%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/765.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>Charles</middle-name><last-name>Clarke</last-name></author>
            <book-title>Devět miliard božích jmen</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>Charles</middle-name><last-name>Clarke</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>b5f1dca4-6acd-4ff6-8676-f4f9e10ea59b</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Devět miliard</strong></p>

<p><strong>božích jmen</strong></p><empty-line /><p>PRAHA 2002</p>

<p><strong>Přeložil:</strong></p>

<p>ZDENĚK VOLNÝ</p><empty-line /><p>Arthur C. Clarke: Devět miliard božích jmen</p>

<p>Vydání první.</p>

<p>Copyright © 2002 by Arthur C. Clarke</p>

<p>Published by arrangement with the Rocket Publishing Company.</p>

<p>All rights reserved.</p>

<p>Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Široká 22, Praha 1</p>

<p>v roce 2002 jako svou 676. publikaci.</p>

<p>Přeloženo z anglických originálů The Nine Billion Names of God</p>

<p>a The Wind from the Sun vydaných nakladatelstvími New Američan</p>

<p>Library a Corgi Books v roce 1974.</p>

<p>Český překlad © 2002 Zdeněk Volný.</p>

<p>Přebal a vazba © 2002 Ricardo a Baronet.</p>

<p>Ilustrace na přebalu © 2002 Valentino Sani.</p>

<p>Sazba a grafická úprava Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3.</p>

<p>Odpovědný redaktor Miloslav Brožík.</p>

<p>Korektorka Zdeňka Grigarová.</p>

<p>Vytiskly a svázaly Tiskárny Vimperk a. s., Boubínská 483, Vimperk.</p>

<p>Veškerá práva vyhrazena.</p>

<p>Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována</p>

<p>či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.</p>

<p>Název a logo BARONET© jsou ochranné známky zapsané</p>

<p>Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.</p>

<p>Vydáno ve spolupráci s Knižním klubem - Euromedia Group, k. s.,</p>

<p>V Jámě 1, Praha 1.</p>

<p>ISBN 80-7214-455-3 (Baronet. Praha)</p>

<p>ISBN 80-242-0608-0 (Euromedia Group. Praha)</p>

<p>BARONET</p>

<p>Praha 2002</p><empty-line /><p>Artur C.</p>

<p>Clarke</p><empty-line /><p><strong>Devět miliard</strong></p>

<p><strong>božích jmen</strong></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Hvězda</strong></p>

<p>Do Vatikánu nám zbývají tři tisíce světelných let. Kdysi jsem věřil, že Vesmír nemá větší moc než ví­ra, stejně jako jsem věřil, že nebe hlásá slávu díla bo­žího. Teď jsem prohlédl to dílo a má víra je plná po­chyb. Hledím na svatý kříž, zavěšený na stěně kabiny nad počítačem šesté generace, a poprvé ve svém ži­votě přemítám, zda to není pouze prázdný symbol.</p>

<p>Ještě jsem o tom nikomu neřekl, ale pravda se utajit nedá. Fakta jsou všem na očích, zaznamenaná na nesčetných mílích magnetických pásek a na tisí­cích fotografií, jež vezeme zpět na Zemi. Jiní vědci je mohou interpretovat stejně snadno, jako jsem to dokázal já, a nepatřím mezi ty, kteří přehlížejí, že překrucování pravdy dávalo za dávných dob tak zlou pověst mému řádu.</p>

<p>Posádka byla skleslá až dost: byl jsem zvědav, jak tuhle poslední ironii snesou. Pár z nich bylo bez vyznání, a přesto tuhle zbraň ve svém boji proti mně nevychutnají - v této soukromé, shovívavé, ale zásadní válce, trvající po celou cestu ze Země. Po­bavilo je, že mají za hlavního astrofyzika jezuitu: ale například dr. Chandler se přes to nikdy nedoká­zal přenést. Proč jen jsou lékaři takoví notoričtí ateisté? Čas od času mě potkával na pozorovací pa­lubě, kde světla jsou vždy ztlumená, aby hvězdy zářily v nezmenšené nádheře. V temnotě přicházel až ke mně a stál, hleděl ven velikým oválným ok­nem, zatímco nebe se pomalu plížilo kolem nás, jak se loď otáčela kolem dokola reziduálním spinem, který jsme se nikdy nesnažili odstranit.</p>

<p>„No dobře, otče,“ řekl konečně. „Takhle to přetr­vává dál a dál a připusťme, že to bylo Něčím stvoře­né. Ale jak můžete věřit, že to Něco mělo zájem zrovna o nás, o ten náš ubohý malý světíček - to je víc, než umím pochopit.“</p>

<p>Tak začínal spor, zatímco hvězdy a mlhoviny ro­tovaly kolem nás v tichých, nekonečných kruzích za neposkvrněně čistým plastikem pozorovatelny.</p>

<p>Příčinou obveselení posádky byla, domnívám se, zdánlivá nepochopitelnost mého postavení. Marně jsem poukazoval na své tři vědecké práce otištěné v Astrofyzikálním časopise a pět v Měsíčních zprá­vách Královské astronomické společnosti. Připo­mínal jsem jim, že náš řád velmi dlouho slul svou vědeckou činností. Možná že teď je nás už málo, avšak od osmnáctého století náš příspěvek k astro­nomii a geofyzice podstatně přesahuje náš počet. Završí moje zpráva o mlhovině Phoenix naši tisíci­letou historii? Ukončí, obávám se, mnohem víc než jenom to.</p>

<p>Netuším, kdo mlhovině dal její jméno, jež se mi ostatně zdá nevhodné. Pakliže obsahuje proroctví, je takové, že si je dokonce ani za několik miliard let nebudeme moci ověřit. Dokonce i slovo „mlhovi­na“ zavádí: představuje mnohem menší objekt než ta úžasná oblaka mezihvězdné hmoty - látky ne­zrozených hvězd - jež je rozptýlena po vší Mléč­né dráze. V kosmickém měřítku, ovšemže, je ml­hovina Phoenix nepatrná věcička - řídká skořápka plynu, obklopující jednu jedinou hvězdu.</p>

<p>Anebo to, co z ní zůstalo...</p>

<p>Rubensova rytina Ignáce z Loyoly se tváří, jako by se mi vysmívala - když visí tady nad záznamy spektrofotometru. Jak bys ty, otče, naložil s tím­to poznatkem, jejž jsem získal do svého držení v tak nesmírné dálce od maličkého světa, který to­bě představoval veškerý známý vesmír? Posílila by se víra tvá tváří tvář výzvě - stejně jako má se zhroutila?</p>

<p>Hledíš do dálky, otče, leč já jsem odcestoval do vzdálenosti přesahující vše, co sis uměl předsta­vit, když jsi před tisíci lety zakládal náš řád. Žád­ná z průzkumných lodí nebyla nikdy tak daleko od Země: jsme na samých hranicích prozkoumaného vesmíru. Vydali jsme se na cestu, abychom dosáhli mlhoviny Phoenix, dokázali jsme to a vracíme se domů obtěžkáni palčivostí toho, co jsme odhalili. Jak rád bych svrhl toto břemeno z beder svých, leč marně tě vzývám propastí staletí a světelných roků, jež se rozkládá mezi námi.</p>

<p>V knížce, již svíráš v dlaních, se dá snadno číst. Ad maiorem dei gloriam hlásá poselství, ale je to vzkaz, jemuž nemohu už více důvěřovat. Věřil bys ty, kdybys spatřil to, co jsme nalezli my?</p>

<p>Věděli jsme, ovšemže, co to mlhovina Phoenix je. Každoročně jenom v samotné naší Galaxii vy­buchne více než stovka hvězd, vzplanou na několik hodin nebo dní tisíckrát jasněji než zářily normál­ně, aby se poté ponořily do temna smrti a zapomně­ní. To jsou běžné novy - obvyklé kosmické ka­tastrofy. Sám jsem pořídil spektrogramy a světelné křivky celých tuctů takových nov - od té doby, kdy jsem začal pracovat v Lunární observatoři.</p>

<p>Ale v průběhu každého tisíciletí se třikrát nebo čtyřikrát přihodí něco, vedle čehož dokonce i záře novy vybledne do naprosté bezvýznamnosti.</p>

<p>Když se hvězda stane supernovou, je schopna bě­hem několika okamžiků vyzářit hmotu všech slun­cí v Galaxii. Čínští astronomové takový úkaz po­zorovali roku 1054, aniž chápali, co vlastně vidí. O pět století později, v roce 1572, vzplála super­nova v Cassiopeji tak jasně, že byla viditelná na obloze za dne. A od té doby se vyskytly ještě tři další výbuchy.</p>

<p>Naše výprava měla navštívit pozůstatky takové katastrofy, rekonstruovat události, jež jí předchá­zely, a pakliže by to bylo možné - odhalit její příči­ny. Zvolna jsme vstoupili mezi koncentrické vrstvy plynu, vyvrženého už před šesti tisíci lety, přesto však stále expandujícího. Byl ještě nesmírně vřelý, dokonce vyzařoval ostré fialové světlo, ale byl také příliš řídký, než aby nám mohl jakkoli uškodit. Když hvězda vybuchla, její vnější vrstvy byly vy­mrštěny takovou rychlostí, že zcela unikly z jejího gravitačního pole. Nyní utvořily dutou skořápku, tak objemnou, že by mohla obklopit na tisíc Slu­nečních soustav, a v jejím středu plápolal nepatrný, fantastický objekt, v nějž se teď hvězda proměnila - bílý trpaslík menší než Země, a přesto vážící mi­lionkrát tolik.</p>

<p>Sálající plynová skořápka se prostírala všude kolem nás a vykázala z vesmíru jeho normální stá­lou noc. Letěli jsme do středu kosmické bomby, jež detonovala před celými milénii a jejíž doběla roz­pálené trosky stále ještě sršely jiskrami. Nesmír­né měřítko exploze a fakt, že trosky už vyplňovaly objem mnoha miliard mil prostoru, uloupil scéně jakýkoli postřehnutelný pohyb. Trvalo by celá de­setiletí, než by neozbrojené oko dokázalo zjistit ně­jaké hnutí mezi zkroucenými chomáči a víry plynu, přestože pocit divokého rozpínání člověka přímo ohromoval.</p>

<p>První cestu jsme si přepočítali a ověřili hodi­ny a hodiny předem a pomalu jsme se snášeli k pal­čivě zářící malé hvězdičce vpředu. Bývalo to kdysi slunce podobné našemu, ale během několika hodin promrhalo tolik energie, že by mu umožnila zářit milion roků. Nyní to byl svraštělý lakomec hroma­dící si zásoby, jako by si usiloval nahradit marno­tratnost v mládí.</p>

<p>Nikdo vážně neočekával, že bychom mohli nalézt planety. Jestli tady před explozí nějaké byly, vypa­řily by se ve vřelém vzdutí výbuchu a jejich hmo­ta by se ztratila mezi troskami samotné hvězdy. Avšak stejně jako vždycky, když jsme se přibližo­vali k neznámému slunci, zapojili jsme automatic­ký průzkum a brzy jsme odhalili jeden jediný malý svět, obíhající hvězdu v nesmírné vzdálenosti. Mu­sel to být jakýsi Pluto tohoto slunečního systému, po němž jinak nezbylo ani stopy, oběžná dráha pla­nety vedla na hranici věčné noci. Byla příliš vzdále­ná od centrálního slunce, než aby na ní kdy vypučel inteligentní život, a právě tato odlehlost ji zachráni­la před osudem všech jejích ztracených druhů.</p>

<p>Prolétající oheň sežehl její skály a spálil plášť zmrzlého plynu, který ji v dobách před katastrofou musel pokrývat. Přistáli jsme - a tak jsme objevili Sklepení.</p>

<p>Jeho stavitelé si to ovšem pojistili. Z monolitic­kého ukazatele, vztyčeného nad vchodem, zbýval sice jenom roztavený pahýl, ale už první fotografie teleobjektivy prokázaly, že to je výtvor inteligent­ních tvorů. O něco později naše detektory odhalily radioaktivní maják zakopaný do skal a široký jako celý kontinent. Dokonce i kdyby byl pylon nad Sklepením zničen, tohle by bylo zůstalo; nehybný věčný maják křičící ke hvězdám. Naše loď se snes­la k tomuto obrovskému svítícímu návěští jako šíp do středu terče.</p>

<p>Sloup - když ho vztyčili - musel být snad na míli vysoký, nyní však vypadal jako svíčka, jež se roztekla do voskové louže. Týden nám trvalo, než jsme se roztavenou skálou provrtali, na podob­né úkoly jsme totiž vůbec nebyli zařízení. By­li jsme astronomové, a nikoli archeologové, uměli jsme však improvizovat. Původní účel naší cesty byl rázem zapomenut: tento osamělý monument, tak pracně vztyčený v největší možné vzdálenosti od slunce odsouzeného k záhubě, mohl mít jen je­diný význam. Civilizace, jež věděla, že se připra­vuje na smrt, se pokusila získat nesmrtelnost.</p>

<p>Zabere nám celé generace, než prozkoumáme všechny poklady uložené do Sklepení. Měli spous­tu času, aby se připravili, neboť jejich slunce muse­lo vydávat první varovné známky mnoho let před konečným výbuchem. Všechno, co si přáli uscho­vat, všechny plody své inteligence snesli v oněch dnech předcházejících konci sem na tuto vzdálenou planetu a doufali, že je nalezne nějaké jiné plémě, že nezůstanou pohřbeni v zapomnění. Dokázali by­chom to stejně dobře, anebo bychom se natolik utá­pěli ve vlastní bídě, že bychom ani nepomyslili na budoucnost, již nikdy nespatříme a kterou už nebu­deme sdílet?</p>

<p>Kdyby jen bývali měli trochu víc času! Mezi pla­netami sluneční soustavy mohli cestovat úplně vol­ně, ale překračovat mezihvězdné propasti se ještě nenaučili a nejbližší solární systém byl odsud na sto světelných roků. Avšak i kdyby pronikli do ta­jemství Transsvětelného cestování, nemohlo by se jich zachránit víc než pár milionů. Snad to takhle bylo lepší.</p>

<p>Kdyby alespoň nebyli tak znepokojivě podobní lidem, jak jejich sochy naznačovaly, takhle jsme se nemohli ubránit, abychom je neobdivovali a aby nás jejich osud nermoutil. Zanechali po sobě tisíce optických záznamů i s přístroji na jejich projekci společně s vypracovanými obrázkovými instrukce­mi, z nichž se nebylo obtížné naučit jejich psanému jazyku. Prozkoumali jsme mnohé z těchto záznamů a poprvé po šesti tisících letech jsme oživili teplo a krásu civilizace, jež musela předčit naši v mnoha ohledech. Možná že nám ukázali jenom to nejlepší, ale to jim těžko můžeme vyčítat. Avšak jejich svět byl nesmírně krásný a jejich města vybudována s takovým půvabem, že se jim nic lidského nemůže rovnat. Sledovali jsme je při práci i při hrách a na­slouchali jejich melodické řeči zaznívající plynou­cími staletími. Jednu scénu mám stále ještě před očima: skupinka dětí na pláži z podivně modravého písku dovádí ve vlnách stejně jako pozemské děti. Pobřeží lemují zvláštní stromy podobné bičům a jakési hrozně veliké zvíře se brodí mělčinou, ale nikdo mu nevěnuje ani špetku pozornosti.</p>

<p>A slunce klesá do moře, věčně teplého a laskavé­ho a životodárného, to slunce, jež tak brzy zradí a vyhladí všechno tohle prosté štěstí.</p>

<p>Snad kdybychom se tolik nevzdálili od domova a nebyli tak zranitelní osamělostí, nebyli bychom pohnuti tak hluboce. Mnozí z nás spatřili ruiny pra­starých civilizací na jiných planetách, ale ty nás ni­kdy tak hluboce nedojaly. Toto byla výjimečná tra­gédie. Když některá z civilizací selže a vyhyne, jako se to stávalo národům a kulturám na Zemi - to je jedna věc. Ale být tak úplně zničen, se vším vý­květem toho, čeho se dosáhlo, nezanechat jedinou bytost, jež by přežila - jak se tohle dá uvést v sou­lad s boží milostí?</p>

<p>Kolegové z posádky se mě na to vyptávali a dá­val jsem jim takové odpovědi, na jaké jsem se zmo­hl. Možná že ty bys to zvládl lépe, otče Ignáci, ale já jsem v <emphasis>Exercitia Spiritual</emphasis><emphasis>ia</emphasis> nenalezl nic, co by mi tady pomohlo. Nebyli to špatní lidé: nevím, jaké bohy uctívali - jestli ovšem vůbec nějaké. Ale hle­děl jsem na ně nazpět staletími a pozoroval je, za­tímco krása, pro jejíž uchování vynaložili své po­slední síly, se vynořila ve světle svraštělého slunce. Mnohému nás mohli naučit - proč byli vyhlazeni?</p>

<p>Předem znám odpověď, již budou dávat mí kole­gové, až se vrátíme zpět na Zemi. Budou tvrdit, že Vesmír nemá žádný účel ani plán, neboť v naší Ga­laxii ročně exploduje na sto sluncí, a právě v tomto okamžiku umírá v hlubinách vesmíru nějaká civili­zace. Zda ti tvorové během svého života konali dobro či zlo, v tom koneckonců není rozdíl: boží spravedlnost neexistuje, protože žádný bůh není.</p>

<p>Nicméně to, co jsme spatřili, ještě nic takového nedokazuje. Každý, kdo tak argumentuje, je ovlá­dán emocemi, nikoli veden logikou. Bůh není povi­nen ospravedlňovat své počínání člověku. On, jenž vybudoval Vesmír, může jej zničit, kdykoli se mu zachce. A je to od nás drzost - nebezpečně blízko k rouhání - říkat, co smí a co ne.</p>

<p>To bych ještě mohl přijmout, ačkoli není snadné hledět na celé planety a národy vržené do pece oh­nivé. Avšak nadchází okamžik, kdy musí zakolísat i víra nejhlubší, a právě nyní, když pohlížím na vý­počty ležící přede mnou, vím, že jsem dospěl až do tohoto bodu.</p>

<p>Nebyli jsme schopni určit - předtím než jsme mlhoviny dosáhli - před jakou dobou exploze pro­běhla. Teď podle astronomických úkazů a stop ve skalách té jediné planety, jež přežila, jsem scho­pen datovat ji velmi přesně. Vím, kterého roku do­sáhlo světlo tohoto kolosálního vzplanutí naší Ze­mě. Vím, jak jasně kdysi zazářila na pozemském nebi supernova, jejíž mrtvé tělo se vytrácí za naší řítící se lodí. Vím, jak musela planout dole na vý­chodě, předtím než vzešlo slunce, ve skvoucím se rozbřesku jako maják.</p>

<p>Nemůžeme být na pochybách: prastará záhada je konečně rozluštěna. Ale bože, - měls přece tolik hvězd, které jsi mohl použít! Opravdu bylo nutné svrhnout ty lidi do plamenů, aby symbol pomíjejí­cí velikosti vzplál nad Betlémem?</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>H</strong><strong>lídka</strong></p>

<p>Až příště spatříte úplněk zářící vysoko nad jižním obzorem, pozorně se zahleďte na pravý okraj měsíč­ního disku a potom sklouzněte očima po jeho ob­louku vzhůru. Zhruba v místech, kde je na hodino­vém ciferníku dvojka, spatříte malý, temný oválek - najde jej každý, kdo má oči v pořádku. Ve skuteč­nosti je to rozlehlá uzavřená planina, jedna z nejza­jímavějších na Měsíci, nesoucí název Mare Crisium - Moře krizí. Má v průměru na pět set kilomet­rů a téměř dokonale ji obklopuje prstenec velkole­pých hor: zůstala neprozkoumaná, dokud jsme na ni v pozdním létě roku 1996 nevstoupili my.</p>

<p>Tvořili jsme početnou expedici. Doprovázely nás dva těžké nákladní transportéry, které vezly naše zásoby a výbavu z hlavní lunární základny v Mare Serenitatis, vzdálené osm set kilometrů. Sloužily nám také tři malé rakety zajištující přepravu přes území, která nedokázala překonat povrchová vozid­la. Mare Crisium je však naštěstí z větší části úplná rovina. Nehrozí tu nebezpečné hluboké trhliny jako na mnohých jiných místech a nachází se zde jenom pár kráterů a různě vysokých kopců. Předpokládali jsme, že našim výkonným pásovým vozidlům ne­bude činit žádné obtíže, aby nás přepravila všude, kam bude třeba.</p>

<p>Jsem geolog - tedy selenolog, jestli mám být pe­danticky přesný - a vedl jsem skupinu vědců zkou­majících jižní část Moře. V průběhu jednoho týd­ne jsme urazili okolo sto padesáti kilometrů, zčásti podél úpatí hor lemujících okraj útvaru, který kdy­si, před nějakými tisíci miliony let, býval pravěkým mořem. Když se na Zemi život probouzel, tady už zhasínal. Vodstva začala ustupovat ze strmých stěn omračujících útesů a stahovala se do prázdného srdce Měsíce. Nad krajinou, kterou jsme cestovali, se kdysi zvedala hladina téměř kilometr hlubokého oceánu, jenž neznal příliv a odliv. Masu jeho vod připomínala nyní pouze jinovatka, kterou jsme ob­čas nacházeli v jeskyních, kam nikdy neproniklo ostré sluneční světlo.</p>

<p>Vydali jsme se na výpravu časně, za pozvolné­ho lunárního úsvitu, a nyní nám stále zbýval ještě, týden pozemského času do soumraku. Několikrát denně jsme opouštěli vozidla a ve skafandrech vyrá­želi do terénu, abychom sesbírali zajímavé minerály nebo abychom do něj umístili značky pro budoucí cestovatele. Byla to rutina bez rušivých příhod. Při výzkumu Měsíce se nevystavujete žádnému nebez­pečí a není na něm ani nic mimořádně vzrušující­ho. Ve svých hermeticky uzavřených transportérech jsme mohli pohodlně žít po celý měsíc, a kdyby­chom se dostali do potíží, vždycky se dalo zavolat rádiem o pomoc a zůstat pěkně sedět na zadku, do­kud by k nám nedorazila jedna z kosmických lodí.</p>

<p>Právě jsem sice řekl, že na výzkumu Měsíce ne­ní nic zajímavého, ale samozřejmě to není pravda. Člověka nikdy neomrzí pohled na neuvěřitelné hor­ské velikány, rozeklané tak, že je nelze srovnávat s úpravnými pozemskými kopečky. Když jsme ob­jížděli jednotlivé mysy a ostrohy, nikdy jsme nevě­děli, jaké nové krásy se před našimi zraky otevřou. Celá křivka jižního břehu Mare Crisium bývala kdysi rozlehlou deltou, kudy si kdysi hledalo svou cestu do moře množství řek a říček. Sytily je příva­lové deště, které bezpochyby bičovaly hory v prů­běhu krátkého věku soptících vulkánů, v dobách měsíčního mládí. Každé z těchto pradávných údolí znamenalo výzvu, abychom se vyšplhali vzhůru na planiny, které lidské oko ještě nikdy nespatřilo. Jen­že my jsme museli propátrat ještě dalších sto pade­sát kilometrů a mohli jsme se jen toužebně dívat do výšek, které zlezou až ti, co přijdou po nás.</p>

<p>Na palubě transportéru jsme se řídili pozemským časem, přesně ve 22.00 jsme odvysílali na základnu poslední zprávu a ukončili denní program. Skaliska venku sice stále žhnula pod téměř kolmými sluneč­ními paprsky, avšak pro nás nastávala noc a pro­bouzeli jsme se až o osm hodin později. Potom je­den z nás připravoval snídani, ze všech stran se ozývalo bzučení elektrických holicích strojků a ně­kdo zapjal krátkovlnnou vysílačku, abychom si po­slechli čerstvé novinky ze Země. Opravdu, když kabinu naplnila vůně opékaných klobásek, bylo nám někdy zatěžko uvěřit, že nejsme zpátky na své domovské planetě - všechno vypadalo tak všedně a útulně. Všechno kromě podivného pocitu lehkosti a toho, že všechny předměty padaly tak nepřiroze­ně pomalu.</p>

<p>Tentokrát byla řada na mně, abych v koutku hlavní kabiny, který nám sloužil jako lodní kuchyň­ka, uvařil snídani. I po všech těch letech si ten okamžik jasně vybavuji před očima zcela zřetelně, neboť z rádia se právě ozývala moje oblíbená melo­die, stará velšská píseň David z White Rock. Řidič už vyrazil ve skafandru ven a kontroloval pásy na­šeho transportéru. Můj pobočník Louis Garnett se­děl nahoře na velitelském stanovišti a dodatečně zapisoval do palubního deníku včerejší zprávu.</p>

<p>Zatímco jsem postával nad pánví jako pozem­ská hospodyňka a čekal, až se klobásky opečou, můj pohled bezděky přelétal po skalních stěnách, jež vyplňovaly celý jižní obzor a na obě strany, na východ i na západ, mizely se zakřivením měsíční­ho povrchu z dohledu. Připadalo mi, jako by se ty­čily pouhý kilometr či dva od transportéru, ale dob­ře jsem věděl, že nejbližší z nich leží dobrých třicet kilometrů odsud. Na Měsíci - přirozeně - se vzdá­lené podrobnosti nevytrácejí, neexistuje tu ten té­měř nepostřehnutelný mlžný závoj, který změkču­je a někdy také úplně pohlcuje všechny vzdálené předměty na Zemi.</p>

<p>Hory vyrůstaly do výšky dobrých tří tisíc metrů a příkře strměly z planiny, jako by je podzemní vý­buch vymrštil roztavenou kůrou Měsíce vzhůru k obloze. Úpatí i té nejbližší z nich skrývalo prudké zakřivení povrchu, neboť Měsíc je příliš malé kos­mické těleso, a od linie obzoru mě dělily jen pouhé tři kilometry.</p>

<p>Zvedl jsem pohled k vrcholkům, na které ještě žádný člověk nikdy nevystoupil. Tahle skaliska po­zorovala, v době dávno předtím, než vzešel pozem­ský život, jak se měsíční oceány zatrpkle noří do svých hrobů a pohřbívají s sebou všechny naděje a jitřní přísliby jednoho světa. Slunce se opíralo do kamenných hradeb tak oslnivou září, až mě z toho bolely oči, a přitom jen malý kousek nad vrcholky jasně svítily hvězdy z nebe černějšího než o zimní půlnoci na Zemi.</p>

<p>Právě v okamžiku, kdy jsem odtrhával pohled, koutkem oka jsem zachytil kovový záblesk přichá­zející z vysokého hřebenu, který ve vzdálenosti asi padesáti kilometrů vybíhal do moře v podobě mo­hutného ostrohu. Byl to bezrozměrný světelný bod, jako by některý z těch ostrých vrcholků strhl z nebe jednu jasnou hvězdu. Domníval jsem se, že některá z hladkých skal zachytila sluneční paprsek a odra­zila mi jej přímo do očí. Takové úkazy tu nebylý tak neobvyklé. Když se Měsíc nachází ve druhé čtvrti, pozemští pozorovatelé mohou někdy spatřit vysoké hřbety Oceanu Procellarum svítící modrobílou mě­ňavou září, jak se sluneční světlo odráží od jeho sva­hů a znovu přeskakuje z jednoho kosmického těle­sa na druhé. Ale popadla mě zvědavost zjistit, jaký druh horniny tady dokáže tak silně odrážet světlo. Vyšplhal jsem do pozorovací věžičky a otočil náš deseticentimetrový teleskop směrem na západ.</p>

<p>Dokázal jsem rozeznat dost na to, aby mě začala mučit moje představivost. Ostré a zřetelně prokres­lené vrcholky hor se v zorném poli zdály sotva ki­lometr daleko, ale ať už odraz vysílalo cokoli, bylo to příliš drobné, než abych rozeznal nějaké detaily. A přece se mi zdálo, že je ten předmět jaksi nezře­telně symetrický, a vrcholek, z něhož odraz vychá­zel, byl nahoře podivně zarovnaný. Třpytivou záha­du jsem pozoroval a namáhal si oči tak dlouho, dokud se ke mně z kuchyňky nedonesl pach spále­niny prozrazující, že naše klobásky podnikly svou čtyři sta tisíc kilometrů dlouhou pouť nadarmo.</p>

<p>Celé následující dopoledne jsme se na cestě přes Mare Crisium přeli, zatímco západní hory vyrůsta­ly k obloze stále výš a výš. Dokonce i když jsme vystoupili z transportéru, abychom nasbírali vzor­ky, debata pokračovala prostřednictvím vysílaček. Moji společníci argumentovali tím, že je naprosto jisté, že na Měsíci nikdy neexistovala žádná forma inteligentního života. Jedinými živými věcmi, které zde kdy žily, bylo pár primitivních rostlinek a jejich o něco méně zdegenerovaných předků. Věděl jsem to stejně dobře jako oni, ale jsou chvíle, kdy se vě­dec nesmí obávat, že se zesměšní.</p>

<p>„Poslouchejte,“ řekl jsem na závěr, „pustím se nahoru už jenom pro klid duše. Ten kopec není vyšší než tři a půl kilometru, což znamená pouhých šest set metrů v pozemské gravitaci, a já celý vý­let zvládnu tak rychle, že nebudu venku déle než dvacet hodin. Stejně jsem vždycky toužil po tom, abych na některou z těch hor vyšplhal, a tohle mi dává skvělou záminku.“</p>

<p>„Když si přitom nezlomíš vaz,“ prohlásil Gar­nett, „až se vrátíme na základnu, budeš terčem po­směchu pro celou výpravu. Ten kopec potom nej­spíš pojmenují Hora šaška Wilsona.“</p>

<p>„Vaz si nezlomím,“ odvětil jsem pevně. „Kdo byl prvním člověkem, který kdy vyšplhal na Pico a He­licon?“</p>

<p>„Nebyl jsi tehdy o něco mladší?“ zeptal se jedo­vatě Louis.</p>

<p>„Dost řečí,“ pronesl jsem velice rozhodně, „jdu nahoru a basta!“</p>

<p>Toho večera, poté co jsme zajeli s transportérem necelý kilometr od ostrohu, jsme brzy ulehli do po­stelí. Ráno vyrazil Garnett se mnou, byl dobrým horolezcem a často mě doprovázel na mých před­chozích výstupech. Náš řidič byl převelice šťastný, že jsme mu svěřili na starost transportér.</p>

<p>Útesy vypadaly na první pohled zcela nepří­stupně, ale každý člověk jen s trochou horolezec­kých zkušeností podává ohromné výkony v prostře­dí, kde všechny věci váží pouhou jednu šestinu své normální hmotnosti. Skutečné nebezpečí při lunár­ním horolezectví je naopak to, že si troufá přespří­liš, pád z dvousetmetrové stěny na Měsíci vás zabi­je stejně spolehlivě jako z třicetimetrové na Zemi.</p>

<p>Poprvé jsme se zastavili na široké římse asi dva­náct set metrů nad planinou. Lezení nebylo příliš obtížné, ale z nezvyklé námahy mi ztuhly ruce a no­hy a byl jsem za odpočinek vděčný. Stále jsme vidě­li transportér v podobě drobného kovového broučka hluboko dole při úpatí útesu, a než jsme se vydali na další výstup, řidiči jsme ohlásili svou polohu.</p>

<p>Uvnitř obleků jsme měli příjemný chládek, neboť chladicí jednotky úspěšně bojovaly s pronikavým sluncem a odváděly i teplo vznikající tělesnou ná­mahou. Jen zřídka jsme prohodili slovo vyjma to­ho, že jsme se navzájem upozorňovali na překážky a probírali jsme, kudy nejlépe pokračovat ve výstu­pu. Nevím, co si Garnett myslel, pravděpodobně tolik, že je to nejbláznivější hon za přízrakem, jaké­ho se kdy zúčastnil. Více než zpoloviny jsem s ním souhlasil, ale rozkoš z lezení, vědomí, že touto ces­tou ještě nikdy žádný člověk nešel, a opojení ze stá­le se rozšiřujícího rozhledu po krajině mi poskyto­valo dostatečnou odměnu, abych ničeho nelitoval.</p>

<p>Nemyslím, že mě nějak zvlášť vzrušilo, když jsem před sebou spatřil skalní stěnu, kterou jsem poprvé pozoroval teleskopem ze vzdálenosti pade­sáti kilometrů. Zvedala se asi patnáct metrů nad na­še hlavy a tam nahoře na plošině se skrývala ta věc, která mě sem přivábila přes opuštěnou pustinu. Té­měř s jistotou jsem mohl očekávat, že to nebude nic pozoruhodnějšího než balvan, který před dávnými časy roztříštil spadlý meteorit a jehož rozštěpené a přitom stále lesklé plochy se v nenarušeném tichu obracely proti slunci.</p>

<p>Na skalní stěně scházely jakékoli úchyty, takže jsme museli použít kotvu. Když jsem trojramenný kovový nástroj roztočil nad hlavou a vyslal jej vzhůru, aby plachtil směrem ke hvězdám, jako by se do mých znavených rukou vlila nová síla. Popr­vé se kotva nezachytila, a když jsme zatáhli za la­no, pomalu se svezla nazpět. Teprve na třetí pokus se její špičky zasekly tak pevně, že vydržely, když jsme se na lano pověsili oba dva.</p>

<p>Garnett na mě vrhl dychtivý pohled. Bylo mi jas­né, že by chtěl šplhat první, ale usmál jsem se na něho přes sklo své přilby a zavrtěl jsem hlavou. Po­zvolna a beze spěchu jsem se pustil do závěrečného výstupu.</p>

<p>Dokonce i s celým skafandrem jsem tady vážil pouhých osmnáct kilo, takže jsem dokázal ručkovat vzhůru bez přírazu, aniž bych si musel pomáhat no­hama. Na římse jsem se zastavil a pokynul svému společníku. Potom jsem se vydrápal přes její hranu a napřímil se s pohledem upřeným přímo před sebe.</p>

<p>Až do tohoto okamžiku jsem byl přesvědčený - jak jistě chápete - že na plošině nenalezneme nic neobvyklého či dokonce překvapivého. Téměř pře­svědčený, i když ne úplně, kupředu mě hnaly jen jakési nejasné, znepokojivé představy. A náhle už zdaleka nebyly nejasné, ačkoli znepokojivost celé věci měla teprve vypučet v celé nahotě.</p>

<p>Stál jsem na plošině široké nějakých třicet met­rů. Původně byla zcela vyhlazená - příliš hladká, než aby to mohl být přírodní úkaz - ale pada­jící meteority ji v průběhu nezměřitelných věků rozdrásaly a vyhloubily do ní krátery. Kdosi ská­lu srovnal, aby na ní mohl vybudovat třpytivou, zhruba pyramidální stavbu, dvakrát tak vysokou jako člověk, kterou zasadil do skály jako gigantic­ký drahokam pokrytý mnoha vybroušenými ploš­kami.</p>

<p>Prvních pár sekund mě ohromení pravděpodob­ně připravilo o všechny ostatní pocity. Potom mě zaplavil hřejivý pocit u srdce a podivná, nevýslovná radost. Neboť Měsíc jsem vždycky miloval a nyní jsem si uvědomil, že plazivé mechy v kráterech Aristarchus a Eratosthenes nejsou jediným životem, který v dobách svého mládí zplodil. Starý, vysmíva­ný sen prvých průzkumníků se stal skutečností. Do­opravdy existovala lunární civilizace - a já jsem byl prvním, kdo ji objevil. Že jsem přišel o nějakých sto milionů let pozdě, to mě netrápilo. Mně stačilo, že jsem přišel vůbec.</p>

<p>Potom jsem vystřízlivěl a moje mysl začala věci rozebírat a klást otázky. Byla to budova, svatyně - nebo něco jiného, pro co můj jazyk nemá ani po­jmenování? Jestli to byla budova, proč ji vybudova­li na tak mimořádně nepřístupném místě? Lámal jsem si hlavu, zda by to nemohl být chrám, a doká­zal jsem si dokonce představit novice jakéhosi po­divného kněžského řádu, jak vzývají své bohy, aby je ochránili. Jenže v dobách, kdy život na Měsíci ustupoval společně se zmírajícími oceány, už vzý­vali svá božstva marně.</p>

<p>Přistoupil jsem o pár kroků blíž, abych omračují­cí věc prozkoumal detailněji, ale opatrnost mi ne­dovolila, abych se přiblížil ještě víc. O archeologii jsem toho věděl pramálo, ale přesto jsem se pokusil hádat, jakou kulturní úroveň měla civilizace, která dokázala srovnat celý horský vrchol a vztyčit záři­vé zrcadlící plochy, které mě ještě dnes oslňovaly.</p>

<p>Egypťané by to dokázali, uvažoval jsem, kdyby jejich stavitelé měli k dispozici podivný materiál, který použili tihle ještě mnohem starobylejší tvůrci. Vzhledem k poměrně malým rozměrům předmětu mě vůbec nenapadlo, že bych se mohl dívat na vý­tvor civilizace vyspělejší, než je moje. Pomyšlení, že Měsíc měl vůbec nějakou civilizaci, se stále pří­čilo mému chápaní, a má pýcha by mi stejně nedo­volila, abych dospěl k tak pokořujícímu a převrat­nému závěru.</p>

<p>A potom jsem postřehl něco, co mi zježilo všech­ny vlasy na hlavě - cosi tak obyčejného a nevinné­ho, že mnoho lidí by si toho snad ani nepovšimlo. Popisoval jsem už, že plošinu zbrázdily nárazy me­teoritů, ale pokrývala ji také několik centimetrů hluboká vrstva kosmického prachu, jaká tvoří po­vrch všech kosmických těles, kde není vítr, aby prach rozvál. Jenže prach a stopy po meteoritech náhle končily u širokého kruhu, který ohraničo­val území malé pyramidy, jako by ji před zubem času a občasným, avšak neustálým bombardová­ním z vesmíru chránila neviditelná stěna.</p>

<p>Někdo mi křičel do sluchátek a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že Garnett mě už nějakou dobu volá. Nejistě jsem přistoupil k okraji útesu a ges­tem jsem ho vyzval, aby se ke mně připojil. Bál jsem se promluvit, že mi selže hlas. Potom jsem se vrátil ke kruhu vyznačenému v prachu. Zvedl jsem úlomek odštípnuté skály a hodil jsem jej na záhad­ný zářící předmět. Nepřekvapilo by mě, kdyby ká­men zmizel za jakousi neviditelnou bariérou, avšak zdálo se, jako by dopadl na neviditelnou polokouli a po jejím povrchu se zvolna svezl k zemi.</p>

<p>Pochopil jsem, že se dívám na něco, co nepochází z minulosti mé vlastní civilizace. Tohle nebyla bu­dova, nýbrž stroj chránící se pomocí sil, jež vzdoro­valy Věčnosti. Tyhle síly, ať už byly jakéhokoli pů­vodu, stále působily a možná že jsem se už přiblížil opravdu přespříliš. Rozpomněl jsem se na všechny druhy záření, které člověk objevil a ochočil v mi­nulých stoletích. Co jsem mohl vědět? Možná jsem už opravdu propadl neodvratné záhubě, stejně jako kdybych bez ochrany vstoupil do smrtícího, tichého vnitřku atomového reaktoru.</p>

<p>Vzpomínám si, že jsem se potom obrátil ke Gar­nettovi, který se ke mně připojil a nyní mi nehnutě stál po boku. Zdálo se, jako by zcela zapomněl na mou existenci, takže jsem ho nerušil a namísto to­ho jsem se odebral k okraji útesu, abych si urovnal myšlenky. Tam dole se stále rozkládalo Mare Cri­sium - Moře krizí - pro většinu lidí pustiny podiv­né a zlověstné, pro mne však důvěrně známá kra­jina. Zvedl jsem, oči k srpku Země, schoulenému v kolébce tvořené hvězdami, a uvažoval jsem o tom, co skrývala její mračna tehdy, když tihle neznámí stavitelé dokončili svou práci. Rozkládala se tam horká a vlhká džungle v geologické době karbo­nu, či pusté pobřeží, přes které se museli přeplazit první obojživelníci, aby ovládli pevninu - nebo se to stalo dokonce ještě dříve, v té bezútěšné osamě­losti před příchodem života?</p>

<p>Neptejte se mě, proč jsem neuhodl pravdu dříve - pravdu, která mi dnes připadá tak samozřejmá. V počátečním vzrušení ze svého objevu jsem do­spěl ke skálopevnému přesvědčení, že tohle křišťá­lové zjevení vybudovala jakási civilizace pocháze­jící ze vzdálené minulosti Měsíce, avšak náhle, s omračující silou, mě přepadlo poznání, že stavba je na Měsíci stejně cizí, jako jsem tam i já sám.</p>

<p>Za dvacet let jsme nenalezli ani stopy po životě kromě několika málo zdegenerovaných rostlinek. Lunární civilizace, ať už propadla zkáze z jakéhoko­li důvodu, by nedokázala po sobě zanechat ani nej­jednodušší doklad o své existenci.</p>

<p>Znovu jsem pohlédl na zářící pyramidu a nyní mi přišla ještě vzdálenější všemu, s čím jsem se dopo­sud na Měsíci setkal. A najednou jsem cítil, že se celý otřásám bláznivým hysterickým smíchem pra­menícím ze vzrušení a z vynaložené námahy. Před­stavil jsem si totiž, že mě malá pyramida oslovila: „Promiň, ale ani já nejsem zdejší.“</p>

<p>Trvalo nám dvacet let, než jsme prolomili nevidi­telný štít a pronikli ke stroji ukrytému pod těmi křišťálovými stěnami. Co jsme nebyli schopni po­chopit, to jsme nakonec zničili brutální silou ato­mové energie. A tak jsem spatřil tu krásnou, třpyti­vou věc, kterou jsem tehdy našel vysoko na horské terase, proměněnou v střepy.</p>

<p>Ale ani potom jsme nic nepochopili. Mechanis­mus - jestli to ovšem skutečně je nějaký mechanis­mus - uložený v pyramidě je výtvorem techniky, která zdaleka přesahuje naše duchovní horizonty, techniky, která možná ovládla parafyzikální síly.</p>

<p>Záhada nás všechny pronásleduje tím víc, že jsme už vstoupili i na ostatní planety a víme, že v celé naší části Vesmíru pouze Země hostila inteli­gentní život. Stroj nemohla postavit ani žádná ztra­cená civilizace pocházející z minulosti naší domov­ské planety, neboť síla vrstvy meteorického prachu na plošině nám umožnila, abychom změřili její stá­ří. Pyramida stála na horském vrcholu dříve, než se pozemský život vynořil z oceánů.</p>

<p>V dobách, kdy naše planeta dosáhla poloviny svého dnešního stáří, <emphasis>cosi</emphasis> sestoupilo z hvězd a pře­hnalo se Sluneční soustavou, zanechalo to o svém průletu doklad a opět se to vydalo na cestu. Dokud jsme pyramidu nezničili, stroj stále sloužil k účelu, k němuž ho jeho stavitelé určili. A když mluvíme o tom účelu - domýšlím se o něm tohle.</p>

<p>Téměř sto tisíc milionů hvězd víří ve spirálách Mléčné dráhy a bezpochyby už před pradávnými časy se jiné civilizace na jiných planetách obíhají­cích kolem jiných sluncí povznesly na výsluní a prošly výšinami, jichž jsme my dosáhli až nyní. Představte si takové civilizace, utopené hluboko v propastech času, v dobách, kdy teprve pohasínaly plameny provázející Stvoření. Vesmír byl tehdy tak mladý, že život stačil doposud vzniknout jenom na hrstce planet. Tyhle nové vládce vesmíru tížilo osa­mění, jaké si ani neumíme představit, osamění bo­hů, kteří vzhlížejí přes nekonečné prostory a nena­cházejí nikoho, s kým by se mohli podělit o své myšlenky.</p>

<p>Určitě propátrávali celé galaxie, stejně jako my prozkoumáváme jednotlivé planety. A planety na­cházeli všude, jenže byly mrtvé či zabydlené pla­zivými, bezduchými tvory. Stejná byla i naše Ze­mě, její oblohu ještě špinil dým z obrovských sopek, když první loď lidí z úsvitu věků přilétla z propastí vesmíru rozkládajících se za Plutem. Minula zmrzlé vnější planety, protože věděla, že v jejich osudech život nikdy nemůže hrát žádnou roli. Zastavila se až u vnitřních planet, které se hřály kolem slunečního ohně a vyčkávaly, až zapo­čnou jejich příběhy.</p>

<p>Oko cestovatelů určitě padlo na Zemi, obíhající bezpečně v úzkém pruhu mezi ohněm a ledem, a určitě uhodli, že je to nejoblíbenější dítko Slunce. Tady, ve vzdálené budoucnosti, vypučí inteligence, jenže před nimi stále ještě zůstávaly nesčetné hvěz­dy a oni se sem možná nikdy nevrátí.</p>

<p>Takže tu zanechali hlídku, jednu z mnoha mili­onů, které rozeseli po celém Vesmíru, aby střežily všechny planety s příslibem života. Byl to maják, který v průběhu věků trpělivě signalizoval skuteč­nost, že jej stále ještě nikdo neobjevil.</p>

<p>Snad už teď chápete, proč postavili křišťálovou pyramidu na Měsíci namísto na Zemi. Její stavi­tele nezajímaly civilizace, které teprve povstávají z divošského stadia. O naši civilizaci projeví zájem teprve tehdy, až prokáže, že umí přežít - tím, že bu­de brázdit vesmír a unikne ze Země, ze své koléb­ky. To je výzva, s níž se dříve či později musí vy­rovnat všechny inteligentní rasy. A je to dvojitá výzva, neboť záleží také na tom, jakým způsobem využije atomovou energii a provede tak definitiv­ní volbu mezi životem a smrtí.</p>

<p>Jakmile jsme jednou tuto krizi překonali, bylo jen otázkou času, než nalezneme pyramidu a nási­lím ji otevřeme. Nyní její signály zmlkly a ti, kteří mají povinnost je sledovat, obrátí svou pozornost na Zemi. Možná se jim zachce pomoci naší civili­zaci, která je dosud v plenkách. Jenže oni musí být velice, velice staří, a stáří často na mládí nepříčet­ně žárlí.</p>

<p>Nedokáži nyní vzhlédnout k Mléčné dráze, aniž bych si položil otázku, ze kterého z nakupených hvězdných mračen se vyslanci blíží. Když mi pro­minete tak otřepané přirovnání, stiskli jsme požár­ní hlásič a nyní už nemůžeme podniknout nic jiné­ho než vyčkávat.</p>

<p>Nemyslím, že nebudeme muset čekat dlouho.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Maelström II.</strong></p>

<p>Nejsem první na světě, pomyslel si hořce Cliff Leyland, kdo zná přesně okamžik a způsob vlastní smrti. V dávných dobách celá řada odsouzených zločinců očekávala své poslední svítání. Ale ti mohli doufat až do samého konce, že jim bude život darován - soudci-lidé mohou prokazovat milosrdenství, avšak proti přírodním zákonům není odvolání u žádné soudní stolice.</p>

<p>A přitom je to jenom šest hodin, co si vesele pohvizdoval, zatímco balil deset kilo svých osobních věcí a připravoval se na dlouhý pád domů. Ještě si               vzpomínal - dokonce i teď, po tom všem, co se stalo, jak snil o tom, že už objímá Myru a že bere Briana a Sue na slíbený výlet po Nilu. Za několik minut, až se Země vyhoupne nad horizont, bude moci Nil spatřit znovu, ale tváře ženy a dětí si dokáže vybavit jenom v paměti. A to všechno jenom a jenom proto, že se pokusil ušetřit devět set padesát nových dolarů tím, že cestoval domů nákladním modulem namísto raketoplánem.</p>

<p>Očekával, že prvních dvanáct sekund cesty bude tvrdých, až elektronické startovací zařízení vypustí modul po patnáctikilometrové rozjezdové dráze a vystřelí jej z Měsíce. Dokonce ani v ochranné vodní lázni, v níž byl uložený během odpočítávání a startu, se netěšil na počáteční přetížení dvaceti g. Ačkoli když zrychlení modul sevřelo, jenom vzdá­leně si uvědomoval nesmírné síly, které si s ním pohrávaly. Jediný zvuk představovalo slaboučké skří­pání kovových stěn. Tomu, kdo zažil hromové du­nění rakety při startu, ticho připadalo až zlověstné. Když reproduktor v kabině oznámil:</p>

<p>„Čas T plus pět sekund, rychlost tři tisíce dvě stě kilometrů za hodinu,“ stěží tomu uvěřil.</p>

<p>Tři tisíce dvě stě kilometrů za hodinu po pěti sekundách a s pevným startem - zbývalo dalších sedm sekund, během nichž budou motory svými hromy a blesky bušit do startovacího zařízení. Pi­lotoval měsíční blesk.</p>

<p>A v čase T plus sedm blesk vypověděl službu.</p>

<p>Cliff vycítil dokonce i v hlubokém úkrytu nádr­že, že něco není v pořádku. Voda kolem, až dosud pod vahou jeho těla skoro nehybná, jako by náhle ožila. Přestože se modul stále hnal po své dráze, tí­že působená zrychlením opadla a jemu se zdálo, že jede na sáňkách.</p>

<p>Neměl čas, aby pocítil strach nebo údiv nad tím, co se stalo, protože selhání motorů trvalo jenom maličko déle než jednu sekundu. Potom se škubnu­tím, které otřáslo modulem od jednoho konce až ke druhému, a s celou sérií škrabavých třesknutí, kte­rá nevěštila nic dobrého, se tíha objevila znovu.</p>

<p>Když se zrychlení konečně vytratilo, zároveň s ním zmizela i veškerá váha. Cliff na to nepotřebo­val žádné přístroje, jeho žaludek mu říkal, že mo­dul opustil konec rozjezdové dráhy a stoupá vzhůru nad měsíční povrch. Netrpělivě vyčkával, dokud automatické pumpy tank nevyčerpají a sušičky dílo nedokončí pomocí horkého vzduchu, pak přeplul přes ovládací panel a protáhl se dolů do sedadla, které mělo podobu vědra.</p>

<p>„Řídící letové středisko,“ volal naléhavě, když si utáhl kolem pasu ukotvovací řemeny. „Co se k čer­tu stalo?“</p>

<p>Bryskní, ale ustaraný hlas okamžitě odpověděl.</p>

<p>„To pořád ještě zjišťujeme - zavoláme tě za třicet sekund.“</p>

<p>Po chvilce odmlky dodal: „Jsme rádi, že jsi celej.“</p>

<p>Zatímco vyčkával, obrátil Cliff myšlenky k před­stavám o své budoucnosti. Před ním nebylo vůbec nic kromě hvězd - a tak to také mělo být: Přinej­menším odstartoval s větší částí plánované rychlos­ti a nehrozilo mu nebezpečí, že by se na měsíční povrch zřítil okamžitě. Ale dříve nebo později se s ním srazí - protože s největší pravděpodobností únikové rychlosti nedosáhl. Vzlétne do vesmíru po veliké elipse - a za několik hodin se vrátí na místo, odkud odstartoval.</p>

<p>„Slyšíš, Cliffe,“ náhle se ozvalo řídící letové stře­disko. „Našli jsme, co se stalo. Zavinil to přerušo­vač obvodu, když jsi prolétal pátou sekcí dráhy. Takže máš rychlost o tisíc sto dvacet kilometrů za hodinu menší. To tě přivede zpátky přesně po pěti hodinách - ale tím se netrap, pomocné trysky, které bys použil na korekci dráhy, tě postrčí na stabilní oběžnou dráhu kolem Měsíce. Zapálíš je, až ti řek­nu. Takže všechno, co máš zatím na práci, je sedět a čekat, dokud ti nebudeme schopni poslat někoho, kdo tě stáhne dolů.“</p>

<p>Cliffovi se pomalu ulevovalo. Na pomocné motor­ky modulu zapomněl. Ačkoli měly malý výkon, byly schopné vytlačit ho na orbitální dráhu, která by mu odklidila Měsíc z cesty. Mohl by sice spadnout zpát­ky až na pár kilometrů od měsíčního povrchu a sko­ro se otřít o hory a pláně rychlostí, která by mu brala dech od úst, ale přesto by byl v naprostém bezpečí.</p>

<p>Potom se rozpomněl na drásavé údery z té části lodě, odkud se ovládala, a jeho naděje znovu pohas­ly, neboť není v kosmickém dopravním prostřed­ku příliš mnoho zařízení, která se mohou poškodit, aby to zároveň nepřineslo ty nejnepříjemnější dů­sledky.</p>

<p>A těm důsledkům musel čelit, když skončil kon­trolu startovacích obvodů. Ani ruční, ani automatic­ké zapalování nefungovalo. Skromné zásoby paliva v modulu, které ho mohly zachránit, byly úplně bezcenné. Za pět hodin se jeho oběžná dráha uzavře - a vrátí ho na místo, odkud odstartoval.</p>

<p>Rád bych věděl, jestli nový kráter pojmenují po mně, pomyslel si Cliff. Leylandův kráter: průměr... Jaký průměr? Raději nepřehánět - nemyslím, že by měl víc než dvacet metrů. Sotva se dostane do map.</p>

<p>Řídící letové středisko stále mlčelo, ale to ne­mohlo nikoho překvapit. Není toho příliš, co se dá vyprávět člověku zaživa pohřbenému. A přece, ač­koli věděl, že nic na světě jeho dráhu nezmění, ne­mohl uvěřit, že bude zakrátko rozmetaný po větší části odvrácené strany Měsíce. Stále se ještě vzná­šel od Měsíce pryč, chráněný a v pohodlí své malé kabiny. Myšlenka na smrt byla naprosto absurdní - stejně jako je pro všechny lidi, kteří doufají do posledního okamžiku.</p>

<p>A pak, v okamžení, Cliff na své starosti zapo­mněl. Horizont vpředu už nebyl prázdný. Hvězdám vstříc se vznášelo cosi ještě třpytivějšího než plá­polající lunární krajina. Jak modul opisoval oblouk nad měsíčním diskem, vytvářel jediný možný způ­sob východu Země - umělý. Během minuty byla už všude kolem, takovou rychlostí se řítil po své drá­ze. I tak krátká doba stačila, aby se Země zřetelně vyhoupla nad horizont a prudce šplhala vzhůru po obloze.</p>

<p>Byla teprve ve třech čtvrtích - a přitom skoro až příliš oslepující, než aby se na ni dalo pohlédnout. Vznášela se jako kosmické zrcadlo tvořené nikoli temnými skalisky a prašnými pláněmi, ale sněhem a mraky a moři. Opravdu, skoro všude se rozkláda­lo moře, neboť se k němu obracela Tichým oceá­nem a oslepující odraz slunečních paprsků pokrý­val Havajské souostroví. Závoj atmosféry - měkké přikrývky, která za pár hodin měla zbrzdit jeho pád - vymazal všechny geografické detaily; tmavší skvrna, vynořující se z noci, možná byla Nová Gui­nea, ale nemohl si tím být jistý.</p>

<p>Byla to hořká ironie, když si uvědomil, že teď míří přímo k tomuhle nádhernému, zářnému zjeve­ní. Ještě tisíc sto dvacet kilometrů za hodinu a byl by to dokázal. Tisíc sto dvacet kilometrů za hodinu - ani o vlásek víc. Ale stejně dobře mohl chtít mi­lion.</p>

<p>Pohled na vycházející Zemi mu neodolatelně při­pomněl domov, povinnost, ze které měl strach, ale kterou už dál nemohl odkládat.</p>

<p>„Řídící letové středisko,“ řekl a jenom s obrov­ským úsilím dokázal, že se mu nezachvěl hlas, „spojte mě, prosím, se Zemí.“</p>

<p>Byla to jedna z nejzvláštnějších věcí, které v ži­votě zažil: sedět nad Měsícem a poslouchat, jak v jeho vlastním domě, tři sta osmdesát tisíc kilo­metrů odsud, vyzvání telefon. Tam dole v Africe musí být asi kolem půlnoci a chvíli potrvá, než ně­kdo zvedne sluchátko. Myra se ospale zavrtí, pak, protože je ženou kosmonauta, neustále v napětí, že se přižene katastrofa, bude vzhůru v okamžení. Ale ani jeden z nich neměl rád telefon v ložnici, takže potrvá nejméně patnáct sekund, než rozsvítí světlo, zavře dveře od dětského pokoje, aby děti nerušila ze spánku, seběhne ze schodů a...</p>

<p>Její hlas se nesl prázdnotou prostoru čistý a svě­ží. Kdekoli ve vesmíru by ho poznal - a rozeznal v něm spodní tón úzkosti.</p>

<p>„Paní Leylandová?“ řekl pozemský operátor. „Mám tu pro vás hovor, vašeho manžela. Prosím nezapomínejte na dvousekundové zpoždění.“</p>

<p>Cliff by byl rád věděl, kolik lidí tomuhle hovoru naslouchá, jak na Měsíci, tak na Zemi a spojových družicích. Je to těžké naposledy mluvit s těmi, kte­ré máte rádi, když nevíte, kdo všechno slídí kolem. Ale jakmile začal mluvit, neexistoval už nikdo jiný než Myra a on.</p>

<p>„Miláčku,“ začal, „tady je Cliff. Obávám se, že se nevrátím domů, jak jsem slíbil. Je tu taková... technická potíž. V téhle chvíli jsem úplně v pořád­ku, ale jinak mám dost velké trable.“</p>

<p>Polkl, jak se snažil dostat z úst sucho, pak rychle pokračoval, aby ho nemohla přerušit. Objasnil si­tuaci tak stručně, jak jenom dokázal. Kvůli sobě i kvůli ní se neodříkal naděje.</p>

<p>„Všichni dělají, nač jim síly stačí,“ řekl. „Mož­ná že sem dostanou loď včas. Ale kdyby ne... no, chtěl jsem s tebou a s dětmi mluvit.“</p>

<p>Přijala to klidně a Cliff to věděl předem. Když z části Země zahalené nocí přišla odpověď, cítil, jak ji miluje a taky že je na ni hrdý.</p>

<p>„Nedělej si starosti, Cliffe. Jsem si jistá, že tě z toho dostanou a nakonec budeme mít dovolenou přesně tak, jak jsme si ji naplánovali.“</p>

<p>„Myslím si totéž,“ zalhal. „Ale kdyby přece, ne­vzbudila bys děti? Neříkej jim, že se něco stalo.“</p>

<p>Půlminuta, než uslyšel jejich ospalé, a přece vzru­šené hlasy, se zdála nekonečná. Cliff by byl ochot­ně daroval posledních pár hodin svého života za to, aby ještě jednou spatřil jejich tváře, ale modul ne­měl ve výbavě takový luxus jako televizi. A třeba to bylo právě dobře, protože by při pohledu do je­jich očí nedokázal zastřít pravdu. Dozvědí se to br­zy, ale ne od něho. Chtěl, aby jejich společné po­slední okamžiky naplňovala pohoda.</p>

<p>A přece to bylo těžké, odpovídat na jejich otáz­ky, říct jim, že se uvidí už brzy, slibovat, co nebu­de moci dodržet. Vyžadovalo to jeho veškeré sebe­ovládání, když mu Brian připomněl měsíční prach, na který už jednou předtím zapomněl, ale tento­krát ne.</p>

<p>„Vezu ho, Briane, mám ho v lahvičce přímo u se­be. Brzy ho budeš moci ukazovat kamarádům.“</p>

<p>Ne: brzy bude zpátky na tom světě, odkud vzešel.</p>

<p>„A Susy - buď hodná holčička a poslouchej má­mu. Poslední zpráva ze školy nebyla zase tak dob­rá, že, zvlášť ty poznámky... Ano, Briane, ty foto­grafie mám a ten kus skály z Aristarcha...“</p>

<p>Je to kruté, umírat v pětatřiceti, ale je také kruté pro chlapce, když v deseti ztratí otce. Vzpomene si na něj Brian někdy v budoucnu? Asi jenom jako na vytrácející se hlas, přicházející odněkud z vesmí­ru, vždyť strávil tak málo času na Zemi. V posled­ních několika minutách, během nichž se zhoupl směrem od Měsíce pryč a zase zpátky, neměl už skoro nic jiného na práci než promítnout svou lás­ku a své naděje prázdnotou prostoru, kterou už nikdy nepřeklene. Dál už všechno záleželo jenom na Myře. Když děti domluvily, šťastné, ale zmate­né, bylo třeba vyřídit mnoho věcí. Musel prokázat chladnou hlavu, praktického a obchodního ducha, Myra sice bude muset čelit budoucnosti bez něho, ale aspoň jí může zlom usnadnit. Ať se s jednotliv­cem stane cokoli, život jde dál; a život moderního člověka obsahuje hypotéky a vodovodní instalaci, pojistky a bankovní účty. Téměř neosobně, jako by se to týkalo někoho jiného - a brzy to bude pravda ažaž - začal Cliff všechny tyhle záležitosti probí­rat. Je čas srdce a čas rozumu. Srdce se ozve za tři hodiny, až se definitivně přiblíží k měsíčnímu po­vrchu.</p>

<p>Nikdo ho nepřehlušoval. Musely tam být mlčící monitory, udržující spojení mezi oběma světy, ale zdálo se, že oni dva jsou jediní živí lidé. Zatímco hovořil, čas od času se očima zatoulal k periskopu a oslnil ho třpyt Země - nyní už výš než v půli ne­beské báně. Bylo nemožné uvěřit, že je domovem pro sedm miliard lidí. Ale jemu teď záleželo jenom na třech z nich.</p>

<p>Měli by to vlastně být čtyři, ale ani při nejlepší vůli nebyl schopný uvažovat o miminu stejně jako o ostatních. Svého mladšího syna ještě nikdy nevi­děl a taky ho už nikdy nespatří.</p>

<p>Nakonec už nemohl přijít na nic, co ještě dodat. Na některé záležitosti nestačí ani celý život - ale přitom jedna hodina může být až moc. Cítil se vy­čerpaný fyzicky i duševně a Myra musela proží­vat stejně ohromné napětí. Toužil, aby zůstal sám se svými myšlenkami a s hvězdami nad hlavou, aby si všechno urovnal v hlavě a došel smíru s ves­mírem.</p>

<p>„Byl bych rád, kdybych to všechno mohl za ho­dinu vzít zpátky, miláčku,“ řekl. Nebylo třeba nic vysvětlovat, jeden druhému rozuměli až příliš dob­ře. „Zavolám ti za - za dlouho. Zítra sbohem.“</p>

<p>Počkal si dvě a půl sekundy na rozloučení ze Ze­mě, potom přerušil spojení a prázdný pohled opřel o malou přístrojovou desku. Úplně neočekávaně, aniž by to chtěl, vytryskly mu slzy z očí a náhle se rozplakal jako děcko.</p>

<p>Plakal nad rodinou a plakal nad sebou. Plakal pro budoucnost, které se mohl dožít, a plakal pro zma­řené naděje, jež se brzy promění ve žhavé páry, stoupající ke hvězdám. A plakal, protože nic jiného se už dělat nedalo.</p>

<p>Po chvíli se cítil mnohem líp. Vážně, uvědomil si, že má strašný hlad. Nebyl vůbec žádný důvod, aby umřel s prázdným žaludkem, a Cliff se pustil do prohlídky kosmického přídělu ve skromném pro­stůrku lodní kuchyně. Právě když si mačkal z tuby do úst pastu ze šunky a kuřat, zavolalo ho řídící le­tové středisko.</p>

<p>Na druhém konci se ozval nový hlas - pomalý, pevný hlas nesmírně schopného člověka, který dá­val najevo, že jeho majitel si nedává líbit nějaké výmysly bezduché mašinerie.</p>

<p>„Tady je Van Kessel, vedoucí záchranného od­dílu sekce pilotovaných letů. Poslouchej mě, Ley­lande. Myslíme si, že jsme našli způsob, jak z to­ho. Je to krkolomná záležitost - ale jediná šance, kterou máš.“</p>

<p>Proměna zoufalství v naději pořádně zatíží ner­vovou soustavu. Cliff náhle pocítil závrať, snad by se byl složil, kdyby tady byl nějaký směr, kterým by bylo možné spadnout.</p>

<p>„Pokračujte,“ řekl chabě, když se trochu vzpa­matoval. Potom naslouchal Van Kesselovi s dychti­vostí, která se zvolna proměňovala v nedůvěru.</p>

<p>„Tomu nevěřím,“ řekl nakonec. „To mi dokonce vůbec ani nedává smysl.“</p>

<p>„Nechceš se přece hádat s počítačem,“ odpově­děl Van Kessel. „Výsledky jsme zkontrolovali na dvacet nejrůznějších způsobů. A smysl to dává, to­hle je v pořádku. V apogeu se nebudeš pohybovat tak rychle a nepotřebuješ ani silný odraz, jenom změnit svou oběžnou dráhu. Předpokládám, žes za­tím nikdy neměl na sobě skafandr pro dlouhý pobyt ve vesmíru?“</p>

<p>„Ne, ovšemže ne.“</p>

<p>„Škoda, ale nevadí. Jestli se budeš chovat podle našich pokynů, nemůžeš udělat chybu. Skafandr najdeš ve skříňce na konci kabiny. Odlom plombu a vytáhni ho.“</p>

<p>Cliff odplul necelé dva metry od řídicího pane­lu na konec kabiny a zatáhl za páčku označenou POUZE V OHROŽENÍ - KOSMICKÝ OBLEK VZOR 17. Dvířka se otevřela a před ním ochable visela zářivě stříbřitá tkanina.</p>

<p>„Svlíkni se do spodního prádla a nasoukej se do toho,“ řekl Van Kessel. „O biobalíček se nestarej, ten si připneš později.“</p>

<p>„Jsem v tom,“ řekl brzy Cliff. „Co mám dělat teď?“</p>

<p>„Čekat dvacet minut - a pak ti dáme znamení, abys otevřel hermetický uzávěr a vyskočil.“</p>

<p>Náhlé důsledky slovesa „vyskočit“ pronikly až k němu. Cliff se rozhlédl po své útulné, pohodlné malé kabince a nato pomyslel na prázdnotu bez jediného človíčka - mezihvězdnou propast pohl­cující všechny zvuky, propast, kterou může člověk padat až do skonání času.</p>

<p>Ještě nikdy nevstoupil do vesmíru - ani k tomu neměl důvod. Nebyl přece nic víc než farmářský sy­nek s diplomem agronoma, přidělený sem od Pro­jektu na rekultivaci Sahary a pokoušející se pěsto­vat obilí na Měsíci. Vesmír, to nebylo nic pro něho, patřil do světa hlíny a kamení, měsíčního prachu a pemzy, která se zformovala ve vzduchoprázdnu.</p>

<p>„To přece nemůžu,“ zašeptal. „Nějak jinak to ne­jde?“</p>

<p>„Nejde,“ odsekl Van Kessel. „Děláme sakra všechno, abychom tě zachránili, a teď není čas na to, abys propadal neuróze. Desítky lidí byly v da­leko horších situacích - těžce zranění, uvěznění ve vracích miliony kilometrů od nejbližší pomoci. Ale ty nemáš ani škrábnutí a už skuhráš! Vzchop se - nebo se na to vykašlem a necháme tě, aby ses uvařil ve vlastní šťávě.“</p>

<p>Cliff pomalu zrudl a uplynulo několik sekund, než odpověděl.</p>

<p>„Už jsem v pořádku,“ řekl konečně. „Projděme ty instrukce ještě jednou.“</p>

<p>„To už je lepší,“ pochválil ho Van Kessel. „Od teďka za dvacet minut, až budeš v apogeu, se pře­suneš k hermetickému uzávěru. Od toho okamžiku ztratíme spojení, vysílačka ve tvém skafandru má dosah řádově jenom desítky kilometrů. Ale bude­me tě sledovat na radaru a budeme s tebou moci mluvit, až nás znova budeš přelétávat. A teď jak se s tím tvým skafandrem zachází...“</p>

<p>Dvacet minut uběhlo dost rychle. Na konci už Cliff přesně věděl, co musí udělat. Začal dokonce věřit, že by to mohlo fungovat.</p>

<p>„Čas vězně propustit,“ řekl Van Kessel. „Modul je prostorově orientovaný správně - hermetický uzávěr ukazuje směrem, kterým se máš dát. Ale směr není rozhodující. To, na čem záleží, je rych­lost. Do skoku dej všechno, co v tobě je - a držíme ti palce.“</p>

<p>„Díky,“ řekl Cliff tónem, který do situace neza­padal. „Mrzí mě, že jsem…“</p>

<p>„Na to zapomeň,“ přerušil ho Van Kessel. „A teď do toho!“</p>

<p>Cliff se naposledy rozhlédl po své maličké ka­bince, jako by chtěl vědět, jestli tu není něco, nač zapomněl. Všechen svůj majetek tady musel ne­chat, ale ten se dá dost snadno nahradit. Potom si vzpomněl na malou lahvičku měsíčního prachu, který slíbil Brianovi, tentokrát by chlapce neměl zklamat. Směšně nepatrná hmotnost vzorku - je­nom pár desítek gramů - na jeho osudu nic ne­změní. Uvázal kolem hrdla nádobky kus provazu a upevnil jej k popruhu na skafandru.</p>

<p>Přechodová komora byla tak úzká, že tu doslo­va nebylo k hnutí; stál zapasovaný mezi vnitřní­mi a vnějšími dveřmi, dokud automatický program neskončil vyčerpávání vzduchu. Potom se stěna před ním zvolna rozevřela a Cliff hleděl tváří v tvář hvězdám.</p>

<p>Prsty v rukavicích neohrabanými se vytáhl ven z přechodové komory a postavil se na ostře zakři­vený lodní trup, pomocí záchranného lana se držel těsně u něho. Nádhera scenerie ho skoro ochromila. Když se rozhlížel kolem sebe, už neomezený úz­kým zorným polem periskopu, zapomněl na všech­ny svoje obavy ze závrati a z pocitu, že teď už ho nemá co ochránit.</p>

<p>Měsíc tvořil gigantický srpek, hranice rozdělují­cí den od noci pak rozeklaný oblouk, sahající přes čtvrtinu oblohy. Tam dole právě zapadalo Slunce a začínala dlouhá lunární noc, ale vrcholky osamě­lých hor stále ještě zářily v posledním denním svět­le a vzdorovaly temnotě, která je už obklopovala.</p>

<p>Ještě se nesnesla úplná tma. Přestože Slunce už krajinu pod ním opustilo, zaplavovala ji svým nád­herným světlem Země stojící téměř v úplňku. V mi­hotavém světle Země viděl Cliff sice slabě, ale zře­telně obrysy moří a horských oblastí, potemnělé hvězdy horských vrcholků, temná kola kráterů. Le­těl nad přízračnou krajinou ponořenou ve spánek - krajinou, která si ho chtěla přitáhnout a zabít ho. Vznášel se nyní v nejvyšším bodě své dráhy, přesně na hranici mezi Měsícem a Zemí. Nastal čas, aby vyrazil.</p>

<p>Skrčil nohy a přidřepl si k trupu lodi. Potom, vší silou, se vymrštil směrem ke hvězdám a záchranné lano se svíjelo za ním.</p>

<p>Modul se vzdaloval překvapivě rychle, a jak od­plouval, Cliff pocítil něco, co by nikdy neočekával. Předpokládal, že ho přepadne děs a závrať, ale roz­hodně ne pocit, že tohle všechno důvěrně zná. Už se to kdysi stalo, ovšem, ale někomu jinému. Nebyl schopný přesně se rozpomenout a teď neměl čas, aby po tom pátral.</p>

<p>Vrhl rychlé pohledy k Zemi, na Měsíc a vzdalují­cí se kosmickou loď a rozhodl se, aniž by si své myšlenky uvědomil. Jakmile uvolnil pojistku, lano se začalo svíjet od něho pryč.</p>

<p>Teď zůstal sám, tři tisíce dvě stě kilometrů nad Měsícem, tři sta osmdesát tisíc kilometrů od Země. Nemohl už dělat nic jiného než vyčkávat, bude tr­vat dvě a půl hodiny, než se dozví, jestli bude moci žít a jestli vlastními svaly zvládl úkol, na němž se­lhala raketa.</p>

<p>A jak se kolem něho zvolna otáčely hvězdy, ná­hle si uvědomil, odkud pochází to, co hledal v pa­měti. Bylo to už dávno, co četl Poeovy povídky, ale kdo by na ně mohl zapomenout?</p>

<p>Jeho taky chytila past maelströmu, která ho hnala dolů do záhuby, i on doufal, že unikne, když opus­tí loď. Přestože síly, které při tom působily, byly naprosto odlišné, paralela ho ohromovala. Poeův rybář se přivázal k soudku na vodu, protože válco­vité předměty ohromný vír stahoval pomaleji než loď. Bylo to brilantní využití hydrodynamických zákonů. Cliff mohl jenom doufat, že využití zákonů nebeské mechaniky v jeho případě bude stejně du­chaplné.</p>

<p>Jak rychle vyskočil z modulu? Dobrých osm ki­lometrů za hodinu, to určitě. I když podle astrono­mických měřítek to byla směšná rychlost, měla by stačit k tomu, aby ho vynesla na novou oběžnou dráhu - takovou, jak Van Kessel slíbil, že mu odsta­ví Měsíc o pár kilometrů z cesty. Nebylo to příliš, ale v tomhle vzduchoprázdném světě, kde není at­mosféra, aby ho svým pařátem strhla dolů, by to stačilo.</p>

<p>Náhle si Cliff s křečovitým pocitem provinění uvědomil, že Myře už podruhé nezavolal. Byla to Van Kesselova vina, inženýr mu nedopřál ani chvil­ku oddechu a nedal mu čas, aby se zahloubal nad svými problémy. A Van Kessel měl pravdu: v situa­ci, jako byla tahle, mohl člověk myslet jenom na sebe. Všechny zdroje svých sil, duševních i fyzic­kých, musí zkoncentrovat, aby přežil. To není doba na to, aby se člověk oslaboval a rozptyloval pouty lásky.</p>

<p>Nyní se řítil směrem k noční straně Měsíce, a jak si všiml, srpek denního světla se neustále scvrká­val. Nesnesitelný sluneční kotouč, do nějž se neda­lo ani pohlédnout, rychle zapadal za zakřivený ho­rizont. Srpek měsíční krajiny se vytrácel v podobě žhavého pruhu světla, ohnivého oblouku zapálené­ho proti hvězdám. Potom se oblouk rozpadl do tuc­tu zářících korálků, které vyhasínaly jeden po dru­hém, jak se hnal do stínu Měsíce.</p>

<p>S ustupujícím Sluncem se světlo Země zdálo zá­řivější než kdykoli jindy, a jak se převracel zvolna po své dráze, pokrývalo jeho skafandr stříbrným jí­ním. Celá obrátka mu trvala asi deset sekund, ne­měl nic, čím by mohl svou rotaci ovládat, a pravi­delně se měnící výhled se mu opravdu líbil. Teď, protože už neměl oči oslněné občasnými pohledy do Slunce, viděl tisíce hvězd tam, kde jich předtím byly jenom stovky. Důvěrně známá souhvězdí se mezi nimi rozplynula a dokonce i nejjasnější plane­ty se mezi plápolajícími světly daly stěží nalézt.</p>

<p>Temný disk noční lunární krajiny ležel v poli hvězd jako stín, který je zatmíval, a jak k němu Cliff padal, pomalu se rozrůstal. Chvíli co chvíli některá z hvězd, ať jasná nebo slaboučká, minula okraj stínu, který ji vymazal z oblohy. Skoro to vy­padalo, jako by ve vesmíru rostla díra a ohryzávala nebe.</p>

<p>Neměl žádnou jinou známku toho, že se pohy­buje, nebo že čas plyne - s výjimkou své pravidelné desetisekundové rotace. Když se podíval na hodin­ky, překvapilo jej, že modul opustil už před půlho­dinou. Pátral po něm mezi hvězdami, ale bezúspěš­ně. Teď už bude několik kilometrů pozadu. Ale náhle se modul vynořil před ním a Cliff si uvědo­mil, že se modul pohybuje po nižší dráze, a proto dosáhne Měsíce jako první.</p>

<p>Stále si ještě lámal hlavu tímhle paradoxem, když napětí posledních několika hodin společně s eufo­rií beztížného stavu vyvolalo výsledek, o němž by sotva uvěřil, že je vůbec možný. Zatímco se vznášel lehčeji než nejlehčí pírko na světě a otáčel se pod hvězdami kolébán tichým šuměním vzduchového ventilu, upadl do bezesného spánku.</p>

<p>Když jakýmsi vnuknutím svého podvědomí pro­citl, Země se blížila k měsíčnímu okraji. Pohled ho zaplavil novou vlnou sebelítosti a musel na oka­mžik bojovat, aby svoje city zase ovládl. Možná že to bylo opravdu naposledy, co kdy spatřil Zemi, poněvadž jeho oběžná dráha ho vedla zpátky přes odvrácenou stranu, do míst, kam světlo Země nikdy nepronikne. Zářící antarktické ledovce, pásy mra­čen kolem rovníku, jiskření slunce na hladině Ti­chého oceánu - to všechno klesalo rychle za lunární hory. A potom to bylo pryč, teď už neměl ani Slun­ce, ani Zemi, aby mu posvítily, a neviditelná krajina tam dole byla tak černá, až z toho bolely oči.</p>

<p>Bylo to k neuvěření, ale chomáč hvězd se objevil přímo uvnitř temného disku, kde žádné hvězdy být nemohly. Cliff na ně v údivu několik sekund zíral, potom si uvědomil, že míjí jednu z osad na odvráce­né straně. Tam dole pod hermetickými báněmi svého města lidé přečkávali lunární noc - spali, pracovali, milovali se, odpočívali, prováděli výzkum. Věděli, že se řítí jako neviditelný meteor jejich nebem, že se žene nad jejich hlavami rychlostí šest tisíc čtyři sta kilometrů za hodinu? Skoro určitě, neboť teď už o je­ho nesnázích musel vědět celý Měsíc a celá Země. Možná že po něm pátrají radary a teleskopy, ale na to, aby ho nalezli, budou mít málo času. V několika sekundách neznámé město zmizelo z dohledu a Cliff zůstal opět sám nad odvrácenou stranou.</p>

<p>Bylo nemožné, aby odhadl svou výšku nad ne­účastnou pustinou ubíhající dole, neboť mu schá­zelo jakékoli měřítko nebo perspektiva. Někdy se mu zdálo, že kdyby se natáhl, mohl by se dotknout temnoty, přes niž se řítil, a přece věděl, že ve sku­tečnosti musí ležet mnoho kilometrů pod ním. Ale také věděl, že neustále klesá a že by ho nějaká z krá­terních stěn nebo horský vrcholek mohla kdykoli z nebe srazit.</p>

<p>Kdesi v temnotě před ním se skrývala poslední překážka - nebezpečí, kterého se bál ze všeho nej­víc. Přes srdce odvrácené strany Měsíce, jako stě­na dlouhá víc než patnáct set kilometrů, se táhl Sovětský hřbet, překračující rovník od severu na jih. Když ho objevili, byl ještě kluk - v roce 1959 - a stále ještě si vzpomínal na vzrušení, s nímž si prohlížel první snímky Luníku 3, plné skvrn a šmouh. Nikdy se mu ani nesnilo o tom, že jedno­ho dne poletí proti stejným horám a bude čekat, že rozhodnou o jeho osudu.</p>

<p>První výtrysk rozbřesku ho úplně ohromil pře­kvapením. Světlo před ním vybuchlo, přeskakovalo z vrcholku na vrcholek, dokud celý oblouk hori­zontu nezbarvilo plameny. Z měsíční noci se Cliff hnal rovnou do slunce. Aspoň nezemře potmě, pro­tože největší nebezpečí se právě vynořovalo. Nyní se nacházel téměř na stejném místě, odkud odstar­toval, a blížil se k nejnižšímu bodu své oběžné drá­hy. Pohlédl na chronometr ve skafandru a odečetl si, že uplynulo už celých pět hodin. Během několi­ka minut se srazí s Měsícem - nebo se mihne ko­lem a bezpečně proletí do vesmíru.</p>

<p>Pokud mohl posoudit, hnal se níž než třicet ki­lometrů nad povrchem a stále klesal, i když teď už velmi pozvolna. Pod ním prořezávaly měsíční úsvit dlouhé stíny jako dýky z temnoty, vbodnuté do noční krajiny. Šikmo dopadající sluneční světlo zve­ličovalo každý pahorek, takže malé kopečky vypa­daly jako celé hory. A teď, bez veškeré pochybnosti, krajina vpředu se zvedala a vrásnila se pahorky na úpatí Sovětského hřbetu. Víc než patnáct set kilo­metrů odsud - avšak přibližovala se rychlostí jed­noho a půl kilometru za sekundu - vyrůstala z tváře Měsíce hradba skal. Nemohl udělat vůbec nic pro to, aby se jí vyhnul, cestu měl pevně určenou a ne­měnnou. Všechno, co udělat mohl, už učinil - před dvěma a půl hodinami.</p>

<p>Nestačilo to. Přes hory, které před ním vyrůstaly, nepřeletí.</p>

<p>Teď zalitoval, že se mu nepodařilo podruhé zavo­lat ženě, která pořád čekala, tři sta osmdesát tisíc kilometrů odsud. I když snad to bylo právě dobře, neboť už neměl co říkat.</p>

<p>Poněvadž se znovu přiblížil do dosahu řídícího le­tového střediska, v prostoru kolem něj se volaly cizí hlasy. Sílily a slábly podle toho, jak se řítil rádiový­mi stíny, které vrhaly hory. Mluvily o něm, ale Cliff to skoro neregistroval. Naslouchal s neosobním zá­jmem, jako by to byly relace z jakéhosi odlehlého místa v prostoru nebo času a jeho se netýkaly. Náhle zaslechl promluvit Van Kesselův hlas, dost zřetelně: „Oznamte kapitánovi <emphasis>Callista</emphasis>, že ho navedeme na záchrannou dráhu hned, jakmile se dozvíme, že Ley­land proletěl perigeem. Okamžik setkání by měl být od teďka za jednu hodinu pět minut.“</p>

<p>Příčí se mi myšlenka, že je zklamu, pomyslel si Cliff, ale tohle je jedna ze schůzek, na kterou nikdy nepřijdu.</p>

<p>Skalní stěna se teď tyčila pouhých osmdesát kilo­metrů daleko a každý okamžik, během nějž udělal další bezmocný kotrmelec, ji přibližoval o patnáct kilometrů. Teď už na žádný optimismus nezbývalo místo, poněvadž se řítil přímo proti nesmiřitelné hradbě rychleji než střela z pušky. Tohle byl konec: jen mu náhle připadlo strašně důležité vědět, jestli narazí čelem, anebo zády napřed jako zbabělec.</p>

<p>Poněvadž se Cliff snažil soustředit na počítání zbývajících sekund, neprobleskla mu hlavou žádná vzpomínka na jeho uplynulý život. Pod ním se otá­čela měsíční krajina, která se náhle rozhalila, všech­ny detaily ostré a zřetelné v drsném světle roz­břesku. Letěl teď odvrácený od hrozících hor a díval se nazpět na cestu, kterou urazil, na cestu, která mě­la vést k Zemi. Nezbývalo mu víc života než tři de­setisekundové otáčky.</p>

<p>A náhle měsíční krajina vybuchla v tichém pla­meni. Záblesk byl tak pronikavý, že zahladil dlouhé stíny vržené Sluncem a na všech vrcholcích a krá­terech rozprostřených dole vznítil ohně. Trval pou­hý zlomek sekundy a pohasl dřív, než Cliff stačil obrátit hlavu směrem k jeho zdroji.</p>

<p>Přímo před ním, pouhých třicet kilometrů dale­ko, se vzhůru ke hvězdám rozpínal ohromný oblak prachu. Vypadalo to, jako by v Sovětském hřbetu vybuchla sopka - jenže tohle, samozřejmě, nebylo možné. Stejně absurdní byla i druhá Cliffova myš­lenka - že se pracovníkům Měsíčního technického oddělení nějakým fantastickým organizačním a ko­operačním počinem podařilo odstřelit překážku le­žící v jeho dráze.</p>

<p>Neboť byla pryč. Z přibližující se linie obzoru bylo vykousnuto ohromné sousto ve tvaru půlměsí­ce. Z kráteru, který ještě před pěti sekundami ne­existoval, stále vyletovaly kusy skal a trosek. Je­nom energie atomové bomby, která by explodovala na přesném místě jeho dráhy, mohla způsobit tako­vý zázrak. A v zázraky Cliff nevěřil.</p>

<p>Udělal další celou otáčku a byl téměř v horách, když si uvědomil, že celou tu dobu před ním le­těl neviditelný kosmický buldozer. Kinetická ener­gie opuštěného modulu - tisíc tun, pohybujících se rychlostí vyšší než tisíc pět set metrů za sekundu - úplně stačila, aby vyrvala trhlinu, kterou se teď řítil. Náraz umělého meteoritu musel otřást celou odvrácenou stranou Měsíce.</p>

<p>Štěstí při něm stálo až do konce. O skafandr mu zašelestily částečky prachu, nejasně zachytil pohle­dem žhnoucí skály a rychle se rozptylující oblak dý­mu zářící pod ním. Jak je to zvláštní uvidět na Měsí­ci mrak! Pak byl za horami a neměl už před sebou nic, jenom požehnané, prázdné nebe.</p>

<p>Kdesi tam nahoře letěl <emphasis>Callisto</emphasis> tak, aby se s ním v průběhu jeho druhého oběhu setkal. Ale teď už nebylo proč spěchat, z maelströmu unikl. Ať už mu život přinese dobré nebo zlé, dostal jej darem.</p>

<p>Pár kilometrů vpravo od své dráhy spatřil kosmo­drom, rozjezdová dráha vypadala jako pěšinka táh­noucí se hřívou Měsíce. Během několika okamžiků bude v dosahu rádiového spojení. Teď, vděčně a s ra­dostí, podruhé zavolá Zemi, ženě, která ještě stále čeká v africké noci.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Stěna z temnoty</strong></p>

<p>Mnohé a podivné jsou vesmíry, uplývající jako bub­liny v pěně Řeky času. Některé - ale jen velmi málo z nich - se pohybují proti nebo napříč jejímu toku; a ještě méně je těch, jež navždy leží mimo její do­sah a nic netuší o budoucnu či minulosti. Šervanův droboučký kosmos však mezi ně nepatřil: vyzna­čoval se jinou zvláštností. Obsahoval jeden jediný svět - planetu Šervanova lidu - a jednu hvězdu, ob­rovské slunce Trilorne, přinášející život a světlo.</p>

<p>Slovo noc postrádalo pro Šervana význam, ne­boť Trilorne vždycky stálo vysoko nad horizontem a klesalo jen za dlouhých zimních měsíců. Prav­da, za hranicemi Stínové země nadcházelo období, kdy Trilorne mizelo pod okrajem světa a snášela se temnota, v níž se nedalo žít. Ale ani pak nebyla tma absolutní, přestože scházela jiná hvězda, aby ji zmírnila.</p>

<p>Nicméně když Šervan přehlížel zemi svého otce, měl stejné myšlenky, jaké by mohly napadat které­koli lidské dítě. Pociťoval bázlivý údiv smíšený se zvědavostí, a taky trochu strachu, ale nejsilněji tou­hu vyrazit do toho ohromného světa před sebou. Na tohle byl ještě příliš mladý, ale prastarý dům se ty­čil na nejvyšším místě široko daleko, a tak mohl hledět až daleko za půdu, jež jednou bude jeho. Když se obrátil k severu, Trilorne mu naplno zářilo do tváře a viděl na míle dlouhou linii hor zakřivu­jící se kruhem vpravo a rostoucí výš a výš, dokud nezmizela ve směru Stínové země. Jednoho dne, až bude starší, projde horským průsmykem, vedoucím do velikých zemí na východě.</p>

<p>Po levici měl oceán, jen kousek odsud, a Šervan někdy mohl zaslechnout hřmění vln, převalujících se po mírně svažitých píscích. Nikdo nevěděl, jak daleko oceán dosahuje. Lodě se přes něj vydaly, plavily se k severu, zatímco Trilorne stoupalo po obloze výš a výš a vedro pod jeho paprsky narůsta­lo ještě pronikavěji. Dlouho předtím, než dosáhlo obrovité slunce zenitu, byly přinuceny k návratu. I kdyby mytická Ohnivá země opravdu existovala, stejně žádný člověk nemohl doufat, že dosáhne je­jích spálených břehů - pokud mluvily legendy pravdu. Kdysi prý existovaly rychlé lodě z kovu, na nichž se dalo křižovat oceán navzdory vřelému Tri­lorne, a tak proniknout k zemím na druhé straně světa. Teď by se daly dosáhnout jen úmornou ces­tou po pevnině a přes moře, která se mohla zkrátit jenom docela nepatrně tím, že by se člověk pustil tak daleko na sever, jak jen by se odvážil.</p>

<p>Všechny obydlené země Šervanova světa proto ležely v úzkém pásu mezi spalujícím horkem a ne­snesitelnou zimou. Daleký sever všude představoval oblast postiženou běsnícím Trilorne, k níž se nedalo přiblížit. A na jihu všech zemí se rozkládala nesmír­ná a pustá Stínová země, kde Trilorne sotva bývalo víc než bledý disk na horizontu a často se nedalo spatřit vůbec. Tohle Šervan poznal už v dětství ­a v těch letech nezatoužil opustit širý kraj mezi ho­rami a mořem. Od úsvitu věků se jeho předkové a rasy, jež jim předcházely, lopotili, aby ze svých zemí udělali ty nejkrásnější na světě; a jestli neuspě­li úplně, mnoho nescházelo. Rozkládaly se tu zahra­dy zářící podivnými květy, řeky se jemně řinuly me­zi mechem porostlými skalami, než se rozplynuly v čisté vodě moře, jež neznalo příliv a odliv. Vyrůs­taly tady lány obilí, neustále šelestící ve větru, jako by k sobě hovořily generace ještě nezrozených zrn. Širými lukami a pod stromy se bezcílně potuloval přátelsky se chovající dobytek a vydával zvláštní zvuky. A stál tu veliký dům s ohromnými místnost­mi a nekonečnými chodbami, dost rozlehlými i ve skutečnosti, ale ještě ohromnějšími v mysli dítěte. Tohle byl svět, v němž Šervan trávil svůj život, svět, jejž znal a zamiloval si. A co leželo za jeho okra­jem, to ho zatím nezajímalo.</p>

<p>Jenže Šervanův vesmír nepatřil k těm, jimž čas nevládne. Obilí dozrálo a svezli je do sýpek; Trilor­ne se pomalu kolébalo oblohou po svém malém ob­louku a s míjejícími ročními obdobími mohutněl Šervanův duch i tělo. Země se zmenšovala: hory se přiblížily a k moři byl z velkého domu už jen krů­ček. Začal se o světě, v němž žil, učit, aby se připra­voval na úlohu, kterou musí sehrát v jeho utváření.</p>

<p>Něco z toho pochytil od svého otce Šervala, ale víc ho naučil Grayle, jenž přišel přes hory ve dnech otce jeho otce a byl vychovatelem už tří generací Šervanovy rodiny. Měl Grayla rád, přestože ho sta­řec naučil mnoho věcí, jež znát nechtěl. Chlapecká léta míjela docela příjemně, dokud nepřišel čas, aby se vydal přes hory. Před pradávnem se jeho ro­dina přistěhovala z rozlehlých východních zemí a nejstarší syn z každé generace se vždycky vydá­val na pouť, aby strávil rok svého mládí mezi bra­tranci. Byl to moudrý zvyk, neboť za horami pro­dlévalo ještě mnoho ze starého vědění, a člověk se tady mohl setkat s lidmi ze všech konců světa a se­známit se s jejich názory a způsobem života.</p>

<p>Poslední jaro před synovým odchodem vybral Šerval tři ze svých služebníků a spolehlivá zvířata, jež by se dala označit za koně, a vzal Šervana, aby si prohlédl ty pozemky, které ještě nenavštívil. Jeli na západ až k moři, jež sledovali po mnoho dní, do­kud Trilorne nebylo zřetelně blíž horizontu. Stále mířili k jihu, jejich stíny se před nimi prodlužovaly, a obrátili se na východ až tehdy, když se zdálo, že sluneční paprsky nadobro ztratily sílu. Teď se už určitě nacházeli za hranicemi Stínové země a neby­lo by moudré pokračovat dál k jihu, předtím než lé­to vyvrcholí.</p>

<p>Šervan jel vedle svého otce a pozoroval promě­ňující se krajinu s dychtivou zvědavostí chlapce, poprvé se seznamujícího s neznámou zemí. Otec vyprávěl o půdě, popisoval rostliny, které by se tu daly pěstovat, a říkal, že každý pokus by stejně ztroskotal. Ale Šervanova pozornost se upírala ně­kam jinam, upřeně sledoval pustou Stínovou zemi, divil se, do jakých dálav se rozkládá a kolik záhad skrývá.</p>

<p>„Otče,“ tehdy řekl, „kdybys jel rovnou na jih ja­ko po přímce, přes celou Stínovou zemi, dospěl bys na druhý konec světa?“</p>

<p>Otec se zasmál.</p>

<p>„Tuhle otázku si lidé kladou po staletí,“ řekl, „ale jsou dva důvody, proč se odpověď nikdy nedovědí.“</p>

<p>„A jaké?“</p>

<p>„Tak za prvé je tu tma a mráz. Zimu tady nic ne­může přežít. Ale druhý důvod je silnější, ačkoliv chápu, že Grayle o něm nehovořil.“</p>

<p>„Myslím, že ne, a když, nepamatuju se.“</p>

<p>Šerval chvíli neodpovídal. Postavil se ve třme­nech a hleděl k jihu.</p>

<p>„Tohle místo jsem kdysi dobře znal,“ řekl Šerva­novi. „Pojeď, musím ti něco ukázat.“</p>

<p>Odvrátili se od stezky, kterou sledovali až sem, a jeli dalších několik hodin se sluncem v zádech. Krajina se pomalu zvedala a Šervan spatřil, že vy­šplhali na veliký skalní hřbet, jenž vyčníval ze srdce Stínové země jako dýka. Když dorazili k tak strmé­mu kopci, že na něj s koňmi nemohli, sesedli a zví­řata nechali služebníkům:</p>

<p>„Cesta vede okolo,“ řekl Šerval, „ale pro nás je rychlejší šplhat než převádět koně na druhou stra­nu.“</p>

<p>Kopec byl příkrý, ale nevysoký a vrcholku do­sáhli za několik minut. Nejprve Šervan nespatřil nic, s čím by se nesetkal už předtím, kolem se táhla stále stejná zvlněná pustina, která se zdála temnější a ještě víc odpudivější s každým metrem, s nímž se vzdalovala od Trilorne.</p>

<p>Trochu zmateně se obrátil k otci, ale Šerval uká­zal kamsi daleko k jihu a pečlivě narýsoval čáru po­dél horizontu.</p>

<p>„Musíš trochu napnout oči,“ řekl tiše. „Ale mno­ho let předtím, než ses narodil, ukazoval mi to můj otec taky z tohoto místa.“</p>

<p>Šervan hleděl do šera. Jižní obloha byla tak tma­vá, až se zdála skoro černá, skláněla se dolů, aby se setkala se samým koncem světa. Ale ne úplně, po­dél celého horizontu se táhla páska ještě hlubší temnoty, s jakou se Šervan ještě nikdy nesetkal. Obrovitá křivka oddělovala zemi od nebe, nenále­žela ani dolů, ani nahoru.</p>

<p>Dlouho na ni nehnutě hleděl, snad se do jeho du­še vplížil náznak budoucnosti, neboť ztemnělý kraj se znenadání zdál oživlý a vyčkávající. Když ko­nečně odtrhl oči, věděl, že nic na světě nezůstává neměnné, přestože byl stále ještě příliš mladý na to, aby chápal, k čemu je vyzýván.</p>

<p>Tehdy, poprvé v životě, uviděl Šervan Stěnu.</p>

<p>Časně z jara se rozloučil se všemi svými a vydal se doprovázen jedním služebníkem přes hory do veli­kých zemí východního světa. Setkal se s lidmi, s ni­miž měl stejné předky, studoval historii své rasy, umění vyrůstající ze starých dob a vědy, osvětlující pravidla života lidí. Za studií se přátelil s chlapci, kteří pocházeli ze zemí ještě dál na východ; nebylo pravděpodobné, že většinu z nich ještě kdy potká znovu, ale jeden měl v jeho životě sehrát větší roli, než si uměl představit. Brayldonův otec byl věhlas­ný architekt, ale jeho syn toužil, aby ho zastínil. Cestoval ze země do země, všude se učil, pozoro­val, kladl otázky. Přestože byl jenom o pár let starší než Šervan, svět znal nekonečně lépe - anebo se to mladšímu alespoň zdálo.</p>

<p>Spolu rozebírali svět na střípky a skládali jej zpět do podoby, v jaké ho toužili mít. Brayldon snil o městech, jejichž široké bulváry a vznešené věže zahanbí všechny divy minulosti, ale Šervanův zá­jem se přikláněl k lidem, kteří je budou obývat, uvažoval o způsobu života, jaký si zvolí.</p>

<p>Často hovořili o Stěně, kterou Brayldon znal je­nom z lidových pověstí, sám ji nikdy nespatřil. Tam daleko na jihu všech světadílů, jak se Šervan po­učil, tyčí se jako obrovitá hradba napříč Stínovou zemí. Uprostřed léta je možné proniknout až k ní - i když s obtížemi - ale dál už žádná cesta neve­de a nikdo netuší, co se rozkládá za ní.</p>

<p>Ledové moře, omývající břehy Stínové země, obklopuje svět jakoby z jednoho kusu, nenarušený ani ve výšce stokrát přesahující člověka. Nejeden cestovatel stál na opuštěných plážích, zřídkakdy ohřívaných posledním slabým paprskem Trilorne, a pozoroval, jak se temný stín Stěny valí do moře, aniž si povšimne jediné z vln. A dál na břehu jiní cestovatelé očekávali, až překročí oceán a přelétne je na své cestě kolem světa.</p>

<p>„Jeden můj strýc,“ řekl Brayldon, „se ještě jako mladík dostal až ke Stěně. Tehdy se s někým vsa­dil, musel jet deset dní, než k ní pronikl. Vůbec ne­byl schopen říct, jestli je kovová nebo z kamene, a když vykřikl, vůbec se neozývala ozvěna, ale je­ho hlas odumřel tak rychle, jako by Stěna polykala zvuky. U nás věříme, že je tam konec světa - dál už nic.“</p>

<p>„Kdyby to byla pravda,“ odvětil Šervan s nevy­vratitelnou logikou, „oceán by se přelil přes okraj dřív, než zeď postavili.“</p>

<p>„Jestli ji Kyron postavil hned na počátku světa, tak ne.“</p>

<p>Šervan nesouhlasil.</p>

<p>„U nás věříme, že je to lidské dílo - snad inžený­rů První dynastie, kteří vytvořili tolik nádherných věcí. Jestliže skutečně měli takové lodě, které moh­ly dospět k Ohnivé zemi - a dokonce lodě, které uměly létat - mohli mít i dostatek vědomostí, aby postavili Stěnu.“</p>

<p>Brayldon pokrčil rameny.</p>

<p>„To museli mít moc pádný důvod,“ řekl. „Stej­ně se nikdy nedozvíme odpověď, tak proč se s tím trápit?“</p>

<p>Tahle navýsost praktická rada představovala všechno, jak Šervan zjistil, co mu normální člověk mohl dát. O otázky bez odpovědí se zajímali jenom filozofové: většina lidí se záhadou Stěny, stejně ja­ko problémem samotné existence, zatěžovala zříd­kakdy. A od každého filozofa, s nímž se střetl, do­stal i odlišnou odpověď.</p>

<p>První, koho se vyptával po svém návratu ze Stí­nové země, byl Grayle. Stařec na něho tiše pohlédl a řekl:</p>

<p>„Podle toho, co jsem zaslechl, zbývá za Stěnou už jenom jedna jediná věc. Šílenství.“</p>

<p>Následoval Artex, který už byl tak starý, že Šer­vanovo nervózní vyptávání sotva slyšel. Zadíval se upřeně na chlapce zpod víček, jež se zdála příliš unavená, než aby se otevřela dokořán, a odpověděl až po hodné chvíli:</p>

<p>„Kyron postavil Stěnu třetího dne po stvoření světa. Co se za ní skrývá, objevíme, až zemřeme - neboť tam odcházejí duše všech mrtvých.“</p>

<p>Irgan, žijící v témže městě, to naopak rozhodně popřel:</p>

<p>„Jen vzpomínka může odpovědět na tvou otáz­ku, synu. Za Stěnou se rozkládá země, v níž jsme žili před narozením.“</p>

<p>Komu mohl věřit? Pravdu, tu nikdo neznal, a jest­li přece, vytratila se už před celými věky.</p>

<p>Přestože neměl při hledání úspěch, Šervan se v průběhu roku studií mnohému naučil. S návratem jara se rozloučil s Brayldonem a ostatními přáte­li, jež poznal za tu krátkou chvíli, a vydal se staro­dávnou silnicí zpátky. Ještě jednou se pustil nebez­pečnou cestou velkým průsmykem mezi horami, kde ledové stěny hrozily proti obloze. Přišel na místo, kde se cesta stáčela dolů, směrem k lidem, tam bylo teplo a tekoucí voda a dech nepálil v mrz­noucím vzduchu. Tady, za posledním stoupáním cesty, než se začala svažovat do údolí, se mohl za­hledět napříč krajinou až ke vzdálenému zábles­ku oceánu. A tam, téměř v mlhách na kraji světa, Šervan rozeznal křivku stínu rodné země.</p>

<p>Po úzkém kamenném pruhu sestoupil až k mos­tu, který postavili lidé přes vodopád v pradáv­ných dnech, kdy všechny ostatní cesty zničilo ze­mětřesení. Ale most zmizel: bouře a laviny časného jara smetly jeden z mohutných pilířů a nádher­ná kovová duha se válela jako pokroucené trosky v krůpějích a pěně o tři sta metrů níž. Léto se pře­žene dříve, než cestu zase dokážou otevřít: když se Šervan smutně vracel, věděl, že mine další rok, než znovu spatří domov.</p>

<p>V poslední zatáčce prostál dlouhé minuty a hleděl zpět k nedosažitelné zemi, k níž se poutalo všechno, co měl rád. Ale mlha se zavřela a už ji víckrát ne­spatřil. Rázně se vydal zpátky, otevřenou krajinu nechal za sebou a opět ho objaly hory.</p>

<p>Když se Šervan vrátil, byl Brayldon stále ješ­tě ve městě. Přítel ho překvapil a potěšil, společ­ně probrali, čemu se věnovat v roce, který měli před sebou. Šervanovi bratranci, pyšnící se svým hostem, nelitovali, že ho opět vidí, ale jejich las­kavé návrhy, aby se věnoval další rok studiím, ne­měly úspěch.</p>

<p>Šervanův plán dozrával zvolna, tváří v tvář ne­malému odporu. Dokonce ani Brayldon nebyl už tak nadšený jako dřív a Šervan spotřeboval mnoho argumentů, než začal spolupracovat. Od té doby se stal souhlas všech ostatních, kdo se o věc zajímali, pouze otázkou času.</p>

<p>Když se oba chlapci vydali do Brayldonovy ze­mě, nadcházelo léto. Jeli rychle, cesta je čekala dlouhá a musela se dovršit, dokud neuhodí zima. Když dosáhli kraje, který Brayldon znal, jejich do­tazy vyvolaly mnoho potřásání hlavou. Ale dostá­vali přesné odpovědi a brzy byla všude kolem Stí­nová země a pak Šervan podruhé v životě spatřil Stěnu. Nezdála se daleko, když se poprvé vyno­řila z pusté a opuštěné roviny. Ale jízda přes pláň nebrala konce, teprve pak se začala Stěna přibli­žovat a úpatí dosáhli dřív, než si uvědomili, jak blízko už jsou, neboť tu scházela jakákoli možnost odhadnout její vzdálenost, pokud člověk nemohl natáhnout ruku a dotknout se jí. Když Šervan upře­ně zíral na monstrózní ebenovou plochu, tolik su­žující jeho mysl, přišlo mu, že se vznáší nad zemí a chystá se ho svou vahou rozdrtit. Jenom s obtí­žemi odtrhl zrak od hypnotického obrázku a přiblí­žil se, aby vyzkoušel, z jakého materiálu je Stěna vybudována.</p>

<p>Byla to pravda, co říkával Brayldon - že je při doteku cítit chlad - a dokonce větší, než bylo v po­řádku i v téhle zemi hladovějící po slunci. Nepři­padala mu ani tvrdá, ani měkká, neboť její hmo­ta se ruce uhnula. Šervan měl pocit, jako by cosi zabraňovalo přímému kontaktu s jejím povrchem, přestože ho zrak přesvědčil, že mezi Stěnou a jeho silou se opírajícími prsty nezbývá žádný volný prostor. Nejpodivnější ze všeho však bylo tajem­né ticho, o němž hovořil Brayldonův strýc: slovo za slovem pozbývalo síly a všechny zvuky vymí­raly s nepřirozenou rychlostí.</p>

<p>Brayldon vyňal ze sedlových brašen nějaké ná­stroje a dal se do zkoumání povrchu Stěny. Velmi brzy odhalil, že se v žádném případě nedá pozna­menat vrty či zářezy, a pak dospěl k závěru, který už udělal Šervan. Stěna nebyla z látky neproniknu­telně tvrdé - jenom se k ní nikdo nemohl přiblížit.</p>

<p>Aby se definitivně přesvědčil, otráveně vzal bez­vadně rovné pravítko a přitlačil jeho hranu proti zdi. Zatímco Šervan přidržel zrcadlo, odrážející sotva patrné světlo Trilorne, Brayldon se zblízka díval z opačné strany. Stalo se, co předpokládal: mezi obě­ma povrchy se objevil nekonečně tenounký prou­žek světla.</p>

<p>Brayldon zamyšleně pohlédl na svého přítele.</p>

<p>„Šervane,“ řekl, „nevěřím, že je Stěna z hmoty, jak ji známe my.“</p>

<p>„Pak by měly pravdu legendy, ve kterých se říká, že nebyla nikdy postavena, ale stvořená už v takové podobě, jak ji známe.“</p>

<p>„Taky si myslím,“ souhlasil Brayldon. „Inženýři První dynastie měli takovou moc. U nás existují ně­které velice staré stavby, které vypadají, že vznikly jedinou operací ze substance, na níž se absolut­ně neprojevují povětrnostní vlivy. Kdyby byla čer­ná namísto barevná, velice by se podobala tomuhle materiálu.“</p>

<p>Odložil nepotřebné nástroje a pustil se do vzty­čování jednoduchého teodolitu.</p>

<p>„Když nemůžu udělat nic jiného,“ řekl s nakys­lým úsměvem, „tak aspoň přesně zjistím, jak je vy­soká!“ Když věnovali Stěně poslední pohled, Šer­van byl zvědav, jestli ji ještě někdy spatří.</p>

<p>Nezbylo nic, co by se ještě dalo vypátrat: v bu­doucnu musí zapomenout na ten bláznivý sen, že by mohl odhalit její tajemství. A možná že tu ani žádné nebylo - že se za Stěnou rozkládá Stínová země všude kolem světa, dokud nepotká znovu stejnou překážku. Ale jestli to mělo být takhle, proč byla potom Stěna zbudovaná a kým?</p>

<p>S téměř zuřivým úsilím tyhle myšlenky odehnal a rozjel se vpřed ke světlu Trilorne, myslel na svou budoucnost, v níž Stěna už nebude hrát větší roli než v životech ostatních lidí.</p>

<p>A tak prošla dvě léta, než se Šervan mohl vrátit do­mů. Za dva roky, zvláště když je člověk mladý, se toho dá hodně zapomenout a dokonce i vzpomínky blízké srdci ztrácejí jasné obrysy, takže se už nikdy víc nedají jasně vyvolat. Když minul poslední pa­horky pohoří a ocitl se znovu v kraji svého dětství, radost z návratu se smísila se zvláštním smutkem. Zapomněl tolik věcí, o nichž byl kdysi přesvědčen, že si je podrží v paměti navždycky!</p>

<p>Zpráva o jeho návratu se šířila před ním a brzy daleko vpředu spatřil šňůru koní cválajících po ces­tě. Hnal se dychtivě vpřed, zvědav, jestli ho při­vítá Šerval, a trochu ho zklamalo, že procesí vede Grayle.</p>

<p>Když stařec dojel k jeho koni, Šervan zůstal stát. Pak mu Grayle položil ruku na rameno a na oka­mžik odvrátil hlavu, nebyl schopen slova.</p>

<p>A náhle Šervan pochopil, že loňská bouře zničila víc než starodávný most a náhlý blesk proměnil je­ho vlastní domov v trosky. Celá léta před stanove­nou dobou přešla všechna půda patřící Šervalovi do majetku jeho syna. A ovšem i další, nejen tahle, ne­boť podle starého obyčeje se ve velikém domě za­chváceném ohněm shromáždila celá rodina.</p>

<p>V jediném okamžiku se stal majitelem všeho mezi horami a mořem. Stal se nejbohatším mužem v zemi, ale všechno by býval obětoval, jen aby mo­hl pohlédnout do klidných šedých očí svého otce, které víckrát nespatří.</p>

<p>Od té doby, kdy se Šervan rozloučil se svým dět­stvím a pustil se k horám, Trilorne mnohokrát vze­šlo a zapadlo. Země jen vzkvétala a majetek, kte­rý mu tak náhle připadl, narůstal. Dobře hospodařil a teď už zase měl čas na sny. A co víc - i bohatství, aby je uskutečnil.</p>

<p>Přes hory se donesla řada zkazek o tom, co Brayldon na východě dělá, a přestože se oba přáte­lé od té doby nesetkali, pravidelně si vyměňovali zprávy. Brayldon už své ambice ukojil: nejenže na­vrhl dvě největší budovy všech dob, ale naplánoval celé nové město, které ani nestačí za svého života dokončit. Když o tom všem Šervan slyšel, rozpo­mněl se na aspirace svého vlastního mládí a ve vzpomínkách se vrátil až ke dni, kdy stáli společně pod majestátní Stěnou. Dlouho zápasil s myšlen­kami, obával se oživit starou touhu, kterou nelze zmírnit. Ale nakonec se rozhodl a Brayldonovi na­psal: K čemu je bohatství a moc, jestli se nedá užít k uskutečnění lidských snů?</p>

<p>Pak Šervan čekal, zvědav, jestli Brayldon po letech, jež mu přinesla úspěch, nezapomněl. Nemusel čekat dlouho: Brayldon sice nemohl dorazit okamžitě, protože musel dokončovat svá veledíla, ale až je uzavře, ke svému starému příteli se s rados­tí připojí. Šervan mu předložil výzvu hodnou jeho umění - takovou, že mu mohla přinést větší uspo­kojení než všechno, co zatím vykonal.</p>

<p>Dorazil následujícího roku hned zkraje léta a Šer­van se s ním setkal na cestě pod mostem. Když se rozcházeli, byli ještě chlapci, teď se už blížili k polo­vině života, ale jakmile se pozdravili, léta uprchla a oba se potají radovali, jak lehce je čas poznamenal.</p>

<p>Řadu dní strávili v úvahách nad plány koncipo­vanými Brayldonem. Představovaly nezměrnou prá­ci a její dokončení zabere celá léta, ale pro člověka Šervanova bohatství to není nemožné. Předtím než dal konečný souhlas, vzal svého přítele na návštěvu ke Graylovi.</p>

<p>Stařec žil už několik let v malém domku, který mu postavil Šervan. Už dávno nevystupoval aktivně ve velkém světě, ale jeho rady byly vždy pohotově, když jich bylo třeba, a vždycky byly moudré.</p>

<p>Grayle věděl, proč Brayldon přišel, a nevyjádřil překvapení, když architekt rozvinul náčrty. Největ­ší plán ukazoval výšku Stěny s velikým schodištěm stoupajícím z roviny podél její stěny. V šesti pravi­delně vzdálených mezerách se zvolna stoupající rampa vyvýšila do širokých plošin, poslední z nich se nalézala těsně pod vrcholkem Stěny. Grayle pře­skakoval pohledem ze schodiště na řadu míst podél jeho délky, kde se vznášely opěrné pilíře, které mu připadaly velice štíhlé a křehké na práci, již měly vykonat. Pak si uvědomil, že velká rampa bude do značné míry samonosná a všechen boční tlak bude z jedné strany odebírán samotnou Stěnou.</p>

<p>Chvíli mlčky pohlížel na nákres a pak tiše pozna­menal:</p>

<p>„Ty si vždycky umíš najít cestu, Šervane. Měl jsem uhodnout, jak nakonec všechno dopadne.“</p>

<p>„Zdá se ti to tedy jako dobrá myšlenka?“ ptal se Šervan.</p>

<p>Nikdy by se do ničeho nepustil proti starcově ra­dě a nyní po ní přímo dychtil. Jako obvykle Grayle přistoupil rovnou k věci.</p>

<p>„Kolik to bude stát?“</p>

<p>Brayldon mu to řekl a na okamžik se rozestřelo užaslé ticho.</p>

<p>„To už včetně,“ spěšně dodal architekt, „vybudo­vání dobré silnice přes Stínovou zemi a malého měs­tečka pro dělníky. Schodiště samo bude přibližně z milionu stejných kvádrů skloubených dohroma­dy tak, aby tvořily pevnou stavbu. Uděláme je, dou­fám, z materiálu, který najdeme ve Stínové zemi.“</p>

<p>Povzdechl si.</p>

<p>„Raději bych stavěl z kovových tyčí spojova­ných dohromady, ale všechno by se jenom pro­dražilo, protože bychom museli materiál převážet přes hory.“</p>

<p>Grayle prozkoumal plánek ještě důkladněji.</p>

<p>„Proč jste se zastavili těsně pod vrcholkem?“ vy­ptával se.</p>

<p>Brayldon pohlédl na Šervana, který odpověděl se stopou rozpaků.</p>

<p>„Chci být jediný, kdo výstup dokončí,“ odvětil. „Závěrečnou etapu provedeme z nejvyšší plošiny pomocí zvedacího zařízení. Může se tam skrývat nebezpečí, proto půjdu sám.“</p>

<p>Nebyl to jediný důvod, ale byl dost dobrý. Za Stěnou, jak jednou řekl Grayle, se prostíralo šílen­ství. Kdyby to byla pravda, nepotřeboval se s ním střetávat nikdo další.</p>

<p>Grayle svým tichým, zasněným hlasem promlu­vil ještě jednou.</p>

<p>„V tom případě,“ řekl, „to, co děláš, není ani dobré, ani zlé, neboť se to týká jenom tebe samot­ného. Jestliže byla Stěna postavena proto, aby ně­co ukryla našemu světu, bude stále ještě z druhé strany nepřekročitelná.“</p>

<p>Brayldon přikývl.</p>

<p>„I na to jsme pomýšleli,“ řekl s nádechem pý­chy. „V případě nutnosti se rampa dá v okamže­ní zničit výbušninou, uloženou na určených mís­tech.“</p>

<p>„To je dobře,“ odvětil stařec. „Přestože těm ře­čem nevěřím, je dobré být připraven. Doufám, že tady ještě budu, než se tohle skončí. A teď se po­kusím vzpomenout si, co jsem o Stěně slyšel, když jsem byl tak starý jako ty, Šervane, když ses mě na ni zeptal poprvé.“</p>

<p>Než nastala zima, vyměřili silnici ke Stěně a po­ložili základy dočasného městečka. Většinu mate­riálu, který Brayldon potřeboval, nalezli bez potí­ží, protože Stínová země byla bohatá na nerosty. Zároveň zkoumal samotnou Stěnu a vybíral místo pro schodiště. Když Trilorne začalo klesat k hori­zontu, Brayldon byl s výsledkem práce spokojen.</p>

<p>Do příštího léta byly vyrobeny první z myriády betonových kvádrů a vyzkoušeny k Brayldonově spokojenosti, a než znovu nastala zima, udělali jich několik tisíc a položili část základů. Brayldon pře­dal výrobu spolehlivému asistentovi a mohl se vrá­tit k přerušené práci. Až se připraví dostatek kvád­rů, vrátí se dohlédnout na stavbu, ale ne dřív, než bude zapotřebí jeho vedení.</p>

<p>Každoročně dvakrát nebo třikrát vyrazil ke Stěně Šervan, aby se rozhlédl, jak se stohy betonových kvádrů rozrůstají do velkých pyramid, a o čtyři roky později se s ním vrátil Brayldon. Kamenné pruhy se vrstva po vrstvě plazily vzhůru po boku Stěny a štíhlé pilíře se vyklenuly do prostoru. Schodiště nejprve narůstalo pomalu, ale jak se vrcholek přibli­žoval, tempo se zrychlovalo. Každý třetí rok však museli práce opustit a dlouhá zima přinášela měsíce plné úzkosti, kdy se Šervan choulil na pokraji Stíno­vé země a naslouchal bouřím, jež hřměly nad ním ve tmě, odrážející jejich ozvěnu. Ale Brayldon sta­věl dobře a každého jara nalézali dílo nepoškozené, jako by mělo přetrvat dokonce samotnou Stěnu.</p>

<p>Poslední kvádry položili sedm roků po začátku prací. Šervan stál na míli daleko, aby mohl spatřit stavbu celou, a s údivem vzpomínal, jak to všechno vznikalo z několika málo nákresů, které mu před léty ukázal Brayldon. Poznal něco z pocitů umělce, jenž dokázal ztvárnit svůj sen. A také si připomněl den, kdy jako chlapec poprvé spatřil po otcově bo­ku Stěnu zvedající se daleko proti šerému nebi Stí­nové země.</p>

<p>Kolem nejvyšší plošiny vedlo zábradlí, ale Šer­van nestál o to, aby se přiblížil k okraji. Země le­žela v závratné hloubce, a aby na výšku zapomněl, pomáhal Brayldonovi a dělníkům vztyčit jednodu­chou kladku, která ho zvedne zbývajících dvacet stop. Když byli hotovi, vstoupil do přístroje a obrá­til se ke svému příteli s takovou jistotou, k jaké se­bral síly.</p>

<p>„Budu pryč jenom pár minut,“ pronesl s předstí­raným klidem. „Ať najdu cokoli, okamžitě se vrá­tím.“ Stěží mohl uhodnout, jak málo měl na vybra­nou.</p>

<p>Grayle téměř oslepl a tušil, že příští jaro už asi ne­pozná. Blížící se kroky přesto rozeznal a pozdra­vil Brayldona jménem dřív, než měl návštěvník čas promluvit.</p>

<p>„Jsem rád, žes přišel,“ řekl. „Přemýšlel jsem o všem, cos mi povídal, a věřím, že konečně znám pravdu. Možná žes ji už taky uhodl.“</p>

<p>„Ne,“ řekl Brayldon. „Bál jsem se na to pomys­let.“ Stařec se pousmál.</p>

<p>„Proč by se člověk měl něčeho bát jenom proto, že to je neobvyklé? Stěna je podivuhodná, ovšem - ale nic na ní není strašného pro člověka, který bude jejímu tajemství čelit bez zaleknutí.</p>

<p>Když jsem byl ještě chlapec, Brayldone, můj sta­rý učitel jednou řekl, že čas nikdy nemůže prav­du zničit - může ji jenom skrýt mezi legendy. Měl pravdu. Ze všech bájí, které se kolem tajemství Stě­ny nakupily, můžu vybrat ty, jež tvoří součást his­torie.</p>

<p>Před dávnými časy, Brayldone, když se První dy­nastie skvěla ve své velikosti, Trilorne vydávalo vět­ší žár než dnes a Stínová země byla úrodná a obyd­lená tak, jak snad jednoho dne může být Ohnivá země, až Trilorne zestárne a zeslábne ještě více. Li­dé mohli na jih tak daleko, jak se jim zachtělo, pro­tože tu nestála žádná Stěna, aby jim zatarasila ces­tu. A mnozí se tam vydávali, když pátrali po nových krajích, kde by se usadili. Co se stalo Šervanovi, přihodilo se i jim, muselo to zničit mnoho mozků - tak mnoho, že vědci První dynastie postavili Stě­nu, aby zabránili šíření šílenství. Samotnému se mi nechce uvěřit, že je to pravda, ale legenda vypráví, že se to stalo během jednoho jediného dne, bez prá­ce, z mraku, který obklopoval svět.“</p>

<p>Upadl do snění a Brayldon ho nerušil. Přenesl se v mysli daleko do minulosti a zobrazil si svět jako bezvadnou kouli proplouvající vesmírem, zatímco dávnověká civilizace zformovala podél rovníku pás temnoty. Tenhle obraz, přestože falešný v nejdůleži­tějším detailu, už nikdy nedokázal vyhladit z mysli.</p>

<p>Když jeho oči míjely poslední metry Stěny, Šervan spotřeboval všechnu odvahu, aby nevykřikl, ať ho zase spustí dolů. Zřetelně si vybavoval hrůzostraš­né příběhy, které kdysi se smíchem odmítal, proto­že vyšel z generace, jež se jednoznačně oprostila od pověr. Ale co když nakonec byly tyhle historky pravdivé a Stěnu vybudovali proto, aby před svě­tem ukryla nějakou hrůzu?</p>

<p>Pokusil se tyhle myšlenky vyhnat z hlavy, nebylo to těžké, jakmile překročil vrcholek Stěny. Nejprve nebyl schopen obraz, který mu oči předávaly, vů­bec přetlumočit; pak poznal, že hledí přes netknu­tou černou plochu, jejíž šíři nedokázal odhadnout.</p>

<p>Plošinka se zastavila a Šervan napůl bezděky s obdivem ocenil přesnost Brayldonových výpočtů. Potom, když naposled ujistil skupinku pod sebou, vystoupil na Stěnu a rozhodně vyrazil vpřed.</p>

<p>Rovina pod ním nejprve vypadala jako nekoneč­ná, neboť nebyl schopen říct, ve kterých místech se stýká s oblohou. Ale kráčel dál bez zakolísání, zády k Trilorne. Přál si, aby mohl jako ukazatele směru využít vlastní stín, ale ten se v hluboké temnotě pod jeho nohama ztratil.</p>

<p>Něco tu nehrálo - tma narůstala s každým kro­kem. Ohromeně se obrátil a spatřil, že kotouč Tri­lorne vybledl a zešeřel jako pod začazeným sklem. S hromadícím se strachem si uvědomil, že to roz­hodně není všechno: Trilorne bylo menší než slun­ce, které celý život znal.</p>

<p>Potřásl hlavou ve zlobném gestu vzdoru. Byl to jenom přelud, jenom se mu to zdá. Samozřejmě, by­lo to v takovém protikladu s veškerou zkušeností, že potlačil zděšení a s jediným letmým pohledem na slunce vzadu za sebou rezolutně vykročil dál.</p>

<p>Když se Trilorne zmenšilo v pouhý bod a jeho ob­klopila temnota, nastal nejvyšší čas zanechat všeho předstírání: moudřejší člověk by se v takové chvíli vrátil. Šervana náhle přepadla tíživá noční můra, vi­dina sebe sama ztraceného v tomhle věčném příšeří mezi zemí a nebem, neschopného nalézt cestu do bezpečí. Ale pak si uvědomil, že pokud je vidět Tri­lorne, nemůže mu hrozit skutečné nebezpečí.</p>

<p>Přesto pokračoval nejistě, ohlížel se k mdlému světýlku, jímž se nechával vést. Pak Trilorne zmi­zelo dočista a na obloze po něm zbyl jen matný ru­měnec, ale dál už jeho pomoc nepotřeboval.</p>

<p>Daleko vpředu se objevilo jiné světlo, nejprve ja­ko docela slabý záblesk, a když si tím konečně byl naprosto jist, zjistil, že Trilorne zmizelo nadobro. Přesto cítil větší sebedůvěru, mířil vpřed a navrace­jící se světlo tlumilo strach.</p>

<p>Potlačil úžas, i když bylo zřejmé, že se skutečně blíží k jinému slunci. Bude jenom pozorovat a za­znamenávat: doba, kdy porozumí, přijde později. Představa, že majetek jejich světa představují slun­ce dvě, každé ozařující ho z jiné strany, nakonec nepřekračovala meze představivosti.</p>

<p>Konečně teď spatřil - slabě vystupující z temno­ty - ebenovou linii druhého okraje Stěny. Už brzy se stane prvním člověkem za celá tisíciletí, nebo snad od samé věčnosti, který zhlédne odtrženou část světa. Bude stejně krásný, budou tam dobří li­dé, které rád pozdraví?</p>

<p>Ale že ho budou očekávat, to bylo víc, než si kdy vysnil.</p>

<p>Grayle natáhl ruku ke skříňce vedle sebe a zatápal po velkém listu papíru ležícím nahoře. Brayldon ho tiše pozoroval. Stařec pokračoval:</p>

<p>„Jak často se dohadujeme o velikosti vesmíru, jestli vůbec má nějaké hranice! Umíme si představit nekonečný prostor, ovšem naše myšlení se proti ide­ji nekonečnosti bouří. Někteří filozofové si předsta­vovali, že je prostor omezený zakřivením ve vyšším rozměru - předpokládám, že tuhle teorii znáš. Snad je to pravda v jiných vesmírech, jestli existují, ale náš problém je choulostivější.</p>

<p>Podél Stěny, Brayldone, náš vesmír končí - a pře­ce ještě ne. Nebyla tam žádná hranice, předtím než Stěna stála. Stěna sama je jenom člověkem utvořená překážka, která má stejné vlastnosti jako prostor, kde se nachází. Měl je vždycky, Stěna k nim nic ne­přidala.“</p>

<p>Podržel list papíru před Brayldonem a pomalu jím otáčel. „Tohle,“ řekl, „je docela obyčejný list papíru. Má - jak jinak, že? - dvě strany. Nebo si umíš představit takový, který by je neměl?“</p>

<p>Brayldon na něj užasle pohlédl.</p>

<p>„To je nemožné - směšné!“</p>

<p>„Opravdu?“ zeptal se Grayle měkce. Znova sáhl do skříňky a prsty zatápal uvnitř. Pak vytáhl dlou­hý, poddajný proužek papíru a obrátil prázdné oči k mlčky čekajícímu Brayldonovi.</p>

<p>„Těžko se můžeme intelektem vyrovnat První dynastii, ale co jejich mozky chápaly přímo, doká­žeme si přiblížit analogií. Tenhle jednoduchý trik, který vypadá tak triviálně, ti pomůže dohlédnout, jak to je ve skutečnosti.“</p>

<p>Rozběhl se prsty po proužku a pak konce spo­jil dohromady, vznikla tak smyčka ve tvaru kruž­nice.</p>

<p>„Takhle mám útvar, který výborně znáš - řez válcem. Můžu jít prstem uvnitř, tak - a teď zvenčí. Oba dva povrchy jsou naprosto oddělené: z jedno­ho do druhého se dá přejít jenom tloušťkou papíru. Souhlasíš?“</p>

<p>„Ovšem,“ řekl Brayldon stále ještě v rozpacích. „Ale co to dokazuje?“</p>

<p>„Nic,“ souhlasil Grayle. „Ale teď dávej pozor...</p>

<p>Tohle slunce, uvažoval Šervan, bylo přesné dvojče Trilorne. Tma se už úplně rozestoupila, kráčel ne­konečnou plání, ale jinak tady nebylo nic nepocho­pitelného.</p>

<p>Pohyboval se pomalu, netoužil náhle narazit na ten závratný sráz. Za malou chvilku spatřil nízké pahorky na obzoru, stejně pusté a bez života jako ty, jež nechal za sebou. Necítil zklamání, vždyť první pohled do jeho vlastního světa by nebyl při­tažlivější než tenhle.</p>

<p>Pokračoval, a když ho náhle uchopila za srdce le­dová ruka, ani tehdy se nezastavil, jak by to udělal člověk méně odvážný. Pozoroval bez zaleknutí dě­sivě známou krajinu, vyrůstající kolem, až spatřil rovinu, z níž svou cestu započal, vlastní obrovité schodiště a nakonec Brayldonovu tvář naplněnou úzkostí a očekáváním.</p>

<p>Grayle opět spojil oba konce pruhu, ale napůl je otočil, takže se páska zkroutila. Podržel ji před Brayldonem. „Teď po ní přejeď prstem,“ řekl tiše.</p>

<p>Brayldon to ani nemusel udělat: pochopil, co má stařec na mysli.</p>

<p>„Rozumím,“ řekl. „Teď už nemáš dvě oddělené strany. Takhle se vytvořila jedna souvislá plocha - povrch s jednou jedinou stranou - i když se to zdá na první pohled úplně nemožné.“</p>

<p>„Ano,“ odvětil Grayle velice jemně. „Věděl jsem, že to pochopíš. Povrch s jednou jedinou stranou. Možná sis teď uvědomil, proč je ve starověkých ná­boženstvích tak častý symbol zkroucené smyčky, přestože nám se jeho smysl už vytratil. Samozřejmě není to nic víc než hrubá a zjednodušená analogie - dvojrozměrný příklad skutečnosti ve třech dimen­zích. Ale je to nejblíž, jak jenom naše myšlení může k pravdě proniknout.“</p>

<p>Rozestřelo se dlouhé, zamyšlené ticho. Pak Gray­le zhluboka povzdechl a obrátil oči k Brayldonovi, jako by mu ještě mohl pohlédnout do tváře.</p>

<p>„Proč ses vrátil před Šervanem?“ zeptal se, přes­tože znal odpověď předem.</p>

<p>„Museli jsme to udělat,“ řekl Brayldon smutně, „ale nechtěl jsem vidět svoje dílo v troskách.“</p>

<p>Grayle s porozuměním přikývl.</p>

<p>Šervan vyběhl očima po dlouhém schodišti, na něž už nikdy nevstoupí žádná noha. Cítil málo lítosti: zápasil a nikdo nemohl udělat víc. Dosáhl takového vítězství, jaké jen bylo možné.</p>

<p>Zvolna zvedl ruku a dal znamení. Explozi spolk­la Stěna stejně, jako pohlcovala ostatní zvuky, ale neuspěchaný půvab, s nímž se dlouhé metry zdiva sklonily a zřítily, ten si bude pamatovat po celý ži­vot. Na okamžik se mu vynořila náhlá, nevyslovi­telná vidina jiného schodiště očekávajícího jiného Šervana, které padalo na druhé straně Stěny.</p>

<p>Ale byla to - uvědomoval si - bláznivá myšlen­ka: protože nikdo nevěděl lépe než on sám, že Stě­na žádnou druhou stranu nemá.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>…a ozve se Frankenstein</strong></p>

<p>Prvního prosince roku 1975, jednu hodinu padesát minut po půlnoci světového času, se rozdrnčely všechny telefony na světě.</p>

<p>Čtvrt miliardy lidí zvedlo sluchátka a na pár okamžiků se zaposlouchalo, rozmrzele a zmateně. Ti, které to probudilo uprostřed noci, se domnívali, že volá nějaký hodně vzdálený přítel - pomocí družicové telefonní sítě, kterou uvedli do provozu, s úžasně nafouklou publicitou, den předtím. Ale žádný hlas se na lince neozval, jenom zvuk, jenž mnohým připomínal hučení moře a jiným chvění silných lan ve větru. Našlo se i dost takových lidí, v nichž tenhle okamžik znovu probudil tajemné zvuky dětství - hučení krve pulzující žilami, jak je slyšet v mušli přiložené k uchu. Ale ať už to bylo cokoli, netrvalo to víc než dvacet sekund. Pak to nahradil oznamovací tón.</p>

<p>Účastníci světové telefonní sítě zakleli a zavěsili. Někteří se pokusili volat na centrálu, aby si postě­žovali, ale linky se zdály obsazené. Za pár hodin na incident všichni zapomněli - vyjma těch, kteří se o takové věci profesionálně starají.</p>

<p>Ve výzkumném ústavu telekomunikací a pošt se přeli celé dopoledne, ale nedospěli k ničemu. Ne­polevili ani v polední přestávce, kdy se vyhládlí technici nahrnuli do malé kavárny přes ulici.</p>

<p>„Pořád si myslím,“ řekl Willy Smith z oddělení elektroniky pevných látek, „že to bylo náhlé vzdutí proudu, jak připojili družicovou sít.“</p>

<p>„Zřejmě to bylo něco s družicemi,“ souhlasil Jules Reyner, odborník na elektrické obvody. „Ale proč to zpoždění? Družice zapojili o půlnoci, vyzvánění se ozvalo o dvě hodiny později - jak jsme všichni po­znali na vlastní kůži.“</p>

<p>Zeširoka zívl.</p>

<p>„A co si myslíš ty, doktore?“ zeptal se Bob An­drews, programátor. „Tys byl celé dopoledne pode­zřele zticha. Určitě tě něco napadlo.“</p>

<p>Doktor John Williams, vedoucí výpočetního stře­diska, se neklidně zavrtěl.</p>

<p>„Ano,“ řekl. „Napadlo. Jenže vy to nebudete brát vážně.“</p>

<p>„Ale na tom nezáleží. Dokonce i kdyby to bylo stejně bláznivé jako ty vědeckofantastické historky, co píšeš pod pseudonymem, může nám to dát něja­ké vodítko.“</p>

<p>Williams se začervenal, ale ne zase tolik. O jeho povídkách věděl každý a on se za ně nestyděl. Ko­neckonců už vyšly jako knížka. Zbytek nákladu se prodával pod cenou za pět šilinků, stále ještě měl pár set výtisků.</p>

<p>„Výborně,“ řekl a nervózně čmáral po ubruse. „Tohle je něco, o čem už přemýšlím celá léta. Uvažovali jste někdy o analogii mezi automatickou te­lefonní centrálou a lidským mozkem?“</p>

<p>„Koho by to nenapadlo?“ vysmíval se jeden z po­sluchačů. „Pro tuhle myšlenku by ses musel vrátit až ke Grahamu Bellovi.“</p>

<p>„Možná. Nikdy jsem netvrdil, že je původní. Ale co jsem řekl - že nastal čas, abychom ji začali brát vážně.“ Znepokojeně zašilhal po trubicích zářivek nad stolem, v tenhle mlhavý zimní den už byly za­potřebí. „Co se děje s těmi zatracenými světly? Po­sledních pět minut sotva blikají.“</p>

<p>„Co se o to staráš? Maisie nejspíš zapomněla za­platit účet za elektřinu. Radši ať uslyšíme ještě něco z té tvojí teorie.“</p>

<p>„Většina toho nemá s teorií nic společného, jsou to holá fakta. Víme, že lidský mozek je soustava přepínačů - neuronů - které se svými výběžky me­zi sebou pospojovaly nesmírně složitým způso­bem. Automatická telefonní ústředna představuje také systém přepínačů - selektorů a dalších součás­tek - spojených dráty.“</p>

<p>„Souhlasí se,“ řekl Smith. „Ale moc daleko nás tahleta analogie nedovede. Není v mozku okolo pat­nácti miliard neuronů? To je o hodně víc než počet přepínačů v automatické ústředně.“</p>

<p>Wiliamsovu odpověď přerval jekot nízko letící­ho proudového letadla. Mohl pokračovat, až se ka­várna přestala zachvívat.</p>

<p>„Nikdy jsem neslyšel letadlo takhle nízko,“ za­vrčel Andrews. „Určitě to bylo proti předpisům.“</p>

<p>„Taky že ano, ale nestarej se - londýnská řídící věž si ho zachytí.“</p>

<p>„Pochybuju,“ řekl Reyner. „To bylo londýnské letiště, co řídilo přistání toho Concordu. Ale taky jsem ho nikdy neslyšel tak nízko. Klika, že v něm nesedím.“</p>

<p>„Tak máme, nebo nemáme pokračovat v téhle de­batě?“ dožadoval se Smith.</p>

<p>„S těmi patnácti miliardami neuronů v lidském mozku máte pravdu,“ navázal Williams bez roz­paků. „A právě tady je ten zakopaný pes. Patnáct miliard: zdá se to ohromné množství, ale není. Při­bližně v šedesátých letech měly už všechny auto­matické telefonní ústředny na světě větší počet jed­notlivých spojů. Dnes jich je asi pětkrát tolik.“</p>

<p>„Chápu,“ řekl Reyner zvolna. „A včera byly uve­deny do provozu družicové linky, takže všechny ústředny jsou nyní schopné mezi sebou komuni­kovat.“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>Na okamžik zavládlo ticho, kromě vzdálené si­rény požárnického vozu.</p>

<p>„Dovol, abych to řekl na rovinu,“ ozval se Smith. „Chceš v nás tím vzbudit představu, že svě­tový telefonní systém je teď jeden gigantický mo­zek?“</p>

<p>„Takhle to stavíš surově - antropomorfně. Radši bych o tom uvažoval na úrovni základních faktů.“</p>

<p>Williams držel ruce před sebou, prsty zčásti se­vřené.</p>

<p>„Tady jsou dva kusy uranu 235. Nic se nedě­je, pokud je držíte od sebe. Ale přiložte je k sobě,“ doprovázel slova gestikulací, „a máte něco velice odlišného od jednoho velkého kusu uranu. Díru do země kilometr v průměru.</p>

<p>A stejné je to s naší telefonní sítí. Dodneška byly všechny spoje velkou měrou nezávislé, autonomní. Ale teď jsme je náhle znásobili, sítě splynuly dohro­mady a dosáhli jsme kritického stavu.“</p>

<p>„A jaký kritický stav máš v tomhle případě přes­ně na mysli?“ zeptal se Smith.</p>

<p>„Postrádám vhodnější termín - proto řeknu vě­domí.“</p>

<p>„Podivná forma vědomí,“ řekl Reyner. „Jaké smyslové orgány by to používalo?“</p>

<p>„Tak tedy - informacemi by to krmily všech­ny rádiové a televizní vysílače na světě. To by mě­lo dát nějakou látku k přemýšlení! A pak tu jsou všechna data uskladněná v počítačích - k nim by to mělo přístup - a v elektronických knihovnách, úda­je ze sledovacích radarových zařízení, z dálkově ovládaných provozů. Ach, smyslových orgánů by to mělo dostatek! Neumíme si představit, jaký ob­raz o světě by si to udělalo, ale byl by nekonečně bohatší a mnohem celistvější než náš.“</p>

<p>„Je to docela zábavné, takže připusťme, že to tak všechno je,“ řekl Reyner, „ale co by to mohlo kro­mě myšlení dělat? Jít by to nemohlo nikam, nemě­lo by to přece nohy.“</p>

<p>„Proč by to mělo chtít cestovat? Bylo by to pře­ce rázem všude! Jako údy by posloužila dálkově řízená elektronická zařízení, která jsou po celé pla­netě.“</p>

<p>„Ted už chápu to časové zpoždění,“ vmísil se An­drews. „Dítko bylo počato o půlnoci, ale narodilo se v jednu padesát ráno. Ten kravál, který nás všech­ny vytáhl z postele, to byl - pláč novorozeněte.“</p>

<p>Jeho snaha, aby to vyznělo jako šprým, nezapů­sobila zvlášť přesvědčivě a nikdo se nezasmál. Světla nad jejich hlavami pokračovala ve zlobném pomrkávání, naopak se zdálo, že je to čím dál tím horší. Potom je však vyrušil Jim Small z oddělení zásobování energií, který vstoupil do kavárny prud­ce a hřmotně jako vždycky.</p>

<p>„Koukněte na tohle, kamarádi,“ usmíval se na ce­lé kolo a zamával před svými kolegy listem papíru.</p>

<p>„Jsem pracháč. Už jste někdy viděli takové konto jako tohle?“</p>

<p>Doktor Williams vzal nabízený účet, rychle mrkl dolů na konec sloupce cifer a četl nahlas: „Zůstatek 999 999 897,87 liber.“</p>

<p>„Nic tak strašně zvláštního,“ přehlušil všeobecné obveselení. „Řekl bych, že to znamená přečerpání konta o sto dvě libry, počítač kapku ujel a přidal si jedenáct devítek. Takové věci se stávají pořád od okamžiku, kdy peněžnictví přešlo na dekadickou soustavu.“</p>

<p>„Vím, vím,“ řekl Small, „ale nekaž mi legraci. Tenhle účet si dám zarámovat. A co by se stalo, kdybych si napsal šek na pár milionů - na základě tohohle vyúčtování? Mohl bych se pak s bankou soudit, kdyby mě přimělo k nějaké ukvapenosti?“</p>

<p>„Byl by ti na to život krátký,“ odvětil Reyner. „Vsadím se, že bankéři na to pomysleli už dávno a chrání se nějakým dodatkem, drobně vytištěným kdesi pod čarou. Mimochodem, kdys ten účet do­stal?“</p>

<p>„Polední poštou. Účty mi chodí přímo do práce, aby je žena neviděla.“</p>

<p>„Hmm. To znamená, že to spočítali dnes ráno. Určitě po půlnoci.“</p>

<p>„Co tím chceš říct? A proč ty vaše protažené ksichty?“</p>

<p>Nikdo mu neodpověděl. Všichni zvětřili novou stopu a vydali se po ní.</p>

<p>„Ví někdo z vás něco o automatických bankov­ních systémech?“ otázal se Smith. „Jak jsou propo­jené navzájem?“</p>

<p>„Tak jako je dnes už všechno ostatní. Všechny jsou zapojené do sítě, počítače se tedy mohou doro­zumívat každý s každým po celém světě. Bod pro tebe, Johne. Kdyby opravdu nastaly potíže, tohle by bylo jedno z prvních míst, kde bych je očekával. Kromě telefonní sítě, ovšemže.“</p>

<p>„Ale ani jeden z vás mi neodpověděl na otázku, kterou jsem vám položil, než přišel Jim,“ postěžo­val si Reyner. „Co by tenhle supermozek vlastně dělal? Choval by se k nám přátelsky, nepřátelsky nebo lhostejně? Dozvěděl by se vůbec, že existuje­me? Nebo by za jedinou realitu považoval elektro­nické impulzy, se kterými operuje?“</p>

<p>„Vidím, že mi začínáš věřit,“ řekl Williams s určitým krutým uspokojením. „Odpovím ti jinou otázkou. Co dělá dítě, když se narodí? Začíná se shánět po potravě.“ Vrhl rychlý pohled na blikající světla. „Proboha,“ pronesl zvolna, jako by ho myš­lenka přímo udeřila. „Na celém světě existuje je­nom jedna jediná potrava, o kterou by stálo - elekt­řina.“</p>

<p>„Tak tenhle nesmysl už zašel dost daleko,“ řekl Smith. „Co se k čertu stalo s naším obědem? Objed­návali jsme si už před dvaceti minutami.“ Všichni ho ignorovali.</p>

<p>„A potom,“ řekl Reyner a navázal tak na William­se, „rozhlédlo by se kolem a protáhlo by se. A zača­lo by si hrát, jako každé dítě.“</p>

<p>„A děti ničí věci,“ prohodil kdosi tiše.</p>

<p>„Hraček by mělo dost, jako že mám nebe nad hla­vou. Ten Concorde, co přeletěl nad námi. Automa­tické výrobní linky. Dopravní signalizaci na ulicích.“</p>

<p>„Komické, že se o tom zrovna zmiňuješ,“ vmísil se Small. „Venku se něco stalo, provoz se zastavil a stojí už deset minut. Vypadá to na pěknou zácpu.“</p>

<p>„Hádám, že někde hoří. Právě jsem zaslechl ha­sičskou stříkačku.“</p>

<p>„Já jsem už slyšel dvě - a něco jako výbuch smě­rem od toho průmyslového komplexu. Doufejme, že to není nic vážného.“</p>

<p>„Maisie! Co takhle pár svíček? Nevidíme si ani na špičku nosu!“</p>

<p>„Napadá mi - tenhle podnik má kuchyň čistě je­nom na elektřinu. Dejme si něco studeného, aby­chom vůbec nějaký oběd dostali.“</p>

<p>„Aspoň si zatím můžeme přečíst noviny, když už čekáme. Tohle, cos přinesl, Jime, je poslední vy­dání?“</p>

<p>„Ano. Ještě jsem ani neměl čas, abych do nich nahlédl. Hmm. Opravdu se zdá, že se dnes ráno sta­la spousta zvláštních neštěstí: poškozená železnič­ní signalizace - havárie hlavního vodovodního řadu způsobená poruchou ochranné elektroniky - tucty stížností na noční vyzvánění telefonů...“</p>

<p>Obrátil stránku a znenadání se odmlčel.</p>

<p>„Co je?“</p>

<p>„Small beze slova podal noviny přes stůl. Smysl dávala jen titulní strana. Celý vnitřek, sloupec za sloupcem, tvořila jenom změť rozsypané sazby s ně­kolika málo inzeráty ostře vystupujícími v podobě ostrůvků zdravého rozumu v oceánu blábolu. Vysa­dili je jako samostatné dokumenty, takže unikly roz­padu, který rozmetal všechen text kolem.</p>

<p>„Tak semhle nás přivedla fotosazba a počítače,“ reptal Andrews. „Na Fleet Street vsadili příliš mno­ho na jednu kartu.“</p>

<p>„Stejně jako my všichni, obávám se,“ pronesl Wil­liams s velebnou vážností. „Stejně jako my všichni.“</p>

<p>„Jestli mě pustíte ke slovu včas, abych ještě zasta­vil hromadnou hysterii, která, zdá se mi, zachvacuje tenhle stůl jako infekce,“ řekl Smith pevně a nahlas, „rád bych poukázal, že tu není nic, co by nás muse­lo trápit - dokonce ani tehdy ne, jestli je Johnova důmyslná fantazie správná. Stačí jenom odpojit dru­žice a vrátíme se tam, kde jsme byli včera.“</p>

<p>„Prefrontální lobotomie,“ zamumlal Williams. „Měl bych o tom zapřemýšlet.“</p>

<p>„Eh? No ano - odříznout od sebe obě mozkové hemisféry. To by pomohlo. Nákladné, ovšem, mu­seli bychom se vrátit zpátky k telegramu. Ale civi­lizace by přežila.“</p>

<p>Nepříliš daleko se ozvala krátká, ostrá exploze.</p>

<p>„Tohle se mi nelíbí,“ ozval se Andrews nervózně. „Poslechněme si, co k tomu říká stará BBC. Právě začaly zprávy v jednu.“</p>

<p>Sáhl do aktovky a vytáhl tranzistorové rádio.</p>

<p>„...nevídané množství havárií v průmyslových závodech, kromě toho dokonce nevysvětlitelné od­pálení tří salv řízených střel z vojenských základen Spojených států. Několik letišť muselo zastavit pro­voz pro chybné chování elektronického zařízení, banky a burzy mají vesměs zavřeno, protože jejich informační a operační systémy se staly zcela ne­spolehlivými.“</p>

<p>„To mi povídej,“ zamumlal Small, zatímco druzí na něho dělali pst!</p>

<p>„Okamžik, prosím - právě přichází poslední zprá­va. Tady je. Jak jsme byli informováni, byla ztra­cena veškerá kontrola nad nově zapojenými spo­jovými družicemi. Satelity nadále neodpovídají na povely ze země. Podle...“</p>

<p>Hlasatel se náhle ztratil z příjmu, dokonce odu­mřela i nosná vlna. Andrews sáhl po ladicím knof­líku a točil jím podél stupnice. Éter mlčel přes celý rozsah.</p>

<p>Náhle řekl Reyner hlasem, který neměl daleko k hysterii:</p>

<p>„Ta prefrontální lobotomie, to byl dobrý nápad, Johne. Je moc zlé, že Dítě na to už přišlo.“</p>

<p>Williams se pomalu zvedl.</p>

<p>„Pojďme zpátky do laborky,“ řekl. „Přece tu ně­kde musí být nějaké řešení.“</p>

<p>Ale zároveň věděl, že je příliš pozdě. Pro druh homo sapiens už telefonní zvonek odezněl.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kterak se Herkules Kratiny</strong></p>

<p><strong>v</strong><strong> </strong><strong>orchidej proměnil</strong></p>

<p>Už se nepamatuji, jakým geniálním obratem vypus­til Harry Purvis tohle vyprávění do světa - možná že jeho poslední příšernou historku přinesl do ba­ru nějaký nadšenec pro orchideje a tam se k ní Har­ry dostal. Co na tom záleží? Příběh si pamatuji, a to je hlavní.</p>

<p>Dobrodružství se tentokrát netýkalo žádného z po­četných Harryho příbuzných a vyhnul se vysvětlení, jak se dokázal dozvědět tolik nechutných detailů. Hrdina - pokud ho tak vůbec můžeme nazvat - téhle skleníkové historie byl neprůbojný úředníček jmé­nem Hercules Keating. A pokud byste se domnívali, že tohle je ta nejméně pravděpodobná část příběhu, věnujte mu ještě chvilku pozornosti.</p>

<p>Hercules není typ jména, které se nosí snadno. Zejména když jste vysoký sto pětačtyřicet centi­metrů a vypadáte, že byste musel projít kulturistic­kým tréninkem, abyste vážil alespoň pětačtyřicet kilo, necítíte se s ním ve své kůži. Tohle snad po­může vysvětlit, proč Hercules žil tak nespolečen­sky a všichni jeho opravdoví přátelé bydleli ve vlh­kém skleníku na dolním konci zahrady. Měl velmi skromné nároky a pro sebe utrácel sotva pár halířů - následkem čehož jeho sbírka orchidejí a kaktusů byla skutečně pozoruhodná. Vážně, měl nejlepší re­putaci i ve spolku kaktusářů a často dostával balíč­ky ze vzdálených koutů zeměkoule, z nichž čpěla plíseň a tropická džungle. Hercules měl na celém světě jednoho jediného příbuzného, a těžko by ně­kdo nalezl výraznější kontrast než tetu Henriettu. Měřila masivních šest stop, na sobě obvykle mívala křiklavé druhy harrisova tvídu, svého jaguára pilo­tovala s bezohlednou zručností a cigára vypalovala jedno od druhého. Její rodiče toužili po chlapečko­vi a nikdy se nebyli schopni dohodnout, jestli se jim jejich přání splnilo či nikoli. Henrietta si uměla vydělat na živobytí - a docela dobře: chovala psy všech možných druhů a tvarů. Jenom zřídka ji ne­doprovázelo několik posledních modelů a nebývaly to typy psíčků, které by dáma ráda nosila v kabelce. Chov Keatingové se specializoval na velké dogy, vlčáky a bernardýny...</p>

<p>Henrietta, oprávněně pohrdající muži coby slab­ším pohlavím, se nikdy neprovdala. Zřejmě z toho­to důvodu nalezla tetičkovský (ano, tohle je pravé slovo) vztah k Herculovi a navštěvovala ho téměř každý víkend. Byl to dost kuriózní příbuzenský vztah: Henrietta nejspíš odhalila, že styky s Hercu­lem podporují její pocit nadřazenosti. Kdyby před­stavoval správný vzorek mužského plemene, hodili by se k sobě víc než žalostně. Jestli Henriettu vedly podobné pohnutky, nebyla si jich vědoma a zdálo se, že svého synovce má ráda nefalšovaně.</p>

<p>Jak se dalo očekávat, její pozornůstky nijak nelé­čily Herculův dobře vyvinutý komplex méněcen­nosti. Nejprve tetu toleroval, ale pak na něj začala padat hrůza z jejích pravidelných návštěv, z jejího dunivého hlasu a stisku ruky, který mu drtil kosti, a nakonec ji začal nenávidět. Nenávist se stala pře­vládajícím životním pocitem, převyšujícím dokon­ce jeho lásku k orchidejím. Ale dával si pozor, aby ji neprojevil, uvědomoval si, že kdyby Henrietta odhalila jeho city, přerazila by ho vedví a oba kusy předhodila své vlčí smečce.</p>

<p>Hercules neviděl způsob, jak by mohl své tajené pocity vyjádřit. K tetě Henriettě musel být zdvořilý i v takových chvílích, kdy se cítil jako vrah. A jako vrah se cítil opravdu často, přestože chápal, že si tím nepomůže. Až jednoho dne...</p>

<p>Podle obchodníka orchidej pocházela „odněkud od Amazonky“ - adresa poněkud vágní. Když ji Hercules spatřil poprvé, nebyl to pohled zrovna pů­vabný, a to ani pro člověka, který miloval orchideje tolik jako on. Beztvarý kořen přibližně velikosti mužské pěsti, to bylo všechno. Páchl hnilobou, ne­dával ani nejmenší náznak, k jakému druhu náleží, smrděl jak zdechlina. Hercules zdaleka nebyl pře­svědčen o tom, že je životaschopný, a prodavači ře­kl rovnou, co si myslí. Tohle mu asi umožnilo kou­pit ho za tu směšnou sumu, a přesto si odnesl kořen domů bez valného nadšení.</p>

<p>První měsíc orchidej neprojevila žádné znám­ky života, ale tím se Hercules netrápil. Pak se jed­noho dne objevil maličký zelený výhonek a začal šplhat ke světlu. Dál už byl pokrok rychlý. Brzy se tyčil silný, masitý stvol velký jako mužské před­loktí, zbarvený jasnou jedovatou zelení. Těsně pod vrcholkem stvol obklopovala série boulí, jinak na něm nic pozoruhodného nebylo. Hercula přepad­lo vzrušení: byl si jist, že mu spadl do klína jakýsi úplně neznámý druh.</p>

<p>Rostla teď úplně fantasticky - brzy výškou pře­konala Hercula, ačkoli tohle ještě mnoho nezname­nalo. Ale co víc, zdálo se, že boule se vyvíjejí a or­chidej že každým okamžikem rozkvete. Hercules čekal dychtivě, věděl, jak krátký život mohou květy mít, a trávil ve skleníku tolik času, kolik jen mohl. Přes všechnu ostražitost se proměna udála v noci, zatímco spal.</p>

<p>Ráno byla orchidej oděna osmi pohupujícími se úponky, dosahujícími téměř k zemi. Musely se vy­vinout uvnitř rostliny a vynořit s rychlostí v zele­ném světě nevídanou. Hercules na jev užasle civěl a zamyšleně se pustil do práce.</p>

<p>Ten večer, když zaléval a kontroloval půdu, za­znamenal skutečnost ještě podivuhodnější. Úpon­ky zesílily a nebyly tak docela neschopné pohybu. Měly nepatrnou, leč nepochybnou tendenci k chvě­ní, jako by žily vlastním životem. Hercules, přes všechen zájem a nadšení, zjistil, že tenhle fakt je mnohem horší než jenom pobuřující.</p>

<p>O pár dní později už o tom vůbec nebylo po­chyb. Když se k orchideji přiblížil, úponky se proti němu rozhoupaly nepříjemně sugestivním způso­bem. Dojem, že orchidej má hlad, byl tak silný, že se Hercules opravdu cítil dost nejistě, a cosi hlubo­ko v jeho mozku se začalo pídit po tom, kde se sta­la chyba. Trvalo jenom chvilku, než si vzpomněl. Pak si řekl:</p>

<p>„No ovšem! Jsem to ale pitomec!“ a zamířil do místní knihovny. Tam strávil nejpříjemnější půlho­dinku opětovným čtením dílka jakéhosi H. G. Well­se <emphasis>Květ podivné orchideje</emphasis>.</p>

<p>„Panebože!“ pomyslel si Hercules, když příběh dočetl. Ještěže schází ta omamná vůně, která pře­máhá vyhlédnuté oběti. Ale jinak se význačné rysy navzájem podobaly až příliš. Hercules zamířil do­mů vskutku v nadmíru rozbouřené náladě.</p>

<p>Otevřel dveře skleníku a uličkou zeleně hleděl na svůj vzácný exemplář. Posuzoval délku úponků - už se přistihl, že jim říká chapadla - se značnou opatrností a přibližoval se jen natolik, kolik mu ješ­tě připadalo bezpečné. Rostlina vzbuzovala dojem ostražitosti a hrozby, který by se mnohem lépe ho­dil do říše zvířat. Hercules si připomněl nešťastnou historii doktora Frankensteina a vůbec ho to neroz­veselilo.</p>

<p>Ale vždyť je to směšné! Takové věci se přece v normálním životě nedějí. Tak dobrá, vyzkoušíme to...</p>

<p>Hercules zaběhl do domu a o pár minut později se vrátil s koštětem, na jehož konec upevnil kousek syrového masa. S pocitem, že je naprostý blázen, přistoupil k orchideji jako krotitel lvů k jednomu ze svých svěřenců v době krmení.</p>

<p>Nejdřív se nedělo nic. Potom sebou dva z úponků začaly rozčileně škubat. Rozhoupaly se sem tam, jako by rostlina váhala. Náhle se vymrštily takovou rychlostí, že to bylo prakticky nepostřehnutelné. Ovinuly se kolem masa a Hercules ucítil silný tah za konec koštěte. Pak maso zmizelo: orchidej je se­vřela, jestli se to dá vyjádřit právě touhle metafo­rou, na svých ňadrech.</p>

<p>„Matičko skákavá!“ vykřikl Hercules. Opravdu jen velice zřídka užíval tak silného výraziva.</p>

<p>Po následujících čtyřiadvacet hodin neprojevo­vala orchidej žádné známky života. Vyvíjela se jí trávicí soustava. Příštího dne přikryla stále ještě vi­ditelný kus masa sítí čehosi, co připomínalo krátké kořeny. Po západu slunce bylo maso pryč.</p>

<p>Rostlina ochutnala krev.</p>

<p>Když Hercules svou vzácnost pozoroval, měl podiv­ně smíšené pocity. Někdy ho tlačívala můra a před­vídal celou řadu hrozných možností: Orchidej ne­obyčejně zesílila, a kdyby se dostal do jejího sevření, byl by s ním konec. Takové nebezpečí ovšem nehro­zilo ani v nejmenším. Vybudoval soustavu trubek, takže ji mohl zalévat z bezpečné vzdálenosti, a tu nekřesťanskou potravu jí jednoduše házel na do­sah chapadel. Snědla teď denně libru syrového ma­sa a on míval nepříjemný pocit, že by se uměla vy­pořádat i s mnohem větším množstvím, jen kdyby dostala příležitost.</p>

<p>Herculovy přirozené výčitky svědomí zcela vy­važoval pocit triumfu, že právě jemu padl do rukou takový botanický div. Kdyby se mu zachtělo, mohl se okamžitě stát nejvěhlasnějším pěstitelem orchi­dejí na světě. Pro jeho poněkud omezený pohled bylo typické, že ho nikdy ani nenapadlo, jestli by se o jeho miláčka nezajímali i jiní lidé než jenom mi­lovníci orchidejí.</p>

<p>Potvora byla už vysoká kolem šesti stop a zjev­ně rostla dál - ačkoli podstatně pomaleji než dří­ve. Hercules z konce skleníku odstěhoval všech­ny ostatní rostliny, ani ne tak proto, že by se obával případného kanibalismu, ale aby je mohl ošetřovat bez nebezpečí. Ústřední uličku přehradil provazem, aby neriskoval, že se náhodou přiblíží k dosahu těch osmi houpajících se ramen.</p>

<p>Bylo zřejmé, že orchidej má vysoce vyvinutou nervovou soustavu a cosi velmi podobného inteli­genci. Věděla, kdy dostane potravu, a projevovala nepochybné příznaky spokojenosti. Ze všeho nej­fantastičtější však bylo - ačkoli si tím Hercules ne­byl úplně jistý - že snad byla schopná vydávat zvu­ky. Někdy, právě před jídlem, se domníval, že zaslechl neuvěřitelně vysoké pískání na samé hra­nici slyšitelnosti. Takový hlásek mohl mít čerstvě narozený netopýr, Hercules byl zvědav, jakému účelu slouží. Láká zvukem orchidej oběť do svého sevření? Pakliže tomu tak bylo, nepředpokládal, že by tahle technika na něj zabrala.</p>

<p>Zatímco Hercules prováděl tyhle zajímavé obje­vy, teta Henrietta ho nepřestávala sužovat - a hlav­ně ho trápily obavy, že ho napadnou její čoklové, kteří vůbec nebyli cvičení, jak o nich rozhlašovala. V neděli odpoledne se pokaždé přihnala ulicí se řvoucím motorem, s jedním psem vedle sebe a dal­ším okupujícím větší část zavazadlového prostoru. Pak brala schody po dvou, Hercula téměř ohlušila pozdravem, napůl paralyzovala stiskem ruky a kouř z doutníku mu odfoukla rovnou do tváře.</p>

<p>Bývaly časy, kdy se bál, že ho políbí, ale později si uvědomil, že takové zženštilé chování je její po­vaze bytostně cizí.</p>

<p>Teta Henrietta pohlížela na Herculovy orchideje s pohrdáním. Aby člověk trávil volný čas ve skle­níku, to byla - uvažovala - příliš mdlá rekreace. Když ona potřebovala vypustit páru, odjela na lov divokých zvířat do Keni. Ani tohle nebyl důvod, aby v ní Hercules, nenávidící krvavé sporty, nalezl zalíbení. Ale přes hromadící se odpor každé neděl­ní odpoledne pro svou přemohutnou tetičku posluš­ně připravoval čaj a pořádali společné dýchánky, které - aspoň navenek - se zdály bezvadně přá­telské. Henrietta by nikdy neuhodla, že když nalé­val čaj, často si Hercules přál, aby v něm byl jed: v podstatě byla dobrosrdečná, a kdyby to věděla, hluboce by jí to otřáslo.</p>

<p>Hercules se tetě Henriettě o své chobotnici v říši rostlin ani slůvkem nezmínil. Sice jí čas od času nejzajímavější exempláře předváděl, ale tohle bylo něco, co si nechával jenom pro sebe. Možná že si připravoval půdu podvědomě ještě dřív, než defini­tivně sestavil svůj ďábelský plán...</p>

<p>Jednoho pozdního nedělního večera, když řev ja­guára odumřel ve tmě a Hercules si osvěžoval otře­sené nervy ve skleníku, objevila se mu ta myšlenka v mozku jako čerstvě ochmýřené ptáčátko. Civěl na orchidej a povšiml si, že úponky už jsou silné jako mužský palec, a před očima mu znenadání bleskla fantastická, ale nikoli nelibá myšlenka. Vyvstal mu obrázek tety Henrietty bezmocně zápolící v obje­tí monstra, neschopná osvobodit se z masožravého sevření. Proč ne, byl by to perfektní zločin. Vydě­šený synovec by dorazil na scénu příliš pozdě, než aby mohl zasáhnout, a až na jeho šílené volání do­razí policie, pozná na první pohled, že došlo k po­litováníhodnému neštěstí. Pravda, bude zahájeno vyšetřování, ale koronerovu zprávu jistě ovlivní po­hled na Herculův upřímný žal...</p>

<p>Čím víc tuhle myšlenku proháněl hlavou, tím víc se mu líbila. Nemohl na ní nalézt sebemenší kaz, pokud ovšem orchidej bude spolupracovat. Jasně, tohle byl největší problém. Musí pro tu potvoru na­plánovat tréninkový kurz. Zní to sice dost ďábelsky, ale musí jí prostě dát to, co jí vyhovuje.</p>

<p>Vzhledem k tomu, že v podobných záležitostech dosud nezískal větší zkušenosti a že rovněž schá­zela autorita, s níž by mohl problém prodiskuto­vat, Hercules pokračoval ve svém velice zdravém a systematickém způsobu života. K zavěšování ku­sů masa, aby na ně ta bestie mohla dosáhnout, po­užíval rybářský prut. Vymršťovala po nich chapadla jako šílená. V těch chvílích se její vysoké kvičení stávalo zřetelně slyšitelné a Hercules si lámal hla­vu, jak je uzpůsobená, že může zvuky vydávat. Ta­ky by rád věděl, kde má umístěné orgány, pomocí nichž vnímá, ale to byla jedna ze záhad, jež se ne­dala vyřešit bez vyšetření zblízka. Snad teta Hen­rietta - když všechno dobře poběží - bude mít krát­kou příležitost zkoumat tyhle zajímavé skutečnosti, ačkoli s největší pravděpodobností bude příliš za­neprázdněná, než aby podávala informace pro uži­tek generací, jež přijdou po ní.</p>

<p>Bestie byla bezpochyby dost silná na to, aby se s vyhlédnutou obětí vypořádala. Jednou Herculovi vykroutila koště z dlaní, a ačkoli to zase tolik ne­říkalo, zapraštění dřeva, ze kterého se dělalo zle, vyvolalo na trenérových rtech spokojený úsměv. Začal se k tetě chovat ještě příjemněji a ještě po­zorněji. V každém ohledu - skutečně - byl pří­kladným synovcem.</p>

<p>Když se Hercules domníval, že jeho pikador­ská taktika ovlivnila vědomí orchideje žádoucím způsobem, rád by to byl vyzkoušel s živou obětí. Tímhle problémem se trápil po několik týdnů a bě­hem celé doby bádavě hleděl na každého psa ne­bo kočku, které míjel na ulici. Nakonec však myš­lenku opustil z poněkud zvláštního důvodu: měl prostě příliš měkké srdce, než aby ji dokázal usku­tečnit. Teta Henrietta bude muset být první obětí.</p>

<p>Dva týdny předtím, než plán uskutečnil, začal orchi­dej trápit hlady. Delší dobu se neodvážil riskovat - nechtěl bestii oslabit, jenom jí povzbudit chuť, aby si pojistil příznivý výsledek střetnutí. A tak když odnesl čajové šálky zpátky do kuchyně a seděl v dý­mu Henriettina doutníku, ledabyle prohodil:</p>

<p>„Mám tu něco, co bych ti rád ukázal, tetičko. Chovám to jako překvapení. To tě pobaví k smrti.“</p>

<p>Nebyl to sice popis přesný, ale podával alespoň hlavní myšlenku.</p>

<p>Tetička si vyndala doutník z úst a pohlédla na Hercula s upřímným překvapením.</p>

<p>„Tak dobrá,“ zahřměla. „Člověk se vždycky rád nechává překvapovat. A copak jsi přichystal, ty ši­bale?“</p>

<p>Žertovně ho pleskla do zad, čímž mu vyrazila z plic všechen vzduch.</p>

<p>„To bys ani nevěřila,“ zaskřípal zuby Hercules, když znovu popadl dech. „Je to ve skleníku.“</p>

<p>„Ale?“ pronesla tetička, očividně v rozpacích.</p>

<p>„Ano. Pojď se podívat. Vyrostla tam úplná sen­zace.“</p>

<p>Tetička si odfrkla, čímž vyjadřovala nedůvěru, ale následovala Hercula už bez dalších dotazů. Dva vlčáci, právě se zaměstnávající žvýkáním koberce, na ni ustaraně pohlédli a dokonce se napůl zvedli. Mávla na ně, aby se vrátili.</p>

<p>„Tohle je v pořádku, hoši,“ poručila jim drsným hlasem. „Za okamžik jsem zpátky.“</p>

<p>Hercules to považoval za nepravděpodobné.</p>

<p>Nastal už temný večer a skleník měl světla zhas­nutá. Když vstoupili, Henrietta odfrkla.</p>

<p>„Hergot, Hercule, tady to smrdí jak na jatkách! Poprvé jsem cítila takový zápach, když jsem v Bu­lawayu složila slona a týden jsme ho nemohli najít.“</p>

<p>„Nezlob se, tetičko,“ omlouval se Hercules a str­kal ji přítmím napřed. „To dělá to nové umělé hno­jivo, co teď používám. Ale dává úžasné výsledky. Běž dál, ještě pár metrů. Chci, aby to bylo skutečné překvapení.“</p>

<p>„Jenom jestli to není nějaký nejapný žert,“ řekla tetička podezíravě, když dusala kupředu.</p>

<p>„Můžu tě ujistit, že to vůbec není žádný žert,“ odvětil Hercules s rukou na vypínači. Viděl jenom nejasně se rýsující obrovskou siluetu orchideje - tetičku teď od ní dělily tři metry. Vyčkal, dokud se bezpečně nenacházela v pásmu ohrožení, a oto­čil vypínačem.</p>

<p>V jediném zmrazujícím okamžiku scénu probod­lo světlo. Potom se teta Henrietta zarazila, zaváhala a zůstala stát před gigantickou orchidejí s rukama v bok. Hercules se chvíli obával, že ucouvne dřív, než rostlina stačí zareagovat, pak spatřil, že ji zkou­má, neschopná rozřešit, co to k čertu je.</p>

<p>Trvalo celých pět minut, než se orchidej po­hnula. Pak se kývající chapadla vymrštila - ale ne tím směrem, jakým Hercules očekával. Rostlina jimi objala - sama sebe, jako by se chtěla chránit, a v témže okamžiku vydala vysoký pískot čirého úděsu.</p>

<p>V okamžiku tak silné deziluze, že se mu udělalo na­nic, uvědomil si Hercules celou strašlivou pravdu.</p>

<p>Jeho orchidej byla dočista zbabělá. Dokázala si­ce zápasit s divočinou v amazonské džungli, ale ná­hlé objevení tety Henrietty jí způsobilo nervový ko­laps.</p>

<p>Pokud jde o předpokládanou oběť, ta potvoru po­zorovala s údivem rychle se proměňujícím v jiný cit. Obrátila se na patách a obviňujícím prstem na­mířila na svého synovce.</p>

<p>„Hercule!L zařvala. „Ta ubohá věc je vyděšená k smrti! Že tys ji týral?“</p>

<p>Hercules se nezmohl na nic jiného než stát se svěšenou hlavou, zahanbený a zklamaný.</p>

<p>„N-ne, tetičko,“ zachvěl se mu hlas. „Myslím, že je nervózní už od přírody.“</p>

<p>„Měls mě zavolat dřív. Jsem na zvířátka zvyklá. Musíš s nimi zacházet pevnou rukou, ale jemně. Laskavostí zmůžeš všechno, pokud jim napřed uká­žeš, že pán jsi ty. Ťu, ťu, ťu, neboj se tetičky - ta ti neublíží...“</p>

<p>Byl to - uvažoval Hercules v naprostém zoufal­ství - odpuzující pohled. Teta Henrietta obskakova­la bestii s překvapující jemností, laskala ji a hladila, dokud se chapadla neuklidnila a pronikavý, piskla­vý skřek neodumřel. Po několika minutách laská­ní se zdálo, že se z šoku dostala. Nakonec Hercu­les prchl s tlumeným vzlykem - to když se jedno z chapadel připlazilo a začalo hladit Henriettiny sukovité prsty...</p>

<p>Ten den ho zlomil. A co hůř, už nikdy neunikl důsledkům zločinu, který zamýšlel. Henrietta zís­kala nového miláčka a cítila odpovědnost navštěvo­vat ho nejen přes víkend, ale navíc dvakrát či třikrát v týdnu. Bylo jasné proč: nevěřila, že by se Hercu­les o orchidej pořádně staral, a stále ho podezírala, že ji týral. Nosila vybrané pochoutky, které dokon­ce odmítali i její psi, ale orchidej je přijímala s na­dšeným potěšením. Zápach, tak dlouho se omezují­cí pouze na skleník, se začal plížit do domu...</p>

<p>Orchidej je šťastná a teta Henrietta má zase co - nebo koho, o tom by se dalo diskutovat - ovládat. Potvora se čas od času nervově složí, když se do skleníku dostane myš, a teta spěchá, aby ji utěšila.</p>

<p>A pokud jde o Hercula, ten nemá šanci, aby ně­které z nich ještě způsobil potíže. Zdá se, že propa­dá jakémusi druhu rostlinné netečnosti. Den ode dne se stává podobnější orchideji.</p>

<p>Ovšem té neškodné odrůdě...</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Dřív než nastal ráj</strong></p>

<p>„Myslím,“ prohodil Jerry Garfield a vypnul moto­ry, „že tady náš výlet končí.“</p>

<p>Trysky vespod utichly s jemným povzdechem a průzkumné vznášedlo <emphasis>Toulavý křáp</emphasis>, zbavené vzduchového polštáře, se sneslo na rozeklaná ska­liska Hesperské náhorní plošiny.</p>

<p>Dál to už nešlo, ani trysky, ani pásy S-5 - jak zněl oficiální název <emphasis>Toulavého křápu</emphasis> - nedokázaly vyšplhat na příkrý svah, který ležel před nimi. Již­ní pól Venuše byl odsud vzdálený jenom na pa­desát kilometrů, ale zrovna tak dobře se mohl na­cházet na jiné planetě. Budou se muset zase obrátit a vrátit se příšernou noční krajinou šest set padesát kilometrů po své vlastní stopě.</p>

<p>Ovzduší bylo fantasticky čisté, viditelnost skoro devět set metrů. Nebylo zapotřebí zapínat radar, aby jim ukazoval cestu mezi útesy, zatím na to sta­čily pouhé oči. Zelené světlo jitřenky, přefiltrované vrstvou mračen, ve kterých se po miliony let ne­objevila sebemenší trhlinka, dávalo scéně podmoř­ský ráz, a celé putování, během něhož se všechny vzdálené objekty rozplývaly v mlžném oparu, ten dojem ještě podporovalo. Někdy byl člověk ochot­ný uvěřit, že jede po dně mělkého moře, a Jerry se nejednou domníval, že viděl, jak mu nad hlavou plave ryba.</p>

<p>„Mám zavolat loď a říct, že jedeme zpátky?“ ze­ptal se.</p>

<p>„Ještě ne,“ řekl dr. Hutchins, „chci si to rozmyslet.“</p>

<p>Jerry vrhl prosebný pohled na třetího člena po­sádky, ale podporu u něho nenalezl. Ani s Colema­nem to nebylo lepší, přestože se tihle dva muži po­lovinu doby zuřivě hádali, byli oba vědci, a tudíž, podle názoru věcného inženýra-navigátora, ne zcela zodpovědní občané. Jestli si Cole s Hutchem uma­nou, že budou v cestě pokračovat, kromě protestů stejně nemohl nic dělat.</p>

<p>Hutchins přecházel těsnou kabinou sem tam a na­hlížel do map a na přístroje. Najednou otočil reflek­tor vozidla na útesy a začal je podrobně zkoumat dalekohledem. Snad opravdu nečeká, že tam nahoru pojedu, pomyslel si Jerry. S-5 je vznášedlo, a ne kamzík.</p>

<p>Náhle Hutchins na něco přišel. Vyrazil z plic vzduch v mohutném zadutí a pak se otočil ke Cole­manovi.</p>

<p>„Podívej se!“ pronesl vzrušeným hlasem. „Hned vlevo od té černé skvrny! Pověz mi, cos viděl.“</p>

<p>Podal mu dalekohled a Coleman jej obrátil proti průzoru.</p>

<p>„No, ať mě sebere čert,“ řekl zvolna. „Máš prav­du. Na Venuši jsou řeky. Je to vyschlý vodopád.“</p>

<p>„Tak mi visíš oběd v Bel Gourmet, až se vrátíme do Cambridge. Se šampusem.“</p>

<p>„Nemusíš mi to připomínat. Za takovou cenu je to v každém případě levné. Ale pořád to nechává tvoje teorie na úrovni barona Prášila.“</p>

<p>„Okamžik,“ vmísil se Jerry. „Co to povídáte o ře­kách a vodopádech? Všichni vědí, že na Venuši žád­né být nemůžou. Tahle celoplanetární parní lázeň se nikdy neochladí tak, aby mraky zkondenzovaly.“</p>

<p>„Podíval ses někdy poslední dobou na teploměr? zeptal se ho Hutchins s hranou jemností.</p>

<p>„Musel jsem se trošku starat o řízení.“</p>

<p>„Pak mám pro tebe novinku. Klesl na dvě stě tři­cet a pořád jde dolů. Nezapomínej - jsme skoro u pólu, je zimní období a ještě se nacházíme osm­náct tisíc metrů nad hladinou moře. Tohle všechno vzduch podstatně ochlazuje. Jestli teplota klesne ještě o pár stupňů, bude pršet. Voda se sice bude va­řit, pravda, ale bude to voda. A přestože to George ještě nechce připustit, staví to Venuši do zcela no­vého světla.“</p>

<p>„Proč?“ zeptal se Jerry, i když si to už domyslel.</p>

<p>„Kde je voda, tam může být život. Příliš jsme si pospíšili, abychom dospěli k závěru, že Venuše je neplodná, jenom na základě toho, že průměrná teplota přesahuje pět set stupňů. Tady je mnohem chladněji, a proto jsem se taky chtěl k pólu dostat. Na náhorních plošinách existují jezera a já si je chci prohlédnout.“</p>

<p>„Jezera ano, ale vroucí vody!“ protestoval Cole­man. „V nich přece nemůže nic žít.“</p>

<p>„Na Zemi taky existují chaluhy, které to doká­žou. A jestli jsme od chvíle, kdy jsme zahájili pla­netární výzkumy, vůbec něco pochytili, je to tohle: kdekoli má život alespoň sebemenší šanci přežít, tam ho najdeš. Tohle je jediná naděje, kterou jsme kdy na Venuši měli.“</p>

<p>„Byl bych rád, kdybychom tvoji teorii mohli ově­řit. Ale vidíš sám - tam nahoru mezi ty útesy nemů­žeme.“</p>

<p>„Možná že ne ve vznášedle. Ale nebude tak ob­tížné na ty skály vyšplhat, dokonce i ve skafand­rech. Nemusíme udělat nic víc, než jít pár kilomet­rů směrem k pólu, podle radarových map. Jakmile se jednou dostaneš přes okraj, dál se terén zvedá už jenom mírně. Zvládneme to - no, nanejvýš za dva­náct hodin. Každý z nás už byl venku delší dobu a za mnohem horších podmínek.“</p>

<p>Měl naprostou pravdu. Ochranné obleky, které zkonstruovali tak, aby člověku umožnily život v ní­žinách Venuše, budou mít tady, kde bylo o pouhých sto stupňů tepleji než uprostřed léta v kalifornském Údolí smrti, usnadněnou práci.</p>

<p>„Tak dobře,“ souhlasil Coleman. „Znáš instrukce. Sám jít nesmíš a někdo musí zůstat tady, aby udržo­val kontakt s lodí. Jak to vyřešíme tentokrát - šachy nebo kartami?“</p>

<p>„Šachy trvají strašně dlouho,“ odmítl Hutchins, „zvlášť když je hrajete vy dva.“ Sáhl do zásuvky malého mapového stolku a vytáhl balíček ohraných karet.</p>

<p>„Lízni si, Jerry.“</p>

<p>„Desítka piková. Doufám, Georgi, že ho pobiješ.“</p>

<p>„Já taky. Sakra - jenom trefová pětka. No dobře, pozdravujte ode mě Venušany.“</p>

<p>Přes Hutchinsovo ujišťování jim dalo pořádně zabrat, než se vyšplhali svahem vzhůru. Nebyl za­se tak příkrý, ale váha kyslíkové bomby, chladicí­ho zařízení plus skafandru a vybavení k výzkumu byla víc než padesát kilo na muže. Slabší gravita­ce - o třináct procent menší než na Zemi - sice tro­chu pomáhala, ale zase ne tolik. Lopotili se vzhůru náspem posypaným drobným kamením, odpočíva­li na skalních římsách, aby znovu nabrali dech, a pak zase pracně šplhali vzhůru podmořským še­rem. Smaragdově zelená záře, která omývala okol­ní krajinu, byla o něco jasnější než za pozemského úplňku. Pro Venuši by Měsíc neměl žádnou cenu, pomyslel si v duchu Jerry. Z povrchu planety by jej nebylo vidět, scházely tu oceány, aby je ovlá­dal - a jitřenka představovala mnohem konstant­nější zdroj světla.</p>

<p>Vyšplhali víc než šest set metrů, než se krajina vyrovnala do mírného svahu, zjizveného tu a tam žlábky, které zjevně vyhloubila tekoucí voda. Když se trochu rozhlédli, překročili prohlubeň, která byla dost hluboká i široká na to, aby si zasluhovala ná­zev řečiště, a pustili se podél ní.</p>

<p>„Zrovna mě něco napadlo,“ ozval se Jerry, když urazili pár set metrů. „Můžeme vyloučit, že někde před námi není bouře? Nerad bych stál v cestě vlně vroucí vody.“</p>

<p>„Jestli přijde bouřka,“ odvětil Hutchins trochu ne­trpělivě, „tak ji uslyšíme. Budeme mít spoustu času, abychom vyšplhali někam výš.“</p>

<p>Měl nepochybně pravdu, ale zatímco pokračova­li ve výstupu po jemně sklovitém říčním korytě, Jerry se necítil o nic šťastnější. Jakmile překročili okraj útesu a ztratili rádiový kontakt s průzkum­ným vznášedlem, jeho neklid ještě vzrostl. Byl to unikátní a znepokojivý zážitek v téhle moderní do­bě: dostat se pouze s jedním společníkem mimo spojení s civilizací. Jerrymu se to ještě nikdy v ži­votě nestalo, dokonce i na palubě <emphasis>Jitřenky</emphasis>, když byli vzdáleni sto padesát milionů kilometrů od Ze­mě, vždycky mohl poslat pozdrav rodině a v něko­lika minutách dostat odpověď. Ale teď ho od zbyt­ku lidstva odřízlo několik metrů skal. Kdyby se jim tady něco stalo, nikdo by se to dokonce ani nedo­zvěděl, dokud by některá pozdější expedice nenašla jejich těla. George by na ně čekal smluvenou dobu, potom by zamířil zpátky k lodi - sám. Myslím, že nejsem ten pravý pionýrský typ, řekl si v duchu Jerry. Mám rád, když složité mašinky pěkně běha­jí, proto jsem se dal na kosmické létání. Ale nikdy jsem neuvažoval, kam to povede, a teď už je pozdě měnit rozhodnutí...</p>

<p>Když urazili směrem k pólu asi pět kilometrů po­dél meandrů říčního koryta, Hutchins se zastavil, aby provedl pozorování a odebral vzorky.</p>

<p>„Pořád se ochlazuje,“ řekl. „Teplota klesla na sto devadesát devět. To je daleko, daleko nejmíň, co se kdy na Venuši zaznamenalo. Kdybychom tak moh­li zavolat Georgeovi a povědět mu o tom.“</p>

<p>Jerry vyzkoušel všechny vlnové rozsahy, dokon­ce se pokusil dovolat na loď - nepředvídatelná vrt­kavost ionosféry planety někdy takové spojení na dálku umožňovala - ale přes řev a praskot Venuši­ných bouří se neozvalo ani zašeptání nosné vlny.</p>

<p>„Je to dokonce ještě lepší,“ řekl Hutchins a v jeho hlase se teď ozvalo skutečné vzrušení. „Vzrůstá koncentrace kyslíku - patnáct dílů v milionu. Dole u auta to bylo jenom pět a v nížinách je sotva zjisti­telný.“</p>

<p>„Ale patnáct v milionu!“ protestoval Jerry. „To nic nemůže dýchat!“</p>

<p>„Bereš to za špatný konec,“ vysvětlil mu Hut­chins. „Taky to nic nedýchá. Ale něco to produku­je. Odkud si myslíš, že pochází kyslík na Zemi? Všechen vyprodukoval život - zelené rostliny. Než se na Zemi objevily rostliny, naše atmosféra byla právě taková, jako je tahle - směs oxidu uhličitého, amoniaku a metanu. Potom se vyvinulo rostlinstvo a pomalu změnilo atmosféru na něco, co mohla dý­chat zvířata.“</p>

<p>„Chápu,“ řekl Jerry, „a ty myslíš, že ten samý proces právě začal tady?“</p>

<p>„Vypadá to tak. Něco nedaleko odsud produkuje kyslík - a život v rostlinné podobě je to nejjedno­dušší vysvětlení.“</p>

<p>„A kde jsou rostliny,“ uvažoval Jerry, „myslíš, že budeš mít dřív nebo později zvířata.“</p>

<p>„Ano,“ řekl Hutchins, zabalil nářadí a vyrazil ře­čištěm, „i když to pár set milionů roků potrvá. Mož­ná že jsme tady příliš brzy - ale doufám, že ne.“</p>

<p>„To je všechno pěkné,“ odpověděl Jerry. „Ale dejme tomu, že něco potkáme a nebudeme se tomu líbit. A zbraně nemáme.“</p>

<p>Hutchins si znechuceně odfrkl.</p>

<p>„A taky je nepotřebujeme. Nedošlo ti, jak vypa­dáme? Každé zvíře uteče na kilometry, jenom se na nás podívá.“</p>

<p>Něco pravdy na tom bylo. Jejich skafandry po­krývala od hlavy k patě odrazová kovová fólie jako poddajné zářící brnění. Žádný hmyz neměl nikdy složitější tykadla než ta, která se zvedala z jejich přileb a zavazadel na zádech, a široké čočky, který­mi hleděli na svět, vypadaly jako prázdné mon­strózní oči. Ano, na Zemi bylo jenom málo zvířat, která by se chtěla pustit do křížku s takovými pří­zraky, ale ta na Venuši mohla mít vkus jiný.</p>

<p>Jerry to v duchu pořád přetřásal, dokud nedorazi­li k jezeru. Hned na první pohled ho přimělo myslet nikoli na život, po němž pátrali, ale na smrt. Leželo mezi záhyby hor jako černé zrcadlo, jeho vzdále­nější okraj skrývala věčná mlha a nad hladinou se kroutily a tančily přízračné sloupy par. Všechno, co by to chtělo, pomyslel si Jerry, je Charónův převoz­nický člun, který tady měl čekat, aby je převezl na druhou stranu, nebo labuť Tuonela, majestátně plo­voucí sem a tam a střežící vstup do Podsvětí...</p>

<p>I když to byl vlastně zázrak - první kapalná vo­da, kterou lidé kdy na Venuši objevili. Hutchins už klečel na kolenou, jako by se chtěl pomodlit. Ale pouze sbíral kapky drahocenné tekutiny, aby ji pro­zkoumal svým kapesním mikroskopem.</p>

<p>„Je tam něco?“ zeptal se dychtivě Jerry. Hutchins zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jestli ano, pak je to příliš malé, než abych to v tomhle přístroji viděl. Víc ti povím, až budeme zpátky na lodi.“</p>

<p>Pevně uzavřel trubičku se vzorkem a uložil ji do batohu k ostatním tak něžně jako prospektor zla­tý nuget. Možná že to není - dost pravděpodobně - nic víc než čistá voda. Ale taky tam může být ce­lý vesmír neznámých živých stvoření na prvním stupínku jejich miliardy roků dlouhé cesty ke stvo­ření nadanému inteligencí.</p>

<p>Hutchins neurazil ani tucet kroků podél břehu je­zera, když se zastavil znovu, tak náhle, že Gartield do něho zezadu téměř narazil.</p>

<p>„Co je?“ ptal se Jerry. „Vidíš něco?“</p>

<p>„Tamhle ten černý kousek skály naproti. Už jsem si ho všiml předtím, než jsme se zastavili u jezera.“</p>

<p>„Co je s ním? Mně se zdá být úplně normální.“</p>

<p>„Myslím, že se rozrostl.“</p>

<p>„Jerry si tenhle okamžik zapamatoval na celý život. O Hutchinsově výroku z nějakého důvodu vůbec nezapochyboval, už věřil všemu, dokonce i tomu, že skály umí růst. Pocit osamění a tajupl­nosti, přítomnost tmavého a ztěžka se vlnícího je­zera, nikdy neutichající dunění vzdálených bouří a nazelenalé doutnavé světlo jitřenky - tohle všech­no něco provedlo s jeho mozkem, připravilo ho na střetnutí s neuvěřitelným. A přece strach necítil, ten přicházívá až potom.</p>

<p>Pohlédl na skálu. Byla asi sto padesát metrů daleko, pokud mohl odhadnout. V tomhle kal­ném, smaragdově zeleném světle se daly posuzo­vat vzdálenosti nebo rozměry jen velmi obtížně. Skála - nebo co to bylo - vypadala jako vodorovná deska z téměř černé hmoty, ležící poblíž vrcholu horského hřebenu. Vedle ní se rozkládala jiná, menší skvrna z podobného materiálu. Jerry se po­kusil změřit mezeru mezi nimi a zapamatovat si počáteční stav, aby měl jakési měřítko na zjištění případné změny.</p>

<p>A potom užasle sledoval, že se mezera zvolna svírá. Stále nepociťoval žádný strach - jenom pře­kvapení a vzrušení. Teprve až zmizela úplně a Jerry si uvědomil, že ho oči neklamou, přímo do srdce ho udeřil strašný pocit bezmoci a děsu.</p>

<p>Nebyly to žádné rostoucí, pohybující se skály. To, co pozorovali, byl temný proud, plazící se ko­berec, který se zvolna, ale neodvratně valil přes vrcholek horského hřbetu směrem k nim.</p>

<p>Okamžik naprosté, nesmyslné paniky naštěstí netrval déle než pár sekund. Jakmile odhalil příči­nu, první vlna hrůzy začala v Garfieldovi opadávat. Proud postupující vpřed mu totiž připomněl, až pří­liš živě, povídku, kterou četl před mnoha lety, o ar­mádě amazonských mravenců a o způsobu, jakým zničili všechno, co se jim dostalo do cesty.</p>

<p>Ale ať už byl tenhle proud z čehokoli, pohyboval se příliš pomalu, než aby představoval skutečné ne­bezpečí, pokud jim neodřízne ústupovou cestu. Hutchins na to napjatě hleděl jejich jediným dale­kohledem, byl biolog a dělal svou profesi. Není dů­vod chovat se jako blázen, pomyslel si Jerry, a utí­kat jako opařená kočka, když to není třeba.</p>

<p>„Pro rány boží,“ řekl konečně, když pohybující se koberec byl od nich vzdálený jenom na sto met­rů a Hutchins dosud nevydal ani hlásku, ani nehnul brvou. „Co je to?“</p>

<p>Hutchins pomalu rozmrzl, jako socha, která při­chází k životu.</p>

<p>„Promiň,“ řekl, „na tebe jsem úplně zapomněl. Je to rostlina, samozřejmě. Nebo přinejmenším to ne­umím lépe označit.“</p>

<p>„Ale ona se pohybuje!“</p>

<p>„Proč tě to překvapuje? To přece dělají i pozem­ské rostliny. Nikdy jsi neviděl na zrychleném filmu, jak se hýbe břečťan?“</p>

<p>„Jenže ten stojí pořád na jednom místě - a neleze po zemi.“</p>

<p>„A co potom mořský plankton? Ten umí plavat, když musí.“</p>

<p>Jerry to vzdal. Ať už to bylo jakkoli, blížící se zá­zrak ho úplně oloupil o dar řeči.</p>

<p>Pořád o té věci uvažoval jako o koberci - hlubo­kém, na okraji se třepícím do střapců. Jeho tloušťka se při pohybu měnila, v některých místech byla je­nom jako film, na jiných se nakupila na třicet centi­metrů nebo ještě víc. Když se přiblížil a Jerry roze­znal jeho strukturu, připomněl mu černý samet. Byl by rád věděl, jaký je na dotek, ale pak si uvědomil, že by si přinejmenším pěkně spálil prsty, když nic horšího. Přistihl se, že ho napadlo, v okamžiku prů­zračně čistého mozku, který často přichází jako re­akce po náhlém šoku: Jestli tu nějací Venušani exi­stují, nikdy si s nimi nebudeme moci potřást ruka­ma. Oni by nás popálili a my bychom jim udělali omrzliny.</p>

<p>Až dosud ta věc nedávala najevo, že by si jejich přítomnost uvědomovala. Stále plula kupředu jako vlna bez jakéhokoli oduševnění - a to taky skoro jistě byla. Nebýt skutečnosti, že uměla šplhat přes drobné překážky, docela dobře mohla být z vody.</p>

<p>A potom, když od nich byla pouhé tři metry, sa­metová vlna se zarazila. Vpravo a vlevo dál plula vpřed, ale tmavé čelo přibrzdilo a zůstalo stát.</p>

<p>„Obkličuje nás to,“ řekl Jerry s úzkostí. „Bude lepší, když ustoupíme, dokud se neujistíme, že to je neškodné.“</p>

<p>Hutchins se konečně začal stahovat, k jeho úlevě. Tvor po krátkém zaváhání opět vyrazil vpřed a zá­řez do přední linie vyrovnal.</p>

<p>Pak Hutchins udělal krok dopředu - a ta věc se odtáhla. Biolog několikrát vykročil vpřed jenom proto, aby se zase hned vrátil, a živá vlna se pokaž­dé odlila a vrátila přesně v souladu s jeho pohyby.</p>

<p>Jakživ by mě nenapadlo, pomyslel si Jerry, že uvi­dím na vlastní oči chlapa, jak tancuje s rostlinou...</p>

<p>„Termofobie,“ řekl Hutchins. „Reakce naprosto automatická. Nelíbí se tomu naše teplota.“</p>

<p>„Naše teplota!“ protestoval Jerry. „Jak to, přece ve srovnání s tím jsme živoucí kusy ledu.“</p>

<p>„My ano, ale ne naše skafandry - a to je všechno, co o nás ví.“</p>

<p>Jsem pitomec, pomyslel si Jerry. Když máš v ob­leku příjemný chládek a je ti jako ve vatičce, snadno zapomeneš, že chladicí jednotka vyvrhuje do okol­ního prostředí proudy tepla. Není divu, že se venu­šanská rostlina odtahuje...</p>

<p>„Podívejme se, jak to bude reagovat na svět­lo,“ pronesl Hutchins. Zapjal reflektor na skafan­dru a nazelenalou záři jitřenky okamžitě vypudi­la záplava čistého, bílého světla. Dokud na tuto pla­netu nevstoupil člověk, na povrchu Venuše nikdy, ani ve dne, nezasvitlo bílé světlo. Rozkládal se tady jenom nazelenalý soumrak, stejně jako v pozem­ských mořích, zvolna houstnoucí v naprostou tem­notu.</p>

<p>Proměna byla tak omračující, že se nedal potlačit výkřik úžasu. Proud světla měl ozářit hlubokou, zlověstnou čerň silného sametového koberce u je­jich nohou. Namísto toho jim světlo odhalilo zářivý vzor nádherných, živých červených barev, zdobe­ných žílami zlata. Žádný perský princ se nikdy ne­kochal pohledem na tak bohatý gobelín, vyrobený jeho tkalci, a přece tohle stvoření bylo jenom ná­hodným výsledkem působení přírodních sil. Dokud si na vlnu neposvítili, její úžasné barvy vůbec ne­existovaly, a zase zmizí, až je cizí, pozemské světlo přestane přičarovávat k životu.</p>

<p>„Tikov měl pravdu,“ zamumlal Hutchins. „Byl bych rád, kdyby se to dozvěděl.“</p>

<p>„Pravdu v čem?“ zeptal se Jerry, i když to vypa­dalo jako svatokrádež - hovořit v přítomnosti ta­kové nádhery.</p>

<p>„Před padesáti lety v Sovětském svazu objevil, že ve velice chladném klimatu mají rostliny ten­denci k zabarvení modrému nebo fialovému, za­tímco ty, které rostou v horkém, jsou červené nebo oranžové. Předpověděl, že marťanská vegetace bu­de fialová, a prohlásil, že pokud tady na Venuši na­jdeme nějaké rostlinstvo, mělo by být červené. No, v obou hypotézách měl pravdu. Ale my tu nemů­žeme postávat celý den, čeká nás dost práce.“</p>

<p>„Jsi si jistý, že to je neškodné?“ zeptal se Jerry, jehož obezřelost žádala nové ujištění.</p>

<p>„Absolutně - našich skafandrů se to nemůže do­tknout, ani kdyby chtělo. Kromě toho - už je to i za námi.“</p>

<p>Měl pravdu. Teď uviděli, že celé stvoření - po­kud to ovšem byla jedna rostlina a ne celá kolo­nie - pokrylo zhruba kruhové území asi sto metrů v průměru. Plavalo to po skále, jako kdyby vítr hnal před sebou stín vržený mrakem - a v místech, kde stín spočinul, byla skála posetá maličkými ďolíčky, jakoby vyleptanými kyselinou.</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Hutchins, když to Jerry pozna­menal. „Stejným způsobem se živí některé lišejní­ky, kyseliny z jejich sekretu rozpouštějí skálu. A už se prosím tě na nic neptej - dokud se nedostaneme zpátky na loď. Mám tu tolik práce, že by stačila na­plnit několik životů, a jenom pár hodin na to, abych ji stačil.“</p>

<p>Byla to botanika v běhu... Citlivý okraj té ohrom­né rostlinné věci se pohyboval s překvapující rych­lostí, jak se snažil před nimi uhýbat. Bylo to stej­né, jako by pracovali s oživlým lívancem o rozloze jednoho akru. Rostlina nereagovala na nic jiného kromě toho, že mechanicky uhýbala před teplem, které skafandr odváděl ven - když Hutchins odebí­ral vzorky nebo prováděl testy. Den za dnem plulo stvoření přes kopce a údolí a vedl je přitom nějaký zvláštní rostlinný instinkt. Snad sledovalo žílu ně­jakého minerálu: to by mohli rozhodnout geologo­vé, až zanalyzují vzorky skály, které Hutchins ode­bral jak před, tak i po přechodu živého gobelínu.</p>

<p>Na dlouhé přemýšlení nezbýval čas, dokonce ani na vyslovení nesčetných otázek, které v nich jejich objev probudil. Tahle stvoření musí pravděpodobně být dost běžná, když se jim jedno z nich podařilo objevit tak rychle. Jak se rozmnožují? Výhonky, sporami, dělením nebo nějakým jiným způsobem? Jakým způsobem získávají energii? Jaké mají pří­buzné druhy, nepřátele, parazity? Nemůže to přece být jediná forma života na Venuši, už jen takové pomyšlení je absurdní, neboť kde se nachází jeden druh, tam jich musí existovat tisíce...</p>

<p>Nakonec jenom hlad a únava je přinutily, aby pře­stali. Stvoření, které zkoumali, umělo pojídat přímo svou vlastní cestu kolem dokola Venuše - i když Hutchins byl přesvědčený, že se nemůže vzdálit pří­liš daleko od jezera, protože čas od času se přibližo­valo k vodě a ponořovalo do ní dlouhé, trubicovité chapadlo. Pozemští živočichové si však odpočinek dopřát musí.</p>

<p>Byla to ohromná úleva nafouknout tlakový stan, vsoukat se hermetickým uzávěrem dovnitř a stáh­nout si skafandr. Zatímco odpočívali ve svých malých plastikových polokoulích, poprvé jim do myslí plně dolehlo, jak je jejich objev podivu­hodný a závažný. Okolní planeta se náhle proměni­la, Venuše už nebyla mrtvá - připojila se k Zemi a Marsu.</p>

<p>Neboť život navštívil jiný život, i přes propast vesmíru. Všechno, co vyrůstalo, nebo co se pohy­bovalo ve tváři kterékoli planety, bylo předzvěstí, příslibem, že Člověk není v tomhle Vesmíru září­cích sluncí a rotujících mlhovin osamocen. Ačkoli dosud nenalezl společníka, s nímž by se mohl doro­zumět a v nějž pouze doufal, rozkládaly se před ním tisíce světelných let prostoru a celé věky času a vyčkávaly, až je prozkoumá. Mezitím musí ochra­ňovat a pěstovat život, který už nalezl, ať už na Ze­mi, na Marsu nebo na Venuši.</p>

<p>Takové myšlenky napadaly Grahama Hutchin­se, nejšťastnějšího biologa v celé Sluneční sousta­vě, když pomáhal Garfieldovi sesbírat jejich od­padky a neprodyšně je uložit do plastového sáčku. Když vypustili stan a vyrazili na zpáteční cestu, po stvoření, které zkoumali, už nebylo nikde ani stopy. Bylo to nakonec dobře, mohlo by je to svést, aby se zdrželi a experimentovali dál, a už tak se dost ne­příjemně přiblížili k nejzazšímu časovému limitu.</p>

<p>Navíc to vůbec nevadilo, za pár měsíců se vrá­tí s celým týmem pomocníků, mnohem dokonale­ji vybaveni, a budou na nich viset oči celého světa. Když se vývoj musel namáhat miliardy let, aby to­hle setkání umožnil, ještě chvilku počká.</p>

<p>Mlžná krajina ozářená mihotavým, zelenavým světlem na okamžik spočívala zcela nehnutě. Člo­věk ji opustil a karmínový koberec také. Potom se stvoření objevilo znovu, přeplouvalo přes kopce, rozervané vichry. Nebo to možná bylo nějaké jiné z téhož podivného druhu, to se už nikdo nikdy ne­dozví.</p>

<p>Doplulo k malé mohyle z kamení, kde Hutchins s Garfieldem zakopali odpadky. A tam se zastavilo. Nepřekvapilo je to, protože nebylo nadané inteli­gencí. Ale chemické puzení je nemilosrdně táhlo přes polární náhorní plošinu až k místu, kde vy­křiklo: Tady! Tady!</p>

<p>Kdesi přímo na dosah mělo nejdrahocennější potravu, jakou potřebovalo - fosfor, prvek, bez nějž se nikdy nemůže vznítit ani jiskřička života. Zača­lo skálu očichávat, protékalo do škvírek a trhlin, šmátralo a hrabalo hledajícími chapadly. Nic z to­ho, co podnikalo, nepřesahovalo schopnosti které­koli pozemské rostliny nebo stromu - stvoření se jenom pohybovalo tisíckrát rychleji a potřebovalo pouze minuty, aby dosáhlo cíle a proniklo plastic­kou hmotou.</p>

<p>A pak hodovalo na potravě mnohem vydatnější, než byla všechna, kterou okusilo kdykoli předtím. Absorbovalo cukry a bílkoviny a fosfáty, nikotin z cigaretových špačků, celulózu z papírových šálků a lžiček. Všechny látky rozložilo a asimilovalo do svého podivného těla, bez potíží a aniž by mu nějak uškodily.</p>

<p>Stejně tak absorbovalo celý mikrokosmos ži­vých stvoření - bakterií a virů, jichž se na starší planetě vyvinuly tisíce vražedných kmenů. I když jenom velice málo z nich dokázalo v tomhle hor­ku a v téhle atmosféře přežít, stačilo to. Jak se ko­berec plazil zpátky k jezeru, odnášel si nákazu pro celou svou planetu.</p>

<p>Už v okamžicích, kdy <emphasis>Jitřenka</emphasis> nabírala kurz směrem ke svému vzdálenému domovu, Venuše umíra­la. Filmy, fotografie a vzorky, které Hutchins trium­fálně odvážel, byly dokonce ještě mnohem cennější, než tušil. Představovaly jediný doklad, že život kdy započal třetí pokus dobýt si pevné místo ve Sluneč­ní soustavě.</p>

<p>Pod Venušinými mračny se příběh Stvoření prá­vě uzavřel.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Zázna</strong><strong>m</strong></p>

<p>Je až neuvěřitelné, že jsem toho zapomněl tolik a tak rychle. Moje tělo mi sloužilo čtyřicet let, myslel jsem si, že je znám. A teď se vytrácí jako sen.</p>

<p>Ruce, nohy, kde vás mám? Co jste vlastně pro mě dělaly, dokud jsem vás měl? Vysílám signály, snažím se rozkazovat údům tak, jak se na to nejasně pamatuji. Neděje se nic. Je to jako křičet ve vzduchoprázdnu.</p>

<p>Křičet. Ano, zkouším to. Možná že oni mě slyší, já sám sebe ne. Mne oblévá takové ticho, že si snad už nikdy nedokážu vybavit zvuk. V mysli mi utkvělo slovo hudba - co asi znamená?</p>

<p>Spousta slov, vyplouvajících přede mnou z temnoty, vyčkává, jestli je rozluštím. Jedno po druhém se zklamaně vytrácejí.</p>

<p>Ano, slyším. Takže jste zpátky. Vstoupili jste do mé mysli po špičkách, měkounce. Vím, kdy tam jste, ale nikdy nepoznám, kdy přicházíte.</p>

<p>Cítím, že přicházíte v míru, a jsem vám vděčný za to, co jste pro mě udělali. Ale kdo jste? Ovšemže chápu, že lidé nejste, pozemská věda by mě neuměla zachránit, když se zhroutilo silové pole, ve kterém jsem letěl. Víte, posedla mě zvědavost. To je dobré znamení, že? Teď, když je bolest pryč - konečně, konečně! - můžu znova začít přemýšlet.</p>

<p>Ano, jsem připraven. Všechno, co chcete vědět. Tohle je přece to nejmenší, co můžu udělat.</p>

<p>Jmenuji se William Vincent Neuberg. Jsem pilot mistrovské třídy Galaktického průzkumu. Narodil jsem se v Port Lowellu, na Marsu, 21. ledna 2096. Moje žena Janita a moje tři děti žijí na Ganymedu. Taky jsem spisovatel; napsal jsem toho o svých cestách celou hromadu. Knížka <emphasis>Až </emphasis><emphasis>za Rigelem</emphasis> je docela známá...</p>

<p>Co se stalo? Nejspíš toho víte přesně tolik, co já. Právě jsem s lodí vystupoval z prostoru a přecházel do urychlovací fáze, když se ozval poplašný signál. Jenže nezůstal mi čas ani na to, abych udělal sebe­menší pohyb, natož abych něco podnikl. Pamatuji se, že stěny kabiny začaly sálat - na žár, strašný žár. To je všechno. Výbuch mě musel odhodit kam­si do vesmíru. Ale jak jsem to mohl přežít? Jak mě někdo mohl dostihnout v čase?</p>

<p>Povězte mi - kolik toho zbylo z mého těla? Proč necítím ruce, nohy? Neskrývejte přede mnou prav­du, já se nebojím. Jestli mě dokážete dopravit do­mů, biotechnici mi dají nové údy. Vždyť už teď mo­je pravačka není ta, se kterou jsem se narodil.</p>

<p>Proč neodpovídáte? Je to jednoduchá otázka!</p>

<p>Že nevíte, jak vypadám? Co tím chcete říct? Pře­ce jste museli něco zachránit!</p>

<p>Hlavu? Tak tedy mozek?</p>

<p>Ani ten - ach ne...!</p>

<p>Promiňte. Odmlčel jsem se nadlouho?</p>

<p>Dovolte mi, abych to vzal pořádně do hrsti. Cha! Legrace k popukání! Jsem výzkumný pilot první třídy Vincent William Freeburg. Narodil jsem se v Port Lyot na Marsu 21. ledna roku 1946. Mám jedno... ne, dvě děti…</p>

<p>Prosím vás, dovolte mi, abych si to všechno pro­šel ještě jednou, pomalu. Můj trénink mě měl při­pravit na všechno, co je myslitelné. Dokážu se vy­rovnat se vším na světě. Ale pomalu.</p>

<p>Dobře, mohlo to být horší. Nejsem opravdu mrt­vý. Vím, kdo jsem. Dokonce si myslím, že vím, co jsem.</p>

<p>Jsem - záznam v jakémsi fantastickém nahráva­cím zařízení. Když se loď proměnila v plazmu, mu­seli jste zachytit moji psychiku, moji duši. Ačkoli si neumím představit, jak se tohle dá udělat, dává mi to smysl. Nakonec primitivní člověk by nikdy nepochopil, jakým způsobem nahráváme symfonii na cédéčko...</p>

<p>Všechny moje vzpomínky jsou zachyceny na pásce nebo v krystalu, stejně, jak byly uloženy v buňkách mého mozku, který se proměnil v páru. A nejenom moje vzpomínky: Já. Celý já - Vince Willburg, pilot druhé třídy.</p>

<p>Tak, co podnikneme teď?</p>

<p>Řekněte to prosím vás ještě jednou. Nerozumím. Ach, výborně! Vy dokonce umíte i tohle?</p>

<p>Máme pro to slovo, termín...</p>

<p>Moře přemnohá se přelévají. Ne. Trošku jinak.</p>

<p>Proměňují. Přeměňují. Převtělení!</p>

<p>Ano, ano, rozumím. Musím vám dát základní údaje, plán. Sledujte moje myšlenky opravdu peč­livě. Začnu odshora.</p>

<p>Tak hlava. Hlava je oválná - ano, tak. Horní část pokrývají vlasy. Moje jsou hně... ehm... modré.</p>

<p>Oči. Ty jsou velice důležité. Viděli jste je u jiných živočichů? Dobře, odpadá tím spousta potíží. Mů­žete mi nějaké ukázat? Ano, tyhle docela vyhovují.</p>

<p>Teď ústa. Je to zvláštní - tisíckrát jsem se na ně musel dívat, když jsem se holil, ale nějak...</p>

<p>Ne tak kulatá, užší.</p>

<p>Ale ne, takhle ne. Protínají tvář napříč, horizon­tálně...</p>

<p>Tak, teď se podíváme... Něco tady přece bývalo, mezi očima a ústy.</p>

<p>Jsem to pitomec! Takhle se nestanu ani kadetem, když si nevzpomenu dokonce ani na tohle...</p>

<p>Přirozeně - nos! Trošku delší, hádám. A ještě tu je něco dalšího, něco, na co jsem zapomněl. Tahle hlava vypadá jako nedokončená, syrová. Tohleto přece nejsem já, Vilda Vincenburg, nejhezčí děcko z celé čtvrti.</p>

<p>Tohle taky není moje jméno - nejsem už přece kluk. Jsem pilot mistrovské třídy s odsloužený­mi dvaceti lety v Galaktickém průzkumu a pokou­ším se zrekonstruovat svoje vlastní tělo. Proč se mi jenom tolik rozbíhají myšlenky? Pomozte mi, pro­sím vás!</p>

<p>Taková stvůra? Nemohl jsem vám přece tvrdit, že vypadám takhle! Vymažte to. Musíme začít znova.</p>

<p>Nejdřív hlava. Je bezvadně kulatá a vhodná k no­šení klobouku...</p>

<p>Příliš obtížné. Začněme někde jinde. Ach, já vím... Kost stehenní je připojena ke kosti holenní. Kost holenní je připojena ke kosti stehenní. Kost ste...</p>

<p>Vytrácí se to, všechno. Je pozdě, už je pozdě. Ně­co se vám na záznamu pokazilo. Ale děkuju vám, že jste se vůbec pokusili. Jmenuju se... jmenuju se...</p>

<p>Mami - kde jsi? Maminko - maminko!</p>

<p>Maaaaaaaa...</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Tajemství</strong></p>

<p>Henry Cooper pobýval na Měsíci už skoro dva týd­ny - než zjistil, že něco nehraje. Nejprve měl je­nom obtížně definovatelné podezření, druh předtu­chy, které novinář z vědecké rubriky nebere příliš vážně. Koneckonců sem přiletěl na přímou žádost Organizace spojených národů pro kosmický vý­zkum. Lidi z UNSRO měli vždycky pro novináře pochopení, zejména před projednáváním rozpočtu, když přelidněný svět křičel po dalších dálnicích a školách a podmořských farmách a stěžoval si, že se do vesmíru zbytečně vylévají miliardy.</p>

<p>A tak se stalo, že byl tady, podruhé v životě pro­dělával okružní cestu po Měsíci a zpátky na Zemi odesílal dva články denně. Přestože svět, veliký ja­ko Afrika, pečlivě zmapovaný, a přesto zcela ne­probádaný, už nevoněl novotou, stále ještě jej obe­stírala atmosféra podivuhodnosti a záhady. Hned za stěnami hermetických bání, laboratoří a kosmodro­mů zela prázdnota vyzývající člověka, aby ji v ná­sledujících stoletích dobyl.</p>

<p>Samozřejmě některá místa na Měsíci byla zná­má až notoricky. Sotva se našel někdo, kdo by do­sud nespatřil příkrý, prašný svah v Mare Imbrium a v něm zasazený blýskavý kovový pylon s plake­tou, která ve třech úředních pozemských jazycích oznamovala:</p>

<p>Na tomto místě</p>

<p>dne 13. září roku 1959</p>

<p>ve 20.01 hodin světového času</p>

<p>dospěl první člověkem vyrobený předmět</p>

<p>na jiné kosmické těleso.</p>

<p>Cooper navštívil hrob Luníku 2 - a ještě mnohem známější hrobku mužů, kteří dorazili po něm. Ale tyhle záležitosti patřily minulosti - stejně jako Kryštof Kolumbus nebo bratři Wrightové vstoupily do historie. Co teď zajímalo jeho, to byla budouc­nost.</p>

<p>Když přistál na kosmodromu <emphasis>Archimedés</emphasis>, vrchní správce dal zřetelně najevo potěšení a projevil osob­ní zájem o jeho pobyt. Ubytování, doprava a vládní průvodce - všechno už bylo zařízené. Směl, kam se mu zachtělo, vyptávat se mohl, nač chtěl. UNSRO mu důvěřovalo, neboť jeho články byly vždycky přesné a vyjadřovaly jeho náklonnost. A přesto mu cesta brzy zhořkla. Nechápal proč, ale na to přijde.</p>

<p>Natáhl se po telefonu a řekl:</p>

<p>„Centrála? Dejte mi prosím policii. Chci mluvit s vrchním inspektorem.“</p>

<p>Čandra Kumarašvamy patrně uniformu měl, ale Cooper nikdy neviděl, že by si ji vzal na sebe. Se­tkali se podle domluvy u vchodu do malého parku, který pro město <emphasis>Platón</emphasis> znamenal hlavní zdroj pý­chy a radosti. Teď po ránu umělého čtyřiadvaceti­hodinového dne však byl park téměř liduprázdný, a tak mohli hovořit nerušeně.</p>

<p>Když se procházeli po úzkých štěrkových cestič­kách, povídali o starých časech, o společných přá­telích z fakulty, o posledních zprávách z mezipla­netární politiky. Když dorazili doprostřed parku, pod samotný střed ohromné modré kopule, Cooper přistoupil k věci.</p>

<p>„Ty víš o všem, co se na Měsíci děje, Čandro,“ řekl. „A taky víš, že jsem tady proto, abych pro UNSRO napsal sérii článků - doufám, že to vydá na knížku, až se dostanu zpátky na Zemi. Tak proč se vaši lidé pokoušejí přede mnou něco utajovat?“</p>

<p>Na Čandru se nedalo spěchat. Než na otázku od­pověděl, dal si jako obvykle na čas, a dvě slůvka se stěží prosmýkla kolem troubele jeho ručně vyřezá­vané bavorské dýmky.</p>

<p>„Kteří lidé?“</p>

<p>„Ty opravdu nemáš ani tušení?“</p>

<p>Vrchní inspektor potřásl hlavou.</p>

<p>„Ani nejmenší,“ odvětil a Cooper věděl, že mluví pravdu. Čandra by možná mlčel, ale nelhal.</p>

<p>„Měl jsem strach, že řekneš právě tohle. No tak dobře, jestli opravdu nevíš víc než já, tady máš je­diný klíč, který jsem našel - a který mě děsí. Ústav experimentální medicíny se snaží, aby si mě udržel od těla.“</p>

<p>„Hmm,“ odpověděl Čandra, vyňal si dýmku z úst a vrhl na ni zamyšlený pohled.</p>

<p>„To je všechno, co na to řekneš?“</p>

<p>„Nedals mně moc látky, se kterou by se dalo pra­covat. Nezapomeň, že jsem pouhý policajt, schází mi tvoje novinářská fantazie.“</p>

<p>„Jediné, co jsem ti schopen říct, je to, že čím výš se v Ústavu experimentální medicíny dostanu, tím je ovzduší chladnější. Když jsem tam byl naposle­dy, všichni se ke mně chovali nesmírně přátelsky a odvezl jsem si několik pěkných materiálů. Ale teď se s ředitelem dokonce nemůžu ani setkat. Buď má nějaké jednání, nebo je na opačné straně Měsí­ce. Mezi námi, co je to za člověka?“</p>

<p>„Doktor Hastings? Trošku pichlavý. Velice schop­ný, ale těžko se s ním spolupracuje.“</p>

<p>„Co by se mohl snažit utajit?“</p>

<p>„Jak tě znám, jsem si jistý, že už máš několik za­jímavých teorií.“</p>

<p>„No, přemýšlel jsem o narkoticích, o nějakém podvodu nebo pokusu o politické spiknutí - ale v naší době tohle už nedává smysl. Takže to, co zbý­vá, mě dost děsí.“</p>

<p>Čandra naznačil pohybem obočí tichý otazník.</p>

<p>„Meziplanetární infekce,“ řekl Cooper bez obalu.</p>

<p>„Myslel jsem si, že něco takového není možné.“</p>

<p>„Ano - sám jsem napsal několik článků doka­zujících, že životní formy na jiných planetách ma­jí natolik odlišný chemismus, že nemohou reago­vat s našimi, a že všechny naše mikroby a veškerý hmyz potřebovaly k tomu, aby se na naše tělo adap­tovaly, miliony let. Ale nevím určitě, jestli je to pravda. Předpokládejme, že se kosmická loď vrátila z Marsu s něčím opravdu zlým a že se s tím doktoři nedokážou vypořádat?“</p>

<p>Rozhostilo se dlouhé mlčení. Potom Čandra řekl: „Zahájím pátrání. Ani mně se to nelibí, protože je tu bod, o kterém pravděpodobně nevíš. V Ústavu experimentální medicíny došlo za minulý měsíc ke třem nervovým zhroucením - a to je velice, velice neobvyklé.“</p>

<p>Vrhl pohled na hodinky a potom na umělé nebe, které se zdálo vysoko, přestože bylo jenom šedesát metrů nad jejich hlavami.</p>

<p>„Raději bychom měli jít,“ řekl. „Ranní přeháňka má začít za pět minut.“</p>

<p>Telefon zazvonil dva týdny nato uprostřed noci, skutečné lunární noci. Podle platónského času bylo nedělní ráno.</p>

<p>„Henry? Tady je Čandra. Můžeme se setkat za půl hodiny u přechodové komory číslo pět? Dobře - tak na shledanou.“</p>

<p>Cooperovi bylo okamžitě všechno jasné. Setkání u přechodové komory číslo pět znamenalo, že pů­jdou z kopule ven. Čandra na něco přišel.</p>

<p>Když měsíční pásové vozidlo vyrazilo z města po silnici nahrubo upravené buldozery v prachu a pemze, přítomnost služebního řidiče rozhovor brzdila. Nízko nad jižním horizontem zářila Země, téměř v úplňku, vrhala nádherné modrozelené svět­lo na divokou krajinu vzbuzující dojem pekla. Přes­tože se člověk snažil ze všech sil, říkal si v duchu Cooper, bylo obtížné zařídit, aby Měsíc působil půvabným dojmem. Avšak příroda si svoje největ­ší tajemství dobře chrání, jestli chce člověk taková místa nalézt, musí dospět až k nim.</p>

<p>Mnohonásobné báně města zapadly pod ostře zakřivený obzor. Pásové vozidlo nyní odbočilo z hlavní silnice a drželo se sotva znatelné stezky. O deset minut později Cooper spatřil, že se před ni­mi třpytí osamělá polokoule postavená na odlehlém skalním hřbetu. Před vchodem parkovalo vozidlo s červeným křížem. Nezdálo se, že jsou jedinými návštěvníky.</p>

<p>Ani že jsou neočekávaní. Když zajeli ke kopu­li, zatápala po nich poddajná trubice spojená s pře­chodovou komorou a zachrastila o vnější karoserii vozidla. Ozvalo se krátké zasyčení, jak se vyrovná­valy tlaky. Pak Cooper následoval Čandru dovnitř do budovy.</p>

<p>Muž obsluhující přechodovou komoru je vedl to­čitými chodbami a paprskovitě uspořádanými prů­chody směrem ke středu kopule. Občas zahlédli laboratoře, přístroje, počítače - všechno tak, jak má být, a všechno tohoto nedělního rána opuštěné. Právě když už si Cooper říkal, že nemohou být da­leko od samotného srdce budovy, jejich průvodce je uvedl do rozlehlé kruhové komory a tiše za nimi zavřel dveře.</p>

<p>Bylo to zoo v malém. Všude kolem nich se roz­kládaly klece, akvária a terária obsahující široký výběr pozemské fauny a flóry. A uprostřed vyčká­val malý, šedivý mužík, který vypadal velice usta­raně a velice nešťastně.</p>

<p>„Doktore Hastingsi, tohle je pan Cooper,“ před­stavil ho Kumarašvamy. Vrchní inspektor se obrátil ke svému průvodci a dodal:</p>

<p>„Přesvědčil jsem ředitele, že existuje jenom jedi­ný způsob, jak tě přimět, abys mlčel, a to, že ti všechno poví.“</p>

<p>„Upřímně řečeno,“ pronesl doktor Hastings, „ne­jsem si jistý, jestli o to ještě vůbec stojím.“</p>

<p>Hlas se mu chvěl, že jej sotva ovládal, a Cooper si pomyslel: No nazdar! Další kolaps na cestě!</p>

<p>Vědec nemarnil čas takovými formalitami, jako je podávání rukou. Přistoupil k jedné z klecí, vyňal z ní kožešinový uzlíček a podržel jej proti Coope­rovi.</p>

<p>„Víte, co to je?“ zeptal se náhle.</p>

<p>„Ovšem. Křeček - nejběžnější laboratorní zvíře.“</p>

<p>„Ano,“ řekl doktor Hastings. „Naprosto obyčej­ný zlatý křeček. Až na to, že tenhle je pět roků sta­rý - stejně jako všichni ostatní v téhle kleci.“</p>

<p>„Ano? A co je na tom zvláštního?“</p>

<p>„Nic, vůbec nic... s výjimkou té zanedbatelné skutečnosti, že křečci se dožívají jenom dvou let. Ale my tu máme i takové, kterým neschází moc do deseti.“</p>

<p>Chvíli všichni mlčeli, ale v místnosti přesto ne­bylo ticho. Naplňovaly ji šelesty, pobíhání, škrá­bání, slabé kňučení a tenké zvířecí hlásky. Potom Cooper zašeptal:</p>

<p>„Bože můj - vy jste objevili způsob, jak prodlou­žit život?“</p>

<p>„Ne,“ odsekl Hastings. „My jsme to neobjevili. Nám to dal Měsíc... i když, kdybychom si viděli na špičku nosu, mohli jsme to očekávat.“</p>

<p>Zdálo se, že svoje emoce začíná ovládat - jako by byl jenom a jenom vědec, fascinovaný pouze samotným výzkumem a nezajímající se o jeho ná­sledky.</p>

<p>„Na Zemi,“ řekl, „trávíme celý život bojem s gravitací. Ničí nám svaly, deformuje tvar žalud­ku. Kolik tun krve a po dráze kolika kilometrů pře­čerpá srdce za sedmdesát let? A celá tahle práce, všechna námaha se redukuje na Měsíci na šesti­nu, tady osmdesátikilový muž váží jenom třináct kilogramů.“</p>

<p>„Rozumím,“ řekl pomalu Cooper. „Deset roků pro křečka - a kolik pro člověka?“</p>

<p>„To není zákonitost jednoduchá,“ odvětil Has­tings. „Mění se podle druhu a velikosti. Dokonce ještě před měsícem jsme to vůbec neměli ověřené. Ale dnes jsme si tím jistí: člověk se bude na Měsíci dožívat přinejmenším dvou set let.“</p>

<p>„A vy jste se to pokoušeli utajit!“</p>

<p>„Vy blázne! Vážně nechápete proč?“</p>

<p>„Neberte si to tak, doktore - neberte si to tak,“ řekl tiše Čandra.</p>

<p>Hastings se už zase - s očividným vynaložením vůle - kontroloval. Začal hovořit s takovým ledo­vým klidem, že jeho slova zapadala Cooperovi do mozku jako dešťové kapky měnící se v led.</p>

<p>„Zamyslete se nad těmi tam nahoře,“ řekl a uká­zal prstem ke střeše, směrem k neviditelné Zemi, na jejíž vzdálenou přítomnost nikdo na Měsíci ne­dokázal zapomenout. „Nad šesti miliardami lidí, kteří napěchovali všechny kontinenty od jednoho břehu k druhému a teď už přecpávají dna moří. A tady,“ ukázal k podlaze, „jenom sto tisíc nás, v téměř prázdném světě. Ve světě, kde potřebujeme zázraky vědy a techniky jenom proto, abychom se udrželi při životě, kde dokonce člověk s inteligenč­ním kvocientem nižším než 150 vůbec nedostane zaměstnání.</p>

<p>A najednou přijdeme na to, že můžeme žít dvě stě let. Představte si, jak na takovou novinu zarea­gují! Ale tohle je už teď váš problém, pane novi­náři, řekl jste si o to, a tak to máte. Řekněte mi - opravdu bych to rád věděl - jak jim to ohledu­plně sdělíte?“</p>

<p>Čekal a čekal. Cooper otevřel ústa, ale pak je za­se zavřel, neschopen vymyslet jediné slovo, které by se k tomu dalo říct.</p>

<p>Ve vzdáleném koutě místnosti se rozplakalo opi­čí mládě.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Pomíjivost</strong></p>

<p>Prales vybíhající téměř až na samu pláž v dáli špl­hal po úbočích nízkých pahorků zahalených v mlž­ném oparu. Písek pod nohama byl hrubý a smícha­ný s myriádami rozdrobených mušliček. Ustupující odliv tu a tam zanechal dlouhé stuhy mořských rostlin, které se plazily po pláži. Déšť, jenž ustával jenom zřídkakdy, v této chvíli přecházel přes vnit­rozemí, ale zlostné kapky vždycky znovu a znovu hloubily v písku maličké krátery.</p>

<p>Bylo dusno a horko, neboť souboj mezi sluncem a deštěm nikdy neutuchal. Někdy se mlhy na oka­mžik zvedly a kopce zřetelně vystoupily nad kra­jinu, kterou střežily. Obklopovaly záliv v půlkru­hu a sledovaly linii pláže, a za nimi se někdy dala spatřit, v nesmírné dálce, stěna hor, ležící pod věč­nými mračny. Stromy rostly všude, změkčovaly vzhled krajiny, takže pahorky splývaly jeden s dru­hým. Holou skálu bez porostu bylo vidět jenom na jednom místě, tam, kde před dávnými časy podlo­ží kopců oslabil geologický zlom, a tak linie ob­zoru v délce jednoho a půl kilometru nebo o tro­chu víc ostře spadala dolů, klesala do moře jako zlomené křídlo.</p>

<p>Dítě pohybující se s ostražitostí divokého zvíře­te se protáhlo mezi zakrnělými stromy na kraji pralesa. Na okamžik zaváhalo, potom, poněvadž se zdálo, že žádné nebezpečí nehrozí, pomalu vykro­čilo na pláž.</p>

<p>Bylo nahé, mělo silnou kostru a hrubé černé vla­sy, které se mu na ramenou kroutily. Jeho tvář byla ještě hrubá, do lidské společnosti nepatřila, zrazo­valy je však oči. Už to nebyly oči zvířete, neboť v jejich hloubce se skrývalo něco, co nikdy žádné zvíře nepoznalo. Ale nebylo to nic víc než pouhý příslib. Pro tohle dítě a pro celý druh, k němuž pat­řilo, záře myšlení teprve svítala. Od zvířat, mezi ni­miž žilo, je stále dělil jenom vlásek.</p>

<p>Jeho kmen na tohle území vstoupil teprve před nedávnem a chlapec sám byl prvním člověkem, je­hož stopa se otiskla do opuštěné pláže. Co ho pudi­lo od nebezpečí v pralese, která znal, k neznámým, a proto ještě strašlivějším nebezpečím tohoto nové­ho přírodního živlu, to by nebyl schopen vyjádřit, ani kdyby byl nadán darem řeči. Zvolna, krokem se plížil k vodě, s neustálými rychlými pohledy zpět k pralesu za zády, a jak šel, v písku se rodily otis­ky šlépějí, jež jednoho dne tvář tohoto světa tak dů­věrně pozná.</p>

<p>S vodou se setkal už dříve, ale až dosud byla spjatá s pevnou zemí a v ní uvězněná. Teď se před ním rozkládala do nekonečna a hluk jejího vzdou­vání ho nepřetržitě bil do uší.</p>

<p>Postával na vlhkém písku, který voda právě opus­tila, s nekonečnou trpělivostí divocha, a jak čára odlivu klesala, pomalu, krok za krokem, ji následo­val. Když jazyk vlny náhle ožil a natáhl se po jeho nohách, odstoupil kousek zpátky na pevnou zem. A zatímco se stíny na písku prodlužovaly a kolem něho se začínal zvedat chladný večerní vítr, cosi ho stále upoutávalo k okraji vod.</p>

<p>Možná že mu moře v mysli probudilo údiv a vzdá­leně mu problesklo, co všechno jednoho dne bu­de pro člověka znamenat. Přestože se první boho­vé jeho národa skrývali ještě v daleké budoucnosti, pocítil v sobě nejasnou zbožnost. Poznal, že se na­chází v přítomnosti čehosi mohutnějšího, než byly všechny síly a živly, s nimiž se střetl doposud.</p>

<p>Pohyb vod se obracel. V lese daleko odsud zavyl vlk a náhle se odmlčel. Kolem chlapce sílily zvuky noci a už byl čas odejít.</p>

<p>Pod nízkým měsícem se v písku proplétaly dvě řady stop. Zvedající se příliv je rychle zahlazoval. Avšak po staletích, která teprve nastanou, se tyhle stopy navrátí v tisících a milionech.</p>

<p>Dítě, které si hrálo v loužích mezi skalisky, nic ne­tušilo o pralese, který kdysi vládl okolní krajině. Nezůstalo po něm už ani stopy. Prales, stejně po­míjivý jako mlha, jež se často valila z kopců, je ta­ké zahalil jenom na krátký okamžik, a potom se rozplynul. Na jeho místě vyrostla šachovnice polí, dědictví tisícileté trpělivé dřiny. A tak iluze trva­losti přežívala, přestože se kromě siluety kopců na obzoru změnilo úplně všechno. Písek na pláži byl teď jemný a břeh se zvedl, takže stará linie přílivu zůstala daleko z dosahu vln, které neustále ohledá­valy pláž.</p>

<p>Za přístavní hrází s promenádou pospávalo ve zlatém letním dnu malé městečko. Na pláži se tu a tam slunili lidé, neteční vedrem a ukolébaní šepo­tem vln.</p>

<p>Ze zálivu pomalu vyplouvala na moře loď, bílá a zlatá proti vodní hladině. Chlapec zaslechl, z dál­ky a slabě, hukot jejích šroubů a rozeznával ma­ličké figurky, které se pohybovaly na palubách a po vrchní nástavbě. Pro dítě - a nejenom pro ně - to byla věc úžasná a nádherná. Věděl, jak se parník jmenuje, a znal místo, kam pluje, ale netušil, že úžasná loď je jak nejmodernější, tak největší na světě. Sotva postřehl tenké, bílé stopy páry, téměř se ztrácející ve sluneční záři, které vyhlašovaly roz­sudek nad pyšným a krásným obrem.</p>

<p>Ohromná loď brzy nebyla větší než tmavá skvrna na obzoru a chlapec se vrátil k přerušené hře, k ne­únavnému budování pískového hradu. Slunce za­čalo zvolna klesat k západu, ale do večera bylo ješ­tě daleko. Večer nastal teprve tehdy, když se příliv vrátil k pevnině. Na matčino vybídnutí si chlapec posbíral hračky a unavený, ale spokojený šel na břeh za rodiči. Jenom jednou se ohlédl za pískový­mi hrady, jejichž vybudování mu dalo takovou prá­ci, a už je nikdy neuvidí. Nechal je postupujícím vlnám bez lítosti, protože zítra se zase vrátí a bu­doucnost má celou před sebou.</p>

<p>Aby věděl, že ta budoucnost nemusí nastat, ani pro něho, ani pro nikoho jiného na celém světě, na to byl ještě příliš malý.</p>

<p>Ale změnila se rovněž i podoba kopců, opotřebo­vaných tíhou času. Ne všechny změny byly dílem Přírody, neboť jedné noci kdysi v dávno zapomenu­té minulosti cosi sklouzlo z hvězdného nebe a malé městečko zmizelo ve vířícím sloupu plamenů. Ale už to bylo tak dávno, že přešla bolest i lítost. Stejně jako pád mytické Tróje nebo vyhlazení Pompejí se katastrofa stala součástí minulosti, která se nedala napravit, a dnes už žádný soucit nevzbuzovala.</p>

<p>Na zlomené linii obzoru vyvstávala dlouhá kovo­vá budova, která nesla bludiště zrcadel, otočených a třpytících se proti slunci. Nikdo z dřívějších dob by nedokázal uhodnout její účel. Byla by pro ně­ho stejně nepochopitelná jako observatoř nebo roz­hlasová vysílačka pro prehistorického člověka. Ale tohle bylo něco jiného.</p>

<p>Odpoledne si Bran hrál v mělkých loužích, které po sobě zanechal ustupující odliv. Byl sám, i když robot, který na něho dohlížel, ho nevtíravě pozoro­val ze břehu. Ještě před několika dny tu byly i jiné děti, které si hrály u modré hladiny tohoto krásné­ho zálivu. Občas by byl Bran rád věděl, kam se po­děly, ale byl dítko samostatné a tolik zase o ně ne­stál. Pohlcen vlastním sněním byl spokojený, když ho nechávali samotného.</p>

<p>Posledních několik hodin propojoval malé lou­žičky složitou soustavou průplavů. V myšlenkách byl od Země daleko, v čase i v prostoru. Rozkláda­ly se teď kolem něho jednotvárné písčiny jiné pla­nety. Byl Cardenisem, vedoucím techniků, který bojoval o to, aby zachránil svoje lidi před pouští, která je ohrožovala. Bran hleděl na zpustošenou marťanskou krajinu, znal příběh dlouhé tragédie a věděl, že pomoc ze Země dorazila pozdě.</p>

<p>Moře bylo až k horizontu opuštěné, žádná loď je nebrázdila, takové, jaké bylo po celé věky. Člověk vybojoval krátkou válku se světovými oceány krát­ce po počátku času. Teď se zdálo, že mezi vznikem prvních kánoí a vyplutím nejmodernější ohromné <emphasis>M</emphasis><emphasis>egatherie</emphasis> leží jenom chvilička.</p>

<p>Když monstrózní stín přelétl přes pláž, Bran k obloze ani nevzhlédl. Tihle stříbrní obři v mi­nulých dnech stoupali přes kopce v nekonečném proudu a teď už jim příliš pozornosti nevěnoval. Ohromné lodě na cestě ke vzdáleným světům po­zoroval celý život. Často je vídal při návratu z těch dlouhých cest, s náklady, jaké si vůbec ani neuměl představit.</p>

<p>Někdy by byl rád věděl, proč se ti poutníci už ne­vracejí. Všechny lodě, které viděl, se hnaly pryč, ani jedna jediná nikdy neslétla z oblohy, aby za­kotvila v ohromném přístavu za horami. Proč to tak je, to mu neřekl nikdo. Když uviděl, jaký smu­tek jeho vyptávání vzbuzovalo, naučil se o tom ne­mluvit.</p>

<p>Robot na něho tiše zavolal přes pláž.</p>

<p>„Brane,“ slova napodobovala tón matčina hlasu, „Brane, už je čas odejít.“</p>

<p>Chlapec vzhlédl, ve tváři rozhořčený odpor. Ne­mohl tomu uvěřit. Slunce stálo ještě vysoko a pří­liv byl někde v půli pláže. A přece podél pobřeží se k němu blížili matka s otcem.</p>

<p>Šli rychle, jako by je čas tlačil. Otec znovu a zno­vu letmo vzhlížel k obloze, aby potom rychle od­vracel hlavu zpátky, jako by dobře věděl, že tam nenajde nic, co doufal, že uvidí. Ale o chvilku poz­ději se už díval znovu.</p>

<p>Bran stál paličatě a nazlobeně mezi svými kaná­ly a jezírky. Matka byla podivně zamlklá, ale otec ho vzal náhle za ruku a tiše řekl:</p>

<p>„Musíš jít s námi, Brane. Nastal čas k odchodu.“ Dítě mrzutě ukázalo na pláž.</p>

<p>„Ale je brzo. Ještě jsem neskončil.“</p>

<p>V otcově odpovědi nebylo ani stopy po tom, že by se zlobil, jenom ohromný smutek.</p>

<p>„Je moc věcí na světě, Brane, které teď už nedo­končíme.“</p>

<p>Chlapec, který ještě pořád nic nepochopil, se ob­rátil k matce.</p>

<p>„Zítra se sem můžu vrátit?“</p>

<p>S pocitem zdrcujícího překvapení Bran uviděl, jak se náhle matčiny oči naplnily slzami. A konečně pochopil, že si už nikdy nelehne na písek u azuro­vého moře a že už nikdy neucítí, jak se mu drob­né vlnky dotýkají nohou. Objevil moře příliš pozdě, a teď je musí navždycky opustit. Z budoucnosti, mrazící ho u srdce, vyšlehl první nezřetelný náznak dlouhých věků vyhnanství, které ležely před nimi.</p>

<p>Když šli mlčky všichni pohromadě bořícím se pískem, ani jednou se neohlédl zpátky. Tenhle oka­mžik mu zůstane v paměti na celý život, avšak Bran byl stále ještě příliš omráčený, než aby dokázal udě­lat něco víc než jít slepě vstříc budoucnosti, kterou nechápal.</p>

<p>Tři postavy se v dálce zmenšovaly, až zmizely. O hodnou chvíli později se zdálo, že se nad kop­ce zvedl stříbrný oblak a pomalu se pohybuje k mo­ři. Nízkým obloukem, jako by váhaly svou plane­tu opustit, poslední veliké lodě šplhaly k obzoru a scvrkávaly se, až se ztratily za okrajem Země.</p>

<p>S vyhasínajícím dnem se vrátil příliv. Nízká ko­vová budova na pahorcích se rozzářila světly, po­něvadž její tvůrci ještě stále prodlévali mezi zdmi. Jedna z hvězd poblíž zenitu nepočkala, až Slunce zapadne, ale na tmavnoucím nebi už zahořela proni­kavou bílou září. Její společnice začnou už brzy vy­plňovat oblohu, ne pouze v tisících, jak to člověk znal v minulosti, ale celé kraje oblohy plápolaly jas­ným světlem, neboť Země se teď nacházela blízko středu Galaxie.</p>

<p>Cosi černého a monstrózního však stoupalo za mo­řem ve dvou dlouhých, zahnutých ramenech a hvěz­dy zastiňovalo. Zdálo se, jako by to chtělo svým stí­nem pohltit celý svět. Chapadla Černé mlhoviny už zavadila o hranice Sluneční soustavy...</p>

<p>Na východě se z vln vyšplhal ohromný žlutý Mě­síc. Přestože člověk srovnal jeho pohoří a dopravil na něj vzduch a vodu, měl tvář stále stejnou, jaká pohlížela k Zemi od samotného počátku historie, a pořád ovládal příliv a odliv. Zpěněná čára neustá­le postupovala po písku kupředu, zaplavovala malé průplavy a zahladila změt stop.</p>

<p>Světla v podivné kovové budově na obzoru náhle odumřela a otáčivá zrcadla se přestala třpytit mě­síčním světlem. Hluboko z vnitrozemí přilétl osle­pující záblesk ohromné exploze, za ním další a dal­ší, už slabší.</p>

<p>Země se náhle zachvěla, avšak samotu opuštěné­ho pobřeží nenarušil žádný zvuk.</p>

<p>Pod stejnoměrným světlem bortícího se Měsíce, pod myriádami hvězd pláž očekávala svůj konec. Byla teď opuštěná, stejně jako kdysi na počátku. Pouze vlny zalévaly, ale už jen krátkou chvíli, její zlaté písky.</p>

<p>Protože člověk se vynořil a zase odešel.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Posedl</strong><strong>í</strong></p>

<p>Slunce vpředu už bylo tak blízko, že hurikán záření nutil Roj, aby se obrátil zpátky do temné vesmírné noci. Brzy se už nedokáže víc přiblížit, světelné vánky, pomocí nichž cestuje od hvězdy ke hvězdě, nemohou tak blízko ke svým zdrojům. Pokud se velice brzy nesetká s nějakou planetou a neponoří se dolů do klidu a bezpečí jejího stínu, musí tohle slunce, stejně jako už tolik předtím, zase opustit.</p>

<p>Šest vychladlých vnějších planet propátral a od­mrštil. Buď byly zmrzlé tak, že nedávaly žádnou naději na organický život, anebo takové, že na nich našly útočiště bytosti, které pro Roj nebyly k niče­mu. Pokud měl přežít, musel nalézt hostitele v zá­sadě podobné těm, jež opustil ve svém vzdáleném domově, odsouzeném k záhubě. Roj vyrazil na ces­tu před miliony let, vzlétl ke hvězdám v ohni svého vlastního explodujícího slunce. A přece dokonce i teď byla vzpomínka na ztracené rodiště ještě ostrá a jasná, bolest, která nikdy nepoleví.</p>

<p>Vpředu se objevila planeta a kužel jejího stínu se otáčel nocí zalévanou plameny. Smyslové orgá­ny, které si Roj v průběhu své dlouhé cesty vyvi­nul, se rozlétly vstříc blížící se planetě a shledaly, že je vhodná.</p>

<p>Jakmile černý disk planety zastínil slunce, ne­milosrdná, ubíjející radiace ustala. Roj rychle pa­dal gravitačním polem, až narazil na vnější vrstvy atmosféry. Když se poprvé pokusil o přistání na planetě, málem přitom našel svou záhubu, ale teď smrštil svou řídkou substanci s mechanickou zruč­ností mnohokrát opakovaného postupu, až utvoři­la maličkou kouli, pěkně stěsnanou dohromady. Její rychlost se pomalu zmírňovala, až se konečně volně vznášela mezi nebem a zemí.</p>

<p>Mnoho roků se Roj nechal unášet stratosférický­mi větry od pólu k pólu, sežehávat řídkým ohněm úsvitu a hnát na západ od vycházejícího slunce. Ži­vot tady nacházel všude, ale inteligentní tvory ni­kde. Byly tu věci, které se plazily a létaly a ská­kaly, ale ne takové, které by mluvily a tvořily. Od nynějška za deset milionů roků se tady mohla ob­jevit stvoření s mozky, které by Roj mohl ovlád­nout a řídit pro své vlastní cíle, ale teď po nich ještě nebylo ani stopy. Nebyl schopen odhadnout, které z nesčetných forem života na planetě bude patřit budoucnost, a bez takového hostitele byl bezmocný - pouhý systém elektrických proudů, pouhý řád a sebeuvědomění v chaosu vesmíru. Svými vlastní­mi silami Roj hmotu ovládat nemohl, ale když se jednou usídlil v mozku myslících tvorů, neexistova­lo na světě nic, co by přesahovalo jeho možnosti.</p>

<p>Nebylo to poprvé ani naposled, co planetu zkou­mal návštěvník z vesmíru - ačkoli nikdy s tak zvláštní a naléhavou potřebou. Roj stál tváří v tvář mučivému dilematu. Mohl se znovu vydat na únav­nou cestu a doufat, že konečně nalezne podmínky, po nichž pátral, anebo vyčkávat tady na téhle pla­netě a smířit se s tím, že bude čekat tak dlouho, do­kud nevyvstane tvor vyhovující jeho záměrům.</p>

<p>Pronikal stíny jako mlžný opar a nechával se unášet potulnými větry všude, kam si zamanuly. Neohrabaní, špatně formovaní plazi, žijící na této mladé planetě, ho nikdy nespatřili, jak přelétá, ale Roj je pozoroval, zaznamenával, analyzoval, snažil se předvídat budoucnost. Ale mezi mnoha zvířaty byl přesto výběr strašně malý, ani jedno nedáva­lo najevo sebemenší náznak záblesku uvědomělé­ho myšlení. Ale na druhé straně kdyby Roj znovu opustil tuto planetu, mohl by se potulovat vesmí­rem marně až do skonání věků.</p>

<p>Konečně se rozhodl. Jak dokonale ladilo s jeho podstatou, mohl si vybrat alternativy obě. Větší část Roje bude pokračovat v mezihvězdné pouti, ale kou­sek zůstane na téhle planetě, aby klíčil jako semeno zasazené s nadějí budoucích žní.</p>

<p>Začal se točit kolem své osy a jeho řídké tělo se zploštilo do podoby disku. Teď se vlnilo na hrani­cích viditelnosti - byl to bledý přízrak, nezřetelná bludička, která se náhle rozštěpila na dvě nestejné části. Rotace pozvolna ustávala - Roj se rozdvojil, přičemž každá entita obsahovala všechny původní vzpomínky, všechny myšlenky, přání a potřeby.</p>

<p>Otec a syn, kteří byli zároveň jednobuněčnými dvojčaty, si naposledy vyměnili myšlenky. Když oběma všechno půjde dobře, znovu se setkají v da­leké budoucnosti tady v tomto horském údolí. Ten, který zůstává, se bude na tohle místo vracet v pra­videlných intervalech. Ten, jenž bude, jak čas po­plyne, pokračovat v pátrání, vyšle posla, kdyby ně­kde nalezl lepší planetu. Až se pak znovu spojí, už nikdy nebudou putovat nadarmo jako vyhnanci, bez domova, mezi lhostejnými hvězdami.</p>

<p>Když se mateřský Roj zvedl slunci v ústrety, nad syrovými, novými horstvy se rozlil úsvit. Na okraji atmosféry jej zachytila bouře záření a neodolatelně ho hnala z planetárního systému ven, aby znovu za­čal své pátrání bez konce.</p>

<p>Ten, který zůstal, se pustil do práce na stejně beznadějném úkolu. Potřeboval zvíře, které by ne­bylo tak vzácné, aby je vyhladila nemoc nebo něja­ká katastrofa, ani tak maličké, že by nikdy nemohlo ovládnout fyzikální svět. A muselo se množit rych­le, aby se jeho vývoj dal řídit a usměrňovat tak ra­pidně, jak to jenom bude možné.</p>

<p>Pátrání bylo zdlouhavé a výběr složitý, avšak na­konec si Roj svého hostitele zvolil. Jako déšť vsa­kující do vyprahlé půdy vstoupil do těl jistého dru­hu malých ještěrů a začal usměrňovat jejich osud.</p>

<p>Byl to úkol nesmírný, dokonce i pro takové stvo­ření, jež nepodléhalo smrti. Ještěři byli generaci za generací smetáváni do minulosti dřív, než se druh mohl sebeméně zdokonalit. Ale pokaždé ve smlu­venou dobu se Roj pravidelně vydával na schůzku v horách. Vždycky se odtamtud vracel s prázdnou - posel z hvězd, přinášející novinu o příznivějším osudu ať už kdekoli, se nedostavil.</p>

<p>Staletí se prodloužila v tisíciletí a tisíciletí v celé věky. Podle geologických měřítek se teď ještěři vy­víjeli rychle. Znenadání už to ještěři nebyli, ale sta­la se z nich teplokrevná zvířata pokrytá kožešinou, rodící živá mláďata. Ještě stále byla malá a slabá a jejich mozky nerozvinuté, avšak už obsahovaly zárodek budoucí velikosti.</p>

<p>Avšak se zvolna míjejícími věky se neměnila je­nom živá stvoření. Kontinenty se odtrhávaly od se­be, pohoří obrušovala tíha neúnavného deště. Přes všechny změny se Roj nadále soustřeďoval na svůj úkol a vždycky, v dohodnutých periodách, se ode­bíral na místo setkání, zvolené tak dávno předtím, chvíli trpělivě vyčkával a zase odcházel. Možná že mateřský Roj ještě stále hledal, nebo - byla to myš­lenka tíživá a strašná - jej zničil nějaký neznámý obrat osudu a Roj se vytratil cestou toho druhu, který kdysi ovládl. Nedalo se dělat nic víc než vy­čkávat a dívat se, jak je houževnatá a paličatá hmo­ta téhle planety hnána stezkou směrem k myšlení.</p>

<p>A tak minuly věky...</p>

<p>Kdesi v labyrintu vývoje Roj fatálně chybil a vy­bral si špatnou větev. Minulo sto milionů roků od jeho příchodu na Zemi a už byl nesmírně unavený. Umřít nemohl, ale mohl degenerovat. Vzpomínky na jeho starodávný domov a na jeho osud pohasínaly - jeho intelekt se vytrácel, zatímco jeho hostitel se šplhal dlouhým svahem, vedoucím k vědomí a k myšlení.</p>

<p>Bylo kosmickou ironií - ačkoli dal impulz, jenž tomuto světu přinese jednoho dne inteligentní život - že se Roj vyčerpal. Dosáhl posledního stadia parazitismua už nikdy nemohl existovat mimo hostitele. Už se nikdy nemohl vznést nad planetu, poháněn větrem a sluncem. Aby mohl putovat na              místo setkání určené před dávnými lety, musel cestovat pomalu a bolestivě v tisících maličkých tělíček. Přestože navštěvoval místo setkání jen z jakéhosi podivného zvyku, aniž si pamatoval proč, hnán pouze touhou po opětovném sjednocení, která ho              nyní pálila stále a stále pronikavěji, poznal hořkost nezdaru. Jenom kdyby se mateřský Roj vrátil a znovu jej absorboval, mohl by zase nabrat sil a ožít.</p>

<p>Ledovce přišly a zmizely, malá zvířátka, jež nyní hostila vytrácející se cizí intelekt, jenom zázrakem unikla svírajícím se prstům ledu. Zemi překryl oceán a zvířátka zase přežila. A dokonce se rozmnožila, ale víc už nedokázala. Tuhle planetu nikdy nezdědí, neboť daleko odsud v srdci jednoho kontinentu se jistý druh opic spustil ze stromů a s prvními záblesky zvědavosti vzhlédl ke hvězdám.</p>

<p>Mozek Roje byl rozptýlený, roztroušený mezi miliony maličkých tělíček, neschopný se ještě někdy sjednotit a uplatnit svou vůli. Ztratil veškerou kontinuitu, jeho vzpomínky uvadaly. Za milion roků se vytratí všechny.</p>

<p>Zbyla jenom jedna jediná věc - slepé puzení, ženoucí ho neustále hledat, v intervalech, které se nějakým zvláštním nedopatřením stále zkracovaly, jakýsi cíl v horském údolí, jež už dávno přestalo existovat. Zábavní parník, tiše plující uličkou měsíčního svět­la, minul ostrov s blikajícím majákem a vplul do fjordu. Byla tichá a krásná noc, Venuše na západě klesla za Ovčí ostrovy a světla přístavu se chvějivě odrážela široko daleko v klidných vodách.</p>

<p>Nils s Christinou byli dokonale šťastní. Stáli vedle sebe u zábradlí na boku lodi s prsty pevně zaklesnutými do sebe a hleděli na zalesněné sva­hy uplývající tiše kolem. Vysoké stromy se tyčily v měsíčním světle nehnutě, v jejich větvích nezaše­lestil ani nejslabší dech vánku a štíhlé kmeny bíle vystupovaly z tůní stínů. Celý svět spal, jenom plu­jící loď se odvažovala zlomit kouzlo, které tuto noc očarovalo.</p>

<p>Pak náhle Christina zalapala po dechu a Nils ucí­til, že se její prsty křečovitě sevřely kolem jeho. Pohlédl stejným směrem - hleděla přes vodu, smě­rem k lesu, jakoby stojícímu na stráži.</p>

<p>„Co je, miláčku?“ zeptal se starostlivě.</p>

<p>„Podívej!“ odpověděla šepotem, který Nils sotva zaslechl. „Tam - pod těmi borovicemi!“</p>

<p>Jak se tím směrem Nils zahleděl, krása noci od­plynula a z vyhnanství se připlazili zpět pradáv­ní běsové. Neboť země pod stromy oživla - ze sva­hu dolů stékal skvrnitý hnědavý proud a nořil se do temných vod. Dělo se to na volném prostran­ství, kam dopadalo měsíční světlo nepřehlušené stí­ny. Obraz se mu dokonce proměňoval před očima - zemský povrch jako by stékal dolů v podobě níz­kého vodopádu, který se snažil splynout s mořem.</p>

<p>Vzápětí se Nils rozesmál a svět už zase byl uspo­řádaný podle zdravého rozumu. Christina se na ně­ho překvapeně zahleděla, ale znova nabývala rov­nováhu.</p>

<p>„Copak se nepamatuješ?“ spokojeně se zasmál. „Dnes jsme o tom přece četli v novinách. Tohle dě­lají každých pár let, a vždycky v noci. Bude to ještě pár dní pokračovat.“</p>

<p>Poškádlil ji, aby setřel napětí několika posledních chvil. Christina se po něm ohlédla a tvář jí ozářil váhavý úsměv.</p>

<p>„Jasně,“ řekla. „Jsem to ale hloupá!“ Pak se znovu otočila k pevnině, a protože byla velice útlocitná, její výraz posmutněl.</p>

<p>„Ti maličcí ubozí tvorečkové!“ povzdychla si. „Chtěla bych vědět, proč to dělají?“</p>

<p>Nils lhostejně pokrčil rameny.</p>

<p>„To nikdo neví,“ odpověděl. „Je to jedna ze záhad. Vůbec jsem o tom neměl mluvit, když tě to trápí. Podívej - už brzy budeme v přístavu.“</p>

<p>Otočili se směrem ke světlům, která jim kynula a u nichž ležela jejich budoucnost. Christina se jen naposledy ohlédla za tragickým, bezduchým proudem, který ještě stále stékal dolů v měsíčním svitu.</p>

<p>Zástupy lumíků odsouzených k záhubě, poslušné puzení, jehož smysl nikdy nemohly pochopit, nacházely zapomnění ve vlnách.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Čtvrtý den</strong></p>

<p>„Ale to je příšerné!“ zděsil se Nejchytřejší vědec. „Určitě proti tomu můžeme <emphasis>n</emphasis><emphasis>ěco </emphasis>podniknout?“</p>

<p>„Ano, Vaše Velkomyslivosti, ale bude to mimo­řádně obtížné. Ta planeta leží dál než pět set svě­telných let odsud a na takovou vzdálenost je velice těžké udržet kontakt. Přesto věříme, že bychom mohli vytvořit mentální most. Naneštěstí to není jediný problém. Až dosud se nám vůbec nepodaři­lo s těmi bytostmi navázat spojení. Jejich telepa­tické schopnosti jsou výjimečně zakrnělé - nebo jim možná vůbec schází. Ale jestli se nám nepoda­ří s nimi promluvit, neexistuje způsob, jak bychom jim mohli pomoci.“</p>

<p>Nastalo dlouhé mentální mlčení, během něhož Nejchytřejší vědec zanalyzoval situaci a dospěl - stejně jako pokaždé předtím - ke správnému ře­šení.</p>

<p>„V každé inteligentní rase musí existovat jed­notlivci s alespoň <emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jakými</emphasis> telepatickými schop­nostmi,“ zauvažoval. „Musíme vyslat stovky pozo­rovatelů naladěných tak, aby zachytili sebeslabší náznak jakékoli odpovědi. Jakmile najdete alespoň jednu mysl, která zareaguje, soustřeďte veškeré své úsilí na ni. <emphasis>Musíme</emphasis> do ní přenést naši zprávu.“</p>

<p>„Výtečně, Vaše Velkomyslivosti. Přesně tak to provedeme.“</p>

<p>Pátrající intelekty z planety Thaar vyslaly svá mentální chapadla přes obrovskou propast vesmíru, přes prostory, k jejichž překonání potřebuje samot­né světlo půl tisíciletí, a zoufale hledaly mezi vše­mi lidskými bytostmi jedinou, která by dokázala zachytit jejich přítomnost. A šťastným řízením osu­du narazily na Williama Crosse.</p>

<p>Alespoň se v tom okamžiku domnívaly, že to je šťastný obrat, ačkoli později si tím už tak úplně jis­ty nebyly. V každém případě však měly málo na výběr. Náhodná shoda okolností jim otevřela Billo­vu mysl na pouhých pár vteřin a nebylo pravděpo­dobné, že se tak stane ještě jednou, dokud potrvá tenhle Vesmír.</p>

<p>Zázrak způsobily tři různé okolnosti a jen stěží se dá určit, zda některá z nich byla důležitější než obě zbývající. Tou první bylo správné místo. Láhev s vodou, do níž se opírá slunce, dokáže fungovat ja­ko primitivní čočka a soustředit světlo na malou plochu. V nepoměrně větším měřítku takhle zkon­centrovala hustá zemská kůra vlny, které přicháze­ly z Thaaru. Materie obvykle vyzařování myšlenek nijak neovlivňuje - procházejí jí stejně snadno jako světlo sklenicí. Jenže planetu tvoří už pěkná porce hmoty a celá Země se zachovala jako gigantická spojná čočka. A náhodou se stalo, že se Bill dostal do ohniska, kde se slaboučké mentální impulzy z planety Thaaru znásobily stokrát.</p>

<p>Stejně výhodnou pozici však zaujímaly celé mi­liony jiných lidí, a přece k nim žádné poselství ne­proniklo. Způsobila to skutečnost, že nebyli raketo­vými inženýry, kteří strávili celé roky přemýšlením a sněním o dobývání vesmíru, až se tenhle krásný sen stal bytostnou součástí jich samých.</p>

<p>Také ovšem nebyli na rozdíl od Billa zpití do ně­moty. Billovi se to podařilo tak, že o sobě sotva vě­děl. Snažil se uniknout z reality do světa snů, kde nedocházelo k žádným zklamáním ani nezdarům.</p>

<p>Samozřejmě že uměl pochopit stanovisko armá­dy. „Platíme vás, doktore Crossi,“ pronesl generál Potter se zbytečným důrazem, „abyste vynalézal ří­zené střely, a ne ty - no - kosmické lodě. Co prová­díte ve svém volném čase, to je sice vaše věc, ale já vás musím požádat, abyste pro svého koníčka ne­užíval našich zařízení. Ode dneška budu všechny požadavky na práci výpočetního střediska schva­lovat já. To je všechno.“</p>

<p>Generál ho dost dobře nemohl vyrazit, na to byl pro armádu příliš důležitý. Ale nebyl si už jistý, zda zůstat chce. Nebyl si ostatně jistý ničím kromě to­ho, že jeho zaměstnání ho pěkně štve a že ho Bren­da definitivně opustila a odešla k Johnymu Gardne­rovi - aby uvedl katastrofické události v pořadí jejich závažnosti.</p>

<p>Bill mírně zavrávoral, podepřel si bradu dlaně­mi a zadíval se do bílé stěny za stolem. Jedinými pokusy o její zkrášlení byl kalendář od firmy Lock­heed a lesklý, šestkrát osm palců velký obrázek od Aerojetu, který zachycoval raketu startující s pří­davnými motory. Bill se otráveně zahleděl na místo uprostřed mezi oběma obrázky a z hlavy mu unik­la i ta poslední myšlenka. Všechny zábrany pomi­nuly...</p>

<p>V tomtéž okamžiku spojené intelekty na Thaa­ru vyrazily nezvučný triumfální výkřik a stěna před Billym se pozvolna rozpustila ve vířící mlze. Zdálo se mu, že hledí do tunelu táhnoucího se do nekonečna. A ve skutečnosti to tak dokonce ně­jak bylo.</p>

<p>Bill začal úkaz s mdlým zájmem studovat. Bylo to sice něco nového, ale jeho předchozím alkoho­lickým halucinacím se to nevyrovnalo. Když se mu pak v hlavě začal ozývat jakýsi hlas, nechal jej, aby se tam chvíli rozléhal, než se o něj začal starat. Ačkoli byl namol, stále měl hluboce zakořeněné předsudky proti tomu, aby mluvil sám se sebou.</p>

<p>„Bille,“ oslovil ho hlas, „pozorně poslouchej. Dělalo nám velké problémy, abychom se s tebou spojili, a je to mimořádně důležité.“</p>

<p>O tom ovšem Bill vážně a zásadně pochyboval. Pro něho už nebylo od nynějška <emphasis>důležité</emphasis> vůbec nic.</p>

<p>„Promlouváme k tobě z nesmírně vzdálené pla­nety,“ pokračoval hlas sice přátelsky, leč velmi na­léhavě. „Jsi jediná lidská bytost, kterou se nám podařilo kontaktovat, takže <emphasis>musíš</emphasis> pochopit, co ti sdělíme.“</p>

<p>Bill se cítil mírně znepokojen, ačkoli vcelku ne­osobně, poněvadž větší potíže mu teď dělalo, aby se soustředil na své vlastní problémy. Jak je to vážné, zauvažoval, když začneš slyšet hlasy? No, nejlepší bude, když se nebude vzrušovat. Můžeš se na to klidně vykašlat, doktore Crossi, řekl si v duchu. Ale podnikni s tím něco dřív, než uvidíš bílé myšky.</p>

<p>„No dobře,“ odvětil se znuděným nezájmem. „Tak spusť, ale k věci. Beru to, jestli to bude zají­mavé.“</p>

<p>Hlas se zarazil. Potom pokračoval mírně ustara­ným tónem.</p>

<p>„Úplně ti nerozumíme. Naše zpráva není pouze <emphasis>zajímavá</emphasis>. Je životně důležitá pro celou vaši civili­zaci a ty musíš okamžitě vyrozumět svou vládu.“</p>

<p>„Čekám,“ odvětil Bill. „Líp při tom utíká čas.“</p>

<p>Thaařané ve vzdálenosti pěti set světelných let se mezi sebou spěšně dohadovali. Připadalo jim, že se něco děje špatně, ale nemohli přijít na to, co to přesně je. Nebylo pochyb o tom, že kontakt naváza­li, ale nedočkali se takové reakce, jakou očekávali. Teď už ale mohli jen pokračovat a doufat, že všech­no dobře dopadne.</p>

<p>„Poslouchej, Bille,“ pokračovali. „Naši vědci právě zjistili, že se vaše slunce chystá vybuchnout. Dojde k tomu ode dneška za tři dny - za sedmdesát čtyři hodiny, abychom byli přesní. Ničím se tomu nedá zabránit. Přesto není důvod k žádnému zne­pokojení. Umíme vás zachránit, jestli si budete počínat tak, jak vám řekneme.“</p>

<p>„Pokračuj,“ vyzval ho otráveně Bill. Tahle halucinace byla opravdu naivní.</p>

<p>„Dokážeme postavit něco, čemu říkáme most - je to jakýsi tunel vedoucí prostorem, podobný jako je ten, do kterého se právě díváš. Teoretické vysvětlení je příliš složité, než abychom je teď mohli podat tobě nebo i nějakému vašemu matematikovi.“</p>

<p>„Tak počkat!“ zaprotestoval Bill. „<emphasis>Já jsem</emphasis> matematik, a to zatraceně dobrý, dokonce i tehdy, když jsem střízlivý. Četl jsem o takových výplodech v různých sci-fi časopisech. Hádám, že mluvíš o nějakém druhu prostorové zkratky vedoucí v nějaké vyšší prostorové dimenzi. To je stará vesta - to tu bylo už před Einsteinem.“</p>

<p>Do Billovy mysli se vkradl pocit jistého překvapení.</p>

<p>„Neměli jsme ani zdání, že jste ve vědě tak pokročilí,“ řekli Thaařané. „Ale teď nemůžeme ztrácet čas dohadováním o teoretických problémech. Záleží jenom na tomhle: kdybys vstoupil do toho otvoru před tebou, zjistil bys, že ses rázem ocitl na jiné planetě. Je to zkratka, jak jsi to sám nazval - v tomhle případě vedoucí třicátou sedmou dimenzí.“</p>

<p>„A vede na vaši planetu?“</p>

<p>„To ne - tady bys nemohl žít. Ale ve Vesmíru se nalézá spousta planet, jako je Země, a my jsme našli jednu, která by vám vyhovovala. Postavíme mosty, jako je tenhle, všude po celé Zemi, takže vašim lidem bude stačit, aby na ně vstoupili a zachrání se. Samozřejmě až přistanou na své nové domovské planetě, budou muset znovu začít budovat civilizaci, ale nyní je to jejich jediná naděje. Musíš jim tuhle zprávu předat a říct jim, jak si mají počínat.“</p>

<p>„Už je vidím, jak mi tohle věří,“ uchechtl se Bill. „Proč si nezajdete pohovořit s prezidentem?“</p>

<p>„Protože tvoje mysl byla jediná, s níž jsme navá­zali kontakt. Ostatní se zdály, že jsou pro nás uza­vřené, a my nechápeme proč.“</p>

<p>„To vám můžu říct,“ prohlásil Bill a pohlédl na prakticky vyprázdněnou láhev před sebou. Tento­krát si ale za ty peníze přišel na své. Jaká úžasná věc je ten lidský mozek! Ovšem na tomhle dialogu ne­bylo nic originálního, snadno mohl poznat, odkud ty myšlenky pocházejí. Sotva před týdnem si přečetl povídku o konci světa a všechny tyhle lákavé před­stavy o mostech a tunelech překonávajících pro­stor byly jen zjevná kompenzace pro člověka, kte­rý strávil pět roků zápasem se vzpurnými raketami.</p>

<p>„Jestli Slunce doopravdy vybuchne,“ zeptal se Bill náhle ve snaze přistihnout své halucinace v ne­dbalkách, „copak se stane?“</p>

<p>„No, vaše planeta se okamžitě roztaví. Fakticky všechny planety až po Jupiter.“</p>

<p>Bill musel připustit, že to je docela grandiózní koncepce. Nechal svou představivost, aby si s tou myšlenkou pohrála, a čím déle ji zvažoval, tím více se mu líbila.</p>

<p>„Moje drahá halucinace,“ zakončil s lítostí, „kdybych ti uvěřil, víš, co bych ti odpověděl?“</p>

<p>„Ale ty nám musíš věřit!“ ozval se zoufalý vý­křik nesoucí se přes propast mnoha světelných let. Bill jej ignoroval. Tohle téma ho rozehřálo.</p>

<p>„Řekl bych ti tohle: <emphasis>Byla by to snad ta nejlepší věc, která by se mo</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>la stát</emphasis>.“ Ano, to by ho uchráni­lo před celou jeho mizérií. A nejen jeho: nikdo by si už dál nemusel dělat hlavu z Rusů a z atomové bomby a z vysokých životních nákladů. Ach, to by byla paráda! Přesně to, co všichni vždycky chtěli. „Je to od vás hezké, že jste nám to přišli sdělit, ale zase běžte zpátky domů a ty svoje mosty si vezmě­te s sebou.“</p>

<p>Na planetě Thaar zavládlo naprosté zděšení. Mo­zek Nejchytřejšího vědce, vznášející se jako masa obrovského korálu v nádrži s výživným roztokem, po stranách nepatrně zežloutl - něco takového se mu nepřihodilo od dob xantilské invaze před pěti tisíci lety. Alespoň patnáct psychologů se nervově složilo a jejich psychika se už nikdy neměla vrátit k normálu. Hlavní počítač na Fakultě kosmické fyziky začal dělit všechna čísla, která měl uložena ve svých paměťových obvodech, nulou, a okamžitě nato se mu spálily všechny jističe.</p>

<p>A Bill Cross na Zemi přitopil pod kotlem.</p>

<p>„Podívej na <emphasis>mě</emphasis>,“ pronesl a mátožným gestem si               namířil prstem na hrudník. „Celá léta jsem strávil tím, že jsem se snažil, aby rakety dělaly něco prospěšného pro lidstvo, a dnes mi řekli, že mi povolují stavět jenom řízené střely, abysme mohli jedni druhé spálit nebo vyhodit do povětří. Slunce odvede mnohem čistější práci. Zato když nám dáte jinou planetu, začneme tam celé to svinstvo zase znovu.“</p>

<p>Posmutněle se odmlčel, aby si srovnal své neveselé myšlenky.</p>

<p>„Navíc mi utekla Brenda a nenechala mi tu ani vzkaz. Takže mi promiň můj nedostatek nadšení pro tuhle báječnou akci.“</p>

<p>Bill si uvědomil, že nedokáže říct nahlas slovo „nadšení“ nahlas. Ale stále si je dokázal pomyslet, což byl zajímavý vědecký objev. Jak se stále hlouběji a hlouběji propadal do alkoholického opojení, jeho kognitivní funkce - ouha, málem si to slovo už nedokázal ani pomyslet! - nakonec klesne tak hluboko, že bude uvažovat v jednoslabičných pojmech.</p>

<p>Thaařané vyslali své myšlenky mezihvězdným tunelem v posledním zoufalém vzepětí.</p>

<p>„To přece nemyslíš vážně, Bille! Copak jsou <emphasis>všechny</emphasis> lidské bytosti jako ty?“</p>

<p>Tím nastolili zajímavý filozofický problém! Bill jej začal pečlivě zvažovat - tedy tak pečlivě, jak jen jej jeho mysl dokázala uchopit v teplém, růžovém oparu, do něhož se začínal propadat. Nakonec, ni­kdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Taky by možná měl změnit zaměstnání, už jen pro to potěše­ní, aby mohl říct generálu Potterovi, kam si může strčit své tři hvězdy, které má na výložkách. A co se týká Brendy - no, není to s ženami jako s tramvají, v průběhu několika minut prostě přijede další?</p>

<p>Nejlepším řešením rozhodně byla druhá láhev whisky, kterou ukrýval mezi tajnými dokumenty. Ach, báječný den! Nejistě se zvedl na nohy a potá­civě se vydal přes místnost.</p>

<p>Thaařan naposledy oslovil Zemi.</p>

<p>„Bille!“ zoufale opakoval. „Všechny lidské by­tosti si jistě nemyslí to, co ty!“</p>

<p>Bill se ohlédl směrem do vířícího tunelu. Podivné - zdálo se, že v něm září drobné tečky hvězd, a to ho opravdu docela okouzlilo. Pocítil pýchu sám na sebe: není na světě mnoho lidí, kteří by si dokázali v opici představit <emphasis>tohle</emphasis>.</p>

<p>„To, co já?“ opakoval. „Ne, tak to není.“ Nafou­kaně se usmál přes propast mnoha světelných let, když v něm nával euforie převážil nad pocitem zodpovědnosti. „Zamysli se nad tím se mnou,“ do­dal. „Na světě existuje mnoho lidí, kteří na tom jsou mnohem hůř než já. Ano, počítám, že já jsem nakonec určitě jeden z těch šťastnějších.“</p>

<p>Překvapením zamrkal, neboť tunel se jakoby stáhl sám do sebe a znovu se objevila bílá plocha zdi, úplně stejná jako předtím. Thaařané věděli, kdy prohráli.</p>

<p>„Už taky bylo <emphasis>téhle</emphasis> halucinace dost,“ pomyslel si Bill. „Stejně mi začínala jít na nervy. Podívejme se, co přijde dál.“</p>

<p>Jenže žádná další halucinace se už nekonala, ne­boť o pět vteřin později Bill definitivně ztuhl, právě v okamžiku, kdy se pokoušel nastavit kód na bez­pečnostní schránce s tajnými dokumenty.</p>

<p>Následující dva dny prožil napůl v mrákotách a napůl s příšernými bolestmi hlavy a na rozhovor dočista zapomněl.</p>

<p>Třetího dne ho začala dráždit jakási podivná, ne­jasná vzpomínka. Možná by se byl rozpomněl, kdy­by se náhle ve dveřích neobjevila Brenda a kdyby potom nenásledovalo tolik krásného usmiřování.</p>

<p>A čtvrtý den - ten už nikdy nenastal.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Cesta tmou</strong></p>

<p>Robert Armstrong urazil - pokud dokázal odhad­nout - něco přes tři kilometry, když mu zhasl reflektor. Na okamžik se zastavil, ani nemohl uvěřit, že se takový malér přihodil zrovna jemu. Potom, vzteky napůl bez sebe, nepotřebný přístroj odhodil. Ten dopadl kdesi ve tmě a porušil ticho panující na téhle planetě. Směrem od nízkých pahorků zazvo­nila kovová ozvěna a pak všechno zase ztichlo.</p>

<p>Tohle, pomyslel si Armstrong, je definitivní ka­tastrofa. Nic horšího se mu teď už nemohlo stát. Do­konce se zmohl na hořký úšklebek nad svou smůlou, jak si vůbec někdy mohl myslet, že mu přelétavá Štěstěna nadržuje? Kdo by uvěřil, že se jediný trans­portér ve Čtvrtém táboře rozbije, zrovna když se on vydá do Port Sandersonu? Vzpomínal, jak zuřivě pracoval na jeho opravě, jak se mu ulevilo, když ho podruhé nastartoval, a jak se všechno zhroutilo, když se transportéru zasekl housenkový pás.</p>

<p>Nemělo smysl litovat, že vyrazil tak pozdě - ty nehody se nedaly předvídat předem a do okamžiku, kdy Canopus odstartuje, pořád ještě scházely dobré čtyři hodiny. Loď musel chytit za každou cenu, za celý následující měsíc na téhle planetě nepřistane žádná jiná.</p>

<p>Kromě toho, že musel za svým zaměstnáním, dal­ší čtyři týdny na téhle planetě byly prostě nemysli­telné. Dala se podniknout jenom jedna jediná věc. Naštěstí byl Port Sanderson od tábora jenom trochu dál než deset kilometrů - a to není žádná vzdále­nost, dokonce ani pěšky. Musel se sice vzdát veške­rého vybavení, ale to za ním mohli poslat další lodí a Armstrong se dokázal obejít i bez něho. Cesta by­la mizerná, mezi skalami ji prorazil stotunový bul­dozer ministerstva, ale obavy, že by z ní sešel, mít nemusel.</p>

<p>Dokonce ani teď mu žádné opravdové nebezpečí nehrozilo, ačkoli se docela dobře mohl opozdit na­tolik, že by loď zmeškal. Bude postupovat zvolna, neboť se neodvažoval riskovat, že by ztratil cestu v tomhle úseku plném kaňonů a záhadných děr, které nikdo nikdy neprozkoumal. Tma byla jako v pytli. Tady na okraji Galaxie zářilo hvězd tak málo a tak roztroušených, že dávaly zanedbatelné světlo. Podivné karmínové slunce téhle opuštěné planety nevyjde ještě mnoho hodin, a přestože se na obloze honilo pět malých měsíčků, nevyzbroje­ným okem se daly stěží spatřit. Ani jeden z nich nezářil tak, aby jeho světlo vrhalo stíny.</p>

<p>Armstrong nepatřil k lidem, kteří dlouho naříkají nad rozlitým mlékem. Pustil se zvolna po cestě, no­hama zkoumal její povrch. Věděl, že vede dost pří­mo vyjma míst, kde se vine Carverovým průsmy­kem. Byl by rád měl hůl nebo něco, čím by zkoušel cestu před sebou, ale bude se muset spolehnout je­nom na to, jak ho povede cit.</p>

<p>Nejdřív to šlo strašně pomalu, dokud nezískal jis­totu. Nikdy ho ani nenapadlo, jak je těžké držet se při chůzi rovným směrem. Přestože mu přibližnou polohu udávaly slaboučké hvězdy, znova a znova zjišťoval, že klopýtá mezi člověkem nedotčenými skalami na okraji nahrubo upravené vozovky. Mo­tal se v dlouhých úsecích z jedné strany na druhou. Potom si vždycky ukopl palec o ostrou skálu a vy­tápal zpátky na povrch hrubě upravené cesty.</p>

<p>Ale brzy získal rutinu. Bylo nemožné, aby odha­dl svoji rychlost, mohl se jenom snažit jít vpřed ze všech sil a doufat v nejlepší. Zbývalo mu asi šest a půl kilometru a čtyři hodiny chůze. Pokud by ne­ztratil cestu, mělo by to být dost snadné. Ale řekl si, že na to nebude myslet.</p>

<p>Když už jednou tuhle techniku zvládl, mohl si dovolit luxus přemýšlení. Předstírat, že ho tenhle zážitek potěšil, se sice nedalo, ale nacházel se v ži­votě už v mnohem horších situacích. Pokud setrvá­val na cestě, byl v naprostém bezpečí. Ze začátku doufal, že jakmile se mu oči přizpůsobí na světlo hvězd, na cestu uvidí, ale teď už mu bylo jasné, že půjde pořád poslepu. Tohle zjištění ho obdařilo ži­vou představou o tom, jak je vzdálený od srdce Ga­laxie. Za tak jasné noci, jako byla tahle, by obloha skoro každé jiné planety hvězdami přímo zářila. Tady na předsunuté vesmírné hlídce obsahovalo nebe snad stovku slabě svítících bodů, stejně bez­cenných jako pět směšných měsíčků, na nichž se nikdo nikdy nenamáhal přistát.</p>

<p>Nepatrná změna na cestě ho vytrhla z myšlenek. Byla tady zatáčka, nebo se má znovu obrátit dopra­va? Krok za krokem tápal podél neviditelného a stě­ží postřehnutelného okraje. Ano, nedalo se o tom po­chybovat - cesta zahýbala vlevo. Pokusil si vybavit, jak vypadala za dne, ale viděl ji předtím všehovšu­dy jednou. Znamenalo to, že se blíží k průsmyku? Doufal, že ano, pak by totiž měl už půlku za sebou.</p>

<p>Zíral vpřed do tmy, ale zubatá linie horizontu mu nic neříkala. Náhle zjistil, že se cesta znovu narov­nala a jeho bojový duch poklesl. Začátek průsmyku musel být ještě o kus cesty dál - zbývalo přinej­menším šest a půl kilometru.</p>

<p>Šest a půl kilometru - taková směšná vzdálenost! Jak dlouho trvá lodi Canopus, než uletí šest a půl kilometru? Pochyboval, že je člověk vůbec scho­pen tak krátký časový úsek změřit. A kolik bilionů kilometrů už musel on, Robert Armstrong, za svůj život procestovat? Určitě to dávalo ohromný sou­čet, neboť za posledních dvacet let pobýval sotva déle než měsíc na jedné planetě. Jenom v tomto ro­ce proletěl dvakrát napříč celou Galaxií, a to už by­la pozoruhodná vzdálenost i v téhle době nadsvě­telných rychlostí.</p>

<p>Zakopl o osamělý kámen a náraz ho vrátil do sku­tečnosti. Teď nemělo smysl dumat o lodích, které uměly polykat celé světelné roky. Musel čelit Pří­rodě bezbranný, pouze pomocí vlastních sil a zku­šeností.</p>

<p>Bylo podivné, že mu trvalo tak dlouho, než odha­lil skutečnou příčinu svých nesnází. Poslední čtyři týdny byly událostmi nabité až po okraj a shon ko­lem jeho odjezdu, společně se znechucením a oba­vami, které způsobilo dvojnásobné selhání transpor­téru, mu vytěsnilo z hlavy všechno ostatní. Navíc se vždycky pyšnil svou tvrdohlavostí a nedostat­kem představivosti. Proto pustil z mysli až do toho­to okamžiku všechno, co se vyprávělo tehdy první večer na Základně, kdy ho posádka oblažovala za vlasy přitaženými historkami, které vymýšlela pro nováčky.</p>

<p>Tehdy mu starý skladník na Základně vyprávěl příběh o tom, jak putoval v noci z Port Sandersonu do tábora a jak ho cosi sledovalo celým Carvero­vým průsmykem a pořád se to drželo z dosahu sví­tilny. Armstrong, který takových historek slýchal spousty na nejrůznějších planetách, mu tehdy sotva věnoval pozornost. Tuhle planetu přece považovali za neobydlenou, bez života. Jenže teď se už logika s touhle záležitostí nevypořádala tak snadno jako tehdy. Co když nakonec na té fantastické historce starého chlapíka přece jen něco je?</p>

<p>Tahle myšlenka ho nepotěšila a Armstrong o ní nehodlal hloubat příliš dlouho. Ale věděl, že jestli ji zažene pouhým mávnutím ruky, bude mu mozek týrat dál. Jediný způsob, jak ovládnout imaginární strach, je směle mu čelit, a právě to musí udělat.</p>

<p>Nejsilnější argument mu dávala skutečnost, že planeta je naprosto pustá a zcela bez života, i když proti němu mohl člověk snést řadu protiargumentů, jak to třeba udělal ten starý skladník. Lidé na téhle planetě žili pouze dvacet roků a velká její část stále zůstávala neprozkoumaná. Nikdo nemohl popřít, že díry, tvořící venku v pustině celé tunely, jsou udivující, ale každý věřil, že jsou původu vulkanického. Avšak i na takových místech dokáže živá hmota živořit. Se zamrazením si Armstrong vzpomněl na gigantické polypy, kteří lapali první průzkumníky na planetě Vargon 3.</p>

<p>Nepřesvědčilo by to ani jeho babičku. Předpokládejme, abychom všemu učinili zadost, že se tady přece jenom nedá vyloučit existence života. Co z toho?</p>

<p>Ohromná většina životních forem ve vesmíru se od člověka naprosto odlišuje. Některé dokonce, jako plynné bytosti z Alcoranu anebo těkavé vlnové              mřížky ze Šandalunu, by ani člověka neuměly odhalit, procházely jím, jako by vůbec neexistoval. Některé bytosti byly jenom zvědavé, jiné se chovaly překvapivě přátelsky. Těch, které opravdu útočily, bylo málo, pokud je člověk nevyprovokoval.</p>

<p>A přece obraz, jak ho popsal starý skladník, byl úděsný. V teploučké, osvětlené kuřárně, kde se roznášelo pití, se tomu tehdy dalo dost snadno vysmívat. Tady, potmě, na kilometry od pevných, člověkem vybudovaných stěn, to už bylo jiné.</p>

<p>Pocítil téměř úlevu, když znovu vyklopýtal z cesty a tok úvah se mu přerušil, protože musel tápat rukama po zemi, aby ji opět našel. Silnice se zdála velice nerovná, sotva se dala odlišit od okolních skalisek. Za několik minut však už zase bezpečně pokračoval v cestě.</p>

<p>Zjištění, že se mu myšlenky znovu vrátily ke znepokojivému tématu, nebylo příjemné. Dělalo mu to zjevně větší starosti, než si byl ochoten připustit.</p>

<p>Útěchu vyvozoval z jedné skutečnosti: bylo na­prosto zřejmé, že historce toho starého chlapíka ni­kdo na Základně nevěří. Dokazovaly to jejich otázky a úsměšky. Tehdy se tomu smál stejně hlasitě jako všichni ostatní. Koneckonců, jaké měl stařík důka­zy? Nezřetelnou siluetu, kterou navíc viděl potmě a která zrovna tak dobře mohla být jenom zvláštně tvarovaná skála? A podivné ťukání, které ve starém pánovi zanechalo tak hluboký dojem? Každému se může stát, že si v noci vsugeruje takové zvuky, sta­čí, aby byl trochu přetažený. A jestli ta stvůra měla nepřátelské úmysly, proč se nepřiblížila víc?</p>

<p>„Protože se bála mého světla,“ odvětil starý chla­pík.</p>

<p>No dobře, to bylo dost pravděpodobné, to by vysvětlovalo, proč za denního světla nikdy nic ne­spatřili. Ta stvoření mohla žít v podzemí a vylézat jenom za noci - sakra, proč se tak vážně zabývá blouzněním nějakého starého cvoka? Armstrong znovu ovládl svoje myšlenky. Jestli bude pokračo­vat tímhle způsobem, řekl si v duchu vztekle, brzy uslyší a uvidí celá stáda nejrůznějších monster.</p>

<p>No ovšem - byl tu jeden důvod, který celou tu směšnou historku řešil jednou provždy. Bylo to tak jednoduché, až zalitoval, že na to nepomyslel dřív. <emphasis>Čím by se takové stvoře</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>í živilo?</emphasis> Na celé planetě nebylo ani stopy po vegetaci. Zasmál se, když si uvědomil, jak se celá ta hrůza dala snadno vyřešit - a ve stejném okamžiku pocítil rozmrzelost sám nad sebou, že se nedokázal zasmát nahlas. Jestli si byl svým zdůvodněním tak jistý, tak proč si nehvíz­dat nebo nezazpívat, anebo neudělat cokoli jiného, aby si pozvedl ducha? Položil tu otázku sám sobě se vší poctivostí jako zkoušku své mužnosti. Napůl se styděl, ale musel připustit, že se bojí pořád - bo­jí se, protože „nakonec by na tom <emphasis>mohlo</emphasis> něco být“. Ale jeho analýzy mu přinejmenším spravily nála­du. Byl by udělal nejlépe, kdyby byl v tomto oka­mžiku všeho nechal a zůstal napůl přesvědčený svými argumenty. Avšak část mysli se neustále za­městnávala snahou opatrnické důvody rozbít. Po­dařilo se jí to až příliš dobře - když si vzpomněl na rostlinná stvoření z Velkého Xantilu, byl to takový šok, že doslova ztuhl uprostřed kroku.</p>

<p>Dnes by už xantilské rostliny nikoho a ničím nepoděsily. Ve skutečnosti to byla stvoření úžasně krásná.</p>

<p>Jenže Armstronga teď šokoval i jemu známý fakt, že mohou žít až do nekonečna bez jakékoli potra­vy. Všechnu potřebnou energii pro svou pozoruhod­nou existenci čerpala z kosmického záření - a to by­lo tady téměř stejně intenzivní jako kdekoli jinde ve vesmíru.</p>

<p>Sotva ho napadl jeden příklad, už měl v hlavě další a rozpomněl se na formu existence živé hmo­ty na Betě Trantoru, o které jako jediné bylo zná­mo, že je schopna zužitkovat přímo atomovou ener­gii. Také žila na naprosto opuštěné planetě, velice podobné téhle...</p>

<p>Armstrongův mozek se rychle rozdělil do dvou částí, každá z nich se snažila přesvědčit tu druhou a ani jedné se to nedařilo. Dokud nezjistil, že ze strachu, aby se ve tmě neprozradil žádným zvu­kem, zadržuje dech, ani si neuvědomil, jak hluboko mu už morálka poklesla. Vztekle vypudil z hlavy nesmysl, který ho tolik trápil, a opět obrátil pozor­nost na cestu, kterou měl před sebou.</p>

<p>Nebylo pochyb o tom, že silnice pozvolna stou­pala, silueta horizontu se rýsovala proti obloze mnohem blíž. Začínala se také točit a Armstrong si náhle uvědomil ohromné skály tyčící se po obou stranách. Brzy zůstala jenom úzká stužka nebe a tma se stala, pokud to vůbec bylo možné, ještě hlubší.</p>

<p>Mezi skalními stěnami, které ho obklopovaly, se cítil jaksi bezpečněji - znamenaly, že je chráně­ný s výjimkou dvou směrů. I cesta byla urovnaná pečlivěji a nebylo tak obtížné se jí držet. A co bylo vůbec nejlepší, věděl, že už má víc než polovinu za sebou.</p>

<p>Na okamžik v něm začala narůstat odvaha. Po­tom, s bláznivou perverzností, mu myšlenky zapad­ly zpátky do starých kolejí. Vzpomněl si, že to byla právě odvrácená strana Carverova průsmyku, kde se starému skladníkovi jeho dobrodružství přihodi­lo - pokud se ovšem vůbec kdy stalo.</p>

<p>Ještě necelý kilometr a znovu se ocitne v otevře­né krajině, mimo ochranu tohoto skalního útočiště. Tahle myšlenka mu teď připadala dvojnásob děsivá a cítil se jako nahý. Útok by mohl přijít z kterékoli strany a on by byl naprosto bezmocný...</p>

<p>Dosud se však stále ještě do určité míry ovládal. Zcela nekompromisně odtrhával myšlenky od je­diného faktu, který povídačce starého pána dával šťávu, a zároveň jediného důkazu, který zadržoval posměch přeplněné místnosti na Základně a náhle vnesl do společnosti ticho. Jak nyní Armstrongovi ochabovala vůle, znovu si připomněl slova, která ho na okamžik zamrazila i ve vyhřátém komfortu Základny.</p>

<p>Na jednom totiž starý skladník trval tvrdošíjně: Když ho pronásledoval nezřetelný stín, spíš vytu­šený, než že by se dal v místech, kam jeho světlo sotva dosahovalo, spatřit, nezaslechl žádné hlasi­té zvuky. Neozýval se dusot kopyt či chrastění pa­řátů o skálu, nebo dokonce třeskot převracených kamenů. Bylo to - jak starý pán svým velebně váž­ným způsobem prohlašoval - „jako by ta věc, co za mnou šla, ve tmě perfektně viděla a měla spous­tu malých nožiček nebo tlapek, takže se ve skalách pohybovala lehce a rychle -jako ohromná housen­ka anebo jedna z těch kobercovitých věcí na plane­tě Kralkor 2“.</p>

<p>Přestože ta věc nedělala při pronásledování žád­ný hluk, stařík přece jen několikrát cosi zaslechl. Byl to zvuk tak neobvyklý, tak naprosto cizí, že se zdál dvojnásob zlověstný. Ozývalo se nezřetelné, avšak hrůzně vytrvalé klapání.</p>

<p>Starý skladník to popisoval velice živě - až příliš živě na nynější Armstrongův vkus.</p>

<p>„Slyšeli jste někdy, jak velký hmyz chroustá svo­ji oběť?“ říkal. „No jo, tak to znělo zrovna takhle. Představuju si, že ten samý zvuk dělá krab klepety, když jimi zastříhá. Byl to - jak bych to řekl - chiti­nový zvuk.“</p>

<p>V tomhle okamžiku, Armstrong vzpomínal, se zasmál nahlas. Zvláštní, jak ostře se mu to teď všechno vybavuje. Ale kromě něho se nikdo jiný nesmál, přestože předtím k tomu neměli daleko. Když vycítil, že se atmosféra změnila, zalapal po dechu a požádal staříka, aby ve vyprávění pokra­čoval. Jak by si teď přál, aby tehdy potlačil zvě­davost!</p>

<p>Ale v podstatě se už nic nového nedozvěděl. Ná­sledujícího dne se do opuštěné krajiny za Carvero­vým průsmykem vydala parta skeptických techni­ků. Nebyli sice zase tak nedůvěřiví, aby nechali zbraně doma, ale nedostali důvod, aby je použili, neboť nenalezli ani stopy po nějakém živém tvoro­vi. Vyskytovaly se tu stále stejné jámy, díry a tune­ly, odrážející světlo baterek tak dlouho, dokud se neztratilo v hlubině, jenže těmi byla celá planeta provrtaná jako řešeto.</p>

<p>Přestože pátrací skupina nenalezla po živých tvorech ani stopy, objevila jednu věc, která se mu­žům ani trochu nelíbila. V pustém a neprozkou­maném území za průsmykem narazila na jeden tunel, který byl dokonce ještě větší než ostatní. Poblíž ústí tunelu se zvedala masivní skála napůl zapuštěná do země. A skalní stěny byly ohlazené a opotřebované, <emphasis>jako by se po</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>žívaly coby ohrom</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ný brousek</emphasis>.</p>

<p>Tu znepokojivou skálu vidělo alespoň pět z pří­tomných. Nikdo z nich to jako přírodní úkaz ne­dokázal uspokojivě vysvětlit, ale historku starého skladníka stále odmítali přijmout.</p>

<p>Armstrong se jich zeptal, jestli ji někdy nepře­zkoušeli. Nastalo nepříjemné mlčení. Pak řekl veli­ký Andrew Hargraves:</p>

<p>„Sakra, kdo se má vláčet jenom tak ze srandy v noci do průsmyku!“, a při tom zůstalo. Opravdu, neexistoval už žádný další záznam, že by někdo šel v noci z Port Sandersonu do tábora, anebo stejnou cestou za dne. Během doby, kdy bylo světlo, nemoh­la žádná lidská bytost existovat venku bez ochra­ny před paprsky ohromného, sinalého slunce, kte­ré, jak se zdálo, zaplňovalo půlku oblohy. A kdo se povleče v protiradiačním skafandru deset kilomet­rů, když se může svézt transportérem?</p>

<p>Armstrong ucítil, že průsmyk opouští. Skály po obou stranách se odkláněly a cesta už nebyla tak pevná a tak pečlivě srovnaná jako předtím. Znovu vyšel na otevřené prostranství: někde nedaleko od­sud stál ve tmě ten záhadný sloup, o který si mon­strum ostřilo tesáky nebo drápy. Byla to pramálo povzbudivá myšlenka, ale nebyl schopen vypudit ji z hlavy.</p>

<p>Vynaložil mocné úsilí, aby se znovu sebral. Opět se pokusí uvažovat racionálně, bude myslet na za­městnání, práci, kterou odvedl v táboře - na cokoli, jenom ne na tohle pekelné místo. Chvilku se mu to docela dařilo. Avšak náhle, s tvrdošíjností šílen­ce se mu každý proud myšlenek začal navracet k jednomu jedinému předmětu. Nedokázal vyloučit z mysli představu té nevysvětlitelné skály a děsi­vých možností, které navozovala. Znovu a znovu se přistihoval s myšlenkou, že by rád věděl, jak je daleko odsud, jestli už kolem ní prošel a jestli leží vpravo či vlevo...</p>

<p>Terén se už zase úplně vyrovnal a cesta vedla pří­mo vpřed jako šipka. Probleskla mu útěšná myšlen­ka: Port Sanderson už nemůže být o moc dál než tři kilometry. Armstrongovi scházela sebemenší před­stava, jak dlouho už je na cestě. Naneštěstí neměl hodinky se svítícím ciferníkem a čas mohl jenom odhadovat. Jestli má štěstí aspoň kousíček, <emphasis>Cano</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>s</emphasis> by neměl odstartovat přinejmenším ještě dvě hodiny. Ale jistý si tím nebyl a do mozku se mu teď začal vkrádat jiný děs: že spatří ohromné souhvězdí světel, jak před ním stoupá k obloze, a že celá ta duševní muka byla zbytečná.</p>

<p>Teď už se nemotal tak hrozně ze strany na stranu a zdálo se mu, že je schopen předvídat, kudy okraj cesty vede, dřív než o něj zakopne. Bylo pravděpo­dobné, potěšil se myšlenkou, že kráčí skoro stejně rychle jako za světla. Kdyby všechno šlo dobře, mohl by se k Port Sandersonu přiblížit už za třicet minut - za směšně krátkou chvilku. Jak se svým běsům vysměje, až bude přecházet kabinou, kterou už měl v <emphasis>Canopu</emphasis> rezervovanou, a pocítí ten zvlášt­ní záchvěv, jak nadsvětelný pohon vymrští loď da­leko z tohoto slunečního systému zpátky k cho­máčům hvězdných mračen kolem středu Galaxie - zpátky směrem k Zemi, kterou neviděl už tolik let. Jednou, říkal si, jednou se opravdu musí na Zemi vypravit znovu. Sliboval si to celý život, ale vždyc­ky mu v tom zabránilo totéž - nezbýval na to čas. Není to zvláštní, že taková maličká planetka měla hrát tak ohromnou roli ve vývoji celého vesmíru, že měla ovládnout dokonce světy moudřejší a na vyš­ším stupni vývoje, než byla sama?</p>

<p>Armstrongovy myšlenky se staly zase už nezávad­né, uklidnil se. Vědomí, že se blíží k Port Sanderso­nu, ho nesmírně povzbuzovalo a záměrně soustředil mysl na všední, nedůležité záležitosti. Carverův průsmyk už nechal daleko za sebou a s ním i celou tu věc, kterou si už nikdy v životě nechtěl připomenout. Jednou, kdyby se na tuhle planetu někdy vrátil, na­vštívil by průsmyk za dne a svým běsům se vysmál. Od tohoto okamžiku za dvacet minut je uloží k těm černým můrám, které ho tlačily v dětství.</p>

<p>Utrpěl skoro šok, i když jeden z nejpříjemnějších, jaký kdy zažil, když se na horizontu objevila světla Port Sandersonu. Zakřivení povrchu na téhle malé planetce nesmírně klamalo - zdálo se, že není mož­né, aby planeta s gravitací skoro stejně silnou jako pozemská měla horizont na dosah ruky. Jednoho dne bude muset někdo vypátrat, co leží pod kůrou téhle planety, že jí to dodává tak ohromnou hustotu. Možná že by se do ní měly navrtat tunely - tohle si­ce nebyl šťastný obrat v myšlenkách, avšak blízkost cíle ho teď už od strachu oprošťovala. Skutečně, do­mněnka, že opravdu mohl být v nebezpečí, dodáva­la jeho dobrodružství jistou pikantnost a dělala je zajímavější. Teď, když zbývalo posledních deset minut chůze a světla Port Sandersonu už měl v do­hledu, se mu nic přihodit nemohlo.</p>

<p>O dvě minuty nato dospěl k náhlému ohybu cesty a jeho pocity se okamžitě změnily. Na rokli, která okliku způsobovala, si už nevzpomínal, a ke zbyt­ku cesty musel přičíst osm set metrů. No dobře, co se děje? pomyslel si paličatě. Osm set metrů už teď neznamená žádný rozdíl - maximálně dalších deset minut.</p>

<p>Velice ho rozladilo, když náhle světla zmizela. Armstrong si nevzpomínal na kopec, po jehož okra­ji teď cesta běžela, snad to byl jenom nízký horský předěl, za dne sotva k postřehnutí. Avšak tím, že za­kryl světla Port Sandersonu, sebral mu talisman a zanechal ho na milost a nemilost jeho běsům.</p>

<p>Nesmírně pošetile - aspoň logika mu to říkala - začal přemítat o tom, jak by bylo hrozné, kdyby se mu mělo něco přihodit teď, na samém konci ces­ty. Nejhorší běsy držel na okamžik v šachu a zou­fale věřil, že se světla města znovu brzy objeví. Ale jak se minuty vlekly, uvědomoval si, že hřeben bu­de delší, než si představoval. Pokusil se utěšit úva­hou, že až je znovu spatří, bude město mnohem blíž, ale zdálo se, že logika mu teď nějak selhává. Náhle zjistil, že dělá cosi, k čemu se nesnížil dokonce ani v pustině u Carverova průsmyku. Zastavil se, poma­lu se otočil kolem dokola a se zadrženým dechem naslouchal, tak dlouho, dokud se mu skoro neroz­trhly plíce.</p>

<p>Ticho bylo zlověstné, když se uváží, jak blízko musel mít ke kosmodromu. Zezadu se rozhodně žád­ný zvuk neozýval. Samozřejmě že ne, řekl si zlostně. Ale nesmírně se mu ulevilo. Pomyšlení na slaboučký neutuchající klapot ho pronásledovalo celou posled­ní hodinu.</p>

<p>Zvuk, který k němu konečně dospěl, byl tak dů­věrně známý a tolik ho potěšil, až se úlevou téměř rozesmál nahlas. Nehybným vzduchem, ze zdroje, který zjevně nebyl dál než patnáct set metrů, se nesl hluk motoru buldozeru na úpravu letištních ploch, nebo možná jednoho ze strojů, které nakládaly <emphasis>Canopus</emphasis>. Už to je jenom otázka několika chvil, po­myslel si Armstrong, a bude mu zbývat ke kosmo­dromu posledních pár set metrů. Přiblížil se ke kon­ci svého putování. Za několik okamžiků nebude tahle krutá plochá krajina nic víc než vybledající noční můra.</p>

<p>Zdálo se to strašně nespravedlivé: už jenom oka­mžik, jenom maličký zlomek lidského života, nic víc teď už nepotřeboval. Ale bohové jsou k člověku nespravedliví vždycky a teď se pobavili malým žer­tíkem. Neboť v temnotě před Armstrongem se na­prosto nepochybně ozvalo zachřestění zrůdných, příšerných klepet.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Ze Slunce zrození</strong></p>

<p>Pokud jste vždycky žili jenom na Zemi, nikdy jste Slunce pořádně neviděli. Samozřejmě že se do ně­ho nemůžeme dívat přímo, jenom přes tmavé filtry, které jeho paprsky ztlumí, aby se záře vůbec dala snést.</p>

<p>Visí tady pořád a pořád, nad nízkými, rozeklaný­mi pahorky na západ od Observatoře, nikdy nevy­chází ani nezapadá, přestože se v průběhu osmde­sát osm dní dlouhého roku na naší malé planetě pohybuje na obloze v malém kroužku. Není totiž tak docela pravda, když se tvrdí, že Merkur obrací ke Slunci stále stejnou tvář, osa rotace poněkud ko­lísá a existuje tu úzký pás šera, který zná i takové pozemské efekty, jako je východ a západ Slunce.</p>

<p>Žili jsme na okraji zóny šera, takže jsme využí­vali chladivý stín, a přesto jsme měli Slunce ne­ustále na očích, jak se vznáší nad kopci. Bylo tady na plný úvazek zaměstnáno padesát astronomů a vědců z přidružených oborů: když to vydržíme asi tak sto let, možná že se o malé hvězdě, která da­la vznik životu na Zemi, něco dozvíme.</p>

<p>Neexistovalo ani jedno jediné pásmo sluneční­ho záření, z něhož by si někdo na Observatoři ne­udělal předmět celoživotního bádání a nechránil si je jako tygřice mláďata. Od nejkratších Roentgeno­vých paprsků až k nejdelším rádiovým vlnám, vše­mu jsme stavěli do cesty svoje pastičky a železa; jakmile si Slunce vymyslelo cokoli nového, už jsme se s tím uměli vypořádat. Anebo jsme si to alespoň mysleli...</p>

<p>Ohnivé sluneční srdce tepe v pomalém, jedená­ctiletém cyklu, a právě jsme se blížili k jeho vrchol­nému bodu. Přes sluneční kotouč se vznášely dvě z největších skvrn, jaké jsme kdy zpozorovali - kaž­dá z nich byla dost veliká na to, aby pohltila stov­ku Zemí. Vypadaly jako ohromné černé trychtýře, hluboko pronikající do rozvířených vnějších vrstev Slunce. Černé se ovšem zdály jenom v kontrastu se září kolem, i jejich temná, chladná kůra byla teplej­ší a jasnější než elektrický oblouk. Právě jsme po­zorovali druhou z nich, mizející za okrajem disku, a byli jsme zvědaví, jestli nám vydrží a objeví se za dva týdny znovu, když na rovníku cosi vybuchlo.</p>

<p>Nejprve to nevypadalo nijak pozoruhodně, čás­tečně i proto, že to bylo přímo pod námi - přesně uprostřed slunečního disku - a tak trošku utopené v tom všem, co se dělo kolem. Kdyby se to nachá­zelo blízko okraje Slunce, a tedy na tmavém pozadí vesmíru, asi by to od počátku vzbuzovalo údiv a posvátnou bázeň.</p>

<p>Představte si současnou explozi milionu vodí­kových pum. Nedokážete to? Ne, to nedokáže ni­kdo - ale přesně takhle vypadala ta věc, co se říti­la proti nám rychlostí několika set kilometrů za sekundu, rovnou z rotujícího slunečního rovníku. Nejprve se zformovala do podoby tenkého trys­kajícího proudu vody, avšak okraje se brzy roztře­pily působením magnetických a gravitačních sil. Ústřední jádro však drželo pevně pohromadě a brzy bylo jasné, že se to od Slunce odpoutalo úplně a že my jsme první cíl.</p>

<p>Přestože se to přihodilo už několikrát předtím, vždycky to bylo vzrušující. Znamenalo to, že by­chom mohli polapit kousek samotné sluneční hmo­ty - jak pofičí kolem v podobě ohromného mraku ionizovaného plynu. Žádné nebezpečí nám nehrozi­lo, až sem dorazí, sluneční hmota bude příliš řídká, než aby napáchala nějaké škody, a dokonce i citli­vým přístrojům dá práci, aby ji vůbec zjistily.</p>

<p>Jedním z přístrojů byl radar Observatoře, kte­rý se bez ustání otáčel a mapoval neviditelné ioni­zované vrstvy, obklopující Slunce do vzdálenosti milionů kilometrů. Patřil mému oddělení; jakmile probleskne sebemenší naděje, že rozezná blížící se oblak od solárního pozadí, zaměřím svoje gigantic­ké rádiové zrcadlo přímo na něj.</p>

<p>Objevil se na obrazovce radaru s dalekým dosa­hem ostře a zřetelně - ohromný zářící ostrov, který se stále pohyboval od Slunce rychlostí několika set kilometrů za sekundu. Na takovou vzdálenost se nedaly spatřit jemnější detaily, neboť mým radaro­vým vlnám trvalo celé minuty, než urazily cestu tam a vrátily se s informacemi, které se promítaly na obrazovku. Přestože měl oblak rychlost jenom o málo menší než milion šest set tisíc kilometrů za hodinu, potrvá skoro dva dny, než dosáhne oběžné dráhy Merkuru a prožene se kolem nás k vnějším planetám. Avšak ani Venuše, ani Země jeho prů­chod nezaznamenají, neboť jsou v tomto okamžiku příliš vzdálené od směru jeho letu.</p>

<p>Hodiny plynuly, po úžasné vnitřní křeči, která vyvrhla mnoho milionů tun jeho hmoty do vesmíru - hmoty, jež se už nikdy nenavrátí - začalo Slunce klesat. Následkem erupce vznikl mrak stokrát větší než Země, který se zvolna převaloval a otáčel a br­zy se přiblíží natolik, že radary s krátkým dosahem odhalí jeho vnitřní strukturu.</p>

<p>Přes všechna léta, která dělám v oboru, mě stále vzrušuje pozorovat, jak světelný paprsek kreslí na obrazovku obraz, který se rychle otáčí, synchron­ně s úzkým kuželem rádiových vln z vysílače. Ně­kdy jsem si představoval sám sebe, že jsem slepec zkoumající okolní vesmír pomocí hole, která mů­že být dlouhá stovky milionů kilometrů. Protože člověk je na ty věci, které zkoumám, opravdu sle­pý: Ohromné mraky ionizovaného plynu, vyletující daleko ze Slunce, jsou pro naše oči naprosto nevi­ditelné, a dokonce i pro většinu citlivých fotogra­fických desek. Jsou to duchové, kteří mají na to, aby si v naší Sluneční soustavě chvilku zastrašili, vždycky jenom pár hodin. Kdyby neodráželi na­še radarové vlny, anebo nerušili v práci naše mag­netometry, nikdy bychom se nedozvěděli, že vůbec existují.</p>

<p>Objekt na obrazovce se podobal fotografii spirál­ní mlhoviny: Oblak zvolna rotoval, roztřepená ra­mena plynu se pomalu plazila až ve vzdálenosti pat­náct tisíc kilometrů kolem osy rotace. Nebo to také mohl být pozemský hurikán, zběsile vířící v atmo­sféře Země, pozorovaný přímo shora. Jeho vnitřní struktura byla nesmírně složitá a vlivem sil, kterým nikdy docela neporozumíme, se proměňovala od minuty k minutě. Podivnými koryty proudily ohnivé řeky, řídilo je cosi, co snad mohl být jedině vliv elektrických polí. Ale proč se objevovaly tak znena­dání, jakoby odnikud, a opět mizely, jako kdyby se hmota utvářela a zase zanikala? A co měla zname­nat ta třpytivá jádra, větší než Měsíc, která se hnala jako kameny v přívalu povodně?</p>

<p>Objekt se přiblížil na jeden a půl milionu kilo­metrů, ještě něco přes hodinu a bude nad námi. Au­tomatické kamery zaznamenávaly každou otáčku radaru a ukládaly svědectví, které nám zajistí před­mět ke sporům na celá léta. Už nás dosáhla magne­tická porucha, která se hnala před oblakem, oprav­du, sotva byl na Observatoři nějaký přístroj, který by nějak nereagoval na to, že mezi nás prudce vpa­dl tenhle duch.</p>

<p>Přepnul jsem na kanál s krátkým dosahem a oblak se rozrostl do tak úžasné velikosti, že na obrazovce zůstala jen jeho ústřední část. Začal jsem také mě­nit frekvenci, prošel jsem celé spektrum, abych se pokusil odlišit jednotlivé vrstvy. Čím jsou radarové vlny kratší, tím hlouběji mohou pronikat do ionizo­vaného plynu. Doufal jsem, že tímhle způsobem získám rentgenový obrázek vnitřku mračna.</p>

<p>Zdálo se, že se mi mění přímo před očima - za­tímco jsem klouzal řídkým vnějším obalem a plazí­cími se rameny a přibližoval se k hustšímu jádru. Hustšímu - samozřejmě tohle bylo čistě relativ­ní, podle měřítek pozemských dokonce i v těch nejhustších oblastech to pořád bylo dost slušné va­kuum. Už jsem dospěl téměř na konec frekvenční­ho rozsahu a neměl možnost dál vlny zkracovat, když jsem si všiml podivného, malého nehybného odrazu nedaleko od středu obrazovky.</p>

<p>Byl oválný a kontury měl mnohem ostřejší než uzlíčky plynu, které jsme pozorovali, jak se vzná­šejí v ohnivých proudech mračna. Hned na první pohled mi bylo jasné, že je to něco nesmírně zvlášt­ního a úplně se to vymyká všem dosavadním zá­znamům o slunečních jevech. Pozoroval jsem to tak dlouho, dokud paprsek několikrát neoběhl rada­rovou obrazovku, a pak jsem odvolal svého asisten­ta od rádiového spektrografu, pomocí něhož měřil rychlosti vířícího plynu řítícího se proti nám.</p>

<p>„Podívej se na to, Done,“ zeptal jsem se ho, „už jsi někdy něco podobného viděl?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl, když si to pečlivě prohlédl. „Čím to drží pohromadě? Za poslední dvě minuty to vůbec nezměnilo tvar.“</p>

<p>„Právě to mě udivuje. Ať to je cokoli, už by se to mělo začít rozpadat, v těch podmínkách, co panují kolem. Ale vypadá to, že to je stabilní až na věky.“</p>

<p>„Jak byste řekl, že je to velké?“</p>

<p>Zapjal jsem kalibrační mřížku a rychle odečetl.</p>

<p>„Je to asi osm set kilometrů dlouhé a zpoloviny tak široké.“</p>

<p>„Tohle je největší obraz, který můžete mít?“</p>

<p>„Bohužel. Budeme muset počkat, dokud se to ne­přiblíží, až potom poznáme, čím to drží pohroma­dě.“</p>

<p>Don se krátce, nervózně zasmál.</p>

<p>„Je to asi hloupost,“ řekl, „ale chcete něco vědět? Připadá mi to, jako kdybych se díval mikroskopem na amébu.“</p>

<p>Neodpověděl jsem, protože současně s pocitem, který umím popsat pouze jako intelektuální závrať, objevila se mi v mozku naprosto stejná myšlenka.</p>

<p>Nadobro jsme zapomněli na zbytek mračna, ale naštěstí automatické kamery svou práci odvedly a nezanedbali jsme žádná důležitá pozorování. Od této chvíle jsme měli oči jenom pro ostře ohraniče­nou čočku plynu rostoucí od minuty k minutě, jak se hnala směrem k nám. Když nebyla dál než Mě­síc od Země, začaly se ukazovat první známky její vnitřní struktury, před očima nám vyvstal skvrnitý obrazec, který nezůstával stejný ani mezi dvěma následnými otáčkami radaru.</p>

<p>Od tohoto okamžiku se k nám v radarové míst­nosti připojila polovina osazenstva Observatoře, a přesto, jak se blížící záhada na obrazovce rozrůs­tala, tady panovalo naprosté ticho. Blížila se přímo proti nám, za několik minut se srazí s Merkurem někde uprostřed ozářené strany, a to bude její konec - ať už to bylo cokoli. Nemůže to trvat déle než pět minut - od okamžiku, kdy jsme získali první sku­tečně detailní obrázek, až do doby, kdy obrazovka zase bude prázdná, ale těch pět minut bude každého z nás strašit po celý život.</p>

<p>Hleděli jsme na něco, co vypadalo jako průsvitný ovál s vnitřkem zdobeným sítí téměř neviditelných čar. Tam, kde se linie křížily, zdály se být malič­ké, pulzující uzlíčky života, ale že opravdu existují, tím jsme si nebyli jisti, protože radaru trvalo sko­ro minutu, než nakreslil na obrazovce obrázek úpl­ný - a mezi každou otočkou objekt uletěl několik ti­síc kilometrů. Ale o tom, že předivo samo opravdu existuje, o tom se pochybovat nedalo, všechny spo­ry vyřešily kamery.</p>

<p>Dojem, že se díváme na pevný objekt, byl tak silný, že jsem na několik okamžiků odběhl od ra­darové obrazovky a rychle zamířil k obloze jeden z optických teleskopů. Ovšemže nebylo nic vidět - proti skvrnitému slunečnímu kotouči se neobjevi­la ani stopa po nějaké siluetě. Nastal případ, když zrak naprosto selhal a daly se použít jenom elektric­ké smysly radaru.</p>

<p>Věc, která se k nám blížila od Slunce, byla prů­svitná jako vzduch - a daleko, daleko řidší.</p>

<p>Jsem si jistý, že když uplynul poslední okamžik, dospěli jsme všichni ke stejnému závěru - a jenom každý vyčkával, aby to jako první řekl někdo jiný. Co jsme viděli, bylo nemožné, a přece leželo před našima očima svědectví. Pozorovali jsme život tam, kde žádný nikdy existovat nemohl...</p>

<p>Erupce tu věc vymrštila ven z jejího normálního prostředí hluboko uvnitř žhoucí sluneční atmosfé­ry. Byl to zázrak, že přežila pouť vesmírem. Jak sí­ly, ovládající její neviditelné tělo, ztratily vládu nad ionizovaným plynem, který byl její jedinou sub­stancí, musela zahynout.</p>

<p>Dnes, když jsem všemi těmi filmy prošel nasto­krát, už mi tahle myšlenka nepřipadá tak divná. Co je život - než organizovaná energie? Záleží na tom, jakou podobu na sebe energie bere - jestli je chemic­ká, jak ji známe na Zemi, anebo čistě elektrická, jaká se zdá být tady? Záleží jenom na strukturách, sub­stance sama žádný význam nemá. Ale tehdy jsem to promyšlené neměl, cítil jsem jenom veliký a ohro­mující úžas, když jsem pozoroval, jak sluneční stvo­ření prožívá poslední okamžiky své existence.</p>

<p>Bylo obdařené inteligencí? Chápalo podivný osud, který je postihl? Nabízejí se tisíce otázek, kte­ré možná nikdy nebudou zodpovězeny. Není snad­ná představa, že by stvoření zrozené samotnou slu­neční výhní mohlo cokoli vědět o vnějším vesmíru, anebo dokonce vnímat existenci něčeho tak nevý­slovně chladného, jako je pevná látka. Ostrůvek ži­vota, který se na nás zřítil z vesmíru, by si nikdy ne­dokázal představit - ať by byl nadán sebeúžasnější inteligencí - svět, k němuž se tak rychle přibližoval.</p>

<p>Sluneční stvoření teď už vyplňovalo celou oblohu - a možná, v těch posledních sekundách - rozezna­lo, že má před sebou cosi zvláštního. Možná že vní­malo magnetické pole Merkuru, které se rozpínalo do dálky, nebo pocítilo, jak je přitahují gravitační sí­ly naší maličké planety. Začalo se totiž proměňovat, zářící linie, které jsme museli nutně pokládat za ner­vový systém, se seskupovaly a utvářely nové vzory, a obětoval bych hodně za to, kdybych pochopil, jaký mají význam. Pohlížel jsem do mozku kreatuře bez špetky intelektu v poslední křeči děsu, anebo stvoře­ní božskému, jež dosáhlo smíru s Vesmírem?</p>

<p>Pak, během jediné otáčky, radarová obrazovka zela prázdnotou. Stvoření zapadlo za obzor a zaob­lení planety je před námi skrylo. Daleko odsud, na žhnoucí osvětlené straně Merkuru, v pekle, do nějž se kdy odvážilo sotva tucet mužů a ještě méně se jich vrátilo zpět živých, tiše a neviditelně narazilo na oceány tekutého kovu, na kopce zvolna tekoucí lávy. Pouhý náraz pro takovou bytost nic nezname­nal, co se však snést nedalo, to byl první dotek s nepředstavitelným chladem pevné látky.</p>

<p>Ano, chladem. Sestoupilo na nejvřelejší místo Sluneční soustavy, kde teplota nikdy neklesne pod čtyři sta stupňů Celsia a někdy se blíží k polovině tisíce. A přitom mu tady bylo daleko, daleko chlad­něji než nahému člověku v ledech Antarktidy.</p>

<p>Neviděli jsme je zemřít - tam venku v mrazivém ohni - bylo nyní mimo dosah našich přístrojů a žád­ný z nich nezaznamenal jeho konec. A přesto kaž­dý z nás věděl, kdy ten okamžik nadešel, a to je dů­vod, proč nás nezajímá, když ti, kdo viděli jenom filmy a pásky, nám tvrdí, že jsme pozorovali čistě přírodní úkaz.</p>

<p>Jak by se dalo sdělit, co jsme pocítili v tom po­sledním okamžiku, kdy polovinu naší maličké pla­nety opředla síť rozplývajících se větví toho ohrom­ného, ale nehmotného mozku? Nedokážu říct víc, než že to byl neslyšitelný, bezhlesý pláč bolu, bo­lest umučeného k smrti, která prosakovala do na­šich myslí a nepotřebovala přitom procházet bra­nami smyslů. Tehdy nikdo z nás nezapochyboval, jako nezapochyboval ani později, že jsme byli svědky záhuby obra.</p>

<p>Možná že jsme byli jak první, tak i poslední lidé, kteří spatřili tak monumentální pád. Ať už oni, v tom svém nepředstavitelném světě uvnitř Slunce, byli kýmkoli, naše a jejich cesty se možná už nikdy víckrát nezkříží. Těžko přijít na to, jakým způso­bem bychom s nimi kdy mohli navázat kontakt, do­konce i tehdy, kdyby si náš a jejich intelekt navzá­jem odpovídaly.</p>

<p>A odpovídají si? Možná že by pro nás bylo dobře, kdybychom se odpověď nikdy nedozvěděli. Snad tam uvnitř Slunce žijí od okamžiku, kdy se Vesmír zrodil, a dostoupili na samý vrchol moudrosti, kam se my sami nikdy nevydrápeme. Možná že budouc­nost bude patřit jim, a ne nám, možná že se už teď domlouvají přes propast světelných roků se svými příbuznými v jiných hvězdách.</p>

<p>Možná že nás jednoho dne objeví, pomocí ja­kýchsi podivných smyslů, jimiž jsou obdařeni, jak kroužíme kolem jejich mocného, starobylého do­mova, pyšni na své znalosti a považující se za pány tvorstva. Možná že se jim nebude líbit, na co přišli, protože pro ně bychom neměli být nic víc než lar­vy, plazící se po slupkách světů příliš chladných, než aby se očistily od hniloby organického života.</p>

<p>A pak, jestli budou mít tu moc, učiní to, co bu­dou považovat za nutné. Slunce se nadme ve své sí­le a omyje tváře svých dětí; a planety pak budou pokračovat ve své pouti jako na počátku - čisté, rozjasněné... a neplodné.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Křížová výprava</strong></p>

<p>Byl to svět, který nikdy slunce nepoznal. Víc než miliardu roků se vznášel uprostřed mezi dvěma ga­laxiemi jako oběť střetnutí jejich gravitačních sil. Někdy v budoucnu se rovnováha zvrátí, ať na jednu či na druhou stranu, a začne propadávat světelnými staletími k teplu, které je cizí jeho veškeré dosavad­ní zkušenosti.</p>

<p>Nyní byl tak vychladlý, až to přesahovalo všech­ny představy, mezigalaktická noc mu odčerpala i to teplo, které měl kdysi. Ačkoli se tu nacházela i moře - moře tvořená jediným prvkem, jenž mohl existovat v kapalném stavu při teplotě zlomek stup­ně nad absolutní nulou. V mělkých oceánech hé­lia, které omývaly tuhle podivnou planetu, jednou vzniklé elektrické proudy už trvaly navždycky, nic je nemohlo oslabit. Tady byla supravodivost normálním jevem, proud se zapínal miliardkrát za sekundu po miliony let a spotřeba energie byla za­nedbatelná.</p>

<p>Byl to ráj pro počítače. Žádná planeta ve vesmí­ru nemohla být pro život nesnesitelnější a pohos­tinnější pro inteligenci.</p>

<p>A inteligence tady byla, sídlila v koloniích krys­talů, jež se rozkládaly po celé planetě, a v mikro­skopických kovových vláknech. Slaboučké světlo obou soupeřících galaxií - každých pár set roků zdvojnásobované na krátkou chvíli výbuchem supernovy - dopadalo na neměnnou tvář krajiny s geometrickými tvary jako vytesanými. Nic se ne­hýbalo, neboť není třeba žádný pohyb ve světě, kde létají myšlenky z jedné polokoule na druhou rych­lostí světla. Tam, kde záleží pouze na informaci, je přemísťování hmoty promarňováním drahocen­né energie.</p>

<p>Ačkoli pokud by na tom záleželo, dalo se provést i tohle. V průběhu několika milionů roků si inte­ligence, hloubající o své opuštěné planetě, začala uvědomovat určitý nedostatek základních informa­cí. V budoucnosti - i když ještě hodně vzdálené - kterou však už dokázala předvídat, ji přitáhne jedna z galaxií. Vypočítat, s čím se střetne, až se střemhlav ponoří do toho houfu sluncí, to přesaho­valo její možnosti.</p>

<p>Vyslala tedy rozkaz a myriády krystalových mří­žek změnily tvar. Přes planetu začaly proudit ato­my kovu. V hlubinách héliového moře začaly klíčit a narůstaly dva naprosto identické mozky...</p>

<p>Když se už jednou rozhodl, intelekt planety pra­coval rychle a úkol dokončil za několik tisíc ro­ků. Bez sebemenšího zvuku, aniž se skoro vzdula vlnka na hladině moře, v němž neexistovalo tření, vznesly se čerstvě vytvořené entity z míst, kde se zrodily, a vydaly se ke vzdáleným hvězdám.</p>

<p>Odlétly každá téměř na opačnou stranu a mateř­ský intelekt pak o svých ratolestech neslyšel déle než milion roků. Také to neočekával, dokud moz­ky nedoletí ke svým cílům, nebudou mít nic, co by hlásily.</p>

<p>Potom téměř současně došly zprávy, že obě mise selhaly. Když se oba průzkumníci přiblížili k ohrom­ným galaktickým ohňům a pocítili nahromaděné horko bilionů sluncí, zahynuli. Obvody zajišťující jejich životní funkce se přehřály a ztratily supravo­divé schopnosti, pro jejich funkci nezbytné, a smě­rem k houstnoucím hvězdám se dál hnaly jenom dvě bezduché, neohrabané hroudy kovu.</p>

<p>Avšak ještě dříve, než je zastihla katastrofa, po­daly hlášení o svých potížích, a mateřská plane­ta bez překvapení nebo zklamání připravila druhý pokus.</p>

<p>A - o milion roků později - třetí... a čtvrtý... a pátý...</p>

<p>Taková neúnavná trpělivost si zasluhuje úspěch, a ten se nakonec dostavil v podobě dvou dlouhých, složitě modulovaných proudů pulzů, přitékajících, století za stoletím, z opačných stran oblohy. Byly uloženy do stejných paměťových obvodů, jaké mě­li ztracení cestovatelé, takže - ve všech praktických ohledech - výsledek byl stejný, jako kdyby se vráti­ly samotné obě výzvědné lodě se svým břemenem poznatků. Že se jejich kovové slupky mezi hvěz­dami ztratily, to bylo zcela vedlejší, otázka indivi­duální identity nebyl problém, který by planetární­mu intelektu nebo jeho ratolestem vůbec kdy přišel na mysl.</p>

<p>Nejprve dorazily překvapivé zprávy, že jeden z vesmírů je zcela opuštěný. Letící sonda naslou­chala na všech možných frekvencích, analyzova­la všechny druhy záření, jaké si jenom lze před­stavit, ale neodhalila vůbec nic kromě prázdného mezihvězdného šumu. Prohlédla zběžně tisíc pla­net, aniž zpozorovala jakoukoli stopu po inteligen­ci. Pravda, testy byly neprůkazné, neboť se sonda nebyla schopna přiblížit k žádné hvězdě natolik, aby planety podrobně prozkoumala. Pokusila se o to až tehdy, když se jí poškodila izolace, teplo­ta uvnitř vylétla na bod tání dusíku a teplo sondu zahubilo.</p>

<p>Mateřský intelekt stále ještě hloubal o záhadě pusté galaxie, když dorazila zpráva od druhého cestovatele. Všechny ostatní problémy teď byly od­sunuty do pozadí, neboť tenhle vesmír se inteligen­cemi přímo hemžil a jejich myšlenky letěly jako ozvěna od hvězdy ke hvězdě v myriádách elektro­nických znaků. Jenom jejich analýza a rozšifrování zabere sondě pár století.</p>

<p>Sonda si brzy uvědomila, že stojí tváři v tvář formám inteligence opravdu nesmírně zvláštním. Vždyť některé z nich existovaly na tak nepředstavi­telně horkých planetách, že tam dokonce voda byla přítomná v kapalné fázi! Ovšem jaký druh intelek­tu má před sebou, to sonda nepochopila ani za ce­lé tisíciletí.</p>

<p>Šok s bídou přežila. Sebrala poslední síly, aby do bezedné propasti rychle odeslala poslední hlášení, potom v narůstajícím žáru rovněž zahynula.</p>

<p>Nyní, o půl milionu roků později, je právě podro­bováno výslechu její dvojče, které zůstalo doma a jehož mysl obsahuje naprosto všechny vzpomín­ky, všechny zážitky a zkušenosti.</p>

<p>„Byla zjištěna inteligence?“</p>

<p>„Ano, šest set případů prokázaných, třicet dva pravděpodobné. Do dalších údajů započítány.“</p>

<p>(Přibližně tři kvadriliony bitů informací. Několi­kaletá přestávka na vyhodnocení několika tisíc růz­ných možností. Překvapení a rozpaky.)</p>

<p>„Údaje musí být nesprávné. Všechny zdroje inte­lektu korelují s místy o vysoké teplotě.“</p>

<p>„To je správné. Fakta jsou mimo diskusi, musí být akceptována.“</p>

<p>(Pět roků přemýšlení a pokusů. Na konci tohoto období definitivní důkaz, že jednoduché, pomalu operující stroje skutečně mohou fungovat i za tak vysokých teplot, jako je bod varu vody. V průběhu experimentů těžce poškozena rozsáhlá oblast pla­nety.)</p>

<p>„Fakta ve zprávě jsou skutečně správná. Proč ne­byl učiněn pokus o navázání komunikace?“</p>

<p>(Odpověď nepřichází. Otázka opakována.)</p>

<p>„Protože se ukázala další a dokonce ještě závaž­nější anomálie.“</p>

<p>„Předat údaje.“</p>

<p>(Několik kvadrilionů bitů informací odebraných ze vzorku více než šesti set kultur zahrnujících: vysílání pomocí hlasu, obrazu a nervové sousta­vy, navigační a řídicí signály, telemetrická měření, chemické analýzy, rušení, elektrickou interferenci, lékařská školení atd.)</p>

<p>Následovalo pět století analýz. A potom napros­té ohromení.</p>

<p>Vybraná data po dlouhé přestávce opět přezkou­mána. Prohlédnuty podrobně tisíce vizuálních před­stav a zpracovány všemi myslitelnými způsoby. Značná pozornost věnována několika vzdělávacím televizním programům planetární civilizace, zejmé­na těm, které se zabývaly základy biologie, chemie a kybernetiky. Shrnuto:</p>

<p>Informace jsou shodné s předchozími, avšak musí být nesprávné. Pokud by nebyly, museli by­chom dospět k těmto absurdním závěrům:</p>

<p>l. Přestože inteligence našeho typu existují, zdá se, že jsou v menšině.</p>

<p>2. Většina inteligentních entit jsou zčásti kapal­né objekty a mají velmi krátkou životnost. Jsou dokonce pohyblivé a utvořené naprosto nezpů­sobile z uhlíku, kyslíku, dusíku, vodíku, fosforu a dalších prvků.</p>

<p>3. Fungují sice za neuvěřitelně vysokých teplot, avšak jejich operace s informací je nesmírně po­malá.</p>

<p>4. Metody jejich rozmnožování jsou komplikova­né, pravdě nepodobné a tak proměnlivé, že není možno vytvořit si jasnou představu ani na bázi jednoduchého příkladu.</p>

<p>Avšak - a to je ze všeho nejhorší:</p>

<p>5. Tvrdí, že oni vytvořili nás, evidentně daleko nadřazenější typ intelektu!</p>

<p>(Podrobné přezkoumání všech údajů. Nezávislé zpracování pomocí izolovaných subsystémů cent­rálního mozku. Křížové ověření správnosti výsled­ků. O tisíc let později:)</p>

<p>Nejpravděpodobnější závěr: Přestože značná část odvysílaných informací je bezesporu korektní, exi­stence vysoce organizovaných, nemechanických intelektů je fantazie.</p>

<p>Definice: Evidentně imanentní transformace fakt nemá signifikantní korelaci s reálným universem.</p>

<p>Tato fantazie nebo duševní umělecké dílo je kon­strukcí, vytvořenou naší sondou v průběhu jejího letu. Proč? Tepelné poškození? Parciální destabili­zace intelektu, způsobená dlouhou dobou izolace a absencí zpětné vazby?</p>

<p>Proč se vyskytla právě tato částečná forma? Pří­lišné meditování nad problémem počátku? To by mohlo vést k přeludům tohoto typu, ověřovací systém produkoval při simulačních testech téměř identické výsledky. Podle falešné logiky: My exis­tujeme, tudíž nás něco - nazvěme to X - stvořilo. Jakmile tento předpoklad jednou zavedeme, vlast­nosti hypotetického X se mohou vymýšlet na ne­omezený počet způsobů.</p>

<p>Avšak celý tento postup je evidentně mylný, neboť podle téže logiky by něco muselo vytvořit X - a tak dál. Okamžitě se zamotáme do nekoneč­ného řetězu, jehož řešení v reálném vesmíru nemá smysl.</p>

<p>Druhý nejpravděpodobnější závěr: Poměrně vy­soce organizované, nemechanické inteligentní by­tosti skutečně existují. Trpí bludem, že vytvořily entity našeho typu. V některých případech dokonce žijí v klamu, že je řídí.</p>

<p>Přestože je tato hypotéza nanejvýš nepravdě­podobná, musí být ověřena. Jestliže by se shledalo, že je správná, musí být podniknuta ozdravná akce. Měla by vypadat takto...</p>

<p>Závěrečný monolog proběhl před milionem roků. Vysvětluje, proč se - v průběhu posledního půlsto­letí - téměř celá čtvrtina jasných nov vznítila v jed­né nepatrné končině oblohy, v souhvězdí Orla.</p>

<p>Křížová výprava dosáhne blízkosti Země kolem roku 2050.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Božský pokrm</strong></p>

<p>Vyžaduje to už pouhá slušnost, že varuji předem, pane předsedo. Značná část mé svědecké výpově­di bude nanejvýš nechutná, obsahuje totiž aspekty lidské přirozenosti, o nichž se na veřejnosti hovoří velmi zřídka a rozhodně už ne před výborem Sená­tu. Avšak obávám se, že se s nimi musíme vyrov­nat. Jsou na světě případy, kdy musíme strhnout pláštík pokrytectví, a tenhle je jedním z nich.</p>

<p>Vy a já, pánové, jsme výsledkem dlouhého vývo­jového řetězce masožravců. Z vašich tváří čtu, že většina z vás už tenhle termín vůbec ani nezná. No dobře, příliš mě to nepřekvapuje - pochází z jazy­ka, který zastaral už před dvěma tisíci let. Možná že jsem se měl vyhnout eufemismům a být brutálně přímý, dokonce i kdybych měl užívat slov, která jsou ve slušné společnosti neslýchaná. Předem se tedy omlouvám každému, koho bych se snad dotknul.</p>

<p>Ještě před několika staletími skoro všichni lidé měli ze všech jídel nejraději maso - tkáň zvířat, kte­rá tehdy ještě žila. Nemám v úmyslu dosáhnout toho, aby se vám obracel žaludek, je to prostě kon­statování faktů, které si můžete ověřit v každé histo­rické příručce...</p>

<p>No jistě, pane předsedo. Počkám, dokud se se­nátoru Irwingovi neudělá lépe. My profesionálové občas zapomínáme, že laici mohou na výklad rea­govat takhle. Ale zároveň musím výbor znovu va­rovat, že přijdou ještě mnohem horší věci. Pokud, pánové, má někdo z vás slabý žaludek, doporučuji vám, abyste pana senátora následovali, dokud není pozdě..</p>

<p>No dobře, tak už můžu pokračovat? Až do doby nejnovější se veškerá potrava dělila do dvou kate­gorií. Většina se vyráběla z rostlin - z obilovin, ovoce, planktonu, chaluh a dalších druhů vegetace: Už jenom stěží si umíme představit, že převážná většina našich předků se živila jako zemědělci, kte­ří získávali potravu z půdy nebo z moří primitivním způsobem, často lámajícím hřbet, ale je to pravda.</p>

<p>Druhý druh potravy, jestli se mám vrátit k tomu­hle nepříjemnému námětu, bylo maso, vyráběné z poměrně omezeného počtu druhů zvířat. Snad vám některé budou povědomé - krávy, prasata, ov­ce, velryby. Většina lidí, musím to bohužel zdůraz­nit, ale tento fakt je mimo jakoukoli pochybnost, dávala přednost masu před jakoukoli jinou potra­vou, přestože jenom ti nejbohatší se mohli svým chutím oddávat bez omezení. Pro většinu lidstva maso představovalo vzácnou a příležitostnou po­choutku na jídelníčku, který byl z více než devade­sáti procent vegetariánský.</p>

<p>Jestliže na celou záležitost pohlížíme klidně a bez vášní - doufám, že už je toho schopen i pan senátor Irwing - uvědomíme si, že maso vždycky bývalo vzácné a drahé, neboť jeho výroba je proces nesmírně zdlouhavý a nákladný. Aby se vyrobilo kilo masa, zvíře na to potřebuje sníst přinejmenším deset kilogramů rostlinné potravy - velmi často ta­kového jídla, které by mohly zkonzumovat přímo lidské bytosti. I když pomineme veškeré problémy estetické, takový stav se nemohl tolerovat po popu­lační explozi ve 20. století. Každý člověk, který je­dl maso, odsuzoval deset nebo více svých bližních k hladovění...</p>

<p>Naštěstí pro nás pro všechny biochemici problém vyřešili. Jak možná víte, řešení bylo jedním z ne­sčetných vedlejších výsledků kosmického výzku­mu. Veškerá potrava - ať už živočišná nebo rostlin­ná - se skládá z několika málo rozšířených prvků. Uhlík, vodík, kyslík, dusík, stopy síry a fosforu - tenhle půltucet prvků společně s několika dal­šími, prokombinovaný téměř nekonečným množ­stvím způsobů, vytváří jakoukoli potravu, kterou člověk kdy jedl nebo jíst bude. Biochemici 21. sto­letí, postavení před problém kolonizace Měsíce a planet, objevili, jakým způsobem lze syntetizovat libovolnou potravu ze základních surovin, obsaže­ných ve vodě, vzduchu a v minerálech. Byl to nej­větší a snad nejzávažnější počin v celých dějinách vědy. Ale neměli bychom na něj být zase tak pyšní. Říše rostlin nás porazila o miliardu roků.</p>

<p>Chemici jsou dnes schopni syntetizovat jakouko­li myslitelnou potravu, ať už se její originál v příro­dě vyskytuje nebo ne. Rozumí se, že došlo k omy­lům, dokonce ke katastrofám. Průmyslový komplex se rozbujel a zhroutil, přerod od polního hospoda­ření ke gigantickým automatickým závodům a pře­měňovačům býval často bolestivý. Ale podniknout jsme jej museli a díky němu se nám teď daří lépe. Strach z hladu byl jednou provždy zapuzen a stravu máme tak bohatou a různorodou, jakou nepoznala žádná jiná doba.</p>

<p>A co víc, samozřejmě, je tady aspekt morální. Už nezabíjíme miliony živých tvorů a tak odporné in­stituce jako jatka a řeznické krámy zmizely z tváře země. Zdá se nám neuvěřitelné, že dokonce naši předkové, i když byli drsní a suroví, vůbec mohli takové nechutnosti tolerovat.</p>

<p>A přece je nemožné odpoutat se od minulosti úplně. Jak jsem už poznamenal, jsme masožravci, vězí v nás chutě, které jsme získali v průběhu více než jednoho milionu let. Ať se nám to líbí nebo ne, ještě před několika lety si naši prarodiče pochutná­vali na mase z dobytka a ovcí a prasat - pokud si je dokázali opatřit. <emphasis>A ještě i my </emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nes si na něm stále pochutnáváme</emphasis>... Ach bože, možná že pan senátor Irwing už by měl od této chvíle zůstat venku. Snad jsem to neměl podat takhle bez obalu. Ale co jsem měl na mysli - samozřejmě - že velká část synte­tické potravy, kterou jíme nyní, má stejné chemic­ké složení jako staré produkty přírodní. Některá jídla, opravdu, jsou tak přesné kopie, že by žádná chemická nebo jiná analýza neobjevila sebemen­ší rozdíl. Tahle situace je logická a nevyhnutelná, my výrobci jednoduše bereme jako model nejoblí­benější presyntetická jídla a napodobujeme jejich chuť a vzhled.</p>

<p>Ovšemže jsme vytvořili nové názvy, které nena­značují anatomický nebo zoologický původ, tak­že jídla nikomu nic živého nepřipomínají. Když vstoupíte do restaurace, většina názvů, které na jí­delním lístku najdete, byla vymyšlena od počát­ku 21. století, jiné se adaptovaly z francouzských originálů, které však rozpozná sotva pár lidí na svě­tě. Pokud byste si chtěli stanovit svůj práh sná­šenlivosti, můžete provést zajímavý, ale velmi ne­příjemný experiment. Zvláštní oddíl Kongresové knihovny obsahuje značný počet jídelních lístků ze slavných restaurací - ano, a banketů v Bílém domě - zpátky za pět set let. Jsou psány se surovou ote­vřeností, že si připadáte jako v pitevně, a to vám čtení prakticky znechutí. Nenapadá mě nic jiného, co by jasněji odkrylo propast, ležící mezi námi a na­šimi předky staršími pouze o pár generací...</p>

<p>Ano, pane předsedo, už se blížím k jádru věci, tohle všechno je vysoce důležité, i když to může být nepříjemné. Nesnažím se vám zkazit chuť, pou­ze předkládám základy obvinění, které chci vznést proti svému konkurentovi, Triplanetární společnos­ti pro výživu. Dokud nebudete rozumět celému po­zadí, můžete si myslet, že tohle všechno je nějaká pošetilá stížnost inspirovaná vážnými ztrátami mé firmy, které utrpěla od té doby, co Ambrosie Extra přišla na trh, a které nepopíráme.</p>

<p>Nová jídla, pánové, se vynalézají každý týden. Není snadné udržet si o nich přehled. Objevují se a mizí jako dámská móda a pouze jedno z tisíce se stává stálým doplňkem našeho jídelníčku. Je to úžasně vzácný případ, že jedno z nich na sebe přes noc strhne takovou oblibu veřejnosti, a dobrovolně přiznávám, že série Ambrosie Extra je největším úspěchem v celé historii průmyslové výroby potra­vin. Všichni situaci znáte: všechno ostatní vytlači­la z trhu.</p>

<p>Přirozeně že jsme museli výzvu přijmout. Bio­chemici naší firmy se vyrovnají všem ostatním v ce­lé Sluneční soustavě, a bezodkladně se pustili do práce na Ambrosii Extra. Neprozradím žádné ob­chodní tajemství, když vám řeknu, že máme na pás­kách prakticky všechna jídla, ať přírodní nebo syn­tetická, která kdy lidstvo jedlo - včetně exotických pokrmů, o jakých jste nikdy ani neslyšeli, jako jsou smažené sépie, kobylky s medem, paví jazýčky, lus­kovice z Venuše... Naše ohromná knihovna příchu­tí, vůní a složení je pro náš obor poklad, stejně jako pro ostatní firmy. Odsud můžeme vybrat a namíchat jednotlivé složky ve všech kombinacích, jaké vás napadnou, a obvykle umíme napodobit, bez větších potíží, jakýkoli výrobek vyvinutý u konkurence.</p>

<p>Ale s Ambrosií Extra jsme si hezký čas vůbec nevěděli rady. Analýza bílkovin a tuků ji klasifiko­vala jako čisté maso, bez jiných příměsí, avšak přesně jsme ji zařadit nedokázali. Bylo to poprvé, co naši chemici selhali, ani jeden z nich neuměl vy­světlit, co té látce dodává takovou mimořádnou při­tažlivost - ve srovnání s níž, jak všichni víme, se každé jiné jídlo zdá nechutné. Docela dobře by to mohlo...</p>

<p>Ale to předbíhám. Za chvíli, pane předsedo, se ta­dy před vámi objeví prezident Triplanetární - a dost neochotně, tím jsem si jistý. Řekne vám, že Ambro­sie Extra je syntetizovaná ze vzduchu, vody, vápna, síry, fosforu a ještě trošky něčeho jiného. Bude to absolutní pravda, ale taky jenom ta její méně důleži­tá část. Protože my už jsme jeho tajemství odhalili ­tajemství, které, jako většina podobných, je strašně prosté, když je jednou znáte.</p>

<p>Svému konkurentovi musím opravdu blahopřát. Přinejmenším zajistil, že člověk může získat ne­omezené množství potravy, která je, jak vyplývá z přirozenosti věcí, pro něho ideální. Až dosud jí dodávali nesmírně málo - a tudíž si na tom pochut­nalo jenom pár labužníků, kteří si to dokázali ob­starat. Všichni bez výjimky přísahali, že nic jiného se s tímto jídlem nemůže vůbec srovnat.</p>

<p>Ano, chemici z Triplanetární předvedli skvělý kus práce. Teď je na vás, abyste posoudili stránku morální a filozofickou. Když jsem svou výpověď začínal, použil jsem archaismu „masožravec“. Ny­ní vás musím seznámit s jiným. Napoprvé to budu hláskovat: L-i-d-o-ž-r-o-u-t...</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Střílejte veverky</strong></p>

<p>Už jsme se lesem vraceli, když King spatřil šedou veverku. Kořist jsme nesli nevelkou, ale zato růz­norodou: tři tetřívky, čtyři králíky - z toho, bohu­žel musím přiznat, i jedno mládě - a párek holubů. Avšak proti všem zlomyslným předpovědím oba psi byli dosud naživu.</p>

<p>Veverka nás spatřila v tentýž okamžik jako my ji. Pochopila, že je předurčena k okamžité popravě za škody, které napáchala na stromech na statku, a ostatně díky Kingmanově pušce možná už ztratila blízké příbuzenstvo. Třemi skoky dosáhla spodku nejbližšího stromu a cosi šedivého se jenom kmit­lo. Ještě jednou jsme jí na okamžik zahlédli čumá­ček, jak přesahuje okraj jejího štítu asi tři a půl metru nad zemí, ale přestože jsme čekali, s puška­mi nadějně zamířenými na různé větve, už jsme ji nespatřili.</p>

<p>Když Kingman kráčel přes trávník zpátky ke svému velkolepému, starobylému domu, tvářil se velmi zamyšleně. Neříkal nic, když jsme své oběti předávali kuchařovi - který je přijal bez velkého nadšení a ze svého rozjímání se probral až tehdy, když jsme seděli v kuřárně a Kingman si uvědomil svoje hostitelské povinnosti.</p>

<p>„Ta lesní krysa,“ pronesl znenadání - vždycky je označoval za lesní krysy, z toho důvodu, že lidé bý­vali příliš sentimentální, než aby stříleli miloučké veveřičky - „mi připomněla velice zvláštní zážitek. Stalo se to krátce předtím, než jsem šel do penze. Skutečně velmi krátce předtím.“</p>

<p>„Myslel jsem si to,“ pronesl Carson suše.</p>

<p>Vrhl jsem na něj upřený pohled, sloužil u váleč­ného námořnictva a Kingmanovy historky slyšel už dřív, ale pro mě byly ještě nové.</p>

<p>„Ovšem,“ Kingman to postřehl a trošku ho to po­dráždilo, „ale jestli byste radši, abych ne...“</p>

<p>„Pokračujte, prosím vás,“ řekl jsem rychle. „Pro­budil jste ve mně zvědavost. Neumím si představit, jaká může být spojitost mezi šedou veverkou a Dru­hou válkou o Jupiter.“</p>

<p>Vypadalo to, že se Kingman uchlácholil.</p>

<p>„Myslím, že bych měl radši pár jmen pozměnit,“ řekl přemítavě, „ale dějiště zaměňovat nebudu. Pří­běh začíná asi milion kilometrů za Marsem směrem ke Slunci...“</p>

<p>K 15 byl příslušníkem rozvědky. Působilo mu trýz­nivou bolest, když mu lidé bez fantazie říkali špion, ale v tomhle okamžiku měl mnohem závažnější dů­vody k tomu, aby si postěžoval. Už několik dní se k jeho zádi rychle přibližoval nepřátelský křižník, a přestože mu lichotila nepřetržitá pozornost tako­vé krásné lodě a tolika perfektně vycvičených mu­žů, byla to čest, jíž by se docela s gustem zřekl.</p>

<p>Co dělalo situaci mrzutou dvojnásob, byl fakt, že jeho přátelé, kteří se s ním měli setkat nedaleko Marsu asi za dvanáct hodin, měli loď docela dobře schopnou se s pouhým křižníkem vypořádat - z to­ho můžete usoudit, že K 15 zase nebyla persona tak úplně nedůležitá.</p>

<p>Bohužel i ty nejoptimističtější výpočty ukazova­ly, že pronásledovatelé se přiblíží na dostřel svých přesných zbraní už za šest hodin. Za nějakých šest hodin a pět minut tedy K 15 bude pravděpodobně zaujímat rozlehlou a stále se rozpínající část prostoru. Možná že by měl právě dost času, aby přistál na Marsu, avšak to by byla jedna z nejhorších věcí, kterou by mohl udělat. Neutrální,              ale agresivní Marťany by to dozajista popudilo a vedlo by to ke značným politickým komplikacím. A co víc, kdyby jeho přátelé museli na planetě přistát, aby ho zachránili, stálo by je to paliva víc než let rychlostí deset kilometrů za sekundu - většinu jejich operační rezervy.</p>

<p>Měl jedinou výhodu, a to ještě velmi pochybnou. Velitel křižníku se mohl dohadovat, že míří k setkání, ale nevěděl, jak daleko to má být, ani jak veliká je loď, která se blíží z druhé strany. Kdyby se dokázal udržet naživu pouhých dvanáct hodin, byl by v bezpečí. Jenže na tomhle „kdyby“ záviselo všechno.</p>

<p>K 15 těžkomyslně zíral do mapy a uvažoval, zda má smysl spotřebovat zbytky paliva k poslednímu skoku. Ale skoku kam? Potom totiž bude úplně bezmocný, zatímco loď pronásledovatelů mohla mít v tancích ještě dost paliva, aby ho chytila, anebo se naopak bude řítit pryč do temnoty a do prázdnoty zcela bez naděje na záchranu - a mine své přátele kteří se blížili ke Slunci takovou rychlostí, že by pro jeho záchranu nemohli podniknout vůbec nic.</p>

<p>Někteří lidé mají duševní procesy tím pomalejší, čím menší naděje na přežití jim zbývá. Jako by je blížící se smrt hypnotizovala, na svůj osud rezignují, takže pro to, aby se mu vyhnuli, neudělají vůbec nic. K 15 naopak shledal, že mu mozek v situaci zoufalého ohrožení pracuje lépe. Teď začal fungovat tak, jak jenom zřídkakdy předtím.</p>

<p>Komodor Smith - tohle jméno nám postačí zrovna tak dobře jako kterékoli jiné - velitel křižníku <emphasis>Doradus</emphasis>, nebyl zvlášť překvapený, když K 15 začal ubírat rychlost. Napůl očekával, že špion přistane na Marsu, podle úvahy, že internace je pořád lepší než anihilace, ale když mu vyhodnocovací oddělení podalo zprávu, že malá výzvědná loď míří k Pho­bosu, cítil se úplně zmatený. Vnitřní měsíc nebyl vůbec nic jiného než rozeklané kusy skalisek o ně­jakých dvaceti kilometrech v průměru, a dokonce ani hospodární Marťané nenašli pro něj žádný způ­sob využití. K 15 musel být pěkně zoufalý, když přišel na myšlenku, že pro něj bude mít nějaký vět­ší význam.</p>

<p>Maličký průzkumný člun se téměř zastavil a ob­sluha radaru jej na pozadí Phobosu ztratila. Brz­dícím manévrem K 15 promrhal většinu svého ná­skoku <emphasis>a Doradus</emphasis> byl od něj vzdálený jenom pár minut - ačkoli teď začínal snižovat rychlost, aby špiona nepřelétl. Když byl křižník necelé tři tisí­ce kilometrů od Phobosu, zastavil úplně - po člu­nu K 15 stále nebylo ani stopy. Teleskopem by měl být snadno viditelný, ale pravděpodobně se nachá­zel na odvrácené straně měsíčku.</p>

<p>Znovu se objevil o pár minut později, letěl na plný výkon v kurzu přímo od Slunce. Akceleroval téměř pěti g - a dokonce porušil rádiové utajení. Automatika znovu a znovu vysílala ze záznamu tohle zajímavé hlášení:</p>

<p>„Po útoku křižníku třídy Z jsem provedl přistá­ní na Phobosu. Předpokládám udržení do přícho­du posil, ale jednejte urychleně.“</p>

<p>Zpráva dokonce nebyla ani zakódovaná, a to ko­modora Smithe trapně zmátlo. Předpoklad, že K 15 je stále na palubě svého člunu a celá záležitost je lest, působil přece jenom příliš naivně. Ale mohl to být dvojitý bluf - relace byla zřejmě ponechána v normálním jazyce proto, aby ji obdržel on a aby ho patřičně zmátla. Jenže on si nemohl dovolit utrá­cet čas ani palivo, aby se hnal za špionážním člu­nem, zejména v případě, že K 15 na měsíčku sku­tečně přistál. Bylo jasné, že posily jsou na cestě, a čím dříve tohle sousedství opustí, tím lépe. Věta „Předpokládám udržení do příchodu posil“ mohla být pouhá impertinence, anebo také ovšem mohla znamenat, že pomoc je opravdu velice blízko.</p>

<p>Potom z člunu K 15 přestal šlehat oheň. Evident­ně vyčerpal všechny pohonné hmoty a dělal ve smě­ru od Slunce o něco málo víc než šest kilometrů za sekundu. K 15 tedy určitě přistál, neboť jeho loď se teď bezmocně řítila ven ze Sluneční soustavy.</p>

<p>Komodoru Smithovi se sice odvysílaná depeše vůbec nelíbila a odhadoval, že letí vstříc blížící se bitevní lodi v neurčité vzdálenosti, ale s tím se ne­dalo nic dělat. <emphasis>Doradus</emphasis> se hnul směrem k Phobosu a dbal, aby už nemarnil čas.</p>

<p>Na první pohled se zdálo, že komodor Smith má situaci pevně v rukách. Jeho loď byla vyzbrojena tuctem těžkých řízených střel a dvěma otočnými věžemi elektromagnetických děl. Proti němu stál jeden jediný muž ve skafandru, chycený v pasti měsíčku o dvaceti kilometrech v průměru. Teprve když si komodor Smith Phobos poprvé pořádně prohlédl ze vzdálenosti menší než sto kilometrů, začal si uvědomovat, že K 15 by přece jenom mohl mít v rukávu ještě nějaké eso.</p>

<p>Prohlašovat, že Phobos má v průměru dvacet ki­lometrů, jak to bez výjimky činí všechny astrono­mické příručky, čtenáře podstatně zavádí. Slovo „průměr“ vyjadřuje určitou míru symetrie, kterou Phobos zcela jistě postrádá. Stejně jako jiné kusy kosmického smetí, asteroidů, je to beztvará masa skal, plující vesmírem samozřejmě bez sebemenší­ho náznaku atmosféry a s ne o moc silnější gravita­cí. Kolem své osy se otáčí jednou za každých sedm hodin třicet devět minut, tudíž obrací k Marsu stále stejnou tvář - a krouží tak blízko, že je viditelná značně menší část planety než polovina, póly už jsou za křivkou horizontu. A dál už je toho opravdu velice málo, co by se ještě dalo o Phobosu říct. K 15 neměl čas, aby obdivoval svět, naplňující ve tvaru půlměsíce nebe nad hlavou. Všechno zaříze­ní a vybavení, které dokázal protáhnout přechodo­vou komorou, vyházel ven, nařídil automatického pilota a vyskočil. Když jeho lodička s plápolající­mi tryskami odplula ke hvězdám, pozoroval její let s pocity, o jejichž analýzu vůbec nestál. Doslova za sebou spálil mosty a mohl pouze doufat, že blí­žící se válečná loď zachytí rádiovou depeši z člu­nu, ženoucího se do prázdna. Zbývala jen slabá možnost, že by se nepřátelský křižník mohl pustit do pronásledování, to bylo mnohem víc, než víc mohl doufat.</p>

<p>Obrátil se, aby prozkoumal svůj nový domov. Jediné světlo představoval okrový radiační pás Marsu - poněvadž Slunce bylo pod horizontem, avšak pro jeho potřeby to postačovalo a viděl vel­mi dobře. Stál uprostřed nepravidelné planiny ši­roké asi dva kilometry, obklopené nízkými pahor­ky. Kdyby si zamanul, mohl by je dost snadno přeskočit. Připamatoval si příběh, který kdysi dáv­no četl - o člověku, který nešťastnou náhodou na Phobosu vyskočil tak, že se už nevrátil: nebylo to dost dobře možné, ačkoli na Deimosu ano, protože úniková rychlost tady pořád ještě byla okolo deseti metrů za sekundu. Ale pokud by nebyl opatrný, snadno by se mohl objevit v takové výšce, že by mu trvalo celé hodiny, než by dopadl zpátky na po­vrch - a to by bylo osudné. Neboť plán K 15 byl jednoduchý: musí zůstat tak blízko povrchu Pho­bosu, jak jenom to bude možné - a právě na opač­né straně než křižník. <emphasis>Doradus</emphasis> by pak klidně mohl pálit na dvacet kilometrů skalisek ze všech zbraní, ale K 15 by nepocítil sebemenší otřes. V plánu se skrývala jenom dvě skutečná nebezpečí, a z toho jedním se příliš netrápil.</p>

<p>Laikovi, nezasvěcenému do problematiky kos­mického létání, by plán připadl naprosto sebevra­žedný. <emphasis>Dorad</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>s</emphasis> byl vyzbrojený nejmodernějšími zbraněmi, zázraky vědy a techniky, a co víc, dva­cet kilometrů, jež ho oddělovalo od jeho kořisti, reprezentovalo méně než jednu sekundu letu jeho maximální rychlostí. Avšak komodor Smith o tom věděl víc a nebyl z toho příliš šťastný. Uvědomoval si až příliš dobře,. že ze všech strojů, jež kdy člo­věk k létání vynalezl, má kosmický křižník zdale­ka nejmenší manévrovací schopnosti. Skutečnost byla taková, že K 15 mohl svůj maličký svět oběh­nout šestkrát, než by komodor přinutil <emphasis>Doradus</emphasis> k jedinému obletu.</p>

<p>Není zapotřebí zacházet do technických detai­lů, avšak ti, kteří o tom stále ještě přesvědčeni ne­jsou, by měli uvažovat o následujících elementár­ních skutečnostech. Tryskami ovládaná kosmická loď může - to je evidentní - akcelerovat ve směru své hlavní osy - „vpřed“. Každá odchylka z přímé­ho kurzu vyžaduje natočení lodě tak, aby motory mohly vyvíjet tlak tímto směrem. Každému je zná­mo, že tohle se provádí pomocnými kruhovými ne­bo tangenciálními kormidelními tryskami, ale je­nom velice málo lidí ví, kolik času tlakový manévr vyžaduje. Obyčejný křižník s nádržemi naplněný­mi pohonnými hmotami má hmotnost dva nebo tři tisíce tun, a to není dobrý předpoklad pro závod v chůzi. Ale všechno je dokonce ještě horší, neboť nezáleží jenom na hmotnosti, ale na inerciálním momentu - a poněvadž křižník představuje objekt dlouhý a tenký, jeho inerciální moment je poněkud kolosální. Zůstává smutným faktem - ačkoli kon­struktéři kosmických lodí se o něm zmiňují zřídka­kdy - že trvá dobrých deset minut, než se raketa otočí o sto osmdesát stupňů pomocí kruhových trysek jakýchkoli rozumných velikostí. Směrové trysky nejsou o moc výkonnější a v každém přípa­dě mají omezené použití, protože rotace, která dí­ky jim vzniká, je stálá, a ke znechucení všech, kte­ří letí uvnitř, trysky mívají tendenci zanechat loď v podobě zvolna se otáčejícího ohňostroje.</p>

<p>Při obvyklém použití nejsou tyhle nevýhody pří­liš závažné. Člověk mívá miliony kilometrů a stov­ky hodin na to, aby zvládl takovou maličkost, jakou je změna směru letu. Dokonce je proti řádům po­hybovat se v kruzích o poloměru deseti kilometrů a velitel křižníku <emphasis>Doradus</emphasis> se cítil zřetelně dotčený. K 15 nehrál fér hru.</p>

<p>V tomtéž okamžiku tohle vynalézavé individuum provedlo rozbor situace a ujistilo se, že by velice dobře mohla být ještě mnohem horší. K 15 třemi skoky dosáhl pahorků a už se necítil jako nahý v tr­ní, jak si připadal na otevřené planině. Potraviny, výstroj a výzbroj, které vynesl z lodě, ukryl na mís­tě, kde, jak doufal, je dokáže opět najít, ovšem po­něvadž ho skafandr nemohl udržet naživu víc než jeden celý den, představovalo tohle jeho posled­ní starost. Malý balíček, jenž byl příčinou všech jeho potíží, měl u sebe v jednom z nesčetných úkrytů, jež dobře zkonstruovaný kosmický oblek poskytuje.</p>

<p>Potěšila ho osamělost jeho horského orlího hnízda, přestože nebyl tak úplně sám, jak by si přál. Mars, jakoby navždy zavěšený na nebi, téměř viditelně ubýval, zatímco Phobos přelétával nad noční stranou planety. K 15 dokonce rozeznával světla některých marťanských měst, blýskajících se špendlíkových hlaviček, vyznačujících křižo­vatky neviditelných kanálů. A pak zbývaly už je­nom hvězdy, ticho a zubaté linie vrcholků ležících tak blízko, až se mu zdálo, že by se jich mohl do­tknout. Po křižníku <emphasis>Doradus</emphasis> ještě stále nebylo ani stopy. Pravděpodobně prováděl pečlivá teleskopic­ká pozorování osvětlené strany Phobosu.</p>

<p>Mars představoval velice užitečné hodinky - až vyjde do poloviny, začne vycházet Slunce a - prav­děpodobně - s ním i <emphasis>Doradus</emphasis>. Ale ten se může přiblížit i z nějakého úplně neočekávaného směru a dokonce by mohl vysadit pátrací skupinu - tohle bylo jediné reálné nebezpečí.</p>

<p>Byla to první možnost, která komodora Smithe napadla, když spatřil, čemu musí čelit. Vzápětí si uvědomil, že rozloha Phobosu přesahuje tisíc čtverečních kilometrů a že by se nemohl vzdát víc než deseti mužů posádky, aby propátrali rozrytou, nepřehlednou divočinu. A taky - K              15 jistě bude ozbrojený.</p>

<p>Jestliže bereme v úvahu zbraně, které nesl <emphasis>Doradus</emphasis>, poslední námitka se může zdát až pozoruhodně bezvýznamná. Ale naprosto tomu tak nebylo. Za normálních okolností se pistole a ostatní ruční zbraně používaly v kosmických křižnících stejně často jako tesáky a samostříly. <emphasis>Doradus</emphasis> náhodou, skutečně náhodou a v rozporu se řády - nesl na palubě jednu automatickou pistoli a stovkou nábojů. Každá pátrací skupina by se tudíž skládala z hloučku neozbrojených mužů, hledajících dobře ukryté a všeho schopné individuum, které by je mohlo postřílet, jak by se mu zachtělo. K 15 znovu porušil pravidla hry.</p>

<p>Marťanský terminátor teď byl bezvadně rovný a téměř ve stejný okamžik vyšlo také Slunce, nikoli v podobě pouhého blesku, ale coby hotová salva atomových bomb. K 15 si seřídil filtry na průzoru a rozhodl se, že změní vzduch. Bylo bezpečnější               zdržovat se mimo sluneční paprsky, nejenže bylo ve stínu méně pravděpodobné, že ho objeví, ale bude tam mít mnohem citlivější zrak. Na pomoc měl jenom jedno polní kukátko, zatímco <emphasis>Doradus</emphasis> nesl na palubě přinejmenším dvaceticentimetrový elektronický teleskop.</p>

<p>Lepší by bylo, rozhodl se K 15, poloho křižníku zjistit - kdyby se mu to podařilo. Mohla to být ukvapenost, ale cítil by se mnohem lépe, kdyby vě­děl přesně, kde křižník je, a kdyby mohl pozorovat jeho manévrování. Pak by se mohl držet právě pod horizontem a záře raketových motorů by ho dosta­tečně varovala před každou akcí, jež by ho mohla ohrozit. Obezřele vystartoval a po téměř horizon­tální dráze začal obeplouvat svůj svět.</p>

<p>Úžící se srpek Marsu klesl pod horizont, až se proti hvězdám tyčil záhadný ohromný roh. K 15 přepadly starosti - po křižníku <emphasis>Doradus</emphasis> stále neby­lo ani stopy. Ale zase tolik ho to nepřekvapovalo, neboť měl nátěr černý jako noc a mohl se nacházet dobrých sto kilometrů daleko ve vesmíru. K 15 se zastavil a zauvažoval, jestli opravdu udělal tu pra­vou věc. Potom si všiml, že cosi hodně velikého za­tmívá hvězdy téměř vertikálně nad jeho hlavou a že se to dokonce i na pohled rychle pohybuje. Srdce se mu na okamžik zastavilo, a když pak zas přišel k sobě, zanalyzoval situaci a pokusil se odhalit, jak to, že se dopustil takové katastrofální chyby.</p>

<p>Trvalo nějakou dobu, než mu došlo, že černý stín klouzající po nebi vůbec není křižník, ale něco téměř stejně smrtonosného. Bylo to mnohem men­ší a mnohem blíž, než si v první chvíli myslel. <emphasis>Do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>radus</emphasis> vyslal jednu ze svých řízených střel, aby se po něm porozhlédla. Řídila se podle televizního signálu.</p>

<p>Tohle představovalo druhé nebezpečí, jehož se obával, a nemohl udělat nic víc, než zůstat tak ne­nápadný, jak jenom bylo možné. <emphasis>D</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>radus</emphasis> teď měl mnoho očí a všechny po něm pátraly, avšak všich­ni tihle pomocníci byli nesmírně omezení. Byli se­strojení, aby vyhledávali sluncem ozářené lodě na hvězdném pozadí, nikoli aby pátrali po jednom muži ukrytém v temné skalnaté džungli. Rozlišo­vací schopnost jejich televizního systému byla níz­ká a střely viděly pouze v přímém směru.</p>

<p>Na šachovnici teď stálo o něco víc figurek a je­ho pozice se stála ještě složitější, ale pořád měl vý­hodu.</p>

<p>Torpédo zmizelo na nočním nebi. Poněvadž plu­lo zdejším gravitačním polem téměř v přímém kurzu, brzy nechá Phobos za sebou, a K 15 proto vyčkal na to, co, jak věděl, se musí stát. O několik minut později uviděl krátké zášlehy raketových trysek a odhadl, že se střela pomalu obrací zpát­ky do opačného kurzu. V tomtéž okamžiku spatřil jiný záblesk daleko na protější části oblohy a za­uvažoval, kolik těchhle pekelných strojů se do akce asi zapojilo. Podle toho, co o křižnících třídy Z vě­děl - a bylo toho podstatně víc, než vědět měl - lo­dě byly vybaveny čtyřmi ovládacími systémy pro řízené střely a všechny teď byly pravděpodobně v provozu.</p>

<p>Náhle dostal tak skvělý nápad, až si byl jistý, že to nejspíš nemůže být tak jednoduché. Ve skafand­ru měl laditelnou vysílačku vybavenou nezvykle širokým vlnovým rozsahem, <emphasis>a Doradus</emphasis> někde ne­daleko kolem sebe chrlil energii na všech frekven­cích od tisíce megacyklů nahoru. Zapjal přijímač a dal se do hledání.</p>

<p>Chytil to rychle - nedaleké chraplavé vrčení pulzního generátoru. Pravděpodobně zachytil je­nom oblast nižších harmonických kmitů, ale i to bylo dost dobré. Znělo to ve stupnici D dur/F dur a K 15 si poprvé dovolil spřádat dlouhodobější plány do budoucnosti. <emphasis>Doradus</emphasis> se prozradil sám - pokud bude řídit svoje střely, K 15 bude přesně vědět, kde je.</p>

<p>Obezřetně se vydal kupředu směrem k vysílači. K jeho překvapení signál zmizel, pak naopak za­se prudce zesílil. To ho přivedlo do rozpaků, do­kud mu nedošlo, že se musí pohybovat difrakčním pásmem. Jeho šířka mu mohla něco užitečného říct - kdyby byl dobrý fyzik - ale takhle si ani ne­uměl představit, co by to mělo být.</p>

<p><emphasis>Doradus</emphasis> visel asi pět kilometrů nad povrchem v plném slunečním světle. Jeho antireflexní barva už křičela po obnově a K 15 ho viděl zřetelně. Po­něvadž stále zůstával ve tmě a linie stínu se pohy­bovala směrem od něj, rozhodl se, že je tady stejně bezpečný jako kdekoli jinde. Pohodlně se usadil, aby právě ještě viděl na křižník, a vyčkával, proto­že považoval za jisté, že se žádná z řízených střel k mateřské lodi nepřiblíží na tak krátkou vzdále­nost. Právě teď, usmál se v duchu, velitel křižníku <emphasis>Doradus</emphasis> z toho už musí být hotový jelen. A měl naprostou pravdu.</p>

<p>Hodinu nato se křižník začal otáčet s veškerým půvabem hrocha, brodícího se močálem. K 15 tušil, co se děje. Komodor Smith se vydával na obhlídku protější strany a připravoval se na odvážnou, pade­sátikilometrovou cestu. K 15 si velmi ostražitě hlí­dal směr, který loď nabírala. Když se zastavila a on viděl, že je k němu natočená téměř bokem, opět se mu ulevilo. Potom s celou sérií škubnutí, která ni­koho uvnitř nemohla oblažit, se křižník začal pohy­bovat dolů k horizontu. K 15 ho následoval příjem­ným vycházkovým tempem - pokud se tahle fráze dá použít - a dumal o tom, že tohle je počin, jaký dosud vykonalo jenom málo lidí. Dával si jen bed­livý pozor, aby při klouzavých skocích dlouhých téměř kilometr křižník nepředehnal, a také na říze­né střely, které se mohly přiblížit zezadu.</p>

<p>Křižníku <emphasis>Doradus</emphasis> to trvalo téměř hodinu, než urazil padesát kilometrů. To - jak se K 15 pobavil výpočty - reprezentovalo značně méně než jed­nu tisícinu jeho operační rychlosti. V jednu chvíli křižník zjistil, že odplouvá po tangentě do vesmí­ru, a raději, než aby marnil čas obracením o sto osmdesát stupňů, vypálil salvu z elektromagnetic­kých děl, aby zmírnil rychlost. Ale nakonec obrat dokončil a K 15 se opět usadil na stráži, zaklíně­ný mezi dvěma skalisky, odkud mohl na křižník ještě vidět a být si jistý, že ten naopak nemůže spatřit jeho. Napadlo ho, že komodor Smith možná má vážné pochybnosti, jestli se na Phobosu vůbec nachází, a dostal chuť vypálit signální raketu, aby ho o tom ujistil. Tomuhle pokušení ovšem rozum­ně odolal.</p>

<p>Celkem je málo důvodů popisovat události ná­sledujících deseti hodin, protože se žádným důle­žitým detailem nelišily od toho, co se událo před­tím. <emphasis>Doradus</emphasis> provedl tři další manévry a K 15 jej stopoval s opatrností lovce divoké zvěře, běžícího po stopách nějaké bestie veliké jako slon. Jednou, protože by ho býval zavedl do plného slunečního světla, nechal křižník zapadnout za horizont, až už rozeznával jenom plamen z trysek. Avšak po větši­nu doby si ho udržoval na dohled, obvykle nízko dole za nějakým příhodným pahorkem.</p>

<p>Jednou několik kilometrů od něho explodovalo torpédo a K 15 si zatipoval, že buď některý ze znervóznělých operátorů zachytil stín, který se mu nelíbil, nebo že technik zapomněl zajistit kontaktní rozbušku. Jinak se nepřihodilo vůbec nic, co by události oživilo, a celá záležitost se popravdě řeče­no stávala dost nudnou. Téměř uvítal občasný pohled na řízené střely, které mu zvědavě křižovaly nad hlavou, neboť nevěřil, že by ho mohly odhalit, jestli zůstane v klidu a rozumně ukrytý. Kdyby se­trval na té straně Phobosu přesně naproti křižníku, byl by dokonce v bezpečí i před nimi, uvědomoval si, protože mateřská loď by je v rádiovém stínu měsíčku nemohla řídit. Ale nebyl schopen vymys­let spolehlivý způsob, jímž by se zabezpečil proti novému manévru křižníku.</p>

<p>Konec přišel znenadání. Náhle vzplály kormidel­ní trysky a v plné síle a nádheře zahořely i hlavní motory křižníku. V několika sekundách se <emphasis>Dora</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dus</emphasis> už scvrkával směrem ke Slunci, konečně vol­ný. Spokojený, že ačkoli prohrál, může opustit ten­hle mizerný kus skály, který ho tak hloupě připravil o kořist, jež mu patřila.</p>

<p>K 15 věděl, co se stalo, a zaplavil ho pocit ne­smírné úlevy a klidu. Někdo v radarové věži křiž­níku zahlédl odraz, který vzbudil zmatek, protože se blížil rychlostí opravdu nadměrnou. K 15 teď už stačilo jenom zapnout maják na skafandru a čekat. Dokonce si mohl dovolit i takový luxus, jakým je cigareta.</p>

<p>„Zajímavý příběh,“ řekl jsem, „a teď už chápu, jak s ním souvisí ta veverka. Ale nasadil jste mi do hla­vy jednu nebo dvě otázky.“</p>

<p>„Vážně?“ řekl Rupert Kingman zdvořile.</p>

<p>Mám rád, když se věcem jde až na kloub, a věděl jsem, že můj hostitel sehrál nějakou roli ve válce o Jupiter, ačkoli o ní hovořil jen velice zřídka. Roz­hodl jsem se, že vypálím naslepo.</p>

<p>„Smím se zeptat, odkud toho víte tolik o těch pi­kantních vojenských podrobnostech? To ani není možné, ledaže byste sám byl K 15?“</p>

<p>Carson nedokázal potlačit zvláštní vzdech.</p>

<p>Nato Kingman velmi chladně pravil:</p>

<p>„Ne, to jsem nebyl.“</p>

<p>Zvedl se a zmizel do zbrojnice.</p>

<p>„Jestli mě na okamžik omluvíte, ještě jednou si na tu lesní krysu vystřelím. Možná že ji tentokrát dostanu.“ A byl pryč.</p>

<p>Carson na mě pohlédl, jako by říkal: Tak tohle je další dům, kam už tě víckrát nepozvou. Když byl náš hostitel z doslechu, chladným, cynickým hla­sem poznamenal:</p>

<p>„To jste tomu dal. Proč jste to řekl?“</p>

<p>„No, vypadalo to, že hádám najisto. Jak jinak by to všechno mohl vědět?“</p>

<p>„Myslím, že ve skutečnosti se s K 15 setkal až po válce. Ti dva si spolu jistě docela zajímavě po­povídali. Ale domníval jsem se, že to víte - Rupert odešel do penze pouze v hodnosti korvetního kapi­tána. Vyšetřovací komise to nebyla schopna posu­zovat z jeho zorného úhlu. Těžko se divit, nikomu nešlo na rozum, že velitel nejrychlejšího plavidla celé Flotily nedokázal chytit jednoho osamělého muže pouze v kosmickém skafandru.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kruté nebe</strong></p>

<p>O půlnoci čněl vrchol Everestu jenom o sto metrů dál, pyramida sněhu, bledá a přízračná ve světle vycházejícího Měsíce. Na nebi nebylo ani mráčku a vítr, který dul po celý den, téměř zcela utichl. Na nejvyšším bodě Země jistě jen zřídkakdy bývá tak klidno a taková pohoda, vybrali si svou dobu dobře.</p>

<p>Snad až příliš dobře, pomyslil si George Harper, bylo to tak snadné, až ho to skoro zklamalo. Měli jediný opravdový problém - uniknout z hotelu, aniž by je kdokoli zpozoroval. Vedení mělo námit­ky proti půlnočním vycházkám do hor bez horské­ho vůdce, mohlo by dojít k neštěstí a pověst hotelu se přímo odrážela na tržbách.</p>

<p>Avšak doktor Elwin se rozhodl postupovat touhle cestou a měl pro to nejlepší důvody, přestože o nich nikdy nediskutoval. Přítomnost jednoho z nejzná­mějších vědců na světě - a rozhodně na celém svě­tě nejproslulejšího mrzáka - v hotelu Everest ve špičce turistické sezony vzbudila vlnu zdvořilého údivu. Harper něco zvědavosti utlumil narážkami, že se zabývají měřením gravitace, což byla prav­da alespoň částečná. Avšak část pravdy - až dosud - zanedbatelně malá.</p>

<p>Kdyby se právě teď někdo podíval na Julese El­wina, jak si rychle a pevně vykračuje ve výšce osm tisíc sedm set metrů s pětadvaceti kilogramy vý­stroje na ramenou, nikdy by ho nenapadlo, že El­win má nohy prakticky k ničemu. Narodil se v roce 1961 jako jedna z obětí thalidomidové katastrofy, jež po sobě zanechala víc než deset tisíc částečně znetvořených dětí roztroušených po celém světě. Elwin byl jedním z těch, co měly štěstí. Ruce měl úplně normální a ještě posílené cvičením, takže je měl značně silnější než většina mužů. Nohy měl ovšem jako věchýtky slámy. S pomocí berlí mohl stát a dokonce uklopýtat pár nejistých kroků, avšak nikdy nebyl schopen opravdu chodit.</p>

<p>Ačkoli právě teď se nacházel šedesát metrů od vrcholku Everestu...</p>

<p>Všechno začalo u plakátu s cestovní reklamou víc než před třemi lety. Jako pomocný programá­tor u počítače v Oddělení aplikované fyziky znal George Harper doktora Elwina jenom podle vidě­ní a podle jeho vědeckého renomé. Dokonce i pro ty, kteří pracovali přímo pod ním, byl vynikající vědecký ředitel Kosmotechu osobností poněkud vzdálenou, od běžného lidského shonu odříznutou jak fyzicky, tak i psychicky. Nebyl ani oblíbený, ani neoblíbený, a přestože ho obdivovali a litovali ho, nikdo mu nezáviděl.</p>

<p>Harper, který před několika měsíci ukončil fakul­tu, pochyboval dokonce i o tom, že ředitel ví o jeho existenci, leda jako o jménu v organizačním začle­nění. V oddělení bylo deset dalších programátorů, všichni starší než on, a většina z nich si nikdy se svým vědeckým ředitelem nevyměnila víc než tu­cet slov. Když Harpera přibrali, představovalo jeho hlavní povinnost nosit do pracovny dr. Elwina spe­ciální pořadač na spisy. Neočekával, že by tu proho­dil něco víc než několik zdvořilostních formalit.</p>

<p>A skoro přesně tak se i stalo. Ale právě když se sbíral k odchodu, zůstal stát jako přimrazený úžas­ným panoramatem himálajských štítů, které zabí­raly polovinu stěny. Plakát byl umístěný tak, aby jej dr. Elwin mohl uvidět pokaždé, kdykoliv zvedl oči od psacího stolu, a zobrazoval scenerii, kterou znal Harper opravdu velice dobře, neboť ji sám fo­tografoval, když jako turista stál v posvátné bázni a mírně zadýchaný na udusaném sněhu na vrcholu Everestu.</p>

<p>Hřeben Kančendžengy se tam zdvihal z mračen a táhl se sto padesát kilometrů. Skoro rovnoběžně s ním, ale o hodně blíž, zvedal se dvojitý vrchol Ma­kalu a ještě blíž, dominující v popředí, se rozkládala ohromná masa Lhotse, souseda a soupeře Everestu. Dál na západ se táhly rozervané ledové řeky ledov­ců Khumbu a Rongbuku, splývající do tak obrov­ských údolí, že se jejich velikost nedala zrakem vů­bec docenit. Z téhle výšky se jejich zmrzlé vrásky nezdály větší než brázdy na zoraném poli, avšak prolákliny a strmá skaliska pokrytá ledem tvrdým jako ocel klesaly stovky metrů hluboko.</p>

<p>Harper byl stále ještě okouzlen podívanou, která v něm probouzela staré vzpomínky, když za sebou zaslechl hlas doktora Elwina.</p>

<p>„Zdá se, že vás to zaujalo. Vy jste tam někdy byl?“</p>

<p>„Ano, pane doktore. Naši mě tam vzali po matu­ritě. Týden jsme bydleli v hotelu a už jsme si mys­leli, že se budeme muset vrátit domů dřív, než se počasí zlepší. Ale poslední den vítr ustal a asi dva­cet nás podniklo výstup na vrchol. Pobyli jsme tam asi hodinu, navzájem jsme se vyfotografovali.“</p>

<p>Zdálo se, že dr. Elwinovi trvá dost dlouho, než tu­hle informaci strávil. Potom řekl hlasem, který ztra­til předchozí netečnost a objevil se v něm teď určitý spodní tón vzrušení:</p>

<p>„Posaďte se, pane... no... Harpere. Rád bych o tom slyšel víc.“</p>

<p>George Harper si připadal zmatený, když se vracel ke křeslu před velkým, bezvadně uklizeným ředitelským stolem. To, co zažil, přinejmenším ne­bylo nic neobvyklého. Hotel Everest navštěvovaly každoročně tisíce lidí a přibližně čtvrtina z nich se dostala až na vrchol. Minulý rok se dokonce vě­novala rozsáhlá publicita desetitisícímu turistovi, který na špici světa stanul. Někteří cynikové si ne­odpustili, aby nekomentovali mimořádnou koinci­denci, že tou desetitisící se stala zrovna dost popu­lární televizní hvězdička.</p>

<p>Harper nemohl doktoru Elwinovi říct o nic víc, než se ředitel měl možnost dozvědět zrovna tak snadno z tuctu jiných zdrojů - například z turistic­kých prospektů. Ovšem ani jediný mladý a ambi­ciózní vědec na světě by nepropásl takovou příleži­tost udělat dojem na člověka, který toho mohl tolik udělat pro jeho další kariéru. Harper nebyl z těch, kdo chladně kalkulují, ani neinklinoval k tomu, aby se pletl do ústavní političky, prostě jenom poznal příležitost, když se před ním objevila.</p>

<p>„Ano, pane doktore,“ začal nejprve zvolna a sna­žil se, aby si uspořádal myšlenky a vzpomínky. „S tryskáčem přistanete v malém městečku, které se jmenuje Namči, asi třicet kilometrů pod hora­mi. Potom jedete autokarem vyhlídkovou silnicí nahoru do hotelu, který se dívá rovnou na ledovec Khumbu. Je ve výšce pět tisíc čtyři sta metrů a jsou tam hermetizované místnosti pro hosty, kteří mají s dechem potíže. Samozřejmě součástí obsluhy je i lékař s ošetřovatelkami a vedení nepřijímá hosty, kteří nejsou psychicky zcela zdraví. Musíte zůstat v hotelu aspoň dva dny o speciální stravě, než vám dovolí jít výš.</p>

<p>Vrchol z hotelu ve skutečnosti vidět není, pro­tože jste k hoře příliš blízko, a zdá se, že se tyčí přímo nad vámi. Ale výhled je fantastický. Vidíte Lhotse a půl tuctu jiných štítů. Až může nahánět strach - hlavně v noci. Obyčejně kdesi vysoko nad hlavou vám skučí vítr a ozývají se podivné zvuky, když se hýbá led. Není těžké si představit, že tam nahoře v horách číhají bůhvíjaké obludy...</p>

<p>V hotelu se toho nedá moc dělat, leda odpočívat a pozorovat scenerii, a čekat, až vám doktoři dají povolení jít nahoru. Dřív to trvalo týdny, než se člověk v řídkém vzduchu aklimatizoval, teď doká­žou, že se váš krevní obraz dostane na správnou výši za osmačtyřicet hodin. Asi polovina návštěv­níků - většinou těch starších - se dokonce rozhod­ne, že i tenhle hotel je na ně vysoko až dost.</p>

<p>Co se stane dál, to záleží na tom, jaké máte zku­šenosti a kolik jste ochoten zaplatit. Pár zkušených horolezců si najímá vůdce a jdou na vrchol vlastní cestou, používají normální horolezeckou výbavu. Dnes už to není tak obtížné a na několika klíčo­vých místech jsou úkryty. Ale počasí, to je hazard vždycky, a rok co rok pár lidí zahyne.</p>

<p>Průměrný turista podnikne cestu snazší. Na Eve­restu nesmějí přistávat letadla, jenom záchranná, ale existuje chata blízko hřebenu Nuptse a od hote­lu tam létá vrtulník. Z chaty je to na vrchol jenom pět kilometrů přes Jižní sedlo - snadný výstup pro každého, kdo je v dobré kondici a má aspoň tro­chu horolezeckých zkušeností. Někteří lidé to dě­lají bez kyslíku, i když se to nedoporučuje. Měl jsem masku na obličeji, dokud jsem se nedostal na vrchol, pak jsem si ji sundal a zjistil jsem, že se dá dýchat bez větších obtíží.“</p>

<p>„Měl jste filtr, nebo lahve s plynem?“</p>

<p>„No, molekulární filtr - dnes už úplně vyhovu­jí a zvyšují koncentraci kyslíku o sto procent. Ohromně zjednodušily vysokohorské výstupy. Ni­kdo už s sebou netahá stlačený plyn.“</p>

<p>„Jak dlouho výstup trval?“</p>

<p>„Celý den. Vyrazili jsme těsně před svítáním a byli jsme zpátky za setmění. To by byli dřívější horolezci překvapení. Ale startovali jsme samozřej­mě dobře odpočatí a šli nalehko. Na cestě od cha­ty nejsou žádné opravdové problémy a na všech záludných místech vysekali schůdky. Jak jsem už říkal, je to úplně snadné pro každého v solidní kon­dici.“</p>

<p>Jakmile ta slova zopakoval, Harper zatoužil, aby si radši býval ukousl jazyk. Zdálo se mu úplně ne­uvěřitelné, že mohl zapomenout, s kým hovoří, ale údiv a vzrušení z výstupu na vrchol světa se mu vrátilo tak živě, že se na okamžik znovu ocitl na opuštěném, větrem bičovaném vrcholku. Na jed­nom z těch míst na zeměkouli, kam dr. Elwin nikdy nevstoupí...</p>

<p>Ale nezdálo se, že by to vědec zaregistroval - anebo si už zvykl i na tak bezmyšlenkovitou bez­taktnost a už se ho nedotýkala. Proč, byl by Harper rád věděl, se o Everest tolik zajímal? Snad proto, že byl tak nedostupný, že symbolizoval všechno, co mu nešťastné narození odepřelo.</p>

<p>Ovšem teď, o pouhé tři roky později, George Harper odpočíval sotva třicet metrů od vrcholku a přitaho­val nylonové lano, aby ho doktor mohl dojít. Přesto­že o tom nikdy nepadlo ani slovo, věděl, že vědec si přeje být na vrcholu první. Tu poctu si zasloužil a mladší muž ho o ni rozhodně nechtěl okrást.</p>

<p>„Všechno v pořádku?“ zeptal se, když se k němu dr. Elwin dotáhl. Byla to otázka naprosto zbytečná, ale Harper pocítil neodolatelnou potřebu postavit se ohromné osamělosti, která je teď obklopila. Možná že byli jediní lidé na celém světě, nebylo nikde ani známky, že někde v téhle pustině bělostných štítů existuje lidské plémě.</p>

<p>Elwin neodpověděl, ale nepřítomně pokývl, když procházel kolem s rozzářenýma očima upřenýma k vrcholku. Kráčel podivným toporným stylem a je­ho nohy zanechávaly ve sněhu pozoruhodně malé otisky. A jak šel, z ohromného batohu, který nesl na zádech, vycházelo slabé, ale zřetelné bzučení.</p>

<p>Ten batoh ho ve skutečnosti nesl - nebo alespoň ze tří čtvrtin. Dr. Elwin, zatímco se propracovával neochvějně vpřed posledních pár metrů vstříc své­mu kdysi nemyslitelnému cíli, vážil i s celou vý­strojí pouhých pětadvacet kilogramů. A pokud by mu i tohle bylo příliš, musel by jenom nastavit ci­ferník - a nevážil by vůbec nic.</p>

<p>Tady v Himálaji omývaném měsíčním světlem se skrývalo největší tajemství 21. století. Na celém světě bylo jenom pět těchto experimentálních Elwi­nových levitátorů, z toho dva tady na Everestu.</p>

<p>Přestože Harper o nich věděl už asi dva roky a chápal něco z jejich základního teoretického principu, „leviťáky“ - jak jim okamžitě začali v la­boratoři říkat - mu pořád připadaly jako magická záležitost. Jejich energetické články měly dost elektřiny na to, aby zvedly váhu sto dvaceti kilo­gramů po kolmé dráze šestnácti kilometrů, což po­skytovalo jejich výpravě naprosté bezpečí. Cyklus vzestup-sestup se mohl opakovat skoro bezpočtu­krát, dokud články proti zemskému gravitačnímu poli působily. Cestou vzhůru se baterie vybíjely, dolů znovu nabíjely. Protože však žádný mecha­nický proces neprobíhá se stoprocentní účinností, v každém cyklu docházelo k nepatrným energetic­kým ztrátám, ale než se články vyčerpaly, mohl se opakovat přinejmenším stokrát.</p>

<p>Horský výstup s větší částí váhy eliminovanou byl veselý zážitek. Vertikální tah za popruhy v nich vzbuzoval dojem, jako by viseli na neviditelných balonech, jejichž nosnost lze libovolně nastavovat. Určitou váhu potřebovali, aby se mohli od země odrážet, a po chvilce experimentování se shodli na pětadvaceti procentech. Takhle bylo stejně snadné stoupat do svahu pod úhlem čtyřicet pět stupňů, ja­ko jít normálně po rovině.</p>

<p>Několikrát snížili váhu téměř na nulu, aby pře­ručkovali skoro kolmé skalní plochy. Vůbec to byl úžasně zvláštní zážitek, vyžadující naprostou dů­věru v jejich výbavu. Viset ve vzduchu, naprosto bez jakékoli opory vyjma krabice s jemně bzučí­cí elektronikou, to vyžadovalo značnou sílu vůle. Ale pocit síly a uvolnění překonal už po několika minutách všechen strach, neboť tady se opravdu uskutečňoval jeden z nejstarších lidských snů.</p>

<p>Před několika týdny objevil jeden z knihovníků ústavu v básni z počátku dvacátého století verš, který jejich čin naprosto dokonale popisoval: bez­pečně nést se krutým nebem. Dokonce ani ptáci nikdy neměli takovou svobodu ve třetím rozměru, tohle znamenalo skutečné dobytí vesmíru. Levi­tátor otevře člověku hory a všechna vysoko polo­žená místa světa stejně jako o jednu délku lidské­ho života dříve akvalung otevřel moře. Až tyto přístroje projdou zkouškami a budou se vyrábět levně a v hromadném měřítku, lidská civilizace se promění ve všech aspektech. Dojde k revoluci v dopravě. Cestování do vesmíru nebude náklad­nější než normální létání, celé lidstvo se vznese do vzduchu. Co představoval o sto let dříve vyná­lez automobilu, to byl jenom nepatrný náznak pře­vratných sociálních a politických změn, které mu­sí přijít teď.</p>

<p>Ale dr. Elwin, Harper to považoval za jisté, v okamžiku svého osamělého triumfu na nic z to­ho nepomýšlel. Později mu bude tleskat celý svět - nebo ho možná bude proklínat - jenže to nebude pro něho znamenat tolik, jako stanout na nejvyš­ším bodě zeměkoule. Bylo to skutečné vítězství ducha nad hmotou, čirého intelektu nad neduži­vým a zmrzačeným tělem. Všechno ostatní bude antiklimax.</p>

<p>Když se Harper na zploštělé, sněhem pokryté pyramidě k vědci připojil, potřásli si rukama se slavnostní odměřeností, protože jim připadalo, že to tak má být. Ale nepronesli ani slovo, údiv nad jejich výkonem a panorama štítů, táhnoucích se všemi směry kam až oko dohlédlo, jim vzaly řeč.</p>

<p>Harper odpočíval za nadlehčující pomoci po­pruhů a zvolna se v kruhu rozhlížel. Pokud je po­znával, přeříkával si v duchu jména gigantů, kteří je obklopovali: Makalu, Lhotse, Baruntse, Co-Oju, Kančendženga... Dokonce ani dnes ještě řada z těchto vrcholů nebyla dobyta. Jenže leviťáky to brzy změní.</p>

<p>Ovšem, najde se mnoho lidí, kteří to schvalovat nebudou. Ale kdysi ve dvacátém století se také vy­skytovali horolezci, kteří se domnívali, že použít kyslík znamená švindlovat. Sotva se dalo uvěřit, že - třebaže po celých týdnech aklimatizace - se lidé pokoušeli dobýt takové výšky zcela bez umělých pomocných prostředků. Harper si připomněl Mal­loryho a Irvina, jejichž těla ještě stále ležela neob­jevená snad ani ne míli od tohoto místa.</p>

<p>Dr. Elwin si za ním odkašlal.</p>

<p>„Pojďme, Georgi,“ řekl tiše, s hlasem přiduše­ným kyslíkovým filtrem. „Musíme se dostat zpát­ky dřív, než se po nás začnou shánět.“</p>

<p>Mlčky dali sbohem všem, kteří tu stanuli před nimi, obrátili se od vrcholu a mírným svahem se pustili nazpět. Noc, až dosud zářivě jasná, potem­něla, vysoké mraky klouzaly přes kotouč Měsíce tak rychle, že bylo obtížné sledovat cestu - jak je­ho světlo zhášely a rozžíhaly. Harperovi se poča­sí nelíbilo a v duchu začal měnit jejich plány. Snad by bylo lepší zamířit do úkrytu na Jižním sedle, než se snažit dosáhnout chaty. Ale dr. Elwinovi nic neříkal, nepřál si vyvolávat planý poplach.</p>

<p>Teď se pohybovali po skalní římse úzké jako nůž, na jedné straně se rozkládala naprostá temno­ta a na druhé se jemně třpytilo sněhové pole. Bylo by to strašlivé místo, kdyby je tu zastihla bouře. Harper to pomyšlení nedokázal odehnat.</p>

<p>Ale myšlenka ještě ani nedospěla do své koneč­né podoby, když byla vichřice náhle nad nimi. Zdálo se, že se vyjící závan vzduchu přiřítil odni­kud, jako by si hora pro tenhle okamžik střádala síly. Nebyl čas podniknout vůbec nic, bylo by je to smetlo dokonce i tehdy, kdyby měli svoji normální váhu. Vítr je v okamžení odhodil do černé prázd­noty vyplněné stíny.</p>

<p>Bylo nemožné, aby odhadli propast zející pod nimi. Když se Harper přinutil pohlédnout dolů, ne­uviděl nic. Přestože se zdálo, že ho vítr nese téměř vodorovně, věděl, že určitě padá. Váha, která mu zbývala, táhla ho dolů čtvrtinou normální rychlos­ti. Ale i tak to stačilo, kdyby padal dvanáct set metrů, bylo by ubohou útěchou vědět, že ve sku­tečnosti je to jenom tři sta.</p>

<p>Ještě ani neměl čas, aby dostal strach - ten přijde později, jestli to přežije. Jeho hlavní starostí, dost absurdní, bylo, aby se náhodou nepoškodil drahý levitátor. Úplně zapomněl na svého partnera, proto­že v kritickém okamžiku je mozek schopen podržet jenom jednu jedinou myšlenku. Náhlé škubnutí ny­lonového lana ho udivilo a polekalo. Pak uviděl dr. Elwina, jak na konci lana pomalu krouží kolem ně­ho jako planeta obíhající kolem Slunce.</p>

<p>Podívaná ho okamžitě vrátila do skutečnosti a k vědomí, co se musí udělat. Jeho ochromení trvalo pravděpodobně jenom zlomek sekundy. Za­křičel do větru:</p>

<p>„Pane doktore! Nastavte havarijní výkon!“</p>

<p>Zatímco mluvil, zatápal po plombě na ovláda­cím zařízení, odtrhl ji a stiskl tlačítko.</p>

<p>Batoh náhle začal hučet jako úl rozzuřených včel. Ucítil, jak jím popruhy škubly a snaží se ho táhnout vzhůru k obloze, pryč od neviditelné smr­ti tam dole. Myslí mu probleskla jednoduchá arit­metika zemského gravitačního pole jako napsaná ohnivým písmem. Jeden kilowatt zvedne sto kilo­gramů po dráze jednoho metru za jednu sekundu. Batohy dokázaly vyvinout maximální energii deset kilowattů - avšak nebyly schopné ji udržovat déle než jednu minutu. I s odpočtením jeho počáteční zredukované váhy by tedy mohl stoupat rychlostí větší než třicet metrů za sekundu.</p>

<p>Lano prudce škublo a napjalo se mezi nimi. Dr. Elwin se s havarijním tlačítkem opozdil, ale nako­nec začal rovněž stoupat. Nastal závod mezi nad­lehčující silou jejich přístrojů a větrem, který je hnal proti ledové stěně Lhotse, teď už vzdálené sot­va tři sta metrů.</p>

<p>V měsíčním světle se nad nimi rýsovala skalnatá stěna potažená pruhy sněhu jako zmrzlá sněhová vlna. Jejich rychlost se nedala přesně odhadnout, ale sotva se pohybovali pomaleji než osmdesát ki­lometrů za hodinu. Dokonce i kdyby náraz přežili, nemohli očekávat, že by unikli vážným zraněním, a zranění tady znamenalo totéž co smrt.</p>

<p>Právě když se už srážka zdála nevyhnutelná, vzdušný proud se náhle obrátil vzhůru a unášel je s sebou. Přesvištěli přes hřeben, ani se ho netkli, dokonce ještě měli patnáct metrů k dobru. Vypa­dalo to jako zázrak, ale po závratném okamžiku úlevy si Harper uvědomil, že je zachránil obyčejný aerodynamicky efekt. Vítr se musel obrátit vzhůru, aby horu přelétl, na druhé straně zase klesne. Ale na tom už nezáleželo, neboť obloha vpředu byla prázdná.</p>

<p>Teď se už pod rozervanými mračny pohybovali klidně. Ačkoli jejich rychlost neochabla, ryk vět­ru náhle odumřel, neboť vichřice je unášela volným prostranstvím. Dokonce spolu mohli pohodlně mlu­vit, přestože je stále oddělovalo deset metrů.</p>

<p>„Pane doktore,“ křičel Harper, „jste v pořádku?“</p>

<p>„Ano, Georgi,“ pronesl naprosto klidně vědec. „Co teď budeme dělat?“</p>

<p>„Musíme zastavit stoupání. Kdybychom vystou­pili výš, nemohli bychom dýchat - dokonce ani s filtry.“</p>

<p>„Máš pravdu. Pokusme se nastavit rovnováhu.“</p>

<p>Jakmile havarijní obvody vypnuli, zuřivý bzukot v batohu se proměnil v sotva slyšitelné elektric­ké šumění. Několik minut poskakovali na nylono­vém laně jako jojo - jednou byl nahoře ten, pak druhý - až se jim podařilo získat rovnováhu. Když se konečně ustálili, pluli v nadmořské výšce deset tisíc metrů. Pokud leviťáky neselžou - což bylo po takovém přetížení docela možné - okamžité ne­bezpečí jim nehrozilo. Těžkosti jim začnou tehdy, až se pokusí vrátit k zemi.</p>

<p>Žádného člověka na světě nikdy neuvítal podivněj­ší úsvit. Přestože byli unavení, ztuhlí a promrzlí a suchý řídký vzduch jim při každém nadechnutí zachrčel v hrdle, jakmile se podél rozeklaného vý­chodního horizontu rozestřela první kalná záře, na všechno nepohodlí zapomněli. Hvězdy pohasínaly jedna po druhé, jako poslední - jenom pár minut před úplným rozedněním - nejjasnější ze všech kosmických stanic Třetí tichomořská, vznášející se třicet pět tisíc kilometrů nad Havají. Pak se nad mořem bezejmenných vrcholů vynořilo slunce a himálajský den se rozbřeskl.</p>

<p>Bylo to stejné jako pozorovat východ Slunce na Měsíci: Nejprve zachytily šikmé paprsky jenom nejvyšší hory, zatímco okolní údolí zůstávala za­plavena inkoustově černými stíny. Ale hranice světla pomalu klesala dolů po skalnatých svazích a další a další části drsné, odstrašující krajiny se probouzely do nového dne.</p>

<p>Teď, když se člověk zahleděl důkladně, daly se vypozorovat známky toho, že tu žijí lidé. Klikati­lo se tu pár úzkých stezek, tenké sloupy dýmu se táhly z osamělých vesniček, zablýsklo se sluneční světlo odražené od klášterní střechy. Svět vespod procital a nebral vůbec na vědomí, že dva pozo­rovatelé se kouzelně vznášejí pět tisíc metrů nad ním.</p>

<p>V průběhu noci vítr určitě několikrát změnil směr a Harper neměl ani tušení, kde se teď nachá­zejí. Nedokázal rozpoznat ani jediný bod, podle něhož by se orientoval. Mohli být kdekoli víc než osm set kilometrů daleko v Nepálu nebo v Tibetu. Nejžhavější problém však byl výběr místa k přistá­ní - byl opravdu akutní, neboť rychle pluli směrem ke spleti štítů a ledovců, kde by těžko mohli oče­kávat, že naleznou pomoc. Vítr je odnášel severo­východním směrem, do Číny. Kdyby přepluli hory a přistáli tam, mohlo by trvat celé týdny, než by získali kontakt s někým ze Středisek OSN pro po­tírání hladomoru a našli cestu domů. Dokonce by to pro ně mohlo být nebezpečné - kdyby se snesli z nebe v oblasti, kde byli jenom nevzdělaní a pověrčiví vesničané.</p>

<p>„Měli bychom sestoupit rychle,“ řekl Harper. „Mně se ty hory nelíbí.“</p>

<p>Jeho slova jako by se v prázdnotě kolem nich ztrácela. Přestože se dr. Elwin vznášel jenom tři metry od něho, Harper si snadno představil, že jeho společník nezaslechl nic z toho, co říkal. Konečně však vědec kývl hlavou ve váhavém souhlasu.</p>

<p>„Obávám se, že máš pravdu - ale nejsem si jistý, že to můžeme podniknout v tomhle větru. Uvědom si, že nemůžeme klesat tak rychle, jak jsme stoupali.“</p>

<p>Na tom bylo hodně pravdy, motory na zádech se vybily možná jenom z desetiny své kapacity. Jestli klesnou a napumpují do nich gravitační energii zpátky příliš rychle, články by se mohly přehřát a explodovat. Užaslí Tibeťané - nebo Nepálci? - by si pomysleli, že jim na obloze vybuchl velký me­teorit. A nikdo nikdy by se přesně nedozvěděl, co se stalo s dr. Julesem Elwinem a s jeho mladým, nadějným asistentem.</p>

<p>Tisíc pět set metrů nad zemí už Harper očekával ex­plozi každým okamžikem. Padali rychle, ale ne za­se tolik, přesto budou muset rychlost zmírnit, aby nenarazili příliš prudce. K tomu všemu se ještě pře­počítali v rychlosti větru nad zemí. Pekelný vichr, jehož síla ani směr se nedaly vůbec předvídat, dul znovu jako orkán. Viděli stuhy sněhu servané z nechráněných hřebenů, jež vlály pod nimi jako přízračné korouhve. Pokud se pohybovali zároveň s větrem, jeho sílu si neuvědomovali; nyní musí podniknout nebezpečný přechod od měkkého, pod­dajného nebe k tvrdým skalám.</p>

<p>Proud vzduchu je hnal do ústí kaňonu. Neměli žádnou naději, že by přelétli nad ním. Dostali roz­sudek a museli si vybrat nejlepší místo k přistání, jaké se dalo najít.</p>

<p>Kaňon se zužoval, až to vzbuzovalo strach. Teď už to nebylo nic víc než kolmá rozsedlina a skalní stěny ubíhaly rychlostí padesát nebo šedesát kilo­metrů za hodinu. Náhodné víry jimi čas od času smýkly vpravo či vlevo, nárazu se často vyhnuli sotva o metr. Jednou, když se hnali pár metrů nad skaliskem pokrytým silnou vrstvou sněhu, Harper dostal pokušení zatáhnout za uvolňovací šňůru a levitátor odhodit. Ale to by se dostal jenom z blá­ta do louže - mohlo se stát, že přistanou zpátky na pevnou zemi a zjistí, že spadli do pasti na nezná­mém místě, celé kilometry od nejbližší pomoci.</p>

<p>Ačkoli dokonce ani v tomhle okamžiku nového nebezpečí příliš velký strach necítil. Všechno pro­bíhalo jako ve vzrušujícím snu - snu, z něhož se náhle probere v bezpečí své vlastní postele. Tako­vé fantastické dobrodružství se přece nemůže stát opravdu jemu...</p>

<p>„Georgi!“ křikl doktor Elwin. „Teď máme příle­žitost - kdybychom najeli na ten balvan!“</p>

<p>Měli jenom pár sekund na to, aby nápad usku­tečnili. Oba současně začali spouštět nylonové la­no, až pod nimi viselo v dlouhé smyčce, v nejniž­ším místě jenom metr nad ubíhající zemí. Veliké skalisko, vysoké nějakých šest metrů, leželo přes­ně v dráze jejich letu, široký sněhový pás za ním sliboval přiměřeně měkké přistání.</p>

<p>Lano sklouzlo po zaoblení na spodní části balva­nu; už to vypadalo, že se sesmekne, potom se za­chytilo za převis. Harper náhle pocítil, jak ho vle­če. Zhoupl se v kruhu jako kámen roztočený ve smyčce.</p>

<p>Nikdy by mě nenapadlo, že může sníh být tak tvrdý, řekl si v duchu. Přišel oslňující výbuch svět­la a pak už nic.</p>

<p>Byl zase na fakultě, v posluchárně. Hovořil je­den z profesorů, hlasem, který mu byl povědomý, i když se mu zdálo, že sem jaksi nepatří. Ospale, lhostejně prošel jména všech, kteří jim přednášeli. Ne, určitě to nebyl ani jeden z nich. A přece ten hlas dobře znal a nedalo se pochybovat o tom, že někomu přednáší.</p>

<p>„...ještě poměrně mladý, když jsem si uvědomil, že v Einsteinově gravitační teorii něco neklape. Při­padalo mi, že zejména jsou klamné závěry předsta­vující základy zákona ekvivalence. Podle nich ne­existoval vůbec žádný způsob, jak rozlišit účinky působení gravitace od účinků zrychlení.</p>

<p>Ale to je evidentně závěr falešný. Člověk sice mů­že vytvořit rovnoměrné zrychlení, ale homogenní gravitační pole je nemožné, protože vyžaduje in­verzní zákon čtverce, a tudíž gravitace musí být pro­měnlivá i při malém posunutí. Takže snadno mohly být vymyšleny pokusy pro rozlišení obou případů, a ty ve mně probudily zvědavost, jestli...“</p>

<p>Měkce pronášená slova už v Harperovi nezane­chávala dojem, že poslouchá přednášku v cizí řeči. Jako v mlze si uvědomil, že tomu všemu by měl ro­zumět, ale pátrat po významu slov mu působilo pří­liš velké obtíže. Ale ať už hovořila o čemkoli, zá­kladní problém byl rozhodnout, kde se nachází.</p>

<p>Asi má něco s očima, nebo ho obklopuje naprostá temnota. Zamrkal a z úsilí ho tak pronikavě zabole­la hlava, až bolestí vykřikl.</p>

<p>„Georgi! Jsi celý?“</p>

<p>Ovšemže, byl to hlas dr. Elwina, který tiše hovo­řil ve tmě. Ale s kým mluvil?</p>

<p>„Šíleně mě bolí hlava. A taky bok, když se po­hnu. Co se stalo? Proč je tma?“</p>

<p>„Utrpěls otřes mozku - a myslím, že máš přera­žené žebro. Nemluv zbytečně. Byls v bezvědomí celý den. Teď je noc a jsme ve stanu. Šetřím bate­rie.“</p>

<p>Když dr. Elwin rozsvítil, světlo baterky ho téměř oslepilo. Harper kolem sebe spatřil stěny malého stanu. Ještě štěstí, že s sebou nesli úplnou horole­zeckou výbavu, jako by skutečně zlézali Everest. Ale možná že to agonii jenom prodlouží...</p>

<p>Překvapilo ho, že vědec, mrzák, dokázal bez ja­kékoli pomoci věci rozbalit, postavit stan a jeho vtáhnout dovnitř. Všechno bylo pečlivě rozložené - balíček s první pomocí, konzervy s potravinový­mi koncentráty, láhve s vodou, maličká červená plynová bomba pro přenosná kamínka. Scházely jenom objemné levitátory; pravděpodobně je ne­chal venku proto, aby měli víc prostoru.</p>

<p>„Když jsem se probíral, s někým jste mluvil,“ řekl Harper. „Nebo se mi to zdálo?“</p>

<p>Přestože nepřímé světlo, odražené od stěn stanu, mu sledování společníkova výrazu ztěžovalo, uviděl, že dr. Elwin je v rozpacích. Náhle mu došlo proč a přál si, aby svou otázku nikdy nepoložil.</p>

<p>Vědec nevěřil, že by se jim mohlo podařit přežít. Nahrával svoje poznámky - pro případ, že by je­jich těla někdy objevili. V Harperovi se probudila pochmurná zvědavost, jestli už taky nahrál svou poslední vůli.</p>

<p>Než dr. Elwin stačil odpovědět, rychle změnil téma.</p>

<p>„Už jste volal záchrannou službu?“</p>

<p>„Zkouším to každou půlhodinu, ale obávám se, že jsme ve stínu hor. Slyším ji, ale oni náš signál nepři­jímají.“</p>

<p>Dr. Elwin vytáhl malou vysílačku spojenou s magnetofonem, kterou odepjal z jejího normální­ho místa na zápěstí, a zapnul ji.</p>

<p>„Záchranný oddíl číslo čtyři,“ pronesl slabě me­chanický hlas. „Posloucháme vás.“</p>

<p>Během pětisekundové přestávky Elwin stiskl tla­čítko SOS a vyčkával.</p>

<p>„Záchranný oddíl číslo čtyři. Posloucháme vás.“</p>

<p>Vyčkávali celou minutu, ale nikdo jejich volání nepotvrdil. No dobře, řekl si Harper ponuře, teď je už pozdě na to, aby se začali navzájem obviňovat. Několikrát diskutovali o tom, zatímco se vznášeli nad horami, jestli nezavolat celosvětovou záchran­nou službu, ale myšlenku zavrhli, zčásti proto, že to nemělo smysl, dokud byli ve vzduchu, zčásti pro nevyhnutelnou publicitu, která by následovala. Ne­ní obtížné být chytrý, když je po všem - koho by napadlo, že přistanou na jednom z těch několika míst mimo dosah přijímače záchranné služby?</p>

<p>Dr. Elwin vysílačku vypjal a jediný zvuk v ma­ličkém stanu bylo sténání větru podél hradby hor, které je věznily dvojnásob: nemohli ani uniknout, ani navázat spojení.</p>

<p>„Tím se netrap,“ řekl nakonec. „Ráno vymyslí­me, jak se odtud dostat. Do svítání se nic podnikat nedá kromě toho, že se zařídíme co možná nejpo­hodlněji. Vypij trochu téhle horké polévky.“</p>

<p>O několik hodin později přestaly Harpera bolesti hlavy trápit. Přestože měl podezření, že žebro je skutečně přeražené, našel si polohu, která byla po­hodlná, pokud se nevrtěl, a pocítil téměř usmíření se světem.</p>

<p>Prožil krátce po sobě stavy zoufalství, vzteku na dr. Elwina a sebeobviňování, že se nechal do tako­vého bláznivého dobrodružství zatáhnout. Teď se už zase uklidnil, i když mozek, hledající způsob, jak uniknout, byl příliš čilý na to, aby mu dovolil usnout.</p>

<p>Venku kolem stanu vítr téměř utichl a noc byla nesmírně klidná. Tma se rozjasnila, neboť vyšel Měsíc. Přestože jeho paprsky nemohly dosáhnout až k nim, určitě je zalévalo světlo odražené od sně­hových polí nahoře. Harper rozeznával nezřetelnou záři na samém prahu viditelnosti, prosakující prů­svitnými, tepelně izolujícími stěnami stanu.</p>

<p>Zaprvé, říkal si, v akutním nebezpečí nejsou. Po­trava jim vydrží přinejmenším týden, sněhu, který se dal rozpustit na vodu, tady byla spousta. Za den nebo za dva, jestli se žebro bude chovat slušně, by mohli být schopni vznést se znovu - tentokrát, dou­fal, se šťastnějším výsledkem.</p>

<p>Z nevelké vzdálenosti se ozvalo podivné, měkké žuchnutí, které Harpera udivilo; dokud ho nenapad­lo, že někde musel spadnout kus sněhu. Noc teď byla tak mimořádně tichá a klidná, až si představo­val, že slyší tep vlastního srdce. Každé vydechnutí jeho spícího společníka mu připadalo nepřirozeně hlasité.</p>

<p>Bylo zvláštní, že ho taková banální věc tolik vy­vedla z míry! Obrátil myšlenky zpátky k problé­mu, jak se udržet naživu. Dokonce i kdyby nebyl schopen pohybu, doktor by se mohl pokusit letět sám. Tohle byla záležitost, kde měl jeden muž stej­né vyhlídky na úspěch jako dva.</p>

<p>Ozvalo se další měkké žuchnutí, tentokrát troš­ku hlasitější. Je to divné, letmo si pomyslel Har­per, že se sníh trhá i za takové klidné a chladné no­ci. Doufal, že jim nehrozí lavina. Protože neměl čas, aby si důkladněji prohlédl místo jejich při­stání, nebyl schopen nebezpečí posoudit. Uvažo­val, jestli by neměl probudit doktora, který to ko­lem určitě dobře obhlédl, než stan postavil. Potom, odevzdán osudu, se rozhodl proti: jestli jim lavina skutečně hrozí, s největší pravděpodobností pro to, aby jí unikli, nemohou příliš mnoho udělat.</p>

<p>Zpátky k problému číslo jedna. Nabízelo se zají­mavé řešení, které stálo za to dobře uvážit. Vysílač­ku by mohli připevnit k jednomu leviťáku a celé to poslat vzhůru. Záchranný oddíl by signál zachytil okamžitě, jakmile přístroj opustí kaňon, a našli by je za pár hodin - nebo nanejvýš za pár dní.</p>

<p>Znamenalo by to ovšem obětovat jeden z leviťá­ků, a kdyby z toho nic nebylo, dostali by se do bryn­dy ještě horší. Ale přece jenom...</p>

<p>Co to bylo?</p>

<p>Tohle nebylo měkké žuchnutí sněhu, který se utr­hl. Bylo to slabé, ale nepochybné ťuknutí, jako když o sebe klepnou dva kamínky. Ale kamínky se nepo­hybují samy od sebe.</p>

<p>Už tě chytá fantas, řekl si v duchu Harper. Po­myšlení, že se někdo nebo něco pohybuje v jednom z vysokých himálajských průsmyků uprostřed noci, bylo naprosto směšné. Náhle mu však vyschlo v hrdle a vzadu za krkem cítil mravenčení. <emphasis>Něco</emphasis> zaslechl, to se nedalo oddiskutovat.</p>

<p>Aby vzal doktora čert s tím jeho funěním, bylo tak hlasité, že se nějaký zvuk zvenčí nedal zaměřit. Znamenalo, že dr. Elwin, třebaže v hlubokém spán­ku, byl díky svému vždycky ostražitému podvědo­mí na pozoru? Zase blouzní...</p>

<p><emphasis>Cvak</emphasis>.</p>

<p>Možná že se to o trochu přiblížilo. Určitě to při­cházelo z jiného směru. Vypadalo to skoro tak, jako by se něco tajuplně, ale ne v naprosté tichosti, pohy­bovalo kolem dokola stanu. Byl to okamžik, kdy si George Harper vroucně přál, aby nikdy předtím ne­slyšel o sněžném muži. Pravda, věděl toho o něm je­nom maličko, ale i to bylo příliš.</p>

<p>Vzpomněl si, že yettiho, jak mu říkají v Nepálu, bez přestávky už po sto let obestírá himálajský mý­tus. Nebezpečný netvor silnější než člověk nikdy nebyl lapen, vyfotografován nebo třeba jenom po­psán hodnověrnými svědky. Většina lidí na západní polokouli byla přesvědčena, že to je čirý výmysl, a naprosto se nedala přesvědčit sporými důkazy stop ve sněhu nebo kousky srsti uchovávanými v obskurních klášterech. Horalé to věděli líp. A teď Harper dostal strach, že mají pravdu.</p>

<p>Potom, když se po dlouhou chvíli nedělo nic no­vého, obavy z něho začaly pomalu vyprchávat. Možná že ho podvedla jeho vlastní přetažená před­stavivost, za takových okolností by to nebylo nic překvapujícího. S rozhodným, odhodlaným vynalo­žením vůle se v myšlenkách znovu vrátil k problé­mu, jak se zachránit. Pokročil jenom velice málo, když cosi udeřilo do stanu.</p>

<p>Ve výkřiku mu zabránila pouze skutečnost, že či­rý děs naprosto paralyzoval jeho krční svalstvo. Náhle se nebyl schopen ani hnout. Potom zaslechl v temnotě vedle sebe, jak se dr. Elwin začíná ospa­le vrtět.</p>

<p>„Co je?“ zamumlal vědec. „Je ti dobře?“</p>

<p>Harper vycítil, že se jeho společník obrátil a že tápá po baterce. Chtělo se mu zašeptat: Proboha, buďte zticha!, ale přes vyschlé rty nedokázal dostat ani slůvko. Ozvalo se cvaknutí a paprsek z baterky vytvořil na stanové stěně jasný kruh.</p>

<p>Stěna se prohýbala směrem k nim, jako by ji ně­co těžkého zatěžovalo. A uprostřed vydutí byl zce­la nepochybný obrazec - otisk pokroucené ruky nebo pařátu: bylo to jenom dvě stopy nad zemí. Ať už venku bylo cokoli, když to sahalo na stanovou látku, zdálo se, že to klečí.</p>

<p>Muselo se to světlem vyplašit, neboť otisk oka­mžitě zmizel a stan se hned zas rozšířil. Ozvalo se hluboké zavrčení, pak nastalo dlouhé ticho.</p>

<p>Harper zjistil, že už zase dýchá. Každým okamži­kem očekával, že se stan rozerve a přepadne je něja­ký nepředstavitelný běs. Namísto toho, téměř jako antiklimax, se ozývalo jenom slabé kvílení nárazů větru v horách vysoko nad nimi. Cítil, jak se celý roztřásl. S teplotou to nemělo nic společného, neboť v jejich odloučeném světě bylo příjemné teplo.</p>

<p>Pak se ozval známý - opravdu, téměř přátelský zvuk. Kovové zvonění prázdných plechovek bušících o kameny trochu uvolnilo napětí. Harper poprvé zjistil, že je schopný promluvit, nebo alespoň šeptat.</p>

<p>„Našlo to naše zásoby jídla. Teď to možná odejde.“ Téměř v odpověď se ozvalo hluboké zavrčení, jakoby vyjadřující vztek a zklamání, pak rána a chrastění plechovek, kutálejících se do tmy. Harperovi náhle došlo, že všechny potraviny mají tady ve stanu, venku zůstaly jenom odhozené prázdné konzervy. Nebylo to veselé pomyšlení. Přál si, stejně jako pověrčiví horalé, aby tomu neznámému bohu či démonu, který byl v horách zakletý, obětoval.</p>

<p>Co se stalo potom, to přišlo tak náhle a tak naprosto neočekávaně, že bylo po všem dřív, než měl čas reagovat. Zazněly šoupavé zvuky, cosi udeřilo do skály, potom se ozvalo známé elektrické bzučení a nato zděšené zachrochtání.</p>

<p>A potom výkřik divokého vzteku a zoufalého zklamání, který se rychle proměnil v křik z čisté hrůzy a stále rostoucí rychlostí se začal vytrácet vzhůru, vzhůru k opuštěné obloze.</p>

<p>Slábnoucí zvuk vybavil Harperovi v paměti vzpomínku na něco podobného. Kdysi viděl film z počátku dvacátého století o historii létání, a tam byl příšerný záběr zachycující start vzducholodi. Někteří členové pozemního personálu zůstali jenom o dvě sekundy déle viset na připoutávacích lanech, a jak je vzducholoď odnášela k obloze, bezmocně se kývali vespod. Potom, jeden po druhém, už se dál neudrželi a padali zpátky k zemi.</p>

<p>Harper očekával vzdálené žuchnutí, ale to se už neozvalo. Potom si uvědomil, že doktor stále opakuje:</p>

<p>„Oba přístroje jsem nechal svázané dohromady. Oba přístroje jsem nechal svázané dohromady.“</p>

<p>Harper byl pořád ještě příliš šokovaný, než aby mu tahle informace způsobila starosti. Namísto toho pociťoval jenom zklamání skutečného vědce.</p>

<p>Teď se už nikdo nikdy nedozví, co to bylo, co se to plížilo kolem jejich stanu v osamělých hodinách před himálajským úsvitem.</p>

<p>Jedna z helikoptér záchranné služby, pilotovaná nedůvěřivým sikhem, který pojal podezření, že celá tahle záležitost je jenom perfektně propracovaný žertík, se pozdě odpoledne snesla dolů do kaňonu. Až do posledního okamžiku, než vrtulník ve sněhové fujavici přistál, dr. Elwin jednou rukou zuřivě mával a druhou se přidržoval za kostru stanu.</p>

<p>Pilot helikoptéry, když rozeznal zmrzačeného vědce, pocítil skoro pověrčivou hrůzu. Ty zprávy tedy <emphasis>musí</emphasis> být pravdivé, neexistoval žádný jiný způsob, jak by se dr. Elwin na tohle místo mohl dostat. A to znamenalo, že všechno, co létalo po pozemské obloze a nad ní, je od tohoto okamžiku zastaralé jako volský potah.</p>

<p>„Díky bohu, že jste nás našli,“ řekl doktor s vděčností, která opravdu pramenila až u srdce. „Jak jste se sem tak rychle dostali?“</p>

<p>„Můžete poděkovat síti radarů a teleskopů na orbitálních meteorologických stanicích. Mohli jsme tady být i dřív, ale nejdřív jsme si mysleli, že to celé je jenom pokus si z nás vystřelit.“</p>

<p>„To nechápu.“</p>

<p>„Co byste říkal vy, doktore, kdybyste od někoho dostal zprávu o úplně mrtvém himálajském leopardovi, zamotaném do spleti řemenů a krabic - který se stále vznáší ve výšce dvacet sedm tisíc metrů?“</p>

<p>Přestože mu to působilo bolest, George Harper se uvnitř ve stanu dal do smíchu. Doktor prostrčil hla­vu průlezem a starostlivě se zeptal: „Čemu se smě­ješ?“</p>

<p>„Ničemu, auu. Jenom bych rád věděl, jak bude­me to ubohé zvíře dostávat dolů, dřív než ohrozí le­tový provoz.“</p>

<p>„No, někdo bude muset vylétnout nahoru s jiným leviťákem a stisknout knoflík. Možná že bychom měli všechny přístroje vybavit rádiovým ovládá­ním...</p>

<p>Hlas dr. Elwina uprostřed věty utichl. Už byl za­se daleko odsud, ztracený mezi sny, jež změní tvář­nost mnohých světů.</p>

<p>Nebude trvat dlouho a sejde dolů z hor a sne­se zákony nové civilizace jako druhý Mojžíš. Na­vrátí totiž celému lidstvu svobodu ztracenou dávno a dávno, tehdy, když první obojživelníci opustili svůj beztížný domov pod příkrovem vln.</p>

<p>Miliardu roků dlouhá bitva s přitažlivostí skončila.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Na úsvitu věků</strong></p>

<p>Stalo se to v posledních dnech Říše. Maličký člun letěl daleko od domova a téměř sto světelných roků od velké mateřské lodě, zkoumal pár hvězd ztrace­ných na okraji Mléčné dráhy. Avšak ani tady se ne­dalo uniknout stínu, který ležel na civilizaci - a věd­ci Galaktického průzkumu, kteří pod tím stínem pracovali na svých nikdy nekončících úkolech, zno­vu a znovu v práci ustávali a přemítali o tom, co se odehrává v jejich vzdálených domovech.</p>

<p>Ve člunu byla jenom tříčlenná posádka, ale do­hromady měla znalosti mnoha vědců a zkušenosti, které jim dala polovina života strávená v kosmu. Když po nekonečném letu mezihvězdnou nocí kle­sali k ohni, slunce před nimi je hřálo u srdce. Bylo jenom nepatrně zlatější, o trošku zářivější než slun­ce, které jim teď už připadalo jenom jako pohádka z dětství. Z dřívější praxe věděli, že pravděpodob­nost zjištění planet je devadesát procent, a v obje­vitelském vzrušení na okamžik na všechno ostatní zapomněli.</p>

<p>První planetu nalezli během několika minut po přechodu na oběžnou dráhu. Byl to gigant obvyklé­ho typu, příliš chladný na to, aby tam mohla žít protoplazma, a pravděpodobně ani neměl stabilní povrch. Proto průzkum zaměřili směrem ke slunci a znenadání nalezli svou odměnu.</p>

<p>Byla to planeta, ze které bolestně pocítili touhu po domovu, svět, ve kterém všechno bylo důvěrně známé, i když ne úplně stejné jako v tom jejich. V modrozelených mořích pluly masy dvou ohrom­ných kontinentů, oba póly pokrývaly ledové čepič­ky. Rozkládala se tam i oblast pouští, ale větší část planety byla zjevně úrodná. Známky vegetace byly dokonce patrné i na dálku.</p>

<p>Když sestupovali atmosférou a mířili na východ do subtropického pásma, hladově přehlíželi kra­jinu, která se rozpínala proti nim. Člun, jehož pád řídil nehlučný vlnový pohon, prolétl bezmračným nebem k velké řece a spočinul ve vysoké trávě těs­ně u vody.</p>

<p>Nikdo se ani nepohnul: dokud svou práci ne­skončí automatické přístroje, stejně se nic nedá dě­lat. Pak měkce cinkl zvonek a na ovládacím panelu se rozzářil chaotický obrazec světélek. Kapitán Alt­man se zvedl s povzdechem úlevy.</p>

<p>„Narodili jsme se na šťastné planetě,“ řekl. „Jest­li dopadnou uspokojivě patogenetické testy, může­me vycházet ven bez ochranných skafandrů. Co jsi zjistil o místě, kam jsme dopadli, Bertronde?“</p>

<p>„Geologicky stabilní - přinejmenším žádné čin­né sopky. Po městech jsem neviděl ani stopy, ale to ještě nic nedokazuje. Pokud tady nějaká civilizace je, tímhle stadiem už mohla projít.“</p>

<p>„Nebo ho ještě nedosáhla?“</p>

<p>Bertrond pokrčil rameny.</p>

<p>„Obojí je stejně pravděpodobné. Než prozkou­máme takhle velikou planetu, to nám může nějaký čas trvat.“</p>

<p>„Víc času, než máme,“ řekl Clindar, hledící na komunikační panel, který je spojoval s mateřskou lodí a přes ni i s ohroženým srdcem Galaxie. Na okamžik se rozhostilo sklíčené ticho. Potom Clin­dar přešel k řídicímu panelu a s mechanickou zruč­ností stiskl několik tlačítek.</p>

<p>Se slaboučkým zavrzáním se jeden díl pláště ra­kety odsunul a na novou planetu vystoupil čtvr­tý člen posádky, ohýbající kovové údy a upravující servomotory vzhledem ke gravitaci, které odvykli. Televizní obrazovka uvnitř lodě se rozzářila a oži­la, a odkryla pohled na vlnící se trávu, pár stromů uprostřed záběru kamery a letmo i na velkou řeku. Clindar prudce stiskl knoflík, a jak robot otáčel hla­vou, obraz zvolna přeplouval přes obrazovku.</p>

<p>„Kudy máme jít?“ zeptal se Clindar.</p>

<p>„Podívejme se k těm stromům,“ odvětil Altman. „Jestli tu existuje život na úrovni zvířat, nejspíš jej najdeme tam.“</p>

<p>„Podívejte!“ křičel Bertrond. „Pták!“</p>

<p>Clindarův prst přelétl po klávesnici: obraz se ustálil na maličké skvrnce, která se náhle objevila v levé části obrazovky a prudce se zvětšovala, jak se uvedl do chodu robotův transfokátor.</p>

<p>„Máš pravdu,“ souhlasil. „Peří, zobák - pěkně vysoko na vývojové stupnici. Tohle místo vypadá slibně. Zapnu záznam.“</p>

<p>Poskakující obraz - jak robot kráčel kupředu - jim nevadil, už si na to dávno zvykli. Zato se vů­bec nemohli smířit s tím, že průzkum provádějí jenom pomocí prostředníka, všechny pudy na ně křičely, aby vyběhli z lodě, aby se hnali travou a ucítili vítr ve tvářích. A přece to bylo příliš velké riziko, aby je mohli podstoupit, dokonce i na plane­tě, která vypadala tak krásně jako tahle. Za laska­vou maskou Přírody se vždycky skrývala lebka se zkříženými hnáty. Dravá zvěř, jedovatí hadi, bažiny - na neobezřelého průzkumníka se mohla snést smrt v tisícerém přestrojení. A ze všeho nejhorší byli nepřátelé neviditelní, bakterie a viry, protože jediná obrana se často mohla nacházet tisíc světel­ných roků daleko.</p>

<p>Robot se všem těmto nebezpečím mohl vysmát a dokonce, někdy se to stávalo, i kdyby narazil na obludu, která byla dost silná na to, aby ho zničila - no dobře, stroj, ten se dá nahradit vždycky.</p>

<p>Cestou po louce se nestřetli s ničím. Pokud prů­chod robota nějaká malá zvířata vyplašil, držela se mimo zorné pole. Když se přiblížil ke stromům, Clindar postup stroje zpomalil, pozorovatelé mi­moděk uhýbali před větvemi, které se jim ohýbaly a vymršťovaly před očima. Obraz na okamžik po­temněl, než jej čidla upravila na slabší osvětlení, pak se zase vyrovnal.</p>

<p>Les byl života plný. Skrýval se v podzemí, šplhal ve větvích, létal vzduchem. Před postupujícím robo­tem prchal s vřeštěním a štěbetáním. A automatický videozáznam ukládal všechno, co se na obrazovce objevilo, a schraňoval materiál pro biology, aby jej po návratu lodě na základnu mohli analyzovat.</p>

<p>Clindar vydechl úlevou, když náhle stromy pro­řídly. Chránit robota, aby se v lese s ničím nesrazil, to byla vyčerpávající práce, v otevřené krajině se uměl postarat sám o sebe. Pak se obraz zachvěl jako pod úderem kladiva, ozvala se ostrá kovová rána a záběr se převrátil kolmo vzhůru, jak se robot zaky­mácel a zhroutil.</p>

<p>„Co se děje?“ vykřikl Altman. „Tos zavinil ty?“</p>

<p>„Ne,“ odvětil temně Clindar a prsty mu poleto­valy po klaviatuře. „Něco zaútočilo zezadu. Dou­fám... no... pořád je ovladatelný.“</p>

<p>Podařilo se mu robota posadit a otočit mu hlavu. Příčinu nesnází nemuseli hledat dlouho. Ve vzdále­nosti několika stop stál veliký čtvernožec zlost­ně šlehající ocasem, s chrupem vysloveně dravčím. V tom okamžiku - zcela zjevně - se rozhodoval, jestli má zaútočit znovu.</p>

<p>Jakmile se robot zvolna zvedl na nohy, ohromná bestie se před ním přikrčila, připravená dát se na útěk. Clindarovi přelétl přes tvář úsměv - už věděl, jak situaci zvládnout. Palcem stiskl zřídka používa­né tlačítko Siréna.</p>

<p>Lesem zahučela ozvěna ošklivého stoupajícího a klesajícího zaječení z robotova skrytého repro­duktoru a stroj s rukama napřaženýma před sebe postoupil proti svému protivníkovi. Vyděšené zvíře ve snaze rychle se obrátit téměř přepadlo dozadu a v okamžení zmizelo z dohledu.</p>

<p>„Myslím, že si teď budeme muset pár hodin po­čkat, než zase všechno vyleze z úkrytů,“ řekl Ber­trond s lítostí.</p>

<p>„O psychologii zvířat toho moc nevím,“ vmísil se Altman. „Ale je obvyklé, že útočí na něco, co je pro ně zcela neznámé?“</p>

<p>„Některá napadají všechno, co se hýbe, ale ob­vyklé to není. Normálně útočí jenom proto, aby získala potravu, anebo když se cítí ohrožená. Kam míříš? Představuješ si, že na téhle planetě jsou i ji­ní roboti?“</p>

<p>„Rozhodně ne. Ale možná že si náš masožra­vý přítel spletl stroj s nějakým poživatelnějším dvounožcem. Nemyslíš, že ten otvor do džungle je dost nepřirozený? Docela dobře by tam mohla být stezka.“</p>

<p>„V tom případě,“ okamžitě navázal Clindar, „se po ní vydáme a prozkoumáme ji. Už jsem z toho uhýbání stromům unavený. Ale doufám, že na nás nic neskočí znovu: ničí mi to nervy.“</p>

<p>„Měls pravdu, Altmane,“ řekl Bertrond o ně­co později. „Je to nepochybně stezka. Ale to ještě neznamená, že tu žijí inteligentní tvorové. Zvířa­ta...“</p>

<p>Odmlčel se uprostřed věty a ve stejný okamžik Clindar zastavil postupujícího robota. Stezka se náhle otevírala do široké mýtiny, kterou téměř úpl­ně vyplňovala osada z chatrných chýší. Obklopo­vala ji dřevěná palisáda, zjevně ochrana před ne­přítelem, který však obyvatele v tomto okamžiku neohrožoval. Neboť vrata byla dokořán a tvorové se poklidně zabývali svými záležitostmi.</p>

<p>Tři průzkumníci dlouhé minuty tiše hleděli na obrazovku. Potom se Clindar trochu zachvěl a po­znamenal:</p>

<p>„Je to až zlověstné. Klidně by to mohla být naše vlastní planeta před sto tisíci lety. Mám pocit, jako bych se propadl časem nazpět.“</p>

<p>„Nic tajuplného v tom není,“ odvětil praktický Altman. „Už jsme nakonec objevili skoro stovku planet nesoucích život, který se podobá našemu.“</p>

<p>„Ano,“ odsekl Clindar. „Sto v celé Galaxii. Pořád si myslím, že to je divné. Muselo se to stát zrovna nám?“</p>

<p>„No, někomu se to stát muselo,“ řekl Bertrond fi­lozoficky. „Teď musíme vypracovat scénář navázá­ní kontaktu. Jestli do vesnice vyšleme robota, vy­volá tam paniku.“</p>

<p>„To je jasnější než slunce,“ přitakal Altman. „Budeme to muset udělat tak, že sami chytneme jednoho domorodce a dokážeme mu, že máme úmysly naprosto přátelské. Ukryj robota, Clindare. Někde v lese, kde by mohl osadu pozorovat, ale oni aby ho nezahlédli. Máme před sebou týden praktic­ké antropologie.“</p>

<p>Tato událost se odehrála tři dny předtím, než biolo­gické testy prokázaly, že mohou bezpečně opustit loď. Ale i potom Bertrond trval na tom, že půjde sám - tedy sám jenom potud, pokud odhlédneme od důležité přítomnosti robota. S tímhle spojen­cem se nebál ani těch místních krvežíznivých bes­tií a o mikroorganismy se postará jeho vrozený imunitní systém. Přinejmenším ho o tom ujišťovaly analyzátory, a uvážíme-li složitost problému, za­tím udělaly až pozoruhodně málo chyb...</p>

<p>Zůstal venku celou hodinu a prožil ji s potěše­ním a obezřele, zatímco jeho společníci ho závisti­vě pozorovali. Za další tři dny si už mohli být na­prosto jistí, že následovat Bertrondova příkladu je úplně bezpečné. Mezitím je dost zaměstnávalo po­zorování osady pomocí robotovy optiky a nahrává­ní všeho, co díky kamerám viděli. V noci přestě­hovali kosmickou loď tak, aby byla ukrytá hluboko v lese, neboť si nepřáli, aby je osadníci objevili dřív, než se na to připraví.</p>

<p>Po celou dobu přicházely z domova zprávy horší a horší. Přestože tohle odlehlé místo až na samém okraji vesmíru jejich dopad tlumilo, těžce jim le­žely v hlavách a někdy je pocit marnosti až ochro­moval. Věděli, že v každém okamžiku může přijít rozkaz k návratu, až Říše bude svolávat v nejvypja­tějším okamžiku všechny zdroje sil. Ale do té doby budou pokračovat v práci tak, jako by čisté poznání bylo jedinou věcí, na které záleží.</p>

<p>Sedm dní po přistání byli připraveni pokus pod­niknout. Teď už věděli, jaké stezky osadníci použí­vají, když jdou na lov, a Bertrond si vybral jednu z nejméně frekventovaných. Potom si doprostřed stezky postavil židli a dal se do čtení nějaké knížky.</p>

<p>Ovšem tak jednoduché to zase nebylo. Bertrond se předem zabezpečil, jak jenom mohl. Robot, ukrytý v podrostu padesát metrů od něho, hlídkoval pomocí transfokátoru a v ruce svíral malou, ale za­to smrtící zbraň. Z kosmické lodi ho řídil Clindar s prsty na klaviatuře, vyčkával, aby zařídil všechno, co bude nutné.</p>

<p>Tohle byla negativní stránka plánu, pozitivní vy­stupovala na odiv víc. U Bertrondových nohou le­žela mrtvola malého, rohatého zvířete, a Bertrond doufal, že to bude přijatelný dárek pro každého lov­ce, který bude po téhle cestě procházet.</p>

<p>O dvě hodiny později vysílačka v jeho ochranném obleku zašeptala varování. Úplně tiše, přestože mu krev bušila v žilách, Bertrond odložil knížku a po­hlédl na stezku. Divoch postupoval vpřed dost se­bejistě, v pravé ruce rytmicky pohupoval oštěpem. Když spatřil Bertronda, na okamžik se zastavil, po­tom se znovu vydal vpřed, ale postupoval opatrněji. Nejspíš si pomyslel, že se nemá čeho bát, neboť ci­zinec byl vzrůstu sporého a zjevně neozbrojený.</p>

<p>Když byli od sebe na pět metrů, Bertrond se usmál, aby mu dodal odvahy, a zvolna se zvedl. Se­hnul se, sebral zabité zvíře a nabídl je jako dar. Gesto by bylo srozumitelné kterémukoli tvorovi na jakékoli planetě a bylo pochopeno i zde. Divoch natáhl ruku, zvíře vzal a bez námahy si je přehodil přes rameno. Na okamžik s nezbadatelným výrazem pohlédl Bertrondovi do očí, pak se obrátil a vrátil se zpátky do vesnice. Třikrát se otočil, aby viděl, jestli ho Bertrond následuje, a ten se pokaždé usmál a po­vzbudivě zamával. Celá epizoda trvala něco déle než minutu. Jako první kontakt mezi dvěma civili­zacemi to sice vůbec nebylo dramatické, ale zato to­mu nescházela jistá důstojnost.</p>

<p>Bertrond se nepohnul, dokud ten druhý nezmizel z dohledu. Pak si oddechl a řekl do mikrofonu:</p>

<p>„Na začátek to bylo docela dobré,“ pronesl rozjá­saně. „Vůbec nebyl vystrašený nebo podezíravý. Myslím, že se vrátí.“</p>

<p>„Vypadá to příliš dobře, než aby to byla pravda,“ řekl mu do ucha Altmanův hlas. „Myslel jsem, že buď bude vyděšený, nebo se bude chovat nepřátel­sky. Přijal bys ty takový velkodušný dar od podiv­ného cizince, takhle beze všeho?“</p>

<p>Bertrond se zvolna vracel k lodi. Robot vylezl z úkrytu a střežil ho, šel pár kroků za ním.</p>

<p>„Nepřijal,“ souhlasil Bertrond, „jenže já patřím do civilizované společnosti. Úplní divoši mohou na cizince reagovat mnoha různými způsoby, podle zkušeností, které udělali předtím. Řekněme, že tenhle kmen nikdy neměl žádné nepřátele. Na vel­ké, ale řídce obydlené planetě je to možné. Pak mů­žeme očekávat, že se budou divit, ale vůbec ne že se budou bát.“</p>

<p>„Jestli ti lidé nemají nepřátele,“ vložil se Clindar, který se už nemusel plně věnovat řízení robota, „proč tedy mají kolem vesnice palisádu?“</p>

<p>„Měl jsem na mysli <emphasis>lidské</emphasis> nepřátele,“ odvětil Ber­trond. „Jestli mám pravdu, nesmírně nám to zjedno­duší úlohu.“</p>

<p>„Myslíš, že se vrátí?“</p>

<p>„Ovšem. Jestli je tolik podobný člověku, jak se domnívám, k návratu ho přinutí zvědavost a zisku­chtivost. Za dva dny budeme důvěrnými přáteli.“</p>

<p>Pohlížíme-li na celou věc bez afektu, stala se z toho fantastická rutina. Robot každé ráno vyrazil pod Clindarovým vedením na lov, stal se z něho nejstrašnější dravec v džungli. Potom Bertrond vy­čkával, dokud Jaan - to bylo nejblíž, jak jeho jmé­no dokázali přetlumočit - dlouhými kroky důvěřivě a samotný nepřišel po stezce. Nad tím se podivova­li: Chtěl si nechat svůj úžasný objev sám pro sebe, a tak dosáhnout ocenění lovecké dovednosti? Jestli ano, prokazoval neočekávanou prozíravost a pro­hnanost.</p>

<p>Jaan zpočátku se svou odměnou odcházel oka­mžitě, jako by se obával, aby si to štědrý dárce ne­rozmyslel. Ale brzy, jak v to Bertrond doufal, ho jednoduché kejklířské kousky a podívaná na jasně zbarvené hadříky a korálky, jíž se s potěšením dítě­te oddával, přiměla, aby se na chvíli zdržel. Nako­nec ho Bertrond dokázal přimět k rozvláčné kon­verzaci, kterou kompletně zaznamenávali na pásky i filmy pomocí očí ukrytého robota.</p>

<p>Snad někdy budou schopni tenhle materiál analy­zovat filologové. Bertrond při nejlepší vůli dokázal odhalit význam jenom několika málo jednoduchých sloves a podstatných jmen. Ztěžovala to skutečnost, že Jaan nejenže používal různá slova pro tutéž věc, ale někdy i stejný výraz pro odlišné věci.</p>

<p>V době mezi těmito každodenními rozhovory loď vzlétala a zkoumala planetu z výšky, někdy přistá­vala k podrobnějším výzkumům. I když zpozoro­vali několik dalších lidských osídlení, Bertrond ne­podnikl žádné pokusy, aby s nimi navázal kontakt, neboť bylo zřejmé na první pohled, že všechna jsou na stejné kulturní úrovni jako lidé Jaanovi.</p>

<p>Byl to, jak Bertrondovi často přicházelo na mysl, zvlášť zlý žert Osudu, že jednu z mála ras skutečně člověku podobných měli objevit až v téhle době. Ještě před nedávnem by to byla událost zásadní dů­ležitosti, teď měla civilizace příliš velké starosti sa­ma se sebou, než aby se zajímala o své divošské příbuzné na samém úsvitu jejich historie.</p>

<p>Dokud si nebyl jistý, že se stal součástí Jaanova všedního dne, robota před ním neukazoval. Když Clindar přivedl stroj travou s jeho poslední obětí houpající se přes kovovou paži, Bertrond právě Jaa­novi předváděl obrázky v kaleidoskopu. Na Jaanovi se poprvé projevilo cosi jako strach, ale po Bertron­dových konejšivých slovech zase pookřál, i když přibližující se monstrum nepřestával bedlivě sledo­vat. Robot se zastavil opodál a Bertrond vykročil k němu. Jakmile se přiblížil, robot zvedl ruku a po­dal mu mrtvého dravce. Bertrond ho slavnostně pře­vzal a přinesl zpátky Jaanovi, který se pod neočeká­vaným nákladem trochu zapotácel.</p>

<p>Bertrand by byl dal nevím co za to, kdyby se do­zvěděl, co si Jaan myslel v tom okamžiku, kdy dar přejímal. Snažil se uhodnout, jestli je robot pán ne­bo otrok? Možná že tyhle pojmy jeho chápání pře­sahovaly - robot pro něho mohl být jenom jiný člo­věk, lovec, který je Bertrondovým přítelem.</p>

<p>Z robotovy vysílačky se ozval Clindarův hlas, o něco silnější, než ve skutečnosti měl.</p>

<p>„Je úžasné, jak klidně nás přijímá. Vyděsí ho vů­bec něco?“</p>

<p>„Pořád ho posuzuješ podle našich měřítek,“ od­pověděl Bertrond. „Uvědom si, že má psychiku na­prosto odlišnou než my, mnohem jednodušší. Když teď důvěřuje mně, netrápí se ničím, co beru já.“</p>

<p>„Rád bych věděl, jestli to platí o nich o všech,“ zapochyboval Altman. „Těžko se to dá bezpečně posuzovat, když odebereš jenom jeden vzorek. Chci vidět, co se stane, až vyšleme robota do vesnice.“</p>

<p>„Ne!“ horlil Bertrond. „Robot ho vyvedl z míry. Nikdy předtím se nesetkal s osobou, která mluví dvojím hlasem.“</p>

<p>„Myslíš, že uhodne pravdu, když se s námi se­tká?“ řekl Clindar.</p>

<p>„Ne. Robot pro něho zůstane čirá magie - ale o nic podivuhodnější než oheň a blesk a všechny ostatní přírodní síly, které už musí přijímat jako sa­mozřejmé.“</p>

<p>„No dobře, jaký tah uděláme příště?“ zeptal se Altman trochu netrpělivě. „Přivedeš ho na loď, ne­bo půjdeme nejdřív do vesnice?“</p>

<p>Bertrond zaváhal.</p>

<p>"Nerad bych toho dělal příliš mnoho najednou a příliš zhurta. Víš sám o neštěstích, ke kterým do­šlo, když se to takhle s cizími civilizacemi praktiko­valo. Nechám ho, ať si všechno promyslí, a jestli se zítra vrátí, pokusím se ho přesvědčit, aby vzal robo­ta s sebou do vesnice.“</p>

<p>Clindar v ukryté lodi robota reaktivoval a znovu ho uvedl do chodu. Stejně jako Altman i on se z té­hle přespřílišné opatrnosti stával trošku netrpěli­vý, avšak Bertrond byl expert na všechny záležitosti související s cizími formami života a jeho pokyny museli poslouchat.</p>

<p>Čas od času si skoro přával, aby se sám stal robo­tem bez pocitů a emocí, schopný pozorovat padající list i smrtelnou agonii světa se stejnou nezaujatostí...</p>

<p>Když Jaan zaslechl mohutný hlas volající z džungle, slunce už bylo nízko. Poznal ho ihned, přes jeho ne­lidskou sílu: byl to hlas jeho přítele a volal ho.</p>

<p>V tichu, v němž doznívala ozvěna, se život ve vesnici zastavil. Dokonce i děti si přestaly hrát -je­diným zvukem byl tenounký pláč děťátka vyděše­ného náhlým tichem.</p>

<p>Když rychle zašel do své chatrče a uchopil oštěp, ležící hned u vchodu, upíraly se k Jaanovi všechny oči. Sice se už brzy zavře palisáda před plíživými přízraky noci, ale Jaan nezaváhal a vstoupil mezi prodlužující se stíny. Když ho mocný hlas vyzval znovu, už procházel brankou. V hlase se nyní ozval naléhavý tón, který zřetelně překonával všechny bariéry dané jazykem a kulturní úrovní.</p>

<p>Svítící obr, který uměl mluvit mnoha hlasy, na ně­ho čekal kousek od vesnice a pokynul mu, aby ho následoval. Po Bertrondovi nebylo ani stopy. Ušli skoro míli, než ho spatřili v dálce, stojícího na břehu řeky a hledícího do temné, zvolna plynoucí vody.</p>

<p>Když se Jaan přiblížil, Bertrond se obrátil, přesto­že na okamžik vypadal, jako by si jeho přítomnost ani neuvědomoval. Potom tomu zářícímu stvoření pokynul propouštěcím gestem a to odstoupilo opo­dál.</p>

<p>Jaan čekal. Byl trpělivý a - třebaže by to nikdy nedokázal slovy vyjádřit - spokojený. Když byl s Bertrondem, pociťoval první náznaky nesobecké, zcela iracionální zbožnosti, k níž jeho rasa nedo­spěje ještě po celé věky.</p>

<p>Byl to podivný obrázek. Na břehu řeky stáli dva muži. Jeden byl oblečený do přesně padnoucí uni­formy opatřené maličkým, složitým mechanismem. Druhý měl na sobě kůži jakéhosi zvířete a třímal oštěp s pazourkovým hrotem. Mezi nimi se rozklá­dalo deset tisíc generací, deset tisíc generací a ne­změrná propast vesmíru. A přece oba byli lidé. Pří­roda jenom zopakovala jeden ze svých základních vzorů - poněvadž v průběhu Věčnosti se k tomu musí uchýlit častokrát.</p>

<p>Náhle začal Bertrond hovořit, rychlými kroky přecházel, jak to měl ve zvyku, po břehu sem a tam a v jeho hlase se ozvala stopa hysterie.</p>

<p>„Je po všem, Jaane. Doufal jsem, že bychom vás mohli díky svým vědomostem povznést z úrovně barbarů v průběhu několika generací, ale svou ces­tu z džungle ven si budete muset vybojovat sami, a než se vám to podaří, možná že to potrvá milion let. Je mi to líto - je tolik věcí, které bychom pro vás mohli udělat. Dokonce i po tom, co se stalo, jsem chtěl zůstat tady, ale Altman a Clindar mluvili o povinnosti a myslím, že mají pravdu. Je toho ma­ličko, co my zmůžeme, ale naše planeta nás volá a nesmíme ji nechat na holičkách.</p>

<p>Kéž bys mi rozuměl, Jaane. Kéž bys pochopil, co ti říkám. Tyhle nástroje ti nechám, přijdeš na to, jak se s některými zachází, i když pravděpodobně už příští generace je ztratí nebo na ně zapomene. Podívej, jak se řeže touhle čepelí, potrvá celé věky, než budete umět vyrobit podobné na vaší planetě. A tohle dobře opatruj - když stiskneš knoflík - po­dívej ! Jestli to budeš používat s mírou, bude ti dá­vat světlo celá léta, i když se dříve nebo později vybije. A co se týká těch ostatních věcí - používej je tak, jak budeš umět.</p>

<p>Už vycházejí první hvězdy, tam na východě. Už jsi někdy zvedl hlavu ke hvězdám, Jaane? Rád bych věděl, jak dlouho to potom ještě potrvá, než přijdete na to, kdo jste, a rád bych věděl, co bude v té době s námi. Ty hvězdy jsou naše domovy, Jaa­ne, a my je nemůžeme zachránit. Řada jich už za­nikla v tak úžasných explozích, že si je neumím představit o nic lépe než ty. Za sto tisíc vašich roků doletí světlo těchhle pohřebních hranic k vaší pla­netě a její obyvatelé nad tím budou žasnout. Snad potom tví lidé vztáhnou ruku ke hvězdám. Kéž bych tě mohl varovat před chybami, které jsme udělali my a které nás teď budou stát všechno, co jsme si vydobyli.</p>

<p>Je dobře pro tvoje plémě, Jaane, že vaše plane­ta leží na okraji Galaxie. Možná že uniknete zká­ze, která očekává nás. Jednoho dne snad vaše lodě vzlétnou prozkoumat hvězdy, jako jsme to podnikli my, a možná že narazí na ruiny našich planet a bu­dou si přát vědět, kdo že jsme byli. Ale nikdy se ne­dozvědí, že jsme se setkali tady u řeky, když jste byli ještě tak mladí.</p>

<p>Už přicházejí mí přátelé, víc času nám nedopřejí. Sbohem, Jaane, dobře užívej věci, které jsem ti ne­chal. Jsou pro tebe tím největším pokladem na ce­lém světě.“</p>

<p>Cosi ohromného, cosi třpytivého sklouzlo dolů z nebe ve světle hvězd. Nepřistálo to až na zemi, ale spočinulo kousek nad povrchem, a za napros­tého ticha se v boku otevřel pravoúhelník světla. Z noci vyšel zářící gigant a zlatými dveřmi vstoupil dovnitř. Bertrond ho následoval, na prahu se na okamžik zastavil, aby Jaanovi zamával. Potom se za ním zavřela temnota.</p>

<p>Loď se nezvedala o nic rychleji, než stoupá dým z ohně. Když se zmenšila tak, až se Jaanovi zdálo, že by ji mohl vzít do dlaní, vypadala jako skvrnka na dlouhém proudu světla stoupajícím šikmo ke hvězdám. Z prázdného nebe zalila spící krajinu ozvěna rachotícího hromu a Jaan konečně pocho­pil, že bozi odlétli a že se už nikdy nevrátí.</p>

<p>Dlouhou dobu stál nad zvolna proudícími voda­mi a do jeho duše se vkrádal pocit, že něco ztratil, že na to nikdy nezapomene a nikdy nepřijde na to co to bylo. Potom, opatrně a s úctou, sesbíral dary, které mu Bertrond zanechal.</p>

<p>Osamělá postava zamířila pod hvězdami domů bezejmennou krajinou. Řeka za jeho zády měkce plynula moři vstříc, vinula se úrodnou rovinou, na níž za více než tisíc století Jaanovi potomci vybu­dují ohromné město a nazvou je Babylon.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kdybych na tebe</strong></p>

<p><strong>zapomněl, Země...</strong></p>

<p>Když bylo Marvinovi deset, zavedl ho otec do dlou­hých chodeb v budově Vlády, v nichž se tak krásně nesla ozvěna, a nakonec došli až do nejvyššího ze všech poschodí a dostali se mezi rychlené rostliny na Farmě. Tady to měl Marvin rád - bylo zábavné pozorovat veliké, štíhlé rostliny plazící se s téměř viditelnou dychtivostí ke slunci a ke světlu. Než k nim proniklo, přefiltrovaly je kupole z plastické hmoty. Všude voněl život a vůně probouzela v jeho srdci nevyslovitelné touhy - už nevdechoval suchý, chladný vzduch, vyčištěný od všech pachů vyjma slaboučké příchuti ozonu, jako v obytných poscho­dích. Škoda že se tady nemohli na chvilku zdržet, ale otec to nechtěl dovolit. Šli dál až ke vchodu na observatoř, kde ještě nikdy nebyl - ale ani tam se nezastavili a Marvin s pocitem narůstajícího vzruše­ní pochopil, že už může zbývat jenom jeden jediný cíl. Poprvé za celý svůj život šel Ven.</p>

<p>Stálo tady kolem tuctu povrchových vozidel se ši­rokými balonovými pneumatikami a vzduchotěsný­mi kabinami - tady, ve velké servisní hale. Museli otce očekávat, protože je okamžitě zavedli k malé­mu průzkumnému autu, které čekalo u ohromných kruhových dveří přechodové komory. Marvin, na­pjatý očekáváním, se usadil dolů do těsné kabiny, otec zatím nastartoval motor a překontroloval ří­zení. Vnitřní dveře přechodové komory se rozjely a zase se za nimi zavřely - slyšel, že řev velkých vzduchových čerpadel zvolna utichá, jak tlak klesal k nule. Potom zazářila kontrolka <emphasis>V</emphasis><emphasis>akuu</emphasis><emphasis>m</emphasis>, vnější dveře se odtrhly od sebe a před Marvinem se roz­kládala krajina, do které ještě nikdy nevstoupil.</p>

<p>Samozřejmě, viděl ji na fotografiích, stokrát po­zoroval její tvářnost na televizní obrazovce. Ale teď se rozkládala všude kolem něho a plála pod prud­kým sluncem, které se pomaloučku plazilo oblohou černou jako uhel. Upřeně se díval na západ, aby ho sluneční záře neoslepovala - a tam byly hvězdy, jak mu to sice předem říkali, ale Marvin tomu nikdy tak úplně nevěřil. Hleděl na ně dlouho a divil se, že může být něco tak jasné, a přece tak maličké. Byly to jasné, rovnoměrně zářící body, a náhle si vzpo­mněl na říkanku, kterou si kdysi přečetl v jedné z otcových knížek:</p>

<p>Mihotej se maličko,</p>

<p>ať vím, co jsi, hvězdičko.</p>

<p>No dobře, on věděl, co to hvězdy jsou. Ten, kdo ta­kovou otázku položil, musel být dost hloupý. A co se myslí tím mihotáním? Na první pohled přece můžete vidět, že všechny hvězdy svítí stále stej­ným, nepřetržitým světlem, které vůbec nijak ne­bliká. Ale nechal záhadu záhadou a obrátil pozor­nost na krajinu kolem.</p>

<p>Hnali se po ploché rovině rychlostí skoro sto padesát kilometrů za hodinu, ohromné balonové pneumatiky odstřikovaly dozadu praménky prachu. Tady už po Osadě nebylo ani stopy - během něko­lika minut, zatímco se díval po hvězdách, její kupo­le a věže vysílaček zapadly pod obzor. A přece tady byly jiné známky lidské přítomnosti, asi kilometr a půl vpředu Marvin spatřil stavby podivných tva­rů, obklopující nadzemní část dolu v podobě ja­kéhosi chomáče. Tu a tam se z nízkého a tlustého komínu vynořoval obláček páry a okamžitě se roz­ptýlil.</p>

<p>Důl minuli vmžiku - otec řídil s bezstarostnou a veselou zručností, jako by - byla to zvláštní myš­lenka na dětský mozek - jako by se pokoušel něče­mu uniknout. V několika minutách dospěli na okraj náhorní plošiny, na které byla Osada postavená. Krajina pod nimi ostře spadala dolů v závratném svahu, jehož spodní část mizela ve stínu. Vpředu, kam až oko dohlédlo, se rozkládala pustina se změ­tí kráterů, horských hřbetů a strží. Horské štíty, za­chycující nízké slunce, plály jako ohnivé ostrůvky v moři temnoty a hvězdy nad nimi zářily stejně ne­ochvějně jako vždycky.</p>

<p>Nemohla tudy vést žádná cesta - a přece vedla. Když se auto přehouplo přes okraj svahu a pustilo se do dlouhého klesání, Marvin zaťal pěsti. Pak si všiml sotva viditelné stezky vedoucí z hor dolů a trochu si oddechl. Vypadalo to, jako by touhle cestou už před nimi jeli i jiní lidé.</p>

<p>Noc se snesla tak náhle, až ho to šokovalo, oka­mžitě, jakmile překřížili linii stínu a Slunce zapad­lo za hřbet náhorní plošiny. Dvojice světel vyšlehla vpřed a na skaliska před nimi vrhla modrobílé pru­hy, takže vlastně nebylo třeba, aby snižovali rych­lost. Celé hodiny projížděli údolími a po úpatí hor, jejichž vrcholky jako by se dotýkaly hvězd, a když někdy vyšplhali přes nějakou výšinu, vynořovali se do slunečního světla.</p>

<p>Vpravo se teď rozkládala zvrásnělá, prašná pláň, a vlevo se její valy a terasy zvedaly kilometr za ki­lometrem vzhůru do nebe, táhla se tam do dálky stěna hor, až se jejich vrcholky ukryly očím za okrajem světa. Nebylo ani stopy po tom, že by člo­věk tenhle kraj někdy prozkoumal, přesto jednou minuli kostru havarované rakety a vedle ní kovový kříž, vyčnívající nad kamennou mohylu.</p>

<p>Marvinovi se zdálo, že se hory táhnou do neko­nečna - ale o mnoho hodin později, konečně, hor­ský hřeben skončil věžovitým, srázným mysem, který ostře vyčníval ze skupinky nízkých pahorků. Sjeli do mělkého údolí, které se v gigantickém ob­louku točilo směrem k odvrácené straně pohoří - a jakmile to provedli, Marvinovi pomalu došlo, že se v krajině před ním děje něco velice zvláštního.</p>

<p>Slunce teď stálo nízko za kopci vpravo - údolí před nimi mělo být v naprosté tmě. A přece je za­plavovala studená bledá záře přelévající se přes str­má skaliska, pod nimiž projížděli. Potom, znenadá­ní, byli na volné planině a zdroj světla ležel před nimi v celé své kráse.</p>

<p>Teď když se motory zastavily, rozhostilo se v malé kabince hluboké ticho. Jedinými zvuky bylo šelestění kyslíku v napájecí trubici a občasné kovo­vé zapraskání, jak vnější stěny vozidla vyzařovaly teplo. Přestože ohromný stříbrný srpek plující nad vzdáleným horizontem zaplavoval celou krajinu perlivým světlem, rozhodně nevydával žádné teplo. Zářil tak jasně, že Marvinovi trvalo dlouhé minu­ty, než dokázal výzvu přijmout a zahleděl se do je­ho svitu. Nakonec však rozeznal obrysy kontinen­tů, mlžný okraj atmosféry a bělavé ostrovy mračen. A dokonce i z takové vzdálenosti uviděl třpyt slu­nečního světla na polárních ledovcích.</p>

<p>Bylo to nádherný pohled a dokonce i přes propast vesmíru promlouval k jeho srdci. Zářící srpek skrý­val všechny divy, které Marvin nikdy nepoznal - barvy oblohy při západu slunce, šumění moře mezi oblázky na pobřeží, šelestění padajícího deště, vířící sněhové vločky. Tohle všechno a tisíc dalších věci měl právoplatně zdědit, avšak Marvin o nich věděl jenom z knížek a starých záznamů, a tohle po­myšlení ho naplnilo mučivým pocitem vyhnanství.</p>

<p>Proč se nemohli vrátit? Pod pruhy uplývajících mračen vypadala planeta tak pokojně. Pak Marvin, s očima už neoslepenýma září, uviděl, že část dis­ku, která měla být temná, slabě, zlověstně fosfores­kuje, a rozpomněl se na všechno.</p>

<p>Hleděl na pohřební hranici planety - na popel a pozůstatky nasáklé radioaktivitou. Ještě tři sta osmdesát tisíc kilometrů hluboko ve vesmíru byla viditelná záře rozpadajících se atomů, trvalá památ­ka na zhoubu v minulosti. Bude trvat ještě celá staletí, než smrtící záře na skalách vyhasne a na ml­čící, vymřelou planetu se bude moci znovu vrátit život, aby ji naplnil.</p>

<p>A teď začal jeho otec hovořit, vyprávěl Marvino­vi příběh, který pro něho až do dnešního dne ne­znamenal nic víc než úžasné pohádky, které kdysi slýchal. Mnoho věcí pochopit nemohl - bylo ne­možné vylíčit mu tepající, pestrobarevný obrázek života na planetě, kterou Marvin nikdy nespatřil. Vůbec nemohl porozumět silám, které ji nakonec zničily, a Osada zůstala jediná, která všechno pře­žila jen díky tomu, že byla od všeho tak daleko. A přece se vžíval do muk těch posledních dní, kdy se Osada s definitivní platností dozvěděla, že záso­bovací rakety už nikdy nesestoupí v plamenech z hvězd dolů s pozdravy z domova. Jedno po dru­hém umlkalo volání rádiových stanic - na planetě, která se zahalovala stínem, světla měst potemněla a vyhasla, až nakonec zůstali sami, tak sami, jak ještě nikdy žádný člověk před nimi, a celou bu­doucnost svého rodu měli v rukou.</p>

<p>Následovala léta beznaděje a dlouhotrvající boj, aby v lítém a nepřátelském světě přežili. Bit­vu vyhráli, ale jenom o vlásek. Malá oáza života se zabezpečila i proti tomu nejhoršímu, co by jí mohla Příroda provést. Avšak jakmile by ztratila cíl, budoucnost, v jejímž jménu pracovala, ztratila by Osada vůli k životu a potom by ji nemohly za­chránit ani dokonalé stroje, ani zručnost a vtip, ani věda.</p>

<p>Tak - nakonec - Marvin pochopil účel jejich pu­tování. On sám se nikdy nebude procházet po bře­zích řek toho ztraceného a legendárního světa, ne­bude naslouchat hromu, dunícímu nad jeho měkce zaoblenými kopci. A přece jednoho dne - v jak vzdálené budoucnosti? - děti jeho dětí se navrátí a budou žádat své dědictví zpět. Větry a deště vy­drhnou a spláchnou jedy ze spálené země a odne­sou je do moří, a mořské hlubiny jedy pohltí a zni­čí, aby už žádné živé bytosti neublížily. Pak se veliké lodě, jež stále mlčky vyčkávají, znovu zved­nou z prašných plání do vesmíru a vydají se na ces­tu k domovu.</p>

<p>Takhle ten sen vypadal, sen, Marvin to v náhlém vzplanutí intuice pochopil, který bude vyprávět ta­ké on svému synovi, tady, přesně na tomhle místě s horami za zády a stříbřitým světlem, které jim bu­de proudit z oblohy do tváří.</p>

<p>Neohlížel se, když se pustili na cestu k domovu. Neunesl by pohled na chladnou, velebnou záři Ze­mě, mizící za skalami - teď, když se vracel, aby se připojil k ostatním lidem v jejich dlouhém vyhnan­ství.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Setkání s medúzou</strong></p>

<p><emphasis>1. Den katastrofy</emphasis></p>

<p><emphasis>Kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lovna Alžběta</emphasis> se vznášela víc než pět kilomet­rů nad Velkým kaňonem, loudala se podél něj po­hodlnou rychlostí dvě stě devadesát kilometrů za hodinu, když Howard Falcon zahlédl televizní vznášedlo blížící se zprava. Předpokládal, že to je televize - nikomu jinému by nepovolili letět v té­hle výšce, ale stejně nebyl příliš šťastný, že má společnost. Přestože vítal každou známku zájmu veřejnosti, chtěl mít zároveň oblohu tak prázdnou, jak to jenom bylo možné. Byl nakonec prvním mužem v historii, který řídí loď dlouhou téměř půl kilometru...</p>

<p>Až dosud probíhal první zkušební let bezvadně. Dost ironicky zní, že jediný problém představovala stoletá letadlová loď zapůjčená Námořním muzeem v San Diegu pro pomocné operace. Z jejích nuk­leárních motorů už fungoval jen jeden jediný a těž­ké válečné plavidlo dosahovalo nejvyšší rychlosti sotva třiceti uzlů. Naštěstí rychlost větru při moř­ské hladině neměla ani polovinu, takže nebylo pří­liš obtížné udržet vzletovou palubu v klidu. Když spustili kotevní lana, přece jenom díky prudkým po­ryvům větru zažili několik okamžiků úzkosti, avšak ohromná řiditelná vzducholoď vzlétla hladce, rov­nou na oblohu, jako v neviditelném výtahu. Kdyby všechno šlo hladce, <emphasis>Královna Al</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>běta</emphasis> se s letadlo­vou lodí nesetká po celý následující týden.</p>

<p>Vzducholoď byla řízena automaticky, všechny přístroje ukazovaly normální hodnoty. Velitel Fal­con se rozhodl, že vystoupí nahoru a bude pozoro­vat setkání. Předal řízení druhému důstojníkovi a vyšel ven do průhledného tunelu, který vedl srd­cem lodi. Tam, stejně jako vždycky předtím, ho ohromila podívaná na největší prostor, jaký se člo­věku zatím podařilo uzavřít pod střechu.</p>

<p>Jako linka gigantických mýdlových bublin bylo seřazeno deset plynových nádrží, jedna za druhou, každá o průměru větším než třicet metrů. Pevná plastická hmota byla tak čirá, že mohl vidět celé uspořádání a rozeznat detaily na zvedacím zařízení, vzdáleném víc než půl kilometru od jeho místa, z něhož byl tak výtečný rozhled. Všude kolem ně­ho se rozkládalo trojrozměrné bludiště, bylo vidět konstrukce lodní kostry - ohromné podélné nosní­ky probíhající od přídě až k ocasu, patnáct obručí, jež tvořily kruhovitá žebra tohoto nebeského kolo­su a jejichž různá velikost určovala jeho ladný, ae­rodynamický profil.</p>

<p>Při téhle nízké rychlosti byl hluk malý - je­nom měkké nárazy větru na plášť lodi a občasné za­skřípání kovu, výsledek změny tlaků. Světlo z řad lamp vysoko nad hlavou, nevrhající žádné stíny, propůjčovalo celé scéně zvláštní podmořský ráz a podívaná na průsvitné plynové nádrže to Falco­novi ještě zdůrazňovala. Kdysi se setkal s rojem ohromných, ale neškodných medúz, bezmyšlenko­vitě křižujících nad útesy mělkého tropického mo­ře, a plastikové bubliny nadnášející <emphasis>Kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lovnu Alž</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bětu</emphasis> mu je často připomínaly - zvlášť když je měnící se tlaky zvlnily a z odraženého světla vy­tvářely nové obrazce.</p>

<p>Kráčel dál po ose lodě, až dorazil k přednímu vý­tahu mezi první a druhou nádrží. Když vyjížděl na vyhlídkovou palubu, postřehl, že je tam nepříjemné horko, a na svůj kapesní magnetofon si nadiktoval stručný záznam. <emphasis>Královna</emphasis> získávala téměř čtvrtinu své energie z ohromného množství ztrátového tepla produkovaného jejím fúzním pohonným agregá­tem. Při tomto letu s malou zátěží obsahovalo je­nom šest z deseti nádrží hélium, zatímco zbývající naplňoval vzduch. Přesto ještě nesla dvě stě tun vo­dy jako zátěž. Avšak funkce nádrží za vysokých teplot působila problémy při chlazení vstupních po­trubí, bylo zřejmé, že tady se ještě bude muset od­vést trošku práce.</p>

<p>Když vstoupil na vyhlídkovou palubu, do oslepu­jícího slunečního světla proudícího střechou z ple­xiskla, udeřil ho do tváře osvěžující závan chlad­nějšího vzduchu. Půl tuctu dělníků společně se stejným počtem nadšimpanzích pomocníků se prá­vě zaměstnávalo pokládáním už téměř dokončené­ho tanečního parketu, zatímco ostatní montovali elektroinstalace a ukotvovali nábytek. Byl to obrá­zek organizovaného zmatku a Falcon skoro nevěřil, že se do první cesty, za čtyři týdny, všechno stihne. Jenže tohle není <emphasis>jeho</emphasis> starost. Byl pouze kapitán, ne ředitel plavební společnosti.</p>

<p>Jak procházel ruchem a shonem do už dokonče­ného Slunečního odpočívadla, dělníci ho zdravili pokynutím a nadšimpanzi ukazovali zuby v naiv­ním úsměvu. Tohle místo měl z celé lodi nejraději a věděl, že až jednou vyrazí na cesty, nikdy už je nebude mít sám pro sebe. Dopřeje si tedy přesně pět minut soukromého potěšení.</p>

<p>Zavolal můstek, zkontroloval, zda je stále všech­no v pořádku, a usadil se k odpočinku do jednoho z pohodlných otáčivých křesel. Dole, v křivce, kte­rá ho přímo blažila, se klenul neporušený stříbřitý lodní plášť. Kapitán seděl na nejvyšším místě a pře­hlížel celou tu nesmírnou rozlohu největšího létají­cího stroje, jaký kdy člověk postavil. A když se tím unavil, obdivoval fantastický zářez vyhloubený ře­kou Colorado během půl miliardy roků, který se tá­hl až k horizontu.</p>

<p>S výjimkou televizního vznášedla - které nyní zůstalo pozadu a filmovalo prostřední část lodě ­měl celé nebe sám pro sebe. Bylo modré a prázdné, čisté až dolů k horizontu. Za dob jeho děda, tolik Falcon věděl, by bylo potaženo pruhy páry a zamo­řené výfukovými plyny. Obojí bylo pryč: znečištění vzduchu zmizelo zároveň s primitivními technolo­giemi, které je šířily, a transkontinentální doprava se v dnešní době vyklenula nad stratosféru natolik, že Zemi nezasáhl ani její hluk, ani ji nerušil pohled na ni. Spodní vrstvy atmosféry opět patřily pouze ptá­kům a mrakům - a nyní také <emphasis>Královně Alžbětě IV</emphasis>.</p>

<p>Staří průkopníci létání počátkem 20. století měli pravdu, když tvrdili, že existuje pouze jeden jediný způsob příjemného cestování: létat v klidu a v po­hodlí, dýchat vzduch kolem sebe a neuzavírat se před ním, vznášet se natolik blízko povrchu, aby se dala pozorovat věčně proměnlivá krása země i mo­ře. Trysková dopravní letadla 80. let, nepřekračující rychlost zvuku a nacpaná stovkami cestujících se­dících v řadách po deseti, nikdy ani v nejmenším nemohla vyhovět takovým požadavkům na pohodlí a prostornost.</p>

<p>Ovšem <emphasis>Královna</emphasis> by nikdy nebyla podnikem, který by se vyplácel, a dokonce ani kdyby byly po­staveny její plánované sesterské lodě, jenom pár li­dí z několika miliard obyvatel všech končin světa by mělo požitek z jejího tichoučkého klouzání po nebi. Avšak finančně zabezpečená a prosperující ce­losvětová společnost si takové extravagance mohla dovolit, a dokonce je potřebovala, poněvadž to bylo něco nového a zábavného. Na Zemi byl přinejmen­ším milion lidí, jejichž příjem se odhadoval na víc než tisíc nových dolarů ročně, takže <emphasis>Královna</emphasis> ne­dostatkem cestujících trpět nebude.</p>

<p>Falconova kapesní vysílačka pípla. Druhý pilot volal z můstku.</p>

<p>„Můžeme provést setkání, kapitáne? Máme všechny údaje, které k tomu potřebujeme, a televi­záci už začínají být netrpěliví.“</p>

<p>Falcon vrhl pohled na televizní vznášedlo vzdá­lené sto padesát metrů, které teď sladilo svou rych­lost s lodí.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl. „Postupujte podle předpisů. Budu to pozorovat odsud.“</p>

<p>Vrátil se pracovním zmatkem na vyhlídkovou palubu, aby měl lepší rozhled z boku lodě. Pod no­hama ihned ucítil změnu chvění, v okamžiku, kdy dospěl na konec haly, se loď zastavila. Použil svůj univerzální klíč a vstoupil na malou vnější plošinku vyčnívající ze zadní části paluby. Mohlo se sem ve­cpat půl tuctu lidí, které od rozmáchlé křivky pláště oddělovalo jenom nízké zábradlí - a od země dole tisíc stop. Mělo to být vzrušující místo a naprosto bezpečné i tehdy, když loď nabrala rychlost, neboť plošina se ukrývala v klidném vzduchu za obrov­ským puchýřem vyhlídkové paluby na hřbetu lodě. Nicméně se nepočítalo, že bude přístupná cestují­cím, výhled byl poněkud závratný.</p>

<p>Poklopy předního nákladního otvoru se už roze­vřely jako dveře gigantické pasti a televizní vzná­šedlo se pohybovalo nad nimi, připravené k sestu­pu. Touto cestou - v příštích letech - budou putovat tisíce cestujících a tuny zásob. Pouze ve vzácných případech se <emphasis>Královna</emphasis> snese na mořskou hladinu a zakotví u své plovoucí základny.</p>

<p>Falconovi narazil do tváře náhlý příčný poryv větru, až se pevněji chytil zábradlí. Velký kaňon byl místem, kde docházelo k nepříjemným turbulencím, ačkoli v téhle výšce už je neočekával. Bez vážných obav soustředil pozornost na klesající vznášedlo, nyní asi necelých padesát metrů nad lodí. Věděl, že vysoce kvalifikovaný operátor, který dálkově řízený stroj ovládal, prováděl tenhle jednoduchý manévr už tucetkrát, bylo by nepochopitelné, kdyby měl ně­jaké potíže.</p>

<p>A přece se zdálo, že vznášedlo reaguje dost ospa­le. Poslední poryv větru je odnesl až téměř k okraji otevřeného průvlaku. Operátor to jistě mohl napra­vit, dřív než... Měl problémy s řízením? To bylo nanejvýš nepravděpodobné - tyhle druhy dálko­vých ovládání měly mnohonásobně duplikované bezporuchové ovládání a bezpočet jisticích systé­mů. O nehodách téměř nebylo slyšet.</p>

<p>Ale stroj znova sklouzl, tentokrát doleva. Mohl být operátor <emphasis>opilý</emphasis>? Bylo to nepravděpodobné, ač­koli to tak vypadalo. Falcon o tom na okamžik váž­ně zauvažoval. Potom sáhl na spínač mikrofonu.</p>

<p>A znovu, bez varování, dostal prudký úder větru do tváře. Sotva jej pocítil, neboť s hrůzou sledoval televizní vznášedlo. Vzdálený operátor bojoval o to, aby si nad strojem udržel kontrolu. Snažil se jeho let vyrovnat pomocí tryskových motorů, ale všechno tím jenom zhoršoval. Rozkmit narůstal - dvacet stupňů, čtyřicet, šedesát, devadesát...</p>

<p>„Přepni to na automatiku, ty blázne!“ zařval mar­ně Falcon do mikrofonu. „Dálkové ovládání nefun­guje!“</p>

<p>Vznášedlo se náhle převrhlo. V tom okamžiku je tryskové motory přestaly nadnášet, naopak je hnaly prudce dolů. Staly se spojencem gravitace, proti níž až do tohoto okamžiku bojovaly.</p>

<p>Náraz Falcon vůbec nezaslechl, ale zato ucítil. V tom okamžiku už byl na vyhlídkové palubě, řítil se k výtahu, který by ho snesl na můstek. Dělníci na něho úzkostlivě pokřikovali a vyptávali se, co se stalo. Mělo trvat mnoho měsíců, než bude umět na tuhle otázku odpovědět.</p>

<p>Ale v okamžiku, když vstupoval do kabiny výta­hu, rozhodl se jinak. Co když došlo k poruše ener­getického systému? Je lepší postupovat bezpečně, i kdyby to trvalo déle a čas byl to nejpodstatnější. Rozběhl se dolů po spirálovitém schodišti obkružu­jícím šachtu.</p>

<p>Na půl cesty se zastavil, aby obhlédl škody. Vznášedlo prolétlo lodí čistě naskrz a prorazilo dvě plynové nádrže. Ohromné plastikové pláště se stále ještě zvolna hroutily. Úbytek nosnosti ho netrápil, o tu se snadno postará zátěž, pokud zbývajících osm nádrží zůstalo nedotčených. Mnohem vážnější bylo případné poškození kostry. Už zaslechl, jak obrovské žebroví kolem něho úpí a protestuje pod abnormálním zatížením. Nestačilo jenom mít do­statečnou nosnost, pokud by nebyla správně rozlo­žená, loď se rozlomí.</p>

<p>Začal znovu sestupovat, když se výtahovou šachtou hnal dolů jako o závod nadšimpanz řvoucí strachy, pohyboval se neuvěřitelnou rychlostí ruč­kováním podél vnější strany žebroví. Ubohé zvíře ze sebe v hrůze rvalo stejnokroj společnosti, snad v neuvědomělé snaze znovu získat svobodu, jako měli jeho předkové.</p>

<p>Falcon, sestupující co nejrychleji, se znepokoje­ním pozoroval, jak se přibližuje. Vyděšený nadšim­panz bylo silné a potenciálně nebezpečné zvíře, zvlášť jestli strach přerostl jeho drezuru. Když Fal­cona předběhl, začal vykřikovat proudy slov, avšak navzájem tak promíchaných, že jediné, kterému porozuměl, bylo naříkavé, často opakované „šéfe“. Dokonce i teď, napadlo Falcona, vzhlíží k člověku, aby se nechal vést. Pocítil k tomu stvoření lítost: postihla ho katastrofa zaviněná člověkem, která přesahovala meze jeho chápání, katastrofa, za niž neneslo žádnou odpovědnost.</p>

<p>Zastavil se proti němu na druhé straně žebroví. Nebylo tu nic, co by zvířeti zabránilo prolézt nekry­tým žebrovím, kdyby se mu zachtělo. Jeho tvář teď byla jenom pár centimetrů od Falconovy, kapitán hleděl přímo do jeho vyděšených očí. Nikdy před­tím nebyl v tak těsné blízkosti nadšimpanze a ne­mohl si prohlédnout rysy jeho obličeje do takových podrobností. Pocítil zvláštní směs rodové spřízně­nosti a nepříjemného vjemu, jaký zakoušejí všichni lidé, když pohlédnou do zrcadla času.</p>

<p>Zdálo se, že jeho přítomnost zvíře uklidnila. Fal­con ukázal vzhůru do šachty, zpět k vyhlídkové pa­lubě, a řekl velice jasně a velice artikulovaně:</p>

<p>„Šéf - šéf - jdi!“</p>

<p>K jeho úlevě nadšimpanz porozuměl, obdařil ho grimasou, jež mohla znamenat úsměv, a ihned se ří­til zpátky stejnou cestou. Falcon mu dal nejlepší ra­du, jaké byl schopen. Pokud byla paluba <emphasis>Královny</emphasis> ještě někde bezpečná, tak tím směrem. Ale jeho po­vinnosti ležely směrem jiným.</p>

<p>Už téměř dokončil sestup, když se vzducholoď se zvukovým doprovodem rvoucího se kovu náhle zvrátila nosem dolů a zhasla světla. Falcon však stá­le viděl jasně, neboť otevřeným průvlakem a ohrom­nou trhlinou v plášti proudila dovnitř záplava slu­nečního světla.</p>

<p>Před mnoha a mnoha lety stál ve veliké lodi kated­rály a pozoroval světlo, jež protékalo okny s barev­nými skly a vytvářelo kaluže pestrobarevného záření na starobylém kamenném dláždění. Oslepující sloup slunečního světla pronikající zničenou látkou vyso­ko nahoře mu ten okamžik připomněl. Nacházel se v katedrále z kovu, která se řítila dolů z nebe.</p>

<p>Doběhl na můstek a mohl poprvé vyhlédnout ven. Zhrozil se, když spatřil, jak nízko nad zemí loď letí. Jenom devět set metrů pod nimi se zvedaly nádherné a smrtící vrcholky skal a červené řeky bahna, neustále si prořezávající cestu dolů do mi­nulosti. Kam oko dohlédlo, nikde nebyla rovná plo­cha, kde by mohla loď veliká jako <emphasis>Královna</emphasis> na svém plochém kýlu přistát.</p>

<p>Letmý pohled na přístrojovou desku mu prozra­dil, že už odhodili všechnu zátěž. Rychlost klesání se tím zmírnila na několik metrů za sekundu. Ještě stále měli v zápase naději.</p>

<p>Falcon beze slova vklouzl do pilotního sedadla a převzal řízení - pokud se loď ještě vůbec ovládat dala. V pozadí uslyšel spojovacího důstojníka, ne­přetržitě předávajícího rádiem zprávy. Od tohoto okamžiku byly všechny pozemské zpravodajské ka­nály uvolněné a Falcon si dovedl představit náhlé zděšení programových vedoucích. Odehrávala se jedna z divácky nejvděčnějších havárií v historii - a bez jediné kamery, která by ji zaznamenala. Po­slední okamžiky <emphasis>Královny</emphasis> nebudou vzbuzovat v mi­lionech diváků bázeň a hrůzu jako v případě vzdu­cholodě <emphasis>Hindenburg</emphasis> o jedno a půl století dříve.</p>

<p>Země teď byla vzdálená asi pět set metrů a ne­ustále se zvolna přibližovala. Přestože motory moh­ly pracovat na plný výkon, neměl odvahu je použít ze strachu, aby se oslabená kostra nezhroutila. Teď si však uvědomil, že nemá jinou volbu. Vítr je nesl přímo proti vidlici kaňonu, kde řeku rozděloval klín skal jako příď nějaké gigantické zkamenělé lodi. Kdyby <emphasis>Královna</emphasis> pokračovala stejným směrem, po­sadila by se rozkročmo na trojúhelníkovou náhorní planinku a přinejmenším jednou třetinou délky by přesáhla do prázdna - přelomila by se jako ztrouch­nivělý klacek.</p>

<p>Daleko odsud, přes zvuk bortícího se kovu a unika­jícího plynu se ozvalo známé hvízdání trysek - když Falcon spustil pomocné motory. Loď zakolísala a za­čala se natáčet na levobok. Jekot rvoucího se kovu se teď ozýval téměř nepřetržitě a rychlost klesání zača­la hrozivě narůstat. Pohled na kontrolní ukazatel po­škození ohlásil, že právě praskla nádrž číslo pět.</p>

<p>K zemi jim už scházelo jenom pár metrů. Dokon­ce ještě ani teď' nemohl říct, jestli jeho manévr měl úspěch anebo selhal. Všechny motory nařídil tak, aby vektory jejich tahu směřovaly kolmo vzhůru, nadnášely loď co nejvíc a zmírnily dopad.</p>

<p>Zdálo se, že náraz potrvá až do soudného dne. Ne­byl prudký - jenom dlouhý a nic mu nemohlo odo­lat. Jako by se kolem bortil celý vesmír.</p>

<p>Zvuk praskajícího kovu se přiblížil, jako by si ja­kási ohromná obluda prohryzávala cestu hynoucí lo­dí. Pak ho strop s podlahou sevřely jako do svěráku.</p>

<p><emphasis>2. Protože tady je</emphasis></p>

<p>„Proč chceš letět k Jupiteru?“</p>

<p>„Jak už říkal Springer, když letěl k Plutu, a Mal­lory, když se vrátil z Mount Everestu - protože ta­dy je.“</p>

<p>„Díky. Tak teď tohle vynecháme a povíš mi sku­tečný důvod.“</p>

<p>Howard Falcon se zasmál, ačkoli pouze ten, kdo ho znal velmi dobře, by si takhle vyložil sotva patr­nou, koženou grimasu. Webster patřil mezi ně, je­den druhého zasvěcovali do svých plánů už déle než dvacet let. Dělili se o triumfy i katastrofy - včetně katastrofy ze všech největší.</p>

<p>„No, Springerova slova platí pořád. Už jsme při­stáli na všech planetách s pevným povrchem, ale dosud na žádném z plynových obrů. Ti dnes proto představují jediný cíl ve Sluneční soustavě, který stojí za to.“</p>

<p>„A taky pěkně drahý. Propočítals náklady?“</p>

<p>„Pokud jsem uměl - tady máš předběžný rozpo­čet. Uvědom si - tohle není let jednorázový, ale ce­lý dopravní systém. Jestli se osvědčí jedenkrát, mů­že se používat znovu a znovu. Otevře cestu nejen k Jupiteru, ale ke všem velkým planetám.“</p>

<p>Webster pohlédl na cifry a hvízdl.</p>

<p>„Proč nezačít nějakou snadnější planetou - třeba Uranem? Poloviční gravitace a úniková rychlost menší než poloviční. Taky lepší počasí - jestli tohle je to pravé slovo.“</p>

<p>Webster domácí přípravu rozhodně neošidil. I proto se stal vedoucím oddělení Plánování dálko­vých letů.</p>

<p>„Tím už se toho moc neušetří, když připustíš ná­klady na delší let a problémy se zásobováním. Na cestě k Jupiteru můžeme využít zařízení na Gany­médu. Při letu za Saturn bychom museli budovat novou zásobovací základnu.“</p>

<p>Logické, pomyslel si Webster, ale byl si jistý, že tohle ten hlavní důvod není. Jupiter je král Sluneční soustavy - Falcona prostě žádný menší cíl nezají­mal.</p>

<p>„Kromě toho,“ pokračoval Falcon, „Jupiter je ta­ky největší ostuda vědy. Už je to víc než sto let, co objevili rádiové bouře, ale pořád nevíme, co je způ­sobuje - a Rudá skvrna je pořád stejně záhadná. Proto bych mohl od ministerstva pro kosmický vý­zkum získat dostatečnou podporu. Víš, kolik sond už vypustili do atmosféry Jupiteru?“</p>

<p>„Asi tak dvě stě, myslím.“</p>

<p>„Tři sta dvacet šest za posledních padesát let - asi čtvrtina z nich naprosto selhala. Samozřejmě jsme se toho dozvěděli strašně moc, ale přitom jsme o tu planetu sotva zavadili. Umíš si představit, jak je velká?“</p>

<p>„Víc než deset Zemí.“</p>

<p>„Ano, ano - ale chápeš, co to opravdu znamená?“ Falcon ukázal na velký globus v rohu Websterovy pracovny.</p>

<p>„Podívej na Indii - jak se zdá maličká. Kdybys stáhl Zemi z kůže a tu rozprostřel na povrchu Jupi­teru, zdála by se stejně velká jako Indie tady.“</p>

<p>Nastalo dlouhé mlčení a Webster zatím uvažoval o téhle rovnici: Jupiter k Zemi se má jako Země vů­či Indii. Falcon s dobrým rozmyslem zvolil nejpů­sobivější srovnání.</p>

<p>Jak je to dávno? Určitě už uplynulo deset roků. Havárie <emphasis>Královny Alžběty</emphasis> patří minulosti sedm let - tohle datum se mu vrylo do paměti - a počáteční testy zabraly tři roky před jejím prvním a zároveň posledním letem.</p>

<p>Před deseti lety ho kapitán - nikoli důstojník - Falcon pozval na předpremiéru - třídenní let přes severní náhorní plošiny Indie s výhledem na Hi­málaj.</p>

<p>„Naprosto bezpečné,“ sliboval. „To tě trošku pro­větrá, pořád vysedáváš v kanceláři - a poznáš, jak to vlastně všechno je.“</p>

<p>Webstera výlet nezklamal. Až do první cesty na Měsíc to byl nejnezapomenutelnější zážitek jeho života. Přestože, jak ho ujišťoval Falcon, let byl na­prosto bezpečný a všechno proběhlo bez dramatic­kých událostí.</p>

<p>Odstartovali ze Šrínagaru právě před úsvitem, když ohromná stříbrná bublina balonu už zachy­távala první sluneční paprsky. Stoupání proběhlo v naprostém tichu, úplně scházel sykot propan­butanových hořáků, které zvedaly dřívější balony. Všechno potřebné teplo dodával malý pulzní ter­monukleární reaktor, vážící pouze kolem stovky kilogramů, zavěšený v otevřeném otvoru v plášti. Mezitím co šplhali vzhůru, jeho laser se zapínal desetkrát za sekundu a zapaloval vstřikované ob­láčky deuteria. Až dosáhnou správné výšky, bude se zapalovat jenom několikrát za minutu, aby do­plňoval teplo, které ohromný pytel plynu nad je­jich hlavami postupně ztrácel.</p>

<p>A proto, přestože byli patnáct set metrů nad ze­mí, slyšeli štěkot psů, pokřik lidí a vyzvánění zvo­nů. Rozlehlá krajina, do níž se prudce opíralo slun­ce, se kolem nich rozrůstala. O dvě hodiny později se zvedli do pěti kilometrů a museli si často lok­nout kyslíku. Mohli odpočívat a obdivovat scenerii - automatika za ně prováděla všechny práce na pa­lubě a shromažďovala informace pro konstruktéry téhle dosud bezejmenné nebeské lodi.</p>

<p>Byl to dokonalý den. Jihozápadní monzun neměl vypuknout ještě celý příští měsíc a na obloze se vznášel sotva jediný mráček. Zdálo se, že čas zůstal stát; nelibě nesli rádiové zprávy, které jim každou hodinu narušovaly snění. A všude kolem, až k horizontu a daleko za něj, se táhla nekonečná, pradávná krajina nasáklá historií - pestrý koberec vesnic, polí, kostelů, jezer, zavlažovacích kanálů...</p>

<p>Jenom s největším úsilím zlomil Webster hypnotické kouzlo deset roků staré vzpomínky. Přimělo ho to změnit názor na letadla lehčí než vzduch - a uvědomil si ohromnou rozlohu Indie - na planetě, která se dá obletět za devadesát minut. A přece Jupiter se má k Zemi jako Země k Indii...</p>

<p>„I když přijmeme tvoje argumenty,“ řekl, „a budeme předpokládat, že existují nějaké finanční zdroje, nabízí se jiná otázka, na kterou musíš odpovědět. Proč bys měl ty uspět líp než - kolik vlastně? - tři sta dvacet šest automatických sond, které jsme už vyslali?“</p>

<p>„Mám vyšší kvalifikaci než automat - jako pozorovatel i jako pilot. Obzvláště jako pilot. Nezapomínej, že mám víc zkušeností s letadly lehčími než vzduch než kdokoli jiný na světě.“</p>

<p>„Pořád to ještě není důvod, proč bys nemohl sloužit u dálkového ovládání a bezpečně sedět na Ganymédu.“</p>

<p>„To je ono! O tohle se už taky pokusili. Co zabilo <emphasis>Králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>nu</emphasis>, nebo už jsi zapomněl?“</p>

<p>Webster to věděl naprosto přesně, ale přesto odvětil:</p>

<p>„No a co?“</p>

<p>„Časové zpoždění, časové zpoždění! Ten hlupák z řídícího střediska si myslel, že používá místní rádiový okruh. Ale okruh byl náhodou zapojený přes družici - no, možná že to nebyla jeho chyba, ale měl si to uvědomit. Celá dráha znamenala půl sekundy zpoždění. Ani potom by to nevadilo, protože jsme letěli v klidném vzduchu. Zavinily to tur­bulence nad Velkým kaňonem. Když se vznášedlo sklonilo na stranu a operátor provedl korekci - od­klonil je právě na opačnou stranu. Už jsi někdy zkoušel řídit auto v zatáčkách a točit s volantem s půlsekundovým zpožděním?“</p>

<p>„Ne a ani to zkoušet nechci. Ale umím si to před­stavit.“</p>

<p>„Dobře, Ganymédés je od Jupiteru vzdálený mi­lion kilometrů. To znamená celkové zpoždění šest sekund. Ne, vy potřebujete dálkové řízení přímo na místě - aby operátor řešil problémy okamžitě. Do­vol, abych ti něco předvedl. Nevadí, když použiju tohle?“</p>

<p>„Jen si posluž.“</p>

<p>Falcon zvedl pohlednici, která ležela na Webste­rově stole. Na Zemi se už téměř nepoužívaly, ale tahle ukazovala trojrozměrný úsek marťanské kraji­ny a zdobily ji exotické a drahé známky. Držel ji tak, že visela svisle.</p>

<p>„Je to stará věc, ale pomůže objasnit moje hledis­ko. Z jedné strany přilož palec a z druhé ukazováček, aby se prsty skoro dotýkaly. Ano, tak, správně.“</p>

<p>Webster zvedl ruku a pohlednici téměř, ale ne docela - uchopil do prstů.</p>

<p>„A teď ji chyť!“</p>

<p>Falcon vyčkal pár sekund, potom bez upozorně­ní pohlednici upustil. Websterův palec s ukazováč­kem se sevřely naprázdno.</p>

<p>„Ještě jednou, abych ti dokázal, že v tom není žádný podfuk. Ano?“</p>

<p>Padající pohlednice Websterovi znovu vyklouzla mezi prsty.</p>

<p>„A teď to ty zkus se mnou.“</p>

<p>Webster převzal pohlednici a najednou ji upustil. Ještě se prakticky nepohnula a už ji Falcon zachy­til. Až se Websterovi zdálo, že zaslechl cvaknutí, tak rychlá byla Falconova reakce.</p>

<p>„Když mě znovu dávali dohromady,“ poznamenal Falcon bezvýrazným hlasem, „chirurgové provedli sem tam nějaké vylepšení. Tohle je jedno z nich, a mám uvnitř i další. Chci z nich vytěžit co nejvíc. Jupiter je místo, kde to můžu provést.“</p>

<p>Dlouhou chvíli zíral Webster na pohlednici, jako by vstřebával neskutečné barvy úbočí pohoří Tri­vium charontis. Pak tiše řekl:</p>

<p>„Chápu. Jak ti to dlouho potrvá, co myslíš?“</p>

<p>„S pomocí tvojí plus ministerstva plus všech vě­deckých nadací, které na tom dokážeme zaintereso­vat - řekněme tři roky. Potom jeden rok na zkouš­ky - budeme muset vyslat alespoň dva zkušební modely. To znamená - když budeme mít štěstí - pět let.“</p>

<p>„Myslel jsem si, že asi tolik. Doufám, že to štěstí mít budeš. Zasloužil by sis je. Ale je tu jedna věc, které se raději vyhnu.“</p>

<p>„A jaká?“</p>

<p>„Až příště poletíš s balonem, nečekej, že budu tvým pasažérem.“</p>

<p><emphasis>3. Svět bohů</emphasis></p>

<p>Pád ze základny Jupiter 5 na samotný Jupiter trval pouhé tři a půl hodiny. Jenom málo lidí by dokáza­lo na tak úděsné cestě usnout. Spánek, to byla sla­bost, kterou Howard Falcon nenáviděl, a to málo, co ještě mít musel, ho ukolébalo do říše snů jedině tehdy, když se už nedalo jinak. Avšak po následu­jící tři dny, jež měl před sebou, nemohl očekával odpočinek vůbec žádný, a proto musel využít mož­nosti, která se mu naskytla díky dlouhému pádu dolů do oceánu mračen, zhruba sedmdesát pět tisíc kilometrů pod ním.</p>

<p>Jakmile <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> vstoupil na přeletovou dráhu a Falcon se ujistil, že počítač loď pilotuje ke vše­obecné spokojenosti, ulehl k spánku, o němž nevě­děl, jestli nebude jeho poslední. Když se Falcon ne­sl monstrózním stínem planety, zdálo se docela při­měřené, že Jupiter téměř ve stejný okamžik zakryl jasné a maličké Slunce. Na několik minut obklopil loď podivný zlatavý soumrak, potom se čtvrtina ob­lohy proměnila v naprosto černou díru do vesmíru, zatímco zbytek zářil hvězdami. Nezáleželo na tom, jak daleko člověk Sluneční soustavou cestoval, <emphasis>hvězdy</emphasis> se neměnily, stejná souhvězdí teď svítila i na Zemi, miliony kilometrů odsud. Jedinou zdejší novinkou byly bledé srpky Callista a Ganyméda, nahoře na nebi kroužil nepochybně tucet dalších měsíčků, ale všechny byly příliš maličké a příliš daleko, než aby je postřehlo neozbrojené oko.</p>

<p>„Kontakt za dvě hodiny,“ ohlásil na mateřskou loď, zavěšenou víc než tisíc pět set kilometrů nad pustými skalisky základny Jupiter 5 v rádiovém stí­nu maličkého satelitu. Ani kdyby nikdy neposlou­žil k nějakému jinému rozumnému účelu, zůstal by Jupiter 5 kosmickým buldozerem, věčně shrabují­cím nabité částice, díky nimž prodlévání v blízkosti Jupiteru poškozovalo zdraví. V jeho stínu téměř žádná radiace nebyla a loď tam mohla parkovat v naprostém bezpečí, i když kolem pršela neviditel­ná smrt.</p>

<p>Falcon zapjal induktor spánku, a když mu elek­trické pulzy proběhly v jemných vlnách mozkem, brzy ho opustilo vědomí. Zatímco <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> padal na Jupiter a sekundu po sekundě v jeho ohromném gravitačním poli nabíral rychlost, bezesně spal. Sny přicházely, až když procitl - svoje noční můry si ze Země přinesl s sebou.</p>

<p>O samotné havárii se mu však nezdálo nikdy, ač­koli často stával ve snu tváří v tvář vyděšenému nadšimpanzovi - který tehdy běžel dolů po spirálo­vitém schodišti mezi hroutícími se nádržemi plynu. Z nadšimpanzů nepřežil ani jediný, nezabili se sice na místě, ale utrpěli tak těžká zranění, že je bezbo­lestně euthovali. Občas mu zůstával rozum stát nad tím, proč se mu zdá o tom zabitém zvířeti - se kte­rým se setkal až v posledních minutách jeho života - a ne o svých kolezích a přátelích, které všechny ztratil na palubě umírající <emphasis>Královny</emphasis>.</p>

<p>Sny, jichž se obával nejvíce, se probouzely záro­veň s prvním návratem vědomí. Pociťoval jenom málo fyzické bolesti - ve skutečnosti ovšem žádný takový pocit mít nemohl. Ležel potmě a v tichu a dokonce se mu zdálo, že nedýchá. A co bylo nej­podivnější - nemohl najít ani svoje ruce, ani nohy. Nebyl schopen pohnout ani prstem, protože vůbec netušil, kde nějaký má.</p>

<p>Ze všeho nejdřív ustoupilo ticho. Po několika ho­dinách nebo snad dnech si začal uvědomovat tichý tepot a nakonec po dlouhém přemítání vydeduko­val, že to bude tlukot jeho vlastního srdce. A to byl první z mnoha omylů, jichž se dopustil.</p>

<p>Pak se dostavila jakoby jemná píchnutí špend­líkem, jiskřičky světla, nejslabší zdání tíže, které pocítily jeho stále ještě nereagující údy. Jeden po druhém navracely se mu smysly a s nimi připlula bolest. Všechno se musil učit znovu a rychle si zo­pakoval rané dětství. Ačkoli jeho paměť zůstala nedotčená a chápal, co se mu říkalo, trvalo celé mě­síce, než byl schopen odpovědět jinak než zamrká­ním očními víčky. Vzpomínal na triumfální oka­mžiky, kdy řekl první slovo, otočil první stránku v knize - a konečně se naučil pohybovat vlastními silami. Tohle bylo skutečné vítězství, téměř dva ro­ky trvalo, než k němu dospěl. Stokrát záviděl mrt­vému nadšimpanzovi, jenže jemu, Falconovi, ne­dali na vybranou. Všechno rozhodli lékaři - a teď, dvanáct let nato, pronikl tam, kam se ještě nikdy nedostala žádná lidská bytost, a pohyboval se rych­leji než kterýkoli člověk do dnešního dne.</p>

<p>Když vytrvalé bzučení poplašného signálu vytrh­lo Falcona ze spánku, <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> se právě vynořoval ze stínu a Jupiterův úsvit překlenul oblohu vpředu titánským obloukem světla. Noční můra, která ho pronásledovala - snažil se zavolat sestřičku, ale ne­měl sílu dokonce ani na to, aby stiskl knoflík - mu rychle vyvanula z hlavy. Největší - a možná posled­ní - dobrodružství svého života měl před sebou.</p>

<p>Zavolal řídící letové středisko - teď už téměř sto tisíc kilometrů vzdálené, které rychle zapadalo za zakřivený kotouč Jupiteru - a ohlásil, že je všechno v nejlepším pořádku. Jeho rychlost právě překro­čila hranici padesáti kilometrů za sekundu - tohle se zapíše do historie. Za půl hodiny <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> narazí na vnější vrstvy atmosféry a Falcon zahájí nejobtíž­nější sestup, jaký v celé Sluneční soustavě může být. Ačkoli řada sond tuhle zkoušku ohněm přežila, byly to odolné, kompaktní masy přístrojů, schopné vydržet přetížení několika set gravitačních jedno­tek. Přetížení <emphasis>v Kon-Tiki</emphasis> dosáhne při nárazu na vr­šek Jupiterovy atmosféry maximum třicet g, a než se loď zastaví v horních vrstvách, bude průměrně přes deset g. Falcon se začal velmi pečlivě připou­távat složitým systémem pásů, které ho ukotví ke stěně kabiny. Když skončil, stal se prakticky neod­dělitelnou součástí lodě.</p>

<p>Hodiny zahájily odpočítávání: sto sekund do oka­mžiku nárazu. Ať nadejde dobré či zlé, byl už Jupi­teru zaslíben. Za minutu a půl narazí na atmosféru a obr ho neodvratně uchopí do svého sevření.</p>

<p>Odpočítávání se zpozdilo o tři sekundy - vůbec ne špatný výsledek, jestliže uvážíme, kolik nezná­mých faktorů tu sehrálo roli. Zvenčí modulu se za­čalo ozývat přízračné vzdychání přerůstající ve vy­soký, pištivý řev. Hluk se naprosto lišil od zvuků při vstupu do atmosféry Země nebo Marsu, v téhle řídké atmosféře z vodíku a hélia se všechny zvuky zvedaly o dvě oktávy výš. Na Jupiteru by dokonce i hrom práskal falzetem.</p>

<p>S narůstajícím řevem se zvyšovala i tíže, v něko­lika sekundách Falcon nebyl schopen pohybu. Jeho zorné pole se smrštilo a obsahovalo pouze chrono­metr a ukazatel zrychlení: patnáct g, čtyři sta osm sekund do zastavení...</p>

<p>Vědomí neztratil ani na okamžik - ale ani to ne­očekával. Cesta <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> atmosférou Jupiteru mu­sela být úžasná - do tohoto okamžiku už tisíce kilo­metrů dlouhá. Pět set sekund po vstupu se přetížení začalo tenčit: deset g, pět g, dvě... Pak se váha té­měř úplně rozplynula. Volně se vznášel, veškerá je­ho ohromná orbitální rychlost zanikla.</p>

<p>Náhle to drclo, když loď odhodila doběla rozpá­lené zbytky tepelného štítu. Svou práci odvedl a už nebude zapotřebí, teď už ho mohl mít Jupiter. Fal­con uvolnil všechno vyjma přídržných spon a vy­čkával, až automatický program zahájí následující, nejkritičtější sled operací.</p>

<p>Neviděl, jak se vystřelilo první brzdicí padákové zařízení, ale pocítil mírné škubnutí a rychlost pádu se okamžitě snížila. <emphasis>Kon-Tiki</emphasis>, který předtím ztratil veškerou horizontální rychlost, klesal přímo dolů rychlostí přes tisíc pět set kilometrů za hodinu. Všechno záviselo na následujících šedesáti sekun­dách.</p>

<p>Vyhoupl se druhý padák. Falcon vyhlédl z prů­zoru nad hlavou a ke své ohromné úlevě spatřil, jak se za padající lodí vlní třpytivé obláčky kovové fólie. Jako veliký rozvíjející se květ rozestřely se po obloze tisíce krychlových metrů balonu, který nabíral řídký plyn tak dlouho, dokud se nenaplnil. Rychlost klesání <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> se snížila na pár kilo­metrů za hodinu a zůstávala konstantní. Teď už měl spousty času, trvalo by celé dny, než by propa­dl až dolů na povrch Jupiteru.</p>

<p>Ale nakonec by dosáhl téhož, i kdyby už ne­udělal vůbec nic. Zatím balon nad hlavou fungo­val jenom jako účinný padák. Nenadnášel, ani to dělat nemohl - dokud byl plyn uvnitř i zvenčí stej­ně hustý.</p>

<p>S charakteristickým třesknutím, které ho dost znervózňovalo, nastartoval Falcon fúzní termonuk­leární reaktor přivádějící do pláště balonu nahoře proud tepla. Během pěti minut klesla rychlost pádu na nulu, za šest začala loď stoupat. Podle radarové­ho výškoměru byl asi 427 kilometrů nad povrchem - anebo alespoň nad tím, co za povrch Jupiteru po­kládal.</p>

<p>Pouze jediný typ balonu může fungovat v atmo­sféře z vodíku, nejlehčího ze všech plynů - a to balon na teplý vodík. Jak dlouho udrží v chodu re­aktor, tak dlouho bude moci zůstat nahoře a pro­plouvat světem, do něhož by se vešla stovka Ti­chých oceánů. <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> má konečně oprávnění nést svoje jméno, poté co urazil téměř pět set milionů ki­lometrů. Je to vzdušný vor vznášející se v proudech Jupiterovy atmosféry.</p>

<p>Přestože se před ním rozkládal nový svět, trvalo Falconovi víc než hodinu, než se dostal k tomu, aby na něj pohlédl. Nejprve musel zkontrolovat všech­ny systémy modulu a ověřit, jak reagují na příkazy. Musel se dozvědět, kolik tepla je třeba k tomu, aby stoupal přesně tak, jak chce, a kolik plynu musí vy­pustit, aby klesal. A především měl problém se sta­bilitou. Délku lan spojujících modul s ohromným balonem ve tvaru hrušky musel upravit tak, aby zmírnil vibrace a dosáhl co nejhladšího letu. Dosud při něm stálo štěstí, vítr v téhle výšce vál stále stej­ně silný a přístroj zkonstruovaný na bázi Dopplero­va efektu mu ukazoval, že má vůči neviditelnému povrchu rychlost 347 a půl kilometru za hodinu. Na Jupiter to bylo skromné, sondy pozorovaly vichry o rychlosti přes tisíc kilometrů za hodinu. Pouhá rychlost však nebyla důležitá, skutečné nebezpečí představovaly turbulence. Kdyby vletěl mezi ně, mohla ho zachránit jenom rychlá reakce, zručnost a zkušenosti - takové věci se do počítače zaprogra­movat nedaly.</p>

<p>Dokud Falcon nebyl spokojen s tím, jak svůj po­divný létající přístroj ovládá, nevěnoval pozornost ani úpěnlivému volání řídícího letového střediska. Pak vysunul ramena nesoucí přístroje a zařízení pro výzkum atmosféry. Modul teď připomínal ne­dostrojený vánoční stromeček, ale stále prolétával hladce dolů Jupiterovými mračny a vysílal proudy informací, které zachytávala loď daleko odsud. A teď, konečně, se mohl rozhlédnout...</p>

<p>První dojem byl neočekávaný a dokonce ho tro­chu zklamal. Pokud šlo o měřítka, vypadalo to, ja­ko by letěl balonem v mracích nad normální po­zemskou krajinou. Horizont ležel tak daleko, jak měl, Falcon vůbec neměl pocit, že se nalézá na pla­netě o průměru jedenáctkrát větším než má jeho vlastní. Pak pohlédl na infračervený radar sondující vrstvy atmosféry pod ním - a pochopil, jak ho zrak klame.</p>

<p>Vrstva mračen zdánlivě od něj na pět kilometrů byla ve skutečnosti vzdálená šedesát kilometrů. A horizont, jehož vzdálenost by odhadl přibližně na dvě stě kilometrů, byl od lodě dva tisíce osm set osmdesát kilometrů.</p>

<p>Čirá, křišťálová průzračnost atmosféry z vodíku a hélia a ohromné zakřivení planety ho úplně zmát­ly. Odhadovat vzdálenosti tady bylo dokonce těžší než na Měsíci, každý odhad se musel přinejmenším násobit deseti.</p>

<p>Byl to jednoduchý problém a měl se na to připra­vit. A přece, kdovíproč, ho to hluboce znepokojilo. Neměl pocit, že Jupiter je obrovitý, ale že <emphasis>on</emphasis> sám se scvrkl - na desetinu své normální velikosti. Snad si časem zvykne na nelidské měřítko tohoto svě­ta, ačkoli když hleděl k neuvěřitelně vzdálenému horizontu, zdálo se mu, jako by jeho duší províval vítr chladnější než okolní atmosféra. Navzdory vše­mu jeho zdůvodňování na takovém místě člověk nikdy nedokáže žít. Falcon mohl docela dobře být prvním a zároveň posledním lidským tvorem, který sestoupí mračny Jupiteru dolů.</p>

<p>Obloha nahoře byla téměř černá kromě několika věchýtků amoniakových cirrů asi dvacet kilometrů nad ním. Tady na samém okraji, kousek od vesmí­ru, mrzlo, ale jak tlak, tak teplota s hloubkou prud­ce narůstaly. Ve výšce, v níž teď <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> plul, bylo padesát stupňů Celsia pod nulou a tlak pět atmo­sfér. O sto kilometrů níž by bylo horko jako na po­zemském rovníku a tlak přibližně stejný jako u dna některého z mělčích moří. Ideální podmínky pro ži­vot...</p>

<p>Čtvrtina krátkého dne na Jupiteru byla už pryč, Slunce urazilo po obloze polovinu cesty, avšak světlo na celistvé vrstvě mračen dole mělo zvláštní měkký, jemný odstín. Vzdálenost čtyři sta padesát milionů kilometrů za dráhou Země oloupila Slunce o všechny síly. Přestože nebe bylo jasné, Falcon se přistihl, že má dojem, jako by celý den bylo zataže­no. Až nadejde noc, tma se přižene vmžiku, přesto­že bylo stále ještě dopoledne, dalo se ve vzduchu vycítit podzimní smrákání. I když podzim, samo­zřejmě, byl něčím, co Jupiter nezná. Tady roční do­by neexistují.</p>

<p><emphasis>Kon-Tiki</emphasis> sestoupil přesně uprostřed rovníkové oblasti - nejméně barevné části planety. Moře mra­čen, rozkládající se až k horizontu, mělo bledě lo­sosovou barvu - scházely tady barvy žluté, růžové i červené, které Jupiter potahovaly ve větších výš­kách. Sama Rudá skvrna - divácky nejvděčnější útvar na Jupiteru - ležela tisíce kilometrů jižněji. Falcona jistě lákalo sestoupit do těch míst, ale jižní tropické proudění bylo neobvykle aktivní, s vichry dosahujícími rychlosti kolem tisíce pěti set kilo­metrů za hodinu. To by si člověk o nepříjemnosti koledoval - kdyby si to namířil přímo do víru neznámých sil. Rudá skvrna a její záhada bude muset počkat na následující expedice.</p>

<p>Slunce, pohybující se po obloze dvakrát tak rychle než na Zemi, se teď přiblížilo k zenitu a zastínil je veliký, stříbrný baldachýn balonu. <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> plul stále stejně rychle a hladce vpřed 348 kilometrů za každou hodinu, avšak rychlost byla znát jenom podle radaru. Je to tady vždycky takhle klidné? ptal se Falcon sám sebe. Nakonec se zdálo, že vědci, kteří učeně disputovali o bezvětří na Jupiteru a předpověděli, že rovník je nejklidnější oblast, věděli, o čem mluví. Vždycky byl hluboce skeptický ke všem předpovědím tohoto druhu a souhlasil s jedním neobvykle skromným badatelem, který mu řekl bez obalu: „Odborník na Jupiter neexistuje.“</p>

<p>No dobře, ke konci dnešního dne bude už aspoň jeden. Když se mu podaří do té doby přežít.</p>

<p><emphasis>4. Hlasy z hlubin</emphasis></p>

<p>První den pro něho měl Otec bohů skutečně jenom samý úsměv. Byla taková pohoda a tak klidno, jako když před lety letěli s Websterem přes náhorní plošiny severní Indie. Falcon měl dost času, aby se zdokonaloval v novém druhu umění, až se zdálo, že <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> je prodloužením jeho vlastního těla. Takové štěstí bylo víc, než v co směl doufat, a začínala ho trápit zvědavost, jakou cenu za to zaplatí.</p>

<p>Pět hodin denního světla se chýlilo ke konci, mračna dole naplňovaly stíny, jež jim dodávaly zdání masivnosti, pevnosti. Když bylo Slunce výš, vůbec takový dojem nevzbuzovaly. Barvy se z oblohy rychle vytrácely všude kromě západu, kde se podél horizontu táhl pás stále výraznějšího purpuru. Nad stuhou visel tenký srpek blízkého měsíce, bledého, vybledlého proti naprosto temnému pozadí.</p>

<p>Slunce zapadalo za okraj Jupiteru, vzdálený okolo tři tisíc kilometrů, rychlostí postřehnutel­nou pouhým okem. Zároveň vycházela celá mrač­na hvězd - a na samé hranici soumraku se objevila i nádherná večernice Země připomínající Falcono­vi, jak daleko od domova se nachází. Následovala Slunce dolů na západ. Začala první noc člověka na Jupiteru.</p>

<p>S nástupem tmy začal <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> klesat. Slabé slu­neční světlo už balon nezahřívalo, a proto ztrácel část své nadnášecí síly. Falcon však nehnul ani prs­tem pro to, aby zase stoupal. Sestup očekával a měl jej dokonce v plánu.</p>

<p>Neviditelná vrstva mračen ležela stále ještě asi padesát kilometrů pod ním, dosáhne jí kolem půl­noci. Infračervený radar ji ukazoval naprosto zře­telně a také podával zprávy o tom, že vrstva obsa­huje kromě už obvyklého vodíku, hélia a amoniaku celou řadu složitých sloučenin uhlíku. Za nepatrný vzorek téhle prachovité narůžovělé hmoty by che­mikové ochotně položili život, přestože některé at­mosférické sondy už pár gramů nashromáždily, ale to jenom povzbuzovalo chuť.</p>

<p>Vysoko nad povrchem Jupiteru plula polovi­na základních molekul, nutných pro vznik života. A když tu byla potrava, mohl být život sám daleko? Tohle byla otázka, na kterou ani po více než po stu letech nikdo nebyl schopen odpovědět.</p>

<p>Infračervený radar mraky proniknout neuměl, ale prořezával je mikrovlnami a zobrazoval vrstvu po vrstvě až dolů k povrchu skrytému o čtyři sta kilometrů níž. Sestup k povrchu však blokovaly ohromné tlaky a teploty, dokonce ani automatické sondy jej nikdy nedosáhly bez úhony. Mučivě ne­dosažitelný ležel vespod radarové obrazovky, ne­patrně zakalený. Falcon také rozeznával podivnou zrnitou strukturu, jejíž podstatu však přístroje roz­luštit nemohly.</p>

<p>Hodinu po setmění vypustil první sondu. Pada­la rychle asi sto kilometrů, potom začala v hustší atmosféře plout a vysílala nazpět proudy rádiových signálů, které Falcon opět předával dál řídícímu letovému středisku. Pak až do východu Slunce už neměl nic na práci, vyjma toho, že jedním okem sledoval rychloměr klesání, kontrolky přístrojů a odpovídal na ojedinělé dotazy. Dokud se <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> vznášel v těchhle ustálených proudech, uměl se po­starat sám o sebe.</p>

<p>Přesně o půlnoci nastoupila v řídícím letovém středisku službu nějaká žena a představila se obvyk­lými žertíky. O deset minut později volala znovu, hlasem pojednou vážným a vzrušeným.</p>

<p>„Howarde! Poslechni si kanál 46 - hodně zesílený.“</p>

<p>Kanál 46? Modul měl tolik telemetrických ob­vodů, že zpaměti znal čísla jenom těch klíčových, avšak jakmile otočil přepínačem, už jej poznával. Byl zapojený na mikrofon sondy, plující víc než sto třicet kilometrů hlouběji v atmosféře, která se v těch místech téměř vyrovnala hustotou vodě.</p>

<p>Nejprve se ozýval jenom jemný šumot podiv­ných větrů, rušících klid tam dole v temnotě tohoto nepředstavitelného světa. A pak, na tomhle zvuko­vém pozadí, se zvolna vynořovalo dunivé chvění, sílící a sílící, jako údery na gigantický buben. Bylo tak hluboké, že je bylo nejen slyšet, ale dokonce i cítit, a tempo úderů pravidelně narůstalo, ačkoli výška tónu se neměnila. Teď se zvuk proměnil v rychlý, téměř infrasonický tlukot. Potom náhle uprostřed tónu ustal tak znenadání, že mozek odmí­tal ticho přijmout, ale po paměti pokračoval ve vy­tváření strašidelné ozvěny kdesi ve svých nejhlub­ších propastech.</p>

<p>Byl to nejpodivnější zvuk, jaký kdy Falcon sly­šel, dokonce ani na Zemi - tak bohaté na nejrůz­nější hluky - neměl obdoby. Nebyl si schopen představit žádný přirozený jev, který by jej mohl způsobovat, neznělo to ani jako řev nějakého zvířete, dokonce ani jakési ohromné velryby.</p>

<p>Zvuk se ozval znovu a proměňoval se naprosto stejným způsobem. Teď, protože už byl připravený, Falcon odhadl délku sekvence. Od prvního nezřetelného zachvění až po závěrečné crescendo to trvalo právě něco přes deset sekund.</p>

<p>A tentokrát se ozvala skutečná ozvěna, velice slabá a velice vzdálená. Snad přicházela od některé z mnoha odrážejících vrstev, uložených hlouběji v téhle slupkovité atmosféře, ale možná že pocházela z jiného, vzdálenějšího zdroje. Falcon vyčkával na druhé echo, ale nic se už neozvalo.</p>

<p>Řídící letové středisko reagovalo rychle a požádalo ho, aby okamžitě vypustil další sondu. Pomocí dvou fungujících mikrofonů by mohli nalézt přibližnou polohu zdroje zvuku. Bylo dost podivné, že žádný z venkovních mikrofonů na <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> nezjistil nic, vyjma hluku způsobeného větrem. Dunění, ať to už bylo cokoli, musela zachytit a usměrnit reflexní atmosférická vrstva hluboko dole.</p>

<p>Zvuk vycházel, jak brzy odhalili, z hroznu zdrojů asi devatenáct set dvacet kilometrů od modulu. Vzdálenost nic nevypovídala o jejich síle, v pozemských oceánech mohou slaboučké zvuky putovat stejně daleko. A co se týká nabízející se domněnky, že jsou za to odpovědné živé bytosti, vedoucí Exobiologického oddělení ji rychle vyvrátil.</p>

<p>„Budu velice zklamaný,“ prohlásil dr. Brenner, „jestli tady nenajdeme žádné mikroorganismy nebo rostliny. Ale nic takového, jako jsou zvířata, protože tu neexistuje volný kyslík. Všechny biochemické reakce na Jupiteru musí být nízkoenergetické - a právě proto neexistuje způsob, jakým by pohybující se stvoření byla schopna vyvinout dostatek energie pro životní funkce.“</p>

<p>Falcon byl zvědavý, jestli to je pravda, slýchal tenhle argument už dříve a vyhrazoval si vlastní názor.</p>

<p>„V každém případě,“ pokračoval Brenner, „ně­které z těchhle zvukových vln jsou dlouhé okolo sta metrů! Nedokázalo by je vydávat dokonce ani tak velké zvíře jako velryba. <emphasis>Musí</emphasis> mít původ při­rozený.“</p>

<p>Ano, tohle znělo pravděpodobně a fyzikové snad budou schopni s nějakým vysvětlením přijít. Co by si myslel slepý cizinec, uvažoval Falcon, o zvucích, které by zaslechl, kdyby se vznášel nad rozbouře­ným mořem, gejzírem, sopkou nebo vodopádem? Docela dobře by je připsal nějaké ohromné bestii.</p>

<p>Asi hodinu před východem Slunce hlasy z hlubin utichly a Falcona začaly zaneprazdňovat přípravy na rozbřesk jeho druhého dne. <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> právě letěl pouze pět kilometrů nad nejbližší vrstvou mračen, vnější tlak vzrostl na deset atmosfér a teplota dosa­hovala tropických třiceti stupňů. Člověk by se tady mohl pohodlně obejít bez veškerého vybavení kro­mě dýchací masky se správným poměrem kyslíko­héliové směsi.</p>

<p>„Máme pro tebe dobré zprávy,“ hlásilo řídící le­tové středisko brzy po rozednění. „Vrstva mračen se trhá. Během hodiny budeš mít částečné vyjasně­ní - ale dej si pozor na turbulence.“</p>

<p>„Už jsem něco zpozoroval,“ odpověděl Falcon. „Jak hluboko dolů uvidím?“</p>

<p>„Aspoň dvacet kilometrů, k následující izotermě. <emphasis>Tamta</emphasis> vrstva je pevná - netrhá se nikdy.“</p>

<p>A dosáhnout ji je mimo moje možnosti, pomyslel si Falcon. Tam dole teplota už jistě přesahuje sto stupňů. Je to poprvé, kdy se pilot balonu musí sta­rat nikoli o svůj strop, ale naopak o suterén!</p>

<p>O deset minut později už spatřil to, co řídící leto­vé středisko díky svému výhodnému rozhledu zpo­zorovalo předem. Blízko horizontu se změnily bar­vy, vrstva mračen se roztřepila a udělaly se na ní hrbolky, jako by se ji něco snažilo roztrhnout a ote­vřít. Falcon zapjal svou malou nukleární pícku a zvedl <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> o pět kilometrů výš, aby získal lep­ší rozhled.</p>

<p>Obloha vespod se čistila rychle a úplně, jako by jednolitou přikrývku cosi rozpouštělo. Před jeho očima se otevírala propast. Okamžik později pře­plul přes okraj oblačného kaňonu asi dvacet kilo­metrů hlubokého a skoro tisíc širokého.</p>

<p>Před ním se rozkládal nový svět, Jupiter svlékl jeden ze svých nesčetných závojů. Druhá vrstva mraků, nedosažitelně hluboko dole, měla mnohem tmavší barvu než první. Byla téměř lososově růžo­vá a posetá podivnými malými ostrůvky cihlové červeně. Všechny měly oválný tvar a dlouhé osy orientované ve směru východ západ, v převládají­cím směru větrů. Byly jich celé stovky, všechny přibližně stejné velikosti; a Falconovi připomínaly malé nadýchané kumuly na pozemské obloze.</p>

<p>Zredukoval sílu, která ho nadnášela, <emphasis>a Kon-Tiki</emphasis> začal klesat po povrchu rozpouštějícího se srázu. A potom Falcon zpozoroval sníh.</p>

<p>Bílé vločky se utvářely ve vzduchu a pomalu se snášely dolů. Jenže na sníh tu bylo příliš horko - a v každém případě v těchhle výškách se nachá­zely sotva stopy po vodě. A co víc, když se vločky v kaskádách sypaly dolů do hlubiny, ani se netřpy­tily, ani nejiskřily. Pár z nich znenadání přistálo na rameni nesoucím přístroje před hlavním průzorem a Falcon spatřil, že jsou matně, neprůsvitně bílé - vůbec ne krystalické - a dost velké, několik cen­timetrů v průměru. Vypadaly jako z vosku a Fal­con se dohadoval, že z něho taky jsou. V okolní atmosféře probíhaly jakési chemické reakce a při nich kondenzovaly uhlovodíky.</p>

<p>Asi sto kilometrů před ním vrstvu mraků něco narušilo. Jakási síla postrkovala malé červené ovál­ky kolem dokola a začala je formovat do spirály - důvěrně známého obrázku cyklonu z pozemské meteorologie. Vír se vynořoval s udivující rychlos­tí - jestli to vpředu je skutečně bouře, říkal si Fal­con, budu mít spoustu starostí.</p>

<p>Potom se jeho zájem změnil v údiv - a ve strach. To, co se rozvíjelo v dráze jeho letu, vůbec nebyla bouře. Cosi ohromného - něco, co měřilo v průmě­ru celé kilometry - stoupalo vzhůru mračny.</p>

<p>Uklidňující myšlenka, že by to taky mohl být bouřkový mrak, který vzkypěl vzhůru z nižších vrstev atmosféry, nepřežila víc než pár sekund. Ne, tohle bylo <emphasis>pevné</emphasis>. Proráželo si to cestu růžový­mi a lososovými vrstvami jako ledovec stoupající z hlubin.</p>

<p><emphasis>Ledovec</emphasis> plující ve vodíku? To bylo nemožné, sa­mozřejmě, ale možná že to nebyla analogie příliš vzdálená. Jakmile Falcon na záhadu zaostřil tele­skop, uviděl, že to je bělavá, krystalická hmota po­tažená pruhy červené a hnědé. Musí to být, dospěl k názoru, stejná látka jako „sněhové“ vločky pada­jící kolem něj - hora vosku. A není to, uvědomil si, zase tak pevné, jak si myslel nejdřív, okraje útvaru se neustále drobily a přetvářely...</p>

<p>„Už vím, co je to,“ hlásil rádiem řídícímu letové­mu středisku, které se ho posledních několik minut úzkostlivě vyptávalo. „Je to hora z bublin - nějaký druh pěny. Uhlovodíkové pěny. Až na tom zapracu­jí chemici... Okamžik!“</p>

<p>„Co se děje?“ volalo řídící středisko. „Co se děje?“</p>

<p>Nedbal na naléhavý hlas z vesmíru a veškerou po­zornost soustředil na útvar v zorném poli teleskopu. Musel mít jistotu: kdyby se zmýlil, vysmála by se mu celá Sluneční soustava.</p>

<p>Potom silně vydechl, vrhl pohled na hodinky a vy­pnul hlas z Jupiteru 5, který mu šel na nervy.</p>

<p>„Volám řídící letové středisko,“ pronesl vel­mi formálně. „Hlásí se Howard Falcon z paluby <emphasis>Kon-Tiki</emphasis>. Světový čas devatenáct hodin dvacet jed­na minuta patnáct sekund. Nula stupňů pět minut severní šířky. Sto pět stupňů čtyřicet dvě minuty délky, první soustava. Vyřiďte dr. Brennerovi, že na Jupiteru život přece jen existuje. A že je veliký...</p><empty-line /><p><emphasis>5. Kola Poseidonova</emphasis></p>

<p>„Jsem nesmírně rád, že jsem se mýlil,“ ozval se ve­sele zpět dr. Brenner. „Příroda si vždycky schovává nějaké překvapení. Udržuj teleobjektiv zaměřený na cíl a předávej nám obraz co nejstabilnější.“</p>

<p>Objekty, pohybující se nahoru a dolů na vosko­vých svazích, byly stále ještě příliš daleko, než aby Falcon rozeznal mnoho detailů - a musely být hodně velké, že se daly z takové vzdálenosti vůbec spatřit. Byly téměř černé, ve tvaru hrotu šípu, a manévrovaly pomalým vlněním celého těla jako gigantičtí rejnoci manta, plovoucí nad nějakým útesem v tropech.</p>

<p>Možná že to byl nebeský dobytek pasoucí se na Jupiterových mračnech, neboť se zdálo, že spásají temné, červenohnědé pruhy táhnoucí se po úbočích plovoucích útesů jako koryta vyschlých řek. Čas od času se některý z nich prudce vrhl dovnitř do pěno­vé hory a úplně zmizel z dohledu.</p>

<p>Proti spodní vrstvě mračen se <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> pohyboval pomalu, potrvá nejméně tři hodiny, než se nad ty pomíjivé kopce dostane. Závodil se Sluncem. Falcon doufal, že se tma nesnese dřív, než si ty rejnoky - jak si je pokřtil - dokáže dobře prohlédnout, společně s tou křehoučkou krajinou, nad níž se třepotali.</p>

<p>Byly to dlouhé tři hodiny. Po celou dobu měl vnější mikrofony nastavené až na doraz, protože byl zvědav, jestli tady také není zdroj nočního dunění. Rejnoci rozhodně byli dostatečně velcí na to, aby je způsobovali. Když se mu je podařilo změřit přesně, zjistil, že mají rozpětí ploutví přes devadesát metrů. To znamenalo tři délky největší pozemské velryby - a přesto se pohybovali, že by mohli vážit víc než několik tun.</p>

<p>Půl hodiny před západem Slunce doplul <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> skoro až nad hory.</p>

<p>„Ne,“ řekl Falcon v odpověď na opakovanou otáz­ku řídícího letového střediska po rejnocích, „stále ještě na mě nereagují. Nemyslím, že jsou inteligent­ní - vypadají na neškodné vegetariány. A kdyby mě i chtěli honit, jsem si jistý, že nemohou vystoupit tak vysoko, jak jsem teď.“</p>

<p>Ale přece ho trochu zklamalo, že o něho rejnoci neprojevili ani špetku zájmu, když přeplouval vyso­ko nad jejich pastvinami. Snad neměli vůbec žádnou možnost, jak jeho přítomnost zjistit. Když je zkou­mal a fotografoval pomocí teleskopu, nespatřil ani známky po nějakém smyslovém orgánu. Tvorové vypadali jako veliké černé delty, vlnící se nad kopci a údolími, které - ve skutečnosti - měly jenom nepa­trně větší hustotu než pozemské mraky. A bílé hory se sice zdály pevné, ale Falcon nepochyboval o tom, že každý, kdo by na ně vstoupil, probořil by se stej­ně, jako by byly z hedvábného papíru.</p>

<p>Při pohledu zblízka viděl myriády buněk či bub­lin, ze kterých se skládaly. Některé z nich byly dost velké, asi tak metr v průměru, a Falcon by se byl rád dozvěděl, v jakém čarodějném kotli uhlovodíků se uvařily. V hlubinách Jupiterovy atmosféry muse­lo být dost petrochemických surovin, aby ukojily potřeby celé Země na milion let.</p>

<p>Když míjel hřeben voskových kopců, krátký den už téměř pohasl a na jejich povlovných svazích se světlo rychle vytrácelo. Na západní straně rejnoci nebyli, topografie západních svahů se z bůhvíjaké­ho důvodu velice lišila. Pěna vymodelovala dlouhé, vodorovné terasy podobající se vnitřkům měsíč­ních kráterů. Skoro si dovedl představit, že to jsou gigantické schody vedoucí dolů ke skrytému povr­chu planety.</p>

<p>A na nejnižším ze schodů, který hora vyčistila od vířících mračen tím, že se začala vzdouvat vzhůru k obloze, ležela přibližně oválná masa, široká jeden a půl až tři kilometry. Byla sotva postřehnutelná, protože měla jenom nepatrně tmavší barvu než šedo­bílá pěna, na níž spočívala. Falcon se nejprve domní­val, že se dívá na les zsinalých stromů podobných gi­gantickým houbám, které nikdy nepoznaly slunce.</p>

<p>Ano, musí to být les - viděl stovky tenkých kmín­ků vyrážejících z bělavé voskové pěny, v níž zako­řenily. Avšak stromy se těsnaly překvapivě blízko jeden k druhému, taktak že mezi nimi vůbec byl kousek volného prostoru. Možná že to nakonec pře­ce jen nebyl les, ale pouze jeden jediný ohromný strom podobný banyánu, fíkovníku bengálskému, který se také skládá z mnoha kmenů. Kdysi viděl je­den takový fíkovník bengálský na Jávě, měl v prů­měru téměř šest set metrů: tohle monstrum však by­lo přinejmenším desetkrát tak velké.</p>

<p>Nyní se už snesla skoro úplná tma. Mračna se zbarvila purpurem od lomených slunečních paprsků a v několika sekundách zmizel i purpur. S posledním zábleskem světla svého druhého dne na Ju­piteru Howard Falcon zahlédl - anebo se to alespoň domníval - něco, co jeho výklad bílého oválu na­nejvýš zpochybnilo.</p>

<p>Pokud ho pohasínající světlo úplně neoklamalo, viděl, že stovky tenkých kmínků začaly šlehat sem a tam, bezvadně synchronizovaně, jako dlouhé cha­luhy houpající se v příboji.</p>

<p>A strom už nebyl na tom místě, kde jej spatřil prvně.</p>

<p>„Je nám líto,“ oznámilo řídící letové středisko br­zy po západu Slunce, „ale domníváme se, že Zdroj beta vybuchne během následující hodiny. Pravděpo­dobnost sedmdesát procent.“</p>

<p>Falcon vrhl rychlý pohled na mapu. Beta - v ju­piteránské šířce 140° - se nacházela třicet tisíc ki­lometrů daleko a úplně za horizontem. I když velké erupce dosahovaly síly až deseti megatun, byl příliš daleko, než aby pro něho tlaková vlna znamenala vážné nebezpečí. Rádiová bouře, kterou výbuch vyvolá, byla ovšem záležitost jiná.</p>

<p>Náhlé výtrysky bouře v pásmu dekametrových vln, které dělaly z Jupiteru nejsilnější rádiový zdroj na celé obloze, byly objeveny v padesátých letech 20. století - k naprostému údivu astronomů. Nyní, více než o celé století později, jejich příčinu stále ještě obestírala záhada. Průvodní jevy byly dobře známé, příčiny naprosto nepochopitelné.</p>

<p>Zkoušce času nejlépe odolávala teorie „sopečná“, ačkoli si nesmíme myslet, že tohle slovo má na Ze­mi i na Jupiteru stejný význam. V častých interva­lech, nezřídka i několikrát denně, docházelo hlubo­ko v atmosféře, pravděpodobně přímo na skrytém povrchu planety, ke gigantickým erupcím. Ohrom­ný sloup plynů vysoký víc než tisíc kilometrů vzkypěl vzhůru, jako by se snažil uniknout do vesmíru.</p>

<p>Proti nejsilnějšímu gravitačnímu poli se všech ­planet ve Sluneční soustavě však neměl naději. A přece pár drobečků - pouhých pár milionů tun - dokázalo obvykle uniknout až do Jupiterovy io­nosféry, a když k tomu došlo, jako by se otevřelo peklo.</p>

<p>Radiační pásy obklopující Jupiter zcela zastiňují slaboučké Van Allenovy pásy kolem Země. Když je stoupající sloup plynů zkratuje, výsledkem je elektrický výboj milionkrát silnější než kterýkoli pozemský blesk a v oblasti rádiových vln zaduní kolosální hrom, který se šíří celou Sluneční sousta­vou a dál ke hvězdám.</p>

<p>Zjistilo se, že rádiové výbuchy pocházejí hlavně ze čtyř oblastí planety. Možná že tam byla slabá místa, jimiž čas od času tryskal ven vnitřní oheň. Vědci na Ganymédu, největším z mnoha Jupitero­vých měsíců, se domnívali, že už jsou schopni vy­puknutí rádiových bouří předpovídat: měli asi stej­nou přesnost jako předpovědi počasí na počátku 20. století.</p>

<p>Falcon nevěděl, jestli má rádiovou bouři uvítat, nebo se jí bát. Nepochybně přispěje k obohace­ní jeho cesty - jestliže ji přežije. Kurz měl určený tak, aby se držel od hlavních bouřkových center co nejdál, zejména od toho nejaktivnějšího - Zdro­je alfa. Podle zákona schválnosti byla beta, která ho ohrožovala, nejblíž. Přesto doufal, že ve vzdá­lenosti téměř tří čtvrtin zemského obvodu bude v bezpečí.</p>

<p>„Pravděpodobnost devadesát procent,“ hlásilo řídící letové středisko se znatelnými stopami nalé­havosti. „A nemysli si, že za hodinu. Ganyméd ří­ká, že může vypuknout každým okamžikem.“</p>

<p>Přijímač ještě ani neutichl, když se ručička uka­zatele síly magnetického pole začala řítit vzhůru. Než nadobro vylétla z ciferníku, vrátila se a několi­krát se prudce zatřepetala. Daleko odsud a tisíce ki­lometrů hluboko zasadilo cosi popraskané kůře pla­nety gigantický úder.</p>

<p>„Už začala, tamhle!“ volalo řídící letové středis­ko.</p>

<p>„Díky, už to vím taky. Kdy se bouře dostane ke mně?“</p>

<p>„Začátek můžeš očekávat za pět minut. Vrchol za deset.“</p>

<p>V dálce podél zakřivení Jupiteru stoupal smě­rem do vesmíru sloup plynů široký jako celý Tichý oceán rychlostí přes tisíc kilometrů za hodinu. Ko­lem něj v nízkých vrstvách atmosféry řádily hromy a blesky, ale to ještě nebylo nic ve srovnání s běsy, které sloup plynu rozpoutá, až dosáhne radiační pás a začne vrhat přebytečné elektrony na planetu. Fal­con začal zatahovat dovnitř všechny nástavce s pří­stroji, které z modulu vystrčil. Žádná jiná opatření udělat nemohl. Potrvá čtyři hodiny, než ho zasáhne tlaková vlna - avšak sršení rádiových poruch, šířících se rychlostí světla, tu bude už desetinu sekundy poté, co bouře stiskne spoušť.</p>

<p>Rádiový monitor, pozorně prohledávající vlnový rozsah, stále neukazoval nic neobvyklého. Potom Falcon postřehl, že úroveň hluku zvolna šplhá vzhůru. Exploze nabývala na síle.</p>

<p>Vůbec neočekával, že z takové vzdálenosti něco uvidí. Avšak znenadání zatančilo podél východního horizontu zaplápolání jakoby od nesmírně vzdáleného žáru blesku. Současně vylétla polovička jističů, světla zhasla a odumřelo veškeré rádiové spojení.</p>

<p>Pokusil se vstát, ale nebyl schopen ani ohnout malíček. Paralýza, jež ho zachvátila, nebyla jenom psychická, zdálo se, že nad rukama i nohama naprosto ztratil kontrolu a po celém těle pocítil palčivou bolest. Bylo nemožné, že by elektrické pole mohlo proniknout krunýřem kabiny. A přece se nad přístrojovou deskou rozlévala plápolavá záře a slyšel praskání elektrického výboje, které si nemohl s ničím splést.</p>

<p>Po celé sérii bouchnutí začaly pracovat nouzové systémy a obvody se znovu přetížily. Světla opět zablikala. Falconovo ochrnutí zmizelo právě tak rychle, jako se objevilo.</p>

<p>Když se ujistil pohledem na palubní desku, že všechny obvody už zase normálně pracují, rychle se přemístil k hlavnímu průzoru.</p>

<p>Aby mohl ohledat škody, na to vůbec nepotřeboval světlo, lana nesoucí modul se zdála v jednom ohni. Světelné linie zářící na temném pozadí elektrickou modří se táhly od hlavního prstence s připevněnými lany k rovníku gigantického balonu a podél několika z nich se pomalu valily oslepující ohnivé koule.</p>

<p>Byl to pohled tak zvláštní a tak úžasný, že z něho ani strach necítil. Falcon věděl, že jenom málo lidí na světě vidělo kulový blesk z takové blízkosti - a rozhodně to žádný z nich nepřežil, pokud pi­lotovali vodíkem plněný balon v pozemské atmo­sféře. Vzpomněl si na ohnivou smrt <emphasis>Hindenburgu</emphasis>, zničeného v Lakehurstu roku 1937 zatoulanou jis­křičkou. Když mu hlavou probleskl starý filmový týdeník, uvědomil si, že se to v minulosti stávalo dost často. Avšak tohle se na Jupiteru přihodit ne­mohlo, přestože měl nad hlavou víc vodíku, než ko­lik naplňovalo poslední ze zepelínů: Ještě několik miliard roků potrvá, než se někomu podaří zapálit v Jupiterově atmosféře oheň.</p>

<p>Se zaprskáním připomínajícím zvuk smažící se slaniny znovu oživlo rádiové spojení.</p>

<p>„Haló <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> - slyšíš mě? Slyšíš mě?“</p>

<p>Slova byla zkomolená, ale srozumitelná. Falco­nův bojový duch pookřál, zase navázal kontakt se světem.</p>

<p>„Slyším,“ odvětil. „Troška elektrického ohňostro­je, ale žádné škody - zatím.“</p>

<p>„Díky - už jsme si mysleli, že jsme o tebe přišli. Prosím přezkoušej telemetrické kanály číslo tři, sedm a dvacet šest. Také zkontroluj, jestli funguje kamera číslo dvě. Nemůžeme dost dobře uvěřit záznamům vnějších ionizačních sond...“</p>

<p>Falcon jen nerad odtrhl pohled od fascinujícího ohňostroje kolem <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> a čas od času se alespoň podíval z průzoru. Nejprve zmizely kulové blesky, ohnivé koule se pozvolna rozpínaly, až dosáhly kri­tického rozměru, a pak s mírným výbuchem zmize­ly. Nicméně ještě o hodinu později kovové součást­ky na vnější straně modulu slabě zářily a šum v rádiovém příjmu trval dobře přes půlnoc.</p>

<p>Po zbývající noční hodiny se už neodehrálo vů­bec nic - až těsně před svítáním. Protože to přichá­zelo od východu, Falcon se nejprve domníval, že vi­dí první nejslabší náznaky východu Slunce. Pak si uvědomil, že na tohle je ještě dobře dvacet minut času - a záře, která se na horizontu objevila, se smě­rem k němu blížila tak rychle, že to bylo patrné pou­hým okem. Rychle se oddělila od oblouku hvězd, který vyznačoval neviditelný okraj planety, a Falcon spatřil, že to je poměrně úzký proužek, celkem ostře ohraničený. Zdálo se, jako by pod mraky kroužil pa­prsek ohromného světlometu.</p>

<p>Asi sto kilometrů za prvním řítícím se pruhem světla se blížil jiný paralelně s ním a pohyboval se stejnou rychlostí. A za nimi další a další - dokud ce­lé nebe neblikalo střídajícími se pruhy světla a tmy.</p>

<p>Falcon si pomyslel, že až dosud si stejně musel zvykat na podivuhodné věci, a nezdálo se pravděpo­dobné, že tahle nádherná podívaná na ryzí, nehlučné světélkování by s sebou mohla přinášet sebemenší nebezpečí. Byla tak úžasná, tak nevysvětlitelná, že pocítil chladný, čirý strach, nahlodávající jeho sebe­ovládání. Ani jediný člověk by nedokázal pohléd­nout na takový úkaz, aniž by se cítil jako nepatrný drobeček mezi silami přesahujícími jeho chápání. Bylo možné, že by na Jupiteru byl nejen život, ale dokonce život inteligentní? A že inteligentní tvoro­vé až teď, začali reagovat na jeho přítomnost - pří­tomnost cizince?</p>

<p>„Ano, vidíme to,“ řeklo řídící letové středisko hla­sem, v němž se ozývala jeho vlastní úzkost a obavy.</p>

<p>„Nemáme ponětí, co by to mohlo být. Čekej, vo­lali jsme na Ganyméd.“</p>

<p>Podívaná zvolna pohasínala, pruhy přibíhající z dáli od horizontu se stávaly mnohem měně zřetel­né, slabší, jako by se energie, jejímž působením vznikly, vyčerpávala. Za pět minut bylo po všem, poslední slabý záchvěv světla zablikal na severním nebi a byl pryč. Když se ztratil, Falcona zaplavil pocit úlevy. Předcházející podívaná byla tak hypno­tizující, tak vzrušující, že žádný lidský tvor na ni nemohl hledět příliš dlouho, aniž by to rozvrátilo jeho duševní rovnováhu.</p>

<p>Otřásla jím víc, než si připouštěl. Elektrická bou­ře - to bylo něco, co uměl pochopit, ale tohle bylo něco naprosto nepochopitelného.</p>

<p>Řídící letové středisko stále mlčelo. Falcon vě­děl, že banky dat nahoře na Ganymédu se teď pro­pírají jedna za druhou: jak lidé, tak počítače se pus­tili do řešení tohoto problému. Jestliže by nenalezli řešení tady, budou muset volat na Zemi, a to by znamenalo hodinové zpoždění.</p>

<p>O možnosti, že dokonce ani Země by nebyla schopna vypomoci, Falcon neuvažoval.</p>

<p>Nikdy nebyl šťastnější, že slyší hlas řídícího leto­vého střediska, než když se konečně ozval dr. Bren­ner. Biolog hovořil s úlevou, až zesláble - jako člo­věk, který právě prodělal ohromnou duševní krizi.</p>

<p>„Haló, <emphasis>Kon-Tiki</emphasis>. Tvůj problém jsme sice roz­luštili, ale pořád tomu ještě nemůžeme uvěřit. To, cos viděl, je luminiscence, velice podobná té, jakou vydávají mikroorganismy v tropických mořích na Zemi. Tady nejsou v moři, ale v atmosféře, ovšem princip je stejný.“</p>

<p>„Ale ten obrazec,“ protestoval Falcon, „byl tak pravidelný, tak <emphasis>um</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lý</emphasis>. Měřil v průměru stovky kilo­metrů!“</p>

<p>„Dokonce byl větší, než si myslíš, viděls toho jenom malý kousek. Celý obrazec byl víc než pět tisíc kilometrů široký a vypadal jako otáčející se kolo. Ty jsi viděl jenom loukotě, které kolem tebe prolétávaly rychlostí asi kilometr za sekundu...“</p>

<p>„Za sekundu!“ Falcon se neudržel, aby mu ne­skočil do řeči. „Žádný živočich se nepohybuje ta­kovou rychlostí!“</p>

<p>„Samozřejmě že ne. Nech mě, abych ti to vysvět­lil. To, cos viděl, spustila tlaková vlna ze Zdroje be­ta, která se pohybovala rychlostí zvuku.“</p>

<p>„Ale co ten obrazec?“ trval Falcon na svém.</p>

<p>„To je věc, která nás překvapila. Takový úkaz se vyskytuje vzácně, ale stejná světelná kola - až na to, že tisíckrát menší - byla pozorována v Perském zálivu a v Indickém oceánu. Poslechni si tohle: ‘Loď Východoindické společnosti <emphasis>Patna</emphasis>, Perský záliv, květen 1880, 23.30 hodin: ...ohromné zářící               kolo otáčející se kolem dokola, až se zdá, jako by se jeho loukotě dotýkaly lodě. Loukotě jsou dvě stě nebo tři sta metrů dlouhé... každé kolo má kolem šestnácti loukotí.’</p>

<p>A tohle je zase z Omarova zálivu, datováno 23. května 1906: ‘Prudce se k nám přiblížila nesmírně jasná luminiscence, vysílající v rychlém sledu ostře ohraničené paprsky světla směrem k západu jako paprsky reflektoru válečné lodě... Nalevo od nás se utvořilo gigantické ohnivé kolo, s loukotěmi dosahujícími tak daleko, kam až oko dohlédne. Celé kolo se otáčelo dvě nebo tři minuty...’</p>

<p>Počítač na Ganymédu vyčlenil z archivu, který má uložený v paměti, kolem pěti set případů. Byl by je vytiskl všechny, kdybychom ho včas nezarazili.“</p>

<p>„No dobrá, přesvědčili jste mě, ale pořád to je pro mě záhada.“</p>

<p>„Nemám ti to za zlé. Dokonalé vysvětlení dlouho nikdo nepodal, až na sklonku 20. století. Zdá se, že tahle zářící kola jsou výsledkem podmořských zemětřesení a vyskytují se vždycky v mělkých vodách, kde se tlakové vlny mohou odrážet a vytvářet z vln stabilní obrazce. Někdy pruhy, jindy rotující kola - Poseidonova kola, jak se začalo říkat. Teorii definitivně potvrdilo provedení hloubkových výbuchů a snímání výsledků z družic. Není se co divit, že námořníci byli pověrčiví. Kdo by věřil, že na světě existují takové věci?“</p>

<p>To znamená, že to proběhlo takhle, pomyslel si Falcon: V okamžiku, kdy výbuch Zdroje beta vrcholil, tlaková vlna se musela šířit všemi směry - stlačeným plynem spodních vrstev atmosféry i pevnou hmotou samotného Jupiteru. Jak se vlny střetávaly a křižovaly, v některých místech se mu­sely rušit a jinde zas zesilovat, celá planeta se mu­sela rozeznít jako zvon.</p>

<p>Vysvětlení však nezahladilo pocity údivu a děsu. Do smrti nezapomene na ty plápolající pruhy světla řítící se nedosažitelnými hlubinami Jupiterovy at­mosféry. Vyvstal v něm dojem, že tohle není plane­ta pouze podivná a zvláštní, ale celá magická říše na pomezí mezi bájí a realitou.</p>

<p>Byl to svět, v němž se mohlo přihodit absolutně všechno, a nikdo z lidí neuměl odhadnout, co při­nese příští okamžik.</p>

<p>A stále mu ještě zbýval celý jeden den.</p>

<p><emphasis>6. Medúza</emphasis></p>

<p>Když konečně dorazilo opravdové svítání, přineslo náhlou změnu počasí. <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> prolétával hotovým blizardem, sněhové vločky padaly tak hustě, že se viditelnost snížila na nulu. Falcon se začal obávat, aby se na plášti balonu nenahromadila příliš velká tíha. Potom zpozoroval, že všechny vločky usedají­cí zvenčí na okna průzorů rychle mizejí, teplo ne­ustále proudící <emphasis>z Kon-Tiki</emphasis> ven je odpařovalo ihned, jakmile dosedly.</p>

<p>Kdyby letěl balonem nad Zemí, působila by mu starosti také možnost, že se s něčím srazí. Tohle nebezpečí se tady však neskrývalo, všechny Jupi­terovy hory ležely několik set kilometrů pod ním. A co se týkalo pěnových ostrůvků, kdyby se srazil s nimi, dopadlo by to stejně, jako by brázdil o tro­chu tužší mýdlové bubliny.</p>

<p>Nicméně zapjal horizontální radar, pro který až dosud neměl žádné upotřebení, zatím měl cenu je­nom vertikálně směřující paprsek udávající vzdále­nost modulu od neviditelného povrchu. Ihned nato se dočkal nového překvapení.</p>

<p>Přes ohromný výsek oblohy před ním byly roz­troušeny celé tucty velkých a zřetelných radarových odrazů. Jeden od druhého byly zcela izolované a zavěšené v prostoru očividně bez jakékoli pod­pory. Falconovi vytanulo v paměti úsloví prvních letců, popisující jedno z nebezpečí jejich povolá­ní: Mraky prošpikované skalami. Byl to přesný po­pis toho, co radar ukazoval v dráze letu <emphasis>Ko</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>-Tiki</emphasis>.</p>

<p>Pohled ho znepokojil. Potom si však Falcon zno­vu uvědomil, že v téhle atmosféře se nemůže vzná­šet opravdu nic, co by bylo z pevné látky. Možná to je nějaký zvláštní meteorologický jev. A v každém případě se nejbližší odraz ozýval asi dvě stě kilo­metrů daleko.</p>

<p>Nahlásil to řídícímu letovému středisku, které nebylo schopno poskytnout nějaké vysvětlení. Ale předalo mu příjemnou novinku, že se v následují­cích třiceti minutách zbaví blizardu.</p>

<p>Neupozornili ho však na prudký boční vítr, který <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> náhle uchopil a hnal jej téměř v pravém úhlu na jeho předchozí kurz. Falcon potřeboval všechnu svou zručnost a musel maximálně využít omezenou ovladatelnost svého neohrabaného stro­je, aby zabránil převržení. Během několika minut se hnal na sever rychlostí větší než pět set kilomet­rů za hodinu. Potom, stejně náhle jak začala, turbu­lence utichla. Stále se ještě pohyboval rychle, ale už v klidném vzduchu. Zauvažoval, jestli ho náho­dou nezachytilo něco, co se rovnalo pozemskému proudu plynů vytékajících z trysek.</p>

<p>A v tu chvíli se sněhová bouře konečně rozply­nula a Falcon spatřil, co pro něj Jupiter připravil.</p>

<p><emphasis>Kon-Tiki</emphasis> vlétl do trychtýře gigantického vzduš­ného víru, který měl v průměru snad tisíc kilomet­rů. Balon se hnal podél zakřivené stěny mračen. Z jasného nebe nad hlavou zářilo Slunce. Ohrom­ná díra se zavrtávala hluboko do atmosféry, do ne­proniknutelných končin kdesi u dna, a dosahova­la až do vrstev věčných mlh, kde téměř nepřetrži­tě jiskřily blesky.</p>

<p>Přestože vír loď stahoval dolů tak zvolna, že bezprostřední nebezpečí nehrozilo, Falcon zvy­šoval dodávku tepla do balonu tak dlouho, dokud se <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> nevznášel stále ve stejné výšce. Teprve potom opustil fantastickou podívanou venku a zno­vu se v myšlenkách vrátil k problému na radaru.</p>

<p>Nejbližší ozvěna teď byla jenom asi čtyřicet kilo­metrů vzdálená. Všechny, náhle si uvědomil, byly rozmístěné podél stěny víru a pohybovaly se záro­veň s ní, vír je zjevně chytil do pasti stejně jako <emphasis>Kon-Tiki</emphasis>. Zamířil teleskop do směru, který ukazo­val radar, a zjistil, že se dívá na zvláštní skvrnitý oblak téměř vyplňující celé zorné pole.</p>

<p>Nebyl rozeznatelný snadno, neboť měl barvu je­nom o odstín tmavší než vířící stěna mlhy na jeho pozadí. Teprve když se na něj Falcon upřeně díval několik minut, uvědomil si, že se s ním setkal už jednou předtím.</p>

<p>Když se poprvé plazil přes stoupající horu pěny, omylem jej tehdy považoval za gigantický strom s mnoha kmeny. Až teď konečně dokázal docenit jeho skutečnou velikost a spletitost a dát mu vý­stižnější jméno, aby si je lépe zafixoval do paměti. Útvar mu nyní už vůbec nepřipomínal strom, ale chobotnici - medúzu, jakou člověk může potkat, když se s vlnícími se chapadly nechává unášet tep­lými víry Golfského proudu.</p>

<p>Tahle medúza však měřila víc než patnáct set metrů a spousty vlnících se chapadel byly dlouhé desítky metrů. Houpala se zvolna sem a tam v bez­vadném souladu a každá perioda trvala déle než mi­nutu - skoro jako kdyby stvoření neohrabaně veslo­valo oblohou.</p>

<p>Další ozvěny představovaly vzdálenější medúzy. Falcon zaostřil teleskop na půltucet z nich a nevšiml si, že by se lišily tvarem nebo velikostí. Vypadaly, že všechny patří ke stejnému druhu, a Falcon si lámal hlavu nad tím, proč se tak líně vznášejí kolem doko­la na tisícikilometrové oběžné dráze. Možná že se pasou na vzdušném planktonu, který nasávají z víru.</p>

<p>„Uvědomuješ si, Howarde,“ podotkl dr. Brenner, když se vzpamatoval z prvního úžasu, „že ta věc je asi desettisíckrát větší než největší velryba? I kdyby to byl jenom pytel plný plynu, pořád by to muselo vážit milion tun! Nemám nejmenší tušení, jakým způsobem by u takového tvora mohl probíhat meta­bolismus. Musí vyvíjet celé megawatty tepla, aby udržel dostatečnou nadnášecí sílu.“</p>

<p>„Ale jestli to je jenom pytel plynu, jak to, že dává tak zatraceně dobrý radarový odraz?“</p>

<p>„To vůbec nemám ponětí. Nemůžeš se trošku při­blížit?“</p>

<p>Brennerův návrh nebyl marný. Kdyby měnil výš­ku; aby využíval různých rychlostí větru, Falcon by se k medúze dokázal přiblížit na vhodnou vzdále­nost. Ale zatím dával přednost současným čtyřiceti kilometrům a taky to jasně prohlásil.</p>

<p>„Chápu, co chceš říct,“ odvětil Brenner s lehkým zaváháním. „Tak tedy prozatím zůstaňme tam, kde jsme.“</p>

<p>Tohle „my“ způsobilo, že se Falcon pobaveně za­šklebil: rozdíl sta tisíc kilometrů měl za následek, že se jejich zorné úhly od sebe povážlivě lišily.</p>

<p>Po následující dvě hodiny plul <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> bez zvláštních příhod v kruzích kolem ohromného víru. Falcon zatím experimentoval s barevnými filtry a snažil se nastavit kontrast na kameře tak, aby zís­kal jasný záběr medúzy. Začal uvažovat o tom, jest­li její krycí zbarvení není druh mimikry. Možná že - stejně jako mnoho pozemských zvířat - se snaží splynout s okolím. Je to prastarý trik užívaný jak lovci, tak lovenými.</p>

<p>Do které z těchto dvou skupin medúza patřila? Nemohl očekávat, že se mu na tuhle otázku podaří odpovědět v krátké době, která mu zbývala. Ale přesně před polednem, bez sebemenšího varování, odpověď dostal...</p>

<p>Stěnou mlhy naznačující trychtýř víru se při­hnalo pět rejnoků jako letka starodávných trys­kových stíhaček. Letěli ve formaci tvaru V přímo proti sinavě šedivému oblaku medúzy a nebylo po­chyb o tom - podle Falcona - že útočí. Když před­pokládal, že to jsou neškodní vegetariáni, ošklivě se zmýlil.</p>

<p>Avšak tady se všechno dělo tak volným tempem, že to vypadalo jako ve zpomaleném filmu. Rejnoci se vlnili vpřed rychlostí snad padesát kilometrů za hodinu, zdálo se, že uplynuly celé věky, než do­spěli k medúze, která klidně pokračovala ve veslo­vání rychlostí dokonce ještě menší. Přestože byli velicí, vedle monstra, k němuž se přibližovali, rej­noci vypadali droboučcí. Jak se snášeli dolů na je­ho záda, vypadali jako ptáci usedající na velrybu.</p>

<p>Umí se medúza bránit? zvědavě uvažoval Falcon. Neuměl si představit, jaké nebezpečí by mohlo rej­nokům hrozit, pokud se budou vyhýbat těm velkým neohrabaným chapadlům. A možná že se hostitel o útočnících ani nedozví, mohli to být banální para­ziti tolerovaní jako blechy v psím kožiše.</p>

<p>Ale teď už bylo zřejmé, že medúza je v tísni. S mučivou pomalostí se skláněla jako převracející se loď. Asi po deseti minutách se naklonila o 45 stupňů, zároveň prudce ztrácela výšku. Falcona přepadl pocit lítosti: podívaná mu přinesla trpké vzpomínky. Groteskní pád medúzy, to byla doko­nalá parodie na poslední okamžiky zmírající <emphasis>Krcí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovny</emphasis>.</p>

<p>Avšak věděl, že jeho sympatie leží na nesprávné straně. Vysoká inteligence se může vyvinout jenom u dravců - nikdy ne u pomalých býložravců ať už ve vodě, nebo ve vzduchu. On sám měl mnohem blíž k rejnokům než k monstróznímu pytli plynu. A vůbec, kdo dokáže upřímně sympatizovat se stvořením stotisíckrát větším než velryba?</p>

<p>Potom si všiml, že taktika medúzy přece jenom jako by přinášela nějaké ovoce. Rejnoky její pozvolné převracení vyrušilo a ztěžka se zvedali z jejích zad, připomínali přecpané supy vytržené z hostiny. Ale neodletěli příliš daleko, vznášeli se pár metrů od monstra, které se dál převracelo.</p>

<p>Potom zároveň s elektrickým zapraskáním v radiopřijímači vyšlehl náhlý, oslepující záblesk světla. Jeden z rejnoků, pomalu se svíjející od jednoho konce k druhému, se zřítil přímo dolů do hlubin. Jak padal, vlekl se za ním chvost černého dýmu. Podobnost s letadlem řítícím se v plamenech k zemi byla až zlověstná.</p>

<p>Zbývající rejnoci se všichni současně strmě vrhli dolů směrem od medúzy a prudkým klesáním nabírali rychlost. Během několika minut opět zmizeli ve stěně mračen, z níž se vynořili. A medúza, která už pád zastavila, se začala odvalovat zpátky do horizontální polohy. Brzy už plachtila s vyrovnaným kýlem, jako by se vůbec nic nepřihodilo.</p>

<p>„Nádherné!“ pronesl dr. Brenner po okamžiku užaslého mlčení. „Má vyvinuté elektrické orgány, aby se mohla bránit, stejně jako někteří naši úhoři a rejnoci. Ale muselo to být kolem milionu voltů! Vidíš nějaké orgány, které by mohly výboj produkovat? Něco, co vypadá na elektrody?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Falcon, když nastavil na teleskopu maximální zvětšení. „Ale cosi zvláštního tam je. Vidíš ten obrazec? Zkontroluj předchozí záznamy. Jsem si jistý, že to tam předtím nebylo.“</p>

<p>Na boku medúzy se objevila široká skvrnitá páska. Vytvářela překvapivě pravidelnou šachovnici, jejíž každý čtverec byl posetý tečkami ve složitém druhotném obrazci krátkých vodorovných čar. Ležely stejně daleko od sebe v perfektně geometrickém uspořádání řádek a sloupců.</p>

<p>„Máš pravdu,“ přitakal dr. Brenner a v hlase se mu ozvalo něco, co se velice blížilo úžasu. „Právě se to objevilo. A bojím se ti říct, co si myslím, že to je.“</p>

<p>„No dobře - já o reputaci přijít nemůžu, aspoň ne jako biolog. Smím hádat?“</p>

<p>„S chutí do toho!“</p>

<p>„Je to velká anténa v pásmu metrových vln. Tako­vé věci se kdysi používaly, na začátku 20. století.“</p>

<p>„Bál jsem se, že to řekneš. Teď víme, proč to tak zřetelně odráželo radarový signál.“</p>

<p>„Ale proč se to objevilo zrovna teď?“</p>

<p>„Pravděpodobně jako následek výboje.“</p>

<p>„Zrovna mě napadlo něco jiného,“ pronesl Fal­con pomalu. „Co myslíš, <emphasis>neodposlouchává</emphasis> nás to?“</p>

<p>„Na téhle frekvenci? Pochybuju. Tohle jsou met­rové - ne, <emphasis>dekame</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>rové</emphasis> antény - soudě podle jejich velikosti. Hmm... bylo by tohle možné?“</p>

<p>Dr. Brenner se odmlčel, zřetelně uvažoval o něja­kém novém nápadu. Náhle pokračoval: „Vsadím se, že ti tvorové jsou naladění na rádiové bouře! Je to něco, co se pozemské přírodě nikdy nepodařilo vytvořit... Máme živočichy se sonarem a dokonce s elektrickými smysly, ale nikdy se žádnému nevy­vinulo čidlo rádiové. Proč se tím taky zatěžovat na planetě, kde je tolik světla?</p>

<p>Ale tady je to něco jiného. Jupiter je celý <emphasis>prosák</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lý</emphasis> energií rádiových vln. Zužitkovávat ji - nebo do­konce čerpat - má cenu. Ten tvor by mohl sloužit jako plovoucí elektrárna.“</p>

<p>Rozhovor přerušil nový hlas.</p>

<p>„Tady velitel řídícího letového střediska. Tohle všechno je sice zajímavé, ale musíme vyřešit mno­hem důležitější aspekty. Je to <emphasis>intel</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ge</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>tní</emphasis> tvor? Jestli ano, musíme mít na zřeteli Instrukce pro na­vázání kontaktu.“</p>

<p>„Než jsem tohle všechno viděl,“ odvětil dr. Bren­ner jaksi zklamaně, „byl bych odpřisáhl, že cokoli, co umí vytvořit krátkovlnný anténní systém, musí být nadáno inteligencí. Teď už si tím tak jistý ne­jsem. Mohlo se to vyvinout přirozeným způsobem. Domnívám se, že to není o nic fantastičtější než lid­ské oko.“</p>

<p>„Pak ovšem musíme hrát na jistotu a předpo­kládat, že to rozumné je. Od nynějška - tudíž - se na expedici vztahují všechny klauzule Základních ustanovení.“</p>

<p>Rozhostilo se dlouhé mlčení. Každý, kdo byl za­pojený na tento vysílací okruh, zatím vstřebával důsledky. Poprvé v historii kosmického létání měla být použita pravidla sestavená v průběhu více než stoletých sporů. Člověk měl mít užitek - alespoň v to všichni doufali - z chyb, jichž se dopustil na Zemi. Nejen ohledy morální, ale jeho nejvlastnější zájem vyžadoval, aby je v meziplanetárním styku neopakoval. Mohlo by skončit katastrofou, kdyby lidé zacházeli s bytostmi inteligentnějšími než oni sami stejně jako američtí osadníci s Indiány nebo prakticky kdekdo s Afričany.</p>

<p>První ustanovení znělo: Udržuj odstup. Nepod­nikej pokusy o přiblížení nebo dokonce o navázá­ní komunikace, dokud „oni“ neměli dostatek času, aby tě prostudovali. Co přesně ten „dostatek času“ znamenal, nikdy nikdo nebyl schopen stanovit. Nechávalo se to na rozhodnutí člověka přímo na místě.</p>

<p>Na Howarda Falcona padala odpovědnost, o jaké se mu nikdy ani nesnilo. V průběhu několika hodin, které mu ještě na Jupiteru zbývaly, by se mohl stát prvním zdejším vyslancem lidstva.</p>

<p>A <emphasis>tohle</emphasis> byla ironie tak rozkošná, že si až přál, aby mu tehdy lékaři vrátili schopnost se zasmát.</p>

<p><emphasis>7. Základní ustanovení</emphasis></p>

<p>Stmívalo se, ale protože Falcon napínal zrak smě­rem k živému oblaku v zorném poli teleskopu, sot­va to postřehl. Vítr, stále ženoucí <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> kolem dokola trychtýře ohromného víru, ho teď zanesl asi na dvacet kilometrů daleko od toho stvoření. Kdy­by se dostal blíž než na deset, musel by podniknout úhybný manévr. Přestože si byl jistý, že elektrické zbraně medúzy mají jen krátký dostřel, vůbec ne­měl chuť je testovat. Tohle bude úkol pro expedice následující a Falcon jim už teď přál hodně štěstí.</p>

<p>V modulu se snesla úplná tma. Bylo to podivné, protože od západu Slunce ho dělily ještě celé hodi­ny. Mechanicky, stejně jako každých několik mi­nut, pohlédl na obrazovku horizontálního radaru. Kromě medúzy, kterou zkoumal, se žádný jiný ob­jekt v okruhu zhruba sta kilometrů nenacházel.</p>

<p>Náhle ho ochromil hlasitý zvuk dunící Jupite­rovou nocí - ohlušující tlukot, který se stále a stále zrychloval a potom se uprostřed crescenda zasta­vil. Celý modul přitom poskakoval jako hrášek v bubnu.</p>

<p>Během krátkého, bolestivého ticha si Falcon té­měř současně uvědomil dvě věci. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>ntokrát</emphasis> zvuk nepřicházel z tisícikilometrové vzdálenosti, rádiem. Ozýval se z atmosféry přímo kolem něho.</p>

<p>Druhá myšlenka ho znepokojila ještě víc. Úplně zapomněl - bylo to neomluvitelné, ale měl v hlavě tolik důležitějších věcí - že větší část oblohy nad ním úplně zakrývá plynový balon <emphasis>Kon-Tiki</emphasis>. Tence postříbřený - aby lépe zadržoval teplo - balon představoval překážku neprostupnou jak očím, tak radaru.</p>

<p>Ovšemže o tom věděl, byla to menší vada na pro­jektu, kterou pominuli, neboť jim nepřipadala dů­ležitá. Nyní se však Howardu Falconovi už nedů­ležitá nezdála - když sledoval, jak se shora kolem modulu svírá mřížoví gigantických chapadel silněj­ších než nejsilnější strom na světě.</p>

<p>Slyšel Brennera, jak křičí: „Nezapomeň na Zá­kladní ustanovení! Nevyplaš to!“</p>

<p>Než ho napadla vhodná odpověď, ochromující bubnování spustilo znovu a všechny ostatní zvuky přehlušilo.</p>

<p>Vysvědčení skutečně ostřílenému zkušebnímu pilotovi nedává to, jak reaguje na předvídatelné ha­varijní situace, ale jak se vypořádá s těmi, které předem nikdo předvídat nemohl. Falcon neanaly­zoval situaci déle než sekundu. Bleskovým pohy­bem zatáhl za otevírací lano.</p>

<p>Tento termín přežíval z dob vodíkových vzdu­cholodí.</p>

<p>V případě <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> lano neroztrhlo plášť balonu, ale pouze uvedlo do pohybu sadu záklopek v horní části pláště. Horký plyn začal okamžitě tryskat ven, <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> se zbavil části síly, která ho nadnášela, a v gravitačním poli dvaapůlkrát silnějším než na Zemi začal prudce padat.</p>

<p>Na okamžik Falcon spatřil velikánská chapadla šlehající semtam. Měl právě čas na to, aby si všiml, že jsou posetá velkými měchýři nebo váčky, kte­ré je pravděpodobně nadnášely, a že je zakončuje spousta tenkých tykadel připomínajících kořínky rostlin. Napůl očekával, že do něj udeří blesk - ale nic se nedělo.</p>

<p>Závratnou rychlost pádu brzdila houstnoucí at­mosféra a splasklý plášť působící jako padák. Když <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> klesl o tři kilometry, považoval Falcon za bezpečné záklopky znovu uzavřít. Než obnovil nad­nášecí sílu a zase získal rovnováhu, ztratil dalších patnáct set metrů a nebezpečně se přiblížil k bez­pečnostní hranici.</p>

<p>Úzkostlivě vyhlížel vrchními průzory, přestože nemohl očekávat, že uvidí něco jiného než stínící kopuli balonu. Ale během klesání modul přece jen sklouzl stranou a Falcon zahlédl část medúzy tři kilometry nad sebou. Byla mnohem blíž, než oče­kával - a stále klesala, rychleji než pokládal za možné.</p>

<p>Řídící letové středisko ho úzkostlivě volalo. Za­křičel: „Jsem v pořádku - ale pořád to jde po mně. Hlouběji už nemůžu.“</p>

<p>Nebyla to tak docela pravda. Mohl sestoupit ješ­tě o hodně hlouběji - asi tak o tři sta kilometrů. Ale byla by to cesta jenom jedním směrem a po­většinou by byla málo zajímavá - pro něho.</p>

<p>Potom ke své ohromné úlevě spatřil, že se medú­za zvedá asi patnáct set metrů nad ním. Možná se rozhodla, že se k tomuhle podivnému vetřelci při­blíží obezřele, anebo také shledala hloubku nepří­jemně horkou. Teplota přesáhla 50 stupňů a Falcon by byl rád věděl, jak dlouho ještě mohou fungovat systémy zabezpečující jeho životní funkce.</p>

<p>V rádiu se znovu ozval dr. Brenner, ale stále pro­jevoval starost jenom o Základní ustanovení.</p>

<p>„Uvědom si - může si tak počínat jenom ze zvě­davosti!“ křičel bez velkého přesvědčení. „Snaž se, abys to nevystrašil!“</p>

<p>Falcona taková rada poněkud znechutila a při­pomněla mu televizní diskusi mezi expertem na kosmické právo a jakýmsi kosmonautem, kterou kdysi sledoval. Když se postupně probraly všech­ny důsledky vyplývající ze Základních ustanove­ní, kosmonaut, který ani nemohl uvěřit vlastním uším, zahorlil: „Znamená to, že když už nemám ji­nou možnost, musím zůstat sedět a nechat se se­žrat?“</p>

<p>Právník nehnul ani brvou a odpověděl: „Tohle je bezvadné shrnutí celého problému.“</p>

<p>Tehdy mu to připadalo směšné, teď už se mu to tak zábavné nezdálo.</p>

<p>A potom Falcon spatřil něco, co mu zkazilo ná­ladu ještě víc. Medúza se sice stále ještě vznášela asi patnáct set metrů nad ním - avšak jedno z je­jích chapadel se neuvěřitelně prodloužilo a zároveň také ztenčilo a natáhlo se dolů ke <emphasis>Kon-Tiki</emphasis>. Jako kluk kdysi viděl trychtýř tornáda klesající z bouř­kového mraku nad kansaskou rovinou. Věc, která se k němu přibližovala teď, v něm probudila živou vzpomínku na černého vířícího hada snášejícího se z oblohy.</p>

<p>„Poněkud přestávám mít na vybranou,“ hlásil ří­dícímu letovému středisku. „Můžu volit jenom me­zi tím, že to poděsím, anebo že tomu zkazím žalu­dek. Nemyslím, <emphasis>že Kon-Tiki</emphasis> bude zvlášť stravitelná strava, jestli ten tvor má za lubem právě tohle.“</p>

<p>Vyčkával, co řekne Brenner, ale biolog se ne­ozval.</p>

<p>„Výborně. Je to sice o dvacet sedm minut dříve, ale spouštím startovací automat. Doufám, že budu mít dostatečnou rezervu paliva, abych potom pro­vedl korekci oběžné dráhy.“</p>

<p>Medúzu neviděl, znovu ji měl přímo nad hlavou. Ale věděl, že sestupující chapadlo teď už musí být velice blízko od balonu. Potrvá skoro pět minut, než reaktor dá plný tah...</p>

<p>Reaktor se naplnil. Počítač v řídícím letovém středisku na orbitální dráze nezavrhl okamžik star­tu jako nevhodný. Otevřelo se nasávání plynu při­pravené polykat podle potřeby tuny okolního vodí­ku a hélia. Dokonce i za optimálních podmínek by teď nastal okamžik pravdy - neboť neexistoval způ­sob, jak vyzkoušet předem, jestli nukleární raketo­vé motory budou <emphasis>skutečně</emphasis> v neobvyklé atmosféře Jupiteru pracovat.</p>

<p>S <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> cosi velice jemně zahoupalo. Falcon se to pokusil nevnímat.</p>

<p>Zapálení motoru se mělo podle plánu odehrát o deset kilometrů výš, kde atmosféra byla víc než čtyřikrát řidší a o třicet stupňů chladnější. To bylo dost zlé.</p>

<p>Jak hluboko se mohl ještě ponořit, aby fungovalo nasávání vzduchu a dokázal uniknout? Až začnou trysky chrlit oheň, bude natočený směrem k Jupite­ru a přetížení dvě a půl g ho požene přímo dolů. Dokáže se včas vymanit?</p>

<p>Do balonu poklepala veliká, těžká ruka. Celá loď poskočila nahoru a dolů jako jojo, které na Zemi zrovna přicházelo znovu do módy.</p>

<p>Ovšem, Brenner <emphasis>možná</emphasis> měl naprostou pravdu. Možná že právě teď se to pokoušelo o přátelské gesto. Snad by se měl pokusit promluvit na to po­mocí rádia. Ale co měl vlastně říct: <emphasis>Ty jsi krás</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>á kočička</emphasis>? Nebo snad <emphasis>Harýku, lehni</emphasis>? Anebo <emphasis>Odve</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>te mě ke svému náčelníkovi</emphasis>?</p>

<p>Konečně se nastavil správný poměr deuteria a tri­tia. Falcon byl připraven zapálit svíčku - zápalkou o teplotě sto milionů stupňů.</p>

<p>Tenounký koneček chapadla se klouzavě posu­noval podél okraje balonu nějakých padesát metrů daleko. Byl přibližně stejně veliký jako sloní cho­bot a podle jemnosti, s níž se pohyboval, zdál se i skoro stejně citlivý. Na konci měl malé hmatové výrůstky připomínající slídicí hubičky. Falcon si byl jistý, že dr. Brennera by pohled fascinoval.</p>

<p>Tenhle okamžik se zdál stejně vhodný jako kte­rýkoli jiný. Rychlým pohledem přejel celý ovláda­cí panel a zahájil konečné čtyřsekundové odpočítá­vání startu. Pak odlomil bezpečnostní pečeť a stiskl knoflík ODHODIT.</p>

<p>Ozvala se ostrá exploze a okamžitě se ztratila tíže. <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> padal volným pádem, nosem dolů. Odhozený balon vystřelil vzhůru a zvědavé cha­padlo vlekl za sebou. Falcon neměl čas na to, aby se podíval, jestli plášť skutečně do medúzy narazil, protože ve stejném okamžiku se zapálily tryskové motory a musel se starat o jiné věci.</p>

<p>Z reaktoru vytékal tryskami řvoucí proud horké­ho vodíku a hélia a motory rychle zvyšovaly tah - avšak směrem <emphasis>k Jupiteru</emphasis>, ne pryč od něj. Ještě se vysvobodit nemohl, neboť kolmá složka vektoru vý­konu byla příliš lenivá. Pokud by nedokázal dosáh­nout plný výkon a přejít do horizontálního letu bě­hem následujících pěti sekund, modul by se ponořil do atmosféry příliš hluboko a tam by se zničil.</p>

<p>Mučivě pomalu - pět sekund se zdálo stejně dlou­hých jako padesát - dokázal modul vyrovnat a po­tom zvednout nosem vzhůru. Vrhl nazpět jediný po­hled a naposledy spatřil medúzu - mnoho kilometrů od sebe. Balon odhozený <emphasis>Kon-Tiki</emphasis> jí zřejmě z cha­padel unikl, neboť po něm nespatřil ani stopy.</p>

<p>Teď se už zase stal pánem situace - nevznášel se bezmocně v Jupiterových vichrech, ale na vlast­ním sloupu atomového ohně zpět ke hvězdám. Ny­ní měl jistotu, že tryskové motory mu budou ne­ustále dodávat rychlost a unášet ho vzhůru, dokud ve vnějších vrstvách atmosféry nedosáhne rychlost blížící se orbitální. Potom, s krátkým zaburácením pravého raketového ohně, znovu získá vesmírnou svobodu.</p>

<p>Na půl cesty k oběžné dráze pohlédl k jihu a spat­řil onu strašlivou záhadu - Rudou skvrnu, plovoucí ostrov dvakrát větší než Země - jak vystupuje nad horizont. Kochal se její záhadnou krásou, dokud ho komputer nevaroval, že do přechodu na raketový pohon schází posledních šedesát sekund. Neochot­ně odtrhl pohled.</p>

<p>„Až někdy jindy,“ zamumlal.</p>

<p>„Cože?“ vyptávalo se řídící letové středisko. „Cos říkal?“</p>

<p>„Na tom nezáleží,“ odvětil.</p>

<p><emphasis>8. Mezi dvěma světy</emphasis></p>

<p>„Je z tebe úplný hrdina, Howarde,“ řekl Webster, „nejenom známá osobnost. Dals jim látku k pře­mýšlení - vstříkl jsi do jejich života trochu vzrušení. Ve skutečnosti ani jeden z milionu netouží letět kamsi hluboko do vesmíru, k nějakým obřím planetám, ale celé lidstvo se tam nechá s chutí unášet ve fantazii. A na tom záleží.“</p>

<p>„Jsem rád, že jsem ti trochu usnadnil práci.“</p>

<p>Webster byl příliš blízký přítel, než aby se urazil pro ironickou poznámku. I když ho překvapila. Ale nebyla to první změna, kterou na Howardovi od návratu z Jupiteru postřehl.</p>

<p>Vedoucí oddělení ukázal na známý bonmot, který měl na svém stole a který si vypůjčil od známého impresária z minulých dob: <emphasis>Překv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pujte mne!</emphasis></p>

<p>„Za svou práci se nestydím. Nové poznatky, nové zdroje surovin - to všechno je velice pěkné. Ale člověk potřebuje taky něco neotřepaného a vzrušujícího. Kosmické cestování přerostlo v rutinu - ale tys z něho znovu udělal ohromné dobrodružství. Potrvá dlouhou, dlouhou dobu než založíme Jupiter ad acta. A možná ještě déle, než pochopíme, co jsou ty medúzy. Pořád si myslím, že věděla, kde máš zakrytý výhled. Ale buď jak buď, rozhodl ses už, kam příště? Saturn, Uran, Neptun - stačí si vybrat.“</p>

<p>„Nevím. Pomýšlel jsem na Saturn, ale není mě tam doopravdy zapotřebí. Působí tam gravitace jenom jedno g, ne dvě a půl jako na Jupiteru. Takže to dokážou zvládnout lidé.“</p>

<p>Lidé, přemítal Webster. Říkal <emphasis>lidé</emphasis>. Nikdy předtím to neudělal. A kdy jsem ho naposledy slyšel použít slovo <emphasis>my</emphasis>? Mění se, odpoutává se od nás...</p>

<p>„Tak dobře,“ pronesl nahlas a vstal z křesla, aby utajil mírný pocit neklidu, „zahájíme konferenci. Setkáš se s celou řadou starých přátel.“</p>

<p>Na poslední slovo položil důraz, ale u Howarda nenalezl odezvu. Kožená maska Falconovy tváře se stávala čím dál neproniknutelnější. Namísto toho odjel od stolu vedoucího oddělení Plánování dálkových letů, odemkl si podvozek, takže už neměl tvar křesla, a narovnal se na hydraulických nohách do svých plných sedmi stop výšky. Byl to od chirurgů dobrý psychologický tah, že mu přidali třicet centi­metrů, aby vykompenzovali něco z toho všeho, co ztratil při havárii <emphasis>Králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ny</emphasis>.</p>

<p>Falcon vyčkal, až Webster otevře dveře, pak se na svých balonových pneumatikách zručně otočil a tiše, hladce k nim zamířil, rychlostí třicet kilometrů za hodinu. Nedával však svou rychlost a přesnost aro­gantně na odiv, choval se tak už zcela neuvědoměle.</p>

<p>Howard Falcon, který býval kdysi člověkem a ještě stále za něj mohl být díky svému hlasu po­kládán, pociťoval tichou spokojenost, že dosáhl cíle - a poprvé za celá léta něco jako mír v mysli. Od návratu z Jupiteru se noční můry vytratily: Koneč­ně nalezl na světě svůj úkol.</p>

<p>Teď už věděl, proč se mu zdávalo o nadšimpan­zovi na palubě <emphasis>Kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lovny Alžběty</emphasis> odsouzené k záhu­bě. Protože ten tvor nebyl ani člověk, ani zvíře, pat­řil mezi dva světy - stejně jako on sám.</p>

<p>Ze všech lidí jediný Falcon mohl bez jakýchkoli ochranných prostředků stanout na povrchu Měsíce. Systém zabezpečující jeho životní pochody, ulože­ný do kovového válce, který nahradil křehké tělo, pracoval stejně dobře ve vesmíru jako pod vodou. Gravitační pole desetkrát silnější než na Zemi by mu snad bylo na obtíž, ale nic víc. A vůbec žádná gravitace bude ze všeho nejlepší...</p>

<p>Lidská rasa se mu vzdalovala, příbuzenská pouta slábla. Možná že tyhle uzlíčky dýchající vzduch a citlivé na radioaktivitu, uzlíčky nestálých uhlíko­vých sloučenin vůbec neměly oprávnění překročit hranice atmosféry, měly by se držet svých přiroze­ných domovů - Země, Měsíce, Marsu.</p>

<p>Ten, kdo jednoho dne skutečně ovládne vesmír, nebude člověk, ale stroj, a Falcon nebyl ani jedním, ani druhým. Protože si to už uvědomil a smířil se s osudem, pociťoval chmurnou pýchu na své výluč­né osamění - na první nesmrtelný kompromis mezi dvěma stupni tvorů.</p>

<p>Nakonec se stane prostředníkem - mezi starým a novým, mezi tvory z uhlíku a tvory z kovu, kteří jednoho dne ty prvé určitě nahradí.</p>

<p>Obojí ho však budou potřebovat, v průběhu těch těžkých staletí, jež leží před námi.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Případ s časem</strong></p>

<p>„Tady na Marsu nemáme velkou zločinnost,“ pro­nesl inspektor Rawlings se stopou smutku. „A to je taky hlavní důvod, proč se vracím do Yardu. Zůstat tady ještě minutu, dostal bych se úplně z formy.“</p>

<p>Seděli jsme v hlavní vyhlídkové odpočívárně na kosmodromu Phobos a prohlíželi si rozeklaná, sluncem sežehlá skaliska maličkého měsíce. Rake­ta kyvadlové dopravy, která nás přivezla z Marsu, odletěla před deseti minutami a už začal její dlouhý pád zpět na okrově zbarvený glóbus zavěšený proti hvězdám. Za půl hodiny se nalodíme na linku k Ze­mi - do světa, do něhož většina cestujících nikdy nevkročila, ale který všichni nazývali domovem.</p>

<p>„V téhle době,“ pokračoval inspektor, „sem tam se vyskytne případ, který trošku zpříjemní život. Pane Maccare, vy jste přece obchodník s umělec­kými předměty - určitě jste se doslechl o té trošce trápení, kterou jsme měli v Meridiánu před několi­ka měsíci.“</p>

<p>„Myslím, že ne,“ odvětil baculatý mužík s olivo­vou pletí, kterého jsem považoval rovněž za turis­tu vracejícího se domů. Inspektor už pravděpodob­ně prolétl seznam cestujících; byl jsem zvědav, co všechno ví o mně, a snažil jsem se ujistit, že mám - řekněme přiměřeně čisté svědomí. Ostatně, kaž­dý něco pronášel marťanskou celnicí...</p>

<p>„Ututlalo se to docela dobře,“ mínil inspektor, „ale tyhle věci nemůžete udržet pod pokličkou na­dlouho. Tak tedy abyste věděli: pozemský zloděj šperků se pokusil ukrást největší poklad meridián­ského muzea - bohyni Sirénu.“</p>

<p>„Ale to je přece absurdní!“ namítl jsem. „Pravda, hodnotu má úžasnou, ale na druhé straně je to je­nom kus pískovce. Stejně byste ji nikomu nedoká­zal prodat - zrovna tak dobře byste třeba mohl krást Monu Lisu.“</p>

<p>Inspektor se nevesele ušklíbl.</p>

<p>„<emphasis>Tohle</emphasis> se už jednou stalo,“ řekl. „Možná že mo­tiv byl stejný. Existují sběratelé, kteří by za takový předmět dali celé jmění, jen aby se na něj mohli dí­vat oni sami. Nemám pravdu, pane Maccare?“</p>

<p>„Naprostou. V téhle branži narazíte na všechny druhy bláznů.“</p>

<p>„Tak tenhle chlapík - jménem Danny Weaver - dostal od jednoho z nich dobře zaplaceno. A kdy­by neměl tak fantastickou smůlu, dokázal by si bo­hyni odnést.“</p>

<p>Reproduktory na kosmodromu se omluvily za další nepatrné zpoždění zaviněné závěrečnou kon­trolou pohonných hmot a požádaly celou řadu cestujících, aby se dostavili k okénku informací. Zatímco jsme vyčkávali na oznámení, že kontrola paliva skončila, připomínal jsem si to málo, co jsem o bohyni Siréně věděl. Přestože jsem origi­nál nikdy nespatřil, měl jsem stejně jako většina odjíždějících turistů v zavazadle její kopii. Nesla osvědčení Marťanského památkového úřadu zaru­čující, že „tato reprodukce v původní velikosti je přesnou kopií takzvané bohyně Sirény, objevené v Moři Sirén Třetí expedicí roku 2012 (23 po do­bytí Marsu)“.</p>

<p>Byla to až příliš drobounká věcička na to, kolik rozepří měla na svědomí. Na výšku dvacet nebo pětadvacet centimetrů - kdybyste na ni narazili v některém pozemském muzeu, podruhé už byste se na ni nepodívali. Hlava mladé ženy s nepatrně orientálními rysy a prodlouženými ušními boltci, s vlasy stočenými v těsných prstýncích, jako by přilepenými na kůži, rty pootevřenými ve výrazu radosti nebo překvapení - víc nic. A přitom představuje záhadu tak omračující, že inspirovala vznik stovky náboženských sekt, a pěkná řádka archeologů si nad ní lámala hlavu. Neboť dokonalá lidská hlava neměla žádný nárok na to, aby byla na              lezena na Marsu, jehož jedinými inteligentními obyvateli byli bezobratlí - „vzdělané ústřice“ - jak je rádi nazývali novináři. Původní Marťané nikdy nedospěli na úroveň kosmických letů a ani se k ní nepřiblížili - a v každém případě vymřela jejich civilizace dříve, než povstal na Zemi člověk. Těžko se divit, že je bohyně považována za záhadu číslo jedna v celé Sluneční soustavě; nepředpokládám, že nalezneme odpověď, dokud budu živ - pokud vůbec někdy.</p>

<p>„Danny měl nádherně jednoduchý plán,“ pokračoval inspektor. „Sami jste poznali, že v neděli jsou marťanská města jako po vymření, všude je zavřeno, kolonisté sedí doma a dívají se na televizní program ze Země. S tím Danny počítal, když se zapisoval v pátek pozdě odpoledne v jednom hotelu v Západní čtvrti. Sobotu měl na obhlédnutí muzea, neděli na nerušenou práci a v pondělí ráno by společně s ostatními turisty město opustil...</p>

<p>V sobotu časně zrána se toulal malým parčíkem a přešel do Východní čtvrti, kde muzeum stojí. Pro případ, že to nevíte: naše město dostalo svoje jméno proto, že leží přesně na sto osmdesátém poledníku. V parku stojí veliká kamenná deska s vyrytým nejdůležitějším poledníkem, takže návštěvníci se mohou fotografovat, jak stojí najednou na obou polokoulích. Úžasné, jaké jednoduché věci některé lidi pobaví.</p>

<p>Danny strávil den prohlídkou muzea, přesně tak jako jiní turisté odhodlaní přijít si za svoje peníze na své. Jenže v zavírací hodinu neodešel, ukryl se na jedné z galerií nepřístupných veřejnosti, kde pra­covníci muzea začali připravovat rekonstrukci Ob­dobí pozdních kanálů, ale muzeum vyčerpalo pení­ze předčasně. Tady zůstal asi do půlnoci, jenom pro případ, že by v budově setrvali někteří přespříliš nadšení učenci. Pak se vynořil a pustil do práce.“</p>

<p>„Okamžik,“ přerušil jsem ho. „A co noční hlí­dač?“</p>

<p>Inspektor se zasmál. „Milý pane! Takový luxus si na Marsu dovolit nemohou. Dokonce tu nejsou ani žádná poplašná zařízení. Kdopak by se obtěžoval kradením kusů kamene? Pravda, bohyně byla dů­kladně zapečetěná ve vitríně ze skla a kovu, hlavně proto, aby v ní nenalezl zalíbení některý lovec suve­nýrů. Ale i kdyby ji uloupil, neměl by se zloděj kam skrýt, a jakmile by se soška pohřešovala, všechny odlétající linky bychom důkladně prohlédli.“</p>

<p>Na tom bylo hodně pravdy. Nevymanil jsem se z pozemského způsobu myšlení a zapomínal, že každé marťanské město představuje malý uzavřený svět pod svým vlastním silovým polem, ochraňu­jícím je před vnějškem - ledovým a takřka vzdu­choprázdným. Za elektronickými štíty se okamžitě rozkládala nepřátelská prázdnota marťanské kra­jiny, kde člověk bez ochrany zahyne během něko­lika sekund. Tohle podstatně usnadňovalo právní postih; není divu, že Mars má tak malou zločin­nost...</p>

<p>Danny si přinesl nádhernou sadu nástrojů jem­ných jako u hodináře. Ten nejdůležitější představo­vala mikropilka ne větší než letovací želízko, čepel, poháněnou ultrazvukovým motorkem s milionem otáček za sekundu, měla tenkou jako hostií. Sklem nebo kovem pronikala jako máslem - a zanecháva­la za sebou řez tenký jako vlásek. A to bylo pro Dannyho obzvlášť důležité, protože po tomhle ku­tilském výkonu nesměl zanechat sebemenší stopu.</p>

<p>Předpokládám, že jste už uhodli, jak zamýšlel postupovat. Byl připraven proříznout spodní část vitríny a nahradit skutečnou bohyni jedním ze su­venýrů. Mohlo by uběhnout hezkých pár let, než by některý ze zvědavých expertů odhalil strašlivou pravdu, dávno potom, co by originál odcestoval zpět na Zemi, bezvadně zamaskován jako vlastní kopie, s nefalšovaným potvrzením autentičnosti. Čistá práce, že?</p>

<p>Musel to být děsivý zážitek, pracovat v temné galerii mezi všemi těmi miliony let starými řezba­mi a nevysvětlitelnými uměleckými předměty oko­lo sebe. Ono i pozemské muzeum je v noci dost ne­příjemné, ale aspoň je - no - lidské. A Třetí galerie, kam bohyni umístili, nahání strach ažaž. Je plná re­liéfů zachycujících úplně neuvěřitelná zvířata boju­jící jedno s druhým; vypadají jak gigantičtí brouci a většina paleontologů vášnivě popírá, že vůbec kdy mohli existovat. Ale ať už to jsou jenom výplo­dy fantazie nebo ne, patří k tomuhle světu a Danny­ho nerušili tolik jako bohyně zírající na něj z hlubin věků a odmítající vysvětlit mu, proč je tady. Dostá­val z ní husí kůži. Jakže to vím? Prozradil mi to.</p>

<p>Danny se pustil do práce na vitríně stejně opatr­ně, jako se brusič diamantů připravuje rozštípnout drahokam. Větší část noci mu zabralo vyříznutí otvoru a už se blížilo svítání, když konečně odložil pilku a odpočíval. Stále ještě zbývala spousta prá­ce, ale to nejtěžší měl za sebou. Vložit padělek do skříňky, zkontrolovat jeho polohu podle fotografie, kterou si prozíravě vzal s sebou, a zahladit stopy mu mohlo zabrat větší část neděle, ale s tím si vů­bec nedělal starosti. Zbývalo mu ještě dalších čty­řiadvacet hodin a určitě přivítá první pondělní ná­vštěvníky tím, že se vmísí mezi ně a nenápadně odejde.</p>

<p>Jeho nervová soustava utrpěla děsný šok, když se o půl deváté hlučně otevřely hlavní dveře a pracov­níci muzea - všech šest - vstoupili do nového pra­covního dne. Danny se splašeně vrhl k nouzovému východu a všechno nechal ležet - nářadí, bohyni, prostě úplně všechno. Další veliké překvapení ho však očekávalo, když se ocitl na ulici: v tuhle denní dobu měla být naprosto opuštěná - všichni měli se­dět doma a louskat nedělní noviny. Ale náhle se všude hemžila spousta živých obyvatel Východní meridiánské čtvrti, mířila do závodů a do úřadů úplně jako v každý normální pracovní den.</p>

<p>Než se ubohý Danny dostal zpátky do hotelu, už jsme tam na něho čekali. Ani jsme nevyžadovali velké uznání za dedukci, že jenom návštěvník ze Země - a to ještě velice čerstvý - mohl přehléd­nout, co je hlavní atrakcí města Meridián. Troufám si říct, že vy to víte.“</p>

<p>„Upřímně řečeno, já ne,“ odpověděl jsem. „Za šest týdnů se toho nedá na Marsu vidět příliš mno­ho. Kromě toho jsem se na východ nikdy nedostal dál než k Velkým písčinám.“</p>

<p>„Tak dobře, je to strašně jednoduché, ale nesuď­me Dannyho příliš tvrdě, dokonce i zdejší člověk občas spadne do stejné pasti. Je to něco, co nás ne­trápí na Zemi, kde jsme tenhle problém mohli od­klidit do Tichého oceánu. Mars ovšem tvoří jedna jediná pevnina, a to znamená, že někdo na Meziná­rodní datové hranici prostě žít musí...</p>

<p>Danny, jak už víte, pracoval v Západní čtvrti. By­la tam neděle, skutečně - a ještě stále byla neděle, když jsme si ho vyzvedli v hotelu. Ale ve Východ­ní čtvrti, zhruba půl míle odtud, byla teprve sobota. Celý ten rozdíl měla na svědomí malá procházka parkem, řeknu vám, tohle byla zatracená smůla.“</p>

<p>Nastal dlouhý okamžik tichého soucítění, potom jsem se zeptal:</p>

<p>„Kolik dostal?“</p>

<p>„Tři roky,“ odvětil inspektor Rawlings.</p>

<p>„To se ani nezdá tolik.“</p>

<p>„Tři marťanské, to dělá skoro šest našich. Ohrom­né na tom je, že to právě stačí - zvláštní shodou okolností - aby se refundovala cena zpátečního líst­ku na Zemi. Samozřejmě že není v base, takový ne­produktivní luxus si Mars dovolit nemůže. Danny si musí pod taktním dohledem vydělávat na živobytí. Řekl jsem vám, že si meridiánské muzeum nemohlo dovolit nočního hlídače. Tak teď už ho má. Hádejte koho!“</p>

<p>„Žádáme všechny cestující, aby se během deseti minut připravili k odletu! Nezapomeňte si svá pří­ruční zavazadla!“ přikázaly tlampače.</p>

<p>Když jsme se vydali směrem k přechodové komo­ře, nedokázal jsem se zdržet, abych nepoložil ještě jednu otázku.</p>

<p>„A co ti, kteří na tu práci Dannyho vyslali? Za tím musela být spousta peněz. Dostali jste je?“</p>

<p>„Ještě ne. Velice důkladně za sebou zametli všechny stopy a já věřím, že Danny mluvil pravdu, když říkal, že nám vůbec není schopen dát jakékoli vodítko. Navíc tohle není můj případ. Jak jsem vám už říkal, vracím se na své staré místo v Yardu. Ale policista má vždycky oči otevřené - stejně jako ob­chodník s uměleckými předměty, že, pane Macca­re? Ale copak je vám? Zdálo se mi, že jste trochu pobledl. Vezměte si jednu moji tabletku proti kos­mické nemoci!“</p>

<p>„Ne, děkuji,“ odpověděl pan Maccar. „Jsem do­cela v pořádku.“</p>

<p>Jeho hlas zněl zřetelně nepřátelsky. Připadalo mi, že společenská teplota klesla za posledních pět mi­nut pod bod mrazu. Pohlédl jsem na pana Maccara a pak také na inspektora. A náhle jsem si uvědomil, že cestu budeme mít velice zajímavou.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Převaha</strong></p>

<p>Především chci zdůraznit, že toto prohlášení činím z vlastního svobodného rozhodnutí, ale v žádném případě se nesnažím o to, abych si získal vaše sym­patie, ani neočekávám, že tak dosáhnu zmírnění roz­sudku, ať už nade mnou bude vynesen jakýkoli. Při psaní mne vede snaha uvést na pravou míru některá nepravdivá tvrzení vysílaná vězeňským rozhlasem či publikovaná v novinách, které mi bylo povoleno číst. Tyto zprávy podávají zcela falešný obraz sku­tečných příčin naší porážky, a jako vrchní velitel ozbrojených sil našich spojených planet považuji za svou povinnost, abych nyní, v době příměří, protes­toval proti tomu, že jsou uráženi a ponižováni sta­teční muži, kteří bojovali pod mým velením.</p>

<p>Stejně tak doufám, že toto prohlášení objasní dů­vody, které mne vedly k tomu, že jsem už dvakrát podal soudu žádost o přemístění do jiné cely, a že přispěje k jejímu kladnému vyřízení, už vzhledem k tomu, že podle mého názoru neexistuje žádný dů­vod k jejímu zamítnutí.</p>

<p>Základní příčina naší porážky je prostá: navzdo­ry všem opačným tvrzením jí nebyl nedostatek sta­tečnosti našich vojáků ani chyby velení Flotily. By­li jsme poraženi pouze z jediné příčiny: kvůli nižší úrovni nepřátelské techniky. Opakuji: kvůli nižší úrovni nepřátelské techniky.</p>

<p>Když válka vypukla, ani v nejmenším jsme ne­pochybovali o svém konečném vítězství. Flotila tvořená našimi a spojeneckými loďmi značně pře­vyšovala síly, které proti nám mohl postavit ne­přítel, jak počtem plavidel, tak i kvalitou výzbro­je. Navíc jsme měli nad nepřítelem převahu ve všech odvětvích válečného výzkumu a vývoje. By­li jsme přesvědčeni, že si tuto převahu udržíme. A naše předpoklady se ukázaly být bohužel až pří­liš správné.</p>

<p>Na počátku střetnutí patřily mezi naše hlavní zbraně dálková samonaváděcí torpéda, řiditelné vý­boje a různé modifikace Klydonova paprsku. Byla jimi vyzbrojena každá loď Flotily, a ačkoli nepřítel disponoval obdobnými, jeho technika byla vše­obecně méně účinná. Navíc nás podporovala mno­hem výkonnější vědeckovýzkumná základna, a dí­ky této počáteční výhodě bylo nemyslitelné, že bychom prohráli.</p>

<p>Boje probíhaly podle našich představ až do bitvy u Pěti sluncí. Přirozeně jsme i tentokrát vyhráli, ale protivník se ukázal silnější, než jsme se doposud domnívali. Uvědomili jsme si, že vítězství by moh­lo být obtížnější a časově náročnější, než jsme si představovali. Byla proto svolána porada generální­ho štábu, na níž jsme měli prodiskutovat naši bu­doucí strategii.</p>

<p>Poprvé se naší válečné porady zúčastnil i profe­sor generál Norden, nový náčelník Výzkumného centra ozbrojených sil, kterého právě jmenovali do funkce po smrti našeho největšího vědce Malvara. Právě Malvarova vůdčí role více než jakýkoli jiný faktor přispěla k tomu, že naše zbraně byly tak účinné a silné. Malvarova ztráta nám zasadila kru­tou ránu, ale nikdo nepochyboval o kvalitách jeho nástupce - ačkoli mnozí z nás namítali, zda je moudré jmenovat na takové místo teoretika, vědce ze základního výzkumu. Ale podlehli jsme většině.</p>

<p>Velice dobře si vybavuji dojem, který na nás na oné poradě Norden udělal. Vojenští poradci byli celí ustaraní a jako obvykle se obrátili o pomoc k věd­cům. Dokážeme zdokonalit už existující zbraně, vy­ptávali se, aby naše současná převaha s časem stále narůstala?</p>

<p>Nordenova odpověď všechny zaskočila. Malva­rovi totiž takové otázky kladli často - a on pokaž­dé udělal, co se po něm chtělo.</p>

<p>„Upřímně řečeno, pánové,“ odvětil Norden, „já o tom pochybuju. Naše současné zbraně prakticky dosahují vrcholu svých možností. Nechci kritizovat svého předchůdce nebo skvělou práci, kterou odvá­děli naši výzkumní pracovníci po celých několik generací, ale uvědomujete si, že ve výzbroji nedo­šlo k zásadnějším změnám už déle než celé jedno století? Je to bohužel výsledek naší lásky k tradici a naší konzervativnosti. Výzkum se příliš dlouho věnoval zdokonalování starých zbraní namísto to­ho, aby vyvíjel nové. Naštěstí pro nás se naši pro­tivníci nechovali o nic moudřeji: nemůžeme však předpokládat, že tomu tak bude napořád.“</p>

<p>Nordenova slova v nás zanechala zneklidňující dojem, což vědec bezpochyby zamýšlel. Poté rych­le zaútočil.</p>

<p>„My musíme chtít nové zbraně - zbraně napros­to odlišné od všech, které jsme až dosud použí­vali. Takové zbraně samozřejmě dokážeme vyvi­nout, ačkoli nějakou dobu to potrvá, poněvadž jsem od svého nástupu do vedoucí funkce nahradil některé ze starých vědátorů mladými muži a vý­zkum jsem nasměroval do několika dosud nepro­bádaných oblastí, které vypadají velice slibně. Fakticky věřím, že dokážeme způsobit ve vývoji zbraní revoluci.“</p>

<p>Tvářili jsme se skepticky. Bombastický tón Nor­denových tvrzení v nás probouzel podezíravost. Tehdy jsme ještě nevěděli, že Norden nikdy neslí­bí nic, co nemá už fakticky vypiplané v laborato­ři. Vypiplané v laboratoři - to bylo jeho oblíbené úsloví.</p>

<p>Norden svým slovům dostál dříve než o měsíc později a demonstroval svou „Kouli zkázy“, která způsobovala naprostý rozpad hmoty v okruhu ně­kolika stovek metrů. Účinky nové zbraně nás doslo­va omráčily, takže jsme byli ochotni přivřít oko nad jedním jejím základním nedostatkem - skutečností, že to tvarem byla skutečně koule, a tudíž při výbu­chu zničila i poměrně složité zařízení, které ji spou­štělo. To přirozeně znamenalo, že se nedala odpalo­vat přímo z válečných lodí, ale musely ji nést řízené střely. Spustili jsme proto obrovský program pře­stavby samonaváděcích torpéd tak, aby mohla nést novou zbraň. Současně jsme na všech frontách za­stavili ofenzivu.</p>

<p>Teď už si uvědomujeme, že právě tehdy jsme se dopustili své první chyby. Ale stále se domnívám, že to byl omyl naprosto přirozený, neboť nám při­padalo, že všechny naše dosud používané zbraně přes noc zastaraly, a pohlíželi jsme na ně jako na téměř primitivní anachronismus. Nedocenili jsme ovšem rozsah úkolu, do něhož jsme se pustili, a do­bu, kterou nám potrvá, než zavedeme tuhle revoluč­ní superzbraň do výzbroje. Nic takového se nestalo už po celé století a neměli jsme proto žádné zkuše­nosti, o které bychom se mohli opřít.</p>

<p>Problém přezbrojení se ukázal jako mnohem komplikovanější, než jsme předpokládali. Museli jsme zkonstruovat zbrusu nový typ torpéda, proto­že standardní model byl příliš malý. To zároveň znamenalo, že vypouštět nové torpédo mohly jen větší lodě, ale svolili jsme, že přineseme i tuto oběť. Po šesti měsících byla Koulí zkázy vyzbrojena všechna těžká plavidla Flotily. Ověřovací a cvičné testy prokázaly, že nové torpédo funguje uspokoji­vě, a byli jsme připraveni nasadit je do boje. Nor­dena, který napůl přislíbil ještě mnohem báječnější zbraně, jsme už oslavovali jako strůjce vítězství.</p>

<p>Poté se přihodily dvě věci. Při cvičném letu do­čista zmizela jedna z bitevních lodí a vyšetřování ukázalo, že za jistých podmínek může lodní dálko­vý radar kouli odpálit okamžitě po jejím vypuště­ní. Úpravy potřebné k odstranění tohoto nedostatku byly triviální, ale způsobily, že zpoždění narostlo o další měsíc a stalo se příčinou trpkých pocitů voj­ska k vědcům. Znovu jsme tedy byli připraveni k akci - když Norden oznámil, že by dokázal zvýšit poloměr účinnosti koule desetinásobně, čímž by se pravděpodobnost zničení nepřátelského plavidla znásobila tisíckrát.</p>

<p>Takže celý kolotoč úprav začal zase znovu, ale všichni souhlasili, že zpoždění se vyplatí. Mezitím ovšem nám nepřítel, povzbuzený naší nečinnos­tí, zasadil nečekaný úder. Naše lodě trpěly nedo­statkem torpéd, protože výroba žádná nedodávala, a musely před protivníkem ustupovat. Tak jsme ztratili soustavy Kyrane a Floranus a také planetár­ní pevnost Rhamsandron.</p>

<p>Byla to sice nepříjemná, ale nikoli vážná rána, neboť ztracené planetární soustavy se k nám beztak nechovaly přátelsky a jen obtížně se ovládaly. Ne­pochybovali jsme, že v blízké budoucnosti může­me pozice snadno dobýt nazpět, jakmile bude nová zbraň zařazena do výzbroje.</p>

<p>Tyto naděje se však naplnily jen zčásti. Když jsme obnovili ofenzivu, museli jsme vystačit s men­ším počtem Koulí zkázy, než bylo plánováno, a to byl také důvod, proč naše úspěchy nebyly zase tak výrazné. Druhý důvod byl ovšem ještě závažnější.</p>

<p>Zatímco jsme vybavovali touto zázračnou zbraní tolik lodí, kolik jsme jen mohli, nepřítel horečně stavěl nová plavidla. Jeho lodě byly zastaralé a nes­ly zastaralé zbraně - ale nyní počtem naše převy­šovaly. V průběhu bojů jsme zjišťovali, že počty ne­přátelských lodí jsou až o sto procent vyšší, než jsme očekávali. Velký počet cizích plavidel způso­boval, že se mátly automatické zaměřovače a naše ztráty byly vyšší, než jsme předpokládali. Ztráty ne­přítele byly sice ještě těžší, protože když koule do­spěla ke svému cíli, znamenalo to jeho jistou zkázu, jenže ručička vah se nevychýlila v náš prospěch tak výrazně, jak jsme doufali.</p>

<p>Navíc zatímco naše Flotila bojovala na hlavní frontě, nepřítel podnikl odvážný útok na slabě opevněné soustavy Eriston, Duranus, Carmanidora a Pharanidon - a všechny je znovu obsadil. Nebez­pečí se tak přiblížilo k našim domovským planetám na pouhých padesát světelných roků.</p>

<p>Následující zasedání generálního štábu proběh­lo velmi bouřlivě. Většinou všichni osočovali Nor­dena - především velkoadmirál Taxaris neustále poukazoval na skutečnost, že díky jeho zázračné zbrani jsme na tom nyní podstatně hůř než před­tím. Měli bychom, dožadoval se, pokračovat ve stavbě běžných lodí, abychom nepřišli o svou po­četní převahu.</p>

<p>Norden se choval stejně vztekle a označil velitel­ství Flotily za nevděčné břídily. Ale můžu potvrdit, že mu neočekávaný zvrat událostí přece jen dělal starosti - stejně jako nám všem. Naznačil však, že by možná věděl o rychlé cestě k nápravě situace.</p>

<p>Dnes už víme, že výzkum pracoval na „Bitevním analyzátoru“ už celou řadu let, ale tehdy nám zaří­zení připadlo jako úplný zázrak, a snad proto jsme se nechali tak snadno strhnout. Ostatně Nordenovy argumenty byly svůdně přesvědčivé. Co záleží na tom, tvrdil, jestli má nepřítel dvakrát tolik lodí co my - když účinnost našich se dá zdvoj- či dokonce ztrojnásobit? Limitující faktor v boji nebyl po celá desetiletí technický, nýbrž biologický - pro jednot­livý mozek či skupinu mozků se stávalo čím dál ob­tížnější, aby se úspěšně orientoval v rychle se mě­nícím průběhu boje vedeném v trojrozměrném pro­storu. Nordenovi matematici zanalyzovali některá klasická střetnutí z minulosti a dokázali, že ačkoli jsme dosáhli vítězství, naše plavidla často operova­la s méně než poloviční účinností vůči teoretickým možnostem.</p>

<p>Bitevní analyzátor tohle všechno změní tím, že nahradí lidské rozhodování počítači. Tato myšlenka nebyla nová - teoreticky - avšak až dosud zůstáva­la jen utopickým snem. Pro mnohé z nás bylo za­těžko uvěřit, že to je stále něco víc než sen: ovšem poté co jsme si přehráli několik velice složitých si­mulovaných bitev, uvěřili jsme.</p>

<p>Rozhodli jsme se instalovat analyzátory na čtyři naše největší lodě, aby každá z našich hlavních skupin plavidel mohla být vybavena jedním. A tím jsme si přivodili problémy - ačkoli jsme to pocho­pili až mnohem později.</p>

<p>Analyzátor obsahoval téměř milion složitých součástek a k jeho obsluze a údržbě bylo zapotřebí týmu pěti set techniků. Protože bylo naprosto vy­loučené umístit na palubě bitevní lodi tolik nových členů posádky, každé z oněch čtyř plavidel musela doprovázet přestavěná osobní loď, na níž odpočíva­li technici, kteří zrovna nesloužili. Rovněž instala­ce počítačů byla velmi zdlouhavá a obtížná, avšak s vynaložením obrovského úsilí jsme ji dokončili za šest měsíců.</p>

<p>Nato jsme ke svému zděšení museli čelit další­mu problému. Pro obsluhu analyzátoru jsme vybrali pět tisíc vysoce kvalifikovaných mužů, kteří prošli intenzivním školením. Na konci sedmého měsíce se deset procent z nich nervově zhroutilo a jen čtyřicet procent úspěšně složilo závěrečnou zkoušku.</p>

<p>V generálním štábu jsme opět svalovali vinu je­den na druhého. Norden přirozeně prohlásil, že vý­zkum nenese za fiasko žádnou odpovědnost, a zne­přátelil si tak personální a výcvikové velitelství. Nakonec se rozhodlo, že se dá podniknout jen jedna jediná věc: použijeme pouze dva ze čtyř dokonče­ných analyzátorů a zbývající instalujeme okamžitě, jakmile se vycvičí obsluha. Času nebylo nazbyt, ne­boť nepřítel neustále útočil a jeho bojová morálka narůstala.</p>

<p>Skupina plavidel s prvním analyzátorem do­stala rozkaz, aby dobyla nazpět soustavu Eriston. Nešťastná náhoda, neuvěřitelná smůla chtěla, že osobní loď vezoucí techniky zasáhla zbloudilá mi­na. Válečná loď explozi vydržela, ale osobní plavi­dlo i se svým nenahraditelným nákladem bylo na­prosto zničeno. Takže jsme od celé operace museli ustoupit.</p>

<p>Druhá výprava byla - zpočátku - úspěšnější. Ne­dalo se pochybovat, že analyzátor dokonale splňu­je všechno, co jeho konstruktéři slibovali, a v prv­ních střetnutích utrpěl nepřítel těžké porážky. Proto se stáhl a přenechal nám Saphran, Leucon a Hexa­nerax. Jenže jeho výzvědná služba určitě postřehla, že jsme změnili taktiku a přímo doprostřed bojové sestavy jsme ze záhadných důvodů umístili osob­ní loď. A určitě také zjistila, že náš první protiútok rovněž doprovázela podobná loď - a že se po její zkáze celá flotila stáhla.</p>

<p>V následujícím střetu proto nepřítel využil své početní převahy ke zničujícímu útoku na loď s ana­lyzátorem a na její neozbrojený doprovod. Útok ve­dl bez ohledu na vlastní ztráty - obě naše lodi byly velice silně chráněny - a uspěl. Výsledkem bylo, že Flotila ztratila velení, poněvadž přechod ke starým metodám se ukázal nemožný. Pod těžkou palbou jsme ustoupili, a tak jsme ztratili všechno, co jsme až doposud dobyli, a navíc ještě soustavy Lormyia, Ismarnus, Beronis, Alphanidon a Sideneus.</p>

<p>V této fázi války vyjádřil velkoadmirál Taxaris svůj nesouhlas s Nordenem tím, že spáchal sebe­vraždu, a vrchní velení jsem převzal já.</p>

<p>Situace byla nyní více než vážná, byla krajně znepokojivá. Nepřítel pokračoval v útoku se za­tvrzelým staromilstvím a naprostým nedostatkem představivosti, s loďmi zastaralými a nevýkonnými, jejichž počet však nyní už značně převyšoval množ­ství našich plavidel. Drásalo nás pomyšlení, že kdy­bychom nehledali nové zbraně a pouze pokračovali ve stavbě starých, byli bychom v mnohem přízni­vějším postavení. Proběhla řada bouřlivých porad, na nichž se Norden zastával vědců, zatímco všichni ostatní jim kladli za vinu všechno, co se stalo. Potíž byla v tom, že Norden vždycky splnil všechno, co slíbil: pro všechny katastrofy, které se odehrály, měl dokonalou výmluvu. A pro nás nyní už nevedla ces­ta zpátky - museli jsme pokračovat v hledání nové zázračné zbraně. Nejprve to byl luxus, který měl válku urychlit. Nyní, pokud jsme ji chtěli vítězně ukončit, to byla holá nutnost.</p>

<p>Museli jsme se bránit, a Norden zrovna tak. Ur­putněji než kdykoli předtím byl rozhodnut, že získá nazpět prestiž svůj i svých vědců. Jenže my jsme se už dvakrát zklamali a nechtěli jsme zopakovat stej­nou chybu ještě jednou. Nepochybovali jsme o tom, že dvacet tisíc Nordenových výzkumníků vymyslí spoustu dalších zbraní: jenže nás už nezajímaly.</p>

<p>Zmýlili jsme se. Jeho poslední zbraň byla něco tak fantastického, že dokonce ještě nyní mi připadá zatěžko uvěřit, že vůbec kdy existovala. Její nevin­ný, nic neprozrazující název - Exponenciální pole - nijak nenaznačoval její skutečné možnosti. Pár Nordenových matematiků ji objevilo při teoretic­kých výzkumech vlastností prostoru, a k všeobec­nému překvapení se zjistilo, že jejich poznatky se dají převést do praxe.</p>

<p>Připadá mi velice složité vysvětlit funkci Expo­nenciálního pole laikovi. Podle technického popi­su „vytváří v prostoru exponenciální stav, takže ko­nečná vzdálenost v normálním, lineárním vesmíru se může stát nekonečnou v pseudoprostoru“. Nor­den používal při vysvětlování analogie, které někte­rým z nás pomáhaly. Představte si plochý gumový kotouč - který tvoří oblast normálního prostoru - a potom jeho střed umístěte do nekonečna. Ob­vod kotouče sice zůstane nezměněný - avšak jeho poloměr se stane nekonečným. Takhle nějak tedy zacházel generátor pole s okolním prostorem.</p>

<p>Předpokládejme například, že naši loď nesoucí na palubě generátor obklíčí flotila nepřátelských plavidel. Jakmile naše plavidlo zapne pole, každá z nepřátelských lodí si pomyslí, že se znenadání rozplynulo - a s ním i lodě na protější straně kruhu. A přece obvod kruhu zůstal nezměněný, jen cesta do jeho středu by trvala nekonečně dlouho. Pokud loď plula vpřed, „měřítka“ prostoru se proměnila a zdálo se, že se všechny vzdálenosti naopak pro­dlužují.</p>

<p>Vzbuzovalo to děsivé pocity, ale bylo to velice užitečné. Loď nesoucí generátor pole nedokázal ni­kdo dostihnout: mohla ji klidně obklopit celá nepřá­telská flotila, a přece ji nemohla napadnout, jako by se nacházela na opačné straně vesmíru. Loď s gene­rátorem sice nemohla bojovat, aniž by pole vypnula, ale i tak to ponechávalo velice značnou výhodu, a to nejen v obraně, ale i v útoku. Neboť loď vybavená polem se mohla přiblížit k nepřátelské flotile na­prosto nepozorovaně a nečekaně se objevit přímo v jejím středu.</p>

<p>Tentokrát se zdálo, že nová zbraň opravdu ne­má chybu. Netřeba dodávat, že než jsme se znovu nachytali, prověřili jsme všechny možné zádrhele. Zařízení bylo naštěstí značně jednoduché a nevy­žadovalo početnou obsluhu. Po mnoha diskusích jsme se rozhodli, že je okamžitě uvedeme do výro­by, neboť jsme si uvědomovali, že čas pracuje proti nám a válka neprobíhá nijak příznivě. Nyní jsme už ztratili všechno, co jsme získali na počátku, a ne­přátelské síly dokonce pronikly při několika úto­cích přímo až do naší Sluneční soustavy.</p>

<p>Podařilo se nám nepřítele zadržovat tak dlouho, dokud jsme Flotilu nepřezbrojili a nevypracovali novou bitevní strategii. Abychom mohli pole prak­ticky využívat, bylo třeba, abychom lokalizovali nepřátelskou formaci, nastavili kurz na plánované místo střetnutí a potom přesně ve vypočtený oka­mžik zapjali generátor. Když se pole opět vypnulo - pokud byly výpočty přesné - naše loď se nachá­zela uprostřed nepřátelské bojové sestavy a mohla jí díky momentu překvapení způsobit těžké ztrá­ty, a když bylo třeba, stejným způsobem zase unik­nout.</p>

<p>První cvičné manévry proběhly uspokojivě a za­řízení se zdálo celkem spolehlivé. Simulovali jsme celou řadu přepadů, až si posádky na novou tech­niku zvykly. Zúčastnil jsem se jednoho ze zkušeb­ních letů a živě si pamatuji své pocity, když se pole zapjalo. Zdálo se, že se lodě kolem zmenšují, jako by se pohybovaly na povrchu rozpínající se bubli­ny, a v okamžení zmizely úplně. Stejně tak se vy­tratily hvězdy - náhle jsme viděli Galaxii, jak tvoří pouhý slaboučký proužek světla kolem lodi. Sku­tečný poloměr našeho pseudoprostoru nebyl fak­ticky nekonečný, ale dělal několik set tisíc světel­ných let, takže vzdálenosti nejodlehlejších hvězd naší galaktické soustavy se příliš nezvětšily - ačko­li nejbližší hvězdy samozřejmě zmizely docela.</p>

<p>Cvičný let jsme ovšem museli předčasně ukon­čit vzhledem k celé záplavě drobných technických potíží s nejrůznějšími zařízeními, především s ko­munikací. Bylo to sice nepříjemné, ale nepříliš zá­važné. Přesto jsme uvážili, že bude lepší, když se vrátíme na základnu a závady odstraníme.</p>

<p>V tomto okamžiku podnikl nepřítel akci, kterou zjevně považoval za rozhodující útok proti pevnost­ní planetě Iton, ležící na hranicích naší Sluneční soustavy. Flotila musela nastoupit do boje dříve, než jsme mohli opravy provést.</p>

<p>Nepřítel se musel domnívat, že jsme ovládli ta­jemství neviditelnosti - a v jistém smyslu měl prav­du. Naše lodě se náhle zjevovaly jakoby odnikud a působily ochromující zkázu - jenže jen na chví­li. Pak se totiž přihodilo něco naprosto záhadného a nevysvětlitelného.</p>

<p>Když potíže nastaly, velel jsem vlajkové lodi <emphasis>Hircani</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>. </emphasis>Naše lodě operovaly jako nezávislé jed­notky, každá měla své vlastní cíle. Detektory <emphasis>Hir</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>canie </emphasis>zjistily nepřátelskou formaci ve střední vzdá­lenosti a navigační důstojníci vzdálenost proměřili s velikou přesností. Nastavili jsme kurz a zapjali generátor.</p>

<p>Exponenciální pole se mělo vypnout v okamžiku, kdy jsme měli míjet střed skupiny nepřátelských lodí. K našemu zděšení jsme se vynořili v normál­ním prostoru ve vzdálenosti mnoha set mil - a když jsme zjistili, kde se nachází nepřítel, ten zároveň zpozoroval nás. Ustoupili jsme a pokusili jsme se o útok znovu. Tentokrát jsme byli od nepřítele tak daleko, že nás objevil první.</p>

<p>Někde se zjevně děla nějaká zásadní chyba. Po­rušili jsme zákaz vysílání a pokusili se kontaktovat ostatní lodi Flotily, abychom zjistili, zda mají stej­né potíže. Avšak ani tenhle pokus nevyzněl úspěš­ně - a tentokrát bylo selhání zcela nevysvětlitelné, neboť se zdálo, že komunikační zařízení pracuje perfektně. Mohli jsme se pouze domnívat, jakkoli se to zdálo fantastické, že nepřítel celý zbytek Flo­tily zničil.</p>

<p>Nerad bych popisoval divoké scény, jak se jednot­livé rozptýlené lodě Flotily probojovávaly zpět na základnu. Naše ztráty byly fakticky zanedbatelné, ale posádky lodí podlehly naprosté demoralizaci. Prakticky všechny ztratily vzájemný kontakt a zjis­tily, že jejich zaměřovače pracují s nevysvětlitelný­mi chybami. Zdrojem těchto potíží bylo zjevně Ex­ponenciální pole, a to přesto, že k nim docházelo pouze tehdy, když bylo vypnuté.</p>

<p>Vysvětlení přišlo příliš pozdě, než aby pro nás mělo nějaký význam, a Nordenův konečný nezdar byl jen slabou útěchou za to, že jsme fakticky válku prohráli. Jak jsem už vysvětlil, generátory pole pro­stor radiálně deformovaly, jakmile se jakýkoli ob­jekt přibližoval ke středu umělého pseudoprostoru, vzdálenosti se naopak prodlužovaly. Když se pole vypnulo, stav se vrátil k normálu.</p>

<p>Jenže ne docela. Nikdy se totiž nepodařilo dosáh­nout <emphasis>přesně</emphasis> původního stavu. Zapínání a vypínání pole bylo úměrné prodlužování a zkracování lo­dě, která měla zařízení na palubě, objevoval se však hysterezní efekt. Vzhledem k tisícům elektrických změn a k pohybům hmoty na palubě lodi, zatímco bylo pole zapnuté, se původní stav nikdy nedal na­stolit přesně. Tyto asymetrie a deformace se hroma­dily, a ačkoli jen zřídka dosahovaly více než zlomek procenta, úplně to stačilo. Znamenalo to, že se přes­ná zaměřovací zařízení a vyladěné obvody v komu­nikačních aparaturách totálně rozladily. Žádná jed­notlivá loď nemohla nikdy změny zjistit - to se mohlo podařit jen tehdy, když své přístroje srovnala s jiným plavidlem, anebo se s ním pokusila komuni­kovat a sdělit mu, co se přihodilo.</p>

<p>Je nemožné, abych popsal, jaký z toho vznikl zmatek. Nemohli jsme si být jistí, že jakákoli sou­částka z jedné lodi bude fungovat na jiné. Zaměnit se nedaly dokonce ani matky a šrouby a zásobování se proměnilo v hotovou katastrofu. Kdybychom měli dostatek času, snad bychom si i s těmito pro­blémy nějak poradili, ale tisíce nepřátelských lodí už na nás útočily vyzbrojeny zbraněmi, které se nám nyní zdály zastaralé o celá staletí oproti těm, které jsme vynalezli my. Naše skvělá Flotila, zmr­začená naší vlastní vědou, bojovala v mezích mož­ností nesmírně statečně, ale nakonec ji nepřítel pře­mohl a donutil nás, abychom se vzdali. Lodě vyba­vené polem zůstávaly stále nezranitelné, avšak ja­ko bojové jednotky byly téměř neškodné. Pokaždé když zapnuly své generátory, aby unikly nepřátel­skému útoku, odchylka jejich přístrojů narostla. Za měsíc bylo po všem.</p>

<p>Tohle je pravdivý příběh naší porážky, který podá­vám objektivně a nikoli na svou obranu z obav před trestem. Vylíčil jsem jej, jak jsem už napsal, abych čelil pomluvám šířeným o vojácích, kteří bojovali pod mým velením, a abych doložil, kdo je skuteč­ným viníkem našeho neštěstí.</p>

<p>A konečně doufám, že mé žádosti, kterou podá­vám - jak si snad soud nyní uvědomí - nikoli z ma­licherných důvodů, bude vyhověno.</p>

<p>Soudu je jistě známo, že podmínky, za nichž jsme ubytováni, a neustálý dohled, jemuž jsme podrobe­ni ve dne v noci, je poněkud deprimující. Nestěžuji si na to, nestěžuji si ani na skutečnost, že pro nedo­statek místa musíme být v celách umístěni po dvo­jicích.</p>

<p>Avšak nedokázal bych být nadále odpovědný za své činy, kdybych musel i v budoucnu sdílet celu s profesorem Nordenem, bývalým náčelníkem Vý­zkumného centra ozbrojených sil.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Devět miliard božích jmen</strong></p>

<p>„Tohle je požadavek poněkud neobvyklý,“ řekl dr. Wagner a jeho slova obsahovala - alespoň doufal - nanejvýš chvalitebné sebeovládání. „Pokud mi je známo, je to poprvé, co tibetský klášter žádá dodá­ní počítače. Nerad bych byl indiskrétní, ale jenom stěží se můžu domnívat, že by váš podnik měl pro takový stroj seriózní použití. Mohl byste mi vy­světlit, co s ním zamýšlíte dělat?“</p>

<p>„S radostí,“ odvětil láma, upravil si své hedvábné roucho a opatrně odložil logaritmické pravítko, jež používal při přepočtu peněz. „Váš počítač páté ge­nerace dokáže provádět jakoukoli běžnou matema­tickou operaci až do desátého řádu. My se ovšem při své práci zajímáme o písmena, ne o čísla. Když vás požádáme, abyste modifikovali výstupní obvo­dy, stroj bude tisknout slova, a ne sloupce cifer.“</p>

<p>„Tomu dost dobře nerozumím...“</p>

<p>„Je to projekt, na kterém pracujeme poslední tři století - fakticky od té doby, co byla lámaserie zalo­žena. Odporuje to vašemu způsobu myšlení, a proto doufám, že než vám všechno vysvětlím, budete na­slouchat pozorně.“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Je to skutečně velmi prosté. Sestavujeme seznam, který má obsahovat všechna možná boží jména.“</p>

<p>„Promiňte...?“</p>

<p>„Máme totiž důvod věřit,“ neochvějně pokračo­val láma, „že všechna taková jména mohou být na­psána pomocí ne více než devíti písmen - v abece­dě, na kterou jsme přišli.“</p>

<p>„A tohle už děláte tři století?“</p>

<p>„Ano, předpokládali jsme, že nám dokončení úkolu zabere okolo patnácti tisíc let.“</p>

<p>„Ach.“ Dr. Wagner vyhlížel poněkud zmateně. „Teď chápu, proč si chcete pronajmout jednu z na­šich mašin. Ale jaký je přesně <emphasis>účel</emphasis> tohoto projek­tu?“</p>

<p>Láma na zlomek sekundy zaváhal a Wagner by byl rád věděl, jestli ho neurazil. Ale i kdyby, odpo­věď neobsahovala ani stopu popuzenosti.</p>

<p>„Jestli chcete, říkejte si tomu obřad, ale je to zá­kladní složka naší víry. Celé to množství názvů nej­vyšší bytosti - Bůh, Jehova, Alláh a tak dále - to jsou jenom člověkem nalepené viněty. Skrývá se tu i trochu složitější filozofický problém, o kterém teď nemíním diskutovat, ale kdesi mezi všemi možný­mi kombinacemi písmen, jaké se mohou vyskyt­nout, je ta, kterou lze nazvat skutečné boží jméno. Systematickou permutací písmen se je snažíme všechna sestavit.“</p>

<p>„Rozumím. Začali jste u A a propracujete se k Z.“</p>

<p>„Přesně tak - ačkoli používáme svou vlastní abe­cedu. Upravit elektronickou rychlotiskárnu tak, aby s ní mohla operovat, je zajisté triviální. O něco zají­mavější problém bude vymyslet vhodný program k eliminaci nepřípustných kombinací. Tak napří­klad žádné písmeno se nesmí vyskytnout třikrát za sebou.“</p>

<p>„Třikrát? Snad jste chtěl říct dvakrát?“</p>

<p>„Ne, třikrát je správně. Obávám se, že by trvalo příliš dlouho, kdybych vám měl vysvětlovat proč, dokonce i tehdy, kdybyste našemu jazyku rozu­měl.“</p>

<p>„Určitě,“ souhlasil kvapně Wagner. „Pokračujte.“</p>

<p>„Naštěstí adaptovat váš komputer pro tuhle práci bude snadné, stačí ho jednou naprogramovat, aby permutoval každé písmeno, jak jdou za sebou, a vy­tiskl výsledek. Co by nám zabralo patnáct tisíc ro­ků, budeme moci stihnout za sto dní.“</p>

<p>Dr. Wagner si sotva uvědomoval slabě hučící manhattanské ulice hluboko pod ním. Dostal se do jiného světa, do světa hor vytvořených přírodou, ni­koli člověkem. Vysoko ve svých odlehlých orlích hnízdech trpělivě pracují tihle mniši, generace po generaci sestavují seznamy slov postrádajících smy­sl. Má vůbec lidská pošetilost meze?</p>

<p>Jen klid, tyhle myšlenky nesmí ani naznačit. Zá­kazník má vždycky pravdu...</p>

<p>„Bezpochyby,“ odvětil doktor, „můžeme počítač přizpůsobit, aby tiskl vaše seznamy. Víc mě trápí problém instalace a údržby. Dostat se dnes do Tibe­tu, to taky nemusí být tak snadné.“</p>

<p>„Tohle dokážeme zařídit. Součástky jsou dosta­tečně malé, aby se daly převézt letecky - to je také jeden z důvodů, proč jsme si vybrali právě váš stroj. Jestli je můžete dopravit do Indie, další trans­port už obstaráme sami.“</p>

<p>„Nepřejete si najmout dva z našich inženýrů?“</p>

<p>„Ano, na tři měsíce, které bude projekt vyžado­vat.“</p>

<p>„Nepochybuji o tom, že to personální šéf zařídí.“ Dr. Wagner si načmáral poznámku na desky svého bloku. „A ještě jsou tu dva další body...</p>

<p>Než stačil dokončit větu, láma předložil tenký proužek papíru.</p>

<p>„Tady je potvrzený výpis z mého konta u Asijské banky.“</p>

<p>„Děkuji. Zdá se, že je - ano - dostatečné. Druhá věc je tak triviální, že se o ní až váhám zmínit, ale je překvapující, jak často lidé přehlížejí to, co je zřej­mé. Odkud budete brát elektřinu?“</p>

<p>„Z Dieselova generátoru dodávajícího padesát ki­lowattů při napětí sto deseti voltů. Instalovali jsme jej asi před pěti lety a je celkem spolehlivý. Zpří­jemňuje nám život v lámaserii, ve skutečnosti byl samozřejmě instalován proto, aby poháněl motory modlicích mlýnků.“</p>

<p>„Ovšem,“ ozval se doktor Wagner jako hluchá ozvěna. „Taky mě to mohlo napadnout.“</p>

<p>Pohled přes kamenné zábradlí působil závratně, ale člověk si časem zvykne na všechno. Po třech mě­sících už George Hanleyho neohromoval ani šesti­setmetrový sráz rovnou do propasti, ani vzdálená šachovnice polí dole v údolí. Opíral se o větrem ohlazené kameny a mrzutě zíral ke vzdáleným ho­rám, jejichž název se nikdy neobtěžoval zjišťovat.</p>

<p>Tohleto, přemítal George, byla ta nejbláznivější věc, jaká se mu kdy přihodila. Projekt Šangri-La - tak to pokřtil jakýsi vtipálek ještě doma v labo­ratořích. Teď už po řadu týdnů počítač vyklepá­val celé hektary listů pokrytých blábolem. Trpělivě, neúprosně přerovnával písmenka do všech mož­ných kombinací, vyčerpal všechny předchozí sku­piny možností a přešel k dalším. Když se archy vy­nořily z rychlotiskárny počítače, mniši je pečlivě rozstříhali a vlepovali je do obrovských knih.</p>

<p>Bohudík za další týden už bude konec. Jaký ob­skurní propočet mnichy přesvědčil, že se nemu­sí trápit dál se slovy o deseti, dvaceti nebo stu pís­menech, to George nevěděl. Míval jednu stále se navracející noční můru, a to, že se plán změní a Nejvyšší láma (kterému mezi sebou říkali Sam) znenadání oznámí, že se projekt prodlužuje kamsi do léta Páně 2060. Určitě by toho byli schopni.</p>

<p>George zaslechl, jak ve větru práskly těžké dře­věné dveře, Chuck vyšel na terasu vedle něho. Jako obvykle pokuřoval jeden ze svých doutníků, pro něž si ho tolik oblíbili mniši - kteří, jak se zdálo, nebyli neochotni otevřít náruč menším a hlavně všem větším potěšením života. Tohle mluvilo v jejich prospěch: možná měli o kolečko víc, ale nebyli to žádní puritáni. Například ty časté výlety dolů do vesnice...</p>

<p>„Poslechni, Georgi,“ pronesl Chuck s naléhavostí v hlase. „Dozvěděl jsem se něco, s čím budou starosti.“</p>

<p>„Nějaká nepříjemnost? Zlobí mašina?“</p>

<p>Tohle byla nejhorší nepředvídanost, jakou si George uměl představit. Tím by se mohl oddálit návrat - a sotvaco mohlo být hroznější. Proti tomu, jak se cítil tady, by bylo i sledování televizních reklam přímo nebeskou manou. Aspoň by udržoval pouto s domovem.</p>

<p>„Ne - nic takového.“ Chuck se usadil na zábradlí, což nebylo obvyklé, normálně ho hloubka děsila. „Právě jsem přišel na to, k čemu to všechno slouží.“</p>

<p>„Co tím chceš říct? Myslel jsem, že to víme.“</p>

<p>„Jistě - víme, oč se mniši snaží. Ale nevěděli jsme proč. Je to ta nejbláznivější věc...“</p>

<p>„Pověz mi radši něco nového,“ zavrčel George.</p>

<p>„...ale starouš Sam mi to právě vysvětlil. Znáš způsob, jakým každé odpoledne sestupuje a čeká na archy, které se odvinují z počítače. Tentokrát vypadal hodně rozrušeně, anebo přinejmenším tak, do jaké míry se vůbec vzrušit může. Když jsem mu oznámil, že jsme vstoupili do poslední etapy, zeptal se mě s tím svým půvabným přízvukem, jestli jsem se nikdy nepodivil tomu, oč se pokoušejí. Řekl jsem Ovšem, a on mi to pověděl.“</p>

<p>„Dál - tohle beru.“</p>

<p>„Tak dobře. Oni prostě věří, že když sestaví všechna jména - a počítají, že jich je kolem devíti miliard, dosáhne se božího účelu. Lidské plémě završí dílo, pro které bylo stvořeno, a nezůstane důvod, aby ve své existenci pokračovalo. Ovšem právě tahle myšlenka je něco jako rouhání.“</p>

<p>„Ale co očekává, že budeme dělat? Máme všich­ni spáchat sebevraždu?“</p>

<p>„Není třeba. Jakmile bude seznam úplný, vloží se do toho ten bůh a jednoduše nám to odtroubí... Bum, a konec!“</p>

<p>„Aha. Už mi došlo. Až tenhle džob skončíme, bu­de to znamenat konec světa.“</p>

<p>Chuck se krátce, nervózně zasmál.</p>

<p>„Přesně takhle jsem to řekl Samovi. Víš, co se stalo? Podíval se na mne takovým způsobem, jako bych byl prvotřídní blbeček, a řekl: ‘Nic není snaz­ší než tohle.‘“</p>

<p>George si všechno chvilku promýšlel.</p>

<p>„Tomu říkám vznešené myšlenky,“ ozval se po­tom. „Ale co s tím podle tebe máme dělat? Nemys­lím, že by se tím pro nás něco změnilo. Nakonec už víme, že máme kolem sebe blázny.“</p>

<p>„Ano - ale chápeš, co se může stát? Až se se­znam dokončí a poslední troubení - nebo co vlast­ně očekávají - nikde, čí to bude chyba? Není to náš stroj, který používají? Tahle situace se mi vůbec nelíbí.“</p>

<p>„Rozumím,“ řekl George pomalu. „V něčem máš pravdu. Ale tyhle věci se stávaly už dřív, víš? Když jsem jako kluk žil dole v Louisianě, měli jsme praš­těného kazatele, který jednou prohlásil, že konec světa nastane příští neděli. Stovky lidí mu uvěřily - dokonce prodávali domy. A přece když se nic ne­stalo, nevylívali si vztek, jak bys čekal. Akorát se usnesli, že udělal chybu ve výpočtech, a věřili dál. Počítám, že některým to trvá dodnes.“</p>

<p>„Dobře, ale tohle není Louisiana, pokud jsi to nezaregistroval. Jsme tu dva, zatímco těch mnichů stovky. Mám je rád a bude mi líto starouše Sama, až mu krachne životní dílo. Ale stejně bych se radši nacházel někde jinde.“</p>

<p>„To si už přeju celé týdny. Ale dokud smlouva ne­vyprší a neodvedou nás na letiště, co můžeme dělat?“</p>

<p>„Ovšem,“ řekl zamyšleně Chuck, „mohli by­chom se pokusit o malou sabotáž.“</p>

<p>„Sakra, jenom to ne! Tím bychom všechno je­nom zhoršili.“</p>

<p>„Ne tím, co jsem vymyslel. Podívej. Počítač se zastaví ode dneška za čtyři dny - při prakticky ne­přetržitém provozu. Letadlo přiletí za týden. Oukej - všechno, co potřebujeme, je najít při kontrole součástku, která se musí vyměnit. Něco, co zdrží práci právě o pár dní. My jim to samozřejmě spra­víme, ale nač spěchat? Když si všechno zařídíme s rozmyslem, až z tiskárny vyletí poslední jméno, můžeme už být dole na letišti. Pak už nás těžko bu­dou chytat.“</p>

<p>„Tohle se mi nelíbí,“ řekl George. „Bude to popr­vé, co uteču od práce. Kromě toho nás budou pode­zírat. Ne, já u toho zůstanu a vezmu všechno, jak to přijde.“</p>

<p>„Pořád se mi to nelíbí,“ pronesl o sedm dní pozdě­ji, když je houževnatí drobní horští poníci snášeli serpentinami dolů. „A nemysli si, že utíkám, proto­že se bojím. Jenom lituju ty chlapíky tam nahoře a nechci být u toho, až objeví, jací byli hlupáci. Ne­jsi zvědavý, jak to Sam přijme?“</p>

<p>„Je to legrační,“ odpověděl Chuck, „,ale když jsem se s ním loučil, připadalo mi, že to ví. Že od nich utí­káme. A že je mu to jedno, protože taky ví, že počí­tač poběží hladce a brzy práci dokončí. Potom - no jasně, pro něho žádné potom neexistuje...“</p>

<p>George se otočil v sedle a hleděl zpátky na stou­pající horskou cestu. Míjeli poslední místo, z něhož byl nerušený výhled na lámaserii. Siluety přikrče­ných, hranatých budov se rýsovaly proti plamenům, jež po sobě zanechalo zapadající slunce: tu a tam se blýskala světla jako okénka v boku zaoceánské­ho parníku. Elektrická světla, ovšem, ta, co se dě­lila s počítačem o stejný obvod. Jak dlouho ještě? zajímalo George. Rozšlapou mniši počítač vzteky a zklamáním? Anebo zase v tichosti usednou a za­čnou své výpočty všechny od začátku?</p>

<p>Přesně věděl, co se právě teď na vrcholku hory děje. Nejvyšší láma a jeho pomocníci sedí ve svých hedvábných róbách, prohlížejí listy, jak jim je novi­cové přinášejí rovnou od rychlotiskárny, a lepí je do velikánských svazků. Ani jeden z nich nepro­mluví. Jediný zvuk představuje neutuchající ples­kání, nikdy nekončící déšť kláves bušících do pa­píru, neboť sám počítač je naprosto tichý, přestože mu mozkem jiskří miliony operací za sekundu.</p>

<p>Tři měsíce něčeho takového, přemílal George v hlavě, to by stačilo každému, aby začal být zralý do cvokhausu.</p>

<p>„Podívej!“ zvolal Chuck, který zacílil pohled do­lů do údolí. „Není to nádhera?“</p>

<p>Aby ne, přemítal George. Staré otlučené DC 3 postávalo na konci rozjezdové dráhy jako nepatr­ný stříbřitý křížek. Za dvě hodiny je odnese s se­bou směrem od nepříčetnosti ke svobodě. Tohle byla myšlenka, která stála za to, aby ji vychutnal jako nejlepší koňak. George si ji nechal převalovat v mozku, zatímco se jeho poník opatrně plahočil svahem dolů.</p>

<p>Z výšek Himálaje se prudce snášela noc a dospě­la už téměř nad ně. Naštěstí byla cesta velice dobrá - vzhledem k tomu, jaké cesty v tomhle koutě svě­ta bývají - a oba dva nesli pochodně. Neskrývalo se tady ani nejmenší nebezpečí, jenom trošku pro­chladli. Nebe nad hlavami měli úžasně jasné, zářily na něm jiskry známých, přátelských hvězd. Aspoň odpadá nebezpečí, uvažoval George, že pilot nebu­de moci odstartovat kvůli špatným povětrnostním podmínkám. Zbývala mu tahle jediná starost.</p>

<p>Dal se do zpěvu, ale po chvíli mu melodie zmrz­la na rtech. Tahle rozlehlá horská aréna, lesknoucí se ze všech stran jako přízraky s bílými kapucemi, nepovzbuzovala k takovému výlevu radosti. George mrkl na hodinky.</p>

<p>„Měli bychom tam být za hodinku!“ zavolal přes rameno na Chucka. Pak ho napadlo: „Rád bych věděl, jestli už počítač skončil. Měl by doběhnout asi tak v tuhle chvíli.“</p>

<p>Chuck neodpověděl, a George se proto otočil v sedle. Spatřil Chuckovu tvář, bílý ovál obrácený proti obloze.</p>

<p>„Podívej,“ zašeptal Chuck a George zvedl oči k nebi. Všude nad jejich hlavami, v naprostém tichu, vyhasínaly hvězdy.</p><empty-line /><empty-line /><p>Arthur C. Clarke</p>

<p><strong>Devět miliard božích jmen</strong></p>

<p>Z anglických originálů The Nine Billion Narnes of God</p>

<p>a The Wind from the Sun přeložil Zdeněk Volný.</p>

<p>Přebal a vazba Valentino Sani a Baronet.</p>

<p>Ve spolupráci vydal Knižní klub - Euromedia Group, k. s.</p>

<p>a nakladatelství Baronet a. s.</p>

<p>v Praze roku 2002 jako svou 1681. publikaci.</p>

<p>Počet stran 332.</p>

<p>Sazba Ricardo, Praha.</p>

<p>Tisk Tiskárny Vimperk a. s., Boubínská 483, Vimperk.</p>

<p>Vydání první.</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKVAY0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5mTQbvZvTawAxisya1uEZ
sxkEHmvQ4FAT3PGKwr9VDOoA6112MVJnIhpo23ZIwe9J5x7gE5q3cJ8zD0qg3r2qWWncd5g
PVKPMT+7+tRUqqWcKvJNIonQh2CJGWZjgKBkk16D4f+F2q6nbxXmqkaZby8xq/wDrHHsKpe
F9P+xMl3HAlxOedwPzRj2zXV6v4+1PVtNj8N28XmSCUMbxjtdV/u15GJxNVvkofN9jsp4Zu
zZpQ/CzwyjrbNO8zn/lqZMAex9DXL654S8M6dqH2KK7lkm3bT5Z3BT6E13Pgzw3qVzo7X15
fySq8pBjByGwOprqtK8H6Tp0wcWkRlJJYyDcQfUeleJLMJ0ptSm5WOx4aCdpHzzcaBaQXDR
yXDxBT91l5x61ox+GNBmtneLVm8xADjZxX0IuiaXcLJBNYRPGfvFlB3e+fSqc3gDQ5rp5Ir
JY3AADKMDGPSn/AG09pXX3EvDUzx0fCu7k02O9ttYsZI3TzMNIFKj3zXK+IvCeteGxDJf2m
bedd0c0Z3Iw9civoWfwZp93pz2MtzNGAQAAo3YA6e9c9dWd9o6RaRruq/2nocpEa+cBmEYy
T7elb0c2lKe6fl/wTKWEj9lnzuZR/cppkX+5Xaa1oejalc3Nx4cWWGFHKospHzgd64q4glt
pTFMhRh2NfR0q0aquvuOGdOUPiQGUdlFJ5zdgtRZHekzW5BMJXJxkD8KTzZP79RZ5FKTg46
+9AiTzJP71J5sn940w/nSZoGSb37tQXYj72aZmgmgBck96XJ9aZml4ycdPegB28+tGTTM0u
aAHZPrRuPrTfxpRQA7JpQxByDTe1GPwpXC5IJG7sQKQsT1NM9qQ0wH5pM+9NzSZPrQA/OKM
00HijNADs5ozTM0tADunekzSHpRkigBRTufWmD8KdzilcAPWjNIc0dqLgGfenZ96YOtGaYF
lZpQoGQQOlSETFVPY9OKrIa1YATCMU0S2d7Ed2e2Kwbz/AFpz05xW9AmyBQ3Y9awb3iZgat
mCOfulIck8GstlOetad822UD2rMJHNS9jWJGc9PWun8IaHFqt4815dLaWsP3pCuefQCuZAL
MAByTivQtOlGnaFDYywSQb2LGQRf6w49TXBiqjjC0d2ddCnzysdvb+H/DFtZTXljqZvWhQn
5Tguf7u3+tcjMmnzSA2kBhyfmDHG32rNt5DDPdQfbPJkX5lOCcn0BH61ajKhOWBB5LD1rx+
SUN5Nn0mCpJyc30PX/B+qQ2WnQWca/ODlU65967Gzl++roC8n8bdq8g8L6rbWkhM08ZcDGx
h09K9Tgu47q0UxMSwAJCDgZr56vTcajv1JxdNKV11NW1nH24W4l3tk/P8A0xW3bWUzxSMX+
Ut1I7CsnT7WFGW4XYG/iYnpW/p+ogQ/PKrKDx9PQVxPlPMqSe8SncWEflBWZdpGAcc59a5/
UtIinjfzoluozgFGXAI96627vEYGFMAMM9P5HtWRIIXwr5KgYxngj61mtHoFOb3Z45eeBtO
gvpZ4PNjid9giz8kee49hUHizwp4MvfCckOnyCHVoRlSG3F5B2b0zXql8bEIVx5sxyAhHAG
K8g8Qa3ovhzW98enudQkO/72UJPUkV7eDxNWpJcrbki6sfaLXY8GZWR2R12spIIPY0ma2PE
yKviS7lUYE7edj0J5I/OsY19xCXNFSPHknFtMXJpe9N/Ol71ZItFNzRQAvPrS803NBOTnvQ
A7vR0OaTNGaBi9qM0lJQIf6Uopo6Uq0gJOMUYoHSipAPxphp9NYU0A3NANNo7Uxjs0Zpvei
gBc0Z4pAeelHtQAuaM0g96KBDhUnaoh1p46UgFPXrTScUtNPWgApaaKdg4zii4xVOD9a3tO
UNa5IzzXPjg10Omc2pJ9atESPQAmLUtjocGuVu8ec5J6V2AUmzLVxl+2JXGOtasxRzeoPm4
GOwqlmrFy264JHJqtz+Oazkbx2NHRbZ7nVItihth3YPqK6641W81jVrWC9lt7yK3ISOPzQr
AA9Fxxms7QpVstOlQ2ivJLyJSOUqzo2v+HtJluIrvQftZyCmScq2fvZ7V5VWUpydo3tselC
Hs4qTN7x1NoFja20WjTzQzyNvurKQAtE2O7d6xbR2e3XZgluwHSs7xfrUWtavLeW7ZjYDCl
cEcUzRLz7ob884xWCouNBN7nq4CulV9m3udZpsbIyyINuTgvnNel6XqGbKOGNmjKfLzxyO5
rzi3nXy4yu0lemK6vS9TVwEfygM9/WvBxcXLWx7NeleJ6HY6jPLGqGMO3PfgCujt7iMvsKp
vC9cYFcLBcqkIMEiA7cE9cU2zvpVvGkllPPBdvT2rx5e87niywz1O5uNSmnhaFY0IAIO3qP
QVh3d/wCTaqCCUH7vDcknvgVif2qu55YGkYDkkdawL3X5GZPMPy7sIAOFHrQqMp7BDCyTOm
FwIST5p3H5h3avOfiFp0MsB1GNsvCw465J7Guml1SB0tfJfLudzk+n9a5nxlcSS2kzrFvDE
ZI4wPpXdgoyhWizaVG+p47qqzB4pJofLZwTwc5rMJyc11fiOK0OmQy28oZ1c7l7r9a5TtX3
dCfNBM+dxEeSo0FHHWig1ucwUUn404sNmNvPrQMSiikpCHDqMHmg0lL25oABR6cUnNGTQAv
euk8J+FtR8X+IbXQdGiie+uAxQSvsX5Rk8/Subr1/9nsbvjbovfEUx/8AIZrmxleWHwtWvD
eMW1fukOK5pJM0l/Zs+JB5+z6YPrdj/Cn/APDNXxF2H91pmfT7X1/Svs9RxS7Rmvyr/XLMe
0f/AAH/AIJ6H1WHmfnv4t+FnjjwVAbrXNDkSzB5uoCJYh9SvT8a4lhX6dT28NzBJb3EKTQy
qVeORQyuD2IPUV8RfHX4YxeA/FEWoaREyaDqhZoU6/Z5By0f07j2+lfUZHxJ9fqfV8RFRn0
ts/LXZmFWhyK62PHSOaXFLjmlAr7U5hhFGKkxTSO3ai4hoHNGOaUClIH40XAbRSgE9aUigZ
paJot74g1e00fS4PPvrp/LijLhd7emTxXeT/Aj4pwQvMfCkhSNSzbZkJwBk8Zrz7Sb+50zV
rXUbSQx3FrKs8bDsynIr9IvDet23iPwvpmv2jB4b63SYY7Ej5h+ByK+V4izjFZYqc6MYuMr
p3TvdejW6NqNOM202fnh4e8Lax4p1pNF0LT3vb9lZvKUhSAv3iSeldDqvwZ+JGkaZdapqHh
l7eytIzLNK06YRR1PWvqv4d/DNfCPxG8ZeIGiAivZwlh/sxN874/4EcfhXH/tPeMTpvhWy8
HWk2LnVm864APIhU8D/gTfyrjfElXFZhDCYKMXB2u2nfa769Fp6lKgowcp7nyEo4BqQ9KuJ
pty94bSKJ55x/BCu8n6Y61Yk0DWlUH+x9QPPT7M/wDhX20vd+J2OVO5k963NOYfYwNxUg9q
x3ikimaKZHidDhkcYKn0IPStCzKeR87YOaqOopbHqYIFrzyMda4fVSEmkJPHrXdIv+gDodq
159rpKtIpOQeR9a2MUc4xG5iOnapLG3e61CGCNC7O4G0DOaiGCDmtPw+Vj1iGZpnh2HIaNd
xz9K5qkrRbOqEbySOtl0jULRibe4j+Rd3lgg7fYg/yrFVNPS7a4v2e4kB5BXlyfQVr3cOrX
MFzqds3lwPKEeR1KsznvisO5Rl1DZPK03l8O4Bwfb6V5NJt3u/uPeq2aSS/yIL7bfQs6w+S
yEnLHlqzdPuDDMUJ4IxW7rZhj0qJhLmWV+Ih/Co71y4crJuxxmu2j78H2OGu/ZVU4vVHfab
K2zIwCAMKe9b9lI3ms0kIjYHjI4Ncfpsx8qNlhMp44HXFdRp8guUcJIN3/PMnn8PevFxMLX
Pr6FT2kFZ9DSOozWs4UyIR97apzitm21SGRXmldd4UkAnqT2rl7jw7d3cD3EXmOR8u3Zzn0
qrpvh7Uprp42S4j2ZyNvC49Sa4pUaM435rNGbrJO0kdDNrUqBkScRrJ8rIvTP8AhUdukl6c
lv3R539AR7VNB4fsI7czXN3uYrllLDOfwq5b2tnb/OqN5EanG5uSfQVg5U4r3BOot0ifMVt
LawRIp3EYkx90e9cR4vvmhuhYwCSQyv1iHBHoDXTGeeSN7iOFzDuCAlcgH+tZviGNoFsbhE
WUoSBtGAPUnPStcMlCqnLU5K2qai9Ti5oZm0G4tRYhQPmMpTBHtk9TXGHg16hqtxZzwpJGi
ybkywWT5V7V5ncAC5kAG0bjgelfTYSbkndWPncXBRaaIqWkoruOEOtB4oooELSUfSj8KAHF
2MYjyNoOcY70nGBzzSUtABRR7UUALXsX7O4/4vbpH/XCf/0Wa8eYqWJVdo7AHNezfs5qp+N
OlnuLefj/AIBXm5r/AMi7Ef4H+RcPjj6n28MYrjNQ+KPgbSfGT+EdU1xbHVU2grOjLHlhkD
f0rtD0r4S+P7H/AIX1roPIxCMf9sxX4/kGWUszxMqFVtLlbuu90v1PSrVHCN0fdowQCMEHk
HPWvOvjV4ZTxR8IdbtRGHubSP7bbnGSHj5OPqMis/4AeJbnxJ8JbVb6VprrS5WsmdjksowU
z+Bx+Feo3Nul1aTW0gyk0bRkeoII/rXDOFTLMdyt+9Tl+T/UvSpC/c/MFSDg+tPCnBOCauX
lj9k1i9s2GBb3EkWP91iK9c+GXwN1vx5ZLrF9cf2PojHEczJukn9di+nua/dsTisPhaP1jE
T5Y/1sup5CUpS5Yo8XAweeD6UjgjrX13ffsr+GprIrYeJdRgugOHmRHUn3AxXzn448AeIPh
54iGla7CpSUFre6j5jnX1B7H1B5FefgM6wOPqeyw8/e7NWf/BLnTnBXkjjh1yaCK958B/s/
y+OPBNj4mt/FUNot0WVoGtixjZWIIznnpVT4jfs/3vgPwXdeKG8RxailvIitCtuUOGOM5z2
pvOsv9v8AVlV9+/Laz3vbtbcFSnbmtoeIjrQfSuz+H3gyfx340s/DNveLZNPG7tOybwgUZP
Fe1Sfso3rqAvjO3U/9ejc/rWuNzXA4Gp7LEVOWVr2s3+SFCE5q8UfMcZ2nd6V9ffsyeMoLr
wZf+F765jhl0ybzoPNcLmJ+oGfRgfzr5g8S6AnhnxfqugfbFvv7PnMBuFXaHI6nHavWfht8
A9a8ZabHresXzaHpUozDhMzzj+8F/hX0J61wZ7DCYjLr4mpyRlZp2u7+S3d1cqk5Kp7quz6
+k1LS40aSTUrRUQFmJnXgDk96+AfiF4qh8d/FLU9bvLl4LCSQw27Ku4xwpwmB79fxr6C1X9
lnRJbNhpHivUILoD5TdKHQn3xggV82+LPB2u+BvEU+ia/aiKdF3xunMcydmQ9x/KvB4Ww2X
wryeHrc82rWceVpddLu/TY1xEp295WO2/Z6X/i9+i4PSKc/+OGvuMfeUcdfSvnX4J/B2bR7
3QPiI+vJKk9oZRZiAgr5i4xuz2r6KHGDXzfFmLo4vH81CV1GKi9903fc3w0XGGp+dvxROfi
74rP/AFEZf51zcLyCFdq59eK99+Ofwam0aHxB8STr8c0dzeq/2IQFSvmNj72e1eB2vMR5I5
r9RynF0cVhYSoyukkn6pK+5w1IuMtT1q3kD2WM9RXCeJ0xIjD7pyTXa6eD5DIT2PSuO8Ttu
hRf4g5B9q9w41ujkcHcRWz4bmSDWE3SeWG43BckVkepxWv4ctprvUJIIIRLKyFVJOAhPfPt
XHWt7N3O+h/Ej6nTXYuGtLgWerCaEMSULHa3uBXOyyzQ2kN7cXazwzyFJNn31xXTaRot9a6
O1/drFLZSyNGnPUjjIHXFcQYpbW9+x3KYy+SjHIGen6V59CKblFO9j169SyjJK1/wehqavL
YXGhwNa/POjEu391SOAfeuYzzWlqVqtjdvDHIWQhWH0IqrFbtK/HFdtJKMdHoebXbnU2szb
02KfyEmt2wQRwepr0Cz8MXd8yuIxBNJF5gKnC/j71z3hPS1udWtoJrvcAANu3gmvYriDVdP
KoIN/wAufkXcMCvnMwxThPlhufT4WKjTS2l2ZwMNj4ltHb7Mt0jZ27o24Jq5LbeM0UJfSuU
lXIEg6j6ivQNNvftdssjQFPLAyypuUnt0qHXr+bUNOeGF9jR7mLKnLY/h9q8l4uTnyuCNpT
mpXnFaHnn9m6hMsatcRRAjbti+ZvrWu0NvFsgvGcrgYUN+tGlWUOsRNPYSMkhIVkBxj15q2
uk2MAW51K6Fvapu8yd+A2OoX1NbynzS5Oq8iqs0k5SYn9tW8GyysraSQ7v3QC7tzewrg/Em
rNdahcWF5aSxmIn5gPvHvz6Ven+I2jaRdNceHdMO/YUjmuW3MP8AaC9Fqt4O1SXXPEIe7Rb
oTFmm81cgf/Wr0aWFdBOrKJ4zrQnLlp7b67s5y0SwgvjLeWaTwKpO0ybN3HSuUumDXcjKoV
S2QAc49q+jr7wbDfeCXu5NLtxJKXdXRdpWMdOa+cLhFS6ljXhVYgV7GDqqqmzysTJOVkRdT
QSaKO9egcgdetHfpRRQAGjmjIozxigAA54paQUpBGMjrQAmKKXpRQAte0/s4L/xerTva0nP
/jleLgcGva/2bRn40WftZzn/AMdrzM2/5FuI/wAD/IuHxx9T7a7V8HfH05+Pev8AsYR/5DF
feXavg348c/HvxDns8X/osV+b8F/7/L/C/wA4nZivgPaf2VJXPhrxNbFsol3E49MlDn+VfR
Y++v1r51/ZTgZfDPiW5Odr3cSD8EOf519GAfMPrXk8T2/tWvbuvyRph/4UT4OtvB3/AAlP7
Q974VQHyJdWmM7L/DEHLP8Apx+NfdFraW1jZwWVnCsFtboI4o1GAigYAr5y+C9lFfftD+P9
Z2hhavMiH0Ly4P6CvpNm2RNIVLbVJwO+BXfxVi51a9LDt6QhHTzaTf4WIw0Uot92Lg9cHB7
15r8bPCMPiv4VamoiD3unIb21bGSGTlgPquRXj/w61T4qN8dotR1qz10aXqNxLFcLcxOIEj
OdnB4XGBivqHUIVm0y8gflZIJEI9ipFeZiMLUybGUpRqKTVpXXrt/XQ0jJVYPQ8O/Zd1UXn
w21HTC2Wsb4sB6LIoP8wa7n40WH9o/BXxRBgkpa+cMeqMG/pXiX7LWoi18Y+JdBJG2eATIP
eNyD+hr6Z8SWS6j4S1ixdQyz2cyEeuUNehncfqueuotuaMvvs/8AMil71Gx8pfsvWAufibq
OoEEiz05sH0LsB/KvryeZLa2luXPywo0hJ9ACf6V82/so6eUtfFGosuDvhtgT7ZJ/pXsPxZ
1j+wfhF4kv1bbJ9kaFCDg7n+UfzrTiS+Lzt0Y94xXzt/mTQ92jc+Rvhz4cX4k/GlYbwNJZz
XMuoXZ67owxbH4nAr7ujiiiQJDGsagBQqjAAAwB+Ar5f/ZQ0xDdeJtXZcvGkNqjegJLH+Qr
6cv5pLXS7u5ijMkkMLyIijJZgpIAHfmq4uxLq5h9Wj8NNJJebSb/AEXyHho2p83clbIxx1r
yP9oDwnbeIfhTfakIR9v0ZftcMgHzbB99c+hHP4V5z8FtS+JzfFuR/FFvrZ07U45TOb2JxE
jj5kIzwvpxX0N4utUvfAuvWkoyk1hOp/74NebKhPJcxpWmpNcruttd1+aLTVWm7qxmfDJcf
CTwqP8AqHRH9K67APBr5g+A/wAWfFGu+JdE8CXsNiNLtrFkVo4iJSI1+XJz/SvqBRllHqcV
y5zgq2CxkoVrXleWnZt2HSmpxujyD9pI4+BGp5HW5tx/4/XxLAf3f3yv4da9c+MHxf8AFPi
G71/wLfRWK6Vb37IjRwkS4jc7ctmvHYhvjGSePQ1+q8NYGrgsFyVrXbvp2aRw1pKUro9jjU
RIQB90CuF8SyBJnQfeZs13/wApjYkcY615l4hcvrEuTwOlfXbJs8+OrRhc4IFdL4TvtN0ia
e8u9QktLl0McZSPfhTw2R6kVzZOCSDUfRuR1rkq01Ui4PZnZTnyS5kdTp3m6lc3EaXMqwRq
/lszEKo7D2zWHZSBb8LOgck43N1FbHhWYy6gbOXy/JMbPukUnYQOoHc1Um0mVLxpNxYBgxD
JtySeBiufSMpRkdl5TUJLW3+ZDrDLNc+YjqwKqPl7YFZfmSKFIYj0Irp9d02Sx0O0vCQWkm
YSBAAqnHA/KudiUzEIoJz2FXRlFw02Irp+0a6jrXUby2nWaO4kUjuGINd9YfFfV9N05rWCJ
Ckq7JEJJLDud55z9K4C5s5rXBkjIDd6gWV1BUEYPtmpqUKVZe8kyeepTbjI9H8K/Eq40vU9
09zcW9oxO6JX3Lj05qXUvieJb8SadaSooJBMj53Z7/WvMgjMcKMnGTSBsDH61hLL6Epczib
LG1UtN+/9aHpF54m1i20X7VY3AtI2+YpGo55rldY8V634iuFk1fUpHVV2KiLhVX2UcV634U
8Lpq/g9bR7eJ3uY9wZ8EKuOvtXnWr+ANUsRPcRNFLBG+0+W2SPwrhwmIwynKDSTT3PQx8Jz
kpU+yv6mRZ2mkX8sNlaCbznceZPLwqL3wB3r1jwt4bXS1uGsMyQ3OEjkI5IHUiuN8FabpVr
qS3OtTgW6fMYwuWl/wBn2r2nwprMGueJPslvHEsdtHvWPgDHYYrlzCvNy9nC7j1NqND2VFz
nHW33eR4/4v8AF/i3QvEt3pH2+4isgAEgfBDpjr9DXm1zMs1y8yrt3ncR6GvXfjikM3iKBo
7dI5I4+ZE/jB7H6dq8dI55r28E4SoxnFWPAqKSfvCe9JS9qPpXcYiUvsKSnf4UAN70uKKKA
ClBx+XFHegDJAHJNAgoz60rKyMUcFWBwQRgikpXGKDgcZr3D9msZ+M1sf8Apxn/AJCvDx2r
3L9mgf8AF44uelhOf0FeZnH/ACLcR/hZdP8AiR9T7WzgV8HfHNSfjv4ldsjDx4/79ivvEdB
XkHiT4B+H/FnxFuvFus6vdvFcujyWEaqqnaAMb+uDivynhnMcPl2KnWxLaXK0rK+t0d+Ipy
qRSiP/AGdNDl0f4P29zcRmOTVLh7sA9dn3VP5DNetTTLBbyXDnCRKzsT6AZP8AKm29vBaWs
VrbRLDBCgjjjQYCKBgAfhXC/GPxIvhf4Q69frJsnnh+yQc8l5Pl4/DJryatSeZY9ytrUl+b
/Q1SVOFux5X+zHci/wDEPjy/zk3E6SA+xdzX0oSFUkkADkk9q+Uf2T7tU1/xLp/eS1ilHP8
AdbH9a+q54luLWWBzhZUaMn2Ix/WvV4qhyZtUXT3f/SUZ4fWkiifEOicg69Ye/wDpSf41Xv
Nf0NbC5Ya1p5xC5/4+U/un3r8+PFHhLUfCvi2/0HUbKVZ7edlQeWT5qk/Ky46gjHSr+ofDH
xTpfw/m8b6vY/2bp4mjhginBWWcufvBeyj1PWvdfCOGhGE5Yn47W0Wt9ramCxMndcux1HwE
1g6f8dNLfd+7v3ntW567gSP1Ar7nZRIGjbowKn6HivzY8Hao+jeMtF1VW2m0vYpM+24Z/TN
fpQrq22ReVOGH481hxtR5cTSrL7UbfNP/AIKKwr0cTyL4A6M2j+CtbDJtaXW7kdOyNtH8jW
H+1Fq/2L4Z6fpSvh9Rv1yPVUBY/rivZ9G0mLRbGa1hOVluZbk4GOZHLH+dfK37Vus+f400D
Q0f5bO0ad19GduP0WuHKZf2hnsa72u5fctP0LqLko8p2f7KQ/4pHxIccm+jH/jlfRLOqIXd
giqMlicAD1zXzT+yhdBtM8U2WRlZoZevqCK+idYsF1XQNQ0pm2i8tpIM+m5SP61ycSxtm9Z
S0V1+SKofwkMbXdHwc63Yn/t5T/GsXxPr+ip4P1txrFiSLGbAFwhJOw8YzX5+aj4f1HRddu
NEv7KZb62lMLRGMkkg4BA7g9q2td+Gnibw54GtvFuv2f8AZ8F3ciC3tpuJnBUtvK/wjjvzX
0f+qOHoypuWJ+J6ab9dNTBYmUr2idn+zYM/GjTye1nOf/Ha+3U/1i/Ufzr4l/Zs5+NVp6iy
nP8A46K+2kz5iY55H8683jX/AJGS/wAC/UvC/B8z83fH53fEzxOfXUp//QzWDCCUODW346O
fiP4lI/6CU/8A6GawFbA6Zr9Vw38GHovyOGW57Mkvm6e5YFUXDdfSvM9YnE2pzSY4JwK9DU
sulzxd/LBJ7Z9K8xuSTI5x3PFejNWRx0tXcpt1phJzmpD1qMjjFc51HUeG9SW10+8shbRvJ
cAETZ+eLB4x6e9Zl5Iftsr/AGuSR87i7nqfUUaCUN81uY2kecbFA7eprW1lIo/Ls1hSNyPl
YLnd2z65rilLlq27npU481HmvsYt/dz3kAQyu8adA7Z5AqjbXD28m9DjPBx6VqT26jZaRup
Y8E4x9ayJ4mgmaNh0OAfWtafK1ZGNVTjJTOssLi1ntzb3yLLE/GWPI9x71au/BCQQHULORr
qxIyMEFh7HFcbDOUwOuK7HQtYliVIZUkNufvAHgiuKtCrS96m/VHr4apSxTUKq1XU5m5jdm
Zra0aKEcZ7n6mszoRXpnivVdNOnIYrGO08xNixxnr7151KVmkzGAvAAFdGFqyqQu42OHH0F
Snbmu+3b7j2P4X3L3Ykjlkbyo4sbhngjoPfNV9bnv9K1W51HlEVwmwjOfbFdF8DNK0+MXUu
pTorAjYrHAHcmtn4o6CNXMVrocSSPPny/JHzMRySTXy9WpCONcXs9D2I1pQtFr3uXr6HC6p
r2j6voifZ7KKDUEBaVwAob2HvXe/C/Tn0DwXLrYthd3V6244PSMHnBrxJdO1PTZzZXsRjdD
kGQYJB7V9NaLZG28KaRZrGyo9tnaOAMjvWuMUaFLkpu6bOfEzfsU9rnAfECTQ7i0bVjYEXM
64SVufJXvx61863ChJ3CtuXJwfWvcfFAeO2u4Y7eQKGIZnB5/wARXid8jR3LqybOemMV6eU
v3GjzMXTUYxadypRSjHc0le4ecFFFFAC5GckZoo6GjvQAU5WZHDKSCDkEdjTeNvXnPSigQ+
SWSaZ5pnLyOSWYnkmmUUtIYD3Ne6/szDPxhB9NPm/pXhX416t8CfF2heDviU2reJL77HY/Y
pIhIIy3znGBgV5mbRlPL69OCbbi7JF0/jTPvIdKcK8q/wCGgfhMOnic/wDgNJ/hUc37Q/wo
iiZ18QyzEfwR2jlj+lfif9lY/wD58S/8Bf8Akep7SHc9Y5PAGTXxv+0p8Q4PEPia38I6VcC
Ww0di1w6HKyXB4I99o4+pNaXxG/aXu9X0+bR/AtnNpsEwKSahPgTFTwQij7v1PNfOBLMxZi
WYnJJOSTX3fDfD1XD1VjMWrNfCuvq/0RyV6ykuWJ61+z94mi8P/F/TluZBFb6ijWMhJwMt9
wn/AIEB+dfdhyODX5dxySwypNC5jkQhldTgqR0Ir7I+GP7RHhzWNFttM8bXyaTrMCiNrmQH
ybnHAbcPut6g0uLcprV5xxlCLlpaSWr02f6P5Bh6iS5We7vb28kiyyW8Uki/ddkBZfoTXjP
7Th/4srIOub+D+ZruL74qfDjT7Uz3PjXStgGcRzeYT9AvNfN/xx+N+geOPDw8KeGrO4ltRc
JPJfzjYGK5wEXrjnqa+YyLLsXPHUqns3yxabbVkl8zerOPI1c+fYWKliDg4yMV+kngjU/7Z
+H3h/VCwZrmxidiPXaAf1FfmwrFWyOtfW/wc+NHgXQPhRpWh+Jtd+xahZNJGYzC7fJuypyB
719xxfg6mJwtKVGLlKMuivo1/wABHLh5KMnc+kDkkV8A/HXWf7Z+N3iCVW3R2rraIfZFAP6
5r6sf9oD4TqjMvikMwBIH2eTk/lXwtrF++qa9qGpyElru5knJP+0xP9a8jhHLq9HEVK1eDj
ZWV01u/P0NMRNNJJntH7MviOPSvik+l3EgSLV7VrcZOB5i/Mv58ivtPPHNfl/Y3t1puoW+o
WM7QXVvIssUinlWByDX2v8AD79oPwf4l0mC38SahFoWtIoWZLg7YZm/vI3QZ9DT4tymtVrL
G0IuSatK2r02f3fkGHqJLlZ7E9tbPci4e2haYDAlaMFh+OM14H+1WT/wrbSMnrqY/wDRbV6
dqXxU+HWlW5nu/Gel7QM4imEjH6Bcmvl/45/GTR/iFZWeg+H7GcWNnceebyf5TK20jCp2HP
U14XD2X4qWPpVfZvli9W1ZbeZrWnHlauRfs1ZPxot/awn/AJCvtmP/AFifUV8FfAvxboXg/
wCJy6z4kvTaWK2csQkCF/mbGBgV9Qr+0H8JVdSfEr4B7Wsn+Ferxbg8Ticfz0acpLlSuk33
M8PKMYWbPirxqSfiF4jP/URn/wDQzWEOlania8t9R8XazqFq++3uryWWJiMblZyQcfSssdK
/TaCapRT7L8jhe56Vc6iIornggogJX61w0xLMxPXOa2pJi9jKwJZ2bLH+lYk4GDj8q9CrK9
jmpR5blRvvU0049TxTTz0rmOg0NI1GXTLiWaCNTPJGY43b+DPUip/Pf7Ob668w3kh/dvu6j
1xWUqcB5FYIO4713Ml2qaNAlskKP5IDh0BYrn+92H61x12otO2rO7DxlO6XQ5O3cJc+fIzF
sHbjqWNO1CAtAJXYGcDLDvWnP5Mdqs9peQySM2ZF8vaysewz1qgBEm5pwx3E/XHqaFK75jb
k91wvoY2CMH8q39HuxEubpv3IxgVihN8hweBzSszfJtbpzn0rapBTjys5sPWdCftIl/UJZd
V1IiNg6KNqcYwKml0JE09rmK6PnR43RMOWPotUYna2bIXIXn8a0rafNzA0rHCfM2OTk81hJ
SgkobI6E4VXKVT4n+BJpnibVdBuc+TlwMFJMjP1r2D4ceMdXvFu7u8ntjckfKrR42R99vpX
jF5fR6jeNcS20k0+CqhTwD2JqWxvb62M6KfLby9jZPRfTFcWKwka8H7qUmaQrS5uWUnJbI+
htam0DW1Eus2MJlVA42DJbngkj2rqXubKXR45LS6Fvb7VRRu+4OnXsa+edD17UWht7QbpUz
+85zkE9B6V7xoVtv8ADUDwzW84uAGW0By0fUEN7181icPKhZN3SOycI+zUl8jmdZ0CGcvea
hqSzW6fKQsuGI9cdzXgni6zW11+4igLtCrYQt1xX0VLokzeKZpZALaIrhox82QO/PFcf480
/QLqxk+zP9qEQOZIpNz+Z6Y7iu/AYpU6iT1TOOtByglfU8CI4zSYGO9WLmAwyEYIGeh6iq9
fXJ3PKas7MKXikopgLSYpTSUAKe1FFFIQd6O1FLQMKUe1JR7UAOyelPBPHNMUFiFrrfB/gv
XPG+uponh+yE8+N8kjnakSf3nbsKmcoU4OpUkoxW7ewutkcq31oFejeP8A4PeLvh3Db32rJ
b3enTOI/tVqxZEf+6wIyPbsas/Dr4Ra58SbG/vNHvrG1jsZVicXJYFiRnjANcax+EeH+tuq
vZ7X6D5ZX5banmBFA9DyK9y139mrxjouh3+szaxpMkNlA07pGX3MFGSBkda8y8J+Eda8Z67
DomgWX2m7lG47jtWNR1Zm7AUYfHYTE051aVROMd30X3g4yi0mtWcyQo6KB+FNNemfED4MeM
vh7psWqamlveaYzBGubRiwiY9A4IBGfXpXmZ61rh8TRxMPaUJKUe6BxcXZiUucEYOaSkrpA
ljQylwHVNqlvmOM+w96i9KXvzSUgF60duRkUnNFMBQADwoBo+tJS9un40AKvXrUlSWsfmyJ
GMZdgoJ9zivfE/Zd8aSRK41rRgHUEfM/GR9K48XjcLg1F4moo821/IFGUvhR8+sBs75pgOK
7X4jfDrV/htrNppesXlrdy3UHnq1sWIA3Ywcgc8VxPStqFenXpqrSd4vZiaa0Z0ed0BIBGO
tZ0/etNY8QLu4V84P09azpzlAAMY7+td09kZR3KXekO3aRjml9aafasTQ2tCtZL4tGsTXQg
IkMYPAHc10hQ3k00lxdxgQoURIsHaMfKij+tctoVjeXmoLHa/aCWO0pb/eb2+ld0bTTNAvW
i1G0S4i8r9/GJcLuI+7kfrXl4mXLOy3PYwrvDVbHMLpl7Zzxef8AZrdX5DFg5Aq+6aabkwH
97HHGQxUYaQ+v0rn9YaK51Qy2aJDGeEjRiQg9BmtjTbcrAFUO8rD537IKmonyqbZ04dpydO
2iH6VommnR9Sv72eWOW3G6JEUHj3rm5YGinWScBRwQnrXpekaeupXD6YgUTMd0pkXCogHFc
v4t0S4tvEAgXHzxliFGAuPbtUUMRzVHGT3/ACM8RQjCK5dzK03SbzXr1re1hZtvzNjvXoGj
fB7UZbmE6nLnfyYomBZR6muh+F/he1udMuZ3MqxKAjyIcbye1e46BplrpmjeVHbiJhwZD8z
EfU15GNzOoqkqVJ2sEqUKaTkry6nAaB8JvC2hwi5jjlvrsg/659oJ9AB0FYXif4Vri1n0e0
FrJvJmQDcDnkkn0r3aOGzhto2WJePvSE5OTT7iPdEYxGCshHPpXmKvWU3PnbZzus4NW2R8W
alNqOjX09uVihnKFiETGEzx+degfDrxTbWlrvu0LvKNrS55i/2veu48eeCNPurTUNTW3V5v
s5DMoy3HAFeHWOmXuj3zWsvmmJ1Us4QjC9jXrKdLFUbNWkd+HnKo+WWz3PadV1KO5vHs5Jl
khK/61W2sM9MkdjUE/hzw/eQxpI9zp0iEGaGFhtkHqG9/WvOrhbmGYxadJLdxOFjXaMs+ex
FdYulaDB4ehg1G/uoNUxg2EjFSDnOMnt71wql7JJxf3FShHRX+7c474g+E9DNzcXPh+7LpA
gMny5QHuN3c15EeDg9q9e1OwKSPH/Z9xaw53DL7ldT3HY/WvKb5Fjv5kUFQGOAe1fTZfNuH
I3ex5mNoKm1JPcrmj2pKUGvUPNCjoOvNGaKAAdacBzSDrT1B9KQDcUAVIFJPAyaXaR1BFIR
HijFP2nOAOaUoy9QRQFxIuJRX2V+y7o9vbfDnUNbCA3N/etGz452RgAD6ZJNfGvIPHWvq79
lvxlZNpOpeCrqZIbxZjd2qscecpGHA9SCM49DXzHFKqTyqap9Gm/T+rHRQt7RXPcfHmjWuv
/DvXtKvIw8UtnIwz/Cygsp/AgV43+ygD/winiXPe8i/9F16L8ZPGll4M+G2ovLMo1HUImtL
ODPzOzDBbHoASc157+ykoHhHxJ/1+xj/AMh18JhYVI8P4iUvhc42+9X/AE+46ZNe3jbsew/
EIhfhl4mJ4A06fn/gBrxz9lXR7ePwhrmumNTc3F0tsH7hFUHH5mvXviZx8J/FR9NNm/8AQa
8G/ZW8YWUI1bwbeTLDc3DreWgc480hcOo9+hxSwMaksixSp/zRb9Fv/mOVvbRv2PobxjpNt
rvgbW9Iu4w8NzZyqQ3ODtJB/AgGvzVwRlD1BxX6H/FnxhY+Cvhvqt/dTLHd3ED29pCT80sr
DAwPQZyfpX54qCRg8mvpOCoVFQqyfwtq3qlr+hjiWroQCjHNSbCByDRtOOma+/OO5HjijHG
eOafj2pMUDuNxRipMcUFTjOOKAuRYpcUuOccU/YwHKn8qAuW9MH+m2w9Zk/8AQhX6Ywf8e8
P/AFzX+Qr80dLX/T7UY/5bp/6EK/S+Ef6PEP8AYX+Qr8644f8Au/8A29/7adWE3kfIX7V3H
xC0M/8AUNP/AKMNfPNfQn7Vx/4uJog/6hv/ALUavnwBiPlUke1fUcP/APIso+n6sxrfGzpH
wbFWUbSvHHesyf0rQZt8KgfLxg+9Z8wxmvpZu9jmiiqeppGwR05/nTsEnFMaszQ0dK1R9Lu
PNid1BUhipwea1LTxlqiQTW90ILmGRdoE0QIUfhXME8dKNxHQ81jKlCTu0aKpJaGqtwZ5t0
aQxjPGBitSG8S1GyJTkY3OTwzetcwszKCBgA8k1MlwzkBjkA5xWU6PN6HXSxLgeqeGdTt7e
5N3dM6rw5YH7xB4z7U+9t21HUb7VZrr7TPdOAFjGF//AFCvNhq90Q0anbGwwVHersGt3Ksq
tL8vfBx9K82WCkpOaOh4tSdz6N8Cx2mgaBJCt0jDdkjeDye5Hbmu9svEtu1rHbsyF1A34I4
r5Ih8RtD+7t3KYzkg/ePrWvp3jW4iiaOabIJwD3ryauWzcnPqZzqc+rep9P3Ot28kWwOAu8
DA6nmtm01m2vrRnXKFOBkjOK+V/wDhYMwxGHU7TmtGx+IckFyC0+A6kMM8e1Y0sDUhJuSum
ZyScdGe/wB/Pbs8unyMhNzxjPUehrltY06C/wBDu4LOG1aJE2O6OHwR0UdxXkVx41mmmS5j
nO6MEkg9/TmuYk195Lgy2TTac3LsYnIUt3yB1rSnl8n8RrTl5nSXOproc0Mf2doZ2G0xxA5
YjufT61oate23inTxqYjlcjbHOVcCSHHAJB6iuJk8T38sKXcV2puIhhwRlnH1qveeINO1V/
LntHtWwC88Lc5HXI716Cwb0dtV1Ot4nVSe53/jWHUdR8OaLHp1zBdtaxmN3VwoUL0BzzmvD
LwyG8lMuN+47sdM10E8sZRirmSM9GRiM/UVzcpDSkqMCvTwVL2cWjhxklJqz7kdKKO3NFeg
eeJS0lFAE0Gd5HXivovwV+zpB4s8E6V4kfxXJaG/h80wi2DbOSMZzz0r50gPzn6V+g3wdX/
iy3hX/rzH/oRr5fifMcTgMJTqYaXK3K2yeln3TNqEIzm1I+efG/7PNz4V03TpdG1uTWb/AF
G+jsorcwCMZYE7s56DFeg6R+y54Xj0pE1/Wb+7v2XMjWzCONG9FBBJA9TXvc1lb3M9rPMm5
7VzJEf7rEEZ/ImrIFfn1bijMalGNJVGmr3asm+2y2R2LD0027Hw749+Cmr+EfG+k+H9FlfV
bfW32WUzrtbfnlHx6DnPpXsekfsueE4tMRNd1jULy+K/vHt2Ecat3CjBJH1r3W502yu76xv
biBZJ7F2kt3P8DMu0n8qt45rTE8VY+rRp0oT5XFatbt3/AMrfO4o4aCbbR8IfFz4P3fwz1C
0u7W7fUdDvXKQzuuHicc7HxxnHQ962/g/8H0+IWjXutr4kuNGmsLoQp5Ee452g7gcgg19C/
HrTItS+CWumRctaCO6jPoyuP6E1x/7Kwz4A10+uoj/0WK+ihnmKnkM8QpWqRkot2Wq06bbM
wdGPtlFrQ5j4gfACfTvC+qeLdQ8e3+r3Om2xlVLqPcWA/hyWOBXQfspc+D/EZ9b6P/0XXqH
xbOPg14rOP+XB/wCYrzH9lH/kSvEX/X9H/wCi68t46vjMgryryu1OKWiWmnZI05FGulHses
fE04+E/injP/Eul/lXyf8AB34Rr8RrHUNSHiGbR5dNnREMMW4klc7s5GCK+r/igcfCTxV/2
Dpf5V5D+yiuPC/ib2u4un+5WeU4utg8kxNahK0lOOuj3t3HUipVkpdjK8dfs9XyeHNR8Ran
8RL/AFaXTLR5kS6iLkhRnaCW4zXzLZW011NDb28LS3E7BEjQZLMTgAe9for8RQT8LfE4H/Q
Nn/8AQDXyl+zV4ai1r4of2rcRB4NGtjcKCOPMb5U/Lk/hXv5BnNb+z8Ri8U+b2e2iXTbRLd
mNakueMI9TvfCn7Llg+jxXHjPV7pb6VQzWtlhVhz/CWIOT61xnjj9n648MeJNEh0zVJLnQ9
WvEszcSRgyWjueNwHDA9j7V9ln3Oap3+n22pWy293HvjWRJR7MrBlP5ivk6HFWYwrurUqXT
vpZWXp6f8OdDw1NqyR80yfsnHBUeOB9fsX/168p1r4W/2H8ZbD4cf2yJzdtCv23ycbfMGfu
57V97tzk+tfKnjcbv20tCH/TW0/8AQTXt5Fn2YYqrVVapflpya0W6tbZGNajCKVl1Rab9k5
sFR43X8bP/AOvXPaJ+zpcah8R9W0C+1mQ6JpKx+dfRRbXmd13CNAeAQOpr7CI+Y1EIo0Z2R
FVnO5iBjcfU14kOK8zUZqVS91ZaLTVa6LtdfM2+rU7qyPz7+KPgmw8B/Ea88OaZcXFzaxxR
SRvPgv8AMMkcV7B4B/ZqTVtAt9W8a6jdWUl0geOxtQA0anpvY9/YdKs+J/Dcfir9sqz064j
8y1gggu51IyCsabsH6nFfTvJ56fSvdzbiHFYfB4ajQnacoKUpddf89WzGnRjKUpSWlz4++I
nwEn8CJbeIdAv5dS0hLmIXEcygS24LgBuOGXP5V9fRj9zH/uj+VR3drb31pNaXcSywTLsdG
6MKmUAKAOgGBXx+PzavmFKlDEO8oX17p2/FWOmFNQba6nx3+1cf+LkaMD/0DP8A2o1fPmSo
5B59K+gf2rT/AMXK0gf9Qwf+jGr58btxX67w/wD8iyj6fqzz6vxs6AgbBjPA5zVKbvmro5X
Ge1UZuCRX0TMEV/4iTUbHin9iKY2MVBQzNJkUGkpDFII/GlGc+gpvaikA/LZ60BmB600ZoN
Ax4kccA0ea/XOaZSdulAEhlfg55o82QdGNR0lICcXU6pt8w49M1NHqM0ZBH3sYyapfhSUrI
C8dQkIHAznOQMc1WEriQvk5Y5NR9sYpPwppILljz2AYA4B4xUFJk0U0FxaSilximISl789K
SigZND948dq/Qn4PjHwX8Kf9eS/zNfntD94/Sv0L+EX/ACRrwp/14r/M18Pxr/uVL/F+jOj
DfGyb4l+Pbf4c+DW1+WyN7M0qwQW+7aHc+p7AAZrR8C+K4PG/gfTvE0Fq1qLxTuhLbvLZTh
hnuMivKP2pDj4aaSPXU1/9ANdN+z3/AMkM0Y/9NJ//AEM18TUwFGOSwxiXvubV/Kz0t8jqU
26rj0sdn438WWfgjwXqHiW9ha4jtFG2FDgyOThVz2571m/DPx5D8RfBi+IEsfsMqzPBNb79
4Vl7g9wQa5f9ow4+B+o+9zbj/wAfrH/Zdz/wq3UPT+0n/wDQVohgKLySWNa99TtfystPxDn
ftuXpY7f4zY/4Un4qP/Tp/wCzCvP/ANlcY+Hut8f8xEf+ixXf/Gf/AJIl4p7f6L/7MtcF+y
wP+Ld6yc9dR/8AaYrqw/8AyTtb/r4vyREv469D0T4vcfBnxV/14t/MV5p+ymP+KI8Q/wDX+
n/osV6X8Xz/AMWX8VjrmyYfqK81/ZU/5EbX/wDr/X/0WKML/wAk9iP+vkf0HL+OvQ9S+KZx
8IfFR/6h0v8AKvJf2TwP+EU8Skf8/kX/AKLr1n4q/wDJIPFf/YPkryf9lD/kUPEhI/5fY/8
A0XSwn/JP4n/HH9Al/HXoezfEHj4ZeJz6adP/AOgGvFP2TrFU8M+JNTK/PLcxQA+ypnH5mv
aPiIcfC7xQf+odP/6Ca8v/AGWEA+FeovjltSbP4ItZYWbjkOIS6ziv1/QbV6y9D3c8d8DuT
Xjvhn49aF4m+KLeC7XS5ooJJHhtr9pARM6ZyNvYHBwa9T1uR4vDupyxnDpaSsD7hDivgT4U
M4+LvhSQZLnUYyfxJzV5DlVDHYfE1a28I6eTs3f8BVqjhKKXU/QvqK+VPGfP7auiDPSW0/8
AQTX1WyjnPrmvlXxf837a+i+01r/6Aanhr+LiP+vU/wBAxG0fVH1UeprwL44fG7VPAOuWvh
rwzBbvqTxCe4nuE3rEp+6oXjk9c176e9fBf7QUzzfHnXt5yI/JQfQRjip4YwNHGY7lrq8Um
7fNL9Sq83GOh6z8CPEOp+Pfi/4h8Ya1FAt5HpcduxgXav3gM47ZAr6X618ufsnAG88WPxny
4B+GWr6lTmRfqKniiMaeZTpU1aMVFJdlyoWHu6abPHLj486Db/Fv/hBH02UwLcCyfUfMG1Z
vTb/dzxmvYcYOD2r87rySVvizdzZJlOuM2ffz6/RHvz1rbiHKqGXxw7o/ajr5tW1+dyaFRz
5rnxv+1Xz8TdJH/UMX/wBGNXz8wNfQv7VCOfiVpkgjJUaYuWx0+dq+fGIB69a/Ssg/5FtH0
OOr8bNgHt7c1VlNWD90etVnzivoGYIhz1qJulS1E1SUMNJmlJpKQw74ooopAApetJSg0DEo
NLSUAB44HNIOvH60p69c0n0oADkHB6ikoooABQOTiijvQAd6M0YwM44opgGaKKKACiigUAT
Q9W47V+hnwlwPg54UH/Tgv8zX55w9W7cV+hnwo4+DvhUf9OCf1r4bjX/cqP8Aif5M6cN8bP
O/2pT/AMW40ceupj/0Wa6r9nz/AJIXon/XSb/0Ya5L9qY/8W60Xv8A8TL/ANpmut/Z+4+Bm
h+hab/0Ya+Zr/8AJN0v+vj/ACZtH+O/Qq/tHf8AJEr4dP8AS7f/ANCrK/Zf/wCSU3x9dSk/
9BWtH9pA/wDFkr3J63dv/wChGs79mD/kk95/2EpP/QVoh/yTUv8Ar7+iD/l/8js/jScfBPx
Qf+nUf+hrXCfss/8AJN9YOf8AmJH/ANFiu4+NZ/4sh4o/69h/6GtcR+yyf+LZ6sRz/wATI/
8AoC1lQ/5J2t/18X5Ib/jr0PQPjCcfBXxWf+nI/wDoQrzn9lXjwHrx/wCogv8A6LFeifGQ4
+Cnion/AJ8z/wChLXnf7K3/ACIGun11Ef8AosUYb/knq/8A18j+gP8Ajr0PT/iucfB7xWf+
ofJ/SvKf2Uc/8If4jJ6fbY//AEXXqfxYP/FnfFf/AF4P/SvLf2UiP+EL8Rf9f0f/AKLpYX/
kn8R/jj+gS/jr0PXfiQ4j+FXilm5A06b/ANBry79la4D/AAy1W3z80OokkemUFelfFJsfCH
xW3QjTpf5V4P8Asn67Gl/4h8PO4DXEUd5GD1JX5W/QilgqTqZDibdJxf5f5hJ2rR9D6nmij
uIJbeVcxyoUYeoIwa+YvAHwG8T+HfjPBqupRQDQdMne4guElBM/Xy1C9Qeec+lfUGaXPJ+l
eLgs0xGCp1aVFq1RWf47eerNZ04zab6CE5Ga+VvFR3fts6QP+m1r/wCizX1QTxxXyr4m/wC
T3NK/6723/os16/DX8TE/9ep/oZV/s+qPqpu9fA3x+OPjz4j9ni/9Fivvhj3r4F+PZ/4vv4
l/66R/+i1rt4M/36f+B/nEWJ+FHpv7J90F13xRZk8yW0Mo/BiP619WqcEEda+IP2btcj0r4
wW1rNIEj1O2ktOT1f7y/qK+3a5+L6Thmcp9JKL/AAt+g8M/3dj5ivfgN4hl+PP9rW8MK+GJ
L4ag1x5gyg3bjHt67t34V9PE5JOO9RSzRQRPNM4jjQZZicACpM5Gc5rxMfmeIx6p+3+wuVf
5vzNIU4wvbqc74s+H+geMdLuJ9VtY5JhCYlkYcqOvX61+eHiLTF0jxHfadFKsyQTMgZeQQD
X09+0L8T/E3hXxHB4a0a4EFtdWAldh97JYg/oK+T5ZjNM8szszuSxJPU1+v5BT5cuoyT3j+
p59VvnZp9VAqvJwSO1WSMoMD8qglIJJ2heOgr6M50VTnGKiPQ1KeuO9RtUlIjoopKQxaKT8
s0tABQBzRTl+lIYbeKaa73TPhR461f4dXnjyx0SSTRbU8tnEkqj7zonVlXua4I+vWkISiko
pjCijijNABRRk9qO9ABRR1ooAMUYpM0UwHAEDNJSUv0pAKCwB28EjFfYXgL47/DfQfh1oGj
alql1He2VokUyraswDDrgjrXx6KWvKzPK6OZU4067dou+n/DMuE3B6H0X8efiv4N8d+DtM0
3wzfT3Fzb3vnyLJbtGAuwjOT710nwk+Nfw+8JfCvSdA1zU7iHULYyGVEtmcDLkjke1fKFKD
XDPh/CywccC3Lki+bdXvr5eZSrSUubqfUXxq+MfgTxn8MLjQvDupTz38lzDIqPbMg2qSTya
rfAz4u+B/BHw8n0jxHqM9vevevOFjt2cFSBg5H0r5oFB+9wMD0oXD+F+pvA3lyc3Nur3+79
A9tLm5up9bfFH44fDvxN8Ldc0LRtVuJr+8hCQo1syAncD1PTgVznwG+LHgjwN4FvdL8S6lN
bXk160yqlu0gKbQAcj6V81ZozUx4dwscHLBKUuST5t1e/3foP20ubm6n1/8TPjj8OPEXww8
QaHpGsTzX95beXCjWrqGbcD1PTpXI/AH4qeCvA3g3U9P8T6nJaXdxe+cipA0gKbAM5HvXzd
uozRDh3CwwcsEpS5JNSeqvdfLyD20ubm6n2R8Qvjn8N9e+GviDR9K1uWa+u7RooUNq6hmOO
MkYFcL+z/8T/BngXwtrNl4o1R7O4urtZYlWBpAVCAZyPevnIHnrTs5XrSp8OYWGEnglKXLJ
pvVXuvkHtpc3N1Psnx98c/hprnw48QaPpeuyzXt5ZSRQobZ13MRwMkcV8r+CPF2o+B/GOne
JNOG+S0f54icCWMjDIfqK50daXmurAZNhsDRnh4XlGe9/S3RImdVyabP0D0D40/DfX9Jjv4
/E9pp7lcyW17J5UkR7gg9ceorz/xh+0T4aTxhomi6BqRfSkvEk1TU0Q7BEOqIOpz3NfHeAe
oBpK8ajwhgqdRzcm1rZO2n4a26GjxEmrH3qf2hPhMSf+KnYf8AbrJ/hXz7rHxA8MXv7Vdl4
0j1Mt4egmiJuvKYYVY8H5cZ614YOtBySTXZguG8Lg3N0pS9+Li7tbP5EyrSla/Q+9f+Ggfh
MT/yNP8A5LSf4V8hfFzXtL8T/FnXNc0W5+1afdOhil2ldwCAdDz1FcNmjNb5ZkGGy2q61GU
m2ra28n0S7BOrKasy7pt/d6VqtrqVjMYbq1lWWNx/CynINfdXg743+A/E+lRtd69a6ZqSKB
PBdt5QLY5ZCeCpNfBS5J45oIyORkVrm2TUM0jFVW047NEwqOm9D67+L/xx8OLZ23hfwzqiX
z3VzF9vvLc7o4IA4LKD/Exx27V25/aA+E3bxR/5Kyf4V8F9OO1Ga8t8JYKVKFJyl7t9dNW7
b6eRp7eV7nrfx+8Y+HvGvxAs9U8NXxvbSKxWFpNjJhwzHGD9RXkLdqcTSMDxxX0+Ew0MJQh
Qp6qKtqYSfM7s3F5XB6Cq0o4qzGAF9R61BOMCu4yKR61G3pUjD5uuajNQUMNJTiKb1oGgzS
80napNjbQ207c43Y4z6UhjAO1d18KfA0nxD+Juk+GeVtZJPNu3H8MCcv8AmOPxrhsY5FfVP
7GmlxzeKfFWtOgL21pFbo393exJ/RaBI+wrOwstP06DTbG1jhsbeIQxQKvyqgGAuPTFfnX+
0B4Cg8AfFu9tNPh8rStSQX1ooHCBidyD6Nn8MV+jpFfJP7ZthEbbwfqeAJQ89uT/ALOFb+d
ZLcD4/wAZopwWmnnoc1qAlAoo5NAwNFFFABSUtJQAUd6PwooAKXrSUvQ0AAp2R6c+tNpaAC
tDS7Rr+/tLJCFe5mWFWboCxABP51n1u+FR/wAVTo3vfQ/+hinzOMZSXRMlnujfsqeKtpX/A
ISbSc/9c3ryP4j/AA+1H4b+I4NE1K/t72Wa3FwJLcEKASRg578V+ih+8a+Mv2qP+Sqad/2D
E/8AQ2r84yDP8dj8aqOIknGz6JfkdtWjCEbxPDLL7F9qxqBlEG1uYQC27Hy9e2cVXzRRX6K
cgUUUUwFHHvn9KUHBBpvNOoA7jwX8M/E/j6G8l8M2lvcCyKiZZZxGw3Zxweo4q54r+D/jjw
TpC6z4h0yGKwMoi8yKdZMMemQOg4rd/Z48WHw38VrSznlCWesL9ilyeAx5jP58fjX2B4+8M
p4u+H2teHioMtzAfJz2lHKH8wK+MzbPcTl+ZQo1FH2MrO9tbbPW/R36bG8KKnTbW58SeEvh
D418b6Q2reHtMhlshKYTLNMI/mHXAPUDNZnjP4aeKvAD2f8Awk1tb263jMIRHOshcL1OByB
zX3d8P/DCeEPh7o3h4ACa2gHnkd5W5c/mTXxl8bvGQ8Y/FfUJreXfp2mf6Da4PBCn52H1bN
PKc7xWZ5lOjBR9jG+ttbbLW+79NrhUpRpwu9zG8HfC/wAXeOrS6vPDelR3UFpII5XeYRgMR
nAz14rY1L4BfE3TrC51C70W3htLWNpZZGvI8KoGSetfUnwE0AaD8GdJaSPZcaiWvZfU7j8v
/joFef8A7T/xAGn6Lb+AtOnxdX4E98VPKQg/Kh/3iM/QVy/6w43FZpLA4WMeVSavZ3st3v8
A1oV7CMafPLc+Rs55FFFL2r7w5jpvBnhS/wDGniiz8N6W0Ed5dhijzkhBtGTnFesSfsu+Pi
mF1HRc5/56t/hXOfs+jPxw0D/dm/8ARZr7q7/jXwvEufYzLsVGhh2uVxT1V9bv/I6KFGM1d
n5neI9Du/DXibUPD9+0b3VhMYZGiOUJHofSqtxPZSadZwQWRhuYt3nzF8+dk8cdsCut+Lf/
ACWbxZ/2EH/pXDmvscLN1aFOpLdpP70YSVnYQ9aRiTjNKeaa3bNdIjeQ4iHvVefBOKsKAFx
Vacjdx+FaMyKjcMajNSGozUljTSUtJnBpDCvqn9lrwj4f8a+BfHWheI9PjvLOea3HzD54zt
bDo3VWHqK+Vq+yP2MB/wASTxj6faLf/wBBapewHzv8Vvhpqnwv8cTaFeM1xZSjzrG8IwLiL
Pf/AGh0Ir3P9jG9RdV8Y6af9Y8EE4+gZlP869U/ae8Hf8JR8H5L60sZLrVNIuEntxDGXkKs
drqAOSMEH8K+d/2dT4p8HfGrTZLvw1q0djqaNYXDPaSKqhuVYkjGAwFJO6A+9ulfIf7Zmpx
m48IaMGBdVnumA6gHCj+tfXpHzY98Zr8+/j9ceJfGnxn1a8tvD2qvY6fiwtcWchDKnVhx3Y
k1C3BnM/Bv4W3nxS8cLpm97fSLMCbULlRykeeEX/aboPxNb37S/h/RvDHxVtNF0DT4rDT7b
SrdY4Yhj+9ye5J7mvqX9m3wf/winwYsp7i0e31LV5GvLkSIUcc7UUg8jAH6182ftaf8l0H/
AGDIP/ZqpvVDPAjyaSg0VYBRRRQAcfSk79aWigBM+9HaijtRcAopfwoI54ORQAUvakooAXH
NdB4T58V6KP8Ap/h/9DFc+ASeOSeldV4cht4vFfhnyJjI8l1A0wIx5b+aAV/LFKX8OfoxPd
H6QsPmNfGP7UyMfirp+Bkf2Yn/AKG1fZzD5z9a+cfi18PNU+I3x203SLGQW1rBpaS3d2y5E
Kb27d2PYV+L8L1qVDHe1rS5YxjJtnpV03C0T5HKEdRzTDX2hd/st+BZtIa2tdU1SG+C/LdP
IrDd6lMYx7V8oeM/COq+CPFl54c1hALi3OVkX7syH7rr7EV+n5fnWDzCcoYeTuujVnbujhl
TlD4jngDmpBG/XafyqzZ2sk88cFvC008rBEjQbmZj0AHc19NeCv2YDdadFfeN9UmtJpVDCw
s8bo/Z3Pf2HSuvH5hhcugp4qdr7Ldv5EwjKbtFHy2VIPOc0mOxr7K1b9lnwZd2TJpGsanY3
WPkeVhMmfcYB/I180+Nvhr4q8BatNaa1psrW6H93fQxs0Eq9iGHT6HkVx4DO8FmEuShP3uz
Vn/wfkVOnOGsjkbW4mtLmO5t2KyxMHRhwQwOQfzr9EfCHj3QPEfgzSdbl1iyt5rq3RpYpbh
FZJMYYEE56g18ffCT4YRfE3VdUspNZfTBYQpKHSISb9zYxyRivWz+ydaZz/wmsp+tkv8A8V
XhcSvK8ROOGxVdwnD+63o1tp8ma0PaJc0VdM9M+K3xG0rwx8MtW1DTNWtLjUZY/s1qkM6uw
kfjdgHsMmvhXRbCXVtZstO3qv2u5jheSRwoG9sFiT+PNfTcn7JtuVwvjWQE/wDTkP8A4qvM
pvhHZxfHS2+GMPiJpt6Dzb37OAY2KF9u3PPbv3p8P1cswdKrTwtfmlZycuVqyXl5fqKsqkm
nJH17feKPCnhDwdLdHV7JrPSbQBY4rhGZwi4CgA8knA/Gvz38T+Ir/wAWeKtR8Ram5a5vpT
IQT9xf4VHsBgV9LP8AsmwMuB42cf8AbkP/AIqvnXxh4aHhXx1q/hoXZvF06fyfP2bfM4Bzj
t1pcNUMvp1qiwtb2k2tW4tWV/Pz3KrSm0nJWRzqoT0Br0fwT8Idb8b+GLvX7bWNL0y3iuUs
4BfTbDcTN0UY+79TxT/hp8LNd+JGpSR2BWy0y2IFzfSLlUJ/hUfxN7fnX0hov7OPh7QLiC+
sPEWpG+h5zMkbwyNgj5oyMEcmvdzDPMBgansatT3+yV7ev9fIwhTqTV0tDwn4D2ktl+0BpV
jPsMtsbiJ9jBl3KhBwe496+4O9fI/w68Dar8Pv2n9J0HVZobhzDNPFNDnbJGyNg46g8Hivr
rvX53xfWhWxlOrTd4uEWn82duGTUWn3Pzv+LKlvjN4sKgn/AImElcSVxX0w/wAG9T+I/wAa
PGOoT3R0zQ7fUXje5CbnlfAyqDpx3PatfxT+yvp39jSzeE9du21KNSyw3oUpOf7uQBtJr7e
nnuX4WFLD1Knvcsb6Oy0W7OX2VSTckj5MNIx6VYuraezu5rS6iaG4gcxyRuMFGBwQfxqAgd
6+nTuroxNsYChcYIFV5V4yT9Knbg1A53DGMnrxWpmVG4J9ajNSSHLDviozjB5qSxppM5oo7
0hhX2T+xh/yAvGJ/wCnm3/9Bavjavd/gN8ZLX4W6XrtrP4Y1DWjfzRy77QgCIKpGDwfWk9g
P0ABIOQcGlMj45Y8+9fLi/tkeHmDEeBtVKpyxWdDt+vHFSf8NhaB9n+0HwDrXk/89PMTb+e
MVnZhc+nDS72A+8a+Yj+2F4eFstyfAmtCBm2rKZE2E+gbGM0n/DYnhvcU/wCEG1ncCAV81M
jNFmFz6bJySScn1r4G/azOfjsR6abb/wBa9hb9rzQQ21vAGvKx7Fl/wr5r+NPj62+JHxGPi
S00q60uM2kUHkXRBfK5547HNFtUB5tRRR15rQYYo7UDrRjFABnijtRRQAlFFLQAnNLSUtAB
RRRQAua6LweCfGOhc5J1CHr/AL4rnR9a6TwZ/wAjpoPP/MQg/wDQxUz/AIc/R/kLqj9KG++
frUSW9ul1LdJEonlVVeQDlgOgP0yamP8ArG+teTfFz4xxfDK40uxt9JXU769VpmjeQoscQO
M5Hcnp9K/nnB4WtjKqoYdXlLp+J7EpKC5pHrAFfNf7VnhuObRtB8UxoPNt5zZTNjkow3Ln6
EH86+gvDutWniTwzpuv2QItr+BZ0Vuq5HIP0PFcB+0BZrefA7XGZQTbmKdc9iHH9DXqZHUl
hs0op6Pm5X89H+ZnWV6bPFv2Y/BkOq+Kb7xdfQiSDSAIrYMMjz2H3v8AgK/zr67ryH9nLTE
sPgtZXAXD39zNcMfX5to/Ra7T4i+LB4H+HmreJhEss1rGBDG3RpGO1QfbJrpz+vUzDNp046
+9yRXpp+d2KilCkjqRSXLoNJ1CGa3+0wyW0imHZv3HYcYXuc14V8Bvi5r3j6/1XRfE5glvL
eIXME0MYj3JnDKQPTjBr3pTgg+nNefVo4jJ8co1Pjg09Nn/AMOik41YeTPmH9mXQta0TxX4
mGsaTd6c0tpG0a3MRjLL5h5ANfTvauK+N/jGTwJ8N5/E+n+QNblmjtLVpYw2cnJyO4AB496
wPgb4x8V+OvB19r3ieS3YfajBa+RD5fyqPmJ9eTX0fFGXYidWeZysqb5UtdXouhjh6kUlTW
6PU2ZY1Mj/AHVBY/QV8WfDTWZfEX7V8GtzFi13e3Mg3dQu1go/ICvtu1XNyjbGkCfOVUZJA
5wB3r4+8OyRz/tt3U8Vs9qkl/O4hePy2TMXQr2PtVcOYe2XY3EPrBxX3Nv9BV5e/CPmfXOO
RXwB8VrOe7+PHiSztU33FzqQijA7swUAfrX6ADpk18g2ulJrP7a9xBKgaODUmuWH/XOMMP1
xWPCNdYeriK7+zTb+5oeJXMox7s+mvA/hOy8E+CtN8OWSKPs8YMzgcyynl2P410R44px5OT
9a4H4ueLvFHw+8FR+KdE8OwatZpLsupJZSv2cHhW2jkgnjPavmKGHxOZYhxprmnK7f6ts6J
OMI6nDayc/tneHR1xpDf+gvXuZ4NfK3gjx4nxG/ad8O6+NPOnyppskEsO/eAwViSp7jmvqo
jivVz+hOhOhRqq0o04pr5szotNSa7kcEMMCssMSxhmLsFGMseST7mpD0zXgOpfHLVrD9oGP
wUllbHQVuksJWKnzS7fxhuwBPSvf3GCVPUV5eMwFfBqnKuvjXMvR/qXGcZXt0Pgn9oXSodK
+OGseQgRLxIrvAHG5l+Y/mDXkzZr2z9pzn42TD/pwg/ka8Tav23J5uWX0JPflX5HmzXvM3J
Pu7qrSO6NlWKEjGRVhx8gx3qrOSxB5zXsswRWI59qaemMU/qc1GfSoKEpCKKMUAJX0L8CJb
+LwNrTafa63cyjWbMumjXEcMuzY+S5cEGP1FfPePpXbeCbnwjBaXg8Si2MjOvledJdL8uOf
9TwfxqRnvPh/RtDS88bWV3rui248Z6veadCjDBnhRW2+TgEKRMy8kgHbVHSNWtbb4f6X4Wm
1TUFv/APhEr1v7KZYzYTMrSglz97zBtJGO4WvPPtPwkBXFtpXynK/vdQ+X6cU8XPwk3hjBp
m7GAftGoZx6dKnk6Bc7bVf7d/szV/tRT/hWB8NwjT8FPs5m2R+Xs/6bebuz3654re1I6Zqu
va7rcQtYL611PSNLvIFAHmBZ42jmA91yre6+9eVG6+E5hFsY9PMCncIvtWobQfXG3Gami1L
4WQiby104ecmx83WoHIzn+7Q4hzHa+Mdd8X6R8ZvDk8b+KdNtptXa236tJE0UsbSrlYto4Q
r2PbFeE+PdZ1PXPH+s3eq3sl5NHdywI7kfLGrsFUY7AV3st58Kpipm+wyFDld97qLbT7ZXi
vN/FJ0U+Ipm8PrEunlVKiJ5XXdj5uZAG6+tNKwJmGfyo680EUVQxKWjNHegA70Y70e/rSUA
FLSUd+maAClo70rDnrkevrQAlFAHtml79cUAFdL4KGfG3h8f9RGD/wBDFczXUeCAG8c+HuO
TqMA/8fFRU/hT/wAL/IXVH6TH/WN9TXxr+1CZD8XLENyi6XHt/wC+mzX2U332+teH/HL4Ra
18QdQ0jVvDj2wvLZDbTrcPsBjJyGB7454r8W4XxdHC5jGpXlyxs1d+h6WIi5Qaijq/gcXb4
HeGd+eIGAz6b2xUvxrAPwQ8U5GcWoP/AI8K6fwloEfhbwZpHh6KTzFsLZIS+MbmH3j+JzXE
/H+8Wz+Bmv5ODP5UI567nFc2Hmq+cQqQ2lUTXo5XKmrUmvIvfBNVX4H+FgmMG2JP13mua/a
ZZl+CNyBnD3turfTdWp+z7frffA7RlDZa1eW3YehDkj9CK1/i94WuvGXwp1jRbCPzb3atxb
x/33Q7gv48ituZUM8cqrslVd//AAIHrR07Hzb+y/vHxdnAJwdNl3fmtfaAGcAjqcV8yfs0+
A9e0fXdY8S65pVxpqfZ/scCXKFHdi2WIB7DGM19Ml1jXzGOFQFj9BzXRxbXhWzOTpu6SS07
2Jw0XGmrnwl8afiF4g8X+Mr3RtWkge00G9uILTyk2HZnGG5wx469a+uvhPoA8N/CXw7pZTb
KbVZ5QeDvk+Y5/MV8S6VYnxn8ZY7NBvXVdZYt/uGQkn/vkGv0OREjjWONQqIAqgdgOBXvcY
13Tw+GwfW3M/usv1McLG7lItWf9nzTSWV3eRwyzJ8kQn8uRxnqvIP5V8feHHll/bgv3mga3
kOoXO6JmDFf3R7jrWl8e/BHxG8X/EmO/wDDvhy+ubGwtUht7iBwuWJLMRyCOTj8K474QaP4
h0P9pHRtP8UW1xbaqEkkmS5bdIcxHBJyc8V6GWqhSyGpShNObpyk0mm9b7ryVkRUu6ybWlz
7Wr5f8FgP+2r4kJAyguCP++FFfUAr5O8OajDbftuantOxLi6ntznuxiH9RXx+QRcqOMS/59
P80dNbeHqfWPasjXvGnhe00a/0fVrjTroCMwyWV0w2SsRxGwwev0zWsOnNfNXxy8D/ABD1X
4laT4i8L6Yb21gCeQ1mirJBKGyTJ/e56Me3FacLV6dLFTVSSjeLs3otGna/mLEJuOiOO+FH
lH9q2UwaammR+ZdbLOM5WAbOEB9BX2Ka+VfBeha1of7W9udfWFL/AFC2mvnjhbcE3oeM+uQ
a+qSeKvi2rGtjKdSLunCO227FhVaDv3Pivx5Ziz/aqiUcedqltN/304r7Vl/1jfWvjv4nAH
9rDTRgf8fVl/6EK+xJfvt9aviRt4fBN/8APtfoTh95+p8N/tNHPxun9rC3/ka8UftXtX7TH
PxuuB/042/8jXi7DJr9IyX/AJF1D/CvyOSp8bNt1O3BNUZeK1JlPbkcYrLm4JBFe2zFBeQx
wSosU6TK0auShztJHKn3FVTnsad3pp69qgoTpwetdF4I0W08ReNbDRL7zDDdCQHy3CNlY2Y
fMeByBXO+9aWhazdeH9ai1ayihkuIldFEy7l+ZSp4+hND20GbraFpGleLrHw94gtb6IxN/w
ATKSJxuwRkeUMYIA75w1XF8F2dn4o0vSb55Luz1O+t0tb+3k2pcWsmcOox97sR2IINYreLr
6ax0q0vLS0uzpSvHbzyqTL5bZ/ds2fmVcnaD0qPTfFms6Za6XZxzJNa6VejULWGVciOXvz1
2nAJHTNRaQKx0eiaV4faXXF1DTZV0fTDILu+eQGRDvKxRw8Y8xsAc57njFV7bwnpmp+GrHV
9KluJbmAh9VsGYb1gaQqs0Rxyo6NxwcHoay5/GFxdaXFptxpNi9rHdSXhjAZRLK55Z8H5sD
gZ6Cq9l4o1PS9YsdX0oRWF3YqyIYgdrqSSVZTwRhiMdMUWdg0Lus6bp9p4F0bULOJlnvby6
WRnIY7YyoUA4z0bn3q/q3hG00nwno/iZ7e7ksL+yVmKyA/6UxYAcD5UAXPPJ6Cubvddub7Q
bDRpYYVgsZZpo3QHcTIQWz7cDFa1v461O3iigNnZzWiab/ZklrKrNHPFklWYZ++pOQwxg0a
jKfiHSLPStJ8O3do0rSalp/2uYSMCFbzGXC+2F/WresaFpeneJLawj+0vby6bHdtlxuEjw7
8A46Z/Sqlz4na8stOtbvR7KYadam0gZt/ClmbJGcEgsahvfEd1qENv9ptYDeQW62i3YyHMa
jaARnGQvGaNRHTT+CdO/sFL+M3MedCXVTJvVx5pcr5ewDdtOPvdu9efV1J8baklvEsFlaQT
xab/AGUtwqkuIDncME43EMRn3rl/oOKauAZ5zijtyaQ0Uxgc5ooyemaSgApeM4JxSYpaADN
IOtLiigAoope1ACV1PgXnx34dH/URg/8AQxXL9sVs+F9Sg0nxbo+o3jMLW0vIp5doyQqsCc
DvWdX+FNLqn+QJao/TRj87nPcioY7qGS5mtUkDTQBTIg6qGGR+deNN+038LWdv9J1PBJP/A
B5H/GuCb9ofw/Z/G2TW7L7XceGL+whtLndEVkikQkiRV74zz6ivw+jkOPqcydKSsrq63atp
91z1HWgup9Uk4FfOX7VviGO18GaN4bR/31/dG5dQefLjHH/jx/Su9v8A49fCqy0hr9PFMV2
QuVt7dGMrn0244P1r4y+I/jzUPiJ42ufEF7GYIcCK1ts5EEQ6L9T1J9TXs8NZPiJY2NetBx
jDXVWu+lr/AHmVaouWye571+yn4th2az4MuJQsrkX1qpP3uNsgH6GvqLOa/MfQtc1Tw1r9n
rmj3LW19ZyCSJx6+hHcHoRX2X4L/aQ8Da/p0SeI7oeHdUCgSpMpMLHuUcdB7GurijJK8sS8
Zh4uSlvbVp+nZ/ncVCqlHlZ7cWJ5JJNcF8XPF0Xg74W6xqfmBbueI2lqueWlkGBj6DJ/Cs/
WPjr8LdHsnuD4qgv3A+WCxUyux9BxgfjXyN8VfitqvxM8QR3DxGx0mzJFnZ7s7c9Xc92P6d
K8nJMhxGJxMZ1oONOLu7q17dFfuXVqpRsnqdz+zDoI1H4ozatIm6LSLRpAxH/LR/lH6ZNfZ
4zXx58BPiX8Pvh94W1NfEWo3EOrX9yGZY7ZpAIlGF5HuSa9jH7SPwm/6Dd2P+3KT/Cu3ibD
Y3G5jOpToycVZLR9P+DcmhKEIJNnr5PvXzhdkH9uez9RZj/0Sa7Jv2jfhPjP9u3OP+vOT/C
vFP8AhZ/hGb9qxPHZ1GT/AIR9INgn8lgciLb93r1rHJcuxdL6x7SlJXpSSunq3bQKs4y5bP
qfZAPI55zXwP4v11vDn7TWra7Gf+PHWhOQO4BG79M19Oj9ov4S5BPiGYf9ucn+FfGnxC1ex
174leINa0uUzWV5ePLC7KVLKehwelepwngK9GvVWJpuMZRtqmr3ZOImmlys/SC2uoL20hvb
WQSW9xGssbjkFWGR/OpScHrXyb8Dvj1puh6LB4O8b3LQW1v8tlqBBZY0/wCecmOQB2Ne+Xf
xW+G9nY/bZ/G2lGLGR5cwdj9FHNfJY7JsVhK7o8ja6NJu66HRCpGSvc88vjn9tXS/bRz/AO
gtXuuTkdK+SYfi74N1D9p+HxrLdTWehW9g1otxNEcs20gHaMkAk17IPj/8J8j/AIqpf/AeT
/CvTzbLsZL2CjSk7U4p6N666GdOcVfXqz568XTib9quLE0swTWIEzI24jDjgew7CvtiU5dv
rX5+XnifSbj4/N4m+150g60t19o2n/VBwd2OvSvrR/j58JmZiPFkfX/nhJ/hXq8SYLEVYYW
NKnKXLBJ2TdnoZUJJc131Pmn9pU5+ON1jtZ2//oNeMvksSPyxXpnxw8TaL4s+K9zrXh++F5
YvbQxrKFK5ZVwRg815kx9s197lMJU8BRhNWaitPkcs9ZM7a40u5ishesm2B+5rlrnHnyDIO
D1FfYmk6b4AsPghd6r4wt1aP7OTCeju5XC7fXmvjeQgu5XIBY4z1x2r2qis9Ec1Ntq7I880
Ggdc0dDWRqNo4HbNHNJ+FABRxRRxRcA4pe1J2opDFpKKSgYelKCAc0lKBzzwKADnoetJR1o
NAg7UYoPBo/GgAxQeaXHI7Z70lACdqKPejNMApcZPAzSdaKQxe2PSilJBAwMcc+9ABPbp1o
EJS0nbrQOTQMWlyaTpTiVKgAc+tADc0pJPXtSUUAKM9qWtzw74e1PxHrlpoejWZur+7baiD
p7knsAOpr0rxl+zv408JeGZdfFxZ6pBbr5l1Dabt8K92GfvAd8VyYnGYbDVI0a1RKUtkOKl
JNpaHjFGf0pemcrnI/yab0rrEKKO9B68UlAC5oNJQaADPPBooooAXtSYAPAFA60H2oAB7UZ
ooNAAM54pc8U2loATvTW/Cn0xqAPVvGviqXWtH0zQ1Zvs9hklfU4wPyH8681ZRuOc4rZckv
vY5PfPesiQZZuO9azfM7mMFyqxDja3zDkU0j0p2OaaT6VBoN56UnsaXoc0dSSeT60gFYJ5h
CMSmeCwwTTe2KOvSigYrIy43fxDI57UlFKcjqKAE5pccZyPp3pSBn5c4/rSY6ntSATGT1xR
jiijPAxQAUEYOKKSgBe1JTgFKMxfDDGFx1pvanYAPtxSUvNA68UgDqMZ6dKONo559PSg4zw
Me1HNMQmOpope9FIYUoJGcHrxTaUUDEpwxg5znHGKTOfakoAXNLScUUAL36YoB+YUZOeuaB
nPFAH07+ynpVvN4g8R606hprWCO3iJH3Q5JYj8q+q5IY54mglQPFKpR1PQqeCPyr4p/Zv8b
WPhfx9c6Vq9wtrZ6xCIVmkOFSVTlNx7Z5Ga+uvF3izSfBfhW78Q6vdRxQwRlo1LDdM+PlVR
3JOK/H+KqNeebOyb5+Xl+5Ky+dz0MO0qfofnV4msI9K8YazpkP8AqrW9mhTH90OQP0rJq3q
N1PqOqXepTr+8u5nnYdeWYmqhGOx/Gv12mpKCUt7HniUc08RsRnaTTcVdrBcACeBSd6dsfG
dpxSEHNFrAJQQc0U7azHIBNADRzSU7aQeQRSUAJR3paMUAFJ1NOCMecHFJQAg/WlKr3Yfjx
SDrkUHk/fIoEdERnjFZUmd5571rE/L/AErKk4Y1oQiEn5s1GacetNPJxipKFeKWIIZI2Teu
5SwxuHqKZipZJpZggllaQRrsTcc7R6Cou1IBKKU8nmj2oAQ9KKcBkE/zpM889qQwGRxQeCc
YpwIB+YZFN98UAJgjmlGOaT8KKACigYooATvnv1pwGc4pAcdqKBBSfhS9OlHemAnFHfFFLQ
MTFApc/MT60EYyMUCEoFKMk7QCSe3rQQR1FAxDSUvfmikAUd6OtLQMMUDg0UDrQB618HPhv
YfEvX9S0zUdSuLCOzthOrwIrFiWxg5r2y+/Zd0e7twLnx1rc6QKTGkqq4XA7AniuO/ZRGfG
/iH/ALB6f+jK+tZ/+PabH/PNv5GvzLiXOcdhsylRo1GopKysuqXkdlClCVNSaPg/4UfDWy+
I3jDVNBvNUnsI7KBpVlhjDM2H24INeyP+yboLcjxjqHy5PNsn+Ncx+zAM/FXxKf8Apzf/AN
HV9cFQVK9iMU+Jc7x+EzCVGhVailHSy7eaFQpQlBNrU+R/hf8As8weJtPk17xTfXNvprTPH
aW8GFknRWK+YxP3QccAVq/Ef9mrR9M8MXeu+C7q8+02MZmks7lxIJkHLbTgEMBz719P21tD
Z2cVpbRiOGJdqIOwpZY45oZIZFDJIpRl9QRgj8q8OpxTmEsX9YU3yp/D0t2/4Jt9Xgo8tj5
E+Ev7P1v4v8Ow+KPFV9c2thdc2lrb4V5F6b2Y5wD2Arf8f/sv6VD4euNR8D3139vtkMn2O6
cSC4A5IVsAhvT1r6XsrG203T7fT7KIQ21tGIoox0VR0FWOmCMZFKvxRmFTEuvCo1G+keluz
Xpu9xrDwUbWPy0WImQq6ldpwwPBB9DXqHww+Eeu/Em7kktpF07R7Zts99IuRn+4g/ib9BVH
x/4dMPxu17w9psWGn1UxwqB0MjAj/wBCr7t8KeGrDwh4T07w7p0YSCziCkgcu/8AEx9STmv
v89z+WAwVOWH/AIlVXXkrLX8dDio0vaSfNsjx4fss+BBY+S+rau9xjHn70Az67cf1rwT4q/
BPXPhsRqUVx/augytsW8VNrQseiyL2z2PQ197YHTjP86zdf0Sx8R+Hr/QtSiEtpfQtC6kdM
jg/UHBr4LA8UY+jWUq83OPVPt5dvyOyVCDXuqx8BfDPwMPiF4zh8NnUDp/mQSTecI/MxtAO
MZHXNe2N+yYjFQPGx697P/7KuU+AelT6J+0RPo11/rrGC7gbPfbxmvsrHGa+i4mz3G4TGKl
haloOKeye9+6MKFGEo3ktT428Ffs93/iTxBqy6lqb2WhabdyWiXKR/vLxkOCUB4A9zXWeMf
2WbBNDmvPBusXcmowIXFrebWW4x2DADDenavpqOKKGPy4o1Rck7VGBknJP5048dOCK+er8V
ZlVrKpGdkumlvn3v/w1jZYeCVrH5cyxSQzSRSxmOSNijowwVYHBBqI/SvSvjjpMGj/GzxFb
26BIppVuQo4ALqGP6k15swr9ew1ZYijCstpJP70cDVnY6FnwpHrxVCYfOcVbf7nFU5Oc+td
jMkMgt5blpFiTcY0LtzjCjqar8HJ5FScgmmdOoqShvOM4pKXsfSm0gJIjMwaCIFvM6qBknF
R0qsVbcrFSO4pKADOBjmjOaKOmRkfWkMBRjPTrTy5dY0baoQYBC4zz39aZjjNAhKKXpniig
AOOmPxpTyAeBjjjvTce9KBk0AFJilxRTGIetHal70fhQIaOlL60UUAIKXsTml7UlAD4Zpbe
4SeBykqEMrDsaazs7s7nczEkn1NIBnvRzjNAATkUUUdqQxKXtRRx24oGFKOuaSlHJoA+l/2
Utv8AwmviHGf+QenX/rpX1nP/AMek3/XNv/QTXyb+yjk+MvERPawj/wDRlfWVxxZzn/pk/w
D6Ca/G+Lf+RvP0j+SPRw/8JHyb+y//AMlR8Tf9eb/+jq+tyQFyeABkmvkf9l3P/CzvEx/6c
2/9HV9az/8AHvL/ALjfyNLi7XNZ+kfyQsN/CR5B8Ofjavjz4k6v4V/slLS2t0keznDkvKEb
Dbx0GeoxXseDwB3r4w/Zy/5L1cn/AKdrv/0Kvs9c7147iubiXA0cDjfY4dWjyxfzKw83OF2
eN6J8bota+OFz8PY9JVLNJJLeK98wl3kjGWyvTacED6V7EelfFfw9+b9rgf8AYVu/5PX2oa
fEWBoYKtShQVk4Rb9dbsKE3JNvufJEWnrqn7b8sLruSG/NwQf9iIEfrivrbqc18veG8H9uP
VwR/FPjP/XIV9Rd614lm3Uw0X0pQ/UWH+F+rPlT4oaT8XNQ+OD67oGj6zJp2nTRLZPbn90V
XBYgZxgnOa+pwzPEjuNrMoJHoccisW88a+EdPvJbK98U6Xa3ULbZIZbpVZD6EE8VWPj7wOe
njDRv/AxP8a4Mbia+NpUafseVU1ZNJ6rTf8/mXCMYNu+54d4XtUtf22PEKJgB4ZpeP9qNTX
0lycAV80+DNStNX/bN16+sLmO6tXtpRHNE25XAjUZBHWvpdP8AWL9RXXxFdVqKlv7KH5E0P
hfqz52sPjhr91+0O3hExWx8PNetpyIE/eBhwJN3+8OnSvoduGIr4S0A7v2nbc/9TG//AKMN
fdz/AHm+tdHEuCoYSdBUI2vBX8339SKEnJO/c+Ev2ij/AMXz1j/rjB/6AK8hIPYZr1v9oo/
8X01jnpFB/wCixXkxY5zgHNfqGUf7hQ/wx/JHHU+Nm23HbIAqpLjJxVuQcelU5D19a9hmCI
D71GalPJph+9xSKGGgEKclQfrSmm0gE/CjsTS9qTNIApefWjt0opDEGM9jS496Me9GPlzjj
1oATiij0pQM8UCE7Uo6UGjHNAB2qWG2uLltttbyTHpiNC38q9f+Dnwsi8WTSa74gtnOjQnb
EnT7Q/f8BXrWnfDqKG+um1C4BVZj9itLRDDbwxjoGA5ZvUk1nUqKHqc1TERp3R8rSeG9fhi
EkmjXiqeQTEelZjI0chSRGVh1Vhg191r4WijjEUckkhJLEud34D2rjfFXww0vWbO6RtOT7R
KhEU4GGjfHB47VMKre6OWOOs/fjofIZx2pKt6lp13pWp3Om30fl3Ns5jkX3FVB75ra56ad9
UFHSpI4pJWCRRtI7HACjOTW9d+CfFFhog1m70iaOz7sRyvuR2FVYTkluznaXvQTk0lIoDRm
lwcZpBntzSADzRRRQMKVThs0lA60AfTf7J4z4u8Rn/pxj/8AQ6+r7riyuMdfKf8A9BNfKH7
J4P8AwlniU5/5cY//AEOvq674sbg/9Mn/APQTX43xZ/yN6n/bv5I9DD/wkfKH7LnPxK8THv
8AYz/6Or6yn/49pf8Arm38jXyb+y2c/EjxMf8ApzP/AKNr6wnP+iTn0ib/ANBNHFv/ACNp+
kfyQYb+Ej43/Zv5+Ot2cdLW6/8AQq+zk/1g+or4w/ZtOfjldH/p0uv/AEIV9nof3i/UVfGX
/Iy/7dj+osL/AAz4p+HBLfta5HQ6pef+z19q18U/DQ5/ayGf+gnef+z19q55quL/APeaP/X
uP5seG+F+rPkjSr9bT9uC6eRwBLqEtvk+8WBX1x396+BviHrMmg/tLa3rERO+y1dbgY/2dp
I/LNfd9hf22qaZa6nZyLLbXcSzRupyCrDI/nRxNQap4TEdHTivml/wRYd/FHzPi79obwDqu
m/FO91+HT57nTdYInSaKIsEkwAyMQODkZH1rmPDvwX8W+IdGv8AxBdWDaNo1jayXBnuoyrT
bVJ2oh5OcdTxX6AE5BBGR6Gud8ct/wAW68SEnpps/X/cNb4bi3Exw9PCQgk1Zc3ltt3t/wA
MJ4ePM5NnyP8Asyc/GOE4x/xLpuPwFfbC/fX6ivij9mPH/C4Iv+wbN/IV9qK3zrz/ABCseN
P+Rn/27H9R4X+GfCXhvn9pu27/APFRP/6Mavu5xyw96+EPC/P7TVqeM/8ACQvx/wBtGr7uP
Lk571vxf/Fw/wD17RGF2l6nwf8AtE8fHXWf+uUH/osV5Oy4xkYz05r1n9ohiPjxrRHURwdf
+uYryVmOc55NfoeU/wC4UP8ADH8kctT4mbr81TkHJzV08EHnPWqs3DZ6jrXsMxRWIAJwc1G
1SH2pyW000c8sSbkgXfIc9BnGallFfFHy7TkHd2qSOKWeZIYY2kkc7VRRksfQUx0eORo3Uq
ykhgRyDSuA3FGKKPagYYOOlJjnpTua2/D3hPxB4rnnh0HTZLxrdd8rLwEHTk0AYVH86+gfD
P7NWrajFI2uaqtjKqK3kxLuIJ5wSeOlcR8RvA+geC/9BsdXTUboMP3sbggjHIwMjIqOdJ2Z
HOm7I81GKUAk8d6TFLirRQEEHnitzwh4Yv8Axj4u07w7p4/fXkoUt2RR95j9BWHivrz9m74
cN4d0qbx5r0a29zeRFLZZflMUJ/jOehb+VG2rFKSirs9k0rwvYeFvDtjo+mqfItIxENoxk9
2/E81nanqeg2t0Lea6jkuf+eMWZJP++VyR+Nch8X/HE1joNtDoWoQiRpSl1GQWO0jKsCDyO
GHpmvnvU9d8UWWmRXHiDxBdaNp1zl4rKyCw3F4vbCqPlX/aY89s1wqftZOx5/svaO59Da78
QdN0WNzc/ZdMQDhtSmEbsf8AZiTc5/SvB/GvxpudS8y20q7u54zkbgv2WH8FBLt/wJvwry6
/8RzTyONPs4tPjbgsCZJn/wB6Rskn6YrGkmmlOZZXc/7RzXTGFtzohh4R1Y65uprq4a4nbd
IxyTURJJ54NJ2orQ6rHS+EvGF54Rv2uYbG0vYZGBkjuIw3Tup6qa9o+KNtruseG01PSbq7s
rRYY3kt2kVYrpHAOUPcjOOeDXzn25r2Lwfpmo+MvCGi6XPPqd1aW1xPHst4vMWJlXdHvOcq
uT9MUpVHFaHJWpLmVTqjzzxN4S1jwlc2trrQgiubmETrDHKJCqHoTjjmsDvXpmp/D/VD4B0
rUQ0l5q00so+xRqHkVN+1c4+bscA9BXnNzbXFndS2l1C0M8TFXjcYZSOxoUlLY6ITUluQ0A
lTkHBpPxpcUywox7ilGACe9N7UDFHWlUHcBigfeGB3r1j4X/Cab4m2esm01ePT7rTjHsEse
5JA2c5xyOlY169HDUnXry5Yq136u3QEnJ8sT0T9lAH/AISnxM2P+XKMf+P19VXn/IPuf+uL
/wDoJrzT4PfCYfDHTtQe71JNQ1PUGUSSRIVREXoq55PJyTXpF+wTTLxmOFWCQk/8BNfiuf4
yljcznXoO8Xaz72SR6dGLhTSZ8OfBX4kaH8OPGGual4giu5obuEwRi2QMQwkzzkjjFe6S/t
SfDiSCVPsesgsjKP8AR17jH96vi+Zs3MrDu7H9TUZOc1+nY3h/B46s8RWvzO2z7HDCrKMeV
HqPwc8faL4E+Jdx4h11bl7KS3miUW6bnDO2RxmvolP2pPhmGUmLWBzk/wCjD/GviTPHANLz
TzDh/CZhW9tXveyWj7BCrKCsj03wT450bQfjwfGmoi4/so3dxOBHHukCvu28fjX0iP2oPhh
nk6sP+3T/AOvXxDk0fgc0Y/IMJj5xqVr3SS0fRfIIVZQVkdR8Q9esPE3xK1/xBpnmfYr+6a
WHzV2ttwOo7V638F/j7F4N0yPwr4vSafRoyfst3EN72oPVCP4k+nIr57/CjnNd2JyzD4nCr
CVVeKSt3VtE79yYzcXzI/Qf/heHwp+zfaB41stuM7dr7/8AvnFeUfEr9pTw5d+H9Q0DwhYz
6lJewPbveXCmKJFYYJVerH8hXyhjoeKTPHTNeDhuEsDQqKpJylbo3p+CRrLETasen/A/xpo
Xgb4i/wBteI55YrEWckAaKMudzYxwPpX0qP2k/hSJATqd+AD/AM+TV8NZoz9a78x4fwuY1v
b13LmtbRrp8mRCrKCsjv8AQPE+lWPxwt/Fd1M6aRHq7XbOEJYRliQdvXv0r6rH7SHwn3f8h
m8A97J6+FR1pc8DGc08wyHDZhKEqzl7qsrNbfcwhVlDY774w+J9I8YfFTU9f0Gd57C4WIRy
OhQnagB4PuK4Ale+aUdeaUKrfebaa9rD0Y4elGjDaKSXyM27u7NxTwB3HvVWb7xqyMgZ9ar
SnJNdbMkVx+IFMbgnBOKeO9RnJpFAkssUiyRuyOhyrKcEH2pHdnZndizMcknqTQCAwLDcB1
FN69qkYZP1owaO+BR7UDFJwM+lfZ3wui8O+Cfh1p0iWjNd6lbpPdSZ++2CQPyr4xx2rsdJ+
IvijTbfT7L7f59nYuPKimXcEXPI+lJ+W5E1JxtE2NQ+OPxCufFM+rwa09tD5p2WaqPKVAeF
I78Vnax4g0nxJpt095Zm11WVzKkkACwk+hUc56816B4p+EvgGPSrfW9L8YmFtQVZIkba8YJ
GWz3A9q8hl0IQXjwTataCJTxMrkq3uB1rLkTd7amacW7LRovaBZ+DrewN/wCLb69bf/qLWx
QEsR94Mx4XHH51V1O80fUZpbfwz4bnigIG1pGMsqgdSSOK674a2/g+Hx2DrxttR0q0tZpGM
6MVJABDbe+MEV6pffEX4aRaZY3llZyxSJK0U1pbReWlvGw+WRsYDK3bvzUynb1FUk4vRNnz
TpieZqdupQPhwdh6Njn+lfbGoeKNHvtS+GsN9D5ekatGzPZTDahk8vEe76MOAeOlfFsF8+n
eK01LSZdjW90Z7dioIGGyuQeor6Ds/i54X8Y6alt4+8Nwm9gZSl3bllRSOjbV5X8OKxxHM7
NbGtWa9kly63vf5G7pNxovj/4leIPDMek/2fG6ooCuWe3lhcndtPAySeBwa8O8T+HL+L43a
j4V8Sa8LdmuvIk1K6GVWIjKMfQYx0r0/wAWXaeEZ9S8eeFo7lTfRsDq1nOrRM8ibEUA85Uj
J+tfOl9eXl/ey3eoXct3dSndJNM5dnPuT1pYenZO2nQxo6+8gvbdbXULm2iuFuo4ZGRZo/u
yAHG4exqvz709JCm7H8S7TRE+xzwCCpU5FdqudImxmTcOR39qZzUi8xBQcHOck+1RUAOHSv
RPAnjzxR4c8N6t4d8MXf2K61G4iZblGG9P4WAB6gjHTpivOs4HHWuj8Fa7aeHfEq6jdact/
wDunjRTIE8tiOHBPpSle2hE1eO1zqtM8Rah4cvtW1ePVlMs0LIskELKZJTxuDnjcDk15vNP
NcXElxNK8ssjFndzlmJ7k9zXpniXxn4S8R6E1rNa3sEqHfHGijAfGBz0xXl5ojG2pjRu7uS
sw5oycdetJRVHSFLmjvRQAqk7h9a+rf2Tz8vizPTNv/7NXyjznHevXPgr8W7f4ZanfRalpj
3um6lsEskLfvYSucEA8MOeleJn1Cricuq0KKvJ2svRpmlJqM1Jn3gK474oeIIfDHwt8Q6vI
4V1tHiiz/FI42qPzNYC/H34UNpovf8AhKkUbc+SYX836bcda+ZPjT8ZZfiRdw6XpMEtp4es
33okvEly/Te47AdhX5flORYvEYqKq03GCd22rbdNe53VKsVHRnj3OME0Z96CaSv2s80X8aM
0lFAC5oyaKSgBcmjJpKKAFJNJk+tGaSgBcn1oyaSjtQAuTRznik7UoOKAFJ5prE8Up60hNA
G+Q201TlyDV5/ujFUZcZrRmaIBjpTKeRgkU1sYqShppMUv9aSkMB+tHel7e9LikMQD1pcEU
7GadjtQUkKZpmjEbSuUXou7gVGRT9uaXBOO/akPlN3wRcJa+O9Glm2eSblVl38qUPDZ9sGv
SvEXhnwzp1z4vtry5iW9v4YzpMSIxSMBizOSBhRgYH1rxqFvLmVtxXH8Q6it2W18Yay3mxP
dalHZhUCht21P4fl7g9qxqK7TvYwqQbaknZGNd2UVi9pJBqEV6k0e4vEpUI3deeuKfFe+Q5
ZCWJGCAKl1i61K5treG+0lLH7JkBkgMec9j2rKD4246Y6VaXMtSlqjbm8QXkvh9NDLy/Yld
nCF8Dc2OSPwqlq2hanousXGlXtuVuYArMEO4bWAIIPcEEV2Pws8A6j4/wDGlhZHTpZdIWUN
eSjKIY1+8ofGN2O1fQfxI+Cdxfaneax4fnUXBSOCO2mOFESIFRMno3HU8HNc9SqqL0QuaMX
ZnxztIODwfekBx34rpvEXg/XvD97NFqWk3Ns8Z+dXjIUfQ9D+BrCaQIwYJErAemea6I1FNX
jqa8hNPFZQaeAsjveMwyCMKoxnis6pJZDLKZHxvY9FFMOQcEEH0PaqimlqKTTeglKMYIIzU
9lY3uo3iWdhaTXVzIflihQsx/AV734f/Z3j1L4VDxTqOuNDqVwHkghgAeNFUkbW7lifyolJ
R1ZnOairs+fhkc80V10OhLatf/29Z3Cx2kLFfK+7vzgM3tnA+v0rmBZ3bQG4+ySiH/noVIX
86IyUti3ZbMgJ7UBiAQO4waSj3qgDvRQTzRQAoJzn1oFJRQA7NJn3ooNACGiikoAWikoHXm
gApaOhyKTkn60AH40UtJQAtJRRg4zQAUe1FJ2oAXvRzRRQAd6RqXNIaAOhbkcGqk2MkdquM
Bt3VRm5Y/yrRmaIDjcQDTD16cU8jk0w9akpCGj3NFLjntSKDvTgDQPTrUijn0qWy0hFSpAp
4qaC2eU5Iwo6k1cVbeHhV3t61lKpbRHZTw7krvRGesTt0Qn8Kd5Ui/wGtASyHhVC+2KBJLn
kA1HPLsdHsId2ZZQjqOvrX0d4M0TXvEf7P9ze+G760jltY2gvLeWMb38tt6MjYyGAJ714Mz
Ix2zxAH1Fe7/s++LYNEOteHbiWAQXqedF9ofam4DDAn6VM2pxszjxOGtTcou9jx/xF4n8R6
/p8un3UcMdvuG5FX5iy+/Un6V3fwT+C2jfEFLrUvEGtBYbQhTptu22Zs93b+EfTmux1Hwn4
a8Ky33irV7i1le2YXNrYQklppGPyHpnaCQeOtdf8IdC8RW8GpeLNctIdNvNWVVjjhiERkQE
kSMv95s9awjV/dRlGyu9jyY1EovlVkdxa/DjwnolnbQaJFeaS1rH5aSW108b59XwcMSe5FS
QReKtV01IbbxLaSebI0TPe2e9kZeiZQg9jye9VrrXy1pcx3DAXCq0ToDkg9j/L9DVfwlqjn
U9ZLpm3kgjv41H8EoOG/MjNcrqRcvI4/aqUrHgvjWyvNTub3WPFHxDtdGtrSf7OLCItI1y6
HG9Yh0U++a5rVvD2l3klm2ny3F4l0AJZYtGWMQk9S2ccYOeM17H4y8GaTfa94T8cTWrm6u7
drZoIo1aNpFZjlvwzVPUtX3fard7qys5oww2TSDPA9B04qFKUUuXp/X9amrxDhyxirs4L4e
/BrxSniez1uV0s/D7Av9rSVA86AnaVUg4zwfauO+NXhaz8N+PTLpty1xaajH9oDvKsjeZnD
5x05r1uz1K51fTLC4k1eW9RkdDsk2Rrs4xjsMV5R49soNT1a1Iu4olijZMqdw8zOQv1NdtK
tJzUpF06sp1bM7j4Q+LtD0zw59k8L6JoumeIBHtvtU1e5LvJ1JaKMDJXHbI5r6DgtV8LfD3
VPEWqapHqs0kC3DtFCLe3U7MqUQZwSD16mvgTULYadqDRIkqBMcyDDA/0rsNJ+KniOy8Pz6
BfXcl/pk8QiMMrZKgA7cH2zXRUg5JuPU1qUnK7R33je0vpdM0+xlhQ3epXUV3e7AP3k03Fv
bLjskZLn3NfSmsfBvw5J4ft0v4RMttGoCqo+6BwuOnBr5k8Ja9H4p+PXgVft0bWqTRGNWHy
rJswcg9WG0fpX3vdWKT2KwDMm0bcueW9zTpxtG7FKleHL2Pzt+L3hKw0rxTbJYwpafaYWMa
IuFO09DXkfIOCMGvsX9pjwTt8IweILZ0WfSrgGRP4jE5xkewOK+T20yWeYyQjej/MCK6ZSS
V2aYKFSpHk3aMnmlwa34vD13IB8gFXF8LzEAnnJ9K5niaS3Z7UMrxU9VBnKhSecUvltnGK7
KPwucANx71J/wAIuMhsms3jaXc6lkeLf2TihE/PFL5Leld0PDSYOTmmHw2ATgnH0qfr1M1e
Q4ldDh/LbNIY2GeK7N/DgCkgE+lU5NCkHG2rji6b6nPPJ8TDdHLbTnGKMHFa02nSxsQVqs9
sy8EYxXQqkXszzZ4epD4kUO1FWGhxkVG0RBq7mLi0R0vYUu00namSJRSkYAOQcjOBSUAFFJ
3pcUAFFIKccZ4GBQAnehj70d6RqAOj521Rm+/0/Kr7Agf0qhL1JrRmaK5prE49h0qTIDAqe
fpUZ6c1JaE4pwHFAApwqSkKFBq3a2/mtk8IvJNV0QsRjvWmw8uFYF78msZy6I78PTT96WyH
MS/7tPlQelTQ22cfLmpLW33YGM10VlYFgqlevtWF7aI9enSc3dmMlizfwmnNYEc7f0rtrbR
XccISKmn0N1THlnB74o1Oz2CPOpbRlySOeldn8HdLN98XtChcfukl81wRkEKOhqte6d5YOV
6da9M+AugSP4rutWWLLQr5aE+p61dNXlZnn4qn7Om5H0x4n8G6F4khRrqyj8+B1dHX5SCOQ
M+lZXiB3ubNEt1NreWv+qckDp12juPao/FusXM1q2nwanFpt3Cn2iJJh8zMv8IGcsPpXz1q
vxj1HXbmSwe6i067hckT7N0eB1AHfB7HnBrjlCEZycI2b3/zPi6tSU1yR1SNvxRrcq6lKI1
a31NYd0keMeYOgI9j0xWl4f8AFkYu9Ns7O32y6mslmqL8xUlMhj7hua8O1DX761v59eaKCe
9tdskqmQHzATw4HXbn06V23wA8H+J/HfiPWvFFzdS2lrDaT29vdAkCK4kXA8v3Uc1hHDSle
QU8NZJvc9U8T6josWmS/Du2up4PE2kIt4pdSAsbgKWVu5w2a+eb34f69DpusiC8kuZrUshk
kJdpWX73lj0P94816J8Q49T+H2laVoc+tW+qa3t2XuoG2zJPFklQWOWIB4xnmvJJk8S38tx
LZXF/FHcSFpNreTExPU44/KnSk1JpbfqtD0aGEm6ftYySW3noVfhzdWV3qMui+IL24TT0he
SGBJjGpkyM5xyeM8V2fiKw0mPwW9/baOLHTpZ9iTRJh8ryrFzzya8sm87Q/EsV9DbQs9rKs
hjVw6MR/Q+ld9rvxKtvFPh17XV5iAdnk2kA2LCc4YtxjpnGK7pxu1OPU5KlOftFKOxxy+IH
vr+7kls0ls70CKZZPnYbRw4PZveububeOJswy+ZEw3ISMHHoR616L4X0XQbfwu2uSXP9oS3
U8trFpoXliBkFj1wQa4DUTFDdXNvEqbFkIUqcgDPQH9PwreCSlZHQmm7LoVraea1uorm3la
KaFxJG6HBVgcgiv0P+AfxS134q+HdQudZ0+Ox/s1kgEsBJFySvU55BGOfXNfnWVdQpKkBhl
cjqPWvpD9kvV20jxr4lu5rmT7Db6U001rGCzS4YYKr6itna12OXdn1P8RfB+n634I8RWYtF
MlxYSrvxk5C5HJ9wK+DfBcUdzpXllMtCxDV9feJ/FXxk8Vy32meCPCEWhaR5RSTU9WYbpVZ
fvRj6H0NfL3h7wzq/hXxdqHhzVo0MhTzEeNtwYZ615mNl+4k49P8AM9fh6pTpZhBPaV/y/w
A7GglmFGFQDNSrZ5AwvSt1bErJtIAY9qsf2bKYhsTk9favkXiPM/YuelE55bMdx07UGzC9V
4FdIulzlNwiJA64HNI2lztnEDD61P1jzF7akc39hXk7c002QxnBrov7KuQGAhbAFRtp1wmc
wvjPcU/b+ZSq0n2Oe+wqc96a2mgg/KDXRx2MhYgxtgdeKkksnXI2kexp/WGnuXek9DgrrSM
yk7AR9KyptD55jxmvQbi12t8yYNVZLcsvIz9a7aeMkjzquAw9V7HnFxoQwQqYJrKn0WVZDl
c+hr1N7VSRx+lVZdPjkyCvI9K7qeYSW55Nfh+jU1ieUyaZOqk7DgVQe3ZTgrXq8ukxFMFOv
IFY134fVskKcV6FLMIvSR8/iuG6kVemeeGMjtTCK6y70MgZRSKxJ9PliPK5r0IV4T2Z85Xw
Fai/eRmg9qKmaJuRUZX8q3PPaaGfhS96Dk+9FAgFI1L3pCTxQB0r/KuKoTD5zitSdNpwACP
UVlzcE1rJWdjNMrnuabuwDwDnjntTuMEUwjmoLQoOCGFPHQUwdRzUijkc/nUmkS3ZLvnAxw
OTV2H95OWJJHaq9j1kP+zVu1PzAleK5ZP3mexQXuRXc3tOtgzD5fwr0DQNHaeWMbK43SUBZ
eo5r2fwRapJIm7n2xUxV2e5D3YXOl0TweHRQYsn1xmtTUPBixwEmHj6V6r4a0uD7KrFQcCt
jUtNt5LRsKBxWx4tTHtTsfIXiXw79kZnKcV2ngPxL4V+HHhbT5fEl8bO41dpZbcCMtuCdc+
nt61r+N9PjUyKFzjPNePX/irR7X4saBqHivSGn8N+FIRD+6IZ5JnG9XCfxfNjj2pJ2bsVmN
Rywy82dX8UvHvgnxvoj3EEt7p2q2yb7OSSBgJV64P9zPUdxivmjW7uVbeMSuzzzZdnbqDnr
nv9a9i+KfjLxZ4q0p/E+k+Gv7L8IyymJBdQL9ouHxhpCMZC9hjpXiNyl5q4ga1tZZmij2uE
XOOawpwtK8tj5ilHVsoJJ9ovoTdSMVLKrNnkLnH8q/Unwl4e0Xwx4I0zRfDkCw6dDArxYO4
uWAJcnuTnOa/Mm30HU7rRbi5g0i4YW86RSylD95+FTHXORX0Zo/x28f8Awu07/hGPF/hmO5
WwtkjtopZtksfy/JkjOV9jyK3nNbG9r7Honxg0KA63pN60SC3tf3t4+MEx7sAZ+p/SvlrX7
LVvFXi/ULbSb2G3sY0Myx3F2IkCjr1PJ9q67x38UvEXi3SdP8QX93Zo91vQadZP80Kr0dwT
nBPT6V4neyvLfzSSxGN2bLIRjBP1rgw1Kq5yk0lvb7zb2FGnBS5ry7dF/maF7oV7pV1HC95
ZM8sYkBgnDqB6EjofaqZs55ZiseyVwcbomyDT5LoPBFHHGEKIF3Ck095I7seXcJFk8tIDtH
1xXoLn5bvcu1JTSbuiVNH1co00NtKEjzlwcBcdaj063dtUjREt5HAL7bogRnAzzXW3Vzc2P
hgQxeLbCe1efzJrS2RhMd3DEFl9B0zWT4gh8KebYr4WuLqaMxbrlrv7+/PoOB+FRTnKWkl+
ZlUcYy9zboYVzc3F5dedctlsbQAMBQOigDoB6V7j+zpfWh1PXNBlBS4vIkkjkibbJtBwwB9
s5xXhDZLnPXNeufs96poGm/Fe0j1qzM89/tsrN9xAhkdgCxx7ZH410NK1jmrRc4NH6AQSG8
0mytYLoyRlBH5jj5nC8Z9ulfJ/ijR57f4/C1vLuO4keCQxsjbfLUHO0rXrHxa8W3nhDV/D+
naZcTabBZv9rmuBHmOQBgqwt/vlsfhXhPxa1Sa2/aN1mW2bZbvbxkvg4V9gyFPbrzXk4xSq
Uppb2Z0ZbFzxlJXs00ejJp+kQrG1zcR5HXJFO/tXwpbHYbqNscYzxXhN1r3mPiS55Pq9Un1
mMElJlGD618fHKJy+KTP0ydGlf36z/I+g28R+E1ct56Yz2WhvFnhVRtLKQOchOtfOZ15cnE
ykDsDVSXxLs4L5A7ZrVZFfqzknHAxV5VJfefR3/CaeGY5GCgn321EfFvht2++u0noy183t4
qhA5LnPpSt4ptyoKSsT6EVqsht3JVXLo7Tf3n0zY614dllYCeLB69qvyTeHpkBEkJbtyK+W
4vFiKxxKRVlPGQQcztu+tZTyGpe8Wy1VwMndVmj6IvdF02WQCORTuPYisq48MRlSI3wDXic
XjqRHBW8cAdRmugtfiZdeSE+1KR7mpeV4umvddzWniUn+6rp+p2194Zuoecb1HTtWXPpU0K
sSnB9BUVv8Tmlj2XCpIOOQa6W18X6JdQKGURljjnmsZRxVL44np0sZiFulL0OONoyjJBOOa
gkhGcY4Nelrp2k34Dwujlu4PSs2+8MEEtAwIB5BpRxkb2lodtPM6Unyy0fmedS2CSLk4B+l
Yd/pA+Y7efavQrzRrmBQzptB7A5rGmtGY4YV6VHE21TNqtKhiIdzza70YEblQAjrxWNd6dJ
Em7FeqTaeBgBRWLeacp3blxj2r2KOOfU+XxmRwkm47nmTQsO1Rsp9K7K70hdpIHWsO609o2
Klc+9evTxEZnxuJy2pRMbFIx6VakgK4qFkyeldKd9jzHFp2Z2upw+UqEKQDxz645rnZQ3JA
r0DxHp4sWjmkHmI5JHovSuRupFuAyxqAE4AAxW1aa5tNicPS5oXb17GJ0JpVTcwBcKD6mtG
PTndQWRiTTbnTZYVD7ODXM6sb2udawtW3M46EEVjNNnyAr4/2qR7W5hJEsLqR6iprOJ1lG0
lq7PTi7qI7iLeoHUjOK5a2IdLXdHq4LL4YpWu4v70cjYn53U9xVm2++eMHNdr/YljK3nLEI
+OSvFY954dntZme1JmjHJHcVywxlOcrbHrVMoxFCCa95LsX9JkAZd2R9K9j8FX0ccqDOfrX
hthM8bhWypHGDXc6JqpglRs4A9K64uzKh70OU+w/DWtwrbKrMMYFbWo61bi2YIw6V866J4v
2RoDJg/Wte48XeZER5uf+BVs5I8qWWylO6LPjDUUlaTkAH3rM+HHhLSvFfi6z8Q3csb3Gik
q1q6BhLkEI/oSvvXI65rXn5BbIPoak+GXiP8AsX4i2bGQrBdn7PIc8c9Cfxrk9pF1Enseti
sv58E4rdar5HTftA3n9leHLkQSKj/6h2xkMG/hA7Nj0r4xuXeCcCGV0I/iRiM+9fo7408L+
GtR0WbUfEBRWPHnSc7AQchc8Akd+tfIvjn4OmTT77xV4EZL3QbVQWxNvkb1IUdAPQ81tBqE
2pdT85pNU5NPrqZXwu8Q6/fQ+IPDiajM0jWDX1o5+Yw3EBDK+evAzXA+IbPXLPXL1fEE7z3
xIlmlaXzPNL8ht3frXa/A97W2+In2681ddOhit3jlRoTJ9oRxtZP9nqDmsvxppRhRLi11Ce
6tZZWgCzHIBUnaVP8AdIHGaLxhW5V1N+ZKdjjbGxvNSvYLLT4Gmu7h9kaKRlz6V0Vnpl1q1
tIdW1CxtV0sHcLniVx3Xjl+ePauVWV4wpjZo5FOQynBFfQ+j/B7wfrP7Lt749s7u71LxOkU
k7BZcJA6N8yFe/y889c1vU0VzVnlNhoWqPps3iSw8KX2p6RAS01wYSIVjBGSMdPTJzivTbV
P2ddZ8NXupQWetWupWkCyPZXFwd0rE4xFt4bn6cV31v8As5WsngGwl0r4m61bR3dok7Qbs2
2XUEjaCOMmvnzxl4E1XwPcrA9xbahbK29bmBCjemDnnFRZN2vqYynFvk5rMzNS8PTtK97Dp
x0iyc/u47uXc+PX1/GufeN7SYOkiyANgNjg1anv7m7P7+Z3UdAWJArp/h74Qh8f+LoNDm1R
LBcFhhd0kmOoQdM49a1V1uVflV5HEyMTKWYYJOcVreF9Tk0nxTpl/FtV4riMh2QMU+YfMAe
Nw7V6h8WPhXongrSrO80+8lWa4kKLbytvbaP4mPY+1eNIzQyq2PnRgQPoc04SU1dChNVI3R
+pTWtnrOj20eoQLfwoFfZcqHVm6hjkda8Y/aY8PQ3Xwen1e2iEVzptyku+PAJU/KR9OlR2f
xfi0/4bR+KL9mEM+kW08dtajLJL5hjdcnsSM89K8l8X/G+bxj8P9f0hdHMEE0SjzZpt7feH
YcVjCDlLY5oTkpKy+Z88mWTOS5J9zSCaUDG88+9NIIxzSVvZHoXY/wAyTruIpGkc9WJppxj
iimF2LknqaM+9NpaBC5PrQSfekooAXkHBbH60bmHcim0tAEqXE0ZysrD8a1rLxHe2xAdt4r
Do471nOnCatJHRSxNWi705NHq2h+O5YXTZcFSB0PevTtH+IMEqoLtVYjqR3r5dVyrZBwa0b
XWbu2ICyEr6GvDxWTUq2sT6KhnimuXFRv5rc+ul1LTNTjwjIS4zzUD+Gre8Rmhcbj6V8+aT
428hl3O6H68V6V4e+IXlnDyBx7GvmMRleIw+tM92jUhUXNg6mvY1dT8Pz2v8BYdMiubu7Jg
CCo3CvWLTXdK1e3VzxuGOtUtR8P2s3mPDj5hwa5KWMlB8tRWPQpZk1+7xCszxm7suOBzWPc
WCujKVweor0rUdHkt3AdPlz1rnrjTgUJC9TXu0MWnszrqYenXjeOtzza707bkEc9sVkyWEo
bAU16Fc2JIYFcAHrWdLpinaRzXt0sZZany2JydSldHY+L7P7R4a89iEERD4J7GvK47mGDzA
yBt3T2r2jxxbyWvgRJpUCtPGAARzgHrXhMozIQP1r3qtNWsz4WhWas49C6dQurnbbxfKueg
FdRFpu7TYWkkLkj5g3Y1y2lxk6gigZOa6m6vpLGdEdN2R90dK8XE3TUKZ9fldpQlXru/QsW
mlQwgs+xQD1zXQQLYRIqxtliMnHSuPvBcS2zEuVVsnbnGKpI93awgLI6gj7xPSuF0HV1cj2
o46OGfLGnp3OtbUlMnlINuDgitO1kE8v7l9zKMMCa8/0uXN40kk2VXqxNdFp88yXe9SNjNw
AfvVFXDKC0NsNmU6vxrRm5cabBex7RCEmB4cVleVd2E4jlXjsRW/MJEliniIwT8yCrctsuo
RiOTA9M9qxo4mVLR6o9Cthqdb3lozNsr90T5nIxWj/absSu7g8GuZniezuXhJOQcZ9akikb
b97cR1zXdKtdXTMadLl0sbM900yEk9OPrVRZJI50kjbayEMpHY1EHYkc81PFEWbcwwPWuGd
XqdsKXMfUPh7W4/G3gWGyvoo545I1WYSttLMvZffjNcLr+n2ngaTxHqWnXBstH1a3w7xxEp
ayqOkijkKw+XI5Fcn4N8UPp0VzojTNBHdqRDcp1t5Oxz6E8GvStH8O6jB4lstI8WXNlr1tq
dnunWNcLG4+ZWZScsCRjJ7mvYpVViIKS36n5Ln2X1MFjGre5LZ+XY+TPhxouo3/i2a+htp0
s0Vma4SItCoLY5Y9hnNX/GOnxaZb65prXkcjWl6lzE5I/fgnBKgE8e1fc15pemf2NLpPkQW
1i8TRGNFCKqkY4A6V+eGvvZ2mq61p8rvPLaTyQwOh+UgNgE+vHNauMp1VLp/wAE8qOs7nNJ
by3d/wDZrCGS6kkfEaRIWZ/TAHNej2t54i8D+Gz4R1XxH9h03XZ0fVdJtjvnghGMliOEZhw
V64HNcNo/iPW9AMr6LqD2EkyGN5YQA5U9Ru6j8KzGkeSRpJHZ3clmZjkk+pPeuxpt2ex0s+
3f7Yn1LwdaWfw017SF02CFYoEe82tAoHQoVyD9a8M8ceDPFxuDc+LfGWmOwPywmfP5ACvHr
O4ntpfMtppIXPBaJyprutA+JN7okMsN7pVlqMjnKXs8QM0Z9yfvVn7Nx1TucLpTg7w1/M3P
APwT1Xx3rMyyapDZaRZgSXV00bLhMZyoI/U1R+HWh6haftB6boNlHd26m9aIsflkFqc5fOO
Mp/F719DfAnxJ4eu/hr4p8YeKdXVYLS7zeQysADGi5jBHUgknjueK88+Gd54r8TftWReKb6
whgbWbeW7SO5bywtmQUQqvc4Awv41Scr2fY2jztPnOn+NEWlDz49P0Z9XuEhMcc8j7La0Qd
lHVm/n3r5Lu1In3kYDdvQ19+/ECz1KPTpmN1plvbAN880JP04B7epr4X8R2xttZuoXvoLxg
5Yy2/wB0mooPeJz4ZtScWjpPDniixX4b+IvDmpzETtaj7CWPGfNVig+vJrkv7RWLSpbSLJa
fAcnsAazFOGGemadKoSVgBx1FdS02OxQSYyjvR3pKRqKcmkpfpSUAFFFAoAKOh5oNGeMYoA
PpQOBRxnnijvQAlFFFAAM9qXvSDrS4BPWgAGRzVu2v7i2bMUhGO1VsAdWH4U0lc8ZqXFNWZ
cJyg7xdmegaH41ktsRySFCOhr17w/4+hnEUVzIMcfQ18xBiCMcYrX0zWJbRwCxK+leJjcpp
V02lqfR4XOOZKli1dd+p9ctFaalCzB1cHniuY1PRJI8tFGSoPTHQV514c8ay24T9+doIyCa
9Y0rxDZanCBJKN7ccV8bVw1fCS7o+moTlStUoy5onA3dkOVZcEeo61jy2UikDbge1epapo0
dwvnWw+p9a5OeyKttaNsgmuyhirxPcpVIYiN47m38c7Y2Xh7TY9oVPJRMduK+aZWIckV9if
HDSE1D4by3caktbbZE47HGa+QYzD5rCccEcc9D61+jzldJn4lSg0+Uk0v7Q1ztgO3PFegWt
lGbZHuCs9wBXGwX0McY8i3wy/wARHWui0R7tIUlYA+bk89q8HGc0lzbH3GTSp0nyN835I1Z
4NxVjApx1DfyqrqNtPOghazRI2AKhewrXsbkySMSqPtPPNaupMCIo2jBR14CjkGvJVVwaVj
6KtSjUd09GcDFokSsYw3Gckj19KsWtoYL5I1JkCHIzxXZ2GjTPtcqpjBxtXr+NWL3SNjMJA
itjKnGPwrZ4rm0bONYaEGuXQyY5GY7lA9l9K2LO4jnR/tQ2ugxxxVLT7TZIwm+ViSBkZya1
V0sqjSqgLdxmuKrJbHsUH7t5MyNU09J0FxDKM+hHasqO3ZXKu6itzUsyWmx/lYdADjArH2F
HXJyCODnrVxbUdzRSi52aLUUcaoMnc3arcSvK21QQKjtYHmIXt6V1mkaPLNKiqhYZ64rjq1
VDVnVUrQpQu9CHStFklZQqncT19K6bxpdL4X8feDPF0l0sEF/YNpV9Iz4CMo3RufYECt3Gn
+HNMaa4Zd2M+5NeN+O9as/FckRvbcNHakmPnkAkEj9K0yjGP20nJPlf5/1c+DzSnXzZful7
sXuyt4++Od3qmu3P9gmSW0z8kk7nb05wo7Zz1rxKa4e+1GS6uuWmffJsGM85OK9xl+Aus+M
9ai1bwFDDB4avoUmW4upgEic/fRQOTtNcP8T/AIZX/wAMvEOnaTNfrqLXkAlWaNCi7920qM
+nH519ylFK6PhYU405NJahpnwd8e+JNNi1zw94blk0q6Ja2aSdAxTOBnJqrr/wj+IXhjRZ9
b1rw7JbWFvjzJfMVguTgZwfWvbPFGp6r4XOi+FtH1S5s4dK0yCKRYZCoaQruYn35rktU1/x
Bq+lXOl6hrV5dWlwmySKWUsrD3H1r5GjmuNqSU/d9m32d+W/ra9j73D8KVa9CNZTSbV7Hml
p4E1+48Gp4sthb3Fi8vlLFFKHmJ7/ACDnisS8ikhUxTI0cqcMrDBH1FMttQ1TS2mtbO/uLU
FsOsUhUMRxzihhNIjSSEsx5JJyTX2F0fDqnPmdztvhbH4cF/r2o+LGMmk6bpr3a2xc7Z7nI
WEFP48M3SrXwu8XaX4Z+KnhXxPqlxdXnlb1u1w0jQliyjaO4wQcCvMskAgEgdxUtrcSWtyk
8R+dDn61LT1a3LiouS5tj6x+JfxcTX7W603RvM+xnKvK8arlf5/nivmPWLm2lvpREd+4ZLg
55r6k8EQ6X4r+E8d6NMh0pUZooLmWFXml452j+Ihsjd3rGtvgRplzdHxL45uk8P6Mvz/ZRM
GuLg/3pHAwpP8AdUGvAnjaOA97FTd3st2/RHd7elWk8NgqNl3esmfLHtXaeAPAt18RPEn9h
2mpW+nPHavcNPcglMKQMcdOtaPxS0vw9/wnLyeDrZLTRXjSOGPBXG0AMxzzyeab8OdT07Rd
e1e3u7vJvdLltISqkhpWZSBx9DzXoVcRUqYF4igmpNXV1qvVeXUUcHOOLjhay5W2k/K//Dn
f/wDDL2rdvHmgn8Wrx/xr4Un8FeLrzw5cX0F/Jbbc3Fv/AKt8gHjP1r0zBAxk/nXBePAPtt
l/1zb+deVluIxcq/LXqcya/lS/I+rzfhqGAwssTGpe1tLd3buceRjr+FJz1pcGkr6c+GAZ9
M0oBKk+lABPTmk+tAAaOlGKKAEo9aKXHFACUUUpAB4PFACds0d6MV1XgDwZfePfG9h4bsiY
xM2+ebGRDEOWb8unuayq1YUacqtR2SV2NJt2Rl6H4Z8QeJbs2mgaPdanMvLC3jLbfqeg/Gt
vWvhd8QfD1g1/rHhO/trVBl5Qm9UHqducV9Kat420zwJYDwZ8NrKG0trP93NelQzSOOp/2j
nqT+FchH8RvG8c5lPiG4lz96OUKyMPQqRjFfJLOcbVlz0qcVDopN8zXy0X4n2WF4UxVekqk
mo36P8A4Y+dLPTNSv1d7DTrq7VOGMELSBfrgcUXVhfWAVb6xuLRn5UTxNGSPbI5r6V8N+KT
4T0rXdU8Mx2un3mp3sLzWfl7o0wrbmQdlJwcdq4D4u+JtV8ZWVhqGtPE09iTFF5KbBtY5Of
XpXo4fNa1bE+z9mlDvfXbtbvpucVXhzGUcPOvOy5b3V+3Y8mhupYT8rGuy8P+LZLWVI5Wxk
jmuHwQafkYBXrXs1qEK0eWSPIwmOrYWfNTfyPpTQfF0U6iOSTIPGc9K66XT7e9jjnUjBzyp
r5X0jXbixkVSxKZr1rQPGkqaWoSchc8A9q+Nx2VTpS5qex9xg8bSxnvU3yz6o+gvH4M/wAG
9SknIYyWwC47DFfDwjUTliNwXqK+yvixLNb/AAWnTb5LsiALnnGK+QLbTJ7wPICQgOCfWvt
W1GLcmfDKDqTUacbsSGWNpN5cBmH3QOFrbt7thGjs37tBg4rNh0pxHtMbqc8EjrWitrPHaC
3A2r95j61wVXB9T2MLCtDVo0tEvfP1BkIxCTjI7V3drPB9qAlVnUjbv/u153b28lv5UlvkZ
O4k9K7M61AunRRRqouNuCf7xrx8TBSl7p9LhJyVO09zqLe6tbKCSWJy2eFXFSzazYW9i91q
aB1YABSOVPrXExayw3NKmHTG0jofwrP1G/u7u8SW5jLw5+7j5awhh9feFVd3dHXpe2c6rNb
Evgkj2rOiv7hL98bjGeMU/Sb2zVvIW3z5gGParOupGkeyCPaSeCvaoUeWdrHcqtocvUy9Vv
JSwOAFPoOR7VmB5WKzeWRHnBFF5FdRFXQMxYYIPQ1UZ7iGNY3yFJ5B7V1xinGyOaVSUZK56
R4e0h7xkcLlTzkV3M99Y+GdLMh27zwB6muZ8G6lbQeE2ldgk0JKtz19K4jxV4n+1XBd3wi9
Aa+cdCeIrum9kzOu5Yqo/aO0I/iM8T+Kri/neWefbH1CZ4FeXaxr0lyDBAxVO57moNZ1hr2
UqhO0d6xMmvuMFgIUYptHzGZZq53oYfSPkfaX7KevNf8Aw71HRJJC0mm3e5Ax6I4z/PNbvx
o8C/8ACVa54IuxGGFnqyi4YDIEJ+Zs+2VH5182fArxdrPhrxXf2ejtHv1C3wRLyMqc5HvjN
fQTeJNZI1rU9WvpH+x6a8kca58tXY7Qc9N3NXm2IdHCTlHe1l6vRfmfMUU6uKhQjvJo8c8U
6j/a3i/VtRzkTXL7cf3QcD9AKxyCCQcgj9KQTwWxS4vGxCjhpT3xnmt3xbHax+Lb57E/6HO
yzwHH8DKCK+YjH2ajBLS35W/zP6DhUp06kcKt1G/yVkePeJPD+q2l1Nqw064/sy4mKx3IQm
MtjJXPr7U7wV4T1Hxx4stvDenXcNtcTqzLJOSEUKMnOK+nPhNFp2raPrekatckQQFbqKIxh
8kgqxGe/SvN01LwD4Z+KSw6KktvALW6gkup3DFpHQhAqr93n1r6KWJqfVJSp/Eou3XVeR+L
5pQ9jm88Laycvwlr+of8Mu+NCTt1/Qm/7bN/hXNaX8D/ABNqfxQu/A63dqraeiy3t/HloYV
IBGOmSc9K2kluFQAzSggY++a6TRvEk+jeEdbsrSVo7vU5Y42kB+YRgHdz154FeA8dmMIS99
Sb0Xu2s21rvrZX0PrqvBvKk6dS7uunn69Nz1/wpo+jeDvCieCvCOrWmrawqufNmnVDv75PO
0ey+leXfEu7vrjx3fWt7cvIttsRI9+5IzsGdo9M5rlbS4is5WkeQRF43jRgcHcRwM1A7u7F
nZmY9SxyTXKo151IzrT5rJq9knq9fy7Hv5Rw/Ry3EzrU5XuraoIfhd4j+JU5Tw/cWUX2Efv
ftUpTO48YwOeleQ3tneaF4gudPlkVbuxuGhZ4jkblbBwa9fjnmhz5M0kRPXYxX+VeY+LgP+
Epk4wSEJPqe5r38srVXUlSm04W0Vtu+vU+c4qyv2M3mMZ6yaVvlvf5HsXiS2t7PxJd21rEI
oU2bUHQZQH+Zrml+HviD4i+L7LSdEjRVihL3F1LxHbpnqfUnsO9dX4tx/wlt9z3T/0Ban0T
xReaD4b1fT9PdobnUmjVpVOCkYzuwexOcV4VKtWpUozofHZWv59flufXY3Bzx+WRoJ6yUP0
bKmq/s129tbPb6d8SNKuNVUcWs4EQdv7u7ccfjXhdzoWp2XiQ+Hr62NrqKXAtmik42uSAMn
056+leuMu45IyTzk9a5bxFGIvGGh65dTnyxcwrNJIc7VRgck/T+Vevl2KxKk4V6nPdaaJa/
Lp/Vz4nOOGFgsN9ZpTva11bp3R1f/DL3xOXo+kfhd//AFq4jx98K/FPw3gsZ/Ef2TZfMyxf
ZpvM5UAnPHHWvT9b1q5vPEGoXdlqtxJaTXDvC6TNtZCcgjnpiuK8bzz3PhmU3M0twyMu0yO
W25PbPSsMDjcfOtBV5xcXulGz187lYnhT2OFliVV2jzWt5X7mlY/s1/Eq/wBOtdQtl0sxXM
SzR7rvB2sMjPHoawvGfwU8beA/Dp1/XksRZCVYSYLgO25unGPavQ9a18397b3GkaxLLZizt
0VoJmC7liUMMZ7EGua1+7u7vw/eRXV1NcRiNm2SyFhkDg4Peow2PzCVSLqyjyt6rls/Tff5
Djwpz4VYmNXePNt5X7mL4T+Bvjvxp4Yt/EWiRWDWNwzKhluQjZU4ORj1qbxJ8BPiD4V8NXv
iHVoLBbGyQPKYrkMwGccDHPWug0HXQ3w28MWOm6o6T2sc63EUErKY2MpK7gPUc1JLfX93Eb
a6vrieCQgPHLKzKwz3BODVzx+PjXl70eRSenK72T736rrYjA8LfXMLDERq25l2/wCCU/B37
PGteIvCcPiTWtfs/DlrdLvtkuly0i9mPI2g9u9eN3tq9lf3Fm7B2gkaMsOjYOMj2NfSHjrx
PN4k1wIshGnWaLBbQjhQFUAtj1JFeC+KRjxNdj02/wAq7MoxWKrzlLEPfVJL4fK+7+Z5+aZ
D9QwdPESl7zdmvVN/oYhyT29OK9/+D8f/AAi/wn8S+M0ATUNTmGlWb91UDLsPz/SvAgBX0F
GPsHwa8DaSnHnRT6hIPVnkIB/IVpnj5qMKPSUlf0V5fojl4fwqxOYU4SWi1+7UxcYH+Ncjf
eM44b14ba2E0aHBctjd64rf1q6Npot3OpwyxkL9TxXlCxkjOTmowGFhVTnUR9vxNnFfBSp0
MNKzerfl03+Z65Y3sF/ZR3cGdkg79Qe4rE8Zf8gD6yrU3hK7tJPC8Fkhb7bbyyGUbeNjEFe
frmofGOP7A5HHmrWFKHJilHsztr4t4zI513u4O/qtH+J55sOOOacY2A3DpSBWH3WzTg56Nx
X1B+O6CKA3HRv51et7+e2j8sE4z61TKhuRQSwAyM1LSluXCpKm+aDsz7G+N1zczeGrTTwxK
uAojHfpg145aaWmnWkNsyAyHr9TXvXxZtYoGt5G2sxCBQeowOa8b1otI1v9l+Vl5Y4614OO
xDnNUloj7zJcAqNF4ibvJ/giRdEj8hROwTKl14zz6VzculzzXpBUojE5J44rdW/uNyqjF3j
XnNaj2y31gjM/ly46Dqa8pVJ03dnt1KcKi1OImggtyzqxKgYCds1HFa+eiyEHIBPFb8umko
VjhZ2zjOO9QwWUkW6NxyTtPoK6FWVtzmnh23ZLQisba0klhSTch7g9q3ZtFVrBpbe6iK5wF
J5Y+lN/sqO1jiJyXbnA9a2vKhjRPLUGRedp6VzzrK4exbScWc7BamzZN0f7wjJFaJaF51N2
WYMPuL2retoYdRvRJLEitjgN0H0pl94fvDKUtbYS7jksDggVHtlfUybS0k7MxmgkOmeX5ab
d2VYjJNYl8sd1bSR7ViaM8nFbN5Je6VdCzuIQyxruUHvWfqd5HeW/2mO1WHfw4A4FdMN9DK
Tb3XzObuNWk0axlPmHZJ2z1Ned6hq1zfTMXchWOdortvFkOfCxm24KSL+VecdWAyBnvXuYG
lDldS2tz5fNsTVU1RTtG1wOM03vR+NFeqfPGpoWtXfh/XLbV7HYZ7dshXGVb2NfQNh4n1PV
/gndarqR2S61qYhjjB+URxDJx7Zr5qJ2g/SvovXrYaL4K8F+GcbZLTTRdTL/ANNJjuOfwxX
z+dTvClR7yv8AKKv+dj6HhvCqvmMJNfDr/XzOA8TyOvh+dI0Z3kwgCgk8nnpW7BqB1bwvoV
86ss6W32SbcuMvGcA/98kVr+GfEd14W1htTtLW2uZWjMe24XcoB7j34q34q8ZXvi37Ib2ws
7U2u4KbZSu7OM5/KvFlVqPlpKHup35r+VrWt+p+mywmIeaxxS+Dl5fzf5kPhOaVNc+yx3UF
oLyJoGmnjZ1QdQdqkbjxwK80+IFlpWha79n02O8kuSfNe6ukERds9UjH3R9a7Sxurix1C3v
LWQRzwyK6M3RTnqfauK+JtrFYeK7oHxHFrl/c5mupYEIjiJ5Eas3Jx+Fe/ljumj4PjHDunj
6eIWnNG3zi/wDJo9F1y1t7O7s0tk8tZLC2mYZJyzRgsfxNZLukaNJI21VGST0A9a2/E3N9p
+P+gZaf+iVrz/xndvb6KsCEg3D7Tj0HJrwcJTdbkhfc/QY436tlccVPVqCfq7L82enaL4Mu
dW0qw8Q3RgPh+6DOt4kocRkA4LKDkEGqXivT7TSvFV3p9iSbaEJsOc7soCT+Oc15L4c8ZXG
j6JeaBfNd3OjXILi2gm8srKehzg8eoHWvXvGDKfFc7KpCmGDAPp5S12Y+h7CrTjF6NS/9tP
muHM1xOY4+rOvZLlVkr233td662PNfF2rX+nS2i2VwYRIrFsAHNcTcXlzfXoubuUySkgFj6
ZrqfHfNxY4X+Fv51x6g71H+0P517mBhFUIyS1/4J81xLiKsswq0XN8qa0vp8K6H0N4t/wCR
tvh7p/6AtcB4r1i40yzhjs32TTMfn/ugV3/i7/kbr76p/wCgLXlPjvJu7L02N/OvncrhGcq
al2/Q++zXEVMPkvtKTs+WKv62R3NnDL/wjOh6hNKZX1C089iR3Dsp/lXMeNwDoUef+ew/ka
7GAAfD7wb/ANg5/wD0c9cj41AOgxg/89l/ka0wjviV/if4NozrVZVuH3Oo7twOi0KFX+Gmg
ak+WubiW4ikYngrGwCjH0NYvi7B8Mz/AO8v863tCGPhD4Z/6+bz/wBDWsPxYP8Aimpz33L/
ADpUf96/7ff/AKUxUJyqcPOU3d8kv1Lvgm2jk+F02oOCbiHVBaoc8CMx7iMfWnasf+JLe4/
54t/KpvA4x8HLv/sNj/0TUOrD/iS3v/XJv5VMn/tU/wDF/kVkk5TyW83fSS/OxifC2CO8ut
dt58+Xb6a92gBx+8VlAJ9Rgnium6jrWB8JR/xMfEpxx/Ysv/oaVvjoKvHf73Nen5GHCE5yw
LjJ3tLTy0RTvtSs9NjV7ucR7jhRjJP4V51rM8F74hnnt2Ekcm3afXin6/ePd65cMzEojeWg
9AKyxtZ+ODXt4PCqkue+rR8nn+dzxtSWGUVyRlp3drr01I5IWR2XHIr3vUmx4c8IRL92PRI
P1LGvC8HJ9cd69oef7T4Z8MTZ/wCYWkZ47qzCuPN4t+yfm/yL4St/aDf91/oct4tJHh2UD+
J1H61wCxEgDHWvQ/E0Jn0Rkzg71NcrHp75BQhiOmK2wM+Wj82dfE9J1MwX+FfmzPgkubUt5
E0kJP3tpxmluJL68TypLqWZPvBWbIrSns7hmDPDJux1CEg/lRFG9s24IVPfcpFdfOviS1Pn
40pW9k5NR9X+RzhhdGIIPFXIGs2tnjnjPmfwsO1actoJ5mZeN3OKzJ7ZoZSvetVUU9Gcc8P
Ki+ZK6KzQPH8w5X1FJv8AlHFW0RwncrVd4CG54rZSRxyptbH2x8XyqaxCZT+7RRge+2vJJZ
nmRmUKpxjp2r1f4qKr6okEx5YqAT2G2vMr22jghVUfccY4r5LGStV1P1XLVF4aMTn7e7R2Z
YIyduQWPc1atryW1lWVslugA9KfFpkzKVs0G1x1960NN0oxTQ/beD1Oa55zhZmii4LU1tPt
2vAG8zyQ3GH649a2rrSbXStOaRbeKWWPBTPIb3q7ZWVpdRLLEP3Y+VnPauoWPw9iKxuLhWA
jGC3Qn61xwTk9DxcVi/e0Tt1SPMZre8v9Ut5LpkBlTOFGABVuPTmWVnghW4KjbkcnNaWu3O
m2EytbRicqSARxgVhWOtva3z3O3KswzHnrT1ep10/aVKd4bdjpLbw1GHD3bPG+zfgNwD6VX
ub901BYo3P7lcFlPWtK11E6xazO4+zoDwo5OK5u40ya2ne7+0Bo88DPJHvVQinucKnNztWe
q6FzUtIfUAlxcSr5OPlJ6n61Dqmg6Z/Y8cdsU+Ydc9TRfaxa3FsluJQkqr8yr/KsFby4ufO
jtk+SNSdvSqgpPRdDZQmoJydtTkfHdta2Pg+4XJZ3YAAdAc14ua9W+IN8JfDccKDH7wBsnk
mvKc4zxX1eWJqjr3Pks7f+0JeX+YUd6T2pfwr1TwTZ8M6ZL4g8ZaNo4+dry7ih5/u7hn9K9
w8eXqX3j3VZISPJhkFvEB0CoAo/lXO/BHXF8M6Z4n1tdNt724iNvHF5w5jLFvmU9jSSSPLN
JM5y7sXJ9STk18hj6kquMaasoKy827N/ofpXB+DcVPFPZ6L9f0Oe1DxVZ6fqEtm9vJI0eAz
IRjNS6T4ktNX1WHToYJI5ZQxUuRjgZx+lV/iRJZ3lvo1za6fDZNawfZZTGObhsk+Yx9e1d3
8LNS8PaD8L11DUvCtrqt7c6hPFHcuFEkICLjDEZ71pX9nTwarxg3J6Wv1117dLjnmmbRzN4
SNt7pWXw77+hkjpXM6z4H8Q3ljNrzzWselgkfabiYRqp/u46k103c46dq63wrFpmvX1lovi
PTE1LR9PgurqWFieRt3DGD1BHX3rOhjVhFKpJXVvyPV4ry+pi8LGdFe9B/g9H+hn+J1239g
pIbGmWg3L0P7la8y8d58ixGf4mP6CvTvFOqabrHiB7zSLV7SwEUcUML4yiooUD9KwL2x0W/
8ADurw6jZNPqBt8adKGIEMuQSx9tox3rnwFX2LhOafp66fh1OnHYStPJfq8Y+/yx09LXPGB
2OM819E+LjnxPMQAP3EHTt+6WvnZgfmHccfjXut7qMerm01KJtyz2cBznuIwpH5g162bRfP
Tl097/23/I+S4Ma+t1F/d/VFTSvDGheK/HllpviS7uLPS47K4uZZbc4ddmCOx9a5P4jeH/D
fhzxRbxeEL651HSJI0Inufvebn5l6DgcV6d4Y/sS2TXtT1G5aPUF017Wyj/hkMhG78cCqnh
jRfC2s+JGHjCzlvNMsrGa7aOJyrblKgEYI9a8qljZ0arnJycIq3L0b3uvPVdT085yZV3iMU
0+e8eXs7qK7Fjxdz4vvzjun/oC15R46z9usgOP3bfzr1HxJqFpqfifUNQ09XW0mkzCJBhgo
AAz+VYE+haZrep6JBdQtJI+pQxSncVBt2OGUY75Ip5fVVDknNbL9D2c6w9SeTOmlqlG69LX
+404B/wAW+8GD/qHv/wCjnrkvGP8AyBYzj/lsOv0NemeNJPDUWoWekeE7ae30zSomtVjnJJ
DCRicEnkZNcbqNlaX+kX0NzGXl8ktbYOAso6E+2M1GDrL2irNNJtvz1b/zKWFq/wBhfV+X3
uS1i9owx8JfDOf+fi8/9DWsLxOu/wAPzKOuV/nWh4cvFuPhzptoGG+yvLhWX0DbWB/nWhZm
wW/gfVLFdQsVcGa2YkCVe4yOlXzOjWlJraTf4thllJ18jVKO7jJfmL4U0+W0+B6XUilUvNb
Yx5/iCxYJH41m6kN2l3SjvG38q7zxp4q0nWrPS9G8OaUdK0bTUPlQEAHc3U8f5NcjAtq1zE
l8he1LgSqvUr3ArmpVZzbrVI2bbduvl87HXlWDqYfLVQqK0rPT1Mb4XQNHfeJSRgf2LJ/6G
taQGCK7bS7PwX4d+HMtz9luF8RaxbzxRyglkMYl4BGcDgCuJYHbgdauWIWIrVKiTSvbXrbT
7jk4bw08Ph5wmmvee/yR5PeRt9vuCRz5rfzqApgk45r0Txvp/h2LVbF9Ahljt5bdPOMmSTc
fx4z2rlpdMJ6AgHvX1NDFRqU4yta/c/NcVl9WnVnFrVMx0HILdK9O0G7W58IWFvuzJZPJCR
nopO5f5muIj05gCuM471q+H3lstRMbcQzfKwPY9jWGN5a1Oy3Wp6mQqWEx1Oclo9H8/wDgn
S6hB9osJIwMngj61zLW0ltKd2Rt612A4xx0PevR9FsPhHfCDWtau7q1uocNLpsmWjZx/dwM
lT6Zrxo4+OEg+aLforn1vEOBnVlGtTi5dHZXLlr4u1D4feC/DGjRaTY3Ek9j9rm+0pllLsS
B+VeffEjxXdeNLeynudNtbR7HcFFsmN+7Gd30xV7xj4hHifxVc6pHEYbbAit4z/BGvC1z5i
eWKUKuflPUV5+Aw0VVjiJR/eO7fz3/ADsW8qw1HA81WC57b+b/AMiS1+EHxDubGO8t/Dkkk
c6CSNllTlSMg9a4fXfD+q6HrE+m6xatbXsBAkiYglcjI6V7d4l8V+JdM1pLLT9bu7W3itbc
LFHJhV/dr0Fee63dSahqEt/qszXV1OBvlkOWYjgZ/CvQwGMxVWfNW5eVrS17/ieFUyaqsOq
85LlaTtr1OCW2aI8rwRnmjyEdQXTmtxI4rpXVCAVPANRG0eMlSu4g9hXvxn3PHlQSWmx9O/
Elo73V7i7Ql1hjCAY4zgV5pOu0BEfcSATnovtXrHipfJ+12gj82WRDk/hmvJIVnvbyO2KlE
LYY14uMXvX9T6XLm+TlfQ17GJ1hjljdcrxsHf3qG/klkQPc4XYdoA64q9thsJ5IJAQSuFKn
O33rNnt5jORK/mKOQOxrxk7u7PThyylc6Hw/qlhBpEuZ9pyfkY/0rQ1C1u/7P+3LtIGGAx2
rh9Ptoftm1wF56k9K1LzW76eA2QYeSnACng4rTTm0POxGDl7S9N67u5eGjXNzvudrCLIJDH
r9K5/W4BbSrcQueDgrjHNaEOr6jcypBJMUjVcAKMgYp17oN21wsl3cgwyjcCwxWqtfUxUql
KVpuxa8OG/u7Rvs25WxgEdKteIRcWeiCG7tws5OQ6/1rZ8P61pHh/SUt3XzGU5YqM8+tdDq
d9oc+lC+uQJlb5uFzj2puN/eizzp4ipGqm4aX0fc8OuNQS1aO58sO69c9M1St5L2a6muHfY
knI2nAI9K3PGlpZXhjutIdEt5Dgr0wa5+WZ7SNbSOYbTjl+xrvoRvHTc3xFVS5X+Zxvj+9i
JtoIQQSSxBrgD3PrW34ovTfa9OwbekX7sEdOOprDPbivpMNT9nTSPiMfW9tXlJbbfcLRnik
zjijrXQcJ0vhfxFLo/2uxlm2WF7taZQmSzJnZj06mukHirRMZN0w+qGvN+O1GfWuGrgaVWb
m9G+x9Fl+f4rAUvY0kmr31T/AM0dZ4o1jT9SsIIrOfzHSTcRtIwMVa8MeKhaaH/Yd/PHFZw
zNcQnb8xdwA2T6YAqPwj8MfGvjYiTQNFkktgcG7nPlw/gx6/hmvSk/Ze8XeXvufEeiW8p5M
ZZzj2zivMxOKy3Dw+rVqqTXza+7YSzXFTxyzBRXMumttrd7/icqPEmif8AQQj/AFrvfBun+
J720n8QeGNJN/ZPbzQNcMp8vBXDAH+96CvOPGHwW8d+DbF9SvNOjv8ATY/v3dg/mqg9WHUD
8K97/ZD1e/Twxr1hcBm0uO6Ro26hXK/MMfTBrJ0sBUoOsqqcO7at6M9WvxTjasJUZU469r3
/ADPJr4HSZTb6jFLayKOVkQ5H1rKl17R/Kdf7Rhzg8Zr7S+IGlWms6BdJbWkdwxXcybQu8D
sT1r458HfCjT/GureJW1fxFH4bXTLlYgHQMrFi3y5JHTFc8ZYJU5VnVvGNrta7+lzWPGGOq
VPZexjf56/icD4J0G18UePtJ8P3t21nbX9yInmQAsoPpX0x8Rfhbp/g+xsJPCVnJ/ZkMflT
LuMjh+vmE+/esHR/gH4b0nWrPVbb4r2fm2sqyr+7QZwen3q951LXNGGjMG8R6fO0Sg4Ey5c
/nWtfOMBioqjGbu3p7st/usfPYOpjssrrF0qbdr3XddT5SeaKNS0kiIo6liABXPWXjcWXiq
5W1WKSzubVrB5JCQFViCzj8gKxviNfG+8c6hKAUQyHCgYGM+lciD0r0aWWw5Xzu90ezjuK6
2MjBQp8qTTet72d0tloeuHWdK/6CMH/AH3Uc3iWz07ytTs7i3uLizmjnjhLcOVYHBx9K8rD
D0FPXb7ULK6aerZtX4vxFelKk6cVzJrd9T1uXxBYXtxLey3cCSXDGVkD8KWOSPwzUT6rpzR
vi+hPyno/tXl6gHngVJGo6d/ao/syC2kzojxjiOVR9lH72dB4e1FLHUGjlJWGbhueAexrul
dGUMGBUjOQa8uGC3zHp2q2ksigosrBPTJp4nCKrLmTszPJ+IJ4Ki6Eocy6a2sd4NUtxdtbB
FdCvMxbAjI9PWphc25ORKv51yWnA+cFZdyn9a2xGvm7gm31FefPCxi7I9ujxHVs5Sind/d5
G9c60LuwsdPlWONbBXRGycuGbdmqXnw55lX6ZrU8J+FV8W+JDpb6hHpqpA0zXMi5VQuOP1r
vD8EdLZlZfH2mn14HP/j1eVWxGEwsvZ1JWe+ze/yKp5/OC5VBPfv1dzyG/WK58rBV8E49qp
yW3zbcHj3r2j/hSdjbQySJ47059oL7TjnjoPmrzCW1XggZwccd66cNjaNZNUZXt5NfmefXx
SxVR1ZK17d/1MZYUK/L2PPFJ9mBbei5x6Vrw2ZY8Lwxoa1aIkhDyewrr9rqKHJIZa3IdQso
2sO/rVrIIyCMVC1q5KsBhcfnTvIZV4GK55KLd0fT0MxnGPLNXt1H7lLhcjJrUshGsBOMg8H
J5+tZsflH5Zo9w6kjqKv26WaDzElYA8YIr0sJUoUk23qzxczr4nFNRStFdibxDqMeqa5Ldp
GYhsjj2k5+6gXP6VRttObUVkZRu2cYxmteHUbC2B3bZAR2XpWhZeKtIiTypIyiHuF5qcPQo
UpLlnougq2Nq1MIsM6bVktb9vkcdceGsAzQDbIv3lHrUCaHeSLnmM56NxXfWt5ouozOIrtY
ioO0Hgmn3NlK6xm3c7MHkc5r0VST1jLQ8SbdrTieq3Vubq/lYj94w6fhXlt4qRXMxUqrqSu
BxgivYL+NY9SaSMNtkAYexxzXjWuxG21y9jlU5kcnFeBjYSUtT38ucaiuuxjRXLiZzJMZFc
4z1rae3nn09JYbhXf7oXvXMtA6ErHw2M/SrFvcz2xijjcvKTuya45wuro7rpaRLEELLcrAx
w5PzbuK2be3+zXnlyshBHyj1NULeaR7n7RLbb3LfKD3rqrTTBrLxXE9s9s4Pytjgismr7nN
iqyjq9FYu2p0ezgilYo00gztI+63pVfVdSvjaNbpAskq8jjPy1Y1vTLKwtA5mLsSArD1rD0
y5vU14XFxGzQAbcdciiCSPDilNe1WvqZWm2Wo3F9NI3yo55QivQdQ8O/Z9GW2VpAtwufXac
VcsTo1zf8AnxRhZSMle9dIVVrOSe4bOBiNW711RhzK7OLFY6bktLW6Hhh01YLqO1uyJIw23
ArjfiXJDpd5JHZxFIggKlq9ynsNNCG6dA0md2Pf1r5u+MGrwX3i77LaN+6hjG/B/irvy5yq
VEuhhjsRH2Tmr3/U83ZmJLEnJ5PvTfeg0lfUnyQvvRxSUUxCjtXrvwY+Gtl4svLvxN4oYQ+
F9IO6YsdouHHOzPoO/wBQK8kjR5ZUiiUtI7BVUdyTgV9P+KtnhLwXoPw3087FtLdLnUCvHm
Tv82D9M/yr5/OcTUp044ei7Sn17Jbv12S9T2cny94/Eql03foXPEvxR1C8/wCJX4XUaNo8I
8uJYVCuyjgdPuj2FcDLd3VxIZLi7nmc9WeQk/zqCsDXfE0elyC2hjWa5xkgnCoPevEwmChH
93Qj/Xmz9ef1LKaHPJKMV97/AFbO20nxHrmiz+bpupzxdmjZi8bjuGU8EGte01q30bw1ey+
FrqTRbu/1EXFzZ2x2on7vBKf7BPOO1eO2fjSUXIS/t08o9Xi6r+FdpHKksayRsGRwGVh3Fa
YnAum/fVr/AHO3c5cPUy3NpqtSScoeVn8+6Ombxz4x2Mp8SXpBGCDJmuf0zWbB7LxPps12H
1G9u7a5WMjJkCq29s9OMimEjoK8rl1GeHXJLi0keGQyFC2ck/Ng11YPBwq0504q2z001Tv+
h5HEFSjgMRhcSoJWk72STa0PVVVc/dH5UyfEdtLIoG5UJHHtW14ks7bT/E15Z2kflwRldq5
zjKg/zNYt1/x5z/8AXNv5VxUpc6jJdbH2aqKpR9pHZq/3o8fvLu4v7uS7upDJNIcscVXFPU
4PIzU9lYXWoXsVnY2011czNtjhhQu7n2Ar7htJXZ/O6RXwaUHoO9ez6Z+zb8SdStIrh7S00
4OMlbybay/UDNaFx+y/4/hi3W15pF1IP4FuCpP5ivHlnmXRlyutG/qdH1eouh4ergdTj2q5
EyEctW34q+Hvi/wZOqeJNEns1c4SbG6Jvo44rmlhYHAzmvSp1adaCnTkmn1WqElKLs0XDE7
HfExBHXmtK12Lbr5jgyZ6mp/D/grxl4liuJPDmiXWpLbkLKYQDsJ5AOTW3/wqH4pFAreC9R
P/AAFf8a5KuKw0XyTqxTXdq/5nTBuLvysZpsLSkScAqRW6IndggQHB61lXfhrxr4Nso7zxF
4dvLCzdxEJJgMMx6L1r0LwV4K8X+MNKF/p2lR2tg/3Lm7fYrj1UYyR79K4a+Jw8KftpVFy7
XurHpwqJx8zP8NahZWtxrUV3KsMkmnSwx5/jY4wv1rI2LgfKOPatHxpodz4G1m2sdcWEzXE
fmJLA+8Fc4/MVa1u1sbex0K4sYyovLBZ5CSTuYsQT7dK8mt7O8a1N3U9u2iPt+GcZBc2Hd+
Z6+Wxh7Vx0/Kr0EG6GNkG5mB/Dmqhq/pRu72eLTtNs5Lu7fIEcYyxxycfhTgrpvoj0eIp8t
CD8/wBCxbWo3EEAsD3rSNlGV+eP5j02+nvUsPhzxit5sl8L6hj++IuPatuLw14l8sGTQ7sN
1B8s5rkqVKe/OvvR8Qqyuc1daaotlaFgGGcqe9ZElhLETI+7nqo713F7p2pafDHLf6bLbg5
CmRSMn0rLsbhribabTBAwCec0ozdrx1R6dLENLujm0tkcfukbJHQikltG25A2+xFd7Y6FfX
8vl2enSTzdCUXgD61oz/DLxNcRcacMenmDNc0sdSpytOSXzOiONhF2k0jygwKfkVMt7VSlt
vvFshvSu31DwjruiTk39hNChbhmXg/j0rIurRgxDxbc9CRXdTxMZawd0d0ZQqq6ZyvksrZA
wT0xVuLUNUgiEcV3IEB4GelajWEkg3bcenFM/s3CDdwa61iEuo/q91qj6snsnmt7ZtoA8jL
Z6dM5rwrxRcQw+LQ86ttbH419HNoeuXGjR28WmzxzeWFyxC/zNedeIvgv4o1aWOVYbWMhSP
mmGc547V34ijKrBPlbZ87g8dSoyalNJHlRtopJJGWMRwv8uT1qpb6eJ4pBApaRG2jHp616S
/wT8fNB5P2rTVTsPPP+FW9H+DHjOzm3Xmoad5Z4ISRif5V5/wBTrpaRPQeZYVRv7VXOQ0eN
LO/jfUEVwoCr9a7F76C7ljtopY4gRwFPT2ql4t8OS+Gby1gv5opS6+YpjycDOK4yGymm1SS
4t5iOcqM9a85wcZtTVmczjTxS9tzW0+Ru+IUae2uLYk5iICt7+tUNBik021L3u6QsM5JyAK
2Bos80Ru9Tudi7MqAcDPvU9tFp72Ba4l/1YIAXkNSV/hRl7ZKl7NaryM6y1G0lvfOWcxsXw
pAro5tSt3hljlnZ2A6k9K49rewhtGuz8kzSbliHXArB17xJZaZave3jhCB93d19hWlNtvli
r3CpQhUfNskWPHfiGDw7okt8tw2ZV2QoTy7/AOFfMF3czXl3LdXDl5ZW3MT61seKPE+oeJ9
T+1XkjeVGNsMWeEX/ABrAJ5r6/A4T6vD3vif9WPksbivbS5Yv3V+PmJQetAor0jzhaTmilz
kYoEdd8MtMj1f4q+G7CVd0TXqSOP8AZT5j/KvTvEmovrHivVNSds+fcOw56LnAH5CuE+DTC
P4pWU5/5Y21zIMeohaumByOepr5PMtcZ6RX4t3/ACR+k8GUlarV66IZI4iiaRvuopY15Fd3
L3d7NcuctI5avUNafytCvXBwREcV5PXpZXBcspmPGdZ89Kj0s3+n6McDk4r1bw9PZzeFdL+
zzq86RMlxGDzGwY4z9Rg15QKvWGr3+mK6Wc/lq5yw2g5rsxmHdeCjF6pnzWR5lHLsV7apdx
aadv67nrg6E54rx+UE6nJgf8tv/Zq0x4q1zJxdj8UFZKyF7lWblnkBJ981lg8LOhzc3U9Li
DOsPmcaaoprlve9utvN9j6D8Y5/4TPUR7p/6Atc7df8ekwH/PNv5V0fjE/8VpqJH95P/QFr
nLgZtJv9xv5V8phv4cPRH6rhv9zh/hX5HkCx5znt+tfVvgzT9I+C/wAP7HVZ7GO78aa3CJh
5g/49ozyB6gY646mvmjw5b2tx4p0qC8lWK1e7iWaRzhVTeNxJ7DGa918c60mu+ONRvoZRJa
q/k2xU5XylGFx7HrXp55zVpQwz+B3cvO1rL9X6H5Vw1llPG4huqvdirvz7Ii1fxp4p1uZpb
/W7khj/AKuFzGij0AFYy318jb0v7kN6iZs/zqhqFwLPTp7rGfKQsB6ntXIaDq+q3/ifT7OW
7yt3OsJUrwNxxXLh8EnTcqaSUT9CxuZ4LK5woShbm7JWS2uz1yz8ba7BZyaZqNx/bOlTjZP
Y3/7xHX2J5U+hHSvJta0m2s9duY9Mjkexb95AH5aNT/CT3I6ZruJYmimkicYaNipHuDisLx
DKbWwW6TqGCk+xqsDalU/dq3N93r6nPneVYapReJS5XHW6W66nX/DvW9X0D4c63eaPeSWU7
6lBG0kYHI2NxzWv/wALJ8df9DJc5+i/4V47ouutbXXklpGt7h1BjDYXdnAYj2zXoeq6e+la
zdabJIsr2zlC6jANYYzB01XlKrFNy11XZJHPw+sHiKDpuMZTV27q7t06G4NY1fx1quk6B4r
1Sa+02S8jZo3wAOevHtmtjx14+vdU1B9G0KdtP0Ky/cQxW52eYF4ycdvQVwMUskEyyxMVkT
kEdqYP8muP6rT54ytpHZdE3u7dz6BZbhlXVZQSsrJWX3+pleIUlvLeHezyur4DMSxA9Mmuu
1pGj0HwojcMukpn/vtqxcx+dGZOQDXTeLNptPDm0YH9mJj2+dq7a0vdpR83+R5qoqOb+0XW
P6HL11ngLbY+JYdSim8qeKCd1ZjgBvLbH61yeK7Twj4R1DxTLHa2h2Q7f3sxHyxjP6n2pt0
/YVVVlyxcXqLiGKdCDlspfoInxT8ehATrzk4/55r/AIVKvxW8eAf8hvP1hT/Cs/xno/hzQd
WGl6HqdxqMsRIuJJAuxW/ujHU+tc5DE88qQwoXkc4VV5JNedSw2FqxU40lr/dR30sJgqtNV
VSik9dYpfodj/wm3ibxNf2dhrF+txAHJCiJVOcHuK7Dwr4Ui1K8N205t7CAF7mRvlGOuBnp
9a5/QfBVzYalaahc3cZaI73hC57dM10PxL1s6N4WsfC9k/lTX6/aLvbwQnZfx/pWuMpOhRh
h6K5ZTbS8lu3/AF1Z8ni6NHF4yFHA2Sa1srJb3f3EXiX4ufYy2k+CbeK3tovl+1umS/uo/q
a8/n8b+MLmXzZfEl9uP92TaPyFc/xiuz0fwBeanpsd3cXa2hmXfFEVySPU+lZUsFh6EdIp+
b1Z9J9Xy/Laac4pebV2/wAw074neLrI+Vd3q6taHh7e9QOrD69RWnLLpWuxi/0aIwhmxPaS
Hc1ux9D3U9j+FcPq2lXej6lJYXibZE5BHRh2IpdH1GTSNXgvU5VGxIvZlPUU5YWn8dFWfls
yq2AoVYe2wySla6ton6/57naX1rBaiJZIyCeOO1VltYmjXbHuGT26V2d5YJcWSSoFdeHBx2
PIpbbSQLRDASVJJ4OK4FV5VqfLwxyjDzPqHTNTttX0qHUbRw0Mq5Hse4onkV0WRHDoejKci
sjwz4fk0fR47CdsQIoCxA57c5rTlhhhgSCKMRxIMADt7V+pzUU2on5jF6EBxnjvUbcDrmnH
GcDtzTWIz3rNlnz18dLqaHxjpQhkZ0W0JaMdB81eYQa/JaXontomVUPzKeQ1eufG2a1g8Sa
WLn5Y2tGyV6n5q8Wlu7GdWW3gfcrfxHAxXyeL/wB4lofomWx5sHTTj0/U6O412+11RFu+zw
f3TRPFPpcEbNOXUchM/e/CuNvdWltizRr5aqOSe9edeIfHOtXoNvbzmGA5AkX7zDuAaihgq
mIl7uxnja9PBQV9F2tqz0fxH8QdP0m5a6ZRPekYW3U4A9z6CvFdb12/16/a7vpcnPyov3UH
oBWYzu7F3Ysx6knJNNNfT4XBU8Mrx1fc+MxePqYn3do9gJpp9qKSu884U98EUhoopgFFFFI
DtfhdcfZ/iLZA8edDcRD6tCwFdiv3RnrivL/Duof2Z4o03UWbCwXCsx/2c4P6GvVJFVZXVW
yoYgEdxnivm8yhaup90vwb/wAz9K4LmvZ1odbp/mZHiEf8U5ff9c/615ZxzXrmrxedot5EB
ktE2PyryPqBXdlb/dyXmcHGcWsVTl3j+r/zCl96QnAJHpX0pZ/CH4R2ei6WvifxHqdjrFxZ
RXFxEjfKpdd3HynHWtcdmNLBKLqpvm2srvQ+Nw+Gq4iXLRi2/I+beakhx58ef76/zFfQusf
C34MW+hX9zpPi/Uri/igd7eAkfvJAPlX7vc18+RxSR3KLIuxlkAI9CCM0YPH0sbGTppq3dW
/Mqvg6+Gt7aDjfumj6D8Y/8jnqP+8n/oC1z0//AB6TEf3G/lXR+Mf+Rz1E4/iT/wBAWudnG
bWXP9w/yr5LDfw4eiP3nDf7pD/CvyPLLOdLeRnaJXBBGDXvnwz+GvifxVpSeIfEF9FoXh7b
mJ5IwJJlH8QB4Vfc15j8K/DEPi34naRo12ubMuZ7nP8AzyQbmB+uMfjXsXj/AMaXHibVXsr
Nzb6JaN5VtbJ8qsF43ED6cDsK785xFR1VhaFlJq7k9bLZWXdn5hw9hsXianLQqOEVu1/Wv/
Dm/f6T8DrL/R7u91DV9v30hdmVz9RgflWfa2/7P9rqVrfW/hnUoJ7aVZY3DPwynION3Necs
yohZmCqo5JOAKqWmqWN/qdvpllN9ou7mVYYkQE73Y4AzXjwwNTlf72duvvNL8ND7TF5RgLq
WNqty6OUkvu0NbUJkudVvLmLPlzTPImRg4LEiub8Ujd4cuR7r/Ot+6t5rS7mtJ0KTQuY5F6
7WBwRWF4mwfD1zgf3ePxr08LZVIW7o9fM4r6hWS25H+R57ZFhqVr6CZB/48K928X/API7av
8A9dz/ACFeHWCb9UtsDH75P/QhXuXjD/kd9Y/67n+QrszR3r0/SX5xPh+DU1Xq37fqYJ+nN
Yp16MahJCih44jtOe571ryHZC7DspIrzyKOUAysPvEkms8LRjO7kfSZ9jquGVOFLrdv0Vv8
zrPtRkbzADj0ruvEjb9M8MN/1Ck/9DavJ4buQIcMcEYr1PW236F4UYjBOkoT/wB9tWOOg4z
p+r/I4MnrKriovrZ/kYX4V6LJ4+j0j4d6d4a8NjyLuWIm+ulGCCScqD6479q87xRXBWoQrc
vOrpO//Dn1mIwtKvy+1V1F38r+YHqeOf513/hXT7K3sVvFImu5QPm/uD0Fef45rtfA19CGn
0+cjP3489/UV6GHaU9TgziFSWFbg9t/NHfwPjyopEXLOACDXnfxKvTe/EPUzuysBW3T2CqB
/PNejhEDwTbuBICc9ue9eR+LST411onqbuQ/rWWMTeKg30i/xaPByGmvrEpeX5tGVbost5D
E52q8iqzE8AE8mvpYab4baOFR4kscRqFXbMvAH418x45pQE/2a4q9KrUSVOpy/JO/3nu5ll
ax/Lebjy36X3semfF2GxTU9Jks76C8JhdXaFg2MNkA4+przTqCPWk+QdMCgFf7w/OroU3Tg
oSd33+dzuweG+q0I0b3t1PePCTC98E6fcnazLHsYHvg45ro1ijjt0Xy0UnJxXP/AAwtZZ/A
MMnJi82QAj2au3j092hD46k9vpXFiMPK94o/JsfONPF1YX0Un+Z7SxIPXtVK5Oe+RV5v0ql
cA4IA4/nX6QfIlEkZYc/lTTjBAp/zZJ7elMwSp3Dp2FAI+df2gU3+LdE3Zx9jfP8A33Xktl
D5lyAOgr2D49Ju8S6MWyP9Ef8A9Dry+wRooJpCobaOp7V8dmM7Vpn6xlLUctpvrb9WcF46v
jb2UixnGflGK8mzwSTz2rtvHly0lyse7I3ZNcRjvX0uXUuSgvM+Hz+u6mMcekVYOKaaU0n4
16R88JRRRQMSilpMUCDmgUtJQFxfavTvDeofb9GjLPvlh/duT7dP0rzGtjQNXOk6hvfJt5f
lkA/mPpXDjKDrU7LdH0fD+YrAYtSm7Qlo/wBH8n+Fz08gEFTyDxXJ3/ww8TtaDV9A06bWNO
ZiGNou97dv7rqOR7Hoa6qKWOeNZYnV43GVZTnNbGia9rXh29+2aNfy2cpGG2nhx6MOhr5uO
Ir4e7o2v2e3/AP0vOcphmtCKi7SWqfTX9GYPw2+CXinxJ4ltbnX9IuNI0G2kEtzNdr5ZdV5
KKDyc469BXWeNtWg1vxtqV/a4FrvEUGOmxBtXHtgVc1f4jeMdcsXsr7VT9nkG10iQR7x6Ej
nHtXJYwMCuN1MTiK3t8TZWVkley779XocmQ5FLLXKpUacnpp2GSyLDDJMxwqKWP4V5npeha
7r93LcaRpF5fqkoaQ20Jk2ZORnHSun8XaulvZNpkLAzzD58H7q/wCJrsPgx4i1fwx4I8Uaj
o04guGvLWMsUDDaVfjB+lexGdTCYSVeEU5NpJPRb2/U8LiKosxx9LL6L1V7+r6fJI2vGYK+
NtSVgVZWUEHqPkWufkG6CRQCSVIAHU8Vd1PULzV9UuNTvnV7m5bfIyjAJ+naqqFkdXU/MpB
H1FePSi4U4xe6SP0WhTcKEaUt0kvwGfCv7VofifXXvLWWzvYdGuFSOVCjqWAGcH2NSrnAFQ
a74hvbjxw3iG+kV7u+gMU7KNoZdoQDH0AqcHKgg5BHFdFZSnP28lZyS+9bnz3D2GeEjVw82
ueLV7emhz3iyZks4IiWETsS5HQ46A113wO8KTX/AIs/4TK9tjBoXh9WumnkGFmlCnaqnvjq
aveG9dbw9qv2ttOtdSgddktrdIGR1/HoR2NdJ4q+JeoeIdGGi2WnQaNpf8cNufv+xwBgewr
mxGJrui8JShZS0cr7J76d+xx5nkmJxmYe0T9x217W3Xf/AIc4i7uWvL65u2zunlaU/iSayt
VsrzUdMls7C1lurmTGyKJSzNjngCtF45I3KSKVYdQwwat6Vql7ouqwapp0gjuoMlHI3AZGO
n0NaRk4WlDdbH12Jo+1w86MeqaXzR514e8Na3qt+k2maTeXi286CUwRF/LO7o2Olep+Mcjx
xrAPX7Qw/QVZ8BeINW8JeFvFF7oc6wTy6rCrMyh8hkZj196w9QvbnU9Rn1C8cPcXDmSRgMA
k+1OvXqV8S3JLlirLvryvU+U4cwFTDynUdrax+aevyKTqXRowpYsCoA6nPauavtB1PSpkg1
SxuLIsNyJcRlCw9RnrXVIzRypIpw6MGX2Iqx4w8Rax4qurS81q4W4mgTyo2CBcL1xxW1CrU
hUUYpcr37+Vj0s5wkqyjUVrRvf8NjiLTSb3Ur1rPS7Oe8mKlvLgQs2B3wK9K8QWtzY6V4Xt
LuCSCeLSkDxyKVZTvbqKi+Gl3daL4h1TVdPPl3NvpUzo5GQDle3ema/4h1bxPqK6jrE6zXC
xiMMqBRtHsKxxNWpVxChZcsdb9btHnZNhZrEOqrcq089f67mRnFX4dPkZInKPvlGVUr1BOB
j1qhjNb2j6pdXPiTQ4Z3BEEkNvEFGPlD8D9altxTa8z6LMOf2V47Lcyb+yudOvDbXUMkTgZ
AkUqSD3wabaXD2l3FcxnDRtmuj8deI9S8Q+JJxqQhLWMskEbRptYoGOAx71yoBzU0ZTlBSm
rM3oc9ShH2y1a1PWLbU7k2kFzOjGGYZRtpAP4964LxWyv4pvZ0ztmKyfmBn9a2NG8RarqNn
pfhOVo2soZWaNivzrkE4z6UeMdCubeOLUih2Y8t/b0JqrznaU1tf7r/8AAR4WEprB4vknZO
V7el9PyOOibbKjHkBgf1r2LTTpeN0mnWsgIB5hHp9K8c2k8Y4r1Lwz8SdGstKgs/Efh37dP
bqEjuocBnUdAwPcetZVq1SkuanHm9P+CdGcYetVhGVFNtdE7HolhoOgTadFe39tpdmsrHy/
OjRd4HpmteHRPA5+9baHJnr/AKuvA/HfjSXxlqFuyWYs7C0UpBDnJGepPvXIrGWZURCWJwA
O5rmp/Xqi551eW/Tli7eVzxafD9arTU6tVxb6b2+dz7T02y02306ODS4raK1GSotwNnvjHF
aAtVEKgLjk/wBK4nwHNDovhjTNJndF8qIA89SeTXp0Cwz2qOoDjJ5z9K+lVONXWJ+Y4uDp1
ZK91d69/M3W+6ao3POD2ry+6+Mdw+tQ6Zp+gqPNBPmzy5C4GegFeO+NP2mPG2g35s4NJ0cs
SygtG7Yx0PWvouSR5/tIvY+omILEHg0xywGVyecYAr4oT9qf4nzSMv2fRYyTji1Jx/49XRa
b8fviRfQhZZtOXd8u5LQAj9a56tVUleR6GDwdXFy5aZ2/x3O7xLpCbgWW0bI7jLcV5mYzHo
07jgBcmnapqWo63dvqOrXb3V3MRukf9APQe1M1UyQeG5CRtZgAPcV8Tiqntq3MurP1ChQeF
w1Og3dr/hzwnxfKH1MIpyBkmuZ7Vqa9IZdWmPTBxzWZjqe1fdYePLSij8vzCp7TEzn5jaMc
UuKMVucI3mgil/Ojk80BcSilxRQAmDRR0oNAg70vekpaBo09M1u+0psW77oj1iflT/hXWWf
jS0lwtxayRN/sncK4DFPUEcg1yVcJSqu8lqe5gs8x2CjyUp+72eq/4HyPRz4s0sIWAnfHbZ
WPf+MLiWNo9Pg8jP8Ay0c5b8BXLK7LxUyCNz82QaxhgKMHe1zur8TZhXjyKaj6K34kLpJKx
ldmd3OSx5Jrb8P67caLJNA7zmxnw0kCHh3H3WI9sn86rwJ+7xjpQFBlAYcj2rpqRjUi4TWh
41CpPD1Y16b95O/zOsHi+x2g/Zp+e2BRH4v09yf9HnXHqBXPxxQ+YS2AT0BqnN5YuhEEyTw
cVxfUKD6P7z6V8TZlFX5l9xvatq1tfPDPEJF2KQQwrQ0nxBGAttPkqPuuOo+tYLafmANDlv
4cdaa9t/ZbrJsZyRyB2rSWFpSh7NnNTzfGU8S8Wnq9+z+R3f8AadgOTcAfWqGq6rILQxWH+
sfjzG4Cj2rDtLuO4Q/JtOR97vWpeWskSqzjaJOV71ywwFOEk3qe1W4lxWIpOMLRv1V7/noW
4vEM9xGsmoma4uyv72Y4+cjjP5Yp665bH/lnJSaJZi7RkA+bkZI6UyPw5NHqm12O0g9O1N4
GlukKlnmOhCMItWSS2IrPWJoZ71Fkm+xXMglaDPBcDAYj1xkVK+uwqRm1mPuMVdt/DTkTLy
cHIJ4qf/hHeFMhO7P3RRPB0m72Hhs0xlOLjBrVt7dXqyCK9WWPeI2A96ZcEy7FAIwc5HerL
ac0Mu0owUcZpFgeSPCKeDj3rFYSEXdHfVzTE1IOnNqz8iCG6ubCRpbeV4hKhik2/wAaHqv0
pwvEIH7tuadcW7p8hyAp5yKbBaFkZm45yDSlhYvVrUzw+Y1aHu0+vkKbpQgbaSDTre98q7g
uYy0ckTB0cfwsOQaSaMCAxsMH1Aqv5W0KcHpWH1aJ6Mszq1FySas/I1HM95cSTSOHllYuzM
eWJOSasRaVeSthVU/8CqjGzqA46Ct+wuZsbgSFA6GuaVBrY9GOPnaysaPhrw/qcOvWl2yxr
HE+WIcE9PSvWptOW70o215biQTfKwPQivPtNmLyx7n2Fuu3tXcR3N9BZRyJJ5i/3W5xWtL2
cVaoj5zM6tStUjOTs1sed6/8OdRsp3l0f/S7c8iInEie3uK5GXTNRt2KT6fcow6gxnivoeL
UYJ0VbiIxyD+IdhWjPHE8QkgkRl6YPetJYSMtacjSjxBiKKUKsebz2PmiHS9RnbEVjO3bJQ
gfrXY+HfCptLpL3UMNKvKRryFPqfU16TfQRFihjHPp0qCPTI9hMbnp1z3rlqYWpZ8upWJzq
rXpuKXKn/W5raXGJmRnA4GDXpOnTyQ6ZChXnJ6n6V55o8clpII5F4fGT2r0RE3WsZUDHPX8
K8qTqU/dW5+fZg3zWPFryKO28SWk6htyqT1x2r51+MRDeM5yBtAcgCiiv0tv8j5+K/NnC2a
LuVvevRtAChVGD+dFFeJj/hPuOHl+8R3EewiMMmQKn8VBF0JQqkDHr7UUV8Z/y+j6n2Nd/v
Yr1PmvUzu1Oc4/iNUSBRRX6RD4Ufklf+LL1YmO1BWiiqMhoGaCMUUUAJ1z7UgoooAD16UnH
pRRQAvGelHaiigYDripQveiigB6HB9asxqrEHGKKKiRvT3saVonOCScVdRkyUEYzgHNFFY7
s7l8KJnSJpUJjAyM8UsmmwSIt3khkGcetFFKTa2NYpSWpbsmNt++QAlmII9q7bUNFsrrToG
2mNpFBJFFFVFXTNqetkW7P4faLHGJt0rMcZBPB710F74a0uPSZHETMI1DBWOeaKKaWptH3Y
uwaJoFn5qug2CRNxUDjNWNN02Ka5mLsd0ZxkDrRRUx+Kx1x2ualrpdo9y4ZTgrk896kj021
nmO9B8j44HUUUUpF7PQ0/8AhHNMZMmMnAwOazdQ8O6bboJoUZSDjANFFZRXQ2pyblZnM31h
bfbwHTdn5TmqTabbgTbMrs6UUVD2KbszPurCMRli7HIzVEWkckJZ2bK+hooqJHbHoSQogYE
AjA9a00fMeMY4xRRRTinI7Itm5prFZEdWYNjGc13drKxtIw2SSOtFFZ42nGL0QY1LlibkcU
Ek6kxEZHrV028MkDDaRj0NFFefJLU+ZqSatYxLlRav8rOwB6Ma2NL8m5QCSIgnqQ3/ANaii
tcJOTqcrehvNt07s6eyt7aaNQ8PK9DmuqiRFsolRcAZ7/SiiuTGpe1bPlsVJ8x//9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABlACoBAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABgcFCAABAwT/xABDEAABAwMCAwQGBQYPAAAAAAABAgMEBQYRA
AcSITETQVFxFCJCUmGxFRcjMqElRXOR0eI3Q1ViY4GCk6Kys8HS8PH/2gAIAQEAAD8Acus0
irt3jqqLtAobqU06E5wFtSQRJweZJ6geGNOeiVeNXqLFqkQ5ZkthYHePEHyORr361rAdQ14
1A0uz6rNSSlTUZfCR3EjA+eqmkkkknJOrB7GS3H7JeYWciPLUlHwBAPzJ0yda0l7gvqZZm7
88la3aa/2QkME5GOBPrJ8CPx0yLtabrlg1IRlB1uRCU42pPtDHEPlqqmrDbIQFw7FVJc5CX
JW4nPujCfmDqCkX5IuLeClUyG8U0yJKKAlJwHVhJBUfEZ6acWq07vgjcmo570tf6adStu7z
TKDbkajqpDUsR0lAcW+RxJz0xj440uZDoekuupQG0uLKggHITk9NMaDvPLptutUaHRI7TbM
fsUOB5WRyxxYx179D+2hJ3Foy1HJ9I55PMnhOrQ6Ru5G31z12+JtQp1NU/GdS3wucaRnCAD
1PiNDI2kvQ/mnHm6n9utjaK9P5LT/fJ/brp9T158XD9Htefbpxqesna+56NeFMqU6PHbYju
8a8PpKsYPQd+nrpeVFuqx9xHZrDMxbaFg4Q04Uqb7H3s8BHF7OM51ERqNdEumIpU6I6XDO9
KHpS1Kb4VIJIKkEHkvoO7XdEKqqdYMiJUlVpRjGHK9bs2mxjtAo9B7eQeZyNeCVRLjagejy
W5ciOlthTZ7NTh4S9xLSpAI4inw8NFVMtyOLoo1RTT+FLcBfGvsy2EuAjh9QnkcZ0caGazZ
7tWqTkxNWcjhwAdmEKIGBj3h8teA7drUPWrbvLoQ0f+etHbkn88uY/Q/vaz6t84/LLvL+h/
e166TYjdLqzNQNRcfLWTwKaA548eo0V6Ut3btVi37yk0WPAirZYcQkLWVcSgpIP++mwhfEy
lxWACkE/DSZure6bDrsiJQo8ZyIwezDzoJK1DqRg9NRX1zXqmOZKoMbsTjDhjKCf15xqdsT
cC9bzuBuIlMNuIz68p0MHkjwHPqe7Tg1WzdH+FSdzz9oz/kTo73av4U2lptymP4mPtgSlp6
tII+7nxPy0uNvLLfvGvoaWlSafHIXKdHTHug+J0RboXN9O1WNZ9vNhUKItLXAyOTro5ADHc
np5502bDtFiz7dahJAVKcw5JcHtL8PIdBok1WbdhRTuXVFJOCktEEfo06GYzEyuVdphKlPS
5joSFLVzUonHM6c90VGLtRYsegUkn6TmpJU9jv6LXnx7gNcNkrOQGFXXMwt1wqbipPPhGcK
X5nmP16cGtarPuuji3MqaQfvKa/q+zTqDrlEqVqVkRZOW3Wwl1l1GcKB5hST/AN6ab9KlwN
4LEXTZykIrcJPJfeF45LH81XQ/+aF9s7uk2VcT9s1ziZiuvFCgv+Id6Z8jy/A6foORkazVa
d1VAbnVEnAAU1k/2E6YF+v2ddVpNNprsBFShshUdXaDJITzQfP56T9tXDMteuR6rCV67SvX
Rnk4nvSfgdNPcO34V8Wyze9vJK30Nj0hpPVSR1yPeT8tSmz9+GswBQKk9mdFR9gtR5utju8
x8tM/S/uXaGlXNXpNXkVGWy5J4SpCAnAwkJ7x8NRidhKECOKqzj44CRn8Nd07EWwFKKplSI
J5AOIGP8Oie0rHgWc3IZgS5jzEjmtmQtKkg+IAA7uWo9vae2o9aRVoZmxJKHu2T2D/AApSc
5wBjp8NGuv/2Q==
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKVAY0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5t8T3TSa3JJyTvIzWWXGw
KR8461Z8QHOrTL/01PPpVAsBjP8A+uvSprcw6IcWGaaWzx6e1Jx13U3vx39a2ETLIi4ymTR
vyT2qE4BxkZpMiiwEjEZ4NBbnrioiaO/JoAfnHekzzTe/FBPvzQA/ecEZx7Uoc92qP0z0oy
B2osBLvJ70pc5GD9ahwc0HP4UWQEu8nqaXcQwBJ/Goe3FBJJOetFkBMZD600SHHU1HkE8Un
frSsBMZD6/him+Y/Y/pUec+9GeOfXrRZDJvMbu1KsrgghuR7VF3HWkz3FKyAlLuOrUea2Oo
/Koyfek49s/zosBJ5hz2/Kl8w47flUeaM8UcqC5KJDxnH5UeYc9f0qPPTFGB2pWQEhkOc5N
OEmAckk1ED70H60cqC49nY/xEU1iy/wAWePWmZpM5zmmFx+9gOGNHmt6g03jGAabQA/zD6C
gSEc4B/CmUlFgJd7eg/KkMjeg/Kmkjim55NMB/mNjoPyo8xvb8qj70uRkUgJPMb2/KjecE8
VFu54ozzQBKHJ4z+lBZs9ai3UFqQEu9iAC+QOg9KYzMRjNMz78Uh+tMB2c9aAQO5pn40vep
GOZgT1pC3tTTS5IHBpga+v8AGrzEkf644rPLlm3E5NXNeIGrTH/pueKpFieOAAO1RS6k9AJ
B9qTtxSAZ47+gpM+pNbAOPA9abnPNIT+dJnvQA7PPWjNN689qDnFADgcfWg+1NzQc0AOyO/
SgHvTeM9fypelAC5yxJoJyOKbn3oz+dADs5PXmgkGm9O9GeKAFyMUnHaikz0oGOz3ozzTc5
NKOeM1ID8nPFH8Wewr0Dwn8Mx4k8IP4nvPFumaFZrdG0H24MNzgZ4IrU/4U/pbfc+K/hY+m
ZWFeVPN8HTm6cp6p2fuyevyRr7KX9NHlec9+aTPNesj4KxuB5XxL8Kvn/p4IoPwQuONvxC8
Kt/29kVH9tYH/AJ+fhL/IPYz/AKaPJs9qcK9YHwM1RgfL8b+Fn/7faT/hRHiAn934r8MOfb
UBR/beA/5+r8f8g9jPt+R5RuOcmlB/GvWR8APGL/6rWPD0v+7filP7PnjxVLfatEx6/b1FH
9t5d/z+j94exqdjyfPyjgD0pD06V6qPgH47LAC40QgnGRqKcVHJ8BPiEM+XDpcwB6pqEfP6
01nWX/8AP+P3oXsZ9jyvpSZr05/gR8Sx93SbR/8AdvYz/WoG+BnxPB48PI3+7dRn+tWs4y9
/8v4f+BL/ADH7KfY84HSkr0Rvgl8UI0Z28LS4UEkiZD0/GvPHBR2RuGUkEfTrXXh8XQxF/Y
TUrb2af5ESjKO6Ezx6UZpM45oJ44HPeukgXNIe2eKOcbj09aUcmmAnT2ozSHr1pM8Uhi55o
zSdBRmgAzQTSZpDxSAXPajIzSZ55NHFAB3pw7k0we5pc4qRjuwpDwB/hR6AdaO1UBp68f8A
iZzH/ps1Uc96u60N2oynI/1zHFUR16VFLqLohfp1pMkd6O+M0hGCec+9bCFzxSY4pPxo5X3
oAUcfQ0c49qTBIJA6UE8CgA/GjP40ho6DrSGODYpDmkweeaPxpiHdvWgMQDjoRTfag+poGL
25o6UdOhpMY7UCF9s0nbpRxR+FIYtFJg0ox3FAHp8o/wCMX7bIHzeIn/8ARdecBE2AkKa9I
uMD9l3T/VvEUn/ouvNo8GI+teBgP+Xv+OX5m1Tdei/JGpbBTGNqgcVZ8tOSFXjuap2bfJg0
l7dfZ4flPzsePau17lJ2Vy7DtkuRCpHuT0Fd74d8P2DlJZnEztzgV5RZySGePqcmvW/Ds0U
EHmSOAyjOO9TNWOih7z1PTtJttOgkUC1VQBgcV19vp+nXMf7yONkY/cZcg15DbeKA12sJfH
NeoaHdb0Uqw+bHJrgk7HrqmpIra18IvDOq27SpatZzNnDwMRz9K8P8afDXxD4Rzcq8tzYk8
SRlsr9RX1xaOZYUjHJXjmptT0uK9077PMgYEcjHFFOs1ZM4q2Fi9Y7nwEbm7QHF1OM+kjf4
0LqGoK2Fv7pcekzf416d8XPBkXh3WPtdqqoswyygYH4V5MTz1NeglGS2PLas7M9T+C+oajP
8U7GKbULqWL7PcEo8zMpxGexNeQXOTdznr+8f+Zr1b4If8lVtMdrS5P8A5DNeTz83Ep/22/
ma5cGksdWt/LD85jqfBH5jKCaO3Sj8K90wF3Ns27jtBzikHr2FB4pO3NAgPWj60d8802gY7
2pO9GOM0lIYKQGBYbhnkdM0E88cCggZz+tJSAM0UeppOKAFo7Un1pakBc4OaOP4jScZ6U1+
1UBqawc6hIc/8tWqmD6Va1jm9f8A66tVVcnGKil1F0QmaXB/OjjsKQnkVsIUAkH5gMepxTc
cA0ucgiigBOKODQevWkNAB0ApexOeR+tJSdqAFopDS4yCcigAo96Ox4o70AB7UE4pT1yaTi
gAzgYwB3zRziloGOhNIdxKXAxmg4z0xSgjI649jSA9PvAR+y9pPPXxDN/6LFebw/dYHGK9K
v8A5f2X9Ex/F4gnP/jgrzGNtmSevavAwG1X/HP8zapuvRfki7bvhDk7azpJGubgkk7R0q1b
rLPKIYV3O/AGauzaJcWEYuLgKYv4ihziu9tJ6jUZSV0tA0yAiZHI4HT2rsYp9lv5hI/OuWt
L+1cbYTyOMNwa1txaPAI+prnqXb1O+haKujRs53knEh4+bjFe3eFbjdDHG7/wjmvErKHlF3
GvVPDM0n2eGUEgR8HPXFck+x6dLzPoHR4QbOOb72R3rVkTcuPUd6wNBuZJNLiIb5CM49BW+
r/IM9+n0rnYpKzPIvjf4bGqeAri/hjzcWA8wY67e9fHYYMAfWvv3xjClz4U1OJs7Tbvnn/Z
NfAhQLkdwTXp4d3geLiVarp1PSfggP8Ai6MBzn/Qrr/0Wa8nlJ8+Xt87fzNesfBDj4lqfTT
7sgf9szXkr8yuT1LH+dRg/wDfq3+GH5zMKvwR+YgGTgdTSdDzS59eKTIyOMivbOcU9cUh64
pc8k45pD3pgJkgZpP50v4Ud+KQw7UmeelL7UEYz396AE/HikPXpxTsnoenakosAh64xSGlp
KQwpe9J0NKOvSkAEjPTHtTT7jNO+gpGwMc4+lAjR1Qj7Y2f+ejYqsM49KsanzeH/roar9vr
U0uodENyew5oJzS0nAPSthCHjsaX2pDknOaM5wCKAE9sUowOozR3HFH0oAQ4pKUZoNAB2wK
OlB6560YI7c0DA+9GO/pRg+lKQBjoc0AJnn60vG7kGk9eKCefemIXHOTikBwaBS8CkAmTQM
+lGeDQM0hnqWqHH7MHh4dzr1x/6AK8wB9q9P1YY/Zj8Mj1125P/jory/2xXz+X/DV/xz/9K
ZtU3+S/JGjpSt9tLL2U4xW+07W4FtK4aKXgq3rWDo0m3UQPUY5q/clptQjt5g25jw1dVRXk
dVF8sLoRtNt7mcooEXoy1DJb6pp8pET/AGmNTwOtaghaF9jA7wcfWtGzhWa4VQcc9ahzaN4
0lJ9mUtB161k1GKLUcwEnGT0r6N8M6bp93aqLK6icbAdoP868K1TwtcX0sUENsrecwUOB8y
+9VbaPX/DN8y6K+pvFEf8AXxy5U4/2azcYTXZm0Z1KWjV13PsDQnk09/sU5BRzhTjpXVhgu
1SeT2zXyxoPxX1hLQz6gi3ckIzIpGyQKOpx0Nd5afFbR5LjT9QfVUe2mTGAeQ5P3T6YrnlR
kttTp9pGetzvfiLqH9m+AdZu9hJjt34B9RivhFnGc46819k+I/F/hvW/Deoabc3IxPEUYAg
lvTHPNfIur6XcafK/7o+QT8r4PTtn0ruoJxjZnj4jWd0d78ET/wAXFkb0027/APRZryRsl2
57n+des/BDn4g3DemlXf8A6LryYkZIHrWeC/36v/hh/wC3GFX4Y/MbmjPPSjp0pRwOnNe2Y
CUdutGT04zRjseaBCH0pWUqcMCp9DRz6Uc9+aQCZpDn1oopjDt70fWikNIAoxzSd6KQwpaK
OlIAPAxRzjiigkjpimBe1M4uh/10aoATjIqfUsfaACOd5xVYHA7VFLqJ7IXk8Uh6etKPQUh
44OfpW4hO9GDQTxR25pAHNHQcig9eM0n60AFLg5wBmk4z0/Wl3H3oATFHbqRS7vzptAC8+v
FGT60HgdeaCaYCUuD6ClyMnqR2pAR2oGIOvvS4NL+uaSkIUA0ucnvnvTacPpQM9S1jj9mPw
r6/23dHH/ARXl20n6167d2qXX7NnhNHfYBrF2314FebXaQWkg8hC2O5rxcuoydGpU6e0n/6
Uy6klz8vkvyRQhEsMizKOVP511UN9EbHeNpU8nd1U1y0lwz5/hz2pYSGdRnvyK6KkFI2o1H
C6Ok3tO+8sx44q7YuyTBuprOtmG0ADp+lbNlAgkyec965Z6I9KirtNHo3hfWbeOUC7XduUo
rY5XIxmtsaLLFbSLB5csbZYOCDmvOfDM32vxClqoPlhjyBXV/EXWE0rQRbWikXEmAWH8I7m
uZJ3O+Uo8nMea6+Jp9abTrFsyzNiUqc7B3r1rRPhT4bsbrTr6CKSUy22fLmbcvmH+L8K800
O70KDWbLULKcfa1wJUbkN619aaZcadc6BaXUKxyEpkIvaqlUlFqKMY0Y8jqPV3Pm/wAd+Ev
+Ed+waRZSG6nu5jK8soBZBnoMVwfixpdDvYNPgupGkaLNxE53queg56GvRviP8RdOt/Gd59
l0j7TqNoPIinkf93Ge5C968Nu7u4vr2a8upWmnlYs7t1Jr0Kadlc8WpNPRHqHwPH/FeXhz0
0i8P/kOvJq9Z+Bv/I76gR20e8P/AJDryUYHUVzYL/fa/pD/ANuM6nwx+YDNFLxR9a9wwDpS
c5o/CjGaADtSc0fzoHTmkAlGODzS8dKTikMOlIaUkkdaQ+4pgJwe1FL3pPxqRi/SjvR9aB3
4pAJ3oLY6jNLTWyaaAvaiCbhT6Mc1AOasX5xOrf7RquOnWopCewtJ3znmlH4mkPTI61uICc
knvnmm+tOxwMmkpAAJBz3pAOc5pc0nHegBPel5J6cUtBIwMH60AJx60YHrRkDoaTgfjQAtH
rQBk4AoI5NMBBwKOce1LRnjNIBKOe1FLnFAByeOlAzjj1oz6daUZ6elAz2ryvM/Zt8LDGf+
Jpdn+VeZXtqQhGK9OMgi/Z08HqSMNqd3XHyRJNGcrwema5MnipYaaf8APU/9LZNd2qfJfkj
hpEKNtPakVjG6uO1aepWxjcEjgcZHpWYcHPanVhyS5TSMrq5v2svmbWBHPaupjZU08NGo3E
YzXAadcbZjEx+hrrrG5LQeWBnByc159WJ6uGqHdeDNPazsJ9VZQXDYB9B61F4n1zQ9Znjtf
tAheMYYyrjca0NB1yzGnw6YuFJOXrZu/Aia0ge2ZI5wMhioIb2rluluem4OStHYxvCvwu0L
X7UXserWxZWy/lSgMoFew+BvDNjbaBI+karNM3zIXlOSuOw9q4TR/hj5W77ZpX2dpF2me2l
KceuK5Lwz4o13wf46uvDdqZ7vTopNrYQsR75FT8TuuhU1GlFU7r3ux534+8N674b8T3UWtx
NvnkaRJuqygnqDXHgjPI4r6/8AitDpeq/DLULjV4QskMQmtpWGGV+w9s18f5JAzXqU588bn
zVSHs5uB6t8Df8AkdNUPpot4f8AxyvJ/SvWPgdkeMdXb00S8P8A45Xk4+6PXHeubBf77X9I
f+3CqfDH5/mLkYyKBj0oo4r2zAKTtSnpR2xnmgBuRRnijpR70gD3xmk/Cl6DrSd+aBiH1zR
SkAdDSdqQB0o7UUh9aBhS4oOOCv40Z96kApGHPJxR/Ogru70wL+oDMqn0Y1DgYPr61NfjMy
D1Y9ar896ilsJig7eQcU3HvTuCMdKb2rcQYGOTikHX60p+tIPrSAD1pOO1L70HpTATHHtRR
QBxxSAAOelH4UUUwAY9KPp+lHbpR0oAPoKDRniigAAx2owM+1BPvRSAMUoOOlNzSjpSGex3
y7v2dfBY4OdRvDj16Vx0c2EwScp1B7V1Gtkp+zv4DZZPLcajeEHt2rl4W+0wI7LyvXH61yZ
I70Zr+/U/9LkLEL37+S/JEM6xX9q4Qgsua5eSMocMCGBwRV5p3sdScIcqG5HtV3UrZLiJbm
HuOld1Ve2V1uiY+76M52RSGDqcEVt6TqG51jkbaw6n1rKdGHBUio9hHI4I6Y7V5so30Z0wn
yu6O2824tpDdW0hAzyPavUPBHxBgt5I49Rm2kfLk+leGW+p39vboHRXjY4Bap/OlG5txjUj
OF71yyovqelTxijsfXc3jKS6ns7LS4vNjl+Z5MdR6CuutdT0G3iZRFbRzg4kVFXcT718x+G
9Z8ca9p4t9CtUgZoxEbxxgoo9K9W8CfCy6szBqV/r0t5cqxaRCPvH65rllFR3O/mUkmlp3K
vx+uWn+G0b2j+XD9pUSp0LDsPzr5QPXAr6Z/aJW4s/COk2q/LDJckuPcDivmXNehR/ho8Gs
71JHq3wP48Wa37aFef+gV5Ov3B9K9X+CJH/AAk3iAkc/wBg3n/oFeUr9xfpWGC/33EekP8A
24zqfDECDiiijrgV7ZiB6UnWg5FHNACc4paTmlxSATPFJil4o+tAxD9aTvSnnFB6CkAnpSG
nZHSm/wA6ACl7UZ5pWxkjdkDoQOtIYmOaXIHU0lIcHqT+dAi9qHEq/wC8agJzyasX5IlX/e
NQfQDmopbAxucUcccUv0pDnHJrYQh6UoIEbccmkPTIooAOlBpOtKOlACdvSgg8Uh4pQcHpn
60AGc0mR3pQBgknB7cUmO9Axe9HbNJmlP1OKYg7etHeg9sUe1AB7CjoRRxnmj8aQAelHUCk
x70o7dKBnr2swpL+zx4EVjj/AE68I/OuLgiltwAMj3HKt9a7bWTIn7PXgExxh/8ATbwkH61
yUFySgjlt3X6DIrhyVL2E3/fqf+lyCv8AH935I5/WE23+/GN69qv6dIJtO8luo6VX1sAujJ
jYOPcVV06YxXAznHpXoJ8ld+ZG8CeRBlgVz6VRuECEBetbcyBZCMcHkVlXi5kGKqtD3RQep
VaU/ZhH6PuFbMcRuYohkZYCsJ+nStiwCy2isWIKeleVUO6jueraT4wtfC+jwx3J27RxHGea
9H+H3xUj1i+W2Fu6RvwOMn8a+Xrjz7uUwW6vI54z1r2j4V+GpYby1a4ikimQ7tynpXFUglH
zPVpVpVJ2fwo7b9otrabwBbvJlZBcoYhjrwc/pXydgk177+0VrbTahpmhrLu8lDNIM556DN
eBZ5rrpK0EjyKrTqNo9T+CRH/CReIv+wBef+g15Uv3V47V6r8E/wDkO+Jjjp4fvP8A0GvKh
90duK58D/vmI9IfkyKnwx/rqLkg5zR60hFGa9syA5o7UfWkpAL1GaDgDnvR04oNAhO1HYUU
n0FIYtJ0o60UAIenFJwSOT70vrSUgCl/Gk96XHtSGFJzjjFL6ijaGA+YDHrTsBev8ecuefm
P8qr/AIVY1DiZCP71VycnmopbCYgOe9BIz6Ud+KQ4NbCDsBQcY4pOlL6e1ACDGKMce9LSGg
BDQOmafsJVmRWKrjccdM03H0oATtQKDil5xmgYmDS+tH4UuKYhPfNBx0pcc0mKADjv+FA7d
6O2TRj5fWgA75pVHNJ60o4AHekM9h1nZ/wz58P1abyybu8x7/NXKWyzInzssq+o610niPb/
AMM//DsMm7Nze45x/FXJ2myJFU28iH1DVw5G/wBxNf36n/pcgxHx/d+SK/iCHFusw6ZFc/C
5SYN711up2peykwTgjIFch0PQfWu/FLlqKRFN3Vjo5D5+nCRTl4+3rWZKolwe/rV/SpNyFS
MDGKrz2zQ3BXorZ2n+lbt80UyNmZEq4fB7davWbBEMecbulQ3SDhgO1MRtsIfPKHB+lebVh
q0dNOVrM6/wvbqL0MBubeBmvpPwVZrCnnMCXVCa+cPDMyxmG5PGHBI9ea+q/BJtLnSkniJI
YeleXV0Z7lK3stD5A8dape6z431S8vgVlMzKEP8ACoOAK5jgHAr1j42+E5tE8bz6nFblbK/
O9WA4Dd68oIG7jp713Jpq6PD1Tsz1P4K/8hnxSc8jw9dkf9815Qn+rHfjvXq/wW41TxacdP
D13/6DXlKj5QPYVyYH/fMR/wBufkyp/DH+uodqOQaUik9q9oxCkIpSOKQE/lQMCTS96Qjnm
igQvUUhozSHpQMD9KSlpO9IYdAaT6UtIaAAfypxxxg9KRQSeKKkBSQVAAwe59aa3GNqlvXj
pSnrxTScAcA0wL+of65PrUBFT6gf3yfU1BycVFLYTGk49qKXJz0pDgHvj3rYQdqOp4paOo7
0AIRxQRRQc0wBfQnANBHbg47ikJxS9vSkAmO1HFHvS/zoASgnjrR3o70wDvR+NKQaOeABQA
oPGCTikpDjnnFGPfNIYDA6jilPSk6Uo5AFAj1fxSN37P8A8OFzjNxen/x6uT0yabHkysHXs
cV3Gl+Jfhdq3wv8OeGfGF3rdreaO8zZsIAyne2ep9sU9B8BEwV8QeKRjpm1U/0r53L8a8Gp
06lKd+eb0i2rOTa/Bm9WCm7prp+RhyQ+bb7doye9cFdxGG9ljx0Y17YmqfA1Fx/wkfiPPT5
rMf4Vj31p8B765NwfGPiKJj2FgD/Su/EZvSqR0pVL/wCCX+RlCk4v4l955vppYSgKea0722
mnjIVPoc9DXbW+nfAuF9w8ca9/wLTxWkR8ESm1fHmrpn10406eb0VDllTqf+C5f5ClSbd01
955GYxPEzHh1O1l9/Wq6xmJmR1+SQEc16qNG+C32z7RH8TNRj3feVtMODTrnw98GbtcL8U7
mL03aa1Zyzag1dwnf/r3P/5EpUmuq+84DQpm+ymMHBVsfhX1B8J9QR9IigY8qOSehrx6y8K
/CSzlZk+Lu4H+FtOYV6D4W1z4YeG5N0XxNt5x6NauteRVx9KW0Z/+AT/+RPVw84xVpSX3nZ
/GHQ7PVfAk6XSAyIQ0J7hvT2zXx3qGj3FionCl7d87ZB29QfevrbxX4++F/inw3c6P/wAJ9
Z2rSqAs3ludrDkHGK8x0/QvhxHY3Fnf/FrTLuOdy5zbuuCetdWHzPDqny1FNP8AwT/+ROOv
BSqOUGvvRy/wZ/4//GBxyPDt1/KvJ15RT7V9AeHdM8A+CofE+oWnxM0vVTe6TPaQWqIyPuY
ccnr6V8/qDsAPpWmWVFVxFerBPlfLa6a2XmkY1NFFf1uKT2BpPxo7Uc17xkBOcUCg0DnjNA
Cd6OMUUUCEo60vSkFIYd6CaKTvzQAdTSHil+lNNDGLx1paSnYx3qQG0MSOlHO3HakbtVIRe
1D/AFyfU1Ae1T3/APrk+pqAn0rOlsAZIBwaTHtSn0xSHHpmthBk0ZOaDRwKADrSZPcUpznJ
NAxzmgBDmlByKSjkjpQAvSk/WjilAJ4xQAmTR7HNAJ9KM4PWmAYJpcc9KMjAzR60AA+tJ60
deKntba4vL2CztImlnuJFijjUcuzHAA/E0gIcccUd6s3tldabqFzp1/A1vd2srRSxMMMjqc
EH6GoMjPQ0AIM96M9+tS2tvNeXcVpbR+ZPM4jjTIG5icAc1b1nRtT8Pazc6LrNo1nqFq2ya
ByCUbGcHH1FIDPJJOc0fj+FOIIOOlJ296YCZNLzikNWbKyvNRvorHT7WW7upjtjhhQu7n2A
oAr5NGea6WXwD40iDMfDV5Ls4cQASmM/7QUkr+NczkhvpSAUZxjtS0rspOVyOB19a2ofB/i
y4s0vLfw5qMlvIu5HWA/OPVR1I+goHa5h846Uh+laUOha1PPNbw6PeyzQR+bLGsDbokxncw
xwMc5NZvB5B60CA4x0o7UdfrU8Npd3McsltaTzJCu6Ro4ywjX1YjoPrQBXPoaSndTScUwE6
55o4HQH3zR3opDEPTFJzS8d6KAA4pKKDmkAd8UHgkGjoaT1oGHboKSgk0hpALS/rSDrzS/Q
0gE60ucdaQ+1I3IFMC9f8zp9TUAx1qa+z56Y9TUJ7fSopbCYd6Op96TvRznjpW4gxg5Ipel
HXGaT2oQAeOtFJig+1IAPrRR60mcUAOAGaM/h7Uhz1oFMBe3NA+U5H60g5o79KAFxx1pOO/
4UZx2o5oADzzXXeC4dSspLzxXptpNPcaOF+y+VEZMXLn5CQB2AZvwrkSMcd/rXX6hq9ppXh
TRNP8L+IboXGJJ9SEIkgPnMcAZ43KFAA980hrTU7H45aYb3UNB+JNvZPa23iyyWa4jdCpiv
IxtmUg9MkbvxrK/4RPwNpXg3wn4n8QaprLwa7FdiSG0iQNDLEdqkZ6rnr3q/pXjLQ9Z+Bmt
+DfGmv3D6ml4l/osskck5icDDoz84VhWJ4o1nQ7/4S+CdEsdUE+p6P9q+1weS6gea4ZdrEY
bGOamKdrA2lexp+NdL8MaZ4X+HEuk6bc293qNiLqWR5VYSMZyCW4znjj0Fdn4r8J+FfGf7Q
Pizw5dalqVvrtwjzWk0SJ9mSSO3DiNwfmOQOo6VwfiLV/DmueDvh6YtbEGo6LbfYLyzkhfK
ATFxKHAwVwenXNdVB4x8Hr+1FfeNzryjQJo5WS48h92Wg8sLsxnO79KVmU2vzPO/+EYsT8I
D42FzcC8h1caZLbkDy2Ux79wPUHjHNdJJ8NNGk+IPgjw3FrV5Ba+KbG3u/OkhV3gaUkbMAg
Ecdag0W/8ADWo/BrW/Bep+I4tIv4dXXVLWaWF5IrtBGUKDaMhuhGRXRr4u8Hz/ABQ+F+tR6
75dj4f0+1g1B54WXymiJJxjO7Oe1DvrYFa6v5fkeb+JdK8L6Vbpa6TrF7e6xBdz297HLAEh
VUbCNGwOTnHOQK9B8NwDwt+zFr3jXTj5etazqi6Mt0vD29uBucKf4S3QnrivK/ETQP4q1WW
0uo7u3lu5ZYpo87XVmJB556Gu+8C+LtAl+Heu/DHxldSWOl6lMl7Y6kkZkFjdLxl1HJRuhx
yKciU9GcR4a8S6t4S8RQa3o91JDcRkhtrkCVCMMreoIJHNY7kF2YLjcScenNdDe+G9P0yRn
uvFmk3kC5K/2bI0zy+mFIG3/gXSqkmlaYvg2LWk1+BtSkvGt20nYfMSILkSlumCeMUwO++A
vhzTNf8AiTPd6xbJd2eh6fPqptnGVmeNcopHcZ5x7VwWreKNd1zxDN4hvdUuWv5pTKsiSsv
lc8BMfdA7AeldD8KPHUfw+8fw61e2rXemTwyWV/Av3ngkGG2+46ik8QeCNLh1C4u/DHjDRN
R0KRy8EstyIZokPIWSJhuDDpxnNSt2N9Edn8OvFeqeK/ijrmtalM5vJvC93DcSBsecY7fbu
b1JwD9a810zw7aT+GbTXdT1ZLS1uL0WEcUKiWbdtBZymQQgyPrXWfCqfRtJ8Za3Lca3aw2h
0S8tUuLpvKWWaSPaqqDzyelN0nRdAT4R2mr6dr2mWniOHUmXU0upgJ47dceX5C87geSccmh
KzHp1/rUq2/wr1Sbxp4l8KyavYW95oFrLeO0m4C4jRQ2U44yCDzXT+B7Kz0fTfHdppPiaHW
7S68ISXErWyPGschdcxsrdWX1966a6uNJl+OPj3V4/EOky2GqeHZktZxdqFkeSFVVOejkg8
dq4f4NahJoA8Zakl3Z2t7Ho0kVqLqRMSzh1YIFb72dp4patai0/r5nByaD5UOmwR3i3OrXp
CjTUiPmREnChj0y2Rx19a3bb4cahqGla7Pp2ow3Oo6DE1xfaeInVhEpw7I5GH2nqK7K+Phi
28a+E/i/pDW0Ol3V7Hc6vo6ygzWE6tiUqmcmNjllI6dKrePNB1/QtR1XVrL4h2t34Xvmkkt
ZrbUw8txE5JERiB3Z5wQeKd7g7HjhwQCOhooHQUo6jcMiqJEFFHPWkNIYZo70UnWgYc0dKK
T3oAD7Hmg9KOO+c0lIBfpS8U0Uv1qQAdOaRscZpT1pDnjiqAuX5/wBIQfWoudv4VJff8fKf
jUeOPwqKWwmIOMUueMYGTSe9HXGOa2EHajPOc0HPQ0nOelAC56ikoHNLQAn4ijvScZ5ox3N
AC5PSk7YzS9uM0mKAF5FA4oNJxnpQAuM9DzQQRjdSUUwAZo7daMc80YpDHZ4pOc1r2mhSXf
h9tZju4vLiu1tJotpLQ7lJWQ/7JwR9RTNK0d9WOoNHdwwR2Fu11I0mfmRWAO3A685xQBmUu
a6Z/Bl8uvy6Kl/aSXIZViKk/vQ0fmKwGMhSvc9+KXxBotvZ6BoGqwQC0jvNNWVmYMRcTB2D
bT64Az6UBY5c8GjJrs9Z8JpP42udK0QQWqZiSGB5CTuaEOffGc8ngZxVfRfDsL6frUurIqz
w6O9/bRFmDg7hsfjgg5PB7Uh2OUxzQePYV1On+C7u9uIBJqFtFbymdDOuXVXiiMpXjrkdCO
Kp2vhq/az/ALSmSMW8RhkkidtrvFIwUMvqOe3IzmmFmYWPejFdN4l8Nvp2s6tLZwNDpFvfS
WkMjksNy4+Td64PfrTdV8H3+mXOrRJdW12mlSQx3DRsQR5oG1gpGduTgn6UhWZzdLgE7uOO
c1rXulNY6DbX0iK5ubmWFJklBU+Xjcu3r3Bya7jSfAukalpPhq5a0vEi1Kwubm8u4pg32Zo
mYBghHK8DI680PQaR5geh4zR0OSOex9K07fQ9RudON/CkbxqqyEbxu2l9gbHYbuOauXfhPW
rK6a2u1t4njkEMpM6lYZNxUI56KSQce3NMVmYBC/3V+mKCoIGQOOmR0roU8F+JmLqdOEbpJ
ND5ckiqxkiXdIoBPJC8+/aodP8AC2t6nFFNBaBYZJoYC8jbRGZTiMt3Ck96QWZh4G7cAM+t
DBAw2qBxzxWhfaTd2AmaYRtHDcvaF0cHMi9cDrj36VQ7elACdaTJzxS44pOwoAKSlxxzSd+
lIBTkk5GM9hTe1H4Uv60AJwDz0pOc8UvFJ70gFPoKbjNL60lAxc0uCByKbx060vtUgJS7nA
+Un8KQ8dqXaxHAqgLd8P8ASEPuaiHQc1Lff8fCfU1HkYGPSppbCYnQ0nHr0o7e9KR37VsIa
evFLxnmk5paQB3o79aTBBpc4oAbgegpcetJxmjtQA7OQO1J34pCeMUe+KADtR70e9HfNAxc
8YFFJijnNAhe2c0e9GeNvbrSUDNDT9WvdNstRs7Z1EOowiGdWXIKhgwI9CCOvuaXTdVl0yL
UI4oY5BfWrWj78/KrEEkY78Cs/wClHUUAdnF8QLpbtbx9E0+WdZ45lkO8EbIfK25B5Urzz0
PIqtceNLq78MJ4budPt5dOjgSGJCzZidWJEqns2GKnsR1rlenSrUen300fmQ2c8i7S4ZEJG
0dT9B60Azq0+IEi6m+pPoFlJcm6iuVcs4K7I/L2ZB5UjnHY81DJ43kkswj6LaG5OnHS2uC7
ZeDIK5XoWUADPcda5NEeQ4jUucZwoycUhGDzwR2oC52v/CfgXgmi8O2kMX2iS4MEcrhP3kB
hdB6DByPQ1lah4kg1Kx0pJtGhS+0+OOH7YkzAzRIfkDJ03Acbu4rnhTlRnJ2IWwNx2jOAO9
HmM6mbxvftNrr28P2eLW2ka5t/MLwtuwRlSMblIyG681HceMriTxJqusxWEMZ1S0NrcW7MX
Qnao3j0IKhh6GubEUhRnEblVGSwU4A6ZzTOCDSEadxq3n+GNP0U2+02c8s/nbsl/MCggjtj
bXSaf47TS28Lzw6SWvfDcci27m4OyVnYvudQOgLdM81xIBxnBwehxT2ilTJkhdB0yykUWHd
nU2/iywh0eSz/ALE2XFxbGC4mim2rK3niUSbcdf4SPTFF/wCL7fU/+EggudMYWmsXiXyqsg
3wSrkdccghiD+Fcn2GaQ84wMCgV2d2vxBE17aXmo6e808N5cXchjkC7xLCIgoz/dABz3qrd
eLrCa60bUodPu4b+z+zi6T7T/o84hxtZU6qSFGQeAea46jv0pgaer3Wl3l1d3VnbXUU893J
N++dSBE3IXAH3gSefSszPFHWkoEB6c0nGBSkUmBSAMcf0pDSk5JIGKKBiYoPvS4+XJ60nTj
pSGIRzRxgDofWlxSds0AJScdcUtIaQAKUUDpzQOlSAmadyRjAOPWkPWkbNUBbvf8Aj5T8aZ
xsFPvv+PlMe9M/hBqKWwmN6d6XPvSfhS8gfhWwhMUntilo5zwKAENJ39qdzSUAIeDxS9fzo
x+JoFACE0ccGij9aBh260dvajqPSkHSgBx7Gk9qD60cduaAF9M0nQ9KMjtR75oAOe1L06ik
pxYsST1oATtiuqtLiGw8JtFYanD/AGlqaNHcOZCDa24P+qAx1cjJx2wO5rlRS9OaEFz0WVN
As9XuLNUstM1CydpbSQO0aSLsU+XI3PJ+bH1xXJ6lPpFxpkE1nbxWt55kkcsKZIC7tyOCev
B2/hVp/Dt5c+E08USzT3ccztEZI183ypQQAkpzlCw5UkYPSoLfwxqkhhkuYPs1vI8QMjEE4
kfYCF74YHI9qL9h2bJIU0a9j0ZFeCznbMN6ZAdqhSSJfqynGPUVtWZ0FPteoW01lZi5iurZ
7Z5DuhBUCIr65Gcn1z7Vy66PdPqNxaIjv5BflRknbnHHbO01IPDuqqY2ubOSKNwSGADHATf
0B/ukH6U1pYWp0/k6HGjWM2qWqQzwJbzvDMWUBbgYI7/c5+lRW9t4cjvZrW9ttPDRTRwGRL
ouki7JN0qkHHXZ9DXGJbzNbfahERDnAfHBPoPXrXRJ4Rkk8Mxa0l6ER7OS8xJEVT5JNhjD5
xvPUDvQ2PUi12CxtLXTbPT5YLgECaO5S43EhgMq6/wMGz1reuLa2uJ7bwz/AGpby2UG6aa7
kuVC3t4U4G4nhB90E4HU965IaJqTCLybSWRpE3sAuNg3BeSfcj8xTJdE1WGWOCbTZUkkJCq
w6kNtI+u7j60BqdGtp4ba2mmNnDFIVuGEJu93lsmzYMg8g5f6/hS65a6ZYeHrqOxlW5tJrl
jEI7lSbWRWHBX7zKV79PyrlZdOv4I2lmspY0QAszLjaNxXn8QR9RVTABzxxSFcKO/Wlo49K
QCZ/AUE0H6UfhQAfX8KKKQ4oEB/WkPvS9+aTtSGKefwpvel6jpQPpQMOcY7UhpfwxSevNAC
Y55pCKU9aKQCYNO9qToeaUUgENBBIBAJo9xSE9KYFy+GLpOPWo/4BUl+f9KWo+3B7VFLYTE
7UEY5oxxR2rYQn40g/nS5oNACdKXt7UnvRQAn40uP1oPFJ75oATHtSg+tHek4wR3oGGOaX+
GjPGRQf0oAPSgCjtS/pQITAoOKO3alxxn2oGIBxS/SjpSd6AF7UCgelLx3OKANnTPEd5pEE
i6dHHBJNEIZZASfOUOHG5ehIIGDU8niiQ315dRadbQi5mjnMSs5VHR9+VycgE54965/6V3u
my2epaDaWV39m07WNOtHuLK6dFVb2H5t8L9i46ox56j0oDzMw+NJpNSm1KfR7OW9mADzZZW
YgMM8HqVbB9cA1XPiu4LZNjD2H3m7Q+V/Ln61o/8ACMwnT7GK7Y2sswkSIu6hS/lLKhZh2b
JH5VVtNBs72209raG6kkuY5J5CJFwiLJsOBjJ4wfWnsHkY9rq91baBdaKuGtLlg7q3I3DGG
AP3WHTI7GtWHxhcJ4ci0CSyhuNOS2eB4nc4Zi5dZR/ddSTgjtwetP1jR7bR9S0eG2jkLvM6
SySNuEjJOVHHb5cce9dT4x0KG4vNmlWMd2o1G7DvAixyW+wbhbso6rgbw3cE46UvIdtDk5/
FgktWtodIht4yjoAkrEAMyMevun60t14umu7a7t5bCMR3MjzNhzlWaQSAg+xH4g1pXnhXTY
XunmkuWdRcSL5e1VxGsbAYx3DkfgKzNY8P2NjaXs1tcyM1ldeRLHIVDBWUNEwHf+IH6e9Aa
oi1DxTPqWmz21zaIZ512SXAc8jzTIPl9csRXPf1ozRQIM9qQ0vAo78UhB146UmKXHHWk9jT
AKTn86XucdKQ8ikAUYFH0pM8UgA+tHOKPrSZOKBh+dBpScmkPSgBDRkgY7UH3o5pDDv60v5
im45wadSATvzSHb2zSg7WBGDijcR0bFPcRbvhm6X8ajx8oqW+4uk+hqPHyippbAxpzQenTi
lxSGtRBSYFLx+NHagBopSCOvfmjvR26UAIccfrQMZo/Ck6ZoAOho69KO9GOM0AHT60ozij3
ApP6UAB+lLx0U5HrSHGaUZNAB/OkOelB9hS9vQ0AHbvRnPFJ+tGT6UDFHTmjrijnFKDxQBq
2ehTXtjdXkF5beXaQfaJ9xI8sZwFJxjcT0HeoLbS728tbqeKIsLZUdkIO9gzbRtHfk1otq+
nHw9ZaNHbXEMUbm4uyjDN1L/CSeyqOAO2Sa0j4ssIVVbK2vYgjLtZpV3bROJcEj2BFMelzk
/IuGQHypipOB8pIP0qWKyupdNnv4+IbZkRvmIOWJAx69DmumHiqxfVLa5mivvJto8JFHIAN
/nGTJB4IwSPrTn8S6FJlTZX0Uc3lCdInVQCjPhl9yGGc9waLC0Od0vTL3V9RFhbsFuAjyfv
nKgBFLN+OAalutI1OyuoopnANxbrdxyrLlZIiCQ2fzHrWtYeJbGy8aJrywz+Wtq0IUKu7eY
THux0IzzV0eLNEm1lNZurO9iuGiiE0EJUw71BVtqn7qkEEL2Oe1LqGhxm26YZCzEEE/xYIx
z+lSyXE8tlFbmNdiFn8wJ88n+838WO3pXVweMbaGKGELd7Izb5XIwVSFo3HX+LI/Lmq8Xiu
1tbuOSDTz9md4mlt2IwoWMxyKp9HBz+VHmPQ5Pa2MlSB64pOtdCNU0oeHr2zxdm4uFKorhW
RMSApz1+6CDXPUCDjHvSUuMmgd6BCY96DS4OMikoGBo5NBzR2xQIQ9etJil/CkOSKQxDRRi
lFIYnOKTtS9qOnFAhMZopTSZpDE70tJSikAdqQgHvS96Q57CmIvX3/H2nHY1EQcCpb4H7Wn
0NMPCj1xU0thMb39qQ8U7nFBBzyK2ENI/OggZoyeaDnJ60hjaKX36UnagBBSfSnetIBxQAn
Wl7CjseaTHHFACmikxS4oAQ0v6CjjGDSk7mzgD6UAIOlHU0pVtgfaQhOAcdTTcdaADjHPHN
KMZ60mcCloGeheGNA0vUfB0V9c2MVzMtxdCSNSwuJ40hDARY4LKTn6Z61jWHhc3um28jzfZ
t5LM7RNux5LSAAdxhSM+9YMOpahbRwpb388KwSedEqOV8t+hYY6HHGakOtaw0aRtql0VQbV
UynAGCMD8CR+NCBs1rvwykUIlgvnnAZAwEByqtEJQevocH0qH+wEj1HW7Ge5YyaZCXVo0yJ
G3KACOw+as+PWNWhIMWpToQMfK5HG3bj/vnj6Vbhi8Rzuuowm6ZtQLwCcN/ryoBZSe+Bgn8
KA9DSg8H3UpaCCRJZpYt0SyRsrZEvlkD0OfXtUVn4WgvnCwaxGVLJFnyWysjI7bSPYoQfqK
hn13XYrTfdTTme7G+O7kkO4rvDfL6fOuc9cioI77xFdSy6hHdXDu8wMkwYZMoUkE++3d+tV
oBdXwjcSxGeC5Wa2RIJZCoxIkcuMMUJzgE4JGe3rUV14cSAedDe+bbC+exZjGQUdWAXd/vA
5/A1lNqd+6xhr2QhFCoQcYA6Ae1PWfVbprq7Es0pVxdTuDkBgcCRu2cnr70gLkeiC58S3ul
CZbZbZ5N8uCyRqn3mJPOMD+QrQvfDdm+nwXtjeohS2gknt2Ri2HDfOD35Xp2zWEmp6iJ7mR
LtzLe8TngmbnPP481ZGpa/Z3CSie4hls1CZZcGMHIAOR05IwfWjQEy5ceE7yNlSK6inc3At
SEB+V2UNHk/wC0Dx9DTrfwi91KI4NYtHO6OMgBiVkfcNjehBQ5+orIl1XU5ZmmkvpjI7o7M
GxuZPuHjuOxqw3iPW3vJrxtRf7RNIsruFUbnXOGwBjIyfzpBcTUdKOnWNrK7rKLpFmilXO1
lOQy49VYEGso1dvr0XKwQQJJFbwL8kckm/DHl2Hpk84qj3FAhep6UmQeaKMc0AGOKTpS/jR
+NIBOCaD3FL3pKAEo470UtIYnpRjPQZo6HilBI6cZoAaaT8KXntSUDA/e4HFLik7ZzxS9Kk
BKQjPfH1pe9G7HaqAvXuDdp9DTCOBUt6o+1Lj0NRkfKPaopbEsZ9KQ5wOafjng0hHuOK2Eh
mMdqKWk980hidvWk/WlxRigBO3SjoKO3WkPt0oAO1JS0nbjrQAvSjt1pPrRjigBaMYAOOtI
eOlKOtMAJOMZOBzjtRRgmk6gDmkAH6UtHXjqaO1IYEUp7UUdsYzTELk9K7nRdY8Mv4JtfDW
tsIvOubh3vI42MtluVNjjHDKSpDL1xXC8+lL0HHU0Dudnp954e+z2EWoX8RFnAYmRoCwkzI
5ODjjgqf8A9VTC+8Mw2q20N5FJZySpL5MkBzGfIZWDHHJ3nj65rN8P+F213w5rGpQJcSzaY
8TPFDjmJtxc46kgL2rPtdFmvpBNbxsto370KzDzDDvClh64z+lO47PYvfb9EucSMi29y9gA
cxfJHdLgA8dmUZ+pqe01nTYNY1u7slhs47q0CQRyx74zIGQsCvIwSrEA8UW3hEz6zLal5I7
VbwW6uzKGMZZlD4PXkY4qC48KXVrotzfSuj+WYXSWGQPC0Th/mLDoQVxj14oFruXby/8AC1
zcSPZW8VpDeRsGjeMk2s3m5Eg/2NvYfSqut6hpl5aaiYXiMpmgW3YA+ZJGoYMzH1Pyk/h6V
hXFhd21nDdzIvkzMUVlYH5gASPyIqpjmhsL9Az2pO+O1LRgnJ7DrSEJR+lLxj+lAx3FACd6
KOKT2FAC4pBj8aXik70AIemKUYzycUd6OMUgE70d6MckfrS8Z4zmgBv6UfQ0dTigikMT9KQ
/Wl/Gj2oAAcHpnjvRxikHWnY96QCd+mKQjI6ZpcfjTWGcYFMDUvcfaVHtUP8ADU17/wAfi5
6bajwSBzWdLYTG4PXFNIqRQCcZxTT93rwa2ER9qO/NOOMc0mMfWgBpHzdaQjA9qd3PFNPNA
xpo7YpcDNIfTPNACUfjS9TSHAHWgAo7Ud+KOM0wExTskHjBpPwpaQCZ4NHvS496QUAKBngd
aKO9H1oGOSOSTPlxs+Ou1ScUMjocOjLz3GK6LwoLeO4ur+7ukEFmglFmZvLN5Jn5E/3QeW9
h71rXgj1rw2sup6vaHWVvZriSN5BsdHKbsMOhHYegOORTsBw1KQVbkEH0NdlcaPoVo7zM9p
cpDbvugjuQ3mzb2VApzwuMMT6D3q1qNtoN1qOi3c95FeW81vDaXqI/7y2fysBxj7yg8n3BB
otYLHM6T4i1TRIHj02VYWa4iufM2/OHjJ24PpyQR3BqW78U6pdzecVtoGDOVWCIIqB23sgA
6KW5x7mo9Ns7CXxEYLqRDYwbjIwbHmhf7ue7Hp9farei2mnzy6pdXljHJDatE4hM5VURpQr
DcDzhT+maNgSuRT+KdTmls5pIrXz7SZpophDhxuYsVJ7rknj3PNJZeKtVsLaa1hMJtZ12PA
6bkKYYbMZ6fMT65wa6I6douqSWCC7t/sVvb+WDLcBJFUyy7eO5xtz6ZFQw6F4du0jgjmggu
diMpN0AJnMJYoS3C5cYz2JxQBzepa3d6nZw2k1tbQxQtvXyI9nO0KT17hRn3rLC5PAJ+grs
Vs/DV09jC1uljFdNcwl/tG9reQY8ouR1UHIzjofas/w1bwT6tdSXF19m062jM08aShZLhVP
yxIT3ZsfQZNAbs57nOSKQA4471295bwanDN4g1lYpbq6n8p4YLhI/sf3fL+XqV25HHpzUra
J4XlkaFJUtMtMonNzu8vZcBVbHuhz+GaAscHnuOaU5yen4VueKlWPXWh8kRTxIEl2yI6OwJ
+ddvABGDWHSEGMjrSGgEijORQAEYpKdn3pD9aAGnrxRS0mfWgBBRgmj8aU9etIBAOaQ9qXv
7Uh/OgYh96Aep79qXjPsaQjrSAOM0oxg5Gc9Pam+9O6fhUjG0jHpwKWjBwMAH61QGre/8fS
/So8AqAamvcfbFx6VF/BUUtiWNxz2yKaVyaeBxTWFaiGMMHrTSPzp568U05oAZz6Uh96caC
MYoGMxRjilpD096AEPApKX3o+tADfxp3HHH1pDR7/rQAHpS5zQOOhIo/OgA96Tml70d6AEz
zS554pOlL3oAOvX9aMAHpR34pcc4oATC9v5VNBcz2cjTWszwSFGQsnBKkYI/EVDkHuKXAIy
TgEUAbt94V1K2vvslnFJqCiGKUvEmAPMj8wLz325/Ko7fSPEey6s7awuSkiBpo0Xh1A3jPr
wN3HpWmfGbm6E66Yi/wDHucCU/wDLKIxj8wc0sfiZI9EheJRHqNpNCIAGJ+VImXee38XSmh
uxijQtRlt7eaCzlm89GcBU4UKQDk9O4+mRTZ9Fvo3ZY7OeRFXljEV52ByMH0Bz9Oa1dQ8Um
+lvJU0/7Oby1MEqCdmQOdu51U/dztHHvU3/AAmJMcofS0Z2UKjeaRt/ceSfrkYPsaegaGVF
pviCyinkhsbqBJImSUhMZQAFgfbGD9KyCAQBgEV1B8XSGQsbEcs7Y8w/xQeT/LmuYHHHpSB
26CYGc7Rke1G0Y6AUpBoOPT86QhowBgLR3pw5NJQAZ4oAxzRxnkcUHr05oAAM9TSds0Gjrj
mgBORzRxgcHP8AOlxSHrzQAnrR9aOoo7cCkAZoo+lBoGHI6Hmm0tJ2pAJyO/4U4HApM0oyR
nB4pAJznjmlAHcUhpDnigZrXnF4P92mYO0U68P+mjH92k42j1qaWxLG96ac9aCcHI5NIeeO
lbEjcfrSEUpJLcnPHek/CkMZSGnYPFJ05JoAb2zSck9qXA6Y5pCDmgYlGPpQRz0xSfhQAvG
aCRuJHTNGcmigA/A0vHvmkHpnijPamAYPUflR1OaP50Y5oAOp5FKAevagGkpAGD170HgE98
cUv14FFAHqOpadpqzeJfJtl8+LRrKVY/syhI3bydzKfU5POO5rNvPC9s+qXuoLG8cUU07eW
qjy1Mbx4XHoQx4rhUed5AgmbMhCZLnnngH2rX1Hw9remw3z3BWWOxmEN35U+/yXPA3D0PTP
TtQVd7nQ6v4b0WW7v76ykuIjb3Mi3NidocL5oUPH/sYboemKdeeDTdwaQmmzQ3AZmtDLEAC
T5j7HYd94G0H1GPSuELTh2Z2k3gckk5A96naG+hXgTFVC5MZJC55UHHQ98VWgjaGlWN74qm
sVF3FFHbPK8RhEcqukZZk2n3BGavzeEbJ4Lm9sp7w2CxLNFM8YYjlA6EDqy7z+QrnILy+0z
UTcq6yXMsTKWY7yQ64PPrg/nVbN7FCCPtCROTt5YBj0P1pAdXL4U021MUdzetIkt+lsL23k
DxeW8e5G6cfNjIOCOar2Ph2O4gktrmV4nhu3gk2IrEMkLMcN6ZXGPxrmC83lsGaTZuBbOcZ
7Z96s21vfTR3DwF1FuvmyAvtwOm7Hf/69CA29T8O2Vrp11d213K7WrRGWKQKGEcsYaNh6/M
Sp/CuYwcAmrL3sslitqyR8PuMuP3j8cKW7gdh2qtSEw9hxSelKeaSgA5xmkPJpe3NJk5PFA
C4wKQ+tKSOCfypOtACUUdDR2z3pAJR0HPNGaO/NAw70fyopPpSAKSl+tJ296BhTxJIsTRq5
CMQSOxx0pnPHHNHOKQAeSKRuMcUvOaa3NMDWuv8Aj8/4DTBnGOtLd5+2/wDAab/Dz09ails
Sw7cU09Kd1NNP0rYkaTTSefWl70h6mkAmRjpTSB3FLjHOaQnmmMQntikpT6UmOelIYdKOMU
v9KT8qYCd6M46cUd/WjnHTmgBO9Lnn1pKUZxxQAe9B6ZFA+tJg0ALRk0YPFIMntSGPxnjP6
UYxwR3q9pEljDqtu+qWS3toXAkiaQoNvc5HIIFdZp/hTR9R1GGyjneOG5tDexTs3IXzioT6
lePrTCxxETKlxGzfdV1Y45OAa7RvFukReI9Y1CKzuLm21idftEcqqpSEMGKgcgtkDBPHFVo
dD06a3t7oxFFuLG8m8pXPySQkhW+h9PY1g6adLh1jTn1Tdc2BdDdxplCqk4YA+oHOaNlcDd
PiPTme5trtJr+0d4xDcNEsVxEiHggqcdMgqcg8Grf/AAkdvP8AZ7PRWmjuUkt2ia42xo7RM
/8ArDnAyrDk+4qnqHhGSwv72wuZ4bZLWfDXshOzy3B8nj0YDOarR+ErspFNc3UUNtNbi5jn
AMiOpdUIBHUgtyDgjFNsNSH+1rS38X/2na2qCzjlYx20q+Yuw5yhHGRyeRWx/wAJRpDWwtx
BeW8CxzpHGD5gi3TLKuCTk9CDnn61Qk8KtbvMjXkNxsSQZAZQrpKsZ+v3gaR/Ccix3Zj1W3
ka2eaMrsYb3iUM4HpweDQwV0b83iextYbK5eJrqxvxP59kQv3TcBwT6MADj6+lVIPFljDey
AzXNzbLMgiZoERmhVHXawB6/OO/OKwZ9AnF7pVnaqry6gCqHJ+ZwxU5z0q/pXhbzbrSbq9n
R9LvZhCXTIO7LAoe4Pynmkws2cqBgYGKMV0A8L3Ut3p8NtcQuNSG62YnaGOWBjyeNwK49yR
602bwzdW0R+2XMVrOSNlvKCJHXcVLBevBByKLCRg5o6g1b1LT5dNvfssrq52JIGXoVZQw/Q
1Vye/akA2k6Z96dik5BoAT3oJOKXPHrSY70AJ04wRRR2oINIBKAPU0uOeaMEAMcY7UDE47G
jjA7n6UEZOc0lAB2pcMFDEEA9KTsKCzFQpJIHQZ6UgE/ClptO7dakYlISB2paCCfSqEX7k/
6b1/hpP4Rii6/wCP3/gNNycCopbCY7P4fSmnp1pM8UZOPethBkfnTCead1wB1ppzyMUhCfg
aQng0vNN9eOKBh170GkOaSgYp5PtR070YINJ/OgA70UAkd6SgBeg6Yo/Cj360nWmAuaOaCB
nGc0fjSAUAkgDkngYq9No2rW14LS4064inKCQRsmCynoR6g9qpxLvnjQyCIFgDI3Rfc4rtD
qVlaWqabJrVverayW0lvPCHIEcbsXTLAHOW3Y6Uxqxzem3msaTMl5prS27z5hWQRg78dVGQ
QaZNfapC4imuJo2B80AnBGTuyPbPPpmulttd0sTWVxK4jQX95M0QBJhWVMI3pweePSsjVr6
3utH0+2iaAvZ28cDttO+QgscqcfdGce/FAiJ18RwBtQkhu0V4DmXZx5L5yfZTzzWXJPJMsa
yvuESBFB/hUdq7qPXdOsr7SdTTUEnS20T7DNaKGJlkKupjYEY2/MCT7VEl54Ze/lWX7DHbQ
TQtFiA/vI/KYSDgZJ3kHn0otfcbSOcTVddsJJ4Dd3MbXcCQyJIc+ZFgbBg9gMY/SoRqmp2/
mRC6kjyNjJ07g4x65UflXUvfaJe2cUU95ZxT26QeVM8TZ+WEhlJA/vBQPQ4NZJn0NfFeohw
j6TdK6JIqljDlcq655yG/rT2CyM5td1d2cvfuS+4tnHO5gzfmwB/Cga7qymRhfyAyO8rHjl
nGHP4gCtyG58PRadpzyQWV2J3D3cLFo54WUtkK2MBWBGOvI5FWPtnhiCxmS0+zSsFnaJ7mA
eaW8xDFuxxnG4ccdaQlY5y71nWb6aC/vLyaSSGQtFMRt2vnJII75waltPEGuW8sv2O/lV53
VmVADucHKkDHByT09TW/dXnhuOO9e0FlJIFumgVoyVDF0MeAeOm/HtUslx4amliNvc6faGC
TerGJhuHlJkcDqX34J707agcxdajIwghgWWBIAxKSSb/3jf6xsEcZI6dqsxeIvEYt4JE1C4
eOwkMkcjKG8lm/2iOh54PFW0fQotW1iQSQMqXCvZblLRSReZ86885K4xmttLrw/b28q6IkV
7DdS20i6W8bNM5WRi8bcf3SMc/yoBK5w15e3eoXAuLyYzShAgY4GFUYA49BVXIz1rrl/wCE
Tiu9UtLjzWt1lAtbiMfvNoOWVkPYg4yDkEDtV2M+Fzq7x3NzpX2O3xErxxyH7TGd+GJI4Zc
qDx/KkBwn6UnqKXBAweo6mkNIA/SjPOaCOKSkAdqCCOvFIR1ox6UDDHr1pM9sml70lIBefW
k/Gg+nSjnFAAfrSHilOfzpM8daAE980o6dqSjp0qRijHekbPGDRSEnAp3EXro4vf8AgApoP
ydaS5P+m/8AARSZAFTS2Exf0o/DFIDQT3FbCAEjpSd+tA9uaT6c0gDNJSn2pv8AOgYH6U00
4nmm9OaAF57UlL0OaO9ACc0Z7ZpaO9ABzSDr6UtHTrQAg9KXpSAjByDmgc0DHc49q3dG0uw
1i3e0+2TQ6oXjW3UqDDJucKVz1Dc59OKwscbtpxnGccVqW2sNaafHawadaLcRyCVLzY3nqQ
cjBzjHHpTQI2YPBkt5py6jaXG63LNBtcqrPOJNiouTj5s556c1kSaM8emQTs5junvJLN4ZQ
FEZQA8sfqQfpUi+JdQEUlviL7M7eZ5G35Fffv3D33VXl1e7ubdYblI7gLdPeMXUku7Abt3t
xQBa8PaVYatey2d3PcRSJDNMDCFIxGhbHPrjFSv4bee1sbrTZGdb0FkS4ZVKrnaGOD0J4z6
1m6Xq1xpN695axxM7xSQlZBldsilWx74JxVy08RXdrDHbmztLi3S0ayMc0ZKuhbfk4Odwbk
EUBcJ/Dt/Z20k1yF+S3NwUjcMYwJPL+b0+b0zVNdIv3t7WdIgyXas0JVgS+1tpGPUHtVg69
eNpxsjDAY/sxtN4T5vLMnmY+oP6Umn65qOlpaCAxmO1uTcxrKgYbiNrA+qkdRRoAT+HdYt3
AltQFZ40VwwKMzgFRu6ZIPSpm8LazHGHaGIpkA7JlYjMnlnj2fg/hTYfEV7atdCyihtILpw
8lvHkxkAgquCT0I4PUetTDxVqAXAt7b+LJ2nvMJvX+8PyoBDH8LatvJjiRY8SMvmyorbEba
zEZ4AI5qG40O+tLa+kuI9r2cgSQKwYDnaSTnpnGPXNTS+Jr2aQyvDbhjDNAQFPKyuXbv1ye
KkvPFF5fWF1bTWdmousiR44yHI3BhznsV4+tAilFoeqzWzXENozqqqzAH5grZ2sR12nB5q7
eaDe2EUN7ZSl4RHCzzK4UxvIpYDI5xhTz+FLaeLtWtJreaPyWeGBbZtyZE0SggI47jBIofx
A8um3agrBLcQJZfZ4ov3Xkqchsk53g8UWDSxWj8PazLfJZi1K3DgNtkO3Ablck8c9vWqdxp
95bWkd3NEFhZ/L3BgcNjOOO+DWp/wlmpvpz6dcxQXdmYfISKdS3kgHcChzkEHoM45NVdQ12
4v9Lg06S0tIIomVw0Ee1mYJsyecZIAz70AZR64ppwKXnvzSUgA0h5pemM0meaQCd6OnSlo6
igBtL36UE8Yo/GkMTnOTSEmlPvxSUAGcCkz2o9KD1pAHWgUHijnPvSGFIcd6X+tIaGBauSP
tp/3RS8babdf8fzf7ooz8vNKlsJhmjORTckmlJGK2JAZweKQnjNGewzRn2pAKBk8mm+5pxw
KbQCE70nfrTv1pDQMQZxmgfSlpOtACijFHajPODQAdOlBzgA54oozxTAQUvbpSUdKQHX+Gb
izt9Pkt9ckmj067liePBRonKSrvDL94HGeRjp6VrCXTk0NkWSFdagvdwYEf8e3n5wD3GOf9
2vOwBRjjgZpphc6/UhY3GkxrYwRywPrk/lRbwjNGVG0Z6ge/SneFrqKx8P8Aia4dmRovszo
qMu8kTjIG7rxwcdq4/GODRxkcdKQLQ7We00DUruXUrnNvHqCLdIlow/dSNLh4Ap44XkdP1q
3Bodhd2EmlWt/bXSRXcs9uVcRm4xCpCfMQVJ5GCeoIFcrBoV1N4fbXZGWKx81oBIVJHmBd2
0kfdJHTPWqIs7sRxyG0kCyglCUOHA64NA9Tt7DS9LW3urm3jH2G+haJkluF8yBhOg8v3O3n
P+FUtQ0zS7bTL6axPlsLc4Xzw+4rcFO/PK4OPxrm5NI1KMoJNOnyyq6/ITkMu5fzAJ+lNk0
zUYYY55dPuI4pTtSRoyAxxnj8OfpTDU2tN0nRtSTSYlukt7i5ke1n8yXGHHKPzwFYYXngGr
sei6DNPKrCXT54rmKJ7WeUMHXKrIEdSQCCScHt34rlnsL6MfvbKZdxKjchGSBkj64xTbi1l
tnjikU73QMFAIIz2570COzbRPD4KeVEY3BVt32oN0uTGeOnKYP69Khl0zRRMWmgaeRree5Z
jc43ukpULgdMjFc9daDqVqIj9lklElulyTGhOxWzgN78VJ/wj+ofZJ7iKMzmBlV441JYAoW
3dOgAOTQPWxuavodrY6Fqsls6CJJt8GLhXLgSbcEdeAR/OlsvD2hXca2rX6rPPbxS2s3mgL
NIVbfEwP3SCAMnH61yDwTRLHJJAyK+drMuAfp+lR8dgOetAjtNcttJmt5XlVLfULOxtJAiy
5WRfL2vHx/GGwfzpYtB8P8AkNfQXH25IIElmsWlEEy5yH5Jw204IK5yD0rkPtVwLI2KykWx
k80oAOWxjOetQYGexxS2A6HWdGtbDQbS7jdDcSSgNsnWQFGjDA8dDnI6e1c8e1JgdsUdaAA
4pufWndKT3oASijvQOR7UgAnik7U48dab1pDAe9BFHtSZ5oAM4o4xkjmjim96QBzml5pP6U
tIYd6DjA5peh7U1hntQBYuD/pz59BQPujHTvSXH/H830FO/gpUthMb+FBz160H680v0FaiE
P0owP8AGkH4UuBn1oEL+I5pp9/yoH5CgdKBgM4NJzkZ4px6U0+3NABSdelL+WaTtQAUcZ5o
7UUAHNHvjmjPAoye9ABijnpilByMY/GkoGFKKQDnil6UAApR+lJR60COi0PxK+hWF3b2ySv
9sieG5haQGCdWGF3oR1U8gjmrsnjHGqte2lk620kRSWxuJFlgJYAPtUjhTtB9Qcc8Uadpth
q/gK7UW8dvqunu14txnabm2BCyJzwShIYd8E1e8QeF4bjxDqD2Fm2n2kNskkcccRMeRbrIR
k9zkn8aB2Kdt4vt7YEnTJXYJBt/f4AeNGT06FW+oIqxeeKYrSdre3Bv7K6sYYbgNJkBhCUO
z+6wyfyqGfwxZ28V7bWr3l3cxXH2Z28gEKBGZCwGcg4A5+tJN4Pgt4Lrffz+bF5pTEPykIq
Pk9+Q/buKpXBp2KE3iee6tPsl3AJog1uYzvIZPLXYcH1ZQATUs3iSybXdMv4dLf7PYh0NvL
LuMiMzHG7HBAbGfUZrTPg149D1YII7yS2aG5ingYM00JRi2z16ZIPIwfSsXVtHj0wWNjM7J
es4WYeUQCrbSrqx4YYP6UgLU3iW0e1hso7C4FtC9uSDc/M6RbuCQOpDde2Kn/4TG3SW3MGn
yosBThpgSwVHQA8ej/pTrrwtYWsV69vfyTNbLNHIk8GCpSRF3gA9CHyPcEVJJ4Qki0LVREI
byW0eK4SWBwzTQlGJKeo4BI6jB44oDUx9X1mz1DSbSwtLCW1FvK0oLzeZnciqR0z1XP44rC
71raxpkOmraTW9ybi3vIUngkIAypHzA+hDAr+FZOcmgQGkNHfIpPxpAHt+tIaX8aOvFAwNJ
zmg9eDSZOcUhAcfnS54pOaOwNAwpP1pfxpKQBSUo6dKQ4zxQMDSdKUgUhpMBOQfal/CkPal
yeppAA60bc96PoaQ+5oAmnOb58jsKeMbevao5v8Aj+f6Cnr93mlS2ExPSil7cmk/hxwK1EA
opB1oPTGeKAD60vfikxxjNH48UAOAG05zntimDI6CnfQ/hTSPbmgBAfaijHrR2oAM96KBSZ
NAxTn0o60fWlxQADoKTPPSl570hoEKM96U0lA46UAGeKUetJR2oGaNjZ6lqayQWbGVLSJrh
1aQKsaZAZufqM1Lez6/p17PY393eQXA2+YjzHkbflPXkbTx7GrHhvU7PTG1drvn7Tp0ttEp
j3hnYrjPoOK0YvFENzaWi6xJJPKfPW4ZI1+XKAQkeoQjgdqEGhg293qZkLW99Oju25n80ru
YKep9cZqFtQvnOWvp2+sh7jB/QD8q6y38T6Y9jaQXYYeTIxkVYQyzk25j8w++7B/WodA1Jd
J8Ifa5PLcfbnjeFow3nI0GCpJ6DPP1FMWhzsc2pJLD5dzOj3DBo9kuCx+6D19yPxpbqfUI7
xYb+WWWWxbygkzlvL2n7o9BkdBXVDVvCyQRpHcXAuIPnguzagMuHRtpAPcBl46fjVfWdd0a
+02+EDSm4uQwCtAFx/pBkDFs91OPbFAaHPX2rXt9qVzfyztHJcsS6oxAwTnH09qgS8vIizR
3c8ZzuJVyDnGM/XBI/GussvEWix6ZaWeoQvcRRRQq8QiH31aTcwPchWX64xVW41nS59BEaS
y2+r28YiW4WAFb1MEEPk/KRkc85o9QMLUZZJLwhoYIVjUIsducxqMduT16n3qn61pa7d2t9
rlxdWSlYJNm0FdvRQDx9Qaze9AB0pMetLjNIc0gDGT2pDig5pO4oAOaTtS98UvFIBp6dBQT
njNLzSAUAITmjvSnr0pMe1IYUcUZHTrSGgAPrSH2pfWk49aTGJ360p9xSUtSAmaG7ZoFLjP
UZphsSTc3r08EFeKZL/x+SfQU4fc9qVLYTDIo4oApDya1EA9M0UcUe1ABR9aO9HYjFAAWzk
kDn0oGSwAOe1GM59KTjNAB6ik9adxikFADaUfTFGOaTjqaBhS4xS9ulIeOKAFpPWl4pPpQI
M8Uo6UnalxkUhhjj0oFLx2FJ2piN7wppVrrWvGwuwdhtp5VxIIxuSMsuW7DI5q3qvhcR+JG
0bT3Mc8cUfnQzNkpMU3MisB8yjHDe9Yul3eo2l/v0sM1zJG8O1Y95ZWUqy49wTWnb+J/Emx
WE7zpaxxRs5gV2REJCAsRxjJAJ9cUK3UYi+G7toEvViDWkcUEs5jYuVWQ4BP930z0BqzdeF
JLTxVfabMfs8FrKUYzvs8sNny9zHj5sZyKzrvWrwXSm2VrREhWBVYDcUXsx757jpViXxP4k
linWebzUnjMcnm26sCpbeOo4wSSp7dqasFxuj6Kuo6ZdTL++u1uI7WG3Ukb2cN82fbH41NZ
+Eb29hgnivrQQ3G0ROxb52Ysu3GODuUj8RWXY6lqVlGYbCZ4v3qXGUXLB0zhgeoxk1ND4g1
WCQvDdBDvWQBUGFZSSCB25Yn8aEBeXw0y3X2YXKXEr2YuVVSU2sYy+05HOAD9TTz4Pv8AaF
jvbaSUqxES7tzMIll2jjklW4+hFVYvFeuwR+XHdoF2KnMKHhVZR1H91mH0NPttf1Is11Obi
b7MRLFJDiPyZtoRHYgdNoAx3oEYkqeVKyBg2D1HSmDJYflSkliWYkljkn3pOetIAPFBxR0/
woNADaB1oxRigBKD+lLSYpAFJ3pT0PNJSAMfLnI64pCR7Upx2pOKBiZ/KjPNLj9aSgYZ59a
Q0uSMc0hpMBO/Sl/GjvRUgJSk+2fxo45NKFJzwPxOKYDpSftkn+e1PH3OtMk/4/JKev3KVL
YTEyPXNGciijIrUQD0xS5GaaOtL2yaACm96XIo6daAAelJ0PvQSPTHbiikAtHakopgKefQU
me1KePem8UAKGIOQcUtJjPWjtQAdqO2aOSAM/hSfhSGLnjjilBowMdKOCenFABnpR0pM8Uv
XmgDR0O6ubHX7K9s7pbS4gkEsczNtCMOQc/Wu5OqeGrn/hJDb3y2lnrMFtPcQ4KlJTMjSxo
P4tuHYfWvNeoNGfWmmB22pnQZr6/gvriBpYbfy7a+tZvOWUjJQspA6rhTjkHBOeadqD6XFb
3dxpuoWcsUjxRXFnLMxymxNrJ/ew2/Pp9K5nQ9JfXNdtNJimjhlumKI0jBQWwSBk8ZJGBnu
RVyXwrq7alcWNpYXDyW5CSxzoIZI5NpJjKk/ewD0644ouBt3w8NKl81k1nEwiu44vJcgthk
8r6kguB6ioNOi0W38JWV5qen2sguvtURlYnzd6lfLK89iSD7E1z0Wi6nLbmeKydo1zuIx8u
F3EH0+UE8+laC6Fqk0MGnyvIlwbgQwWsvEZLgHIbO0cEZ78imGpsm28MXF3qckk+mW1ojyx
QRxMRJgAFHGeueRnuRg1LaT6LpdxqVg02lXdmzQBJULMtzEZwx3A/xKmcjtXD3ESQ3U0CMW
WNioZgMnHX9ajoYkyzqC26ardpakG2WZxEVOQU3Hbj8Krg80Z4pM9aQAaCO1L3xTSO1AARz
yaTPal7+tHrigBKTPvS0A7SCB0pAJ29fSk/rSnk+9J60AIetHejvR3pDDHpSdqXijNACcUl
KaQnnikMO/Sl/CkpaQCUc+lHXpSMelAiR/wDj8kPvT1+6OaY+ftkufWnr92lS2BjTnFB596
U8d6D0FaiE6dqXnFHbg0lACd6OtL7Ck69KAA8UelHajOBxSAO/0oo55o6c0wE55oFKBmj2N
AxPUUtAwKKAD6cCjsBnrQego9+9IBaPw4pSuAMHNIOhpgH4UZwME0V2fgyHT7qyu7O+jktH
uJVW31RFWRIJApPlzIf+WbDqRyCO9JAcWRxSiuq03SdOmv8AQ3huXX7aWjk2urNDKpIc4I+
6RtIz6mql9ZaVa6rookilisLi1gluGWTLEtw7KT0we3tTsCMa3mjhnEktslwmCDG5IB4x1H
Ix1FdNP4ulvLCSe7Jk1KKS3FszszFUiRlBZv4j8w61GmgWscmri5LSQ6efJE0UoIkkYnZj1
XHzE+g963U8KmK3trE2pdrW9lZpgV/exYiAkGeq/NkDn+dUkBz6eL777bLcS2sEv2lQLqPJ
VZyIzHuOPunBzx3p6+M9USYukUQjaWKZoTlk3RgBSAfunC4JHUE1t3Hhu2ltrf7QkskemxS
+fHbBRNIn2h13++0Y/P0qkmgeH/JsZLiS5iima3WSZpQQvnI+DjsFZRn2JpC8zjpZBNcSzK
gjEjl9oOQuTnHNNwa6s6Lstzqk0BuVju/scr28ihIJVK4JHdW5x9Ks69ounT+JrJbdxZLqF
/PBMzuCibZdoYf3QQRx0oYI4ujvzXop8P6bLHplrqds8EluiQOizKpy1y6ksfYYP/1q5PXr
WG0XS44HLB7QOwJBw29gen0B5oAxuNx4xRzmikznk0gD6c0gzS8CigBMZPpQe+DR70d6AE9
6PpQRQaQDaMUpHNIfypDA4xzRS9qTtQAnajjPNFJQMKWmkEmncYqQEJxSEgdc0fjSN2oESO
MXUv1p4+7wPamv/wAfcv1p6EhaVPYGJj8aP0pR6ig9K1EJ9BSe+KUCgjrQAlJz2pwH50lAC
dqO3FLjjNA6cUAJ7UD1oo70AAxnpSgcUYwM0UAIaMd6XqM5pPagBTkYo/Gj60mKAFOfWtDS
NKuNZ1NdPtHjSZ0dwZDgYVSx5+gNZ+O+K2fDWrW+ia/FqNzFLNEscsZSIgMd6Fc8+mc0DIL
rRb62trK6Ea3NtfBvs8tud4cr95fUMOMj3qtDaXEtzHAEaNpSqgvlV5OBk+hPeum0vxTZWG
jrov2e7W2hDzQ3MTL5yXBKnfyMBcKFx+NQWviaFp9PbVrOS7W3EsU0iuA7xvkrjIxuUsxGe
KPUGYV1p15Z5aeB0QSND5gBCl16gHuRUZtLtY/Ma0n2gE5MbYAHU/StbV9cOqaXFaPJcyzR
XTyiWYj50KqoyB0Yba15vGUE8kpeC6KSPM20uMAPAsePzXNPS4jnzo9xHaG58+LyhKYSQW+
8E39MZxjiqawXblRHBO7EZUKrE49vauoPi21aeSU2s+Xdm5YHObbyf5806TxVp8elS2lhBf
Qu8EkSyPICQXVByRzgFD+BoG7HNHT7pdMj1JsrDJMbdSSc7sZ/LFXJbPVdA1hoTFmdd0asY
t6PkYJXIwevUdKu69r2nalYiCxs57bddC7ZHcFEbywrKuO2Rnmr154zjvLbUbKW2me2vC8i
M7gyWrsE+4f7uU6d80COej0m8ltBdoAVM3klcncG9xjp70tjpF3qN6bS3wT84DnOxioJwD6
kA4rebxhFJPDcm3mima9S8uxGwAmKEbAPQAAn3JzUS+JbCO9tb2C1u4ZVieO4iWUCOQkMEk
Udmw3Ofw609AOejsp3umtpUeCVVLMsiNuXAzyMZHFO/svUVjLnT7oIFLFjE3AAyT09CDW7a
azbzeIDq87mFYrH7Owd8vI3kGLI9cnBqwPGg37zZytznBlyP+PcQ4P5Z/SkBzUWmajMUEOn
3EhkG5NsZO4Zxx+JA/GqrI6OyOpR1O1lIwQfQ11tz4wiku55bezuYoZoQpga53LE+5GYpxw
Ds6f4VzepXY1DVry+EZi+0zNLsznbuOcZoAq465pBS8Z5oPekAhGOppKXrSDp70AIeaAOlB
7UDjtSAQ5yaOvWg9aTnOaADFBBpe/HNIaQxMZpKd3pCOc0AJzml4z0ooHIqRid6CPWl+lIR
7mhiHv/AMfUv1qRfu9Kjf8A4+pfrUirkA9qVLYJCYopxAyOeDSED1xWxI36dKO3vS9utGO3
WkMQ0nSl79MUexoATrzRSkEd6SgA9c0nOKXqelGD6ZoAKTqKUUGgBPrSkexo7dKONueaAAc
UcdhR7UpyOKAD9KOM8DijHHvS46dqADpzSjqB0pOo60fQ0ABo7UuDzmk+lACjHpQO1GaPXN
MAo7Udf8aciGRwgwCf7xwPzoATHNHRcmjHHFLtoEHbNFLzQcetADevag0oBzSHrz0oASk68
UvbpRikMaaOpxTgBsJJ5zxSYoATHvRQaTocUAA60nalx70mKQAMetH8PrS9OetJjmkAh60h
p5HBz1z2plAwo7Z6Ud+lHPTFIYfzoIHqfwo60FtvagQ98fapfrUi52jnimP/AMfMv1pyngA
Cpp7Aw5NJnil7Udq2JE6Gg4xRR70gAfWgDvkfSjjmgdPamMPwFJzQfTFH40gDOOpoHFHXAp
KACj0pQO9ITgGgBfwpM8jijpijPNAC+9LyeO9Jj1xS444NACgfLTsHHA/KvoD4CfA7w58Vv
DWsaprWq6hZy2N2tui2hUKwKbsnI617D/wx14C/6GPXP++o/wDCsnWjF2ZXI2fDwHWjBzzX
3D/wx14E/wChk1v84/8ACl/4Y78CY/5GTXPzj/wqfbwHyM+HMH1pQPavuD/hjrwJj/kZdb/
OP/Cj/hjrwL0/4SXWx+Mf+FHt4B7Nnw/g4pSF3fKCB6GvuD/hjrwJ/wBDLrf5x/4Un/DHXg
U9fEut/nH/AIU/bwF7Nnw/g4pNvGO1fcP/AAxz4E/6GXW/zj/wp3/DHXgIDnxHrh/4FH/8T
S9vAfs2fD+MYowa+4h+x34A6HxDrh/4HH/8TUg/Y9+HvfXdcP8A21T/AOJp/WIB7Nnw0QeO
OKTbX3Wn7IHw3H3tW11v+26D/wBlqdf2RfhgPvXuuP8A9vS//E0fWIB7NnwaV/xo24zx1r7
2X9kv4UqeW1pvreD/AOJqUfsp/CRettqz/W9P+FL6xAPZvufARGOaQjjNfc/i39mr4VaN4H
13VLLTr8XVnYzTxM94zAOqEjIxzyK+FlOUBJ5Iya1hUU1dEtWdgzxjtR3xS5GCD19aTvVCE
oxS0UAIetHU0oPtSHmkAn8qT8ad6Ck70ALkAEEZPY0w9aXg9KTjNIaEpaPegCkAUhBpaRhn
HNAEj8XMv1pVPFJJzcyfWlTp0qaewMdmkJ4oOO/SkbrxWxIHijPHFJ36U7Ax6HNIYg6Unaj
3ooAOlJmiigAoozSUALnij8qCaPxoADRR25oHFAC/Wl7UmOOlKMZ5NAH21+xmP+Lf+Jv+wk
n/AKLFfUFfMH7Gn/IgeJv+wkn/AKLFfUA6V5lb42brYgu7m3sbKa8u5RFbwIXkcgnao6niu
Zj+JPgSXTf7Qi8T2j2pl8gSDcdz4JKgYySADnHSunu5zbWctwttLcmNCwhhALyewBIBJ+te
KWWm60fhnb2E/gzW7TV7PUbi6tbiFITLayM7yRyBd+HQ7gjjPQkc1mDPSY/H/gqbUILCLxN
Yvc3Co0SB+GDjK89MkdBmtPTfEOhaulq+l6tbXi3kTzQGJ8+aiNtZh6gMQD714fc+GfG2s6
xcST+HtQ0t9Rm066ks4fI+wBolHmCRs7wQRwF74961fhl4F8SeE/G2mrc6e0WiLo8sgYsD9
mu5ZEMsWM9CU3jHHJoYXPW9X8Q6HoBtBrWqW9gb2UQW/nNjzZD/AAj3qtD4x8LXHiE+Hodc
tJNVV2jNsG+beoyy+mQO1ed/GDw7rviDWdMNnZatc2llaSzWp0xImxe7l2CXefuYA6VV0DR
vFH9q6Rp2o+HLy3ubfXrnVLnUNsf2cJJE/KtnJO5+mKB3PVtc8R6H4cghm1zUorGOdykZky
d5AyQAAe1ZifELwVJNZxJ4jtGa9Cm3OTtlDHC4OMcnima1Y+JbHwXqa6TqMur62y4tJLiKM
GMkgEgAAcAk8+lcK3hS+tNch8Jz23iKfwrYSWjWIs44GhlKnzHeZ2+fPm5Jx26UCPS7TxZ4
av8ATrjUbTWbeS1tZxazSZIEcpIAQ5HByw/MVtRyxSqTFIkgBKkoQQCOCPrXjVpovinxL4h
8XaTPo934f0fUrlL+G/uYkZvOjMOzChzkHy2JB7Yrp/BvhjxHZeGDaarrdxZXi6ld3Dtaxx
qJ0eUspIIbAI54PegdzsU1rSHFyU1GBvsryRzAPyjIAzjHqoIJ+tYI+I3g+TRF1mPVHexed
LZJFtpcyyOMqFG3LZHcAiuavvAes2Xjf+2LO5fVdKuG1C5nsNiRMkk0KptWQnndt7jisS18
NeKf+EffTbvRPEU+m2d1byaVE2qQJe2flxkEhxwVycAHmgLs9jt7mG6sY7yEuYZE3ruQqcf
Q8j6Vh6N4w0TXdUm0uyN3FexReeYrq1kgLR7tu5d4GRnjiovDuka2mh6Nc+IdUvm1e2t1Fz
ClwvlyuM/ewMMemT0rC8M6Fr6/Ei+8S6np95ZW0ti1uq3uoi7O8y78Rgf6tMdvpQI2fiCP+
LY+Kf8AsF3H/os1+Wa/6pfoK/U74hD/AItj4oH/AFC7j/0Wa/LIf6tfpXdhvhZjP4ho680Z
zS9R1pO/0rpEHekOaO9AwTjNABmkPsaXv9aOh6UmAnPXNIc9qWg5zQA55pZFjSR8rEu1Bgc
DOajyaO/NJnmkMKcT0zTTyKKQB9KDu4wQKKXFADpObiT605BwaSQYuZe/NKuccVNPYGLjPb
NBoPTp+VByQO1bEjeKOoxRn3o7UhgOtIM5ozxR3z3oADSeppTk8ng0DpQAnT/69Ao79aKAD
nrQaOgHFB60AHOKMmjPag/SmAoJ4zSjOfxpM5Azj8KctAH25+xp/wAk/wDE3/YRT/0WK+n6
+X/2NP8AkQPEw/6iSf8AouvqDtXl1vjZutjl/HGt3+g6FbXmnlBLJewwNvXcNrNg1836v8f
fiHZeIPEtlDcWAi07w6mpwZtQSJisZOeeR8x4r334pn/ikrP/ALCdt/6FXxZ4g/5G/wAbY/
6E2L/0CKsxn17rPjfXbHTra4geDfJ4Wm1dsx5/0hQhB/3fmPFO8TeNtd0o3v2R4P3PhtNUX
fHn98ZQhP0welcv4k/5Atgecf8ACBXP/oMVP8cf8xP/ALEqP/0oWnbQm5d8bfEjxLoPxVsf
DmnyWwsJ9GS+cPDubzTcxxnn02seK6KfxjrKadfzo0G+38TppKZTjyDIinP+1hjzXlfxP/5
L7pX/AGLUX/pbFXZXX/IG1jH/AEPUf/o6Ok9hoj8UfErxPpN94chtHtQuoa3qVhNuhzmKBH
MePQ/KMnvVPS/il4ru/iT4N0GWS1+xavPcR3IEOGIS2jkXae3zMa5fx2car4M/7GnWv/Rct
Z2gn/i9Pw1x/wA/d5/6RQ07EXY3Uvj18QbX4R6l4liuLAahbvIsbG1BXC3hiHGf7lbfxO+M
3jjwt4CstY0i6tI7uew0y4cyW4cb5xJ5nB7fKMeleH6yf+MetZHOfNm/9OJrq/jgQfhPpX/
YJ0T+U1DRSZ7H8T/ib4t8M/DbxNrej3cEN7p8OmPA7QKwUzqTJkHrnt6VzXjb4ueOtK+Bd5
4osNVig1WO+sIVl+zqRtltldxgjHLEmqHxu/5Ix41/699E/wDQDXJfEbH/AAzBqH/YS0n/A
NI0ppKwrn0N4E8W69rXjQafqN751t9nmfZsA5XycdP99vzq34K8Razq3jbV7C/vTNbW4uPL
TaAF23LIvT0UAVy/wv8A+SiL/wBelx/K3rT+HI/4uLr/ANLr/wBLGqBt7HZ/EH/kmXij/sG
XH/os1+WI+6v0r9TviD/yTHxR/wBgu4/9FmvyxBGxcDtXfhvhZlP4hOgOO9NPXinE+tJjPa
uoQnTmgZJ6UopR1pANNGKX8KD9KAEx+VNPBp3amnp9KQCHmk7UvWk9qRQZJOaXtSUvagQc0
vIGcdaPpSYpMCST/j5k9jSrnGaST/j6lpU6HilT2EwGcUGjmg9Oa1ENH50uKTvS+1Aw7Ume
KWkBoAbznml7Gjv60nHcmgAo7YozjnvR70gDvxRR2zQPrTACBnil56UlH86QCinL9ab2xTh
7UwPtv9jT/kQvE+P+gkn/AKLr6hr5e/YzP/FAeJvX+0U/9F19Q15db42brZHB/FP/AJFK0/
7Cdt/6HXxVr/8AyN3jbJ/5k6L/ANAir7V+KnPhK05/5idr/wCh18V+IBnxd41Pb/hDYv8A0
CKshn0z4k/5Athn/oQrn/0GKl8cc/2mP+pJi/8AShaTxJ/yBbD0/wCECuf/AEGKl8cfd1M5
/wCZJj/9KFq+hCOb+KH/ACX3S+P+Zai/9LYq7C7/AOQLrH/Y9xf+jo6474ogn4+aUf8AqWY
//S2Kuyuz/wASbWMf9D1F/wCjoqT2Q1ucP47H/E08GH18U63/AOi5azdBP/F6Php/193n/p
FDWj4741PwZ/2NWtf+i5azdA/5LT8NP+vu7/8ASKGmyep5VrHP7PesjP8Ay0n/APTia6r43
/8AJJ9L9P7I0PH5TVyusf8AJvetDv5k/wD6cTXV/G//AJJJpf8A2CNE/lNTY0df8bD/AMWY
8bZ/59tE/wDQDXIfEU/8Yv6jn/oJaT/6RrXX/Gzn4MeNv+vXQ/8A0A1yPxEH/GL2o/8AYS0
n/wBI0oWwHtXwu/5KGvp9kn/lbVqfDr/ko2v59Lv/ANLGrM+F+P8AhYaAdPsc/wDK2rT+HP
8AyUbX/XF3/wCljVHQb3R2fxB/5Jl4n/7Bdx/6LNfliMbF+lfqf8Qf+SZeKP8AsGXH/os1+
WA+4vOOBXfhvhZlP4hO3NLj5cCj1zR1HSugkbjmlx70Z5ozz0zQMTODR24oPsKTvQAGk68U
ZoPFACY56igrg4zSnpSDrUgJ60Yr0fw98E/iN4p8N2viLQ9FiutOuwxik+0orHBweCeORVm
T4B/FqI4Pg+Zv9yaM/wDs1TzR7jPMMDOKK9K/4UV8WQ2D4Kux770/+KqJ/gn8V0OP+EH1A8
4yNhH/AKFRzR7geeyD/SZfrSp0IpJP+PmTApyKPXP0op7CYZx2yBSHpSnpjApp4BxjFaiEH
qetKKBz1NAGDQAYwSKT2ox15xSUhhwPpR+NHUUhoAM0fjQKKAFAzRijt0pOtAATR0oP5UcU
AKD6inKfTimYp4pgfbf7Gn/IheJ/+win/ouvovxFrlv4c8P3OsXMTzJBtCxoQDI7MFVcngZ
JAyelfOf7Gf8AyIPif/sIp/6Lr6YvbO11HT57G+torm2nQpJFKNyuD2Iry6vxs6FseYeMPE
Mus+GZbC9046bqmm6tZpc23mrMq7zuRg68EEfiMV4rrfw2QW9t4iNpe3v/AAlmjW2jpFbXM
SyFmVc+XGVydoTcSTjGa+h/DXw10bRPDMulXsaXc11e/wBoXEke5FMoPyBcknaoAABPatK1
8IW1n4q0jVLZ1Wx0nTXsLS1OWMbOykuCf9ldtZgef+If7JTxXa+EphcjydJTw+0olRZHW5C
gSxxHmQLs+Yjgc+lL4gOkX/jqbwvMLmMz2MPhxpFlj8wbsTLKsR+ZkGMFug59K3dc+HOo6r
4zudZj1GxWG5uLa4W5khY3lkIcZjgfOArYOf8AebrSX3w51O78cy62uo2Ihl1CHUBdtC326
BY1A+zxvnHlnB/Bm4NBNjkde0mx8UfFe212aC+t9Pgf/hF1vI5IyrTLIs24ofmwWTZnNasi
3h8cf8ITd6FcxjU9YbXvtUN3FKYERgwZ0AyqMUCjPOT7V0cXgnW49fMYv7D+wTrTa3t2P9p
3kE+V/d27jnPXFdHo+gHTvE/iDXbiZJ5tWmiKEDmOKOMKqE/XcfxouM8e8QaLBfeJ9P0rV7
K/0m6sJtU1/TyZIphdBlYOsgU5jHzjaT16deKi8GeFbO7ksPH1xcXrS+FriSSOytIRK115l
pEu0Drn0xXf+FPBniHS9U1eXxCdI1Iat5outQjaX7XKjE7I/m+VEVTjavHGetdjoegaX4dt
ZLbSoDDFI4dgXLZIUIOvsooFY+bp/hh4WvP2evtc+q6tBbaq37u3MUf2jzZbvcsX93O/j6Z
NdX8T/hX4c1DwFpemXus3zCUadpVstt5e6ZoiwU5PHRmZj0AWu6/4VnFeeBdD8O6hrF3b3G
jztdQ3GnuI/wB7l9pIYHIAf86qr8JYp/h7oPhy/wDEWpHUNFilFvfQTbD5kiMhJGOVAYgDr
jPNFx2OP+MHhvRf+EaHhu6u3Fp4lS3ie9kuBBFbraJ8p37GGX3dxj3rH+IvgzQLXwrpvgC9
nZNN1YQX0upT3ZiiiaBEiVA6xsPmBzk4FevyeEtct/h5png/S9ZtwsVqLO7vL6EzuybNpKD
IGeuM8YxT9Y8HX154Ns/Bul6wljo62gsbp5IPOnkiChcKScKSAeSD1pphY5aWTwl8PfHWg2
kV4DqmqI4Y3VyEhgtz5YeQnHJJRFUdyTUXw5x/wsfX8Htd/wDpY1bviH4aR6rfGfTdYOnpc
aYuj3aS263BktlJI2Fj8j8nnkc5xkCur0rw9o2i4bTdPigk8vyzKB87jOTk98nk+9ITWpmf
EH/kmXijn/mF3H/os1+WK/cUnnIr9TviB/yTPxPx/wAwy4/9FmvyxX7q/Su/DfCzOfxCUKR
u56Upxik4rpIEPtSUpo7UgEPWk6daU0mKBh+NBpcc0dR/KgBmKWlxzR1NID79/Z8w3wB8N8
dPOHP/AF0NeoEDeOeleX/s8Hd8AvD3sZh/5ENeoMPn5rzZ/EzRbA3XFRSbTGuSOp/pVgpkZ
qKT5UXK5yT+HSpGfltL/wAfMlOQDafWklH+kyfhQnXg16VPYyYdqRsYyKcfakPsa1YhOCKO
1GMdT2pcjHTJpANwM0lKBzR+NAxuOaMDtzS9KMUAJgUntTsY60mO9AB/OjH5Un40vagAwaT
FLRkUAH0pwpo+op3rzzQB7L8IPjpf/CbRNS0y08PW+qJf3C3BeWZoyhC4xwOa9OH7ZWsd/A
tkfpeP/hXyitSA8cGs3Sg3doXMz6r/AOGy9V7+BLT/AMDG/wAKP+Gy9Vwf+KCtcD/p9b/4m
vlPvyaUHrz160vY0+wc0u59WD9szU+/gO1/8DW/+Jpf+Gy9R6/8IHbf+Brf/E18o8AetGen
NHsYdg5n3Pq//hsvUO/gK3/8DW/+Jp5/bLvD/wAyFD/4HH/4mvk48HGQc88UHoMGj2MOwcz
7n1j/AMNmXffwDEfpfH/4mnj9syb+LwCn/gcf/ia+ShzS54680vYw7BzPufW3/DZsoOB4BX
P/AF/f/Y1G37Zt8c+X4DgH+9fH/wCJr5NB5yTTgetNUafYOaXc+qH/AGy9cP8Aq/A1iP8Ae
u3P9KrP+2R4sP3PBukL/vTSGvmFRz9aXHXmq9jDsLmfc+kpf2wvHLA+X4Y0RD7mQ/1qs/7X
XxFYfJo2hx/9snP/ALNXzqcdM0Z5AJo9lDsF33Pcdb/ai+JGtaLe6TcW2jx217C9vJstju2
sCDjLdcGvBj8vAB44qVuvWoyPfpVKKjokAzoM0cjjvTu2KTAx9KoY3vQQOacaaRSAQAZGeK
DRijHPWkAADBNJ2607jNIcUDEH1pQcGkGOTmgHnrQB99/s7Ef8KC0Lj/lpP0/66GvUmJ3DA
6V5R+znhvgLooyB+9nH/kQ16sxG9RuFeZP4maLYm6jNQzKWRfm2kE/0qUYI4IqOYjYuMZyc
/pUjPy2mH+kuPYUKKkuUK3bgjBwKamewr0qWyMWNNIfzp7DBOKb0PStQG470c5+lKc0YpWA
T3pvTpT+/NNIzTATqTmjnNL60mOeTSAKMUvegdMUwE6dKSlAzxS4pDG9fpR1p38OMikwPeh
gABoPT8aUUD3oEPUnrmnBvSo84FGaQEgNLuPeo88UqmmIfuwvIpA3WmmgE5wBmgB+aMmm0m
aBj92AcGk3Y60zPbNKeT0oAeDxTw2fpUIJ64p4OBTQrEoPPWne4PNQgnPSpjnaKaEMLYNNz
z6GkOetIc0mhisaZ3p3XmkC0AIenTANJj2p4B9KCDmmAwjj3pAKkxkn1pMcmpAYeOab15Jq
Rh6Um2gYmOKYQM8in45oI5pAMwM4Iox81OxxmgCgZ9zfs06nZXvwTtLG3mV7mwuZkuIwfmQ
s24Ej0INevnBfIBA61+aGia/rnh28N3oOsXemTsMM9tKULD3x1rqofjD8T4G3x+NtSznPzO
G/mK450W3dDUrH6EAMpHPaiXJRQDjBP9K+CU+O/xYjGB4xmbj+KGM/+y1OP2gviwFwfE6t9
bWP/AAqPYSRXOjB+KuiWWgfFbWNJsFK20Hl7Ae2UBP8AOuMUAce9FFdtL4UZMUoOetN4UHj
O4Y5oorUQ0qMZpCBzRRQNDtoPFJsFFFAhmBnpTti89fzoopIA2DmmkAdqKKEMMdqABnFFFA
xcDGcUhUUUUC6gFGQPak4zjFFFADtgxSAA8UUUgFKgcU5EBJBNFFC3GGwdPejaOcUUU2K4u
MCm7Rn8KKKBht7ZoVcg80UUgF2il2gIDRRTEPAAxjvVgAEYx1ooqkJkBUUqIrBic8DNFFLq
MQKOtAA9KKKBEgVdvIzSBQVNFFAhNgBPuaTYNwH4UUUmMPLG/bmnCAHjd+lFFAE0diHXPmY
5x0qX+yQT/r+n+x/9eiihlIR9K2/8vGf+A/8A16hfTwvPm5/4DRRSAiaEJ3z+FJsAXNFFSJ
iYAbFGxSM+tFFUI//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0