%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/767.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>Charles Clarke, Gentry</middle-name><last-name>Lee</last-name></author>
            <book-title>Kolébka</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>Charles Clarke, Gentry</middle-name><last-name>Lee</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>9206e0db-02ad-441d-b8cb-37855610ba92</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Kolébka</strong></p><empty-line /><p>PRAHA 1996</p><empty-line /><p>Artur C. Clarke, Gentry Lee: Kolébka</p>

<p>Vydání první</p>

<p>Copyright © 1988 Arthur C. Clarke and Gentry Lee</p>

<p>Published by arrangement with Warner Books.</p>

<p>All right reserved.</p>

<p>Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Široká 22, Praha 1</p>

<p>v roce 1996 jako svou 161. publikaci.</p>

<p>Přeloženo z anglického originálu Cradle vydaného nakladatelstvím</p>

<p>Warner Books, New York, v roce 1988</p>

<p>Český překlad © 1996 Vladimír Hanák.</p>

<p>Přebal a vazba © 1996 Valentino Sani a Baronet.</p>

<p>Sazba a grafická úprava studio Ricardo, Praha.</p>

<p>Vytiskla a svázala Severografie Most s.p., Obchodní 249, Most.</p>

<p>Veškerá práva vyhrazena.</p>

<p>Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována</p>

<p>či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.</p>

<p>ISBN 80-85890-54-2</p>

<p>BARONET</p>

<p>Praha 1996</p><empty-line /><p><strong>Artur C.</strong><strong> </strong><strong>Clarke</strong></p>

<p><strong>Gentr</strong><strong>y Lee</strong></p><empty-line /><p><strong>KOLÉBKA</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Tuto knihu připisujeme</p>

<p>čtyřem nejmladším dětem v našich rodinách,</p>

<p>Chereně, Tamaře, Robertovi a Patrickovi.</p>

<p>Kéž jsou jejich životy plné radosti a zázraků.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Ohrožené druhy</strong></p>

<p>Smaragdová voda naráží na tmavé sopečné útesy. Drobná bílá vodní tříšť se vznáší nad drsnou skálou a tvoří mlhavý závoj matně se třpytící v narůstajícím šeru. V dálce současně zapadají dvě žlutá slunce vzdálená od sebe, když se společně ztrácejí pod ob­zor, asi čtyřicet stupňů. Jak obě slunce mizí, stoupají na protější straně šíje, která mírně klesá do druhého oceánu, po modročerné obloze dva měsíce v úplňku. Jejich dvojitý svit, přestože mnohem slabší než záře zapadajících sluncí, je dosti silný, aby na oceánu pod skalnatým převisem vytvořil tančící měsíční stíny.</p>

<p>Když na východní straně šíje stoupají dvě luny, za­číná na obzoru u nich, asi dvacet stupňů jižně, zářit světlo. Zpočátku vypadá záře jako světlo vzdáleného města, každým okamžikem se však zjasňuje, až se rozprostře po celé obloze. Nakonec se objeví děsivý třetí měsíc, jehož první paprsek překročí obzor, když jsou měsíční dvojčata možná deset stupňů na svém oblouku. Na obou oceánech se na chvilku rozhostí klid, jako kdyby se svět pod obří nebeskou bání zasta­vil, aby vzdal hold tomu nádhernému pohledu. Zdá se, že ohromný žlutý měsíc s tváří zřetelně zjizvenou krátery přehlíží své panství, když pomalu vplouvá na oblohu a zalévá smaragdové oceány záhadným odra­ženým světlem. Je stokrát větší než malá měsíční dvojčata a vytváří na obloze širší pás, než o několik minut předtím vyťala dvojice zapadajících sluncí.</p>

<p>Pod útesy v jeho stínu si razí cestu z vody velký ha­dovitý předmět, který se zvedá téměř šest metrů nad povrch. Štíhlé zjevení se kroutí k útesům a dere se ku­předu, když se pronikavý hlas trubky, sólové zadutí, odrazí od skal a rozlehne se napříč šíjí. Okamžik nato se ozve další zvuk, tlumená ozvěna, nebo možná od­pověď z druhého moře. Tvor ladně pluje do měsíční­ho svitu, jeho dlouhý štíhlý krk září kobaltovou modří nad šedým tělem, ponořeným z větší části do oceánu. Had s modrým krkem se opět natahuje, naklání k ze­mi a v sílícím měsíčním svitu odhaluje svou tvář. Má složité rysy stočené do spirály a mezi nimi řady otvo­rů neznámého účelu. Když se tvor zcela natáhne, zkři­ví tvář a vydá směsici zvuků. Hlas trubky nyní dopro­vázejí varhany a hoboj. Po krátké odmlce se přes šíji vrací tlumená odpověď, tišší, avšak se stejně bohatým složeným zvukem.</p>

<p>Had pluje podél pobřeží na sever. Za ním se v mě­síčním svitu z moře zvedne půl tuctu dalších kroutí­cích se krků. Tito tvorové jsou o něco menší, odstíny jejich kobaltových krků nejsou zcela jasné. Celá sku­pina se naráz jako na povel otočí a na východ se táhne zatroubení šesti trubek. Nastane další odmlka, po ní přijde očekávaná odezva, zvuk několika menších tru­bek z míst za šíjí. Šest nových tvorů a jejich vzdálení přátelé okamžitě zahájí složitou propletenou melodii, která pomalu nabývá na hlasitosti, až předehra dosáh­ne nevyhnutelného vyvrcholení a náhle utichne.</p>

<p>Po další chvíli ožijí oceány na obou stranách šíje hemžením hadů všech velikostí. Sta, dokonce tisíce hadů, pokrývajících vodu, kam až oko dohlédne, zač­nou ochable natahovat krky, kroutí se, jako by se roz­hlíželi, a připojí se ke zpěvu. Hadi východního moře jsou poněkud menší než jejich západní příbuzní. Krky východních hadů jsou bleděmodré, ne kobaltové. K bleděmodrým hadům se také připojí potěr malých tvorů s jemným modrým nádechem na krku, jejichž zpěv je vysoce posazený, trochu neuspořádaný a zní jako pikoly promíchané s křišťálovými zvonečky.</p>

<p>Vody smaragdových oceánů se začínají vzdouvat v přílivovém vzrušení, teď prudce stoupnou na skal­naté útesy na západní straně a rychle zaplaví velké části země na pozvolné straně, která klesá do východ­ního oceánu. Sladěné působení všech tří měsíců vy­tvoří příliv, který nakonec zcela pokryje šíji a spojí oba oceány. Jak se vody k sobě dostávají neustále blíž a blíž, hudba tisíců pějících hadů nabývá na vzneše­nosti a zaplaví celý prostor čarokrásným zvukem. Je to také naříkavý hlas touhy a očekávání, univerzální nářek dlouho potlačované tužby na pokraji blížícího se ukojení.</p>

<p>Velcí hadi s dlouhým krkem na Canthoru končí svou výroční symfonii páření, když se dva oceány spojí v jeden a obyvatelé každého z nich vyhledají ve sjednocených vodách své celoživotní partnery. Každý canthorský rok má pět nocí, kdy přílivové síly působí společně, aby zatopily šíji a dovolily hadům pohlavní styk. Pět nocí milostných her a dovádění, obnovy a slibů před nezbytným návratem do oddělených oce­ánů a rokem nového čekání, než opět nastane velký příliv.</p>

<p>Pro nejmenší, nové hady, jimiž jejich matky otěhot­něly při posledním výročním setkání a kteří se vylíhli ve východním oceánu, je velký příliv dobou vzrušení i smutku zároveň. Musí se teď rozloučit se svými ka­marády, nechat dětství za sebou. Polovina z nich musí rovněž opustit své matky a vydat se na plavbu mezi kobaltově modré dospělé, s nimiž se nikdy nesetkala. Tato polovina, která žila výlučně mezi přáteli své matky, poplave páté noci nad šíjí a napříč jí vedle svých otců. Jakmile se dostanou do západního oceá­nu, začnou jim bleděmodré krky tmavnout, když za­hájí přechod pubertou k dospělosti. Příští rok pak je­jich slabé hlásky dospějí právě natolik, aby každý z nich mohl zažít jisté vzrušení a během výroční sym­fonie páření nalézt vstřícnou odezvu na své volání.</p>

<p>Na planetě Canthoru uplynuly tisíce let. Síly přeměn se spikly proti nádherným hadům s modrými krky. Nejdříve nastala na tomto světě velká doba ledová, která uzamkla větší část vody z planety do věčných polárních ker a snížila hladinu moře. Počet dnů, kdy velký příliv zatopí šíji, klesá na čtyři, potom na tři a nakonec na pouhé dva. Složitý rituál hadího páření, vytvořený během stovek generací, probíhá nejlépe při pěti nocích dvoření. Po několika stech letech, kdy k páření zbývají pouze dvě noci, závratně poklesl po­čet každoročně narozených hadích potomků. Celkový počet hadů na Canthoru se nebezpečně zmenšil.</p>

<p>Nakonec zářivý výkon dvou sluncí opět trochu vzrostl a Canthor vystoupil ze své doby ledové. Hla­dina moří stoupla a počet dnů páření se opět vrátil k pěti. Hadí symfonie, která během těžkých let zkrá­cené doby získala smutný nádech, se opět stala plnou radosti. Po několik generací počet hadů rostl. Potom se však půvabní tvorové setkali s dalším nepřítelem.</p>

<p>Jinde na Canthoru se téměř milion let vyvíjel další inteligentní druh, lítý cvalík s nenasytnou chutí vlád­nout. Ledová doba vyvolala prudký vývoj těchto trol­lů, protože zavedla přísná pravidla přežití nejsilněj­ších, která přirozeně vybrala jedince s nejlepšími schopnostmi, hlavně s inteligencí a silou, a v jistém smyslu pročistila zásobárnu jejich genů.</p>

<p>Trollové, kteří vystoupili z tisíců let nadvlády ledu na Canthoru, jsou výbojnější a schopnější poradit si se zbytkem svého prostředí. Stali se z nich výrobci nástrojů, naučili se využívat bohatství planety ke své­mu užitku. Žádný jiný živý tvor na Canthoru se jim nevyrovná chytrostí a nemůže ohrozit jejich existenci. Trollové se tedy množí na celé planetě a svou chamti­vostí ji zcela ovládnou.</p>

<p>Hadi s modrým krkem na Canthoru po statisíce let žádné přirozené nepřátele neměli. Neuchovali si tudíž vlastnosti agresivity a pocity teritoriality nutné k pře­žití, když jsou ohroženi. Živili se vždy především rostlinami a živočichy, obývajícími zdejší oceány. Moře poskytují takovou hojnost potravy, že na hady neudělá velký dojem, když trollové začnou získávat potravu v oceánech. Avšak pro trolly, jejichž chtivost po území nezná mezí, představují hadi alespoň soky v získávání hojnosti oceánů a svou velikostí a inteli­gencí možná i hrozbu pro přežití.</p>

<p>Zase je doba velkého přílivu. Hadi s dlouhým krkem mužského pohlaví včas dokončili cestu oceánem a hemží se jako obvykle právě u velkých sopečných útesů. Je jich tam teď jenom několik set, značně mé­ně než v klidných letech, kdy byli tak četní, že zabí­rali oblast, kam až oko dohlédlo. Obří měsíc v úplň­ku vychází na oblohu, tak jako po tisíce let, sleduje dva své malé bratry a předehra oznamuje nastávající symfonii páření. Avšak jak se příliv zvedá, aby zato­pil šíji, hadi vycítí, že něco není v pořádku. Do mys­tické písně páření se vkrádá sílící kakofonie. Po obou stranách země, oddělující hady, se šíří zvuk úzkosti. Když se příliv nakonec přelije přes vrcholky sopeč­ných skal, čas v původní symfonii páření pro nádher­né crescendo, canthorskou noc vyplní zvuk žalostné­ho hadího nářku.</p>

<p>Trollové totiž vztyčili na hřebenu šíje obrovskou přepážku. Pečlivě ji propočítali, aby byla dostatečně vysoká a zabránila průchod největším hadům. Tato tyranská překážka dovolí nádherným tvorům s mod­rým krkem, když se namáhají ze všech sil, aby navzá­jem vycítili svou blízkost, ale ne, aby se spojili. Pozo­rovat noci velkého přílivu je ohromně bolestné. Z obou stran se hadi znovu a znovu a zbytečně vrhají na zeď, zoufale se snaží o styk se svými protějšky. Vše je však marné. Přepážka nepovolí. Hadi nejsou schopni páření. Obě pohlaví se nakonec vrátí do svých oceánů, hluboce roztesknělá a hluboce si uvě­domující, co ta přepážka znamená pro jejich budouc­nost.</p>

<p>Někteří jedinci se potlučou až k znecitlivění, jak se snaží rozbořit stěnu. Tito zranění na obou stranách ší­je zůstanou pozadu, aby se zotavili, zatímco ostatní, kteří zahajují výroční migraci, jako kdyby došlo k normálnímu páření, pomalu a smutně odplují. Kaž­dé pohlaví míří do jiné oblasti Canthoru.</p>

<p>Jsou dvě noci po té, co velký příliv přestal zalévat souš mezi oceány. Dva starší hadi mužského pohlaví s krky ještě zhmožděnými od opakovaného neúspěš­ného narážení do nenáviděné hráze pomalu plují v měsíčním svitu. Z oblohy na ně dopadne podivné světlo. Vznáší se nad nimi, zatímco napínají krky, aby zjistili, co se to děje.</p>

<p>V okamžiku se ladné krky nakloní dopředu a plác­nou na měsícem ozářený oceán. Ze světla nad nimi se vysune předmět, jakýsi koš, který se ponoří do vody. Nabere oba hady a tiše je vytáhne do vzduchu, zvedán nějakým neznámým rybářem na obloze. Stejná scéna se opakuje tucetkrát, nejdříve v západním oceánu se zraněnými hady, jejichž krky jsou kobaltově modré, potom ve východním s jejich protějšky, jejichž krky jsou bleděmodré. Jako by docházelo k velkému od­chytu, při němž jsou odstraňováni vyčerpaní jedinci, kteří si nedokázali udržet místo s ostatními příslušní­ky svého druhu v roční migraci.</p>

<p>Daleko nad Canthorem čeká obrovská válcová kos­mická loď na návrat svých pochopů-robotů. Tato ce­stovní planeta o straně třicet kilometrů se otevírá letce vracejících se dopravních prostředků velkých jako obrovská letadla, které přivážejí úlovek z Canthoru. Válec zvolna rotuje, zatímco v pozadí září Canthor a jeho obří měsíc. Vrací se samotný opožděný do­pravní prostředek, dveře se otevřou, aby se dostal do většího vozidla, a nějakou dobu se nic neděje. Nako­nec se válec překlopí na bok a zapálí několik malých raket. Ve chvilce mizí z dohledu, opustí Canthor a vy­dá se k dalším světům.</p>

<p>Za stálého sněžení se mohutný muž tiše plahočí le­sem. Oblečený do kožešin, s těžkým nákladem na zá­dech a dlouhým oštěpem v jedné ruce obrací zarost­lou tvář k ostatním za sebou, ke své rodině, a pobízí je, aby si pospíšili. Skupinku tvoří pětice, kromě mu­že je to žena, která nese kojence, a dvě dorůstající dě­ti. Ty mají na sobě kožešiny jako rodiče a přes záda přehozeny velké rance. Chlapec také drží v ruce oštěp. Zblízka všichni vypadají unaveně, na pokraji vyčerpání.</p>

<p>Na chvilku vyjdou z lesa a vstoupí do údolí, které se rozkládá kolem zamrzlého rybníka. Sněžení neu­stává a přidává k osmicentimetrové vrstvě, která už pokrývá zemi, další díl. Otec dá rodině pokyn k za­stavení a opatrně se vydá k rybníku. Zatímco se ostatní shluknou, aby se chránili proti chladu, muž bere z rance hrubý nástroj, shrábne z malé plochy rybníka sníh a začne sekat led. Trvá mu to téměř ho­dinu. Nakonec uspěje, vyrazí šťastný výkřik a skloní se, aby se napil. Vytáhne kůži, naplní ji a nese vodu ženě a dětem.</p>

<p>Dívka obdaří otce úsměvem, v němž je zřejmá lás­ka a obdiv. Její tvář nese stopy únavy a je zbrázděna sluncem, větrem a chladem. Sáhne po kůži s vodou. Náhle zkřiví obličej strachem, vykřikne a otec se ob­rátí právě včas, aby se chránil proti vrčícímu vlku, který už skočil k útoku. Udeří zvíře plnou silou moc­né paže, odchýlí ho od jeho terče a klopýtá k oštěpu, který nechal na zemi u rybníka. Uchopí oštěp a rychle se otočí, připraven chránit rodinu.</p>

<p>Zaútočili na ně tři vlci. Jeho syn obratně vrazil oštěp jednomu vlku do boku, teď je však bezbranný proti druhému, který ho napadl, než se mu zdaří oštěp vytáhnout. Otec v záchvatu zuřivosti skočí a vrazí oštěp do vlka, který útočí na jeho syna. Je však už příliš pozdě. Hladový vlk už našel chlapcův krk a rychlým sklapnutím mocných čelistí mu pře­kousl krční žílu.</p>

<p>Jeskynní člověk se otočí a vydá se proti poslednímu vlku. Jeho žena krvácí, leží na sněhu, batole je bez ochrany, křičí zabaleno v kožešinách asi šest metrů od matky. Poslední vlk ostražitě sleduje mohutného muže, předstírá útok na otce, ale skočí po dítěti. Než stačí muž zareagovat, vlk popadne nemluvně a zamíří k lesu.</p>

<p>Dívka při útoku nebyla zraněna, zničila ji však bra­trova téměř okamžitá smrt a únos malé sestřičky. Drží mrtvého bratra za ruku a neovladatelně vzlyká. Otec nacpe čistý sníh ženě do ran a pak si ji i s těžkými ranci naloží na záda. Dvakrát zabručí na dceru, ta se nakonec zdráhavě zvedne a začne sbírat do dalšího rance zbytky věcí patřících rodině.</p>

<p>Když se stmívá, tři přežívající členové rodiny se blíží k jakýmsi jeskyním na okraji lesa. Otec je z tíhy své ženy a nuzného rodinného majetku téměř vyčer­pán. Na okamžik si sedne, aby si odpočinul. Dcera k němu doklopýtá a položí mu hlavu do klína. Ne­zvučně pláče a otec jí něžně otírá slzy. Znenadání na ně seshora zasvítí jasné světlo a okamžik nato jsou všichni v bezvědomí.</p>

<p>Uvázaný kovový koš, asi pět metrů dlouhý a půl­druhého metru široký, se snese do podivného sněžné­ho světla a dopadne na zem vedle tří lidí. Jeho stěny odpadnou, kovové pásy se natáhnou ven a omotají se kolem každého z lidí. Vtáhnou je do koše, stěny se zavřou a podivný předmět stoupá do sněžného světla. Okamžik nato reflektor zhasne a život v pravěkém pralese se vrátí do obvyklých kolejí.</p>

<p>Nad Zemí se tiše vznáší obří válec, čeká na návrat svých poslů. Planeta dole je téměř bez mraků a velké modré plochy oceánů se v odraženém slunečním svitu třpytí jako drahokamy. Poblíž večerní meze světla a stínu ukazují nízké paprsky slunce rozlehlé plochy ledu sahající od severního pólu téměř přes celou vel­kou pevninu. Na západě za velkým oceánem a na ce­lém bílém severním ostrově svítí polední slunce na druhý velký světadíl, také většinou pokrytý ledem. Led na něm se rozprostírá na jih přes dvě třetiny úze­mí a mizí úplně, až se kontinent zúží a zasáhne do již­ního moře.</p>

<p>Lovecké čluny vyslané z obřího válce se vrátí k zá­kladně a vyloží svou kořist. Otec, zraněná matka a je­jich dospívající dcera jsou v malém vozidle s dalšími padesáti či šedesáti lidmi, zřejmě shromážděnými z rozličných míst po celém světě. Nikdo z lidí se ne­hýbe. Když člun bezpečně přistane u mateřské lodi, všichni pravěcí lidé jsou ve velkém vozidle přesunuti do přijímací stanice. Tam je přijmou, zaznamenají a přesunou do obrovského modulu, v němž je vytvo­řeno pozemské prostředí.</p>

<p>Daleko nad Zemí se poslední z bezpilotních zvědů vrátí k obřímu válci. Nastane kratičká pauza, jako by docházelo k ověření jakéhosi neznámého seznamu, a pak válcová kosmická loď mizí.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>ČTVRTEK</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p>Při východu slunce ležely na pláži. Někdy během no­ci najelo sedm velryb na mělčinu v Deer Key, pět mil na východ od Key West. Mocní leviatani hloubek, tři až čtyři a půl metru dlouzí, vyhlíželi bezmocně, ne­motorně natažení na písku. Dalšího půl tuctu členů to­hoto zbloudilého stáda falešných zabijáckých velryb kroužilo v mělké laguně nedaleko od pláže, zřejmě zmateno a ztraceno.</p>

<p>V sedm hodin, za jasného březnového rána dorazili experti na velryby z Key West a už začínali koordino­vat akci, jež posléze vyústí ve sladěné úsilí místních rybářů a nadšených přívrženců jachtingu vytlačit zví­řata z mělčiny zpět do laguny. Jakmile se velryby do­stanou z pláže, bude dalším úkolem odvést celé stádo do Mexického zálivu. Zůstávala jen nepatrná či vůbec žádná naděje, že přežijí, pokud se je nepodaří vrátit do otevřených vod.</p>

<p>Jako první zástupce tisku přijela reportérka Carol Dawsonová. Zaparkovala novou sportovní korejskou dodávku v ohbí silnice hned vedle pláže a vyskočila, aby obhlédla situaci. Pláž a laguna Deer Key vytváře­ly malý záliv, který tvarem připomínal půlměsíc. Po­myslná tětiva spojující dva body souše na koncích zá­livu by vedla téměř půl míle přes vodu. Za tětivou se rozkládal Mexický záliv. Sedm velryb vniklo do záli­vu v jeho středu a zůstalo na písku v místě nejvzdále­nějším od otevřeného moře. Zbytek velryb byl uvěz­něn na mělčině, necelých třicet metrů od břehu.</p>

<p>Carol obešla dodávku k zádi. Než vytáhla velkou fotografickou brašnu, upravila si tkanice na kalho­tách. (Když ji v hotelovém pokoji v Key West ráno náhle probudil telefonický hovor z Miami, rychle na sebe naházela, co se dalo. Sportovní tepláková sou­prava věru nepatřila k jejímu obvyklému pracovnímu oděvu. Tepláky skrývaly přednosti vzhledného, pěkně tvarovaného těla, které vypadalo spíše na dvacet než na třicet.) V brašně měla sbírku videokamer a fotoa­parátů. Vybrala si tři přístroje, strčila do úst dvě men­tolové sušenky z načatého balíčku a vydala se na pláž. Když šla po písku k lidem a uvězněným velrybám, několikrát se zastavila a vyfotografovala scénu.</p>

<p>Nejdříve se vydala k muži, který měl na sobě uni­formu Mořského výzkumného střediska v jižní Flori­dě. Díval se na oceán a hovořil se dvěma námořními důstojníky z Mořské strážní sekce Námořní letecké základny Spojených států v Key West. Asi tucet míst­ních dobrovolníků postávalo blízko rozmlouvajících mužů, udržovali si odstup, ale pozorně naslouchali je­jich hovoru. Carol došla k muži z výzkumného stře­diska a vzala ho za ruku.</p>

<p>„Dobré ráno, Jeffe,“ pozdravila se s ním.</p>

<p>Otočil se a pohlédl na ni. Po tváři mu přeběhl neji­stý úsměv poznání.</p>

<p>„Carol Dawsonová, <emphasis>Miami Herald</emphasis>,“ řekla rychle. „Setkali jsme se jednou večer v MOI. Provázel mě Dale Michaels.“</p>

<p>„Jasně, už si vzpomínám,“ prohlásil. „Jak bych mo­hl zapomenout takovou nádhernou tvář, jako je ta tvo­je?“ Za okamžik pokračoval: „Ale co tady děláš? Po­kud vím, ještě před hodinou nikdo na světě nevěděl, že ty velryby jsou tady. A Miami je přes sto sedmde­sát kilometrů daleko.“</p>

<p>Zasmála se, očima zdvořile přijala Jeffovu poklonu a poděkovala za ni. Stále se s tím nemohla smířit, mu­sela však nerada uznávat, že si ji lidé, a zvláště muži, pamatují pro to, jak vypadá.</p>

<p>„Byla jsem už v Key West za jinou reportáží. Dale mi dnes ráno zavolal, jakmile se o velrybách doslechl. Můžu vás na chvilku vyrušit a požádat o zasvěcený komentář? Samozřejmě pro zveřejnění.“</p>

<p>Během hovoru sáhla do brašny a vybrala si video­kameru, jeden z nejnovějších typů, Sony, model roku 1993, velkou asi jako malý poznámkový blok, a zača­la interview s doktorem Jeffem Marsdenem, „hlavním expertem na velryby ve Florida Keys“. Interview měl samozřejmě standardní obsah a Carol by dokázala od­povědět na všechny otázky sama. Ale byla dobrá re­portérka a uvědomovala si hodnotu experta v situaci, jako je tato.</p>

<p>Doktor Marsden vysvětlil, že mořští biologové ješ­tě neznají důvody, proč se velryby dostávají na pláž, přestože jim zvýšená frekvence výskytu těchto udá­lostí koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let poskytla bohaté možnosti k výzkumu. Podle něj většina expertů přičítala jejich chování tomu, že jed­notliví vůdci těchto nešťastných stád byli nakaženi parazity. Převládající teorie předpokládá, že paraziti zmatou složitý navigační systém, který velrybám udá­vá, kam se mají vydat. Jinými slovy, vedoucí velryba si nějak myslí, že její migrační cesta vede na pláž a přes souš. Ostatní ji sledují, protože ve stádu panuje přísná hierarchie.</p>

<p>„Slyšela jsem, jak někteří lidé tvrdí, že za zvýšený výskyt těchto událostí nesou vinu lidé a jimi způsobe­né znečištění životního prostředí. Vyjádřil byste se laskavě k obvinění, že naše odpadky a stejně tak na­dměrný hluk a velké používání elektroniky podkopaly citlivé biosystémy, jež velryby užívají k navigaci?“</p>

<p>Carol použila transfokátor na své maličké videoka­meře, aby zachytila, jak se Jeff Marsden zamračil. Zjevně od ní neočekával tak brzy ráno takovou otázku na tělo.</p>

<p>Okamžik přemýšlel a pak odpověděl: „Je známo několik pokusů vysvětlit, proč dochází k uvíznutí na pláži mnohem častěji, než bylo zaznamenáno v minu­losti. Většina výzkumníků dospěla k nevyhnutelnému závěru, že cosi v životním prostředí velryb se v po­sledních padesáti letech změnilo. Není příliš přehnané představit si, že za tyto změny můžeme nést zodpo­vědnost my lidé.“</p>

<p>Carol si uvědomila, že má správné citáty pro per­fektní krátkou reportáž do televize. Potom interview rychle a profesionálně ukončila, poděkovala doktoru Marsdenovi a odešla k přihlížejícím. Za chvíli měla spoustu dobrovolníků, kteří byli ochotni vzít ji do la­guny, aby mohla vyfotografovat zmatené velryby zblízka. Během pěti minut získala nejen několik disků fotografií, ale také upevnila na jeden malý člun svou videokameru se stabilizujícím stativem a natočila se na videoklip, jak vysvětluje vyplutí velryb na pláž.</p>

<p>Než opustila pláž na Deer Key, otevřela zadní část své dodávky. Ta jí sloužila jako přenosná fotolabora­toř. Nejdříve přetočila videokazetu a překontrolovala nahrávku, především naslouchala, zda je za ní slyšet šplouchání velryb, když mluví ve člunu. Potom vloži­la disky z videokamery, která sloužila jako fotoaparát, do čteček, aby zjistila, zda sejí všechny fotografie po­vedly. Byly dobré. Usmála se pro sebe, zavřela zadní část dodávky a rozjela se zpět do Key West.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p>Carol skončila přenos videonahrávky modemem do Miami, kde ji přijme Joey Hernandez, a pak zavolala další číslo. Seděla v jedné ze soukromých kabinek uv­nitř velké nové místnosti hotelu Marriott v Key West, vybavené sdělovací technikou. Obrazovka před ní ukázala, že ke spojení na novém čísle došlo, ještě se však neobjevil obraz. Uslyšela ženský hlas: „Dobrý den, kancelář doktora Michaelse.“</p>

<p>„Dobrý den, Bernice, tady je Carol. Jsem na videu.“</p>

<p>Monitor se vmžiku vyjasnil a objevila se na něm příjemná žena středního věku. „Jé, ahoj, Carol. Řeknu Dalemu, že jsi na lince.“</p>

<p>Carol se usmála, když pozorovala Bernice, jak se otáčí se židlí a jede k panelu tlačítek po své levici. Bernice byla svým stolem téměř obklopena. Před se­bou měla dvě klávesnice spojené se dvěma velkými obrazovkami, nejrůznější diskové mechaniky a něco, co vypadalo jako telefon a bylo umístěno v dalším monitoru. Pro panel hned vedle telefonu zjevně nezů­stalo dost místa, takže musela asi metr popojet, aby sdělila doktoru Dalemu Michaelsovi, že má hovor, že je na videu, že je od Carol a přichází z Key West. Doktor Dale, jak ho znali všichni kromě Carol, měl rád spoustu informací, než se uráčil na telefon odpo­vědět.</p>

<p>Bernice měla vlevo a vpravo kolmá prodloužení stolu, na nichž byly uloženy sloupce disket různých velikostí (byly označeny „čti“ nebo „založ“ nebo „odeslaná korespondence“), proložených skupinami obálek a pořadačů, do nichž se ukládal vytištěný vý­stup z počítačů. Bernice stiskla tlačítko na panelu, nic se však nestalo. Dívala se omluvně na Carol.</p>

<p>„Promiň, Carol,“ řekla trochu provinile. „Možná jsem to nezvládla. Doktor Dale si nechal tento týden zase zavést nový systém a já si zatím nejsem jistá...</p>

<p>Na jednom ze dvou velkých monitorů se objevil vzkaz. „Á, dobře,“ pokračovala Bernice, už se usmí­vala, „udělala jsem to správně. Za chvíli se s tebou spojí. Někoho u sebe má, ale skončí to rychle, aby tě mohl vidět a mluvit s tebou. Doufám, že ti nebude va­dit, když tě přepnu na čekání.“</p>

<p>Carol přikývla a obraz Bernice se z obrazovky vy­tratil. Carol nyní na monitoru sledovala začátek krát­kého výukového dokumentu o pěstování ústřic. Byl překrásně nasnímán pod vodou za použití nejmoder­nějšího filmovacího zařízení. V komentáři se ozval sladce plynoucí hlas doktora Daleho a mluvčí pouká­zal na spojení mezi výzkumy v MOI (Miamský oceá­nografický institut, který doktor Dale Michaels zalo­žil a jehož byl výkonným ředitelem) a rychlým vzrůstem všech druhů mořského farmaření. Carol se však musela smát. Vyprávění tiše podmalovával a bě­hem jeho přerušení sílil Pachelbelův <emphasis>Canon</emphasis>. Byla to Daleova oblíbená skladba náladové hudby (Carol vždy věděla, co od něho může očekávat, vždy věděla, co přijde dál, když u sebe doma položil na přehrávač kompaktních disků Pachelbela), ale zdálo se jí divné naslouchat rytmickým smyčcům, když kamery najíž­děly na detailní záběry rostoucích ústřic.</p>

<p>Příběh o ústřicích se náhle zničehonic přerušil a na obrazovce se objevila velká kancelář. Dale Michaels seděl na pohovce na druhé straně místnosti proti své­mu modernímu psacímu stolu. Díval se najeden ze tří videomonitorů, které bylo v místnosti vidět. „Ještě jednou dobrý den, Carol,“ řekl nadšeně. „Tak jak to šlo? A kde jsi? Nevěděl jsem, že v hotelu Marriott už mají videotelefon na pokojích.“</p>

<p>Doktor Michaels byl vysoký a štíhlý blondýn s mír­ně vlnitými vlasy, které na spáncích začaly trochu ustupovat. Usmál se, příliš rychle, téměř nacvičeně, jeho zelené oči však vyjadřovaly teplo a otevřenost.</p>

<p>„Jsem v hotelové komunikační místnosti,“ odpově­děla Carol. „Právě jsem poslala disketu s reportáží o velrybách na pláži do <emphasis>Heraldu</emphasis>. Panebože, Dale. By­lo mi těch ubohých zvířat tak líto. Jak můžou být tak chytré a přesto si tak zhudlařit směr?“</p>

<p>„Nevíme, Carol,“ opáčil Dale. „Ale nezapomínej, že naše a velrybí definice inteligence jsou téměř jistě naprosto odlišné. Kromě toho nepřekvapuje, že věří svému vnitřnímu navigačnímu systému, přestože je vede do katastrofy. Dovedeš si představit situaci, v níž bys v podstatě ignorovala informaci, kterou ti dávají tvé <emphasis>oči</emphasis>? To je totéž. Hovoříme o selhání jejich hlavního smyslu.“</p>

<p>Carol chvilku mlčela. „Tuším, že chápu, co máš na mysli,“ ozvala se nakonec, „ale člověka to bolí, když je vidí tak bezmocné. No, dobrá, mimochodem, mám reportáž i na videonahrávce. Chci ti říct, že nová inte­grovaná videotechnika je skvělá. V hotelu Marriott právě instalovali nový modem pro video s vyšší rych­lostí přenosu a celý osmiminutový snímek jsem ode­slala Joeymu Hernandezovi v kanálu 44 za pouhé dvě minuty. Moc se mu líbil. Dělá totiž poslední zprávy. Pokus se to chytit, jestli můžeš, a řekneš mi, co si o tom myslíš.“</p>

<p>Na okamžik se odmlčela. „A mimochodem, Dale, ještě jednou díky za tip.“</p>

<p>„Jsem rád, když můžu pomoct.“ Dale zářil. Těšilo ho, když mohl Carol pomáhat v kariéře. Dělal to pocti­vě, svým vědeckým způsobem, využívajícím levé po­loviny mozku, už téměř půl druhého roku. Nedokázal ji však přesvědčit, že by stálý vztah byl vzájemně uži­tečný. Nebo si alespoň myslel, že v tom je problém.</p>

<p>„Myslím si, že tahle věc s velrybami by mohla po­sloužit jako výborná zástěrka,“ říkala Carol. „Víš, dě­lala jsem si starosti, že s tvým teleskopem vyvolám příliš moc pozornosti. A ta záležitost s lovci pokladů prostě nesedí, jestli mě tady někdo pozná. Ale mys­lím, že můžu užít jako záminku pokračování reportáží o osudu velryb. Co si o tom myslíš?“</p>

<p>„Zdá se mi to rozumné,“ odpověděl Dale. „Mimo­chodem, dnes ráno byly hlášeny dva další případy ne­zvyklého chování velryb - část stáda se dostala na pláž u Sanibelu a domnělý útok na rybářský člun se­verně od Marathonu. Vlastníkem byl Vietnamec, kte­rý se nechá velice snadno vzrušit. Je samozřejmě té­měř vyloučeno, že by falešní zabijáci napadli něco souvisejícího s lidmi. Ale možná bys mohla všechno nějak použít.“</p>

<p>Carol viděla, že už opustil pohovku a přecházel po kanceláři. Doktor Dale Michaels měl tolik energie, že téměř nikdy nedokázal klidně sedět a uvolnit se. Chy­bělo mu jen pár měsíců do čtyřicátých narozenin, měl však pořád chuť do života a nadšení jako po pubertě.</p>

<p>„Jenom dej pozor, ať nikdo z námořnictva nezjistí, že máš teleskop,“ pokračoval. „Dnes ráno opět volali a žá­dali třetí sadu celého zařízení. Řekl jsem jim, že třetí te­leskop je zapůjčen mimo ústav a je používán k výzkumu. Ať hledají cokoli, musí to být velice důležité.“ Obrátil se a hleděl do kamery. „A velice tajné. Ten chlá­pek, poručík Todd, mi dnes ráno opět připomínal, jak­mile jsem položil normální vědecký dotaz, že je to zále­žitost námořnictva a že mi o tom nemůže nic sdělit.“</p>

<p>Carol si něco zapsala do malého bloku. „Víš, Da­le,“ začala potom, „myslela jsem si, že tento příběh má ohromné možnosti, hned jak ses o tom včera zmí­nil. Všechno naznačuje, že v námořnictvu se děje cosi neobvyklého a tajného. Mě samotnou pobavil amatér­ský způsob, kterým včera do telefonu odbyl věc Todd, a pak chtěl vědět, kdo mi dal jeho jméno. Řekla jsem mu, že zdroj v Pentagonu naznačil, že v Námoř­ní letecké základně v Key West dochází k jakési čin­nosti, která má vysokou prioritu, a že on, Todd, s tím nějak souvisí. Zdálo se, že to zbaštil. A já jsem pře­svědčená, že ten křen, chlápek z námořnictva pro styk s veřejností, nemá vůbec tušení, co by se vlastně mohlo dít.“</p>

<p>Carol zívla a rychle si dala ruku na ústa. „No, už je moc pozdě, abych se vrátila do postele. Myslím, že si zacvičím a pak se pokusím najít ten člun, o němž jsme mluvili. Připadá mi to, jako bych hledala jehlu v kupce sena, ale tvůj odhad může být správný. Kaž­dopádně začnu s mapou, kterou jsi mi dal. A pokud skutečně tady někde ztratili řízenou střelu <emphasis>a jestliže</emphasis> se to snaží ututlat, byl by to pro mne velký úlovek. Ozvu se ti.“</p>

<p>Dale zamával na rozloučenou a zavěsil. Carol opus­tila komunikační prostor a došla na druhý konec hote­lu. Měla pokoj v přízemí s vyhlídkou na oceán. <emphasis>He</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rald</emphasis> by takový luxus nezaplatil, ale ona se přesto rozhodla udělat tentokrát rozruch a hýčkat se. Když se převlékala do těsně padnoucí tréninkové plavecké kombinézy, uvažovala o svém rozhovoru s Dalem. <emphasis>Nikdo by</emphasis><emphasis> nikdy nepoznal</emphasis>, myslela si, <emphasis>že Dale a já jsme milenci. Nebo alespoň sexuální partneři. Je to všechno takové systematické. Jako kdybychom byli členy jednoho týmu, nebo něco p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dobného. Žádní mi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>láčci nebo drahoušci</emphasis>. Na okamžik se zarazila, pak do­končila myšlenku. <emphasis>Způsobila jsem, že je to takové, já</emphasis>? hloubala.</p>

<p>Bylo téměř devět hodin a lázně se začínaly probou­zet, když vyšla z pokoje na pozemek patřící k hotelu. Na pláž právě dorazili zaměstnanci a připravovali na písku pro ranní ptáčata lehátka a slunečníky. Carol došla k mladému muži, který vše řídil (typický Karlík Hrozný, myslela si sarkasticky, když ho pozorovala, jak se naparuje před kabinou se svou koncesí), a oznámila mu, že se vydává na dlouhou tréninkovou plavbu. Dvakrát předtím v jiných hotelích zapomněla říct hlídačům pláže, že bude plavat osm set metrů od břehu. V obou případech byla ke své hrůze „zachrá­něna“ a způsobila nepříjemnou scénu.</p>

<p>Když se dostala do rytmu kraula, začala pociťovat, jak se v ní uvolňuje napětí, povolují uzly, které ji ví­ceméně stále svíraly. Přestože většině ostatních lidí říkala, že pravidelně cvičí proto, aby byla fit, oprav­dovým důvodem k tomu, že trávila každé ráno ales­poň pětačtyřicet minut během, plaváním nebo rychlou chůzí, byla potřeba cvičit, aby se vyrovnala s rychle plynoucím životem. Pouze po tvrdém cvičení se cítila opravdu klidná a spokojená se světem.</p>

<p>Carol běžně nechávala mysl bezděčně těkat od předmětu k předmětu, když plavala dlouhé vzdále­nosti. Tohoto rána si vzpomněla, jak kdysi plavala v chladných vodách Tichého oceánu u Laguna Beach v Kalifornii. Bylo jí tehdy osm a vydala se na oslavu narozenin své přítelkyně, Jessica se jmenovala, s níž se setkala v letním fotbalovém táboře. Jessica byla bohatá. Její dům stál víc než milion dolarů a měla víc hraček a panenek, než si Carol dokázala vůbec před­stavit.</p>

<p><emphasis>Ajajaj</emphasis>, myslela si Carol, když si vzpomněla na par­ty, které pořádala Jessica, na klauny a na poníky. <emphasis>To bylo tenkrát, když jsem ještě věřila pohádká</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>. To by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo před rozchodem a rozvodem</emphasis>...</p>

<p>Zazněl budíček na hodinkách, vytrhl ji ze snění. Obrátila se a zamířila ke břehu. Vtom uviděla kout­kem oka něco podivného. Necelých dvacet metrů od ní se vynořila velká velryba. Carol přeběhl mráz po zádech a stoupla jí hladina adrenalinu v krvi. Velryba zmizela pod vodou, a přestože Carol dvě minuty šla­pala vodu a propátrávala obzor, už ji nespatřila.</p>

<p>Nakonec se vydala ke břehu. Tep, který se jí po tomhle fantastickém setkání prudce zrychlil, se začal vracet k normálu a přemýšlela teď o tom, jak ji velry­by celý život fascinují. Vzpomněla si, že když jí bylo sedm, dostala hračku velrybu z mořského světa v San Diegu. Jak se jmenovala? Šamy. Šamu. Tak nějak. Pak si vzpomněla na ještě starší zážitek, na něco, nač nemyslela asi pětadvacet let.</p>

<p>Bylo jí pět či šest, seděla ve svém pokoji, připrave­ná jít do postele, jak ji vyzvali, a do pokoje přišel otec s obrázkovou knížkou. Seděli spolu na posteli a opíra­li se o tapety se žlutými květy a on jí četl. Moc se jí lí­bilo, když ji objal paží a obracel listy v jejím klíně. Měla pocit pohody a bezpečí. Četl jí příběh o velrybě, která se zdála lidská, a o muži, který se jmenoval ka­pitán Achab. Obrázky vypadaly strašidelně, obzvláště jeden, který ukazoval, jak si ohromná velryba s har­punou zaraženou ve hřbetě pohazuje se člunem.</p>

<p>Když ji otec na noc přikrýval, zdálo se, že otálí. Něžně ji objal a zasypal polibky. Viděla mu v očích slzy a zeptala se, jestli ho něco bolí. Zavrtěl jen hla­vou a řekl, že ji má tak rád, až se z toho rozplakal.</p>

<p>Carol se tak hluboce zabrala do této živé vzpomín­ky, že nesledovala, kam plave. Proud ji zanesl k zápa­du, že jen stěží zahlédla hotel. Trvalo jí pět minut, než se zorientovala a zamířila správným směrem.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třetí</strong></p>

<p>Poručík Richard Todd netrpělivě čekal, až asistentka zpracovávající údaje udělá poslední opravy v originá­lu dokumentu. „Pospěšte si, honem. Porada má začít za pět minut. A ještě musíme provést dvě opravy.“</p>

<p>Chudák dívka byla zjevně nervózní z toho, že jí ná­mořní důstojník kouká přes rameno, zatímco ona pra­cuje u počítače. Opravila dva překlepy na stránce a přivolala další. Na obrazovku naskočila počítačem nakreslená mapa jižní Floridy a zálivů. Snažila se sle­dovat pokyny poručíka Todda a světelným perem zdůrazňovala oblasti, které jmenoval.</p>

<p>„Ano,“ řekl konečně, „to je dobré. Tím je to hoto­vo. Teď stiskněte tlačítko tiskárny. Jaký je první pří­kaz? 17BROK01? Dobrá. Na přísně tajné databázi? V pořádku. Dnešní heslo?“</p>

<p>„Matisse, poručíku,“ odpověděla. Vstala, obešla počítač a vzala jediný zkušební výtisk jeho vystoupe­ní. Todd měl na tváři nechápavý výraz. „Byl to fran­couzský malíř,“ řekla dívka sarkasticky, „M-A-T-I-S-S-E, v případě, že vás zajímá, jak se píše.“</p>

<p>Todd podepsal příjem své kopie materiálu a pak si na list s poznámkami zapsal Matisse. Nemotorně a le­dabyle asistentce poděkoval a vydal se z budovy na druhou stranu ulice.</p>

<p>Konferenční středisko Námořní letecké základny Spojených států v Key West leželo hned naproti. Byla to úplně nová budova, moderně navržená, jedna z má­la, které na základně narušovaly architektonickou jed­notvárnost, jež by se dala nejlépe popsat jako „bílý štuk, druhá světová válka.“ Poručík Todd pracoval v jedné z nepopsatelných bílých staveb jako náčelník místního oddělení speciálních projektů. Todd a jeho skupina byli pro velení v podstatě „hasiči“, kteří se přesouvali z projektu na projekt podle toho, kde jich bylo třeba.</p>

<p>Toddovi bylo osmadvacet, vystudoval inženýrství kosmického letectví v Annapolis, námořní mládenec, který vyrostl v Littletonu, předměstí Denveru v Colo­radu. Byl ambiciózní a netrpělivý. Měl pocit, že zde v Key West je mimo hlavní proud, a toužil po příleži­tosti dostat se jinam, kde by skutečně mohl prokázat své přednosti, například do střediska návrhu zbraní, nebo dokonce do Pentagonu.</p>

<p>Nápis na dveřích v konferenčním středisku zněl PŘÍSNĚ TAJNÉ - ZLOMENÝ ŠÍP. Poručík Todd se podíval na hodinky. Do 0930, času schůzky, zbývala minuta. Zadal do zámku dveří alfanumerický kód a vešel do zadní části středně velké konferenční míst­nosti, která měla vpředu tři velké obrazovky. Jeho skupina pěti nižších důstojníků a dva z vyšších dů­stojníků už dorazili. Všichni stáli vlevo u stolu s ká­vou a koblihami. Podplukovník Vernon Winters seděl sám uprostřed dlouhého stolu, který stál napříč míst­nosti a v podstatě ji půlil. Seděl zády ke vchodu, obrá­cen k obrazovkám.</p>

<p>„Dobrá, dobrá,“ začal Winters. Nejdříve se rozhlédl po místnosti a potom na digitální časový údaj v levém rohu přední stěny. „Začneme. Jste připraven, poručí­ku Todde?“ Ostatní důstojníci zasedli ke stolu. Na po­slední chvíli vstoupil další vyšší důstojník a sedl si na židli u vchodu.</p>

<p>Todd obešel stůl k čelu místnosti, na stupínek, kde byla pod malým monitorem zabudovaná klávesnice, a díval se na podplukovníka Winterse. „Ano, pane,“ odpověděl. Spustil počítač na stupínku. Požádal o pří­stup do přísně tajné databáze. Potom zadal kompliko­vaný kód, který tvořil první část heslového systému. Interaktivní monitor na stupínku pak žádal denní hes­lo. Toddův první pokus skončil neúspěšně, protože si nezapamatoval správný zápis. Začal hledat po kap­sách kousek papíru.</p>

<p>Jedinou další klávesnici v místnosti měl před sebou uprostřed dlouhého stolu Winters. Zatímco si Todd na stupínku prohledával kapsy, podplukovník se usmál, zadal heslo a potom dodal jakýsi svůj kód. Prostřední obrazovka se rozzářila jasnými barvami a ukázala sty­lizovanou ženu v žlutých šatech sedící u klavíru a u ní dva chlapce, kteří hrají dámu. Z obrazu vyzařoval po­cit převažující červené barvy. Šlo o reprodukci jedno­ho z Matissových obrazů z pozdního období v Nice, nádherně promítnutou do čela místnosti. Poručík Todd vypadal vylekaně. Dva starší důstojníci se za­smáli.</p>

<p>Winters se mile usmál. „S rozlišovací schopností obrazu 4K na 4K a téměř nekonečnou databází se dají dělat docela úžasné věci.“ Rozhostilo se trapné ticho. Pak Winters pokračoval: „Myslím, že má neustálá snaha rozšiřovat vaše vzdělání, mladí důstojníci na té­to, základně, je beznadějná. Dejte se do toho. Pokra­čujte. Už jsem vás dostal do přísně tajné databáze a jakýkoli nový příkaz obraz vymaže.“</p>

<p>Todd se vzpamatoval. <emphasis>Ten Wi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ters je skutečně div</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ný patron</emphasis>, pomyslel si. Admirál, který velel základně v Key West, ho včera večer pověřil, aby vedl toto dů­ležité vyšetřování týkající se řízené střely Panther. Winters měl značné zkušenosti s řízenými střelami a systémovým inženýrstvím, ale kdo kdy slyšel, aby taková důležitá schůze začala vyvoláním malby na obrazovku? Todd nyní vyťukal 17BROK01, spočetl přítomné a přidal číslo devět. Za několik sekund vy­dal přístroj v zadní části místnosti kopie materiálů pro všechny účastníky. Todd se opět dotkl klávesnice a přivolal na prostřední obrazovku první obraz nazva­ný Úvod a všeobecné informace.</p>

<p>„Včera ráno,“ začal, „proběhla nad severním Atlan­tikem demonstrační zkouška nové řízené střely Pant­her. Střelu odpálili v 0700 z letadla vzdáleného pěta­dvacet tisíc metrů od pobřeží Labradoru. Zaměřili ji na terč poblíž Baham, jednu z našich starých letadlo­vých lodí. Po letu po normální balistické dráze do ob­lasti, kde vypátrali loď, měl Panther aktivovat své ko­nečné navádění, které užívá Pokročilý systém roze­znávání vzorů neboli APRS (Advanced Pattern Re­cognition System). Střela měla najít letadlovou loď a použitím reakčních řídících trysek jako základního řídícího zdroje provést upřesňující korekce nutné k tomu, aby dopadla na hlavní palubu staré letadlové lodi.“</p>

<p>Todd stiskl klávesnici a na levé obrazovce se obje­vila mapa východního pobřeží Ameriky včetně oblas­ti od Labradoru po Kubu. „Řízená střela představova­la poslední zkušební provedení,“ pokračoval, „v přesné konfiguraci, jak půjde do výroby, kromě zkušební řídící jednotky a bojové hlavice. Měl to být nejdelší zkušební let a byl navržen tak, aby podrobně předvedl novou verzi software 4.2, která byla nedáv­no do APRS zavedena. Takže řízená střela samozřej­mě neměla nálož.“</p>

<p>Poručík si vzal z pultu světelné pero a udělal na ma­lém monitoru před sebou značky. Ty se okamžitě pře­nesly na velkou obrazovku za ním, takže všichni mohli sledovat jeho výklad. „Na obrazovce vidíte předpovězenou i skutečnou dráhu řízené střely. Zde, zhruba deset mil východně od mysu Canaveral, kde se dráhy shodují, se zapojily kamery. Po dvou stech kalibračních záběrech, což bylo něco jako samotesto­vání APRS, se podle plánu aktivovaly algoritmy ko­nečného navádění. Pokud můžeme říct z telemetrie v reálném čase, až do této doby se nic mimořádného nestalo.“</p>

<p>Na pravé obrazovce se nyní objevila podrobná mapa jižní Floridy a Keys, na níž byl i terč na Bahamách. Mapy na bočních obrazovkách zůstaly až do konce poručíkova vystoupení, Todd však stále měnil diagra­my na prostřední obrazovce, aby odpovídala jeho pro­jevu. „Původní poloha terče, kde kamery měly letadlo­vou loď nejdříve vyhledat, byla zde, v Elentheře na Bahamách. Vyhledávací algoritmus měl odsud pátrat v kruhu, a kdyby správně fungoval, měl najít cíl asi během patnácti sekund. Tohle (ukázal na tečkovanou čáru na podrobné mapě) <emphasis>měla</emphasis> být dráha dopadu.“</p>

<p>Todd po dramatické odmlce pokračoval: „Avšak na základě telemetrických údajů, které jsme zatím analy­zovali, se jeví, že brzy poté, co se zaktivoval samona­váděcí systém, se řízená střela odchýlila ostře na zá­pad, k pobřeží Floridy. Zatím se nám podařilo rekonstruovat její dráhu do tohohle bodu, kde byla ve výšce tří tisíc metrů asi tři míle na západ od Miami Beach. Potom jsou telemetrické údaje přerušované a zmatené. Ale víme, že když jsme ztratili úplné úda­je, všechny motory konečného navádění pracovaly. Vyznačíme-li celkové možnosti konečného samona­váděcího systému, osvětlenější plocha zde, dostává­me oblast, kde leží Everglades, Keys, a dokonce v již­ní části i Kuba. Všude tam mohla střela dopadnout.“</p>

<p>Poručík Todd se na chvilku odmlčel a podplukov­ník Winters, který si během jeho projevu zapisoval hlavní body do notýsku, toho okamžitě využil a pře­vzal řízení porady. „Dvě otázky, poručíku, než bude­me pokračovat,“ začal věcně se zjevným tónem auto­rity v hlase. „Za prvé, proč nebyla řízená střela zničena brzy poté, co se odklonila ze směru?“</p>

<p>„To přesně nevíme, podplukovníku. Právě pro tento účel byla instalována velící zkušební vysílačka a malá nálož. Ale změna dráhy střely byla tak náhlá a tak ne­očekávaná, že jsme zpočátku reagovali trochu poma­lu. Než jsme vyslali povel, už jsme se možná dostali mimo dosah. Víme jenom to, že jsme nezaznamenali žádnou explozi. Můžeme pouze předpokládat ...“</p>

<p>„K této chybě při akci se vrátíme později,“ přerušil ho opět Winters. Todd při slově chyba zbledl a začal se za katedrou ošívat. „Kde by podle řídících konstant platných v době posledního kompletního telemetric­kého souboru byl bod dopadu? A jak dlouho nám bu­de trvat, než se nám podaří vytáhnout dodatečné in­formace z neúplných údajů?“</p>

<p>Poručík Todd si zaznamenal, že to podplukovníko­vi pálí. Winters měl s vyšetřováním anomálií zjevně zkušenosti. Todd pak vysvětlil, že <emphasis>pokud</emphasis> se používa­né řídící konstanty opět nezměnily, stálé působení sa­monaváděcích motorů by střelu navedlo na bod dopa­du asi dvacet mil jižně od Key West. „Avšak,“ dodal, „software dovoloval, aby se konstanty každých pět sekund měnily. A změnily se ve dvou z posledních pěti odečtů údajů. Je tedy nepravděpodobné, že zůsta­ly stejné jako v době, kdy se kompletní telemetrie přerušila. Přestože jsou v počítači ve střele uloženy všechny konstanty, dokonce i budoucí, předpovězené, které počítá APRS, v důsledku omezení daných šíř­kou pásma můžeme telemetrií v reálném čase vysílat bohužel jen ty, které právě platí. Procházíme nyní ne­úplné údaje manuálně a zkoušíme, jestli se nám poda­ří zjistit o konstantách něco víc.“</p>

<p>Jeden z přítomných vyšších důstojníků se zeptal na pravděpodobnost toho, že střela skutečně dopadla na Kubu. Poručík Todd odpověděl „velmi malá“ a pak aktivoval elektronický překryv, který umístil na mapu na pravé obrazovce přerušovanou blikající dráhu. Bli­kavé body vyznačovaly cestu, která začínala u Coral Gables, jižně od města Miami, a pak pokračovala přes část jižní Floridy do Mexického zálivu, přes Keys a dál do oceánu. „Hodláme se soustředit na hledání podél této čáry. Pokud by ptáček náhle nezměnil ná­zor, jeho všeobecný směr by souhlasil se zaměřeným cílem umístěným kdekoli podél téhle dráhy. A proto­že nemáme žádné zprávy o dopadu na souš blízko obydleného území, předpokládáme, že střela dopadla v Everglades, nebo do oceánu.“</p>

<p>Poručík Todd se předchozí večer krátce radil s Wintersem o náplni schůze. Měla trvat pouze hodi­nu, řada otázek ji však prodloužila na půldruhé. Todd byl ve svém výkladu důkladný a přesný, ale zřejmě ho znepokojovalo Wintersovo neustálé sondování, zda nedošlo k lidské chybě. Poručík bez mučení při­znal, že zkazili postup, který měl střelu zničit, když se odchýlila, obhajoval však své muže. Vyjmenovával neobvyklé okolnosti a téměř bezvadné předchozí za­znamenané výsledky, kterých Panther dosáhl. Vy­světlil také, že vybaví pátrací plavidla nejlepšími do­stupnými přístroji („včetně nového oceánského tele­skopu vyvinutého Miamským oceánografickým institutem“) a nazítří začnou pečlivě prohledávat vy­značené oblasti.</p>

<p>Winters kladl mnoho otázek na možnou příčinu po­divného chování řízené střely. Todd mu řekl, že on a jeho skupina jsou přesvědčeni, že je to problém softwaru, že nějaký nový a vylepšený algoritmus ve verzi 4.2 jaksi popletl sekvenci inicializace i opticky uložené parametry cíle. Winters nakonec jejich názor akceptoval, ale až když jim nařídil, aby připravili „úplnou“ analýzu možností selhání, která vyjmenuje všechny chyby hardwaru, softwaru a obsluhy přichá­zející v úvahu, které by mohly vést k pozorovanému typu problému. Todd se zarazil, když se Winters opět zmínil o obsluze.</p>

<p>Na závěr jednání Winters znovu zdůraznil nutnost utajení jejich činnosti a poukázal, že o projektu Zlo­mený šíp se vůbec nesmějí dozvědět novináři. „Pod­plukovníku,“ přerušil ho Todd, když Winters vysvět­loval vztah k tisku. Poručík začal schůzi sebevědomě, avšak postupně v něm převládl pocit nejistoty. „Pane, včera odpoledne mi volala reportérka, Carolyn nebo Kathy Dawsonová, myslím, z listu <emphasis>M</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ami Herald</emphasis>. Řekla mi, že se doslechla o jakési zvláštní činnosti, k níž zde dochází, a že já s ní mám být nějak spojen. Tvrdila, že to má z jakéhosi zdroje z Pentagonu.“</p>

<p>Winters zavrtěl hlavou. „Do prdele, poručíku, proč jste mi o tom neřekl dřív? Neumíte si představit, co se stane, jestli se prozradí, že jedna z našich řízených střel zabloudila nad Miami?“ Odmlčel se. „Co jste jí řekl?“</p>

<p>„Neřekl jsem jí vůbec nic. Ale myslím, že má pořád jakési podezření. Když domluvila se mnou, volala do oddělení pro styk s veřejností.“</p>

<p>Winters vydal rozkaz, že existence vyšetřování ak­ce Zlomený šíp musí zůstat utajená a všechny dotazy na ně musí přijít k němu. Pak svolal další schůzi na 1500 na zítra, tedy pátek. Do té doby očekává, řekl poručíku Toddovi, že uvidí výsledky analýzy přeru­šované telemetrie, úplnější logický rozbor činností při selhání a seznam nejnovějších nevyjasněných bodů v software verze 4.2.</p>

<p>Poručík Richard Todd odcházel z jednání s vědo­mím, že tento úkol významně ovlivní jeho další karié­ru. Bylo mu jasné, že podplukovník Winters už zpo­chybňuje jeho osobní kompetenci. Todd měl v úmyslu odpovědět vstřícně. Nejdříve svolal krátkou schůzku nižších důstojníků své skupiny. Byli to všechno nováčci, těsně po ukončení univerzity a zavr­šení programu výcviku záložních důstojníků námoř­nictva. Řekl jim, že všem jde o krk. Potom určil okruh činností, které je všechny zaměstnají téměř celou noc. Toddovi bylo jasné, že se musí na příští schůzi řádně připravit.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>

<p>Key West byl hrdý na svůj nový přístav. Toto zcela moderní dílo bylo dokončeno v roce 1992, těsně poté, co výbuch zájmu o výlety lodí přivedl do starého měs­ta příliš mnoho návštěvníků. Na vysokých věžích ko­lem mola byly rozmístěny automatické kamery, které přístav neustále kontrolovaly. Tyto kamery a ostatní elektronické kontrolní systémy tvořily jen nepatrnou část důkladného zabezpečení chránícího kotviště, když vlastníci lodí byli mimo. Dalším z nových rysů Hemingwayova přístavu (přirozeně byl nazván po nej­slavnějším obyvateli Key West) bylo centralizované navigační řídící středisko. Zde mohl jediný pracovník pomocí v podstatě automatického řídícího systému dopravy podávat instrukce všem plavidlům v přístavu a zajistit efektivní řízení celého vodního provozu.</p>

<p>Přístav byl vybudován na Key West Bight, dříve chátrající části pobřeží. Měl kotviště pro téměř čtyři sta člunů a jeho dokončení podstatně změnilo měst­ský obchod. Mladí profesionálové, kteří chtěli bydlet blízko svých člunů v přístavu, rychle skoupili a vy­lepšili všechny nádherné domy z devatenáctého stole­tí, které lemovaly ulice nazvané Caroline a Eaton v místě známém jako Stezka pelikánů. V okolí přísta­vu vyrostly jako houby po dešti módní obchody, lepší restaurace, dokonce i malá divadla, a vytvořily tam čilý ruch a atmosféru činorodé energie. Vyrostl tam i nový japonský hotel Mijako Gardens, proslulý nád­hernou sbírkou tropických ptáků, kteří dováděli ve vodopádech a kapradí jeho atria.</p>

<p>Krátce před polednem vstoupila Carol Dawsonová do budovy ředitelství přístavu a vydala se ke kruhové­mu informačnímu stolu uprostřed velké místnosti. Měla na sobě výraznou hedvábnou světle nachovou halenku a bílé bavlněné kalhoty, které jí kryly i horní část rovněž bílých tenisek. Dva malé zlaté náramky s rubíny jí obepínaly pravé zápěstí a velký ametyst za­sazený do zlatého košíku upevněného na řetízku ko­lem krku se jí v rozepnuté halence perfektně houpal ve vrcholu výstřihu do véčka. Vypadala oslnivě. Jako zazobaná turistka, která si přichází najmout na odpo­ledne člun.</p>

<p>Za stolem, kde se podávaly informace, seděla blon­dýnka, něco přes dvacet, dosti přitažlivá ve zřetelně americkém stylu, který původně zavedla Cheryl Tieg­sová. Se špetkou soupeřské žárlivosti pozorovala Ca­rol, jak cílevědomě přechází přes místnost. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se s předstíranou bodros­tí, když Carol došla ke stolu.</p>

<p>„Ráda bych si na dnešní odpoledne pronajala člun,“ začala Carol. „Chci si vyjet a trochu se potápět, tro­chu si zaplavat, možná se i podívat na nějaké zajíma­vé vraky lodí.“ Měla v úmyslu neříkat nic o velry­bách, dokud si nevybere člun.</p>

<p>„No, přišla jste na správné místo,“ odpověděla dív­ka. Otočila se k počítači po své levici a chystala se použít klávesnici. „Jmenuji se Julianne a jednou z mých povinností zde je pomáhat turistům, aby našli čluny, které vyhovují právě jejich požadavkům na re­kreaci.“ Carol si všimla, že Julianne mluví, jako by se svůj malý výstup naučila nazpaměť. „Máte na mysli nějakou určitou cenu? Přestože většina člunů zde v Hemingwayově přístavu je soukromých, máme k pronajmutí ještě různé druhy člunů a většina vašim požadavkům vyhoví. Za předpokladu, že jsou ještě k dispozici.“</p>

<p>Carol zavrtěla hlavou a za pár minut dostala výpis z počítače, na němž bylo devět nabídek. „Zde jsou čluny, které přicházejí v úvahu,“ řekla dívka. „Jak jsem vám řekla, cenové rozpětí je docela značné.“</p>

<p>Carol přelétla očima výpis. Největší a nejdražší člun byla <emphasis>Ambr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sia</emphasis>, čtyřiapadesát stop, jehož nájem činil osm set dolarů na den, nebo pět set na půl dne. Seznam dále obsahoval dva střední čluny a také dva malé, šestadvacet stop, za něž se platila poloviční ce­na jako <emphasis>za A</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>brosii</emphasis>. „Ráda bych si nejdřív promluvi­la s kapitánem <emphasis>A</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>brosie</emphasis>,“ řekla Carol po chvilce roz­mýšlení. „Kam mám jít?“</p>

<p>„<emphasis>Znáte</emphasis> kapitána Homera?“ zeptala se Julianne a v koutku úst jí začal pohrávat podivný úsměv. „Ho­mera Ashforda,“ řekla pomalu, jako by to jméno mě­lo být všeobecně známé. Carolina mysl začala pro­cházet procedurou prohledávání paměti. Jméno znělo povědomě. Kde je slyšela? Hodně dávno, ve zprá­vách...</p>

<p>Carol si docela vzpomínku nevybavila, protože dív­ka pokračovala. „Oznámím jim, že přijdete.“ Po pra­vici pod deskou stolu měla obrovskou sadu přepína­čů, celkem několik set, zřejmě ovládající systém reproduktorů. Přehodila jeden přepínač a obrátila se ke Carol. „Bude to trvat jen chvilku.“</p>

<p>„Co je to?“ zeptal se asi po dvaceti sekundách hluč­ný ženský hlas. Zněl v něm cizí přízvuk, patrně ně­mecký, soudě podle výslovnosti prvního slova. Vy­jadřoval rovněž netrpělivost.</p>

<p>„Je tu mladá dáma, Greto, slečna Carol Dawsonová z Miami. Chce si jít promluvit s kapitánem Homerem o pronajmutí člunu na dnešní odpoledne.“</p>

<p>Po chvilce ticha se opět ozvala Greta: „Ja, oukej, pošli ji sem.“ Julianne pokynula Carol, aby obešla do poloviny kruhový stůl k místu, kde byla v malém vy­brání na pultu usazena známá klávesnice. Carol pro­šla tímto postupem mnohokrát od doby, kdy byl v ro­ce 1991 poprvé zaveden Univerzální identifikační systém UIS. Vyťukala na klávesnici své jméno a číslo sociálního pojištění. V duchu přemýšlela, jaký tento­krát dostane ověřovací dotaz. Místo narození? Matči­no rodné jméno? Datum narození otce? Bylo to vždy náhodně vybráno z dvaceti neměnných osobních úda­jů každého jedince. Vydávat se za někoho jiného nyní opravdu vyžadovalo úsilí.</p>

<p>„Slečna Carol Dawsonová, 1418 Oakwood Gar­dens, byt č. 17, Miami Beach.“ Carol přikývla. Blon­dýnka Julianne zřejmě prožívala svou roli při kontrole budoucích zákazníků. „Kdy jste se narodila?“ dostala Carol dotaz.</p>

<p>„27. prosince 1963,“ odpověděla. Juliannin obličej zaznamenal, že Carol dala správnou odpověď. Ta však v její tváři zároveň rozpoznala i něco jiného, co­si soupeřivého a dokonce vítězoslavného, téměř: „Ha­haha, já jsem o hodně mladší než ty a teď to vím.“ Ca­rol obvykle nevěnovala takovým maličkostem pozornost. Avšak dnes ráno se kdoví proč cítila nesvá z toho, že její už třicet. Chtěla naznačit svou nelibost, aby Julianne trochu zpražila, rozmyslela si to však a udržela jazyk za zuby.</p>

<p>Julianne jí vysvětlovala: „Vyjdete z tamhletěch dveří, posledních vpravo a půjdete rovně, dokud ne­narazíte na molo číslo 4. Potom zabočíte vlevo a vsu­nete tuto kartu do zámku v bráně. <emphasis>A</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>brosia</emphasis> kotví na místě „P“ jako Peter. Je to dlouhá procházka, skoro až na konec mola. Ale nemůžete jachtu minout, patří mezi největší a nejkrásnější čluny v Hemingwayově přístavu.“</p>

<p>Julianne měla pravdu. Byla to docela túra dostat se ke konci mola číslo 4. Carol Dawsonová prošla možná kolem třiceti člunů všech velikostí, kotvících po obou stranách mola, než dorazila k <emphasis>Amb</emphasis><emphasis>rosii</emphasis>. Když roze­znala výrazná modrá identifikační písmena na kabině, začala se z horka a z vlhkosti ve vzduchu potit.</p>

<p>Konečně se dostala k <emphasis>Ambrosii</emphasis>. Kapitán Homer Ashford vyšel po lodní lávce, aby ji přivítal. Mohut­ný muž, hodně přes sto pětaosmdesát centimetrů vy­soký, vážící skoro sto patnáct kilogramů, asi pětapa­desátiletý, možná o něco starší. Vlasy měl ještě husté, avšak původní černá barva téměř zcela kapitu­lovala před šedou.</p>

<p>Kapitánovy divoké oči sledovaly Carolin příchod s neskrývaným oplzlým potěšením. Carol rozpoznala jeho pohled a okamžitě na něj reagovala znechuce­ním. Chtěla se obrátit a vrátit na ředitelství přístavu. Zarazila se však, když si uvědomila, že je to dlouhá chůze a že už pociťuje horko a únavu. Kapitán Homer zjevně ze změněného tempa její chůze vytušil neli­bost a úšklebek vystřídal otcovským úsměvem.</p>

<p>„Slečna Dawsonová, předpokládám,“ prohlásil a s předstíranou galantností se lehce uklonil. „Vítejte na <emphasis>A</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>brosii</emphasis>. Kapitán Homer Ashford a jeho posádka jsou vám k službám.“ Carol se zdráhavě usmála. Tenhle šašek v hrozné modré havajské košili se zřej­mě alespoň sám nebere příliš vážně. Stále trochu ostražitě přijala z jeho natažené ruky nabízenou kolu a sledovala ho po menším postranním molu vedle člu­nu. Oba sestoupili na jachtu. Byla obrovská.</p>

<p>„Z toho, co nám Julianne řekla, jsme vyrozuměli, že se zajímáte o nájem na dnešní odpoledne. Velice rádi bychom vás vzali na jedno naše oblíbené místo, na Dolphin Key.“ Když hovořili, stáli před kormidliš­těm a krytou kabinou. Kapitán Homer se už zjevně pustil do svých prodejních tirád. Odkudsi zblízka za­slechla Carol kovový zvuk. Znělo to jako činky.</p>

<p>„Dolphin Key je nádherný osamocený ostrov,“ po­kračoval kapitán Homer, „perfektní pro plavání a do­konce pro nudistické opalování, pokud se vám to líbí. Dvě míle od něj je také potopený vrak z osmnáctého století, jestli se zajímáte o potápění.“ Carol znovu upila koly a na okamžik na Homera pohlédla. Rychle odvrátila zrak. Opět se šklebil. Jeho podivný důraz na slovo nudistické jaksi změnil její myšlenkový obraz Dolphin Key z tichého tropického ráje na shromáždiš­tě smilníků a čumilů. Carol zatrnulo, když se jí kapi­tán Homer lehce dotkl, jak ji vedl po straně jachty. <emphasis>Ten c</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>lap je slizký</emphasis>, usoudila. <emphasis>Měla jsem se řídit prv</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ním dojme</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> a odejít</emphasis>.</p>

<p>Zvonivý zvuk kovu sílil, když šli kolem vchodu do kabiny a blížili se k přídi luxusního člunu. Carolina novinářská zvědavost se probudila. Ten zvuk se sem vůbec nehodil. Sotva věnovala pozornost tomu, jak kapitán Homer vyjmenovává všechny vynikající přednosti jachty. Když se jim konečně naskytl výhled na přední palubu <emphasis>Ambrosie</emphasis>, Carol spatřila, že zvuk skutečně vydávají činky. Na přední palubě cvičila se závažím blondýna obrácená k nim zády.</p>

<p>Měla nádherné tělo, při pohledu na ně se až tajil dech. Jak se namáhala, aby dokončila opakované cvi­ky, zvedala činky vysoko nad hlavu. Curůčky potu jí stékaly po svalech, které ve vlnách sestupovaly z ra­men. Měla na sobě nízko vystřižený černý trikot, té­měř bez zad, jeho tenká ramínka se nezdála schopná udržet zbytek oděvu. Kapitán Homer přestal mluvit o člunu. Carol si všimla, že stojí uchvácen obdivem, zjevně zkoprnělý smyslnou krásou potící se ženy v trikotu. <emphasis>Tohle místo je jak ze zlého snu</emphasis>, uvažovala Carol. <emphasis>Možná proto se mě dívka v kanceláři ptala, jestli ty lidi zná</emphasis><emphasis>m</emphasis>.</p>

<p>Žena odložila závaží na malý stojan a sáhla po ruč­níku. Když se otočila, Carol spatřila, že je jí kolem pětatřiceti nebo o něco víc. Hezká atletickým způso­bem. Prsa měla velká, napjatá a ve sporém trikotu jas­ně viditelná. Skutečně pozoruhodné však byly její oči. Šedomodré a zdálo se, že vámi pronikají skrz naskrz. Carol se zazdálo, že první pronikavý pohled těch očí je nepřátelský, téměř výhrůžný.</p>

<p>„Greto,“ promluvil kapitán Homer, když se po prv­ním pohledu na Carol podívala na něj, „tohle je slečna Carol Dawsonová. Může si nás na dnešní odpoledne najmout.“</p>

<p>Greta se neusmála ani nic neřekla. Otřela si pot z čela, dvakrát se zhluboka nadechla a přehodila si ručník přes ramena. Zaujala vyzývavý postoj tváří v tvář Carol i kapitánu Homerovi. Pak s rameny sta­ženými dozadu a rukama na hýždích napjala prsní svaly. Zdálo se, že každým napnutím jí bohaté poprsí stoupá ke krku. Během těchto cviků svýma neuvěři­telně jasnýma očima návštěvnici zkoumala, pečlivě a podrobně kontrolovala její tělo a oděv. Carol se mi­moděk začala svíjet.</p>

<p>„Tak nazdar, Greto,“ řekla, její obvyklá sebejistota ji v tomto trapném okamžiku podivně opustila, „jsem ráda, že tě poznávám.“ <emphasis>Pan</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bože</emphasis>, myslela si Carol, když Greta několik sekund jen zírala na její napřaže­nou ruku, <emphasis>propus</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> mne odsud. Musím být na podivné planetě nebo má</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> noční můru</emphasis>.</p>

<p>„Greta si občas neodpustí pobavit se na účet našich zákazníků,“ vysvětloval kapitán Homer, „ale nene­chte se tím odradit.“ Podráždila ho Greta? Carol se zdálo, že zjistila určitou bezeslovnou komunikaci me­zi nimi, protože nakonec se Greta usmála. Byl to však vynucený úsměv.</p>

<p>„Vítejte na <emphasis>Ambrosii,</emphasis>“ pravila, napodobujíc první slo­va kapitána Homera ke Carol. „Naše radosti vás očeká­vají.“ Zvedla ruce nad hlavu, opět Carol pozorovala a začala se protahovat. „Pojďte s námi do ráje,“ dodala.</p>

<p>Carol cítila hřmotnou ruku kapitána Homera na předloktí, jak jí otáčí. Zdálo se jí také, že zahlédla je­ho zlostný letmý pohled na Gretu. „<emphasis>Ambrosia</emphasis> je nej­lepší plavidlo v Key West, jaké si tu můžete prona­jmout,“ pravil a vedl ji zpět k zádi lodi. Pak pokračoval v prodejní tirádě. „Má všechny možné vy­moženosti a nabízí pravý luxus. Kabelovou televizi s obří obrazovkou, přehrávač kompaktních disků s kvadrofonními reproduktory, automatického kucha­ře naprogramovaného na více než sto gurmánských jí­del, masážní roboty. A nikdo nezná Keys tak jako ka­pitán Homer. Potápím se v těchto vodách a rybařím v nich už padesát let.“</p>

<p>Zastavili se uprostřed jachty před vchodem do ka­bin. Skleněnými dveřmi Carol viděla schody vedoucí k dalšímu podlaží. „Nechtěla byste zajít dolů a pro­hlédnout si lodní kuchyni a ložnici?“ zeptal se kapitán Homer, zcela beze stopy dřívějšího podtextu. Byl to chytrý chameleon, o tom se nedalo pochybovat. Carol si opravila svůj dřívější soud o něm, kdy ho považo­vala za pouhého šaška. <emphasis>Ale co to bylo za scénu se sva</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovkyní Gretou, ať je to kdo chce?</emphasis> hloubala Carol. <emphasis>A co se tady vlastně děje? Proč jsou tak div</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>í?</emphasis></p>

<p>„Ne, děkuji vám, kapitáne Ashforde.“ Carol využi­la příležitosti, aby elegantně zmizela. Vrátila mu, co jí zbylo z nedopité koly. „Viděla jsem dost. Je to nád­herná jachta, ale je mi jasné, že je příliš drahá pro sa­motnou ženu, která chce strávit uklidňující odpoled­ne. Ale děkuji moc za váš čas a krátkou prohlídku.“</p>

<p>Vydala se k lodní lávce vedoucí k molu. Kapitánu Homerovi se zúžily oči. „Ale ještě jsme nehovořili o ceně, slečno Dawsonová. Jsem si jist, že pro někoho jako vy bychom mohli udělat zvláštní nabídku...“</p>

<p>Carol viděla, že ji nenechá odejít jen tak beze vše­ho. Když se měla k odchodu, přišla ke kapitánu Ho­merovi Greta. „Dalo by vám to něco, o čem byste mo­hla psát ve svých novinách,“ řekla a podivně se usmívala. „Něco neobvyklého.“</p>

<p>Carol se polekaně otočila. „Takže vy jste mě po­znali?“ ptala se, jenom však konstatovala zjevný fakt. Podivný pár se na ni zubil. „Proč jste něco neřekli?“</p>

<p>Kapitán Homer jen pokrčil rameny. „Mysleli jsme si, že třeba cestujete inkognito, nebo hledáte nějakou zvláštní zábavu, nebo možná třeba pracujete na člán­ku...“ Odmlčel se. Carol se usmála a zavrtěla hlavou. Pak jim zamávala na rozloučenou, vyšla na lodní láv­ku a otočila se na molu ke vzdálenému ředitelství pří­stavu. <emphasis>Kdo jsou ti</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>le l</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>dé?</emphasis> Kladla si nanovo otázku. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>jsem si jistá, že jsem je už viděla. Ale kde?</emphasis></p>

<p>Carol se dvakrát ohlédla přes rameno, aby zjistila, zda ji kapitán Homer a Greta ještě pozorují. Podruhé, když byla téměř sto metrů daleko, je už nespatřila. S úlevou si oddechla. Zážitek s nimi ji bezesporu znervóznil.</p>

<p>Kráčela pomalu dál. Z malé červené plážové tašky vytáhla výpis z počítače, který jí dala Julianne. Než se do něj stihla podívat, uslyšela po své levici zvonící te­lefon a přirozeně ke zdroji zvuku zvedla oči. Telefon zvonil na člunu těsně před ní. Ve skládací židli tam seděl svalnatý muž, něco přes třicet. Měl na sobě jen červenou baseballovou čepičku, plavky, tmavé brýle a jakési řemínky. Upřeně sledoval malou televizi po­stavenou na jakémsi vratkém podnosu. V jedné ruce držel sendvič (Carol ze vzdálenosti asi deseti metrů viděla bílou majonézu vytékající mezi dvěma plátky veky), v druhé plechovku piva. Nejevil žádné znám­ky, že zvonění telefonu vůbec zaslechl.</p>

<p>Carol popošla blíž, poháněla ji zvědavost. V televi­zi běžel přenos zápasu v košíkové. Asi po šestém zazvonění telefonu muž (s ústy plnými sendviče) tro­chu zajásal směrem k obrazovce s patnácticentimet­rovou úhlopříčkou, napil se piva a znenadání vysko­čil, aby si vzal hovor. Telefon byl pod plachtou uprostřed člunu, na dřevěné panelové stěně za kor­midlem, vedle jakýchsi zabudovaných pultů, které zjevně obsahovaly navigační a rádiové vybavení člu­nu. Muž během krátkého hovoru nevědomky otáčel kormidelním kolem a nespouštěl oči z televizoru. Za­věsil, vydal krátký povzbudivý výkřik a vrátil se na skládací židli.</p>

<p>Carol teď stála na molu, jen centimetry od přídě člunu, ne víc než tři metry od místa, kde muž seděl. Ten však o ní vůbec nevěděl, byl zcela zabrán do zá­pasu v košíkové. „Výborně,“ vykřikl najednou, rea­goval na něco, co se mu ve hře líbilo. Vyskočil. Náhlý pohyb rozkymácel člun a chatrně postavený podnos pod televizorem nevydržel. Muž rychle natáhl ruce a zachytil televizor, než dopadl na palubu. Ztratil však přitom rovnováhu a upadl na lokty.</p>

<p>„Do hajzlu,“ řekl si pro sebe a svíjel se bolestí. Le­žel na palubě, sluneční brýle posazené nakřivo. Zápas na malém televizoru, který držel v rukou, pokračoval. Carol nedokázala potlačit smích. Nyní si Nick Willi­ams, majitel a provozovatel člunu <emphasis>Florida Queen</emphasis>, po­prvé uvědomil, že není sám, a otočil se ve směru žen­ského smíchu.</p>

<p>„Promiňte mi to,“ začala přátelsky Carol, „náhodou jsem šla kolem a viděla jsem, jak jste upadl...“ Zara­zila se. Nick nevypadal pobaveně.</p>

<p>„Co chcete?“ Počastoval ji sveřepým pohledem. Vstal, pořád držel a sledoval televizor a teď se navíc snažil dát do kupy podnos. Neměl dost rukou, aby dě­lal všechno současně.</p>

<p>„Víte,“ nabídla se stále ještě se usmívající Carol, „mohla bych vám s tím pomoct, kdyby to neurazilo vaši mužskou hrdost.“</p>

<p><emphasis>Ach, ach</emphasis>, problesklo Nickovi hlavou, <emphasis>další vnucují</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cí se, asertivní buchta</emphasis>.</p>

<p>Položil televizor na palubu a začal podnos skládat. „Ne, děkuji,“ odsekl. „Svedu to sám.“ Zjevně Carol ignoroval, postavil televizor na podnos, vrátil se na skládací židli a vzal si sendvič a pivo.</p>

<p>Carol pobavilo, co Nick jasně zamýšlel, aby ji usa­dil. Rozhlédla se po člunu. Pořádek nepatřil k silným stránkám majitele. Všude po přední části plavidla by­ly poházeny různé drobnosti včetně potápěčských masek, šnorkelů, regulátorů, ručníků a dokonce sta­rých obědů z restaurací s rychlým občerstvením. V jednom koutě zjevně kdosi rozebral jakýsi elektro­nický přístroj, možná jej hodlal opravit, a nechal všechno zašmodrchané. Na hořejšku modré krycí plachtoviny byly upevněny dva nápisy různé velikos­ti. Jeden udával jméno člunu, druhý hlásal DĚKUJI, ŽE NEKOUŘÍTE.</p>

<p>Člun působil v upraveném moderním přístavu jako pěst na oko a Carol si představovala, jak ostatní vlast­níci reagují každý den se znechucením, když <emphasis>Florida Queen</emphasis> míjejí. Náhlým vnuknutím se podívala na vý­pis z počítače, který jí zůstal v ruce. Téměř se hlasitě zasmála, když spatřila, že člun je jedním z devíti, kte­ré se dají najmout.</p>

<p>„Promiňte,“ začala a měla v úmyslu promluvit si o najmutí člunu na odpoledne.</p>

<p>Nick vydal přehnaný povzdech a odvrátil zrak od zápasu na televizoru. Na tváři se mu rozhostil rozla­děný výraz, který se nedal s ničím zaměnit. Ten říkal: Co? Vy jste ještě tady? Myslel jsem si, že jsme už do­mluvili. Teď odejděte a nechte mě, abych si vychutnal odpoledne na svém člunu.</p>

<p>Nezbedná Carol nemohla odolat příležitosti potrá­pit arogantního pana Williamse. Předpokládala, že jméno na výpisu z počítače a jméno muže před ní jsou totožné, protože si nedokázala představit, že by se člen posádky mohl chovat s tak zjevným sebevědo­mím a autoritou na člunu patřícímu jinému. „Kdo hra­je?“ zeptala se dobrosrdečně, jako by neměla tušení, že Nick se jí snaží zbavit.</p>

<p>„Harvard a Tennessee,“ reagoval nevrle, užaslý nad tím, že to té ženské nedošlo.</p>

<p>„Jaký je stav?“ tázala se rychle. Vychutnávala hru, kterou právě začala.</p>

<p>Nick se opět otočil, jeho komický pohled svědčil o podráždění. „Je to 31 : 29 pro Harvard,“ řekl ostře, „těsně před koncem první půle.“ Carol se nepohnula. Prostě se usmála a bez mrknutí snášela, jak na ni pro­nikavě zírá. „A je to první kolo turnaje Národní uni­verzitní atletické unie a hrají v jihovýchodní skupině. Nějaké další otázky?“</p>

<p>„Jenom jednu,“ odpověděla. „Ráda bych si na dnes odpoledne pronajala člun. Jste Nick Williams?“</p>

<p>To mu vyrazilo dech. „Cože?“ vyhrkl. V tom oka­mžiku Tennessee opět vyrovnalo, což Nicka vykoleji­lo ještě víc. Chviličku sledoval hru a pak se snažil vzpamatovat. „Ale Julianne mi nevolala. Každý, kdo si chce tady v Hemingwayově přístavu najmout loď, se musí zapsat v kanceláři a ...“</p>

<p>„Šla jsem se nejdříve podívat na jiný člun. Nelíbil se mi. Když jsem se vracela, zastavila jsem se tady.“ Nick opět sledoval televizi a Carol začala ztrácet trpě­livost. Zpočátku byl zábavný. <emphasis>Alespoň si nemusím dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lat starosti, že by </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě osahával</emphasis>, myslela si. <emphasis>Ten chlá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pek se na mě nedokáže dost soustředit, aby pronajal člun</emphasis>. „Podívejte se,“ dodala, „chcete získat zákazníka na odpoledne, nebo ne?“</p>

<p>První poločas zápasu v košíkové skončil. „No dob­rá... Myslím, že ano,“ řekl pomalu a v duchu si říkal <emphasis>jen proto, že potřebuju peníze</emphasis>. Pokynul Carol, aby se­stoupila na palubu. „Dovolte mi abych zavolal Julian­ne a přesvědčil se, že jste zapsaná. Dnes člověk nikdy neví.“</p>

<p>Zatímco si v kanceláři ředitelství potvrzoval Caroli­nu totožnost, přišel po molu vesele vyhlížející čer­noch, málo přes dvacet, a zastavil se vedle <emphasis>Florida Queen</emphasis>. „Nazdar, profesore,“ křikl v okamžiku, kdy Nick položil telefon, „přišel jsem nevhod?“ Pokynul ke Carol. „Neřekl jste mi, že se dnes věnujete kráse, stylu a třídě. Panečku! Mrkněte na ty klenoty. A na tu hedvábnou halenku. Mám teď odejít a vrátit se pozdě­ji, abych vyslechl vaše vyprávění?“ Mrkl na Carol. „Není k ničemu, anděli. Všechny jeho přítelkyně skončí nakonec u mě.“</p>

<p>„Přestaň s těmi kecy, Jeffersone,“ reagoval Nick, „tahle žena je potenciální zákazník. A jdeš pozdě, ja­ko obvykle. Jak ode mě můžeš chtít, abych pronají­mal člun, když nemám ani potuchy, kdy nebo jestli vůbec se má posádka dostaví?“</p>

<p>„Profesore,“ příchozí skočil do člunu a šel ke Carol, „kdybych věděl, že na lodi máte něco jako <emphasis>to</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>leto</emphasis>, byl bych tady už před rozbřeskem. Nazdar, mladá dá­mo, já jsem Troy Jefferson. Jsem zbytek posádky na tomhle člunu, který připomíná blázinec.“</p>

<p>Carol příchod Troye a jeho vtipná odpověď poně­kud vykolejila. Rychle se však přizpůsobila a nabyla opět rovnováhu. Uchopila Troyovu napřaženou ruku a usmála se: Troy se k ní okamžitě naklonil a téměř se otřel tváří o její. „Jémine.“ Odtáhl se s širokým úsmě­vem. „Právě jsem ucítil závan voňavky Oscar de la Renta. Profesore, neříkal jsem, že tahle žena je třída? Dobrá, anděli,“ zahleděl se na Carol s hraným obdi­vem, „nedokážu vyjádřit, jak moc pro mě znamená setkat se na těchto neckách s někým, jako jste vy. Ob­vykle dostáváme staré dámy, míním <emphasis>staré</emphasis> dámy, které chtějí...“</p>

<p>„To stačí, Jeffersone,“ přerušil ho Nick. „Čeká nás práce. Je už skoro poledne a bude nám trvat aspoň půl hodiny, než budeme připraveni vyrazit. A přitom ani nevíme, co chce slečna Dawsonová dělat.“</p>

<p>„Říkejte mi Carol,“ prohlásila. Na okamžik se odmlčela, odhadovala muže, kteří stáli před ní. <emphasis>Bude to dobré, myslela si, nikdo nebude mít žádné podezření, když budu s těmito dvěma.</emphasis> „No, řekla jsem v kanceláři, že si chci trochu zaplavat a potápět se. Ale to je pravda jen z části. Doopravdy chci jet sem,“ vytáhla z plážové kabelky složenou mapu a ukázala jim plochu asi deseti čtverečních mil v Mexickém zálivu, severně od Key West „a hledat velryby.“</p>

<p>Nick svraštil čelo. Troy jí nakukoval přes rameno do mapy. „Nedávno došlo v této oblasti k četným nezvyklostem v chování velryb včetně velkého vyplutí na pláž, což se stalo dnes ráno v Deer Key,“ pokračovala Carol. „Ráda bych zjistila, jestli dokážu v jejich počínání najít nějaké schéma Možná se budu muset potápět a někdo z vás mě musí doprovodit. Předpokládám, že alespoň jeden z vás má potápěčské zkoušky a vybavení máte na palubě. Je tomu tak?“</p>

<p>Oba muži na ni nevěřícně zírali. Carol se cítila v defenzivě. „Ve skutečnosti... jsem vlastně reportérka,“ řekla na vysvětlenou. „Pracuji pro <emphasis>Miami Herald</emphasis>. Právě dnes ráno jsem připravila reportáž o nájezdu velryb na pláž v Deer Key.“</p>

<p>Troy se otočil k Nickovi. „Oukej, profesore, myslím, že tady máme živého zákazníka, takového, který tvrdí, že chce v Mexickém zálivu hledat velryby. Co říkáte? Máme od ní přijmout peníze?“</p>

<p>Nick neutrálně pokrčil rameny a Troy si to vyložil jako souhlas. „V pořádku, anděli,“ řekl Carol, „budeme připraveni za půl hodiny. Oba dva máme potápěčské zkoušky, jestli nás bude opravdu potřeba. Svou výbavu máme na palubě a můžeme sehnat další pro vás. Zajděte zaplatit Julianne a připravte si své věci.“</p>

<p>Troy se otočil a šel ke změti elektroniky v přídi člunu. Chopil se jednoho boxu s částečně odstraněným krytem a začal si s ním hrát. Nick si vyndal z lednice další pivo a otevřel zabudované pulty, v nichž byly stojany se zařízením. Carol zůstala nehnutě stát. Asi po dvaceti sekundách si Nick všiml, že tam ještě je. „No tak,“ řekl tónem, který naznačoval konec audien­ce, „neslyšela jste Troye? Bude nám to trvat přibližně půl hodiny.“ Otočil se a vydal se na záď člunu.</p>

<p>Troy vzhlédl od přístroje, který opravoval. Bavil se napětím, které se už rýsovalo mezi Carol a Nickem. „Je vždycky takhle příjemný?“ zeptala se a kývla směrem k Nickovi. Ještě se usmívala, ale v hlase jí zněla trochu podrážděnost. „Mám pár kousků zaříze­ní, které chci vzít na palubu. Můžete mi s tím po­moct?“</p>

<p>Po třiceti minutách se Carol a Troy vrátili ke člunu. Troy se zubil a pískal si Zipity-do-da, když táhl po molu vozík a zastavil se před <emphasis>F</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>rida Queen</emphasis>. Na vo­zíku ležel zpola zaplněný vojenský kufr. Troy se už nemohl dočkat, jak se Nick zatváří, až uvidí Carolini­ných „pár kousků zařízení“. Vývoj událostí ho vzru­šoval. Věděl, že nejde o žádné náhodné odpolední pronajmutí. Reportéři, dokonce ani úspěšní (a Troyo­va přirozená inteligence mu rychle řekla, že Carol ne­ní jen tak nějaká reportérka) nemají každý den přístup k takovému vybavení, jaké si přivezla. Byl si už jist, že povídání o velrybách slouží jenom jako zástěrka. Rozhodl se však, že zatím bude mlčet. Chtěl počkat a zjistit, jak se všechno vyvine.</p>

<p>Tato sebevědomá mladá žena se mu líbila. V jejích způsobech nenašel ani stopu nadřazenosti či předsud­ků. A měla smysl pro legraci. Když otevřeli zadní dveře její dodávky a Carol mu ukázala vojenský kufr se zařízením, předvedl jí, že se v elektronice vyzná. Okamžitě poznal na Daleho oceánském teleskopu značku MOI, dokonce vytušil význam zkratky MOI-IPL na zadní části velkého monitoru a systému ucho­vávání dat. Když na ni tázavě pohlédl, jenom se za­smála a řekla: „No, potřebuji k nalezení velryb jistou pomoc. Co můžu říct?“</p>

<p>Naložili vybavení na vozík a projeli parkovištěm. Carol zprvu trochu znepokojilo, že Troy poznal, od­kud zařízení pochází, a jak se přátelsky a zvídavě vy­ptával. (Odpověď zvládla dovedně a neurčitě - po­mohlo jí, že Troy chtěl většinou vědět, jak elektronika pracuje, a ona o tom po pravdě neměla ani nejmlha­vější potuchy.) Ale jak hovořili, vyvolal v ní příjemný dojem. Intuitivně vycítila, že tohle je spojenec a že se dá spolehnout na jeho diskrétnost, když se dozví důle­žité informace.</p>

<p>Nepočítala však s bezpečnostní kontrolou v budově ředitelství Hemingwayova přístavu. Jednou ze zá­kladních věcí, která přispívala k prodeji kotvišť v no­vém přístavu, byl téměř nevídaný bezpečnostní systém nabízený vlastníkům lodí. Každý, kdo šel do přístavu nebo ven, musel projít brankou vedle ředitel­ství, kterou ovládal počítač. Denně večer počítač vy­tiskl úplný seznam každého vstupu a výstupu včetně času průchodu brankou. Tento seznam se ukládal do bezpečnostních záznamů pro případ, že by se zjistily nějaké nepřístojnosti.</p>

<p>Aparaturu a výstroj přicházející do přístavu a od­cházející z něj také zkoumal a zaznamenával pracov­ník ostrahy, aby se zabránilo krádeži drahého navi­gačního vybavení a jiné elektroniky. Carol jen mírně rozladilo, když ji po zaplacení pronájmu za člun Juli­anne požádala o vyplnění záznamu o obsahu zavřené­ho vojenského kufru. Ale doopravdy protestovala, když ji přivolaný pracovník bezpečnostní služby, ty­pický bostonsky irský policista, který šel do penze do oblasti Key West, přinutil kufr otevřít, aby si obsah ověřil. Její námitky a Troyovy pokusy o podporu ne­byly nic platné. Pravidla jsou pravidla.</p>

<p>Protože vozík by neprošel dveřmi do přilehlé kan­celáře bezpečnostní služby, otevřeli kufr v hlavní místnosti ředitelství přístavu. Dva procházející, z toho jedna mohutná přátelská žena, asi čtyřicátnice, jme­novala se Ellen (Troy ji odněkud znal, pravděpodob­ně žena některého z majitelů člunů, myslela si Carol), přišli blíž a sledovali, jak příslušník ostrahy O'Rour­ke pečlivě porovnává obsah kufru se seznamem, který Carol sepsala.</p>

<p>Carol byla trochu nervózní když s Troyem táhli vo­zík po molu k <emphasis>Florida Queen</emphasis>. Doufala, že k sobě při­volá co nejmenší možnou pozornost, a teď se na sebe zlobila, že měla prohlídku předvídat. Nick mezitím provedl pár běžných příprav na člunu, otevřel si další pivo a opět se zabral do košíkové. Jeho milovaný Harvard teď s Tennessee prohrával. Dokonce ani ne­slyšel Troyovo hvízdání, dokud člen jeho posádky a Carol nedojeli na pár metrů k němu.</p>

<p>„Panebože,“ otočil se k ní Nick, „myslel jsem si, že jste se ztratili... Odmlčel se, když spatřil vozík a kufr. „Co je ksakru tohle?“</p>

<p>„To je vybavení slečny Dawsonové, profesore,“ od­pověděl Troy a zubil se jak měsíc v úplňku. Sáhl do kufru a vytáhl z něj nejdříve válec z průhledného skla, velký předmět na upevňovací konzole, který vypadal jako obří kapesní svítilna. Byl asi šedesát centimetrů dlouhý a vážil kolem pěti kilogramů. „Tady je napří­klad něco, o čem tvrdí, že je to oceánský teleskop. Připevníme to za tuhle konzolu ke dnu člunu a ono to bude dělat obrázky, které se promítnou na tomhle te­levizním monitoru a také uloží do tohohle dalšího pří­stroje, což je jakýsi nahrávač...“</p>

<p>„Přestaň,“ přerušil ho pánovitě Nick. Přešel na lod­ní lávku a nevěřícně zíral do kufru. Zavrtěl hlavou a přenesl pohled z Troye na Carol. „Pochopil jsem to správně? Čeká se od nás, že namontujeme všechny tyhle sračky jenom proto, abychom vyjeli na jedno odpoledne do Mexického zálivu a hledali velryby?“ Zamračil se na Troye. „Kde jsi nechal hlavu, Jefferso­ne? Tyhle krámy jsou těžké, bude dlouho trvat, než se usadí, a je už poledne.“</p>

<p>Nick se otočil ke Carol a pokračoval: „A co se týká tebe, sestro, vezmi si svý hračky a svou mapu pokla­dů někam jinam. Víme, oč ti jde, a máme na práci dů­ležitější věci.“</p>

<p>„Skončil jste?“ okřikla ho Carol, když se vydal po lodní lávce zpět na <emphasis>Florida Queen</emphasis>. Zastavil se a napůl se otočil. „Koukej, ty srágoro,“ rozzuřila se, vylévala si rozhořčení a vztek, které se v ní nahromadily, „máš jistě právo odepřít mi použití svého člunu, ale nemáš právo jednat jako všemohoucí bůh a chovat se ke mně nebo ke komukoliv jinýmu jako k lejnu jenom proto, že jsem ženská a že máš chuť někoho buzerovat.“ Po­pošla k němu. Nick před ní o krok ustoupil.</p>

<p>„Řekla jsem ti, že chci hledat velryby, a to také za­mýšlím. Co si můžeš myslet, že dělám, pro mě není vůbec důležitý. A co se týká důležitějších věcí, který ty máš na práci, nehnul ses za poslední hodinu od tý zatracený košíkový, kromě toho, aby sis vzal další pi­vo. Když nám nebudeš překážet, Troy a já můžeme namontovat všechno vybavení za půl hodiny. A kro­mě toho,“ Carol trochu zmírnila, protože se začala cí­tit pro svůj výbuch poněkud trapně, „už jsem za pro­nájem zaplatila, a víš, jak obtížně se na počítači dávají do pořádku účty z kreditních karet.“</p>

<p>„Juchú, profesore,“ zašklebil se dábelsky Troy a mrkl na Carol. „Není náš zákazník ještě něco jiné­ho?“ Hned však přeladil na vážný tón: „Podívej se Nicku, potřebujeme prachy, oba dva. A já jí rád po­můžu. Můžeme vyložit část záložní potápěčské vý­stroje, když bude potřeba vyrovnat zátěž.“</p>

<p>Nick se vrátil ke skládací židli a k televizi. Dal si další lok piva aniž se otočil, aby pohlédl na Troye a na Carol. „Dobrá,“ řekl poněkud zdráhavě, „začně­te. Ale jestli nebudeme v jednu připraveni k vyplutí, všechno se ruší.“ Před oči mu připluli hráči košíkové. Harvard opět vyrovnal. Tentokrát však hru nesledo­val. Přemýšlel o tom, jak Carol vybuchla. <emphasis>Rád bych věděl, jestli má pravdu. Chtěl bych vědět, jestli si váž</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně myslí</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>, že jsou ženy méně dokonalé. Nebo ještě něco horšího</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>

<p>Podplukovník Vernon Winters se třásl, když zavěsil telefon. Cítil se, jako by právě spatřil ducha. Hodil ohryzek jablka do koše a sáhl do kapsy pro jednu pallmallku. Bez přemýšlení vstal a vykročil k velké­mu arkýřovému oknu, které vedlo na zatravněný dvůr hlavní administrativní budovy. V námořní letecké zá­kladně Spojených států právě skončila doba oběda. Davy mladých mužů a žen mířících k jídelně či od ní ustaly. Na trávníku seděl osamocený mladý důstojník opřený zády o strom a četl si knihu.</p>

<p>Podplukovník Winters si zapálil cigaretu bez filtru a zhluboka potáhl. Vyfoukl kouř a rychle se nadechl. „Hej, Indiano,“ ozval se před dvěma minutami hlas v telefonu, „tady je Randy. Pamatuješ se na mě?“ Jak by mohl kdy zapomenout ten nosový baryton. A pak, aniž počkal na odpověď, zhmotnil se hlas do dychtivé tváře na videomonitoru. Admirál Randolph Hilliard seděl za stolem ve velké kanceláři v Pentagonu. „Je to dobré,“ pokračoval, „když se můžeme vidět.“</p>

<p>Hilliard se na okamžik odmlčel a potom se naklonil ke kameře. „Byl jsem rád, když jsem se dozvěděl, že tě Ducket pověřil velením té záležitosti Panther. Moh­lo by to být ošklivé. Musíme zjistit, co se stalo. Rychle a bez publicity. Ministr i já na tebe spoléháme.“</p>

<p>Co admirálovi odpověděl? Podplukovník Winters si nedokázal vzpomenout, ale předpokládal, že to by­lo v pořádku. Pamatoval si posledních několik slov, kdy admirál Hilliard řekl, že zavolá pro upřesnění po další schůzi v pátek odpoledne. Winters neslyšel ten hlas téměř osm let, poznal ho však okamžitě. A vzpo­mínky, které ho zaplavily, se opozdily jen o pár mili­sekund.</p>

<p>Podplukovník opět potáhl z cigarety a otočil se od okna. Pomalu přešel místnost. Očima přeběhl po hez­ké měkké reprodukci Renoirova obrazu, ale nevnímal ji. Deux jeunes tilles au piano byl nejvýznačnější předmět v jeho kanceláři. Byl to jeho nejoblíbenější obraz. Žena a syn mu dali zvláštní velkou reprodukci ke čtyřicátým narozeninám. Obvykle před ní několi­krát týdně stál a obdivoval nádhernou kompozici. Ale dvě graciézní dívenky zabývající se odpolední lekcí hry na klavír nebyly dnes na pořadu dne.</p>

<p>Vernon Winters se posadil ke stolu a zabořil tvář do dlaní. <emphasis>Už se</emphasis><emphasis> to zase vrací</emphasis>, myslel si, <emphasis>nemůžu to te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>držet, když jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> spatřil Rand</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>ho a slyšel ten hlas</emphasis>. Rozhlédl se kolem a zamáčkl cigaretu ve velkém po­pelníku na stole. Chviličku si bezděčně pohrával se dvěma malými zarámovanými fotografiemi na stole. Na jedné byl portrét bledého dvanáctiletého chlapce s nevýraznou čtyřicetiletou ženou; druhá byla foto­grafie divadelníků z Key West z obsazení hry <emphasis>Kočka na rozpálené plechové střeše</emphasis>, datovaná březen 1993, na níž byl Winters oblečen v letním obleku. Nakonec odsunul fotografie stranou, opřel se do židle, zavřel oči a podlehl mocnému nutkání vzpomínek. Opona v mysli se mu zvedla a přenesl se do jasné horké noci téměř před osmi lety, začátkem dubna 1986. První zvuk, který zaslechl, byl vzrušený nosový hlas poru­číka Randolpha Hilliarda.</p>

<p>„Pst, Indiano, probuď se. Jak můžeš být ospalý? To jsem já, Randy. Musíme si promluvit. Jsem tak vzru­šený, že bych čural magi.“ Vernon Winters sám usnul jenom asi před hodinou. Podvědomě mrkl na hodin­ky, ukazovaly skoro dvě. Přítel stál u jeho kavalce, zubil se od ucha k uchu. „Uplynou jenom tři hodiny a zaútočíme. Konečně vystřelíme toho arabského ší­lence a pomahače teroristů do nebe k Alláhovi. Do pr­dele, velkej kámo, to je naše chvíle. To je to, nač jsme se celý život připravovali.“</p>

<p>Winters potřásl hlavou a začal se probírat z hlubo­kého spánku. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je na palubě válečné lodi Spojených států <emphasis>Nimitz</emphasis> nedaleko pobřeží Libye. Brzy mělo dojít k první akci jeho               vojenské kariéry. „Podívej se, Randy,“ řekl nakonec Winters (té noci před téměř osmi lety), „neměli bychom spát? Co když na nás Libyjci zítra zaútočí? Budeme muset držet pohotovost.“</p>

<p>„Hergot, ne,“ odporoval jeho přítel a kolega důstojník. Pomohl mu, aby si sedl, a nabídl mu cigaretu. „Tihle srábkové nikdy nenapadnou nikoho, kdo může bojovat. Jsou to teroristi. Ti jenom vědí, jak se utkat s neozbrojenými lidmi. Jediný z nich, kdo má jistou kuráž, je ten plukovník Kaddáfí, a ten je tak zcvoklej, až z toho bzučí jako čmelák. Až ho pošleme do království nebeského, bude po bitvě. Kromě toho, já mám tak zvednutou hladinu adrenalinu v krvi, že bych dokázal být bez potíží vzhůru šestatřicet hodin.“</p>

<p>Winters cítil, jak mu tělem proudí nikotin. Opět v něm probudil horečné očekávání, které potlačil, když před hodinou usnul. Randy jel jak namydlený blesk. Nemůžu uvěřit tomu, jakou máme z prdele kliku. Šest let jsem se trápil přemýšlením, jak může v době míru důstojník vyniknout, vyznamenat se. A teď jsme tady. Jakýsi cvok nastraží bombu do klubu v Berlíně a my náhodou prostě sloužíme ve Středozemním moři. Klika, že jsme ve správnou dobu na správném místě. Do řiti. Pomysli, kolik dalších námořních kadetů z naší třídy by dalo svou pravou kouli, aby tady byli místo nás. Zítra zabijeme toho blázna a máme před sebou možnost, že za pět až osm let jsou z nás kapitáni, možná dokonce admirálové.“</p>

<p>Wintersovi se nelíbil přítelův náznak, že by jednou z výhod úderu na Kaddáfího mělo být urychlení jejich osobního postupu. Neřekl však nic. Byl už hluboce zabrán do svých osobních myšlenek. Byl také vzrušen a plně nechápal proč. Vzrušení se podobalo tomu, jaké cítil před čtvrtfinále přeboru státu v košíkové na střední škole. Poručík Winters se však nedokázal ubránit otázkám, kolik vzrušení mohl vyvolat strach, když se připravují zapojit se do skutečné bitvy.</p>

<p>Už téměř týden se chystali k úderu. V námořnictvu bylo normální, že se prováděly přípravy k boji a pak byly obvykle den před plánovaným útokem zastaveny. Tentokrát však bylo od začátku všechno jiné. Hilliard a Winters rychle rozpoznali, že vyšší důstojníci to be­rou vážněji než kdykoli předtím. Při únavné a nudné kontrole letadel, řízených střel a zbraní netrpěli žádné zdržování a legrácky. <emphasis>Nimitz</emphasis> se připravoval na válku. A pak včera, v normálním čase, kdy měl být takový dril odvolán, kapitán svolal všechny důstojníky a sdě­lil jim, že dostal rozkaz, aby za úsvitu zaútočili. Wintersovi vynechalo srdce, když je velitel seznámil s ce­lým rozsahem americké akce proti Libyi.</p>

<p>Winters dostal jako poslední úkol, hned po večeři, projít s piloty ještě jednou všechny cíle určené k bom­bardování. Měla být vyslána dvě samostatně letící le­tadla, aby shodila bomby na rezidenci, v níž měl spát Kaddáfí. Jeden z pilotů byl otevřeně nadšený, uvědo­moval si, že dostal nejdůležitější cíl náletu. Druhý pi­lot, poručík Gibson z Oregonu, byl tichý, ale při pří­pravách velice pečlivý. Neustále se s Wintersem díval na mapu a opakoval si rozmístění libyjského dělostře­lectva. Gibson si také stěžoval, že má vyprahlo v ús­tech, a vypil několik sklenic vody.</p>

<p>„Krucinál, Indiano, víš, co mě trápí? Ti letci budou v bitvě a my zůstaneme trčet tady, bez práce, ledaže by se blázniví Arabi rozhodli zaútočit. Jak se můžeme zúčastnit bitvy? Počkej. Právě mě něco napadlo.“ Po­ručík Hilliard ještě bez přestávky mluvil. Bylo po tře­tí hodině a už probrali všechno, co souviselo s úto­kem, alespoň dvakrát. Winters se z nevyspání cítil polomrtvý a vysílený, ale úžasný Hilliard neustále překypoval energií.</p>

<p>„To je ale nápad,“ pokračoval Randy, mluvil sám k sobě. „Ale dá se to provést. Ty jsi dával pokyny pi­lotům, takže víš, jaký má kdo cíl?“ Vernon přikývl. „Tak je to v suchu. Nalepíme na plášť řízené střely, která vyřídí Kaddáfího, osobní pozdrav ‘k čertu s te­bou‘. Tak se aspoň částečně zúčastníme bitvy.“</p>

<p>Vernon neměl dost energie, aby Randymu bláznivý plán rozmluvil. Když se čas útoku blížil, poručíci Hil­liard a Winters šli do hangáru na <emphasis>Ni</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>itzu</emphasis> a našli leta­dlo přidělené poručíku Gibsonovi (Winters nikdy ne­věděl proč, ale okamžitě předpokládal, že Gibsonovi se podaří zasáhnout Kaddáfího útočiště). Randy se smíchem vysvětlil mladému podporučíkovi, který dr­žel hlídku, co se s Vernonem snaží udělat. Trvalo jim téměř půl hodiny, než našli správné letadlo a pak identifikovali řízenou střelu, která bude vyslána jako první na Kaddáfího úkryt.</p>

<p>Oba poručíci se dohadovali skoro deset minut, jaký vzkaz napíší na papír, který přilepí na střelu. Winters chtěl něco závažnějšího, téměř filozofického, jako: „Toto je spravedlivý konec teroristické tyranie.“ Hil­liard přesvědčivě argumentoval, že Wintersův záměr je příliš nejasný. Poručík Winters nakonec souhlasil s drsným sdělením, které napsal jeho přítel. „ZHEB­NI, SVIŇÁKU“, zněl vzkaz, který se ocitl na boku střely.</p>

<p>Winters se vrátil ke kavalci vysílený. Unavený a ještě trochu znepokojený rozsahem událostí před­cházejícího dne vytáhl Bibli, aby si přečetl pár veršů. Presbyterián z Indiany však v dobré knize nenalezl útěchu. Zkusil se modlit, nejdříve všeobecné modlit­by, potom určitější, jak měl ve zvyku během kritic­kých okamžiků svého života. Prosil Boha, aby opatro­val jeho ženu a syna a aby v této těžké chvíli stál při něm. A pak, rychle a bez přemýšlení, poručík Winters prosil Boha, aby seslal na plukovníka Kaddáfího a je­ho rodinu hrůzu v podobě střely s nalepeným vzka­zem.</p>

<p>Po osmi letech, když nyní už podplukovník Winters seděl ve své kanceláři v námořní letecké základně Spojených států v Key West, pamatoval si ještě tu modlitbu a vnitřní pocit poníženosti. I tehdy, v roce 1986, těsně po skončení modlitby, se cítil podivně a zmateně, téměř jako by se nějak dopustil rouhání a rozhněval si Boha. Krátká hodina spánku, která ná­sledovala, byla mučivá, plná snů o odporných příše­rách a upírech. Ráno při úsvitu pozoroval odlétající letadlo v tranzu, který mu připomínal sen. V ústech měl hořkou kovovou příchuť, když mechanicky potřá­sl Gibsonovi rukou a popřál mu štěstí.</p>

<p>Po všechny ty roky si Winters přál, aby mohl tu modlitbu vzít zpět. Byl přesvědčen, že Bůh dovolil právě této řízené střele vyslané Gibsonem připravit o život Kaddáfího dceru-nemluvně jen proto, aby uštědřil Wintersovi osobní lekci. <emphasis>Toho dne</emphasis>, myslel si, když ve čtvrtek v březnu 1994 seděl ve své kanceláři, <emphasis>jsem se dopustil svatokrádeže a znesvětil Tvou důvě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ru. Překročil jsem své hranice a ztratil své výsadní postavení v Tvé svatyn</emphasis><emphasis>i. Od té doby jsem mockrá</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis> prosil o odpuštění, ale to nepřišlo. Jak dlouho ještě na ně budu muset čekat?</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šestá</strong></p>

<p>Vernon Allen Winters se narodil 25. června 1950, v den, kdy Severokorejci napadli Jižní Koreu. Vý­znam jeho rodného data mu celý život připomínal otec, Martin Winters, hluboce věřící muž, který v do­bě Vernonova narození tvrdě pracoval jako pěstitel kukuřice v Indianě. Když byly Vernonovi tři roky a jeho sestře Lindě šest, rodina odešla z farmy do města Columbus, bílého, středně velkého města na ji­hu centrální Indiany, které mělo asi třicet tisíc obyva­tel. Vernonova matka se cítila na farmě izolovaná, ob­zvláště v zimě, a chtěla více společnosti. Za farmu získali slušný obnos. Pan Winters, kterému bylo v té době téměř čtyřicet, uložil většinu peněz jako zabez­pečení na horší časy a stal se bankéřem.</p>

<p>Martin Winters byl hrdý na to, že je Američan. Kdykoli Vernonovi vyprávěl o tom, jak se narodil, nevyhnutelně se soustředil na zprávy o začátku války v Koreji a jak to národu vysvětlil prezident Harry Truman. „Toho dne jsem si pomyslel,“ říkal vždy pan Winters, „že to určitě není náhoda. Dobrý Pán tě k nám přivedl právě v ten den, protože má s tebou svůj záměr. A vsadím se, že chce, aby se z tebe stal ochránce této nádherné země, kterou jsme vytvoři­li...“ Později bankéř Winters vždy dohlížel na to, aby se fotbalový zápas mezi armádou a námořnictvem stal jednou z nejvýznamnějších událostí roku, a říkal svým přátelům, obzvláště když začalo být zřejmé, že mladý Vernon je dobrý student, že „chlapec se ještě snaží vybrat si na kterou vojenskou akademii se má přihlásit“. Vernona se nikdy nezeptal.</p>

<p>Wintersova rodina vedla prostý život občanů Stře­dozápadu. Pan Winters byl přiměřeně úspěšný, poslé­ze se stal hlavním viceprezidentem největší banky v Columbu. Hlavní společenskou činností rodiny byl kostel. Byli presbyteriáni a v kostele trávili téměř ce­lou neděli. Paní Wintersová vedla nedělní školu. Pan Winters byl diakonem a dobrovolně se staral o finanč­ní záležitosti církve. Vernon a Linda pomáhali s do­hlížením na menší děti v nedělní škole a zodpovídali za zvláštní biblické výstavky na nástěnkách v mateř­ské a základní škole.</p>

<p>Během týdne paní Wintersová šila, sledovala tele­vizní seriály a občas hrála s přáteli bridž. Nikdy ne­pracovala mimo dům. Její prací byl muž a děti. Byla pozornou a trpělivou matkou, pečlivě se starala o své děti a neúnavně je během dospívání směrovala k roz­manitým činnostem.</p>

<p>Vernon se na střední škole věnoval všem sportům. Fotbalu a košíkové proto, že se to od něj očekávalo, baseball hrál proto, že jej měl rád. Byl ve všech hrách nadprůměrný, ale v žádné vysloveně nevynikl. „Zá­jmy jsou důležité, obzvláště sport,“ říkal mu často po­chvalně bankéř Winters. „Akademie se zajímají o mnohem více než o tvé známky.“ Jediné důležité rozhodnutí, které Vernon musel v prvních osmnácti letech svého života udělat, bylo to, které vojenské akademii dát přednost. (Pan Winters, protože byl opa­trný, byl připraven zajistit Vernonovi přijetí na kte­roukoli z nich. Silně Vernona nabádal, aby se pro jis­totu přihlásil na všechny tři.) Během prvního roku na střední škole v Columbu Vernon absolvoval Zkoušku způsobilosti pro studium (Scholastic Aptitude Test, SAT) a dosáhl tak vysokého ohodnocení, že bylo zřejmé, že si může vybrat. Zvolil si Annapolis a nebyl tázán na důvody. Kdyby se ho zeptali, byl by odpově­děl, že se mu líbí představa, jak nosí námořnickou uniformu.</p>

<p>Léta jeho dospívání byla pozoruhodně přímočará, obzvláště uvážíme-li, že padla do doby velkého spo­lečenského kvasu. Wintersova rodina se po atentátu na Kennedyho celé hodiny společně modlila, dělala si starosti o místní chlapce válčící ve Vietnamu, s účastí komentovala, když tři prominentní žáci nejvyšší třídy střední školy odmítli nechat si ostříhat vlasy a byli vyloučeni ze školy, a zúčastnila se dvou církví podpo­rovaných setkání zabývajících se nebezpečím marihu­any. Avšak všechny tyto strasti zůstávaly mimo denní soulad Wintersovy rodiny. Hudba, kterou hráli Beat­les a Rolling Stones, samozřejmě do řízené rodinné kultury pronikla, a Vernon si na svém stereopřehráva­či pouštěl dokonce i některé protestsongy Boba Dyla­na a Joan Baezové. Ani on, ani Linda však nevěnova­li vážnou pozornost textům.</p>

<p>Byla to snadná existence. Vernonovi nejbližší přá­telé byli všichni z dobrých rodin. Matky nepracovaly, otcové byli bankéři nebo právníci nebo obchodníci, téměř všichni patřili k republikánům (vlastenecký de­mokrat byl však přijatelný) a věřili vroucně v Boha, vlast a celou litanii, která končí jablkovým koláčem. Vernon byl „dobrý chlapec“, dokonce „výjimečný chlapec“, který na sebe poprvé upozornil účinková­ním v každoročních kostelních představeních na Vá­noce a Velikonoce. Kněz jejich církve pevně věřil, že znovuoživení Kristova narození a ukřižování, předvá­děné dětmi z města, je mocným prostředkem k upev­nění víry místních občanů. A důstojný pán Pendleton se nemýlil. Představení v presbyteriánském kostele v Columbu patřila k největším událostem v roce. Když církevní obec a jejich přátelé viděli své vlastní děti v úlohách Josefa, Marie a dokonce Krista, zabrali se do zobrazovaných událostí s takovým citovým zau­jetím, jakého v podstatě nešlo dosáhnout jiným způ­sobem.</p>

<p>Důstojný pán Pendleton měl pro každý výstup dvo­jí obsazení, aby se mohlo zapojit více dětí, ale Vernon byl vždy hvězdou. V jedenácti hrál poprvé na Veliko­noce Krista a v náboženském sloupku místních novin se objevila zmínka, že to, jak zmučeně táhl kříž, „za­chytilo všechno lidské utrpení“. O Vánocích předsta­voval Josefa a o Velikonocích Ježíše čtyři roky za se­bou, dokud nedosáhl věku, kdy už nemohl vystupo­vat. Poslední dva roky, kdy Vernonovi bylo třináct a čtrnáct, hrála v obsazení A roli Panny Marie pasto­rova dcera Betty. Vernon a Betty byli spolu při zkou­šení dosti často a obě rodiny to rády viděly. Rodiče obou se netajili tím, že by souhlasili kdyby „bude-li to boží vůle“ se Vernonovo a Bettino přátelství rozvinu­lo do něčeho trvalejšího. Vernon miloval pozornost, kterou si při vystoupeních získal. Ačkoliv Betty hlu­boce dojímala náboženská stránka jejich vystoupení (zůstala poctivě a bez zakolísání oddána Bohu po celý život), Vernon se nejvíce těšil z toho, jak po každém vystoupení stál u svých pyšných rodičů a koupal se ve chvále. Na střední škole ho přirozeně přitahovala dra­matická činnost a každý rok hrál hlavní roli. Matka ho v tom podporovala, přestože otec vznášel mírné ná­mitky, neboť jí také dělal velice dobře potlesk. „Ko­nec konců, drahý,“ říkávala, „nikdo si nebude myslet, že je Vernon zženštilý, když je také členem tří spor­tovních družstev.“</p>

<p>V létě 1968, těsně před nástupem do Annapolis, pracoval Vernon na obilných polích svého strýce. Je­nom necelých dvě stě kilometrů daleko, na sjezdu de­mokratů v Chicagu, docházelo k bouřím, ale v Co­lumbu trávil Vernon letní večery s Betty, povídal si s kamarády a popíjel pivo v zájezdním hostinci. Pán a paní Wintersovi hráli s Vernonem a Betty čas od ča­su minigolf nebo kanastu. Byli šťastni a hrdi, že mají „hodné a pořádné děti“, z nichž se nestali hippies ne­bo oběti drog. Takže Vernonovo poslední léto v Indi­aně bylo spořádané, omezené a velice příjemné.</p>

<p>Jak se dalo čekat, v Annapolis byl vzorovým stu­dentem. Pilně se učil, dodržoval všechna pravidla, ří­dil se radami svých profesorů a snil o tom, že to do­táhne na kapitána letadlové lodi nebo jaderné ponorky. Nechodil ven, protože chlapci z velkých měst se mu zdáli příliš zkušení a necítil se ve své ků­ži, když mluvili tak nenuceně o erotice. Byl panic a nestyděl se za to. Necítil však potřebu, aby to po Námořní akademii Spojených států vytruboval. Dva­krát za měsíc měl rande, nic zvláštního, jen když se naskytla příležitost. Po náhodné schůzce začátkem prvního ročníku s Joannou Carrovou, vedoucí skupi­ny fanoušků na Marylandské univerzitě, si s ní vyšel víckrát. Joanna byla živá, příjemná, plná legrace a moderní. Probouzela v něm to nejlepší, rád se s ní smál a dokonce se i uvolnil. Měl s ní schůzku i na ví­kend při zápasu armáda - námořnictvo ve Filadelfii.</p>

<p>(Během celého pobytu na akademii Vernon jezdil každé léto a Vánoce domů do Indiany. Když byl do­ma, vždy se viděl s Betty Pendletonovou. Betty ukon­čila středoškolská studia a nastoupila na blízkou státní vysokou školu. Studovala na učitelku. Jednou nebo dvakrát ročně, při speciálních příležitostech jako vý­ročí jejich prvního polibku nebo na silvestra, s Betty tak trochu oslavovali a dělali něco poněkud intimní­ho. Jako třeba kontrolované laskání ‘pouze zvnějšku‘ nebo se vleže líbali. Nikdo nikdy nenavrhl žádnou změnu v této obvyklé rutině.)</p>

<p>K Vernonovi a Joanně se na víkend přidal Duane Eller, další kadet, nejbližší známý, jakého Vernon v námořnictvu měl, který ještě nebyl skutečný přítel, se svou ohromně hlučnou a pánovitou dívkou z Co­lumbie, Edith. Vernon nikdy nestrávil moc času v blízkosti dívky z New Yorku a Edith považoval za zcela nesnesitelnou. Byla zuřivě proti Nixonovi a pro­ti Vietnamu a navzdory tomu, že si dala schůzku s bu­doucím důstojníkem, budila dojem, že je i proti armá­dě. Původní plán na víkend byl rozhodně korektní, dokonce zdrženlivý, uvážíme-li, že se psal rok 1970 a volný pohlavní styk nebyl ve studentských kolejích neobvyklý. Vernon a Duane měli mít jeden pokoj v motelu a děvčata druhý. K večeři před zápasem si dali pizzu. Edith si přitom často dobírala Joannu i Vernona, říkala: „Slečna Putička Domácí - Do toho - Do toho“ a „Vzhůru bratři, prapor Krista povede nás v boj.“ A Duane proti tomu nezakročil. Když Ver­non zjistil, že Edith Joannu obtěžuje, navrhl jí, že by mohlo být jednodušší, kdyby sdíleli pokoj spolu. Ochotně souhlasila.</p>

<p>Vernon se během čtyř či pěti schůzek, které s Joan­nou měl, nepokusil o žádnou důvěrnost. Byl pozorný, dvakrát jí dal pusu na dobrou noc a na poslední schůzce ji držel skoro celý večer za ruku. Vše probí­halo naprosto korektně, ale nikdy vlastně neměli k důvěrnostem příležitost. Takže Joanna skutečně ne­věděla, co může očekávat. Tento hezký kadet se jí lí­bil a párkrát přemýšlela o možnosti, že se jejich zná­most vyvine v něco vážnějšího, ale Vernon pro ni ještě nebyl něco zcela zvláštního.</p>

<p>Hned po změně pokoje, což opilá Edith ještě ztížila tím, že je přivedla sprostými poznámkami do rozpa­ků, se Vernon Joanně pokorně omluvil a nabídl, že jestli se urazila, půjde spát do auta. Pokoj byl typický pro Holiday Inn, obsahoval dvě dvojité postele. Joan­na se zasmála. „Vím, žes to neplánoval,“ řekla mu. „Když budu potřebovat ochranu, můžu tě poslat na tvou postel.“ První noc se bavili díváním na televizi a popíjením piva. Oba se cítili trochu nesví. Než šli spát, dali si dva téměř vášnivé polibky, zasmáli se spolu a pak si lehli každý do jiné postele.</p>

<p>Další večer, po tanci sponzorovaném Námořní aka­demií v hotelu v centru Filadelfie, se Joanna a Vernon vrátili do svého pokoje v Holiday Inn těsně před půl­nocí. Už se převlékli do texasek a Vernon si čistil zu­by, když se ozvalo klepání na dveře. Joanna otevřela. Stál tam Duane Eller, zubil se jako měsíc a v ruce sví­ral jakýsi malý předmět. „Tenhle materiál píše, to je fantazie,“ prohlásil a strčil žváro Joanně do ruky. „To prostě musíte zkusit.“ Duane se s divokým úsměvem rychle vzdálil.</p>

<p>Joanna byla bystrá mladá žena. Vůbec ji však nena­padlo, že její společník nikdy žváro neviděl, natož aby ho kouřil. Ona sama kouřila marihuanu během čtyř let asi desetkrát, začala v druhém ročníku na střední škole. Měla to ráda, když k tomu byla vhodná situace a společnost, vyhýbala se tomu, když nedoká­zala kontrolovat okolí. Víkend s Vernonem se jí líbil a myslela si, že by se to dalo využít, a trochu ho uvolnit.</p>

<p>Téměř za všech okolností by Vernon nabídnutou marihuanu odmítl, nejen proto, že byl proti všem dro­gám, nýbrž i proto, že měl hrozný strach z možného prozrazení a následujícího vyhazovu z Annapolis. Zde však byla jeho milá společnice, typická Ameri­čanka z Marylandu, vedoucí skupiny fanoušků, a ta právě zapálila žváro a nabídla mu je. Joanna si oka­mžitě povšimla, že se s trávou setkává poprvé. Ukáza­la mu, jak vdechnout a zadržet kouř v plících, jak žvá­ro nezhamounit, a nakonec jak použít svorku z berušky (jednu z jejích sponek), aby dokouřil špač­ka. Vernon očekával, že se bude cítit, jako by byl opi­lý. Užasl, když zjistil, že je naopak čilejší. Ke svému překvapení začal recitovat básně e.e.cummingse[*]), které se učil v hodinách literatury. A pak se oba dali do smíchu. Smáli se všemu. Edith, fotbalu, Námořní akademii, svým rodičům, dokonce Vietnamu. Smáli se, až z toho skoro brečeli.</p>

<p>Znenadání dostali ukrutný hlad. Oblékli si kabáty a vyrazili do chladného prosincového vzduchu, aby objevili něco k snědku. Zavěšeni do sebe kráčeli po předměstské silnici, až asi kilometr od motelu padli na obchod, který byl ještě otevřený. Koupili si koka­koly, bramborové lupínky, fritované brambory a k Vernonovu údivu balíček plněných ořechů. Joan­na otevřela bramborové lupínky ještě v obchodě. Dala jeden Vernonovi do pusy a oba dělali „mňammňam“, zatímco pokladní se smál s nimi.</p>

<p>Vernon nemohl uvěřit, jak jsou ty lupínky chutné. Cestou do pokoje snědl celý sáček. Když skončil, za­čal spontánně zpívat Maxwellovo stříbrné kladivo od Beatles. Joanna se k němu nadšeně přidala. Na <emphasis>Bang, bang, Maxwellovo stříbrné kladivo </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>u dopadlo na hlavu</emphasis>... zvedla ruku a stranou pěsti ho žertem udeřila na temeno. Vernon se cítil bujaře, svobodně, a jako by znal Joannu celé věky. Když odbočovali k motelu, objal ji a okázale políbil.</p>

<p>Sedli si na podlahu a před sebe rozložili všechny zásoby jídla. Vernon zapnul rádio. Ozvala se stanice vysílající klasickou hudbu uprostřed symfonie. Ver­nona zvuk ohromil. Poprvé v životě skutečně slyšel jednotlivé nástroje orchestru ve své hlavě. Představil si scénu a viděl houslisty, jak tahají smyčcem. Fasci­novalo ho to a vzrušovalo. Řekl Joanně, že se v něm probudily všechny smysly.</p>

<p>Joanně Carrové se zdálo, že Vernon konečně opou­ští svou ulitu. Když se k ní naklonil, aby ji políbil, na­dšeně se zapojila. Líbali se sladce a dlouze, několikrát během symfonie. Při přerušení hudby, kdy sáhli po dalších pochutinách, přeladila Joanna rádio na stanici, kde hrál rockenroll. Hudba zrychlila jejich objímání. Pronikavé rázné zvuky nabraly tempo a polibky se staly vášnivější. Vernon Joannu ve své náruživosti stáhl na podlahu, leželi vedle sebe a znova a znova se líbali, ještě zcela oblečeni. Úplně propadli vzrušení.</p>

<p>Rádio teď spustilo Vzbuď ve mně žár od skupiny Doors. Na konci dlouhé písně už Vernon Allen Win­ters z Columbu v Indianě, kadet v třetím ročníku Ná­mořní akademie Spojených států, nebyl panic. <emphasis>Doba vá</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ání skončila, není čas stát jak solný sloup, zkus to, můžeš jenom prohrát, naše láska změ</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>í se v troud... Tak poj</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>; bejby, v</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>bu</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> ve mně žár... Tak poj</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> bejby, v</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>bu</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> ve mně žár</emphasis>.</p>

<p>Vernonovi se ještě nikdy nestalo, že by se nedoká­zal ovládnout. Ale když Joanna pohladila jeho zduře­lý penis pod džínami, připadalo mu, jako by náhle ustoupila obří stěna z oceli a betonu.</p>

<p>Ještě po létech ho překvapovala syrová vášeň, kte­rou projevoval dvě, možná tři minuty. Souhra Joanni­ných vytrvalých polibků, trávy a podmanivého rytmu hudby ho zatlačila za hranu propasti. Stalo se z něj zvíře. Ještě na podlaze pokoje v motelu několikrát sil­ně zatáhl za Joanniny kalhoty, téměř je roztrhl, než se mu povedlo stáhnout jí je z boků. Kalhotky se jí při­tom dostaly nad kolena. Vernon je drsně chytil a stáhl úplně dolů, zatímco se dostával ze svých džín.</p>

<p>Tichým hlasem se ho snažila zpomalit a navrhnout, že postel by možná byla lepší. Nebo že by alespoň by­lo příjemnější, kdyby si sundali boty a ponožky a ne­milovali se s kalhotami kolem kotníků omezujícími pohyb. Byl však mimo. Léta zdrženlivosti mu nene­chala schopnost ovládnout vzdouvající se touhu. Byl posedlý. Vylezl na ni, ve tváři výraz děsivé vážnosti. Poprvé se polekala a náhlý strach zvýšil její sexuální vzrušení. Vernon chvilku zápasil (hudba se právě do­stala do nejbláznivější instrumentální části skladby Vzbuď ve mně žár), aby našel správné místo, a pak do ní náhle a s plnou silou vnikl. Cítila, jak tlačí jednou, podruhé, a pak se celý roztřásl. Byl hotov asi za deset sekund. Intuice jí napověděla, že to udělal poprvé, a radost z tohoto poznání převážila nad zraněnými po­city vyvolanými nedostatkem finesy a něžnosti.</p>

<p>Vernon nic neřekl a rychle na zemi vedle ní usnul. Šla kurážně k posteli, stáhla přehoz, stulila se na zemi Vernonovi do náruče a obtočila přehoz kolem nich. V duchu se usmála a zvolna usínala, stále ještě trochu zmatená tím habánem ležícím vedle ní. Věděla však, že teď jsou jeden pro druhého jedineční.</p>

<p>Jak jedineční, to se Joanna nikdy nedozví. Když se Vernon uprostřed noci probudil, přemohl ho pocit vi­ny. Nemohl uvěřit, že kouřil drogu a potom v podsta­tě znásilnil děvče, které tak málo znal. Ztratil sebe­kontrolu. Nebyl schopen přestat a jasně překročil hranice korektnosti. Zamračil se, když pomyslel na to, co by si o něm pomysleli rodiče (nebo ještě hůř Betty a důstojný pán Pendleton), kdyby byli viděli, co provedl. Pak pocit viny vystřídal strach. Představoval si, že je Joanna těhotná, že on musí opustit Annapolis a oženit se s ní (Co by dělal, jakou práci by mohl za­stávat, kdyby nebyl důstojníkem námořnictva?), že musí všechno tohle vysvětlit rodičům a Pendletono­vým. Ještě horší bylo, když si také představil, že v příštím okamžiku dojde k přepadové prohlídce mo­telu a policie najde nedopalek žvára ve svorce spon­ky. Nejdříve ho vyloučí z Annapolis pro zakázané užívání drog, <emphasis>potom</emphasis> zjistí, že přivedl děvče do jiného stavu.</p>

<p>Vernon Winters byl nyní opravdu vyděšen. Ve tři hodiny v neděli ráno ležel na podlaze pokoje v motelu na předměstí Filadelfie a vroucně se modlil. „Drahý Bože,“ modlil se, prosil Všemohoucího o něco zvlášt­ního pro sebe poprvé od chvíle, kdy žádal Boha o po­moc, když podstupoval SAT, „dej, ať z toho vyjdu bez újmy, a já se stanu nejukázněnějším námořním dů­stojníkem, jakého jsi kdy viděl. Zasvětím svůj život obraně této země, která Tě ctí. Pomoz mi, prosím.“</p>

<p>Nakonec se mu podařilo opět usnout. Spal však ne­klidně, pronásledovaly ho živé sny. V jednom měl ob­lečen kadetský stejnokroj, ale stál na scéně presbyte­riánského kostela v Columbu. Probíhalo velikonoční divadelní představení a opět představoval Krista, nesl kříž ke Kalvárii. Ostrá hrana kříže na rameni se mu zařízla do košile stejnokroje a on si uvědomoval, že možná u prohlídky neprojde. Klopýtl a upadl, kříž se zařízl hlouběji, jak se obával, a po ruce mu začala sté­kat krev. „Ukřižujte ho,“ slyšel, jak kdosi volá v tom snu. „Ukřižujte ho,“ křičela současně skupina lidí v publiku, když se marně snažil pohlédnout skrze světla reflektorů. Probudil se zbrocený potem. Na chvilku byl dezorientován. Pak znovu procítil celý svůj prožitek, od znechucení přes zoufalství ke stra­chu, jak v mysli procházel událostmi předešlé noci.</p>

<p>Když se Joanna probudila, projevovala něhu a lás­ku, Vernon však byl jako duchem nepřítomný. Své rozpoložení vysvětloval tak, že mu dělají starosti na­stávající zkoušky. Joanna dvakrát začala mluvit o tom, co se stalo v noci, ale on pokaždé změnil téma. Pozdní snídani a jízdu do College Park k Joannině ubytovně Vernon protrpěl. Když se loučili, snažila se ho významně políbit, ale nereagoval na to. Snažil se na celý víkend rychle zapomenout. Po návratu do soukromí svého pokoje v Annapolis opět kajícně smlouval s Bohem, aby ho nechal vyjít ze všeho bez úhony.</p>

<p>Námořní kadet Vernon Winters dostál svému slo­vu. Nikdy už s Joannou Carrovou nepromluvil. Dva­krát volala, ale nepodařilo se jí ho zastihnout, poslala dva dopisy, které zůstaly bez odpovědi, a pak to vzda­la. Během posledních osmnácti měsíců v Annapolis přestal Vernon i se schůzkami s jinými děvčaty. Veli­ce usilovně studoval a dvakrát týdně, jak slíbil Bohu, chodil do kaple.</p>

<p>Studia ukončil s vyznamenáním a nastoupil na po­čáteční povinnou službu na velkou letadlovou loď. Po dvou letech, v červnu 1974, poté co Betty Pendleto­nová dostudovala a získala učitelský diplom, se s ní oženil - v presbyteriánském kostele v Columbu, kde před dvanácti lety hráli Josefa a Marii. Přestěhovali se do Norfolku ve Virginii a Vernon byl přesvědčen, že se ustavil řád, podle nějž povede celý život. Vyjede vždy na dlouhou dobu na moře a potom se vrátí na krátký pobyt k Betty a dětem, které snad budou mít.</p>

<p>Vernon pravidelně děkoval Bohu, že dodržel svou část dohody, a věnoval se tomu, aby se stal nejlepším důstojníkem Námořnictva Spojených států. Všechna hodnocení jeho výkonnosti vyzvedávala spolehlivost a důkladnost. Velitelé mu otevřeně říkali, že má na to, aby se z něho stal admirál. Až do Libye. Nebo přesně­ji, až do té doby, kdy se vrátil po libyjské akci domů. Protože v několika týdnech po americkém útoku na Kaddáfího se pro Vernona Winterse změnil celý svět.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>

<p>Carol a Troy seděli na lehátkách na přídi <emphasis>Florida Queen</emphasis>. Hleděli vpřed, k oceánu a teplému odpolední­mu slunci. Carol si sundala nachovou halenku a odha­lila horní část jednodílných modrých plavek, ale po­řád měla na sobě bílé bavlněné kalhoty. Troy byl bez košile, v bílém surfovacím oděvu, který mu sahal dost dolů na hezké černé nohy. Měl štíhlé a šlachovité tělo, zjevně fyzicky zdatné, ale ne s příliš vyvinutými sva­ly. Hovořili nenuceně a živě, často se srdečně smáli. Za nimi pod přístřeškem z plachtoviny si Nick Willi­ams četl <emphasis>Fanou</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>kovy poznámky</emphasis> od Freda Exleye. Ob­čas na ně na chvilku vzhlédl a opět se vrátil ke své knize.</p>

<p>„Tak proč jsi nikdy nešel na vysokou?“ ptala se Ca­rol Troye. „Zjevně jsi na to měl. Byl by z tebe fantas­tický inženýr.“</p>

<p>Troy vstal, sundal si sluneční brýle a šel k zábradlí. „Můj bratr Jamie říkal totéž,“ pronesl pomalu se zra­kem upřeným na klidný oceán. „Ale byl jsem prostě moc divoký. Když jsem skončil střední školu, dychtil jsem poznat, jak vypadá svět. Tak jsem vypadl. Dva roky jsem se toulal po celých Spojených státech a Kanadě.“</p>

<p>„Tehdy ses seznámil s elektronikou?“ zeptala se Carol. Podívala se, kolik je hodin.</p>

<p>„To se stalo později, mnohem později,“ vzpomínal Troy. „Během těch dvou let toulání jsem se nenaučil nic kromě toho, jak svým důvtipem přežít. A ještě, co to znamená být černým klukem ve světě bílých.“ Po­díval se na Carol. Nezjistil žádnou reakci.</p>

<p>„Musel jsem projít stovkou různých zaměstnání,“ pokračoval a opět se díval na oceán. „Dělal jsem ku­chaře, poslíčka v tiskárně, barmana, stavebního dělní­ka. Dokonce jsem dával lekce plavání v soukromém klubu. Byl jsem poslíčkem v lázeňském hotelu, udr­žoval trávník ve venkovském klubu...“ Zasmál se a pak se otočil, aby se přesvědčil, že mu Carol věnuje pozornost. „Ale řekl bych, že tohle všechno vás neza­jímá...“</p>

<p>„Naopak, zajímá,“ řekla, „fascinuje mě to. Snažím se představit si, jak jsi vypadal v hotelové uniformě. A jestli má šéf Nick pravdu, zbývá nám ještě deset minut, než dorazíme na místo.“ Ztišila hlas. „A ty as­poň <emphasis>povídáš</emphasis>. Profesor není právě společenský.“</p>

<p>„Být hotelovým poslíčkem v lázních na jihu Mis­sissippi, to byla úžasná lekce,“ začal Troy a úsměv se mu rozlil po tváři. Vyprávěl o svém životě velice rád. Stával se tak středem pozornosti. „Představ si, anděli, je mi osmnáct a mám to štěstí, že jsem dostal práci v nádherném starém Gulfport Inn, přímo na pláži. Po­koj, strava a spropitné. Připadám si jako v sedmém nebi. Aspoň do chvíle, než mě vrchní poslíček, ne­možný zakrslík Fish, vzal do jakýchsi kasáren, kde bydleli všichni poslíčci a zaměstnanci z kuchyně, a představil mě ostatním jako ‘nového negerského po­slíčka‘. Z útržků hovorů jsem pochopil, že hotel měl jisté problémy kvůli možné rasové diskriminaci. Že mě najali, to byla částečně jejich reakce.</p>

<p>Můj pokoj v kasárnách byl hned za dvanáctou jam­kou na golfovém hřišti. Malá sklápěcí postel, skříň ve stěně, stůl s přenosnou lampou, umývadlo, abych si mohl vyčistit zuby a umýt obličej. Tam jsem šest týdnů žil. Na druhé straně budovy byla velká společ­ná koupelna, z níž všichni mizeli, když jsem se tam ukázal.</p>

<p>Na střední škole v Miami byli v podstatě všichni studenti Kubánci nebo černí nebo obojí. Takže o bí­lých jsem nevěděl skoro nic. Z knih a z televize jsem získal tu bláhovou představu bílých jako hezkých, kompetentních, vzdělaných a bohatých. Ha. Mé před­stavy rychle zmizely. Nevěřila bys, jaké osazenstvo v tom hotelu pracovalo. Hlavní poslíček Fish kouřil se svým šestnáctiletým synem Dannym hašiš a snil o dni, kdy najde milion dolarů, které někdo zapomene v pokoji. Jeho jediným dalším životním cílem bylo, aby mu vydrželo až do smrti to, že každé ráno ve skladě přeřízne ženu hlavního kuchaře Marii.</p>

<p>Dalším poslíčkem byla ubohá, opuštěná duše, kte­rý se skutečně jmenoval Saint John, protože jeho vy­nikající rodiče si mysleli, že Saint (Svatý) je křestní jméno. Měl jenom šest zubů, nosil brýle s tlustými skly a pod levým okem měl obrovský nádor. Saint John věděl, že je šeredný, a pořád měl strach, že kvů­li tomu přijde o práci. Takže ho Fish nelítostně vyko­řisťoval. Přiděloval mu všechny nejpodělanější úkoly a nutil ho, aby mu odevzdával část svého spropitné­ho. Ostatní poslíčci také nevynechali příležitost, aby si ze Saint Johna tropili šašky a dělali si z něho terč svých kanadských žertů.</p>

<p>Jedné noci jsem tiše seděl ve svém pokoji a četl si knihu. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Otevřel jsem, stál tam Saint John. Vypadal zmateně a vyplaše­ně. V jedné ruce držel malou krabičku se šachovnicí a v druhé balíček se šesti plechovkami piva. Chvilku jsem počkal a pak jsem se zeptal, co chce. Nervózně se rozhlédl na obě strany a potom se mě zeptal, jestli umím hrát šachy. Když jsem mu řekl, že ano, a dodal, že bych si rád zahrál, Saint John se zazubil od ucha k uchu a zamumlal něco v tom smyslu, že je rád, že to riskl. Pozval jsem ho dál a hráli jsme, povídali si a po­píjeli pivo skoro dvě hodiny. Pocházel z chudé ven­kovské rodiny z Mississippi, z devíti dětí. Během ve­čera z něho náhodně vyklouzlo, že se trochu zdráhal požádat mě o hru, protože mu Fish a Miller řekli, že negři jsou příliš hloupí na to, aby hráli šachy.</p>

<p>Stali jsme se přáteli, aspoň jakžtakž, na pár dalších týdnů, co jsem tam zůstal. Spojovalo nás nejhlubší z pout, byli jsme oba vetřelci v té podivné společen­ské struktuře vytvořené zaměstnanci hotelu Gulfport Inn. Právě od Saint Johna jsem se dozvěděl o mnoha předsudcích, které bílí Jižani mají o černých.“ Troy se zasmál. „Víš, jednou večer mě skutečně následoval do koupelny, aby si na vlastní oči ověřil, že nejsem významně větší než on.“</p>

<p>Troy se vrátil ke svému lehátku a díval se na Carol. Ta se usmívala. Nebylo možné nebavit se při jeho vy­právění. Podával je s takovým nadšením, zaujetím a šarmem. Pod plachtovinou Nick odložil knihu a po­slouchal také.</p>

<p>„Pak tam byl ten obr Farrell, něco přes dvacet, kte­rý vypadal jako Elvis Presley. Dodával hostům alko­hol za nižší ceny, na požádání dělal doprovod a bral si přebytečné potraviny, aby je prodal v obchodě své sestry. Pronajal si kus mého pokoje na úschovu části alkoholických nápojů. To byl ale charakter. Po velké volební snídani slil zbylý pomerančový džus ze džbá­nů do lahví a nechal si jej na prodej. Jednoho rána na­šel hotelový manažer bednu džusu dočasně uskladně­ného v místnosti vedle haly a chtěl vědět, co se děje. Farrell mě čapl a odtáhl mě ven. Řekl mi, že chce uzavřít obchod. Když doznám, že jsem džus sebral já, zaplatí mi dvacet dolarů. Vysvětlil mi, že když to vez­mu na sebe, nic se mi nestane, protože od negrů se če­ká, že kradou. Ale jestli chytí jeho, přijde o práci...</p>

<p>Nick vyšel zpod přístřešku z plachtoviny. „Velice nerad ruším váš sedánek,“ řekl s mírnou ironií v hla­se, „ale podle našeho počítačového navigátora jsme právě na jižní hraně oblasti na mapě.“ Vrátil mapu Carol.</p>

<p>„Díky, profesore,“ zasmál se Troy. „Myslím, že jste Carol zachránil od toho, abych ji upovídal k smrti.“ Přešel k místu, kde na vojenském kufru vedle pří­střešku z plachtoviny stála sestava sledovacího zaří­zení. Zapnul zdroj napětí. „Hej, anděli, nechtěla bys mi říct, jak to všechno funguje?“</p>

<p>Oceánský teleskop, který vymyslel Dale Michaels, byl naprogramován tak, aby snímal tři v podstatě sou­časné záběry při každém pevném nastavení. První zá­běr byl normální obraz ve viditelném spektru, druhý představoval stejné zorné pole v infračervené oblasti vlnových délek a třetí byl složený sonarový obraz v tomtéž rámci. Sonarový subsystém nedával zřetelné obrazy, pouze obrysy předmětů. Dosahoval však do větších hloubek než ostatní prvky teleskopu a dal se používat, i když voda pod lodí byla kalná.</p>

<p>Kompaktní teleskop, připojený ke dnu téměř jaké­hokoliv člunu, bylo možné pomocí vnitřního motorku naklánět vpřed i vzad třicet stupňů od kolmice. Způ­sob, kterým teleskop prováděl pozorování, se obvykle řídil předprogramovaným sledem. Podrobnosti této sekvence a rovněž mezní optické parametry teleskopu byly uloženy v mikroprocesoru. Avšak všechno v softwaru se dalo v reálném čase změnit manuálním zásahem, když si to obsluha přála.</p>

<p>Data z teleskopu se přenášela k další části elektro­nického zařízení na palubě prostřednictvím velmi ten­kých optických vláken. Kabely z nich upevnili ke stě­ně člunu. Asi deset procent obrazů rekonstruovaných z těchto údajů se pak v reálném čase přehrávalo (po jistém velmi hrubém zvýraznění) na monitoru v člu­nu. Ale všechny údaje získané teleskopem se automa­ticky zaznamenávaly do stogigabitové paměťové jed­notky připojené k monitoru. Další sada optických vláken spojovala paměťovou jednotku s centrálním navigačním systémem člunu a ovladači servomotorů, které řídily teleskop. V těchto obvodech procházel každých deset milisekund pulz, takže orientace tele­skopu a poloha člunu v čase, kdy teleskop snímal kaž­dý obraz, se dala současně uložit do trvalého zázna­mu. Na vojenském kufru vedle monitoru, ale na druhé straně než paměťová jednotka, stál řídicí panel systé­mu. Doktor Dale Michaels a MOI se chytrostí svého vynálezu proslavili na celém světě. Avšak tyto geniál­ní výtvory se nedaly snadno obsluhovat. Dale se sna­žil dát Carol rychlokurz, jak systém pracuje, večer předtím, než odjela z Miami na Key West. Bylo to té­měř k ničemu. Dale to nakonec z čirého zoufalství vzdal, prostě naprogramoval do mikroprocesoru jed­noduchý sled, který v pravidelném schématu propát­rával oblast pod člunem. Potom nastavil optické zisky na normální počáteční hodnoty a instruoval Carol, aby <emphasis>nic</emphasis> neměnila. „Musíš jenom stisknout tohle tlačít­ko označené ZAPNI,“ řekl jí doktor Michaels, když pečlivě naložil řídicí panel systému do dodávky. „Po­tom panel zavři, aby ses ujistila, že někdo náhodně nestiskne špatný příkaz.“</p>

<p>Takže Carol určitě nemohla Troyovi vysvětlit, jak to funguje. Přešla po palubě k němu, dala mu ruku na rameno a provinile se zazubila. „Velice nerada tě zklamu, zvídavý příteli, ale nevím, jak tahle věc fun­guje, nic víc, než jsem ti řekla, když jsme celé zaříze­ní sestavovali. Aby se to rozjelo, musíme zapnout zdroj, což jsi už udělal, a pak stisknout tohle tlačítko.“ Stiskla tlačítko ZAPNI na panelu. Na barevném mo­nitoru se okamžitě objevil obraz čistého oceánu asi patnáct metrů pod lodí. Obraz byl úžasně ostrý. Troji­ce s obdivem pozorovala, jak žralok kladivoun pro­plouvá hejnem malých šedých rybek a v hrozivém spěchu jich stovky hltá.</p>

<p>„Jak jsem to pochopila,“ pokračovala Carol, zatím­co oba muži stáli jako přimrazení s očima na monito­ru, „systém teleskopu pak udělá všechno ostatní. Sle­duje naplánovanou řadu pozorování, kterou má uloženou ve svém softwaru. Na tomhle monitoru zřej­mě vidíme, co vidí teleskop. Tedy vidíme pouze ob­raz z viditelného spektra. Současně pořízená infračer­vené a sonarové zobrazení se ukládají na pásku. Můj přítel z MOI (nechtěla je poplašit ještě víc a Daleho přímo jmenovat) se mi snažil vysvětlit, jak bych mo­hla přecházet z vizuálního obrazu na infračervený a sonarový, ale to nebylo jednoduché. Mysleli byste, že to bude tak lehké, jako stisknout I pro infračervený nebo S pro sonar. Nikterak. Je nutné zadat tucet pove­lů jen k tomu, aby se změnil výstupní signál přivádě­ný na monitor.“</p>

<p>Na Troye to udělalo dojem. Nejen systém oceán­ského teleskopu, ale také způsob, jakým Carol, zřej­mě neškolená v elektronice, jasně popsala jeho pod­statné rysy. „Infračervená část teleskopu musí měřit tepelné záření,“ řekl pomalu, „jestli si správně vzpo­mínám na středoškolskou fyziku. Ale jak se dá z tep­lotních změn pod vodou zjistit něco o velrybách?“</p>

<p>V tomto okamžiku Nick Williams zavrtěl hlavou a odvrátil se od obrazovky. Uvědomoval si, že je se všemi těmi inženýrskými pojmy beznadějně mimo svou intelektuální oblast, a cítil se příliš zahanben, než aby před Carol a Troyem uznal svou úplnou igno­ranci. Nick také ani na okamžik nevěřil, že si Carol přinesla na palubu všechnu tu elektronickou magii proto, aby našla velryby, které se odchýlily od své migrační trasy. Šel k malé ledničce a vzal si další pi­vo. „A další dvě hodiny, jestli jsem to správně pocho­pil, poplujeme jen dokola, zatímco vy budete hledat velryby na obrazovce?“</p>

<p>Jeho uštěpačná poznámka nesla v sobě nepochybnou výzvu. Narušila srdečný a přátelský soulad, který se vytvořil mezi Carol a Troyem. Carol se Nickovým pří­stupem opět nechala vyvést z míry a vyrazila do protiú­toku slovní palbou: „To <emphasis>byl</emphasis> plán, pane Williamsi, jak jsem vám řekla, když jsme vyplouvali z Key West. Ale Troy mi řekl, že vy jste význačný hledač pokladů. Ne­bo jste aspoň před několika roky byl. A protože se zdá, že jste sám sebe přesvědčil, že já vlastně pasu po po­kladu, snad byste si mohl sednout vedle mě a sledovat obrazy se mnou, abyste se přesvědčil, že nepřehlédnu žádnou velrybu. Nebo poklad, kdyby šlo o to.“</p>

<p>Nick a Carol na sebe chvíli zírali. Pak mezi ně vkročil Troy. „Koukněte, profesore... a ty taky, andě­li. Nepředstírám, že chápu, proč se vy dva pořád ježí­te. Ale na mě to působí jako osina v zadku. Nemůžete si na chvíli zchladit hlavy? Koneckonců,“ dodal a hle­děl nejdříve na Nicka a pak na Carol, „jestli se vy dva půjdete potápět, jste partneři. Můžete na sobě záviset životem. Tak s tím přestaňte.“</p>

<p>Carol pokrčila rameny a přikývla. „Já nejsem pro­ti.“ Když však neviděla žádnou okamžitou odezvu u Nicka, nemohla si odpustit další rýpnutí. „Za před­pokladu, že pan Williams uzná svou zodpovědnost ja­ko člen potápěčského týmu a zůstane dost střízlivý, aby se mohl potápět.“</p>

<p>Nickovi v očích zlostně zablýsklo. Pak došel k pa­lubnímu zábradlí a ostentativně vylil své nové pivo do moře. „Nedělej si o mě starosti, drahoušku,“ řekl s vynuceným úsměvem. „Já se o sebe dovedu posta­rat. Dělej si starosti s tím, co děláš ty.“</p>

<p>Mikroprocesor oceánského teleskopu obsahoval speciální poplašný podprogram, který rozezněl zvuk podobný telefonu, kdykoliv se dosáhlo naprogramo­vaných podmínek k vyvolání poplachu. Těsně před­tím, než Carol odjela na Key West, upravil Dale Mi­chaels osobně na její žádost normální poplašný algoritmus tak, že bude reagovat <emphasis>bu</emphasis><emphasis>ď</emphasis> na velkého tvora pohybujícího se v zorném poli, <emphasis>anebo</emphasis> na staci­onární „neznámý předmět významné velikosti“. Když ukončil návrh logiky pro malé změny a poslal jej do svého softwarového oddělení na přednostní kódování a testování, v duchu se usmál. Pobavilo ho jeho spojenectví s Carol. Tento kousek technického triku určitě přesvědčí její společníky, ať jsou kdo jsou, že se skutečně snaží najít velryby. Poplach současně zazní i tehdy, když se na dně oceánu pod lodí objeví to, co Carol opravdu hledá. Domněle zbloudilá (a tajná) řízená střela námořnictva, která je právě ve stadiu vývoje.</p>

<p>Základní struktura obou poplašných algoritmů se dala snadno pochopit. K identifikaci pohybujícího se živočicha stačilo překrýt dva nebo tři snímky získané méně než sekundu po sobě (v libovolné vlnové délce, ačkoliv proces byl přesnější s ostřejšími obrazy ve vi­ditelné oblasti) a pak údaje porovnat. Využilo se přitom znalosti, že většina scény by se neměla měnit. Významné nesouhlasy (plochy v překrytí, které se liší snímek od snímku) budou naznačovat přítomnost velkého pohybujícího se tvora.</p>

<p>K identifikaci cizích předmětů v zorném poli využíval poplašný algoritmus obrovskou kapacitu paměťové jednotky v systému zpracování dat teleskopu. Téměř současné infračervené a viditelné snímky se posílaly do paměťové jednotky a potom byly hrubě analyzovány vůči uloženým údajům, které obsahovaly řetězy parametrů rozpoznávání obrazců v obou pásmech vlnových délek. Tyto parametry obrazců byly vyvinuty během několikaletého pečlivého výzkumu a nedávno MOI rozšířeny, aby obsahovaly v podstatě všechno normální, rostliny, živočichy, struktury útesů a tak dále, vše, co by se mohlo nalézat na dně oceánu kolem Florida Keys. Jakýkoli velký předmět, který v reálném čase nebude souhlasit s existující databází, bude označen a vyvolá poplach.</p>

<p>Díky poplachu nebylo nutné sedět trpělivě před obrazovkou a sledovat tisíce snímků, jak přicházejí na loď. I Troy, podle vlastního doznání trpící chorobnou závislostí na přísunu nových znalostí, jehož zájem o vše byl téměř nenasytný, se po deseti minutách upřeného pozorování monitoru unavil, obzvláště když člun vplul do hlubší vody a na snímcích z viditelné oblasti toho nebylo příliš vidět.</p>

<p>Asi dvacet minut po zapnutí teleskopu spustili poplach dva žraloci a vyvolali okamžik vzrušení, ale pak následovala dlouhá doba bez objevů: Jak se odpoledne krátilo, Nick se stával stále netrpělivější. „Nevím, proč jsem se nechal přemluvit k téhle honbě za přeludem,“ brumlal si spíše jen pro sebe.              „Mohli jsme připravovat člun na víkendový pronájem.“</p>

<p>Carol jeho poznámku ignorovala a ještě jednou se zahloubala do mapy. Propluli oblast, kterou ona a Dale definovali, od jihu k severu a nyní směřovali po jejím severním okraji pomalu k východu. Dale vytvořil zkoumanou plochu úsudkem z otázek, které mu kladli zástupci námořnictva. Asi by ji dokázal určit s větší jistotou, kdyby sám položil několik dotazů, nechtěl však budit podezření.</p>

<p>Carol věděla, že jejich pátrání se podobá hledání jehly v kupce sena, myslela si však, že to kvůli mož­nému zisku stojí za to. Kdyby se jí nějak povedlo najít a vyfotografovat utajovanou řízenou střelu námořnic­tva, která spadla blízko obydlené oblasti... To by byla trefa! Ale teď už začínala také trochu ztrácet trpěli­vost a po dlouhém pobytu na slunci stěží dokázala oživit své dřívější vzrušení. Brzy budou muset zamířit ke Key West, aby tam dorazili před setměním. <emphasis>No dobrá</emphasis>, pomyslela si rezignovaně, <emphasis>alespoň jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> se o to pokusila. A jak říkával můj otec, kdo nic neriskuje, určitě nic nezíská</emphasis>.</p>

<p>Stála na samé přídi lodi, když se z paměťové jedno­tky vedle monitoru začaly ozývat poplachy. Jedno zvonění, druhé, následované krátkým tichem. Pak za­znělo třetí a za ním rychle čtvrté. Carol se vzrušeně rozběhla k monitoru. „Zastavte člun,“ vykřikla páno­vitě na Nicka. Už však bylo pozdě. Když dorazila k monitoru, poplach ustal a na obrazovce nebylo nic vidět.</p>

<p>„Otočte to! Otočte to!“ křikla ihned zoufale. Ne­všimla si, že Nick na ni zase překvapně zírá.</p>

<p>„Ano, ano, kapitáne,“ přisvědčil Nick a zatáhl za kolo takovou silou, že ztratila rovnováhu. Monitor a elektronické zařízení začaly klouzat s povrchu ku­fru. V poslední chvíli je zachránil Troy. <emphasis>Florida Que</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>en</emphasis> se ostře naklonila a změnila směr. Třebaže byl oce­án naprosto klidný, přes zábradlí na nižší straně paluby se přelila malá vlna a zasáhla Carol až ke kole­nům. Nohavice bavlněných kalhot jí přilnuly k lýt­kům. Bílé tenisky a ponožky měla zcela promočené. Nick se ani nepokusil skrýt pobavení.</p>

<p>Carol se s ním opět chtěla pustit do křížku, když obnovené zvonění poplachu cele zaujalo její pozor­nost. Jak se člun vyrovnal, nabyla zase rovnováhu a na monitoru viděla, že jsou nad korálovým útesem. A hluboko pod člunem, na obrazovce stěží rozezna­telné, proplouvaly tři velryby stejného druhu, jaké vi­děla ráno na pláži v Deer Key. Pluly zdánlivě náhod­ně. To však nebylo vše. Speciální poplachový kód ukazoval, že ve stejném zorném poli jako bezcílně plující velryby nebo poblíž je taktéž cizí předmět. Carol nedokázala potlačit vzrušení. Tleskla. „Kotvu, prosím,“ křikla a hned se radostně zasmála. Spatřila totiž, že Troy už kotvu hodil přes palubu.</p>

<p>O několik minut později si Carol na zádi za přístřeškem z plachtoviny ve spěchu oblékala vztlakovou vestu. Masku a ploutve už měla přizpůsobeny, ležely na palubě vedle ní. Troy jí pomáhal, držel bombu se vzduchem zabudovanou do zad objemné vesty. „O Nicka si nedělej starosti,“ řekl Troy. „Je dnes z nějakého důvodu navztekaný, možná proto, že Harvard prohrál zápas v košíkové, ale je báječný potápěč. A má pověst nejlepšího učitele potápění na ostrovech               Keys.“ Zazubil se. „Koneckonců, přede dvěma měsíci naučil i mě a my černí prý nemáme být schopni naučit se ani plavat.“</p>

<p>Carol se usmála a zavrtěla nad Troyem hlavou. „Nepřestaneš si nikdy dělat legraci?“ Prostrčila volnou ruku do druhého otvoru a vesta se usadila. „Mimochodem,“ pokračovala tišeji, „na experta potápěče tvůj přítel používá antikvární vybavení.“ V tom okamžiku litovala, že se rozhodla nechat svou na míru zhotovenou potápěčskou vestu v dodávce. Používala ji vždy, když se potápěla s Dalem a vesta měla všechny nejnovější vynálezy jako ABC neboli Automatická kompenzace vztlaku (Automatic Buoyancy Compensation) a bezvadnou kapsu pro podvodní kameru. Ale po všem tom humbuku, když procházela ředitelstvím i přístavu s tím vojenským kufrem, se rozhodla, že nebude nejmodernější potápěčskou vestou budit další pozornost.</p>

<p>„Nick si myslí, že nové vesty to potápěči příliš usnadňují. Chce, aby si každý nastavil vztlak manuálně, tak si víc uvědomí, jak je hluboko.“ Troy si Carol prohlédl. „Ty jsi dost lehká, tenhle pás může stačit. Používáš normálně nějaké závaží?“</p>

<p>Zavrtěla hlavou a připnula si pás. Nick přišel kolem plachtovinového přístřešku, nesl si masku a ploutve. Už měl na sobě vestu se vzduchovou bombou a pás se závažím. „Ty vaše velryby jsou tam dole pořád na stejném místě,“ prohodil. „Nikdy jsem neviděl, aby se velryby takhle někde zdržovaly.“ Podal jí kousek žvýkacího tabáku. Vetřela si jej dovnitř masky (aby zamezil zamlžování). Nick ji zatím obešel. Podíval se na její ukazatel vzduchu a překontroloval regulátor a záložní náústek, který by v případě nehody musel použít, aby se s ní podělil o vzduch.</p>

<p>Zatímco prováděl závěrečnou kontrolu Carolina vybavení, hovořil k ní. „Vy jste si tuto loď pronajala,“ začal tónem, který zněl docela přátelsky, „takže mů­žeme jít téměř kamkoli si budete přát, když budeme dole. Potápění nebude příliš obtížné, protože na dno je to jenom necelých patnáct metrů. Ale,“ přešel před Carol a díval se jí přímo do očí, „chci, aby jedna věc byla naprosto jasná. Tohle je můj člun a za bezpeč­nost lidí na něm zodpovídám já. Včetně vás, ať se vám to líbí, nebo ne. Než se potopíme, chci mít jisto­tu, že se pod vodou podrobíte mému vedení.“</p>

<p>Carol poznala, že se Nick snaží o diplomatický pří­stup. Dokonce jí problesklo myslí, že mu to v potá­pěčské výstroji docela sluší. Rozhodla se zachovat velkomyslně a přisvědčila: „Souhlas. Ale než se poto­píme, jedna věc. Nezapomeňte, že jsem reportérka. Budu mít s sebou kameru a budu možná potřebovat, abyste se občas hnul. Tak se nerozzlobte, když vám třeba pokynu, abyste nepřekážel.“</p>

<p>Nick se usmál. „Dobrá,“ souhlasil, „budu se snažit, abych si to pamatoval.“</p>

<p>Carol si nazula ploutve a natáhla masku. Pak vzala podvodní kameru za řemínek a dala si ji přes hlavu a přes rameno. Troy jí pomohl vzadu řemínek upev­nit. Nick seděl na boku člunu, kde bylo přerušené zá­bradlí, hned vedle hrubého žebříku, který Troy právě spustil z paluby. „Už jsem kontroloval vodu,“ pravil Nick, „a je tam docela silný proud. Sestoupíme po ko­tevním lanu, až se dostaneme na dno. Odtud si pak můžete vybrat směr.“</p>

<p>Nick udělal z člunu kotoul vzad. V okamžiku se vy­nořil a šlapal vodu. Carol mu oplatila znamení palce nahoru (signál mezi potápěči, že je všechno v pořád­ku) a sedla si na bok člunu. Troy jí pomohl s posled­ním nastavením vesty pro větší pohodlí. „Hodně štěs­tí, anděli. Doufám, že najdeš to, co hledáš. A buď opatrná.“</p>

<p>Zasunula si regulátor do úst, nadechla se a pak zo­pakovala Nickův kotoul vzad. Mořská voda ji na opá­lených zádech chladila. Ve chvilce se připojila k Nic­kovi u kotevního lana a oba zopakovali znamení palce nahoru. Nick sestupoval dolů. Dával ruku přes ruku, pozorně, nikdy úplně lano nepustil. Carol ho opatrně následovala. Cítila silný proud, o němž se Nick zmí­nil. Opíral se do ní, snažil se ji od lana odnést, ale do­kázala se udržet. Každé dva až dva a půl metru se Nick zastavil, aby si vyrovnal tlak v uších, a podíval se nahoru, aby se ujistil, že ho Carol následuje a je v pořádku. Pak pokračoval v sestupu.</p>

<p>Nebylo toho příliš k vidění, dokud nedosáhli útesu pod sebou. Snímky z teleskopu byly tak ostré, až byly zavádějící. Díky automatickému zaostřování optické­ho systému se zdálo, že útes se svou spoustou barev a záplavou rostlin a živočichů je přímo pod nimi. Ale deset metrů dolů je dlouhý sestup. Pod <emphasis>Florida Queen</emphasis> by na dně oceánu mohla sedět normální třípodlažní budova a nedotkla by se jejího kýlu.</p>

<p>Když konečně dosáhli vrcholu útesu, kde se uchyti­la kotva, uvědomila si Carol, že se dopustila chyby. Nerozpoznala své okolí, a tudíž nevěděla, kterým směrem se vydat, aby velryby našla. Krátce se poká­rala, že nevěnovala více času studiu monitoru, aby si zapamatovala všechny význačné body terénu. <emphasis>No dobrá</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> už je pozdě byc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>a honit. Pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stě si vyberu směr a půjdu. Stejně ne</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> ani p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chy, kde neznámý předmět, který vyvolal poplach, vlastně je</emphasis>.</p>

<p>Viditelnost ve vodě byla střední až dobrá, možná patnáct až dvacet metrů všemi směry. Carol si ma­loučko upravila vztlak a potom ukázala k mezeře me­zi dvěma útesy pokrytými chaluhami, mořskými sa­sankami a všudypřítomnými korály. Nick přikývl. Přitáhla ruce k tělu, aby zlepšila obtékání a usnadnila si pohyb, začala kopat ploutvemi a plavala k průrvě.</p>

<p>Nick pozoroval její plavání s uznáním a obdivem. Pohybovala se ve vodě tak půvabně jako hejno žluto­černých žraloků křídlatých (andělských ryb) vedle ní. Nick se jí moc nevyptával na její potápěčské zkuše­nosti a tak přesně nevěděl, co může čekat. Z toho, s jakou lehkostí zacházela s výbavou, usoudil, že je v potápění zkušená, nebyl však připraven na hotovou podvodní grácii. Kromě Grety se nesetkal s ženou, která by se cítila pod vodou tak pohodlně jako on.</p>

<p>Nick mír a klid bohatého a vibrujícího světa pod povrchem oceánu vysloveně zbožňoval. Jediný zvuk, který kdy tam dole zaslechl, bylo vlastní dýchání. Všude kolem něj bujely korálové útesy životem ne­představitelné krásy a složitosti. Tam pod sebou teď spatřil ropušnici, jak se podrobuje koupeli. Seděla na dně přirozené díry a nechala tucty maličkých čistících rybiček, aby z ní odjedly všechny nahromaděné para­zity. Chvilku předtím Nickův výlet ke dnu oceánu vy­plašil rejnoka mantu schovaného v písku. Tento velký rejnok, nazývaný labužníky ďábelská ryba, se vyvlnil ze své skrýše v posledním okamžiku a jen taktak svým silným a nebezpečným ocasem Nicka minul.</p>

<p>Nick Williams se cítil dole v tomto vodním světě na dně Mexického zálivu jako doma. Považoval to za svůj aktivní odpočinek a útočiště. Kdykoli ho události na povrchu sklíčily anebo nazlobily, věděl, že se mů­že potopit a tak nalézt uvolnění a únik. Avšak při této příležitosti si uvědomoval slovy nevyjádřitelné citové rozpoložení, snad začátek něčeho, touhu, která se ješ­tě nestačila vyklubat, a možná ještě smíšenou se vzpomínkou. Sledoval líbeznou mořskou pannu, která plavala podél útesu, a pohled na ni ho vzrušil. <emphasis>Choval </emphasis><emphasis>jsem se jako šk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lák, myslel si, a jako otrapa. Nebo ještě hůř. A proč? Protože je hezká? Ne. Protože je tak plná života. Tak mnohem víc naž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vu, než jsem já.</emphasis></p>

<p>Carol a Nick podnikli dvě průzkumné cesty. Vždycky začali u kotevního lana, nenašli však velryby ani nic neobvyklého. Když se po druhém neúspěšném výletu vrátili ke kotvě, Nick ukázal na hodinky. Byli pod vodou už skorem půl hodiny. Carol přikývla a potom zvedla ukazováček, čímž naznačila, že se pokusí hledat ještě v jednom směru.</p>

<p>Na velryby přišli, hned jak překonali velkou bouli v útesu, která se zvedala pět metrů nad jeho povrch. Nick je spatřil první a ukázal dolů. Tři velryby byly asi sedm metrů pod nimi a možná třicet metrů vpředu. Ještě plavaly pomalu víceméně společně, podle stejného nesměrového, téměř kruhového schématu, které Nick a Carol pozorovali na obrazovce. Carol na Nicka mávla, aby ustoupil, a ukázala na kameru. Pak plavala k velrybám, přitom dělala snímky a současně pečlivě sledovala svou hloubku a vyrovnávala tlak v uších.</p>

<p>Nick plaval dolů vedle ní. Byl si jist, že velryby je zpozorovaly, ale z nějakého důvodu se kupodivu nepokusily uprchnout. Během roků své potápěčské činnosti viděl pouze jednou, že velryba v otevřeném moři přijala přítomnost člověka. A to byla rodící matka, v laguně Tichého oceánu u Baja California, jejíž porodní bolesti přemohly instinktivní strach z lidí. Zde, i když se Carol přiblížila asi na sedm metrů, velryby pokračovaly v lhostejném pohybu. Vypadaly, jako by se ztratily, nebo dokonce jako by byly pod vlivem drog.</p>

<p>Když se velryby nepokusily uprchnout, Carol zpomalila. Udělala ještě další snímky. Obrázky velryb v jejich přirozeném prostředí zblízka byly ještě nezvyklé, takže její výlet už znamenal žurnalistický úspěch. Chování velryb však bylo i pro ni záhadou. Proč ignorují přítomnost lidí? A proč se zdržují právě na tomto místě? Vzpomněla si, jak ji ráno překvapila osamocená velryba, a zase si kladla otázku, jestli spo­lu všechny tyto podivné události nějak nesouvisí.</p>

<p>Nick se držel po její pravici, asi ve vzdálenosti dva­ceti metrů. Ukazoval na něco za velrybami a kynul Carol, aby se k němu připojila. Odplula od velkých savců a zamířila k němu. Okamžitě spatřila, co upou­talo jeho pozornost. Pod velrybami, těsně nad moř­ským dnem, zela v dolní části útesu velká tmavá díra. Na první pohled vypadala jako vchod do nějaké pod­zemní jeskyně. Ale Caroliny bystré oči si povšimly, že otvor je velice hladký a symetrický. Napadlo ji, že jde o nějaký výtvor, na němž se podepsali inženýři. Než doplavala k Nickovi, zasmála se tomu nápadu. Úžasný podvodní svět a bizarní chování velryb na ni působí tak, že vidí přeludy.</p>

<p>Nick ukázal dolů na díru a pak na sebe. Naznačil tak, že sestoupí dolů, aby otvor podrobněji obhlédl. Když se vydával na plavbu, dostala Carol náhlé nut­kání chytit ho za nohu a zabránit mu v cestě. Chvilku nato, jak odplouvajícího Nicka sledovala, ji ochromil strach, jehož původ neznala. Celá se roztřásla a srdna­tě s tímto nepříjemným pocitem bojovala. Na pažích i na nohou jí naskočila husí kůže. Zaplavila ji mocná touha dostat se pryč, uniknout, než se přihodí něco hrozného.</p>

<p>O okamžik později spatřila, jak se jedna velryba vydává k Nickovi. Kdyby to bylo na souši, mohla by zavolat, ale patnáct metrů pod hladinou oceánu nešlo někoho mimo dosah varovat. Nick si neuvědomoval žádné nebezpečí a blížil se k otvoru. Vtom ho jedna z velryb odstrčila takovou silou, až narazil na útes a pak jím byl vymrštěn zpět. Dopadl na písčitý kou­sek mořského dna. Carol se k němu rychle vydala, ale současně bedlivě sledovala velryby. Nick přišel o svůj regulátor a zdálo se, že se vůbec nepokouší si jej opět nasadit. Doplavala k němu a dala signál palce nahoru. Žádná odezva. Nick měl zavřené oči.</p>

<p>Když sáhla po jeho regulátoru a nasadila mu jej do úst, cítila, jak jí stoupá hladina adrenalinu v krvi. Za­čala tlouct pěstí do jeho masky. Po několika bolestně dlouhých sekundách otevřel oči. Opět zkusila dát pal­ce nahoru. Vrtěl hlavou, jako by se snažil vymanit z pavučin, usmál se a opětoval signál, že je všechno v pořádku. Chtěl se zvednout, ale Carol ho zadržela. Gestikulací mu naznačila, aby se nehýbal, a spěšně ho prohlédla. Ze síly Nickova nárazu na útes se obávala nejhoršího. I kdyby si nepoškodil potápěčskou vý­zbroj, určitě mu musel ostrý korál rozdrásat kůži. Tře­baže to bylo k neuvěření, ani na výstroji, ani na Nic­kovi nenašla žádné závažné poškození. Jediné, co objevila, byly jen dva malé škrábance.</p>

<p>Tři velryby zůstaly na stejném místě, kde byly dří­ve. Když je Carol z podhledu pozorovala, pomyslela si, že vypadají jako hlídka, která stráží vyhrazený úsek mořského území. Pluly sem a tam, opisovaly úplný, možná dvě stě metrů dlouhý složený oblouk. Ať to bylo cokoli, co přinutilo jednu velrybu změnit schéma svého chování a narazit do Nicka, zůstávalo to záhadou. Carol však nechtěla riskovat další srážku. Pokynula Nickovi, ať ji následuje, a odpluli asi tři sta metrů stranou, k písčitému příkopu mezi útesy.</p>

<p>Carol měla v úmyslu vrátit se na povrch, jakmile bude jasné, že Nick se závažně nezranil. Avšak zatím­co ho podrobně prohlížela, aby se ujistila, že při první rychlé kontrole nepřehlédla vážné poranění, Nick ob­jevil v písku pod sebou dvě rovnoběžné rýhy. Chytil Carol za paži a ukázal jí, co našel. Rýhy měly drážko­vání jako stopy po tanku a byly sedm až osm centi­metrů hluboké. Zdálo se, že jsou zcela čerstvé. V jed­nom směru vedly k otvoru v útesu pod třemi velrybami. V opačném směru se táhly, kam až do­hlédli. Vedly písčitým příkopem mezi dvěma velkými útesy.</p>

<p>Nick ukázal po příkopu a pak odplaval tím směrem, fascinovaně sledoval stopy. Neotočil se, aby se pře­svědčil, že ho Carol následuje. Ta se zatím rychle vrá­tila k otvoru tak blízko, jak se odvážila. Nedokázala odhadnout, zda si opět něco nepředstavuje, nebo ji tři velryby pozorují, jak se plíží po dně oceánu? Chtěla udělat několik snímků a ověřit si, že stopy skutečně vycházejí z díry v útesu. Domnívala se, že vidí, jak se s nimi právě před otvorem protínají podobné rýhy. Nezdržovala se dlouho. Nechtěla se v tomto strašidel­ném místě oddělit od Nicka. Když se otočila, sotva ho zahlédla. Nick se však naštěstí zastavil, jakmile zjis­til, že ho Carol nesleduje. Když ho konečně dostihla, udělal omluvné gesto.</p>

<p>V jednom místě rovnoběžné čáry zmizely, když se písčitý příkop změnil na kámen, ale oba našli stejnou stopu asi o padesát metrů dál. Příkop se nakonec tak zúžil, že museli plavat asi dva metry nad ním, aby ne­narazili do korálů a kamenů na obou stranách. Brzy nato zatočil příkop i stopa doleva a zmizely pod pře­visem. Carol a Nick se zastavili a hleděli na sebe. Rozmlouvali gesty rukou. Nakonec rozhodli, že Carol sestoupí první, aby zjistila, zda je něco pod převisem. Stejně si totiž chtěla zblízka vyfotografovat, kde sto­py mizejí.</p>

<p>Carol opatrně doplavala na dno příkopu, obratně se vyhnula hranám útesů po obou stranách. Kde mizel pod převisem, byl příkop dost vysoký, aby jím napříč postavila nohu s ploutví. Převis byl asi pětačtyřicet centimetrů nade dnem, Carol se však nemohla sklonit a podívat se pod něj, protože by si poškrábala tvář a ruce o útes. Opatrně tedy vsunula pod převis ve směru stopy ruku. Nic. Bude se muset zapřít o skalis­ka a korál, aby dosáhla rukou hlouběji.</p>

<p>Zatímco se snažila dostat do lepší polohy, ztratila na chvilku rovnováhu a cítila píchnutí korálu do zadní části levého stehna. <emphasis>Auvajs</emphasis>, pomyslela si, když opět strkala pravou ruku pod převis, <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> to schytala. Jedna f</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>zická připomínka úžasného dne. Dokonce ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>juplné</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o dne. Bizarně se chovající velryby. Stopy tan</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku na dně oce</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>nu... Co je tohle?</emphasis> Rukou sevřela něco, co dávalo pocit jako asi coulová kovová tyč. Dotek ji tak překvapil, že okamžitě ruku odtáhla a přeběhl jí mráz po zádech. Zrychlil se jí tep. Snažila se pomalu dýchat, aby se uklidnila. Pak cílevědomě zase sáhla do neznáma a znovu našla předmět. Nebo to bylo ně­co jiného? Tentokrát zase cítila něco kovového, ale zdálo se to širší a nahmatala čtyři zuby jako na vidlič­ce. Sjela rukou po předmětu a opět nalezla jeho tyčo­vitou část.</p>

<p>Z pozorovacího bodu nad ní Nick usoudil, že něco objevila. Teď byla řada na něm, aby se ho zmocnilo vzrušení. Zatímco se neúspěšně snažila předmět vy­táhnout, připlaval dolů. Vyměnili si místa a Nick sáhl pod vyčnívající skálu. Nejdříve se dotkl něčeho, co cítil jako hladkou kouli velkou asi jako jeho dlaň. Do­kázal určit, že koule leží na písku a že k ní připojená tyč je o několik centimetrů výš. Zapřel se a zatáhl za tyč. Ta se trochu hnula. Chytil tyč kousek výš a opět zatáhl. Když to několikrát zopakoval, zdařilo se mu předmět zpod převisu vytáhnout.</p>

<p>Téměř celou minutu se Nick a Carol vznášeli nad zlatistě kovovým předmětem, který ležel na písku pod nimi. Povrch měl hladký na pohled i na dotek a cel­kem měřil na délku asi padesát centimetrů. Bylo vidět pouze vyleštěný odrážející povrch, což naznačovalo, že předmět je skutečně vyroben z nějakého kovu. Dlouhou osu předmětu tvořila coul tlustá tyč, která se na jednom konci zužovala a vytvářela jakýsi hák. De­set centimetrů od háku byl střed malé koule, která měla poloměr asi šest centimetrů a symetricky obepí­nala tyč. Větší koule, kterou Nick ucítil, když poprvé strčil ruku pod převis, měla poloměr kolem dvanácti centimetrů a ležela přesně uprostřed tyče. I tato koule byla konstruována naprosto symetricky kolem tyče. Za dvěma koulemi nebyly na předmětu další ozdoby, dokud se tyč na druhém konci nerozvětvila do čtyř menších větví, zubů, které nahmatala Carol.</p>

<p>Carol pečlivě udělala několik snímků předmětu, jak leží před převisem. Ještě než skončila, ukázal Níck na hodinky. Byli pod vodou téměř hodinu. Carol překon­trolovala svůj ukazatel zásoby vzduchu a zjistila, že už se skoro dostala do červeného pole. Dala Nickovi znamení, že je hotová, a ten doplaval dolů, aby před­mět zvedl. Ten byl ohromně těžký, podle Nickova od­hadu vážil asi překvapivých dvacet liber. <emphasis>Takže </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>a ni</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čem nedržet, když jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> se jej snažil vytáhnout</emphasis>, pomyslel si Nick, <emphasis>je prostě jen tak těžký</emphasis>.</p>

<p>Váha předmětu jenom zvýšila jeho vzrušení, které propuklo, když poprvé spatřil zlatou barvu. Přestože nikdy neviděl nic takového jako tento hák a vidlici s koulemi, vzpomněl si, že nejtěžší předměty z vraku <emphasis>Santa Rosy</emphasis> byly všechny ze zlata. A tento kousek je daleko těžší než všechno, co kdy držel v ruce. <emphasis>Pane</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bože</emphasis>, pomyslel si, když odhazoval část olověného zá­važí ze svého pásu, aby si usnadnil dopravu předmětu nahoru ke člunu, <emphasis>jestli je to alespoň deset liber ryzího zlata, při nynější tržní ceně tisíc dolarů za unci to znamená 160 000 dolarů. A to může být jen začátek. Ať tahle věc pochází odkudkoli, musí tam toho být víc. Dobrá, Williamsi, tohle musí být tvůj š</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>astný de</emphasis><emphasis>n</emphasis>.</p>

<p>Caroliny myšlenky uháněly rychlostí kilometr za minutu, když plavala v tandemu s Nickem ke kotevní­mu lanu. Usilovně se snažila uvést do souvislostí vše, co během poslední hodiny spatřila. Už se přesvědčila, že všechno má nějakou spojitost se zbloudilou říze­nou střelou námořnictva - chování velryb, zlatá vidli­ce s hákem, stopy tanku na dně oceánu. Avšak zprvu neměla představu, v čem ta spojitost spočívá.</p>

<p>Během plavby ke člunu si Carol znenadání připo­mněla, jak před několika lety četla příběh o stopách ruské ponorky, které se našly na dně oceánu u švéd­ské námořní základny. Ve své žurnalistické mysli za­čala snovat divoký, ale přijatelný scénář, který by vy­světlil vše, co viděla. <emphasis>Možná řízená střela dopadla někde poblíž a nepřestala vysílat údaje, ani když se dostala pod vodu</emphasis>, uvažovala. <emphasis>Její signály nějakým způsobem zmátly velryby. A </emphasis><emphasis>stejné signály mohly být zachyceny ru</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>kými ponorkami. A americký</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>i</emphasis>. Na okamžik její myšlenky uvízly ve slepé uličce. <emphasis>Takže existují aspoň dvě možnosti</emphasis>, pokračovala Carol v úva­hách, když uplavala několik temp a pozorovala Nic­ka, jak se blíží ke kotevnímu lanu a pevně třímá zlatý předmět v ruce. <emphasis>Bu</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> jsem o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>halila ruský pokus najít a ukrást americkou řízenou stř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lu, nebo stopy a zlatá vidlice jsou jakousi součástí amerického úsilí nalézt řízenou střelu, aniž by se znepokojila veřejnost. Na tom nesejde. V obou př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>padech to bude trhák. Musím však</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vzít </emphasis><emphasis>tu zlatou věc Dale</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>u a MOI, aby ji prozkou</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ali</emphasis>.</p>

<p>Nick i Carol měli oba nebezpečně malou zásobu vzduchu, když se vynořili na povrchu vedle <emphasis>Florida Queen</emphasis>. Zavolali na Troye, aby jim pomohl s kořistí z hlubin. Když se nakonec dostali do člunu, byli zcela vyčerpáni. Oba také byli ve vysoce povzneseném sta­vu, vzrušeni objevy, které jim přineslo odpoledne. Všichni začali okamžitě hovořit. Troy měl pro ně také novinku, protože když Nick a Carol sledovali stopy v příkopu, spatřil na monitoru něco neobvyklého. Nick vyndal z lednice pivo a sendviče a Carol si ošet­řila poranění od korálů. Trojice seděla spolu v družné zábavě na lehátkách až do západu slunce. Během de­vadesátiminutové plavby zpět do Key West se měli o co podělit.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola osmá</strong></p>

<p>Kamarádská nálada vydržela většinu cesty do přísta­vu. Nick už nebyl zamlklý. Vzrušen nálezem, o němž byl přesvědčen, že je to pouze první kousek velkého potopeného pokladu, klábosil jako stará drbna. Aspoň dvakrát vypověděl svou verzi srážky s velrybou. Byl si jist, že k ní došlo náhodou, že se velryba z nějakého jiného důvodu vydala tím směrem a jen ho prostě ne­zpozorovala.</p>

<p>„To je nemožné,“ posmíval se, když Carol původně naznačila, že velryba do něho možná narazila úmysl­ně, protože směřoval k otvoru v útesu. „Kdo kdy sly­šel o velrybách, které by hlídaly určité místo v oceá­nu. Kromě toho, jestli je vaše teorie správná, proč mě velryba <emphasis>opra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>du</emphasis> neudeřila a neskoncovala se mnou? Chcete po mně, abych uvěřil, že velryby ochraňovaly podzemní jeskyni? A že mě pak tím něžným odstrče­ním varovaly, abych se tam nepřibližoval?“ zasmál se dobrosrdečně. „Můžu se vás na něco zeptat, slečno Dawsonová? Věříte na skřítky a víly?“</p>

<p>„Z místa, odkud jsem to pozorovala,“ odpověděla Carol, „to určitě vypadalo, jako by to bylo úmyslné.“ Více se k tomuto tématu nevracela. Ve skutečnosti po svém počátečním výbuchu při návratu do Key West moc nemluvila. Byla také vzrušená a bála se, že kdy­by hodně mluvila, mohla by mimoděk prozradit své myšlenky o možném spojení mezi tím, co viděli, a ztracenou řízenou střelou námořnictva. Proto se ani nezmínila o svém zlověstném pocitu strachu těsně před tím, než velryba Nicka udeřila, ani o dalších sto­pách, které spatřila vcházet do otvoru v útesu.</p>

<p>Jak viděl celou věc Nick, byl předmět, který nalez­li, s určitostí částí pokladu. Nevadilo mu, že byl scho­vaný pod převisem na konci jakýchsi podivných stop. Pokrčil nad tím rameny a namítl, že možná někdo na­šel potopený poklad už před několika lety a pak se snažil schovat pár nejlepších kousků. (Proč však byly stopy čerstvé? A od čeho pocházely? Carol chtěla po­ložit tyto otázky, uvědomila si však, že je pro ni nej­lepší, zůstane-li Nick přesvědčen, že našel poklad.) Nick zavíral oči nad všemi námitkami a dokonce i skutečnostmi, které nepodporovaly jeho teorii o po­kladu. Citově pro něj bylo životně důležité, aby zlatá vidlice tvořila první kousek velkého objevu. A jako mnozí lidé byl ochoten potlačit své normálně ostře kritické schopnosti, jestliže šlo o věc, která se ho cito­vě dotýkala.</p>

<p>Poté, co se Nick a Carol konečně uklidnili natolik, že dokázali naslouchat, dostal příležitost také Troy, aby vypověděl své novinky. „Když jste opustili místo pod člunem, abyste sledovali příkop, odhaduji, začal jsem si o vás dělat starosti a pozoroval jsem obrazovku čas­těji. Zatím, anděli, ty tři velryby pořád plavaly podle stejného přihlouplého vzoru už přes hodinu. Takže jsem jim doopravdy nevěnoval dost pozornosti.“ Troy vyskočil z lehátka a začal před Carol a Nickem přechá­zet sem a tam. Noc byla temná. Ze severu se přihnaly nízké mraky, které zahalily měsíc a zastínily většinu hvězd. Reflektor seshora plachtovinového přístřešku občas zachytil Troyovy ostře řezané rysy, jak vycházel ze stínu. „Protože jsem vás chtěl najít, snížil jsem po­tlačení poplachu, jak jsi mi ukázala. Pravidelně mi vy­hrávala serenáda cinky-linky-cink od tří velryb. A teď poslouchejte. Asi po dvou minutách jsem zaslechl čtvr­tý poplach. Mrknu na monitor, čekám, že uvidím jed­noho z vás, a vidím další velrybu, stejný druh, jak pla­ve pod třemi ostatními v opačném směru. Během deseti sekund se původní velryby obrátily, přerušily svůj dlouhodobý vzor a následovaly novou velrybu do­leva, pryč z monitoru. A už se nevrátily.“</p>

<p>Troy dokončil vyprávění dramatickým tónem a Nick se hlasitě rozesmál. „Panebože, Jeffersone, ty to ale umíš podat. Předpokládám, že mi teď řekneš, že tam ty velryby měly určený post a nový kus jim při­nesl jiné rozkazy. Nebo něco v tom smyslu. Kristepa­ne, ty a Carol byste mě přesvědčili, že velryby jsou organizovány do tlup jako čarodějnice.“ Na okamžik se odmlčel. Troye zklamalo, že Carol nic neříká.</p>

<p>„A teď,“ pokračoval Nick, pustil Troyovo vyprávě­ní z hlavy a dal se do námětu, o němž přemýšlel už skoro hodinu, „před námi stojí důležitý bod, který musíme projednat. Přinesli jsme z oceánu něco, co může mít velkou cenu. Pokud někdo jiný nepochybně neprokáže, že mu to patří, pak to zůstane nálezcům.“ Nick pohlédl na Carol a potom na Troye. „Přestože kapitán a majitel tohoto člunu jsem já a přestože jsem to nesl ze dna oceánu taky já, jsem připraven navrh­nout, abychom zisk rozdělili na tři díly. Zdá se vám dvěma, že je to fér?“</p>

<p>Nastalo dosti dlouhé mlčení, než Troy odpověděl: „Jistě, Nicku, mně to připadá prima.“ Nick se usmál a potřásl si s Troyem rukou. Potom napřáhl ruku ke Carol.</p>

<p>„Počkejte chvilku,“ řekla potichu, a dívala se Nic­kovi přímo do očí, ale nabízenou ruku nepřijala. „Pro­tože jste se rozhodl zahájit tento rozhovor, musíme si promluvit ještě o několika dalších bodech. Není to jednoduše otázka peněz za tento předmět. Jde také o problém vlastnictví. Kdo si ponechá zlatý trojzu­bec? Kdo rozhodne, že nám nabídli slušnou cenu? Na čem se dohodneme, že řekneme, nebo neřekneme ostatním? A co když tam dole najde někdo z nás další věci? Podělíme se o ně? Čeká nás celá dohoda, kterou musíme dojednat, než přistaneme.“</p>

<p>Nick se zamračil. „Teď chápu, proč jste byla v po­sledních minutách tak potichu. Přemýšlela jste o svém podílu. Špatně jsem vás odhadl. Myslel jsem si, že třeba už nebudete chtít vyvolávat potíže...“</p>

<p>„Kdo říkal něco o potížích?“ přerušila ho znenadání Carol a trochu zvedla hlas. „Když to musíte vědět, ne­mám tak velký zájem o peníze. Ráda si vezmu třetinu z ceny, kterou dostaneme za tenhle trojzubec, protože si to zasloužím. A jestli jsou tam dole další poklady a vy a Troy je můžete najít beze mě, pak si poslužte. Já chci něco jiného.“</p>

<p>Oba muži pozorně naslouchali. „Nejdříve a přede­vším chci výhradní práva k tomuto tématu, a to zna­mená <emphasis>naprosté</emphasis> utajení toho, co jsme našli, kde a kdy jsme to našli, a všeho ostatního, co s tím souvisí ­alespoň do té doby, než si budeme jisti, že už se ne­můžeme nic dalšího dozvědět. Za druhé, chci okamži­tě předmět na osmačtyřicet hodin do opatrování, než se někdo jiný dozví o jeho existenci. Potom jej dosta­nete zpět a můžete jej vzít k ocenění.“</p>

<p><emphasis>Ach, ach</emphasis>, pomyslela si Carol, když si povšimla pá­travých pohledů, které si vysloužila od Nicka a Troye. <emphasis>Pře</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>nala jsem to. Už mají jisté podezření. Raději troc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>couvnu</emphasis>. „Samozřejmě,“ obdařila je odzbrojujícím úsměvem „uvedla jsem vlastní výchozí stanovisko. Očekávám, že budeme muset trochu smlouvat.“</p>

<p>„Báječné, anděli,“ řekl se smíchem Troy, „to byl ale projev. Na chvilku jsem si už myslel, že tady jde o zcela jinou hru a že jsi jediná, kdo ji hraje. Profesor a já s potěšením prodiskutujeme dohodu, kterou navr­huješ. Souhlasíš, Nicku?“</p>

<p>Nick přikývl. Ale Carolina pečlivá a promyšlená reakce také vzbudila jeho ostražitost. Připadalo mu, že je to novinářské hodnotě nálezu nepřiměřené. <emphasis>Sna</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ží se z toho udělat otázku jakéhos</emphasis><emphasis>i souboje mezi ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi?</emphasis> uvažoval. <emphasis>Nebo mi něco úplně uniklo?</emphasis></p>

<p>Než <emphasis>Florida Queen</emphasis> dorazila do doku v Key West, do­sáhli kompromisní dohody. Nick vezme zlatý trojzu­bec (oběma mužům se líbil Carolin název předmětu) s sebou v pátek ráno. V Key West zná starší ženu, která je chodící encyklopedie znalostí o pokladech. Ta dokáže odhadnout jeho cenu a udá i pravděpodob­né místo a dobu výroby. A bude také svědkem jejich nálezu pro případ, že by se trojzubec někde ztratil. V pátek odpoledne ve čtyři se všichni tři sejdou na člunu, nebo na parkovišti u přístavu. Nick předá troj­zubec Carol, a ta si jej podrží přes víkend. V pondělí ráno jej vrátí Nickovi. Ten bude zodpovědný za pří­padný prodej. Trojzubec vlastní všichni tři společně, ale Carol se vzdává jakýchkoli nároků na budoucí ob­jevy. Carol napsala podmínky dohody na zadní stranu jídelního lístku ze své kabelky, všichni je podepsali a Carol slíbila, že příštího dne přinese kopie.</p>

<p>Když Troy nakládal Carolino zařízení zpět do ku­fru, mlčel a byl jako zařezaný. Naložil kufr na vozík a pak ho vezl po molu. Carol šla vedle něho. Bylo de­vět hodin a v přístavu byl naprostý klid. Vysoká fluo­rescentní světla vytvářela na dřevěných molech po­divné odrazy. „No, anděli,“ řekl Troy, když se blížili k ředitelství přístavu, „to byl ale den. Tvá společnost mě doopravdy potěšila.“ Zastavil se a otočil, aby na ni pohlédl. Černé vlasy jí uschly nerovnoměrně a mě­la je trochu rozcuchané, ale v odraženém světle vypa­dala její tvář kouzelně.</p>

<p>Odvrátil zrak, hleděl na vodu a na čluny. „Víš, je to hanba, jak to někdy v životě chodí. Náhodou se s ně­kým setkáš, spřátelíš se s ním, a pak frnk a on je pryč. Je to všechno tak... tak přechodné.“</p>

<p>Carol k němu popošla a vystoupila na špičky, aby ho políbila na tvář. „A víš, že ty se mi taky líbíš,“ od­lehčila rozhovor a zazubila se tak, aby Troy určitě po­chopil, jaký druh přátelství mezi nimi může být. „Ale nevěš hlavu. Není všechno ztraceno. Uvidíš mě na chvíli zítra a potom možná v pondělí, až budu vracet tu zlatou věc.“</p>

<p>Zavěsila se do něho, když se kousek vrátili po molu, pryč od vozíku. „A kdo ví,“ zasmála se, „čas od času se tady na ostrovech Keys ukážu. Mohli bychom si za­jít na skleničku a ty bys mi vyprávěl další příhody.“ Jen stěží rozeznali reflektor nad plachtovým přístřeš­kem na <emphasis>Florida</emphasis><emphasis> Queen</emphasis> vzdálené necelých sto metrů. „Vidím, že tvůj přítel profesor ještě pracuje. Řekla bych, že loučení není jeho silná stránka. Ani žádná další oblast dobrého chování, pokud můžu soudit.“</p>

<p>Otočila se, zavěsila se druhou rukou a vydali se zpět k naloženému vozíku. Zřejmě opuštěnou administrativní budovou projeli mlčky. Když byl kufr naložen v dodávce, Carol Troye objala. „Jsi dobrý člověk, Troyi Jeffersone,“ pravila. „Přeji ti to nejlepší.“</p>

<p>Nick byl už téměř připraven k odchodu, když se Troy vrátil. Balil si malý sportovní pytel. „Vypadá to dost nevinně, viď, Troyi? Nikoho nikdy nenapadne, že je tam jeden z velkých pokladů oceánu.“ Na okamžik se odmlčel a pak změnil téma. „Naložil jsi ji v pořádku do auta? Dobrá. Je divná, že? Moc prudká a agresivní, ale i přesto velmi hezká. Zajímalo by mě, co ji popohání.“</p>

<p>Nick zavřel zip na vaku a šel ke straně přístřešku. „Ukliď dnes jenom potápěčskou výzbroj. S ostatním si nedělej starosti, dáme to do pořádku zítra. Půjdu teď domů a nechám si zdát o bohatství.“</p>

<p>„Když mluvíte o bohatství, profesore,“ řekl s úsměvem Troy, „co ta půjčka, těch sto dolarů, o které jsem vás žádal v úterý. Neodpověděl jste mi, jenom jste řekl, že uvidíme.“</p>

<p>Nick přešel záměrně k Troyovi a zastavil se těsně před ním. Hovořil velice pomalu. „Měl jsem pronést               svůj Poloniův proslov k nám oběma, když jsi mě poprvé žádal o půjčku. Ale teď jsme tady, vypůjčovatel a půjčující. Mně se to nelíbí. Půjčím ti sto dolarů, ale pane Troyi Jeffersone, je to určitě naposledy. Už mě prosím, nikdy víc nežádej. Tyhle půjčky na tvé takzvané vynálezy mi ztěžují práci s tebou.“</p>

<p>Troye trochu překvapila neočekávaná příkrost Nickova tónu. Ale podtext poslední věty ho rozzlobil. „Naznačujete,“ řekl tiše a potlačil hněv, „že neříkám pravdu, že peníze neutrácím za elektroniku? Nebo mi říkáte, že nevěříte, že by nestudovaný černoch mohl vůbec vymyslet něco, co by stálo za to?“</p>

<p>Nick se mu opět díval do očí. „Ušetři mě svého spravedlivého rasového rozhořčení. Tohle není otázka předsudků ani lži. Jde o peníze, čistě a prostě. Když ti půjčuji peníze, mrší to naše přátelství.“ Troy chtěl promluvit, ale Nick ho gestem zarazil. „Dnešek byl dlouhý den. A přitom úchvatný. Řekl jsem na té­ma půjčky všechno, co jsem chtěl, a považuji to za uzavřenou záležitost.“</p>

<p>Nick si vzal svůj sportovní pytel, řekl dobrou noc a odešel ze člunu. Troy šel za přístřešek uklidit potá­pěčskou výzbroj. Asi o deset minut později, právě když končil, zaslechl, jak ho někdo volá jménem. „Troyi... Troyi, jsi to ty?“ ozval se hlas s cizím pří­zvukem.</p>

<p>Troy se naklonil za přístřešek a spatřil na molu pod zářivkou stát Gretu. Přestože ve vzduchu bylo už cítit slabý chlad, měla na sobě obvyklé velice úsporné bi­kiny, které odhalovaly její nádherné tělesné přednosti. Troy nasadil velký úsměv. „Ale, ale, jestlipak to není superskopčačka! Jak se ti dnes k čertu vede? Vidím, že si pořád hledíš svého nádherného těla.“</p>

<p>Greta svedla malý náznak úsměvu. „Homer, Ellen a já pořádáme dnes malý večírek. Všimli jsme si, že pracuješ do noci, a mysleli jsme, že až skončíš, mohl by ses k nám připojit.“</p>

<p>„Právě to bych mohl udělat,“ přikyvoval Troy. „Právě to bych mohl udělat.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola devátá</strong></p>

<p>„Ach, Bože, nemůžeme se už zastavit? Konečně? Prosím, dovol nám to. Je tady právě teď takové ticho.“ Promlouvala ke hvězdám a k obloze. Hlava starého muže na vozíčku klesla, když vydechl naposled. Hannah Jelkesová si klekla vedle něho, aby se přesvědčila, že skutečně skonal, pak ho políbila na temeno hlavy a opět vzhlédla s vyrovnaným úsměvem. Opona spadla a ve chvilce se zase zvedla. Herci se rychle shromáždili na jevišti.</p>

<p>„Dobrá, to pro dnešek stačí, odvedli jste dobrou práci.“ Režisér, muž těsně po šedesátce, šedivé vlasy na temeni prořídlé, se svižně blížil k jevišti. „Nádherný výkon, Henrietto. Snaž se, aby to bylo takové na zítřejší premiéře. Je to ta správná kombinace síly a zranitelnosti.“ Melvin Burton opatrně vyskočil na               jeviště. „A ty, Jessie, jestli uděláš Maxine ještě o chloupek smyslnější, tak to představení zakážou.“ Dramaticky se otočil a spolu se dvěma dalšími lidmi v přední části hlediště se zasmál.</p>

<p>„Dobrá, dobrá,“ obrátil se zase k hercům, „teď běžte domů a pořádně si odpočiňte. Dnes to bylo lepší, vypadalo to dobře. Ach, podplukovníku, můžete tu vy a Tiffani ještě chvilku zůstat, až se převlečete? Mám pro vás ještě pár námětů.“</p>

<p>Seskočil z jeviště a šel ke čtvrté řadě v parteru, kde seděli jeho dva společníci. Jedním z nich byla žena, dokonce ještě starší než on, ale s jiskrnýma očima za babičkovskými brýlemi. Měla na sobě výrazné pestré šaty plné jarních květin. Druhý byl muž, asi čtyřicátník, s pozornou tváří a srdečným, otevřeným chováním. Melvin se nervózně posadil vedle nich. „Dělal jsem si starosti, když jsme vybrali pro inscenaci <emphasis>Noc </emphasis><emphasis>s leguáne</emphasis><emphasis>m</emphasis>, že může být na Key West příliš obtížná. Není tak známá jako <emphasis>Tra</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>vaj do stanice</emphasis><emphasis> Touha</emphasis> nebo <emphasis>Skleněný zvěřinec</emphasis>. A jistým způsobem jsou charakte­ry v ní právě tak cizí jako ty, které vystupují ve hře <emphasis>Náhle, poslední</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o léta</emphasis>. Ale teď to vypadá skorem dobře. Jestli se nám jenom podaří upravit výstupy mezi Shannonem a Charlotte.“</p>

<p>„Lituješ teď, že jsi přidal prolog?“ zeptala se žena. Amanda Winchesterová představovala v Key West instituci. Mezi jiným byla nejstarší z divadelních pod­nikatelů ve znovu oživeném městě. Vlastnila dvě z nových divadel blízko přístavu a přímo se zaslouži­la o vytvoření alespoň tří místních divadelních sku­pin. Milovala dramatickou tvorbu i lidi od divadla. Melvin Burton byl její oblíbený režisér.</p>

<p>„Ne, nelituji, Amando. Prolog zřejmě napomáhá, aby divák získal jistý počáteční pocit, jak hrozné bude vést skupinu baptistických žen na letní výlet do Mexi­ka. A bez milostné scény mezi Charlotte a Shanno­nem v tom malém, přecpaném hotelovém pokoji by podle mě publikum neuvěřilo jejich romanci.“ Na okamžik se zamyslel. „Huston udělal totéž ve filmu.“</p>

<p>„Právě teď je milostná scéna zcela nepřesvědčivá,“ poznamenal druhý muž. „Ve skutečnosti je téměř ko­mická. Objetí, kterými se častují, jsou podobná těm, která můj bratr dává svým dcerám.“</p>

<p>„Neztrácej trpělivost, Marku,“ odvětil Melvin.</p>

<p>„Něco se s tím musí udělat, nebo bychom měli pro­log úplně vyřadit,“ souhlasila Amanda. „Marc má pravdu, dnešní scéna byla skoro komická. Problém je částečně v tom, že Charlotte v té scéně vypadá jako dítě.“ Na chvilku se odmlčela, než pokračovala: „Víš co? To děvče má nádherné dlouhé vlasy a my jsme jí je nacpali nahoru, aby vypadala korektně. Zřejmě je nebude v horku mexického léta nosit celý den rozpuš­těné. Ale co kdyby si je rozpustila, když půjde do Shannonova pokoje?“</p>

<p>„To je výborný nápad, Amando. Jak jsem mockrát řekl, byl by z tebe báječný režisér.“ Melvin pohlédl na Marka a vřele se na sebe usmáli. Pak se uvelebil do sedadla a začal zvažovat, co za chvilku řekne dvěma členům svého souboru.</p>

<p>Melvin Burton byl šťastný člověk, žil s Markem Adlerem, který s ním bydlel už patnáct let, v domě na pláži na Sugarloaf Key, asi patnáct kilometrů na východ od Key West. Melvin režíroval téměř deset let hry na Broadwayi a u divadla pracoval v různých funkcích už od poloviny padesátých let. Protože s penězi zacházel opatrně, podařilo se mu do roku 1979 našetřit úctyhodnou sumu. Dělal si starosti, co udělá s jeho úsporami inflace. Proto se šel poradit s odborníkem, přítelem blízkého spolupracovníka. Byla to téměř láska na první pohled. Markovi bylo tehdy osmadvacet, nesmělý, osamělý, nejistý sám sebou v bouři velkoměsta New Yorku. Melvinův společenský takt a divadelní okázalost mu odkryly stránky života, který nikdy nepoznal.</p>

<p>Když v polovině osmdesátých let vylétly ceny akcií strmě nahoru, přiblížil se Melvinův čistý zisk milionu dolarů. Avšak další okolnosti jeho života nebyly tak příznivé. Divadelní komunitu v New Yorku prudce napadla epidemie AIDS a Melvin i Marc ztratili mnoho celoživotních přátel. A zdálo se, že se Melvinova kariéra dostala za vrchol. Už nepatřil mezi žádané premiérové režiséry.</p>

<p>Jednou večer, když se Marc vracel z divadla domů, přepadla ho parta mladistvých. Zbili ho, ukradli mu hodinky a peněženku a nechali ho zkrvaveného na ulici. Když rozlítostněný Melvin ošetřoval přítelova poranění, dospěl k velkému rozhodnutí. Opustí spolu New York. Prodá akcie a převede své bohatství do investic se stálým výnosem. Koupí si dům někde, kde je teplo a bezpečí, kde budou mít možnost žít spolu v klidu, číst si a koupat se v moři. Možná se zapojí do místní divadelní činnosti, naskytne-li se příležitost, ale to nebyla nejdůležitější věc. Důležité bylo, že spolu prožijí zbytek Melvinova života.</p>

<p>Když byl Melvin s Markem na dovolené v Key West, setkal se tam náhodou s Amandou Winchesterovou. Pracovali spolu krátce před dvaceti lety na jed­nom projektu, který se nerealizoval. Amanda mu sdě­lila, že právě dává dohromady místní divadelní ochot­níky, aby nacvičili dvě hry Tennessee Williamse během roku. Měl by zájem o jejich režii?</p>

<p>Melvin a Marc se odstěhovali do Key West a začali si stavět dům na Sugarloaf Key. Oběma působilo vel­kou radost pracovat se skupinou Herci z Key West. Byli to obyčejní lidé, nadšení a zanícení. Někteří z nich měli jisté herecké zkušenosti. Avšak z převáž­né části to byli sekretářky, ženy v domácnosti, účetní, důstojníci a vojáci z Námořní letecké základny Spoje­ných států, všichni byli hereckými nováčky, kteří mě­li společný jeden rys. Vesměs považovali svých něko­lik dnů na jevišti za okamžik slávy a snažili se, aby to dopadlo co nejlépe.</p>

<p>Podplukovník Winters vyšel z šatny první. Měl na sobě uniformu (přišel na zkoušku přímo ze základny) a vypadal trochu škrobeně a nejistě. Sedl si na sedad­lo vedle Amandy Winchesterové. „Byla jsem moc rá­da, když jste se k nám zase vrátil,“ řekla a podala mu ruku. „Myslím, že váš Goober loni na podzim byl přesně takový, jak má být.“</p>

<p>Winters jí zdvořile poděkoval. Amanda změnila té­ma. „Tak jak to jde na základně? Před několika dny jsem četla článek <emphasis>v Miami Herald</emphasis> o všech moderních zbraních, které má dnes námořnictvo. Bezpilotní po­norky, stíhačky s kolmým startem a samonaváděcí torpéda. Zdá se, že naše schopnost budovat silnější a nebezpečnější hračky pro válku nemá žádných me­zí. Zabýváte se tím vším?“</p>

<p>„Jenom omezeně,“ odpověděl mile podplukovník Winters. Pak, protože očekával diskusi s režisérem, se naklonil dopředu, aby viděl nejen na Amandu, ale i na Melvina a Marka. „Omlouvám se, jestli jsem byl dnes poněkud nevýrazný,“ začal. „Máme na základně pár velkých problémů, možná jsem měl na přípravu trochu málo času, ale zítra budu připra­ven...“</p>

<p>„Ale ne,“ přerušil ho Melvin, „o tom jsem s vámi nechtěl hovořit. Jde o vaši první scénu s Tiffani... Ach, právě přichází. Pojďme nahoru na jeviště.“</p>

<p>Tiffani Thomasové bylo necelých sedmnáct a studovala na střední škole v Key West. Jako dítě námořníka navštěvovala během jedenácti let od mateřské školy sedm různých škol. Její otec byl záložní důstojník převelený do Key West asi před třemi měsíci. Melvinu Burtonovi ji doporučil učitel střední školy, který vedl dramatický kroužek, když se stalo zřejmým, že Denise Wrightová prostě roli Charlotte Goodallové hrát nemůže.</p>

<p>„U mě zatím jenom zkoušela,“ řekl učitel o Tiffani, „ale text se učí rychle a vyznačuje se něčím, snad hloubkou, čím se odlišuje od ostatních. A zjevně už na jevišti vystupovala. Nevím, jestli to zvládne za tři týdny, ale u mě je s velkým odstupem na prvním místě.“</p>

<p>Tiffani by asi její spolužáci na Floridě nenazvali krásnou. Její rysy se příliš lišily od obvyklých, aby je většina chlapců ze střední školy patřičně ocenila. K jejím přednostem patřily olivové oči, klidné a zadumané, nevýrazné pihy na bledé tváři, dlouhé rusé řasy s nádechem hnědé a nádherné husté kaštanové vlasy. Nesla se správně a vzpřímeně, nehrbila se jako většina jejích vrstevníků, takže se jim zřejmě zdála povznesená. „Pozoruhodná,“ prohlásila Amanda, naprosto přesně, když ji poprvé spatřila.</p>

<p>Tiffani stála na jevišti v halence s krátkými rukávy a džínách sama, zatímco oba muži přicházeli. Vlasy měla stažené vzadu do ohonu, jak se to líbí otci. Byla velmi nervózní. Dělala si starosti, co jí pan Burton řekne. Zaslechla prodavačku, která hraje Hannah Jelkesovou, jak říká, že Melvin možná roli Charlotte úplně vyškrtne, jestliže „to ta nová holka nezmákne.“</p>

<p><emphasis>Pracovala jsem na té roli tak tvrdě</emphasis>, myslela si Tiffani. <emphasis>Ach, pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sím, prosím, ať to není špatná z</emphasis><emphasis>práva</emphasis>.</p>

<p>Tiffani se dívala na své nohy, když se k ní Melvin Burton a podplukovník Winters na jevišti připojili. „Tak dobrá,“ začal Melvin, „půjdeme přímo k věci. První scéna s vámi dvěma v hotelovém pokoji se ne­daří. Ve skutečnosti je to katastrofa. Musíme udělat nějaké změny.“</p>

<p>Melvin viděl, že se na něj Tiffani nedívá. Jemně jí dal ruku pod bradu a zvedl ji, až se jejich oči setkaly. „Musíš se dívat na mne, dítě, protože se ti snažím říct něco velice důležitého.“ Všiml si, že se jí do očí tlačí slzy, a roky zkušeností mu okamžitě řekly, oč se jed­ná. Naklonil se k ní a šeptal, aby to nikdo jiný neza­slechl. „Řekl jsem, že udělám nějaké změny, ne že vyškrtnu celý výstup. Teď se seber a pozorně poslou­chej.“</p>

<p>Burton opět nasadil režisérský tón a obrátil se k Wintersovi. „V té scéně, podplukovníku, se vaše postava Shannon a mladá slečna Goodallová pustí do předehry, která později vede k pohlavnímu styku. V dalším výstupu je objeví, in flagrante delicto, zma­tená slečna Fellowesová. A to vytvoří zoufalou situa­ci, která přinutí Shannona, aby uprchl k Maxine a Fre­dovi do Costa Verde.</p>

<p>Avšak tento výstup se nyní nedaří, protože nikdo, kdo jej sleduje, nepozná, že co děláte, je milostná pře­dehra. Můžu změnit pohyb, abych vám to usnadnil, dát Shannona už na postel, když objeví Charlotte za dveřmi, by byla jedna možnost, a můžu změnit Char­lottiny šaty, aby nevypadala jako děvčátko, ale jednu věc udělat nemůžu...“ Melvin se odmlčel a hleděl střídavě na Tiffani a na Winterse. Oba na něj prázdně zírali.</p>

<p>„Pojďte sem, pojďte sem, oba,“ vyzval je a netrpěli­vě gestikuloval pravou rukou. Opět ztišil hlas. Vzal Tiffaninu ruku levou a Wintersovu pravou. „V této hře jste milenci na jednu noc. Je podstatné, aby tomu diváci věřili, neboť jinak úplně nepochopí, proč je Shannon bezradný jako leguán. Shannon je zoufalý, protože byl původně vyloučen z církve za to, že pod­lehl stejnému chtíči...</p>

<p>Oba mu naslouchali, ale režisérská intuice Melvi­novi řekla, že k nim pořád nepronikl. Dostal jiný ná­pad. Vzal Tiffaninu ruku, vložil ji do Wintersovy a ke zdůraznění jim je stiskl k sobě. „Dívejte se chvilku na sebe. Tak je to správné!“ Obrátil se k podplukovníko­vi. „Je to krásná mladá žena, že ano, podplukovní­ku?“</p>

<p>Setkali se očima. „A on je pěkný muž, viď, Tiffani? Chci, aby sis představila, že nepřekonatelně toužíš dotknout se ho, líbat ho, být s ním nahá.“ Tifani se za­rděla. Winters rozpačitě zrudl. Melvin si byl téměř jist, že zpozoroval jiskru, i když jen letmou.</p>

<p>Díval se na Tiffani, uvolnil ruku, kterou svíral je­jich, a pokračoval: „Chci, aby sis zítra večer připo­mněla <emphasis>tenhle</emphasis> pocit, když se ukrýváš v jeho pokoji. Chci, aby z tebe vyzařoval, když si všimne, že tam jsi. A vy, podplukovníku,“ pohlédl na námořního důstoj­níka ve středních letech, „prožíváte muka z obtížné volby mezi ochromující vášní zmocnit se této mladé dívky fyzicky a téměř jistotou, že to bude znamenat neodvratnou zkázu vašeho života i vaší duše. Jste v beznadějné pasti. Nezapomeňte, že Bůh vás za vaše předešlé hříchy už opustil. Ale navzdory tomu nako­nec svému chtíči podlehnete a dopustíte se dalšího ne­odpustitelného hříchu.“</p>

<p>Tiffani i podplukovník Winters si v podstatě sou­časně oba uvědomili, že mají stále propletené ruce. Na okamžik na sebe pohlédli a pak je zahanbeně a ne­motorně oddělili. Melvin Burton vklouzl mezi herce a dal jim ruce kolem ramen. „A teď běžte domů a pře­mýšlejte o tom, co jsem vám řekl. Zítra se vraťte a opravdu zlomte vaz.“</p>

<p>Vernon Winters dojel pontiakem ke svému domu na předměstí Key West těsně před jedenáctou. Dům byl tichý, svítilo se pouze v garáži a v kuchyni. <emphasis>Stejně pravidelně jako hvězdy</emphasis>, myslel si. <emphasis>Hap do postele v deset, Betty do postele v půl jedenácté</emphasis>. V duchu vi­děl ženu, jak jde do synovy ložnice, tak jako každý večer, a pohrává si chvilku s jeho přikrývkami. „Po­modlil ses?“</p>

<p>„Ano, mami,“ odpověděl vždycky Hap.</p>

<p>Pak ho políbí na dobrou noc na čelo, při odchodu z pokoje zhasne světlo a odejde do své ložnice. Bě­hem deseti minut se převleče do pyžama, vyčistí si zuby a omyje obličej. Potom si klekne vedle postele, lokty na přikrývce, ruce sepjaté přímo před obličejem. „Drahý Bože,“ řekne nahlas a pak se bude modlit přesně do půl jedenácté, neslyšně pohybovat rty s oči­ma zavřenýma. O pět minut později usne.</p>

<p>Vernon si uvědomoval sotva znatelný neklid, když procházel obývacím pokojem ke třem ložnicím na opačné straně domu, než byla garáž. Něco se v něm probouzelo, něco, co nedokázal přesně pojmenovat. Předpokládal však, že je to buď ve spojitosti s nervo­zitou ze zítřejší premiéry, nebo s náhlým návratem Randyho Hilliarda do jeho života. Potřeboval někoho oslovit.</p>

<p>Nejdříve se zastavil v Hapově ložnici. Šel ve tmě po­tichu a sedl si na okraj synovy postele. Hap spal tvrdě, ležel na boku. Maličké noční světlo vedle postele ho osvětlovalo z profilu. <emphasis>Jak jsi podobný své ma</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ce</emphasis>, po­myslel si Winters. <emphasis>I v jednání. Vy dva jste si tak blízcí. Já jsem ve svém vlastní</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> domě skoro vetřelcem</emphasis>. Něžně položil ruku na Hapovu tvář. Chlapec se nezavrtěl. <emphasis>Jak ti </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ůžu nahradit celou tu dobu, kdy jsem byl pryč?</emphasis></p>

<p>Vernon jemně syna probudil. „Hape,“ šeptal, „to jsem já, táta.“ Henry Allen Pendleton Winters si pro­třel oči a pak si rychle v posteli sedl. „Ano, pane,“ ře­kl, „stalo se něco? Je máma v pořádku?“</p>

<p>„Ne,“ odvětil otec, a pak se zasmál. “Chci říct ano. Máma je v pořádku. Nic se nestalo. Chtěl jsem si s te­bou jenom promluvit.“</p>

<p>Hap pohlédl na budík vedle postele. „Ehm, dobrá, dobrá, tati. O čem chceš mluvit?“</p>

<p>Winters seděl chvilku potichu. „Hape, četl jsi kopii scénáře, kterou jsem pořídil pro tebe a mámu? Té hry, ve které hraju.“</p>

<p>„Ne, pane. Moc ne,“ odvětil Hap. „Mrzí mě to, ale nedokázal jsem se do toho zabrat. Myslím, že je to možná na mě moc složité.“ Rozjasnil se. „Ale těším se na to, že tě v ní zítra uvidím.“ Nastala dlouhá od­mlka. „Ehm, o čem to vlastně je?“</p>

<p>Winters vstal a díval se otevřeným oknem ven. Za sítí slyšel tiché vrzání cikád. „Je o muži, který ztratil své místo u Boha, protože nedokáže nebo nechce kontrolovat své činy. Je to o...“ Rychle se ohlédl a zachytil chlapcův pohled na hodiny. Projela jím ost­rá bolest. Počkal, až odezněla, a pak se nadechl. „No, můžeme si o tom promluvit někdy jindy, synku. Neu­vědomil jsem si, jak je pozdě.“</p>

<p>Šel ke dveřím. „Dobrou noc, Hape.“</p>

<p>„Dobrou noc, pane.“</p>

<p>Vernon Winters prošel kolem pokoje své ženy ke třetí ložnici na konci haly. Pomalu se svlékl, teď si ještě zřetelněji než předtím uvědomoval pocit nenapl­něné touhy. Blesklo mu hlavou, že vzbudí Betty, aby si promluvili, a možná ... ale hned to zase zavrhl. <emphasis>To není její styl</emphasis>, řekl si, <emphasis>nikdy nebyl. Ani předtím, když jsme spali spolu. A po Libyi, d</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vokých nočních</emphasis><emphasis> snech a slzách, kdo jí </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ůže vyčítat, že chtěla odděl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nou lož</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nici</emphasis>.</p>

<p>Jen ve slipech vklouzl do postele. Obklopila ho ko­nejšivá melodie cikád. <emphasis>A </emphasis><emphasis>kromě toho, ona má svého Boha. A já své zoufalství. Mezi námi nezůstalo už nic kromě Hapa. Páříme se jako cizinci, kteří se oba bojí jakéhokoli objevu</emphasis>...</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola desátá</strong></p>

<p>„Komunikační místnost se za pět minut zavírá. Ko­munikační místnost se za pět minut zavírá.“ Neosobní hlas nahraný na pásce zněl unaveně. Carol Dawsono­vá byla také unavená. Hovořila videotelefonem s Da­lem Michaelsem. Stůl pod obrazovkou a videokame­rou byl poset fotografiemi.</p>

<p>„Dobrá,“ říkala Carol, „myslím, že s tebou souhla­sím. Jediný možný způsob, jak rozřešit tuhle tajenku, je vzít všechny fotografie a paměťovou jednotku tele­skopu do Miami.“ Odmlčela se a potom zívla. „Budu tam brzy ráno, letadlem, které má přílet v půl osmé, aby se IPL (Image Processing Laboratory - Laboratoř pro zpracování zobrazení) mohla pustit do zazname­naných údajů. Ale nezapomeň, musím se sem vrátit včas, abych si ve čtyři vyzvedla zlatý trojzubec. Může laboratoř zpracovat všechny údaje za pár hodin?“</p>

<p>„To není nic obtížného. Ale pokusit se za hodinu či dvě analyzovat údaje a dát z nich do kupy souvislý příběh, to bude fuška.“ Doktor Dale seděl na pohovce v obývacím pokoji svého prostorného kondominia v Key Biscane. Na kávovém stolku před sebou měl nádhernou šachovnici se zelenými a bílými poli. Na šachovnici stálo ještě šest figur, dvě soupeřící dámy a čtyři pěšci, dva na obou stranách. Dale Michaels se odmlčel a pohlédl významně do kamery. „Vím, jak je to pro tebe důležité. Zrušil jsem plánovanou schůzi v jedenáct, abych ti mohl pomoct.“</p>

<p>„Díky,“ řekla automaticky Carol. Cítila trochu po­dráždění. <emphasis>Čím to je</emphasis>, uvažovala, zatímco Dale hovořil o jednom novém projektu v MOI, <emphasis>že muži</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vždy </emphasis>vyža­<emphasis>dují vděčnost za každou maličkou oběť? Když žena změní svůj rozvrh, aby vyhověla mužovi, tak se to bere</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako samozře</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>most. Ale když muž zreviduje svůj dra</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ocenný plán, je to pekelně ve</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ká událost</emphasis>.</p>

<p>Dale drmolil dál. Ted jí<strong> </strong>nadšeně vyprávěl o novém úsilí ústavu prozkoumat podmořské sopky kolem Pa­puy na Nové Guineji. <emphasis>Jémine</emphasis>, usmála se v duchu Ca­rol, když si uvědomila, že Daleho sobecké soustředě­ní na vlastní problémy ji otravuje, <emphasis>musím být opravdu vyčerp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ná. Myslím, že nemám daleko k tomu, abych se stala uštěpačnou</emphasis>.</p>

<p>„Počkej,“ přerušila ho. Vstala a začala sbírat rozhá­zené fotografie. „Lituji, že musím tenhle rozhovor ukončit, ale zavírají tady, a taky jsem vysílená. Uvi­dím tě ráno.“</p>

<p>„Neuděláš tah?“ zeptal se Dale a ukázal na šachov­nici.</p>

<p>„Ne, neudělám,“ odpověděla Carol s náznakem hněvu v hlase. „A možná nepotáhnu nikdy. Každý ro­zumný hráč by přijal remízu, kterou jsem nabídla mi­nulý víkend, a věnoval by se důležitějším věcem. Tvé zatracené ego se prostě nemůže vyrovnat s tím, že s tebou v jedné hře z pěti dokážu vybojovat nerozhod­ný výsledek.“</p>

<p>„Lidi dělají v koncovce často chyby,“ odpověděl Dale a úplně pominul emocionální náboj v její po­známce. „Ale chápu, že jsi unavená. Počkám na tebe na letišti a vezmu tě na snídani.“</p>

<p>„Dobrá. Tak dobrou noc.“ Carol zavěsila videotele­fon trochu prudce a sebrala všechny fotografie do ak­tovky. Jakmile opustila přístav, vzala fotoaparát a film přímo do temné komory <emphasis>v Key West Indepen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dent</emphasis>, kde strávila hodinu vyvoláváním a prohlížením snímků. Výsledky byly spletité, obzvláště dva záběry pořízené zblízka. Na jednom jasně rozeznala čtyři rozdílné stopy sbíhající se v místě přesně pod otvo­rem. Na druhé fotografii zachytila velryby v póze, ja­ko by spolu zaujatě rozmlouvaly.</p>

<p>Prošla prostornou halou hotelu Marriott. Bar s kla­vírem byl téměř opuštěný. Svižný černý klavírista hrát starou píseň Karen Carpenterové Sbohem, lásko. Hezký muž kolem třicítky líbal křiklavou mladou blondýnku v boxu vpravo vzadu. Carol na ni pohrda­vě pohlédla. <emphasis>Té ženské </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>usí být aspoň třiadvacet</emphasis>, řek­la si, <emphasis>je to asi jeho sekretářka, nebo něco stejně důle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žité</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o</emphasis>.</p>

<p>Když procházela dlouhou chodbou ke svému poko­ji, přemýšlela o rozhovoru s Dalem. Řekl jí, že ná­mořnictvo má malá robotová vozidla, některá odvo­zená z původních návrhů MOI, která by snadno mohla zanechat takové stopy. Takže bylo v podstatě jisté, že Rusové mají něco podobného. Chování vel­ryb odmrštil jako irelevantní, ale prohlásil, že se do­pustila vážné chyby, když nezjistila, jestli pod převi­sem není ještě něco jiného. <emphasis>Samozřejmě</emphasis>, uvědomila si Carol, když to řekl, <emphasis>měla jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> věnovat ještě c</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>víli </emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dání. K čertu. Doufám, že jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> to nepohnojila</emphasis>. V du­chu si pak pečlivě prošla celou scénu u převisu, aby zjistila, neobjeví-li nějaké náznaky, že tam mohlo být skryto ještě něco jiného.</p>

<p>Největší překvapení při rozhovoru s Dalem přišlo ve chvíli, kdy jen tak mimochodem pochválila, jak dobře fungoval nový poplachový algoritmus. Dale se o to znenadání začal velice zajímat. „Takže poplacho­vý kód určitě ukazoval 101?“ zeptal se.</p>

<p>„Ano,“ přisvědčila, „proto mě nepřekvapilo, když jsme našli ten předmět.“</p>

<p>„V žádném případě,“ řekl důrazně. „Trojzubec ne­mohl vyvolat tenhle poplachový kód. I kdyby byl na okraji zorného pole teleskopu, a to se zdá nepravdě­podobné, když uvážíme, jak daleko jste příkop sledo­vali. Je příliš malý, než aby spustil poplach označující neznámý předmět. A jak by vůbec mohl vidět pod převis?“ Dale se na chvilku odmlčel. „Nedívala ses v reálném čase na infračervené snímky, že ne? No, zítra je můžeme zpracovat a uvidíme, jestli přijdeme na to, co poplach spustilo.“</p>

<p>Carol se cítila podivně přemožená, když otvírala dveře svého pokoje. <emphasis>Je to jeno</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> ú</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ava</emphasis> ubezpečovala se. Nechtěla připustit, že rozhovor s Dalem v ní vyvo­lal pocit vlastní nedostatečnosti. Položila aktovku na židli a znaveně se odebrala do koupelny, aby si omyla obličej. O dvě minuty později už ve spodním prádle na posteli spala. Kalhoty, halenka, boty a ponožky le­žely na kupě v koutě.</p>

<p>Ve snu je zase malou holčičkou, má na sobě šaty s modrými a žlutými pruhy, které jí rodiče dali k se­dmým narozeninám. V rušném sobotním dopoledni se prochází s otcem na trhu v Northridge. Míjejí velký obchod s cukrovinkami. Pustí otcovu ruku, běží do obchodu a civí skrze skleněnou vitrínu na všechny ty čokolády. Ukáže na jakési čokoládové želvy, když se jí velký muž za pultem zeptá, co si přeje.</p>

<p>Nemůže ve snu dosáhnout přes pult a nemá žádné peníze. „Kde máš maminku, holčičko?“ ptá se muž z obchodu s cukrovinkami. Carol zavrtí hlavou a muž zopakuje otázku. Carol stojí na špičkách a důvěrně muži zašeptá, že matka moc pije, ale že jí otec vždyc­ky kupuje cukroví.</p>

<p>Muž se usmívá, ale čokoládové figurky jí nedá. „A kde máš tatínka, holčičko?“ ptá se teď. Ve skle vitríny Carol vidí odraz laskavého, usmívajícího se muže, zarámovaného mezi dvě kupy čokoládových bonbónů, který stojí za ní. Otočí se, očekává, že uvidí otce. Ale muž za ní není její otec. Má groteskní, zne­tvořenou tvář. Carol se vystrašeně otočí zpět k čoko­ládám. Obchodník teď odnáší cukroví pryč a zavírá obchod. Malá Carol se dá do pláče.</p>

<p>„Kde máš tatínka, holčičko? Kde máš tatínka?“ Holčička ve snu pláče. Obklopili ji velcí lidé, všichni sejí vyptávají. Zacpe si rukama uši.</p>

<p>„Odešel!“ vykřikne nakonec. „Odešel. Nechal nás a šel pryč. A já jsem teď úplně sama!“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>CYKLUS 447</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p>Proti hlubokému černému pozadí roztroušených hvězd se vlákna galaxie Mléčné dráhy zdají jako ten­ké chomáče světla přidané mistrovským výtvarníkem. Zde na vzdáleném okraji Vnější slupky, blízko začát­ku toho, co kolonisté nazývají Mezera, neexistují žád­né náznaky rušné činnosti Kolonie, která je kolem čtyřiadvaceti světelných milicyklů daleko. Děsivé, neporušené ticho vytváří pozadí pro nádheru černé oblohy ozdobené blikajícími hvězdami, při níž se tají dech.</p>

<p>Znenadání se z prázdna vynoří malý mezihvězdný robot-posel. Hledá a nakonec nachází tmavý kulový satelit o průměru asi pět kilometrů, který se dá v ohromném panoramatu hvězdné oblohy snadno pře­hlédnout. Čas ubíhá. Pohled zblízka odhaluje činnost na satelitu. Měkká umělá světla nyní ozařují části je­ho povrchu. Na jeho okraji pracují automatická vo­zidla, zřejmě mění jeho tvar. Rozebírají vnější stavby a odvážejí je do vzdáleného dočasného skladového prostoru. Nakonec původní satelit úplně zmizí a zů­stanou pouze dvě dlouhé rovnoběžné kolejnice z ko­vové slitiny zbudované z náhradních dílů už rozebra­ného satelitu do úseků asi dvě stě metrů dlouhých. Každá kolejnice měří napříč kolem deseti metrů a od svého dvojníka je vzdálena asi sto metrů.</p>

<p>Pravidelné cesty do skladového prostoru pokračují, dokud není užitečný materiál vyčerpán, a kolejnice se rozkládají na vzdálenost téměř dvaceti kilometrů. Pak činnost ustane. Koleje odnikud nikam v kosmickém prostoru zůstanou jako němá připomínka jakési velké konstrukční činnosti, která byla náhle opuštěna. Nebo nebyla? Z oblasti těsně pod výraznou dvojhvězdou, dvou nejjasnějších světel na východní obloze, vystu­puje snítko. Snítko roste, až je nejvýznačnějším útva­rem na východním kvadrantu oblohy. Tucet, ne, šest­náct velkých mezihvězdných nákladních lodí s jasnými blikajícími rudými světly vede do oblasti celé procesí robotických vozidel. Strašidelné kolejni­ce, které nikam nevedou, jsou obklopeny nově při­byvšími plavidly. Otevře se první nákladní loď a z ní se vysune osm malých dopravních člunů. Každý se po řadě přiblíží k další nákladní lodi. Čluny čekají u ob­řích plavidel, dokud nedorazí celý konvoj.</p>

<p>Posledním plavidlem, které dorazí, je malá kosmic­ká vlečná loď, jež táhne dlouhý štíhlý předmět vypa­dající jako dva složené japonské vějíře spojené konci k sobě. Chrání jej schránka z průhledného, velice ten­kého materiálu. Podél jeho celé délky kmitá jako ko­libříci osm rychlých plavidel, jako by jej nějak vedly, hlídaly, kontrolovaly jeho stav, a to vše najednou.</p>

<p>Velké nákladní lodi tvarované jako starodávné hlíd­kové balony se nyní otevírají a odhalují svůj obsah. Většina veze úseky kolejnic složené v ohromně vyso­kých sloupcích. Malé čluny vyloží úseky, nechají je složené na sobě a uloží je po obou koncích nataže­ných kolejnic na vzdálenosti mnoha kilometrů. Když jsou úseky kolejnic téměř vyloženy, přiblíží se čtyři čluny k boku jedné ze zbývajících obřích nákladních lodí a vyčkají, až se otevřou arkýřové dveře. Z vnitřku nákladní lodi vyjde osm strojů, které v párech napad­nou čluny, pečlivě je rozlámou na kousky a uloží do temného nákladního prostoru. Po chvilce z této velké lodi vystoupí podlouhlý komplex článkovaného sou­strojí. Jakmile opustí omezený nákladní prostor, roz­táhne se do dlouhé lavice, která měří téměř dva kilo­metry. Každých asi sto metrů podél neutrální základny této lavice vytvoří menší sady seřazených složek vysoce organizované lokální skupiny.</p>

<p>Je to automatizovaný mnohoúčelový konstrukční systém, jeden z technických pokladů kolonistů. Celý systém se přesune na konec kolejnic a mnoha svými výsuvnými manipulátory začne brát úseky kolejnic z různých sloupců. Položí je zručně na místo a spojí atomárními svary. Rychlost, s níž pracuje, je úžasná. Za několik minut je hotovo dva kilometry nových ko­lejnic a velký stavitel se přesune k další skupině slo­žených úseků. Dokončené kolejnice měří téměř dvě stě kilometrů.</p>

<p>Když konstrukční systém dokončil jeden úkol, podstoupí další proměnu. Začne se od obou konců lavice trhat na kousky, takže se jednolitá struktura rozpadne, a promění se na tisíce samostatných, ale podobných prvků. Tato malá zařízení připomínající mravence se připojí ve skupinách k jednotlivým úsekům kolejí. Pečlivě změří všechny rozměry a zkontrolují všechny svary mezi sousedními úseky. Pak se kolejnice jako na povel na obou koncích trati začnou ohýbat a zvedat, jak je mravencovité prvky nadnášejí. Koleje se zkroutí výš, ještě výš, až se nakonec dvě dlouhé rovnoběžné tyče promění v obří dvojitou obruč o poloměru přes patnáct kilometrů, která vypadá jako vídeňské kolo z lunaparku zavěšené v kosmickém prostoru.</p>

<p>Po ukončení dvojité obruče konstrukční systém opět změní konfiguraci. Část nových prvků uchopí dlouhý štíhlý předmět tvarovaný jako dva japonské vějíře přiložené konci k sobě. Pod pečlivým dohle­dem jeho kolibřích ochránců jej vztyčí u obruče (má téměř přesně stejnou délku jako průměr obručí, což nepřekvapí). Pak předmět zasunou na místo jako pří­čel ve struktuře dvojité obruče, která vede ve směru od severu k jihu. Část kolibříků zakotví příčel tenký­mi kabely, jež byly předtím skryty, na obou koncích k dvojité obruči. Ostatní mechaničtí kmitající kolibří­ci vytvoří pavučinu, která se vine kolem středové čás­ti a spojuje velkou anténu s východo-západní osou obručí.</p>

<p>Anténa, nyní připojená k podpůrné stavbě, se v místě severního i jižního pólu na obruči pomalu ro­zevře. Bližší pohled odhalí, že jednotlivé jemné záhy­by vlastně roztahují kolibříci. Záhyby se rozloží, až je celá vnitřní část obručí pokryta kombinací sítě, žebro­ví a úžasně složitých lokálně uspořádaných celků. Po­čáteční rozvinutí je hotovo.</p>

<p>Komunikační komplex potom projde složitým sa­motestováním. Jeho stavitelé zatím zůstanou, pro pří­pad, že by se objevily nějaké problémy. Testy jsou úspěšné a stanice je prohlášena za fungující. Během několika hodin šik robotických vyslanců z obydlené­ho vesmíru sebere veškerý porůznu pohozený kov a uloží jej do jedné velké nákladní lodi. Pak, stejně rychle, jak dorazila, robotická plavidla zmizí do tem­noty kolem stanice. Zanechají za sebou samotnou im­pozantní obručovou stavbu - jako připomínku pří­tomnosti inteligence ve vesmíru.</p>

<p>Kolem ohromné vnější slupky, jejíž každá z dvou set šestapadesáti sekcí obsahuje větší objem než Ko­lonie, proběhlo během Cyklu 446 více než tisíc po­dobných staveb. Byl to pokus rozšířit pokročilé ko­munikační možnosti na nové lokality. Tohle je poslední stavba velmi obtížné skupiny v oblasti blíz­ko Mezery. Tato skupina už byla několikrát odlože­na pro nepřijatelně vysoký počet výrobních vad v nejbližší velké továrně, vzdálené o málo víc než dva světelné milicykly. Po několika pokusech nalézt závady a opravit je museli nakonec podnik zavřít a v podstatě znovu postavit. Celkové zpoždění v do­končení projektu činilo čtrnáct milicyklů, právě to­lik, kolik jako nejhorší možný případ předpověděla Inženýrská rada ve své analýze doprovázející Pro­klamaci Cyklu 446.</p>

<p>Jak se velký okamžik blíží, veškerá normální čin­nost v srdci Kolonie ustává. V posledním nanocyk­lu neprobíhá žádný obchod, žádné zábavy. Dokon­ce i vesmírné přístavy jsou prázdné. Přesně v 446,9 - po dvě stě milicyklů trvající debatě a diskusi v Radě Vůdců - bude přednesen vládní návrh příští éry a všechna inteligence v Kolonii bude naslou­chat.</p>

<p>Obří vysílač se zapíná podle rozvrhu a Proklamace Cyklu 447 se valí rychlostí sto bilionů bitů informace na jeden pikocykl. Skutečná informační rychlost ze silného zdroje je mnohem vyšší, ale je snížena, aby vyhověla požadavkům na komplikované kódování i na kontroly chyb obsažené v údajích. Kódovanému po­selství mohou porozumět na všech úrovních pouze ty přijímače v Kolonii, které jsou vybaveny speciálními dešifrovacími algoritmy. A kontroly na vnitřní konzi­stenci každého balíku údajů ve vysílání snižují prav­děpodobnost příjmu chybné informace i v ohromné vzdálenosti prakticky na nulu.</p>

<p>Podle modelového programu Proklamace ustanove­ného za éry Génia, mezi Cyklem 371 a 406, obsahuje první mikrocyklus vysílání úplný souhrn celého plá­nu. Dvě stě nanocyklů tohoto souhrnu se věnuje kaž­dému z pěti odborů řízených Radou Vůdců. Jsou to: administrace, informace, komunikace, doprava a prů­zkum. Po plánované přestávce, která trvá čtyři sta na­nocyklů a slouží k nastavení přijímačů podél dráhy signálu, začíná skutečné vysílání Proklamace Cyklu 447. A pokračuje. A pokračuje. Nepřestane, dokud neuplyne dvacet mikrocyklů. Celé čtyři mikrocykly slouží k podrobnému vysvětlení hlavních projektů, jež budou podniknuty v každém z pěti odvětví. Komi­si pro Vnější slupku, která řídí obrovskou koncentric­kou oblast definující nejvzdálenější dosah, v němž si Kolonie nárokuje soudní pravomoc, nejvíce zajímá plán oboru průzkumu oznamující, že se do Vnější slupky bude repatriovat téměř milion biologických druhů ze Zoologického systému číslo tři.</p>

<p>(Vysílání Proklamace, bohatství informací, které lze přeložit do mluvené řeči, obrazů, zvuků a dalších smyslových dojmů podle přijímacích bytostí a doko­nalosti jejich dešifrovacího zařízení, je začátkem vládního postupu pro každý cyklus. Z Proklamace vy­cházejí oblastní orgány nebo administrativní úřady s nižší pravomocí a ty podle ní upraví své plány pro cyklus, aby se shodovaly se záměry oznámenými Radou Vůdců. Tento postup je podrobně definován v ústavě koloniální konfederace.)</p>

<p>Proklamace se předává po celé Kolonii a do blíz­kých oblastí Vnitřní slupky prostřednictvím obřích komunikačních stanic po vybudovaných komuni­kačních trasách. Tyto stanice, vlastně komunikační střediska, která ve svých rozsáhlých knihovnách ukládají <emphasis>všechna</emphasis> poselství Kolonie po celých sto cyklů, zesilují signál a vysílají jej k dalším stani­cím, vzdáleným asi deset světelných mikrocyklů. Hranice Kolonie, a tudíž počátek Vnitřní slupky, rozšířil Hraniční výnos v Proklamaci Cyklu 416, aby obsahovaly všechna místa do vzdálenosti tří světelných milicyklů od administrativního centra. Takže v době, kdy Proklamace dorazí do mamutího Zoologického komplexu, složeného ze tří hvězd a devatenácti planet, z toho čtyř umělých, který je rozmístěn hned za hranicemi Kolonie, předalo si poselství tři sta stanic.</p>

<p>Komise pro řízení Zoologického komplexu dychti­vě očekává Proklamaci, aby zjistila odezvu na své do­poručení rozšířit jej. Členy komise překvapí, když zji­stí, že jejich návrh byl nahrazen dalším repatriačním plánem. Jednou předtím, v Cyklu 429, navrhli rozší­ření zoologické oblasti, aby se mohli vypořádat s ex­plozí úspěšného potomstva vyvolanou pokroky v adaptivním genetickém inženýrství během cyklů 426 - 428. Tehdy Rada Vůdců rovněž jejich požada­vek odmítla a doporučila, aby se problém řešil repat­riací. Během Cyklů 430 - 436 se těmito pravidelnými přesuny obyčejných druhů do jejich původních domo­vů udržovala populace Zoologického komplexu zhru­ba konstantní.</p>

<p>Avšak počínaje Cyklem 437 došlo k rychlému vzrůstu zájmu o komparativní biologii. Vyvolal jej objev páté třídy forem života, který Rada biologů v 28. sekci Vnější slupky nazvala typem E. Další vý­pravy do této oblasti ukázaly, že v sekcích 28 - 33 je převládajícím typem života typ E. Nejen to. Ukázalo se, že v těchto sekcích je také překvapivě zastoupen typ A. Bylo to poprvé, co přirozený vývoj v některé oblasti dal přednost jiné formě života než typu A, k níž patřili Kolonisté, a z něho odvozeným hybri­dům. Touha pochopit tyto neobvyklé tvory vedla v Cyklech 440 a 441 k expedicím do Vnější slupky, které se zabývaly ohroženými druhy. A v Cyklu 442 k vytvoření několika světů určených především ke studiu nových životních forem typu E.</p>

<p>Mnohým z těchto nových druhů se v zoologickém systému číslo 3 tak dařilo, že opět vyvolaly pro Ko­misi pro řízení Zoologického komplexu populační a prostorové problémy. Nedostatek místa byl obzvláš­tě vážný a ještě ho zhoršovala jak potřeba izolace ži­votních forem typu E, tak jejich rychlá reprodukce. Proto při zahájení plánovacího procesu pro tento Cy­klus 447 doporučila Komise pro řízení Zoologického komplexu jeho malé rozšíření. Navrhla nejen čtvrtý zoologický systém určený výhradně formám života typu E, nýbrž i mohutnou kampaň za dokončení re­patriace celé Kolonie a Vnitřní slupky všemi druhy s koeficienty agrese nižšími než 14.</p>

<p>Komisi pro řízení Zoologického komplexu ohromil rozsah plánu repatriace pro Vnější slupku obsažený v Proklamaci Cyklu 447. V živé technické diskusi vy­volané neočekávaným návrhem opět silně zaznějí vážná nebezpečí, která v sobě skrývá návrat životních forem Vnější slupky na jejich domovské planety. Ko­mise se rozhodne, že se pokusí učinit neobvyklý krok - podat Radě Vůdců návrh na změnu Proklamace. V návrhu změny Komise zdůrazní, že s novými život­ními formami typu E bylo provedeno mnoho genetic­kých pokusů, že vývojové možnosti nových druhů jsou tudíž nejisté, že monitorovací frekvence a testo­vací možnosti ve Vnější slupce jsou nedostatečné a že koeficienty agrese pro mnoho druhů nejsou ještě přes­ně zjištěny.</p>

<p>Než však Komise pro řízení Zoologického komple­xu změnu odešle, uvědomí si, že někdo musel v pů­vodní debatě všechny tyto faktory uvést. Proč tedy dostala přednost repatriace? Byla to část nějakého nového celkového schématu, které úplně snižuje dů­ležitost zoologických informací? Nebo je politika striktně politická a možná spojená s poselstvím od Velmoci 2?</p><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p>V souladu se zákony Kolonie upravujícími šíření a uchovávání důležitých historických informací doprovází vysílání Proklamace Cyklu 447 oficiální komentář klíčových organizací na úrovni Rady. Pro všechny, kteří mají co do činění s projektem repatriace do Vnější slupky, jsou velmi zajímavé výňatky ze zprávy Rady inženýrů:</p>

<p>...První repatriace do Vnitřní slupky se prováděla té­měř ad hoc, prostě převezením životních forem najed­nou do jejich původní oblasti nebo jiného podobného životního prostředí v blízkém sektoru. Dosáhlo se to­ho odchytem narkotizovaných tvorů v jejich zoolo­gických habitatech, jejich naložením do ohromných nákladních lodí, v nichž se udržovaly vnitřní podmín­ky podobné habitatu, a jejich rozptýlením v novém domově. Tento postup dostatečně vyhovoval pro ma­lé přesuny na krátké vzdálenosti. Byl také levný. Měl však závažné nedostatky, takže byl téměř nepoužitel­ný pro dlouhodobé operace.</p>

<p>Za prvé a především repatriační postup úplně pře­rušil ontogenetický vývoj těchto tvorů. Odchyt je vyděsil, nutně omezená možnost pohybu během převozu dále znepokojila. Po umístění do nové lo­kality je obtěžovaly i malé rozdíly od starých domo­vů. Ve vzpomínkách, přestože byly elektronicky vyčištěny, si uchovali silný pocit ztráty, který těžce narušoval jejich přizpůsobení. Všechny tyto pod­mínky v souhrnu vedly všeobecně ke značnému fy­logenetickému vzrůstu koeficientu agrese, který se u některých druhů významně nesnížil po deset až patnáct generací...</p>

<p>...Z hlediska návrhu kosmické lodi vyloučily roz­sah i vzdálenost navrhovaných přesunů použití dospě­lých jedinců dávno předtím, než se podařilo důkladně porozumět biologickým vývojovým problémům. Když Proklamace Cyklu 432 požadovala zvýšenou repatriaci uvnitř- Kolonie a Vnitřní slupky, způsobilo to v Radě inženýrů jistou paniku, protože byla část je­jích členů toho názoru, že by mohly být nezbytné do­pravní lodi téměř planetárního měřítka. Naštěstí Ko­mise biologického inženýrství a Komise pokročilé robotiky navrhly, aby byly budoucí přesuny provádě­ny prostřednictvím pozastavených zygot současně s novými verzemi superinteligentních robotů, kteří by sloužili ke sledování zoologických druhů.</p>

<p>Po několika počátečních problémech postup užíva­jící zygoty více či méně zdokonalili, alespoň pro for­my života typu A a B, které převládají v Kolonii. Pro­centa úspěšnosti repatriace v posledních deseti cyklech jsou velmi vysoká, dokonce i pro obtížnější typy C a D. Podobné procento úspěšnosti však nelze očekávat při plnění Proklamace Cyklu 447. Nejenže některé z cílových forem života v Zoologickém kom­plexu jsou nejnovější a nejméně prostudované, ale budou také v mnoha případech dopravovány do vzdá­lených, nedostatečně popsaných biologických pro­středí, kde monitorování probíhá pouze každých tři nebo čtyři sta milicyklů. Některé z pokročilejších fo­rem života typu E mají na inteligentní bytosti překva­pivě krátkou dobu života, pouze pět nebo šest mili­cyklů, což znamená, že mezi kontrolami pokroku může uplynout padesát až sto generací...</p>

<p>... Ale celkově vzato je to pro inženýrství skvělá výzva. Mnoho dopravních prostředků užitých k pře­sunu poletí daleko za standardní dopravní infrastruk­turu a musí být tudíž schopno zaopatřit si vlastními silami suroviny. Podmínky na cílových světech se mohly změnit, takže při návrhu bude hrát kritickou roli adaptibilita a zpracování nových informací. Elek­tronické součástky budou mít v důsledku dlouhých le­tových dob více závad. To znamená, že se musí vyvi­nout a odzkoušet mimořádné systémy k opravě zá­vad...</p>

<p>A z Rady historiků:</p>

<p>Je užitečné zahájit naše většinou záporné vyjádření k plánu repatriace do Vnější slupky připomenutím pro všechny Kolonisty, že naše Rada obsahuje nejdelší bez přerušení aktivní inteligenční spolek ze všech Rad ve Vedení. Dvě z našich skupin mají přímé vzpo­mínky na éru Génia prostřednictvím mnoha generací biologického osvěžení. Je tedy přirozené, že náš pří­stup k jakémukoli navrženému projektu vychází z ocenění jeho předností z hlediska jeho role v celko­vém vývoji a strategii naší společnosti. Netoužíme po tom, abychom tlumili mladistvé nadšení, které se chvěje vzrušením při možnosti získat nové znalosti nebo při vyhlídce velkého dobrodružství. Chtěli by­chom raději všem snahám Kolonie vtisknout smysl perspektivy a měřit budoucí dopad všech možných změn v základní politice...</p>

<p>... Navrhované repatriační schéma je ještě dalším krokem v nebezpečné pošetilosti průkopnictví, která podle našeho mínění započala hraničním výnosem v Cyklu 416. Místo abychom rozebírali detaily navr­ženého plánu bez odkazu na jeho historický kontext (existují výborné popisy prvků plánu ve zprávě Rady inženýrů - některá významná krátkodobá rizika jsou vyjmenována ve zprávě Rady biologů), bychom rádi poukázali na jeho nebezpečí tím, že ho zahrneme do našeho širokého nařčení celého rodu dobrodružství zplozených Hraničním výnosem...</p>

<p>... Ospravedlnění předkládaná pro průkopnictví vždy znějí zdánlivě dobře. Jeho zastánci poukazují na to, že nové informace mimo obvyklý průběh událostí vytvářejí společenské změny, že průkopnictví je v podstatě zaměřeno na opatřování tohoto druhu no­vých znalostí a výsledná změna v perspektivě, která přichází z „nového pohledu na vesmír“, si vynutí správné a pravidelné přehodnocení naší kultury. His­torie obvykle s propagátory průkopnictví všeobecně souhlasí, a to je nepochybně důvod, proč tento návrh repatriace a podobné jiné předchozí průzkumné čin­nosti byly tak nadšeně podporovány. Existují však omezení užitku přicházejícího z nových informací, obzvláště když hraniční výzkumy odhalí znalosti, kte­ré jsou buď pro základní strukturu společnosti škodli­vé, anebo mimo chápání i jejích nejvzdělanějších sku­pin. V těchto případech vyvolává prosakování nových informací do společnosti neklid, místo aby obohaco­valo a povznášelo, a fakticky podkopává bezpečnost ustavených institucí.</p>

<p>Perfektní příklad toho, co se stane, přijme-li se prů­kopnictví bez omezení, lze spatřovat v událostech po­sledních třiceti cyklů, které uprostřed Cyklu 444 vy­volaly Poselství Mocnosti 2. Hraniční výnos zahájil tento proces, protože fakticky ustavil pro Kolonisty novou oblast soudní pravomoci. Stará centrální Kolo­nie neměla přesné hranice. Významný rozvoj sahal pouze do vzdálenosti dvou světelných milicyklů od administrativního centra. Nejvzdálenější stále udržo­vané stanice byly tehdy vzdáleny pouhých deset svě­telných milicyklů. Výnos Cyklu 416 uspořádal blízký vesmír. Vytvořil čtyři soustředné světy a rozšířil tak samu centrální Kolonii do poloměru tří světelných milicyklů. Vytvořil také tři zvláštní slupky, přičemž Vnější slupka je definována jako celá oblast mezi dvanácti a čtyřiadvaceti světelnými milicykly od ad­ministrativního centra.</p>

<p>Tato Vnější slupka obsahovala padesát tisíc nepro­bádaných hvězdných soustav v objemu padesátkrát větším, než činil prostor staré centrální Kolonie. Bě­hem období mezi Cykly 425 a 430 se téměř polovina hlavních iniciativ zabývala tak či onak průzkumem Vnější slupky. (Je nutné poznamenat, že během těch­to pěti cyklů se vyskytly spekulace, že takové rychlé rozšíření naší základny znalostí by mohlo mít nepřed­vídatelné důsledky, avšak hlas negativistů, jak byli nazýváni, utonul v celkovém nadšení z průzkumného opojení.) Později, v Cyklu 433, se naše nová třída me­zihvězdných bezpilotních plavidel, záměrně navržená ke studiu a kategorizaci mnoha světů Vnější slupky, setkala s velkou, nečinnou kosmickou lodí neznámé­ho původu. Podrobné průzkumy na místě byly poku­sem přiřadit technické prvky kosmické lodi některé známé technologické základně kosmoplavců. Skonči­ly však neúspěšně.</p>

<p>Rada Vůdců nedbala na opatrnost doporučovanou mnoha komisemi a nechala záhadnou kosmickou loď přitáhnout do jednoho z vyvinutých měst ve Vnitřní slupce. Zde ji vystavili a podrobně analyzovali. Potvr­dily se první závěry bezpilotních lodí. Kosmické pla­vidlo nepocházelo odnikud z oblasti dominované Ko­lonií. Rada inženýrů dospěla k závěru, že technologické schopnosti stavitelů zhruba odpovídaly úrovni Kolonistů v rané éře Génia. Kdy však bylo po­staveno? Odkud přiletělo? A to nejdůležitější, kdo je postavil?</p>

<p>Rozhodnutím přesunout mrtvou kosmickou loď do civilizace Rada Vůdců v podstatě zaručila, že znepo­kojivá otázka jejího původu bude v myslích Kolonistů zaujímat nejvýznačnější místo. Tato bezuzdná honba za jakoukoli informací a za všemi informacemi opět vedla k destabilizaci kultury. Celá společnost byla pl­ná údajných vysvětlení nezodpovězených a zneklid­ňujících otázek vyvolaných kosmickou lodí. Převlá­dal názor, že plavidlo je prototyp vyrobený Kolonií, ale nenasazený do produkce, který byl nějak vypuštěn z oficiální <emphasis>Encykl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>pedie kosmických plavidel</emphasis>. Tento názor se shodoval s obecnou tendencí Kolonistů, kteří věřili, že jsou od přírody nadřazeni všem ostatním formám života.</p>

<p>Všechny pochybnosti o neznámé kosmické lodi a obavy z ní by bylo možné ponechat, až se samy vy­tratí, Rada Vůdců však oživila kolektivní úzkosti oznámením v Proklamaci Cyklu 434, že největším novým projektem Kolonie bude návrh a eventuální rozmístění nové generace sítě přijímačů ve Vnější slupce. Účelem této sítě bude zachycovat a dešifrovat jakékoli souvislé poselství, které by mohlo být rádiem vysláno z Mezery. To jasně ukazovalo, že vedení je přesvědčeno o mimokoloniálním původu mlčenlivé kosmické lodi.</p>

<p>V Cyklech 435 a 436 ohromily Kolonii vlna za vl­nou následující zneklidňující informace. První bylo předčasné oznámení, že se podařilo dešifrovat četná mimokoloniální poselství. Toto odhalení podpořilo kolující pověsti o mnoha Mocnostech v galaxii, z ni­chž některé jsou mnohem vyvinutější než Kolonie. Tato děsivá myšlenka se udržovala při životě polovi­nu cyklu, až Rada astronomů v odpovědi na tyto bují­cí polopravdy konečně oznámila, že téměř všechna poselství až na malé výjimky lze připsat jediné moc­nosti, Mocnosti 2. Předběžně udala, že centrum její aktivity leží ve vzdálenosti asi dvou set světelných milicyklů. Krátce nato v dalším překvapivém ozná­mení s určitostí uvedla, že vysílání Mocnosti 2 při­cházejí ze zdrojů vzdálených mezi sebou sto padesát světelných milicyklů, tedy více než trojnásobek prů­měru soudní pravomoci celé Kolonie.</p>

<p>Mezi Cyklem 438 a příjmem Poselství Rada Vůdců ignorovala doporučení, že by Kolonie měla bedlivě pečovat o své zdroje a zatím analyzovat význam obje­vu podivné kosmické lodi. Je pravda, že byly ustave­ny rychloprogramy ke složité kryptografii, především k utišení obav, že Mocnost 2 by mohla monitorovat všechna naše vysílání. Tomuto počinu se dostalo vše­obecného uznání jako kroku správným směrem. Sou­časně však došlo ke zintenzivnění průzkumu Vnější slupky, který vedl ke zjištění nové formy života typu E a k následnému průhledně zamaskovanému obkli­čování ohrožených druhů. Všechna doporučení, aby se výzkumný program omezil a zpomalil, byla igno­rována. V Cyklu 422 vytvořil fakticky Zoologický komplex několik umělých planet jen k provádění ex­perimentů s genetickými schopnostmi druhů typu E.</p>

<p>Potom přišlo poselství od Mocnosti 2. Tak prosté, tak přímočaré, tak úděsné. Zakódováno v našem nej­pokročilejším kryptografickém algoritmu. Uznalo, že si jeden druhého uvědomujeme, a navrhlo, aby se na­vázala oboustranná komunikace. Nic víc. Konec po­selství...</p>

<p>...Naše námitky k pokračujícímu průzkumu ve Vnější slupce nemotivuje strach z nepřátelských akcí Mocnosti 2. Naopak. My jako historici si myslíme, že nově vznikající obava z možné agresivity Mocnosti 2 je neopodstatněná. Studie po studii ukázaly, že existu­je významná kladná korelace mezi vysokým koefici­entem agrese a neschopností vyvinout se do společ­nosti s intencí větší než jediná sluneční soustava. Pravděpodobnost, že společnost tak pokročilá jako naše by si mohla uchovat agresivitu a teritorialitu jako složky svého celkového psychologického obrazu, je fakticky zanedbatelně malá.</p>

<p>Nicméně, takové monumentální události, jako je příjem poselství od Mocnosti 2, volají po reflexi a syntéze, ne po zvýšení průzkumné činnosti. Měli bychom užívat své zdroje ke studiu a pochopení celé škály dopadů, které bude mít poselství na naši společ­nost, ne je promrhat na troufalých repatriačních sché­matech. Je to otázka priorit. A zastánci průkopnictví, kteří opět vyvyšují nové informace a technický rozvoj nad stabilitu společnosti, zůstávají slepí vůči možným rizikům svého úsilí...</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>PÁTEK</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p>Nick Williams se probudil v pět hodin ráno a už ne­mohl usnout. Mysl měl příliš aktivní, neustále se mu probírala událostmi předešlého dne a možnými vý­sledky dne, který měl před sebou. Ke stejnému jevu docházelo často ještě na střední škole ve Virginii, a pak několikrát později v Harvardu, obvykle vždy před velkou plaveckou soutěží. Když mu celým tělem probíhalo příliš mnoho vzruchů, mozek dostatečně nevypnul a nenechal ho spát.</p>

<p>Ležel v posteli skoro hodinu, střídavě se pokoušel opět usnout a představoval si, že to, co včera našel, je vlastně pouze první kousek z ohromné podvodní zá­sobárny cenného pokladu. Nick rád popouštěl uzdu své fantazii. Snadno si vždy v duchu dokázal předsta­vit všechny scény z románů, které tak rád četl. Teď si na okamžik představil titulky <emphasis>v Miami Herald</emphasis> ozna­mující, že našel u pobřeží Key West hromadu potope­ného zlata.</p>

<p>Kolem šesté hodiny to Nick vzdal. Přestal se po­koušet o spánek a vylezl z postele. Malý sportovní pytel ležel vedle prádelníku. Vytáhl zlatý trojzubec, aby se na něj podíval, jak již předtím čtyřikrát nebo pětkrát včera večer. <emphasis>K če</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>u tahle věc byla?</emphasis> ptal se sám sebe. <emphasis>Musela mít nějaké praktické využití, proto</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>že je zatraceně ošklivá, aby byla jen pro ozdobu</emphasis>. Zavrtěl hlavou. <emphasis>Amanda to bude vědět. Jestli </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>i ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kdo může říct, odkud tahle věc pochází, tak jenom ona</emphasis>.</p>

<p>Přešel ložnici k posuvným skleněným dveřím a roz­táhl závěsy. Už skorem vycházelo slunce. Venku za malým balkonem viděl pláž a oceán. Jeho kondomini­um bylo ve třetím podlaží, takže měl nerušený výhled na tichý pěnivý příboj. Nad vodou se vznášel v pů­vabné formaci párek hnědých pelikánů, který čekal na příležitost slétnout do vody a chytit nic netušící rybu plavoucí příliš blízko u povrchu. Nick pozoroval manžele, kterým bylo přes sedmdesát, jak se pomalu procházejí po pláži. Drželi se za ruce a tiše rozmlou­vali. Dvakrát se žena od muže oddělila, sebrala jednu či dvě lastury a dala je do malého vaku.</p>

<p>Nick se odtrhl od dveří a popadl džíny, které večer upustil na podlahu. Natáhl si je přes slipy a šel s va­kem a trojzubcem do obývacího pokoje. Opatrně po­ložil zlatý předmět na stůl, kde ho mohl studovat, a pak odešel do otevřené kuchyně, aby zapnul kávo­var a pustil rádio.</p>

<p>Až na knihy vypadal Nickův obývací pokoj právě tak jako stovky kondominií na pobřeží Floridy. Po­hovka a pohodlná křesla jasné, krémové barvy, se dvěma světle zelenými kapradinami v dekorativním vzoru. Dva malé obrazy vodních ptáků stojících na prázdné pláži zdobily jinak prázdné stěny. Světle bé­žové závěsy, které ladily s kobercem, rámovaly dlou­hé posuvné skleněné dveře, které vedly na balkon s rákosovým venkovním nábytkem.</p>

<p>Jistou individualitu dodávaly bytu knihy. Podél stě­ny proti pohovce, mezi obývacím pokojem a ložnicí, stála velká dřevěná knihovna. Sahala téměř od posuv­ných skleněných dveří na balkon až ke dveřím do lož­nice. Přestože byt působil celkově dojmem nepořádku (noviny a sportovní časopisy pohozeny tu a tam na kávovém stolku, šaty a ručníky v ložnici a koupelně na podlaze, špinavé nádobí v dřezu, myčka otevřená a napůl plná nádobí), plocha knihovny byla zřejmě dobře udržována. Ve čtyřech poličkách dlouhé kni­hovny muselo být celkem čtyři sta, možná pět set knih, samá brožovaná vydání, v podstatě samé romá­ny a všechny pečlivě roztříděné podle kategorií.</p>

<p>Před každou skupinou byl na poličku zvenčí přile­pen lepicí páskou lístek označující kategorii. Nick do­četl v úterý na člunu <emphasis>Fanouškovy poznámky</emphasis> a už je založil na správné místo na polici do kategorie „Ame­rické, 20. století, A-G“, hned vedle nejméně tuctu děl Williama Faulknera. Potom si vybral na čtení před spaním francouzský román z devatenáctého století, <emphasis>Paní Bovaryovou</emphasis> od Gustava Flauberta. Nick už tu knihu jednou četl, ve druhém ročníku v Harvardu, a moc si o ní nemyslel. Nedávno ho však překvapilo, když ji našel na několika seznamech deseti nejlepších románů všech dob, hned vedle takových mistrov­ských děl jako Dostojevského <emphasis>Zločin a trest. Hm. Možná jsem si poprvé něčeho n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>všiml</emphasis>, řekl si před­chozího večera, než se rozhodl, že si ji přečte znovu.</p>

<p>Nick se však nedokázal soustředit na nádherný de­tailní popis života v provinciální Francii před sto pa­desáti lety. Když sledoval příběh půvabné Emy Bova­ryové, ženy, pro niž otupující jednotvárnost života byla dostatečným důvodem, aby se oddala milostným pletkám, které nakonec vyvolají v její vesnici skan­dál, neustále se mu vtíralo do mysli, pro jednou, vzru­šení jeho <emphasis>vlastníh</emphasis><emphasis>o</emphasis> života. Nedokázal se do románu ponořit. Mysl se mu pořád vracela k možnostem, kte­ré nabízí zlatý předmět ve sportovním vaku.</p>

<p>Stále obracel předmět v rukou. I když pil ranní ká­vu. Pak dostal nápad. Šel do druhé ložnice, hned proti kuchyni, vedle prádelny, a otevřel dveře přístěnku. Nick jej používal z větší části jako skladiště. V koutě měl čtyři velké lepenkové krabice vyřazených věcí, které přivezl do kondominia před sedmi lety. Od té doby je ani jednou neotevřel. Vzpomněl si však, že v jedné z těch krabic je spousta fotografií předmětů, které vylovili z vraku <emphasis>Santa Rosy. Možná podívám-li se na ty snímky</emphasis>, myslel si, když se ve špatně osvětle­ném přístěnku snažil najít správnou krabici, <emphasis>uvidím něco, co vypadá jako tahle věc</emphasis>.</p>

<p>Nakonec tu správnou krabici našel a vytáhl ji do­prostřed obývacího pokoje. Kdysi byl patrně její ob­sah dobře uspořádán, protože měl uvnitř urovnány pa­pírové složky s označením. Ale téměř všechny papíry, fotografie a novinové výstřižky ze složek vypadly a teď ležely v krabici bez ladu a skladu. Sáhl tam a vytáhl výstřižek <emphasis>z Miami Herald</emphasis>. Byl zažloutlý a napěchovaný v jednom rohu. Na velké fotografii na první straně stálo pět lidí včetně Nicka.</p>

<p>Na okamžik se zastavil a hleděl na snímek a jeho popis. <emphasis>Je to sk</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>tečně tak dlouho?</emphasis> divil se. <emphasis>Téměř osm let od doby, co jsme našli Santa Rosu</emphasis>. Popis označo­val pět osob jako posádku potápěčského a záchranné­ho člunu <emphasis>Neptun</emphasis>, který nalezl starou španělskou loď <emphasis>Santa</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>R</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sa</emphasis>. Byla potopena v Mexickém zálivu, asi pětadvacet kilometrů severně od Dry Tortugas. Zlaté a stříbrné předměty v ceně více než dva miliony dola­rů, které přinesli z lodi, ležely na kupě před šťastnou, usmívající se posádkou. Zleva doprava ji tvořili: Gre­ta Erhardová, Jake Lewis, Homer Ashford, Ellen Ashfordová a Nick Williams.</p>

<p><emphasis>To bylo ještě předtí</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>, než začali hod</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě jíst</emphasis>, pomys­lel si Nick. <emphasis>E</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>len jedla kvůli Gretě, protože si tím ospravedlňovala to, co se dělo s H</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>merem. A Homer jedl, protože si to mohl dovolit. Právě tak, jak d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lá všechno ostatní. Pro některé lidi jsou různá o</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ezení to jediné, co je zachraňuje. Dejte jim svobodu - a po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mátnou se</emphasis>.</p>

<p>Nick sáhl hlouběji do krabice, hledal sadu asi dva­ceti fotografií, které ukazovaly většinou velké zlaté předměty vylovené <emphasis>ze Santa R</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sy</emphasis>. Nakonec některé obrázky postupně našel, ve shlucích po čtyřech či pě­ti, v různých částech beznadějné hromady na dně kra­bice. Pokaždé když objevil další snímky, vytáhl je, pozorně prohlédl a pak zavrtěl hlavou, aby si potvrdil, že zlatý trojzubec vůbec nevypadá jako předměty ze <emphasis>Santa Ros</emphasis><emphasis>y</emphasis>.</p>

<p>Na dně krabice nalezl žlutou obálku pečlivě omota­nou gumovou páskou. Nejdříve si myslel, že by mo­hla obsahovat zbytek fotografií ze <emphasis>Santa</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rosy</emphasis>. Proto ji ve spěchu vytáhl a otevřel. Vyklouzl z ní obrázek 20 x 28 cm krásné třicetileté ženy a upadl na podlahu. Za ním následovaly rukou psané vzkazy, pohlednice, pár dopisů v obálkách a pak asi dvacet listů kvalitního psacího papíru pokrytých strojem psaným textem s řádkováním dvě. Nick si povzdechl. Jak je možné, že obálku nepoznal?</p>

<p>Žena na portrétu měla dlouhé černé vlasy, vpředu mírně ojíněné. Měla na sobě tmavě červenou bavlně­nou halenku, nahoře mírně rozevřenou, aby ukázala tři šňůry perel hned pod krkem. Modrým inkoustem, který kontrastoval s červenou barvou halenky, někdo nádherným, zjevně uměleckým rukopisem přes spod­ní pravou část fotografie napsal: „Mon Cher - Je t'ai­me, Monique.“</p>

<p>Nick si klekl, aby sebral rozházený obsah obálky. Pozorně si prohlédl portrét, srdce mu vynechalo ně­kolik úderů, když si vzpomněl, jak byla krásná. Začal skládat k sobě strojem psané stránky. V záhlaví jedné bylo velkým písmem napsáno „MONIQUE“, a pak, pod tím, „Nicholas C. Williams“. Začal číst.</p>

<p>„Zázrak života spočívá v jeho nepředvídatelnosti. Život každého z nás se nezvratně mění věcmi, které naprosto nemůžeme předpovědět. Vycházíme každé ráno ze dveří, abychom šli do práce nebo do školy, nebo dokonce do obchodu se smíšeným zbožím, a devětadevadesátkrát ze sta případů se vrátíme, aniž by se stalo něco, co si zapamatujeme třeba jen na měsíc. V těchto dnech jsou naše životy utopeny v banálnosti žití, v základní nudné kadenci každodenní existence. Čekáme však na jiný, kouzelný den, pro nějž žijeme.</p>

<p>V tento magický den se vymezuje náš charakter, zrychluje náš růst, vytvářejí se naše citové vazby. Ně­kdy, možná jednou za život, se vyskytne řetězec těch­to magických dnů, jednoho po druhém, tak plných ži­vota, změn a výzev, že se tou zkušeností zcela proměníme a naše duše se zalijí bezmeznou radostí. Během té doby nás často dojme prostý a neuvěřitelný zázrak, že jsme naživu. Tohle je příběh jednoho tako­vého kouzelného období.</p>

<p>Ve Fort Lauderdale byly jarní prázdniny. Naše pla­vecká sezóna v Harvardu právě skončila a strýček mi nabídl jako dárek k jedenadvacátým narozeninám, že mě nechá na dva týdny užívat své kondominium na Floridě, abych si odpočinul od dvojité zátěže studia a plaveckého tréninku...“</p>

<p>Nick tento text neviděl téměř osm let. Když přečetl několik prvních odstavců, připamatoval si, velice ži­vě, extázi, v níž tenkrát žil. <emphasis>Bylo to dva večery před party. Ona byla ten večer na jakési společenské udá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>losti, vrátí se příliš pozdě, přijde brzy ráno. Nemohl jsem usnout. Byla to první noc po týdnu, kdy jsem byl od ní odloučen</emphasis>. Přestal na chvilku vzpomínat. Staré pocity se v něm bouřily, až ho jímala závrať. Opět si přečetl první odstavec. <emphasis>Bylo to taky před bolestí. Před neuvěřitelnou zatracenou bolestí</emphasis>.</p>

<p>Téměř třicet minut rádio vysílalo hudbu. Nick ji slyšel, věděl o ní, ale nedokázal poznat žádnou píseň. Bylo to jen hudební pozadí. Teď, právě v okamžiku, kdy jeho vzpomínky na Monique byly nejbolestnější, miamská „klasická rokenrolová stanice, WNIM, 99,9 FM,“ hrála velký hit Cyndi Lauperové z roku 1984 Zas a zase. Připadalo mu, že hudba znatelně zesílila. Musel se posadit a lapal po dechu. Až do téhle písnič­ky se dokázal se svými vzpomínkami na Monique vy­rovnat. Ale tahle píseň, kterou si přehrával na kazeto­vém magnetofonu v autě skoro každou noc, když jel z Fort Lauderdale do Palm Beach, aby se s ní setkal, nějak obsáhla veškerou mladistvou lásku, radost, strach a vztek, kterým se vyznačovala celá romance. Nicka to zmohlo. Jak seděl na pohovce a naslouchal písničce, horké slzy mu zaplavily oči a potom mu sté­kaly po tváři.</p>

<p>„...Ležím v posteli, slyším tikání, myslím na tě... Běhám dokola, zmatku jsem přivykl... Záblesk, hor­ká noc, skoro ztracená... Ranec vzpomínek... Zas a zase.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p>„Říkáš, zpomal, já nestačím... Druhý se uvolní...“ Brenda se naklonila a ztlumila kazetový přehrávač. „To jsem já, pane Stubbsi, čestně. Brenda Goldtino­vá. Copak mě nepoznáváte?“ Křičela na starého muže v modré uniformě, který seděl na vysoké stoličce v kulaté věžičce uprostřed cesty. „A vzadu je Teresa Silverová. Necítí se moc dobře. Tak pojďte, otevřte bránu a nechte nás projet.“</p>

<p>Hlídač slezl se stoličky a pomalu vyšel před Nickův starý pontiac. Napsal si do zápisníku poznávací znač­ku a došel k Brendinu oknu. „Tak pro tentokrát dobrá, Brendo, ale není to podle pravidel. Všichni návštěvní­ci přijíždějící do Windsor Cove po desáté večer musí dostat povolení <emphasis>předem</emphasis>.“</p>

<p>Nakonec hlídač zvedl závory a Nick se rozjel. „Ten chlápek je doopravdy osina v zadku,“ poznamenala Brenda a stvrdila to prásknutím bubliny ze žvýkačky. „Panebože, člověk by si myslel, že mu tady patří jed­na z parcel nebo co.“ Nick o Windsor Cove slyšel. Nebo o něm spíše četl. Jednou, když byl u strýčka v Potomaku, v Marylandu, leželo tam na stole číslo časopisu Town and Country a tam byl článek o „roz­košném životě ve Windsor Cove“. Teď, když projíž­děl kolem sídel v nejpřepychovější části Palm Beach, ohromilo ho vystavené osobní bohatství.</p>

<p>„Támhle. To je Teresin dům.“ Brenda ukázala na starobylý dům posazený asi dvě stě metrů od silnice. Nick vyjel na dlouhou půlkruhovou příjezdovou cestu a nakonec zastavil před chodníkem vedoucím k prů­čelí. Byla to působivá stavba. Plná dvě podlaží, šest bílých sloupů vysokých přes šest metrů, masivní dve­ře s horní částí vyklenutou do oblouku, okna s malo­vanými skly, na nichž se na modré obloze plné berán­ků vznášela bílá volavka.</p>

<p>Brenda se podívala na zadní sedadla, kde v bezvě­domí ležela její přítelkyně. „Podívej, já to raději zaří­dím sama. Zajdu si promluvit s paní Silverovou a vy­světlím jí, co se stalo, a všechno ostatní. Jinak bys mohl mít pěknej průser. Ona totiž někdy dělá ukvape­ný závěry.“</p>

<p>Než Brenda došla k hlavnímu vchodu, aby stiskla zvonek, dveře se otevřely samy. Ukázala se v nich pů­vabná žena v červené hedvábné halence a elegantních černých kalhotách. Nick odhadoval, že jí asi zavolal hlídač. Z rozhovoru moc nepochytil, ale viděl, že se Teresina matka vyptává. Po dvou minutách Brenda a žena přišly k autu. „Neřekla jsi mi, že se <emphasis>ještě</emphasis> ne­probrala,“ slyšel překvapivě drsný hlas. V řeči se pro­jevoval také jakýsi přízvuk, snad evropský. „Víš, Brendo, tohle bylo skutečně naposled, kdy s tebou ně­kam šla. Ty ji prostě nezvládneš. Nejsem si ani jistá, že se o to snažíš.“ Hlas zněl rozzlobeně, ale nebyl pronikavý.</p>

<p>Nick otevřel dveře a vystoupil z auta. „To je ten kluk, co jsem vám o něm povídala, paní Silverová,“ řekla Brenda. „Bez něho by Teresa asi ještě ležela na pláži.“</p>

<p>Paní Silverová mu podala ruku. Nick ji uchopil, cí­til se trochu neohrabaně. Nevěděl, jak si potřást rukou se ženou. „Chápu, že jsem vaším dlužníkem, mladý muži,“ řekla půvabně paní Silverová. „Brenda mi řek­la, že jste Teresu zachránil před všemi možnými hrů­zami.“ Světlo pouličních lamp si hrálo na její sošné tváři. Ruku měla měkkou, smyslnou. Nick cítil jenom stopu parfému, něco exotického. Dívala se mu do očí, přímo, neuhýbavě, zvídavě.</p>

<p>„Ano, paní,“ řekl nemotorně. „Chci říct, no, vypila toho přes míru a myslel jsem si, že skupina mladíků, s kterou tam byla, se trochu přestala ovládat.“ Zarazil se. Žena ho stále pozorovala, posuzovala. Začínal cítit vzrušení a nechápal proč. „Někdo jí musel pomoct a já jsem tam náhodou byl...“ Bezmocně se odmlčel.</p>

<p>Paní Silverová mu opět poděkovala a obrátila se k Brendě. „Čeká na tebe matka, drahoušku. Počkáme venku, než dojdeš domů. Blikni světly, abychom vě­děli, že jsi tam.“ Brenda vypadala šťastně, že může odejít. Vydala se do noci směrem k nejbližšímu domu vzdálenému asi sto metrů.</p>

<p>Na chvilku se rozhostilo ticho, jak sledovali šest­náctiletou dívku mizet ve tmě. Nick si uvědomil, že vysílá kradmé pohledy na profil paní Silverové. Ne­jasně si uvědomoval, co cítí, a byl z toho nervózní. <emphasis>Panebože, je tak krásná. A mladá. Jak to může být ma</emphasis><emphasis>tka té holky?</emphasis> Potýkal se se záplavou myšlenek, když spatřil v dálce bliknout světla.</p>

<p>„Dobrá,“ otočila se s úsměvem k Nickovi, „Brenda je doma. Teď si můžeme dělat starosti o Teresu.“ Na okamžik se zarazila a zasmála se. „Ach, skoro jsem zapomněla. Ani jsme nebyli představeni. Já jsem Te­resina matka, Monica Silverová.“</p>

<p>„Já jsem Nick Williams,“ odpověděl. Opět na něj upřela tmavé oči. V odraženém světle se zdálo, že vý­raz v nich se mění. V jednom okamžiku byla skřít­kem, pak svůdnicí, pak velice spořádanou ženou ze společnosti v Palm Beach. Nebo si to všechno jen představoval? Už její upřený pohled nevydržel. Cítil, jak se červená, a uhnul očima.</p>

<p>„Musel jsem ji nést z pláže na parkoviště,“ vyhrkl náhle Nick, šel k zadním dveřím auta a otevřel je. Te­resa se o ně opírala a málem vypadla ven. Nejevila známky vědomí. Vzal ji a hodil si ji přes rameno. „Není pro mě tedy problém, abych vám ji teď odnesl. Jsem na to zvyklý.“</p>

<p>Kráčeli tiše po pěšině k domu, Monica Silverová několik kroků vpředu. Nick pozoroval její chůzi. Po­hybovala se lehce, bez úsilí, jako tanečnice, s téměř bezvadným držením těla. Tmavé vlasy měla smotané vzadu do uzlu. <emphasis>Musí je mít velmi dlouhé</emphasis>, pomyslel si s potěšením a představoval si, jak jí padají na krásná záda.</p>

<p>Večer v Palm Beach byl horký a vlhký, a než došli ke vchodu, zpotil se. „Můžete mi prokázat ještě jednu laskavost, Nicku?“ zeptala se paní Silverová. „Zane­ste ji, prosím, do jejího pokoje. Manžel není doma a služebnictvo už šlo spát. A vážně pochybuji, že by se v dohledné budoucnosti vzpamatovala natolik, aby vyšla po schodech, třeba i s mou pomocí.“</p>

<p>Nick plnil pokyny paní Silverové a nesl Teresu přes atrium, do obývacího pokoje, po vstupním schodišti na podestu, po levém schodišti do prvního patra a pak do její ložnice. Byla ohromná. Teresa měla ve svém pokoji dvojitou postel se čtyřmi sloupky, obří televizor, celou skříňku filmů na videokazetách a zvukový systém, za nějž by se nemusela stydět žádná rokenrolová kapela. Všude v pokoji bylo vidět plakáty a fotografie Bruce Springsteena. Položil Teresu jemně na postel. Zamum­lala: „Děkuji ti,“ ukázala mu tím, že je aspoň částečně při vědomí. Matka se nad ní sklonila a políbila ji.</p>

<p>Nick je nechal o samotě a sešel po schodišti do obý­vacího pokoje. Nemohl uvěřit, že někdo opravdu mů­že žít v takovém přepychovém domě. Vždyť jenom obývací pokoj je větší než dům ve Falls Church, kde vyrostl. Když sestoupil ze schodů, procházel pomalu pokoj. Na stěnách originály obrazů, ze stropů visely křišťálové lustry, umělecké předměty a antikvární drobnosti na stolech, v každém koutku, v každé škví­ře. Bylo toho na něj moc. Ohromovalo to.</p>

<p>Ucítil ruku na rameni a bezděčně sebou trhl. Monica Silverová si ho dobírala: „Dobrotivé nebe, vy ale jste lekavý. To jsem jenom já.“ Otočil se, aby se na ni podí­val. Představoval si to, nebo se v té chvilce, kdy se roz­dělili, nějak stačila učesat a použít mejkap? Poprvé ji viděl v plném světle. Byla to nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Vzalo mu to dech a pokoušela se o něj zá­vrať. Venku neviděl jasně její pokožku. Teď si uvědo­mil, že zírá na její nahé paže, sleduje ladné obrysy kr­ku. Kůži měla hladkou jako slonovinu. Lákala ho, aby se jí dotkl. <emphasis>Dávej si pozor, Williamsi</emphasis>, slyšel svůj vnitřní hlas, <emphasis>nebo se z tebe stane hrubián</emphasis>. Snažil se uklidnit.</p>

<p>Bylo to však k ničemu. Nedokázal od ní odtrhnout oči. Něco říkala. Na něco se ho zeptala. Dokonce to ani neslyšel, tak byl tumpachový z toho, co se s ním děje, kde vlastně je. Vedla ho kamsi v domě. Jeho představivost se utrhla z řetězu. Vzala ho do malého pokoje se stolem a vybídla, aby se posadil.</p>

<p>„To je to nejmenší, co můžu udělat,“ říkala, „abych vám odplatila to, co jste udělal pro Teresu. Vím, že musíte mít hlad. A nám zde ještě zůstaly nějaké la­hůdky z dnešní party.“</p>

<p>Nick seděl v jídelním koutku naproti kuchyni. Po levici měl dveře, které vedly na vnitřní dvorek a pak dozadu za dům. Světla kolem obrovského plaveckého bazénu ještě svítila. Viděl pečlivě udržované záhony s kvetoucími růžemi, lehátka, barevné deštníky, bílé kovové stoly s kroucenými, krajkovanými nohami. Nemohl uvěřit, že je to všechno opravdové. Cítil se, jako by ho přenesli do jiného světa, světa, který exis­tuje jen v knihách a ve filmech.</p>

<p>Monica Silverová vyložila na stůl jídlo. Uzený lo­sos, cibulky, kapary, smetanový sýr, dva různé druhy chleba a talíř jakési ryby, kterou nepoznal. „To je ma­rinovaný sleď,“ řekla s úsměvem, když si všimla Nic­kova tázavého výrazu. Podala mu skleničku na víno. Vzal si ji a bezděčně jí pohlédl přímo do očí. Byl ohromen. Cítil se slabý a bezmocný, jako by byl do těch hlubokých hnědých, čarovných očí, do jejího světa bohatství, luxusu a krásy přitahován. Podlamo­valy se mu nohy, srdce mu bilo jako splašené, cítil, jak se mu chvějí prsty.</p>

<p>Nalila do skleničky jemu a pak i sobě jakési bílé ví­no. „Tohle je vynikající burgundské, Clos des Mou­ches,“ řekla a s mírným cinknutím si s ním přiťukla. „Připijme si.“</p>

<p>Ona zářila. On byl okouzlen. „Na štěstí,“ pronesla.</p>

<p>Povídali si přes tři hodiny. Nick se dozvěděl, že Mo­nica Silverová vyrostla ve Francii, kde se její otec jen taktak protloukal jako malý obchodník s kožešinami, a že se setkala se svým mužem Aaronem (největším z velkých kožešníků z Montrealu), když pomáhala ot­ci v obchodě. Bylo jí sedmnáct. Po bleskových ná­mluvách požádal pan Silver o její ruku sedm dní ode dne, kdy ji spatřil poprvé. Ona nabídku okamžitě při­jala, i když její nastávající byl o dvacet let starší. Od­jela do Montrealu a tam se za něho v necelých osm­nácti vdala. Teresa se narodila o devět měsíců později.</p>

<p>Nick jí řekl, že je druhým rokem na Harvardu, jako hlavní předměty si vybral angličtinu a francouzštinu, aby získal dobré vzdělání v literatuře a připravil se buď na práva, anebo další studium jazyků. Jakmile zjistila, že se už třetí rok učí francouzsky, přešla do svého rodného jazyka. Její jméno se změnilo na Mo­nique. Nepochytil všechno, co řekla, ale na tom nezá­leželo. Podstatu vystihl. A její dramatický hlas spolu se zněním cizího jazyka pouze umocnil kouzlo už vy­volané vínem a její krásou.</p>

<p>Nick se chvílemi také snažil mluvit francouzsky. Všechnu nesmělost, kterou by ze sebe normálně nese­třásl, odehnalo kouzlo situace a jejich rostoucí shoda. Bez rozpaků se spolu smáli jeho chybám. Byla přívěti­vá a milá, když ho opravovala. Na začátku večera vždy dodala: „Mais vous parlez francais trés bien.“ Později se jejich rozhovor stočil víc osobním směrem. Nick vyprávěl o svých problémech s otcem, Monique nahlas uvažovala, jestli může matka dospívající dcery dělat víc než doufat, že jí vštípila jisté základní hodno­ty. Monique mu přitom začala ve francouzštině tykat. Tak mezi nimi vznikla rostoucí intimnost, která se v časných ranních hodinách významně prohloubila.</p>

<p>Vyprávěla o Paříži, o romantice ulic, bister, muzeí, historie. Nick si to všechno představoval a měl pocit, že se s ní přenesl do města světel. Řekla mu o svých snech z doby dospívání, o tom, jak se procházela v šestnáctém okrsku mezi bohatými a slibovala si, že někdy... Naslouchal pozorně, okouzlen, s téměř bla­ženým úsměvem na tváři. Nakonec mu Monique musela říct, že je čas jít, protože ona má brzy ráno teni­sovou lekci. Bylo už po třetí hodině. Když šli ke dve­řím, omluvil se. Zasmála se a prohlásila, že se pěkně pobavila. U dveří ho políbila na tvář. Při doteku jejích rtů mu málem vyskočilo srdce z těla. „Zavolej mi ně­kdy,“ řekla s hravým úsměvem, když za ním zavírala dveře.</p>

<p>Přes třicet hodin nemyslel Nick na nic jiného než na Monique. V duchu s ní během dne mluvil, miloval se s ní v nočních snech. Volal jí jednou, dvakrát, třikrát, pokaždé mluvil s telefonním záznamníkem. Po třetí jí nechal své telefonní číslo a navrhl, aby se s ním spoji­la, až jí to časový rozvrh dovolí.</p>

<p>V poledne nazítří po večeru v sídle Silverových v Palm Beach se už pomalu uklidňoval. Uvědomoval si, že nemá smysl, aby pokračoval ve zbožňování představy ženy, s níž strávil jediný večer. Obzvláště ženy, která je provdaná za někoho jiného. Pozdě ve­čer si vyšel na pláž zahrát odbíjenou se studenty z univerzity, s nimiž se seznámil brzy po příjezdu na Floridu. Podařil se mu právě bod přímo z podání, když uslyšel drsný hlas s cizím přízvukem, který ne­mohl nepoznat, jak ho volá jménem.</p>

<p>Na okamžik si myslel, že patrně sní. Na písku nece­lých deset metrů od něho stála Monique. Měla na so­bě jasně červené bikiny s bílými pruhy a dlouhé černé vlasy jí padaly po zádech skoro až do pasu. Hra se přerušila. Jeho kamarádi hvízdali. Šel k ní, srdce mu bušilo ve spáncích a dech se usilovně snažil najít ces­tu ze sevřené hrudi. Monique se usmála a zavěsila se do něho. Vysvětlila, že přivezla Teresu do Lauderdale na malou party střední školy, a protože je tak horko...</p>

<p>Procházeli se po pláži a povídali si, když slunce za­padalo za kondominia. Nevšímali si mladých lidí ko­lem sebe. Jak šli, mírné vlny jim omývaly nohy. Mo­nique trvala na tom, že se najedí v Nickově bytu, tak se zastavili pro tuňáka, rajčata, cibuli a majonézu, aby si udělali chlebíčky. Studené pivo, bramborové lupín­ky a chlebíčky na neprostřeném umakartovém stole, to byla večeře. Milování byl dezert. Nick při prvním polibku skoro dosáhl orgasmu a v roztoužení se jí ne­motorně a legračně snažil sundat bikiny. Monique ho zpomalila, pousmála se, pečlivě složila své bikiny i jeho plavky (zatímco on přirozeně přicházel o ro­zum) a pak se k němu v posteli připojila. Po dvou po­libcích, které si tam nazí dali, se Nicka zmocnil zá­chvat touhy. Drsně se na Monique převalil a začal kroutit kyčlemi. Zprvu jí to trochu vylekalo, ale pak ho zpomalila a jemně ho do sebe zavedla.</p>

<p>Měla téměř perfektní tělo. Hezká, plná, pevná ňad­ra, po kojení Teresy samozřejmě operativně uprave­ná, ale to Nick nemohl vědět, štíhlý pas, kulatý, žen­ský zadek (ne z těch chlapeckých zadků, které mají opravdu hubené ženy), perfektní svalnaté nohy udržo­vané častým cvičením. Do extáze však Nicka přivá­děla její pokožka, ta nádherná slonovinová pokožka. Byla tak měkká a příjemná na dotek.</p>

<p>Zdálo se, že její ústa bezvadně padnou k jeho. Nick do té doby poznal dvě ženy. Drahou prostitutku nabí­zející své služby po telefonu, kterou dostal jako vá­noční dar, když harvardský plavecký tým objevil, že je na konci prvního ročníku ještě panic. A Jennifer Barnesovou z Radcliffe, svou kdysi stálou partnerku během větší části druhého ročníku. Když se s Jennifer líbali, narážely její zuby zvonivě na jeho. Ale to neby­la jediná potíž ve vztahu s Jennifer. Studovala fyziku a k sexu přistupovala téměř laboratorně. Měřila veli­kosti, výdrže, frekvence a dokonce i množství sper­matu. Po třech „naplánovaných výkonech“ s Jennifer se rozhodl, že to za to nestojí.</p>

<p>Nick zalapal po vzduchu, když vklouzl do Monique. Oba věděli, že to skončí brzy. Po deseti sekundách ukončil vyvrcholení a začal se stahovat. Ale Monique ho pevně přidržela rukama za pozadí, udržela ho na místě a obratně (jak to provedla?) se přetočila, takže by­la nahoře. Nick se teď dostal mimo svůj živel. Podle je­ho omezené zkušenosti bylo dalším krokem po orgas­mu stažení. Nevěděl, co Monique dělá. Velice pomalu, oči zpola zavřené, jak si pro sebe broukala jakýsi úry­vek klasické hudby, se na něm houpala sem a tam, stě­nami vaginy pevně držela jeho nyní ochablý penis. Po dvou minutách začala při houpání tlačit pánev vpřed, a jak se jí krátil dech, Nick ke svému úžasu zjistil, že je opět vzrušen. Nyní zcela zavřela oči, zrychlila rytmus, tlakem dopředného pohybu mu vyvolávala trochu bo­lesti v kostech. U Nicka teď definitivně došlo k erekci. Začal sledovat její pohyb a lehce kroužil jako ona.</p>

<p>Naklonila se dopředu, soustředěně, ale s úsměvem, oči zavřené, připravovala se k vlastnímu vyvrcholení. Plně si uvědomovala, že Nick má opět erekci, a těšilo ji to. Perfektně si načasovala vlastní postup a zcela kontrolovala situaci. Hbitě a jemně sáhla dolů a zača­la v rytmu se svým dopředným tlakem jemně dráždit Nickovy prsní bradavky. Byl z toho v šoku, žádná že­na se při milování jeho bradavek nedotýkala. Toto sy­rové vzrušení ho ohromilo. Vystupňovala svou hru, dokonce ho štípla, když viděla a cítila jeho odezvu. Jak jejím tělem probíhala vlna za vlnou rozkošného uvolnění, vydal Nick hlasitý, kvílivý výkřik a v pat­nácti minutách dospěl k druhému orgasmu. Ke konci vyvrcholení se úplně poddal potěšení, vydával zvířecí zvuky a z vyčerpávající nasycenosti se bezděčně třásl.</p>

<p>Byl trochu v rozpacích, že na její milování odpově­děl tak hlučně a přestal se ovládat, ale Monique ho svou hravou a přátelskou dohrou ujistila, že je všech­no v pořádku. Vzala si ze skříně jednu z jeho tří bí­lých košil a oblékla si ji. Sahala jí téměř ke kolenům (Monique měla jen metr pětašedesát a Nick jen o chloupek méně než metr osmaosmdesát). Se svými dlouhými vlasy a úsměvem skřítka vypadala v pánské košili jako třeštidlo. Nick začal proklamovat lásku, ale Monique přistoupila až k němu a dala mu prst na rty. Pak ho láskyplně políbila, řekla, že musí vyzved­nout Teresu, skočila na necelou minutu do sprchy, ob­lékla se, opět ho políbila a opustila byt. Nick se celou tu dobu ani nepohnul. Hned jak odešla, spokojeně usnul. Nic se mu nezdálo.</p>

<p>Osm dalších dnů byl Nick jako v sedmém nebi. Vi­děl se s Monique každý den, většinou v jejím sídle v Palm Beach, ale někdy v strýčkově kondominiu. Při každé příležitosti se milovali a vždy to bylo jiné. Mo­nique byla plná překvapení. Když například šel po­druhé do jejího domu, našel ji za domem, jak plave nahá v bazénu. Řekla mu, že dala služebnictvu volno. Ve chvilce dováděli a smáli se na trávníku mezi za­hradou a bazénem.</p>

<p>Mluvili spolu francouzsky. Monique ho učila o jíd­le a víně. Dělili se o své znalosti francouzské literatu­ry. Jedné vášnivé noci se dohadovali <emphasis>o Pastorální sy</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>fonii</emphasis> André Gida jak před milováním, tak po něm. Monique hájila kněze a smála se Nickovu vytrvalému tvrzení, že slepá Gertrude byla „nevinná“. Jiného ve­čera, když požadovala, aby si na dlouhou francouz­skou večeři oblékl černou masopustní masku a bílý taneční trikot, četli si jako předehru k milování <emphasis>Bal</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kon</emphasis> od Jeana Geneta.</p>

<p>Dny neúprosně ubíhaly, oděny do kouzla lásky a intimnosti. Jednou ho Monique ve svém sídle vítala oblečená do neuvěřitelného dlouhého kožichu z aljaš­ského tuleně s lemováním z modré lišky kolem límce a na klopách a rukávů od ramen k zápěstí. Kožich by­la ta nejměkčí věc, které se kdy dotkl, dokonce měkčí, než její dráždivá pokožka. Jeho hravá milenka nasta­vila klimatizaci na nejvyšší stupeň chlazení, aby si mohla vzít na sebe svůj oblíbený kožich. Pod ním ne­měla nic. Ten večer po milování oblékla nahého Nic­ka do jednoho z bobřích kožichů svého muže. To, že měli v Palm Beach půl tuctu kožichů, vysvětlila pro­stě: „Je to náš obchod a rádi máme nějaké věci, aby­chom je mohli ukázat přátelům a známým, pokud o ně mají zájem.“</p>

<p>Kdykoli se znovu setkali, vyznával jí Nick stále váš­nivěji lásku. Monique reagovala obvyklým „je t'ai­me“, ale neodpovídala na jeho vytrvalé otázky o bu­doucnosti. A zvlášť se vyhýbala odpovědět na všechny dotazy o svém vztahu s panem Silverem. Řekla pouze, že je workoholik a že většinu roku pře­bývá v Montrealu. Koupil dům v Palm Beach hlavně proto, že ona nemá ráda zimu a že chtěla rušnější spo­lečenský život, než vedli v Montrealu. Monique trávi­la v Palm Beach obvykle období od Vánoc do Veliko­noc. Teresa, která právě ukončila jarní prázdniny z exkluzivní soukromé školy a vrátila se do Kanady, přijíždí co nejčastěji, aby mohla být s matkou.</p>

<p>Monique dávala krátké, strohé odpovědi na otázky o svém nynějším životě. Pouštěla se však do dlou­hých tirád o svém dětství v Paříži. Nikdy nekritizova­la manžela ani si nestěžoval na soužití s ním. Přesto však Nickovi řekla, že dny s ním jsou nejšťastnější v jejím životě. Povídala také o svých přítelkyních, ale Nick žádnou z nich nepotkal. Byli vždy sami.</p>

<p>Jednoho dne ho naložila do svého cadillaku a zamí­řili ke Key Largo, aby se mohli potápět v rekreační oblasti Pennekamp. Jako vždy měla na ruce snubní prsten. Toho dne si Nick přísahal, že z ní dostane jisté odpovědi o budoucnosti, a neustálá přítomnost snub­ního prstenu ho nazlobila. Požádal ji, aby jej sundala. Zdvořile odmítla, a když naléhal, rozzlobila se. V ba­žinaté krajině na sever od ostrovů Keys sjela z dálnice a vypnula motor.</p>

<p>„Je fakt, že jsem vdaná,“ řekla rozhodně, „a když sundám prsten, nic se tím nezmění. Jsem do tebe bez­pochyby zamilovaná, ale ty jsi od začátku chápal mou situaci. Když se s ní už nedokážeš vyrovnat, tak by­chom to snad měli skončit.“</p>

<p>Nicka její odezva šokovala. Myšlenka, že by žil bez ní, ho vyděsila. Omluvil se a vyznal jí lásku. Začal ji vášnivě líbat a pak skočil na zadní sedadlo. Řekl, že ji potřebuje hned teď, v tom okamžiku. Poněkud zdrá­havě se k němu připojila a soulož provedli na zadních sedadlech cadillaku. Po zbytek dne byla tichá a za­myšlená.</p>

<p>V pátek, přesně za týden po jejich prvním setkání, vzala Nicka do obchodu se smokingy, aby ho vybavi­la na večeři ve společenském úboru s několika přáteli, kterou bude pořádat v sobotu večer ve svém domě. „A <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď</emphasis>,“ myslel si Nick, „bude hovořit o naší budouc­nosti.“ Měl být v pondělí ráno v Bostonu a rodiče ho očekávali v sobotu večer ve Falls Church, přesvědčil však sám sebe, že může jet celý den a celou noc, bude-li to nutné (tak byl svou láskou k Monique omá­men), aby to stihl v pondělí ráno na přednášky.</p>

<p>Nick byl plný naděje a snů, když se v sobotu večer dostavil do sídla Silverových. Vypadal v letním smo­kingu elegantně a úsměv, jímž zdravil u dveří Moni­que, by mohl vyhrát cenu v jakékoli soutěži. I v pří­tomnosti vrátného jí podal tucet rudých růží, políbil ji a řekl, že ji miluje. „Ovšem že miluješ,“ odvětila žertem, „nemilují mě všichni?“ Vzala ho dovnitř a představila dalším čtyřem hostům, kteří přišli dříve, jako „mladého muže, který jednoho dne v Lauderda­le zachránil Teresu.“ Pak se omluvila. Měla ve zvy­ku, jak se Nick dozvěděl později, pozvat několik vy­braných přátel, aby přišli na party dřív, přivítat je v obyčejném oděvu a pak se vrátit asi za hodinu, když už tam dorazili všichni, s velkolepým nástu­pem. Když Monique vystupovala po schodišti, Nick ji sledoval pohledem, který nepochybně vyjadřoval zbožňování.</p>

<p>„Není nádherná?“ zeptal se ho uvolněný, opálený muž, asi padesátník, který mu nabídl martini. Jmeno­val se Clayton. „Jednou jsem s ní byl celý víkend na jejich jachtě, zatímco Aaron vyřizoval něco v Mon­trealu. Myslel jsem si, že mě pozvala pro malé rozptý­lení.“ Zasmál se. „Ale mýlil jsem se. Jenom chtěla mít společnost a já jsem schopen zasvěceně mluvit o Francii a o Evropě. Pojďte se mnou (zavěsil se do Nicka) a já vás představím vybrané skupince, která byla dnes pozvána dřív.“</p>

<p>Ostatní oblíbení hosté se k Nickovi chovali velice zdvořile, ale on byl velmi opatrný, když se ho vyptá­vali na Monique. Byl konec konců chlapec z jihu, a pokud se mělo něco říct o jejich vzájemném vztahu, bylo to na ní. Takže odpovídal zdvořile a umírněně a vůbec nic nerozváděl.</p>

<p>Jedna ze dvou dam u baru, která se představila jako Jane Kdosi, prohlásila, že je nejstarší přítelkyně Mo­nique v Palm Beach. (Všichni jí říkali Monica. Nick jí nedokázal říkat jinak než Monique. Uvažoval, zda vy­tušili, co se děje, nebo jestli jim to Monique řekla.) Jane se blížila ke čtyřicítce, buclatá a chraptivá, hod­ně pila a připalovala si jednu cigaretu od druhé. Byla kdysi dost přitažlivá, příliš brzy však začala žít příliš naplno. Patřila k těm lidem, kteří se při rozhovoru do­tknou každého. Nicka znervózňovala.</p>

<p>Přicházeli další hosté. Jane a Clayton (jmenoval se stejně jako Clayton Poindexter III. z New Portu a Palm Beach. Když se ho Nick zeptal, co dělá, Clay­ton odvětil: „ŽZPP.“ Nick samozřejmě neměl ani po­tuchy, co to znamená. Clayton se zasmál. „ŽZPP - žádné zřejmé prostředky podpory - termín, který se používá pro všechny flákače.“) v nepřítomnosti Mo­nique zjevně hráli roli hostitelky a hostitele. Předsta­vili ho všem ostatním. Během první hodiny v Silvero­vě sídle vypil Nick tři nebo čtyři martini a alespoň sedmkrát vyprávěl, jak to bylo s Teresou.</p>

<p>Touto dobou už dostával pěknou špičku. Zpíval si pro sebe, když si bral další martini z podnosu nabízeného obsluhou. Alkohol ho povznesl na duchu a udělal do­časně přívětivým a bodrým. Nick stál na vnitřním dvorku a rozmlouval s příjemnou, asi pětadvacetile­tou ženou, která se jmenovala Anne a uvedla se jako „jezdecký partner“ Monique, když zaslechl z obýva­cího pokoje pochvalný potlesk. „To je Monica,“ pro­hlásila Anne. „Pojďme se podívat.“</p>

<p>Ohromné schodiště Silverova honosného koloniál­ního sídla se zvedalo k odpočívadlu možná dva met­ry nad podlahu obývacího pokoje a pak se rozvětvo­valo. Do prvního patra pokračovaly z odpočívadla dvoje schody. Monique stála na plošině, oblečená do jednoduchých pletených šatů barvy námořní modři, které jí seděly na nádherném těle jako ulité, a děko­vala za potlesk. Šaty měly na zádech velký výstřih, téměř až tam, kam jí dosahovaly nádherné dlouhé vlasy. Otočila se, aby potěšila asi čtyřicet hostů. Vpředu jí vedly z ramen do pasu dva tenké kousky látky, které dostatečně kryly obě ňadra, ale necháva­ly přiměřený výstřih, aby bylo co obdivovat. Nick, uchvácený pohledem na svou královnu, se nadšeně připojil k ovacím a trochu příliš hlasitě křikl: „Bravo. Bravo.“ Zdálo se, že ho Monique neslyší. Otočila se a dívala se na schody.</p>

<p>Trvalo to možná celou minutu, než Nick pochopil, co vlastně sleduje. Po schodišti sestoupil muž, vypa­dající vznešeně, těsně po padesátce, oblečený v béžo­vém smokingu šitém na míru a s úžasným smaragdem na malíčku, a objal Monique kolem pasu. Ta vystou­pila na špičky a políbila ho. Usmál se a zamával na hosty, kteří zdvořile tleskali. Manželé spolu sešli do obývacího pokoje.</p>

<p><emphasis>Kdo to může být?</emphasis> dumal Nick. I přes džin, vermut a všechny neuvěřitelné pocity našel odpověď. <emphasis>To je její manžel, Aaron. Co tady dělá? Proč mi to neřekla?</emphasis> A pak velice rychle následovalo: <emphasis>Jak mi to může dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lat? Já miluju ji a ona mě. Tady musí být něco velmi špatného. To se přece nemůže dít</emphasis>.</p>

<p>Snažil se nadechnout, měl však pocit, jako by mu prsa sevřely čelisti jakéhosi obrovského nakladače. Instinktivně odvrátil pohled od Monique a Aarona, kteří zavěšeni kráčeli po schodišti dolů. Přitom rozlil část martini Anne na rameno. Velice neohrabaně se omluvil. Vyvedlo ho to úplně z míry. Doklopýtal k baru, zoufale se snažil dýchat a zastavit bušení v hrudi. <emphasis>Ne. Ne. Tohle mi přece nemůže dělat. To mu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sí být nějaký omyl</emphasis>. Jeho mysl nedokázala rozšifrovat zprávu, kterou jí předávaly oči. Rychle vypil další martini. Sotva si uvědomoval okolí a zmatené pocity, které mu drásaly duši.</p>

<p>„Tady je.“ Slyšel za sebou hlas, hlas, který pro ně­ho znamenal všechno, co je v životě cenné a důležité, hlas lásky. Tentokrát byl však k smrti vyděšen. Otočil se a těsně před ním stáli Monique a Aaron.</p>

<p>„Tak konečně se můžu setkat s mladým mužem, o němž jsem tolik slyšel,“ řekl Aaron. Byl milý, přá­telský, beze stopy čehokoli jiného než vděčnosti v hlase. Podával Nickovi ruku. Monique se usmívala. <emphasis>Bože, je tak krásná. </emphasis><emphasis>I</emphasis><emphasis> te</emphasis><emphasis>ď,</emphasis><emphasis> kdy bych ji měl nenávidět</emphasis>. Nick si mechanicky potřásl s Aaronem rukou a mlčky přijal jeho poděkování za to, že „nabídl svou pomoc, když se Teresa ocitla v nesnázích“. Nick neřekl nic. Otočil se, aby se podíval na Monique. Ta ho políbila na tvář. <emphasis>Ach, tyhle rty. Jak po nich ještě toužím. Proč? Proč? Co s námi te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>bude?</emphasis></p>

<p>Znenadání si uvědomil, že má v očích slzy. <emphasis>Pane</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bože, já začnu brečet</emphasis>. Nadmíru v rozpacích se náhle omluvil a vyšel na dvorek. Teď už mu slzy kanuly po tvářích. Měl strach, že si sedne na trávu a bude vzly­kat jako nemluvně. Zmatený a plný otázek se s po­chýlenou hlavou procházel zahradou a bez úspěchu se snažil pravidelně dýchat.</p>

<p>Ucítil na lokti něčí ruku. Byla to Jane, poslední oso­ba na světě, kterou chtěl v tomto okamžiku vidět. „Za pár minut za tebou přijde. Nejdříve musí s Aaronem obejít všechny hosty. Víš, jak to chodí na večírcích, když je člověk hostitel.“ Jane si zapálila cigaretu. Nick s určitostí věděl, že co nevidět začne zvracet. Rychle se otočil, chtěl ji požádat, aby zhasla cigaretu, a ztratil rovnováhu.</p>

<p>Možná to způsobilo pití, možná adrenalin, snad to­ho bylo jen na něho příliš moc. Roztočila se mu hlava a ne a ne se zastavit. Bezděčně se opřel o Jane, hledal oporu. Ta si to špatně vyložila a přitáhla si jeho hlavu k rameni. „No tak, no tak,“ utěšovala ho. „Neber si to tak k srdci. Ještě si s Monique najdete čas, abyste byli spolu. Aaron se tady zdrží jenom dva dny a pak se vrací do Montrealu, ke své práci. Kromě toho,“ řekla s gustem, „jestli jsi tak dobrý, jak Monica tvrdí, udě­lalo by mi potěšení postarat se o tebe, když ona je s Aaronem.“</p>

<p>Nick ji odstrčil a klopýtl dozadu. Cítil se, jako by ho právě udeřili do tváře perlíkem. Plný význam její poznámky se mu nořil do mysli pomalu a nekontrolo­vatelná směsice zlosti a bolesti vyvřela na povrch. <emphasis>Cože? Cože? Ona to ví. Tahle přežraná čubka to ví. Možná, že to vědí všichni. Tak co? K čertu s tím! K čertu s tím vším!</emphasis> Téměř okamžitě potom, když mu myslí prolétly večerní události, to pokračovalo. <emphasis>Jak se odsud dostanu? Kde je východ?</emphasis> Jak obcházel dům k průčelí, už nechtěl jít dovnitř, vyšel mu z hloubi nit­ra zvuk, zvuk, který se prodral na povrch a nedal se zadržet. Bylo to zakvílení vyvolané bolestí, neutišitel­ný a nepotlačitelný výkřik zvířete v naprostém zoufal­ství. Tisíciletí zkulturňování vedla k tomu, že jen vzácně jsou takové výkřiky slyšet od lidí. Avšak tento hlasitý a nepříjemný křik, který zazněl do noci v Palm Beach jako siréna policejního auta, mu přinesl první úlevu. Zatímco se účastníci večírku snažili rozhod­nout, co to zaslechli, Nick nastoupil do svého pontia­ku model 1977 a ujížděl pryč.</p>

<p>Jel na jih k Fort Lauderdale, srdce mu stále bušilo ja­ko splašené a vlivem adrenalinu se celý chvěl. Nemys­lel na nic souvisle. Připadalo mu, že se mu obrazy ge­nerují v mysli náhodně, bez jakékoli jasné souvislosti. V ohnisku všech obrazů této fotomontáže byla Moni­que. Monique v kožichu z aljašského tuleně. Monique v červeně a bíle pruhovaných bikinách, Monique ve svých dnešních večerních šatech... Zamračil se, proto­že mimo hlavní záběr vlevo spatřil Aarona sestupující­ho po schodišti. Bylo to všechno bezvýznamné? Byla to jenom hra? Nick byl příliš mladý na to, aby věděl o různých odstínech šedi v životě. Pro něho to byla prostě otázka černé či bílé. Buď to bylo nádherné, ane­bo to stálo za karas. Monique ho bud vášnivě milovala a chtěla se vzdát svého luxusního života a vzít si ho, anebo ho jenom využívala, aby uspokojila své sexuální potřeby a své ego. <emphasis>Takže jsem byl jen další z jejích hra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ček</emphasis>, usoudil. <emphasis>Byl jsem pro ni jako její kožeš</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ny, koně, jachty a šaty. Prostě se se mnou cítila dobře</emphasis>.</p>

<p>Znechucen sám sebou, zoufalý až k nevíře, s boles­tí hlavy z množství martini, které mu začínalo trhat mozek na cáry, si Nick rychle sbalil šaty. Nekoupal se ani nejedl. Vzal si dolů k autu dvě aktovky, nechal vypůjčený smoking u správce obytného komplexu a vyjel k mezistátní 95. Pár kilometrů před dálnicí za­stavil na odpočívadle a povolil si několik slz. Nic víc. V tom okamžiku se zatvrdil a tak se bude navenek projevovat dalších deset let svého života. <emphasis>Už nikdy</emphasis>, řekl si. <emphasis>Už nikdy žádné čubce </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>edovolím, aby ze mě udělala vola. V žá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ném případě, José!</emphasis></p>

<p>Po těch deseti letech si v časném březnovém ránu Nick Williams ve svém kondominiu v Key West bez­myšlenkovitě pohrával s kovově zlatým předmětem ležícím na kávovém stolku a opět zažíval hroznou bo­lest, kterou cítil, když spatřil Monique na tom večírku s jejím mužem. Zahloubaně, s jistou dospělou mrzu­tostí si také pamatoval, jak dojel na I-95, jak se otočil doleva a na jih k Miami a k ostrovům Keys, ne dopra­va a na sever k Bostonu. Tehdy si nedokázal vysvětlit proč. Mohl by si říci, že Harvard je po Monique trivi­ální, anebo že chce studovat život, ne knihy. Nechá­pal, že jeho potřeba začít <emphasis>úplně</emphasis> znovu vyplývá ze sku­tečnosti, že se sám sobě nemůže podívat do očí.</p>

<p>Vzpomínkami na Monique od začátku do konce ne­procházel Nick už pět let. Tohoto rána byl poprvé schopen dívat se na vzpomenuté emoce s jistým, tře­baže malým odstupem a vidět celou záležitost se ždibcem perspektivy. Uvědomil si, že mu jeho slepá mladická vášeň připravila muka, stále se však zdráhal připustit, že Monique na tom nenesla vinu. Vzpomín­ka ho už alespoň nedrásala. Uchopil trojzubec a šel k oknu. <emphasis>Možná to te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> všechno přichází dohromady</emphasis>, řekl si. <emphasis>Nový poklad. Ko</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ečné odvržení nedospělých obav</emphasis>. Myslel na Carol Dawsonovou. Byla otravná, ale okouzlovala ho její vitalita a náruživost. Protože vždycky rád snil, představil si Carol ve svém náručí a vroucnost a něžnost jejího polibku.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třetí</strong></p>

<p>Carol uchváceně pozorovala, jak chobotnice dlouhý­mi chapadly chytila kořist. „Představ si, jaké by to bylo, kdyby člověk měl osm rukou,“ řekl Oscar Bur­cham. „Jen pomysli na architekturu mozku nutnou k tomu, aby oddělil všechny vstupy, určil, který sti­mul přichází z které končetiny, a koordinoval všechna chapadla při obraně nebo získávání potravy.“</p>

<p>Zasmála se a obrátila se k svému společníkovi. Stá­li před velkým oknem z průsvitného skla uvnitř matně osvětlené budovy. „Ach, Oscare,“ řekla starému muži s jasnýma očima, „ty se nikdy nezměníš. Jenom ty můžeš myslet na všechny tyhle živé tvory jako na bi­ologické systémy s architektonickou stavbou. Neuva­žuješ někdy o jejich citech, jejich snech ve spánku, je­jich chápání smrti?“</p>

<p>„Ale ano, uvažuju,“ odpověděl se zábleskem v oku. „Je však v podstatě nemožné, aby lidi, dokonce i ti s vyvinutým jazykem a rozvinutou schopností komu­nikace, pravdivě popsali jejich pocity. Jak bychom mohli poznat nebo pochopit například delfínův pocit osamělosti? Naším sentimentálním způsobem jim při­pisujeme lidské emoce, což je směšné.“ Na okamžik se odmlčel a přemýšlel. „Ne,“ pokračoval, „je užiteč­nější provádět vědecké zkoumání na úrovni, kde mů­žeme chápat odpovědi. Věřím, že budeme-li vědět, jak tato stvoření ve vědeckém smyslu toho slova fun­gují, přivede nás to s větší pravděpodobností k jejich emocionálním kvocientům, než provádění psycholo­gických experimentů, jejichž výsledky nelze interpre­tovat.“</p>

<p>Carol se k němu naklonila a láskyplně ho políbila. „Ty bereš všechno, co říkám, tak vážně, Oscare. I když si dělám legraci, ty vždycky mým slovům vě­nuješ pozornost.“ Zmlkla a hleděla stranou. „Jsi jedi­ný, kdo to dělá.“</p>

<p>Oscar se teatrálně odtáhl a položil jí obě ruce na pravé rameno. „Někde tady vězí střípek... Vím to ur­čitě... Je téměř vždycky tady... Ach, našel jsem ho.“ Pohlédl se na ni chápavě. „Nehodí se to, víš? Ty jsi přece úspěšná, dokonce slavná reportérka a pořád tr­píš tím, co se dá označit jako extrémní nedostatek jis­toty. Čeho se to týká? Pohádali jste se dneska ráno se šéfem?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděla Carol, když přecházeli místnost k jiné části akvária. „No, jen tak trochu, řekla bych. Víš, jaký je. Chce řídit všechno sám. Já pracuju na téhle velké reportáži v Key West. Dale přijede na le­tiště, aby mě vyzvedl, vezme mě na snídani a pak mi dává přesné pokyny, co všechno bych měla dělat, abych splnila svůj úkol. Jeho doporučení jsou skoro všechna dobrá a já oceňuju jeho pomoc v technických záležitostech, ale štve mě <emphasis>způsob</emphasis>, jakým se mnou mluví. Jako kdyby si myslel, že jsem nána pitomá ne­bo co.“</p>

<p>Oscar se na ni pozorně díval. „Carol, drahoušku, mluví tak se všemi, mě nevyjímaje. Nic tím nemyslí. Je naprosto přesvědčen o své nadřazenosti a ještě se v jeho životě nestalo nic takového, co by ho nutilo svůj názor změnit. Ze svých patentů se stal milioná­řem, ještě než dostudoval MIT (Massachusetts Insti­tute of Technology - Massachusettský technický in­stitut).“</p>

<p>Odpověděla netrpělivě a zdrceně: „To všechno vím, Oscare, věř mi, vím to. Ale ty ho zase chráníš. Dale a já jsme už skorem rok milenci. Říká každému, jak je na mě hrdý, jak moc ho těší, že ho má mysl povzbu­zuje. Ale když jsme spolu, jedná se mnou jako s idio­tem. Dneska ráno jsme se dokonce dohadovali, co bu­du snídat. Proboha, nominovali mě na Pulitzerovu cenu, ale chlapík, který si mě chce vzít, si myslí, že si nedokážu sama objednat snídani.“</p>

<p>Stáli před velkou nádrží s křišťálově průzračnou vo­dou. Kroužilo v ní asi pět malých velryb, občas se vy­nořily na povrch pro vzduch. „Na začátku jsi přišla za mnou a chtěla jsi znát můj názor, mladá přítelkyně,“ řekl potichu. „A já jsem ti řekl, že si myslím, že vaše duše jsou neslučitelné. Pamatuješ si, cos mi odpově­děla?“</p>

<p>„Ano,“ reagovala s pokorným úsměvem. „Zeptala jsem se tě, co hlavní vědecký pracovník MOI může vůbec vědět o duši. Mrzí mě to, Oscare. Mrzelo mě to už tenkrát. Byla jsem tak svéhlavá. Dale vypadal na­venek, bez podrobného poznání ohromně a já jsem chtěla, abys mi to schválil...“</p>

<p>„Zapomeň na to,“ přerušil ji. „Víš, co k tobě cítím. Ale nikdy nepodceňuj vědce. Někteří z nich,“ řekl roztržitě, „chtějí znát fakta a koncepty, aby nakonec pochopili celkovou podstatu všeho. Včetně toho, če­mu se říká duše.</p>

<p>Podívej se na tyhle velryby,“ pokračoval Oscar, zrychlil a dovedně změnil téma. „Mapujeme jejich mozky už skoro deset let, izolujeme různé funkce v určitých místech a snažíme se najít korelaci jejich mozkové struktury s lidskou. Máme rozumné úspě­chy. Odlišili jsme jazykovou funkci, která řídí jejich zpěv, a určili místa fyzické kontroly pro všechny čás­ti těla. Je fakt, že jsme v mozku velryby našli oblast, která odpovídá ekvivalentní funkci pro každou velkou schopnost v lidském mozku. Ale ještě existuje pro­blém, záhada, chceš-li to tak nazvat.“</p>

<p>Jedna velryba se zastavila, přestala obeplouvat ná­drž. Zdálo se, že je pozoruje. „V jejich mozku je vel­ký úsek, kterému nejsme schopni přisoudit žádnou ur­čitou funkci. Před léty jeden brilantní vědec naslouchal velrybím písním, když migrovaly, a pak tyto písně koreloval s jejich dalším chováním. Poslé­ze postuloval, že tato velká, nezmapovaná část jejich mozku je mnohorozměrná matice paměti. Vyslovil hypotézu, že si velryby v této matici ukládají všechny události; co vidí, slyší, dokonce cítí. A že tyto událos­ti při migraci znovu prožívají, aby zahnaly nudu. Na­še testy začínají jeho teorii potvrzovat.“</p>

<p>Carol to zaujalo: „Chceš říct, že do té matice mo­hou uložit celou sadu smyslových vjemů z něčeho dů­ležitého, jako je třeba porod, a pak si to vlastně napl­no přehrát při obzvláště nudném úseku migrační cesty? Jú! To je úchvatné! Mě má paměť pořád dráž­dí. Bylo by nádherné, kdybych do ní nějak mohla zá­měrně vstoupit a vyvolat si, co chci. Kompletně, i s pocity.“ Zasmála se této myšlence. „Vždycky bě­hem léta se vyskytly časové úseky, kdy jsem si nedo­kázala přesně vzpomenout, jaký ohromný pocit má lyžař na sněhu, a skoro jsem zpanikařila, dělala jsem si starosti, jestli ten pocit v následující zimě ještě po­znám.“</p>

<p>Oscar mávl na velrybu a ta odplula. „Buď opatrná,“ řekl. „I jiní lidé si mysleli, že by bylo fantastické, kdybychom měli kompletnější paměť - jako počítač. Předpokládejme tedy, že bychom měli perfektní, mnohorozměrnou paměť jako ta, kterou hypoteticky přisuzujeme velrybě. A předpokládejme, že by nám chybělo řízení vstupu do ní, právě tak, jak je tomu u lidí teď. Tedy, že nemůžeme rozhodnout, <emphasis>co</emphasis> si pamatujeme a <emphasis>kdy</emphasis> se nám to vybaví. To by vedlo k jistým problémům. Dokonce bychom mohli být jako druh nefunkční. Písně, obraz, čichový vjem, dokonce i chuť koláče by nás mohla znenadání přinutit prožít nanovo plné pocity spojené se smrtí milované osoby. Mohli bychom opět vidět bolestnou hádku mezi našimi rodiči. Nebo i trauma našeho zrození.“</p>

<p>Oscar se na chvilku odmlčel. „Ne,“ řekl nakonec, „evoluce nám dobře posloužila. Nedokázala vyvinout mechanismus řízení vstupu do naší paměti. Aby nás chránila, zabránila nám tak zničit se chybami nebo minulými událostmi, zabudovala nám do paměti při­rozený proces blednutí...“</p>

<p>„Carol Dawsonová. Carol Dawsonová. Dostavte se okamžitě do audiovizuální místnosti vedle ředitelovy kanceláře.“</p>

<p>Amplion přerušil klid v akváriu MOI. Carol Oscara objala. „Bylo to nádherné, Ozzie, jako vždycky,“ řek­la a pozorovala, jak mrkl, když užila svůj mazlivý tvar jeho jména. „Vypadá to, že už dokončili vyvolá­vání obrázků. Mimochodem, myslím si, že ta věc o paměti velryb je úchvatná. Chci se sem vrátit a udě­lat o tom reportáž. Možná někdy příští týden. Pozdra­vuj ode mne svou dceru a vnuka.“</p>

<p>Carol se tak zabrala do hovoru s Oscarem, že na chvíli zapomněla, proč časně ráno do Miami přiletěla. Když se teď vracela z akvária do hlavní budovy MOI, opět ji uchvátil silný pocit vzrušení. Dale si byl u sní­daně jistý, že zpracování infračervených snímků od­halí něco zajímavého. „Koneckonců,“ zdůvodňoval logicky, „poplach na neznámý předmět se ozval víc­krát. A na obrazech ve viditelném spektru nebylo vi­dět nic. Takže poplach způsobily buď infračervené snímky, anebo algoritmus správně nefungoval. Druhá možnost je velice nepravděpodobná, protože jsem tok údajů navrhl sám a moji nejlepší programátoři jej po zakódování otestovali.“</p>

<p>Když Carol vstoupila do konferenční místnosti, Da­le byl nezvykle vzrušený. Chtěla se ho zeptat, ale umlčel ji rázným zavrtěním hlavy, které následovalo hned po úsměvu na uvítanou. Mluvil ke dvěma tech­nikům z Laboratoře pro zpracování zobrazení. „Dob­rá, jsme tedy dohodnuti. Ukazujte snímky v této se­kvenci. Požádám o další použitím voliče.“ Technici opustili místnost.</p>

<p>Přistoupil ke Carol a chytil ji za ruce. „Nebudeš to­mu věřit,“ prohlásil, „jakou jsme objevili bonanzu. Ohromnou bonanzu!“ Trochu se zklidnil. „Ale pěkně po pořádku. Slíbil jsem si, že ti to nepokazím.“ Uká­zal jí na židli u konferenčního stolu před velkou obra­zovkou a posadil se vedle ní.</p>

<p>Stiskl tlačítko dálkového ovládání. Na velké obra­zovce se objevila „mrtvolka“, jediný snímek tří vel­ryb v oblasti útesu pod člunem. Vpravo pod velryba­mi byl jasně vidět otvor. Dale pohlédl na Carol. „Vidím,“ pokrčila rameny, „co je na tom? Udělala jsem pod vodou snímky, které jsou právě tak dobré.“</p>

<p>Otočil se k obrazovce a několikrát stiskl dálkové ovládání. Po sobě jdoucí scény se stále rostoucím zvětšením najížděly na díru v korálovém útesu, až izolovaly malý záblesk v dolní levé straně štěrbiny a umístily ho do středu obrazovky. Dale opět pohlédl na Carol. „Mám podobný zvětšený snímek,“ řekla za­myšleně. „Ale nedá se říct, jestli tam skutečně něco je, nebo je to artefakt fotografického procesu.“ Zara­zila se. „Ačkoli fakt, že dva naprosto různé postupy našly světlo na místě v podstatě stejném, naznačuje, že o zkreslení způsobené zpracováním nejde.“ Se zá­jmem se naklonila dopředu. „Tak co bude dál?“</p>

<p>Dale se už nedokázal ovládnout. Vyskočil a začal přecházet po místnosti. „Co bude dál?“ začal, „dál může být tvá vstupenka na Pulitzerovu večeři v New Yorku. Teď ti ukážu přesně stejnou sekvenci snímků, jenže tyhle byly získány v infračervené oblasti o zlo­mek sekundy později. Sleduj pozorně, obzvláště ve středu pukliny.“</p>

<p>První zpracovaný infračervený snímek zabíral stej­nou oblast pod člunem, jakou ukázal první snímek ve viditelné části spektra. Infračervený obraz však před­váděl teplotní změny v záběru. Při zpracování každý samostatný maticový prvek snímku dostal určitou teplotu, kterou určovalo infračervené záření pozoro­vané v té části záběru. Blízké teploty se pak při počí­tačovém zpracování zařadily do skupin a dostaly stej­nou barvu. Tento postup vytvářel izotermální oblasti, neboli oblasti přibližně stejné teploty, které byly vizu­álně spojeny barvou. Výsledkem bylo, že na prvním snímku měly velryby červenou barvu, většina rostlin na útesu modrou a normalizovaná teplota vody vytvá­řela našedlé pozadí. Carol to chvilku trvalo, než si na zobrazení zvykla. Dale se vítězoslavně usmíval. Než se Carol mohla soustředit na dvě malé oblasti upro­střed díry v útesu, jednu červenou a druhou hnědou, začal postupně obraz zvětšovat. Za několik sekund in­fračervené zvětšení štěrbiny jasně ukázalo, proč je tak vzrušený.</p>

<p>„Říkal jsem ti, že pod člunem něco bylo,“ prohlásil a šel k obrazovce, kde ukázal na hnědý podlouhlý předmět. Předmět měl na jednom konci válcový tvar, na druhém se zužoval do hrotu. Štěrbina po zvětšení vyplňovala téměř celou obrazovku. I s takovým zvět­šením měl infračervený snímek vynikající kvalitu. Uv­nitř otvoru bylo vidět tři nebo čtyři různé barvy, avšak pouze dvě, hnědá a červená, se rozprostíraly spojitě přes významný počet maticových prvků obrazu.</p>

<p>„Panenko skákavá,“ vykřikla Carol, bezděčně se zvedla ze židle a připojila se k Dalemu, „ta hnědá věc musí být ztracená řízená střela. Byla celou tu dobu pod námi.“ Vzala ukazovátko a zamířila jím na obrazovku. „Ale co je tahle červená plocha? Vypadá to jako Čínská kočka z Alenčiných dobrodružství v říši divů.“</p>

<p>„Nejsem si zcela jist,“ odpověděl Dale, „ale není to asi nic, co by mělo velký význam. Mám však blázni­vý nápad. Je vlastně založený na tom, co jsi mi řekla o podivném chování těch velryb. <emphasis>Mohla</emphasis> by to být hla­va další velryby, schované před světlem a vykukující z jeskyně. Nebo co ten otvor vlastně je. Tady, podívej se na tohle. Když to trochu zmenšíme, dostaneme je­den obraz, který ukáže obě červené izotermální oblas­ti. Podívej se, jak červená oblast ve středu štěrbiny a červená tvých hlídacích velryb vypadají stejně. I při dalším zvětšení zůstávají obě oblasti v teplotě srovna­telné. Není to žádný důkaz, ale určitě to podporuje můj návrh.“</p>

<p>Carol už horečně uvažovala dál. Už plánovala další krok. Je nutné, aby vylovila řízenou střelu, dříve než ně­kdo jiný zjistí, že tam je. Musí se co nejdříve vrátit do Key West. Vzala si kabelku a aktovku. „Prosím tě, Da­le, může mě někdo odvézt na letiště? Okamžitě. Chci opět zavolat poručíku Toddovi a trochu ho vystrašit. Víš, aby byl poněkud opatrnější, abychom získali čas.“</p>

<p>Odmlčela se, přemýšlela najednou o milionu věcí. „Ale nemůžu volat odsud, aby nepojal podezření... A musím si na zítřek objednat člun... Ach, mimocho­dem, předpokládám, že máš pro mě výtisky těchhle obrázků.“</p>

<p>Dale přikývl a dodal: „Mám. Ale nejdříve se posaď, a na chvilku se uvolni. Chci ti ukázat ještě něco. Za­tím nevím, jestli je to skutečný úkaz, ale pokud ano...“ Carol chtěla protestovat, z jeho vystupování však vyzařovalo něco, co jí signalizovalo, aby posle­chla. Posadila se. Dale se pustil do přednášky o zvý­razňovacích algoritmech, vysvětloval, jak lze infor­maci obsaženou v obrazech roztáhnout, aby se zvýraznily vybrané rysy a usnadnila interpretace.</p>

<p>„Dobrá, dobrá,“ přerušila ho po chvíli. „Potřebuji jenom základ. Už vím, jak jste ty i tvoji inženýři chytří.“</p>

<p>Dale vyvolal na obrazovku první infračervený sní­mek, ten, který ukazoval celkový pohled na tři velry­by pod člunem. „Tenhle obraz nemá velké teplotní rozlišení. Každý maticový prvek v oblasti zabarvené například červeně nemá přesně stejnou teplotu. Ve skutečnosti činí rozptyl teplot pro stejnou barvu při­bližně pět stupňů. Když obraz roztáhneme a zvolíme izotermální oblast tak, aby pokrývala jen <emphasis>dva</emphasis> stupně, dostaneme tohle zobrazení.“</p>

<p>V novém zobrazení se objevilo deset barev. Bylo mnohem těžší vidět jednotlivé rysy a body nepravých údajů nesmírně ztěžovaly interpretaci obrazu. Část předku jedné velryby měla teď jinou barvu než její ostatní tělo.</p>

<p>„Mez přesnosti zařízení, kdy se syrová spektrální data převedou na teplotu, je asi jeden stupeň. Když stejný obraz ještě roztáhneme, aby spojené izotermál­ní oblasti pokrývaly jen jeden stupeň, pak se ze zobra­zení stane skoro patlanina. Teď je v něm pro izoter­mální oblasti dvacet různých barev, a protože šum neboli chyba každého bodu má stejnou velikost jako rozsah izotermální oblasti, je v podstatě nemožné vi­dět známé předměty, třeba jako ty tři velryby. Říkám ti tohle všechno předem, abych měl jistotu, že si uvě­domíš, že co ti teď ukážu, může být úplně nesprávné. Přesto však je to absolutně fascinující.“</p>

<p>Další obrázek vyvolaný na obrazovku byl zvětšený pohled na dno oceánu, přesně nad příkopem, který Carol sledovala, když se vracela, aby našla začátek stop. Známé rovnoběžné čáry se na infračerveném snímku daly sotva rozeznat. Štěrbina byla vlevo, té­měř mimo obraz. Po obou stranách příkopu označo­vala modrá barva, občas přerušovaná zelenou, dva útesy. Carol pohlédla na Daleho s tázavým výrazem na tváři.</p>

<p>„Tenhle zvětšený obraz má stejnou barevnou škálu jako velký referenční, z něhož představuje výřez. Ne­ní na něm nic zajímavého.“ Ukázal další obraz. „Ani tady, kde jsme opět zvýšili počet barev na deset. Ale podívej se na tohle.“ Na obrazovku naskočilo další zobrazení. Dalo se velice obtížně sledovat, natožpak interpretovat. Dvacet různých barev spojovalo podiv­né oblasti, vypadalo to však, že zcela náhodně. Snad jediné, co bylo na snímku pravidelné, byly kameny, na nichž rostl korál a další mořský život. A Daleho tak vzrušovaly právě tyto kameny.</p>

<p>„Tohle je to, co jsem chtěl, abys viděla,“ prohlásil a ukázal na kameny na obou stranách příkopu. „Ty dva útesy nemají stejnou barvu. Z nějakého neznámé­ho a naprosto nevysvětlitelného důvodu má každá ploška skály na <emphasis>tomhle</emphasis> útesu barvu šartréské zeleně. Na protější straně, jenom přes příkop široký necelý metr, je skála žlutá. Rozdíl jednoho stupně. Kdyby se nějaké žluté body objevily v zelených a naopak, pak bych řekl, že data zjevně nemají význam a že vlastně vidíme jenom šum. Ale tohle uspořádání si vynucuje pozornost.“</p>

<p>Carol nic nechápala. Viděla, že skála na jednom útesu je celá šartréská a na protějším žlutá. Ale nic jí to neříkalo. Zavrtěla hlavou. Potřebovala další vy­světlení.</p>

<p>„Nechápeš to?“ zeptal se Dale se závěrečným dra­matickým důrazem. „Pokud jsou tyto údaje správné, tak jsme objevili něco velice důležitého. Buď je <emphasis>uvnitř</emphasis> jednoho útesu nějaký zdroj, který působí, že povrch je rovnoměrně teplejší, anebo, a já připouštím, že to zní opravdu neuvěřitelně, jeden z nich <emphasis>není útes</emphasis>, a je to něco jiného, co se jako útes maskuje.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>

<p>Najít uprostřed pracovního dne místo k parkování poblíž domu Amandy Winchesterové bylo téměř vždy nemožné. Hemingwayův přístav oživil starou část města, kde žila, ale jako obvykle všichni podcenili potřebu parkování. Všechna renovovaná a nově natřená sídla z devatenáctého století podél Eaton street a Caroline street měla podél silnice nápisy, které sdělovaly takové věci jako ANI NEUVAŽUJTE O TOM, ŽE BYSTE ZDE PARKOVALI, POKUD ZDE NESÍDLÍTE, ale nebylo to nic platné. Lidé, kteří pracovali v obchodech kolem přístavu, parkovali, kde se jim to hodilo, a drahému parkovišti v přístavu se vyhýbali.</p>

<p>Po bezúspěšném patnáctiminutovém hledání místa se Nick Williams rozhodl zaparkovat u obchodu se smíšeným zbožím a jít asi blok k Amandině domu pěšky. Cítil podivnou úzkost. Část nervozity vyvolalo jeho vzrušení, cítil však také trochu viny. Amanda byla hlavním sponzorem původní expedice k vraku <emphasis>Santa Rosy</emphasis>, a když našli poklad, strávil s ní Nick dost času. Amanda, Nick a Jake Lewis si mysleli, že Homer Ashford a jeho společnice část pokladu nějak ukryli a tak je ošidili o jejich podíly. Nick a Amanda spolupracovali, snažili se najít důkazy, že je Homer okradl. Nepodařilo se jim však nic prokázat.</p>

<p>Během této doby se Amanda a Nick hodně sblížili. Viděli se v podstatě každý týden a Nick na ni jistou dobu myslel jako na tetu nebo babičku. Avšak asi po roce ji přestal navštěvovat. Nechápal to tehdy, ale skutečný důvod, proč se jí začal vyhýbat, bylo to, že Amanda byla pro něj příliš náruživá. A byla také vždycky příliš osobní. Kladla mu plno nepříjemných otázek, co vlastně se svým životem dělá.</p>

<p>Tohoto rána však neměl jinou možnost. Amandu většina lidí považovala za experta na potopené pokla­dy u ostrovů Keys. Svůj život zasvětila dvěma proble­matikám. Pokladům a divadlu. V obou měla encyklo­pedické znalosti. Nick jí předem nevolal, protože nechtěl mluvit o trojzubci, pokud se s ním Amanda nebude chtít setkat. Tiskl tedy zvonek u dveří v prů­čelí jejího nádherného domu s jistým rozechvěním.</p>

<p>Dveře otevřela, vlastně jen pootevřela, mladá žena, málo přes dvacet. „Ano?“ řekla s tváří vklíněnou do škvíry a s ostražitým výrazem.</p>

<p>„Jmenuji se Nick Williams,“ řekl. Rád bych viděl paní Winchesterovou, jestli je to možné. Je doma?“ Nastala odmlka. „Jsem starý...“</p>

<p>„Má babička je dnes dopoledne velmi zaneprázdně­ná,“ přerušila ho úsečně dívka. „Snad byste mohl za­volat a sjednat si schůzku.“ Zavřela dveře a nechala Nicka stát na zápraží vedle sportovního pytle. Pak za­slechl další hlas, tlumený rozhovor a dveře se rozlétly.</p>

<p>„No tohle, dobrotivé nebe,“ pravila Amanda s roze­vřenou náručí. „Přišel mě navštívit mladý pán. Pojď sem, Nikki, a dej mi pusu.“ Nick upadl do rozpaků. Popošel a formálně starší ženu objal.</p>

<p>Potom se začal omlouvat. „Mrzí mě to, že jsem k vám tak dlouho nezašel. Chtěl jsem, ale nějak mi to nevy...“</p>

<p>„To je v pořádku, Nikki, já to chápu,“ přerušila ho přívětivě Amanda. Oči měla tak ostré, že popíraly její věk. „Pojď dovnitř a řekni mi, co se s tebou dělo. Ne­viděla jsem tě od, má dobroto, už to budou jistě dva roky, co jsme si dali ten koňak po <emphasis>Tramvaji do stanice Touha</emphasis>.“ Vedla ho do místnosti, která sloužila jako obývací pokoj i studovna, a posadila ho vedle sebe na pohovku. „Víš, Nikki, považovala jsem tvé poznám­ky o herečce, která hrála Blanche DuBois, za nejvý­stižnější z těch, co jsem během celé sezóny slyšela. Měl jsi pravdu. Nedokázala hrát Blanche jinak než ja­ko úplně mentálně retardovaný případ. Ta žena prostě neměla vůbec pojem o ženské sexuální přitažlivosti.“</p>

<p>Nick se rozhlédl kolem. Pokoj se za osm let, kdy zde byl naposled, skoro nezměnil. Strop byl velmi vy­soko, možná čtyři a půl metru. Podél stěn stály kni­hovny, jejichž plné police sahaly až ke stropu. Proti dveřím visel obrovský obraz na plátně, na němž Amanda a její muž stáli před svým domem na Cape Cod, a ten tvořil dominantu místnosti. V pozadí mal­by bylo částečně vidět nový ford, model 1955. Aman­da byla na obraze zářivě krásná, bylo jí tehdy přes tři­cet, na sobě bílou večerní róbu s vyzývavým červeným lemem kolem zápěstí i kolem límce. Man­žel měl oblečen černý smoking. Byl z větší části ple­šatý, krátké světlé vlasy na spáncích prošedivělé. Oči měl teplé a laskavé.</p>

<p>Amanda se Nicka zeptala, jestli chce čaj, a on při­kývl. Vnučka Jennifer zmizela do haly. Amanda se otočila a vzala Nicka za ruce. „Jsem ráda, že jsi přišel, Nikki. Chyběl jsi mi. Čas od času slyším tu a tam ně­jaký útržek o tobě nebo tvém člunu, ale informace z druhé ruky jsou často úplně zkreslené. Co děláš? Ještě pořád čteš? Máš nějakou dívku?“</p>

<p>Nick se zasmál. Amanda se nezměnila. Nikdy si ne­potrpěla na prázdné řeči. „Žádnou dívku,“ odpověděl, „stejný problém jako vždy. Ty, které jsou inteligentní, jsou buď arogantní, nebo citově nevhodné, anebo obé. Ty, které jsou citlivé a laskavé, nepřečetly ani jednu knihu.“ Z nějakého důvodu mu vytanula na mysli Ca­rol Dawsonová a bez přemýšlení skoro řekl, „s výjim­kou, <emphasis>možná</emphasis>,“ ale zarazil se. „Co potřebuju,“ řekl mís­to toho, „je někdo jako ty.“</p>

<p>„Ne, Nikki,“ odpověděla Amanda a náhle zvážněla. Složila ruce do klína a okamžik upřeně hleděla přes pokoj. „Ne,“ opakovala tiše. Potom, když se otočila zpět, aby se na něho dívala, jí hlas opět zesílil. „Ani já nejsem pro tebe dost perfektní. Pamatuji si dobře všechny tvé fantastické vize půvabných mladých bo­hyň. Nějak sis smíchal nejlepší části všech žen ze svých oblíbených románů se svými sny z doby dospí­vání. Vždy mi připadalo, že kladeš ženy na piedestal, musí to být královny nebo princezny. Ale v dívkách, s nimiž sis dával schůzky, jsi hledal nedostatky, zna­ky obyčejnosti a náznaky přízemního chování. Jako kdybys skoro doufal, že je shledáš nedokonalými, že najdeš puklinu v jejich brnění, abys mohl ospravedl­nit svůj nedostatek zájmu.“</p>

<p>Jennifer dorazila s čajem. Nick se cítil nesvůj. Už zapomněl, jaké je to mluvit s Amandou. Její emocio­nální sondování i kritické postřehy ťaly teď přímo do živého. Nepřišel ji navštívit, aby rozebírala jeho po­stoje k ženám. Změnil téma.</p>

<p>„Když už hovoříme o pokladech mezi ženami,“ se­hnul se a zvedl sportovní vak, „našel jsem včera při potápění něco velice zajímavého. Myslel jsem si, že jsi možná už něco podobného viděla.“ Vytáhl trojzu­bec a podal jej Amandě. Ta jej téměř upustila, protože nebyla připravena na to, jak je těžký.</p>

<p>„Dobrotivé nebe,“ prohlásila. Hubená ruka se jí třásla námahou, jak držela zlatý trojzubec před sebou. „Z čeho to může být? Je to příliš těžké, aby to bylo zlato!“</p>

<p>Nick se naklonil a předmět vzal. Držel jí ho, když přejížděla prsty po jeho mimořádně hladkém povr­chu. „Nikdy jsem neviděla nic jako tohle, Nikki. Ne­potřebuji se ani dívat do svých knih a na fotografie, abych to porovnala. Hladkost opracování neodpovídá výrobnímu postupu v Evropě za doby galeon nebo po ní. Musí to být něco moderního. Ale nemůžu ti říct nic jiného. Kde jsi to proboha našel?“</p>

<p>Naznačil jí příběh jen v hrubých obrysech, jako vždy opatrný, aby neprozradil klíčové údaje. Nešlo jen o dohodu, kterou uzavřel s Carol a Troyem. Hle­dači pokladů doopravdy nevěří nikdy nikomu. Podělil se však s Amandou o svou myšlenku, že snad někdo ukryl tento kousek, možná i další, aby si je později vyzvedl. Tvrdil, že tento předpoklad je perfektně při­jatelným vysvětlením stop na dně oceánu.</p>

<p>„Zdá se mi to velice nepravděpodobné,“ namítla Amanda, „i když musím připustit, že si nevím rady a nemám lepší vysvětlení. Možná slečna Dawsonová má nějaké zdroje, které pomohou vrhnout světlo na původ téhle věci. Já jsem osobně viděla všechny vý­znamné kusy z pokladů vyzvednutých na ostrovech Keys v minulém století nebo prohlížela jejich zvětše­né fotografie. Můžeš mi dnes ukázat nový kousek a já ti asi dokážu říct, v které evropské zemi ho udělali a v kterém desetiletí. Jestliže tenhle předmět pochází z potopené lodi, pak je to moderní loď, téměř určitě po druhé světové válce. Víc ti nepomůžu.“</p>

<p>Nick dal trojzubec do sportovního pytle a zvedal se k odchodu. „Počkej ještě chvíli, než odejdeš, Nikki,“ požádala ho Amanda, když vstal. „Pojď sem na chvil­ku.“ Vzala ho za ruku a vedla na místo před velkým obrazem. „Měl bys Waltera rád, Nikki. Byl také sní­lek. Moc rád hledal poklady. Každý rok jsme strávili týden nebo dva na jachtě v Karibském moři, na oko hledali poklad, ale většinou spolu jen sdíleli své sny. Čas od času jsme našli na dně oceánu předmět, který jsme nedokázali blíže pochopit. Popouštěli jsme uzdu fantazii a vymýšleli si, jak jej vysvětlit. Téměř vždy existovalo nějaké prozaické vysvětlení, které nedosa­hovalo kvality našich fantazií.“</p>

<p>Nick stál vedle Amandy se sportovním pytlem v pravé ruce. Amanda se k němu otočila a něžně mu položila ruku na levé předloktí. „Ale na tom nezáleže­lo. Dokonce ani nevadilo, že jsme většinou skončili s úplně prázdnýma rukama. Protože jsme vždy našli opravdový poklad, svou vzájemnou lásku. Vždycky jsme se vrátili domů osvěženi, plni smíchu a vděčni za to, že nám život dovolil sdílet spolu další týden či deset dnů, v nichž jsme vymýšleli fantastické předsta­vy a hledali spolu poklad.“</p>

<p>V očích měla něžný a láskyplný pohled. Mluvila ti­še, ale vášnivě. „Nevím, kdy přijdeš znovu, nebo jest­li vůbec přijdeš, Nikki. Ale mám na srdci něco, co jsem ti chtěla už nějakou dobu říct. Chceš-li, můžeš to zavrhnout jako blouznění sentimentální staré ženy, ale možná už nebudu mít příležitost, abych ti to zopa­kovala. Máš všechny vlastnosti, které jsem milovala u Waltera: inteligenci, představivost, citlivost. Ale něco s tebou není v pořádku. Jsi pořád sám. Protože jsi sám tak volil. Své sny o pokladu, svou touhu po ži­votě s nikým nesdílíš. Velice mě rmoutí, když to vi­dím.“ Na chvilku se odmlčela a zadívala se na obraz. Potom dokončila svou myšlenku, téměř jako by mlu­vila jen k sobě. „Protože když je ti sedmdesát a ohléd­neš se za sebe, co život znamenal, nesoustředíš se na své samostatné činnosti. Budeš si pamatovat přede­vším případy doteku, doby, kdy tvůj život obohatil okamžik sdílení s přítelem nebo milovaným člově­kem. Je nutné uvědomit si navzájem ten zázrak, je­muž se říká život. Až toto uvědomění nám dovoluje akceptovat naši smrtelnost.“</p>

<p>Nick nebyl na emocionální setkání s Amandou připra­ven. Myslel si, že se u ní zastaví jenom na chvilku, zeptá se jí na trojzubec a odejde. Až dodatečně si uvě­domil, že se k ní choval, co ji zná, velmi necitelně. Ona mu nabídla opravdové přátelství a on je odvrhl, úplně ji vymazal ze svého života, když mu jejich vztah nevyhovoval. Posmutněl, když mu došlo, jak sobecky se choval.</p>

<p>Jak pomalu kráčel po ulici a bezcílně si prohlížel nádherné staré domy postavené před více než sto lety, zhluboka se nadechl. Zažil zajedno ráno příliš mnoho citového vzrušení. <emphasis>Nejdřív Monique, pak Amanda. A vypadá to, že trojzubec všechny mé problémy nevy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řeší. Je legrační, jak věci vždycky přic</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ázejí ve skupi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nách</emphasis>.</p>

<p>Přistihl se, jak uvažuje, že možná v tom, co Aman­da říkala, je mnoho pravdivého. Uznal, že se v po­slední době cítí osamělý. A kladl si otázku, zda nejas­ná osamělost byla skutečně spojena s vkrádajícím se vědomím vlastní smrtelnosti. S uplynutím té fáze ži­vota, kterou Thomas Wolfe uctil vyjádřením: „Proto­že jsme byli mladí a věděli jsme, že nemůžeme nikdy zemřít.“ Nick se cítil hodně unavený, když přišel na konec chodníku a zabočil na parkoviště u obchodu se smíšeným zbožím.</p>

<p>Spatřil ji dřív než ona jeho. Stála u místa řidiče své­ho zbrusu nového červeného sportovního kupé mer­cedes. V ruce držela malou hnědou papírovou tašku a dívala se do okna auta, které stálo vedle jejího, do Nickova pontiaku z roku 1990. Nick pocítil rychlý vzestup adrenalinu v krvi a hned poté zlost a nedůvě­ru. Konečně ho zpozorovala, právě když spustil: „Ale, Greto, to je ale překvapení! Řekl bych, že je to jenom čirá náhoda, že jsme v této části Key West v přesně stejnou dobu.“</p>

<p>„Ja, Nicku, myslela jsem si, že je to tvoje auto. Jak se máš?“ Greta položila papírovou tašku na kapotu svého auta a šla přátelsky k Nickovi. Bud nepochopi­la ironii skrytou v jeho pozdravu, nebo ji ignorovala. Měla na sobě žluté tričko bez rukávů a těsně padnoucí modré šortky. Své blonďaté vlasy měla staženy vzadu do dvou krátkých copů.</p>

<p>„Nehraj si přede mnou na neviňátko, fräulein,“ vy­buchl Nick. „Vím, že jsi sem nepřišla nakupovat.“ Skoro křičel. Volnou rukou zdůrazňoval svá slova a bránil Gretě přistoupit blíž. „Tohle není zastávka na tvém okruhu. Přišlas sem, abys mě našla. Tak ven s tím. Co chceš?“ Přestal gestikulovat. Dva kolem­jdoucí se zastavili, aby pozorovali výstup.</p>

<p>Gretiny křišťálově jasné oči na něj chvilku zíraly. Neměla na sobě žádný mejkap. Až na vrásky v obli­čeji vypadala jako holčička. „Ty se ještě vztekáš, Nic­ku? Po všech těch letech?“ Došla až k němu a zchyt­rale se mu smála do očí. „Vzpomínám si na jednu noc, už to bude skoro pět let,“ řekla rozverně, „kdy jsi nebyl tak vzteklý. Tehdy jsi mě viděl rád. Žádal jsi mě, jestli tě vezmu na tu jednu noc, bez jakýchkoli otázek, a já jsem souhlasila. Byl jsi vynikající.“</p>

<p>Nick si v okamžitém záblesku připamatoval dešti­vou noc, kdy zastavil Gretu, právě když opouštěla molo. Vzpomněl si také, jak právě tu noc zoufale po­třeboval dotknout se někoho, kohokoli. „To bylo den po pohřbu mého otce,“ řekl hrubě, „a stejně to nezna­menalo ani kulový.“ Odvrátil zrak. Nechtěl se setkat s jejím pronikavým pohledem.</p>

<p>„To nebyl dojem, kterého jsem nabyla,“ pokračova­la Greta stejně rozverným, ale jinak citově nezabarve­ným tónem. „Cítila jsem tě v sobě, líbal jsi mě. Ne­můžeš mi teď říkat...“</p>

<p>„Koukni se,“ přerušil ji Nick, zřetelně podrážděn. „Co chceš? Nemíním tady stát celé dopoledne a doha­dovat se s tebou o nějaké pitomé noci před pěti lety. Já prostě vím, že jsi tady z nějakého konkrétního dů­vodu. Z jakého?“</p>

<p>Greta o krok ustoupila a tvář jí ztvrdla. „S tebou je to velmi těžké, Nicku. Mohlo by to být tak zábavné podnikat společně, kdybys nebyl takový, jak se to říká, taková osina v zadku.“ Na okamžik se odmlčela. „<emphasis>Po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slal</emphasis> mě Homer. Má pro tebe návrh. Chce vidět, co jsi včera našel v oceánu, a možná projednat partnerství.“</p>

<p>Nick se vítězoslavně zasmál. „Tak jsem měl celou dobu pravdu. Poslal tě, abys mě našla. A teď ten ba­stard chce diskutovat o partnerství. Ha. Ani za nic. Podruhé už mě neokradete. Řekni svému zaměstnava­teli nebo milenci nebo co vlastně je, ať si svůj návrh strčí do prdele. A teď, jestli dovolíš...“</p>

<p>Obešel Gretu a otvíral dveře svého auta. Chytila ho silnou paží za předloktí. „Děláš chybu, Nicku.“ Opět se do něj zavrtala očima. „Velkou chybu. Nemůžeš si to dovolit, dělat to sám. Co jsi našel, nemá asi žádnou cenu. Jestli je to tak, ať své peníze utrácí <emphasis>on</emphasis>.“ Její cha­meleoní oči se ještě jednou změnily. „A byla by to ta­ková zábava pracovat zase spolu.“</p>

<p>Nick nastoupil do auta a nastartoval motor. „Ani náhodou, Greto. Mrháš svým časem. Teď musím jet.“ Vycouval a pak vyjel do úzké uličky. Opět se plně soustředil na poklad. Tím, co mu o trojzubci řekla Amanda, byl na chvíli rozčarován, avšak skutečnost, že se o něj zajímá Homer, mu dala pocit síly. <emphasis>Ale</emphasis>, kla­dl si otázku, <emphasis>jak to, že to už ví? Kdo </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>luvil? Nebo nás někdo viděl?</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>

<p>Když se podplukovník Winters po naplánovaném set­kání s oddělením pro vztahy s veřejností vrátil do své kanceláře, jeho sekretářka Dora si okatě četla v míst­ních novinách. „Hm,“ řekla, aby záměrně přivolala jeho pozornost. „Je Vernon Winters, který dnes hraje hlavní roli <emphasis>v Noci s leguánem</emphasis> v divadle v Key West, někdo, koho znám? Nebojsou v tomto městě dvě oso­by stejného jména?“</p>

<p>Zasmál se. Měl Doru rád. Bylo jí skoro šedesát, by­la to černoška, více než desetinásobná babička a jedna z mála sekretářek na základně, které byly na svou prá­ci hrdé. Jednala se všemi, včetně podplukovníka Win­terse, jako se svými dětmi. „Tak proč jste mi nic ne­řek?“ tázala se s předstíraným rozhořčením, „Koneckonců, co kdybych si toho vůbec nevšimla? Řekla jsem vám už loni, abyste nám vždycky řekl, když hrajete.“</p>

<p>Vzal ji za ruku a mírně stiskl. „Chtěl jsem vám to říct, Doro, ale nějak mi to vypadlo. A víte, že má he­recká aktivita není u námořnictva ve velké oblibě, takže se s tím ani moc nechlubím. Ale do čtrnácti dnů budu mít pro vás a manžela lístky.“ Podíval se na ku­pu vzkazů na jejím stole. „Tolik, jo? A byl jsem pryč jen o něco víc než dvě hodiny. Neštěstí nikdy nechodí samo.“</p>

<p>„Dva z nich prý jsou naléhavé.“ Dora se podívala na hodinky. „Slečna Dawsonová <emphasis>z Miami Herald</emphasis> <emphasis>za</emphasis><emphasis>­</emphasis>volá asi za pět minut a poručík Todd otravoval celé dopoledne. Trvá na tom, že vás musí vidět ještě <emphasis>před</emphasis> obědem, anebo se nebude moct pořádně připravit na dnešní odpolední schůzi. Zjevně někdy ráno nechal dlouhý vzkaz ve vaší přísně tajné elektronické poště. Právě teď je na mě rozzuřený, protože jsem odmítla vyrušit vás ze schůzky, abych vám řekla o jeho vzka­zu. Je to opravdu tak důležité?“</p>

<p>Podplukovník Winters pokrčil rameny a otevřel dveře do své kanceláře. <emphasis>Rád bych věděl, co Todd chce</emphasis>, myslel si. <emphasis>Asi jsem se měl pod</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>vat do elektronic</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ké pošty, než jsem odešel na schůzku se šéfem</emphasis>. „Dala jste všechny ostatní vzkazy do počítače?“ zeptal se ještě Dory, než zavřel dveře. Přitakala. „Dobrá, pro­mluvím si se slečnou Dawsonovou, až zavolá. Řekně­te Toddovi, že ho přijmu za patnáct minut.“ Sedl si za stůl a zapnul počítač. Otevřel podadresář elektronické pošty a spatřil, že se dnes ráno objevily už tři nové vstupy, jeden ve frontě označené PŘÍSNĚ TAJNÉ. Podplukovník Winters se ohlásil, zadal příslušné kó­dové slovo a začal číst, co mu poručík Todd poslal.</p>

<p>Zazvonil telefon. Za několik sekund se ozvala bzu­čákem Dora a oznámila mu, že je to slečna Dawsono­vá. Než začali, podplukovník Winters souhlasil, že interview může probíhat po videotelefonu a že může být nahráváno. Poznal Carol okamžitě z jejích občas­ných vystoupení v televizi. Vysvětlila mu, že použí­vá komunikační zařízení na Mezinárodním letišti v Miami.</p>

<p>„Podplukovníku Wintersi,“ začala a neztrácela čas, „máme nepotvrzenou zprávu, že se námořnictvo za­bývá hledáním něčeho důležitého a tajného, a to v Mexickém zálivu mezi Key West a Everglades. Vaši tiskoví mluvčí i poručík Todd zprávu popřeli a odkázali nás se všemi otázkami na vás. Náš zdroj také uvedl, a my jsme si později obě tyto skutečnosti ověřili, že dnes pluje v zálivu velké množství lodí vybavených špičkovou technikou a že jste se snažili vypůjčit komplikované oceánské teleskopy z Miam­ského oceánografického institutu. Můžete k tomu ně­co říci?“</p>

<p>„Jistě, slečno Dawsonová.“ Podplukovník nasadil svůj nejlepší herecký úsměv. Při ranním setkání s ad­mirálem si odpověď pečlivě nacvičil. „Je opravdu úžasné, jak rychle se šíří pověsti, obzvláště když ně­kdo podezírá námořnictvo z nezákonných činů.“ Za­chichtl se. „Celá činnost je pouze příprava na běžné manévry, které proběhnou příští týden. Někteří ná­mořníci na lodích s technikou vyšli ze cviku a chtěli se tento týden trochu procvičit. Co se týká teleskopů z MOI, chceme je použít při manévrech, abychom otestovali jejich hodnotu při vyhodnocování podvod­ních hrozeb.“ Pohlédl přímo do kamery. „Tak to je, slečno Dawsonová. Nic zvláštního se neděje.“</p>

<p>Carol sledovala podplukovníka na monitoru na le­tišti. Očekávala někoho s impozantním nádechem au­tority. Tomuto muži viděla v očích měkkost, jistou citlivost, která je u důstojníka z povolání neobvyklá. Dostala okamžitý nápad. Došla těsně ke své kameře. „Podplukovníku Wintersi,“ řekla příjemně, „dovolte, abych vám položila hypotetickou otázku. Kdyby ná­mořnictvo testovalo nový typ řízené střely a jedna se při testovacím letu odchýlila, možná dokonce ohrozi­la obydlená střediska, nebylo by pravděpodobné, že by námořnictvo pod záminkou důvodů národní bez­pečnosti popřelo, že k takové věci došlo?“</p>

<p>Na zlomek sekundy výraz v očích podplukovníka Winters zakolísal. Vypadal až šokovaně. Ale rychle se opět ovládl. „Je těžké odpovědět na takovou hypo­tetickou otázku,“ intonoval formálně, „ale můžu vám říct, že se námořnictvo přidržuje zásady informovat veřejnost o své činnosti. Jedině kdyby tok informací k veřejnosti mohl významně ohrozit naši národní bez­pečnost, mohlo by dojít k jisté formě cenzury.“</p>

<p>Interview rychle skončilo. Carol dosáhla svého cíle. <emphasis>Sakra</emphasis>, řekl si podplukovník Winters, když mu Dora oznámila, že poručík Todd čeká, aby ho navštívil. <emphasis>Měl jsem tu otázku čekat. Ale jak se to dozvěd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la? Po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dařilo se jí nějak přelstít Todda nebo někoho z osta</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ních d</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stojníků? Nebo to vyzradil někdo ve Washing</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tonu?</emphasis></p>

<p>Winters otevřel dveře do své kanceláře a poručík Todd se téměř vřítil dovnitř. Přišel s ním další vysoký mladý poručík s širokými rameny a hustým knírem, jehož Todd představil jako poručíka Ramireze z ná­mořní kontrarozvědky. „Četl jste můj vzkaz v elektro­nické poště? Co si o tom myslíte? Panebože, je skoro k nevíře, co si ti Rusové troufli. Neměl jsem ani potu­chy, že by mohli být tak mazaní.“ Todd rozčíleně pře­cházel po místnosti a skoro křičel.</p>

<p>Winters pozoroval, jak Todd rejdí po kanceláři jako fretka. <emphasis>Tenhle mladý poručík</emphasis>, uvažoval, <emphasis>moc pospí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chá, aby se někam dostal. Netrp</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>livost mu čiší z kaž</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dičkého póru. Ale co to propánajána mele o R</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>sech?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A </emphasis><emphasis>proč má s sebou toho mexického svalovce?</emphasis></p>

<p>„Posaďte se, prosím,“ odvětil podplukovník a uká­zal na dvě židle před stolem. Přísně se na poručíka Todda zadíval. „A začnete tím, že mi vysvětlíte, proč je tady poručík Ramirez. Znáte předpisy. Všichni jsme se s nimi znovu seznamovali minulý týden. Pou­ze důstojníci s hodností podplukovník nebo vyšší mo­hou povolit sdělení informací další osobě, a to na zá­kladě naléhavé potřeby, aby je znala.“</p>

<p>Todd se proti pokárání začal okamžitě hájit. „Pod­plukovníku Wintersi, pane,“ odpověděl, „jsem pře­svědčen, že se tady jedná o velký mezinárodní inci­dent, daleko větší, než aby se s ním vypořádali příslušníci speciálních projektů a systémového inže­nýrství sami. Nechal jsem dnes ráno v 0830 ve vaší elektronické poště vzkaz, abyste se při nejbližší mož­né příležitosti se mnou spojil, protože v projektu Zlo­mený šíp došlo k významnému novému pokroku. Když jsem od vás nedostal zprávu do 1000, přestože jsem se vás navíc několikrát snažil dosáhnout telefo­nicky, dělal jsem si starosti, že ztrácíme drahocenný čas. Potom jsem se spojil s poručíkem Ramirezem, aby on a jeho muži mohli zahájit činnost.“</p>

<p>Todd vstal. „Pane,“ spustil nanovo a hlas mu začal vzrušením vibrovat, „možná jsem to ve svém vzkazu v elektronické poště dost dobře neobjasnil. Máme pádné důkazy, že někdo dal střele Panther <emphasis>příkaz</emphasis>, aby se odchýlila hned poté, co se aktivoval APRS. Potvr­dili jsme speciálním manuálním prohledáním přeru­šovaných telemetrických údajů, že počítač přijímače povelů <emphasis>se zbláznil</emphasis> během dvou sekund těsně před od­chýlením řízené střely z její dráhy.“</p>

<p>„Uklidněte se, poručíku Todde, a znovu se posaď­te.“ Winters byl podrážděn, nejen Toddovým nonša­lantním přehlédnutím otázky dodržování předpisů, ale také neskrývaným obviněním, že on, Winters, za­nedbal své povinnosti při odpovídání na Toddovy vzkazy. Podplukovníkův den začal setkáním s admi­rálem, který velel letecké základně. Admirál chtěl po­drobnou zprávu o celé záležitosti kolem Zlomeného šípu. Takže se Winters ani nedostal do kanceláře, až na dvě minuty, dokud se nevrátil ze schůze s odděle­ním pro styk s veřejností.</p>

<p>Když se Todd opět usadil, Winters opatrně pokračo­val: „A teď mě ušetřete hysterie <emphasis>a svých</emphasis> osobních zá­věrů. Chci, abyste mě seznámil s fakty, pouze s fakty, pomalu a bez předpojatosti. Obvinění, která jste před okamžikem učinil, jsou velice, velice vážná. Podle mého soudu, jestli jste příliš rychle dospěl k neopod­statněným závěrům, může být zpochybněna vaše dů­stojnická způsobilost. Tak tedy začněte od začátku.“</p>

<p>Poručíkovi se objevil v očích záblesk vzteku, a hned otevřel svůj notes. Když začal, mluvil mono­tónně a pečlivě se varoval všech pocitů. „Přesně v 0345 dnes ráno,“ začal, „mě probudil kadet And­rews, který téměř celou noc pracoval na telemetric­kých údajích, které jsme získali ze stanice Canaveral a ze sledovací lodi poblíž Bimini. Měl za úkol projít plánovanou sekvenci událostí na palubě řízené střely Panther a určit, pokud možno z telemetrických údajů, jestli těsně předtím, než střela opustila svou dráhu, nedošlo na palubě k nějaké anomální události. Mysle­li jsme si, že tak bychom mohli dokázat izolovat pro­blém.</p>

<p>Kadet Andrews pracoval v podstatě jako detektiv. Jak víte, systém dat je hodně zúžen omezenou šířkou pásma, které má k dispozici pro jejich vysílání. Takže balíky telemetrických údajů vycházejí poněkud umě­le. To znamená, že mnoho hodnot údajů ovlivňujících chování střely v době, kdy změnila směr, bylo odeslá­no k zemi až po několika minutách, až <emphasis>poto</emphasis><emphasis>m</emphasis>, co se střela odchýlila a sledovací stanice ji dvakrát ztratily a zase zachytily.</p>

<p>Kadet Andrews mi ukázal, že v přerušovaných da­tech byly čtyři diskrétní údaje z počítače příjmu pove­lů, jednoduché vyrovnávací paměti v software, jejíž obsah se zvětší o jedničku pokaždé, když střela správ­ně přijme nový povel. Zpočátku jsme nevěřili tomu, co jsme viděli. Mysleli jsme si, že možná někdo udě­lal chybu, nebo že rekonstruované mapy jsou ne­správné. Ale v 0700 jsme překontrolovali údaje ze dvou sledovacích míst a ověřili, že skutečně sleduje­me správný kanál. Podplukovníku, v 1,7 sekundy po aktivaci APRS počítač povelů zaregistroval více než <emphasis>tři sta</emphasis> nových povelů. A pak se řízená střela odchýlila od svého určeného terče.“</p>

<p>Během Toddova proslovu si podplukovník psal do malého poznámkového bloku. Trvalo mu skoro půl minuty, než dopsal své poznámky. Pak vzhlédl na Todda a Ramireze. „Mám tedy uvěřit,“ začal hlasem plným ironie, „že tohle je <emphasis>úplný</emphasis> soubor údajů, na ni­chž chcete založit své obvinění Sovětského svazu a vzburcovat celou naši námořní kontrašpionáž? Ne­bo máte ještě něco?“</p>

<p>Todd vypadal zmateně. „Myslíte si, že je pravděpo­dobnější,“ pokračoval podplukovník Winters a zvýšil hlas, „že Rusové znali kód pro testovací přijímač po­velů a vyslali tři sta povelů za necelé dvě sekundy, přesně ve správném čase a odněkud daleko od pobře­ží Floridy, než že je někde v software systému 4.2 chyba, která nesprávně přičítá do počítače příjmu po­velů? Bože můj, poručíku, myslete hlavou. Nevidíte náhodou v noci bubáky? Máme přece rok 1994. Na mezinárodním poli není žádné napětí. Věříte tomu, že Rusové jsou tak kolosálně stupidní, že by riskovali uvolnění napětí a vyslali povely na odklonění řízené střely námořnictva z kursu, zatímco ještě probíhají testy? I kdyby nějak dokázali odvelet řízenou střelu na určité místo a pak se jí zmocnit a podrobně pocho­pit její konstrukci, proč by tak ohromně riskovali kvů­li takovému poměrně malému zisku?“</p>

<p>Todd a Ramirez neřekli v průběhu podplukovníko­va proslovu vůbec nic. Ramirez vypadal ke konci celý nesvůj. Toddova chlapecká sebedůvěra se také vytra­tila a mnul si ruce a roztržitě lupal, jak si natahoval prsty. Po dlouhé pauze Winters pokračoval, rázně, ale méně podrážděně než na počátku.</p>

<p>„Včera jsme zadali jisté pracovní úkoly, poručíku. Mělo se o nich jednat dnes. Podívejte se znovu na software 4.2, obzvláště na to, jestli se během modulo­vého nebo celkového testování nevyskytly nějaké chyby v propojení s testovacím přijímačem povelů. Třeba v podprogramu počítače příjmu povelů došlo k chybě, která nebyla v nové verzi opravená. A na od­polední jednání chci mít seznam možných závad, kte­ré by vysvětlili telemetrické údaje, <emphasis>jiných než</emphasis> povely vyslané zahraniční mocností. A pak mi ukážete, co plánujete udělat, aby se dala analyzovat každá možná závada a snížit délka seznamu.“</p>

<p>Ramirez se zvedl k odchodu. „Za těchto okolností, podplukovníku, mám pocit, že má přítomnost zde je poněkud, ehm, nepatřičná. Už jsem poučil dva své muže a rozjel jisté vyšetřování, aby se zjistilo, jestli v daném prostoru je nebo nedávno byla nějaká ruská vojenská nebo civilní aktivita. Dal jsem tomu úsilí nejvyšší prioritu. Mám pocit, že vzhledem k tomuto rozhovoru bych měl zastavit...“</p>

<p>„To není nutné,“ přerušil ho podplukovník Winters. „Mohlo by se to velice obtížně vysvětlovat.“ Díval se na oba svíjející se mladé poručíky. „Nechci se mstít a uvádět vás oba do hlášení, přestože si myslím, že jste oba jednali ukvapeně a nepředpisově. Ne, poručí­ku, pokračujte ve shromažďování zpráv, může to na­konec mít jistý význam. Jenom z toho nedělejte vel­kou záležitost. Beru za to zodpovědnost.“</p>

<p>Ramirez vykročil ke dveřím. Cítil zjevnou úlevu a vděk. „Děkuji vám, podplukovníku,“ řekl upřímně, „na chvíli jsem si myslel, že jsem to možná pořádně pohnojil. Je to pro mě velmi cenné poučení.“</p>

<p>Winters zasalutoval zpravodajskému důstojníkovi a pokynul Toddovi, který se zjevně také chystal ode­jít, aby ještě zůstal. Podplukovník šel před Renoirův obraz a zdálo se, že jej studuje. Mluvil tiše, k poručí­kovi se ani neotočil. „Řekl jste něco té reportérce, slečně Dawsonové, o řízené střele? Nebo se o ní zmí­nila sama, když jste spolu mluvili?“</p>

<p>„Ne, pane, o ničem takovém nebyla řeč,“ odpově­děl rozhodně Todd. „Byla dokonce neurčitá, když jsem sejí zeptal, co slyšela.“</p>

<p>„Buď má nějaké důvěrné informace, anebo má hod­ně velké štěstí,“ řekl zamyšleně, téměř pro sebe pod­plukovník. Přistoupil ještě blíž k obrazu a představoval si, že slyší klavír, na nějž hraje mladší ze sester. Dnes slyšel Mozartovu sonátu. Na poslouchání však nebyla správná doba. <emphasis>Tento mladík potřebuje z toho všeho po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řádnou lekci</emphasis>, myslel si Winters, když se otáčel.</p>

<p>„Kouříte, poručíku?“ zeptal se, nabídl Toddovi ci­garetu a sám si dal jednu do úst. Mladší muž zavrtěl hlavou. „Já ano,“ řekl Winters a zapálil si pelmelku, „přestože existuje tisíc důvodů, proč bych neměl. Ale téměř nikdy to nedělám, když jsou poblíž lidé, kteří nekouří. Je to otázka ohleduplnosti.“</p>

<p>Winters šel k oknu, vyhlédl z něj a pomalu vyfuko­val kouř z úst. Todd vypadal zmateně. „A právě teď,“ pokračoval Winters, „kouřím, i když je to hodně po­divné, také z ohleduplnosti. K vám. Abyste věděl, po­ručíku,“ řekl a dramaticky se obrátil, „když kouřím, jsem klidnější. To znamená, že se dovedu lépe vypo­řádat se svým vztekem.“</p>

<p>Přešel až k němu. „Protože jsem kvůli téhle patálii <emphasis>zatraceně vztekem bez sebe</emphasis>, mladý muži. Na to vez­měte jed. Mám skoro chuť vás exemplárně potrestat, možná dokonce postavit před vojenský soud za to, že jste nedodržel předpisy. Jste příliš domýšlivý, přehna­ně si jistý vlastními závěry. Jste nebezpečný. Kdybys­te si nedal pozor před tou reportérkou a řekl jí něco z toho, co jste říkal tady, pak byste bručel v base. Ale,“ Winters šel ke svému stolu a zamáčkl oharek ci­garety, „vždycky jsem zastával názor, že za jednu chybu by lidé neměli být ukřižováni.“</p>

<p>Podplukovník si sedl a pohodlně se opřel. „Jenom mezi námi chlapy, poručíku, máte u mě podmínku. Nechci slyšet žádné další nesmysly o mezinárodním incidentu. Tohle je prostý případ selhání řízené střely. Dělejte svou práci důkladně a pečlivě. Buďte bez obav, všimnou si vás, jestli uděláte práci pořádně. Systém není slepý k vašim ambicím ani k vašemu ta­lentu. Ale jestli se při tomto problému ještě jednou takhle zfanfrníte, sám dohlédnu, aby se všechno do­stalo do vašich osobních spisů.“</p>

<p>Todd pochopil, že dostal odchod. Byl ještě vzteklý, teď víc na sebe, ale byl dost chytrý, aby to nedal naje­vo. Považoval podplukovníka Winterse za nepříliš kompetentního starého prďolu a štvalo ho, že mu čte levity. <emphasis>Ale od te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>ka nemám na vybranou. Musím to spolknout</emphasis>, říkal si po odchodu z podplukovníkovy kanceláře.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šestá</strong></p>

<p>Když Nick po setkání s Amandou a srážkou s Gretou vešel do svého bytu, kontrolka na záznamníku blika­la. Pytel s trojzubcem odložil do přístěnku a zapnul záznamník. Na malém třípalcovém monitoru se obje­vila Julianne. Nick se usmál. Julianne vždycky nechá­vala všechny vzkazy, byť byly sebekratší, na videu.</p>

<p>„Je mi líto, Nicku, ale tví zákazníci z Tampy, kteří si chtěli pronajmout loď na zítřek a neděli, právě vola­li a zrušili to. Říkali, že slyšeli předpověď počasí a že mají být bouřky. Ale všechno není ztraceno, protože ti zůstává jejich záloha.“ Na dvě sekundy se odmlče­la. „Mimochodem, Linda, Corinne a já jdeme večer do Sloppy Joe, poslechnout si Angie Leatherwoodo­vou. Co kdyby ses zastavil a řekl aspoň ahoj? Mohla bych ti dokonce koupit drink.“</p>

<p><emphasis>Do prdele</emphasis>, ulevil si Nick. <emphasis>Potřeboval jsem ty pra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chy. A </emphasis><emphasis>Troy taky</emphasis>. Automaticky naťukal na malé klá­vesnici blízko telefonu Troyovo jméno a čekal, až Troy zvedne telefon a zapne video.</p>

<p>„Ale, nazdar, profesore. Co děláte za takového krásného dne v tropech?“ Troy měl jako obvykle dob­rou náladu. Nick nedokázal pochopit, jak někdo může mít dobrou náladu nepřetržitě.</p>

<p>„Mám dvě zprávy, příteli. Špatnou a špatnou,“ od­pověděl Nick. „Za prvé, Amanda Winchesterová říká, že náš trojzubec je moderní a téměř určitě nepochází z žádného starého pokladu. Co se mě týká, úplně mě nepřesvědčila. Ale nevypadá to slibně. Za druhé, a pro teď asi důležitější, naši zákazníci to zrušili. Jsme na víkend bez práce.“</p>

<p>„Ach ouvej,“ ozval se Troy a na chvilku se zamra­čil. „To <emphasis>opravdu</emphasis> vyvolává jisté problémy.“ Na oka­mžik se zdálo, že neví, co by řekl dál. Téměř hned se však vzchopil a už se bodře usmíval. „Hele, profeso­re, mám nápad. Protože oba nemáme dnes odpoledne nic na práci, co kdybyste přišel sem do Jeffersonova sanatoria na nějaké brambůrky a pár piv? Stejně vám chci něco ukázat.“ V očích mu zablesklo.</p>

<p>Za jiných okolností by Nick Troyovu nabídku od­mítl a strávil zbytek dne čtením <emphasis>Paní Bovaryové</emphasis>. Ale dopoledne bylo už přesycené emocemi a on si naléha­vě uvědomoval, že potřebuje trochu rozptýlení. V du­chu se usmál. Troy je velice legrační. Odpolední flám a legrace ho lákaly. Kromě toho pro něj Troy pracuje už čtyři měsíce a ještě si ani nenašli čas na sblížení. I když spolu strávili mnoho hodin prací na člunu, Nick ani jednou nebyl v Troyově bytu. „Dobrá,“ sly­šel se, jak odpovídá, „beru to. Přinesu jídlo a ty sežeň pivo. Za dvacet až třicet minut jsem tam.“</p>

<p>Když zaparkoval před malým dvojdomkem v jedné z nejstarších částí Key West, Troy se právě vracel. Zřejmě zašel do blízkého obchodu, protože nesl vel­kou hnědou papírovou tašku obsahující tři balíčky po šesti plechovkách piva. „To by nám mělo stačit na ce­lé odpoledne.“ Zamrkal, pozdravil Nicka a vedl ho po chodníku ke vchodu. Na dveřích byl přilepený vzkaz. Stálo na něm: PROF - VRÁTÍM SE ZA CHVILKU - TROY. Troy vzkaz sundal a sáhl na malou plošinku nade dveřmi pro klíč.</p>

<p>Nick nikdy nepřemýšlel, jak asi Troyův byt vypadá. Ale určitě by si nepředstavil obývací pokoj, který spatřil, když šel teď za Troyem dovnitř. Pokoj byl pěkně uklizen a zařízen stylem, který by se dal nazvat jedině raný babičkovský. Různorodá směs starých po­hovek a křesel zakoupených ve výprodeji (žádné z nich nemělo stejnou barvu, což pro Troye nebylo důležité, protože o nábytku uvažoval jen s ohledem na jeho funkci, ne jako o dekorativním prvku) tvořila obdélník, v jehož středu stál dlouhý dřevěný kávový stolek. Na stole ležely úhledně složené časopisy o elektronice a videotechnice. Pokoji však vévodila nejnovější zvuková souprava, jejíž čtyři vysoké re­produktory stály v koutech tak, aby se zvuk sbíhal do středu místnosti. Jakmile vešli dovnitř, přistoupil Troy k přehrávači kompaktních disků na horní polič­ce stojanu se stereosoupravou a spustil jej. Nádherně bohatý černošský ženský hlas doprovázený klavírem a kytarou vyplnil celý pokoj.</p>

<p>„To je nové Angiino album,“ řekl a podal Nickovi otevřené pivo. Odebral se do kuchyně, zatímco Nick se rozhlížel po pokoji. „Její agent si myslí, že tohle dostane zlatou desku. Albu <emphasis>Love Letters</emphasis> scházelo má­lo, ale stejně na něm vydělala víc než čtvrt milionu. Když se nepočítají peníze z koncertního turné.“</p>

<p>„Vzpomínám si, žes mi říkal, že jsi ji znal,“ pozna­menal Nick a dal si pořádný lok. Přistoupil ke krabici u stojanu se stereosoupravou, v níž bylo úhledně slo­ženo šedesát až sedmdesát kompaktních disků. Přední stranu otevřeného pouzdra ležícího na krabici zabírala fotografie krásné mladé černošky. Měla na sobě dlou­hé černé koktejlové šaty. Název alba zněl <emphasis>Vzpomínky na rozkošné noci</emphasis>. „Má příběh o slečně Leatherwoo­dové nějaké pokračování?“ zeptal se Nick a vzhlédl k Troyovi. „Je to nádherná žena, chceš-li znát můj ná­zor.“</p>

<p>Troy pokročil až k němu. Naprogramoval přehrá­vač, aby skočil na albu na číslo osm. „Už jsem si myslel, že se na to nikdy nezeptáte,“ zazubil se široce. „Tahle píseň to asi říká nejlíp.“ Nick si sedl do jedno­ho z podivných křesel a naslouchal tiché baladě s po­malou rytmikou v pozadí. Píseň se jmenovala: „Nech mě, abych se o tebe postarala, bejby.“ Vyprávěla pří­běh nadaného milence, který dokázal zpěvačku doma i v posteli rozesmát. Hodili se k sobě, byli přátelé. Ale on nechtěl mluvit o závazcích, protože ještě v životě nic nedokázal. Proto ho v poslední sloce žena, která píseň zpívá, prosí, aby spolkl svou pýchu a nechal ji, ať se o něho postará.</p>

<p>Nick se podíval na Troye, zakoulel očima, zavrtěl hlavou a prohlásil: „Jeffersone, ty jsi ale číslo. Nikdy nevím, kdy říkáš pravdu a kdy si cucáš z prstu a ke­cáš.“</p>

<p>Troy se zasmál a zvedl se z pohovky. „Ale profeso­re,“ protestoval, „tím je to právě zajímavější.“ Šel k Nickovi a vzal od něho prázdnou plechovku. „Je těžké uvěřit tomu,“ smál se a hleděl přímo na něj, „že možná váš legrační černý první důstojník má pár vlastností, které jste vůbec netušil.“</p>

<p>Otočil se a šel do kuchyně. Nick slyšel, jak otvírá plechovky s pivem a sype do mísy brambůrky. „No tak,“ zavolal Nick, „čekám. Jaký je ten sólokapr?“</p>

<p>„Známe se s Angií pět let,“ odpověděl Troy z ku­chyně. „Když jsme měli první schůzku, bylo jí deva­tenáct a měla o životě úplně naivní představy. Jednou večer jsme byli tady, těsně potom, co jsem se sem na­stěhoval. Poslouchali jsme album Whitney Housto­nové. Angie začala zpívat.“</p>

<p>Troy se vrátil do obývacího pokoje. Položil mísu s roztříděnými druhy brambůrků na nízký dřevěný ká­vový stolek a sedl si do křesla vedle Nicka. „To ostat­ní, jak říkají v Hollywoodu, je historie.“ Mávl rukou. „Představil jsem ji majiteli místního nočního klubu. Za rok měla nahrávací smlouvu a já problém. Byla to moje holka. Ale já jsem si nemohl dovolit držet s ní krok.“ Chvíli byl nezvykle tichý. „Stojí to opravdu za pendrek, když ti hrdost stojí v cestě citům k jediné že­ně, kterou jsi kdy miloval.“</p>

<p>Nick s překvapením zjistil, že ho Troyova intimní zpověď dojala. Naklonil se v křesle dopředu a jako gesto porozumění mu jemně položil ruku na rameno. Troy rychle změnil téma. „A co vy, profesore? Kolik zlomených srdcí máte na svědomí? Všiml jsem si, jak se na vás Julianne, Corinne a dokonce i Greta dívají. Proč jste se neoženil?“</p>

<p>Nick se zasmál a lokl si piva. „Panebože, dnes musí být můj šťastný den. Víš, Jeffersone, že jsi druhý člo­věk, který se mě dnes ptá na můj milostný život? Prv­ní byla sedmdesátiletá dáma.“</p>

<p>Nick se opět napil. „Když mluvíme o Gretě,“ pokračoval, „narazil jsem na ni dopoledne - a nebyla to náhoda. Čekala na mě, zatímco jsem mluvil s Aman­dou. Věděla, že jsme včera něco našli, a chtěla hovo­řit o uzavření partnerství. Víš o tom něco?“</p>

<p>„Jistě,“ odvětil nenuceně Troy. „Homer jí musel říct, aby nás špehovala. Když jsem včera skončil na člunu, čekala na mě, aby ze mě něco vytáhla. Pozoro­vala vás, jak odcházíte se sportovním pytlem, a buď uhodla, anebo věděla, že jsme něco našli. Neřekl jsem jí nic, i když jsem to ani nepopřel. Nezapomeňte, že Ellen viděla Carol a mě v kanceláři přístavu se vším tím hogofogo zařízením.“</p>

<p>„Jo, já vím,“ přisvědčil Nick, „a ani jsem nečekal, že se nám to podaří ututlat napořád. Jenom bych rád, abychom našli víc z pokladu, jestli existuje, než ti vlezlouni začnou sledovat každý náš krok.“</p>

<p>Oba muži mlčky popíjeli. „Ale vám se povedlo vy­hnout se mé otázce,“ začal znova s nezbedným úsmě­vem Troy. „Téma bylo ženy. Jak je možné, že chlapík jako vy, hezký, vzdělaný, zjevně ne teplouš, nemá stálou přítelkyni?“</p>

<p>Nick chvilku přemýšlel. Studoval Troyovu přátel­skou, bezelstnou tvář a rozhodl se, že to riskne. „Ne­vím to jistě, Troyi,“ řekl vážně, „ale myslím, že je možná všechny odháním. Na každé najdu něco špat­ného, abych měl záminku.“ Vplížil se mu do mysli nový nápad. „Možná se jistým způsobem i mstím. Ptal ses mě na zlomená srdce. Největší z nich, které ukrývám, je moje vlastní. Roztrhala mi je na cucky, když jsem byl ještě kluk, jedna žena, která si mě asi ani nepamatuje.“</p>

<p>Troy vstal z křesla a šel k přehrávači kompaktních disků, aby změnil hudbu. „Kdyby nás tak někdo po­slouchal,“ řekl zlehčujícím tónem, „oba se pereme s nekonečnou složitostí ženského plemene. Ať zůsta­nou navěky bláznivé, záhadné a úžasné. A mimocho­dem, profesore,“ na tvář se mu vrátilo charakteristic­ké zazubení, „zavedl jsem řeč na tohle téma, abych vás varoval. Ledaže bych se mýlil, ta reportérka se na vás zaměřila. Potrpí si na výzvy. A vy jste zatím jenom vysílal záporné signály. Když to vyjádřím umírněně.“</p>

<p>Nick vyskočil energicky z křesla. „Jdu si pro další pivo, dobrý muži. Až do tohohle okamžiku jsem si myslel, že mluvím s někým, kdo má přehled a pochopení. Ale zjistil jsem, že místo toho mám co dělat s jakýmsi hloupým černochem, který si myslí, že ‘sráč‘ je výraz užívaný jako lichotka.“ Po cestě do kuchyně se krátce zastavil, vzal si bramborové lupínky. „Mimochodem,“ křičel na Troye mezi chroupáním, „do telefonu jsi říkal, že mi chceš něco ukázat. Bylo to album Angie Leatherwoodové, nebo něco jiného?“</p>

<p>Troy se s ním setkal v hale, když se už vracel s pivem. „Ne,“ řekl vážně, „jde o něco jiného. Ale chtěl               jsem si s vámi nejdřív trochu popovídat, abych se ujistil... no, vlastně nevím proč, možná, abych získal trochu odvahy, že mě neodmítnete.“</p>

<p>„O čem to mluvíš?“ zeptal se trochu zmatený Nick.</p>

<p>„Je to tady,“ odvětil Troy a zaťukal na zavřené dveře vedoucí z haly opačným směrem, než byl obývací pokoj. „Je to moje hračka. Pracoval jsem na tom přes dva roky, většinou sám, i když Angiin mladší bratr Lanny, který má umělecké sklony, mi s něčím pomohl. A teď chci, abyste to zkusil.“ Usmál se. „Budete můj první alfa prubíř.“</p>

<p>„K čertu... nevím, o čem mluvíš. Co je to alfa prubíř?“ Nick se mračil, snažil se sledovat hovor. Dvě piva vypitá rychle na lačný žaludek mu vyvolala malý a neočekávaný bzukot v hlavě.</p>

<p>„Můj vynález,“ řekl Troy pomalu, aby každé slovo vyznělo, „je počítačová hra. Pracoval jsem na ní dva roky. A vy budete úplně první, kdo ji bude hrát. Takový prubířský kámen.“</p>

<p>Nick zkřivil tvář, jako by právě snědl zvlášť odporný kousek grapefruitu. „Cože? Já?“ vykřikl. „Ty chceš, abych hrál počítačovou hru? Já? Víš, že téměř nemám koordinaci mezi rukou a okem, i když jsem úplně střízlivý, a já si mám sednout a střílet nepřátele, nebo uhýbat bombám, nebo hrát kuličky v bláznivém tempu, které dokážou vychutnat jenom puberťáci? Jeffersone, neztratil jsi rozum? Já jsem Nick Williams, chlapík, kterému říkáš profesor a který si čte <emphasis>kni</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>y</emphasis> pro zábavu!“</p>

<p>„Velice, převelice dobře,“ odvětil Troy a srdečně se smál Nickovu výbuchu. „Jste jako alfa prubíř perfekt­ní. Moje hra nepatří k těm, které zkouší reflexy, i když je v ní pár míst, kde to jde docela rychle. Můj výtvor je dobrodružná hra. Je to tak trochu jako román, ale hráč určuje výsledek hry. Mířím na široké publikum a pou­žil jsem spoustu neobvyklých technických triků. Proto bych rád viděl, jak budete reagovat.“</p>

<p>Troy si vysvětlil Nickovo pokrčení ramen jako sou­hlas a otevřel dveře do místnosti, kde by normálně byla velká ložnice. Místo toho se Nickovým očím na­skytl pohled na téměř fantasmagorickou sbírku elek­tronického zařízení, které vyplňovalo každý koutek dost velké místnosti. První dojem mu říkal, že je to naprostý zmatek, když však zavrtěl hlavou a dvakrát mrkl, objevil ve změti osciloskopů, monitorů, kabelů, počítačů a různých nepřipojených dílů jistý řád. Na jedné straně pokoje, asi tři metry před obrovskou ob­razovkou, stála židle. Mezi židlí a obrazovkou byl nízký stůl, na něm klávesnice. Troy pokynul Nickovi, aby se posadil.</p>

<p>„Moje hra se jmenuje <emphasis>Mimozemské dobrodružství</emphasis>,“ řekl vzrušeně, „a začne, jakmile zavedu disk a vy bu­dete připraven u klávesnice. Ale než začnete, musím vám něco říct.“ Klekl si vedle Nicka a ukazoval na klávesnici. „Při hře jsou kriticky důležité tři klávesy. První je X, která zastavuje hodiny. Od okamžiku, kdy začnete hrát, běží hodiny. Pokud běží, spotřebovávají se životně důležité zdroje. Existuje tenhle jediný způ­sob, jak zastavit hodiny a sebrat rozum do hrsti, aniž by to něco stálo. Stisknutí X vám dovolí zastavit a přemýšlet.</p>

<p>Ještě důležitější než X je klávesa S. Ta dává mož­nost větvení, nebo, jak byste asi řekl vy, uložení hry. Teď nemůžete rozumět tomu, co říkám, protože jste ještě žádnou složitou počítačovou hru nehrál, ale věř­te mi, musíte se naučit pravidelně hru ukládat. Když stisknete S, všechny parametry hry se zapíší do speci­ální databáze, která má jedinečný identifikátor. Pak můžete kdykoliv později tento identifikátor vyvolat a hra opět začne tam, kde jste ji uložil. Tento rys vám může zachránit život. Když si vyberete riskantní cestu a vaše postava zahyne, tak vás uložení zachrání, abys­te se nemusel vracet na úplný začátek.“</p>

<p>Nick žasl. Tohle byl jiný Troy, než jakého kdy vi­děl. Je pravda, že schopnost jeho prvního důstojníka opravit v podstatě každý kousek elektronického zaří­zení na člunu ho trochu překvapila a udělala na něho značný dojem, ale ani v nejdivočejším snu by si ne­představil, že Troy odejde ze člunu a doma pracuje s podobnými součástkami daleko tvořivějším způso­bem. Teď ho tentýž usměvavý černoch posadil do žid­le před obrovskou obrazovku a trpělivě poučoval jako dítě. Nick se nemohl dočkat, až uvidí, co se stane dál.</p>

<p>„A konečně,“ Troy se dotázal očima, jestli ho Nick ještě sleduje, „máme klávesu H, tedy nápověda nebo pomoc. Když vám prostě dojde představivost a nevíte, co dělat, stiskněte H. Hra vám pak naznačí, jak můžete pokračovat. Musím vás však varovat. Když se díváte na nápovědu, hodiny vám běží. A ve hře jsou jistá místa, například během bitvy, kde stisknutí H může vést ke katastrofě. Během doby, kdy hra zpracovává vaši žádost o pomoc, jste totiž v podstatě bezbranný. H je nejužitečnější tehdy, když jste na přátelském mís­tě a snažíte se vymyslet celkovou strategii.“</p>

<p>Troy ještě klečící vedle Nicka mu podal malý po­známkový blok se spirálou a pokynul, aby jej otevřel. Na první stránce stálo: „Slovník příkazů.“ Každá stránka obsahovala jediný zápis, psaný čitelně rukou, který vysvětloval, jaký příkaz se provede, stiskne-li se klávesa uvedená v záhlaví strany. „Tady je zbytek příkazů, celkem padesát,“ řekl Troy. „Ale nemusíte se je učit nazpaměť. Pomůžu vám. Některé se naučíte, až budete chvíli hrát. Nejdůležitější příkazy se spouštějí jedinou klávesou, ale některé vyžadují dvě.“</p>

<p>Nick listoval blokem. Všiml si, že klávesa L vyvolá příkaz Hleď. Ale byla nutná další klávesa, aby určila, <emphasis>ja</emphasis><emphasis>kým</emphasis> přístrojem se dívat. Například L následované jedničkou znamenalo dívat se očima. L8 znamenalo dívat se ultrafialovým spektrometrem, cokoliv to vlastně je. Nicka už to všechno ohromilo. Pohlédl na svého přítele, který se věnoval konečné kontrole jaké­hosi zařízení.</p>

<p>Troy se vrátil k židli, díval se na Nicka a řekl: „Myslím, že teď jste připraven. Nějaké otázky?“</p>

<p>„Jenom jednu, můj pane a průvodce,“ odvětil Nick s ironickou pokorou. „Můžu, prosím dostat další pivo, než vystavím svou mužnost všanc v nějakém podiv­ném světě, který jsi stvořil?“</p>

<p>Ve skutečnosti Nick ještě nebyl připraven hrát. I poté, co Troy zavedl tři diskety, následovaly předběžné činnosti, než mohl Nick začít. Musel jako odpověď na otázky, které se objevily na obrovské obrazovce, za­psat své jméno, rasu, věk a pohlaví. Pohlédl na Troye s podivně nakloněnou hlavou a tázavým výrazem na tváři. „Teď se na nic neptejte,“ řekl mu Troy, „brzy bude všechno jasné.“</p>

<p>Obrazovku pak vyplnila krásná planeta s prstenci, která vypadala jako to, co by umělec, který dával přednost fialové barvě, mohl udělat ze Saturnu. Po­hled ukazoval planetu z pólu, prstence vypadaly jako různá pole terče na házení šipkami. Z prstenců přeru­šovaně vyzařovaly světelné skvrnky, což naznačova­lo, že slunce, nebo hvězda, nebo co vlastně bylo zdro­jem odraženého světla, bylo v blízkosti diváka. Byl to hezký obraz. Na tři nebo čtyři sekundy se přes planetu s prstenci objevil název hry a jméno autora <emphasis>Mi</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ozem</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ské dobrodružství, Troy Jefferson</emphasis>, a v místnosti bylo slyšet tichou klasickou hudbu. Nick odolal nutkání zachichnout se, když z jednoho reproduktoru zaslechl Troyův hlas, zjevně vážný a sebevědomý.</p>

<p>Troyův nahraný hlas vysvětloval počáteční pod­mínky hry. Dobrodruh dlí na kosmické stanici, která je na polární orbitální dráze kolem planety Gunna, největší planetě z jiné sluneční soustavy, jejímž cent­rálním tělesem je hvězda typu G, kterou my nazývá­me Tau Ceti, vzdálená od země pouze deset světel­ných let. „Tau Ceti má ve své soustavě osm primárních těles,“ pokračoval Troyův hlas, „šest pla­net a dva měsíce.</p>

<p>Mapy soustavy jsou k dispozici v kanceláři na kos­mické stanici, i když některé oblasti nejsou zcela zmapovány. Na počátku svého dobrodružství spíte na palubě stanice. Na vašem osobním přijímači se roze­zní poplach...“</p>

<p>Hlas se vytratil a bylo slyšet poplach. Na obří obra­zovce se objevil vnitřek kajuty na kosmické lodi, té­měř určitě převzatý z některého z mnoha úspěšných sci-fi filmů. Digitální hodiny v pravém horním rohu obrazovky se měnily o jednotku vždy asi po čtyřech sekundách. Nick bezmocně pohlédl na Troye. Ten mu navrhl, aby stiskl klávesu L. Ve chvilce Nick zjistil, že může použít šipky na klávesnici, aby se podíval na určité věci ve své kajutě. Pokaždé když stiskl šipku, obraz se změnil, aby odpovídal jinému pohledu. Vši­ml si, že se na malém televizoru v kajutě ukazuje roz­mazaný obraz a na Troyův pokyn jej zaostřil.</p>

<p>Pak spatřil mladou ženu v dlouhých červených ša­tech sahajících skoro až k podlaze. Stála, poněkud ne­přiměřeně, v malé prázdné místnosti s postelí, stol­kem a židlí. Do místnosti dopadalo jediným oknem u stropu za stolem světlo. Okenní sklo mělo v sobě zabudované tlusté svislé tyče.</p>

<p>Kamera najížděla na ženin obličej. Nick se naklonil dopředu. „No tohle... Vždyť je to Julianne,“ řekl užasle, právě když žena začala mluvit.</p>

<p>„Kapitáne Nicku Williamsi,“ řekla a velice ho tím překvapila, „nikdy jsme se nesetkali, ale vaše odvaha a smysl pro spravedlnost jsou pověstné v celé Federaci a nemají obdoby. Já jsem princezna Heather z Othenu. Když jsem se účastnila velkého plesu při inauguraci místokrále Toomu, unesli mě zlotřilci a vzali do své pevnosti na planetu Acentar. Mému otci, králi Merso­novi, sdělili, že mě nepropustí, pokud jim nepostoupí všechny asteroidy v oblasti Endelva, bohaté na rudu.</p>

<p>Nesmí to udělat, Nicku,“ pokračovala naléhavě princezna, zatímco jí kamera najížděla na obličej, „připravil by naše lidi o jediný zdroj <emphasis>ha</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ny</emphasis>, která je klíčem k naší nesmrtelnosti. Dověděla jsem se, že otec je ze starostí nad svou bezvýchodnou situací už celý sešlý. Má sestra Samantha prchla z Othenu s klí­čovou divizí našich nejlepších vojáků a velkou záso­bou hanny. Není jasné, jestli má v úmyslu pokusit se mě vysvobodit, nebo se vzbouřit proti otcově vládě, pokud by se rozhodl vzdát asteroidů výměnou za můj život. Nikdy se nedalo předpovědět, co udělá.</p>

<p>Včera zlotřilci doručili otci ultimátum. Musí se roz­hodnout do měsíce, jinak mi setnou hlavu. Kapitáne Williamsi, prosím vás o pomoc. Nechci zemřít. Jestli přijdete a zachráníte mě, budeme spolu v Othenu vládnout a dovíte se tajemství naší nesmrtelnosti. Mů­žeme spolu žít jako král a královna navěky.“</p>

<p>Vysílání náhle přestalo a obraz zmizel. Velká obra­zovka opět ukazovala Nickovu kajutu na palubě kos­mické stanice. Odolal nutkání zatleskat nadšením a seděl bez hnutí. Troy nějak udělal z Julianne velice překrásnou princeznu Heather. <emphasis>Ale jak dostal do textu mé j</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>éno?</emphasis> divil se. Chtěl se zeptat, ale na obří obra­zovce se objevilo varovné upozornění, že čas ubíhá a dobrodruh nic nepodniká. Nick našel X a digitální hodiny na obrazovce se zastavily. Otočil se k Troyo­vi: „Co mám teď udělat?“</p>

<p>S Troyovou občasnou pomocí se vybavil na cestu, dostal se do kosmického přístavu a nastoupil do malé­ho raketoplánu. Přes Troyovy náznaky, že pokud ne­stráví více času zkoumáním dalších zařízení na kos­mické stanici, bude mít malou naději na přežití, odstartoval. Bylo to velice zábavné. Příkazy na klá­vesnici měnil rychlost i směr letu. Co viděl na obrazovce, to se bezvadně shodovalo s jeho povely a vytvářelo iluzi, že vlastně letí v kosmickém prostoru. Jak manévroval k planetě Gunně, viděl na obrazovce mnoho jiných plavidel, ale žádné se nepřiblížilo k jeho raketoplánu. Avšak těsně u sféry vlivu Gunny k němu rychle přiletěl stroj s jehlovitou přídí a bez varování proti němu vyslal celou skupinu řízených střel. Nick nedokázal uniknout. Obrazovka se vyplnila ohněm z výbuchů, které roztrhaly jeho raketoplán. Pak monitor pohasl a na černém pozadí se objevil prostý bílý nápis: „Hra skončila.“</p>

<p>„Je čas na další pivo?“ zeptal se Nick. Překvapilo ho, že je smrtí své postavy skutečně zklamán.</p>

<p>„Přesně tak, kapitáne,“ odpověděl Troy.</p>

<p>Přešli spolu do kuchyně. Troy otevřel lednici a vyndal z ní další dvě plechovky. Jednu podal Nickovi. Profesor stále ještě přemýšlel o hře. „Pokud si to správně pamatuju, na mapě kosmické stanice byly označeny čtyři úseky,“ řekl nahlas Nick. „Já jsem navštívil jenom dva. Řekl bys mi o těch zbývajících?“</p>

<p>„Přišel jste o samoobslužnou jídelnu a o knihovnu,“ vysvětlil Troy. Těšilo ho, že Nicka hra tak zaujala. „Jídelna není tak důležitá,“ dodal se smíchem, „přestože se člověk nevydá nikam, dokud se nenají. Ale knihovna...“</p>

<p>„Neříkej mi,“ přerušil ho Nick. „Pokusím se na to přijít. V knihovně můžu zjistit informace o zlotřilcích a obyvatelích planety Othenu, nebo jak se jmenuje, kteří žijí věčně, a dovědět se, kdo přesně je místokrál Toomu.“ Zavrtěl hlavou. „No tohle, Troyi, musím říct, že to na mě docela dělá dojem. Nemám potuchy, jak někdo může vytvořit něco takového. A přitom mám pocit, že jsem zatím jenom na povrchu.“</p>

<p>„Znamená to, že jste připraven pokračovat, profesore?“ zeptal se Troy a křenil se nad pochvalou. „Dám vám jednu radu. Až budete v knihovně, podívejte se do <emphasis>E</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>cyklopedie kosmických plavid</emphasis><emphasis>el</emphasis>, abyste aspoň poznal nepřátelskou loď, když se objeví. Jinak se nikdy nedostanete do vzrušujících částí hry.“</p>

<p>Odpoledne ubíhalo rychle. Nick zjistil, že únik do světa představ Troyovy hry je nádherně uvolňující, právě lék, který potřebuje po ranních vzpomínkách na Monique. Troy věděl, že Nickovi se hra líbí, a to ho naplnilo vzrušením. Cítil nával tvořivé hrdosti a zno­vuzrození své víry, že Mimozemské dobrodružství mu otevře cestu k úspěchu.</p>

<p>V marném úsilí najít princeznu Heather Nick ještě dvakrát zemřel. Jednou, když přistál na nezmapované planetě, která nesla jméno Thenia, k němu přišel čer­noch s hlavou ještěrky a řekl mu, ať odletí, protože na této planetě jsou jenom samé potíže. Nick varování ignoroval a nasedl do terénního vozidla. Jen taktak unikl výbuchu sopky, ale chytila ho a pohltila gigan­tická slizká houba, která vykukovala z povrchu plane­ty blízko místa, kde přistál.</p>

<p>V dalším životě se setkal se Samanthou, sestrou princezny Heather, kterou ve dvou scénách hrála Juli­annina buclatá přítelkyně Corinne. Troy vlastně Co­rinne upravil, aby vypadala jako Susie Q, známá krá­lovna pornografických filmů z počátku devadesátých let, a většinu scén, které se objevily na obrazovce, přebral z její klasické sprosťárny <emphasis>Potěšení až k bolesti</emphasis>. Obratné prolínání nově natočených výstupů s vypůj­čenými způsobilo iluzi, že se hráč dostal do filmu se Susie Q, zatímco ona nabízí sexuální rozkoše, kterým nelze odolat.</p>

<p>Samantha alias Susie Q alias Corinne Nicka svedla, a když pak ležel nahý a plný očekávání na posteli, jej krátkou dýkou usmrtila. V této chvíli už popíjeli z po­sledního balení šesti piv a kombinace pornografic­kých scén a alkoholu vedla k tomu, že se jejich rozho­vor zvrhl a zhrubl. „Kurva,“ zvolal Nick a žádal Troye, aby přehrál scénu, v níž nahá Samantha alias Susie Q přichází ke kameře, aby vzala jeho ztopořený penis do úst. „Nikdy jsem, ne, nikdy, ani neslyšel o počítačové hře, kde se skoro uděláš. Člověče, ty jsi zkřivenej. Génius, to ano, souhlasím. Ale úplně zkurveně zkřivenej. Co tě propánajána vedlo k tomu, abys dal do hry sexuální scény?“</p>

<p>„Člověče,“ zasmál se Troy a dal ruku kolem Nicka, jak na půl vklopýtali do obývacího pokoje, „jde přece o kšeft. A přímo tady, v <emphasis>Zábavném softwaru</emphasis> (vzal časopis ze stolu), se uvádí, že dvaasedmdesát procent, dvaasedmdesát podělanejch procent, kámo, ze všech lidí, kteří kupují počítačové hry, jsou muži ve věku šestnáct až čtyřiadvacet let. A víš, co se téhle skupině líbí, <emphasis>mimo</emphasis> počítačové hry a science fiction? Sex, člověče. Copak nevidíš, jak se nějaký uhrovatý, zakomplexovaný, adolescentní neohrabanec vytratí do svého pokoje, aby si zahrál tuhle hru, a buch ho? <emphasis>Á, jů</emphasis>!“ Troy padl do křesla a bušil se do prsou.</p>

<p>„Ty jsi blázen, Jeffersone,“ prohlásil Nick, když pozoroval, jak Troy vyvádí. „Nevím, jestli ještě někdy můžu být s tebou sám na člunu. Jsi prostě cvok. Chci říct, jenom si představ, jak o tom budou psát. Mimozemské dobrodružství obsahuje setkání se Susie Q, královnou pornografie, v podzemním zámku Vitt. Což mi připomíná, jak jsi tam proboha dostal všechny ty kousky filmů?“</p>

<p>„Spousta výzkumu a tvrdé práce, profesore,“ odpověděl Troy a už se začal uklidňovat. „Lanny a tři jeho kamarádi strávili možná tisíc hodin sledováním filmů, snažili se pro mě najít ty správné záběry. Nic z toho by samozřejmě nebylo možné bez nových metod ukládání dat. Teď se dají uložit výborné digitální verze všech filmů natočených ve Spojených státech ve skladišti, které není o moc větší než tenhle dvojdomek. Využil jsem možnosti databáze naplno.“</p>

<p>Nick zmačkal prázdnou pivní plechovku. „Je to báječné. Opravdu. Ale nevím, co s tím sexem. A proč musí hráč na začátku hry uvést rasu? Nemyslíš si, že to někoho urazí? Neviděl jsem ve hře nic, co by bylo založeno na informaci o rase.“</p>

<p>Přestože byl Troy podroušený, okamžitě zvážněl a skoro vystřízlivěl. „Podívej, člověče,“ začal rázně, „sex a rasa jsou součástí života. Může být pravda, že lidé hrají počítačové hry především pro zábavu a že by dali přednost tomu, aby se při tom s některými té­maty nesetkali. Ale já musím mít jistou tvůrčí vol­nost. Rasa je s námi každý den a ignorovat ji, jak se mi to jeví, jenom přispívá k problémům.“</p>

<p>Troy se rozjařil. „Hele, profesore. Ten ještěrčí muž, který vás na Thenii varoval, byl černý. Nebral jste je­ho varování vážně a pokračoval jste. Co kdyby byl bí­lý? Obrátil byste se a nastoupil do raketoplánu? Čer­noch, který hraje hru, se setká na Thenii s <emphasis>bílým</emphasis> ještěrčím mužem. Je to část představení, člověče. Ve scénáři je asi dvacet změn, které vycházejí z údaje o rase.“</p>

<p>Nickův výraz jasně ukazoval nedůvěru. „Skuteč­ně,“ vstal Troy, aby se vrátili do pokoje, kde hráli je­ho hru, „ukážu vám to. Pozorujte, jak hra začne, když uvedete, že jste muž a černoch.“</p>

<p>Nick ho následoval do místnosti s počítačem. Zjev­ně se v něm probudila zvědavost. Troy zapnul hru a Nick uvedl údaje o sobě, ale změnil rasu. Tentokrát, když se televizní obraz v jeho kajutě zaostřil, byla princezna Heather černoška! Princeznou byla tento­krát opravdu Angie Leatherwoodová. „No to mě sak­ra podrž,“ prohlásil Nick a ohlédl se na zářícího Tro­ye. „Vy jste chytrý chlapík, pane Jeffersone.“ Nick vyšel z pokoje, pohvizdoval si a opět kroutil hlavou. Troy vypnul hru a následoval ho.</p>

<p>„Dobrá,“ začal Nick, když se usadili na pohovce v obývacím pokoji, „poslední otázka a potom pro dnešek na hru zapomeneme. Jak jsi tam dostal mé jméno? Udělalo to na mě dojem, považuju to za veli­ce působivé.“</p>

<p>„To byl původně Lannyho nápad, který vycházel z filmu o logopedovi. Lanny nechal všechny vedlejší postavy celý den vyslovovat všechny samohlásky a souhlásky. Pak jsme jenom zvuky spojili. Pomocí takzvané techniky audioanalytického pokračování.“ Troy se zasmál. Překypoval štěstím a vyhříval se v poklonách. „Ale má to své nedostatky. Náš program umí vyslovovat jenom jednoduché anglické výrazy. Jestli prodáme hru do zahraničí, budeme možná mu­set tento rys potlačit.“</p>

<p>Nick se zvedl. „No, už jsem vyčerpal všechny su­perlativy. Mimochodem, je vás doma víc, máš bratry, sestry? Myslím, že bych měl varovat zbytek světa.“</p>

<p>„Teď už jsem sám,“ odpověděl Troy a po tváři mu přeběhl vzdálený výraz. „Měl jsem bratra, Jamieho, o šest let staršího. Byli jsme si velice blízcí. Zahynul při autonehodě, když mi bylo čtrnáct.“</p>

<p>Rozhostilo se trapné ticho. „Je mi to líto,“ řekl Nick, Troyova otevřenost ho opět dojala. Troy pokrčil rameny a potýkal se s nenadálou vzpomínkou.</p>

<p>Nick změnil téma. Chvíli mluvili o člunu, pak o Homerovi a jeho posádce. Nick náhle mrkl na ho­dinky. „Panebože. Už jsou čtyři pryč. Neměli jsme se setkat ve čtyři s Carol Dawsonovou?“</p>

<p>Troy vyskočil z křesla. „Měli. My jsme ale parťá­ci,“ zase se zubil, „trávíme celé odpoledne pitím piva a hraním.“ Muži se krátce objali, odhodili prázdné plechovky do odpadků a vyšli ven k Nickovu autu.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>

<p>Carol seděla v komunikační místnosti hotelu Mariott a jevila jasné známky podrážděnosti.Ťukala prsty do stolu a poslouchala, jak telefon vyzvání. Ozvalo se klapnutí a pak Nickův hlas: „Nejsem právě teď doma. Ale jestli...“ spěšně zavěsila a dokončila větu, ironic­kou mimikou dala částečně průchod svému zklamání. „Ale jestli necháte své jméno, číslo a čas, kdy jste vo­lal, ozvu se, jakmile se vrátím. <emphasis>Kru-ci-nál</emphasis>. Krucinál. Já věděla, že jsem měla zavolat, než jsem opustila Mi­ami.“</p>

<p>Vytočila jiné číslo. Odpověděla Bernice a hned ji přepojila (na videu) na doktora Daleho Michaelse. Carol se neobtěžovala s pozdravem. „Můžeš uvěřit, že nemůžu toho stupidního bastarda ani najít? Na člu­nu není, doma není. Nikdo neví, kde je. Mohla jsem zůstat v Miami a dát si dvacet.“</p>

<p>Carol toho doktoru Dalemu o Nickovi a Troyovi moc neřekla. A co řekla o Nickovi, to nebylo lichoti­vé. „No a? Co jsi čekala?“ reagoval Dale. „Chtěla jsi jet s amatéry, abys nebyla nápadná. Proč si myslíš, že ho snadno najdeš, když jste si smluvili schůzku až na čtyři odpoledne? Člověk toho druhu zůstává v posteli s dámou pro ten den, dokud nemá nějaký důvod po­zdravit svět.“ Dale se pro sebe uchichtl.</p>

<p>Carol si uvědomila, že ji Daleho pohrdlivá poznám­ka o Nickově milostném životě podivně rozladila. Chtěla něco říct, ale rozmyslela si to. Místo toho po­kračovala: „Řekni mi, Dale, je tahle linka zcela bez­pečná? Chtěla bych s tebou probrat dvě choulostivé věci.“</p>

<p>Usmál se. „Nemusíš si dělat starosti. Mám senzo­ry, které se rozsvítí, když dojde kdekoliv na lince k nejmenšímu nevysvětlenému přerušení. I na tvém konci.“</p>

<p>„Dobrá,“ odtušila. Vytáhla poznámkový blok a pro­jížděla rukou psaný seznam. „Pokud Arnie Weber ví,“ podívala se do videokamery, „neexistují žádné zákony, které by zakazovaly zachránit vlastnictví vlá­dy Spojených států, za předpokladu, že bude brzy po získání vráceno právoplatnému vlastníkovi. Takže technicky se nedopustím zločinu, jestli řízenou střelu vylovím.“ Odškrtla si první bod ze seznamu.</p>

<p>„Ale, Dale, při letu z Miami jsem přemýšlela o ně­čem jiném. Jde přece jen o jakousi řízenou střelu. Co když vybuchne? Jsem blázen, když si s tím dělám starosti? Nebo je nějak vyřazena z provozu nebo co, když několik dnů leží tam dole v písku a ve slané vodě?“</p>

<p>Dale se rozesmál. „Někdy jsi božská, Carol. Mám skoro jistotu, že nová střela je navržena tak, aby mo­hla fungovat buď ve vzduchu, nebo ve vodě. A mys­lím, že písek nedokáže za tak krátkou dobu narušit je­jí důležité součásti. Ale skutečnost, že ještě nevybuchla, naznačuje, že asi nebyla vůbec vyzbroje­na. Možná měla nanejvýš malé destrukční zařízení, které mohlo, ale nemuselo selhat. Při jejím vylovení na sebe bereš jisté riziko. Já pořád silně doporučuji, aby ses potopila, udělala fotografie a potom příběh zveřejnila. Lovit střelu, abys ji mohla vystavit, mi při­padá spíš jako odvážný pokus o senzační výkon než žurnalistika. A navíc je to nebezpečné.“</p>

<p>Reagovala stroze. „Jak jsem řekla v autě, máš právo na svůj názor. Námořnictvo by mohlo tvrdit, že jsem fotografie nějak zfalšovala. Ale nemůžou se přít s ří­zenou střelou, která je fyzicky přítomná a kterou mů­žou jasně vidět televizní diváci v celé zemi. Chci, aby reportáž maximálně zapůsobila.“</p>

<p>Škrtla si další bod ze seznamu v zápisníku. „Ach, ano, zapomněla jsem se ráno zmínit, že jsem se v pří­stavu setkala s dalším kapitánem člunu. Byl to tak tro­chu oplzlý dotěra, starší tlustý muž, jakýsi Homer. Zdálo se, že mě skoro okamžitě poznal. Bohatý, velká jachta a tak dále. Divná posádka...“</p>

<p>„Nebyl to Ashford? Homer Ashford?“ přerušil ji Dale.</p>

<p>Přikývla. „Takže ty ho znáš?“ zeptala se.</p>

<p>„Jistě,“ přisvědčil. „Vedl výpravu, která v roce 1986 našla poklad ze <emphasis>Santa Rosy</emphasis>. Setkala ses s ním také, i když je zřejmé, žes na to zapomněla. On a jeho žena byli hosty na banketu u příležitosti udělování cen MOI začátkem roku 1993.“ Odmlčel se a přemýš­lel. „Je to tak. Teď si vzpomínám, ty jsi přišla hodně pozdě, kvůli té hrozbě od Juana Salvadora. Ale pře­kvapuje mě, že jsi zapomněla, obzvláště na tu jeho že­nu. Takovou velkou, tlustou. Myslela si, že ty jsi přesně to pravé ořechové.“</p>

<p>Pomalu, ale jistě se to Carol v paměti vybavilo. Při­pomněla si zvláštní večer, hned poté, co začala chodit s Dalem. Otiskla <emphasis>v Miami Herald</emphasis> článek o rozšiřová­ní kokainu, a tam naznačila, že člen městské rady Ku­bánec Juan Salvador záměrně maří policejní vyšetřo­vání. V poledne toho dne volal obvykle spolehlivý zdroj šéfredaktorovi listu a řekl mu, že seňor Salvador právě uzavřel kontrakt na Carolin život. <emphasis>Herald</emphasis> jí při­dělil osobního strážce a doporučil, ať změní svůj nor­mální rozvrh, aby se nevědělo, kde právě je.</p>

<p>Večer na banketu pořádaném MOI měla v mlze. Osobní strážce ji provázel jen tři hodiny a už se cítila uvězněná a omezovaná. Ale výhrůžka ji opravdově vyděsila. Na banketu pečlivě zkoumala každou tvář, hledala vraha, čekala, že se někdo o něco pokusí. Když o čtrnáct měsíců později seděla v hotelové ko­munikační místnosti, matně si vzpomněla, že se set­kala s Homerem (byl ve smokingu) a jakousi veselou tlustou ženou, která ji asi dvacet minut sledovala. <emphasis>K čertu</emphasis>, pomyslela si Carol. <emphasis>Z</emphasis><emphasis>ase mi vynechala pa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>. Měla jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> ho oka</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>žitě poznat. Bylo to ode </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ne pito</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>é</emphasis>.</p>

<p>„Dobrá, už jsem si vzpomněla,“ ozvala se. „Ale proč byli na banketu pořádaném MOI?“</p>

<p>„Ten večer jsme pořádali na počest našich hlavních dobrodinců,“ odpověděl Dale. „Homer a Ellen výrazně podporují naše výzkumy podvodního strážního systému. Homer ve svém zařízení v Key West fakticky testoval v terénu mnoho z našich prototypů. Dodal nejlepší souhrn odezev hlídka-vetřelec, jaký kdy kdo shromáždil. Ach, byl to právě Ashford, kdo nám ukázal, jak se dá oklamat MQ-6...“</p>

<p>„Dobrá, dobrá,“ přerušila ho Carol, která si uvědomila, že její toleranční práh je ještě nesmírně nízký. „Díky za informace. Je teď už tři čtvrtě na čtyři. Musím do přístavu na schůzku s Nickem Williamsem a dohodnout se na zítřek. Pokud se přihodí něco nového, zavolám ti večer domů.“</p>

<p>„Čao,“ Dale Michaels se neúspěšně snažil, aby zněl světácky, „a dej na sebe pozor.“</p>

<p>Carol zavěsila a povzdechla si. Zvažovala, zda má strávit nějakou dobu přemýšlením, kam ona a Dale směřují. <emphasis>Nebo nesměřují. Což je také možné</emphasis>. Myslela na všechny věci, které potřebuje udělat. Zavřela notes a vstala. <emphasis>Teď ne</emphasis>, řekla si. <emphasis>Teď nemám čas přemýšlet o Daleovi. Ale udělám to, jakmile se mi v mém bláznivém životě naskytne př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>stávka</emphasis>.</p>

<p>Když Carol vešla do kanceláře přístavu podruhé, opravdu překypovala vztekem. K informačnímu pultu se blížila s ohněm v očích. „Slečno,“ řekla protivně Julianne, „jak jsem vám řekla před patnácti minutami, měla jsem se tady ve čtyři sejít s Nickem Williamsem a Troyem Jeffersonem. A teď už je, jak můžete vidět, po půl páté.“</p>

<p>Netrpělivým máchnutím, které velelo Julianne, aby se podívala, ukázala na digitální hodiny. „Obě jsme se nezávisle přesvědčily, že pan Williams není doma,“ pokračovala Carol. „Dáte mi teď číslo na pana Jeffer­sona, nebo tady mám udělat výstup?“</p>

<p>Julianne se nelíbila ani Carol ani její zjevně nadřa­zené chování. Trvala na svém. „Jak jsem vám už řek­la, slečno Dawsonová,“ odpověděla zdvořile, ale s kousavým podtónem, „směrnice vedení přístavu za­kazují, abychom dávali telefonní čísla nezávislých majitelů člunů nebo členů jejich posádky. Je to otázka jejich soukromí. Kdybyste měla uzavřený formální pronájem prostřednictvím přístavu,“ pokračovala Julianne a vychutnávala svůj okamžik slávy, „pak by­chom vám byli k službám. Ale jak jste už řekla dřív, nemáme žádný záznam...“</p>

<p>„Ksakru, to já vím,“ přerušila ji zuřivě Carol. Práskla obálkou s fotografiemi, kterou držela v ruce, na Juliannin pult. „Nejsem imbecil. Už jsme to jednou prošly. Řekla jsem vám, že jsem se s nimi měla setkat tady ve čtyři. Pokud mi hned nepomůžete, tak chci mluvit s vaším nadřízeným, zástupcem vedoucího, nebo kdo to je.“</p>

<p>„Fajn,“ řekla Julianne a očima metala na Carol blesky pohrdání. „Když se na chvilku posadíte, poku­sím se najít...“</p>

<p>„Já se neposadím,“ vykřikla podrážděně Carol. „Chci ho vidět hned. Jde o věc, která velice spěchá. Teď se chopte telefonu a...“</p>

<p>„Je tady něco v nepořádku? Možná bych mohl po­moct.“ Carol se v mžiku otočila. Těsně za ní stál Ho­mer Ashford. Hned vpravo směrem k brance mířící k molům stála Greta a velká masivní žena <emphasis>(To je El</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>len. Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> si na ni vzp</emphasis><emphasis>omínám</emphasis>, pomyslela si Carol) a potichu spolu hovořily. Ellen se na Carol usmála. Greta hleděla skrze ni.</p>

<p>„No, nazdar, kapitáne Homere,“ řekla sladce Juli­anne, „je od vás hezké, že se ptáte. Ale myslím si, že všechno je v pořádku. Slečna Dawsonová právě na­značila, že nechce přijmout mé vysvětlení zásad a po­kynů přístavu. Počká na...“</p>

<p>„Možná <emphasis>můžete</emphasis> pomoct,“ přerušila Carol vzdorovi­tě Julianne. „Měla jsem zde ve čtyři schůzku s Nic­kem Williamsem a Troyem Jeffersonem. Neukázali se. Neznáte náhodou Troyovo telefonní číslo?“</p>

<p>Kapitán Homer na ni podezíravě pohlédl a vyměnil si vědoucí pohledy s Ellen a Gretou. Otočil se zase ke Carol. „No to je ale určitě překvapení, slečno Dawso­nová, že vás tady zase vidíme. Mluvili jsme o vás prá­vě dneska ráno. Říkali jsme si, že jste snad svůj volný den v Key West prožila hezky.“ Pro efekt udělal pau­zu. „A teď se divím, proč jste se tady objevila znovu, hned následující den. A slyšel jsem správně, že potře­bujete Williamse a Jeffersona v záležitosti, která veli­ce spěchá? Nemohlo by to možná mít něco společné­ho se vším tím zařízením, které jste si včera přivezla? Nebo s malým šedým sportovním pytlem, který si Williams od včerejšího večera hlídá?“</p>

<p><emphasis>Ach, ach</emphasis>, myslela si Carol, když ji Ellen a Greta obklopily. <emphasis>Jsem obklíčená</emphasis>. Kapitán Homer sahal po zalepené obálce na Juliannině stole, ale Carol ho za­razila.</p>

<p>„Když dovolíte, kapitáne Ashforde,“ řekla rázně, odsunula mu ruku z obálky a dala si ji do podpaží. Ztišila hlas. „Ráda bych s vámi mluvila soukromě.“ Pokynula hlavou na dvě ženy. „Můžeme spolu na chvíli vyjít na parkoviště?“</p>

<p>Homer na ni svýma vystouplýma očima zašilhal. Pak se mu na tváři rozhostil stejný odpudivý, smilný úsměv, který Carol viděla na <emphasis>A</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>brosii</emphasis>. „Jistě, milá dámo,“ řekl. Když vycházel s Carol ze dveří, křikl na Gretu a Ellen: „Počkejte tady. Zdržím se jenom chvilku.“</p>

<p><emphasis>Nouze naučila Dalibora housti</emphasis>, myslela si Carol, když vedla Homera Ashforda ze dveří. <emphasis>Tak hu</emphasis><emphasis>ď,</emphasis><emphasis> čub</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ko. A hned. Právě v tomto ok</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ku</emphasis>.</p>

<p>Šli po schodech nahoru k parkovišti. Nahoře se Ca­rol se spikleneckým úsměvem na tváři otočila k Ho­merovi. „Je mi jasné, že jste přišel na to, proč tady jsem,“ řekla. „Nechtěla jsem to takhle, myslela jsem si, že z toho bude lepší příběh, když nikdo nebude vě­dět, co dělám. Ale vy jste na mě zjevně moc chytrý.“ Homer se hloupě zakřenil. „Žádám vás však, aby to zůstalo mezi co nejmenším počtem lidí. Můžete to sdělit své ženě a Gretě, ale nikomu dalšímu. <emphasis>Herald</emphasis> chce, aby to bylo překvapení.“</p>

<p>Homer vypadal zmateně. Carol se k němu naklonila a skoro mu šeptala do ucha: „<emphasis>Celá</emphasis> nedělní příloha čtvrtý týden v dubnu. Není to neuvěřitelné? Pracovní název, <emphasis>Sny o tom, jak se stát bohatým</emphasis>, povídání o li­dech jako vy, Mel Fisher, jako čtyři obyvatelé Flori­dy, kteří všichni vyhráli přes milion dolarů v loterii. O tom, jak náhlé zbohatnutí změnilo váš život. Já to píšu celé. Začínám pohledem na poklad, protože o ten je všeobecný zájem.“</p>

<p>Carol. viděla, že se kapitán Homer na vějičku chytil. Věděla, že zapomněl na obezřetnost. „Včera jsem chtěla jenom rychle zkontrolovat váš člun, vidět, jak žijete a jak to bude vypadat na fotografiích. Trošku jsem zazmatkovala, když jste mě tak rychle poznal. Ale vždycky jsem měla v plánu jet nejdříve s Willi­amsem.“ Zasmála se. „Má výbava na hledání pokladu z MOI ho napálila. Pořád si myslí, že jsem skutečný hledač pokladů. Včera jsem s ním skoro skončila. Dnes jsem se vrátila jenom proto, abych dodělala dvě malé věci.“</p>

<p>Když Carol hovořila o tom, jak napálila Nicka Wil­liamse, zazněl Homerovi tělem poplašný signál. Ne­byl si ani teď jistý, že věří tomu, co ta výmluvná re­portérka tvrdí. Uvažoval, že její povídání zní přijatelně, ale zůstávala ještě velká nezodpovězená otázka. „Co tedy Williams nosí s sebou v tom pytli?“ zeptal se.</p>

<p>Carol vycítila jeho nedůvěru. „To není nic.“ Zvedla obočí a opět se zasmála. „Nebo vlastně skoro nic. Vy­táhli jsme včera odpoledne bezcennou starou tretku, abych mohla pro reportáž vyfotografovat, jak se to zachraňuje. Řekla jsem mu, aby to dnes nechal od­hadnout. Myslí si, že jsem výstřední. Určitě to scho­vává v pytli, protože je v rozpacích a nechce, aby ho s tím někdo viděl.“</p>

<p>Carol lehce dloubla kapitánu Homerovi loktem do žeber. Zavrtěl hlavou. V koutku vědomí se mu mihlo, že se mu dostává velice chytré lži. Ale dost z toho dá­valo smysl, takže nedokázal podvod odhalit. Na oka­mžik se zamračil. „Takže až skončíte s těma dvěma, budete chtít mluvit s námi...“</p>

<p>Právě v tom okamžiku, aniž to Carol věděla, vjeli na parkoviště přístavu Nick a Troy. Byli ještě trochu opilí a chovali se pošetile. „Panečku, panečku,“ řekl Troy, když spatřil Carol a kapitána Homera, jak spolu mluví. „Myslím, že mě šálí oči. Vysílají mi do mozku obraz krásky a zvířete. Je to slečna Carol Dawsonová a náš oblíbený tlustý kapitán. Řekni, o čem myslíš, že si povídají?“</p>

<p>„To nevím,“ vzkypěl okamžitě Nick, „ale sakra rychle to zjistím. Jestli nás chce podvést...“ Vjel rychle na parkovací místo a chtěl vyskočit. Troy ho rukou zadržel.</p>

<p>„Proč mě nenecháte, abych to vyřídil já?“ pravil. „Tohle by mohlo jít nejlépe s trochou humoru.“</p>

<p>Nick se na okamžik zamyslel. „Možná máš prav<strong>­</strong>du,“ uznal. „Nechám tě, abys šel první.“</p>

<p>Troy došel na dohled, právě když Carol a kapitán Ho­mer končili rozhovor. „Ahoj, ahoj, anděli,“ zvolal asi ze čtyřiceti metrů, „co se děje?“</p>

<p>Carol zvedla ruku, že ho slyší, ale neotočila se, aby ho pozdravila. „Takže Columbia 2748, hned za lázně­mi Pelican, zítra večer v půl deváté?“</p>

<p>„Správně,“ odvětil Homer Ashford. Pokynul hla­vou směrem k Troyovi a měl se k odchodu. „Budeme na vás připraveni. Přineste si hodně pásky, je to dlou­hé povídání.“ Vydal ústy podivný kvokavý zvuk. „A připravte se, ať můžete zůstat na malou party.“</p>

<p>Homer byl už v polovině schodů, když ke Carol do­šel Troy. „Ahoj, kapitáne Homere. Sbohem, kapitáne Homere, řekl potichu. Ještě hrál komika. Naklonil se ke Carol, aby ji políbil na tvář. „Ahoj, anděli...“</p>

<p>„Brr,“ odtáhla tvář. „Táhne z tebe jako z pivovaru. Není divu, že jsem vás dva musela hledat po celém městě.“ Spatřila Nicka přicházejícího k nim přes par­koviště. Nesl sportovní pytel. Zvedla hlas: „No, pane Williamsi, to je ale příjemné překvapení. Je od vás milé, že jste vy i váš bratr tady dokázali sešplhat z ba­rových stoliček na tak dlouho, abyste to stihli na schůzku.“ Podívala se na hodinky. „Ale, ale,“ řekla svým nejironičtějším hlasem, „to jsme se parádně zpozdili. Podívejme se na to, když člověk čeká pat­náct minut na vysokoškolského profesora, jak dlouho čeká na jeho imitaci?“</p>

<p>„Přestaňte s těmi kecy, slečno Vznešená a Mocná,“ reagoval zlostně Nick na její popichování. Dorazil ke Carol a Troyovi a pak chytil dech. „Máte u nás taky pár vroubků,“ pokračoval. „Co jste to dělala, když jste mluvila s tím ksindlem Ashfordem?“</p>

<p>Nickův hlas zněl výhrůžně. Carol sebou trhla a od­větila: „Poslouchejte ho, typický nadřazený muž. Vždycky přenese vinu na ženskou. ‘Hej, čubko,‘ říká, ‘zapomeň, že jsem se opozdil, zapomeň, že jsem aro­gantní bastard, stejně je to tvoje vina...‘“</p>

<p>„Hej, hej... <emphasis>hej</emphasis>,“ zasáhl Troy. Carol a Nick se za­chmuřeně měřili. Začali oba mluvit, ale Troy je opět přerušil: „Děti, děti, prosím vás, mám něco důležité­ho, co vám chci říct.“ Oba na něho pohlédli. Troy zvedl ruce, aby si vyžádal ticho. Pak zaujal strnulý postoj a předstíral, že čte. „Před osmdesáti a sedmi ro­ky naši předkové vytvořili na tomto světadílu nový národ...“</p>

<p>Carol podlehla první. „Troyi,“ usmívala se, přesto­že se zlobila, „ty jsi něco jiného. Jsi taky směšný.“</p>

<p>Zubící se Troy plácl Nicka po rameni. „Jaké to by­lo, profesore? Byl by ze mě dobrý Lincoln? Může hezký mladý černoch hrát Lincolna pro bílé?“</p>

<p>Nick se zdráhavě usmál a díval se do asfaltu, zatím­co Troy pokračoval. Když skončil, Nickův tón ke Ca­rol zněl smířlivě. „Omlouvám se, že jsme se zpozdi­li,“ řekl odměřeně, „zapomněli jsme na čas. Tady je trojzubec.“</p>

<p>Carol pochopila, jak těžké pro Nicka bylo, aby vy­slovil omluvu. Přijala ji půvabně, s letmým úsměvem a gestem rukama. „Zatím si trojzubec ještě chvíli ne­chte,“ řekla po krátkém mlčení. „Musíme si promluvit o spoustě věcí.“ Rozhlédla se kolem. „Ale tohle je špatné místo a nevhodná doba.“</p>

<p>Nick i Troy na ni tázavě hleděli. „Mám jisté velmi vzrušující zprávy,“ vysvětlovala. „Něco z nich je tady na vašich kopiích obrázků, které jsem ráno vyvolala. Nejdůležitější je, že teleskop zachytil infračervený signál, který vycházel z pukliny, od nějakého velkého předmětu, nebo předmětů.“ Otočila se k Nickovi. „Možná je to další poklad. Z obrázků se to nedá s jis­totou určit.“</p>

<p>Nick sáhl po obálce. Carol ji odtáhla. „Ne tady a ne teď. Teď si to musíme naplánovat. Můžete se mnou vy dva zítra brzy ráno vyjet a připravit se vylovit předměty, které budou možná až sto kilogramů těžké? Samozřejmě mám v úmyslu zase zaplatit pronájem člunu.“</p>

<p>„Skvělé,“ hvízdl Nick, „sto kilogramů! Nemůžu se dočkat, až uvidím ty snímky.“ Rychle střízlivěl. „Bu­deme si muset půjčit plovoucí rypadlo a...“</p>

<p>„Ještě máme teleskop, takže ho můžeme zase pou­žít,“ dodala Carol. Mrkla na hodinky. „Teď je skoro pět. Kolik času potřebujete na přípravu?“</p>

<p>„Tři hodiny, nanejvýš čtyři,“ odpověděl po rychlém výpočtu Nick. „S Troyovou pomocí, samozřejmě,“ dodal.</p>

<p>„Velmi rád, přátelé,“ ozval se Troy. „A protože An­gie pro mě dnes večer rezervovala na svoje vystoupe­ní v půl jedenácté v podniku Sloppy Joe’s celý stůl můžeme se tam sejít a probrat si podrobnosti na zít­řek.“</p>

<p>„Angie Leatherwoodová je tvá přítelkyně?“ zeptala se Carol, na niž to zřejmě udělalo dojem. „Neviděla jsem ji od té doby, co se z ní stala hvězda.“ Na chvil­ku se odmlčela a dala Nickovi obálku. „Podívejte se na ně v soukromí. Všechny pocházejí z míst pod člu­nem, kde jsme se potápěli. Některé jsou zjevně zvět­šeniny z jiných. Může to chvilku trvat, než oči při­vyknou všem barvám. Ale zajímá nás ten hnědý předmět.“ Bylo jí jasné, že oba muži dychtí vidět snímky. Šla s nimi k Nickovu autu. „Sejdu se s vámi tedy večer ve Sloppy Joe’s, asi ve čtvrt na jedenáct.“ Otočila se, aby se vydala ke svému autu.</p>

<p>„Ehm, Carol, ještě okamžik,“ zastavil ji Nick. Če­kala, zatímco Nick, náhle v rozpacích, se snažil vy­myslet, jak by se mohl zdvořile zeptat. „Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, proč jste mluvila s kapitánem Ashfordem?“ řekl nakonec taktně.</p>

<p>Carol chvíli na něj a Troye hleděla a pak se zasmá­la. „Narazila jsem na něho v kanceláři, když jsem se snažila volat vám, pánové. Chtěl vědět o tom kousku, který jsme včera vylovili. Svedla jsem ho ze stopy a řekla mu, že dělám velký článek o všech členech posádky, která našla před osmi lety poklad <emphasis>ze Santa Rosy</emphasis>.“</p>

<p>Nick pohlédl s hraným znechucením na Troye. „Vi­díš, Jeffersone,“ přehnaně zdůraznil, „tvrdil jsem ti, že existuje rozumné vysvětlení.“ Když se Carol vyda­la ke svému autu, oba jí mávali.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitol</strong><strong>a osmá</strong></p>

<p>„Poručíku Todde,“ řekl podrážděně podplukovník Winters, „začínám si myslet, že Námořnictvo Spoje­ných států přecenilo vaši inteligenci, nebo zkušenost, nebo obé. Nedokážu pochopit, jak můžete pořád ještě uvažovat o možnosti, že Panther dostal <emphasis>pove</emphasis><emphasis>l</emphasis> odchýlit se od Rusů, obzvláště ve světle nových informací; které jste dnes odpoledne přednesl.“</p>

<p>„Ale pane,“ zarputile odporoval mladší muž, „je to pořád přijatelná hypotéza. A vy sám jste na poradě ře­kl, že dobrá analýza selhání nevyloučí žádnou rozum­nou možnost.“</p>

<p>Dva muži spolu hovořili v podplukovníkově kance­láři. Winters se šel podívat z okna. Venku byla sko­rem tma. Vzduch těžký, klidný a vlhký. Nad oceánem k jihu se schylovalo k bouřce. Základna byla skoro prázdná. Nakonec se Winters podíval na hodinky, zhluboka vzdechl a vrátil se k poručíku Toddovi. Usmíval se jen maloučko.</p>

<p>„Poslouchal jste dobře, poručíku. Ale důraz je na slově ‘rozumná‘. Shrňme si fakta. Slyšel jsem správ­ně, nebo ne, že vaše jednotka analyzující telemetrické údaje dnes odpoledne zjistila, že počítač odmítnutých povelů na střele během letu také registroval nárůst, a to už u pobřeží u New Brunswick? A že zjevně více než jeden <emphasis>tisíc</emphasis> povelů střela odmítla provést, když le­těla podél pobřeží Atlantiku? Jak chcete ve svém scé­náři tohle všechno vysvětlit? Rozmístili snad Rusové podél dráhy letu celou flotilu lodí jen proto, aby zmát­li jedinou testovací řízenou střelu námořnictva a zís­kali ji?“</p>

<p>Podplukovník Winters teď stál přímo před mladým vyšším poručíkem. „Nebo možná věříte,“ pokračoval ironicky, než Todd stačil odpovědět, „že Rusové mají novou tajnou zbraň, která letí podél řízené střely letící rychlostí Mach 6 a po cestě k ní mluví? Tak povídej­te, poručíku, na jakých rozumných základech považu­jete tuhle svou bizarní ruskou hypotézu pořád za při­jatelnou?“</p>

<p>Poručík Todd se nevzdával. „Pane,“ odpověděl, „žádné jiné možné vysvětlení chování řízené střely ne­dává v této fázi větší smysl. Vy teď říkáte, že si myslí­te, že jde o problém softwaru. Avšak naši nejbystřejší programátoři si nedovedou představit, jak by se velké selhání softwaru, na úrovni systému, mohlo navenek projevit tím, že se dva, a pouze dva, počítače povelů zfamfrní. Překontrolovali všechny údaje vnitřní dia­gnostiky softwaru, které byly telemetricky vyslány na zem, a nenašli žádný problém. Kromě toho kontrola před vypuštěním ukazuje, že všechen software praco­val správně, jen několik sekund před letem.</p>

<p>A víme ještě něco jiného. Ramirez zjistil ve Was­hingtonu, že v posledních osmačtyřiceti hodinách do­šlo k podivným přesunům ruské ponorkové flotily u pobřeží Floridy. Neříkám, že ruská hypotéza, jak ji nazýváte, je ta správná odpověď. Pouze to, že dokud nemáme uspokojivější vysvětlení mechanismu selhá­ní, který mohl způsobit, že oba počítače povelů zvět­šovaly svůj obsah, dává smysl ponechat si možnost, která předpokládá, že Panther skutečně dostal povel odchýlit se.“</p>

<p>Winters vrtěl hlavou. „Dobrá, poručíku,“ řekl nako­nec. „Nenařídím vám škrtnout ji ze seznamu. Ale na­řídím vám, abyste se tenhle víkend soustředil na nale­zení řízené střely někde v oceánu a určil problém v hardwaru nebo v softwaru, nebo v obou, který mohl způsobit buď anomálii v chování počítačů povelů, ne­bo změnu dráhy letu, nebo obojí. Musí existovat vy­světlení, které nebude vyžadovat operaci v obrov­ském měřítku ze strany Rusů.“</p>

<p>Todd vykročil kolem Winterse, aby odešel. „Ještě chvilku,“ řekl podplukovník a oči se mu zúžily. „Vě­řím, že není nutné, poručíku, abych vám připomínal, kdo bude zodpovědný, jestli tahle ruská záležitost pronikne ven?“</p>

<p>„Ne, podplukovníku... pane,“ zněla odpověď.</p>

<p>„Tak pokračujte,“ řekl Winters, „a dejte mi vědět, jestli dojdete k něčemu významnému.“</p>

<p>Podplukovník Winters spěchal. Jakmile Todd odešel, zavolal do divadla a oznámil Melvinu Burtonovi, že přijde později. Zajel rychle ke stánku s hamburgry, shltl jeden se smaženými bramborami a zamířil do čtvrti kolem přístavu.</p>

<p>Dorazil do divadla, když byla většina ostatních her­ců už oblečena. Melvin na něho čekal u dveří. „Rych­le, podplukovníku, nemáme času nazbyt. Nalíčení musí vyjít hned napoprvé.“ Pohlédl na hodinky. „Jste v kazatelně přesně za dvaačtyřicet minut.“ Podplu­kovník vešel do pánské šatny, odložil námořní unifor­mu a oblékl si chmurně černé šaty a bílé insignie epi­skopálního kněze. Přede dveřmi šatny přecházel sem a tam Melvin a v duchu prováděl poslední kontrolu.</p>

<p>Když šla opona nahoru, byl podplukovník Winters v kazatelně. Trpěl silným náporem normální premié­rové nervozity. Pohlédl přes tři řady své herecké kon­gregace do plného hlediště. V druhé řadě spatřil svou ženu Betty a syna Hapa. Než ustal potlesk, rychle se na ně usmál. Potom, když se pustil do Shannonova kázání, nervozita z něho spadla.</p>

<p>Krátký prolog ubíhal rychle. Světla podruhé na pat­náct sekund pohasla, scéna se automaticky změnila a on se octl v závěrečném výstupu. Přecházel po svém pokoji v hotelu v Mexiku a ještě si mumlal věty ze svého dopisu. Shannon/Winters usedl na postel. Sly­šel šramot v koutě pokoje a vzhlédl tam. Byla to Charlotte/Tiffani. Nádherné kaštanové vlasy měla rozpuštěny přes ramena. Měla na sobě světle modrou hedvábnou košili s velkým výstřihem, který její plná a pevná ňadra zcela zaplnila. Slyšel ji, jak říká:. „Lary, ach Lary, konečně jsme spolu sami,“ a posadila se na postel vedle něho. Její parfém mu vyplnil nozdry. Po­ložila mu ruku za hlavu. Na jeho rty přitiskla své, dů­razné, tvrdé, hledající. Odtáhl se. Její rty ho sledova­ly, pak její tělo. Padl zády na postel. Vylezla na něho, pokračovala v líbání, ňadra přitisknutá k jeho bušící hrudi. Objal ji, nejdříve pomalu a zdráhavě, a pak, stále na zádech, ji k sobě pevně přivinul.</p>

<p>Světla po několik sekund blikala. Charlotte/Tiffani sklouzla z Winterse a ležela na posteli vedle něho. Slyšel její zrychlený dech. Ozval se hlas: „Charlotte.“ Pak s hlasitým klepáním na dveře opět: „Charlotte, já vím, že jsi tam.“ Dveře se rozletěly. Dva milenci si zpola sedli. Světla zhasla a opona spadla. Z hlediště se nesl hlasitý a dlouhý potlesk.</p>

<p>Podplukovník Winters otevřel dveře a vyklopýtal z bočního vchodu divadla ven. Dveře, osvětlené ses­hora jedinou žárovkou pokrytou hmyzem, vedly na malý dřevěný stupínek několik kroků nad chodníkem. Winters sešel po třech schodech a stál vedle červené cihlové zdi divadla. Vytáhl cigaretu a zapálil si.</p>

<p>Pozoroval kouř vinoucí se po červených cihlách na­horu. V dálce se zablýsklo a po krátké odmlce zahřmě­lo. Opět zhluboka vdechl kouř a snažil se pochopit, co během těch pěti či deseti sekund s Tiffani cítil. <emphasis>Zajíma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo by mě, jestli to poznali</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>R</emphasis><emphasis>ád bych věděl, jestli to bylo zřej</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>é všem</emphasis>. Když se převlékal na první dějství hry, všiml si příznačných stop na spodním prá­dle. Vyfoukl kouř a zamračil se. <emphasis>A </emphasis><emphasis>to mladé děvče, můj Bože. Ta to jistě ví. Musela to cítit, když </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>a </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ně l</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>žela</emphasis>.</p>

<p>Mimoděk na okamžik opět zachytil své vzrušení, jak se k němu Tiffani tiskla. Zrychlil se mu dech. Za­čal se projevovat první náznak viny. <emphasis>Můj Bože</emphasis>, myslel si opět. <emphasis>Co vlastně jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>? Jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> ohavný sprostý stařec</emphasis>. Přistihl se, že z nějakého důvodu myslí na Joannu Carrovou, na noc před téměř pětadvaceti roky. Vzpo­mněl si na okamžik, kdy se jí zmocnil...</p>

<p>„Podplukovníku,“ zaslechl hlas. Otočil se. Na stu­pínku stála Tiffani, v tričku a džínách, dlouhé vlasy rozpuštěné přes rameno. Teď sestupovala po scho­dech k němu. „Podplukovníku,“ zopakovala se záhad­ným úsměvem, „můžu dostat cigaretu?“</p>

<p>Stál ohromen, omráčen. Neschopen slova. Sáhl au­tomaticky do kapsy a vytáhl balíček pallmallek. Dív­ka si jednu vzala, přejela ji prsty a dala do úst. Čekala sekundu, možná dvě. Pak se na něho opět usmála. Winters nakonec procitl a vytáhl levný zapalovač ze supermarketu. Přidržela jeho třesoucí se ruku a silně zatáhla z cigarety.</p>

<p>Fascinovaně ji pozoroval, jak vtáhla kouř do plic. Studoval její ústa, bílý krk, vzedmutou hruď, jak zadr­žovala dech. Se stejným zaujetím sledoval, jak bráni­ce povolila a kouř se vinul z našpulených rtů.</p>

<p>Stáli tam spolu, tiše kouřili, nikdo nepromluvil. Nad oceánem se opět zablýsklo a zahřmělo. Pokaždé když Tiffani dala cigaretu do úst, hypnotizovaný Winters sledoval každý její pohyb. Vdechovala zhlu­boka, záměrně, silně vtahovala nikotin, který její tělo zjevně potřebovalo. Jen nejasně si uvědomoval vlast­ní zmatené myšlenky.</p>

<p><emphasis>Je krásná, tak krás</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>á. Mladá, svěží a plná života. Jak by se mi líb</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lo objímat ji... Ale není děvčátko. Je to mladá žena. Musí jí být zře</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>mé, co cítím, jak mě přitahuje... Kouří jako já. S naprostý</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> soustř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>děním. Laská</emphasis>...</p>

<p>„Miluju bouřlivé noci,“ Tiffani přerušila mlčení, když další vzdálený záblesk osvětlil oblohu. Pohnula se blíž k němu a pak natáhla krk, aby viděla kolem skupiny stromů, které jí bránily ve výhledu na mraky, v nichž se blýskalo. Velice jemně se o podplukovníka Winterse otřela. Zelektrizovalo ho to.</p>

<p>V ústech mu vyschlo. Celé tělo mu zachvátila tou­ha, touha, již sotva poznával. Nedokázal odpovědět na její poznámku. Místo toho upřeně hleděl na sílící bouři a naposled zatáhl z cigarety.</p>

<p>Ona už také nepromluvila a odhodila nedopalek na chodník. Když se k němu otočila a jejich oči se setka­ly, poslední chomáčky kouře jí hravě bloudily na rtech. Rychle, koketně ústy vyfoukla a Winters cítil výbuch chtíče ve slabinách. Zachoval si však sebe­kontrolu a do divadla vstoupili mlčky.</p>

<p>Potlesk neustával. Podplukovník Winters přivedl že­ny, které hrály Maxine a Hannah, sám uprostřed, k poslednímu poděkování, přesně jak před premiérou naplánovali. Potlesk zesílil. Opět zíral na prázdná se­dadla, na nichž před přestávkou seděla Betty s Ha­pem. Zaslechl hlas z obecenstva, který vykřikl „Char­lotte Goodalovou“, a zaimprovizoval. Odvedl obě ženy zpět do řady shromážděných herců a šel k Tiffa­ni. Na okamžik nechápala. Pak se jí na tváři rozhostil zářivý úsměv a vzala ho za ruku.</p>

<p>Kráčel s ní na přední okraj jeviště, pevně se drželi za ruce. Tohle byl její velký okamžik. Měla slzy na krajíčku, když slyšela, jak potlesk opět sílí. Stál stra­nou a Tiffani se půvabně uklonila obecenstvu. Skon­čila úklonu; vzala ho opět za ruku, rozkošně ji stiskla a vrátili se do řady k ostatním.</p>

<p>Melvin, Marc a Amanda se dostavili za jeviště, když se herci oblékali. Všude se ozývala nadšená bla­hopřání. Obzvláště Melvin byl u vytržení. Přiznal, že měl při zkouškách jisté pochyby, ale při premiéře byli všichni úžasní. Režisér se svěřil Wintersovi, že ložni­cový výstup s Tiffani byl „báječný - nemohl být lep­ší,“ a potom doslova odtančil ze šatny.</p>

<p>Winterse přemohly myriády emocí. Těšil ho jeho výkon ve hře i to, jak ho obecenstvo přijalo, ale musel myslet na další osobní věci. Co se stalo s Betty a Ha­pem? Proč o přestávce odešli? Představoval si, jak Betty sleduje jeho milostný výstup s Tiffani. Přepadla ho na okamžik panika, když sám sebe přesvědčil, že věděla, i z hlediště, že její manžel vůbec nehraje, že je naprosto stejně vzrušený jako postava, kterou před­stavuje.</p>

<p>Co se přihodilo s Tiffani, to nemohl vůbec chápat. A nemohl o tom ani přemýšlet bez vtírajícího se poci­tu viny. Zatímco si oblékal námořnickou uniformu, v myšlenkách opět vychutnával její polibky na posteli ve hře a prociťoval sexuální napětí, když kouřili za divadlem. Uvědomoval si své vzrušení ale víc si nesmí dovolit. Pocit viny vyvolává depresi a on nechtěl být po úspěšné premiéře rozmrzelý.</p>

<p>Když podplukovník Winters vyšel ze společné pánské šatny, čekala na něho Tiffani. Vlasy měla opět stažené v copech, obličej zbavený mejkapu. Vypadala jako holčička. „Podplukovníku,“ řekla téměř podlézavě, „můžete mi projevit laskavost?“ Usmál se na souhlas. Pokynula mu a on ji sledoval do haly, která přiléhala k zákulisí.</p>

<p>V hale nervózně přecházel a kouřil rusovlasý muž přibližně stejného věku jako Winters. Bylo zřejmé, že se cítí jako ryba na suchu. Poblíž něho stála nafintěná bruneta, snad něco přes třicet, žvýkala a šeptem k němu mluvila. Muž se zřetelně uvolnil když spatřil podplukovníka v uniformě.</p>

<p>„No, pane,“ řekl Wintersovi, když ho Tiffani představila jako svého otce, „rád vás osobně poznávám. Nevím toho moc o herectví, ale dělám si starosti, že pro dceru je to někdy nezdravé.“ Zamrkal na svou ženu, Tiffaninu nevlastní matku, a ztišil hlas. „Víte pane, na všechny ty zženštilé slabochy, poskoky, homosexuály a další praštěné herce si musí člověk dávat sakra pozor. Ale Tiff mi řekla, že mezi herci je skutečný námořní důstojník, opravdický podplukovník. Ze začátku jsem jí ani nevěřil.“</p>

<p>Pan Thomas nepochybně dostával znamení od Tiffani i od své ženy, že moc povídá. Když Winters mlčel, vychrlil ze sebe: „Já sám jsem příslušníkem námořnictva, skoro pětadvacet let. Podepsal jsem to, když jsem byl ještě kluk, v osmnácti. S Tiffaninou matkou jsem se poznal o dva roky později...“</p>

<p>„Tati,“ přerušila ho Tiffani, „slíbils, že mě nebudeš uvádět do rozpaků. Prosím, jenom ho požádej. Má asi ještě další program.“</p>

<p>Podplukovník jistě nečekal, že se setká s Tiffaniným otcem a její nevlastní matkou. Ve skutečnosti nikdy ani na okamžik na její rodiče nemyslel, ačkoli jak zde stál a naslouchal panu Thomasovi, to všechno dá­valo smysl. Tiffani je konec konců pouze ve třetím ročníku střední školy. <emphasis>Takže samozřej</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě žije doma</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Se svý</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>i rodiči</emphasis>. Pan Thomas vypadal ve­lice seriózně. Winters na chvilku pocítil strach a po­čátek paniky. <emphasis>Ne, ne</emphasis>, řekl si rychle, <emphasis>nemohla jim nic říct. To by bylo ještě příliš brzy</emphasis>.</p>

<p>„Má žena a já hrajeme bridž,“ říkal teď pan Tho­mas, „soutěžní bridž, účastníme se turnajů. A tenhle víkend je jeden oblastní v Miami. Odjedeme zítra rá­no a vrátíme se v neděli pozdě večer.“</p>

<p>Winters z toho byl janek. Nedokázal se v projevu pana Thomase orientovat. Proč by mu mělo záležet na tom, co Thomasovi dělají se svým volným časem? Konečně se pan Thomas dostal k věci. „Tak jsme vo­lali sestřenici mé ženy v Marathonu a žádali ji, jestli by zítra po představení dceru nevyzvedla. Ale to by znamenalo, že by se Tiff nemohla zúčastnit herecké oslavy. Tiff navrhla, že byste se možná postaral, aby se po party dostala bezpečně domů a také,“ usmál se příjemně pan Thomas, „na ni otcovsky dohlédl, za­tímco já budu pryč na bridžovém turnaji.“</p>

<p>Winters instinktivně vrhl rychlý pohled na Tiffani. Jen na několik milisekund spatřil v jejích očích svě­taznalý výraz, který jím projel jak kulový blesk. Pak to bylo opět děvčátko, které žadonilo u otce, aby ji pustil na večírek.</p>

<p>Podplukovník zvládl svou roli dobře. „Dobrá, pane Thomasi,“ odvětil. „Rád vám pomůžu.“ Shovívavě Tiffani poklepal na záda. „Zaslouží si jít na oslavu, tvrdě pracovala.“ Na okamžik se odmlčel. „Ale mám dvě otázky. Bude tam určitě šampaňské a asi se to opravdu protáhne. Má večerku? A jaký máte názor...“</p>

<p>„Posuďte to sám, podplukovníku,“ zarazil ho pan Thomas. „Mae a já vám plně důvěřujeme.“ Potřásl si s Wintersem rukou. „A mockrát vám děkuju. Mimo­chodem,“ dodal, když už se otáčel k odchodu, „byl jste výborný, i když musím přiznat, že jsem si dělal starosti, když jste se objímal s mou dcerou. Teplouš, který napsal tu hru, musel být trochu mešuge.“</p>

<p>Tiffanina nevlastní matka zamumlala přes žvýkač­ku díky a dívka sama řekla: „Uvidíme se zítra.“ Pak všichni tři odcházeli. Podplukovník sáhl do kapsy pro další cigaretu.</p>

<p>Když podplukovník Winters konečně kolem jedenác­té dorazil domů, Betty a Hap už oba spali, jak předpo­kládal. Přešel potichu kolem synova pokoje, ale pak se zastavil u Bettina. Winters, v podstatě rozvážný muž, strávil chvíli zvažováním jejího spánku proti své potřebě znát vysvětlení. Rozhodl se jít dovnitř a Betty vzbudit. Když si potmě sedl na okraj její postele, s překvapením zjistil, že je z toho nervózní.</p>

<p>Spala na zádech, prostěradlo a tenkou přikrývku přitažené až na pět centimetrů k ramenům. Lehce s ní zatřásl. „Betty, drahoušku,“ pravil. „Jsem doma. Chtěl bych s tebou mluvit.“ Zavrtěla sebou. Zatřásl s ní ještě jednou. „To jsem já, Vernon,“ řekl potichu.</p>

<p>Posadila se v posteli a rozsvítila lampu na nočním stolku. Pod světlem měla na stolku malý obrázek Je­žíše, muže vypadajícího na třicátníka velice moudře, s vousy, vážným výrazem a světlým pruhem kolem hlavy, který zastupoval svatozář. „Svatá dobroto,“ pravila. Mračila se a protírala si oči. „Co se děje? Je všechno v pořádku?“ Betty nikdy nebyla obzvláště hezká. Ale posledních deset let úplně ignorovala, jak vypadá, a přibrala deset kilogramů, a to ji dělalo neo­hrabanou.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl. „Chtěl jsem s tebou jenom mlu­vit. A zjistit, proč jste s Hapem odešli z představení hned po přestávce.“</p>

<p>Betty se mu dívala přímo do očí. Byla to žena, která vůbec neznala úskočnost, dokonce ani nuance. Život byl pro ni prostý a přímočarý. Když člověk opravdo­vě věří v Boha a Ježíše Krista, pak nemá žádných po­chyb. O ničem. „Vernone,“ začala, „často jsem si kladla otázku, proč účinkuješ v takových divných hrách. Ale nikdy jsem si na to nestěžovala. Především proto, že je to zřejmě jediná věc, která tě od Libye a od toho hrozného výstupu na pláži dokáže opravdu vzrušit.“ Svraštila čelo a na okamžik jí přeběhl po tváři mrak. Pak svým věcným způsobem pokračovala dál: „Ale Hap už není dítě. Stává se z něho mladý muž. A poslouchat vlastního otce, byť i jen ve hře, jak se zmiňuje o Bohu jako o ‘nedůtklivém starci‘ a ‘se­nilním delikventovi‘ asi neposílí jeho víru.“ Odvrátila zrak. „A myslela jsem si, že je pro něho stejně znepo­kojivé pozorovat, jak se muchláš s tou mladou dív­kou. Sečteno a podtrženo,“ vrátila se pohledem ke svému muži a dělala závěr, „myslela jsem si, že hra nemá hodnoty, morálku, nic, co by stálo za to, aby­chom tam zůstali.“</p>

<p>Winters cítil, jak v něm narůstá vztek, ale bojoval s ním, jak činil vždy. Záviděl Betty její pevnou víru, její schopnost vidět Boha zcela jasně v každé denní činnosti. On sám se cítil od Boha svého dětství odtr­žen a jeho neúspěšné hledání ještě nevyústilo v jas­nější pojem o Něm. Dvě věci však věděl jistě. Jeho Bůh by se s postavami Tennesseeho Williamse smál a měl by pro ně pochopení. Netěšily by Ho však bom­by padající na malé děti.</p>

<p>Podplukovník se s Betty nepřel. Políbil ji bratrsky na tvář a ona zhasla světlo. Pouze na okamžik uvažo­val. <emphasis>Jak dlouho to je? Tři tý</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ny?</emphasis> Nedokázal si však přesně vzpomenout. Dokonce ani na to, jestli to bylo dobré, nebo ne. Šaškovali, jak tomu Betty říkala, kdy­koliv si uvědomila jeho potřebu natolik, že překonala svůj obvyklý nedostatek zájmu. Asi <emphasis>normální u páru v našem věku</emphasis>, myslel si poněkud defenzivně, když se ve svém pokoji svlékal.</p>

<p>Tiše ležel ve tmě pod prostěradlem, spánek však nepřicházel. Fyzický pocit vzrušení, který byl tak sil­ný, nejdříve při představení a pak znovu venku před divadlem, se mu neustále vracel. I s obrazy. Když za­vřel oči, opět viděl Tiffaniny měkké a koketní rty, jak vyfukují poslední kouř, který měla hluboko v plících. Na ústech stále cítil ty vášnivé polibky, které mu vnutila během ložnicového výstupu. A pak ještě ten zvláštní letmý pohled, když ho její otec žádal, aby se o ni postaral na party. Nebo si to jenom představoval?</p>

<p>Podplukovník Winters několikrát změnil polohu, snažil se zahnat obrazy ve své mysli a nervozitu, které mu nedovolovaly usnout. Nepovedlo se. Nakonec, když ležel na zádech, si uvědomil, že existuje jedno možné uvolnění z tohoto druhu napětí. Nejdříve cítil vinu, dokonce rozpaky, ale vlny obrazů Tiffani mu neustále zaplavovaly mozek.</p>

<p>Dotkl se sebe. Obrazy ze dne se zaostřily a začaly se rozvíjet do fantazií. Ležela na něm, jak tomu bylo při představení, a on reagoval na její polibky. Na okamžik se vyděsil a ovládl. Avšak zoufalé vzedmutí touhy odstranilo poslední zábrany. Stal se opět adolescentem, osamoceným ve své bohaté představivosti.</p>

<p>Scéna v mysli se změnila. Ležel nahý na ohromné posteli ve velkém pokoji s vysokým stropem. Tiffani se k němu blížila z osvětlené koupelny, také nahá, dlouhé kaštanové vlasy jí padaly přes ramena a kryly bradavky ňader. Naposled slabě potáhla z cigarety, zahasila ji na popelníku vedle postele a s očima upřenýma do jeho pomalu, téměř láskyplně vyfoukla zbytek kouře z úst. Vlezla k němu do postele. Cítil měkkost její pokožky, její dlouhé vlasy ho šimraly na krku a na hrudi.</p>

<p>Líbala ho něžně, ale vášnivě a ruce měla za jeho hlavou. Cítil její jazyk, jak mu lákavě přejíždí po rtech. Položila se vedle něj a přitiskla svou pánev do jeho. Cítil, jak se topoří. Vzala jeho penis do ruky a lehce stiskla. Došlo u něj k plné erekci. Stiskla opět, pak půvabně zvedla své tělo a vsunula ho hluboko do sebe. Ucítil kouzelné vlhké teplo a pak téměř okamžitě explodoval.</p>

<p>Síla a intenzita jeho fantazie ho ohromila. Kdesi uvnitř se ozýval hlas, který volal po opatrnosti a varoval před hroznými důsledky, jestli dovolí své fantazii, aby se stala příliš skutečnou. Avšak jak ležel vyčerpán a sám ve svém předměstském domě, odsunul svou vinu i obavy stranou a oddal se blaženosti spán­ku po orgasmu, blaženosti, jíž není rovno.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola devátá</strong></p>

<p>Sloppy Joe’s představovalo v Key West instituci. Ob­líbený Hemingwayův bar a jeho různorodý personál se dokázal rychle přizpůsobit mnohotvarému vývoji města, jehož se stal symbolem. Mnozí občané starého města z toho byli skoro na mrtvici, když bar opustil své historické místo ve vnitřním městě a přesunul se do obrovského obchodního komplexu obklopujícího nový přístav. Když však klub znovu otevřel v dobře větrané místnosti s prostorným jevištěm a výbornou akustikou, i oni zdráhavě připustili, že lampy od Tiffanyho, dlouhé dřevěné bary, úzká zrcadla od stropu k podlaze a různá memorabilia z Key West pocházejí­cí z uplynulých sta let jsou vkusně a nově uspořádány tak, že zůstal zachován duch starého baru.</p>

<p>Všechno to do sebe pěkně zapadalo, že Angie Leat­herwoodová za krátkých a nečetných návratů do rod­ného města vystupuje jako hlavní hvězda ve Sloppy Joe’s. Troyův hbitý jazyk původně přemluvil majite­le, padesátiletého přistěhovalce z New Yorku Tonyho Palazza, aby si ji poslechl, když jí bylo devatenáct. Tony ji poslouchal pět minut a pak za doprovodu di­voké gestikulace vykřikl: „Nestačí, že mi přivedeš černošku, která je tak krásná, až se z toho tají dech. Ne, ty mi přivedeš takovou, která taky zpívá jako sla­vík. Mamma mia. Život není fér. Má dcera Carla by zabila, aby měla takový hlas.“ Z Tonyho se stal Angi­in největší fanoušek a nezištně jí pomáhal v životní dráze. Angie nezapomněla, co pro ni Tony udělal, a když přijela do města, vždycky zpívala ve Sloppy Joe’s. Byla prostě taková.</p>

<p>Troy měl rezervován stůl vpředu uprostřed, asi tři metry od hrany jeviště. Nick a Troy už seděli u malé­ho kulatého stolu a dopili první skleničku, když Carol asi pět minut před půl jedenáctou dorazila. Omluvila se a mumlala něco o parkování na Sibiři. Jakmile při­šla, Nick vytáhl obálku se snímky a oba jí řekli, že obrázky je uchvátily. Zatímco Troy přivolával číšní­ka, Nick se začal na fotografie vyptávat. Když se na stole objevily nové drinky, Nick a Carol už zaníceně diskutovali o předmětech v puklině. Nick se právě zmínil, že jeden vypadá jako moderní řízená střela. Bylo deset třicet pět. Světla několikrát blikla, ozná­mení, že vystoupení začíná.</p>

<p>Angie Leatherwoodová předváděla dokonalý vý­kon. Jako mnoho z těch nejlepších bavičů nikdy neza­pomněla, že posluchači jsou jejími zákazníky a že to jsou oni, kdo vytvářejí její obraz a zvyšují její záhad­nost. Začala titulní písní ze svého nového alba <emphasis>Vzpo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mínky na ko</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>zelné noci</emphasis>. Potom zpívala směs písní Whitney Houstonové, vzdala tím hold té brilantní zpěvačce, jejíž talent zažehl Angiinu touhu zpívat. Dále předvedla svou univerzálnost čtyřmi písněmi v různém rytmu: jamajským reggae, něžnou baladou ze svého prvního alba <emphasis>Milostné dopisy</emphasis>, téměř dokona­lou imitací Diany Rossové v písni <emphasis>Kam zmizela naše láska?</emphasis> a emocionálně silným, melodickým hymnem věnovaným slepému otci nazvaným <emphasis>Muž s vizí</emphasis>.</p>

<p>Hromový potlesk se ozýval při závěru každé písně. Sloppy Joe’s byl vyprodán včetně všech míst k stání podél třicetimetrového baru. Sedm ohromných video­obrazovek rozmístěných po celém prostorném klubu přivádělo Angii blíž těm, kteří se nedostali blízko k jevišti. Bylo to její obecenstvo, byli to její přátelé. Dvakrát téměř upadla do rozpaků, protože potlesk a volání „výborně“ neustávaly. U Troyova stolu se to­ho během vystoupení řeklo velice málo. Trojice pou­kázala na písně, které se jim obzvláště líbí (Carolinou oblíbenou byla píseň Whitney Houstonové <emphasis>Největší láska ze všec</emphasis><emphasis>h</emphasis>), ale nebyl čas k hovoru. Angie věno­vala svou předposlední píseň <emphasis>Nech mě postarat se o tebe, bejby</emphasis>, svému „nejdražšímu příteli“ (Nick pod stolem kopl Troye) a pak končila nejoblíbenějšími pa­sážemi <emphasis>z Milostných dopisů</emphasis>. Posluchači povstali a za­hrnuli ji neutuchajícími ovacemi a hlučně se dožado­vali přídavku. Nick si vestoje všiml, že se ze dvou silných drinků trochu motá a že je podivně naměkko, možná v důsledku podvědomých asociací vytvoře­ných milostnými písněmi, které zpívala Angie.</p>

<p>Zpěvačka se vrátila na jeviště. Když hluk utichl, slyšeli její měkký a mazlivý hlas: „Všichni víte, že Key West je mi velice milé místo. Zde jsem vyrůstala a chodila do školy. Většina vzpomínek mě sem stále vrací.“ Odmlčela se a propátrávala posluchače. „Exis­tuje mnoho písní, které vyvolávají vzpomínky a city, jež jsou s nimi spojené: Ale z nich všech je mou nej­oblíbenější píseň na toto téma z muzikálu <emphasis>Ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ky</emphasis>. Takže, tohle je pro tebe, Key West.“</p>

<p>Ozval se sporadický potlesk, když hudební syntetizá­tory, které ji doprovázely, hrály předehru ke <emphasis>Vzpomín</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kám</emphasis>. Posluchači zůstali stát, když její líbezný hlas spus­til překrásnou píseň. Jakmile začala zpívat, přenesl se Nick okamžitě do Kennedyho centra ve Washingtonu v červnu 1984, když sledoval provedení muzikálu <emphasis>Koč</emphasis><emphasis>ky</emphasis> se svou matkou a otcem. Konečně přijel domů, aby jim vysvětlil, proč se nedokázal po jarních prázdninách na Floridě vrátit do Harvardu. Avšak ať se snažil, seč mohl, nedokázal začít, aby vypověděl zklamanému otci a matce se zlomeným srdcem celý příběh. Vypravil ze sebe jen jediné: „Byla to žena...“ A pak upadl v mlčení.</p>

<p>Bylo to smutné shledání. Když navštívil domov ve Falls Church, objevili a odstranili otci první maligní polypy na tlustém střevě. Doktoři optimisticky před­povídali dalších několik roků života, ale zdůraznili, že rakovina tlustého střeva se často vrací a metastázuje do jiných částí těla. V dlouhém rozhovoru se svým náhle zesláblým otcem Nick slíbil, že dostuduje v Mi­ami. To však byla pro staršího pána malá útěcha. Snil o tom, že uvidí, jak syn promuje na Harvardu.</p>

<p>Provedení <emphasis>Koček</emphasis> v Kennedyho centru nebylo pro Nicka moc zábavné. Uprostřed představení zjistil, že uvažuje o tom, kolik lidí v obecenstvu opravdu zná au­tora, jehož dílo sloužilo jako prameny pro písně, toho básníka T. S. Elliota, který nejen obdivoval zvláštnosti cítění koček a těšil se z nich, ale také jednou začal bá­seň popisem večera „roztaženého pod oblohou jako narkotizovaný pacient na stole.“ Když však do středu jeviště vešla stará kočka, jejíž krása uvadla a změnila se ve vrásky, a začala píseň o svých „dnech na slunci“, dojalo to Nicka stejně jako všechny diváky. Z něja­kých důvodů, které nikdy nepochopil, viděl Monique, jak po letech zpívá tuto píseň. A ve Washingtonu pla­kal, tiché slzy narychlo skryté před rodiči, když bolest­ně čistý soprán dosáhl vyvrcholení písně.</p>

<p>„Hlaď mě... Je tak snadné nechat mě... samotnou se vzpomínkami... Na mé dny na slunci... Pohladíš-li mě... pochopíš, co je to štěstí...“</p>

<p>Angiin hlas ve Sloppy Joe’s nebyl zdaleka tak bo­davý jako soprán ve Washingtonu, ale zpívala se stej­ným zanícením, evokovala veškerý smutek někoho, pro nějž všechny radosti života leží už v minulosti. Koutky očí se mu zalily slzami a jedna přetekla na tvář.</p>

<p>V místě, kde stála Carol, se světla z jeviště odrážela od Nickovy tváře. Spatřila slzu, okno zranitelnosti, a sama se také dojala. Poprvé cítila hluboké vzrušení, téměř náklonnost k tomuto vzdálenému, osamocené­mu, leč podivně přitažlivému muži.</p>

<p>Ach, Carol, jak jiné to mohlo být, kdybys, pro jed­nou v životě, nejednala impulzivně. Kdybys prostě nechala muže, ať si prožije svůj okamžik opuštěnosti, nebo zlomeného srdce, nebo něhy, nebo co to vlastně cítí, pak ses o tom mohla zmínit později, v klidnější době, ku svému prospěchu. Sdílení tohoto okamžiku by se mohlo nakonec stát částí pouta mezi vámi. Ale tys musela Nickovi poklepat na rameno, ještě než pí­seň skončila, ještě než si sám uvědomil, že má oči pl­né slzí, a zničit jeho drahocenné spojení s vlastním nitrem. Stala ses vetřelcem. Ještě hůř, jak se tak často stává, vyložil si tvůj úsměv jako posměch, nikoliv sympatii, a jako vystrašená želva se z večera úplně vytratil. Všechny následné ouvertury přátelství jistě zavrhne jako neupřímné.</p>

<p>Troy si mezihry mezi Carol a Nickem nevšiml. Proto ho překvapilo, když se po závěrečném potlesku otočil a sedl si, že z Nickova držení ramen neomylně               vyčetl nepřátelskou pózu. „Nebyla nádherná, anděli?“ obrátil se ke Carol. „A co vy, profesore? Bylo to dnes poprvé, co jste ji slyšel zpívat?“</p>

<p>Nick přikývl. „Byla velkolepá,“ řekl téměř s nechutí. „A já mám žízeň. Může tady člověk dostat něco k pití?“</p>

<p>Troy, mírně dotčen, odpověděl: „Tak nám promiňte, lituju, že vystoupení trvalo tak dlouho.“ Snažil se dát znamení číšníkovi. „Co ho žere, anděli?“ zeptal se Carol.</p>

<p>Carol pokrčila rameny. Pak se pokusila zmírnit napětí. Naklonila se k Nickovi, dotkla se mu předloktí a zeptala se: „Hej, Nicku, neužíval jsi zlostné pilulky.</p>

<p>Nick rychle ruku stáhl a místo odpovědi zamumlal něco nesrozumitelného. Odvrátil se od svých společníků a spatřil Angii, jak se blíží ke stolu. Automaticky vstal a Carol a Troy se k němu připojili. „Byla jste fantastická,“ prohlásila Carol, trochu moc hlasitě, jakmile Angie došla na doslech.</p>

<p>„Díky... Ahoj,“ odvětila Angie. Přišla ke              stolu a uchopila židli, kterou pro ni Troy odsunul. Chvilku půvabně kvitovala pochvalu od osazenstva okolních stolů. Pak si sedla a usmála se. „Vy musíte být Carol Dawsonová,“ řekla nenuceně a naklonila se přes stůl k reportérce.</p>

<p>Angie byla ve skutečnosti ještě krásnější než na fotografii na obálce kompaktního disku. Měla tmavě hnědé zbarvení, ne zcela černé. Svůj mejkap včetně světle růžové rtěnky volila tlumený, aby nechala vyniknout své přirozené půvaby, především v podstatě bezvadné bílé zuby, které při úsměvu zvláště přitahovaly pozornost. Avšak krásu převyšovala žena sama. Žádná fotografie nedokázala zachytit přirozenou vře­lost, která z Angie vyzařovala. Zalíbila se vám oka­mžitě.</p>

<p>„A vy musíte být Nick Williams,“ řekla a podala ruku Nickovi. Ten vypadal nesvůj a nejistý a ještě po­řád stál, přestože se Troy už posadil. „Troy mi během posledních pár dnů řekl o vás tolik věcí, že mám po­cit, jako bychom už byli přátelé. Tvrdí, že jste přečetl všechny kdy napsané romány, které stojí za to číst.“</p>

<p>„To je samozřejmě nadsazené,“ odpověděl Nick, zjevně potěšen, že ho poznala. Zdálo se, že se trochu uvolnil, a konečně se posadil. Chtěl ještě něco dodat, ale Carol skočila do hovoru a zarazila ho.</p>

<p>„Tu nádhernou píseň o slepci jste napsala sama?“ zeptala se ještě dřív, než Angie měla čas usadit se a vzpamatovat. „Zdálo se mi, že je to velice osobní.“</p>

<p>„Ano,“ odpověděla zpěvačka mile, bez stopy po­dráždění nad Caroliným agresivním chováním. „Vět­šina mých písní pochází z jiných zdrojů, ale občas na­píšu píseň sama. Když je mi téma velice blízké.“ Než pokračovala, usmála se krátce na Troye. „Můj otec je pozoruhodný, milující člověk, slepý od narození, ale s tajuplným chápáním světa na všech úrovních. Bez jeho trpělivosti a vedení bych asi jako malá holka ni­kdy nenašla odvahu začít zpívat. Byla jsem příliš stydlivá a plachá. Ale otec nás všechny nějak pře­svědčil, když jsme byli malí, že jsme v něčem neob­vyklí. Řekl nám, že Bůh dal každému z nás něco zvláštního, něco jedinečně našeho a že jednou z nej­větších radostí života je objevit tohle zvláštní nadání a pak je rozvíjet.“</p>

<p>„A tu píseň <emphasis>Nechej mě postarat se o tebe, bejby</emphasis>, jste skutečně napsala pro Troye?“ Nick vypálil otázku, než Angie dokončila větu. Zničil tak příjemnou nála­du, kterou navodila svým láskyplným popisem otce. Nick seděl na kraji židle a zdálo se, že je z nějakého důvodu rozrušen a vyveden z míry. Troy opět uvažo­val, co se mezi Carol a Nickem událo, že to u jeho přítele vyvolalo takové napětí.</p>

<p>Angie se dívala na Troye. „Myslím, že ano,“ řekla se zasněným úsměvem, „i když to původně měla být hravá píseň, lehce míněné narážky na milostnou hru.“ Na okamžik se odmlčela. „Ale hovoří o skutečném problému. Někdy je velice těžké, když patříte mezi úspěšné ženy. Zasahuje to...“</p>

<p>„Ámen. Ámen,“ přerušila ji Carol a nenechala ji dokončit myšlenku. Šlo o jedno z Caroliných oblíbe­ných témat a nedala si ujít příležitost. „Většina mužů se nedokáže vyrovnat s ženou, která je alespoň tro­chu úspěšná, tím méně s tou, která je slavná.“ Podí­vala se přímo na Nicka a pak pokračovala: „I nyní, v roce 1994, existují jistá nepsaná pravidla, která se musí dodržovat. Když chcete mít stálý vztah s mu­žem, musíte se vyvarovat tří věcí: nesmíte dopustit, aby si myslel, že jste chytřejší než on, nesmíte navrh­nout první pohlavní styk a vydělávat víc peněz než on. Tohle jsou tři klíčové oblasti, kde je jejich ego ohromně křehké. A podkopete-li ego kteréhokoli mu­že, i když s ním jenom žertujete, pak je to ztracený případ.“</p>

<p>„Zní to, jako byste byla expert,“ zasáhl sarkasticky Nick. Dával jasně najevo své nepřátelství. „Zajímalo by mě, jestli někdy některou z vás osvobozených žen napadlo, že muže neodpuzuje váš úspěch, ale spíš způsob, jakým se s ním vypořádáváte. Čeho dosáhne­te v životě, to na osobní úrovni neznamená ani prdlač­ku. Většina ambiciózních agresivních žen, s nimiž jsem se setkal (a nyní se díval přímo na Carol), se mů­že přetrhnout, aby převedla vzájemný vztah muže a ženy na jakousi soutěž. Nenechají muži ani na oka­mžik iluzi, že žije v patriarchální společnosti. Myslím si, že některé z nich záměrně vykleští...“</p>

<p>„Tady to je,“ skočila mu Carol vítězoslavně do řeči. Strčila do Angie, která se usmívala, ale byla nad ško­dolibostí této výměny názorů ještě trochu v rozpacích. „To je to kouzelné slovo. Kdykoli se chce žena přít a ne přijímat jistou hlubokou mužskou pravdu jako slovo boží, snaží se ‘kastrovat‘ nebo ‘vykleštit‘...“</p>

<p>„Dobrá, vy dva,“ zasáhl důrazně Troy a vrtěl hla­vou. „Už je toho dost. Změňme téma. Myslel jsem si, že byste se mohli spolu dobře bavit, ale určitě to tak nebude, když to začne tímto způsobem.“</p>

<p>„Problém je v tom,“ pokračovala Carol, ignorujíc Troyovu žádost o změnu tématu, a dívala se teď na An­gie, „že muži jsou vystrašení. Jejich hegemonii v zá­padním světě ohrožuje nástup žen, kterým nestačí být jen bosé a těhotné. Když jsem byla ve Stanfordu...“</p>

<p>Zarazila se a otočila, když zaslechla zvuk židle ta­žené po podlaze. „Se vší patřičnou úctou, slečno Leat­herwoodová,“ Nick zase stál a držel židli v rukou, „mám pocit, že se teď omluvím. Velice se mi líbilo vaše vystoupení, ale nechci vás nadále vystavovat dalším špatným způsobům. Přeji vám i nadále štěstí v kariéře a doufám, že někdy budete moct strávit ně­jakou dobu na člunu s Troyem a se mnou.“ Nick se otočil na Troye. „Uvidíme se ráno v osm v přístavu.“ Nakonec se podíval na Carol. „S vámi taky, pokud ještě chcete jet. Můžete nám povídat o třasořitkách ve Stanfordu, když budeme uprostřed zálivu.“</p>

<p>Nečekal na odpověď. Vzal si obálku a odcházel da­vem k východu. Když se blížil ke dveřím, zaslechl, jak ho kdosi volá: „Nicku. Ach, Nicku. Tady jsme.“ Byla to Julianne, mávala na něho od blízkého stolu plného sklenic a popelníků. Ji, Corinne a Lindu ob­klopovalo půl tuctu mužů, ale Julianne je přesadila a sehnala prázdnou židli. Nick šel k jejímu stolu.</p>

<p>O půl hodiny později byl Nick hodně opilý. Protože se mu Julianne občas otřela o nohu, protože se mu vracelo pomyšlení na Corinnina obrovská prsa (měla je nyní zakrytá, ale pamatoval si je z Troyovy hry z odpoledne) a poněvadž střídavě skrze cigaretový kouř zahlédl Carol, byl také velice nadržený. <emphasis>K čertu, Willia</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>si</emphasis>, řekl si, když si sedal k Juliannině stolu. <emphasis>Za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>se jsi to pohnojil. Měls perfekt</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>í příle</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>itost </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>a ni za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>působit. Možná i něče</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o dosá</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>nout</emphasis>. Ale po půl hodi­ně a po dalším pití jeho myšlenky připomínaly Ezopovu lišku. <emphasis>Stejně je pro mě příliš agresivní. Slav</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ná. Ctiž</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>dostivá. Pravděpodobně vespod příliš tvrdá. A v posteli frigidka. Další železná panna</emphasis>. Přesto ji však přes místnost stále pozoroval.</p>

<p>Dodatečné židle, které přinesli na Angiino vystoupe­ní, odnášeli, aby uvolnili místo na tanec. Zbytek večera obstarával hudbu diskžokej z budky vedle jeviště. Dalo se tančit na výběr moderních hudebních skladeb, sledo­vat na velkých obrazovkách nesnesitelně přehnané hu­dební videoklipy, nebo si jenom povídat, protože hud­ba nebyla příliš hlasitá. Většina lidí kolem Nicka byla z přístavu. Během přestávky v hudbě, když Nick do se­be rychle hodil další tequilu, se k němu přes stůl naklo­nila Linda Quinlanová. „No tak, Nicku, poděl se s námi o svoje tajemství. Copak jste s Troyem včera našli?“</p>

<p>„Nic zvláštního,“ odpověděl, vzpomněl si na úmlu­vu, ale překvapilo ho, že o tom chtěl mluvit.</p>

<p>„Povídá se něco jiného,“ skočil mu do řeči jeden z mužů u stolu. „Všichni vědí, že jsi dnes ráno něco nesl Amandě Winchesterové. No tak, řekni nám, co to bylo. Našli jste novou loď s pokladem?“</p>

<p>„Možná,“ řekl Nick s opileckým zakřeněním, „je­nom možná.“ Zase ho něco nutkalo, aby jim o tom pověděl a ukázal obrázky, ale zarazil se. „Nemůžu o tom mluvit,“ víc neřekl.</p>

<p>V tom okamžiku se z druhé strany parketu vydali k jejich stolu dva statní mladíci s krátce sestřiženými vlasy, námořnické typy v důstojnických uniformách. Jeden byl tmavý, zřejmě španělského původu. Přibli­žovali se sebevědomě, dokonce arogantně a jejich pří­chod zarazil veškerý hovor. Bílý důstojník položil ru­ku Julianne na rameno. „Hele, krasavice, námořnictvo je tady. Pojďte si vy a vaše přítelkyně,“ pokývl ke Co­rinne, za níž stál Ramirez, „s námi zatancovat.“</p>

<p>Julianne řekla velmi zdvořile: „Ne, děkuji,“ a usmála se. Todd se na ni podíval. Trochu se potácel a na očích mu bylo vidět, že toho hodně vypil.</p>

<p>„Chcete mi říct,“ řekl, „že dáte přednost tomu sedět tady s místními kejklíři, než tančit s budoucími admi­rály?“ Julianne cítila, jak jeho stisk sílí. Dívala se ko­lem stolu a snažila se ho ignorovat.</p>

<p>Toddovi se odmítnutí nelíbilo. Sundal ruku z Juli­annina ramene a ukázal na Corinnina prsa. „Kristepa­ne, Ramirezi, měl jsi pravdu. <emphasis>Jsou</emphasis> to monstra. Nelíbi­lo by se ti popadnout jedno z nich?“ Oba důstojníci se vulgárně zasmáli. Corinne se rozpačitě vrtěla.</p>

<p>Stálý přítel Lindy Quinlanové se zvedl ze židle. Kromě Nicka byl jediný muž u stolu, přibližně tak velký jako Todd a Ramirez. „Podívejte se, chlapci,“ řekl mírně, „dáma řekla velice hezky ne. Nemusíte urážet její přítelkyně...“</p>

<p>„Poslouchej ho, Ramirezi,“ přerušil ho Todd, „tenhle chlápek říká, že jsme někoho urazili. Odkdy je obdivování něčích koz urážka?“ Pochechtával se vlastní chytrosti. Ramirez mu dával znamení, aby odešli, ale Todd jen mávl rukou.</p>

<p>Opilý Nick byl celý večer připraven vybuchnout. „Táhni odsud, sráči,“ řekl sice potichu, ale rozhodně. Ještě stále seděl vedle Julianne.</p>

<p>„Komu říkáš sráči, ty čuráku?“ odsekl nažhavený Todd. Otočil se k Ramirezovi. „Myslím, že budu muset tomuhle drzounskýmu bastardovi jednu uba­lit.“</p>

<p>Nick ho však předešel. Rychle vstal a dal Toddovi přímo do tváře silnou ránu pěstí, která ho poslala klo­pýtavě vzad, kde narazil do dalšího stolu plného ná­pojů. Spadl i se stolem na zem a Nick šel po něm. Ra­mirez Nicka od svého kolegy důstojníka odtáhl. Když se však Nick otočil a máchl po něm, Ramirez ho od­strčil. Nicka vratké nohy neudržely. Upadl na Julian­ne a na podlahu se převrátil další plný stůl.</p>

<p>Carol, Angie a Troy si na druhé straně místnosti všimli mely a poznali, že se Nick do ní zapletl. „Ach, ach,“ pomyslel si Troy a vyskočil, aby se vydal příteli na pomoc. Carol šla těsně za ním. Než dorazili na druhou stranu místnosti, už tam byli dva místní vyha­zovači. Mezitím se Nick a Julianne stále snažili sebrat z podlahy a Todd se už také pomalu zvedal.</p>

<p>Při šarvátce vypadla Nickovi obálka s fotografiemi a dvě se částečně vysunuly. Ramirez zvedl obálku z podlahy, a protože ho zaujaly výrazné barvy, prohlí­žel si snímky. Na horní fotografii byla jasně vidět zvětšenina hnědé řízené střely v prasklině. „Hej,“ kři­kl na otřeseného Todda, „podívej se na tohle. Co myslíš, že to asi je?“</p>

<p>Carol okamžitě jednala. Šla kolem Ramireze, vytrhla mu obálku a snímky, a než stačil otevřít ústa, zavřískla: „To snad ne, Nicku, nemůžu tomu uvěřit. Jak ses mohl zase tak opít?“ Klekla si vedle něho a objala mu volnou rukou hlavu. „Ach, miláčku,“ řekla, zatímco na ni v na­prosté nevíře zíral, „slíbil jsi, že toho necháš.“</p>

<p>Užaslý dav sledoval, jak políbila Nicka na ústa, aby mu zabránila promluvit. Troyovi to vyrazilo dech. „Troyi,“ vykřikla za okamžik, když se Nick snažil přijít k sobě. „Troyi, kde jsi? Pomoz mi s ním.“ Troy přispěchal a pomohl Nickovi na nohy. „Vezmeme ho teď domů,“ oznámila přihlížejícím. Vzali ho každý za jednu ruku a klopýtali k východu z nočního klubu. Ve dveřích minuli manažera. Carol mu řekla, že se příští den vrátí vyrovnat účty. S Troyem zpola nesli Nicka na ulici.</p>

<p>Když odcházeli od Sloppy Joe’s, Carol se otočila a viděla, že část davu je sledovala ke dveřím. Ramirez a Todd, který si ještě třel tvář, stáli vpředu, na tvářích výraz - jsem z toho jelen. „Kam ho vedeme, anděli?“ zeptal se Troy, když se dostali z doslechu. „Ani neví­me, kde zaparkoval auto.“</p>

<p>„Na tom nesejde,“ odvětila, „hlavně abychom se dostali z dohledu klubu.“</p>

<p>Neohrabaná trojice zabočila doprava, do ulice, kte­rá vedla za divadlem, kde před hodinou skončila <emphasis>Noc s leguáne</emphasis><emphasis>m</emphasis>. Hned za divadlem byla na levé straně malá prázdná parcela. Carol zastavila na jejím okraji, proti skupince stromů a ohlédla se, aby se ujistila, že je nikdo nesleduje. Oddechla si a pustila Nicka. Pod­vědomě si ovívala zpocenou tvář obálkou, kterou vza­la Ramirezovi.</p>

<p>Nick se skoro vzpamatoval. „Netušil jsem,“ za­mumlal k ní, uvolnil ruku z Troyova sevření a snažil se Carol obejmout, „že ke mně chováš takové city.“</p>

<p>„To tedy ne,“ ozvala se důrazně. Odstrčila mu ruce a ustoupila do prázdné parcely. Nick nepochopil a po­kračoval v postupu. Zlostně na něho vykřikla: „Pře­staň! Přestaň, ty ožralý bastarde!“</p>

<p>Snažila se odrazit jeho pokusy rukama. Ale on se nenechal odradit. Těsně než se ho Troy pokusil zasta­vit, mu Carol dala volnou rukou silnou facku. Nick se na okamžik lekl, ztratil rovnováhu a spadl na břicho do trávy.</p>

<p>Carol, ještě dštící oheň a síru, se k němu sklonila, přetočila ho na záda a křičela na něho: „Nikdy, <emphasis>nikdy</emphasis>, se neopovaž použít proti mně sílu. <emphasis>Za žádných</emphasis> okol­ností.“ Hodila mu obálku na břicho a rychle se zvedla. Podívala se na Troye, znechuceně zavrtěla hlavou a odešla uličkou.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Montáž a test</strong></p>

<p>Pod skenovacím elektronovým mikroskopem vypada­jí jako těsně svinuté spirály s ocáskem. Když se dají do vody nebo nějaké jiné kapaliny, zdá se, že se spirá­la roztáhne a z ocásku se několik angströmů vysunou řasovité přívěsky, které umožňují pohyb.</p>

<p>Ve směsi velikosti kapky vody jsou jich soustředěny miliony a pečlivě je kontroluje laserový přístroj, který je také počítá a třídí, jak osvětluje mikroskopické části směsi. Když je sčítání hotovo, vypustí se menší část oddělené směsi z kovové nádobky kanálkem do další kapaliny, tentokráte smaragdově zelené, která je v ká­dince tvarované jako láhev. Pružiny se roztáhnou a při pohybu v kádince sledují náhodné dráhy.</p>

<p>Vnější mechanická zařízení smaragdově zelenou kapalinu pravidelně promíchávají. Maličké senzory rozmístěné v kádince registrují tlak, teplotu a přesné chemické a elektrické charakteristiky kapaliny.</p>

<p>Nemá-li některý parametr žádanou hodnotu, otevře se v základně kádinky ventil a do zeleného roztoku se vstříkne nová chemikálie. Difuze této nové složky se sleduje spojitým měřením. Nakonec se dosáhne žáda­né změny a nového rovnovážného stavu.</p>

<p>Nyní je vše připraveno. Seshora spadne do nádobky několik tisíc malých kuliček. Některé plavou po povr­chu, ale většina se ponoří do různých hloubek. Každá kulička má v sobě zabudován složitý systém v úžasně miniaturizovaném měřítku. Vnější povrch kuličky ob­sahuje senzory, které propátrávají blízké oblasti kapa­liny a vyhledávají spirálovité terče. U senzorů zabu­dovaný vysokofrekvenční vysílač vyšle spirálám speciální signál, kterým je přiláká ke kuličce. Kolem každé kuličky se vytvoří shluky spirál.</p>

<p>A nyní malé nástroje uvnitř vnější houbovité části kuličky jednu po druhé tyto pružinky sklízejí a uklá­dají do nosičů, které jsou elektricky vystřeleny do du­tiny ve středu kuličky. Uvnitř v dutině sedí jediná amorfní skvrna, jejíž matný materiál se pod vlivem neznámých podnětů přesouvá. Tuto skvrnu obklopuje žlutá lepkavá hmota, která vyplňuje zbytek dutiny.</p>

<p>První pružinka vyklouzne z nosiče, potom nalézá skvrnu a pronikne do ní. Na mžik lze spatřit, jak se pohybuje k jejímu středu. Avšak během několika mi­lisekund se láme a je zničena. V pravidelných interva­lech jsou do dutiny vystřelovány další pružinky a všechny se snaží dosáhnout jistou speciální oblast ve skvrně. Konečně jedna z nich uspěje a celá skvrna změní barvu na jasnou červeň.</p>

<p>V rychlém sledu se do žluté lepkavé hmoty dostává z vnější houbovité části jakýsi enzym, který mění její barvu trochu k zelené, a všechny ostatní pružinky mi­zí, zjevně je absorbuje struktura kuličky. Celá kulička pak změní tvar na podlouhlý a vysune do smaragdové kapaliny miniaturní hnací systém. Když se pečlivě vyhne mnoha nebezpečím, připojí se do fronty oplod­něných kuliček, které jedna po druhé procházejí kru­hovou průsvitnou membránou ve dně kádinky.</p>

<p>Kapalina zahuštěná kuličkami protéká úzkou tru­bičkou, až dosáhne částečně uzavřené nádoby, při­bližně stejně velké jako kádinka. Uvnitř této průhled­né nádobky sahají do proudu protékající kapaliny nástroje podobné mechanické lžíci a kuličky loví. Pak je vyzvednou a na okamžik vysunou do těžkého ply­nu, který je v nádobce. Za chvilku se každá kulička rozštěpí a její krunýř se zjevně rozpustí. Kuličky po sobě v nádobce zanechají jen malé červené skvrnky obklopené nažloutlou lepkavou hmotou a zavěšené v neviditelném plynu.</p>

<p>Lepkavá hmota se pomalu rozlévá celou nádobkou nad proudící kapalinou, až vyplní celý prostor mezi červenými skvrnkami. Když se smaragdový proud dole změní na crčku a pak úplně zmizí, lepkavá hmo­ta se přemění v želatinu a vyplní otvory, jimiž kapali­na vtékala a odtékala. V nádobce je několik tisíc čer­vených skvrnek uzavřených do žlutozelené želatiny. Skvrnky nepodstupují při celém procesu žádnou vidi­telnou změnu.</p>

<p>Čas plyne. Činnost v nádobce ustává. Občas se do nádobky zasunou mechanické sondy, aby otestovaly tuhost želatiny v původních otvorech. Nakonec něco, co vypadá jako robotický zdvižný vozík, odstraní prů­hlednou nádobku z místa. Uloží ji na běžící pás, který ji nese s několika tucty dalších nádobek, obsahujících odlišné předměty (modré tužky, purpurové hvězdice, červené krychličky) také ponořené ve žlutozelené že­latině, k velké kruhové peci o průměru větším než dva centimetry. Zde se všechny nádobky spečou dohroma­dy. Molekuly materiálu nádobky se v peci okamžitě vypaří. Potom dvě ruky manipulátoru obalí kolem všech želatinových struktur neuvěřitelně tenkou vrst­vičku pojivových vláken. Po jisté době se takto uza­vřený celek automaticky vysune z pece a je zabalen do zlatě kovové obálky, jejíchž několik vrstev má zajistit veškerou dodatečnou ochranu vůči vnějšímu prostředí.</p>

<p>Hypergolické pohonné látky se smísí a okamžitě vzplanou, jejich plamen šlehá tryskou rakety. Útlý dopravní prostředek stoupá, nejdříve pomalu, ale po­zději úžasnou rychlostí. Než dosáhne raketový stupeň pod podivným paraboloidním nákladem zenitu svého letu, odpojí se a na spodní straně letícího bumerangu se zapálí miniaturní motorky. Ve vrcholu dráhy celý balík náhle vybuchne a zjevně se rozpadne. Stovky kousků původního nákladu padají zdánlivě náhodný­mi směry k povrchu planety.</p>

<p>Bližší prohlídka odhalí, že každý jednotlivý kousek vzniklý následkem výbuchu je ze zlatě kovového ma­teriálu uzavřeného v obalu z umělé hmoty. K obalu je připojena malá jednotka tvořená senzorem a poho­nem. Ta dodává během sestupu po řízeném výbuchu potřebné korekce. Trosky v umělé hmotě dopadají na podivnou hybridní planetu, zjevně umělou, jak lze usoudit z celé škály nesouměřitelných povrchů a se­skupení oblak, které se dá rozeznat z výšky desítek kilometrů. Jsou v ní semtam rozseta jezera různých odstínů a mezi nimi oblasti pouští, pastvin a rovněž holé hory a kaňony. Souvislou čtvrtinu planety kryjí oblaka. Na jednom místě jsou bílá a beránkovitá, na druhém hnědá a tlustá. Některé mraky jsou plné po­hybu, vytvářejí se a mění s náznakem turbulence. Další části oblačné oblasti jsou stálé, malé bílé cho­máče táhnoucí se beze změny po obloze.</p>

<p>Jeden z umělohmotných dopravních prostředků projde mlžně modravými mraky a dopadne do sma­ragdového moře. Umělá hmota zůstane na povrchu, ale zapouzdřený zlatistě kovový předmět se potopí deset metrů na mořské dno. Den či dva nejeví žádnou změnu. Pak se na zlaté kouli, která leží na dně oceá­nu, v její severní polární oblasti, začíná tvořit výčně­lek. Výrůstek se pomalu zvětšuje, až to vyhlíží, že ku­lovitý útvar má na horní části velký vřed. Nyní dochází k metamorfóze. Na vnější straně výčnělku tvrdý kovový povrch měkne a začíná připomínat or­ganickou membránu. Přestože membrána je tlustá a hustá, občas se vyboulí, což naznačuje na druhé straně zlaté přepážky jistý pohyb.</p>

<p>Nakonec povrchem do smaragdového oceánu pro­razí tenká černá tyč, jakási sonda. Je vidět druhou sondu, pak třetí. Obě další dlouhé černé tyče se podo­bají první, ale každá je podél své délky vybavena ná­padně odlišným zařízením. Na membránu tlačí něco většího. Jednou, dvakrát, pak proráží. Jaká divná vy­myšlenost! Má aerodynamický tvar, měří asi osm centimetrů a tvoří ji dvě části spojené kloubem. Před­ní část je hlavice. Zadní část je dlouhá, tenká a zužuje se do hrotu. Kromě tří sond na přední části hlavice má ještě čtyři svinovatelné přívěsky či ramena, dvě při­pojená na bocích obou částí.</p>

<p>Pluje k blízké podvodní rostlině, ramena přitažena k hladkému tělu. Tam rozvine mnohofasetové přívěs­ky a začne rostlinu zkoumat. Úžasná sada miniatur­ních přístrojů rostlinu chvíli studuje a pak tvor od­plouvá. Stejný proces se opakuje u každé nové rostli­ny. Nakonec věc nalézá rostlinu, která se jí „líbí“, a pinzetou z ní odtrhne velký list. Úhledně ho složí a přenese k předmětu se zlatou membránou.</p>

<p>K podivnému sklízeči píce se připojí partner, který je jeho přesnou kopií, a dvě tlusté ryby s mnoha rame­ny a nohami. Ty odkvapí stranou a začnou upravovat mořské dno. Dny ubíhají. Věci opatřené sondami pra­cují bez ustání, přinášejí k domovské základně více a více různých rostlin. Mezitím nohaté ryby postavily na mořském dně z písku, kamenů, lastur a živých tvo­rů téměř tisíc maličkých uzavřených pravoúhlých do­mečků. I tito tvorové pracují bez přestávek. Jejich dalším úkolem je přenést červené skvrnky jednu po druhé ze zlaté kolébky do jejich nových domů.</p>

<p>Kdyby byl k dispozici mikroskop, ukázal by, že uv­nitř červených skvrn se v době, kdy je ryby přenášejí, už začala vyvíjet jistá struktura, takže dostávají urči­tost a rozličnost. Jsou však ještě velmi, velmi malé. Jakmile se ukončí pečlivá implantace červených skvr­nek s želatinovou ochranou do miniaturních domeč­ků, sklízeči dělají při každé cestě rutinní zastávky, aby v nich uložili část své sklizně. V té době nohaté ryby, architekti a stavitelé pravoúhlých domečků, začnou pracovat na průhledných domech ve tvaru iglú pro zárodky dalšího živočišného druhu.</p>

<p>O rok později dopadá na smaragdové jezero měsíční svit. Několik stovek netrpělivých, vzrušených, vrtí­cích se krků, některé v barvě berlínské modři, jiné světle modré, se dere nahoru a hledá měsíc. Otáčejí hlavami do všech směrů a na tváři každého z nich lze vidět možná dva tucty oddělených prohlubní a otvorů. Krky se natahují jedním směrem, potom druhým. Ml­čenliví hadi něco hledají.</p>

<p>Ze směru od měsíce se po vodě blíží bizarní loď. Ve srovnání s malými hady je velká, její dvojité věže vy­čnívají z vody asi dva a půl metru a v průměru asi me­tr osmdesát nad čtvercovou plošinou o straně čtyři a půl metru, která tvoří dno člunu. Horní povrch plo­šiny je nepravidelný, zvlněný a s prohlubněmi. Ploši­na hladce klouže po vodě.</p>

<p>Loď dorazí doprostřed skupiny hadů a zastaví. Hadi se podle barvy krků rozdělí do dvou skupin a pak se na obou stranách lodi seřadí do úhledných řad a sloupců. Z lodi se ozve jediný hudební tón, bé s flét­novým zbarvením. Každý had po řadách a sloupcích na obou stranách lodi tón rychle opakuje. Pak se z lo­di ozve další tón, který také zní jako flétna, a celý proces se též opakuje. Hudební lekce pokračuje celé hodiny, pokrývá široký rozsah tónů a akordů, až něk­teří hadi na každé straně ztratí hlas. Cvičení končí po­kusem o sborový výstup hadů s krky barvy berlínské modři. Výsledkem je však bolestná kakofonie.</p>

<p>Uvnitř lodi je pečlivě sledován a zaznamenáván každý tón, každý pohyb, každá odezva mladistvých hadů na hudební lekci. Důvtipný návrh člunu je zalo­žen na klíčových řídících prvcích původní kolébky. Avšak, přestože se v počítači, který řídí loď, objevují segmenty zlatě kovového materiálu (a rovněž dlouhé černé tyče a dokonce i části tlustých nohatých ryb), převážná část jeho hmotnosti je odvozena z velkého množství místní skály a organické hmoty získaných ze dna smaragdového jezera. Loď je dokonalý učitel hudby, v podstatě perfektní syntetizátor vybavený mikroprocesory, které nejen ukládají všechny odezvy žáků, ale také obsahují software, který dovoluje expe­rimentovat s celou škálou individualizovaných metod výuky.</p>

<p>Avšak tento komplikovaný a dokonalý robot, který zhotovila umělá inteligence napěchovaná kolem ha­dích zygot a vyrobila téměř zcela z chemických slou­čenin získaných z materiálu nalezeného v blízkosti místa přistání, také sledují a studují z velké dálky zku­šební inženýři. Probíhající test je v počátečních fázích a pokračuje výtečně. Jde o třetí odlišnou konfiguraci zkoušenou pro učitele hudby, nejobtížnější část návr­hu kolébky, která ponese hadí zygoty zpět na Canthor. První návrh znamenal propastný neúspěch. Embrya se vyvinula do dospívajících hadů správně, ale učitel je ne­dokázal dost dobře naučit, aby zapěli svatební píseň a reprodukovali se. Druhý návrh byl lepší. Naučil ha­dy provést symfonii dvoření a vznikla nová generace živočišného druhu. Avšak tato nová skupina dospě­lých hadů nedokázala naučit zpěvu své potomky.</p>

<p>Ke studiu tohoto problému byli přizváni nejlepší bi­oinženýři v Kolonii. Po zpracování více než trilionu bitů shromážděných údajů o vývoji hadů a dalších příbuzných druhů bylo zjištěno, že existuje kuriózní korelace mezi stupněm výchovy, který věnují rodiče, a výslednou schopností tohoto mláděte, když dospěje, učit své potomky. Pak byl změněn návrh umělé inteli­gence zodpovědné za prvních šest měsíců života ha­da, aby obsahoval náhradní matku, jejímž jediným úkolem bylo v pravidelných intervalech malé hady držet a mazlit se s nimi. Následující testy byly úspěš­né. Tato malá změna počátečního postupu výchovy vedla k dospělým hadům, kteří dokázali naučit své děti zpívat.</p>

<p>Tento předváděcí test trvá déle než čtyři milicykly. Na konci období je prohlášen za naprosto úspěšný. Silná a plodná hadí populace blížící se pětadvaceti tisí­cům zaplňuje umělé jezero. Omezení na její další růst jsou dána pouze testem. Nakonec jsou přežívající je­dinci přesunuti do jiných míst v Zoologickém komple­xu a hadi z Canthoru jsou další položkou na seznamu živočišných druhů připravených k repatriaci zygot.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>SOBOTA</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p>Měsíc v úplňku stoupá nad klidný oceán. Troy upřeně pozoruje měsíční paprsky, sleduje jejich tetelivý třpyt na tiché vodě. Objeví se Angie a stojí před ním ve vo­dě. Na sobě má těsně padnoucí jednodílné bílé plavky a je po pás ponořena.</p>

<p>Pokyne mu a on kráčí po vlhkém písku k vodě. Je bos a má také bílé plavky. Voda je překvapivě teplá. Angie začíná zpívat. Jak se k ní v lehkém příboji blí­ží, její nádherný hlas ho obejme.</p>

<p>Dotknou se a políbí. Angie se odtáhne a povzbudi­vě se na něho usměje. Troy cítí, že začíná být sexuál­ně vzrušený. Znenadání protne vzduch siréna a zruší noční poklid. Troy se poplašeně otočí a pohlédne k břehu. Nevidí nic zvláštního. Podívá se zase na oce­án. Angie zmizela. Troy si myslí, že v dálce blízko obzoru je vidět začátek přílivové vlny. Siréna zaječí nanovo a Troy spatří v měsíčním světle na blízké vlně velkou beztvarou masu.</p>

<p>Vykročí k neznámému předmětu. Přílivová vlna v dálce je už určitá, vyplňuje mu polovinu snové ob­razovky. Velký předmět poblíž je černé tělo oblečené do červeného trička a modrých džín. Siréna zní hlasi­těji. Troy přetočí tělo a podívá se na obličej. Je to jeho bratr Jamie.</p>

<p>Troy Jefferson se v posteli prudce vzpřímil, srdce mu divoce bušilo, mysl se ze světa snů vracela do sku­tečnosti. Venku se ozývala siréna. Ze změny jejího kmitočtu usoudil, že se kolem dvojdomku právě pro­hnalo policejní auto nebo sanitka. Otřásl se a vylezl z postele. Digitální hodiny na nočním stolku ukazo­valy 3:03.</p>

<p>Prošel do kuchyně. Z ledničky si nalil sklenici grapefruitového džusu. Naslouchal siréně v dálce, dokud se její zvuk úplně nevytratil. Pak se vydal zpět do malé ložnice, kde spal. V hale ho zarazil zvuk druhé sirény, tentokrát ještě hlasitější. Zdálo se, že se přibližuje. Na okamžik mu připadalo, že siréna zní právě před jeho předními dveřmi, a živě si připomněl jinou sirénu uprostřed jiné noci. Srdce se mu znovu rozbušilo. „Jamie,“ zašeptal téměř bezděčně, „Jamie. Proč jsi musel zemřít?“</p>

<p>Troy si ještě dokázal naprosto jasně vybavit události té noci. Nic z první dramatické situace ani trochu nevybledlo. V počáteční vzpomínce byli tři, Jamie, Troy a jejich matka, seděli mlčky u večeře, jedli smažené kuře a bramborovou kaši. Jamie se to odpoledne právě vrátil domů na jarní prázdniny z Gainesville, a než usedl k jídlu, strávil téměř hodinu tím, že obšťastňoval svého patnáctiletého bratra historkami o fotbale a životě na univerzitě. Byl pro Troye po celou dobu dětství idolem. Hezký, inteligentní, výřečný a navíc obdařený neuvěřitelnými fyzickými vlastnostmi. V důsledku toho v druhém roce na univerzitě hrál záložníka v mužstvu Florida Gators a hovořilo se o něm jako o možném držiteli titulu nejlepšího záložníka celé Ameriky v příští sezoně. Když Jamie poprvé odešel na univerzitu, Troy ho trpce postrádal, ale v uplynulých osmnácti měsících se naučil přijímat bratrovu nepřítomnost a těšit se na jeho prázdninové návštěvy.</p>

<p>„Tak, brácho,“ usmál se Jamie, když dojedl večeři a odstrčil talíř, „a co ty? Už jsi ukončil další čtvrtletí. Získal jsi známky budoucího astronauta?“</p>

<p>„Vedl jsem si dobře,“ odpověděl Troy a skrýval svou pýchu. „Dostal jsem dvě plus ve společenských               vědách, protože si učitel myslel, že jsem ve své úvaze o Panamském kanálu zaujal protiamerický postoj.“</p>

<p>„Myslím, že občasná dvě plus je přijatelná,“ smál se Jamie s neskrývanou náklonností k mladšímu bratrovi. „Ale vsadím se, že Burford neměl mockrát dvě plus, když byl v deváté třídě.“</p>

<p>Kdykoli si Troy vzpomněl na ten osudný večer, kdy byl jeho bratr zabit, vždy si připomněl zmínku Guio­na Burforda, prvního amerického černého astronauta. Protože bylo tak bolestné pokračovat ihned k hrozné vzpomínce na bratra umírajícího v jeho náručí, větši­nou se jeho paměť rozhodla odbočit k šťastnějším chvilkám, k připomenutí bratra, které bylo téměř tak živé jako výjev jeho smrti, ale šťastné a posilující, ne drásavé a skličující.</p>

<p>Během léta před svou smrtí, v horký a vlhký den koncem srpna, si Jamie Jefferson smluvil třetí osobní schůzku se svým fotbalovým trenérem na Floridě, aby požádal o svolení dva dny z tréninku vysadit. Chtěl vzít mladšího bratra Troye na start raketoplánu. Při prvních dvou schůzkách se Jamieho trenér stavěl silně proti tomu, aby Jamie vynechal důležité trénin­ky, ale výslovně to neodmítl.</p>

<p>„Pořád to nechápete, trenére,“ řekl Jamie rozhodně na začátku třetí a poslední schůzky na toto téma. „Můj bráška nemá tátu. A je génius v matematice a ve vědě. Zdaleka překračuje maximální hodnoty v těch standardizovaných zkouškách způsobilosti. Potřebuje nějaký vzor. Potřebuje vědět, že černí můžou dělat i něco významnějšího než sporty.“ Trenér nakonec ustoupil a dal mu svolení, ale jen proto, že si domys­lel, že to Jamie udělá tak jako tak.</p>

<p>Jamie jel ve svém potlučeném chevroletu bez za­stávky napříč Floridou, vyzvedl bratra v Miami a beze spánku pokračoval na sever, další čtyři hodiny do Cocoa Beach. Dorazili tam uprostřed noci. Vysíle­ný Jamie zaparkoval v zóně s přístupem na pláž vedle sedmipodlažního činžovního domu u nejhezčí části pláže. „Dobrá, bratříčku,“ prohlásil, „teď se trochu prospíme.“</p>

<p>Troy však nemohl usnout. Příliš ho vzrušovalo po­myšlení na start raketoplánu plánovaný na příští ve­čer, celkově osmý, ale první, k němuž dojde v noci. Přečetl všechno, co dokázal najít, o astronautu Bur­fordovi a o letových plánech. Stále si představoval, že se dostal do budoucnosti a že on, Troy Jefferson, je astronautem, který má být vyslán do kosmu. Koneckonců byl Burford živým důkazem, že to skutečně jde, aby černý Američan dosáhl horních vrstev společnosti a stal se populárním hrdinou na základě své inteligence, osobnosti a tvrdé práce.</p>

<p>O východu slunce Troy vylezl z auta a šel několik metrů na pláž. Byla velice tichá. Jeho společnost se omezila na několik chodců, běžců a párek těch bizarních písečných krabů, jejichž oči se míhaly sem a tam na konci divných stopek, když bočním pohybem prchali do svých děr v písku. Severním směrem viděl některé z odpalovacích ramp pro rakety bez posádky na základně leteckých sil v Cape Canaveral, ale představoval si je jako odpalovací zařízení pro raketoplán. Přemýšlel, co právě dělá astronaut Burford. Snídá? Je s rodinou, nebo s posádkou astronautů?</p>

<p>Jamie se probudil kolem poledne a bratři spolu strávili odpoledne na pláži, smáli se a hráli si v příboji. Pak si koupili hamburgery a jeli poslední půlhodinu ke Kennedyho kosmickému středisku. Jamie přesvědčil nadšeného fanouška mužstva Florida Gators, vysokého úředníka leteckého a kosmického programu, který žil v Melbourne, aby jim dal lístky do oblasti pro významné diváky. Dorazili tam právě před setměním. Impozantní odpalovací konfigurace raketoplánu, kterou tvořil orbitální modul připojený na horní části vnější nádrže se dvěma pomocnými raketami na tuhé palivo po stranách, stála vzpřímená u odpalovací věže ve vzdálenosti šest a půl kilometru, A pak započalo konečné odpočítávání.</p>

<p>Žádný zážitek z podívané se nikdy ani nepřiblíží tomu, když té noci pozoroval start kosmického raketoplánu. Když v prostoru vyhrazeném pro významné návštěvníky naslouchal z reproduktorů odpočítávání, zmocnila se ho dychtivost a očekávání, ale ještě ne strach smíšený s obdivem. Avšak v okamžiku, kdy se motory zažehly a vyplnily noc na Floridě načervenale oranžovým plamenem a hustými bílými oblaky vzdouvajícího se kouře, málem mu vypadly oči z důl­ků. Ovšem až po spojení zrakového vjemu, v němž se ohromná kosmická loď pomalu a majestátně zvedala do nebe a zanechávala za sebou dlouhý štíhlý plamen, s poslechem úžasného zvuku, stálého řevu oddělova­ného nevysvětlenými explozemi (které, přestože vzdálené pouhých šest a půl kilometru, dorážely asi dvacet sekund po zahlédnutí zážehu motorů) mu sku­tečně naskočila husí kůže, vhrkly do očí slzy a celý se roztřásl. Troyovo hluboké vzrušení z těchto dojmů tr­valo hodně přes minutu. Stál vedle bratra, pevně se ho držel za ruku, záda prohnutá, jak se namáhal, aby sle­doval plamen, který stoupal výš a výš a nakonec v noční obloze nad ním zmizel.</p>

<p>Po odpálení zase spali v autě. Jamie potom vysadil Troye na stanici autobusu v Orlandu a zamířil do Gai­nesville na fotbalový trénink. Mladý Troy měl pocit, že se z něho stal nový člověk, v něhož se svým zážit­kem proměnil. Příští týden sledoval jako posedlý prů­běh letu. Burford se pro něho stal hrdinou, snad ido­lem. Během prvních dvou čtvrtletí dalšího roku se horlivě věnoval učení. Měl cíl. Stane se astronautem.</p>

<p>Troy netušil, že jedné březnové noci, pouze o sedm měsíců později, se mu dostane dalšího zážitku, tento­krát zničujícího a hluboce rozrušujícího, který zcela zastíní uchvácení, jež cítil při startu raketoplánu. To­ho březnového večera se jeho bratr Jamie kolem osmé, než odejde z domu, zastaví v jeho pokoji. „Jedu za Marií, brácho,“ řekne. „Asi půjdeme do kina.“</p>

<p>Marii Alvarezové bylo osmnáct a chodila do po­sledního ročníku střední školy. Dva roky byla Jamie­ho stálou přítelkyní. Žila se svou kubánskou rodinou a osmi sourozenci ve čtvrti Little Havana.</p>

<p>Troy bratra objal. „Jsem rád, že jsi tady, Jamie. Chci ti ukázat moc věcí. Udělal jsem ti ve škole slu­chátko...“</p>

<p>„Chci se na všechno podívat,“ přerušil ho bratr. „Ale zítra, hned ráno. Nezůstávej dlouho vzhůru. As­tronauti potřebují hodně spát, aby měli rychlou reak­ci.“ Jamie se usmál a vyšel z jeho pokoje. To bylo to poslední, co Troy od něho slyšel.</p>

<p>Troy si nikdy nedokázal vzpomenout, co poprvé uslyšel, když se uprostřed té noci probudil. Matčino divoké kvílení se mísilo s ječením blízkých sirén a vytvořilo změt zvuků, která se mu vryla do paměti a naplnila ho hrůzou. Oblečený jen v pyžamových kalhotách utíkal ke dveřím a před dům. Zvuk sirény sanitky se blížil. Matka se na konci krátkého chodní­ku před domem skláněla nad tmavým tělem ležícím zčásti na ulici před Jamieho chevroletem a zčásti v je­jich dvorku. Kolem matky pološílené bolestí stáli tři policisté a šest zvědavých sousedů.</p>

<p>Když se panikou zachvácený Troy snažil pochopit, co se stalo, slyšel jednoho policistu: „Nějak dokázal dojet domů. Je to k nevíře, s takovou ztrátou krve! Museli ho střelit čtyřikrát do břicha...“</p>

<p>Matčin pláč opět zesílil a v tom okamžiku si to Troy dal všechno dohromady a poznal tělo, které le­želo na zádech. Zamrazilo ho, zalapal po dechu a kle­sl na kolena vedle bratrovy hlavy. Jamie se pokoušel dýchat. Oči měl otevřené, ale zdálo se, že nedokáže na nic zaostřit.</p>

<p>Troy uchopil bratrovu hlavu. Pohlédl na jeho bři­cho. Červenou košili měl zaplavenu krví. Zdálo se, že teče spojitým proudem z míst nad genitáliemi. Krev měl i na džínách, byla na zemi, všude. Troy cítil, jak mu zadrhlo v hrdle, pak se mu zvedl žaludek. Nic ne­vyšlo. Horké slzy mu zalily oči.</p>

<p>„Myslíme si, že šlo o gangsterské střílení, paní Jef­fersonová,“ drmolil policista. „Asi nějaký omyl. Všichni vědí, že Jamie se s nimi nikdy nezapletl.“ Dorazili reportéři. Blikaly blesky fotografů. Blížily se další houkačky.</p>

<p>Jamiemu se vytratil pohled z očí. Už nejevil znám­ky dýchání. Troy si přitáhl bratrovu hlavu na prsa. In­stinktivně věděl, že je Jamie mrtvý. Začal nekontrolo­vatelně vzlykat. „Ne,“ mumlal. „Ne. Ne můj bratr. Ne Jamie. Ten nikdy nikomu neublížil.“</p>

<p>Kdosi se ho snažil utěšit, poklepat mu na rameno. Troy všechny prudce odstrčil. „Nechte mě na pokoji,“ vykřikoval mezi vzlyky. „Byl to můj bratr. Byl to můj jediný bratr.“ Po chvilce něžně položil Jamieho hlavu na zem. Pak se v naprostém zoufalství zhroutil vedle něho.</p>

<p>Skoro v půl čtvrté ráno o deset let později, v březnu roku 1994, bdí Troy doma, sám ve svém bytě, se vzpomínkou na ten hrozný okamžik, kdy Jamie zem­řel. Znovu prociťuje nad touto ztrátou bolest v srdci. A opět si uvědomuje, velice jasně, že většina jeho ne­dospělých snů zemřela zároveň s bratrem, že se vzdal svých snů o studiu na univerzitě a o tom, že se stane astronautem, protože se nerozlučně vázaly na jeho vzpomínky na Jamieho.</p>

<p>V těch třech letech, které následovaly po Jamieho smrti, nějak proklopýtal střední školou. Vyžadovalo to však spojené úsilí jeho matky, školy a městských úřadů, aby úplně školu neopustil. Pak, jakmile udělal maturitu, odešel z Miami. Nebo spíše utekl. Pryč od toho, co se stalo a co se mohlo stát. Více než dva roky se pak přelétavě toulal křížem krážem Severní Ameri­kou, mladý, osamocený černý muž, připravený o lás­ku a přátelství. Hledal něco, co by překonalo pocit prázdnoty, který mu dělal stálého společníka.</p>

<p><emphasis>A tak jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> nakonec dorazil do Key West</emphasis>, pomyslel si Troy, po letech, když uprostřed noci opět uléhal do postele na další dvě hodiny spánku. <emphasis>A </emphasis><emphasis>z nějakého dů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vodu jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> si tady udělal do</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ov. Možná to zp</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>sobil je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nom čas. Nebo jsem se mož</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>á </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>aučil dost, abych po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chopil, že život jde dál. Ale přestože se rána nikdy nezacelila, nějak jsem se dostal za Ja</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ieho</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A </emphasis><emphasis>našel toho ztracené</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o Troye. Alespoň v to do</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>fám</emphasis>.</p>

<p>Znenadání si opět připomenul sen, který přerušila siréna. Angie vypadala v bílých plavkách v měsíčním světle nádherně. A <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>se m</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>sím věnovat nedokončené záležitosti</emphasis>, zasmál se pro sebe. Soustředil se na před­stavu Angie a usnul.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p>„Dobré jitro, anděli,“ zdravil s velkým úsměvem Troy, když se Carol blížila k <emphasis>Florida Queen</emphasis>. „Připra­vená na rybaření?“ Vyskočil ze člunu a zavolal na Nicka, který byl vzadu na druhé straně plachtovino­vého přístřešku. „Už je tady, profesore,“ křikl. „Jdu na parkoviště pro její věci.“ Carol mu dala klíč od au­ta a on vyrazil směrem ke kanceláři ředitelství přísta­vu.</p>

<p>Carol chvilku přecházela po molu, než Nick vyšel z přístřešku. „Pojďte na člun,“ vyzval ji a trochu se mračil, když otíral jakýsi těžký vlečný řetěz tmavou látkou. Cítil se po ránu hrozně. Měl ošklivou kocovi­nu. A pořád ho trápily události předešlého večera. Ca­rol z počátku nic neříkala. Přestal čistit řetěz a čekal, až promluví.</p>

<p>„Já přesně nevím, jak to říct,“ začala rozhodným, ale příjemným tónem, „ale je pro mě důležité, abych to řekla dřív, než vstoupím na člun.“ Carol si pročisti­la krk. „Nicku,“ řekla rozvážně, „nechci se dnes potá­pět s tebou. Chci se potápět s Troyem.“</p>

<p>Nick na ni tázavě pohlédl. Stál na slunci a bolela ho hlava. „Ale Troy...“ začal.</p>

<p>„Vím, co chceš říct,“ přerušila ho. „Troy nemá moc zkušeností a mohlo by to být nebezpečné.“ Dívala se upřeně přímo na Nicka. „To prostě nehraje roli. Mám dost zkušeností s potápěním pro nás oba. Dávám přednost potápění s Troyem.“ Chvilku počkala. „A teď, jestli nechceš...“</p>

<p>Tentokrát Nick přerušil ji. „Tak dobrá, dobrá,“ pro­hlásil a otočil se. S překvapením zjistil, že se cítí do­tčeně i rozzlobeně. <emphasis>Tahle ženská je ještě načuřená</emphasis>, ře­kl si. <emphasis>A já jsem si myslel, že možná</emphasis>... Odešel od Carol a vrátil se na druhou stranu přístřešku, aby dokončil přípravu malého pronajatého záchranného jeřábu, který s Troyem instalovali včera večer. Protože pou­žili toto staré zařízení už několikrát při jiných plav­bách, montáž proběhla rychle a bez větších problémů.</p>

<p>Carol vstoupila do člunu a položila své kopie foto­grafií na pult vedle kormidelního kola. „Kde je trojzu­bec?“ zavolala na Nicka. „Ráda bych se na něj dnes ráno znova podívala.“</p>

<p>„Spodní levá zásuvka pod navigačními přístroji,“ ozvala se rychlá a ostrá odpověď. Vyndala ze zásuvky šedý sportovní pytel, otevřela jej a vytáhla zlatý troj­zubec. Držela jej za dlouhou střední tyč. Z nějakého důvodu v ní vyvolával divný pocit. Dala předmět zpět do vaku a hned zase vytáhla podruhé. Opět držela těž­ký trojzubec v rukou. Pořád to nebylo ono. Připomně­la si, jak se dotkla tyče ve vodě pod převisem a poma­lu jej uchopila za prostřední tyč. <emphasis>V tom to je</emphasis>, řekla si. <emphasis>Je tlustší</emphasis>.</p>

<p>Otáčela předmět v rukou. <emphasis>Co se to se mnou děje?</emphasis> uvažovala. <emphasis>Přišla jsem o rozum? Jak by ta věc mohla být tlustší?</emphasis> Prohlédla si jej ještě jednou, velice pečli­vě. Tentokrát si myslela, že se jednotlivé zuby vidlice prodloužily a že se projevil poznatelný nárůst celkové váhy. <emphasis>Pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>boha! Je to vůbec možné?</emphasis> přemýšlela.</p>

<p>Carol vytáhla fotografie, které si přinesla s sebou. Všechny snímky trojzubce, které si vzala, pořídila pod vodou. Byla si však jistá, že od doby, kdy je vy­fotografovala, může najít dvě malé změny. Střední tyč vypadala tlustší a zuby vidlice se opravdu zdály delší.</p>

<p>„Nicku,“ zvolala. „Nicku, můžeš sem přijít?“</p>

<p>„Právě mám něco rozdělané,“ odpověděl nevlídný hlas z druhé strany přístřešku. „Je to důležité?“</p>

<p>„Ne. Chci říct ano.“ odpověděla Carol. „Ale může to počkat, až budeš mít volnou chvilku.“</p>

<p>Carolina mysl uháněla jako splašená. <emphasis>Jsou jenom dvě </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ožnosti</emphasis>, řekla si s logickou přesností, <emphasis>bu</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> se trojzubec změnil, anebo ne. P</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kud se nezměnil, pak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>musím vidět bubáky. Protože se určitě zdá tlustší. Ale jak se mohl změnit? Bu</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> sám od sebe, nebo jej někdo změnil. Ale kdo? Nick? Ale jak </emphasis><emphasis>by</emphasis> on <emphasis>mohl...?</emphasis></p>

<p>Nick k ní přišel. „Ano?“ řekl vzdáleným, skoro ne­přátelským tónem. Byl zjevně podrážděný.</p>

<p>Podala mu trojzubec. „No?“ usmívala se a hleděla na něho s očekáváním.</p>

<p>„No, co?“ zeptal se, naprosto zmaten tím, co se dě­lo, a ještě rozzloben předchozím rozhovorem.</p>

<p>„Můžeš říct, v čem se liší?“ pokračovala Carol a pokývla na trojzubec v jeho rukou.</p>

<p>Nick jej otočil vzhůru nohama, jako to udělala předtím ona. Slunce se odráželo od zlatého povrchu a dráždilo mu oči. Zašilhal. Potom přehodil předmět z jedné ruky do druhé a díval se na něj z mnoha růz­ných úhlů. „Myslím, že jsem to dobře nepochopil,“ řekl nakonec. „Snažíte se mi říct, že se tahleta věc ně­jak změnila?“</p>

<p>Držel trojzubec v natažené ruce mezi nimi. „Ano,“ přisvědčila. „Necítíte to? Střední tyč je tlustší než by­la ve čtvrtek, a zuby, nebo jednotlivé prvky té vidlice na jednom konci jsou trochu delší. A nemyslíte si, že celá ta věc je těžší?“</p>

<p>Nickovi stále pulzovala bolest v hlavě. Díval se střídavě na Carol a na trojzubec. Domníval se, že se předmět nezměnil. „Ne, myslím, že ne. Mně připadá pořád stejný.“</p>

<p>„Vy jste jenom svéhlavý,“ nevzdávala se Carol a vzala si trojzubec. „Podívejte se na tyhle snímky. Zkontrolujte délku vidlice ve srovnání s celou délkou tyče a pak se podívejte znovu na tohle. Je to jiné.“</p>

<p>V jejím celkovém přístupu bylo něco, co Nicka opravdu dráždilo. Zdálo se mu, že Carol vždycky vy­chází z předpokladu, že ona má pravdu a všichni ostatní se mýlí. „To je blbost,“ zvýšil hlas, až skoro křičel, „a já mám ještě spoustu práce.“ Na okamžik se odmlčel a potom pokračoval: „Jak se to sakra mohlo změnit? Je to kovový předmět proboha. Co si myslí­te? Že to nějak <emphasis>vyrostlo?</emphasis> Hovno!“</p>

<p>Zavrtěl hlavou a odcházel. Po několika krocích se otočil. „Snímkům se stejně nedá věřit,“ řekl už mírně­ji. „Fotky získané pod vodou vždycky předměty zkreslují...“</p>

<p>Troy se blížil s vozíkem, na němž vezl Carolino za­řízení. Z držení těl, třebaže neslyšel slova, mu bylo jasné, že jeho partneři už jsou zase v sobě. „Ale, ale,“ spustil konejšivě, „nemůžu vás dva nechat ani chvilku samotné. Kvůli čemu dneska ráno zase válčíte, profe­sore?“</p>

<p>„Tahle domněle inteligentní reportérka a tvá přítel­kyně,“ odpověděl Nick, díval se na Carol a mluvil po­výšeně, „trvá na tom, že náš trojzubec změnil tvar. Přes noc, řekl bych. Ačkoliv ještě ani nezačala vy­světlovat jak. Vysvětli jí, prosím tě, protože mně neu­věří, jak je to s indexem lomu, nebo co to vlastně je, co mrší fotografie pod vodou.“</p>

<p>Carol se obrátila na Troye. „Ale změnil se. Na mou duši. Pamatuji si jasně, jaký dával pocit poprvé, a teď působí jinak.“</p>

<p>Troy vykládal vozík a dával na <emphasis>Florida Queen</emphasis> systém oceánského teleskopu. „Anděli,“ pravil, když se zastavil, aby se podíval na trojzubec, který k němu natahovala oběma rukama, „nedokážu říct, jestli se změnil, nebo ne, ale můžu říct jedno. Když jste ho na­šli, byla jsi velice rozrušená a navíc pod vodou. V ta­kovém případě bych nevěřil své paměti, jaký něco dá­valo pocit.“</p>

<p>Carol se dívala na oba muže. Chtěla pokračovat v dis­kuzi, ale Nick náhle změnil téma. „Věděl jste, pane Jeffersone, že naše zákaznice slečna Dawsonová požaduje dnes vaše služby jako partnera při potápění? Nechce se potápět se mnou.“ Jeho tón byl nyní zatrpklý.</p>

<p>Troy s překvapením pohlédl na Carol. „To je oprav­du milé, anděli,“ řekl klidně, „ale Nick je skutečný ex­pert. Já jsem jenom o málo víc než začátečník.“</p>

<p>„To já vím,“ zareagovala příkře Carol, ještě podráž­děná výsledkem předchozí rozmluvy. „Ale já se chci potápět s někým, komu můžu věřit. S někým, kdo se chová zodpovědně. Vím toho o potápění dost pro nás oba.“</p>

<p>Nick na ni vrhl zlostný pohled a pak se otočil a ode­šel pryč. Byl nakrknutý. „No tak, Jeffersone,“ pravil, „já jsem už souhlasil s tím, aby slečna Vysoká a Moc­ná prosadila svou. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>tokrát</emphasis>. Připravíme člun a do­končíme zase montáž toho jejího teleskopu.“</p>

<p>„Když mi bylo deset, otec se nakonec s matkou roz­vedl,“ říkala Carol Troyovi. Seděli spolu na lehátkách na přídi člunu. Dvakrát si prošli postupy při potápění a pak se Carol zmínila o svém prvním zážitku s člu­nem, o oslavě narozenin na rybářské lodi s otcem, když jí bylo šest, a potom se nenuceně dali do hovoru o svém dětství. „Rozchod byl hrozný.“ Vrátila Troyo­vi plechovku kokakoly. „Myslím si, že jsi byl možná v jistých ohledech šťastnější, když jsi svého otce vů­bec nepoznal.“</p>

<p>„Pochybuju,“ reagoval vážně Troy. „Od nejútlejší­ho dětství mi bylo protivné, že některé děti měly oba rodiče. Můj bratr Jamie se mi samozřejmě snažil po­máhat, ale na všechno nestačil. Schválně jsem si vybí­ral kamarády, kteří měli otce doma.“ Zasmál se. „Pa­matuju si na jednoho tmavého černošského kluka. Jmenoval se Willie Adams. Jeho táta byl pořád doma, ale byl rodině na obtíž. Byl už starší, šlo mu k šede­sátce, a nepracoval. Celý den jenom seděl v houpacím křesle na zápraží a popíjel pivo.</p>

<p>Kdykoli jsem si šel k Williemu domů hrát, vždycky jsem si našel nějakou záminku, abych mohl strávit chvilku na zápraží a sedět u pana Adamse. Willie se vždycky rozpačitě vrtěl, nedokázal pochopit, proč chci poslouchat, jak jeho táta vypráví všelijaké staré a nudné historky. Pan Adams byl ve válce v Koreji a moc rád se vracel ve vzpomínkách ke svým kamará­dům, bitvám a především ke korejským ženám a je­jich, jak tomu říkal, trikům.</p>

<p>Zkrátka a dobře, dalo se vždycky říct, kdy se pan Adams pustí do jedné ze svých historek. Zahleděl se upřeně před sebe, jako kdyby se záměrně díval na ně­co hodně vzdáleného, a řekl, stejně tak k sobě jako k někomu jinému: ‘Kápni božskou, milá Božko.‘</p>

<p>Pak začal přednášet historku, skorem jako by cito­val z nějaké knihy: ‘Zatlačili jsme Severokorejce zpátky k řece Amnoku a náš velitel praporu nám řekl, že jsou připraveni se vzdát. Cítili jsme se dobře, poví­dali jsme si, co budeme dělat, až se vrátíme do Států. Ale pak se z Číny vyřítila velká žlutá horda...’“</p>

<p>Troy se odmlčel. Civěl na oceán. Carol si ho snad­no představila jako malého kluka, jak sedí na zápraží s rozpačitým kamarádem Williem a poslouchá histor­ky vyprávěné mužem, jenž žil beznadějně v minulos­ti, ale přesto představoval otce, kterého Troy nikdy neměl. Naklonila se k němu a dotkla se jeho předlok­tí. „Je to hezký obrázek,“ řekla. „Asi sis nikdy neuvě­domil, jak jsi udělal toho muže šťastným, když jsi po­slouchal jeho vyprávění.“</p>

<p>Na druhé straně přístřešku seděl Nick Williams sám v dalším lehátku. Četl si <emphasis>Pa</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>í Bovaryovou</emphasis> a neúspěš­ně se snažil ignorovat jak svou doznívající kocovinu, tak útržky rozhovoru, které k němu doléhaly. Napro­gramoval navigační systém, aby se automaticky vrátil na místo čtvrtečního potápění, takže nemusel při říze­ní člunu dělat nic. Nick by se téměř jistě s potěšením zapojil do hovoru s Carol a Troyem, ale po dřívějším konfliktu s ní, v němž mu dala jasně najevo, jak to as­poň cítil, že s ním nechce mít nic společného, se roz­hodl, že se k nim nepřipojí. Musel ji teď ignorovat. Ji­nak Carol usoudí, že Nick je jenom další zženštilý slaboch.</p>

<p>Kromě toho se mu kniha líbila. Četl právě úsek, kde se Ema Bovaryová zcela oddá milostnému vztahu s Rudolfem Boulangerem. Představoval si, jak se Ema potají vykrádá ze svého domu v malém fran­couzském Zapadákovu a běží přes pole do náruče svého milence. Když v minulosti četl román o krásné tmavovlasé hrdince, většinou si představoval Moni­que. Avšak Ema Bovaryová, kterou si vybavil při čte­ní na člunu, vzala na sebe podobu Carol Dawsonové. A víckrát toho rána, když četl Flaubertův popis vášni­vého vztahu mezi Emou a Rudolfem, si představoval v roli svobodného mládence z francouzské šlechty se­be, jak se miluje s Emou/Carol.</p>

<p>Automatický navigační systém, který řídil člun, když si Nick četl, tvořila jednoduchá sestava vysí­lač/přijímač a malý miniprocesor. Software v proce­soru využíval soustavu synchronních satelitů po ce­lém světě k velice přesnému určení polohy člunu a pak sledoval předprogramovaný algoritmus ovládá­ní kormidla k požadovanému místu. Obousměrné spojení s družicí nad nimi dávalo cestou informace nutné k tomu, aby se dráha v oceánu upravovala.</p>

<p>Když se <emphasis>Florida Queen</emphasis> přiblížila k místu, kde se potápěli, na vzdálenost jedné míle, navigační systém to oznámil zvukovým signálem. Nick pak šel k řízení a přepnul je na manuální. Carol a Troy se zvedli z le­hátek. „Nezapomeň,“ řekla, „že hlavním účelem naší výpravy je vyfotografovat a vyzvednoul to, co jsme ve čtvrtek viděli v puklině, ať je to cokoli. Budeme-li mít potom dost času, vrátíme se k převisu, kde jsme našli trojzubec.“</p>

<p>Šla k monitoru připojenému k oceánskému telesko­pu a spustila jej. Stála necelý metr od Nicka. Od té doby, co vypluli z Key West, k sobě nepromluvili. „Hodně štěstí,“ popřál jí tiše.</p>

<p>Podívala se na něho, aby zjistila, zda to míní vážně, anebo ironicky. Nepoznala to. „Děkuju,“ odvětila klidně.</p>

<p>Troy se k ní přidal u monitoru. Carol vytáhla z obálky fotografie, aby podle nich určila přesné mís­to k zakotvení. Podle toho, co viděla na obrazovce, dávala dvě minuty pokyny Nickovi, aby opravil polo­hu člunu. Nakonec dno oceánu pod nimi vypadalo té­měř přesně tak jako ve čtvrtek, kdy viděli velryby. Až na jednu velkou odchylku.</p>

<p>„Kde je ta díra v útesu?“ zeptal se nevinně Troy. „Zdá se mi, že ji na monitoru nemůžu najít.“</p>

<p>Carol se rozbušilo srdce, když přelétala pohledem z obrazovky teleskopu na fotografie a zase zpět. <emphasis>Kde je ta puklina?</emphasis> uvažovala. <emphasis>Přece ne</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>la z</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>izet</emphasis>. Člun se odchýlil z místa potápění a Nick ho navedl zpět. Tentokrát Troy hodil z paluby kotvu. Carol však po­řád neviděla žádné známky pukliny. Nechápala to.</p>

<p>„Nicku,“ požádala nakonec, „můžeš nám poradit? Byli jsme tam dole spolu a oba jsme viděli tu díru. Jsme já a Troy jenom nějak zmateni?“</p>

<p>Nick přešel od kormidla pod přístřešek a zíral na monitor. Byl také v rozpacích. Myslel si však, že vidí i jiné věci na dně oceánu, které také vypadají odlišně. „Ani já tu díru nevidím,“ prohlásil, „ale možná je to jenom jiným osvětlením. Minule jsme tady byli odpo­ledne, a teď je dopoledne.“</p>

<p>„Možná by s tebou měl jít dolů Nick,“ obrátil se k ní Troy. „Už tam byl, viděl puklinu a ví, jak najít převis. Já to znám všechno jenom z obrázků.“</p>

<p>„Ne,“ řekla rychle Carol. „Chci se potápět š tebou. Nick má asi pravdu. Nemůžeme puklinu zahlédnout pro odlišné osvětlení.“ Vzala si svou podvodní kame­ru a šla kolem přístřešku na příď člunu. „Dáme se do toho. Půjde nám to dobře.“</p>

<p>Troy mlčky pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „Snažil jsem se,“ a vydal se za Carol.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třetí</strong></p>

<p>„Ale Richarde,“ odporoval Ramirez, „mohli bychom se dostat do velkého maléru.“</p>

<p>„Nevím jak,“ odvětil poručík Todd. „Nebo proč by se to měl někdo vůbec dozvědět. Koneckonců, ná­mořnictvo vybudovalo ten systém především pro své vlastní lodi. My jenom dovolujeme všem ostatním, aby ho používali. Úplně nám stačí nahlédnout do hlavního registru a vytáhnout pro jejich identifikační kód časový průběh Dopplera a vzdálenosti. Pak z toho určíme, kde jsou. Pro naše plavidla to děláme pořád.“</p>

<p>„Ale podepsali jsme námořní konvenci, která ome­zuje náš přístup do soukromých registrů jenom na pří­pady, kdy je to otázka života a smrti, nebo kdy jde o národní bezpečnost,“ pokračoval Ramirez. „Nemů­žu se napojit do záznamů ze satelitu jenom proto, že ty a já máme podezření, že jistý člun je na ilegální vý­pravě. Potřebujeme vyšší pověření.“</p>

<p>„Podívej, Roberto,“ přesvědčoval ho vehementně Todd, „kdo nám podle tebe dá povolení? Nemáme fo­tografie. Máme jenom tvoje slovo. Ne. Musíme jed­nat na vlastní pěst. Jestli se mýlíme, nikdo se o tom nemusí dozvědět. Jestli máme pravdu, pak toho ba­starda skřípneme, budeme oba hrdiny a nikdo nám nebude dávat kapky za to, co jsme udělali.“</p>

<p>Ramirez chvilku mlčel. „Nemyslíš si, že bychom měli aspoň informovat podplukovníka Winterse? On je konec konců pověřen vedením vyšetřování kolem střely Panther.“</p>

<p>„V žádném případě ne,“ řekl rychle poručík Todd. „Slyšel jsi ho včera na schůzi. Myslí si, že už jsme beztak překročili meze. Nic by se mu nelíbilo víc, než nás pěkně posrat. Je podezíravý.“ Todd viděl, že Ra­mirez ještě pořád váhá. „Víš co?“ řekl, „zavoláme mu <emphasis>potom</emphasis>, až zjistíme, kde ten člun je.“</p>

<p>Poručík Ramirez zavrtěl hlavou. „Tím se nic ne­spraví. Stejně překročíme svou pravomoc.“</p>

<p>„Do řiti,“ začal se vztekat Todd. „Řekni mi, co se musí udělat, a já to udělám. Bez tebe. Vezmu na sebe celé riziko.“ Díval se přímo na Ramireze a pokračo­val: „Nedokážu to pochopit. Řekl bych, že vy Mexi­kánci jste zbabělci. Ty jsi vlastně viděl řízenou střelu na fotografii, ale...“</p>

<p>Ramirezovi se zúžily oči. Hlas mu ztvrdl. „To stači­lo, Todde. Vytáhneme si ty údaje. Ale jestli z toho bu­de malér, já osobně ti vlastníma rukama zakroutím kr­kem.“</p>

<p>„Věděl jsem, že na to budeš mít stejný názor jako já,“ uklidňoval ho poručík Todd. Následoval Ramire­ze k řídícímu pultu a usmíval se.</p>

<p>Podplukovník Winters dal další balení šesti kokakol na led a pak zavřel přenosný chladicí box. „Ještě ně­co,“ zavolal za dveřmi na svou ženu a syna, „než od­táhnu tohle do auta?“</p>

<p>„Ne, pane, to je všechno,“ ozvala se odpověď z pří­jezdu do garáže. Winters vzal chladicí box a prošel s ním síťovými dveřmi. „Joj,“ řekl, když jej uložil do kufru auta, „máte tady dost jídla a pití pro tucet lidí.“</p>

<p>„Byl bych rád, kdybyste jel s námi, pane,“ řekl Hap. „Většina ostatních otců tam bude.“</p>

<p>„Já vím, já vím,“ odpověděl Winters. „Ale jde s te­bou máma. A já si potřebuji na večer něco nazkou­šet.“ Krátce syna objal. „Kromě toho, Hape, už jsme o tom mluvili. V poslední době jsem se na akcích po­řádaných církví necítil dobře. Myslím si, že nábožen­ství je mezi Bohem a jednotlivcem.“</p>

<p>„Vždycky jsi to tak necítil,“ vmísila se do hovoru Betty z druhé strany auta. „Ve skutečnosti jsi měl pik­niky pořádané církví velice rád. Hrával jsi softbal a plaval a smáli jsme se celý večer.“ V jejím hlase se ozývala stopa hořkosti. „Pojď, Hape,“ řekla za okamžik. „Ať nepřijdeme pozdě. Poděkuj otci, že nám pomohl sbalit.“</p>

<p>„Díky, tati.“ Hap nastoupil do auta a Winters za ním zavřel dveře. Když pontiac couval na ulici, zamávali si. Při jejich odjezdu Winters uvažoval: <emphasis>Musím mu věnovat víc času. Právě teď mě p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>třebuje. Když to neud</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lám, brzy už bude příliš pozdě.</emphasis></p>

<p>Otočil se a vrátil se do domu. Zastavil se u ledničky a nalil si sklenici pomerančového džusu. Zatímco jej pil, rozhlížel se bezděčně po kuchyni. Betty už sklidila nádobí po snídani a dala je do myčky. Setřela pulty. Ranní noviny ležely úhledně složeny na stole. Kuchyň vypadala úhledně a uspořádaně. Jako jeho žena. Nenáviděla jakýkoli nepořádek a zmatek. Winters si vzpomněl na jedno ráno, když Hap ještě nosil plenky a rodina žila v Norfolku ve Virginii. Chlapeček nevázaně bušil do kuchyňského stolu a znenadání rozhodil rukama a shodil Bettin kávový šálek a konvici s mlékem na podlahu. Betty rázem přestala jíst. Když se vrátila ke studeným míchaným vajíčkům, nezbyl nikde ani nejmenší náznak, že došlo k nehodě. Ani na podlaze, na dolní části kredence, a dokonce ani v odpadkovém koši. Všechny úlomky sesbírala do sáčku na odpadky a odnesla do popelnice před domem.</p>

<p>Hned vpravo vedle ledničky visela v kuchyni na stěně ozdobná destička s prostým písmem, na níž stálo: <emphasis>N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>boť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezah</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>nul, ale měl život věčný. Jan 3,16.</emphasis> Winters viděl tuhle destičku v kuchyni každý den, ale nepřečetl si slova už celé měsíce, možná i roky. Tohoto sobotního rána si je přečetl a pocítil dojetí. Myslel na Bettina Boha, Boha velice podobného tomu, kterého zbožňoval v dětství a dospívání v Indianě, tichého, klidného, moudrého starce, který sedí někde na nebesích, všechno sleduje, všechno ví, čeká na to, aby přijal naše modlitby a vyplnil je. Byla to taková prostá, krásná představa. „Otče náš, jenž jsi v nebesích,“ řekl a připomněl si stovky, možná tisíce příležitostí, kdy se modlil v kos­tele, „buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“</p>

<p><emphasis>A co je Tvá vůle pro mne, starý muži</emphasis>, uvažoval Winters, trochu překvapen svým vlastním nedostat­kem úcty. <emphasis>Os</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>et jsi mě nechal t</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>pat. Ig</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>oroval jsi </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě. Zkoušels mě jako Joba. Nebo mě </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ožná trestal</emphasis>. Šel ke kuchyňskému stolu a posadil se. Usrkl pome­rančového džusu. <emphasis>D</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>stalo s</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>i však odpuštění? To ještě nevím. Ani jednou po celou tu dobu jsi mi nedal jasné znamení. Navzdory mým modlitbá</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> a slzám. Jed</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ou</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>hned po Libyi, jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> si říkal, že </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ožná</emphasis>...</p>

<p>Vzpomněl si, jak ležel na zádech s očima zavřený­ma na velkém pohodlném ručníku napůl spící na plá­ži. V dálce slyšel příboj a dětské hlasy, občas dokonce rozeznal Hapův nebo Bettin. Letní slunce hřálo a do­dávalo uvolnění. Na vnitřní stranu víček ho začalo bodat světlo. Otevřel oči. Neviděl toho moc, protože sluneční světlo bylo příliš jasné a k němu se přidávala záře, třpyt nějakého kovu. Zastínil si rukou čelo. Stálo nad ním malé děvčátko s dlouhými vlasy, asi rok sta­ré. Záře přicházela z dlouhého kovového hřebenu, který mělo ve vlasech.</p>

<p>Winters zavřel oči a opět je otevřel. Teď ji viděl lé­pe. Hnula trochu hlavou, takže záře zmizela. Stále však na něj upřeně hleděla s naprosto bezvýraznou tváří. Měla na sobě jenom plenkové kalhotky. Dalo se odhadnout, že je cizinka. <emphasis>Snad Arabka</emphasis>, pomyslel si tehdy, když se jí díval do tmavě hnědých mandlových očí. Nehýbala se ani nic neříkala. Jen ho pozorovala, zvědavě, neoblomně, zdálo se, že si nevšímá ničeho, co dělal.</p>

<p>„Nazdar,“ řekl Winters tiše. „Kdo jsi?“</p>

<p>Arabská holčička nedala najevo, že něco slyší. Za chvilku však na něho náhle ukázala prstem a v tváři se jí objevila zlost. Otřásl se a náhle se posadil. Jeho rychlý pohyb ji vystrašil a rozplakala se. Vztáhl po ní ruce, ale ona ustupovala, uklouzla, ztratila rovnováhu a upadla do písku. Hlavou udeřila o něco ostrého a po hlavě a na rameno jí začala téct krev. Vyděšená, nej­dříve pádem a pak pohledem na svou vlastní krev, malá holčička začala kvílet.</p>

<p>Winters se nad ní tyčil a bojoval se svou vlastní pa­nikou, když pozoroval, jak její krev cáká do písku. Ně­co nepoznaného mu problesklo myslí a rozhodl se vzít arabskou holčičku do náruče a ukonejšit ji. Zuřivě se mu bránila, bez ohledu na nebezpečí, s překvapivou silou batolete, a vytrhla se mu. Opět upadla do písku, na bok, krev z rány na hlavě vytvářela na světle hně­dém písku rudé kapky. Propadla už zcela hysterii, kři­čela tak úsilně, že několikrát zalapala po dechu, tvář zalitou strachem a hněvem. Opět na Winterse ukázala.</p>

<p>V okamžiku se z oblohy snesly tmavě hnědé paže a uchopily ji. Winters si poprvé všiml, že kolem jsou další lidé, fakticky hodně lidí. Holčičku zvedl muž, musel to být její otec, malý, zavalitý Arab, kolem pě­tadvaceti, oblečený do jasně modrých plavek. Držel dcerku, jako by ji chtěl chránit před nastávajícím bo­jem, a utěšoval vzrušenou mladou ženu, jejíž vzlyky se mísily s posedlým pláčem děvčátka. Oba rodiče se dívali na Winterse s obviněním v očích. Matka otírala holčičce krvácející hlavu ručníkem.</p>

<p>„Nechtěl jsem jí ublížit,“ řekl, a jakmile promluvil, uvědomil si, že. co řekl, bude mylně pochopeno. „Upadla, uhodila se o něco hlavou a já...“ Arabský pár pomalu ustupoval. Winters se otočil k ostatním, možná deseti lidem, kteří se shromáždili v odezvě na pláč holčičky. Také se na něho dívali divně. „Nechtěl jsem jí ublížit,“ opakoval hlasitě. „Já jsem jenom...“ Zarazil se. Velké slzy mu stékaly po tváři a padaly do písku. <emphasis>Můj Bože</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>já pláču. Není divu, že tihle lidé</emphasis>...</p>

<p>Uslyšel jiný pláč. Betty a Hap zjevně právě přišli za jeho zády, když se arabský pár se svou krvácející dce­rou vzdaloval. Pětiletý Hap spatřil krev na rukou své­ho otce, propukl v pláč a zabořil tvář matce do boku. Vzlykal a vzlykal. Winters se podíval na své ruce, pak na lidi stojící kolem. Bez rozmyslu se sehnul a snažil se očistit si ruce v písku. Jeho marný pokus zbavit se krve na svých rukou přerušovalo synovo vzlykání.</p>

<p>Jak podplukovník Winters klečel na písku, pohlédl poprvé od začátku celého výstupu na Betty. Na její tváři spatřil nejhlubší hrůzu. Žadonil očima, aby ho podpořila, ale její oči místo toho dostaly skelný lesk a ona také padla na kolena, opatrně, aby nevyrušila plačícího syna, který se jí stále ještě držel. A Betty za­vřela oči a začala se modlit: „Drahý Bože...“</p>

<p>Skupina se pomalu rozešla, několik lidí šlo k arabské rodině, aby zjistili, zda jim nějak mohou pomoci. Win­ters zůstal klečet v písku, otřesen svým vlastním jedná­ním. Nakonec se Betty zvedla. „No tak, no tak,“ utěšo­vala chlapce, „všechno bude v pořádku.“ Bez dalšího slova pečlivě sebrala své ručníky a plážový pytel a vy­dala se k parkovišti. Podplukovník Winters šel za ní.</p>

<p>Odjeli z pláže a vrátili se do Norfolku, kde žili. <emphasis>A ona se na to n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kdy nezeptala</emphasis>, pomyslel si Winters, když o osm let později seděl u kuchyňského stolu. <emphasis>Ani mě o tom nenechala mluvit. Aspoň tři roky. Ch</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vala se, jako by se to nikdy nestalo. Te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>se o tom zmíní jed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou za uhe</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ský rok. Ale ještě j</emphasis><emphasis>sm</emphasis><emphasis>e si to nikdy neroze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>brali</emphasis>.</p>

<p>Dopil pomerančový džus a zapálil si cigaretu. Při­tom si okamžitě připomněl Tiffani a včerejší události. Když pomyslel na nadcházející večer, probudil se v něm současně strach i sexuální vzrušení. Zjistil ta­ké, že má podivnou touhu modlit se. A <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď,</emphasis><emphasis> drahý </emphasis><emphasis>Bo</emphasis><emphasis>že</emphasis>, řekl jakoby na zkoušku, <emphasis>mě zase zkoušíš?</emphasis> Znena­dání si uvědomil, že ho zaplavil vztek. <emphasis>Nebo se mi vys</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>íváš? Možná Ti nestačilo odpustit </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>i, </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>echat </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě napospas osudu. Mož</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>á nebudeš spokojen, dokud ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>budu pon</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>žen</emphasis>.</p>

<p>Zase měl chuť plakat. Ale odolal. Zamáčkl cigaretu a vstal od stolu. Šel k ledničce a sundal destičku s ci­tátem z Bible ze stěny. Chtěl ji hodit do koše, ale po okamžiku váhání se rozhodl jinak a dal ji do jedné ku­chyňské zásuvky.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>

<p>Carol rychle plavala asi dva metry nad příkopem, když se blížili ke konečnému úseku. Udělala několik snímků a čekala, až ji Troy dožene. Pak ukázala pod sebe, kde se stopy otáčely doleva, a zase plavala dál, ovšem tentokrát pomaleji. Sledovala koleje v úzké puklině směrem k převisu. Nic se tam nezměnilo. Po­kynula Troyovi, aby zůstal vzadu, a plavala do příko­pu, stejně opatrně, jako to dělala předtím, když tam byla s Nickem. Pátrala velice důkladně pod převisem. Nenalezla nic.</p>

<p>Gestem ukázala Troyovi, že tam nic není, udělala rychlý sled fotografií a pak se oba potápěči začali vra­cet podél kolejí k oblasti pod člunem, kde už předtím strávili patnáct minut bezúspěšným hledáním praskli­ny, kterou viděli ve čtvrtek. Ta záhadně zmizela. Všechny stopy, přestože trochu zahlazené, se stále sbíhaly před útesem, kde jenom před dvěma dny zel otvor. Carol do útesu šťouchala a rýpala, dokonce jej na několika místech poškodila (což jako ochránce ži­votního prostředí dělala velice nerada, ale byla si ji­stá, že otvor tam <emphasis>musí</emphasis> být), ale prasklinu nenalezla. Kdyby ji Troy tak jasně neviděl, nejprve na monitoru oceánského teleskopu a posléze na snímcích, myslel by si, že byla pouze výplodem Nickovy a Caroliny společné představivosti.</p>

<p>Když hluboce zamyšlená Carol opustila vedlejší ce­stu, která vedla k převisu, a zabočila doprava nad hlavní příkop, neopatrně lehce zavadila o výhonek korálu vyčnívající z útesu. Ucítila bodnutí v ruce. Po­dívala se na ni a spatřila, že krvácí. <emphasis>To je divné</emphasis>, po­myslela si, <emphasis>sotva jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> se jej dotkla</emphasis>. V mysli se bles­kově vrátila o deset minut zpět, kdy při hledání pukliny hrubě odtlačovala korál a mořské řasy. <emphasis>A </emphasis><emphasis>vů</emphasis>­<emphasis>bec jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> se nepoškrábala</emphasis>...</p>

<p>V mysli se jí rodil divoký, nehotový nápad. Tak ji vzrušil, že zrychlila plavání nad dlouhým kanálem k místu, kde původně byla puklina. Troy jejímu tem­pu nestačil. Byla to dlouhá trasa, ale Carol ji urazila za necelých pět minut. Při čekání na svého partnera si překontrolovala regulátor tlaku. Když dorazil, dali si znamení vztyčenými palci a Carol se mu pomocí sig­nálů rukama bezúspěšně snažila vysvětlit svůj nápad. Nakonec srdnatě natáhla ruku a uchopila kus korálu. Spatřila, jak Troy za maskou doširoka otevřel oči a udělal grimasu. Rozevřela ruku. Neměla na ní řezné rány ani krev, ba ani škrábnutí. Užaslý Troy k ní při­plaval, aby si prohlédl kolonii korálu, kterou právě narušila. I on se mohl tohoto podivného korálu do­tknout, dokonce jej držet, aniž by si pořezal ruku. Co se to dělo?</p>

<p>Carol nyní začala korál a mořské řasy od útesu od­tahovat. Troy s úžasem pozoroval, jak se ohromná část struktury útesu odloupla, téměř jako překryvný koberec...</p>

<p>Zaslechli silný svist pouze několik milisekund předtím, než ucítili tah. V útesu za nimi se rozevřel obrovský jícen a všechno ve svém okolí, Troye, Ca­rol, hejna ryb, různé rostliny a ohromný objem vody do sebe vsál. Proud je táhl velmi rychle nepříliš širo­kým kanálem, oba dvakrát narazili do jeho stěn, které vyvolávaly pocit kovu. Na přemýšlení nebyl čas. Proud je unášel, jako kdyby jeli po vodní skluzavce, a museli prostě čekat, až jízda skončí.</p>

<p>Temnota ustoupila hlubokému šeru a proud se značně zpomalil. Carol a Troy, vzdáleni od sebe asi šest metrů, se každý sám snažili vzít rozum do hrsti a přijít na kloub tomu, co se to děje. Zdálo se jim, že jsou ve vnějším prstenci velké kruhové nádrže a procházejí jím stále dokola. Po každých devadesáti stupních otočky prošli nějakými vraty. Voda v nádrži byla asi tři metry hluboká. Carol se převrátila na záda a vzhlédla nahoru. Nad sebou spatřila spoustu různě velkých konstrukcí. Vypadaly jako vyrobené z umělé hmoty nebo z kovu. Některé se pohybovaly. Troye nikde nezahlédla. Snažila se chytit stěny nádrže, aby se zastavila a podívala se po něm. Bylo to marné. Nedokázala odolat síle proudu.</p>

<p>Proud je nesl po kruhové dráze třikrát nebo čtyřikrát, aniž se spatřili. Troy si povšiml, že z prstence zmizely všechny ryby i rostliny, což ukazovalo, že dochází k jistému třídicímu procesu. Znenadání proud zesílil a vrhl ho vpřed a dolů, pod vodu a pak zpola otevřenými vraty opět do temnoty. Právě když se nad vodou objevila stopa světla a rychlost proudu opět poklesla, ucítil, jak mu něco sevřelo pravou paži.</p>

<p>Vyzvedlo ho to asi třicet centimetrů z vody. V kalném světle nerozeznal, co ho zachytilo, ale podle stisku to muselo být něco velice silného. Drželo ho to v naprostém klidu. Díval se do proudu za sebe a spatřil, jak se k němu blíží zmítající se Carol. Volnou levou rukou po ní chmátl. Carol jeho ruku ucítila okamžitě se kolem ní obtočila. Uklidnila se, zvedla hlavu z vody a snažila se dosáhnout k jeho trupu. Uspěla alespoň v tom, že se uprostřed řítícího proudu pevně držela těsně u Troye. Popadla dech a jen na okamžik se jejich oči za potápěčskými maskami setkaly.</p>

<p>Pak sevření nevysvětlitelně ustalo. Když se zase dostali do vody, nepřipadal jim proud tak silný jako předtím. Dokázali se bez větších obtíží vzájemně držet. Asi po patnácti sekundách tok vody úplně ustal. Zůstali v bazénu v jakési velké místnosti a vody ubývalo. Vytékala nějakým neviditelným otvorem              na vzdáleném konci místnosti, až zcela zmizela. Carol a Troy, otřeseni a vyčerpáni, se v potápěčské výstroji pokusili vstát.</p>

<p>Carol dělalo velké potíže, aby se postavila na nohy. Troy jí pomohl a pak ukázal na svůj regulátor. Velice pomalu vysunul náustek a zkoušel okolní prostředí. Nadechl se jednou, podruhé. Pokud si mohl být jist, dýchal normální vzduch. Pokrčil na Carol rameny a v záchvatu hrané statečnosti si sundal i masku. „Ha­ló,“ zakřičel nervózně, „je tady někdo? Máte hosty.“</p>

<p>Carol si pomalu sundala masku i regulátor. Na tváři měla výraz naprostého ohromení. Oba se rozhlíželi kolem. Strop byl asi tři metry nad nimi. Celkové roz­měry komory přibližně odpovídaly velkému obývací­mu pokoji v přepychové předměstské vile. Avšak stě­ny vypadaly zcela nezvykle. Nebyly to roviny, které vytvářejí ve svých průsečnicích hezké pravé úhly. Skládaly se z velkých zakřivených ploch, některých vypuklých a jiných vydutých, jež měly střídavě čer­vené a modré zabarvení. Carol bez přemýšlení vykro­čila, samozřejmě kvůli objemné potápěčské výstroji pomalu, a pustila se do fotografování.</p>

<p>„Ehm, jenom okamžik, slečno Dawsonová,“ začal s váhavým úsměvem Troy. Sundal si ploutve a vydal se za ní. „Než budete pokračovat, anděli, vysvětlíte laskavě tomuhle prostému černému chlapci, kde sakra je? Chci říct, poslední, co vím, je to, že jsem se potá­pěl pod člunem, abych našel otvor. Myslím si, že jsem jej našel, ale musím říct, že mě trošku enervuje být u někoho na návštěvě a nevědět, kdo to vlastně je. Mohla byste tedy na chvilku přestat dělat reportáž a říct mi, proč jste tak klidná?“</p>

<p>Carol stála před jedním z vydutých modrých panelů tvořících stěny. Asi v úrovni očí na něm byly dvě či tři prohloubeniny, které tvořily kružnice nebo elipsy. „A co je tohle, co myslíš?“ uvažovala nahlas. Její hlas zněl mdle, jako by byla hodně daleko.</p>

<p>„Carol!“ Troy téměř vykřikl. „Nech toho. Okamžitě přestaň. Nemůžeme se tady jen tak blaženě procházet, jako by to byla normální odpolední procházka v něja­kém supermoderním domě. Musíme si promluvit. Kde to jsme? Jak se odsud dostaneme, abychom se vrátili domů? Domů! Pamatujete si, kde to je? Zaru­čím vám, že to není pod oceánem dvě hodiny od po­břeží.“ Chytil ji za ramena a zatřásl s ní.</p>

<p>Začala se ze svého omámení probírat. Pomalu se rozhlédla po místnosti a pak se vrátila pohledem k Troyovi. „Panebože,“ vyjekla. „A do paroma.“ Spatřil, že se trochu třese, a popošel k ní, aby ji objal. Naznačila mu, aby ji nechal samotnou. „Jsem v po­řádku. Alespoň skoro v pořádku.“ Dvakrát se zhlubo­ka nadechla a usmála se. „V každém případě tady tu­tově mám parádní trhák.“ Opět se rozhlédla po místnosti. „Ach, Troyi,“ svraštila čelo, „jak jsme se sem dostali? Nevidím žádné dveře ani otvor, vůbec nic.“</p>

<p>„Dobrá otázka,“ odvětil. „Velice dobrá otázka, na kterou bych mohl mít odpověď. Myslím že tyhle bláz­nivé barevné stěny jsou pohyblivé. Myslím, že když jsem byl pod vodou, viděl jsem, jak do sebe zapadají. Takže vše, co musíme udělat, je roztáhnout je a najít cestu ven.“ Snažil se vklínit ruku do škvíry, která tvo­řila spojení mezi červeným a modrým panelem. Ne­podařilo se mu to.</p>

<p>Carol Troye opustila a začala v neforemné potápěč­ské výstroji přecházet po obvodu místnosti. Brzy se zastavila a sundala si všechno kromě plavek. Zdálo se, že má v úmyslu prozkoumat a vyfotografovat je­den panel ve stěně po druhém. Troy si také sundal vzduchové nádrže a vztlakovou vestu a s cinknutím je upustil na kovovou podlahu. Chvíli Carol pozoroval.</p>

<p>„Carol, ó, Carol,“ řekl přes celou místnost s velkým hraným úsměvem. „Řekla bys mi laskavě, co teď dě­láš? Myslím, anděli, že bych ti konec konců mohl ně­jak pomoct.“</p>

<p>„Hledám něco, co říká Sněz mě nebo Vypij mě,“ odvětila s nervózním smíchem.</p>

<p>„Samozřejmě,“ zamumlal si Troy pro sebe, „to bylo naprosto zřejmé.“</p>

<p>„Vzpomínáš si na <emphasis>Alenku v říši divů?</emphasis>“ ptala se Ca­rol z opačné strany místnosti. Našla dlouhý tenký vý­čnělek, který vypadal jako držadlo a vystupoval ze středu jednoho z červených panelů. Pokynula mu a on k ní přistoupil. Oba se snažili držadlem pohnout. Nic se nestalo. Carol začala při bezvýsledné snaze propa­dat zoufalství.</p>

<p>Troyovi se zdálo, že na ní pozoruje první známky paniky, jak očima divoce zkoumala zbytek místnosti. Narovnal se a postavil do pozoru jako voják. „Pro­mluv ostře k svému děcku... A bij je, když ti kýchá... Ono plodí zlobu všecku... Je to jen jeho pýcha.“</p>

<p>Carolina hluboce svraštěná tvář ukazovala, že si myslí, že se Troy přechodně pominul. „To byla Srd­cová královna, myslím,“ zasmál se. „Nejsem si úplně jistý. Ale musel jsem se to v páté třídě naučit na škol­ní představení.“ Carol se uvolnila a navzdory svému strachu se také rozesmála. Vystoupla na špičky a polí­bila Troye na tvář. „Opatrně, opatrně,“ varoval se zá­bleskem v oku. „My černoši se snadno vzrušíme.“</p>

<p>Carol se do Troye zavěsila a obešli spolu zbývající část místnosti a pátrali na stěnách po nějaké známce východu. Troyovo škádlení ji příjemně naladilo. „Když jsem byl v osmé třídě, můj černý učitel mi ře­kl, že <emphasis>Ale</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ka</emphasis> je rasistická pohádka. Tvrdil, že je veli­ce významné, že Alenka sledovala <emphasis>bílého</emphasis> králíka. Ře­kl, že žádné slušné bílé děvčátko by se nikdy nevydalo do díry za <emphasis>černým</emphasis> králíkem.“ Zastavil se před dalším červeným panelem a dodal: „Ale, ale. Copak to tady máme?“</p>

<p>Z dálky tento červený panel vypadal právě tak jako ostatní. Ale zblízka, ze vzdálenosti asi půl metru, bylo na červené barvě vidět různé vzory udělané z malých bílých teček. Střed panelu zvýrazňovala matice souse­dících obdélníkových výřezů. „Hej, anděli,“ zvolal Troy a náhodně výřezy stlačoval, „nevypadá to pode­zřele jako klávesnice? Co říkáš?“ Pokračoval v náhod­ném tisknutí tlačítek. Carol se k němu přidala. Stala se z toho hra. Oba stáli před panelem téměř minutu, dá­vali prsty na každý ohraničený výřez a silně tlačili.</p>

<p>Carol znenadání od panelu odstoupila, obrátila se a vydala se napříč místností. „Kam jdeš?“ zakřičel za ní Troy. Carol se otočila, aby odpověděla, a skoro za­kopla o svou potápěčskou výstroj ležící na podlaze.</p>

<p>„Dostala jsem bláznivý nápad,“ zvolala. „Můžeš to­mu říkat ženská intuice. Nebo jasnozřivost.“ Dorazila k červenému panelu, kde zápasili s držadlem. Teď jej snadno stlačila dolů a okamžitě zaslechla vrznutí. S úlekem odskočila, když se celý panel sklopil smě­rem ven a odhalil tmavý otvor dost velký, aby pojal nákladní auto. Troy se k ní připojil a oba zírali do čer­ného prázdna.</p>

<p>„Do prdele na sardele,“ vyjekl Troy. „Čeká se od nás, že tam půjdem?“</p>

<p>Carol přikývla. „Jsem si tím jistá.“</p>

<p>Troy na ni tázavě pohlédl. „A jak to víš?“</p>

<p>„Protože je to jediná cesta odsud,“ odvětila Carol.</p>

<p>Troy se naposled rozhlédl po divné místnosti se za­křivenými strakatými stěnami. V tom, co Carol řekla, byla neoddiskutovatelná logika. Zhluboka se nadechl, chytil ji za ruku a vstoupili do černého tunelu.</p>

<p>Za sebou sotva viděli malý paprsek světla vycházející z místnosti, kde zanechali svou potápěčskou výstroj. Uvnitř průchodu, v němž byla tma jako v pytli, se po­hybovali velmi pomalu a opatrně. Troy držel jednu ruku na stěně a druhou svíral Carolinu ruku. Zvuk je­jich namáhavého dechu, zvýšený neustálým strachem a obavami, se odrážel od zaoblených stěn. Nemluvili. Troy dvakrát začal zpívat několik veršů populární pís­ně, aby v sobě utišil neklid, ale Carol ho pokaždé za­razila. Chtěla si uchovat možnost zaslechnout nějaké zvuky, kdyby se ozvaly.</p>

<p>V jednom místě mu stiskla ruku a zastavila se. „Po­slouchej,“ zašeptala. Troy zadržel dech. Bylo na­prosté ticho, kromě něčeho slaboučkého kdesi hodně daleko, co nedokázal určit. „Hudba,“ řekla. „Myslím, že slyším hudbu.“</p>

<p>Troy napínal uši, aby rozeznal zvuk, který byl těsně pod jeho prahem slyšitelnosti. Bylo to k ničemu. Za­táhl Carol za ruku. „Asi ti zvučí v hlavě,“ pozname­nal. „Půjdeme.“</p>

<p>Zašli za zatáčku a světlo za nimi zmizelo. Celkem už strávili v tunelu asi deset minut. Carol si začínala zoufat. „Co když ten tunel nikam nevede?“ zeptala se.</p>

<p>„To nedává smysl,“ odpověděl rychle. „Někdo jej za nějakým účelem postavil. Jde zjevně o spojovací průchod.“ Odmlčel se.</p>

<p>„Kdo jej postavil?“ Carol položila dotaz, který je během dlouhé napjaté chůze temným průchodem oba trápil.</p>

<p>„Další dobrá otázka,“ potvrdil Troy. Chvíli váhal, než pokračoval v odpovědi: „Řekl bych, že Námoř­nictvo Spojených států. Myslím, že jsme se dostali do jakési přísně tajné podmořské laboratoře, o níž nikdo neví.“ <emphasis>Ovšem</emphasis>, myslel si, ale neřekl to nahlas, protože Carol nechtěl znepokojovat, <emphasis>mohla by také být ruská. V kterémžto případě jsme ve velkém průseru. Jestli Rusové mají velkou taj</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ou laboratoř tak blí</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ko u Key West, nebudou rádi</emphasis>...</p>

<p>„Podívej, Troyi,“ vykřikla vzrušeně Carol. „Vidím světlo. Tak nakonec tady někdo je.“ Tunel se právě rozvětvoval do dvou částí. Na konci jedné větve, té zabočující ostře vlevo, se jasně jevila světelná skvrna. Stále se drželi za ruce a svižně postupovali ke světlu. Troy si uvědomoval, jak mu zrychleně bije srdce.</p>

<p>Carol téměř vběhla do nové místnosti. Očekávala, že brzy zjistí, že toto záhadné dobrodružství už kon­čí a všechno se vysvětlí. Jak se však kolem sebe v malé oválné komnatě se stejnými bizarními panely místo stěn (zde však vyvedenými v bílé a hnědé mís­to červené a modré jako v předchozí místnosti) roz­hlížela, pocítila strašlivé rozčarování a zmatek. „Co je tohle za místo?“ ptala se Troye. „A jak se odsud dostaneme?“</p>

<p>Troy stál uprostřed místnosti s hlavou zvrácenou vzad, jak to jen šlo. Zíral na rozlehlý strop klenoucí se devět až deset metrů nad nimi. „Joj,“ vykřikl, „tohle je ohromné místo.“ Tlumené světlo přicházelo z vrs­tev částečně průhledného materiálu, možná skleně­ných krystalů, které byly zabudovány ve stropě.</p>

<p>Hnědé a bílé panely, které tvořily stěny místnosti, do níž vstoupili, sahaly jen do výšky tří metrů, byly však dost vysoké, aby návštěvníci neviděli ven. Měli podivný pocit volnosti v uvěznění. Na jedné straně nejdříve tunel a teď tato malá místnost, velká asi jako dětský pokoj v domku, v nich vyvolávaly pocit klaus­trofobie, avšak pocit prostoru dodávaný stropem jako v katedrále byl osvobozující.</p>

<p>„No?“ naléhala poněkud netrpělivě Carol, která chvíli čekala, když Troy přecházel a prohlížel si míst­nost. Zjistil, že hnědé a bílé panely stěn se zakřivují pouze nepatrně a blíží se tak mnohem více normálním stěnám než panely v předchozí místnosti.</p>

<p>„Strašně mě to mrzí, anděli,“ odpověděl, „ale zapo­mněl jsem otázku.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Jde jen o jednu otázku, pane Jef­fersone. Myslím, že jste mi ji položil při naší poslední zastávce.“</p>

<p>Pohlédla na hodinky. „Asi za patnáct minut překro­číme maximální dobu pro svou zásobu vzduchu. Le­daže se mýlím, váš přítel Nick si už teď začíná dělat starosti. Ale my pořád ještě nemáme ani potuchu... Co to děláš?“</p>

<p>Zarazila se, když se Troy sehnul, aby zatáhl za ma­lý knoflík na jednom z hnědých panelů v rohu míst­nosti. „Tohle jsou zásuvky, anděli,“ pravil, když se spodní část panelu vysunula několik centimetrů ze stěny. „Jako v příborníku.“ Otevřel druhou zásuv­ku nad první. „A něco v nich je.“</p>

<p>Carol se přispěchala podívat. Sáhla do druhé zásuv­ky, kterou Troy otevřel, a vyndala z ní rezavě zbarve­nou kouli velkou asi jako tenisový míček. Povrch míčku vypadal velice podivně. Místo aby byl hladký a pravidelný, měl v sobě vyřezané drážky, většinou na jedné straně, a kolem drážek maličké hrbolky jako na okurce nakládačce. Na jiných místech byly patrné ješ­tě špatně definovatelné prohloubeniny. Carol kouli ve slabém světle zkoumala. „Už jsem něco podobného viděla,“ prohlásila. „Ale kde?“ Chvilku přemýšlela. „Už to mám,“ oznámila s potěšením, že si vzpomněla, „vypadá to přesně jako model Marsu v Národním le­teckém a kosmickém muzeu.“</p>

<p>„Potom já musím mít Zemi,“ odvětil Troy a ukázal jí z větší části modrou kouli velkou asi jako softbalo­vý míček, kterou vzal z horní zásuvky. Stáli tam spo­lu v kalném světle a přelétali očima z jedné koule na druhou. „Do řiti,“ vykřikl Troy nakonec, otočil se a zahleděl se do stropu. „A ještě tuplovaně do řiti. Ať jste kdokoli, už toho máme dost! Vyjděte konečně a nechte se poznat.“</p>

<p>Zaslechli částečnou ozvěnu jeho hlasu, jinak nic. Carol z úzkosti, aby něco dělala, pokračovala v pro­hledávání místnosti. V blízkém hnědém panelu nalez­la další skupinu tří zásuvek. Zatímco otvírala první z nich, Troy hravě hodil svůj modrý míček do temné­ho otvoru mezi panely na protější straně místnosti, který vypadal jako východ. Koule s žuchnutím nara­zila na bílý panel vedle východu a začala padat k pod­laze. Než se jí však dotkla, zvedla se, jako by ji něco seshora přitáhlo, a zastavila se uprostřed místnosti, asi půldruha metru nad podlahou. Začala rotovat.</p>

<p>Troy údivem vytřeštil oči. Šel ke kouli a strčil mezi ni a strop ruku, snažil se najít nit. Nic se nestalo! Zemská koule pokračovala v pomalém otáčení a opi­sovala ve vzduchu uprostřed místnosti kružnici. Troy do míčku lehce zatlačil. Ten se jeho tlaku poddal, avšak jakmile vnější síla přestala působit, koule se vrátila do předchozí polohy a pokračovala v dřívějším pohybu. Troy se obrátil. Carol k němu stála obrácena zády a neúspěšně hledala další zásuvky. Míček Marsu stále držela v levé ruce.</p>

<p>„Ehm, Carol,“ řekl pomalu Troy, „přišla bys sem na okamžik?“</p>

<p>„Jistě,“ odpověděla, aniž se ohlédla. „Panebože, Troyi, tyhle zásuvky jsou plné všelijakých...“ Otočila se a všimla si zemské koule vznášející se ve vzduchu poblíž středu místnosti. Svraštila čelo. „To je rozto­milé,“ řekla zkusmo, „doopravdy roztomilé. Nevědě­la jsem, že jsi taky iluzionista.“ Umlkla. Spatřila zma­tený výraz na jeho tváři. Došla k němu, aby se podívala zblízka.</p>

<p>Oba stáli mlčky alespoň deset sekund a pozorovali modrý softbalový míček, jak pomalu rotuje ve vzdu­chu. Pak Troy vzal od Carol kouli Marsu a hodil ji ze­spodu k vysokému stropu. Koule dosáhla vrcholu drá­hy a padala normálně, dokud se nedostala těsně nad podlahu. Pak míč Marsu jako modrá koule před ním získal svůj vlastní smysl pro směr a hybnost. Vznesl se asi půldruha metru nad podlahu, začal pomalu ro­tovat a vznášel se ve vzduchu vedle modré koule představující Zemi.</p>

<p>Carol popadla Troye za ruku. Třásla se, ale pak se ovládla. „Je v tom něco, nad čím mi rozum zůstává stát,“ pravila. „Celkem vzato bych se lépe vypořádala s housenkou, která se mě zeptá, ‘Kdo jste?‘ V tako­vém případě bych aspoň měla představu, před čím stojím.“</p>

<p>Troy se otočil a vedl Carol zpět k částečně otevře­ným zásuvkám. „Narazil jsem na toho starého vousa­tého frajera, když jsem stopoval,“ začal a vytáhl bas­ketbalový míč, který pokrývaly podélné pásy a pruhy v odstínech rudé a oranžové. Bez míření hodil velký míč Jupiteru oběma rukama přes hlavu. Carol jej stále v úžasu pozorovala, jak se připojil ke dvěma koulím obíhajícím kolem prázdného ohniska uprostřed míst­nosti.</p>

<p>„Řídil starou dobitou otevřenou dodávku a kouřil cigaretu z marihuany. Zprvu jsme si trochu povídali. Něco se mě zeptal a já jsem začal odpovídat. Ale po jedné či dvou větách mě přerušil a řekl: ‘Nevíš ani hovno, člověče.‘ Tak reagoval na všechno.“</p>

<p>Troy během vyprávění vyprázdnil postupně všech šest zásuvek. Všechny předměty, které našel, hodil do středu místnosti. Pár z nich jen tak mimochodem po­zoroval, jako by byl svědkem každodenního výjevu. Všechny nové koule zopakovaly předešlé schéma. Ve výšce kolem půldruha metru nad podlahou se vytvářel téměř úplný fungující model Sluneční soustavy.</p>

<p>„Nakonec mě jeho hra unavila a držel jsem jazyk za zuby. Jeli jsme hodně kilometrů mlčky. Noc byla jas­ná a nádherná a on pořád vystrkoval hlavu z okna, aby se mohl dívat na hvězdy. Jednou, když zase vtáhl hlavu dovnitř, si zapálil další žváro, podal mi ho a ukázal zadním oknem na hvězdy. ‘<emphasis>Ony</emphasis><emphasis> </emphasis>vědí, člově­če, <emphasis>ony</emphasis> vědí,’ prohlásil. Po dalších kilometrech, když mě vysazoval z dodávky, se ke mně naklonil a v očích mu divoce svítilo. ‘Pamatuj si, člověče, ty nevíš ani hovno. Ale <emphasis>ony</emphasis> vědí,’ zašeptal.“</p>

<p>Když Troy skončil vyprávění, Carol k němu došla a vytáhla z poslední zásuvky dvě hrsti malých úlom­ků. Byly na dotek trochu lepkavé. Setřásla je z rukou a ony zázračně obletěly místnost a splynuly do kruho­vých soustav Saturnu a Uranu. V úděsu pohlédla na Troye.</p>

<p>„Má tenhle podivný příběh pointu?“ zeptala se. „Musím přiznat, že žasnu, jak bezstarostně bereš ce­lou tuhle zatracenou záležitost. Co se mě týká, už mi moc nechybí, abych z toho zešílela. Úplně.“</p>

<p>Troy ukázal na miniaturní planety vznášející se ve vzduchu. „Co vidíme, nemá pomocí pojmů naší zku­šenosti žádné vysvětlení. Buďto jsme my dva zemře­li, nebo jsme se přenesli do nového rozměru, anebo si někdo s námi hraje myšlenkové hry.“ Usmál se na Carol. „Když to musíš vědět, anděli, jsem od strachu podělanej až za ušima. Ale jako ten starý zfetovaný hippie si pořád říkám: ‘<emphasis>Ony </emphasis>vědí.’ A to mě nějak utěšuje.“</p>

<p>Zaslechli tichý klouzavý zvuk a z otvoru, který se vytvořil mezi dvěma panely, jedním hnědým a dru­hým bílým, hned vpravo od východu, do místnosti vnikl paprsek jasného světla. Carol automaticky ustoupila a na mžik si zakryla oči. Troy také zprvu uskočil, ale pak si zastínil oči a pozoroval. Panely stá­le klouzaly od sebe, až vznikla mezera široká asi půl metru. Místnost se plnila světlem. Troy spatřil velký osvětlený míč procházející pomalu mezerou. „Slunce stoupá... Du-au-du-du, du... Slunce stoupá,“ zpíval úzkostlivě, „a já řku... v pořádku...“ Zabroukal ještě pár dalších taktů písně, až Carol otevřela oči.</p>

<p>„Panebože,“ vyjekla. Jasné nebeské těleso, velké jako ohromný plážový míč, se vzneslo na své správné místo do planetária a zaplavilo svou září celou míst­nost. Rotující, po oběžných drahách se pohybující planety svítily odraženým světlem ze stran obráce­ných ke Slunci. Carol stála jako solný sloup, tiché sl­zy sejí řinuly po tváři. Pohled ji tak zkrušil, že nebyla schopna slova ani pohybu.</p>

<p>Troy se také vylekal, ale ne natolik, aby to narušilo jeho schopnosti reagovat. Avšak o mžik později spat­řil ve východu něco, z čeho jím projel blesk hrůzy. Srdce se mu splašilo, když zamrkal a pak zašilhal, aby se ujistil, že to není jen přelud z předchozího pohledu do jasného světla modelu Slunce. Instinktivně se oto­čil, aby chránil Carol a zastínil ji před tím, co právě spatřil.</p>

<p>„Teď se nedívej,“ zašeptal, „ale máme návštěvu.“</p>

<p>„Cože?“ zeptala se zmatená a ještě ohromená Ca­rol.</p>

<p>Troy ji držel za paže a společně udělali několik kro­ků vpravo. Ohlédl se přes rameno a opět spatřil tu věc.</p>

<p>„Tam u východu,“ řekl a otočil se, už dále nescho­pen skrýt svou paniku.</p>

<p>Caroliny oči naznačily, že našla zdroj Troyovy hrů­zy. Neměla potuchy, co to je, ale viděla, že je to vel­ké, zřejmě hrozivé a naprosto odlišné od čehokoli, co kdy spatřila nebo si představila. Také to vstoupilo do místnosti. Slyšela Troyovy šílené, nesouvislé výkři­ky, ale neregistrovala jejich význam. Podívala se na tu věc znovu a mysl jí vysadila. Otevřela ústa, aby za­ječela. Zprvu nic nevyšlo. Padla na kolena. Slyšela zvuk výkřiků, ale zdály se jí velice, velice vzdálené. Mozek jí vysílal vzkaz, který říkal: „To ječíš ty,“ ale z nějakého důvodu se to zdálo nemožné. Musel to být někdo jiný.</p>

<p>Podivná věc se blížila k ní. Její hlavní tělo bylo v tom okamžiku asi dva a půl metru vysoké, ale jak se vlnilo napříč místností, spojitě měnilo svůj tvar a veli­kost. Ať to bylo cokoli, Troy a Carol mohli vidět do­vnitř a dokonce i skrze části jeho stavby. Průhledná vnější ohraničující membrána uzavírala neustále ky­pící, z převážné části průhlednou tekutou látku, která se každým pohybem vzdouvala a přelévala. Věc se pohybovala jako měňavka, ale úžasnou rychlostí. Hned za všemi vnějšími povrchy se nacházely malič­ké černé tečky kmitající všemi směry, zřejmě řídící spojité změny tvaru, které vyvolávaly pohyb. Blízko středu hlavního těla bylo uloženo šest kusů šedivé, neprůhledné látky, předmětů velkých asi decimetr čtverečný.</p>

<p>Avšak hlavní tělo nebylo tak hrůzné. Z jeho hor­ních částí vystupovala hrozivá sada tuctu přívěsků, většinou dlouhého a štíhlého tvaru. Zdálo se, že jsou zapíchnuty v hlavním těle jako ostré předměty v pol­štářku na špendlíky. Vypadalo to, jako by velká, prů­hledná, měňavkovitá stavba představovala univerzál­ní dopravní systém, který může nést v podstatě všechno, a že nákladem, alespoň pro tentokrát, je ten­to soubor neustále aktivních tyčí. Všechny vypadaly hrozivě, protože jejich zakončení připomínala jehly, ruce, kartáče, zuby a dokonce kordy a hlavně zbraní. Carol si představovala, že na ni útočí těžce obrněný tank, který může v okamžení změnit svou velikost a pohybovat se na neviditelných nitkách v libovolném směru.</p>

<p>Troy uhnul stranou a snažil se utišit svůj strach a popadnout dech, když pozoroval, jak se věc zaměřu­je na Carol. Její nejdelší přívěsek, načervenalý tvárný nástroj, který se asi třicet centimetrů od hlavního těla rozštěpoval na dva krátké zuby, se náhle vysunul o další metr a zastavil asi patnáct centimetrů před Ca­rolinýma očima. Ta zaječela a silou jej odstrčila, ale nástroj se ihned vrátil do stejné polohy. Troy uchopil ze vzduchu míč Jupiteru a vší silou hodil kouli dopro­střed měňavky. Beztvará masa při nárazu ustoupila a ihned stáhla vysunuté přívěsky. Avšak v okamžení věc nějak změnila konfiguraci a upravila svou látku tak, že sebou nechala míč úplně projít. Než Jupiter dopadl na druhé straně na podlahu, zvedl se do vzdu­chu a vrátil se na správné místo v modelu Sluneční soustavy.</p>

<p>Věc teď přestala postupovat ke Carol. Usadila se uprostřed místnosti, její vytažené přívěsky vlály vše­mi směry. Zdálo se, že se rozhoduje. Troy statečně uchopil tyč zakončenou jako kartáč a snažil se ji od­táhnout od hlavního těla. Materiál jádra okamžitě pře­tekl do kloubu, v němž byla tato tyč upevněna a zesí­lil spoj. Po Troyově akci však věc definitivně změnila svůj postup. Vydala se po něm. Když se ujistil, že ho bude následovat, sunul se velice obezřetně k východu, čekal přitom na další rychlé vytažení načervenalého nástroje se dvěma zuby. Když se k němu věc neustále přibližovala, pokynul Carol, aby ustoupila. Pak se vy­dal ke dveřím a cestou ven trochu zakopl o nataženou tyč.</p>

<p>Věc příliš neváhala. Překvapivě rychle se změnila na nízkou a zavalitou. Největší plochu povrchu nyní měla na podlaze a dokázala se pohybovat rychle a efektivně. Rozvinuté přívěsky si stáhla do jakési kompaktní cestovní polohy a vyřítila se ze dveří.</p>

<p>Carol zůstala na kolenou na podlaze sama. Model Sluneční soustavy měla nad sebou a vpravo. Více než minutu se ani nepohnula. Jenom roztržitě pozorovala rotující planety a naslouchala občasnému zvuku Tro­yových kroků v dálce. Nakonec nastalo dlouhé obdo­bí ticha a Carol se postavila na nohy. Udělala několik malých, pomalých kroků, aby se ujistila, že je v po­řádku, a potom přešla k východu mezi panely. Vý­chod ústil do chodby, která vedla na obě strany.</p>

<p>Když Troy opustil místnost, vydal se vpravo. Carol si vzpomněla na fotoaparát a vrátila se udělat rychle pár snímků. Potom sledovala Troyův postup a zamíři­la také chodbou doprava. Šla temným průchodem po­malu, často se otáčela, aby zahlédla světlo z místnos­ti, kterou právě opustila. Strop měla teď nízko nad hlavou. Průchod se větvil. V obou směrech v něm by­la tma. Carol naslouchala. Opět jí připadalo, že slyší hudbu, nedokázala však určit, odkud přichází.</p>

<p>Tentokrát se rozhodla jít vlevo. Průchod se brzy zú­žil a zdálo se, že se vrací ve směru, odkud právě při­šla. Už se chtěla vrátit, když vpravo před sebou jasně zaslechla dva zvuky, nějaké žuchnutí a potom škrábá­ní. Pomalu se nadechla, snažila se překonat strach a ve tmě postupovala vpřed. Asi po šesti metrech do­šla k nízkým dveřím, které vedly vpravo. Trochu se sklonila a nakoukla dovnitř. V kalném světle spatřila další malou místnost se stěnami z nyní už známých zakřivených a barevných panelů a v ní neobvyklé tva­ry a struktury. Prolezla dveřmi a narovnala se.</p>

<p>Měkká světla umístěná v několika stěnových pane­lech se rozsvítila, jakmile se Carol nohama dotkla podlahy v místnosti. Svým příchodem také vyvolala dva či tři tóny z jakéhosi hudebního nástroje. Zněl ja­ko varhany a zjevně byl umístěn ve vzdálené části ka­tedrály uzavřené obrovským klenutým stropem, který opět viděla nad sebou. Překvapeně se zastavila. Chvilku tiše stála. Potom bez hnutí pečlivě přehlédla nové prostředí.</p>

<p>Velice jasné stěnové panely v této místnosti, střída­vě nachové a zlaté, měly extrémní zakřivení. V míst­nosti se spolu s Carol vyskytovaly tři předměty ne­známého účelu. Jeden vypadal jako psací stůl, druhý jako dlouhá nízká lavice, na jednom konci široká, na druhém zúžená do hrotu, a třetí připomínal velmi vy­soký telefonní sloup, jehož hořejšek a spodek spojo­valo šestnáct tenkých strun natažených kolem široké­ho prstence umístěného asi v jedné třetině délky sloupu.</p>

<p>Carol mohla mezi tenkými strunami procházet. Prstenec ze zlatého kovového materiálu měla asi půl metru nad hlavou, téměř v úrovni hořejšku stěnových panelů. Uchopila jednu strunu a cítila, jak vibruje. Vydávala tlumený nízký tón. Ustoupila od struny a snažila se na ni brnknout. Zazněl tón, velice lyrický, jako z velké harfy. Carol si uvědomila, že stojí uvnitř hudebního nástroje. Jak se však na něj hraje? Strávila několik minut přecházením kolem místnosti a bezús­pěšným hledáním něčeho, co by mohlo sloužit jako smyčec. Věděla, že by nemohla hrát na harfu, když by jí musela obíhat a sama brnkat na jednotlivé struny.</p>

<p>Přešla k psacímu stolu. Rychle zjistila, že je to také hudební nástroj. Vypadal mnohem slibněji. Povrch stolu narušovaly prohloubeniny, celkem čtyřiašede­sát, uspořádané do osmi řad a osmi sloupců. Stisknutí každé klávesy vydalo odlišný tón. Přestože se jako dí­tě učila pět let hrát na klavír, s velkými obtížemi zpo­čátku zahrála na podivném psacím stole i Tichou noc. Musela k sobě přiřadit zvuky vydávané stiskem jed­notlivých kláves a noty a akordy, které si pamatovala z dětství. Zatímco se učila na nástroj hrát, často se za­stavovala a naslouchala jemnému, křišťálově jasnému zvuku, který vydával. Nejvíc jí připomínal xylofon.</p>

<p>Carol zůstala u stolu několik minut. Nakonec za­hrála Tichou noc bez jediné chybičky. S uspokojením se usmála a na chvilku se uvolnila. Během této pře­stávky znenadání začaly v dálce hrát velké varhany, které krátce zaslechla, když vstoupila do místnosti, a které nyní dokázala situovat někam do horní části katedrály. Naskočila jí na rukou husí kůže, jednak z krásy té hudby a jednak z toho, že jí připomněla, do jakého podivného světa vstoupila. <emphasis>Co to ty varhany hrají?</emphasis> uvažovala. <emphasis>Zní to jako předehra</emphasis>. Chvilku na­slouchala. <emphasis>Ale... vždyť je to předehra. K Tiché noci! Velice vynalézavé</emphasis>.</p>

<p>Ke zvuku varhan se připojily zvuky dalších nástro­jů. Všechny společně hrály složitou verzi Tiché noci, kterou Carol před chvílí vyťukala na psacím stole. Překrásná hudba zalila katedrálu. Carol vzhlédla na­horu a zavřela oči. Začala se otáčet, tančila. Když oči opět otevřela, měla před oběma ve vzdálenosti dvou centimetrů něco, co vypadalo jako maličký optický přístroj. Carol ztuhla hrůzou.</p>

<p>Věc přišla nehlučně za ní, když seděla u psacího stolu, a trpělivě čekala a připravovala své přívěsky, až se Carol otočí. Měla nyní přibližně stejnou výšku jako ona a nejbližší část průhledného hlavního těla se ocit­la na dosah paže. Jak tam Carol bez hnutí stála a stěží se odvažovala dýchat, věc vysunula pět z šesti přívěs­ků, aby se jí dotkla. Malý ostrý nástroj jí seškrábl kousíček kůže z nahého ramene. Meč jí usekl trochu vlasů. Malá šňůra připojená k jedné dlouhé tyči se jí omotala kolem zápěstí. Sada štětin velikosti zubního kartáčku jí přejela přes hruď, lechtala ji přes plavky na bradavkách a přešla přes fotoaparát, který měla za­věšen na krku. Zažívala současně tolik různých poci­tů, že ztratila přehled o všech stimulech. Zavřela oči a snažila se soustředit na něco jiného. Na čele ucítila vpich jehly.</p>

<p>Skončilo to velice rychle, netrvalo to ani minutu. Věc zatáhla přívěsky, ustoupila asi půl metru a pozo­rovala Carol z odstupu. Carol čekala. Po dalších dva­ceti sekundách se přívěsky uložily k tělu, jak se stalo, když se věc vydala za Troyem, a nakonec ta podiv­nost opustila místnost.</p>

<p>Carol naslouchala, zda neuslyší nějaký zvuk. Opět se rozhostilo naprosté ticho. Ustoupila od psacího sto­lu a snažila se soustředit. Asi po minutě se nachové a zlaté panely začaly samy od sebe pohybovat do stran. Složily se na sebe a vytvořily malé sloupce. Pak se zhroutily chodby kolem hudebního pokoje a auto­maticky poskládaly své části do úhledných kupek. Carol zjistila, že stojí v jediné velké místnosti pod stropem katedrály. Její hrůzostrašný protivník s vlají­cími přívěsky vcházel do dveří vzdálených asi dvacet metrů a rychle mizel z dohledu.</p>

<p>Carol se rozhlédla. Po Troyovi nikde ani stopy. Stě­ny měly krémově bílou barvu a nevyznačovaly se ni­čím zvláštním. Po barevných panelech v dřívějších místnostech působily nudným dojmem. Kromě hu­debních nástrojů, které teď vypadaly, že tam jejich shluk na konci obrovské místnosti vůbec nepatří, vi­děla pouze jediný předmět. Byl to malý koberec u stě­ny vlevo. Před ní, u odlehlejší stěny, ve vzdálenosti asi pětačtyřiceti metrů, se objevilo něco, co vypadalo jako velké okno do oceánu. I z této dálky rozeznala některé druhy ryb, jež plavaly kolem.</p>

<p>Carol zprvu spěchala k oknu. Když byla asi v polo­vině cesty a na úrovni dveří, zastavila se na okamžik a udělala pár snímků spíše nevýrazné místnosti. Ku­podivu malý koberec nebyl tam, kde si jej pamatova­la. Zatímco šla, musel se nějak přesunout. Blížila se k němu velice pomalu. Divoké zážitky od chvíle, kdy ji a Troye oceán vsál, ji pochopitelně naučily opatr­nosti. Jak postoupila dál, viděla, že předmět, který le­ží na zemi, určitě není koberec. Seshora dokázala ro­zeznat složitý vnitřní vzor, který připomínal komplikovanou síť sofistikovaných elektronických či­pů. Na jeho povrchu viděla podivné spirály a geome­trické vzory. Neměly pro ni žádný smysl, ale připomí­naly jí fraktálové obrazy, které jí jednou večer ukazoval ve svém bytě doktor Dale. Symetrie před­mětu se nedaly přehlédnout. Ve skutečnosti byly čtyři kvadranty koberce zcela totožné.</p>

<p>Koberec byl asi dva metry dlouhý, metr široký a pět centimetrů tlustý. Přestože se v něm projevovaly vý­znamné barevné variace, převládala břidlicově šedá. Některé z větších jednotlivých složek musely být ba­revně kódovány podle nějakého vzoru. Carol dokáza­la objevit seskupení podobných prvků v červené, žlu­té, modré a bílé. Celkové sladění barev se nedalo přehlédnout, naznačovalo, že návrháři museli přihlí­žet i k estetickým hlediskům.</p>

<p>Klekla si vedle koberce a studovala jej pozorněji. Jeho povrch byl přehuštěný. Z čím kratší vzdálenosti se dívala, tím více detailů objevovala. <emphasis>Mimořádné</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Ale co to probo</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>a je? A jak se to přesu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nulo? Nebo je možné, abych si to jen představovala?</emphasis> Položila ruku na povrch. Ucítila mírné pálení jako slabý elektrický šok. Vsunula jednu ruku pod okraj a zlehka jej nadzvedla. Byl těžký. Uhnula rukou.</p>

<p>Touha uniknout z tohoto podivného světa nyní pře­vládla nad zvědavostí. Carol udělala snímek koberce shora a vydala se směrem k oknu. Po několika kro­cích se rychle otočila doleva, aby se ještě jednou na koberec podívala. Opět se hnul a byl stále na její úrovni. Pokračovala v chůzi k oknu, ale koutkem oka přitom koberec stále pozorovala. Když ušla další tři metry, periferním viděním zahlédla, jak se podle čáry procházející středem rychle prohnul do oblouku a při­táhl zadní část dopředu. Po půl sekundě se přední část vymrštila dopředu a střed opět lehl na podlahu. Tento postup koberec zopakoval rychle za sebou asi sedm­krát, až se dostal na Carolinu úroveň.</p>

<p>Navzdory nezáviděníhodné situaci se Carol zasmá­la. Byla ještě plná adrenalinu a napjatá jako struna, ale na pestrobarevném koberci, který se plazí jako píďalka, bylo určitě něco směšného. „Ha,“ vykřikla, „přistihla jsem tě. Teď mi dlužíš vysvětlení.“</p>

<p>Carol samozřejmě na svou poznámku neočekávala odpověď. Avšak po malém zpoždění se chování ko­berce změnilo. Nejdříve začal na povrchu tvořit malé vlnové pulzy, se čtyřmi nebo pěti vrcholy orientované zpředu dozadu. Když několikrát svižně obrátil směr pohybu vln, předvedl další trik. Nechal celý přední konec na podlaze, jako by jej tam držely přísavky, a zvedl zadní část úplně nahoru. V této poloze se tyčil do výšky asi dvou metrů. Carol se zdálo, že se na ni dívá.</p>

<p>Ohromilo ji to. „No dobrá, říkala jsem si o to,“ pro­hodila hlasitě, stále pobavena vylomeninami, jež ko­berec předváděl. Nyní to vypadalo, že ji láká k oknu. <emphasis>Přišla jsem o rozum</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Úplně. Troy měl pravdu. Mož</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>á jsme zemřeli</emphasis>. Koberec se na podlaze prohnul a začal poskakovat k oknu, kácel se v přeme­tech jako vratká hračka. Carol jej následovala. <emphasis>To je cvokařina</emphasis>, myslela si, když pozorovala, jak koberec nějak prošel oknem a do oceánu. <emphasis>A Alenka si myslela, že je v říši divů</emphasis>.</p>

<p>Koberec dováděl ve vodě, uhýbal rybám, které pla­valy v hejnech, a škádlil mořského ježka pevně přisá­tého k útesu. Nakonec se vrátil do místnosti a vztyčil se. Když v sobě vyvolal řadu rychlých simultánních vln, a to jak příčných, tak podélných, které z jeho po­vrchu účinně setřásly zbytek tekutiny, skáplo na pod­lahu trochu vody. Pak se postavil proti Carol a jasně jí pokynul, aby prošla oknem do oceánu.</p>

<p>„Podívej se, placatý chlapíku,“ řekla a pochichtávala se pro sebe, když se snažila vymyslet, co říct. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> ví</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>, že jsem šílená</emphasis>, problesklo jí hlavou. <emphasis>Stojím tady a </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>lu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vím s kobercem. Ještě tak schází, aby o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>povídal</emphasis>. „Ne­jsem praštěná,“ pokračovala. „Chápu, že se mě snažíš dostat do oceánu. Ale existuje pár věcí, které ty ne...“</p>

<p>Koberec přerušil její proslov tím, že opět rychle prošel oknem do oceánu. Provedl dva přemety a vrátil se k ní do místnosti. Ještě jednou se oklepal a pak stál strnule vzpřímen jako předtím, jako by říkal: „Podívej se, jak je to snadné.“</p>

<p>„Jak jsem říkala,“ začala opět Carol, „možná jsem se zbláznila, ale jsem ochotná uvěřit, že opravdu mů­žu nějakým zázračným způsobem projít oknem. Můj problém je ale v tom, že tam venku je voda. Nemůžu ve vodě dýchat. Bez svého potápěčského vybavení, které jsem nechala kdesi v tomhle bludišti, zemřu.“</p>

<p>Koberec se nepohnul. Carol zopakovala své prohlá­šení, používala složitých gest rukama, aby zdůraznila klíčové body. Pak zmlkla. Po krátkém čekání se kobe­rec dal do pohybu. Přiblížil se opatrně k ní a podivu­hodně se natáhl ve všech směrech, takže dosáhl téměř dvojnásobné velikosti. Na Carol to neudělalo vý­znamnější dojem. V této chvíli by už asi nežasla nad ničím. Ani nad roztahovacím kobercem, který se jí nad hlavou v horní části svinul a vytvořil tak kužel.</p>

<p>Carol od obřího koberce dva kroky couvla. „Aha,“ řekla, „myslím, že chápu. Ty pro mě vytvoříš vzdu­chovou kapsu, abych mohla dýchat.“ Okamžik stála tiše, přemýšlela a vrtěla hlavou. „Proč ne?“ prohlásila nakonec, „není to o nic podivnější než všechno ostat­ní, co se stalo.“</p>

<p>S kobercem, který se jí vznášel nad hlavou a kolem hlavy, a se zavřenýma očima se vydala přímo k oknu. Když ucítila na různých částech těla měkký plastický dotek, zhluboka se nadechla. Znenadání byla všude kolem ní voda, až na malou kapsu od krku nahoru. Bylo těžké udržet potápěčskou kázeň, ale podařilo se jí při výstupu každých dva až dva půl metru vyrovná­vat tlak. Naposled se nadechla a vyrazila k povrchu. Koberec odpadl v posledních třiceti centimetrech, než se vynořila.</p>

<p><emphasis>Florida Queen</emphasis> byla necelých padesát metrů daleko. „Nicku,“ vykřikla ze všech sil, „Nicku, tady.“ Zuřivě plavala k člunu. Přes hlavu se jí přelila vlna. Opět za­hlédla člun a na něm postavu z profilu. Dívala se přes bok člunu. „Nicku,“ zavolala znovu, když sebrala sílu.<strong> </strong>Tentokrát ji zaslechl a otočil se. Zamávala mu.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>

<p>Nick sledoval Carol a Troye na monitoru, hned jak sestoupili, dokud byli přímo pod člunem a hledali puklinu. Brzy ho však unavilo pozorovat, jak plavou v kruzích kolem, vrátil se tedy do lehátka a četl si ro­mán. Později několikrát zašel k obrazovce, aby je vy­hledal, ale neviděl nic. Carol a Troy už odpluli zkou­mat oblast pod převisem.</p>

<p>Nick opět zkontroloval monitor, když dočetl <emphasis>Paní Bovaryovou</emphasis>. Poněkud ho překvapilo, že puklina pod <emphasis>Florida Queen</emphasis> je zase jasně vidět. Pak si řekl, že mu­sel mít pravdu, že to bylo jenom špatným osvětlením, poněvadž se sluncem přímo nad hlavou mu díra v úte­su připadala mnohem menší než před dvěma dny. Za­městnával se pak různou činností na člunu, dokud mu na hodinkách nezazněl budík, který ukazoval, že Ca­rol a Troyovi zbývá vzduch asi na pět minut.</p>

<p>Šel k obrazovce a díval se na snímky, které pořizo­val a v reálném čase zobrazoval oceánský teleskop. Pod člunem nebylo po Carol ani po Troyovi ani pa­mátky. Nick začínal ztrácet klid. <emphasis>Doufám, že dávají pozor</emphasis>, myslel si. Uvědomil si, že jsou už dlouho z do­hledu a že je vlastně vůbec nespatřil propátrávat puk­linu, jejich hlavní cíl. Jak čas vyprchával, zmocňoval se ho neustále narůstající neklid.</p>

<p><emphasis>Existuje jenom jedno vysvětlení</emphasis>, uvažoval a bojoval s černými myšlenkami, které se mu vnucovaly. <emphasis>Jsou pryč </emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>odně dlouho, museli tedy najít něco zají</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>avého u převisu. Nebo někde jinde</emphasis>. Na okamžik si představil, že našli zlatou žílu, místo pokladu, plné předmětů vypa­dajících jako podivný trojzubec, jejž vylovili ve čtvrtek.</p>

<p>Zdálo se mu, že sekundová ručička na hodinkách pádí jako splašená. Do vyčerpání vzduchu jim chybě­ la pouze minuta. Nick opět nervózně zkontroloval monitor. Nic. Cítil, jak se mu zrychluje tep. <emphasis>Musí být už v červeném poli</emphasis>, myslel si. <emphasis>I když si vzduc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis> pečlivě šetřili, musí být už v červené</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> poli</emphasis>. Na okamžik si dě­lal starost s možností poruchy měřidla, brzy si však vzpomněl, že obě sám kontroloval, když ráno přišel na člun. <emphasis>Kro</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ě toho, je </emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>rozně nepravděpodobné, že by s</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lhala obě... Takže musely nastat nějaké p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tíže</emphasis>.</p>

<p>Uplynula další minuta a Nick si uvědomil, že se ne­připravil na eventualitu, kdyby se Carol a Troy neobje­vil. Rychle probíral své možnosti. Měl v podstatě dvě. Velmi rozdílné. Mohl si vzít potápěčskou výstroj a hle­dat je podél příkopu mezi puklinou a převisem. Nebo mohl předpokládat, že ve vzrušení prostě zapomněli pravidelně kontrolovat ukazatel zásoby vzduchu, a když jim někde došel, museli se na tom místě vynořit.</p>

<p><emphasis>Jestli půjdu za nimi dolů</emphasis>, uvažoval, <emphasis>asi se k nim </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dostanu včas</emphasis>. Na okamžik se sám obviňoval, protože se na tuto eventualitu řádně nepřipravil. Trvalo by mu několik drahocenných minut, než by si nasadil a pře­kontroloval potápěčský přístroj. <emphasis>Tím je to vyřízeno. Musím předp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kládat, že jsou někde jinde. Plavou na povrchu</emphasis>. Podíval se krátce ještě jednou na obrazovku a pak šel k boku člunu. Propátrával oceán. Byl teď trochu rozbouřený. Nespatřil žádnou známku, která by ukazovala jejich přítomnost.</p>

<p>Šel k motoru a zvedl kotvu. Rychle odhadl přibliž­ný směr k převisu a s motorem ve velmi nízkých otáč­kách začal kormidlovat. Od kormidla bohužel neviděl na monitor teleskopu a plachtovinový přístřešek mu bránil ve výhledu dozadu. Nick neustále kmital, od kormidla k monitoru, k bokům člunu a zase zpět. Jak rostl jeho strach a zoufalství, tak v něm vzrůstal i vztek. Bylo už pět minut po čase, kdy museli vyčer­pat zásobu vzduchu.</p>

<p><emphasis>Zatraceně</emphasis>, myslel si, ještě nedovolil mozku, aby se zabýval představou katastrofy. <emphasis>Jak mo</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>li být tak neo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>patrní? Věděl jsem, že je n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>má</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> nechat jít spolu jako pár</emphasis>. Pokračoval v sebeobviňování a pak se v duchu vrhl na Carol. <emphasis>Nechal jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> tu ženskou, aby se mnou zamáv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la. Až je najdu, tak ji sakra postaví</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> do latě</emphasis>. Zabočil ostře vlevo.</p>

<p>Zdálo se mu, že slyší hlas. Běžel k boku člunu. Ne­měl vůbec potuchy, z kterého směru výkřik přišel. Po dvou či třech sekundách jej zaslechl opět. Otočil se a spatřil postavu, jak mává. Odpověděl rovněž zamá­váním, šel ke kormidelnímu kolu a změnil směr plav­by. Ze zásuvky vytáhl silné lano a přivázal je ke sloupku vedle žebříku. Když člun doplul ke Carol, hodil jí lano a pak snížil otáčky motoru na volnoběh.</p>

<p>Bez potíží se lana chytila. Když ji Nick přitahoval, propátrával očima okolní vodu po Troyovi. Nezahlédl ho. Carol právě dosáhla žebříku. „Neuvěříte...“ zača­la, jakmile dala nohu na žebřík, a snažila se popad­nout dech.</p>

<p>„Kde je Troy?“ přerušil ji a gestem ukázal na oceán.</p>

<p>Carol udělala další krok na žebříku. Bylo zřejmé, že je vyčerpaná. Nick ji vzal za ruku a pomohl jí do člu­nu. Nohy ji nechtěly poslouchat.</p>

<p>„Kde je Troy?“ zeptal se opět, tentokrát důrazněji. Pohlédl na ni. „A co se stalo se vší vaší výstrojí?“</p>

<p>Carol se zhluboka nadechla. „Já... nevím... kde je Troy,“ zakoktala. „Vtáhlo nás to dovnitř...“</p>

<p>„Vy <emphasis>nevíte</emphasis>!“ křičel Nick a divoce se rozhlížel po hladině. „Jdete se potápět, vrátíte se bez výstroje a ne­víte, kde je váš partner. Co jste to...“</p>

<p>Člun zasáhla malá vlna. Carol v protestu proti Nic­kovu jízlivému výpadu zvedla ruku, ale pohyb člunu jí podrazil nohy. Dopadla tvrdě na kolena a svíjela se bolestí. Nick se nad ní tyčil a dál křičel: „No, slečno Bezvadná, teď si zatraceně pospěšte s odpovědí. Jestli brzy nenajdeme Troye, bude mrtvý. A jestli bude mrt­vý, bude to vaše vina.“</p>

<p>Carol se před rozzlobeným velkým mužem instink­tivně přikrčila. Bolela ji kolena, byla vysílená a on jí křičel do tváře. Znenadání jí pod tlakem emocí povo­lily nervy. „Drž hubu!“ zaječela. „Drž hubu, ty sráči. A kliď se ode mě!“ Mlátila kolem sebe rukama a buši­la Nickovi do nohou a do břicha. „Nevíš vůbec nic,“ řekla, když se nadechla. „Nevíš ani hovno.“</p>

<p>Carol si skryla hlavu do dlaní a začala brečet. V tom okamžiku jí myslí probleskla dlouho pohřbená vzpomínka. Její pětiletý bratr hystericky vzlykal a útočil na ni, bušil do ní pěstmi. Měla zdvižené ruce, aby se chránila. „Je to tvoje vina, Carol,“ křičel, „ode­šel kvůli tobě.“ Vzpomněla si na horké slzy ve svých očích. „To není pravda, Richie, to není pravda. Neby­la to moje vina.“</p>

<p>Na člunu Carol uslzenýma očima vzhlédla na Nic­ka. Ten ustoupil a vypadal provinile. Otřela si oči, zhluboka se nadechla a řekla důrazně: „<emphasis>Nebyla</emphasis> to mo­je vina.“ Nick natáhl ruku, aby jí pomohl na nohy, a ona ji odstrčila. Když konečně sama vstala, jen za­mumlal: „Mrzí mě to.“ Carol pokračovala: „A teď, jestli budete držet zobák a dokážete poslouchat, řeknu vám, co se stalo. Útes pod člunem vůbec nebyl útes... Ach, panebože... Je to tady.“</p>

<p>Nick uviděl, že se Carol tváří, jako by zahlédla pří­zrak. Ohromeně ukázala za něho, na opačný konec člunu. Otočil se, aby se podíval. Zprvu si ničeho ne­všiml, ale vzápětí spatřil podivný plochý předmět, který vypadal jako koberec, jak se sune podél člunu k monitoru teleskopu. Zkřivil tvář a obrátil se se zma­teným výrazem ke Carol.</p>

<p>Zatímco mluvila, koberec nějak vylezl po boku člu­nu nahoru a převrátil se dovnitř. Když začala vysvětlo­vat, stál už před televizním monitorem a sledoval sním­ky, které teleskop pořizoval z mořského dna pod člunem. Nebyl čas na dlouhé vysvětlování. „Co to sak­ra znamená?“ zvolal Nick a šel se postavit nezvanému návštěvníkovi. Když měl ruku necelé tři centimetry od koberce, ucítil v konečcích prstů silný elektrický výboj. „Au!“ Uskočil zpět. Třásl rukou a užasle se na ni díval. Koberec i nadále zůstal před obrazovkou.</p>

<p>Nick pohlédl na Carol, jako by očekával nějakou pomoc. Ale jí se celý výjev zdál zábavný. „<emphasis>Tahleta</emphasis> věc je jenom jedním z důvodů, proč bylo potápění tak podivné,“ pravila a vůbec se mu nesnažila svou po­moc nabídnout. „Ale myslím, že ti neublíží. Patrně mi zachránil život.“</p>

<p>Nick uchopil malou rybářskou sít, která visela na bo­ku kostry držící plachtovinu, a pomalu se blížil k ne­zvanému koberci. Když se dostal blízko, zdálo se mu, že se koberec otočil a hledí na něho. Nick skočil se sítí dopředu. Koberec hbitě uhnul a Nick ztratil rovnováhu. S rukama u těla upadl k monitoru. Carol si vzpomněla, jak se poprvé setkali, a hlasitě se rozesmála. Koberec se přehodil na datový systém teleskopu a těsně se oba­lil kolem celé soustavy elektronického zařízení.</p>

<p>Ze dna člunu Nick pozoroval, jak koberec zkoumá datový systém, a v nevíře vrtěl hlavou. „Co k čertu tahle věc je zač?“ křičel na Carol.</p>

<p>Přišla k němu a půvabně mu nabídla ruku, aby mu pomohla vstát. Tímto způsobem se omlouvala za předchozí výbuch. „Nemám nejmenší potuchy,“ od­pověděla. „Zprvu jsem si myslela, že by to mohl být nejnovější robot námořnictva. Ale je příliš pokročilý, příliš inteligentní.“ Volnou levou rukou ukázala na oblohu. „<emphasis>Ony</emphasis> vědí,“ dodala s úsměvem.</p>

<p>Tato poznámka jí připomněla Troye. Zvážněla. Šla k boku člunu a dívala se na oceán. Nick teď stál u mo­nitoru na vzdálenost délky paže od koberce a datové­ho systému. Vypadalo to, jako by se koberec nějak zčásti zasunul do vnitřní elektroniky. Nick chvilku fascinovaně pozoroval, jak se různé digitální diagnos­tické údaje na horní části datového systému zbláznily. „Hej, Carol,“ zvolal. „Pojď se podívat na tohle. Ta za­tracená věc je snad tvárná nebo co.“</p>

<p>Okamžik trvalo, než se otočila. Potom mu pohlédla do tváře a tiše se zeptala: „Nicku, co uděláme ohledně Troye?“</p>

<p>„Jakmile odsud vystrnadíme tohohle zatraceného vetřelce,“ odpověděl Nick zpod plachtoviny, kde ně­co hledal mezi kuchyňskými potřebami, „prohledáme systematicky celé okolí. Snad se i potopím a zkusím ho najít.“</p>

<p>Nick sebral velkou kuchyňskou vidličku s držadlem z umělé hmoty a chtěl se pokusit odehnat koberec od datového systému. „Nedělala bych to, kdybych byla tebou,“ varovala ho Carol. „Odejde, až bude hotov.“</p>

<p>Bylo však už příliš pozdě. Nick zabodl vidličku do koberce a přes něj do nejvyšší přihrádky elektroniky. Zapraskalo to a po vidličce přeběhl malý modry ob­louk, který Nicka mocným kopnutím odstrčil dozadu. Rozezněly se poplachy, digitální displeje datového systému se zatměly a z monitoru oceánského telesko­pu se začalo kouřit. Koberec spadl na dno člunu a za­čal dělat malé vlnky, jaké předváděl Carol ve velké místnosti s oknem do oceánu. Okamžik nato se ozvaly dva poplachy z navigačního systému, které ukazovaly, že došlo nejen ke ztrátě nynější polohy člunu, ale že se také vymazala stálá paměť, v níž byly uloženy všech­ny parametry, které dovolovaly spojení se satelitem.</p>

<p>V hluku a kouři stál Nick se zmateným výrazem na tváři. Třel si pravou ruku od zápěstí k rameni. „Jsem ochromený,“ řekl s úžasem v hlase. „Vůbec nic v ruce necítím.“</p>

<p>Koberec pokračoval ve svém vlnění na dně člunu. Carol mezitím vzala vědro, naklonila se přes zábradlí, nabrala vodu a uhasila monitor. Nick se nehnul. Pořád tam stál, vypadal bezmocně a třel si ruku. Carol na něho vychrstla zbytek vody. „Do hajzlu,“ vyprskl a bezděčně ustoupil, „proč jste to udělala?“</p>

<p>„Protože musíme najít Troye,“ řekla a vydala se ke kormidlu. „A nemůžeme čekat celý den. Nevšímejte si zatraceného koberce... a své ruky. V sázce je lid­ský život.“</p>

<p>Zvýšila rychlost člunu. Jak to udělala, koberec se opět postavil, otočil se a pospíchal k boku člunu. Nick se jej snažil zastavit, ale koberec se smekl do vody. Carol vedla člun ve větších a větších kruzích. Nick stál na boku <emphasis>Florida Queen</emphasis> a pátral po Troyovi.</p>

<p>Po hodině se oba shodli, že je už naprosto zbytečné v pátrání pokračovat. Projeli celou oblastí oceánu ně­kolikrát, s jistou námahou a potížemi, protože navi­gační systém nefungoval, ale po Troyovi nebylo ani stopy. Když se Nick přesvědčil, že má ruku v pořád­ku, nasadil si jako poslední možnost potápěčskou vý­stroj a prošel dráhu od pukliny k převisu a zpět. Stále marně, nenašel nic. Trochu ho nutkalo, aby prozkou­mal puklinu, ale Carolino divoké vyprávění mu připa­dalo vzdáleně věrohodné a pomyšlení, že by ho něco vsálo do jakési bizarní podzemní laboratoře, se mu věru nezamlouvalo. Věděl také, že kdyby zmizel, Ca­rol by v podstatě nemohla dovést člun bez činného navigačního systému zpět do Key West.</p>

<p>Carol mu podrobně vylíčila celý příběh svého do­brodružství, když spolu propátrávali široké okolí. Byl si jist, že jej štědře vyšperkovává v podrobnostech, ale nedokázal v jejím příběhu najít žádné podstatné logické nedostatky. A on sám se koneckonců na palu­bě <emphasis>Florida Queen</emphasis> musel s tím podivným kobercem utkat. Tak v duchu uznal, že Carol a Troy opravdu měli v jakémsi druhu podvodní budovy zážitky, při nichž jim hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, a že techni­ka, s níž se setkali, byla nepochybně pokročilejší než cokoli, co kdy předtím viděli.</p>

<p>Nick se však zdráhal přijmout Carolino bezsta­rostné vysvětlení, že se všichni tři setkali s nějakými mimozemšťany. Považoval za nepravděpodobné, že by k prvnímu kontaktu došlo za tak pozemských okolností. Přestože ochotně připustil, že koberec měl zázračné schopnosti daleko přesahující jeho chápání, nepovažoval se za technicky zdatného a ne­mohl tudíž kategoricky prohlásit, že koberec nemoh­li vytvořit lidé.</p>

<p><emphasis>Fakticky</emphasis>, uvažoval Nick, zatímco bedlivě propátrá­val dalekohledem obzor, aby našel nějaký význačný bod na souši, než se vydá zpět do Key West, <emphasis>to by byl bezvadn</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis> podvod. Předpokládej</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>e, že Rusové, nebo i naše ná</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ořnictvo, chtěli okla</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>at</emphasis>... Zarazil se upro­střed myšlenky a uvědomil si, že kdyby měl pravdu a setkali se s lidskými výtvory, pak by mohli být ještě v nebezpečí. <emphasis>Ale proč dovolili Carol od</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>jít? A proč nezabavili můj člun?</emphasis> Nick našel v dálce malý ostrov, který poznal, a změnil orientaci člunu. Zavrtěl hla­vou. Všechno to bylo příliš zmatené.</p>

<p>„Nesouhlasíte se mnou, že jsme se právě setkali s mimozemšťany?“ škádlila ho mírně svou otázkou Carol, která se k němu připojila.</p>

<p>„Nevím,“ rozvažoval. „Zdá se mi to moc velký skok. Koneckonců, pokud by vody Mexického zálivu byly zamořené mimozemšťany, už by to někdo zjistil. Ponorky a jiné čluny s činnými sonary musí touto ob­lastí proplouvat alespoň jednou nebo dvakrát ročně.“ Usmál se na ni. „Četla jste příliš moc vědeckofantas­tické literatury.“</p>

<p>„Naopak,“ odpověděla a upřeně na něho hleděla, „moje zkušenost s nejnovějšími technickými vymože­nostmi je téměř jistě rozsáhlejší než vaše. Napsala jsem řadu článků o Miamském oceánografickém institutu a viděla jsem, jaké vynikající nové myšlenky rozvíjejí. A nic, absolutně nic se neblíží koberci ani té velké měňavkovité věci. Pravděpodobnost, že pro tohle všechno existuje nějaké nefantastické vysvětle­ní, je mizivě malá.“ Na okamžik se odmlčela. „Kromě toho,“ pokračovala, „možná tam ta laboratoř není dlouho. Možná ji teprve nedávno dokončili, anebo ji tam dokonce dopravili.“</p>

<p>Nick cítil, jak se v něm všechno bouří, když Carol začala odpovídat. <emphasis>Už zase jede</emphasis>, myslel si. <emphasis>Tak sebeji</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stá. Tak pyšná a plná touhy soutěžit. Skorem jako </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>už</emphasis>. Přiznal si, že sám někdy také vystupuje autorita­tivně. A určitě má pravdu v tom, že je více než on ve styku s nejmodernější technikou. Rozhodl se, že jí ne­bude odporovat. Pro tentokrát.</p>

<p>V hovoru nastala chvilková odmlka. Carol začínala být na dynamiku jejich vzájemného působení také cit­livější. Okamžitě si povšimla, jak Nickovi ztuhla tvář, když naznačila, že ví o technice víc než on. <emphasis>Ach ou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vej</emphasis>, problesklo jí myslí. <emphasis>Ne</emphasis><emphasis>ch</emphasis><emphasis> to</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o, Carol. Bu</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>trochu taktně</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ší a ber jisté ohledy</emphasis>. Rozhodla se změnit téma.</p>

<p>„Jak dlouho nám to bude trvat, než dorazíme do přístavu?“ zeptala se. Ve čtvrtek odpoledne, jak byla rozrušena, nevěnovala při zpáteční cestě příliš pozor­nosti času.</p>

<p>„Necelé dvě hodiny,“ odpověděl Nick. Zasmál se. „Pokud nezabloudím. Nepoužíval jsem v těchto vo­dách obyčejnou navigaci už víc než pět let.“</p>

<p>„A co řeknete, až se tam dostaneme?“</p>

<p>Nick na ni hleděl a zeptal se: „Komu? O čem?“</p>

<p>„Však víte. O našem potápění. O Troyovi.“</p>

<p>Upřeně se na sebe dívali. Nick konečně přerušil ml­čení. „Nejradši bych o tom neříkal nic... dokud... do­kud nebudeme mít jistotu,“ dokončil klidně. „Potom, jestli se Troy objeví, bude to v suchu.“</p>

<p>„A neobjeví-li se nikdy...“ hlas jí skončil do ztrace­na, „pak jsme oba, pane Williamsi, ve velkém průse­ru.“ Oběma se začala jasně rýsovat závažnost situace.</p>

<p>„Ale kdo kdy podle vás uvěří takové neuvěřitelné historce?“ zeptal se za okamžik. „Ani s vašimi foto­grafiemi nemáme žádné opravdu pádné důkazy, které by podpořily naši verzi. Dneska může člověk vytvořit na počítači fotografii, jakou si zamane. Vzpomínáte si na ten případ vraždy loni v Miami, kde nabídli foto­grafii dokazující alibi a soud ji přijal jako úřední dů­kaz? A pak se později objevil ten, kdo data zpracoval, a všechno píchl?“ Odmlčel se. Carol pozorně naslou­chala. „A kdokoli to místo zbudoval, může jej právě teď rozebírat,“ pokračoval. „Proč nás jinak nechali odplout? Ne. Já říkám, abychom chvíli počkali. As­poň čtyřiadvacet hodin. A pečlivě si promysleli, co budeme dělat.“</p>

<p>Carol souhlasně přikývla. „Myslím, že s vámi sou­hlasím, ačkoliv ne ze zcela stejných důvodů.“ Uvědo­movala si, že se v jejím nitru ozývá hlas novinářky, která chce chránit informace pro senzačního sólokap­ra. Doufala, že její ambice nebudou překážet, aby do­spěli ke správnému rozhodnutí pro Troye. „Ale Nic­ku,“ uvažovala, „neohrozíme nějak Troye, když se nespojíme s úřady?“</p>

<p>„Ne,“ reagoval okamžitě. „Myslím, že kdyby ho chtěli zabít, už to udělali. Nebo brzy udělají.“</p>

<p>Tato část rozhovoru se Carol zdála příliš černá. Šla k boku člunu a opět se zahleděla na moře. Myslela na Troye a jejich divoké dobrodružství, když je to vtáhlo do pukliny. Pomohl jí, aby se vzchopila. O tom není pochyb. Svou dobrou náladou a duchapřítomností za­bránil jejímu zhroucení. A možná jí dokonce zachrá­nil život, když od ní odvrátil pozornost té věci.</p>

<p><emphasis>Pod tím legračním zevnějškem je v něm vřelý, citli</emphasis><emphasis>­</emphasis>vý <emphasis>člověk</emphasis>, myslela si. <emphasis>Velice pozorný. Zdálo se také, že v sobě ukrývá hodně bolesti. Odněkud</emphasis>. Na okamžik sama sebe přesvědčila, že je Troy v pořádku. Kone­ckonců, jí pomohli, aby unikla. <emphasis>Proč jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> se s ním te</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dy dole n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kde nesetkala?</emphasis> napadlo ji opět. Zárodek po­chyb v mysli začal klíčit. Zmítala se nevolí. <emphasis>Kruci. Opravdu nevíme, jak to ve skuteč</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>osti je. Zase ta neji</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stota. Nenávidí</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> nejistotu. Není to fér</emphasis>.</p>

<p>Probudil se v ní hluboký zármutek, mocný a znepo­kojující pocit z minulosti. Cítila se bezmocná, zbave­ná možnosti ovlivnit svou situaci. Slzy jí vhrkly do očí. Nick se beze slova postavil vedle ní. Spatřil její slzy, ale tvářil se jakoby nic. Pouze jí na okamžik po­ložil ruce na její a pak je opět odtáhl.</p>

<p>„Z Troye se stával dobrý přítel,“ řekla Carol a nepro­zradila, co skutečně cítí. Potřeba podělit se o své skuteč­né emoce náhle přemohla normální ochranné mechanis­my. Pohlédla dolů do vody. „Ale to není pravý důvod, proč jsem teď rozrušená a proč pláču. Trápí mě nejistota. Nesnáším, když nevím.“ Odmlčela se a otřela si oči.</p>

<p>Nick také mlčel. Docela nechápal, co Carol říká, ale vytušil, že se mezi nimi děje něco zvláštního. Na bok člunu narážely mírné vlny. „Připomíná mi to dět­ství, hned jak nás otec opustil,“ pokračovala mírně. „Pořád jsem věřila, že se vrátí. Všichni tři, Richie, máma i já jsme si vzájemně říkali, že je to jen dočasné odloučení, že se jednoho dne objeví ve dveřích a řek­ne: ‘Jsem doma.’ V noci jsem ležela v posteli a čeka­la, až uslyším, jak jeho auto přijíždí k našemu domu.“</p>

<p>Slzy se jí teď řinuly, velké kapky stékaly po tvářích a padaly do obrovského oceánu. „Když si nás přichá­zel vyzvednout na večeři nebo v sobotu, pomáhala jsem mámě, aby se upravila, vybrala jsem jí šaty, uče­sala ji.“ Carol se zajíkla. „Když jsem ho u dveří obja­la, vždycky jsem ho zavedla k mámě a zeptala se ho: ‘Není krásná?‘</p>

<p>Pokračovalo to šest měsíců. Nikdy jsem nevěděla, co budu ze dne na den cítit. Nejistota mě drtila, dělalo se mi z ní špatně. Prosila jsem otce, aby dal mámě ještě jednu možnost. Richie dokonce navrhl, že by si mohl koupit vedlejší dům, kdyby se s mámou neshod­li. Abychom aspoň měli k sobě blízko.“ Smutně se usmála a zhluboka nadechla.</p>

<p>„Pak otec vzal matku na víkend do San Franciska. Moc mě to rozrušilo. Šestatřicet hodin mi srdce přímo létalo, budoucnost mi připadala jistá. Byla jsem tou nejšťastnější desetiletou holčičkou v údolí San Fer­nando. Ale když se v neděli v noci vrátili domů, mat­ka byla hodně opilá. Měla napuchlé oči, rozteklou maskaru, vypadala hrozně. Prošla kolem Richieho a kolem mě do svého pokoje. Táta, Richie a já jsme stáli v obývacím pokoji, objímali se a společně breče­li. V tom okamžiku jsem věděla, že všechno skonči­lo.“</p>

<p>Carol se už zklidňovala, ale ještě slzela. Pohlédla prosebně na Nicka. „Bylo by to mnohem snadnější, kdybych se mohla vyplakat jednou a provždycky. Ale ne. Dokud trvala nejistota, zbývala naděje. Takže každý den, každý zatracený den, se mi srdíčko zase zlomilo.“ Ještě jednou si otřela oči. Pak se zadívala na oceán a vší silou zakřičela: „Chci vědět hned teď, ne­bo aspoň co nejdřív, co se stalo s Troyem! Nenechte mě čekat věčně. Nevydržím to.“</p>

<p>Otočila se k Nickovi. Ten rozevřel náruč. Beze slo­va mu položila tvář na hruď. Objal ji.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šestá</strong></p>

<p>Nick sáhl nade dveře Troyova domku a našel na římse klíč. Opět zaklepal na dveře a opatrně je otevřel. „Ha­ló,“ zvolal, „je tady někdo?“</p>

<p>Carol ho následovala do obývacího pokoje. „Nevě­děla jsem, že jste tak blízcí přátelé,“ prohlásila, když se pobaveně rozhlédla po Troyově strakaté sbírce ná­bytku. „Myslím, že jsem nikdy nikomu neřekla, kde nechávám svůj klíč.“</p>

<p>Co Nick hledal, nebylo v obývacím pokoji. Prošel halou, kolem velké ložnice, kde bylo skladiště elektro­nického zařízení, a do menší ložnice, kde Troy spával. „Vlastně,“ volal na Carol, která se zastavila u první ložnice a civěla na změt elektroniky vyplňující každý myslitelný koutek, „přišel jsem sem poprvé teprve včera. Takže ani nevím, kde... Ach, dobrá, myslím, že jsem něco našel.“ Vzal list s výpisem z tiskárny počí­tače, který ležel pod těžítkem na nočním stolku vedle Troyovy postele. Nesl datum 15. ledna 1994 a obsaho­val asi dvacet jmen, adres a telefonních čísel.</p>

<p>Potkal Carol v hale. Rychle přelétl stránku a ukázal ji Carol. „Není toho tady moc. Telefonní čísla a adre­sy dodavatelů elektroniky a softwaru. Několik čísel na Angii Leatherwoodovou, asi když byla na zájez­dě.“ Ukázal na jednu adresu. „Tohle musí být jeho matka, Kathryn Jeffersonová, Coral Gables na Flori­dě. Ale u adresy není číslo telefonu.“</p>

<p>Carol od něho vzala list se záznamy a sama jej pro­šla. „Nikdy se nezmínil o nikom jiném než o Angii, matce a bratru Jamiem. Žádní další přátelé ani příbuz­ní. A nějak jsem nabyla dojmu, že se teď s matkou moc nestýká. Slyšel jsi ho někdy říct něco o dalších příbuzných?“</p>

<p>„Ne,“ odvětil Nick. Vešli spolu do místnosti, kde předtím hrál Troyovu hru, a Nick bezmyšlenkovitě otáčel knoflíky a vypínači, jak šel kolem elektronic­kých sestav. Zastavil se a chvilku přemýšlel. „Takže to znamená, že Angie je ta pravá. Hned jí to řekneme a pak počkáme...“</p>

<p>Oba ztuhli, když zřetelně zaslechli, jak se otevřely a zase zavřely hlavní dveře. Po chvilce Nick hlasitě, ale nejistým hlasem zvolal: „Haló, ať jste kdokoli, jsme tady v ložnici.“ Neozvala se žádná odpověď. Slyšeli tiché kroky na chodbě. Nick se instinktivně postavil tak, aby mohl chránit Carol. Okamžik nato se za rohem vynořil Troy a vstoupil do pokoje.</p>

<p>„Ale, ale,“ pravil a široce se zubil, „jako že pořád žiju a dýchám, přistihl jsem u sebe doma dva zlodě­je.“</p>

<p>Carol se k němu rozběhla a vrhla se mu kolem kr­ku. „Troyi,“ vyrážela ze sebe rychle a přerývaně, „jsem tak ráda, že tě vidím. Kde jsi byl? Setsakra jsi nás vylekal. Mysleli jsme, že už nežiješ.“</p>

<p>Troy Carol také objal a zamrkal na Nicka. „Ale toh­le. Takové přivítání. Měl jsem zmizet už dřív.“ Přijal ruku, kterou mu podával Nick. Na okamžik zvážněl. „Ale když se nad tím zamyslím, jeden takový zážitek mi úplně stačí.“</p>

<p>Carol ustoupila a Troy spatřil výtisk z počítače, kte­rý držela v ruce. „Chtěli jsme uvědomit tvé příbuz­né...“ Troy sáhl po listu a Carol si všimla, že má na pravém zápěstí náramek, který nikdy předtím nespat­řila. Hodně široký, skoro čtyři centimetry, a vypadal, jako by jeho asi dvacet článků bylo ze zploštělých zlatých valounů. „Kde jsi k tomu přišel?“ zeptala se a zvedla mu zápěstí, aby náramek lépe viděla.</p>

<p>Nick se už dále nedokázal ovládat. Než mohl Troy na Carolinu otázku odpovědět, skočil do hovoru: „Podle toho, co říkala Carol, jsi zmizel v chodbě v podvodní laboratoři s dvoumetrovou měňavkou v patách. Jak jsi kruci utekl? Prohledali jsme celé okolí místa...“</p>

<p>Troy zvedl ruce. Dělalo mu dobře, že je středem pozornosti. „Přátelé, přátelé. Počkejte laskavě chvíli. Řeknu vám všechno, jakmile se postarám o životní nezbytnosti.“ Odešel do koupelny. Nick a Carol za­slechli známý zvuk. „Vyndejte z ledničky pivo a běž­te do obýváku,“ křikl Troy za zavřenými dveřmi. „Můžeme si stejně dobře tuhle fázi zpříjemnit.“</p>

<p>Dvě minuty nato seděli Carol a Nick spolu na velké pohovce v obývacím pokoji. Troy zapadl do křesla naproti, právě když si Nick dal pořádný lok piva. „Za onoho času,“ začal Troy se čtveráckým úsměvem, „žil černý mladík jménem Troy Jefferson, který při potápění se svou přítelkyní zmizel skoro na dvě hodi­ny v podivné budově pod oceánem. Když se z toho podvodního dobrodružství vynořil, zachránili ho po­tápěči Námořnictva Spojených států, kteří se právě tehdy v těch místech náhodou vyskytli. Brzy nato pře­vezla mladého Troye vojenská helikoptéra do Key West. Tam ho dlouze vyslýchali, proč plaval sám v Mexickém zálivu, šestnáct kilometrů od nejbližšího ostrova. Po hodině ho propustili, i když nikdo neuvě­řil zhola ničemu z jeho vyprávění.“ Troy pohlédl z Nicka na Carol a pak zase před sebe. „Samozřej­mě,“ dodal, nyní už vážněji, „že jsem neřekl nic o tom, co se opravdu stalo. Pravdě by totiž v žádném případě neuvěřili.“</p>

<p>Carol se na pohovce naklonila dopředu. „Takže tě vyzvedlo námořnictvo. Hned jak jsme odpluli.“ Obrá­tila se k Nickovi. „Museli nás z nějakého důvodu sle­dovat.“ <emphasis>Ta řízená střela tam přece jenom mus</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>la být</emphasis>, myslela si. <emphasis>Ale kam zmizela? Našlo ji </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ámořnictvo? A co mají společného s tou bláznivou laboratoří? Nic z toho nedává smysl</emphasis>...</p>

<p>„Přes hodinu jsme tě hledali,“ říkal Nick. Cítil vý­čitky svědomí, že to předčasně vzdali. „Nenapadlo mě, že ještě můžeš být dole v tom místě, ať to bylo co­koli, a samozřejmě jsme tam nemohli zůstat napořád. Celou naši elektroniku odpráskla ta podivná koberco­vitá věc, která vystoupila z moře. Tak jsme přišli o naviga...“ Zarazil se uprostřed věty a pohlédl na Troye. „Je mi to moc líto, kamaráde.“</p>

<p>„Nedělejte si s tím starosti,“ odvětil Troy a pokrčil rameny. „Udělal bych to samý. Aspoň teď vím, že jste se setkali s jednou z bizarních postav mého příběhu. Nepotkali jste náhodou taky jednoho z hlídačů? Ohromně velké kopce průhledné huspeniny, podobné měňavce, s malými krabičkami uprostřed a stahova­telnými tyčkami, které visí všude nahoře?“</p>

<p>Nick zavrtěl hlavou. „Hlídač?“ zeptala se rychle Carol a svraštila obočí. „Proč říkáš té věci hlídač?“</p>

<p>„Hlídač, dozorce, cokoli,“ odvětil Troy. „<emphasis>Oni</emphasis> mi řekli, že věci - hlídači chrání hlavní náklad lodi.“ Nara­zil na nechápavé pohledy svých přátel. „Což mě při­vádí zpátky k první otázce,“ pokračoval. „<emphasis>Oni</emphasis> mi dali tenhle náramek. Je to jakýsi dvoucestný komunikační přístroj. Nedovedu vysvětlit, jak pracuje, ale vím, že <emphasis>oni</emphasis> naslouchají, pozorují a taky mi posílají vzkazy. Jenom některé z nich chápu.“</p>

<p>Carol se opět začínala cítit jako Alenka v říši di­vů. K této beztak složité situaci jí v mysli přibyl nový rozměr. Stovky otázek se jí rojily v mozku a nedokázala se rozhodnout, kterou položit jako první. Mezitím Nick povstal. „Počkej chvíli,“ řekl a vypadal pochybovačně a trochu zmateně. „Za­slechl jsem to správně? Říkal jsi, že ti mimozemš­ťané dali komunikační náramek a potom tě pustili do oceánu? A pak tě vylovilo námořnictvo a dopra­vilo tě zpátky do Key West? Panebože, Jeffersone, ty máš ale představivost. Šetři si vynalézavost na tu svou počítačovou hru. Řekni nám, prosím tě, čistou pravdu.“</p>

<p>„Přesně to dělám,“ bránil se Troy. „Skutečně...“</p>

<p>„Jak vypadali?“ přerušila ho Carol, u níž převážil novinářský zájem. Vytáhla z kabelky malý magneto­fon, velký asi jako plnicí pero. Troy se po něm natáhl a vypnul jej. „Zatím, anděli,“ pravil, „je to výlučně mezi námi... Stejně si myslím, že jsem nikoho z nich neviděl. Jenom hlídače a koberce. A řekl bych, že to jsou jenom roboti, prostě jakési stroje. Inteligentní, to jo, ale řízení někým jiným...“</p>

<p>„Propánajána,“ přerušil ho Nick, „ty to myslíš váž­ně.“ Narůstala v něm podrážděnost. „Tohle je nejneu­věřitelnější historka, jakou jsem kdy slyšel. Hlídači, koberce, roboti. Vůbec se v tom nevyznám. Kdo jsou <emphasis>oni</emphasis>? Co dělají v oceánu? A proč <emphasis>oni</emphasis> dali ten náramek právě <emphasis>t</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bě?</emphasis>“ Popadl na pohovce malý polštářek a ho­dil jej přes pokoj.</p>

<p>Carol se nervózně zasmála. „Nick není jediný, kdo se cítí jako ztroskotanec, Troyi. Já jsem byla tam dole s tebou a musím přiznat, že mi dělá potíže sledovat tvůj příběh. Možná bychom měli přestat s přerušováním a nechat tě mluvit. Já jsem Nickovi řekla, co se stalo v té místnosti se Sluneční soustavou až do té doby, kdy jsi uprchl a ta věc či hlídač se vydal za tebou. Začni las­kavě odtud a pověz nám to v logickém sledu.“</p>

<p>„Nejsem si jistý, že existuje něco takového, jako je logický sled, anděli,“ prohlásil Troy a zopakoval jako ozvěna Carolin smích. „Celá epizoda logiku zcela po­pírá. Věc-hlídač mě dostihla ve slepé chodbě a jednou ze svých tyčí mě jakoby anestetizovala. Cítil jsem se jako ve snu, ale sny byly skutečné. Vzpomínám si na podobný pocit, když jsem jako kluk utržil v bitce po­řádnou ránu pěstí. Měl jsem tehdy slabý otřes mozku. Věděl jsem, že jsem naživu, ale moje reakce byly hodně zpomalené. Skutečnost mi připadala ztlumená, jakoby kdesi v dálce.</p>

<p>Zkrátka a dobře, ukázal se další hlídač, stejné tělo, ale jiné přívěsky zabodnuté v rosolu, a odnesl mě ně­kam, co podle mě byla ošetřovna. Nevím přesně, jak dlouho jsem tam byl. Ležel jsem na podlaze a dotýka­ly se mě různé nástroje. Měl jsem pocit, že mi mozek pracuje na nejvyšší obrátky, ale nevzpomínám si na žádné určité myšlenky. Pamatuju si jisté obrazy, zno­vu jsem prožil, jak můj bratr Jamie prorazil při přebo­ru státu Florida obklíčení, uběhl čtyřicet metrů a polo­žil míč do brankového území. Pak mi dali na zápěstí náramek a měl jsem zřetelný pocit, že ke mně někdo mluví. Velice tiše, možná i cizím jazykem, ale tu a tam jsem chápal, co říká.“</p>

<p>Troy pokračoval a na tváři se mu objevil intenzivní a vzdálený výraz. „Řekli mi, že čemu my říkáme la­boratoř, je ve skutečnosti kosmická loď z jiného svě­ta. A že vlastně nouzově zůstala na Zemi, aby mohla provést jisté obtížné opravy. <emphasis>Oni</emphasis>, to je ti, kdo postavi­li loď, potřebují od nás, ode mne a od vás, pomoc, aby získali jisté zvláštní věci potřebné k opravě. Teprve pak můžou pokračovat v cestě.“</p>

<p>Nick teď seděl na podlaze přímo proti Troyovi. On i Carol viseli na každém jeho slově. Když Troy skončil, seděli téměř třicet sekund mlčky. „Jestli je tohle všech­no pravda,“ promluvil konečně Nick, „pak jsme...“</p>

<p>Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Všichni tři vyskočili. Vzápětí se klepání ozvalo znovu. Troy šel ke dveřím a pootevřel je.</p>

<p>„Tady jsi, ty hovňousku,“ zaslechli Carol a Nick chraplavý a naštvaný hlas. Kapitán Homer Ashford rozrazil dveře. Zprvu Nicka a Carol neviděl. „Dohod­li jsme se na něčem a tys to nedodržel. Vrátil ses už před dvěma hodinami...“</p>

<p>Kapitán Homer koutkem oka zahlédl, že v pokoji jsou další lidé. Otočil se, aby promluvil ke Gretě, kte­rá ještě nevstoupila dovnitř. „Hádej, kdo tady ještě je? Nick Williams a slečna Dawsonová. Není divu, že jsme ji nemohli najít v hotelu.“</p>

<p>Greta vešla do obývacího pokoje. Její jasné, bezvý­razné oči nevěnovaly nikomu z trojice více než se­kundu upřeného pohledu. Carol připadalo, že v Greti­ně výrazu poznala stopu pohrdání, ale nebyla si tím jista. Homer se obrátil ke Carol a tón jeho hlasu byl značně zdvořilejší. „Viděli jsme, jak jste se vy dva dnes kolem druhé vrátili z výletu,“ řekl s předstíra­ným úsměvem. „Ale nějak jsme nepostřehli Troye.“ Mrkl na Carol a otočil se k Nickovi. „Našel jste dnes další vzrušující šmuky, Williamsi?“</p>

<p>Nick se nikdy vůbec nesnažil skrýt skutečnost, že kapitána Homera nemá rád. „Samozřejmě, kapitáne,“ odpověděl a při přídomku se ironicky usmál, „věřil byste tomu, že jsme našli opravdickou horu zlatých a stříbrných prutů? Vypadala jako ta kupa ze <emphasis>Sa</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ta Rosy</emphasis>, kterou jsme měli před osmi lety jedno odpoled­ne na člunu. Pamatujete? To bylo předtím, než jsme s Jakem nechali vás a Gretu, abyste ji vyložili.“</p>

<p>Z Homerova hlasu zaznívala ošklivá břitkost. „Měl jsem tě zažalovat pro pomluvu, Williamsi. To by ti zavřelo tvou velkou hubu jednou provždy. Měl jsi svůj den u soudu. Teď nechej těch keců, nebo se jed­noho dne dočkáš více nepříjemností, než dokážeš zvládnout.“</p>

<p>Zatímco se Nick a Homer častovali urážkami a vý­hrůžkami, Greta si vykračovala po obývacím pokoji, jako by byla ve vlastním domě. Zdálo se, že nevnímá rozhovor ani přítomnost dalších lidí v místnosti. Měla na sobě přiléhavé bílé tričko a šortky v barvě námoř­nické modři. Při chůzi držela ramena vysoko, záda rov­ná a ňadra vzpřímená. Její chování upoutalo Carolinu zvědavost. Pozorovala, jak se Greta zastavila a prohra­bávala Troyovými kompaktními disky. Vytáhla disk s obrázkem Angie Leatherwoodové na obalu a olízla si rty. Tenhle pár patří do perverzního románu, myslela si Carol. Přitom zaslechla, jak Troy říká kapitánu Home­rovi, že měl odpoledne práci, ale že ho navštíví pozdě­ji. Jaký příběh se za tím skrývá? uvažovala. A jak do toho zapadá tlustá Ellen? Carol si vzpomněla, že si s touto trojicí dohodla rozhovor na dnešní večer. <emphasis>Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jse</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> si však jista, že to opravdu chci obj</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vit</emphasis>.</p>

<p>„Hledali jsme vás, chtěli jsme vám říct, že si máte vzít večer plavky.“ Kapitán Homer mluvil ke Carol. Přeslechla první část jeho sdělení, když pozorovala Gretu, jak se promenuje po pokoji.</p>

<p>„Promiňte,“ omluvila se zdvořile. „Mohl byste zo­pakovat, co jste právě řekl? Obávám se, že jsem chvilku nedávala pozor.“</p>

<p>„Řekl jsem, že máte přijít dřív, kolem osmé,“ odvě­til Homer. „A vemte si plavky. Máme velice zajímavý a nezvyklý bazén.“</p>

<p>Během tohoto hovoru došla Greta za Nicka a rychle ho oběma rukama objala. Před zraky všech ostatních mu přes sportovní polokošili zakroutila prsními bra­davkami a rozesmála se, když vyskočil. „Vždycky se ti to líbilo, ja, Nikki,“ prohlásila a za okamžik ho pus­tila. Carol zpozorovala v Homerových očích záblesk hněvu. Nick chtěl něco říct, ale Greta vyšla z hlavních dveří dřív, než mohl svůj protest vyjádřit nahlas.</p>

<p>„Určitě mě navštiv, až tady skončíte,“ řekl po trap­né pomlce Homer Troyovi. „Musíme si dát pár věcí do pořádku.“ Starší muž se nemotorně otočil a bez další poznámky následoval Gretu ke svému mercede­su zaparkovanému před Troyovým domkem.</p>

<p>„Kde jsme to přestali?“ zeptal se roztržitě Troy, když za Gretou a Homerem zavřel dveře.</p>

<p>„Ty,“ řekl s důrazem Nick, „jsi nám vyprávěl úžas­ný příběh a skorem dospěl ke klíčovému sdělení, v kterém jsi nám měl říct, co můžeme udělat, aby­chom pomohli jakýmsi mimozemšťanům, kteří přistá­li tady na Zemi, opravit jejich kosmickou loď. Ale nejdřív bych chtěl slyšet jiné vysvětlení. Nevím, jestli věřím něčemu z téhle divoké pohádky, kterou nám vyprávíš, ale připouštím, že máš nesmírnou fantazii. Co mě však v této chvíli zajímá, není otázka tvorů z jiného světa. Jsou to ty dvě odporné lidské stvůry z masa a krve, které právě odešly. Co chtěli? A jsou nějak zapleteni do našeho nynějšího dobrodružství?“</p>

<p>„Počkej, chvíli, Nicku,“ zasáhla Carol. „Než se od­chýlíme, ráda bych věděla, jakou pomoc od nás ti Troyovi mimozemšťané žádají. Telefon? Novou kos­mickou loď? Napřed zjistíme to a o Homerovi a tvé přítelkyni Gretě si promluvíme později.“ Zmínku o Gretě pronesla lehce a žertem. Nick ji přijal dobro­myslně a předstíral, že ho zranila. Pak odkýval sou­hlas s Caroliným návrhem. Troy vytáhl z kapsy list papíru a zhluboka se nadechl.</p>

<p>„Lidičky, musíte chápat, že si ještě nejsem úplně ji­stý, že přijímám všechny jejich vzkazy správně. Ale tohle vysílání, kde je seznam věcí, které od nás potře­bují, se opakuje každé půl hodiny. Moje interpretace se za posledních devadesát minut nezměnila, takže jsem si skoro jistý, že je chápu správně. Je to dlouhý seznam a samozřejmě nepředstírám, že chápu, proč všechny tyhle krámy žádají. Ale určitě vás to zaujme.“</p>

<p>Troy začal číst z rukou psaného seznamu: „Anglic­ký slovník a mluvnice, totéž pro další čtyři světové ja­zyky; encyklopedie rostlin a živočichů; souhrnné dě­jiny světa; statistické pojednání o současné politické a hospodářské situaci ve světě; srovnávací studie hlavních existujících náboženství; úplné vydání ales­poň tří významných deníků za poslední dva roky; souhrnné časopisy z oboru vědy a techniky, včetně přehledů zbraňových systémů, a to jak používaných, tak vyvíjených; encyklopedie umění, pokud je to možné, tak na videozáznamu a se zvukem; sedmačty­řicet liber olova a osmapadesát liber zlata.“</p>

<p>Když Troy skončil, Nick hvízdl. Na Carolinu žá­dost jí Troy předal list papíru a Nick jí ho četl přes ra­meno podruhé, vštěpoval si do paměti každou polož­ku. Nikdo z nich nic neříkal. „Věřte tomu nebo ne,“ dodal Troy po chvíli, „prvních osm položek se dá zís­kat docela snadno. Na cestě z přístavu jsem se zasta­vil ve veřejné knihovně v Key West a za poplatek pro mě připravují sadu kompaktních disků, která bude ob­sahovat v podstatě všechny požadované informace. Obtížné položky jsou na konci seznamu. Tam potře­buji vaši pomoc.“</p>

<p>Na okamžik se odmlčel, aby zjistil, zda ho Carol a Nick sledují. „Jenom abych se ujistil, že to chápu,“ Nick teď pomalu přecházel po pokoji se seznamem v ruce, „ty chceš, nebo oni chtějí, když si přeješ, aby­chom se vrátili do jejich laboratoře, nebo lodi, nebo co to vlastně je, se všemi těmihle informacemi i olo­vem a zlatem?“ Troy přikývl. „Ale osmapadesát liber zlata? To má cenu asi milion dolarů. Kde je sežene­me? A co s ním budou dělat?“</p>

<p>Troy uznal, že na tyto otázky nezná odpověď. „Ale mám pocit,“ dodal, „zase založený na tom, co se je­nom domnívám, že mi říkají, že i částečné splnění je­jich požadavku jim značně ulehčí úkol. Tak bych řekl, že uděláme, co půjde, a budeme doufat, že je to dosta­tečné.“</p>

<p>Nick kroutil hlavou. „Víš, Carol,“ vrátil jí seznam, „nikdy, ani v nejdivočejších úletech představivosti bych si nevymyslel tak komplikovanou a bláznivou zápletku. Celá tahle věc je tak neuvěřitelná a fantas­tická, že si přímo prosí, aby ji člověk přijal. Je to fak­ticky geniální.“</p>

<p>Troy se usmál. „Takže přece jen pomůžete?“ ze­ptal se.</p>

<p>„To jsem neřekl,“ odpověděl Nick. „Ještě mám spoustu otázek. A samozřejmě nemůžu mluvit za slečnu Dawsonovou. Ale nějak, dokonce i jestli je to všechno jenom hra, je myšlenka, že budu dělat milo­srdného samaritána pro mimozemskou kosmickou loď, velice přitažlivá.“</p>

<p>Během následující půlhodiny kladli Carol a Nick Tro­yovi spoustu otázek. Homera a Gretu vyřídil Troy ve spěchu, prostě prohlásil, že ve čtvrtek večer souhlasil, že je výměnou za krátkodobou půjčku bude informo­vat, co se děje na palubě Florida Queen. Naznačil ta­ké, že nikdy neměl v úmyslu dát jim opravdové infor­mace, ale nedělá si s tím žádné starosti, protože jsou to stejně podvodníci. Nicka Troyovo vysvětlení zcela neuspokojilo. Zdálo se mu, že se nedověděl celou pravdu.</p>

<p>Po pravdě řečeno, čím více otázek položil, tím větší měl pochybnosti o všem, co Troy říká. Ale jaké mám jiné možnosti? uvažoval. Viděl jsem ten koberec na vlastní oči. Jestli to není mimozemšťan, nebo aspoň vyrobený mimozemšťany, pak to musí být velice po­kročilý robot, který jsme navrhli my nebo Rusové. Jak pokračoval v dotazech, začala jeho vynalézavá mysl tvořit alternativní scénář, připouštěl, že divoký a nepravděpodobný, nicméně vysvětlující všechny události předchozích tří dnů. A to způsobem, který Nickovi připadal stejně přijatelný jako Troyova bláz­nivá historka o mimozemské kosmické lodi.</p>

<p>Dejme tomu, že Troy a ten hovňous Homer nějak pracují s Rusy. A celá tahle záležitost je jen pracné krytí pro setkání, při němž se budou předávat nezá­konné informace. Homer by pro peníze udělal cokoli. Ale proč by to dělal Troy? Troyova účast v komplotu, v němž se prodává tajemství Spojených států cizí mocnosti, byla slabým místem Nickova alternativní­ho vysvětlení. Přesvědčil však sám sebe, že Troy možná potřebuje spoustu peněz, aby zaplatil za všechnu elektroniku pro svou počítačovou hru.</p>

<p>Určitě si nemohl ušetřit dost peněz ze své mizerné mzdy, pokračoval v úvahách. Tak dejme tomu, že Troyovy počítačové diskety obsahují místo těch bláz­nivých informací, které právě přečetl, vojenská tajem­ství. Pak by zlato mohlo být jeho odměnou. Nebo od­měnou pro někoho jiného. Nick položil několik dalších dotazů ohledně zlata. Troy připustil, že dost dobře nechápe, co mu oni prostřednictvím náramku říkají o tom, nač potřebují olovo a zlato. Zamumlal jenom něco v tom smyslu, že tyto dva prvky se obtíž­ně získávají transmutací, a nic víc k tomu nedodal.</p>

<p>Naproti tomu Carol stále víc věřila, že jim Troy říká pravdu. To, že nedokázal odpovědět na všechny otáz­ky, ji nezaráželo. Při fantastické podstatě jeho příběhu by mu fakticky věřila daleko méně, kdyby měl na všechny otázky odpovědi po ruce. Navzdory své novi­nářské průpravě si uvědomila, že ji myšlenka, že jacísi dokonalí mimozemšťané z dalekého kosmu potřebují její pomoc, zaujala a dokonce trochu okouzlila.</p>

<p>Při vytváření jejího názoru hrála stejně důležitou roli jako rozumové myšlenkové procesy též intuice. Za prvé Troyovi věřila. Pozorovala ho velice pečlivě, jak odpovídal na otázky, a nepochytila sebemenší ná­znak lži. Nepochybovala, že Troy věří, že mluví prav­du. Zda však skutečně říká pravdu, nebo je vystaven manipulaci ze strany mimozemšťanů, které hodlá za­stupovat, to byla zcela jiná otázka. Ale z jakého důvo­du? uvažovala. Není toho moc, co pro ně my tři mů­žeme udělat. A informace, které požadují, až na ty vě­ci kolem zbraní, jsou poměrně neškodné. Dočasně od­ložila stranou předpoklad, že se její přítel Troy stal jakýmsi pěšákem ve hře mimozemšťanů.</p>

<p>Pozorovala, že Nickova podezřívavost vzrůstá. Nick považoval za velmi podivné, že se ve vodě, přesně v místě, kde koberec vyvedl Troye na povrch, objevili tři potápěči námořnictva. A Troyův popis vý­slechu, který následoval poté, co ho helikoptérou do­pravili do Key West, byl tak zmatený, že se Nick zase rozzlobil.</p>

<p>„Panebože, Jeffersone,“ prohlásil, „ty máš buď veli­ce krátkou, anebo velmi výhodnou paměť. Tvrdíš nám, že tě námořnictvo zadržovalo skorem hodinu, a přesto si stěží pamatuješ jedinou z jejich otázek a nemáš tu­šení, proč tě vyslýchali. To se mi prostě nezdá.“</p>

<p>Troye to začínalo trochu štvát. „Sakra, Nicku, řekl jsem ti, že jsem byl utahaný. Měl jsem za sebou šoku­jící zážitek. Jejich otázky mi nedávaly smysl. A po celou dobu mi připadalo, že se mi v hlavě ozývá jaký­si tichý hlas.“</p>

<p>Nick se obrátil ke Carol. „Myslím, že měním názor. Nechci hrát v téhle hře, ať je jak chce chytrá. Homer a Greta mi jdou na nervy, ale když je to nutné, dokážu si to s nimi vyřídit. Z druhé strany námořnictvo, to mě děsí. Musí existovat nějaký důvod, proč nás sledovali. Je sakra nepravděpodobné, že to byla náhoda. Troy o tom možná něco ví, možná neví. Nedokážu to po­soudit. Ale nelíbí se mi, jak to smrdí.“</p>

<p>Vstal a měl se k odchodu. Carol ho pokynem usadila a zhluboka se nadechla. „Podívejte, vy dva,“ začala zkroušeně, „musím se k něčemu přiznat. A myslím, že teď je k tomu nejvhodnější doba. Nepřijela jsem do Key West, abych hledala velryby.“ Letmo pohlédla na Nic­ka. „Ani poklad. Přijela jsem zjistit, co je pravdy na po­věstech, že nová řízená střela námořnictva se odchýlila z dráhy a zřítila do Mexického zálivu.“ Na chvilku se odmlčela, aby jim dala čas zažít právě sdělenou informaci. „Měla jsem vám to asi povědět dřív. Ale nenašla jsem k tomu vhodnou příležitost. Opravdu mě to mrzí.“</p>

<p>„A myslela sis, že ta střela je v puklině,“ řekl po chvilce Troy. „Proto ses včera vrátila.“</p>

<p>„Měli jsme ji pro tebe vyzvednout a dát ti světovou senzaci,“ dodal Nick. Zjevná upřímnost její omluvy poněkud zmírnila prvotní pocit, že se stal obětí zrady. „Celou dobu jsi nás využívala.“</p>

<p>„Můžeš tomu tak říkat,“ uznala Carol, „ale já jako reportérka to tak nevidím.“ Všimla si napětí v míst­nosti. Obzvláště Nick jí připadal opatrný. „Ale teď na tom stejně nezáleží,“ pokračovala. „Důležité je to, že jsem vysvětlila přítomnost námořnictva v místě potá­pění. Během posledních dvou dnů jsem na nejrůzněj­ších úrovních položila několik dotazů na tajné opera­ce, které námořnictvo teď provádí, aby nalezlo střelu. Včera večer si ten mexický poručík dobře prohlédl náš nejlepší zvětšený snímek řízené střely v puklině. Nepochybně si někdo dal dvě a dvě dohromady.“</p>

<p>„Podívej, anděli,“ promluvil po další krátké odmlce Troy, „nevím nic o řízené střele. A děje se toho dost, abych se cítil dotčený, protože jsi mi lhala. Určitě jsi k tomu měla své důvody. Ted potřebuju vědět, jestli mi pomůžete dopravit ty věci mimozemšťanům, cizin­cům, nebo jak jim chcete říkat.“</p>

<p>Než mohla Carol odpovědět, Nick vstal a vykročil se ke dveřím. „Mám hlad,“ oznámil, „a chci si to všechno promyslet. Pokud ti to nevadí, Troyi, dám si časnou ve­čeři a setkáme se později, abych ti odpověděl.“</p>

<p>Carol si uvědomila že má také hrozný hlad. Měla za sebou dlouhý, vyčerpávající den a od snídaně nic po­řádného nejedla. Také si dělala trochu starosti s Nic­kovou reakcí na své přiznání. „Co kdybych se k tobě připojila pro něco na zub?“ navrhla mu. Ten pokrčil neutrálně rameny, jako by chtěl říct, jak je libo. Carol objala Troye. „Setkáme se v mém pokoji v hotelu Marriott kolem půl osmé. Stejně tam musím jít, abych se oblékla na interview s těmi třemi čmuchaly. Vy dva mi můžete dát nějaké tipy.“</p>

<p>Její humor neuvolnil napětí v pokoji. Troy si zjevně s něčím dělal starosti. Tvář měl velice vážnou, téměř přísnou. „Profesore,“ obrátil se k Nickovi tichým a záměrně monotónním hlasem, „vím, že jsem nedo­kázal odpovědět na všechny vaše otázky. Nemám od­pověď ani na své vlastní. Ale jednu věc vím jasně. Nic podobného se na Zemi ještě nestalo. Aspoň to historie nezaznamenala. Tvorové, kteří postavili tu kosmickou loď, jsou ve srovnání s námi takoví, jako bychom se my jevili mravencům nebo včelám, kdyby nás mohli chápat. Požádali nás tři o pomoc při opravě své lodi. Říct, že je to příležitost, která se vyskytne jednou za život, by bylo ohromně zdrženlivé vyjádře­ní.</p>

<p>Bylo by výborné, kdybychom si mohli sednout a debatovat o této záležitosti týdny, nebo dokonce měsíce. Ale nejde to. Čas nás tísní. Námořnictvo je určitě brzy najde, možná už našlo, a může to mít hrozné důsledky pro lidi na této planetě. Oni mi na­prosto jasně sdělili, že svůj úkol musí splnit, že musí opravit kosmickou loď a pokračovat v cestě, i kdyby k dosažení svého cíle museli narušit pozemský systém.</p>

<p>Vím, že to všechno zní neuvěřitelně, možná dokon­ce nesmyslně. Ale já shromáždím nějaká olověná zá­važí od svých přátel potápěčů a v knihovně vyzvednu diskety. S vaší pomocí, anebo i bez ní, chci být zítra na úsvitu nad jejich kosmickou lodí.“</p>

<p>Nick během celého projevu velice pozorně Troye studoval. Na okamžik, uprostřed projevu, se mu zdá­lo, jako by to ani nemluvil on, ale jeho prostřednic­tvím promlouval někdo jiný, nebo něco jiného. Nic­kovi přeběhlo po zádech podivné mrazení. Do prdele, já jsem tak špatný jako oni, pomyslel si. Teď jsem do téhle záležitosti taky zatažen. Pokynul Carol, ať ho následuje, a vyšel ze dveří.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>

<p>„Jak jsem vám řekl už dvakrát,“ hlas zněl unaveně a znuděně, „potápěl jsem se se svými přáteli Nickem Williamsem a Carol Dawsonovou. Ona měla problémy s výstrojí a rozhodla se vrátit rychle do člunu. Našli jsme obzvláště zajímavý útes s jistými velmi neobvy­klými rysy a nebyli jsme si jisti, že ho dokážeme znovu lokalizovat. Tak jsem se rozhodl, že tam zůstanu a po­čkám, až se vrátí. Když jsem se po půl hodině konečně vynořil, nebylo po nich ani po člunu ani stopy.“</p>

<p>Magnetofon se vypnul. Dva poručíci na sebe vzá­jemně zírali. „Do hajzlu, Ramirezi, věříš tomu, co ten bastard povídá? Aspoň něčemu z toho?“ Druhý muž zavrtěl hlavou. „Tak proč jsi ho k čertu pustil? Ten černý srágora tady seděl hodinu a dával na naše otáz­ky tak absurdní odpovědi, že z nás dělal blbce. A ty ho pak klidně pustíš.“</p>

<p>„Nemůžeme někoho zadržet bez jasného důkazu provinění,“ reagoval Ramirez, jako kdyby citoval z vojenských řádů. „A plavat v oceánu deset mil od nejbližšího ostrova, i když je divné, neznamená trest­ný čin.“ Ramirez viděl, že se jeho kolega mračí. „Kromě toho se ani jednou nepodřekl a řekl vždycky přesně totéž.“</p>

<p>„Stejný kecy, chceš říct.“ Poručík Richard Todd se i s židlí zaklonil. Oba muži seděli u malého konfe­renčního stolku ve staré místnosti s bílými stěnami. Magnetofon ležel na stole před nimi vedle prázdného popelníku. „Ani on nevěřil tomu, co sám říkal. Jenom tam seděl, drzý úšklebek na té černé hubě, věděl, že ho nemůžeme z ničeho obvinit.“ Todd vrátil všechny čtyři nohy židle na podlahu a ke zdůraznění své výpo­vědi bušil do stolu. „Zkušený potápěč nikdy nezůsta­ne dole sám ani pět minut, tím míň třicet. Příliš moc věcí může selhat. A co se týká jeho přátel, proč ho kruci opustili?“ Todd se nyní postavil a gestikuloval ve vzduchu. „Řeknu ti proč, poručíku. Protože věděli, že je v pořádku, že ho sebrala ruská ponorka. Do pr­dele, říkal jsem ti, že si máme vzít jedno z nových plavidel. S vylepšenou elektronikou jsme pravděpo­dobně mohli ponorku zaměřit.“</p>

<p>Zatímco Todd přednášel svůj proslov, Ramirez si pohrával se skleněným popelníkem. „Ty opravdu vě­říš, že tihle tři jsou ve spojení s Rusy? Mě se to zdá přehnané.“</p>

<p>„Zatraceně,“ bouřil Todd, „nic jiného nedává vůbec žádný smysl. Všichni inženýři, s nimiž jsme mluvili, říkají, že neexistují žádná představitelná selhání, která by odpovídala pozorovanému chování řízené střely i telemetrickým údajům, které jsme přijali ve sledova­cích stanovištích. Takže Rusové museli dát střele po­vel, který ji vychýlil z kurzu.“</p>

<p>Toddovo vzrušení rostlo, jak vysvětloval zbytek komplotu. „Rusové věděli, že budou potřebovat jistou místní pomoc, aby našli přesnou polohu střely v oceá­nu, tak si najali Williamse a posádku, aby ji hledali a pak jim řekli, kde je. Měli v úmyslu vzít ji na svou ponorku. Že připojili k týmu tu Dawsonovou, to byl mistrovský tah. Svými dotazy zpomalila naše hledání, protože jsme museli brát větší ohled na tisk.“</p>

<p>Poručík Ramirez se zasmál. „Ty vždycky mluvíš přesvědčivě, Richarde. Ale pořád nemáme ani špetku důkazů. Tomu, co Troy Jefferson říká, nevěřím o nic víc než ty. Ale může mít mnoho důvodů, proč lhal, a jenom jeden z nich se nás týká. Kromě toho, tvé vy­světlení má jednu základní slabinu. Proč by si Rusové přidělávali tolik potíží, aby se zmocnili řízené střely Panther?“</p>

<p>„Ty, já a dokonce ani podplukovník Winters nemu­síme znát celou pravdu o řízené střele Panther,“ namí­tl rychle Todd. „Může být navržená, aby nesla něja­kou novou zbraň, o které jsme ještě ani neslyšeli. Není to tak neobvyklé, aby námořnictvo popsalo pro­jekt falešně a skrývalo jeho pravý účel.“ Odmlčel se a přemýšlel. „Ale co podněcuje Rusy, to není pro nás důležité. Máme tady důkaz konspirace. Naše práce je překazit ji.“</p>

<p>Ramirez neodpověděl hned a dál posouval popelník po stole. „Řekl bych, že už to tak nevidím,“ promluvil nakonec a díval se přímo na Todda. „Nevidím žádný podstatný důkaz konspirace. Pokud podplukovník Winters osobně nenařídí další práci mému oddělení, upouštím od dalšího vyšetřování.“ Pohlédl na hodin­ky. „Aspoň můžu ještě strávit sobotní večer a neděli s rodinou.“ Zvedl se k odchodu.</p>

<p>„A co když ti přinesu důkaz?“ zeptal se Todd. Vů­bec se nesnažil skrýt znechucení.</p>

<p>„Důkaz přesvědčí i Winterse,“ odpověděl chladně Ramirez. „Už jsem s tímhle projektem riskoval dost. Neudělám už nic, dokud nedostanu instrukce od oprávněné osoby.“</p>

<p>Winters neměl jistotu, že najde něco vhodného. Nor­málně se nákupním střediskům pečlivě vyhýbal, ob­zvláště v sobotu odpoledne. Když však ležel na po­hovce, popíjel pivo a sledoval v televizi zápas v košíkové, vzpomněl si, jak ho potěšilo, když mu Helen Turnbullová, která hrála Maggii, dala po pre­miérovém víkendu Kočky na rozpálené plechové stře­še sadu neobvyklých kachlíkových podložek pod skleničky. „Obávám se, že tato tradice v divadle vy­mírá,“ řekla zkušená herečka, když jí děkoval, „ale dát po premiéře nebo další repríze malé dárky je stále můj způsob, jak blahopřát těm, s nimiž mi dělalo ra­dost spolupracovat.“</p>

<p>V nákupním středisku se valily davy sobotních ku­pujících a podplukovník Winters měl divný pocit, ja­ko by se všichni dívali právě na něho. Několik minut se procházel, než ho vůbec napadlo, jaký druh dárku by pro ni mohl sehnat. Samozřejmě něco prostého, uvažoval. Nic, co by se dalo nepatřičně vyložit. Je­nom hezká připomínka, nebo suvenýr. V mysli viděl Tiffani, jak se mu zjevila v jeho fantazii těsně před­tím, než včera večer usnul. Tento obraz ho v davu na­kupujících přivedl do rozpaků a nervózně si přivolal jiný, tentokrát bezpečný a přijatelný, holčičky Tiffani během jeho rozhovoru s jejím otcem. Její vlasy, po­myslel si, když si připomněl copy. Koupím jí něco do vlasů.</p>

<p>Vešel do obchodu s dárky a snažil se orientovat ve změti veteše, která visela na stěnách a hromadila se bez ladu a skladu na stolech. „Můžu vám pomoct?“ Winters sebou trhl, když se za ním objevila prodavač­ka. Zavrtěl hlavou. Proč jsi to udělal? řekl si. Samo­zřejmě potřebuješ pomoc. Jinak nikdy nic nenajdeš.</p>

<p>„Promiňte, mladá paní,“ téměř zakřičel na odcháze­jící prodavačku, „myslím, že bych potřeboval poradit. Chci koupit dárek.“ Opět mu připadalo, že ho všichni pozorují. „Pro neteř,“ dodal rychle.</p>

<p>Prodavačka byla bruneta, kolem dvaceti, velice všední, ale s vážnou tváří. „Měl jste na mysli něco ur­čitého?“ zeptala se. Vlasy měla dlouhé jako Tiffani. Winters se trochu uvolnil.</p>

<p>„Tak trochu,“ pravil. „Má krásné dlouhé vlasy. Ja­ko vy. Co bych jí mohl dát, aby to bylo doopravdy zvláštní? Má narozeniny.“ Opět ho sevřela divná úz­kost, kterou nechápal.</p>

<p>„Jakou barvu?“ zeptala se dívka.</p>

<p>Otázka nedávala smysl. „Já ještě ani nevím, co chci,“ odpověděl se zmateným výrazem v tváři, „tak­že s jistotou nevím ani jakou barvu.“</p>

<p>Prodavačka se usmála. „Jakou barvu vlasů má vaše neteř?“ řekla velice pomalu, téměř jako by mluvila k duševně zaostalému.</p>

<p>„Ach, ovšem,“ zasmál se Winters. „Rudohnědé, kaštanové,“ řekl. „A hodně dlouhé.“ To už jsi říkal, našeptával mu vnitřní hlas. Chováš se jako hlupák.</p>

<p>Prodavačka mu pokynula, aby jí následoval, a šli do zadní části obchodu. Ukázala na malou kulatou skle­něnou kazetu plnou hřebenů všech tvarů a velikostí. „Tohle by byly výborné dárky pro vaši neteř,“ na­vrhla. Slovo neteř vyslovila tónem, který Winterse znepokojil. Může něco vědět? Je to snad její přítelky­ně? Nebo možná byla na představení? Nadechl se a uklidnil. Opět žasl nad vrtošivostí svých emocí.</p>

<p>Na jedné malé poličce ležely dva překrásné hnědé hřebeny se zlatým filigránem nahoře, které se k sobě hodily. Jeden byl dost velký, aby udržel ty nádherné bohaté vlasy v uzlu u krku. Druhý menší měl sprá­vnou velikost, aby zdobil boční nebo zadní část úče­su. „Vezmu si tyhle,“ řekl prodavačce, „se zlatým zdobením nahoře. A prosím, dejte mi je do dárkového balení.“</p>

<p>Zdatná prodavačka sáhla do výstavní kazety a vytá­hla hřebeny. Řekla mu, aby dvě minuty počkal, než dárek zabalí. Zmizela vzadu v obchodě a Winters zů­stal sám. Nechám je na konci přestávky na jejím toa­letním stolku, přemýšlel. Vykouzlil si obraz Tiffani, jak jde do šatny, sama, a najde dárek se svým jménem opřený o zrcadlo. Usmál se, když si představoval, jak bude reagovat.. V tom okamžiku se o něj v obchodě otřela žena s osmiletou či devítiletou dcerkou. „Pro­miňte,“ řekla bez ohlédnutí, jak s holčičkou spěchala ohmatat jakési velikonoční košíky, které visely na stěně.</p>

<p>Prodavačka už stála se zabaleným dárkem u počíta­čové pokladny. Když došel k pultu, podala mu malou kartičku s nápisem „Šťastné narozeniny“ v horním le­vém rohu. Winters na ni chvíli zíral. „Ne,“ řekl ko­nečně. „Bez přání. Koupím si v papírnictví jiné.“</p>

<p>„V hotovosti, nebo šekem?“ zeptala se dívka.</p>

<p>Na okamžik zpanikařil. Nevím, mám-li u sebe dost peněz, napadlo ho. A jak vysvětlím Betty položku v účtu? Otevřel peněženku a spočítal peníze. Usmál se na prodavačku a řekl: „V hotovosti, prosím,“ uvě­domil si totiž, že má skoro padesát dolarů. Účet dělal i s daní z přidané hodnoty jen dvaatřicet.</p>

<p>Přemožen přívalem radosti téměř vyhopsal z ob­chodu. Dřívější nervozita úplně zmizela. Než otevřel dveře a opustil klimatizovanou halu nákupního stře­diska, začal si dokonce pohvizdovat. Doufám, že se jí hřebeny budou líbit, řekl si v duchu. Pak se opět usmál. Určitě budou.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola osmá</strong></p>

<p>Nick nalil Carol zbytek láhve lehkého bílého bur­gundského do skleničky. „Myslím, že bych nikdy ne­mohl být novinářem,“ řekl zamyšleně. „Mám dojem, že chce-li v té branži člověk dosáhnout úspěchu, musí se chovat pokoutně.“</p>

<p>Carol si nabrala na vidličku kousek vařeného sum­ce s květákem a sousto donesla k ústům. „Není to tak příliš odlišné od libovolného jiného zaměstnání. Vždycky se vyskytnou otázky etiky a také okamžiky, kdy se člověk dostane do konfliktu mezi povoláním a osobním životem.“ Dožvýkala jídlo, polkla a pokra­čovala: „Měla jsem v úmyslu říct vám to v pátek ve­čer. Ale prostě to nevyšlo, jak víš.“</p>

<p>„Kdybychom to věděli,“ Nick odsunul talíř, aby ukázal číšníkovi že dojedl, „všechno by bylo jiné. Uvědomoval bych si možná nebezpečí a pravděpo­dobně bychom byli v tom místě spolu. Kdo ví, co by se bylo stalo.“</p>

<p>„Zažila jsem už horší patálie.“ Zvedla skleničku a napila se vína. Chtěla s tímto tématem skončit. Svým způsobem. „Hned po promoci ve Stanfordu jsem pra­covala pro <emphasis>San Francisco Chronicle</emphasis>. Chodila jsem tehdy občas s Lucasem Tiptonem, když propukl War­riorův skandál s drogami. Využila jsem společenských styků, které jsem jeho prostřednictvím navázala, abych získala jedinečný pohled na celý případ. Lucas mi to nikdy neodpustil. Jsem tedy na problémy zvyklá. Ty přicházejí, jak se rozšiřuje pole působnosti.“</p>

<p>Přišel číšník a nalil jim kávu. „Ale teď, když jsem skončila s omluvou, už potřetí,“ zdůraznila Carol, „doufám, že se můžeme vrátit k důležitějším věcem. Musím ti říct, Nicku, že tvá myšlenka o komplotu Rusů mi připadá úplně uhozená. Nejslabším článkem je Troy. Ten prostě nemůže být špionem. To je absurdní.“</p>

<p>„Absurdnější než kosmická loď velice vyspělých mimozemšťanů, kteří potřebují pomoc při opravách na dně Mexického zálivu?“ namítl tvrdohlavě Nick. „Kromě toho, objevil jsem jistý motiv. Peníze. Viděla jsi všechno to zařízení, které nacpal do té své počíta­čové hry?“</p>

<p>„Angie asi dostává dost ze svých týdenních tanti­ém, aby všechny ty počítačové věci zaplatila,“ opáčila Carol. Natáhla ruku přes stůl a položila ji Nickovi na předloktí. „Teď se nestav na zadní, ale přece víš, že existují jisté vztahy, kde žena nese finanční náklady. Poznala jsem, že ho má ráda. Ani v nejmenším nepo­chybuju, že by mu nabídla pomoc.“</p>

<p>„Tak proč se snažil vypůjčit peníze ode mě a pak ve čtvrtek večer od kapitána Homera?“</p>

<p>„K čertu, Nicku, to samozřejmě nevím.“ Carol za­čínala být trochu znechucená. „Ale to stejně není dů­ležité. Nedovedu si představit žádný souhrn okolnos­tí, který by mi zabránil v tom, abych se tam s Troyem vrátila, ledaže bych sama sebe přesvědčila, že mě mi­mozemšťané zabijí. Ať je pravda jakákoli, bude to ur­čitě senzační reportáž. Překvapuje mě, že tolik váháš. Myslela jsem si, že miluješ dobrodružství.“</p>

<p>Upřeně hleděla přes stůl přímo na Nicka. Zdálo se mu, že za jejím neuhýbajícím pohledem vidí jiskřičku flirtu. Jsi fascinující žena, pomyslel si. A teď se mi trochu vysmíváš. Pochopil jsem tvůj dvojsmysl. Vzpomněl si, jak se cítil dobře, když ji odpoledne na člunu objímal. Pod tou agresivní slupkou se skrývá ji­ná osoba. Krásná a inteligentní. Jednu chvíli tvrdá ja­ko skála a hned nato zranitelné děvčátko. Nick najisto věděl, že jedinou nadějí na pokračování vztahu s Ca­rol je jeho pomoc Troyovi. Nezajímala se o muže, kteří se neodváží riskovat.</p>

<p>„Miloval jsem,“ odvětil konečně Nick. Zatočil v ru­ce prázdnou skleničkou. „Nevím, co se stalo, že je to pryč. Myslím, že jsem se dvakrát spálil, a to mě udě­lalo opatrnějším. Především v jednání s lidmi. Ale připouštím, že když se na tuhle situaci podívám s od­stupem a představím si sám sebe prostě jako pozoro­vatele, tak mě tenhle nápad uchvacuje.“</p>

<p>Carol dopila víno a postavila skleničku na stůl. Nick mlčel. Poklepala prsty do stolu a usmála se. „No,“ zahleděla se mu do očí a zvedla šálek s kávou, „rozhodl ses?“</p>

<p>Zasmál se. „Dobrá. Dobrá. Udělám to.“ Teď byla řada na něm, aby natáhl ruku a dotkl se její. „Ze spousty důvodů.“</p>

<p>„Tak dobře,“ poznamenala. „A teď, když už je to rozhodnuto, co kdybys mi pomohl připravit se na in­terview s kapitánem Homerem a jeho posádkou? Ja­kou cenu měly věci, které jste vylovili z vraku Santa Rosy? Kdo byl Jake? Musím to zahrát, jako že všech­no myslím zcela vážně.“ Položila na stůl magnetofon v provedení plnicího pera a spustila jej.</p>

<p>„Oficiálně nám to vyneslo něco málo přes dva mili­ony dolarů. Jake Lewis a já jsme dostali po deseti pro­centech, Amanda Winchesterová náhradu za předběž­né výdaje a pětadvacet procent zisku. Homer, Ellen a Greta si nechali zbytek.“ Nick zmlkl, ale Carol mu naznačila, aby pokračoval. „Jake Lewis byl jediný blízký přítel, kterého jsem jako dospělý kdy měl. Byl to absolutně primovní člověk, čestný, pracovitý, inte­ligentní a věrný. Ale úplně naivní. Strašně se zabou­chl do Grety. Zcela ho ovládla a pak využila jeho lás­ku pro vlastní prospěch.“</p>

<p>Nick vyhlédl z okna malé restaurace, která nabízela dary moře, na racky vznášející se v houstnoucím sou­mraku nad vodou. „Tu noc, když jsme se vrátili s vel­kým úlovkem, jsme se s Jakem dohodli, že jeden z nás zůstane vždycky vzhůru. Už tehdy bylo v trojúhelníku Homer-Ellen-Greta něco podivného. V té době spolu ještě nežili, ale já jsem jim stejně nedůvěřoval. Když měl Jake hlídat, Greta ho ojela. ‘To bylo na oslavu,‘ ře­kl, když se mi omlouval, že po dovádění s ní usnul. Když jsem se probudil, víc než půlka pokladu byla fuč.“</p>

<p>Dlouho pohřbený vztek v Nickovi nyní vzkypěl. Carol ho bedlivě pozorovala a všimla si, jak intenzivní je jeho vášnivá zlost. „Jakemu na penězích ani zbla nezáleželo. Dokonce se snažil mně a Amandě rozmluvit, abychom šli k soudu. Takový to byl člověk. Pamatuji si, jak mi řekl: ‘Hej, Nicku, příteli, dostali jsme z toho každý dvě stě tisíc. Nemůžeme dokázat, že tam bylo víc. Musíme být vděčni a jít dál.’ Homer ho podvedl, Greta ho přečurala, ale Jake se ani nenaštval. Za rok a něco se oženil s královnou vodních lyží z Winter Haven, koupil dům v Orlandu a začal pracovat jako letecký a kosmický technik.“</p>

<p>Světlo venku se vytrácelo. Nick se ponořil hluboko do vzpomínek, připomínal si plný rozsah bouře spravedlivého rozhořčení před osmi roky. „Nikdy jsem jim nerozuměla,“ řekla tiše Carol. Vypnula magnetofon. Nick se obrátil a pohlédl na ni s tázavým výrazem ve tváři. „Víš,“ dodala, „lidem jako tvůj přítel Jake. Nekonečně houževnatí. Žádné skryté zášti. Ať se jim stane cokoli, jen se otřesou, jako po dešti, a jdou životem dál. Šťastně a spokojeně.“ Nyní zase ona pocítila trochu emocí. „Někdy si přeju, abych dokázala být víc jako oni. Potom bych se nebála.“</p>

<p>Upřeně na sebe v měkkém světle hleděli. Nick položil svou ruku na její. A zase je tady to zranitelné děvčátko. Zaznamenal, jak se mu v srdci opět probouzí hluboká touha. Nechala mě, abych to spatřil dvakrát v jediném dnu. „Carol,“ řekl něžně. „Chci ti poděkovat za dnešní odpoledne. Víš, za to, že jsi se mnou sdílela své city. Připadá mi, že jsem spatřil úplně odlišnou Carol Dawsonovou.“</p>

<p>„To ano,“ usmála se a jasně naznačila, že ochranný štít se zase zvedá. „A jenom čas ukáže, jestli to nebyla obrovská chyba.“ Pomalu vytáhla svou ruku z jeho. „Ale teď se musíme věnovat jiným záležitostem. Zpět k manželskému trojúhelníku. O jaký druh zařízení se starají a co tam dělají?“</p>

<p>„Promiň, nerozumím ti,“ odvětil Nick. Vypadal zjevně zmatený.</p>

<p>„Můj přítel doktor Dale Michaels z Miamského oceánografického institutu mi řekl, že kapitán Homer a Ellen tady mají jakýsi vysoce technický provoz. Ne­pamatuji si přesně, jak to popsal...“</p>

<p>„Musíš se mýlit,“ přerušil ji Nick. „Znám je už sko­rem deset let a nikdy nejsou nikde jinde než v jeho přepychovém domě nebo na palubě Ambrosie.“</p>

<p>Carol se zatvářila rozpačitě. „Daleho informace jsou vždycky správné. Řekl mi jenom, fakticky včera, že Homer Ashford posledních pět let zkoušel v terénu nejdokonalejší podvodní hlídače, které institut navrhl a vyrobil, a že jeho zprávy...“</p>

<p>„Zadrž. Zadrž.“ Nick se nakláněl nad stůl. „Nejsem si jistý, že tě sleduju. Zopakuj mi to. Mohlo by to být velmi důležité.“</p>

<p>Začala tedy nanovo. „Jednou z nejnovějších oblastí výrobků MOI jsou podvodní hlídky, v podstatě roboti, které chrání vodní farmy před chytrými zloději a také před rybami a velrybami. Dale řekl, že Homer přispívá na výzkum penězi a pak testuje v terénu prototypy...“</p>

<p>„Ten čubčí syn!“ Nick vyskočil. Překypoval vzru­šením. „Jak jsem mohl být takový pitomec? No ovšem. Samozřejmě...“</p>

<p>Teď ztratila nit zase Carol. „Řekl bys mi laskavě, co je ti tak samozřejmé?“</p>

<p>„Jistě,“ odpověděl Nick. „Ale právě teď máme na­spěch. Musíme se stavit u mě v bytě, abychom se po­dívali na starou mapu a vzali do člunu jiný navigační systém. Všechno ti vysvětlím po cestě.“</p>

<p>Nick zasunul kartu do čtečky a dveře garáže se otev­řely. Zajel s pontiakem na zadané místo a vypnul mo­tor. „Tak vidíš,“ říkal Carol, „věděl, že nic nenajde­me. Nechal nás prohledat jak svůj dům, tak i parcelu, kterou si koupil na nové sídlo, dole v Pelican Point. Nenašli jsme nic. Tehdy to měl ještě schované někde v oceánu.“</p>

<p>„Hledali jste tenkrát ve vodě kolem jeho nové par­cely?“</p>

<p>„Ano, hledali. Jake a já jsme se tam potápěli, a to v různé dny. Našli jsme velice zajímavou podzemní jeskyni, ale ani stopy po něčem z pokladu ze Santa Rosy. Ale to mu muselo vnuknout nápad. Vsadím se, že to tam přesunul rok či dva nato, co Jake odjel. Patr­ně si spočetl, že už je to bezpečné. A nepochybně se mu dělalo zle ze strachu, že někdo poklad v oceánu objeví. Vidíš, jak to všechno do sebe zapadá? Včetně jeho zapojení do činnosti podvodních hlídačů.“</p>

<p>Carol přikývla a trochu se zasmála. „Určitě to dá­vá větší smysl než tvůj nápad, že Troy pracuje pro Rusy.“ Otevřeli dveře a vystoupili z auta. „Tak ko­lik jim zůstalo, co myslíš?“ zeptala se, když šli k výtahu.</p>

<p>„Kdoví?“ odpověděl Nick. „Ukradli možná tři mili­ony z pěti.“ Chvíli přemýšlel. „Pořád ještě musí mít hromadu. Jinak by se Greta už trhla.“</p>

<p>Dveře výtahu se otevřely a Nick stiskl tlačítko do třetího podlaží. Carol si hlasitě povzdechla. „Co se děje?“ zeptal se.</p>

<p>„Jsem vyčerpaná,“ usmála se smutně. „Je mi, jako bych seděla na kolotoči, který krouží stále rychleji. Za poslední tři dny se toho tolik stalo. Nejsem si jistá, že bych zvládla o moc víc. Potřebuji chytit druhý dech.“</p>

<p>„Kouzelné dny,“ prohlásil Nick, když vystupovali z výtahu. „Tohle jsou kouzelné dny.“</p>

<p>Dívala se na něho s tázavým výrazem. Zasmál se a řekl: „Vysvětlím ti svou starou teorii později.“ Na malé desce na dveřích vyťukal sled čísel a zámek se otevřel. S hranou galantností ustoupil bokem a nechal Carol vejít jako první. Spatřila chaos.</p>

<p>V bytě jí vítal naprostý binec. V obývacím pokoji, hned za kuchyňským prostorem, ležely všude rozhá­zené Nickovy drahocenné romány, na podlaze, po­hovce a v křeslech. Vypadalo to, jako by někdo vzal každou knihu z knihovny, třásl s ní (snad v ní hledal nějaký založený papír) a pak upustil nebo hodil přes místnost. Nick se protlačil vedle Carol a zíral na dílo zkázy. „Do prdele,“ vyjekl.</p>

<p>Kuchyň vypadala také vypleněná. Všechny zásuv­ky otevřené, hrnce, pánve a příbory poházené po pul­tech a na podlaze. Po Nickově pravici stály uprostřed druhé ložnice lepenkové krabice obsahující jeho pa­mátky. Jejich obsah ležel částečně na podlaze kolem.</p>

<p>„Tady musel řádit hurikán,“ prohlásila Carol, když přehlédla nepořádek. „Nečekala jsem, že budeš mít vzorně uklizeno, ale tohle je komické.“</p>

<p>Nick se nedokázal její poznámce zasmát. Zkontro­loval hlavní ložnici a zjistil, že ji také někdo důkladně prohledal. Pak se vrátil do obývacího pokoje a začal sbírat své milované romány a úhledně je skládat na kávový stolek. Když našel omšelý výtisk Cizince od Alberta Camuse, zamračil se. Kniha měla zničený hřbet. „Tohle není pouhá práce vandalů,“ prohlásil, když si Carol klekla, aby mu pomohla. „Hledali něco určitého.“</p>

<p>„Zjistil jsi, že něco schází?“ zeptala se.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl, sebral další román se zničeným přebalem a vrtěl hlavou. „Ale ti bastardi mi pořádně pomačkali knihy.“</p>

<p>Carol naskládala jeho Faulknerovu sbírku na křes­lo. „Teď vidím, proč se Troy o tobě vyjadřoval s tako­vou úctou. Opravdu jsi všechny tyhle romány přeče­tl?“ Nick přikývl. Zvedla jeden, který zapadl pod televizor. „O čem je tohle?“ zvedla knihu. „Nikdy jsem o tom ani neslyšela.“</p>

<p>Nick právě složil dalších deset knih na kávový sto­lek. „Ach, to je nádherný román,“ řekl s nadšením a na okamžik zapomněl, že byt vypadá jako smetiště. „Celý příběh je obsažen v dopisech, které si posílají hlavní postavy. Odehrává se v osmnáctém století ve Francii a hlavní pár, společensky prominentní a znu­děný, upevňuje svůj podivný vztah tím, že vzájemně sdílí podrobnosti svých milostných afér. Samozřejmě že s jinými milenci. V Evropě vyvolal velký skandál.“</p>

<p>„To nezní přesně jako typický milostný příběh z na­kladatelství Harlequin,“ poznamenala Carol a snažila se vštípit si název knihy do paměti.</p>

<p>Nick odešel do malé ložnice. Začal se probírat ob­sahem lepenkových krabic. „Tady něco chybí,“ zavo­lal na Carol. Přestala skládat knihy a připojila se k ně­mu. „Všechny mé fotografie pokladu ze Santa Rosy a dokonce i novinové výstřižky zmizely. To je divné,“ pokračoval.</p>

<p>Klečela vedle něho před krabicemi. Zamračila se. „Je trojzubec ještě na člunu?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl. Přestal se probírat papíry. „Ve spodní zásuvce skříňky s elektronikou. Myslíš, že to má něco společného?“</p>

<p>Přikývla. „Myslím si, že právě ten hledali. Nevím proč. Prostě mi to tak připadá.“</p>

<p>Nick vzal velkou žlutou složku, která ležela na pod­laze, a dal ji do jedné krabice. Vypadla z ní fotografie a několik listů papíru popsaného strojem. Zatímco sbíral papíry, Carol obrázek zvedla. Studovala foto­grafii a přečetla si francouzské věnování. Překvapilo ji, že cítí bodnutí žárlivosti. „Překrásná,“ poznamena­la. Všimla si perel. „A také velmi bohatá a exkluzivní. Nevypadá jako tvůj typ.“</p>

<p>Podala mu fotografii Monique. Přestože se snažil chovat nenuceně, zarděl se. „To už je dávno,“ za­mumlal a ve spěchu zasunul fotografii do složky.</p>

<p>„Opravdu?“ zeptala se a pečlivě si ho prohlížela. „Vypadá, jako že je asi v našem věku. To nemohlo být moc dávno.“</p>

<p>Nick byl nervózní. Dal do krabic několik dalších volně ležících věcí a podíval se na hodinky. „Měli bychom brzy jít, jestli to chceme stihnout na schůz­ku s Troyem u tebe v hotelu.“ Vstal. Carol zůstala klečet na podlaze a upřeně na něj hleděla. „To je na dlouhé vyprávění,“ pravil. „Někdy ti to všechno vy­povím.“</p>

<p>Probudila se v ní zvědavost. Následovala ho z bytu a do výtahu. Nick se ještě pořád cítil nesvůj. Trefa do černého, pomyslela si. Myslím, že jsem právě objevi­la hlavní klíč k panu Williamsovi. Dámu, která se jmenuje Monique. Usmála se, když jí pokynul, aby vystoupila z výtahu jako první. A tenhle muž opravdu miluje své knihy.</p>

<p>Carolin pokoj v hotelu Marriott měl dva vchody. Nor­mální přístup k pokoji byl z chodby, která vedla do haly. Měl však i druhé dveře, které vedly do zahrady a k bazénu. Když ráno cvičila, vždy používala vchod do zahrady.</p>

<p>Carol a Nick si nenuceně, ale tiše povídali, až došli k pokoji z haly. Těsně předtím vytáhla Carol elektro­nický klíč ve formě karty. Když chtěla vsunout kartu do zámku, zaslechli z pokoje neobvyklý zvuk, jako když kov naráží na kov. Než mohla něco říct, dal si Nick prst na ústa, aby jí naznačil, že má mlčet. „Sly­šel jsi to taky?“ zeptala se šeptem. Přikývl. Posuňky se jí zeptal, zda má pokoj další vchod. Ukázala na dveře na konci chodby, které vedly k bazénu.</p>

<p>Palmy a tropické živé ploty pokrývaly většinu plo­chy východně od bazénu. Opustili chodník k bazénu a kradli se k oknům jejího pokoje. Žaluzie byly zata­ženy, ale škvírou pod jejich spodním listem se dalo do pokoje nahlédnout. Zprvu tam byla úplná tma. Pak se na okamžik od jedné stěny odrazil jediný kužel světla z kapesní svítilny. V tom zlomku sekundy spatřili u televizoru obrysy postavy, ale nedokázali ji poznat. Kapesní svítilna se projevila opět a na okamžik se za­stavila na dveřích do chodby. Bylo na nich vidět uza­vřenou závoru. V krátkém záblesku Carol také postře­hla, že všechny zásuvky jsou otevřené.</p>

<p>Nick se doplazil záhonem květin těsně k ní. „Zů­staň tady a pozoruj,“ zašeptal. „Já zajdu pro něco do auta. Neprozraď se, že jsi tady.“ Pohladil ji po rameni a zmizel. Zůstala přilepená k oknu. Ještě jednou spat­řila světelný kužel, jak osvětluje elektronické součást­ky rozložené na posteli. Namáhala zrak, aby rozezna­la, kdo svítilnu drží. Nezahlédla ho.</p>

<p>Naléhavě si uvědomovala, jak čas plyne. Intuice jí říkala, že se vetřelec připravuje k odchodu. Znenadání si uvědomila, že jak sedí pod oknem, hned by ji při odchodu do zahrady spatřil. Pojď, Nicku, šeptala v duchu. Pospěš si. Nebo ze mě bude fašírka. Postava v pokoji se vydala k zahradním dveřím, a pak se za­stavila. Carol cítila, jak se jí zrychluje tep. Právě v tu chvíli se vrátil Nick. Sotva dechu popadal. Z kufru auta si přinesl dlouhé páčidlo. Pokynula mu, aby se postavil ke dveřím, že vetřelec co nevidět vyjde.</p>

<p>Spatřila postavu, jak dává ruku na kliku, a přitisk­la se k hlíně v záhonu. Nick stál za dveřmi připrave­ný zasadit mocnou ránu komukoli, kdo opustí po­koj. Dveře se otevřely, Nick máchl. „Troyi,“ zakřičela Carol ze záhonu. Uskočil zpět a taktak se vyhnul Nickovu páčidlu. Carol se v mžiku postavila a běžela k otřesenému Troyovi. „Jsi v pořádku?“ ze­ptala se.</p>

<p>Oči měl rozšířené úlekem. „Panebože, profesore,“ vydechl při pohledu na páčidlo, kterým Nick máchl, „mohl jste mě zabít.“</p>

<p>„Krucinál, Jeffersone,“ zvolal Nick, ještě pod vli­vem vysoké hladiny adrenalinu. „Proč jsi nám neřekl, že jsi to ty? A co jsi dělal v Carolině pokoji?“ Hleděl vyčítavě na Troye.</p>

<p>Ten couvl do pokoje a rozsvítil světla. Místnost vy­padala hrozně. Jako Nickův byt, když do něj Carol vstoupila.</p>

<p>Carol se obrátila k Troyovi. „Proč proboha...“</p>

<p>„To jsem neudělal já, anděli,“ bránil se. „Čestné slovo!“ Troy pohlédl na přátele. „Posaďte se,“ řekl. „Bude to trvat jen chvíli.“</p>

<p>Carol mezitím přelétala očima pokoj. „Do prkvan­čic,“ řekla zlostně, „všechny, mé fotoaparáty a filmy jsou fuč. A v podstatě celý teleskop včetně procesoro­vé jednotky. Dale mě zastřelí.“ Podívala se do jedné z otevřených zásuvek. „Ti gauneři mi vzali i fotogra­fie z prvního potápění. Byly ve velké obálce na pravé straně téhle zásuvky.“</p>

<p>Sedla si na postel a vypadala trochu omráčená. „Celý film, který jsem vyfotografovala v té laboratoři, ukradli. Sbohem, má senzační reportáži.“</p>

<p>Nick se ji snažil uklidnit. „Kdoví. Třeba se objeví. A kromě toho máš ještě pořád všechny negativy z prvního potápění.“</p>

<p>Carol zavrtěla hlavou. „To není totéž.“ Chvíli pře­mýšlela. „Zatraceně. Měla jsem si vzít naexponované filmy s sebou, když jsme odcházeli z hotelu do Troy­ova bytu.“ Podívala se na oba muže a trochu se roz­jasnila. „No dobrá,“ řekla. „Však dnes život nekončí.“</p>

<p>Troy stále trpělivě čekal, aby mohl podat vysvětle­ní. Ukázal Nickovi, ať si sedne na postel ke Carol. „Řeknu to krátce a zčerstva,“ začal. „Jenom fakta. Dorazil jsem sem kolem sedmé. Přišel jsem dřív, pro­tože jsem chtěl udělat jisté úpravy na televizoru. Za chvíli vysvětlím proč.</p>

<p>Personál v hotelu mi nechtěl dát klíč, tak jsem sem přišel a pohrál si se čtečkou karet.“ Usmál se. „Pro to­ho, kdo ví, jak tyhle věci fungují, to není problém. Zkrátka a dobře, jakmile se objevilo zelené světlo a uvolnila se západka zámku, zaslechl jsem prásknout dveře do zahrady. Když jsem otvíral dveře z chodby, někdo byl v pokoji. Zahlédl jsem ho, jak mizí za rohem budovy. Byl velký, nikdo, koho bych okamžitě poznal. Pohyboval se obtížně, jako by nesl něco těžkého.“</p>

<p>„Část oceánského teleskopu,“ vyhrkla Carol.</p>

<p>„Pokračuj,“ dodal Nick. „Co se stalo pak? Chci sly­šet, proč jsi byl v Carolině pokoji a pracoval potmě. Vsadím se, že i pro to budeš mít dobré vysvětlení.“</p>

<p>„To je snadné,“ řekl Troy. „Bál jsem se, že se zlo­děj nebo zloději můžou vrátit. Nechtěl jsem, aby mě uviděli.“</p>

<p>„Ty jsi úžasný, Jeffersone,“ reagoval Nick. „Ty pat­říš k lidem, kteří řeknou policajtovi, že překročili po­volenou rychlost, protože se chtěli dostat k pumpě, než jim dojde benzín.“</p>

<p>„A policajt mu to uvěří,“ poznamenala Carol. Všichni se zasmáli. Napětí v pokoji se postupně roz­ptylovalo.</p>

<p>„Dobrá,“ řekl Nick. „A teď nám pověz, co jsi pro­vedl s televizorem. Mimochodem, jak ses do něj do­stal? Myslel jsem si, že všechny přijímače v hotelu mají poplašná zařízení.“</p>

<p>„Mají,“ odvětil Troy, „ale dá se velice snadno od­pojit. Můžu se z toho vždycky potrhat smíchy. Někdo přesvědčí hotel, že tímto poplašným zařízením může ochránit jeho majetek. Ale zloděj zjistí, jaký systém firma nainstalovala, koupí si elektronické schéma a ochranu úplně vyřídí.“</p>

<p>Troy se rozhlédl po pokoji. Potom pečlivě zkontro­loval hodinky. „Uvidíme,“ řekl. „Co kdybyste se vy dva přesunuli na tyhle židle. Myslím, že odtud líp uvi­díte.“ Carol a Nick si vyměnili udivené pohledy, ale posadili se, jak je požádal. Troy pokračoval překvapi­vě vážným tónem: „Teď uvidíte něco, o čem si mys­lím, že je to nesporný důkaz, že moje vyprávění o mi­mozemšťanech je pravda. Prostřednictvím tohohle náramku mi řekli, že přesně v půl osmé vyšlou do tele­vize krátký program z vnitřku kosmické lodi. Jestli jsem správně přeložil jejich pokyny a provedl úpravy, měl by tenhle televizor být schopen přijmout jejich vysílání.“ Zapnul přístroj a nastavil čtyřiačtyřicátý ka­nál. Na obrazovce sněžilo. „To je výborné, Troyi,“ po­znamenal Nick. „To pravděpodobně sebere body seri­álům a hudebním videoklipům. Sledovat tohle vyžaduje ještě méně inteligence...“</p>

<p>Na obrazovce se náhle objevil obraz. Osvětlení by­lo špatné, ale Carol se okamžitě rozeznala. Stála zády ke kameře, pohybovala prsty po povrchu jakéhosi sto­lu. Obraz doprovázela orchestrální verze Tiché noci na nástroji připomínajícím zvukem varhany.</p>

<p>„To je hudební místnost, o níž jsem ti vyprávěla,“ řekla Nickovi. „Řekla bych, že ta věc-hlídač měla na všech přívěscích kamery.“</p>

<p>Televizní scéna se v mžiku změnila na záběr Caro­liných očí zblízka. Pět sekund vyplňovaly její nádher­né vystrašené oči téměř celou obrazovku. Dvakrát mrkla, než kamera couvla a ukázala ji v pohledu ze­předu, vyděšenou, jak stojí v plavkách a celá se klepe. Carol se otřásla, když si připomněla hrůzu těch chvil, kdy se jí hlídačovy přívěsky začaly dotýkat. Video­záznam to všechno ukazoval, některé části i zpomale­ně. Jedna z předváděných scén zaznamenávala zá­měrný pohyb štětin přes její hruď včetně obou zduřených bradavek. Ach, můj Bože, pomyslela si. Neuvědomila jsem si, že byly zduřené. Možná to dělá strach. Carol se svíjela a propadala studem. Cítila se před Nickem překvapivě v rozpacích.</p>

<p>V programu došlo ke skokové nespojitosti. V další scéně se dívali na Troye, jak leží na zádech kdesi na podlaze s tolika připojenými dráty a šňůrami, že by mohl představovat Gulivera svázaného Liliputány. Kamera přejížděla po místnosti. V jednom rohu stáli dva hlídači. Jejich přívěsky na horních částech těla se ani nepodobaly, ale oba měli stejné hlavní tělo, mě­ňavkovité, které konfrontovalo Troye a Carol. Na druhé straně místnosti stály u sebe koberce. Z jejich pohybů to vypadalo, jako by spolu rozmlouvaly. Ca­rol, Nick a Troy se dívali, zatímco kamera asi deset sekund ukazovala stejný záběr. Koberce zjevně roz­mluvu ukončily a odvlnily se různými směry.</p>

<p>Poslední snímky přenosu ukazovaly zblízka Troyo­vu hlavu a více než sto sond a přípojů do jeho mozku. Pak se na obrazovku zase vrátilo sněžení a statický šum. „Senza,“ řekl po chvilce Nick. „Mohl bych po­žádat o okamžité přehrání?“ Vstal ze židle. „Byla jsi báječná,“ poznamenal ke Carol, „ale myslím, že tvé scény se musí upravit, jestli chceme, aby to bylo mlá­deži přístupné.“</p>

<p>Carol na něj pohlédla a zarděla se. „Lituji, Nicku, ale mám dojem, že z tebe nebude dobrý komik. Už jednoho máme,“ pokývla k Troyovi, „a to je podle mne dost.“ Podívala se na hodiny vedle postele. „No, myslím, že nám zbývá asi patnáct minut, abychom si to naplánovali. Ne víc. A já se musím ustrojit. Co kdybys řekl Troyovi, jak ses rozhodl a k jakému jsi došel názoru o lupu ze Santa Rosy. Já se zatím pře­vléknu.“ Shrábla halenku a kalhoty a zamířila ke kou­pelně.</p>

<p>„Hej, počkej chvíli,“ protestoval Nick. „Neprobere­me, kdo se vloupal ke mně a sem?“</p>

<p>Carol se zastavila přede dveřmi koupelny. „Existují jen dvě možnosti, které dávají smysl,“ pravila. „Bylo to buď námořnictvo, nebo naši vyšinutí přátelé z Ambrosie. V obou případech to brzy zjistíme.“ Na okamžik se odmlčela a na rtech jí pohrával raráškov­ský úsměv. „Ráda bych, abyste zkusili vymyslet, jak ukrást Homerovo zlato. Dnes večer. Než se zítra ráno vydáme na setkání s našimi mimozemšťany.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola devátá</strong></p>

<p>Carol a Troy naposled prošli podrobnosti a Carol se podívala na hodinky. „Už je půl deváté,“ řekla. „Jestli přijdu o moc později, dostanou podezření.“ Stála u Nickova pontiaku na parkovišti Pelican Resort, res­taurace asi kilometr vzdálené od Ashfordova sídla v Pelican Point. „Kde je?“ dělala si starosti. „Měli jsme s tím být hotovi před patnácti minutami.“</p>

<p>„Nedělej si starosti, anděli,“ uklidňoval ji Troy. „Musíme vyzkoušet tuhle novou vysílačku. V případě nouze by mohla být velice důležitá, a já jsem ji vlast­ně ještě nikdy nepoužil.“ Objal ji, aby se uklidnila. „Původně ji vyvinuli tví přátelé z MOI.“</p>

<p>„Proč jsem jen musela navrhnout takovou blázni­vou myšlenku?“ řekla nahlas pro sebe Carol. „Kde jsi nechala mozek, Dawsonová? Neztratila jsi ho...“</p>

<p>„Slyšíte mě?“ přerušil ji Nickův zkomolený hlas. Zněl, jako by přicházel ze dna studny.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl Troy do malinké vysílačky tva­rované jako náprstek. „Ale ne moc jasně. Jak jsi hlu­boko?“</p>

<p>„Opakuj,“ ozval se Nick. „Nechytil jsem všechno.“</p>

<p>„Ano, slyšíme tě,“ křičel Troy. Pečlivě vyslovoval každé slovo. „Ale ne moc jasně. Mluv pomalu a zře­telně. Jak jsi hluboko?“</p>

<p>„Asi dva a půl metru,“ zněla odpověď.</p>

<p>„Sestup do pěti a zkus to znovu,“ řekl Troy. „Uvidí­me, jestli bude fungovat z nejhlubšího místa jeskyně.“</p>

<p>„Jak do toho Nick mluví?“ ptala se Carol, když če­kali, než sestoupí.</p>

<p>„Je to úplně nový systém, který se zabuduje do re­gulátoru,“ vysvětloval Troy. „Musíš mluvit, když vy­dechuješ, aby fungoval. V náústku je malý vysílač a přijímač a přípoj pro sluchátko. Bohužel to nefun­guje moc pod tři metry.“</p>

<p>Téměř po deseti minutách něco zaslechli, velice slabě, nerozeznali ani Nickův hlas. Troy chvilku po­slouchal. „Nerozumíme, Nicku. Je to moc slabé. Vrať se. Posílám Carol pryč.“ Troy stiskl tlačítko na vysí­lačce, které bude tento vzkaz opakovat.</p>

<p>Podal komunikační jednotku Carol. „Dobrá, anděli, jsi připravená. Ve vodě bychom měli být kolem devá­té a venku, jestli všechno klapne, o půl hodiny pozdě­ji. Zabav je otázkami. Měla bys odjet nejpozději v půl jedenácté a jet přímo k Nickovu bytu. Počkáme tam na tebe s tvou dodávkou.“ Zvedl obočí. „A i se zla­tem, doufám.“</p>

<p>Carol se zhluboka nadechla, usmála se na Troye a řekla: „Jsem vyděšená. Raději bych stála proti ko­berci nebo dokonce proti těm hlídacím věcem než proti těmhle třem.“ Otevřela dveře auta. „Doopravdy si myslíš, že mám jet v Nickově autu? Nevyvolá to v nich určité podezření?“</p>

<p>„Už jsme to všechno probrali dvakrát; anděli,“ od­pověděl se smíchem Troy. Jemně ji postrčil do auta. „Už přece vědí, že jsme přátelé. Kromě toho potřebu­jeme tvou dodávku pro potápěčskou výstroj, batohy, olovo a zlato.“ Zavřel dveře a otevřeným oknem ji zlehka políbil na tvář. „Dávej pozor, anděli. A zbyteč­ně neriskuj.“</p>

<p>Carol nastartovala a vycouvala doprostřed parko­viště. Zamávala Troyovi a vyjela na tmavou silnici, která vedla močálem ke konci ostrova. Jediné osvět­lení přicházelo z měsíce v poslední čtvrti, který už vystoupil nad stromy. Dobrá, Dawsonová, pomyslela si. Teď už jsi v té kaši. Jenom zůstaň klidná a obe­zřetná.</p>

<p>Jela velice pomalu. Několikrát si v mysli prošla plány na dnešní večer. Pak začala přemýšlet o Nicko­vi. Trvá na svém. Právě tak jako já. Ještě pořád nená­vidí Homera a Gretu za to, že ho podvedli. Nemůže se dočkat, až se potopí pro zlato. Usmála se, když vjíž­děla do kruhového vjezdu před domem Homera Ash­forda. Jenom doufám, že tam pro něho nějaké zbylo.</p>

<p>Ve zlomku sekundy poté, co Carol zazvonila, Ho­mer otevřel dveře a pozdravil ji. „Máte zpoždění,“ ře­kl příjemným monotónním hlasem. „Mysleli jsme si, že možná nepřijdete. Greta je už v bazénu. Chcete si vzít plavky a připojit se k ní?“</p>

<p>„Díky, kapitáne Homere, ale rozhodla jsem se, že dnes večer nebudu plavat,“ odpověděla zdvořile Carol. „Oceňuji vaši nabídku, ale jsem tady především pra­covně. Nejraději bych začala s nahráváním co nejdříve. I před večeří, jestli to bude vám všem vyhovovat.“</p>

<p>Homer ji vedl do gigantického obývacího pokoje a zastavil se u velkého baru s alkoholickými nápoji. Stěnu nad barem zdobila nádherná ručně vyřezávaná dřevěná socha plavajícího Neptuna, celkem přes metr dlouhá. Carol požádala o bílé víno. Homer se ji bez­úspěšně snažil přemluvit na něco tvrdšího.</p>

<p>Na jedné straně obývacího pokoje stál kulečníkový stůl. Na druhé straně vedly skleněné posuvné dveře na krytý vnitřní dvůr, který se zužoval do betonového chodníku. Mlčky sledovala Homera a každých asi dvacet kroků usrkla z vína. Chodník se vinul kolem velkých stromů a osvětlené zasklené besídky doleva, než se rozprostřel kolem obrovského bazénu.</p>

<p>Vlastně tam byly dva bazény. Před Carol ležel sho­ra silně osvětlený klasický, obdélníkový bazén s roz­měry jako pro olympijské hry. Na jedné straně měl skluzavku a vodopád padající po umělé hoře do pla­vecké plochy. Na druhém konci, směrem k druhému bazénu a k oceánu v něm byl potopený bazének ja­cuzzi postavený ze stejných modrých dlaždiček s de­korem, které lemovaly hořejšek hlavního bazénu. Úhrnný návrh celého komplexu budil dojem proudící vody. Vypadalo to, že voda stále přitéká z vodopádu do velkého bazénu, teče do jacuzzi a pak do potoka, který meandrovitě proudil k domu. Druhý bazén byl kruhový a temný. Ležel po Carolině levici u hranice pozemku, poblíž něčeho, co vypadalo jako chatka na převlékání. Greta plavala v obdélníkovém bazénu před Carol. Brala to jako trénink, její silné tělo se ve vodě rytmicky pohybovalo. Carol, sama také výborná plavkyně, Gretu chvíli pozorovala.</p>

<p>„Není parádní?“ zeptal se s netajeným obdivem Ho­mer, který došel až ke Carol. „Nedopřeje si velké jíd­lo, dokud si před ním nezatrénuje. Nesnese otylost.“</p>

<p>Homer měl na sobě světle hnědou havajskou košili a hnědé plátěné kalhoty. Na nohách hnědé mokasíny a v ruce držel velký drink přeplněný kostkami ledu. Zdál se uvolněný, dokonce příjemný. Carol si pomys­lela, že vypadá jako bankéř nebo vyšší obchodní úředník na penzi.</p>

<p>Greta vytrvale pokračovala v plavání. Homer se ty­čil nad Carol, která si už začínala připadat nesvá, jako by narušoval její prostor. „Kde je Ellen?“ obrátila se k velkému muži a poodstoupila.</p>

<p>„V kuchyni,“ odvětil. „Ráda vaří, obzvláště když máme hosty. A dnes dělá jedno ze svých oblíbených jídel.“ V očích se mu téměř zajiskřilo. Naklonil se ke Carol. „Musel jsem jí slíbit, že vám neprozradím, co budeme mít,“ zašeptal důvěrně, „ale povím vám, že je to silné afrodiziakum.“</p>

<p>Br, řekla si Carol, když zachytila závan Homerova dechu a naslouchala jeho mlsnému pochechtávání. Jak jsem mohla zapomenout, jak je tenhle člověk od­porný? Opravdu si myslí, že... Přerušila své myšlen­ky. Připomněla si, že lidé s nadbytkem peněz velice často ztrácejí kontakt se skutečností. Některé ženy pravděpodobně reagují kladně. Kvůli tomu, co jim může dát. Udělalo se jí téměř nevolno. Pomyšlení, že by měla mít jakýkoli poměr s Homerem, jí připadalo absolutně odporné.</p>

<p>Greta skončila trénink. Vylezla z vody a osušila se. Jednodílné bílé závodní plavky měla na sobě jako průhlednou tělovou punčochu. I zdálky nemohla Ca­rol nepostřehnout skrze tenké plavky veškeré podrob­nosti jejích bradavek a ňader a rovněž chumáč ochlu­pení. Vypadalo to, jako by byla nahá. Homer stál vedle Carol a bezostyšně zíral, jak Greta kráčí po be­tonovém chodníku.</p>

<p>„Vy nemáte plavky?“ zeptala se Greta, těsně než k nim došla. Svýma očima se snažila provrtat Caroliny. Carol zavrtěla hlavou. „To je škoda,“ řekla Greta. „Ho­mer doufal, že bychom si mohly zazávodit.“ Podívala se na kapitána s podivným výrazem, který Carol nepo­chopila. „Strašně rád vidí, když spolu ženy soutěží.“</p>

<p>„To by nebyl žádný závod,“ odpověděla Carol. Zdálo se jí, že Greta ztuhla. „Snadno byste vyhrála,“ dodala. „Plavete překrásně.“</p>

<p>Greta přijala poklonu s úsměvem. Očima se toulala po Carolině těle. Nesnažila se skrýt, že ji oceňuje. „Taky máte dobré tělo na plavání,“ řekla. „Možná tro­chu příliš tlusté na zadku a stehnech. Mohla bych vám doporučit cvičení...“</p>

<p>„Co kdybychom ukázali slečně Dawsonové druhý bazén?“ přerušil ji Homer. „Než půjdeš dovnitř a pře­vlékneš se.“ Vydal se k chatičce poblíž oceánu. Greta neřekla ani slovo a následovala ho. Carol si usrkla ví­na. Kdoví, co se tady děje, uvažovala. Tihle tři nemu­seli osm let pracovat. Berou lidi na ryby a na potápění jen pro pobavení. Postupně se v ní rozlévala podivná směsice znechucení a zoufalství. Tak si vymýšlejí zá­bavu, aby se nenudili.</p>

<p>Chvilku nato, co Homer vstoupil do chatičky, se pod druhým bazénem rozsvítila sada světlometů. Po­kynul jí, aby si pospíšila, a Carol vklouzla do chatky. Vedli ji po schodišti dolů. Pod zemí vedl chodník, který zcela obepínal velké skleněné akvárium, jež ve tmě vypadalo jako druhý bazén. „Máme teď šest žra­loků,“ řekl s hrdostí v hlase, „a také tři červené choby, párek sépií a samozřejmě stovky obyčejnějších druhů ryb a rostlin.“</p>

<p>„Choby?“ vyzvídala Carol.</p>

<p>„Slangově říkáme chobotnici choba,“ odpověděl se samolibým až nafoukaným úsměvem.</p>

<p>Greta stála s tváří přitisknutou ke sklu. Přeplaval ko­lem ní párek netopýřích rejnoků. Na něco čekala. Asi po dvaceti sekundách se objevil šedivý žralok. Zdálo se, že si Grety všiml. Zastavil se a pozoroval ji, s hla­vou asi půldruha metru od skla. Carol viděla jeho dlou­hé, ostré zuby a poznala, že je to mako, zuřivý menší bratranec lidožroutského velkého bílého žraloka.</p>

<p>„Tohle je Gretin miláček,“ poznamenal Homer. „Jmenuje se Timmy. Nějak ho vycvičila, aby poznal její tvář přitisknutou ke sklu.“ Homer žraloka chvilku pozoroval. „Čas od času si tam jde s ním zaplavat. Sa­mozřejmě tehdy, když jsou žraloci nakrmení.“</p>

<p>Žralok zůstal na místě a tupě na Gretu civěl. Ta za­čala prsty v pravidelném rytmu vyťukávat na sklo. „Tohle je vzrušující,“ prohlásil Homer a šel se posta­vit k akváriu vedle Grety. „Teď uvidíte, čemu biolo­gové říkají typický Pavlovův reflex. Nikdy předtím jsem ho u žraloka neviděl takhle zřetelně.“</p>

<p>Maka se zmocňovalo vzrušení. Greta zrychlila tem­po, žralok reagoval mrskáním ocasu ve vodě sem a tam. Greta znenadání zmizela na schodišti. Jak se přehnala kolem, Carol se zdálo, že jí spatřila v očích nepřítomný pohled. Tázavě pohlédla na Homera. „Pojďte sem, blíž,“ vyzval ji a pokynul. „Tohle si ne­můžete nechat ujít. Greta se o králíky stará sama. A Timmy vždycky předvede velkolepý výkon.“</p>

<p>Carol si nebyla jistá, o čem to Homer mluví. Ale hezké akvárium na ni udělalo dojem. Obsahovalo křišťálově průzračnou mořskou vodu, zjevně pravi­delně recyklovanou a filtrovanou. Povšimla si několi­ka druhů hub, korálů, mořských ježků a sasanek. Ně­kdo si dal velkou práci a vynaložil velké peníze, aby vytvořil podmínky jako v útesech těsně u pobřeží Key West.</p>

<p>Náhle se v akváriu, hned proti místu, kde stáli Carol a Homer, objevil bílý králík s uťatou hlavou naražený na dlouhé svislé tyči. Krev se mu ještě řinula z tepen. V mžiku bylo po všem. Mako, kterého krev ve vodě vybičovala k okamžité posedlosti, zaútočil. Na první kousnutí utrhl půl nešťastného králíka z tyče. Druhý skok po kořisti zachytil zbytek králíka a zlomil i tyč. Carol stěží stačila uskočit a odvrátit hlavu. Rozlila si přitom víno na halenku.</p>

<p>Snažila se zachovat zdání klidu a sáhla do kabelky, aby si halenku otřela. Neřekla nic. Měla na útok žra­loka perfektní pohled a ještě cítila přebytek adrenali­nu, který vznikl při úleku. Nádherný způsob, jak za­hájit večeři, pomyslela si. Proč mě tohle nikdy nenapadlo? Dawsonová, tihle lidé jsou ale výstřední.</p>

<p>Homer ještě překypoval vzrušením. „Nebylo to nádherné? Taková surová, nezkrotitelná síla, jakou má v čelistech! A žene ho ryzí pud. Nikdy mě to neo­mrzí.“</p>

<p>Carol ho následovala po schodech nahoru. „Dobré představení, Greto,“ slyšela Homera, když vyšli z chatky. „Měli jsme to přímo před sebou. Dvě kous­nutí. Chlamst, chlamst, a králík byl fuč.“</p>

<p>„Já vím,“ řekla Greta. Držela potápěčskou masku. Na zemi vedle ní ležel zbytek tyče. „Viděla jsem to odsud.“ Greta civěla na Carol, zjevně se snažila zjistit její reakci. Carol odvrátila oči. Nedopřeje jí uspokoje­ní z poznání, že tohle považuje za odpudivé.</p>

<p>„Greta to má všechno načasované na zlomek se­kundy,“ pokračoval Homer, když se vraceli zahradou k domu. „Připraví si živého králíka na špalek hodinu předtím. Pak, až je Timmy připravený, Greta...“</p>

<p>Carol vypudila hrůzné líčení z mysli. Nechci to sly­šet, myslela si. Mrkla na hodinky. Devět a deset mi­nut. Do toho, chlapci. Buďte rychlí. Nejsem si jista, že dokážu ještě hodinu tyhle lidi vystát.</p>

<p>Nick a Troy mlčky plavali v měsíčním světle podél pobřeží. Pečlivě si plán připravili. Žádné dodatečné světlo, dokud se nedostanou do jeskyně vedle Home­rovy parcely a aspoň tři metry pod vodu. Troy půjde první a bude hledat poplašná zařízení a pomocí ná­strojů nacpaných v kapsách potápěčské vesty se je po­kusí vyřadit. Bude také dávat pozor na odporné hlída­če-roboty. Nick ho bude následovat se vztlakovými vaky, které použijí na odnesení zlata.</p>

<p>Šli po pobřeží od parkoviště restaurace Pelican Re­sort, nesli si své potápěčské oblečení a batohy, dokud nedošli asi sto metrů od hustého oplocení označující­ho Homerův pozemek. Pak si sundali batohy, v nichž měli šaty, a vstoupili do vody. Během chůze měl Troy několik problémů s nástroji a rozhodnutí, že sníží svou výzbroj o několik udělátek, je zdrželo v přícho­du k místu zahájení operace o pět minut. Těsně před­tím, než vstoupili do vody, vydal Nick netypický skřek, jímž uvolnil překypující vzrušení, a chytil Tro­ye za rameno. „Doufám, že tam to podělaný zlato je,“ řekl. „Nemůžu se dočkat, až uvidím jejich ksichty, když jim ho sebereme.“</p>

<p>Byl čas, aby se ponořili. Drželi se ve tmě za ruce a klesli asi metr a půl pod vodu. Zastavili se, vyrovna­li si tlak v hlavě a zopakovali postup. Když se dostali asi do tří metrů, Troy rozsvítil reflektor. Rychle se zo­rientovali a zamířili za roh, hlouběji do jeskyně přilé­hající k Homerovu pozemku.</p>

<p>Troy šel jako první. Neměl potíže, aby našel vchod k přirozenému tunelu, který vedl k podzemní jeskyni. Jak si naplánovali, Nick čekal před tunelem, zatímco Troy uvnitř hledal poplašné zařízení. Skalnaté svislé stěny se mu uzavíraly nad hlavou. Vchod zaplněný vodou měřil asi metr padesát napříč a metr dvacet na výšku. Troy okamžitě našel kovovou krabici upevně­nou k levé stěně, kde byla částečně skryta. Když ji zkoumal, zjistil, že vysílá dva laserové paprsky vzdá­lené necelý metr. Na druhé straně přirozeného tunelu nalezl přijímací desky paprsků a poplašnou elektroni­ku. Opatrně tam přeplaval, vytáhl šroubovák a sundal kryt. Systém byl velice jednoduchý. Když deska ne­přijme paprsek, otevře se relé. Když se otevřou obě relé, proteče proud, který spustí poplach. Poplach te­dy vyvolá jen dost velký předmět, který přeruší sou­časně oba paprsky. Troy se tomu v duchu usmál a ověřil si pracovní princip tím, že dal ruku před jeden paprsek. Pak zapojil jedno relé tak, aby bylo stále za­vřené. Spokojen se svou prací, plaval v tunelu sem a tam, přerušil oba paprsky současně a ujistil se, že poplašné zařízení zneškodnil.</p>

<p>Připlaval k Nickovi a dal mu znamení palci. Oba proplavali pětačtyřicet metrů dlouhým přirozeným tu­nelem do podzemní jeskyně. Když se úzký průchod rozšiřoval, Troy opět gestem Nickovi naznačil, aby počkal. Sám se vydal do jeskyně hledat nástrahy. Nick se postavil na dno a rozsvítil si malou svítilnu. Stál v místě, které by bylo ideální pro nastražení léč­ky. Tunel byl tak malý, že se v něm v podstatě nedalo manévrovat. Uvažoval, jak bude podvodní hlídač vy­padat. Tady bych nechtěl umřít, napadlo ho zničeho­nic. Když vypnul svítilnu a podíval se na osvětlené potápěčské hodinky, pocítil záblesk strachu. Pozoro­val zářící sekundovou ručičku, jak obíhá ciferník. Snažil se uklidnit. Už uplynuly tři minuty, co Troy zmizel. Proč mu to tak dlouho trvá? ptal se sám sebe. Musel něco najít. Uplynula další minuta. Pak druhá. Nick s úsilím čelil přicházející panice. Co udělám, jestli se nevrátí?</p>

<p>Už se chtěl pustit do jeskyně sám, když zachytil světlo přibližujícího se Troyova reflektoru. Troy za­mával a Nick ho následoval. Během třiceti sekund se dostali do mělké části jeskyně, kde voda sahala jen do výšky asi metr dvacet. Oba se postavili a zapřeli ploutvemi mezi kameny, aby je střídající se přílivové vlny neporazily.</p>

<p>Nick si vyndal regulátor z úst a přehodil masku přes hlavu. Než mohl promluvit, Troy mu položil prst na rty. „Mluv velice potichu.“ Troyův šepot byl sotva slyšet. „Může tady být i poplach spouštěný zvukem.“</p>

<p>V jeskyni svítil jen Troyův reflektor. Troy však Nickovi ukázal dvě odlišné sady zářivek nad jejich hlavami v nejvyšších rozích kamenného stropu. Jes­kyně vytvářela nepravidelný ovál, asi třicet metrů v nejdelším směru a patnáct napříč v nejširším místě. Strop blízko vchodu do tunelu sahal asi metr nad vo­du, ale v rohu, kde v mělké vodě stáli, se zvedal asi do šesti metrů.</p>

<p>„Dobrá, profesore,“ pokračoval šeptem Troy, „mám dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že v téhle jeskyni poklad není. Dobrá zprá­va je, že z jeskyně vedou dva další tunely, oba umělé a oba pod pozemek kapitána Homera.“ Na okamžik se odmlčel a pozoroval svého partnera. „Pokusíme se o to?“</p>

<p>Nick se podíval na hodinky. Ukazovaly už devět dvacet. Přikývl. „Ten bastard sem vrazil spoustu pe­něz. Museli ukrást víc, než jsem si myslel.“ Upravil si potápěčskou výstroj.</p>

<p>„Začneme tunelem vlevo. Půjdu první jako před­tím, abych hledal potíže.“ Troy přejel reflektorem po stropu. „Je to podivné místo. Ale krásné. Vypadá to jako na jiné planetě, že?“</p>

<p>Nick si přetáhl masku přes obličej a vsunul regulá­tor do úst. Překlopil se dozadu do mořské vody. Troy také, a jakmile se dostali pod vodu, ukázal Nickovi cestu k prvnímu tunelu zbudovanému člověkem. Tu­nel byl na druhé straně jeskyně, ve svém nejnižším místě asi tři a půl metru pod hladinou. Tvořila ho nor­mální válcová odpadní roura. Měla průměr kolem půldruhého metru, takže tunel byl přibližně stejně velký jako přirozený průchod mezi oceánem a jesky­ní. Troy vstoupil dovnitř velice opatrně. Plaval z jed­né strany na druhou, prohlížel pár metrů jednu stěnu a pak se přesunul k druhé. Skoro si nevšiml dlouhé štíhlé krabice zapuštěné do stropu ve spoji mezi dvě­ma sekcemi odpadové roury. Vzhlédl tam jen náho­dou, než spustil poplach.</p>

<p>Tento systém pracoval na jiném principu. Kamera nebo jiný optický přístroj v krabici na stropě opako­vaně zobrazoval čtverec o straně třicet centimetrů na dně tunelu osvětlený zezadu čtvercem chytře schova­ným pod obyčejnou betonovou podlahou. Zjevně se využívalo nějakého algoritmu porovnávání dat, jímž se vyhodnocovaly následné obrazy a možná hrozba, a bylo-li to nutné, spustil se poplach. Šlo o nejsloži­tější přístroj toho druhu, jaký kdy Troy viděl, a rychle poznal podobné rysy tohoto systému a oceánského te­leskopu, který měli na palubě Florida Queen. To zna­mená, že jej navrhl a vyvinul MOI, pomyslel si. Tak­že musím být opatrný. Vsadím se, že algoritmus navrhli tak, aby spustil poplach, i když se něco stane s kamerou.</p>

<p>Nick přeplaval ke straně tunelu, aby nepřekážel, a pozoroval Troye, jak se snaží otevřít krabici poplaš­ného zařízení a nepohnout přitom s optickým přístro­jem. Krabice byla široká asi pět centimetrů. Proto se táhla mezera této šířky po celém obvodu roury mezi jejími sousedními úseky. V ostatních částech tunelu byly spoje zabetonovány. Zde byl průchod nespojitý.</p>

<p>To je podivné, myslel si Nick. Bezmyšlenkovitě si posvítil do tmavé mezery a očekával, že tam uvidí skálu. Co je proboha tohle? divil se, když světlo do­padlo na jakýsi kovový předmět, který vypadal jako velká mříž. Mříž ležela na starém kusu kolejnice. Po­díval se pozorněji. Rozeznal převodovou skříň a pře­vody, neměl však tušení, jak tato mechanická zařízení na sebe navazují.</p>

<p>Mezitím se Troyovi povedlo bez pohnutí kamerou odstranit kryt krabice a snažil se pochopit, jak systém pracuje. To je příliš složité, abych na to přišel v pěti minutách. Kdyby se mi podařilo aspoň izolovat po­plach, to by stačilo. Byla to těžká práce pod vodou. Ale Troy se vyznal a viděl, že jsou elektronické obvody se­řazeny logicky. Povedlo se mu najít poplach a vyřadit jej. Pak ještě několik sekund otálel a snažil se určit účel dalších obvodů připojených k poplašnému zařízení.</p>

<p>Nick měl v úmyslu ukázat Troyovi, co objevil v mezeře. Když však sledoval, jak jeho přítel zápasí se složitou elektronikou poplašné krabice, začal si za­se dělat starosti s tím, jak ubíhá čas. Bylo už skoro tři čtvrtě na deset. Zachytil Troyův pohled a ukázal na hodinky. Troy zdráhavě zanechal zkoumání elektro­niky a pokračoval v cestě tunelem.</p>

<p>Po dalších třiceti metrech v tunelu míjeli po své levé straně cosi, co vypadalo jako dveře do ponorky. Oba se snažili táhnout za držadlo velkých a velice těžkých ku<strong>­</strong>latých dveří, nic se však nestalo. Troy gesty Nickovi naznačil, aby to zkoušel dál, a sám postupoval vpřed.</p>

<p>Zlaté pruty a ostatní předměty, které zůstaly z po­kladu z vraku Santa Rosy, ležely v tunelu dalších tři­cet metrů za kulatými dveřmi. Průchod sám náhle ukončila skalnatá stěna. Před ní spatřil sbírku zlatých a stříbrných předmětů naskládaných po celé šířce tu­nelu do průměrné výšky asi třiceti centimetrů. Poklad nebyl vůbec nijak ukryt, ale prostě roztroušen v ne­pravidelných kupách na betonové podlaze na konci tunelu. Troy upadl do extáze. Je toho tady spousta, pomyslel si. Dost pro mimozemšťany. Dost pro Nic­ka. Možná ještě něco zůstane pro Carol a pro mě.</p>

<p>Plaval zpět pro Nicka. Když Nick spatřil neklamný úsměv na Troyově tváři, propukla v něm nespoutaná radost. Vyrazil kolem přítele ke konci tunelu. Když dospěl k pokladu, strávil asi dvě minuty tím, že plaval kolem, bral z každé kupy různých předmětů jeden a pak je vracel zase na podlahu.</p>

<p>Panenko skákavá, řekl si radostně Nick, když začali s Troyem dávat pruty do vztlakových vaků. Pro jed­nou jsem měl pravdu. Musí toho tady být víc než sto liber jenom ve zlatých prutech. Dohodli se před poto­pením, že vezmou jenom pruty, pokud jich bude dost. Pruty byly jediné předměty, u nichž si mohli být jisti, že jsou z ryzího zlata. I když vezmeme osmapadesát Troyovým přátelům, zůstane asi padesát pro nás. Rychle si to počítal. To by mohlo hodit každému přes tři sta tisíc dolarů. Juchů!</p>

<p>Nicka zaplavila radost a vzrušení. S velkým úsilím se ovládal. Chtělo se mu zpívat, tančit, skákat radostí. Tak přece jen měl pravdu. Ti bastardi ukradli většinu pokladu a teď on jej zase krade jim. Není většího po­těšení, než zadostiučinění z nápravy staré a bolestné křivdy. Tomu se nic nevyrovná. A udělat to okáza­le... Nick už v srdci oslavoval. Tohle je jeho den.</p>

<p>Naplnit vaky netrvalo dlouho. Nick i Troy se cítili, jako by měli nekonečnou energii. Když skončili s ukládáním zlatých prutů, pokynul Troy k tunelu. Nick pohlédl na ostatní předměty z pokladu, které zů­stávaly na podlaze. Měli bychom to vzít všechno, myslel si. Homerovi a Gretě bychom neměli nechat nic. Vůbec nic. Musel však být praktický. Oba měli v podstatě plné vaky, už tak budou dost těžké.</p>

<p>Nick odplaval směrem k oceánu, vztlakový vak plný zlata táhl za sebou. Troy ho následoval. Když míjeli tlusté dveře vpravo, uvědomil si Troy, že zase přemýš­lí o elektronických obvodech vedoucích ke zdroji po­plachu v krabici před nimi, mezi dvěma sekcemi rou­ry. K čemu mohly být ty další přípoje? Náhle si vzpomněl, že v elektronickém časopise v článku o nej­novějších časovacích obvodech viděl schéma, které může znovu nastavit systém a vyměnit části, jež selha­ly. Prvek, který Troy vyřadil, by chytrý procesor v po­plašné krabici teď mohl prohlásit za vadný. V tom pří­padě by jej buď nahradil záložním, nebo by systém jeho výstup ignoroval. V obou případech, uvažoval, to znamená, že by systém mohl být zase aktivní.</p>

<p>Bylo příliš pozdě. Nick vplaval do zorného pole optického přístroje a v celém tunelu se rozsvítila svět­la. Za Nickem a jeho vakem zlata se začala zavírat kovová mříž. Jen díky náhlému zrychlení se Troy protáhl, ještě než vrata úplně zaklapla. Ale vztlakový vak plný prutů zůstal na druhé straně vrat.</p>

<p>Nick zíral, jak se Troyův ztracený vak pomalu snáší k podlaze. Sáhl skrze mříže a snažil se jej protáhnout. Zbytečně. Zatřásl vraty. Kov byl nesmírně pevný. Vztekle a zoufale bušil do vrat pěstí. Když mezi úde­ry popadal dech, uvědomil si podivný bručivý zvuk ozývající se odkudsi zdálky za ním a připomínající klapot motoru. Otočil se, aby našel Troye. Nikde ho neviděl.</p>

<p>Troye plavecký sprint zavírajícími se vraty vyčer­pal. Malátně klesl na dno bazénu v nejhlubší části jes­kyně, uprostřed mezi dvěma uměle zbudovanými tu­nely. Několikrát se náústkem zhluboka nadechl a zkontroloval zásobu vzduchu. Zbývalo mu jej asi na deset minut. Chvilku sledoval, jak se Nick, téměř z dohledu vpravo od něho, bez úspěchu snaží protáh­nout vak vraty. Do řiti, myslel si, zklamán, že přišel o zlato, kdybych byl jen trochu víc přemýšlel. Měl jsem to vědět... Vlevo od sebe zaslechl neobvyklý zvuk. Ze zvědavosti plaval ke vchodu do druhého tu­nelu a přímo do dráhy robotického hlídače.</p>

<p>Přestože původně měli k sobě více než patnáct met­rů, řídící mechanismus hlídače se na Troye zaměřil, jakmile se objevil. Troy, polekán a fascinován, se zprvu útoku ponorky tvarované jako střela nesnažil vyhnout. Byla asi metr dlouhá a ve střední části třicet centimetrů široká. Když se dostala do vzdálenosti asi dvou a půl metru, pomalu nabila a vypálila malou, ale mocnou harpunu, velkou jako nůž na krájení masa. Troyovi se jen taktak podařilo uhnout z její dráhy. Harpuna narazila do stěny vedle něho.</p>

<p>Troyovi stoupla hladina adrenalinu v krvi a odpla­val doprostřed tůně. Hlídač ho bezprostředně nesledo­val. Místo toho se přesunul před přirozený průchod do oceánu, čímž odřízl únikovou cestu, a pak se obrá­til, aby zahájil systematické prohledávání tůně. Pro­klatě, přemýšlel Troy, proč jsem nezmizel, dokud jsem měl příležitost? Uvažoval, je-li Nick ještě u mří­žových vrat.</p>

<p>Hlídač nyní našel ve svém zorném poli Nicka, který pomalu plaval se vztlakovým vakem k východu z jes­kyně. Netušil, že není v tůni s Troyem sám. Když Nick hlídače spatřil, dělila je vzdálenost čtyř a půl metru, takže se dostal do dosahu jeho podvodní zbraně. Troy pozoroval, jak hlídač nabíjí harpunu. Ach ne, vykřikl v duchu. Dej pozor, Nicku. Nemohl nic udělat.</p>

<p>Stalo se to tak rychle, že ani Nick, ani Troy přesně nevěděli, k čemu došlo. Troy později vysvětlí, že ucí­til náhlé teplé svrbění na zápěstí a pak něco, světelný svazek, nebo záblesk laseru, nebo snad proud plazma­tu, vystřelilo z jeho náramku a odprásklo robotického hlídače. Ten ztichl a znehybněl. Nick řekne, že hlídač, právě když se chystal na něho vystřelit, se nechal vy­rušit Troyem a pak uskočil, jako by do něj něco nara­zilo. Ať se stalo cokoli, hlídač zcela znehybněl. Ihned nato oba muži odplavali do mělké části jeskyně. Byli dočasně mimo nebezpečí.</p>

<p>Carol nemohla uvěřit, jak jsou ústřice měkké, kulaťoučké a šťavnaté. Ellen seděla proti ní na druhém konci stolu a zářila pýchou. „Chtěla byste trochu při­dat, drahoušku?“ usmála se a přisunula velký pekáč s dušenými ústřicemi. Sním ještě druhou porci, uva­žovala Carol. K sumcovi, kterého jsem měla s Nic­kem. Gretu by to znechutilo. Usmála se a přikývla. Dnes večer zjistila alespoň jednu věc. Ellen je nespor­ně fantastická kuchařka.</p>

<p>A také velice nešťastný člověk, myslela si Carol, když si nabírala kořeněný dušený pokrm bohatý pro­slulými appalachicolskými ústřicemi. Homer během dvacetiminutového interview před večeří osobně od­pověděl na všechny otázky. Kdykoli se Carol zeptala na něco sporného nebo choulostivého, jako třeba když položila dotaz na tvrzení, že oni tři tajně ukradli a skryli část pokladu, pohlédl jenom na Gretu, než od­pověděl. Není divu, že Ellen pořád jí. Je vyřízený člo­věk, který stojí mimo.</p>

<p>„Tohle jídlo je fantastické,“ poznamenala Carol k Ellen. „Dala byste mi laskavě předpis?“</p>

<p>Ellen to velice potěšilo. „Samozřejmě, drahoušku, udělám to s radostí.“ Carol si vzpomněla na Daleho poznámky k Ellenině chování při večeři k udělování cen MOI a uvažovala, zda ve vřelosti, kterou dává El­len najevo, je skutečně nějaká sexuální složka. Nevi­dím ji, rozhodla se. Je to jenom osamocená a hluboce nešťastná žena. Necítím ani trochu sexuálního napětí.</p>

<p>„Kladla jste nám otázky celý večer, slečno Dawso­nová,“ říkal Homer. „Co kdybychom vám teď několik položili zase my?“ Od bizarního krmení žraloka před večeří se choval překvapivě příjemně a mírně. Musí být někdy normální, myslela si Carol. Jinak by nemo­hl přežít. Kdo však ví, kdy se zase ukáže pan Hyde?</p>

<p>„Ja,“ souhlasila Greta. Bylo to poprvé, co během jídla promluvila přímo ke Carol. „Homer mi řekl, že jste byla s doktorem Dalem. Jste milenci, ne?“</p>

<p>Ty nechodíš kolem horké kaše, že ne, Greto? Carol se otázce částečně vyhnula. „Dale Michaels a já jsme velmi dobří přátelé. Trávíme spolu hodně času, jak společensky, tak pracovně.“</p>

<p>„Je to chytrý muž,“ prohlásila Greta. Ty jasné oči civěly na Carol a v koutku jejích úst pohrával úsměv. Co se mi snaží říct?</p>

<p>Zvuk ostrého zvonku přerušil rozhovor. Carol oka­mžitě věděla, že něco selhalo. „Co to proboha je?“ ze­ptala se nevinně, když pronikavý poplach v hlasitých vlnách pokračoval.</p>

<p>Homer a Greta už vstali. „Omluvte nás,“ pronesl Homer, „to je naše poplašné zařízení proti zlodějům. Pravděpodobně nějaký omyl. Půjdeme to pro jistotu zkontrolovat.“</p>

<p>Nechali v jídelně Carol a Ellen samotné a odkvačili blízkou chodbou. Musím je sledovat a zjistit, co se děje, řekla si Carol. Srdce i myšlenky jí pádily jak splašené. Pokradmu koukla na hodinky. Deset hodin a pět minut. Už měli být hotovi. „Zajdu si na záchod,“ prohodila k Ellen. „Neobtěžujte se,“ dodala, když jí Ellen začala vysvětlovat, jak se tam dostane. „Určitě to najdu sama.“</p>

<p>Vyšla rychle do haly a naslouchala krokům a hla­sům Homera a Grety. Šla velice tiše a sledovala je, až se dostala před velikou noru na opačné straně domu. Dveře do nory byly pootevřené. „Za chvilku se to za­ostří,“ uslyšela Homera. Nastala pauza. „Do hajzlu,“ vykřikl, „vypadá to, že zlaté pruty jsou už pryč. Mu­seli se ohybovat velice rychle... Obraz není moc jas­ný. Podívej se.“</p>

<p>„Ja,“ přisvědčila Greta. „Pruty jsou fuč, myslím... Ale Homere, zlato bude moc těžké. Zloději možná upadli do pasti v tunelu... Timmy by je mohl vyhledat.“</p>

<p>„To by ty bastardy vyřídilo.“ Homerův nervózní smích vyvolal u Carol mrazení v zádech. Pomalu ustupovala, až došla do hlavní haly domu. Zaslechla, jak ve směru od doupěte práskly hlavní dveře domu. Vyšli ven pustit žraloka. Musím Nicka a Troye varo­vat.</p>

<p>Carol vešla do nejbližší koupelny v chodbě, zavřela dveře a pustila z kohoutku vodu. Pak spláchla toaletu a odlepila malou vysílačku, kterou měla ukrytu v ha­lence. Dala si ji přímo před ústa. „Mayday, mayday,“ řekla. „Vědí, že tam jste. Jste v nebezpečí.“ Zopako­vala vzkaz a pak stiskla tlačítko, které automaticky vyšle sdělení ještě několikrát. Musím doufat, že ten­hle zatracenej krám funguje, myslela si.</p>

<p>Začala si opět upevňovat maličký přístroj pod ha­lenku. Přitom se náhodou podívala do zrcadla. Srdce se jí skorem zastavilo. Ve dveřích stála Ellen, civěla na ni, zlověstný pohled v očích naznačoval, že viděla a slyšela všechno. Vykročila ke Carol.</p>

<p>„Zůstaňte stát, Ellen,“ vyzvala ji Carol a zvedla ru­ce. „Proti vám nic nemám.“ Tlustá žena váhala. „Ho­mer a Greta vás stejně jenom využívají,“ dodala tiše Carol. „Proč od nich neodejdete a nezařídíte si život po svém?“</p>

<p>Na Ellenině tváři se objevil vztek. Oči se jí zúžily, tváře zrudly a také zvedla velké pěsti, aby nahnala Carol strach. „Po tom vám sakra vůbec nic není, jak žiju svůj život,“ řekla výhrůžně. Opět vykročila ke Carol.</p>

<p>Carol popadla silný kovový držák na ručníky, u nějž stála, a vší silou zatáhla. Tyč se uvolnila ze zdi, dvě broskvové osušky a koncový dřevěný špalík upadly na podlahu krytou linoleem. Carol zvedla tyč nad hlavu. „Nenuťte mě, abych vás musela praštit. Je­nom ustupte a jděte mi z cesty.“</p>

<p>Ellen nezpomalila. Carol pečlivě namířila a silně ji udeřila do pravého ramene. Těžká žena se zhroutila. „Greto,“ kvílela zrůdným hlasem, „Greto, pomoz mi.“</p>

<p>Carol pořád mávala tyčí z držáku na ručníky, opatrně Ellen obešla a vycouvala ze dveří. Jakmile se dostala do haly, dala se úprkem do obývacího pokoje a zamíři­la ke dveřím. Hned vedle baru ji zezadu někdo napadl. Upadla dopředu, velmi tvrdě, a narazila nosem do ko­berce. Snažila se vykroutit z Gretina sevření, ale nešlo to. Připadala si jako připíchnutá. Z nosu jí vyteklo ně­kolik kapek krve a spadlo na koberec.</p>

<p>Obě ženy ztěžka dýchaly. Carol se podařilo otočit, takže na Gretu viděla. Marně bojovala, aby se osvo­bodila. Gretiny silné ruce udeřily Carolinými zápěstí­mi o podlahu. Greta se sklonila, až měla tvář jen ně­kolik centimetrů od Caroliny. „Snažila ses zmizet, ja. A proč takový kalup?“</p>

<p>V očích měla něco divokého. Z náhlého popudu zvedla Carol hlavu a Gretu políbila. Přímo na rty. Útočnice na okamžik překvapeně povolila ruce. To Carol stačilo, víc nepotřebovala. Soustředila veškerou sílu a spodkem dlaně Gretu udeřila ze strany do hla­vy. Trochu ji tím omráčila. Odstrčila ji a pádila ke dveřím.</p>

<p>Když vyběhla z hlavních dveří a sbíhala po scho­dech, už kalkulovala. Greta se okamžitě vzchopí, uva­žovala. Nebudu mít čas otevřít dveře auta. Takže mu­sím zkusit běžet.</p>

<p>Když Carol zabočila na silnici od Homerova domu k restauraci Pelican Resort, Němka se dostala patnáct metrů za ni a rychle její náskok snižovala. Deset let jsem třikrát týdně běhala. Ale dnes je to poprvé, kdy na tom závisí můj život. Snažila se zrychlit. Greta ne­ustále zkracovala vzdálenost, která je dělila. Carol si byla jista, že bude co nevidět dostižena. Jednou si do­konce myslela, že cítí Gretinu ruku na své halence.</p>

<p>Po dvou stech metrech však Greta začala zůstávat pozadu. Když byla Carol čtyři sta metrů od vjezdu do Homerova domu, odvážila se ohlédnout. Její proná­sledovatelka se zjevně trápila a ztrácela už padesát metrů. Carol pocítila obnovený příliv energie. Doká­žu to, pomyslela si, já opravdu uniknu.</p>

<p>Greta zpomalila a pokračovala jen chůzí. Nakonec to udělala i Carol, avšak ne dříve, než byla téměř u restaurantu. I pak se neustále ohlížela a snažila najít v měsíčním světle svou sokyni. Teď si zavolám taxi, uvažovala. A pojedu do Nickova bytu. Doufám, že ti dva zaslechli mé varování a jsou v bezpečí.</p>

<p>Gretu už nezahlédla. Zastavila se a napínala zrak. Musela se vrátit, pomyslela si. Zatímco se dívala po sil­nici zpět, chytily jí za ramena dvě silné ruce. Otočila se a zírala do smějících se očí poručíka Richarda Todda.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola desátá</strong></p>

<p>Záměrně čekal, až všichni ostatní herci opustí šatnu. Balíček sám nevypadal podezřele, byl velký asi jako kostka mýdla, zabalený v bílém papíře, převázaný tmavě červenou stužkou. Vždyť ani nevíš, jestli je to od ní, myslel si Winters, když zatáhl za mašličku na stuze. Podplukovník byl pln očekávání. Dnešní před­stavení se vydařilo ještě lépe. A v ložnicové scéně cí­til, byt jen na chvilku, na svých rtech dotek Tiffanina jazyku. To nemusela dělat, řekl si a na okamžik odlo­žil všechny stopy pocitu viny.</p>

<p>Když otvíral balíček, třásly se mu ruce. V hladké bílé krabičce našel stříbrný cigaretový zapalovač, prostý, ale hezký, s vyrytými iniciálami VW na spod­ní části. Srdce se mu splašilo. Takže ona to také cítí. Podplukovníka Winterse přepadl mocný záchvěv tou­hy v genitáliích. Teď si představoval výstup, k němuž dojde za tři nebo čtyři hodiny. Doprovází Tiffani do­mů a líbají se přede dveřmi. „Nepůjdete dovnitř?“ ze­ptá se Tiffani...</p>

<p>„Jsem tak hezká... ach tak hezká... Jsem tak hezká, vtipná a živá...“ slyšel Tiffani, jak si zpívá, když jde halou. Otevřela dveře do pánské šatny a otočila se ja­ko čamrda. Vlasy měla vyčesané nahoru, takže jí bylo vidět elegantní krk. Zlaté zdobení na hřebenu, který jí věnoval, se bezvadně sladilo s bohatou kaštanovou barvou jejích vlasů. Měla na sobě bílé šaty s hlubo­kým výstřihem a odhalenými rameny kromě úzkých ramínek v rozích.</p>

<p>„No?“ zeptala se s velkým a dychtivým úsměvem. Opět se otočila dokola. „Co si myslíš?“</p>

<p>„Vypadáš překrásně, Tiffani,“ odpověděl. Díval se na ni tak náruživě, až se zarděla.</p>

<p>„Ach, Vernone,“ povzdechla si a změnila náladu, „hřebeny jsou úžasné.“ Vytáhla si cigaretu z jeho kra­bičky na stolku a zapálila si jeho novým zapalova­čem. Zhluboka potáhla, dívala se mu upřeně do očí a položila cigaretu do popelníku. „Nevím, jak ti mám poděkovat,“ zamumlala.</p>

<p>Šla k němu a vložila mu do rukou své ruce. „Už to byl úžasný večer.“ Dala mu levou ruku za hlavu a po­líbila ho. Myslel, že mu vybuchne srdce v těle. Tiffani cítila jeho vzrušení, když se jejich rty měkce dotkly. Přitáhla mu hlavu dolů, aby se rty setkaly, a nepatrně zvýšila tlak svého polibku. Nakonec ji objal a přitiskl k sobě.</p>

<p>Podplukovník Winters myslel, že v radosti toho po­libku utone. Nikdy nepocítil takovou touhu jako nyní. Byl si jist, že by ráno ochotně zemřel, kdyby ji mohl předtím takhle celou noc líbat. Plně se oddal návalu radosti, lásky a smyslnosti; všechny starosti a zoufal­ství na okamžik zmizely. Chtěl se kolem Tiffani celý obalit, uzavřít ji nějak do sebe a na všechno ostatní ve vesmíru zapomenout.</p>

<p>Melvin a Marc přišli do šatny vyhledat Winterse. Nepřibližovali se tajně a nešli ani obzvláště potichu, ale ani Tiftani, ani podplukovník Winters je neslyšeli. Dva muži otevřenými dveřmi viděli, jak se pár líbá. Podívali se na sebe a instinktivně se na okamžik do­tkli rukama. Z vlastní zkušenosti znali potíže milost­ných vztahů, jež se vymykají přijatým normám.</p>

<p>Tiffani a Winters konečně polibek ukončili a ona mu položila hlavu na hruď. Stála zády ke dveřím. Winters otevřel oči a spatřil Melvina a Marka, jak tam před ním stojí. Zbledl, ale režisér udělal rukama ges­to, které říkalo: „Nic se neděje. Je to jenom vaše věc, ne naše.“</p>

<p>Melvin a Marc chvilku ohleduplně počkali, aby to vypadalo, že přišli až po polibku. Winters poklepal Tiffani na rameno a otcovsky ji otočil. „Výborný vý­kon, podplukovníku,“ pravil Melvin, když vešel do šatny, „a druhý vynikající výkon od vás, mladá dá­mo.“ Odmlčel se. Marc vyjádřil své poklony úsmě­vem a Tiffani si bezděčně uhladila šaty. „Venku na vás čeká poručík Todd, podplukovníku,“ dodal Mel­vin. „Říká, že to nesnese odkladu. Požádal mě, abych vám řekl, že si máte pospíšit.“</p>

<p>Winters se zachmuřil a tvář se mu zkrabatila. Co ta­dy proboha dělá? zvažoval. Je sobota po desáté večer. „Díky, Melvine,“ odpověděl. „Řekni mu, že za pár minut jsem tam.“</p>

<p>Režisér a jeho přítel se otočili a opustili šatnu. Tif­fani sáhla pro zapálenou cigaretu, na níž popel přibyl natolik, že málem vypadla z popelníku. Vdechla a po­dala ji Wintersovi. „Viděli nás, jak se líbáme?“ zepta­la se úzkostlivě.</p>

<p>„Ne,“ zalhal. Už si však uvědomoval, jak neudržitel­ná byla jeho fantazie. Drahocenná Tiffani, pomyslel si. Má nedospělá lásko. Měli jsme štěstí. Ale nemůžeme si nic namlouvat. Nakonec nás někdo uvidí. Pohlédl jí do očí a spatřil plamen adolescentní vášně. Opět cítil ná­val v ledví. Objal ji a silně k sobě přitiskl. A jestli nás uvidí nesprávná osoba, myslel si, jak se mu chvěly rty pod jejím polibkem, mé riziko přesáhne všechny meze.</p>

<p>Winters zahodil cigaretu na zem a zašlápl ji. V nevíře vrtěl hlavou. „Říkáte mi, že jste ty tři vsadil do vazby a že je držíte na základně?“</p>

<p>Poručík Todd byl zmaten. „Ale pane, nechápete to? Máme celou sadu fotografií. Na třech z nich je jasně vidět řízená střela. A jsou tam další snímky, které ukazují toho černého chlápka v jakési podvodní stav­bě, tam v oceánu. Právě tak, jak jsem to tušil. Co víc bychom ještě potřebovali? Tady jsme je chytili, přímo při činu, jak se vracejí z potápění s pětačtyřiceti libra­mi zlatých prutů v batozích. S pětačtyřiceti librami!“</p>

<p>Podplukovník se otočil a šel k divadlu. „Vraťte se na základnu, poručíku,“ pravil zhnuseně. „Budu tam do pěti minut.“</p>

<p>Melvin a Marc zřejmě čekali pouze na Tiffani a podplukovníka, aby mohli zamknout divadlo a jít na večírek. „Můžeš ji tam dovézt, Melvine?“ zeptal se. „Na základně je dnes večer velký zmatek, a vypadá to, že to tam budu muset srovnat.“ Rozhovor s Tod­dem přispěl k Wintersovu vystřízlivění alespoň na dvou úrovních. Za prvé mu připomněl, že venku, mi­mo divadlo, existuje reálný svět, svět, který by se ne­díval shovívavě na třiačtyřicetiletého podplukovníka námořnictva, jenž udržuje sexuální vztah se sedmnác­tiletou studentkou střední školy. Za druhé jej Toddo­vo překvapivé oznámení, že opravdu zadržel tři civi­listy, mezi nimi i dobře známou reportérku, postrčilo, aby si uvědomil, že přehnané zaobírání se Tiffani ovlivnilo jeho práci. Nikdy jsem neměl připustit, aby se tahle věc tak vymkla kontrole, uvažoval. Od tohoto okamžiku ten poručík neudělá žádný krok, k němuž mu nedám osobně souhlas.</p>

<p>„Je mi to líto, Tiffani,“ řekl otcovským tónem. Ne­určitě ji objal a lehce políbil na temeno hlavy. „Přijdu na večírek, jakmile to bude možné.“</p>

<p>„Pospěšte si, nebo přijdete o šampaňské,“ řekla s úsměvem Tiffani. Melvin zhasl v divadle světla. Všichni čtyři vyšli ze dveří.</p>

<p>Winters zaparkoval na ulici téměř blok odtud. Za­mával Tiffani, když si sedala do Melvinova auta. Rád bych věděl, jestli se to kdy dovíš, mladá dámo, myslel si. Dovíš, jak blízko jsem se dnes dostal k tomu, abych všechno zahodil. V mysli se vrátil o čtyřiadva­cet roků zpět, do chladné noci na předměstí Filadelfie, kdy se prostě přestal ovládat a v podstatě znásilnil Jo­annu Carrovou. Winters nastartoval pontiaka a vyjel na ulici. Bylo by to tak snadné, pomyslel si. Jen jed­nou zapomenout na pravidla a omezení. Skočit do vo­dy bez toho, aby se člověk nejdřív podíval. Vzpomněl si na svou smlouvu s Bohem po noci, kterou strávil s Joannou. Takže Ty jsi dodržel svou část úmluvy. Řekl bych. A ze mě se stal důstojník a gentleman. A vrah.</p>

<p>Zamračil se. Zabočil kolem honosného restaurantu Mijako Gardens a zamířil k základně. S velkým úsi­lím se přinutil, aby přestal myslet na Tiffani, Joannu a sex. Nestačí, že jsem podstoupil tuhle zkoušku s Tiffani. Současně mi přidělí bláznivého poručíka, který zachází neurvale s civilisty, protože se pokouší dokázat jakýsi absurdní...</p>

<p>Podplukovník Winters zastavil na světlech. Pomalu mu začal docházet plný význam toho, co mu Todd ře­kl. Kriste pane, já se můžu taky dostat do maléru. Ne­zákonné vniknutí. Neoprávněné zadržení. Todda od­soudí v plném rozsahu obvinění... Projel křižovatku. Mechanicky si dal cigaretu do úst a zapálil ji. Takže bych se měl chovat omluvně. Ale do prdele. Ta Daw­sonová je reportérka. Moc špatná zpráva.</p>

<p>Dojel na základnu. Mávl hlídači a pokračoval k mí­stu, kde, jak mu Todd řekl, trojici zadržují. Zastavil před prostou bílou budovou na malém vršku asi pět metrů nad úrovní ulice. Vedle cesty čekal nervózní poručík Ramirez. V rukou držel dvě velké tlusté obál­ky. Otočil se a něco zavolal k hlavním dveřím. V mži­ku vyšel Todd. Pečlivě zamkl dveře, sestoupil ze schodů a vydal se ke dvěma důstojníkům. Ramirez už ukazoval podplukovníku Wintersovi fotografie, když se k nim Todd připojil. Tři muži krátce, ale živě dis­kutovali.</p>

<p>„Tak co se stalo po tom, když jste dostali můj vzkaz?“ Carol se obrátila na další dva, jakmile Todd zmizel ze dveří. Od doby, co je Todd a Ramirez na parkovišti v Pelican Resort zadrželi, neměli moc příležitostí pro­mluvit si o samotě.</p>

<p>„Troy byl připraven vzít roha,“ zasmál se Nick. „Ale já jsem si myslel, že se tvé varování týkalo je­nom robotického hlídače. A protože ten byl už něko­lik minut nehybný, domníval jsem se, že nejsme v ne­bezpečí. Byl jsem ještě pořádně namíchnutý kvůli tomu druhému vaku zlatých prutů. Tak jsem spěchal zpátky k vratům.</p>

<p>Plně jsem se soustředil na to, abych našel způsob, jak protáhnout vak mezi mřížemi, nevěnoval jsem te­dy pozornost ničemu jinému. Znenadání jsem ucítil, jak mě Troy odtrhl zpátky. Možná sekundu nato ude­řili plnou silou do vrat dva nebo tři žraloci, jeden urči­tě mako. Myslel jsem si, že se vrata určitě rozpadnou na kousky.“</p>

<p>„Ti žraloci byli skutečně nebezpeční, anděli,“ vmí­sil se do líčení Troy. „A taky pitomí. Ten velký musel udeřit do vrat aspoň desetkrát, než to vzdal.“</p>

<p>„Vztlakový vak ti blázniví žraloci okamžitě rozcupo­vali. Možná dokonce většinu prutů sami spolkli. Neby­la to legrace být jim tak blízko.“ Nick se otřásl. „Když zavřu oči, pořád vidím zuby toho maka necelý metr od sebe. Pravděpodobně budu mít několik let zlé sny.“</p>

<p>„Táhl jsem Nicka k oceánu. Nechtěl jsem mít s tě­mi hnusnými bestiemi nic společného a nevěřil jsem, že vrata vydrží, jestli se pustí znovu do útoku. Stihli jsme to v rekordním čase. Nikdo z nás samozřejmě nečekal, že po návratu k dodávce nás pozdraví Ná­mořnictvo Spojených států.“ Troy se odmlčel. „Ten Todd, jaký má vlastně problém? Určitě si o sobě mys­lí, že je ostrý hoch a kápo. Je jenom načuřenej, proto­že ho včera večer profesor praštil?“</p>

<p>Carol se usmála. Levou ruku položila Nickovi na nohu těsně nad kolenem. Nechala ji tam po celou do­bu, co mluvila. „Todd je jeden z námořních inženýrů, kteří se snaží najít ztracenou řízenou střelu. Jsem si ji­stá, že on a jeho muži museli provést vloupání do Nickova bytu a mého hotelového pokoje. Jinak by nás nezadrželi.“</p>

<p>„Jaké důvody k tomu můžou mít?“ ptal se Nick. Spustil ruku dolů a propletl ji s Carolinou. „Není pro­ti zákonu mít v batohu na zádech zlaté pruty; nemáme jako občané nějaká práva, která takovýmhle věcem brání?“</p>

<p>„Pravděpodobně ano,“ usmála se. Stiskla mu ruku a pak svou stáhla. „Ale jako reportérce se mi tato část dobrodružství zdá velice zajímavá. Všichni vidíme, že poručík Ramirez je moc nervózní. Nedovolil ani Toddovi, aby nám položil nějakou otázku, dokud se nespojí s podplukovníkem Wintersem. A hodně se staral o naše pohodlí.“</p>

<p>Vtom se jako na narážku na jevišti otevřely hlavní dveře a vstoupili tři námořní důstojníci. Winters šel první, oba poručíci vzápětí za ním. Carol, Nick a Troy seděli na šedých kovových židlích v levé části rozdě­lené plochy, která sloužila jako čekárna pro větší kan­celáře v zadní části budovy. Winters vešel do čekárny a zpola se opřel o velký šedý stůl proti nim.</p>

<p>„Jsem podplukovník Vernon Winters,“ pravil a po řadě všem pohlédl do očí. „Jak slečna Dawsonová ví, jsem jedním z nejvyšších důstojníků na zdejší základ­ně. Nyní řídím tajný projekt s krycím názvem Zlome­ný šíp.“ Usmál se. „Určitě se ptáte, proč jste se ocitli na základně.“</p>

<p>Natáhl levou ruku a Ramirez mu podal zvětšené in­fračervené snímky, které ukazovaly řízenou střelu v nejmenších detailech. Mávl fotografiemi ke třem zadrženým. „Jedním z cílů projektu Zlomený šíp je najít řízenou střelu, která se námořnictvu ztratila kde­si v Mexickém zálivu. Tady poručík Todd se domní­vá, na základě těchto fotografií, že vy víte, kde ta stře­la je. To je důvod, proč se rozhodl dopravit vás sem k výslechu.“ Winters zvýšil hlas a začal rozhazovat rukama. „Jsem si jist, že vám nemusím připomínat, že nejdokonalejší zbraňové systémy jsou tím, co udržuje náš národ v bezpečí a zajišťuje mu svobodu...“</p>

<p>„Ušetřete nás vlastenecké přednášky a hereckého představení, podplukovníku Wintersi,“ přerušila ho Carol. „My všichni víme, že hledáte ztracenou říze­nou střelu a že si myslíte, že jsme ji možná našli. Li­tujeme. Vydali jsme se ji dnes hledat, ale nepodařilo se nám ji znovu nalézt.“ Vstala. „Teď mě chvíli po­slouchejte. Tady váš horlivý poručík a jeho lidi poru­šili víc zákonů, než dokážu vypočítat. Kromě toho, že nás unesli, vykradli a vandalsky poničili můj hotelový pokoj a byt pana Williamse. Ukradli také nějaké foto­grafie a cenné zařízení.“ Vrhla na Winterse tvrdý po­hled. „Budete muset mít zatraceně dobrý důvod, proč jste nás sem přitáhli, nebo přísahám, že se postarám, abyste všichni tři byli postaveni před vojenský soud.“</p>

<p>Carol letmo pohlédla na Ramireze. Ten se ošíval. „Zatím,“ pokračovala, „můžete začít tím, že se nám oficiálně, písemně omluvíte, vrátíte nám náš majetek a dostatečně zaplatíte za všechny škody. A navíc, po­čínaje tímto okamžikem, požaduji výlučný přístup ke všem záznamům projektu Zlomený šíp. Nebudete-li souhlasit se všemi těmito podmínkami, můžete se už začít připravovat na čtení článku o gestapáckém po­stupu Námořnictva Spojených států v příštím vydání listu <emphasis>Miami Herald</emphasis>.“</p>

<p>Ach ouvej, pomyslel si Winters. Tohle nebude snadné. Ta reportérka má v úmyslu začít hru, v níž se blufuje a vyhrožuje. Zatímco přemýšlel, vytáhl ciga­retu. „Buďte tak laskav a nekuřte tady,“ přerušila mu sled myšlenek Carol. „Nám všem to vadí.“</p>

<p>K čertu s těmi agresivními nekuřáky. Vrátil pall­mallku do krabičky v kapse. Winterse Carolin náhlý útok zprvu zaskočil, nakonec však znovu nabyl rov­nováhy. „Takže, slečno Dawsonová,“ začal podplu­kovník po chvíli. Odhlédl od trojice a díval se k hlav­ním dveřím, „chápu, že můžete být rozrušena tím, co se stalo. Připouštím, že moji lidé vskutku jednali neo­právněně, když prohledávali vaše pokoje, aby našli důkazy. Avšak...“ Winters přestal uprostřed věty, otočil se a vrátil se pohledem k zadržené trojici.</p>

<p>„Avšak,“ zopakoval, „my tady hovoříme o velezra­dě.“ Počkal, nechal jim čas, aby zaregistrovali jeho výhrůžku. „A nemusím vám říkat, slečno Dawsono­vá, že velezrada je vážná záležitost. Dokonce vážnější než žurnalistika.“ Opět pro efekt zaváhal a potom vel­mi přísným hlasem pokračoval: „Jestliže někdo z vás ví o místě té střely a předal tuto znalost členu jakéko­liv cizí mocnosti, obzvláště té, na niž pohlížíme jako na nepřátelskou našim národním zájmům, pak jste se dopustili velezrady.“</p>

<p>„Jaký druh drogy kouříte, podplukovníku?“ ozvala se Carol. „Svobodně připouštíme, že jsme hledali vaši řízenou střelu. Ale to z nás nedělá špiony. Nic proti nám nemáte.“ Mrkla na Nicka. Ten obdivoval její vý­kon. „Já jsem prostě reportérka, která se zajímá o ma­teriál pro článek. Ta vaše záležitost s velezradou je pustý výmysl a ryzí žvást.“</p>

<p>„Ach, tak?“ Poručík Todd se už nedokázal ovlád­nout. „Tak odkud tedy pocházejí tyhle fotografie?“ ukázal snímek Troye v plné potápěčské výstroji v prv­ní podvodní místnosti s červenými a modrými stěna­mi. Pak se otočil a ukázal na batohy ležící v opačném rohu místnosti. „A co dělali vaši dva přátelé po svém dnešním potápění s pětačtyřiceti librami zlata?“</p>

<p>„Dobrá, člověče“ poznamenal nadsazeně Troy. Vy­kročil k poručíku Toddovi. „Dobrá. Už jste na to při­šel, že jo? Našli jsme střelu a prodali ji Rusům za třia­dvacet kilo zlata.“ Jak se díval na Todda, oči se mu rozšířily. „A teď je střela na palubě ponorky, která míří do Moskvy, nebo někam... Podívej, člověče, přestaň si dělat legraci. Nejsme přece tak pitomí.“</p>

<p>Poručík Todd nevydržel a vybuchl. „Ty černej ba­starde...“ zamumlal, než mezi ně podplukovník Win­ters skočil. Winters potřeboval trochu času na pře­mýšlení. Toddovy otázky zůstávaly koneckonců ještě nezodpovězeny. I kdyby na ně existovaly dobré odpo­vědi, nebylo těžké pochopit, jak na základě fotografií někdo mohl dojít k závěru, že může jít o spiknutí.</p>

<p>A nadto šlo ještě o otázku hájit postup svých podří­zených důstojníků a vyšetřovacího týmu. Jestli tyhle tři teď nechám jít, uvažoval Winters, pak v podstatě přiznáváme, že jsme udělali chybu... Ramirez podplu­kovníkovi něco ukazoval. Hlavou pokynul ven. Win­ters zprvu nepochopil, ale Ramirez náznak zopakoval.</p>

<p>„Omluvte nás na chvilku,“ řekl Winters. Vyšli s Ramirezem na plošinu nad schodištěm a nechali Todda s Nickem, Carol a Troyem. „O co jde, poručí­ku?“ zeptal se Winters.</p>

<p>„Podplukovníku, pane,“ odpověděl Ramirez, „má kariéra je v námořnictvu. Jestli tyhle tři teď propustí­me, a to ještě bez jakéhokoli formálního výslechu...“</p>

<p>„Naprosto souhlasím,“ přerušil ho rázně Winters. „Přál bych si, aby se nic z dneška nebylo stalo. Ale stalo se to. Teď to musíme ukončit správně a důklad­ně, nebo nebudeme mít žádnou obranu pro to, co jsme provedli.“ Chvíli přemýšlel. „Jak dlouho vám bude tr­vat, než připravíte aparaturu pro videozáznam a záz­nam zvuku pro formální výslech?“</p>

<p>„Asi třicet minut,“ odvětil Ramirez. „Nanejvýš pě­tačtyřicet.“</p>

<p>„Uděláme to. Než všechno seženete, připravím se­znam otázek.“</p>

<p>Do prdele, řekl si Winters, když pozoroval Ramireze, jak svižně kráčí ke své kanceláři na druhé straně základ­ny. Já tady skutečně ztvrdnu celou noc. Pomyslel na ne­využitou příležitost s Tiffani. Měl bych jí raději zavolat a vysvětlit to, když budu připravovat otázky. Ucítil ná­hlý výbuch vzteku na poručíka Todda. A co se tebe tý­ká, myslel si, jestli z toho vyjdeme se zdravou kůží, osobně dohlédnu, aby tě přeložili do Nejzazších Prčic.</p>

<p>Bylo už po jedenácté hodině. Poručík Todd stál blíz­ko hlavních dveří. V ruce držel obušek. Jednou tohoto večera, hned jak Nick a Troy dorazili na parkoviště u restaurantu Pelican Resort, Todd obušek použil. Udeřil jím přes záda Nicka, aby ho přinutil nastoupit do auta. Nick ještě cítil podlitinu, kde dopadl.</p>

<p>„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Troy. Stál ne­daleko stolu. „Nemohli bychom jít teď domů, trochu se vyspat a vrátit se v pondělí ráno?“</p>

<p>„Slyšel jste, co říkal,“ odvětil Todd. Očividně cítil hluboké uspokojení. „Odešli připravit formální vý­slech. Měli byste využít času, abyste řekli pravdu.“ A udeřil obuškem do dlaně.</p>

<p>Troy se otočil ke svým společníkům, mrkl na ně a řekl: „Dobrá, parto, navrhuju, abychom z tohohle lokálu frnkli. Přemůžeme tohohle komedianta a vy­padneme odsud.“</p>

<p>„Jen to zkuste, vy čuramedáni,“ opáčil Todd. Pro zdůraznění udeřil obuškem do jedné z prázdných skládacích židlí. „Nic by se mi nelíbilo víc, než podat zprávu, že jste se pokusili o útěk.“</p>

<p>Nick toho od chvíle, kdy Winters a Ramirez odešli, moc neřekl. Teď se díval přes pokoj na Todda. „Víte, co mě na tom nejvíc otravuje, poručíku?“ zeptal se svého věznitele. „Je to ta věc, že lidi jako vy,“ pokra­čoval, aniž počkal na odpověď, „končí všude po ce­lém světě na místech, kde mají moc nebo autoritu. Podívejte se na sebe. Myslíte si, že to, že nás můžete ovládat, z vás dělá Někoho. Ale řeknu vám: nejste ani hovno.“</p>

<p>Todd se nesnažil skrývat antipatie vůči Nickovi. „Aspoň si dokážu najít za přátele bělochy,“ kontroval ironicky.</p>

<p>„Slavnostně prohlašuji,“ ozval se rychle Troy, „že mám dojem, že náš společník poručík Todd je zřejmě slepý fanatik. Možná mluvíme s opravdickým bílým gadžem. Počkáme si, jestli jeho dalším slovem bude ‘negr‘...“</p>

<p>„Chlapci, chlapci,“ zasáhla Carol, když se Todd vydal k Troyovi. „To už snad stačilo.“ Místnost zti­chla. Troy se vrátil ke svým přátelům a usedl na židli.</p>

<p>O chvíli později se naklonil ke Carol a Nickovi. Když k nim šeptem mluvil, dal si zlatý náramek těs­ně k ústům. „Víte, lidi, jestli se odsud brzy nedosta­neme, můžeme tady zůstat celou noc. Dovedu si představit, že výslech bude trvat tři nebo čtyři hodi­ny. A to znamená, že se ráno dostane na místo potá­pění před námi námořnictvo.“</p>

<p>„Ale co můžeme dělat?“ zeptala se Carol. „Byl by to zázrak, kdyby nás nechali odejít bez výslechu.“</p>

<p>„Zázrak, anděli,“ zazubil se Troy, „je právě to, co potřebujeme. Dobrý starodávný zázrak. Něco jako modrý skřítek.“</p>

<p>„Co si tam, vy sralbotkové, šeptáte?“ bojechtivý poručík Todd se vydal ke koupelně na západním kon­ci dlouhé místnosti. „Nechte toho. A o nic se nepo­koušejte. Venkovní dveře jsou zamčené a klíč mám já.“ Nezavřel dveře do koupelny. Mušle pisoáru byly naštěstí vpravo mimo dohled.</p>

<p>V zadní části malé koupelny nebylo mnoho světla. Když Todd končil močení, pocítil podivný vjem na celé pravé straně, jako by do něho píchalo tisíc jehli­ček. Zmateně se otočil do rohu místnosti. Co tam spatřil, to v něm vyvolalo neuvěřitelný hrůzný šok.</p>

<p>V rohu, částečně skryto ve slabém světle, stálo ně­co, co se dalo popsat jako metr osmdesát vysoká mr­kev. Tlustší konec tvora se opíral o čtyři blanité pol­štářky umístěné na podlaze. Mrkvovitý tvor neměl žádné ruce, ale asi půldruha metru nad zemí, těsně pod změtí modrých špaget neznámého účelu, měl na vršku „hlavy“, v části, která mohla znamenat tvář, vy­ryty čtyři svislé zářezy dlouhé asi třicet centimetrů. Ze všech zářezů viselo cosi divného. Troy později Carol a Nickovi vysvětlí, že to byly senzory, že mr­kev těmito visícími nástavci viděla, slyšela, čichala a chutnala.</p>

<p>Poručík Todd nečekal, až si stvoření zevrubně pro­studuje. Zaječel a rychle vycouval z koupelny. Nesta­čil ani schovat penis a zatáhnout zip na poklopci. Když se nadpřirozená oranžová věc přesunula do světla ve dveřích do koupelny, byl si jist, že ho bude sledovat. Zkoprněle na ni bez hnutí půl sekundy zíral. Pak, když se k němu opravdu vydala, se Todd oka­mžitě obrátil, otevřel přední dveře a úprkem jimi pro­běhl.</p>

<p>Ke své smůle zapomněl na osm betonových scho­dů. V panice zakopl a upadl. Tvrdě udeřil hlavou do druhého schodu a skulil se dolů. V bezvědomí zůstal ležet na zádech na chodníku před budovou.</p>

<p>Když Carol mrkev poprvé spatřila, strachem se kr­čila a tiskla k Nickovi. Pak oba pohlédli na Troye. Ten se usmíval a broukal si pro sebe: „Padá hvězda, vyslov přání... splní se ti znenadání.“ Zdál se jim nad vším tak povznesený, že se také dočasně uvolnili. Jakmile však poručík Todd zmizel hlavními dveřmi a mrkev se obrátila k nim, bylo těžké zachovat klid.</p>

<p>„Do háje zelenýho,“ culil se Troy jako měsíček. „Já jsem opravdu doufal, že to bude modrý skřítek. Mys­lel jsem si, že by ze mě mohl udělat boháče, nebo možná dokonce i bělocha.“</p>

<p>„Dobrá, Jeffersone,“ řekl Nick. Tvářil se, jako by právě kousl do citronu. „Vysvětli nám, prosím tě, co je tahle věc před námi.“</p>

<p>Troy nejdříve pomalu došel do rohu místnosti a se­bral tam jejich batohy. „Tohle, profesore,“ odpověděl a šel přímo k mrkvi, „je něco, co bychom mohli na­zvat holografickým zobrazením.“ Strčil ruku do oran­žového těla a prostrčil ji skrz něj. „Někde ve vesmíru asi existuje skutečný tvor jako tohle, ale oni pouze vyslali jeho obraz, aby nám pomohli uprchnout.“</p>

<p>Ani po Troyově vysvětlení se Nick a Carol nechtěli přiblížit k nehybné mrkvi víc, než bylo naprosto nutné. Pohybovali se zády ke stěnám, dokud nedošli ke dveřím. „Nedělejte si starosti,“ smál se Troy, „neublíží vám.“</p>

<p>Senzor, který visel ze zářezu úplně vpravo, byl na­prosto nepochopitelný. Carol z něj nedokázala odtrh­nout oči. Vypadal jako chomáč lepkavé plástve medu nasazený na konec mažoretčiny hole. „Co s tímhle dělá?“ ptala se Carol, když šla před Troyem do dveří.</p>

<p>„To nevím, anděli,“ odpověděl Troy. „Ale musí to být legrační.“</p>

<p>Nick a Troy se připojili ke Carol na plošině nad schodištěm. Všichni spatřili Todda zhruba současně. Přirozeně je překvapilo, že leží u úpatí schodů. Krvá­cel z hlavy. „Neměli bychom mu pomoct?“ zvažovala nahlas Carol, když Troy seběhl před ní se schodů.</p>

<p>„V žádném případě,“ odvětil rychle Nick.</p>

<p>Troy se k Toddovi sehnul a pečlivě bezvědomého poručíka prohlédl od hlavy až k patě. Lehce plácl vel­kého muže po tváři. Poručík se ani nehnul. Troy mrkl na své přátele nahoře na schodišti. „Profesor měl prav­du, člověče,“ zazubil se, „ty skutečně nejsi ani hovno.“</p>

<p>„Takže jsem ji políbila,“ zasmála se Carol.</p>

<p>„Cože jsi udělala?“ zeptal se Nick. Seděli v Troyo­vě staré dodávce fordce, jeli k Hemingwayovu přísta­vu. Po opuštění základny šli dva a půl kilometru pěš­ky k Troyovu dvojdomku, aby si vzali jeho auto. Ca­rol seděla vpředu vedle Troye a Nick vzadu u batohů, v nichž měli zlato a diskety s informacemi.</p>

<p>Carol se obrátila k Nickovi. „Políbila jsem ji.“ Když Nick znechuceně zkřivil tvář, opět se zasmála. „Co jsem mohla dělat? Ta ženská je silnější než většina mužů. Přišpendlila mě k podlaze. Způsob, jakým mě držela, měl v sobě něco, co trochu naznačovalo...“</p>

<p>„Juchů, anděli,“ Troy udeřil levou rukou do palubní desky. „Jsi úžasná. Co udělala ta superskopčačka po­tom?“</p>

<p>„Uvolnila mi sevření zápěstí. Jenom na okamžik. Myslím, že váhala, jestli mě nemá taky políbit.“</p>

<p>„Br,“ ozval se Nick ze zadního sedadla. „Asi se z toho pozvracím.“</p>

<p>„Takže tys ji praštila do strany hlavy a potom pr­chala?“ zeptal se Troy. Carol přikývla. Troy se srdeč­ně zasmál, ale hned zvážněl. „Dávej si moc dobrý po­zor, jestli ji ještě uvidíš, anděli. Greta nesnáší prohru.“</p>

<p>„Ale v jednom ohledu se v ní mýlíš, Carol,“ pozna­menal Nick. „Greta vůbec není na ženy. Na to má pří­liš ráda sexuální styk s muži.“</p>

<p>Carol připadala Nickova poznámka směšně samoli­bá a dokonce ji podráždila. Mluvila k vedle sedícímu Troyovi: „Proč muži přirozeně předpokládají, že kaž­dá žena, která udržuje sexuální styky s muži, nemůže mít zájem o sex s jinou ženou? Co myslíš? Není to jen další příklad jejich hluboké víry ve svou vlastní vro­zenou nadřazenost?“ Nepočkala na odpověď. Otočila se a opět hovořila k Nickovi: „A v případě, že si kla­deš otázku, odpověď je ne, nejsem lesbička. Jsem ne­únavně heterosexuální, stejně kvůli svému původu ze střední vrstvy San Fernando Valley jako kvůli všemu ostatnímu. Ale připustím, že mě někdy ohromně una­vují muži i to, co nazývám jejich paviánským předvá­děním mužnosti.“</p>

<p>„Hej,“ ozval se Nick. „Neměl jsem v úmyslu začít hádku. Jenom jsem naznačil...“</p>

<p>„Dobrá, dobrá,“ přerušila ho Carol a trochu se uvol­nila, „nic se nestalo. Myslím, že jsem se trochu uná­hlila.“ Na chvíli se odmlčela a pak poznamenala: „Mimochodem, Nicku, jedno ještě úplně nechápu. Proč si kapitán Homer dal takovou práci, aby po ce­lou dobu schovával zbytek pokladu? Proč ho prostě co nejdříve, jak to šlo, neprodal?“</p>

<p>„Z mnoha důvodů,“ vysvětloval Nick. „Určitě ne nejmenším je ten, že by se to mohlo nějak prozradit a že by ho obvinili z křivé přísahy, které se dopustil během našeho soudu. Takhle se taky vyhne placení daní a cena zlata s časem vzrůstá. A co je nejdůleži­tější, Greta musí zůstat s ním, jestli chce dostat celý podíl. Téměř určitě čas od času část odprodá, aby zís­kal hotovost, asi přes prostředníka. Ale nikdy ne tolik, aby to vyvolalo pozornost.“</p>

<p>„Tak vidíš, anděli,“ poznamenal Troy „proto si ne­může dovolit zavolat policii. Poněvadž by musel všech­no přiznat. Vsadím se, že je doopravdy naprdnutej.“</p>

<p>Troy zajel do levého pruhu a čekal na změnu světel. Do pravého pruhu vedle Carol dojelo auto. Bezděčně tam pohlédla. Byl to mercedes.</p>

<p>Později se Carol rozpomene, že se jí zpomalil čas. Každá sekunda následující minuty se jí zapsala do pa­měti mimořádně zpomaleně, jako kdyby kryla mno­hem delší časový úsek. Greta řídila auto kapitána Ho­mera a zírala na Carol. Homer seděl vedle ní, hrozil pěstmi a něco vykřikoval. Carol ho přes zavřené okno neslyšela. Soustředila se na Gretiny úžasné oči. Nikdy nespatřila takovou nenávist. Jen na okamžik odvrátila zrak, aby varovala Nicka a Troye. Když pohlédla zpět, Greta mířila pistolí přímo na ni.</p>

<p>Tři věci se staly téměř současně. Carol se sehnula, Troy vjel do křižovatky na červenou, jen taktak minul rychle jedoucí auto v protisměru, a Greta vystřelila. Kulka proletěla Caroliným oknem a udeřila do Troyo­vých dveří, nějak je zázračně oba minula. Carol se kr­čila pod palubní deskou. Přemáhala paniku a snažila se popadnout dech.</p>

<p>Začala honička. Bylo po půl dvanácté v sobotu ve­čer a provoz v obytné čtvrti Key West nebyl velký. Troyův ford se s mercedesem nemohl rovnat. Ještě dvakrát se Greta dostala na jejich úroveň a pokropila ford střelami. Rozbila okna, ale nikoho z cestujících nezranila.</p>

<p>Nick ležel na podlaze mezi sedadly. „Jeď do středu města, jestli můžeš,“ křikl na Troye. „Třeba je ve vět­ším provozu ztratíme.“</p>

<p>Troy se za volantem shrbil, jak to jen šlo. Jel jako šílenec, přejížděl po čtyřproudé ulici do protisměru, zběsile troubil a znemožňoval Gretě, aby vytušila je­ho další krok. „Kde jsou policajti, když je člověk opravdu potřebuje?“ ptal se hlasitě. „Uprostřed Key West po nás střílejí maniaci a nikdo v modré unifor­mě nikde v dohledu.“</p>

<p>Na Nickův návrh se Troy náhle uprostřed ulice ob­rátil a vydal se opačným směrem. Greta to nečekala. Dupla na brzdy, mercedes se dostal do smyku, odrazil se od zaparkovaného auta a pokračoval v honičce.</p>

<p>Neměli před sebou na ulici žádné auto a mercedes zkracoval odstup. „Ach, ach,“ povzdechl si Troy, bál se dalšího útoku. Prudce zatáhl volant doleva, proletěl alejí, do parkoviště a zpátky do úzké uličky. O chvil­ku později rychle zabočil do vjezdu. Auto bylo zapla­veno světlem a Troy dupl na brzdy. „Všichni ven,“ vykřikl. Zatímco Carol a Nick se snažili zjistit, co se k čertu děje, Troy dával klíčky od auta vysokému mu­ži v červené uniformě.</p>

<p>„Dáme si jenom drink,“ řekl. Zaslechli skřípění brzd mercedesu. „A tihle lidi za námi,“ řekl Troy hla­sitě šesti přihlížejícím včetně dvou příslušníků obslu­hy parkoviště, kteří stáli poblíž, „mají zbraně a snaží se nás zabít.“</p>

<p>Pro Gretu a Homera už bylo pozdě, aby se pokusili o útěk. Troy vjel do kruhového vjezdu hotelu Mijako Gardens a za mercedes se už dostalo další auto. Greta zařadila zpátečku, zdemolovala nárazník a mřížku ja­guáru za ní, a pak se snažila protáhnout kolem Troyo­va forda. Troy a uniformovaný člen obsluhy uskočili stranou. Greta udeřila do otevřených dveří forda, ztra­tila nad mercedesem kontrolu a nakonec narazila do kiosku uprostřed vjezdu. Když se Carol a Nick vyhra­bali z auta, čtyři muži z hotelové ochranky už Homera a Gretu obklíčili.</p>

<p>Troy přišel ke svým přátelům. „Není někdo zraně­ný?“ Carol i Nick zavrtěli hlavou. Troy nasadil široký úsměv. „Myslím, že tímhle by ti lumpové měli být vyřízení,“ poznamenal.</p>

<p>Carol ho objala. „To byl výborný nápad, zajet sem,“ prohlásila. „Jak tě to vůbec napadlo?“</p>

<p>„Ptáci,“ odpověděl Troy.</p>

<p>„Ptáci?“ ozval se Nick. „O čem to mluvíš, Jefferso­ne?“</p>

<p>„No, profesore,“ Troy otevřel dveře do elegantního hotelu a sledoval své společníky do otevřeného atria, „když už nás potřetí skorem měli, uvědomil jsem si, že nás asi za krádež svého zlata zabijí. A uvažoval jsem, jsou-li v nebi opravdu ptáci. Máma mi vždycky říkala, že jsou.“</p>

<p>„Troyi,“ řekla s úsměvem Carol, „ty vždycky straš­ně kecáš. Mluv pro změnu k věci.“</p>

<p>„Přesně tak, anděli,“ odpověděl. „Rozhlédni se ko­lem.“ Atrium hotelu Mijako Gardens zdobila nádher­ná voliéra, jejíž tenké pletené dráty se pod řadami ref­lektorů zvedaly čtyři podlaží nahoru. Mezi popínavými rostlinami a palmami poletovaly stovky barevných ptáků a přinášely do hotelové vstupní dvo­rany opravdový zvuk a pocit tropů.</p>

<p>„Když jsem myslel na ptáky,“ Troy už nedokázal potlačit bláznivý smích, „uvědomil jsem si, že jsme v blízkosti tohohle hotelu, a plán mi prostě vytanul na mysli.“</p>

<p>Všichni tři spolu stáli a vzhlíželi k voliéře. Carol stála uprostřed. Vzala oba muže za ruce.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Repatriace</strong></p>

<p>Pod smaragdově zeleným oceánem klidně spočívá kosmická loď. Podivná stvoření podobná rybám plují kolem, pozorují návštěvníka z nebes a pak pokračují ve své pouti. Probíhá poslední kontrola před vysaze­ním. Až kontrola skončí, dveře u dna lodi se otevřou a objeví se zlatá kovová koule o průměru asi třinácti centimetrů. Koule je připevněna nahoře na dlouhé úz­ké plošině. Nitky pod plošinou ji pohánějí po malé rampě a pak po písčitém dnu oceánu.</p>

<p>Plochý dopravní prostředek a jeho náklad mizí v dáli. Po dlouhém čekání se podivná pohyblivá plo­šina navrací ke kosmické lodi, bez zlaté koule. Rampa se zasune do lodi, dveře se uzavřou a kosmická loď je připravena ke startu. Brzy nato se velká loď počne zvedat, dokud se nedostane těsně pod povrch smarag­dového oceánu. Pak změní konfiguraci, přidá si kříd­la, řiditelné klapky a další ovládací zařízení a vyrazí z vody. Nějakou dobu vypadá jako letadlo. Stoupá do modré oblohy naplněné světlem dvou sluncí tak rych­le, až se z toho tají dech. Orbitální rychlosti dosáhne téměř ihned. Jakmile se dostane na dráhu nad atmo­sférou, stáhne aerodynamické plochy a vydá se na po­slední cestu kolem planety Canthor. Když na své drá­ze dorazí do skutečného bodu anomálie, náhle zrychlí a vyřítí se k chladu a temnu mezihvězdného prostoru. Třetí dodávka skončila. Zbývá jich ještě devět, než je­jí šedesát milicyklů trvající poslání skončí.</p>

<p>Uplynou tři milicykly. Další cílová planeta je jen šest soustav daleko, jiná oceánická planeta obíhající kolem osamoceného žlutého neobvykle stabilního slunce. Čtvrtou kolébku odloží zde, na třetím tělese od hvězdy, planetě, jejíž oběžná doba kolem středo­vého slunce je tak krátká, že v jednom milicyklu udě­lá čtrnáct otáček.</p>

<p>Než kosmická loď dosáhne terče, zajede si. Ponoří se hluboko do atmosféry největší planety v nové sou­stavě bohaté na vodík a dosáhne tak dvou cílů. Změ­nou kinetické energie na vyzářené teplo sníží značně svou rychlost vzhledem k centrální hvězdě a částečně si doplní zásoby čistých prvků a jednoduchých che­mických sloučenin, z nichž výrobní zařízení na palu­bě vytváří všechny záložní a náhradní díly. Po ukon­čení ponoru v husté atmosféře urazí mezihvězdný cestovatel konečnou vzdálenost ke svému terči za šest set nanocyklů.</p>

<p>Během přibližování prochází automatický software centrálního počítače dobře odzkoušenou sekvencí, která je navržena tak, aby zjistila, zda se některá z podmínek na terčové planetě od poslední úplné série systematického pozorování před třemi cykly nezmě­nila. Protože obsah každé kolébky byl navržen jedi­nečně na základě životního prostředí na dané planetě, kde zygoty musejí vyrůstat a prospívat, jakákoliv vel­ká změna tohoto prostředí by mohla drasticky ohrozit pravděpodobnost přežití repatriovaného druhu. Na příkaz z počítače se použije soubor pokročilých pří­strojů k dálkovému průzkumu, aby se potvrdily pů­vodní specifikace návrhu pro planetu.</p>

<p>Navzdory předpokladům však přístroje nepotvrzují množinu předpokladů návrhu. Životní prostředí se změnilo. Ne značně, ne jako by je v masivním měřít­ku přepracovala pokročilá inteligence za určitým cí­lem. Počáteční údaje silně naznačují, že během po­sledního cyklu či dvou se vytvořila jakási domácí inteligence, která nezanedbatelným způsobem ovliv­nila povrch planety i její atmosféru.</p>

<p>Když přístroje k dálkovému průzkumu pokračují ve zkoumání planety, objeví se ještě něco neobvyklejší­ho. Kolem tělesa obíhají umělé satelity. Jsou jich tisí­ce. Tato planeta je nyní domovem kosmoplavců. V centrálním počítači kosmické lodi se rozezní po­plach. Zygoty a systém kolébky nejsou navrženy tak, aby se vypořádaly s nějakým jiným pokročilým dru­hem.</p>

<p>Brilantní inženýři Kolonie však předpokládali, že alespoň jedna z tuctu terčových planet se mohla bě­hem tří cyklů od posledních pravidelných pozorování podstatně změnit. Do přibližovací sekvence naprogra­movali nouzový postup pro vypořádání se s novými situacemi. Tento postup v podstatě vyžaduje pečlivou analýzu nových podmínek na planetě, určení vlivu těchto podmínek na klíčovou pravděpodobnost para­metrů přežití a pak, za předpokladu, že určený vliv není nevyhovující, přenos nových informací, kde to lze, do elektronické infrastruktury zodpovědné za vý­chovu repatriovaných druhů po uložení kolébky.</p>

<p>Jeden ze speciálních podprogramů nouzového po­stupu se zabývá překvapivým nálezem kosmoplavec­kého druhu. Prvním krokem v sekvenci je prozkou­mání jednoho z obíhajících satelitů, aby se určila jeho technická vyspělost. Velice opatrně zaujme kosmická loď polohu pro setkání s jedním z umělých satelitů, které většinou zůstávají stacionárně nad určitou ob­lastí rotující planety. Pomocí superrychlých sprško­vých algoritmů uložených v makropříkazu kosmická loď vyhledá a určí velící a telemetrické frekvence svého souseda. Pokusy skutečně satelit ovládnout však neuspějí, což naznačuje, že v přijímačích je ulo­ženo složité ochranné kódování, nebo se užívá kom­plikovaného postupu nadbytečných příkazů, případně obojí.</p>

<p>Bez možnosti dávat satelitu příkazy, a tak určit jeho schopnosti, nemůže kosmická loď učinit závěr o tech­nické vyspělosti nového druhu kosmoplavců. Nouzo­vý postup v takovém případě vyžaduje, aby se snažila satelit „zajmout“ a provedla analýzu na místě, za předpokladu že přístroje na palubě satelitu nepředsta­vují zjevné nebezpečí. Právě toto větvení v logice softwaru pro kosmickou loď bylo předmětem vzruše­né debaty dohlížející komise Výboru inženýrů při je­ho návrhu před několika cykly. Mnozí ze zkušeněj­ších inženýrů považovali zabudování takové logické smyčky do programu za riskantní, především proto, že paranoidní vycházející kultura může vyzbrojit své satelity destrukčními zařízeními, jež nelze snadno od­halit a zneškodnit.</p>

<p>Avšak, argumentovali na základě historických úda­jů z celé galaxie druzí, poněvadž většina vznikajících civilizací, než se zařadí mezi kosmoplavce, zavrhne vedení války a agresi, je nepřítomnost zjevně identifi­kovatelného destrukčního nebo ochranného zařízení dodatečným důkazem, aby se připustilo opatrné za­chycení a rozebrání satelitu. A všichni se shodli, že podrobné informace o technické úrovni nového dru­hu, které se takto získají, budou při dodatečném urče­ní rizika pro repatriovaný druh ohromně cenné.</p>

<p>Velká ramena dálkově ovládaného manipulátoru se z kosmické lodi vysunou, uchopí satelit a vtáhnou jej do velké místnosti s klenutým stropem. Okamžitě na něj zaútočí armáda malých elektronických robotů, kte­ří pobíhají se sondami po celém jeho povrchu. Biliony bitů údajů o satelitu se ukládají do primárního paměťo­vého zařízení v počítači kosmické lodi. Noví kosmo­plavci nejsou technicky příliš pokročilí. Je fakticky velice překvapivé, zní závěr algoritmu počítače, že se jim vůbec zdařilo vyslat a udržovat tolik satelitů.</p>

<p>Místností se rozlehne výbuch. Téměř okamžitě nato dojde k úžasnému sledu událostí, když kosmická loď použije své ochranné zdroje, aby zastavila šíření oh­nivé koule a zmírnila škody způsobené malou jader­nou náloží, která vypařila hostitelský satelit. Výbuch je neznámými postupy rychle potlačen, avšak ne dří­ve, než způsobí na palubě mezihvězdného plavidla značné škody.</p>

<p>Po explozi zaměstnává velkou kosmickou loď slo­žité samotestování. Detailní počítačová analýza po­škození ukazuje, že pravděpodobnost úspěšného ulo­žení kolébek na dalších osmi planetách by se značně zvýšila, kdyby se cesta dočasně přerušila, aby se daly provést jisté opravy. Průvodním požadavkem je bez­pečné místo k provedení oprav ve známém prostředí s velmi malými změnami. Hlavní počítač na základě systémových a subsystémových omezení, které se musí při opravách dodržet, rozhodne, že perfektním místem pro takové přerušení plánované cesty je měl­ké dno oceánu na terčové planetě.</p>

<p>Kosmická loď sestoupí do atmosféry, opět změní kon­figuraci a vysune sadu aerodynamických řídicích po­vrchů. Během rychlého sestupu jí překříží dráhu pla­vidlo ve tvaru střely, které právě vyslalo letadlo letící ve velké výšce. Kosmická loď se přiblíží ke střele a potom letí vedle ní. Zachytí telemetrické údaje vysí­lané střelou a porovná je s údaji získanými dříve ze satelitu. Počítač kosmické lodi použije své nesmírné schopnosti zpracování a korelační algoritmy a pokou­ší se vyluštit kódování povelů malé střely. Nakonec je úspěšný a návštěvník může s řízenou střelou interago­vat.</p>

<p>Kosmická loď dá řízené střele příkaz, aby jí přečet­la své naváděcí podprogramy. Inteligentní počítač v srdci mezihvězdného plavidla provede trilion výpo­čtů za sekundu a odvodí strategii navádění střely na cíl. Pak vydá povel, který do naváděcího algoritmu střely zařadí terčový obraz zajišťující, aby střela do­padla do oceánu poblíž zvoleného místa pro přistání kosmické lodi. Kosmická loď a střela se v tandemu ponoří do Mexického zálivu.</p>

<p>Obě plavidla přistanou na dně oceánu asi tři kilo­metry od sebe. V pečlivě kódovaném ochranném soft­waru velké kosmické lodi, který okamžitě po explozi satelitu převzal její řízení, se paralelně provádějí čtyři různé činnosti. Jeden z procesorů propátrává archivy údajů věnované této planetě, aby určil, jaký biologic­ký druh mohl projít evolučním skokem a zařadit se tak rychle mezi kosmoplavce. Tuto řadu výpočtů do­provází vyhodnocení vlivu takové lokální pokročilé inteligence na pravděpodobnost přežití repatriova­ných zygot. Mezi otázkami probíranými při vyhodno­cování je i ta, jaké aktivní kroky může kosmická loď nyní podniknout, aby zvýšila pravděpodobnost úspěš­ného vývoje embryí.</p>

<p>Třetí procesor v centrálním počítači provádí dů­kladnou, podrobnou analýzu stavu kosmické lodi zahrnující pečlivé vyhodnocení postupů oprav a ma­teriálů potřebných k opravě každé jednotlivé součást­ky. Čtvrtý velký paralelní podprogram řídí úsilí ma­lých plochých robotů, kteří vycházejí do oceánu, aby za prvé ověřili, že blízká střela není nebezpečná a mů­že se dopravit na palubu, a za druhé provedli katalogi­zaci veškeré flóry a fauny v okolí pro případ, že by bylo nutno použít nějakého maskování.</p>

<p>Koberce přinášejí střelu do lodi k dodatečné analý­ze. Toto studium nepřináší žádné významné nové po­znatky. Konstrukční podobnosti mezi střelou a dřívěj­ším umělým satelitem se prostě uloží do archivů. Vyhodnocení rozsahu poškození dospívá k závěru, že loď má k dispozici všechny suroviny a nástroje nutné k opravě kromě potřebného množství olova a zlata. Získat oba materiály v přeměňovači je obtížné a časo­vě velmi náročné. Jestliže se nějak podaří získat do­statečné množství těchto dvou kovů, pak může být kosmická loď připravena opustit tuto planetu za tři místní dny. Kdyby si musela kosmická loď vyrobit olovo a zlato sama, a to i pomocí louhování prvků ve stopových množstvích z okolního oceánu, pak se mů­že celková doba opravy protáhnout až na třicet dnů.</p>

<p>Další dva procesory rovněž dospívají k jistým stej­ně zajímavým pravděpodobnostním závěrům. Když vycházejí většinou z údajů získaných při lovu ohrože­ných druhů před sedmi cykly, identifikují dva různé typy živočichů jako možné kandidáty pro evoluční skok, který vytvořil v tak krátkém čase kosmoplavce. Jeden pochází ze souše, druhý z vody. Počítač stano­vil, že pokud suchozemští lidé přežili dřívější krizi (kolem doby, kdy zoologické lodě Kolonie shromáž­dily některé exempláře) a nevyhynuli, měli daleko větší naději stát se kosmickými cestovateli, zvláště vzhledem k výsledkům experimentů provedených na nich v Zoologickém komplexu. Jestliže se však po­tomci těchto dvounohých vzpřímených, agresivních tvorů opravdu stali kosmoplavci, varuje procesor, pak je pravděpodobnost přežití zygot v kolébce až do do­spělosti nesmírně malá. Ledaže by se nějak daly na místě provést významné změny návrhu kolébky, ane­bo by se podařilo utajit vývoj repatriantů alespoň na dobu jednoho milicyklu.</p>

<p>Z hlediska celkové mise dělá mimozemské kosmic­ké lodi větší starosti možný závěr, že ji inteligentní a možná nepřátelští obyvatelé terčové planety v po­měrně krátkém čase objeví. Pokud se tak stane a bude jí hrozit vážné nebezpečí, může kosmická loď planetu rychle opustit a hledat jiné místo k provedení oprav. Avšak cesta v kosmu v současném poškozeném stavu by byla velice riskantní. Další možností by bylo, aby kosmická loď vyslala své roboty do dolů na této pla­netě, aby získali olovo a zlato, které by v podstatě za­ručily bezpečný přílet k dalšímu terči, kde je těžkých kovů hojnost.</p>

<p>V každém případě by předčasný objev od pozemšťanů neochotných spolupracovat téměř s určitostí zna­menal zkázu pro zygoty v kolébce, která by zůstala na Zemi, pokud by pozemšťané zjistili, že pochází z mi­mozemské kosmické lodi. Takže první krok, který kosmická loď podnikne, je zkontrolovat kolébku ur­čenou pro Zemi, rozvinout ji a ukrýt mimo plavidlo. Koberce naleznou na dně oceánu odloučené místo vzdálené šest set nebo sedm set metrů a plošiny tam zlatou kovovou kolébku přesunou. Uschovají ji pod skalnatý převis.</p>

<p>Aby kosmická loď snížila pravděpodobnost odhale­ní, změní vnější povrch tak, že se podobá okolnímu dnu oceánu. Po složité sadě analýz celé rozhodovací matice dospěje centrální počítač k závěru, že maxi­mum pravděpodobnosti pro úspěšné dokončení celé mise vyžaduje i pokus zajistit si pomoc buď velryb, anebo lidí při dodávce potřebného olova a zlata a rov­něž při získání nových informací, které je nutné pře­dat kolébce. Takže se kosmická loď pustí do těch jed­nodušších oprav, připravuje se na rychlý odlet a začíná řešit úkol, jak navázat komunikaci s pozemšťany.</p>

<p>Údaje získané od zoologických průzkumníků před sedmi cykly (což odpovídá asi sto tisícům pozem­ských let) naznačují, že v té době měli lidé i velryby přibližně stejné šance pro vývoj inteligence. Jazyk velryb byl v době pozorování bohatší a složitější. Zo­ologičtí výzkumníci jej krátce studovali a jeho zá­kladní složky zaznamenali do archivu. Kosmická loď vychází z těchto údajů a pokouší se navázat kontakt s velrybami. Současně se však snaží vyvinout postup pro komunikaci s lidmi. Protože velryby se během uplynulé doby podstatně nezměnily, pokusy jsou čás­tečně úspěšné. Velryby chápou, že je někdo volá, ale vzkazy je matou a nedokáží přijít na to, jak odpoví­dat.</p>

<p>Dvě malá stáda velryb však vzkaz vysílaný v oceá­nu mimozemskou lodí rozluští a plavou k jeho zdroji. Roboti v kosmické lodi velryby pečlivě zkoumají, do­konce jednomu stádu ukáží řízenou střelu, jestli ji po­zná, a dospějí k jednoznačnému závěru, že velryby nemohou být kosmoplavci. Velký vývojový pokrok tudíž podstoupili lidé, s nimiž je nutné navázat styk a nějak je přimět, aby zajistili olovo, zlato a potřebné informace. Od dalších pokusů komunikovat s velry­bami se upouští.</p>

<p>Než mimozemská loď určí metodu, jak navázat styk s lidmi, naskytne se jí náhodou výborná příležitost. Během posledních interakcí s velrybami plavou v blízkosti tři lidé. Neuvěřitelnou šťastnou náhodou objeví rozvinutou kolébku a vezmou ji na souš. Počí­tač v kosmické lodi vyvolá z opatrnosti v kolébce do­časné změny, aby zajistil její ochranu a možnost čas­tějšího monitorování. Není však třeba mít velké obavy. Lidé nepoznají spojení mezi kolébkou a kos­mickou lodí. A navíc, protože jsou zygoty v raných stadiích bujení, je kolébka nesmírně robustní. To, že v tomto čase mají kolébku lidé, lze považovat za vý­hodu. Přijímačům v kolébce lze dát příkaz, aby na­slouchaly lidskému hovoru a pak vyslaly mateřské kosmické lodi informace, které dovolí naučit se útrž­kům lidského jazyka.</p>

<p>Logické procesy v mimozemských počítačích pra­cují na hranici svých možností, aby nalezly způsob, jak požádat lidi o pomoc a současně se vyhnout zby­tečnému riziku jak pro pozemskou kolébku, tak pro další část mise. Počítače se kloní k rozhodnutí pod­niknout k získání olova a zlata rychlý útok na doly, když si na základě částečného pochopení lidské řeči uvědomí, že tři lidé, kteří našli kolébku, se chtějí na dno oceánu do blízkosti kosmické lodi vrátit. Všech­ny procesory kosmické lodi se spojí, aby navrhly scé­nář, který by vyvolal pomoc těchto lidí. Dochází do­konce k úplnému přebudování vnitřku kosmické lodi pro příchod lidí. Jestliže bude scénář úspěšný, existu­je vysoká pravděpodobnost, že kosmická loď může pokračovat ve své misi, přičemž úspěšně uloží milio­ny repatriovaných zygot, aniž naruší hlavní průběh ži­vota na Zemi. To byl původní záměr mise.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>NEDĚLE</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p>Bylo po druhé hodině ráno, když Florida Queen opus­tila přístav a zamířila do Mexického zálivu. Carol a Troy stáli spolu u zábradlí, Nick řídil člun při plav­bě přístavem. „No, anděli,“ pravil Troy, „už teď to byl neuvěřitelný zážitek, že? A musím přiznat, že jsem trochu nervózní z toho, co nás na místě potápění čeká tentokrát.“</p>

<p>„Myslela jsem, že víš, co se stane, Troyi,“ odvětila Carol a ukázala na náramek. „Copak ti neřeknou všechno?“</p>

<p>„Oni mi toho říkají spoustu. A pořád se lepším v chápání jejich vzkazů. Ale jak můžu vědět, že mi ří­kají pravdu?“</p>

<p>„Stejný problém jsme měli častokrát my s tebou,“ poznamenal Nick zpod přístřešku. Člun se už téměř dostal na širé moře. Světla Key West se za nimi ztrá­cela. „V konečné fázi, zvláště když stejně nic nedává smysl, se z toho stane otázka důvěry. Kdybych se sám sebe logicky zeptal, proč vyjíždím uprostřed noci do Mexického zálivu a vezu olovo, zlato a informace ja­kýmsi mimozemšťanům, kteří se zastavili tady na Ze­mi, aby si opravili...“</p>

<p>Carol se zasmála a přerušila ho: „Ale celá tahle řa­da událostí se nedá rozebírat logicky. Nepostupujeme podle logiky. A já si dokonce myslím, že to ani není tolik otázka důvěry.“ Odmlčela se a vzhlédla ke hvěz­dám. „Je to spíše něco jako víra.“</p>

<p>Troy ji jednou rukou objal a usmál se. „Souhlasím s tebou, anděli. Koneckonců my nevíme ani hovno. Jenom ony vědí.“</p>

<p>Carol zívla. Na člunu se rozhostilo ticho. Všichni cítili velkou únavu. Poté, co bezpečnostní služba v Mijako Gardens obklíčila Homera a Gretu, zavolala samozřejmě policii. Ta přijela za deset minut, ale zdá­lo se, že se bude vyptávat věčně. Policisté požádali Carol, Nicka a Troye, aby každý napsal samostatné prohlášení. Homer a Greta nepřiznali nic, přestože jim členové bezpečnostní služby zabavili dvě pistole a že se v Troyově autě našly shodné úlomky střel. Ho­mer zavolal svému právníkovi a očekával, že do čtyř až šesti hodin bude po složení kauce venku.</p>

<p>Když trojice s batohy konečně dorazila do přístavu (museli jít z hotelu pěšky, protože policie zabavila Troyovo auto jako důkaz), vzpomněl si Troy, že ještě nezapojil nové navigační zařízení. Možná to bylo tím, že byl unavený, anebo ho snad znervózňovalo, že mu přátelé nakukovali přes rameno. Ať už byl důvod ja­kýkoliv, trvalo mu namontování a ověření nového na­vigačního procesoru hodně dlouho.</p>

<p>Carol a Nick se mezitím přesvědčili, že mají na pa­lubě tři kompletní sady potápěčské výstroje. Potápěč­ské vybavení, které muži použili večer, zůstalo na zá­kladně v opatrování Námořnictva Spojených států. Nick si vzpomněl, že dal na člun dost dalšího vybave­ní pro velkou skupinu z Tampy, která si původně na­jala Florida Queen na víkend. Měl pravdu, ale při kontrole se ukázalo, že jeden regulátor správně nefun­guje. Museli ho vyměnit.</p>

<p>Během chůze z hotelu dospěli Nick, Carol a Troy k souhlasnému závěru, že se na schůzku s vyspělou mimozemskou kosmickou lodí vydají všichni tři. Ne­našli žádné jiné rozumné řešení. Člun se dá bezpečně ukotvit. A nikdo z nich si nedokázal představit, že by mohl přijít o vyvrcholení dobrodružství.</p>

<p>Nick uložil do navigačního procesoru souřadnice místa potápění a přepnul člun na autopilota. Viděl, že Carol opět zívla. Bylo to nakažlivé. Když otevřel ústa k dlouhému, uvolňujícímu zívnutí, uvědomil si, jak je vyčerpaný. Zašel za přístřešek z plachtoviny a v hro­madě zásob našel dvě nafukovací matrace. Začal jed­nu nafukovat.</p>

<p>Carol došla na záď člunu, když už měl první matra­ci skoro nafouknutou. Světlo nad přístřeškem jí ozáři­lo tvář. Je ještě krásnější, když je unavená, pomyslel si Nick. Ukázal na druhou matraci. Carol se sehnula, sebrala ji a dala se do nafukování. A velice schopná. Nikdy jsem nepotkal ženu, která by byla v tolika vě­cech tak dobrá.</p>

<p>Nick skončil se svou matrací a položil ji na dno člu­nu. Carol docházel dech. Pomohl jí tedy matraci do­fouknout. Vzal pár ručníků a sbalil je jako polštářky. „Musíme se všichni trochu vyspat,“ vysvětloval jí. „Nebo se budeme při potápění motat jako mouchy.“</p>

<p>Carol přikývla a vrátila se k hraně přístřešku. „Ne­bude ti vadit, když si Nick a já na chvilku zdřímne­me?“ zeptala se Troye. Souhlasně se usmál. „Vzbuď jednoho z nás, nebo oba, za hodinu,“ pokračovala, „jestli budeš chtít použít nafukovací matraci.“ Otočila se a chtěla odejít. „Ach, Troyi?“ zeptala se, než ode­šla.</p>

<p>„Ano, anděli?“ odpověděl.</p>

<p>„Víš, odkud přišli?“ ukázala na oblohu. Nebylo vi­dět mnoho hvězd, protože měsíc, který dorůstal do úplňku, jasně zářil. Dostal se už dost za zenit a klesal k západu.</p>

<p>Troy pohlédl k nebi a téměř minutu přemýšlel. „Ne, anděli,“ odpověděl nakonec. „Myslím, že se mi to snažili říct, možná aspoň dvakrát, ale nedokážu poro­zumět tomu, co říkají. Ale vím, že přišli z jiné hvěz­dy.“</p>

<p>Nyní došel ke Carol a políbil ji na tvář. „Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc,“ popřál jí. „Možná se jich můžeš zeptat, až se probudíš.“</p>

<p><emphasis>Odkud přicházíte?</emphasis> uvažovala Carol. <emphasis>A proč jste při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stáli tady, v to</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>to místě, v to</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>to čase?</emphasis> Zastínila si oči před jasem měsíce a soustředila pozornost na hvězdu Sirius, nejjasnější opravdovou hvězdu na obloze. <emphasis>Má</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>te ta</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis> u druhé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hvězdy </emphasis><emphasis>svůj domov? Matky, otce a bra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>try? Máte lásku, oceány, hory a hudbu? A touhu a sa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>motu a strach ze smrti?</emphasis> Z důvodů, které nedokázala pochopit, jí vstoupily slzy do očí. Sklopila zrak a vy­dala se k matracím. Nick se už na jednu natáhl. Le­žel na zádech, oči zavřené. Carol si lehla na vedlejší matraci. Natáhla ruku a vložila ji do jeho. Přitáhl si její ruku ke rtům, něžně ji políbil a položil si ji na pr­sa.</p>

<p>Nickův sen byl zmatený. Stál v hlavní dvoraně ob­rovské otevřené knihovny s dvaceti podlažími knih. Viděl nad sebou spirálovitá schodiště vedoucí ke sto­hům svazků. „Ale vy nechápete,“ říkal knihovníkovi, který stál za dlouhým pultem, „já musím přečíst všechny tyhle knihy za víkend. Jinak nebudu připra­ven na pondělní zkoušku.“</p>

<p>„Lituji, pane,“ odpověděl klidně nedůvěřivý za­městnanec, když podruhé prošel Nickův seznam. „Ale všechny výtisky těchto knih jsou právě rozpůj­čené.“</p>

<p>Nicka se začala zmocňovat panika. Vzhlédl k ne­smírně vysokému stropu a k patrům knih v policích nad sebou. Spatřil Carol Dawsonovou, jak se v dru­hém patře opírá o zábradlí a čte si. Panika zmizela. Ona to bude všechno vědět, pomyslel si ve snu. Roz­běhl se ke schodišti a vyběhl dva úseky točitých scho­dů.</p>

<p>Když se dostal ke Carol, lapal po dechu. Četla jed­nu z knih, které měl na svém seznamu. „Ach, dobrá,“ vyrážel ze sebe mezi nádechy, „jakmile jsem vás uvi­děl, věděl jsem, že si nemusím dělat starosti.“</p>

<p>Tázavě na něho hleděla. Bez varování mu strčila ruku do džín a uchopila jeho penis. Okamžitě se vzru­šil a naklonil se, aby ji políbil. Zavrtěla hlavou a couvla. Sledoval ji a přitlačil ji k zábradlí. Bránila se. Silně se k ní přitiskl a podařilo se mu políbit ji. Zá­bradlí povolilo a padali a padali. Než dopadli na pod­lahu dvorany v knihovně, probudil se.</p>

<p>Nick se otřásl a otevřel oči. Carol ho bedlivě pozo­rovala. Podpírala si hlavu rukama opřenýma o lokty. „Jsi v pořádku?“ zeptala se, jakmile otevřel oči.</p>

<p>Chvíli mu trvalo, než se po živém snu přizpůsobil skutečnosti. Srdce mu ještě bušilo jako splašené. „Myslím že ano,“ odpověděl. Carol na něj nadále zí­rala. „Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se.</p>

<p>„No,“ začala, „probudila jsem se, protože jsi mlu­vil. Dokonce se mi zdálo, že jsem dvakrát zaslechla své jméno. Možná jsem si to jen představovala. Po­kud ti nevadí, že se ptám, mluvíš často ze spaní?“</p>

<p>„Já nevím,“ odpověděl. Trochu se zasmál. „Nikdo se mi o tom nikdy nezmínil.“</p>

<p>„Dokonce ani Monique?“ opáčila Carol. Dále se mu dívala do očí. Poznala, že se snaží rozhodnout, jak má na její otázku odpovědět. Už zase tlačíš, řekl jí vnitřní hlas. Nech muže, ať dělá věci svým vlastním tempem.</p>

<p>Nick odvrátil zrak. „Nespali jsme spolu zase toli­krát,“ řekl tiše. Nastala dlouhá odmlka. „Kromě to­ho,“ otočil se zpět ke Carol, „to bylo před deseti roky. Byl jsem velice mladý. A ona byla vdaná za někoho jiného.“</p>

<p>Když spali, Troy zhasl světlo na přístřešku. Jejich tváře teď osvětloval jen měsíční svit. Mlčky se na se­be dívali. Nick toho Carol neřekl o Monique mnoho, přesto však víc, než kdy řekl komukoli jinému včetně rodičů. Věděla, kolik úsilí ho stálo, aby čestně odpo­věděl na její otázku. Opět si lehla na záda a podala mu ruku.</p>

<p>„Tak tady jsme, pane Williamsi. Dva osamocení cestovatelé na vodách života. Oběma je nám už třicet pryč. Mnozí z našich přátel a spolužáků se už usadili v domě na předměstí se dvěma dětmi a se psem. Proč ne my? V čem se od nich lišíme?“</p>

<p>Měsíc nad nimi zrychloval oblohou po sestupném oblouku. Jak klesal, na protějším obzoru bylo vidět více hvězd. Nick si myslel, že zahlédl, jak jedna padá. Nepůjde to schovat se před city. V myšlenkách před­bíhal rozhovor, na okamžik si představil, že se s Carol sblíží. Ona to nedovolí. Aspoň nebudu mít pochyb­nosti, jak si stojíme.</p>

<p>„Když jsem byl v pátek ráno v domě Amandy Win­chesterové,“ odpověděl nakonec na její otázku, „řekla mi, že hledám vysněnou ženu, někoho naprosto bez poskvrny. A že pouhé smrtelnice se jí podle mého ocenění nevyrovnají.“ Podepřel si hlavu a díval se na Carol. „Ale já si myslím, že je to v něčem jiném. Myslím, že se možná nechci vyslovit ze strachu z od­mítnutí.“</p>

<p>Opravdu jsem tohleto řekl? divil se Nick, šokován sám sebou. Ihned si pomyslel, že o takovou myšlenku se člověk nemá nikdy s nikým dělit. Začaly se v něm zvedat zábrany a připravil se na jízlivou nebo necitli­vou odpověď.</p>

<p>Ta však nepřišla. Carol zůstala překvapivě potichu a zamyšlená. Nakonec promluvila: „Já používám ji­nou ochranu než ty. Vždycky hraju bezpečně. Vybí­rám si muže, které obdivuju a respektuju, intelektuál­ní kamarády, chceš-li, ale takové, k nimž nechovám hluboké city. Když se setkám s mužem, který způso­bí, že slyším bendža a zvonky, uteču před ním.“</p>

<p>Protože se bojím, myslela si. Bojím se, že bych ho mohla milovat tolik, jak jsem milovala svého otce. A nedokázala bych přežít, kdyby mě zase tak opustil.</p>

<p>Ucítila na tváři Nickovu ruku. Něžně ji hladil. Sá­hla nahoru, vzala ho za ruku a stiskla ji. Přetočil se na bok, aby na ni lépe viděl. Poznala, že ji chce políbit. Opět mu stiskla ruku. Pomalu, jako by to zkoušel, při­ložil svá ústa na její. Byl to něžný, zbožňující polibek, bez tlaku či zjevné vášně, jemný, dovedný dotaz, kte­rý může být buď počátkem milostného vztahu, nebo jediným polibkem, který si vymění dva lidé, jejichž cesty životem se náhodou setkaly. Carol zaslechla bendža a zvonky.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p>Winters stál na palubě sám a klidně kouřil. Nebyl to velký člun, tahle předělaná rybářská loď původně ur­čená k vlečení sítě, ale velmi rychlý. Nevyjeli z doku dřív než po čtvrté a už téměř svou kořist dostihli. Pod­plukovník si protřel oči a zívl. Cítil únavu. Vyfoukl kouř nad vodu. Na východním obzoru se objevil slabý náznak svítání. Wintersovi připadalo, že na západě, směrem k měsíci, vidí člun.</p>

<p>Ti mladí lidé musejí být všichni blázni, uvažoval, když se zamýšlel nad událostmi předcházejícího ve­čera. Proč herdek odešli? Shodili Todda ze schodů, aniž o tom věděl? Bylo by to mnohem snadnější, kdy­by tam zůstali, až se vrátíme.</p>

<p>Vzpomněl si na výraz, který měl v tváři poručík Ra­mirez, když přerušil telefonní rozhovor, který Winters vedl se svou ženou Betty. „Promiňte, podplukovníku,“ řekl Ramirez. Sotva popadal dech. „Musíte rychle při­jít. Poručík Todd je zraněný a naši vězni utekli.“</p>

<p>Řekl ženě, že nemá potuchy, kdy se dostane domů, pak se připojil k Ramirezovi a šli pěšky k menší ad­ministrativní budově. Winters po cestě přemýšlel o Tiffani, o těžkostech, které měl při vysvětlování se­dmnáctileté dívce, proč nemůže prostě všeho nechat a setkat se s ní na oslavě. „Ale pracovat můžeš každý den nebo noc, Vernone,“ řekla mu. „Tohle je naše je­diná příležitost být spolu.“ Vypila už příliš moc šam­paňského. Když jí později v rozhovoru Winters objas­nil, že večírek téměř určitě vůbec nestihne a asi požádá Melvina a Marka, aby ji vzali domů, stala se Tiffani nedůtklivou a vzteklou. Přestala mu říkat Ver­none. „Dobrá, podplukovníku,“ prohlásila. „Myslím, že se uvidíme v úterý večer v divadle.“</p>

<p>Ozvalo se zaklapnutí telefonu a Winters cítil, jak mu bolest rozdírá srdce. Ach donerveter, pomyslel si na okamžik, je to v trapu. Představil si, jak sedá do auta, zapomíná na Todda, Ramireze a řízenou střelu Panther a jede na večírek, aby sevřel Tiffani ve svém objetí. Ale neudělal to. Přestože po tom neuvěřitelně toužil, nedokázal se odtrhnout od svých povinností. Jestli se to má stát, utěšoval se, tak tyhle plameny vášně opět vzplanou. Ale ani se svou omezenou ro­mantickou zkušeností si nic nenamlouval. V milost­ném vztahu znamená načasování všechno. Když se v kritické chvíli, zvláště spěje-li rytmus vášně k vyvr­cholení, zlomí rozlet, nikdy se to nevrátí.</p>

<p>Ramirez už přivolal na základnu lékaře, který dora­zil k přístavbě těsně za oběma důstojníky. Když tam spolu stáli, Ramirez tvrdil, že to muselo být něco ne­kalého, že Todd by tak tvrdě nedopadl, kdyby ho ně­kdo neshodil se schodů. Poručík se během lékařského vyšetření začal vrtět. „Má těžký otřes mozku,“ pro­hlásil lékař po prvním prohlédnutí pacientových očí. „Bude asi v pořádku, ale ráno bude mít velké bolesti hlavy. Zatím ho vezmeme do nemocnice a zašijeme mu tu ránu.“</p>

<p>Wintersovi to nedávalo smysl. Když trpělivě čekal ve vedlejší místnosti, až lékaři a sestry dokončí stehy na poručíkově hlavě, snažil se přijít na to, jaký mohli mít Nick, Carol a Troy motiv, aby Todda napadli a utekli. Ta Dawsonová je chytrá a úspěšná ženská. Proč by tohle dělala? Uvažoval, jestli snad trojice ne­může být zapletena do nějaké velké drogové transak­ce. To by aspoň vysvětlilo všechno to zlato. Ale Todd a Ramirez nenašli nic, co by ukazovalo na drogy. Tak co se k sakru děje?</p>

<p>Poručík Todd byl během ošetření na ambulanci při vědomí. Dostal pouze místní umrtvení, aby ho to tak nebolelo. Na lékařovy jednoduché otázky však neod­povídal dost jasně. „To se někdy při otřesu mozku stává,“ řekl potom vojenský lékař Wintersovi. „Mož­ná bude den nebo dva mluvit nesouvisle.“</p>

<p>Přesto však se podplukovník Winters a poručík Ra­mirez rozhodli zeptat Todda, co se v přístavbě stalo. Bylo to kolem druhé, hned jak mu oholili hlavu, zaši­li ránu a obvázali ho. Podplukovník nemohl přijmout Toddovu odpověď, přestože poručík ji dvakrát do­slovně zopakoval. Todd tvrdil, že se v koupelně scho­vávala metr osmdesát vysoká mrkev se svislými záře­zy na tváři a že ho napadla, když se přišel vymočit. Prvnímu útoku unikl, ale obří mrkev ho pak sledovala do hlavní místnosti v administrativní přístavbě.</p>

<p>„A jak přesně ta věc...“</p>

<p>„Mrkev,“ přerušil ho Todd.</p>

<p>„A jak vás ta mrkev napadla?“ pokračoval Winters. Ježíši Kriste, myslel si, ten chlap je praštěnej. Jeden náraz do hlavy a on je z toho úplně trhlej.</p>

<p>„To se dá těžko přesně popsat,“ odpověděl pomalu po­ručík Todd. „Víte, z těch svislých zářezů na hlavě jí vise­ly čtyři takové věci. Všechny vypadaly tak výhrůžně...“</p>

<p>Přišel k nim lékař a přerušil je. „Pánové,“ řekl s perfektním úsměvem nacvičeným pro nemocné, „můj pacient zoufale potřebuje klid. Některé z těchto otázek určitě můžou počkat do rána.“</p>

<p>Podplukovník Winters si připomněl ten zmatený pocit, který ho přemohl, když sledoval, jak na lehátku odvážejí poručíka Todda z chirurgické ambulance do nemocničního pokoje. Jakmile se Todd ocitl z dosle­chu, obrátil se Winters na poručíka Ramireze. „Co si o tom všem myslíte, poručíku?“</p>

<p>„Podplukovníku, pane, já nejsem lékařský ex­pert...“</p>

<p>„To vím, poručíku. Nechci znát váš lékařský názor. Chci vědět, co si myslíte o té, ehm, záležitostí s mrk­ví.“ K čertu s ním, myslel si Winters. Má tak málo představivosti, že ani nedokáže reagovat na Toddovo vyprávění?</p>

<p>„Pane,“ odpověděl Ramirez, „záležitost s mrkví je mimo mou zkušenost.“</p>

<p>To je to nejmenší, co se dá říct. Winters se pro sebe usmál a zahodil cigaretu do vody. Zašel k malé kor­midelně a zkontroloval navigační přístroj. Byli jen de­set kilometrů od sledovaného člunu a rychle se k ně­mu blížili. Ubral plyn a přehodil na neutrál. Nechtěl se dostat blíž k Florida Queen, dokud se Ramirez a další dva námořníci nevzbudí a nepřipraví.</p>

<p>Odhadoval, že do východu slunce je ještě asi čtyři­cet minut. Znovu se zasmál tomu, jak se Ramirez ne­chtěl vyjádřit k Toddově historce s mrkví. Ale mladý latinoameričan je dobrý důstojník. Jeho jedinou chy­bou bylo, že se řídil podle Todda. Winters si vzpo­mněl, jak rychle a do detailu Ramirez zorganizoval jejich nynější výpravu, vybral přestavěnou rybářskou loď, protože je rychlá a nenápadná, sehnal dva svo­bodné námořníky, kteří pro něho pracovali v rozvěd­ce, a ustavil speciální spojení mezi základnou a jejich lodí, aby neustále znali polohu Florida Queen.</p>

<p>„Musíme je sledovat. Skutečně nemáme na vybra­nou,“ řekl důrazně Wintersovi, když si ověřili, že Nickův člun těsně po druhé hodině opravdu opustil Hemingwayův přístav. „Jinak nikdy nedokážeme ospravedlnit, že jsme je vůbec zadrželi.“</p>

<p>Winters zdráhavě souhlasil a Ramirez zorganizoval pronásledování. Podplukovník řekl mladším, ať se trochu prospí, zatímco on bude formulovat plán. Kte­rý je docela prostý. Dobrá, vy tři, půjdete s námi a od­povíte na otázky, nebo vás obviníme podle zákona o pobuřování z roku 1991 . Teď, když dal člun do vol­noběhu, byl Winters připraven vzbudit Ramireze a další dva muže. Měl v úmyslu zadržet Nicka, Carol a Troye, jakmile se rozední.</p>

<p>Vítr kolem člunu změnil směr a Winters se na chví­li zastavil, aby zkontroloval počasí. Obrátil tvář k mě­síci. Vzduch mu náhle připadal teplejší, téměř horký, a připomněl mu noc u pobřeží Libye před osmi roky. Nejhorší noc v mém životě, pomyslel si. Na chvíli se nechal zviklat v rozhodnutí provést svůj plán a kladl si otázku, zda se nedopustí další chyby.</p>

<p>Pak zaslechl zatroubení trubky sledované asi po čtyřech sekundách podobným, ale tišším zvukem. Rozhlédl se po klidném oceánu kolem. Nic neviděl. Nyní zaslechl skupinu trubek a jejich ozvěnu, oba zvuky jasně přicházely ze západu. Podplukovník na­pínal oči směrem k měsíci. Proti jeho tváři viděl silue­ty něčeho, co vypadalo jako skupina tančících hadů s těly vyčnívajícími z vody. Šel do kormidelní budky pro dalekohled.</p>

<p>Když se podplukovník Winters vrátil k zábradlí, obklopila ho nádherná symfonie. Odkud tahle neuvě­řitelná hudba přichází? ptal se zprvu, než zcela podle­hl její hypnotické kráse. Stál bezmocně u zábradlí a dychtivě naslouchal. Hudba byla bohatá, emotivní, plná evokující touhy. Strhla ho a unesla, nejen do vlastní minulosti, která uchovávala jeho nejhlubší vzpomínky, ale také na jinou planetu v jiné epoše, kde hrdí a důstojní hadi s modrými krky během krát­kého každoročního rituálu páření přivolávali své mi­lované partnery.</p>

<p>Naprosto ho to uchvátilo. Slzy mu už zaplavily oči, když nakonec mechanicky zvedl dalekohled a zaostřil na podivné, vlnící se tvory pod měsícem. Obrazy po­dobné duchům byly zcela průhledné, měsíční svit jimi procházel. Když Winters pozoroval tisíc krků tančí­cích nad vodou, pohybujících se v dokonalém rytmu sem a tam, a když naslouchal, jak hudba mohutní k závěrečnému crescendu canthorské symfonie páře­ní, obraz se mu v unavených očích rozmazal. Přísahal by, že přes vodu před sebou viděl obraz Tiffani Tho­masové, jak ho volá písní plnou touhy a žádostivosti. Společné působení hudby a pohledu na Tiffani mu drásalo srdce. Winters si uvědomoval hluboký pocit ztráty, jemuž podobný v životě dosud nepoznal.</p>

<p>Ano, řekl si, když ho Tiffani v dálce neustále poky­nem zvala, přijdu. Je mi to líto, Tiffani, miláčku. Zítra tě přijdu navštívit. Budeme... Zarazil vnitřní mono­log, aby si protřel oči. Hudba nyní dospěla k závěreč­nému crescendu označujícímu skutečný konec páření dvojic canthorských hadů. Winters se opět podíval dalekohledem. Obraz Tiffani zmizel. Upravil si dale­kohled. Objevila se zaostřená Joanna Carrová, krátce se usmála a zmizela. Okamžik nato se mu zdálo, že těsně pod měsícem tančí malá arabská holčička z plá­že ve Virginii. Vypadala šťastně a vesele. Také v mži­ku zmizela.</p>

<p>Hudba přicházela ze všech stran. Poryvy zvuku, sil­ného, bohatého, vyjadřujícího potěšení, které se už neočekávalo, ale nyní se uskutečnilo. Ještě jednou se podíval dalekohledem. Měsíc zapadal. Jak klesal do oceánu, vytvořili před jeho osvětleným diskem tančí­cí hadi neopakovatelný a s ničím nezaměnitelný ob­raz. Winters jasně viděl tváře své ženy Betty a svého syna Hapa. Společně se na něho s hlubokou a trvalou náklonností usmívali. Jejich obraz tam zůstal, dokud se měsíc zcela neponořil do oceánu.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola třetí</strong></p>

<p>Carol zápasila s úpravou svého potápěčského vybave­ní. „Potřebuješ trochu pomoct, anděli?“ zeptal se Troy. Přišel a stál v temnotě před úsvitem vedle ní. Byl už zcela připraven k potápění.</p>

<p>„Neměla jsem na sobě nic podobného od prvních lekcí potápění,“ řekla a celá nesvá se snažila zvlád­nout starobylou výstroj.</p>

<p>Troy jí utáhl pás se závažím kolem pasu. „Jsi vydě­šená, anděli?“ Carol hned neodpověděla. „Já taky. Musím mít dvojnásobný tep než normálně.“</p>

<p>Zdálo se, že je Carol s výbavou konečně spokojena. „Víš, Troyi, i po posledních třech dnech se mému mozku nedaří přesvědčit to ostatní ve mně, že se všechno tohle doopravdy děje. Představ si, že to napí­šeš, aby si to někdo přečetl: ‘Když jsme se připravo­vali na návrat k mimozemské kosmické lodi...’ To zní, co?“</p>

<p>„Hej, vy dva, pojďte sem,“ zvolal Nick z druhé stra­ny přístřešku. Carol a Troy jej obešli na příď člunu. Nick upřeně hleděl přes oceán k východu. Podal Ca­rol malý dalekohled. „Vidíš to světlo v dálce, hned vlevo vedle toho ostrova?“</p>

<p>Carol světlo stěží rozpoznala. „Jo, jo,“ přisvědčila. „Ale co? Nedá se čekat, že někde na moři bude jiný člun?“</p>

<p>„Samozřejmě,“ odpověděl Nick. „Ale to světlo se patnáct minut nehnulo. Jenom tam sedí. Proč by ry­bářský člun, nebo jakýkoliv jiný člun...“</p>

<p>„Pst,“ přerušil ho Troy. Dal si prst na ústa. „Poslou­chejte,“ zašeptal. „Slyším hudbu.“</p>

<p>Jeho společníci stáli na palubě tiše. Za nimi v oceá­nu mizel měsíc. Nad tichým pleskáním vln všichni tři slyšeli něco, co znělo jako vyvrcholení symfonie, kte­rou hraje celý orchestr. Naslouchali třicet sekund. Hudba dosáhla vrcholu, trochu zeslábla a pak najed­nou ustala.</p>

<p>„To bylo krásné,“ poznamenala zasněně Carol.</p>

<p>„A tajuplné,“ dodal Nick a přešel k ní. „Odkud to sakra přicházelo? Zkouší tam někdo nový stereopře­hrávač? Bože můj, jestli se zvuk nese osm nebo šest­náct kilometrů, tak to musí zblízka ohlušovat.“</p>

<p>Troy stál sám trochu stranou. Na něco se soustřeďo­val. Náhle se obrátil ke svým společníkům a řekl: „Já vím, že to zní bláznivě, ale myslím si, že hudba nám dávala signál, abychom se potopili. Nebo nás možná varovala.“</p>

<p>„To je výborné,“ pravila Carol. „Tohle ještě potře­bujeme, abychom nabyli jistotu. Jakési varování. Jako bychom už nebyli dost nervózní.“</p>

<p>Nick ji objal. „Hej, slečno, neztrácej odvahu. Po všech těch statečných poznámkách o zážitcích, které se vyskytnou jednou za život...“</p>

<p>„Doopravdy, pustíme se do toho,“ netrpělivě vpadl Troy. Vypadal ustaraně a velice vážně. „Zcela určitě dostávám vzkaz, že se máme teď potopit.“</p>

<p>Troyova vážnost změnila všem náladu. Pracovali mlčky, aby zajistili dva vztlakové vaky obsahující olovo, zlato a diskety s informacemi. Východní oblo­ha stále jasněla. Chybělo už jen patnáct minut, než se objeví slunce.</p>

<p>Během příprav si Carol všimla, že Nick je trochu roztržitý. Těsně než opustili člun, k němu zašla. „Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl. „Snažím se jenom přijít na to, jestli jsem úplně nepozbyl rozum. Osm let jsem pře­mýšlel, co bych dělal, kdybych někdy získal velký podíl z pokladu. Teď ho celý odevzdám jakýmsi mimozemš­ťanům, kteří jsou bůhvíodkud.“ Pohlédl na ni. „Je tady dost zlata, aby třem lidem vydrželo pěkně dlouho.“</p>

<p>„Já vím,“ přisvědčila a zlehka ho objala. „Musím přiznat, že jsem o tom také uvažovala. Ale ve skuteč­nosti část patří Amandě Winchesterové, část Jaku Le­wisovi, většina bernímu úřadu...“ Zazubila se. „A jsou to jenom peníze. To je nic proti tomu, že jsme jediní li­dé, kteří navázali styk s návštěvníky z jiné planety.“</p>

<p>„Doufám, že máš pravdu,“ pravil Nick. „Doufám, že se zítra nevzbudím s pocitem, že jsem udělal hroz­nou chybu. Celá tahle epizoda je tak bizarní, že mi připadá, jako kdyby mi mé normální schopnosti dobře nefungovaly. Vždyť ani s jistotou nevíme, jestli jsou ti mimozemšťané přátelští...“</p>

<p>Carol si natáhla přes obličej potápěčskou masku. „Všechny odpovědi nedostaneme nikdy,“ prohlásila. Vzala ho za ruku. „Dáme se do toho, Nicku.“</p>

<p>Troy se vydal do vody první. Nick a Carol ho násle­dovali. Předem se dohodli, že Carol ponese reflektor a povede je. Byla z nich nejpohyblivější, protože oba muži táhli vztlakový vak. Trojice měla obavy, že by mohli mít potíže s nalezením kosmické lodi, a probra­li složitou řadu nouzových plánů, aby ji našli. Nemu­seli si dělat starosti. Deset metrů pod Florida Queen, v podstatě na přesně stejném místě, kde byla ve čtvr­tek puklina, bylo vidět ve vodě světlo. Carol na ně ukázala a oba muži plavali za ní. Když se blížili, spat­řili, že světlo přichází z obdélníkové plochy asi tři metry vysoké a šest metrů široké. Neviděli nic jiného než cosi, co vypadalo jako nějaký materiál nebo látka a za tím tlumené světlo.</p>

<p>Carol váhala. Troy plaval okolo ní, přímo do osvět­lené plochy, vztlakový vak táhl za sebou. Všechno zmizelo. Nick a Carol čekali. Carol cítila, jak v ní na­růstá napětí. Dej se do toho, Dawsonová, myslela si, teď je řada na tobě. Už jsi tam jednou byla. Zhluboka se nadechla a vplula do materiálu. Cítila, jak se jí ja­kási umělá hmota dotkla tváře, a pak se dostala do krytého tunelu. Rychlý proud ji nesl doprava. Sjela po vodní skluzavce dolů a ocitla se v mělké tůni. Vyhra­bala se z ní a začala si sundávat potápěčskou výstroj.</p>

<p>Mezitím Troy stál na podlaze asi tři metry za kon­cem tůně. Hlídač vedle něho si už vzal vztlakový vak, otevřel jej a zručně oddělil zlaté pruty a olověná záva­ží od disket s informacemi. Když se Caroliny oči při­způsobily kalnému okolnímu světlu, viděla, že hlídač právě nakládá zlato na plošinku sedící na tankových pásech asi třicet centimetrů nad podlahou. Okamžitě nato položil diskety a olověná závaží na dvě další plo­šinky. Koberec, který nenápadně ležel vlevo u stěny, se zvedl, zjevně aktivoval pásy pod plošinami a vyslal je k blízké chodbě vedoucí z místnosti.</p>

<p>Carol si stáhla potápěčskou masku a ukončila odklá­dání ostatního vybavení. Stála ve středně velké míst­nosti dost podobné těm, s nimiž se ona a Troy setkali při začátku posledního potápění. Zakřivené části stěn byly zbarveny černě a bíle. Hned vedle bazénu po své levici viděla malé okno do oceánu. Strop byl nízký, jen šedesát centimetrů nad její hlavou. Vyvolával v ní pocit klaustrofobie. Tak jsem zase tady, uvažovala. Zpátky v říši divů. Tentokrát si udělám spoustu sním­ků. Vyfotografovala procesí koberce a tří plošin, jak mizí z místnosti. Pak změnila ohnisko a udělala tucet rychlých obrázků hlídače stojícího vedle Troye. Měl stejné hlavní tělo podobné měňavce jako ten, s nímž se setkala předtím, ale z jeho horní poloviny vystupovalo jen pět přívěsků. Hlídač byl pravděpodobně přizpůso­ben pro danou práci - přejímat od trojice předměty.</p>

<p>Troy přešel ke Carol. „Kde je Nick?“ zeptal se. Pa­nebože, lekla se, otočila se a pohlédla k vodní sklu­zavce a bazénu. Skoro jsem na něj zapomněla. Vyčí­tala si, že na Nicka nepočkala. Koneckonců, on tady dole nikdy nebyl... Nickovo velké tělo se vymklo kontrole boků skluzavky a dopadlo do bazénu pod je­jím koncem. Těžký vztlakový vak se přiřítil za ním a tvrdě ho udeřil těsně nad ledviny. Klopýtl na nohy, upadl do bazénu, hned se však opět postavil. V potá­pěčské výstroji s tenkým umělohmotným materiálem z vaku ovázaným kolem zápěstí vypadal jako ná­vštěvník z kosmického prostoru.</p>

<p>Carol a Troy se smáli, když vylézal z bazénu. „Vý­borně, profesore!“ zvolal Troy. Natáhl ruku, aby mu pomohl. „Hezká podívaná. Je to hanba, že jsme ten vstup nezvěčnili na pásku.“</p>

<p>Nick si vyndal náustek. Lapal po dechu. „Děkuju vám moc, že jste počkali,“ dostal ze sebe. Rozhlédl se kolem. „Co tohle místo vlastně je?“</p>

<p>Mezitím se k němu ze strany přiblížil hlídač a už jedním z přívěsků tahal za vak. „Počkej chvíli, oblu­do,“ ozval se Nick a potlačoval strach. „Dopřej mi čas, abych se zorientoval.“</p>

<p>Hlídač se nezastavil. Přívěsek podobný noži odřízl vak od Nickova zápěstí. Pak hlídač vzal celý vak i se zlatým a olověným obsahem a nějak ho protlačil svou polopropustnou vnější kůží. Neporušený vak teď bylo vidět u pravoúhlých řídících krabic. Hlídač se obrátil a odkvapil po podlaze. Prošel stejným východem, kte­rý použil koberec s plošinami.</p>

<p>„Posluž si,“ pronesl Nick, když pozoroval, jak po­divný tvor mizí i s lupem. Odložil si potápěčskou vý­stroj a přešel k Troyovi. „Dobrá, Jeffersone, ty jsi ta­dy hlavní muž. Co uděláme teď?“</p>

<p>„No, profesore,“ odpověděl Troy, „pokud můžu říct, naše práce skončila. Jestli chcete, můžeme se za­se obléct a proskočit tím oknem ve stěně. Za necelých pět minut budeme zpátky na člunu. Jestli jsem správ­ně pochopil jejich vzkazy, budou mimozemšťané veli­ce brzy připraveni k odletu.“</p>

<p>„Chceš říct, že to je všechno? Že jsme hotovi?“ ze­ptala se Carol. Troy přikývl. „Tak to je nejvíc nad­hodnocený zážitek od té doby, kdy jsem přišla o pa­nenství,“ poznamenala Carol.</p>

<p>Nick se vydal napříč místností, přímo od bazénu, kde byli ostatní. „Kam jdeš?“ zeptal se Troy.</p>

<p>„Zaplatil jsem královské vstupné,“ utrousil Nick. „To mě opravňuje aspoň k prohlídce.“ Carol a Troy se vydali za ním. Přešli prázdnou místnost a prošli vý­chodem mezi dvěma panely na protější straně. Vstou­pili do krátké, tmavé, kryté chodby. Na jejím konci spatřili světlo. Vkročili do další místnosti, kruhové a podstatně větší. Měla vysoký strop jako katedrála, byl to právě ten, který se Carol při poslední návštěvě tolik líbil.</p>

<p>Tato místnost nebyla prázdná. Uprostřed stál proti nim obrovitý uzavřený, průhledný válec, asi sedm a půl metru vysoký a s průměrem základny tři metry. Spousta oranžových trubic a červených kabelů spojo­vala válec s řadou strojů zabudovaných do stěny za ním. Vnitřek válce vyplňovala světle zelená tekutina a v ní se v různých výškách vznášelo osm zlatých ko­vových předmětů. Měly různé tvary. Jeden vypadal jako mořská hvězdice, druhý jako krabice, třetí jako pánská buřinka. Jediná věc, kterou měli společnou, byl jejich vnější zlatistě kovový obal. Při bližším zkoumání válce se daly v kapalině zpozorovat tenké membrány. Tyto povrchy zcela rozdělovaly vnitřní objem válce, takže každý zlatý předmět měl vlastní jedinečný podobjem.</p>

<p>:Dobrá, génie,: řekl Nick Troyovi, když na válec zíral téměř celou minutu. :Vysvětli, k čemu to je.: Carol se dostala do fotografova ráje. Už téměř skonči­la záznam všech sto osmadvaceti snímků, které se da­ly uložit na jeden minidisk. Vyfotografovala válec ze všech úhlů, včetně všech předmětů vznášejících se v kapalině, jež brala zblízka. Teď se zabývala přístroji za válcem. Přestala fotografovat, aby si vyslechla Troyovu odpověď. „No, profesore...“ začal Troy. Krabatil čelo, jak se usiloval soustředit. „Pokud chá­pu, co se mi snažili říct, je tahle loď na cestě k tuctu planet roztroušených v této části galaxie. Na každé planetě nechávají mimozemšťané jednu z těch zlatých věcí, které vidíte ve válci. Každá obsahuje maličká embrya nebo zárodky, které zpracovali genetickým inženýrstvím, aby na příslušné planetě přežily.“</p>

<p>Carol došla k nim. „Takže loď se pohybuje od pla­nety k planetě a zanechává tam tyhle balíčky s jaký­misi zárodky? Hraje tedy roli galaktického proutníka Janka Rozsévače?“</p>

<p>„Tak nějak, anděli, až na to, že ve schránce jsou zá­rodky jak živočichů, tak rostlin. A navíc ještě pokro­čilí roboti, kteří vyživují a vychovávají vzrůstající po­těr, dokud nedosáhne dospělosti. Pak můžou stvoření vzkvétat sama, bez cizí pomoci.“</p>

<p>„To všechno v tomhle malém balíčku?“ ptal se Nick. Opět se díval na fascinující předměty vznášející se v kapalině ve válci. Miloval zlatou barvu. Znena­dání pomyslel na trojzubec. Představil si tisíce malič­kých embryí uvnitř jeho vnějšího zlatého povrchu a v mysli si promítl, jak tento roj v budoucnosti po­roste. Na tvorech upravených genetickým inženýr­stvím, aby přežili na planetě Zemi, bylo něco naháně­jícího strach. Co jestli jsou nám nepřátelští?</p>

<p>Nickovi se rozbušilo srdce, když si uvědomil, co ho trápilo (částečně podvědomě) od doby, kdy začal věřit Troyovu vyprávění o mimozemšťanech. Proč se na Ze­mi vůbec zastavili? Co od nás doopravdy chtějí? Mysl mu uháněla jako splašená. A jestliže ten trojzubec ob­sahuje tvory určené pro Zemi, kteří jsou velice pokro­čilí, uvažoval, pak nehraje roli, jsou-li přátelští nebo ne. Dříve či později s námi bude tak jako tak konec.</p>

<p>Carol a Troy hovořili obecně o způsobu, kterým by pokročilá civilizace mohla využít zárodky ke koloni­zaci jiných planet. Nick je příliš nesledoval. Nemůžu to říct Troyovi, dokonce ani Carol. Jestli se mimo­zemšťané dovědí, co si myslím, zastaví mě. Musím to udělat brzy.</p>

<p>„Troyi,“ slyšel Carol, když se pouštěla do další sa­dy fotografií předmětů ve válci, „je to jenom náhoda, že trojzubec, který jsme našli ve čtvrtek, je tak moc podobný jednomu z těchhle balíčků zárodků?“</p>

<p>Nick nečekal, až Troy odpoví. „Omluvte mě,“ řekl hlasitě. „Zapomněl jsem něco velice důležitého. Mu­sím se vrátit na člun. Zůstaňte tady a počkejte na mě. Vrátím se hned.“</p>

<p>Vyrazil z místnosti, proběhl chodbou a přes pokoj s nízkým stropem a oknem do oceánu. Dobrá, řekl si, teď už mě nic nezastaví. Ani se nezdržoval, aby si na­sadil potápěčskou výstroj, zhluboka se nadechl a pro­skočil oknem. Bál se, že se mu roztrhnou plíce, než se dostane k povrchu. Ale dokázal to. Vyšplhal po žebří­ku do člunu.</p>

<p>Nick okamžitě zamířil ke spodní zásuvce pod regály s elektronickým zařízením. Sáhl dovnitř a uchopil zlatý trojzubec. Pocítil, že tyč tvořící osu značně ztloustla. Teď měla skoro dvojnásobný průměr proti stavu, kdy ji držel poprvé. Carol měla pravdu. K čer­tu, proč jsem ji tehdy neposlouchal? Vytáhl předmět úplně ze zásuvky. Slunce za ním mělo co nevidět vyjít. Ve světle rozbřesku Nick viděl, že se trojzubec změnil i v několika dalších ohledech. Byl nejen těž­ší. Jednotlivé hroty koncové vidlice byly mnohem tlustší a téměř k sobě srostly. A navíc, v měkkém, lepkavém vnitřku na severním pólu větší z obou koulí zela díra.</p>

<p>Nick trojzubec pečlivě prohlížel. Znenadání ucítil, jak mu silné paže sevřely hruď a přinutily ho upustit trojzubec na podlahu. „A teď zachovejte klid,“ slyšel hlas s lehkým přízvukem, „a pomalu se otočte. Když budete spolupracovat, neublížíme vám.“</p>

<p>Nick se otočil. Před ním stáli podplukovník Win­ters a vysoký, tlustý námořník, kterého nikdy neviděl, oba v gumových přiléhavých kombinézách. Poručík Ramirez ho zezadu ještě držel. Postupně Nicka uvol­nil a sehnul se, aby zvedl trojzubec. Podal jej Winter­sovi. „Děkuji vám, poručíku,“ řekl Winters. „Kde jsou vaši společníci, Williamsi?“ zeptal se Nicka. „Tam dole u mé řízené střely?“</p>

<p>Nick zprvu nic neříkal. Dělo se toho příliš rychle příliš mnoho. Měl potíže, jak zahrnout Winterse do svého scénáře k navrácení trojzubce do kosmické lodi. Jakmile ucítil změny v jeho vnějším povrchu, věděl s jistotou, že tohle je jeden balíček se zárod­ky.</p>

<p>Winters si prohlížel trojzubec. „A jaký význam má tahle věc?“ zeptal se. „Mnohokrát jste ji vyfoto­grafovali.“</p>

<p>Nick v duchu zvažoval. Jestli se tady hodně dlouho zdržím, Carol a Troy nepochybně loď opustí. A mi­mozemšťané odletí. Zhluboka se nadechl. Mám jedi­nou šanci. Říct pravdu.</p>

<p>„Podplukovníku Wintersi,“ spustil, „poslouchejte, prosím, velice pozorně, co vám teď řeknu. Bude to znít fantasticky, dokonce neuvěřitelně, ale je to všechno pravda. A půjdete-li se mnou, můžu vám všechno dokázat. Osud lidského druhu možná závisí na tom, co uděláme v příštích pěti minutách.“ Odml­čel se, aby si urovnal myšlenky.</p>

<p>Winters si z nějakého důvodu připomněl směšnou historku s mrkví, kterou mu vyprávěl Todd. Avšak naléhavost, kterou viděl v Nickově tváři, ho přesvěd­čila, aby mu nadále věnoval pozornost. „Pokračujte, Williamsi,“ vyzval ho.</p>

<p>„Carol Dawsonová a Troy Jefferson jsou právě teď na palubě velmi pokročilé mimozemské kosmické lo­di, která je přímo pod tímhle člunem. Mimozemské plavidlo cestuje od planety k planetě a ukládá tam ba­líčky obsahující embrya tvorů, kteří jsou geneticky navrženi tak, aby na dané planetě přežili. Ta zlatá věc, kterou držíte v ruce, je v jistém smyslu kolébkou pro stvoření, která mohou později vzkvétat na Zemi. Mu­sím ji vrátit mimozemšťanům, než odletí, nebo našim potomkům bude hrozit, že nepřežijí.“</p>

<p>Podplukovník Winters hleděl na Nicka, jako by přišel o rozum. Chtěl něco říct. „Ne,“ zarazil ho Nick. „Vy­slechněte mě. Kosmická loď tady zastavila také proto, že potřebovala provést opravy. Jednu dobu jsme si mys­leli, že možná našla vaši střelu. Právě proto jsme se do toho vlastně původně zapletli. Nevěděli jsme o tvorech v kolébce. Tak jsme se snažili pomáhat. Jednou z věcí, které mimozemšťané potřebovali pro opravy, bylo zlato. Měli na to totiž jenom tři dny...“</p>

<p>„Ježíši Kriste!“ křikl Winters na Nicka. „To doo­pravdy očekáváte, že uvěřím těmhle žvástům? To je nejbláznivější, nejpřehnanější povídačka, jakou jsem v celém svém životě kdy slyšel. Jste cvok. Kolébky, mimozemšťané, kteří potřebují zlato na opravy... předpokládám, že teď mi řeknete, že jsou metr osm­desát vysocí a vypadají jako mrkve...“</p>

<p>„A mají v tváři čtyři svislé zářezy,“ dodal Nick.</p>

<p>Winters se rozhlédl. „Řekl jste mu to?“ zeptal se Ramireze. Ramirez zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne,“ pokračoval neočekávaně Nick, když podplu­kovník vypadal naprosto zmateně. „Ta mrkev nebyl mimozemšťan, alespoň ne jeden z těch pokročilých mimozemšťanů, kteří postavili loď. Mrkev byla jen holografická projekce...“</p>

<p>Popletený podplukovník Winters mával rukama. „Už ty vaše nesmysly nebudu dál poslouchat, Willi­amsi. Alespoň ne tady. Já chci vědět jenom to, co vy a vaši přátelé víte o poloze řízené střely. A teď, půjde­te s námi na náš člun dobrovolně, nebo vás budeme muset svázat?“</p>

<p>V tom okamžiku necelé dva metry nad nimi došlo k okraji přístřešku černé stvoření s deseti nohama a tělem o průměru asi deset centimetrů, podobající se pavouku. Natáhlo směrem k nim tři tykadla, odskoči­lo stranou a přistálo poručíku Ramirezovi vzadu na krku. „Aú,“ zaječel poručík v nastalém tichu. Padl za Nickem na kolena a sahal po černém tvoru, který se mu snažil vzít vzorek z krku. Chvilku se nikdo nepo­hnul. Pak Nick popadl z pultu kleště a udeřil černé stvoření jednou, dvakrát, a dokonce i potřetí, než po­volilo svůj stisk Ramirezova krku.</p>

<p>Všichni čtyři pozorovali, jak spadlo na palubu, rychle odcupitalo ke kolébce, kterou podplukovník Winters položil, aby pomohl Ramirezovi, desetkrát se zmenšilo a měkkým lepkavým otvorem na kouli zmi­zelo v kolébce. Během chvíle lepkavá hmota ztvrdla a celý vnější povrch kolébky se opět zpevnil.</p>

<p>Winterse to vyvedlo z míry. Ramirez se pokřižoval. Námořník vypadal, jako by měl omdlít. „Přísahám, že říkám pravdu, podplukovníku,“ řekl klidně Nick. „Stačí, abyste šel se mnou dolů a přesvědčil se sám. Nechal jsem tam dole svou potápěčskou výstroj, abych si pospíšil pro tuhle věc. Můžeme se potopit spolu, vzít mou poslední fungující nádrž a podělit se o vzduch.“</p>

<p>Wintersovi šla hlava kolem. Desetinohý pavouk byl stéblem, které zlomilo velbloudovi hřbet. Měl pocit, že se teď dostal do zóny Soumraku, kde se stýkají fan­tazie a skutečnost. <emphasis>Nikdy předtím jsem nev</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>děl ani </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slyšel nic ani vzdáleně podobného</emphasis>, pomyslel si Win­ters. <emphasis>A pouze před půl hodinou jsem měl divoké halucinace s </emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>udebním d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>provodem. Možná ztrácím kontakt s realitou</emphasis>. Poručík Ramirez ještě klečel. Vy­padalo to, že se modlí. <emphasis>Nebo je to možná konečně mé zn</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mení od Boha</emphasis>.</p>

<p>„Dobrá, Williamsi,“ uslyšel podplukovník s pře­kvapením svůj vlastní hlas. „Půjdu s vámi. Ale moji muži počkají tady na vašem člunu, než se vrátíme.“</p>

<p>Nick sebral trojzubec a rozběhl se kolem přístřešku připravit potápěčskou výstroj.</p>

<p>Carol a Troyovi chvíli trvalo, než zareagovali na Nic­kův náhlý odchod. „To bylo divné,“ řekla konečně Carol. „Co si myslíš, že zapomněl?“</p>

<p>„Nemám ani potuchy,“ pokrčil rameny Troy. „Ale doufám, že si pospíší. Řekl bych, že do odletu už moc času nezbývá. A jsem přesvědčený, že nás napřed vy­hodí.“</p>

<p>Carol okamžik přemýšlela a pak se otočila, aby se znovu podívala na válec. „Víš, Troyi, ty zlaté věci jsou na povrchu přesně takové jako náš trojzubec. Ře­kl jsi...“</p>

<p>„Neodpověděl jsem ti, anděli,“ přerušil ji Troy. „Ale máš pravdu. Je to stejný materiál. Dokud jsme sem dnes nepřišli, neuvědomil jsem si, že jsme vlast­ně při prvním potopení vzali balíček zygot pro Zemi. Oni se museli snažit, aby mi to řekli. Možná jsem jim jenom nerozuměl.“</p>

<p>Carol to fascinovalo. Šla k válci a přiložila tvář k jeho stěně. Na dotek působila spíše jako sklo než umělá hmota. „Takže jsem možná měla pravdu, když jsem si myslela, že je těžší a tlustší...“ řekla stejně k sobě jako k Troyovi. „A uvnitř trojzubce jsou zá­rodky dokonalejších rostlin a živočichů?“ Troy místo odpovědi přikývl.</p>

<p>Uvnitř válce nyní docházelo k jistému pohybu. Z tenkých membrán oddělujících podobjemy vyrůsta­ly jakési ochranné dráty, které se začaly obalovat ko­lem jednotlivých zlatých předmětů. Carol si dala do fotoaparátu nový disk a běžela kolem válce. Zastavo­vala v nejlepších místech, aby proces vyfotografova­la. Troy se díval na svůj náramek. „Není o tom po­chyb, anděli. Tihle mimozemšťané se opravdu připravují k odletu. Měli bychom asi jít.“</p>

<p>„Počkáme tak dlouho, jak to půjde,“ křičela na něho přes místnost Carol. „Tyhle fotografie budou k neza­placení.“ Oba teď slyšeli za stěnami tajemné zvuky. Nebyly sice hlasité, ale přitahovaly k sobě pozornost, protože zaznívaly nevyzpytatelně a naprosto cize. Troy nervózně přecházel a přitom naslouchal celé šká­le zvuků. Carol k němu došla a poznamenala: „Kromě toho nás Nick žádal, abychom na něho počkali.“</p>

<p>„To je ohromné,“ odpověděl Troy, „pokud také oni počkají.“ Zdál se nezvykle nervózní. „Nechci být na palubě této lodi, až se vydá na cestu ze Země.“</p>

<p>„Tak pozor, pane Jeffersone,“ řekla Carol, „právě vy byste měl být ten klidný. Uvolni se. Sám jsi právě řekl, že nás vyhodí ven, než odletí.“ Odmlčela se a pátravě na něj hleděla. „Co víš proti mně navíc?“</p>

<p>Troy se od ní otočil a vydal se k východu. Carol se rozběhla za ním a chytila ho za paži. „Co je to, Troyi? Co není v pořádku?“</p>

<p>„Podívej, anděli,“ vypravil ze sebe a vůbec na ni nepohlédl, „já na to sám přišel teprve před chvílí. A pořád si nejsem jist, co to znamená. Doufám, že jsem neudělal hroznou...“</p>

<p>„O čem to mluvíš?“ přerušila ho. „Vůbec to nedává smysl.“</p>

<p>„Balíček pro Zemi,“ vyrazil ze sebe Troy. „Má v sobě i lidské zárodky. Společně se zárodky stromů, hmyzu, travin a ptáků.“</p>

<p>Dívala na něj a snažila se pochopit, co mu dělá ta­kové starosti. „Když sem před hodně dlouhou dobou přišli,“ řekl s tváří svraštělou obavami, „vzali si vzor­ky různých živočišných druhů a vrátili se s nimi do svého světa. Tam je genetickým inženýrstvím vylep­šili a připravili na eventuální návrat na Zemi. Mezi vzorky byli i lidé.“</p>

<p>Carol se zrychlil tep, když si uvědomila, co jí Troy říká. Tak to tedy je, řekla si. V balíčku, který jsme na­šli, jsou zdokonalení lidé. Nejen lepší květiny a lepší brouci, ale rovněž lepší lidé. Avšak na rozdíl od Tro­ye nebyl Carolinou okamžitou reakcí strach. Přemo­hla ji zvědavost.</p>

<p>„Můžu je vidět?“ zeptala se vzrušeně. Troy nechá­pal. „Ty zdokonalené lidi, nebo jak je chceš nazý­vat...,“ pokračovala, „můžu je vidět?“</p>

<p>Troy zavrtěl hlavou. „Jsou to jen maličké zygoty, anděli. Do ruky by se ti jich vešlo víc než miliarda. Nic bys neviděla.“</p>

<p>Carol to neodradilo. „Ale oni mají takové úžasné technické schopnosti. Možná by mohli...“ Zarazila se. „Počkám chvíli, Troyi. Vzpomínáš si na tu mr­kev na základně? Byla to holografická projekce a musela nějak přijít z informační databáze téhle kosmické lodi.“</p>

<p>Odešla od něho doprostřed místnosti. Zvedla ruce a vzhlédla ke stropu, do desetimetrové výše. „Dobrá, vy tam, ať jste kdokoli,“ zvolala silným hlasem. „Teď je tady něco, co chci já. Riskovali jsme své zadky, abychom vám přinesli, co jste k svým opravám potře­bovali. Můžete nám to aspoň oplatit. Chci vidět, jak bychom jednou mohli vypadat...“</p>

<p>Po jejich levici, ne příliš daleko od jednoho velkého hranatého přístroje z řady připojených k válci, se ro­zestoupily dva panely a vytvořily chodbu. Na jejím druhém konci bylo vidět světlo. „Pojď,“ zavolala roz­jásaná Carol na Troye, který se zase usmíval a obdi­voval její asertivitu, „jdeme se podívat, co pro nás na­ši pokročilí mimozemšťané teď vytvořili.“</p>

<p>Na konci krátké chodby se jejich zraku objevila mírně osvětlená čtvercová místnost o straně asi šest metrů. U protější stěny, osvětlované modrým svět­lem, které dodávalo celému obrazu téměř neskutečný nádech, stálo kolem velkého, zářícího modelu Země osm dětí. Když se Carol a Troy přiblížili, poznali, že nevidí skutečné lidské tvory, ale že je to prostě složitá sekvence obrazů promítaných do vzduchu před nimi. Průzračný obraz však obsahoval tak bohaté detaily, že se dalo snadno zapomenout, že jde jen o projekci.</p>

<p>Dětem bylo čtyři nebo pět let. Všechny měly na so­bě jen tenkou bílou bederní zástěrku, která jim kryla genitálie. Byli to čtyři chlapci a čtyři děvčátka. Dvě děti byly černé, dvě bílé rasy s modrýma očima a světlými vlasy, dvě orientální a poslední chlapec a děvče, nesporně dvojčata, vypadali jako směs veš­kerého lidstva. Ze všeho nejdříve si Carol všimla je­jich očí. Všech osm dětí mělo velké, pronikavé, nád­herně jasné oči, které se soustředily na zářící Zemi před nimi.</p>

<p>„Světadíly této planety,“ říkal malý černý chlapec, „byly kdysi spojeny dohromady v jediném ohromném zemském masivu, který sahal od pólu k pólu. To bylo poměrně nedávno, asi před dvěma sty miliony let. Od té doby pohyb desek, na nichž se jednotlivé zemské masivy rozkládají, zcela změnil konfiguraci povrchu. Tady například vidíte, jak se indický subkontinent před sto miliony lety odtrhává od Antarktidy a pohy­buje se napříč oceánem k eventuální srážce s Asií. Právě tahle srážka a následné vzájemné působení de­sek vyzvedlo Himálaj, nejvyšší horstvo na planetě, do jeho nynějších výšek.“</p>

<p>Zatímco chlapec povídal, elektronický model Země před ním demonstroval změny kontinentů, které popi­soval. „Ale jaký mechanismus působí, že se tyto des­ky a zemské masy pohybují vzhledem k sobě?“ zepta­lo se světlovlasé děvčátko.</p>

<p>„Pst,“ zašeptala Carol Troyovi do ucha. „Jak to, že mluví anglicky a znají tenhle pozemský zeměpis?“ Troy na ni pohlédl, jako by ho zklamala, a udělal ru­kama kruhový pohyb. Samozřejmě, řekla si Carol, už zpracovali diskety.</p>

<p>„...tato činnost má za následek, že materiál z pláště pod zemskou kůrou se vytlačuje nahoru. Nakonec se kontinenty oddělí. Ještě nějaké otázky?“ Černý chla­pec se usmíval. Ukázal na model před sebou. „Teď uvidíte, co se stane se zemskými masami v dalších asi padesáti milionech let. Ameriky budou pokračovat v pohybu na západ, pryč od Afriky a Evropy, jižní At­lantský oceán se tak hodně zvětší. Perský záliv se úpl­ně uzavře, Austrálie se posune na sever k rovníku a bude tlačit na Asii a Baja California i oblast kolem Los Angeles se odštěpí od Severní Ameriky a zamíří na sever do Tichého oceánu. Za padesát milionů let ode dneška začne Los Angeles klouzat do Aleutských ostrovů.“</p>

<p>Všechny děti pozorovaly měnící se glóbus s na­prostou pozorností. Když se světadíly na povrchu mo­delu přestaly pohybovat, Orientálec vystoupil trochu ze skupiny. „Viděli jsme tento jev posuvu kontinentů, který Brian popisoval, na šesti dalších planetách. Všechny byly většinou pokryty kapalinou. Zítra nám Sherry podrobněji vysvětlí síly uvnitř planety, které působí, že se mořské dno začne rozšiřovat.“</p>

<p>Z levé strany vstoupil do scény promítnutý obraz hlí­dače, a který odstranil zemský glóbus i několik dalších pomůcek. Chlapec trpělivě počkal, až hlídač dokončí svou práci, a pokračoval: „Darla a David se s námi teď chtějí podělit o projekt, na němž pracovali několik dnů. Budou hrát hudební doprovod, zatímco Miranda a Jus­tin předvedou tanec, k němuž udělali choreografii.“</p>

<p>Smíšená dvojčata se nedočkavě obrátila ke svým spolužákům. Děvčátko promluvilo: „Když jsme se poprvé dověděli o lásce dospělých a o změnách, které nás všechny čekají, až projdeme pubertou, David a já jsme se snažili představit si, jaké to bude, když po­známe novou touhu, dokonce ještě silnější než ty, kte­ré už známe. Z naší společné vize vznikla krátká hu­dební skladba a tanec. Pojmenovali jsme jej Tanec lásky.“</p>

<p>Dvě děti si sedly stranou od skupiny, téměř na bok obrazu, a začaly rychle pohybovat prsty, jako by ťu­kaly na psacím stroji v podlaze. Místnost vyplnila lehká syntetizovaná melodie, příjemná a oduševnělá. Světlovlasý chlapec a Orientálka začali uprostřed skupiny tančit. Zprvu tančil každý sám, jeden nevěděl o druhém, každý zcela zabrán do své činnosti. Chla­pec poklekl, aby utrhl krásnou květinu, jejíž červené a bílé zbarvení se v holografické projekci chvělo. Děvče si v tanci pohazovalo s velkým jasně modrým míčem. Po chvíli si všimlo chlapce, trochu ostýchavě se k němu přiblížilo a nabídlo mu, aby si s ní hrál. Chlapec se zapojil do hry s míčem, ale zajímal se pouze o hru.</p>

<p>To je kouzelné, myslela si Carol, když pozorovala obrazy dětí pohybujících se před ní s půvabem a umnou přesností. Tyhle děti jsou obdivuhodné. Ale nemůžou být skutečné. Jsou příliš pořádné, příliš se ovládají. Kde je v nich napětí, touha po střetu? Ovšem navzdory těmto otázkám ji scéna, kterou sle­dovala, hluboce dojala. Děti hrály v souladu, jako skupina, pluly z činnosti do činnosti. Jejich mluva tě­la vyjadřovala otevřenost, žádný strach. Procesu je­jich učení nebránily žádné neurózy.</p>

<p>Tanec pokračoval. Hudba mohutněla, když si chla­pec začal všímat partnerky a ta si na krátká setkání s ním dávala do vlasů jeho oblíbené květiny. Změnily se také pohyby těla, svižné, bujné odrazy počátečních fází ustoupily mírně vyzývavým pohybům snažícím se probudit a posléze škádlit rašící libido. Malí taneč­níci se dotýkali, rozcházeli a zase setkávali v objetí.</p>

<p>Carol to nadchlo. Jak by se změnil můj život, uva­žovala, kdybych tohle všechno znala ve věku pěti let? Vzpomněla si na svou bohatou přítelkyni z fotbalové­ho tábora Jessiku z Laguna Beach, s níž se v pozděj­ších letech občas viděla. Jessica byla vždycky vpředu, vždycky musela být první. Měla sexuální styk s chlapci ještě předtím, než jsem dostala menstruaci. A podívejte se, co se s ní stalo. Tři manželství, tři roz­vody, a to do třicítky.</p>

<p>Carol se snažila zastavit tok svých myšlenek, aby mohla věnovat plnou pozornost tanci. Znenadání si vzpomněla na svůj fotoaparát. Udělala první obrázky dětí, když za sebou zaslechla hluk. Chodbou se k nim blížil Nick. V ruce držel trojzubec.</p>

<p>Nick chtěl něco říct, Troy ho však umlčel tím, že si dal prst na rty a ukázal na pokračující tanec. Tempo se nyní změnilo. Dvě míšenecké děti nějak přepnuly hudbu na automat (zdálo se, že opakuje některé z předchozích motivů, ale s dalšími nástroji ve složi­tějším souzvuku) a připojily se k světlovlasému chlapci a Orientálce v tanci. Než Nick promluvil na­hlas, Carol získala dojem, že tanec teď zkoumá přátel­ství mezi původním párem a ostatními lidmi.</p>

<p>„Čeho se tohle týká?“ zeptal se Nick. V okamžiku, kdy promluvil, se celý promítaný výjev vytratil. Všechny děti, tanec a hudba v mžiku zmizely. Carol překvapilo, že cítí zklamání a dokonce i trochu zlost. „Teď jsi to zničil,“ pravila.</p>

<p>Nick se díval na vážné tváře svých společníků. „Pa­nebože,“ řekl a zvedl kolébku, „to je ale uvítání. Mů­žu se přetrhnout, abych přinesl tuhle zatracenou věc, a vy jste načuření, když se vrátím, protože jsem vám přerušil jakýsi film.“</p>

<p>„Pro vaši informaci, pane Williamsi,“ odvětila Ca­rol, „to, co jsme sledovali, nebyl obyčejný film. Ty tančící děti fakticky představovaly stejný druh, jako je v trojzubci.“ Nick na ni skepticky hleděl. „Vysvětli mu to, Troyi.“</p>

<p>„Má pravdu, profesore,“ řekl Troy. „Přišli jsme na to, když jsi byl pryč. Ta věc, kterou držíš, je balíček zárodků pro Zemi. Některé ze zygot tam uvnitř jsou, jak jim Carol říká, zdokonalení lidé. Lidé zpracovaní genetickým inženýrstvím, s většími schopnostmi než máme ty nebo já. Jako ty děti, cos viděl.“</p>

<p>Nick zvedl kolébku do úrovně očí. „Přišel jsem na to sám, že tahleta věc je balíček se zárodky. Ale co je to za kydy, že jde i o lidské zárodky?“ Pohlédl na Troye. „Myslíte to vážně, že jo?“ Troy pokýval hla­vou. Carol také přikývla. Všichni tři zírali na předmět před sebou. Carol neustále přelétala pohledem z troj­zubce do místa, kde byl obraz dokonalých dětí. „Po­řád mi to připadá nemožné,“ dodal Nick, „ale stejně tak všechno ostatní v posledních...“</p>

<p>„Tak co jsi zapomněl, Nicku?“ přerušila ho Carol. „A proč jsi přinesl tuhle věc?“ Nick hned neodpově­děl. „A mimochodem,“ usmála se, „přišel jsi o před­stavení, které člověk uvidí jednou za život.“</p>

<p>„Ten trojzubec jsem zapomněl,“ odpověděl Nick. „Když jsem si prohlížel zlaté předměty v tom válci, došlo mi, že náš trojzubec může být balíček se zárod­ky. A dělal jsem si starosti, že by mohlo být nebez­pečné...“</p>

<p>Náhlý zvuk hudby varhan zaplavující chodbu z vel­ké místnosti za nimi zarazil rozhovor. Nick a Carol pohlédli na Troye. Dal si náramek k uchu, jako by mu naslouchal, a široce se zazubil. „Myslím, že je to pěti­minutové varování,“ řekl. „Měli bychom se rozloučit a vypadnout odsud.“</p>

<p>Trojice návštěvníků se otočila a šla chodbou do místnosti s válcem. Když tam dorazili, Carol a Troy na protější straně místnosti s úžasem spatřili postavu v modré a bílé gumové nepromokavé kombinéze. Klečela zbožně hned u válce.</p>

<p>„Ach, jo,“ zasmál se nervózně Nick, „zapomněl jsem vám říct. Přišel se mnou podplukovník Win­ters...“</p>

<p>Podplukovník Winters se cítil ve vodě docela dobře, přestože se už pět let nepotápěl. Nick postupoval vol­ně, plaval těsně vedle něho a užíval nouzový náústek připojený k zásobníku vzduchu na podplukovníko­vých zádech. Přes pocit naléhavosti si Nick pamato­val, že Winters je v podstatě zase nováček, a nesnažil se první část potápění uspěchat. Když však Winters několikrát odmítl následovat Nicka blíž ke světlu v oceánu, popudilo ho to.</p>

<p>Naposled se z nouzového náústku zhluboka nade­chl a chytil Winterse za rameno. Gesty mu vysvětlil, že projde umělou hmotou, nebo co to vlastně je, před světlem a že Winters ho může následovat, bude-li chtít. Podplukovník mu zdráhavě podal ruku. Nick se okamžitě obrátil a protáhl Winterse membránou, kte­rá oddělovala kosmickou loď od oceánu.</p>

<p>Během pádu na vodní skluzavce v plavidle se Win­ters zcela vyděsil. Projevilo se to tak, že ztratil orien­taci a měl velké potíže, aby se po dopadu do bazénu postavil. Nick už z bazénu vylezl a dychtil najít své přátele. „Podívejte,“ řekl, jakmile upoutal podplukov­níkovu pozornost, „teď vás na chvíli opustím.“ Uká­zal na východ na protější straně místnosti. „Budeme ve velké místnosti hned na druhé straně té zdi.“ Pak odešel a zlatý předmět z člunu nesl v ruce.</p>

<p>Winters zůstal sám. Opatrně se vytáhl na břeh bazé­nu a úhledně složil své vybavení vedle ostatních potá­pěčských výstrojí. Rozhlédl se po pokoji a všiml si zakřivení bílých a černých panelů. Pocítil také blíz­kost stropu. Podle Williamse, pomyslel si, jsem právě v části mimozemské kosmické lodi, která se dočasně zastavila na Zemi. Zatím, až na ten pozoruhodný jed­nosměrný vstup, který jsem neměl čas si vůbec pro­hlédnout, nevidím žádný důkaz mimozemského pů­vodu...</p>

<p>Uklidněn vlastní logickou úvahou přešel přes míst­nost k protější stěně a do tmavé chodby. Avšak právě nalezený pocit pohody se mu zcela rozpadl, když vkročil do místnosti, jíž dominoval obrovský válec se zlatými předměty vznášejícími se ve světlezelené ka­palině. Prohnul záda a zíral na klenuté chrámové stro­py vysoko nad hlavou. Potom se přiblížil k válci.</p>

<p>Winters si okamžitě uvědomil spojení mezi trojzub­cem, který držel Nick, a předměty ve válci. To musí být další balíčky se zárodky určené pro jiné planety, pomyslel si a jeho břitká logika se ztratila v rychlém skoku víry. S metr osmdesát vysokými mrkvemi a kdoví čím jiným k osídlení několika miliard světů v samotné naší galaxii.</p>

<p>Podplukovník obešel válec jako ve snu. V mysli mu neustále znělo to, co mu řekl Nick bezprostředně před ponořením, a opakoval se úžasný výjev, jehož byl svědkem, když se tvor připomínající pavouka zmenšil a skočil do zlatého předmětu. Tak je to všechno prav­da. Všechny ty věci, které vědci říkají o možnostech existence nespočetných davů živých tvorů tam kdesi mezi hvězdami. Na chvíli se zastavil a napůl naslou­chal divným zvukům za stěnami. A my představuje­me jen několik z mnoha a mnoha božích dětí.</p>

<p>Varhanní hudba podobného zabarvení jako ta, kte­rou slyšela Carol, když sama dohrála Tichou noc, ale hrající jinou melodii, se nyní rozezněla a rozléhala u vzdáleného stropu nad ním. Připomněla Wintersovi kostelní hudbu. Zachoval se pudově. Poklekl si před válec a sepjal ruce k modlitbě.</p>

<p>Hudba zaplavila celou místnost. Winters však v hlavě slyšel úvod k doxologii, krátký hymnus, který slýchával osmnáct let každou neděli v presbyteriánském kostele v Columbu v Indianě. V mysli se viděl, jak je mu opět třináct a sedí vedle Betty, oděn do svého hábitu zpěváka kostelního sboru. Usmál se na ni a společně povstali.</p>

<p><emphasis>Chval Boha, zdroj požehnání všeho</emphasis>.</p>

<p>Kostelní sbor pěl první sloku chvalozpěvu a Win­tersův mozek zaplavil sestřih vzpomínek z doby, kdy mu bylo kolem deseti, sled intuitivně chápaných ob­razů jeho nevinné a nepoznané blízkosti k otcovské­mu Bohu. Tomu Bohu, který byl ve zdi za jeho poste­lí, nebo právě nad střechou, nebo nanejvýš v mracích letního odpoledne nad Columbem. Viděl tam osmile­tého chlapce, který se modlí, aby jeho otec nezjistil, že to byl on, kdo zapálil prázdnou parcelu naproti Smithovu sídlu. V jinou dobu, v deseti letech, Vernon proléval hořké slzy, když držel v rukou svého mrtvé­ho kokršpaněla Runtiho a prosil všemohoucího Boha, aby přijal duši mrtvého psa do nebe.</p>

<p>Noc před velikonočním představením, poprvé, kdy Vernon představoval Krista v Jeho posledních hodi­nách, jak vleče kříž ke Kalvárii, nemohl jedenáctiletý chlapec usnout. Jak noc ubíhala, začal Vernon pani­kařit, bál se, že bude mít okno a zapomene svůj text. Ale pak věděl, co má udělat. Sáhl pod polštář pro ma­lý výtisk Nového zákona, který tam měl vždy uložený ve dne v noci. Otevřel jej v Matoušově evangeliu, ka­pitole 28. „Jděte ke všem národům,“ četl, „a získávej­te mi učedníky, křtěte je...“</p>

<p>To stačilo. Pak se Vernon pomodlil, aby usnul. Je­ho přátelský otcovský Bůh mu seslal obraz malého chlapce - jeho samého, jak další den při představení předvádí úchvatný výkon. Obraz ho utěšil, takže usnul.</p>

<p><emphasis>Veleb jej vždy každý pozemský tvor</emphasis>.</p>

<p>S druhým veršem chorálu, znějícím mu v uších, se místo jeho myšlenkové montáže změnilo na Annapo­lis v Marylandu. Stal se z něho mladý muž ve dvou posledních letech univerzitního studia na Námořní akademii. Obrazy, které mu zaplavily mozek, pochá­zely ze stejného místa vedle překrásné protestantské kaple uprostřed univerzitního městečka. Buďto do ní vcházel, nebo z ní vycházel. Šel ve sněhu, v dešti, v horku pozdního léta. Splní svůj slib. Uzavřel s Bo­hem dohodu, jakýsi obchod, ty udělej svůj díl a já udělám svůj. Už nešlo o jednostranný vztah. Život teď vážného mladého námořního kadeta z Indiany naučil, že tomuto Bohu musí něco nabídnout, aby si zajistil dodržení dohody z Jeho strany.</p>

<p>Dva roky navštěvoval Vernon pravidelně kapli, alespoň dvakrát týdně. Nevěnoval se tam opravdu po­božnosti, dopisoval si se světským Bohem, který četl New York Times a Wall Street Journal. Diskutovali spolu o věcech, Vernon mu připomínal, že vytrvale plní svou stranu dohody, a děkoval mu, že On plní svou část. Ale ani jednou nemluvili o Joanně Carrové. Na ní nezáleželo. Celá záležitost se týkala jen kadeta Vernona Winterse a Boha.</p>

<p><emphasis>Veleb ho nad celý andělský sbor</emphasis>.</p>

<p>Podplukovník podvědomě sklonil hlavu téměř až k zemi, když uslyšel třetí verš chorálu. V srdci znal další zastávky na své duchovní cestě. Nejdříve dlel daleko od pobřeží Libye, pronášel v modlitbě ta hroz­ná slova požadující smrt a zničení Kaddáfího rodiny. Jak poručík Winters dospíval, změnil se i Bůh. Stal se z něho představitel výkonné moci, prezident něčeho většího než národ, admirál, soudce, něco vzdáleného, avšak v čase skutečné potřeby stále dosažitelného.</p>

<p>Ztratil však svou všeodpouštějící podstatu. Stal se přísným a soudícím. Zabití malé arabské holčičky ne­bylo totéž jako spálení prázdné parcely proti Smitho­vu sídlu. Wintersův Bůh ho nyní činil osobně odpo­vědným za všechny jeho činy. A existovaly jisté hříchy, jež stály téměř za hranicí odpuštění, jisté skut­ky natolik ohavné, že člověk může čekat týdny, měsí­ce, dokonce i roky v předpokojích Jeho soudu, než On vyslechne jeho prosbu o milost a odpykání.</p>

<p>Podplukovník si opět připomněl jak Ho zoufale hle­dal po tom hrozném večeru, kdy seděl na pohovce vedle své ženy a sledoval videonahrávky reportáží o bombardování Libye. Byla na něho tak hrdá. Nahrá­la všechny úseky zpráv stanice CBS, které se zabýva­ly událostmi v severní Africe, a pak ho překvapila tím, že mu je celé přehrála nazítří po jeho návratu do Norfolku. Až tehdy si Winters plně uvědomil celou hrůzu toho, co provedl. Když kamera ukazovala pří­šerný výsledek těch řízených střel, které odpálila jeho letadla, málem se pozvracel. Vyklopýtal do nočního vzduchu, sám, a bloumal až do rozednění.</p>

<p>Hledal Boha. Po další tři léta se tento rituál tucet­krát zopakuje a opět bude celou noc bloumat, střída­vě se modlit a chodit, doufat, že objeví nějaké zna­mení, že On naslouchá jeho prosbám. Hvězdy a měsíc nad ním byly v těchto nocích úžasné. Ne­mohly však darovat prominutí, nemohly uchlácholit jeho ztrápenou duši.</p>

<p><emphasis>Chval Otce, Syna i Ducha Svaté</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>o</emphasis>.</p>

<p>A tak se pro podplukovníka Winterse Bůh stal čer­notou, prázdnotou. Při těch vzácných pozdějších pří­ležitostech, kdy se bude modlit, neměl už v mysli žádný myšlenkový obraz Boha, vůbec žádnou Jeho představu. Měl tam jen černotu, temnotu, prázdno. Až do tohoto okamžiku. Jak tady vedle válce klečel, sly­šel konečnou větu chvalozpěvu a prosil Boha, aby mu odpustil jeho pochybnosti, jeho touhu po Tiffani Tho­masové a všeobecný nedostatek směřování, v jeho mysli došlo k výbuchu světla. Bůh k němu mluví! Bůh mu nakonec dává znamení!</p>

<p>Nešlo o znamení, které Winters hledal, ne o důkaz, že On podplukovníkovi konečně odpustil a přijal jeho pokání, ale o něco mnohem lepšího. Výbuch světla ve Wintersově mysli byla hvězda, solární výheň slučují­cí vodík na helium. Jak se jeho myšlenková kamera rychle vzdalovala, rozeznával Winters planety kolem této hvězdy a znaky inteligence na několika z nich. V dálce se vznášely další hvězdy a další planety. Mi­liardy hvězd v této galaxii samotné a ohromná prázd­na mezi galaxiemi, další obrovské shluky hvězd a pla­net a živých tvorů sahajících do nepochopitelných vzdáleností ve všech směrech.</p>

<p>Wintersovo tělo se otřásalo radostí a oči se mu zali­ly slzami, když si uvědomil, jak kompletně Bůh od­pověděl na jeho modlitby. Nebylo by pro Něj dosta­tečné, aby Wintersovi prostě vyjevil, že mu odpouští. Ne, tento Pán všeho představitelného, jehož říše zahr­nuje chemikálie povznesené k vědomí na milionech světů v ohromném a nespočítatelném Vesmíru, tento Bůh, který je opravdu všemohoucí a všudypřítomný, šel hodně za jeho modlitby. Ukázal mu jednotu ve všem. Neomezil se pouze na záležitosti jednoho indi­vidua na malé a nevýznamné modré planetě obíhající kolem obyčejného žlutého slunce v jednom ze spirá­lovitých ramen galaxie Mléčné dráhy. Ukázal Winter­sovi také, jak jsou tyto druhy a jejich zásobárna inteli­gence a duchovna spojeny s každou částí každého atomu v Jeho nádherné říši.</p>

<p>Když Nick kráčel napříč místností k podplukovníku Wintersovi, zvyšovala se amplituda i frekvence pře­rušovaných zvuků za stěnami. Na vzdálené straně válce, vedle jednoho většího podpůrného stroje, se otevřely dveře a do místnosti jimi vstoupily dva kober­ce, které se pohybovaly jako píďalky. Okamžitě je ná­sledovali dva hlídači a čtyři plošiny na pásech. Ploši­ny nesly kupy stavebních materiálů. Každý hlídač vedl dvě plošiny do rohu místnosti, kde se jal budovat bezpečné ukotvení pro válec.</p>

<p>Oba koberce se ve středu místnosti postavily proti Nickovi. Stály na jednom konci a nakláněly se smě­rem k východu do oceánu. „Říkají nám, že je čas, abychom šli,“ vysvětlovala Carol, když došla s Troy­em k Nickovi.</p>

<p>„Rozumím tomu,“ odvětil Nick. „Ale ještě nejsem k odchodu hotov.“ Otočil se k Troyovi. „Má vůbec tahle hra klávesu X?“ zeptal se. „Potřeboval bych přerušení.“</p>

<p>Troy se zasmál. „Myslím že ne, profesore. A neexi­stuje způsob, jak hru uložit a zkusit si ji znovu.“</p>

<p>Nick vypadal, jako by hluboce přemýšlel. Koberce neustávaly v náznacích. „Pojď, Nicku,“ chytila ho Ca­rol za ruku. „Půjdeme, než se rozzlobí.“</p>

<p>Znenadání se Nick odhodlaně vydal k jednomu ko­berci a podával mu zlatou kolébku. „Tady je,“ řekl, „vezměte si ji a dejte ji k těm ostatním, do válce, kam patří.“ Koberec ustoupil a zkroutil hořejšek od strany ke straně. Pak svislé strany přiblížil k sobě a ukázal na Nicka.</p>

<p>„Abych vyložil tohle gesto, k tomu nepotřebuju ná­ramek,“ poznamenal Troy. „Koberec ti jasně říká, abys vzal trojzubec s sebou do člunu.“</p>

<p>Nick přikývl a chvilku mlčel. „Je tahle jediná?“ ze­ptal se Troye. Troy otázce neporozuměl. „Je to jediný balíček zárodků pro Zemi?“</p>

<p>„Myslím, že ano,“ odpověděl po chvilkovém váhá­ní Troy. Hleděl na Nicka s tázavým výrazem ve tváři.</p>

<p>Hladina aktivity v místnosti mezitím podstatně vzrostla. Když se podplukovník Winters pomalu blí­žil k trojici uprostřed změti a chaosu, hlídači a plošiny pokračovali ve stavbě v rozích, za stěnami bylo slyšet pohyb zařízení a varhanní hudba neustále sílila a na­bývala na výhrůžnosti. Navíc se ze stropu nad nimi rozprostřela obrovská ponožka nebo jakási přikrývka lemovaná měkkým poddajným materiálem a pomalu se snášela na válec. Podplukovník Winters civěl ko­lem sebe s neskrývaným úžasem. Ještě s vyrovnaným uspokojením v srdci vyvolaným krásou a intenzitou svého zjevení, nevěnoval příliš pozornosti rozhovoru vedle sebe.</p>

<p>„Musí si vzít tuhle věc s sebou,“ říkal Nick s pře­svědčením Carol a Troyovi. „Nechápete to? Teď, když vím, že jsou uvnitř lidské zárodky, je to ještě dů­ležitější. Naše děti by neměly šanci.“</p>

<p>„Ale ony byly tak krásné, tak chytré,“ namítala Ca­rol. „Neviděl jsi je, jak jsme je viděli my. Neuvěřím tomu, že by kdy někomu nebo něčemu ublížily.“</p>

<p>„Neměly by v úmyslu nás zničit,“ tvrdil Nick. „Pro­stě by k tomu došlo.“</p>

<p>Koberce začaly poskakovat nahoru a dolů. „Já vím, já vím,“ řekl Nick a opět jim podával kolébku. „Chce­te, abychom šli. Ale nejdřív, prosím, mě vyslechněte. My jsme vám pomohli, teď vás žádám, abyste po­mohli vy nám. Bojím se, co může být v tomhle balíč­ku, bojím se, že to může ohrozit choulostivou stabili­tu naší planety. Náš pokrok jako biologického druhu byl pomalý, přerývaný, s téměř tolika kroky vzad jako vpřed. Ať je tam cokoliv, může to ohrozit náš budoucí vývoj. Nebo jej možná úplně zarazit.“</p>

<p>Činnost v místnosti se nezmírnila. Netrpělivé ko­berce, které teď střídavě přecházely k východu, pro případ, že hloupí lidé ještě nepochopili jejich vzkaz, nedávaly najevo žádnou známku reakce na Nickův proslov. Nick hleděl prosebně na Carol. Vrátila mu upřený pohled a usmála se. Po chvilce přišla k němu a vzala ho za ruku. Když promluvila, jejich oči se na okamžik setkaly a Nick spatřil v jejím pohledu nový výraz, něco co se blížilo obdivu.</p>

<p>„On má pravdu,“ pravila Carol směrem ke dvěma kobercům. „Nepromysleli jste si dost pečlivě výsle­dek té vaší mise. Dříve nebo později se vaše speciální embrya a lidé z této planety dostanou do kontaktu a dojde ke katastrofě. Jestliže pozemšťané najdou váš balíček zárodků v počátcích vývoje vašich dokona­lých lidí, jsem si jistá, že se budou cítit nuceni jej zni­čit. Jakou jinou reakci lze očekávat? Rozsah hrozby nemusí být plně znám, ale dá se snadno usoudit, že tvorové upravení genetickým inženýrstvím pokroči­lých mimozemšťanů mohou představovat pro domo­rodé druhy této planety gigantický problém.“</p>

<p>Troy stál hned za Nickem a Carol a pozorně naslou­chal, co Carol říká. Kolem něho pokračovaly přípravy ke startu. Hlídači a plošiny dokončili stavbu dvou pá­rů podpěr, které se při startu připojí k válci, aby zmír­nily jeho vibrace. Zlaté kolébky ve válci už nebylo vi­dět. Pokryv se snesl téměř k podlaze.</p>

<p>„...Takže pokud si tenhle zlatý balíček nevezmete s sebou, abyste jej třeba dali na jinou planetu, která ještě nedosáhla inteligence, dojde ke zbytečné smrti. Buďto vaše embrya zahynou před dosažením dospě­losti, anebo schopnější tvorové, které jste genetickým inženýrstvím zdokonalili, nakonec pohltí, pokud pří­mo nezabijí, domorodce, jako jsme my. To se stěží dá považovat za přiměřenou odměnu za naše úsilí ve váš prospěch.“</p>

<p>Carol přestala mluvit a pozorovala čtyři podivné provazce, které se vysunuly z hořejšku válce a z místa blízko dna, vrtěly se vzduchem a nakonec se připojily ke vzpěrám v rozích místností: Koberce jevily stále větší vzrušení. Dva hlídači skončili dohled nad pří­pravami ke startu. Náhle se otočili ke čtyřem lidem a vydali se k nim.</p>

<p>Carol silněji sevřela Nickovi ruku. „Je snad pravda, že náš přirozený vývoj je pomalý a ne zcela uspokoji­vý proces,“ pokračovala a do hlasu se jí vkrádal strach, když se k nim blížili obávaní hlídači, „a je ur­čitě pravda, že my lidé tady děláme chyby. A to jak jednotlivci, tak i skupiny. Nemůžete však přehlédnout skutečnost, že tenhle nedokonalý proces vytvořil nás a že jsme měli dostatek prozíravosti, nebo soucitu, ne­bo jak tomu chcete říkat...“</p>

<p>„Přestaňte!“ zakřičel Troy. Vzal Nickovi z ruky ko­lébku a skočil přímo do cesty jednomu z výhrůžných hlídačů. Stál jen několik centimetrů od dvou vířících hrozivých tyčí s řeznými nástroji na koncích. „Pře­staňte!“ vykřikl nanovo. Jako zázrakem veškerá čin­nost ustala. Koberce a hlídači stáli bez hnutí, hluky ve stěně utichly, dokonce i varhanní hudba zmlkla. „Z nás všech,“ řekl hlasitě Troy s hlavou zvrácenou a namířenou ke stropu, „toho já vím nejvíc, čeho se vaše mise týká. A nejvíc můžu ztratit, když doporu­čím, abyste tuto její část neprovedli. Ale já se svými přáteli souhlasím.“</p>

<p>Troy sundal svůj náramek a pak dramaticky vrazil náramek i kolébku dovnitř hlídače. Měl pocit, jako by nořil ruku do díže s horkým chlebovým těstem. Pustil oba předměty a vytáhl ruku. Hlídač se nehnul. Nára­mek a kolébka mu zůstaly uvnitř těla, kde je Troy ne­chal.</p>

<p>„Od samého začátku jsem si uvědomoval, že nára­mek, který jste mi dali, mi umožňoval mít zvláštní schopnosti, nadání, které mi přirozeně nepatřilo. Po­chopil jsem, i když jsem neznal podrobnosti, že za svou pomoc budu dostávat značnou a neustávající od­měnu. A myslel jsem si, že konečně, konečně, se Troy Jefferson stane někým jedinečným na tomto světě.“</p>

<p>Troy přešel kolem užaslého podplukovníka Winter­se, který sledoval jednání s pokojným odstupem, a za­stavil se vedle Nicka a Carol. V místnosti se rozhosti­lo naprosté ticho. „Když byl můj bratr Jamie zabit,“ začal opět tiše Troy, „přísahal jsem, že udělám, co bu­de v mých silách, abych zanechal svůj otisk na spo­lečnosti. Během těch dvou let, kdy jsem se toulal všu­de po zemi, jsem trávil většinu času sněním. Všechny mé sny měly stejný závěr. Objevím něco nového, co otřese zemí, a přes noc se stanu bohatým a slavným.“</p>

<p>Troy rychle políbil Carol a mrkl na ni. „Miluju tě, anděli,“ pravil. „A vás taky, profesore.“ Potom se oto­čil směrem k pokrytému válci. „Když jsem odsud ve čtvrtek odpoledne odcházel, byl jsem tak vzrušený, že jsem se nedokázal ovládat. Pořád jsem si říkal: Sakra, Jeffersone, je to tady. Staneš se nejdůležitějším člově­kem v celé historii toho podělanýho světa.“</p>

<p>Odmlčel se. „Ale během těchhle posledních tří dnů,“ pokračoval, „jsem se naučil něco velmi důleži­tého. Že totiž proces je důležitější než konečný výsle­dek. Že podstatné a cenné je to, co se člověk naučí, zatímco sní nebo plánuje nebo pracuje k cíli, ne dosa­žení samotného cíle. A proto musíte teď udělat, oč vás mí přátelé žádali.</p>

<p>Vím, že jste se mi v posledních několika minutách snažili vysvětlit, prostřednictvím náramku, který jste mi nabídli na celý život, že noví lidé, které zde zane­cháváte, povedou nás primitivní tvory do smělé a nádherné éry. To může být pravda. A já souhlasím, že by se nám hodila jistá pomoc, že náš druh je plný předsudků, sobectví a různých dalších problémů. Ale nemůžete nám prostě dát rovnou hotové odpovědi. Bez prospěchu z úsilí zlepšit se, bez procesu překoná­vání svých vlastních slabostí nedojde u nás lidí k žád­né podstatné změně. Nestaneme se lepšími. Stanou se z nás druhořadí občané, přisluhovači v budoucnosti, kterou jste si představili a navrhli. Tak si odvezte své perfektní lidi pryč a nechte nás, abychom to zvládli sami. Zasloužíme si šanci.“</p>

<p>Chvíli po Troyově projevu se v místnosti nic nepo­hnulo. Pak sebou hlídač před Troyem trhl do strany a dal se do pohybu. Troy se zapřel a očekával útok. Hlídač však postupoval vedle válce směrem k výcho­du. Uvnitř těla mu bylo ještě vidět náramek i kolébku.</p>

<p>„Dobrá, parto,“ vykřikl šťastně Troy. Nick a Carol se objali. Troy vzal podplukovníka Winterse za ruku. Když už odcházeli, všichni se otočili, aby se naposled rozhlédli po velké místnosti. V tomto závěrečném po­hledu každý z nich viděl pokoj ve světle svých úžas­ných zážitků. Za stěnami opět zazněl hluk. A koberce, plošiny a hlídač opouštěli místnost dveřmi vedle po­krytého válce.</p>

<p>Stáli na palubě člunu pouze tři nebo čtyři minuty, když voda pod nimi začala bouřit. Všichni čtyři za­chovávali podivný klid. Zklamaný poručík Ramirez přecházel po palubě a snažil se někoho přimět, aby mu řekl, co se pod vodou událo. I podplukovník Win­ters ho v podstatě ignoroval a jen vrtěl hlavou nebo na všechny otázky dával jednoslabičné odpovědi.</p>

<p>Byli si jisti, že kosmická loď co nevidět odstartuje. Neuvědomili si, že nejdříve jemně vyklouzne z jejich oblasti, aby je nezaplavila ohromná vlna, než se vyno­ří z vody a zamíří do oblak. Voda se bouřila několik minut. Všichni propátrávali oceán, aby zahlédli plavi­dlo.</p>

<p>„Hleďte,“ vykřikl vzrušeně podplukovník Winters a ukázal na ohromného stříbrného ptáka letícího k ob­loze asi pětačtyřicet stupňů od vycházejícího slunce. Stoupal nejdříve pomalu, ale pak značně zrychloval. Nick, Carol a Troy se pevně drželi za ruce, když sle­dovali podívanou, která v nich vyvolávala bázeň. Winters došel k nim a zůstal stát. Po třiceti sekundách plavidlo zmizelo v oblacích. Celou dobu nezaslechli žádný zvuk.</p>

<p>„Fantastické,“ pronesl nadšeně podplukovník Win­ters.</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p>[*]) (E. E. Cummings, americký básník, který neuznával interpunkci a psaní velkých písmen - pozn. překl.)</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAY4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD558bTj/hIZ0XHy4B4745r
k3cHoK6bxuAniq8QdmxXLn1717jOWOw3PNBNGO9J36VJYo5NGTnjpQOKTmgAOKPwpSOmeKS
gBQR6dKMn2pB7UnQ0AOzRkdCKb3NLQAp56ikGe9Hel7UDE70dulLSGgABwOlKDjmj2zSUAK
f5UcelITmigBeKAcUmeKXjNAhdx9aAc9qTNAzjrTGKcd6OKQcUHsaBDs0EY6Ug4HP5UdT6U
AKDik75oNH8qADPOMUZ7jtRRSGJmjPpRR70ALnpS5z9KTNAJ6UxAST1FKWJPSjPekzzQAu7
2pd3PSm54peh5oAMjNHrSdaXFABnGc0A5HApD9aUMR0NAC555Wjn0pOc9c0ZIpiHAf7NJgZ
+7RubuaPegBGAPYVSkCrIRsFX8KV68j2rPn4lPOPrWNXYuJ1fixt3ia95JxKRk96we/Wtnx
CyHxJeM6kqJSCM4NYpxngYH8q2e5nHYXBxikwNuDS/LtGAQe/PWm5pFC4646Unal9aTvjtQ
AcjpQemaKKQCdKXANGCeAKB+dABj0oxRR60DDnHvSiij2p3EB60uPam0p96Qw9KKQfWk5zQ
AtLikooAOcUtJRQAUpHFJx60dfWgBce9FHSk7UALgnpS9/Wk7daSmAuCaO1HpRSAM0CjNFA
Bj0pe1JwfrS9qYB70dO1J+FAPHPNAhxzikxR9aOKADp2pRzSUo6UwAjrRijFGPSgYnfPrS4
4oP1pKQhRnHSigUUxAc9xR2o6npml4IwaYCfjVG5x5nJq/waoXP+t5FYVvhLjudH4hV18QX
wcYbzmz+dZHtmtfxBIZtfvZGABaUnHpWSa3ZnHYTJBz+lHvSZ5pR78VJQoPGKbkUvUCj8qA
EoApSSxyTk0oHekwAD8KafenEU0ikmAUYPqKUZIoxTASlxzS4FKAO5pANIoPB5pxGBnHFJz
mmhjfajv0pSKMc0AJzSc4pxFJQwClzmkxR+FAABS44xSgHFLilcQ3vSU4im98UxhzjiloHW
gdKYBijBx0p4FIaQhvtSmjHOcUEcUDEpefwpAKKYDufXrTc5pcccUKMg9OKBByTzRR2oIou
AZo7elGRR1oC4ppMnNFGeaAFpDQDRn2pgAPFLjjOabnNOpiFB9aVlwTjJAPXFNpQeMUAB6c
Vn3P+tNaB6Vn3P8AraxrfCVHc6DWwy61dq2d3mNn86zM+vNa2vndrt66kYMzHj61k59q2e5
EdhO9L+FIRzmnDpUlCA80NgY55pTim45oAB1p4Ge9Mr3n4AfDLw148t9evvFFlJdW9o0cUA
SUx4Ygljx14xXl5nmNLLcNLFVr8sbbb6u3kXCDqS5YnheKYQK+5x+zp8KGxnQ7oD2vHr468
baEnhnx/rugRAiKxunijycnZnK/XgivIybiTCZvUlSw6knFX1SWm3Rs0q0J0knI50D8qAOT
ThwOlXdH0q913W7PRtMiEt7eyiGJCwUMx6ZJ6V9NKahFzk7Jbsw30KWBilxyOK9k1v8AZ78
S+GPAWp+Kde1eyiNhD5v2S3zIzHIGC3AHX3roPgx8G/B3xA8Bz6zrdxfLex3bwlbacKAoAI
yMdea+drcSZdSwssZGfNCMuVuKvq9fI2VCbly21Pns5wQScdaaVr1P41+AND+HnizT9K0KW
6kguLTz3Ny4chtxHBx04ry7vXr4HGU8bh4Ymj8MtVfczlFxbixmOvNKBzS7eDS4yBXaSMx1
pe1O7UmOKAGdB1oHWg0DuTVAPx8vSjBr6I8Cfs0XOtaHa6x4s1mXTVukEsdnbRhpAhGQWY8
An0FdXqH7Kfhx4CNM8UalbT4+U3EaSL+Qwa+NrcY5RRqulKo3bS6Ta+//ACOlYWq1ex8lnp
TO9dz8RPhn4g+G+p29rrD29xb3QY21zA3EgHXKnlSMjrXD845r6nC4mjiqUa9CXNF7NGEou
Lsw70o60mea1PD+hap4m1+00LRbU3N9dvsjTOB6kk9gByTW1SpGnBzm7JatiSb0Rn98c00+
lfTmmfspStaq+teMBHckfNHaW25VP+8x5/KsrxB+y14is7Zp/DWv22qsoz9nuE8l29geRn8
q+Vhxdk85+zVb5tNL77WN/q1VK9j55x0oOeRXrPgD4G6345h1jfqsOjXOk3X2Se3uIi7b8Z
PQ1k/E74WX/wAMbjTYr7VrfUf7QR2UwxsuzaR1z9a9SnnWBqYr6lConU7a9r72ttruQ6U1H
na0POh1pcH0pe9O7HivYMhmPwo7U89uKCePpQFxooPGK9j8Nfs8+L/E/hfT/ENhqmlx21/E
Jo0ldwyg+uBXnXi3wvfeDvFV54d1OWGW7tCod4CShyM8Z+teZhs1wWKrSw9CopTje67Wdn+
JcqcopSa0MDHGKMHtTsdTSgcV6lzMZikNPINNINNDuJ24ooH1oJpgJxilOPSkpe1AhaMdMU
dqUHA9frTARunaqF198c9qvn7tZ91nzefSsK/wlR3Oi1zb/bN3t6eacVl54xV7VG3alOTyS
5ql15xW73IWwlGeOtB6ZpcYODUjEAzk0pGF4p23GaZ1FA0A65xX23+zRpAsPg9BeMm2TU7u
ScnHVQdo/lXxCc7Tgc9q/Rj4f6dH4c+Ffh+wmxCtrp6PKTxtJXcxP5mvzTxBxHJgKdBbzl+
CX+bR34KN5uXYq/DrxOfFFhr07S+Z9j1m5tV5+6it8o/Kvmf47aPaWP7Q9tcagoXTtU+zTT
luFK7gj5/KvpvwPqPw6uv7Rg8A3WnSbpPtF4ljnl2/jbPc4rxP9q/STjwvripxuks3bH0Yf
1r4/hyqqOeukoumqicbPRq6v+a0Oium6N97Hp83wH+FF1ayC38MRRCVP3c0cz5XI4Yc/jXE
6n4G8C+DPjz8OrCx0yKwgkgmYEsxaadf9WzHuc5r3GGV7bwfHPHjfDp4dfqIsivhn4carqW
s/Hfwze6pfz3lxJqQYvNIXPOTxnpVZBDG4+niatXEScKcJaNt3vGS79LXCtyQcUo6s+3vF8
XhufwhqUPjCRI9BeMC7Z2KgLkdSORzjpXjn7NsenR3PjyPR2DaaupILYhiQY8NtIz14xXef
HI4+B3ig/8ATBf/AENa8y/ZOP8AxT/ikk/8vUP/AKAa4cDRtw7iq3M9ZRVum8Xf16ehc3+/
ivI9R8WfDjwH4z8X2974nX7ZqEVt5cNkbnZmMEndsByeT16V4d8dPg34Y8JeF4fFXheKSxj
S4SC5tWkLoVbgMueQQa7bxmW/4a+8CBWIJsyDg9R8/Fa/7SfHwPvs/wDP3B/6Ea7Mqr4zB4
zAU415OFRRfLfRJyatbbpe5FSMJQm7aog079nb4V32kWd2ttfOLiBJN8d6xU7lByPzrh/hX
8FfAfi/wxqV5q5vJLyz1S4s/wBxclNqI2FyPXFe8fDbP/Cq/CvX/kGw/wDoNeYfs4klvH5y
f+Q0382rKGZ5isLjH9YlenKNnd/zNfK/6FOnT5oe7uef+IPhF4L0z9oDw54Iia8j0jUrQyz
b7j94X+bADY46CvRbz9mHwBJAFs7vVbeTepLtOHG3PIxjqRxmub+LH/J1fgMZwQLf/wBGNX
tXxP1y+8N/C7xFremSeVe2tsTDJjOxiQM/hmuvG5lmfLgVRxElKrBdevM1d/h9xEKdP37x2
Z8WfGHwtpHgz4n33h/QopYrGGGJ1WVy7ZZckkn3ritNQSavZRsAVa4jUj1+YU/VNX1TXNSk
1LWL+a/vZAA887bmbHTmk0rnXNO/6+Yv/QxX7LhqVShg40q0uaUY2b7tLc8xtOV1sfphGoS
FQqgBYwAPoK+X/hh8bbDQb3xRB4/16/uHlv2a03RtMEUFgwGPujpxX1COIT7J/Svij4cfCF
PiheeJbt9fbS/sF80YVYBJv3Mxz1GK/C+HKOAq4TFvMXaC5NVutXto93Y9bEOalH2e+pb+P
vxE8LePpNAbwzdzTiyEom82Ex43bcdevSvEMV6d8W/hUvwwm0mNdbOqDUFkbJh8vZtI9znr
XmJYEkAj6V+z5DDCQy+nHAycqWtm993fout+h5dZyc3z7jcZ6V7r+y9BG/xUvpmUFodOcoT
2JYA/pXhZPOR2r3n9loZ+Jmq5PI00/wDoYrDih2yfEW/l/VFYf+LE92+OniPWvDHwlutT8P
3z2N99ohiE8f3lUnnHp0qv4e+OXw7fw3pTaz4ut01L7NH9qDRsCJMDdnj1rP8A2lCF+Cdwx
5/02D+ZrynR/wBmLXdZ0PTtVh8WWESX0CTiN4HJTcMgE1+V5ZgsprZTCeZVHTfPKzS1ekdH
o9EehUlVVV+zV9Ed18CtYj1b4qfEm40+88/TLq4W6hK/dfLkBgD7ViftR2k9/wCJPBWnWqh
ri5EsUak4BZnUDntyasfs26PJoXj3x3o00yTyWHl27SIMByrkEjNR/tNXF5aeNfAlxp0Pn3
sJeSCPbu3yCRSox35xxXpUoxhxTFUHooaN/wDXrRv9TOWuG17/AKlPRf2VLp7VZfEfiyO1n
Iy0VpDvCexZiM/lVbxR+y9qOn6RPfeGfEQ1SaFC5tLiERtIAM4VgSM+xr02Lw98YPHPhS50
zxzqukeHbG/jAmisoC10q5Bxu3bVPHPWvU9B02HSfD+naVb3b3kNpAsKTyMGaRVGASR1NeX
iOJs0w0+f61Gck9YxScbetl5rT1uaRw9OSty2/M+L/hj8FLj4kaBfaomvrpZtLn7MYnty5J
wCTnIx1xXV3n7L9/p0GpXt14qheys7N7hXS3+aR1BOzBPAwBz71137Ok83/CV/ES08xvsyX
+9Ys/KGLuCQPoBWj+0B8UNY8Fw2Xh3Rbe3Z9WtpTcTTru2xn5Nqj1OTzXvYnNs5q51LL8JU
STs0rLRcqk9bX2MY0qSo88kdB+z7eXN98D9Fa5k8wxPNDGT/AAornA/CvIPFXw1v/ib+0P4
x0+w1ODTzZJFK8k0bMGyoAHHevWv2dAB8DdKA/wCe8/P/AAM16Pp2g6Vpmqapqdnbql5qko
lup85ZyBtAz2AA6V8vVzSeVZrjatDSbclHbT307/cmbqkqtOCe3/APi74i/BHV/h14ft9Yu
9ctdSS4uVtkit4mVtxBI6/Suj8Pfsw+LdU0yC91fV7PR2mQOtsyNLIoPQNjgH2qz8U/GOva
/wDHzSfCWowtZaRpeqW4itSciYlh++PrkHj0FfVHiHTrrVvD+paZY6k+m3F1E0Ud3GMtCT/
EPevpMx4hzXBYTCxqVIqdVczlZO0W1bS1tFq9DGnQpzlKy0R8o65+y74usLKW40fWrHVpIw
W+zlGhd8dhnIz7V4JPFJbzyQTxNFLGxR0cYKsDggiv0e8JaNeeHvC1jo2oa1LrNzagqb2bh
5BnIzyeg4618H/FSNIvjB4qjjQKo1CQ4Hucmvb4Sz7FZjiK2GxMlNRV1JK19bbab79zHE0Y
wSlHQ409c5pDnGcUfhSmv0Y4hO1AApOn0pwz25oAOM0uD0FJnmnc0wGnpg1n3J/fGtA5zxW
fdf641hX+EqO5ualg38zL0LHFUxgIcnk1bvQfPO8AHPIFUyO9bPchbDaXt/hSDrS4I6ikUK
fWm5xSgd6Q980AaOgz2tp4l0u6vj/osF1FJNld3yBgW478V9s/8NCfCRyVbXpTGeCps3wR6
Yx6V8KjpmlyfWvms54dwmbyhLEuS5bpWaW/yZvSrypJqPU+mPg18TPh14Pi8U/2rqCWD3+q
vNbFLZiXg/h6Dge1dP8AEb4t/CvxT4Qj02HV476QX1tN5cls/CrIC55H93NfIGaBxzXBW4R
wVXF/XZTnz3T3XS3l5dy1iZqHJZWPvP8A4Xr8I2Qxf8JTEIiNmw28mNvTHT0r470zxBp3hz
4vxeJNOh83TLLVGuIY4xjdDvOAM/7JrkcmkrpyvhnB5YqsaUpNVFZptbfJLuTUryqWb6H3l
P8AFr4O+JfD01rqniSxk067TZPa3SsrFT1DLjP5VwHwY8c/DLwh4c1m0n16y0yWfVZ3RX3Z
aAHERzg8belfJh55oz3ry4cE4OFCphlVnyTadrrp8v6sjR4qTkpWWh9Z+M/Hnw+u/jf8PvE
uneILK4itGmivbpGOIkI+Tdx0yTW38X/Hfw58S/CLXtMtfE+nX92YlktoY5TuMgYYI4+tfG
OcelGPYVrHg/CxnQqKrO9G1ttbSctdO7tp0E8TK0lbc+3fg/8AFLwfffDXR9Nvdes9O1PTr
dbeeC6kEZ+XgMueCCK19A8ZfBrQ9S1i30HXtIsJriYXF46y7UmkbPIJ4PvjivgvAPUA0vG3
oOPauStwLhKtSpNVpxU3eytbe/zXbsUsXJJKy0Pr3xlrXw91X4+eAdeGvabcRW8c/wBpuUu
R5cZQZi3HtyT9a73xn4r+Huv+Atd0m58VaTcR3NnIPLS7XczBSVxz1yBXwJgc8D8qML/dA/
CtanBdGfsf38v3Sstv5nL9fwEsU1fTcQZ2DPWnxSvDNHNHw8bB1+oORTT0x1ozX3+j0OM+/
vAHxY8JeNNAtJE1e2tNVESrc2VzII3V8YOM8MCehFauh6T4G8D21/JpElhpcN7Obm5drpcO
575J4HtX52YGQe4pzMzDDMSPck1+ZVuAaTnJUMRKEJbxtf06q9ul0d6xjsrxuz3/APaA8Z+
EPGHjHwzYabqy3lnYOUvriEEoiu652t3wAeleg/F3wn8LLL4JXN3plnpdrJBEjaZcWpXzJX
yMDI5fI65zXx9nFKXYqqliVXoCeB9B2r3lwzGnHC06FeUY0Xe3813fW1vTZ6Oxj7e/M2txn
PGetel/BLxrYeBfiXDqOrMY9Nu4WtLiUDPlBiCHPsCOa81/GgV9LjMJTxmHnhqvwyVmYRk4
tSR+iviDQvCvxL8IHSr25j1HSrhkmWS0uADkcghh0rTm1Dw94R0WFb7UbXTNPsoljUzyhdq
KMAc8npX5wW17e2Y/0S9uLYHr5MrJ/I024u7q8cPdXU1w3rNIXP6mvzT/AFAk7UpYp+zTbS
5e+/W19N7Hf9c68up9g/AVtK1DxF8QfFdneB0v9UMcRYhQ0XLhsHnnNX/jHLo2kePfht4v1
S5UQWepNby5IKIjLnefocV8XJNLFnyppI89djEZ/KlkuZ5lCzTyyqOgdywH517E+EebMHjX
XdmuW1tbcnJa9+3kZfWfc5Lf1c/RbxdoFl408F3ejyaxNZWV4qsbyzkAOwHPDdMEdav+GbT
TdM8L6Xp+j3QurC0gWGCbzA3mKvGcjrX5xrrGrLYmwXVLwWnTyBO2zHptzimR6pqcESxQan
dxRrwqJOygfQA8V4r4Bquj7B4r3U7pcum1r/Fvsa/XFfm5T7R+DXhi30LxT8Rpobh5mbWTb
4IxhQN+frlz+VcH+1foyiPw34g80+ZmSzMWOCPvg5/Svm2HWdYgaRoNWvYmkO5ylw6lz6nB
5PvSXeq6pqEaR3+pXV2iHKrPM0gU+oBPFe7heGK9DNI5lKve265d/d5d7/PYwliE6fs0j7t
+CGk/2T8E/DkccjS/aYTdEkYwXYnH4VW0rxAND+POueCLy7aSPWII9Vslk48uTG2SMexC7h
+NfEkPiTxDaW6W9rr2owQxjakcd06qo9AAeKgk1rWJtSj1OXVrx76LhLlp2Mij2bORXmz4J
nVr4irVrJ+05vs7Nu6e/R790aLFWUUlsfWH7QHhzTtN1Twz8THbyZ9Pv4Le5XbxNHu3Bs+q
4P4V654ksV8a/DzUrLRdTRF1a0ItryNsqNwypyK/Pi+8Ra/qlr9l1PW7+9g3BhFPcM65HQ4
Jq3onjTxZ4bi8rQvEV/p0f/POGYhP++TxTrcG4ieGoQWIXtKLdm1pa6aXyfr2BYqPNJ8ujP
srw18E/DWm+FrG18SrNqOqRJ/pV4t7Miu2c5HzDAFfHXj6DT7X4j+ILXSnD2MN46QsJDJlQ
f7xzn60av498aa7CYdX8U6neRMMGN5yFI9wMA1zeAK+gyPJsZgatSvjMR7Ry6a2Wt9L/wCS
sY1qsZpKMbWEpfrQOaMcV9acwmMHrml6UgpaADHtS+5o/CjB70wENZ91/ra0jjbxWbdf66u
fEfAVHc6HWSBqtwF+6HP86zCcmruou8l28j/eY5OKpHjtW73JjsJ060uc9eaQ+tAqRjqQji
jvzSkccUAN68UUfhR+FABRxmjmigA980qgE8kgUlFAxfwo49aOPWkGPWgQY70UtHFAxOfWl
o+tGOOaQBSZpaSgA6jNLSUvApiDNHUUDrijt1oAKKKD0oAO9Hej8KAM0wAGilGAfejBNIBT
6UAcikPXrR2zQMUnnijPGPSg0mM0xBmlPIpKWgBM0o45NJxRQAoo79aQUf1oAXvRgUlFABj
0pc/LR+NHQdKYhO1FL35pKYCjrS5460n1NLxQApPy81m3f+u/CtE89azrr/XVz4j4Co7mze
/69qqd60NUjCX0qJ8yo3JrPrd7krYQ9aOM8UY5o4xSGLjijNHb3oNIBOtHvS470YpBcTg4o
+tLikx1ouMDij6UY54pcYoEJ70dqXHFAX1NFwEzxmloxx0ox70AH0oHTmilx65oATjNIc07
A5oIx2xQA360tGOaMGgYUvagUvSmIbQT60pHakxxQAUd+KMUCgBcGjJoxxR+FABz2paQDkU
Y9aBhmjPPvR9aMUCFpMjuCeKOc5oxgUAAyaPr1oxyKMc5oAM0vGOtJRTAPxo70UetAgzQT+
NB6Ud+RTAPSg96XtwaB3FMBOaUUmKcAc8UAKRjp3rNuv8AXVpnlA3pwfesu6P77PtXNiPgK
jub2pjF/MCedxqh9K0NV/4/pipz8xrOPAroluRHYOaO9HPageuKkoWgn6Utbng2GO58feH7
eaNZI5NQgVkcZVgXGQR3rKrUVOnKo+ib+4aV3YwQ68AMM0pZc43DNfSusT6Nqz/F7wovhfS
rOw0OB7q0mhtwsyTBwC5fr+HQVNDdaNofxB8KfCu28B6TqGh6pZ2xuLuW233FwZUy8ok7YO
fyr5VcRNxf7l8yXNbmXw8sZXv3tJafib+w8z5kLAYBIyfetObQdbgttOuJtLuEi1T/AI8m2
Z+084+T15r3TwxYeHf+Ed1Pwl4W07Qb7xGl3ei4t9agYyXtuhYJ9nl6AqB+YrW8BWmm6Zrv
wfaPRrWW41HT7szSTAs0bq2Q6jOAwxjNTiOInTUnGn8N9Hu0oykn5J8uj1v63s40b21PmSR
WjkaOVdjoSrA8FSOoNTWthe3/AJv2GzmuvJjMsnkoX2IOrHHQD1r6B8Jnw34mfxj461DQPD
Olz6S8dlbxXkbixVmdszSKMkuenpmr+mweGY9e8T33hubS2a68H3L3yaQWNqk4bB8vdyARg
4qqvELpuUPYvmja/a7s7XXk9++glR2dz5qhiluJkhgieaWQ4VEUlm+gHWrUem6hPplxqcNj
PLZWzBJrlUJjiY9AzdATXp37PVzZwfEiUXWk296406eaKWbJMBRCSV9yOCfTpWhYX2ha38L
fF/iyPwraWMVvqdhGum208i27rn5gw3c7u5/Ku3FZrUoYmVBU7pcmt1rzyta119/39LzGne
N79/wPGHjkiCiWN49yh13DGVPQj2NIBkgKMk8ADk19P+IV8J+JP2itA8EXngvT0iSOIy3CO
26SL7PuWHbnAVcjGOeK848OeHdGk+HHiTXH09Gv7HxJaWtpOc5ijMnKjt6VjQz+M6MZ1Kbi
2oO10/jbS6+WvkOVFp6Pv+B5TLDNbzGG4heGVfvJIpVh9QeaYT7V9CfE/QtJvG+LniG6s1k
1LTtQso7W4LEGIOi7gOxzXnXxL8O6RoWmeCn0yz+yyaloiXd0ck+ZKWI3c9OMV0YDOaeLVN
crUpfcnyRn91nb1JnScb+X+djgB8p5BFB/H8a+j9H0Cz8dzfCbxXNbxfZrWKW31chAF/0UF
wWx6gd6m07wl4b8Q6G3j/U/DVnrlz4k1G4dYbjVF0+O0t1cqvljjc2Bn2rhlxJSpu06butG
k1pLmkra2W0G7trS3cv2L6M+awrFC4RtvTdjjP1pPSvoWTwvpGn/AA81jwxbTLfaY3jW0tk
lVwxaJlHy7x1wDjI9Kfe+CPhKsvj/AEyPRNUgk8IMLl7tbrLXCbuYVU8AdsnnvVx4jo3d6c
nr0ts3FJu7VtZJW1F7F9z54RHdiqIznrhQSaO4yK+jdE8JeGY/H3gnWfCUeoaDa6/ol3dvb
pceY8TIpGA7DkHHPFc1b+B/CR+D8XiKHRNR8RahcwzS3l9Y3ij+y5Ax2q8PUr6mtI8QUHJJ
wetl0um3NNPW2jg9m79LidF9/wCtDxfIOcUhHOa928X2Pw3tfhh4Etbbw/qEN/q1t5trcLO
vys0qrI0vHz55xjoKq+MPB/wr8P8AjtPBdtbeIbi+iuVkuHtj5rNEU3CCNepcnHzdsmtKOe
06lk6Uk3z9E9IOze/f8fvE6TXX+meJ96OM1698Sfh/oGh+ANN8V6Po+qaBNLfNZTadqVwsz
427lfI+6fY0zwB4B8M618O77xPq1nrWtXMd0bc2Wiunm2cYXPnOp5YH0HpW6zrDfVfrdny8
3LbS97272+d7fMPZS5uU8j9qXI5HGetesab4Q+HGi+BtL8QeO7/WZJddllWxi05VBghRtvm
SZ6nPatXSvAS+K/BfgnRtP1Vfsmo63eQrObVA6wx5O/cBuYlR90nANRUzuhT95pqKbXM00t
FJu297crXTyBUm9DxLpigfnXufiX4O6LbWlte6TaeJNLgj1ODT7gaxGi/aElfb5sRHp6H1q
HVfhX4Ghj8c6TpHiDU7jX/C8T3Z82NRbvGpHyZ6lueT61FPiHBTScb6+V7apa203kuvUboz
PExgmjjmvVNY8C+APDPh21s/EXinUYPFt1p636ww24a2iLruSNz1yema6O0+BFk2j6daXd1
rp8QajZi7Se2sd+n27FdyxySdc46ntVzz/BU4Kc20m9HyvVLdruvP/MSoybsjwfjFHHHNeg
fCPwppniv4n2Wka5c262sTlntJnKm8K5/dqR7jJ9ga7bXNA06+0LxvcaRZeFQbCO2hVdJge
QB3lKgK7nKOOAccGrxOb0qGJ+rOLv7t30XNLlX9f8GyVNuPMeFD1pOxzXqnij4eeBvDFvca
Vd/EB/8AhKbJEku7T7GTACcbkRu7KDnHfFdhrXw78AaT448E6RomqrcaleR2ubK9s2eK8ST
JM8hBHX+4PSsp59hkouMZNSTa92SVopO+2zurPYfspHz3xRgYr1tPhv4c8jVPEfjHxZD4Z0
x9VnsLKK1tTIZWRsMQuflQUh+C00WteJLK58T2sNpo9jDqUV8YyY7m3kPD+owO3PPFbf23g
1fmk18nZ6pNJ2s7NpO2wvZSPJeaOK7jx34GsfCunaDrOi+IF13SNaid4LnyDCyshwylT9av
eCvh5oPiq3sIL3x1Bp2r6m5jtdOitHuHHJAMpXhASO/auh5nho4f602+TX7Mrq173Vrq1ne
60FyS5uXqec44wRSHH0q9q2nXGj63faRdFTPZTvbyFeQWUkHHtVHHvXpxkpRUlszPYKUdxi
kFKPXpVAA45oHXPek7+tLz6UwFPTGeDWbd/wCt/CtNs46Gs26/134VzYn4C47m3qTh7+Zl6
Fiaok9quXyj7W4z/F96qZx25rd7kR2AdKUc5ptd78IPD+j+KPibZ6Nr1sbnT5LeeR0DFeVj
JB49CM1yYvExwtCeInqopt2301LjHmaijheB9K0LYatpVxb6vb29zbSWzpNFcNEQqtnKHJG
O3HrXra+EvA/jD4dWt94c0ObQ72DX4NHa4e4MrXEch++wPAPsK674g+E9Eh8G6z4fVFsrXw
/Fv0+6fXlne4kQgFHt8/KSC2B2r56pxDRVSNB02m21JO2i0V99b3Wiu7X7GvsXa9zwX/hMP
E63uuXR1KQT6+hj1FmQA3Ck5IPHHPpWzp3xa8f6V4fj0Sy10pawxmCGRoUaaGM9USQjco/G
vYPir4V8O6cL/wAf+KbJru2Om2lhpdjbuY99z5WS8hX7qj9a5238K/CjQbvwr4R8TaRqmo6
54gtoJ5tRgudiWhm+4ET+IDvXHTzXAYrDxqPDc19bKMXrGKbte1+VWX4K5bpzjK1zzrRfiV
4y0HQJNC0nUEitpN4VzbK80e/74SQjcucnODVWDx74rtLrw9PBqRjl8OKy6d+7GYQTlgf72
e+a9q0rwzHo/hfQPDqzlJ7bx69l9tiVRLtUEAgkHt26VbXwH/wmHg/UNMkmCQW/jC7mv9Sk
VfNS2jXLnIHJ9h3rKecZfGcpzox5W3d2Wt7q+2t1fTd3sHsptbnjkXxW8YQ+JrvXIprFZLy
EQXFoLOP7LMgOcNFjaeSTnrzVaT4k+K31LUdQS4tYH1CxOnSxQ2yJElueqIoGF+vWul8N6J
4B13xNrJ03wp4l1vToZRHZWtpMF2x85mmmbAXOOF4ro734Q+EbHxl4y0+8vtQi0zR9Hh1WB
lZXkj3nlDjh8cgGuypjMsoVHTqULS5Vpyxva8UlZNvRtfpexKhUaumeQeF/E2q+D/Eltr2i
SIl3AGUCRN6OpGGVh3BFaupfELXtT0nWNLMNhZ6fq80U08FnaiJFaP7uzHT39a6/xD4I8AL
pPgjxPo0utWmh67LLDdQSAXFypj/uBRyzHj8a6Dxn4D0zUvCHhnVbddX8NWo1GLSBa6yIx5
UT/wDLbCgYPru5NXUzLATrU6tSlrJtXa1Ti3ZdbtST2vbfqhezmk0mcJdfF/xXc6roesmHT
YtV0coyX0dqBLc7V2qJW/iG04xS618XvE2tafdac9lpVlY3N1FeNb2lqI1WWNt24Y9Tyc9a
6nxD8JtAX4iaJ4K0SLXtNnu7poZbzU0VoLiFV3GeFl4PQ8e4qlqXgj4cat4a16/+H+r6vLf
eHCkl1HqKKEuYi+wsmOnPasKeIyiXs5xo9rPl0inK0btXteV7dvLUpxqa6mPafGLxHDrPiP
UbzTtK1OPxCUe8s7q33wF0GFZVz1GK57xf411nxrcadPrQtxJp9t9liMEewFMkjI/HH0r27
xZ8PfhxrnxNufDMGp3OleIbnT4pLK1tLdVtYmWHdhz1LNgniuQ0f4Y+CxpHg2/8UeItStZP
Eu+BLe1hViswk2A5PRB3781OFzHKoqOJjRcZ2Vlyu9nF2t3XLFq/l6DlCpflucj4b+J/iPw
t4H1fwjpotjYapuLySKTJDuXaxQ54yKTQfiHJpfhaPw3rHhzS/EumW8rT2ceoBs2rt12lSC
VPcGuik+Hf9g2/iDUdKuV1XWvC+tJYyWVxAHilic7Y5dvc7iMg8VzPxI8O2nhf4gTaJFqTa
hcxiJr2Ro1RUnYAuiheMDOK76M8uxdWVOnBNy95vVO6S16W0krO+t/Uh88Vdklr8SdXt9Ik
0xLCwEL6zHrWEj2BZUxhFAOAnHTrTp/iXq01340uTY2obxemy6A3Yh+bPyc/zrtPGXg3wLH
8V9Q06+vZ9CsILK0aCx0qzNxNcyPGC21R0Hck+tUr/wCDMNp4y1PRV12f7Jb6E2uW8stvsl
ZQMiORCflPrXLTxmVSUZzhyuUVLVPvF77Oz5du3kNxqLRMxtL+LOq6XP4Zkj0u0kPh7T59O
gDM371ZQcs3uM9qZofxJg8PeG5rbTfCVhFrk9pJYtq4kcM0L5zuj+6WwcbqdoHw0TXPC3hP
Wjq7wv4g1htKMQhz5IA++Dnn6cVvD4N6Vc+Lj4b0zxql1c6ck8utOtqSLFIyMbQP9YxzjA7
1dWtk8JShNbXbspW92Ur3t05m9Ho27a6AlUdjnJ/iFb3ngbRNB1DwzbXWoaGBHZamZmVo4t
4fbsHBPGM1Yi+Kt7H8ZZ/iP/ZEJmuAUksxIcbGj2Ha/UHHIPaptb+GWlWN1ot3ZeLfL8Pan
JJC+o6nZPavaPGNzBozycjpjrWx4g+Hnh670zwrquieIreLw5dXg0qW8OmyQSCTGfMYMSZM
9M9BSdbKrJKLtUU09J9buUfJtx+FWd1pvqWqd9rHK+JPH9prXgtPCemeHV0uxi1A6gsjXTT
yuxXB3s3LH3/CpPAHj3R/BXl3z+Fft2tWsjSWt7HevCOR92VBw6jsKsfF3wh4V8HeKpLDw5
riXTxuI5rARtvtMIOWc8MWOTx0zUmn/Cuxbwlp2r+IPHOmeH77V4mn0+wuUYmVB0LMPuAkc
VuqmWzwEOZSVOo729/mbau7295q179GtdhWmp+a9COy+I+j3nh2LR/G3hJdfFjcy3VhJFcm
38oyNueNsD5kzzinab8WbzR9M8N2+m6PBDNoepXF+CHPlypNkNFt6gAEjOam0X4RLfeH9K1
DWvF9hoV7reTpllNC8jTjO0MzKMIGPAzUelfCO5udFg1nW/E2naBZnUZtMma6DExSxnGBj7
2T0x9TWM55M+aMtVd6e+1dqSfKtnf3k+VWv52GlU3G6r4+8NSahYXug+HNStnjvor6cXupv
Oo2Nu8uNTwqk9zk0L8TI/8AhJfH2sto7Y8WWslusYlH+jbiDknHzYxXK+M/Cl54J8ZX3hq/
niuJrVlxNF92RWAKsM9OD0r0y9+DAT4waJ4cs9P1eTw3exW7z34QtsLx7nw+MDBrSq8qo04
Tm24yg5Jtt3jFxlu3e/w2XyElUbaRzmq+OPCXiDQrS41/wtdXXimzsFsI7qO5220oVdqSSJ
jJZR2HBxWtc/FXSNW0SxuNXttfTXbGzSz22OpGGzutq7Vd0HIOOuOtchrfge40zw7ceJYbu
J9OGszaRFE2TLlDwzdsYroIvgxro8TatpF9rmlafaaRbQ3N5qVw7LBGJRlF6ZJqZU8pjBOU
mkm7ay01ScV5XaXKurVg/eXOY8AeJrfwf8Q9J8T3dtLdRWMjSPFGQGfKkcE8d61NG8dW2le
F/GemLaTG61+4huLaVSNsBSUv8w79R0q5dfBvxTFrmgaTZ3enajJryyy2s1tNuiESdZGbHC
45qr4u+FureFNB/t6PWdK17S1mFtPcaZP5gt5T0Vx2+tdM6+V4qtG805T5bb68sm4+nvX33
21Eo1IrbYt+M/FPgHxUl/4hGiarF4q1CNVmjaZfscUoADSrj5iSB06c1v3nxL8FXfinwb4x
fT9XGtaMltBcwAp5BjiBBZD1LHPtXC+E/Ad/4ss7i/XWdJ0axgkEP2jU7kRB5CMhFHUmsnx
T4a1bwd4judB1qNEvLcBiY23I6sMqynuCKUcDl85rBqbcopq3M/haSa9EraLbQOaduY74eN
PBHibQ7jQPGkGq2tpDqtxqVhdaeqNIFmbLROrcenIq7qnxY0bUY/GdvHpl1bWup6Rb6Rpce
QxijiPBkPqRzxVrWPgba2H/AAh72evzXMOt3Nva32YlDWTTIGQj1BGevpXLWfwm1/VdT11d
Ou7C20rSb57D+0NTuFtklkBwFGerH2rzqMsmrL2qm+Vaq7aSfMnon1cop+fTRlv2q0M7xD4
p0/Vvht4O8N28MyXWii4Fw7gbGLtkbfWu78F/Evwn4d8LeG4BNqOlXWlXJk1C20+2QnVMtk
O83UADgp3rC0L4P6tqml+LILkSW3iDQpoIY7XeoifzM5dnPAUD5t2cYrNu/hD42tPFdt4ba
1tJrq7tXvbeWG5VoZokGWKv0OPSuiq8pxEHhZVbKLct9+ZczfmrTvfp0d0JKonzJf1/SOY8
T6jBrPjDWdWtQy297eSzxq4wQrMSMisfFdXoHgfVNatLHV3UR6NPqsWkyzqwLpI5HRe/Heu
huPg74iu/GXiHR/D7wTafo14bM31/cJbK7YBC8nluegr2f7QweHfsJVEuVfdays331Wm5ly
SlrY8yp2cqB6Vf1vRdU8Oa3daJrNo1pf2rbZYic47ggjqCO9Z4wK9OnOM4qcHdPVMhq2jDP
Bo69TTxI3kmPPy7t2Md6aMfjWghW4Wsy6P778K0jz1NZl1/rjXLiX7hcNzbvgBcvzxmqZ46
Vd1AH7VJnGQTVH8a6ZbkR2DtXQ+EPFOoeC/EsWvaZFBLdRxSRBZwSuHUqenfBpngzTNJ1vx
zpGja5dTWun31wtvJNDjdGW4U88dcV3J+GWmaNo3ijVvFV/d20OkazHpFssIUGclvnY59EI
PFeNjsbhYN4bEK/Mlpa91J8tl38+y1NYwl8UTk7Dxvq+m+DbjwzZrDHDNqMepi5GfNjlT7u
O2K0/EfxGHiS1u3n8IaJa6xfKBd6rDG3nTdCWAJ2oxxyQK6XUvhHp+jaz40fU9WuY9B0C1i
ubW7RFLXXnY8pfToTnHpW34m8AfCi3n8FaRBr2qWF3q1tARILVSJ1lb/AF0hJ+VsnG30rxZ
ZhlcqsKkIOTd3eKf8qk72305brp8jRQqWaZyV58ZdY1OfWE1PRrG707V7KKznsHZ/LRo12p
Mh6q49aXSvi/JZWmjPqfhDStZ1jQ4hDp2qXJcSQqPublHD7e2abJ8J5bS18XS31/JFJo2pR
6TYxiMf6bO7YUHPQbSDxW/c/Bzwg2oah4R0rx5LdeNdOt3nls2tNtvI6LueNX9QKznUyRR5
FH3fJSskox1bWy5ZJN7PZ7aNe1vc5bT/AIs6vZ2el289hBdzWGutrzTO5DTyt1QjsOe1W7b
4za7YRRf2fYw28qa5LrRcSFg/mDDwsOhTBrbbwd4e074VaDfa3rOn2t3rNqJbJBp++4lkEn
MTODwnQbsZ5xVzxZ4H0PTdG+J0s2l2K3+imwW0ks1eOOHzFBfapJ6985rN18qqVOR0b3k1s
7P31BvWyavPW3mO1RLf+rX/AEOZi+KWlrpniHRn8FwrpGsXi6gLOC8eIRTAdCwGWjJ5207U
/jDcalqHia8bQIIDr2kRaQUSU7YAn8Y45+lZfhLQINS+GXi7WZLOxnk0+a0RHnRzKm98HYQ
QBnvkGu1bwX4VtPjDqnh3V7rSNPkVbeG106OxnniuHkUHKYbcrA+/c1rV/syjVqRdJuUb31
k9vZva77wu/LUS9o0tf61Oc8O/F2fw9p3g2zj0OG4/4RmW4fc8v/HwJhg9vlIzwabrHxM0n
UPDJ8O2vhaQWLasmqSm8vWnkuMDDJI2M89sdK5v4h+HIfCnxE1LQYdRtr4QSrue1TZGjNyU
Aycbc4616H41+Emm2mv63fWN3H4d8NaRpttO884aXzriSMN5UYzksSfwrWccqhOlWlFp1Fz
J+9/Mnte93Kppp1ewv3jTXb+v0M26+MMVgvhu38IaDNp9pol61+qahdm6Z2ZdrRhj92PaSM
VU1P4h+Frfw7rOm+DPCNxo1xr7odQnubvzsRh95jiGOAT61c174e+HVl8HRQ6ra+HLa+0FN
S1C9vXZ1LlsfKvUseMKKrT/AAav5fE/h/TdC8Q2Wp6br1vLdW+peW8SpHH/AKwsh549utZU
5ZOlGbvHd6uevK3L3nqpNNOSTbfWw37TY2rn4x+FpfFl541g8GXMfiYWn2Wzma7Bhj/d7PM
dMcsBnGK5ef4iW09h8PrZtOm3eFJDJO+8f6TmUP8AL6fjWjovw+0g+JtVsbPVdK8X2UGjz3
6zxzSW4hZODkYzvHYHg1Uj+EV8vhK11fU/Fei6VqF9am8s9Ju5Cs88QBIOegJA4Bp0o5RSa
jZq1kr8zdnGStZ3kkk5Xukle4P2rOr+HfxH02L41+LPGGoyw6foupwzXMlrdtkyOMNEi9i+
4fzrxjVdUuda8RXmt3pLT3ly1zJn1LZx/SvUb/4RJqH/AAjI8PzLZQXOgDWNUvb+Q+TbckE
5A4zjAFU/BHw1tdbs/OuNb0GW91NZItJ0+6vHikmYEgSFVGQDg4BxV4fE5bhnPGU29VGLVt
Uo3S/BXbb2SYnGbtFm/N8Y/Dl7rPii7ey1fSW1i2tYYL+wMf2uERJtZAT91W9RzSL8YPDM3
xBh1W80nUf7Gm8P/wBh3SeYHnGRy4J+9+NeQ2ugare+KI/DFval9UkufsghB/5absEZ9Pev
U7r4KDQ/CXi3VdY1yy1CfR7RHiOl3IdYp94DRyqecgGssTgcnwnLCo3eaSSTd7PlgmvuWvl
p1GpVJaroPt/iZ4J0rTvBukaJpeqxWHh3XDqLtOVaSeMjrxxuJ7dBWL4X+JdroHxS8R+IWh
vBpWvefFI1swW5gR23K6HpuU4rSb4Y6dDpPiOLVrKXT7/QtAi1RXhu/OF08hyCwwAox/CPz
rEHwd8Tt4fl1KLUdHmvIbT7dLpUd4rXccOM7ig6cc4opLKJQnGUnaWjbd78z57316yTv0uk
H7y6Ojh+Jfha38b6JdanqPiLxbpNl5rySayEcxSOu1Hji5BKdck81H4q+J2jal4RsdHtdQ1
fWr2y1tNSN1qEaxiWNR91VBwgB4AH1rxn7wBXv0r03Tvh/wCFdY8La1Po/iy7u9b0azF5PG
LPbaOSQPKR85LZOBxyeldeIy7L8JKFarzaWXVrd2bstNZeS8tNJjOcrpGf8U9a8IeJ/FU/i
Pw3c6jJcao/nXcN3CqJbnaBtQg/NyOta954g+HvizwroD+K7rVrLWdCsfsBt7OAPHfRqSUw
5PyHnBqBfhppI0zV7CXxNI3izSrE30+nxW26CMDGYTLn/WfMBwMZ4pq/DXTE0zVbO58TlfF
WmWDahPpsdtuhiUYJiaXP+swRwBjPFQqmAVKnSjUmvZ6J2d7NW/l+GzSva22tx2ndu252Oj
/FrTpvBOgWE/jHVvC15okBtpbeysUuVvUByhVm+42OOeK4zXPGul6t8MdK0RprmTVIdfn1K
4MqdY3PBLDgt6gVRk+G9/p3gDUfFuu6hDpz2zxRQ6b9+eR5OQHA/wBX8uTg8+1cNKkkDFZo
njdRkqwIP5Gt8FluXym6mHd+WV+m+t9bXa97u+lmKU5217HbfFbxJpfi34l3uuaLJJLYyxQ
IjSJsbKRqp4+or0yf42lfjNod5Y+KNQi8F28Vulzb7WCZWPD5TqfmxXmknw5vz4x0jwza30
ctxe2EWo3Mzrsjso2Xexc+iryT3zTLT4Z+JtXSa80G2W904u4tJ55Et3vlXPzRRsdzdO1Y1
MPlVShTpVJ+7GDir22kkr6r4vd0+btYalUTbXU6+38QeBNe+HeoaDrviG40qS18QTavAI7Y
ym8ifoq/3W+tdbN4h0H4ieMPGujafaX+q6Dq1nZOr2JRLmGSFcAqkhG8A8EfjXitj4C8V6j
4cuPENtpe3TYVdzLNKkZkCffKKxBbHfFWrP4a+PLm0+32eg3Hlrai9DCRVZoiMhlGcnjnAr
KvgMAnKSxFmm7XkrRk3GTtazveKe+npoCnPTQ9q1nX9A+H2teAdG1BJbS1g0a7sb2ESrNcW
aTnAd9vG7uQK851S68I+EfhRrPhLQvFUfia/wBcvIZmkt4Hjitoo8kZ3dXOe1cfqfgjxfpl
hYanqWjXEcOpSiG2dmDtJIeiEAkhj6HmrkngHWridrbQdM1C/mtGMF+0kaxpBOFLMgO7oAD
kmqw2BwVFQlKvfW71XK3GTkm92rSf82vW4SnJ9Dovh/d+DLTwTfzXd3pVn4pjuw8c+r27XC
JbY5MCAFTJn1HpVD40+INJ8T/Ey41XQ79b+zezt4xMFK7mVMMMduaxbH4d+ONSXNh4YvZx5
IuMqowYyMgjJ5yBnA5p3hbwF4h8VSme00u+OmQsRcXcMHmbMDJCjI3N7CuyNPA0cVPHuvdq
99U0ua2nf7Oiv3sTebjyWPcdC+JvhCD4t20GpavBJ4cudHsA9wc7Le7t1BU9M5ByKzNN8Z6
Hq/hzWtBtdU8MwXkWvXN9D/wkNsZLe6gkJIZDj5WHv2r58kiVrxre0WWUGQpGrJ+8fnAG0d
/atjWfBnivw/p0Oo674evdPtJztjmnjwpPofQ+xxXFLh/AwlFe0cZNRsm1q431s1q2nZ/oy
lWnvY9fXxRpHiPQ/iFpmo+MtNs7zVXsba2uY4mggmEYwcLyRHxjPpzWpoXifwn4Z8X+BPC8
/ie0votK0q8s7rVIiWt45Zwdqhu6jpmvGNH+Hvi/WX0qSDQbuGz1SdbeC9liKxZP8RP93GT
n2rK1DQb+w1JLFLeS5SeVorSWOM7bwB9m6MdWBIxQ8pwNVyoRraWei5dHyezvouiT09dNA9
pNWdv6vc9qsH8MeFfAOneHf+Ex0zU72Hxba3tw1s5KJGOrAnqAOp6CrV+3gjU9d8XeIYtS0
XUNTXXmkRNVu2W2itto/fxRr/rnJGMe1eIr4R8TnT7y/Xw3qH2SxLJczfZ22wkfeBPt39Kh
j8NeIJtEbXItBvpNLQZN4LdjEB67sYx71f8AZWHcnU+svmb1d46ttO2lt7bfmL2ktuU6740
6lYaz8XtV1HSr2G9tJY4Nk8JyrYjAOP8ADtXno9TWpDoGu3OjvrFvol5JpsP37uO3YxL7ls
YrOBGQc8e1fRYKnToUI4enK6glHpfRW1t1MpNt8z6jSAEyepOKaM5/xp8gUN8r7xng4xTRg
13IgUkbOnSsy7/134VpsMVmXX+u/CubE/AXDc3dVYNqM7KMAuT+tUO1XdRO65ZgcgnrVLtX
RLciOw6OSSGZJ4n2SRMHRh2IOQa9M+J/xYPxD0nSdPg0j+y47Yme7+cN9quCoUycew/WvMK
U9K4auCoVq1PEVI3lC/K+19H/AEy1JpNLqey+PvH8Wp/Avwb4Sg1KC71BoxJqTQ8sqx5EMb
nuQDn8K5/xb448O+J/C2gsNK1C28UaRZw2K3AmX7NsjOQ4Xrurzqjp3rioZPhqCjyp3jKUt
7ayeq03XS3ZIt1JS3PXvH/xjXxbpugRaTpT6bdWNymoXsjsCLq6VVUPx2+Xv61ek+J/gODx
Bqfj7TNB1VPGOo28kZgkkT7HBNIm15VI+Y8ZwPeuV0jwj4W0/wAI6V4n8d3+rQWusySJZw6
XArEIh2tI7NwOeijniq+n/Dq41iQXVtrmnaXpl5cNDpc2rzeRJfgNgFUAJ64Gema8dYXKoU
/ZJOMIcyv71pa+9G/2rNarol2uac1S9+4niXxlY61pHgWxgtZ438O2oguGkxiVvM3krjt9a
6nxX8VND1+y+IMNtY3kT+JZLNrXzAuIxCoDB+e+OMVh6F8KdU1HTda1LU9U0zS4NLmeyxc3
axmS6BwEyfujqcnqBxTB8M72fQ9EWyfzdXvo5r66d5AlpZ2anakruem4gkE9RjArSSyrmjH
m+Bvq7JuSqPX1ivy6k3qJev8Awxr+FLiz0b4A+LZ77ULRZtVvLQWtqsymeQRyZc7OoHua6O
2+KfgCT4jeK/F066pZX2oQRW+l30VskklmBGFkcKTgMccGuH8P/DK9vrO61O7eyuo4rSW7h
sbfUEjublFGfMCkEhMAnsSKo6P8L/FeuQaTc20VlawayGaza7u1i8zDbQOeSSegGc1hVw+W
1Z1p16usm7u6W6jp56U1e+j180qUppKy/r+mc7r/APY48RTvoV9e39gXV1uL5AkznqxYAnv
mvZfGXxX8H+OtN1jw5qwvo9L+zwTaRdJD89vdJGFdXUHlGPftXl0PhW405NavfEVjcfYtHn
NjP9mlRSbk5CoCeo4JOAeKTw34D8S+K7aW80q3t47RH8oT3lykEbyYz5aliNzY7CvRxNDA1
1CtWqfwtFK6Wr5Xv30Xyb01Ii5q6S3PT7D4jeArjU9CfUkdJdO8NrpsF7cWQuEs7wNnzPLJ
+cY4BqHW/iLoOsan4K2eL9atLjRorlLjWltQJVkZso4jHBQ9CvYV5PoPh+81/wAXWXhu3Kp
dXNx5BY8rHjO5j6gAE/hXXah8OdGbwxq+t+GPHFtr50mSOOe3WzkhZi7bF2FuGJPYVw1cuy
3D1oqcpX6dUua8Vd8rST5nZN2b6blKc5LQ7e7+JXgoeL9QvY7h7h5vDU+mT6nHZCD+0Lp/u
uY1+6McZrm/EOq+AfG+h6Tr+seILzTNZ03S00+bSo7UyG5eNSEaOTooPGc9K5/VfhzrXh7w
eda1vT7mO4muEt4Y4ZInSJmGcS4JZWPZcCoJvhd4+gsbu8l8Nz+VZuqTKrqXUnGPkByRkjn
GKKGFy2ly1KVfla0T5o620aWlrO62Stpa2gOU3o0eoy/E3wbrfgiw8AarqE1tpU2gxQTX0U
LB7W9jJKhscvGe46UzwJ4u+Hnhew8KXlprFnpdxaTEa1nT2mu7tt3DRyEEJFjsMGvJdX8A+
MNDvdMsNR0OZLrVBmzjiKymfnBC7SeR3HajxB4E8W+FrW2u9d0WW0t7l/LjkDrIpf8AuEqT
hvY1KynLZ0/YU6/u1G3ZSi+Z2abtZ3/RxTWqY/aTTu1saugeK9P0P46w+MJN02mx6rJcFlH
JiZm+YD6HNdnJf+BPDfhX4i2Wn+NU1u88RxK9qIoHQAedu2MSPv4Jz24rylvC/iEa5caE2k
z/ANp20TTTW4A3RoF3Fm9AF5q34O8I6n4x1prDT7a6kjSMvLPBD5gh/uluRgE8etehi8HhJ
pV5VWoxUL2as1GXNG+j69rXJjKS0seya54/8H3dx44e31pHTUfDFlYWpCNmWZB86DjqPetD
TPFHw48NvdDQtb0W00i80SSGNEt3e/luGi5+0SsPl+bOAODxXh2seFJNKs9WuppriIWF8ti
sVzaNG8jFckk8qpA52k5waqeGvD3/AAkmpvZf2zpmkCOMyGfUp/KjPONoODk15yyXBSoNxq
y5Fa+1naMUtLauyWq7uxXtJX21HeENF0nXNbistd8R23h+wVN8l1OpbOP4VA6sffivUrbWv
D2geLfDWhabr2jxeElu/tE4tHeR5JUB8uS7cqN3zYwo4HpXFeKfhd4i8MTWEJmtdYkvbdrt
F0xmlKwjH7xhgYU54Nc1q/hzxBoRtRrWi3mnm7XdAJ4SplH+z69a9KrDDZjJTVe8ZJpR080
5JNXuu/S2nUhc0Oh6p4Z1fw74T8RxWeo6/ZanqOt6iJtV1CBy9tbQqxdI9+PmLSbSxHAAAr
nNZ1OHwtoet2lvrVvq3ibxDPvvrqxk8yK2gD7wiv8AxO7YJx0AArI1TwFquj+HNP1S/hu4L
jUGWKCyksZEZnJ+7uIx0wR3Oelc4NL1JpbuJdPuC9kC1yojOYADgl/7vPHNGHwmGqTdeNTm
TtfazcXp02TstNHZedyUpJWsd5rckOo6H4Y8FaTrNk8kcMmrale3Fxtje7cbirOerKgC49T
XCXt/f65q/wBs1a9kurmdkSSeZskgYUZPoBUAtbk2TX32aQ2iv5Zn2nyw+M7Semcc4rRh8M
+I7hA9v4f1KZCqvlLV2G0jIPA6HtXoUaVLDRs5rrq7Xu3d6+ba06WRDbfQ9X+JHiTQLPWrj
RdD1OC9GstbR6pqFs25YrNFVVt0YewLPjvgVpeM9efT/Eo1ez0/wdJFC0dro96t40kyxY2x
uFVsJtBySQAD614fDousz3dxZW+j3stzbDdNDHbszxAd2AGR+NXb3wprGnx6PvtfNuNYt/t
VvawKXl8vdhSygcZwSPavHjleEp+zpupflTWvW6WujXSKXa2hr7STu7Hquoabp+p6L4V8Pe
NNQ0m31m0u1toLyxvlkVtOG55Wm2naCf4TwST0qivjkteeNfiIt+I7tY/7H0K13/NBG/y7l
XsFjXr6muBj8FajP4kfw9ZT2s93Dbvc3J+ZI7dUXc4dmA5A9OM1hJZXklo17HZzvbKcNcLE
xQexbGK1pZfh5K0ql72drWVpS5mknsp227J9yedrp/X/AAD2vSdQ0vw9pehxXGowXSeHLCT
xDdL5wf7RqMw2wxjnkqCpPpzWZef6fceDfh3/AG1FHDcv/a2u3SzAI00vzuGbPO2MYx6mvJ
IrS5mKiG0lkLAsojiZsjuRgdPepLKwudRvo7G0hLzyMFC44HPU+g9Sa0WVQhJ1HU11d7LRu
+vycpP5rsHtG9LHsWn+M5dS8X+KfiFJqAgt9It/sGiWjS7VVpP3MWF9FTLE1v2Glab8N31D
Urua51Gbw/Yme0urm/URTXEowpt4EPK7mJLN1x0r5/1Cz+w6lNZfaYLtom2ebbksjH/ZJAz
XYTfCX4kQ6a2oT+FrhLWKEzNKZEwsYGdx+boBXJicvwsOWM6yhCSSs9LxVkkndP8Amvv8b0
2KjOT2V2XPhXb3V3rOv6hp8aXPiS202WbTImZQzXDMAXXPBZVLEe9df4W06S1Nj4F8Z6n9q
1LxHqsV3dWMt15pgihDMFkbJCySNgYz0614au/aJk3hQcB1BAB+tIC24sN27724Zz9c/wBa
9HFZa8ROcvaWUrdNU0tNb7J+9ay162IjPl6Huz6r4v8ADmn+NPHPivUXs9SuITpWnaX5wJh
8w8ERg4RUQHHfvVrVpI/Cfh7wTqFuUufFE+iQ2eh2pI/0R5CxkuWzwG+bC575PavA0mkEyz
kmQhw48zLBiPXPWug1f/hI/FEdx4z1W5gmRjsaUyom3ZhRGqdRgYwAK4p5RFTi5ySTetlZP
3VGMUv5d763d2uo/adj2C+srrUtO8Eab4mn1HwtqbXiaRcac93iK+tuTJPtB+UsflJPDE0/
W9R1OfxO9mnhbWdCu9XZtDsEv9SC2UKuNg2wgDKBeeOM96+epJpppPMnnklfAAZ3LHHbk06
W6u5pUlmuppZE+67yMzL9CTxVLItU3O+j0s7Jt3097bbSXNt0H7XyPoF47zwh4H8QRrda7f
X/AJY8O2EN4wiileQ4byrYfwhQSGbk5FfPjxyQSNBIhSSNijKeoI4INX7HXNW0/Ul1K3vpT
eLu2yyMXKkjbuGf4sdD1FUDkncSST3JzmvTy/BTwjm5SUnKzvt0tt26+rexnOSlawwHtSjA
pKB0r1iBzHIPFZl1/rfwrTYAJyTn6Vl3X+urlxPwFQ3Nu9G2dlYYIbFU+/FX9SH+lSKOcMa
zyOldL3IjsKRQB7UZ4oP5VIxRj0pVEbSoJG2IWAZsZwM8mm0lID12PXNH8IfD7XvDkfja38
W2OqQeXY6bHbuFtXYgmdi4/dsBnhepNbXiXx7bW1nZX/hvxF4cuLCysoYdP0+fSxNeQsqjK
Esvy4bLbs14R61YsrS4v76CxtIjNcXEixRIvV2Y4A/OvAlkuH5va1JXd23dRs7pJ3XLZaLd
JPfXU29q7WR6dqEmha14B8I2Evi+xgSe9e81qKXd9oNxJJhnYAY2rH0Oa3/FHjTw1458PJo
y6wnh+xstZjtTFGNv2zTsBEkOPvGMDOD/AHs4rj/FXwm1fwppkl1Pr+iahd28iQ3Wn2dzvu
LZ3OFDL35OOK52fwP4xttOvNSuPDGpRWdg+y6maAhYW7hj7ZFcNPD4CuoVoV9pNxei1k7uy
aV90lvpaxTlNXVj1ObU/B/h/SNf0bQb/Q7afUZ49Jt7m1dp5UtXb97PJO3+yMbVwBmsseK9
CuPi3c+IXu4xofhOyKaJaueJ2iXZCEHqz/OfpXnmm+DPFmr6Q+raV4a1G80+PObiG3LJx1w
e/wCFTN4R1Bfh6vjYyxfYjf8A9nCDnzfM25zj0q44DBQcoyrc0pe69U3eSSa8m1G2vd9xc8
nstDb8ca7bHwr4f8MWF7HfsgfVdTuYjuE15MclSe+xcD65rbY6dpXwcvdC8R6nomrQFfteg
/YJy91BcyEb94H3VAHO7uOK891Hwz4i0exgvtW0G/sLWf8A1c1xAyI/0JFaV34Lu7LwTbeK
2nfybkqqwmzlUgknOXI246EHPOeK6ZUMKqdKCq6c901reV77rbqvRtC5pXbt0Nr4c63YeDd
M1zxpM1rc6rAqWVhYy4Jk8w/vXK/3QgIz6tXZaqmleJPiBPpVt4mtbfwkbP8AtqxsLKWO0E
k20Yt2fACyA5GWyQOleOf8I/rvk3E/9iX/AJdqAZ3+zPiIEZBY44yOa09D8HT69oeoatFdx
QQ2OTIrwSOWG3IKlVIJzxjPGajFYPDupLFuraT0vo7Xta3a1m09/efcIydlGx65b6n4T0+0
8O6Wp0u2sbPzvEeqQ2tyZhNLGCtvAzsSZH3cn61xw8SXyfD7V9WbV/M8UeNdQ+zyHzvngtU
OWz/dDMwH0FeXKu8qqpuJPCgZJParN1Y3ljKIr6yntJWG7ZPE0bEeuCOlaUsoo05WlO7bT1
62bl67tX8opA6jZ74s4un1vwr4P1O1l1Tw9o8Gl6XI1ysfmF33XksTsQNxzjIPSqPg2w0ux
1Hw/wDDzUNZs7y7bUW1rUVW4DQJJFGfJthITtLMeWIOOgrww202yMm3k2yf6s7CA/8Au+v4
VItndtuVLO4Ow4YLE3yn344NYvJoqnKn7XR9bK/Na17373lbT3m9R+1d07Hq+qNeeGfB3iz
xBrN/bP4s8U3jWBggmWVrWHO+UkqTjPyr9Kg0LS9X134GwaR4Rmi+1DV5JdWhFysLmPYPKZ
skZQfN9DXlggm34EEm7cFxsOc+n1pRBObkWwidZ2YRhCCpyexFdX9npQ0muZSUr200VkrX2
S210epPPrseg+Kbk2fwc8MaTLfLdXl9qF3qFy4l8wttxEhJ69FOM9q6DwL8Nb6Hwpb+OG0a
38RahcfNpmlvcRrFHj/ltcBmGR6J3715Vq+ky6Lqkmm3E9vcTxAbzbP5ioSM7c+o79qo5YD
h2A9mIFDwM6mG9nQq2UpOTdt023bRppapaPZeYc6TvJHuWjWnj+78Ba/4osnm1Dxd4hu/7P
ykiiWK0jP7xoxnATfhcjgAVs+GZo4ruz0CeRvFeseD9NnvRBFch2lvZnAKROc7vKXnjPPTp
XhGoa9q+pW+mwXd06xadbfZbVIx5YSPJOOMZyTye9ZccjwOssErxOp4dGKkfiK45ZLKtGSq
TSu21ZbacqV7p2UPdsrbtlKqlsj3rTNXluPHvhzwa2i6rYTXurw6ldLqup/anJjDFRjA8sk
8nPPSuS+IOsR6DDqHgzSrlZr2+u3vNfvYmyJpixZbdW7pHnn1b6VwemabqOqteXVrMiG0jM
89xPciPaP94nJJ7Ac1mFlOSXyTyST+tdNDKqUMQqnNflSutfi1abbbfontZPohOo2rHtnhb
S9Lj+BFhrXiRgNBtdanvbiANhr2RECQwKP9o5yewBrYd/H3hbTLj4m6zb6pdarqMYu7XT7Y
utjp8QGI5J8HB2rgLH+dfPxnkaFYDO5iU7hGXJUH1A6ZrWsV8Ua3HdWunzalfQ28DT3ESTM
ypEvVmGcbRxWFbKXzSnUqLllJt3X2W78qd9Lvd9bJbIaqdEj21LL4gXOq+FtJ0S7u7GHWEj
1nWteU7FupZCXbdIOoRRtCD8qkjh1zxP4wfxbaarqWn2nia6NjYRaRABJ9mhbZl5j8sK8E4
HJ9K8BGsan9mit11W7EEAPlRidtsYIwcDPHFLDrGqw2aWVtq13FaxsXSGOdgise4AOAayeR
1N4zinZq/L0bbd9e/L6JWVrj9qfQGoSweINe1W9Scp/wmGqQ+HLK4dvneyg2ieXd3LkBc98
1DrHidYbm907R9M8V2lvcK+h2GkXFvHDp6u42KNvViPvZ5Oa+fftdy6wqbuUpb8wjzDiLnJ
2+nPPFX7vxHr2oXVvdX2u311cW3MMktwzNER3Uk8GnHIFFpcycUtnfpZL8FFP0bW7B1rnu2
k+JbzSPifDomiXf2Pwz4D05v7QmhUZuzEuXDtjkPKdoFQxX1n4b0DTfss3iDSdX1qI63f3u
i6fHKJFkYssfmMflRB1A4z1rxDTLfxBqaahDo0V7dhoTNerb5bdGDktJjqAeeaVfFHiJdCG
hLr18ulY/49BO3l4PbHp7dKmWRxlNKElpZSXV2T1e92229dNuwva6HQtpupfFP4o6jJ4csf
LW7la5d3G1beIDmWTb06ZOO54rudOMc2v6d8MPD66rb6PqMmdW1W7R459USNSzpGG+7HhSA
o5Oea8n0/UvE3hSYXGm3d/ost3ECHjLRGaPOQfda0E13x34n160uY9V1bVtUsVMlvIsjPJA
ByzA/wAI9TXZiMFVqK0ZxVKMbR30aVlJ9HZ2trpvvayUkt9z1W98S2GtWd94Z0K41Gay1rG
l6Zo8ujpbW1q5ZQrh8kl0AJJ6nvV2z8V2+meIPFD2FlZnwd4T0r+zHj8lSdSmx5aBnIzy5Z
uOwrxa98ZeK7/WLfVb3xBeTX9rnyZzJzFng7ccAn1rKXUb9dKn0tbyQWNzKJpYA3yyOM4Zh
3Iya5lkEXDklaz369VzPZa8qSTte7bH7bW57xpKJ4n8G+EtA8XQQJbzyXGvSR2tsqPb6dCh
AjQKMneQffFc94q8Y6JfeC9W0+21AajBe7E0yyTRBaR2O1slkk5LELweec815tB4q8SWus2
mrwa1dJf2cIt7ecPzHEBgIO23HarM3jfxVcasNVn1qWS8WF7dZCq4SNxhlVcYGfYVVPJZwq
qo2mk+ZLZKXM5ae6/JXTTstUwdXSxzvFIc4xS8dqTt+NfUmAop2eKTGRTyPl96oQzkilHTF
J24oB74oARyc+1Ztz/rjitJzWdc/wCuNc2J+AuBv6kT9sm7HcQazznFX78kXUu7BO7mqHJz
XQ9zOOwnGOtJjil6GrUOn6hcWsl3b2FzNbx/fljhZkX6kDFZyko6ydiytxxQR2qWK3nmV2g
glmWMbnaNCwUepx0rrLv4aeLrKfU4J7KLfpmnx6nc7ZgQsD/dYep9qwq4uhRajUmk/N+i/V
fegSb2RxtXtHkuItf0+W0uls7hbmMxXDnCxNuGGPsD1qtJFLCds0MkTEAhXUqSPXmkeGWPa
JoZI9wyN6Fc/TNay5ZR5b7iufRvjLRhe+Hj4m8a+HtK0TxYuqWqWl7pl0rLrG6Qb2Mak9hn
dXWa2vi/T/ix431/WtUCeBo9MniZGuFMLMYcLGI8/wCs3HPTNfJUctxBLDcRmUPA6tGxBIR
gcjGf5Vd1vXdX8RavdaxrN3Jc3d6/mSvjasjAAZwOM4FfGvh2bag6q5bSWz0TcNIJyfL8Ls
7uzeitt1e3W9v61Po2z/4TzU734a6j8P8AUZIfCVpY26XYhuVjhtnRv34nUnrjPUU+HU/DD
abaalI9uNBf4hySAnHl7NvDY/u7sGvApfCXiez0W9v4ds2n2kccl61pdB0gEn3BIFONx9Of
eua3nyvL8xvLznZk7c/TpShkNKunyVlZae6tbO79531l72j001tqJ1mt0fT/AMQNTubPTvE
6a/4b8QHS765i3XepanHNaYEylXgTGfu5wF7HmsT4rzfE6XV9euLO7lb4ezW8X2cq6/Y2tz
s2Kg/v59Oc18/y3VzNCkU93PLFFwqSSMwT6Anihry6e0Wze9ma2jO5YWkYop9QucCunC8Pe
wlCalFtXveLa+zqrydpe6tdvIUq/Nc+th4k1qX9orUPCjXrDRD4eZpLIY8uRvsoO5h3b3NU
vDWpjT/hv4Bbw7p/ie7tFjY3EegmLyHn8w70uQwzyPXjFfK4vb3zzci9uPOK7fNErbyuMYz
nOMcYqW01jU7G2mtbDVrq1gn4kihnZFk+oB5rlnwtFwjGM1oop6aNxUk27Pd834W9K+seR2
vhbUxafHiLVtL8OHUVj1KaaLS4ypYjLHavYsvUdsiug+N0GpsPDusX2tapewaik0lvaazCs
V5ZDdyjY6pn7teYaVY6xdTmfRbS9mntcSl7RGZovRsryPrS6jNrmpqNZ1eW+vFY+ULy5ZnB
I/hDn09K9qWBi8dTxEZr3Fytbt6O3XTe993qtU9MlP3Wmtz3ax0DVta8KfBG60ywkubS0nc
3U6LmODE4Pzt0HA710OhT+KtM+JXxE8Rx3N4vhPTtXlebT7K2WWbULnosSjaSo6ZPYV85rf
8Ai7R9HitRdatp+mTOJo4y0kUMjDkMo6E9DkVbt9d+IGmWcuq2up67Z2l7L5sl0jyIk8h/i
LdCfevGq5JOopR9rBxlzJXXSU+d9X726TS03WpqqqXT+rWPWo/GOv23wq8eeNX06HTdek8R
wMiS2wzZsUPRWHDAccj3rotbg1u/+Itv4r028sNKuY/Cdtf6lqMliLh493V4ogOZD0z6V85
XOqeJb/T7t7y91G5sruYTXLSMzRyyjgM56Fh0zU1r4x8V2Ooxala+Ir+G8hgFrHMsx3LEOk
f+77VpLIG+adFxUtel1ZqC5db6Ll6prW9mL23c+jNW1qxsPHPwt1jVImuF1yynsL+5vrRIJ
biORtqu6DhSCQR3xWJqXhO98HWHhH4Zadp9hc+IdY1uXUZEvFBjMSMRCHPXbgZI74rwrV9V
8TXxtJNdvNRlMJL2zXe75CTuJUn1PNJeeKPEmo65b65f67e3OqWwUQ3bykyR7emD2xUUeH6
kVDkqKyTuraN3m4fKPPqvJWB1k76f1pc+gPF9x/bnwi1C41TUYtevdM161t0vY9LWziiJfD
xRcAuvqTW7fapBdfF/xt8PjoemJoh0WW5kRbVRI0ywKwfdjI+nbFfNuqeOfGGtRyxar4ivL
uKV45HjdhtZkOVOAMZBqM+LfFP9u3fiD+2rs6jdQm3uLvOWkjZdpVjjGCBis48N1ORxlKP2
rdk3yWasktHF7Jbj9uu39anuHgbSND8X+F/CPxA1G3tFg8HRXEGsxFFAnES74GYfxE5A59K
i0rxSulfDjwf4nt/D+kzalrfiO5ikkuLRX8uJ3GVUdOhwPTHFeQ6T40udG+HOueDrOyC/21
NG9xd+YdwjTpGF6cnqayf+Ej1z+xtO0cahJ9g024N1aQ4GIZSRlhxnsOtbvIqlWpP2j9zn9
1P+S0nbT+9N79IoXtUkrb/1+iPpDWG0a41X4t+B4vDGlW2laPYPe27x24EwnOCX39ep4A4F
eZ/AqGK71Pxfb3F2lnFP4fmje4cZWIFlBY47CuHfxx4qbUtZ1F9YkN3rsRg1CQoubhD2PHH
TtVDR9f1fQBfrpF2bYahbNZ3IChvMibqvPTpW1LJK1PB1cMpq8+TXXdKKk9e7V/PqDqpyUu
x7+NB8PRfGTTfBMnhSD+xfDukS3tuHjG/W5Fi3iRmH3lJ6D2rBl1XQ/iF8MdR8Ta94O0/SJ
tD1W0iWXSoDEbiGRsSQ4/iYKK8zHj/xeP7DI1mRZdBG3T5go8yBf7u/GWX2ORVvXvib418S
RWUOp6oggs5xdRRW0CQoJQchyqjDN9awhkuKU4NyV1y+9zSurNuVlbX2l/eu9POyB1Y2dv6
/4Y9h1LTNF8QeMfBt5o+jeGbvwbPraWcM1hbtHMg258i5VvvHHOaiur3wafCHjq+/4V9pCj
wfqqJYqEIM5ZyuJj1Zc846dBXlN/8AFfxxqN/pV7PqMEb6Tcfa7ZYLVIo/O6eYyqMM3uaxm
8Ya++la7pjXam116dbm/XyxmSQNuBB/h5PaopZDibQVSS93l2lLZTvK7SV246Xsrt9NxutH
XT+rHu19ofh2bxbf6lZ6Lb6cl94GbVWtbYmOKOcjqACOPauT8U3vg/wNoOkeD1+H9jq8moa
NFeT6pMzfaHllQkNGR0Cnt7Vww+JHi0zGY3kJY6T/AGLzCOLX+79fepYPif4rt/CcfhzzLK
aGGBraC6ntUe5gibgxpIeVGCfzq6WTYum488uaKtpzyWysndK+nbr8hOrFntuvaBosXgnSP
Hev2Ca9Hofhe2hg0rk7pZCcSygciNf51zPgvwbpXj7w74V1jSbKPTGtL+Sy8SC0do1ltwPN
Dtg9CAVrz2z+K3i+y1KyvYprRzaaYNI8iSDdFNbf3ZFz8x96n8GfEFfCXg/xnplvFcDUPEE
SwQCHAhgXJ3nHXOCQKw/sjMKGGlGErz5lytN2Sd001ovdu5X3b9EP2sHJX2O1th8O7TwPqX
jp/BFrqEZ8TNZ2NoZGSMQFeA3PIAGceprpr/wn8N/+E18X+BrTwesTx6Q+rx6g07F7aTyw4
jjHQIM/jXgKeKNUj8Er4PAg/s1b4agDs/eeaFx19Mdq3W+KPiZ/GGqeKWjsjf6lYHTph5Xy
eUUCZAzw2B1rorZLi3KUqdR/at78u8eT7kpX83rcSqxtt+HqcGuWQE+lOwc0qrgbR2GKByT
g5Ir7U5ROlH8qBgnggmlPANA7gDxS54GBSBlxyRg9PenZGD60xDACRR0FH8NHUYoAR8c1nX
P+uP0rRbqQOlZtx/rj9K5sR8Jcdzo9WQLqM67QMMePSs0nqK1dXIfVbl+gLkjNZJxXRLczj
sMbO049OK+rLPVPiDYap8NtM+H1o8ng65sLf7QILcPBKxP7/wA5scEc9cV8q4rUs/EXiHTt
Nk02w12/tbKXO+3huGRGz14Brwc2yx49RS5dL6SV1qrXtpqunzN6dTkZ9D6je6xoPgbUZvh
BZCUXvii7hvXtIBMRGP8AVoeDhDz7YrqNSk1OL4i/EOew0+K51GLwnZtHbbA6NJ1wF6HB5A
74r5P07Xdb0i3urbStYvLCG6XZPHbzMiyj0YDrSr4h18SyTprl8JZI0ikkE7BmReVUnPIGB
gV4U+GJtu049dWnzO8oP3nfW3LZeTNfbq39eZ9N6JJc+Jv+Faal8RLGJvEr3N99mS6gWJ7l
EjzCHTA439PpXMXeueLPF3ws8XT/ABH0xYn0y/tV0yaWzEDRTmXDRJwMjb2rw7VPEfiDWtS
h1PVtbvL69gAEU80xLxgdNp7fhVjWvGXi3xFFbRa94jv9RS2IMKTzFgh9cevv1rSHDs4zjO
8d09n7lpudodk78r20XyF7Zf119T6S1DxLcXH7UWk+AUsLGHRIbqK5eNbZd003kZLM2M98Y
9q5WTXJfFnwh8ZQ6jp9hHDoevWsWnLBbLH9nRpiCoIGTkevXJrxAeI/EA8Qp4j/ALZuv7YU
5F6ZP3oIGBz9OKs2c3jD+wr42A1FtJu5PtN20SEwyPGc73PTKk5/Gpjw9GhGm+aKcVTV9ve
jJuT9ZLTv30B1r307n09NoXh+88Q/E7QdSlj0jRp7vSYpWiQIigqDjjhdx4z75rB0dYLr4s
eN7rXtCstDk8K6aE0u1NkLiO2jDYE/lqP3p24OeetfPt54w8UajHqSX2uXVwuqmNr3c2ftB
T7hb6dqvr438ff2naeKF1rUTd2cYtIb/bnCf88y2MMPY5rnjw5iacJRdVe9FLro1GCdtPtc
rTuno1bqnXt4t7f1qe8aJN4T8UfEzwfeH7Hrd69vfpfXKaSbKG7RYspmNhgsORkViN4zg/4
U9b+Mj4S0E6ppmunTbD/Q18uKEjJDL/EcdznnmvJtQ8dfECPxRDreo6xe2+sQQmOJpIxGYo
3GCFTACgg+lY8er+IZ/Dkugwz3E2kRz/b5IETcqSdPMYgcfjW8OHm3Cc5JxXL1e15uSVklZ
qSS0SsrWSF7bf8Arsdj8c7HT9O+L1+mnWcNnFNb29w0MK7UV3jDNgDpzXZ+KNbt9H+DYtfF
nhbQrfxNrkK/YLaysFilsrfj9/K3Zm7DrXimta7q3iPVjqutXrXt6yIhmcAEqowo49ABXS6
t8VPHmuaLNpGq60t1aTxiJ1e2j3lB0G7Ge3rXoSyqu6OEoytL2VuZ3abtbZ2el1d3teyV7N
ke0V5Pudv8BPED+FdM8d+IkTzBYWNvI6H+NfNAYfkTXYeP/BKJ4E8N+GtJxJp+u+Kzc2JU5
/cTIGH5AkfhXzvpWv6xpOmarpem3BjtdXiWC7jCbjKgOQPUc+ldDZ/FLxxYWOhWUOrAw6A5
fT1lhVjCSpXuOcAnGelcmMyTFTx0sbh5JNu9m30haPTdSv8AJvqVGrFQ5H/Wp798Y9I1LUf
hr4i+0raTWPh7UbebS44LhZGW1VRE6sq8rk84Nc54v8R3njrwPrN14L8XPFp9jpqDUvCV7a
iL7NGoUM0Zxg4POevNeFaZ4r1zSTrX2O7GNbiaG+EiBxMrNuJ56HPOa6DUfi14y1Lw6+i3U
9ikEqpHcXEVokc90iYwsjgZYcDPrXNR4exOHVOEXGXJK6b0smoc3utSu24t3TTu73V2inWU
rvufQuleDtZX4SW3gP7HB/ZV34bluJmMqCT7cx81Pkzu6DGcV4P8D9Psb/4uadHqdol0LSG
e5S3kGRJLGhKgjvyOntWK/wARvFb/ABBh8dteR/2zDt2MI8RBQuwLs6bcdqw7HXdU0zxKni
PTbk2eoxzm4jkhGAjk5OB0xyePSuvCZNi6WHxNKc1esr3V1abvzeq1Wum2yJlVg3FroeqP4
l+IfxV8K6x/bl7YzaJBqNrFIJIlSWyaSXavk4HTBwQTXX+NfBfw+0vTvEPh+Oy8N6b/AGXa
ObS+TVC2ovcIucSRHg7jnjtmvJPEPxT8SeIdFk0g2umaRazzLc3P9mWoga5lU5VnI64PP1p
dc+J+teIdKnttR0jRTqFzEILjVkslF3MnTBbpkjqwGay/snGe0g6aVOCbfLB2t8Orskns+n
VeY/aRs76vzPXLDwv8NLf4h+EfBt34JS6l8R6PBNNctcMPs8jRk7kX1JGST7YrDgu/Bvh79
n/UDfeDY9SZdelsHka5ZGmkRW2Skj+6Djb0rzwfE7xJ/wAJtofi7y7Q6holqlpbL5Z8soil
RuGeTgmk0z4kajp/hvVfD93o2l6rZ6jdPfKt5EW+zTsMF0wfQ9DUf2LjfcdSTklyNrnlq05
Xs76aOPbbuHtY/n0O38RWXwv8GaH4WS+8HyalqGtabbXk8puWVIBuG8gdywz9MCpPEvw18N
+E7Dx34ivLVp9IVYI/DoMhAd5xuDZ/iCjP5V5Z4n8V6j4rj0hdQhhjOlWK2EPlAjfGvQtnv
XUeN/H8HiH4deC/CNhcXM8Wi25N1JMu3fMeAF9VVeAa6YZdjacqCVSXvN+095tWT5lbXTRc
unSTJ54O+noT/DKC3l8B/E2a4gileHRlaNnQEofM6gnofpWl8KPh/o2veENX8WatpB11ra5
SztdO+3rZozFdzO0jHsOgrkPAvj268DNqyRaLYavb6rAtvcW98GKMgOcYBrVg+KUaXGrWtz
4J0abw9qhjkk0VN8cMUqDAkjYHcretaY3CY+U66w6spuLTTs7JRTjumm7PW69VcIyhZX6Ho
Vh8G/DcnjDW7prKe70ux0+C7i0aLUYw/nSkjyWnztwpU89+KiX4SeEbjx7a2t3aXWk6deaL
dX0tgt6lxJZSxd/MQ4ZSOQDXnGl/EltM1nVJE8L6Y2hapbraXOiDcsJjXlCGzu3g87u9Sab
8SYtE8S3GqaF4UsNOtpNOm05LOORzgSdZGc8s1cUsvze8rVH8Nlr/AHbWfvb813ez/wAXQp
Tp9jt4fDHwdl8MeGPGB0rXFsNSvm0lrD7UN8soIHnF+wAOdo659q838deF7Hwv8VtU8K2cs
ktlbXqwxs5+fY2Dgn1ANMj8b3Ufgvw/4X+wRGHRdSbUkm3HdKxI+UjoBxVfxT4qm8VeP7zx
dNZpbTXVwlwbdGJVSuOMn6V62BweMoV5Oc5ODU0ryv8Aa9zr/LfX7+hnOcXHRa6f8E9c1D4
ZfDZNf8YeDdNk1f8At3SbB9QguZJQYUCoG8sjqx561haJ8LtF8R3/AIM1Gya8t/D2qWU1xq
krSBmgaAEy7T/DnjANYZ+Kty3xC8S+L20WLzNdsJLFrcSnEIdAu4HHPSr/AIX+IMPh39n7x
H4WTUg2q6ldiK2twh3Qwso8193TBxjFeU8NmtGjFRnJyfInd3tzR5Zvy5XaS6aO25pzUm9u
/wDwDQsPBPwzg8L+F/E2u3Wsi112+uLSO2tmUsQJNsbEnoAMZ7mnX/gZPCFh8UG03V5lbQp
ILWJjEjGaKUjgsRlTg9VxmuHuvGxuPBvhHw7/AGcFHh26kufN8zPn7nDYxjjGMVu698VBrl
p45h/sUwHxVPbzA+dn7N5WOOnzZxXS8JmXtE3JuLk7ptNWVWLWj/6d38/nYnmhb+u3+ZjeH
vCVjr/w58U6zBcTnWtDMM62y42S27Haxx1yDXcr8HvDya1caJea9dWt3p/h5dYv5SiskMzE
HywOpAU9Oua4b4b+Nl8BeLW1a400apYz2729zZltomU4I5PoQDWrD8T5H8UeN9ev9Pe4l8T
2clmiCQD7MGI29RyAABW+Lo5o69RUJPk0cXdbvlTWvRJSl80KLp8qvuXde8C+B49E8J+JtC
8RajFoOs3MlndS30AMsLRjLMqr1z2H0roPFXw/0zUPA2gar4eu9S0+wj1CLSki1ewS1ZvMP
E+Rywz13VzXhj4o2nh7RfBmnS6F9t/4R3UJ72Uu42zCRcYUY4Zc5BPcVZ8Q/E3QtU8L3fh6
303V72K51WLUZrrU70SSyqud0Zxwo5wMdK45UM0VWnFczUZPVuL91yktVpry21+VlqPmp2f
mdB488D2eoeMdB8D6Rc3MOrNefZpftOlLaRTAr81wjr99flqj4j+EmlaRZNqWhXetTHTL6C
C7Gr6aYIp1eQJviP8AEu7qD1BqO++MWnWFr4atPC1hqs8ei6h/aPm6zdCaQArtMCMOiYzRd
+LvDnirXLKx0rVtetDe30dzOdf1TNnZIr72VQPvdOCa5qVPNaMaad4winfSLvq73S2vHZK9
vN2Kbpu/cm8YeFxo6fErVbY6bGdMvbaw8uOwULtkAJMeSfL98c14pgdsV7D4/wDiDol8/wA
RNG04SXia5q8F1bXsZHllIgAevPOOK8fx0Ga+jySGIjh74hWb5bX7ckf1uY1eXm93+tWMPB
o7ClI7UhHGO1e6ZCN16Vm3H+vatJueKzbjic1y4j4UXE6/xUkEPifUIbY7oEncIc9RmsEge
laet7v7YugxyfNbOfrWb9a6Zbmcdhue2DRTgO2PxpDikNDTyOODX0hpPgrwlrdx4O8etolt
F4aj0Oe51e3RcRNcQArtb3YkflXzjj2rqbLx94o0/wAA3ngW1vlTRL1zJLEUBYkkEgN1AOB
xXh5vgsRiow+rT5Wm09WvdkrO1uq0a80a05Ri3zHp3gS58Jf8ITqPijxn4B0OHQLQypb3TK
4ub6diSkMYzg7QRk9ABVGceCvDXwQ8OeIrrwZa6prGtm8tw8shURANw/HVlBAFctp/xV8Ua
T4W0/w2tpo95ptkji3S8sUmKbidxBPfnrXN6n4p1XV/C2k+GrtoTYaQ8r26omGBkOWye/tX
lxyjESxDlU0i53aU5fClJJeTbab1s/RIv2keWy7dj2ePwL4Uf9obQPDX9hwtpM2hR3U9sM7
XkNuWLnnOd2DUfhzTdDm+Dd1Z+HtKt/EGoSrdPrFodSaG6tdpOxoos4dQACfXFclB8dPGls
mmyR22k/a7C3+yfbWtB508W3aEds5IA9O9Y+k/E3WdE0CTTbDStIS8MMtumqm1/wBLjikJ3
IHz05IyeRXG8qzOcIqb1jyJe+7Nx57t7PW6ejvot7WL9pTvp5/odY/gzw2Nd+EFkumrs8QW
scmpAM2bgl8Ennjj0rpbfwrpI0L+y4mu4rD/AIT4aetslywjEQOB8v8AeH97rXn2k/GbxJp
Gi6Hp8el6RdXGhkCyv7i33TxR5yYw2eAehPXFad18VLC38I6bHpcE1xr/APwkB8Q3ZnjCW8
cv/PNMHJXPeor4HNG4wd3q0vev9qTUn20aXfoCnTsdDq2h+CPC1n4k8ZeK9HvPFDSa/NpNl
aTXbL5ax8l3fqTjpmubvNP8Pv8ABTxR4j8Nf2jY2cmuQ28NtJcHHlFAdrgcPg5wTWRZfFXU
o5dai1jQNL13TdXvDqEun3qMY4Zz/GhByPp3qqfiHc3+j3Ph3U9Ns4tIv9Wi1K6FtGUMaph
TGig4C7R9a7KOAx1Npzu2pRbfPo4q2ijtdWfr530TnB7HKaP9gGvWH9q2r3diZ0E8EUmxpF
JwVDdute5fESw8BXnxni8N2vgzVpri0VFmh0ybJu1EK+XEi4/dgcbm9q8T1y60ybxVf33h6
2NpppujJZwnkxIDlQa9Hb41zt4sh8Tr4Q02LUJrVrTUpUlcNfIyBDz/AMszgfw967Mxw2Jr
VaeIoRd+SStzctpPlavZrzWnW3a6iEopOL7ncRfD7QdP8X/DrWdI0288MXOp6nJaXNkL1bp
oCi5DB+QG9Qc1wHi3wjpNv4CHikNO+qXXie60+SR5PlaJWODtxjd71reEvij4fXW/DMGr2E
PhzQvDV5NqNulor3Ek7OMeWxPOe+41jW3xWtLfw/qWh3/hO01m1fVZdV0+S6kZTayOxOSo+
99K8jD4fNKdZO0m42vrvHmqaczbvZOLa5nbu2aSlTa/rsjqNT+F/gTSvEHjeO+n1GHTPD1j
ZXcflSB5GMgBdeepPQema2vBnhHwS3jvwd4o8LWVydD1mzv0ex1MiZopooznnof/AK1c3af
FvRtVfx9rPiXS4Dda5ZWtvDpmXMdx5Zww3j7hxyD2NZcHxkh07xLoV3o3hSKw0TQ7Oe1tdN
FwWJaZSHkZyOTXPLB5vWpTpS5ubls7yXK70kmt9Xz6822j1KUqaaf9b/5Gho/gT4dQ6B4M1
jxTPq7y+JZ5rf7PZsoCv5uxXyRwo445zTW+Gvgrwu3izV/GuoanPo+kar/ZVnDYhRNcuV3Z
YngYGK4658ftcaR4K07+ylUeFp3nD+Z/x87pfMx0+Xpit5/ippesX3iW38V+FX1DQ9dvxqQ
toLoxzWkwG3KPjBBHBr0Z4TNFJy5pOLbulJXt7TRRu9Hyefle9iFKn/Xp/mbC/CTwxeeJUf
TdWv5fD1/4fn1uwkdVWZWj4Mb8Y4NcLL4Sso/gvY+N/tMxvrjVHsGg48sIFzn1zXWWfxkt7
XxzZ6kvhhY/DdppT6NFpUc2XW3b7x3nq5PNYnifx5ouq/D+18FeH/DL6PYWeoNeQs9x5rMp
XGHPdsnOela4aGawqwhVTcbxbd46Jc109dX8N7Kz7il7Oza/rYgs/A1tq3wqtvFOk3M82qr
qy6ZdWhAKIJP9WwxzySK7PWfA+k+GfD3xE0yw1BbyPRRYx3M09qjy+a5/eCN+qBfbrXNfCr
4mQfDu71P+0NGbV7K8VHSAOF8ueM5STn0qjZePQPDPjPTNVs5rq68TXUNy8yvgJtkLMDnnk
HAqq9DM54icd6cZRa21TlFv/wAASkl6ii6aS7/8P+Z0Go/D/wABL8MrnxtoviDWMLPHbWkW
o2yRLeSkjcEwcsAM5NYPxX0Y6R8T7jR4I7QMIbcKtpbiCMsyD+AE4PPJ71tePfH/AIG8X2F
mLHQ9a0+402KOGwtjcR/ZLdVI3fIBnJwec9a5j4geMIPF3xEn8U6day2aMsPlxzEFlaNQMn
HuKvLKeO9tGpXUtp/Fy6XcOVXW+ieve/kE3CzS8v1PXPC3wp+HumePo/DmqeIRrevWlhLPf
6XNb4gD+VuARx1ZSQcGuI0f4b+Dl8NaPq3jXxvJodzr7MdPtbe187agfaHkPYZreg+K/wAP
7bx0/j1PDurnX7+1eG+jMqGCJ2i2F4u5JIHXoM1z2neMfh/q/hvw7ZeOtN1j7b4c3Jbyaay
bLuIvvWN933SD3FeVSp5qrzm6mqjf4L3SnflW3LzcvS9vI0bp7K34+RyOseDNT0b4iy+Bne
Oa/W7W0jkXhJN5G1voQQa9CuPg34Ye/wBa0jSfiEL3V9As5rm/t/sRVd0a5KxtnBGeD6VwW
veMLvXvihN41jRbGeS9S4hUncsAUgID64AGa95n1fwnpVn4w8Xzp4fsbzWtMmgMlhqhupLy
eQYHlxYHlqTyc8125licxoxoJNqTir8qi7zvG97p6Wbty+uxNOMG32v+B5f4W+FuheK9Nit
7HxwkniSa0N2LCGzeSGIBd2ySborY/WlufBXh+bwB8Prt7u20K51Z7s6hqdyxKBY24JHcgD
AA6k11vh74u+DdEtvD0kX9r2cNjp/2W40e0t0WBp9hBnZ85kyT0PSsLw98R/BtrYeBbHWtO
nuU0Nb0XBeBZEiklOY5VUnD7euDWEqmbOo5uM+VO6Wl/hqK2iSavyWupK7WrHana39dP+CN
s/hVokXiPwVfWmvf8JH4Z13VBYSMbd7V8jlhg84I6EVm6z8MLewiu9Y1HXIPD+n3WsSafpd
vcI0jyxB8GXjkIvr3rp5/it4baTwhFcarq2sNouunULq9ubcRmWHbgeWgOFA6BawfHPj/AM
PeO9DS81BrmPxLpN84sJPK/d3dmX3Kj4+6w9e9OhPNnXh7Tm5Xo3ZX+KXK7WS19275U0um9
h+zs7bnTX3wi8Lab8V9K8OaVrFhrbyxYn0m6aWNlIh3mV3XoCeQB6iuN0T4Upqfh1PEGt+L
tJ8LW99cSQ6dDfFibkqxGRjoueMmuwf4hfDxfjPpnxGi1PUS9xbmO9szacWpEHlgBs/PlvT
oK5ka74E8X+C9E03xfrd9ot74eaaOM29p563lu77go5+Vx0yajDzzSEIc7nblhzPlvJP372
VrPXlTdm7O9+oS9m72t1/QltvhS2teD/CC6In/ABPNUv7y3vLh5cwRxQkDzD6KOue9V/C3w
206a81DWtc8R6QvhjTLs2S3lzLJFFfzAfdTaN231NdJ4X+KvhXRvAuh+ELkXL6ZPJe22qps
Ikgt5W/dujjqw7gdai8H+OtA0Xwff+CrTxkujra6k91Y6pPpguYrqFhja6EEo3FOdbNlCrC
0rczs7P4XOV3dKTTSskknaL5lfokqehR0n4TR3dl47h1R7a11PR/s8lnPFc7bNIpTnzCx6p
s5Geaxrv4N+Io/GGjeHtM1HTtVTWbZru11C3kIt/KX77sSMgCtrUfiFpF94Z+Itnda5PqF7
q8dpBYzSWohNysX3jtXhF9Ae1XdF+I/hWxg8D2NzezfZoNCu9I1OSKIlrQzHhlH8WOvFaKt
nFJSmrtvpytr+FF3V9fjuraXd1uFqT0/rf8AyOM8XfDDUfC3h9PENvr2k+INJE4tZrjTJi4
gl7KwP864AgHjivVNWvPCHhL4T6r4O0DxOnia/wBbvYbiWaC3aKK3ijzjO7q5zXlma+kyyr
XqUpOu27SaTceVtaauOltbrZXtexjNJPQU8AYNJzjPWl9BQTgYr1TMbnig8ilyQMUoYhetM
CM+tZ1z/rz9BWk2T1rMuf8AXmuXE/CXA6PU2ke/meX/AFjOSx9TWeRxWjquRfyqWBwxGazj
g9DXS9zJbCc0mATzS9OKKko6TwH4ZXxj4+0jw3LObeG8lxLKvVIwCzEe+BXr0Gl/Da5+Gfx
GbwNa3rzWyW9sP7UCuyt5wUSRPjKhu4rxfwr4ivPCXi7TfElhGks9jL5gjc/LIMYZT7EE12
9/8UNDTw14j0Dwx4JTRIdd8uSWX7U0rpKr78jI+76L2r5bNsLja+Ij7K/IuR6NJXU7y5le7
921rX2Z0U5QS131/I6x/hj8Mf8AhKU+GravrX/CZfZs/bsL9kE/l7/L29ce9I+g/DmH4ZfD
5vGzXVlJcG5gZtMiXzZn83bvkc/wr+fNYg+MejnU/wDhLm8EIfG4tfsw1IXR8jds2ed5WPv
7feqWnfEvwpN4c8MaL4s8Fzasnh/zJI5orzymlkZ9/wAwx9w9xXkfU80koOpzuzTdpR5ubl
mpOLvZRbcbJ+eiNOan0t/TRur8IvCGkHxjd+K/EF9Dp3hvUIYBJbIGe4hkXcoA/vnIHp1qr
D4C+Fem6LpWpeK/Eus26+IpHfS47WFWMNvv2o82e574rn9Z+KU2veG/GGnX2m4u/Eeow33m
xyYS3WMYEeMZPAAzVjSfH3g+68M6DpXjnwte6nceHiRYz2V0IvMjLbhHKCDkA9x2rp+rZsq
fNWnNu6TUXG9uRaq+n8S9+tvInmp3skv6f+Rr/wDCo/Dvh1vFN9488R3Vro+jXaWNrLYQh5
bqSRd6sFPQBSCRXQax8LPDWv8Airwp4f0m/isLWTww+oPqMMO0XLIciSQH1HWuUf4r6P4kt
vEunePdBurmw1e9TULcabMI5LWRF2KmWGCu0AVbPxj0b/hIrDUoPDtzbW1n4cl0NbZJQdrN
wrgnsB171yzoZ1JqbcudJ7OPL8CSsu/Ne99PlYpOkv68zFv/AAJ4SuPCvijxJ4W8SXmoWmh
JbKvn24TzpJGKv9FHUVLH4M8OeGLnwVrOveIZ4LXWrA6gSLEXIjkDYWPZ/ErVn+APGHhvRP
C/iTwt4u02+vNM1pIm32DqssbxnI+9xg11UfxW8EzeLPB2o3vha8OneGtOe1itSyyYl3Zjf
nhsdee9d9dZlTnOilOcE3r7t3H2asr9+e/T8CI+zaT6/wDB/wAjQ8Q/CTTtW+JOiaLYa5Da
re6a9/cQQ6eIZLOFBkDyQSS7Ak4JzWf4K+HXw71f4galp8vie7vdNsdNkvBFcWTQS7gCH8x
e2zhsd+KwL/xP4Hu/iJF4kTUPFoNz5kl3fGaNbqKY/cePbwVHQqe1dIfi54bl+Jw1i5s9Rl
0mTRH0S4vXCfbJ9wIM7AcFvauKdLNY0PZQlN/u+iirSv6O7eys00tety06d76bnJ6p8PdLP
gu58UeEvEr6/a22pR6dIhtTC37wAo+DzgnitzUfhsPB9p40kS+0/VZ9AtLZbj7TbFvKlm6r
GM43L6nNHw3+IHgzwL4k1yzubTUdT8LXgikt1mjUzGaJgyOyg4HOenTisqL4g2134W+Idpq
iztqnim6hnhYLlFCybiGOeMDAH0ruks0dV09XTTjZtK8lKUL3svspTvot0R+7tfrr+v5nnE
KB7mJD0Z1U/iRXs/jf4TadY6/4l1K0u4/DvhjR7e32SThpTcXDxqxijGckknJ9K8z8S6Xpn
h/xhLp2l6qNVs7Zom+1LjDHCswGOOCSPwr1nxx8U/CPj7T9c0LVWvYrFPKutDvFg+eGdYwr
xyJn7jEHntXVmFXGTrYethE/ZtPmstUm4a8r62vurpcz3VhQUbNS3/4cy/E/wn0DTfCPhiX
RfFlpea5qkCvHa7HDag0kgC+X2VVzjn0NZfiL4SjQtK1KWy8X6drGpaOFbU7CCN1a3BYKSr
HhwpIBxWhdeOPCU2heAtdju7seIvCsUVv/AGb5H7qYLJuLeZngYzx61q+PPiZp+s6Rqsml+
PtYvYtUI2aNJp8cQt1LBmWSXHzKMYAHJ4zXmUambwnTheTXNK7lH+/tpF+7y6p3Sv8Aa0SL
ap2bMTV/glqmkXdnpa+JdLu9bv5YVtNNjJEsscg/1hz0Ve/0NReNPh/Y6H4RFxomqaNrD6T
MINXns5JGmWRiQuQ3y7ARj5e9Xta+JmjJ+0Hpfj3S1mvNMs47eNlZNjlVj2OAD6ZOKsfEPx
3a6n4a1CwsPiFPr0OozK0diulJbCGMNuxK+MsRwBj61rRqZu6uH9q201Fy0tq/ii7RfwrVX
cdX1tZJqlaVjkPBfw6vfGGl6nrEmt6doOk6cyxy32ouVjMjfdQY711OufBqca74U8O+H5I2
1DUNKa+1C4muA1vHtb5pA3ZMYNZXhLU/CuqfCrVfAniPXz4flOoJqVteNA00cmF2sjBec9x
XZN8QvAqaromlwaldDRJPDMmg3V2Yj5tqzNkOV7jgEgdjTxmJzNYmTpc1ouVly+7bl0d/tO
93a+6S06kY0+XX+tThdd+EWuaUmmT6Tq2l+JLTUrtbCO40ybeqTnoj+n19qh1f4V6rpeuad
o1tr+h6pd3k7Wri1uxi0lUZZZSfugDPPtXRnV/CXg7wRZ+D9B8aHUru91mHUbjVbO2ZEsEj
GFKhuWbuRW9q+u/DDVPEvhU+LdU03XbtbiZtU1TTLNraGaMr+6EwGCx3csR2pLH5lBptSlH
37fu3zNJNptNJLXS14t6aWehyQfr6nDah8J7/AEl9Gvm1rS9Z0W/1GPT5bvSrjzBDIxGVPv
jPNaXjL4J6voknibUdIu7SfS9EkZvs0typvBAP+WrIOg/Kup1fxr4YXwlpeijXtIlmtPEtv
eGHSrQwW0NuvUrxlsdyeay28aeHJPHfxf1I6xGbfW9Pmh0+Rs4uGLDaBx6DvWNPF5tJqo76
X+y/eXPFdlZ8reqXTYrlp7f11OAPw48Sr4k8O+Hitqb7xDbpc2Q835Sj5xuOPlPBq7J8P5z
4L0m7stLuptavtYl0tWSZWildeNqpjcDn+I8Yr1XTdd8AXfif4beN73xpaWY0awhsp9OdG8
5JVDDcx6BBnrUtjr1t4P8ABvgPxFrEMkdkfFV7dDchDGBwQJVU8kYIINTUzjH3glB83azV5
JVNFtde7Ha61BU4d/60PIPFfww8T+D9KOpak+n3VskognNjdrObaQ9FkA+6TzVXwd8OvE/j
mO8n0O3t1tbMgT3V3OIYkY9F3Hv7V6D8RvEEcXhXVrC11jwdcW+q3KPHHodqVuJ0DFg8p6I
R6HkkmsTwnJpviX4Qal4BPiCy0PVV1NdRia/lMUF1Hs2lS/qOuDXpUsfjngPbVLKXMlflek
Xa7cdHpqu3V7MzcIc9kYafCnxy/jk+C10cf2t5X2jmUeV5X/PTzOm33q14v+F9/wCCvA2n6
3rMzR6ldX8to1qu149irkSK4+8DXqCeJfD89zP4BtPGFoLlPCo0iPW3kKwSXAk3sgfrtx8o
NcT43bTdM+CHhnwrF4kstY1Gw1S4e4W1m8xYsr0Unqoz16E5rnw+Y5hWxFKFT3VdXXK9Vyy
fNd7Ju3u7p9SnCCTa/M5Twl8MfGfjewnv9A0tZbOFvLa4nmWJGf8AuqW6n6VFYfDfxtqPi+
48JW2gz/2xbDdPC5CiJf7zMeNvoe9drpdunjf4MaB4Y0jxNp+j6lot9PJdW19d/ZllSQ5WV
T/ERyMV22reJtE8T6v4v8I6L4mtINRutHsrG21Wabyo7yWA5kTzPRs8HvTrZtjoVakYpWTa
+GXuJSSUm7+8nFuVlbRb6MFTg0jxofDDxyfGL+EU0GVtXji894w67Fj/AOehfO3b75qGX4c
eNYfF8PhKTQbgavMvmpCpDK0feQMDtKj1zXqfgFoPDtz4p8G6vrGja3q19psKQJcX7C1Yq5
LW3ngjnBzwcZ4q2IdP17xdY+G9ZOmaP/ZGkTtBpui6scXLM4YWz3DEhc9cA9Kmec4ynVlFp
OMY3vyvX3b8yTle19LbLrIFSi0eY+Jfhnr+jeLbDw1Y6TqNxc38ebYzqi/aWA+bZtYjA9zm
snUvAHjLRvD8Gv6n4eurXTJ3ESTuBjcTgAjORk9M19B2Op6VbeJvhJbtJpWnCxu73z7a2vf
OjtOOA0jE5Pqc4J6V5/Za8958J/icdS1b7RLJq9tLEks24sPNOSgJ6YHalhs3x8lBOKsnFP
R3d6koXWtlolLqvlYJU4f16XPNj4M8Vf8ACQy+Hf7CuTq0MJuJLUAb1j27ix56Y5rnyc19c
jSkT43aj47k1nTBo+o6BJHZsLtC8zfZwCAucjGO9fI2c17GT5nPH3cklaMHpf4nfmWvZq35
mdSmofiOJ6UhyOadz6cUhGASRX0BgN60uMijHHUU5e2BTAYw5rLuf9e1az1lXP8Ax8GuTE/
CjSB0epowvpVI5DHr1rPIweOK0dVP+nSgnJ3VnH866XuZLYTuK9C+DvhnSvFvxD/sfWLVbm
1NjcyhGcoA6oSpJHTBrz2u4+F3ivTPB3jCfWNWSZreTT7i1UQpubfIhVePSvLzWNaWCqxw9
+fldrb38jWnbnV9jdn+Emnvpmhanpnjiy1Cy1HUl0m5nS3YLaTt06n516DPHXNZjfCzVIR4
0e7v4oI/Csq27sYyTdys21ET0J4P41Xi8XWNt8Fx4UgMyawutjUkcJ8gQKADn1yOldn8Rfi
7oviDwtplt4ctJ4NSuruHUdaaVNqyzxIqqAe4yM14Llm8KypRblFyau0tEmmm7L7UeaK87d
TZKk1cTWfhdb6f4LuNHWfRJPGdhZi9u7aNZvOEI+dlDH92ZAp5x2FYFl8J7PVPB2o+JdK8f
aTeLptkLy6t1ikDQ8ZEZY8bs8V2fjD4v2Wu6dqGp6X441e0e+tTEfD4sExHIU2t++P/ACz6
n1rE13W/h3dfCax8J+HvFV3pSW8H2i6shp7MdRvMdZJM/dB4AxgVwYWrmsacFUclKUlf3bp
fzJ3jt0jbTX4mkVJU76Frwf8AAyK91Xwx/wAJP4i06KTVgly+hrMUuzbsM7gemehxXlj6C1
547n8OadJFDuvpLaF7mTaiKGIy7HoABya9ks/Gnw1ufH3hH4kalr15b6hp9tb2tzpS2rN5b
xps8zeONmOcAZNeX+H9Q8KyfFxNT8VQm58OS38s067SdyMxKkgckZIyK7sDXzByrVa/M7Qu
ly2SleV1FaKXSz69yZqFkl3NPXfhbPpOh2+vad4s0XXNLa8SxuLqzkbZayt035HI9xWx42+
G1lpfw/TxTos2jTWttOlvdXNjqD3AlkIxtRSoCjOWIyTzW94q8aeENS+Hdz4QfxLbXfna1B
OBpunG2ggtAcNsGOSB1J5JrH+Kmq+D9T0KxsPBvjC2bRNKCx2WhQ2kkbMT9+aRzwznqTWGH
xOY1atFVuZe87vldnGyteyWrvZNpJWb3WrlGCTsc14d8F2mufCzxF4jRbqbVrG+trS0giPy
ymU4II6k88Vh+MPCd/4J106Lq11aTX6RLJNFbSb/ACCRnY5xw3qK9H+E3xJ0fwD4G1g3HlX
OpyapbTxWciEmSIcOynoGAyQfWuB+IcGhL4z1C68N662tabfMbpJ5N3moX5KPnqwPGa9TB1
8Y8xq0qqapXbi7b6R0v0S1a7tvszOSjyJrf/hzqbX4EeNry2SSGXTPPms1vre1N0BLcxld2
EXHJHftmsnXfhP4t0DStK1CZbO9j1O5FmiWVwJmjuD/AMsnxwGr0m08eeFE+N/hbXDr0S6Z
Y+HFs5bg7tsc3ksCn1yRWH4T8caBoHw50Fbq9Sa9sfFo1Ga0GTJ5G3BkAryYY/OFabjf4Xb
ka359L36cq+/0NOSkc74h+CvjXw14fu9au/7OuorFQ15DaXayy2oPd0HTHetXVPhDqcHguz
1Ky0addRnFsQJL6Nln83p5KAbmJJXOfu1tzP4V8Ir498TxeO9P14+I7Se2sLK1ZmmczNu3S
gjC7RWX458U2l98RvAd1oXieCFNN0yyi+25Lx2kyj5iw9j1p0sZmVecEnorvm5JRTtGL5Wr
33bV9fJNobhTV/8AMoaf8Ftbg8feH/DfiS5tba31eV4TPp9wlw0LKpZkYDow44Ncrc+BfEM
ejS69HZ7tJa/bT7aRnAkuZA20BE6t+Fe3Q6n4L074m+C9a1DVPD1tr7XVzNq1xo0zGzZDGd
kj54V2J7etZOu+MPDmq6p4G8dQapBBaeH70W15oCNjyAJCftES/wAQYEEnrWdHNsydSLcG0
46+60uZOpotftWik27Ws2rtIHThZ/12OF8T/CjX/Cng201XUdLnW7aUJdlbiJ47TdwiMiks
CfU4Haopvgz8SYLC8vH8NuUs8eYiSozkHGCqg5YcjkV6X481u2tNP8QXNk3g0WWvTxhLrT7
iSS8vEMofLpnCEYySfwq9ceMNOHxv8d6lF4jg+yf8I20FpMtx8jOIlwqHoTnPTvU0c2zR0V
NRTfvPWMujhpvp8Ul122vcbp072PGdT+FvjrR9W0jSr7Qyt3rLbLJUmRllYdV3A4BHoaxY/
C+vS2OsX0Wmu1tojiO/kDDFuxbaAfXkY4r2Twl4k0m08NfB06jrMIey1q5kuhJLloEbhWfP
QZPepdU0m28K/D34q2174h0m6vtXuIri3trS6WVjEZiQTjuc9B0xXbHOcXCoqNWK5rpK0Wr
/AL1wb3dvds9+vYn2UXqn/Vjxrwz4Q8R+MdTfTfDWlS6jcxp5jqhACL6kngV02rfCXxPplj
4dRbaW41nWmnUaWI9skBiPOSTg8c1sfC43Op/D/wAb+F9D1SDT/EOoC3kt/NnEBniRj5kau
SMHnpmvUdBvIrDxF8ILLVPEVnfXenRX8d1P9qV1iYLgKXJ5x0BPXFRmWcYyhiJxpWtC/u2d
2lSck2/5XLTSzut+gU6UXFX6/wCZ88an4B8ZaNotprOqeHbu0sLyQRQzOvDMegx1Ge2etVG
8I+J01u80Q6Hdf2nZRGe4ttvzxRgZLMPTBBr1HTtfe7+EHjOTVtWNw/8AwktpMizTbm2iQl
ioJ6YHbivSLzRmtPi54z8aT6rpq6Vq2gzCwZbtGe4/crnCg5GMd/WnVz3E4eU6daMbrmto9
WuRpb9pO/pfRAqMZWa/rf8AyPlfTNK1PWbw2ek2E19cCNpTHCu47FGWb6AVf1Twf4p0O1sb
rV/D19YwX+PszzREednoB7+1dt8BLpLP4lS3TTRwmPSbtlaRgBu8vjrx1rqvD9/qHib4NaB
b6l4ma3vJfGCKl9cSh3tgVzvGT0B6dq9DHZrXw2KcIxXIuW+9/eUtrduXs9yIU4uN3vr+h5
FrHgnxb4esItQ17w1qGm2kxASa4hKqSegz2Psa3vCvgrxP8R7KVofENksemlYI4tVv9hUEc
CMN247V6/40tZNK+Dfj3TLpNVEi3ltsuNY1ATz3n7wgyrGOI0PbHWuJ+BfgdNb1DUvGM9lF
qY0EBrPTWkVftV0RlA244CjrXB/bVSpl1XFyajKDsmldO6i1u9L81m+bTd22L9klNRXU4rX
vhr4s8P8AjH/hEm086lq3krceVp2Zvkb6DisCXQNbjv7nT5NGvBd2q754DA2+JfVhjge9fR
vhH/hJra7+Ilv4rsr658aah9numtNLvUiupLYk5WFxnAHGVHOKns9au4vFuvXZ0u90jUtN8
GyrjUblbi5OHyjSkfxD0PPSsY5/ioOUHGM3FR1T0bai7pXvytuysum/RP2MXrsfOh8I+Kft
66c3hnU/tjReeLf7K28x/wB7GOnvSJoDHwrc6699bxNbXK2psnVhMxPfpjA9Cc19A2fjbxW
fDPwcuf7cuTd6nfvFeTlsyXEYlACO3UryeKy/G9tLceAPHlpY2xkln8cCOKKJcszFeFA9a3
pZ5iZVY060VFOVrp9puDvdbaXXXzE6UbXX9aXPn23tXvb2CzhRXmnkWJAe7McD6cmvQdX+C
HxI0TSbrUr7QontrRDJOILmOVo1HUlQc4Fcvo1ldWPj7S9PvraS2u4dRhjlhlXa6MJFyCOx
r3Txp408E+B/iP43v9PGuX/ii7jmsXt5iq2UTOoDMO5AHSu/McfjKeJp0cElK8eba99Yrfm
XKrPfX0IhCPK3M+dRYXn2dpvsE/kqokaTym2qp6MTjGPeh9PvIrRLmXT7iO2f7srwsEb6HG
K9/wDEvii90nS/hd4Ue5jt9D1TS7U6oCg/0mMy42sT/CBmurudT8dX/jzxzofi2w2/D+20+
58tJbdUtoo1T9w0b46k4xiuKXEFeMVOVONnd/Fq0pKNl7usm9bemupSop6XPmG68N6xZaDY
63dadJFYagX8iQofnCEAtjsOeCetUDa3CQrcvazLC33ZTGwQ/RsYr6I1/wASeLL34X/DaCe
5nm8P6lb7NalSFTGYlmVcOwHyYXjtXUTax4x1D4oeKvCOu6XGnw9ttPuMIbRVt4YFizFIkm
OSTjHNSuIMRCLdSEW05t2k9oy5bL3dZeWl9Nr2T9im9+34nzNbeGbu58PTa2t5Zx28IbdFJ
IRLkEYCpjJzngjjg5rGEcjIzpE7In3nVSQv1PQV9G6Br/jPwd8F49T1aOfWG1Kza20TS47I
OtvBgj7RM6rnGOgJrodF1PR/DXgbwHYWd3qEWn6hZLLc2thoq3qai7MRIsknUHqMdqJ8QV6
Tl+7U1zuMWpO2ibf2b6WttZu+tldiop21sfKXOKCDt6Ve1n7MuvaitjGYrQXMghjYYKJuOA
foOKolsjHtX2kZcyTORrUZS88YpBinjHTrVANf7wPasq6/4+GrVcDsKy7nH2ljXJifhRpDc
39RAF5IFJ+9iqJ4Oa0dTG2/lB67jmqFdLWpkthvJOKX1o70nIHFIY5sggHim9RRzk560D+V
IZ0Ph3wV4m8V29zc6Bpj30drJHFLtcAqznC8Ht79q1L74W+PNO8UR+GrnQnOqS27XUUccis
ssSjLMrA4OPSu0+Fdlcah8GfiNZ2mpw6ZNcPaRLcTy+VHkt91n/hDdM+9d1oGtab4c8VeC/
D1/wCJLG61HQNAvxdXiXCvFHLICUiEmcMRXxONzrF0a9anRSlyXVrO+lNSUm72tzPltbqjq
hSi0m+v+Z49pvwe8dXXiqDQ7zQ7i3byo7q4dGRvJhfoTkgbjggKTWZrPgDxLp2q69BFoV9F
BoqiW5+0bPMiib7rtg4IP+zmuu+HthY+IPDHiTU9V1BtX1aCeN4tIu9VNnFMpyTPIxILBcn
5Qf516BfeJdIf48Welz6lYvpGv+Go9JupoZAYI2aM7eSeArY680q2bY6jiZ01aXJFt+60vd
5W7e827pu2m60vqCpwcU+54FZeD/EN1/Ys40a9e01qUx2bwoGe42nD7FzzjnrgVqfEHwFee
BL+0tp4NQ8u4RmE93biFWIP3VwTkgYz717XYeK/DujfHPSfCseoWr6VoOhPo9ncGbbE9y6A
s28fd3H5d3auH+KVzd2Pgix8O3nhqz0PdftdJEmsNfyt8uC/JO1Tnrnn0q8Pm2Nr42lCUeW
Mle2iupc1nq73ikrpJ6t3toJ04qLd9jktE+FXjTX/AATP4s03R557RZFSCJEy9wOdzr/srj
k1l23w/wDG994fbxBaeFtRm0tAWNysXy7R1I7kD1Ar0nwmuu63+zZqmk+G9Sf+07PVxPLCL
zyWitthyRkj5c9QK9J8AaWNE1Tw7dPqV7rVvdaQxOq3GpqlnFmJsW8UAPzMOh3e5rHFZ7is
L7bmcW4yaUbO9kr66rfo997J7Ko0YysfNGleCPF+uRW02jeGr+/huVZ4XhiJWQKcMQfY8VB
ceE/FFroba7c+H76HTEkMLXUkJCK4OCCe3PFe3Wev6jpfw7+EdppmqyWaT63OZ1hl27l8/A
DYPTBPB4rQ8Qa7qF/J8dbG81Jp7C3jjFtbtJmOPEoHyL0B+lb/ANt4z2tuSPLzW63sqvs/S
+t+2j76L2ULb/1a54B4Y8PzeJfEUGj23nJJOG+eG3aYrgcEqvOM8E9qtap4R1ax8XTeF7Gz
vdQvoyAES0dHc4ySEIzt96774OzamfDPjuw8KzeT4uubOE2BRgszxh/3qxk/xYru/h7P4mt
7/wAV2PjJtQvfGP8AZEC2sNtdol+bfeSyLIc4fkHHXFa47OK+Gr1nGzULLlb1d+X39vhXNZ
620ZMKaklfqeHaJ4B8Q6vr9/oLWn9m31jaS3s0V8hiIRBk8Y6ntWCul6k1vBdrpt00Fy2yG
UQsVlb+6px8x9hX1Hpeox3fjyGDWdG1nTnsvC98twdUuUmvZoSRjcR0IG4DdzWbqml+IdZ+
J/gqDwrrMekeEBphl0C5t4xIIVWLMg2Hg3B561yU+IqyqtVopLl5rt6aKV0mr3bsmlraN92
i/Yq2h4F4g8L3fhdrKK+J8+5hErp9neMRE/w7mA3H1x0rJi06+u1T7Lp9xcK7+WhihZgz9d
owOT7V758V5Lmb4F6HNf8A9tTTprUqJNrrA3bLs6kD7insprG0HxDrHhj9l99T0K7azvW8R
+WtwqgvGDHztJ6E9M16NDN688HCqopzlPk3st3rovLYiVNKVulrnjY02+a+NithcG9ztNuI
WMmfQrjNRzWc9pctb3VtJbTJ96OWMow/A819Ua5a67N8UPEPiHTNam0b7P4fsJ7+ewsxcXs
xdekK9iT1avP/AI/lp5/BN7cR3Qu7jR900l6F+0vhzgy7eN38qjA5/LFYilR5UudXeruny8
1tkrW7P17DnRUYt9jxkWtzJatdC1maBDgzCMlFPpuxgGmmCRXETQOrnopQgn8K+jtKn1jXf
gkmh6WdQ8MjTdEkmnhnskfT9ViPJk87GVkPbnORWvozWOoeGvD3xtu0if8AsDQJrW4VgPnv
I/kiyO5+bNZz4jnT5uamvicUk/tW9xPS3v26N29Q9gnbX+up816RodzrEl15U1vbRWcJmmm
uXKIgHb1LHsKy25AAJOOB16e1fVfh7V7LQ/hn4Lu7O91O2XVvMub4adoyXy3s7SHfHKx5X0
A9K8a8PRafL+0Zp8VjamDT214CO3lUAxp5n3SO2PSurCZ1UrPESlTtGmpNf9utp306tdL6e
ZMqSjbXc85KsF3EMFzjOCBn0zSfNj+LA5PXFfTGpaprOq6f8VvDniLw9bWXhvSraeayb7II
vJn8z92VfGWZs561J4g1i2b4ieCPh3Ppunw6Hq1pp0upM0Ch7htoKgt2HAHvk1zx4hqN8vs
U7Jt2ldcqjGXbV2lt362dynRS6/1sfNEk08nzTTyvuHV3JyB9etaOr6Pr3hm5htdVt7jTpb
iBLqNN+N8bfdbg9696vvEOs+MrD4laB4s8NWNhpOiWU0tnJHYiFrORH2xqHxzuFdRda9qkX
xX8G+Ek8MWV7pWs6Rax3809r5jzR+Wc4c/dCe3rWNTiGtB29lHRSbXNpZRjJWlbezelt7a2
1GqC7/1sfJ8d1cx3AuY7uZZ16SrIwcfjnNNa8n8ySVryXfNnzHMhzJ9T3r2zXvD9s3ww8HW
+jacLnd4mu7cSQxbneMSYVSQORj1rr/Iu9P8Ajl40htdL0O18KWDQ3GqXV5YLKtsixj5Ih2
duwHfmuuefwUW409Up6N2+GajbZu7b0Vt9CfYv8vyPmQXc4WLF1IFiOYv3hxGfVfT8KmXUL
5SHXULgHzBKCJW/1g/j6/e9+tfRPhTUPCmrL48+JMNhpGhGO8gtbH+0rIzw2cRH3jEo4ZvX
oKILfwNfa34t1y103TNZii8MLeTpBbNBbtciTG+NWGUBAGce9RLP+WUoSw792yf+J8ul7cv
2t76volZgqN9mfO8R1HVtXj8h57zUbmUbWDFpJJCeDnOc570mq2+oW2q3Nvqrs97G5WYvKJ
Du75YE5/OvozSrbQvGWp/CPXr3wxpdnNqk93b3cFnD5cUqRqduV/CvJ/Anh7SfEHxutdC1G
IHTWvpy0CnHmKm5hH+OAK6aGcxmqs5w5fZxba0b0lOLSf8A24+nUl0rWs9/6/U4Sa7ubtIh
c3UtwIU8uMSOW2L/AHRnoPatGfxR4kvdHj0a78Q6hPpseNtrJcM0Yx0+XNer6Xqnhz4mfEb
RfDt54D03RLeHUmUyaehjMkKqx8iT1YlRz161Ndah4X8f+EfG0f8AwgeneHZvDca3Nrdaep
R9gl2GOT1JH60p5ryTjGth7NcresXy80uWLXe73tqhqnfaR5DBrviCTRv+EZttVvX02eQH+
z0lJjdyePk7kntWhqviHxzaae/hHW9Y1aC1t8I+m3MrAJ3ClT29q9b8Vad4b1DR9FvPBfh/
QJvDcN9ZQnULORlv7Z2YBkuFPPzHIzXnHxfs7fT/AIw+JLG0VkghuQiBnLkDaO7Ek08Dj6W
NrRh7JRdpSs0rppxWvZ69r+dt1KDir3Mi28deNLTTl0618VanDZJH5SwJcMEVMY2gelM0vx
r4u0PSJtJ0fxHf2NhNnfbwylVOeuPTPtXP9PrS+or3XhaDTTgtddlv3MuZik7iST360bTin
ZXHTpR2zXSSMxTu4o4yaUHPWgAkGFxWRdcTmteTkVkXX/Hw1cmK+AuG50mqjGozk5ALGs4/
WtPVTuu5WAxz0Passiup7ma2A8A8mjJwBSHqaXHQ0hk9taXV7MYbO2muZQpfZEhdto5JwOw
q2PDviHz7WH+wdQ828Xfbp9mfMy9yoxyPpXofwBkMXxWM6gbotLvHAbocRE8114+IPjD/AI
UHouunW5jqr+I3tVvOPMjhwCY1PZT6DtxXzGOzXE0cV9Xowi17qu21rLntsnouXU6IU4uPM
3/Wh4jaN4mRL3w1YpqAF0wF1p0SMTIynjcmM8Vnz2N5aXZsrqymguQQPIkiKvk9BtIzX1b4
huNctPFHxVufBER/4S//AEBkNugacW5QeY0Y7nPXFGmy6lca/wCArnxfBFJ8Qf7Hv5IUu0U
SNIP+PfzF/v8A3sZryocSyUPaqlGzV2lL3r+zU7tW+H7PN/wxo6HS/wDV7HyrcabqFtc/Zr
nTrqGfbuEUkLK+PXBGcVE1rPDDHLLbSxwyjKO6FVf3BPBr6M8Bar8SdW+Kvh6T4jWs7NDDq
BtmvbcRyviH51xgEoDjH41FpmuzeNvhBbSeM5Yp7S08XW1rGxjVFggPWMYHC9vpXbPPa1Ka
jKnGSXLdxk38Tkly6a/Dre3YhUU1e/8AWh4RNoVzb+HoNanlhjhuZTHDASfNcDq2MYC/U1L
4h8L654W1T+ztYszHc+RHcERnzAI3GVJI6cV9I/E3W4Dp/jTQtQj8Q3VpFDttrSfSoorKxK
sPLkilHOPQ981st4i1F/j3H4HaG3bRrvw8rXcLQKWnYW+QzMRnjoK86HEuKcFV9kmrTk1d7
JQas7bpSa21dtbGnsI3tft+p8foszFvKWVgB82wE8e+Kasj7FUO20cgAnA+lfRFtr3ifwV8
KvAX/CutHhuI9VkmOoTLZC4aacS4ETnBwNteefGfTbOx+LmuJpdktvbL5TzxwJ+7gmaMF14
4HzZ4r38Fm7xOIdGUEl71nzXfuSUXzKytdvTVmMqfLG9+34nK6L4Z8S+Ira7uNC0i81GGxX
fO0C7hCME5Pp0NVZdN1WDSrbVri2mi0++do4blyRHMy/eGe+O9ezfBLxHL4Q+HXjfxHGu9b
S5sfNQjO6MuVcf98k16Rf8AgrQbfX/hx4duhFdaJNqWoahaxH5klRk82JSO/Xp3xXlYviKp
hcXUo1IJwi3ZrdqNPnl5Xu428my40FKKaev/AAbHy1q+g6v4amtZLyWGGWYF4WtrpXbaP4g
VOQDng96yUurhbsXSXUouM7/NEjB8+u7rX0rqc/hHxrqOk6TrOpW2p3Ca7BCjW+htp/2eIk
hoHfoQcAAHmsHUNfuPGfxJg8C6/wCDtN03Q7XXIrVZbez8l7aMSFRGX7hwK2w+eVZR/fUtY
puWttOnKpJN+mnzurp0l0Z4X9vu5Ll7hr2dp5QVeUysWcdwTnJHtUsWo6hB5Kw39xCIW3wq
kzL5beq88H6V9C3OsR+MZPiH4T1nwTpWlaZoFlPNZXFvaeTLZvE2Ey/fdXnnwktLDX5PEng
69s4JrrV9LkewkdAXjuIxvUITyMjI4rtp5snh6larStycraTTXK0ne9uibbXl2YnT95JPc8
8vNW1C+Zhf6lc3RZ97efMz/N03cnr71F9tufsRsvtkv2PzPM8jzD5e/wDvbemfevpTQPDvh
yw8e+E/AOp6HZ3E2neH7i81YvEC8txIm7aT6qOnpmuY8N642uzav4ttvBPg/SNP01IrL7dq
aH7NbLk4Aj5MkrDHOO1c8c9Uk3To+6kmndK/M2o26+9a6td6pasbpd3/AF1PK9H1PxZda6j
6Hquotq0sZiR4blhK6KPuA55AA4FV9aOuxXwsfEE1011aqAI7mUu0Ib5sck4znOK931bR4t
P+PUFl4T8IaJqC6ppVvdyrdwulraZG57gDIMYxzViwg+G/jD4p69qmn6XpS6T4a0ovmYNHa
XlzuwZ3Ay3lgn8eKwWewTVdUfc5FLS1027JPtduyVu72H7F7X1ueAf8JL4gOgDQRrt8dI6/
YhO3k/8AfOcU6C98Qnwxc2dvcX39g+arTxxlvs4kPTd2zxXv9t4b+H3inxtoN9Knh+8mgt7
y41Gy8Ps/2a4WJN8eQ3QnoQOtZ41/RfFfwO8R3emeErbw9HLrlhBNBaMTDMN4A4PRsHBx7V
X9twfKoYdr3o817KzlJxT7t6Np27fJey7v+rHi2k+MfFWg2MthoniK/wBPtZsl4becqrZ6n
HY+4qTwheavpvi2z8RaXpkmpz6TKL10wSuFOSXI6D3r3vUNB+Hsnjzxx8P7bwNaW62Wly38
eoCRvNjlWIMAnOAnt9aTQvCPgzRPBnh3TtRh0B4tfsY7vVbvUtVa2uSH5HlIOCF7Z6kVhVz
/AA0qUv8AZ2nUS0sryjKN7uz7XVr3vYpUZX32PFPEnjvxp4ksLiHUtSvhod3dPOlmWP2cMW
ztBPUDPTPFc9qOtatq15De6lqM9zcwRpFHLI3zRon3AD2A7V7wtz4W0D4O+D4tZ0RfE9oNe
vLa2ieYpEy7wvmMRyx24wOnNR6t4M8A+DNc8f8AiDUvD76xpmi3Vta2GlNMURWmUNlmHOBn
it8Pm+HpN044dp3ko2UfetNQ01Vm21e9vV2E6bevN/Vrnkus/ETxv4h0VdG1vxNeXunjGYX
YAPjpuIGWx71Zh+KfxCgtbi1i8V3ixXEK27jjIjC7QqnGV444rW+JOj+GP7B8LeMvC2lvot
pr0Mpl09pDIsMkbbSVJ5wao/Czwzo/ifxjNFr/AJr6Xp1lNqNzFCcPMsa52A9s16EamAeBe
KlQSjG/u8sbpp2atte63T101Ianz8t9zP0T4geMfD/h+40DRteuLPTp3Mjwpjhj1IJGRnvi
tCz+Kvj/AE++1G+tfELrcam6y3bNEj+cyjapIIxwBXVaDY/DDx/42tf7N8M3vh7TbCzuL3U
bSO6837RHGu5dh6qT3qp4h07wB4m+GGo+MfBvh668OXWj3kVtPbSXBmSeOTO1snowrnliMH
Or7OthbOTSk3GDs5O0eazd7tLVXW12NRla6l+Zy9j8SfGth4iv/EFtq3+maiqpeb4EaKcDo
GTG3j6VBP4/8W3F5q15Nq26XV7YWd3iJQGhB4jUAYUD2ruvA8nhi1+Aev3fiuyuL2xTXLf/
AEe2ISSdvL4Tefur3P0rUm+G/gfVfEYstFhu7aPxB4eOraJFNOS0FwuS0Tf3gQpxWM8fgaN
WoquHtyvl5lGNmoqL8n7q12slHR3VhqE5JWkeX6b4+8VaPHoaafqKxJoMkkmngxKfJaT755
6596w7bVtRs9aj1q0unt9Qim+0JPHwVkznI/Guu8b+FdM8J+FvCkDxzr4j1G1a+1BXf5YkY
4jQL2OAc12nhzwL8N08MeA9R8TwatcX3ieaS18q1nCIrb9okJ6gDI4HWu2pmGCoUViI07qb
ktIq8rc0n12dpPzvfqSoSb5W9jhdb+KHjDXrmxubm7trOWxnF3G9jbJblpx/y1YqPmb6+9T
eIfir4t8S6PLpV49haW1xIs1z9htEga7dTkNIRy3PNdnrHw48BxeG/G9lo0uqSeIPCUi+Zd
zuPJuA0m0IEHTA4z3PNX0+G/wqi8T2nw1ur7Wz4vuYEzqCFfs0c7JvCbO47Zrzo5hlUVGcc
O/cu17ivFJRk5eStJPvrtc0cKnWW/n8jzrU/ip4o1TTbbTXTTbSKG4iu5TZ2aQtdSxnKPKR
97GK5vxF4g1DxR4lvdf1Zozf30nmSmNdqk4xwO3SvaYPD/gWD4U+B4/GkdxGZNTu7Njpkar
NO/mbAXc/wL19eaSfwDp+heFfij4ctoYr2ez1KxtbG7nQGVBIwxz26jOKqhmmBw8rUqPK7u
N7WTXtFBtP1s2vRdBOnN7v+rXPA+TSdc17xL8L/hlP4gvfh/p3iHWG8ZWkLt58sa/ZJJkTc
0YHUfWvCWBUlW4IOCPcV9Bgsxo42/s01az1Vrp7NeTs/wBTGcHDcTtj3p5+7gcUg6e1BPA5
r0jMb3yKeCCccU33zQO1MYrjC8msm5/4+GrWY5GKyLn/AI+GrkxXwoqB0mpvm/nIGAXPB7V
nkcitDU8C9kGD1qgw74NdL3M47DOc0oHPNGOuKTJNSUSxTzW8nmW88kL4K7o2KnB6jIo+03
HkC3+0S+QrbxFvO0N/eA6Z96iOMn0zSkVLS3sBdh1fVrfUP7Sg1S8ivun2lJ2EmP8Aezmo7
jVdSudT/tK51K5mvgQwuXmYyAjodxOaq5r3nwBqWj6T8MJfEHjfwdoD6Jao1tYSS2ubzVLg
5wFYnG1c8tjtXl5hiVg6aqxp8zbUUlZN36Lv6fPZGkI8ztc8ZuPEviK61JdTutfv5r5EMa3
MlyxkVDwVBzwD6VVXUL5dOfThezLZSSCVrfzCI2cdGK9M+9e6ac/hfw94A+HGsS+DNL1TUN
avJ4JnukyojMoHQfeYA4BPQVcbw3pnhrx943msvCPh6XRrLUlgXUNfmK2tmpUN5UaDlnOe3
QV5P9tUotxVG1r21ir8s+TTtq9Or6I09k97/wBNXPD77xZ4o1PSItI1HxDqF5p0ODHbTXDM
ikdOD1xSL4m8Qrq66wut3g1ER+SLvzT5gTG3bu9McYr3+/8ABvgbS/HXxEnm8OW93p2n6Fb
6lBaKSqRyPgnYeqqT+hqe1t/h/NqPw41B/hxphl8Yx+RcW4ZvJtgG270X+/nuewrnWfYfkv
Twzaav9lbw9o1v/Lv5ofsX1l/V7Hgeg+OPGHhe3nt/D/iS+02Cc7pI4ZcKx9cdj7iqS+Idd
Gmajpv9qXDWmpyLNeRs24TuDkMxPOa980PwD4S0TRfEOu3Gn6FfTjXZ9NtItfvDDbwRRnoC
Orn+VUH8J/Diz/4WDrMem2+r6dpVrZ3dtDa3RZIpHPzxLIOq54z1xVrPMFKpPkoNu8dbR1f
NFL5pyVm+zsHspW1Z4da6zqtnpN7pFpfyw6ff7TdW6nCTbfu7h7VeuPGPim6t9KguNevJI9
HObAeZg2pH9w9ewr1vV/C/hfUdf8B61ofgGWeLXtMluptBsZyiNIhwCXP3U7sfQVs3XhTwZ
b678Pddk8JadbvqWqvp93p2nX5ntg642MX7sp6qODVTzzCe7KVB3fM/sXTSkmnrfVRavs1Z
XF7KXf8AM8W8RePfGnif7PH4h126uvsj+ZGrAR7X/vkKBlvc807XfiN428S2VtZ634guLqG
1dZIxgIS6/dZiACzD1NbHxh1PQdQ+I2qJougDS5rW7mju5POLi7kDY34/g6dBXd2vwz8H33
iDQ/EaWckXg2fw6+rXkfnN8ssY2sm7qMvjitpYzBYehRrVsPy3TcVaOjteyt1l0tv1sChJy
cU7nm+t/FPx74h0BtE1fxDJcWUmPNVY1Rp8dPMYDLfjXNaPq+paBrVrrWkXL2t9aPvhmAzt
b8eD9K9h8PfDfwz4ys/A+uaVZy2el3E1xFr6CZm8nygXzk/dynFXYm+H8PwZ06/1XRrq60V
/E90lnZ28uyR0Iwu+TrgDnHc1l/auDor6th6F7y5ZRSitXzKzWzb5H5Ws2x+zk/ekzymLx9
4ri8Y3fi5NULa1eI8U1w0anerLtYY6Dik8OeO/EHhSxvtP0ue2ayvmDzW91brOm9fuuAw4Y
djXpPiP4Y+GNJufid9mS4Meg2trc6bulP7vzcEq397AOOa1vhx4P0LTvFPw01NYPMk1vS76
4vfP/eJuUMAQp4GBU1s1y54WVWNHmVlpZK/LT9pFddEttNHsCpT5rX/q9jze2+L3jq18RXH
iAajBNf3NmlhM81sjrJCvIUqRj8e9Qj4n+K08Vw+JoJLG2vYoDamO3s0jgliPVJIwMMD711
8ngrwD4v8ABlzeeBP7TtNW03UrezuXv3DLcrM+0SBRwvPOPSug8Y/Bnw9pHhnXU03R9ctLv
RLYzrrF3PG1tflcblCA5TPOPpWbx+UQqKlOjyzfuNOMU0tFrrtaSsld26aMfJUaumeYv8UP
FQ8Uad4hsmsdNuNNDC3gsrRIoFDffygHzbu+am1f4r+KtZ0yfSpY9OtNPluIro21nZrEiSR
tuVhj1PX1r0q1+FHwyPjay8FXF3rJ1bVtKS9tpEkXyrdzFvO7jLZOeOgFefa/pEmj/BXQLm
K/cpqWp3Uc9uEQITEdqtuA3Hp0JwK1w+KyvE1KcadFKXu8t420fNJNb/yy7a+onGpFO7M3/
hZniY+L9Y8VFrU6lrFq9pcnyfk8tlCnaOxwKn074oazY+HbPRrrSNG1b+zkMdhdahZiWazU
9lJ6gdgc4rY0Pwf8PdN8AaT4k+IWqatFNrski2MGmIp8qNDtMj5689q3fCnwg0HUfCCeJNS
XxFq9tqF3LBYpolurMkKNgTS7umfQVeIxeVU4N1aXuxainy6NxurRenwpNdNNNUJRqN6M8x
uvGerXnhnR/Ds4tzaaTdyXkDBMO0jnLbj3GR0roY/i9rzeKNc1fUNO0zUoNeVFv9NuYibeX
YMKQM5UjHUV1s3w4i0/wH4m8NrbwXGsReKLTTra+kjw6xyKCM9xwRkVo+MvhbZaP4B1TStH
fWVk0Ai7ubm801YrfUOQH2Sj5jjPAPGKwnmWVVJKnKC96TS9JOMubyvJxfe+ulilTqLVP+t
Tz+4+IVt4i8T2l74r0S1bRtOsZrWy0mxi2QwMVOzAz/ewSc54rmfC3ibU/CHiG31zS2jM8S
sjxyrujmjYYZGHdSOK908SfDD4f6z49uNBtdWk0fW5NHju7Sws7YeQpWHcxkY/xNgnAridG
+HPgi28K6Hqfj3xjd6PfeIMtY21pbCURoG2h5CexNXhszy2WH5VTklKMVycrejUnoluviu1
vbfYUqc777dTGHxPubLxLpuseHPDOkaBDYiQGztYy0dyJBiQSFjlgRxjtVfxL8Rf7Z8ML4Y
0bwzpvhrSGuPtc8FjuJuJQMAszc4HYVU1XwlJ4Y+K6+EdQdLxYL+GFnUYWaNmUg47ZU9K9L
8YeBrHzPHlpoGladbJb+ILPT7RPIJliMirwj5+VcnkYNa1KuW0KtGahe6TjK7tbmSTd93ed
03trqhJTaav/X9I898M/EH/AIR/wndeFr7w5Y61pN5eJd3EV0zAttXAUEfd9c1pxfEV9Y+L
vh3xNfGLw/pulPDDDFaoXS0tk6qB1bIJz9a7ix+FvgHSLrxbYnxJF4k1TRtHne6tXgMYtrh
QMPG2cNtOQa4fWvhtovh3wVpmpaz4va21rULSK9itPsTtAY3PQTDguBk49qxp4vKsRVnywk
pT0vyyu+eOrUWnbS15NbW6DcakVvt+hifEnxX/AMJr8R9Y8RIW+zTy7LYNwVhXhOO3HP41a
X4i3A03wTYnS4ivhOdpo2Ehzc5cNg/3emK77xJ8JvAMGr+FNC07xwLbUNTggXbJaMxuDJki
cnOFB4G36Vwcfw2vE0Xxbqeo6ilinh28TTwrpn7TOz7QoP8ACMck+ldOHxmV18PShZqMUlF
NSTs701bve7XXe7sJwqJt/wBdyST4lTyf8J2TpaK/i5lZiJT/AKKQ+7jj5q6OH4xaUmoW/i
q48EQT+Nra1FumqG5YQkhNiymLH3wPesu9+FulHwjrGs+HfHNpr11ocay39vDbOkagnB2Sn
h8GvMj0rehg8sxyl7OL0dn8UX8MVZp2bTio6PR6bicqkd2dpf8Ajt7/AMKeFtElsTv0K9lv
HuN/NwZJA5GMfLW/rPxdbVIvGX2fR2tZvEV5a3kcnnbvsphxgdPmyRXlh6e9HFehLKsJJpu
Gzb3e7kpvr/Mk/wANtDP2ku/9bHsTfFzw3Hqt74vs/BTxeNby2aGS8a7zbI7LsaVY8ZDEdv
WvHSckknOec0cd+aTHTmtsJgKGDTVFb2Wrb0Wy1bsl0WyFKbluL1OaU9h7Ud6PQ4rvJAfM3
yjAz0z0oINJS8560ANPvzWVcf8AHw+a1iSAPasm4OZ2rjxXwouG50+qpjVrlOu1yODWdIMH
NauuL5es3gKbMSsMenNZLdeK6nuZLYb2ox05oPGOaXFSUN9qKXAzRjmgBBxxXd6X8WPG2ke
HrTQLa8s306yRo4Iriyil8sHrgsM964THPWlPSuavhqGJSjXgpJa6pMak1szfn8X69c6Zou
my3SNbaHK01kgjA8t2bcST35A61vJ8WfF4k1drp7C+GrXAvJ0urRZFScDAlRTwrYArgugIp
O5rKeAws1aVOL+S6u7+96+o1OS6nb3fxO8Wahd63dXl3BJNrdlHYXjeSBviT7uPQ8daih+I
XiKB/Crq9uT4Xz/Z+Yunzbvn/vc1yAI60o6g0LAYVLlVNW9F25f/AEnT00Dml3O50/4o67Y
tq0V7YaXrNjq10b24sdQtvMhE5P30GcqfpVGT4ha5JYeI7HybKODxCsSXKRQCNYljPyLGBw
oFck3pTQB60ll2FUnJU1d26drNfkvuXYfPLuehaT8WvEelzaEUtbGaHR7CXTEgkjO2eCT76
yc9fcYqO/8AidrN1DoVtZ6dpulW2g3rX1jDZxFVjckfKcnkcd+TmuDABIoY5bOaj+y8Hzc/
slf/ADvf/wBKf3sOeW1zpvGfi4+Mtb/tZ9C07SJm3PMLFSBPIxyztk8mtO2+J/iC1+FM/wA
OY47c6bM5P2gg+cqFgxjB6bSRXDUnGa0eAwzpwpOCcYNOKetmtn8g55XbvuemeD/iFF4V+E
/jDw7Hc3B1LW2jjt4lX93EmMSPu7EjjFczL4vupfAOl+DjaRC106/e/SYE73ZhjaR0xxXNE
nPtSjOKmOXYeNSVXlu5S5vnbl/L82HPKyR6vb/GaeTxR4i1TWPC1lqOn+IbWK1u9OaVlXEY
AVg3XPFLH8aryDX/AA3q0HhqyhXw/Z3FlBbRuRGyS8DtxtHHvXk54o6jmuZ5Hl73pdLbvbl
5dr/y6X3tbsV7Wfc9G1D4nQp4Xj0Pwp4XtvDfmXseoXk8UzSm4mQ5XG77qg87aPFXxG0XxN
bX92vguOz17UlxdXovpHizxudITwrHH4ZrzjqtAHNawynCQkpxi002780ru9t3fVaLR3WiE
6kmtz1JPi9IvxV0rx3/AGCpbTrBbAWgnwH2xlN27HHXOK5vXfGbaz4F0bwudP8AJ/sy7ubr
7R5mfM85s7cdsetcljpQRg1dPK8JSlGcIWcbJavSykl16KUvv9BOpJ6X/r+kehaP468PHwX
p/hrxl4Uk12LSZXl06WC7MDIHOWjfg7lzzxzV/SfibpQ8JweGvEGiag9rY3UtzYvpGoG1aJ
XOTC3Xcvoeory/tmjpWc8pwk73T1fN8UtHrdrXS93e1r31H7SSPRLf4nPY+Hb7TrDS2huZ9
ch1mCV5zIIhEMCM55bp1NXPF/xJ0PxHBqFzZ6br1tqWpsGmhn1Rns4DkFjHGOuccA8DNeXe
hzRzuoWU4RVFVUbSTvu/LfXXZf02HtJWtc9Zb4tWTfGL/hPP7EnEH9m/YBa+aN+fJ8vdnpj
PNV7Dxz4J1Pw54e0/xzoWqXV34dDJaz6fOqLcRl94jkDDgA9xXl3Q9aXt1qP7GwloqKa5Uk
mpNNKKaWt+0mn3v6D9pI6vXPGL+IPie/jO8tBCHvI7j7PGc7I0I2oD64XFdrqfxfsbmTxJc
2Ok3CXGqa/a6zbiVlwiwgZRsdzjtXjx/nS5GK0qZThKvIpR0gklq9k00vwQvaSV9dz2iX4j
/D211bxVrWi6NrC6h4nsZ4ZvtDIUtJZMHCY+8pPUms2Px/4asvhHf+FLaTXNQuL+1W3Wx1A
o9rYSAgtNE33u3A7ZryjPOaKwjkeFVlq7OL1bfw/Dv2/rd3ftZHpXjXxl4b8R2nh7XdNfUr
XxPptrbWrQMi/Z08n+MP1JPHFbnxE+KvhnxVZ6NZ6TotxHatfrqmtwy4QXc21VIBHbAPPvX
jGaX8aqOS4VOm9X7O/Lrtfp6Lp233D2stfM958QfFfwrc6F4r0zS73UpbXWLEQWGn/ZEt7f
TiCPkwp+Y4H3zXlNxYeDU+2m08R30vl2aSWwey2+dcH78R5+VR2bvXOUfU1eDyulg4uNCTV
99tbJLt2X4t76hKo5as09ZttGtrqBNE1SbUoGgR5JJoPKKSkfMgGTkA9+9Zmc0ZHakr1oR5
YqLd/N/wBIzF7cUUdRQBk/41Yg+tOPXFGPm4pWHPPegBMnHSkzR04opgIelZVyP9IatU8gg
Csq4/4+H+tceK+FFw3On1eV7m+muJGLPI5YserHuazDzxWjrEivqVwY1KRlzsU/wjPArNPS
up7mUdhM9sUp6CjjNHepKAe9ANJ60Z456UAA60CjNHf2pAL0NJRzR3xQAvSl6j0pM5zQDzz
TAPXIo/rQelANAAOuKUg9aQZzxXrXwN8AeGfiH4h1fTPEctwn2a1WaBbeXy2Y7sN9QBXFj8
bSwGGliq1+WO9tXvYuEXOSijybPHIpeCa+lviB8DvA/hq+8JWmmXGomXWdWSzlSScM3lEfM
VGOo9atfEj4CeAPB3w71jxDaajqSXdpHm3S4uFKySEgBcY5J9K+dp8XZfUdFR5v3rtHTz5d
de5u8NNX8j5f7mjpX1P4F/Zp0C48L2mr+NdRvDd3UIna2t5BElupGQC3JJx17Voa/wDsw+E
b7Q5LnwbrF3BeFC9uZphPBMewyOmfUGsp8a5TGs6Lk7J25re79+/4DWEqtXsfJJ+76Uc19D
fCv4D+HvHPgqTWNa1bULPUIrya1lhtym1ChxyCM5rz74w+AtK+HXjWDQdJv7i9ie1W4drgq
WVmJ44+leths/wWJxssBSb9pG99NNN9TKVGcYc72POelbvh7wd4o8V/aG8N6HdaoLbHnGBc
iPPTP5Guv+D3w3074meIdS0vUdVn08WlsJ0MIVmclsEYPavo/QvgdeeGfD2oaBoHxE1OwsN
RybhUtYt75GD83UcelebnXE+Gy+csMpJVVbdSas/8K109NTSlQlNc3Q+KZoZLe4ktp12SxM
Udc5wRwRUZAxX0R41/Z10nwrpmnXkHim7uPtmowWLCWFFCiRsFs56iujf9k3TAxC+NbvGcc
2if41T4wymNONSVR2le3uy6b9BfVat7JHyqBxRX0rrf7Kd5baXNPoXioXl5GpZbe5t/LEmB
0DA8GuQ+F3wN/wCFi+Hb/VLjX30mayvGtGg8gScgcknIxXTDijKp4eWKjV92LSejur7aWuJ
4eopKNjxgjpSY9q921X9n3+zviboHgpPFPm/2vbTXP2k22PK8vtt3c5qh8TvgU/w48IJ4hP
iVdSDXKW/k/Z/L+9nnOT6VrS4jy2rUpUYVPeqax0eurXbTVPcToVEm2tjxg8+1A+le6eCP2
c9R8ZeCNN8TnxLDp4v1LpA9uXIXJAOQe+M1znxR+Dl/8MbDTb+41qHU4b6Vov3cRj8sgZ5y
ec1dHiDLq2K+pU6t6l2rWe631tbp3E6M1Hna0PLu2aSlPtRj8q94xEoxilHtR1OKAEI70DN
L+dJznvimAvTtRyKPfmjPPNABSjBPOSB6UDGM0me1MBQM+1HfHbNKKTkc0xDsUPzyaQHnpS
v1HegBPSgjAo79DS/TmgBjD5c55rKuP+Phq12AK8frWRcf8fDVx4r4UXA6DUHMl/NITyzE1
T4/Crd+uy8kwcjJ5FU+K6mzNbB1oP0pPcml/h45pFAPrSdvWgUHHNIAH0o4I5NLxTep4pAL
9KTrS8daPrTAB6jNLwaQdaPemAueKB0pOnWlGSaAF4z1xXun7Lyg/Fy7Y840yXH/AH0teFY
PrX0J+ytp0tx8QtZ1VWAis9P8pl7sXYY/lXzXFE1DJ8Q3/L+bSNqGtWNj6jvvDumal4o0rx
BeJ5t3pMcq2ynohkwC/wBcDA+tfLn7TfiDWbr4gad4Ynie30mzjS4gGeLl2OC/4fdxXu/jj
V9R8P8AxN8A3cD5sNRnm0u5hzy5cBlbHsRXO/tEeCE8QeA18SQ+Wl94eY3BduDJBkb1z69C
K/H+HK0cHmGFq4n3ozi1H+63Jr8//SrnqV1zwko7o7rxeTF8HNbIJBXRm+v+qrH+A4P/AAo
3wrlif3Tdf981uahbjxf8Kbi10e5iYatpXl28xOUy0YAyR79aT4d6BP4J+Gej6Hqs8Jl0y3
JuJY2+QcljgnsPWvElVgstnh2/f9qnbrZRa/PQ2t76l0scR8BBmHx2w6HxFPXhXxv0TWtf+
PPiGLRdKu9TkgjgMi20RkKDYME46V7z+z/E0vg7X9aUq1vqut3NxAQckoDjJrpPD/g3U9K+
L3i7xnc3MJs9YhghtooyS42Dkt6V9TTzaOVZvi8SrOSjZJ9XeCa/B/cczp+0pRj5/wCZ86f
s66VqekfG6Sz1awuNPul02VzDcRlGwSuDg9q+jfHfg/X/ABTqHhy+8Pa5HpVzo12bkiVXZJ
sgDaQp6Vy9hZXFz+1zrWoKAYbPQYkkJPILnj+RroPiB4S1/wAVa14W/szUWs9MsrtpdSVLl
4WliIHyjbyTwfpXNm2YPFZpSxbmqblTTel0rwbtZ73TsvUqnDlpyjvqfN/xE+MXibxVPJ4J
1fT9Ohjs9VQNcWgcFmjkxwCeBX1z4i0q513wVqOi2d19kub2zMEc/P7tiow3HP5V4Z8WvhJ
4R0jRdKvfC+iGLWr7WbeAStcOxfc2TncT6da9s8ZWGq6h4A1nTNEYrqk9m0NsyybCJMAAhu
31pZtisFXp4J4CPs4qUt0tHeF5NXemn4DpRnGU+fX+mZumk/DX4WWy69f3WsPpFriaeOJpJ
JiMngcnHbJ7da8m/Zhvn1ObxzftlVub1JxHnhd24/1r2bwJpuuaT4A0fS/FN2LzVYLfZdSl
9+7rwWP3sDgnvXl37PNgkN74/wBQsolXS7jWGitWQ/KQhbIHsMiualVh/Z2YKXvScoe8tn7
72XS+r9PQbT56f9dD09PB1s3xOn8cXUvm3P2FLG0jPSBc5dvq3H4V8jfH7x3f+LviFcaFAJ
odN0eQ2sNu4K+ZL0aQj1J4HtX1Mnim+tPjlceEL1G+wahpaXti+eA6EiQfjx+VeXfFz4UXO
s/GLwt4k0u1322p3cUOo7cfIyHIc/VRj6ivR4axVPBZhGpj7P8Ad3g+iSV7etk1637kV4uU
God9T0qbUE+HXwj8PKdqfZ/sVkQ3TLsqt/M1zv7SekLqHwbubtVzJpt1FcKfQE7T/Ou08f8
AinSPCPh6HUta0S41aye6SBYoYlk2OThCQ3HXAB9aseONIfxN8NNc0lYG829sH8uJh8wfbu
UfXIArwMDiJYfE4bHzja9Rtyvvqrrvpd79zeUU4uC7H5zH2o6jGaHSSJ2ilUpIhKsp6gjgi
mk1/TKPAD6Glz39aT1PFLn0oADQRjqRR1P0oFAARRSUo9aADmg0cdxRnJxTAWlwcdaQEelL
g89MUwAd+eaceRTTwcUvagAI9TjigZxQwApOeuOKBAw+QGse4/4+Hz61sMSABWPP/wAfD5r
jxXwo0gdBqDZumz61T7VcvuLhh79ap11PcyWwgHvSn0pAeRQTxzSKE+lL25pASKCcdaVwFw
eaOO9GCOoNIaQC54OOlA+lJ24oFMBaDRQc5FAC59KTNHf60A0wFrY0PxR4h8MyzSeH9ZutL
e4AErW77S4HQGscdeaD1rOpTjVjyTSa7PVAnbY6m9+IXjXUrizn1DxRf3UthL59s8kmTDJj
G5ferV/8UPiDqmmXGm6j4u1C6s7lDHNDIwKup7HiuMzjtRnpXL9Qwmn7qOm3urTrppprqVz
S7nY+GviX458I2v2Hw/4jubS03bhbnEkan2DA4/CrfiH4tfEPxRYSafrHie4ks5BiSCECJX
Hodo5FcHk0oJqXl2EdX27pR5+/Kr/fa41OVrX0O18P/FHx54V0iPR9A8RzWVhGxdYERCAWO
T1FbS/Hj4rAf8jbKfrBH/hXmIODQDnNZ1MqwNSTnOhBt7txV3+AKc1omzvrb4v/ABDtPEd7
4ih18jU76JIJ5jCh3on3RjGBjNbC/tBfFYdfEUZ+tqn+FeUEmgHipnk+X1HedCD6fCtlstu
g1Umtmz0jVfjX8RNbFiupazFKLG5S8gxbKu2Vc7ScdRz0rXX9o34qkknWLM/WzSvIcnNAPG
KmWSZbKKi8PCy291f5B7Wp/Mz1DWfjx8Tdb0mbTLnXkggnGyQ2sCxOynqNw5APtVHwZ8X/A
Bp4C0STRvDs9olnJMZ2We3Eh3EAHnPtXnm7ilycir/sjAexeH9jHkbvblVr9w9pO/NfU9Nu
Pjd47uvGth4wmlsG1SwtntIT9mwnlucnK55PvWxP+0d8RrqS1kmOlk2somTFtj5gCOeenNe
NZyKCfT0rKWRZbO3NQjorLRaLt+LH7Wp/Mz1bxN8d/G3i3RF0jVY9OFstxFc/uYCrFo23KO
vTI5roR+1H8QsHOn6MeMf6lv8AGvCAfzpQTWcuH8rlBU3h42V7K217X++yD2tS9+ZklxM1x
dy3MgAeZ2kbHTJOT/OoqQ0e+Ote8tFYzF6gZo6c5pOegpc9qYgyaQ9c9KWk69eKYDsE0lA6
4o780hhn8aMUdfUUlMQ76UoOPamg0o69eaAFJJJ9aD+VBz170DrxQAvJP0pwppY0oBySDyK
YhJMEVjT/AOvath/u8cVjz/69/rXHitkaQN6+4uGGO5qrVm8ybls9Qeaq85rqe5mtgHWgnF
Jz6UHmpGG7Kjn8KPrzQenvSjoBQAZ3D2xSc5oxil70AGRjpRRR7UAFFL2oximAnFJnilIwD
SDFACnrSmjqaD06UAIc0cn6UfhS9KQxB9aUdM0maB60wFyO/SlHTj9KT8KAccUgA98UuTSH
rxR1oAUDiigUVQgNGTnmkznrQevWkMXP4Udcc0noaO/tQApwDS544pOlAoAB0pcj6UnApc8
UwDPvQaTI9DS9MUIQZ7kUd+lIBzk0degouAdTQeOlHApaAAZIpQfWkzxQCKYC9+KAPm6c0c
UoAzTATJBxijnqRil98UNxigQhPA4pR1PpTaXH5igYMeKyJxid/rWs+M8Vkz/69/rXFidkX
A3b3Ju5Cf71VT7Vd1A/6ZKf9qqRwc11vczQGkpcCkqRhxnrQOpFJR3oAdz1FA9aQc07PTtQ
AYx3pMil9+1JigAApaTPpSjpnFMAxxmmin9qTpxQADHpRnpmjNJng0AHfrS0g/WlHJFAB3p
e1J2NA6c0gCgDmj60Z5pgHIpQKCeBThjAoGHHFNI607jGaQjrQIaB9aCKX3PNJnAz0oAMdq
Oc80e+aOp5pgB60vak4pfxFIYfSgD9KQZFKM0wDvR1FH0ozQITFHNLn160cdKADtS0dqMZ+
lMBB9aO9FAHegBRSj73SkB6+9KOvvTELznANNPY5peppD1weaQBS9qbnjilX3NAwYD6VkTf
65/rWu/XBrIm/wBc/wBa48Vsi4HQXp/0mQH1qmelWrridstnmq+OCa63uZLYbmm4PalPUCg
EZ5FIYZpM0cAUvGaQxASBTsnvTR+dL9KAFz2FGARSCjcelMBe+Kdk46/hTOTyKM/nQIdng+
tJnsKOMdaO9AC8+lJj0/Ggcml7enFMBv4U7FIevpTskLxQhiZ5oOM0UtIBvUUtGRQc4oAUE
Yp3Y1GM04E5oQC0dOaTPHajJ6UxAT7UnajBpKQwope1HtTABS88DtScil9KAE69KU8GkpSe
KAEoOaBSkcUAHHbpQRR2o5/Ci4BS9BxSZ4HejoKdwE/Sl5HFB6etGfagQvNKp5FNHPSlBoA
dzgn0oYdKQetKR2FADf4vajv1oPBwaByeaEAjHPNZU3+vf61qMeMVlTf65vrXHidkaQN26O
LhxkHk1ADwe1WLkZuX6darngEV1syQyijtQaRQdqTApcUH6UgE5pe1J9KX8KADIpPxpaMUA
H1o9qAKKaAMYo74pe/FGDmgApc/lSfhSnkfWgBKUfWkxTkba6kqGA7HvQAhxijrR06CjvQA
Yo4pcdqSgBOnSl5PNBzQMgUAKKTHqaXFJTATtRS80Z7UgEx7Uo9KOOKB0z3oAO/tS0ACjrT
AB60uMjrRjI+lBzk0wE9qOpoxmjFIBMZ70tABBOKXFACY9KOgx3pcelIRQAh9KXjPNKKTjP
NAAfSlHHajvSgUwADv0p5PB9aZnjpS57UCG45pe9GQT6UY54oAa+MYrKm/17/WtR6zJB+/f
r17VyYnZGkTcucfaGx61WPXirNzj7Swx37VXYc9a6GZob2pM+tGOpo7YpDDPejPNHFBApgI
M9qO1KaMenSkADOc0meevSl/Cjp2pjClGc57UlL7ZoEA69aXPOKAPmFGM89aLgJ35pTnrS9
KXjoaLgN70DApeBR29qAEz+dGOtLjvRjmmMQUUdulKOhyaBCYpfejHvR255oGL2NIcZpRjP
NHGadyRO9J3607jPFIQetIYlHel7UdaADvijndxSjHNA6UAKDg4pDnNLj8KMAk0wG9BS0pG
ByKbRcLCnrQMUlLn1pDAelJS9cUuB3pgIMUnfrml46UdqBB2oHajGeMUv1oAOg4oxRRmmIT
8KOM9aXnPSloAY/vWXISJnI9a1WHy9KyZD+9f61yYjoaRNyfick1C3Wprg/vWPvVfPaulma
AUh4NOHSkNIYmDnnikxg8UvekJoAd2pMc9aM0cUgAjj3pOtL+NHHbNACY60uKAaB0oAco5p
MGjPI5pRVAGOOtLt5GaBS/jQAmOtJjNO9eeaOhpANwaAPzpT1xR0pgJjilxxS8ccUDnpQAn
QUnenGkoANoNJzT+h570mRmmISk7n0p2aTvQMQjpSjNKaX0A60ANH1o70o64xSAEHNAC9O9
APFHOaBQAE8YNNHSlJBPNHbHegYdT6UY44oxxSUgHDjjvSdqO54o5z0pgKOnWjr/AI0Y70H
jp0oEJ+FLzijFHemAZJo69aD9cUoxQIMHOTT9npTQQD0NOB5x0oAb+7AcSBicfLg4wfesdu
JX4HXvWs+cn1rIc4lfjPNcmI6GkDcuB85HvVcdCas3HEjDFVhwDXQzMWk460dqKAAkfSkwC
eKXFJigYUZxRijFAB6mgmg4ooAUYzR3o79etKOoxQAdOaB0pePWk70AKPrQKOaM0wFB/OlN
JkdqQ5xQAufQUnfigfWlAy3XNACd6XOB0pKMZFAB9aWkz+VKOvJoAUc03v1pynHSk70xBxz
R9KOM0vQUAJ16UDPFH16Ud6Bh60o6im5+lKDQApxnikHWgfhR3pgB6cUDuc0ucigdfakAnH
rScfWlwKBQAcg0dKKPWgBR0x3oIGaTr70detMBenejiijvQID19KByRzmjGaXA9aADv0pRg
duaQGgZ9eaAEk7mshxmV/rWs+cZrJb/AFr9OtcmI6GsDduADMxqtj0q1cD52647VVOM10vc
xQgFGBnFH6U7FIY00dKXHB5pMcYpjFz0pDnrQBkUEZHWkwAYoxg+1FO6UAJSjtmjI9OKO9M
AbtxRzSkZ6UnQc0AHTvSA0uMUdsGgBP5UtHX2oxgUAApRwaUcfw5oHPJoAaDTqCMc4pPfNA
CdDSikpcUAKOPrRjmj+VHemIMcZoxSgelIeM0AJzjilwOtHOKD+dMBMdqUelHGc0ucDp1oG
Nxx60Y55GaUZJ9qMelABxzzSdqMUYouAvekPtS8dRmk+gpAIfWl4owO+aX14oAB3o780Y4y
aMDNMQcY9aUDmjH50oBzQAh6UUdutGOelMQh6inDg9OaTH5UcfhSGJIcjgVkEAyvk45rYfG
OlZAz5rketclfdGsDbuCRIVz+NQcHqTU9x/rM4qHjArp6mSGGl65Boo5xzQMT60Z/AYoPJp
M0AOFHtmkAyR2p3b1pAJ7dqU9OtNODS0IAHWnDrSUA8+1MBc96O3Wgnim554oAU9fSjvQ3X
0o4/wDr0XABzml74BpOvel4zQAv40CkPWndV6UAJ1FJ/Kl5x0pO3NABSj60gp3OAaEAhx60
E+tHOKKbAUHuaOtN79aUHmgBRnHeko6mlPTOKYhOhFKcdc5pKOMYzSGH1peBk0cUE4pgISM
8UA+9HU0mSKAF/GgdKPWkpXAXvxS4HekHTpRQAvagZoo70xC880gFGaVSQTjuMc0AIPT0oP
WlHT0pDz3oAOKcBx6U3j3pxIoAY3pWXH/rZPrWo31rLXPmyYOOa5a26NI7G1cf6wgdjUBqa
f8A1xwOM/nUJ65/SuhmQmDjmlIzSHril60DGnIxScZ5pT9aTApDFHNHvQOfwoIzQAcZ4pem
D1NJjngU4flQITPtR2pRgUZ9qYCZyMUmOaWgKTgY70DJEiMlzHCMBndUBPYk4/rX0Uv7IPj
x4kkXxHohDqGwTIOoz6V8+2I3azZA8k3Mf/oYr9XYhiCIeiL/ACFcuJqyp25Soq58RN+yF8
QQcLr2hN/wN/8ACmH9kT4kL93V9CP/AG1cf0r7kxWF4o8Vad4StbG41G0v7hL66SyiFnB5p
EjnC7hngE965FiqhfIj4zb9kj4ng/Le6I3/AG8MP6VA37J3xWUfKdGc+13j+lfaTeMNCHjN
/CQlnbVIoPPl2wMYogVLBWcDCsVBIB9Kx9O+K3gnUdCvdbXUJrWysZIo5murdoiokbbG4B6
ox6N0p/WqnZC5UfIDfsqfFtRxa6U30vR/hUDfssfF3tpumn/t+X/Cvu/S9V07WrSS602cTw
xzSW7MAQN6MVYfmKzn8XeG08X/APCJNqka6z5Xm/ZyrYxjdjdjbu287c5xzR9bqdkHIj4e/
wCGWvjAB/yCdPP0vkph/Zf+MQzjQ7M/S+SvuPw54x8NeLHu4vD+prevaECVdjIcHOGXcBuU
4OGGQcVP4g8UeHvCkdpJ4h1SHTlu5fJhMufnb8BwB3J4FP63U7IORHwi37MnxjXH/FOW5+l
7HUJ/Zs+Mi/8AMrIfpdx/4192jxl4Zfxa3hRNT8zWUxut0idguV3DLAbRxzyaS38aeEry21
W4t/ENlJDo5K30gk+W3I9T6cEZGeeKf1ufZByI+Dj+zj8Y14/4Q8n6XMf+NQt+zz8YlP8Ay
JU5+k0Z/rX3nN488FW2h2Ouz+JrGLTb9/LtrhpMLK3cDvx3z0710incgkU5QjIYcgj1zR9b
n2QciPzjb4AfGFOvga8P0kjP/s1Qv8CPi8p58B6h+BT/AOKr9CNJ8XeGNfe7TRdes782QJu
PJkyIgCQST6cH8q17eaK7torq1mWaCVQ8ciHKup6EHuKPrkuyD2aPzcPwN+LanJ8Banj2Cn
+tRn4KfFhTg+AdW/79r/jX6OnWdKXWV0RtWtV1Rk8wWZmHnFfULnOKvjd5i5Y9fWn9cl2Dk
R+Td9YXmmajcafqFs9td20hilhcYZGHUH3qtkmuu+Jx3/Fzxa3rqk//AKGa5HHHevRTukzM
TvzRjuKXBFIB7UwFGe5pO9O7cUh64zRYBMkGnYpMc880v0NABjmjijaetAGBTEAHtxR1oxz
Sc560AL2xRjp70AZ6UoHNACc4pe1LjIoAOOaAI26Vmpgyv9a0mHBOazIx+8f61y1t0aR2Ni
U5lJqI4z+NPlyGqPP866WZIM8UoIx0zSHrxQODSKDqM4pvNKaSgQo9cUv1oFHf6UAKfvelJ
jOfag0e9IAPB96OtHPJo/GmAd6cn3gPemd6ehAkU470DLukjf4h05Rzm7iH/j4r9XIxhE9l
H8q/KnQF3+LNIX+9fQ/+jBX6sAdB6Afyrgxm0fn+hdPdi9TXmfxR1F5Z9I0mx1vTNPubG9t
9RmW/hlfeFZjGq7PXY+fpXpo6V4F8Vm/4uPKD/Da2n/oNya89GjLen+MPCni74qaL4j0Hxl
YLbanFNpscMFrNHPfTLHzHIT8rIu4OCRkdAcVjaN8KrS18Ka34T1PWdKRtVvrPTZ4LXzSks
kTGRixbkSOjdFwowK8W+A6Z1z4UjH3tb1J/yhSvpnIbxgmP4vGrf+O2tV0F1Nv4c2GneCPC
cHhO51+PULmPU7i1SU53PIzGQRnPVwhGa4uTw7pus/tCajrMPiXTXdJGsZUV3+0xyNalPs3
l42cDL7/vY4rYjBbxjZ4/i8aXLdPS1Arg/BzCT9ojxGcdfF7/AKWTUhdDr/DegwWFtft471
vTLa0t7CPw/EdNupIyy22ZGd3GCj45KjoAeazviR4O0vxL4Q8JP4Z12yfRY1na3nvtRkG4O
A3nCQ5MoUKxMZ4I+lZvjtwPB+svx/yGNab8rRxVWYBP2dfhnGR/zCrg/wDko/8AjVR3BvQ7
+Oyt3+LMPiTTLjTLC2s4GfVNSi1Al9RRIhHte3+6oVip3HkYA71xeheBrfwxZeI9G8Xajp0
c3iWFY9Ptv7TCvfypK0iSREj9yuXXCAEA5PequmkLpnjE8ZGj346f9PCD+lZnxyVT8a/grD
tyVCnj03J/hSejsCd9Tfu/C03h7w/4Ys7XWdH1/V9RtNQtphe3yQm4muyN08WRhwrfKQBk1
6jp+h6RYXdlfTeMb0zaTZJDPaLfhbTESbHZ4+wz1JPXFfNvipFf4kfs+QlckqGx9Zwa7TU2
X7N8S5MD/kD6uT+NyR/SgL2NjS9Ed/CHi+z0TW9O8JaBqkKx2Yu9SS9RD5hE0isrfIjg7du
eCT0rsdDstUvfAXh7TPFPjePQ9ZXcY/7DuI4UuYgSI1UNncu0DpXyG6rH+y4owMtpgP56gf
8ACuw8VIE8afAKID7uhI36E/0oWo9j6C1K11LU/jPoxudEUaFp/lXMGrQGEyXc+wqDK+4OE
GcbVB3GvWF++MjvXzpDn+1fASD/AJ8NJH53Dn+lfRn/AC2H+9UsaPy6+IpDfFTxU3rqlx/6
Ga5auk8fMW+JXiZj31O4P/kQ1zRPNe/H4UYPcCTRzjgUUU7CF74pM8UtIRgYFAxRQDz2o9K
PTFAB2oOcdaMc9KcPXH4UxCdqbTsd+lFMBOc9KU43fL0oPTHagHBpALn2OaTnFLj5Sf0oxT
EMYEjFZkX33+ta03l/8swwAUA7jnnvj2rJiHzv9a5K3xI0jsa03+tbJqIHj3qWU5kJxUWK6
WZgetJSkevSgkUhiUdqKT8aAHgn1wKOMZH0poPelB4Izx1oAM0DrjvRRnk96Qw5o74pc8Un
tTAMDOKegUOp96YetKCAQaANnwsobxvoK4yTqEA/8iCv1Uxya/LHwYPM+IPh1D31K3H/AJE
FfqccB26jmvPxn2S6fUcMDvXz38Vm/wCLiX5/u2lv+lvdGvoOvnb4sSbfHutH+5aRD8rO5P
8AWvPNGeN/ANc+I/hGB1+36q//AJDUV9IWeZPGFt3z40uz/wB822K+dfgCv/FU/CIes2rv+
gFfRelAt4wsDx83i/UW/KAirexLFs/m8a6YP73izUG/K3xXn/gD95+0Dr7E/wDM33Z/K0Ir
v9LIbxtouereJtVYfhFivPvhkfN+PGttjr4s1A/lbAUIHsWfHzFfAGsPn/mIa831xAwpNW/
d/AT4aoO2iztz/wBe2P61D8Qn2/DPU2B6z+IGz/wAj+tT+IV2fBr4awnj/iRTH/yAg/rTW4
uhDaMRo/jRt3TSrsfne4/pVH43k/8ADQ/wgj7JBu/Uf4Vctz/xIvG59NOlH56gw/pVH44sB
+0x8LU7R2bN/wChf4UpbgjD8Qjd8Y/2fYs8C0jb85Ca6XV5MaB8TpMjI0TUf1vXH9K5zXBu
+PPwBjx006BvzZjW1rLj/hD/AIoSdCNFvP1vpKEg7HkGonZ+y9bgDrpsI/O/k/wrtvGIx8T
PghGOBH4bRvp+7c1w+tER/syWijvp1oD+N5Mf6V3PjQ4+Lvwgiz/qvCqN/wCQZDTW5T2PSr
fnxL4BTt9i0b/0OU19FDO8fWvnm0GfGPgRD2s9G4/CY19Cr1yahhE/LLxm2/x74hbPXUbj/
wBGNXP4xyea2/FLb/GWtscfNfzn/wAiNWKeTX0C2MRM/KRgc0dxQMdTRnvTEHIz3NNI9Kdz
nrRSATsfWlAPbij86XPNABjNHbr0pR0o9MUwDH4UYweDSnIH9KbQAcZ4/wD1UcA9aXtSY59
aYgzzilyfSk74pwFADHxg4rLi6v8AWtR+npWXF/F9a5K3xI0jsa0oIkNRe3QVPOfnqDse9d
LM0GeeaQnI5oo7Uhh3pD1paKADHNH4UUfSkMTPPtS554pOtLQA7tSZ4ozk0nemIMU4dqTvS
8dDQM6TwGu/4leGFHfU7f8A9GCv1IYfvW571+Xnw5Bf4q+FFA66pB/6GK/UF/8AWsMZG4/h
XnY125S6fUk5/Cvm74tuR418St2W2H6WE5/rX0Yk8LyvCk0byx/fRXBZPTI6ivnX4o2l3qP
jnxNZ2Fu1xdTxmOKJPvO39nSYA/OuA0Z5h+z6g/4S74RjuItXf/x7FfQehfN4u0c5zu8T6s
35RsK8h+Bfg3xRpXi34bT6jodzbw6dZakt1IygiBpHOwMQeCR0r2zQNK1JPEmiTy2Mojj1r
Vp5HxwiuCEJPv2qyShoGX8ZeHie+va035AivPvhHmX41au57+J9WOfpEor0/wAOaVqMXibw
9NNYzJHHqesSuxXhA7HYSe2e1cH8ItC1qy+KOoXl9pN3bQSa/q8yyyxFVKMECtk9jzg98UI
fRGP8RWI+Ed62eWTxC/8A4+B/WtPxWhT4afDiDJ40CT9Y4R/WoPH+ia1P8JJraHSLyS4a01
z90sLFsvOuwYA/iHI9a1/Gun3kXgnwMktpMq22heXMShAjYm3G1vQ9eD6U09RIwrf/AJFbx
w+c5tAPz1GSsz45n/jKP4eqD/q9Nkb/AMdk/wAK3LGyu7jwT4ueC0mlE0MKoUQkN/xMJCQM
dSB1rK+Nlje3H7Uvg6aCyuJoYdJl3SJEzKDsl4JAxRuxMxtUXP7R/wACYeyaRbH9HNX9cJH
w2+KM3f8AsaUfnfy02/srtv2n/gyfskxjt9Et97eWdqHy36nHFSa7b3J+EPxMf7PNufSVVR
5Z5zeymhdQ7HkniMhP2aLJf+nHT/1uLg13HjhcfG74ax9DF4QU/wDktKa43xTbXA/ZvsV8i
Xd9k0xcbD/fuDXbeOo5P+F++DQInIh8HKCQpwD9lkoW4z0+yXPxB8Fx/wBy10cf+QZzX0Bn
g/jXgtkMfFLwrFzlIdLUj0xaTGveHOI2P+yT+lQxx6n5V+ITu8Uau/XN7N/6MNZWK0dYO/X
9Sb1upT/4+azT7c19B0MEHG6gDJ6ZoFGcjHQUwE49aXjPFJ25peT+NIBOlKetGaOuaAFpT+
dIPXmjrTAO9GKUHjGaM9sUAIOpIH1o/CjPbNKSPSgQnIxmlz1pM0owTimAxycH0rMi43Htm
tN+FOazI8ncPeuSr8SNI7GtMP3h+tR4+U1YutvmgCq46ZFdLM0IRz60HrTj70nGaQxvFJ+N
O69KT6UDCkp3bmk7UgCk+tL7EcUY9qACjHPNHpS470wACjFKPTFH4UwOv+FymT4v+EUA5Oq
Qf+hV+nZP75jj+KvzM+EY3fGnweCQP+JlEcmv0vLqXO1lPPZhXm4zdFw6ni3gnw/qdj8bLi
GIWM9rpEV01/q1sz+dfSTvujhnzwXQc8ZwMdM12t74Gjl8dT+K7u9jksy7Ty2jR53ILYxFS
fzNdrGkaAiKNE3MWbYANxPUn1PvTypbKlNwbgj1rhuaWR414W0iw0b4W+KPiDZ2zadLrenS
zRWmmrsW1gQOIgg7vg7ix7n2rD+H91c6B4B8fxy3UAe30yC5R9EnaeFGe3PzqzEkTFhuft0
NfQEdukVusEVsqQqu1Y1QBQvpjpiq1jo+maXZyWemaRbWVtISzwwQBEcnqSAMHNFwsfPnhu
71fQ/hb49tPtcFvNBHZSF9Lu3uIIElVRJIsjEkSEbmbsDgiuhmmsfCdp8R7PwrqM8Wi2mjQ
TxPBOZxb3Tq4yrMTgkbWPPvXr1loOj6bpsum6dolrZ2MxYyW8NuFjfd97coGDmotP8ADmg6
PpU2l6VoVpZWE+TLbwwBUkyMHcO/HHNFxWPIPA2k69qngPx14Lk1CLStRDQrF5F9Jd29r5k
StuWYncdxBLAEYzxWjoGgNqPhPxX4Ns7Ozs9UtL22S5mgvJp7aYDZICpkLMp25BX1r0i18K
eHLLw/P4fstBtrXSrjIltYY9iSZ65xzVnRtE0fw7pq6doemQ6faKxbyoVwCx6k9yfc0XHY+
fPGsXirwzBaaLp13M0mh6fNqly9rem3W0Ml2Ss+P+W/yblMZ4/Ouq+MF54ktEsda05tUmsn
tI4tNOm3AgMeoSONjyoSDIhBHy84+bjvXp+teEvDPiK8tLzXNDttQns+YHmUkrznB9RkA4O
Rmrl1pOm3uo2Wo3dkk91YFjau4z5JYYJUdM479qdxWPLfFo1TUda8R/bNfvNMn8M6DDf2y2
U3ko1yyuzSOP41ygXaeME1V8aWfiB2sPHWqNeSeGY9KtmvLew1JrOSCQkGSQRgbZPvDgkdO
K9I13wT4W8Tahb3+uaQl3c267Fcuy7kznY4UjeuecHIpdX8G+Hde1a11LV7OS6ltQojiM7i
H5Tld0YO1sH1FK47HEeMPiB4f0P4kaNoWpatHp2m2UCXN0rRZN1JMfLgixjlRku3pxWf8XN
S8SaJrVvqViNRSz8mGHS206KN45L15dpjucjJjKkYA4xmvV9X0XStbhjg1SyjuEjmjnXcoy
HRgynPsQOKS70bTNR1ew1W+txPdaeWa2LsdsTNwWC9N2Oh6jtTTCxxVz4V12b4vWviE2kYs
Y57d3dXHAS3kRsDrw7gV6NMcW0p9Eb+VLu+aobt8WNy3pE5/wDHTS3BKx+VWpnOq3r+txIf
/HjVLr2xVq9Ob+5YnrK//oRqtxX0BzidKTI70tHGMkUwE49KO/IpcgDgc0c/hSC4YxQBnkU
pGccUYxkfpQAUCj296MH1oATvS8Uv0o+tMBO54pcDFC9aMAHrQIT8OtKeeaDgEUo6ZoAjfl
TxgVmQjlvrWpJwp5rNi4B+tc1X4lc0jsa91/rcVCPuMetWLvHn8VAAcHj610MzWw1gBj6Ul
OIy34U3nFIYg6jORQMkc0ozSUhi4pOn0pRntR2oAP0pO+O9L26Ud6AE+tLR36Uc56UxC9qP
wo470dT2pjJIneOQPE7I68hlOCPxrRTWNXA41e+H/by/+NZi9fSpTkAZpEs0hr2uqPl1zUA
Pa6f/ABp//CS+JFwV8Q6mPpdv/jWV2pDSFZG2vi3xWv3fE+qj6Xkn+NWF8b+M1I2eLtYGP+
nx/wDGud78UvcUw0OoX4g+O04XxnrI/wC3x/8AGpx8TfiInC+N9aA/6+2rkO9JzSsh2R2a/
FT4lIfl8c6yP+3pqnX4u/FBOnjzWPxuDXC0valyrsB3q/GX4qqePHmre2Zs1Kvxr+LCnjx5
qmfdx/hXnv4UdqOSPYD0gfHT4tKTt8dahj/a2n+lSr8e/i6uMeN7w/VEP9K8y7UCjkj2A9S
H7QPxfHA8ZznHrFH/APE09f2hvjAo/wCRvkOfW3j/AMK8qoHc45o5IdkB62v7RfxgHP8Awl
QP1tY/8KdJ+0Z8XJLeSKTxHEyOpRs2kecEYPavJATSk4HIzR7OHZARSOWdmPJY5P1qMn2p7
nmmdutaDDJzRRRSAKdj8abzinAe1MBB6dKAck9qU9elJ3xSsAcdcUvWgEgggUnXtTEKPSlx
SUvHvQAAelGApwDnFJ/DzS85HSgAPvRx3pTkrgDik56Y5oAZJ0NM0yyF3JIpYLtGelPf7p4
6itjwbbvPeXYRA2EHX61y13Zplx2MucEOd35VGCQpxU1yB5rYII9QKi42kZrpIEY5PTHFM/
GnUhyTSYxOaMUuD04zQRUoYmPal7Uc07aQgY9DTAZRindTijGCfSgQmPmz+gpeaO+KXB60w
EAzSdOTTgPekpgKuacTxTRwMg0uTikwH89aTce9IDRwaVgF3c5pd2PrTPwHpS/QUAPLHr1p
M0hI7DFBz60xC556Uu44pgPY07NA7C5ozTcj0pfcdqAHA/Lj1oBPSmZo68gUCsOJ4pQTimf
pS5oAcG4o3cYpv5YoOM9KAsIaTHFKwwSKTGRTGJjvmlxg80AdKX3NCEJjnqKXGKT2wKXkHi
gYdelJjtmncUmB6UAJzjmgil70YOaBCUuQOp/KjnrSj1pgJhutH160v8xR160AFLkYwfwo2
jJ5HFJjqTQBG/3TXT/D2MPeXxMuwBFGcdea5iT7tdN4BjWSa+JTdwK4sTsXHY5+ZTu3dqiI
xg1cuxtcjGaq45zXXYgbjrRgDin49elN/D86VihuMnpzSFeadx1xRkdAMe9FgEwD2ox6Uvf
gUuPagBoXntS8Uo9aU8EjgjFMBpUZBpT0NA/CjjODTEJigAYpSM0Yx2pDEA4z1pQKX+HpRi
gBOtBA4560uOOlGPagBMDPWlI6c0vfpRjHSkAmOaO3SlpccYNMBgFLxgClPAo6j0osAn8qA
ODS4p2MCnYBgHPej14p2PpQB1PSiwDccnFKAevpRz9Kcc0WAbgFvSlK9sUvQ5xTjgnOKAGY
GfakwCTzT8AdQc9qTAosA3HPPSlxx0o/lTugoEMxz6Yp2Md+KXjnvR1AwKAG460Y5pcAdaX
GelADdvNLjB5oHTrilwKYDeD0zRTuKPwoAaenIo78U7HHIpVHp+VFhDAODxSgcE/nSnGTxQ
PpQBFIPlJxmul8AvCj3odkDEA/M2OK5uTJRqqA/KMnOBjg4/lXJXjzaGkdjZuwTMxY81TwM
Grt39/8RVNf4vpXUSkIR8o69Kaacfur+NIaLaXGkNHrzRjnHeloHWpQ7B7YoxxRT+4+ooFa
w0DNGByacej/AFplND3FwCKUKKQdKUdfwqrCsLtBGc0m30oH3aB0P0osFhduMUY+tDdvpSx
9fwosHS4mKAMepof75pV6H6ii3UOlxMe9BAFB/i+tIfvH60WCw4DFG3vS/wDLM/hTv4U/z2
pCGHsKMDPNMqQfeH+7TtYb0ExS4yKQ/eX6ClH+r/CgQuB/jSBR70Do30p9ITdhm3tRj2pD1
T6Chfun6GnYoXHNKMd6P+Wn4VFQgWpLtB70Y9qP+Wn4UH760ibhtHrQR70p+6fpTl601qK4
zaKOM96f/CPrTF7/AFpDuKB70mB606mD7i/WmtQQuKAOw7U6mj77UriuLjJz0owOnpS0n8R
+lFwuAA7UDHUZpU6D6Ug+6PpTuAmPSjHfFOqR/wDVn6UrjSuVZB8pOcCq6loh8gBY9cjNWH
/1Iqldf6ofUf1rPl5qiiUj/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAY4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5PixxxVj6GoIflwT6VMOn
uDXqRRmPz+A70jYwCKQ4Oeg9hRwO/T171QhRjb1745oB7CmZHXvSgnnBxQMkyM8mnAAx5Hr
UZBzg+lTAARD3NADWOM5/lTDx2JFOO3+HtxTSCMZPFAADzjnHpRnOT6UgA64HHanZyhNMBO
PXPNLkc9uaaO2cZ+lKOVPIxnpQAY3Y5xQSD16UE5YDNNPB4PNIB3y7eDRux27+lNyMYzRxn
HYetMY7KkmkzhvXPFJ0BGAc9zSZyAetADixzycmk6dDmkOcYGKOOw68E0gHZGc84+lIGHfv
+lJz0zxjitLTTa7ZUmVPM3DBf09q6MPR9vUUE0r9zOpPkjzWuZ3bJz0pM4PHX2qS68pbyQQ
EmPPFRAkc9RWLjyycX0LTurjg2OefWm5G7PrSEgnjrSk8DjBHU+tIBRnaSOhNJng85FJnPf
FHfIOe1LyGOHA4GaUYz/KmAnkDoKB25PHIoAU/ePanZ4OO1JlCDx249qbk8jdzTAdux+PUU
hYEcfypywvJBLMCu2LG4ZAPJ7DvTV24wRk0XDYXd8pII44x3NNz37j1oYjOMYApONoPXnHN
AXHDGQQf/r0m4cHGKQ8HuKFA5AINSMTPr0p3fGM4603vj8aTqfSgB5IwMZ/Gmg46HrTSMAj
rS+1IBc8GjJyO2aODxSHr0oAkABIoJ4xSKDjHBpz9M4/CoYDC3ODgfhVy3xsx1qkdxbZ+OK
swAMg3EA89qrVgUozwBkVYzgg8VWgJIA9asEDrjiqitCGKTlhz9cU3gbs807PzDoQKTOeB0
qrAIegwDnuKcOWJJBpo69c59aUYDH9aLDHsQDgdO2etSkHylIPU1AfvD5un8qsf8sVXODnv
2p2ERgjJ5601uAPWnjlyCQM96Y2OB0waTGBY88fh2oJAXHrzSY5xnNIwxnvigB2RjJP0zSf
wkHpSpjOCQPek6lsn3pABJBJpvB56fWlYZJ5Bx3ppycYOBTAXOBg96ViMkL2NRgkpkHmlOQ
oyOnemMUD1PTil4Byelak2mwx6YLtZSWIBPPBrK52gdfSt6+HnQko1OquZU6kaivEUdB2zQ
xKjikPXrj0zQCc5I9uawsaCZ/TmlyCR6+9APPSjABPGcHNKwxwyQSenem543fzpykYBz0pv
y4z3pgGfm9zQW688UEgkH3pp6HnNAhe57UZIyQKGB3EEYx60gHQevvSGHQ47mgHPUd6UjJH
Y5pMcdelFgF4PTpVyw0291WdorOLzH7jOKpd8Vt6Bqlrp7zx3iuY5fuPH1jb1PqK6sLTpTq
qNZ2iY1pTjBumrsy7yzubG5NveQGGReNpqANjnjNa2uaqmoyQrEj7I8ndJycnr+H1rIP3Tg
+9Z1oQjUlGm7pbMqm5OKc9xVwD147U0dTx3pwbHGRjFJnILZwaxsaCnngfWmnGTzS56YwR1
pvXJxSaGKG564pNxx7UE5xjGRRnJyAKNRitnOG4zzjNIM7TjmgcnPFJwaQhwz2NOAAAwce9
Axg89e1LtO0EDjtSaAFAU9R069q2dU8M6/pGjafrGpaTcWlhqSlrWaVMCUD+X49a7H4J+DL
bxt8S7ew1GHztNsozd3K5wCFI2r+JxX2V448I2HjPwNqHhy7hULJFm3IX/AFMij5Cvpg8fS
vis64np5ZjaeF5bp6yfZPa3n19PU6aVB1IuR+dPViauWykoUwMZznFQzwTW1zLbTArLC7Ru
PQg4IqWEhUG7njHTNfaJo5WUYOEGOtTckjHGfWq8GdoqwM9eQa1jsSGAT1xR0zjpQv3hz0o
PTkdPSqsAnuowKX+I7eRgZpWJwAW3KOntSDg+lDVtwFODjjNT5HlA7ehqHDEZGMVNk+UMnF
AEZJBB6ZPemt2px4HOCKaxAPGMCk0CEH3vWnc7DnjHUU1Rxu4pfmOSaEhscOhGBmjJxgY61
reHvD+q+Jtbh0bRbKW9u5slYo+pAGT+ldXqfwq8SwaxaaTbaRd22pXds92lhe4SQop7HoTj
JxxWcpqLsxWuee4/xpoADZxwasz2l1BKEmglickgBkIzjjj15qCaKWF9kyMjHnmteV2uF1e
wwjg4x1pBnG0DpQMmlxjv1pWGO3ttWLcTH1xngGmZ54BGKAOM5yOtHIUZ6etU23uIDgjrzR
wOvr0o57UignuBU+gxWBQlWGCKCMMD1NIRjJ6n3oOcZP60WAXuRgYpT6Hk44pPQg4z1zSkc
8mnawhOQOf5UhI3cZ9OlB+tIwYHa3UdadgFGeuaVTnnHbk+opoHJ5ycdaUZxg/QiiwXEz0P
60DkZ96X05GOxpvIzg81NhgRwGweaXJVgccD0o+YYPoKMEHqSMfWnYAzxkEYNIDke9IDyTj
PtTlOBk844pANOOvNKCPTrSk5GBnNNOeBn8RT2AOQffFBx0x7Uo6A/pScHJ6HPQVLQw4646
UnUY6UEnPGT/Wj1HpSAXPalzhN+0Ben403k4o/hwRzTsgNHRNKu9e12x0Sw8v7XeyiGISNt
XcemT2p2raVqWhatcaRq1nJZ31q5SSGQYIP9R6Gt/4Wf8lf8KADJ/tCPj8a+nv2iPh/a+If
Bk3iyzh26vo673dRzNBn5lPqR1FfK5hnawOZ0cHVXuVFv2ley+T/AA3N4UueDkuhx/7KEEL
T+Krzb++CwRg46KSxI/MV9Qr98DrXyP8Asr6zFb+Mtc0WZwr39qssQ/vFDyB+Br6q1bUrfR
dEvtXu3CQWcDzux9FGa/KOLaNR5zUjbWXLb7kvz0O/DNeyR+efjxYk+JPiVIVAjGoz4A6D5
zV7RPAPirXNDTWrPTgunySGOOeZxGsjDrtz1HvVnwH4bn+JvxXg0+csIb65e8vHXqsW4s35
5x+NfW/xOitdF8L6HY6bClrawO0UUUYwqKFGAOK/UMbnMsBiMPl1JJzktb9El+baOSlR9q3
J7HwPB90VaJJXJb6VWgPHGPyq3j9319+a+yg9LHENIznjrSHOcfpmlA6Ejil6np9KsBgB9O
nrTguSAR9aUAkE9x096OTg80WGL04ByPepVI8sAjHPWoc5IqVcbBj1pkgowxyOtMZSOMU84
BJAz7UwtlM45PAqbDEUcdqftOCaYMBh9KlRGkxFHy7EKv1PAoBnr3wI1jSPDniy5v7/AFC8
tdTuohaafHZ2wlknLtyFLfKp6DJrsNem+I3iDxc02neGddktYrtoFuNWuDKIyDhumFH05Ff
QvgDwn4L8PeENG26XYtqllZRrNL5YeZWIyfoSat694invNK1KC08O6lBJbwG4t55LYENKOE
2rnJOa4YVFOpzJN/d+ZnOT5bJpXPnD4jwave/Am1kkm08tol6YJUht8t5m89JOgA/uivnS/
vJb6cSy5BUYCnsa+s9ZtPEOg/DHxAnizUZGu5wLuOWeyjeLzTwVAI4YjsMmvlHVbW5gn8+e
2nijuMvG0sTJvx1I3ckV6SqTXNTvo2n5XM6NmlJ76ozu3PHtQemRQ2DjrmlCjJ54z6VB0iD
rtoH3sDrTgMccc+tNA9un607AA5UAY570hUc8YNO25Gc4z0pACTwPmPFJruITHAHU9frQen
vUjxPFtDoyH/aFMOPQZ6dKbi1owTFX7oxj60g75OcU8DKk9APSmgDB6UWAa2T0HT9Kack8U
8nJ5NID1bFFkAdM8c44zSYyeOQO1KRnrSY6+3FDQCEYB7fSlIPXOKBnGe+KAvJ70khik5x+
WaaRkincnAAyf5U055789KAExkYHrR17Z+lKCF6ZzUka8F84PpRYBoGFPGAKZ34qy+CnHHP
aq/bg02hB0yoGabwcc5P8qDjk5pT1BHFTYrYTPFGDgmjA6/yrZ8LeHb3xX4ls9CsCFnuW2h
m6KO5P0qowc5KK3JlJRi5PYxf0owNxwOfWu8+IPw11HwFJaST6hDqVpdFkS4gVlG4dQQa4T
OT6c1DjZ2HF8yUlsztvhLhvjP4TH/T+n9a/QC8s7bUbC5sL2ITWtyjRSxngOp4Ir87vAWqP
oXxE0LWI9Pn1F7S6WVbW3GZJSP4VHrX07N+0tbW189hcfDvXYrtFMjQOVDqgGSxXHTHevyr
jLKsbjcZTnhY35Y90ravu0/mehhqkYxfMekaF8Kvh/wCGdZg1jQ/DcFlfwZ8uZHclcjB6nH
Sum1nRtN8Q6Lc6NrFt9psbpdk0JYqHGc4yOa8TP7StkNLXVn+H2vDTmPF38vlHt97GOtPuf
2kLSxkVLz4e+ILdniM6iQKpMY6vyOnvXxlTI88q1FUqRbktm5xbVuz5r6fgdKq0krL8j0zw
z8NvBPg3U5NT8N6DHYXckZhaRXZiV645PtXL/G5pRomj+Sqk+fJncf8AZFYEH7RkVxBJPB8
N/EUsUYBd0VSq5GRk444INcN8VfivL4m0jSoT4K1fSPJld99+gVXyAMLXsZPk+aPNKVbGJu
17tyi3s/7zYRq00rRPmi2OVxjJq7yUxjkcgmqdv3FXOvHpX7lTV1qeIxuM+3PalAwM5xTuC
Bjigj5uCfyrW3UBh7kZyaO/HbmnY5yaOp6daXKO4c5zwfapOQikgjccimbfbk1PFFJK628K
NLK7YCICzE/QU7aE3ISCenf9KaN2wE+tegWnwj+JV7pf9pW/g7UDanozoEY/8BPNcpq+gax
oGpyaXrOnz2N5H96GYYYZ6VNk9mO6KNpY3l7dRW1jaTXU8nCxQoXZvoBX0J8Iv2ffFtz4q0
3XvFmmf2XpNswnWGfBlmYcqCnYZ9a82+EWsS+H/iro9/FCJpDJ5IjI4YtwOe3OOa+/obXXL
zw8IdXuY7fUZfmZ7YHbHzkAc849a8PM8XOh+7it1uaQipblTxLf6ZZ6LcGJ5/P25/4lwAlY
j1I6CvOdG8Ya7b6JfXU620VnBKrMtxeCa5zkdNuQPxNetTWlpDYygRW4VgWfeoCuSOS3171
8p+Kte8T+ENW1OU21k1q2VEOmL5qsr+o7YrycHi37Tlev9eoVqXNHQ+jPHCTav4YR9MtpLu
4dN0YggWaVCw6oG+VTz949K+DfHdrMNWmgvJrk38E5iMF3eefIo9c4C9ey17v4Q+I11pvwr
jvtWsPtVvZXINrcXl8IxbRt1DgfM3HQc15L4q8beENXvLyWytLaJpHlgcLb7xKjcrMrEblI
PavoYNU3a/3mSbavb7v68r/8OeUsCr7X4YcEH1oI259T0rTXT9TsPBg1yO5s30/UJ2snTcr
TKyfNkqeVB7EU3QJNOk1WOHUbtba1zlpXGMD0rdYhPpqU9EZxwDjOR9KU5ByT1rp/F83heS
2tG8OanNcXDFlulaLCZ/hKseTVrxW3gebwz4Wm8LQvFqZtmXVkJJ/eggA8+vJ4rSnWVR2SF
dqxxvb5uafC7QzRzKAWQhgD0PtSHHY8EUhxkKM8/pXVG8WmhOz0Z0virX7LW0sBZWf2doIv
3xI5LdwPauYG4MCBx1zTiMbsdqO5I6VdScqs3OT1ZNOEacVCCskGCU55ANIeGPJwKcGwuOp
J5o/PIrKxYzGCTtFJ34p5wy89fam4yaLWGAcxyLJE2CDwSOlByRj360AADnNAPBz9PrSAbj
JyOppASOn5U/HJ5P1pMHOM496TQxuO/YDpS9Byc/zoJx16U4/dBDZPp6UWAjI5HpSnIAIPJ
o+U8dvelXA+U9M9qLCuIeAMHPoKbx3Oc+lPK4HTFMwM0NAJ6Z4oPGec4p2PlH60gwQV49jU
oY6IhZVLorKDyCeD7Vc0fV9T0HWbbWtGvHsr+1fzIZo+qn+oxVD1z370vAUFWOccj0oGb3i
Pxj4h8UtC2u6i915OSikYAJOScCufOTzQeTS4wCeh7ZpWS2HKTludN8P763034iaLe3bOkE
M25mRGcj5SOi/MRzzjmvYbXxX4f0vxH/adxDqNzIunw6WTp9jNs2NIxmKmYFiu3AOTk5OK8
E0nUZ9J1i21G3VHmt23KHztJ6c4IP612o+LPiFVI+xWR7E7pv8A45Xz2Z5dLFVOZK6tbe3V
vt5mkJ8p2ln4s0rSdHt9Fh0y+uYbO0CLN5M+2bbd7/K8ojaMpzuxntmnnxTDoou5U1W88RX
dw95cxySWc22KObav2f514JXdkDgYFcSfiz4gxgWVpj/rpN/8cpB8WvELA5s7Q/V5v/jlec
8pqNu8L3d372/4flY0VTzO/wBf8QaHfeGdT0/RLmSEBw1uLy2u1lKi3RAF8sBdwII+bivP/
F2u3moQeHklvL6WO20uGGQXZcBZxnfjf1PTJpw+LniADmxs/wDv5P8A/HKy9e8W3viy3t01
KGCNYCSmwu/X/fY/pXdl2AqYepHmjor63TaurdiJTTOOthgk44zVzGAPSqdsOce9XScDjmv
p6Xw3OZg7bscdBikGTn160enU5pRweTWyiIOCRnn370gHNLgZwORQo+fAOTTsK5qaHo914g
8Q6folim64vp1hTHYk9fy5r2vxt8R9H+G8v/CF/DDR9Mt76w/dX2uG3WSR5QPmCFs9D1Pr0
rg/g+Rb/Eu11SQMIdNt57qWZULCELG2GOOnOK87urk3d3cXTsXeWZpCx/iJJOa8zGtuSh0t
c0g7Js6wfFf4krqX9ojxvq/2kHduNwSM/wC70/Su00v4q6f44t5vDvxZsrW5mu08q38TRQK
t1ZsPul8Y3rXinJfApWVkfYwwRwRXn8kdki3KT1Zv6tp2q+F9fewa4YOpDwXEL4WdDykiH0
I5rorDxd8S1ZdQtfEOsuVnWDf9qLDeOQmCeah0+FvFPwy1BJZWk1HwsFmgDfxWjth0/wCAs
QR9a4hZGjYndgZz1rOdOM/iSb80NSaWmiPrrwP+03FdINC+I+mpHIzeS2oRAbMnj97H29yK
2vitB4e8SeEorvTdS064ezkCyrpBErjd0B2sowcfxHFfJFnqKT2cm+1jluYV3qW+6y9wR3P
fNbnhOfRLjQdas9RtbO3nlZZVupBNIwToQkafKcdct0ripYaKqOUVaxtUioxi073O5fxJpl
h4eji1S5W4ingnhfSrjy5SBt2o8flrhGB5PJ5rx7Q77QdP1iWXV9Fl1ixMTpHAZ/JZWI+Vy
R1x6V2FlqS6Zetp+mavqEVjpaSTWdw9rGZBI64KkDOFb6nHWuDiuITqcU01krwGQGWIsQHG
eRu6j8K9GpJVrxvpbpp+Wpgqfs1qv6/rTqTPbJNZLeWcHyxMqSKWyzMfb07VVubdEdTECFk
J2xkgsvsR2rds7u6stQhm0ZxvjnLwiFdzDacggEE4+vpTE1CCPVn1a5sIb6XzWaWO6c7HLD
qQMHIJzxSv1S09f8xybd7mTp2n3Wo3ZghifZGpeaRULeSg6scVuSRwa3vfRNNeE6fagzogy
JEXgy+2cgkVc0DWtC0zwhr1lNb30uqahgQzQ3PlQxgHPzrjL/nVPwTFqcvja00m2uZ7b7eT
b3LRNtLwsCW3f7OOa7qM3CaS6/1+BjL4ebqYxwVCgEdyfWmk89DnrVi4Typ5Yg6ukLtGpz1
APBHtUBIAyDz0xXsOPYm4sYj3APkL3K8mo8Z5zxTiM8/zFJxkj2qemwyQAgc5B6j6UgwcFj
n1PrQqEqcEim898fyoYCMQDx1puO2M5qTZucRnGScCpLiB7W5aESKzgdUP6U1TbTl0E5K/L
1K4AyuTk9sUpYfwngUmMdRjHU0Y6gfhxUW00KFVWeQIvLMcCllheCdopMbhzxSDIIO48dCO
1ISXJLklj3PNHu221v8AgLW/kJ944pDkMOM5pxGRj+LPQ9KdC7xy70IDAdSM0KN3Zjb00I2
ORxzip90LQwrHEVlXPmMW+96VBt69u+afCRu2udoz1xnFEZNadxNXBjtbsdpz61GXLuzMMF
jngYFPlI8xsEYB4PrUXJIPWpb6DsKOD2NBwM5HPrScY6/jQvJ24J9qj0GAJAwMc0Dg5xx3z
Qm3cNxIXvijt2x/OkMTj0pDliOeaXnPI69qOnUc0hicZGe3NLwT8vA9KDjpjrRgUkAd+f0p
B93rS56+tHr0oAT0xWhal1X5CQT1xVBSNwBq/aksn3QfrQhGbaDg1d7AVWsPJyfOJC+q8mr
mI/JBDnzM4xjjHrn1ropRSiiG9RncClwc4xk0Y9KU5HI/nW6ViRuAOcZxSr2/nRhirEDIHX
0FTQPGj7ZFyDweM4q4pN9gd7HvXwI1fw/deF/FXge5igtfEGq2ksen3JXDXGVOYifXIGK8J
ttD1KWC/aOAA6c224V3CspztwATk8+lJb3M9lex3NncPFPBIHilQkFWByGHpXVeJ7ZfFFq/
jawVfNbA1W3jTm3mxjzcD+B+uexrx8XhnFurDruXzbJnL6loFzp87QXV9YeYqJIBHcK+4OM
8EcZHcdqzry3W0upbb7RDdbTxNCxKN9PWiZ+eECjHpUIBwGYfKO9edZlo7z4W6hpdnrGtQa
3K6afd6RcxSbWwzHblQPfcBT4vBetavozaxpvhoafDFbRsFllLNcg5HmIp65wSfSk0vw7ea
V4El1u4iCy6upjt42GHW3B+aXnsTwPpVux07T/7Ms9niRY3lkKvAkUrvbxj/b+6foK82tVU
Ztvpp/SX6np0MO5QjbeX9dfTe/Vdzlf7M1DS4IdQktkZbhWjCNnJyOuPoetT+G9RstI16JN
ahmawDFLqC3ba8ikEcHpxwcHriugvNW0qaS20aw8+6htlMfmMCr46tjsM1zWuWoa/vGlz9p
8pZVAwNo7hsd8UUa0pv95G1/8APQuvho0UvZz5rfnbX8fvLX2m4tzpl/YSWmntbmWW2v5I/
nmwxwrnlSwHAGO9cpLNNcTPI7ktI2WJ9Sa3NA8Mar4iWUaevmRwcum4Fuf7qZyT9KfLoEdt
4mTTorpNSgjZWklgjYbR3DBgCCOhr2IUJSnHztbv/nY8eVRKLfYraikvhvXYv7Lv2SVIlYX
EEmTll5wR064xWVHDPcTBNpJbuxx+OTXW+MNKtobzT309IpLKQtGjwgDeFPOcfjzWDO6SzS
OkZjjY/Kmc7R2Ga6Y4ZTqS1Wj6fl8iYyfKv1IWsmhnaF7iNtvH7s7weOx6Vpya7qMum29g0
q7IF8tZQgEpT+6XHJX2rNGc9Pyo78da7qdCFPWO4nruSTLEjKIpPNGOfrUeRgjGfenKGb5R
jJ7CnuYfsyosZWVT8xPcV2uPNeVrf1sQnay3Il2hhuzjPOPSlcx+a3lqSnbd1FIvAIHAPBw
etIMAHjn1z0rPpYrrckjwQQO/r1okjaNzG652++aahXBP6UuR5Z57/d9KmxQz/P0oLKFwV+
YHrnrQePxoAUocnvSsA3I2k9u1AyT05+lIc46Uq9CRnp0zUjA4HB4owDyfpmvsH4IeAfhb4
l+E0VzeaVaa1qb+YLuFnzNEc4CgZ445zXzd8SfD2keFviPrGh6FcPPp9tJ+73nc0fHKE98H
jNRKpD2jpRd2vu+X9IVNTlFzaskcbjGO1B5APenbgewoyAc1VkMbkA++OlNUgEn0peh/xpV
CsxOPfFJgI2dxyd30pjY54x3pz/e9qTnihoYnbAFICyncuQR3Bpwxil7YxU7aoCPnHTNLgn
ilHHXpSnkVmMGI7HJ6H2phwff3pex60DHTPFG4C468AZpSBnvmlAyOD3pxXPIOSKBXI8cZP
Wm+vtTyPXr70Ou0lcg47g8UWHcaMHGOtX7L7p5qgBzitXTwdrHbn2prfQTMi1yB+NXh059K
p2uAp5PWre49c9ePwroor3UQx2xipYZIxzgdKQn5gWxjp0pSWA7qCO3emcduvrW7EO2jBNS
R2t3MoeG3lkTONyITURIXqc59K9J8NIYvD1mM/eBcj6k142a4+WApRnBXbdtfQ+k4fyeObY
iVGcnFJXuvVI8/NnfBv+PKf/v2a0NL1LWvD919vsXns5CDG5ZPkkU9UYHhgfQ16QSd3U1je
JFJ0GWTaHMbq+09DzXi4XiKpWrwpTgkpNJ79T6nMOCqWFwtSvCq24pu1lrZXMe0/wCEC12Y
jW2vfDdwxy1xZRie3Y/9cz8y/gSK6jTY/gT4cQ6hNNrni+/hIeC1ntxa2zsOgfBJIry0nfK
QoVd7cDsKYAxHPAz1r6t4Wm3dK3ofmK03O6vviLf3+vnVorOztJeQm6PzUhTGBGqHgKBwOK
w18T6k0kwlZfJkXYY4v3YA9sVggfLycGlHJGMtnsBzmsY5dhafvci9Xr+dzteNxE9Od9tNP
ysfSvhP4D6N4++GGn+LNA1ObSNUukKun34mdSQQ3cZ46Vxvib4OeL/CNo11d6c800/+jB7b
97EyNwWJHIxXQfBr4m6x4F8M32kX2ly3Vqz+dZo8mxUc/e3DrjvX0L4B8SXPjXwlNr2s29v
LeWl64gji/dhBtAC9ec579a+bniaU8XKhDVeW3od88pxuHwn12rFxitFfR69Ut/vPkHTPCi
+C9Qsrw63Yaul85tnNtM8JsZBg72baTtHqKtS6v4A0XVp9Yli1LWbhZD5wty0aXBbOdzv8x
H0FaesLt1/UQYFtz9pkzEOifMeK5zxGVHhu9JH8Hp715tPN5+3cVG19N3pr0vdfgfZVuDac
MD9YdZtqPNblWul7XTv+PyOD1XU7K/8AEdzf6Pp50m1kJENsshfywe2e9VCvB5AwMjtUMQX
llxz09qmXZwHLbT6da+4wUfcvLqfmkhP9480mCB1+tLkHoMfWgckDGR711CBCyMHVsMpyCK
c8jSyNIxG48njrTMZBPf0oHAzReVrX0FZXuCg9cgA0EelA4OT2pD97GRj3pdBi8gHGDik3Z
Uil9cAYowGydw4pbgNPOBmgnjHFGMHvV3TLGTU9SS0jO0Hl2/uqOprGrUjSg6k3ZI3oUZ16
kaVJXlJ2RTRXkfZEjO3cICTUxsr1FLPaToAOpjNen2VhaWFuIbSIRgDk929ye9T8nj+dfHz
4lnzfu6at5vU/TaPAcXTXtq3veS0/F6/geU2t/d2EzTWF5PayFdpeGQoT7HFQyPJJMzyOzu
xyWY5JP1r0TVNAsdRQsUENwRxKgx+Y71wF1ZyWN7Ja3LBXTqRyD6V7uX5nSx17K0l0/wAmf
I51kOKyq3tHzU29Gtr+a6P+rkGeTkUmRn1ozjJxSHOMnpXrM+aAgjHpTo8Z9TTO9KvytnoK
VgB/9YeO9JGQsgYqHAOdrdDSsSWPrSjGeeQR2pMY3A7D8KRh3q5Bp+ozfNBY3EoGDlIievT
tWtD4J8X3EEc8Xhy+MUoJRzFtDADJ6+mDXLUr0ofHNL1aRtGlUl8MW/kznAODTgMAV0uneB
vE2qXUdtbWKI8hABllVAO3JJq34u+H3iLwU7rq9tFMkL+VNc2cvmwxyEZEbED5W9jUwxFGq
+WE035NFVsPWoW9tBxv3TX5nHYPK9M0IBkbunf1p5bBPHWmAHOOMmuhJnOPxg9O/Sl5HArr
/hr4Ll+IHxE0vwukrQRXTkzyqOY4lGWI96+u7D9lL4YWu03cmq37A8+Zc7AfwUVhVrQpu0g
SbPhMjJ60w5574OCK+y/EXwc+HWm+KV0zRvDIeGC38yd3leUg5788V4T8ZtA03RdQ0d9LsY
LSF4XUiFQoYgjk+pxXXGk5U1URyRxUXW9jbU8qCnOOTWpYx7ou59hWYp7g10WiQwTKwnl2B
RxzjvWcYu51tnM2p4/Grh44A/8ArVStOc8496vleOT/APXrooK8CXuNOcU8MwU4IG4cgUjF
TgY7UEc+1dKViBpGAf6V6ppsfk6Xaxc/LEo/SvLkRpJI14+Zgv6160oCKq+gAr4fiiVvZQ9
X+R+p8A0ryr1f8K/N/wCQ89aoazH5mh3idf3ZP5U+1uPN1DUIif8AUyKo9srVmeMS2csZ5D
Iw/SvkKfNRqxk+jT/Jn6RW5cVhqkVs1KP5r8zyTdkbsdfalHVcn86kto1e7gifkGQKw9ea9
EPh/Rjx/Z8ePxr9NzLN6eBlGE4t82uh+E5Nw9iM2jOdKajytJ3v19EecYB69u9WtMKtq9n1
x5y4/Ou4Xw9pov4LiO1jSOJTlOoZuxP0rN+zW7+PvLaFdiRB1UDADDvxXlvPaWIp1IQg1aD
f6W/E9r/VPE4OrSqVZrWpGKtfXrf8LbHWgZYkmu4+DHjy38NfFSXw9qMoWx1uKNE8wjYkwz
tPPAz0rhV6/WsXXrG0axuNQaPF1EmY5QxBUg8EfSvlMprQpYlc6upe799j9C4owNTG5dOFN
pcvva9kmz0X4j6MNC+I+s2AmMqNN56tjHDjdj8M4rz3xJz4avvTZ/WtKHxRq/i+JNX1yZZr
0Its0oGC6oAoJ98dahv7NL+xks5WKpJgEr161hUiqGLaf2Zfkzeh7TGZNFLWU6dvm42PLbO
2Z9Mnu/PgVYXVfLZsSPu7qO4Hek6jqBXpkOh6TBF5S2EJGMEsuSfxrlPEuiQ6eyXdkpSCQ7
WTsp7Y9q+zy3OqVaaw7TTez/Q/Lsz4TxeBwzxLkpJbpX089dznQQCDtz9aXG/rjOM/Wuw0P
QNMvdFgubiBnlfOTvI71LqXhvSrfSrme3gZZY0LKd5ODWzz7Dqt7Fxd726d7dzOPCWOlhVi
1KPLy827va1+25xIIxgfpUkExgdm2htykcjOK63RdA0y+0WC6uYnaV87iHI71YvfDOkW+n3
E8cDh44yynzD1Aqv9YaFOt7Pld07dO9u4ocIY6rhliFKPK4827va1+xwvOPrSE+nUV0nhvR
7DU7a4ku0d2Rwq7XIwMVunwno+CVilz2zIaeIz3D4erKjNO69P8ycFwpjsbh4Ymk48stVdu
/5HAAgAqSSTTTyc12dzoVnYeG7h2hV7oIWMp5IPtXGHkZNd+Bx0MbGUqask7evmeTmmVVss
lCFdq8ley6eQN0zXW+CoQTe3LDniMfzrkgc5GRXbeCwP7Nuj0Jm/pXn5/JrBSt1a/M9fhCm
p5tTv0Un+H/BOnHpVO21Ozurya0gmDzQ/fXFW+lcL4ZYnxVPk9Vkz+dfEYXCxrUa1RvWCTR
+s5lmM8JisNQgk1Vk0/TTb7zujjFeb+J/+RkuM+i/yr0fHFec+JMHxJcjnkL/KvU4d/wB6l
/hf5o+f44/5F8P8a/KRjHOOfzFKBngUY4Apfoc1+gKJ+MXGE9+9KnY8dKXHfIoVSe3T0peo
CHnmtLRbGK/1e3hn3rbs48wquePT8aqx27zTpDAjPJIdqooySTXv3gHwRcWehzRP4Z1DU7m
UBg8ETAb++TjoK8TOMc8JRtTTc5aJLf1+R72S5b9drc1TSnGzfn5atb+uxveGtesNG0O7tl
lljeSVdkEcYIKKBjn6j8Kn17x5BJpwlWwjtZELL50rAgK5bgYGf4sda2F+GHijVLq1txp1h
4d81NqC6uB5r+pCDJJrVh/Z1gs7Lbq2voEjUyMyxNKCAck4Nfm1PKqtT95Ui16tf5n6NiMy
yunUvzK/q2k9kvdTv56nmXhWwTVPEVjD9qhiWOeMsX5z8w4619gf8Ipob2Wp2N1aG9tdTcv
cw3bearkjHAPQemK8v8M/CfwEhtdVTVdQ1BUKTxycRIDnKngV6Douta3b3WsHxrPo+nwC7I
00Q3A3Pbgfekz0avewKWFUlUmtfNaf8OfJcRZjTzKrB4duSSfS33dT5O+Mf7Ol14auptZ8E
JJeaY5LtYE5kg7nYf4h7da+dNpDFSpBU4KkYIPvX3J8a/FdleeHJY9F8VWt1MLqF4Le14kh
253EuD82TjivnvxBpdj45him2R2HipP3ZlCiOC+Hbf8A3ZPfvX2+WTni8M6yakk2tNdO58V
iVLDVFTqpq6vqrHo/7IGibtc8Q6/PY5WOFLaG6borE5ZV9yOpr6e8ZX2oWXhmb+yYp5L2ci
KMwrlkz1b8q5P4W6bpHw8+EejabfTxW0/leddGRlU+Y3Jz9OlW9e+KXhOxs7lbLVUvL8RlY
4LcF/mPAyRwBXkUcXTxeM5KVpSXRdvP9S61Nwoub0T6+Z5Xp2oajZ6hObq7ljklBinUuSz+
zH61478dEL2ek3RQLtndOuSAVH+FenLOlxcPcS7kkLZd36E9815z8ZEebwlBKyL+5ulG/PX
IPSvvK8FyN21PkcHJ/WI6nhKg8kDjvW3pBYIzBdxPY9qx0UkELz7f4V9PfCr9mXVfEXhoa3
4tv5tDS6UPbW0aBpSp/icH7uew614U6kKWs2fVWvofLFnxzjjNXvqDg1Ss+nrV0sDkAYrro
JchL3EwcdOaVduMkkY7GrFrHby3QiupzBE3VwucfhUciqsjBW3oDgMB1HrXVyWVzO+tifSo
hLrFnGSSGlU/XnNepA5cV514ai8zxHbZBwgZ8+nFei4G7g596/NuJ53xUYdo/m2ftPAlLlw
NSp3l+SX+ZgaJcCbX9ZT/AKag/lxXR449axNN0u9tNavNQubiOQXAxhFwRzxW2D6nvXh4+V
Ode9J3Vo/gkj6jJ4V6eE5cRG0uaTt5OTa/M8rkC2+tPvOFiuMn8Gr1AFWVWU5DDIPqK8319
PL129B4G/cPxFehWRzp1tz/AMsl/lX0HEFp0cPW7r9Ez4/g+9LFYzDdIy/WSJc1yk1xHbfE
ANICQ8YjGB3PStfXtTfTNN82EAzO2xMjIHqa4y0upr3xJZz3LiSUyrk4xXPlWXznQq4mXwO
Ml530f6HbxFm9KnisPg6f8RThLyS1X36no446Vz3iPVrWG1udMbeZ5I/lwvHPvXRDvXAeLO
NfJ6/u1rkyPDQxGLUZ9Ff5po9LirG1cHl0pUrXk+V37NO5v+E+NBB/6aNW5LKkSGSZwiL1Z
jgCsTwl/wAgFf8Arq1TeJsDw7dH/d/nWWJpqtmMqTduadvvZtl9d4bI6ddK7jTv90bmqrK6
BlYMp5BHesnxOobw7cEjO0q361H4Vdn8PRBmJCuyjPpmpfEhH/CPXQ5xgfzqaFJ0MwjSvtN
L8TTFYhYvJp4i1uam3b1iM8LypJ4dt1VslCyt7HNXdV/5A15x/wAsW/lWP4MP/EsuAT0m/o
K2dWP/ABJbz/rk1VioKGYyiv5v1McuqurkcJtf8u2vuTX6FDwvLG/h23VGyUyrD0Oav6oca
Rd8/wDLJv5Vh+DAf7Mucn/lqP5Vuap/yCLsY/5ZN/KjFwUMxlFfzfmwyyq6uSQm/wDn3b7l
b9DnvBTxi1vIgfn3BiPbHWutxkGuH8Hf8heYD/njyPxrt88YH5VrnlNQx07dbP8AAw4Squp
lNK62uvxZm65n+wL3HXy8ZrzUAgAHFdPrmvzyT3WnQxp9n/1bMRkn1rnUIVgwOGBzwM19hk
OEq4fDtVNHJ3+Wh+ccXZhQxmNToO6guV+qb2ITtweuRXa+Df8AkFXB7+d/SuLL5kZm5JOcj
jFdv4N40u4/67f0qOIf9yfqh8Gf8jWP+GX5HSHoa8qW4ntdQlmt5Whfew3L1xmvVWPU15LM
V+0y7j1duR9a8fhuMZe1UldafqfT8dTlBYaUHZpy1X/bpd/tzV8YGozH8etUpppridp7iVn
kYcs3U1HuXkZxil9CMflX2VOhRg704pPySPy+ti8RWjy1akpLzbf5idV+vegDjpj3pxBHBH
BpM7ScfpXVypbnJcTgKQACfX0qU+UkKGNn8w/eDDj8KiOCp7Y7UgGOMc00rbCPS/gjqOnaZ
8YdH1TV3jjs7QSSOXUsD8uMAdzX2Jd/Hbwnb4j06zvrwltqhUEY/Wvj/wCDHg7UPGXjO4s9
PlgheC2MjvOSAASBxjvX0po/wMum1SOPUdcARcS7reAsuQfukkjn8K+BzutiXjVSovSy7ev
U+zyfDZTLCutjpvmu9Ffb5L9T1y58HaVq3jrRvHd0Lgalp1q0NvFvwiCQfNuHc8107xpIhR
1DqeCCM5FVNS1Kx0XSZ9R1K4FvZ2kRkllIOEVRyTWJovjbTPEuhW+t+H7e5v7K4/1UgjKbx
kjPzY4461pVrU6S992PmknJ6FnWrCC08Harb2EAUm2k2JGMHO04xivnnQfDWszeHMS+Cbu+
1eVmxcXduX2pjg/O2PXpX0Df+I207TtRvbq1BWxhWd4EceYB3znj/GvL9W+PiQrGbDQPNSV
N6NNcDp7gZwa8DG1cLVlGcpNO1tF0u+59bkbx0ac6WFpc12ne9tltujxLxv8AD7xb4c8MDV
tW08WlubhYwPNUvuPI4FcObyGLUpIZ9wK4G9yDk4744/EV6J8UPi1rfifw7Hp+oW1pDai5W
VVhB3Ajpya8nWWC8USRbUlPBBGFY/0r38l9pCH1jL5PmV7xfVaff+YZ3WlXrfV84gldK0o9
Pz/yPT9P1+XWYVs9cVmS1TKXarkwoP8AnoP4l6c9RXlmu3fiHwt43nvJQEM7l4nXmG4i7Y9
f5itC21A2USebNKJY5MGLb91fXd3Ge1drbT6fr+lG11eCO8spCdyEcof7yN1U19LQpYXMJv
E4VezrrdbX/rv8mfIY6eMwVJYTEPnoX0fb+u33FOy8THWbJSFa3mYLI0EgKtjsw9R71Z8e3
X9r/DG8aYLFLBIjAHgNjFchqnhpvD+t22pz67fTaJt8m0v0Xc9q38Mcynogyc47dKtajrth
q/hjVbJ7mFrqGMqPLzsnx0dM9jjODzXrwzBVacqGIXLUS+/0/wAvuPn5YLknCtR1hdfIx/g
/pkupfE/TZIrY3AsA940WAd+wZC88cnHWvvbRtR1i80u3uL0S21w6BnhDhvLP93I4OK+Wf2
YtFZ5dc1ySPcuEtI2wP944NfW9gimMhB5YH0Ga+Txz9rW5V0sd7k1J6n5a2nCkjirp6Anj6
VStD8uaujjI4NfT0PhNpB04zzSdvf1p3VM45puCVzzzW7JOi8Hxh9alk6hITz7k13g61yPg
y3ZYrq6IwGIjU/TrXUzGQW8vlHMm07ceuOK/Ks8mquPnZ7WX4H75wnSdDKKcmtXeX46fhYn
JyeKUH5cVxWh6rrN3rkVvcTs8a5MilQMYHf8AGu0HQ5rhxuCng6vsptN2voevleaUs0oOvS
i4pO2vl833PP8AxbGU155ONrxq31OMV21kMafb5/55r/KuW8ZW7Ca2uVUspBjJA79q6u2Up
ZQow5VFBz9K9TMaqqYDDWeya+6yPn8loOjnGOutG4v77s5vxkf9HslH99v5VzWk/wDIcseP
+WwrpfGSE2do2OA5B/Kua0fB1yxAHPmivoss/wCRPL0n+p8Xn6f+scf8VP8AQ9P9MVwHis/
8T8j/AKZrXfVwfi1GXXFdlIR4wAfWvn+G2ljdeqf6H2fGybyy66SX6nQeEzjw+v8A10b+dS
eJz/xTlyT32/zqPwspXw9ET0Z3I+mal8SAt4dueM4Cn6DNczs82v8A9PP/AG464Jrh23/Tr
/20g8Jgf8I+h9ZHqbxJn/hHrk8AYX+dQ+E+fDyZ/wCejfzqfxIC3h+6AHQA/rQ/+Rtr/wA/
P/bgp/8AJO6f8+v/AG0oeDRjTLj/AK7f0FbGrcaLee8TVk+D+NNnH/Tb+grZ1CJp9LuoUXL
PGwA9Tiljmo5nJvpJfmisoi5ZDCMd3B/qYXg0f8Sy5/66/wBK2tWz/Y15gf8ALJv5VkeEYp
YtLm8yNkzLxuBHatfVQX0e8UAkmJv5Usa08zk09OZfmhZTGUcihFrXkf6nJ+DgV1WbI/5Y/
wBa7f8AirivCAzqU7gHAhwT+Ndt1Na8Qf7/AD9F+Rjwcn/ZMPWX5nlVxuN7csP+ejfzqI8g
AD3zU1zuW9uFA24kYfrUYyVB7rX6fSXuK3Y/DKz/AHkr92R+2OfY4zXb+Ds/2TMSOfOP8q4
vndnrn1rtPB5H9mXCZBIlyfyr57iOP+w3XdH2HBb/AOFWN/5ZHRn19q4Xw0qt4jmDru+WQ4
YZ713fXiuO8OWNxF4hu3lheNY1ZSWHBJPavkMvqRjhMSm7NpW+8/Rc7pTqZhgXGN0pSv8Ac
v8AI6vyIe0Ef/fIrz7xAgXX7oBQgyMBeB0FejZ59q848Q/8jFdYz1HT6Cu7hl/7VJv+V/mj
y+OYpYCnZfbX5SMo59cfWjJI9hXRL4Tv5NPWZriNZiNwhI/r61gOrIzKw5U4IPYivt8NjaG
KclQle2/9fqfleMy3F4GMJYmm4qW39dH5PUjJG3g8+poXJIAFJweo/EU9Ooxxiut26nnHqn
wc8S6r4X1rVLrS/LEssKxNvTceueBXs9n4u+JWu6rFaxHUvJdlLyW9uURQWAILYrC/ZgudF
0/S/Et/q91ZwM08aRPcMoP3TnGea960nx34VHiJba3197qe7dYI7eLLRK2eo44J781+S50q
VTNpRnrql3tZKx93leK9lgUqeF55K7cmr9X5dPU7i1tZJkuLTUlW4hddhWQAq645BHcVZeS
y060EKiC1giUKqjCIi9vYCpvOgWTb5i7s9M1j+J9AsfEmi3eh6lG50+9j8u48ttrEZzwe3S
vYxFVqn+6afTvY+ThHWzItQ0Kw1jTNRtrnzIxqUQgmkjfkoOmM8d+uK43Rfgx4IitVkvtJm
nlbIInuWYAZ44GO1dJ4uu5NF+Heo3GkTPFNaW6pbsi72BGAoA714SLj4xa2fLaLXXLruQiP
ylz9eMCvGlVcGlCnz6b/ANJ/0z6rKsPiatGcqWIVKN9btrp/XU1fjt4V8K2HgTRo9D0exs3
n1JYN4TYTwRyeuM96+W9ft5bLWrwQLb4EpR1tB+6BHHA9DivUviN4W8f+F9P0fV/ENxIHku
i0Un2oytG45Bx2PvXl1zqFxc38tzezvLPOxaSZurMepPrmvrsrdKvTVOr+7qq9n0Z5GY06t
Cbkp+2p6Xd72/MQX2nzadYxhpPtgZxPkYCjPyAetbMJm0WObzluBcSBDBsI8ll/i3Z5zjGM
VhvoN7caXPrFnaytaW0ixyyAfIrN90fjitHQfEIZTpWtv50bHCeaOntnt7GvSnh3Oty1H7O
utpLaXr/XqcFPFezpcrXtKL3XVen+X3M9H8O6h4e1Xw9e/aZFivRx5UxJSZcfdI6HNeceJf
BywF9U8PxyPZoN9xajl4B3K/3lq7qWhahorf2hZAzW+eJByY/Y+o962dC8QNPKkbMIbkDAJ
6N9K7YVoYqTwuPXLWWz6P0/y27Hn1sHLDw+tYGXPSe67ev9adT2r4IeF9PtPhfpc6MLpJ7p
r6KYgxk9lJH5jnivctOdQGz+RGa5Tw/a/ZPDlhbNBHblIVzHGu1VJ5PHbmus0/eIioyV7bR
k/rXyLcnUlLq2znvd3Py0tACOvfpV71IH4VRtB26VcGCcD1r7ih8JvLcdkEDj/wCtSdevGa
Xad3QnHehcE8dK6LXZNzvfCn/IvJ6+Y/8AOt4dcV5/pniJ9LsFtI7dJAGLZJIPNXk8Y3B62
EY/4Ea/N8ZkeOq4ipUjDRtvddfmftWVcU5Xh8FRo1KjUoxSfuy3S9Cz4f8A+Rp1bHcn/wBC
rrRxk5/CvOrDWmsNSur4W4c3HVScbec8Vqf8JjLt/wCQev03mtsyyfGVsRz04XVorddEl3O
bI+I8twuE9lWqWfNJ7PZybWy7GzrxAtrQDobqP+dap7/WuHvvEjX0cC/ZFXypVl+/1x2qyf
GTZw1gMn0euSeR4504RUNr9V1+Z6FHijKo4ipUdXR8ttJdL36Gr4lwfD9wCAeVxn61xOnSr
Bq1rIwwFlX8Oa1dR8RnUdPktPsnl78fNvzjBrAIAB579q+pyfAVaODnQrqzk39zSXQ+C4kz
XD4rMaeKwkuZRS6Napt9T1nvwayvESqfD92SillXKkjoc1h6d4rMVukN7C0rIMeYh5P1FJq
niWC906a0itpF80Y3FhXy+HyXG0sVBuGkZLXS1r+p97jeJcsxOAqKNT3pRaSad7tbbd/kdN
pmBo9mAAB5S9PpUl7g6fcK2CDG3X6Vy9v4o+z6bADp7MiKI94fgkUs/i1JbaSP7Cyl0Kg7x
xmoeS49VuZ09L33Xf1NI8TZT9VVP2yvy2taW9rW2NHwn/yL0Y9JG/nWteBWsLgMAR5bdRkd
K4vR/EC6XY/ZXtmm+csGDAdavXHiyKSGWEWb/OpUHcOMj0roxWT42WMnVhTvHmve6737nFl
/EWWU8sp0KlW0lBJqz3tbtYm8HSj7Jcw5G5XD8H1FdQT3FeaaVqUul3izRKHU/K6E43D/AB
rqm8WacItwjmZ/7mP61ec5TiZ4uVWjByjLXT9TPhniDBU8uhQxNRQlDTXqr3Vu/wCZ0BOc0
jYZCCAcjGK4+38XMss73Nuzqx+RVOAg/qanPjC2xzYygf7wrzZZHj4uyp3+a/zPcp8U5TON
3Wt6p/5fMm8JhPIviqgHzyMgdhXR55ArhtJ1+DTUuUe2ZvNlMg2EYUelaR8YWwPNlN/30K7
MwyrG1cTOpCm2m/L/ADPLyXP8sw+ApUalZKSW1n3fkYPiJUTxDdKgCglTgDvjrWUSQSO/fm
rurXqX+ozXaKyLJjCt2wKojBGcAepr77BwlTw1OE1qoq/3H5FmdSFXG1qlN3i5Sa9GxT0BG
Rxzmuk8H3ax3k9oxH71Qy/UVzbAYz1NLFLJDKssLFJUO5WFZ5hhVi8POi9L7evQ2ynHvL8Z
TxSV1F6ryej/AAPWKO3JrmLHxdayRhL5GhkA5ZRlT/hV9vEWjAbvtgY46BTX5hUyzF05cjp
v5K/4o/eKOe5dWpqpGvFLzaT+5mwfQVwF6I5fHIjbBUzKD78Vd1LxYXjMOnIY8jHmv1H0Fc
wJXS4WZWJkVg+4+uc19PlGU4ijGpUqe65RaS669fI+B4l4hweJnSo0PfUJqTfTTou/5ep6u
e9eba+iR+ILtUwAWB/Mc11cfifTWs/NeQrMBzDjnNcRd3D3d1NcOcPK27/61Lh/BV6Fac6k
WklbXq7/APANOMs0wmKwtKnQmpNvm01srNa9t9vIiXg+x9e9AyHAI/OjHXPfkCkGMcfnX2n
Sx+WnvnwW+Hd54u8NXOoQahaW0YuvLZHUs/AHOPSvctK+EsHh28/to6vczS6e6zw/uFWOUj
t1J+teB/C3XfF1h4ONjobXUcDzsc20G4uT/tYr2LR7DxVP4tsbmRPEL6SiAyvqXyYcjngHB
GelfkOYSqSzGrp9rR9vPb9T9Ko/XaeVwft1GHI3a2rW9nfqzrPBPijUvF8V3falph0ny70x
Rx73LSAfxfMBx9K9MlVktHAld8nHzMTx9a5O3k8i/i3OMp8oz3/Gt6a/SWBWAVYc/wCsLZB
rbK8RQUa0Y2WqWh8HiFL3WzH/ALSPhPQNT1XV52v4rFzKREgVijH5E9yPWuW1X45W9jM8cO
hPLIFVhuulIYEZ6rkZHcV2A0rTvFnhy4s55rmK11ByHbb5UmFbpg9jjr6ViP8ACH4Y6dbzG
eJSwU4e7vDhT2JGR+VdGIpVUoqlNRikj2spqZbGm3jYSlO+y7aea8z56+L3xSv/ABfp+mWd
1YW9lFbztJGYmLNnGOa8ySDSppUmIa4jH3k3eX5nHrztP6GvTfjpofhrS7fw5a6FdafczrF
ILuSxULufIwSMnAxxivIda1WSfUjPDC0UBjRE3hcjauOdoA/zzXtZdJfVlDELng7+8nqn3T
Ixs6X1mU8CvZvT3X1VuoxLye0uvIm3JbFl8yMkgEDoSO9dNqPhRNUgjuNGDXUrruHkru5xn
Bx7Vh2j2uoxtHPtwFBGB8w9hSRPq/hq4FzZSu9q2WK5Oxu3IB4NfTKThQ5MR+8ovaS3j69f
6+R4U489Xnw/uVFvHo/T+v8AMvaF4tv9BW40rWrdri3dNo3n5ofceo9q2vCNno3ir4leHtP
0tyYry5RpIQp+Xact9BgVhatoHjTxdaWU2g+FNTmsBGZPNWA7ST1O7uKk+DfirRPh58UU1z
xVFdeVZRSxqtsgdhKRj1+vNeXiqt4+xk+eMX7ra1/4YdGUqbc6d4OS1XT7j7utLWxmSc21+
14sMpQuQMAj+HI9OlFyuux28a6PEkjhjvL46duteb2/xx8D6V4audV0zw7dR6eB9pYR7FMz
ueSBn72eteseHvEL+IdJg1bR7e2lsbiNXjZmO8ZAJDehGa8n6q5xs9PwOf3U7o/LOzJyWB5
96vAjcO1UrLkHsDV4EYwgx/WvuMOvcQpbgCdxwTx3pOcD+lL904yD70hwMjODXRYncFJYnk
DjPNOLNsA/DFNBAzk8V3Hh3Q47eBL+7jD3EgyqkcRj2968rMcxp4Cjzy1b0S7/APAPcybJ6
2bYj2NLRLVvsv8AN9Ec9baFq12odLRlQjhpCF/nVp/C+sLDuEUTnPRZOa74nOPWnL9z8a+K
lxLjXK6sl2sfqFPgfLowtOUm+90v0PKbm0vLFtt1aSQn+8RwfoagGCAe9esSIkqFJFV1PVW
GRXKaz4YBia50wbSOWg7H/d/wr2cBxJCrJU8SuV91t8+x8xm/BdbDQdbBy50t0/i+Xf8AB+
pyixu4CwxszAchBk/jTjbXAGfs8oHpsOa3PCDEaxOPSE/zrudxPJrTMs/qYPEyoRgmlbX5G
WScJ08zwccVKq4ttq1r7P1PJxFMDloJQvuhFMY847V6fqR/4ld3k/8ALJv5V5dkFcY+nNeh
k+ZSx8JynHlszyOIckjlFWnTjPm5k3tbr6jwzbSgJCnnHY0bstyBxTTnI5z9KkeMoEJI+Zc
jDDp7+le7ex8uMHH48Y9KaMbiCTj2oHUkjGfWkB4OMDPBpaCJIyeMHHqKAf72eeeO1MyVHH
J9aTjnmhMB33Sue/emg/eyaQcA8/h1pc4GDSeoxe3bPoKMnOMHkdcGtDQsHX7LgEF+ePY16
TsQYHlrx/sivms1zp4CsqShe6vvY+0yHhn+1qEq3teWzta1+ifddzybJ6EE49RTf5V615cf
/PJD/wABFeVXX/H9PxgeY3861yrNnmMpRcOXlt1vv8jnz/h7+x405e05+a/S1rW833IjnGa
TJzxRwM5OfSkznjP4170j5NCn+VG7B54BpM8k4/wpRy2P8ipKDjrgilIGRTQeMZP0peuD+d
NCDIGcnGKUt8o600cN7560E98HrR5ABGAcjPHHNAH8IzSHk9eOwoT5mxjjvQ13A+vfhD8St
F8PfC3R9Fksbu4uo0bAhQAO7McDOf1r0DQfiTqPiPXJ9Dm0BreW3jeUokm6Qsn8GMda8P8A
gtpGh+JNIC/2lPbX+nyKxhjC8c5B+bOa7b4nySfDvwhL438KancWevXNwIJLiQrJuDfeAXG
AeO1fiuJqcuazw8m+Zy/N6H3nLlawKcYty5PPSVvlpv3PoP8AsWx2pd3JceWu8sx2hOMnNR
WWlaAtiVt/Lmt43PMsxKqTz1P1r8+dV+NXxVv1eC88bakqMNrIjCPI9CABXG3fibXtQYm81
u/uM9nuXI/LNfVrDSvdWR8feOx+hHxK1GG98Gz6H4bmjudWkdBHBYzBpsA8kBTnAFeGad8N
PiLOgjuNJvp2kcuJLuXb/wChGuJ/ZdZJfjYJZZDvi06cqSc5JAHWvoH4x/FG3+G3g97Cwum
uPEmphhbLI+826HrIT6DoK+cxWHlHEeyk+aUrdLei6/n3fQ+oy3OZ4Gjy0oLRvV3627Ndj5
i+J8J0vxI2mmaF7q2YiVYZA/lk/wAJI4JHeuZ0jUtLMd3BrVtcSh49sLxSBQknYsCMMPbrV
LT9dtv7ZjvNSs4r1xIXkinY7Jieuccgn1qTV7OwUW82mXn2l7jJlhERQQNnhQT94Y719Vgo
SwsFTjr38zwsdjHj6rrVtJPt5KxpRaLI8wuNPl/0XcA8jA/uwep45IHtzXoXw+vU8SaxaeB
ZNNs7uW9vVX7ckZZ3jX7wHopHPIry7R9bvdKnFvKpe3JyUPUe4PauwtZZXvI/EHhXUJNN1a
EttuYH2knHOR2J9a+koQ5oupgJa/ag+vmu/wDXoeZUqXtDEr/DJdPU+8tY03w1aeHjaXyrb
adYW7EQwy+XtjVcHABHb+dfNmn/AAy8A6147vU8R2dhoOmSQrcxQSXR+0zR9nMhOI/QrjJ6
15ta3t94um1O08Q3d7ZsY0N7K8zyvz8u9ELYKnjPXrVd/CGmSaqs8Wo6xd6jfr9mtGmsgyQ
KBsLzj+FccgjtzXiQpVpLnelunmbSajJxvr/XU+hpfC37OegWi2qahosDxnIW5uWmOM87UY
4JOOtdDonxc+Gvhq3e3XxRayQ3BEqFYChAwFwVRcDpXyVD8N9R1jxLbaNK+sX9wlyLVbpLQ
CJQOWwSc8DBB6YNer6d+zzrE9ikt3JLHcHIYxn5Tg9QMcUpYWtWirT5f687mbqxi9T5Psx8
n1NXiGDZ21StP9WOavDkbeSa+tw69xGMnqIOvANHUHOKB0AOfwpf0FdSRBa0u2+2ava25GV
ZwT9BzXqHXjoK8+8LKT4jiyOVRj+leg45xmvzXieo5YuMOy/Ns/auBaCjgJ1espfgkv8ANj
hTgxAxjFRswSN3PO0E1xOia1fTeIoxPcs8dwxUoTwvHGK8bC4CpiaVSrBq0Fd/18j6fMM3o
YCvQoVE26rsrdNlr82jumBULyDkZGDUZwFp2fyppzg89q849k4nwq6jxBdKxALIwUHud3Nd
vxXmulOy+I7bBwTOf616UPrxX0nEVLkxSnf4op/p+h8PwXX9pgJU7fBJ/jr+pU1LjSrs/wD
TJv5V5aMbc9K9Q1T/AJA953/dN/KvMFBYNkjCjJ5r2+FU3RqW7r8j5jj12xNH/C/zA9MDk9
cUc88c+1NJAA+bOauRabqVygMNjM49duK+rqV6VJXqSS9XY/PaNCrWfLSi5PyTf5FPBHJ5G
elLyef5Vdl0nU4ULyWEyj1C5/lVIAk7Rw2eQaKVelV/hST9HcK2HrUHatBxfmmvzAelJ6HB
6dad6Y/Sk5644+latpbsxSfQTkHp+FIpyxzk5H0p3bBBA+nWnwwy3D+VDC8sh/hRc1EpwS5
pSVl5lxhKTUYq7Zf0IhfEFlk4HmdT9K9Kbpx0ryeWKezuAsqNDMhDYbgj0r1WNi0SMTyVBP
5V8DxPBOrTrRd1Jfl/w5+t8C1WqNfDSjZxkn96tb5WHgkdO9eTXI/0u4Jz/rGH6160o5Iz1
ryafab64z03tn8624W+Or6L9THj7+Hh/WX6EIzjJ4oJGNxAOf50jMOMHgUgYYxnOa+65l3P
yYcRjleQe3enR7TkAnJ4FNA46kH1pp4bg8+gFDdtRiEHJ44pxz/FxjtUy2t5KNy2czZ5yIz
TZbe5iBaaCVAO7IRWCr0m7Kav6o2dCso8zg7ejIQM9M5o5yf8KCRkHtS5y3PPpW9tTC4nGA
ScH0oUAnggHtSHOCOMUIMsFJAJ4B/xpMDofCfirU/CHiO21rTGHmxH95G33ZU7qa9x+NHjb
TPF3wc8Paxo02wS32ZIs/NBIq8gj1B6V83uNvA5xxkd6es8otWtfMP2dm3smeNw7/WvnMyy
aljK9LFx0nB/euz/AEZ10sRKnBw6Mivr261LUpLzUJ3uLiZt0kjn5mPr+VWtes9ItNZeDRL
m6uLMKhV7uIRybioLAqM9DnmoIreCe6gjknMMDOA7bdzRr3b3+lQTRx/bZIY5jIquVSRht3
DPBx2rnnBwlytWJTuj0f4J+KtN8FePbnWtRZi/2CWG2QDiSVsYUnsKq+N3uvFWuXeu3t1LJ
qUpzJvOUx2VfQDtXG32nSWmn2d29xbSrdBmCRSbpIsHGHH8Oeop1trcyo1teM00LLtPPzAf
WsKeGoqtKu9ZNW9Lfl5hKpNxUY7GXNFJDI0UyFG9DWtHb6tpFlYapeWEyadfbjbSsPll2nD
bT7GtfToNO1KSO2nmijgkG0TysQIvc96z9S0jVbfSoplM02mxs3l5YlYyepC9s+orSz7EqS
loy/catYanBa26WkMBiTa0keQ0hznLZ79uKLQ3djcGe1naFwcZ/hb2965FS8ZEqPhlPB962
D4i1K4099PmvGaF5vPKHG0yYxu+uKnllFqVN2a6m1OSj7s1zRfQ9F0vWhqRSP5rTUUBRXjY
bgpHO0nqPY1pm31G91SK5vNYv5vIB862lnZRIOg5XGBjsK84svMmikniIdbdQ7MXAK89R68
12Nl4gg1mO3sdeldFiQpFfR8Mn+/6ivYpY2nXlyYpJT/m2UvXzOarhpRjz4b3o9vtL07o7b
w5rq+Cru/1LQrm/m1K9haOKBr7aFHU4BDen1rXsvjV4xfcJZwzjhlmubglSOP4SorxDxVou
uaJOsjSNPYSf6q5ibcpH1HQ1H4c0+9uTLsV5DjJGckc1z4hctRrksY05c0Lp3OTs/uDPFXU
6nJ9siqNmTsX0z1q7khQAeOte9h37hUtxc8/epMnOM8elKcHG0g/zFMxle4Pet27CRveE/8
AkYV5z+6au+J5rgvCYA8Qj/rk34133pX5hxJ/vz9EfufBH/Iq/wC3pfoMuOLSb/rm38q850
Qn+3rHHaQfyr0W5/485sf882/lXlSMUwysVYchl6ivR4dpe2w+IpJ25rL70zxuNK6w+LwdZ
q/K2/ucWesHIPSg52k15V9quSMi6mwP9s08XV3sBFxNn/fNC4Vqf8/V93/BKfH1H/nw/wDw
Jf5FnTB/xUVqc5P2j+pr0rnJz615po5J1uyyf+WoNemZ6j1rDij/AHmH+H9WdXAbvhKz/v8
A6Io6qP8AiT3n/XJv5V5zZ2c19dR2luFMknGSeAPWvRtV/wCQPeH0ib+VcV4Y48RwH/Yb+V
b5HWlQy/EVYbrX8Dj4rw8MTm+EoVPhlZP0cjrdM0Gx01AQgmn7yuM/kO1anPGaU/Sq15d29
jbNc3MgjiXgk818jOdXEVLyblJ/Nn6LSo4fA0eWmlCEfkvV/wCbLHfisfW9Cg1G3eWJBHdq
Mq4GN3sa07W5hvLZLi3cPE4yGFT5wadKrVw1VTg7SROJw2Hx9B06qUoSX/DNP8meSEFZQrB
gQ3THfNerKiBE+RfujsPSvPvEUK2/iGZVOFcrIB2GetehIcxpjptHP4V9RxFWVenh6q+0m/
vsfBcGYZ4avjMPLVxkl9zkhdiYGI0/75FVLOwitJbmYAGW4kLswHbsKuUE+npXySnJJxT0Z
+iyo05SjNrWO3lfQ898V4/4SCb12rx+Fd/AP9Hi/wBxf5VwHijnxDMD12r/ACrv4MfZ4+n3
B/Kvpc4/3TC/4f0ifDcN/wDIzzD/AB/rIkXG481wGhIG8W4KhlLSdRxXfggHpXE+GLd5Nfu
rrH7uEsM4/iJ/wrDLKkYYTFOX8qX33R1Z/RlVzDARir++38lyt/gdgbeHPMEf/fApskEHlO
RBGPlP8A9KnJJqOVgIJCWwAp/lXhRbuj62dOPK9EeUxRyXN2lvAuXkbaAfrXoumaFZ6ZCoW
NZZ8fPKwySfb0Fct4RgEutvMwyIULD6k4rvTgDmvquIcbUdZYaLtFLXzbPzzgrKqX1d4+pG
8m2lfol2827/AHCDPQ9KT7ylWAYHsaZNcQW0RluJVijH8THAp0bpJGJI2DowyGHIIr5Tldu
a2h+j88XLkvr2Oc1zw7bXED3NnGIrhBu2rwH/AA9a4bJ6EfhXrleYazALXXLyFRhN+4Dtzz
X3HDmOnPmw9R3srr/L8j8l42yqjQcMZRjy8ztK3fdP13uUCe2aF4bJ4xQASDzSfWvsL9T80
JGYkYxTBwTnp70HGO9HOMk81LYxD0HNO3K42yr8w6OPvD/Gm/wnPNN+vNYThGekkNGzaaVd
a4yW2k6fNdXEMDTTquCNq8lh7AdqyJrMx2UN8FX7PcOyofMBb5euVHI696WOWSF98UjxnGC
UJGR3FRNErEtGoU919fpXlV6Eou61RpEkt5HhlVrcnOcY67vbFejr4ps9U8NjQrmMaZfpIp
BkOEJHbPb6GuL0yHSmgu31C8ubO6iizapDCHWSTP3XJOVHuM1nygz3eZpC0jt8zsckn1rOF
RxvHdPoZSipast6to8lonmyum9snCHII9axSgC5yD2q+93K1mbSSQyIpyvcj/61U5NgUKoI
Oec1jK19DWLdtREkeElkbBq/Y6jNHMBI5KMcGs0DK9DUkakyKAOSelZySaszWEpQfNHRnoG
i+KJ7Dfasq3VnIw821l5U/T0NeleFPD2jay02oeH9SbTyygSwyY3Lz7/0rwzS5rFbpmvraS
aMq3yxybGDY+U59j1Heuk0nVvIhImDsw4zGcE/Wt6WLnSj7KceeHZ7r0f6CnQpYiTm5ckur
to/Vd/M4i0x5YycVc5z1qpajKCrgx3Oa+jou0Ecz3ExgAHvzmlJ5zg470uMAg9PelIznB9h
zXQk+hJueFP+Q/n0iau+rgvCQxr5HpE1d7nnrX5jxG745+iP3Pgn/kVL/FL9Bl3/AMec/P8
Ayzb+VeTqCeg6V6vdf8ec/wD1zb+VeZWNp9uvYbRX8vzTjcRnFerwzONOjWqT2Vm/uZ4HHN
OdbEYalTV3K6Xq3FIq554xTsjjHIx1FdQPBcueNRX/AL909/B8hjG29jXA5wh5r3Fn2A/5+
fg/8j5R8KZuv+XP/k0f8zB0cf8AE7sgOMSivTOnHevNtITGvWYGPlmx9a9JPXAr5fif/eYf
4f1Z95wGv9iq/wCP9EUtVx/Yt5/1yNcT4elig1+GWaRY1Ct8zHA6V2urH/iSXh/6ZmvNS2V
xt7cCu3h+iq+CrUnpzO34Hm8YYl4XM8NiIq7gr29JHpv9qab/AM/8B/4GK53xZe21xp0CQX
Mcn7zJ2tnoOtYGm6Le6s26BAkIPzSuPl/D1rstP8NadYbXdPtMw/jkHA+g7Vwzo4HK66qKo
5zj0VvxfQ9Kli814gwkqPsVTpzVuZt/guv5eZF4SWRNBUOjJmRioYYyK3+1J6Uv8NfN4is6
9WVVq3M7n3OBwqwmGp4ZO/Ikr+hwfi0Y1wZ6GFc11Hh6V5fD1ozncdpXn2Ncv4sB/t3A/wC
eK10nhof8U5a/Q/zNfUZkv+EnDv8ArZnwWSNriPGLpr/6UjXzVa8vrWxh826mEak4Gep+gq
yeK4HxVO0uu+SWysKAKPQnk14uV4FY3EKlJ2W7Pqc/zV5Xg3XgrybSV9rvv8kU9eu4L3WJL
i3YtGQoyRjpXpEQPkR88bB/KvJmHOevPevWYv8AURgddg/lXt8RUo0YUKUdopr8j5PgqvLE
18XiJ7ycW7ebkxx46VU06wj0+08mM5JYu7f3iTVvHQd6UD5Tk818ipNRcb6M/R5UoOaqNaq
6Xztf8kNORzXI+LdUZdumQPtyN8uPTstdc5YIWUZOCQPWvJ7qaW4u5pp8mV2Jbnpz0r6Xh7
CRr13VntD83sfEcZ5lPC4OOHp71Lq/krX++6Xpc6bwTgz3rdPlUfqa7IgmuN8FH99fAdNq/
wBa7ReuCK4871x1T5fkj0OElbKKX/b3/pTOQ8auwtbSIcAuWP4Cr/hORm8PRgnO12UfTNbj
orfeRW+ozQFCLhVCj0AxWE8dzYOOE5dne/39PmdlPKJQzWeZe00lHl5benW/l2ENed+KMf8
ACQz4PVV/lXorYxmvOvFB/wCKhnGf4V7e1enw7/vb/wAL/NHg8cf8i6P+NflIxcBuT0pBnr
Snp6fSk6NnJr9AufiwcYoPPAyaOv8AFSnr06VLYxpI7AUpIwcDPvikwM5HfvR357/rUt9As
Jn9O1KO49aQrg8Uo25GD9c8YNTcZ718Bfht4c+JFlqza5LPHd6XPE0LxkbShzlWHfOKq/G3
4bXngu1tZrfRZ/Iad2bULdB5AX+FTjkN7nArS/Zh8a6D4Z8SaxpWu6ill/aqRrbPLwjSA9C
3bOeM19kzRJc2rwTwJcW8q4aN1Do6n1zwRXx2Y5hXwuIlSteDs9vLozeFCE7Se6Pyt55IG7
HNMcEnLCvoX9pXwB4b8F61pepeGrdNP/tMP51ojfKpGOVX+EHNfPwVmBfnAPJ9K7KVVVYKU
SWrMsadpmoarepZaZY3F9dOflht4y7n8BXWH4ZfEG10x9YuPB+pQ2VuQ0krxYIH+71P5V9Q
/s3fDLT9M8P6V44H9pW+qahA5aY4WJY933cHruwMH619KxxWiO2yFAxOT8uc+9Oc4RfK3qO
Pex8CfCH4F6n8RNXuLrWXn0PQrXDSXEkex5if4Yw2O3Vugr6/8N/BD4Y6DpqpYaFFd+YBuu
Lh/NaT3yePyrM8Tp/wnXi+Pw9YS6HNb20ZErSSyNLsJ+cBIyBjjHJ71c1/x5D4NtbOyudUh
so4wYVSDSpZh8vTaFPCgYHPep9rKK5loh2u7H5uWhBjX61dwBngelU7PBjHarnyse/4mvr6
HwI5HuHXoc+9HHTnmnY28LxR1wM49xW9gN3wrj+38g/8sWrux0rgfCrAa+o/vRMK770r8x4
j/wB+b8kfuPBL/wCEq396X6Ed3/x4z46+W38q890D/kP2S/7f9K9Gnj8y2liXqyFR+Vef+G
4JG8RwJt5hLM+R93AxXTk9SMcDik30/RnFxPSnPNMA4r7X/t0X+R6CeKa2fKbHoaeetNbiJ
/oa+UR+hvY830n/AJGG09PO/wAa9KPPOK820bJ8RWfH/LbPP416QTzX1PE3+8w/w/qz8+4F
/wByq/4/0Rn6wP8AiSXuP+eZrgtIsDqepxWpJCfekIPRR/nFd9rIP9h3mP8Anka57wZEvn3
c/VgiqPbrVZZiZYfLK9SG90vvsiM+wcMbnmEoVF7rTb9E27fOx1sUSQwrFEgRF4VR0Apxx6
496WuY8YXc8NpBbROUSYkuRxnHbNfP4PDSxdeNFOzfX8T7TMsdDLcJPEyjdRWy+SSOiinhu
EZoJFkVWKkqc8+lS47dKwPCODoHt5rYx07Vv4461GKpKjXnSTuotorL8VLF4SniJKzmk7ep
wPizB14Z/wCeS10/hvH/AAjlr9D/ADNc14syNeGQP9UuDXTeHAf+EatCf7p/ma+lzL/kVYf
5fkz4XI/+SixnpL/0qJq9s1514i+bxHdA54xjH0r0XqMGvPPEIK+I7n32/wAqz4Z/3uX+H9
UdPHV/7Ph/jX5SMg/eAzjmvWI+Ikx/dH8q8qYBnAHHNerIMRJkc7R/Kuril60vn+h5nAK/3
j/t3/24O2envSIyvGGQhlPIIp/ABrE8N3Zn0x4XOWt5WT8M5FfIxpOVKVRfZa/G/wDkfpFT
ExhiKdB/bUmv+3bfo/wNk15t4htfseuzqAAkn7xfof8A69elN7VyXjK0zHbXuPukxtj0PIr
2sgxHscWoPaSt+qPl+McF9Yy11EtabT+Wz/O/yIPBfE18PZP612WcHiuN8Fn97fd+F/rXaK
AWFYZ0/wDbqny/JHVwn/yKKX/b3/pTIJbiCHHnzJFnpvYDNRi+sjx9rh/7+Cua8bAf6FnHV
v6VT0rwvBqWmx3j3bxFyRtVQcYNa08voLCwxVao1zO2iv3/AMjmxGeY3+0amX4SgpuKT1lb
Sy/zOxN9ZY/4+4f++xXn/iR0l8QTPGyupVeVOQeK3G8FW4Un7dKfYIK5vVbJdM1GSySRpFQ
A7iME8V62TU8LCu3QqOTt1VuqPmeKcTmNXBxji6ChHmWqknrZ6WM/nJ75pPyp3PBJwKCOp9
TX2B+ZjecmlHXmkPvyaMHHTmpYCjG3/Cmgdz1p3A+lJ1zgVHUYmB/9Y0cE8fpQMfiaUDgnB
55pAKNuACARXdab8TPFaWsGl33iHUntIVEcJW4YeUo6Dg8iuD4zz0pw3FsLncemKiVONRWk
riaTVjv71v7d3NqExvS3SSSQs3/ASapeGvAF54l8faV4Y06QyLfzhZCOsMYOXZvoAa5qyv5
rR9rO3lnkqOv4V9A/AnxB4d8L3mo+KdZW6a8kQW9p5UW4GM8u3sTwPzrycyrU8JRdSUdV2N
sFg6+IrKlRTl5I+w9BtNIGjWkujq62iQJbRKcqAkfyjCngfXvUd/qun6dpuoavFdpcpZErO
qSAiIjkg+hHpXnkHx10WTeLDQNTuljTe+xVARfU88CoIda0Xxx4E1trS1h8IaQl0s95dzKG
S4cnLbgMdeMnNfIV8bRrwtSXv9NLWfe7stNWfQrJ8VQkp4qLjTurvTRPyWv4HkV58QPE82p
3F1ZapJYxySMypbose1ScgZAyfxqew8QTT27Sanr2qPdlucz4Qj2JPWvUdL+B/hXUbRdUTx
Lc3lpcr5kT2yKiEHuOvFTP8Nfhto9jHJqk124ldghmuF5x3GOMV5GIwzpR568kl63f6n3kc
5ylJU8NB3/uw/4Y/Pez+4PSrwAPbFULP7gq8eu0fjX7VQfuH4zLcDwcknHSg9Pf2oBOff0p
CBjrzWrYrGloUph1u3uAPkVtrnpgHivSe9eSKSoyjFW9q9E0LV49SslVnH2iMYde59xXxHE
2EcnDEwWlrP8AQ/U+BcxhH2mBqOzb5o+elmvXRP7zbA5xmmhEV2ZVVS3UgYJpfQ0AjFfEXP
1WyYmOKa3+pf1waXPvWTrOt2+m27xgiS5cYWMHp7n0rehQqV6ip01ds5MXiqOFoyrV5Wiv6
+85zwnbxza1NM4JaBCU+pOK7nFcX4Nz/aN5kc+WP512gr1s/beOmn0t+SPmuD4xjlUJRW7k
397X5IZLEk0bQyDKyAqR7GuZ8JKkN1qdsvIRwBnrgEiupB5xxXB6PerZeK5xI22OaRoiewO
eP1pZfTnWwmIpx7J/c7/kXnValhswwVeenvSjfyat+bO97VVvNOtNRVUvIRKqHKjOMGrJOK
Qc14kJSg+aLsz6qpThVg4VIpp7pq6EhhjhiWKKNY0XgKowBTscVHHPFI8ixOHaI7Xx2PpUn
XjNJp31HDlt7m3kcn4wtUZrS5BIdn8okenrXUWsEdraRW0WQkahRmue8Wn9xYDP/LcV0o4H
WvVxVScsFQi3p735nzmAo045rjJxWvufinf7wOK43xZZxx39teIxDz/Iw7cd67E+vvXM+Kz
+8sDgffbr9K6eHnL+0acV13+45+L4QllFWUltZr1ul+TZzml2i3Wu28EudjOScd8c4/SvSe
celef6IpHiyEHjlj+legZz9K7OKG/rih0S/VnlcBwisvnUtq5fklb82Lx2rltOEeneMryxR
j5dyu9Qf73XH866te+fSuA164a08Xm5XgxbG/DH+FedlVJ13Vod4v7000etxHiY4SOHxb+x
UX3NNS+9HeHHpiq19Zw6hZS2k2dkgxkdQexqdXEiq6kFWGQfrSnrXkRlKElKOjR9ROEKsHC
avFqz80zjPCGItTv7YtkgAD3wSK7QDPA7V5tpt+NO8RtPJxGZGRyewJ616PGwYhwQVYZBHc
V7ueUZRxCqvaST/R/15nx/CGKhPAvDrenJq3k3dfqvkYviHR5dWtIhA6rNE2RuPBB61d0qy
/s/TILMtvMY+ZvUnk1ePU00/WvJliasqKoN+6ndH0kMvw8MXLGxX7ySSb8l/wAMvuA15z4n
J/4SKfjoF/lXorukcbO7BUUZJPb615nrd3De6zPcwEmJsBSR1xxmve4dhL6xKdtEv1R8dxx
UgsFCm37zknbrZJ6mbnjmjp6igkeuaM8eo/lX3LZ+OjCPTtS4OOv0pSuDjFJkemc8daQCo5
SUOACVPfnNKw+fB4zznoKYOSOaceevUUXdrBbqJ+H1o/ketLjtxSA/Ke/oKAF4wAaFZ0ZXX
hh0pue2eOxpcYHSkpNaoLE8MU1/fxQqMyTOFA+te121rHZ2scFuu2OJAoH8zXP/AAd8Cf8A
CV6ze6re6lHpWnaWgL3dwuU3scKvYZr6Wj+COlmFZLrxHdnZ87CCBVBGOnJNfAcR41VK/sX
L4dX6v/gH3nC2JweBhOvXfvPRJJvT8tX+R41Z/YzZ3SG4ulv2KrbxQgbJMnkOc5+lfW/gjw
3H4a8DWmlXaRyFY/NuFZQQ0jcnI7//AFq8Y8QeH/DvgzwtpXiXTr+51CZbkSWNvdRKiMc5J
cYDYGOhqg/xo8cXysY106FTySYic/ma+co4j2MnNRu/WyXqfR5pTr53Rj9T/h3d29NVoraX
7/M+i7S9imNzHYXEMssbBHiicEQnHAKj7v0NfPnxF1eLV/F81ijhrSwHlDy+B5nVv14rc+H
p+IHifW5b6wvLPRtNlkWXULi3slX7U46gNjkkce1evL8NvAx3Sf8ACPW5d2LM3JJJ5JPNdl
LLq2JUKqe17X8+ttfM+dwdejkeLbxXvSttHW3re3Q/LWyAKVePUZOKoWf3Kvnpk1+vUPgR+
fvcbnPNO46YIIpOTkY+opcjp6Gt7CuAHQn17U+KSSCVZYpGidTwyHBpn1HNAOQM5zUSSfus
uMnFqUXZo6O18W6hCoWeOO5GOp+Umrn/AAmbYONPG73krkunIA9KRCOQwxxXkzybAzfM6f3
XX6n0dLifNqceSNZteaTf3tXN288T6pcgpGyW6Hj5Bz+ZrDYEkuxJZjyzHJNCkevHekP16V
3UMNRw65aMVH+u55GLx+KxsubE1HL1f5LZFux1K50xnks3UPINrFlzxV7/AISnWMkebGf+2
YrEXjGe/tQd2TnNZVcFhqs+epBN+aNaGa47D01So1pRiuibSNxfFWsA/wCsi/GOsWWRppml
bG52LH60meTke1J0ODxxzV0cLQoXdKCjfsZ4nMMVi0o4io5W2u7nQWHiu8tYRDPGLlQMKSc
MPx70+98W3k8RjtoVts9WzuP4elc516GjnOeozXI8qwbqe19mr/h92x6K4izNUfYKs+Xbpf
77X/E09P1y90yCSODYwkfexcZJPrmrn/CW6qMHbB1/uH/GsN3VyPl24GOO9ICMYIPNbVMtw
lSblKCbfWxzUc7zGhTVOlWkktlc0b/W73UhElwsYET712rjn3q9/wAJbqY4KQn/AIAf8awd
6ZGEz65qWGeFJ9z2iyxkcKTjB9ar+y8HKKhKKsttHpcUc8zKE5VY1Zc0rX13tsba+LNSPVI
PXkGia+udXMLz7VELZ+RfWsYyRMdwgC4PTtXofwq1HwVZ+NbZ/G9o0mlseq/dR+xcDqvrXp
YLLcBh5+2p005R1Vt/kcmOzzM8TRdGrVbjLdPY41nk07UvtSfM6ZKbuQeMYqY+L9SH/LCD/
vk/412Pxb1jwTeeObybwXbBdOdVXaF2rvHVlHZTXmpnhV/+Pb5T+lRmGBweMmq1WKUmut7r
ydhZdm+YYGm6OHqNRvfS1r9zZ/4TDUx0gg/I/wCNY+oX0mo3j3UyoruBkL0pDdRlji3A44A
NNEyEcQrwO9cNLLsJh5c9GyfozoxWcY/GQ9niZuUd7O25rW3ii/tLSG3SKJ1jTaGYHOKk/w
CEy1H/AJ9oD+dYJk7eWB6VGT14HXJrknlWBbcnBP7ztp8Q5rCKjGs0lp0/yEdjJK8hHLEsR
9a19M8Q3+mxCEETwA8RueVHsax89e1GSDg/Suith6VaPJVjdHnYXG4jC1fbUJuMu6/rU7WP
xnZ7f3lnMrd9pBqKbxnHtItrFi3bzGx/KuPGevp6d6XOfp6+leSskwSd+X8WfRy4uzZx5fa
JefKrl+/1e/1Pi4mKx9o04X/69Zp4JXt0qTOOoyKjcE5bPFevTpwpRUaaSR8xiMRWxM3UrS
cpPqxufXtR+dAGAORn3pR6HOOnFWc4hJ6ZyM8H0owACcZpSOhApM8ZzxmkMCD3pTnHHTPSk
+nJHegFST2pXGHAOfajPJPU+9GDj9KOhPvSuIaBzT4o5JpEhiQvI5Coo5JJ4ApowT94fnXV
+DbGRdbi1HJRrch42xnawPWuTE144elKo+iOrC4aeKrQoU95Ox9geAfAGieH/h7ovhDW7eK
4ubkC+nhlUlXm+9zj+7x1r1C9uRa3FnbMHDXbFQVjJVCBn5j/AAjA6mvlKfxd4pnU+fr+oM
CP+epGRVrSVvvEPiTS9IuNacwzOHuLkzuMJ1YMScZAGK/HJ06tWU51XrJ3bu9D9HlwvKjTv
KqrRT2V9vuNX4w+IdX1XxIV03S5L+30lShRsrGx/iIbv2FeJP8AFXVowIl0LS0KAr+8R2P/
AKF2r7W8ZR6Te/DTWorXVrONYIhJFiVcJs6Lnpk4r4o8daVZTQQ6/FLHDLdAYQDmU98Y4r7
DJcupVMF7ScbuL77p7P77nymOzrE05QoUZOEUrJLTXq/nudRpv7RnxTjtrfStM1GxsoowI4
YILBMH8+9dPovxn+NWrzTx2+tG4nhH7xBBCir6YyK8KsvDXiaRvMtvD2oy7TkMLSQgY98V7
P8ADBPiZp5vJLPw7PbiRFHmz6bvDgdANw4xXvxp01pJaHztSVaTclq/M+ebI4GPWtKVIUWP
y5TIWGW4wFPpWbZ/d54q8RwCTX1NCVqdrHPJaiHp7ilPTuPajByAaTHJ5NbAKCckc07IH0p
g+9wTR1xt6jrS8xkn4EUink4P50HAfIPHSmjjPWpYCngYJNH8JAxijIx3pYgjyosjbEz8ze
lNLmdu4nohM5wCcUNwcg8etLKIhMyxtuQE4JpueMHrUMpCr97HegnHvTBnt3/Sl4685ouAo
/TvSZwO5oGOTz9AKUngZPXvikxjucDngUnOPejAA7UmM4x+lIBcAjjOOtOBwBzwelNOAAFb
3+lKD1BPuKTYIeGyCM5p0DsLhMHBz2qEHGRn61PajFwhyQa6KE37SPqRNLlY24P+kSZ4IPP
rUTfeAGPoafcnF3ISuBntUbHoevas6srzl6hBe6hpHJ6Nn0p2cdc5HUdMimDjHHH8qdwcn0
7e1YlhkAEnpTSRgA9u1OBXkdc98U0Z6d6m4CHG4fSjnGR3HQ0dR657UmTkjH0pDuOGOp5Pt
Rk7cEUmQRk9z09KXjHuO1FwA8fjTc84z14NLjGKack4H/6qVxCe9J3BzweaCTnIwelHqOMU
xBjb60AHI9DwPegHnFSQxvNcRxx/edgoH1pMC5pWi6jrFz5FhbmQj7z9FT3JrvbT4VPcukS
anJPMRuKQw5IwOcc819NeD/Afh7TPAunRv4KN5eKiiQeY4eQnnccDFdF9v8BeENejt7vRLL
SS8O9biRGYtngqPSvh8bm9fm9yahHp1bPqsvpYBwtKlOrUfTZfg7/1sfNXhv4GNrzqtlFe3
MZPM8hEUY/H/Cva/DX7N/gzSVW41mzXVpByInY+UGx3OctXUT/FTwZFEn2e9gBibCxRwPtK
Z7Ad8V2Ola6viHT4tT0W1NzZSjEUjt5Z3A4bKt2FePTxmJxDcXWf3tG2Ppypx5o4X2cNtVr
97/Sxy7+Dvh14U0hbrU/D+gWjKOfKtQQx9FU5JrAfxnDJaXsHgbwdaIkEYlkuJrRVZlHHyp
jkivUtYkOl6X/alxaW08VpE8s4cDcuB/DketeQX3xrvba6azXS5bSUODgGP5UPIHTGcd6yn
CNKo1Oq7tdLv8b/ANWLyujPERcqeH9o1/eSS+X/AATib208Sa9e3F/qttMrRpulubmLyYoU
HUk4AUCuQn8Y+Fre6i0zSXTWtSnkESXN23kWMJPck8uPc4FeneNvjEINPvNL8Q6VdT2twgh
uI7a9jy0bDkB1BGa8FPhHwV4kTd4P8V/ZLpITLLp2u4iJfdgRxyD5XOK7cDh6D/eSvJd7f1
951ZtnWPp8uHUVS0Tsmm7dLNaJehg+JNd8Ua7e3NneX63MdiWJgt3C28YU4JQDCke9bnwZ1
3whpPxN0u78eRPcaVCT9n3/ADQ205+7I69wP061z/iHwD4n8MzpFrWmSQB84dAXj4/2xwfz
rnLiLyFRhIHzxxX01OMVD3LW8j4ic5Sneb18z9V49k0kM8MiPAY98Zjbhs9+OCMdKtq4xtB
3Yrwz9n34m6J4j+GumaDc6rG3iLS4DDJaSNtkkRSdhXP3uMDivXdEQjTPPUTRyXMjTvHdD5
4yf4SAcDFebWq8tRQT7mqV43PyetM7M1eGOOaoWn3Kv4wck8V9rRk+WxysX7vPNJnrk4J96
DjGT17UcgckjNb3EA6cCkz6HHrSnP8AkUh6c5PpScgsPB/GlUDncfpTBwvBpVBOSMkDk45x
TbAXPB/WmnnnGPcUnJXOOc9aM8H61HMMD1yB8tLnjAoyCvvS4OO1K4WEAGOaXBCgdjSAHae
c0ZI6c0rhYOvQ9KVTjcu0HI5yM/lTcZXOc0EnPoaHLuNCkZHFKwB5BxTN3BoJOOpGaXNcLD
1ByTknFKMEDOKYNxIA4z0ox8pxSuMd2J68cmpYMGRM9OQahXluCB60oyvGT64q4SakmKSur
EsoJmZt3GcVEcAZGOtDHJySeTTSSFz1BqZSbbYJWQgIB/rS8Hv0FMGePel5xwcZpXAdk9D+
Gabk5OO3vQcgseefSkwecHpSuAE55HQ0ZOcZ696aTRyMfNwKQDgcHk0E4OVH/wCqmk/McHG
aXcSpBPJ/lSbuAuemQf8ACjcc8+lHcA00jkgdad7CDsMcH1pB144o5x2xihOo9fei4WAjHu
TWn4ev7fTPEenajd232mC3mWRogcbwD0zWazMfvdu+KaCwOMVnNKUXF7MLH1fYftJabYtOd
J8AmMTyeZLm9JaR8Yz0/QV5944+L0nizxENTfwyLUrGsXlG4YgY/DivPvD7t8t6lw0U0LAq
V4Kkd6sXaRXd2b77SZfOfbMrH5wx7++a+Xq5ZQVo28jrwmZYjC1nUpSs+67GifGV7PNHDba
TbQl2CgvMxAPuTgCu00v9ojx1oOjwaJpVppNtDaDy1IhMhJzy2Sec815umikakLLzVcSIzx
u3AbA+6cnANZATLKVjI56AfpXIsJSo1HFxs16/5nvYrF4rH0Y89VyW6PVdW/aD+Jevadc6Z
e3tmtrOux0S1Ub1+tcKfE+sSDEdyijGMLEowfyplr4b1DUbZbnRopp9rYkQQs20+mR0rWs/
AniMwvMdG1B2xkqlq5/XFbzwdF++kn+f4nBgcfiKE/YKbim+ja187GNqHiDV72wa0v7syWp
YMyrEq8jgHgVTt9Hn1fUY7SxtlkmCF0jDAAqBknLHr3rVl025YnFpKT93GwgVUurC4jtmna
2lUKv3iuMU8HiKUGoaJHbmOWYmSdbWTW+709TY0rxZ4p0Tw+dPsfErmxuVkjexkbzFQEYJ2
sCBnsRVLx34yk8VWuhxy6bYWU+nW5gaS0iCfaAOjMB/FWC11FJAkTb4pd5LMeVC44wOuax2
maSaR+PrXrzjT+ytf6+/5ny0eYkttRurO7iu7KaS2uoWDxzRttZGByCCK+uPB3xy8Wa54eh
vM20kyARTgw5IcDr+PX8a+Og+ZMsTjGOK29I1fUdNjf8As++mti/3vLcrmvGzDALFxVnaS2
Z7mV4yjhKvNXpqcWtv1RiWf3fxq8Dgds+9UbPO2rpzX2FJ+4eM1qL1GetGRihQe3Wg4YZNa
tisIOo681oaPpFzrepLZ24wB80j44RfWqlvbz3V1Fa20LTTzMEjjUZZmJwAK+lPCHw0fw/o
aQTqDfTAPcOB3/uj2FfO57nMMto7+/Lb9X8vzPbybARxmIXtdIR1fn5fP8jyw/Dy0AB+0XH
5im/8K+te1zcDP0r3f/hFZCQNuR9Koalohs4gAm6WQ7VUDk1+eR4kxUnZVWfp8cvyab5VQj
+P+Z89X3hRk8QW2lWEjyGVC8jv/AAeTWz/AMK+th/y93H6V7bYeCWgDTSxD7TIMO2O3XH0q
2vhJm52Yx6it6vFFaSjGE7WX3vuclPK8op1KkpwUk3pvZLstfmeEH4fWwBJu5wPoK4rUbUW
Wp3FrExdIm2hj1NfRmv6eunxtGcbsZJr521qZZtdu5Y23KZDg9jjivp+HcwxGMnN1ZNqx4X
E2CwOHwtOphaai3Lp1Vv+GM8YPSjoTmg7QOB17UuR/dr7TyPz4MjI6ikOOTg0E8etdl8O/C
UvirxKAYybOyAmnOOCc/Kv4n+VcmLxNPC0ZV6r0ir/ANep0UKMq9WNKG7ZWtPA99dWcVy1w
kLSqG2FSSvpUx8A33X7dEecfcNfQA8KyYyEwD6CqOpaGbCxeaVBz0Ffmn+tOJnL3Z7+S/yP
1alkOTNKHJd/4nr+J81ajYvp2oSWUkiu0WMsOAap4x3461seJsHxLen0YcevFZPyj6elfpu
HnKdKE5btJ/gfl+OpRo4qrSpqyjJpeidh8EEl1dQ20CFpZWCqB3Ndb/wgV8uAb2PP+4a6n4
UeB7nUIpfEk0P7oEw22R94/wATD+VdH8Rpl8J+HCcqL29zFbr3H95vwFfJY3O6s8wWBwUtd
ns9ev3dfmfU5Vl2AjgZYvMFfqldrRejWrf6HhN5Elrey26yrMIm2lwOGNS6Zpdzq+ofY7Vf
mxuZj0UetU+MMxcg4zyM5r6A+H3w+udN8MxXt3Bi8vgJiCOUT+Ef1/GvXzjM45dhudu83ov
XueHlOCp47F8s1amtX6dr/h6anlH/AAgWq4H+kwn8DVW+8Iahp9jLdzTxGOIZIGcn6V9HHw
rJ3j5rz/4h2yWmg3kCjG1Ocdzmvk8DxHicTiIUuZWbXRdz7vEZDlPsKk6MXzRi2vefRXPES
efQe/pTSRk47ml5yOab1zzgY5r9JZ+Uliys59RvY7O2XMkh4z29zXQf8ILrGM+bAR16mu9+
GXgW7bR/+EhuISHvBtgBHSPP3vxP8q9CPha4UcR18BmfEro4mVKhJWjo+uvX/I/QsmyLA1c
KquNvzS1Svay6f5nzvdeENUsrSW6lkh8uIFyMnOK58e/pmvd/HNmLLQbuDADeU2fyrwfJHB
POK+gyTH1cdQlVqvrb8DxuI8uwuAq044VNKUb6u/Ucu3HPJ+tIc49fX1FIDj3GM0pz164Fe
8fKoTnb/jSMSDwM4ozkcd6TdjOOmeKAJCcgcZ470zg4ApCcHKn/AOvSq3OcdOwpXBHvPwJ1
jwpp+la3B4jsVubieVBA/wBlEzJxjjPv2r16z8a+AtPsEhNlLNeQkgTy6ZEjnnphRxXhfwe
8KeJtasb3UtDspZIbaZd80cqx+UQM5ySMV6enwu8fai7XEekef5p3+e1yjCTPfOea/Lc4wk
quNqpXs2tvT0P0vJsFlk8HTqYiqlLW/vJdX09DptT0tPizp8C+Gbe0sotIY+d9qhWPezjjb
tHPTvVF/wBn7W7y28lNZsLVpE2tIincje3Fa/g+/h+F+n3Fv4sl+zXF/KJYfswFwHRRtOSv
TB7Vtj41eFEBVor6TnKtHDjH615cKzoyUGm7ddXt56+h01ZY+lzUctjeitmle999eutznra
OT4I6WukXt0+rT6hiYS2/7s/L8uGyOT3zWvafHS3e2XTrPQLkSS/IZJbhflLHGffr0p2qaE
/xritdZ0LUU0+208Naut5Ed7OcHI2npVaH9n6/tZY7uXxRbYt2Eu1bdudvOOT7V30sDWlJ4
mmmlLz6foSpZVKn/wAKT/f9V72/TbTaxl6T8GYtb8Qa5p58RzxtpkyrJN9nQpKzjd8uGzxn
nIFZvxJ+C9v4Y+GOva4mu3F1LZQBwjRKqSZIHrkYroovjnpel3l9NpvgiK3uLqXdcSpKqmd
xxuYgcniuI+KHxwvfEvw81rQD4djtoruFVabzi23nPHr0r0KNTBvljCLcu9v+CcuJfEXsZS
rO0LO/wbW1212PlR7iVh5cj7x09cfjVXleMjPSlV9sm4cEe1MbHJGMV9Yklsfnjbe4Ac9el
aOnk4bbj8azl5IxxXWeFvCviDXLea50nRr6+hQ7GktrdpFB9CQOtO6W4rOWiRytmQAAORV7
BPJOO3NULLkc1fHDYHPrXt0fhI6hjsDTkRndUQfMxwB0pMYPr7YoJH1BrUD2z4G2/gvSLy4
8UeKrxzfROYbOBITIsf8AekJHfsK97/4WP8O95P8AaE+fU2zV8seEMDw8uB1lat4jnNfjee
4CONx9SrWnK6dlqrJLotD9lyfhzC1MDSquUk5RTdmt38j6d0fxT4N1/UF0/SruSa6dWYK0L
KCAMnk1TN54ZtvEMp1a7KXMX+rjEZIXPfOK8w+Ezqnju3d+FWCUn/vmtTXpjL4vuZCeuAB7
V8hUwEKeIlSi3blv57+hNTKoUsXKhCUuXlTvfXf0PWoLjw/dj/R7gvn/AGDVy5062jsXnjG
eOM1xfh0YCE8ZFdB4z8RweGPBE+oOolnK7YIe8j44H0ryJUZe2jSp6tux85Ww84V40qTbuz
5t+MXiiKy1B9Ft3P2mRcysnWNew+prxC2tri/vEtbWFpZpDkAfzNTapqN3q2rXWpXzlrm4k
Mkhb3PT8K9j+GPgS5/sZdXuoCst5ygYfdj7fn1r95cqPD2WxWnP+cuvyR5FNPOcco1JWpx/
CK/V/wBbHD2nw+ldd15dkMeqxrwPxNWn+HtqBxc3A/KveR4TkwPkFQ3Hhh1wAmf618ZLibE
ylf2h93Sy7JYrkVFP1bb/ADPni78CXMCs9pdeawGdki4z+Ir6L+Fw+H/g3wJa2N7r1uNVuf
39621jiQ/w5x0UcfnXNX+kNDu3RkHpXHN1PHenjcZWzbDrD1qj5U76WV/XQ6qfDGXVJ+1oX
h6PT8bn0fH4r+HzyLGniCAsxCgbW5J/Cud+IsSQJ5cY4UYH5V4taD/TrYf9NU/9CFe2fEvB
Yr04/pXy08FHCYmmoybvffysRPLYYHGUlCTfNfe3S3ZLufIXiXH/AAkt91+//SpfDnhubxB
qUML3CWNj5gWa9lBKxL34HU47VLrFhcal44m0+yjMtxcTrEijuTXrep+HIvCWg6dpYwHYFm
9Wx1P4mv13H5r9Tw1GjTf7ycVbyVt/8j43AZPDM81rqs2oKUtt27v8t38u57VpGufDDRtGs
tIsNdhS2tYlhjXY2Tjv06nrXg/xH0//AITXxbPqYuZoraIeTaxhRtWMd8epPNdH4O8MTawX
1B0/0aE7U44Z/wD61dJd+GJIwT5YOK/McLVjluKlVpVG59W7ddX0+8+xeV5bRk6FW812b2+
6x474I+HmnSeOrNvEusW1totsfOmaYlTMR0QD3PX2FfUq+IfAKqFXxJYqAMABug/KvBdfsx
aSxrtwSTWJgHsK7sxjUzeUateo9FZJWt/w7NqPC2DSc8PKUVLotfz1PqC3uvDmp210+janb
3zwLlxEc7c9M18+fEWynvku7SBQ0sp2qDwOvWu4+EGBF4iOOPJjH6mppvDc2oanLdyJ8pY4
GO1eJg5LLsZJqV+WzV/vOWnh6WFr18NVk3G1td9V/wAE+fIfh7+63XF7IZMdI1AAqxo3w3i
vfFFhZ32sQ2mlvLm5mnOwpGOSB6k9B9a92uPC7RJkIBnnGK4fX7E2iKWXHzYr62lxFi694x
qb+S080KGQ5Pio+yp0+V903f8AFu57lb6h4BtbaK1tvEWnRwQoI40EgwqgYAq7ay+GtREqa
Zq1pfTRIXMcL5IHrivl7AxyoJ9a9J+D/HiHVcDB+wN/6EK+QxeVRo0pVVUba9DbGZDHDYeV
WNWT5fQ5j4ogi01MkcbG4rxrSPCV/qunperKsKMcKGU5YDvXvvivRJ/EWrzaRCCvnZDtj7q
9zV6LwebW2jt4YAkcShFUDsBX1WAzr6hg1Spu0m7/ACt+py4rLcLjK9KeL1jGFrXtq2+3ZH
gQ8A3wJ/02M/8AADXP6xpUmjXi200yyOV3EqCMCvpu68OG1t3mkX5VGfxrwvxPp02t+PbfS
rLEk0ihGCjOwZySfw5r6PJs7rYurL2svcSbei6HiZ1k2X0sH7TBQ99ySWre/TVnJ6fpOoap
JssrdpAOr9FH1NdNbfD6+cA3F4kZHZFLV7bo3gc2lhDbwQBI0UAcdfettfCLKmTGOOteXi+
LJym1RaivxOvB8PZXQgvrT9pLrrZfK36s+e5Ph66qdmoNu/2o6wNT8NanpaGaSMSwjrJHzj
6jtX0vc+G3RCRGDg1ympaWqI6uoIIwQR1p4PiWvzLmfMjvq8NZVi4ONBckujTb+9O+n3HYf
sxaz4b034deIrXXtQt7YXV2AySuFLJswce3Ne723jj4faVpttYWHiGxit7ZBHGnmZKqK+KP
Bs1to+sX1iUhllhuPNSCdcq644GO4rdnt0m1ZNQJEbKGAjQYUZPb6U8wr1XiZtOyeq01tbT
qeVl/DFKth4ylN817SSasmnZ/ce3+P9P1H4jX1hd+DLCHULWzieKc2kq7I5C2cc45I5rlY/
hR8SY7eeJdF8mKUDzN08YDAHjv616X8Aruyh8E6kJru2iZr9iBJIqsRtHqeleuzahppt5AL
2ylwv3GuEAPsea6aGApVYe0qO7erOatn+IyubwGHjFwpuybTb3v3S3PG/A+u2Xwo0GbQvHG
+x1C5nN1HHEPOzGQBkleByDXQXfxn8D3iGytbm7kluVMUZ+zsAGbgZ/E15X8d9W0268dWX2
fULWVEslBMcysAdx4yDXmuj3lmfEGmB76BVN1FkmUAD5h1NcVStWu8PF2im1str23PXoZRg
8worMcRJqc1zNJpK/kv+CeqL8A/GkkjtJd6ZECcgmVjnP0FcN8RfhXrGh/D/XNXfV9PvF01
0iuYYGbdGxI45AGeRX1lDrPhrSYb64uPFNi0Rdrh2lvFby1xyAM9BjoK+QPjt+0FF4ysrjw
j4QhCaE7g3F5ImHuiDxtHZffqa9qGCoRlHkWvrf+v1PlK/E2YV6cqc2uVq23c+dGZ9oQgEK
T0HNRkqR93BoDAHkflTiAULDn2717lj5QQY3AYAr3/wCGXxz8VeEfCsPhvSLDSbaytgWDfZ
zvlYnl3OeWPr7V8+jrzzW3pEjqH2SmPik4qW4pXS0MWyzuOOa0QOo71m2XArRBx34r26L90
ljgx9BTSRt6Um5SeDSkjBwR71q2B1/gmSTF5DuJRdrAehrsa4zwT/rr7HTav9a7LPFfmucq
2Nn8vyR+98KNvKKN/wC9/wClM9d+D8Folh4g1K4ChoI0USN/ApyTj0rGe8Go6vPeAECR/lH
t2rB0XXZ7Dw1qOjwAr/aEiGSQdkUfd/E1o6ZglVxz2zXxdSg41alWXW1vSy/U3nhpQr1q8v
tWS9El+p6l4exsQnsMkk9BXnnxA1ObW9XZwx+zQjZCmeAPX8a9K0iwlHhxrkqVEw2r64715
74i08xzOcYHWvLwTj9YcuqPDy6VP63Kb3Wi/U8e0DwLHrfxJEN7KlrocQ+23txKcIkYPK/V
jwB719DS/ErwNparbWFpd3qR/KpijCJgemTXkus7rRYdLXhNi3EoH8bsMjP0XH61kE+9fVY
6+aOEsQ3aKskvzfmzuw3DWF9pUrNu03dJaJfr3t5M9ui+LvhV3Ak0W/jX1GxsfrXS6R4j8J
eJZRDp12YrhukNwmxj9Oxr56vNG1bTreC4v9NubSG4GYXlQqHHtWt4bZku4iOu4YIrw6+VY
f2bnSbT9bl4jIsJ7J1KEmn5O6PWfFekeTbP8gyOc14XfqqahMqjjd2r6L1yQ3XheO4mJZ/L
2s3dsDrXztqWP7TnA4G6nk03KMk+hXD1SUoSUuhHZ86hbH/pqn/oQr2v4m4DHg5x/SvFbL/
kI2v/AF1T/wBCFe0fFFhGryMM4Gf0rXHa4qj8/wBDfMv99w//AG9+h538NNE8PaNr+q+OvF
l9HbB3MOnwY3SOMfPIF647A/WvRbz4i/DWeRTPo1zfMg2h5LZTx7ZNeHvJJK++RizYwCew9
KmtLO8v7gW9jay3M5GRHEhZiPoK7cZhI4ur7fETd0klZ2SSVkv66mVPh3DU3KpUnK7bbs7L
V3/rU95034lfDry0tY4bnTI8/KDb4QZ/3a6z7Lperaf9u0u6iu4G/jjbI/H0r5WeN4pjFIj
RyKcMrDBU+hFem/DTVJ9O16CNHIt7kiOZD0IPQ/UGvDxuVQpQdWjJ389bnBmORwoU3Xw03d
a2bvf9RvxC06OC1aXywGDDBx05rzHgGvavixGI7GRQP4gP1rxQ8GvVyqbnhk2e9klR1MJGT
PTfhXqukaVba/NrF/FZwNHENznluTwB3NdrH8T/AIfq4gU3u3OPM+z8fWvn04xk9ulOQjzF
4JJNTXyqlXqSqzb17eljPFZJQxNaVerKV3bRO2yt2PqeD+xte043uj3cd1CBzt4Kn3HavKv
H2mxxWcr7MY5zjpR8OdQmsNdtyjkRy/u5V7MD/hW18U4xHaThcY549a8SjSlhsYqSd10Pm8
NQlgswjQUrxex4eRzXpfwdH/FRap6/YT/6EK807c16V8H8DxBqxJAH2E5J7DcK+jzL/dZ+n
6n1ucf7jU9P1R22l6t4G026vJNU123i1CSQq6FWJjA/h6VvW+t+CLpgsGuWzlunB/wr5x1m
eO516/nibdHJOxVh3Getb/hzHnx8E/NXkVsqhye0c3f5f5HhYjI4OHtnUle3l/kemfFC907
QPCU+pOymBI9ykfxk9APrXnXwW8HQDSrn4jeLrmCyOpMwtTcOF/dZ5YZ9TwPYUnxwvW8Q2F
rolsS0NjGjsFPEkmOQfoOK5C4vbq8WH7VO8qwxrHGhPyxqBgBR0A+lergqEo5V7GErSqP3n
15Vsl63u38jxsJkuKxdSHtZcsIq66tuV16XSXyufQcnjr4dWB8r+1/PK94IWYfnU9n46+Hl
/IsSav8AZ3Y4H2iJkH5183oju22NGdvRRk0D74HPWuJ5HQa+OV/Vf5H0T4awzX8SV/Vf5H1
Vc6Ra3NqLm0kjuIWGVeNgwP4ivKfGGnLbhiE29e9aXwt1Sezv1sTKWtLjhoyeAexHoau/Eq
Ly0ZcdzXk0ITw2L9i3c8PCwqYTHLDylddGfIviOaS38X3EsTskiMrKw6jArWHjLVJ7QvBFb
NNGAHiYEk/7Q9qxfFZP/CU3fGPuj36ViiR423KxVxyCK/d4YSliMPT9pG7UVb7j4HFZhisH
jsR9XqON5yvb1ZYvNUvL66ee4mfceykqAPQAVX+13HeaX/v43P61OxW6y3yifqUA4f6e9VD
sLFWRlI60vYqHu2PEnVlUk5zd292LvywUsQCf4jwPrUyPDFcDzEWVVbkA8MPTNVnXj5eRUf
Q4wQaLEF6ZraaWZ0Bt4+WjiBL456Z/rVRiSvXNTLduLB7Py4iryBy+wbwQMYDdh7VABz60J
JA2NPJoXI65FPXaRznnrWyniHU4tUstVjuI/tdiipC7RJhQowAVxg8euaYGLtJIAHWtnRlI
8zIP4dazZZXuLmSaTBeRi5wMcnntV7T4JHLbOoHOaEJ7GRZDPA/WtDqCRwR+tZ9kQM561ol
vmB6V69J+6JiHOGwMD2oHv/8ArpNw60NxkgcDtWtw0Ou8EkCW+x/dXj867MVxfgk/vL76L/
Wu0HI96/Oc5/32fy/JH71wn/yKaX/b3/pTL9mrbQwU7c4z2zXT6YVDjArS8FaIuteAPEaIg
a4tpIpoeOcgHI/EVnaaAWU45r5GrWU3OC3i7fgmehWxEasqlNbxdn9yf6nuHhi4F74dNkcb
oBlfUg1yPinTsJIdmSM1teFJTb3EUgPyn5Wz3BrY8RWAcMwHBFfIxn7HEO3U+AjU+r4x22e
p84+LgF8VXSYwEWMfki1lWYD39srDIaVAR7ZFbXjdQnjjU0A6Oq/+OCsWxB/tG0/67J/6EK
+8ou9CL8l+R+mYd3w0H/dX5H0D8akX/hArTI4S7jC+3ymvHvDOPtcWR/EK9i+NZx4Ctve7T
/0E1414bJF1EVz96vByv/kXv1Z8zkWuVP1Z7dqgz4MU5HQ8/hXzvqPOpz/71fQeuSpB4E86
RwiIpZiegGK+bINSXVQ99GP3ckjbfcA4BrfJKcuSpUtonb+vuHw9UipTg3q7v7mr/mjQsRj
UrTnrMn/oQr2L4sHFvLjpwK8bsDnU7Tj/AJbJ/wChCvZ/itC7WVzJxhADWmN0xdG/n+h35i
/9vw9/P80eId8V3Xw28X6V4O1a+vdTt55vOhEcZgUErzk9a4TPXHNXbDS9T1QyjTbGa7MS7
n8pd20epr08TThVpOFX4Xv0PYxdGlXoypV9IvfWxpeLdWstd8Y6hq+nwvFb3MgdVkADZwM5
A963vCBI1G2P+2pH51z8PhPxPOoeHQL6Rc4ysJIzXaeGfDfiG2v7d7jRruJVYEl4yMc1wYm
dGFD2cZLRW3PNxdTD08N7KE1orbq+iNv4uN/orJwckH6c14rxXs3xZDfZZHIwWYfgM14uWp
ZQv9lRPD/+5RPWPg3omj6zeasdV02C98hI9gmXIXJOa4fxfp9tpPjvVdOs08u3huSI0H8IP
OK9J+A//Hxrv+5F/M1wPxB/5KdrfOP9J/oKxoTk8yqwb0sv0ObDVZvOK9Nt8qitOnQ2vB24
ajbkf3hjH1rrfivxaS+uOTXI+DyP7Rth33j+dbvxo1SDTrRRcPzPIsUajqzHiuaUJTzCnGK
1PPxU4wzKnKTslf8AQ8dPJxV2x1W902C9ispvKF5F5ErD72zOSAe2cVROM0oRmVnVSUX7zY
4WvppRUlaR9tOMZK0ldCDhhj8hXpfgjw/Pe2MmrSxlLWP5EP8Afb/AV5p1xxXvfwr1NdT8I
3WhzY8yyPmRj1Ruv5H+deVmtWdPD80O+voeJnlepRwrnBdVfyR5v4jsPLlkHBOTWToPhPXP
EtzLBpVrv8kAs7ttUE9s+vevSPFmlBPMnYAKuSzEcACuJl8ealY6QNF8Nyf2ZZDJkmQYmuG
PVi3YegFRhq9WpRtQSv3eyMsNiMRWw6WGtzd3sjs/CHh+LwHeX994zvbCyEsAjiAmEkn3st
hRz2rzbxLdabfeLr+80gEWMs26LK7SR9O3NZEsss8xlmkeWVzyzsWZj+NDRyQ3HlSxtHICM
q4II/CuujhXCq61SV5NW7L7tfzO/D4OVKtLEVZ805K3Zadlr+Z6b4CDLqcBGOo5/Gup+KBD
FhnmuX8BHGpwgDPI/nXYfESBpnY44Xqa+fru2Pi2fLYp2zSDfY+PfGdm9tr7XJIKzrkevHB
rmieR3ruPiMFGp2uOgDfzrh2xn5QSB61+55bNzwlOT7fkfmnEFONPMq0Y7Xv96Tf4sGOeRx
z9KsPIt3ETID9qQ/fB++PQ+/vXqHwe+CmofFWbULptQGk6TZfI9z5e9nkPIVR0+tfVGofs4
fDHUfDOlaVcW88EunQGFb6BhHJOx/ik/vHPQfhRiMTSg+VvU8WMHLU/Ps8Lk8c9zTcdST+N
fZMP7J02j6y1/ovjO3eHy2jWPUdNWf7wwSRnGfQ9q6HwV+yn4P8AD+pW2qeINSm1+4hYSCB
kEcBYHuvO5fY1zRrQk9y3BpXPiG0s3uLiOCNf3sxAQMQoOenJ4xU11cEqsH2S3ieFyS8S8k
9MdcEDFfpd4m+FfgXxXoiaTqnh20W3j2hGt4xE6AdFDAZA9q4LWf2afhpqGr2LW+l2+n26r
tlgjd1ecDk4+brjvV8yuTyo+Abiaa6uHuLhw0jtliABk/QcVNZXtxYXEU9q6rLG29SyBhn3
B4P0Nfcd9+yT8PLmzuo7G7vrKeVAI5d+8QtuzkKeoxxg1qWH7LfwztPCt1olyl7e3FyQ/wD
aEkgE0RAx8mBgA+lHMh8vmfAyu/2gXAYrJu3AjAwc5rftryS6up7y+mMs8x3O5H3j+GK+rZ
v2TvBukwOLvx5qNvHd/Id0EfzY5wMir2lfspeAZ4Ge18X6rdgHBZNgx+lJVI83L1Dke9/zP
hqywSfbmrxOBwcnrVCz+/yOD1q+CDj0Fe1S+Exe4u0Hpxxml5xu5pBkkbeDikDdT0FW7Aju
PBloYtPmvC4xM21V9APWuqB55rn/AAk4/wCEdQMwz5jd/et0Oueo/OvzXMZSniqjfd/hof0
Nw/ThSyyhGH8qfzer/FnsnwV1OBL7U9GlQ7ruISoQOMp1B/A1manaLYeKL62iAEQkLKPQHn
FY3w717TPDmuXWt6tcrDZ2ljM7nPLcDCj1J6CqPh7xPdeLZLvXbwLGbi5fy4gf9VGPur+Vf
LTwNVVquKS9zRP/ABeXolr/AME8mtOFPNqlNPWcU/u0PYvDzZEZzgYGBXoFxGsumbm5Kr1r
zzw8ygJ8y9u9dR4u8VaX4O8C3mu6rKqxRJiOMH5ppD91F9ya+SrUalbERp0leTdkj47M5KN
VSPnr4hoU+IOqdt7Kw+hQVzlrIIbyCZs7Y5Fc/QHNUbHxdN40uJZNSkRdaDMQhwomizlQvq
y9Mdxip2DIxWRWRh2YYNfozwlTCpYetulb1815H6Vk2Oo43BQlSd7JJrqraanunxe8SaLqf
g3TbbTtRgupJ51m2xOGKqFPJ9OteZeGiPtUZA/iFcuMc4xW5pWo2GkxfbdQuVggi+ZmY9R6
AdzXmUcD9Xw/sKd5fnqRTwdPLsE6Sloru7Oh+OnjJdL8C6f4XtJsXupZeXaeY4R/8UeK8z0
K1ks9DtoJfvgZIHbPOK4/xt4nk8XeK7vWWQxwkLHAjdVjXhR9e/413lv/AMekJA/gH8q+mn
gf7Oy+jhratuUvX/gbfI+S4TlHEY7EV0/hSS9G23+RbtpFgvIJW6RyK5x7EGvePiZPa3ngp
9QtZVeC5iWVJM9QcYrwHnHTFXvi943K+FvDHg/Tpvnt7SO5vCp/iySif1P4V4Ly6pjsZRjT
6N38lv8Aol8z3OJK8cH7HGS+y9u/X9CjzzjpXqXwcurKHWNWtLy6itzc26+WZGChiG5GT7V
43pOr22qWgkjdVlGPMjJ5BrSJ4wy1rjsJKpCWHqe6z3KsaWZ4RqnP3ZrRr7zutf8AG3iC08
Tahb6L4iuY9PjnKxLE/wAmB6fjW/4Z8Y+Jrq8t0udbuZVZwCGbORmvJV6gds1uQeLdG8Lxp
eX8weSPDpbxnLyEHpjt+Ncc8uVSCpUafNLbZXODMMPhMNhb1FFWW7S/q50vxx8URReMNM8L
2rgzzN59yR/CuPlU/XrXn3evPb/xTdav46uPFWqZlmubhpXUfwg8AD6DFdvZ6haahEJrOdZ
AecDqPqK9+rlTy7D0qSV7R1f97r/wPI8XhDMadajUpSn7yei62sv1ueyfBvxBo2iXGrrrGp
Q2PnrH5ZlOA2Cc1wvi7UrfVvHWq6jaPvt57gtG2PvDpmsDPy80IT5in3rxIYOEMRPEp6yVv
6+4+qp4CnTxU8Ym+aSSt00t/kejeDMtq1qo6lwP1rzr4seKm8afGBdP06Xfp+ky+WrA8Oyn
52/oKt6z4wXwrochs5l/tWdDHCgOTHkYLn0wOnvXmHg8k+INxYsxiYknqTXuZXlrpqrmU1q
otR+e7/RfM/P82rQxGcUMGnvJc1vW9vwPQxgtmu0+H1lY6xe6toF3Iscuo2TJblv+eqkMuP
fiuJx0rpvAMscHxB0iadxHFFKXd26KApJNePi4t0J8u9rr1WqP0XHp/VqjTs0m16rVfkc+8
bwTvBMpWSNijA9iDg16B8PdS/srxBbXZP7s/u5R6oetebXXiu08V+LtbvbOEQQNcl4V7unT
cfrjP412nhwH7TDjsRSzChONN06ys7ar1R58sRSzDAKrDWMl/wAB/iepfFZI7fwdPPbMGWf
aNy91Jr59H4Zrvvjp46j0fRPD/hq0cG6nVbm7A5KQg8D6k/yrzyGWK4gSeJw8bjcCDWOVYO
rQwUKtRaTbt6bHm8MYqlOlUwyfvQevo9vyPT/hPqPhHSr/AFC98STW8VxGq/ZnuF3KB/FtG
PvdK5XxjqlprnjvVNVsWZra5m3RswwSMAdO3Suc6mkhljlbdC4cK20lTnB7it4YRRryxN22
1byX9WPfhg6dPFyxTk3KStZvSytsj1XwDgahESM4Ir0f4hCG30ia6kcKmwsX7Bcda838BD/
To+DVb9pbxlHp+i2PhGzk/wBMvoxLcEHmOHsP+BH9BXhwwU8bmtOhDrv5Jbs+Az3ErC4tVn
0R8z+IdWOta7PejiEsUiX0UdP8ai0PR9Q8Q6/YaHpcJlvr6ZYIkA/iJ6/1rP8Aw5r64/ZO+
Gn/AB8fEnVbcYO630xXH4PKP5A/Wv3K0aFNRjstEfmFatOvUlUqO8pO7Pof4d+BtO+H/gfT
/DlmoJt0zPKP+W0p5dj6810tzZ2moReTcwpLGrq4Vum4HIP51YcFsKvTuaqsptvOnkuSE+9
83RQBzXzlZ8jXu3j1ZpH1LTwxMNzjJA6mjMTIFUgg1Usbuw1vSIL/AE+9W7s7hd0U8TZVxn
tVpLbywNhxjinL2il7kFZ/eGltWSL90Y6VXuRbrJHPLGjSxZ8tmGSuRg49M02WadIyqKjyb
sDt8vr9ac0Dumcjcf73NFWvNxcaKu1/X3gkuo2O73YyuSfSrIcEnB6VlzaP5msWepm5kD2q
MiwjGxi3UnvmpZXniuFyp2d9veuL61Xwsb4hN6l8sZfCXmEbhWYK4HQkZx+dSRxqFynyg9l
GKpGZ5QuFCrnj3FXos+X147cV2U6/tnaKdu5m1y7n5CWmQM/zq6TxjAOKpWudlXD90npuOK
+spv3Tme4/+H0HrTc5QdMkdqQHnvjPNBwPl696t6iuPEj7dqMy+wOKcJG6iV8Hr8xqM/eB6
Z604cEZxxSLUmtmSFmYFWkZl64JOKBJKgwszoM9VcgUzBwc9RQxwM54odrBzO97lhL28U8X
1wv0lYY/Wia9u7lBHPdzzr1CSSMwB9Rk1UBIBFPDfy4qEo9gu31Ak/eViMc+mK1IPEuvWqB
YtWnZegWQiQAf8CzWSSMsuOf50cYB7ZwKU6caitNJ+pcKk6b5oSaflobbeLfELcG/C5HVYk
H9Kyrm6uryRpLu5lmb1ds4NV+rkjk44FOb73AIJqIUacNYRS9EaVcVXqq1Sbfq2/zEwCw7g
VOt1d8gXUwA4HznioOjAkfT2NISckE/lVtJ7oyjUnH4XYs/bb0H/j8mwf8ApoeKikeSR2kl
kaVjwWY5Jpmfm6YNHY56dc0KMVqkOVWctJSbHKzowdGKPnqpwRWiuu6xEAiX8uO2Tn+dZq8
9eM9aUnPGPQcVM6UKnxxT9UaUcVXofwZuPo2vyNCbWNWmGJL6Xaeozj+VZx3M+4ksx5znJp
wwR+NB4YBsYqoU4wVopIitXq1nerJyfm2/zEIwdv8AnNLG8kUqyRuyNjIKnFNO4HG3p0pvI
IwCD2ptJ6MyTad0acWv6xEAq6hLj/a5pz6/rMuQ2oSKO+MCsjOcgHn1p2Tkkeuaw+r0b35F
f0R3/wBpY3l5PbSt/if+YszySSGSR2d25LMck/jToZ57Z/Mt5mhbH3kOKYWBHIyQOv8ASmj
OCevNbNJqz2OFTlGXNF2ZdGr6pn/kIT88/fNO/tjVNjD+0JyrAqfnPI7is/g/Q0oBIAznnP
FZ+xp/yr7jpeMxDVnUlb1f+ZLb3E9pL5lvO8LYxuQ4/CtKHxL4ihbdBrV3Gw6bZMVj9M8c0
oIHuTRKlTnrOKfyIhia1OPLCbS7JstahqN9qt817qV5NeXLgAyzMWYgcAVJaapqGnDbaXTx
qeq9R+Rr3j4P/s7WfxD8EHxRr+uXWkpNMY7SOFVPmIvVzn34/CvSP+GQ/A8bZl8aamc8YxE
KwnUoJeyktO1tBUa1alP2tKTUu6dn958i3Gv6vcQtFLeNtbghAF/lVa21XUrODy7W8liQEk
BT1NfZD/sg+BiwK+LdWXnnPlnNIf2P/BJOR4t1cAdsR1ClhlHkUVbtY3ljsZOp7WVWTltfm
d7dr32Pk208ceLtPcNZa/dwMP7rDIrO1fWtW1/VH1TW76a/vJAFeaZssQBwK+xh+x54HC5f
xVrJxznEY/pVi3/ZB+H8YbzfEGsXG4YXLoNp9eBzSj9Wpyc4QSfdJIwqVa1XWpJy9Xc+Tvh
94LvviD490zwzZgr9qk3Tygf6mEcux/D9a/TPSNJstC0Oy0XTIRDZ2UKwwoBjCqMfn3rgvh
p8F/Cvwta/m0SW6ur2/QRvc3JBdEH8K4HAzzXo9tAbW1jt/MlmMY275Tl29ye5qK9T2jstj
OKtqzP13X9N8OaLPq2qyulvCuT5cbSM3sqryTWTZ+IdF8beHxJp8c95pd6jQyFo3iYAjBUg
4IPNdYV5GR+YpVX+6uPYCvLr4edaPKp226L9e50RlGOtilpOm2OjaLaaTplsLWytIxFDCOi
KOgq7uUDJYCobhpMCNEO4+lc3f2Ovza5ZSwzpHpsSsZ4gfnlbsPpXXqrIwlO2yKuu+N9K8P
8AjTRNBvre7km1pjHbzQxbo4yP757D3rsldWBKsGGccetc+fPO35NoHAG3kf4VE862zwwyy
GFrlykYAPztjNYUKKop+9e7v95Mq17WR035VWvLq3s7N7i8nSCJSAZG6DJwM/jWSVuCroru
pIwH7j3pIY7lYooZme7cKFd3GN/vgcCtKkVJWuJVfIu2lwk07+VKsqxSGNyp+6w6r9a11YM
vXHNeZ+PdTtxpEeiDUTp19ch5opVfymUr0Ofr+deReEvip4st7K5tta8arHdwTGLyp9P85s
DvvGO9eRGc8DCNVpyhPVPr2/rU9jCYOWP51SaUo2utevXRM+KrUkL14q43PA6VUtBlMVbI4
JJ619rD4TxnuA4OQM8UvHHHTvTSCDkjnNGRgj+93rQQ4E570vp3z296QEgEfkfpQTjrznvQ
Mfk4z1NITh8bc/0pFXPWkPBPtUtjF46dcmg+noKOew5xmkJwCMdaQCjB9PlHX1pMgLz6Eig
HKHP/AOo0HjJ46UdQDdxwPmNBPck+poUjLY6YpAc9uM0eQg6AkdfrS5UZxyMYPvSYyG4o47
UDHcMTSHjB5B/zzSHG7Awf604qRt54o3EJnAyT35NGWGPYU0njkU7nYCT/APWoAd6duM5o4
I5zx096TPy4PfpTfmUjjpQA4sB6+1ITnvn60hJzikPOfpQAAjYSBzR344x096THYAg46UvA
OMEmkAEnoe3FIQQehwaXuBz70hyV9aYB+tKMAHsabgcdz3oGSvTr+lIBSB2GTVvTrKXUtVt
rGL707hM/3R3qqcA84A6V1HgFtnjW0GByrg57cVy4uq6NCdSO6TZ24KhGviadGW0ml97PqP
4O+ErLUNTutMM91Fa29phQJ2YLk4+VScD1r2bS/AGmaCpXTLy432sJCtdRiVSTzuyep4rz3
4Gog1rWHJI/0ZAD/wACr268crp1xty5WJiMn2PWvksJiG8NzTd3rrfU9zPcNSo4+VKjFRir
afI+cZvih4mOoP5Sae5iZ1JFp97B6nnjpXb/AAy1TV/Gmq6jd6rdW8YtIxGscEAUEsep556
V4ct/d2dxcTWsrRSyF1byzjIJOR9K9h+BMpD6zFGhyRETnt1ryMFiqvtoqcm16n12dZRg6G
BqVKVJJq1n81c9Pk0GW5vJYI/EbnbGEktjErBQeQSPXjivnnxP4m1yHUr3QFuUggtJ3jE9o
phlIzjhsnGa+pS9tHcDJijnmHHQNJj9Tivj7xU3/FZawytwbuQgk+9ehmmIlHkVOW9+voeB
wxgMPi6tRV4KSSVvv8jqPAK3Gu+LYdEGs61DbXMTBpH1BpZIgBklSRwT0zXrzfDaws9NuhJ
4z8S+Uyhnne+LSRqvPynHHv8ASvH/AIQOx+JlkCePLk5x/s19M3EcZtJUdmKMpBAODjHY9q
0wOJqOg5Sd99Wzm4jwOHwuMjTox5Vyrb1ZwNr8NrMaSDpfjjxLClx+9F0bvzHYEdiw4GKd/
wAK8A0yLTx468TnDEGdLoeY+ezHHQV29rHDDp9vEiuYY0CguxY4HqTyaljRUbECbU6mt5Yi
pJrkej+//hj5vkit0fK2sa7qmmXFzoaa3raNZTvGbmO8xJMAeC5IOT9MVLol1qfinxPY6E/
iHVNNt7mQBpbe7YNwM5b1JIrD8QSyN4z1JlVWkkvXCof4iXwBXSeDNK1HS/i/pdlrNn9iuC
5kaPjG0qcYxkYr52GLxMrScrrT0P1StkmXQwjl7NKfI3u73S3tfueqzfDWLVLsyDxj4ltoo
CIzbx3AEE4wMkdSQe+TXG/EG1vfBGtWNzF4n12+hulc/YpbkJAoUYC4Azjn1r2m0hisLyRE
ZFSU7sDjJrx3494OraKynrA46kjqO1d8sxrTw7lflknZ2t/X/APiMmwGHxGPhRqx5otP8mc
NpmqajeeJLOEa54giW7nRVtpr39yM+2M7R9a9T1j4Y6ihaL/haHiOC51BjHbgEGOJzydoUc
YAOMnFeR+FppbrxvoclzO8225iQBznaAeAPavra5tjdTQyC6mg8iTfiJsCQf3W9RXRl9SpX
py5pa/p1OziPL8NgqtONCCjdNvfv5nxJ8VtC1z4f+LrDTn8Y6hr008IuJLm/GX2E42dfbNc
LqfjCW0Yal9jjeW5Yo8KAqF28Bs+pFe2/tFPpS/GDRZNY897EaeBMlswWTG442k8elfNuuu
3lx+Q2yPe20N6ds++K+9rYGlVyqFV3bVuum7W3T5HxmExtbCYxyoPlb00RxdmMirjfN3796
p2nTirZJ+anBrlE9wyCAMfWj+Lr2oHIPpQScY/L2q7oQoOQQOv86BjHt9KcVOVO7j1pOMgZ
4zk0DDI5wcgHmjGV6YPrSfjSkkdPTipAbkFhml64Pp6UdBhuvtS7sDqST1FAAF5zSDG3B9e
o7UZHIozyB/KgBA2c47YAoP3t34/Wk6Dg0uMHnoOaQBjnrx6UuBkAAc+vek4I5//AFU7od2
M4/WmAnBQgjDDn60qbTwzbQMnnkewxQRzgqPakb7+Sc0mAhJbOT160AnAHYdaUdM/nSZ2nH
QnpmhMBx5BHvnNAGSqk4z+eKTIA6Yzx9aFyWyfqKasAY5z2pGHyjnnJHFOJG3npSEE9vyoC
4w5GP1FL1HB5POPSjH8J5po9h+FIBxHzEc49aTp3604ghsZpvbPSh6CDsp9KQYweM55pTwN
vXHPWmjOw9gaRQ8cg+/auj8EzRw+LrN5Txhh19q5lTgdD+NWIJZIZklgcq8RDBh2Nc+Jpe2
oyp900dOEr/V68K1vhaf3H3j8DSjDVgUJkcIwLKRlQex7167PPdPLqNt9kC2y2uY5ucyMQc
j04r4i8BfF/XvDmo6dfzajNc6UpIns93ykH7xHuOtfRt18ZNKTTra/tmW8tJnALI4yqHvjv
j0r4yMVhaXs6m+x72aVXi8Y69NXUrNHg8zKlw4wVO45x9a9y+BEkRsNcwy+dvjzx823B/Sv
n3xpqcWmeJp5rN45dOu5DLE47ZPK/ga1/hx8W4/DXiqGKe4Fvpl0DDPL5QJQ/wALE+gNeXg
qFRSjUS0Pt87x+HxOXShCXvOzt9zPr2+hSS7srkPOk9szFVQ/I+Rghh3r5G8RXQbxXqUjx/
MLqTcD/vdK+hbb4iWl3Gfs+q2lygOC2QD+lfM3xMn/ALF8W3N7AB9kvyZUAO4I+fmGfSujE
YWrVlGa1Xy8ux89wxmFDC1qka2l0ejfCq8S5+K1lLFbRWyusmIoshV+TtmvpS4kleB/lEa9
ixxzXwR4Y+Icnh7xFZ6xbsBLayAsB/Ep4YflX0W/xu0m/s42+2xSWsyBtjpz9D75rO8sPTd
KpGVn2HxByYvExrYaSatbz0bPcUb5VjbhkAyo6GmXD3I8k2vlfLIPMEhIynfGO/1rwpPjja
LerKbksrKVIYYA96z7j9oCyj8yD7UWboTtHFbRxzcXanK/p93U+beCqJq9jzfWSs/iq/gLI
hN5Im+VsKvznknsK6X4fyLa/FfTYr25iuPIkdC6yeYrYUnKt3FeO+J/Ewj8VX9zaS7rW7lM
8ZI6FuWB/Gm6F8QH0jXrHWLfDPZzLKExgNjqPxFc0cvrOmpRXQ/Sq2dYSphpUHK0uVr52tu
fcGo660NtcapaQG9FnysKZBkyfUA15r8cJA+p6GzcbrZ2x6cjiobP9oHRZ40uLeaO3SRtwX
ygNvHQ1xPxT+I+m+I7Cx1Cxljmms2ZHQjGUbnI9cEV51GhOF6LUnJu92rK/wB7PlcoaoYyn
XmrRSfXyZB4Vcnxloik7c3sYzn3r7A8wlyM9Gwa/PG18bSW19Be20irNDIsqnPIIORivpGX
466VrHhy3u7C6EF2DHIIzIYtzg/MjkA/KRnivXo8+Djaaer6G/ElSGNq05Yd81kzg/2nYiP
iTpskibUNgpDdNxDmvANSwYozkDkjGK+gfi546sPEEuleKdEa2e905JIZoJlEqNGw5IU9cG
vmg3T313LJyq5+UA4AFfolDMKNbKoUaf8AwdG91/X4H5xOjOliXKa2OdtTgVc+h5qlacd+e
ufSr5XJ35yfWrhsbMaOCc/SlLYx6j+dJgbQMEYH40Y5DAYFWIXPPXpSHHIPbvSdD056mnFA
M/LkU0AvQYxjigYz/nilIwSevagqQQpHPekAxjngc0Kct070uCMg9O9J09DnpzU7AKOhz60
0n0p3r24pGHzYU9RQMTuc8Z/SlJ4AH/66ODgDt1NKPXB+UdqaAMr0xketJg8gHtzSqflwcc
0HHVux7UbiF43ZJGBzSA8E9aO2T69qQLzjP1oATk9qdjoefXFCs6fMhIzkcdxQcAggYU0kA
AjaFPPP5UcHAzzjt2pACB0464FOUccZ56etMAKsM4JHam5HJAwacTnPp701iMHjkY59KdhC
Ak9Tkd6XBHTpSckZ9/zpT1IHY0hiHOM5o5PbFGeMfxZ/SlBGSMEj1ouAhPAGKaOB0we1O28
gdKT3PJpAIcnnNL0zijt9KTkf/WoAnhneJjsxg9V7EVuaDqFxFqCwQ3O23lbmKQFhXODnHr
1NSK5EgYHawPBHb6Vz1aEKqtJGkakoO8XY9a/sbxY1oXv/AAVcyWbRs8bzJIEf+6Rjp+NcX
b+G9WvfFcOgXckGhXE6l1Ooy+XGoxkZbtnoM17J8PP2iLiz0+Lw942h+026qI4tRGCy9gJA
eo969I+FUumeKdV8ZeItUs9O1QNeJbDToLdJVMRGFdWIGc/gOK4VhlSnyxWlipYmpNNzZzf
wv+Dtrc+CheeMJ/sM6zH95BqJ2tDj+LbwD3xnpXg+ppqf9r3tlp+n6jqtmkrpHMsLsJEBxk
DFfo02kx6X4baw8O6TYqyKBFbSDy4m9dxA9Km22Ol2ct1JMlrDaRFpE3BYoQBk9uBUThSlK
9ti4Vakep8OfCj4Y6b4ts9dGtaJf21zaSobdrmR4EKkHKkYyT0NJJ8M4R8QZdB8NtfX9tZR
xzajB5iq6A8MEz94+mK+gPiD8W/D0fgOU2fiXTrfVLlC6QiJ3WYDoFYgZ7c1S8B+HItKvDd
a1ZQ3dwdMOo3d1bB42kYr0c525Ckiq9hCSdRt2W/YxeIqRk4o+e/iV4NfwfOp0uTUDaiNXc
3YB3EnhVK9WHcHFeYi5v7hCI7edgXCEhSQGPRSexPpXtniT4u+CJby7vPD2i3FrqEZ22iyR
I8angbySxDEAcEjvXnieO7ufw7beFZ7WeXTpriW51CC3YI1/KxJRyQMgqfTris1TgnaK/r+
v08zVV6r0kzjLqS8jlltriOQPESsinnafemPa30UXnvZXMcBx87xkLz05xivWx8P/FGk6Do
l74Y0K91r+2raQ30Ahf8AfDdlAyY+ULwc55NfQOkfBfw5c/BtLnxdbyxa1dWoluRe30sMEM
n8CsM4ULwK35eRO62M+dy1ex4X+zp4e0DxP4s1K38Q6QmqRRQKY4pZGVQScEgDq2Oma+ibj
4SeD7e5Up8L7I27LlXfUWUr25XmvmzwfB4m+FXxuu7CKxe5a0G27FkhnC27EHemOvHQmu38
S/GD4r2Q1zULGO60qztp1SIXikzRITlWII2kkdRTbjyJxEpVIyt09TiPjh4W8O+HtRiuPDm
jDSoTK0cgV5WVn/uruGABz0NeOwXs8Dlo5CM8+1enfEL4yeIPiDdW0mri1itoIVSK3SLcFk
43SYP8Rx+XFdL4Ih8J+N/DviaDxLYi+1eyi+2280RjtUMIU5A6AYbqOSe1Zx5Wnz6bv5Fc8
k1Y8TfUJyqsJnyR0weD6e9S2Lb2kZ8gk9FGBWr4q1278QzW2oyaPaaZDtEEDWyYVlUYwT3P
v1qhYRSpAZXtVuI3Jw2c89+M8VUUlsTKcpK8jnbUHOM4+tXQBk+lUrX+dXSAzEA9fSvThsS
9xc5f9BSEjPcikHQN3zTsA7RyeeQK0JAnocDI4pd3bnPrSHBIUA4zmjbzx3/lQMkBAwv51H
uIbIOM/rTlAxyDz6UOqF8hcY7UXAbjceTwT1NDDjPGKMenApM469KkBSGwc8GkOd2c+mKDz
x270mNxoYxQw545IoB4znn0pABycZNHA+91pXAcOoI4PpQCc8fgaQD5uT9aM8HimIU+u7Bp
OucnvQOvr7mg9AOB3oAGOQoB6UDj5ckccmjByT0x+tIeQSRjPOKLgLuPQZ57+1AOD/Kmg8c
Z9KdjjngChAKSCvfOaQ9CMUdPlBo4wOead9AAfl7UEgUcAAmkzjrQwDJBHTNAPOcY9qU/T8
aYxH4VIDh1+Yc0i+po6HJBIpBxxjJoAcCCQCOnpSYwcdcUmOD69KDz25zTAByQfelJ5JB4x
R6Y+ppM/wAWKQD95BANeo/Bb4mX/wAO/HFuxMcmj38iQXsUvRUJ4dT2Irysk5x09Ku6fEZL
n7pcIu8jaW/Ook0otsVrn6XXXxJ8BmD9x440VXDLkm8UcZ5rA8YeOPDviTwlqeleEfFek3W
pmPdhZRIsaqcs7gdVAHPWvgKdYGjEkluuMdcVlm58tzJal7YkbcxsVJH1FeXFt7GrV0fdXg
TU2+J3hmDxF4ks9AmFm7wWXlREIhHDMVc9OOMcV5b438XT6XovjrxN4dj+z6brF5FpEF4CQ
JNikSlAOi5rwL/hJdZ1PR9P0O6nT7BpYdoQv7oqp6hmXlhn19abFd30ktpoJYyWm/zY4GmZ
4oy3VtnTNFaXMuXp+fczjDXmZ1ngfxX8NfDFnd2XinwZ/wAJRP5/mRahG4XK4HyhW6c5rX8
J31n4k/aI0G5sNIg8P2EtyptLVzk7cHHPOWP5Vw8ng9WkYjU1LseF8rk1TNpeaHrNhc2WqP
Hfo2+GUEo0RXo2e1VDERcou+xTptpo/Qe703xxa2L2vhTWdLguIpQcXtqzBYgMbRtPXPetj
WG0fUtCbTvFMdtfWk8R89McSFRluB2GM4r41tfj/wDFjSmeefW9Pv8AyUUs00Ckup6DOBUE
nxY+J3ibR52bVbG2SYugkjtVEwVvvbWH3R2z1oliISu2iVTlFWOn8U+O/ghDPJqFj4Lt9Uk
ikECxw388EsyLxuYYxjj1rxjXtftdXGof8I/Df6Xb3V35v9nfaC8EcYGF5JyWBJ/CqN74Xu
7a2a5lu4cYLZwRmshZ0iiwFYgrnPFQpKa90t36jCsqLgwBBjaz4zgetaNwNJs9PK2usvfyM
cmHyDGufUk81JbLNrFg1pZRrHswZJJD19qhTw3dtEJBPCQTjqf8KftErqQrGcJJJhHAka8n
A25ySa9D8O+ENGu1ktry6uEvYgGl8psDnoORXI2cMOgatFcajiVlBaNI+cHsTXdaP430mKJ
1kFzGx5JSPOf1rnrVKlv3SLUejPH7XpzV3kjAqladfrV3j0Ne9DYye4HjnHNHfj73f2NGc9
TgD0pD1BH5VpcABy3fAp3U5BwO1IODljj2pOR3xSbAkQ4HU89aaeTu6ZpR9wjr700Hj3oAC
fy7UHHelz0J4z0FMJOcD+dIAAxt9adwDwRQSd2SMnvSDrjp3xRewC4OTwB2owB0xnvSAYHT
NKME5PTpzSGIc8EYBp3PQd+aQjJznOKCSTkcHHWmIcvI9TTSPmzwcUo4GPWkzhiKYBkk/NS
cYJ79qXOSSV9zRhS2COMdqVtQEB7HvTxhie+Kj+tLyD8tF7IB5IyM4GOKaQAuTz7UbsgZx6
UjEE4HSmAenQ/jQcE/KOOnWmk8kAYFHrn9KQDieMDt1zSHkHnNLjgc4A7U3HUUAA4H1pwIz
nbTe/sOKD1yeBmlcBW24zmm9Ogpeue1Jg8hqAF6NntQWzz0+najA7mkB+b0I5oAB1zW94c1
O90trz7CIy9zEYX3gN8vtnvWEfmO7HvWhpbN57Kijc3zfQd6xre9TaAdfvJHCqyEtvGSDwF
qrZWr395DaI21pDtDN0HvU2pLJJfmPDE9lHOa9u+APg77J4wl8Q+LvCF/qGlw2zrFGtuJcS
HuyZz0zjivPvaFzZdLnnVr4P1e13wRz2zGUgl/MIx6VUihHhvW2u9U+dnUqvlNuI9etfoNa
6f4J1G13r4EECBQR9q00R5HtnmvIPiB8HbvxF4vku/D3hXTY9OEKqgBWPce+VPevMqVakdO
VyT3smj1cHh6GJqezlUVPS95NWPmOTX9Aku0uxbzvcAbQ+CMD0xmn3vh/WdQ1ea7W1hZZEU
p5kuwoPw717XafADWptYso7/wpAln5yiZ0mXhM8ng56V7hc/BbwNJbGG3sUgIXAYzSFc9sj
Nc8q1aNnRoyb8/+HRtisFQwslGVaM0+sXf7z4W1Dw14hS1Yy20AjXljHLuwAMdK1rDW/Ddn
YQ2puJFKKAxMRIJ719YeL/ghoH/AAhd6ugadc3OpBNscdvMeSSAcA9q8Gk+A+vISreFNYG0
4O1ciiOInJctenKNuy/4c0w+WLFQ56NSH/b0rfcji9VltvEOnPaeGxJc3I+aRCNuF/GuVk8
I+JYUZm0uXb3IINfWfw2+Cnh3T/BOo6j4mtrnTLt7gqHu5/ICoBxyfU1IPCnw+tINTe61tb
qHbujjjvkHl4HQEHLZIzzXHXziOBag4Ss9tNzmlgG6jp8yvHR2enyPl7RjZaRYm3vLqJJ5G
/eo2Q0fbBrZe80xLVFS/gdV+VFMmTj3q5c/DDUr+Z9Rt9N1WS3mBkV/s7NnJ45xzVfTPhde
ahqVvYzw6hbmWZIcyWzALuOM5x2r0va05+82/uOqeR4qDastP7y6HHarZ6jdajJLHbPJGTh
XVcjHqDTU0LVAuZLSZPT5cZr60/4Zt1WBTBZ+KLZljwE8y2Iz+RrlvFXwv17wfbW0l3d295
9odlUJGxxgde9ZrNIxskn9z/yPMp4X2rsrfej5PtgVJBGCO1XiRxjnFGli1uFFreXIgPAic
rxk9yfSpru2ls7p7aYDeh/hOQR2IPoa+qpTT06nmPchPHJ64pCOORQd3rx60Y+brmtwEbGM
5PJ796UZYdBwKuafp82p3ZtrcoHCkjecA47fU1Nc6JqFuJjJCrLCMu0bhgv5VHtI83LfUVz
PXocHk96QrznOPTHelA9cUcHqOvFUhjQFxknn3oxg5/LFKuc8DnPelweABn2pANwBn9KXYM
DIzmgHIyRx/KkztBPIoGIc8H8qXGB60o5UHHHSkOByM/nQAcAZIpSTu5A6c0h4UZ79RRnPQ
59aBByR/T1o4KZ44peR0P446UADB4z9KYDQSQRS/Nx6iggfp60Y4zkgH0oAQckAfiPWgggA
ADApRuABDZPpSZwORnP60AHAGD34obIz2704gYUevem+vfHGaAEHXOOKdkgDnn1FJg8HPHp
RyelACd8cD0owACSeRSgEuMYP0pCAMN7UgAjnAyMmkPzdsUdR97Hv6U4HnjpimA3+E7efU0
fNnJPJqRWdEcRuVDrtYDuPSo88ZpAKobH680mPb8acG24YYJ9MZpMYUsc4HvQAmPXNei/C7
4VeK/iLrKyaTp0h0u3cC5vGby0x/dVsct9Km8C/CLxf4nht9dPhfULrQy27dGu03AHZc87f
cV7ndD4sQaeuk2Ph3UdD0SBNsNppcBjVPrjkn1NYzmvhTRLcuiPR/D/wD+HehRwTajagX+A
HY3ZG/HXJPX8MV2lzq/h7SWSw8P3miw3OQk2bhQ6IOM+pP1r5cTSvEcc8t1qWk604WMt5l0
km1FxyxLcCufs7aHWNaiWxu4J5pHBSKEozHHODjk1MMJF2kpJ+RlOtJXi00fWVrB4iutYlE
F/BDp+7Ms8s/wBokn9lXgR1t3WraD4Y0tm1XXEjSEZLTyB5Oe20cn2GK+frKz1QfPNDcWzK
2N6jaAw7k8VqaQNMnX7Rrard3VxPiFJYhJIW6FgRnj3PSuuWEbVoyS+RxRxKXS56Rp/jnxD
4gvGXwv4FvZtP2/u7+9lWBZG7HHJC/r7V6La2kxtYjfJGZ8ZcRZKA+xPOK8XgGsWklrDBeX
dvYqzYhjAWKNfTgj8Kts+tnVrGb+27tbGFWaSJXI85z90E+g9KyeBn0lc2+uQT1ie0BAo4X
FedeLviz4f8PF7Kzv7S5vVfynklmxb2zf8ATRhnn2FcP4m8X6voPhy5urrUrgu8ioscRLBl
J6AckceteV3HxJe/S6XU9HtEtlkBtoE01WL4X+LI5PvVvJ604cykkg/tCGyizvtS+Hut/Fm
1N5r3j7StXZJfMhhsJWNvAhH3dqnBPuc11Xw/+CfhXwVp5kvoIdb1N5fPM91CpSBuwjGP1N
cx4V8T6mmjx3NnmxinwwjS3RNnGMBVAAq8PiJ42tp9Ve/sY7bTbdM29yCsjTH/AHO3rWc8p
qUfha/ElZnCbtZ/18z2Se5eGA43SKq8Kg5b2ArBCazqepxlrgaZHDtZ7SEh5CD08xjwAfQV
5zbfFDxHY+G01bVmhvGlnEUIFuICV9SM/wAq2/8AhO/E13Y2txZWNiszSjz1MmNsfdhx8x9
quGAqpcxMsXTR6Xb2895cibzmigicqUCbd5H16j3FXU0OxdMXK/asE/61Q2K4CHx1rq3jW7
2UTQrGGFywxuOegHsKteF/iVc63pcl4+lIoSZ4QBMP4TjPGevpWM8JWTskjWGLon5u6dolx
eofKaHIH8cgHFXtR0+S0iiaR4mYLtYI4bp347VR0qC7NyiRl45W+UjGMg/0ra1vSL7RSLW7
tGjnzvV15BjP+c1wwrclRJta9DuauYO0scfoKsfZJFOZmCcZxjNWbjTZWt4ZLSGcowzLIEO
wH0BrU07UY30uXRL+KJZTzb3ZHQ/3XPofWuqpiFHWKuJJvYn02JdE02LV1kZpJ4S6KyjGc4
H+NZK63LDMIpwghLl2yOpPWtKeCXTLO3XVITFJCAy28vBkQjggenvVfT7W0jKz6lEvln7kT
g5kB9Pb3rzoyTbqPVvr+QS7FDUrKOCRZraVZLaYblZR09qzs5GB0rVa+tobowfZoxasTuGM
Gr+keFrnxBfGLTLiFf3ZlAlbgDpjI7816SrwjDmqO3cSvsc324PApxyQTwPSvQD8NZLfTrs
3uoiO7hb5gi5jjAGSWPWuFuraa2cpKMA9GHQinRxNKvf2Ur2KacdyvkFcdh+tJzzmpp5PPn
eUqkbN/CgwBUXIfj866RCqPwxSEDkZxmlBGM8ik+YL16nk0MBQpwAo7dKAowMcn0pcZwQcA
dqQcEYNACcc8mkB24IHI6EGlA5Jyc0vQf0o6AJw2SeSaMYGMZP8qBwApAOaU8HIPNOwAQQM
jGOmfWkxkYpcDB9RRnaMH8qNADOSOMj+dIRnH86UYXkfrR07EjHT3oAaRkdQf6UvHUd6CMn
t06diaUDHIHPvRYQnQjFJgNkjrQwAwe+MUEUWAQjC59aQdAMZzQGJ9Dn9Kdj5c5x2pDA42H
j6EUnGBzz6UuQQMcCprW1nu7yO0treSe4lYJHHGpZnY9AAO9D7gRKCzBRknoAOcn0r6h+CX
7OEuqC28VfEK0aKx4ktdKk4ab0eT0X/AGe/euz+Cn7Olp4aFr4r8bwJda1gSQWDfNHaHsW/
vP8Ayr6QjdW34z8nXIxivOrYj7MGOMb7jEhS2tRDaRJHHEmyKJRtRQBwOOgrldb8caf4F8N
x3vjfVLVdQcErb2YJaU54VFPJ7fMcCuD+Jnx007w1HNpHhWaG/wBZ+69wfmgtvXn+Jvavkv
XfFUur6vPqms6o17eS/M80jFz9B2A9hXpYHKfafvcVLkj5uzZz1cUl7lNXZ3vxb+M/iHxxD
Na2ssumaGPlW0iclpSeMyEfe+nSpPgH4V0qLxZd+IXjll+x2bRRJI210nY43FeMDGcV5TDp
2v8AiyeKy8MaNf6hN5gYeRCzD256fnX2H8J/AGseG/AsVx40eS31C7n+0XfnkExAfKicf55
q8ZPDKs1S+GKsjL2dZ09VqyfxXp+saz4TudB0G0NzqGpAWisMiOEH77u3YAZrqPhj8JPDvw
10rbaoL3VplxcX0mST/soGJ2rXew2dvEqrDD5Sq24BeAT6n1/Gpjg8HkEYIrw6tZzk2jroU
fZRsyhbJazX91fRamtzCAImgVkaKBl6ngZDeuTVW7v9G8OeG5tX1zUofsNuGle7nVVyOwAA
5PYY5NZer694a+G/ha8vtStrbSNMhkYww2+C1yx5OF7sT16+9fFnxO+Ket/EbV/MnLWekwM
fsmnofkjH95vVveuvAYOpiXfaPV/5FVakYabsb8ZvijN418QT3WjpLpmkx7Y7eJTsaTH/AC
0YDufTtXmEN1r95c28I1K7dpCoUmU/KCQM/nSX0jGS3UYyD5hOfSvTvh3o6eNviZolrFPc6
gtopubjbBsWNU+bBPcE46114mXLVcKbslocy+Hmauz6X0KwmtI/7PmZfsVnbxxQuYtrSuFG
5i38QJrkvjJ4lm8OfCy8awuBb3t9MkMToMOgBy2D+Feiyeb5jjHU52kdP8K8V+N+j634g8X
eEvBfhu0e91OZGu2hQfKgJwGfsAACSTWNeo+Wye7/AOCzgw9PnqbbHmWnzfEjV7KyvbDxid
Q1C7cLDpbOHmb0IUjB/pX1l8PPhtrOk6HAfHF9LrGq3wzOYSiR2AxkKMcsT0Jq38LPhjpHg
zTUvpltdR10rtfUY4FQID1SIjt6nqa9RXCrjacispYmd/3cml6npRw8Gvfin8jlx4A0H5ij
3iM3Uibr6VNb+A9GihCwS3ca5JIDgZPqeKua34ks9FMdu8Fze6hOjPb2VrGWknC9dvYfiRW
3bSGa0imaN4i6hijD5kyM4PuKn6zWenMyvqtH+RH5ZeHtblQsbuOKaFcK0MqZB/HtXdeK7O
5uPB1trehuWtIv3c0RbeYN3uf4fauZ0bSbLUvDktyqt9pKCQ7P4R34rY8PX8OlW9zC92JtK
u4iL61wT5Y7MPT1rwZ6z9rSWsXqu/f59jp2fK+pzugS+ImvLaxsL2ZXllCpGG+TJ6kjpitv
xtYx6XZ2lzd31rqczPtY2tsI9rKeQzd/yp/h2JdK16XUI1aSK2jfynH3WJHGD34rh/EOtXu
r6hPLK2yMvnylGFB+nrXbUoqWKTp2sld7a36dy4Sfsbz3b0+R1z6/a+IPC1xHrVo0s9s263
ukAHkL0EZ/2ayDMWsIXttOhkYfI0uS5T25PFJ4LNvd6jLo9ypZdTt3gTGPkcfMp/Smaot54
fu4IrAyrIyK8oZPkYqeg9cVjGEYTlRgvNLoE7zSmyWTUtHvIZUutFjtNRXaUkhBxIehyvSu
m0KCbQdF164eMxSvbrHGyDHDNncK5qC5t9Yu4LyNDZ6oZQqKDlHb15HFal7qU/lzW1zcuwK
Seap6K5HGPxFVOnJ0+RLS6v12tt5GcpLmu9/+HOguNev9N0fXpZgJ5rswxL5h4J2fM38q4A
yrfJ+/kkkgjGAhIByfT0rY1bXTc2kSxwC8aWBF83rtcAbsDv0xXNW93aJbyQyI8dwx49Men
1pYOj7NOVrN/wCVv0JqSb07Gvd+C7i2Fo32+3Z7wAxRbWLAH+8eg54qjq/hjV9FkK3tqCuM
74juX866DTPEBtrkXLgy21jaquwn/WnJ2j6ZP6Vh6p4q1rVZnMjxxIxx5cYwoFdOHxGKdTl
nZx6/8AclG10YPAHb2BoIznJ4qWabzGQiFEKjBK9WPqajyMHccV7aMxM8DBOaOqj+9ntQRy
SeB2oA7dOKYBnn37Glx8tJyV2jGB3p3Khh1wMfSgBjfKffOKUjk4GKB1PPbrQOuc0AIFwuP
XrS7BnHVRzmlBQA5OPakGO5+lMBSATj8aQkEg85NLgd+1JjPOcEGgABpTjvyf5U08nAIzmn
7SQSMcHkUCGMx29OM0hAwPYUpb5jg8UADoOcimAgB/z2o7gkfhRz0454pwz6j2qbDLFjY3N
9qVtYWaeZc3MixxJkDLE4Aya+8Pg78CtH+Hmnxa1rcaah4mdA7y43Laf7Efv796+c/hN8Tv
AngTR2i1LwEuras8wdr2RlYrj7pUEfLj2r6H8OftDaL4uuGi03Rr2BYQDM0jrhQemK8/E1W
rx2QrpLmkey2t+buyFx9klhZs7IpeGIHQn0z715X488N/EzxlZtbrqkOjac2QLCxmw7jt5k
uMnPoorYPxMsAJJDaT8LkHcDn1rCi/aH+GXnRW91fXsFw7bQrWxPOcdQaxpuMdU9SVUVTRH
mfh79la+vboz+LPEbWlpnd5FqC8h9ix4H612g+FHgXwXMG8O/DC48U3kWMXWo3IMQPrg8H8
Fr0Z/iBoLKAFuDETw23G6s/VPiT4FsZWsr/wAR2unXIUOsd0GA5+lW5KS5pSYRrL4YWKPhe
2+IviO4kbUlsvB/h+Ftq2OlxbJ7kjt5hHyp7gZNeqQRskCxyuHI6cdB2Hvj1rkLT4m/Dxoh
EnjPT5CoxueXGT9cVp23jfwddti38UaXIcZx9pUcfia5bxvZM6bt6s6DJz14rlfGHi7TPBG
my6rqctxdSTYjtdOgTc8z+igDPPcmtldc0iSETQapaTIcjfHMrAfkaryT2xPnmeJiRxKWBO
PatIUeZ80jOVRLRHxh8QG+JPj7XpdX8R6bJaRRA/ZrBnCLbIegwehPcnk1l+Hfgb8TfFN2v
2bSY9Os+97dyBYx9O7fgK+4m02O7UmRRuPzK+xX2t2bB4J+tTi2YMPszPabZg8h2A+fxz16
Z9favQni6qSpwlZeWhlCEX7zR4H4Z/ZT8N2covPGmu3Ou3B5aGD9xCPx+8R+Vd3F4g+G/wA
OLA2HhjToUwTvh02EYlI4w0rcE/QmvS5AcfvAWP8AdHT8aqG2ikMa/ZYsRncnyAhT7ccVyS
jKWvMa81tLHg138Sfih451tNA8CaHYaE8xO+6uf3ssKf3zkYH5V7F4P8GWvhS0e4ubyXWNc
ulAvdWueZZyOw/uoOyjiteLSrC3aR4rZIpJnEkskY2s5HTJHJ+lO1G51CG1zplml3csQqo8
mxRn+In0HtXM/dfca2NBFCqFRQijooGBSPIVcLtPzZAIHA471ga74q0Xwloyal4n1O3s8L9
0HJkbuEXqa+dfEnx51bxPezaLoNvJb2k8hjh8tgkko7BiTx3zTjWoqfJUnbu9Xb7jeOHxFS
DnSg5fcvzse8+IfiNomgxyW8Mi6hqacG3hPCt7t2FePXPxC1vxLdS3J1Ce3jRyqwwFo1T2H
TP1ry2bVNahWKSa1tIFnC7fNvlBYMSNxA56g5zWdbeML3c4+zx/L8vyKWGBX0eFzHKcP8F5
vvy/l2PMrZPmuJVmlFf4l+NrnkmkahPpMcbRlsrkOmcZX+tb0dukUh1SC88vT7qLLQ87pfW
M44zmsUadcXOjW2pxjKSkwkehHerWlw39xpF5aLGzC1l8zPOEyMHP5V8u7STadu5221Len3
kDeIJI47maG2iiPlRy/NtYj7v/ANeuN1FHj1KdGPIYk4NTTPNZy7gxAZt2R3x3q94V09tc8
Z6XYPGJxdXADhh1Xq3H0BrppUuWTkuqLlLmiolTSrlrHW7KcSeUY5o2MmeU+Yc17d4u0/Sp
nS+u5WFrDISGTbvkVucj2zXh+sm3PiG+W2QxwC4cRqeyg4FdNZ6pdarMJJsNb21sUYNwMAc
fjXFjsPKc4VIyta5rSnGMZQkr3NHUZvCkCrJpRukuopA8bvghx3HHTiuj0648P2bPf2FrDK
t0gEn2gh/IHXGD61wWrK95BFcWSxm1ACPJGOVb/a7g1lR2mrW90kUYcNIQoOcDk9zWbwyqU
7Ob87v8zHms9j0C+8Sw+cbW+0uzmtXBIWOMI8an+6RXJeItFNnDFrWlkT6ZN8qOB88Tf3XH
rVnxHrMd7rLSGyME6KICuRtwFwTke9M0LVrl4LnRnnWK0vQELSRF1LDp9PrTo0nRgqkFbuv
66jl8bi9RiRLYaLYXsi+Z9r+fy+xC1S0+3lv2uGMgt4Jzt+YZBOc4z611ur+CZdI8NWOupq
bz2TxmCWPZhoGJzj6H1rkpru3ihW1hlAjB3j1B9a3w9ZVE5UnfV6mco8rs0Vr+wurCZlnRi
pOA4HBqoOGwcc10mqLq7W8N15UkkE8Ssc/Mj4H3uOlULbQtQv4JJ7W3LOg3GJDzj2r06OKj
KKc2kRaxlAtuzgH60pyACOeMmhlaNmR1KspwVYcg+9BIPTuOa7hCegPA+tBGAwzx9aAcD29
aG5AAzj1oATIxk4pynDbgcHp7ikI7Z/rR0Gfx+lAxSO3THqOaCc84AoHK9fxpMjHPT3piDn
p+Iox0/SlBHpn3oJAbj0oQCD0zQOWbdxxQoY5GOB1NA6ZzjPFMBOcjPak6nPftTiMDGO/Xv
Te5x19qkQ4lSiDaRgHcc9aaPbilx6c+9IuQemRimUSRsVbcGww5BHFdxo/xJ8QaZZG1tFsl
fbt3C3VS/PUkDk/WuEDADr7cU/JHI4z2qJwU1ZkOKloz1A/F3xiLQG8sLKSN/kMphK5HdeD
ism78ZeGZLuKeLwdanYMlnkdWBHIxg+tcN5kjIFMjkD+EtTknkiyyONx/2c1zqg07q33Exp
QXS3oewJ8d7gR5bwtAWA7XDcVh+IPFfhHxZdHV9Vt7qK9kTaYIXP7v2DEc/WvN2Zm5Jzk5z
irr6k0sMMTWVofKXaHWLazD1JHWp+ru1kkEKUIu60N3+0vB72S2722sKyFipV4z145+lOhu
fC7Sjy9Q1K3YsoUyRr8uO+c1zs7QXJ8y2txb4X5o1JYZ9RVHcccmsZRS0aNOXXRnvPhv4le
ENB0KLSpp7y4aIndL5PEpJ68Hmta4+Kvh+/0u4sdK1Ca3vpUZIGdWXk9gTwK+cgx9RSlhgg
8k1LhfRnN9Whzcx6DBqfi/RHCw+NptPkZc7ReuAMnv1FepeAPGYsdIca948WXUri4L5e9Zg
qDgdenevmrI7cD2p28AYxkVpaFtIms6bmrXPtpvH3kRiV/GluY2Py7L5G7ema8t134tfE86
/ev4X8RSrYHaIUWWJwT0J5r53yMk7Bj1xUiXUsUZSMhATncAN351nUjz27EU6Lg7p3PeR8a
vjvaCTzb55NuNm61jbPr0qzB+0P8AGIh0doZCjAfLYDcRjmvn37SRAETcHDZL+YckemM1p/
8ACU655Eca6iwWMbQFUKcfUdahUknc3fM0e4Xt+3iVxrWrwyahezp5jNcksUPdQOgx6Cso2
0SKWFiiZxx5QzXiyavqcbM0WoXEbMckrKRk0xtV1GT72oXJOMcyt/jX1VLM8HTirYdX9F/k
cDoYt6e3dvV/5nsjxrGo22wjR2+Ysg6e1SWU92JZVWZ2jB+XZGuB7cmvE/tl0+A11McdMuT
iug8PazeWbzYujtYD/WkmuynnVOclBU+X5/8AAMJYKai3KV/69TQ0cSWGhi3E3mMhJDEfKm
e5+lZeo31xpzumk6msscwzNgfeYjkEenpWTbXM16sVhaFsv15xn2NRTlLG5CxyCV1HzZHQ+
lfAUqFpNy3Z7rm9EihLLLIcSc7fau4+FsLw+JNQ10qDFpOnT3DFuzFdq/jlqo6bod14xQpo
ulSLcWcO64kB/d7R/ExPQ+1bWhQzaT8HvEl6sKFtUvYtNV8nOF+ZsfiVrup1YuTXVbkxTuv
62OB8uSWbzHVhvJJb9a0LOSWaM2sEy20W0LIxbCsexY0tlfXdlqTRbk3bTEyTLuGMfdxTIo
EuGkgAECsQ2DwTis5O+4juYptG+32MlhElnqMgWGa1XJguweMg9BnrXsfifwZZ2Pg6207S9
L8y4uJllEYy32o913dQB614u+kSeFY7G9lvI7mGRxJECPmiYc5Ir1rw148lj0r/AISbxDcM
915XlWUHAAhycuB03H+VfI5gp2hVoO6T89X0Xy19O+x10m7uOxzl14F8LaNftI9sdQ1AnCW
jv+4hcjO3/aAPGTXA+KNQv7fUY4dUsPsWwEeTEgWMjtjtXoOuNJdX39rxyzRG+R/LUlcAEZ
HHXNeZ/wBpTXlo9jMfMaZgvluN20k43D0NdmXqpUanUfN69PQzqSUdtD0rwD4t0zUtLfw3r
kXmafNCEVHXIyBkgn1HY1zvir4YWekA3drqQlguJAsKY+4CMje3Y9hWNe40zxDeaRpMJFtC
4hUyA5BI5J+prS0zxFLcafdQa1eGd7WJ0NqwIEiYwDnuQehpyw1TDVnVw8rJ7re/n5D5lUX
LJao5+PTtZ0S3jzK62UzNGyE55HbHati18J6zFp6a3FL5lsz7Ga2lDMh9wOlQaNY3GGl1TU
pFsShmhD/ekP1OcCuxsNYtNOhgsvDCgTyRuWWZ8qGwDkY/rXRWrVYv92k3100/4f7zndno2
zynWtOv7TUJp7q1mETOf3zA4P41k456556123iTxFezMI72VZZ5U+aNDhUHowHHPWuKY5O7
oGPboK+nw8qk4KVVWfkZ6dBuOcZyP50HAYZ5pSGBxxweKUglcE9f1rpENGM5/AUcAjjg9qD
naB268UpAICsenpRYYgcgAdiOcUpAzg5x2FBx8rAZxx/hQBk855NFgAZ2HHY/pRtIBA5JHe
gEbTxijdg5x70xCgjYMcGkHytkjjsKAcjHAB5FGcx+/aqADgtjbtpoHOeAe9L6EihsY/HgV
LQIaASOpx2NGMZx/wDqpcsD05HHtS9sUrDGKfmHv+lPJyDx7YFIAfvcY9c96McnJH0oQCjr
tI6DtSscIOw6U3ktzjnvTyw2BTjB9qYEeecHoKB97GcZHFLwsbcfNkDOelIMDkDrRazAUMU
fKnBHTFOlWMqJkBCH7wH8J/wqLHAOMjv71JG+3dnhWGGHtWNSHMtNxkIJxzSk87cDPbmllh
eFwrDryD6j1rYtdfltvDd94fFnYyQ3kyStcSwgzRFeyP1APcVwyutkWrGNz1z+FJu7VMAo6
84qMp0xzTEIXGM5NAYUNGwzxTVXNAh25SOBn8KbkA4walRoRbSI0OZWIKybiNo7jHfNNVQQ
Sx/A0DGe9B6UuScZXimhSWAH5UxigkH1q9Zqkm7zIy4xxg4pNT0fVNFvfserafPYXJQSCKd
drbSMg/Qim28gVMbQR7mpTTV0JprRlvw3ZtK58yaO0jlIjW6kUlVzxjA5rqtb+G0/hqR1vZ
ba+mZFkTZKUUqT1Gfvf0rlrPWidJjsIrZiscglLew7cdq6+Pxida8IvYavcRtcae4+yAryY
yORn1HXmvLr/WVUUofDfVfk/wDMqKi077m7pHiiLTfh7e6Vp0Sabc7SGgjX/XDoWLdSazvF
aww/BjwhBCn2eaSWS8nUHlizYVvxxXOWcWpa/e/YNF0x7jZ94p3B6Ek9K9B1201WLUbbSXh
sb2O0tkjaM7W246j1HWsIzhhZSUbc0nd66/16lpuSvLojgZ7PSta8KfbdOVotdsmMlwP+e0
f94e49KwZZo3gt5YYQXC/MWOSzV1eprFo041DTrGawuDJteGTDxt6gH+hrKfwrNcGeTTp0m
4WQqDj754wPY10UakUryfuva/4r07Cm04ppa9SG/vrjU9Fhnlnd5Y28qRd3Tj5Tj9K0Jr1t
T1nTtMuma3itIEg2xruOQOw9TmmReE9V0/Uru1u4yEgVTJhsA4IPXuRWVp1/5XicX7xGQiU
uAfrxVx5Jxbp2dtreYndR16npetXa6UNPRlaSS2ZcCY/vSAOcdqnsL2xigtf7K06GO1a6Sa
6uHQGaXD5Ksx6Y9BxXPeIf7Y1Gxj1TVZPKJkKGSUjCj+EIBz061d8P2EY8MX14+oRyx28DS
tDsYNu6LnPGM151CjFRhKTu09baocpSvZHU+LNU0DxXp1s2mWkw1eSZlmeGARsRngZHBH1r
yjViIPEGVLBx8jLODuQj1rp9Is7fStEm1uXUblLuG1LtakFY95b5Rv7nvgVf8M3tnqcrwa/
BbyWV9HiH5ciCXHd+uaSmsPzOCvFfrvY25Yygr6NmVNrVje+CU0vITVLOVpYZsAeajZ3J9R
71heGryV9VR1ZYlaMoSOrDoce4FXvEngbV/DM326eNZbJm+9E27y/Y+n1rsPCnhbRtQ06MR
XaaNqF7H+7juRvjYZ6hhyua0lXoUqDnTd4yfrbv/mcs+ZySa1RwkmjWFxfnN8zLIx2Dy8yP
zWRfWFnbtKsd0Y5oh9xxuEh9FI6fjXqnir4Raxoty1xPrtnI5XcgGYjJxwEJ4Jry2/0O+sG
SW6gl8iViiyqMgt3BPrXqZdjqWIXPGrciUXDdWMoHjOaDk9eldb4J8O6P4g8WW+k6veT2cD
sdzooLFQCTj0PFfQ93+zt4AjtIbh9TvrO1jQPJPIuS+7oGPRa9rn6pXIuurPkr0A+poz3xy
OlfUmo/s6eBItPivIfGr2aEDMlwQI2/qO1Ya/s03tzbSXOn63bajEH2gWcys23HbOBnpxUO
so/Emv68i0uZXTPncZwAf/1UHj5gT/hXruvfBO+02GGOwvbqTUJMlrG8txE/HZWBKsT7V57
L4b1OzuJYNRtZ7Mxna3nIV2t6GhYim9mKV47mGOvPT270HOzPQHpXRr4WvJJUHlTur8lok3
Co7zw5Nap5knnjedqr5fI+tNV6b0TJ5luYAHHJ79xQOmRzg4rYi0QteQQzXYtYpmAE8kZ2D
3OKivtHms7owJd29zhioeJuDj61oqkXsx8yMzhT7mlOSQOuKvNpF4JYonKBpgGQbx8wp8mk
NDZ/aXvIWVW2siElx+FL2se4uZdzMH3ePXijG5M888V19r4B1y91W10yGzmglmga533OFQx
qM7lYZzx29a6G4+FdumjWuo2niB2SY+S4mtim24/544zkH3PFQ60U7DTvqjy4DBxjjFOX5T
nAOexFdjrnw08WaC1uZrOO6hugTFNbSq6kgZKnHQgdq5CWC4glMc9vJEw42spBrRSi9mMj5
5HrQw7dMCpY4J5eI4nbI7CmyW8iIJDGVRjjdjjPpTbQXI+q4IH1pQBsHHANPeGRAhaJ0Vxl
SR973FIf9UMjAJxmmFyMjsB9BS4AXJHXt6UHk5HI6Umc9eDnmkUOyXQLySvT6VEwOTwKkBw
QynHNOmXaQ6/cb17H0rkqws7oaZFlsAVZitLqSzkvEgc20LKkko+6rHoDVUgAdP1pVkZQQG
IB6jPBrB+RRJI5ztzxURzkjjmkO485pew75oEJnnpS5+X29aNuF3Ee1IMg5wKBi5IHJ4Fam
qaReaFdR22oRxrNLCk6bJFkUowyDkHH4dqzclhycfQUz1BOBSd7hoW73UdR1SdbjUb2e8lR
BGskzl2CgYC5PYU62wAd459qohiDwCatw7nBPB9zTSSVkSy1otjdT6hFZ6fueaQHaDxkgcj
0NdtZWPhzW0/s/W4Bourq/leenyhj23J0rKi0ZJPDNtq+jzs01jseZ0H3TmvQYNPtPHWkLr
yweXrWnv5dwirxcr/CeO9eDicR9q9le11un0v5M1Ueu5yXh7T7zS/GenaarsI7m9jhaSBsq
yhskjHHTNXb3ULy4+JGrX1rdwW1qbxoh5sn+uUH7o98Cqs8PiTwdq39p2+nTWoiyw3w74lJ
BBPtwa4K93I5LOsjS/vTsORk12RhGtDRpt9dyE7HvC6fpU/hTVr0zPPunM9xHcRgvAcY2he
/1FS6DoWjaXpln4gEpYLD9oVZQQByQB784rz3wH4hlkkexuXizGF+eUnLRZ5XjrjqK7bxLd
KnhUSzrJHawyGNQx/1qE7guO3NfNV6NWnU9g5PV/erGytJ8zK0U+jaL4e1HV9cSTUNS1GR0
jgLfMFzyxPYdq89j1XSba+utT062hhuUUiK3kO5UB7jjqPeui/4RPWbqyMmsanaaXlPNS0n
Y+YkZPBGOmfQ1xVx4eurHzLqcRmFWIWQOGR/xFerhIULyTndv7vRdPuFPmSTaKdxq+r6kpj
nuJZY2l80jqN3rXpttaalafA3UQ9gYbvWNQWOINwfLRcsRn1Jrz+01MLbgTW4kkibMYVRsK
992OTXoXjHxBqsHw98G2sghjme2a4V1XBUFjj9K9SXMtIRSM1Zu8mZWhh08NXdvcyG8aWVG
+zb+MKCTnP8qy7i4mke8hSE28DqLi3SM/uwQece+Kt3nh3U7fwXZ6nMrs0pLrhsbRmub0LU
Ht9WFtMyNBcMY2WTjaW43D0NcNOKkp1YO+v5f8MbNrSNuh9F2+saUvgbRp9Y2Ge8t/JnglX
Kzx9sn19+1cF4i0iPw/f2l1pd4934enXNsyAs8JPJiY9sVRuby6vrWz0aMma4sonkjmQ43R
jnaB/exXongTXbHxZ4cvNItiNPvoohGhRRjcR8snp14NfOqnLBRdZaq7uuiTbs/wDL7i5w9
paJymo67rreEhZavFJNZu22KYncYyDwQeua8/8AsPjC/wDK8Naba3F+zXDXIhij3MDjBPsM
c11J8Z63oV1eWusaSb54f9HX7QcqrKeTjHOau3XieyvWtL/TrMWF8EVSY5CjHPcHoR2wa9r
B82HlrTXK9brX5mHLzq3Nt3ODg0i80rV0OoaFPc3MbhntJNyGQDqvHIHuK7bTtStPEb3uk2
//AAkukrcIvlWY1FXh3DrkzY4z05r6T8A33hn4heEI9QsIfs2tWUJtp3SMebA5/iAPBzjiu
wXwvpHiDTVi1jw1HNJE3H220RST64XtX0qlNO6OXlifPVrrnxfjvl8NLZ2msWbxrHFZ6vaI
BcIBjG9cqe3Oa2vD3xG8SeCGj0fWPhdqFrZMuHW0tiGE3swyHXHTPNeoy6N4g0XTLn/hXsG
iy2NsrEWzTsQGGdynOcewFeGyftJeO7EuiaTpsgyflEbjym7jnvmpcnJ3T19DXSOj2PcrD4
geBvFNvb2lpqOn3M0jKpsLqVYpYfXIbkEegqh4x+Hsuragt1byxXunyp5MtpeRh0QcYYMOS
B6GvE/EXxN8MeLNFtr/AFPwXoV9q8Uo89PKe2lU9dwdeoPvWD4a+L/ifw013DoGnzOZrkSi
3nuGmiSPB/dhSM/iDmotKb2+4q9OPX79j6G034IfD+xIlS1uhKQCRDcuIgfVV7CtNfg74FL
sTp1zMH6rJcFlNeReH/2idehjP/CReFLmdzOSRaAKFQnpz3FdfdftEwW0DGy8I6jvPCm6Gx
emeT2rSVKC1cdfMxU77P8AI6Zvgb8O3eRk0ieEN2S4YBOf4R2qhP8AAz4YBRHcaZKfn3b3u
sH868i1H4x6r4i1Xyzptlo3nAnfJNKU/NeRXnereIPH0EMhbxGmoaYZPljt5vMCkc45+YCr
5KV1FrX0I5p7q1j6J1H4GfCCa0lijuzaTOfkl+2q2w/Q1z+rfDDwzHaz2Wlp4aW2+7GHvMS
XA77mz8teDW+s32oDzb61XKnc8rqVJHoO2ahGoQyv9na3COGJCd8e9erh8BSqJe84vs1/w5
yzxE4trlT/AK+R6roNtN4DnmsdQjTV7VneRYrfUY/KSLHRCTkn2zzXJ+NdX07V4LO90Zr1T
LMXn066J2xlfunjg5Fc2l55bFTZgY5JNSG7gkCsYwrZyeeK9KOT0mre0d/T/gHNLE1G78v9
febXh/xzaaVeyWt94SV4JZWuMo7/AH9uNo5wq9T61du9U+Fnii0nGu6ZqmgajA2xGspjNDI
D/EcjIx6VzAuLcKd0XJHOKrSSWrKQ0LMScgUpZJG941F93+RccXLZxZei/wCEDS+0y1syI0
hDLPes7kyA+qnvXTIfhVFZXug38sr6bLIHgv54y8tpIRh2UD+E8YrhQNLd03WQYj1NI8Gmn
eHtTyfXtT/sacvtx/H/ACD6zrqn+BDqcXhk6pHYWFzcQ2FsWVLoMZXmbs2Ow9hUFlLo+mWV
xZ6jb+bdCUMJ5UJjlT2xytW0sdJDBxbvvU8fMQRTZNPspB8yzt9XJq1kuIWqcX9/+QfWY7O
50U8Xw9t7+C+tGtb+AhfM09Cx3ZHJD4GOePWrFx4h+GkljKbHSryymtwqxWzRByh3ZY7/AO
IY9a5FLKzgYGDzIcHtin/Y7AAKxJPXLrUf2NiNm195Xt4+Zpav4h8KarfX9veaZCqXEytHd
Rna8KAc8KMHP86o+I9K8Bx6LHN4c1ya7mfC7JUIdJOpDL6Y71A9pbPE0I2BCecJgn2zWl/w
hUdz4D1HxCq7WhdUh2DG4D7x/DivNzHCPAUfbVmkrpereiR2YNSxFRU6V27N/ducBb2ZuSw
Qsdn3uMYrSi8N3s4YQWryleSFYZrOSZbUyRhy6uACRW5L4nvNTsbOwvnjKafbtFamKIIwBO
cMw5b8a8KdWpH4Iq3z/wAz0YU4S0cncyhbRgnhTg4IJ6U1xEAMKARTF0y7mjMiIGGeSWxVm
CNrWF7eUxiQtlgWGcdq6Xi4JWjFXMo4eb1loilKu5ST36VVycCtUhQSTGCSc5H61Y1i80WS
9C6Fps9tZBB+7unWR9+PmO4AcZrnlW5paIv2XLuzDwTTSPep3kR/+WKr2yKh9cdqtO5mwQH
IK9farEBIByM55qOMKcE7h9DV6zgiYEtKyj0C5ockg5Wz7f8AB/wt8Fy6K6xaMLUXKlZRDI
yhgR6dK39G+DPg7Q7meTT4rqNJVAaLzyQcd+e9bPhDjRLRu5SuwXLcAY4zmuKdCnO6lFO+/
mXFvRnGzfDTwxPp8lmxuvJkG1sS84/Kvi74reENP8O/ETVdL0uBlsLUqkfmMC+SoJORjNfo
IAQB0xXwJ8cXu4vjd4kjSRpk84KCwyRlQTipp4eFL+EkiKkm0cj8O7P7X8QLGwwrLOHiO4Z
6qea9A+IGn2/h3R7Cz89rnZJ9qKNnD9gAfTNeZaJqN14e1J9SiKpdIu1UYHOD1x+Fdh4w8W
W/i7wnoshVjq9uzwuEXCsueMfh2rz8VRqyxtOovg2frZ6m1O3s33/4YraGmp+OdWgeZmNwj
7ZJUQvtjJ5JHoK3/GHhuLT9AAt0haxEvk288cmxd3dmHPWtX4SeItHsbOfTtQja2niDIUVQ
PNyCCS3XitD7J4bm0248M3U1wbaQvItxcH5OF3ZGOQQO3tXl18TOlieVRajBrS3Tq1/kXTj
zxcnq2eLWMCaZqdudRMQiVwZEOSGH1HavTPilceGNa8S2sFjcBbaGwiS1mibKPheUA7EVl/
8ACDXd3490HRLYmawuJI8XKLuVo+pJ/Cue8R6XbXeqamujKZhaXEu6NcAogOMgd+le9Gaqx
jVTsn1MUnFtNHWa7rFpc+HrKKC9ilSBAqOAcZxyp+leWabbzXmoy3wmSJbZw7tkZ68bV/ip
keoSW9q2lSfvIHffgHkHpmrHhrQrnWdaa1t4i6RhpHYnGxR1JNVRw8cLTkr6d/Icp88uax6
WYnT4haZFL+7W7jLRMhwJQyEZx268iuL8N6reaFr0625b9053oG25wcZ/CvRfB72+t/EfTr
PUnS3ksJFEPzgE442DtzXnfiW3Gh/EfVBsIit711dDxujJ5H5E152GalOWHmrvkX5v/M3qb
cy2v/X5HuWueIrTUtBOtWunwahFOFgvI2Qb43HyiRfVW/nXCaX4HHi3XDb6TfwaesLmOaCf
O+M9RtA7V1PgrSobXff2V4Z4zIkEkLcgREZDfliuk0b4c3lj4m1PxJLfKjSSbhbxegPBJ/w
rLJ6XLinhqfrr206eXS3kZYyUVS9p/SZ1fw60HRfhhNc3Vre3N5ezxeXKZTiLGc8KO/ua6f
VfjGbIkwxwn0Ug5rhNTmdkyMp3B61wGpQuZmMiszHJ5ODX6jhckhVadSR8dUzGrHSOh3M/x
x8RRSyGwtrWAyEnIiAJ+uOtef3vim/vft/2i3tHGoY+0ZhBDEHIx6HNYsyyxnpnPaq4Y/xI
QP619TSynB0lZU189TneJqz1lJ/eRfYLQTSTRQLG7/eK9CPpUiRW+8MY0Lr0ZRg/pT93zZD
BWx6c07yyDz82e/pXV9Sw978i+5Ee2ntdkkVzPCyyxt84Py5JIWptT8Qa/qmnx2N3eu0ELb
kGcYPrnvVVQCQrMBjmkkQnHB/Gh5fhpb019yEsRUXUoSpPNN5ssKNJjlweT+VVZNMjkkMjx
DJ/uOQDWuGCEhl49qjbHQD347VSwOH/AJF9xf1mp3MsackbcK+D280n863LLU3sY2jg0uwn
BUqftEAk7dfUGocA5bA/OkAHzHJB71f1OhayiiXiJvdmQbZtpXLde4p32IY4hZm9uK0Sm7I
3frUkb5XGAMcZx1qvq1PsV9YkZH2KRFIFsVB4IDdaYNPIwyIEx6mtkhdxOPfOaZwSW28DtU
rB0lrYf1mZkGzmBysQOOM7hTFguRnMf5c1tcbS3GDxmoJJIInG5uT046+9V7CEdb2Gq8n0M
aT7RGceWGJOc9KXa7DJVc9cbq0hc2hbBkO7PoTUTG1kcruQfhzWfJG+k/yNlUl1iU/LLKCw
APTrmmNhRtYNxzyvFX/LUYMflgE9qYVc5AZT6k1ThoNVCoqtM6wQ4aV2CKo6kngYr6VtdB0
60+HP/CMvDsn+ymJnK5O4jJIH1ryv4V6Bca14zW4kiWSPTl88AY+Z+i/417/MmoXETQxSrA
WU7jtBzz0Br8o4ozenVx0MmVJTdr8z2jJp2dtb2Wu/U+py3C1IUXjVU5Uui3a/4PofDuoaF
LbTzKwPyuVweD17jtWcUFrKoMbBivJJ6/SvUfiHpEkXjC+gtUvJ7y5dGhjhwVDH74Knkn0x
XF3ug6kj7rzTLlZBwd8bLXkRq8j5KrV/6/A9J0VWvUw8Xb7ykNWt2EUSRMuBtwRke9SaX4V
1vxIdUudKhjuP7PhN1cgyBWWPPUA9ce1Uri0+wojyQOjt0DdK0NJ8T32jabqmnWawiHU4xF
cF4w7bQcjaTyp+lXZqN6O/mY1JuUrVuhgCF8E7gR7GrelzWFpfiXVdNbUbbYw+ziYxEsR8p
3D0POKgLoGAXgU9ZohbSw+VE7MQRK2dyY7DtzW7u1ZnNoVm+YkgbQTwue1AAUHg0HIPQdeM
UqmVCWXjIx9a0EaccOlHRWum1jbqCjIsjbnD844fp05pllKzoV+zeaR/dOMVPrNroEM1qPD
+oXN9G8KtO1xD5ZSb+JAB1APeo7eZ7ZikL+WcfNgck++ayXvLT8TT4ep+ifg7nQLIYHKZ/W
uwjI2hduSK47wmHj0rTo8YHkgkfWu1RV3I2PrUNkx2InTy42fbgLzXx/8AFXw7q+oeLtW1i
007zGursLAwHUYwfc19kyj5Gxl+Pugda89u9PtXubjULpAkiOVjZh9ztmvBznNJZfSjUgrt
uxpCj7V2Z8L65o9yuoRaDEkt1qSZe4kPUt1KqPQV0fgXwtptr4N8UeMPEFo8kemKkVkpOAb
hu59cCuz17wsdK+J9xftdNcPeOIoPKGWDucYI9K1/jre2mg+FtK+H+kQohkxLPjg7vXHrXr
5fN4ihGq9YtJ/PqZVfdqW7fl0PAdFmvbjUiIlLTyhiAvU55OK7C40vVLOe3kBkjgdGJbbu8
vI2lWPSq92IdM0IXdiNmp2pXbPEMFR/Suh0D4i2l3BBb3FoEY7jcg4Kvnv9c81z46NWlNTj
Dmj1RVG1SLjzWZ2Pwn1KcT6pFJdFbTTtPJZgN2XPygAevNeBamt9ovim6ubeZ47u3nYk4xn
J7+oINe9+BGsb7w34l1JtPlCtAUZoyF8w5+U49QeteC67cPc3clzcosc0kRDYzhmBwMfhRh
YKM5csbRe6ff8A4YuUrwtJ+8vyMbVHtJr9bmy+RZxuaPH+rf8AiH0z0r1C01H/AIQf4KQRS
Rq+qeJLn7QAVwY7dDgZPX5iM/hXm+hwW17rdpb3haK3J/evGAWC9yAepxW34yvzrWriWC6l
m021hWG0MuAyxLwAccZr03BNKEtTNSs+Yj0K4l1LxVbMqsXkuVZQucg7s8V9J3/wO0/4geH
7jXYbmTTPEM8rFjKS8T44CsO2fWvnj4eWeq3/AInsLfQ7Z7jUN7GFI8blYA/MSegHXNfenh
LSZ9H8Hadp2oTrPfRR7riRDw0h5OPUZrKnh28T7S3uqNvndf5EVKiVLlT1vf8AD/gnj3gP4
ca3oHgae7vrSaLWbWQwzWpYMk8adGT1yOldff61b6Z4Gh8SzpdSSOdn2e2iLuSOxwOB65r1
WNEABk+Y1X0zSLPRreeCwRo4ZpWn8snIVm6gegz2o+oQhiViqejtb8UZe1bhyS7nzhr3xN0
Y2NmV0U6Tq1ywZftD74mj5yxA5BrifEer61Dp39sw39heQXEuwW0UR3JkdQfSvrfW/BHhTx
LB5+uaBaX0kaEB2jw4X0BFeUap8KfCYs2h0yXUtLibOImkEqr+B5H512/WcbCpGUKj06Iyd
HCuDUoLXqfPFtrGpyxySPaeeVwrFAB5frx1rOu7zVZNbe1sL1HYlSqzKI1X/ZJPevTdS+D3
iFLiVtG8R2cduTu2mNlZj/tGuXvPhD4v3BjqGlsg5AEh+Y++RXpxxOYT/wCXkji5cJH7KK7
sUht3e4sgSq+eXuE+Rj2GDnH1qZ7rSZJvIsdTW5lxu2+WVz6gHocVlxeBL/TmkN9c2jFmwV
TGT6kcVfj0sWgURu0RVgQy43H6Z6V9RlzzKMU6r5ku9r/eediHhZfBo/Icd4bI7deOtIxZS
QVBOfXimOl2ofZPxk53ckD+tRfaVSPe4Mw6cLjFfSKsrXkmjg9m/su48MCozye4xQuAoO4H
HQ5oikSZHZChEYwVaQBvwBPNYcGr/ablkleC0VJAmGZmkfnkKoHJrixGbYTD/FK77LU2p4S
rU2RvANIQigFsgYHeklZonZHBV1JB71ravoPhG70i4k/tm+0+6tV8xoZW2GUdgoI3E1hWh0
W7Wy07R7+7mvJBiRroBI19PmNcWGz/AA+IqcqTiu70/wCGNp5fOEbvV9kV5L+BDkZ3d/amr
qRZD5cbA/gc1Y1DTrvS7pob218ph/EVIDD1B6EVSDWcmZNoUZxnFeksQqnvQmrGfsktHFkk
mokMAYGwRnBbpUP9rQltpRhnuDmpn2rFuG0gjjHzZ+oqqJElYZhHH90UpVKilpNfcNQhbWJ
eS9t5QAj8eh6iozcK7Yy3y8D5elVf9DO7c0fHBwvIqUC3jjykxx1znrW8asn1RLhFdGSGaM
dYsZOfu9aillt1kBd0z34p8U6MWICsD2LA1Hcva5y0K5Pp/KqlL3bqwJa2sIbqDbkNkeoFM
lmt5U2o270GSM1XcWoGUV0HfArovBlrp1/4mtRfNKlnanzpXCbgAOgIA9a8vF410aM5ys+V
N2Wrdui82ddKgpzjFaXfU9D8PfDrXY/C1q0GlmXULiQSZS4UPgjgYyCMCvVdMs28PaXa6VD
Ooe3GCTLuJc8sSc+tUbXUku5r5dDu4L+5htTLCinawc8DqOK5Wfw9fyLaR3fhyWKXyy832d
RKSRycbTkk+lfzziKlXPYunj6saNSL0T0bv5N30P0KnCnl806EXUi1vuXvHF/PovhltYkgj
uNXeVo7W5ECmSNj3DY7CuV0Lxb4l1fSLmdWgury0Qbx5CkMfcYr0bwtZajbeG4I5re/jjlk
e4MNynKA8KrK3IOO1XNTvrXw5oeq63PpVmIre3ZwZIlUs3RRkYyc+teTgsdhMLVlg6tH2rb
aUnbfZWT2XzOvE0a9SCr058mmy/rc5jXvAmmeNPsOoeI/Mj1D7MiTG0ZY44iB0VMY+tcJff
BDRJryWy03XZEuI1DkXNrmMKT/AH16n2qlJ8ZvG+l6XBd6pbaXLNcHMVrPYtE0kXaUMDgg9
Km0v41yOkt1c+EbU3VwwV5IbhkDY74OentW8MLndJuVOpf0ate/Zrb0Mfb4GSSqQ/DX79yh
c/s96kWkeHWNLaFQSXIdf0qjJ8G9H8PLbz+N9cSyt9QjJsTYbpjIwPJbjgYr1S88fy6fDbv
q/ha7shOqyRlJVzIp6MB6UnjLwf4p8Sa5pniGDUoIYLW3QW9k7sroDywbAIyc81tRzDH0aq
pZpP2cJLSWl+m1rkzoUJrnwa5pLp/w+h5V/wAKl8J30iJpvjmOLeQFN3CYxk8DOcVhal8J/
iD4a1lbyy0ae5js7kC3uFjDiRweGCc8cdxXt8WgXlrg+NE02DTEmS5+2eZufehyqAehP8q7
RNa0W6CzQeILGVnOABcqOv1q8bm1TB1F9TqOvTa1bWifa6S19Qo0I4iNsRFU5eXX8bWPkeL
wL4613xTOo0K7GpSs1xIxh8lVOckjjA57VtQfC7xqssouvD12ZScsxQPn8a9o+LmoeIF8MW
Om6It+63MhmmmtAWXavT516c15loPir4h6akqWeu61CT95WDSf+hCvWwWLxOLoxrJxh5a3/
NHLVVHDScHBy87/APAPrzRJjFb20e0BlhUdPautictECijPQk18W+DvFXxGvYJIJPEt5HIi
lYt6q+4Bc8celdt4b8QeN73T7acalc6i0cvlSRGUh0GcA4/nXdVx1Kmnd7Hnxi2fTzXSwoJ
JV2r3c9F+tfO/ivxhqtvruv2vkTJYCUpbySLlWbrwa07XxXeXf2hH127NuJPJurWYjzIZCc
DtwvqayrrwndsdRs9XieO0uDtRIrgtnv5iluB9K+dzHMMNXUYVFpe+u+62/r/M6oRlDVbnL
+Bo9T8S/Emx/tBZEt7Rvt0pVQRgDjc3Xk9q8/8AiNri+LPizqV5GRJbWx8uPcDgAcE+1egH
U7r4e6b4hNrGbmN7dbeC5UEHcQevNeU6Zo90An2q4C3EoM7Rkc5POD6jFfa4KvRlQj7J+6j
yqqmm3PdjLr7NNZSKjBJ5BghT8px9etUdP09IbiK2s7b7TMzZY4wHPQBa02l0EahHDJdGxn
U4dWXcqn0+lek/DbRrS98axS3CieCwY3Vw33V2qMqRx0PFdalByszmalaxs+LvCV/4D+FVp
Ck0a3d66O0eMMkp5IBHUAYGPavBtb09JLYQmJhNE25w2CQCck8dq+mvjPdS3OgaQ1xEtwsk
b3TKzAGPccKR68V4DfW9nYRGTT0Zmlwq7wcnPbJ6miSWzLu01Y5mTwjc6bomnX8qiO+1Rme
2hPQQDPzn69q774c/BnVvHuhvdXl5/ZOlbj5Epj3NK/fA/u+9btnpNx8S/Huk27IoktokWR
VG1IoVADdOnoPrX1JFb2mm2VvaW4jtbaFBFEuQoAHAFVGCTbewSqc1uXc84+Ffwc0z4c311
qX9pNql/cJ5KSNEEEKdSAPU9zXrUTKGKNHt9+2agUFOmSV7mkDvvxuOByfetLaaGbety+jF
W5YEepqQSsW+7xVCCQupJBB55NWPMUMMNlh2pNFJlfVdQuLdPssAGXUksOq/WuSmSTazPhs
nJzXV3Vgl2Tdp+6nAweetc/cCH5xI2w/cYZ7+tbUOVasyrJs5O7u/KkZI1TAP8PSuW1V2EM
rKpBYEAAdDXYX1hJA/mRgSRHkgdawNQtvNglCqV45K5BFfSYeUXZo8CtGV9Tyu7SQTOrde2
e1ZcodQCwz713eoaUViw/mzL18w8kVzF3ZOuSytsAODivqcPVjKNjzndOxz8gJfJYDPbFMl
gjePHl9fSrzwggbgeeaglQrhV+9jOa7LJ6M0U7O6M2TT4yhZo0L/AMLMM4qqdOjVg5jXevI
dRhh9DW1ksoJXBA/SmGONCAx68g9a5ZYOhJWcUdEcTUXUzJLN5HdnbMmOHdi7D8Tmmvpglt
DbXCQyxtjcfLGT+PrWoUIG4fjzSfMvO7JrP+zcN1j/AJfdsV9aq9zOGmolssQkuGVOEEkzM
F9hk8CiG0uxLtDx7P8AaAOK0irHDLtPtnvQm3cc/LjtXRHDUoK0Fb00/Ih4ib3dzPubeQDO
1GbHBiGCKrxxT4+UFR6MK2cHHBySOc1CQBj5j0xzV+yXNdAqrtZoyLi3mCFwoZ/TAx+lVtr
MnzzFCf4So4rotqCJnckkYwoGc1G0MTxFwAyn1HNctTCKb0k0axr8q1Rz8Fq4mBeSN4u+Bz
mpzBl1VkBQ5+7zWusMeAdq49u9DQxYZQqjtmojgeX4WW8SnujGMchIHGAT1B5FexeFPBc1j
4He9jkjttVvikwZ4yyRxZ4yByTjnFecWkCG+t4+GBcbgT1Uda920nxFcy31nA+jwLC5CqyT
shXHTA5yMV+f8b1cww2Hh9RdrPmk9NEtlr36+h9FkawtWq/rKvfRLzIdKbR/B819Dqd+J7y
4YSy3UNuwjC44U5PBA5Iro9J1HRr/AFGy1Cwv1luVG+BvmRip6kA9a5DxD8PJ9dvp7o+Iiq
SOW8iWEhRntkGtrTdIh8LrZya3r1hCGQw2iqzZx3JyOBX4nXp4HFwdelVlLEOztbd9emy7J
7H29OpiMO1TlFRp7X7I4fWLHx7feJb7UXi1ovNKxXy3bDAnoADgV23gzTfED+DZ4/FkV1fQ
3lwRHa38Zby0XgcH1Nb1hq2nz6lbrY6vC5ZwqSRzAkn29a818T+Ib5vEvijVdU0/xFJNJiL
TJ7WWSJYAnG5l6EHrW7xVbMqLw9WKpyVrO1m/LXX8TnWHjhqqqU25r77fcdnqHhTwxevDFd
aBYMyjH7yNiRGOqrz8tUP+FW+AfKKW+mPauRw6TMSPzrweD4n/ABC0++ZR4ju3iU52XcYcf
juFdDb/ABl8bW7Kbo6be7huKtBtyPqpGKX9jZrRSdGt90mOWPws3apD8D1jWfC+g6ToQ17U
HnFvpREiQybZPNCkbQDnjPYGo7H4r+F9TRZYLfVIlTJl3We4Z9Mg03TrA/Ef4WW66wRpkN5
ObhI9NctlBwNxfpzk4FZmgfCCGwuzBY+ILiOFmJmM0IB8sckgg8cd6iFTCYqfss4qylUi7K
3Ty2d9f+HD2dWlF1MEko76nS+IdMvfFeg6ZeeGbi3nsnkLkygqwB43cjgD0rxHxj8M/iBqF
zBb2Phg3K55ktZFbeT0JHBFe4N8SPh9bFNGi8SwqkX7iNjE/lkDjrit+21qCe2vJvC+pWV8
8UO0OkmWiJ6EDpnGetXl+Y47AyjhHBQo828k9m93ImrSo117aT5p22RQ8KaDf+HPCumaMYp
rNrWIboS5bDfxc9xnNdRp1xKgld95y2BmEKRj37ivLoNI8XSwb5GuWaNWHz3G1nGewzTLjX
fGmixxG9F2IXG2NboHBx3BHWuifDVOtKVajioze+m+r62bf4E/2o0lCrSsv68jwTwR4wl0f
UvMjlkt4iS6RIckN6HPRa9R0HXNY1C9sTZr9mS/ldrtWbCgf3AO2fUV882n/IVuf9z+le6+
Gf8AXaT/ANd/6V7GaUacE6ijqzzqKbW+xuahBprW6ajod1K7y3TQ3Esu4SwHOMbT98DHFdv
pH2WbRoNKv9WttSuGYSJLGS7QuxwBtPevP4f+QtZ/9hcfyo8Bf8jxq/8A2F4P/Qmr57EUee
i25fDr5723N7WV0WvHMOmeHtQSDUw13HG5kCouBJJgfMw9K8X8Qa3qJ1ePUFtfLtUkDBtpA
f2zXtvxn/4/5/w/rXlfjD/kQtK/6+D/ACr28ort0aUp6uWhySgpzktuVXOQ0rT11zV2Mtwk
IkYuzO+Nor6d8OQQ+HvAWnQW7RDUfEEsdpCwwxWENy3XkGvlHTf+PqT/AK5mvpTTf9Z8LP8
Ar3j/AJ19jTTVR69DzqiJfjHrMFx4zu9IgkWQ2caW+QeIwF56V51rsN1Ytph1RGnljgDx2k
Azx/eY+uPSr/i//ksviz/rt/StfWP+R+sP+vGP+YraKvL0Mqmk2j2TwH4SvrXwRJeRXA0bV
9WRJDOsas8UYHyqQaTTvhpqUU8s2reJoboF/MeZ1JY85zycCvQU/wCPaP8A65L/AOgis/WP
+RZ1X/r2aprYenVj76282XRrzpfB1MvUfiT4Isp/Ik1gTOG2kQIWGR+lZjfFHTGjZ7HTZJE
LYDTSqm76Yr5mX/j3i+p/9CrqIP8AkAQf75rxsVjq8Ipxdr+X+Z60MHSu7q59P+G9ctdd08
XMLIsqfLJCrg7D9fStohQccEnrXkfwe+/qn/XOH+Zr11fvH6/0r2MHUlVoRqT3Z5uKpxp1X
GOxGdyMJNw2jnk1nahaLcETIwBAyxBHNaN1/wAe7/Sslv8AVt/umu2Ld00cjW6M14fM4iZN
rDBVu1cTJ4i8HXd5cWFp4jsJLyDKyRGYKQR15PBruV/1M/8AuNX52Q/8j7e/9fMn/oRp1sV
PDawDD4aOJlyy0PtGWK2nhMsLpKjHJKODxWFf2KyW7EsjbuOMZX0qp8Of+Rdk/wBwVo/xXH
+8K+lweJlNJnz+LoRpTcexxt7ppjIKAevPc1jS27KPmXPrk11910h/3q5vUfvr9TX09GpJ7
nm2MfY4Jwox3GetVyGBGeD9avH/AI+V+lUZfviu5PS5SFVSw5PPv0pZUJABH5daf/yySp5P
9bTuPqUWijLAqMH2NPK4dBtx/SiH/WtU0n31oQ2yWO5ihs54fs1uzyHAmkzuQf7PaqPBIwQ
VzxzmoNW/48h9abYf6pK54yUanIlubOD9mp3LflqTuBxj+HNIYskAsD7U/wD56fhSL94fX+
ldCelzC5EEAJHAzTDjcOQwz61KP9YPrVGH/Vzf71U9C4Lmdj1P4e+EdM1PTLjVtb05LtHfy
7dXYrt29WGPeuy1hrTw4umaja2sdz5shjEUkwUouMFhxmjwP/yTvS/95/51j+OP+Q7pv/Xt
J/MV/MObY2vi+JK9DETbpubjy3aVlolb5H6hgqNOnldOtTilJLfrcvQfEbSpbe5mfS7yNLc
nBSRH3444HGTT/Gug6h4mOmahotsoX7Mqsl1IEZQ3PT15rzKz/wCQAn/XZf5mvoU9E/3U/w
DQRXm5yqeR16dXARUZNPfXttfbc3wU546E4Yh3S+R534W8CXula+uv65ZWNpZ20bfZpZbhR
mbp8oz1xk813rTu0WYnNyMYxE6sTXE/GL/klej/APYWb+VXvht/x6r9BXBmlOWYU6WOqu0m
kmuny7G2FqLDVJ4eKukzp49JtJ8afNZxvFONji4VXEg68kjmnT/DH4W3qoLjw7ZKAcSyIxj
yMcnKmtvVvv2X4/zNY83/ACArr/rlJ/I14iq1cDW5acuz/LzO6ovbQ5noeWXfxNOmX9xaaH
4cs18O2LG2tYvOKuyLwDnoK6Lwx4iHj7wjrljY2U3hyZEW3+0CQTK27JZR0PT+deE3P/HkP
q3869f+C3/IC1X/ALCQ/wDRdfaZ5l2GweGeMoQtUVnfzdtbbdex4eDxNWrU9hOXu6/gZUXw
YvVud0epWErg/wCr+4SmOTz3z2rpPDOn6J4Ytn8O6rq+nW+qTT/a5YTcKCv91STx0rrpv+Q
8P9w18k/GP/ktN7/wD+QrzMDjMTnjeDxc/diua6STb/K2vY7Z04YJ+3orW3U+xxHvVDbT20
2SNzC4U7QfcHrXlvxP8Waf/b8Ok3eoieGwjCKgfIVjyeQaxPAP/IvD/rqv9K8x17/kc9W/6
+JP5ivqMryKlluJWIpzbdnvY8fEZlLGx9jOKSP/2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0