás když tak zastavit.“</p>

<p>Nedostal odpověď, protože Harvey Randall už zavěsil.</p>

<p>Randall se vydal do obchodního centra. Nakupoval s rozmyslem, všechno na kreditní karty nebo šeky.</p>

<p>V supermarketu koupil šest velkých kulatých pečení, vážících osmadvacet liber, polovinu jejich zásoby vita­mínů, polovinu zásoby koření a značné množství jedlé sody.</p>

<p>V obchodě se zdravou výživou o dva vchody dál koupil další vitamíny a koření v lahvičkách. Nakoupil úctyhodné množství soli, pepře a tři mlýnky na pepř.</p>

<p>V dalším obchodu koupil sadu dobrých kuchyňských nožů. Potřebovali nové kuchyňské nože už přes rok. Také zakoupil brousek a ruční ostřič na nože.</p>

<p>Existovala sada nářadí, po které toužil roky a rozhodl, že tohle je ta správná doba. Když zašel do železářství, na­koupil další drobnosti. Levné plastikové instalatérské sou­částky, které se dají napojit na kovovou trubku. Jednoho dne pro ně možná najde mít uplatnění a pokud ne, můžou se mu hodit doma. Nedal se sehnat žádný přenosný vařič, ale prodavač Harveye znal a ochotně mu našel čtyři kapesní svítilny a dvě Colemanovy lucerny, které právě přišly, spolu se čtyřmi galony Colemanova paliva. Také věnoval Harveyovi vědoucí pohled, který už Randall začínal poznávat.</p>

<p>V obchodě s lihovinami koupil za sto devadesát tři dolarů všechno, co uviděl: spoustu vodky, bourbonu a skotské, pětinky Grand Marniera, Drambuie a jiných ne­obvyklých a drahých likérů. Naložil všechno do stejšnu a pak se vrátil pro lahve Perrierovy vody. Zaplatil kreditní kartou – a od prodavače se mu dostalo dalšího vědoucího pohledu.</p>

<p>„Chystám se uspořádat pořádnou párty,“ řekl Kiplingovi. Pes na sedadle vrtěl ocasem. Rád chodil s Harveyem na pochůzky, i když nedostával příležitost tak často, jak by chtěl. Pozoroval svého pána, jak chodí od obchodu k ob­chodu: do dragstóru pro prášky na spaní a další vitamíny, jód, dezinfekční prostředky, poslední krabici obvazů; zpát­ky do potravin pro psí stravu; zpět do dragstóru pro mýdlo, šampón, zubní pastu, nové kartáčky na zuby, krém na po­kožku, vodu po holení, opalovací krém…</p>

<p>„U čeho <emphasis>přestaneme</emphasis>?“ ptal se Harvey. Pes mu lízal tvář. „Musíme se někde zastavit. Dobrý Bože, dřív jsem si moc nepovažoval dobrodiní civilizace, ale prostě existuje <emphasis>spousta </emphasis>věcí, bez kterých bych nechtěl žít.“</p>

<p>Harvey odvezl své nákupy domů, pak se vrátil dolů z kopce vyzvednout TravellAll od automechanika, který ho obvykle opravoval. Pokud by Harvey nebyl stálý a ceněný zákazník, nikdy by z mechanika nevymačkal seřízení, vý­měnu oleje, promazání a generální předvýjezdovou kontrolu. Garáž nepřijímala nové zakázky přes týden a na naléhavé práce tu čekala desítka aut.</p>

<p>Ale dostal TravelAll a doplnil obě nádrže benzinem. Naplnil pro jistotu připoutané kanistry, ale aby to udělal, musel jet ke třem benzinovým pumpám; v kotlině Los An­geles byly neoficiální příděly benzinu.</p>

<p>Po obědě následovala pekelná práce. Osmadvacet liber pečeně bylo nutno nakrájet na tenké proužky – <emphasis>tenké! </emphasis>No­vé nože pomáhaly, ale když byl čas na večeři, měl ruce celé rozlámané a práce ještě nebyla hotová. „Budu potřebovat na příští tři dny troubu,“ řekl Lorettě.</p>

<p>„Narazí to do nás,“ prohlásila Loretta pevně. „Já to vím.“</p>

<p>„Ne. Pravděpodobnost je stovky až tisíce proti tomu.“</p>

<p>„Tak proč děláš tohle?“ zeptala se. Byla to dobrá otáz­ka. „Moje kuchyň je přímo <emphasis>pokrytá </emphasis>malými proužky syro­vého masa.“</p>

<p>„Pro všechny případy,“ uklidňoval ji Harvey. „A vydrží to. Pokud to nepoužijeme my, hodí se to Andymu na výle­ty.“ Znovu se pustil do práce.</p>

<p>Snadný způsob, jak připravit sušené hovězí, to není způ­sob, jaký používali Indiáni. Ti využívali mírný oheň nebo letní slunce a jejich kontrola kvality byla špatná. Daleko lepší je nastavit moderní troubu na 100 až 120°C a nechat v ní tenké plátky hovězího dvacet čtyři hodin. Maso se nemá vařit, má schnout. Dobrý proužek sušeného hovězího je úplně vyschlý a dost tvrdý na to, aby vás zabil, pokud konec zaostříte. Taky vydrží prakticky věčně.</p>

<p>Sušené hovězí představuje příliš omezenou stravou na to, aby udržela člověka trvale naživu. Tuto dobu lze výraz­ně prodloužit příjmem vitamínů, ale pořád je to jednotvár­né. A co? Pokud dopadne Kladivo, nuda by nebyla hlavní příčinou úmrtí…</p>

<p>Jako základ stravy s obsahem uhlohydrátů sloužily Harveyovi krupky. Zdálo se, že nikdo jiný v Beverly Hills na ně nepomyslel; přesto je několik obchodů vedlo. Také objevil pytel kukuřičné mouky, i když pšeničná nebo žitná mouka nebyla.</p>

<p>Tuk z hovězího rozmělnil do pemmikanu, smíchal jej s trochou cukru, který měl doma, se solí, pepřem a Worcestrovou omáčkou, aby dodala trochu chuti a vůně. Pak směs trochu povařil, uschoval vyškvařený tuk na další pemmican a na uchovávání slaniny. Slanina zakrytá tukem a chráněná před vzduchem vydrží dlouho, než žlukne.</p>

<p>Tak to bych měl jídlo, rozhodl. Teď vodu. Vyšel k ba­zénu. Začal ho vypouštět minulou noc. Byl skoro prázdný a on ho začal znovu plnit. Tentokrát ho nebude chlorovat. Když byl plný, zakryl ho, aby ho chránil před listím a špí­nou.</p>

<p>Bude trvat dlouho, než to všechno vypijeme, pomyslel si. A kdykoliv je k dispozici obsah bojleru. A… Přehraboval se v garáži, dokud nenašel spoustu starých lahví z umělé hmoty. V několika z nich býval bělící přípravek a stále jím byly cítit. Perfektní. Naplnil je bez vyplachování. Ostatní pečlivě vypláchl. Teď, i kdyby neměl bazén, zůstane ales­poň <emphasis>nějaká </emphasis>voda.</p>

<p>Jídlo, pití. Co je další? Spánek. Tohle bylo snadné. Randall nikdy nic nevyhazoval a měl navíc ke svému spa­címu pytli na výlety ještě vojenský spací pytel Arktic, letní spací pytel, vložky do spacáků, odložený Andyho spací py­tel a dokonce i ten, který koupil jedenkrát, kdy Loretta zkoušela jet na výlet. Vynesl je všechny ven a pověsil je za dům na šňůry na prádlo. Sluneční teplo. Nejjednodušší a nejúčinnější solární energetický systém známý člověku: ra­ději si pověs uschnout šaty venku, je to lepší než použití elektrického nebo plynového vysoušeče. Samozřejmě, že spousta „konzervativců“ tohle nedělala; byli příliš zane­prázdněni tím, že kázali konzervatizmus. Jsem nespravedli­vý, a proč?</p>

<p>Protože jsem dostal Horečku z Kladiva a moje manželka to ví. Loretta se domnívá, že jsem se zbláznil – a taky jsem ji vyděsil. Je přesvědčená, že si myslím, že kometa narazí.</p>

<p>A čím víc se připravoval na Pád Kladiva, tím se srážka stávala reálnější. Straším i sám sebe, pomyslel si. Musím si to zapamatovat pro tu knihy. <emphasis>Horečka z Kladiva. </emphasis>„Poslyš, miláčku…“</p>

<p>,Ano, drahoušku?“</p>

<p>„Nekoukej tak ustaraně. Dělám výzkum.“</p>

<p>„Jaký?“ Přinesla mu pivo.</p>

<p>„Horečka z Kladiva. Napíšu o tom knihu, jen co kometa přeletí. Mám všechno připravené. Možná, že to bude best­seller.“</p>

<p>„Ach, to bych byla ráda, kdybys vydal knihu. Lidé si autorů považují.“</p>

<p>Občas to dělají, pomyslel si Harvey. No dobře. Teď mů­žeme jíst, pít a spát. Zbývá boj a útěk.</p>

<p>Boj. To není tak dobré. Nevěřil svým schopnostem v za­cházení se zbraněmi; ať už s brokovnicí, nebo s terčovou pistolí. Žádná střelná zbraň by mu nemohla dát opravdovou záruku. Neexistovala žádná omezení v tom, jak dobrou zbraň může soupeř mít nebo jak s ní umí vládnout, a Harvey Randall strávil válku jako dopisovatel, nějako voják.</p>

<p>Ale mám taky úplatky. Likéry a koření mi mohou vy­koupit cestu z problémů. A pokud si je dokážu udržet, za pár let budou mít prakticky nevyčíslitelnou cenu za předpo­kladu, že bude nějaké přebytečné jídlo jako luxus, a to ob­vykle je, alespoň pro někoho. Po celá staletí míval černý pepř po celé Evropě stálou cenu, vyvažoval se zlatem, gram za gram, a teď každý nepomyslí na to, aby se zásobil pep­řem.</p>

<p>Harvey byl na tu myšlenku hrdý.</p>

<p>Tak. Tak zbývá útěk a TravelAll je v tak dobrém stavu, jak jsem mohl docílit. Nahoru se naloží bicykly pro případ potřeby. A zbývá ještě sobota, abych dojel pro věci, na kte­ré jsem nepomyslel.</p>

<p>Harvey vešel dovnitř vyčerpaný, ale s pocitem uspoko­jení. Nebyl úplně připravený, ale mohl alespoň předstírat, že připravený je. A daleko lépe, než většina. Loretta na něj nahoře čekala a připravila masážní krém. Netrápila ho spoustou otázek; jenom ho pořádně promasírovala, rozhod­la, že nemá zájem o nic intimnějšího a nechala ho usnout. Když usínal, pomyslel na to, jak moc ji miluje.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Červen: Čtyři</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Země je prostě pro lidskou rasu příliš malý a křehký košík, aby v něm uchovávala všechna svá vejce.</p>

<p>Robert A. Heinlein</p><empty-line /><p>Dole na Zemi vládla noc. Hammerlab každých devadesát minut prolétal dnem a nocí, čas na palubě byl dodržován podle hodin, ne podle světla nebo tmy venku. V Evropě na okraji světa svítila města, ale temná tvář Atlantiku zakrývala půl oblo­hy, zakrývala jádro i koma Hamner–Brownovy komety. V ostatních směrech hvězdy pronikaly slabou mlhou. Ohon ko­mety proudil z horizontu na všech stranách, vytvářel kolem Země kopuli ze svítící modři, oranže a zeleně. Barvy proudily vzhůru ke špičce kopule, kterou pronikaly hvězdy. Daleko stra­nou se vznášel půlměsíc, plovoucí na pozadí rázových vln. Po­dobaly se diamantovému vzoru na nehybné fotografii raketové­ho plamene. Byl to pohled, který nikoho nemohl omrzet</p>

<p>Přerušili práci kvůli večeři. Rick Delanty jedl pravi­delným tempem a pozornost soustředil na krásu za okny. Všichni ztratili váhu – to se děje vždycky – ale Ricky byl už o čtyři kila lehčí a pokoušel se to srovnat. (Vynález zařízení, kterým se dala měřit váha člověka ve vakuu, si vyžádal opravdový důvtip).</p>

<p>„Jakmile máte zdraví,“ prohlásil Rick, „máte <emphasis>všechno. </emphasis>Joj, jak je skvělé nezvracet.“</p>

<p>Od <emphasis>kosmonautů</emphasis>, kteří nikdy nesledovali americké reklamy, se mu dostalo překvapených pohledů. Baker ho ignoroval.</p>

<p>Za okrajem světa explodovalo Slunce. Rick na oka­mžik zavřel oči, pak je otevřel a sledoval, jak se k nim valí modrobílý oblouk svítání. Obrysy včerejšího huri­kánu stále visely nad Indickým oceánem jako mořská obluda z historické mapy. Tajfun Hilda. Daleko vlevo byl Everest a masiv Himaláje. „To je pohled, který mě nikdy neunaví.“</p>

<p>„Ano.“ Leonilla se k němu připojila u průzoru. „Ale vypadá to tak hrozně křehce. Jako kdybych se mohla na­táhnout… a táhnout palec po zemi, zanechávat za sebou čáru ničení širokou stovky kilometrů. Je to nepříjemný pocit.“</p>

<p>Johnny Baker řekl: „Mysli si to dál. Země je křehká.“</p>

<p>„Znepokojuješ se kvůli kometě?“ Její výraz byl těžko čitelný. Ruská řeč výrazu tváře a těla není úplně stejná jako americká.</p>

<p>„Zapomeň na kometu. Čím víc víš, tím jsme zranitelněj­ší,“ řekl Johnny. „Blízká nova může vysterilizovat na Zemi všechno, s výjimkou bakterií. Nebo může vzplanout Slunce. Nebo příliš vychladnout. Naše galaxie se může stát Seyfer­tovou galaxií, která exploduje a všechno zabíjí.“</p>

<p>Leonillu to pobavilo. „Ještě třicet tři tisíc let si nemusí­me dělat starosti. Víš, rychlost světla.“</p>

<p>Johnny pokrčil rameny. „Tak se to stalo před třiceti dvě­ma tisíci, devíti sty lety. Nebo to můžeme udělat sami. Che­mický odpad zabíjející oceán nebo tepelné znečištění –“</p>

<p>Rick řekl: „Ne tak rychle. Tepelné znečištění může být jedinou věcí, která nás může zachránit před ledovci. Někteří lidé si myslí, že další doba ledová začala před několika sto­letími. A nám dochází uhlí a ropa.“</p>

<p>„Nech toho! Nemůžeš zvítězit.“</p>

<p>„Atomové války. Údery gigantických meteoritů. Nad­zvuková letadla ničící ozónové vrstvy,“ vypočítával Petr Jakov. „Proč tohle děláme?“</p>

<p>„Protože tam dole nejsme bezpeční,“ vysvětloval Baker.</p>

<p>„Země je velká a nejspíš není tak křehká, jak vypadá,“ argumentovala Leonilla. „Ale lidská vynalézavost… to je to, čeho se občas bojím.“</p>

<p>„Existuje jen jediná odpověď,“ pokračoval Baker. Teď byl úplně vážný. „Musíme se dostat pryč. Kolonizovat pla­nety. Ne jenom tady, planety v jiných soustavách. Postavit obrovské kosmické lodi, pohyblivější než planety. Rozdě­líme naše vejce do spousty košíků a bude méně pravděpo­dobné, že nějaká zatraceně bláznivá nehoda – nebo fanatik – nás vyhladí, zrovna když se lidstvo začíná stávat něčím, co můžeme obdivovat.“</p>

<p>„Co můžeme obdivovat?“ zeptal se Jakov. „Myslím, že ty a já bychom se neshodli. Ale pokud by ses chtěl stát pre­zidentem Spojených států, máš moji podporu. Budu pro te­be připravovat projevy, ale nenechají mne hlasovat.“</p>

<p>„To je škoda,“ zalitoval Johnny Baker a na okamžik pomyslel na Johna Glenna, který <emphasis>se ucházel </emphasis>o funkci a zví­tězil. „Zpátky do solných dolů. Kdo dnes ráno jde ven pro vzorky?“</p>

<p>Jádro Hamner–Brownovy komety bylo třicet hodin vzdálené. V teleskopech vyhlíželo jako chumel částic se spoustou prostoru mezi nimi. Vědci v JPL byli tím obje­vem vzrušeni, ale pro Bakera a ostatní to bylo trnem v oku. Nebylo snadné změřit Dopplerův posun pevné hmo­ty, protože všechno překrýval ohon, a plyn a prach prou­dily pryč ohromujícími rychlostmi, hnané mohutným tla­kem slunečního záření. Tělesa se blížila Zemi rychlostí kolem padesáti mil za sekundu. Stanovit boční drift bylo ještě obtížnější.</p>

<p>„Stále letí přímo na nás,“ sdělil Baker.</p>

<p>„Určitě tam je nějaký boční pohyb,“ nesouhlasil hlas Dana Forrestera.</p>

<p>„Jo, ale není to měřitelné,“ namítl Rick Delanty. „Podívejte se, doktore, dodáváme vám to nejlepší, co dokážeme. Musí to stačit.“</p>

<p>Forrester se hned omlouval. „Omlouvám se. Vím, že děláte, co můžete. Jenom je prostě těžké dělat předpovědi bez lepších údajů.“</p>

<p>Pak strávili pět minut tím, že uhlazovali Forresterova roz­cuchaná peříčka a ujišťovali ho, že na něj nejsou naštvaní.</p>

<p>„Jsou okamžiky, kdy mě géniové přivádějí k šílenství,“ prohlásil Johnny Baker.</p>

<p>„To se snadno napraví,“ odbyl ho Delanty. „Prostě mu dej, co chce. Na <emphasis>má </emphasis>pozorování jste stížnosti neslyšeli.“</p>

<p>„Ztrať se mi z očí!“ řekl Baker.</p>

<p>Delanty zakroutil očima. „Kam?“ Přeplul k Bakerovi. „Ukaž, nacvakám čísla. Prostě je odečítej.“</p>

<p>Když ukončili ranní pozorování a měli pár chvilek k od­počinku, Petr Jakov si omluvně odkašlal. „Mám jednu otáz­ku,“ začal. „Už jsem se na to chtěl dlouho zeptat. Prosím, nevykládejte si to špatně.“</p>

<p>Johnymu bylo nápadné, že Petr počkal, až Leonilla odejde do Sojuzu a uzavře průlez. „Pokračuj.“</p>

<p>Petrovy oči putovaly mezi oběma Američany. „Naše no­viny nám říkají, že v Americe černí slouží bílým, že bílí vládnou černým. Přesto se zdá, že spolu velmi dobře spolu­pracujete. Takže přímo: Jste si rovni?“</p>

<p>Rick se ironicky zasmál. „K čertu, ne. Má vyšší hod­nost.“</p>

<p>„Ale jinak?“ vyptával se Peter.</p>

<p>Rickova tvář by mohla vypadat dostatečně seriózně, jen ne pro druhého Američana. „Generále Balcere, můžu vám být roven?“</p>

<p>„Eh? Ach, <emphasis>jistě, </emphasis>Ricku, můžeš mi být roven. Proč si nic neřekl dřív?“</p>

<p>„No, víš, je to choulostivá záležitost.“</p>

<p>Výraz Petra Jaková nebyl vůbec záhadou. Dříve, než mohl vybuchnout, Johnny se zeptal: „Skutečně chceš váž­nou přednášku o vztazích mezi rasami?“</p>

<p>„No prosím.“</p>

<p>„Jak Leonilla čurá v beztížném stavu?“</p>

<p>„Hm, já… chápu.“</p>

<p>„Co chápeš?“ Leonilla se protahovala zpátky dvojitým průlezem.</p>

<p>„Bezvýznamná výměna názorů,“ snažil se ji odbýt John­ny. „Nejde o žádná státní tajemství.“</p>

<p>Leonilla se přidržovala rukojeti a prohlížela si ty tři mu­že. John Baker vyťukával čísla na programovatelné kapesní kalkulačce, Petr Jakov se zeširoka usmíval, pozoroval ho se zřejmým obdivem… ale <emphasis>všichni </emphasis>měli ten široký, rozčilující úsměv nasvědčující, že mají tajemství. „Dávají vám dobré vybavení,“ prohlásil <emphasis>kosmonaut. </emphasis>„Neexistuje moc věci, kte­ré děláme ve vesmíru lépe než vy.“</p>

<p>Zdálo se, že Delanty má problémy s dýcháním. Baker rychle vysvětlil: „Á, tahle kapesní kalkulačka není NASA. To je moje.“</p>

<p>, Ach. Jsou drahé?“</p>

<p>„Pár set dolarů,“ odpověděl Baker. „Hm, to je spousta rublů, ale není to tolik v porovnání s tím, co lidi vydělávají. Možná týdenní plat pro průměrného občana. Pro někoho, kdo pro to má doopravdy použití, je to méně.“</p>

<p>„Pokud bych měla peníze, jak dlouho by trvalo nějakou sehnat?“ zeptala se Leonilla.</p>

<p>„Asi pět minut,“ řekl Baker. „Tam dole v obchodě. Tady nahoře by to mohlo chvíli trvat.“</p>

<p>Zasmála se. „Myslela jsem dole. Oni mají… takové… v obchodech běžně k dostání?“</p>

<p>„Pokud máte peníze. Nebo dobrý kredit. Nebo dokonce ani nemusíte mít zvlášť dobrý kredit,“ vysvětlil Baker. „Proč? Chceš jednu? K čertu, najdeme způsob, jak ti jednu opatřit. Tobě taky, Petře?“</p>

<p>„Šlo by to zařídit?“</p>

<p>„Jistě. To není problém,“ odpověděl Baker. „Zavolám zástupce pro styk s veřejností v Texas Instruments. Dají vám jich pár kvůli publicitě. To jim pomůže prodávat další. Nebo byste měli raději Hewlett-Packard? Ty používají jiný druh zápisu, ale jsou rychlé –“</p>

<p>„V tom je právě zádrhel,“ prohlásil Petr. „Dvě společ­nosti, dva různí soupeři vyrábějí takové kvalitní vybavení. Je to plýtvání.“</p>

<p>„Možná plýtvání,“ připustil Rick Delanty, „ale můžu tě vzít do jakéhokoliv obchodu s elektronikou v zemi a jednu koupit.“</p>

<p>„Politiku vynech,“ varoval ho Johnny Baker.</p>

<p>„Tohle není politika.“</p>

<p>Následovalo rozpačité ticho. Petr Jakov odplul k UV kameře s digitálním odečtem. Přejel po ní zálibně rukou. „Tak precizní. Tak dokonale vyrobená, a ta složitá elektro­nika. Je skutečně radost pracovat s vašimi americkými pří­stroji.“ Ukázal rukou po Hammerlabu, na nádrže s rostou­cími krystaly, na kamery, radary a záznamová zařízení. „Je překvapivé, kolik jsme se toho díky vašemu skvělému vy­bavení dozvěděli při takovém krátkém letu. Myslím, že stejně jako na kterémkoliv předchozím letu našeho <emphasis>Sojuzu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Stejně?“ ozvala se Leonilla sarkasticky. „Víc.“ V jejím hlase zněla trpkost, která přiměla tři hlavy, aby se překva­peně otočily. „Naši <emphasis>kosmonauti </emphasis>letí na projížďku. Jako pasažéři, aby dokázali, že můžeme vyslat lidi do kosmu a ob­čas je dostat zpátky živé. Pro tenhle let nemáme nic, čím bychom se podíleli, kromě jídla, pití a kyslíku – a jednoho oběda pro vás dva.“</p>

<p>„Někdo musí vzít oběd,“ namítl Rick Delanty. „Taky byl opravdu dobrý.“</p>

<p>„Ano, ale to je všechno, co jsme dopravili. Kdysi jsme měli kosmický program –“</p>

<p>Jakov ji přerušil kulometnou ruštinou. Mluvil příliš rychle na to, aby ho Johnny nebo Rick dokázali sledovat, ale co říkal, bylo zřejmé.</p>

<p>Odpověděla krátkou, zvučnou slabikou a pak pokračo­vala. „Základem marxizmu je objektivita, ne? Je čas být objektivní. Kdysi jsme měli kosmický program. Sergej Korolev byl stejně veliký génius jako kdokoliv, kdo kdy žil! Mohl udělat z našich kosmických zařízení největší nástroj vědění na světě, ale ti šílenci v Kremlu chtěli divadlo! Chruščev nařídil cirkusy, abychom zahanbili Američany a místo rozvoje našich schopností jsme dali světu senzace! První, kteří měli tři lidi na oběžné dráze – tím, že se vy­táhly všechny vědecké přístroje a nacpal se tam třetí muž, velmi <emphasis>malý </emphasis>muž, do kabiny budované pro dva, na jeden ob­let! Cirkusy! Mohli jsme být první na Měsíci, ale teď tam ještě musíme letět.“</p>

<p>„Soudružko Maliková!“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Je něco z toho novinka? Ne. Myslím, že ne. Tak jsme měli naše divadla a vyplýtvali jsme své příležitosti k tomu, abychom získali titulky v novinách, a dnes nejlepší pilot Sovětského Svazu nedokáže připojit svou kosmickou loď na cíl velký jako komfortní dača! A vy jste nabídli, že nám dáte, <emphasis>dáte </emphasis>jako podporu něco, co nej­lepší inženýři v Sovětském Svazu nedokážou vyrobit, ani si nemůžou koupit.“</p>

<p>„Poslyšte, nechtěl jsem vás rozrušit,“ omlouval se John­ny Baker.</p>

<p>Jakov rusky pronesl konečnou poznámku a znechuceně se odvrátil. Rick Delanty se sympatií potřásl hlavou. Co to do ní vjelo?</p>

<p>Byli tiší a formálně zdvořilí, dokud neodešla do <emphasis>Sojuzu. </emphasis>Baker a Delanty si vyměnili pohledy. Víc nepotřebovali ří­kat. Johnny Baker odešel do rohu, kde se Jakov začal něčím zabývat. „Jednu věc si musíme říct na rovinu,“ zaútočil Johnny.</p>

<p>,Ano?“</p>

<p>„Nebudeš jí dělat problémy, že ne? Chci říct, nemusíš hlásit všechno, co se tu nahoře řekne.“</p>

<p>„Samozřejmě, že ne,“ souhlasil Jakov. Pokrčil rameny. „Jsme všichni muži světa znalí. Víme, že každých osmadva­cet dní se ženy stávají iracionálními. Který ženatý muž to neví?“</p>

<p>„Jo, v tom to bude,“ souhlasil s ním Johnny Baker a vy­měnil si další pohled s Delantym.</p>

<p>„A samozřejmě byla vychovávána Státem,“ pokračoval Jakov. „Její otec a matka zemřeli, když byla mladá. Ne­překvapuje, že by raději viděla naši zemi rozvinutější, než je –“</p>

<p>„Jistě.“ Jistě, pomyslel si Delanty. Kecy. Pokud by měla problémy s periodou, musela by to sdělit ruskému po­zemnímu řídícímu středisku a nahoru by byl vyslán ně­kdo jiný. Nebo ne? Já bych jim řekl o kosmické nemoci, pokud bych věděl, že ji dostanu. Jsem si jistý, že bych to udělal…</p>

<p>Ať její problém spočívá v čemkoliv, mohlo by být chyt­ré chovat se k Leonille Malikové alespoň během příštího dne jinak. K čertu. A Hamner–Brownova kometa byla tak blízko!</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Barry Price položil telefon a vzrušeně vzhlédl. Dolores právě vešla s kávou. „Hádej, co se stane příští úterý!“ vy­křikl nadšeně.</p>

<p>„Kometa se srazí se Zemí.“</p>

<p>„Cože? Ne, ne, tohle je vážné. Budeme pokračovat! Zís­kal jsem všechna povolení, poslední soudní spor byla od­volán – elektrárna San Joaquin se stává plně funkčním za­řízením.“</p>

<p>Nedívala se tak šťastně, jak očekával. „Předpokládám, že bude nějaká slavnost?“ zeptala se.</p>

<p>„Ne, je nás málo – proč?“</p>

<p>„Protože tu nebudu. Ne, pokud mě nebudeš nutně potře­bovat.“</p>

<p>Zarazil se. „Já tě vždycky nutně potřebuju –“</p>

<p>„Raději si na to zvykej,“ řekla. Poklepala si na břicho. Nebyly tam žádné známky vydutí, ale on to věděl. „Každo­pádně jedu na kontrolu k doktoru Stoneovi do Los Angeles. Myslím, že tam zůstanu, navštívím matku a vrátím se v úte­rý večer.“</p>

<p>„Jistě. Dee?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Chceš si to dítě nechat, že?“</p>

<p>„Ano. Nechám si ho.“</p>

<p>„Tak se za mě provdej.“</p>

<p>„Ne, díky. To už jsme oba zkoušeli.“</p>

<p>„Ale ne spolu,“ namítl. Pokusil se mluvit přesvědčivě, ale tajně se mu ulevilo. A stejně… „Je to fér vůči dítěti? Když nebude mít otce….“</p>

<p>Zahihňala se. „Nerozmnožuju se nepohlavně. Jsem si dost jistá, že jednoho má. A docela dobře vím, kdo to je.“</p>

<p>„Ách, zatraceně, víš, jak to myslím.“</p>

<p>„Jistě.“ Položila kávu na psací stůl a otevřela jeho ka­lendář. „Máš oběd s viceguvernérem. Nezapomeň.“</p>

<p>„S tím pitomcem. Jestli existovalo něco, co mě mohlo vyvést z mé euforické nálady, tak jsi to právě vyslovila. Ale budu příjemný. Nedokážeš ani uvěřit, jak příjemný budu.“</p>

<p>„To je dobře.“ Otočila se k odchodu.</p>

<p>„Poslyš,“ zavolal na ni a zastavil ji. „Podívej se, pro­mluvme si o tom. Až se vrátíš zpátky z Los Angeles. Chci říct, je to taky moje dítě…</p>

<p>„Jistě.“ Pak zmizela.</p>

<p>„Poslyš, kámo, tohle Kladivo <emphasis>zpustoší </emphasis>město.“</p>

<p>„To je pořádná kravina,“ usmál se Alim Nassor. „My ho zpustošíme.“ Slyšel všechny ty řeči o tom, co kometa udělá. Kazatelé na svých shromážděních získávali davy poslucha­čů a hrabali spoustu prachů. Konec světa přichází, smiřte se s milovaným Ježíšem a dejte peníze…</p>

<p>Dejte jim větší moc. Jednu věc kometa dělala – přímo vysávala bělouše z jejich domů. Alimovy projížďky Brentwoodem a Bel Airem odhalily spousty domů s láhvemi mléka a starými novinami u vchodu. Projížděl se starým pickupem, vzadu měli naházené sekačky a zahradnické ná­činí. Kdo se dvakrát podívá na černé zahradníky? Takže když zastavili, aby sebrali noviny a kartóny mléka, nikdo si toho nevšiml. A teď měl adresy a důkazy o nepřítomnosti majitelů uklidili, takže nikdo jiný by se neměl pokusit o krádež…</p>

<p>Projížděli Bel Airem a Brentwoodem jako žáci stroj. Alim Nassor se dal dohromady s desítkou zlodějských výlupků, s muži, kteří neradi poslouchali příkazy, ale poznali cennou věc, hned jak ji zahlédli. Kladivo Boží se neblíží dvakrát za život.</p>

<p>Někde museli svůj postup přizpůsobit. Policajti byli na objížďce. Existovaly způsoby, jak se také s tímhle malým problémem vypořádat. Jenom to vyžadovalo plánování. Dokonce i posekali pár dvorků. Pomohlo to, a mohli tak pozorovat celý blok, vidět lidi, jak hromadí věci do ná­klaďáků a odjíždějí. Bel Air byl napůl prázdný. To bude večer snadný lup! A potom… možná se bude moci znovu pustit do politiky. Na nějaký čas by měly být prachy pro spoustu bratří.</p>

<p>Jenže… odjíždělo <emphasis>tolik </emphasis>bělochů. Bohatých bělochů, zku­šených lidí. Dole na radnici byli všichni také nervózní. Tře­ba ta věc může doopravdy narazit?</p>

<p>Alim si prošel noviny a časopisy. Uměl číst docela dobře. Trochu pomalu, ale dokázal to rozluštit, a některé obrázky všechno objasnily. Nechtěli byste zůstat v nížinách. Vlny tisíc stop vysoké! Ten chlápek, co je maloval, měl bohatou předsta­vivost. Zobrazil radnici v Los Angeles částečně pod vodou, věž vyčnívající ze záplavy, městský úřad a soud, ze kterých čněly jenom střechy. Kdyby byli všichni policajti mrtvi, nebyla by to paráda? Ale určitě by tu nechtěl být, když se to stane.</p>

<p>Možná k tomu nedojde a všichni běloši se vrátí domů. „Ale že budou překvapení,“ zamumlal Alim.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Běloši. Že budou překvapení, až se dostanou domů?“</p>

<p>„Jo. Proč jsme jenom tady? Kdybychom vybírali jen nejbohatší domy na daleko větším území, tak –“</p>

<p>„Buď zticha.“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Chci, abychom si byli nablízku. Pokud se zjistí, že je na některém místě spousta fízlů, můžeme přivolat pomoc vysílačkou.“</p>

<p>„V pořádku, jistě.“</p>

<p>Kladivo Boží. Co když to bylo skutečné? Kam mohli utéct? Na jih ne, to bylo jisté. Politici mohli mluvit o jed­notě černých a hnědých, ale to byly jen řeči. Mexičtí Ame­ričani neměli rádi černochy, černoši nenáviděli Mexičany. V rajónu Mexičanů byly party, ve kterých jste museli zabít černocha, abyste byli přijati. Byli to tvrdí chlapíci, a čím jste byli víc na jih, tím jich přibývalo.</p>

<p>„Večer vezmeme pistole,“ prohlásil. „Vezmeme všechny pistole.“</p>

<p>Harold sebou trhl a náklaďák trochu změnil směr. „Myslíš, že budeme mít potíže?“</p>

<p>„Chci jenom být připravený,“ vysvětlil Alim. A jestli ta zkurvená kometa… Je lepší mít pistole a náboje, večer i zít­ra. A vzít si nějaké jídlo. Připraví ho sám, aby nerozrušil bratry.</p>

<p>Přinejmenším budou vysoko, pokud to přijde.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Pochůzkář Eric Larsen přijel do Los Angeles z Topeky s promocí z angličtiny a naléhavým nutkáním psát pro televizi a pro film. Nutnost živit se sám a náhodná příležitost ho při­vedly do burbankské policie. Sám si říkal, že by to měla být cenná zkušenost. Podívejte se, co dokázal vytěžit Joseph Wambaugh z policejní kariéry! A Eric uměl psát; přinejmen­ším měl akademickou hodnost, která říkala, že to umí.</p>

<p>O tři roky později ještě neprodal rukopis, ale měl sebe­vědomí, mohl vyprávět podivné příběhy a daleko lépe ro­zuměl lidské povaze i průmyslu zábavy. Také hodně vyspěl. Žil se ženami, dvakrát se zasnoubil a překonal svou ne­schopnost náhodně se spřátelit s dívkami, i když neztratil silnou tendenci k idealizování žen. Erika bolelo, když viděl mladé emigrantky, využívané lidmi z ulice. Stále myslel na to, čím se mohly stát.</p>

<p>Také se naučil policejnímu pohledu na svět: celé lidstvo se rozděluje na tři části – policajty, zločince a civily. Ještě si nevypěstoval pocit opovržení vůči civilům. Byli to lidé, které měl chránit, a pravděpodobně proto, že nebyl původně policistou z povolání (i když Burbank to nevěděl), mohl brát svou práci vážně. Civilové ho platili. Jednoho dne by měl být jedním z nich.</p>

<p>Naučil se proklínat systém soudnictví. Přitom si udržel dostatek literární objektivity, aby připustil, že neví o ni­čem, co by ho mohlo nahradit. <emphasis>Existovali </emphasis>lidé, kteří by měli být „rehabilitováni“. Nebylo jich mnoho. Většina zločinců skutečně byla zločinci. To nejlepší, co by se s nimi dalo udělat, bylo vyvézt je na ostrov San Nicholas a vyložit je na pobřeží. Nechť dělají oběti jeden druhému. Problém spočíval v tom, že jste nedokázali vždycky říct, kteří z nich by měli být odstraněni navždy a kteří by se mohli vrátit do normálního světa. Často se kvůli tomu do­stával do sporu se svými partnery. Kolegové policisté mu říkali „Profesor“ a dělali si legraci z jeho literárních ambi­cí a deníku, který si vedl; ale Erik vycházel téměř s kaž­dým a jeho seržant ho navrhl k povýšení na vyšetřovatele.</p>

<p>Kometa Erika fascinovala a četl o ní všechno, co se da­lo. Teď dominovala obloze. Zítra by to mělo pominout. Erik jel se svým parťákem neobvykle živými ulicemi Burbanku. Lidé tu pobíhali, nakládali majetek do náklaďáků, něco ku­tili ve svých domech. Byl velký pouliční provoz.</p>

<p>„Budu rád, až to pomine,“ povzdechl si jeho parťák. Vyšetřovatel Harris byl pravý policajt. Zářící světelná podí­vaná nahoře na obloze pro něj představovala jen další pro­blém. Pokud to byla hezká podívaná, prohlédne si pak fil­my. Právě teď mu byla trnem v oku.</p>

<p>„Auto čtyřicet šest. Dojeďte za ženou na osm – devět – sedm – šest Alamont. Sděluje, že z bytu nad ní jsou sly­šet výkřiky. Použijte kód tři.“</p>

<p>„Deset – čtyři,“ ohlásil Eric do mikrofonu. Harris už ostře zatáčel s hlídkovým vozem.</p>

<p>„To není dům na rodinné hádky,“ uvažoval Harris. „Apartmá pro jednu osobu. Nejspíš nějaký chlápek nepova­žuje ne za odpověď.“</p>

<p>Policejní vůz zastavil před domem. Bylo to velké, pře­pychově vybavené obydlí s plaveckým bazénem a saunou. Gumovníky rostly po obou stranách vchodu. Za skleněnými dveřmi do vestibulu stála dívka, oblečená do tenkého župa­nu přehozeného přes modrou hedvábnou noční košili. Vy­padala vyděšeně. „Je to ve třistačtrnáctce,“ řekla. „Bylo to hrozné! Křičela o pomoc…“</p>

<p>Vyšetřovatel Harris se zastavil jen na tak dlouho, aby vyhledal mezi poštovními schránkami 314. „Coleen Darcyová.“ Šel napřed s pendrekem v ruce.</p>

<p>Apartmá se sudými čísly na třetím podlaží byla obrácená do vnitřní chodby. Erik měl pocit, že už budovu viděl z druhé strany. Měla malé soukromé balkónky, od silnice za­kryté. Nejspíš se hodily dívkám ke slunění. Chodbu čerstvě vymalovali, budova působila hezky, bylo to příjemné místo k bydlení pro mladé svobodné lidi. Samozřejmě lepší apartmá by měla být na druhé straně, s výhledem na bazén.</p>

<p>Chodba byla tichá. Dveřmi 314 nic neslyšeli. „Co teď?“ zeptal se Eric.</p>

<p>Harris pokrčil rameny, pak hlasitě zaklepal na dveře. Nedostal odpověď. Znovu zaklepal. „Policie,“ zavolal. „Slečna Darcyová?“</p>

<p>Nikdo se neozval. Paní, která jim telefonovala, přichá­zela po schodech za nimi. „Jste si jistá, že je tam?“ zeptal se Eric.</p>

<p>„Ano! Křičela.“</p>

<p>„Kde je domovník?“</p>

<p>„Není tu. Volala jsem mu, ale nikdo to nebral.“</p>

<p>Erik a jeho partner na sebe pohlédli.</p>

<p>„Křičela o pomoc!“ zdůraznila paní rozhořčeně.</p>

<p>„Za tohle to asi pěkně schytáme,“ zamumlal Harry. Stál po jedné straně a pokynul Erikovi. Pak vytáhl služební re­volver.</p>

<p>Eric ustoupil, zvedl nohu a kopl do zavřených dveří. Jednou. Pak znovu. Dveře se rozlétly a Eric vklouzl dovnitř, uskočil rychle k jedné straně tak, jak ho to učili.</p>

<p>Byla tam jen jedna místnost. Na posteli něco leželo. Později si Erik pamatoval, že uvažoval zrovna takhle: „Ně­co.“ Vypadalo to trochu jako dívka po dvacítce…</p>

<p>Postel a podlahu vedle ní potřísnila krev. Pokoj byl cítit po čerstvé krvi a drahém parfému.</p>

<p>Dívka byla nahá. Eric viděl dlouhé plavé vlasy, pečlivě naaranžované na polštáři. Vlasy měla postříkané krví. Jedno ňadro jí chybělo. Z bodných ran pod chybějícím prsem vyté­kala krev. Do krve někdo namaloval obrazce, které směřovaly jako šipka k ohanbí. Tam byla další krev. Eric se zlomil v pa­se, bojoval sám se sebou, zadržoval dech. Jeho parťák vešel.</p>

<p>Harris vrhl jeden pohled na postel, pak se odvrátil. Oči­ma prohledával místnost, nikoho neviděl, pak hledal dveře. Na protější straně místnosti dveře byly a Harris k nim zamí­řil. Jak to udělal, za ním se otevřely dveře skříně, z nich vy­razil muž a uháněl k východu do chodby. Minul Harrise a běžel směrem ke křičící paní, která zavolala policii.</p>

<p>Eric se zhluboka nadechl, ovládl se a vyrazil, aby se s mužem střetl. Muž držel nůž. Krvavý nůž. Zvedl ho do vý­še, hrot směrem k Erikovi. Erik pozvedl pistol a namířil ji muži na prsa. Prst se sevřel na spoušti.</p>

<p>Muž zdvihl ruce do výšky. Nůž mu vypadl z ruky. Pak padl na kolena. Stále nic neřekl.</p>

<p>Erikova pistole ho sledovala. Prst se znovu sevřel. Tro­chu víc… Ne! Jsem policejní důstojník, ne soudce a sprave­dlnost.</p>

<p>Muž držel ruce prosebně, téměř jako k modlitbě. Když k němu Erik přistoupil, spatřil mužovy oči. Nechovaly hrůzu nebo dokonce nenávist. Muž měl ve tváři zvláštní výraz, vý­raz rezignace a zároveň uspokojení. Nezměnil se, když po­hlédl přes Erika Larsena na mrtvou dívku.</p>

<p>Později, poté, co přišli detektivové a vyšetřující soudce, Eric Larsen a Joe Harris odvezli svého vězně do městského vězení v Burbanku.</p>

<p>„Ať ho tam dopravíte živého,“ ječel hlas. Patřil právní­kovi, který bydlel v domě. Přišel, zatímco ještě vyslýchali podezřelého, a vykřikoval, že policie nemá žádné právo to­ho muže stíhat. Radil mu, aby mlčel. Muž se zasmál.</p>

<p>Eric a Harris odvedli zatčeného k policejnímu autu a strčili ho dovnitř. Druhý den by měl být předán do Los Angeleské všeobecné věznice.</p>

<p>Během celé doby muž nic neřekl. Jeho jméno znali z náprsní tašky: Fred Lauren. Také si vyslechli jeho <emphasis>záznam z </emphasis>trestního rejstříku. Tří dřívější sexuální delikty, dva z nich s použitím násilí. Zkoumání, zkoumání, pak vyšetřování na svobodě po psychiatrickém léčení.</p>

<p>Když dojeli na stanici, Eric Laurena drsně vyvlekl z auta.</p>

<p>„To bolí,“ zakňoural muž.</p>

<p>„To bolí. Ty hajzle!“ Harris postoupil blíž k Laurenovi. Švihl paží a zasáhl zatčeného loktem do solaru. Udělal to znovu. „Nic, co se ti kdy stane, tě nebude bolet tak, jak jsi ty…“ Harris nedokázal říct nic jiného.</p>

<p>„Joe.“ Eric se postavil mezi svého parťáka a vězně. „Nestojí za to.“</p>

<p>„Nahlásím vás!“ vykřikl Lauren. Pak se zachichotal. „Ne. Jaký by to mělo smysl? Ne.“</p>

<p>„Teď se bojí,“ překvapeně řekl Eric. „Když jsme ho za­tkli, tak se nebál.“ A teď taky ne, viděl Erik: jakmile se od něj Harris vzdálil a vedli Laurena na stanici, strach zmizel a byl nahrazen výrazem rezignace. „Oukej, něco mi řekni,“ zajímal se Erik. „Myslíš si, že tě soudce zase nechá vyšetřo­vat na svobodě? Že budeš za týden na ulici?“</p>

<p>Muž se zachichotal. „Za týden nebudou žádné ulice. Nebude nic!“</p>

<p>„Horečka z Kladiva,“ zamumlal Erik. Už to viděl před­tím: proč nespáchat zločin? Přicházel konec světa. Noviny o tom vyprávěly spoustu historek. Ale žádná z nich nebyla ta­kováhle a žádná předtím se neodebrala v Burbanku.</p>

<p>„Budu rád, až ta zatracená věc zmizí,“ řekl Harris. O těle na posteli se nezmiňoval. S tím buď dokážeš žít, nebo odejdeš; ale každý se s tím musí vyrovnat sám.</p>

<p>„To bude dlouhá noc,“ zauvažoval Eric.</p>

<p>„Jo, a zítra máme ranní hlídku.“ Harris vzhlédl na zářící oblohu. „Budu strašně rád, až tahle věc pomine.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Tábořili na Soda Springs. Bylo to dobré místo na tábor a našli tu překvapivě málo lidí. Gordie Vance očekával, že tam objeví desítku dalších skautských oddílů, ale místo toho tam teď tábořil jen Gordie a šest skautů, které vzal s sebou. Horečka z Kladiva, pomyslel si Gordie. Nikdo se nechce zdržovat <emphasis>takhle </emphasis>daleko od silnic a civilizace.</p>

<p>S ulehčením shodili batohy. Chlapci se šli opláchnout do pramene. Vyvěraly tu dva prameny: v jednom bublala průzračná horská voda, čistá a chladná, druhý byl rezavě zbarvený a chutnal hrozně, i když chlapci předstírali, že jim to chutná. Voda byla přírodně sycená oxidem uhliči­tým a vyráběli si z ní ve svých ešusech Wylerův šumivý nápoj. Gordie se nenamáhal jim říkat, aby toho nepili moc. To nikdy nikdo nedělal.</p>

<p>Uvařili si večeři na přenosných benzinových vařičích.</p>

<p>Gordie nechal Andyho Randalla, aby vybral večeři; Andy by si měl zvykat na vedení skupiny. Nemělo by trvat dlou­ho, než…</p>

<p>„Ale můj učitel říkal, že může,“ protestoval jeden z mladších hochů.</p>

<p>„Nesmysl,“ odbyl ho Andy Randall. „Táta byl v JPL nejmíň <emphasis>d</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>setkrát </emphasis>a jejich počítače říkají, že ne. Mimocho­dem, pan Hamner mi řekl –“</p>

<p>„Ty znáš jeho?“ zeptal se mladší skaut.</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Ale on <emphasis>objevil </emphasis>Kladivo.“ Nedobrovolně pohlédli vzhů­ru, na velkou zářící skvrnu na večerní obloze. „To teda do­opravdy <emphasis>vypadá </emphasis>blízko,“ řekl mladší skaut.</p>

<p>Dlouhý horský soumrak končil a vycházely hvězdy. Hamnerova kometa intenzivně zářila na noční obloze, dřív než zapadla za Sierrou. Gordie zahnal chlapce do spacích pytlů. Chtěli zůstat vzhůru a pozorovat; napříč oblohou bylo vidět jasnou polární záři, hvězdy prosvítaly roztřepenými zelenými a červenými čarami.</p>

<p>Gordie zalezl do svého spacího pytle. Jako obvykle rov­nou usnul, naprogramovaný k probuzení za několik hodin tak, aby mohl obejít okolo a dohlédnout, že jsou chlapci v pořádku. To jsem ale pečlivka, pomyslel si těsně před usnutím. Bylo to legrační, ale Gordie se nesmál.</p>

<p>Probudil se o půlnoci – a to bylo veškeré spaní, kterého se mu té noci dostalo.</p>

<p>Obloha vřela aktivitou. Proudila nad hlavou jako svítivé mléko v černé vodě. Hvězdy v ohonu Hamner–Brownovy komety blikaly, pak se utopily v pozadí, když se barevné záblesky míhaly od obzoru k obzoru. Někde ve větší dálce byly vidět jasnější záblesky a po dlouhé době zahřmělo. Gordie obcházel napůl omámený.</p>

<p>Andy Randall byl vzhůru. Nenamáhal se stavět stan, i když v dubnu v Sierre často prší. Andy ležel pod širákem, hlavu opřenou o batoh, dlouhé paže založené v zátylku. „To je pořádná podívaná,“ zašeptal.</p>

<p>„To je,“ souhlasil Gordie. Dával si pozor, aby jeho hlas zněl nadšeně a udržel ho pod kontrolou. Pokud se později zeptají, Andy bude muset říci, že na Gordonu Vanceovi ne­byla znát žádná deprese. „Vyspi se alespoň <emphasis>trochu,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vybídl ho Gordie. „Zítra nebudeme muset jít daleko, ale stezka je místy obtížná.“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>„Dobře,“ ukončil hovor Gordie. Šel kousek směrem do kopce, aby byl sám, a posadil se do vysoké trávy.</p>

<p>Zítra na tom nebude záležet, pomyslel si. Nepotřebuju vůbec spát.</p>

<p>Sráz měl pečlivě vybraný. Smrtelný pád… měl by být smrtelný. Kdyby udělal chybu, mohl by zůstat poraněný, ale naživu, děti by šílely a vyrazil by záchranný tým, aby ho dostal do nemocnice. Ležel by v nemocniční posteli, zatím­co bankovní kontroloři by zjistili manko. Možná by byl zmrzačený. Ani by nedokázal utíkat.</p>

<p>Stejně nemohl utíkat. Tuhle šanci měl, ale nebylo to k ničemu, naprosto k ničemu. Kam by mohl jít? Peníze byly pryč a pro Američana bez peněz nebylo v exilu nic. Mi­moto by děti měly vyrůstat ve své zemi. Gordie pohlédl zpět, kde jeho dvanáctiletý syn ležel schoulený v spacím pytli. Pro Berta to bude drsné, ale s tím se nedalo nic dě­lat.</p>

<p>S tím srázem je to legrační. Gordie si na něj dokázal přesně vzpomenout. Stezka tam nebyla tak úzká, ale okraj se drolil, a pokud si stoupneš příliš na kraj… viděl to před dvěma lety, když procházeli okolo. Tenkrát měl jiné myš­lenky.</p>

<p>Jistě bych si přál, aby tu Bert nebyl.</p>

<p>Červená sametová záclona se roztáhla napříč oblohou. Úžasná podívaná mé poslední noci, pomyslel si Gordie. Po­kusil se pozorovat oblohu, ale stále viděl sráz.</p>

<p>Jeden okamžik. Jeden pečlivě neopatrný okamžik a zů­stane na dně přinejmenším se zlomeným vazem. Dolů vedla stezka, pro děti poměrně schůdná. Andy by měl dohlédnout na to, aby se dostali dolů v pořádku. Pak by se měl Andy Randall ujmout vedení, a to by mělo být dobré. Gordie cvi­čil Andyho dva roky. Ne pro tohle – nebo ano, pro tohle, jen pro případ opravdové nehody. Je to legrační, jak věci dopadají.</p>

<p>Nad kopci vyšel ubývající měsíc, vymazal některé z hvězd a přimíchal své vlastní tajuplné barvy do světelné podívané. Gordiemu se zdálo, že může vidět rázové vlny na chvostu komety – ale to byla nejspíš jen představivost. Ale astronauti tam nahoře by to mohli vidět pomocí přístrojů, pokud ne pouhým okem. Jaké to asi je, být tam nahoře? Gordie byl krátkou dobu letcem, pak měl špatný prospěch a vyhodili ho z letecké školy, stal se navigátorem Air Force. Měl jsem tam zůstat, pomyslel si. Ale musel jsem být bankéřem…</p>

<p>Je zatraceně zlé, že pokazím chlapcům výlet. Nemám volbu. Vůbec žádnou volbu, a nehoda vyřeší všechny pro­blémy. Půl milionu pojistného, dost k pokrytí celého manka v bance a k tomu, aby na tom Marie a Bert byli slušně. Řekněme, že zbude třista tisíc, na sedm procent. Není to ohromující bohatství, ale je to nesrovnatelně lepší než mít tátu ve vězení a nemít z čeho žít…</p>

<p>Před úsvitem se šílící obloha stala ještě šílenější. Dala se na ní vidět jasná skvrna. Pokud to svítila hlava komety, bylo ji špatně vidět, když jste se dívali zářícím tunelem chvostu. Chladné světlo a posouvající se stíny, slabé barevné zábles­ky polární záře, dokonce i ve dne. Za úsvitu země hořela svítáním, ale světlo bylo stále podivné. Kouzelné. Gordie se otřásl.</p>

<p>Vrátil se zpět ke svému spacímu pytli a vklouzl dovnitř. Už nemá cenu si zdřímnout. Nebude trvat dlouho…</p>

<p>Měl rozložený vařič Svea a láhev paliva, vedle něj stál kotlík s vodou. Gordie natáhl paži a malý vařič zapálil. Jeho snídaně ve spacím pytli byly trvalým zdrojem žertů pro všechny, kdo s ním tábořili. Ve skutečnosti hlad neměl, ale bylo by nebezpečné změnit své zvyky. Přivedl kotlík s vodou do varu a připravil si horkou čokoládu. Byla překvapivě dob­rá. Pak byl připraven na ovesné vločky a velký šálek šerpského čaje, silného čaje s hnědým cukrem a kouskem másla…</p>

<p>Chlapci se probouzeli jeden po druhém. Gordie si od­kašlal a slyšel Andyho Randalla říkat Bertovi: „Chceš říct, že jsi to prospal? <emphasis>Celou noc?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Nerozdělávali žádný táborák. Neměli dost dřeva. Kaž­dým rokem zůstávalo méně a méně míst, kde bylo možné rozdělat opravdový oheň. Moc chlapců neumělo vařit na ohni ze dřeva. Bylo by to špatné, pokud by skutečně museli být venku a starat se sami o sebe, ale k tomu už nedojde. Dnes, když se ztratíte, vyčistíte plochu padesát stop v průměru a zapálíte uprostřed zápalku. Za chvíli dorazí protipožární hlídka, aby vám předala obsílku k soudu. Už tu nejsou žádné hluboké hvozdy, ne takové, jako když jsem byl dítě…</p>

<p>Měl bych se trochu vyspat, pomyslel si Gordie. Pletou se mi myšlenky. To ale nevadí. Teď už to není moc daleko. Myslím, že si dám ještě jeden šálek čokolády.</p>

<p>Postavil vodu na oheň. „Sbalte se,“ zavolal. „Je čas, abychom končili. Spakujte si bágly a zašněrujte si boty. Chci, abychom během pěti minut vyrazili na cestu.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Hlava komety se koupe ve světle. Ohon a koma komety zachycují světlo a odrážejí ho</emphasis><emphasis> –</emphasis> <emphasis>část na Zemi, část do vesmíru, část na hlavu samotnou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kometa strádala. Exploze v hlavě ji rozervaly na obro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vité kusy. Milióny tun těkavých chemikálií se vyvařily. Vel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ká tělesa v hlavě p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>krývalo ledové bláto, ze kterého se vět</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šina zmrzlé vody odpařila.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přesto krusta bránila dalšímu odpařování. Jiné komety přežily mnoho takových průchodů malstr</emphasis><emphasis>ö</emphasis><emphasis>mem. Spousta hmoty se ztratila, přelila se do ohonu; ale velká část plyno</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vého obalu mohla znovu zmrznout a kusy skal se mohly spojit; a tam v temnotě a chladu se mohly klást na rostoucí kometu krystaly podivných druhů ledu, po miliony let</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kud by se </emphasis><emphasis>Hamner–Brownov</emphasis><emphasis>a kometa mohla vrátit do oblasti komet.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale zdálo se, že jí něco stojí v cestě.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>2</strong></p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" /><strong>KLADIVO</strong></p>

<p>A hle, když otevřel šestou pečeť, nastalo veliké ze­mětřesení; slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc úplně zkrvavěl a hvězdy nebeské padaly na zemi.</p>

<p>Zjevení proroka Svatého Jana</p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Ráno pádu Kladiva</strong></p>

<p><emphasis>Existuje místo, kde jsou na obloze čtyři slunce</emphasis><emphasis> –</emphasis> <emphasis>červené, bílé, modré a žluté; dvě z nich jsou k sobě tak blízko, že se dotýkají, a mezi nimi pluje hvězdná hmota.</emphasis></p>

<p><emphasis>Znám svět s milionem měsíců. Znám slunce, které je velké jako Země</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> a tvo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řené </emphasis><emphasis>diamanty.</emphasis></p>

<p>Carl Sagan, <emphasis>Kosmické spojení: </emphasis></p>

<p><emphasis>Mimozemská perspektiva</emphasis></p><empty-line /><p>Rick Delanty se probudil do nádherného rána, obdél­ník horké sluneční záře mu putoval po paži. Na palubě Hammerlabu nastávala krásná jitra každých jeden a půl hodiny, a ještě se jich nenabažil. Použil trubici a vylezl ven z Apolla.</p>

<p>Větší okna v Hammerlabu byla zaplněna teleskopy, ka­merami a dalšími přístroji. Bylo nutné se mezi nimi prota­hovat, přidržovat se madel na přepážkách a proplouvat ote­vřenými prostory.</p>

<p>Baker a Leonilla Maliková vkládali údaje do palubního počítače. Leonilla vzhlédla a rychle vyhrkla: „Ahoj, Ricku,“ ale otočila se zpět k práci příliš rychle, takže neviděla jeho pohotový úsměv.</p>

<p>Nastal čas na práci, ale Rick Delanty se stále choval tro­chu jako turista a toužil vidět východ komety. Našel si tele­skop, který v té chvíli nebyl využitý; do optiky byl vestavě­ný silný sluneční filtr, takže se mohl dívat na kometu bez toho, aby oslepl.</p>

<p>Pohled se podobal stylizovanému vzplanutí slunce vy­vedenému v zářivých barvách, nebo pádu hlubokou studní, když jsi nadopovaný LSD. Zářivé prameny ohonu vyplouvaly se šnečí pomalostí jako při zatmění Měsíce. Tam, v srdci té bestie, viděl náznak zrnité struktury.</p>

<p>„Potvrzuji, Houstone. Zachytili jsme boční pohyb ve vztahu k nám. Mělo by to právě jít na vaší telemetrii,“ říkal Baker. „A stále tam je aktivita, i když pohasíná od té doby, co Hammer obletěl Slunce. Při minulém pozorování došlo jen k jedné explozi – nic velkého, ne taková obludnost, ja­ko jsme pozorovali včera.“</p>

<p>„Hammerlabe, zdá se, že s údaji Dopplera není něco v pořádku. JPL žádá, abyste zajistili optické trasování největ­šího kusu, který dokážete najít. Můžete to udělat?“</p>

<p>„Můžeme to zkusit, Houstone.“</p>

<p>„Udělám to, Johnny,“ nabídl se Rick. Zvýšil rozlišení teleskopu a upřeně se díval do temnoty. „Leonillo, můžeš mi pomoct? Přepni výstup na telemetrii –“</p>

<p>„Dobře,“ potvrdila.</p>

<p>„Křížek, křížek, mimo, křížek, křížek…“</p>

<p>Baker pokračoval v hlášení. „Houstone, jádro je dost roztažené a koma je veliké. Vložil jsem úhlový průměr do počítače a vyšlo mi stočtyřicet tisíc kilometrů. Je to velké jako Jupiter. Mohlo to obalit celou Zemi a ani si toho ne­všimnout.“</p>

<p>„Neříkej hlouposti,“ ozval se známý hlas. „Gravitace… roztrhá to na kousky…“ Hlas Charlie Sharpse se začal ztrá­cet.</p>

<p>„Houstone, ztrácíme vás,“ ohlásil Baker.</p>

<p>„To není Houston, to je Sharps z JPL,“ opravil ho Rick a ani nevzhlédl od teleskopu. „Křížek, křížek…“</p>

<p>„Vysílají přes Houston. Zatraceně. Hmota komety vyvá­dí s ionosférou ďábelské kousky. Budeme mít problémy se spojením, dokud ta věc nepřeletí. Raději budeme zazname­návat každé pozorování, které se nám podaří provést, jenom pro případ, že se nedokážou s námi spojit.“</p>

<p>„Souhlasím,“ přikývl Delanty. Stále se upřeně díval do teleskopu a před sebou viděl roztroušené jádro Hamner–Brownovy komety. Měl potíže, aby udržel nitky záměrného kříže přesně na tělese, které si vybral. Kontrast nestačil k tomu, aby bylo možné použít automatický trasovací systém; muselo se to dělat zrakem. Delanty se usmál. Další bod pro člověka ve vesmíru. „Křížek, křížek…“</p>

<p>Viděl hustý, lenivě se pohybující zářivý prach, hrstku letících skalisek a daleko více menších částic, všechny pro­míchané, bez řádu, jednotlivé části se pohybovaly po ná­hodných drahách, jak reagovaly na tlak světla a pokračující chemickou aktivitu. Podobalo se to prvotnímu chaosu. De­lanty jen slintal touhou doletět tam kosmickou lodí, přistát na jedné z hor a vyjít se porozhlédnout ven. Nezdálo se, že tyhle hory letí rychlostí padesáti mil za sekundu.</p>

<p>Ale trvalo by celá desetiletí, než by NASA mohla posta­vit <emphasis>tak </emphasis>dobré lodi s lidskou posádkou. Pokud je někdo ně­kdy postaví. A až k tomu dojde, Rick Delanty bude unavený stařec.</p>

<p>Ale tohle nebude můj poslední let. Dostaneme nahoru raketoplán, jestli to ti zatracení kongresmánci neutratí pro své volební obvody…</p>

<p>Peter Jakov pracoval se spektroskopem. Ukončil pozo­rování a navrhl: „Na dnešní ráno nám připravili nabitý pro­gram. Vidím, že výlet do prostoru k poslední kontrole vněj­ších přístrojů záleží jen na nás. Neměli bychom to udělat? Zbývají dvě hodiny.“</p>

<p>„Bláznivý Rus. Ne, kvůli tomu nepolezeme do volného prostoru. Sněhová vločka při téhle rychlosti nemůže udělat díru do Hammerlabu, ale bezpečně dokáže prorazit do tvé­ho skafandru díru velkou jako pěst.“ Baker, který sledoval výstup počítače, se zarazil. „Ricku, to poslední optické sle­dování. Co sis vybral?“</p>

<p>„Velikou horu,“ vysvětlil Rick. „Asi ve středu jádra, zrovna jak to chtěli. Proč?“</p>

<p>„Nic.“ Baker zapnul mikrofon. „Houston, Houston, při­jali jste výsledky optického odečtu?“</p>

<p>… zahvízdání… „…ne, Hammerlabe, pošlete znovu…“</p>

<p>„Co se k čertu děje, Johnny?' dožadoval se Rick odpovědi.</p>

<p>„Houstonu a JPL vyšla vzdálenost průletu devět tisíc kilometrů,“ pronesl zamyšleně Johnny. „Mně ne. Když jsem vložil tvé údaje do palubního počítače, vyšla mi asi čtvrtina té hodnoty. Dole mají výkonnější počítače, ale my máme lepší údaje.“</p>

<p>„K čertu, dva tisíce kilometrů jsou dva tisíce kilometrů,“ namítl Delanty. Neznělo to přesvědčeně.</p>

<p>„Přál bych si, abychom neměli porouchanou hlavní an­ténu Doppleru,“ zatoužil Baker.</p>

<p>„Půjdu ven a spravím to,“ nabídl se Jakov.</p>

<p>„Ne,“ Bakerova odpověď byla příkrá; byla to odpověď velitele. „Ještě jsme ve vesmíru nikoho neztratili, tak proč s tím začínat teď?“</p>

<p>„Neměli bychom se zeptat pozemního střediska?“ ze­ptala se Leonilla.</p>

<p>„Určili mě jako velitele,“ zdůraznil Johnny Baker. „A já jsem řekl ne.“</p>

<p>Peter Jakov neříkal nic. Rick Delanty si vzpomněl, že Sověti <emphasis>ztrat</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>li </emphasis>lidi ve vesmíru: tři piloty Sojuzu při návratu, o kterých svět věděl, a řadu dalších, o kterých se vědělo jen z řečí a historek vyprávěných po večerech u láhve vodky. Uvažoval o tom (ne poprvé), jestli NASA nebyla příliš opatrná. S menším počtem bezpečnostních opatření se mohly Spojené státy dostat na Měsíc o něco dříve, uskuteč­nit daleko více výzkumů, víc se dozvědět – a ano, vytvořit jednoho nebo dva mučedníky. Měsíc byl příliš drahý, pokud šlo o peníze, ale na životy příliš levný, aby si získal potřeb­nou popularitu. V době, kdy se na něj dostalo Apollo XI, už to byla nuda. Rutina.</p>

<p>Možná jsme právě to měli udělat. Obrázek Johnnyho Bakera, šplhajícího po poškozeném křídle Spacelabu, <emphasis>člo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>věka </emphasis>tam venku v nepřátelském prostředí, riskujícího tu nej­osamělejší smrt – <emphasis>to </emphasis>dodalo kosmickému programu skoro stejně velký impuls, jako historický krok Neila Armstronga.</p>

<p>Ozvalo se pinknutí. Pak další, a na palubní desce vzpla­nula varovná červená světla.</p>

<p>Rick Delanty nepřemýšlel. Vrhl se k nejbližší červeně natřené skřínce. Byla to hranatá skřínka, její duplikáty byly rozmístěny na různých místech Hammerlabu. Otevřel ji a vytáhl několik plochých kovových talířů s lepivou hmotou po jedné straně, pak o něco větší záplaty, připomínající gu­mu. Pohlédl na Bakera, jaké dává pokyny.</p>

<p>„Nedošlo k průrazu,“ říkal Johnny. „Písek. Narazil do nás písek.“ Při pohledu na indikátory se zamračil. „A ztrá­címe účinnost slunečních článků. Petře, zakryj všechny op­tické přístroje! Musíme je šetřit, než se dostaneme blíž.“</p>

<p>„Souhlasím,“ potvrdil Jakov. Pohnul se k přístrojům.</p>

<p>Delanty postával poblíž se záplatami proti meteoritům. Jen tak pro případ potřeby.</p>

<p>„Záleží na tom, jak velké je jádro,“ zavolal Peter Jakov ze vzdáleného konce kosmické kabiny. „A musíme ještě získat reálný odhad, do jaké šíře je rozprostřená pevná hmota. Podle mě je vysoce pravděpodobné, že Země – a my – budeme zasaženi štěrkem o vysoké rychlosti, pokud ne něčím horším.“</p>

<p>„Jo. O tomhle jsem přemýšlel,“ připojil se Johnny Ba­ker. „Sledovali jsme boční drift. Dobře, zjistili jsme ho, ale stačí to? Možná bychom měli ukončit let.“</p>

<p>Zavládla chvíle ticha.</p>

<p>„Prosím, ne,“ řekla Leonilla.</p>

<p>„Já se přidávám,“ dodal Rick. „Ty taky nechceš. Kdo by chtěl?“</p>

<p>„Já ne,“ ozval se Jakov.</p>

<p>„Jednomyslně. Ale těžko jde o demokracii,“ shrnul Ba­ker. „Ztratili jsme <emphasis>spoustu </emphasis>energie. Bude se to tu zahřívat.“</p>

<p>„Ty jsi to vydržel ve Spacelabu, dokud jsi neopravil kří­dlo,“ namítl Delanty. „Pokud jsi to už dokázal dřív, můžeš to dokázat i teď. A my zrovna tak.“</p>

<p>„Správně,“ připustil Baker. „Ale budeš stát připravený u těch záplat proti meteoritům.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>O minutu později jádro Hamner–Brownovy komety zapadlo za Zemi. Měsíc vyšel v přízračné síti rázových vln. Leonilla rozdávala snídani.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Svítání zastihlo Harveye Randalla v pohodlném křesle na trávníku, s jedním stolkem, na kterém ležely cigarety a káva, a druhým, na kterém stál přenosný televizor. Svítání vymylo z oblohy podívanou, která může být jen jednou za život, a ponechalo ho lehce deprimovaného, lehce opilého a skutečně nepřipraveného začít s pracovním dnem. O dvě hodiny později ho v takovém rozpoložení zastihla Loretta.</p>

<p>„Chodil jsem do práce v horším stavu,“ řekl jí. „Stálo to za to.“</p>

<p>„To jsem ráda. Jsi si jistý, že můžeš řídit?“</p>

<p>„Samozřejmě, že můžu.“ To byl starý argument.</p>

<p>„Kam se dnes chystáš jet?“</p>

<p>Nezaznamenal obavy v jejím hlase. „Ještě mám spoustu času, abych se rozhodl. Doopravdy bych chtěl být všude najednou. Ale k čertu, v JPL bude televizní vědecký zpra­vodajský tým, a v Houstonu mají dobrý štáb. Myslím, že začnu na radnici. Bentley Allen a jeho personál se klidně starají o město, zatímco polovina populace utíká do kopců.“</p>

<p>„Ale to je přes celé město.“</p>

<p><emphasis>Teď</emphasis> to uslyšel. ,A co má být?“</p>

<p>„A co když to narazí? Budeš odsud hrozně daleko. Jak se dokážeš dostat zpátky?“</p>

<p>„Loretto, nenarazí to do nás. Poslouchej –“</p>

<p>„Naplnil jsi plavecký bazén čerstvou vodou, nemohla jsem ho včera použít, a zakryl jsi ho!“ Zesílila hlas. „Připravil jsi sušené maso v ceně několika stovek dolarů a chlapce jsi poslal do hor a zaplnil jsi garáž drahými likéry a –“</p>

<p>„Loretto –“</p>

<p>„– a my takové věci nepijeme a nikdo nemůže jíst to maso, pokud nebude k smrti vyhladovělý. Takže si myslíš, že budeme hladovět. Nebo ne?“</p>

<p>„Ne. Miláčku, je to sto ku jedné proti –“</p>

<p>„Harveyi, prosím tě. Zůstaň dnes doma. Jenom pro jed­nou. Nikdy jsem neměla řeči, že pořád někde jsi. Nestěžo­vala jsem si, když ses dobrovolně přihlásil na další turnus do Vietnamu. Nestěžovala jsem si, když jsi jel do Peru. Ne­stěžovala jsem si, když sis vzal další tři týdny na Aljašce. Nikdy jsem ti nepřipomínala, že je nutné vychovávat našeho syna, který je chytřejší než já, jenomže vidí svého otce hrozně málo. Já vím, že tvoje práce pro tebe znamená víc než já, ale prosím tě, Harvey, neznamenám pro tebe alespoň něco?“</p>

<p>„Samozřejmě ano.“ Chytil jí a přitáhl ji k sobě. „Bože, takhle to cítíš? Práce pro mne neznamená víc než ty.“ Je­nom jde o peníze, pomyslel si. A to nemůžu říct. Já nemůžu říct, že nepotřebuju peníze, ty ano.</p>

<p>„Tak zůstaneš?“</p>

<p>„Nemůžu. Skutečně nemůžu. Loretto, ty dokumenty byly dobré. Opravdu dobré. Možná dostanu nabídku z ABC. Bu­dou brzo potřebovat nového vědecky zaměřeného redakto­ra, a za to jsou skutečně pořádné peníze. A existuje reálná šance, že napíšu knihu…“</p>

<p>„Harvey, byl jsi vzhůru celou noc a nejsi v takovém sta­vu, abys mohl někam jezdit. A já se bojím.“</p>

<p>„Poslyš.“ Pevně ji k sobě přitiskl a tvrdě ji políbil. A je to všechno moje chyba, řekl si. Jak by nebyla vystrašená, po všech těch věcech, co jsem nakoupil? Ale nemůžu propást Den kladi­va… „Podívej. Pošlu dolů na radnici někoho jiného.“</p>

<p>„To je dobře!“</p>

<p>„A dám si schůzku s Charliem a Manuelem v UCLA.“</p>

<p>„Ale proč nemůžeš zůstat tady?“</p>

<p>„Musím něco dělat, Loretto. Hlavně z hrdosti, když ne pro nic jiného. Jak můžu říct lidem, že jsem seděl doma ve sklepě, když jsem předtím všem vykládal, že neexistuje žádné nebezpečí? Podívej, natočím pár rozhovorů. Guver­nér má ve městě nějakou charitativní akci ve společenském klubu, zajedu tam hned, jak to skončí. A nebudu odsud dále než deset nebo patnáct minut. Pokud se něco stane, rychle přijedu domů.“</p>

<p>„V pořádku. Ale ještě sis nesnědl snídani. Stydne ti. A naplnila jsem ti termosku a do TravelAll jsem dala pivo.“</p>

<p>Rychle jedl. Seděla a celou dobu ho pozorovala, a vůbec nic nejedla. Smála se, když žertoval, a než odjel dolů z kop­ce, řekla mu, aby byl opatrný.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Spojení bylo pořád špatné. Většinou mluvili do záznam­níků. Bylo důležité, aby včas provedli pozorování, protože přístroje už nebudou moc k užitku. Příliš mnoho úderů pís­kem. Dosud vydržel velký teleskop, který se dal napojit na barevnou televizi, a kromě pokusů vyslat záznam na Zemi ho také zaznamenali na video.</p>

<p>„Výkon solárních článků poklesl přibližně na dvacet pět procent,“ hlásil Rick Delanty.</p>

<p>„Šetři baterie,“ upozornil ho Baker.</p>

<p>„Potvrzuju.“</p>

<p>V kosmické lodi začínalo být horko, ale potřebovali energii pro záznamníky a další přístroje.</p>

<p>Leonilla Malíková chrlila ruštinu do mikrofonu. Jakov si hrál s ovládáním vysílače a pokoušel se zachytit nějakou odezvu z Bajkonuru. Neměl štěstí. Leonilla pokračovala v záznamu. Kupodivu se přivázala a teď se natáčela, aby vi­děla výhledem a současně mohla sledovat přístrojovou des­ku. Rick se pokoušel sledovat, co říká, ale používala příliš mnoho neznámých slov. Lyricky se rozvášnila, pomyslel si Rick. Jen ať ji unáší poetický zápal. Proč ne? Jak jinak se dá popsat, že jsi uvnitř komety?</p>

<p>Teď toho věděli o dráze Hamner–Brownovy komety méně než Houston. Poslední zpráva z Houstonu mluvila o průletu mimo Zemi ve vzdálenosti tisíc kilometrů, ale Rick o tom pochyboval. Vycházeli z jeho optického pozorování? Jestli tomu tak bylo, jenom to znamenalo, že ta konkrétní hora by měla být tak vzdálená. Oblak pevných těles byl vel­ký. Ne ale tak velký. Jistě ne <emphasis>tak</emphasis> velký.</p>

<p>„Fakticky jsme v koma,“ ohlásila Leonilla. „Není to zvlášť zjevné. Chemická aktivita už ustala před dlouhou dobou. Ale vidíme stín Země jako dlouhý tunel vedoucí ohonem.“</p>

<p>Rick zachytil poslední větu. Hezké, pomyslel si. Pokud dostanu příležitost vysílat živě na Zemi, použiju to.</p>

<p>Všichni vykonávali nějakou práci a přitom povídali do záznamníků. Rick měl ruční fotoaparát Canon, se kterým pracoval jako šílenec, měnil čočky a film tak rychle, jak dokázal. Doufal, že automatické funkce jsou v pořádku, a donutil se vzít pár záběrů velmi odlišnou dobou expozice a světelností, jen pro jistotu.</p>

<p>Palubní hodiny neúprosně odměřovaly sekundy.</p>

<p>Teleobjektiv poskytoval dobrý pohled pozorovacím okénkem. Rick viděl: půl tuctu velkých těles, mnoho men­ších a miliony malých svítících bodů, to všechno obklopené perleťovou mlhou. Uslyšel za sebou Bakerův hlas. „Jako kachna, která se dívá na výstřel z pušky.“</p>

<p>„To je dobré přirovnání,“ ocenil Rick.</p>

<p>„Jo. Doufám, že zas ne<emphasis> </emphasis><emphasis>příliš </emphasis>dobré.“</p>

<p>„Ztratil jsem všechny signály na radaru,“ upozornil Pe­ter Jakov.</p>

<p>„Potvrzuji. Vzdej to a pozoruj vizuálně,“ nařídil Baker. „Houston, Houston, přijímáte něco z vnitřní televize?“</p>

<p>„… potvrzuji, Hammerlab… JPL… Sharps je do toho zamilovaný, pošlete další… vysokoenergetický přenos…“</p>

<p>„Zapojím zvýšený výkon, až bude Hammer blíže,“ ozná­mil Baker. Nevěděl, jestli ho slyší. „Šetříme baterie.“ Vzhlédl na panel s indikátory. Ještě deset minut, než pevné objekty dosáhnou největšího přiblížení. Možná dvacet minut, než všechny proletí. Půl hodiny. „Zvýším výkon vysílání za pět minut; opakuji, zvýším výkon vysílání za pět minut.“</p>

<p>Třesk!</p>

<p>„Co bylo do prdele tohle?“ ptal se Baker.</p>

<p>„Tlak zůstává nezměněný,“ ohlásil Jakov. „Tlak drží ve všech třech kabinách.“</p>

<p>„Dobře,“ zamumlal Rick. Uzavřeli vzduchové uzávěry do Apolla i Sojuzu; zdálo se jim to jako rozumné opatření. Rick stejně stál připravený se záplatami proti meteoritům. Hammerlab byl zdaleka největším terčem.</p>

<p>A jak vlastně inženýři odhadovali velikost díry způso­bené meteoritem? uvažoval Rick. Z jejich velikosti – z maximální velikosti díry, kterou stojí za to opravovat? Něco většího by je stejně vyřídilo? K čertu s tím. Vrátil se ke svému fotografování. Čočkami Canonu se díval do galaxie pěnového ledu, do strašlivého, pomalého výstřelu, který se k nim viditelně blížil, rozšiřoval se spíše <emphasis>kolem </emphasis>Hammerla­bu než stranou. „Ježíši, Johnny, to <emphasis>letí blízko.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Potvrzuju. Petře, odkryj hlavní teleskop. Zvýším výkon vysílání na maximum. Od této chvíle budeme vysílat trvale. Houstone, Houstone, vizuální pozorování naznačuje, že Země je v dráze vnějších okrajů jádra, opakuji, Země je v dráze okrajů jádra. Je nemožné odhadnout velikost objektů, které mohou narazit do Země.“</p>

<p>„Zajistěte, aby ta zpráva určitě pronikla,“ naléhala Leo­nilla Maliková. „Petře, dohlédni, aby to Moskva věděla ta­ky.“ V jejím hlase byla naléhavost a strach.</p>

<p>„Cože?“ nechápal Rick Delanty.</p>

<p>„Prolétá východně od Země,“ vysvětlila Leonilla. „Spojené státy budou ohrožené víc, ale další tělesa budou blízko Sovětského Svazu. Příležitost úmyslně nesprávné interpretace je příliš vysoká. Nějaký fanatik–“</p>

<p>„Proč tohle říkáš?“ ptal se Jakov.</p>

<p>„Víš, že je to pravda,“ vykřikla. „Fanatici. Jako ti šílen­ci, kteří zabili mého otce, protože Velký Stalin nebyl ne­smrtelný! Nepředstírej, že neexistují.“</p>

<p>„To je směšné,“ odfrkl Jakov, ale odešel k vysílacímu panelu a Rick Delanty si pomyslel, že mluví naléhavě.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Pád kladiva: Jedna</strong></p>

<p><emphasis>V roce 1968 rozpoutalo těsné přiblížení asteroi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>du nazvan</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho Ik</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>rus malý, ale jednoznačný strach před koncem světa. </emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>iž předtím kolovaly zvěsti, že </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>roce 1968 má začít série celosvětových kat</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>strof. Když se rozšířily zprávy, že Ikarus směřuje k Zemi a k největšímu př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>blížení dojde 15. dubna 1968, nějak se to zkombinovalo s jinými zvěstmi o konci světa. V Kalifornii skupina hippies směřovala do hor v C</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>loradu a prohlašovali, že chtějí být v bezpečí ve vyšších p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lohách dřív, než asteroid narazí a způsobí potopení Kal</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>fornie do moře.</emphasis></p>

<p>Daniel Cohen, <emphasis>Jak svět skončí</emphasis></p>

<p>„Ó, mí lidé! Slyšte slova Matoušova! Což neříká, že se slunce zatmí, že měsíc nebude dávat své světlo, že hvězdy budou padat z nebes? A což se to neblíží i v této hodině?“</p>

<p>„Kajte se, moji lidé! Kajte se a střeste se, protože ko­meta Pána, Kladivo dopadne na hříšnou Zemi. Slyšte slova proroka Micheáše: „Neboť hle, Pán přichází ze svého chrámu, sestupuje a šlape po posvátných místech Země. Ho­ry se pod ním rozplývají, doliny pukají, jsou jako vosk v ohni, jako vody řítící se ze stráně.“</p>

<p>„Neboť On přichází! Neboť přichází soudit Zemi, spra­vedlivě soudit svět a národy podle své pravdy!“</p>

<p>„Slyšeli jste reverenda Henry Armitage v „Nadcházející hodině“.“ Toto a všechna vysílání „Nadcházející hodiny“ byla umožněna vašimi dary a my prosíme Pána, aby požeh­nal těm, kteří dávali tak štědře.</p>

<p>„Nebude již třeba dalších darů. Hodina se blíží a nyní nastává.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Byl jasný, bezmračný letní den. Od moře vál ostrý vítr a pánev Los Angeles byla jasná a krásná.</p>

<p>To je opravdu dobře, pomyslel si Tim Hamner.</p>

<p>Stal tváří v tvář ohromnému problému. Působivá noční obloha se dala nejlépe pozorovat z hor a Tim zůstal ve své observatoři v Angeles Forest po většinu předchozího týdne; ale nejlepší pohled na nejbližší přiblížení Hamner–Brownovy komety měl být z vesmíru. Protože nemohl být ve vesmíru, Tim chtěl druhou nejlepší možnost: sledovat to <emphasis>všechno </emphasis>na barevném televizoru. Nebylo těžké přesvědčit Charlie Sharpse, aby ho pozval do JPL…</p>

<p>Ale měl tam být v devět třicet a jasná obloha se svými svítivými sametovými proužky světla ho udržela vzhůru až do svítání. Natáhl se na gauči, dal si pozor, aby nešel do po­stele, ale pár minut odpočinku by nemělo uškodit…</p>

<p>Samozřejmě zaspal. Teď, s otupělou hlavou a slzícím očima, Tim spíše mířil než řídil své Grand Prix po Venturské dálnici směrem k Pasadeně. Přes pozdní odjezd předpo­kládal, že dorazí včas. Nebyl velký provoz.</p>

<p>„Blázni,“ zamumlal Tim. Horečka z Kladiva. Tisíce lidí z Los Angeles směřovalo do hor. Harvey Randall mu řekl, že provoz na dálnicích by měl být celý víkend malý, a měl pravdu. Hodně nízký provoz na – v brilantním vyjádření Marka Czescu – horký fondán se zmrzlinou ( který padá tento týden v úterý).</p>

<p>Vpředu se objevila červená záře, blikání červených světel. Provoz zpomalil. Tim zaklel. Přímo před ním byl náklaďák, takže nemohl vidět, co je tam za problémy. Au­tomaticky přejel do pravého pruhu, těsně předjel maličkou starou dámu v zeleném Fordu. Hrozně nadávala, když se před ni zařadil.</p>

<p>„Nejspíš vstávala levou nohou,“ zamumlal Tim. Tak co se vlastně vpředu <emphasis>dělo? </emphasis>Zdálo se, že se provoz úplně zasta­vil. Jako by před sebou měl parkoviště, které se táhlo až tam, kam dohlédl.</p>

<p>Celou cestu až na křižovatku s Golden State, pomyslel si</p>

<p>Tim. „Zatraceně.“ Ohlédl se přes rameno. Žádného policajta neviděl. Přejel na krajnici a jel kupředu, míjel stojící auta, dokud se nedostal k nejbližší výjezdové rampě.</p>

<p>Vpravo od něj byl Forest Lawn Cemetery. Ne stejno­jmenný hřbitov, opěvovaný písní i slovem, ale kolonie Hollywood Hills. V ulicích byl rovněž hustý provoz. Tim zabočil vlevo a podjel pod dálnicí. Jeho tvář se změnila v sevřenou masku starostí a hněvu. Bylo už tak dost špatné, že nemohl být ve své observatoři v úterý horkého fondánu, ale <emphasis>tohle! </emphasis>Byl v krásné čtvrti ve středu města, v Burbanku, a je­ho kometa se blížila k perigeu. „To je nespravedlivé!“ vy­křikl Tim. Chodci se na něj dívali, pak odvraceli pohled, ale Timovi to nevadilo. „Není to fér!“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Vzduch byl zelektrizovaný bouří a katastrofou. Eileen Hancocková to cítila jako duchovíte prsty, které jí hladily vlasy na krku. V konkrétnější podobě to viděla, když jela do práce. Bez ohledu na mírný provoz lidé řídili špatně. Bojo­vali o prvenství v nevhodných chvílích a reagovali pozdě, pak zas reagovali zbytečně prudce. Jezdily spousty kamiónů s navršeným majetkem. Eileen to připomínalo šoty z války: utečenci, jenomže žádní utečenci v Asii nebo Africe nikdy nevozili klece s ptáky, matrace „Pohodlný odpočinek“ nebo stereo věže.</p>

<p>Jeden přívěs se převrátil na východní Venture a zablo­koval všechny tři pruhy. Pár aut se protáhlo po krajnici ko­lem něj, ale ostatní zůstala nehybně trčet za převrženou hromadou nábytku. Lehký pickup, který přívěs táhl, ležel šikmo přes rychlý pruh a na boku měl emblém VW.</p>

<p>Díky Bohu, že jsem vyjížděla po Golden State, pomys­lela si Eileen. Cítila chvilkovou lítost nad každým, kdo se pokouší dnes ráno dostat do Pasadeny, a proklela přívěs i jeho majitele. Lidé na její straně dálnice zpomalovali, aby se podívali, a zabralo jí pět minut, než urazila sto yardů na svou výjezdovou rampu do Burbanku. Divoce se řítila uli­cemi a dorazila ke svému místu na parkování se jménem – Corrigan dodržel slovo – a s pocitem úlevy, že burbankská policie je zřejmě někde jinde.</p>

<p>Corrigan vlastnil kancelář obrácenou do ulice blízko su­permarketu, zdánlivě malou, protože skladiště byla přes uličkou vzadu. Vstupní hala měla povrchovou úpravu s modrým nylonem, hnědým Naugahydem a chromém. Chrom potřeboval vyleštit. Vždycky potřeboval; Eileen vě­řila, že velkoobchodníci by měli získat dojem solidního ob­chodu, který je schopen splnit své závazky, ale ne výnos­nosti, která by je mohla pokoušet k tomu, aby příliš smlou­vali o ceně. Vstupní dveře už byly odemčené. „Kdo je tu?“ zavolala Eileen.</p>

<p>„Já.“ Corrigan se vyšoural <emphasis>ze </emphasis>své kanceláře. Následo­vala ho vůně kávy; Eileen už dávno instalovala automatický systém Silex s časovým spínačem a nastavovala ho jako po­slední věc, než večer odcházela. Zázračně to zlepšovalo Corriganovu náladu po ránu, ale tentokrát ne. „Co tě zdrželo?“ ptal se.</p>

<p>„Doprava. Bouračka na východní Venture.“</p>

<p>„Hmm.“</p>

<p>„Taky to cítíš, co?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>Corrigan se zamračil, pak se trpně usmál. „Jo. Myslím, že jo. Bojím se, že ses tu neměla ukazovat. Vpředu v kan­celáří objednávek nikdo není a vzadu ve skladu jsou jenom tři. Rádio hlásí, že v půlce obchodů ve městě schází polovi­na personálu.“</p>

<p>„A my zbylí jsme vystrašení.“ Prošla kolem Corrigana do své kanceláře. Hladký skleněný povrch na jejím psacím stole zářil jako zrcadlo. Položila na něj diktafon a vytáhla klíče, ale stůl ještě neodemkla. Místo toho prošla zpět do přijímací haly. „Vezmu si tu přední kancelář,“ řekla.</p>

<p>Corrigan pokrčil rameny. Díval se ven velkým výkla­dem. „Nikdo dnes nepřijde.“</p>

<p>„Sabrini by měl přijít na desátou,“ oponovala mu Eileen. „Čtyřicet koupelen a kuchyní, pokud dokážeme nabídnout vzorek, jaký požaduje, za přijatelnou cenu.“</p>

<p>Corrigan přikývl. Nezdálo se, že poslouchá. „Co je k čertu tohle?“ Ukázal z okna.</p>

<p>Postupovala tam řada lidí, všichni oblečení do bílých rób, všichni zpívali nábožné písně. Zdálo se, že pochodují v řadě. Eileen se podívala pozorněji a uviděla proč. Byli spo­jeni řetězem. Pokrčila rameny. Disneyovo studio stálo pár bloků odtud, a NBC nebyla o moc dál; často používali Bur­bank pro natáčení městských záběrů. „Nejspíš soutěžící pro „Udělejme obchod“. Skupinová disciplína.“</p>

<p>„Je příliš brzy,“ namítl Corrigan.</p>

<p>„Tak je to Disney. Hloupý způsob, jak si vydělávat na živobytí.“</p>

<p>„Nevidím žádné vozidlo s kamerou,“ upozornil Corri­gan. Nemluvil s moc velkým zájmem. Ještě chvíli se díval. „Ozval se tvůj bohatý přítel? Tohle je jeho velký den.“</p>

<p>Jen na okamžik se Eileen cítila hrozně osamělá. „Zatím ne.“ Pak začala vytahovat prospekty s barevnými obrázky a rozkládala je tak, aby předváděly atraktivní kombinace pří­slušenství: koupelnu, o které sní vaši zákazníci.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Alamedou se jelo docela rychle. Tim Hamner se pokou­šel vzpomenout na dopravní spojení do údolí severně od Pasadeny. Přímo před ním byly vysoké kopce, Verdugo Hills, které se vřezávaly do údolí San Fernando a oddělo­valy města v předhůří od Burbanku. Věděl, že je tam někde nová dálnice, ale nevěděl, jak ji najít.</p>

<p>„Zatraceně!“ vykřikl. Měsíce příprav, měsíce čekání na <emphasis>svou </emphasis>kometu, a ta se teď blíží rychlostí padesáti mil za se­kundu, a on projíždí kolem filmových studií Walta Disneye. Část mysli mu říkala, že je to legrační, ale Tim humor situa­ce neoceňoval.</p>

<p>Dojet Alamedou ke Golden State. Pokud je průjezdná, najedu na ni a vrátím se na Venturu. Pokud ne, prostě poje­du celou cestu ulicemi a kašlu na pokuty… <emphasis>a co to je vpředu?</emphasis></p>

<p>Nejenže auta blokovala křižovatku a nehybně stála pod řadou zelených světel. Tohle bylo víc, auta bojující o místo, auta vyjíždějící na nájezdy a po nich do zadní ulice. Další stojící auta, a mezi tou změtí chodili lidé pěšky. Stěží měl čas přejet do pravého pruhu. Tim ostře zabočil na parko­viště a doufal, že se mu podaří následovat auta vyjíždějící do ulice.</p>

<p>Slepá ulička! Ocitl se na velkém parkovišti a cestu úplně zablokovala nějaká dodávka. Tim zlostně zabrzdil a prudce zatáhl parkovací brzdu. Opatrně vypnul zapalování. Pak praštil do palubní desky a klel, používal slova, na jaká si nevzpomněl celé roky. Nedalo se nikam jet; zezadu přijíž­děla další auta. Parkoviště bylo ucpané.</p>

<p>Jsem v maléru, pomyslel si Tim. Opustil auto a vydal se směrem k Alamedě. Obchod s televizory, pomyslel si. Po­kud nebudou mít puštěné vysílání o kometě, na místě si koupím televizor.</p>

<p>Alameda byla ucpaná auty. Nárazník na nárazníku, a žádné z nich se ani nepohnulo. A vpředu se ozýval nějaký <emphasis>křik, </emphasis>na křižovatce, kde zřejmě bylo centrum dění. Krádež? Ostřelovač? Do toho se Tim nechtěl zaplést. Ale ne, slyšel vzteklé výkřiky, ne vyděšený křik. A na křižovatce se rojili policisté v modrých uniformách. Zahlédl taky něco jiného. Bílé řízy? Někdo v bílé říze teď přicházel proti němu. Hamner se pokusil vyhnout, ale muž se mu postavil do ces­ty.</p>

<p>Ta říza, to zrovna nebyly pořádné šaty. Nejspíš to bylo prostěradlo, a pod ním jistě měl konvenční oblečení. Mladý muž s rozježenými vousy se usmíval, ale byl neodbytný. „Pane! Modlete se! Modlete se za bezpečný průlet Lucife­rova Kladiva! Zbývá tak málo času!“</p>

<p>„To vím,“ odsekl Tim. Pokusil se protáhnout okolo, ale muž šel s ním.</p>

<p>„Modlete se! Padl na nás hněv Boží! Hle, hodina se blíží a nyní je zde, ale Bůh ušetří naše město pro pouhých deset spravedlivých. Kajte se a budete zachráněni. Spasíte naše město.“</p>

<p>„Kolik vás tam je?“ vyptával se Tim.</p>

<p>„Jsou tam stovky Strážců,“ odpověděl muž.</p>

<p>„To je víc než deset. Teď mě nechte jít.“</p>

<p>„Ale vy to nechápete – my Strážci zachráníme město. Modlíme se celé měsíce. Slíbili jsme Bohu tisíce kajícníků.“ Pronikavé hnědé oči se dívaly do Hamnerových. Pak ho po­znal. „To jste vy! Vy jste Timothy Hamner! Viděl jsem vás v televizi. Modli se, bratře. Připoj se k naší modlitbě a svět se o tom dozví!“</p>

<p>„Určitě ano. NBC je kousek odsud po silnici.“ Tim se zamračil. Za Strážcem komety přicházeli dva burbankští policisté a vůbec se neusmívali.</p>

<p>„Obtěžuje vás ten muž, pane?“ zeptal se větší policajt.</p>

<p>„Ano,“ potvrdil Tim.</p>

<p>Policista se usmál. „Dostali jsme ho!“ Chytil muže v říze za paži. „Máte právo nevypovídat. Pokud se vzdáte –“</p>

<p>„Tyhle všechny kecy znám,“ přerušil ho Strážce. „Podí­vejte se na něj! Je to ten muž, který vynalezl kometu!“</p>

<p>„Nikdo nevynalézá kometu, ty idiote,“ utřel ho Tim. „Důstojníku, nevíte, kde je tu obchod s televizory? Chtěl bych vidět záběry komety z vesmíru.“</p>

<p>„Tudy dolů. Můžete mi dát vaše jméno a adresu –“</p>

<p>Tim vytáhl vizitku a vrazil ji policistovi. Pak rychle vy­razil směrem ke křižovatce.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Eileen měla přes výkladní sklo obchodu skvělý výhled. Seděla s Joe Corriganem a upíjela kávu; bylo zřejmé, že se jejich architekt nedostane přes dopravní zácpu. Přenesli si velká chromovaná křesla a skleněné stolky na kávu, a udě­lali si ze sledování spousty rozhněvaných lidí piknik.</p>

<p>Příčina toho všeho byla úhlopříčně proti nim. Dvacet nebo třicet mužů a žen v bílých řízách – nebyla to jen samá prostěradla – se připoutalo řetězem napříč Alamedou od sloupu osvětlení k telefonnímu sloupu. Zpívali nábožné pís­ně. Chvíli byla kvalita jejich zpěvu docela dobrá, ale poli­cisté brzo odvedli jejich vůdce s bílými vousy, a teď zpívali disharmonicky.</p>

<p>Na každé straně lidského řetězu se natlačily nesčíselné druhy aut jako sardinky. Staré fordy na nákupy potravin; mercedesy se šoféry – pro hvězdy nebo vedoucí pracovníky z filmových studií; kempingové vozy, pickupy, dovezené nové vozy z Japonska, chevrolety a plymouthy, natlačené jedno na druhé, všechny nehybné. Pár řidičů se stále pokou­šelo dostat ven, ale většina to vzdala. Skupina kazatelů v ří­zách se proplétala mozaikou aut. Zastavovali se, aby si promluvili s každým řidičem, a kázali. Někteří řidiči jim nadávali. Pár jich poslouchalo. Jeden nebo dva dokonce vy­stoupili a poklekli k modlitbě.</p>

<p>„To je pořádná podívaná, co?“ řekl Corrigan. „Proč si k čertu nevybrali nějaké jiné místo?“</p>

<p>„Když je NBS prakticky naproti? Pokud kometa proletí mimo a nic nerozdrtí, budou si přivlastňovat zásluhy o zá­chranu světa. Cožpak několik z těch cvoků nevidíme v tele­vizi už roky?“</p>

<p>Corrigan pokrčil rameny. „Zdá se, že tentokrát s tím přišli v pravou dobu. Zrovna přijíždí televize.“</p>

<p>Kazatelé zdvojnásobili své úsilí, když uviděli kamera­mana. Zpěv se na chvilku přerušil, pak znovu začal: „Blíže k Tobě, Bože.“ Kazatelé museli mluvit rychle a občas pře­rušovali své projevy uprostřed, aby se vyhnuli policii. Mod­ré uniformy pronásledovaly bílé řízy mezi troubícími auty a křičícími řidiči.</p>

<p>„To je den, který si zapamatujeme,“ konstatoval Corri­gan.</p>

<p>„Už by to mohli celé zlikvidovat.“</p>

<p>„Jo.“ Ve skutečnosti bude taková dopravní zácpa zále­žitostí na dlouho. Bylo tu příliš mnoho opuštěných aut. Vi­děl další civilisty, jak se proplétají mezi auty, květované sportovní košile a šedé flanelové obleky mezi bílými řízami a modrými uniformami. A řidiči v kombinézách. Mnoho jich bylo nakloněno vraždit. Další zamkli auta a šli hledat kavárnu. Supermarket vedle dělal skvělé obchody s Coorsovým pivem. I tak zůstal slušný počet lidí v houfu na chodnících a modlil se.</p>

<p>Do obchodu vešli dva policisté. Eileen a Corrigan je uvítali. Oba pravidelně sloužili v okolí a ten mladší, Eric Larsen, často chodil s Eileen na kávu do místního bistra. Připomínal Eileen jejího mladšího bratra.</p>

<p>„Máte nějaké pákové kleště?“ Vyšetřovatel Harris po­spíchal. „Velké, na hrubou práci.“</p>

<p>„Myslím, že ano,“ uvažoval Corrigan. Zvedl telefon a stiskl tlačítko. Čekal. Nic se nestalo. „Ten zatracený perso­nál ze skladu je venku a sleduje tu podívanou. Seženu je.“ Prošel dozadu kanceláří.</p>

<p>„Nemají klíče?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>„Ne.“ Larsen se na ni usmál. „Zahodili je, než sem při­šli.“ Pak smutně zavrtěl hlavou. „Pokud ty blázny odsud včas nedostaneme, dojde k lynčování. Nedokážeme je chrá­nit.“</p>

<p>Druhý policajt odfrkl. „Můžeš Joeovi říct, že si může dát na čas, pokud se mne týče,“ zavrčel. „Jsou to <emphasis>blbci. </emphasis>Někdy si myslím, že blbci zdědí Zemi.“</p>

<p>„Jistě.“ Eric Larsen stál u okna a pozoroval Strážce. Bezmyšlenkovitě si mezi zuby pohvizdoval „Kupředu, Kristovi vojáci“.</p>

<p>Eileen se zahihňala. „O čem přemýšlíš, Eriku?“</p>

<p>„Cože?“ Vypadal <emphasis>zaražen</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p>„Profesor píše scénář filmu,“ prozradil Harris.</p>

<p>Eric pokrčil rameny. „Pro televizi. Představte si Jamese Garnera uvězněného v tomhle. Hledá vraha. Jeden z řidičů chce spáchat vraždu. Provede ji, vytáhne řízu a řetěz, a my přijíždíme, abychom ho zatkli dříve, než ho najde Garner…“</p>

<p>„Ježíši,“ řekl Harris.</p>

<p>„Myslím, že je to docela dobré,“ souhlasila Eileen. „Ko­ho zabije?“</p>

<p>„No, ve skutečnosti vás.“</p>

<p>„Oh.“</p>

<p>„Včera v noci jsem viděl dost hezkou zabitou dívku, a stačí mi to na dvacet let,“ zamumlal Harris. Erik na chvilku vypadal, jako kdyby ho někdo praštil do zátylku.</p>

<p>Joe Corrian se vrátil se čtyřmi pákovými kleštěmi s dlouhými držadly. Policista mu poděkoval. Harris naškrábal na účet své jméno a služební číslo a podal dvoje kleště Eri­cu Larsenovi. Pak je odnesli ven, aby je rozdali dalším poli­cistům. Modré uniformy se vydaly podél řetězu, uvolňovaly bílé řízy a pak je znovu spoutávaly náramky. Odstrkávali Strážce k chodníku. Pár lidí v řízách bojovalo, ale většina šla netečně.</p>

<p>Corrigan překvapeně vzhlédl. „Co bylo…?“</p>

<p>„Cože?“ Eileen se nechápavě rozhlédla po kanceláři. „Nevím.“ Zarazil se, pokoušel se vzpomenout si, ale bylo to příliš nejasné. Jako kdyby se na okamžik rozhrnuly mraky a odhalily slunce, pak se znovu zatáhly. Ale venku žádné mraky nebyly. Byl tam jasný letní den bez jediného mráčku.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Byl to hezký dům, dobře položený, s ložnicemi, které se rozepínaly jako paže z velkého centrálního obývacího po­koje. Alim Nasor vždycky toužil po krbu. Mohl si tu před­stavit večírky, bratry a sestry, kteří se cákají v plaveckém bazénu, bzukot konverzace, vůni marjánky, dost hustou na to, aby tě sama o sobě uvedla do ráje, dodávku, která doru­čuje veliký koláč pizzy…</p>

<p>Jednoho dne bude takový dům vlastnit. Tenhle jen vy­krádal.</p>

<p>Harold a Hannibal sbírali stříbrné příbory do prostěra­dla. Gay hledal sejf svým vlastním zvláštním způsobem: stál uprostřed místnosti, pomalu se rozhlížel kolem sebe… pak se podíval za obrazy nebo nadzvedl koberce… přesunul se do další místnosti, stál uprostřed a rozhlížel se, otevřel skří­ně… dokud nenašel sejf zapuštěný do betonu pod kobercem v komoře. Vytáhl z brašny vrtačku a nařídil: „Zapoj to.“</p>

<p>Alim to udělal. Dokonce i <emphasis>on </emphasis>přijímal příkazy, když bylo třeba. „Pokud tentokrát nic nenajdeme, už žádné další sejfy,“ nařídil.</p>

<p>Gay přikývl. Otevřeli čtyři sejfy ve čtyřech domech a nenašli nic. Zdálo se, jako by každý v Bel Airu uložil šper­ky do banky nebo si je vzal s sebou.</p>

<p>Alim se vrátil do obývacího pokoje a podíval se přes mulové záclony. Byl jasný, bezmračný letní den a úplné ti­cho, nikoho neviděl. Půlka rodin utekla do kopců a zbytek lidí dělal to, čím si vydělával na dům jako tenhle. Pokud někteří zůstali doma, byli jistě uvnitř a dívali se na televizi, aby zjistili, jestli neudělali chybu. Ti patřili k typu lidí, kteří se báli komety. Lidé jako Alim nebo Alimova matka, jejímž zaměstnáním bylo se zničenými koleny drhnout podlahy, nebo dokonce ten prodavač, kterého zastřelil – lidé, kteří se museli bát něčeho skutečného – ti si nedělali starosti s nějakým zatraceným světlem na obloze.</p>

<p>Tak. Ulice je prázdná. Bez námahy, a získali dobrý vý­těžek. Čert vezmi šperky. Bylo tu stříbro, obrazy, televizory od těch nejmenších až po veliké, dva, tři nebo čtyři v domě. Pod plachtou v úložném prostoru náklaďáku měli domácí počítač a velký teleskop – podivné věci, které se špatně prodávají – a asi deset psacích strojů. Obvykle také brali nějaké zbraně, ale tentokrát ne. Zbraně zmizely spolu s pr­chajícími bělochy.</p>

<p>„Do prdele! Poslyšte, bratři –“</p>

<p>Alim rychle šel. Ve dveřích se skoro srazili s Hannibalem.</p>

<p>Gay otevřel sejf a vytahoval z něj umělohmotné svači­nové sáčky. Tohle byl materiál, který se nedal uložit v žád­ném bankovním trezoru. Tři sáčky s marjánkou, ach, pane Bílý, jestlipak o tom vědí vaši sousedé? Menší množství silnějších látek: koks, tmavý hašiš a malá láhev něčeho, co mohl být marihuanový olej, ale jen blázen by to vyzkoušel bez toho, aby viděl štítek. Gay, Harold a Hannibal výskali a hulákali. Gay se porozhlédl kolem a našel papíry; začal balit dutinku.</p>

<p>„Vyser se na to!“ Alim praštil Gaye přes ruce, vyrazil mu papír i marjánku. „Zbláznil ses? Uprostřed fušky, když máme jít ještě do čtyř domů? Dejte mi to! Všechno! Chcete párty, dobře, uděláme si <emphasis>krá</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>nou </emphasis>párty, až budeme doma!“</p>

<p>Nelíbilo se jim to, ale podali sáčky Alimovi a ten je schoval do kapes své pytlovité vojenské bundy. Poplácal je po zadku a oni odešli s těžkými ranci, zhotovenými z prostěradel.</p>

<p>Všechno to nedostal. To nevadí. Alespoň nebudou úplně mimo sebe dřív, než tohle <emphasis>skončí.</emphasis></p>

<p>Alim sebral rádio a opékač topinek a vyšel za nimi. Za­mrkal v jasném denním světle. Gay stál vzadu, upravoval plachtu. Harold nastartoval motor. V pořádku. Alim zastavil a nechal dvířka náklaďáku otevřená, aby se podíval dolů příjezdovou cestou.</p>

<p>Viděl vysoký strom na trávníku, vrhající dva ostré stí­ny.</p>

<p>A menší strom: dva stíny. Podíval se dolů a spatřil své dva stíny, jeden se pohyboval. Alim vzhlédl vzhůru a zahlé­dl to, druhé slunce padající z oblohy, zapadající za kopec. Zamrkal; pevně stiskl víčka k sobě. Před očima viděl fialo­vou skvrnu z oslnění, která všechno překrývala.</p>

<p>Vlezl dovnitř. „Jedeme,“ přikázal. Zatímco náklaďák vyjel dolů po cestě, zapnul vysílačku. „Ozvi se, Jackie. Jackie, ozvi se, ty mizero, odpověz mi!“</p>

<p>„Kdo je to? Alim Nassor?“</p>

<p>„Jo. Viděl jsi to?“</p>

<p>„Viděl co?“</p>

<p>„Kometu, Kladivo Boží! Viděl jsem ji padat! Pozoroval jsem ji, jak si propalovala cestu oblohou, než narazila. Jackie, dobře poslouchej, protože tyhle vysílačky budou bě­hem minuty k ničemu. Zasáhla nás. Všechno to začíná být pravda, musíme se spojit.“</p>

<p>„Alime, tys musel najít něco opravdu extra. Koks, ne?“</p>

<p>„Jackie, je to skutečné, bude zasažen celý svět. Nasta­nou zemětřesení a přílivové vlny. Zavolej všechny, koho můžeš a řekni jim, že se setkáme v… boudě kousek nad Grapevine. Musíme držet pohromadě. Neutopíme se, proto­že jsme příliš vysoko, ale musíme se sejít.“</p>

<p>„Alime, tohle je bláznovství. Mám jít ještě do dvou do­mů, získali jsme spoustu věcí, a ty přijdeš s nějakým kon­cem světa?“</p>

<p>„Jenom někomu zavolej, Jackie! Někdo to musel vidět! Podívej, musím zavolat ostatním, dokud fungujou vysílač­ky.“ Alim vypnul vysílačku.</p>

<p>Stáli ještě na příjezdové cestě. Harold měl popelavou barvu. Řekl: „Já jsem to taky viděl. George… Alime, myslíš, že jsme dost vysoko na to, abychom se neutopili? Nechci se utopit.“</p>

<p>„Jsme tak vysoko, jak jsme se mohli dostat. Musíme jet dolů, než se dostaneme do Grapevine. Jeď, Harolde. Musí­me překonat nízko položená místa, dřív než bude příliš pr­šet.“</p>

<p>Harold rychle vyrazil. Alim sáhl po vysílačce. Byli doo­pravdy dost vysoko na to, aby se neutopili? Byl vůbec ně­kdo někde dost vysoko?<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Úterý horkého fondánu: Jedna</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Běžel jsem skrýt tvář do skal,</emphasis></p>

<p><emphasis>ale skály vzkřikly ven, </emphasis>Tady není útočiště!</p>

<p><emphasis>Tady dole není žádné útočiště</emphasis><emphasis>…</emphasis></p><empty-line /><p>Hřeben pohoří Santa Monika představoval velice nepo­hodlné místo k životu. Obchodní střediska ležela daleko, jezdit po cestách bylo dobrodružství. Příjezdové cesty se místy zdály být skoro svislé. Ale stejně tu nahoře bylo hod­ně domů, a to jen nepřímo díky populačnímu tlaku.</p>

<p>Populační tlak vytvořil města.</p>

<p>Z hřebenů v noci na úterý se otevíral neuvěřitelný, jedi­nečný výhled. Dole na jedné straně leželo Los Angeles; na druhé straně bylo údolí San Fernando. V noci se města stala koberci mnohobarevných světel, které se táhly do nekoneč­na. Dálnice se změnily v řeky světel, plynoucí moře světla. Vypadalo to, jako by se celý svět proměnil v město, a líbilo se mu to!</p>

<p>Přesto zůstala na hřebeni volná místa. Mark, Frank a Jo­anna opustili při západu slunce Mulhollandskou silnici a vyvezli motorky úbočím. Tábořili ve skalnaté oblasti mimo dohled bloudících policejních vozů, vzdáleni pár bloků do domů na obou stranách.</p>

<p>Frank Stoner obešel hřeben, podíval se na svahy po obou stranách a pak pro sebe pokýval hlavou. Nedalo se ta­dy stavět. Příliš velké nebezpečí sesuvu půdy. Ne, že by záleželo na tom, proč si tu nikdo nepostavil dům, ale Frank Stoner neměl rád nezodpovězené otázky. Vrátil se tam, kde Joanna a Mark připravovali přenosný vařič Svea.</p>

<p>„Můžeme mít nervózní sousedy,“ řekl Frank. „Pojďme se navečeřet, dokud je světlo. Po setmění žádné baterky a žádný oheň.“</p>

<p>„Nechápu –“ začal Mark.</p>

<p>Joanna ho netrpělivě přerušila. „Podívej se, tyhle domy jsou daleko od nejbližší policejní stanice. Lidé, kteří se tu potloukají, je znervózňují. My <emphasis>nepotřebujeme </emphasis>strávit noc před horkým fondánem na policejní stanici v Malibu.“</p>

<p>Opět se vrátila ke čtení návodu na lyofilizované večeři, kterou přinesla. Nebyla dobrá kuchařka; ale pokud by to ne­chala na Markovi, udělal by to, jak by ho napadlo, což by mohlo dopadnout dobře a taky nemuselo. Dodržením návo­du určitě vytvoří něco, co by se dalo jíst, a měla hlad.</p>

<p>Podívala se na oba muže. Frank Stoner se tyčil nad Markem. Velký muž, silný, fyzicky atraktivní. Joanna to cí­tila už dřív. Bude zatraceně dobrý v posteli.</p>

<p>Cítila to už dřív, ale dřív neuvažovala o tom, že se dala dohromady s nesprávným mužem. Ta myšlenka ji překva­pila. Život s Markem přinášel spoustu legrace. Nevěděla, jestli je do Marka zamilovaná, protože si nebyla jistá, co je to láska, ale v posteli se k sobě hodili a nelezli si příliš často na nervy. Tak proč ta náhlá náklonnost k Franku Stonerovi?</p>

<p>Vyprázdnila hovězí Stroganoff do kotlíku a usmívala se do něj, tak aby to ostatní neviděli. Chtěli by vědět, proč se směje, a to nebylo něco, co by chtěla vysvětlovat. Pokud sama uvažovala o tom, proč začíná toužit po Franku Stone­rovi…</p>

<p>Ale dělalo jí to starosti. Joanna byla velmi dobře vycho­vaná díky svým rodičům, kteří patřili do lepší střední vrstvy lidí. Neměla z toho moc užitku, ale zůstala jí značná zvída­vost, zvláště co se týkalo lidí – a to zahrnovalo i ji samot­nou.</p>

<p>„Je to tu skoro dokonalé,“ pochvaloval si Mark.</p>

<p>Frank nesouhlasně zabručel.</p>

<p>„Ne? Proč ne? Kde jinde?“ vyptával se Mark. Vybral tohle místo a byl na něj hrdý.</p>

<p>„Mojave je lepší,“ pronesl Frank nepřítomně. Rozložil si spací pytel a sedl si na něj. „Ale je to daleko, kdybychom se tam vydali pro nic za nic. Ale stejně… jsme na špatné des­ce.“</p>

<p>„Desce?“ řekla Joanna.</p>

<p>„Myslí tektonickou desku,“ vysvětloval Mark. „Víš, kontinenty plavou na hladině roztavené skály, která je uvnitř Země.“</p>

<p>Frank nepřítomně poslouchal. Nemá cenu Marka opra­vovat. Ale Mojave bylo určitě lepší místo. Leželo na Seve­roamerické desce. Los Angeles a Baja California se nachá­zely na jiné. Desky se spojovaly v San Andreaském zlomu, a pokud by Hammer dopadl, San Andreas zaručeně povolí. Mohlo to otřást oběma deskami, ale Severní Amerika by to měla odnést méně.</p>

<p>Stejně to bylo jenom cvičení. Frank to konzultoval s JPL; pravděpodobnost, že Kladivo dopadne na Zemi, byla malá. Většímu riziku jste vystaveni na dálnici. Tahle akce s kempováním venku byla jen cvičná, ale Stonerovou přiro­zeností bylo, že ať dělal cokoliv, dělal to pořádně. Přiměl Joannu, aby přivezla vlastní motorku, i když by raději jela za Markem na jeho. Vezmeme všechny tři; o jednu můžeme přijít.</p>

<p>„Všechno jako cvičení,“ komentoval to Frank. „Ale možná to cvičení stojí za vynaložené úsilí.“</p>

<p>„Cože?“ Joanna už zapálila vařič. Hučel v pozdním od­poledni.</p>

<p>„Není nic hloupého na tom, být připravený na zhroucení civilizace,“ prohlásil Frank. „Příště to nebude Kladivo, bu­de to něco jiného. Ale něco to bude. Čtěte noviny.“</p>

<p>V tom to je, pomyslela si Joanna. Přiměl mě, abych tak uvažovala. A to je ten důvod… jistě dává větší smysl spojit se s Frankem Stonerem, než s Markem Czescu, pokud se ci­vilizace blíží ke svému konci.</p>

<p>A Frank chtěl jet na Mojave. Jenomže Mark mu to vy­mluvil. Mark nedokázal zcela podlehnout horečce z Kladi­va. Vypadalo by to hloupě.</p>

<p>Jedli dříve, než obvykle. Frank na tom trval. Když skon­čili, bylo právě dost světla jen na to, aby vyvařili kotlíky. Pak si lehli na své spací pytle v téměř úplné tmě, pozorovali záři uhasínající daleko nad Pacifikem, dokud se noc neochladila. Pak vklouzli dovnitř. Joanna přinesla svůj vlastní spací pytel a nespojila ho s Markovým, což obvykle při kempování dělali.</p>

<p>Na západě pohaslo světlo. Hvězdy vycházely jedna po druhé. Nejprve tam byly jenom hvězdy. Pak otáčející se obloha vynesla od východu nahoru světélkující závoj. Mísil se se zářícími světly nad Los Angeles, jasněl, až kolem půl­noci byl jasnější než Los Angeles, stejně jasný jako velká polární záře. Stále houstl a jasněl, dokud ohonem Hamner–Brownovy komety, obalujícím Zemi, neprosvítalo jen pár hvězd.</p>

<p>Aby se udrželi vzhůru, povídali si. Kolem nich si poví­dali cvrčci. Tohle odpoledne spali, i když ani Frank ani Mark by to ostatním neřekli. Přiznali by tím, že jsou už oba po třicítce a že to pociťují. Frank vyprávěl historky o tom, jakými způsoby by mohl svět zaniknout. Mark ho stále pře­rušoval, vykládal svoje názory, dodával podrobnosti nebo odmítal to, co Frank řekl jako první.</p>

<p>Joanna naslouchala se vzrůstající netrpělivostí. Zmlkla a zamyslela se. Mark tohle dělal vždycky. Nikdy předtím jí to nevadilo. Proč na něj teď začíná být naštvaná? Je to část stej­né šablony. Tě bůh, pomyslela si Joanna. Ženské instinkty? Chytit se nejsilnějšího muže, který je po ruce? To nedávalo smysl. Jistě to nebyla část její filozofie. Byla Joannou, zcela svobodnou, byla plně svéprávná a sama řídila svůj život…</p>

<p>Ten konflikt ji přiměl přemýšlet o jiných věcech. Nebylo jí ještě třicet, ale už se k tomu přibližovala, a co dokázala? Co dělá? Takhle nemohla pokračovat – vydělat si pár dola­rů, když Mark neměl práci, mlátit se po celé zemi na motor­ce. Byla spousta legrace, ale zatraceně, měla by dělat něco vážného, jednu stálou věc…</p>

<p>„Vsadím se, že dokážu bágly uspořádat tak, že nikdo neuvidí vařič,“ říkal Mark. „Jo, chceš udělat kafe? Jo?“</p>

<p>Plný úsvit zastihl Franka a Joannu ve spánku. Mark se usmíval, jako kdyby vyhrál soutěž. S potěšením sledoval, jak se klube úsvit. V poslední době se to nestávalo často. Dnešní svítání stále obsahovalo tajuplné světlo, sluneční světlo bylo mírně zeslabené a proměněné plyny a prachem, přinesenými z mezihvězdného prostoru.</p>

<p>Marka napadlo, že kdyby teď začal snídat, mohl by se dostat k telefonu, dokud by ještě Harv Randall mohl být doma. Randall ho pozval, aby se připojil ke štábu zpravo­dajství na Horkém fondánu, ale Mark se rozmýšlel. Roz­mýšlel se i teď. Připravil vařič a kotlíky na snídani a uvažo­val, zda má vzbudit ostatní; pak zalezl zpátky do pytle. Probudila ho škvířící se slanina. „Nevolal jsi Harva, co?“ zeptala se Joanna. Mark se důkladně protáhl. „Rozhodl jsem se, že budu raději zprávy sledovat, než je dělat. Víš, kde je právě teď nejlepší výhled na světě? Přímo před televizorem.“</p>

<p>Frank se na něj zvláštně podíval. Otočil hlavu, aby na­značil, jak je Slunce vysoko. Když to Markovi nedošlo, ře­kl: „Podívej se na hodinky.“</p>

<p>Bylo skoro deset! Joanna se zasmála Markovu výrazu. „K čertu, propásneme to,“ stěžoval si Mark.</p>

<p>„Nemá smysl se teď někam hnát,“ vesele řekl Frank. „Neboj se, budou ukazovat záznam celý den.“</p>

<p>„Mohli bychom zaklepat na jeden z domů,“ navrhl Mark. Ale ostatní se mu smáli a Mark připustil, že k tomu nemá odvahu. Jedli rychle, Mark otevřel láhev vína Stowberry Hill a podal ho dokola. Chutnalo skvěle, mělo ovoc­nou příchuť jako ranní džus, ale bylo trochu výraznější. „Raději se sbalíme a –“ Frank zmlkl uprostřed věty. Nad Pacifikem se objevila jasná záře. Hodně daleko, velice vysoko a <emphasis>rychle </emphasis>padající k Zemi. Velice jasná záře.</p>

<p>Muži nepromluvili. Jenom se dívali. Joanna znepoko­jeně vzhlédla, když Frank zmlkl. Neviděla ho nikdy <emphasis>ničím </emphasis>ohromeného. Rychle se otočila a očekávala, že uvidí Charlese Mansona, jak na ně běží s motorovou pilou. Sle­dovala jejich pohled.</p>

<p>Maličké modrobílé trpasličí slunce rychle zapadalo na jihu, daleko za plochým modrým horizontem Pacifiku. Za­nechávalo za sebou hořící stopu. Okamžik poté, co zmizelo, něco jako paprsek světlometu vytrysklo zpět po jeho stopě, zvedlo se do výše, nad bezmračnou oblohu.</p>

<p>Pak se po dva, tři údery srdce nedělo nic.</p>

<p>Mark řekl: „Úterý –“</p>

<p>Za okrajem světa vyhlédla ohnivá bílá koule.</p>

<p>„Horkého fondánu. Je to skutečné. To celé je skuteč­nost.“ V Markové hlasu se ozval náznak hysterického smí­chu. „Musíme vyrazit –“</p>

<p>„To je kravina.“ Frank se ozval dost hlasitě, aby upoutal jejich pozornost. „Nesmíme být na cestě, když začne země­třesení. Lehněte si. Obalte kolem sebe spací pytle. Zůstaň v otevřeném prostoru, Joanno, lehni si tady. Zapnu tě. Marku, jdi támhle. Dál.“</p>

<p>Pak Frank utíkal k motorkám. První z nich opatrně po­ložil na bok, další odtlačil o kus dál a také ji položil. Pohy­boval se rychle a rozhodně. Vrátil se pro třetí motorku a odvezl ji pryč.</p>

<p>Zasvítily na ně tři bílé body, pak pohasly, jeden, druhý… Třetí a nejjasnější musel dopadnout daleko na jihovýchodě. Frank pohlédl na hodinky, odpočítával tikající vteřiny. Jo­anna byla v bezpečí. Mark byl v bezpečí. Frank si přinesl vlastní pytel a lehl si blízko k nim. Vytáhl tmavé brýle. Ostatní udělali to samé. V objemném spacím pytli vypadal Frank velmi tlustý. Tmavé brýle znemožňovaly číst v jeho tváři. Ležel natažený na zádech se silnými předloktími pod hlavou. „Krásný výhled.“</p>

<p>„Jo. Strážcům komety se to bude líbit,“ vykládal Mark. „Uvažuju, kam jel Harv? Jsem rad, že jsem se rozhodl ne­vstávat a nejet za ním. Tady bychom měli být v bezpečí. Pokud hory vydrží.“</p>

<p>„Zmlkni,“ řekla Joanna. „Zmlkni, zmlkni.“ Ale neřekla to dost nahlas, aby ji slyšel. Šeptala a její šeptání se utopilo ve hřmění, jež se k nim valilo, a pak začaly hory tančit.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Komunikační středisko v JPL bylo nabité lidmi: novi­náři se zvláštními průkazy, přáteli ředitele a dokonce i ně­kterými lidmi, jako Charles Sharps a Dan Forrester, kteří sem patřili.</p>

<p>Televizní obrazovky zářily. Příjem nebyl tak dobrý, jak by se jim líbilo; ionizovaný ocas komety zvířil horní vrstvy atmosféry a živě přenášené televizní záběry měly tendenci se rozpouštět ve vlnivých liniích. Nevadí, pomyslel si Sharps. Na Apollu dělají palubní záznamy, a ty získáme později. A budou tam všechny tyhle filmové záběry, nasní­mané přes teleskop. Během příští hodiny se toho dozvíme o kometách víc, než jsme se dozvěděli za posledních sto tisíc let.</p>

<p>Tahle myšlenka působila jako studená sprcha, ale Sharps si už na ni zvykl. Stejná situace existovala u planet, u celého planetárního systému. Dokud se lidé nedostali – nebo nevyslali sondy – do kosmického prostoru, o vesmíru se jen dohadovali. Teď <emphasis>věd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>li. </emphasis>A žádná další generace ne­mohla nikdy odhalit tolik, protože příští generace to měly číst z učebnic, ne ze samotného vesmíru. Měly vyrůstat už se znalostmi. Ne jako já, když jsem vyrůstal a nevěděli jsme nic, pomyslel si Sharps. Bože, to jsou vzrušující doby. To­hle miluju.</p>

<p>Digitální hodiny odtikávaly sekundy. Skleněný panel s mapou světa ukazoval současnou polohu kabiny Apolla.</p>

<p>Apollo – Sojuz, připomněl si Sharps a usmál se, proto­že kdyby neletěli jedni, neletěli by ani druzí. Soupeření USA a Sovětského svazu bylo stále k něčemu dobré. Občas. K vynucení spolupráce USA a Sovětského svazu, pokud ne k ničemu jinému.</p>

<p>Škoda, že máme problémy se spojením. Ztráty energie na Hammerlabu. To jsme neočekávali. Měli jsme. Ale ne­domnívali jsme se, že to bude <emphasis>takhle </emphasis>blízko, když jsme dá­vali Hammerlab dohromady.</p>

<p>„Jak těsné to bude?“ zeptal se Sharps.</p>

<p>Forrester vzhlédl od počítačového terminálu. „Těžko říct.“ Hrál prsty na klávesnici jako E. Power Biggs na varhanech v milánské katedrále. „Pokud by poslední vstup nebyl zkomolený, tak bych to věděl. Nejlepší odhad je stale okolo tisíce kilometrů. Jestli. Jestli ten zkomolený odečet byl správný. A jestli ten, který jsem vyřadil, protože nesouhlasil s ostatními, byl špatný. Existuje mnoho jestli.“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Beru záběry… filtr číslo třicet jedna… držení v ruce…“ Mohli stěží rozpoznat hlas Ricka Delantyho.</p>

<p>„Jeden z tvých úspěchů,“ podotkl Dan Forrester.</p>

<p>„Mých? Jaký to je?“</p>

<p>„Dostat prvního černého astronauta do vesmíru,“ řekl Forrester, ale řekl to nepřítomně, protože studoval klikyhá­ky na osciloskopu nad svým terminálem. Něco provedl a je­den z televizních obrazů se výrazně zlepšil.</p>

<p>Charlie Sharps se díval na přibližující se oblak. Viděl ho pouze jako skupinku nepříliš zaostřených šedých skvrn, ale jedna věc byla evidentní – vůbec neuhýbal na stranu. Se­kundy nelítostně odtikávaly.</p>

<p>„Kde je k čertu Hamner?“ zeptal se náhle Sharps.</p>

<p>Forrester, pokud to slyšel, neodpověděl.</p>

<p>„… dráha vnějšího okraje jádra; opakuji, Země… vněj­ší… nemožné… může narazit…“ Hlas se ztratil.</p>

<p>„Hammerlabe, tady je Houston, nerozumíme, použij pl­ný výkon a opakuj, opakuji, nerozumíme.“</p>

<p>Další sekundy odtikávaly. Pak se náhle televizní obrazy na obrazovkách roztřásly, zastřely a zjasněly, v barvách, jak Apollo použilo hlavní teleskop a plný vysílací výkon.</p>

<p>„Ježíši, to letí blízko!“ vykřikl hlas Johnny Bakera. „Ja­ko když to má narazit…“</p>

<p>Televizní obrazovky se rychle měnily, jak Rick Delanty udržoval hlavní teleskop nasměrovaný na jádro komety. Kometa rostla a rostla, v mlhavém malströmu se objevovaly nějaké tvary, větší tvary, <emphasis>detaily, </emphasis>kusy skal, proudy tryskají­cího plynu, vše se dělo ve stejné době, v jaké to sledovali. Obraz sjel dolů, až bylo vidět samotnou Zemi…</p>

<p>Na Zemi se objevily plamenné body. Jen po jeden dlou­hý okamžik, okamžik, který se zdál být nekonečný, zůstaly záběry na televizních obrazovkách: Země s jasnými zábles­ky, světlo bylo tak jasné, že je televize nemohla ukázat víc než jako jasné skvrny bez detailů.</p>

<p>Obrázek setrvával v mysli Charlie Sharpse. Záblesky v Atlantiku. Celá Evropa vytečkovaná jasnými skvrnami, s jednou velkou skvrnou ve Středozemí. Jasný záblesk v Me­xickém zálivu. Cokoliv na západ od toho nemohlo být z Apolla vidět, ale Dan Forrester si hrál s počítačem. Všechny údaje, které měli, ze všech zdrojů, by v tom měly být zahr­nuty.</p>

<p>Reproduktory řvaly. Několik z nich na různých kaná­lech, z různých zdrojů, bylo zahlušeno náhlou statikou.</p>

<p>„Ohnivá koule nad námi!“ vykřikl něčí hlas.</p>

<p>„Kde to bylo?“ zavolal Forrester. Jeho hlas stěží posta­čoval k překonání zmatku v místnosti.</p>

<p>„Návratová flotila Apolla,“ přišla odpověď. „A ztratili jsme s nimi spojení. Poslední slova, která jsme zachytili, zněla: „Ohnivá koule na jihovýchodě.“ Pak: „Ohnivá koule nad námi.“ Pak nic.</p>

<p>„Děkuju vám,“ řekl Forrester.</p>

<p>„Houstone, Houstone, došlo k velkému Mexického zálivu; opakuji, velký úder tři sta mil jihovýchodně od vás. Požadujeme, abyste poslali helikoptéru pro naše rodiny.“</p>

<p>„Ježíši, jak ten Baker může při tom být tak klidný?“ ptal se někdo.</p>

<p>Co to bylo za pitomce? uvažoval Sharps. Někdo nový. Nikdy neslyšel astronauty, když dojde ke skutečnému malé­ru. Sklouzl pohledem na Forrestera.</p>

<p>Dan Forrester přikývl. „Kladivo dopadlo,“ potvrdil.</p>

<p>Pak všechny televizní obrazovky pohasly a v reproduk­torech syčel šum statické elektřiny.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Dva tisíce mil severovýchodně od Pasadeny, v díře ob­ložené betonem padesát stop pod zemí, se major Bennet Rosten nepřítomně dotýkal 0.38 u boku. Přistihl se při tom a položil ruce na odpalovací panel raket Minuteman. Chvíli neklidně bloudily, pak se jedna natáhla po klíči na řetízku kolem krku. <emphasis>Zatraceně, </emphasis>pomyslel si Rosten. Ze Staříka jsem nervózní.</p>

<p>Měl k tomu opodstatnění. Minulou noc ho přímo zavolal generál Thomas Bambridge, a vrchní velitel SAC nemluvil často osobně s veliteli raketových letek. Bambridgova zprá­va byla krátká. „Chci, abys byl zítra v díře,“ sdělil mu. „A pro tvou informaci, já sám budu v Zrcadle.“</p>

<p>„Zatraceně,“ reagoval major Rosten. „Pane… má dojít ke třetí světové?“</p>

<p>„Pravděpodobně ne,“ odpověděl Bambridge, a pak po­kračoval ve vysvětlování.</p>

<p>A to nebylo příliš uklidňující, pomyslel si Rosten. Pokud by si rusáci opravdu mysleli, že jsou Spojené státy slepé a zmrzačené…</p>

<p>Pohlédl vlevo. Jeho zástupce, kapitán Harold Luce, seděl u jiného pultu, stejného, jako byl Rostenův. Pulty stály hluboko v podzemí, obklopené betonem a ocelí, byly stavěny na to, aby vydržely blízký dopad atomové bomby. K vyslání raket bylo zapotřebí obou mužů: oba museli otočit klíče a stisknout tlačítka, a časovací sekvence byla nastavena tak, že jediný muž to sám nemohl udělat.</p>

<p>Kapitán Luce u svého panelu byl klidný. Před sebou si rozložil knihy: korespondenční kurs v historii umění Ori­entu. Sbírání osvědčení o absolvování korespondenčních kursů bylo obvyklou zábavou mužů sloužících v dírách, ale jak to mohl Luce dnes dělat, když měli neoficiálně po­plach?</p>

<p>„Poslyš, Hale…“ zavolal Rosten.</p>

<p>„Jo, kapitáne.“</p>

<p>„Měl bys mít poplach.“</p>

<p>„Mám ho. Nic se nestane. Dávej pozor.“</p>

<p>„Kriste, doufám, že ne.“ Rosten si vzpomněl na manžel­ku a čtyři děti v Missoule. Nenáviděli myšlenku, že se mají přestěhovat do Montany, ale teď se jim tu líbilo. Velká ze­mě, otevřené nebe, žádné velkoměstské problémy. „Přál bych si –“</p>

<p>Přerušil ho neosobní hlas z reproduktoru zakrytého drá­těnou mřížkou, který visel nad ním. „NVP, NVP, nouzové válečné příkazy, nouzově válečné příkazy. Nejde o poplach. Autorizace 78 – 43 – 76854 – 87902 – 1735 zulu. Rudý poplach. Rudý poplach. Váš stav je rudý.“</p>

<p>V betonovém bunkru ječely sirény. Major Rosten stěží postřehl, když seržant slezl po ocelovém žebříku ke vchodu a zabouchl mohutné trezorové dveře od firmy Mosler Safe. Seržant je zavřel zvenku a nastavil číselnou kombinaci. Do díry by se neměl nikdo dostat bez třaskavin.</p>

<p>Pak, jak vyžadovaly předpisy, seržant natáhl uzávěr sa­mopalu a postavil se zády k pancéřovým dveřím. V tváří měl sveřepý výraz, stál pevně a hrdlo se mu svíralo stra­chem.</p>

<p>Uvnitř Rosten vyťukal autorizační čísla na panelu a ote­vřel pečeti na obálce knihy rozkazů. Luce prováděl to samé na svém panelu. „Potvrzuji, že autorizace je správná,“ hlásil Luce.</p>

<p>„V pořádku. Vložte,“ přikázal Rosten.</p>

<p>Současně vzali klíče, které jim visely na krku, a vložili je do červeně označených zamčených spínačů na panelech. Pokud se klíče jednou vložily a otočily do první polohy, ne­daly se vytáhnout bez jiných klíčů, které Luce ani Rosten neměli. Takový byl stanovený postup SAC…</p>

<p>„Na můj odpočet,“ zavelel Rosten. „Jedna. Dva.“ Otočili klíči o dvě polohy. Pak čekali. Neotáčeli je dále. Zatím.</p>

<p>V Kalifornii bylo ráno; na řeckých ostrovech byl večer. Poslední zbytek slunečního kotouče zapadl, když dva muži dorazili na vrcholek žulového pahorku. Na východě se ob­jevovaly první hvězdy. Hluboko pod nimi řečtí rolníci jeli s přetíženými osly bludištěm nízkých kamenných zídek a vi­nic.</p>

<p>Ve městě Akrotii vládl soumrak. Kontrasty: bílé domy se stěnami z hlíny, které mohly být vytvořeny před deseti ti­síci lety; benátská pevnost na vrcholku kopce; moderní škola poblíž starobylého byzantského chrámu; a pod tím tá­bor, kde Willis a MacDonald odkrývali Atlantidu. Z vrcholku kopce nebylo naleziště téměř vidět. Na západě se objevila hvězda a okamžitě pohasla, <emphasis>blik. </emphasis>Pak další. „Začalo to,“ vy­dechl MacDonald.</p>

<p>Alexander Willis supěl a usadil se na skále. Byl lehce vzrušený. Po hodinovém stoupání nemohl popadnout dech, i když mu bylo dvacet čtyři a domníval se, že je v dobré kon­dici. Ale MacDonald šel před ním celou cestu a pomáhal mu na vrcholek, a MacDonald, jehož temně rudé vlasy zřídly, takže odhalovaly většinu tmavě opáleného temena, dokonce ani nedýchal namáhavě. MacDonald si svou sílu zasloužil; archeologové mají těžší práci než kopáči příkopů.</p>

<p>Oba seděli se zkříženýma nohama a dívali se na západ, pozorovali meteory.</p>

<p>Nacházeli se dva tisíce osmset stop nad hladinou moře na nejvyšším bodě podivného ostrova Thera. Žulový vrchol nazývala různě desítka civilizací a vydržel hodně. Teď byl znám jako hora Proroka Eliáše.</p>

<p>Do vod v zátoce hluboko pod nimi se snášel soumrak. Zátoka byla kruhová, obklopená srázy tisíc stop vysokými. Byla to kaldera vulkanické exploze, která zničila dvě třetiny ostrova, zničila Mínojskou říši a vytvořila legendu o Atlan­tidě. Ve středu zátoky se teď tyčil nový černý ostrov, ďábel­ského vzezření a holý. Řekové ho nazývali Nová spálená země, a ostrované věděli, že jednoho dne také ex­ploduje, jako Thera explodovala už tolikrát předtím.</p>

<p>Ohnivé cákance se odrážely v zátoce. Nad hlavou jim něco modrobíle hořelo. Na západě zlatá záře pohasla, ne do černé, ale do podivného, jakoby skvrnitého zelenooranžového žhnutí, pozůstatků meteoritů. Faeton znovu řídil svůj sluneční vůz…</p>

<p>Meteory padaly každých pár sekund! Úlomky ledu nará­žely do atmosféry a se zábleskem hořely. Sněhové koule se řítily dolů, hořely zelenobíle. Země byla hluboko v plynovém obalu Hamner–Brownovy komety.</p>

<p>„Pro nás je to legrační záliba,“ uvažoval Willis.</p>

<p>„Pozorování oblohy? Vždycky jsem miloval oblohu,“ namítl Mc Donald. „V New Yorku jsi mě kopat neviděl, co? Pouště, kde je vzduch čistý, kde lidé pozorovali hvězdy po deset tisíc let, to jsou místa, kde najdeš staré civilizace. Ale takovou oblohu jsem ještě neviděl.“</p>

<p>„Uvažuju, jak to vypadalo, víš po čem.“</p>

<p>MacDonald v téměř úplné tmě pokrčil rameny. „Platon to nepopisuje. Ale Hittites říká, že se kamenný bůh zvedl z moře, aby vyzval oblohu. Možná viděli mrak. Nebo v Bibli jsou věci, které můžeš brát jako svědectví očitých pozoro­vatelů, ale z velké dálky. Nechtěl bys být nablízku při výbu­chu Thery.“</p>

<p>Willis neodpověděl a nebylo divu. Velké zelenavé světlo za sebou táhlo oheň napříč oblohou. Stoupalo a tr­valo celé sekundy, než vzplanulo a opět uhaslo. Willis zjis­til, že se dívá na východ. Jeho rty se pohnuly v tichém <emphasis>ach. </emphasis>Pak vykřikl: „Macu! Otoč se!“</p>

<p>MacDonald se otočil.</p>

<p>Skrvnitá obloha se zvedala jako záclona, mohli jste vi­dět pod okraj. Okraj byl perfektně rovný, pár stupňů nad horizontem. Nad ním zelenooranžově zářilo koma komety. Pod ním byla tma, ve které svítily hvězdy. „Stín Země,“ řekl Mc Donald. „Stín vrhaný skrze koma. Přál bych si, aby žila má žena, aby tohle uviděla. Jenom další rok…“</p>

<p>Za nimi zářilo jasné světlo. Willis se otočil. Pomalu kle­salo – bylo příliš jasné, aby se do něj dalo dívat, oslepovalo, potlačovalo pozadí – Willis se do něj díval. Bože, co to je? Klesalo… a pohaslo.</p>

<p>„Doufám, že sis zakryl oči,“ znepokojeně řekl McDo­nald.</p>

<p>Willis neviděl, jen cítil bolest. Zamrkal; nebyl v tom rozdíl. Řekl: „Myslím, že jsem slepý.“ Natáhl se, dotkl se skály, hledal jistotu lidské ruky.</p>

<p>McDonald měkce řekl: „Nemyslím, že na tom záleží.“</p>

<p>Zuřivost vzplála a pohasla. Právě tak rychle Willis po­rozuměl, jak to bylo myšleno. MacDonaldovy ruce ho vzaly za zápěstí a ovinuly je kolem skály. „Drž se pevně. Budu ti říkat, co vidím.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Zdálo se, že MacDonald mluví ve spěchu. „Když světlo pohaslo, otevřel jsem oči. Na okamžik se mi zdálo, že vidím něco jako paprsek fialového reflektoru směřující vzhůru, pak zmizel. Ale přicházelo to zpoza horizontu. Budeme mít chvíli času.“</p>

<p>„Tenhle ostrov je smolný,“ konstatoval Willis. Nemohl vidět nic, ani temnotu ne.</p>

<p>„Divil ses někdy, proč se tu stále staví? Některé z domů jsou stovky let staré. K výbuchům dochází každých několik století. Ale lidé se vždycky vracejí. Mimochodem to, co děláme <emphasis>my</emphasis><emphasis> –</emphasis> Alexi, vidím přílivovou vlnu. Zvyšuje se kaž­dou sekundou. Nevím, jestli dosáhne takhle vysoko nebo ne. Ale připrav se na vzdušnou tlakovou vlnu.“</p>

<p>„Nejprve zemětřesení. Předpokládám, že tohle je konec řecké civilizace.“</p>

<p>„Myslím, že ano. A nová legenda o Atlantidě, pokud to někdo přežije, aby ji vyprávěl. Záclona se stále zdvihá. Rozbíhá se od jádra na západě, na východě je černý stín Země, všude jsou meteory…“</p>

<p>McDonaldův hlas odezněl.</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Zavřel jsem oči. Ale bylo to na severovýchodě! A veli­ké!“</p>

<p>„Gregu, kdo pojmenoval horu po proroku Eliáši? Příliš dobře se to hodí.“</p>

<p>Pozemní otřes pronikl Therou a pod ní, kanálem mag­matu, který moře překrylo před tři a půl tisícem let. Willis cítil, jak se mu skála kroutí v pažích. Pak Thera vybuchla. Tlaková vlna ostré páry promísené s lávou ho odervala a v okamžiku ho zabila. O několik sekund později se vlna tsunami přelila přes jasně oranžovou, zející ránu.</p>

<p>Nikdo neměl zůstat, aby vyprávěl o druhé explozi Thery.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Mabel Hawkerová rozložila karty a pro sebe se usmála. Dvacet bodů: měla šťastnou ruku. Její partner naneštěstí ne. Podle toho, jak Bea Andersonová hlásí karty, přijdou o sto dolarů dříve, než letadlo přistane na JFK.</p>

<p>747 letěla vysoko nad New Jersey a klesala na New York. Mabel, Chet a Andersenovi se rozesadili kolem stol­ku v první třídě, příliš daleko od okének, aby cokoliv viděli. Mabel litovala, že hrají bridž. Nikdy neviděla New York ze vzduchu, ale nechtěla, aby to Andersenovi věděli.</p>

<p>V oknech se znovu zablesklo.</p>

<p>„Tvoje hláška, May,“ upozornil Chet.</p>

<p>Lidé u okének letadla se natahovali a dívali ven. První třídou šuměly hlasy a Mabel uslyšela strach, který leží ukrytý v myšlenkách každého pasažéra. Řekla: „Omlouvám se. Dva káry.“</p>

<p>„Čtyři srdce,“ ohlásila Bea Andersonová a Mabel se naježila.</p>

<p>Ozvalo se měkké pípnutí. Rozsvítil se nápis: „ZAPNĚTE SI PÁSY.“</p>

<p>„Tady je kapitán Ferrar,“ ozval se přátelský hlas. „Ne­víme, co to bylo za záblesk, ale prosíme, abyste si pro jis­totu zapnuli bezpečnostní pásy. Ať to bylo cokoliv, je to daleko za námi.“</p>

<p>Pilotův hlas zněl velmi klidně a konejšivě.</p>

<p>Měla Bea vyšší sázku? Ach, bože, ví ona vůbec, co znamenají „dva káry“? Musím tím prorazit…</p>

<p>Ozval se nějaký zvuk: jako když se něco ohromného pomalu trhá na dva kusy. 747 se náhle začala kolébat, po­skočila kupředu.</p>

<p>Mabel četla, že zkušení cestovatelé si zapínají bezpeč­nostní pásy volně, tak to udělala. Teď pás úmyslně ode­pnula, položila karty lícem dospodu a kolébala se ke dvěma prázdným sedadlům u okna.</p>

<p>„Mamino, měla bys tohle dělat?“ zeptal se Chet.</p>

<p>Mabel sebou škubla. Nesnášela, když jí říkal „mamino“. Znělo to venkovansky. Rozvalila se do sedadel a vyhlédla ven.</p>

<p>Velké letadlo mířilo nosem dolů, klesalo, jak se piloti snažili vyrovnat nenadálý zadní vítr, který se pohyboval té­měř rychlostí letadla. Křídla ztratila veškerý vztlak. 747 pa­dala jako list, vybočovala, nakláněla se, jak piloti bojovali, aby ji udrželi.</p>

<p>Daleko vpředu Mabel viděla město New York. Támhle byla Empire State Building, támhle Socha svobody, támhle Světové obchodní centrum, vypadaly přesně tak, jak si je představovala, ale při pohledu z úhlu pětačtyřiceti stupňů. Tam někde by měla její dcera jet na Kennedyho letiště, aby uvítala své rodiče a představila jim chlapce, kterého si bude brát…</p>

<p>Ze zadního okraje křídel vyklouzly klapky. Letadlo se zakolébalo a zatřáslo. Mabeliny karty vzlétly jako polekaní motýli. Cítila, jak se letadlo zvedá vzhůru, když vyrovnalo své klesání.</p>

<p>Vysoko nad nimi běžely černé mraky jako záclona na­příč oblohou, rychleji než letadlo, jiskřily při svém letu blesky. Všude samé blesky. Ohromný blesk udeřil do sochy Svobody a sjížděl po pozvednuté pochodni velké dámy. Pak udeřil blesk do letadla.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Za ulicí Oceán Boulevard spadal sráz. Po jeho úpatí vedla Pacifická pobřežní dálnice a pak následovalo moře. U okraje srázu pozoroval muž s plnovousem horizont s výra­zem mimořádného potěšení.</p>

<p>Světlo blikalo pouze jednu nebo dvě sekundy, ale osle­pivě. Vousatý muž před sebou viděl jeho setrvávající odraz na sítnici jako modrou kouli. Rudá záře… podivné světelné efekty ohraničující svislý sloup… Otočil se se šťastným úsměvem. „Modlete se!“ zavolal. „Soudný den je zde!“</p>

<p>Desítka procházejících chodců se zastavila a dívali se. Většinou ho ignorovali, i když byl velmi působivou posta­vou, s očima zářícíma štěstím a hustou černou bradou se dvěma bílými chomáčky na tváři. Ale jeden chodec se otočil a odpověděl: „Je to <emphasis>váš </emphasis>Soudný den, pokud neustoupíte. Bude zemětřesení.“</p>

<p>Vousatý muž se odvrátil.</p>

<p>Černoch v drahém obleku zavolal naléhavěji: „Pokud budete na srázu, až se zřítí, přijdete o většinu Soudného Dne. Tak už pojďte!“</p>

<p>Muž s plnovousem přikývl, jakoby sám pro sebe. Otočil se a pospíchal zpět, aby se připojil k ostatním na chodníku. „Děkuji vám, bratře.“</p>

<p>Země se otřásla a zasténala.</p>

<p>Člověk s plnovousem se udržel na nohou. Viděl, že muž v hnědém obleku klečí, a teď si klekl také. Země se třásla, části útesu odpadávaly. Byly by muže s plnovousem od­nesly s sebou, kdyby zůstal na místě.</p>

<p>„Neboť On přichází,“ vykřikl vousatý muž. „Neboť On přichází, aby soudil Zemi…“</p>

<p>Obchodník se připojil k žalmu „… a spravedlivě soudit svět a národy podle své pravdy.“</p>

<p>Ostatní se připojili. Kolébající Země se bortila a vlnila.</p>

<p>„Sláva Otci a –“</p>

<p>Náhlý prudký otřes je srazil na zem. Znovu se namáhavě zdvihli na kolena. Otřesy ustaly a někteří ze skupinky po­spíchali pryč, ohlíželi se po autech, utíkali do vnitrozemí…</p>

<p>„Ó, vy Nebesa, žehnejte Pánu,“ křičel vousatý muž. Ti, kteří zůstali, se připojili k modlitbě. Odpovědi bylo snadné se naučit a muž s plnovousem znal všechny verše.</p>

<p>Venku na moři byli surfaři. Proplouvali divokým vlno­bitím. Teď zmizeli v oslepující zástěně slaného deště. Mno­ho lidí ze skupinky vousatého muže utíkalo pryč do mokré­ho soumraku. Stále se modlil a další lidé z bytů na druhé straně ulice se k němu připojili.</p>

<p>„Ach, vy Moře a Potopy, požehnán buď Pán: modlete se k Němu a velebte Ho věčně.“</p>

<p>Déšť prudce lil, ale přímo před vousatým mužem a jeho houfem náhodná kombinace větrů vytvořila prázdnou ces­tičku, která jim umožnila vidět dolů srázem na opuštěnou pláž. Vody ustupovaly, se vřením couvaly a ponechávaly v dešti na mokrém písku malé, plácající se věci.</p>

<p>„Ach, vy Žraloci a všechno, co se hýbe ve vodách, žeh­nejte Pánu…“</p>

<p>Modlitba končila. Klečeli v prudkém dešti a pod míhají­cími se blesky. Vousatému muži se zdálo, že ve veliké dálce vidí skrze déšť a za ustupujícími vodami, až za nimi u horizontu, hrb zvedajícího se oceánu, rovnou zeď napříč světem. „Zachraň nás, ó Bože, protože vody přicházejí, i do mé duše,“ křičel vousatý muž. Ostatní žalm neznali, ale tiše poslouchali. Od oceánu přicházel ohromující hřmot. „Vě­zím v hlubokém močálu, kde není žádná země, dostal jsem se do hlubokých vod, takže povodeň běží nade mnou.“</p>

<p>Ale ne, pomyslel si muž s plnovousem. Zbytek žalmu se nehodí. Vůbec ne. Začal znovu. „Pán je můj pastýř. Nebudu míti nedostatku.“</p>

<p>Voda se řítila vpřed. Skončili s modlitbou. Jedna z žen se postavila.</p>

<p>„Modlete se,“ vyzval je muž s plnovousem.</p>

<p>Hluk od moře utopil všechna další slova a přehnala se přes ně stěna deště, teplého deště, který skryl moře a vlny. Ve spěchu přicházela tyčící se vodní zeď, vyšší než nejvyšší budovy, řítící se vodní běs, který u základny pěnil šedě a bíle, zvedal se jako zelená stěna. Muž s plnovousem zahlédl maličký předmět plující po hladině vody. Pak se stěna pře­hnala přes něj a jeho houf.</p>

<p>Gil odpočíval na prkně tváří dolů, v hlavě se mu převa­lovaly lenivé myšlenky. Čekal s ostatními na velkou vlnu. Pod břichem mu šplouchala voda. Horké slunce pálilo do zad. Další surfy se kolébaly v řadě po jeho obou stranách.</p>

<p>Jeanine zachytila jeho pohled a usmála se líným úsmě­vem, plným příslibů a vzpomínek. Její manžel by měl být mimo město ještě tři dny. Gilův úsměv v odpověď neříkal nic. Čekal na vlnu. Tady na pláži Muscle Beach Santa Mo­niky se nedalo očekávat moc dobrých vln, ale Jeanine měla blízko apartmá a ještě budou jiné vlny v dalších dnech.</p>

<p>Domy a apartmány nahoře na srázu se houpaly nahoru a dolů. Vypadaly rozzářeně a nově, ne jako domy na Malibu Beach, kde budovy vždy vypadaly starší, než ve skutečnos­ti. Ale i tady se projevovaly známky stáří. Na hranici moře a země probíhá entropie rychle. Gil byl mladý, jako všichni mladí lidé, kteří se toho rána houpali na vodě. Sedmnácti­letý, dohněda opálený, dlouhé vlasy odbarvilo slunce skoro doběla, břišní svaly se podobaly článkům pásovce. Těšilo ho, že vypadá starší, než ve skutečnosti je. Od té doby, co ho otec vyhodil z domu, nemusel platit za ubytování ani jídlo. Vždycky se našly starší ženy.</p>

<p>Pokud pomyslel na manžela Jeanine, bylo to s přátelským pobavením. Pro toho muže nepředstavoval žádnou hrozbu. Nechtěl nic stálého. Mohla svést nějakého mladíka, který by chtěl její peníze trvale…</p>

<p>Zamžoural proti třpytivému jasu. Oslňoval a on zavřel oči. Byl to reflex; odrazy na vlnách tu představovaly běžnou záležitost. Záře za zavřenými víčky pohasla a on pohlédl na moře. Přichází vlna?</p>

<p>Viděl, jak se za horizontem zdvihá ohnivý mrak. Zkou­mal ho, přimhuřoval oči a sám sebe přesvědčoval… „Přichází velká vlna,“ zakřičel a zvedl se na kolena. Corey zavolal: „Kde?“</p>

<p>„Uvidíš ji,“ zavolal sebejistě Gil. Otočil prkno a veslo­val do moře, prohýbal se téměř tak, až se tváří dotýkal prk­na. Používal dlouhé, hluboké záběry dlouhých paží. Byl k smrti vyděšený, ale nikdo se to neměl dozvědět. „Počkej na mě!“ volala ne něj Janine. Gil pokračoval ve veslování. Ostatní ho následovali, ale pouze nejsilnější mu mohli stačit. Corey se dotahoval vedle něj. „Viděl jsem ohnivou kouli!“ vykřikl. Namáhavě odde­choval. „Je to Luciferovo Kladivo! Přílivová vlna!“</p>

<p>Gil neříkal nic. Neměl chuť mluvit, ale ostatní spolu brebentili. Gil pádloval ještě rychleji, ujížděl jim. Při udá­losti, jako je tahle, by člověk měl být sám. Začínal chápat skutečnost smrti.</p>

<p>Začalo pršet a on vesloval dál. Pohlédl zpět a uviděl domy a sráz, jak ustupují, zvedají se do výšky a zanechávají ohromnou rozlohu nové pláže, která se mokře leskla. V kopcích nad Malibem plály blesky.</p>

<p>Kopce se změnily. Spořádané domy v Santa Monice se změnily v hromádky trosek. Horizont se zvedl.</p>

<p>Smrt. Neodvratná. Pokud byla smrt neodvratná, co mu zbývalo? Styl, jenom styl. Gil pokračoval v pádlování, jel na ustupujících vodách, dokud se pohyb nezastavil. Teď byl daleko od pobřeží. Otočil prkno a čekal.</p>

<p>Ostatní ho dohnali a otočili se, rozesetí stovky yardů od sebe ve vodní tříšti. Pokud mluvili, Gil je neslyšel. Za ním zazníval hrozivý hřmot. Gil čekal ještě okamžik, pak veslo­val jako šílenec, jistými dlouhými záběry, správnými a dů­raznými.</p>

<p>Klouzal <emphasis>z </emphasis>kopce, dolů po velké zelené zdi, a voda pod ním se prudce zvedala, takže klesl na kolena a lokty. Krev se mu nahrnula do tváře, až mu oči vylézaly z důlků a z nosu se mu spustila krev. Tlak byl strašlivý, nesnesitelný, pak povolil. S rychlostí, kterou získal, obrátil prkno, letěl dolů a po boku skoro svislé zdi, balancoval koleny…</p>

<p>Postavil se. Potřeboval <emphasis>větší </emphasis>sklon, <emphasis>větší. </emphasis>Kdyby se mu podařilo dosáhnout vrcholku vlny, byl by z toho venku, mohl by to skutečně přežít! Projet to, projet, a udělat to dobře…</p>

<p>Ostatní prkna se také otočila. Viděl je před sebou, nad sebou a pod sebou na zelené stěně. Corey se otočil špatně. Mihl se Gilovi pod nohama, letěl ďábelsky rychle a vypadal vyděšeně.</p>

<p>Letěli směrem ke srázu. Byli výše než sráz. Dům u plá­že, přístavní molo Santa Moniky s jeho kolotočem a všemi poblíž zakotvenými jachtami pohltila voda. Pak se dívali dolů na ulice a auta. Gil na okamžik zahlédl muže s plno­vousem, klečícího s ostatními; pak se vody nezadržitelně hnaly dál. Základnou stěny byl zpěněný chaos, bílá pěna a kroužící trosky, odvržená těla a převracející se auta.</p>

<p>Pod ním teď byl Santa Monica Boulevard. Vlna se pře­hnala přes hlavní promenádu, přidala trosky obchodů, na­kupující, stromy v kořenáčích a bicykly dolů do tříštící se pěny. Jak vlna postupně pohlcovala nízké budovy, vzepřel se proti nárazu a hodně se přikrčil. Prkno udeřilo proti jeho nohám a téměř ho ztratil.</p>

<p>Viděl Tommyho Schumachera, jak je pohlcen, zmizel, jeho prkno se odrazilo do výšky a bláznivě se točilo. Teď zbývala jen dvě prkna.</p>

<p>Zpěněná špička vlny letěla vysoko, vysoko nad ním, zčeřená základna byla až příliš blízko. Vyčerpané nohy ho silně bolely. Jedno prkno zůstalo před ním, před ním a dole. Kdo to byl? Na tom nezáleželo; viděl, jak se ponořilo do chaosu a zmizelo. Gil riskoval rychlý pohled dozadu: niko­ho tam neviděl. Byl sám na obrovité vlně.</p>

<p>Ach, Bože, kdyby zůstal naživu, aby o tomhle mohl vy­právět, jaký by <emphasis>z </emphasis>toho mohl být film! Lepší než <emphasis>Nekonečné léto, </emphasis>lepší než <emphasis>Hořící peklo, </emphasis>film o surfování se speciálními efekty za desítky milionů! Pokud by to jen jeho nohy vydr­žely! Už teď držel světový rekord, musí být minimálně míli ve vnitrozemí, nikdo ještě nejel na vlně celou míli! Ale pě­nící, překlápějící se hřeben se tyčil celé míle nad ním a Barringtonovy domy, třicet poschodí vysoké, se k němu blížily jako plácačka na mouchy.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Co bylo kdysi kometou, je jen ubohým zbytkem, dvěma hrstkami letících skal a balvanů ze špinavého ledu. Gravi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tační pole Země je rozházelo po obloze. Stále se mohly do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stat do oblasti komet, ale n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kdy se už nemohly znovu spojit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Na tváři Země žhnuly krátery. Místa úderů do moře sví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tila stejně jasně jako místa úderů na pevnině; ale dopady do moře se zmenšov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ly. Nad nimi visely vodní stěny, ohra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ničené směrem dovnitř.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kolem dopadu do Pacifiku se voda tyčí do výše dvou mil. Její okraje divoce vřou. Tlak rozpínající se ostré páry zadržuje vodní stěny.</emphasis></p>

<p><emphasis>A horká pára stoupá ve sloupci čistém jako sklo, nese sůl odp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>řenou z mořské vody, bahno z mořského dna a zno</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vu zkondenzované skály z úderu samotného. Začíná se roz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šiřovat v zemské atmosféře jako rozpínající se vír.</emphasis></p>

<p><emphasis>Megatuny ostré páry začínají chladnout. Voda konden</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zuje nejdřív kolem prachu a větších částic. Co z toho vypa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dává, jsou těžší kapénky bláta. Některé se při pádu spojují. Jsou stále horké. Dole v sušším vzduchu se část vody odpa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řuje.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Pád kladiva: Dva</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Ó! Hříšný člověče, kam se utečeš? </emphasis></p>

<p><emphasis>Ó</emphasis><emphasis>, hříšný člověče, kam se utečeš? </emphasis></p>

<p><emphasis>Ó, hříšný člověče, kam se ut</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>češ? </emphasis></p>

<p><emphasis>Všechno toho dne.</emphasis></p><empty-line /><p>Obchod s televizory byl zavřený. Neměl mít otevřeno ještě hodinu. Tim Hamner zuřivě hledal – bar, holičství, jakékoliv místo, kde mohli mít televizi – ale žádné nevi­děl.</p>

<p>Na okamžik ho napadlo taxi, ale to byla hloupost. Ta­xíky v Los Angeles nekřižovaly městem. Přijely, pokud jste je zavolali, ale mohlo to trvat věčnost. Ne. Do JPL se nedostane – a jádro Hamner–Brownovy komety nás musí míjet právě teď! Astronauti by to měli sledovat všechno a poslat záběry na Zemi, a Tim Hamner z toho nemohl vidět nic.</p>

<p>Policie dostala pryč některé ze Strážců, ale na dopravní zácpu to nemělo žádný vliv. Stálo tu příliš mnoho opuště­ných aut. A co teď? Pomyslel si Tim. Možná bych mohl…</p>

<p>Vypadalo to, jako by za ním spustil blesk fotoaparátu: <emphasis>blik </emphasis>a bylo to pryč. Co přesně viděl? Na jihu nebylo nic, jen hnědozelené kopce parku Griffith se dvěma jezdci na ko­ních, kteří klusali po dráze.</p>

<p>Tim se zamračil, pak zamyšleně šel zpět ke svému autu. Měl v něm telefon a klidně mohl zavolat taxík.</p>

<p>Proti němu přicházeli dva Strážci v bílých řízách, jeden měl na profesionálně ušité říze červenou obrubu. Tim se jim vyhnul. Zastavili jiného chodce. „Modlete se, lidé! Právě nastala ta hodina, ale ještě není příliš pozdě…“</p>

<p>Když dorazil ke svému autu, troubení klaksonů a hněvi­vé výkřiky se vystupňovaly.</p>

<p>Země se pohnula. Náhlý, prudký pohyb, pak o něco mírnější. Budovy se otřásly. Někde blízko se vysypalo sklo výkladu. Další zvuky padajícího skla. Tim je mohl slyšet, protože klaksony aut náhle utichly. Bylo to, jako kdyby všichni přimrzli na místě. Ze supermarketu vyšlo několik li­dí. Ostatní stáli ve vchodech, připraveni vyběhnout ven, po­kud by to pokračovalo.</p>

<p>Pak nic. Klaksony začaly troubit. Lidé křičeli a ječeli. Tim odemkl auto a sáhl dovnitř po radiotelefonu –</p>

<p>Zem se znovu pohnula. Ozvaly se další zvuky padajícího skla a někdo zaječel. Pak znovu ticho. Ze skupinky stromů v rohu Disneyova studia vzlétlo hejno vran. Krákoraly na lidi dole, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Sekundy se nata­hovaly, a klaksony začínaly opět houkat, když byl Tim prudce sražen na asfalt parkoviště.</p>

<p>Tentokrát se to nezastavilo. Země se třásla, kolébala a znovu třásla, a kdykoliv se Tim pokoušel vstát, byl znovu sražen k zemi a zdálo se, že to nikdy nepřestane.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Židle byla převržená pod hromadou katalogů a v ní le­žela Eileen. Hlava ji bolela. Sukně se jí vyhrnula k bokům.</p>

<p>Velmi pomalu a opatrně se vyprostila ze židle, protože všude tu byla spousta skla, a stáhla si dolů sukni. Punčochy měla zničené. Po levém lýtku se jí táhnul dlouhý, tenký kr­vavý šrám a ona se na něj dívala, bála se toho místa do­tknout, dokud si nebyla jistá, že už z nohy nepoteče další krev.</p>

<p>Přední kancelář se změnila v chaos katalogů, rozbitého skleněného stolku na kávu, povalených regálů a pozůstatků velkého výkladního skla. Omámeně zavrtěla hlavou. V hlavě jí vřely hloupé myšlenky. Jak mohlo být v jednom okně tolik skla? Pak, jak se jí hlava pročistila, uvědomila si, že <emphasis>všechny </emphasis>tyhle těžké regály a knihy v nich minuly pří pádu její hlavu. Otřesená se opřela o stůl recepční.</p>

<p>Uviděla Joe Corrigana.</p>

<p>Sklo z výlohy vletělo dovnitř a Corrigan v té době se­děl blízko něj. Všude kolem Corrigana ležely kusy skla. Eileen se k němu dopotácela a klekla si, rozřízla si přitom koleno o skleněný úlomek. Skleněné kopí velikosti dýky mu roztrhlo tvář a zabodlo se hluboko do krku. Pod ránou vytekla kaluž krve, ale dál už netekla. Oči a ústa měl doši­roka rozevřené.</p>

<p>Eileen vytáhla skleněnou střepinu. Zakryla ránu dlaní, překvapená, že už dál nekrvácí. Co se dá dělat se zraněním krku? Venku byla policie, někdo z nich by to měl vědět Zhluboka se nadechla, připravovala se zaječet. Pak naslou­chala.</p>

<p>Ječela tam spousta lidí. Ostatní křičeli. Zvuky zvenku byly chaotické. Lidé a rachot, jako kdyby budovy ještě pa­daly. Nejméně dva klaksony aut se zasekly a nehoukaly rovným tónem, ale houpaly se v mechanické agónii. Nikdo neuslyší, jak Eileen volá o pomoc.</p>

<p>Podívala se dolů na Corrigana. Puls necítila. Zkusila to na druhé straně krku. Tam také žádný puls nenahmatala. Našla chomáček chmýří z koberce a položila mu ho na nos­ní dírky. Ani se nezachvěl. Ale to je šílené, pomyslela si. Zranění na krku ho nemohlo zabít, ne tak rychle! Byl ale mrtvý. Dostal srdeční záchvat?</p>

<p>Pomalu vstala. Slané slzy se jí kutálely po tvářích. Měly příchuť prachu. Automaticky si učísla vlasy a uhladila suk­ni, než vyšla ven, a cítila nutkání se smát. Potlačila ho. Po­kud by s tím začala, nemohla by se zastavit.</p>

<p>Zvenku přicházely další zvuky. Ošklivé zvuky, ale mu­sela se dostat ven. Venku byla policie, a jedním z policistů byl Eric Larsen. Začala na něj volat, pak viděla, co se děje a tiše stála ve zničeném vchodu.</p>

<p>Policista Eric Larsen pocházel z Kansasu. Pro něj před­stavovalo zemětřesení něco zcela dezorientujícího, naprosto děsivého. Měl nutkání pobíhat v kruzích, mávat rukama a vřeštět. Přitom se nedokázal ani zvednout na nohy. Pokusil se o to, a pokaždé byl znovu sražen na zem. Nakonec se rozhodl zůstat na zemi. Schoval si hlavu rukama a zavřel oči. Pokoušel se přemýšlet o televizním scénáři, který mohl napsat, až tohle skončí, ale nedokázal se soustředit.</p>

<p>Ozýval se hluk. Země mručela jako rozhněvaný býk. To je poetická představa, kde jsem to zaslechl? Ale bylo toho víc, tříštění aut, tříštění budov, padající beton a všude ječící lidé, někteří strachem, někteří nenávistí, někteří prostě jen tak.</p>

<p>Nakonec se země přestala třást. Budovy byly rozbité ne­bo nakloněné, auta poničená, ulice samotná rozbitá a zvrásněná. Parkoviště se změnilo ve skládačku z asfaltu, rozlá­maného v podivných úhlech. Supermarket naproti přes ulici se zhroutil, zdi se rozvalily, strop spadl. Z jeho trosek na­máhavě vylézali lidé. Erik ještě čekal, chtěl si vzít příklad z domorodců. Tornáda v Kansasu, zemětřesení v Kalifornii: místní by měli vědět, co mají dělat.</p>

<p>Ale oni ne. Těch pár zbývajících stálo, oslněni přivírali oči v jasném letním dni bez mraku, nebo leželi na zemi jako krvavé hromádky, nebo křičeli a pobíhali v kruzích.</p>

<p>Eric se rozhlédl po svém partnerovi. Modré kalhoty uni­formy a boty vyčnívaly pod nákladem instalatérského zboží, který spadl z náklaďáku. Bedna označená „Tiché splacho­vání“ stála tam, kde by měla být hlava. Bedna stála téměř na zemi. Eric se zachvěl a pomalu se postavil. K bedně se přiblížit nedokázal. Ještě ne. Vydal se k supermarketu a uva­žoval, kdy přijede ambulance, rozhlížel se po policejním důstojníkovi, aby mu řekl, co má dělat.</p>

<p>Tři statní muži ve flanelových košilích stáli blízko stejšnu. Jeden ho obcházel a zkoumal škody. Auto bylo těžce naložené. Veranda se zábradlím nebo snad kovový­mi ornamenty propadla zadní částí auta. Muži hlasitě kleli. Jeden z nich se hrabal v zadní části vozu. Vytáhl brokov­nice a podal je přátelům. „Nedostaneme se odsud kvůli těm hajzlům.“ Muž mluvil tiše a s podivným klidem. Erik ho stěží slyšel.</p>

<p>Ostatní přikývli a začali vkládat do svých pušek náboje. Na Erica Larsena se neohlédli. Když měli zbraně nabité, pozvedli je k ramenům a zamířili na desítku Strážců. Kaza­telé v bílých róbách ječeli a zmítali se ve svých řetězech. Pak brokovnice salvou vypálily.</p>

<p>Eric položil ruku na pistoli, pak ji rychle odtáhl. K čer­tu! S nejistými koleny se vydal k mužům. Znovu nabíjeli.</p>

<p>„Nedělejte to,“ řekl Erik.</p>

<p>Muži pří zvuku jeho hlasu nadskočili. Otočili se a spat­řili policejní uniformu. Zamračili se a nerozhodně se na něj dívali. Eric je upřeně sledoval. Už si povšiml nálepky „PODPORUJTE MÍSTNÍ POLICII“ na nárazníku stejšnu.</p>

<p>Nejstarší ze tří mužů vyštěkl: „Skončilo to! To, co jsi zrovna viděl, byl konec civilizace, nechápeš to?“</p>

<p>A Eric tomu najednou porozuměl. Nepřijedou žádné ambulance, které by odvezly zraněné do nemocnic. Zaraže­ně se díval dolů Alamedou k místu, kde stál St. Joseph. Ne­viděl nic než rozbité ulice a zhroucené domy.</p>

<p>Byl odsud vidět Saint Joseph? Eric si nemohl vzpome­nout.</p>

<p>Mluvčí mužů stále křičel. „Tihle hajzlové nám zabránili, abychom utekli do kopců! K čemu jsou?“</p>

<p>Podíval se dolů na svou prázdnou brokovnici. Ležela mu rozlomená v dlani. Druhou rukou držel dvě patrony a váha­vě je přisunoval k hlavni, ale dovnitř je zatím nezasunul.</p>

<p>„Já nevím,“ řekl Eric. „Budete prvním člověkem, který začne střílet policisty?“ Pohlédl na nálepku na nárazníku. Statný muž sledoval jeho pohled, pak se podíval ulicí dolů. „Budete?“ opakoval Erik.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„To je dobře. Teď mi dejte brokovnici.“</p>

<p>„Potřebuju ji –“</p>

<p>„Já taky,“ trval na svém Erik. „Vaši přátelé mají další.“</p>

<p>„Jsem zatčený?“</p>

<p>„Kam bych vás mohl vzít? Potřebuju vaši brokovnici. To je všechno.“</p>

<p>Muž přikývl. „Dobře.“</p>

<p>„Taky náboje,“ pokračoval Eric. Jeho hlas nabyl na na­léhavosti.</p>

<p>„V pořádku.“</p>

<p>„Teď odsud zmizte,“ vyzval je Eric. Držel brokovnici, aniž ji nabil. Těch pár Strážců, kteří přežili, to pozorovalo v tiché hrůze. „Děkuju vám,“ řekl Erik. Otočil se a nestaral se, kam šel statný muž.</p>

<p>Právě jsem pozoroval první vraždu a nic jsem s tím neu­dělal, řekl si. Rychle odcházel od dopravní zácpy. Bylo to, jako by jeho mysl už nebyla spojená s tělem a jeho tělo vě­dělo, kam jde.</p>

<p>Obloha na jihozápadě byla podivná. Ve výšce kroužily mraky, tvořily se a mizely jako ve zrychleném filmu. Tohle všechno Erik Larsen znal, znal stejně dobře jako to, co cítil ve vzduchu. Kdokoliv z Topeky by to znal. Počasí na tor­nádo. Když je vzduch cítit takhle a obloha takhle vypadá, pospícháš do nejbližšího sklepa s rádiem a kanystrem vody.</p>

<p>Do městského vězení v Burbanku je to dobrou míli, po­myslel si Erik. Zkoumavě si prohlížel oblohu. Můžu to zvládnout.</p>

<p>Rychle zamířil k vězení. Erik Larsen ještě byl civilizo­vaný člověk.</p>

<p>Eileen ten incident sledovala s hrůzou. Rozhovor nesly­šela, ale to, co se stalo, bylo dostatečně jasné. Policie… už nebyla policií.</p>

<p>Dva ze Strážců zemřeli ošklivou smrtí, pět dalších se svíjelo v agónii smrtelných zranění a zbytek se zmítal, aby se vyprostil z řetězů. Jeden ze Strážců měl pákové nůžky. Eileen je poznala. Joe Corrigan je dal policii jen před něko­lika minutami nebo celými věky.</p>

<p>Scéna venku byla nepochopitelná. Lidé zhrouceně leželi, nebo se plazili ze zřícených obchodů. Jeden muž vylezl na střechu rozbitého náklaďáku. Sedl si na kabinu, nohy si opřel o čelní sklo a zhluboka se napil z láhve whisky. Znovu a znovu se díval vzhůru a smál se.</p>

<p>Kdokoliv měl bílou řízu, byl v nebezpečí. Pro Strážce v řetězech to byla noční můra. Stovky rozzuřených řidičů, další stovky pasažérů, mnoho lidí prchajících z města, kteří ve skutečnosti neočekávali pád Kladiva, ale vyjížděli jen pro jistotu – a Strážci je zastavili. Většina lidí na ulici stále nehybně ležela na zádech nebo bezcílně bloudila, ale bylo jich tam dost: mužů a žen sbíhajících se ke Strážcům v ří­zách a spoutaných řetězy, a každý nesl něco těžkého – montážní páky, řetězy na pneumatiky, rukojeti k heverům, baseballové pálky…</p>

<p>Eileen stála ve vchodu. Pohlédla zpět na Corriganovo tělo. Dvě svislé vrásky mezi očima se jí prohloubily, když pozorovala mizejícího policistu Larsena. Venku začínalo lynčování a jediný policista odcházel, rychle odcházel poté, co chladně zhlédl vraždu. To nebyl svět, jakému Eileen ro­zuměla.</p>

<p>Svět. Co se stalo se světem? Opatrně si vyhledávala cestu zpátky rozbitým sklem do své kanceláře. Díky Bohu za zvýšené podpatky, pomyslela si. Pod nohama jí křupalo sklo. Pohybovala se tak rychle, jak dokázala, nedívala se na rozbité zboží, zlámané regály a prohnuté stěny.</p>

<p>Kus trubky, uvolněné ze stropu, napůl rozdrtil její psací stůl a roztříštil skleněnou desku stolu. Trubka byla těžší než cokoliv, co kdy dříve zvedala. Eileen hekala námahou, ale trubka se pohnula. Zespodu vytáhla svou kabelku a pak šát­rala kolem a hledala tranzistorové rádio. Zdálo se nepoško­zené.</p>

<p>Neozývalo se z něj nic než statický šum. Zdálo se jí, že v šumu zaslechla několik slov. Někdo křičel „Pád Kladiva!“ pořád dokola, nebo to bylo v její hlavě? Na tom nezáleží. Neslyšela žádné užitečné informace.</p>

<p>Nebo spíše spočívaly v tom samotném faktu. Tohle ne­byla místní katastrofa. San Andreas muselo být zničeno. Dobře, ale v jižní Kalifornii byla spousta rozhlasových sta­nic a ne <emphasis>všechny </emphasis>z nich se nacházely poblíž zlomu. Jedna nebo dvě by měly stále vysílat a Eileen nevěděla o žádném vlivu vyvolaném zemětřesením, který by způsoboval tolik statického rušení.</p>

<p>Statika. Procházela zadní částí obchodu. Našla tam další tělo, tělo jednoho ze skladníků. Poznala to podle pracovní­ho oděvu, nemělo žádný smysl hledat tvář. Nebo ani horní část trupu, ne pod tím… Dveře do uličky byly zablokované. Zatáhla za ně a trochu se pohnuly. Zatáhla znovu, opřela se rozříznutým kolenem o zeď a vší silou tahala. Otevřely se jen tak, aby se dokázala protáhnout. Vyšla ven a vzhlédla na oblohu.</p>

<p>Černé vířící mraky, a začínalo pršet. Slaný déšť. Nad ní se zablýskalo.</p>

<p>Ulička byla zatarasená troskami. Svým autem v žádném případě nemohla projet. Zastavila se a použila zrcátko z ka­belky, našla Kleenex a otřela si šmouhy od špíny a krve. Ne, že by nějak záleželo na tom, jak vypadá, ale cítila se pak lé­pe.</p>

<p>Začalo víc pršet. Temnota, blesky nad hlavou a slaný déšť. Co to znamenalo? Velký úder do oceánu? Tim se po­koušel jí to říct, ale ona ho neposlouchala; mělo to tak málo společného se skutečným životem. Přemýšlela o Timovi, když pospíchala dolů uličkou, zpátky k Alamedě, protože to byla jediná cesta, kudy mohla jít. Když dorazila na hlavní ulici, nemohla uvěřit tomu, co vidí. Tim byl tam, uprostřed lynčování.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Zemětřesení srazilo Tima Hamnera pod jeho auto. Zů­stal tam, čekal na příští otřes, dokud neucítil benzin. Pak rychle vylezl ven, plazil se přes rozbitý povrch vozovky, zůstával na rukou a kolenou.</p>

<p>Slyšel výkřiky hrůzy a agónie, a nové zvuky: beton tříš­tící se na vozovce, beton prorážející kovová těla automobi­lů, nekonečné cinkání padajícího skla. A stále tomu nemohl uvěřit. Postavil se a třásl se.</p>

<p>Lidé v bílých řízách, modrých uniformách a civilních šatech leželi roztroušeni na rozbité ulici a chodnících. Ně­kteří se hýbali. Jiní ne. Někteří byli viditelně mrtví, zkrou­cení nebo rozdrcení. Auta byla převržená, sražená dohro­mady nebo rozmačkaná padajícím zdivem. Žádná budova nestála neporušená. V nose silně cítil zápach benzinu. Sáhl po cigaretě, prudce škubl rukou nazpátek, pak s rozmyslem zasunul zapalovač do zadní kapsy, kde bude muset <emphasis>přemýš</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>let, </emphasis>než ho najde.</p>

<p>Třípatrová budova ztratila své východní průčelí; sklo a cihly se rozbily, rozsypaly se po parkovišti a do boční ulice téměř až k místu, kde ležel Tim Hamner. Pořady kus zdiva s částí arkýřového okna propadl místem spolujezdce v Hamnerově autě. Z auta vytékal benzin do zvětšující se lou­že. Odněkud uslyšel výkřiky. Pokusil se je nevnímat. Nedo­kázal vymyslet, co by měl dělat. Pak se zpoza rohu vyhrnul dav.</p>

<p>Vepředu běželi tři muži v bílých řízách. Nekřičeli, na­máhavě dýchali a šetřili na to všechen dech. Křik přicházel od těch za nimi, ne od těch, kteří běželi v čele.</p>

<p>Jeden z lidí v řízách začal nakonec křičet. „Pomoc! Pro­sím!“ křičel na Tima Hamnera a běžel směrem k němu.</p>

<p>Dav pokračoval v pronásledování. Dívali se na Tima Hamnera, všechny ty oči najednou, a on si pomyslel: <emphasis>Oni</emphasis> <emphasis>věří, že jsem s nimi! </emphasis>Pak horší myšlenka: <emphasis>Můžou mě p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>znat. Jako muže, který vynalezl Kladivo</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Tim měl příliš málo času, aby o tom uvažoval. Sáhl do vozu a vytáhl přenosný magnetofon. Mladík v bílé říze, kte­rý k němu běžel, měl rozcuchané světlé vlasy a vyhublou tvář, zkřivenou v klasických liniích hrůzy. Tim napřáhl mik­rofon směrem ke Strážci a zavolal hlasitě: „Okamžik, pro­sím, pane. Jen jak –“</p>

<p>Uražený a zrazený muž srazil mikrofon a proběhl kolem něj. Ostatní dva uprchlíci a většina davu pokračovali dolů ulicí – směrem ke slepému konci, a to samozřejmě bylo škoda. Několik statných chlapíků proběhlo kolem Tima a stíhali muže v řízách do rozbité budovy. Jeden se zastavil, ztěžka oddechoval a podíval se na Tima.</p>

<p>Hamner znovu pozvedl svůj mikrofon. „Pane? Máte představu, jak se tohle všechno stalo?“</p>

<p>„K čertu, ano… kámo. Tyhle hajzlové… tihle Strážci nás zablokovali, právě když jsme se hnali pryč do Big Bear. Chtěli… zastavit kometu modlením. Ono to… nefungovalo, a oni… nás tu uvěznili, a my jsme… už zabili asi… polovičku těch hajzlů.“</p>

<p>Fungovalo to! Nikdo nějak nepřemýšlí o zabití novináře. Možná, že jsou příliš viditelní na veřejnosti: celý svět se dí­vá. Zbytek vzbouřeného davu se zastavil, kupil se okolo, ale ne, jako kdyby čekali v pořadí, až budou moci zabít Tima Hamnera. Čekali na příležitost promluvit.</p>

<p>„Odkud jste?“ vyptával se jeden.</p>

<p>„KNBS,“ odpověděl Tim. Hrabal v kapsách po novinář­ském průkazu, který mu dal Harvey Randall. Byl tam. Tim ho rychle ukázal, ale na jménu držel palec.</p>

<p>„Můžete vyslat zprávu?“ dožadoval se muž. „Přivolat –“</p>

<p>Tim zavrtěl hlavou. „Tohle je záznamník, ne vysílačka. Zbytek štábu tu brzo bude. Doufám.“ Otočil se zpět k prv­nímu muži. „Jak se teď odsud chcete dostat?“</p>

<p>„Nevím. Asi půjdu pěšky.“ Zdálo se, že ztratil zájem o prchající Strážce.</p>

<p>„Děkuji vám, pane. Kdybyste se laskavé podepsal…“ Tim vytáhl štos formulářů NBS. Velký muž ustoupil, jako kdyby to byli škorpióni. Na chvíli vypadal zamyšleně.</p>

<p>„Zapomeň na to, kámo.“ Otočil se a odešel. Ostatní šli za ním a celý dav se rozplynul, nechal Tima samotného u vraku jeho auta.</p>

<p>Hamner si vložil průkazku novináře do kapsy košile, upravil ji tak, aby byla vidět velká písmena „TISK“, ale ne­bylo vidět jeho jméno. Pak si hodil řemen magnetofonu přes rameno. Také nesl mikrofon a štos formulářů. Bylo to těžké a neohrabané, ale stalo to za to. Nesmál se.</p>

<p>Alameda byla naplněna hrůzami. Žena oblečená v dra­hém kalhotovém kostýmu poskakovala na hromádce s bílou řízou. Tim se odvrátil. Když se ohlédl, rojilo se kolem něj víc lidí. Nesli krvavé montážní páky. Jeden muž vyrazil proti němu a pozvedl mu ohromnou pistoli k břichu. Tim na něj namířil mikrofon. „Promiňte, pane. Jak se stalo, že jste zůstal uvězněn v téhle zácpě?“ Muž plakal, když vyprávěl svůj příběh…</p>

<p>Někdo se postavil k Timovu lokti. Hamner zaváhal, nechtěl se odvracet; muž s pistolí pořád mluvil, slzy hněvu mu tekly po tváři a pistole stále mířila Timovi na břicho. Nalé­havě se díval Timovi do očí. Ať viděl cokoliv, dosud nevy­střelil…</p>

<p>Kdo to k čertu byl? Někdo se natahoval po formulářích –</p>

<p>Eileen! Eileen Hancocková? Tim držel nehybně mikro­fon, když se Eileen náhle postavila vedle něj. Nechal ji, aby si vzala formuláře.</p>

<p>„V pořádku, šéfe, jsem tady,“ oznámila. „Jsou tam vza­du trochu problémy…“</p>

<p>Tim téměř omdlel. Nechystala se odhalit jeho kamufláž, díky <emphasis>Bohu, </emphasis>že je natolik chytrá. Tim přikývl, oči stále upíral na muže, kterého zpovídal. „Jsem rád, že ses sem dostala,“ řekl Tim koutkem úst, mluvil tiše, jako by se bál, aby ne­zkazil rozhovor. Neusmál se.</p>

<p>„… a jestli uvidím dalšího z těch hajzlů, zabiju ho taky!“</p>

<p>„Děkuju vám, pane,“ dostal ze sebe Tim chraplavě. „Nepředpokládám, že by vám vadilo podepsat –“</p>

<p>„Podepsat? Podepsat co?“</p>

<p>„Formulář o vysílání.“</p>

<p>Pistole vylétla a zamířila Timovi do obličeje. „Ty bas­tarde!“ zaječel muž.</p>

<p>„Budete anonymní,“ naléhala Eileen. „Pane – vy přece víte, že v Kalifornii existuje zákon na ochranu novinářů, ne?“</p>

<p>„Co –“</p>

<p>„Nemůžou nás nutit, abychom prozradili naše zdroje,“ tvrdila Eileen. „Nemusíte si dělat starosti. Je to zákon.“</p>

<p>„Ach.“ Muž se rozhlédl kolem sebe. Ostatní nespoko­jenci někam zmizeli a pršelo. Podíval se na Tima a na Eile­en a na pistoli ve své ruce. Opět se rozplakal. Pak se otočil a odcházel. Po několika krocích se dal do běhu.</p>

<p>Někde vykřikla nějaká žena, krátce a ostře. V pozadí bylo slyšet křik, sténání a hromobití, stálé hřmění, a velmi blízko. Zvedl se prudký vítr. Dva muži stáli na nepoškoze­ném autě s přenosnou televizní kamerou. Nedalo se říct, jak dlouho tam byli, ale zůstávali tam úplně sami v ostrůvku soukromí. Stejně tak Tim a Eileen.</p>

<p>„Lynčující se stydí publicity,“ začal Tim. „Jsem rád, že tě vidím. Zapomněl jsem, že tu blízko pracuješ.“</p>

<p>„Pracovala jsem,“ upřesnila Eileen. Ukázala směrem k troskám Corriganova obchodu. „Nepředpokládám, že bude někdo prodávat instalatérské zboží…“</p>

<p>„Z Burbanku nikdo,“ souhlasil Tim. „Jsem rád, že tě vi­dím. Víš to, ne? Co teď budeme dělat?“</p>

<p>„Ty jsi expert.“</p>

<p>Blízko práskl blesk. Kopce v parku Griffith hořely mod­rými záblesky.</p>

<p>„Do vyšších poloh,“ řekl Tim. „A rychle.“</p>

<p>Eileen vypadala překvapeně. Ukázala na blesky.</p>

<p>„Ty do nás <emphasis>můžou </emphasis>uhodit,“ souhlasil. „Ale větší šanci budeme mít, když vypadneme z tohohle údolí s řekou. Cítíš ten déšť? A může dojít k…“</p>

<p>,Ano?“</p>

<p>„Přílivové vlně,“ dokončil Tim.</p>

<p>„Ježíši. Je to skutečné, co? Tak tudy. Nahoru do Verdugo Hills. Můžeme jimi projít. Kolik máme času?“</p>

<p>„Nevím. <emphasis>Záleží </emphasis>na tom, kam to dopadlo. Nejspíš kam <emphasis>dopadly.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Tima překvapilo, jak klidně dokáže mluvit.</p>

<p>Eileen vyrazila po Alamedě směrem na východ. Silnice je vedla k čelu dopravní zácpy, kde ležela zhroucená těla Stráž­ců. Když přísli blíž, křižovatkou prudce projelo auto, vjelo do benzinové pumpy a pak na chodník. Protáhlo se mezi zdí a telefonním sloupem a sedřelo si lak z pravého boku.</p>

<p>Auto, které stálo za ním, teď zůstalo volné a bylo odemčené. V zapalování se klimbaly klíčky. Eileen ukázala Timovi směrem k němu. „Jsi dobrý řidič?“ ptala se.</p>

<p>„Ujde to.“</p>

<p>„Já budu řídit,“ prohlásila pevně. „Jsem v tom <emphasis>zatraceně </emphasis>dobrá.“ Vlezla na sedadlo řidiče a nastartovala. Byl to starší chrysler, kdysi luxusní vůz. Teď byly koberečky prošlapané a potahy sedadel hyzdily ošklivé skvrny. Když motor na­skočil a pravidelně se rozběhl, Tim si pomyslel, že je to nejkrásnější auto, které kdy viděl.</p>

<p>Eileen vyrazila po stejné trase jako předchozí auto. Přejela bílou řízu – <emphasis>bum</emphasis><emphasis> –</emphasis> nezpomalila. Prostor mezi telefonním sloupem a zdí byl úzký, ale projela jím rychle, minimálně dvacet mil za hodinu, a vůbec na to nedbala. Tim zadržel dech, dokud neprojeli.</p>

<p>Před nimi se silnice lehce zatáčela. Oba jízdní pruhy byly ucpané auty a Eileen se držela na chodníku. Když se musela vyhýbat dalším sloupům, odbočovala na trávník. Projížděla záhony růží a pěstěnými trávníky, dokud nemi­nuli dopravní zácpu.</p>

<p>„Dobrý Bože, ty jsi dobrá řidička,“ uniklo Timovi.</p>

<p>Eileen nevzhlédla. Byla zaměstnaná tím, že se vyhýbala překážkám. Některé z překážek byli lidé. „Neměli bychom je varovat?“ zeptala se.</p>

<p>„Bude to k něčemu? Ale ano,“ souhlasil Tim. Otevřel okénko na své straně. Déšť teď prudce lil a sůl ho štípala do očí. „Utíkejte do vyšších poloh,“ křičel. „Přílivové vlny. Záplavy! Utíkejte do vyšších poloh,“ volal do sílícího větru. Lidé se po nich dívali, když projížděli kolem. Pár se jich di­voce rozhlíželo a jednou Tim zahlédl muže, jak chytil ženu a náhle rozhodnut se hnal k autu.</p>

<p>Zabočili za roh, a tam šlehaly rudé plameny. Celý blok domů nekontrolované hořel, hořel bez ohledu na déšť. Vítr vynášel do vzduchu planoucí úlomky.</p>

<p>Jindy zpomalili, aby se vyhnuli hromadě sutě na silnici. Proti nim běžela nějaká žena a nesla svázanou přikrývku. Než mohla Eileen zrychlit, žena se dostala k autu. Hodila přikrývku do okna. „Jmenuje se John!“ vykřikla. „Postarejte se o něj!“</p>

<p>„Ale – přece nechcete –“</p>

<p>Tim nedokázal dokončit. Žena se odvrátila. „Mám tam dvě další!“ křičela. „John. John Mason. Pamatujte si jeho jméno!“</p>

<p>Eileen znovu zrychlila. Tim otevřel balíček. Leželo v něm dítě. Nehýbalo se. Tim se pokoušel nahmatat tep, a když ruku vytáhl, měl ji zakrvácenou. Byla to jasně červená krev z tepny, a její zápach zaplnil auto bez ohledu na slanou vůni deště.</p>

<p>„Je mrtvé,“ hluše řekl Tim.</p>

<p>„Vyhoď ho ven,“ vyzvala ho Eileen.</p>

<p>„Ale –“</p><empty-line /><p>„Jíst ho nebudeme. Takový hlad mít nebudeme.“</p>

<p>Tima to šokovalo natolik, že vystrčil dítě z okna a pustil ho. „Já – je to, jako kdybych odhodil na silnici kus svého života,“ řekl.</p>

<p>„Myslíš, že mě se to líbí?“ ozvala se Eileen sevřeným hlasem. Tim se na ni znepokojeně podíval; po tvářích jí sté­kaly slzy. „Ta žena si myslí, že zachránila své dítě. Alespoň si to myslí. To je všechno, co jsme pro ni mohli udělat.“</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Tim mírně.</p>

<p>,Jestli… <emphasis>Až. </emphasis>Až se dostaneme do vyšších poloh, až bu­deme vědět, co se děje, můžeme začít znovu přemýšlet o ci­vilizaci,“ řekla Eileen. „Do té doby budeme přežívat.“</p>

<p>„Pokud to dokážeme.“</p>

<p>„Dokážeme.“ Neochvějně jela dál. Pršelo tak silně, že neviděla, přestože se stěrače míhaly a rozmazávaly špínu a sůl po předním skle.</p>

<p>Dálnice Golden State byla popraskaná. Podjezd bloko­valy vraky. Změť aut a velká cisterna s benzinem ležely uprostřed rozšiřující se kaluže ohně.</p>

<p>„Ježíši,“ vyděsil se Tim. „To je… neměli bychom zasta­vit?“</p>

<p>„Kvůli čemu?“ Eileen zabočila vlevo a jela souběžně s dálnicí. „Jestli to někdo přežil, se už dostal ven.“</p>

<p>Projížděli obytnou čtvrtí. Domy většinou vydržely ne­dotčené. Oba pocítili úlevu; chvíli tam nebyl nikdo zraněný, polámaný nebo umírající. Našli jiný podjezd a Eileen k němu zamířila.</p>

<p>Přes cestu stál silniční zátaras, ale někdo ho strhnul. Ei­leen jím projela. V té chvíli se z deště vpředu se vynořilo ji­né auto. Prohnalo se kolem nich s troubícím klaksonem.</p>

<p>„Proč by měl někdo jezdit <emphasis>do </emphasis>údolí?“ dožadoval se Tim vysvětlení.</p>

<p>„Manželky. Milenky. Děti,“ vypočítávala Eileen. Teď stoupali. Když byla cesta zablokovaná zkroucenými pozů­statky budov a aut, Eileen zabočila vlevo, mířila stále na se­ver a východ. Minuli ruinu nemocnice. Policisté v modrém, ošetřovatelky v bílém oblečení, promočeném deštěm, se vrtali v troskách. Jeden z policistů se zastavil a podíval se na ně. Tim se vyklonil z okénka a křičel na něj. „Utečte do vyšších poloh! Záplava! Přílivová vlna! Do vyšších poloh!“</p>

<p>Policista zamával, pak se otočil zpět k troskám nemoc­nice.</p>

<p>Tim se stísněně díval do špíny vířící na čelním skle. Snažil se mrkáním potlačit slzy.</p>

<p>Eileen na něj krátce pohlédla. Její ruka se dotknula jeho a pak se vrátila na volant. „Nemohli jsme pomoci. Mají auta a dost lidí…“</p>

<p>„Myslím, že ano.“ Uvažoval, jestli si to myslí dooprav­dy. Jízda noční můrou pokračovala, jak se auto šplhalo smě­rem k Verdugo Hills, kolem zřícených štukových domů, spadlé školy, hořících domů a neporušených domů. Kdyko­liv někoho viděli, Tim vykřikoval varování. Cítil tak menší výčitky, že nezastavují.</p>

<p>Pohlédl na hodinky. Zdálo se to neuvěřitelné, od doby, kdy uviděl jasný záblesk, uplynulo méně než čtyřicet minut Zamumlal to: „Čtyřicet minut. Hodina H plus čtyřicet minut a odpočet pokračuje.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Vlna se řítí ven ze středu Mexického zálivu, pohybuje se rychlo</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tí 760 mil za hodinu. Když dostihuje m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lčiny podél pobřeží Texasu a Louisany, úpatí vlny klopýtá. Další a další voda se řítí zezadu, vrší se výše a výše, dokud tyčící se mon</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>strum půl kilometru vysoké nepřep</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dá kupředu a nevylije se na pevninu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Galveston a Texas City mizí pod narážejícími vlnami</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Voda, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rá plyne na západ přes močály do El Laga a dále na západ do s</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>motného Houstonu, je teď naplněná troska</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi. Vlny narážejí v celém oblouku od Brownsville v Texasu do Pensacoly na Floridě, vyhled</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vají nížiny, řeky, jakou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>koliv cestu do vnitrozemí a pryč od planoucího pekla na dně Mexického zálivu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Podél západního pobřeží Floridy se vody tyčí do výše; pak pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>rážejí a unášejí s sebou písčitou půdu. Za sebou ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chávají vyhlazené kanály, miliony průchodů ze Zálivu do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Atlantiku. Golfský proud bude v následujících stoletích chla</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nější a mnohem slabší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vody protékající Floridou jsou náladové. Tady se odra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žená vlna spojí s hlavním proudem řítící se vody, aby se zvedla ještě výše, tady se odrazem vyruší a ponechá části bažin Okefenokee nedotčené. H</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vana a Florida Keys mizí v okamžiku. Miami se těší hodinovému o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>kladu, dokud se dolů ne</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>enou vlny z úderů do Atlantiku, nesetkají se s vl</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nami pospíchajícími ze Zálivu, nepřemůžou je a nenarazí do měst na východě Floridy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vody Atlantiku se vlévají do Mexického zálivu nově vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tvořenými kanály napříč Floridou. Polévková mísa Zálivu je nemůže všechny zadržet a vody se znovu přelévají na zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pad a sever, přes dříve zat</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>penou pevninu. Jedna vlna se vrhá vzhůru po Mississippi. Je čtyřicet stop nad úrovní zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>topy, když míjí Memphis v Tennessee.</emphasis></p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Fred Lauren strávil u okna celou noc. Mříže vůbec ne­zakrývaly oblohu. Strčili ho samotného do cely poté, co ho vyfotografovali a sejmuli otisky prstů. Pak ho opustili. V poledne ho měli převézt do losangeleské věznice.</p>

<p>Fred se zasmál. V poledne nebude žádná losangeleská věznice. Nebude tam žádné Los Angeles. Nikdy nedostanou příležitost zavřít ho s těmi ostatními muži. Vrátily se mu vzpomínky na jiné vězení a on je potlačil lepšími myšlen­kami.</p>

<p>Vzpomínal na Colleen. Přišel k jejím dveřím s dárky. Chtěl si jenom pohovořit. Bála se ho, ale byl uvnitř dřív, než mohla zajistit dveře na zástrčku. Přinesl pro ni velmi hezké dárky, dost hezké na to, aby ho nechala stát u dveří. Ona zatím stála na druhé straně místnosti a dívala se na šperky, rukavice a červené střevíčky, a pak se podivovala tomu, že zná její velikosti a on jí to řekl.</p>

<p>Mluvil a mluvil, po chvíli se začala tvářit přátelsky a ne­chala ho, aby se posadil. Nabídla mu pití a mluvili dál, a ona sama si dala dvě skleničky, a pak další. Byla potěšená, že o ní toho tolik ví. Samozřejmě jí nepovídal o teleskopu, ale řekl jí, že ví, kde pracuje, a kde nakupuje, a jak je krás­ná…</p>

<p>Fred nechtěl vzpomínat na ten zbytek. Jak se napila o trochu víc, než měla, a řekla mu, že i když se zrovna se­známili, cítí, že ho zná už dlouho a samozřejmě, že on ji znal už dlouho, i když to nevěděla, a zeptala se, jestli chce zůstat…</p>

<p>Děvka. Jako všechny. Děvka. Ne, nemohla být děvka, opravdu ho milovala, věděl, že ano, ale proč se smála, a pak křičela a řekla mu, aby vypadnul, když –</p>

<p>NE!</p>

<p>Na další už Fred pokaždé přestal vzpomínat. Vzhlédl na oblohu. Ta kometa tam byla. Její ocas zářil napříč oblohou stejně, jak to viděl na obrázcích v astronomických časopi­sech, a když byla obloha modrá skrytým úsvitem a jasněla v tom maličkém úseku západní oblohy, který Fred mohl vidět, stále tam zůstaly náznaky komety mezi mraky, a lidé se po­hybovali dole na ulicích, blázni, cožpak to nevěděli?</p>

<p>Přinesli mu do cely snídani. Žalářníci s ním nechtěli mluvit. Dokonce i komisaři se něj dívali <emphasis>takhle</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Věděli. Věděli. Policejní lékaři ji museli prohlédnout, a věděli, že nebyla, že on nemohl, že se pokusil, ale nemohl, ona se smála a on věděl, že by to mohl udělat, ale nechtěl, a ona se znovu smála, a on ji kousl, až vykřikla a pak už mo­hl, jenomže ona křičela dál!</p>

<p>Musel na to přestat myslet. Musel, než si vzpomene na postavu na posteli. Policisté ho donutili, aby se na ni podí­val. Jeden mu zvláštním způsobem držel ruku a ohýbal mu prsty, dokud neotevřel oči a nepodíval se a on nechtěl, což­pak nerozuměli tomu, že ji miloval a že nechtěl…?</p>

<p>Obloha podivně zazářila mezerami mezi domy na pro­tější straně ulice. Někde vlevo, daleko na jihu a západě. Zář pohasla dřív, než vůbec něco uviděl, ale Fred se usmál. Stalo se to. Teď už to nemůže trvat dlouho.</p>

<p>„Hej, Charlie,“ zavolal opilec v bloku naproti. „Char­lie!“</p>

<p>„Jo?“ odpověděl komisař.</p>

<p>„Co to doprdele bylo? Promítají venku filmy?“</p>

<p>„Nevím, o čem mluvíš. Zeptej se toho sexuálního mani­aka, má celu obrácenou na západ.“</p>

<p>„Poslyš, sexuální maniaku –“</p>

<p>Stěny a podlaha se náhle divoce zatřásly. Letěl… Na­přáhl ruce, aby odrazil zeď od své hlavy. Kamenná vlna ho udeřila do rukou a Fred zavyl. V levém lokti ucítil šílenou bolest.</p>

<p>Zdálo se, že se podlaha stabilizuje. Vězení bylo solidně stavěné. Nic se nepoškodilo. Fred pohnul levou paží a za­sténal. Teď křičeli ostatní vězni. Jeden ječel bolestí. Musel spadnout z horního lůžka. Fred je všechny ignoroval a zno­va se přesunul k oknu. Cítil skutečný strach. <emphasis>To bylo všech</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>no?</emphasis></p>

<p>Obyčejný den, s… mraky. Ježíši, ty letí rychle! Vířily, tvořily se a zase mizely, hnaly se na severozápad. Spodní val mraků, který byl klidnější a stálejší, se začal přesunovat na jihozápad. Nepodobalo se to tomu, co Frank očekával. Byl přípraven na jedinou vlnu ohně. Den posledního soudu si svůj čas vychutnával.</p>

<p>Obloha potemněla. Teď byla plná černých mraků, víří­cích, kroužících, svítících nepřetržitými blesky. Vítr a hro­my burácely hlasitěji než vězni…</p>

<p>Konec světa přicházel s oslepujícím světlem a se sou­časným zaburácením hromu.</p>

<p>Fred se znovu vzpamatoval a zjistil, že leží na podlaze. Loket ho pronikavě bolel. Blesk… blesk musel uhodit do samotného vězení. V chodbě nesvítila žádná světla, venku bylo temno, takže mohl vidět jen surrealistické záblesky, ja­ko na stroboskopicky osvětlené diskotéce.</p>

<p>Charlie procházel podél bloku cel. Nesl klíče. Pouštěl vězně ven. Jednoho po druhém. Otevřel cely, oni vycházeli a šli chodbou – a Fredyho celu už minul. Cely na obou stranách byly otevřené. Jeho zůstala zamčená.</p>

<p>Fred vykřikl. Charlie se neotočil. Kráčel dál, dokud se nedostal na konec bloku, pak vyšel ven a šel dolů po scho­dech.</p>

<p>Fred zůstal sám.</p>

<p>Eric Larsen se neohlížel nalevo ani napravo. Šel dlou­hými kroky. Procházel kolem mrtvých a zraněných a igno­roval prosby o pomoc. Mohl by jim pomoci, ale pohánělo ho neodolatelné nutkání. Chladné oči a nedbale nesená bro­kovnice odradily každého, aby mu vstoupil do cesty.</p>

<p>Neviděl žádného jiného policistu. Stěží vnímal lidi ko­lem sebe, to, že někteří pomáhají zraněným, někteří se zdr­ceně dívají na trosky svých domů, krámků a obchodů, ně­kteří bezcílně pobíhají. Nic z toho teď nehrálo roli. Byli všichni odsouzeni, stejně jako byl odsouzen Eric Larsen.</p>

<p>Mohl si vzít auto a ujet do kopců. Viděl kolem sebe uhánět auta. Viděl Eileen Hancockovou ve starém chrysleru. Kdyby zastavila, mohl by odjet s ní, ale neudělala to a Eric byl rád, protože bylo dost obtížné dodržet své předse­vzetí.</p>

<p>Ale co když ho nepotřebují? Co když to je nesmyslné poslání? Neexistoval způsob, jak se to dozvědět.</p>

<p>Měl jsem si vzít auto, pomyslel si. Mohl jsem to dokon­čit a mít šanci. Teď je příliš pozdě. Došel k policejní stani­ci, městské radnici a vězení. Vypadaly opuštěné. Vešel do vězení. Pod troskami veliké skříně, která stávala u zdi, le­žela mrtvá policistka. Neviděl nikoho jiného, živého ani mrtvého. Prošel za přijímací celu a nahoru po schodech. V celách vládlo ticho.</p>

<p><emphasis>Bylo </emphasis>to nesmyslné poslání. Nebylo ho potřeba. Chystal se sejít zpátky po schodech, ale zastavil se. Nemá smysl jít tak daleko a nepřesvědčit se.</p>

<p>Mluvilo se o přílivové vlně, která bude následovat po pádu Kladiva. V Burbanském vězení byli lidé, lidé, které tam Eric Larsen zavřel. Opilci, kapsáři, mladí povaleči, kte­ří říkali, že je jim osmnáct, ale vypadali mnohem mladší. Nemohl je nechat, aby se utopili jako krysy v zapomenutých celách vězení. To si nezasloužili. A Eric je tam zavřel – byla to jeho odpovědnost. Zamřížované dveře na horním konci schodiště zůstaly otevřené. Eric jimi prošel a rozsvítil svou velkou baterku v téměř úplné tmě. Dveře cel byly ote­vřené. Všechny kromě jedné.</p>

<p>Všechny kromě jedné. Eric došel k cele. Fred Lauren stál otočen zády k chodbě. Levačkou si držel pravou ruku. Díval se upřeně z okna a neotočil se, když na něj Eric po­svítil. Eric stál a chvíli ho pozoroval.</p>

<p>Nikdo si nezasloužil utopit se jako krysa v kleci. Žádný člověk. Zloději, opilci, utečenci a…</p>

<p>„Otoč se,“ vyzval ho Eric. Lauren se nepohnul. „Otoč se, nebo ti prostřelím kolena. To hodně bolí.“</p>

<p>Fred zakňoural a otočil se. Uviděl brokovnici, která na něj mířila. Policista držel světlo bokem, téměř za sebou, takže ho Fred mohl vidět.</p>

<p>„Víš, kdo jsem?“ zeptal se policista.</p>

<p>„Ano. Zabránil jste tomu druhému policistovi, aby mne včera večer tloukl.“</p>

<p>Fred přistoupil blíž. Díval se na brokovnici. „Ta je na mě?“</p>

<p>„Přinesl jsem ji kvůli tobě,“ oznámil mu Erik. „Přišel jsem pustit ostatní. Tebe nemůžu pustit. Tak jsem přinesl brokovnici.“</p>

<p>„Je to konec světa,“ naříkal Fred Lauren. „Konec všeho. Nic nezůstane. Ale…“ Fred hluboko v hrdle skučel. „Ale kdy? Mohl byste… prosím, musíte mi to říct. Nebyla by teď mrtvá? Už teď? Nemohla přežít konec světa. Ona musela zemřít a já bych s ní nikdy nemluvil –“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mluvil </emphasis>s ní!“ Eric ve vzteku pozvedl brokovnici. Viděl Freda Laurena, jak klidně stojí a čeká. Viděl postel a to, co zbylo z mladé dívky, a skříň s pateticky malým šatníkem. Cítil v nose zápach čerstvé krve. Prst se mu sevřel na spoušti, pak povolil. Sklonil brokovnici.</p>

<p>„Prosím,“ zoufale řekl Fred Lauren. „Prosím –“</p>

<p>Eric rychle pozvedl zbraň. Nevěděl, že brokovnice do­káže tak tvrdě kopnout.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Úterý horkého fondánu: Dva</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Ach, </emphasis><emphasis>běžel jsem do kopců a kopce padaly, </emphasis></p>

<p><emphasis>běžel jsem </emphasis><emphasis>k </emphasis><emphasis>moři a moře se vařilo, </emphasis></p>

<p><emphasis>b</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>žel jsem </emphasis><emphasis>k </emphasis><emphasis>obloze a obloha hořela! </emphasis></p>

<p><emphasis>VŠECHNO TOHO DNE.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>V zaplněné místnosti se ozýval hlasitý praskot statického šumu. Náhodné skvrny a barvy zaplňovaly velký televizor, ale dvacet mužů a žen se upřeně dívalo na obrazovku, kde sledo­vali, jak světla oslnivě září a pohasínají nad Atlantikem, nad Evropou, Severní Afrikou a Mexickým zálivem. Pouze Dan Forrester pokračoval v práci. Na obrazovce nad jeho termi­nálem byla mapa světa zobrazená počítačem a Forrester prac­ně vyvolával všechny údaje přijaté v JPL, vynášel údery a vy­užíval jejich umístění jako vstup pro další výpočty.</p>

<p>Charles Sharps cítil, že by ho Forresterovy výpočty měly zajímat, ale nezajímaly. Místo toho pozoroval ostatní. Ote­vřená ústa, vyvalené oči, záda vtlačená do opěradel. Odta­hovali se od svých pohaslých terminálů a obrazovek, jako kdyby nebezpečí bylo v nich. A Forrester stále vyťukával příkazy, vykonával přesné pohyby, studoval výsledky a znovu vyťukával…</p>

<p>„Pád Kladiva,“ řekl si Sharps sám pro sebe. A co s tím k čertu můžeme udělat? Nic ho nenapadalo a místnost ho deprimovala. Opustil své stanoviště a šel ke dlouhému stolu podél jedné stěny. Stála tam káva a buchty a Sharps si nalil šálek. Díval se do něj, pak ho pozvedl v posměšném po­zdravu. „Poslední soud,“ řekl. Mluvil potichu. Ostatní se začali zvedat ze svých stanovišť.</p>

<p>„Poslední soud,“ opakoval Sharps. Ragnarok. A k čemu teď je hrdá lidská civilizace? Doba ledová, Doba ohně, Doba sekery, Doba vlků… otočil se a uviděl, že Forrester opustil své stanoviště a jde ke dveřím. „Co teď?“ zeptal se Sharps.</p>

<p>„Zemětřesení.“ Forrester dál rychle šel ke dveřím. „Ze­mětřesení.“ Vyslovil to nahlas, takže to každý mohl slyšet, a začali se hnát ke dveřím.</p>

<p>Doktor Charles Sharps si nalil šálek téměř plný. Donesl ho ke kohoutku a přilil do něj studenou vodu. Byla to filtro­vaná moka káva, uvařená před necelou hodinou a uchová­vaná v čisté termosce. Škoda lít do ní vodu; ale teprve teď byla tak chladná, aby se dala pít. Jak dlouho může trvat, než se lodi opět dokážou plavit přes velké oceány? Roky, dese­tiletí, věčnost? Možná už nikdy neochutná kávu. Sharps vy­prázdnil šálek čtyřmi doušky a odhodil ho na podlahu. Těž­ký čínský porcelán poskakoval a koulel se k terminálu. Sharps vyběhl ven.</p>

<p>Ostatní minuli Forrestera v chodbě; skleněné dveře u vchodu se za ním právě zavíraly. Šel rychle kolébavou chů­zí: Dan Forrester nikdy nebyl atlet, ale jistě by se dokázal pohybovat rychleji než takhle. Takže mají dost času? Sharps popoběhl, aby ho dostihl.</p>

<p>„Parkoviště,“ vydechl Dan. „Dívej se –“ Shaps se zakymácel a udržel rovnováhu. Dan tancoval na jedné noze. Země se otřásla, důrazně, jednou. Sharps si pomyslel: proč, to nebylo špatné. Budovy ani nejsou poško­zené –“</p>

<p>„Teď,“ řekl Forrester. Šel dál směrem k parkovišti. Bylo na horním konci dlouhé řady betonových schodů. Dan se zastavil poblíž vrcholku, těžce dýchal, a Sharps si přehodil Danovu paži přes rameno a podařilo se mu ho napůl vynést zbytek cesty nahoru. Tam se Dan složil a převalil se. Sharps ho znepokojeně pozoroval.</p>

<p>Forrester oddychoval, pokoušel se něco říct a nepovedlo se mu to. Byl příliš udýchaný. Zvedl jednu paži a ukázal dlaní dolů. <emphasis>Sedni si.</emphasis></p>

<p>Příliš pozdě. Zem se mu roztancovala pod nohama a Sharps dosedl příliš tvrdě, pak zjistil, že se kutálí ke scho­dům. Tentokrát se ozýval zvuk tříštícího se skla, ale když Sharps vzhlédl na komplex budov JPL, neviděl žádné zjev­né škody. Dole pod nimi začali vybíhat reportéři ze středis­ka Von Karmana, ale hodně se jich zastavilo po mírném otřesu a někteří se vrátili zpátky.</p>

<p>„Řekni jim…“ Puff, puff. „Řekni jim, ať jdou ven,“ řekl Forrester. „Nejhorší přijde –“</p>

<p>Charles Sharps zavolal na reportéry. „Přijde velký otřes! Ať všichni utečou ven!“ Poznal muže z <emphasis>New York Times. </emphasis>„Vyžeňte všechny ven!“ zavolal Sharps.</p>

<p>Otočil se a uviděl, že Forrester vstal a rychle jde do zadní části parkoviště, pryč od aut. Šel tak rychle, že ho Shaps nikdy neviděl pohybovat se rychleji. „Pospěšte si!“ zavolal Sharps na ostatní.</p>

<p>Muži a ženy se hrnuli ven ze všech budov JPL. Někteří běželi směrem k Sharpsovi a parkovišti. Ostatní se motali v prostorách mezi budovami a uvažovali, kam jít. Sharps zu­řivě gestikuloval, pak se podíval na Forrestera. Dan se do­stal na volnou plochu a sedal si…</p>

<p>Sharps se otočil a utíkal k Forresterovi. Doběhl k němu a natáhl se na asfalt. Chvíli se nic nedělo.</p>

<p>„První úder… byla pozemní vlna… z dopadu do Death Valley,“ odfukoval Forrester. „Pak… dopad do Pacifiku. Nevím, jak dlouho bude trvat, dokud nevyvolá –“</p>

<p>Země zasténala. Ptáci vzlétli do povětří, ve kterém visel pocit hrozící zkázy. Na dolním konci parkoviště právě sku­pinka lidí docházela k hornímu konci schodiště a blížila se k Forresterovi a Sharpsovi.</p>

<p>Zem znovu zasténala. Pak zahřměla.</p>

<p>„San Andreas,“ vysvětloval Forrester. „Bude zcela zničen. Vzdáleností se to zpozdilo. Stovky megatun energie. Možná víc.“</p>

<p>Několik lidí už opustilo schodiště. Dva z nich zamířili k Sharpsovi a Forresterovi. Zbytek hledal svá auta. „Vyžeňte je odtamtud,“ vydechl Forrester.</p>

<p>„Utíkejte do volného prostoru!“ vykřikl Sharps. „A zmizte z toho schodiště! Utíkejte pryč!“</p>

<p>Na vrcholku schodiště se objevila televizní kamera. Nesl ji muž, následovaný nějakou ženou. Za nimi pospíchal hlouček lidí. Televizní štáb se vydal přes parkoviště –</p>

<p>A země se pohnula. Měli dvě nebo tři sekundy, aby se schoulili a objali kolena, než zemětřesení nabralo sílu. Země znovu zařvala, a znovu, ozývaly se další zvuky, zvuky křičí­cích lidí, padajícího skla a praskajícího betonu, a pak zvuky ztratily veškerou podobu a staly se beztvarým chaosem z noční můry. Sharps se pokoušel sedět vzpřímeně a dívat se zpátky směrem k JPL, ale nic nezůstávalo beze změny. Asfalt pukal a pukal. Horký povrch vozovky prudce podjel a vrhl Sharpse do dvojitého přemetu, pak se ještě jednou zakolébal a vyhodil, svět se zaplnil hlukem, burácením a výkřiky.</p>

<p>Nakonec to skončilo. Sharps se posadil a pokusil se za­ostřit oči. Svět se změnil. Podíval se vzhůru k tyčícím se angeleským horám, a jejich obrysy byly jiné, trochu, ale ji­né. Nemel čas toho vidět víc. Za ním se ozvala rána a když se otočil, uviděl, že část parkoviště zmizela, zbytek se na­klonil v podivném úhlu. Mnoho aut zmizelo, převalilo se do propasti, která se vytvořila mezi ním a schodištěm – je­nomže žádné schodiště tam nebylo. Schody se také zřítily do spodního parkoviště. Zbylá auta se vzájemně potrkala jako bojující zvířata. Odevšud se ozýval rámus: auta, budo­vy, kameny, všechno semleté dohromady.</p>

<p>Volkswagen se dunivě kutálel směrem k Sharpsovi jako kovový bodlák hnaný větrem a zvětšoval se. Sharps vykřikl a pokoušel se utéci. Nohy ho neudržely. Padl, plazil se a vi­děl VW, jak se překutálel za jeho patami jako hora nalako­vaného plechu. Vůz se napůl rozplácl o lincolna… a teď byl zase velký jen jako obyčejný volkswagen.</p>

<p>Další malé auto leželo na střeše, někdo zůstal pod ním a zmítal se. Ach Bože, byla to Charlene a neexistovala nadě­je, že by se k ní někdo mohl dostat. Náhle se přestala hýbat. Zem se stále chvěla a sténala, pak se zazmítala. Další část parkoviště se oddělila, poklesla, pomalu sklouzla ze svahu, unášela s sebou Charlene a její auto – zabijaka. Teď už Sharps rámus neslyšel. Ohluchl. Ležel roztažený na otřása­jící se zemi a čekal, až to skončí.</p>

<p>Věž, velká centrální budova JPL, zmizela. Na jejím místě zbyla pomačkaná hmota ze skla, betonu, zkrouceného kovu, rozbitých počítačů. Von Karmanovo centrum bylo ta­ké v troskách. Jedna zeď se zřítila a skrze ni viděl Sharps první měsíční modul bez lidské posádky, kovového pavou­ka, který letěl na Měsíc, aby prozkoumal jeho povrch. Kosmická loď bezmocně ležela pod padajícím stropem. Pak se zřítily i stěny, pohřbily loď a pohřbily oddělení vědecké­ho tisku.</p>

<p>„Konec! Kdy to skončí?“ křičel někdo. Sharps dokázal slova jen stěží slyšet.</p>

<p>Nakonec zemětřesení začalo ustávat. Sharps zůstal ležet. Nechtěl pokoušet osud. To, co zbylo z parkoviště, bylo na­kloněné z kopce a ve středu prohnuté. Teď měl Sharps čas přemýšlet, kdo šel po schodišti za kameramanem. Ne, že by na tom záleželo; bylo po nich, bylo po kameramanech; kaž­dý, kdy se nacházel ve vzdálenosti do padesáti stop od schodišťové šachty, zmizel dole v té hromadě, zasypaný se­sutým svahem a rozdrcenými zbytky aut.</p>

<p>Stmívalo se. Viditelně se stmívalo. Sharps vzhlédl na oblohu, aby zjistil, proč.</p>

<p>Oblohou se valila temná stěna. Mezi vířícími černými mraky zářily elektrické výboje jako desítky, jako stovky fotografických blesků.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Blesk zasvítil a vpravo od nich rozčísl strom. Nepřetr­žité hromobití ohlušovalo a vzduch byl cítit ozónem. Další blesky třískaly do kopců před nimi.</p>

<p>„Víš, kam jedeme?“ zeptal se Tim Hamner.</p>

<p>„Ne.“ Eileen jela dál, spěchala prázdnými ulicemi, omý­vanými deštěm. „Někde tady je silnice, která vede nahoru do kopců. Jela jsem po ní párkrát nahoru.“</p>

<p>Vlevo od nich a za nimi stály další domy, většinou nepo­rušené. Vpravo míjeli Verdugo Hills s bočními uličkami, vedoucími jen do hloubky několika bloků, každá ulice byla označena dopravní značkou „slepá ulice“. S výjimkou deště a blesků tu všechno vypadalo normálně. Déšť skrýval vše, co nebylo blízko nich, a domy, většinou starší, štukové, ve španělském stylu, stály bez viditelného poškození.</p>

<p>„Aha!“ vykřikla Eileen. Zatočila ostře doprava na asfaltku, která se vinula kolem základny vysokého srázu, vy­sunutého výběžku blesky omývaných hor před nimi. Silnice se před nimi kroutila a brzy neviděli nic jiného, než kopec vpravo, hory vznášející se jako přízrak nad nimi a golfové hřiště vlevo. Nebyla tam ani auta, ani lidé.</p>

<p>Zatočili, znovu zatočili a Eileen dupla na brzdy. Auto se smykem zastavilo. Stálo čelem proti sesuvu půdy. Více než deset stop vysoká vrstva kamení a bláta jim blokovala cestu.</p>

<p>„Půjdeme pěšky,“ navrhl Tim. Vyhlédl do blesků vpředu a otřásl se.</p>

<p>„Silnice vede mnohem dál,“ namítla Eileen. „Myslím, že přes vrcholky kopců.“ Ukázala doleva, na golfové hřiště chráněné plotem z drátěného pletiva. „Udělej díru do plo­tu.“</p>

<p>„Čím?“ ptal se Tim, ale vystoupil. Déšť ho téměř oka­mžitě promočil. Bezmocně stál. Eileen vystoupila na opačné straně a nesla klíčky od kufru.</p>

<p>Byl tam hever, pár svíček a starý plášť do deště, prosák­nutý olejem, jako kdyby byl používán k otírání motoru. Ei­leen vytáhla rukojeť k heveru. „Použij tohle. Time, nemáme moc času –“</p>

<p>„Já vím.“ Hamner vzal tenkou kovovou tyčku a přešel k plotu. Bezmocně stál, potěžkával rukojeť heveru v pravé ruce. Úkol se zdál beznadějný. Slyšel, jak zabouchlo víko kufru, pak dveře auta. Zavrčel startér.</p>

<p>Tim se překvapeně ohlédl, ale auto se nehýbalo. Přes padající déšť a mokré sklo nemohl vidět Eileeninu tvář. Ne­chá ho tady?</p>

<p>Zkusmo vsunul rukojeť heveru mezi drát a tyčku plotu a zakroutil. Nic se nestalo. Napjal síly, opřel se celou váhou o rukojeť a něco povolilo. Uklouzl a padl proti plotu, cítil jak se mu mokré šaty trhají, když ho zachytil zubatý hrot. Řízl ho a sůl ze šatů se dostala do rány. V bolesti a beznaději shrbil ramena a opět bezmocně stál.</p>

<p>„Time! Jak to jde?“</p>

<p>Chtěl se otočit a zavolat na ni. Chtěl jí říct, že je to k ni­čemu, že je mu mizerně, že si roztrhl šaty a…</p>

<p>Místo toho se sehnul a znovu zasunul rukojeť heveru, kroutil a páčil drát, dokud ho neuvolnil od sloupku. Pak znovu a znovu, a plot se najednou uvolnil v celé výšce. Pře­šel k dalšímu sloupku a začal pracovat.</p>

<p>Eileen prudce přidala plyn. Klakson zatroubil a zavola­la: „Ustup!“ Auto opustilo silnici a řítilo se k plotu, narazilo do něj, vyrvalo ho od dalšího sloupku, srazilo plot na trávu a přejelo přes něj. Motor běžel ve vysokých obrátkách. „Nastup si,“ zavolala.</p>

<p>Tim běžel k autu. Nezastavila úplně a teď se zdálo, že vůbec nezastaví. Běžel, až ji dohonil, tahem otevřel dvířka a vrhl se na sedadlo. Hnala auto napříč hracím polem, zane­chávala hluboké koleje, pak vyjela na trávník. Jela přes něj. Auto drásalo pečlivě upravený povrch.</p>

<p>Tim se zasmál. Ve smíchu zněla trocha hysterie.</p>

<p>„Co je?“ zeptala se Eileen. Nezvedala oči od travnaté hrací plochy vpředu.</p>

<p>„Pamatuju se, jak v městském klubu Los Angeles vstoupila nějaká paní s jehlovými podpatky na trávník,“ řekl Tim. „Správce z toho měl skoro smrt! Myslel jsem, že rozumím pádu Kladiva a tomu, co znamená, ale nerozu­měl jsem tomu, ne do té doby, dokud jsi neprojela přes ten trávník…“</p>

<p>Neodpověděla a Tim se opět zasmušile díval kupředu. Kolik hodin lidské práce bylo spotřebováno na vytvoření tak perfektního travnatého povrchu? Bude se tím někdo ně­kdy znovu zabývat? Timovi zas najednou bylo hrozně do smíchu. Kdyby v autě byly golfové hole, mohl by vystoupit a odpalovat na trávníku…</p>

<p>Eileen projela celým golfovým hřištěm a zpátky na as­faltovou silnici, vedoucí vzhůru do kopců. Teď se ocitli v divočině, po obou stranách se tyčily vysoké kopce. Minuli tábořiště. Byli tam skauti. Měli postavený stan a zdálo se, že se dohadují se svým vedoucím. Tim otevřel dveře auta. „Zůstaňte ve vysokých polohách,“ zakřičel.</p>

<p>„Co se stalo dole?“ vyptával se vedoucí skautů.</p>

<p>Eileen zpomalila a zastavila.</p>

<p>„Požáry. Záplavy. Dopravní zácpy,“ řekl Tim. „Nic, do čeho byste se chtěl dostat. Alespoň zatím ne.“ Přivolal do­spělého blíž. „Zůstaňte tady nahoře, alespoň na noc.“</p>

<p>„Naše rodiny…“ namítl muž.</p>

<p>„Kde?“</p>

<p>„Studio City.“</p>

<p>„Tam se teď nemůžete dostat,“ řekl Tim. „V údolí ne­funguje doprava. Silnice jsou uzavřené, dálnice spadlé, spousta požárů. Nejlepší věc, jakou můžete udělat pro své rodiny, je zůstat tady nahoře, kde jste v bezpečí.“</p>

<p>Muž přikývl. Měl velké hnědé oči v hranaté, čestné tvá­ři. Na bradě mu rašilo strniště zrzavých vousů. „Říkal jsem to dětem. Julie–Ann, slyšíš to? Tvoje máma ví, že jsme tady. Pokud by to dole bylo <emphasis>opravdu </emphasis>špatné, poslali by za námi policisty. Nejlepší bude zůstat tady.“ Ztišil hlas. „Myslím že se po tomhle zemětřesení bude muset hodně stavět znovu. Je hodně zraněných?“</p>

<p>„Jo,“ přisvědčil Tim. Odvrátil se. Nedokázal se podívat vedoucímu do očí.</p>

<p>„V tom případě tu zůstaneme další den,“ řekl vedou­cí. „Do rána by to měli dát zase do pořádku. Ale děti nejsou doopravdy připraveny na takový déšť. Nikdo ne­očekává, že by v dubnu pršelo. Možná bychom měli sejít do Burbanku a zůstat v domě. Nebo v kostele. Ubytovali by nás –“</p>

<p>„Nedělejte to,“ přerušil ho Tim. Mluvil naléhavě. „Za­tím ne. Vede tahle cesta přes vrcholek?“</p>

<p>„Ano.“ Muž přiblížil obličej těsně k Timovi. „Proč se chcete dostat nahoru do tohohle?“ Ukázal rukou na blesky, které se míhaly na kopcích nahoře. „Proč?“</p>

<p>„Musíme,“ odpověděl Tim. „Vy zůstaňte tady. Při­nejmenším přes noc. Jeďme, Eileen.“</p>

<p>Vyrazila a nic neříkala. Projeli zatáčkou a nechali skaut­ského vedoucího stát na silnici. „Ani já jsem mu to nedoká­zala říct,“ řekla Eileen. „Jsou tu v bezpečí?“</p>

<p>„Myslím, že ano. Zdá se, že jsme dost vysoko.“</p>

<p>„Vrcholek má kolem tří tisíc stop,“ vzpomněla si Eileen.</p>

<p>„A my nejsme víc než tisíc stop pod ním. Jsme v bezpe­čí,“ uklidňoval ji Tim. „Možná by bylo lepší počkat tady, než se přestane blýskat. Pokud vůbec někdy přestane. Pak můžeme pokračovat, nebo se vrátit. Kam se dostaneme, po­kud přejedeme vrcholky?“</p>

<p>„Do Tujungy,“ odpověděla Eileen. „Je to dobrých osm­náct set, dva tisíce stop nadmořské výšky. Pokud jsme v bezpečí, Tujunga by měla být taky.“</p>

<p>Jela dál, kličkovala hlouběji do kopců.</p>

<p>Tim se <emphasis>zarazil. </emphasis>Nikdy neměl dobrý orientační smysl a v autě nebyly žádné mapy. „Moje observatoř je nad kaňonem Big Tujunga – alespoň je možné se k ní dostat, když se je­de po té cestě nahoru. Já už jsem tak jel. A v observatoři je jídlo, nouzové vybavení a zásoby.“</p>

<p>„Horečka z Kladiva?“ škádlila ho Eileen. „Ty?“</p>

<p>„Ne. Tam nahoře je to samota. Vícekrát mě odřízl sníh na týden i déle. Tak jsem tam udržoval spoustu zásob. Kam jedeme? Proč nezastavíš?“</p>

<p>„Já – já nevím.“ Jela dál, pomaleji, téměř se plazili. Déšť polevil. Stále lilo, na Los Angeles silně, naprosto ne­zvykle na letní období, ale už to byl jenom déšť, ne proudy vody lijící se z oblohy. Naproti tomu vítr zesílil, vyl v ka­ňonu, ječel na ně tak, že museli křičet jeden na druhého, ale vítr byl teď tak stálým společníkem, že si toho nevšímali. Projeli dalším zákrutem a ocitli se na vysoké terase s výhle­dem na jihozápad. Eileen zastavila auto bez ohledu na ne­bezpečí sesuvů půdy shora. Vypnula motor. Vítr kvílel, nad nimi a před nimi se míhaly blesky. Pršelo tolik, že déšť za­krýval údolí San Fernando, ale občas vítr bičoval déšť tak, že zeslábl a mohli v dálce vidět rozmazané obrysy. Dole na dně údolí hořely jasně oranžové ohně. Byly jich desítky.</p>

<p>„Co to je?“ uvažovala Eileen nahlas.</p>

<p>„Domy. Benzínové stanice. Zásobníky nafty v elektrárně. Auta, domy, převržené automobilové cisterny – cokoliv, co může hořet.“</p>

<p>„Déšť a oheň.“ Otřásla se, i když v autě bylo teplo. Vítr znovu zavyl.</p>

<p>Tim se k ní naklonil. Na okamžik se stáhla, ale pak se k němu přitiskla, hlavu proti jeho hrudi. Seděli, poslouchali vítr, pozorovali oranžové plameny rozmazané padajícím deštěm.</p>

<p>„Zvládneme to,“ přesvědčoval ji Tim. „Observatoř. Do­staneme se tam. Možná budeme muset jít pěšky, ale není to tak daleko. Dvacet, třicet mil, ne víc. Dva dny, když půjde­me pěšky. Pak budeme v bezpečí.“</p>

<p>„Ne,“ řekla zoufale. „Nikdo už nebude v bezpečí. Už nikdy.“</p>

<p>„Určitě budeme.“ Chvíli mlčel. „Já jsem… jsem opravdu rád, že jsi mě našla,“ hledal slova Tim. „Nejsem moc velký hrdina, ale –“</p>

<p>„Vedeš si dobře.“</p>

<p>Pak znovu mlčeli. Vítr stále hvízdal, ale postupně si za­čínali být vědomi jiného zvuku – hlubokého, dunivého, nabývajícího hlasitosti, jako tryskové letadlo, deset letadel, tisíc letadel, řvoucích pří startu. Přicházelo to z jihu; a jak se dívali, některé z oranžových ohňů vpředu pohasínaly. Neblikaly a neodumíraly; pohasínaly náhle, v okamžiku byly vymazány. Zvuk sílil, hnal se blíž.</p>

<p>„Tsunami,“ řekl Tim. Hlas měl hluboký, udivený. „Opravdu to přišlo. Přílivová vlna, stovky, možná tisíce stop vysoká –“</p>

<p>„Tisíce?“ zeptala se Eileen nervózně.</p>

<p>„Budeme v pořádku. Vlny se po pevnině nemůžou pohy­bovat daleko. Pohyb po pevnině vyžaduje spoustu energie. Spoustu. Poslouchej. Blíži se nahoru starým korytem losangeleské řeky. Ne přes Hollywood Hills. Každý tady nahoře je pravděpodobně v bezpečí. Bůh pomoz lidem v údolí…“</p>

<p>Seděli, drželi jeden druhého, zatímco blesky si pohrá­valy kolem nich a nad nimi, slyšeli dunivé hromobití a přes hromobití řev tsunami, a oranžové ohně v údolí San Fer­nando pohasínaly jeden po druhém.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Mezi Baja California a západním pobřežím Mexika je úzký pruh vody, jehož pobřeží vypadá jako dva hroty na vi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dlicové ladičce. Cort</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>zovo moře je teplé jako lázeň a klidné jako jezero, hřiště pro plavce a námořníky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale teď kusy jádra </emphasis><emphasis>Hamner–Brownov</emphasis><emphasis>y komety pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nikly ze</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>skou atmosférou jako malé modrobílé hvězdy. Je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>den padá směrem </emphasis><emphasis>k </emphasis><emphasis>ústí Cortezova moře, dokud se nedotkne vody mezi vidlicemi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Voda se ve výbuchu rozlétá z jasně oranžovobílého kráteru. Tsunami se pohybuje na jih v rozšiřujícím se ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>louku; ale vlna běžící na sever, stísněná pobřežími, se žene jako rázová vlna v hlavni pu</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ky. Část vody se rozlévá na východ do Mexika; část na západ napříč Baja do Pacifiku. Většina vody opouští severní konec Cortezova m</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ře jako pohybující se horský masiv s bílými vrcholky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Imperi</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>l Valley, druhá největší zemědělská oblast Ka</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lifornie, mohla zrovna tak ležet v ústí pušky.</emphasis></p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Ti, kteří přežili, k sobě lezli rozbitým parkovištěm JPL. Desítka mužů, pět žen, všichni omráčení, slézali se dohro­mady. Dole v troskách budov byli další lidé. Křičeli. Další zachránění se vydali za nimi. Sharps otřeseně stál. Chtěl jít dolů a pomáhat, ale nohy ho nechtěly poslouchat.</p>

<p>Na obloze vřely mraky. Pospíchaly v podivných obraz­cích a pokud vířícím inkoustem procházelo nějaké denní světlo, bylo mnohem slabší než nepřetržité všudypřítomné blýskání.</p>

<p>Ke svému překvapení Sharps uslyšel pláč dítěte. Pak se ozval hlas volající jeho jméno.</p>

<p>„Doktore Sharpsi! Pomozte!“</p>

<p>Byl to Al Masterson. Vrátný ze Sharpsovy budovy. Se­hnal další dva, kteří přežili. Stáli vedle stejšnu, který se opí­ral o velikého zeleného lincolna. Stejšn byl nakloněný v úhlu pětačtyřiceti stupňů, dvě kola na asfaltu, dvě nad ním. To plačící dítě bylo uvnitř. „Pospěšte si, prosím, pa­ne,“ zavolal Masterson.</p>

<p>To zlomilo kletbu. Charlie Sharps běžel přes parkoviště, aby jim pomohl. On, Masterson a další dva muži se opírali o těžce naložený stejšn, dokud se nenarovnal.</p>

<p>Masterson trhnutím otevřel dveře. Ukázaly se dvě uslze­né dětské tváře a jedna starší, June Mastersonová. Ta nepla­kala.</p>

<p>„Jsou v pořádku,“ vydechla. „Říkala jsem ti, že jsou v pořádku…“</p>

<p>Stejšn byl naložený až po střechu a nad ní. Jídlo, voda, láhve s plynem přivázané k zadním dveřím, oblečení; bro­kovnice a munice, věci k přežití, a nějak se tam vešly děti se svými přikrývkami. Masterson říkal každému, kdo mohl po­slouchat: „Slyšel jsem vás, jak jste říkal, že do nás Kladivo může narazit, slyšel jsem to…“</p>

<p>Koutek Sharpsovy mysli se tiše zachichotal sám pro se­be. Vrátný Masterson. Od inženýrů toho slyšel dost a samo­zřejmě nerozuměl pravděpodobnosti, která byla proti tomu. Takže: byl připravený. Vybavený k tomu, aby přežil, rodina čekala pro všechny případy na parkovišti. My ostatní jsme věděli příliš mnoho…</p>

<p>Rodina.</p>

<p>„Kam půjdeme, doktore Sharpsi?“ vyptával se Master­son.</p>

<p>„Nevím.“ Sharps se otočil k Forresterovi. Zavalitý astro­fyzik nebyl schopen pomáhat s narovnáním auta. Zdálo se, že je pohroužený v myšlenkách, a Sharp se znovu odvrátil. „Myslím, že musíme udělat všechno, co se dá, pro ty, kteří přežili – jenomže já se musím dostat domů!“</p>

<p>„Já taky!“ Ozval se chór hlasů.</p>

<p>„Ale měli bychom zůstat pohromadě,“ upozorňoval je Sharps. „Nebude moc lidí, kterým byste mohli věřit –“</p>

<p>„Vytvoříme karavanu,“ navrhl Masterson. „Vezmeme pár aut a všichni pojedeme pro své rodiny. Kde bydlí­te?“</p>

<p>Ukázalo se, že to je příliš rozdílné. Sharps bydlel blízko, v La Canadě. Stejně tak dva další. Domovy ostatních byly porůznu roztroušené, až v Burbanku a Canoga Parku v údolí San Fernando. Lidé z údolí měli oči štvanců.</p>

<p>„Já bych to nedělal,“ řekl Forrester. „Počkejte. Několik hodin…“</p>

<p>Přikývli. Všichni to věděli. „Čtyřista mil za hodinu,“ ře­kl Hal Crayne. Před pár minutami byl geologem.</p>

<p>„Víc,“ upřesnil Forrester. „Tsunami dorazí asi padesát minut po pádu Kladiva.“ Pohlédl na hodinky. „Za necelou půlhodinu.“</p>

<p>„Nemůžeme tu jenom stát!“ vykřikl Crayne. Křičel. Všichni křičeli. Nemohli slyšet vlastní hlas.</p>

<p>Pak začal pršet. Déšť? Bláto! Shaps byl překvapen, když viděl na asfalt dopadat kuličky bláta. Kuličky bláta, tvrdé a suché zvnějšku, s měkkými středy! Mlátily do aut s hlasitým rachocením. Kroupy z bláty. Ti, kteří přežili, se hnali do úkrytu: dovnitř aut, pod auta, do vraků aut.</p>

<p>„Bláto?“ vykřikl Sharps.</p>

<p>„Ano. Mělo mě to napadnout,“ uvažoval Forrester. „Slané bláto. Z mořského dna, vyvržené do vesmíru, a…“</p>

<p>Podivné krupobití zesláblo a lidé opustili své úkryty. Sharps se teď cítil lépe. „Všichni z vás, kteří bydlíte příliš daleko, abyste se dostali do svých domovů, jděte dolů a pomozte těm, kteří přežili v budovách. My ostatní se vydá­me pro své rodiny. V karavaně. Vrátíme se zpátky, pokud budeme moci. Dane, jaký je náš nejlepší konečný cíl?“</p>

<p>Forrester vypadal nešťastně. „Na severu. Ne v nížinách. Déšť… může trvat měsíce. Všechna koryta bývalých řek můžou být zatopena vodou. V losangeleské pánvi neexistuje místo, které je bezpečné. A budou následovat dodatečné otřesy ze zemětřesení…“</p>

<p>„Tak kam?“ ptal se Sharps.</p>

<p>„Nakonec do Mojave,“ odpověděl Forrester. Nedalo se na něj spěchat. „Ale ne hned, protože teď tam nic neroste. Až nakonec –“</p>

<p>„Ano, ale <emphasis>teď</emphasis>!“<emphasis> </emphasis>naléhal Sharps.</p>

<p>„Předhůří Sierry,“ řekl Forrester. „Nad údolím San Jo­aquin.“</p>

<p>„Oblast Porterville?“ zeptal se Sharps.</p><empty-line /><p>„Nevím, kde to je…“</p>

<p>Masterson sáhl do svého stejšnu a lovil v příručním za­vazadlovém prostoru: Teď pršelo hustě, a proto držel mapu uvnitř auta. Stáli venku, dívali se dovnitř na June Mastersonovou a její děti. Děti byly zticha. Pozorovaly dospělé vy­děšenýma očima.</p>

<p>„Přímo tady,“ ukázal Masterson.</p>

<p>Forrester studoval mapu. Nikdy tam předtím nebyl, ale bylo snadné si to místo zapamatovat. „Ano. Řekl bych, že je to dobré místo.“</p>

<p>„Jellisonův ranč,“ nadchnul se Sharps. „Je to tam! Zná mě, vezme nás dovnitř. Pojedeme tam. Pokud se rozdělíme, setkáme se tam.“</p>

<p>Ukázal na mapu. „Ptejte se, kde bydlí senátor Jellison! Teď ti, kteří nejedete hned s námi, jděte dolů a pomozte těm, kteří přežili. Ale, dokážeš nastartovat některé z ostatních aut?“</p>

<p>„Ano, pane.“ Vypadalo to, že se Mastersonovi ulevilo. Stejně tak ostatním. Byli zvyklí celé roky přijímat od Sharp­se příkazy; zdálo se být správné mít ho zase ve vedeni. Ne­poslouchali by ho jako vojáci, ale potřebovali říct, aby udělali to, co by stejně chtěli udělat.</p>

<p>„Dane, pojedeš v karavaně s námi,“ začal Sharps. „Tam dole bys nebyl moc k užitku –“</p>

<p>„Ne,“ řekl Forrester.</p>

<p>„Cože?“ Sharps si byl jistý, že špatně rozuměl. Nepřetr­žitě hřmělo a teď se ozýval zvuk sílícího větru.</p>

<p>„Nemůžu,“ opakoval Forrester. „Potřebuju inzulín.“</p>

<p>Tehdy si Sharps vzpomněl, že Dan Forrester je diabetik. „Můžeme zajet k vám –“</p>

<p>„Ne,“ vykřikl Forrester. „Mám na práci jiné věci. Zdr­žoval bych vás.“</p>

<p>„Musíš –“</p>

<p>„Budu v pořádku,“ uklidňoval ho Forrester. Otočil se a odcházel do deště.</p>

<p>„Houby budeš v pořádku!“ křičel Sharps za mizícími zády Forrestera. „Nedokážeš ani nastartovat auto, když bu­de vybitá baterie!“</p>

<p>Forrester se neotočil. Sharps pozoroval svého přítele a věděl, že už ho nikdy neuvidí. Ostatní se natlačili kolem něj. Všichni chtěli radu, příkazy, nějaký cíl a očekávali, že to Charles Sharps zabezpečí. „Uvidíme se na ranči!“ zavolal Sharps.</p>

<p>Forrester se pootočil a zamával.</p>

<p>„Vyrazíme,“ vyzval je Sharps. „Stejšn doprostřed.“ Po­díval se na malý hlouček, kterému velel. „Prestone, budete se mnou v prvním autě. Vezměte si tu brokovnici a mějte ji nabitou.“ Nahrnuli se do svých aut a vyrazili přes rozbité parkoviště, jeli opatrně, aby se vyhnuli velkým trhlinám a dírám.</p>

<p>Forresterovo auto přežilo. Zaparkoval ho až v horní části parkoviště, pěkně daleko od ostatních, daleko od stro­mů a od okraje srázu – a zaparkoval ho bokem ke sklonu kopce. Sharps rozeznat jenom Forresterova světla, když je následoval dolů na silnici. Doufal, že se Dan rozmyslel a pojede za nimi, ale když se dostali na dálnici, viděl, že Dan Forrester zabočil směrem na Tujungu.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Požární silnice se zúžila na pár vyjetých kolejí v prud­kém sklonu, doprava spadal asi padesát nebo více stop hlu­boký svah. Eileen bojovala, aby ovládla auto, pak zastavila. „Odsud půjdeme pěšky.“ Nepohnula se, aby vystoupila. Déšť teď nebyl tak zlý, ale byl chladnější a všude kolem nich se nepřetržitě blýskalo. Vůně ozonu byla silná a ostrá.</p>

<p>„Tak vyrazíme,“ vybídl ji Tim.</p>

<p>„Proč pospíchat?“</p>

<p>„Nevím, ale pojďme.“ Tim by to nedokázal vysvětlit. Nebyl si jistý, jestli tomu sám rozumí. Pro Hamnera byl život civilizovaný a relativně jednoduchý. Vyhýbali jste se částem města, kde peníze a sociální postavení nehrály roli, a ať jste byli kdekoliv, najali jste si lidi, aby pro vás pracova­li, nebo jste si koupili nástroje, které za vás pracovaly.</p>

<p>Když tam seděl, rozumově věděl, že tohle všechno skončilo. Emocionálně… no, tohle <emphasis>nemohl </emphasis>být Ragnarok. Ragnarok by vás měl zabít! Svět tu stále byl a Tim chtěl pomoc. Chtěl laskavou policii, úslužné prodavače, zdvořilé úředníky – zkrátka civilizaci.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Tyčící se vodní st</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> se žene na východ jižním Atlanti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kem. Její levý okraj míjí mys Dobré naděje, vyplavuje území, které střídav</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>nili Hotentoti, Dánové, Britové a Afričani, žene se vzhůru, aby zatočil na úpatí Tabulové hory, pění vzhůru širokým údolím do Paa</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>lu a Ste</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>len</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bosche.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pravý okraj vlny udeří proti Antarktidě, odlamuje le</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dovce deset mil dlouhé a pět široké. Vlna se prožene mezi Afrikou a Antarktidou. Když dosáhne větší rozlohy Indické</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho oceánu, už ztrácí polovinu své síly: teď je jenom čtyřista stop vysoká. Rychlostí čtyřistapadesáti mil za hodinu se po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hybuje směrem k Indii, Austrálii a ostrovům I</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>donésie.</emphasis></p>

<p><emphasis>Žene se nížinami jižní Indie a pak, soustředěná zužují</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cím se Be</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>gálským zálivem, nabírá hodně na síle a výšce, když proráží do bažin Bangladéše. Udeří na sever na Kal</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>katu a Daccu. Vody se n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>konec zastavují na úboči Hima</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>láje, kde se setkávají se záplavami, proudícími z údolí Gan</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gy. Jak vody ustupují, svatá Ganga je přecp</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>na těly.</emphasis></p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Plahočili se blátem, vytrvale stoupali. Požární silnice přecházela přes hřeben v sedle, jen kousek pod vrcholky, ale dostatečně nízko; blesky zůstávaly nad nimi.</p>

<p>Na boty se jim nalepily velké hroudy bláta a brzo vážily třikrát nebo čtyřikrát tolik, než by měly. Padali do bláta a znovu vstávali, pomáhali jeden druhém, pokud mohli, klo­pýtali přes vrcholek a druhou stranou dolů. Svět se scvrknul do série kroků, každý krok po dlouhé přestávce, neměli se kde zastavit. Tim si představil vpředu město: nepoškozené, s motely, horkou vodou, elektrickým osvětlením a barem, kde prodávají Chivas Regal a Michelob…</p>

<p>Dostali se na asfalt a chůze byla snazší.</p>

<p>„Kolik je hodin?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>Tim stiskl tlačítko na digitálních hodinkách. „Zrovna je kolem poledne.“</p>

<p>„Je taková tma –“ Uklouzla na mokrém listí a svalila se na asfalt. Nevstávala.</p>

<p>„Eileen…“ Tim k ní došel, aby jí pomohl.</p>

<p>Seděla na vozovce a nezdálo se, že by se zranila, ale ne­pokoušela se vstát. Tiše plakala.</p>

<p>„Musíš vstát.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože bych tě moc daleko neunesl.“</p>

<p>Skoro se zasmála Pak ale skryla hlavu do dlaní a seděla tam schoulená v dešti.</p>

<p>„Pojď,“ přemlouval ji Tim. „Není to tak zlé. Možná je tady nahoře všechno v pořádku. Bude fungovat Národní garda. Červený kříž. Nouzové stany.“ Cítil, jak se to roz­plývá, když to vyslovil: byly to sny, ale zoufale pokračoval. „A koupíme si auto. Jsou tam obchody s automobily, kou­píme si auto s náhonem na čtyři kola a vyjedeme na obser­vatoř, a mezi námi bude stát veliký balíček z rychlého občerstvení Colonel Chicken. Bereš to všechno?“</p>

<p>Zavrtěla hlavou, podivně se zasmála a nevstávala. Sklo­nil se a uchopil ji za ramena. Nebránila se, ale nepomáhala. Tim ji nadzvedl, zasunul jí ruku pod nohy a začal vrávorat dolů po asfaltce.</p>

<p>„To je hloupé,“ protestovala Eileen.</p>

<p>„To se můžeš vsadit.“</p>

<p>„Můžu jít.“</p>

<p>„Dobře.“ Nechal její nohy klesnout. Stála, ale tiskla se k němu, hlavu proti jeho rameni.</p>

<p>Nakonec vyrazila. „Jsem ráda, že jsem tě našla. Pojďme.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p> „Odpočítejte se,“ zavolal Gordie. „Prvý,“ odpověděl Andy Randall. Ostatní se po řadě ohlásili: „Druhý.“ „Třetí.“ „Čtvrtý.“ „Pátý,“ řekl Bert Vance. Trochu se zpozdil a nervózně vzhlédl, ale zdálo se, že to je­ho táta nepostřehl. „Šest.“</p>

<p>„A já,“ ukončil Gordie. „Oukej, Andy, veď nás. Já půjdu vzadu.“</p>

<p>Vyrazili dolů stezkou. Sráz byl necelou míli odsud. Dvacet minut, ne víc. Prošli zákrutem a nad vrcholky borovic se jim otevřel nádherný výhled směrem na vý­chod. Ranní vzduch byl křišťálově čistý; světlo bylo… zvláštní.</p>

<p>Gordie pohlédl na hodinky. Šli deset minut. Měl nutká­ní, aby vypustil zastávku, kterou nařizoval na úpravu bot. Jaký v tom mohl být rozdíl? Nikdo nemohl mít puchýře, ne po další půl míli, a společná chůze a snaha chovat se přiro­zeně byla obtížnější než samotné rozhodnutí.</p>

<p>Na východě se objevil jasný záblesk. Oslnivý, ale malý. Příliš jasný na blesk – a z jasné oblohy? Ponechával na sítnici odraz, který mrkání nedokázalo odstranit. „Co to bylo, tati?“ zeptal se Bert. „Nevím. Meteorit? Zastavte se, seřaďte se. Je čas upra­vit si boty.“</p>

<p>Odložili batohy a našli si kameny, na které se mohli po­sadit. Stále viděl před očima barevné skvrny, i když slábly. Gordie se nemohl na své tkaničky podívat přímo. Pak si po­všiml, že vítr ustal. V lese zavládl mrtvý klid. Jasný záblesk. Náhlý klid. Jako – Převalila se přes ně tlaková vlna. Někde nad nimi se vy­vrátil odumřelý strom, praštěl v konečné agónii mezi svými bratry. Dunění trvalo dlouho, zvedal se vítr.</p>

<p>Atomová bomba na Frenchman Flats? Gordie pochybo­val. To není možné. Nikdy netestovali něco tak velikého. Tak co to bylo? Hoši mezi sebou brebentili. Země pod nimi duněla a kolébala se. Padaly další stromy.</p>

<p>Gordie upadl na svůj batoh. Další chlapci byli setřeseni z kamenů, na kterých seděli. Zdálo se, že jeden z nich, Herbie Robinett, je zraněný. Gordie se k němu plazil. Hoch nekrvácel a neměl nic zlomeného. Byl jenom otřesený. „Zů­staňte ležet!“ křičel Gordie. „A dávejte pozor na padající větve a stromy!“</p>

<p>Vítr nadále sílil, ale měnil směr, stáčel se na jih, už ne­vál od východu, kde viděli jasný záblesk. Země se znovu zatřásla.</p>

<p>A tam v dálce, daleko za horizontem, se vysoko do at­mosféry zvedal ošklivý mrak hřibovitého tvaru. Stále stou­pal a stoupal, hrozivě vířil. Bylo to právě tam, kde viděli ten jasný záblesk.</p>

<p>Jeden z chlapců měl rádio. Držel ho u ucha. „Neslyším nic jiného než šum, pane Vance. Myslím, že jsem zaslechl něco jiného, ale nemůžu rozeznat, co.“</p>

<p>„To není nic divného. V horách jsme ve dne obvykle nic nechytli,“ řekl Gordie.</p>

<p>Ale ten vítr se mi nelíbí. A co bylo tamto? Kus komety? Nejspíš. Gordie se hořce zasmál. Všechny ty řeči o konci světa, a nebylo to nic. Jasný záblesk v dálce v Death Valley – nebo to možná vůbec nebyla kometa. Tím směrem leží Frenchman Flat, asi stopadesát mil daleko…</p>

<p>Země se přestala třást. „Jdeme dál,“ vyzval je Gordie. „Zvedněte se.“</p>

<p>Navlékl si batoh. Co teď? ptal se sám sebe. Můžu… bu­dou chlapci beze mne v pořádku? Co se tam venku děje?</p>

<p>Nic. Nic než zatracený meteorit. Možná veliký meteorit Možná tak veliký, jako ten v Arizoně, který zanechal půl míle široký kráter. Působivá věc, a chlapci ho viděli padat Budou o tom mluvit roky.</p>

<p>Ale to neřeší můj problém. Bankovní kontroloři stejně příští pátek dorazí a –</p>

<p>„Támhle nahoře jsou podivné mraky,“ upozornil Andy Randall. V jeho hlase zněly obavy.</p>

<p>„Jo, jistě,“ zahučel Gordie nepřítomně. Pak si povšiml, kam Andy ukazuje.</p>

<p>Na jihozápad. Téměř na jih. Vypadalo to, jako by se přes oblohu rozlévala louže černého inkoustu. Veliké, ty­čící se černé mraky, zvedající se výš a výš, všechno za­krývající…</p>

<p>Mezi stromy kvílel vítr. Další a další mraky, zdálo se, že se vytvářejí z ničeho a ženou se k nim hrozivou rychlostí, rychleji než trysková letadla…</p>

<p>Gordie se zoufale rozhlížel po stezce. Žádný dobrý úkryt. „Pláštěnky,“ vykřikl.</p>

<p>Vyhrabávali ven své vybavení do deště. Když Gordie rozevřel pláštěnku, začal padat déšť jako proud z teplé spr­chy. Gordie ucítil sůl.</p>

<p>Sůl!</p>

<p>„Pád Kladiva,“ zašeptal.</p>

<p>A konec civilizace. Manko v bance: pryč, spláchnuté. Teď nebylo důležité.</p>

<p>Marie? Nad Los Angeles se kupily mraky – a k nejbliž­šímu autu je to daleko. Nemohl pro ni nic udělat. Neexistuje způsob, jak pomoci Marii. Možná ji vyhledá Harvey Ran­dall. Právě teď byli Gordieho problémem chlapci.</p>

<p>„Zpátky k Soda Springs,“ vykřikl. Bylo to nejlepší mís­to, dokud nezjistí, co se vlastně bude dít. Bylo chráněné, s mýtinou a rovnou plochou.</p>

<p>„Chci jít domů!“ vykřikl Herbie Robinett.</p>

<p>„Popožeň je, Andy,“ zavolal Gordie. Posunky je posílal před sebe, připravený postrkovat je, kdyby musel, ale ne­bylo to nutné. Následovali Andyho. Bert prošel kolem něj. Gordiemu se zdálo, že zahlédl v očích svého syna slzy. Slzy přes špinavou dešťovou vodu, která teď do nich bušila.</p>

<p>Stezky budou za chvilku úplně zatopené. Vyplavené, pomyslel si Gordie. A tohle teplé svinstvo rozpustí všechen sníh. Kern se přelije přes břehy a všechny silnice zmizí.</p>

<p>Gordie Vance náhle pohodil hlavou dozadu a triumfálně vykřikl. Bude žít.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Úterý horkého fondánu: Tři</strong></p>

<p><emphasis>Když Eva</emphasis> <emphasis>orala a Adam sedlačil,</emphasis></p>

<p><emphasis>Kyrie Eleison, </emphasis></p>

<p><emphasis>Jaký pán tehdy žil? </emphasis></p>

<p><emphasis>Kyrie Eleison.</emphasis></p>

<p>Pochod Černé společnosti během</p>

<p>rolnického povstání, Německo, 1525</p>

<p>Harvey Randall byl patnáct minut od domova… až do pádu Kladiva.</p>

<p>Den se proměnil v noc a noc zářila ohňostroji. Pokud denní světlo ještě pronikalo přes černý příkrov mraků, bles­ky byly daleko jasnější. Kopce blikaly v modrobílém světle a zase se ztrácely, teď bílá obloha nad rozervaným černým horizontem, teď pohled do kaňonu vlevo od něj, teď tem­nota ozářená pouze reflektory auta, teď blízký úder, který bolestně sevřel Randallova víčka. Stěrače běhaly jako šíle­né, ale déšť padal rychleji; všechno viděl rozmazaně. Ran­dall stáhl dolů obě boční okénka. Je lepší být mokrý než slepý.</p>

<p>Řídit v takových podmínkách bylo šílenství, ale provoz byl stále hustý. Nejspíš se všichni zbláznili. Skrze hřmění a bubnování deště na kov pronikalo houkání nesčetných klak­sonů. Auta bez varování přejížděla z pruhu do pruhu; vjíž­děla do protisměru a cpala se zpátky do řady, když se střetla s blížícími se světly.</p>

<p>Randallovo TravelAll bylo příliš velké, aby ho bylo možné vyzvat na souboj. Když sesuv půdy zablokoval po­lovinu silnice a nějaký zbabělec zastavil, aby nechal projíž­dět auta z protisměru, Randall projel s TravelAll přes sesuv – ostře se naklonil, ale držel, dopředu před toho zbabělce a najížděl na protijedoucí auto, dokud neucouvlo.</p>

<p>Neviděl lidi, kteří mu bránili v cestě. Viděl jen překáž­ky: sesuvy hlíny, trhliny ve vozovce, auta. Stále uvažoval, jestli se dům zřítil i s Lorettou uvnitř. Nebo jestli se ho Lo­retta ve slepé panice chystá hledat autem. Sama nikdy ne­přežije a nikdy se nenajdou. K čertu, od Pádu Kladiva je to skoro hodina!</p>

<p>Dříve nebo později dojde k rabování. Loretta věděla, kde najít jeho pušku, ale použila by ji? Randall zabočil na Fox Lane v povodni, která sahala až po karosérii, dojel na konec a použil dálkové ovládání. Všechny domy byly tem­né.</p>

<p>Dveře garáže se neotevřely.</p>

<p>Ale vstupní dveře byly doširoka rozevřené.</p>

<p>Rabování by nemohlo začít tak brzo, pomyslel si Ran­dall a přesvědčil o tom sám sebe. Jen z cvičných důvodů si tedy vzal s sebou baterku a pistoli a opustil TravelAll tak, že se z něj vykutálel, okamžitě se skutálel zpět pod auto a zkoumal situaci odtud.</p>

<p>Dům vypadal mrtvý. Do dveří lil déšť.</p>

<p>Vykoulel se ven, zasprintoval a vztyčil se vedle dveří. Baterku ještě nepoužil. Až uvidí první osobu, posvítí jí do tváře. Měla by to být Loretta, která přijde zavřít dveře, a pokud bude mít jeho pušku, chystal se skočit střemhlav ze schodů, protože podle toho, jak se choval, bude dost vystra­šená na to, aby střílela.</p>

<p>Vystrčil hlavu a rychle vykoukl za zárubní. Blesky vr­haly jenom matoucí stíny. Hřmění utopilo všechny ostatní zvuky.</p>

<p>Rozsvítil baterku.</p>

<p>Čekal ho šok; přímo ho to udeřilo do tváře. Loretta le­žela na podlaze obličejem vzhůru. Její tvář a hrudník se změnily v beztvarou zakrvácenou trosku, jako to bývá po výstřelu z brokovnice. Kipling bez hlavy ležel vedle ní jako změť krve a chlupů.</p>

<p>Vešel dovnitř a necítil nohy. Chůze po polštářích, říkají tomu, poslední stav vyčerpání před zhroucením. Klekl si, položil pistoli – vůbec ho nenapadlo, že by tu ještě někdo mohl být – a sáhl Lorettě na hrdlo. Stáhl ruku zpět, prudce se otřásl a místo toho jí sáhl na zápěstí. Tep nenahmatal. Díky Bohu. Co by mohl dělat?</p>

<p>Neznásilnili ji. Jako kdyby na tom teď záleželo. Ale ne­stáhli jí ani šperky ze zápěstí. A i když vytáhli a vysypali zásuvky z kredence, dobré stříbro tu stále leželo.</p>

<p>Proč? Co mohli chtít?</p>

<p>Randallovy myšlenky byly pomalé a zmatené; nabraly podivný směr. Jeho část ničemu z tohohle nevěřila: ani tělu manželky, osvěcovanému blesky, vynořujícímu se a zase mizejícímu; ani podivnému počasí, ani zemětřesení, ani vy­sílání velké světelné podívané při příležitosti konce světa. Když vstal a šel do ložnice pro něco, čím by Lorettu zakryl, udělal to proto, že se na ni upřeně díval tak dlouho, až už to nedokázal snést.</p>

<p>Všechny zásuvky ze šatníku byly vytahané. Randall vi­děl v troskách manžetové knoflíčky, zlatý prsten, Lorettinu ametystovou brož a snubní prstýnky. Skříně byly taky vy­drancované. Kde jsou…? Ano, sebrali oba jeho svrchníky. Procházel těmi troskami.</p>

<p>Na posteli ležely na hromadě naházené nesmyslné věci: punčocháče, lahvičky s kosmetikou, rtěnky. Smetl je na podlahu, stáhl přehozy z postele a táhl je za sebou do před­síně. V myšlenkách se mu něco ozývalo… ale odřízl se od toho. Zakryl Lorettu. Znovu se posadil.</p>

<p>Před chviličkou uvažoval, jestli jsou „oni“ ještě tady. Ale pokusil se představit si lidi, kteří tohle udělali. On? Ona? Samí muži, samé ženy, smíšená skupinka? Co mohli chtít? Nechali stříbro a šperky, ale vzali… svrchníky.</p>

<p>Randall se dobelhal do kuchyně.</p>

<p>Našli a vzali jeho sušené hovězí, zásobu vitamínů a všechny konzervy. teď to viděl a hledal dál. Vzali z garáže všechen benzin v kanystrech. Vzali pušky. Byli připraveni, oni tohle plánovali! V okamžiku pádu Kladiva už věděli, co mají dělat. Vybrali si jeho dům náhodně? Nebo jeho ulici? Mohli vyrabovat všechny domy v bloku.</p>

<p>Vrátil se zpátky do předsíně k Lorettě. „Chtěla jsi, abych zůstal,“ řekl jí. Další slova se mu vzpříčila v hrdle, potřásl hlavou a přešel do ložnice.</p>

<p>Cítil se k smrti unavený. Stál vedle postele, díval se na to, co zůstalo na posteli. Právě tohle nedávalo smysl. Ještě zabalené punčocháče. Šampón, kondicionér na vlasy, krém na pokožku, lak na nehty, pár tuctu velkých lahví. Rtěnky, tužky na obočí, tyčinky na rozpraskané rty, brusné destičky, nové krabice s natáčkami… spousta věcí. Pokud by si to do­kázal dát dohromady, možná by věděl kdo. Mohl se vydat za nimi. Pořád měl pistoli.</p>

<p>Ani ve svém ochromení tomu doopravdy nevěřil. Byli pryč, a on byl tady s Lorettou. Posadil se na postel a díval se na Lorettin hřeben a tmavé brýle.</p>

<p>… Ach.</p>

<p>Samozřejmě. Kladivo dopadlo a Loretta začala balit svůj balíček pro přežití. Věci, bez kterých nemohla žít. Pak přišli zabijáci. A zavraždili ji. A nechali tu jako odpadky rtěnky, tužky na obočí a punčocháče, bez kterých si Loretta nedokázala představit život. Ale kufr vzali.</p>

<p>Harvey se převalil na břicho a ukryl tvář v pažích. Hřmění a déšť mu duněly v uších a utápěly myšlenky, které chtěl utopit.</p>

<p>Uvědomil si, že tu někdo je a dívá se na něj. Hromobití pokračovalo dál a dál; nemohl slyšet jediný zvuk. Ale něja­ké oči se na něj dívaly a uvědomil si, že se nesmí hýbat, a pak si uvědomil proč. Když se pohne, musí to být rychlé, a – pistoli nechal vedle Loretty. Ach, k čertu s tím. Převalil se na druhý bok.</p>

<p>„Harve?“</p>

<p>Neodpověděl.</p>

<p>„Harve, to jsem já, Mark. Můj Bože, člověče, co se sta­lo?“</p>

<p>„Nevím. Lupiči.“</p>

<p>Téměř upadl do dřímoty, když Mark znovu promluvil. „Jsi v pořádku, Harve?“</p>

<p>„Nebyl jsem tu. Natáčel jsem rozhovor s tím zatraceným profesorem v UCLA, došlo k dopravní zácpě a já jsem… nebyl jsem tady. Nech mě na pokoji.“</p>

<p>Mark přešlápl z jedné nohy na druhou. Bloudil po po­koji, díval se do skříní. „Harve, musíme odsud vypadnout. Ty a tvůj zatracený horký fondán se zmrzlinou. Celá pánev Los Angeles je pod hladinou oceánu, víš to?“</p>

<p>„Chtěla, abych zůstal. Byla vyděšená,“ bezbarvě řekl Harvey. Pokusil se vymyslet nějaký způsob, jak by dostal Marka pryč. „Vypadni a nech mě samotného.“</p>

<p>„Nemůžu, Harve. Musíme pohřbít tvou paní. Máš lopa­tu?“</p>

<p>„Ach.“ Harvey otevřel oči. Místnost byla stále osvětlena surrealistickým stroboskopickým světlem. Je legrační, že už nevnímá hromobití. Vstal. „Myslím, že jedna je venku v ga­ráži. Díky.“</p>

<p>Kopali za domem. Harvey chtěl udělat všechno sám, ale rychle se vyčerpal a Mark to převzal. Lopata vydávala čvachtavé zvuky; tvrdá hlína se rozmáčela rychleji, než Mark dokázal hloubit. Čvacht. Pláč. Čvacht. Pláč. Dunící hřmění.</p>

<p>„Čas?“ zavolal Mark. Stál v díře po pás hluboké, boty skoro pod vodou.</p>

<p>„Poledne.“</p>

<p>Harvey se rozhlédl, překvapen hlasem zezadu. Joanna se usadila nad nimi na svahu, po tváři jí stékal déšť. Držela brokovnici a vypadala velice ostražitě.</p>

<p>„Je to dost hluboké,“ usoudil Mark. „Zůstaň tu, Harve. Jo, pojďme dovnitř. Dej Harvovi pušku.“</p>

<p>„Dobře.“ Sešla ze svahu, maličká postava s velkou puš­kou. Podala mu ji beze slova.</p>

<p>Stál v dešti na stráži a držel ji tak, že se díval dolů do prázdného hrobu. Pokud by někdo přišel zezadu, ani by to nepostřehl. Ani by mu na tom nezáleželo. Marka a Joanny si ale všiml.</p>

<p>Velký Mark a maličká Joanna nesli balík obalený při­krývkou. Harvey šel, aby ji pomohl nést, ale přišel pozdě. Spustili ji do hrobu. Přes přikrývku a kolem ní proudila vo­da. Harvey viděl, že je to elektricky vyhřívaná přikrývka. Lorettina vyhřívaná přikrývka. Nikdy jí v noci nebylo dost teplo.</p>

<p>Mark se chopil lopaty. Joanna si vzala pušku. Mark pra­videlně házel lopatou. Čvacht. Pláč. Harvey se pokusil vy­myslet něco, co by řekl, ale nenacházel slova. Nakonec řekl: „Díky.“</p>

<p>„Jo. Chceš něco přečíst?“</p>

<p>„Měl bych,“ odpověděl Harvey. Vydal se směrem k do­mu, ale nedokázal jít dovnitř.</p>

<p>„Tady. Tohle bylo v ložnici,“ oznámila Joanna. Vytáhla z kapsy malou knížku.</p>

<p>Byla to Andyho knížka modliteb z biřmování, Loretta ji asi přidala do svého balíčku k přežití. Musela to udělat ona. Harvey ji otevřel na modlitbách pro zemřelé. Déšť promočil stránku, než ji dokázal přečíst, ale našel řádek, půl přečetl a na polovinu si vzpomněl. „Věčný spánek dej jí, Ó Pane, a světlo věčné nechť jí svítí.“ Dál už neviděl. Po dlouhé době Mark a Joanna odvedli Harveye do domu.</p>

<p>Seděli u kuchyňského stolu. „Nemáme moc času,“ řekl Mark. „Myslím, že jsme ty tvé lupiče viděli.“</p>

<p>„Zabili Franka Stonera,“ doplnila ho Joanna.</p>

<p>„Kdo to byl?“ naléhal Harvey. „Jak vypadali? Můžeme ty bastardy najít?“</p>

<p>„Řeknu ti to později,“ odbýval ho Mark. „Nejdřív se musíme sbalit a vyrazit.“</p>

<p>„Řekni mi to teď.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Joanna opřela pušku o stůl. Harvey ji klidně zvedl a zkontroloval, že je nabitá. Natáhl jeden kohoutek dozadu. Měl výborný výcvik se zbraněmi: na nikoho nemířil. „Chci to vědět,“ řekl Harvey Randall.</p>

<p>„Byli to motorkáři,“ začala rychle Joanna. „Bylo jich skupinka, dělali eskortu velké modré dodávce. Viděli jsme je vyjíždět z Fox Lane.“</p>

<p>„Ti bastardi,“ vyrazil ze sebe Harvey. „Vím, kde bydlí. Krátká boční ulice, půl míle odsud. Ulice je půl bloku dlou­há. Přemalovali název, takže tam stojí „Snow Mountain“. Postavil se.</p>

<p>„Teď tam nebudou,“ namítal Mark. „Jeli na sever, smě­rem na Mulholland.“</p>

<p>„Frank, Mark a já jsme měli motorky,“ pokračovala Jo­anna.</p>

<p>„Vyjížděli z vaší ulice,“ navázal Mark. „Chtěl jsem vě­dět, co se tu dělo. Zastavil jsem a zvedl jsem ruku, víš, tak jak zastavují motorkáři jeden druhého k přátelskému rozho­voru. A jeden z těch hajzlů po mě vystřelil z pušky!“</p>

<p>„Minuli Marka a zasáhli Franka,“ doplnila ho Joanna. „Frank ihned přepadl přes okraj. Pokud ho nezabila puška, ten pád ano. Motorkáři jeli dál. Nevěděli jsme, co máme dělat, tak jsme sem přijeli tak rychle, jak jsme mohli.“</p>

<p>„Ježíši,“ vydechl Harvey. „Dostal jsem se domů půl ho­diny před vámi. Byli někde tady. Přímo někde tady, zatímco já jsem… zatímco…“</p>

<p>„Jo,“ přikývla Joanna. „Poznáme je, až je znovu uvidí­me. Velké motorky. Poškrábané, ale ne moc. A malůvky na dodávce. Poznáme je.“</p>

<p>„Nikdy jsem ten gang předtím neviděl,“ dodal Mark. „Neexistuje způsob, jak bychom je mohli dostihnout právě teď. Harve, tady nemůžeme zůstat. Pánev Los Angeles je zatopená, všechny lidi dole zabilo tsunami, ale na kopcích kolem musí být milion lidí, a určitě tu není dost jídla pro milion lidí. Musí existovat lepší místo, kam jet.“</p>

<p>„Frank chtěl zamířit do Mojave,“ řekla Joanna. „Ale Mark myslel, že bychom se měli za tebou podívat…“</p>

<p>Harvey neříkal nic. Položil pušku a díval se do zdi. Měli pravdu. Nemohl motorkáře dohnat, teď ne, a byl velice una­vený.</p>

<p>„Nechali tu vůbec něco?“ naléhal Mark.</p>

<p>Harvey neodpověděl.</p>

<p>„Stejně to tu prohledáme,“ uzavřel Mark. „Jo, vezmi si dům. Já to projdu venku, garáž, všechno. Jenomže nemů­žeme nechat TravelAll jen tak. Pojď, Harve.“ Vzal Harveye za ruku a postavil ho na nohy. Mark byl překvapivě silný. Harvey nekladl žádný odpor. Mark ho vedl k TravelAll a strčil ho na sedadlo pasažéra. Do klína mu položil terčovou pistoli. Pak zavřel všechny dveře a nechal Harveye, stále zí­rajícího do deště, sedět uvnitř.</p>

<p>„Bude v pořádku?“ zeptala se Joanna.</p>

<p>„Nevím. Ale patří k nám,“ řekl Mark. „Pojď, podíváme se, co dokážeme najít.“</p>

<p>Mark našel Harveyovy láhve od Chloroxu s vodou v ga­ráži. Byly tam další věci. Spací pytle, mokré, ale použitelné; motorkáři zřejmě měli své vlastní a nestarali se o ně. Hlupá­ci, pomyslel si Mark. Harveyův armádní Arctic byl lepší než jakýkoliv pytel, který mohli mít motorkáři.</p>

<p>Po chvíli přinesl zachráněné věci k TravelAll a otevřel nákladní prostor.. Pak došel pro malé zablácené motorky, na kterých přijeli on a Joanna a přivedl je. Chtěl požádat Harveye, aby mu pomohl, ale místo toho našel těžké fošny a použil je jako nájezd. S Joanninou pomocí vytlačil jednu z motorek do úložného prostoru a na ni nakupil věci. „Harve, kde je Andy?“ zeptal se nakonec Mark. „V bezpečí. Nahoře v horách. S Gordie Vancem… Ma­rie!“ vykřikl Harvey. Vyskočil z auta a běžel ke Gordieho domu. Tam se zastavil. Přední dveře byly otevřené. Harvey tam stál, bál se vstoupit. Co když… co když byli u Gordie­ho, zatímco Harvey truchlil nad Lorettou? Ježíši, jaký jsem zatracený bastard…</p>

<p>Mark vešel do Vanceova domu. Vyšel o pár minut poz­ději. „Vyrabovaný. Ale nikdo není doma. Žádná krev. Nic.“ Šel ke garáži a pokoušel se otevřít dveře. Snadno se ote­vřely, zámek byl rozlomený. Když dveře prudce vyjely na­horu, garáž byla prázdná.</p>

<p>„Harve, jaké auto měl tvůj kámoš?“</p>

<p>„Cadillac,“ odpověděl Harvey.</p>

<p>„Tak odjela, protože tady není žádné auto a s motorkáři nebyl žádný cadillac. Vrať se a hlídej TravelAll. Je tam víc tvých věcí, které budeme potřebovat. Nebo pojď pomoci nosit.“</p>

<p>„Hned.“ Harvey se vrátil k autu, stál tam a přemýšlel.</p>

<p>Kam mohla jet Marie Vanceová? Měl ji na starost; Gordie se staral o Harveyova chlapce, o Gordieho manželku by se měl postarat Harvey. Jenomže Harvey neměl žádný záchyt­ný bod k tomu, kde by Marie mohla být –</p>

<p>Ale měl. Městský klub v Los Angeles. Guvernérova na­dace. Postižené děti. Marie pracovala ve výboru. Jela tam při pádu Kladiva.</p>

<p>A když se sem dosud nevrátila, už se nevrátí. Marii už Harvey na starosti neměl.</p>

<p>Mark vyšel z domu a Harveye čekalo poslední překva­pení. Mark nesl něco… Můj Bože. Nesl Steubenova křišťá­lového žraloka v ceně pěti tisíc dolarů, Lorettin svatební dar od její rodiny. Před pár lety Loretta vyhodila Marka z domu kvůli tomu, že ho vzal do ruky.</p>

<p>Mark donesl žraloka k dodávce a neupustil ho. Obalil ho do prostěradel, povlaků na polštáře a rezervních přikrývek.</p>

<p>„K čemu je tohle všechno?“ vyptával se Harvey. Ukázal na žraloka, krém na pokožku, Kleenex a pozůstatky Lorettina balíčku k přežití. A na ostatní věci.</p>

<p>„Zboží na výměnu,“ vysvětlil Mark. „Tvoje obrazy. Nějaké luxusní předměty. Pokud najdeme něco lepšího, většinu vyhodíme, ale můžeme vézt alespoň <emphasis>něco. </emphasis>Ježíši, Harve, jsem rád, že ti to zase myslí. Už jsme skoro nalo­žení. Chceš si nastoupit, nebo se chceš ještě podívat do domu?“</p>

<p>„Nemůžu se tam vrátit –“</p>

<p>„V pořádku. Oukej.“ Zvedl hlas. „Joan, pojď, vyrazí­me.“</p>

<p>„Dobře.“ Vynořila se od živého plotu. Byla promoklá a ještě držela pušku.</p>

<p>„Budeš řídit, Harve?“ ptal se Mark. „Je to velké auto na to, aby ho Joanna zvládla.“</p>

<p>„Můžu řídit.“</p>

<p>„Výborně. Pojedu napřed na motorce. Dej mi pistoli, a Jo ať drží pušku. Ještě jednu věc, Harve. Kam jedeme?“</p>

<p>„Nevím,“ pokrčil rameny Harvey. „Na sever. Něco vy­myslím, až vyrazíme.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Motocykl bylo stěží slyšet přes řev hromobití. Vyjeli na sever směrem k Mulhollandu, stejnou cestou, jakou jeli motorkáři, a Harvey stále doufal…</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Pršelo. Dan Forrester viděl na cestu v záblescích trvají­cích zlomek sekundy, když divoce kmitající stěrače narušily záplavu vody, stékající po předním skle. Déšť polykal světlo reflektorů dříve, než mohlo dopadnout na vozovku. Nepřetržité blýskání poskytovalo více světla, ale déšť ho tříštil do blikající bílé tmy.</p>

<p>Přes klikatící se horskou silnici tekly řeky vody, kterými se auto muselo brodit.</p>

<p>V údolích to musí být… no, měl by se to brzy dozvědět. Musí nejdřív udělat nějaké přípravy.</p>

<p>Charlie Sharps se to nejspíš dozví dříve.</p>

<p>Dan si o Charlieho dělal starosti. Charlieho šance nebyly špatné, ale neměl by cestovat <emphasis>s tím </emphasis>naloženým stejšnem. Příliš lákal k loupeži. Ale Masterson možná přibalil taky pušky.</p>

<p>I kdyby se dostali na ranč, pustil by je senátor Jellison dovnitř? Krajina s ranči, vysoko nad záplavami. Pokud by přijali každého, kdo přijde, jejich potraviny by zmizely bě­hem jediného dne, živý inventář druhého dne. Mohli by Charlieho Sharpse pustit dovnitř samotného. Pravděpodob­ně by nepotřebovali služby Dana Forrestera, Ph.D., bývalé­ho astrofyzika. Kdo by je potřeboval?</p>

<p>Dan s překvapením zjistil, že dojel domů. Vyslal signál dveřím garáže, a ty se otevřely. Sláva! Stále měl elektřinu. To nemůže vydržet. Dveře nechal otevřené. Uvnitř rozsvítil pár světel, pak rozestavil mnohem více svíček. Dvě zapálil.</p>

<p>Dům byl malý. Byla tam jedna velká místnost, a u stěn té místnosti stály police na knihy od podlahy až do stropu. Na stole leželo do výšky nakupené vybavení. Nakoupil slušnou zásobu lyofilizovaných pokrmů, dokud ještě existo­valy, ale Dan uvažoval ještě dále. Donesl domů daleko vetší zásobu nepromokavých pytlů a svačinových igelitových sáčků, sprej na hmyz a kuličky proti molům. Stůl měl plný. Rozložil si práci na podlaze.</p>

<p>Při práci si pohvizdoval. Postříkal knihu sprejem proti hmyzu, vložil ji do sáčku, přidal pár tabletek proti molům a uzavřel ho. Vložil ho do dalšího sáčku a zavřel. Další. Ba­líčky se kupily na podlaze, každá kniha uzavřená do čtyř plastikových obalů. Vstal, aby si navlékl nějaké rukavice. Vrátil se s ventilátorem a nastavil ho tak, aby mu zezadu foukal kolem uší. To by mělo zabránit insekticidu, aby se dostal na ruce a do plic.</p>

<p>Když byla hromada na podlaze příliš veliká, přesunul se. A když druhá hromada dosáhla stejné výšky jako první, opatrně vstal. Klouby měl ztuhlé. Chodidla ho bolela. Po­hyboval nohama, aby povzbudil krevní oběh. V kuchyni po­stavil na kávu. V rádiu nechytil nic jiného než šum, tak za­čal přehrávat ze své sbírky gramofonových desek. Na ku­chyňském stole teď vzniklo volné místo. Pokračoval v práci tady.</p>

<p>Dvě hromady se spojily do jedné.</p>

<p>Světla zhasla, hlasy Beatles se prohloubily, zpomalily a zastavily se. Dana náhle pohltila temnota a zvuky, které ig­noroval: hřmění, ječeni větru a řevu deště útočícího na dům. Z rohu stropu začala odkapávat voda.</p>

<p>V kuchyni připravil kávu, pak se vydal po knihovně a rozsvěcel svíčky. Uplynuly celé hodiny. Zapomenutá káva se už zahřívala příliš dlouho. Čtyři pětiny regálů zůstaly ještě plné, ale většinu potřebných knih už měl v pytlích.</p>

<p>Dan procházel podél regálů. Únava posilovala hlubokou melancholii. Žil v tomhle domě po dvacet let, ale uběhlo dvakrát tolik času od doby, co četl Alenku v říši divů a Vodní děti a Gulliverovy cesty. Tyhle knihy měly práchnivět v opuštěném domě: <emphasis>Duna, Nova, Dvo</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ník, Chodby času, Kolíbka, Více než lidé, Vražda v retrospektivě, Gideonův den, Rudá pravá ruka, Trójské máry, Smrtící stín zlata, Ma</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>želka čarodějnice, Rosemary má děťátko, Stříbrný zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mek, Král Conan. </emphasis>Nebalil si knihy pro zábavu ani proto, aby demonstroval životní filosofie, ale k obnově civilizace. Dokonce Doleho <emphasis>Planety obyvatelné lidstvem</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Zatraceně, ne! Dan odhodil <emphasis>Planety obyvatelné lidstvem </emphasis>na stůl. Je jen nepatrná pravděpodobnost, že ji příští pře­vtělení NASA bude potřebovat dřív, než se promění v prach, ale co má být? Přidal další: <emphasis>Budoucí šok. Kulty ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rozumu, </emphasis>Dantovo <emphasis>Peklo, Tau Zero</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>stop. O patnáct minut později byl hotov. Už neměl další pytle.</p>

<p>Vypil kávu, která ještě zůstala teplá, a donutil se odpo­čívat, než se zapřáhne do těžké práce. Hodinky mu říkaly, že je deset večer. Nedokázal určit, jestli to tak je.</p>

<p>Z garáže vyvezl kolečko. Bylo zbrusu nové, ještě s ná­lepkami. Odolal pokušení přetížit ho. Oblékl si plášť do deště, holínky, klobouk. Vyvezl knihy ven garáží.</p>

<p>Moderní kanalizační systém v Tujunze byl relativně no­vý. Celé území bylo prošpikované opuštěnými nádržemi septiků a jedna z nich stála za domem Dana Forrestera. Bylo to do kopce. Není možné mít všechno.</p>

<p>Vítr ječel. Déšť chutnal slaně a byl v něm i písek. Bles­ky Dana naváděly, ale špatně. Namáhavě tlačil kolečko do kopce a hledal nádrž septiku. Nakonec ji našel, plnou deš­ťové vody, protože včera večer sejmul víko.</p>

<p>Knihy házel dovnitř po celých náručích. Jemně je zastrkával do letitého kanalizačního systému gumovým zvonem. Než odešel, zažehl signální světlici a ponechal ji na obráce­ném víku.</p>

<p>Druhý výlet vykonal v plavkách. Teplý bičující déšť byl méně nepříjemný než promočené a lepící se šaty. Při třetím výletu si nasadil klobouk. Když se vracel, téměř omdlel. Takhle by to nešlo. Raději si odpočine. Svlékl mokré plav­ky a natáhl se na gauč, přetáhl přes sebe přikrývku… a upadl do hlubokého spánku.</p>

<p>Probudil se v pekle hromobití, vichru a deště. Byl hroz­ně ztuhlý. Vstal, kousek po kousku, a vytrvale postupoval ke kuchyni, sám sebe nahlas povzbuzoval. Nejdříve snída­ně, pak zpátky do práce. Hodinky se mu zastavily. Nevěděl, jestli je den nebo noc.</p>

<p>Naplň kolečko do půlky, víc ne. Vyvez ho klouzavým blátem do kopce. Příště nezapomeň na další světlici. Vklá­dej celé náruče knih, pak je zastrkuj dolů do staré kanalizace.</p>

<p>Nebylo pravděpodobné, že by tu kdokoliv, ať debil nebo génius, hledal takový poklad, i kdyby věděl, že existuje. Zápach mu moc nevadil, ale tyhle hurikány nebudou trvat věčně a pak poklad bude dvojnásob bezpečný. Zpátky pro další náklad…</p>

<p>Jednou uklouzl, klouzal pěkný kus z kopce a prázdné kolečko ho táhlo za sebou. Přejel přes dost ostrých kamenů, takže se mu nechtělo zkoušet to znovu.</p>

<p>Pak poslední náklad. Hotovo. Zápasil s poklopem, chvíli odpočíval, pokusil se znovu. Dalo mu zatracenou práci, když ho otevíral, a zrovna tak bylo hrozně obtížné dostat víko zpátky. Pak sjel z kopce s prázdným kolečkem. Během jednoho dne budou jeho stopy odplaveny. Přemýšlel o tom, že pohřbí poslední důkaz svého projektu – kolečko – ale jenom při pomyšlení na všechnu tu práci ho všechno roz­bolelo.</p>

<p>Usušil se všemi ručníky v koupelně. Proč ne? Stejné ručníky použil k tomu, aby osušil vybavení do deště. Další donesl z prádelníku. Nacpal ručníky do holínek, než je dal do auta s pláštěm do deště, kloboukem a dalšími suchými ručníky. Do starého domu teď zatékalo; uvažoval, jestli do starého auta bude zatékat také. Nakonec na tom <emphasis>nezáleží. </emphasis>Nakonec stejně bude muset opustit auto a vyrazí pěšky do deště, poprvé v životě nést batoh. Bude v bezpečí nebo mrt­vý dlouho předtím, než tenhle déšť napadne, že by mohl ustát.</p>

<p>Do auta dal nový batoh, který si zabalil předevčírem, včetně podkožních injekcí a nějakého inzulínu. Někde v autě ležely dva další takové lékařské balíčky, protože mu někdo mohl ukrást celý batoh. Nebyl by někdo mohl ukrást stříkačky… ale jistě by mu měli jednu nechat</p>

<p>Auto bylo stará kraksna a nic na něm nemohlo přilákat zloděje. Přidal několik předmětů, kterými by si mohl vy­koupit život v případě, že by mohl být vykoupen. Byl tam jediný skutečně cenný předmět; průměrný lupič by ho pova­žoval za krám, ale jeho mohl dostat do bezpečí.</p>

<p>Daniel Forrester, Ph.D., muž středních let, neměl žádné užitečné povolání. Jeho doktorát nemohl mít nikdy znovu cenu ani šálku kávy. Měl měkké ruce, vážil příliš mnoho a byl diabetik. Přátelé mu říkali, že se často podceňuje; no, to bylo taky špatné, protože to snižovalo jeho obchodní cenu. Věděl, jak vyrábět inzulín. Bylo k tomu zapotřebí mít labo­ratoř a zabít jednu ovci měsíčně.</p>

<p>Včera se Dan Forrester stal drahým luxusem.</p>

<p>To, co vložil do svého batohu, bylo něco docela jiného. Byla to kniha, zabalená stejně jako ostatní: druhý díl knihy <emphasis>Jak věci fungují. </emphasis>První díl zůstal v septiku.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Harvey Randall viděl, jak proti němu přijíždí bílý cadil­lac. Chvíli to neregistroval. Pak dupl na brzdy tak prudce, že to Joannu vrhlo proti bezpečnostním pásům. Puška tvrdě udeřila do palubní desky. „Zbláznil ses?“ vyjekla, ale Har­vey už otevřel dveře a vyběhl do ulice.</p>

<p>Zuřivě mával rukama. Bože! Musí ho uvidět!</p>

<p>„Marie!“ vykřikl.</p>

<p>Cadillac zpomalil, zastavil. Harvey k němu doběhl.</p>

<p>Ač to bylo k neuvěření, Marie Vanceová byla klidná. Měla oblečený model od Gernreicha, jednoduché letní šaty s hlubokým výstřihem z bílého plátna s vpleteným zlatým vláknem. Zlaté náušnice a malý diamantový přívěsek na zlatém řetízku to perfektně zdůrazňovaly. Tmavé vlasy měla díky vlhku trochu rozcuchané, ale nebyly dlouhé a nikdy nebyly úplně natočené; dokonce i teď vypadala, jako kdyby prostě byla v městském klubu celý den a jela se domů pře­vléknout do večerních šatů.</p>

<p>Harvey na ni užasle hleděl. Klidně se na něj dívala. To, co se mu na ní nelíbilo, v něm vřelo. Chtěl na ni vykřiknout, vyvést jí z míry. Cožpak nepochopila…? „Jak ses sem dostala?“ zeptal se. Když odpověděla, zastyděl se. Marie Vanceová mluvila chladně; příliš chladně. V jejím hlase zněl tón nepřirozené­ho úsilí. „Přijela jsem po hřebeni. V cestě stála auta, ale nějací muži je odstranili. Jela jsem – proč chceš vědět, jak jsem se sem dostala, Harveyi?“</p>

<p>Zasmál se sobě i celému světu, a ji polekal jeho smích. Viděl, že jí do očí vstoupil strach.</p>

<p>Přijel Mark na motorce. Pohlédl na cadillac, pak na Ma­rii. Nezahvízdal. „Tvoje sousedka?“ zeptal se.</p>

<p>„Ano. Marie, budeš muset jet s námi. U vás nemůžeš zů­stat –“</p>

<p>„Nemám v úmyslu u nás zůstávat,“ protestovala. „Najdu svého syna. A Gordieho,“ dodala po malé pauze. Podívala se dolů na své zlaté střevíčky. „Až seženu nějaké šaty… Harveyi, kde je…?“ Dřív, než mohla dokončit, uviděla bo­lest a pak prázdnotu v Harveyově pohledu. „Loretta?“ řekla, tichým a užaslým hlasem.</p>

<p>Harvey neříkal nic. Mark za ním pomalu zavrtěl hlavou. Podíval se Marii do očí. Přikývla.</p>

<p>Harvey Randall se odvrátil. Stál v dešti, nic neříkal, na nic se nedíval.</p>

<p>„Nechte cadillac a vlezte si do TravelAll,“ vyzval ji Mark.</p>

<p>„Ne,“ Marie se pokusila usmát. „Prosím, nemohli byste počkat, než si seženu nějaké šaty? Harveyi –“</p>

<p>„On právě teď nerozhoduje,“ přerušil ji Mark. „Podí­vejte se, nějaké šaty tu budou. Moc jídla ne, ale spousta ša­tů.“</p>

<p>„Mám doma výborné vybavení do terénu.“ Marie byla rozhodná. A věděla, jak mluvit se zaměstnanci, ať už s Gor­dieho nebo s Harveyovými.</p>

<p>„A vysoké boty, které mi jsou. Málokteré mi padnou. Neříkejte mi, že deset minut je takový rozdíl.“</p>

<p>„Bude to trvat déle než deset minut a my rozhodně ne­máme čas,“ namítal Mark.</p>

<p>„Určitě bude trvat déle, když tu budeme stát a dohado­vat se.“</p>

<p>Marie nastartovala auto. Pomalu se rozjížděla. „Prosím, počkejte na mě,“ dodala a odjela pryč, na jih.</p>

<p>„Ježíši,“ rozhněval se Mark. „Harve? Co…?“ nechal otázku nedokončenou. Harvey Randall teď nebyl ve stavu dělat rozhodnutí. „Vlez do toho zatraceného auta, Harve!“ přikázal Mark.</p>

<p>Vyštěknutí v Markově hlase pohnalo Harveye směrem k TravelAll. Začal nastupovat na místo řidiče. Mark zavrčel: „Joanno, vezmi si motorku. Já budu řídit.“</p>

<p>„Kam…?“</p>

<p>„Asi zpět k Harveyovu domu. K čertu, nevím, co máme dělat. Možná bychom měli prostě jet dál.“</p>

<p>„Nemůžeme ji tu nechat,“ namítla Joanna pevně. Vy­stoupila a vzala si motorku. Mark pokrčil rameny a nastou­pil do TravelAll. Podařilo se mu otočit v jízdním pruhu a vydal se zpět cestou, kudy přijeli. Celou cestu klel.</p>

<p>Když dorazili tam, odkud vyjeli, Marie Vanceová seděla na verandě. Oblékla si kalhoty z drahé umělé tkaniny. Měly vzor z<emphasis> </emphasis>nepravidelných čtverců a vypadaly velmi odolně. Na sobě měla bavlněnou blůzu a přes ní vlněný svetr Pendle­ton. Šněrovala si středně vysoké boty do terénu, obuté přes vlněné ponožky. Vedle ní ležela přikrývka. Přikrývka byla naditá.</p>

<p>Joanna zabrzdila motocykl na trávníku. Mark vystoupil a připojil se k ní. Díval se na Marii, pak zpátky na Joannu. „Zatraceně, to je nejrychlejší převlíknutí, jaký jsem kdy vi­děl. Mohla by být užitečná.“</p>

<p>„Záleží na tom, k čemu,“ řekla Marie hladce. „Kdo jste vy dva, a co se stalo s Harveyem?“ Pokračovala ve šněro­vání bot.</p>

<p>„Jeho manželku zabili. Stejná parta, která se vloupala k vám,“ řekl Mark. „Poslouchejte, kam jste jela v tom cadilla­cu? Je váš manžel s Andym Randallem?“</p>

<p>„Ano, samozřejmě,“ potvrdila Marie. „Andy a Bart jsou tam nahoře. S Gordiem.“ Zavázala si boty a vstala. „Ubohá Loretta. Ona – ach, k čertu s tím. Řeknete mi, jak se jme­nujete?“</p>

<p>„Mark. Tohle je Joanna. Pracoval jsem pro Harva –“</p>

<p>„Ano,“ vzpomněla si Marie. O Markovi slyšela. „Ahoj. Takže zůstáváte s Harvem?“</p>

<p>„Jistě –“</p>

<p>„Tak vyrazíme. Prosím, dejte tenhle balíček do auta. Budu hned hotová.“</p>

<p>Tvrdá jak šutr, pomyslel si Mark. Nejchladnější čubka, jakou jsem kdy viděl. Vzal přikrývku, naditou oblečením a dalšími předměty. Marie vyšla s plastikovým cestovním pytlem, takovým, jaké se používají k věšení šatů, když se dopravují na palubě letadla. Vzadu v TravelAll nebylo moc místa, ale dávala si pozor, jak ho ukládá, a vyhladila záhy­by.</p>

<p>„Co to všechno je?“ ptal se Mark.</p>

<p>„Věci, které potřebuju. Teď jsem připravená.“</p>

<p>„Dokážete řídit Harveyův vůz?“</p>

<p>„Na silnici ano,“ pokrčila rameny Marie.,,Nikdy jsem se nepokoušela řídit, jen na silnicích. Ale tuhé řízení dokážu zvládnout.“</p>

<p>„Dobře. Budete řídit. Pro Joannu je to moc velké.“</p>

<p>„Dokázala bych to.“</p>

<p>„Jistě, Jo, ale nemusíš,“ přemlouval ji Mark. „Nech paní–“</p>

<p>„Marie.“</p>

<p>„Nech paní Marii –“</p>

<p>Hlasitě se zasmála. „Jenom Marie. Budu řídit. Máte ma­py? Já nemám dobrou mapu. Vím, že chlapci jsou nahoře, poblíž jižního okraje národního parku Sekvoja, ale nevím přesně, jak se tam dostat.“ Když měla oblečené kalhoty, vl­něný svetr, tenkou nylonovou bundu, kterou přinesla z do­mu a vysoké boty, vypadala menší, než si Mark pamatoval, a nějak méně suverénní. Mark neměl čas uvažovat o tom, proč.</p>

<p>Měla by to zvládnout, pomyslel si Mark. „Pojedu vpředu na motorce. Joanna pojede s puškou v autě. Myslím, že bychom měli uložit Harva na zadní sedadlo. Možná, když se trochu vyspí, zase mu začne pracovat mozek. Kris­te, nikdy předtím jsem neviděl chlapíka, který by se takhle sesypal. Jako kdyby ji sám zabil.“ Mark viděl, jak se Marii­ny oči lehce rozšířily. K čertu s tím, pomyslel si. Šel k mo­torce a nastartoval ji.</p>

<p>Vyjeli zase ven a znovu zabočili na sever. Silnice byla prázdná. Mark uvažoval, kam teď jet. Mohl by se zeptat Harva, ale nemusel by dostat správnou odpověď, a jak by to mohl zjistit? Proč ho to k čertu tak zlomilo, podivoval se Mark. Jako manželka stejně za moc nestála? Nikdy s Harvem nikam nejezdila. Vypadala dobře, ale byla neval­ná společnice. Proč ho to tak zlomilo? Pokud by Mark musel pohřbít Joannu, strašně by mu to vadilo, ale úplně by ho to nezlomilo. Stále by fungoval a příště, až by pili, by vypil sklenici na její památku – a Harv byl vždycky tak tvrdý.</p>

<p>Mark pohlédl na hodinky. <emphasis>Začíná </emphasis>být pozdě. Musíme rychle projet tím, co zbylo z Burbanku a údolí San Fernando. Jak? Pokud dálnice nespadly, budou zaplněné auty. To není k ničemu. Napadly ho nějaké trasy, ale přál by si, aby Harveyova hlava zase fungovala, ale nefungovala a bylo na Markovi, aby je vedl.</p>

<p>Když dojel k Mulhollandu, zabočil doleva.</p>

<p>Za ním zazněl klakson. Marie zastavila na křižovatce. „Tohle není správná cesta!“ vykřikla.</p>

<p>„Samozřejmě, že je. Jedeme!“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Zatraceně. Mark dojel zpátky k TravelAll. Marie a Jo­anna napjatě seděly na předním sedadle. Pušku držela Joan­na v rukou, mířila vzhůru, Marie seděla s jednou rukou ne­dbale poblíž pušky. Byla daleko větší než Joanna.</p>

<p>„Co to má znamenat?“ ptal se Mark.</p>

<p>„Chlapci. Musíme najít chlapce,“ naléhala Marie. ,A oni jsou na východ od nás, ne na západ.“</p>

<p>„K čertu, to já vím,“ vykřikl Mark. „Tohle je nejlepší cesta. Musíme zůstat ve vyšších polohách. Dostaneme se napříč údolím na Topangu, budeme se držet podél kopců Santa Susanna a projedeme nahoru kaňony. Tím se vy­hneme dálnicím a průsmykům, kde budou všichni ostat­ní.“</p>

<p>Marie se zamračila, pokoušela se představit si mapu losangeleské pánve. Pak přikývla. Tahle trasa by je měla zavést do národního parku Sequoia. Znovu se s autem roz­jela. Mark uháněl vpředu. Jak jel, mumlal si sám pro sebe. Frank Stoner říkal, že Mojave je správné místo k pobytu. Stoner věděl všechno. Pro Marka to bylo dost dobré. Bylo to místo, kam se dalo jet, a až se tam dostanou, můžou se rozhodnout, co dělat dál. Byl to cíl.</p>

<p>Ale Harv by chtěl zachránit svého chlapce. A ta Van­ceová chtěla jejího. Je legrační, že o svém manželovi se stě­ží zmínila. Možná spolu nevycházejí. Mark si vzpomněl na Marii, jak ji poprvé uviděl. Třída. Opravdová třída. Mohlo by to být zajímavé.</p>

<p>Jeli dál deštěm, po páteři Los Angeles, a déšť jim bránil v tom, aby viděli zkázu v údolích po obou stranách. Silnice byly volné a TravelAll překonával hromady bláta, které se rychle tvořily všude, kde silnice poklesla pod okraj hřebenu. Míle ubíhaly a Mark z toho měl radost.</p>

<p>Randall zadřímal a probudil se, zadřímal a probudil se. Sedadlo auta se natřásalo, naklánělo a škubalo. V uších mu řvalo hromobití a déšť. Vlastní strašidelné vzpomínky ho téměř probouzely. Když se zablýskalo, viděl to znovu, svůj stroboskopicky osvětlený obývací pokoj, křišťál a stříbro nedotčené, pes a manželka mrtví na kashdanském koberci… Když se ozvaly hlasy, domníval se, že poslouchá vlastní myšlenky:</p>

<p>„Ano, byli si velice blízcí… byla na něm úplně závis­lá…“</p>

<p>Hlasy doléhaly a mizely. Jednou si uvědomil, že auto zastavilo, a slyšel tři hádající se hlasy, ale také mohly být uvnitř jeho hlavy.</p>

<p>„Manželka je mrtvá… nebyl tam… ano, říkala, že ho po­prosí, aby zůstal doma… ztratil svůj dům, svou práci a všechno, co měl… nejenom svou práci, ale celou profesi. Po tisíc let už nebudou žádné televizní dokumenty. Ježíši, Marku, ty taky budeš jako mrzák.“</p>

<p>„Já vím, ale… neočekával… schoulit se a umřít.“</p>

<p>Schoulit se a zemřít, pomyslel si Randall. Jo. Těsněji se schoulil na sedadle auta. Auto se zase rozjelo a třáslo s ním. Zakňoural.</p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Úterý odpoledne</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Naneštěstí tam, kde se jedná o tak základní věci, jako je obrana území, naše vyšší mozková centra příliš vnímají n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>léhání těch nižších. Intelektuální kontrola nám může pom</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ci jen do té doby, ale dál už ne. Jako poslední útočiště je nespolehlivá a jediný, rozumov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> neodůvo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>něný, emociální akt může od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stranit všechno dobro, kterého bylo dos</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ženo.</emphasis></p>

<p>Desmond Morris, <emphasis>Nahá opice</emphasis></p>

<p>Za dvě hodiny se Země pootočila, zatímco Hammerlab vykonal jeden oběh a kousek navíc. Evropa a Západní Afri­ka se přesunuly ze západu slunce do noci.</p>

<p>Všichni se nejspíš báli promluvit. Ricky věděl, že on se bojí. Pokud by promluvil, co by z toho vyšlo? Johnnyho bývalá manželka a děti nebyly v Texasu. Rick ho proto ne­náviděl: tajemství, za které se styděl. Tiše sledoval, jak se Země otáčí.</p>

<p>V Hammerlabu bylo horko. V beztížném stavu pot nestéká, zůstává tam, kde se vytvořil. Kdykoliv si Rick vzpo­mněl, otřel si pot mokrým hadrem, který svíral v levé ruce. Když se vytvořily slzy, zakrývaly oči jako tloustnoucí čoč­ky. Mrkání jenom křivilo čočky. Musely se vytřít a pak vi­děl.</p>

<p>Na temné Zemi zářily oranžové díry, jako cigarety prostrčené zezadu mapou. Dalo se těžko říct, kde každý z těch zářících bodů leží. V Evropě zmizela světla měst, buď zakrytá mraky, nebo prostě zničená. Moře vypadalo stejně jako pevnina. Rick už vypozoroval že se pevnina místy změnila v moře: dole na americkém východním po­břeží, na Floridě a do hloubky Texasu. Texas. Mohla se jakákoliv vojenská helikoptéra pohybovat rychleji než vodní stěna? Ale ty vichry! Ne, je mrtvá…</p>

<p>Viděl však dopady v denním světle a pamatoval si to. Záře ve Středozemí odumřela. Menší úder do Baltu uhasl téměř okamžitě.</p>

<p>Mnohem větší dopady do středu Atlantiku bylo stále vi­dět. Viděli jste pouze difuzní perleťovou zář, dokud se Hammerlab neocitl přímo nad jedním z nich. Pak jste se dí­vali dolů do prázdného středu strašlivého hurikánu: prů­hledným pilířem ostré páry do oranžově-bílé záře. Tyhle byly tři, a teď byly mnohem menší. Moře se vracelo.</p>

<p>Čtyři malé zářící krátery roztroušené v Súdánu, tři v Ev­ropě a jeden mnohem větší poblíž Moskvy stále vyzařovaly své oranžovobílé světlo zpět do vesmíru.</p>

<p>Johnny Baker vzdychl a odrazil se od okénka. Odkašlal si a začal: „Tak dobře. Musíme si promluvit.“</p>

<p>Podívali se na něj, jako kdyby přerušil pohřební řeč. Johnny zarytě pokračoval. „Apollo nemůžeme použít. Vel­ký úder do Pacifiku mířil prakticky na naši zajišťovací flo­tilu. Apollo je stavěné pro přistávání v moři a moře… všechny oceány… k čertu…“</p>

<p>„Musíte si vyprosit cestu domů,“ pomohl mu Petr Jakov a přikývl. „Ano. Máme místo. Přijměte naše pohostinství.“</p>

<p>Leonilla Maliková řekla: „Nemáme domov. Kam mů­žeme letět?“</p>

<p>„Moskva není celý Sovětský Svaz,“ namítl Petr jemně, káravě.</p>

<p>„Opravdu ne?“</p>

<p>Rick mu nijak nepomohl. Stál u okna a Johnny viděl jen jeho záda. „Ledovce,“ připomněl Johnny. Ano, sledovali ho. „Došlo k úderu nad Rusko, do..?“</p>

<p>„Karského moře. Dopad jsme neviděli. Asi to bylo příliš daleko na severu. Jenom jsme to odvodili z toho, jakým způsobem se mraky hnaly dolů.“</p>

<p>„Správně, mraky se hnaly dolů. Muselo dojít k dopadu do oceánu. Mraky budou pokračovat dolů přes celé Rus­ko, dokud se kráter na dně moře nezacelí. Roztrousí desít­ky milionů tun sněhu po celém kontinentu. Bílé mraky a bílý sníh. Jakékoliv dopadající sluneční světlo bude po příštích pár set let odráženo zpátky do vesmíru. Já…“ Johnnyho tvář se zkřivila. „Bůh ví, že vám nechci kazit náladu, ale tyhle ledovce se budou přesouvat přímo dolů do Číny. Skutečně si myslím, že bychom měli zamířit na nějaké teplejší místo.“</p>

<p>Petr Jakov se tvářil chladně. Ironicky řekl: „Možná do Texasu?“</p>

<p>Rickova záda sebou škubla. Johnny řekl: „Pěkně děku­jeme.“</p>

<p>„Moje rodina byla v Moskvě. Zemřeli v ohni a výbuchu. Vaši rodinu zahubila voda. Chápejte, vím, jak se cítíte. Ale Sovětský Svaz přečkal neštěstí už v minulosti, a ledovce se pohybují pomalu.“</p>

<p>„Revoluce se pohybuje rychle,“ vmísila se do hovoru Leonilla.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>Leonilla začala rychle mluvit rusky. Petr jí odpovídal podobně.</p>

<p>Johnny tiše promluvil na Ricka. „Nech je, ať to probe­rou. K čertu, je to jejich raketa. Poslouchej, Ricku, <emphasis>mohli </emphasis>tam dostat helikoptéru včas. Ricku?“ Rick ho nevnímal. Nakonec se Johnny podíval tam, kam se díval Rick, směrem dolů na temnou hmotu Asie…</p>

<p>Leonilla teď přepnula na angličtinu. Téměř čile, téměř vesele vysvětlovala: „Ledovce se pohybují pomalu, ale revoluce se pohybuje rychle. Většina členů strany a všich­ni ve vládě byli z Ruska, jako já, jako Peter. No, příliš velká část Ruska byla zasažena. Co se stane teď, když Ukrajinci, Gruzínci, všichni utlačovaní lidé pochopí, že Moskva už nemá moc nad jejich životy? Pokoušela jsem se přesvědčit soudruha generála Jakova… Na co se to dí­váte?“</p>

<p>Rick Delanty se k ní otočil a ona ucouvla. Výraz tváře se u různých ras a kultur liší, ale poznala smrtelnou nenávist, když ji uviděla. O okamžik později se Rick pohnul; ale jen aby jí uvolnil místo u okénka.</p>

<p>Nad černým příkrovem mraků z pádu Kladiva svítily de­sítky malých jiskřiček. Další jím pronikaly. Plocha pokrytá maličkými zvedajícími se jiskřičkami, světluškami ve for­maci…</p>

<p>Leonilla se pustila. Odplula zpět napříč Hammerlabem, držela ji nenávist v Rickově pohledu, nebyla schopná od­vrátit oči. Petr ten pohled uviděl a napjal se, jedna ruka se pevně sevřela, aby se zachytil, druhá ruka sevřená v pěst a připravená, napjal se, aby bránil ženu před hrozbou, které nerozuměl.</p>

<p>A Johnny Baker proletěl hladkým obloukem napříč místností k vysílacímu panelu. Nastavil ovládacími prvky frekvenci v pečlivě kontrolovaném spěchu, stiskl tlačítka a promluvil. „Zrcadlo, tady je bílý pták; zrcadlo, zrcadlo, tady je bílý pták. Sovětský svaz hromadně odpálil mezikontinentální rakety; opakuji, sovětské rakety stoupají. Pozorování potvrzeno. K čertu, ti bastardi odpálili všechno, co měli! Pět set raket, možná víc!“</p>

<p>Peter Jakov dorazil k pultu. Prudce zatáhl za vypínače. Indikátorová světla na panelu pohasla. Baker a Jakov se dí­vali jeden na druhého.</p>

<p>„Delanty!“</p>

<p><emphasis>„P</emphasis><emphasis>ane.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Rick se odrazil směrem k Jakovovi. Ještě když letěl kabinou, Leonilla něco rusky křičela. Pak Rick držel Jakova – ale Rus nedělal nic. Jeho tvář se změnila v masku nenávisti, podobnou Rickově.</p>

<p>„Pošlete své varování,“ zasyčel. „Neřeknete jim nic, co by už nevěděli.“</p>

<p>„Co tím k čertu myslíš?“ vykřikl Rick Delanty.</p>

<p>„Podívej se,“ vyzval ho Petr.</p>

<p>Leonillin hlas byl podivně prázdný. „Nad Moskvou je další záře. Nová.“</p>

<p>„Cože?“ Johnny Bakera se střídavě díval na ruského ge­nerála a na ni a nakonec pomalu odplul k okénku. Už to vě­děl. Věděl, jak to musí vypadat, a okamžitě to uviděl. Na okraji červenooranžové záře, která vyznačovala Moskvu, rozkvetl maličký jasný hřib v červené a fialovobílé.</p>

<p>„Opožděný dopad.“ Sám cítil, že lže, protože Hamner – Brown byl pryč už dvě hodiny, a očima už hledal další. Objevil dva malé hřibovité mraky a maličké slunce, které rozkvetlo, zatímco se díval. „Ježíši,“ vyjekl, „celý svět se zbláznil.“</p>

<p>„Pozlacují zlato,“ přikývl Rick Delanty. „Nestačí, že do nás narazila kometa. Nějaký hajzl stiskl tlačítko. Do prde­le!“</p>

<p>Všichni čtyři teď pozorovali scénu dole: stoupající světlušky sovětských raket a náhle se objevující modrobílá světla tam, kde bývala evropská část Ruska. Jakýkoliv prů­mysl, který by mohl přežít kometu, byl…</p>

<p>Šílenství, pomyslel si Johnny Baker. Proč, <emphasis>proč, </emphasis>PROČ?</p>

<p>„Nemyslím si, že tam dole budeme vítaní,“ uvažoval Rick Delanty. Jeho hlas byl podivně klidný a Johnny pře­mýšlel, jestli se Rick také zbláznil. Na Leonillu se nedoká­zal podívat.</p>

<p>Nakonec Rick hluboko v hrdle zavrčel. Byl to jen zvuk. Neměl žádný význam a nebyl proti nikomu namířen. Pak se otočil a odkopl se pryč od všech ostatních, dolů po celé dél­ce Hammerlabu. Jakov byl na druhém konci, poblíž přecho­dového otvoru do <emphasis>Sojuzu, a </emphasis>Johnny Baker měl šílenou myšlenku, že Rus šel pro ukrytou zbraň.</p>

<p>To je všechno, co ještě potřebujeme. Souboj na pistole na oběžné dráze. Proč ne? Šílenství a pomsta, to byly krásné staré tradice tam, odkud Jakov pocházel.</p>

<p>„Tak, a je to,“ řekl Johnny tiše. „Mohlo by být pěkné držet pohromadě. Poslední astronauti. Ale myslím, že to ne­půjde. Ricku?“</p>

<p>Rick byl dole u průlezu do Apolla a klel, tiše, ale dost nahlas, aby ho mohli slyšet.</p>

<p>Johnny se otočil zpět a pozoroval Jakova. Rus neudělal žádný pohyb, aby otevřel přechodový otvor do Sojuzu. Vi­sel v prostoru, visel tak, jako kdyby byl připraven něco udělat, ale ani se nepohnul. Upřeně se díval na poničenou Zemi dole.</p>

<p>Rickův řev zazněl celou délkou kabiny. <emphasis>„D</emphasis><emphasis>o prdele!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Pak oznámil: „Pane, v Apollu je vakuum. Mám si nasadit helmu a jít se podívat, jestli je poškozený tepelný štít?“</p>

<p>„Nenamáhej se. Do prdele!“ Díra kdekoliv v Apollu by je při návratu zabila. Byli znovu odkázáni na jedinou loď. Johnny se otočil zpátky k Petru Jakovovi, který se ještě dí­val okénkem.</p>

<p>Udeřit generála Jakova do zátylku, hned, než to bude očekávat. Nebo letět zpět do Ruska. Jako váleční zajatci? Těžko. Johnny Baker si vzpomněl na scény ze <emphasis>Souostroví Gulag. </emphasis>Ruka se rozpřáhla k úderu. Rick mohl zvládnout Leonillu, a museli by…</p>

<p>Pomyslel na to, ale neudělal nic. A Peter Jakov se k nim všem otočil a pečlivě vyslovil: „Pohybují se na východ. Vý­chod.“</p>

<p>Dívali se jeden na druhého, Baker a Jakov, po okamžik, který se protáhl do nekonečna, pak se oba divoce vrhli k vy­sílacímu panelu.</p>

<p>„Potvrzuji, Zrcadlo, Bílý pták končí,“ skončil zprávu Johnny Baker. „Podařilo se vám spojit?“ ptal se naléhavě Rick.</p>

<p>„Jo. Alespoň to někdo potvrdil.“ Johnny Baker se podí­val na vířící masu dole. „Myslím, že Bůh tam nahoře nás dobře slyší. Jinak nechápu, jak bychom přes tohle mohli vy­slat zprávu.“</p>

<p>„Zkrácení vzdáleností. Náhodné ionizační dráhy,“ ar­gumentoval Jakov.</p>

<p>Johnny Baker pokrčil rameny. Neměl zájem hádat se kvůli náboženství. Kabina ztichla, jak pozorovali let střel. Jiskřičky teď pohasínaly, jak se dostaly na své oběžné drá­hy. Měly se znovu rozzářit, ale daleko jasněji…</p>

<p>Ale dříve, než plameny pohasly, bylo jasně vidět, že se střely nezvedají, aby obletěly Severní pól. Ukázal se úzký srpek Země, víc než dost k tomu, aby se dokázali zoriento­vat, a střely se zjevně pohybovaly na východ, směrem na Čínu.</p>

<p>A nad Ruskem docházelo k jaderným výbuchům. Číňané zaútočili první a to, co ušetřilo Kladivo, bylo teď radioak­tivním peklem.</p>

<p>Petrova rodina byla tam dole, pomyslel si Johnny Baker. A rodina Leonilly, pokud nějakou má. Nemyslím, že má. Ježíši, já mám štěstí. Anna opustila Houston před několika týdny.</p>

<p>Johnny se sám pro sebe tiše zasmál. Ann Bakerová ne­měla žádný důvod zůstávat v Texasu. Vzala děti do Las Vegas kvůli rozvodu, který jí pravděpodobně zachránil život. Co se týče Maureen… Jo. Maureen. Pokud by nějaká žena mohla přežít Pád Kladiva rozumem a rozhodností, byla to Maureen. Říkala, že jede do Kalifornie se svým otcem.</p>

<p>„Musíme toho hodně udělat.“ Petr Jakov byl vzorem pracovního zaneprázdnění, kromě tichého podtónu v hlase. „Nemůžeme tu přežít víc, než maximálně několik týdnů. Generále, my nemáme žádný palubní počítač. Musíte použít vaše vybavení a vypočítat naši návratovou dráhu.“</p>

<p>„Jistě,“ souhlasil Johnny.</p>

<p>„Budeme vás potřebovat oba.“ Jakov naklonil hlavu směrem k opačnému konci kabiny, kde se zdálo, že se Rick Delanty schoulil do sebe.</p>

<p>„Pomůže nám, když ho budeme potřebovat,“ řekl Baker. „Musí to snášet těžce. I kdyby zůstala jeho žena s dětmi na­živu, i kdyby je dostali ven, on se to nikdy nedozví.“</p>

<p>„Nevědět je lepší,“ namítl Petr. „Mnohem lepší.“</p>

<p>Johnny si vzpomněl na Moskvu, dvakrát zničenou, a přikývl.</p>

<p>„Asi by mu doktorka Maliková měla dát něco na uklid­nění,“ pronesl Jakov.</p>

<p>„Řekl jsem ti, že plukovník Delanty bude v pořádku,“ odpověděl Johnny Baker. „Ricku, potřebujeme se poradit.“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Proč?“ naléhal Jakov. „Proč to udělali?“</p>

<p>Náhlá otázka Bakera nepřekvapila. Uvažoval, kdy Jakov něco řekne.“</p>

<p>„Ty víš, proč,“ řekla Leonilla Maliková. Opustila své místo u okénka. „Naše vláda už dříve prahla po Číně. S hrozbou příchodu ledovců mají Rusové jen jedno místo, kam by šli. Evropa byla zničena a na jihu je toho velmi málo. Pokud můžeme dojít k takovým závěrům my, Číňani můžou také.“</p>

<p>„A tak zaútočili,“ doplnil ji Jakov. „Ale ne dost rychle. Dokázali jsme odpálit protiúder.“</p>

<p>„Tak kde přistaneme?“ zeptala se Leonilla.</p>

<p>„Jsi nějak klidná,“ podivil se Jakov. „Tobě je jedno, že tvá země byla zničena?“</p>

<p>„Vadí mi to i méně, i více, než myslíš,“ odpověděla. „Narodila jsem se tam, ale nebyla to moje vlast. Moji vlast zabil Stalin. V žádném případě tam teď nemůžeme letět. Mohli bychom přistát uprostřed války, pokud bychom vů­bec našli místo, kde přistát.“</p>

<p>„Jsme důstojníci Sovětského Svazu a válka ještě ne­skončila,“ řekl Jakov.</p>

<p>„Blbost.“ Všichni se otočili směrem k Rickovi Delantymu. „Blbost,“ opakoval. „Víš velice dobře, že neexistuje nic, co bys tam dole mohl dělat. Kam bys letěl? Do Číny, čekat na Rudou armádu? Nebo dolů do radioaktivního spa­du, čekat na ledovce? Prokrista, Petře, tahle válka není tvojí válkou, i kdybys byl dost velký blázen, abys věřil, že stále pokračuje. Pro tebe skončila.“</p>

<p>„Tak kam poletíme?“ dožadoval se Jakov odpovědi.</p>

<p>„Na jižní polokouli,“ navrhla Leonilla. „Počasí obvykle nepřekračuje rovník, a většina dopadů postihla severní po­lokouli. Věřím, že zjistíme, že Austrálie a Jižní Afrika jsou nepoškozené průmyslové společnosti. Do Austrálie bychom se z téhle oběžné dráhy dostali těžko. Nemohli bychom moc ovlivnit místo přistání, a mohli bychom zemřít hlady, kdy­bychom přistáli v buši. Jižní Afrika –“</p>

<p>Johnny se trpce zasmál. Rick zažertoval: „Pokud se vám to všude zdá stejné, já bych raději zůstal tady.“</p>

<p>Všichni se zasmáli. Baker cítil, že napětí trochu polevi­lo. „Podívejte,“ začal, „pravděpodobně bychom dokázali přistát v Jižní Africe a nenašli bychom tam velké škody, ale proč bychom to dělali? Byli bychom čtyři cizinci a nikdo z nás neumí jazyk. Navrhuju, abychom letěli domů. K nám domů. Můžeme přistát dost blízko od místa, kam zamíříme, a vy budete dva cizinci se dvěma domorodými vůdci. A an­glicky umíte.“</p>

<p>„Jsme ve špatné situaci,“ řekl Delanty.</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Tak kam?“</p>

<p>„Do Kalifornie. Do vyšších poloh s farmami v Kalifor­nii. Tam ještě dlouho nebudou ledovce.“</p>

<p>Leonilla neříkala nic. Petr namítl: „Zemětřesení.“</p>

<p>„Máš <emphasis>pravdu, </emphasis>ale to skončí dřív, než přistaneme. Nárazo­vé vlny musely aktivovat každou geologickou poruchu, která tam je. V Kalifornii nebudou sto let další zemětřesení.“</p>

<p>„Ať uděláme cokoliv, musí to být rychle,“ upozorňoval Petr. Ukázal na panel s indikátory. „Ztrácíme vzduch a energii. Pokud nebudeme jednat rychle, nebudeme moci jednat vůbec. Říkáte Kalifornie. Budou tam vítáni dva ko­munisté?“</p>

<p>Leonilla se na něj divně podívala, jako kdyby chtěla ně­co říct, ale neřekla.</p>

<p>„Lépe tam, než jinde,“ rezolutně řekl Baker. „Nezvolili bychom jih nebo středozápad –“</p>

<p>„Johnny, dole budou lidé, kteří si myslí, že to všechno bylo spiknutí rusáků,“ připomněl Rick Delanty.</p>

<p>„Ano. Ale zase jich bude víc na středozápadě nebo jihu, než v Kalifornii. A východ je pryč. Co ještě zůstalo? Mimo­chodem, podívejte se, my všichni jsme <emphasis>hrdinové. </emphasis>Poslední lidé ve vesmíru.“ Pokud se pokoušel přesvědčit sám sebe, nefungovalo to.</p>

<p>Leonilla a Petr si vyměnili pohledy. Měkce promluvili rusky. „Umíš si představit, co by udělala KGB, kdybychom přistáli v americké kosmické kabině?“ zeptala se Leonilla. „Jsou Američané taky takoví blázni?“</p>

<p>Rick Delanty se v odpověď tiše a smutně zasmál. „Ne­jsme všichni na stejné lodi,“ připustil. „S FBI bych si nedě­lal starosti. Ale jsou to spravedliví patriotičtí občané…“</p>

<p>Leonilla se tázavě zamračila.</p>

<p>„No,“ rozvíjel dál Rick, „proč bychom si dělali starosti? Přistaneme v sovětské kosmické lodi jasně označené srpem, kladivem a velkým nápisem CCCP…“</p>

<p>„Je to lepší než symbol Marsu,“ přidal se Johnny Baker.</p>

<p>Nikdo se nezasmál.</p>

<p>„K čertu,“ řekl Rick. „Kdybychom měli na vybranou, na tomhle světě bychom nepřistávali. Mohli byste si myslet, že se lidé po tomhle dokážou spojit. Ale já o tom pochybuju.“</p>

<p>„Někteří ano,“ nesouhlasil Baker.</p>

<p>„Jistě. Podívej, Johnny, polovina lidí je mrtvých a ostatní budou bojovat o zbylé jídlo. Nezvyklé počasí zničí úrodu. <emphasis>Ty to </emphasis>víš. Spousta těch, kteří přežili, nepřežije další zimu.“</p>

<p>Leonilla se otřásla. Znala lidi, kteří přežili – stěží – velký hlad na Ukrajině, který následoval po Stalinově ná­stupu na carský trůn.</p>

<p>„Ale jestli dole zůstala nějaká civilizace, někdo, komu záleží na tom, co jsme vykonali, bude to v Kalifornii,“ ar­gumentoval Rick Delanty. „Máme <emphasis>záznamy </emphasis>Hamner–Brownovy komety. Poslední kosmický let za –“</p>

<p>„Za dlouhou dobu,“ dokončil za něj Petr.</p>

<p>„Jo. A musíme ty <emphasis>záznamy </emphasis>zachránit. Jen tak to bude mít nějaký smysl.“</p>

<p>Petr Jakov vypadal uvolněně, když teď už nebyl výběr obtížný. „Výborně. Jsou v Kalifornii atomové elektrárny? Jsou. Ty to pravděpodobně vydrží. Civilizace se bude tvořit kolem elektrické energie. To je místo, kam bychom měli letět.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Systém spojení SAC je vybudován tak, aby přežil. Je ur­čen k tomu, aby fungoval i po atomovém úderu. Není stavěn na katastrofu planetárního dosahu, ale obsahuje tolik záloh a tolik paralelních systémů, že zprávy pronikly i po úderu Kladiva.</p>

<p>Major Bennet Rosten poslouchal vzrušený hovor ve svém reproduktoru. Většina z toho nebyla určena pro něj, ale stejně to přijímal; kdyby se spojení někdy přerušilo, major Rosten by měl k dispozici své rakety a poté, co do­běhnou časovače, by je mohl odpálit. Bylo lepší, aby věděl příliš mnoho, než příliš málo.</p><empty-line /><p>„NVR, NVR, nouzové válečné rozkazy. Pro všechny velitele SAC, tady je vrchní velitel SAC.“</p>

<p>Hlas generála Bambridge pronikal silným šumem. Ros­ten mu stěží rozuměl.</p>

<p>„Prezident je mrtev. Nehoda helikoptéry; opakuji, prezident zahynul při havárii helikoptéry, nemáme žádný důkaz o nepřátelském útoku na spojené státy, nemáme žádné spojení s vyšším velením.“</p>

<p>„Kriste na nebi,“ zamumlal kapitán Luce. „Co teď máme dělat?“</p>

<p>„Za co jsme placeni,“ suše řekl Rosten. Šum statiky přehlušil hlas v reproduktoru. „… Žádné zprávy od systému časného varování… hurikány nad… opakuji… tornáda…“</p>

<p>„Ježíši,“ mumlal Luce. Uvažoval o své rodině nahoře nad úrovní země. Na základně byly kryty. Millie by měla mít dost rozumu, aby se do nich dostala. Nebo neměla? Byla manželkou důstojníka Air Force, ale je mladá, příliš mladá a –</p>

<p>„… stav zůstává červený, opakuji, stav zůstává červený. SAC končí.“</p>

<p>„Odemkneme cílové karty,“ navrhl Rosten. Harold Luce přikývl. „Myslím, že to bude nejlepší, ka­pitáne.“ Pak, jak k tomu byl vycvičen, Luce zapsal čas do deníku: „Podle příkazů CO jsme cílové štítky a vyhodnocení vyjmuli v 1841 ZULU.“ Luce použil své klíče, pak otočil pa­nel s kombinačním zámkem. Vytáhl svazek děrných štítků do počítače a položil je na pult. Ničím nenaznačovaly, k čemu jsou, ale existovala kódová knížka, která je dokázala interpretovat. Za normálních okolností by ani Luce, ani Rosten nevěděli, kam jsou jejich rakety namířeny. Ale teď, když bylo velmi pravděpodobné, že vypálí vlastní rakety, se zdálo být lepší to vědět.</p>

<p>Čas ubíhal. Reproduktor znovu zavřeštěl. „Apollo hlásí odpálení sovétských raket… opakuji… hromadní… pětset… tamtaratam…“</p>

<p>„Bastardi!“ vykřikl Rosten. „Všiví rudí hajzlové!“</p>

<p>„Klid, kapitáne,“ Kapitán Luce se probíral štítky a pří­ručkou kódů. Pohlédl na panel s indikátory. Střely měli ještě zajištěné; nemohli nic odpálit, pokud by chtěli, ne bez roz­kazů ze Zrcadla.</p>

<p>„Zrcadlo, tady je výkop. Máme zprávy od sovětského premiéra. Sověti prohlašují, že rakety byly opáleny jako odpověď na čínský útok proti sovětskému svazu. Sověti nás žádají o pomoc proti nevyprovokovanému čínskému útoku.“</p>

<p>„Všem jednotkám, tady je SAC. Apollo hlásí, že sovětské rakety míří na východ; opakuji… ne… pokud je nám známo…“</p>

<p>„Velitelství letenek, tady je zrcadlo. Nedošlo k sovětskému útoku na Spojené státy; opakuji, sovětský útok pouze na Čínu, ne na spojené státy…“</p>

<p>Reproduktory náhle zmlkly. Luce a Rosten se podívali jeden na druhého. Pak pohlédli na cílové štítky.</p>

<p>Červené praporky přepadly přes světla na panelu s indi­kátory a nový digitální časovač začal odtikávat sekundy.</p>

<p>Během čtyř hodin budou mít své rakety.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Hrst žhnoucího uhlí byla roztroušena po Mexiku a vý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chodu Sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jených států: pozemní dopady Kladiva. Sloupy přehřátého vzduchu proudí vzhůru do stratosféry, vynášejí miliony tun prachu a odpařené půdy. Dovnitř se namísto stoupajícího vzduchu řítí vichry. Když kř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>žují otáčející se svět, jejich dráhy se stáčejí do několika levotočivých sp</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>rál. Ve spirálách se tvoří víry a jsou vymrštěny ven jako huriká</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mateřský hurikán se vytváří nad Mexikem a pohybuje se na v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>chod Mexickým zálivem, nabírá tepelnou energii z vroucí mořské vody, která pokrývá místo úderu do Zálivu. Hurikán se posunuje na sever, z moře na pevninu, a jak po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stupuje, plodí tornáda. Vichry h</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>rik</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>nu ženou záplavy dál vzhůru údolím Mississippi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak se zahřátý vlhký vzduch zvedá nad oceány, dolů z Arktidy vanou studené vichry. Ohromná fronta se vytváří podél údolí Ohia. To</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>náda pučí, uvolňují se a rozlétají se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okolo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Když se fronta pohne dál, vytváří se další, a další za ní vyplivují stovky, pak tisíce tornád, aby zuřivě tančily na hrobech zř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>cených měst. Fronta se pohne na </emphasis><emphasis>východ</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Další se vytvářejí v Atlantiku, nad Evropou, v Africe. Dešť</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vé mraky pokrývají Zemi.</emphasis></p><empty-line /><p><strong>3</strong></p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" /><strong>RYCHLÝ A SMRTÍCÍ</strong></p>

<p>Den hněvu v sobě strašnou zkázu skrývá,</p>

<p>slovo Sibylino s Davidovým splývá,</p>

<p>ze země i nebes jenom popel zbývá.</p>

<p>A já, člověk křehký, jaké vyslovit mám přání,</p>

<p>kdo ujal by se za mne přimlouvání,</p>

<p>když i spravedliví potřebují slitování.</p>

<p><emphasis>Dies Irae</emphasis></p><empty-line /><p><strong>ubohý boháč</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Hodnota věci spočívá v tom, co věc přinese. </emphasis></p>

<p>Zásady práva.</p>

<p>Tim vedl Eileen přes kluzký hřeben. Zastavili se a v úžasu zírali na Tujungu.</p>

<p>Tujunga stále žila! Byla tam elektřina: v domech, které ještě stály, svítila žlutá světla; z obchodů s nerozbitými vý­lohami se linulo jasné modrobílé světlo zářivek.</p>

<p>Po ulici Foothill Boulevard jezdila auta. Jezdila se zapnutými světly v odpoledním soumraku, větrnými, deštěm spláchnutými ulicemi, stopu hlubokým bahnem, které ve stružkách teklo napříč silnicí. Nebylo jich moc, ale byla to auta, a jezdila. Na parkovišti před supermar­ketem proti Timovi a Eileen stály policejní vozy.</p>

<p>Byli tam také ozbrojení muži v uniformách. Když se Tim a Eileen dostali blíže, uviděli, že uniformy mají různý střih a stáří, a hodně jich už nesedí. Působilo to tak, jako kdyby každý, kdo měl uniformu, šel domů a oblékl si ji. Zbraně byly různé: pistole, brokovnice, pušky ráže 0.22, lo­vecké mauserovky, pár vojenských pušek, které nesli muži v uniformách Národní gardy.</p>

<p>„Jídlo!“ vykřikl Tim. Vzal Eileen za ruku a běželi k ob­chodnímu středisku, náhle oživlí. „Říkal jsem ti to,“ vykřikl Tim. „Civilizace!“</p>

<p>Dva muži v už nepoužívaných armádních uniformách blokovali vchod do dveří supermarketu. Neustoupili, když se Tim a Eileen pokusili vejít dovnitř. Jeden z mužů měl výložky seržanta. „Co je?“ zeptal se.</p>

<p>„Potřebujeme si koupit něco k jídla,“ vysvětloval Tim.</p>

<p>„Je mi líto,“ odbyl ho seržant. „Všechno je konfiskova­né.“</p>

<p>„Ale máme hlad.“ Hlas Eileen zněl žalostně dokonce i jí samotné. „Celý den jsme nejedli.“</p>

<p>Druhý uniformovaný muž promluvil. Nemluvil jako vo­ják. Hovořil spíše jako pojišťovací agent. „Ve staré radnici budou vystavovat přídělové karty. Musíte se tam jít zare­gistrovat. Pokud vím, budou také přidělovat polévku.“</p>

<p>„Ale kdo je to v obchodě?“ Eileen ukázala obviňujícím prstem do uliček, které se koupaly v elektrickém světle, a kde lidé vršili zboží do nákupních vozíků. Někteří měli uni­formy, jiní ne.</p>

<p>„Naši důstojníci. Zásobovači,“ vysvětloval seržant. Ještě ráno byl prodavačem v železářství. „Na radnici vám o tom řeknou všechno.“ Podíval se na jejich zablácené šaty a ně­jak se mu rozbřesklo. „Přišli jste přes kopce?“</p>

<p>Tim přisvědčil: „Ano.“</p>

<p>„Ježíši,“ podivil se seržant.</p>

<p>„Zvládlo to hodně dalších lidí?“ zeptal se druhý muž.</p>

<p>„Nevím.“ Tim vzal Eileen znovu za ruku, držel ji, jako kdyby se mohla vypařit jako dým, stejně tak jako zmizel je­ho sen o normální civilizaci. „Jsme skoro mrtví únavou,“ řekl prosebně. „Kam můžeme… co bychom měli dělat?“</p>

<p>„Teď jste mě dostali,“ odpověděl seržant. „Pokud chcete mou radu, počítejte s tím, že odsud musíte vypadnout. Za­tím cizí lidi nevracíme. Zatím. Ale je samozřejmé, že s tím, co tu je, stěží vystačíme. Minimálně do té doby, než se do­kážeme dostat zpátky přes kopce a podívat se, co je venku v údolí. Řekli mi…“ Jeho hlas odezněl. „Viděli jste, jak se to stalo?“ zeptal se vojín.</p>

<p>„Ne. Myslím, že voda vystoupila pořádně vysoko,“ řekl Tim. „Ale neviděli jsme ji. Jenom slyšeli.“</p>

<p>„Uslyším to zbytek svého života,“ přidala se Eileen. „To… musí tam ale být naživu spousta lidí. Možná v Bur­banku. A v hollywoodských kopcích.“</p>

<p>„Jo,“ zabručel vojín.</p>

<p>„Příliš mnoho lidí na to, abychom se o ně mohli starat.“ Seržant vyhlížel do deště, jako kdyby se pokoušel vidět skr­ze Verdugo Hills za parkovištěm. „Až příliš mnoho. Raději se zaregistrujte na radnici, dokud stále přijímají cizince. Možná že je přijímat nebudeme, pokud jich přijde příliš mnoho. Támhle tudy.“ Ukázal.</p>

<p>„Díky.“ Tim se odvrátil. Pak se vydal přes parkoviště.</p>

<p>„Poslyšte.“ Seržant přicházel k němu. Nedbale držel pušku. Tim ji stále pozoroval. Seržant sáhl do kapsy. „Mys­lím, že tohle můžu postrádat. Vypadáte, jako kdyby se vám to hodilo.“ Držel maličký balíček zabalený v celofánu a od­vrátil se, než mu Tim mohl poděkovat. Jako kdyby nechtěl, aby mu děkovali.</p>

<p>„Co jsme dostali?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>„Sýr a crackery. Obojího na jedno sousto.“ Otevřel balí­ček a použil malou plastikovou vidličku, aby vydlabal sýr z umělohmotné krabičky. Polovinu sýra rozetřel na crackery. „Tady je tvůj díl.“</p>

<p>Po cestě žvýkali. „Nikdy bych si nemyslela, že tohle může chutnat tak dobře,“ komentovala Eileen. „A bylo to jen pár hodin. Time, nemyslím, že bychom tu měli zůstat. Měli bychom se dostat na tvou observatoř, pokud to doká­žeme.“ Vzpomněla si, co viděla dělat policistu Erika Larse­na. A toho znala. Tyhle muže v jejich příliš malých unifor­mách neznala. „Ale nemyslím, že dokážu dojít tak daleko.“</p>

<p>„Proč bychom chodili?“ Tim ukázal na osvětlenou bu­dovu. „Koupíme si auto.“</p>

<p>Na parkovišti stály použité pickupy. Uvnitř ve výstavní místnosti byly tři Blazery firmy General Motors, stejšny s náhonem na čtyři kola. Vešli dovnitř a nikoho neviděli. Tim přešel k jednomu z aut. „Perfektní,“ řekl nadšeně. „Zrovna to, co potřebujeme.“</p>

<p>„<emphasis>Time</emphasis><emphasis> –</emphasis>“</p>

<p>Otočil se, když uslyšel její polekaný hlas. Ve vchodu do obchodu stál muž. Držel velkou brokovnici. Nejprve Tim Hamner viděl jenom pušku, hlavně namířené na svou hlavu, každé ústí velké jako jeskyně. Pak si všiml tlustého muže za ní. Velký, ne doopravdy tlustý – ale ano, tlustý. Tlustý. Také masitý, s červenou tváří. Drahé šaty. Západní úzká kravata se stříbrným znakem. A velká brokovnice. „Chcete jedno auto, co?“ zeptal se muž.</p>

<p>„Chci jedno koupit,“ bránil se Tim. „Nejsme zloději. Můžu zaplatit.“ Timův hlas byl naplněn zlostným pobouře­ním.</p>

<p>Muž se chvíli díval. Pak sklonil brokovnici. Zaklonil se. Jedna salva smíchu za druhou mu vycházely z hrdla. „Platit čím?“ optal se. Pro smích dokázal stěží mluvit. „Čím?“</p>

<p>Tim spolkl automatickou odpověď. Pohlédl na Eileen a přepadl ho strach. Peníze nebyly k ničemu – a neměl do začátku žádné peníze. Měl šeky a plastikové kreditní karty, a co s nimi? „Nevím,“ připustil Tim nakonec. „Ale ano. Možná vím. Mám dům nahoře v kopcích. Vybavený jídlem a zásobami. Dost velký pro hodně lidí. Vezmu vás, vaši ro­dinu, a nechám vás tam bydlet…“</p>

<p>Muž se přestal smát. „Slušná nabídka. Nepotřebuju to, ale slušná. Jsem Harry Stimms. Patří mi to tady.“</p>

<p>„Jmenuju se –“</p>

<p>„Timothy Hamner,“ doplnil ho Stimms. „Sleduju televi­zi.“</p>

<p>„A o mou nabídku nemáte zájem?“</p>

<p>„Ne,“ odmítl Stimms. „Ve skutečnosti si nemyslím, že mi tahle auta ještě patří. Očekávám, že hoši z Národní gardy je teď rychle převezmou. A já mám kam jít.“ Vypadal za­myšleně. „Víte, pane Hamnere, možná že situace není tak špatná, jak říkají. Chcete jedno z těch aut?“</p>

<p>„Ano.“ „Dobře. Jedno vám prodám. Cena je dvěstěpadesát tisíc dolarů.“</p>

<p>Eileen spadla čelist. Timovy oči se na sekundu zúžily. Mluvit o tom, že je okrádán… „Beru. Jak chcete zaplatit?“</p>

<p>„Podepíšete dlužní úpis,“ řekl Stimms. „Pochybuji, že to někdy k něčemu bude. Ale pro každý případ…“ Vzal bro­kovnici a choval ji v pažích. „Pojďme do kanceláře. Připra­vím formuláře na úpis. Ještě jsem žádný nevystavoval na ta­kovou sumu…“</p>

<p>„Můžu vám napsat na malou sumu,“ reagoval ironicky Tim.</p>

<p>Projížděli bočními ulicemi několik palců hlubokou vo­dou. Vítr kvílel. Staré domy po obou stranách, postavené dlouho před zemětřesením na Long Beach a stále stojící, vytvářely v mrholení ostrůvky světla. Timovy hodinky uka­zovaly, že jsou čtyři hodiny odpoledne, ale venku byla tma, jenom špinavá šeď kromě míst, která byla osvícena reflekto­ry. Nebyly tu chodníky, přes asfaltku teklo bláto stejně jako voda. V rádiu neslyšeli nic jiného, než šum.</p>

<p>„Pěkné auto,“ ozvala se Eileen. „Jsem ráda, že má po­silovač řízení.“</p>

<p>„Za čtvrt milionu babek by ho mělo mít,“ zabručel Tim. „K čertu, to mě žere –“</p>

<p>Eileen se zahihňala. „Nejlepší obchod, jaký jsi v životě udělal.“ Nebo který kdy uděláš, pomyslela si.</p>

<p>„Nejde o to auto.“ V Timově hlase bylo stále slyšet ura­žené pobouření. „Jde o dalších padesát tisíc dolarů, které si počítal za benzin, olej a hever!“</p>

<p>Pak se zasmál. „A provaz. Nesmím zapomenout na pro­vaz. Jsem rád, že ho měl. Zajímalo by mne, kam chce jet on?“</p>

<p>Eileen neodpověděla. Přejeli přes hřeben kopce a sjíž­děli dolů do zatáčky. Tam už nebyly žádné domy. Silnici pokrývalo hluboké bláto a Eileen přeřadila na pohon čtyř kol. „Nikdy jsem takovým autem nejela.“</p>

<p>„Ani já ne. Chceš, abych řídil?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Na úpatí kopce byla voda. Dosahovala k osám kol, pak až ke dveřím, a Eilleen couvla. Opatrně vyjela ze silnice na násep vedle ní. Auto se nebezpečně naklonilo směrem k ví­řící temné vodě vlevo od nich. Jeli dál, opatrně a pomalu. Vpravo od nich byly zříceniny nových domů a bytovek, právě tak daleko, že nemohli vidět žádné podrobnosti. Mezi troskami se pohybovalo několik světel, baterek a svítilen. Tim zalitoval, že od prodavače aut nedostal baterku. Měli bodový reflektor, ale ten musel být upevněný na autě, a do­kud byl, nebyl k ničemu.</p>

<p>Objeli údolí, zůstávali těsně nad vodou a nakonec znovu našli silnici, která se vynořovala ze záplavy. Eileen s po­vděkem přeřadila.</p>

<p>Silnice se vinula nahoru do hor. Minuli stojící auta. Ně­kdo jim vyběhl do cesty a gestikuloval na ně, aby zastavili. Neměl košili, ale v ruce držel pistoli. Eileen se rozjela s au­tem proti němu, donutila ho uskočit na stranu, pak zrychlila.</p>

<p>Ozvaly se výstřely a tříštění skla. Tim se překvapeně ohlédl na pravidelný kulatý otvor v zadním skle, pak nahoru na díru, kudy odražená střela vyletěla stropem. Dešťová vo­da protékala otvorem a crčela mezi ně. Eileen sešlápla plyn až na podlahu, hnala auto do zatáčky bez brždění, a bylo cí­tit, jak okamžitě podkluzuje. Projela zatáčkou, před další zatáčkou přibrzdila, pak znovu přidala plyn.</p>

<p>Tim se pokusil zasmát. „Moje nové auto.“</p>

<p>„Zmlkni.“ Nakláněla se k volantu.</p>

<p>„Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Eileen!“</p>

<p>„Nejsem zraněná. Jsem vyděšená. Rozklepala jsem se.“</p>

<p>„Já taky,“ řekl, ale cítil, jak se přes něj přelévají vlny úlevy. Jen chvilku, skutečně jen okamžik si myslel, že je zraněná. Byl to nejstrašnější okamžik v jeho životě. Teď mu to připadalo podivné, protože ji neviděl od té doby, co od­mítla jeho nabídku. Samozřejmě, že ne. Měl svou hrdost –</p>

<p>„Time, vpředu jsou mosty a blížíme se ke geologickému zlomu! Silnice může být zničená!“ Křičela.</p>

<p>„S tím toho nemůžeme moc udělat.“</p>

<p>„Ne, nemůžeme se vrátit.“ Zpomalila před další zatáč­kou, pak znovu přidala plyn. Stále křečovitě svírala volant. Jestli se neuklidní, tak se nabouráme, ale nedokázal vy­myslet nic, co by s tím mohl udělat.</p>

<p>Cestu často blokovaly sesuvy bláta a Eilleen nakonec zpomalila tak, že se jen plazili. Jednou jim trvalo půl hodiny urazit padesát stop. Teď, kdykoliv se dostali na čistší úsek vozovky, Tim si přál, aby jela rychleji. Ale ona ne, udržo­vala auto na prvním nebo druhém rychlostním stupni. Nikdy nejela rychleji než dvacet mil za hodinu, i když světlomety ukazovaly dlouhé volné úseky cesty.</p>

<p>Nekonečnou dobu jeli dál. Nakonec Tim nacpal svůj kapesník do díry ve stropě.</p>

<p>Timovy hodinky ukazovaly osm hodin večer. V tuhle dobu se v červnu v Los Angeles stmívalo, ale venku byla tma černá jako inkoust. Nepřetržitě pršelo. Stěrače předních skel měl Blazer výborné a Stimms jim ukázal, jak plnit ostřikovač. Eileen ho často používala.</p>

<p>Když vykroužili ostrou zatáčkou, světlomety před nimi ukázaly prázdný prostor. Eileen prudce zabrzdila a auto se zastavilo. Světlomety prozařovalo deštivou temnotu jen úz­kými kužely světla, ale stačilo to k tomu, aby viděli zubatý okraj vozovky.</p>

<p>Tim vystoupil do deště a šel k okraji. Když uviděl, kde stojí, zalapal po dechu a vrátil se k autu na stranu řidiče. „Pomalu couvej,“ přikázal.</p>

<p>Začala se ptát proč, ale naléhavý strach v jeho hlase ji zarazil. Opatrně zařadila zpátečku a pomalu couvala. „Běž dozadu a naváděj mě, zatraceně!“ vykřikla.</p>

<p>„Promiň,“ Tim šel za auto a gesty jí naváděl. Nakonec jí dal znamení, aby zastavila.</p>

<p>Vypnula zapalování a vystoupila, aby se podívala, kde se ocitli. Most byl štíhlý betonový oblouk přemos­ťující hlubokou rokli. Uprostřed se propadl a dojeli po něm dost daleko, než zastavila. Teď byli zpátky na pev­né zemi.</p>

<p>Neviděli nic. Vlevo vnímali nezřetelně se rýsující sráz z žuly a křemene, zvedající se vysoko nad nimi. Napravo, za širokým pahorkem, se zem strmě propadala do nicoty. Vpředu stál zničený most.</p>

<p>Nikde nesvítila žádná světla a nebylo slyšet žádné zvuky s výjimkou vytí větru ženoucího déšť, a hluboko dole zvuky řítící se vody.</p>

<p>„Konec cesty?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>„Nevím. Je hotovka, že s tím nemůžeme v noci nic dělat. Myslím, že tu zůstaneme do úsvitu.“</p>

<p>„Pokud ještě nějaký úsvit bude,“ řekla. Zamračila se a vydala se nahoru po silnici. Tim ji nenásledoval. Stál, vy­čerpaný, chtěl se vrátit zpátky do auta, ale odmítal to udělat, dokud se ona nevrátí. Bylo by nějak zbabělé sedět v autě schovaný před deštěm, zatímco ona se trmácí nahoru po sil­nici a hledá… hledá co? uvažoval Tim. Nakonec se vrátila a nasedla do auta. Tim ho obešel a připojil se k ní.</p>

<p>Začala couvat, pomalu, tentokrát bez jeho pomoci. Jela dál a dál a Tim se chtěl zeptat, co dělá, ale byl příliš unave­ný. Rozhodla se a to bylo dobré, protože on se nemusel roz­hodovat. Nakonec dojela na široký štěrkový pruh na levé straně silnice a opatrně na něj zacouvala tak, že se auto ocitlo úplně mimo silnici. „Nelíbí se mi to,“ řekla. „Může dojít k sesuvu bahna. Ale raději zůstanu tady, než na silnici. Třeba někdo pojede.</p>

<p>„Nikdo nepřijede.“</p>

<p>„Pravděpodobně. Každopádně jsme tady.“</p>

<p>„Dáš si pivo?“ zeptal se Tim.</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>Vytáhl dvě plechovky z balíčku po šesti, který prodavač hodil do auta. Jedno otevřel a chystal se odhodit uzávěr.</p>

<p>„Schovej to.“</p>

<p>„Cože? Proč?“</p>

<p>„Schovávej všechno,“ trvala na svém Eileen. „Moc toho nemáme. Nevím, na co je můžeme použít, ale další už nikdy nedostaneme. Schovej je. Plechovky taky. Nemačkej je.“</p>

<p>„Dobře. Tady to máš.“</p>

<p>Pivo bylo vlažné jako déšť venku. Nic jiného neměli. Neměli nic k jídlu, a déšť venku byl mírně slaný. Tim uva­žoval, jestli ho můžou bez nebezpečí pít. Dost brzo budou muset.</p>

<p>„Alespoň je teplo,“ podotkl Tim. „Nebudeme mrznout ani v téhle výšce.“ Šaty měl mokré a po pravdě řečeno mu moc teplo nebylo. Litoval, že neschovali starý pršiplášť z prvního auta. Tim na okamžik zauvažoval o majiteli chrysleru. Zabili ho tím, že mu vzali auto? To nebyl vhodný ná­mět k přemýšlení. Ale co bylo?</p>

<p>„Tohle schováme, nebo to vypijeme a nebudeme už mít?“ zeptal se Tim.</p>

<p>„Lepší bude alespoň dvě schovat,“ řekla Eileen. Mluvila strnule a bez emocí, a Tim uvažoval, jestli ho ona slyší také tak. Beze slova otevřel další dvě plechovky a vypili je.</p>

<p>Dvě plechovky piva na lačný žaludek, po tom denním vzrušení: Tim zjistil, že to má větší účinek, než by věřil. Skoro se znovu cítil jako člověk. Věděl, že to nevydrží, ale na okamžik měl teplý pocit v žaludku a lehkou hlavu. Podí­val se směrem k Eileen. V temnotě ji nemohl vidět. Byla pouze obrysem na sedadle vedle něj. Poslouchal ještě chvíli déšť, pak se k ní naklonil.</p>

<p>Seděla ztuhle, bez hnutí, ani ho neodstrkávala, ani ne­reagovala. Tim se přesunul na sedadlo k ní. Nahmatal její rameno, pak sklouzl rukou dolů na ňadro. Blůza byla mokrá, ale tam, kde jí položil ruku pod blůzu, měla tělo teplé. Stále se nepohnula. Přisunul se blíže, položil jí hla­vu na ňadra.</p>

<p>„Hodí se to?“ Její hlas mohl být hlasem cizince. Byla to Eileen, ale nepřítomná, z dálky.</p>

<p>„Co je?“ ptal se Tim. Cítil se nejasně zahanbený. „Omlouvám se.“ Rozjaření z piva se teď vytratilo.</p>

<p>„Neomlouvej se. Vyspím se s tebou, jestli chceš jenom tohle. Raději bych to nedělala. Ne teď…“</p>

<p>„Jo, budou lepší časy.“</p>

<p>„Nebudou, pokud tohle opravdu chceš,“ řekla. „Pře­mýšlela jsem. Byli jsme vůbec doopravdy zamilovaní?“</p>

<p>„Prosil jsem tě, aby sis mě vzala…“</p>

<p>„A já jsem chtěla, jenomže jsem si nechtěla brát nikoho. Dobře, teď jsme manželé.“</p>

<p>Tim v temnotě byl zticha. Cítil šílenou touhu zachichotat se. Máma bude mít radost, pomyslel si. Malý Tomík se teď oženil. Uvažoval, kde je teď jeho máma a zbytek rodiny. Mohl jsem něco udělat? Měl jsem se pokusit? Nepokusil jsem se. Neudělal jsem nic, jenom jsem utíkal, abych si za­chránil život.</p>

<p>„Určitě mě chceš?“ zeptal se.</p>

<p>„Time, když jsem vyšla od Corrigana a viděla tě, nikdy jsem nikoho v celém životě tak ráda neviděla. Ano.“ Předstírá mu to? A proč by si s tím měl dělat starosti? „Naučíme se milovat jeden druhého,“ říkala. „Učili jsme se to celý den. Takže jestli“ – poplácala ho po ruce, která jí stále spočívala na ňadrech – „tohle je to, co chceš, jsem ochotná.“</p>

<p>Posadil se a odsunul se od ní.</p>

<p>„Time, prosím tě, nezlob se.“</p>

<p>„Ne, to je v pořádku. Máš pravdu, nevypadá to správně. Celé auto je mokré, lepí se na nás šaty, a pokud nejsi k smrti unavená, já jsem. Ježíši, byli jsme tak blízko k tomu, aby­chom sjeli z toho mostu!“</p>

<p>Natáhla se a stiskla mu ruku.</p>

<p>„Špatný čas a špatné místo. Poslyš, co takhle hotel Sa­voj?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Hotel Savoj v Londýně. Elegance. Přímo <emphasis>neuvěřitelná </emphasis>obsluha na pokojích. Veliké vany. Pokud je tohle místo, kte­ré se nehodí pro milostnou aféru, správné místo je hotel Sa­voj. Jenomže je pravděpodobně pod vodou.“ Blábolil. „Jis­tě, někde je správné místo, ale co když se na něj nikdy ne­dostaneme? Eileen, jen o fous se mi podařilo strhnout ten plot, a bylo to nutné. Ty mě nepotřebuješ, potřebuješ Cona­na Barbara! Jeho svaly a tvůj rozum.“</p>

<p>„Necháš toho?“</p>

<p>„Nemůžu. Ty nás udržuješ v pohybu. Pokud chceš chlapskou sílu, nemyslím, že ji mám. Nemám ani žádné zkušenosti. Naučil jsem se jen, jak si zkušenosti najímat.“</p>

<p>„Nesl jsi mě dolů z toho kopce,“ řekla a pro efekt pře­háněla. „Věděl jsi, kam jet. Všechno jsi zvládl dobře.“</p>

<p>Nemohl ji ve tmě vidět. Ale věděl, že se mu nevysmívá, protože mu křečovitě svírala ruku. Znovu se k ní přisunul, ona se přitiskla k němu a zoufale ho objala. Teď neměl žád­nou sexuální touhu, pouze pocit přirozeného ochranitelství.</p>

<p>Částí svého vědomí věděl, že je to hloupost. Věděl, že Tim Hamner, i když intenzivně sdílel věky přetrvávající instinkty mužského <emphasis>Homo sapiens, </emphasis>neměl ani výcvik, ani svaly, aby je reálně podložil. Ale bylo velice příjemné držet Eileen a nechat ji tiše spát s hlavou v jeho klíně. Po chvíli usnul také.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p><emphasis>Moře se stahuje z Anglie.</emphasis></p>

<p><emphasis>Voda, která dobyla Londýn, zpomalená troskami, odté</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ká zpět ke Kanálu. Přecpaná lidskými těly, lehčími auty, dřevěnými stěnami sta</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ších budov a troskami z mořského dna, které byly vyneseny do vnitrozemí třemi ohromnými přílivovými vlnami, voda si musí vyn</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>covat cestu mezi a kolem a skrze horám podobné hromady, které včera byly budovami. Okna, která přežila vlnu, se teď tříští a nechá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vají vodu pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>téct. Proniká interiéry a jak odtéká, odnáší nábytek, postele, celé o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>chodní domy, plné oblečení.</emphasis></p>

<p><emphasis>Budovy podél Temže byly rozdrceny až do základů, a dokonce ty jsou teď trhány a uvolňovány. Obrovské tlaky odlamují kusy betonu a posílají je společně s megatunami bláta ze břehů dolů ke dnu řeky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zítra a pak už nikdy nebude možné poznat, kde kdysi stával hotel Savoj.</emphasis></p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Probudili se s křečemi, mravenčením v končetinách a roztřesení.</p>

<p>„Kolik je hodin?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>Tim stiskl tlačítko na svých hodinkách. „Jedna padesát.“ Nespokojeně se pohnul. „To, co jsme četli v hodinách lite­ratury, znělo romanticky, tohle spaní jeden druhému v objetí, ale je to zatraceně nepohodlné.“</p>

<p>V temnotě se zasmála. Roztomile, pomyslel si Tim. Byla to znovu Eileen, její smích, a dokázal si představit její slu­neční úsměv, i když ho neviděl. „Dá se dělat něco s těmihle sedadly?“ zeptala se.</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>Auto mělo rozdělená sedadla. Tim sáhl dolů, hledal ovládání. Našel páčku a zatáhl. Opěradlo kleslo proti zad­nímu sedadlu, ne docela vodorovně, ale bylo to daleko po­hodlnější, než předtím. Řekl jí, co udělal, a ona také sklo­pila opěradlo. Teď skoro leželi vedle sebe. Pohnula se k němu. „Mrznu.“</p>

<p>„Já taky.“</p>

<p>Schoulili se k sobě, hledali teplo jeden druhého. Nebylo to moc pohodlné. Ruce jim překážely. Objala ho jednou pa­ží a chvíli leželi nehybně. Pak si ho pevně přitáhla k tělu, přitiskla se nohama k jeho nohám. Vnímala teplo celým tě­lem. Náhle našla ústy jeho rty a políbila ho. Chvíli to pokra­čovalo, pak se odtáhla a tichounce se zasmála. „Jsi stále při chuti?“ zeptala se.</p>

<p>„Opět při chuti,“ upřesnil Tim a další hovor vzdal.</p>

<p>Ponechali si na sobě většinu šatů, stáhli dozadu košili, blůzu, sukni a kalhoty, chichotali se, sahali pod šaty, které potřebovali kvůli teplu; a najednou se začali milovat s váš­ní, která neponechala smíchu žádný prostor. Teď se to zdálo být správné. I příchuť šílenství spojená s tím, co se dělo se světem kolem nich. Pak odpočívali jeden druhému v objetí a Eileen řekla: „Boty.“</p>

<p>Tak se obtočili jeden kolem druhého, udržovali kon­takt a podařilo se jim zbavit se bot; hladili se navzájem prsty u nohou, pak se znovu milovali. Tim cítil ocelovou pevnost Eileeniných nohou a paží, které ho svíraly. Po­malu se uvolnila, vzdychla a usnula tak náhle, jako když vypneš světlo.</p>

<p>Stáhl jí sukni tak daleko dolů, jak to jen šlo. Pevně spala a jen nepatrně se zachvěla, když se pohnul. Tim byl vzhůru, ležel v temnotě a toužil po úsvitu, toužil po spán­ku.</p>

<p>Proč jsme to udělali? uvažoval. Noc, kdy svět skončil, a souložili jsme jako divoké kočky, tady na konci ničeho, na silnici vedoucí kaňonem Velká Tujunga, s rozbitým mostem před námi a deseti miliony mrtvých za námi… Na sedadle auta, ale jako párek dospívajících.</p>

<p>Lehce se pohnula a on ji objal paží, ochranitelsky, nechtěně. Uvědomil si, že to udělal. Reflex. Reflex chránit, pomyslel si.</p>

<p>Najednou se Tim Hamner ve tmě usmál. „Proč k čertu ne?“ řekl nahlas a usnul.</p>

<p>Když se probudili, obloha měla šedý nádech. Společně se posadili, zahaleni do myšlenek a vzpomínek, uvažovali, co je probudilo. Pak to uslyšeli přes bubnování deště na kov: motor, auto nebo náklaďák přijíždějící velmi rychle po dálnici. Teď za sebou spatřili světla.</p>

<p>Tima se zmocnil pocit hrozné naléhavosti. Měl by něco dělat. Varování. Měl by auto varovat. Divoce zatřásl hlavou, pokusil se otřesem probudit. Muselo to fungovat. Sáhl vedle Eileen na volant. Klakson zavřeštěl v mechanické hrůze.</p>

<p>Auto kolem nich prolétlo jako pekelná kočka, pronásle­dovaná hrozivým zvukem. Tim pustil klakson a uslyšel <emphasis>opravdovou </emphasis>mechanickou hrůzu: dlouhé skřípění brzd a pak nic, vůbec žádný zvuk po nekonečné okamžiky. Pak kov na­razil na skálu a před nimi vzplálo světlo.</p>

<p>Vystoupili a běželi k polovině mostu. Pod zdeformova­ným okrajem mostu hořel oheň. Z většího plamene se plazil pryč menší oheň, zastavil se, zkroutil se a nehybně ležel. Auto hořelo a vrhalo světlo, podobné pohřební hranici, na kaňon a potok na jeho dně.</p>

<p>Tim cítil, jak Eileenina ruka hledá jeho. Vzal ji za ruku a pevně ji držel.</p>

<p>„Chudáci,“ zamumlala. Otřásla se v ranním chladu. Déšť zeslábl, ale vítr byl studený. Rozfoukával oheň. Cítili teplo planoucího auta, které bojovalo s chladem větru.</p>

<p>Eileen pustila Timovu ruku a vydala se na pobořený most. Ohlížela se na stěny rokle na té straně, kde stál Tim. Pak ukázala rukou. „Myslím, že se můžeme dostat na dru­hou stranu,“ řekla. „Pojď se podívat.“ Teď mluvila klidně a lhostejně.</p>

<p>Tim vyšel k ní, šel opatrně, bál se, že se zbytek mostu může zhroutit. Podíval se, kam Eileen ukazuje. Vedla tam štěrková silnice, široká stěží jako auto, prokopaná stěnou rokle a vinoucí se v zatáčkách dolů do kaňonu. „To musí být stará silnice,“ uvažovala Eileen. „Myslela jsem si, že by tu mohla být.“</p>

<p>Silnice vůbec nevypadala důvěryhodně. Dokonce ani pro pěší ne, ale Eileen šla zpátky a nastartovala motor.</p>

<p>„Neměli bychom počkat, až bude víc světla?“ zeptal se Tim.</p>

<p>„Asi ano, ale nechci čekat,“ odpověděla.</p>

<p>„Oukej. Ale nech mě řídit. Vystup a jdi pěšky.“</p>

<p>Světlo právě tak stačilo na to, aby jí viděl do tváře. Na­klonila se a políbila ho lehce na tvář. „Jsi sladký. Ale já jsem lepší řidič než ty. A ty půjdeš pěšky, protože někdo musí jít vepředu a buď si jistý, že to dokážu sjet dolů.“</p>

<p>„Ne. Uděláme to společně.“ Věděl, že nemluví moc ro­zumně, a uvažoval, jestli by to řekl, kdyby nevěděl, že ho může donutit vystoupit a jít pěšky.</p>

<p>„Oba máme lepší šanci, když budeš prozkoumávat te­rén,“ namítala. „Tak teď do toho.“</p>

<p>Stará cesta byla jako noční můra. Občas se hrozivě sva­žovala ke kaňonu. Alespoň odsud nevidíme hořící auto, pomyslel si Tim. Stále viděl trochu světla od dohořívajících plamenů.</p>

<p>Eileen musela serpentiny projíždět v krátkých úsecích, couvat a otáčet, znovu a znovu, s koly pouze několik palců od okraje. Tim cítil v každé zatáčce hrůzu. Stačilo, aby udělala jen jednu chybu: špatný převod nebo příliš přitlačit na plyn, a mohla by být tam dole, hořet zaživa, a Tim by zů­stal sám. Když se dostali na dno, stěží dokázal jít.</p>

<p>„Jak je to hluboké?“ ptala se Eileen.</p>

<p>„Já…“ Tim se vrátil k autu a nastoupil. „Za chvilku to zjistím.“ Zoufale se k ní natáhl.</p>

<p>Odstrčila ho. „Miláčku, podívej se.“ Ukázala vlevo.</p>

<p>Bylo právě tolik světla, aby to viděli. Za troskami hořícího auta se tyčila masivní betonová zeď, zvedala se vysoko nad nimi. Přehrada. Tim se otřásl. Pak vystoupil a začal se brodit potokem, bojoval s proudem. Dosahoval mu jen ke kolenům a Tim překlopýtal přes potok, pak na ni kývnul, aby ho násle­dovala.</p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Statkář</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Vlastnictví není jenom právo, </emphasis><emphasis>je to </emphasis><emphasis>povinnost. Vlast</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nictví zav</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>zuje. Používejte svůj majetek, jako kdyby vám byl lidmi svěřen do opa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>rování.</emphasis></p>

<p>Oswald Spengler, <emphasis>Myšlenky</emphasis></p>

<p>V poledne Tim a Eileen dosáhli okraje rokle. Když urazili třetinu cesty vzhůru, na druhou stranu přijelo další auto a začalo se propracovávat dolů. Bylo to obyčejné auto bez náhonu na čtyři kola a Tim nedokázal pochopit, jak se dostali kaňonem tak daleko. V tom autě byli dva muži, žena a spousta dětí. Stále ještě sjíždělo úbočím rokle, když Tim a Eileen dosáhli vrcholku na druhé straně. Odjeli a nechali ty druhé na nejistém místě ve srázu. Uva­žovali, jestli by s nimi neměli promluvit, ale nevěděli, jak by jim mohli pomoci.</p>

<p>Tim se cítil více bezmocný, než kdy jindy. Byl přípraven na konec civilizace: že bude skoro sám, že bude nacházet jen málo lidí, daleko od sebe. Nebyl připraven sledovat, jak umírají, a uvažoval, co by s tím měl udělat, ale nic nevy­myslel.</p>

<p>Příští most stál naštěstí neporušený a další za ním také. Byli pouze několik kilometrů od observatoře.</p>

<p>Projeli zákrutem a objevili na silnici čtyři auta. Stálo tam plno lidí. Byli to první lidé, které Tim a Eileen viděli od té doby, co opustili rokli.</p>

<p>Cesta zde vedla tunelem a tunel se zhroutil. Auta tu par­kovala a muži s lopatami pracovali, aby připravili cestu přes vrchol skalnaté ostruhy, kterou procházel tunel. Museli vy­kopat část silnice a střídali se, protože tam bylo víc mužů než lopat.</p>

<p>Šest žen a mnoho dětí se soustředilo kolem aut. Eileen se na tu skupinu nerozhodně dívala, pak k nim dojela.</p>

<p>Děti ji upřeně sledovaly velkýma očima. Jedna z žen přišla k autu. Vypadala staře, i když jí nemohlo být víc než čtyřicet. Podívala se na Blazer, zaznamenala hvězdicovitou díru po kulce v zadním skle. Neříkala nic.</p>

<p>„Dobrý den,“ pozdravil Tim.</p>

<p>„Dobrý.“</p>

<p>„Jste tady dlouho?“</p>

<p>„Dorazili jsme sem hned po úsvitu,“ řekla žena.</p>

<p>„Přijeli jste z města?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>„Ne. Tábořili jsme tady nahoře. Pokusili jsme se dostat zpět do Glendale, ale cesta je zablokovaná. Jak jste se do­stali sem nahoru? Můžeme projet zpátky po cestě, kudy jste přijeli?“ Když jednou našla hlas, žena mluvila rychle.</p>

<p>„Vyjeli jsme kaňonem Velké Tujungy,“ odpověděl Tim. Žena vypadala překvapeně a otočila se ke kopci. „Hej, Freddie. Vyjeli Velkou Tujungou.“</p>

<p>„Je zablokovaná,“ zavolal muž. Podal lopatu dalšímu muži a vydal se z kopce k nim. Tim viděl, že má u pasu pistoli.</p>

<p>Jejich auta nebyla příliš nová. Omlácený pickup, nalo­žený potřebami pro táboření, stejšn na podklesávajících pé­rech; starý Dodge Dart.</p>

<p>„Pokusili jsme se dostat za Velkou Tujungu,“ řekl jim muž, když přišel blíž. Měl na sobě typické tábornické oble­čení, vlněnou košili a keprové kalhoty. Na jedné straně opasku se mu houpal kotlík Sierra. Pistole visela v pouzdře na druhé straně. Nezdálo se, že si je toho vědom. „Jsem Fred Haskins. Počítám, že jste se dostali přes rokli po sta­rých serpentinách?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdila mu Eileen.</p>

<p>„Jaké to je v LA?“ zeptal se Haskins.</p>

<p>„Špatné,“ hlesl Tim.</p>

<p>„Jo. Zemětřesení tam s tím pořádně zaklepalo, co?“ Haskins se na Tima pozorně podíval. Také se podíval na dí­ru po kulce. „Jak jste přišli k tamtomu?“</p>

<p>„Někdo se nás pokoušel zastavit –“</p>

<p>„Kde?“</p>

<p>„Hned, jak jsme vyrazili do hor,“ vysvětloval Tim.</p>

<p>„Šerifova čestná farma,“ zamumlal Haskins. „Takže všichni ti vězni jsou na svobodě?“</p>

<p>„Co jste mysleli tím „špatné“,“ zeptala se žena. „Co jste tím mysleli?“</p>

<p>Najednou to Tim nemohl déle vydržet. „Všechno je zni­čené. Údolí San Fernando, všechno na jih od Hollywood Hills, utopené v přílivové vlně. To, co nebylo potopené, je spálené. Tujunga vypadá docela dobře, ale zbytek pánve LA je vyřízený.“</p>

<p>Fred Haskins se díval nechápavě. „Vyřízený? Všichni ti lidé jsou mrtví? <emphasis>Všichni?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Skoro,“ potvrdil Tim.</p>

<p>„V kopcích je nejspíš spousta lidí stále naživu,“ řekla Eileen. „Ale – jestli je silnice zablokovaná, tak se sem na­horu nemůžou dostat.“</p>

<p>„Pane na nebi,“ vyjevil se Haskins. „Ta kometa do nás narazila, co? Věděl jsem, že do nás <emphasis>narazí. </emphasis>Marto, říkal jsem ti, že nám nahoře bude líp. Jak dlouho…? Předpoklá­dám, že pro nás pošlou armádu, aby nás odsud dostali, ale stejně se můžeme pokusit prokopat cestu,“ pokračoval Has­kins. „Silnice na druhé straně se zdá být v dobrém stavu. Alespoň tak daleko, kam dohlédneme. Marto, ještě jsi v rá­diu nic nechytla?“</p>

<p>„Nic. Šum. Občas se mi zdá, že slyším pár slov, ale ne­dávají smysl.“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Vy máte něco k jídlu?“ zeptala se Marta Haskinsová.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Vypadáte hladoví. Pojďte, něco vám dám, pane –“</p>

<p>„Tim.“</p>

<p>„Tim. A vy jste –“</p>

<p>„Eileen. Děkuju vám.“</p>

<p>„Jo. Time, jdi tam s Fredem a pomoz kopat, já zatím připravím oběd.“</p>

<p>Když stoupali strmou cestou, Fred řekl: „Jsem rád, že jste k nám dorazili. Nejsem si jistý, jestli dokážeme dostat všechna auta na druhou stranu. S tímhle fárem je určitě do­kážete přetáhnout. Pak pojedeme vyhledat armádu.“</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Silnice se kolébala, posouvala a uhýbala pod prvním ná­klaďákem.</p>

<p>Desátník Gillings, klímající ve svém sedadle, byl ošklivě probuzen otřesy. Se zaklením se podíval skrze plachtu. Konvoj byl uvězněn. Země se kolébala jako moře –</p>

<p>„Pád Kladiva,“ řekl.</p>

<p>Vojáci něco mumlali. Johnson se zeptal: „Co se děje?“</p>

<p>„Konec tohohle zasranýho světa, ty čuráku pitomej. Co­pak ty nečteš <emphasis>vůbec </emphasis>nic?“ Gillings četl všechno: <emphasis>National Enquirer, </emphasis>články v <emphasis>Time, </emphasis>rozhovory se Sharpsem a ostatní­mi. Všechno tisíckrát plánoval, snil na svém kavalci, přidá­val do scénáře zamilované podrobnosti. Gillings věděl, co by se mohlo stát, když dopadne Luciferovo Kladivo. Konec civilizace. A taky konec zatracené armády. Mělo by to být každý sám za sebe, a správný muž mohl být třeba zasraným <emphasis>králem, </emphasis>pokud by správně vynášel karty.</p>

<p>Johnson se díval do prázdna, zdivočelý a ztracený, če­kal, až uslyší víc. Gillings cítil lehkou závrať, byl dezori­entovaný. Nebyl zvyklý vidět, jak se jeho snění mění ve skutečnost.</p>

<p>Kapitán Hora zavolal: „Vysednout <emphasis>z </emphasis>aut. Všichni ven!“ Gillingovi se rozjasnilo v hlavě. Správně, všechno do sebe zapadá, a tady byl první problém: ti zasraní důstojníci! Hora nebyl na důstojníka špatný a mužstvo ho mělo rádo. Je třeba s tím něco udělat, a rychle. Jinak je ti hajzlové z Rudé armády dostanou, až budou pracovat jako otroci a budou se pokoušet zachránit prdele civilistům, dokud je oheň a po­břežní vlny nedostanou všechny.</p>

<p>„Jsme nadobro uvěznění, kapitáne,“ vykřikl seržant Ho­oker. „Sesuvy půdy vpředu i vzadu. Myslím, že odsud ná­klaďáky nedostaneme.“</p>

<p>„Zvedněte mužstvo, seržante,“ zavolal kapitán Hora. „Projdeme to pěšky. Nahoře v těchhle kopcích je spousta lidí. Půjdeme a uvidíme, co se dá dělat.“</p>

<p>„Pane,“ namítal Hooker. Mluvil bez nadšení. „Co bu­deme jíst, kapitáne?“</p>

<p>„Je dost času se tím zabývat, až dostaneme hlad,“ trval na svém Hora. „Jděte se podívat dopředu. Možná se přes to bláto můžeme dostat.“</p>

<p>„Rozkaz.“</p>

<p>„Vy ostatní, ven z náklaďáků,“ zavolal Hora.</p>

<p>Gillings se usmál. Zatracené štěstí, že jsme se před pá­dem Kladiva nedostali zpět do tábora. Znovu se usmál a ohmatával tvrdé předměty v kapse. Vojáci nedostali munici, ale nebylo těžké ji obstarat, a on měl asi deset nábojů. V autech byla spousta další munice.</p>

<p>Půjde mužstvo za ním? Možná ne. Nejdřív ne. Možná by bylo lepší nechat Hookera naživu. Vojáci budou Ho­okera následovat, a Hooker nebyl chytrý, ale byl dost chytrý na to, aby věděl, že nemá žádnou cenu uvěznit Gillingse poté, co to kapitán koupí. Žádné další válečné soudy. Žádné další soudy. Jistě – Hooker byl natolik chytrý.</p>

<p>Gillings vsunul do pušky tři náboje.</p>

<p><strong>♦</strong></p>

<p>Zabralo to většinu dne. Tim v životě tak tvrdě nepraco­val. Za svůj oběd skutečně <emphasis>zaplatil. </emphasis>Vykopali strmé úseky, pak použili Blazer, aby prorazil cestu, znovu ho použili, aby vytáhl ostatní auta vzhůru blátivou cestou, kterou vybudo­vali. Stále pršelo, i když teď byl déšť jen o málo silnější, než husté mrholení.</p>

<p>Než se dostali přes hřeben, Tima bolel každý sval v těle. Dočasná cesta nemusela vystoupat více než sto stop, ale protože budovali klikatou cestu, byla pětkrát tak dlouhá.</p>

<p>Když dosáhli pevného povrchu na druhé straně zničené­ho tunelu, jeli v konvoji. Čtyři míle za zničeným tunelem narazili na stanici rangerů. Shromáždily se tam stovky lidí. Byla tam skupina věřících s devadesáti dětmi a několika vy­sokoškolskými studenty jako poradci a starším kazatelem. Táborníci a skupiny rybářů, kteří přijeli po požárních ces­tách a z málo obydlených končin. Skupina francouzských studentů na kolech, jen jeden z nich uměl trochu anglicky, a nikdo z ostatních lidí neuměl francouzsky. Jeden velký ka­ravan, který obýval nějaký spisovatel, jeho manželka a neu­věřitelné množství dětí.</p>

<p>Rangeři postavili provizorní tábor. Když přijela Timova skupina, ukazovali jim, aby sjeli ze silnice na stranu. Tim chtěl pokračovat, ale cestu dál blokoval zelený náklaďák Lesní služby. Eileen zastavila a vystoupili. Uniformovaný ranger mluvil s Fredem Haskinsem. Teď přešel k Timovi a Eileen.</p>

<p>Ranger byl asi pětadvacetiletý, vysoký a svalnatý muž. Uniforma mu dodávala autoritativní vzhled, ale moc sebe­vědomě nepůsobil. „Říkali, že jste vyjeli silnicí Velkou Tujungou,“ začal. Díval se upřeně na Tima. „Vy jste Hamner.“</p>

<p>„Já se tím nechlubím,“ řekl Tim.</p>

<p>„Ne. To si nemyslím,“ bezvýrazně řekl ranger. „Může­me sjet po silnici kaňonem Velké Tujungy dolů?“</p>

<p>„Vy to nevíte?“ zeptal se Tim.</p>

<p>„Podívejte, pane, jsme tu jen čtyři, víc nás není. Pokou­šíme se postarat o děti, venku máme skupiny, které stahují lidi z nebezpečných tábořišť, všude jsou sesuvy bláta a vět­šina mostů se zřítila. Nepokoušeli jsme se dostat za tunel, když jsme viděli, že je zasypaný.“</p>

<p>„A rádiem jste nedostali žádnou zprávu?“ zeptala se Eileen.</p>

<p>„Ze stanice ve Velké Tujunze nic,“ připustil ranger. „Nevím proč. Zachytili jsme něco vysílačkou od nějakých lidí nad Trail Canyonem. Říkají, že velký most se zřítil a v kaňonu jsou uvěznění nějací lidé.“</p>

<p>„Most spadl,“ vysvětlovala Eileen. „Dostali jsme se na druhou stranu po staré cestě. Za námi přijeli nějací lidé a pokoušeli se udělat to samé, než jsme odjeli.“</p>

<p>„Nezůstali jste, abyste jim pomohli?“ vyptával se ranger.</p>

<p>„Bylo jich víc než nás,“ bránil se Tim. „A jak bychom jim mohli pomoci? Po té silnici se nedají tahat auta. Je tam příliš mnoho zatáček. Vlastě to ani není skutečná silnice.“</p>

<p>„Jo, já vím. Udržujeme ji pro pěší,“ řekl ranger nepří­tomně. „Podívejte se, vy jste expert na komety. Co se vlast­ně stalo? Co máme s těmi lidmi udělat?“</p>

<p>Tim se chystal na otázku odpovědět smíchem, ale rangerův výraz mu v tom zabránil. Mladý muž vypadal příliš na­pjatě, příliš blízko panice, a byl příliš rád, že vidí Tima Hamnera. Chtěl odborníka, aby mu dal instrukce.</p>

<p>Alespoň nějakého odborníka.</p>

<p>„Nemůžete se vrátit do Los Angeles,“ uvažoval Tim. „Nic tam není, přílivové vlny zaplavily většinu města –“</p>

<p>„Ježíši, něco nám o tom říkali z Mount Wilsonu, ale já jsem tomu nevěřil –“</p>

<p>„A spousta z toho zbytku hořela. Tujunga zorganizovala nějaký druh domobrany. Nevím, jestli by vás viděli rádi ne­bo ne. Silnice zpět do Tujungy není tak špatná, ale nemys­lím, že by se běžná auta mohla projet přes některé úseky, i kdybyste se dostali přes rokli.“</p>

<p>„Jo, ale kde je armáda?“ naléhal ranger. „Národní garda. Někdo! Říkáte, že nemůžeme jít zpátky do Tujungy, ale co máme dělat s dětmi? Za další den nám dojde jídlo a my máme několik set dětí, o které se musíme starat!“</p>

<p>K čertu, pomyslel si Tim, tak já jsem odborník. Tohle vědomí ho současně povzbuzovalo i deprimovalo, v podiv­né směsici. „Dobře. Já jsem se do JPL nedostal, takže ne­vím, ale… vím, že se kometa vícekrát rozdělila. To –“</p>

<p>„Rozdělila?“</p>

<p>„Rozlomila. Přilétla jako skupina letících skal, rozumí­te? Musela do nás narazit v několika kusech. Nedá se říci, v kolika, ale… v Kalifornii bylo ráno a kometa přiletěla od Slunce, takže hlavní cílovou oblastí byl Atlantik. Pravděpo­dobně. Pokud východní pobřeží zasáhly tak velké přílivové vlny, jako byly ty naše, vymazaly všechno východně od Catskills a většinu údolí řeky Mississippi. Už žádná vláda. Možná už žádná armáda.“</p>

<p>„Ježíši Kriste! Chcete říct, že celá země je zničená?“</p>

<p>„Možná celý svět,“ upřesnil Tim.</p>

<p>To už bylo příliš. Ranger se posadil na zem vedle Timo­va auta. Díval se do prázdna. „Moje dívka bydlí na Long Beach…“</p>

<p>Tim neříkal nic.</p>

<p>„A moje matka. Byla v Brooklynu. Navštívit moji sest­ru. Říkáte, že to všechno je zničené.“</p>

<p>„Pravděpodobně,“ přikývl Tim. „Přál bych si vědět víc. Ale pravděpodobně ano.“</p>

<p>„Tak co mám dělat se všemi dětmi a všemi táborníky? Se všemi těmi lidmi? Jak je nakrmím?“</p>

<p>Nenakrmíš, pomyslel si Tim, ale neřekl to. „Sklady s potravinami. Ranče s dobytkem. Tam všude je jídlo, dokud nedokážete vypěstovat další úrodu. Je červen. Nějaké obilí by mělo přežít.“</p>

<p>„Na severu,“ zamumlal ranger sám pro sebe. „V kopcích nad Grapevine jsou ranče. Na severu.“ Vzhlédl na Tima. „Kam jedete vy?“</p>

<p>„Nevím. Myslím, že na sever.“</p>

<p>„Můžete vzít nějaké děti?“</p>

<p>„Myslím, že ano, ale nemáme nic k jídlu –“</p>

<p>„A kdo má?“ naléhal ranger. „Možná byste měli zůstat s námi. Můžeme se vydat na cestu společně.“</p>

<p>„Nejspíš mají lepší šanci malé skupiny, než velké. A my s vámi nechceme zůstat,“ namítal Tim. Ani nechtěl, aby se musel starat o děti, ale nemohl odmítnout.</p>

<p>Kromě toho to byla ta správná věc, kterou by měl dělat. Někde to četl: v jakékoliv etické situaci je věc, kterou se vám chce udělat nejmíň, pravděpodobně ta správná. Nebo tak nějak.</p>

<p>Ranger odešel a vrátil se o pár minut později se čtyřmi malými dětmi, šestiletými a mladšími. Byly čistě a pěkně oblečeny, a velice vyděšené. Eileen je nastrkala dozadu do Blazeru, pak si sedla na zadní sedadlo, kde k nim byla blíž.</p>

<p>Ranger dal Timovi stránku vytrženou ze zápisníku. Na ní byla jména a adresy. „Tady máte napsáno, kdo jsou ty děti.“ Hlas se mu zlomil. „Pokud dokážete najít jejich rodi­če…“</p>

<p>„Jo,“ přisvědčil Tim. Nastartoval Blazer. Bylo to popr­vé, kdy jej řídil. Spojka šla dost ztuha.</p>

<p>„Jmenuju se Eileen,“ říkala ona vzadu. „A tohle je Tim.“</p>

<p>„Kam jedeme?“ zajímala se dívka. Vypadala velmi malá a bezmocná, ale neplakala. Chlapci ano. „Vezmete nás k mojí mamince?“</p>

<p>Tim pohlédl na papír. Laurie Malcolmová, kterou po­slala do církevního tábora matka. Žádná zmínka o otci. Ad­resa matky: Long Beach. Bože, co jí můžou říct?</p>

<p>„Můžeme jet domů?“ zeptal se jeden z chlapců dřív, než Eileen mohla něco odpovědět.</p>

<p>Jak můžete říct šestiletému dítěti, že byl jeho domov smeten vodou? Nebo malé holčičce, že její maminka je –</p>

<p>„Jedeme nahoru na ten kopec,“ vysvětlovala Eileen. Ukázala směrem k blízké hoře. „Až se tam dostaneme, po­čkáme na tvoji maminku –“</p>

<p>„Ale co se stalo?“ vyptával se chlapec. „Všichni byli tak vyděšení. Reverend Tilly nechtěl, abychom to věděli, ale byl vyděšený.“</p>

<p>„Byla to kometa,“ řekla jim Laurie vážně. „Uhodila do Long Beach, Eileen? Můžu ti říkat Eileen? Reverend Tilly říká, že se nemá dospělým nikdy říkat křestním jménem.“</p>

<p>Tim odbočil na vedlejší silnici, vedoucí nahoru k obser­vatoři. Už to bylo dlouho, co musel starou lesní cestu vy­spravit na nejhorších místech kládami, štěrkem a betonem. Bláto bylo hluboké, ale Blazer neměl problémy. Teď by to nemělo trvat dlouho. Pak budou mít jídlo a budou moci skončit s útěkem. Alespoň na nějakou dobu. Jídlo nevydrží věčně, ale je dost času dělat si s tím starosti, až se tam do­stanou. Teď byla observatoř domovem, útočištěm, známým místem s teplem, suchými šaty a sprchou. Bezpečným úkrytem, když celý svět zanikl.</p>

<p>Blazer už nebyl nový a svítivý. Boky byly poškrábané od sesuvů kamení a všude lpělo bláto. Hnal se blátivou cestou jako po dálnici, šplhal přes zřícené kamení, brodil se hlubokými kalužemi. Tim nikdy neměl takové auto. Dodá­valo mu pocit, že se může dostat kamkoliv.</p>

<p>A <emphasis>vezlo </emphasis>je domů. Ještě jednu zatáčku. Ještě jednu zatáč­ku, a budou v bezpečí…</p>

<p>Betonová budova stála nepoškozená. Stejně tak dřevěná garáž před ní. Přístřešek garáže se prohnul, naklonil se, ale ne tolik, aby si toho všiml někdo jiný kromě Tima. Kopule s teleskopem byla zavřená a na všech oknech hlavní budovy byly nasazeny okenice.</p>

<p>„Jsme tady!“ vykřikl Tim. Musel křičet. Eileen zpívala s dětmi na zadním sedadle. „Zajíček ve své jamce…“</p>

<p>„Tady to je! Jsme v bezpečí! Alespoň zatím.“</p>

<p>Písnička klopýtavě skončila. „Zdá se to být v pořádku,“ řekla Eileen. Mluvila překvapeně. Neočekávala, že to tu uvidí nepoškozené. Někde po Tujunze se vzdala všech na­dějí.</p>

<p>„Jistě, Marty je spolehlivý,“ zaradoval se Tim. „Nasadil okenice a…“ Jeho hlas se vytratil.</p>

<p>Eileen sledovala Timův pohled. Z observatoře přicházeli dva muži. Starší muži, kolem padesátky. Nesli pušky. Pozo­rovali, jak Tim zastavil s Blazerem před velkou betonovou verandou. Pušky drželi v náručí, nemířily přímo na Blazer, ale nemířily ani jinam.</p>

<p>„Je mi líto, kamaráde, není tu místo,“ zavolal jeden z mužů. „Raději jeď dál. Je mi líto.“</p>

<p>Tim zíral na cizince a čekal, až jeho zlost nabere sílu. Vpálí jim to do očí. „Jsem Tim Hamner. Patří mi to tady. A teď, kdo jste vy?“</p>

<p>Vůbec nereagovali.</p>

<p>Zevnitř na verandu vyšel mladší muž.</p>

<p>„Marty!“ vykřikl Tim. „Marty, řekněte jim, kdo jsem!“ A až zjistím, co tady ti cizí lidé dělají (neříkal to nahlas), vezmu si tě na slovíčko, Marty.</p>

<p>Marty se zeširoka usmál. „Larry, Fritzi, tohle je pan Timothy Gardner Allington Hamner, playboy, milionář a – ach, ano, a amatérský astronom. Vlastní to tady.“</p>

<p>„To jsem si myslel,“ řekl Fritz. Puška se nepohnula.</p>

<p>Jeden z chlapců začal plakat. Eilleen si ho přitáhla k so­bě a objala ho. Ostatní děti se dívaly velkýma očima.</p>

<p>Tim otevřel dveře Blazeru. Pušky se trochu pohnuly. Tim je ignoroval a vystoupil. Stál v ponurém soumraku. Déšť mu máčel šaty a stékal mu po zátylku. Šel směrem k verandě.</p>

<p>„Raději to nedělejte,“ upozornil ho jeden z mužů s puš­kou, ten, kterému říkali Larry.</p>

<p>„Jděte k čertu,“ odbyl ho Tim. Vyšel po schodech na ve­randu. „Nebudu na vás křičet a děsit děti.“</p>

<p>Muži neudělali nic a Tim na okamžik pocítil odvahu. Možná… to byl všechno žert? Podíval se na Martyho Rob­binse. „Co se tu děje?“</p>

<p>„Ne jenom tady,“ odpověděl Marty. „Všude.“</p>

<p>„O pádu Kladiva vím. Co dělají tihle lidé na mém po­zemku?“ Chyba, okamžitě si uvědomil Tim. Příliš pozdě.</p>

<p>„To není váš pozemek,“ řekl Marty Robbins.</p>

<p>„To vám nemůže projít! Dole jsou rangeři. Budou tady, hned jak se dokážou dostat –“</p>

<p>„Ne, nebudou,“ přerušil ho Robbins. „Žádní rangeři, žádná armáda, žádná Národní garda, <emphasis>žádná </emphasis>policie. Máme tu dobré radiové vybavení, pane Hamnere.“ Řekl „pane“ opovržlivě. „Slyšel jsem poslední zprávu Apolla a ten zby­tek taky. Slyšel jsem, co rangeři říkají jeden druhému. Ten­hle pozemek nevlastníte, protože nikdo už nic nevlastní. A my vás nepotřebujeme.“</p>

<p>„Ale…“ Tim zkoumal dva další muže. Nevypadali jako kriminálníci. Jak k čertu víš, jak vypadají kriminálníci? Uvažoval Tim. Ale nevypadali tak. Ruce měli čisté, drsné, jako ruce dělníků, ne jako ruce Martyho Robbinsona. Nebo Timovy. Jeden z mužů si vylomil nehet a pravě mu dorůstal.</p>

<p>Měli na sobě šedé kalhoty a pracovní šaty. Na Fritzových kalhotách byl štítek. „Velký Smith.“ „Proč tohle dělá­te?“ zeptal se jich Tim. Tentokrát Robbinse ignoroval.</p>

<p>„Co jiného můžeme dělat?“ odpověděl otázkou Larry. Mluvil prosebným tónem, ale pušku držel pevně, mířil ně­kam mezi Tima a Blazer. „Není tu nadbytek jídla, ale nějaké tu je. Nějaký čas vydrží. Máme tu rodiny, pane Hamnere. Co můžeme dělat?“</p>

<p>„Můžete tu zůstat. Jen nás nechte –“</p>

<p>„Ale cožpak to nechápete, vás tu nechat nemůžeme,“ zdůraznil Larry. „Co byste tu dělal, pane Hamnere? K čemu jste teď dobrý?“</p>

<p>„Jak k čertu můžete vědět, co dokážu –“</p>

<p>„O tom už jsme mluvili dřív,“ zavrčel Fritz. „Nemysleli jsme si, že se sem dostanete, ale mluvili jsme o tom, co dě­lat, pokud dorazíte. A je to tohle. Jděte pryč. Nepotřebuje­me vás.“</p>

<p>Marty Robbins se nedokázal podívat Timovi do očí. Tim smutně přikývl. Pochopil to. Ani se toho už nedalo moc říkat. S jakýmkoliv vybavením – rádiem, dokonce i astronomickým a meteorologickým vybavením – uměl Robbins zacházet stejně dobře, jako Tim. Lépe. A Robbins tu bydlel celý rok. Pokud bylo možné vědět něco speciální­ho o těchhle horách, věděl toho víc, než Tim.</p>

<p>„Kdo je ta kočka?“ vyptával se Robbins. Vytáhl z kapsy velkou baterku a posvítil jí směrem k Blazeru. O moc lépe vidět nebylo. Viděl padající déšť, zablácené auto a záblesk Eileeniných vlasů. „Jedna z vašich příbuzných? Nějaká bo­hatá čubka?“</p>

<p>Ty malej bastarde. Tim si pokoušel vzpomenout na své­ho asistenta, tak jak ho znal. Hádali se, když Marty bydlel s Timem v Bel Air, ale nebylo to vážné a v observatoři byl výtečný. Ani ne před měsícem, před třemi týdny, Tim na­psal Robbinsovi doporučující dopis do Lowellovy obser­vatoře ve Flagstaffu. Myslím, že jsem nikdy nevěděl…“</p>

<p>„Ona tu může zůstat,“ říkal Robbins. „Máme málo žen. Může zůstat. Vy ne. Jdu jí to říct –“</p>

<p>„Požádej ji,“ zarazil ho Larry. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Požádej. </emphasis>Může zůstat, pokud bude <emphasis>chtít.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„A já?“ zeptal se Hamner.</p>

<p>„Dohlédneme, abyste odjel,“ řekl Larry. „Nevracejte se.“</p>

<p>„Tam venku <emphasis>jsou </emphasis>nějací rangeři,“ namítal Marty Rob­bins. „Možná to není tak dobrý nápad. Možná bychom mu neměli nechávat auto. Je to dobré auto. Lepší než cokoliv, co tu máme –“</p>

<p>„Takhle nemluv.“ Larryho hlas se ztišil a krátce pohlédl ke dveřím do observatoře.</p>

<p>Tim se zarazil. Něco se tu dělo a on tomu nerozuměl.</p>

<p>Eileen vystoupila z Blazeru a vyšla nahoru na verandu. Mluvila bezbarvě, vyčerpaně. „Co se děje, Time?“</p>

<p>„Říkají, že mi to už nepatří. Posílají nás pryč.“</p>

<p>„Vy můžete zůstat,“ zdůraznil Marty.</p>

<p>„Tohle nemůžete dělat!“ vykřikla Eileen.</p>

<p>„Zmlkněte!“ okřikl ji Larry.</p>

<p>Z observatoře vyšla statná žena. Podívala se na Larryho zamračeně. „Co je tohle?“</p>

<p>„Nestarej se o to,“ odbýval ji Larry.</p>

<p>„Larry Kelly, co to děláš?“ dožadovala se žena. „Kdo jsou tihle lidé? Já ho znám! Byl ve „Večerní show“. Timothy Hamner. Patřilo mu to tady, ne?“</p>

<p>„Tohle je můj dům.“</p>

<p>„Ne,“ opravil ho Fritz. „Dohodli jsme se. Ne.“</p>

<p>„Zloději. Zloději a vrazi,“ opovržlivě řekla Eileen. „Proč nás prostě nezastřelíte a neskoncujete s tím?“</p>

<p>Tim na ni chtěl vykřiknout, říct jí, aby mlčela. Co když to udělají? Robbins by mohl.</p>

<p>„Nemáte proč říkat takové věci,“ bránila se žena. „Je to jednoduché. Pro všechny to tu nestačí. Ne na dlouho. Čím víc je tu lidí, tím míň toho je, a my nepotřebujeme, aby nám pan Hamner dával příkazy. Nemyslím, že je jinak k něčemu dobrý. Už ne. Jděte si najít jiné místo, pane Hamnere. Jsou jiná místa, kam můžete jet.“ Podívala se na Larryho, aby jí to potvrdil. „My sami se taky budeme muset brzo přesu­nout. Vy jenom vyrazíte dřív.“</p>

<p>Mluvila zcela logicky a rozumně. Pro Tima to bylo jako noční můra: mluvila klidně a rozumně a její tón naznačoval, že si je jistá, že s tím Tim bude souhlasit.</p>

<p>„Ale dívka může zůstat,“ zopakoval Robbins.</p>

<p>„Chceš?“ zeptal se Tim.</p>

<p>Eileen se zasmála. Byl to trpký smích, plný opovržení. Podívala se na Martyho Robbinse a znovu se zasmála.</p>

<p>„V tom autě jsou děti,“ všimla si žena.</p>

<p>„Mary Sue, to vůbec není naše starost,“ odmítavě řekl Fritz.</p>

<p>Ignorovala ho. Podívala se na Larryho. „Co je to za děti?“</p>

<p>„Z tábora,“ vysvětlila Eileen. „Bydleli v Los Angeles. Rangeři pro ně nemají nic k jídlu. Přivezli jsme je. Mysleli jsme –“</p>

<p>Žena opustila verandu a šla dolů k Blazeru.</p>

<p>„Řekni jí, aby to nedělala,“ naléhal Fritz. „Přiměj ji –“</p>

<p>„Za těch patnáct let jsem ji k ničemu nepřinutil,“ ode­vzdaně řekl Larry. „To víš.“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Děti tu nepotřebujeme!“ vykřikl Marty Robbins.</p>

<p>„Nepočítám, že toho dohromady snědí tolik, jako by snědla tahle paní,“ odbyl ho Larry. Otočil se k Timovi a Eileen. „Podívejte, pane Hamnere, chápete to? Nemáme proti vám nic, ale –“</p>

<p>„Ale odjíždíte,“ doplnil ho Marty Robbins. V jeho hlase bylo slyšet uspokojení. Řekl to tak, aby ho žena neslyšela. Vlezla do auta, seděla na zadním sedadle a mluvila s dětmi. „Pořád říkám, že tam venku jsou rangeři. Hamner může nějakého najít. Něco vám řeknu, pojedu s ním, až bude od­jíždět –“</p>

<p>„Ne.“ Larry byl zjevně znechucený.</p>

<p>„Možná by měl,“ vmísil se do toho Fritz. „Podle toho jak uvažuje, si nejsem jistý, jestli ho vůbec chceme mít mezi námi. Možná by měl jít a nevracet se. Protlučeme se bez něj.“</p>

<p>„Uzavřeli jsme obchod!“ vykřikl Marty. „Když jste sem přijeli! Pustil jsem vás dovnitř! Uzavřeli jsme obchod –“</p>

<p>„To jsme opravdu udělali,“ připustil Fritz. ,Ale raději mlč o vraždě, nebo na ten obchod zapomeneme. Vidím, že Mary Sue přivádí děti. Chcete, aby zůstaly s námi, pane Hamnere?“</p>

<p>Tak zatraceně klidní, pomyslel si Tim. Fritz a Larry. Dva… dva co? Tesaři? Lesní dělníci? Teď prostě ti, kteří přežili a kteří přesvědčili sami sebe, že jsou ještě civilizo­vanými lidmi. „Protože v autě nezůstal benzin a Eileen a já se nejspíš nedostaneme z hor živí, tak je to dobrý nápad. Eileen, pokud bys tu zůstala, mohla by to být tvá –“</p>

<p>„S tímhle ne.“ Dívala se na Robbinse.</p>

<p>Fritz se podíval na Larryho. Chvíli se na sebe dívali. „Myslím, že trochu benzinu máme,“ řekl Fritz. „Alespoň desetigalonový kanystr. Můžete ho mít. Deset galonů benzi­nu a pár plechovek polévky. Teď nastupte zpátky do auta, než si to s tím benzinem rozmyslíme.“</p>

<p>Tim se vrátil do auta a táhl Eileen za ruku, než stačí říct něco dalšího. Děti se shlukly kolem Mary Sue, ale dívaly se směrem k autu, a ty vyděšené pohledy v tvářích jim teď zů­stanou ještě dlouho. Tim se donutil k uklidňujícímu úsměvu a zamávání. Prsty se mu svíraly potřebou <emphasis>vyjet, </emphasis>zmizet pryč od těch pušek! Ale čekal.</p>

<p>Larry jim doplnil nádrž.</p>

<p>Tim vycouval z příjezdové cesty a vyjel do deště.</p><empty-line /><p>[1] <emphasis>pozn. překladatele – Stan Freberg – americký komik, který se pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slavil především rozhlasovými pořady v padesátých letech, n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mluvil různé postavičky </emphasis><emphasis>v </emphasis><emphasis>kreslených filmech a s oblibou používal různé zvukové efekty.</emphasis></p>

<p>[2] <emphasis>Pozn. překladatele – narážka na známou půjčovnu aut Rent–A–Car.</emphasis></p>

<p>[3] <emphasis>Pozn. překladatele: Welfare – státní instituce starající se o chudé, zajišťující potravinovou pomoc atd.</emphasis></p>

<p>[4] <emphasis>Pozn. překladatele: anglická výslovnost jména Jakov je stejná jako výrazu Jack-off – vulg. onanovat, něco jako v češtině jméno Ho</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>siho.</emphasis></p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKwAZkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6HjhAkRmwOB2HpXkv7R0a
n4coxQA+evavY4hGWUDBYgHP4V5T+0fFv+FrtjlZUNAHw8W+bHpTjtzzSkBpQcbR6018bzg
5HrQAh29utNOe9KCuec5pSAehzQA0DJxTtuGxjNNHB709SoOSDSEG3J5XBp4GOKThmzuGfS
nEDbxyaQhh60o3YoxjkjHvSHk/K1ACYH92n0m4424oyfSgB604sO3Wo1Oflxj3p2ctkEHt0
oATBLZbv0qzHACVMpIHYUyOFmYAHBPfsKsBW3gMp645pSGhwyzkDgDgA960reB3t8mMMF7e
tVFuY4m2lQWHqK19LvredzGY9kgHB7GsKjtG4ylHvSbG0oh4KmtjSrSSS9XyQPLPUVIzRNH
vlhC44Gepq3DOEQTW67IyOTXJKcmrIonm0xUm8zyFcg9DVK5geBvM8hXDNwo/hqJdbnnuzG
LcvEp5561pmRHO4jJfnb6Vzy5kveOqnYNKuDdDbbRiLacEAd/WtTV7zUDJBHbziMAbWP8Ae
qrYIlvIXRVQHrzWo3kTgGREkUdMda5nLllzHowjzRJNH1e6KbJguFO0PXTaTqxN2yyQ5Ofv
4rnbeAM5SLai46Yrd021dFIVOW75q6dRuXumdSmoxPR9Pv1kVoWZWSQY+7WfBthlMeAMMe3
vTdBhZ3USZ47VYv4xb6gxVDlk/rX2OWytUsfM5hD3Lmkz2bWTJMp8z6cVzMiqXO1RjPHFTP
NPkqrZHpTEjJbNfWU1yq585VnzuxYtojjJGPwq2VOOi/lRH8sfemtKOgFF7u5lKyWpXm+9j
A/Ko1UlsAD8qew3HOefSpoIS3KoeOo7itE7HPypu6ES3cjoPyq1HDtX5kBP0qaKIjkDg8YN
XRAykHIIx0AzUTnZG0KZlOn95R+VM2nb2/IVfmUh8kfiRVU4DdDRGd0U4WZVdDjgj8qi2uO
gDfh0qwRuJODmlQE8Kp9+aUpaGXJdleON9xOAw+lWo4mA6gg9sVPHA3Yce1TrbN1xiuCrOx
vGmVi6wwu+1QqKS3A6V8z+K/FF/e+JZ5VnaOJXK7OgIHavozXy9roF7cp9+KNmHvx6V8iav
ctdXrTFlDO2TnPXNfM4mpepY+kwcLQuaN1qVpfTKDMzpjkScFT6IfSs++s7q2UXCIZrZuki
YIHsfSs196EjOTnrVi0vbq0y0ThUP31b7rD3HesLXO5jPtCMFPAHYrXUeHNVFu8asVO2QOm
71rF2abeb5LUCymI+e3zlD7r3FNt7KQMuwZ52hN3NZSs9C4H1l4I1ddY08R3JEsgwHIYEN+
FdH/ZVh/z7S/nXiHwqJ0q/kurhpreONAZSTw30r1n/AIT3wt/0EG/76rCnVauiKlr6HtGnI
u5A3PA6/SvNv2hLZp/hfeBRgRsp/WvULIr9pQAHoO3tXm/x+hY/CnVpG3BRtx/31XcM+BmD
JKwIwc1G5KkgDJ69almyJWOc+9S2lu17qVpbBNzTTJGoHfJGaAPftP8ABPhWT4Vx2cmjRNr
8umtei5A+fI6V88kFWKEYIPNfYVvbeHofHFlpcmsmPVY9L+yjTwmQVI5bNfJmu2cmn+I9Rs
pF2tDcOu30GeKhJ3uIoDuSM4FeufBzQ9E1S18RXmq6RFqhs4PMjilGeR2FeQEkDPXtivcfg
PdTWun+Lrq2bEkFpuU9eQKco3GVviJonht/hvpXiiw0BNAv7iYxvaIeqjvg814+QMAjIyOl
e4fES7k8SfBLQvEuqqkmpiYoZlG3K5PGBx2rxDepGQOvFKMeVWER8jHJHP1r6bt9C8J20Ph
HT5vA9vfjV4R591tK+Sdo+YkV8zggkDHUivq7/hINW0m5+H2lW7otrqcAW4RkByNvTPanJX
VhHzl450yw0bxzq2m6U4a1glwm07gM9ga5zLV1/wASbC3074la1bW0XlRCYssec8muS20RV
kNHpHwitNG1XxJc6JrFhDcG7gZYGlGdj9iK0/iXoWk+EfDOjaImnwrrEhZ551X5tvYE1xXg
WaW28eaRLFJ5b+eoyOvJrqvjhJLN8T545HbCxIAM5GMdKSWtxnmmeMbjz1qaKeQuELEgdKj
aPBxjNOXbGNxyD6USAtTwqUGAWc85qfTlVbhSoKsKrrMCmOST0qWKVolGRxnFZSV0BpXSzv
MHZj6DngVqWLxCxMMp3467axkuDcRsSwJTjHrUlmV3sXkMZfjGK5pR7FGuLK3S4DQOVyM8U
6eYhQiOAwGAT1FV4Z2ggdDtlJ6EDBqrHqTfaAv2cMDwcjpWNpPc0jIv2M0hDeezNz1rdgdE
VQXKk/dqhaLvXCKMdcYxVkAs4yQMdhXFVV2ejQnbc2LeUpIro2D611GjSs1wrbyvP3a85k1
GKJzH9oUMOgrpvDniGBmSCTfEc4EhGQTSpwcWmyqsubY9r0iJCinoR29KXVEQkMB8w4zTNE
bEMZBLEjJPrT9QkDP8o6da+qwcv3qPAxcfcZhOgD7gMGpUjAGSTzVgqCchealhg39eOa+xU
tD5Zw1IVLBSuTUeGLkbK0xaNknrR5DZPyj3Jp80UrkSpyexN4ctkfWovMiVxg8Hmp7iORNZ
uig2qWwABjtXQ6fpcEMlpdWqqMqd7k1myKsl7cPnI38H1rz1Xc691sdnsFCjaW5Uih+Ybl5
zXQ6V5Re4McG5Qgxkd6prGmzOeav6SY0a52sdwTgU8TPmpsdCKjJXMTWLi6lhWOW0WFN2A2
OTXOyNljx0/Wuk1mDURbi4vJ0eEN8igjIrmXBLD0FbYJ3pIwxf8V2HLsLIc8kjiu8WNfOtb
ZbGMwSJ8zbcbeK4BAvnAsOVIx+dd9JJMNVsLcykRSIS2Bw3FcuYOVlynRl/JzPnOfmji+3T
LFt2BiBt6Uqw5zzUlwipqc4VcDd24qWKMEg4pJfu0TJL2jsWtGtYHuJkuIlkjMZBDDIryH4
gaLo8vgHxLd634WsdHurJ9tlPCoRpueCK9u0mPZLcSMoC+WQM1ynjvQx4k+HOo2MkQmndT5
O7naw6V89iKfv3Pbw8ko2PhLHJByWXg/WgkDAPc4H1rb1XRLvS9Sez1OJraZOCGU4PvVeTR
pxHuiLTKeflWsOeOzOxK59CfDjQdH8ZeA/DmpRaXZrPpNywv/kAMigfxeteR+KtW0bVfHGp
TwWos4DKY40hHyqAcZAFegfA17638G+No8vGgtmdQRtIbHUZrhfBml6R/aZvdXlkjeE71V+
r81E3CKuh2Or8PWD3/hy5t7y8FjbAbVnKFS49qxv+EC0P/oaJf+/Rr1vRpLnxJIrvYfZ9Ij
I2Bxgykdx6V0n9naf/AM+UX5UQoSkrnJUxMISse2IW+Ug4OB0+lcd8WdD1DWfhlq1nFICzR
BxuOehzXXRbt0Zb5QAOv0pfFCiXwzcoFyHTGO3Sug6T85vD3hG/8V+KBoFlNFBcMD80h+Xi
tvxp8MPEHw90611W91K3kLybE+zkgqexHvXT/DS2Fp8fXtyNpiMwwOM13v7SSlPCOlgMf9f
jr7Vm730EeR+A/Bni34g3t5q9l4la0vrQiNriQsZMEdAcVm/Eb4fax4HvLaTWNVj1Ce+y5k
AOSe+Sa9d/ZrTdYa47fN+8Qc1R/aWB+36Lhjkxv04xRZt7iOR0H4D+I/EXh+11m01iyihu4
96K+cgGuB1CPWPCetalosOoSwSRsYZ/IbCyAevtX178G52ufhPpDFiSqbSM+hr5g+KtusHx
V1tQuC0m7P1qlGz1YzofCXwo8X+NfB0F3beIoYtMdjstZnYqpHfFchr3gy98P+MB4ZubuKW
53IhlQHYC3Svq/wCDVt9n+FWkg7gWUuRn1NfPXjm4a5+OFy+QQL2MevQ1MYu+rA34/wBm/w
ASyxq41yy2kA/cbvWg3wF8esYGbxmhNt/qSS/7rj+HjivpGzUfZIjgf6tf5VMwI6DOfWodO
V73GfCPjnw9qvhrxbcafrWojUL7AkafJJIxXb+H/gTr/iDQbXWINXtIorqMSIhViQPyqr8d
C3/C0bpnJ5hTgcV9JfDSVZ/hloTrEiMLcD5RTcW1owPj7WfDd74Z8af2E96gu4ZFAnTI2kn
givSNV+B/ittOudb1HxLDeSRxCZjJksVAz1qv8ZbM2nxlgl+6k/luR6kEV9G6yB/wgF2VOT
9iI/Naai2rXA+FWynAIOPTpTV3MdxNSzcEhjk5xUQbbhccmqa0sBZjdFIGT1rr/BvhKXxtr
v8AZlpdxWsgjLlpBwa4tZFV+RyK9h+AreZ8QXYEALbk49ahxb0A3B+z9q54h1i1X1O081yH
iz4XeJPCkZu5UW8sv+e8Ocp9RX17wMr+WO1R3FrBfW0tnPEJIpl2Mjcg1g6Mk73Hc+GLCEw
SCWYN5bHILV2PhPw9L4r8RDTtOjAXG6eTqIx64ql8QtFm0HxdeacoIgRyYz6LXs3wB0GO08
LXWtsg+0Xcm3f32io5HU0vYEzZi+DXhpbPyt07S7eZC54PrXjPjvwvqXhTUvsJO6CX547gd
19PrX1tvPIGCR0X1rz34r+HxrfhBniCJPayBkY+nes62GhBKd9janN3Pnjwh4Um8T68mlxy
iJ5AW81xnAr0m7+FN9otmlxLqSSxq6/Ii471V+EmlTw+NhJPuZlQ/Ov3a9l8aGRPDbvCQrA
j5j3rFUo1KbqqWi6GsqjhKxjeGbG5vLNisgRIfkUgU++snsH8p5vNYn5uOaueCJnbSJVYgs
rgsQOpNS6/Hs1WFtx+ZST716uCTXLK5wYnWDuLYeH/ALVZxXH2nYH/AIdua0YvDaqxH2v/A
MdrR0nH9iW7Driri5PLHNetUxlVTaWxx08LTlFNnM3Ni1tIEY5B6HGKLSy+0XUcR4LHrit2
+iD27Ngkr09qi0uIG5ibGDiuyji5SpO+5yVcNGNVW2G/2X9nQ7L1yE5KY4qrYWwu52XcI1A
znHet50JWXA554qlpUX7yV2xvUEAVy0cRJqTW5tWoxvFMp39tHZwLJ5xZi2BxgVFY2TajDN
KLowgYU7BVnWziyTIGFcUaAQbG7IAHzDgVtCtUeGcnuZShBYhRWxWk8LxzEbr+RiP7y5H86
qXXhiO3s5ZhelzGMkbK6tSNvQA/Sqmq5/s24wTkr1FclHGVrqK0OqrhKVm2cVo+mLqd2YDN
5e1M5xk1qX+ix2Vv9p/tGaZ4sBcqRjNM8KnbqT44Jj61ta9j+yJBnqR3r0cRWmq8YPY4cLQ
g6MpLc5y3fOD1J9a3tLtEufMLyFdo7CudhOCTXU6ESYrl8KRs7104q6pNpnPh/enZk90baO
BUjD9dpJ4rOlhjKBFPAPHNWdR+WGNu26q6uhK8d68WnD2sLyPSrS9nO0dDD1TwLofia3kj1
eySYKOJAPnGfevPrn9nTSzK/wBh165toicqu3JX8a9xtthhm2nsKXgMSBXlVMNHm0dj0KM7
xPErT4E3Gmq8kXi66+7llC/fHofWoNG+F2i6Zc/a7lpr6RmPyzH5R+HpXuEpLQSA8fKecVy
bxlF3AgnPpW1HD8zs3c5sVXcFoUooo7dEgjjCIvCgfw/Sodi+tWmY+aufWq25fSvahR5VZH
gylzO7PX4IyZUU9MDr9Kd4gDHRJo1AwB+dRxSnzUIPYfyqbXMvoszZ6DJxXjH1R8baBB9g/
aduISuMlyPfIrp/2lCT4R0wkf8ALx/Sqd5am1/ahsXVcLPBv5+lXv2k1x4Q0wA5/wBJoEUf
2Z0L6ZrYB6yrWZ+0tldS0MA/wN/Otb9mcE6ZreOvmrWV+0ygGp6ED/cfP50rCO5+AF153wx
ii3ZMUzqf514j8bIRb/FjUTt++isK9Z/ZwnMngq+thgGO4P6ivOP2gLdV+KHmEEeZCh+uDi
kwPor4bx/Zvhno6EdbcHPpkZr5S1m4Fz8XLqXOc6kMfg2K+ufDCpZfD3T88COyB/JK+MIpm
l8fCc/Nvvs/m9MaPudJ4bTShPO4jjjhDMx7ACuOb4vfD5SQfEtuNpwc5HNdDrG5vBl6SP8A
lyOP++a+CJgvmPhQCGI5HfJp2XUDu/i5rmmeIfiFcahpN4l3bNCoV1BGSPrX0/8AC0EfDHR
GH/PACviDJIwPlx0zzX3H8LB/xa/RB/0wBofYDx/9oO1MXjPw7fBf9ZgH8DXtmshx8OrtgM
Ysv/ZK80/aGsw1hoGoFeEu1XP1Nelayc/DW7weth1/4BUWGfDTHLNkZYmo1WUsV2l3I+VVB
J/SmuThvUHr6V65okQ8C/CL/hM7eCFta1KcJBJMm8Ig9j60PbQR5MxAUhFIA+8SMEmvXv2f
GDeP5vlyDbnB/GsP4kWVrKNF8S21vHbtq9sJJkjGFEg6kDtmug/Z+A/4WFMBwPs54oVwPon
xl4y07wVo0eranBLJbvJ5ZEQyQa0vDviDTPEujwaxpMhe2lHG4YIPcEV5n8f8j4e23OD9qX
B9Ki/Z6nMvgq+gZmKw3BwSepNOwWOT+NhtrTxshlAAmgyQfXNe0/Di1t7bwBpQtAFR4t5GO
5rw79ofA8XaYcdbf+te8+AFSP4faOjLgi3XNRGNpXGcXqXxXOnfFeLwobcNYl1iYgchiOuf
rXoviKFZvDV9HgMDCSM18w6jfwyfGdzJFk/bwu4fUYr6k1U48NXZ+8Rbtgn6UpWlCUehS0d
0eT/DeQjxQsRdQdjZA716B43dY/DEhILAsvSvFvhNHdz/ABJN3PcPja2EH3TXs3xCJj8HzF
Thgw6fWuKnHkw8rG1XWd2U/AE0c2m3QQYw4q34kB/tK3542msv4XB/7MvHbkmQZ963PEqr/
aVtx1Brry67jC/U5MT8Jt6WgGi23XG2pRcp9qNsoOR3o0tQNItgSQNuKrONmqsRzhhXoxp8
9SVzD2nJSjY0WRmjZehIxVTTd4uY93ABIrVmiUSHbngc1m6crG5j9yavD3UZonEWcosvEbn
cEnHtUGmbBdXMRGTtJBqyUYyEDjmq1orx6rKp5BQmsKVlzGtVfCZ3iBANNXHXcDR4cXFjdZ
/vL/KpdbG+2UdiwFP0KMpY3J7FhXZB2wskjkkn9YTLM93bW4USnBboKo3uo2r2MyRt8zL0N
M1pgtxb7wDzxWZOYHztADAYzWmDwinGM2LE4lwm4oTw0g/tJj/0zrW14H+yZDjuKp+HlAv5
GGCBH1FX9bO7Tm7gkCninbFRsGH/AN3djl0j+XIPX2roNAVgtznkbcVkRxkHpkV0mjwPHHO
7LhSor0MXL90ziwytUKuqt/o8Z/2qqQ5kcAsOPXirmsYFtHj+9WPuB+UnjPbrXHgY3pm+Lf
7w3dOk8yKdB2PXNSzTx24zIcA8VT0UgLcKCBx/Wm6x88cRXj5hXHWpJ1+TudVKfLRc1uSS3
0Lwuik/MMdK59x8gHOc1ewduPSqzhi3AHua9Cnh409meZXryqrYzn/1q/Wq+0f3l/OtB4G3
g8VQ2n2/IV0qmcFz1a3XbKjZwvA5+lXNZbdpc8Y4yuAexrxu3+P/AIBmuI44ru6kYsFA8kj
npXd6p4jjuraCUIY4MgKCepP/AOuvmD7C5454jsDH8ffC13j5ZLeQE9+KzP2klKeD9LU8n7
TXceKbWM/ELwnegHO+WMH8K4b9o9GPhHSixxm46fhQIq/szkf2drYI581KzP2mcjU9DI4BR
v51pfs0gjT9bz/z1Ss39prnU9Bx0CtmktwLP7NNy3ka3bHBwyuvPrxWX+0Lak/EHRpD0liV
fx3U39mycr4n1a2bo0AYD6Gt7492gm8Y+E26+ZJs/HdQ9wPYJnFl8OZGxxFYH/0CviTSZfM
8S2MvPzXan/x6vs3xxN9g+FuqOpwFsiAfwAr4v0Tb/bun88/aE/nTWwXPurVQz+DrxFUlms
yAAMknbXwlNoWtGVz/AGNf/eLf8e7cjP0r9AbFSbSAk/wj/wBBqRooyMeWozxnHQVlPm+yU
fnbc2s1tI0M8EkMy4yjqVIz9a+3vhYP+LY6HyObcV8w/GfH/C2NVH3QAox1xX058MyIPhbo
8z9EtgTVpO2oGD8drET/AA7jn5b7Ldxv+Ga6nV+fhZcNxk6fn/x2qXxHWPWfhXqLwgFPKWV
cd8NVnUSf+FSzE/8AQN/9loEz4XkXMpGOrc89a+gPHOk3E/wU8F6faRnzp3RFVRncTXg1pY
Xuq6gmm2ELT3M8m2ONRk5/w96+p/E17q3g74EWUwht5NRtY0iLH5xAem5T6igR438Vr20hv
tG8MWrq40a1EUxU/wDLQjJFbX7PpZ/iLLyNotj/AErhLfwF461q1/tuLRp7yG43S/aN6nf3
JPNd5+z+rxfEe6gljKOtuwYHqDmjmWwz0/8AaDH/ABb62/6+hgVF+zrEy+Br2YjAe4JBPft
XdfEDwMvj3QYtJkvmskWUPvXk/StLwt4X07wf4fg0XTUJijHzO3Vm7mgZ4P8AtASD/hLbEm
POyD+Zr3rwS/meBdJcx7W+zjj8K+afjhqqP8UJIhmSOCFVK9ga+lfBM/m+CNIkxjNuBgduK
hLUD5xvrSzk+MLDLKTqGenfNfUGrRk+H7yNenkEfpXzA6XUvxgkKqABqH8XHevp/Vcnw9dj
d/yxPP4VjB3UkU9DxX4W6dPa+MGeSP5Njc56c16f4+QN4VlXqGYdK8++FtlajxK0wu5GkKO
QjNx1r07xlDby+HniuSQjMOV4rDDRc6LizSo/euYfw6jKafdqOFDgVq+Io86hasRkc85p/g
/TLSx06ZrdyyMw6tmrGt2zXV7bbGXuQDXo4SKp2S6HLWvKJsacinSrdNp6cVVC7tTZcY+YV
ftImh0+3V8FgP4TxU0McSTGYxF27c9K6I1EpyZm6bdOKJLpgs0hzxjNUdMX/SI+e5q1dufL
ZnxzwMd6LKHbNFxjjmtaPwyaM63xRTJHRldiTkZ7Gq8YC6yvvHVmTBm2g96iVCb+F/8AZKm
uWLsdDV9yhrC5tkA/v0/RlP8AZ9wOfvCl1Ta0KDPO+ptMiK2E5DD7wrui7YeSXc5Ja10zM1
u3nnkh8iF3x1wKyWsr2OJ3e1kUDqSK7BSwBHAz6VW1Mk6bPycEcgnpRhsZKnFQHXw6m3Mxv
D64u5ewMfSr2rDNiUA53Cq/h+NRLIxcZEfAq7fjfbnd3YVeKl/tMSMOrUWkYixsPr2rc0q4
maKdJANoXPTNQSWuIQ46VJpO4fasDJ2Y/WuvEPmps46KaqEGsputUwABurE2AHr3rd1cBoE
y2Du6VlrACeWJ5pZc7Uy8Z/EL+jJzP34p+p21xPHGkMe4qcnFTaVCESc5I4q42SBk1w4qpy
Yjn7HVh4c1HlOfOn3qozPEyqByTVI8DknBrprkH7LIOenrXJgt0Oc16OEre33PPxVH2OqHM
V3AbsjNU9kP9z9atry4zjr6VB5bf88lr0ORI4tT4m0SQR67ZDJKGdOP+BV9m+Krr7F4H+2K
p/deU3HbkV8XWRZdUs3UcrMn86+wvHG4fCi6lwAfIRv5V8i42dj6npc6TU7Rb6bRLxEJMEg
kz/dBFeXftGEt4S0wsMD7Tj9K9c0Cb7b4b0u4OG3wIdw6HivKf2lE2+DdNOMf6T/SpKRm/s
1swsdaUDI81ay/2mADqWhkZA2N/OtP9mdma21wY481P5Vm/tNZN/ofH8LfzpLcDmf2e5/K+
JbQbv8AXW5H1xivWPjFZi58R+DHYZAv9teHfBS7Nr8WNOx/y0Vl/Svpb4h2IutY8Kvtz5ep
A/pTe4EHxhnNp8JNTPTcgjHvzXyBogH9v6bgdZ0/9CFfVX7QM/2f4XSRhuZp1XHtXyroilf
EWnen2lP5ihbAff8AZnFjDj+4v8qlDYBB6/SsTUp5YPCF3NC7JJHZllZeqkLXxdL8SfHpc/
8AFV6gMH7qv0GSKB3Nf405X4s6vng4WvpfwAN/wd07Oc/YSeP92vi7UNR1DVr6W+1S5kurq
XBaaTliBX2v8OwT8H9KOBzZn/0GkMi8NFde+ETQZ3NLHLHnr0JrU1qGSD4U3UEnytHp7Kc+
y1zfwTuvtPgq7hfrBeTIB1/iNdn4zIPgTWRuxi1kzx/s0CZ8yeFbD/hEfhDqnjjyx/aV+fs
1pIRyinIyD2rrfD6zeJf2ZL62mkaa6tw+SzbmYg5OaZ40sM/sw6UbX/VwrHIwA9+ah/Z1vo
r3Sde8NXHzLJh1XP8ACwwaAOAsPFWraD8FG0iG+mV9SuWjh+c5jjHXHoM1t/s8t/xcW53HL
fZjljySc8kmuQ+JSRWPjWbQ7NXjs9MBhiV+Pct+ddh+zuFPxCuGHT7Kf50aAfWqnuDxUF5d
R2drNdTOqRxIXZmOAAO9cb8SfHb+APDkeqx2AvS8nl+WWx1r548XfGnxL4t0x9NW3i0mxky
sixElnHpmjYLnG+LdXbxH441TVN22OackE9MA4FfaXgZVj8CaQq/MDbD8eK+FozEpw42hQA
Bn9a+6PAhLeAdI28j7MMflQM+abi5ZfjJJiTcBqQ4J6fMK+qtYk2+Gb1gPmFuxx+FfIl0+f
jJKsnAGpjGP94V9b62APCd+ScD7K316VjGHLcd7ng3whv7m5+IX79hzG/y46c17d4xYRaC7
N9wuO2a+evgtOP8AhZgUHd+7f+de8fEuSWPwdLJAdrB07e9ZxahBstxcpWNHwiIf7GZ4vn3
t1qt4v02TUltbdL2ezYvjzYT09qpfDWeSbQZYpZSzq27p0rqNRUGeFym51OVz0BrSnPmhdE
yXLoXLGym07S7S0nZnZFxvY5Le5q2uQOlVbWO/WHdqE3nSOxZSB0XsKu2ltc3LuI2AVeua1
tYhFe4AYo/UoelW7fJuVLY5GaidHUOnBYA5qXTXSZEeMEqCVOfWumlOyaOerC8lIjJC3Snj
G/HNDrtut2BgMelJcEKcjs4qxP8A8fTKAOcGud6anRuZd6ivsBHG/jNWrSJo7CYlQAWGKjv
QdkY4Hz1Zhf8A4l7qecGuuD/dM5Jq1VWIxyAe1VtSx/Zs2D2qnqcsiPEqM6gntWVLcyspTz
3Kt61phcJKpaYq+IjC8S3oRP2mQbR/q60NRytqxPTcMVQ8Ptm+lGP+WdXdYP8AoDHsGFbYq
NsTG5lQd6LZQ+1Nt27iB6Vf0d1Y3WDztH8658SM1bWg7s3XH/LP+tehiYJUmcGHbdUk1PHk
pkfx1WjQ5HGOataqWESYH8VVY5WGMjvXHgm/Z2OjGaVDTteIJsY54pfmCqrUtmQbeXjuKr3
RY+WMkAsa4sRFyr8p10JctG465I+zvyORXPG13DcDWv5RIOScA01o02bRxivRw0fYnDiJ+1
MtLdlkXPPNM2t7Vq+UNy/Wqfln0NdjqM5OU+DbBf8AiZ2n/XVP519ieN49/wAIdQQ4UG0BB
z7Cvjuy/wCQla/9dU/nX2H4wXf8JdRT/pxyP++RXg1I8skfRRd4ml8MJWb4ZaKS3mEQBc1x
P7SilvAunseq3X9DWn8C9TfUvhlbRscPaStF9eayf2jn2+B7MKSD9qwR+Brme5eyMf8AZk5
ttcOf+WicfhVD9pokX2gkjHyt/Orn7MYxFrmDn50/lVT9ptf9M0JvRWpRWoHknw0uGtfibo
c697gL+dfcN/pcWozWk0uAbWYSrn1r4J8KyiDxbpVwTjy7pG/UV+gkO2SBJM5yoP5ihgeE/
tKXDReDtPtAwLSXH6Af/Xr5w0M58QaaG/5+Yx+or3r9pu6I/sS09WdvyxXg3h458R6YP+nm
P/0IUDPuXWwU8E3+Ohsz/wCg18CyDMrfU/zr9CL+xk1DwvcWcRAkmtvLUt0yVr5Yk/Z18fF
mZZrBU95Dn1GaiU1HcLHjp6V9w/Dgq/wk0pV+79j/AKV8f+MPBur+CNXXStYaAzum8GFt38
6+wPhqM/CTSB/069PwppqWwHE/AO7Xf4m052AMV8zAZ/vMa9V8aAN4F1leg+yuP0rwr4GXS
x/E3xTp5biVnYf99GvdPGSkeCNaP/Tq38qoDyj4Sa5onjL4XT+ENVljeaBTDLA7hWZMnBWs
fTdM8DfBTxXHcza9NqN9et5EcCuB9mjJ+830r5r8+W3uBLbzyQSj+KNiDTJJZppGeWR5ZG+
8ztuP51Kir6gj63+Kfhz4e3Vmnj3V50aeKLMYhkG27OPlBHevM/2e5RN8Sr2VYxEJLdnEYG
NmT0rxh7ieWJIpp55Yk+6hfIFey/s57v8AhY1yScn7KefxFEYqIz1D9omESeA7IEHH2kfyr
5dnZVURgjaO1fUn7RP/ACIdpjr9pH8q+UZcbie+aYhjklhj1r7z+H27/hXWi8j/AI9V/wDQ
a+Dk+Yhj2r7t+GEpm+GWiH+IW4B+lIZ8q3jsPjQ4/wComP8A0IV9f+Iv+RO1J34xav8A+g1
8y6h4dnX9pIWKW7gPei5UDunXNfSfjST7J4C1hydu21cfpUppgfMvwRmz8VIB/ejk/nX0F8
VbmS1+H91PEm51Zdo/GvnD4LME+KunM0nzOGr6M+MNldXnwu1BbMt56YcbOwHeomlyNFKTv
c5P4EajqV/a6vJfsQBKuEPbiu68V3GpQazpk1lIFt0b98jfxc1w/wCz+NRuPDuo3V3KJI3c
LGSuCStdl4zldNSsvKcqx5LN25qaatTVgm7noTyLJbQMBjeoOKt6P5yTy4xs4BrD0+VpNLt
t0wnYjG4VqaRc28V7MHuVDLj5Sea3vchBdE/bpgQBgkhvSpbaEGK2ubTuD5gHQn1qK+ZDdy
AZIzmpUe/RLL+z7VZbVwRO27G33piM+7b5WIwo3Z/WrlwDvVgwJIHFVbk4WT5SRu4JOatNI
ZYYnK4yMCqauriTtKxn3rgJHu4+fr6VPaMDYzbWBG4VR1dhHaoT03UaLKstnPtGfmFdUI3w
7kcs3bEKJT1xvLeFt3eucmn+bnn6V1uq6ZLfiLy5Ui2n+IZrHfwzPGjyG8iIQbsYr08FWpw
pqMmcWKoynUbSF8NTF9UfHTyq1dcP/EsfHqKzvDs0U2qbVjWMrGc471uX1ob608iJ1DE5O4
dK5sY4rFJ9DfCp/V2jk0OTiug0FRtu+edg/nUQ0FYkP+l5wN3TrU2gMjPebOyEfrXXXrQq0
moPY5KdOVOquZbiaqMWqZOfnPes5ZMY+vrW/f2iXUaxb9p3Z6VQk0eONC32sZXnG2uPB1oR
hys6sXSlKd0i3pbho5gfSorzAMIHrTtHB8idscEdfxqaeATlMvsxzmsa00q6kaUot0HErLj
Zz600xqTmrgt4FzmViQOwqD5G+6cgnHNdka0ZbHJKlKO5UcYkUL61V2t/eNXnCrKv1qluNa
3uYPQ+DNPcC5t49oz5yc496+wfFS5+FWoJ3Fl/7KK+ObR1XUIGLhVEi9fY8mvq7X/Fnhif4
eX1oniCyed7PYI1kBYttFcVeD50j3ForHP/ALOVwW8PanZ7uUuFer/7RcPmeB7VSyhjcg9f
Y1w/wE8S6Vouo6rb6rqNtZJKFZTNIAGI9K6X46+J/D2qeFLSPTNWs79hcAssUuSBXHKnK5c
nZFT9miJoxrxJ6MnT6VV/aa+a60IHgYapvgTr+iaTa6u+o31lYB3Xa0su0vx6Vj/tC67omu
XOh/2RqttfiNW3+TJuArNRcQTVjxHT38nVLaQHASVDn8RX6E6NKJtHspc58yBG/SvztXKtu
4G3HfoQRX234a+IHhGLwhpZuPEdjDMLZFZXlAKnGKkZ47+0pch/FmlWueYoC35mvHNCOPEO
nEcf6RH/AOhCu8+OmvadrnxEWfTNQhvLeOBUEkT7hXnujTxxa9p8krBY1uELMxwANwoGfoT
ZnOnwA941/lUo2hjkZJrkbb4h+B0t4VHijTgRGuQZxlTipx8RPAx5/wCEr03/AL/Ck1cLnz
h+0Zg/Ea1Lf8+w/nXvnwzIl+FejMMj/Rv6V86fHrWtI1vx1b3OlajDfwi2A3wuCAc9K9q+H
fjfwnp/w10iyu/Een29wtvho3mAKmn0A8l+Ft99h/aCvIicC4lljx68mvpjxmf+KJ1f/r2f
+VfHGg61a6d8cotVa6RbMai2bgHChSTz9K+n/FXj7wbeeENWt7bxRp0krWzBUWUZYkdKBHx
FIPnPPU0hUY2jpTnYbmwAeTyDmmbs89KBiFduK9s/ZzYL8RZQe9ua8UznrXrvwE1XTNI8dT
3eq30FnAtuRvmfaKAPXf2jGH/CBWZHH+lCvk92BkJJxX0p8efFnhvWvBFrb6RrdpfTLc7ik
LhiBXzRuVicfXPrSsBNGBj72RX2V8CdU/tD4Y2kcjZlt2MTAdRjpXxkr4+UcZ4r3T4B+OrT
Rtcm8PahMIre/wDmhkY4Acdjn1osB9RnSNMbVk1VrGFr6NcCZlG4D69a4r4wagmn/DDU90m
GmXy1z3JrvRNGIvMDKEI3ZLcH3z0xXzF+0B49s9UvLfwvpVys8Ns3mXEkZyrN6D3oUEhnm/
w/1BdM+IWjXjMBGLgBj7HivuRlhurVkmQPFIMGMjIYV+ellLLG6SxYjkicMM+tfafww8d2P
jDwtbEzINQhAjnhZgH4GM470ulmB2ljYWOmwi30+1S3iBzsRQoH5V5H8RtXuH8ULp1uSqBA
GZefm7V6hr2t2Hh/S5b/AFK5SKFFJABwzkfwgV8+W2uDX9autZidS8meJB930rnrPkghvU9
48E20lr4Ss0mkYysCzsxznntWZr1p4huNdlGkWMW0gbJWk2kN9PSpPC+v2Ft4RtX1HU7aEx
5ViWx1PpXNar4+Ft46SPTr6G505sBjGc5NaOajFNiUT1S3juUtoVvHX7UsYEmDkbsVieG/F
OoJqV1pmoWMscXnFY8rlceua1otZsb0RyQ3KZZRle9UR4g03RHeS/uRDC8mBuGQM1qr6IRq
3nyxvggg9CtS27FrMfeO1u9V55VurR3t8yIeQy9G9CKLO4ijt285jH0/Ot4K8WkYTlaauUv
ECs+nDaMFTmoPC3/Hpd5JyHXr9Kl1i7iltPKilDEtyPUVDolzaWdrcrcTKhZgRmu6lCX1Zq
xx1JR+sKVzeNQTr/okp/2GqL+2NKCsTexH8TUNxrGltayBbyPJUjGTXnxoVOZOx3yrQ1VzB
8Kkf2vKMc7DXYKpBBNcV4bnt7fVpJJ5BEmw/Me/NdWuqaeV4vFNd+OhU51yrocWDqR5Hd9S
3IpaNjx0NY/h5Npu29v61cbVLPymVbgM2OoFV9Iube3S581z83TiscPCcaclbc0rzU5pt7G
t8pBPfJqGX5onAGOKjGoWmB+8wT2xQ95bOhCSEtjgba5I0pX2Op1YpasTTY9tpJ24/rVnBy
StQ2kkcVq4lJUnpigXCD+JsfSta8W2rIxoySW46QDYx5zg9KooQEGBzV43MOw8EnGOlUwfk
OB0rTDxszPESuhkgBKkis3j0P51cndt6isvD+9eokeWz4EGNvPpiiJU54HXPSrFiNOa8jXU
jOLY/eMC5f8ALpXQJF4AJwtx4g/GKMY/8eqpNPdHsq7OehGZ0J+YAnGaJFCy8gKQfSunK/D
3aipNrm5clm2R8/rT5Yvh+Sm641/LDrsjwP8Ax6sH72lh6s5lHMJBfDpnuKJbW1lAaMFcjH
A6V0mz4fH5fO8QEr1Plx8/rU0B+H8bhll15yeNpWP/ABrCrRk17sWRqtjh3tmjm2HO08gkd
aiMABwUBHqBXpcNr8P74fu73WI36bHRPl/WoLuy8BWv7uSbW8ryX2IQffrXnShUim3FlKfR
7nnjxMEAAO3Oc0xeOMHNdrcQ+A3QbLjXAvfEafL+tQLZeBCC32nXGUZBIjTGe3esry35WbI
49Y0yfkzk5yRQUAOdg/Kuua28AouTda2T6bE/xphg8AEcT65n/cT/ABpKbf2WUcmqhF2ou0
e1NdQc5CnPrXV+R4B6faNe/wC/af40NF8PscS6/nt+7Tn9afM/5WI5Q8qVIBB7Um1dwIUA5
zwMV05t/ARbKz64F940/wAaUReAxgGbXCT0wkYz+tHM/wCVgc05YnJzzTTx611LR+Aiw23G
uY75SP8AxprR+AyT++1wf8ATn9aOZ/ysZy+TnvV23jDo+Dg4xzWwI/ARPM+ug/7kf+NatjF
4DNtcMJNbYKAfuJkfQZp3l/KxPQ5AoqkttHXsO9MXA4x0GBXVzj4fu3+u1xCDwpVMn6c1Ey
eABwz6/kdfkjH9aSlJ/ZYzmNuecflUi4X1HOa6RF+Hw483XSe/yJx+tKx+HYbBl17PoFj/A
MaXPL+VhYqr4t8Vmy+w/wDCQ6j9lxjyvPbAHp1rL/fSE4Ylick9810GfACxqwk10g9SFQ/1
qzD/AMIAvzoddIx1KJ1/Op55fysqxzSqxwoJUnua3dImbSrtLy1v54bnoDCxH54q6R4AxuJ
1tufRMD2PNTI/gJdoU63GO/Cc/rWcqknoosuxut/a2vgNqGqz3bAAiOaXI/DNbnh1YdKieF
bQjecs27cDVTw5eeBLKxuLqV9V3uSIxOFB/DnmtDQbjwxf3c00cuqEJk4coq/lmuWUJVJe8
9CXodjZyNc2Txwxxz28Y3NFGNzZqlo+haLLqe422pRzSvuAkj2op+vpXTaBD4VtmW4tEuYP
OHzuDxXXadDpU98wWW6kz/q8n79dUIKcEpdCUZdxcLomjPdNGimHg7ec/jWlpMOmeK9KjlX
dfLLy0SLyp9MnirGo6ZZXuqRveT3At3UxiwKZRj65rqtK0y1sLCOxswllbx/M0SNtyfeujm
k5LsSbWh6f/Z+hJaugUIDhW5Kj3NcrePsmkA5G7AFdiLt1sD5aRCPBxh8muOuZbV5CTE+c9
nr0cLZNto4sVqlZlFo3lD8INgzmsi4yXOFb3yOK6YW9mbYyMrqQMkb+TWdM1iV8sRTOvUfP
XsUqqtax5dSk2+a5hGNipXHWmG32jOK21OnEgiGfjtuFK500r/qbg/RhW/t4rTlMZUmle5i
xKu7DHI6c1cjCBjhR+VTKunfeNvcf99Cpll0tQM29xyP74olV6uLBUuX3eZEYcDAAx9KnSf
jBJ/Gmrc6ceBaSH6yU9rnT4wN9o+D0/eVm5JbRZcYdXIlFwu7tk+nNW4ZSx4OKpx3GmnkWc
i/9tKuwS27uPLtjj1L1hNpfZZpFOT+IvLJnjAqyuCvUVCske0kWw4OPvU/zkTH7jr71wOpd
6o61DTRj+B6Go5MdsDNO8yPJLRfTDVXlfccAfL70o6sJaIqPLG12IQjk9d2OKr7U9R+dWzK
Q6gNxmqW4f7P5V1K5zto/P1QxU557+1fSngn4P+B9e8J6bql3FPJczoGYx3Bwp7gjtXzYpO
OOvpX0d+zxcSDRtUgnkbYJFKDOdv0rLEuShdM9mKRzPxb8CeFvBtjp7eHzKk07lJEebcQPU
jtWD8MPDeh+LPFEem+IBmAQkgLJ5eTnpms74nXUl38TNYeSV2KzbVyeAPpWLpTzW+qaXNE5
VknQqwOO/SqcJezvfWwk9T6ef4FfDqKHfJbXSKoyWe5Py/U15n8PfAng/wAS+LfEWmaiZXh
tJdluFuMblz29TXq3xcuZ4PhFdzQSvHLKkYLqcHnGa+Y/Bd5NYeO9Hubd3RhcoMgnJBPOT3
rGlCc6LlzO4O17Hd/GDwN4c8Gvpq6EjpJOpLo0pZgAePp3rb+EHgC31u0k8ReJ40n06EkQR
y8DA7n2rjPiX9r1L4r6hE0jSM8yRIN2cA47V7T48k/4Qz4GRafZny3kRIBjg89aK1G8YQfU
jljdysQeMPhT4U8baet74Rls4byBgGMJ/dyDPIOKztN+EnhHVPEGoWWowlPsyxgCB9hJ28n
FcZ8D/Eh0rxo2kSSlLa/UjZ2D9iK6TUNQvbX9pJYreUxpKyoyg8EFTxXFPBRjJxX5l3TaaO
ql+BHw3toS90s6IOPMe5KgenWo4vgB8OrhBND9rkQ9Gjudy03453Vunhuxtr2SaOCabkwkj
oO/rWv8G/KX4doLa8e5jDtgt1GK5fq0VBSa09S3VvJozv8Ahnv4eggmO9yfS5zn8ulZ0XwK
+HT6xdWLfaw8aBkU3WGJPoPSvPW1rxBo3xJub601u6CfbCGhL7o3GemK9B1pryb48+H76GF
jE9sN7q2AQRU+wj2/ESqKRef9nn4ehMFb5cHr5/WsDxp8DfBOgeCNU1Wyhuxc28TPHvlJww
9a0/j1LqiWekppd3cRESHf5bld2O/FZvhTXNW1z4Ra9pOuNJJJBHtRnOSyn1P9az5Kae35j
543a7CeCvgj4A8Q+DNO1W7+0yXNxEHlMVxwp9MVsXX7OngKa0dLae/tptuQ5l3bT9Kl+Bmn
Gw0W/RJGaDeMK5zjHpVL+0dStf2hJFW8ne2nxG8LsdgGOwo5YWutAVSKSl3Pnjxj4G1Lwb4
ln0a+dZCnzxSlcCROxrU+HfhC58U+Jjoq/u4pF3SSDso6/wA694+O+iR3WmadqC2ySSJIUL
k87fSrnwS0G0sPDlzrrQKs8zEBv9kDpWq1jbUylN+05Ga0Hw1+F9pZjwjPY2T30kfzKxHnn
j7wNfK/xG8GT+BPF0ukOWktW+e1c9XQnpn1Fb/iXX7yD4wN4gjunLxXQ8t938AOMfSvWfj9
o8Ws/DzTvE0KAy25VmYD+Fhz9KPZRTt+p0J3V0O8J/ArwBrfhLTdWnS7ae5gEjtHcHGfTAr
gPjB8OfB3gs6SNEDJNcTiOcPPubH06iu4/Zo1eabQNV0iSV5FtZQ0W5skKR0FePfGmOWH4v
a0JGZiWBXcSTjFJUo3/wCCM9om+Cvw7XwY+soZvMW084S/asx7tuRn8e1eBeEfC1z4t8YW+
hWICLLJln6hUzya6ZNUurH9nZLQXUm281EqqsxIKgZr0T9mzQRHYap4muIwGwYI3HZRyaah
Ff8ADi1PRLX4f/DSwso/Cc1tYvfSRZKyEee4/vA+tfNfxE8Jt4F8UzaU8ZltpP3ltKT1X3q
DX/FF9L8X5vEUU7eZBffuzk/KgbG36Yr2/wCO+ix638N9O8SJGPNtQjFl/ut2rN0Yxd1+ZV
z5xhme9ZWlvBtQYVWB+SvQvh1bW03jK1tL1Ptdnc5jc7tgX3zXm9vLGowG4zWsl3JBHuhdl
xgrtPINTJalM+1LDwR4eitEVIm2DggucfnTtK0zSRqFzDDcoWhbZGFlB4x2qhoeoyXHwbW/
DuJBYH526g4rzr4OyQT65JBfK8tzArT+dJkDbmqbUbRRPKz3Nvs+nQhSyhSefMPI9808WsD
EFGDoxzkHIP41x094PEhna0ZpIUf51bgMoPau0RIrbS0iiiEUaxZCZzjj1rWIrXIjcEPcYI
EKrhQoGAa5uaXDMQw9cGtC8mFrpccSJsM3zHmubnlO/K8kCvcwMG9TxcZUV7HQaS5ubto5C
G2oW+lYbK4dgT0Y1s+FC8k12THkhdu761nXRhhv7iN2wwbpXZTm/b8hhKmlR57GpothZXVj
I88aNJnt1rSGi6bwBAFHqT1rG8OoTq5CklGXOO1P8UXv2Ca2ly24ZIUHArhrupGvaMjsoqD
o3kinrGnfYHEsbfuCeuK1dJ0uwu9JSWSNWkY8461Lef8AE48JtPEo3yReYvfBHauS8CX17J
rXlSlmCoc56Ck8TUlRcJvVB7GEaqmloztLi00OzVGuvJt1PA3HqanOnabIgb7KjKBnOeMet
cn46s/tlxaIcsiLu6d66i0HmeHoEI6wbfQ9K4+aaSlzs6o8vM4qKMiD+yn19oYriB4gDlQ3
Q1p3UcEECmNFQkjgda83/szbPiNAkhc/MAck5rpfEOrX+mX1pFEkchS3XcH5Jz2FdUudyXv
M5U1Z3SOvsYh5RuZABtPyg9Caczre7mSTOOD7VBJfKPD8NzMBap5YLbjwuag0ydBKnlsrpK
M7kIZT71ze/Ubd9joShS9225VmndHMZYZU81VNznOf51L4ixbXKyYAEnFYZmypOetethoc8
OZHmYi8Z8pfa6AlXnvVb7Uf761U3guN3rVb93/fP5V2eyOXnPiRSMZA5r6I/Z2VXstW8zkh
1r53QgV9D/s6g/Y9Y/31rzcUv3Z9JE8n+I+0fE3W1HGLg1l2Wz7Xp2H5EyZH/Aq1fiHz8Ud
b+X/l5NY1sf8AiZWK7cfvU/nWz1hp2IjufVHxgbPwZlb/AGYv6V8v+GpCPFmkDt9pj4/Gvp
74u/8AJFpR/sxf0r5e8OZ/4SvSTjgXKfzrLDfwX8wl8aPSLq1N9+0abUjK/albH0Ga7z9oe
6MPhzSbTJAecsR9BXOaNCJv2nrn/pmxf/x0Vo/tGuGGhoSTkucVN+atCPkPaDZ4t4bvXsfF
GnXkTYaOdWyewzXrl7L5v7R9rKGDeY8bevVeteFB3SQMo+6QRz6V6N4I1e+134saPfX2zzt
yR/IMAgDvXTXpbzXYxg9Vc9S/aAbHh7Slycecf5VsfBHH/CuAQNo8x+nU1i/tB/8AIC0kDr
5x/lW98DVB+GW48ASPmvK/5hot9/1Nkv3jPGv7Ht9QvvGd9dGRpLFmeIhsAEtXe6VeTz/Ez
woEnYq9ghKnp0rJsdLni8H+PNRnheNJpmRGYY3Yb+VY/wAKjLN8R9LeSV5NqlV3nO1QOgrp
VKMoOS6I5r8sl6noPxzubm3j0VYT9+QqffNYsavptz4j023cpH/Zkcxz2bFdL8YLGbUtY8M
WcEbSvJPwFGe9eefEl2sviDcwxTMo8hI22tgMuOlZ4ahCsorrYKzcXJnf/AyS5l0zUftEhk
AkAAIx2/8ArVk38N23xySYzsIhOoCge1bXwKDNpmpMeR5i/hx3qo9tcXPx3WEDKrJvIB7AV
l7CMZzi+iMZOToQt3Om+M0Uc/g2JSf+WykY4rR8PWn9j/CmMKAuLR5AR6kZ/rWV8XZI30zT
bAYDSTjI+nrXS6lD9m+G0sIPC2WOv+zUci9nDzOj/l/OV+h8a6raSXJncfNJGxdfoTmvqDU
LQ69+z68JAcvpwb6FRXz7NbqlwJiM4BBA719Q6HawN8J44EX5HsW/9BNRiKLpyuLCVudNPo
eCfs0Xnk+MtTsGbHmQBgPoay/2jbFrb4nR3aoALm2Vs/TrUHwZn/s74y2yBiqytJCwxXZft
O2G+40DUEU5bdB9ea5tz0DzTxTix+E3g/TgNol824OevXFfQnwogXS/gF9pjyC8Mk36Gvn7
4p4h/wCEb00cG101CVHYtzX0ppUX2D9ngRngppZY8Y5IpAfGFzO0l5cSbjzIWr7G8lde/Z0
2ykuX04Nz6qP/AK1fFz5+YqQSTX2t8Mf9N+A1skgzutZFwfoaGB8bIDt2Hgg4q9HI8MZZZf
mxwD2qhfKY7+4Xdt2yMMfjUSyybc5x71LiO59teHpvM+AoklGf9AYNjjt1rgfBF5Lo/wAHN
b8SKGmu7sm2t1I5weOK7nwjFPffAIQ27eZJLZlAAOvGK4X4g6bd+Ffh94T0ZE8u3UbpWDY/
eYzg1jNWtI1ptdTe+HF9q9noiW2oxRRxyp8mW+fPvXtO8yaRG8hGVi6g9a+cPCmoNdBUFtL
LM2OVUkL9TX0Qg8vw/COCfs+G2881VBuS1IqaPQ5m9u2umjODtVcAVQKfMAw6mrlpNGY9o2
5xj5qgmUB9wcEZ719ZhocsUfM13eTOo8MRLHp080cuTJJjA9q5zxLJHZarJOVzuG4LXR6LN
Bb6TbxSYiknYlAf4q5rx5BI11aSKPvLtz2zXmOs1XbR6Tp3w6RU8K30t34ohTzmVSrZRela
Pj2OZpbMRAE881n+CdNk/t+O5bJAVucYrd8YXsNkIJLjZjnGRWMptVeZsqlTvSsaHhOOT/h
F4Y5geCy/gao+HLGzs9enVZCZPmwvpSeB9dh1fTLiKGRWMEmDjpXH2Wryx/HW40ra0iBGPB
wB3rmlUd2zpdNWR13ivUVsb+1WTYVkQitnQtQTUtDSVMZTKHFeOfHnWG02+0YQysGcMfyq3
8CvEM2o2uqWVw+8xkSLz270lP3bFcnvXO3imVNZMKkBvNA2kCrWojTL3xE0FzC7EyBAy9RX
Aazqd7Z/G630yKaICQq4RzjIqmni/Vm+KTWoty9v9sKFhzXeqilbU4pxs2ek/EVrpPAmoHT
SGmhQMisOqr1Brm/B+om50zSdX0lQiXG0XMIB2o3fbWz8T9ZbSPA93d4QM/7v5hkcivOPgj
4gT+xmsGlDCO5xtPIGT2rGjvI0xC1TPXvFixjT0mdsFX6n3rkRM20bvunofWu08W2R1DRbi
2jwGLjafevLyb3SJRbX6uY+gbGcV6uXTXs3FnnY+LU1I3Y5Azg+hpnmJ6VHE6MEljbch7io
/Ob/AJ5n8q9W6PPR8Xpjjdxmvor9nY4tNYXHO9a+dVyWPHTpX0T+zqAbLWDuG7evFeRi/wC
EfTwPKPiKT/wtDWecf6Sa560YjVbIZ6TIM/jXQfEXcfiprKj/AJ+azLXStQH2bWfs2bH7Uk
PmZ4LZHH1q18C9BLc+oPi5j/hS82T/AARf0r5Z8OMw8WaV82AblP519T/F0H/hS0wx0SEfy
r5Z8OA/8JXpH/Xyn86WEV6D+YpfGj2/wvtb9pzUT3Cn/wBBFP8A2jApudDOcZEnFV/DcoT9
pu/+YHdkD3+UVZ/aNj2toUh6ZkFYx/3mHoD+BngBXrg5rtvhgcfEvRux83+lcSSMcc9q7n4
Ybv8AhZGjcjHnY5+lelV/hv0MV8SPXv2ggraDpR6kTH+VdB8DgV+Gy7h8vmtn865/9oUsmg
6TwP8AXHp9K3/giwb4ZqQRxI9eI1fBRX9bm17VGbfxG+y/8Kz1RbQQ+UynPl4+9Xhnwmcf8
LE05D975q6CDXZbnwV450uVyVt5mkTPJHP8q5P4SsW+Jmljd03H613UqfLRnc5ZJylH1PrC
6k05LqFLowi4c5j3Y3L/ALtfL/xSikm+Jt5FGpbKoQMe1ei/GG9msvEPha7hYrLFc5DBsAr
3Brzz4kC5l+I80ttuLSInEfJbioy2nacZt9CsVK8ZJdz0n4ImQaZqAaNVKsBj3969MtvDuk
WWsXetQWoN7MP3kjHJx6D0rzb4IxuumakkwKuJRnd16V6RpF6bm41G3Y/NBPsP0NceMTVaT
iaYdx9mrni/jTXv7a8Y/KjC3tGESKerHPJr1zxAQfh7dBRnNtgD04FeYeLLHTrLxFeAh0nZ
xIgA4OTzXqWou0vgqVgMk2wxkewrsxMYqlRaPPwzk6tZSPmiCCNbaVJIQWdSBu7V9G+G4PL
+HdvEwBBtSM+nFeIPZZUySoS5OOK97sQkHgiMAEKttn9K1zOCSjYxy5tznc+UNAtX0b4qWF
9z5RuyA31Ne1fHjSTqHhrRZUG4pfxLn0BxXCw2SJq8E5XcouN5Ujn71fQOsaTba7otvFOP3
UTpOF9wK8fEUHSko9z1cJiPbKTfQ+OvindLJ8S7mAhcW6xwD2wv+NfT92xHwJlIx/yC+mP9
mvlvxxplzdeONVu9r4e4LKSOozxX1S8LSfAqSJcMx0vHH+7XL5HamnsfDErFnOUAHtxX2n8
IyD8E7FQc5t5MH86+OWsnLYdGyfavs34axmz+CNpvXaFtXPP0NAz4u1ZQNbvdoJPnvz680y
KCVlJYcEdKv3ETyapdNtwzSs2D9a0dO0S4vfmllSFM8Mynmhu4j7N+FEAHw00lGUDKKfQVN
8SdDtta8IS+fai5NtIJVTOMnPSovB4OmfC23RZwxit9wcDjiuojddW8PArIHW4h59+KXJzR
C9lc8k0u9jsNK+xWcI81x8zED917A969WsVVPCsW04PkHJPfivMrfS/s5kgAxsYrn15r1C2
Vk8NRoMHEB/lXdUoKkos44VZVHJHCQE7/AJTz70y81K1s7TzpJFLbsKpPU02W6gsYGmuNvA
yqZ5Y1xGraB4w1i6iuJr6G1tbnmIRJk7c8V24jEuFNKO5wUqV5tyPUk1RzeeGhKqylwThf4
Peum1i0tbkQNdAlEbPtXMN4c1211HRLiymtpbWyhWOVZh85z1INbfjK7a08MXd0uCYcNjtj
HUV5XPzSUkerCLSaZX07VbGLXIbO22oCpGM1558etSmsbLTFjJHmEjINcT4R8U3OqfFfTB5
oMUjkBR3rd/aQL/ZtDG7gs+QOnQVM9XcdN+7ZGr+z9fefperhpdx80DjtVSK5kP7UjxjJj8
rGRx/DTP2cAg0nWGXn98O3tWTa6tG37VsqD95hjHgey4qGrmsdh37TDBb/AEMswxsfpXL/A
LPOspB8R300Fj9rgKgE8ZFbf7UUmL3Qh0O1+leUfCfVDp3xU0K4BwrT+WfxoUQZ9DePLCBP
j34a1CRW2/ZZXZ177Qa8P8M+I5j8XreeG+kYTX5yjk4OWr6f+IumRmwl8UySeW2l2c4Cnvu
XFfEvhm4ePxfpcxO1vtSPuPu3/wBeqjKyInDmPsL47rayfDOT7W7RhplO5D39K8J+F2rf2f
FcyRyEBrtNgPUjNe1ftAuU+EPmrgsJY/5V8veF9RezvLISP/rJ1IUDH8VXCXK7mVWPMrH3V
rmoGDw3NfeYVARXJ9OlcPJ4hsdWtIEuoVnL/KHHVa3vGc8afDa4eaQIskCAEduBXzzM9zaW
cb29yzZO4NG3Wu7C1VCLkc2KinaLPUnLaXdK9uTLbOc7PSl/tu2/54TVwHhvXXbUVh1C7cx
XHBDHPPbFdl5Nj/z1P/fVerTxMZxuePOjKLsfJ6LjvX0J+zsQsOs5BHzr05r53jA2/ODur6
L/AGa93k62SOroK5sXH90fRw+I8t+IC7vilq7eYij7QfvccV0OqWxsfhR4ciLbPtGomUnGA
cEc1j+PdOuNR+M2qabbR+ZPcXYRVx2Jr0H44aaND8LeENHRNv2dct9QATTj8VOP9bCvqd/8
UpFn+ClwF37hHCSSvHavl7wvCZfF+j4bcftSZA+tfW2tQnxR8CJI4PnebTlZR6sF/wDrV82
fCTQ7jV/iZp7rEfKsv383+zt6/rSwkuWlKHmEviR0tjqCW37SjT5Chrox4PHau4/aMgaXQ9
JugjII52XLdDxXhOr6sw+Jl9rEcmRHqBlVh6Bq+nvilpn/AAmHwZN9ZqZpFjiu4gvJIx82K
mrH2dWEu5K1i0fI+FaQru7+nrXofgHTbzRvirotpewGOZ2Eiqe6kcGsb4deGLnxd43sLFY2
e3icS3Bx9xAehr0q41OPWP2lrQWihobKUWqFR2Uf5/Ku6rLWUfIzitmb/wC0Sf8AiRaRvXb
++P8AKug+BxJ+GA4/5aPgisX9o1WPhrSGVN6faT83viug+B0LRfCuNWUh2mkxXk7YOHqap3
qM8TXV9Os5PGNjKWiku2ZEVhnzG3U/4So3/CztNAjO/Dff6VhatLFF4k1eCWMeY10/zenNd
t8LrRE+ImjzJcrOrqx8tPvL9a9iVNRoOT7HnRn++UTsPjoGjk0N5AqkSFiRzgCq3h02viH4
kjUbORJEt7IFiy9CFrZ+OCQG00zze5bafU0fDHw9Lp/g3VNflXa91EVjRhglQOSPauag4U8
Gpvcqo261kdB8NIZPs+pyxmOMmfLEjk9am8OzyRfEbxDZsygMqyqPcVF8KmZtG1KRlxmbIr
P+1NY/GVyeFmIRvxHFYypc1arTfRf5BFuFGnLz/wAyD4nWE8ep2V4zfLIrKSg9Oa7ixMl14
FjkRy2626EZ5xVT4g2X2zwwZUHzW7hs+3SpPBjxz+FRao29oyVIz6isr+0wcf7rLUeXES/v
HFWumTXTc4wTjgV6Ne27Wvhx7dZ2AWAL0rK037L9ogshDslEpyfXmt/X5YIrcQP/ABHFbYy
XtJQiZYaHs1UkeOnSNs0TM7AFwS2OnNewyxeXoG6K5dkEGQw+lcRNbxyNuVSMcY9a68ybfA
6F1OPK2cda0zCHNGEvkZ4F8vMu54Ze6NcMj3FxGskcrHBcc9a9l02yhl+HCWwBUSWhQjr2r
hr4zGLY0TSIi8RqOa7nwNdx6l4XNopYGImPaRyua5Mbh6cIxcdzXBVZSnJHzpJ4GtGmwl/L
CjNtKvFk19D22mW2lfDVbJZGaNbQoGxjGR6VzEmns/iI2zRkfvtuMdK7nxNcfY9HW1jYBpM
KAR1A4rhnhVGUeV7nbCrKXNzdD55TwDpr7XDvMQ5c4Tr7Vfj8OeTI0UNssUbEffXP5CvV9M
tLSVwHKRJ1yB3qvfQWYDKkOZQ/Dg8EV3xwcItnNLEykkdQlm0HgZbcrgfZf6UeEZBJ4fghB
OYsqfYVfuQD4b2gAr5A4B6VieEtRs1nm08ToXYbti9a4lBeylbozqlK015mdq1qbbV5kC/K
/I4rrVKjw4GjcErAeQc4OK4/4kTzWlva3ymZbZmKS+UMsPQ10ukNHN4RtjbsDE8GASME8dT
71dSqpU4p7ip03GpKx5QNOuL+7EssjSEnA9MZr1JdFVb7TbZ3VI7eJRn9aXRdEtoJoQyiQD
5m+lUtT1Nv+Fi2enopeNkMm0eg6VnVmtEyadPlu+o/XfGUWmXF1EEV1gOM9KNfdNd+G+ozR
f6u5s2dSOxCmvn/AOIPizytd1SKNSGWVk2k/dr2j4X3x8QfCe2UjJMbQEfhWU7W0NaUpSk0
z5p+Esy/8LT0dOSRIyDce9emftNTmG30EDu8mfyFeX/D2ymtPj9aWS/KYL11Kn0Br039qJM
2ugFVzudlHucCslsbpJKyNX9mtGHg7Vbpx8huMZ+gzXmvg29/tH9pxrwMSr3cgB9s1614Sg
b4c/s6T6hefJdS27Sgf7T8LXg3walku/jJpU7/AHnkZj+NMD0L9qXIv9AA/uP1+orwPw7dG
x8SaZeE48m4Rhj/AHq9+/amR/tXh+YjgK4z+Ir5xjYo6uBgowYfhQNH2/8AGHVFh+Cmo3Sv
hp4UQHPXdXxFaz/Z7y1mPHlOjZ+h/wDrV9N/F/WDc/s8eHwpw175Sn8BXy7tzwxzjkj9KBn
2b8WlOrfs9i8Q7sxQSk/zr5J0qTztd09UJB85AB/wKvqzww48Z/sxz2Ct5s0Fq0LD3Xn+Vf
OPw50Z9R+Jmi2DRmQi7G4DsF60EPc+nfjTqB0z4RwxGTDTPHH15xgGvn3w7r8LEWV42IwMR
uecGvR/2m9ZEl3pHhyCQAwoZnUenQV8821yY3C+h5q4txMK9NVFoer3dtKlwLhWKsCDvQZH
tiof7V1P/n9k/wC+TWVpXixIIUgZHmI6KnNXv+Etn/6BV/8A98Cr5L6p2OBSnHRq55ep44J
6V9c/CrUPBeh+AbBY9S02zurhN1wWlCuz/wC16V8j7yWyBz+lKIUZi7IpJ65HWvdr0lV3O2
M+U+4xqHw3OqHWf7R0Q35GGuvMXzBXi/x+1vTdU1bSFsNQhu4o0JZoXDbc/SvDI4kIPyLjH
TFXZUxHGqoAMY4FGGwajU5kTOrc+lfgP41tb/w8fCt5NGt/ZndErn/WIew9a6Xx7qXhn4ee
EtTurCxtbDUr8NHF5ShZHdupI74r5Fga4tZlmtZ3gnU5SSNirD8RVm+vNS1S5WbVL64vJVG
FaZy236ZrV5a51PaXF9Y92xlMGdnZ/vP8zfj/AJ/WvqL4E+OrfUvDY8JalOgvbMFIllIxJG
e3PWvmpbb5s4zU8azW86XdtI8M8ZyskbEMv0IrsxGEVam4p/MwhXsz688Y6j4b+G/hLUtR0
+xtLK7uVISOJQryOeMj2rzH4IXXhiBNS1nXrqzh1UylknuXCsAeuM/WvF9Qv9T1SWOTU7+4
vWQYUzuWK/TNVjGuCWUMfeueGW+zpOEpXuaSxF3c+zNZ1n4deIdOOn67q2k3tqx3eXLOCS3
qPSp9N8SeA9HsIbHT9b0u1tovuok2cV8YW+nQXDmNpIoyELHj9KrGCMJnC7gSMKvBFcksrS
io8zK+sq9z2X42f8Imb/T7/wAOSWklzcs5u3t3B3Htmt34HXvhLTdEutQ1e+srTU/NKJLK+
HC+w9K+fkVEGAoGfQVJ5e5ssAT6mu36spUvZc7Mfae9zH2ze+IPAWoxRx6hrGkXgjOUErqQ
p9RVbWvFHhr/AIRq8gstbsJCYSscccuAT247V8cRQxkf6tfyq7brg4VAMHsKzp5RTVk5sJY
m13Y+v9A1zwxZeHrSGDULK2JjVnRZeS2Of1rnPHWpaI91pmp2E8EtykwDPC2W2+9eD6ajk/
KACPWuptIlVPuAMcc4rop5VGM3OMmefVx/u8lj6CutX0K902SJ7+2dZIhlC+GziuJ8Ia7Fp
mqvFMVjtpWK8HJXHQ1xSfNOJNiowHGF61oQu7hgwALdTjmnHLYUlNJ3UjN411HHlVuU9rjt
bCG5/tRAvmFchy2Vx/e+tclrOoTajel4UaSCHOGXpXFx3t5t8r7RIIwMBdxxWpY31zFbNbJ
JhWOa56WAlRlzVJX7eR0VcYqkeWnG3fzNSzuohJvcFu2K6Se+iPhMGIgbZcYrifOMQZdvPr
U0Nw0oEe75c529s1016PtEn2OanW9lctbZJpvMA+f+lRadqsXhjxDFcylo7O+OyUfwq/Y1Y
UyKqeYoweODTtV0m21jR3spgQXHyEfwmvPxtO8LnThZ2lzHZx6NpLaofEiSESbMmRZPk/Ku
G8R69d6hrYayiS5tohhTnBJ714Tq2veMPCOrzaTdXk/lIeImJKuPapbH4lyqq+bChQHoOCK
8SjOKfM5ansVYOcfdPYYdYnjTAsm3f3WY4FaWi6jLcaxbi6ENtArbmDc5/GvM7Lx7b3fzCc
RnupG4CujtPFmnToMy28pxjBG016Lk6kbJnCk4O8ke0HWdJkQ4vLdxjbgDjFZ2j2Wk2d5c3
drFEjM+EdRyRivLx4ot7fasemwdf71LJ8QTGdgEUO3jhq5ZYVJanQ8SpM9iuJtOkRlu3ieM
cnzOh+oqnJ4h8N2ESxyapY2qHhV3hQfpmvA9e+JJaF1ikRmHXJrx3xR4gm1O7jlcqQGyADn
FcbpwTOhVG9j7bPivwtFuQ+IdPQ46ecozXKWXivwg/wASNUuLjW7AeVCnlXDzcH1Cmvi++1
LzJdxUEYA6VRkujNhQmR6YpWi9jT1PcfjZJ4Vfx5pVxol1ZzQ3h/02S3m3AtnvXv3hzXvh3
oGgW2n6X4g0y0hVFbyhP1bHOfevg7ysKTJtjU87R/FTRGv/ACzjXHuKXJFbhex9naevwttv
idqPiRdS0qO92hlm8/jcfvY966zU/Evw31GOM6rrOi3kcP7xRLIrFD7V8FQ2PnN/qUIznp+
tdHpHg/UNUYfY9OZlx/rWXCGlaCBzt1PSfjX8UrXxa8Xh3w+zLo1r/rJQMeaewHtXS/s/Hw
NpmiXOtavd6fbawJCiSXEu11T2FcBbfC2ZkEmoapFbuRjYiE1U1b4avZwLJY3cd9ID/q3iK
sfoafLJ620MPbxvbmPoH4meJvhv4g8Dalaz6zpd/eRRO1ujOWYP7V8YiNyo3k8gkg9jWrd2
Mmn3TQXtuYHA+6y8/hVUoc4WNsY61Gjd0joi7q9z0bxxrpv/AINeCrFpdzRbwy+44/pXl0U
Y5JGd3QVO5lCokkjuiZ2IzZC+uB2qM5Y5BxjmhjPbPgH4/tPDmvT+HdZnEWmak3yuxwqye/
sele7jwj8Pfh7e3/j0RxWskitL5nnAqCeuwepr4dRDMx2jCryeatXOpX91bC3uNRuZ4U4WK
WVmUfQE4oUYvUDW8a+LLnxh40vdeuPuTMfJQ/wxjgA+/eucJjZ2kLMD6L3qJzk8UgYDjFWS
dFpt7bwsixRmBjwXzk1s/aI/+ghd/wDfdcbbyMHAjGWzV/bd/wDPD9ak5ZU1cj+yyJAu9Su
8ZGRinxxfLjGaUTXcpRZZC6oMAGrcEZJ5FfZRp8xzOViOG3+8S4Uehq+Yg2wdBjuKlgtRv+
fGCO9TG3luJHSJhiPgmuqPs6erephzXWpXMKRgkt8o54oQxHBWNm9OK7fw54BudUAnuJ0tY
By7zNjd9BXdSeE/CdhZiGMyTO/Rh1z/AIVlLEvmtYxukeAS3EiaiIZQVQ9BjpVplkjfam7B
4Oa7XxNpFi7LIiYMLgAYwT9a6O28M6ReWoLXcULMowjDviuSLqvm1CUla6PJg6l8OjKRxnP
WrHkKU3Kc13mqeApYomngAmjX+Na4+4sbnTpypUlOoJrqp1XCymZ+0TM4IyEjbwajePcRji
rzyROw3qUPb3qNoTjP5V1xlCb0ZSn3KXlEN61LHCW7YqykQByecDJFakthbxW9vLHeRzmVc
sidYj6NVpWZXOUYIMgdq1rSyLyqqrnNU0UKBkjr2rodKkhjwScv29q2uzCUmtjZstKEaBmU
E10cOmTpEjPCdp6E8VXGpo+nR23koGH/AC0AwatJqMmBG8pcJ05qHKRxTabuzQitAVC4yRV
6KzYkKB8x7mqFve5w5NXvt2cFc8d6ybZMWr6FiCC3iutt1npzitCzsI7lpZYW2qv3c1jLce
ZJhmBJ9a1LS6MBC9Bnn0NYy8jpjK+4v2cCYgrvPT61dSyUKxA2ZHSp1u7VnURqF5yTW95li
dNZsjzux9q551ZKxTgpHITM8TiP5uOldLp09tHZBNu+VuoFZtw8bXKMSki9wOKmtWG8zRja
FP6VFZKcdTSi+V6GT4u8H6f4t0sxyxrHeRj91NjlT6E+lfK/iTw/qGg6tNZXcDwzKTyOjj1
Wvs9Gds7Rj++2OBXLeMPDGmeJdKlgvY1K4Oy4QfNG388V81iMFaXtIbnuUa/Rnx0l/d2zHy
3+b1B6VYi1q6T5hK3rk10ev+Atd0ieQ/YmuYVJxNCNwI9SO1ca8L78YPuM4xXGnJbaHZzRe
xqv4mvyci6fj0OKqS6xdzktJPISeAeuTWeUJOMc0eTnJ2844Pf8Kp1J21YuSPY1ZLbXJYQf
7NvirYAPlEg1kySP5m0phweQScj2I7V73qU+tWHhv4a6Ja3E32yaQXDKHO5wSPlPqMVxnxJ
0M6j8XNXtPD0EbiNVaVl+WJGxlsnoOaz13ZSsjz6w0/UNSufs9haS3dwQSsUa7ifX8KSdJr
a4eCVfKkQ7SuMnPevS/hpomqaN8SXkuy1q2nW0lzIyPldu3jkdQaZa/DbxPrd5/aQsoxBfu
00Uhk++GJIGKaTb0JlJJXPOYLSWaQLGrSMx6Dqa7rTfhp4mu1jMmmSWsbjKyyjAI+levaJ8
H4fD721zqYFzdM6/KpG1D6H3r1LWbCW81mO0tYsi1hXjP3RjmuqGHlOVpbHHOs2tDxrw38N
bHS4Q+orHeSn+EjAFdvaaX5pjsbK1DdSqIMYFat7pt5aWa3bogikbamDkmrtjYazbWMktrB
HHLcR5DF/nRO5xXpKhRguWB5zlUm7M5WW0EbNG0W5wcFR61S1PTby0WH7RaNBFIcqzngirc
shacIrMGZgM55JzXT+I9H1HVTaW1pFn7DbCSZnPXjqPU11yjGm4p7M5FeqpNdDx3xB4fste
TbLt8yLhZo+o/GvLb/w/dWd69vcS/L/C3qO1fRNl4X1jVbQXNpHEY3k8pcNzu965LxT4Qv5
rK6lEcaSWUwikkd9qgngAetcOMw1ON5QZ04OtUi1Fnz/cRiCUoeSPTqal0zSdS1q/Sz02yl
uJm6JGMsa9BtPhz4u1bVbvTtN0VLi/tP8AXBpAFAPQg1e8C+Fdc8P/ABbFrq6NDfafbvO6Q
PnHy8DI7V4j1PoIu6ueYXVu9pcy2UsJieE7HUjnPfJqhICDkN+Fdd4r8K+JNI1CHUNWtAq6
zI8sBiYMHy3T60y7+H/iKy0y41KeKBorZBJMqyZaMHsw7GhS6FnGsMGkHXNPYFlUjoQSc/W
mYwcGrJJY22HK8H2pfOf++ajHBFOz/vUBZGzEpI5JrSi2omSefSqkA4LEYUVe0yE3l6XK5R
K+151T0PEm7mxonhu+8Q3QEbvHGBnceFHtV+3tItD1Wezu2QsvzLnnNTvr32Gy+y20hjTHO
3jNcRqmryTqX3FpFPDE8ivPxVSNN87dyYU5TVj0qTxLECAzDC9Paqs/i92LMrDOMbhXlE2o
zXBMjuUBpi3SEgNIx/GvOeYtyvYtYTudfqWvfapeXZmLAE101n4giKxIJAGAAy1eUsymZGi
c++TV2K7kSfBuMgc8jgU6ePfNeXUcsN7tkeyWfiO4SYfOSqnlM8MKu6lY2ur2P2mHAfOWjP
WvKNP1GaItLIyyx93B5X8K9F0jUbWVFCyE7lHSvVpYiFVWPMrUJQ1RyOqaRNbK+3LD6dKpW
oMsADcsODivRNZgjktC7HoOAK890cb765TOVLHGe1aU2qdZISbcG2SRhoJWIUHcMfMM0pGM
lurHJx3q3NGVYlhtx3I4qFo2ZgQv3uma9jd3FGehAmc961rNnUhmjKg9DjrVSOAkZwOuDWp
bB2jCOCyrwMdqsU56GvbzTGDyzKdv93HSte0UFehrPtlXaAOvuK2bWTZ6GkeZKdy/Ev7sbf
xzWnZ2puZBGHCn1rGNxkgDOfpV/T5hyxzuHSoktC4PU0pLY2MzxToshxkMO1SxSiR1DFUQD
k0ASFRO0Tvjkkjiob27juLtZPLEYI52iudO51bFlJVimzt3qT0zzWib5UjUu+xScDPAxWNZ
vp8t1J9vlMUeMIwrl/FGvw2gO+RvItFLEZxk9hXLXqKKuzqoU3N2PQVlXG7gg9NpyauWl0F
DoAPm7Z5r5CTxr4hjv5by31S4iDNlU35AGa6nTPjH4ms1C3qQXsQ9V2t+YrypY5N2Z6v1Fp
XR9Sw6s8Vg8S/MHOCCOtU45992m7G1uDu715foPxV8O6wYoJp20+c9Ul6Z9M137Xb3Yt5xM
kx6p5YzXTTnCWxhKE46sNTtEW4eNoVkx83HG4GsXXfh/wCE9UMZlskmmkTe5jXaU/EVutfR
XEbi7R3mA+QqRxWbeXkNvFvmm8pFH97BAq6mGp1F7w6dSaPK9R+D9jJOzaZqMsY7ecMqPbN
YqfB7xO+oQxwC3uEMq8o+PlzzXpWheM9O1zxRJo1nEQI0JEshHzH0FegWN2tjcx3JhEoXoD
xg150sDSlF+ylqdP1mUNJHnfj3SfHUfiKxtvDVpEkFpaJAJ/l3pxzhj0o0D4ZXlh4Fum1qd
V1HVbpWmfcGMkYOdoI9TXod/qJuZZLhkVWk5xk1HH4jWLTUtJ7VJ2iO6Mtxg+tT/Zk7Jtie
NjeweF/CWlxX+qavfeYXuwloibRhUAxtx+FbOhWdpD4gnPlrFFZK2xNvAx04rmJPE84sI7M
RgMsvnNITyx+lW4/FjHUX1MQQxjZseHHL5710Qy+cE7I55YyGzZuw3MV9qtjaRMWiExlkmI
/1hz1/Cpba4iF/rmoSDPlxNh844zwK5aHxYLTU1vIrFFt41IjiB4XPWs278WTPYXlksCKbp
9xbPQelbPBVWoqxz/XKavqdiA15ZeHrCUHzJ3Mz+q88fhTJb6R18R6oZPkT/RYsdselcqfG
9z9o0+WG2SM2ShCQf9YB2NMuPG/mWN7bRabHCl024AEnB9ah0JxaQfW6dr3Kujq15rFlDgs
WkX8s81391dhtT1+9jO2Kyg8kAH7zkV5nousNpmqw3yxCV4uiseD+Va6eKpILbUYDAj/bXL
nefun2retCVSa5fI5sPWp04NPrcvT3L6L8NrMwu0V3eXDOWU4K+9P1GyivND8M6LcfvxfyC
WfPLSMTnd+Fcnqut3Oq2lnayoiQ2qlVC/xe5q/a+J7qKG0C2yPd2aNHBcs3+qU9TinPCyVN
6dWaQxUPaKz0svvOM8e6+YviDrNnpU80FjaBBPJDLtLbRgLuHrXOeDr6/j0Pxt4ulEgkNt9
mW4lbONx5APfirmg+IvD8F54h0bWtKE9nqcjBr0NuZHHII/GquseMdEsLS88O6bowudHnMU
h3OVPmr149CcV8xKLTeh9LSlFpanQaDZpLD4I02/k8yXTrabU7jzDkoMZXg1yuqXzp8Jdb1
d3fzPEGqZDnqyDP6CsTTPHt/o/jSTxNdW0N+zxNBJbSHCbCMBfoKra34+uNY8Knw4+l21rF
HcNcRvGf9WD/AAD2rOyNmzi8hh6qp4Pviq5OXqzGElEibwpUZFVR37kHtTJHjgg1J5o9ajH
NGR6igZ0kpEdsFBG6TgCpmvv7Ns1t4yPMPVqzo5i7tO6jao4zWVLcNNI0jk47CvcxGLW8Ty
6dK+5cutRkbI8wk9TzVFpPlZ2csD0qBW+c55zU0y7IUZRwexryJ1XN6noQhykBkYr8x49Ka
rYPFKUJTIBIoVcdqzfoDSehIGPXdinwyZkxkg92B61XJOcU5PvdcUmLkN+wvfsc4YIrDODk
cH610sVxPouoQ/KXtLg70KcnPp9K5Gzj8y1lLkAKMjPc1rLcyLosEMjhnQ7lGeBXTQqcjuc
VWHNozu9f12K20MedG8V9PwkRPJX19qxbG0nttNiuZU8uWZtwBrb8A+EJNfvjrmus7W0Q+T
zDkvjsB6Vp+MAiXMqpGsaHCr6Lj0r2KUpVG6j6I8mtBRtFdR82m2V5pdm9pMGvZATIjnAX8
a5maPaRkk46YNaVsofRkcMGYZQ84qjIFGCp3eoPavoqL5oJs82L3Q2JCNuO5xzWu0M1jKEL
gGQbgFbPH9KySrFciQNk9PStC3tbiQ4jDEnjPU1o2Em2jbsrkY2na3vV5GZTgH5Se1Z6aPc
Rx7gjHPcVcijIXbuIYdqcWnscsoW1LsZLnKE/L3rYsViCIWm5PUEVhxsExncD39K0IbllXg
YB9s5onsKm9dTv4763fSBbgqMDrXMXqxq3ynJ9agt5iY+pxn0p8oYxuQMkV58mobHoL30ZN
1dLDG8jH7g3E+uK8S8X6zLdytG8hJlJZh6DtXqHiu7+yWWxztaQcc9R3rwm9ma5v5JGbO45
59ugrwsdiLKyPdwNGyuypjaMqe2OaUL37+1SsDjGAKYFIGDj868PzPZF+UkLyRnPPrXU+Hv
G3iXw86rpt0ZV3YEEhL7h6Y7VnaLoV9rM6Wtvblu5boAPXNd7LZaN4Pt1+zwx3mqyDBduQn
0rWnKUXdMiaU90dDefEXVW0mB30qPTbmTGWLbyPoO1cd4l8XyLB9kS5e6vpBh5d3+rB7CuZ
1XVZjc5eQyXJJ3OTnb7Vz7E7izMct1NdUsZNx5ZMhUY72NjQdZn0bXrbVIiT5LhnPqvevri
yvINR0i21G1dZIp0Dqc+vavje0tZ7meOC3ieWaQ7QiDO6vevDXiaTwV4Vt9M1m4gvJUBItY
mJeMehPStMDXUL870ObFUfaL3Nz0WZ2JZiAD6elZszHnnJriLv4qvJ/x66FGvXmWQ/wBK5v
UfHviO+ykbR2qsPuxJkj8a9h5lQh1u+x5LwFaT10PSZpgsnlkgP1AJxmqFxqlhauftN7DE/
wDtOOK8qZdZ1Bg81xcSsehbIxT08L6jM+5ozIT1ZgTWX9ryl8MAeWwjq5ncXfjTRICwilku
W77Rx+dYs/juIE7NPbb6l/8A61Z6eD7xUBmUqD68YqCfQIrdcyh3I96Hj8RPbQn6th766l4
/EGTgLp6kD/apy+OraQ7ZrGaMkYyp3Vz0lpEASqgexqnJbooy2D+ledWrV1rJm31WhJWSO5
tfFFnI42TFT6NxWtHrCzcsQc9CK8laRE57+1SW2qzWxLxXBVu2TkYrmpYycHqyJ5epfCezR
Tq4GOnpWlEyRo0jnagUk5GRivKNE8YNBOIr6XzIicB+/wCNdV4k1dI/DimzmDPcHaMHovev
cWNjKi23qcKwc41ErHA3c/2PW7yVF2o7HHHAGazL7WLefiWFGkH8R7H1refR7i9hL2iGWQj
5kPQ1gTaJdxo7/wBnSFOhIGcGvlpVHf1PrIKNrIyZJImYlWz39QTVNnJ3AYx9Klkt5ImZWi
KfUYpRaSsowu7PTbzmhSTNCCNir71UdMUwD5mPTParhs5o0IMEhb0C9Kg+yXJBJiZB6sMVQ
DBgdTSYX1/8dp4t1T/WSD8KNkP99vyoGSXE0kafZu3tVME9BSGXzPmPWhQcfWrnLWyM4LlV
2Kg+bGOvStG2097mMPyAPWl0+xaWQOwIUV09tAqwBQvfmu/CYN1HzS2OWtiFHYxxo6lRukO
Paql5p62qAoSwbufWureIcgDNUr4RtYSIcZX5uRXo4jC0owvE5IYiTkcURz1FCgBhu6d6nk
Cs+Qu2ogpZ8BgPc184eunoWVmMRYBjjGACOtdHo+mSTWz3906sYwGSI9xnHNc6rJFISMSH1
PQV0OgCSaS4QuwLRHr3I5q4Wvqc1WN0e+eCpFGmIDGCHTGemPwrjvGu55mHmYIbgYq54J1R
o7C3aSXBAI21l+L7p5rhyApX1Fe17SKoy9DwakXzpkdnCi6SACHJ5bA6GqUqAyFTzj8M1a0
jy20v5VwT1OetTW1g15dLCrLuJxufgV9BhJXox9DzZ+7UaK1qsbMBgLj1rr9BS2WVWfGc4r
lZ7GSK9a081d6HqDxUlvczW0v38kHtXQ482g27Htq22npppXarGQZHqK4nVHtUcJFHhkPJB
61kQ+IbnZtaQg4xUXn+c5bfweetZxp8rM5VFY2tPvbeG7Es9qtxGRgoT+tOQ/vnaLEcbMSE
z0FY4dYh5hYAAdPWuX8UeNPsVs9laAfaWHDA8p71GIqwox5my8NQnWdkjrLzxjo+mXyacbx
ZJmbDBfmAPp9a6p7nFv5yjhlBHHWvnjwlazal4utVcmRmfzHZgDn3r3nVLpbOwmmYbvJTAP
TtXy08bKevQ96WFjSaijzP4i37CZ/3iMF/dRgdR615dGu5ueldV4r82Z4dzc8k+5Nc6sWzF
ebUq8zPZoU7RGMoYbT0rW0jw/PqerxWMSjewzxyAPeqKwtI6qq5LnAHrXqvhq2g0HSGcKpv
5Rkysfur6VhJ6XRvytmpKmneEdKTTLJFlvHGHJPG71PtXm3iLU0t7mRFcXF2ww8vYZ7Cuv8
AEEN1Y6FcavezIJZPlhjTnAPcmvKWDSuTIcsxyT71nTm5ao25UloRBcsTjn1Jqxb2bzsFj4
z1btU1taGacBjgfzrrNP01m2wwIApHPHWipVSFGHMRaWp0uB001dsrjEs38QHse1XNN0O+1
OX90hwesp4B/H1rt9A8GrOUnvchAflRf4vrXdSnS9FtwsaIpHRQOBUw5qm5FScYK0dzyqbw
ebG0WdhJM+eUI+99KfpOnWk5M87pEkbYMf8AEKv+KvHckSNBDPs/2lAryq48Rzpf+fHIxD/
fBPWutU4QepyLnktWe3yaloWk2+9ljPpk1zWofEK2yY7W2Xb7V5Ndazc3EpdpGYdge1VGvJ
HPUqa6PrDXwbGaw0XrI9DuvGdxcKR5pRR2rEn8SsSQ7lvxrlHdyM7s1EfMYcjIoeJqPqUsP
TXQ2rnWixJXJJ9KoSahNIepx9apmFgM5x+NRnjvWLnKW7NI04LoTtdSnvUTzuTTM5pMZJxU
raxXKlsSRyvG+9T+B710Fhez3DpGzFkHQE9DXOxxlnGK6PS4dsqKODnrUc1tCZpfEezeC9O
kNoh8rL9dxHQ+tdPrPgq11EG8t7ufTrnbyYSNjn1IrM8G3Di2WMvuAGK6+/u/JsGkVlJx3P
SvRVOFSnaR5sZNT5keB+KodZ02VoL5rK9hU43tGAx/KuIuE863a5hjWEK23EWa6/xlMb7Vn
JYE5weeK5m41O5t4hp9kwiSL75ABya8xxUZWR6ieibMNXlWTIupC3f5jmmvPJLw7lh7saty
XM7N82yQHqxXFU/M7GFM1YxuPRf1pn4GpfMA/wCWa0zf7H8qYx0drI4xjn6Vo2mmquGkOWq
zCuOwq5GAGDY4r6CjhIJ3ep5s6jasWLaE71UAbSO1aKQvFbn69D1FWfD97b6fqkF7LbiZY2
yU9RWh4l1C2v8AVHuIYFhQ8hOmOK9OMUtjinqc+zAE4YnPPBqpdjFtIcE8d6uPGFwY5fMDD
njp7VR1NxbWJyMb/lrHE6QZFNe8rHJzN8/TGajUjeM0NkEhjzTVB3cV8m9z3o7FiPbvyo3H
Pet/S4pXYFrlrYNkHaOawrckHnj3rbtC29HPY9aV0gcXI9I8GaPp15ZCKW5uPNVipaNsU3X
vD4szNNpt/cNjhopSCtYOieI00XUGMwyhO7avetjU9W1HVEaS0sXihbnLcfjXoRlH2bV9zy
J0pKWweGHeTTZ0EeTG3Jq6Zmhdi+CWGStVvDaSLbTRlwxJ+bFXLy1Oc4r6jAzToRPCr2jWa
ZmTytJhyOO2KRXx3yTUrQttC4460xoemOua779iLpliJZAFLA4PTPQ1cBWNSzlVj7nNQQxv
gKzcAZ57CsvV9Qt4rQTknyYTwM/fb+tc1atGnG7ZpTpe1lypEGveJDZwloxiZxtjjP8ACP7
xrzp5JJZzLK5eR25Zupqzf3El7dvcSE5Y8L6CrOn6YbmWOBYjNPIQAg/nXxeMxTqyd2fW4a
hGjDQ634Yy20GvXF1dkLsjKozcLn3ruNd1WHVI2s7S4afL/OFHC/jXP6laW3h7SIdLiiU3b
gGWX29KzlnnttORsbGkfAYcE149Sq9Io6VQ55c7MPxIzG9jixjavOT0NY/zYA61b1V5G1Bv
MYscc5qKNMlaq+lzrjGysaehWSyTtczHAT7tdJBJJKXklfeg4FY+n4hQx5AyM0gvpY38uMb
yW6VhVm5KyNYxSVy/491QyWNjp4bjqw9h0riLSEyScg81teJWkuryGUjhUAqOxgKspI71VO
fLSsRGLvdmnpunvIFiRFGT9416z4f8O2trbCWVsyAfdrhdJs7kSCdbZ5CDkKTgYrpb3xjZ6
bF5NxaSW0uMF87gaKKU3eRnVnZcqOr1DWLPS7Mu5CKOK8f8SeMvtLy+VI3l9hnmsrxD4pub
92VZg0R6bTXETSNLKdzmvS0S0OOMddSxeX0l4SzOSD6mqe0nk8VPHCScAfnVv7GzJwOnNZu
Xc35X0M5FZmwoLfSrYtGXHmNkn0qza2uFJYdDV37HJIu4EqB3xS50tEK3cy3ijjwW6Uw5Od
owPetGW1igHJ8xz69qpS85GMfSq5hNFUpJnd8v0zUexlOCakYsO9IgeR+lNsBoiL/dH5U9L
OQsTzxyRWtaWbSJkL0qbyNiTqRlivBrPnvoBnQxKpBPFdDpKqbkdwe/pWTCu8AFgAOtWor1
kl8qFvlHeolqTKN1Y9f0bUI7S3DKwYKMnBpmueLYPsDlSqlgRgNXExakI9OiMZDMOSSfumu
av3dy08bks7fNGc8e/wCNdcK1o8px06Ot2JeXbTXDS53FidtVPJSOH5lDO3LGoY8vIzsQMH
AAqVpFJAJrK2tzsKhPlsVP3Wqk3y8deetW7l1LkA9KplutOwDCeetL/wBtDSgnI6U7eP8AZ
pgbcX+9VlS1VIG+WrcQXzFBPyt3r62mrnkz0J0ZwwI6gVrXOoTXFpDazJGEhHylV+ZvqazZ
oo4WISXcKkmYMI9vTFdNrGN7k0IBfg8d6wdQuY57t4uWRBWxl47SZ1OOMCucuItlsIQheZz
uPtXn5jOyUUPDr3rszmkJLFQm3tmo0BeQ47DNSMiwyDzMSH0HT8aljmBkAEQRT1Ar5k9hSC
FgFU8Zz3rTty0p4PkoOrMMk1mHasxESgj37VfhUSAEyAAdWb+lJ2LTOp0W70PTbuORrJrvL
fPJNz+QrrtV1PVNWsI107TRbovR24GK4WynsLdQVQzTDnzH4UV12l67easDZ20C29kw2tMf
vA+ooUtCJwuQadLcaROq3N7HcNcNgpjAX8a6u7aG1sftcsoKH7pXnNctqOm6boWLhH+0XLd
ZZTk1nNqt1qSrYwrLIV6LH90V6WGx8qFNwPJxGA9pNTRqW2oLc3p3qxU8DA4rUNsFJ4weu7
tXIi3ltHDS3EcTqc7WYsa27nU3m0VBGhZgDvcDIz2zXo0M1Ulae5xVsBKNnEjvr1Xikihkx
boMyyDq3sK4TUL99SlCkFLePiNR2FaWv3zSWtrGm2PcPnC9M1gxgmQrz+FeXjMU6r0Z6+Dw
ypxu1qTJb4ZGC5yeQa9H8J6bb6Xbf2nqS/vz9znoK5rRdPEj+fJ8sSD5ia1dT1bfbPFu4xh
R6CvGnM9VQ5kV9c1RtQ1Z5AOAdo57U69l3raKz58sdKwoGBuFJ5xzVu4ustGMYxzXHLVnbB
JKxm6nua+ZgnB70luGBGRUVzIz3LFu/SnxuQvHWtuhTRoRTc4Ham72+2AH5cc1RiZhIWJq2
wzcCRu61m1Yzk9LDr5/NkQN/DV7TIfNnjVjgZzVGWMM61q2TpbqXZQdo4zSs2rIxlJpXOmu
9VWyiDB8nGM1xGs6y10XVsFccVFqmotM7F2K56AVzE0rySAAk13UoqKONXbuxrM+75cAH0o
ihYvlu9TQ27tyatRxsrgJgZ/iPatJOxqlqPiRUxvbAPtV+C1uLphHAjCP+9jGansrKwyZby
8ORzwMmuig1nTI3iVElKKMbmHWuScn0NLvYqW+iw28AaVSW681XvZBwkabVFa0+oxTJiIYU
85NYF3IGDbWzWUJMjqZFyd7n2rPmO2r7rkVVuU2LmuyDFJWKA3FqvQRbQu2qcR+eti1C4rS
ctLErU3tEhDbwwzkdKlvLdIplBh4f5cCpNGXdKigYrb1nT1+z5JB43Zx0NeYpvnaE3Y81ni
aC8kt5MxjnANLE7QEL5eQR1rodb0u61DTBqyWphktxtds8yD1ArkhKwAJ6dq9GGqA14518z
kgD0z3pk1wpOAdsmfXrWfvjABIJJ71G0+Jsrknp9K0SRNtSwsiqzKMdcnNRSMuSeR71ECoP
ByM5NJI+63bH3c07DK7uSxAH/AvWojuzTv4RSE5GKYBRSqtLtWmgNqEHOC4UetWEOOM5FVo
vuVZKorAK2c+1fWU3Y8qepZQFiORzVlkbatV4QSdqYLYPWtXyZFiiJTjHJI712x3OaTsrGd
qBlS1jjjPMjYxUerxRWOlwiFN07jMjZ5+lXr8Or264XBPJ9aytcRgkK7tzYry8bZSk+xpQ3
RzWFOSOBmnIx3YVcH1A5FCxF2O7OAecGnLxLuQFR0BzXzJ7CtsjVjFhLAIJoGtpI/+W0fzG
T6jtQ9syAMgEkQ6Mp5H1qpHceWwRu/erYkdGEikCobLSIlnQ4jYNsB6d63IL6VZDHbXYMSD
5VI21l+daT8yosMh4MiioSpU4ibzE7EHFQUzWvtTmvJEjnhZ2j4AjOc1sWXiNdJhCW2lTIN
uHZlrmrRzbv5pTdJ2z2qWW+vLpxC052N1FCfUTjfRmvDJLrepJ9nHko3zFm7DvmtG7vPOMO
j6bkIDtJB/1h9ayYpTZWLIhwW9O9W/D4Mdx9ubC7T8vPQ+tRKd3dgoJaIzvEVg9jLDbzld6
cFR2NUbONpJgijGev0rQ8QSNcXXmFizs2SSc1FYp5Q7E9aly00NoxSjY2t4jthaRseeuD1r
LvX3yONvQAVY+0gMWwAVFZVxOWLPnqa51ds30SFtyVkPGPqamZyc85waoxycFvXipo5VVeV
zmiSNIkMwYyZOfxFIjHBA61K5Dn0pEiDHGMH1NaJaDcrCRsWO0qWPoO9aYguPOXzYWUFflD
EL/OswOInIRgzevpSM7u+93ZvcnNDiYOSbsbJi8uTMxQMOig5zUF7dt5XlrgIOTUe5jHsUd
OhNZ94+5sKwCgc5opR7nNPVlC5uTK2BTIo+dzUCNSxccqOtODtKRHGpx6+tdbFEs+eNm2MZ
NT29pLMw8wkVLZ2BXGEyxrdt7FgRu49q5pzWxqmkUY7bYNvYd6RiEJHJrRuYfJQ5BH9ay5M
7+OBXPzMtK+pZidtg2kfSs+WRi7bhg5qYOU6HFQFt7cnvWsSbaiJGzsFCgMTmo7+EkAEYwK
3rC1knnViPMwvGai1y08oheQcURl79ipx925xyIdxrUtOWI29PeqK4UnHPNXNPdftnlOhxL
wDnoa65K6Oe/Q7PQYzJMqAZJ5B9K6bVbm1s9Oee9IWOLgAHJdvTFcvoqut15UbMnl8M79Md
zXceFtCtdf1NtUu0aSyg4t4yflP+1j1rDD0lN3OSrPlPMtRl1ueRdQui9tEB+5g6DbXP3UC
kG4jxhjllHY96958U6La3StH5JJX7rKPu15DqmkTW7yvAwbHVR3FdMo+zlZl0qqmtDlQ21w
QcjPSoySSWz1NWZIdrblQqe4PY1UbIZgeDTTuahnBpfN/cMB61HnmggCP8aoBgLHGelOJ6Y
FNGB24ozkA4oAeGbI6U7b7j8qYoGakoA2YgMe1WzG6EeZgZ6YNVo1YVOF5yxya+nps8lu5o
2uMquBnrmvU5Nd8ON4NS0ktVkvNoXaExz65ryJDIu1lOQD681sx3Dqypt5I79q9Km7s5pq6
F1NCrRMUGA3Qdqoa2sMlqshT5gM5Bq1qFwRaEtjINYeqyyTeTaQ/OzjOB39q8zMGlKUX1sV
Qjd3MB2Vmwowp7UhU5GKV42VgP4h19jTlbPCrg98181Ldnrq4jMQMHmliEp4DZHoaHB5Jp9
vGsu8GTZgZANQzVXGeY27Z0qeCUI3qfWoGXCZzimqpUbievTFFi9tzYF0JBiVRx/GOD+VLA
Uil3KRIp+8R1FZSSsrZ6n1qYzZJJHJ6mo5SrmtczJJOgiJ2VciuCibMDYOR9awYnOATVppf
LhIAzurKUbuzESTTl3y5BOangkXr3rFeQ5GP1q3byELyeaUqdkXFlu4kIU4PWqRfKjmnTy7
uO1QgDAyeKUY2Wppe7J0I4qbdioIwNuc5NS8Fck4qWrnRHYXGec1KynHzcAD161VBw464zS
yMxYkMSBTRlN2FiwZG44pS3OO1RxOBk96kLDrV2Oe+tyd5sQ4JrPf5nwRnNNllZyQuPanIC
IwM5c1SjYS8xBE7t5aj5fQVs2GnEkHZUul2DyMhODnqa9D0Pwy85EjqUjxxn+KsJybdkXot
zJ0rRS2JCuT2962JtLECeZMo3f3a7CPTFs4lBQBwMj2rk9e1FFDY/AnrWU4OK94mLuzkNXd
Yw25se1cxLKfvdu1WtSujPMxLVmDJJ3ZxWkIaGjlYcsxOTnmpoWAdGPQ1U+7nAp6udqnpit
baCTu7nd6EqtcIu/DNgY9K0/FujvHGpjVdu3PNYHhuXN0pJHY5716jrEEV5oazBAx2Y/HFc
8Yu9zST6HztcxeXOyZ6Gltt6zRlV3OGyF9a1NdsXtbslhjPqKzrL5BJOW/1Y4PvXetUc8tG
ek6rpk0mmaeLXiG42m6ihIaSP+tdtpF+thHHBbZjESgBcfzrwOw1HUIb5bm1vZoJ853q36V
28fiSa62JOTDeqOWBwlx+PY1rh2qW5wV6blses3d2tzEfJdBIR8yHvXluubBcPs4HTHvUi6
vKZNkku1wOnSsS+vjcXWAct61viJQqwstzno05RkY9/EZIokKgl2PI44rFuLYIQCwyR0rXl
ufOug4OI4cgfWsKaQvcu5OTniuWKsrHpR2I2ixnNQk5+XOKkZiT1qInHYVQxVALfN931pcD
7qg4pu72/CgHB4GKAJkiJIqf7P7n8qihZt+O1TeZ/01P5ULUZsKhDEE9KeoIGTUzbZJsjgG
jyyODz9K+qUex4VxFVfOXGfpV48JuZvvdD6VBDHmXIH51YePcgyM47V1U7oV9AkRZrJ19Oa
g0iCELeajK2HhQiNcZwfWrlqu4lAOCCOadpDR2rzW1wAYpMox9PeufG0+aSk+xnGTSsjh5Q
RMxJyT8xPqTUab2kwOSeAK1tZs1tp28okqCcZ9Ky7V4kuUaYHGeMV8tOLjJpnr0m5RTRZaz
d1CtkMaIrV0LgAOwGMGrrOBcqWBaMnpmoxKqSyRgcB+PWszWLKBTkRsenY1IQGwFUcdquTx
JIBkAZrPJ+Yr2BpG1xDkN90D8aUNkDHem7Qz4ABNOET8AA7h2xQBZhUgDNPnOX68DpT4wkK
Eyj5iOlRSSI0eQuCO2azfxDKzffqZXwMngVFnJ6Yp29ehGRWjVwAtub5eRUgJOF9ajG0ngY
pwwjbjUOOg02WGba23PQUglwOKg3qTuPzUjOucrHj6mo5TRTaROpDSAn+dOyFZz261ErFhh
Yxk+nWnMcR8jkdaLEuTe4bwOMcGldgsfcmok3SjPYVMflHFArFdVJkVR+Na9hZtPcqBHnNU
bdCz78cGu+8JaUbi5jbBIJqakuwPTU6Pwv4b3qvmpiPqSRXqttpcdppyujrgfpUuiaTDa2w
EsfUAjIp+qSRQxtHuCgc8U6cUtTB1HLQ5DX7ryI3AbBbuO1eSa7eeYzDefSuz8WaqrEop/W
vMLydpWJJ6muao3KZ2U4WiZspJk55pyqSORxU6xD72OvrUm0ng9q1btojOTKjJhTgdqrlW2
5J49K0SgbIqs0eYiAOnenGQouxe0S6aOdT6HGK9Ps9ftYrAwOrPJs3IAeCfSvHbKcwSF+jK
eBXTQaotgomaES38i4jz0QfStKaV9S5u5reIdF1KexOq3wis7aTlRK3zH6CvO7wpHGYYGBU
HJYd69GtvCt3rUJvPEOpSneMxxo2cD6VzOt6Ha2kjQ28bIi/dLd625bamLZysTspBzWpDdC
WIpNzjp7VlyDy5dnekEjI3tRuJq5uwaiyMiXe6eLOC6/ejX196dqV5p0ETLpt8148p4JXBj
HvWKZ4sEsTu7AVCZwegI+nH51SIUdSeWcxweSDljyT61SJ+XPU96UkHkjBpOM5zn2oNbaDf
rTHHOKkOeuMVGeBQIaBzTh1poPPSl60AW7XJk6e1W/LPqPyFQWgyQPfrWh5P8A01X8q1jEh
uzNVIj1p4RtwBbah6kVp2dg1wywwxGSRhkBTTLiARPgpsxwR719dGJ4FyuY4opkWK4EgI5P
p7GpyF8kDHQ4wKjRQJBnGPTHWrIQLGWLgNn5RWsUTcZF8p6AHsTUd7GMrOi4VvvfWplZfN3
ON2RUioJYjC3APT61c4KcGZuTTKep2X22xWZFBYDBxXFy2/lTOpJXb+td3ZXRtvMt5AGGD1
7Vga1pswRbrA8t/mA718nioW16npYapy6PYyoJJZVEeQcdCetJICt07469OarAvHMO2PWrN
wyTKJFCjZ94eteedz0Y7z2IwQarlck89aYrLngZ/Gp45JeiACkXcVInY7WGF9R1q4I44UG1
SWPcmltYldtxBD9z2qV168H2oKi7lVgO53VWlIVhjOKut8ozn9Kqy8nnqahGrK+ctmncmou
rnFP5HU1p0ESrwMmpN/BG3INQg54qVT2FS9gEKqoG2nBd3SlcqgB7ntTVdt42/LUWGSNmJA
wPJqs5Dc4JP1qSUgsQRz601UJcCgCa0GPl/WpXwA4A3fSiNQkee9KwOcDgt0qVuX0L9hbs4
UKuVzivZPAeneWsZKFWz8oI+9XlGjxu10vzYGele4eGbN1sRPbTOw6hTzg1zXbqWZM9j0Ga
fyo1BIGFxg9a5XWLtVtZSTuwDinXXiGzjXZfj7JOox+8BAP0NcB4j8RwmGRYplbPdXHNdvu
paM54rU4rXrySW5bJIwTXPLjPzc81Ne3iTOW8wZz3NVEkjMvLgZrna6ncpWViySCBTWdV9e
aR3C9GOPp1qs06k4VOfU0krmDepYZwqFicH0NQ/aYFtwPM3P3AGTUUa5nzI2QvNXS6jJWNF
/3RzVJWJuZaRu0pmKmOPP8AFxWzYbheG4kuoGkxhMuOPzrEvpC8uHJx2p1ssTEbo1Y+4rW1
kNPQ9Ls9Znt5o2mnt5GK4A81QR+tY2u3v20nEe4gZ4Of5Vjw6THcRbkhTd2Y8UwWASdvLCx
FRgjcc1bb5dTN7mJdQvJLwnzHoKrrZXhViYWITgkdq07uzljjLC449BzWO5ZPuSPz1BJog7
oshKHO/Jx2pST9aU8nlefY0whs8mrBCFucEGgbcg80MpyDSAjpQMdnLcdKaRRmkJ4oAAMmn
omTTBweRU0OTyKCTY0uyM08cajlj+VdR/wjp/vH8qo+G4AHMrHHPFdTkf8APQ/nX0uFwUJU
1Jo8SviZKdkYUEzqqkM6kcblODUzQSkhju2tyGfvWdHOAqsCQ/tVxJJZURHZnRTkKx4HvXo
xMZE6RRqiM7sHLdMcYpZdpkIC7gO4q9b20rKoL7U6ltueKiuIUjkYRSh1/vkY3VtY5+YoMQ
DgDFLE+3PPOeKVl54GPrTMFSG7g56U+lgK+ob4izovyt3rZube31HRIZB8skceCM9aqh4rs
FLhAVYcADGKgtmNtN5Mgzg8DPavBxtBqTl0NYztY4m8g8mfDHAJ5zUR3IOCCG6V1msaTG8R
uLf5l+86ntXKCBkZuoU9K8C+p61OpzK41UYZYAEdz6VZg2ghieKroSjYzir8UbSRqBjLHAy
KXU3b0ua2lxCZZML81XLuxEUfB5NdL4e0EfZl80fMy8e9UNfhNu7RkglfSnONkFGV2cfOpR
SueazpCQpHUitO45XJ61nPg5NZQOyRW6H3NGc9s0u0mQccU4bQfWrIHArkY9KUvtIx19aGA
ReCDnmmrGSMgE+tFwDcWbk596kU/MDUYUg4xzT+g54oAVyC5xTk+9ntUXVuKsYAAxUsB8jq
IQB1NNicM/zE5FQyMTx6UkTANnNKKKudVou3z1O7gmvoDwZuW13ZG3b0FfPWjnEseK918JX
jJZbFIyRxmsYR5qjJmautPgSghXHPDgEV4z4g1DToLgodItWfPLhSM/hXpniO88kPvbBINe
Ia5cNLfM24FTXW4JIwg9Rsmrxn5Y7C2Vf9yhbt3jKrDCufRBWIpbzMZzVhZsHA5IrnlE6C1
O7cbnz+HSqUrhcZbmpnO9c/zqvMR3QGhbEsdC292569KsPlHz2xVaBcsGAAHrV9fnyGwVNK
QjKvtrAMpqK1bbKDnIFWLuMxMy9iKz1bYxPatlsPod7pctlcW3k3CGQdiGxtqHULOayuFQu
00RXh3HIPvWTpF4sW1VPXrkV6DbLb3UYS5Imjxw1dEYc6sYTfLqefXMpEZRwFNYMy5YkDOO
TxXd63pDQuxtirRvzz/DXI3CKSwYNCcdRyKhw5XYuM+ZGV2zSZ5x2qZ4njTON6/wB5RxTCg
C59eak0GsFxwc1Dj5uKeemaQAk8UDEwS3Sl2n6Uh60h54zmgCSOKR5AoIBJ4zVuKALcNG55
Bxx0zVaCFpp1hQEs3QVt2mnSrKwmYKU/X3ralDmaOepOyZ1umW6xxRKF7A1o+Wv9w1DpDIA
gL57A1q7W/vD/AL5r7ii1Gmkj5etN8555DKdtbNkweRCelc/bturoNOHHX9K5KEuY76vuxO
2gvrBtKFnJaBmUE+Yj4OK52aMGLIViB6nJq3FOosWsfsYkuJWHly52kD0p13Y3Nn5tvqG62
fZuUEferqOSMbamNuP3QtIyf3qnEDtlgpPerZtY1sgzJL55OQQQFx75pkvczYkXfgttHrUk
sCzoQrfOPun1qWSHLcKOetKmBMFG1CB1JrOrTU4tSDVamDcTOW+ySlgSeR6irVxpls1ukkW
Nu3GKtX9mbuITxACaPkH+8Kz4L2QAYGXHDDsK+NxeHlRldnfSndXRgz2IjmbJ47VpaLZSXt
/EiL8oOORWyxivE2tEiMO+K2/BmmGbVj5i4VDwRXNBOT1Ot1G4WZ2cFqLKwygz8gXJ7GvOv
EjeZOxBIIPPvXqOuwmOAwpJtjA5NeTa+p+0srFsfw1dVWVjpwxzcw3qd3Aqg4UDA5xWhNyu
F6DrVF1GTjrWEDtkVyOfrUqjaQNoPvSBSTz2p6Z3e1VIS1JMjb90ZpQpIzkfhUTbQS2enam
tchxsUYPrUF2GSsFY+tQFmPzE8UPkNgjcfWgDcMYxmrSIY9B0NWW4C+9RrkYUDkU/bIpG4c
GpkVEZIuBkdaYjYbkCnycHNVwdzU4ikdHpMuSuOK9j8OXaC2iydvHWvFNLOFXdXoXh28DEw
s/yqMgUqC/eOJlX+BSL3jPVP9KaNGPyrXl97KZJCTXbeKZlZt4OSBivObiU7m+bvXRU3M6e
xC0hDkZwM1NGx3DNUQ2W65qzE+Dms2jcvh8imNtbhqSMZUNTZSM4Xr9ajlETRvhUQDjFWfN
2rtUZNZgDKRj69atQM0pbb2FQ4iZJclJITnoBwawpDjI9DWlLIQMHqKznbLk7a0grImJatJ
GDDBxXSabrTROscrkKegrkQWUblqWKZgct96tE5J3RTjzaHfXN6JY9u9mU9DmsC/HyE8ZPa
qEOoOo2gbieOKbc3EqrtdGDHp9K1dTnOdQ5JWKgllUMkbkbuoxUTpJj5kJPvVmMYG5RuY9c
9qjmlOQByfWsXudBX2k/Lt2im+WqnGTStINxOQT70xpGbHzDj0oGiQRR5JbkVPDBZt96Rvc
LVSMb3wxzV2KMKhC8VaIkbGnQ2SSoYUWMA5LMea2dREU0gmjTYNuMjjNczaDbKpY5ANdU/l
PGJGbjZwK9WglynDU3GaPO5RQD0OK2PPP981l6RJGsrARqea1d/wD0yWvcoOXIjyK6XOzg7
dtprdsZ1Cjdy3Y1zcMp9K0IrgpxisKEuU76sOY6r7TK80Wxj5qj5Ce30qzcT3DzF7p3lnAw
xd8j2xXLJdMAMMQfrVozkoQOgrtcrs5fZaHd6ZqlutsVlWNyV2srDiq08UBkDKqujdAp+77
VyC3b8AnitK0vQkiknIPBx2rV2toc3sbanSx6Df3LukduQyJ5gBO0lfUetYk9usVyrXEflh
h/B39z7110OpXFzbxx3zyfLGPLZuDisTVbiQTq8iKcD5Q69R6+9TB3dmHWxgtcCMuY0OFPB
Nc3eyPb3reUcpJ82Pety4lVmc4UFuw7VhX6FU80DOzmvLzKjzUzsoJJ6j7S6EjMrgowGcet
eufDuAG281huLc7vSvDIJpDtcnq3ynvX0L8OnB8MyQlEWbbtDHgZr5+hHWx1VY8uxNr1wcS
CMgD1rx/XpZGuq9M8RXQijaN9gx97mvLNUuRNN5h4C9PelXjqdmH+Ex5wIsEZdz1welU23Z
OMVI8itKxIxmmfKR0/GuRKzOpEJZgPu896YZGC/K5UelTMD/CeKrynAqkMYA0smGbNWFt1Q
euahg5frirw454OKzl5DRXeEEDApiptzUks6A4BJPoKrvI78gbcUK43YtBsKMtxStJuGA2R
VRV3EZyTUuNvbFOw0wlPy1W3fKKll6VBVRIkallP5bbRXRWd6baQSjvXJ225HUkcHvWg9yY
0x1qfhlzRDePKamr6k0zEu3B6CuTnfcxPrVmad5OTz9apSOSelaXvqTawgapo3xVfOWqVTg
9KAL8UpWMUKSVLYBzVVWYkqMjjoKs7WjVVZTkjIz3pAO3Pt+6Me1bWn2TtBudPv9KyYonmn
SJRyeuK7C2jMVpsf+EcVz1ZWIlKzsctf27wllKYA75qgkVuMmQsCR2FdHqMPmqTjNc9IhiJ
TOVbjNa03eI4hDZrcF4rdJWdRnPAp5091TfI4X/ZFTWatDDJLgZPANRSSyZZmOa0KIzsTAR
Ap9TQ0rbcNzjvUbbiSWxVVpGxt7UAPeYhjhiKj8wsOTn3pmSetIc5oGhxA7Uw/eFGaKBk8c
ag7gadJMOABkiq+444NC9eRmi9iS5bSXLsfLJHsK2UnlS3AlkYt29qyrOQRg8GruSSCeB6Y
rrpaanPM6nTF/0ZcDcSetW9n+y/51W0wZgTFXsSf3TX1dD+Gjw63xs8+iIq4qk81SjGKsAs
gwT1rhpyPUkT7j6d6thjiqAdgVXtVp2IUH1rqUtTNxJgx9aljkIY8HGMZFVlOV61Ihx3rpj
LUwlE67SdRaS5tjezM0akKx6kJ7Vo+KNRnu5oVYl7SNcW0jIAzL6k1zel20t1IY4YzI+N2F
GTgVLqEc0YVXcvgcJuJ2f4VrZXuc/LqZzON5yajkiWcFc8EUxipbnOamt8Zw3SlOkpqxTul
oY0lkbSdYJkw7/dI5wK9p8JaJLfaAZLbWzGvXY0eSp9q88vrOK6ijkjHzRjgmuw8KXbQWFz
HCxUumeDXz0sJyTaNJVedIr+KktLSRku7yW+lQfdC7FH1ry7ULpndlIwgPAWu08U3EksjAY
zjkjvXntyeT7mvLxK5ZWPUw7vEDJk9af5v7vAHSqm7jnrUis21eO9cjOpErZC5IqpKePT3J
rae1LwI+9MEfdB5FQBII5QBDuY93qG7DMyKGdiDHG/1IxVz7BdMMuyqKuEtnHIx6GpNuU65
PvUSnoBnC0MZznJpDCGPAJPU1YmMca8ud56AVWeOfZ5iqQO+KSkPlEJUNiFRn6075idrnmm
qyhR8gz3PepfL3HepO4+tVcCNod0Zx1pttZtNNtySo+9jtUrLMq4ABFSwzFCBECH7jFPmDl
LLWqJGFC9OhrOl389MDuTmuxtLO18pJtUlJQjiCIZd/x6CqOtRxXhMltax2kYGFQcn8TSjp
uayhfY5F2xmouSOnFXZoGTgrz3qo64J6itFIx5WRr15FSgNn5abGM9qkAKtgiqEPVSeSOas
KGZ16lugNJDBK4O1CSeh7CtvTbMRyqdhuZD0VKW7JcklqaWkaSY7b7RKcN1xVye+to1w0iE
+hPNXrbQr2+2yX0myL+GJOMfU1oHQtIsx/x5xbuuWG4/rWdSCtqcHtFKRxVxqNvJ+6hBJbg
H0rOa2MysroUCnliK2dQEI1N2jhQDphRgUkd0bSCQgxuZOCrAGoWmiOtNpGSYNsShSGjXuO
tZbuVZlralORvKDB7DismdbVjlYpRIOvzDmtotvcuLb3KRdpAeSPao8YFTsiN80WeOxqE5z
83FUUIF3Dk4prUOeMdhTR6UDQgBpeRSgHHGKT5u+M0DCnoMEZpq8dalVgO2TQJl+1yrhmAz
6etbM0UckIdeuOlYUBYruat6KTdZKWIwD1x2ruo7HLM1dMlMdvGCMmtH7R/sGs+we3EIyCx
qXMf9xv8AvuvoqUvcR41WPvs46NcrkVKRxTIB8uM1IwAHFc0EeiMGQwJz7Vcl/wBWoJ6VAi
hky3UdKfK3GK3W4xVfCHnpT0kyOTVdeVNIhAxlsVtGRnKJt6fqd5p9wJrO4aGTGNy9celXT
OkgF1Pd7pZH+eFR831rHhila2acBTGpAJz0qaKV0lWWPBZTw2K6FJMxsiSQL5rFScFuAeo+
tPiBL4KHaO9Qu5kkZnOWY7ielSQ56BmIJHGatNomWxqQkq3lN0PoKm06/NhdG3dtqkEA+xq
mrqGIVmI6bjUWrkeQJ0wXX071x4qNoc63RzxXvWE1m583eV246A5ri7h8mtW5v98W3jbisK
Q85r5SvNTlzI92hHliG7JqxGSSgJ6ntVMHmrNthpU5PB59q5nsb3sbTFEjGcfXNU2uIUfJc
HNOmgQrgMxY981mBHMhiUb2PAAGTWaV1qFzVNzFt449M0x7+IoIwTvPcVAmn3m3DhYyOzHm
njT5Aw3SqPpScVYZbtoo5U34DH35NWRFtBG5gD2xUCWUUXziV1PtwKHvUiYr5m7HfrWEk+h
tFrqLNbIy/JtVu3FQhJUIDxnHtzmpReQyvtDZPpirllbyTzHYzRwqfnkP9KcZO2o3FdCrb2
U+oXq21mhMvU54Cj1JrSGmx6dIyyyrcTn+JTlR+NStd2dqJLfTy4B4LHq3rVPcAGMY69R2N
NO25cUi0rBGJ5yRg88VBdXUQYbTjaOh5qs8j5O/KY/OqUjedIEjBEfdj1NVcuUktiZWnvpA
ltasR/FI3Kj6kVa/4R+5k+YNG6D72KfYXtzp6NFaTeVExyyAfK31HetW31dBJmW2QKRkmP8
AwqeexzyTMKPQJ3k2om0e/wDjWhB4SkbaZ7lIyegxnNdCl3YXKqyXawsP4MGrX9oQwwlBcR
nA4Hc+9bQnF7s5ZuXQjsfCFk8acyy44bcNorq7bQrPT4VkW3iRR2x1rlrfxD5QxtMa+o5pl
34mkkTyjdqpxkbq6OeCWhwuFST3OunuIhDhMAIOAeOK53Ur2MoCpG/HQnOK5641lXhQS36l
iOi9qy5dTaWUksCSMdOtcVXmqO6LhQ5SK+cmVnz37VlT25L71lYg9+wq1K/mORu4qZJ4jpj
RzKCoPAxWkVZHZsjGkeaEYExcVE1yG4Kr9cc0+5RQ3mRH5O4NUgMtWxS2JWw38VMPoKZ0PS
lz3oGIRxTRwaUtntR7UDQhAoAAOaXb70FR60DEbBpyZ3cU3aMjmnpkkgD2FBJdgBY4P4VsK
3laftx8xNUbaJiI0C/N3q7ckYEAX8a7aSaWpzTaLlkztFy5Ue1Tc/8APWm2qiKAKO/rRj2N
e9T0gkzzp2uYcTBY8U4cnrVaPJGM1Mu7GcVlFnW0kTqcMOePSlk6ZFR8g4zT5P8AVg1opCG
rnP1p5+U44wOctxTAygYPWrFvL5U8UwVXaI7gGGVP1rVMTLFqu6LAUOq8kjjFSEjgqSWPXI
6Cq7ymW5eUgIZDkheAPpTgCSPm6CtoszaRMxH409G2DOcVAWA5NKHHrW6Zk1dF6Nicc/L3p
8j5Vk2gqwxVZCCPvVKSSAFGTWc9UzHls7nK3sZhldScLnis8jI61099Z/aAUIAkHSuceJ42
KOORXx2IpOlN6aHtUZqUbESjmr9jGrz4dmVcdRVIDBrRssxoWCFs+9c71Whs0bTDT1QBFml
cf38bKjkuI1wLW0itnH8UXU/nWbPfMjbUjCn0Jqm93Mc/MFPtUWEkakkmBvkfLE8k1SkvWU
fKMc4BqiZCzfNITUzZa1UADCHJNNLuUOEk08gWR2KA9M1tLZRRx4WDBI+8axrdN7KqAySE/
Kq9TXT7ZI4I/NjIZRhhnOKiXuhuURpaOxnkOEQD7pwaS7u7oxIAwRU+UKnAx71ZuZAlv5Qb
luSBVCTYYsu24eg61nc0WhJazBlJf746cdBVgzQpG2/uMjtmsb7Y8aEIgJzjNT2u1yJp3Ej
g/d7VXJcfOyXyJ7jHyFY++45JqU2MsKjyXB9iK0YHjKctg/pWnbWsUuGJU/Sr5SG29znFLp
/r4ih/Q1OHRCJFxkDjB/nXTTafaeX++UEY6k1hTabFuJgkMfsvIrNxK5in9oYkgvke1Itw+
4jcfxoktrmEb3gLJ/fUcVUlkXIIfcMdCCKIogt/aZMbTJwOaozXJOSTyT1qvI8hB2tx6VC3
K8nH1rawiUSnjBzzVkyRlRvVs+oas9AWbaoLE+lXEs5SoeR9q/rVIVyM3EjHauAB3JoN1sj
8tmyfUVBKkauRyfrVdhjoaLC3LO/e386hdEPKce1RKWU8GnHIPDDFMZHn2NLuFBLD+Km4JO
c0DFHNPC9+1RjOalU/LgmgBpPPWmj5jgGhgM8cip441Qq+4c9qAGpbSO2OlW7aFUyZCDg8U
qOjvjfjHap4lSRvlQcdSa1hC70MZzsX7ZQAZAAD61agjXfvkG8ioIYmIwpIA7VoQRMuAw61
7VChzLU4Z1CSNA8m5R+FSbD7flUkaeUwK461N5kn94f9816HKcbldnDxKOuasbcHOeKijTA
wVNShCetcC0PQbuA2k8nmpnUm3D9AOx61FtIcEDJHtVh98sJcg7geeKpTSEiqSd3Snhtoye
KQqwYnk984oznpitoyQNFyERuR5jEL7UEjcRk47ZqvG7D0xUm7J4rpjJENEm4A8809WB7VD
yTTwRkLnk1rzIhqxb2lAucfMMjBqxBGGJB9PWqscMjlepHQHtVyJAo4bLZ6U9GtTCS6khhU
p8q4b1rE1mx2wCdRznBrpIyCMHrTLuMTWUse0EKM59648VQjOm7E0qjjM8/MRGCasxyBI8L
1omXYSGGDVVyVbr1r5Vx5dD24yT1JZsOTL6daqt6nvTy527QeDUZOeM5NBoN4z1q/bo7qUj
G5m4FUQOcHrWvpoQSEmTYwHBpbgy7DClgwWFMz7fnk9PYVcErQQFi2S/UMckmoFZY2yqkse
Sx71Dc36QHDBXkP44rGfvMaY42s93IJZtyIeFHTNW7mxNiF8yNNpGRznNUrK+kuLV1lbcAe
OeRWk0LmBLi/k8iCMbU3/ecewpJJFN3MSa1klkJt4iR3CjNRRo0JJeNx+Fac+oPJEYLVBbw
g/wAP8X41TjmlIYCdsj0bNa3ZNiWK4cY/cuc/7Na1rLdEAKhRfVuKy4rmbaPnOR1+apxcOT
hjke5qecZ0IaIR+ZcSNMw4Crwo+p71E08SL+7jXisg3QijJLnZ/d9TVOSW4uV+/wCWnbPU0
txWNK7vfNjwz4A4wD1qnL5S25jAVi3PA6VVt0iMhLIG2/xMeaV5/kLEde3pU8uoGdPHtHyj
H41Xxgdz9aknlLEhWqIMSME5NbJAWbdwsidjmrVxc8MjZB6is+NAHDs2AKdcNlsA9aZLVyJ
23AsfwqPd60O25gOwprdaBpWFyKGxjOaZSgqRyKAFJBHFA5pQBjFKoHQjmi1ykJg5p4jZiA
B1p6hU5YVOkhbOxc/SnFXFcjaGOMdeafBaSzN8oIHrVy3scsJJCGzztNayoFUAYx7dq76WE
c9Xsc86qWiKEenRKRuYlh6VowpHDgLGo9T3oCnvg1JtHU9K9elQhBaI4pybH7SWyPun0q3F
CzYKgn8agiUEgFsCun0qz85kjQqGbgE9BXdCGhxVqijuZEcbbvmpcVpX1v5FwUypYdStZnP
90VXKZRkpanHx89Sak2f7VEAJHapWWvK5T1G2hEZoTvjI3EdasSMxsURmbk5xiq5+6R7Vbk
SU2sT7fkx97FTYaKm+RFIRgM8Ee1R4AxgYFSlefrTStUkXzCZB6CgNg8GlC54pMYNbR2FuO
3E9T+VbkFyo0lo/Ki3H+LZyPxrB+o9+a2bYE6blZFDEHgDmqbbE1cbbW0k8cjIreXH8x+bG
KtqkbMzBChbsDVUMuR5JeP5AsmTwxrQt41lhXZKplyP3AHJ/GutfCc0iRYVAyTUgtWljZY4
iwUZYj0qSNoSu1GbeGw8f92pVmlgEjQOybxtbb1P1p2ujlkupymqaSjODGdgPc1jXFrbwMF
ml80gYwvauzvYRNbmNzlgOMVxt3G0cxQjpxzXzmMo8kuY9KhO6syi0dsRmLdG3fccimbF3c
MM+p4pX6moyAeM4rzmz0dkSMAn3UBPcmrlqAoDHCqfWqMYJbBOQOauqA+GzhfSpY0X5Z4kQ
YYbjwOwqBrG0BWW4uPPc87Iu341SnkzMFTkCp1J2jtUbahbU0obtbRCLOCJA38TrlhUM7TX
MnnTzGZxyCxz+naqufl5PFOXcCrqSfas3dl2JIwu071LZ7CoCuxiypgfwirCgHJJwTVWVkW
PaQd2fWrWpJJESC2WxTxIBIQcgY61RkmLfc4pgUtyxP50+VCuaBkWVxuzheKcTjBz7Yqmkm
1f8akhJd2cnCpyaErBcuOiKgxkHqaqTPGARgjjimNPvGc9aqTFs/ezVJCEZQqBx1PrQjMMN
kCmux8sZojR3XjtTAlbDgncfpSbXZ/lw3HT1phbbw3SpCxCqF496AGsE2nGVI6ioD1p8rFi
M8Y/WmUANp6rvOOlIF+apB8vHf1pgKy7RQgBGc80u0nqant7bzJAW4A/WiMXJ2Qm7DYbd52
44Hqa1ra2WNSEG0/3vWnx2442jFXEQYr2KGHstTlnPsMijI64Hc1Y2lfujr61dsILEiWS7m
KMi5jQD7xqJ9hG5Twa9mlBJWONy1K/rxSjG3mk3YYg0MOM1bjYlkiNhsg1vWN0ViHI/lXPR
nHNXIJT0B4raDMakVJWZrXEm8gn9KobqlPKglqg2r6mqkZwikrHLI2QoVfu1ONpUHB61Qhb
mriNxXlKzPUki0IlndURUT1JbrVm5JWBLXzcr1KKeDWdk8elXCF8pdmd3Y5pcpDdifTrGC8
uJI7i7S0VYyys/8qolADz+FWJIwwRlj2rjkn1qNlVjhW3f0qlEm5GFXdnODVq0gspo52vLt
4WVCYwq58w+h9Kj8l1UE7efSkSJnlWMAZY4FVYdyqAMAHpgY7/rWvZxkQnjjFJBFaWWrJHq
9u88C9Ujb5jxxzW5pVzNPbxWEaIkEUhlTcMuOeAT3oV72sPmSVzC8pj84XjNWIH8q4SUbkC
kZx3Fd6fDAnsJLiC2YtHzK3YZrlLvT/KdgSBjjpXZy3Rye1TNnXtU0K/ltF0O0aHbGPPkdd
pLf1rN/wBYN1ZyxMHUH7tX4DimtFYiWo2QKUI2Ev61zmr2YYGZO3WuokbzE2/KB2IGKpTxk
RFpIy65xjNcteiqkdQpScWeezoATjrVZyR1rc1G0MMzDZgMc5rHkXBP5Zr5arBwlY9unPmQ
RO+dqjNSb2KbVU7/AGqPzAq4iQqQOW71IDAbbfkibsfWsjYYXCrg5X1zVhHXYvzH8KrvKJV
BJzJ0qVHQJuHbj8aVguWVEXBUn8RTmljWTBJjHtVRJJpc/MFWh49kYZm3GpsFyxGSwKRkgH
uaY6IFbcdzVdaSKWCOQOFIGCBVWRct8tJaBcofxU6MMz7VBZqkeJA37yQr9KZ5rD5UIRf1N
UIuC2iRN93cBD/zyTkn6+lV5LiPOy3TZEvZjktUB25yck+po47U7DsKGzk/yqIt8xqQ/dqL
ZvzTAfISYUxU+AsQH97iolX5Y0yAScc1oPawQYaWQOVH3R3+tAFBI9/0B5PoKGCq5CNuXsf
Wp55nuGDEKqrwFQYFQ+1AERXPNJipO9MagBF+9UmKaOPu1ajj+TcfmosIIYd23dWrDFggDF
U7aJpHDbRtFasaKACK9TC0vtHPUl0JUCjjuKeBmkXGeKkFe1CNjjb1HKCCB061pahPpMtla
x2FtIk6p/pDv0L+1Zgxu5p24HgV0xRm1rciP3s9T0zRjNLtJc4Gaeu5OAADQ9wEReau2kW5
xgZ56VVQDd83BPetWzDIyk5IzXRBXMKjsjTXTS9sJSMJVL7EPUVtfaFe1K+YVA/gHrWfuk9
q0cTjUpHmcVWA22vUYP2fPiRIMjTLcE9B9oWryfs4/E+RBt0q1z/tXK18wsTBdT6NxueSA5
I54q8B+6U16oP2bPilkf8AEvsx/wBvK1fj/Zu+JxhUNY2WR1zdLW8cTSW7IdNs8jAzCJPNH
ynhDT5A8+ZliRFJwNvAz716+v7N/wAS1Bxp+n59TdLQn7N/xL8xQ9pYL9LoGtvrVD+Yz9lI
8ri0x59KfUIGRVQ42K2XY98D0qgVOc7cHHP/ANevZh+zl8To5d6WdgcdCLoCnD9nP4lE7hY
acpznH2oc1LxVG+4vZT7HihXkkgY6nNa2m3JtWBUqyr8wFeuH9nD4g+aP9GtAjjDBLleKo6
l8CPH+jWV1fz2liba1Qvu84HgdeKlYqnzaMTpSa1Mix8ZXsWmS2MLL5E/Ln+L6ZrLubhbjc
77RkdCOtYUDgTyfIsOGO5VOQfpWveWN5a2ltcTQhYboExNnqK9OMla6OFwVzLmjkiYeYSof
7uD0qSNiBnHy/rVeRyXGMkjoKsWcU99dx21sqmWQ7UDHGT70rlWJPMLIBnK56elQTjggHP0
qzNFPYXz293uieNtsuwAnHfFP1FNPN0V0maSa2CZZ5FwVPpSciOU528thOhRs5HSuWurd1J
UjofSu2m3cbuB7Vn3tqqKJIysgb7ykdPevLxeHUveiddKpZ2OLJK9GpUCMRnd9QK1bu3tI2
3RF3Y9scVnyl+gG0egrwJxaZ6cJXQwpk73bao6DFP8A3ZQhBhfWqzMe5pAxB61BRZR8KV7U
2RsxjvTFyRkdKD8xAHSlYCezlKy+UTuz0GM1oPiMFcfOevtWfBIbeTzIfv8Ac1YeYyndj73
UU7ICJhnrzUQieSZYUT5iepYCrJXgUy4hClHONx6CpAtf2S8akz3cakHGwAk1IYLVIfLVcj
+JiOaarSLCASBxUBfAI3frWl0KzIPscjk+U6sgPUmnR2iqxNxOIl/2RmmM6ITtO0n0qHz8H
A54qWFi8XtogpiiLY6M3eq7z72LO2WzVeaUlE6jrURdiMHtQMtmQeuaaXBGAKrp71Ku2gaF
oJDDGKQkZ60ZHOB1oGKindxVreUXYoqGEY6VZghaWfauT/tGtYQcnYyk7GjZRKtvnO4nqKt
qMHpgelEcYjhCkZqQKMdK+gpU+WCRxSndid+KepOOtJgelKB6V1xdjJjjnAIo6Pz+lAUtxj
J7UqjPPTtWqehLDq3FOC8g05V5x1zUyx7wSAR7elbRVyG9B8Me7JI6VqRRylBvyAOmBUMKq
ZAVhO3jKg9a1vLR5P3ChBj7rHiuuETjqSKmDGcknmofNT+81WpThwpwSPTmqu+T+4P0ptCj
G6Pu3TgWiUEnoP5VtJxhc8Vjac2I1+g/lWzHycmvznTsfT3JsDNWIxxmq9WkGEFLQu44UhV
SwYjkUtLRYQmKMUUYpAGK5fx7EJPAmtLgYNpJ/Kuo7VzfjrH/AAgWtZGf9Ek/lVwXvoUtj8
9G8uIYjZjNuO9MfKAPerMd5PMkcM08jonCIzZA+lUplHmlUbA3HHf61LOtqssa2kzyoR80j
rjB9MV9fBNRSPJlZstIN0zSLKkJjUkF+dx9KrqzK+5WKtnO4dQfY1fWAXFoshhWGNBsDY+8
fWs0tiQj0qzOxKZicytlnPVnPX8aPtEqhkViIyPn96W3mg2mO7iMsDA7VU42t61WzIm1XQg
sMgHncPrSbQNGneWsNtDayJeRz+cu5kHWP2qi4VlOVIDDjHpTVk6YUH1z3qQMQxz8vt2FJa
rUhoxrqyYgtG2fasie3YMQRzXVuFwWyc5qldQB+cYJ5BI6iuDEYRSV0dFOs1ochLC684qAe
hrfuLRySUIcenpWW9uAxLnHt3rw6lLlPRhJNEMJP3cZzTygQ8nk0GQRrhBz6mm53HJOTWBY
8UqOfMzSDA600yY6LQBb8xidoyu31FNlJdgFyTUBneQAs2SKsoY/LJzhvpSAjMd2FO2N2Hr
iqjeYGIfIPcHirZnkA2rK4H1qu5y2WJJPU0wIx0zQMk570/AJ46U0naCMUAK7EgAjpTQM8V
Ymx5EJxgnNV+aAHqgAobjgUgJ9aXIJzmgY0ryME5pyLk80bmzxzUqLnkjFAmy3bxBmC4zW7
bwiJCCnbis/TYiP3rD5RWuDlhz04r3sHQvHmZw1Z62QwDI9DRzkgtyOalI43YOPXpSAI5+9
jjk+tepynOndjAP7zbT1GRUhTYgcSq+7ovpUs9x9o8v5VURrtG0Yz9aiTYJFDlipHbrQ0Nj
7eURXKysgkC9VzipIijTDCDDOTtz29KhjVGO4kZBxyOg9TWhH5MYjs1Ecq7s+aowTmqjvYi
Tsrl1tIulgtr4RLFDdEmIbslcetQzQy/aGLsCxPJUcflW7p8em/vlvmnRQh8ny+Ru9PYVSm
QbsKMAAZPvXbBI4ZVG9EQW8QXGSauCNSmDzRBDuHzNVt4tigcEjnIrf0Md2UJEZcbOPpUG6
T0H5CtWS3lCRyNEQkn3TUH2Ye/5Vm5HRGdlY+2tP4jXnsP5Vtw1z9nIEiUt0wOfwret3Vow
6nivzs+kLJ64q2n3BVJWBbdV1DlAcYoKHUUUUAFFFFACVzvjdQ3gTWd3T7K/8q6Kue8bZHg
TWiOv2ST/0GnH4kKWx+es12sscdskUarCzfvB95s+vpUGFYfKxDD1qm0knnOzNyW5/Opo5A
XBC/h619hTneKR5Mk0zfWzCeH2vzdkP5gjS3zyP9o+1ZDrukHON2OeoH1p6AeUJSQSTtxnk
n0xViGXPmW4aCFZAA7k/dpvQgosrhmG7hTgEDg1oacloxlW8sbm7iCEgRZJU+vsKUxaerwR
jUi1qQd7hMlD2475qO3vL/TS8lpemJLgGNgvV1+nasHIZSO08qpUdgTyBTlcgH34ppyCNyl
SegIxmlOMHkDHbvWkWJoUOQVGQMZ5NWL29a+t7eIwxx+QuwOvV/c1AjrGRKYg/bkcCoiQWy
QBk5+XpVX7kpWMy9hKjcgP4VhzrznBJ9TXVSIrcE8Vh3VuUdsZK14uNpO90d1Ka2MgjmmFi
Dn0qy8W4En5QO9MJRV2gA+5rybHXdEO/PbFJualbOcUKQO2aQwUfNnNOIx0J596cpX+7TSw
wRQAbuMY6Uw5PejIpPw4oAcAcZzSfMDjGaVQDzUoGOlAxrMTGARnHSoehz1qdydhzzUKqeu
c0AKM9qcc9O1KAM7cZOKXbhCaAESrMSNJIEDHB61AoC471taVByZmX5a3w8PaTSMakrRuaM
KCOBUA4H61MF545NNIZWIZSu0ZJIwMU8NlsgYFfUUkoqyOBu+o5GKSBmRWK84IyDSyTGaVp
TGqEnO1RwKjZiWJHNNDEdRzWoWHnrSEnI5I96TdntS+1MGh64Oecg9j61PGoZuevqKrrhTg
DrVq33bulNaEPY0oHl8sRiQ4PrV6Lz2h8oSMUByV65PrRbWqfZ0fzkkdj80a9U966GCwz8y
bWCr1AraMjkqNLYp2sJ25faR/dqeOMtjMRAzyw7CrG3yyNwAzwDikjyUyXKjmuhS0OHW4ki
qQQJCqJwuepql5I/ut+dW3lDE75DkccjrVPJ/uPUXKuz7EscMi5HOBwenSugiA8sbRj2rCs
RlFz6D+VdBFhYxX58fXk4BOOlXF+6MVVBG6rS/dFAx1FFFABRRRQAVz/AIzBPgfWlBAP2ST
r/umugrB8YLu8F6yPW0k/9BNOO6Ez812JM7gn+I/zqRXwMZ/EVBL8txIo6hm/nSKTjmvo6U
3ZHC43bualvdPBIZIcBiMHIz+NWIIXv7qO3to0il2873AH4k1kI5WpBKQBtygzjC9D+ddHO
Zch1OraZe6PpsUd9Y20RQhmkjlDM+enA7Vj7zJN57OsTIc9OB/jXZ3VtNN4oj22fnRpaW+8
sudgI7DvWLpEdvba7rSJp8N09rG7RJKm7YQ3GB34qedEuASaXeXenf266x3Fs3EqK2CMcAn
+7WXcR2aWkc1ncO8jH5oiufLHufSu11EabaacbqLS5Z4L9R5yWwwsUoAOCf4ec1Xu44o9E1
G50vypYLi3VkHlYkjOcFSPb170KbFyHCPKwQru2p1OOc1YFrO+mtfon+jpII2c9ia6bw9Z2
1zpVr51ij/PMjSFeR8o6+mOtbEGlD7DcWDQZt4pVaIrFzMdhPU8EmplMaicDDYXd3aG5iiB
hVtpfIxmqtzatC7QTx7XX7w9K737TbNYrNHoawmW7jheO4jw3TngdDWPaW2nr42u7K6X7PC
0jIjhN3lscbSfUUKSkveQ7W2OQfw7eXa+bZKkq7GkZVcZUDrmudmXyyQcAjg+xr26HTEtGS
KW1ihmeC4SV4hgSf7Q+oqk3hzS7m6ubWazhVrd9tsSP9YpT9ea8zEYa/vQOiFTl0Z4qRzxz
n0p9vbz3b+XbRNK+M7VGeK6vW9FbTNY08fZkjTyVkcMMKQOoqzFp8dpf3lxFbOY7NRKqWyj
cyN149K8tpx3OtNPY4yK2uZ5/IgheSXB+VRnp1pkkUqRh2XCk4BzXbBbGc6dG+7TreZZvIn
EfMb543kdR2rntUthDHpxMaLId29hyr/N2pAYwbscZ7c9avRabdzDKIrL8uSGGFz0zXUeVa
BvKXS4Aol2Z25OClMt7WGFisdogUxQllwcN83f8qLActLbm1fy3ZSc4ypyKdDDJdTrBbqHk
P8ADkDFdT/ZsMt1dZ05Vi3lk4JDfMMj2qVLdf7YS6tdNgEcc5gKKpIAx1PvQUcj9mma0nnC
fu4f9YScbf8AOKpqCzIoIyxAUZ+9mup0a4S0j1SSW1S5RHG+KVSwCliDUtxY6dBqD+VCn2O
7jaWJxyYmHQA9h7U7Ac1PFPZ3D28ybJlOCuQaYmWcDbuJOB7muvvba0gWe9u9PuLtJ/3e6N
cqpwMHPbvWgNOsbHS7i4sXttQtrqBGjZ48SREOAykdQfeiwmzjBbSpOIZE2uQDjr1rfiCxQ
rHjC45pL2x+z65cPHbGO33fJ1xnHrSEsWz6V7eBpqPvM462uhp31/fajFb3F6yOkS+XEVUL
tHuB1qnkAZqFRjkEZ6+9OBOMGvTi9DntYczgjpj6UzcPeg9KQDLYyK0QJDwelPBzzUYxk8i
rUcW7FUmNiKOfatOxSKRyjybMDIH94+lR22n3Fxb3E8Me+O3AaTnlR9KfCAh37wpxwMZqkZ
y2Oi0mSCG6EksKzAggqRtINdro+qWthFKkloriUcd8V5zFdQiNAiOsoOXYnIatNdUURgbxm
tYpHnzhK9ze1C4iactEu3J6HtTbbX47b7PFPZQ3CwtuKEY3exrm31LeSd4+tVllR3Hm3LLn
+IDNDdhKDZsX14s1xLMI1hRmyEU5Aqj9rP8Ad/WsqW7PY4wceuapfaZfX9ay9oaqg+p972H
Ma/QfyreiHyLjmue08/Kv0H8q6CE/IK+IPpC0PvZq2n3BVT0q2n3BQA6iiigAooooATsaxf
Ff/Inatn/n0k/9BNbVZHicbvCeqg97WT8flNNboD8z7p1F3P8A77D9aiVuevWuouPDVudPk
vhqZSZsy+WY8qibyDz61mXWhtDeWMFvL5qXn+ryMYOduTX0FP4EcctzOUgjj0qRScjn2/Gu
w0bw6QlzJbL9rR4ZYSjrzFIo6isyz0SG/hm8i9LSRoeCn3VAGSfzrVEMzRrOqIxZNRuQ2za
WDnOPTr0FWdM1prG4vriVppZp4CgZG+YE9zW3L4Ntotu3VneVm8vZ5WAHK5Gfwos9Pgm0rT
jDNHbzm4aJXMWTKQOc/wCyPWobsK1zmV1TUI0lhXUJ1SRtzKrnaT6n3pI9Uv4ZXaO8lj3ja
xDdR6YNbPiC0ii0zTLqVPLEkO1WjjwspDEcmuYydg3DBUc+1UpD5S4mq38VtLDFeTRxSHc6
CUgOT3+tW11zWhbw241S4MVu2UAlJ29cEHNV9Hu5LHU4nWKJ/MZUIlQMME+ldlq+mPq2u3t
uxt7W1tpSiOkYQBtobB/Kp6icTk21LUpULSX8zszCVmZzncP4vril+13iXPnrcuJpPmZi2W
Oa1tQ8PwWOkG+/tL7RMuxpEEeAVbpg12eh+CYLjwHeassxN/PBzBMAVHPBz1HFaSko2J5Gc
FHr2qLMzy3TztImz5zwF6cfWq32+9dopvtUgePJjYNgrXQjwlAo8x9VEUSruZQNzq24DB9B
zVCHw1cT67Pph3ssAYhkX5nxzgDua2TVjNxZi3ks9+xa7nknYj5fNbdgelYoN/pNw1xZXs0
LspRpY3IZl9CfSu8bQdPeDTTFeyrNdBiwKdW3YCj3p83gpZLaRTf5n+fbFs4bZ1zXBiaEZr
3TWEpRPMXu75YTELl9gyQpbI5NQyzTyKiSXEjpEdqc9K6vXfCv9jpazGVZhKzI0RPMZHQj2
pJvCUkKRm3uxcy71EibcbcjPXvxXhzi49Duizm/t1/kN9rkDbg2d3fGKUahqAUE3cpJUD73
pWzfeGJLOKW4MpmtY3VDOgyE3dN3pT28LQqkiJq4MoZ4yvlE8qM1N2UYy6xqwGyPUZwrZIA
fjJ9qbDqupW8skltqE0ck3LleAx/z3rabQYJU8261CKzjRY1xHESXLdM0w+GYxMBHqSyH58
gRkAsoztoAxLe8uIPMaCd4/MUq2DkHJ/xqFLq4FuLdZ3MQbOzfkZPfNaBtWurxkjAT5SxWM
cIAMmtu48P2+oXWnQ2EgDPaq2Vj2ljjk49vWqUW9hGANW1RreW2/tGcxTMGePPDkdM+lTQX
eoM7eXdurONp2ngj+7+dal14TksrSKeS9RlmiEgwvcnGP0rqNF8DQyaXa6gNUjE1zGZkgaI
7SFOGBP0ya6KVGTepnOS2Oba4uZYfLnuJJDuz87d+9Q8ZxuGeuK7nUPC0OoarLFZ3kEEcal
FaNCkYdRkr83PNUbnS7ex8HXivta9iu0BG3BjBUkgN/SvejaKsjl16nLoNwyDxgn8BQTgZP
t+tbqeG7sw20shZFuITOrBMxhF5OD3PrV6PwazrBKt+PKuCAjFefmGR+VPmGlc5LcAcEgUf
NgscdemK7Ox0HZpeq6fIqSXckcbR7kzt+fGQfcVAvg2MtmXVkjjVVLkKWddxxgj61qp2K5T
mogCSDnBHQetdAbPTo9ES8ivIzMOGgY/OfwqtrGhppFtFJDffat00kEhK7drr3HtWRvUSEh
eT1781smmYyRtB4sQq2LUEHdJziT0BHpVTeiknI/AYFV4o5riVIIkaVz91Rkk/SrME0VsZF
ntA8w+UbjjZ60XtqRYBKQeXB9s08XGPu8H1qoAXLlVGOuB2pVfj7vHrU87J5S4JjtJZs4Gc
Yqxc2t3bWtvcyAeXcjIGeR+FZwdVkV3XegIJXOM1aJe+vGNrFKI1G4RZ3Mg9azcmUoohU5G
CM803anofyqzPmIAGARn/AJ5r39zVPdL/AM+w/wC+6zcgPvmxbhfoP5V0cP8AqxXNWPRfoP
5V0cDYiAr5U9Yu/wANW0+4KpL90fWrq/dFADqKKKACiiigBKy/EX/ItamCQAbaTJP+6a1Kz
PEC7vDmornGbdx+hprdAfnefEyW07QNp63AiBiGX4Ybs81VvvEn2i9sr6xtPsMlqdwy+VIJ
yB+dNi0Z7zxBPHP5kULtIyyY4JANZK2N55aSNayNHKQqkL1xXuU3ZI4pXvodNaeLpLO9knt
rNo9+52HmcK7dTWnZa/a3LtBa6Aiz3JYDEuBzjIP5Vgah4av7W5SKyt7m7BiWZyE+7kZxSQ
2N8qQPZQ3UszrvYCPGAeldtOVPqQ+Y1rvxIbW/IfTcOkokx5ueApFUv+Emt2urGcaYxNopV
EWTjB5LfU1k39rf2gRry2mhMnCs46nvVzR9AXWtI1Se3nYXtkgmW2xjz0HUg+oqKnLcSv1J
bvxQt7pKaXNp5e2jAMe5/uvnJP0IIFYzz2LZaPTBGPMDD94T5a91PrWjDpFjcSwxpJdlJTG
DKE+WMse9U5tLuI9X+xoksieaVRtuNwB61k3FFpN7FZJYU1JZ4ofLjSQSLFuzkA5xXQT+KL
K9bUPtujebHeSCeJRLtMUgGAcjqKx9T0eex1K6treKaaO1bDSAdPr7VXtbG/u0Z7K0lnRQW
Z40yq/WqUojcWb134jN3pctkbRYzIkallfj5PbvWhp/jJ7Gwji+xeZNHH5W8ylVZM5GV9a5
SKyvpljeKylkEh2AhSdzelWDpepRXTW0unzRzKMiJkOTWj5J2FaR0j65awXd1LDorWou0Ba
NpSSDkEkZ7HFS3HieS8vluvsy2gg/exCJyG3Z6g9zWNaW17rOpW4vPNMLEQGUJxH2xRd6fe
xXT2ckFwbhTiJWT76ZxmtU4oycW9TcHjBZZEmvNHE04DAyI+MZbcCB+GKV/F6GRp4dOePhw
CXyNzVziafqzwtcR6dO0KHDPsOBjirM6XMTjRrXzZ0bEphMXO7270rw6CtIdqt/Z6le/aoN
OFo0hDzgvuEjjqV9BRceJIY7p5H0gy28zrvhMmDt27SoPr3obRNVTKtpd4ZgNz/u+AvaoYt
LeWeGC+ilginOAxjJ5rlrU4zjoNNxMqLV4NPe7/s+zmjiuPlaIS7lkTqA+fT1pJfEkPnFv7
NZVWRpMB+oZdtab+GDNrkml2SvNJHxkjG4YzkCobDwoLrUIY7uOeGOUsPMI6ECvNeEqXOhV
TIl1tJ4DbJYOGPljHmZ+5zWtZSXeqXiSW0EdsbaQ3bNPNhSuOVx3NRrpbwXAtordyzHCAL8
zjPUVYfSNQjMiy2M6PGu7DJyB710xwK3kxe1ZR06VbTW31SeBbhJC++3jO0MrAjg9uK6i08
VaVbMvkeHGWKMBYis3zYAxgt3HtVDTfD1zqEojuIbiKN42McgTl2AJAqu1pqr/wCgPYy5tj
5jR+XtK+59a6qWHpwehDlJ6kVzqMt3pkGmsiiCCR2RurAE52k+1dHJfppWgaHNFCxuXt3Uk
Pwg3dx2yKztF8OnUrSW5uXmhiSSNFcJwdzYzUraDpMVwEm1V1cT+Sy7M7V3YLda6bIz95iX
HiOxura9iu9Ged5ZxdWzrKV8p8Y59uKXVfEcGp6TLbppxt7ydkeaZZPlZlXA4put+Gl0O/v
rK5neSSEK9tIi5WdD0PXis9dMlAmSe0u1nRVeJRHnOem6i0R+8aNh4qnsNLTTooHks5CWkh
kfgZXBCHtnrVuDxdZWsawfYprmCIRtBufYUZQc59ua55rHUS0o+yTt5WVf5PuECpYtKD6fN
dyzNC8TqDCIyWIPce1NKIe8b8fjaGNPtA0Rnv2AhaTzf3ciq24fzxmsweINLhmvW03Rnhgv
CjeWZyxBVsnB9Kil0K2gvHjl1FjAgQiaKIhfm7HNZ+o2ttaXXk2d19pQruLbcYrSKiU20tS
3rGtjVbcQ/ZRFid5QScn5qx1U8MT+dOA5y1TlbU2vys4uN4yNvy7appdCL3CMurq6uyspyp
U4OaDncSSTk5OeuaWIRK4FyHxz939KAFPrtyfrSEx6KWBIYDA7nrQo+XJdc5xtFIFG/wCUH
2yKcqnJ8wc578UnElD0Bx7Hg8dq0Lb7PBZGYl4bkHahH8a+9R25tEgV5YpBKp+UhsBqjE6y
M80kyRup+6RkN9Peo5SyVUnkl2hTK7c46mj7De/9A2b8jUKXssc4likMcg6MtWP7d1T/AKC
c36VfL2Mz7l01t2PoP5V0duWxXN6Z1/Afyro4G+QV8ceuX4+gq8Puis9M+ver6fcFADqKKK
ACiiigAqjrBA0O+YruAhc7c43cdKvVS1XB0W9z/wA8H/kaa3QHwLPqWlSanvuWt4rq3kljE
sb/ALuWI9A4/vDtVd7+08+KBdWsfsF5ATGgA3xS7dv7w/WuM1eMHWb5uuJm6/WqAHp3r24P
3UcvU9P/ALSsbaS3h/tu2kaNoEbZKcYUHNVP7Ts47V9upRLJ9mCLtY/e8zP8q87GFOCOKtN
bXCvFuhdDKN0SkY3A1akDOu16a11G1kjj1SEuLlnBLHlNnH61i6Rey6ZAdTtp445YZ0Ij38
yjHI+mKybi3uLKQxXMbQyL/Cw60sttOltFcSwlYZSdr5yWxT5hHdNq+iT317daXMtvazNby
+TI+CG3Euo9hz+dNun0W71PUJbDUILf7ZHujV3OInVxuA+orz18sd3B9D9aRRkBSo65/wAK
L3BHoWoarp4v0vre9hlFv5sUyqf9aGHGPWsvwvqEFtYhZbuO2DXivtLYwuGHI71ytxaTWUo
huIhG+NwB9DzUJ4+Y4+o60DPTLe+RtXsG0/UrI2V0ctDH99HAIy3oO9U31eGTSrewkv4vt9
hIjmbeWEqhicBvXmuJsbm60+cajZ7fNjBwXGQM8dKhJaT52GdxJzjANbRIkegzX1ldaxp+s
WWqw21pNIEntS2CjA/fNOl1C0u9JW3F/EbtgXRy5+XEhJXPuK8/Uqx+7UwCkYwOT36VoQem
TasTZW+rJdLHbv58ZTfyxIA6elZ8Esc/xLtZbe5Uq20CRX4wF5Fc1cyagNMs4bhFFsNz2zE
YyCeee9O0l723ujeadHue1UysduVjHc471JJ3Q1YRaFPZS6irT2wQEiTqvmEkD14NPS60aS
e/sJtSRItQkLWlw5x5AK9D6c1wlqkl3cFUjZpZHL7FHFXPL09NNleWSRL5pNqRKMqR33Vt7
NGJe0yRYPFwWe/juCEeL7SH+VzjAA9u1dHZNZadFALjUradkkSR1kk2sFAO5cfU4rh7LTry
9dhYQlmhXzDtYfKBzU8+maxcyfbZ7Z3kkQzbyRnA6k0TimES9eC2g8ZW95ZXqtaSzLLGwk4
hU9R+Fag1O2Fys5vFkltLqVpg78TRkcYrjoJTHco5iWc4ICyH5TVifS7+BZGmt/L2HLEkYG
eePzquVbFHX21zbQy2sUV5AbSKGR2Yzbd0jrnOe2BgVZ1C+05JLPyNQtpLizeGdyJsh49vz
Lk/eI9K862/IDjPGO1RbctggYqfZoOZo9JlvtMuDNfW2pW0cF4ITHAzbXRlb5sqK4678ubx
bMYrqEq1zlWL4UgnufSsYhCHP8R71ILW6ltJJ4reRoFOCyDgfWqUEUm2dxZ69pVxpsVhrjp
9qsLkLBODuWSAnlWP+yaS7vriO31W2N9a3LWtrtie1YeWF8wMv1NcCxA3Kq/MMcY71ba6v7
GyfS2RYUbBICjcw64J9KORdBnUx6/Yf8JTEyy+ZZX8W26LA5iZlwxqvaahZNY3kEzRM8Mxk
sbgyYkVwRhWXuhFczY3txpzT/ZymZIjE25A2Ae4z3qky4O0jH15o5FbUaO61K90ebSNXa1m
js5poomez37188N8wT/ZI59q5QaddLpQ1SVBFbM21BIc+Z64rPwMY6gVMJJnhWBpnMKHcsZ
Y7VPqBQla1hsXDcAnA7fSp/LZYllGQhOMg/0qIR5IwD/ianEIwCFkyTzkcA1toQyLb8zHGO
4PrUpEJfEYYZA69jUscZjPnSxeZGrbSA3NTSPEzHyYPlb+82SPyoJKywk5LSKAvOCcbqs4R
bbzJ54yo6Rjk5pUuI7WM7sNMOVGziqbyxvNG9xKRG5zIU5YD2FDLWwk0gcK3mZ3dh/CKkRd
MbRGmN4yakr4W32/KyeufWp9J1uw0q8u5X0uPVYJlZIhcfKUPZse3Wsa7nhkZZIIfJXB3bW
yHb1HoKxlItRHGVs9aj59agD5Yd+alzH/AM82/wC+qyciuU/QjTT0+g/lXRQDKDFczpxwQP
YfyrprRuAK+UO40YVPANXR0FU42xzVsHkCgB1FJS0AFFFFACHpVTUudKuQehiYH8qt1T1MZ
0u5H/TJv5U1uJ7H5oeIESPxDqESjGJ35/4FWV93k8itXX1I8R6gG5/0h/8A0I1mg9iMgV7c
fhRzMkji+0XMUMaszScBVGTXa6ratqfh7Tp7OeO+m0+4FoyxqRhTwmfbOa4iGWW3lEsEhid
TkMOoqaDUdQtvMS2vJoVdtzhGwGPrQhHQ6vbw3/jC3sBGE27IpZSSBIw+91/KtG7sfM8Nwz
S2CpJYmQxwEH5/nxyPpzXFzX11M6SzXcjupwrljlT61PLq+qTsty2oTl0BX5nPAPH407Adq
2l6FF9nhXSo5UumcNLklovkBG3t1JHNU38NQPp01w1gIprfefJ5w+Bxn19a51tdlHhyPSVk
nR1mMsj7uHBGMHvVb+29Z2R7tTuCY+nznA7fyrRRBHd3NjY310k15pkUsszJEztkeWvl5yB
9a5bXrCw0/TxaJZTrdIUYXBjwrKRyCe5rKk1nVnYsdSuC75z8554xUVxqN5d28MV1eS3EMA
+RJGztFPlsM6GOwjGj6fG+lLJf3TGUBQRtjHHPqSazvENmlhqoigUwiSJHK4+6SOeKqRapq
yOjDUpx5XC/Mfl9qbc3Vxdky3k0k8gH33bOBQB2+kabol5aWNndWEULXFqJTeFiDu3dPTnp
Ra6Po9x5UVyI7G5M0tujOp8tiBlS/wDLNczqGstc6Vp9nDLLGlvFtcbvlc5yMd6pnUr8yiR
7xy4XBIbOB6Vol5knerp0Q0eynv7dplsI28yGIGQbd+Dgd6sWNlaWnnta2X+i3do8gMmdyf
N90kfyrhLbWNTt9jx6hOjRgoNrdQeTVi31bU4IDBFfzxxZLbVcgNk5NVGJjJnoS6Hpcl4q2
2mrbYaWEFZCBkJkFqcum6XCFibRrcspgjLc5JfqTXBHXdVIJXUJ1GSTl+pPWg6zqBKFdQuN
wA5Zv4h0Pvir9n5mfN5HbeE9PtrHxfqMOqWtxBaC3kGFGCUHf3q7d2UUevTRWenOiy2LmG4
WUtHcIcYC+hxwfeuWtvEtzf3tuur6rJbW+1ka5gH70A9QT3BqfS59V1bVGsbTXZLayiyqyT
SBMJ6getS073Fc1ZvCUMGnpdG1iW4jiaT7MMnGMYB9TU2o2dk96Lq9sgwe4ihJbIXBQcY9j
VEWfiC5WS5t9dN2INxzHLlyBxnFZt3Hqk0WL67kbefMy8mWz9OxrRR5nuDeheGj2NpJNvtY
pTBcpbupBb5WJ+bj271R0+y0yHVteSaxXUIrFCYFduCd2ASR1rHlub2zklkF26GTqxb73sT
S6Nq8ekpfM/nebc25iiaMjKknOeaJQsnqNN2OuvPD+iRX9skdsn2fUEkcnJxbOoB2j2+tWr
mKykN1brp0KC4nhthsYqhUrndjvzXnX9oX/lywveSkSNuZd3BYjrz3ok1jVbi2WGTUZ2iUj
apfoV6EfSpjC/UtM69INJSx1GG30lxPbxxpKZoypDb8EqOvTvXMeJrZLbxBdpFG6QhwF3Zx
0HRqin1jXLieS6l1K4mlkQJI7PywHTNJPqV5eQm1vb4tCX3sznIBq4q2g9zLGQQCRxQOTk8
mnlFZsrjGfzHrSxxlnCAbiegXkmtug72GqOHzGT6GpY4vm6Dp3q1FaCOOCW6lVbd5dkiIcy
KPpV/UINKi1HydKu3ltmUASXC4IP4VMVqJu5mxOqKfkBcHKuOxqR5ncFpZGeTrmmSII1YD7
pOKh8zapUZOe/p/jWlraktFmFzLPEkUYErH7zdKWRmtZpFJHm/xFTx+FRLIbSISzLtkb7it
1ArPeQtkk8k5NTzalKOhPJMGyAxJPPWqjSMTgEYHUCk34znp3pGlbyCioNmc5xzn61LkaRi
R7gSecgdz2pNwbOTmkGOTnFGB61hJmgqYz0pdo/un/vk01eGBFTedJ/fNY8xR+genEEj6D+
VdJaMcCuX07cu0gZyB/KuptQSinpXzRuaiYx171dXqtUYxzjNXU5A9qBj/AFpaSloAKKKKA
Eqtff8AHhcD1jYfpVmq18M2M4PdD/KgT2PzS8TIY/FOprw2bh+f+BVLouh2+q20k01+bbbK
I1Xyy2Sc45qPxOMeLdUQkFRcPgfiadpOujSrfyTaGb96sud5H3QRj9a9mGsUcxtaN4bFnqM
E15cxlxJ5csDAEbSD8w5yfpioJ/CFs+24tNW861nKbH8rBXcxBBGeoxUM/ia3lvLPUToqLf
wZEkwc/vE7ZHY+9RWnimO1LRNpnm2ww0CmTBRt27JPfrVWAv2Ph9baPUbKRhPdSW5EK+X2D
43A+9Yuq6Quly2m27SYy8FV5ZGz6dxWqvjNhmUaTG14FKJMJDgLu3Yx7Vl311aazrMbafp0
enGZsuGlJBbOSQT90e1aJWA2bvTDa7Jrq6huo/tKRyRpBy5KAgf0qhf6PBceM30uO6SNXbJ
dUIVPlyVA9RV+48UW1pqjBbAXaRypIH3kAsqbe3vzWJb6vDb6+NXjsmJyWZHkJ3Mepz2rVa
iNi20E2UiywXqTW7NE+14eWy2D9Kq6loyx6/ehlMKW0u+dfLwIwW4H48U8eKR5CxNYblCIp
PmnJ2tuB/OrMvjIXlzJNfaUJ/OjMc37wjeM5XP0ocQuhmv6HbNd3OoQXAECy+W6KmApCZz+
NVvDOnB9VtLy7IFuZxCo2bgzbckEegqe91W4l0vUbwfZ4rfUWVfswk3shXnNVNE8QR6XB9m
urA3kccouI/3hQq+MduoPpUWYXRe07Ro/7Zhv4pknX7SI5E8v5QGYirH9meZJYRGzhRbmeS
SO5EWUkxnKEjuMdKiHi+12qU0IRMHVztlODg56e+arW3iiS1zHHaObd5vtBhLnaH9V/u1SR
LZa0bS7ZNftzdzRiZmDG3KZUqwPI/AVU1PSIYNVtY4LwSQXzBkk24EZ3YIxVj/hI4muLG+f
SF+2Wg2iUSEeYvOAR7ZqmdTF9qWkqYBD9lbZktkMC2cmrjczsjorHw5ZWU89y+oxXVvCkkd
x5kJ/dup6gZ5OCKoajpcCi3lku4obMxjZOkWMs2SNwP0qzr2uabZ6rf2ejwyzWc6uHEr5Pm
tjLLjtxVaz8X28Nstrd6NHfW6xqgSSQjLL/Fn8elNXFJGje6JHqVtZyWNzGJ1tYw8aR4EgJ
xuzVOz8Mx3T2s0V5utLhzFHKIySkinkEew70xfGEqS+bDpyoSiR4ViFAU54FOs/EIiZ4hZu
I5UeNNshXyy5ySPf3qkpEtROgisLVdKs57V1ito9xku0Uq7ANjJx/Ku8K+HJrWO8urUHyYW
JZYiRLg4y3pXm0WurpkEWm3GlJPaGMq8ZmIJzyDn1FS/8J3dQaM+jx2zJA0TxFA2S249Sfa
tFFrUhJMiexX7Vd31ncWskyB3W3ZPNQIR37Z9Kl8FQQ3Ph6+laSzieO7hIa5UEsv8AEqn19
KyrXxDFpOjmyn0XMkiuFm3FSysAOR3xiqOl61Y2Ojz6ZeaY1ys0yT580pjb0HFJptGqslY6
O50WB7/U1gh+ypPcSJCk0eTFsG4/gc1Drum2FlKNYiCTpbxRxz2axbQpZSd2e9VV8bNLNc3
N5pQmuJpmkjKykKgZduDjrxVTU/EP9o6TOgtBF9oeNQRISVKDHT0qIqVxNoSDwxJdZ8m5jh
uZYlufJb7ojY+v5VfsPD08V3cWbSInlXEccsNzb4zk4xn0OOvpWZ/wkJNpFHPZ7pkgFtI4Y
gNGD0x244rVi8X3EiAvYvdCPygkkk3zFIySAT364z7VvyvoF0M8TabYwaO99plzZTQzXjQu
qRlHhZR0GeorkoXkib7RC5V4yAGHB+ordk1e1mtWtZ9P3xG4e5wZCDlgRis0NZyW87zJJLd
Mq+UyDCJ6g/SqV1owvcqOzmcu7bmJ3E44P40EqI22n5Tg4BzzVoJbRRgOS8w6FeVP1FVpdx
YsVUEnOF7/AErVCY2V18sFck9wajSRrbEkoBJ5VT296mlQ26K1wCpYZC4rNkk80kt9B7VLL
SFmuHnkLysXf+8ai3A/WjI6H86YW+es3uaoa5Ax1ppc47gelK+C2ckUmT0OMVlKRYgYA8in
4Uqe1Nb5unFAHc1lcYij5hyaXJoAwc0YNZsD9CNMyVU57D+VdRagbRXMaXgwqcjoP5V09qV
2j5un1r5w2NFG2t0q9EcrmqC4Pzbhj8avxDCCgoeKWjFFABRRRQAVXvB/oc3+4f5VYqG6Aa
2kGcZU0A9j80fF/Hi/VPlH/Hy/H/AjWDuJONuPxroPGpH/AAmmqleguH/9CNc6G79q9aHwo
waHb2bcSfb60qsTnng+1IWU8joOtMJxWkdBWNBby1GlNavYhrjOUn3Yx+FVR84+Y5PqRyPp
UtpateLMVkRfJTe27PIqvuGODW6IH9Acd6Djjcc+1MzwOaeGyNuBVp9gaHDGOlSIvPXHvTV
C9H+77dasIybflHy+/Wr6EtEbQKDlcH14p4jyAWpzPngdKA3GDSsSNKdTn9KeqE4449PWjc
AQKmBwQG5zWsYksSUebhliCKBjr1ppRiT8oUcYJ5xUoZSu1gMe1LgdBnHuKv2dgG27S2tzH
cQhTJGcruXI9/wpzRszPcsqhpGJKgcDNOBx04qaKFmgaYMpQNtwc5zVKKJd2JaWEtxceXCU
4XJ3NgUGNkby2PA6Y9an3BwEIXjsM1NFL5LF8BjjHI6VSiQx9slnKZJL25eErGWTK7hIw7e
1VYprdVnSe28+aRcJJuwYzT92ImBVCSwYMRnFat3rNtq1u/8AaWlQeckGyF7cbAGB+83rSb
ewI5uaSWRVMkjOB8gLEkACofKZAu4ElhuXPcVraddXOnXSXcIikkVdreamVOR6VBKXZmllY
Fm9BwPpQk7F6E2k2VhP5sl/eLBHFg+UBzKM9Aasa0dIlv3fR7b7PbgAbD1zVFFTaAT9DipT
I3k+QSpUtnkcj8aqMSWRW8f+lIqyRxEchpBlfxonjKRpcM43SkgALhVx6GnoG8ppkAKIBuY
jOM1LZvBe6lb2N7qTw2RcZcLnYD14qpSs9ASK6WymwlujdxCVHCLbn77g9xUMST3N7Ha2aP
LJKcIv8TE9jUl9FBbX9ylrcefbxORHcFfv+hx2qp5rxyK6yujKdwZDtKn2NQ5PcpIuJaX7X
E1v9lfzLcHzUUfcxxzUZMcaMXByentU8E91bQvqP25lkugVcZJZ8etVb3zWWKY2iwqw6q2c
+9KM2zSyKFxNJNJueQuR0JqA9cCnu25sYwfamEEruzVvca1I26EU3B9afwehpO9YyZqkRkk
GlAB571J8ucYpp6HpXO2MZ6e9OXPTHWl+UqAe1KvUAVICqhJxTfLb+7+tT7sCofM/3qTA/9
k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABbAFQBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAEGBAUHAgP/xAA3EAABAwQABAQDBAoDAAAAAAABAgMEAAUGE
RIhMWEHQVGBExQiMnGRoRUWIyRCUrHB0fAXM6L/2gAIAQEAAD8A7LU0pSlKUpUVNKVjzp8S
2QnZs6Q3HjtDa3HDoJFUJGc5VlTqk4bYENw0kj9I3LaW1j1Ska/v3Ar6LV4rWpPzChZry2E
7Ww2FNr7hJ5Ct7iuawcmDsZTLlvucY8MiBI5OIPqPUd6slKVFTSlc3vCF+Imbqx8Eiw2NaV
zykn94e8m/uHMex7V0VllqOyhlltLbTaQlCEDQSB0AHlXuqVnuJOzQ1kliQGr/AGw/FaWlP
OQkdW1evLp+HnW8xTImMpx2NdWU/DLgKXWz1bcHJSfx/LVbmlRU15WtDaFOOKCEJBKlKOgB
6mqDO8S3LpKXbMJtT16lD6VSSCiO13Kjrf5Dua0+O+FmUxYb7c7LnYCZTpefagglTiiNElw
6O+3MVuv+I7YsgP5Bf3298S21zeS1ep+nrUr8H8eKT8Odd2l/wrTMO0n15ivKvDq9wApVkz
u7Mq6hEsh9JOvPev6Vp7PBzbw4fnPu2xm+26Y98d4QVcK2jz2pKNDr6Aa5eVXvGsws2Vx1O
WyTt1v/ALY7o4XWj3T/AHHKt5UVClJQkqUoJSkbJJ0AK5u9874q3NxliQ5FxGI5wOLR9K56
x1AP8gP+76X+2WuDZoDcG3Rm40ZofS2gaA/ye9ZdKUpVLzTBRdCb5YFm3ZBGBW0+yeH42v4
F+R302ffYrPwPJ3MqxpEuU2lqcwtTEtoDXA4nryPMbGjrvVkqueIc1y34BeZDX2/ligduIh
O//VZOG21i04daoccaQiKhRPqpQ4lH3JJrd0pSlKVz6zH9F+NV7t0cp+BcYKJjiAfsuAgb1
6niJ966BWBfbU3fLFNtbp0iWypvi/lJHI+x0arPhlfTJspx24AsXey/u77K1fUpKeSVD1Gt
Df8AkVdqUpSlfGXLjwIjsuW8hlhlJW44s6CQPM1RPDxp2+5Be83daU0zcFCPCQrkSyjQ4iO
/CPfddAqaqmW4YbzJZvNnlm2X6IP2MpA5ODX2FjzH4+/StVa/Epy3Pi15xb3LNOB4RJ4CYz
3cKG9fmO46VeIc+HcWA/BlMyWldFsuBY/EVkUpVcyLPMfxpCkzJqXZQ5JiRyFurPTXCOnvq
qum05N4kvh2/oesmPJUCi3JOnpOjsFZ6gf6B510dhhqLHbjsNpbaaSEIQkaCQBoAV7qaVjX
C3xLpCdhzWEPMupKVJUkHWwRsb6Hn1rjWIYDaHLvd8bny50G8wHSpp+NIKC+wdcKuHWuXI+
4q3/qZm1vPw7Tnjqo6FbQ3OjJdV3ClnZPOvRx7xJkn9vmkOKE9Pl4KVcX37Ar4zMAe+Qdk5
PnN3kRWmyt5KHAw3rWzsc+W6wvB3F4rMKXki4AaM54/IodHEppkb0Qo89kk8/PhHrXUKVFT
SlVHNsVmXRyLfbC6mPfbYeJhR5JfT5tq7H+5HnusjFs3t+QMiPIIt93a+iTb3zwuIX2B1xA
9eXrzrfTJ0S3RlyZslqMwgbU46sJSPc1zi4XGT4q3Nu0Wlt5rGYzoXOmrBQJeiCG0efr/U9
BvpcdhqLHbjsNpbZaQEIQkaCUgaAHtX0pUVNKUqv5Bg2OZO6H7nbkqkAaEhtRbc7fUOuu+6
07PhBiDbyXHY0mUEnYQ/JWpO/uBFXONGYhxm40VlDLLSeFDbaQlKR6ACvrSlRSlKUpSlKUr
//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAK4AYEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDyOTVNSkQxLOsKyjDiGMJu
+uKhRI41ySC1M+WPoaaXHav0yNNR+E88cz8/c/SkLLtHA/KoySTnNKf9rp2qwHEg4ximHdu
ODimNISeOlM3cdaAFJOeTmjP0/KmBqUHNSApNIDg0tIaAHb/84pA3Xp+VIOtLQAuf84pM0l
FAmLuXdSZ3UYHoacq0WuITZ/s07y8jggH0p/akyQelUogAQqOeTS/w0hfPNCnIp2sA08mnj
imnANGc0gHbtvp+VNZiGyMU1VO8EmgnLGmwJQ645xSgqTkVEBml2ntUAOZm7Dj6U4s2RxSY
xgUGgBvmfN82KN230oam5FADt/0/KjzPYflTR0pKAH78+n5UF8D/AOtTaQ0ASB/p+VP3ew/
KoBTgT60FEpYYOcflUhIOMelVt2OvNPD5FAhzcimIMNk07dTC+DxTQhdy5Jo805+Wochjk0
tDAnWZ2bbmk+Xd2qHpTsikBL+VRvTu1NY/7VG4MbnIIqxpsYfUIY3+6zheKrds5q1prf8AE
yt/TzF/mKyqpqnKwLc9J/4Ru1/vP+VFdT8vpRXzXvG54UabuDcYxQT028se3pTHGwcnJ9q+
s5jEUkL/ABj6VE0xbjORTCf8mkWpAeCcUUHrRQITp0XNALDqCKDnIwaeDmgoQN6iguD0FOw
KTtTQhuSeMUue1LSe9ADh0opAaWgQ6juKbmlJpoB+D60jbulMzR3pgP2+tIeBxSHrQM/hQA
7qtN7UMxxxSDkc0AOBPPNNB5pKCPSkwJCeOOKcDgZqPkYzUhxgYqQDdkZJpuaGBxTMN6UAO
3+1Nz7UA460bvagAzS0lGaAFPSm0Emmk47UAOyaQ9KaGJpc+2aChy9KUHApoP4UtAhcn1op
MmloEGBRQKKACjr0oHNKFxQALn+8aCTnrRs96UigBDytT6d/yErcf9NV/nVerFh8t/A2DxI
v86zq/wAOQHuPNFZ32t/75/Kivm7FnjLtsGFYMx71FkHk9aTaKQg5r6gzA8nrRjABo2/MBk
0uKAAsKRTkZzTsZ7Um0elAXF49aVcdqTbn2pwXFMLi00nsKd1poUk0AKOnNHy+tLt4wabtF
AC4A/iozTcD3pQOM0AP4pCc03I9RS7RTAXIpMjNJikxzSAf3pcnoOlN6DFAPFX0GPBAFN3Z
4FITgdM0gPtikA6g9KTJ9KDnHJFN7CJMAqMnGaU4B6g44pEZgVK8FTxRIzliTjk5rMBc5OD
TTgUwHmnHB70AIeaXNJzSYoAWjpSZpCQeDQAZFGRTcDsTRjjqaAFxk8U4DFRg4PepFOR3oG
LijFIadigBMCl4oI4pAOaAE6GloPWimIUDFOpuaShgP2sVZlUlR/F6Uh9uR60oeQKVDkKeo
ppJpAJVvTzi9iPoynn61UqzY5F7HkfLkfzrOp8DA9c872X8qKq7x6GivBsaHkI5pSO9IOKU
nNfRGY3rJ+FKATQBhs0oAzQAdOOKPyoO0jGDn1pQR024HvQKwoOM9KOvcUobr8opd3+yKYx
vTvTlbb2pCc9gKSgBScmkPSijFACFfXoaMYGKU5xz2pCc0AGD60Z9qUc0ufamA3FJjmlzRT
AO1ICBQfTNNxz1xQA4k9qM+tMzj3ozmgB+fQ4pOKZRmhgTjOOKazc8mmhjik75qAF3DOKX8
KZuJapBzQA3a/rT6XJpKAExSd+lPAzQV4zmgBmKQ8CnUhGaYDQKeOBTehp2MigA60/Hy5pg
OKfn5aAEopRzSnpQA3FGPekJ7UmPegBaKKXFDAUHNNbg0o4pDyaQCZ5qxYsftcfpuA/WqxO
MnFT2DD7bFnkbxUT+Fgeg/wBoP/dH50VR+0W/o35UV5vIjQ4TFGKaSaeOlesYXDn0opDjPS
gUFjgBnGaAAT7VdsNLv9VmeLT4BK8al2G4DAH1qG7s7mwumtr2EwzqM7T3HqPWl1Ag5H9KW
kJySD2BJ+lWLayubqC4ngj3x24BkOfug9DVMlsgP0pccdalurS5sZBHdxGByAcOcYB6VEFB
wD8rHsaFYLiDrT81LJa3MNjDfPHiCZmVWz1I60S21zHp0V/JEFtpnMSSZGGYdqm6C5CTxTM
UZ5PIOO4NAIOORk9Bnr601ZhcUcUUA5GQDj1qQ2lytsLoxMLctt80/cz6Z9aq2o0yLBox71
JbxT3VxFbW6b5ZTtVc96sppGpy6u2kpaMb9W2mDjdSbsxme+cdaXgoOOatrp980BmFqzKJR
CMckuf4cDvV5PC2uNIsS6eXkdtoCODhsZwfelzJAYeMEjOMUY9DWt/wjetLAkxssJJkoS6/
Ng4OOeeaWXw1rkM6wS2JSZmVRGXXdk9OM0uZAZGKQ1oXuh6vYTpBdWMiySP5agYbLf3eO9O
bw9rAuYLf7IWknfy0AIILf3frQ5ICgq+9B4q0dOvk89WtmDwP5cifxBs4C49alu9LvbJA9z
FtXdtJBBCn0PpU8yAzh96pRxV6HRtRngt54rYmO5cxwnI+dh1xTbjTNQtbVLqeBVhd2RG3A
7mXqBRzLYCpQAT2qZbW4e2kuVhYwxkKz44BPQVf/sHWBZR3n2JmilXem0gs6jqwHUintuBm
AYo59K1YfD2sXMME0FrvS4RpIiD99V+9j6VWi02/uIYngtzJ5rmNApGSw60lJMCnjNNI5q7
dadd2KxtcoAknCyKcqT6Z9aqwxvcTLFCN8j/dUdSfSrJuM2Nt3AZAoB+WrM+n3dtGz3FuyB
G2Nkjg9cVVyuDht2OeOwpJjDHel/hoBUr147HsaTIAOTgDqc9KqwxRkUtEatLKsSDLsQAPX
NWrjTL21t1nuIdkZZkzuHUdaHYlsqH60Uny5IDAsOSueRU9tbTXdylvAoaRzgZOB0z1qWxo
hBzT9vuKvXekajp9pHd3EKfZ5GKLKjhlJHXp6VRymM549aE0xiUh4qYW8xtXuVXMSNtJBGR
+FQtQBGxyPap7Di6TbwSw5qA9MU6ElX3Yzgg1MldAdZtf/nstFc9/aH+yaK4/Zj5igQaMn0
pxpPm9a9AyFFKAc0wE5qRfekVc6rwQkTapqQmRyn2CXcUGTgjH4GtZtRh1rRbWWHQYZZFmS
xh+05LbAvcjv1rhre6urV5DaXDwtKux9h+8voakhvtRtreJ4bieGHcZI8MQoYcZFZSptu6K
Ozn0jTg09stii3BtVu4yQVC7T8y89iKvaVpMctrPZx26La39rHI0qj7xLnIB7elefyX2rX9
wGlurm6lCFQQSWC9SD7U6PV9UitfscOoXEMCHKojkBeeKTpzFZHcKdPc3t3LoDTXdoUgb7a
pJkG/bkD028VLJ4f0T+2xpMMcX9n3MLSicDlZQ2MZz07VzEfiPUIrK/wD7Qlu5Ly8VPKldv
uqDnv61jJc6ibRlWa4e3RsthvlVj7+5pezlfcWh6FcWGfDjmWzAewlna3hZeJMEDPvkZqYx
aXb6dZ2LWMMlleSyNLuXJgYx5O30Oa88k1jVnMZmv5neL5VyeF9h9aZ9qv5LeVBNO0GcykZ
wD/SkqTfUR6DLoWk3KNb/ANnQ2625jaN1yDITEWwc+pArJi0vTdQ09GWGO21Se387y2T925
U4ZP8AZJHOTXJSajqTg7r6UgEHAbuvAx9KQ6hf7mdrqUu/3zu649KapytuI1vFyD+32aK1W
GJIYx8ikJyoJ5rY0yyhuvDWmWV7bjfezGS3wCdir95iucHd07VzEmqaxdWT2s0808TFA3U9
BhRSnVdbijh3X1xHHD8sRyQQByMemD1FbOMrIdzTWSyk8YaU2n2clt+9jEiSpt3OGwcDtnF
amnoV+Ldw4VwgupFZsYUZBwCfX2rkp9U1G61E6ncXTS3qsGSRhypHcelSTa9rF1hrjUJnKy
ecPmwS/wDeyO9RyO9ykzpfBKovi1RKAshlmCZ4/ebTj6+lUvBv2yLxtbwyNJERNIXRwflkA
bnHfv8AnWHPf6rqMq3EstxdTQDcpQcof73HSpW1vW1uknbUJlvFOBJ0dOOh9yDRKF1YZ0Wt
Npi+GdB+1Ws7T/v/ALO6y7QjmTuO4/Gr2sCzk+IVsYNPu/tvnWxlmLExsAFz8uPUVwl1fal
cCG3vLmUiA/ukf/lnk5JGffmrk2veIfNDTalcB2IZSflY4GFOfao9k7JiPSXaztdf0uOyBk
02S8uJmlchmS6wQVx29q4zTpZbDwjr93cAxzRXkRh3Z/1ysSxz/hXPPqGpyxS+bczyRSSeY
wDELvHRj6HNR3d/f3iJHeXLzqhyEY/Lk9SMdSaXspDZ3220t/GWk3LPGYdTlF5gc7WIwM/j
61j2qNBoXidr0MpeRVUuv3pdx6Z9q5hfPlUHdIyxgJuGflHse1T3GoXl2qLcXckgUkqOmD0
P16daapO5NzuNDtbS7+H0FhHuj1OaWb7HKOhIHzIPQnkViX1rOngbSLfyGZxdTqybSSGzWL
b6hqgWCG2uJgbdvMiRD/q27kY71OutaxjYmoXBLMxAB3HcetHs5KVyjpdAsoZNIutEnuAtz
e27SrbFTuZl+6R9MGpreKdLvwc8asnlxHzJMYGzcc8+lchDealJdxzwzzm5jHysp+dQM5AP
505tU1aaMW32+5kTosQc9+3t9KU4NsS1Oz1C/i0640DUYC3kC4m4H3TGXwwH1FENvBpXi+8
0uCSNnFpNJCV6b3XKlffHFcPcSX6wxWt356xwqWjjkGMDPQVEZLtJI7vdKGzmOU5GSPf+lV
GmFzf/ANV8N2W4UpI18PI38H7vPWuls7TS3ntbWXSoUCRQSxzBCDI5POT6GvPZ7i+vIzJNJ
JKka7Qzj5Fz39jWpqOs3N/NZR6e91EYIUjVAeSV6mq9m+5J0UCWd+kd5NpsBcS3Hy4O0lV4
zzVo6Zpt+NjWEMIRY5UaNduSUJwfbIrz4anqCKqi8nQFmyAxHJ4J/GnrqGpzFYlu53PGF3E
njpUezlctGpqNqGbSZYLZEvJhiS3A4Zg3Hy+ldIumW0usizTTIDFaiOG4nVDgyHk/L+OM+1
cM1xd/a/OeaUXC9HJw6e3tVhdY1aLMianOhP3mDYJ+uOtNxnYV0dPHpVu8MFxpsUb+Q7pcQ
SjbJER/EP7w78VsNaWscR042McsEksh+dMnPlhsj0rz9NU1ETB1vp1fGCVc5PHP50p1fVX2
ySajcMyjOTIe4wf0FL2cugaM7p9JsLtfJTTokNuUZDHH87ny84965Ge1OqeI7e002xls2mK
oInHzKejNjsKojUNSUpIt5cDDDa4c/eA60wX159rF4l3L9qPWbdhvwp8khnX3Edtc6rJYxQ
M2l6Jb7IYxHkSsD8zY43Enn8KktLbRprdZoNGjCTvOR5wO5digjvXK22t62kiyW+pXJeNiw
w2SPX8Kj/tXU/4b2T5iSckYGetTyyYG/rGm2Y0qa5tbNYpmMJTYDlNyknArkGPJ4x7YxitN
dc1Rdh+2ynZtO0n0yB/Os6V2lmeWRtzuSzH1NaxTW4mQmljyWIFKTjPFEZwxOMZFNrQm5Bm
im7W9DRWFhE3XrS0baWuoBn8VSjpTdpPYU4cCiww6kDaWPbBxiu4sbTS9Q8KaXZahHKJ9lx
JDMr7QpXBweOe9cN8x4A6nr7Vfg1W7WxSw88QwZKiXblkVuG+v0qKkZPVDudXY6bb6X4ojF
mHEc9s80B3bvlMfI6fWsPU9KtLbw9FfwJJHJ5nl+XKeSCM8+h5plzqxtNRhOlXzXMFnAYYp
JY8YUj5sA0l74h1LVoI7DUZYvs+9SSkIBGBtDcewqVz9Q3Nt9F0mKxstR1K5lS0lhjQmVi5
RiDyuP5VoWGj2Vva3uhzLLIrSW8jvnaXDgnAHasK78US2y/Y9NeGezFssL+dEGDkZ+Zc9DV
eLxfrsVtDbedCVixh2iG9tvADH+VS4TYGz/wAI9pMt/bRw208UNypHzvkId5GWPfpUPhbT5
bqHxJYW48zZBwhbG5Q3QZ7nFZlt4y1uBNkcsBTHKvCODuzx+tVLXXtQsrq4ubWaOJ7kgsRG
OgOR+tPlmG5t2+haXcaIt55EkUj280v3vushAH9aj0DRdK1DSorm+hlM087Rb0bAiATOR61
SPinV2tJbPzIFjlLB8Qj5t3LKPTmq1hrmoadAkVo0eyN2lCvHnkrtNCjKwWOlt9HtLULd2c
tzFva3lEbMCOWIAb16cU3VNIhu47vUJ5p2jimnklhBAGF/u1g/8JNqixrERDtQIANn90kj+
dNbxTqrnJ8nZudyuz/WF/vKfakozCx0MfhXRvIheZrl/tbKIgsg+QGPeAeOeaytX0GxsdMu
7qBpDLCkLcnjL9app4n1aLaqtDtVy4BT7vy7cCkl8U6rJaJbyR2rCILktGDvAzgH161SjK4
bGl4IZkuNYQXotC1hJ+9IPycj5hjrVy8h0rX7yW/tTMDbwLi5YbBO0YGXwe5rlbHVbyxa8F
v5IN4hilBTseoX0qex8SX+m6adPt4raSD5sCSHLAMOefwolCV+ZBuaXjmyey1p3liPmXKLO
JM5UoR/MelXZ9D0hIra91a9mispLdIw0pyyMQcEYHTI6Vz19rt9rUcdtfyQrH5pdXEeDHkf
yxWlfeJnhVrDT2t7uzNukLNNEG3Fc/Oueh5PNHLOwWNuy0Wxjs7zQpRMwklgMzq4+cHkEAj
jIqh/wjWkyX1tFbxXKQXUQI3OCI/mYZJx146VmL4w1tLeOHNuWTbmTyhufH3cnuQO9JB4w1
iBFRVtiq4wHhBxgkg/qai0wsX/AA3Yvc2uvWS5cJHyg43hX5x70yPR7CXSlvSkiSPbPPtz0
ZWwKybLWr2wkuLi2ZElnfzXO0YY5zwPSpz4i1T7HJZBYBFIGBHlDIDcnB9M0kp3Cxq6NYWk
+j6cTG8dzNcSJ9phco2AucY6VNYaJBFNaXcEjGGeKTbcxMMo4HRhjg1g2OtX9hbJb27RMkb
F0LJ0YjBpsGuahb58soifNldnBJGDVOMr3uI2bXTtOj1pdLl+0peIhdpEkwDlCaw9Jk2eIL
FlYrtuFGR9e9WW8SanIbaRjbmW1UosgiG5gRj5vXArP/tC4+2W1wuwSW+NmFwCRzk1XLJqw
07Hda5cadd31zos7S6jMt60xk2hRDngDd6CqmsaUtr4TDqHubWyupIx8+SM9/oPWuai17UY
dWuNVV4RPdBllLx5Vs89PwqzL4q1e4R1keHZJkMoj+U7hU8sk7E2JtD0mLUdHnV5JFZZwCo
YlHAUnkfh161q6VZaRb6lZapYFri3mnEIO4gI+07sZ6jNYtnqq6Vo2bC6LXryrMUMZ2x4yC
D25BqOHxRqsE801uLdVlYMI/JXarDuo7HGaGp3KsbF3oelPbtJFb3LzjZM7b87txIxj8Kp/
wBnxad4m0j7MuxZtkgTdkAkkVSj8TaxEyyJNEpUKM+UOgzgH8zUNxrN/d31veTtH5tuAI9i
BQBnPai0xHQ3+i20etazBeQndARJ5qPw+58ce1UY9Js38V3OkGQRqGZIhIdoZscAn0qAeKd
aEwmaWKSRUZMugwVznn6VRbULp76S/kImnl5J29W9R+lCUilY6ibRtO/s6KKexNtcQW8kkm
xzncGxXOa3aw6frU9pAPlTG3cfYH+dWovEuswtGfPhdkVgHeMH5WOSDnrzVO71a9vZC928Z
ff5pcIOT2/CnGMk73EzoRaeb4BuLQtCZrRlul2sPM5++COuKraPpej3elwtfWssk91M9tvW
bAUqoIPSsmHWdQgvJ7uJohJcRGGQlflZT1GKuQatHbeFktYJ40u/OZ2Ux5KKQBuH5UmpaiT
Og0fRETUbc2qtBLOJLcxyEfMdhOT7cdK4i+RLa+ktwjRmA7GDnvWw3i3V2jVZDA7DB3+UAw
wMZ/Kqc+u3c85uJYrZ5dwZmMQ+ZgMD9P1pQ5luDZl55x3oNTT3T3LIZFjQomAEGKhYYOK3S
AiZsUqEk8UpAxQgGCQaT2AZu+tFR/iaKwESj5aWlyPSmnrXSA5e9FAp1FwuNoH3qU9aSnqF
wHelHWgUtO4hG69cUh+uaU9KQHIz+GfT3ouNCjpSU9lkjA3RsgPTcMZ9xTN3uKd/MGOHSim
7j2IpwWTyvNVCIs4D9iaFIWoblprDPzLTqa3Wk9FcBu6m5YnPapNueT17UYHfrVaoaI84Ga
QHPNObrTc4FLW40LRTVOc07IFAN6BSGlyKKG9CLscnWpRnPHWo06VIOorMoUY3fN1oH3TQC
Mmk25oV7XGJt/u03FSYpu004tgManL90UbaWquAh60h6CgjmilqSKOlKOtIOtO9KTbQx3al
H3OmabTx0pO4hM4/hxQRmkJ5pMildtDQjnGBSU5yOKb3p6jHU2gttoHFMAooPSjPFDYC/Lj
kY96BgREhuc009aGLLEMdCamWwirk/wB6ijD+oorCwFrNJkegoxSV0hcdx6ij8aZgUbscYp
AO59RSj3pByM4p2OKYgopBS4JIxRcC3paRy6zZRSpvieZVdT0IJ712g0fSNS1rWLNNOjt30
2dWjjjYlZYtwVgc9653TpfD9tFb3cyXbXkJWQhHG0uGBxz7VpS+K7CG/wBQutPs7lW1GdZb
h5du4IGyUXnuawqKTfuoaNfVbC3bxhFp+qW1nbaaLnyIbgyk7QBwG54GcZqq2jpaX+uWeqa
DDb3VjYtIqhiUZs/LKp7gjoKx9R1Tw3qGr3l9NZ30ouXLbSyhYlxxjnk1dHi+0NhJZyw3c8
a6b9hhkkI3kE5BY55ArNxqDG6lZ6dF9k1q2sbdLK6sAwjySolHDc+ucHFW/FNi1hp0UMGlW
qaebSGQlXPmLIwyWxnv9K5x9dlfwivh0xKUS489Jf4lUjlfzq/rGt+HtXuY7mW3v45I7dIQ
oZcZUY3Hmr5ZKzYHNGuh0PT7W+8O67LJaLNdwrH5DbiCCxx0rOkbQQr7DelsNtB28Z+7nmt
LQ9etNF0eSNYZpb64lVpgwwiorA4Hua1m3y6CKF9oF9Yz2SXW1ResFjYcDOcYP0q1c+Er2O
/mtLe6huDGzKmMjzioycZ/KodYvdPm1uK60x714BJ5hS7PzKc5Kr9DWxdeKrGS4SeGCYS20
zzQFhgksoDKfypNzbQGJpPh+61mGWa1ntohC4iImfBLnt09qns/C+pZguDbRSp5yo0crFRk
kgEn04NJomuWlhFLHcxSOz3KTKEXjAzwfzrZTVbHXNd02+sYL+O4hYefG/MKqD97g/0pOU1
oMoXHhyS8h0xdPt0gnkV/OcElS+8qPoKiTwVqoiSYS2jScuLQSEyuA20nkdMir58S6I1rLp
d4L0Q7XQz25wQ+8kY9u1Pu9QttP0TSLgC586e0eNTnkIZOWz2ap5pp2Azb/TbKK11Kazsgi
WwRNsshLxsT8xxjmotP8KX15p0OoRXFoUkQypblzvkQHDduKt6j4oi1LTbm3lSZ7uWOJBcb
QrSbOcv744qzHfW+leGNFvJFna42TRhVHAUkdaqTmkBag8O6bHqcX+jwzQiSOF188koTzkj
vVaLwsYdUCTJHd2lwpMM1sxKhwSAp9ORVe38SWVrdXNwLeY+ZdRyjjOAo5p0fiLT/AOzZ9J
uEvFsm3PHJCQrrJnJz9c1j74DdY8PCHTre8i8i3lih3XMAYlgdxBP0zWba6Jd3Vms0brvKN
IkOeXC9TV6XXrB9Ne2jguCzWi2qlsEkht2TzUdpr0cGm2qeW/2u1jlhjdfusG9a0vNKwBa6
fDP4UkvNipIlzsMrg4C7Sf51Hb+G7+6dVjlh8wsgZGOPLDfdJqfSNftNP0C70e7tpJ4bl9z
7T0GOD+dTQ+JraO8F4LeUyTKkUy4GCE9Pek3O9kOxRl8N3MMyCS8h+zyAf6Qp+QEtgD8wai
v9Ong+wQ7bcvOuEMBz5vOCTn+laz+JNFutKbTb+0ult9pYNHt3B9xYZ/PFYuoajDdW2nW8U
MsX2aIxsxxzznjFUnNiJ28O3I+1BbiINaY8xSCGXJxnBrUs/Da3mmQxlFhmMih7k5OEJwCB
0PNQt4rL3q3TQGci3Ns8kgAaQdVz9OMfSmR69Y+Tplw9vdnULQBZFVwImUHIOM9aTc0Iz7n
Q5I7ae5iuY5Y4WIIU84BIyfQ5HSnWmgXt5bJLA6mWWIyxwEcuo4JzWjda7o0mlXdpaWVzFJ
dAjcSNrHcSG4+uKisvEzWVtZTRwN9usY2hjPG1gfWhSk0AahptrY+GrV8xyXJumjdhnIAHQ
/jSyeGZ4UjaW+tgGQMwGcruxtpmta1p+oWf2eytp4XkuTcSGRhtBYcgYqSbxJZ3Bmie1lFv
cRQoefmDx9CPalFz5dQHDwdeeU3nahbQuFc7TngL1P4UxfD8kK3sLmCeVVyhUn5VwDv9eh7
1K/iu3uYj9otJWl2TKSpGPnPH41a/4SvRsSSPY3CTyRmEvHIvzDaFGfyofOug0Z8/hG8i+Q
Xtu7cl8Z+Uhd2PyrI1Gxk0+7WCR0dnQSAqegIB/rXTL4r0/eymxnMckhZwHGduzbxXP6zf2
2oagktpA8MSwpHiQ5OQMf4VcW/tAZx560tGKCcVqA2kFBo7UgHUSH9wBjoaYS2OKAxI2k96
TEyHJ9qKMH1orK4ibNJnmmmjPIrcLCknNLu4HrTepp4XgE0hig8dKeDx0pnXkcUDgYoEL34
p3TBFM7e9LnimAoBJVRjrgDseehrrj4YsU1mHw2zS/wBpzWwn85ThBIy7hHj0rkMnIx/Lj2
rtU8Q6U3iO28TyTsLiC38sW235mlCbcj2rObl0GiK98NadBY6bqkBlubKYGO6iDANbTgH/A
MdNU/C2naJq+pjT72K6klYyMjxyABQq59Ksaf4jtNNnuobgfb9PvrbE8QGDHNgkH6g9/rWf
4Uv7LTfEUd7f3LxW6xON4XJyQRjFZe/bVjL40XSL3w//AGnp9leki9W2MZbcdpHPatDUfDG
jWNrqMkFlqFwbO9W2CxtubaVzk8dqzbPW7a08KHT49Smiu21BZyIwceWOvPr7Vt6l4j025j
1WLTteeymuL5Z1mZGHyBcEHihOd0BzHh/SbLV9eubOUXPkJDJIioR5p2jOMYrVg8Jac80pk
N3JGNP+3JbjHmowP3H44/Kqvhq/stM8U3VxNqQSI28scdyVYF2YYB6cVvw+IdJLbf7X/wBN
TS2tZL8xsDNKT8p6dqbnO4jlbDSbLUvEdrp6NcafBOuJGuOsRxwffnHPvTrXQ4orbVdQ1Yy
LaabMLcxQna0shPAz2GOamN7FYGXUE1KHVr91Rd86MQADk/yHNa2ra1oeqQarYpepbjUliu
hJ5bbI5wMMh46e9VKUnK62Axzo2iXfhvUdT05LxpbURfuWIO0sSGzgc4qj4k0u30PWBZWbS
hTBHI284OWUEjjtV/T9RttK8L6zZW2rmK8mkiEToh+cA8446UviS50rWtdF7/bAH7uGNi0b
E5C/N29RRG7ldgcokZZkiRC275VUDuegH1roItElm0G5ln3vd28iRpGX/d4OSevTpWaRbWl
3aT2mpBmBDNMEK+Sc8ZB613EfiPwzcW2ow3qRRPqUccc/lKQN4zmRf7vb8zWk2+iA4s6Lfq
YjLasRKBICGB3rnGR9K27vw/DDZX+DeSCGGOa3MmArFmwQB6Dp+FJY67p1vaaVaTsZHsLll
aQKcG3POcc960Idd06xvb37RrralbkR/ZyIdoVd+4gDHbNZynK2wzltS09rAWsIikDyx7gz
4w5PZa0JfDk8em2EscOLyeRkYM4wNuOv50up6jaxeJLe5j1RtUsoJfNBKYCKTnb+AreTVtA
S2msodZZHuGklSfyciHJBXPrU+0l2CxzMnh3VYYIpmhAErOu3dyu08k1e03Qd8sUF9aTxAs
6mQONp2rkVoWup6TdRWp1DV2a8gMpLtG37wnG0nA9qtPruiG9VxfBkM0r58psYZcDtSdSTA
4y50+9tAPtMOwFQ5yf4T9386ba6dd3m42kAdVbBLcc44AreuZYL7SdMs9QL2dwiOryyISGj
XJT+fFVtJ1C0h002sr+VJFdR3MUv95QOVrTndhaktl4UumQNdI43QmZPLYZGDjDg9OayP7D
1MRxzfZQEcsFbPyrjqWPbArpbrX9KurOe4+0bJp7Yx+UE53eYW/lSy69BFq1ve2OsebCyqz
2ckJMacYZGGMHNSqkkOxz/APYOrGxN+tkWtgvylWB3jOMinarpiWclotussi3SbgZBgbuhX
8DXSxeIdCtmiaNmSJEkKwhCQMuCAOPTNc74juYLi7H2PVXvoBl0Qpt8nPOPqKanJvYBLXRb
gamlnqMbRRBgkhiOSvGc49OlST+GtVTzXS0ZbcSsiGRwGPvj9a0rbX9NuL6Nrid7MPaeVNc
BNxWTscdxgUsOt2UMFmJb6S9eOWXzZHTB2MuA9DlJbAVLTwzc3OmXoNuftsYQw/OArBjzz6
1lnR9TELyGzcheCoYeYozjOPTNdJDrelxabFYPdM4t2iMcgT/WYbcc/nUreJ9Nj1hNWhdpJ
ApgaAp98F8gn8Kl1JX2Ayz4XvZNOsntIg127P5yiUBQBwDVS30K43XSXkEivajaQmPk5GWP
qAOa2n1fw/BZvbQ30koZZj/qiAN7ZAz60zV9c029sJBaarcQzx5TyxGR5qEDA3Y+tQpzbsF
rmFqFlaWqo1rqUV2GkYHYxyAOhP1rOODjjoc00D5ScdTSjiulKy1C1hc0EZpM0o4pIBp64p
aQ9afgYzTAhY4pFIJHOOacx9qRME5xSYmJx60U3d7CisrCsKTQTyKCKRhz610DHU5SaZmlB
5oGSd8Uopm7ngZpQc+1AhSB1zSDqaME9DTDkGmIkPIx2PWgksefx96YCfSnAjHvRcaAg9Qa
dgtlj971pu7jpQCT3pXGL7nnnNJn5duOPSlpuecU0Sw6HjAPPUZ49KcMAcAZzmmjk04c09A
EbAHAAx0puOh/z9PpTjzSdsUrpAM2gDAwBjGAKTCjjaMdKfx0pnXnNUmrjF3HJOevJ9z60h
AZcNz9fX1pCcGl47021sAeuec0Yy2cfUUcdjSjr1xQ9gJFU46AkjB96QKwNOUmgHJ54rHQN
RMcEZp4AIwRwDnFN49adkAetOwyea8urpg1zcSSkAKNzdABgCqxByT69aN49DSFiamwDRxk
jgnPOOlByRjHHHHrjpTCxBxS7jTLDvyAfX3PrSgjbjAHGDjjPvSdeaMU79iBSx6A49KeGIP
PT0NR9896cBnvRcB5OOc5JPPFBBKfeP8AWkGR0NKcYpaARtkg5POMfhTR16DrTj0pAMGnca
Y4E560/NRjrTsikDH8UZpvNJu5xigRJgetNJxwKQNTS2CaABqE+6TTSacpAUikxEOaKTcKK
zESk05cAcmmGl21uMQ8GndRik6ZzSDPWmMeAR0PNAHek5NOGcc0AAHXJpCMU6k4zzQIMZFA
PG2ncY4NMPHNIBwGKQ+tIMk0pPagYm7ilHHJph4ozxQhDlNPFRjijdTESYNNzgjPGTim59z
VmzXTndv7Qu5rdexhjDk/XJFAEByM/kD2/Ouhfwdfx30Ng2oaet1OqMkTS4JD9Kotb+GwhW
HU74uRwDbD5j/31Xbalcxx+PdEtBpsQuWW2dbkH5wAOnoM1jOTd7DOF1fQNQ0eJJ7jyZbd3
aITQNuXevVT70+Pw7qjazZaQ8Sw3N6FaHzGwrBh8pz2zXZeKrNdQSzj0iEQ6at9ILuFTlku
CfmZs9iBkGoNQWLW9C0nUtPFxcSWFy9o5dcNt+8nfoOmamNRuK/EDlo/D1+19NYzSQ2t1Dc
C1aKY7TvJximX2hXVhDcyXNxb5gnNuEV/mkcddo9BXZG6tdfTR9aLqutR30VneRMDmbB+WT
8uDUfxBsYNRln8Q6VbG2gt7lrO8tSSfIlBOHHqGHPFSqknKzCxysGgXktrp1wk0O2/lMMSk
8hh61Zl8MXVtF5txqNjGpmeEbpOrL1rotGkii0PwkJNOS533zsjOzDy+eoGePxqbUUmGiQx
R6KuoM2oXSDzMkxkn73Wpc2noM5l/Cuox2K3aS2s26E3HlI/z+WDgsB3xRN4Zv4rIXSTW0+
YPtJiR/nWP+9iuvZM+FrextIxDrH9msI5zyXjDHegHQHHfHNSMudHt7ea0+zKdGIa9DHdGw
P3MdDml7RgcTc+G57R445dQsxLIiSLHu+Yq3Q0+58I31rK6y31n5cUnlzS+Z8sLYyA31roN
ehup7uxSLSEZBawFroA5AHUZzU3jZRc6deR6ZCkIhvFOoQg58wgDZJ15HtTc5aAcVrGhTaP
jzry3lbCsVjblQRkE1l4Gcbhn0rqvFKWP/CUYvpJo4mtYiGhUMX+QdayDH4f2EfbNQLY4zG
vX862g3bUq5mDpwc0UrFckKSR2J603OK0IY6lBxTcjFOUjHNIBc04HK8U0jjilXpigAIJ9K
TjIpc800g0DHZHpRz7UzJBp/OcYpoBxwO1N4zmlHvSFQKGAHnpTMn0Bp+MUzJB4pANPbPFP
AOztTG5PPWngHaQKmWwFbJ9BRTd3tRWN2IsGlORSe9O4BBWukBvfmloPJJoFAwzzinA9jSc
Dr1pAwJ61QD8ijPpTM4NGTigB2T+FITkUgJxS0AGcU7IA5ptB5FJgBpMGlPSk3UIQnOM0Um
/nGOKMg0wFpOfalHWg9aAEIYrjPB96d59yzrI80nmLwr+Ydy+mDTH6daTIA55p8q3AlFxdK
SUuJAWO4nzDye5PqaEnuIwfKmkjA52hzgnpmoty9qUnipUVHYYoLjLKxVv7wJBJ9aPPnbcv
nPtbGQXO0n1Pr+NNzxigYA5FPlW4rloyzBFQTOqqPlAc4X1x6Uhurksf9KmUdgHPfr361GG
jUY60m5Cfu8Vmkr7DHmWZnBMzZXowc5X2HtTjNPINks7sh42lzjH0qAFM9DTsp2Bo5UBObi
5ZSrXEhU8bfMOMDp3phklY4eRm3DD5Y/MB0/Ko9y0mY89GosgHM8jnMjmVh/E5yTTcUu5fS
jcv92mAmOKBinb1x0pNy46UAGCRxzSgEDBpN6noufxpQ645X9aLAPxwKVRjrTBIM9Kd5g9K
BCkc8UhHak8wdhTfMOelAIXac0oyByTmm+Ye4pdx/ur+dJuwx/Wg80gk9hR5nstFwEbIFMp
+8t2pM+1MBuM0+MMc9OBTSTnpT0meLO0DJ65FZVL20Ap4oqfzm/2fyorm94Qfw0tLRiu4Bt
OA4460UZKjOOxpjFaGcIZmgkEWPv7Tt/Oo8Bc54wa9W8PvHJ4c8PxNeBnkW5RNP2Ei7P93P
QHvWBaeEbV7g2V1JJDdIscsvQ5V25X6jIrONVNtdgOK2uSRtOQcYxSlHRijqVYcEEciu+Tw
1o6TQ3Fm90lxHvkRpGXA8tscjHORT9Z0XQ72/nv4jeR7rt4bhCQVLZGGGOg5qXVTA899fbm
gkDOeMV09todgfEWp6dfSzSwWUUkgMRCsdoztOa2pvCOiPHA9tNeO184EALj92pTfz+tXKq
k7AefjOQAOT0pcOAdykD3FdBc6JFIdKNm7BdQkMRWRslGBwWrbEOm6yl/DOk8t7YwrbjdhV
jbdtDDHcjmp9qmBwZBxnHFIFY9FJ+grtYvD/h0STI13NLc2kZ+0xQsQVcMFH5g1Yi0OC3bU
NOtrm6hEUm4uQPnUEYAHfrVKqkJnAbcAEjGelIeegxXfa3pOkXOpXd1d6gbSEFrdWZVRWlR
cjCgd64LIPcVcZqTEOCsYy4UlQQpbHAPpQUl+bMLgKMk7eMV1fgzUrOzkv7PVUV9O1BFtpy
R8yZPysvoQec1evtHubP7dpmrXsypp0UQ+UjbJGX4b8jkUnUtLUDgWB654xmjaM4zyOtdjN
4Z0221C6S5unhtLYhmkmYKWiJ+VunvUk3hnQ/7Kkns76e4m8mWaGUgCNlRgM++QaftENHF7
ecd+lOEM7IXWF2QdWCkgVu6XpNvqOkXE3mzJNAjy/N9zAHT3NdF4Uuo7DwVJc3eoLZQQalE
0gYE+Ym0kpjvnFTKqkrjPPuNm7t60mRjPbOPxrvj4W0zUdamUNLbSSqt6AAoXy3b7uMdhzU
LeFtEhs5ru6nu3ijikcrGVBJV9o7d/wClP2qauBw+R61IkUzgNHE7jOMhc13U3g3SpI2axm
uEaIRySmZhjaUJxwOMetXNFTT7SCJdIvvtVp/aEMiODwCUOQPX61PtkB5uylc5BB7+1O2Os
auwYKw+UkcGup1vSdMsre6kuL7y9ReQzRxJ/GjMcjb04x1qbT/DiarpWnD7S5uLmOaRLZ5N
iOy/wofXFN1Eo3A4za1OrtLbwnayXaafcmaK6MCXLZPYtt2fXFZ2saFaWUdkLSV2eeeSBvM
9VbAo9qgOe2OE8wo2zdt3Y4z6UpHH616Cmk6d/ZS6DcNMmzUTb7yw+Zyny/hnNYtj4esLi5
lsZvtEMyBgzMfl3KCcA1EaiYHLAZ4HPagYYAjnJwK3NC07T7+O9k1MSrb2sXmtMjYCHoo+p
OKt+HNI0vU7WebUPtHmLcJEqxOBgNxnmr50gOYjjaRwiIzsTgBRkk09oZI8eZE6Z4G4YzXY
DQNKsb22s7jUmjv3mQIkR+by2JBJ7ZGB+dXbvTLe40qxa/uMWtiJd8jNhmBkC5JHtUe2QHA
AAnaOT6CneW4z+7YY68dK7eDw/wCGpLWIJd3YeeKS4iugQI4wjY+734q9daPe3d1fW81zh5
YIRFNblfLuoyeDx0J70e2QHnXlyFXYIxVPvHHC/Wm9s9s4rvdGi0RtL1WzWG6MJaOOePzMf
NvxlTWNYaBb3nim+0dZwZIfMW3V3x9oIPCbuxwKpVUwObI4IpQGLgIpY+gGa7e28JWRvRp9
6sqXRgW5bL4BGcFCv94etOXSbXRIP7csml8uzaRZlLbgwVyo/Sk6iA4hgckMCpHXNIQB147
V1UOi6fqNrLfJPc2ybw/m3GOQzAdPTmtKHwbZRXU1rqS3NvMlwsEQikUpIGUneDj7vFHtEB
wq8ZOOBjPtnpTihKGQAlQcEgcA12B0NTY2lrZ3EgtL9iGYnnzUOCoPpjmptGh0S70a/sybp
opJYo5AWGUfJBINJ1F0A4XuKRyAeeKsX0Qtr+e1DFvJkaMMe+Diq7A5G45HpVboCCil2j+6
aKxJJaceo+am0ZroGDferS0vUU09pC1nb3PmgKPOTOwggk9e9ZtKO1Azpv8AhNdQiSNbOxs
bfyvMMDiE7od/3gOcf4VTTxNqgaF2ZHlgCjzHXJdVOVUnPNYxJ3cD8a17TRRdaQ2p/bFWOO
bypE2klAVJ3H27VPLCOr6gTjxbqSqQsdsp2PztOBubJ/WpIPF+pwX0tysNsfNyJIZEJjdic
lvzFPj8KKdVjsn1WJEkiWWO48pirjG44FWLjwbBa2EeoTeIIBZy7fKkETEOxHcf561MnBaA
RaPrcUmv6lqepG3ja5tpEwAdruRgAD64qk/ifVHiiUNEpilE8e0EbGxjb9AKtv4Tkjs3uPt
gIjSOUIEJYIxxuHsDWoNCdNIgcQWZkt3Esxb788JGRkUmoXuSctc6tdT3cM5cQmJt8aoPlD
ZzkVoz+L9Tmup7r7PZwy3EYSTy4+HPUOf9qtX+x7fUYZbizktBBdl9iImBDsXcR+PSuV0nT
JtX1RNPtf8AWvnaBwTjsAe9CcGNGnc+LNTurie7a2tIJLiMJM0cWA4znceepNWT451doyk1
vZzBi2WaLaR3HOfWsyw0f+0NTudOS5MEsUbsnmR8sVGdm09D1qxB4fivLS9mXUPJ+yxiR2e
PCgngJ9apKAxsviu6mtL+2urKymS6l89S6ZMDkYJXnjPvVT+2iCrDS7MlSr7RH1wMbevfrW
te6ADBaXDPbW1gV2m6VOC2cZYd6U+Cp5LVZLbU7e5nZBJ5MaEAoWxuz3qlKCEzn47ry7C6t
fIhZbjG6Q5yMelXZfEmqT2c9vOyz+ZAluZHGSqLytX08HzyWv2631CN7VmCBypBDbthAHoD
zWfFoF3NqWo2MbeY1hkyMgySB3Vepx1p80GCJrbxTqNrevcXEdrehrcWjxTplCg6Z5603/h
J79LMWq21usflSRAKmCoY54rU8P6Lax6qFv7m3djCzGCROdrLkSfXHNV5PBsiXEIOpRtb3Z
C2s4Q4kYqSPoeMVHNTvZjKmneKLzTtF/syO1tJYGDLvlX51DDnvVJNWuE8OPoYhiNvLKJ2f
B3hgCOPwNdInw/leZYRq9v9r2rJJB5bZjV++e+KrTeEDAYZm1NHsZisaXAiON5JUDB9xmnz
03ohGdH4m1JI7dEMe+BVjErKSzKDlVPbFW7zxhqV5BPHLaWcUUyujKsfTc2WPX1q1D4Kkt7
+K31id4PMjkkDRISjMozjI7+1U7rRTPq+k6VFLDCl1EhSaNSAN3JLDuaP3YiSHxrq1tcLJH
DbEhlyDHkSbRjB56EVXXxRdxyyNBZWkSPcLcCOOMhUZc/KAD05rfs/CtpZ6dd3jajaXtu6l
I5jEwMcwbZkD8aoJ4KZF8ybVo7dUVmdDHuZSpAIwD054qU6VyjM1DxJeapp0Npd29sWjY7b
kR/vdmSdmc4wCTVq51WGy0vTbOylju3gDStIFI2FjkY75+laEfhG7tob21L2rSNjyJZjt3q
SM7T2PP6Vn3nhyHT9F1C4nuZ1u7OdIDC0e3qM5PqPejmg9AKsviPVZipeVWuFP+tx8zAHdj
86bq3iC91homuEgtxBIZVWBdpDHqefetrS9Ksry3stKvpYrW4nZZt6r+8aM54/TNNg8FvOy
br+OHfJtAkGS6EZDAdTReAFC98WavfwwpKlvG6SLNvjTEhlUYBJ78UWfi3U7JbkILaf7RL5
rNLHvO5hhsH6VpW/hyO21FYYr23vmuLctCHiIyTnOR2xg/nVm88MW97JZW8Nxb2xSJPPkjQ
7dzDILE8flU3gI5m11q7sLKeyit7eSG4cSOrKTuYdvw603T9cvdLilitPJKySrMWdejqcqR
7etXNL0GC9lvTdaktvDZyKjyJGXyWJAIx24rpJNAt7K3tbGSexOoRxSSgmA/v1XufpTcoJW
AxbfxPPf3Nn/asltAtm3mLMIcySAHOwkdu/TvUK+MNSt55Vt4bVrdhIqwyx7ldWbcc56kda
uHwdbF1VtZ3OXVSohIBZl3AfSs688Ny2dtdyST/6RZbXuIWXACt0IqVybDLd5ryf8I/p1va
SW/2gLIJh5ZDJls7foapJ4l1aKFkgeGBWChFCcR7W3YX0ya2NH0Ey6Rf2rFHv7i3jmiV0yA
pPX64rJudBkjNk1rN9phvZDEoKY2ODgrTi4X5QHT+LtVuLy5ulgs4nuSjOscQUFlOQevHP5
1nrq1ydUuNQZYzcSsWPy/dYnIK12ljpNsmm6ZmKC6jhlmhuZJo8EnOBk+1UZfDE919n36hb
tapLIGaFABHhgAc985pKUb2QGDJ4j1eUIr3StKmP3+PnKg52k+mav/8ACda8Ln7QFswjo6G
EwAxsrdQR3Oec1QttFjm1ubTJNQUNG/lq0YyZSTwRjtTtN0NbzxBJotzdNCyMymREyo29XP
titHydQLK+LNQ/sz7BJaWc0GChLxfNtLZAGD0zSQ+LdSgSNEjhZInR0DgkoEBCr19DTR4bD
zi1hv1a525WIrgvGSfmB+gzWrNoEFjoF3bTXFsR9ohdbsgZVWUkqcdGz2qW4IDNm1iaxt7A
afqa3DJKb3asZUQueqkHrSS+K717u4uEsbODzXWV0iiwCynIOM+9Zeq6fJpl+baWTzCyBwc
YOCMiqBbPJq1CL2Alurh729mupVVXlcuwQYAJNJk8ccZqKnksMYND00Ab8v8AdoqPc3qKKg
RJR05ope1agIOtOPakwKXqMUDA9av2Oqz2enX+npGrxXqqr7v4cHqPT61Q+tFDV0B32lzzR
a3o2lahLbyGztZQZY5lYMrLwCR3xxWWvi6GO0t7OTS99taSpJErOD8q8YPHOcmuestOur5L
g2iofs0fmsGYKSo44+nWrUvhzUYoIJj5TpPuEeHzuZRyDj6isuWK3JNe98WLJcmay04W6ta
NaMkkhfIJJDdOOTToPFVnFdafdvoQku4ofst2wlwt1FtxhRj5T7+1TWXhi0Gl6fJeRGSSSd
4pnglxtUL3z0IJqnfaCttALY2E0GomZgEkfgRAnDe59TQ+RjJ7TxVY2Fm9tDo2Y1kZoFMx/
dblKlScfNWNLe6eurR3lpavbxoqkoshLK47g9a0B4N10K+FgB2nYryhRIcZ+T1PFX9H8LR3
Nqj3dmwLRy4meUIsb7chSP61PuIZiSa/eP4pGvuiG5MgdkPRwFxz9e9WovEdsunNaXWnGRJ
bv7ZLskC+YR0Qg/wjtUB8K6slwbYmEyYxF+84mGNx2nvVaz025utJu5obJJGjkVTIX+aMk9
l71doMDpbnxpolxZSaXNoFybCVWzGJxlSx3KwOOMHPFU7Lxktglv8AZtPbzIYRCm5xj5Wz+
tZk2hahZWF29zYpJsRZFnSUYVWJGcHrn9KbD4c1W40hdTjhie2KlgBKN7BevFHLATNe08XW
dustm2nSzWBJkSNZMSB9wfOcYxWZa+IDbeKZtdhjlgmeTenkyY25PKkHqCOtNbw3qyfZz5a
iOf8A1cjMFCnoQxNX77wlOuh2V7aRL53lt9pUzAncGwCFHb6UcsNu4Ill8Wafcalbao2jMm
orC0M7xy4RxtIBAxxgUN4wjls7OD7C5W18t7c+YPvqCMnjkHPT2rOXwvqAs7y5mnhiS3i83
AbPmHOCB9DUOn+GtV1azFzZRwCJmIHmShSWUZIA9utJwg/kM6zU/EiaTf2F0sJmuJbSJ7pl
kwCOuAMccmsmXxjHNYx2EmnsYIWDj5+fMViwPTp81RR+G3i0i/S4jWW+Uwm3eOUFdrHBOPS
ny+FpfnuoERIbbykEU0uWn3Ejg9snNOMYJXAktPG8sEbxTWs08UsjSSK78KSMEp/dzVew1S
HVvGegyJbm2jtvLh+eQHAHfNUta0KbTLWO/naKJLiR4xbiTc8ZHYnv9akm8M6pc3Kx22nR2
5a3R/8AW7hIduc/X2qrQSA0bnxMtq9/p1tZt5ImPlsZPusJNxJ9c4qGbxNpf9oXl9aaG1q1
/Htn/e/eckEsOOBx096Wy8Ly3WgzO0aHUmmiWENKAQp67h2pIPDd9YyXBu7aG5kSNHi2zjy
wWOBk9/Ss7QEx2seJdM1qFTd6Exu4mPlXAnPyR8fKRjk8cVFqXiqTVNGl068gaRjsEVw0mW
Gzgbjjnj1pLrwhrEazXMxsxjfujhmBKlOWAHsKqaNo8t/avcvbmZHbyFCybT5m3PPtiqtAU
WzQTxVbBtJupNHD6hYARtOJSBNGOMYxweetPk8Vae97ZakmhmO+tV8oy+dw8QGFHTrVa08O
yPoF/cTwq18pj8pFc7sMcdPyNA8Ha2qSzN9nSJEWTe0oAIPTHcnNFoDNG28bWkMUMcuiea1
uAFdZsEcnjp/tfpUE3irT7p71L/RfPsrmFI/LE3zROv3XzjpWenhPWXCNtgVJEMokMmFVQc
HOe+TUOqeH7/SESe+aFl8wxHy5AcN1wfwpKMBmjoNxbxaJrstxGj5ERWMSYLFWJGPxpH8XN
JdW93Pp+6aKCSF/3nXd17fSoJvCGswWSXb/AGeRRsLJDKGaLeMgsB0GKki8H6nb3Alvzara
wugfdKF81W5G2k1ACf8A4TFVZHOnE7ZIpf8AW9Si7QOnvVPU/Ec2oQ3BNv5M9xGEmfduBVT
kdq3I/DunrqF1EbAvG73Agfzv9WUGQCK5618OX93ErWrwTK0hjyj8A43H+tNKDA1rPxrJaW
kRXSomvY40gW5LnBVehx+dZVxrsr3lpNaQLBHaymeNCc7nJyT9CcVBpmjXOsXTWttJCs3OE
dsbsdee1F3pF1a6f9ukaIwltpMbbyD/AAgn8KpQgmB0DeNrCaCS1k8OK9jdb2miMxBdmOSw
PbBp/wDbdnpOj22k3thBqFvMj+baxz5EWSCmGUZ7CqeleGxd6Lfs6QC+cRm3RpCGTccAt7G
q83hDU4ZRGJ7OUkup8qUEAqMspIqOWCAh0TXodFuLiRtKjnSQAIhkKmIg5GCBnB79KW21+O
11DVrkaZl9RBU7HIaFWOWA479PxrV1fwdPLqMJ0s28cE4jTy2k5jcrnB+tUYfDc+qzeZpog
tYIwqkTS8qxOOfckUXhuBaTxZZ+bp11NoglubJDbPIJiFmgPAQjHDAfxVDYeJNJ07z4INDb
7HJN5ojecFkGDjLYwTzUI0e20W5jPiEJcQzIwjNvJ9xw2CD9K5+YxGRxGMxlsqaqNOL1QGj
r2qQ6vfJdw2zWxESR4dtxOD1z9KyqcSdxOeSc02tElHRAIetHTDGk707jgHpRITIN49BRT8
J6CisgJcUvTiijtitQClAHWmjNP7UDENN5NLyTT1TPegC9omox6Tq8d5cJ5lttaOVOm5SME
ZrXs9SuLDw60l1YzGCS8W5tJHGASDllBzzkYrmWGMgHqMGh5ppI1jkmd41JKozZVT6gdqzd
PmdxHoi+KfCxtrizF3fQQ3sjzySxwgNAzcgLzzyMVS0nxfYWdqbLUp7m/tt5KyMuZrcHgsr
E554OOlcL1BBOO/0pTnIOR1z0oVFDO5s/Euk2LJD9tvb0Q3RnSSVcsy7CAOvqRTrrxLocmo
zX8F5fkXVs0Ulu6/LHIVxkDPSuDAx3pwxnPU0nRQHdXPi3TphpzRiYSafh4jtxvOwKV/MZq
Dwxerpthf6pqMciwTTxtu28kbudp74rjuODk9cjnpSmWUxJF5r+XGcqu44U/Sn7JWA624li
Oi680Go3V/Z7Y0huLhSm75s7VBpdH8RaZp+mWUU7S+ZbwTRuoTqWPFcm1xcG3W3M8jQKciP
Pyg/SoOhz3znPrTVJWEd7PrPh25udRsbjWr6bT7+PfHKYci1kznaFz696r2WueH4bCC1uZp
m2WbW7kQ5JzIDnOfSuKxx68Ypc5P5fpR7FAd5qGt+HJdIn061uptpt2hjZoMbfmJAz/Ws3Q
Nb0uw0u0gu5JFlimkkIVM4BTb1z6muVJByD6YpeW759zRGkmhnanxD4dks0tbqS4aF44InC
xc/Icnoas3HiXw7JB9miu7jYnlEMYAOEctjGfQivP2znoM+tIoyT9KHQVtwOm8RatYarYRR
WLyNdRXUjiMx43K/IA5rc1LU7CDSE0u4ur2wv4beKSFoV5dsEGNjnj6158rOH8wOQ6nIYdQ
e1OaWWV2kmkaSRvvOxyT9fzpypJ2sI9Bj8U+Hg4vFluVnmeGaWIQ4C7BtPOfmzVVPEmjrap
AskwIijT/VjGVk3Z6+lcOPlK4/h6CnKSWA4/Kp9ihHcP4m0YyuyvP8AM9yQBH18xcDv61R8
N65pGm6aYdSM6SLOJ4hHGDv+Ujk54NcsVI/iI+lHTkEL34FL2SKPQIfFvh+OY37pdme4WNZ
4kjAVNnUq2eu3n61lPrmk2sV5Fb3l7foZop4HuV2kqrZx1447VyB+Y5Jyc5+lGAfvCq9igO
zutf0Rb/UpbfUNQura8hO1JhkREspKgZ+tVNf1rT9RsZ4LLzfMkuhOA6bRt247Vy5OTzz9a
CxIAY5+tV7JAekTa7ZeHtWieYzst3ZwpcKq7SibTkg55PNYE+r6VFYTWMN3e3cYvI5kluF+
Zox2IzXMy3E8xVppnkKjaCxzx6VCRgg/jR7FAeiW3jHSrbUftsYnYpczSqDGCPn4UYPbrUF
r4j8M2rTukd1Cv2g3KRpGCA5Qqy9emSMVwhI24AAyMGjce3H+HpUqik7gdDouqafYwar53n
RXl3H5MLogOxSfmxz1NXdW1Xw/L4W/svSTdxyb0YLJGNm4DBOc55Jrkhx935c+lO3HGOCPe
m6d9RHe2virQUgiuLhLyK6MUMU0aoNo8s9RzzVe18SaNBBcCeO68wXE0kaxoMOki8E89RXF
DBIyAcUvyhcAAgdqXsUB3J1qPU7g22jW1xPevPBNGpAXIjXBySfSqw8R6bBqmqSy28iRzXU
UqpGuQu1iStccjvGQ0bMjAYDKcED600kk5Jyc5+lCoIZ0PiDVrDU7G2hsxMHimlch0xkMwI
6Vz3SgDHTI4x1o5rRRUdgEPWijvRTAawOeKdwQOefSlAoGNwFS9hMhx7CikyaKwsxFjmins
jKBkdabt9xW4xAcUue9Jx60n0NMY7dzSlqZjnrTgM0ANwewzQQR1GKD1o5oAQDPbNO56baQ
Z7UoLDvQAYPpQVxS7ietOPPFMBnalB9aCpFIaADdjoMUGjJ9aDzQhCUUoHPtSZHqKYCk4GS
KQ564xWjpOk3es3TW9qVCxoZJZGB2xIOpNXE8OteTRLpOq299E6u7yAFfJVPvFwf0xUXSGY
IJPWnZ2gmujs/CE2pT2gstUgks7zeI7oghQyDLKR1BxzSweDp57qKL+07YW01q93Ddc7HRc
7hjrkYNHNEDmAxIPFCk10C+Er+Wa2+yzw3FpdI0qXS52Kqfe3dwRUth4Qm1S6s49O1KCSC9
LrDO4KgyKOUI7E9vrS5khHOgE0pBBGKuyac1pblrmcR3STGCS1KnfGR3PtW5/wAInaDTItR
bxJa+VK5jUCJyd2Bx096bmrAcvnjoaTj0FdPP4RmhvNYtP7RhkfTIlkbapPmZx8o9+R1qvJ
4VuYzcWwvIpNQtYhNNbKD8q98HuRS5kM5/270HJFdRceC76DxFpejLcwu2pxpNBcZ/d7G7k
/nVOPw3eT6nqthaSRznTY2lkYH7yr1x75quaJJgj3pCRmty00AXGlx31xfR2izs6Q71O1yo
yee3YVjbcDBXmm2nsMZk9qD0p/QncpA7HtTSKYxmCelOUYHNApce9ACjNLSDmlwaQgowfWg
Y70oVc9aAE56ZpCPSnFR60AU0xids0ZpSPl4pO2aAExSUtIetJgKDTQxEhPpS9BmlUDDMT+
FSxFfzB6UUbk/u0VjcC4SePvDHqabn2FOOf4sfhUea2GKMHJxScfSkIJPFKeQAe1MBTwKct
NJyKUGgQAcmgcjNKCc5FGTjBoEA4oPIpaT8DQAmMc0ZzxQTxSUxi5A45NJSgdzSjB6A0AN7
4oo75opiHYHH61qQN4b8lPtMep+dj5/KdNufbIrKyMUnfPH5UmrjR3Hh2fw+y6rpli91BdX
9k0Mcl267Sc5CggferQ0aKx0rQksL6GKy1fULa4t5CW+bPG3JHAyM89684OGXBHPbPQfh/W
jcx+8xJ9SS30znrWMqTYz1Hwcy6bZabpl7HGL2Sea5aORwAqCPGGPvUsO2+12HUbGSMadLp
UyQW4YAWzhSGQ/Unj1zXk5JJO4klupyc/nmmkDPLHJ6kcYHoKlUAPUNEu7bS/C48LXlxGl/
fRXDL+8DeUWHyqT2LGsu1Wez8IW+lZ8rVGuZLwLvG6BAuA2exJH6VwhCnJxjcctznP19TSH
DD5mOfXn/AB5qvYAdh4r1LT9a0Ow1iJlj1KZmW/tgOjqMeYP970pWDD4b6anyE/2mWCggMB
gDJHpXHLtJ6AZ647/hThkngEe//wBaq9ldWA9gvNSSPWfE5eCyAht4XWVNu+TG0kZHXvWX5
8Np441bxLJKrabc28ggcNkSNIMBQPWvNOjgkEg46HkH60YIXgDnGRyB+HPFT7AD1Cy1CAxa
LBeyquqWF2kcK5BBgfBOT0GMH86q2V5ZaN4ta5vImmW9v5EHlSqF2Hg7vbmvOdvB9T19/wA
aTAxjt7jOfWj2Ij0zTITpZ1Xw7qX2W98M3Ekob94C1s4GUkj5yD0rjBJ4YwAbPUSRxkTrz7
9KxNo+b5eD1HqaMAcCrVKwy9fPpzOv9mwXES/xCeQPn6YqphjQCQKDnGea02AbtIPNL1FAB
Y/407lM/LupAMFOABNJkn+HFL0oAXGOetGfbFJk0oJNACE03NOINJihAKG4wRQeBjqPWkxQ
D2PSmAE4HHNJ1oOP4f1ppzmkwHn7tCc7himj3p6HBOOlSxFfYPeinbzRWdhXLHI61GetSMQ
RTeMVoMB0o7ZoFABx04pjEHJwKeuO9S21ld3s4hsrd55T0VBk9M0xomUkMCrDqPShaiFAFG
2mqDjPWlKtjj9Oc1Sj3ELxik46ZNWhYX4S3Y2kmy5O2FscSHpgGmXFnd2oVrmBoQxKjdxkg
4IqbpgVjjoOtIBzTsNke9Jkcc9TjiqsNAf0oDEfdqW4t57YotxE0Zdd6gjqPWoo4pJpRFBG
0khOAqjJNFgY2jFPWGVpHjWJi6HBUDn8qc9tcwwrNPC8cbEgMwwCR2p6CIsUVLBbTXM3lQQ
PJJjO0Dn1qHI27uQBxSaGgyaM5oPtz9KER5HWONGd2OFVRkn6UDCkI4p0sbwTPDPGUkQ4ZW
42n3phGenFCAYDzzTsjHTNJswT7dfan7Tj0+vFNgNU8/dqRWQ8Fj9MUzbk43Dk4q/Ho2qP9
m2afM32rPkfL/rccHHrU7agUh97qMUpwO360kkbxzNFJGySKdpUjkGm8queSPXFO+l0A7Jo
74qSC3nuZlhgiaSRuijqeM1JDZ3dyk0tvbvKlupaVlGdgHUn2o5la4EPGKb1PFTy2txb20V
xPEUim+456NSSWlzbpE88LRrMu6MsMbh60XAiA7UMpxjNT21pcXfmi3t3l8pDI+0dF9ajCg
8g9s01qAxVz95sClb5cgHOKtCwu5NPN+LZzaBvLMwHAb0NPk0zUIVYSWcg2KGbAzgEZBOOl
TdXswKSnjmgkdBVmC0ubmFpYIHlROGKDOPrUdzbzWsrxTxmN0ALA9sjIqtOgEPWl2ntRypO
4EY9qsTWs9uYxOmzzFDLkjkVMtAIMjBB602rF1aXNr5YuYTF5iCRN38SnoarAgnAIP40XAU
gikIIOKevze+OcikYEHKjPei4DKbg76ngtp7qdYreBpZGGQqjk8Z4qIfePsaAHYpVxyKQEU
IRuH1qWJjNh9BRUlFQSGDt/CnEDAopOnXmrKG0uMrwaDnsBSjO0UxnSeA2ZPGlrtY7zHJjB
x/Cc5qPw9p9vqGpTLd2kk0IkVTLuKqmTjJPesrT9SvNJv0vbCURzpnBIB4IweCK0oPFuv24
KQ3qoGADKkKAE5yD09axmpPYDp49E8O28kdtNpMk8htZrgy+cV3MhwFwO1YerWOlrotrrNj
Y/Z7e5Ux7Q5YxyAnOPwx+dZ7+JtanuPPN3ul8togRGOA33qbeXFr/AGdaWVjcXUsIXzZPNX
ALnrtpRjJbsR1vhmaPWfD9r4PvpFheV2uNPkOR5UynhQfRhn8ahi0fTrmW0t9QhkN3evcw5
aTIWVTx/WuR+33pht4UuNotjviC/eB68GnNq2pSQwbruTy7Zy8T4+6x5PPrSdN3umFjoV0v
Q7TTVu9St5R57tApjRiUkXHfoKZ4q0jS7DTvOsLIWbw3JtyzNuEi7Q3I7Vixa9rMGnT6fHe
v9nnPmupAOT1yD2qK71fUdSXy9Su3mg8wSOQvIJGCfrinyzA6yXRdCsrG01S8hme1khjRlT
dIyswJBHpWb4XsbZJE1Yxef5N7HBGpyGjDHgnHeq114ovYi0OjXUkVq0CwEMgzKozgnPQ81
m6Xreo6M0smn3QQSAbgy7146Mc9xVcsrAztns7G28Taa9jZSHUbqSSaS6eY4iAdg52+mBTb
Kx0S8klv4bR7iGV7pFSeQshwpIcDtXKnxNrnnCd7qN5djplo16Nyc8c9+lMTxLq8IQRSoER
idqxgDLDBHTpioVOW9xHT6bZ6Tpmt21rbmVNWjDNIdp2lDHkZJ4qGDQvDiapb6VexzPfA+Z
IF3BWjKlsk9M5xisCTxXrk32UyXqM1qmyJvJXPQjBOPm4PelbxVr0qWgNypFopjiIjXPPYn
HQc1ShIZr6to+jp4fmu7XT3triG3gud3m7sbiQyj2p2jeH7E/2dFLkXE1t9sjuEbmNg33R6
5rnJ9e1S4tTaPcq8MiCIjyxkqOlRpq+oQ2sdmk5SKM/JlBuX26ZxmhwkM7vWdI0XUl1XXIb
Dybmwlk8+3MmVu9uCG+ozUP8Awi2iE2zJC8n2je/L/cHlbgv4H+dce/iDVzci7N0EmClSAA
FIPByO+akh8S65axzwQXuxJjuZGQMQcYyD2BFJQncCXTrG1GkyavfWZvLdbn7I0asVK5HDZ
/xrorfQvDsd/FplxbzzXyRmVgAUV18vf8zdzn0rkbHW9U022vLWwuzHFcrtnQqJMnqDgjAP
vVx/FOvSi2R74ubeMpEWjXOCCME4y3HrVOE7AO8S2dra6lD9hiMEM8Mc3lkkqpI6ZrtdDFh
5Hgb7TPdxz7pfLSEApnJ6k8j8K4OXX9VvbB7G4lMsUgTP7pflAPy844oh8Q6zC2ntDdeWLD
JtxsH7vPU+/U0pRk1YDpp9B0ua2nvJ4nSWSJ55JQSxBEu3NMu9F0CL7S1pbRvPp0LyyIJCV
nQHCkjtxWNb+J9VVUtZ72R7MvukjVFDMhbJAOPWr2u+KZLi9ik0/UGmWJSqyyWqQsEPVGwP
m+ppRhNKzHYZHpWnJ43s7BI2+x3USSmNXI8rK5wD161H4W1hvD2s3t0I/NtQpguYzyssJOC
pH659axYtR1CDUl1OO4IuhlllIyBxgDHpTIby9jjuRFIQLj5Zvlzu/wAK05HsxHe6h4b0/T
7h7i5c3mjxQrcQbQXLQSMeoHQjOKnFroOp6fp2n3VizKLRpba5kchtqvwhH6Vwthr+s6W2+
yvXhUIYSG+ZQh5Iwfzpsmr6o9rHA90zRxtlCuAVHX06ZrP2U+4Hbw6XZ2Dz/Y7cxtJFdRvh
j86KwxXN63pUFnotjcwWhtpy7RvHycAAdffmqU3ifxHcuZWv5XO0ozIgAXPXt7Ulz4p168i
MdxqLsjDBG0fN2/lVQhNPUDZ8HRf2zY6r4VlcgXSefEN2AJE5P6ZqxZyWsWl32pag9xJaX8
jWjJACcBQNvPbkD9a4q3uJ7dhPBK8UgB+dTyMjBFaNrqWvWGmXOn2slzDbXKgyw+VkNgfe5
HHGeaJQ1uB2l5Zw3E2s22nLBa3Kwws9kCY1uI9oJ2n+8OtOXQ9BFxJA2kCcvN5UbvI25R5W
/r6g/pXCya9q8+zzb1iEUKOBlQB0/Kph4j1zcGOpOx3bycDlgMAjj+7xS5JtXQGlrOj21p4
YW6jtDaT+cE2nJJUrnLHtzWsuj6HDotrq93YyyW32eNJ41DSEFt3PHTpmuWudc1fUbZLHUd
QlltcqTGVHJH9cVpS+JdRjnS28O3FzFD9nFtjbuaVckjK+2TQ4y5bAdVJpWma1DbWs1v5bx
W0DRXTEmRlZsbSOgGOK5LUrOyEWk3cdqsDzTvFPADxhXwCPrms+TW9aEZha+njYABkYYYAH
j6c1Vur+9ubpLq5nMsidGxjvngUo05W1YHean4d0hobq7s9NW3GmtLmEOcShQGGf1NUZ9B0
YWE9zZ2gZ4Eiu3VnPETr8w/A1zy+I9cON1+7Mrs+HHQkYJPrxVR76+dp5JLiVWuAEkOMCRR
0GPSjkkB2un2GkaZ4isrG2SRNUUliyo2woyZ5J69R0rz+Xi5lAyRvPX61st4o8QH7Ep1Dmz
UrDlVyM9QTjnisRiWdmJySck1pGLW4DWPPFCcYJ9aXApQMkLnHPWqYmN3UUvk/9Nz+VFSIk
+ZVpaX+Gm/73SqHcaTzTg3FAx/doBx2xTATGTmnFRjOMkdB0pofLY3Z9qU4yAflBOD9O9K9
9hm5Ho1tJ4Xl1QXEyyw4LKQAAScY9TWtPppk8CaFNdRy+TJK8ayQgZDFgBkelZcnie5l8Oj
STp9phYhA0yghyqnK9KfZ+Lr630qLS2tbea0jXYBID67g3XqD0+tYvnYG/BoelwarfWGmXl
0Zoo2jleWMBchckqTVy50e0i0DWIbGCVrO3FvJP8wZgduWI9BzXNweNb+JronTrNjPKZjuU
/uiV2tjnuOadH421SLe8VlaEOE8wYP7wBdu057YrNKpcCxHosUmmWcGnSypDqqbiWAJDqT8
ue3HNW9DstCu9IvLRWu/IuZYopAMbo5cnBB7AgVjyazLpCaWum6jDdeRKbxVRTtjc9Yznt2
qI+LbyO4lng06xt1lmWYxIhI3joevStbTAXStH02a+1T7fNcra2GTmDG+T58ck1r6h4MsrP
UDY/a5ibmF7q1dsBVjUfxDuTWZomrQQQa9c3Zt2muI9yQyk4kYuCcAVTk8U6lLaPBO8bnay
JP8Axxo33lWpXO3e4mbVr4ds7TxCsMV3Kf3XnQyvGGyPL3Zxn8Ks2eiEaHq2mGQ/a3liZ3b
AWP8Ai+X04rnIPE17FcW80kccpt7ZrVAR0Q9/rzWjH481CHy2TTLMzgq00mD++AGMHnA49K
cufoCNEaPaReDtV+x3JvtPWSCSaWPDPF1yN31xWf4Th06TTtaTUWkSyl8uPdGAzjLgKR6e9
QWvi+4sTNHY6VZ29tcOXNspby2GMbDz05rKsNafT4byFbaKWG5wzIScqVOVwewBppTsM3dU
8MWukmOSC8lnK3Dwu/GNysAv51Y1jSLXUNS1i582WOS2UEhVGBtVR/PNZVxqcsGiQr/aUN2
15ci9lgTI8pl4wx/wqeXxtdz2c9tNplkXnDjcASUDY4z36Ci0wGaN4dtdS0y3vJ7qaFpJJF
CqBgBFzn8atr4PsoF8zUJbpbI2f2xZoSGWccZUH1ByCPas7S/FN3pWm/YYrO3lwzMkkoYlS
ww4Az6Vp6J4igNjf210tvFarbOIYHdgHkJGcD0wKT59QJbjwVYWuqW9sl5O6X6s9pIAuVAG
fn9+1aVxaWUmt2VhDczG/ggRHZYVEeWX72fUDNcifFeoyRAvHEzoxeFzx5O4YKj2q3b+Nr6
C5uLg6bZu0oTKsGwpQYBXnqefzp2qdwNe30e203S9asbqSZ5njiLMqbl+Z+MDr0p8nhvT7y
5in1G7uliEUMcKRIPlBYqoz2PGeeazY/HupKyv/Z9g0qhQZSrEyKpyoPP4VDN44vWRD/Zll
DtKEbA38ByAefejlqiFuvD9nb6TqF3Hczu1pKfvgAE7toGOvvmktdCtbrRrC9V5ne5ke2kG
RhGB+Q/jTL3xleahpktlNYWYjmQRvKqnfgNuHf1rJt9Zv7Sx+xQyARGVJ8ejr0rSHO9wNDW
dM0zT1tkt9QE1yXKXEYYN5RH8XHb/AArprLRLXRYtVs9TW5+w3FtExuIGVhOHf5ZIz2rjtW
1uTVr4Xsun2lpIPmkECYErf3j71ZTxVeLbNaNBAbQpsWIlsRnduBHPrUSjNq1xm7ceCbSz1
eTS3vpmmkjae2lyCAgOBu9z0qVfCvhh7iS3E2ouYZxbYIUbnYZJ+grmx4o1JkQSLFJJHnZI
4+faTkpn0yOlTQ+LdRjnlmS2tXaWf7SSUIG/bt459Km1TuB1ljpMraHd2VtK9zF/ZvmtHhV
YDzOqnucA1zkXh7TJtIGoCa4jDW0twAzAkBThfzqOLxnq9uVMMNrGY4xHuC/NtUkgD6kn8K
ry+LNQexmsvslnGJA6s6pyqudxC+2acY1U9RHPZwgUkhu+T09K9S8a21zZeH7HU7G7Epnt4
bS92DP2YY4B9N3r7VwlhrUVnp5tG06yuM7/AN5NHlxnH9RWj/wmuru960ltZOt9AlvNE8ZK
lV+6ceoxxRUjNvQZrT+DdLWCQ2s12rWnNz5jD5l2Bjt+mcZpdP8ACWk3TWzrLclJVik8vIz
HG+chvxH61iHxlqzNuMdugkfe4CcsNu0qT7gCqq+IdThnnltpkhMkSwlEPyqoOQootUA6HT
PDGjSS3EV8LwGGdbbEbj5ixPzE+wqr4UfTLPxRdabqV3LZ2s6tZpfRjm3bPyufWqMPirUra
ee5IhleWdZ3MichlHFUbXWJrae4ke2t5xcENIkn3SQc/L6VLjOwHZP4Ytf7Slh8S3FxJqD3
bWqTW5Aj4XKyY79jis5/Cll/ZxvYGnAhLebv+9JgAn6daS48UvJ4aV2nt31V7x2YlfmiQrg
Fe3tUQ8f62ro62mnnZjI8gASDaFIb1yMCpSqdwSGDRNCk09tR/tBrW3lQvaLM+GLgc/7wJ4
4rG1XV7jVBD5qxr5Q2gqu3NW5PEs0+iyaZNp1i8ZlLwSeXhrfd1VfRaw66I83UGhV+lB5JF
A5YU1uGI96v1AQ8HFA++PrRnHNKHyRUsQtFNoqLhYlpe1R5PrT/AOAVYWEwd9aWnWSz2F9f
TJ5kVmgO3rklgOaz+5rT029jhtL2xnwIbpRyOoKkHiom3bQDphb2134Vt2utPsILvV7gR2R
SEgwxDguecnJ46VTTwmLHV4Y5r60vUkBVVYMBK4JXb7YNSXninRLnWbTUjpl5iyRIreAOqx
xgdSO/PWprfxnpKSRtPpc8jxOzKySAMmW3EA+/SsPfSukMpjwU7Qfap9YtYG2eYY1Unau7a
SMe9QT6AdKtpZJzBctI8luGZW/dled31Iq3P4vspYpUi0+ZVeAoA75IG/dTdV1O8l0TUrkw
RpbavOJIQzhmUrw3Tp2pxlPqBh6fopvNLfUYrxVEc4idShLJnnd9DjH41rR+C7+W3hljlHX
BiP3lyNw46nisfTdUn02xv7ONVkS8jCYIxtIOQRWvc+ItOuLyw1SPT7i31KFFEs8c+F3qMB
lH861k5dAC18I/abMXI1eKEMHwjRtkbMbs8ehqxD4Qfynsku7QGWdUFyyNvUbd3TGMYpZfG
cNwxM2nuzOssZZWADeYACcY46frT18a2aSRu+mS/K6P/rR2TZWd6txGFf6Zaw6P9ttrhZ4o
pzB5iqR5gxnPt3q94XtYLmy1xZbWG4kjs98RbqGLY4qkmoWUGjtYXNs1wjzNM6q23acEL9c
ZzUuka7Doum3scNizX1yVUzb8qEznketaPmUQINS8PXWlQWclxIClyxQjBVo2B+6Rj9a0rr
we0eqtZwXytHvWONyOJJNu4rVDXNR0y+1Fb3TLa4tjITLKs77xvPUJjoPrWxceLbaeVXWyn
RorhbyEEjKyhdrA+1K8rIDnLPRpru2vpjPFE9kQssXcgnAI+h61s6X4ZnSe3v5XjltUnjDx
sv8ArVJxketZWm6xJp19dXXlrKLmN4nVuh3Dr+Bq/wD8JBpUlrpEs+n3I1Kw2q8gmHlSIpz
93+9VSc0MuzeDRPPc3Eep2tqjtJJHCUbIVWwc/SqGraNcaXpXzvayxrcmMSIp8yQ4BGfar0
vi2xdZAthOA6TKMuON7bv/AK1VNa8Q2+q6e9vDbvCzTLKXZsj7oXFZ3mAQ+EdQugY4Jka7R
UeSLbho1fkN9Kij8LXMsrATpCzSNFEJYyDI6jlf1q3J4njkVQ1rNDcSRx28zo+MhOjKfXpV
m98bNfFJ7qBmubd/Nt58gEttwd/qfeh+0TAvX3hRJb+0u9NubKOeJIBNZOhIQsPvH1BPGKz
f+EctLe809zdxyS3AZmtpEKqrbioVR1POTTT4wQajDffZZFdhGLpS4IOzpj6mprfxbpKrE9
zpE8ksKlVaOUbgS+/I+o4oi6i3A56DRmm1y50+WaO1eJyPmBwTnovrz+Va2gaSB4h1PSrm2
S5nht5VVWQ5UjHzD1NR2Wv6db+IdQ1OfTpJobpsxokg3xHrnPr2p1l4rTTfF934htbaVGmV
iqNIMxlu59uK0VwK9l4be+2iG9jYTs0cLNGR5rKMlfbnir0fgomKN5daijciNnTy2+Qv90d
KSXxXa7l8jTXi8qdrmFBIMLIw+Y/7pPIFPPjC3Yb5NNkY7IdzCTr5Z6fjSvMAh8GPbiOVtV
t5LhB5xtSjZZA+0jp1zW3FoySa5Mq2tq9pJNOiQCP5kYJkVU1jXYYLLTNRjtnE9zE4+WQEK
rPnb9arQ+Nora9F7DYSpKJ5bhHEo4LLgCs+aoBj2Xh37YyD7aEWWTyo2aM/PJjlfbGMU+68
MC08jzdQiC3EaurlDtDZwV+tXZvFttIzFNKaE+eLuL587JgMEn2PWqFv4icfYIr6zS6gtbh
5sE8uG+8o+h6VqnO1wL9v4LM05D6ukMfyBHZM5L52jA6cjrVK50k2/hmaSNoJWt5cTOmQyZ
JAAJ+nStKTxtaFUMejyxhDHtDzZ4QkgfrVfVPFdjf6FPYx6M9rJMVYyebuBKnPT15qFz31A
L7So7nRPD07SLaPcx+UsohOJn34+b3xSTeD0ivxaJrCTMZWhibyyBJIBkrT4fF8MWh2WjXO
mNPBaMGQ+bghwxYsD29PwqN/FfmPI50/DR3JvLYB87HIwdx7iqvNOyAtW3g6S1mt3j1WJrk
PH5kLRfKm8cfWk17SbddK0eaRorR3EkQlWI7ZnD4yfSmx+NFDK7aUZCvlEky43GPv+OamPj
SGXT4dNuNGFzawyGZY3l5Vt+7OfpxU/vb3Ay7jSDpuq6S7TC6t7p1Zd64D4OCK3dY8H2st3
e6nYarGbcPI0iCEoY2XB2478GsXWfEEGo3VhcWumtatZuSQ8u4MM7hj2q2njBFv7mU2DNZ3
Qd5oPM2lmYckHt0pv2j1AvaP4bj07X0TUZkljlR0hBiyJTtyT7VnW/g+aaV4RerDcwhftEZ
QkRhgWTH9auHxxC8vnT6KXaKQvBibHlZXGG9fWqieMnjvlvxp/wC8cr9pG/iUKMYHp161H7
waK0vhYQJBJc6ikNrOqt57odoJJwPzFWm8D3clpHJaalb3Usiq3kqjDCN/FnHtUtx4t0y/s
ZtNvdDf7GUCxLHcZMUgOQxbuDmi38ZJZwx+TpzeZHDFEG3/ACrtJOfo2cU71AZUXwlObQ6n
bT+fZRxtI8ixklcMFIK9eCc59KffaDHY6ZcyWN4lwptYbiUSR/P8x/h9qW38V/YrqOSxhng
S1MjRoGH/AC05ZW9QaZP4psLmGSGfTZP30McEm2XAXaeoHbihqas2Scp/D1znnOMUJ94Y61
PdtatezGzRktt58tWbJC9smoM/MMYrZu4xfm9Vopn4CipETYLdFxQAxO3pTcnOMGngAnvVg
KTg4xQeVBxkA8jpxSgCnc4wcEEHtnFC0Qzop/Da3I0hdPCxteQrvM8g5YnGRVY+FtYkup4b
WBJzDL5LFZAAedoYE9s1vL4h0CXQtDtbmRludMKSJIkRJJJ+ZCe/HNTXGv6KWtJrXW7uIQX
H720SEhZk37lbP49PaseeaewHOSeFNchneF4omdCflEg+f1xjriqt5oOo6dbNc3MKiKNgrH
dnBYbgMe4Iro4fEOmRusyu/nWdzNJCdhPnq/Y+mDTPEOv6NqGiPHaTyPd3DxSNG0RATam0j
P1FDnJ7oC9B4V0i50S0kjtJ7eeTT2vDdGTKeYrcIR6HpWAPCOpLp013IscEUUXmplsmXLYw
vvntVy78SW72fhq2s7u4kTT4wLmAAqrNuyT+FW38Q6PDqd68erXuo28sayQ+dHzE2/JQD6d
6lOaQjFh8G69MAyxQrFsMjSySBAoyM9e9SaRo8V/4W1i8+wtdX9pLGsflMTgMcEkAc1oalr
WjsNXit9YvLyG8ixAJoiBE5IO39OtZWl6ta2nhTVdPeaaK9uZIjGIxxtXrkihuUo+YF7xB4
VeHWJINJtBBFFBGzpNJzvK7iBkZqvo3hszyBr6MeQ0MhCJIBIjBcjI9K6F/E3hVtWbVDdXf
2jy44g/kk+YgiKnOeh3HrVe21/w1B4ug8RW81yTJAftFtND8iSbcbfcH9KSlJLUDjY9Kupt
Ui06FY2uZfuqrAAtjOM/Sl+xm2uoFvow0buPMVJBnbnBxVvULjT7fX1v9GctbiVZthH+qbO
SvuKNSvbS/8Rm6gBtrRpAQGGdnrjFapysM2PEPhrTdJvJntUe7sLy3Eunz7tuGyAVb3ByPy
rHbwprOAfIj2bBKT5gA2k7c8+5ArbsfFdnZWVzplxC1/ardrcWkwHzIc/Mv0I5x60k3iDTb
TxDJPHqdxrGmyxOu2RdpiLchR9D/ACqVKadhHOPoWoxzSrJHGrRMUlJk+VWHbPb61qWPhye
bw7e3bwKbxGj8hfM5wTg7l9x3q7F4ps/+Egn1IIq29xbiO5tp1DJcEj5voc8j0rR/t7whdL
JLc3V1Et2sSPAIyTFsPZh7Yoc5LoM5GXw1qqQyzGKNkjKgnfnhvukDtTtM8O6lrFzcQ2Kwu
0AzIZJAigZxkk+/FdVLrFjI9xNaJPe6alh9mlmMRRYpFPyH061j+FhHLpviFbuUxRrbo0jK
u7B3qcVSqScGwKZ8MaxG9xHJbIJbY7WQyDcwHDMo7gVLdeDdesY0klt4yp+VjFKG2HGfmx0
4INb114xs7y9tdSDst5Zo9qg2cyI2MGrep68mheIJ47a72zyTpcyFotw4T7jDuCM1KnUYHG
WuhXZEN1NFG9p5gD+XICWTdgsD3Gank0hB4wu9Ms7EXUcTSbIGmAJAGRzXQrr3hNbS5+zSX
FlLdEmSFYSwHzhsA9l68VQ0+5hvviDc6naB/sp8xy23ATchq+eXVAU9G8NSNewjUoN9q6Pj
yn+ZW2lhke2Kzbfw/qNxII7fyXI4U+ZwxIyF+ortLHxR4Z0v7KLKe4byJBMIXtyRnYVwT35
NZkuveHSS1mJokF2NQjHlEfPjDx/TPSoU5voBzNppV3eSyRRr5XlnZI0x2qrZxt9ua37jwh
cHQ7S4tYES8QP9qjaXksrYyB6VSsdXtZI9Uiv1aFb6UXKvEM7WVt2MfSt5/FulXMqzT+dFK
0UqELET95gR+gonKXQDAl8H6zFdLbTfZg7DHyy5Geu3/e46VIngvWpYUmKW6CRVOHlGQpOA
SO1aEniTSmurlv3iKLxL63cLyxUYKn0NTTeJ9KnjkeYziaS2SNsRZ+YSbjg/Sjmn0Awn8La
vEjO0ceEVpCPM7IcN/SrN94fnht5pBpghkaVUQ+duWP5cnI68jmtufxLo2oJdrALyW4lE0U
UKw/eV2DA/pU9z4g0XT9Tns9R85g8iiUxLyqGPaSD/AHhnpR7SbewHJ3eiSadotzc3cYk/e
KizRzBlXIzn6mrVn4N1ee3tbsJazQybW8gThXaMnGeelV573SY/D15pGnT3Exe5EkMkse0O
gHf0Oe1dGNSttFtNDvLjzTLLZLGyBONm/JOe/SqlKXQBI/CenwawYpbP7RbTTGJCLgM0ZCZ
Abb/FWNaaJDJpWqb0hlvYTGIWEuAgY4KnPtWtpHivSdNv/tDecP8AiZPeLhM5QggE1dh13w
v9muoL62Zn1C4W4nnjGPl67dvas3Ka3Ec5ZeGLka5bQXog+zFkEjM/yspPHPqelRf2Al5q2
tQ2k0UEen+Y6rIcl8OAFFdXdeJvCPmQWIvL2S0tvLminSAZLI3KFewrnLLXbKDWNXuX81Yb
5XaHauSG3hlyPfFCcmrjJ9E8KGa+/wCJlHFLbvHIGO/AhkC5Xd71QPhPVUvTbmW3J+XZIG4
lyNwC+5FbMXi3S0vL6RRcCDUGaaZNv+rfZtA9+aSXxVpUtpYwok+6waOaF9gHmOq4Ke3QUK
VS+o0zjFikEy2wRhIG8oxjqDnmtQeG9UaSMKIQkoGyTzRtJJ4U+hqYXunWPibT9ZiE06lxP
dROACGJ5C+tX21Lw/bNqFhaXV1NZ3M8dzFNJFhlZTnZt/HrW/O+wNmLZaXcvfXtodPFxPax
uzxmTaUYcbveq99pF9ZWcFzOirDMdqspzg+jehrptFv2u/E+raxNCUieCXJZTiP5flGemTi
s3xTqWnancJLp9/eXEcn7x7ecYjgY9QPXHrUc8r2EczwBx/PNIBkin/KRnIPuKVQMjHrWjQ
EWyipKKgRJjnOTS5xQeKbuqwJFOTkU7kglO/eoN+DUq4KA4IDbgSD3xQMvw6Rqk6iaDTbh4
25DCM4PvUa2F95bS/Y5xHEwDMEPyt0Ix+dd1ZarCmhWkH9rJDIlkuFaTGHEnP6VY1DVtI/t
Jri2vYPK8uW3mQvjJY8N+vX2rF1ZXskI5C+8M3tvNBHZxzXoljEpMcBAXP8ACfUjuaprpsi
6feT3YlgNq20IsZ5OTw3oM127anDaST21rq1vHZ2tosNu3ncu+4Fz+NQ+JNRtZNLuZ9I1bT
xG26K5hIDSvkggj1pqo72sByei6PJq/wBpLGWKGGBpgyruUlRnbms97G/VYR9inUTH938v3
vb2Ndr4fu9Jg0SyuH1OGAW0M0M9s8mHZiQRgd81Zh1HRpH1HT5NSt44tRkaSznZ8i3O0dfT
nNS6kr7Acxpfhs3NxHDfPc2szu0YTyuAQu7k9PSqkui3X2Oa8tre4W3t41eZpVxyT1X1FdT
pV/b29rb2+oa3bzSw3cpkkEvy/wCrwD7g0zUdQsrnw3c20epQvP8AY4cKZPvFWO5R+FCnLm
2A5CHSNSns3vl0+4ayHLzKmQB9Kuavok1nqlzBZpNcQQIru+wHAIzj3rpdLvv7P8I6XdveC
O3QXMQgL/f3bQOO4q5cazpQv7a4gvIC1lcLNMA3EqFOV9yPSj2jb1QzjLXRbi40KbUgsxki
dY441jyJQc9Krf2ZqSz+SbGdJtvmbdhyB+Vejw3elx3L31trFtFZXMkEkMXnYMWFO7I7YNV
Lq+tLjTYY01KMagojmEpk7BzlGP0pe1l2EcA1neKvmG1mVAAxYrjjOM/h0qFLW6aI3EcEjQ
qSGlx8q/8A1q9J1DV9L1DRru9hv7eNZrWWFLdpAHLmQnp2BFYuhpZp4QuJJdYtjJJDKn2Z5
cGPpjA75q1UdtgOf0PRpdYujEu9Y0haRnVMglRn86iubF1lZLRJ3RVV2aWLaRnnP0FdV4bk
086LbTtqVtaSW7XC3Eby7WkLL8hGOtXZNT0ks8WpSwXljJaxDzUlAkikUZ4/vDjBHvR7WXN
sUcdbWmomymt5odQispk8zy40JWQjoWA4x3q5pGi6w12lpdC8061vUZN2zCyYGcZ/KugaS3
tNavjH4itrnTbm1kmt0SQ4XcBwfQ+1a9xqUdjrBttSv4mWZopEV5QRGohwT7ZJH5UpSfRCP
Pm0a+kliXTbK9nYIGYtGRg54I9qgmg1i6kmu7qC5uDnY7yKcjHHNd5Hq9pHZRomrwiX7NCh
xL1KyZYflUOqaxpMd1LfWl5EYRbzwPCrZLMWyjY/X8KUakuiA4L+y9QMph+wy70ypG3JQ+9
WY7HXI7a6eCyvIrXpPtBC7RjOfXFdOl/p2ravDcHVRas9mJp/ObarzAY2k+hFbc2raZFcYX
VbaSHfcOY0kyrbgMce+Kt1JLoB5r/ZmolIttjM0UgJQ7OCB/L1ppsbo3SWwtpWuJMNHHt+Y
/3cV39nrGmJqFzE9/F5GoSB4WJwIB5RB3f3eazXuIpviBoP2W9S7KLFH5kLZG4LihVZPdAZ
Vn4W1CZp47y2vLOeOPz0TySd49M+tZP9magGiX7LIvnH5P8AbA649xXf3OtJBo+oWE+qq9x
EzfMsp3NmUHaD64Bour6yku7jTz4gsGsb6BpLMxjBhcgf6z0J6YqVUlu0BymqeHLux1x9Ps
o5LkAoCWABJZRgfgT2qjcaHq1rcSQy2MheB9j7VBAbvz3FdzdazozTzRXd3bXUAaGS3ngch
4HUKGH+0pwabLPpcdvrFxHr9tK9wJdsZc8HqNv40o1ZX2A4y2028ivJRNa3kEsCNjyR8yMB
nH0/xqtJpupif99az+YxD5fkkn7pNdXFrVhdayt19rMQm09jcBjjMxXaR+OKba6/pU0+jy3
kxMxt3t7pz0XAIQn860c30QHKtpOpRzvE9nMrqN5UnAwe4PcmtHUdF1KwtJ/7Xe5zahEiCj
emGGRzn5eD0roINY05NOXSNSaG6s47cxSsHxIHBJjdD1JGRx70uo3Gnala39oNZtg99JbFC
xJAIGGJHbFLmk7JoDi7ayu7tmSzt3mZPvBedtXdLsku7ya3upmiCIWDhc4I7H09K1PCy6fb
61dC81mK0+zuu0sSI58NyeOwqbS7+0tPFGqzXP2W50+4ZhMrnaJFLHDJ6EcH8KqTs7JAZku
j6lcsBZaZeSNs3ysUAH1HPSqMmlalFJDvspYxK4CFuuR1X29a7OTWNKttClittVU+XZpEke
/Mh2ybtv5VZt9Z8Pm81C0ur9EtNXYGOVgSLVimCT6c8Vmqj7AcI+j6mkk4bT5VaBQ0ynqo/
qO+afYaHrOpQyT6fYTzxJlWkQZBI5J69cV0wvorbw1JFbeJrY3lq8kbuUJa7jIwPLY9u3NL
4duPsnhVL970WyWuo+Y2XID/ACH5Rjrk1Sm2r2A5WHS70yW0k9jcJazt95E3N9MdiaWPRdR
uLyOC2sZSJ32RmRdpPJxn3ru116wudckvLR1WLUpLcxwZwYpFb5z7DFWIrjS7LzJn163aR5
0k2vL88REjZXHYYOaj2suwHnpsdZgguLRI7hYI32SomdhcccgHkZOKqXNhe2433dpJCASvz
jHzDt9a799X0yyvUvY7yNo4opbaeIHO9i2VYeo5HNUPGV3YzadHHbalDdM9486rExO1WUda
pTb3QHCY75py8EUh69KQnBFa6PUBaKj8w+lFSBOMigDPSn4oGEPFUIj2etSooUEAn5h39aQ
nPWlVlDjmgYzALYO3ORww6jvinxozsiL94kJycZzxzW14atbi615I7QRvIFZvnXPGOg966J
bPy/iM9slqFE1s22N1GGYxflnNZuaXQRw1xam2vJLaQxO6NsbaSV/A1PqGmzaVeG1neOVgo
YyKM5BHHOOvT8q9Ent7qxW+vktkYizit4rcKp3SsMFj9B3qfUrCF9RtLlbjMUlttkVwB5dy
IxtHuOmKzVX3loB5PtcMWVWMgIJO3JB7Z4zWpHoU5043c08drGswgdZM7gTyMj3rts2V5b+
VdI9jqQgSR7uMAqZl/gcdsjvWg5ml1m6e6RXWTUUPz7cFTF1HbrQ6muwzyfygbjbuAXdgtg
4H/wBarGpadNpV4bO5kRplAP7t9wAb/wCtXaW8ljeDSPtEsauZ3sZY+AGw+VY+3asvW5LyL
xNY295oscM1rhBAj7vPUNwWOOuK1jUu9gMV59SudKt7RkzY20h8t2jxtY9icVJJokkWn3d4
LiGRLPZujj5I3Hr0rv3tWns5rXRbstFPdRSBbkDdFkNlWHTr6VYGn24fyL2ERQyi3aQlhgt
k5BArN1V2A8lwoJBGG7qffkUEAqMgYJzwOvGBXqdhbNc6e0M1mraop+ZdgzsE3B/Lv6Vz0E
kFr8R7+2lWFba5eS3JIBVQRwR6YNVGafQTOTFsr2wnE8ZkMm3ys/vAPXHp2pY7WSS0kvTJG
qRMEKsfmJPTA74ru7Kyn1GwS3h2Fo9TEJmVRkRqvPOM44qt4kla70HU7uSyWFRfIkOUCnaF
Izx+dHPfoCORv9NuLGK1kmIcXMAlj2npz0PvVSNBLPHGrn5ztUnOQM/pzivT9P1AJpel2t7
HFPpz2abWKD5ZQ/Y9e9WJtKm+zsLW3X+1IjI8ACru2+YO30NHte6GeY6hYSaZqc1lMYmeBx
udMlcnn8aXU9Qu9WvGvLwp5joEJRdoIHAFenailrDrS3EiK1s7TC/IwSr44z6VLNpBuopYx
FEjPJutCwXDN5Ixj6n9aHVa6AeUi1kNjLeGSNESTyhGW+cnvgVZvNJksp7KO4njCXcayCXk
hAT/ABVv6x/aDeEJjq1rHHfxXwjk2KAwGzpkV0dq8sumWVtJsaOG2tmRSqnDB+eT14OPxqn
Va1A8y+yu9x5Fuhuiz4VkUkP9Ki8soSjqVwcEEHAPpn1r1KyFqNWR136fe29+SMAeXcoxwB
7FfyxUUP2aC6hMuySymgJmDYOy48zj8aPb36AebLboLNrkSqrbwvkkEM/vT7S5uNOvo7uBg
k8JypZAcEd8EV6chfU7+/t78xvs1BY4MqqEfIdoBA6Fsc1xfiaHU7i8e7u9KSwa2jSCZI3D
fMOhPufanGfNugKmqabPbWVjrFxcwSnVA0oSIcoQ3UjtWQMjI2v8zA4A9O/vXbanpeoX/hP
wwlpBvVYpA77goTnPzGuogs7rT7ESyrBJcwJIRIqptB2cFR9an2iirJAeQ+WSWKhiBgb2BG
PQVf0fS5Na1m30mCSOCadwsbzZC7uwz2zXc/2zO+oaLZanNH9lv7ExTNsXCyHOGJA6jiuOh
W4uPEzRwyGSWMsqMMAgL0Ye9NVJSj5gJJoq20tzDqF7HZywTmCSOQFirDOT9OOKynhcFlKM
T7rgMK9Lh1HT9autF1VpI49V877LfQuoIbYpAfn1GKzoLi0u4tK+2TxKwuHs5omIG5Q2VYn
sO1JVHbYDgxHJuKpE5k7AIdw79McVe0vTZtVvBZ28sccjAnLjA465OOK9IguNRguru3ubW2
sri2aCJdsiuZELHLE/Suf0S2x421KdWItbNnmaJWA87B+VPxOKrmvrYDmjYW5jG/U4kfY4Z
GjPy7T06d6peXsCkqy71yu9SCR6ivTbJpJorKTUwnmTR3XnKAp43dx147VieMFubaG2s2to
o7MP5ltPHLvaRSAMew9qUandAcayyq2HRhzk7lxk44/St4eF2FjY3zalDFHeQvLuK8RKv97
3zxVjxDfRXej6bdx3CmW4hVbmJR90px+tdfaxWmsfD3R/C1wlvBc3cE0ttdbwGR1bPlv6Aj
pnvU1JtJWQjzLT7FtR1CG0icRieQRpKyEIP8K2bbT765iPh+DUBJbJI806+TkRbTjdnvXXa
Zpl9baVZJdywyOs0TKVdcIA2CPfFKks0MLSRTLG5tLsMUZQT8/Gfw6UpTvLTYZ55bXU+kXk
k9jKGJDqs3lcOP7ygjrVNgXkMkgYksCzkHOT1Jr1fS5LT+1VjRYpLRvIksd4DeWcYcc9jzm
mW97eXuhr9qKOZYroyERqpYhxs7Uc/kB5nc2cMCOy38VweEAQEFlxknn0PFUiqoMbQCeu3i
vSPENlNdafe21vAhme9iMYAA58rn6D26V5synzGU8FTgg1rFqQCY46Uw5JAxUuRjFMx82RT
6gQ7G9KKkyfSikIsds0p56Un8OKNvvTAMUYHHHNGccUnOcgcUwJFYxtuQsrjkMpwRSbpBIs
nmnzFOVf+Ifj9KKQ0WiBd06y1LVLk2mnJJcXDAsUV8Egc5ye1F7Zanp8iR3qSxM+ChZsh/o
RwQOlbPgXP/CVoAePIm/PYevtXR6BFaS+C7dNWsVvGjknktYp88IAPxxnpWE5KL0QHB2Nhq
Oqyyw2SPcPsMsqB+MDrnPXGKphpVYIJmBU4bDc/wD1q6vwc3na9fTrCsMTWkobYPlj+U/Lk
+tbNvp+h217Fpk2itPPDE84lePEbrsyBkHk5oc1fRDPN3IIyWG7GMk9/wDGrlnY6hq+pJbW
iPc3kzcZk5JA6Ak120S6PeXOk6a2h2ls2qWhZZgDlJTkL198VmeFUC/EmwgEYTypHjfYgJ+
UEE496tVUk3YRzuoaZqemShdQgkheX5lk3DEmD2I6kGqnznI8wlQeQTmu/a7sL3SGW0szJD
o84iEVx8zusjncQO2OKt3Gg6KBi3sUktRC5DJk5w4HX1qI1I21QHnInl84y+fMJGXaWDcke
mfT2qW0s7q/vFtbSJridySAD8xAGc16HHp+hSX11bp4dtoxHeC1Uhm4XYef97pUFtY6XpWv
WGnR28r3qyiRLgLhWUg5BPfHtT9rHohnDT29/YLEJhJbeahlj2tjdzjNV/MkY4eRnORglyc
H6V1GvFGfw6GIlRo8EEY3DzDx+VdDLpGhPLJax6Dbx75ZrbcN24KI9wOfXPehVEtbAebz21
ytrC8qzC2c5TJ6n2/Gn20Oo387rama4uERnPz8oB16e1dJ4i01bfQLO6e1NtOsvkGPcTtQq
COTxnJzXRaFotrHNZO1sNOnfzIGbJOFMecsRwc9acpxtewjzFm4K72IkGGychj7+9WBb3z2
H9onzWtkfyvO3cKw5Cj0OK7HTdCWW8vLXUNLjiQO8XnKTyQMgDt75rXt9Fik0q90n7IBFbX
AmVkQnzT5ZOcdCaJVIpbDPL8s42s5IY7zub7xHc09YrqW0mnRy0UON+X6emB9a9D0610C9U
TQeH0CXNz5RS6UgqPLz0B45FNGhaXqESg6dBA9xFCwKAgKS5BA59h+dDrRtsBwEVreXFnPc
wrI1tbAM8gbO0k8e9JFFdS2stxEHNvGQWfJwCfx613mh2H9oW2u6cNOi0+6giChXUqLh1f5
c/h0rL1G3tLDwv5M9hc+fdxieORY8RxOCcgnP14oVSN9gObltLy3t7e4uEkjhustCzSffA7
9aqlicOzhz1JbkgjoT6mvRdHtLTUfCmm6deWcbwyW80gmYHdEQw6HsKX+wNPuLfVD9gQX2m
ySLDGAT9pUAHOO9P2qT2A4G8tLzT51trpHgdk8zbv6gjI9jUA3YUGRlYDacN0+or1ee0sru
7ilu9It5Zbgwwksh+VTETgc8VlHSNDtpZ7O7twbW1SKWGeNf3j7vvc/x/Sl7WO9gOP0a4eK
7dVsLe9nljMcYuWOI2Pdew4rPIkR9rO4cEjduAOfrXp6afBbx2+myxWt9azaluWaOPbvjMe
VPqp9RXJ6BbWl5rGp6VLBCZJo5BAzDAR1Oc8+wxTjJMDmEJ2iTeV6HcDgjj+dWX0+5j0xNS
KKtq7mMSs2SWHJGP61s6TBBf6hqdwIIy8Fs80EGPlYrjjH0rtbddKt9MtY5dNt5bS/nV7lX
BPkFkOSvoR706lRRtoB5SXY5zI3Ucljnvjmgy8bw46/eJ5P4/WvSrTRNJi1t9Olsobm2tzC
9vIUyZdyk4JB5qL7Fa3+ktfrottExt7pSIUIAKH5SfekqqvawHF2OqPp8E8cNvGZpkK+e3L
Ip64+tUc4Cjd8oHALE4/A/hXV+GLKyvdNklR447+3uFmH2hMpNECMhT0BHXFdRcW9pcXRjn
0q0D3V7KnmmPaxCpuUZ6DnFNzSewHmUFtJdRSyQbB5QGQWAJJ6Ae9NureS0uGiux5MvDbd+
evau8hstMm05bmWxg+2GBDIuzBDCTbkL2yK0p9Ls/tP2OLSbdZLm6nUv5WZH2KCoXJrOdZP
oB5YCiKFDYDHhcgYPekYbgVQEkDgD+Ef/rr1HT4bC9ZnTw7FbGW6W3dbqH5gTGdxA7ZNM0u
zto4ItQ0xUANpNFLaywgyRuF5OO4PXimqkVpYDzaGOSaSOG33NvceWiOfve3PrRMksMzQS7
kkQkEA+/P64rurSCzub3w9eCxhVNQCRvHGu0qyZD4x0J4rir6Ge3up1eGSKN3crvUjcN3UE
9a1jJS6AVy8hPzuwY9cHt6fz5qJzg8cVJ656iom55rSy6AFAUFgSeM0DpS+g96z6gN2r/eN
FFFAE1LketNpcUCDPtThyKb0pTx16YzxQIXIxim+vtXZaX4e0K70i1e5luYry8jlZZAw8tN
nIyMd6ml8J28T3sHlym4S3W6tZElBSePOHI49O3bFZqor2A5TTry/0+7+0adPJBcFSoeIZb
Hp9Ke+sas9yLtr6Y3BTyy7N0U9RjtXT6PY6bpniTTAy3AuZtk0JDDBQ9jUt94b0hVj1bZcm
1upFikjZ/mWRmKkk+nFJzjcZx8N7qVlZzW8Ms0NvdgmWPosgHXnvUza/rmLaI6pcSfZY9kQ
Y52qeMCuy1XRIE0W2+1tJNb6WjoNpAJBcD+tU5/C+h6db3RnuZXwW8po2CtGQAVU57kGhVI
DOetr9IbnOt/a5mtosWqLwUfqCfbNUbe8u7S9N7BcNBc7ifNQ5Oa67UtC0i0Nzd6jfypHIu
LeSRi0gkCBgDgYOelZOhaPZ6naXK3EciyIjlXJwuFGQfc+1UpwYmY0d9fW87zQXLxyyk+Y2
fv+1WLfWNYit/s9tqFyEYlhErE5Yn/Jrb8O6Xod5prXWqxXEztdpbJscKE3DGcYrWh8N22m
a81vE7i9sDFP52fllRzjBHpRzwXQEcn/AG3rkcpma9njeSQyFmXG4gY3D360sviHxCIre3n
1S5CWnzQBhym707111xpenyxXt3fCe5Ty7mRIWkwkTiQAMvp1rN1jRtP0+RNQ1Ke8ntZNkS
vuBdXKZAPtS54MZzNzf6jNLF9rnlL2/KB8ZUdc1ZfXta3GR9RnU53gjIJLDGfyrq9c0i1fx
Ho8erRymLUYovKmVxgDYAAeOue1Zt7Y20fmX+tieRIZRZyeWQCrc4x+AqnKFhMxdS1nWr6B
LXU76aaNCGVZc9uhFB8T+IJY1jbV7lkwAAG/hx0Hv2rp/E9jYT6Mt6nmi8s7W3/eMw2vGRg
cY61l2nh+xu9J026t/N827YwyEvws4YY4A6YoUocoIoJ4l8SrGUOqXZ8z5WTPXAxge/amHx
H4kTylbVrpXtyCqsxBVh3x64rq7m2026v7fWzdG7azeK3niiO0I+7aOcegrlPEZU+KtTYbs
CdiDnkDPFJSi9kMJtY8SQTST3F3eRySyeYxdSu5yPvfXFVn1vVzbiL+0ZmUjaBuPY5H616h
qk2l3OqvomqXkl2dRittkSDDW21MlwSMZPpXKWnhrSdXWcWMN1auuAnnOCWw+0gcfU5pKon
e6A5yfXtduLh7iTVbmSaTCtIXIYheg/A0XWra3caeLa6vbqSxmkMiq5OGbuRW7ZaNoV8l0F
huY5bWSOGYb+Dl9vH4Vel8N6d9kMtxcypZW1xMsqySnaArYGMcjg01OmI45NW1OKEQJeSrE
oZAgYfdPUfpU8epay95DLbXVw9zECsbpnePXjuMVc0/TtGvfFU2mwTSXFpIHFpLnaQ2OAeM
nmrnhuFIvH1haW+YSrGNi78Fipzmrk4rWwzHfXdcZtzapcswI53HqM//AFxUY1PUSsai9k2
Qt8gJ5Vvb2roToFnBcXLalZyKkV2lnIokPDOTiQVeTwdp0c9rljd2fmvBNPFLh0cZwpGOM1
Ptaa6COTh1XWEkWK1vZwzuGVA55PTIqqGuvtR2iQXJfkD727uK7hfD+hEQTW1vcwuFhn3ed
lgGbYQOPaqVzptho3iC2FwtzLNdTb7affyMNghvWl7WLWiGcnHLc2t0DC0sNwjbRtHzA+mK
lOo6giXELXcuJTuljLYBOcfhXaaho8Vh4x1C61Am3WyY3EswJIZCeGTAPTP51Gmi+G5rP7Z
5Vzd+bFNcrO0m0nYeOMd80OpHS4HHjUdSTygt9KvkZ8vDZ2+mPpSwahq6Qm0t726CStkxRk
/MW4JOPWtc6TpUXjsaVNG62ErLsUSElGcZA+mav2emW0I1KGCOWDU9Ow0rK55jzh/6VTlDR
oDmLaW/lT7JbSTfOc+TESTn1H5VNLqep3BQ3GoXEhRt43sTtYcZx+ldZ4dtNPEui3ywtDfX
t2Ut2Mn8ABDM3sTTIvDti2rajbX9myTwXUULOHPzhmOSPqDUyqRuIxIdZkttOuQ6ztf3WEe
cyfKqA5GB61ROqamzo0l/cbo2LqxkbKN3YH1rshoPh6G3eR7GaSTy5Jy3mkfdfbj6EU+bwp
osTMFgfb+/KqZD8u1Ay8/jzU80WxnFPquqSXEk76lcmV2DMxlOScYBPocU1dT1BZllW/n81
cqHDEEZGCPfpWx4e0iz1OCZLq3kkYq2ycnavAyAB3OaseGdP0O5sJbrV7GS4f7XHboVlKhQ
3G7A6461fNBagc9FcXtr5M8Us0exiY3GcAnqV96W6v7y+SGO5nMggBVN3VVPp7V3l/oWkRW
h0953jtLdY5Q+/gFn2lvyqjceErWxuUj1KB9lzci2iaKTIIK5EisOq4xwaPax3Glc4oW03m
iNoJA7AFV29QemKjlt57cAzQPGrEgFhjOOtep3uj6Vd3NtazG5Go6fBAVuVkwsilyn3exrl
fFC+ToFja+a7rFdTpuc5ZgG7+tSqt3YGjk9+RjbimEnd7Up680hrRaksZuHqKKjwfQ0UAXP
4aQHmlajFAAetPxlR2AzzTAWBxTvrTEdNLraW3hLTbSzkha7UyCU7cyIrHgfQ1Faauwgkup
L5bWa1jaK3s41LCRX+8M1zo+8aU9ahxSGbcPinVIbWwtdlrMLAkwSyw5fb/cJ9qUeKdUMaQ
7IPL2eWE8vhvmLBvryaxAcdvqfTPFbEmixx6Jbal9u3RzxsxUJ/q3BxszRyxWjEOHijVDDF
CTHJGqOhR0yJQTn5vXkVprrlk3hZ4rmWxu7mYlpoLm0Jm39vLfooAA61HpXhS21PSra6/tX
ybm6VzDAYc/c65OakuvB9rb3n2cauZ1Ey2zt5OB5jDKjOeRjFQ/ZDRm3Hi7WbizubO4S0ki
uCD88QyjYA3J6cYBPemaZ4m1LSbCSxs0t2gLlsywhmGRtPNay+ClULFean5Fy0irtEW4MC2
0YOfrUJ8MWM73kenaq9wbYncWh2gbTg9+aalTS0GQ6ZrEOneEbu3ikiF7JdLJGjJk9CCR9K
pr4j1VRbqWSRoSCHkX5pAvKhj6VvP4Lsl3omsTNOWdApg+XeFDAZB9KqzeDzb2Qma9CPESb
iIlWaMDuADnH1pKUAKY8XaiQQ1vayIwkUrt6hzz+RFPbxjqUlpc208FjLDPGibXiBEZUYDq
Oxx3rWHh/Tb7wxDFBfxm4jklaOZYs/aAADtPpjmqvhG2tNU0TXNImto5bqeLfayMPmWReSB
9cYp+49QKa+ILnV1i0vV7yGys0dZFm8vd5JUYBHucY+tMHirUorrVCnkXcd8cSC5QN0GFYD
s2K37nRI7zwdoFnaQRxzh5WurgIA5244OT71mzeC4IbYyf24s0jSFI0ijyWCjJO4H0JpRlB
sDIufEeoXllJZypAIZY0iJWPBCp0qrBql5aWkdtDKywRyrcgBRw68A1s2/he0vVSez1bzYm
kETZh6MVz61M3hC1SIRJrZk1A25uVh8jhgM98+1a3h8IEDeNdXXU571ILGNpwFdFtwEZgch
seue9ZF5q91qTiW7hhZwzSkpGAST1zj3q7o9h5viMWcFyiHy2JaWPcCQuSAPWpfCNnBc6/G
97ZtdWy/LKgBPDfLn8Ov4UnyR1QFebxLqc2vxa26QG9gRY1+T5cAYH44qaDxprVpYLaW/2V
EjyY38ob13NnGfrV+DwhazXmoQ6hqZsGtr0WgjEJJyeVPt2qS18ITWOriO4nU3tk0c00DJ8
rxl8ZGT+nvUt02tQM3/hM9YGoz38cNl5s8YWSNYBtyDncAP4s85q9L4sktEtnsZoL+dvMe4
MsOY38zkqyd/8A61aOs6RDd2AkEaW8VpcXDyyxRgHywRgY+tcfrWlPpN99mEhmQxLNE68fI
wzz70R9nLQCot9OupLfRsqXKvuXyxhUPsO1T2uqXtrqQ1OJgbosXywzkkYNekJYJc+FbRnj
s5Y20hnNrHEv2kuD8sg47Drya53TdEg03xLpcizm5hnCyx7oxtcMpyD9KPaRfugZMninWJW
ZppYpQyBWYx/fx90/UdKjtvEeqWhSSB4/M3HJKfK5x1b3xVmw0yxvBrst27o1rl4vLHA+fH
ze3Nbuj+GilretC/21LqxkZCYhlSp+8o+lP3Igc4PE+qxKI1eHARY1/djoDuH60svizWZ7Y
Wsr28kazGdN8C7o2z0B/uk1ds9Hhj0K9vFu4kEsTGGS4C5dFIBwDyGPTis+y0e3u9FXUvtM
ilJ/KkjAGEG3gk+5qrQAsw+NNfjmErSW8jbWjZJIQwbdklT7A1UXxJq3lKiyRbQrRD90Bw5
549K1pfCSQWnnSX+HgRmuYVKl4wMHcoH1xzWlrfh+2v8AWreXzWto7xI4LbZGAd+3OWxx/w
DrrNulEDibnUrq+vxfzyKs3yDei4K7fu1dh1BBb319NqE/9rXGYhFs+WRT95i3bFa0vgwJH
L5d6TJEInYbeCGBJx9MUumaNpt3aTpY6gWSSWGNy8GXQseQKrng0Blx+JtWUQYeEm2j8qNz
CNyJ6D+dWovGOuxTCcXMJkKCMsYFPAORn396u3PhPTY9Neey1K4lnETyIrRgKxRtpB59KzL
LRra80H+0zcyr5cxjlQAHywBuU59CeKS5JEjv+Ep1kqV86L7jIcwjJVjk/rUv/CZa+sMkS3
KDzfmJMAyFKgMAfcACrN9ptrbWtpZLM72t0I5opI4h5srMMFc+x6Vq3mh2tn4W1S3iMlzb6
fdxtNMEG+MlCSn03cH3FJuC1GjmdO8RavpNpLZWE8ccDuXMewNhuh5+lWdO1xNO8N6hbpKB
ezXCPGDFwMZyRWhH4PtZjF/p8qB/JJ3ICQJf8Ke3hDS5Ika3v7l5WQuvmRgcLJsYnn3pOUE
MxV8V6vHpiacXglgA2bpIQWcZyAfxqP8A4STVPKMAeMxMAEj27liI6bf7vFT67oCaTAs6XB
lVrh7faR02gc/rWF8v3a1iotaAa/8Awkeps9qWaMtbAKHCDLKDlcnvgmqWoavf6jCsN1JE6
rI0gKLj5m6mqoXk/SoTxVcq6AGB2oHDClXpSd6VrANoptFIC0ePu800/ep1IetUSFKOlM3c
0uR6mkA7ODSk5FMOCM5rU0jQ77WZGSyAOwH7+cM2MgZ7dDSbtuBmDOD6cfnV/wDtO4OiNpO
FMDT+eCVyQccir6+FtQaSyQXNurXh/ckvwccHPGOKsHwTq32iOOKa2nSVC6zREtGSMgrnHB
4qXUhYZaTVY9N8F6RJFEkl4ryorCXBjDYzkfSqcniySaa5ZrBPKmlS5SMP/qpFGM+4OOlTf
8IhfWdtN57adLO9v5vlGc74lJ++Bjk0p8DajHnbqFmzlmURhzuLAZ24x1xWfuLQDVutUsLb
SNN1CWCG7uFZZklivuWbcSUMXUDmsqDxdHDaSW7aNCzSvIfM8w5UMclfeoIPBmrTQwzl4YV
lDAtKSNpA3HPHoKfP4Qe0tDPPqNvuW4WIJkgSKV3ZBxxxRamhk48aOk3mjTY1xM03+sPykp
tJoXxhB/aiahN4ct/MmhMN8BIw+1q3HP8Ad+tWT4cgubS7t4LKK2uZJofs77j8kbA9SepJF
Q2vhf7HdSNei31GAbHHkzEAAtt9OTmk+S2oa9Cra+J7Wxgjt7fStsUbSFMTn7rrjH1FZ+la
0+jET2dt/pscyzRStJhVx1BXvWnrPhWax1KQ201uNPaSQiRX3CEA4KsccHmso6LqC6wdLEQ
88DzMIdwdMfeU9xWsVC2ga9Tdi8aqsMUF3pK3cRkma5AlKiZZMZAHbGBVO18UQWAsY7PSRH
Fa3EkqoXPzRsMGMn6d6daeD7m+sbWa11C1lkneRdrPtwqAEk8dKh/4Q7Vngae3aK4XzFjJj
J78q2ccjrwOaSVNAT2fiuw06S4FnoCrbvKJ4YTMT5RwQRnv1pbLVpr7WrfU7Y21hJplv8yT
zYWRRnIA/iJz0qlH4Zv7qPzYZoJI3d0zu5yo3HiqFnpE2o6dNdq8Plwusbgn5gW6H6VShDd
ASaZq/wDZ2tPqn2ZZyd5EZOwYb0HbGaii1A22my2kCtHO8oYTpIRwDwv861tBsLKax8RfbL
aO6mtLUyQnJAV92CRis7TdJuNSheeCWMhGJ2N95wBkgDt9apqNtQOtm8S22paJqGsSaci3J
uIQIfO5dkXHmVinxjdTXEd3dWyyXqhUlk3/AOuRW3BT+Qq7r3gx1uDd6b9lNmNiSxRuWNsS
uSW9qzf+EN1D7JJdPe2cUI2lHlk2iUN0A/X8qyiqbEXH8ZkxPEthG0Enm+ajP/rFfqPwrD1
HVF1OMq9qBKhULMGy6xgYCEd60ofCMz2lxcPewhI4d8QUkiY7sbelXdG8JtLds98Le4slDL
K3mlDEyjOD+dVeERkMXjNoLWzW00qJby0s2tEuDIWKo3Xj1ps+q3GjSaNE9za6j/Z26dWjf
KktztY9iM9Kbf8Ah1l+ypE9tBC6BzdCTcj7jhfTGKn1fw1HFoVrqFk1tG0FoHnhRjul+bG8
Hp2qfcXvAZWna4dNur+b7HFOl7wYnk4Azu5/Gtv/AIT+ZX8y00a3tpArquJG43HJFR6dpMN
34bsp7eztmunaYSNMxUFVUEfj6etNtPDLTeH7qNUil1Qzx7AuQ0IIy2fXI9Kp8j+IChqXiW
31GwktJ9DtxMJHkguA5zArfeGPc5NZlpqd3ZWF7ZQMoivAgkJ527eQRW0+kWSeFRPujSWG7
aJ7sqw3LtyFI7HNRz6C8EKWiiKS7bZci4BPMZHYfSqjyATN4uSTU0vzodpE8sBgvMOf9IUg
DJP8PAFNu/GNxOqsbCKAQMr2+12/dEDbn34NX7Twra3fhxo4byz+0tcARXIJO9Su7Z9eKy9
AsLaSDWL24aDzrKL5YpwShJODmpap32Atx+Or6KOELpdubhCvmSbiTcBc8H0GDVaLxQsE10
9no1tbwzypMIUdtqMpzwfc1c07wyBHeSzxw3azWskkBjyfKcEdPXAqnD4ZSbR7a8ttTSbzJ
XVgEICIgyW/nU/uykK3iuZoWh/s+BdySxKdxOBIck/mayrPUru0sLuwgK/Z7xUWVcdNpyCP
StyHwbcmAXEurWcFuzIkbvn95v5TH1qr4g0g2ctvMkUcUcpaAKuTh04J/MiqjyEssSaxLo0
+jxJPZ6otghkjKZKAt1GeuRTrTxhc2UFxFBp1u8F0/mXAkdiJSQQQR+OfrUUXhGZr65t7vU
oLN7ZFeZpVI2ZPBHqDSz+D9QtruWCaaBp0DSpCAf36LgswP0qf3fULXJF8a3UcMMaaTa74h
GGkJYswQ/IKZ/wl90g2pY2wxG8IYluNzhyfzFX9S8KT32sXbaaIrWGOMSRowwrHaCRUD+Hr
PUI4YIJ7PTprWNzebmZiCMZ4+lNKnuFrGdrniN9ctooX0+G0aORpCYjnzHbAJP4CsGukfwf
qMV81r50DSHIhPP8ApIC7jt9OPWi38LOZbuO+vVtpLa2N0YzGckcbfw55NWpwWgHOp1NMrW
1qzksdUMEiWyMIlb/RyShyAc5PesknJq73AYetA6ig9aAQGGVJ+lSA2inbov7rfnRSESk8U
lOwMU09aoAIB7UDgYo6Gg9aQBlScEc1u6Pqum22j3mn6jJeQeY6yQzWjAEMM/K3saxBw3St
fw7pttq2uJY3RlEboxzCQDwCeeD6VE3fcDe8O6vp11LpOlbZvMtrnfBIy5xnO8HmnS+JNH/
sq50CcaglpA7SW89uQj7ySSGH93n9Kyr3QmgmspNNeZHuofN8qRgslvzjJPbNU10bU2adns
pMRuBOM5bkgcHuP8aw5YPUDXbxLpn2h5WhnO6wFowwudwPUHPQira+MdKW8F0sF0G+0G452
949vr6isSfw5qe24uYtPlit4WIxK4yAOv1xVS40jULO0jvLm18qFzgFiDluuMfTmnyRk9AR
v3HibRX1ZtSSO/Mk0DRTxMw2K5TaNozUr+LNBuFjj1GzupIVkjcqNvZNvr681zE+nXttbRz
zwlVY5Uk5yTyKnGg6m9sLqO3EluzkLIHHBIz/ACqnTi9RnRSeMtJ84TJb3jASQn59uT5YYH
v3zUUfivSFiWB4LpAkYiyAp6Sb/WsqHwrrs6O8diWWPIbdIOeM8fUc1Db6FfsYXeylaGR1R
kjYeYpPTijkg9wNubxZo81leaeFuBBeSS+YWVcpvwynr7frWP8A267+KLfVI55rRrcJHC8a
7mBQcZ9qki0GCSGd7mG6tnW3edfMI+fa2KxUsbieDzkhYpnGT1JHX86a5VoB2TeL9HuQJpb
e4t3zMNkMY2MZFxn/AGeeaoz6/pj2+lXMd7qFlfWqrG6Kw8oFPuyLzyT6Vztzp1zaCP7Rbs
glG5MHIYdDj3B7V1Fho4stEgvp7JLieaUxGKYAgKO/tWFa0I8yHEvjxtos5kuLm3mW4WR5M
wBQru6bGLDtzzXKaNqo0qO8iePzkuojGNwHDZ4Nasmm2l74ui057M2MTqR5aAemQcjrmslt
Fv8AZJIkBaNGAJJGRk4Fa0ZKcU5aMTLOganY6ZBqkF+Z/wDTbU26NEofDE5yQTWrpet+FtI
tnit4NRMxDJ5zKuZdyFcEZ4AJzWPYeH7l7+1S/gkjtZ5RG5UgkZ6H6Veg8LrJctut547eGK
R2LyAeaqtj5T2qp8vUDQHjK3tr25mtLeWSC/jWO5R1AKqF2kDn8aot4l0x9GXSZ7aeS2geJ
ULAZMaMSR+tRXHh23axuZre0ubWdDEY453DZD98isldEvlWK4mtHMDOFJjwTjP/ANY0l7N7
AdXN4y0LyPJsra7UJEVj37cKd4ZR16cYqBfF+npLebYJ1ivTLLIo2/LI4AGOenFZd14T1Br
yRdNtpri2RQRLIVUOCM561C+gzmO0EFtL50ql2Z2Cp1IAB/CjlgBrReINDl0FNF1C0u3t1t
FjEkRXcJFbIPX7vrUMniPTZNGexjt7gE2YtVLbeSG3A9ar6n4YntNKttRghk8ryBJcHeNyH
dj8qpf2DetplpeIY3ju2aNF3/MMdzVWiBq6V4jstP0u0t57edpbczElQCp8xdv6VbuPFekv
atLDb31vfTPE7Soy7UePgMvrXPp4d1E3qWk0C20jSCMCRsc8Dj25BzVqTw3PbWdw7KTcx52
ujjayrw2aOWFwNyXxxZXVhfWN9p8ssd8/mTlFC72C4Eg9Dmq7atPoM2h22r6eH+zxssirJ8
0sLj5eR3HpWDYeHNT1S0NzY2yvAuVDNIAcjnAFSzeF9bjSNp4TGZwCoeYHjPG70pWgtCjSs
PEOh6YDDa2d39njuxcp5hG7GCCD+JrL07VbO1g1WKaB5TfYCLkYwH3HP4cVTGmXTXs1kse2
dM7gW+7zyfpwDWhc6EG0zTprMFZLlD5oaQAFt2Btpu0dCWdJD480iwlFxpun3kLIsixpIyl
QHxkfkD+dUovFek2tu0Npp88cDSy5jYrxHIuCBz2PSse28KatOX80pGkSOxaRxyU4b8aWz0
G6L2T3sUgsrg4MiNyvHfPTHWp5afXcpF1vFUDaXDYC2kc2zxvAdy8qh6H3NN8Q65p+riGLT
7a5jSOWSTMrgly+CwHpjFRTeFNUzcXFvb/6MjsVLyAkgdwByaqajpD2Wl2U7Qys04O5mOV3
f3Pbjn8apezvsSzrrLWodW0TUYLxJ5oLGzCiVgPNZd2Qme4FZk/jEXbRXctq/wBst43gheM
8CJhgBvcCsg+H9VCICiqsi5yrfKMDPP4VZXwlqk8FtPbvby+arSHMg/dKCMt9KlKk9wNG/w
DFWlX1m6TaZeedHIs9qyTYAIGCHHcZqKfxNozavc6nDo88VxdwFLhfNBUysB8yei9ayY/DO
sM4SKEMxfZkONy5+6T7GiXwtrEEohaJM+WCGWQFWHPA9TT/AHSA3Z/GdrcNaz/YpYpLRvMt
8tnJ27SG9qaPGNrJp/2C9jnuY1t5LdZSF8yINghSc8jIzWNF4V1uW4ihESJ5pU7i4wNxwM1
Bd+H9Us3zN5fl5dVdXGGKcE/ypqNOWwC65qdvqupG5to5FjEKR4k4yQAMgVjnIJ61MBlPm5
b1qIoc1qtFYBvJ5pMcj1pcEcZpVGXG44HrSbsBF+8/vUVN5cf/AD0P5UVPOxDsmg9ad060m
MnNaAFNOadQcYFIYDrW94VvLfT/ABFHd3d19lhVGBk5znHHQVhYFKcH29x1pSjzKwHc3eva
ZdWI02e++03bW5WS/ZCMnflV9SAKfqHiCxvrKGW21U2TwsIZoDFnzwCMMDj2rgtozwOA24C
nDsDyBjr6+tY+wS0JO+fW9IkuCEvfndpWA8tjyy4Hbuaz/FB3W8O3UIZGLhp4EiZXjbbjJy
BkYHauRPyAbBkjngc+tdFc2t7f6Jpup3Ory3YeU25VlyYCPf6VPs1HUaLOrXejnwtFZ6dfm
STzEkCMpyPlIPP1qRLzQDFp1mdTMNtbRs0mFO7zT3YdxXOPZyNfSxWSSXIjJG6OM5wP5VHL
Z3SKHe2lCswCsyn5j6fWq5FbcZ39zqFh9jj1iK8DQw3S7cRsA7LHjH6Yqtb63Z3Wt+daEht
QkiLwBT+5K9Sa5Aw6sttJYmCf7PG3muhQgJkcEjtU2jpdu15JZ332Z4YGlZm5MqjsKXsVa4
HRXWp6ekE8ZvkEi200W3BJDGTPFZ3h3V9NsNMeHVfKuLUTCQRgHzInH8Q9vaq6+G5haiWa7
WNtizy7gcJG3Rs9/pUz+HdIW6tB/wAJOjWlwGxdC2Zdvtg8nnvVJRtYQ3WNRhOuWsqasNVs
oJTOipHtESk5IxxzzzXRrq+hQaXd2sepJN9uld1JU/utwGM1xF9p1xZ6pLpwP2mWFyAU+bI
HcexqWHT5xZEyKyO77fs7KQzcZzmpqwXJuCbNiLWLaLxjpt/cMnkWcao8mMh2AIxj3p82q6
RBrN/cW8jSWd/CWaLBHlTcED6VlX+kPFptpfoxl83cHjCnMYXjn8ai07SJbpp452Ns0UDzj
eh/ebewNVCMWkxnTadqGhWmlW23VCJC0TyJIhLAqTuGfSmNqulGAot6v+puEHyNwWbI7Vx8
UM0yu0cLttXcx25wPf0pwsrovH/ok+6VcqojOWH94UezSd2wO4tdd0EabcWd3OrxXNpFATs
bKMB94cdqTT9S8M6bpnkjUTcRSbBJ+7bcMZBbp7iuGaxussGspgwJDLtOQf8A9VXtG0pdVa
+L3X2f7FbG4J253AHG2q9nG176AbunX2jaa0tqdT+0RLeRzJJsYB48HgZ6CprnUdC1DSXsJ
9RaCQxAx3Hl8B1YnZx9a5zS9Dm1G8jtHWS2V4naNmQ4bAyFFVRpuobpE+x3DMn3wIzxnn8q
j2VPowOgm1fTW0V7f7WzytYrAMo3Lh938qdomraVDpdpaXV61nMPNiZxHu8rdyr/AErlzDO
kK3EkTxox4dhwx9c1tf2BZ29pZy6pqL2cl8paFFj3bE7F/bNNwS2A0bXX7WG28vUbz+01W4
EySumHRgwG8H0x29hVhtZ0NrO4H9oMZSs8cYER/eFzkY9q5A6fdGQeXayurkiNwhw+PQe9K
2l6jGoMmnTR5wu4x9M9B9aHTiwOh0eaGx8Kx39xKEFvfeYEIOX+T7ox706+1rS7x7qA3Lbb
q3iAl2/6uRGyRVOx0XWriyurEx3kHkoJ4rXyz+9OcZH51ipp9yZCj20scauElYx/6v1yKap
x5mFzZh10L4wk1cSLDGflO+PcsqgbSpHvitS61vw7c6FBYKjQtazefBtjJ2tuz5efQjP0rJ
1Pw59hgd7eeS5kW48hYtnJG0HNYf2a4882/kSCX7pXbyDVezjOwHcT+INC3uIrt5Q/myFzE
cKXxgY+oIqKXW9CmuJo7jWLqSwvoCGUQ4+yPgDAHfp+tccLO6a6Fots4uCdqxKvXPX9KlOm
6lCx82wuItgH31+7npn8qPZJPcLnT6Zrej6bb28LXMk5t2lwzIR5gYAKce+KoeItSsr+dHs
tTuLqB/neB49ogOOR7n/CspNJ1PalxJYXCw5A8wqTgngGr9loS3utXGnR3EjNbxMykIQWZQ
Ttx79KFFX3A6D/AISDRrKK1XTNRbMUm7ypYsrIrLgo3rmoJdf0KW2YQu8GbeWFIBH9zcwIG
fTg1zM+manbkpcafPDIH8sll+62M4/KtPSPDZ1GykubiSa3TzUjA2dQxxmoagt2Bp23iXT4
L03u50NwkMc8ez/U7P55p9prvh5JrW4lnmjmtlwjCIkAbmP8iK5nUNNFgFzLIzvIyKCmAVX
uT3NUAMNnJyTzz19qfJCWzA7pfEOh+QkpvHL4jRovK/uyZJP4Vm3N9bHRLyGXeYJLvfa3QQ
4ZW+8Fz1xXLv3x34J9qkkup5LaK2luZJIYSfKRjkJnrimqaWqAbIsS3LpFJ5kYJCnGMioCO
T1FSAYAAPFMb71aANKikA6U4008YpCGZPrRSZoo0ETnpk80mRSnkYpNp9aBhTTTsEUdOtMY
nOKTdxmn9ulMKbu1IBwNP96jxtB9uafz0AJI7Yp2EBwchvung11Hh/U7GDRNW0/UpAgZRPb
4/wCeq9PzrmCVXJPKgbgR3HrWpLolzBZC5kltzJtWVoA+ZFRvutionZoC74bvGthqk4uRDK
bU4JbBZs5rqLW+0hrib7XeR/Zr6KJYmds+TNjlj6c9686ZdrlXByOu4YIPoauw6TK+mpqBn
higkdoyXP8AEO341nKHW4zq4J7yy0m7WLWLCXUbJtrGSTcWiIxgf3qwfDhRZdSDSLGWs5VU
scAt1wKxCo3ZI+70IOcj29a1rbw7eXVpbzvPb25uiRbRzvsMpHUj0H1rRRSVhGo2uFvC0v2
uGIX00ItI3Q/O8YOQWHQEVDFp76lrFtZ2dxbAWVsrbpZljBPcZbjmsO4spLZh86OwU5Mbbt
vXO706VVITHGduSAM0KC6COu0iKI+LGj1C4jjmjcyTzJINrYGQAemO1bEWo3HN3eGG4eS9a
R4jKB+72nAHpXnOE6MAQD0x1NdBD4fu5LKznEkKx3Ss6uz4wq9c+npWFWlbd7mrmpKx1eop
pl34fktLPUhHdrO0sUkky52ZGVP07fSluBDb2ex763nkWKZS3mBtwKjHTpn0rz+3smvdTjs
Iipmkk2ZLfL+f1qRNFnnulgEsG/5i+1s+WFODu9KqNFJWuZ9Ta0cK3hn7Ta38Vpd2txunR3
ALxEYyAfvfSuhe+e2vHiivbFLF7aSS2aCX5wxXoTnj6V5vJGsMjIZEk2ZAePocenqKYgUso
wqqzDJPAX6+lW6d+oHqQvLWWYTHULZRE29y0vUGLGeepzXKeGXgsbTV9RuriLyvKaERlwWY
kgjAHUdawLqxS3Un7TBIUfytitnJ7H3FVCxJDdu2RyDnp71Sp6WuB6XZ6hZW97dAXiGOfEl
q3mY8r93yPbmrUWpxCK2J1OPcTEJD54+bCndnmvLAoGc5yDj5ec96coGSCADkj/Gl7BdBnb
63Hbr4XuUTUra7keVHQ+YpYA5yAB+FUNa8rXdI0m/t7mJGtrUQXMcr7XTb7dwa5cAbgQoXH
BIHUH09e1DD5s7dpznIHINWqairXA9J097OysrORtXtHIZJfM80bh8rDGO2OKbY6isrWyNq
YkcwxBVMucuJD+uK832AZYDjox9M9qfbzPZX9vdwgebE4dcpkfXFZyo3V7gejT6nNDFqOnn
UgNQBlaCUy/dBkUhc/gaZqerx3+n/AG3S7yyiMmYr2OQ/PIcj5gO/1ririzu76zl12XyRHJ
KdwBAw556fjSabo02qpN5LRL5OzKyDHBOM/hR7OC1cgOzlmsLmeSOPV7eMG5aRG83qPLwB7
cise5W1n8bqV1GKGIxArLG/y7gvQmucvLOSxvprSUB3hJX5e5HpVYAYIVeB820j+dXGmktG
K52M1zbR+P7S6W7g8ryhulR8qDsx19c1cOp2skn2a5vhPDJp5DurFtsqsSpNcGETsNy4OVU
ZCD3rX0kX01ld2VpPBHC6CWdWA+YDuppOnoM6i21SGTS4I59TiR/s4yrSHIbzM9PpVC3vre
PxzqFyt4qLKkqxzbsAkrxzXJvbvFs82B4yyB1JQ/MMdRVufTJINNgunkjeGfhAh3NwO47c0
KnHcDqX1q3u7e5s7uZnMFpGVkJJ3ToPXuSOtXoLzTRAlyNVt1Sc2p8oyEFCv3xiuKtLm7Nn
/ZPnrb2c0u9i6dGx69aoFFLtsQNj5VZV++PXFHsl0A6TxJcQXGnafHDdJMYpZiVVshQW4Nc
3SEANnYRkYHymlKyKcNE6nOORjFaxjZAJTXXHanjk4wQe4PajaKoBuenFRsfm6VORzUMgw2
aloBOvNGOQPelHNA5YVIiPaKKXB9KKQD6XNJRQAxs56ml7A04jNM74pjHgnbgUZPtRRSAMn
IyBxz0rptEmt20G/im8oTWzfaEdl5IPBA/SuaAycVIMjgHg8EeopSV0B1vieNraxhtP7OCQ
MVniui4/eKy9ABWvYu15pFodVs1h1DTJIjb3q4C3EbHhGHfFefmWZ0SOaRpIkGArMTge3oK
QzTSKsclxI6r90FjgAdKz9neIHpYtWnWaW8gDIRcCaQqBn5xgfXHSni0mhQWtzDG1tHPMsa
lBtCbOCK8yaechg88jB+XG84ZvWk86YhQZ5W28DLngVmqTA7LWI7SPSLyBUXyNsJsnAAP3f
mFV/EEM2paNoOpacjSQR2fkOYsHy2B5z6GuUZ3ZQjM20c7ScgH2pVnli3rDLJEHHzBXI3ex
A4xWkab6iO8Ly2vhyaaC3iDmyhlkCxg7irnOfqK5/wAUrbJeRSWPl+VeKtyuwcLkdPzrFhu
pElQySzSwjh4/MKh1HIXj8akvLiO8vGmigW1jwBHEpz5YFWoWYGzrk0EumWN5bpEn2yNd8a
KAVZRgn8a621s7fVPh9pujJF5OpSwPNA+7IcK2Sh+ozXmIGTg8qOACenrXpfgP4b+IviBby
TaNqdvZrYsEPnM2RnuMVyYyUYQvN2sVFXdiOw0m7i0+ya8sSsqSQlCoACDJBye5/lSoJ4YJ
pYohGXtLkSOqDJAk4z6967f/AIZr8fGPnxNZDuF3yYzSL+zL45xj/hKLDkFesmAD1rjWYYa
yvM0dF30OO062tY9VaF7eKa3QxtZO0Yw+Vyw6etRQSTXuhp9otIC80MrSFYVU7lYADgdhXc
r+zJ41CqP+Eo08bR8uPM+XPXHpTx+zH4wBIXxRYqvTA8z1p/2jhf5w9jI8w8T2ixaTdPHbx
Qsl6oDogBwY+1XtO0+1vtOtrm3hkW8igwLJiAXcYIZT3yOvSu/f9mLxjKGWTxVYFW5IYSEE
1MP2YvFiMjp4usQycq22TK/Sq/tLCr7YvYyPHrWSGTxq8t9pRtopFKywRnLQnGN47ZHXFaL
x2sdk6TXEMxsbzyHcABpYnOQ/uQOtenL+y94p3l/+ErsQzD5m2OSfXNH/AAy34kJ+bxTp5B
GD+6f9aHmWFt8Y/YyOFhtopjfWrxRvcZkWyJAyY9mRj16VlvbiL4lWKGGNEAQMuARnZyT+N
epL+zB4o3q58X2asBjIjfI+h7UH9lzxIJPMTxhab8Y3tG5aoWZYVa84/YyOGMNzqVqIPJgZ
mtlbLoB8/ncZ/CpWtLmwTzGtY0uGiRCzovP7zB4+ldr/AMMueIyvPjO2yeP9W/ApR+y74jI
w/jO3YE55jcms3mOG25w9jI8+Fg1sJbaaBXg1C/IVWAxHEp9e2WNNK3zXN7b3WlCylhjjjU
BhukAkzk/hXoh/Zc8QMpD+Mrb5uCBE+Cv+NPP7LuuOS0njWEscfN5TZ47ZqnmOFf2vwD2Mj
zvWrDy9X1GfT3EqtC0lmCAT5gb5wf1qX7LDcRfaLWGN1jWUTN8oAYx9/wAa9A/4Zc1nJ/4r
OH1DCFsqe5oX9lnVBu3eMo8E5IWEjP155p/2lhv5/wAB+xkeQeENPuJ7K4laNJbTe0bK23d
kqSCfaqWi2d4dCvbvS4ka9tpx5sbY4iwR0PavbY/2W9VjJx4yiAOM7bcjP60qfss6ii4HjJ
BxgkQEEj0PqKf9q4f+f8A9jI8znuVu7uWyvpUEU+nxywSZH7t0GcKafa3141tpyb41R7GeV
hsUZcZwTx1r1aD9me9gsZrf/hJrZ3kXakzWxLQj0Wqo/Zbvdu0+MxjAGfIOcd+9R/aeF/nD
2EjgUMlxdIZ/LcLLAy5C4JKfMCPSuQ8PLC2saja3aPHFMWT7QmCbc54OD/D2/Gvbm/Zbuz8
w8aEN1H7k/wCNKP2WZ1OF8aMBgjP2fk/XmqWaYVL4w9hI8ntLmCebQ50kikuvP+yTIMEMEP
3vTBFWpLiOW8trTUJohHf2siNMVAyyOxU+3QCvWrv9mWS8S3j/AOEpjtI4F2hbe1xuPcnnr
Utn+zOtrb3Cf8JV50sylRLJaAmLn+Hnij+1MLf4w9hI+Yr6C5SVbmdAEuPmQqQcrnHaqhBF
fSs37LF0HX7N4xUooxmW25H0waiP7LGoH/mcYf8AwFrf+18J/N+AewkfNwyexqOQHNfTA/Z
ZvR/zN8P/AIDUjfsr3jHnxhF/4DVLzfCvaX4B7GR8ycg0oVsjmvpdv2VroZH/AAmMf/gNUQ
/ZZut4VvGMeSe1tS/tbC/zfgL2Mj5qwfU/lRX0j/wy3cf9DlH/AOA1FH9rYX+b8A9jI+cqM
0UZHpXr2MAoYZHAopcjA9qBjF6Y7inbalLqyBQNuOvvTCAOR0NIBAMfWn5zjHWm9acoI61Q
EgAxTcYOacKCDjpSaAbnFIGBNKV4pAtAC9TTSDuqQYA602mhEZ4PFOVeetLt+alHWmtxDwM
qBX1H+zKpGl6wjDI8xCMV8ur1H1r6k/Zlb/QtaX/aSvGzhtYdtG1H4j6LopKUV8Prfc9IKK
WinqISiloo1GJRS0UtQEopaKNQEopaKNQE5o5paKeoCc0c0tFGoCUUtFLUBKOaWimAnNHNL
RQAnNHNLRQAlHNLRSATmkwadRTAjYdzUJH71D/tCrD/AHag/wCWi/UUagU+aKdRQK5+bFB6
06iv088kb3o9h1p20dutGCOTRYYAcc9acBnim5zShsDGcUgHqoHFPwAKjH1zS09xDs56Um4
5xmkpyjJoaAM54oI4p2Mcig7gPrSGIq5GaTbThQaaER05VptSLxxVLcQ5eo+tfTv7MoPl62
c8ZSvmRF+cY619SfszwKul6zP/ABF0FeJnP+7s2o/Gj6GpRSUo6V8R1PS7i0UUUwCiiigAo
oooAKKKKACiiigAooppXc4O4jFADqKQUtABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFADX6VD
/Gn+9U/8Q+lQt/rF/wB6gCpRRRQSfm5SMEA4HNNp3PqK/TzygHSkYd6XJ9KaetMYA5WlU4B
oVc0baQDg1LmkUYNL3NCJDce1G496KUVVxocDxS0w9OKcBStcYtDdMH7tGKUruFFgGU7B/v
Ck24p/B7VSQhU+/wDlX1V+zWc6VrQPaRK+VkGHUDk5zX1N+zRJvsddHYOnFeHnP+7yNqHxo
+hKUdKSlFfEdT0e4tFFFMAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigBh71ER86H3FTP0qH+JfrQBVxRT6KCT81yM9KXAo+YLxS1+n7nlDQeSAaC
2Dgpk0dzTe2aYx6nIYgYpynjmoxkD2pwIxU31EOyNwzSsB/DSAilLcUCEGcc0UA5HSiqGPH
SlHWmAmlzTAl4J4p4HFRKR2p439hRcY3aaXFSAEdea7T4dfD+4+IWu3GlQaglh5EXmmR037
hUTqwpRc5uyGk27I4pR84xycjpX1F+zUFWPXlVSvKE+9ZK/su3igN/wlkWRySLc/wCNeg/C
LwePB2reIdP/ALQN66PGrv5e0A47c181mWOo16LhTd2zppU2pXZ63SiiivlTsFooopgFFFF
ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAMc4HTNRZ+dR
7ipmJA4qH+Jf8AeoAhx70UlFBJ+bXbFIAc806l6iv1CJ5QzaBSEALxTyO1NIwaYxFGRg0m0
CnrnPSgrk5rLqIYOD7U4HnHajGRijpiqEOPp0pDwOtGVPWlUrngUwEUjPNOHvQQD060uCSK
YxyqKlX61GMipAyj3oAmUKK9w/ZtwPH98ASP9Ex+teFK7f3a9x/ZvY/8LGu1P8VoTXn5k39
VmkaU3aSPrY8jFcf4ZVV8a+KwFAJljJ9/lrsce/SuP8Okjx74pX/aib/x2vz1JnpnY0UUU9
QCiiimAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA
1/u1DzvX61OwytQk4ZP96gCvzRSeYKKRJ+bmKdikBB70tfqKPKD8KRvmAHTFOyM4pvU/Wqs
McoGKUL1FCc59qM81NtQE2A96a6YHWng807AxzSegFYAg80q4+lSEegqIBgc0rgP/GlB561
EWI7U4EmmmIfk59alUjtxUQ6c0oz60wLaNkZ717T+zmcfEuYD/n1YV4khHmYzXtX7OZP/AA
s6TjratXn5j/u0y4fEj6//AIjXH6AT/wALC8TDGBiI/oa7Dv8AhXH6FkfETxNk8bYjj8DX5
+eodhjFLRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB
RRRQAUUUUAGMioGH7xfqKnqFh+9X6igCrtHpRS0UEn5ujjtTsGjHtTq/UjyxuDnPHSk2nIP
FPoqgGrxuHejHAOacBySaUFduMZrPqBHwD1p3Dd+lKSvcUDYfaqsAmTjpRxtwaVmHSkHPFS
4gMZBTCpB4q18uORTCFzSsBEB65pw4qXaDSbQKAFRgD05r2r9nZsfFA8jm1avFVHOa9o/Z4
Uf8LQ3df9GfpXBmH+7TKh8SPsLua4zQ2P8AwszxGuDjy4v5GuxDqScHNcXooP8Aws/xFyeY
ojg/Q1+fnqHbUtH0ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACmMPmU+9PprdV+tAFXFFGaKCT83cJnEbHI9aMj1prbJSWjTypB1UdG
pokBO0jafQ1+nqR5ZLRR8456igMTwx4qwEGd2KXae1B2j7p59KXnNC3ATHrRt54pRSirAbt
OaXGOTSk0mfapYB2pKcCCMYxTT19qQBkk8U4oaBjHUflRyeppMQqivVPgjqQ0vxzdak0ZkF
tZSPgdyB/KvKlB9a9e/Z8RJPieI5lV1ktXUhuQVPbFcGYf7tMuHxI9z0vxt4pt7nw9qOt3O
l3Gl+IXCQ29ohEttkZU5yd3vXQaG2Pin4hViMmGLvmud0X4W2lr8V5vE66LFp2n2C4sYUl3
iWRvvSYz8gHpXpUGl2UGr3GpxQAXM6qsjnqcdK/PEen0NEfdFLSUtMYUUUUAFFFFABRRRQA
UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFMY/OB70+o2/1g+ooA
g4opKKCT81AzA5zzUvmK3zuofH94VGdu6nAbZNwPGOlfpp5ZPDNbnPnQHB6NGfmH/wBapNq
PnbMCOwPWq4BI8yMcfxD0pqkbso20DocdaFICYxsPTFA4HNKbhmb5wCfUCncP7GqUtQGntS
9qDkcGkzV8wC0UmaMntRe4C0h6UZbvQcY5oExQvy0uR6U0HA+VuKbuoESK49K2/DfinV/Ce
tLq2iTRxXe3buZN4A/GsDdTh1qJxjJcs9mNOx6wPj78SmH/ACF7cf8Abso/pXqHwU+JXirx
j4o1G08QXsdxFDAHQJEE/UV8tb/mC17p+zlsTxnqSg5JtMkenzCvCzHDYenRbpwt5m9OcpO
zPrNTlA2MZGadUcRzEvPapK+MWqPQCiiimAUUlFAC0UUUAFFJS0AFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFRt/rB9RT/WoifmUe9AENFR7qKCT83JI2Ru351HuKt
hiPzoor9KjseUOEg37N22Qj5SD2puWVyrADHYGiinYB4dcdvzpd4HIx+dFFXYBRMDxwPxoZ
0AzuwfrRRTsAqOhXl8/jTtyeoH0NFFFgHbk2/e/WmZX+9n8aKKaQCkrgcD86OPUfmKKKGgG
ZT1P51Jz/AHh+dFFTbULgpUyDdIuxSNx7ivoL4FfZbzxFfzaEDPJDEqyksEwP60UV4ebxXs
Wzaj8R9OrOVRT5R4HUOv8AjQl4HHCsD6Fl/wAaKK+M+yj0WDX0anBBz/vL/jQL6IAtyfbcv
+NFFIQ19Qt1TzJCVHplT/WoZNZs454o5G+aU4XJX/GiigZOdRtuf3yg9/mH+NMOp2QAYzrz
/tD/ABoooAaNVsTIUEy5xn7w/wAaedTtVX/j4T/vof40UUANbVbJT/x8L0/vD/GnLqVqWGL
hB/wIf40UUAObUbJet3F/32P8aVNStC4jW7hLNyPnHT86KKAJhe2p6XUPHX5x/jSrd2jDIu
4v+/gooouA43NtjJuYuOfvimm7tNgkN3FsPQ7xz+tFFMB3nQ4B8+PB77qQXVqW2i6iJ9A4/
wAaKKAGx3FsSVF3E5B6BxxUwkQ8LIh9gRRRQA7PuPzo49RRRTAOPUUceooooACcdx+dN3e4
/OiigBN/JGR+YqPnzF+7jI/iFFFICn5h9KKKKQj/2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0